Jurij Andrejevič Galuško
Xxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxx
Československo-68
Předmluva
Temnou tichou srpnovou nocí my hranici naši překročili.
Po otci našimi prošlych cestach do Československa jsme vkročili. Československo, Československo,
Byly to dny, na ktere nelze zapomenout
Slova z písně složené vojáky Střední skupiny sovětských vojsk v roce 1968.
Od vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa přešlo již 45 let. Do současnosti není jednoznačné oficiální odpovědi na – zdálo by se – prostou otázku: Proč bylo nutné, aby vojska Varšavské smlouvy v roce 1968 vstoupila do Československa? Tím více, čím dále se tyto události propadají do historie, stále častěji je při této příležitosti slyšet názory, aby si národy Ruska posypaly hlavu popelem a kály se za své činy.
I stalo se, že jsem byl jedním z mnoha tisíc sovětských vojáků, kteří byli v těch nelehkých historických dobách, účastníky událostí let 1968 – 1969, které byly následně nazvány „Pražským jarem“. Mě nepříslušelo přijímat osudová či dělat briskní bojová rozhodnutí.
Od řadového posluchače Vojenského institutu cizích jazyků, plnícího skromnou funkci překladatele, se toho nežádalo. Nicméně, síla mnoha objektivních i subjektivních okolností mi přinesla možnost nejen vidět, ale i překládat vystoupení a rozhovory různých účastníků geopolitické hry, která se tehdy rozehrávala v Československu. Nesčetněkrát jsem se potkal s představiteli prakticky všech vrstev obyvatelstva této země. Velmi zajímavá byla i reakce různých politických činovníků té doby na moje příjmení. Často ke mně na recepcích přistupovali a šeptali mi do ucha: „Vy jste - podle všeho – příbuzný Xxxxxxxxx?“ Věc se měla tak, že jedním z hlavních organizátorů Pražského jara byl ministr kultury a informací Československa, Xxxxxxxx Xxxxxxx, který emigroval na západ. Takže nejen znalost českého jazyka mi usnadňovala proces kontaktování se jednak s místní „elitou“, a jednak i s nejširšími vrstvami československé společnosti.
Pokusil jsem se popsat události 45leté minulosti výlučně z pozice 19tiletého mladíka, pravda, již tenkrát s hrdostí cítícího na plecích – jak jsme tehdy pěli v písni našeho kurzu - „tíhu našich posluchačských nárameníků“. V ty vzdálené roky, v první etapě pobytu v Československu, jsem si ani pro sebe neuměl přesně zformulovat příčinu vstupu našich vojsk do této země. Skutečně mě znepokojovalo a uráželo pokřikování na mou adresu: „Okupant!“
Hm, jaký já jsem okupant! Cožpak jsem někoho zabil, poškodil, vzal někomu majetek, zabral jeho dům? Samo pomyšlení na to se mi zdálo divoké a já nepřestával opakovat československým občanům slova o tom, že my zde jen plníme svou internacionální povinnost při obraně výdobytků socialismu v jejich zemi.
Pomalu, postupně, jak jsem se seznamoval, v rámci služebních povinností, s materiály různých klubů (dnes se nazývají neziskovými organizacemi) existujícími v Československu pod kontrolou anglických a amerických rozvědek, jsem pochopil, s jakým reálným nebezpečím se v polovině dvacátého století střetlo Československo a jeho prostřednictvím i Sovětský svaz.
Šlo o tzv. „Klub – 231“, který ve svých řadách spojoval více než
40.000 lidí dříve trestaných za protistátní činnost (včetně špionáže a diverze). Klub „KAN“, sdružující bezpartijní aktivisty (organizaci tvůrčí a vědeckotechnické inteligence), buňky které existovaly po celé
zemi na vysokých školách, v masově informačních prostředcích, spoustě výzkumných ústavů, ale i v jednotkách Československé lidové armády. Zajímavou strukturou byl klub PTP. V něm se sdružovali bývalí českoslovenští vojáci prodělavší službu v trestných praporech (v různých letech bylo kolem 100.000 odsouzených za celou škálu vojenských trestných činů. Od banálních krádeží peněz u spolusloužících, machinací s armádním materiálem, rvaček v kasárnách až po špionáž ve službě cizích rozvědek, zranění nebo vražd vojáků nebo spolupracovníků bezpečnostních orgánů). To byla úderná síla Pražského jara. našli se ještě desítky tisíc dětí a vnuků těch, kdo zabíjeli naše lidi a bez špetky svědomí rabovali naši zem v době Občanské války, aktivně pomáhali hitlerovcům bojovat se Sovětskou armádou, vyráběli v ohromných množstvích zbraně a vojenskou techniku pro fašistický Wehrmacht. Pro tyto kategorie československých občanů pojem „výdobytky socialismu“, jak se ukázalo, neměl žádný reálný obsah. Všichni tito lidé naprosto jasně chápali, že Československu vstoupilo do socialistického společenství a Sovětský svaz je jednoduše povinen jim poskytnout šťastný život,
„socialismus s lidskou tváří“. A oni, coby skuteční osvícení evropané budou přísně hodnotit toto úsilí „asiatů“ a až přijde čas, mají plné právo toto společenství po anglicku a bez rozloučení, opustit..
To je normální, ČSSR – svobodná evropská země, jejíž obyvatelstvo je jakoby odedávna nositelem výlučně pokrokových západních ideálů demokracie a všeobecných lidských hodnot.
Pouze s nastudováním ohromného množství dokumentů o historii, kultuře, specifikách ekonomického rozvoje Československa, o národnostně-psychologických vlastnostech jejího obyvatelstva, je možné pochopit, proč profesionální organizátoři revolucí v letech 1968 – 1969 vybrali právě tuto zemi pro realizaci dalekosáhlých plánů k jejímu vystoupení ze socialistického společenství, což by nezbytně vedlo k revizi výsledků 2. světové války a zničení „bezpečnostního pásu“, vytvořeného J.V. Stalinem podél západních hraníc Sovětského Svazu. A také jen tehdy se stane pochopitelným motiv, který přiměl sovětské vedení ke vstupu vojsk do Československa..
Bohužel, ani já, ani drtivá část sovětských vojáků v 60-tých letech minulého století (stejně jako naši občané nyní) neměli ani ponětí
o skutečných příčinách vstupu vojsk do ČSSR. V tom byla největší chyba informační politiky SSSR, jejíž ničivé důsledky sklízíme ještě dnes. Neexistence plné a důvěryhodné informace vždy dává možnost manipulace veřejným míněním, což se také reálně stalo před našima očima, v Československu.
V současnosti máme stejný fenomén na Ukrajině. Až tehdy, když se tam nečekaně a nezastřeně objevili fašisté, ideálem kterých se stali vůdci banditských nacistických uskupení Xxxxxxx a Xxxxxxxx, si naši experti a historici vzpomněli, že jak se ukazuje, i Chatyň v Bělorusku spálili ukrajinští nacionalisté, v Babím Jaru v Kyjevě postříleli sovětské občany „specialisté“ z OUN (organizace ukrajinských nacionalistů), u kterých bojovalo – kupodivu – více než 300.000 Ukrajinců. Ano, i v čase První čečenské války mladí následovníci Bandery, aby vyprovokovali nenávist čečenského obyvatelstva k rusům, v uniformách ruských ozbrojených sil podřezali ženy a děti v místech pobytu Čečenců a současně uřezali hlavy ruským vojákům. O těchto hrůzných věcech, bylo - proč asi – nepřijatelné hovořit. Ve „slušné společnosti“ se to považovalo za znak špatného tónu, anžto se to mohlo dotknout něžného národního cítění bratrského národa Ukrajiny (vyšetřující výbor Ruské federace až v březnu 2014 najednou nečekaně prozřel a zavedl kriminální vyšetřování proti ukrajinským občanům bojujícím ve skupině diverzních skupin UNA – UNSO na Severním Kavkaze.v letech 1994 – 1996).
Takže, aby se čtenářům alespoň něco z toho, proč sovětská vojska vstoupila 21.8.1968 do Československa, stalo pochopitelným, jsem popsal tyto události tak, jak jsem je viděl tehdy a jak se mi situace v Československu jeví dnes v pohledu prožitých let. Po prošlých nejen Pražského, ale i Arabského a nyní i Ruského jarech.
V roce 1968 proběhly události, které v mnohém určily osudy dnešního světa, ekonomického i politického uspořádání Evropy. Jde o to, že v té době v Československu proběhla první skutečná
„barevná revoluce“ (i když se tak tenkrát nenazývala), cílem které bylo přehodnotit výsledky Druhé světové války, rozhodnutí Postupimské a Jaltské konference o položení poválečných hranic v Evropě a vytrhnout tuto zemi ze socialistického společenství.
Dříve byl podobný pokus uskutečněn v 23.10 – 9.11. 1956 v Maďarsku. To ovšem nebyla tak úplně „oranžová revoluce“ v její klasické variantě, ale pokusný čelní útok na Sovětský Svaz a Varšavskou smlouvu. Tehdy prostě zkoušeli pevnost vedoucí úlohy Sovětského Svazu a jeho ozbrojených sil. Xxxxxxxxxxx se s tím, že J. V. Xxxxxx zemřel teprve nedávno v roce 1953, ano, ještě v únoru 1956 proběhl 20. sjezd KSSS, na kterém Xxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx započal proces „destabilizace“ SSSR. Tak v čase změny sovětského vedení a rychlé změny politických mezníků v SSSR se podaří kavaleristickým útokem obšťastnit Maďarsko svobodou a současně i změnit výsledky 2. světové války?
Generální tajemník ÚV KSSS Xxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx, kromě toho, že z pohledu boje se stalinismem buď posadil do vězení nebo propustil ze služby nejlepší kádry vojenské rozvědky, navíc zčistajasna rozhodl vyvést vojenský kontingent z rakouského příhraničí Maďarska, kde se nacházel v souladu s ustanoveními Postupimské a Jaltské konferencí. Zdálo by se, že situace plně nahrávala tehdejším
„milovníkům demokracie“. Nic se ale nestalo.
V roce 1956 byla v ozbrojených silách SSSR značná část důstojnického sboru i délesloužících účastníky Velké Vlastenecké Války. Jejich bohaté frontové zkušenosti, znalosti a unikátní bojové zkušenosti zjevně neušly organizátorům „maďarské revoluce“..
„Revolucionáři“, kteří se v roce 1950 šťastně vrátili domů ze sovětského zajetí (mezi kterými byli mnozí z 329.000 Maďarů, kteří bojovali v SSSR na straně hitlerovského Německa), mohli poměrně beztrestně střílet maďarské vojáky, spolupracovníky orgánů vnitřních záležitostí i státní bezpečnosti, podřezávat, věšet a zaživa upalovat členy Komunistické strany Maďarska, vedoucí představitele vlády všech úrovní i členy jejich rodin včetně novorozených dětí. Pouze spolupracovníků vnitřních věcí Maďarska bylo „povstalci“ zabito více než 800 lidí. V sídelní budově Komunistické strany Maďarska bylo postříleno 27 lidí. Jejich fotografie, s tvářemi politými kyselinou zveřejnili v té době všechny světové tiskové agentury. Pro lepší a přesnější pochopení mnohých událostí těch dní – ano, i dní současných, je třeba se pozorně podívat na to, kdo – kromě Němců –
bojoval proti Rudé armádě (byl ubytován ve vojenských táborech pro válečné zajatce).
Nařízení zástupce ministra vnitřních věcí SSSR a zástupce
náčelníka týlu Ozbrojených sil SSSR No 246/46992
18.řijen 1946
Zástupcům velitelů vojsk okruhů pro materiální zabezpečení, náčelníkům centrálních základen Ministerstva ozbrojených sil (tak se v tu dobu jmenovalo Ministerstvo obrany SSSR), ministrům vnitra republik, náčelníkům UMVD krajů a oblastí, náčelníku štábu týlu Ministerstva ozbrojených sil SSSR.
O podmínkách předání válečných zajatců neněmecké národnosti, podléhajících osvobození a předání orgánům repatriace pro následující vrácení do vlasti.
Ve zvláštních pracovních praporech Ministerstva ozbrojených sil, speciálních nemocnicích a táborech Ministerstva zahraničí se zdržuje značné množství válečných zajatců neněmecké národnosti podléhajících osvobození a předání orgánům repatriace pro následující předání do vlasti.
Nařizuji:
1. Vojenské zajatce zadržené ve zvláštních pracovních praporech Ministerstva ozbrojených sil rakouské, maďarské a rumunské národnosti v desetidenní lhůtě předat do nejbližších táborů Ministerstva vnitra SSSR pro válečné zajatce.
2. Vojenské zajatce Poláky, Čechoslováky, Jugoslávce, Francouze, Holanďany, Belgičany, Dány, Švýcary, Lucemburčany, Finy, Bulhary, Turky, Nory, Řeky, Švédy, Američany, Angličany, Brazilce, Kanaďany, Portugalce, Chorvaty, Albánce,
Argentince, Syřany a ostatní národnosti a také Moldavany, židy, Ukrajince, Lotyše, Estonce, cikány, rusy v patnáctidenní lhůtě odeslat ze zvláštních pracovních táborů Ministerstva ozbrojených sil, táborů Ministerstva vnitra a speciálních nemocnic do táborů Ministerstva vnitra:
Oděsský No 159 (město Oděssa) Kyjevský No 62 (město Kyjev)
Temnikovský No 58 (Mordovská ASSR, stanice Poťma Moskevsko-Rjazanské železnice).
3. Odeslání do výše uvedených táborů podléhají všichni váleční zajatci výše uvedených národností bez výjimky, sloužící ve speciálních útvarech SS, SA, SD a také důstojníci.
4. Odsun kontingentu do Oděsského, Kijevského a Temnikovského tábora provést osobními vlaky pod ochranou přepravce. Přepravovaným zabezpečit stravu na cestu.
5. Předávané vybavit podle sezóny vhodným oblečením a obuví.
Zástupce ministra vnitra SSSR generálplukovnik Xxxxxxxx
Zastupce náčelnika týlu Ozbrojených sil SSSR generálplukovnik Xxxxxxxxx
(GARF, FOND 9401.Opis 2, věc 269, list 309)
Když do bojových akcí vstoupila sovětská vojenská uskupení, dislokovaná v Maďarsku, „honvédům svobody“ (jak se oni sami – neznámo proč - nazývali) nepomohly ani moudré rady anglických a amerických instruktorů, ani na tu dobu nejmodernější, jak si mysleli, výzbroj.
Převážná část „honvédů“ byla fyzicky zničena. Někomu se podařilo dostat na území Rakouska a odtud do Spolkové republiky Německo, někdo upadl do zajetí a byl odsouzen. Vítězství však pro sovětské vojáky nebylo snadné. Za boje v Maďarsku v roce 1956 obdrželo 26 našich titul Hrdina Sovětského Svazu a z nich 14 posmrtně. Maršál
G. K. Xxxxx obdržel svou čtvrtou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu právě v Maďarsku. Za 12 dní bojů utrpěla Sovětská Armáda značné
ztráty: 705 vojáků padlo, zničeno bylo 26 tanků, 3 samohybná děla, 10 obrněných transportérů, 4 reaktivní minomety „Kaťuša“, 38 nákladních automobilů, 9 protileteckých děl, 9 122mm houfnic. Za likvidaci maďarského puče a udržení geopolitických pozic v Evropě zaplatil SSSR vysokou cenu. Tehdy ještě Sovětský Svaz, nacházející se v čele zemí socialistického společenství, obstál.
Nicméně nezlomné přání přehodnotit výsledky 2. světové války ve svůj prospěch, oslabit pozici SSSR ve východní Evropě, zůstalo. Speciální služby Velké Británie a USA zahájily masivní, nyní již dobře promyšlenou, strategicky prokalkulovanou ideologickou, informační a kádrovou přípravu Pražského jara roku 1968.
Vojenský institut cizích jazyků
V roce 1967, po ukončení školy jsem nastoupil na Vojenský institut cizích jazyků. To byla po všech stránkách unikátní vojenská vzdělávací instituce. V době mého nástupu byl institut teprve nedávno otevřen v Moskvě na Voločajevské ulici na historickém území bývalého Druhého moskevského kadetského učiliště postaveného za xxxxxxxxxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxxx a zvěčnělého v románu A. I. Kuprina „Kadeti“.
Do Velké Vlastenecké Války a během ní se v institutu připravovaly kvalifikované kádry agenturní a vojenské rozvědky, vojenští překladatelé (tedy také, v první řadě, kádry vojenské rozvědky. Vždyť v ozbrojených silách jakéhokoliv státu se cizí jazyky učí nikoli pro to, aby byly organizovány exkurze a turistické zájezdy za hranice), speciální propagandisté, velitelé partyzánských oddílů, velitelé rozvědně-diverzních skupin, radisté se znalostí cizích jazyků.
Nicméně v roce 1960 stál v čele SSSR N. S. Xxxxxxxx, který usoudil, že Sovětskému Svazu není více třeba ani vojenského letectva, ani VMF, a vojenská rozvědka – to je také vyložený anachronismus, přežitek minulosti. Podle jeho hlubokého přesvědčení jsou zemi třeba jen a pouze jaderné rakety a prostředky PVO (protivzdušné obrany). Vše ostatní bylo možné blahosklonně omezit. Vždyť on zmenšil i Sovětské Ozbrojené Síly na 1.200.000 osob. Pod zmenšování spadal
i Vojenský institut cizích jazyků Byly rozehnány cenné překladatelské kádry a materiálně technická základna byla také rychlým tempem likvidována. Velmi cenná knihovna, v které se nacházely unikátní vydání prakticky ve všech jazycích světa, byla úplně ztracena.
Je třeba se zmínit o tom, že překladatelé prvního VICJ, se naštěstí nemuseli překvalifikovávat na chovatele prasat, nebo dojiče krav, či soustružníky – nástrojaře, jako jiní frontoví důstojníci. Nikoli ze své vůle, opustivše Ozbrojené síly, rychle zaujali vedoucí postavení v mnoha civilních vysokých školách, výzkumných ústavech, redakcích novin a časopisů nebo v rozhlase a televizi jako vedoucí mezinárodní žurnalisté.
Nicméně, jen po čtyřech letech rozehnání VICJ se nečekaně ukázalo, že Ozbrojené Síly, ano i celá země, nemohou plnohodnotně fungovat a rozvíjet se bez vojenské rozvědky. SSSR navíc v tu dobu aktivně vstupoval na světovou scénu a proto byli potřeba specialisté ovládající cizí jazyky a znající země Dálného Východu, Ázie, Afriky, Evropy a Latinské Ameriky.
