Srovnání. (123) Komise srovnala běžnou hodnotu a vývozní cenu vyvážejících výrobců zařazených do vzorku na základě ceny ze závodu.
Srovnání. 10. Mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou se provede spravedlivé srovnání. Toto srovnání se provede na stejné obchodní úrovni a na základě prodeje uskutečněného ve stejné nebo co nejbližší době, jakož i s náležitým přihlédnutím k jiným rozdílům, které ovlivňují srovnatelnost cen. Nejsou-li takto určená běžná hodnota a vývozní cena srovnatelné na tomto základě, provedou se pokaždé náležité individuální úpravy o rozdíly u činitelů, na které bylo upozorněno a které prokazatelně ovlivňují ceny a srovnatelnost cen. Přitom je třeba se při úpravách vyvarovat jakéhokoli zdvojení, zejména u slev z cen, rabatů, množství a různých obchodních úrovní. Pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, mohou se provést úpravy pro tyto činitele:
Srovnání. V tomto bodě se snad nejvýznamněji projevuje odlišný pohled pojistného a daně. Pojistné je vybíráno z příjmů, které jsou odměnou za výkon práce nebo alespoň souvisejí se zaměstnáním. Přitom u souvisejících příjmů je jejich okruh, který se zahrnuje do vyměřovacího základu pro pojistné, taxativně vymezen. Vymezení vymě- řovacího základu je poměrně složité a značně komplexní. V první řadě je zapotřebí rozlišit, zda se jedná o příjmy související s výkonem zaměstnání nebo pouze v souvislosti se zaměstnáním. Zatímco příjmy z výkonu zaměstnání vstupují do vyměřovacího základu vždy až na taxativně vymezené výjimky, u příjmů souvisejících se zaměstnáním je to naopak a do vyměřovacího základu vstupují jen ty vyjmenované, přičemž z nich jsou ještě některé vyňaty. U těch je zejména potřebné zvážit, zda se jedná skutečně o příjmy pouze související se zaměstnáním, nebo z nich pravidla jejich poskytování činí příjmy související s výkonem zaměstnání. To samozřejmě klade na zaměstnavatele značné nároky. Jsou tím ovšem zvyšovány i náklady na správu výběru pojistného zejména v souvislosti s jeho kontrolou. Do toho vstupuje nutnost rozlišit i právní vztah, na základě kterého je příjmu dosahováno, pro potřeby stanovení záloh daně. Dalším problémem je, že přestože je vymezení vyměřovacího základu pro zdravotní pojištění a pro sociální zabezpečení verbálně téměř totožné, fakticky je jejich pojetí značně odlišné. Základní rozdíl spočívá již ve vymezení zúčtovaného příjmu zaměstnanci, jelikož výklad tohoto pojmu se liší. Zatímco podle pojetí správy sociálního zabezpečení, resp. Ministerstva práce a sociálních věcí je zúčtovaným příjmem takový příjem zaměstnance, který je zachycen na kterémkoli účtu zaměstnavatele jako náklad nebo úbytek prostředků a který byl zaměstnanci poskytnut, pro účely zdravotního pojištění je tento pojem vykládán jako plnění, které je uvedeno na mzdovém listu zaměstnance. To je dále komplikováno poměrně složitou návazností vyměřovacích základů na základ daně. Příjmy související se zaměstnáním a poskytované jako plnění věrnostní a stabilizační povahy jsou zahrnovány do vyměřovacího základu, pokud se nejedná o plnění osvobozená od daně. Samotné osvobození od daně však není postačující podmínkou pro nezahrnutí do vyměřovacího základu ani podmínkou nutnou. To dále zejména z hlediska zaměstnavatelů, kteří provádějí srážku a odvod těchto plateb, komplikuje administrativu spojenou s pracovní silou. V současné době však došlo v tomto směru k výraznému posunu, neboť...
