Právní úprava rozhodčího řízení. V České republice představuje hlavní právní regulaci zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (č. 216/1994 Sb.), vedle něhož subsidiárně působí i výše 95 XXXXXXX, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552- 770-7, str. 291 96 XXXXXX, Xxx. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 5., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2014. ISBN 978-80-7380-506-7, str. 453 zmíněný občanský soudní řád (č. 99/1936 Sb.) a zákon o mezinárodním právu soukromém (č. 91/2012 Sb.). Mimo vnitrostátní úpravy působí na poli mnohostranných mezinárodních dohod zejména: Ženevský protokol o doložkách o rozsudím z roku 1923 (č. 191/1931 Sb.), Ženevskou úmluvu o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků z roku 1927 (č. 192/1931 Sb.), Newyorskou Úmluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (č. 74/1959 Sb.), Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži vydanou Hospodářskou komisí OSN z roku 1961 (č. 176/1994 Sb.) a Washingtonskou Úmluvu o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států97 z roku 1965 (č. 420/1992 Sb.). Česká republika není vázána pouze těmito mnohostrannými úmluvami, ale je i smluvní stranou v rámci několika dvoustranných mezinárodních smluv upravující uznání a vykonatelnost soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních a použijí se taktéž i pro sféru rozhodčího soudnictví. V obecném pojetí zde hovoříme hlavně o bilaterálních dohodách z první poloviny 20. století zahrnujících tuto problematiku, kde vystupuje jako účastník Československo a na druhé straně vždy jednotlivě např. Španělsko, Portugalsko, Švýcarsko apod.98 První výhoda rozhodčího řízení spočívá bezpochyby v prvku rozhodce, který není oproti soudci v podstatě nadán státní mocí, ale vystupuje v řízení jako osoba soukromá, tudíž nejenom v důsledku této skutečnosti působí toto řízení z celkového hlediska méně formálně. Menší formálnost lze spatřovat i v jednoduchosti doručování písemností a také v jednoinstančnosti takovéhoto řízení, neboť proti rozhodnutí v podobě rozhodčího nálezu není zpravidla možné podat opravný prostředek (odvolání), což může samozřejmě v jiném úhlu pohledu působit taktéž jako nevýhoda. Z tohoto vychází i další výhodná vlastnost, kterou je pro strany sporu rychlost a hospodárnost arbitrážního řízení. Strany sporu si taktéž mohou zvolit svého rozhodce, což by samozřejmě v případě soudu (soudce) bylo