Tehdy díkybohu vystřídal na pozici generálního tajemníka UV SSSR Chruščeva Xxxxxx Xxxxx Xxxxxxx a bylo přijato rozhodnutí obnovit VICJ. Práce začala. Nejprve je objevila fakulta Akademie Sovětské Armády a potom i plnohodnotná vysoká škola.
Málokdo v té době věděl něco konkrétního o VICJ. Aureola utajení, tajemství a mnohoznačnosti se stále vznášela nad tímto zařízením.
Já se o této vysoké škole dověděl absolutní náhodou, když jsem navštěvoval desátou třídu. Stalo se to při rozhovoru mého otce s jeho bývalým náčelníkem, generálmajorem Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxx.
Xxxxxx Xxxxxxxx k nám přišel na návštěvu a velmi se zajímal o knihu
X. Xxxx „Duel v Kábulu“, kterou jsem tehdy právě četl. Věc se má tak,
že generál Xxxxxxx sloužil dlouhou dobu jako vojenský atašé sovětského velvyslanectví v Afghánistánu a posléze jako velení rozvědky Turkestánského vojenského okruhu, kde mu zástupce dělal můj otec, plukovník Xxxxxx Xxxxxxxxxxx Xxxxxxx. Xxxxxx Xxxxxxxx se mě začal vyptávat na knihu, na hlavního hrdinu poručici Xxxx Xxxxxxxxxxxx, první ruskou agentku (atašé) v Kábulu. Ptal se na můj pohled na problémy, které tenkrát v tomto regionu řešilo Rusko a pak z čistajasna prohlásil, že musím nastoupit do Vojenského institutu cizích jazyků. Na mou odpověď, že o tomto institutu nic nevím, mě ujistil, že on vše dokonale popíše mému otci, a že tyto informace budou kompletní, protože on vede první (západní) fakultu.
Je třeba říci, že se moji rodiče k návrhu generála Xxxxxxxx postavili veskrze bez entusiasmu. To se ovšem nedá říci o mě. Příští den po vyučování jsem byl v Čeremuškunském náborovém středisku města Moskvy, kde jsem se dověděl, že musím jít do druhého oddělení, kde probíhal nábor na vysoké školy.
Když jsem se ocitl v druhém oddělení, kde jsem sdělil, že chci nastoupit do VICJ, podplukovník – náčelník oddělení – se velmi podivil, pozorně pročetl nějaké papíry a řekl mi, že taková vysoká škola
v rozkaze ministra obrany není. Není ovšem třeba ztrácet naději. V náborovém středisku jsou umístěnky do leteckého pilotního učiliště, tankového, vševojskového, dělostřeleckého učiliště, učiliště VMF (ВМФ) a také do učiliště železničních vosk, takže výběr je obrovský. Nicméně já trval na svém, že musím dostat umístěnku do VICJ.
Najednou zpoza sousedního stolu vstal občanský zaměstnanec vojenské správy, který doposud se zájmem naslouchal mému rozhovoru s podplukovníkem. Navždy jsem si zapamatoval tohoto člověka (celý život jsem měl štěstí na setkání s dobrými lidmi). Jeho příjmení bylo Xxxxxx. Najednou řekl, že takový institut skutečně existuje. Ano, zatím ještě není v rozkazu ministra obrany, protože byl založen teprve nedávno, proto je také informace o něm jen ve zvláštní tajné příloze.
S dovolením náčelníka mě Xxxxxx posadil k svému stolu a pověděl mi dosti žalostnou historii. Ukázalo se, že on v tomto institutu studoval před jeho zavřením. Po rozehnání institutu Laptěva propustili z řad Ozbrojených Sil a on pracuje jako občanský zaměstnanec u různých vojenských správ. Je velmi rád, že byl institut opět otevřen a s radostí mi pomůže dostat do něj umístěnku. Jde o to, že jeho bývalý spolužák pracuje na osobním oddělení BICJ a přes něj se pokusí dosáhnout toho, co potřebuji.
Přesně za dva dny jsem stál, strašně vzrušený a přešlapující z nohy na nohu, před Laptěvem, který z desek vytáhl vytouženou umístěnku na moje jméno. Jeho náčelník vzal dokument do ruky, pokrčil rameny a napsal na něj vyjádření „K lékařské komisi“, podepsal se a připojil datum. Od té chvíle byly všechny moje myšlenky jen na institut.
Dostavil jsem se na zkoušky. Ubytovali mě v kasárnách pro abiturienty. Zkoušky proběhly úspěšně, i když poměr přijatých byl divoký: 1 : 12. Na rozdíl od všech vysokých škol bylo po úspěšném vykonání přijímacích zkoušek nutno projít přes mandátní komisi v čele s náčelníkem institutu Hrdinou Sovětského Svazu generálplukovníkem
A. M. Andreevem. I tuto hranici jsem úspěšně překonal Nakonec jsem vyslechl krátký závěr: „ Druhá fakulta, arabský jazyk“. Spolu se skupinou nově přijatých jsem se vydal do výstrojního skladu. Tam jsme obdrželi polní uniformu a každému z nás zástupce náčelníka fakulty předal první studentské výložky.
Studium bylo nelehké, ale velmi zajímavé. Profesorsko pedagogický sbor byl tehdy naprosto skvělý. Jeho základem byli kádroví vojenští rozvědčíci, kteří pracovali v zahraničí mnoho let. Vždy v době brigády zasvěcené oslavě 1. máje, jsem byl v pracovní skupině, která měla mýt okna na chodbě v některém patře nového učebního bloku. Odpovědným za poschodí určili plukovníka – přednášejícího řečtinu. Povedlo se nám ukončit práci o mnoho dříve a tak nám plukovník na znamení díků za dobrou práci řekl: „Máme čas, pracovali jste výborně. Můžeme si také trošku oddychnout. Ukážu vám, jak Řekové tančí skutečný tanec sirtaki“. S těmito slovy přinesl ze svého kabinetu malý magnetofon (takový jsem tenkrát viděl poprvé v životě), zapojil jej do sítě přímo na chodbě, svlékl si uniformu, stejnokrojovou rubašku s výložkami a tričko si uvázal kolem beder jakýmsi zvláštním způsobem. Z magnetofonu se ozvala okouzlující melodie.
Profesor na minutu znehybněl a pak začal tančit. To ale nebyl jen tanec, bylo to kompletní představení, tanečník doslova žil v rytmu tance. Jak se později ukázalo, žil náš plukovník dlouhou dobu v Řecku, kde se zabýval tím, že bavil trpící manželky britských námořních důstojníků tím, že je učil tančit (těžko říci, kde se on sám tomuto umění naučil). Vděčné žákyně mu otvíraly volný vstup na základny NATO v Řecku a v rámci „družby“ se se sympatickým Řekem dělily o mnohá tajemství, která slyšely od svých manželů a jejich kolegů. Pozorujíce,
jak bývalý učitel tance profesionálně i umělecky ztvárňoval různé piruety a taneční kroky jsme bezděčně chápali, že se očarované anglické lady doslova stavěly do řady, aby mu mohly předat tajemství britského vojenského námořnictva. No a takových „unikátů“ bylo mezi našimi překladateli mnoho. Oni nejen dokonale znali svůj předmět, ale mohli dokonale do nejmenších podrobností hovořit o zemích, kam je zavál osud a vedení sovětské vojenské rozvědky. Mohli hovořit o mravech a obyčejích obyvatelstva těchto států, o jejich ozbrojených silách, v kterých někteří dokonce i sloužili. V této souvislosti nikdy nezapomenu na překladatele francouzštiny, podplukovníka X. X. Gavrilova. S ním se mi povedlo několikrát jít do služby (Xxxxxxxx byl dozorčím institutu a já jeho pomocník. Mezi sebou mu posluchači říkali Xxxxxxxxx. Fenotypem skutečně připomínal tohoto italského herce – urostlý, vždy disciplinovaný s pečlivě upravenými knírky na snědé tváři. Moc se mi líbilo, s jakou osobitou elegancí nosil důstojnickou uniformu, jak vážně odpovídal na pozdravy posluchačů, přesně zdvihajíce pravou ruku, v dokonale padnoucí kožené rukavici, ke štítku čepice. Jak on uměl vyprávět o Francii a zejména o Paříži! To bylo nádherná povídání.
Podplukovník Xxxxxxxx, tak jak kontroloval jednotlivé služby, vstupoval i do služebních místností. Tam si sedával za stůl, posluchači z odpočívajících směn jej obstupovali a on začínal svá vyprávění. Věřte, že měl o čem vyprávět, vždyť dlouhá léta žil ve Francii, sloužil v armádě a potom pracoval ve vojenském závodě v Paříži. O hlavním městě Francie, jeho obyvatelích a hlavně – o Pařížankách – mohl vyprávět celé hodiny a my jej s ohromným zájmem poslouchali. Ještě dne se mi zdá, že bych mohl přesně přednést jeho intonaci, když říkal: „Ach, chlapci, jaké zázračné místo je Place Pigalle. Až budete v Paříži, určitě jej navštivte, nebudete litovat.“
Mnoho zajímavého vyprávěl posluchačům přednášející polského jazyka – podplukovník (v té době) L. G. Kaškurevič. Byl to štíhlý, obdivuhodně vychovaný a všestranně vzdělaný inteligent. Výborně znal nejen polštinu, ale i italštinu, protože dlouho pobýval v severních oblastech Itálie. Zde pracoval jako úspěšný polský obchodník, který včas opustil „polské socialistické peklo“.
Mnozí moji kolegové dodnes s vděčností vzpomínají na našeho přednášejícího taktiky – plukovníka Xxxxxxxx. Některé jeho, bleskově přečtené, lekce si – jak se to zdá jakkoli divné – pamatuji dodnes. Jednou přišel plukovník Xxxxxxxx k naší skupině na samostudium taktiky. Na stolech jsme měli rozložené pracovní mapy velitele praporu, na kterých jsme kreslili prapor v obraně. Dlužno podotknout, že práce s mapou pro mě bylo prostě utrpením. Udělat rovnou čáru bez pravítka jsem prostě nedokázal (na rozdíl od mého otce, který měl skutečně výjimečný kaligrafický rukopis a který mohl jednoduše a velkým uměleckým vkusem upravit libovolnou pracovní mapu). Profesor přešel několikrát kolem mého stolu. Pracovali jsme tenkrát barevnými tužkami
„Taktika“ (fixy ještě neexistovaly) modré, červené a černé barvy. Červeně se značila vlastní vojska, modře protivníkova a černé byly popisky. Najednou se plukovník Xxxxxxxx obrátil ke mně a burácivě mi položil zvláštní otázku: „Soudruhu posluchači, kolik let jste sloužil v turecké armádě?“ Ujistil jsem ho, že to se mi prozatím nepovedlo, na což mi odpověděl: „Pamatujte si, že na takových maličkostech „hoří“ daleko zkušenější rozvědčíci. Jediná armáda na světě, kde se popisy na pracovních mapách dělají červenou barvou, je turecká armáda“. Pozorně jsem se zadíval na svou mapu znaven, zejména pro mě, složitou prací a zjistil jsem, že všechny popisky u vlastních i protivníkových vojsk jsem napsal červenou barvou! Od té doby jsem podobnou chybu nikdy neudělal. Co se týče plukovníka Xxxxxxxx, před tím, než se stal přednášejícím ve VICJ, dlouhou dobu sloužil v kanceláři vojenského atašé v Turecku a tureckou armádu výborně znal.
Rouška tajemství, která stále ležela nad školou, dále rozpalovala naši chlapeckou představivost. Co chvíli někdo kamsi odjížděl oblečený do civilu a za dva, tři měsíce se vracel, aniž by cokoliv řekl. Fotografovat se ve městě u fotografů jsme měli co nejpřísněji zakázáno, aby nikde nezůstaly negativy. Pokud byly potřeba fotografie na nějaké dokumenty, pak jedině ve školní laboratoři. Vždy, když nás náčelník kursu pouštěl na vycházku, nezapomněl připomenout, že se musíme vyhýbat fotografování společně s civilisty. Při nástupu do institutu každému z nás uložili pas do sejfu kádrového náčelníka. Nosili jsme sice uniformu, ale oficiálně jsme byli posluchači, což bylo přirozeně
uvedeno i v našich vojenských dokumentech, což nám také přidávalo na sebevědomí.
Dlužno podotknout, že v té době vznikaly mezi posluchači a přednášejícími – nehledě na přísnou vojenskou disciplinu – pevné mezilidské vztahy. V té souvislosti mě napadá příhoda, kdy jsem stál na zastávce ve Voločajevské ulici a čekal na tramvaj č. 45, abych se dostal na zastávku metra Baumanská. vycházky jsme měli časově omezené a každá minuta zpoždění tramvaje mi na náladě nepřidávala. Vtom ze vrat institutu vyjela Volha našeho náčelníka.
Auto zabrzdilo u zastávky, náčelník otevřel dveře a generálplukovník Xxxxxxxx se zeptal: „Jedeš na metro?“. Řekl jsem, že ano a on mě pozval, abych si přisedl k němu dozadu. Když zjistil, že vlastně potřebuji na Leninský prospekt, k domu, kde bydleli naši, nakázal mě odvézt až tam. Takové detaily zůstávají v mysli opravdu na dlouho.
Studium šlo svým tempem a přišel čas, abych vyjel za prvním úkolem, po kterém jsem měl předstoupit před Xxxx institutu se zprávou o tom, co jsem dělal a jaké svízele jsem zakusil. To bylo proto, aby přednášející mohli korigovat své učební plány a nás to učilo sebeovládání.
Zpráva dopadla normálně. Pohotově jsem odpovídal na položené otázky a nic nenasvědčovalo žádným komplikacím. Náčelník institutu mi najednou laskavým tónem, položil otázku: „Soudruhu posluchači, vy jste Ukrajinec?“ Odpověděl jsem, že ano. „No výborně - pokračoval generálplukovník Xxxxxxxx ještě laskavějším tónem – jsem si jist, že vám rychle půjde český jazyk. Jde o to, že rychle stavíme skupinu českého jazyka. Doufám, že budete souhlasit do ní vstoupit?“
To bylo jak blesk z čistého nebe. Začal jsem cosi mumlat o tom, že ačkoliv jsem Ukrajinec, nikdy jsem na Ukrajině nebyl (můj otec sloužil hlavně v Turkestánském vojenském okruhu). Proto ani neumím ukrajinsky a ani nikdo z rodiny ukrajinsky neumí. Tu generál Xxxxxxxx (mezi posluchači měl uctivou přezdívku „Děda“) vstal a hromovým hlasem se zeptal: „Soudruhu posluchači, to jste komsomolec? Cožpak nechcete splatit svůj internacionální dluh?“ Po takových hrozných slovech jakoby mě polila studená sprcha od hlavy po paty. Najednou jsem prohlédl. Jedním rázem jsem se postavil do pozoru a nahlas odpověděl: „To ne soudruhu generále, chci splatit svůj internacionální dluh!“ „Nuže, to je lepší.“ Přešel generálplukovník Xxxxxxxx zpět na svůj dobromyslný tembr. „Už včera jsem podepsal rozkaz o vašem převelení z druhé fakulty na první. Změňte kasárna. Přeji vám mnoho úspěchů v osvojování českého jazyka a poznávání zajímavé země – Československa.“
Hle jak náhle se mi změnily profesionální zájmy. Jedním škrtem pera našeho všemi milovaného Dědy v rozkazu institutu byl na dlouhá léta dopředu dán vektor mé armádní služby.
Nejdříve jsem to silně prožíval. No posuďte sami. Arabština, kterou jsem dosud studoval, to je ohromné množství zemí Středního Východu, se kterými má zem aktivně buduje spolupráci v ekonomické i vojensko
– technické oblasti. Exotika, přímo Šeherezádiny pohádky. Co je
ve srovnání s tím Český jazyk z hlediska jeho použití? Československo, malá země ve východní Evropě. Země, kterou za jeden den přejedeš z jednoho konce na druhý.
S takovými trudnými myšlenkami jsem se vydal představit svému novému náčelníku fakulty generálmajorovi A.P. Gladkému. Generál Gladký byl člověk podivuhodného osudu. Z funkce náčelníka velení rozvědky pozemních vojsk na vrcholu své vojenské kariéry, spadl na „vrcholnou“ funkci náčelníka západní fakulty Vojenského institutu cizích jazyků. Ten, kdo žil v SSSR, si možná vzpomene na „případ Xxxxxxxxxxx.“ Důstojníka XXX Xxxxxxxxxxx, kterého naverbovala americká rozvědka, ale zrádce byl odhalen. Orgány vojenské kontrarozvědky začaly aktivně rozpracovávat možná spojení agenta Peňkovského. Všichni, kdo byli tím či oním způsobem spojeni s tímto pracovníkem, museli projít prověrkou. Všichni jeho spolužáci i spolupracovníci byli propuštění z řad Ozbrojených Sil. Ne proto, že by jim již nebylo důvěřováno, ale z o mnoho pochopitelnějšího důvodu. Byli to lidé, které Xxxxxxxxx jako první „předal“ Američanům. To byl důvod, proč se již nemohli podílet na operativní práci. Do této vlny padl i Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxx.
Jednou, po jakémsi semináři pro důstojníky vojenské rozvědky, pozvali všechny účastníky semináře, aby se společně vyfotografovali. V první řadě seděli na židlích generálové, za nimi stáli plukovníci, pak podplukovníci a majoři. Tak se stalo, že za židlí, na které seděl náš budoucí náčelník fakulty, stál právě plukovník Xxxxxxxxx. Nejen, že tam stál, ale naplno se oběma lokty opíral o opěradlo před ním stojící židle. Tuto fotografii našli kontrarozvědčíci v domácím archivu zrádce. Zlořečená fotografie se stala příčinou převelení generála Xxxxxxx ze štábu pozemních vojsk do našeho institutu. Generál si přitom vůbec nepamatoval, kdo že to stál za ním při onom fotografování. Nicméně shledával postup svého převelení naprosto správným. Účastnil se fotografování příslušníků rozvědky, které neměl – jako vyšší důstojník - vůbec připustit. Za to musel nést odpovědnost.
Xxxxxx Xxxxxxxx vůbec nesdílel můj pesimismus. Pokládal to – právě naopak – za štěstí (úsměv štěstěny), protože v celém Sovětském svazu nebyli žádní odborníci na Československo a já, naučiv se český jazyk a všechny ostatní potřebné discipliny, budu jedním z několika unikátních specialistů v zemi. Taková specializace je prostě neocenitelná a je třeba vyhnat z hlavy všechny hlouposti a studovat. Posílen tímto energickým požehnáním, odešel jsem ke své nové jazykové skupině rubat žulu vědy ve formě Českého jazyka. V této skupině bylo všeho všudy deset posluchačů. Takových jako já
„Ukrajinců“. Mimochodem, jeden z tehdy existujících mýtů byl, že kdo umí ukrajinsky, naučí se rychle i česky. Nesmysl, z naší velkolepé desítky uměl jen jeden ukrajinsky (celý život prožil v Luhansku, třebaže tam vychodil ruskou školu).