Srovnání. Okamžik platby je ve všech případech stejný. Jedinou výjimkou je hotovostní platba v cizí měně u daně. Způsob připisování prostředků ve prospěch účtů příslušných orgánů je zcela totožný ve všech třech případech. Pouze daně mají stanoveno přednostní zacházení, úhrada daňových pohledávek má přednost před jinými úhradami.
Srovnání. Základní sazba penále je ve všech případech shodně ve výši 0,1 % dlužné částky. Tím ovšem podobnost končí. U daně je zohledňováno, pokud byl nedoplatek zjištěn na základě přiznání daňového subjektu nebo doměřením správce daně. Takové rozlišení pojistné neobsahuje. U pojistného na sociální zabezpečení je dále stanoveno, že se v některých případech penále neplatí, což se u ostatních dvou odvodů neuplatní. U pojistného také není stanovena maximální doba, po kterou se penále počítá. U daně je tato doba stanovena na 500 dní a poté je penále výrazně nižší a odvíjí se od diskontní sazby. I tak může penále dosáhnout dvojnásobku dlužné částky. Výše penále u pojistného je pak až neúměrná. Od 1.1.2007 bude problematika penále ještě odlišnější mezi daní a pojistným. U daně se v případě doměření daně správcem daně uplatní jednorázové penále ve výši 20 % dlužné částky. K tomu bude dlužná částka úročena sankčním úrokem ve výši repo sazby navýšené o čtrnáct procentních bodů. Pokud bude daň doměřena na základě přiznání daňového subjektu, bude hradit pouze úrok z prodlení. U pojistného se má snížit výše sazby penále na polovinu, tedy na 0,05 %. Současně se u pojistného na sociální zabezpečení stanoví, že penále se neplatí např. ani za dobu po vstupu do likvidace nebo po prohlášení konkurzu.
Srovnání. Přirážka k pojistnému představuje preventivně-represivní nástroj v oblasti sociálního pojištění. V obou případech může být přirážka stanovena až ve výši 5 % vyměřovacího základu. V případě zdravotního pojištění se však jedná o vyměřovací základ za kalendářní rok, zatímco u pojistného na sociální zabezpečení jde o vyměřovací základy za jednotlivé měsíce, po které bude existovat nevyhovující stav. U sociálního zabezpečení je tak mnohem výraznější funkce preventivní, protože zaměstnavatelé jsou motivováni k co nejrychlejšímu odstranění závadného stavu. Podmínky pro přirážku jsou u každého pojistného odlišné. V sociálním zabezpečení je navíc potřebné rozhodnutí jiného správního úřadu k tomu, aby mohla být přirážka stanovena. Zdravotní pojišťovny takto vázány nejsou. Jelikož stanovení přirážky k pojistnému nijak nesouvisí s vlastním výběrem pojistného, tato kompetence by jednoznačně měla zůstat v pravomoci orgánů sociálního zabezpečení, resp. zdravotních pojišťoven. Vlastní výběr by samozřejmě měl provádět orgán, ke kterému bude výběr integrován. To vyžaduje legislativní i technické zajištění potřebných podmínek. Protože informace o vyměřovacích základech bude mít bezprostředně orgán výběru, lze uvažovat o tom, že by orgán sociálního zabezpečení, resp. zdravotní pojišťovna rozhodly o sazbě přirážky a její vlastní výši by podle toho stanovil orgán výběru.
