Smlouva o dílo v obecném občanském zákoníku Vzorová ustanovení

Smlouva o dílo v obecném občanském zákoníku. Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie), v české právní praxi označovaný jako obecný zákoník občanský, byl základem občanského práva v habsburské monarchii až do jejího zániku. Všeobecný občanský zákoník byl vyhlášen 1. června 1811 patentem císaře Xxxxxxxxx X. x. 946 Sb. z.s. s platností pro všechny země rakouského císařství, vyjímaje země Koruny uherské. Na českém území byl platným právem až do vydání nového zákoníku práce v roce 1965, ačkoliv prakticky celý byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem z roku 1950. Obecný zákoník občanský upravoval smlouvu o dílo společně se smlouvou služební v hlavě 26 (od účinnosti císařského nařízení č. 96 ř.z. ze dne 19. 3. 1916). Definici těchto smluv nalezneme v § 1151: „Zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby, vznikne služební smlouva; převezme-li někdo závazek zhotoviti nějaké dílo za plat, vznikne smlouva o dílo.“ Společné ustanovení pro oba smluvní typy dále nalezneme v § 1152, který říká: „Není-li ve smlouvě stanoven plat ani umluvena bezplatnost, má se za to, že byl smluven plat přiměřený.“ Nauka k druhému zmíněnému ustanovení dovozuje, že dohoda o bezplatném provedení díla by se příčila zákonnému pojmu smlouvy o dílo, jejímž podstatným znakem je zhotovení díla za odměnu. Krčmář11 k tomu uvádí, že obě smlouvy byly považovány naukou za pracovní a dovozovalo se, že jejich předmětem mohou být pouze činnosti, které jsou reprodukcí pracovního procesu. Současně ale platilo, že předmětem obou smluv mohou být nejrůznější činnosti. V případě smlouvy o dílo platilo, že pracovník tu nevstupuje v poměr odvislosti k objednateli, jemuž náleží rozhodnout o tom, kdy pracovat chce a kdy nikoli, jen když v umluvené době je výsledek (dílo) hotov. Jde tu tedy o práci juristicky samostatnou a o díle platí, že může být jak hmotné, tak i nehmotné povahy. Ujednání o odměně se týkaly zejména § 1170 a 1170a, přičemž podle prvního jmenovaného vyplývá, že plat byl poskytován skončení díla, ale konalo-li se však dílo po částech nebo byly-li s tím spojeny náklady, které na sebe podnikatel nevzal, a tedy nebyly započteny v odměně, byl oprávněn žádat o poměrnou část odměny a náhradu učiněných výloh dříve. Podle § 1170a pak platilo, jestliže smlouva byla opřena o rozpočet nákladů a byla-li dána výslovně záruka za jeho správnost, nemohl podnikatel 11 X. Xxxxxx. In: XXXXXXXXX, Xxxxx. Smlouva o dílo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Xxxx, 2010, s...