Nicméně právě ten dostal nedostatečnou hned v prvním semestru a to nejen z českého, ale i z ruského jazyka, byl vyloučen a poslán domů protože v armádě již dosloužil. Doma dokončil jakýsi právní institut a nakonec vedl městskou prokuraturu. Je třeba říci, že v institutu panovalo jedno striktní pravidlo a to, že opakování zkoušek bylo přísně zakázáno. Našemu spolužáku povolili, po prvním neudělání zkoušky, opravu pouzena na výjimku. Tož, velmi cenná byla naše skupina.
Studium češtiny začalo ve znamení toho, že jsme neměli ani učebnice, ani pomůcky, ani učební plány a co bylo obzvlášť bolestné, žádné vyučující. Zato ve všech rozpisech zaměstnání naše skupina figurovala jako „čtvrtá anglická“. Nic nenaděláš, prostě konspirace. Já to znal již z východní fakulty. Tam se sousední skupina nazývala
„arabská“ a studoval se tam Ivrit. Takové bývaly metamorfózy v našem slavném institutu.
Každý den ráno nám nosili balík československých novin
„Rudé právo“ a dávali jej katedru. My si brali každý po výtisku, točili novinami v rukách, se zájmem si prohlíželi obrázky a místo studia cizího jazyka zabíraly anekdoty. Za několik dní přinesli ze studijního oddělení několik Rusko – Českých a Česko – ruských slovníků a studium šlo zas o něco veseleji.
V SSSR se v té době český jazyk jednoduše nepřednášel. Výjimkou byly filologická fakulta MGU, kde se jednou za pět let otvírala česká skupina a jednou za pět let slovenská. Učila tam převážně děvčata, která se po ukončení kurzu vdala a pak již tento jazyk nepoužívala.
Proto byla s přednášejícími, kteří by mohli pracovat ve VICJ, napjatá situace. Ovšem, jak známo, kdo hledá, najde. Uvážíme-li, že se hledáním zabývaly orgány Ministerstva obrany, KGB i administrativní orgány UV KSSS, pak musely dojít ke kladnému výsledku.
Našli nám přednášejícího příjmením Xxxxx, absolventa filologické fakulty Lvovského institutu. Tam se naučil německy a anglicky a po absolvování pracoval jako překladatel pro Inturist v Soči. Ačkoliv to nebyl diplomovaný specialista v požadované oblasti, národnostně to byl stoprocentní Čechoslovák z Mukačeva na západní Ukrajině. Maminku měl Češku a tatínka Slováka. Po odpovídajících prověrkách mu byla udělena hodnost nadporučíka. Současně jej dali na úroveň hodnosti plukovníka a přidělili mu nový třípokojový byt na Leningradském prospektu. Dá se říci, že jej Ministerstvo obrany
„vyvážilo zlatem“ a my pochopili, že nás jako specialisty na Český jazyk, vlast skutečně potřebuje a vysoce si nás cení.
Začala tvrdá výuka, teď již bez hloupostí. Kromě jazyka jsme se učili i další předměty podle učebního plánu. Nehledě na naši unikátnost, nikdo nás nezbavil služeb, práce v kuchyni a dalších hospodářských prací.
Ačkoli byl Xxxxx čistý civilista, ukázal se býti velmi dobrým a zodpovědným přednášejícím. Učil dle vojenské metody: „Neumíš – naučím, nechceš – donutím.“ Vyžadoval od nás přesnou znalost české gramatiky, fonetiky i lexikální znalost. Psal nám různá metodická cvičení a úlohy pro samostudium. Rád k nám chodil po vyučování a četl nám, pro náslech, česky svou oblíbenou knihu „Dobrodružství dobrého vojáka Xxxxxx“. Při takových čteních býval u naší jazykové skupiny takový řehot, že k nám často přiběhl dozorčí fakulty, aby zjistil, zda je u nás vše v pořádku a nepotřebuje-li někdo rychlou lékařskou pomoc.
Československou literaturu jsme nicméně poznávali nejen prostřednictvím přednášejícího. Měli jsme také předmět „Literatura země studijního jazyka“. Kurs vedla mladá filoložka, která stejný kurs vedla na filologické fakultě MGU. Obhájila z tohoto předmětu doktorskou disertační práci a navíc byla přímo zamilovaná do české literatury. Kurs obvykle trval celý rok, ale nám jej zkrátili na jeden semestr. Hodiny probíhaly velmi zajímavě. Nejen, že jsme pozorně
naslouchali, ale stále jsme pokládali spousty otázek, čímž jsme dojímali naši učitelku.
Jak známo, všechno krásné musí skončit. Přišlo letní zkouškové období. Na jedné z posledních hodin jsme s hrůzou zjistili, že naše mladá učitelka již sestavila zkouškové otázky a předala je ke schválení náčelníku ruského jazyka a literatury. Nám zanechala (výhradně díky našim vzájemným přátelským vztahům) seznam autorů (prozaiků, básníků, novinářů a literárních kritiků), kterých díla jsou zahrnuta ve zkouškových otázkách. Po jejím odchodu jsme na katedře našli čtyři strany strojem psaného textu s příjmeními a jmény autorů děl, která jsme si měli osvojit za jeden semestr. Přečíst geniální díla všech v seznamu uvedených vážených československých autorů – a tím spíše je do hloubky nastudovat – nebylo prostě možné. Vzhledem k těmto okolnostem jsme provedli „tajnou poradu“ (tajný mozkový útok. Dnes by se řeklo hezky česky „brainstorming“), výsledkem které bylo rozpracovat a použít svůj vlastní systém složení této velmi obtížné zkoušky. Dle mého názoru bylo možné takový „systém“ realizovat pouze v podmínkách vojenské vysoké školy, kde byli všichni účastníci dění spojeni nejen železnou vojenskou disciplinou, ale i jakýmsi bratrstvím, kdy naprosto důvěřovali jeden druhému a všichni byli zaměřeni na stejný cíl – na vítězství.
O přestávce mezi po sobě jdoucími hodinami dostal jeden z nás za úkol odvést učitelku na cigaretu až na druhý konec dlouhé chodby a tam ji co nejdéle zdržet. Jeden náš kolega měl udivující schopnost, svými srdceryvnými příběhy o své nevěrné dívce, přimět k slzám jakoukoliv ženu.
Zbytek skupiny se pak dopustil ošklivého činu. Otevřeli jsme kabelku oblíbené učitelky, vyndali odtud výtisk zkušebních lístků, každý jsme (pro jistotu dvakrát) ofotili a přesně stejně vrátili zpět. Po vyučování jsme v laboratoři vyvolali film a fotografie. Zkušební lístky jsme tedy měli. Dále dostal každý z nás úkol vypracovat odpovědi na čtyři otázky. Odpovědi musely být úplné, ale musejí se vejít na jeden list A4. Napsat je je třeba čitelně a ve dvou exemplářích. V knihovně institutu do té doby ještě neviděli tak horečnatou poptávku po pracích klasiků české literatury. Současně s tím se jeden z nás rychle seznámil s dívčinou ze studijního oddělení a sehnal přes ni formální
papíry s razítkem studijního oddělení, které se používají pro studenty při zkouškách. Při zkouškách i zápočtech se totiž pro koncepty příprav používaly jen takové orazítkované papíry, které se pak odevzdávaly na studijní oddělení.
Nastal den zkoušky. Čtvrtá jazyková skupina v nažehlených uniformách a do zrcadlového lesku naleštěných holínkách se seřadila kolem svého auditoria. Při příchodu přednášející v doprovodu náčelníka katedry ruského jazyka a literatury (přeci jen šlo o první zkoušku z československé literatury na naší škole) a zástupce učební skupiny, seržant Xxxxx Xxxxxxxx zvučným hlasem zavelel „Pozor!“ a perfektním pořadovým krokem (ne nadarmo odsloužil dva roky v rotě ochrany) přistoupil ke zkoušejícímu. Znejistěná takovým slavnostním přivítáním sebou při povelu „Pozor!“ nervozně trhne a hladí prsty řemínek kabelky. Přijímá hlášení našeho seržanta o tom, že čtvrtá jazyková skupina je v plném počtu připravena ke zkoušce z české literatury.
První psychologický nátlak na zkoušejícího úspěšně skončil. To ale není vše. Vcházeje do auditoria, všichni přítomní překvapením ztuhli. Z velkého magnetofonu, který jsme při samostudiu používali k osvojení si těžké české výslovnosti, se začaly linout melodie českých a slovenských národních písní. Nad katedrou visel portrét zakladatele českého romantismu 19. století Xxxxx Xxxxx Xxxxx v krásném zlatém rámu (přefotili jsme jej z pěkného českého alba), nejoblíbenějšího českého autora naší nejoblíbenější učitelky.
Katedra byla úplně zastavěna vázami s živými květy v národních barvách Československa). Jako třešnička na dortu tohoto uměleckého obrazu, na stole v řadě minerálních vod, skleniček a popelníčkem, ležela krabička Marlborek se zapalovačem stejné značky. Toto „bohatství“ jsem dostal od svých bývalých kolegů z východní fakulty, kteří se vrátili z mise do Sýrie.
Hosté na sebe mnohoznačně pohlédli a významně pokyvovali hlavami. Zástupce učební skupiny rozložil na stole zkušební lístky, na dva stoly pro přezkušované položil štůsek konceptních orazítkovaných papírů pro přezkušované studenty a mlčky se vzdálil. Zároveň jeden z nás fotografoval pod portrétem K. H. Xxxxx zkoušejícího, náčelníka katedry, náčelníka kurzu, kteří se také přišli podívat na toto zkouškové show.
Zatímco všichni byli zaujati fotografováním, jeden z nás nepozorovaně položil pod paklík konceptních papírů svůj štůsek s vypracovanými otázkami. Náš papír se odstínem malinko lišil od oficiálního, takže je bylo možné, při pozorném pohledu, rozlišit. Náčelník katedry nám popřál dobré známky a plný dojmů z takové přípravy zkoušky, odešel do svého kabinetu. Zkouška začala.
Dva posluchači postupně vešli do auditoria, vybrali si zkouškové lístky, ujistili examinátora, že otázky jsou jim jasné a posadili se k přípravě na zkoušku. V tom vešel do místnosti náš skupinový fotograf a začal fotit, jakoby pro naši nástěnku, průběh zkoušky. Examinátorka si hned jako správná žena upravila účes a zaujala pózu „zahloubaná do čtení vědeckého traktátu“, takže neměla čas dívat se na připravující se studenty. Oni, neplýtvajíc časem, podle čísla otázky, odpočítali svůj připravený koncept, vytáhli jej a začali se učit své odpovědi na otázky.
Po určeném čase projevil první zkoušený přání odpovídat. Po jeho odpovědi vstoupil další a začal se připravovat k odpovědi. Nu a tak jsme všichni dobře a ne bez nadšení odpověděli na otázky ze zkouškových lístků, zpaměti citovali úryvky z nesmrtelných děl klasiků československé literatury, dělali rozbory s odkazy na různé literární kritiky.
Po ukončení zkoušky jsme všichni nastoupili v auditoriu kolem katedry. Naše učitelka vstala a s rozechvělým hlasem řekla: „Už více než patnáct let přednáším tento předmět, ale nikdy v životě jsem ještě neviděla, aby se studenti tak výborně připravili ke zkoušce a prokázali tak hluboké znalosti. Jsem si jista, že mě teď na katedře budou tvrdě kritizovat. Přesto nikomu nemodu dát „dobře“, všichni musíte dostat
„výborně“. Moje svědomí je ale čisté – takové odpovědi jsem ještě nikdy neslyšela“. S těmi slovy, utíraje si kapesníčkem slzy dojetí, odešla potvrdit známky k náčelníkovi katedry. Když se vrátil a rozdala nám indexy s hodnocením „Výborně“, všichni jsme ji vyprovodili k bráně institutu, kam jsme již dříve zavolali taxi.
Slavnostně jsme ji v slzách a s portrétem K. H. Máchy, který si něžně tiskla k hrudi, usadili do Volhy a do náruče jsme jí dali ohromnou kytici květů.
Navrátivše se do auditoria, slavnostně jsme jeden druhému slíbili, že nikdy, nikde a žádných okolností nikomu neřekneme, jak jsme
skládali zkoušku z československé literatury. Vždyť když by tato milá, nadšená dáma někdy zjistila pravdu, navždy by ztratila víru v lidi. Od těch dob již uteklo čtyřicet pět let a většina z účastníků těchto událostí již, bohužel, není mezi námi a proto jsem se rozhodl porušit slib mlčení.
Za několik let po těchto událostech, naši mladší spolužáci, kteří již absolvovali tento předmět v plném rozsahu a ne ve zkráceném, jako my, s nadšením hovořili o své zkušenosti pochopení moudrosti československé literatury.
Na zkoušce všichni stěží dostali „za tři“ a examinátorka jim řekla:
„Před vámi tu byla skupina obdivuhodných studentů. Všem na MGU (civilní jazykový institut, kde přednášela) říkám, jakým vynikajícím studentům jsem měla to štěstí přednášet. A vy se to ani pořádně naučit nemůžete jako moji studenti na filosofické fakultě.“ Nám nezbývalo nic jiného než mnohoznačně kývat hlavami a pronášet obecné fráze o tom, že bylo třeba se hodně učit a ne se válet a pak, že by udělali tuto zkoušku bez problémů jako my.
Zkouškové období skončilo. Všichni učitelé i studenti odjeli na dovolené. Jen naši skupinu nikam nepustili. Celé dny jsme bloumali po institutu a přemýšleli, čím se zabavit a proč nás nepustili na dovolenou. Nakonec nás na dovolenou pustili, ale měli jsme přísný příkaz trávit ji jen v Moskvě a blízkém okolí. Navíc jsme nuseli udat přesnou adresu, kde budeme dovolenou trávit.
Já jsem jel za rodiči, kteří zrovna byli na dovolené v pensionu Ministerstva obrany SSSR nedaleko od Moskvy. Ráno 20. srpna 1968 jsem se bezstarostně povaloval na pláži, díval se do nebe a se zájmem pozoroval intenzivní provoz transportních letadel. Můj otec se také zahleděl na nebe a vyslovil domněnku, že na Čkalovském letišti probíhá nějaké velké cvičení.
Zničeho nic se z plážového amplionu, odkud se maximálně ozývala nějaká veselá hudba, hlasitě ozvalo: „Posluchač … nechť se okamžitě dostaví k náčelníkovi pensionu!“ Vyskočil jsem jako opařený a jak jsem byl jen v plavkách, běžel jsem do administrativní budovy. Za mnou, oblékaje se za běhu, pospíchali moji rodiče.
V kanceláři náčelníka pensionu na mě čekal zástupce personálního oddělení institutu, který mě požádal o můj vojenský průkaz. Zaběhl jsem pro něj na pokoj, maminka mi zabalila do ručníku holení, mýdlo a kartáček na zuby a s tímto majetečkem jsem vyběhl na ulici. Na sobě jsem měl texasky a košili „kovbojku“. Na ulici na mě u gaziku čekal major z personálního. Dal jsem mu svůj průkaz a proti podpisu jsem dostal svůj pas. Major mi a rodičům řekl, že má rotkaz dopravit mě na Čkalovské letiště, nic víc že neví. Rozloučil jsem se s rodiči a odjel na letiště, kde se postupně sešla celá naše jazyková skupina.
Xxx nás odvedli do jídelny, kde jsme se dosyta najedli. Tehdy jsme všichni opravdu zpozorněli. Když velení začíná hýčkat překladatele, pak to znamená jen jedno – děje se něco vážného a situace začíná být vážná.
Potom přijel náčelník učební skupiny, každému z nás dal jeden česko-ruský a jeden rusko-český slovník, sdělil nám, že nás posílají do Československa a že velení institutu věří, že se se ctí zhostíme všech úkolů, které nás čekají. Na rozloučenou nás poprosil, abychom se pečlivě starali o slovníky, protože v institutu jich je opravdu málo a tak za ně ručíme hlavou.
Na závěr oběda se objevil, jakoby přímo z přehlídky na Rudém náměstí, chrabrý plukovník s pořadovým držením těla a v na míru ušité uniformě. Z výše své gardové postavy se rozhlédl po jídelně a jistým krokem vyrazil k našemu stolu. Zeptal se nás, zda jsme posluchači VICZ a když jsme kladně odpověděli, přisedl si k našemu stolu.
Ukázalo se, že je to spolupracovník Desátáho hlavního velení (mezinárodního vojenského kontingentu) GŠ Ozbrojených sil SSSR.
Pak nám plukovník tlumeným hlasem sdělil, že vše, co nám nyní sdělí, musí zůstat přísně jen mezi námi. Žádná jiná živá duše se nic z toho nesmí dovědět.
UV KSSS, sovětská vláda a velení vojsk Varšavské smlouvy přijaly bezprecedentní rozhodnutí o vstupu vojsk do spřáteleného Československa s cílem nedopustit kontrarevoluční převrat a prolití krve tak, jak k tomu došlo v roce 1956 v Maďarsku. Velení Ministerstva obrany SSSR vkládá v nás jako v překladatele, budoucí důstojníky a specialisty pro Československo, velké naděje v tom, že poskytneme jednotkám, které vstoupí do Československa, přímou překladatelskou a konzultační podporu a pomoc. Dále nás instruoval o tom, že pokud (a bez toho se neobejdeme) budeme muset vstoupit do kontaktu s obyvatelstvem, orgány moci nebo vojáky Československé armády, musíme mít na paměti, že jsme představiteli slavné Rudé armády. Podle nás pak budou posuzovat nejen naše Ozbrojené síly, ale i celý Sovětský svaz. Proto je třeba se uvážlivě vyjadřovat, nedělat nic, co by jakýmkoliv způsobem hanobilo stejnokroj sovětského vojáka a nenechat se žádným způsobem vyprovokovat. Velení MO SSSR si je vědomo, že nemáme dostatočné znalosti ani zkušenosti, ale že jiní specialisté na Československo jednoduše nejsou. Velení VICJ nás doporučilo jako odvážné, iniciativní, schopné brát na sebe zodpovědnost posluchače, kteří znají základy českého jazyka a jako vynikající komsomolce. Proto všichni věří, že se vyrovnáme s úkoly, které před námi stojí. „Kromě toho“ řekl plukovník, „jste všichni synové účastníků Velké vlastenecké války a oni svůj vojenský dluh vůči Vlasti plně splatili. Teď přišla řada na vás a to nesmíte zapomínat.“
Dále plukovník řekl, že vstup sovětských vojsk do Československa bude uskutečněn během několika dní (možná i hodin) z území Maďarska, NDR, Polska a – samozřejmě – SSSR z oblasti Ivano – Frankovska. Činnost našich vojsk budou podporovat vojska Maďarska, Polska a NDR. Do míst dislokací našich vojsk určených ke vstupu do Československa se podle rozhodnutí Ministerstva obrany SSSR odeberou: do Maďarska dva posluchači, do NDR jeden posluchač, do Polska jeden posluchač a do Ivano – Frankovska čtyři posluchači.