Srovnání. Ve všech třech oblastech je řešen případ, kdy povinný subjekt nepředloží příslušné přiznání, hlášení či přehled, na jejichž základě je stanovena jeho odvodová povinnost. V oblasti pojistného je tato problematika upravena totožně. Daň se od této úpravy odlišuje. V případě daně lze vycházet z pomůcek např. i tehdy, kdy podané přiznání obsahuje chyby, které povinný subjekt na výzvu správce daně neodstranil. V oblasti pojistného se však pravděpodobné pojistné stanoví pouze tehdy, pokud nebyly poskytnuty žádné informace. Vedle toho je pro pojistné stanovena fikce pro stanovení vyměřovacího základu, pokud nelze jinak zjistit jeho pravděpodobnou výši. To u daně možné není a je třeba vyjít z toho, co se správci daně podaří zjistit a bude dostatečné pro stanovení daňové povinnosti. Tato problematika by opět měla být upravena pokud možno jednotně a měla by být v pravomoci orgánu výběru. Lze uvažovat o zachování fiktivního příjmu, nicméně to by mohlo vést k odlišnému stanovení např. srážených záloh a pojistného, což by nebylo žádoucí.
Srovnání. Je patrné, že úprava lhůt, ve kterých je možno předmětné odvody vymáhat, je značně odlišná. V oblasti pojistného mají orgány sociálního zabezpečení dvojnásobné lhůty na provedení vyměření pojistného než zdravotní pojišťovny. V obou případech přitom není stanoven limit, po který může běžet vyměřovací řízení, neboť provedením úkonu začíná lhůta běžet znovu, aniž by zde byla jakákoli absolutní mez jako v případě daní. Dlouhé promlčecí lhůty sice teoreticky mohou dát správnímu úřadu větší prostor pro doměření platby, současně ale zvyšují právní nejistotu. Kromě toho lze i obtížněji zjišťovat skutkový stav, pokud uplynula příliš dlouhá doba. Riziko doměření dále zvyšuje administrativní náklady povinných subjektů, protože pokud by měly být po celé relevantní období schopny prokázat správnost plnění svých odvodových povinností, musely by uschovávat některé dokumenty déle, než vyžadují jiné předpisy (např. účetní). To je markantní zejména u OSVČ, které tak mohou být nuceny uschovávat své (účetní) doklady po celou dobu, po kterou doměření hrozí. U daní je lhůta pro vyměření či doměření kratší než u pojistného, navíc je zde omezena doba, po kterou nejdéle lze daň vyměřit. Zde je třeba poznamenat, že u daně jsou lhůty poněkud složitější, než demonstruje tabulka. Od toho si zde dovolujeme odhlédnout. V případě vymáhání již vyměřeného odvodu jsou naopak relativně delší lhůty u daně. Daň lze vymáhat až dvacet let od jejího vyměření. U pojistného na sociální zabezpečení je tato lhůta poloviční a u zdravotního pojištění čtvrtinová. Vzhledem k obdobné povaze těchto plateb jsou tyto rozdíly neopodstatněné.
Srovnání. Jak správci daně, tak orgány sociálního zabezpečení i zdravotní pojišťovny jsou v současnosti oprávněni vydávat vykonatelná rozhodnutí, která jsou exekučními tituly. Lze tedy na jejich základě provádět správní exekuci. Každý z těchto orgánů je současně oprávněn provádět exekuci svých vykonatelných rozhodnutí. Ve všech případech se exekuce dlužných částek provádí podle pravidel platných pro správu daní a poplatků. Tuto oblast lze tedy v určitém smyslu považovat za harmonizovanou. Pro obě pojistná plnění platí v zásadě stejná pravidla. Zákon o správě daní a poplatků nabízí správním úřadům k vymáhání jejich vykonatelných pohledávek tyto možnosti: - přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky, - srážky ze mzdy, jiné odměny za závislou činnost nebo náhrady za pracovní příjem, důchody, sociální a nemocenské dávky, stipendia apod. - prodej movitých věcí, - prodej nemovitostí. Správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny navíc mohou o výkon rozhodnutí požádat také soud nebo soudního exekutora. Problematika správní exekuce by si vyžádala preciznější úpravu (jako ostatně celý daňový řád) včetně jednoznačných pravidel o úhradě nákladů exekuce dlužníkem. Neškodila by ani úprava určité hospodárnosti řízení.
Srovnání. (102) Komise srovnala běžnou hodnotu a vývozní cenu na základě ceny ze závodu.