Doprava se uskuteční vojenskými dopravními letadly čkalovské brigády vojenského transportního letectva. Na místě přistání nás budou čekat zodpovědní důstojníci. Protože plukovník nikoho z nás nezná, bude každému určeno místo dislokace tím nejprostším způsobem - losováním.
Z kapsy vyndal blok a tužku. Na vytržené lístky napsal jména zemí, kam poletí letadla, stočil lístky do ruliček a ty hodil do své krásně vyšívané (určitě v tehdy jediné „generálské“ dílně na Frunzeho nábřeží) čepice. Postupně přišel ke každému z nás a vždy potřepal svou nádhernou čepicí a my tahali své roličky. Takovým nejdemokratičtějším způsobem jsem se dostal do NDR. Když byly urovnány všechny formality, přišel zástupce letecké brigády a dokladoval připravenost letadel. Posadili nás do autobusu a rozvezli nás po stojánkách. Vystoupil jsem po schůdkách do letadla a uviděl všeho všudy tři důstojníky – polní myslivce (asi Specnaz) s jejich zavazadly. Tak ve čtyřech, v úplném tichu, jsme doletěli na jedno z sovětských vojenských letišť na jihu NDR, kde na mě čekal člen štábu Skupiny sovětských vojsk v Německu, plukovník Mišustin.
Pravděpodobně jsem, ve svých „texaskách“, se dvěma slovníky a smotaným ručníkem zabaleným do novin, nevypadal bůhvíjak chrabře. Mišustina to ovšem nikterak nepřekvapilo. Nasedli jsme do jeho Volhy a vyrazili, jak se potom ukázalo, na štáb tankového sboru. Po cestě mi plukovník řekl, že on dokončil VICJ v době války a studoval němčinu a češtinu. Čěštinu že však nikdy nepoužíval (nebudeme-li brát v úvahu několik měsíců jeho působení v zajateckých táborech pod Oděsou v roce 1946) a úplně ji zapomněl. Šlo o to, že mnoho sudeťáků, kteří padli do sovětského zajetí, zapomnělo svůj árijský jazyk a vydávalo se za Čechy – tedy bratry slovany – z oblasti Sudet, kteří byli násilně odvedeni do německého Wehrmachtu. Ke konci války se takových zajatců nasbíralo čtyřicet tisíc a nikdo přesně nevěděl, kolik z nich bylo Čechů a kolik sudeťáků. Mezi zajatci se dále nacházelo kolem patnácti tisíc Slováků, vždyť přeci Slovensko bojovalo na straně fašistického Německa. Tito lidi byli z různých oblastí shromáždění ve speciálních táborech pod Oděsou. Plukovníkova jazyková praxe se tedy omezovala pouze na komunikaci se zajatci. Nyní však, když bude mít tak obrovskou jazykovou výpomoc (Mišustin
skutečně myslel jmenovitě mě), je si jist, že všechny úkoly zdárně vyřešíme. Poctivě jsem přiznal, že vědomostí mám trochu málo a pracovní zkušenosti žádné, ale že udělám vše, co bude v mých silách.
Mišustina taková zjištění nijak nepotěšila, ale byl to skutečný VICJakovec a nikdy neklesal na duchu. Bylo jisté, že tak či tak jiného pomocníka nedostane a proto je nutno vystačit s tím co má. Ve štábu mě představili veliteli sboru, náčelníkovi politického oddělení, náčelníkovi štábu a náčelníkovi rozvědky. Všichni tito generálové a vysocí důstojníci s velkým údivem hleděli na chlapečka v lehkomyslném občanském oděvu, který byl podle názoru Ministerstva obrany SSSR skutečným „specialistou na Československo.“
Abychom nemlátili prázdou slámu, Xxxxxxxx najednou po představování prohlásil, že musíme splnit odpovědný úkol a uvedl mě do své kanceláře. Tam prohlásil, že musíme udělat nic méně a nic více, než vydat noviny v češtině jakoby jménem československých patriotů, kteří jsou znepokojeni antisocialistickou a antisovětskou hysterií rozvinuvší se v Československu a obracejí se ke svým sovětským bratrům se žádostí o pomoc. Tyto noviny byly – v oficiální terminologii – zastíraci a měly se nazývat „Zprávy“. Můj nový dočasný šéf už připravil řadu materiálů, které napsal sám, nebo převzal z novin
„Pravda“. Byla to ohromná tlustá složka, kterou Xxxxxxxx držel ve svém sejfu jako nejtajnější dokument. Zůstávalo udělat maličkost, přeložit toto dílo do češtiny a času byly tři hodiny.
Rozložil jsem si na stůl své bohatství a pustil se do práce. Ta šla opravdu velmi pomalu. Každé slovo jsem musel hledat ve slovníku. Když mi, po několika letech, přišel do ruky obtah těchto novin, opravdu jsem se hluboce zastyděl za svou práci. Bylo tam ohromné množství elementárních chyb, stylistických, zeměpisných, lexikálních, interpunkčních, gramatických i logických. Nicméně mě utěšovala skutečnost, že ty první exempláře těchto novin čechoslováci nemohli číst.
Pracoval jsem jak otec Xxxxx. Kolem mě byl hrozný rumraj. Pořád chodil plukovník Xxxxxxxx a opakoval: „Synku, prosímtě, pospěš si!“ Abych se nezdržoval chozením na večeři, přinesl mi můj šéf sám z důstojnické jídelny několik talířů s jídlem. Ze skříně vytáhl láhev
arménského koňaku a nalil nám oběma po padesáti gramech „Aby práce šla rychleji.“
V konečném výsledku jsem svou hromskou práci dokončil. Unavený jako zvíře. Praštil jsem sebou na gauč v Mišutinově kanceláři a okamžitě jsem usnul. Plukovník se vydal do redakce místních posádkových novin, aby nechal vytisknout náš společný výtvor.
Spát mi ovšem nebylo dáno. Ukázalo se, že v typografii novin byl jen jeden typograf, který stěží napůl mohl sázet text v latince. Jedním slovem, bylo mu třeba pomoci, jinak všechno poplete. Musel jsem opustit pohodlný kožený gauž a jít do typografie, kde jsem poprvé v životě uviděl starý linotypový švýcarský tiskařský stroj, který se neznámo jakou cestou dostal až k sovětskému tankovému sboru. Myslím, že na něm kdesi v Curychu tiskli první revolucionáři své proklamace.
Opět hromská práce. Tavila se a bublala zde liteřina – typografická slitina. Z ní se odlívala potřebná písmena, která se skládala do slov. Ty bylo třeba ve správném pořadí umístit na stránku. Pach roztavené liteřiny byl prostě nepopsatelný. Hlavní problém byl ale v tom, že písmo mašiny – veterána, bylo čistě latinkou. Chyběla písmena, která má čistě jen čeština. Mišustin vyřešil problém prostě: „Kašli na to, tiskni tam podobná písmena. Neprožívej to, jiný stroj teď nenajdeme a noviny vyjít musí“. A já tiskl. Dodělal jsem i tuto práci.
Nadešel 21. srpen 1968. Lehl jsem si přímo pod lis na nějaké stohy tiskovin, pod hlavu jsem si dal batoh svého dočasného kolegy spolutiskaře a pokusil jsem se znovu usnout. Nebylo mi to dopřáno. Do tiskárny vtrhl jako vichřice nějaký důstojník s divokým křikem:
„Kde je představitel z Moskvy? Okamžitě jej volá velitel sboru!“ (Pod představitelem Moskvy si podle všeho představoval mě).
Vylekaní vojáci – typografové důstojníkovi ukázali na lis, pod kterým jsem se chystal odpočívat. Beze všeho respektu mě zburcovali a vedli mě k obrněnému transportéru velitele sboru. Tam se už shromáždili štábní důstojníci k intenzivní instruktáži. Všichni s ohromným zájmem a údivem hleděli na div přírody v lehké košili a s rukama umazanýma od tiskařské černi. Důstojníci i generálové věděli, že tento chlapeček je představitel Ministerstva obrany a specialista na Československo v jedné osobě. Tehdy se mi
zdálo, že mě mají za tajného agenta – nelegála, pracujícího v Československu. Velitel sboru sdělil, že jeho jednotky mají za úkol dokončit přesun k hranicím Československa a potom pokračovat přes Rudné hory a dál na Jablonec a Liberec a potom na Prahu. Můj úkol byl jet v čele kolony v obrněném transportéru náčelníka rozvědky, za námi měl jet Gazík se záložní radiostanicí a ochranou. Bezprostředně za naší kolonou měli jet motostřelci armády NDR..
VSTUP VOJSK DO ČESKOSLOVENSKA
Tak pro mě začalo bezprostřední poznávání pozoruhodně zajímavé země – Československa.
Dokud jsme byli na území NDR, nic zajímavého se nedělo. Jakmile jsme ale vstoupili na hranici československého území, hned jsme zjistili, že tam nikdo není, všechny ukazatele směru byly sejmuty a zeptat se nebylo koho.
Jeli jsme dál Rudými horami. Cesta tam je nejedna a zmýlit se není tak těžké tím spíše, že všechny směrové ukazatele, jména měst a vesnic i jména ulic někdo předvídavě odstranil.
Museli jsme zastavit. Vylezl jsem z transportéru a šel jsem vyzpovídat obyvatelstvo. Nebylo ale koho zpovídat. Všichni místní zalezli do domů a vcháze do domů jsme měli přísně zakázáno. Chodil jsem po ulicích městečka a hledal někoho, kdo by mi mohl ukázat cestu.
Najednou na mě někdo tiše zavolal: „Hej, soudrug, tova-rišč!“ Otočil jsem se. Za stromem stál starší xxxx a ukazoval mi rukama, abych šel k němu. Nedalo se dělat nic, než na jeho oslovení zareagovat. Muž stál tak, aby jej nebylo ze sousedních domů vidět. Hroznou česko – ruskou hatmatilkou mi vysvětlil, že je starý komunista a chtěl by nám pomoci. Objasnil jsem mu, že nejvíc potřebujeme zjistit nejkratší cestu do Prahy a on souhlasil, že nás povede. Xxxxxxxx jsem si ke svému transportéru, abych sdělil náčelníku rozvědky, že jsem našel slibného průvodce, který je ochoten vést nás na Prahu. Popojeli jsme autem až ke stromu, za kterým muž stál a pomohli mu do kabiny. Další postup již probíhal rychleji. Vznikl ale další problém, techniku bylo třeba doplnit. Palivo jsme měli sebou, ale vodu jsme museli doplňovat z místních zdrojů. Brát ovšem jednoduše nebylo kde. Zde nám pomohli bratři ve zbrani – Němci. Všimli si, že se snížilo tempo postupu a poslali auto, aby zjistili,
co se děje. Major z armády NDR, který perfektně hovořil rusky, protože absolvoval týlovou akademii v Leningradu, přijel k nám a zeptal se, co se stalo. Když zjistil, že potřebujeme vodu, usmál se a prohlásil, že to se dá vyřešit. Během několika minut k němu přijel náklaďák, z kterého svižně vyskákala asi dvě družstva německých vojáků.
Nesmíme zapomínat, že armáda NDR měla stejné uniformy jako hitlerovská vojska – stejný střih a stejný myší odstín. Jen neměli nášivky se svastikou. Německým vojákům zdůrazňovali, že sice mají staré pruské uniformy, ale naplněné novým – socialistickým – obsahem. Uvědomme si, že jak šli němci v rojnici dolů ulicí s vyhrnutými rukávy, rozepnutými blůzami a automaty v ponosu, u Čechů automaticky zapracovala historická paměť. Němci veleli hlasitě, výlučně německy a všichni jim rozuměli, malí i velcí.
Nejdřív otevřeli zavřenou benzinovou pumpu. V ní objevili tři spící Čechy. Stačilo několik kopanců do zadku, aby vzbudili zabrzděné bratry xxxxxxx. Ti vše rychle pochopili. Sehnali hadice a pustili vodu. My jsme přistavili auta a doplňovali je vodou. Nicméně Němci ještě neskončili. Chodili po městečku a něco křičeli do megafonů. Z domů začali vybíhat muži, ženy i starší děti s vědry v rukou. Ke každé místní pumpě major postavit jednoho svobodníka, který hrozivým křikem řadil místní obyvatele do řetězu. Na konci řetězu stál ještě jeden německý voják. Podle rozkazu svobodníka si lidé v řetězu začali předávat kbelíky s vodou až na konec, kde další německý voják určoval, kam je třeba vodu lít. Tam pak najížděla naše vozidla pro doplnění. Když jsme odjeli, zůstali lidé disciplinovaně, bez sebemenšího vzrušení, seřazeni v řetězech a čekali, až k doplnění přijede německá motostřelecká kolona.
Uvědomme si, že je velmi smutné, že mnohé historické problémy vzájemných vztahů mezi zeměmi bývalého socialistického společenství, se v rámci „politické nutnosti a politické korektnosti“, zamlčovaly nebo
– hůře – překrucovaly. Ano a i nyní o nich zdaleka není známo vše a vůbec ne všem. To je samozřejmě nesprávné, protože taková situace vytváří ideální prostředí pro falšování a falzifikátory.
Jednou jsem s vojenským atašé zemí socialistického společenství navštívil památník „Chatyň“ v Bělorusku. Pamatuji se, že mě jeden čas velmi udivilo, když jsem se dověděl, že vesnici spolu s obyvateli spálili
xxxxxxx Xxxxx (jak jsme se učili), ale vojáci policejního praporu SS – Ukrajinci pod velením hauptmana Xxxxxx Xxxxxxxxx, bývalého důstojníka polské armády, který následně posmrtně obdržel od prezidenta „úrodné Ukrajiny“ Juščenka titul „Hrdina Ukrajiny“. O tom mi řekl vojenský atašé velvyslanectví NDR v Moskvě.
Tak jsem se po oficiální exkurzi vydal za vedoucím památníku a zeptal jsem se ho na to.
Dlouho se ošíval, snažil se něco říkat o tom, že každý, kdo nosil německou uniformu, byl němec nebo německý přisluhovač. Proto že národnost žhářů nemá žádný význam. Nicméně potom, jako velké tajemství, přiznal, že téměř 150 obyvatel dědiny zaživa upálili nebo zastřelili jmenovitě ukrajinci v čele s bývalým polským důstojníkem. Na exkurzích ale mají o tom přísně zakázáno mluvit.
V době vstupu vojsk do Československa se takové, nám neznámé, momenty vzájemných vztahů Čechoslováků s jejich sousedy v „evropském domě“, projevovaly velmi zřetelně.
Například, na území bývalého říšského protektorátu Čechy a Morava, který byl vytvořen Hitlerem místo bývalé Československé Republiky (Slovensko se odtrhlo a stalo se samostatným fašistickým státem bojujícím proti SSSR), historicky žilo velké množství etnických Němců. V bývalém předválečném Československu jich bylo více než Slováků. Měli své školy, fakulty na univerzitách, divadla, noviny, rozhlasové stanice, jejich představitelé pracovali v kancelářích ministrů i v parlamentu. Za druhé světové války žili Češi a Němci na území protektorátu v míru (o životě Čechů v době války se zmíním později). Do německé armády byli v době války povoláváni jen Němci, Češi povoláváni nebyli (nicméně z toho Češi neměli – můžete mi věřit – žádný komplex méněcennosti).
V roce 1945 byla pod údery Sovětské armády, jak z území Slovenska, tak z území protektorátu Čechy a Morava, v krvavých bitvách, vybita fašistická vojska. V úporných bojích za Československo padlo 144 tisíc našich vojáků, důstojníků a generálů.
Češi se najednou cítili býti „vítěznou národností“. Prezident Xxxxxx Xxxxx, který se 2. srpna 1945 vrátil z emigrace v Londýně, podepsal dekret o zbavení občanství všech občanů německé národnosti. Tím Němce zbavili nejen občanství, ale i veškerého vlastnictví. Nebyla
jim povolena překladatelská činnost, politická činnost, nesměli provozovat medicínskou a lékárenskou činnost, pracovat ve státních nebo obecních úřadech, provozovat žurnalistickou činnost nebo církevní služby. Všichni Němci se museli do jednoho registrovat na nejbližší policejní stanici. Měli zakázáno chodit ven po 19-té hodině, všichni až do nemluvňat museli nosit nášivky na zádech s písmenem
„N“, Němcům bylo zakázáno používat veřejnou dopravu, navštěvovat restaurace, kina a jiná veřejná místa, chodit po chodnících a mluvit německy na ulici. V některých místech městské správy dále vyžadovali, aby nehledě na pohlaví a výšku, měli vyholenou polovinu hlavy (tak byli k poznání již z dálky). Měli povoleno chodit nakupovat pouze v přesně stanovený čas a pokud v tuto dobu do obchodu vstoupil Čech, museli všichni Němci odejít a čekat na ulici, dokud Xxxx neodešel. V roce 1946 se dočasný dekret prezidenta Xxxxxx stal zákonem. V ten moment začaly masové deportace Němců z Československa.
Se zájmem jsem četl hlášení sovětských vojenských velitelů různých německých osad na hranicích s Československem z let 1945 – 1946. Důstojníci psali, že byli svědky toho, že z Československa bylo deportováno několik desítek až stovek Němců týdně, kteří byli úplně nazí. (V demokratických československých sdělovacích prostředcích tenkrát psali: : …přišli jste k nám s holými zadnicemi, tak také tak odejdete...“ Na československé straně hranice mnoho nahých Němců a Němek zapřahali do povozů a řehtající se omladina se pak vozila směrem k německé hranici.
Velitelé důrazně požadovali, aby byl cestou diplomatických jednání vyvinut tlak na československé vedení. Podobné nehoráznosti, urážející lidskou důstojnost, bylo nutno neprodleně zarazit. Dále bylo potřeba otevřít otázku o dodávkách občanského oblečení, protože velitelství byla nucena nahé lidi oblékat do trofejního oblečení fašistické armády zajištěné na skládkách wehrmachtu, nebo byli oblékáni do pytlů tak, že se do pytle udělala díra pro hlavu a pro ruce.
Zásobování jídlem i ubytování těchto Němců z Československa zabezpečovala také sovětská vojska cestou vojenských velitelství.
Z území Československa bylo v roce 1946 deportováno více než tři miliony Němců. Podle oficiálních odhadů československé strany bylo během deportací zabito, umučeno nebo zemřelo přirozenou smrtí
více než třicet tisíc Němců. Podle alternativních sudeťáckých propočtů to bylo kolem čtvrt milionu lidí. Znásilnění, duševní choroby a zmrzačení do této statistiky samozřejmě zahrnuta nejsou.
Mezi vojáky armády NDR, která vstoupila 21. srpna 1968 do Československa, byli samozřejmě i vojáci a důstojníci, jejichž příbuzní zažili hrůzy československé deportace v roce 1946. Proto se chovali dost tvrdě. Nejpřekvapující bylo, že češi tuto tvrdost přijímali, jako že se to rozumí samo sebou. Nikdo se nerozčiloval, nikdo se nepokoušel protestovat, nikdo se ani slovem nepostavil německým vojákům. Nikdy jsem na žádném mítinku nebo demonstraci (a že jsem jich za dobu služby navštívil skutečně mnoho) někdo křičel:
„Němci, ven ze země!“ Takových provolání nebylo ani v československých sdělovacích prostředcích.
Nyní se můžeme vrátit k vyprávění o pohybu naší kolony. Náš československý průvodce pracoval až do důchodu jako řidič meziměstského autobusu a znal tedy severočeský region jak své boty i bez ukazatelů. Když jsme pak rádiem dostali rozkaz okamžitě změnit směr postupu na Ústí nad Labem, úspěšně nás vedl od Turnova po silnicích druhé třídy mimo větší města. Na kraji Ústí nad Labem na nás již čekal pracovník sovětského velvyslanectví, který měl naši kolonu vést dál podle situace. Osádka našeho transportéru se srdečně rozloučila se starým komunistou a nehledě na jeho protesty jsme mu do ruky vtiskli vojenský batoh s konzervami a lahvinkou vodky. Já u sebe nic, čím bych se mohl tomuto dobrému člověku odvděčit, u sebe neměl a při mých prvních krocích po Československu to pro mě byl učiněný anděl strážný. Proto jsem z ruky sundal „Komandirskie“ hodinky, které jsem dostal od rodičů u příležitosti mého přijetí na institut a na památku naší společné cesty, jsem mu je daroval.
Polní kuchyně v té době dodělávaly snídani. Z území NDR jsme vyrazili brzy ráno za úsvitu, kolem třetí hodiny ranní. Stačil jsem sníst pár obložených chlebíčků s máslem a klobásou a přišlel nový rozkaz od náčelníka rozvědky. Má pro mě přijet auto s letci a pojedu s nimi. Po skončení úkolu mě letci zase vrátí tankistům. Tváří tvář takové zvěsti jsem si rychle přidal pohankovou kaši s lanšmítem, abych se vydatněji najedl.
Piloti přijeli, nacpali mě do úplně plného gaziku a vyrazi jsme mě neznámo kam. Po ceste se k nám přidala ještě dvě auta. Po cestě mi vysvětlili podstatu akce. Ukázalo se, že mám čest ocitnout se v sestavě operační skupiny důstojníků velení a týlu leteckého stíhacího pluku, který je již ve vzduchu a blíží se k letišti „Boží Dar“ u Milovic. Úkol operační skupiny je zabezpečit přistání a rozmístění stíhačů na letišti. Českoslovenští stíhači na letišti nejsou, protože odletěli na bojové střelby na polygon v SSSR.
Pracovat se musí rychle, rozhodně a odvážně. Stíhačům dochází palivo. Nepochopil jsem – pravda – okamžitě, jaká bude moje role při plnění tohoto úkolu, ale na otázky nebylo kdy. Rychle jsme přijížděli k bráně letiště. Podplukovník – velitel vozu – na mě křikl:
„Rychle, otvírej vrata!“Já ovšem nemohl tak rychle vylézt z auta, protože jsem vlastně seděl na kolenou dvou dalších důstojníků na zadním sedadle. Proto z auta nejdřív vyskočili tito dva s automaty a pak já. Za bránou stál ze všeho úplně zpitomělý, rozespalý voják Československé armády. Intuitivně jsem pochopil, co je třeba udělat, nabral jsem vzduch do plic a zařval: „Otvírej vrata!“ Chlapec v mžiku vykonal rozkaz a ztuhnul na místě s rukama nad hlavou. Dva důstojníci s automaty a můj divoký řev na něj evidentně autoritativně zapůsobili. Skrčil jsem se zase na kolena obou letců s automaty a odjeli jsme na velitelské stanoviště. Nehledě na obrovskou rychlost, které mohly dosáhnout naše gazíky, na velitelském stanovišti už o našem příjezdu věděli a byli na nás připraveni. Plechové dveře byly pevně zavřené. Přes obrovská okna jsem viděl, jak jeden z československých důstojníků chodí po místnosti a dělá na nás neslušná gesta. Pak ho to přestalo bavit a vyvěsil z okna vlajku NSR. Tím chtěl dát najevo, že je velitelské stanoviště územím NSR, a náš pokus mírovým způsobem proniknout do místnosti, bude kvalifikován jako napadení jednoho z pilířů NATO. „Pokud chcete rozpoutat třetí světovou válku, prosím, jak je libo.“ - jakoby nám říkal tento podivín.
Pobíhal jsem kolem budovy a úplně bezvýsledně se snažil zahájit rozhovory. Náš spojař, který seděl ve třetím autě, najednou sdělil, že zachytil provoz na mezinárodním kanálu. Ukázalo se, že náčelník letiště „Boží dar“ (v československé armádě byla i takováto funkce) jakýsi podplukovník volá letce NATO, hlavně piloty NSR. Je připraven
přijmout je na svém letišti, všechny prostředky spojení, navigační prostředky i letecké technické zabezpečení je funkční ve standardním režimu. Je třeba si pospíšit, jinak letiště obsadí Rusové. Podplukovník sliboval udržet letiště pár hodin a nenechat Rusy obsadit letiště až do příletu letadel NATO. To opakoval do éteru bez přestávek neustále.
V této vypjaté atmosféře nejrozhodněji zareagoval jeden nadporučík, který křikl: „Odjeďte s auty a sami si lehněte!“ Když se tak stalo, vytáhl ruční granát a hodil jej proti plechovým dveřím velitelského stanoviště. Takovým radikálním způsobem rozpečetil místnost. Ještě než se usadil prach a kusy dveří a zárubní dopadly na zem, vpadl chrabrý nadporučík v doprovodu dalších dvou důstojníků za hromového řevu na stanoviště. Když jsem po výbuchu pomalu zvedl hlavu, v uších mi šumělo a před očima se mi vše pohybovalo jako ve zpomaleném filmu.
Najednou se pod úderem kancelářské židle s rachotem na kousky rozletělo jedno z obrovských oken. Za židlí vyskočil - a přímo na pečlivě upravený květinový záhon – dopadl československý kapitán
– milovník vlajky NSR. Později se ukázalo, že to byl specialista z praporu radiotechnického zabezpečení. V čase prostém velkých přestávek vyletěl ze stejného okna po hlavě, téměř jako vlaštovička, i podplukovník, náčelník letiště, a přistál na stejném – již ne tak krásně upraveném – záhonku. Oba udatní obránci letiště „Boží Dar“ vstali a opíraje se jeden o druhého a kulhaje oba na obě nohy, vydali se kvapem směrem od nešťastného velitelského stanoviště.
Naše operativní skupina nezapomínala držet dobyté pozice. Československý náčelník letiště se nemýlil jen v jednom, všechny letištní systémy skutečně pracovaly správně. Důstojníci bojového velení se rychle chopili své práce, navázali spojení s našimi letadly a současně specialisté leteckého zabezpečení projeli VPD, pojížděcí dráhy a stojánky pro letadla. Vše bylo v ukázkovém pořádku. - Letiště bylo připraveno k přijetí bojových letadel. Po asi 15 – 20 minutách šly naše MIG-21 jeden za druhým na přistání.
Celý pluk se rozmístil na letišti a současně již do posádky vjížděly kolony týlového zabezpečení (cisterny, radiolokátory, auta a municí, srovnavače atd.) Vše proběhlo velmi synchronizovaně, což svědčilo o přesném plánování a dobré organizaci operace.
Dva kilometry od letiště zároveň probíhalo zablokování posádky Milovice, kde byla v té době dislokována Československá tanková výcviková divize. O tom mi vyprávěl otec mého spolužáka a kamaráda z XXXX Xxxx Xxxxxxxxxxx generál A. M. Xxxxxxxxxx, v té době první zástupce velitele Sovětské skupiny vojsk. Ten dostal za úkol 21. srpna 1968 v Milovicích vzít pod ochranu park bojových strojů, sklady s výzbrojí a municí a vybudovat spojovací uzel Maršála Sovětského Svazu Jakubovského, hlavního velitele Spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy. Skupina generála Xxxxxxxxxxx přijela z Polska. Posádka byla blokována silami tankového a motostřeleckého pluku. Potom odjel Xxxxx Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxxxx na poradu k veliteli tankové divize. Bylo toho mnoho, co si musel vyslechnout od velitele, náčelníka politického oddělení a náčelníka štábu československého spojenectví. Generál jasně oznámil (celý velitelský sbor divize studoval na sovětských vysokých vojenských školách a neměl tedy žádný problém s porozuměním) že prosí své československé kolegy, aby vyvedly své jednotky z posádky do budov československého velení v kasárnách jednoho z blízkých výcvikových center. Lépe by bylo to provést rychle, bez nežádoucích excesů a krveprolití. Českoslovenští vojáci se seřadili a ve tvarech opustili posádku. Pravda, předtím se pokusili přerušit dodávku vody a kanalizaci, ale jejich pokusy byly překaženy našimi důstojníky.
Z vyprávění otce mého kamaráda jsem se dověděl jednu zajímavou podrobnost obsazení Milovic. V jednom z boxů, kde stály tanky, naši důstojníci objevili více než 20 bojových strojů s bílými pásy, které již někdo namaloval na horní pancíř. Šlo o to, že obrněná technika armád zemí Varšavské smlouvy byla komplet sovětská a tedy nebylo možné odlišit naše tanky třeba od polských nebo československých. Proto byly naše tanky těsně před vstupem do Československa takto označeny pro vizuální orientaci „vlastní – cizí“. Generál Xxxxxxxxxx tedy přivedl československého důstojníka do parku bojové techniky a ukázal mu tyto označené tanky, které někdo jednoznačně plánoval použít pro diverzní cíle, což by nezbytně vedlo k velkému krveprolití. Zde velitel československé divize pochopil, že její vzetí pod ochranu ze strany našich vojsk, bylo vynucenou nutností.
Hovoříme-li o letišti, pak jsem se v dalších letech ještě několikrát dostal na centrální letiště skupiny sovětských vojsk „Boží Dar“ v Milovicich a se zájmem jsem hleděl na vchod a Velitelské stanoviště. Nové cihlové zdivo vchodu a nové dveře velitelského stanoviště ostře kontrastovaly se starým okolím a vždy mi to připomnělo „bojovou epizodu“, která se za mé nezaviněné přítomnosti, přihodila v dávném roce 1968.
Má dobrodružství 21. srpna 1968 ale útokem na velitelské stanoviště neskončila. Přišel rozkaz vrátit mě živého a zdravého tankistům. Rozloučil jsem se s letci a odebral se do kasáren, kam pro mě mělo přijet auto a kamsi mě odvézt.
V letištních kasárnách teď už bydleli jen délesloužící a vojáci naší roty ochrany praporu leteckého zabezpečení. Čechoslováci tu už žádní nebyli. V té době mě dost udivilo, že za takové napjaté situace někdo stále sledoval a řídil každý můj pohyb. To svědčilo jen o jednom a to, že překladatelé měli v Československu cenu zlata a proto bylo jejich použití plánováno a uskutečňováno z nejvyšších stupňů velení.
Nu, což. Přijel pro mě známý obrněný transportér náčelníka rozvědky tankového sboru. Nastoupil jsem a vydali jsme se na cestu. Trasa vedla k hranici s NSR. Teď už ve všech obydlených místech a hlavních křižovatkách stáli ruští, polští nebo němečtí regulovčíci. Českoslovenští občané s údivem hleděli na regulovčíky i na nás. No, měli se čemu divit.
Posuďte sami. 20. srpna jako vždy pokojně usnuli. Nikde ani potuchy po nějakých vojskách (kromě československých, a ty také téměř nebylo vidět). Po probuzení najednou viděli kolem svých domů vojáky v neznámých uniformách. Nikdo nechápal co se stalo a nikdo nevěděl, jak by se měl v dané situaci zachovat. Většina lidí se však, pro každý případ, rozhodla až do vyjasnění situace zůstat doma.
Nicméně už ve druhé polovině dne četli rozhlasoví a televizní komentátoři unylými, záhrobními hlasy, vyjádření Československé vlády o tom, že na území Československa bez varování a souhlasu vstoupila vojska států Varšavské smlouvy. Všem občanům důrazně doporučovali zachovat úplný klid a pořádek. Vojákům Československé lidové armády stejně jako příslušníkům Veřejné bezpečnosti, byl vydán rozkaz neklást žádný odpor. Vláda slibovala obyvatelstvu, že všechny
otázky vyřeší na nejvyšší vládní úrovni a doufala, že jak rychle vojska VS přišla, tak rychle také Československo opustí.
My jsme toto sdělení slyšeli v rozhlase z radiopřijímače v obrněném transportéru náčelníka rozvědky. Stručně jsem jej přeložil právě přítomným důstojníkům. Náčelník rozvědky předal tuto informaci veliteli sboru. Ten nám poděkoval za operativní práci a potvrdil nutnost splnění zadaného úkolu.
Úkol to byl nikoliv jednoduchý. Ukázalo se, že na území Československa už vstoupila vojska 1. a 3. mechanizované divize armády USA. Bojové střetnutí našich vojsk a vojsk USA ve středu Evropy hrozilo těžkým vojenským konfliktem, nedejbože vznikem další světové války. Museli jsme udělat vše pro to, abychom vyprovodili americké hosty hezky bez excesů zpět na území NSR. Dva tankové pluky se již vydaly naproti amíkům. Museli jsme dohnat naše tanky, zahájit rozhovory s američany a po dobrém je vrátit na jejich zabydlené základny v NSR.
Uvědomme si, že v dávném květnu roku 1945 došla americká vojska až do města Karlsbad, které se potom začalo nazývat Xxxxxxxxx Vary. A hle, 21. srpna 1968 jakoby americké velení chtělo o těchto osudových událostech natočit historický film.
Američani jeli naprosto klidně, bez jakéhokoliv zabezpečení. Čeho by se také měli obávat? Armáda, pohraniční vojska, orgány veřejné i státní bezpečnosti i vojenské kontrarozvědky byly v té době již tak pošpiněny veřejnými sdělovacími prostředky, že příslušníci těchto struktur začali sami sebe pokládat za zločince – „krvavé žoldáky komuny“. Často ani nepřišli do služby. Xxxx se o svůj život i o život svých rodin. Za takové situace pak Amíci mohli snadno a bez problémů dojít nejen do Karlových Varů, ale klidně až do Prahy, což také koneckonců měli za úkol. Najednou se nečekaně na jejich cestě objevili sovětští tankisté. Pro americké vojáky to bylo velmi neradostné překvapení.
Vstup vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa byl naplánován a proveden ministrem obrany SSSR, Maršálem Sovětského Svazu A. A. Grečkem tak mistrovsky, že o něm nevěděli nejen v Československu, ale ani v žádné z rozvědek zemí NATO (podobné utajení bylo zabezpečeno v době průniku našich výsadkářů k letišti
Priština v Kosovu a v době připojení Krymu k Rusku). Proto překvapení američanů nebralo konce. Když zjistili, že sovětské tankové jednotky provedly učebnicový obchvat protivníka a bez možnosti jeho rozvinutí do bojové formace se ocitli před ústími hlavní ruských tanků, přešla je veškerá chuť k odporu. Tehdy přišla řada na nás a mohlo začít vyjednávání.
Dojeli jsme k americké koloně a velmi zdvořile se představili americkému důstojníkovi a poprosili jsme ho, aby o nás zpravil svého velícího důstojníka. Rozhovory začaly tak, že náš náčelník rozvědky ukázal americkému generálovi letecké snímky, které názorně demonstrovaly, že se americké kolony, bohužel (pro amíky), nacházejí
„v kotli“ (v obklíčení - pozn. Překl.). Následně jsme „kolegům“ ukázali místo na mapě, kde se právě nacházejí, tzn., že jsou již více než 5 km na území socialistického Československa.
Amíci nás začali horlivě přesvědčovat, jak si byli naprosto jistí, že jsou stále na území NSR a že by je ani nenapadlo narušit státní hranici. Podle jejich slov se to stalo úplnou náhodou, protože německá a česká městečka a vísky jsou si přeci tak podobné, že? My se tvářili, že americkým pohádkářům zcela důvěřujeme.
Amíci rádiem nahlásili svému velení, kde se nacházejí a že jsou po celém československém území rozmístěny posádky vojsk zemí Varšavské smlouvy. Podle všeho dostali rozkaz ustoupit. My jsme se líbezně vydali je vyprovodit a naše kolony dojely, paralelně s americkými, až ke státní hranici. Jednoduše řečeno jsme je prostě vytlačili z území Československa. Potom byl jeden z našich pluků rozvinut podél hranice a s druhým jsme se v čele s náčelníkem rozvědky vydali k malému městečku Mimoň ke katastru, na kterém se nacházel prázdnotou zející polygon Československé lidové armády. Tam jsme rozmístili náš slavný tankový sbor.
Za zmínku stojí, že se Sovětská vojska v Československu rozmisťovala na polygonech, v lesích, podél cest, ve stanech. Zato naši spojenci se chovali úplně jinak.
Němci a Poláci bydleli pouze ve městech. První, co vždy udělali, bylo, že „osvobodili“ od hostů, hlavní městský hotel. Tam ubytovávali své důstojníky a tam byl také umístěn štáb jednotky. Potom zrekvírovali základní nebo střední školu a tam ubytovali mužstvo. Z oken vyházeli
lavice, globusy, stoly i učebnice. Kolem pak zaparkovali techniku. Službu vojsk organizovali Němci a Poláci také úplně jinak, než my.
U nás chodily hlídky, stejně jako v Sovětském svazu, vždy po třech – jeden důstojník nebo délesloužící a s ním dva vojáci ozbrojení automaty a útočnými noži označení páskou „HLÍDKA“ na rukávech. My jsme měli tehdy tvrdý, ale nepochopitelný příkaz, zakazující použití střelných zbraní proti československým občanům nebo vojákům. Střílet bylo možné jen tehdy, pokud bylo nutno se bránit. Bylo tedy nutno počkat, až protivník vystřelí a teprve pak využít jeho chyby a opětovat palbu – tedy pokud jsi měl zbraň. Všechno střelivo bylo na evidovaných účtech. Proto bývaly případy, kdy na naše hlídky byla večer vedena palba ze střech domů, ale dopadnout útočníky nebylo možné.
Poláci se chovali úplně jinak. Přivedli do Československa ochranné divize. Ty měly své kynologické jednotky s opravdu obrovskými psy. Na hlídky Poláci posílali ne tři lidi jako my, ale 9 – 11 osob se psem. Pes běžel vpředu na volno nebo na dlouhém vodítku a pokud se hafan zastavil nebo začal nervovat nebo štěkat, začali Poláci bez varování okamžitě střílet do oken okolních domů. Proto, pokud Češi viděli na ulici Polskou hlídku, život na ulici ustával. Nikdo nechtěl chytit kulku od nervozního Poláka.
Jednou jsem v Nymburce pozoroval zajímavou scénu: na hlavní náměstí vyšla polská hlídka se psem a namířila si to přímo k největší restauraci, prosklené stavbě, do které bylo vidět ze všech stran. Chrabří polští žoldnéři se psem vešli dovnitř a všem Čechům přikázali opustit restauraci. Sedli si ke stolům a poručili si pivo, psovi číšník také něco donesl v misce. Češi se shlukli kolem a pozorně přes sklo pozorovali, jak polští vojáci v čele se svým poručíkem, pomalu pijí pivo, kouří, vyměňují si zážitky a poslouchají hudbu, kterou, jen jim, hrál místní orchestr. Takto si oddychnuvše, Poláci vstali, vzali psa na vodítko a pokračovali v plnění své odpovědné hlídkové služby.
Češi se rozhodli vrátit do hospody až po tom, co se Polská hlídka dostatečně vzdálila. Nikdo nekřičel nadávky a prokletí na adresu
„polských okupantů“, nehrozil jejich směrem pěstí. Všichni vnímali konání polských vojáků jako úplně normální. To proto, že věděli, že pokud ceknou, dostanou v lepším případě pažbou přes hlavu a v horším schytají rovnou kulku.
Poláci byli zajímaví hoši. Dalo se u nich sehnat, co bylo libo včetně střeliva, které jsme my měli přísně evidované a oni brali všechno. Největší zájem ale měli o naše smetanové máslo.
Dostávali jsme – kdovíproč – sem tam, plný ešus tohoto másla na člověka, třeba k snídani. Co s tím, nikdo nevěděl. Uchovat jsme jej neměli kde. Ledničky ani mrazničky jsme neměli. Zde přišli bratři v zbrani – Poláci. Brali ho od nás a neměli jsme potuchy, kam jej posílají dál. Výměnou bylo možné dostat americké cigarety (polské výroby), polskou vodku, hrací karty s dívkami, štůsku kapesníků, vyskakovací nože, lampičky, zapalovače a další drobnosti.
Poláci nemohli Čechy vystát jednoduše „na genetické úrovni“ a vůbec se nesnažili tuto nenávist skrývat. Proč, to jsem se zeptal u jednoho polského oficíra. Tento politruk – absolvoval v SSSR ve Lvově vyšší politické učiliště – mi řekl, že kdyby nás nebylo, mlátili by Čechy jako žito. V naší přítomnosti se toho neodváží, ale moc by chtěli.
S údivem jsem zjistil, že Poláci nemohou Čechům odpustit, že Československo bylo v roce 1938 obsazeno hitlerovci bez jediného výstřelu i když se jeho armáda, zbraněmi i úrovní lidského faktoru, mohla německé rovnat. Kromě toho byla, v předválečném Polsku a Československu, smlouva o společné obraně. V souladu s touto dohodou francouzští vojenští inženýři vybudovali podél západní polské a československé státní hranice analogii francouzské Maginotovy linie (jen první těžké sruby z roku 1936 byly tzv. „francouzského typu“, další opevnění již budovali čechoslováci sami ; v listopadu roku 1936, bylo rozhodnuto budovat opevnění i na severu republiky na hranici s Polskem a na jihu – s Rakouskem pozn. překl.) (Francii nezachránila, protože ji Němci jednoduše obešli z Belgie a nazvali ji Xxxxxxxxxxxxx linií).
Nějak se mi jednou podařilo navštívit a skutečně se rukama dotknout toho, co zbylo ze Xxxxxxxxxxxx linie. V jedné ze starých betonových kasemat jsme k stávajícímu elektrickému rozvodu připojili tankový akumulátor a systém dodávky elektrické energie normálně zafungoval. Zapnuly se elektrické podavače munice, otevřely se střílny. Kdyby tam stála děla s municí, mohla by vést palbu. Byl to jedním slovem div fortifikačního umění čtyřicátých let dvacátého století. Pravda, jak se
ukázalo, nikomu neužitečný div. Z těchto mohutných, drahých opevnění nepadl ze strany Československa, ani jeden výstřel.
Výsledkem, ve verzi polského politruka, bylo, že Němci v roce 1939 zaútočili na Polsko ne ze západu, kde byla soustředěna hlavní opevnění a rozvinuli vojska z jižního směru – z území Československa, kde nešťastní Poláci vlastně nic neměli. Proto Němci vlastně Polsko rozdrtili za dva týdny.
Jde o to, že politrukovi ani ve škole, ani ve vojenském politickém učilišti kvůli nesprávně chápané politické korektnosti, nikdo nikdy neřekl, že před druhou světovou válkou existovala mimo jiné dohoda s Československem o vzájemné pomoci. Rudá armáda mohla přijít Československu na pomoc jen v tom případě, že by jejím jednotkám Poláci umožnili průchod přes své území. To Poláci příkře odmítli a navíc prohlásili, že pokud na pomoc Československu budou vypravena bojová nebo vojenská transportní letadla, Poláci je nemilosrdně sestřelí. Kromě toho půl roku před napadením Polska, jeho ministr zahraničních věcí Xxx navštěvoval Xxxxxxx a pokoušel se nabízet mu nabízet společné vojenské akce proti SSSR. Za to chtěl od Xxxxxxx, aby dal Polsku Ukrajinu, Bělorusko, Litvu a Lotyšsko. Xxxxxxx takové návrhy nezaujaly. Rozhodl se vyřešit polskou otázku jednou pro vždy a nespolupracovat s Poláky jako se spojenci (již tehdy byli nespolehliví a takoví i zůstali). Ano i ozbrojené síly Polska byly zkoncentrovány ne na západních hranicích, ale na východě – proti SSSR. Když potom fašisté, s požehnáním Velké Británie, Francie a Itálie, okupovali v roce 1938, Polsko nelenilo a ukouslo si také pořádný kus z této země v podobě Těšínské oblasti.
Druhý den po Mnichovské zradě vstoupili Poláci se dvěma divizemi a jednou pohraniční brigádou do českého města Těšína a jeho okolí a oficiálně vyhlásili, že od tohoto okamžiku je Těšínské Slezsko nedílnou součástí Polska. Obyvatelstvo Těšínské oblasti okamžitě ztratilo českou národnost. Všichni byli najednou prohlášeni Poláky. Mluvit česky bylo přísně zakázáno a to pod trestem těžkého žaláře. Ten samý trest čekal i toho, kdo se vzmužil a prohlásil se za Čecha. Taková zajímavá národní politika byla praktikována Poláky na československém území v roce 1938.
Bezprostředně před obsazením Československa, polský velvyslanec v Německu – xxx Xxxxxx – ubezpečoval Xxxxxxx o vroucím přání polské vlády, úplně zlikvidovat Československo jako nezávislý stát. Polská vláda pokládala „Československo za umělý útvar, nespojený se skutečnými potřebami a zdravým právem národů Střední Evropy.“ To říkalo Polsko o zemi, se kterou mělo dohodu o neútočení a dohodu o vzájemné pomoci v případě napadení ze strany třetí strany. Polsko tedy nebylo čistou a mravně průzračnou zemí. Proto, známe-li historické fakta, neměli polští vojáci a důstojníci žádný zvláštní důvod Čechy nenávidět. V historické retrospektivě se ani ono ani jejich rodiče od svých jižních sousedů nijak zvlášť nelišili. Tyto temné nepříjemné historické skutečnosti o vzájemných vztazích Polska a Československa ovšem polští vojáci neznali a ani většina našich vojáků o nich neměla ani tušení.
Když jsme přijeli do Mimoně, všichni čile probírali události, které se našim vojákům přihodily v Praze. Ze sestavy jedné z našich tankových divizí vstoupil do hlavního města samostatný průzkumný tankový prapor a motostřelecký pluk. Tyto jednotky měly za úkol chránit sovětské velvyslanectví, konsulát a zastoupení Aeroflotu (my jsme měli vystřídat výsadkáře, kteří brzyráno obsadili centrální letiště Ruzyně a chránili jeho objekty). Když kolony jely přes Václavské náměstí (tam bylo tenkrát zastoupení Aeroflotu), začal ze střechy Národního muzea, které se nachází hned za sochou sv. Václava, pálit kulomet. Mířil na vojáky na pancířích tanků a na lehká transportní vozidla, na korbách kterých byli vojáci. Důsledkem tohoto kulometného přepadu bylo několik mrtvých a raněných sovětských vojáků.
Nikdo nevěděl, co v takovém případě dělat. Odpovědnost přijal svým okamžitým rozhodnutím major – velitel protiletecké baterie, která byla v koloně motostřeleckého pluku. Dal povel k zaujetí palebné pozice jedné Šilce – samohybnému protileteckému zařízení – k horizontální palbě. Sám zaujal místo střelce a vypálil sérii salv ze všech čtyř 23mm hlavní, kterými kulometčíka i kulomet rozmetal na kusy. Své samozřejmě dostalo i muzeum, několik děr „ozdobilo“ jeho levou horní část, místo, kde bylo kulometné hnízdo.
Asi za rok jsem zavítal na Václavské náměstí a zjistil jsem, že tyto díry dosud nikdo neopravil. Po náměstí chodily početné exkurze a tak
jsem se k jedné přidal a poslouchal, jak mladá učitelka s patosem povídá svým žákům o tom, že když byli v Československu fašističtí okupanté, tak se ruka těchto lidských bestií neodvážila poskvrnit československou národní svátost, hrdost země a skutečnou perlu evropské civilizace, Československé národní muzeum. A hle, přišli ruští barbaři z dalekých hlubin Ázie a první, co udělali bylo, že ho rozstříleli z děl. Samozřejmě, že neřekla nic o tom, že ze střechy perly evropské civilizace, zahájil jakýsi psychopatický provokatér kulometný přepad, v jehož důsledku zahynulo několik lidí a poškození muzea bylo tedy důsledkem vynucené obranné palby.
Navíc se mi – nevím proč – vnucuje nedbytná myšlenka, že kdyby v době německé okupace někoho napadlo vystřelit na kolonu Wehrmachtu, byla by se zemí srovnána nejen perla evropské civilizace, ale i polovina Prahy včetně jejích obyvatel, jemných ctitelů a věrných ochránců evropských hodnot.
Po tom, co jsem si vyslechl tento vyjímečně poučný historický výklad pro školáky, nezbylo mi nic jiného, než jít na oblastní výbor KSČ. Zástupce pro ideologii tam dělal můj dobrý známý, bývalý podplukovník SNB. Řekl jsem mu o této příhodě, poradil, jak operativně opravit díry na budově Národního muzea a že by bylo třeba sem tam dobré, aby poslal své spolupracovníky do této oblasti turistického centra hlavního města a zajímat se, kdo a co vypráví o krásách Zlaté Prahy.
A co myslíte? Kola byla uvedena do oběhu s ohromující rychlostí. Už nazítří jsem se spolu s tímto druhým tajemníkem OV KSČ procházel po Václaváku (tak obyvatelé Prahy zkráceně nazývají centrální náměstí svého hlavního města). Všechny zásahy po projektilech byly profesionálně opraveny a přesně nabarveny. Barva byla zvolena tak přesně, že opravy byla ze strany náměstí prakticky nerozeznatelná.
Za měsíc mi už sdělili, že pracovníci ideologického oddělení pražského OV KSČ odhalili ty průvodce, kteří tak emocionálně vyprávěli dětem i dospělým o „zvěrstvách sovětské soldatesky“. S nimi a s jejich vedoucími byly provedeny profylaktické besedy. Nikdy potom jsem na Václaváku takové strašlivé historky již neslyšel.
Obecně bych chtěl říci, že 21.8.1968 jsem žádné zvláštní masové vystoupení nebo demonstraci „rozhořčených“ občanů Československa neviděl. Vstup vojsk byl uskutečněn tak nenadále a čistě a přesně, že všechny „protestní akce“, které byly zamířeny zvláště proti státním a stranickým orgánům, proti armádě, justičním a soudním orgánům, byly zaraženy. Kromě toho musíme vzít v úvahu, že ve všech kolonách vojsk vstupujících na území ČSSR byly zařazeny prostředky REB (radiolelektronického boje), které napříč celým územím rušily rozhlasové a televizní signály, kromě několika federálních kanálů. Tzn., že nebylo možné přijímat povely a instrukce k akcím, čemuž
„opozičníci“ už přivykli. Tím byla narušena struktura velení různým strukturám „opozice“. Povely ovšem chyběly i z toho důvodu, že „kurátoři československého protestního hnutí“ zatuhli na svých místech na britském a americkém velvyslanectví v Praze.
Nikdo z nich nevěděl, co dělat dál, nikdo nedával povely. Všichni ztichli v utajení a čekali, co přinesou příští okamžiky. Udeří znenadání NATO na SSSR a státy Varšavské smlouvy, které překazily tak dobře započaté Pražské jaro? Pravda, sami čechoslováci se nijak nehrnuli do boje s vojsky států Varšavské smlouvy, i když po celé Praze byly vybudovány impozantní sklady se zbraněmi, střelivem a minovacími prostředky. Jen v suterénech Ministerstva zemědělství v Praze byl skupinou našich výsadkářů odhalen sklad se samopaly a kulomety, ruční protitankové granátomety, ohromné množství munice a protipěchotních i protitankových min. Nikdo, kromě našich výsadkářů si ale pro tento majetek nepřišel. Pro místní obyvatelsvo bylo nejcharakterističtější chození na mítingy, vykřikování nahněvaných hesel. Nejudatnějším činem bylo vyhodit zápalnou lahev z davu nebo v noci vystřelit sovětským vojákům do zad.
Země již byla připravena přijmout „všelidské hodnoty“ ačkoliv lidí – hlavně na venkově – se na to nikdo neptal. Vedení Československa v čele s právě zvoleným generálním tajemníkem ÚV KSČ Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx, už vyhlásilo tezi o nutnosti vybudování „socialismu s lidskou tváří“. Před tím proběhly kruté kádrové čistky v ozbrojených silách, strukturách MZV a Sboru národní bezpečnosti. Byly vyhozeny stovky důstojníků a generálů, hlavně absolventů sovětských škol a lidí bojujících proti německým fašistům na straně Rudé armády.
Prezident republiky a zároveň generální tajemník ÚV KSČ byl donucen odejít ze všech funkcí. Prezidentem se stal válečný hrdina, armádní generál Xxxxxx Xxxxxxx. Jeho pravomoci ale byly ořezány na otázky reprezentace na mezinárodní scéně a možnosti zasedat v různých komisích a výborech. Komunistickou stranu vedl Xxxxxxxx Xxxxxx.
Všechny sdělovací prostředky se nacházely v lepkavých rukách
„bojovníků za vše dobré proti všemu špatnému“. Vzpomínám si, jak se
– o mnoho později, někdy v sedmdesátých letech – vrátil do Československa kapitán Sboru národní bezpečnosti Xxxxx Xxxxxxx, který pracoval jako nelegál sedm let v československé redakci rádia Svobodná Evropa.
Mezi ohromným množstvím dokumentů o činnosti a kádrovém obsazení této mocné organizace, přivezl Xxxxx Xxxxxxx i složku s označením „Přísně tajné“ - úkoly rádia „Svobodná Evropa“, kde se psalo: „ …hlavní směry činnosti „Svobodné Evropy“, zdůrazňujíce zvláštní zájmy intelektuálů, dosáhnout jejich odtržení od marxismu – leninismu a vychýlit základy budování socialismu. V těchto podmínkách budou mít opozičně nastavené elementy možnost upevnit svou autoritu a zpochybnit kompetenci vysokých stranických a státních orgánů. Tento proces povede k tomu, že orgány politické a státní moci budou odtrženy od reálné řídící moci. Moc se bude fakticky soustřeďovat v nových centrech, kde se bude soustřeďovat opozice. Ta musí převzít kontrolu nad takovými skupinami jako jsou spisovatelé, umělci, herci, žurnalisté, věřící, technická inteligence atd. Výsledkem bude, že nová elita získá důvěru mas a vyvolá negaci existujících orgánů státní a stranické moci.“
Mimochodem, když se kapitán Xxxxxxx vrátil do Československa, byl vyznamenán „Zlatou hvězdou“ (Hvězdou hrdiny Československé socialistické republiky). Psaly o něm všechny noviny v zemi, poskytoval ohromné množství rozhovorů československým i zahraničním novinářům, pěly se o něm písně a psaly celé poemy. Nicméně po „sametové revoluci“ byl Xxxxxxx souzen za to, že poškodil NSR, kde byl hlavní stan rádia Svobodná Evropa, zničil jeden z jejích vysílačů pro Československo. Tí také – podle názoru soudců – poškodil vlastnictví cizího státu. Za to, byl v nové svobodné zemi – Česku,
uvržen do vězení. Vláda nyní již „demokratického“ Československa, nevěda, jak by odměnila „Svobodnou Evropu“ za vše dobré, co udělala v Československu a jak by jí vykompenzovala škodu způsobenou Minaříkem, dala rádiu do pronájmu budovu bývalého Federálního shromáždění ČSSR na 90 let za tři koruny české ročně. Každý turista si může mezi Hlavním nádražím a Národním muzeem prohlédnout tuto ohromnou budovu ze skla a betonu postavenou podle našeho Kremelského Sjezdového paláce.
Československá inteligence uvedla v život instrukce západních kurátorů, ve větších městech vyšla do ulic, odhalila „krvavé komuny“ v armádě, bezpečnostních orgánech a prokuratuře. Dětmi pracovníků různých silových struktur bylo ve školách pohrdáno, což vedlo až k tomu, že se tyto děti zříkaly, prostřednictvím veřejných informačních prostředků, svých rodičů, „pošpiněných pronásledováním jinak smýšlejících a stalinskými metodami práce“. Na tomto základě ženy opuštěly muže a muži ženy. Na práci v podnicích a zemědělských družstvech už nebylo kdy. Každý den šly nekonečnou řadou shromáždění a rokování jakýchsi iniciativ a vyhlášení veřejných sdělovacích prostředků, potom se psaly mnohastránkové rezoluce, které se opět vysílaly ve veřejných sdělovacích prostředcích a do vlády. Objevila se hromada spisovatelíků rezolucí, kteří se předháněli v očerňování země a její historie a úspěchů.
Tvůrčí svazy jeden za druhým vyjadřovaly své odmítnutí principů socialistického realizmu, potřebu svobody sebevyjádření (jako by jim ji někdo bral) a nezbytnost propagandy volné lásky. Profesní svazy, studentské a mládežnické organizace hovořily o tom, že se „mládež dusí nesvobodou“, což znamená odmítnout brannou povinost a otevřít všechny hranice, aby se mladá generace Československa mohla učit v nejlepších školách Evropy a Ameriky (naivně si mysleli, že je tam netrpělivě očekávají).
Vědecká veřejnost, hlavně významní ekonomové, najednou zázrakem prozřeli, plivli na své disertační práce , které postavili na ekonomických úspěších socialistického hospodaření a stali se zuřivými liberály hrozně potřebujícími okamžitý přechod k soukromému vlastnictví všech výrobních prostředků (třebaže
v Československé socialistické republice úspěšně působily drobné soukromé podniky a družstva).
Stát jasně klouzal k ekonomickému, politickému i duchovnímu kolapsu. Zdálo se, že už už započnou „nenásilné revoluční události“, směřující k vystoupení země z Varšavské smlouvy a socialistického společenství.
A najednou – úplný obrat. Do země vjela vojska Varšavské smlouvy. Jaképak „nenásilné události“ s vojáky, kteří opravdu neměli náladu na vtipkování. To nebyli vojáci Československé lidové armády, kteří se v poslední době báli vystrčit v uniformě nos z kasáren a úplně zapomněli, co to je bojový výcvik a k čemu že to vlastně jsou ozbrojené síly země. Ani NATO nijak nespěchalo přijít na pomoc všem, kdo v Československu „prahnou po svobodě a demokracii“. Nikdo, z neznámého důvodu – nebombardoval sovětská města atomovými bombami a tankové klíny vojsk NATO neútočily na nesmírné prostory Sovětského svazu na znamení protestu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ani superkrutí „rangers“ made in USA, schopní zničit v okamžiku celou divizi a o kterých se stále povídalo na plátnech československých kin a v místní televizi, se nijak netrápili s pomocí československým „bojovníkům za svobodu“. Jedním slovem,
nebylo vše tak, jak by mělo být a s čím počítali mnozí „zastánci svobody“ v Československu.
Stav transu, do kterého upadli kurátoři „bojovníků za svobodu“ postupně vyprchával. Již 23. srpna 1968 začal tisk letáků s pozváními na mítingy a vyprávějících o „strašných zvěrstvech sovětské soldatesky“.
Ve sdělovacích prostředcích se objevila povídání očitých svědků o masovém znásilňování ubohých žen, školou povinných děvčat, stařenek v nemocnicích. Hovořilo se o krádežích, zapalování obchodů, synagog a dětských školek, o márnicích plných těl zabitých, umučených a roztrhaných nevinných Čechoslováků.
Od úst k ústům se nesly srdcervoucí zprávy o tom, jak „chrabří obyvatelé města C.“ ač pod hrozbou bídné smrti vzdorovali „ruské soldatesce“ - nedali jim pitnou vodu, a jejich „ohromná zmužilost a vznešené opovržení“ jednoduše uvrhlo „asiatské okupanty“ v roztřesený úžas a „donutilo“ je odejít z města žíznivé. Na hlavním televizním kanálu mluvili o obdivuhodném činu jakési sedmdesátileté důchodkyně, která po tom, co uviděla ve své ulici „okupanty“, vzala do ruky lopatu a odvážně s křikem „Okupanti!“ vyrazila proti nim. Překvapení vojáci z ulice odešli. Všichni sousedé byli naprosto ohromeni a do hloubi duše zasaženi neuvěřitelnou odvahou xxxxxxxx, která nedovolila bezuzdné „soldatesce“ vyloupit svůj dům.
Útok na sovětské tanky, které měly rozkaz „Nestřílet!“
Všechny tyto události, samosebou, zasévaly jedovaté sémě. Všem v zemi, od mimina po starce, bylo známo, že rusové mají rozkaz nestřílet. Proto bylo možné dělat si co bylo libo. Začaly úplné bakchanálie.
Pod naše tanky, jedoucí z NDR do Československa přes Rudé hory se vrhaly místní ženy s dětmi. Zvláště nebezpečné to bylo ve sjezdech, kdy bylo skutečně těžké mnohatunový stroj zastavit. Zpoza keřů nečekaně vyskakovaly ženy, tisknoucí k sobě malé děti a skákaly přímo pod pásy. Současně vše snímali fotografové a filmaři místních i zahraničních masových sdělovacích prostředků. Místa pro akce tedy vybírali specialisté, kteří opravdu rozumněli tomu, co dělají.
Na co asi myslely mladé maminky s dětmi? To je pro mě dodnes záhadou. Všechny se, za každou cenu chtěly dostat do televize a to za jakoukoliv cenu. Některým mechanikům – řidičům se nepodařilo úplně zastavit a měli na výběr: buď sjet ze srázu, nebo ženu rozdrtit. Sjeli do propasti v obrněnci s celou svou posádkou. Kdo si teď vzpomene na tyto mladé sovětské chlapce, důstojníky, délesloužící a řadové vojáky, kteří v kritických podmínkách učinili pro sebe tragické, ale jediné možné rozhodnutí, protože tak byli vychováni. Odpočívejte v pokoji.
Jejich rodiče obdrželi oficiální oznámení se standartní formulací:
„Váš syn zahynul při plnění služebních povinností“. Nikde nebylo dokonce ani napsáno, kde se to stalo, ani za jakých okolností. Rodiče věděli, že jejich děti sloužily ve Skupině sovětských vojsk v Německu a zemřely při výcviku. Tak pravili ti, kteří měli za úkol doprovázet
„náklad-200“ v hermeticky uzavřených zinkových rakvích do rodné země.
Nikdo nebyl tenkrát sovětskou vládou vyznamenán za vstup sovětských vojsk do Československa. Nebylo hrdinů ani mezi vojáky, ani mezi důstojníky, generály nebo maršály. Ačkoliv byl jeden jediný člověk, který se za tuto operaci dočkal vyznamenání od sovětské vlády. Pracovník ideologického oddělení ÚV KSSS Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx, budoucí „architekt sovětské přestavby“.
Ukázalo se, že tento politik, sedíc na sovětském velvyslanectví v Praze, řídil vstup vojsk jménem a na příkaz ÚV KSSS. Za to byl vyznamenán bojovým Řádem rudé hvězdy.
V době běsnění přestavby prohlásil, že na vstup vojsk do Československa je třeba pohlížet jako na okupaci nezávislé země.
Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxx (Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxx)
Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxx se nicméně – nehledě na své prohlášení – bojového vyznamenání, které reálně obdržel za hrdinské činy těchto tankistů a desítek dalších našich hrdinů a také zvláštních korespondentů APN - Агентство Политических Новостей (Agentury politických zpráv) Xxxxx Xxxxxxxxxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx, kteří zahynuli 24. srpna 1968 při sestřelení vrtulníku při letu do Prahy, nevzdal. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx zvláště odporným způsobem prodal světlou památku padlých chlapců a navíc ji ze všech sil špinil a devalvoval jejich zásluhy.
Napadení sovětských vojáků
Pokud se tankistům povedlo tank v klesání zabrzdit, rozehrálo se před kamerami skutečné show. Bylo tu vše: teatrální tragické lámání rukama, potoky hořkých slz a křik „nešťastných matek“: „Okupanti, vraťte se domů!“. Posádky tanků vylézaly na pancíř a pokoušely se vysvětlovat, že oni nejsou okupanti, že jsou sovětští vojáci a nikoho okupovat nechtějí. Křik ale neutichal. Tehdy si sovětští vojáci i důstojníci prostě sedli, zapálili si cigarety a mlčky čekali, až cirkus ustane. Přestat musel v každém případě. Vždyť žurnalisté museli spěchat do redakcí a dělat reportáže (internet ani současné komunikační prostředky tehdy ještě nebyly).
Jakmile novináři začali balit svoje fidlátka „zoufalé matky“ rychle popadly děti a šly domů. Koncert skončil. Cesta byla volná a tanky pokračovaly v cestě.
Kromě „skákání pod tanky“, kreativní českoslovenští občané pod vedením kurátorů z velvyslanectví USA a VB začali používat i zápalné lahve s Molotovovým koktejlem. „Dobří lidé“ je naučili, jak lahve házet na motorové úseky obrněných transportérů a tanků z minimální vzdálenosti. Věděli, že jim za to nic nehrozí. Disciplinovaní sovětští vojáci nikdy nebudou střílet na civilisty, a už vůbec ne do davu. Záběry pro novináře však to budou nádherné.
Od těch dob uteklo mnoho času a já už byl v civilu, když jsem se dostal na služební cestu do Kanady, kde mě náhoda svedla dohromady
s jedním místním milionářem – ředitelem stavební společnosti. Kanaďan (pro jednoduchost mu budu říkat Xxxxxx) se mi kostrbatou ruštinou snažil sdělit, že je Slovák, ale rusky trochu umí, protože měl ruštinu kdysi ve škole. Dost se divil, když jsem mu řekl, že můžeme klidně mluvit česky nebo slovensky, aby se nemusel zbytečně namáhat. Když Xxxxxx zjistil, že jsem byl v roce 1968 a 1969 v Československu, emoce nebraly konce.
Řekl mi, že kdybychom tenkrát nevstoupili do Československa, nikdy by nedosáhl takových úspěchů, jakých dosáhl v Kanadě, kde se stal majitelem a hlavou stavební firmy, která se zabývala výrobou a montáží „sendvičových domů“. Sám vymyslel technologii jejich výroby a montáže a firma stavěla tyto domy po celé Kanadě, na severu Japonska a na Aljašce v USA. Xxxxxx chtěl dostat zakázky i na obrovském ruském trhu.
Začal vyprávět vše o tom, jak se mu po střední škole v nevelkém slovenském městečku poštěstilo dostat na stavební fakultu univerzity Karlovy v Praze. Učení mu šlo velmi těžce: „Vy tomu nerozumíte, já jsem Slovák a ne Xxxx“. Snažil se ze všech sil. Už v maturitním ročníku mu jeden z profesorů začal věnovat zvláštní pozornost a začal ho přihlašovat na setkání mladých intelektuálů, což slovenskému studentovi velmi lichotilo. Zvláště proto, že se tato setkání konala nejen v Praze a okolí, ale i v Rakousku, kam je vozil jeden známý učitel spolu s jedním „dobrým člověkem“ z anglického velvyslanectví (zde také Xxxxxx začal navštěvovat bezplatné zdokonalovací kurzy angličtiny).
Mladý Slovák se postupně změnil na skutečného specialistu v organizování masových vystupení, mítinků a manifestací. Jeho úzká specializace byla nicméně jiná. Uměl organizovat činnost skupiny bojovníků k prolomení policejního obklíčení a kordónů. Do detailu studoval metodiku činnosti sil československé Veřejné bezpečnosti při operacích proti masovým nepokojům a jejich technické možnosti, byl schopen naplánovat a realizovat své protioperace, uměl se vyhnout osobnímu sledování atd. Mnohému zajímavému se budoucí stavař naučil na různých kurzech, nicméně univerzitu neukončil se špatnými výsledky.
Známý učitel mu opět pomohl a zařídil mu místo na ministerstvu stavebnictví. Xxxxxxxxx se tenkrát zdálo, že je to pro něj významná
událost. Na ministerstvo se nemohli dostat ani mnozí Češi a on – mladý slovenský specialista – se zcela nečekaně stal pracovníkem takového orgánu v Praze. Známý učitel pokračoval pravda v jeho přihlašování na různé kurzy a semináře, ale nyní již jako instruktora.
Manifestací a mítinků bylo v zemi nepočítaně, ale „práce v jeho specializaci“ nebyla. Veřejná bezpečnost žádné akce proti manifestujícím neprováděla. Najednou ale do země vstoupila vojska zemí Varšavské smlouvy a situace se rychle změnila.
„Dobrý známý“ pozval Xxxxxxx a učitele na kávu do malé kavárničky, kde dostali úkol: „je nezbytné zaútočit na tanky a jinou obrněnou techniku zápalnými lahvemi s Molotovovým koktejlem“ v okamžiku, kdy budou projíždět přes Václavské náměstí. Bylo domluveno datum i hodina akce a místo předání zápalných lahví. V tu dobu se na náměstí budou náhodou nacházet i zástupcí všech světových masmedií.
Prakticky musel Xxxxxx sehnat své „nejlepší“ žáky, provést instrukáž, rozdělit „metače“ na jím vybraná místa a dát povel „Pal!“ Mladý pracovník Ministerstva stavebnictví to vše také udělal. Podle jeho slov, buď proto, že „koktejly“ byly nekvaliní, nebo proto, že se
„metači“ netrefili (měli přípravu na jiné práce), z deseti zápalných lahví zafungovala jen jedna a zapálila obrněný transportér. Druhá skupina
„aktivistů“, která měla posádce zabránit v uhašení stroje, vůbec nechytila.
Ve výsledku vojáci vyskočili z transportéru a oheň rychle uhasili. Xxxxxx se nic nestalo, ale tato epizoda se okamžitě dostala do televize (další akce, nyní už „dobrého kamaráda“ z anglického, velvyslanectví, který řídil masmédia) a tam byla v hlavním plánu záběru zřetelně zachycena tvář Xxxxxxx, jak křičel „Pal!“ a sám hodil jednu láhev se zápalnou směsí.
Po shlédnutí televizních novin, zavolal ze Slovenska Xxxxxxxxx xxxxxxx rozčilený otec (byl tenkrát jakýmsi stranickým funkcionářem středního ranku v Liptovském Mikuláši) a s obavami se ho zeptal:
„Ondro! Ježíš-Xxxxx! Snad si nezapálil ruský transportér?“ Po kladné odpovědi prorocky pronesl: „Synku, teď tě začne hledat mocná KGB. Okamžitě musíš utéci ze země, jinak je s tebou konec“.
Podle slov mého nového známého, po tomto strašném otcově proroctví, sklopil hlavu a odebral se na britské velvyslanectví, kde vyhledal „dobrého kamaráda“ a poprosil ho, aby mu rychle pomohl opustit zemi.
Nejdřív ho diplomatickým vozem vyslanectví odvezli do Rakouska, kde mu vystavili dokumenty na jiné jméno a pak jej dopravili do Kanady, kde žije velká slovenská komunita. Zde se již plně vzdal politické činnosti. „Dobří lidé“ mu v začátcích pomohli otevřít vlastní byznys. K tomu měl i nějaká vlastní úspory z účasti na událostech
„demokratického hnutí“. Dále již bez cizí pomoci budoval stavební firmu. Zkonstruoval tyto „sendviče“ a metody stavby teplých domů v tvrdých severských klimatických podmínkách. „Takže, bez vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa by Xxxxxx byl, v lepším případě, středním úředníkem na Ministerstvu v Praze a nosil by lejstra z jedné kanceláře do druhé. Takhle se ale stal velkým podnikatelem v Kanadě.“
Tuhle zvláštní historii mi můj nový známý povídal úplně klidně jen proto, že za prvé,„hrozné KGB“, kterého se jak čert kříže, bál tatínek tohoto hrdiny, už neexistovalo. Za druhé, neexistoval ani samotný SSSR, který by mu mohl způsobit nějaké potíže. Za třetí, promlčecí lhůta za tyto činy, dávno uplynula a hlavně – jak Xxxxxx zvláště zdůraznil – v Rusku nastalo za Jelcina takové „demokratické běsnění“, o jakém si nešťastní „českoslovenští intelektuálové“, mohli jen nechat zdát.
Povídání kanadského známého pro mě bylo skutečně zajímavé. Za prvé: mnozí si mylně myslí, že se projekt „nenásilných událostí“ zrodil v bývalé Jugoslávii, kde se prostřednictvím maďarského xxxx Xxxxxx najednou objevila organizace „Odpor“.
Specialisté „Odporu“, připravovaní na různých kursech a srazech, organizovali na shromážděních a demonstracích potyčky s policií a když se letectvo NATO připravovalo k bombardování Srbska, stavěli radiomajáky, aby mohli piloti NATO z hraničních výšek přesněji a bezpečněji bombardovat v Bělehradě mosty přes Dunaj, budovy federálních ministerstev, průmyslové závody, telefonní ústředny a budovy Jugoslávské národní armády.
Přesně takové organizace začaly vznikat, jak mávnutím kouzelné hůlky, na Ukrajině („Doba“), v Gruzii („Chmura“), Bělorusku („Zubr“) a u nás v Rusku – trošku později - „bělostužkaři“ z Bažinného náměstí v Moskvě. Znakem „Odporu“ je sevřená pěst. Byl navržen tak, aby jej bylo možné velmi jednoduše pomocí spreje, nastříkat na veřejných místech a byl dobře rozpoznatelný.
Název organizace dával najevo, že se jedná o mladé, odhodlané, pokrokové a „kreativní“ lidi. Cílem organizace bylo svržení tyranie, despotismu a nastolení „plné demokracie“. Pro dosažení tohoto
„blahobytu“ se používá jediná – svou efektivitu už prokázavší – technologie, umožňující měnit stávající režimy a ničit státy bez jediného výstřelu.
Výsledkem této technologie,jsou lídři země, proti které byla použita (tzn. pokud speciální služby včas nepřerušily konání „technologů“), démonizováni uvnitř i vně země – na mezinárodní aréně, ztrácení kontrolu nad systémy státního řízení. Poté nastupuje politický, ekonomický a často i vojenský kolaps.
Ty samé znaky „Odporu“ jsme viděli u „žádajících svobodu“ v Tunisu, Egyptě i Libii, tj. u všech zemí, kterými prošlo Arabské jaro. Co se stalo s těmito zeměmi, je dobře známo a jaká a pro koho se tam zabydlela ultraislámská demokracie, také není žádné tajemství.
Přeci jen Arabskému jaru očividně předcházelo Pražské jaro, i když tam ještě nebylo znaku Odporu, přesto se činy bojovníků za „vše dobré proti všemu špatnému“ ve středu Evropy v roce 1968 – 1969 a v severní Africe v letech 2010 – 2011 proti stávajícímu státnímu zřízení, podobají jako vejce vejci. Kurátoři Arabského jara, ano i všelijakých jiných
„revolucí“ v zemích kolem Ruska i v Rusku samém, jen jednoduše udělali jakés-takés závěry ze svých chyb v Praze. Smysl a matrice
„revolucionářů“ byly ovšem jak přes kopírák.
Za druhé: povídání slovenského kanaďana byl pro mě zajímavé i z čistě osobního hlediska. Jde o to, že 26. srpna jsem spolu s rotou průzkumného proaporu tankové divize přijel do Prahy na lehkém plovoucím tanku PT-76, abychom vystřídali naše výsadkáře chránící budovu Federálního shromáždění Československa.
Výsadkářům bylo zpočátku trochu lehčeji než nám (se mi tenkrát zdálo). Jejich modré barety způsobovaly, že si Čechoslováci mysleli,
že jde o vojska OSN, která přijela, aby chránila demokracii a proto se proti nim nedopouštěli žádných zvláštních excesů. Děvčata je navíc často podarovala úsměvem a květy, chlapi považovali za svou povinnost hostit OSŇáky pivem a slivovicí. Pravda, potom zjistili co a jak a pochopili, že to jsou také sovětská vojska se všemi – pro výsadkáře – důsledky.
Ten den byl, při přiblížení na přistání, palbou z těžkého kulometu, sestřelen neznámými pachateli vojenský transportní letoun An-12 z tulského leteckého dopravního pluku se zásobami potravin pro tulské výsadkáře. Celé posádka letadla (velitel, druhý pilot, navigátor, palubní inženýr, technik i střelec-radista) zahynuli. Výsadkáři proto žádné radostné emoce, k davu kolem Federálního shromáždění (asi 200 osob), nepociťovali. Pokud se někdo náhodou pokusil vylézt na jejich bojové vozidlo, setkal se s tvrdým odporem a obratem letěl na dlažbu. Po několik takových pokusech vylézt na vozidla se již další neopakovaly. Když jsme přijeli my, viděli jsme podivný obrázek: mlčící dav obklopující mlčící výsadkáře, jejichž pohledy nebyly vůbec přátelské.
Vystřídali jsme se, stiskli ruku majorovi od výsadkářů a ten se svou kolonou opustil Prahu. Místo výsadkových bojových vozidel se postavily naše PT-76 a místo výsadkářů v modrých baretech se před davem objevili tankisté a vojáci motostřeleckého pluku tankové divize v obyčejných armádních přilbách.
Zde je třeba říci, proč skutečně jsme spolu s výsadkáři sloužili téměř v centru Prahy.
Věc se má tak, že příslušníci VB (Veřejné bezpečnosti), kteří do 21. srpna 1968 chránili vládní budovy, prostě přestali chodit do služby a „revolucionáři“ by je tady mohli snadno obsadit, vyhlásit své mocenské orgány a ohlásit to do světa. Potom by bylo mnohem složitější vykuřovat je z obsazených busov, než nyní jim v tom zabránit. Dav tvořili školáci a studenti. Samozřejmě se přidali i korespondenti různých masových informačních prostředků se svým vybavením. Jakmile se žurnalisté objevili, z davu se ozvaly výkřiky: „Okupanti, ven z Československa!!!“ Studenti a školáci již věděli, že proti sobě nemají výsadkáře, ale jen tankisty a motostřelce. Proto vztekle doráželi
na tanky a zkoušeli na ně vylézt.
Najednou přinesl kdosi anglicky psané transparenty: „Invaders go home!!!“, aby anglofonní auditorium nemuselo příliš zatěžovat mozky a tento cirkus lehce pochopilo. Nejpokrokovější demonstranti vykřikovali toto heslo na povel a do taktu.
Radost zahraničních korespondentů nebrala konce. S nadšením točili, jak studenti vykřikují hesla, mávají pěstičkami, lezou na bojová vozidla a naši vojáci ty kluky a holky za nohy tahají dolů.
Vylezl jsem na pancíř tanku a pokusil jsem se domluvit mladému dorostu československé demokracie, ale v hluku, který tam panoval, mě nikdo nemohl slyšet. Mládež se strašně moc chtěla dostat na záběry cizích filmařů a tak se snažila ze všech sil.
Tu se objevilo několik skupin silných mladých mužů pod 30. Hned bylo vidět, že jde o připravené stejně oblečené bojovníky. Všichni měli tmavé košile a kalhoty a přes obličeje šátky. Byli rozděleni na skupiny po deseti až patnácti mužích. Mnozí měli v rukou malé československé, americké, anglické a jiné vlaječky na dlouhých žerdích. Kdosi dal povel školákům a ti se rozestoupili. Nově přišedší bojovníci přiběhli z různých směrů směrem k nám. Kopespodnenti ještě více rozcvakali foťáky a začali točit jako o život. Útočníky už nezajímala budova Federálního shromáždění. Cílem útoku jsme byli my a naše PT-76. Když se přiblížili k tankům, vzali své praporky do rukou a druhou stranou, často opatřenou kovovým koncem, se snažili zasadit úder do hlavy nebo do hrudi někomu z našich vojáků. Jiní na vojáky na pancířích házeli kameny, které měli připravené v brašnách. Dělali všechno proto, aby vyprovokovali naši palbu do davu. Myslím si, že to samé si přáli i žurnalisté.
Když se útočníkům podařilo někoho shodit z pancíře, nastupovali jiní „specialisté“, kteří jej měli obstoupit, strhnout mu přilbu, vzít zbraň a uzavřít jej nohama. My jsme museli raněné dostat ze země zpět na tanky a přitom se vyhýbat kamenům a ranám žerděmi vlaječek. Bakchanálie trvala 5 – 7 minut, dokud velitel tankové roty nedal povel motostřelcům zaujmout pozice za tanky. Potom zavelel rozvinul stroje v řad čelem od útočníků a rádiem přikázal řidičům startovat na místě. Stroje sebou škubly a strašně zařvaly, výfukové plyny silou udeřily na útočníky i žurnalisty, kteří stáli čelem k našim strojům. Tento, v žádné příručce nepopsaný manévr, všechny manifestanty úplně
vyděsil a zmátl. Xxxxxx a pak v běhu porážejíce a mačkajíce řady vše pozorně sledujících studentů a žáčků.
Xxxxx pak opět zaujaly pozice čelem k náměstí a opět hrozivě pomalu hlavněmi kanonů a s nimi spřaženými kulomety hrozivě pomalu vyhledávaly cíl.
To se už rozběhli všichni, kdo mohli. Koho dav smetl, ten se v hrozné panice snažil odplazit po kolenou. Hlavně se rychle dostat co nejdál od těch strašných, výfukové plyny funících, monster. V ten okamžik na krajní (směrem na Hlavní nádraží) tank někdo hodil dvě zápalné lahve. Jedna padla na věž a druhá do motorového úseku.
Na útok okamžitě zareagovali naši motostřelci. Skočili na stroj za běhu svlékajíc blůzy, jeden poručík měl v xxxxxx i pláštěnku, a těmi začali hasit. Pak se přidali dva tankisté ze sousedního stroje a tank byl společným úsilím zachráněn. Na korbě se objevilo jen několik puchýřů na barvě. Zároveň se k nám přidali motostřelci na BVP (bojovém vozidle pěchoty) z Václavského náměstí. Demonstranti zmizeli jak pára nad hrncem.
Je dost dobře možné, že můj kanadský známý nebo někdo z jeho žáků, kteří prodělali přípravu organizovanou americkými a anglickými specialisty v rakouských táborech podle programů „nenásilných akcí“, se také tehdy účastnili útoků na naše tanky u Federálního shromáždění. Xxxxxxx, co jeho jest!
O několik dnů později jsem jel s jedním důstojníkem průzkumného oddílu přes město Děčín. Mnozí lidé tam z oken vyvěšovali černé vlajky na znamení smutku spojeného se vstupem armád států Varšavské smlouvy na území Československa. Vláda vydala prohlášení k občanům, kde bylo doporučeno se takového jednání zdržet, ale ilegální letáčky a rádia naopak vyzývaly občany Československa právě k takovým akcím a lidé sem tam smuteční fábory vyvěšovali.
Jak jsme postupovali v takovém případě my? Já jsem bral do ruky výstřižek z novin, přistoupil jsem k oknu domu a česky jsem volal:
„Pane, sundejte prosím černý prapor, zde je stanovisko vaší vlády zakazující vyvěšovat takové prapory!“
Z okna vyhlédl muž, pohrozil mi pěstí, plivl směrem ke mně a okno zase zavřel. Tím naše kontakty skončily. V Děčíně jsme viděli, jak v podobné situaci postupoval německý regulovčík. My jsme zastavili trochu dál, abychom mohli pozorovat tuto památnou scénu. Tak říkajíc, převzít cennou zkušenost bojových druhů.
Když regulovčík uviděl, že na sousedním domě někdo vyvěsil černý prapor, zastavil první projíždějící škodovku a něco řekl řidiči. Ten odmítavě zakroutil hlavou. Německý voják mlčky odstoupil pár kroků od škodovky a vystřelil krátkou dávku na zadní kola auta. Řidič i jeho spolucestující vyskočili z auta a utíkali k domu s vyvěšeným praporem. Zajímavé bylo, že se pak obrátili čelem k regulovčíkovi a začali rvát látku na kusy a přitom se mile usmívali. Vší silou demonstrovali obrovské úsilí a snahu, až se mi zdálo, že by si před tím vojákem NDR, klidně kousky hadrů nacpali do úst a bez mrknutí oka a bez zapití, je snědli. Tak moc se ukázali býti snaživými.
Po tomto nezapomenutelném divadle jsme na sebe s důstojníkem pohlédli a dali povel řidiči jet dál. Když jsme dojeli k regulovčíkovi, pokynem nás požádal, abychom zastavili a přikázal dvěma Čechům odstranit vozidlo z cesty, protože nám bránilo v jízdě.
Oba se, s milými úsměvy na tvářích, chytili zadku zraněného auta a radostně jakoby si nikdy nepřáli dělat nic jiného, ho odtlačili a uvolnili cestu. Když jsme projížděli kolem této trojice, německý voják se postavil do pozoru tak, jak to umí jen Němci již od dob Xxxxxxxxx Velkého, a pozdravil nás. Když to viděli Čechoslováci, postavili se
do pozoru také a současně sejmuli čepice a stále se líbezně usmívajíce, se hluboce uklonili.
Možná to znamená, že skutečný německý „Ordnung“ a hluboká sebeúcta kterou dávní předci tohoto regulovčíka podle všeho v důsledku dlouhých a úporných tréningů, vštípili Čechům, může být až na genetické úrovni.
Za celou dobu pobytu v Československu jsem ani jednou neslyšel hysterické volání: „Němci, (Maďaři, Poláci, Bulhaři – bratříčci také vstoupili s malým zpožděním na území Československa a byli na Slovensku, kde honili každého, kdo chtěl trestat kohokoliv, kdo byl zapleten jen do rozlepování obálek), jděte domů!“ Takových „vřelých“ slov se dostávalo jen sovětským vojákům a důstojníkům, kteří – podle mého expertního názoru – byli, ve srovnání se svými bratry v zbrani, skutečnými anděli sestoupivšími z nebes na hříšnou československou zem.
Ve vzájemných vztazích našich vojáků s Čechoslováky se naplno projevila očividná nepřipravenost našich politických orgánů (nejen vojenských, ale i stranických obecně) na vstup vojsk: nikdo nám neříkal co a jak je třeba Čechoslovákům vysvětlovat a jak s nimi o vstupu vojsk hovořit, jaké používat argumenty při vedení sporů o nevyhnutelnosti naší přítomnosti v Československu, jediné doporučení, které jsme obdrželi bylo – nenechávat se vyprovokovat, chovat se zdrženlivě, přísně dodržovat vojenskou disciplinu, místní obyvatelstvo neurážet a poskytovat mu veškerou možnou pomoc.
To ale bylo málo. Proto dělal každý co uměl. Podle svých hereckých schopností, kouzla osobnosti a všeobecné erudice. Ani z našeho velvyslanectví v Praze, kde v té době v potu tváře pracovala skupina pracovníků ÚV KSSS, nepřicházely žádné pokyny ani příkazy. Xxxxxx z nich nenapadlo pustit mezi vojska alespoň nějaké „ukázky“ možných situací a proč také, vždyť v každodenním styku s obyvatelstvem byli naši vojáci a důstojníci a ne členové diplomatického sboru. Nicméně právě na charakteru těchto kontaktů závisela všeobecná politická situace v zemi.
V té době nás zachraňoval nevyčerpatelný optimismus, dobrosrdečnost našich vojáků i důstojníků, kteří i v takové složité
situaci vždy našli způsob, jak si najít k lidem cestu. (Svoloč mezi tyto lidi nepočítám, ti dostali svých třicet stříbrných a hotovo).
Někdy v listopadu 1968 začaly z Československa postupně odjíždět německé, maďarské, bulharské a nakonec polské kontingenty. Připravovala se mezivládní dohoda o „dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu“ a vytvoření skupiny sovětských vojsk. Také mnohé naše jednotky úplně nebo částečně opustily území Československa a vrátily se do míst stálé dislokace v kaliningradské oblasti, Maďarsku, Polsku, NDR a západních regionech SSSR. Přišel i rozkaz k návratu pro naši jazykovou skupinu. Bylo třeba se vrátit a pokračovat vpřerušeném studiu.
Do Československa jsme se v plném počtu vrátili přesně za rok
21. srpna 1969, kdy v zemi opět plně ožili realizátoři „Pražského jara“, aby je uskutečnili v další a silnější „revoluční“ vlně. Tehdy přijalo vedení Ministerstva obrany SSSR rozhodnutí, že námi v rámci našich skromných možností, posílí Střední skupinu vojsk.
KUŘE NENÍ SLEPICÍ MILOVICE NEJSOU ZAHRANIČÍ
Tehdy jsme do Československa již jeli vlakem. Bylo zavedeno přímé železniční spojení s posádkami Střední skupiny vojsk v Československu a jejím „hlavním městem“ - Milovicemi. Vlak jel z Moskvy na Kyjev, Lvov, dál na Žmerinku a příhraniční město Čop.
V Čope byly u vagónů vyměněny nápravy, protože evropská železnice má užší rozchod kolejí. Než byla tato výměna provedena, museli pasažéři projít celní a pasovou kontrolou a pak mohli opět zaujmout svá místa ve vagonech.
My jsme cestovali v studentské uniformě a samozřejmě jsme nikomu nepovídali, že jsem posluchači VICJ. Všichni nás měli za nezkušené studenty Moskevského vyššího vševojskového velitelského učiliště, které kdovíproč poslali na stáž ke Střední skupině vojsk. Důstojníci ze sousedních kupé nám vyprávěli o všech úskalích a nuancích služby, pokud budeme přiděleni pod jejich velení u motostřeleckých nebo tankových jednotek. Nikoho ani nenapadlo, že před sebou mají zkušené
vojáky, kteří už v Československu byli a něco o něm tedy ví a to nejen z doslechu.
Bez zvláštních událostí jsme dojeli do Čopu. Zde se ukázalo, že jacísi nadmíru aktivní českoslovenští občané pojali za své pravidlo ostřelovat milovický vlak ze střelné zbraně. Velení proto rozhodlo, že s každým vlakem pojede 15 – 20 ozbrojených vojáků s jedním důstojníkem a jedním délesloužícím z čopského vojenského velitelství. Tato ozbrojená ochrana bude rovnoměrně rozmístěna po vlaku a v případě pokusu o útok na vlak bude, podle geniálního zámyslu velení, klást zuřivý odpor.
Problém se ukázal býti v tom, že vojenské velitelství v Čopu bylo natolik malé, že v každodenním režimu vyčlenit takové množství lidí, nebylo prostě fyzicky možné. V lepším případě uvolnili na cestu 7 – 9 lidí s automaty v čele s jedním důstojníkem ozbrojeným pistolí a instrukcí, co dělat v případě napadení vlaku.
Tato mocná ochrana se musela z Milovic do Čopu vrátit navazujícím zpátečním vlakem, den si odpočinout a doprovázet další vlak. Cestující museli den čekat v Čopu, než bude mít místní velitelství lidi pro další doprovod z Čopu do Milovic a zpět, takový byl tehdy ne úplně domyšlený grafikon pohybu železničních doprovodů.
O těchto propletencích nám řekl dozorčí velitelství v Čopu délesloužící staršina, který měl ostatně radost z toho, že se jej moskevští hosté na něco vyptávají a o něco se zajímají, protože jemu – bědoval – je tu samotnému opravdu smutno.
Když jsme zjistili složitost situace, dali jsme si kufry na velitelství a vydali jsme se na prohlídku pozoruhodností pohraničního městečka Čop. Česky i Slovensky má toto slovo význam „ventil“ a skutečně: je to takový ventil. Jdeš na jednu stranu a vejdeš do Československa. Odbočíš a jseš v Maďarsku.
Žádné zvláštní pozoruhodnosti jsme ve městě neobjevili. Snad krom štábu pohraničníků, několika obchodů, náměstí, Domu kultury, restaurace a dvou biobrafů. Brouzdaje se prašnými ulicemi, vydali jsme se za město – do přírody. Naštěstí to nebylo daleko, jen asi deset minut.
Naše skupina došla téměř ke státní hranici, kde bylo hlídané pásmo s hraničními sloupy se znakem SSSR. Kolem jednoho z nich jsme se rozložili. Svlékli jsme se do trenek a opalovali se, hráli karty nebo jen
dřímali na sluníčku. Tu se k nám vydala směna pohraničníků. Prošli kolem nás a se zájmem hleděli na divné týpky, kterých studentské uniformy ležely složené na trávě.
Podle všeho dali pohraničníci o naší přítomnosti vědět svému velení. Za několik minut k nám přijel gazík z kterého vystoupili dva nadporučíci v polní uniformě a vydali se přímo k nám.
Musím poznamenat, že v institutu existovalo sice nepsané, ale zato železné pravidlo: studenti zdravili důstojníky až od majora výše. Proto, když jsme uviděli dva nadporučíky, dál jsme si spokojeně hověli na sluníčku. Důstojníci se k nám rozpačitě přiblížili a jeden z nich pozdravil a poprosil nás, abychom předložili dokumenty.
Dostali jsme vojenské lístky a velitelské umístěnky, podle kterých jsme měli být zařazeni k velení Střední skupiny vojsk v Milovicích. Pohraničník se velmi podivil, když si přečetl jméno naší vysoké školy. Předal dokumenty svému kolegovi k podrobnějšímu přezkoumání a sám se vydal ke gazíku, odkud se spojil se svým velením, aby o nás podal hlášení. Potom, co obdržel nějaká vysvětlení, předal nám nadporučík naše doklady, popřál šťastnou službu u CSV (Střední skupiny vojsk) a poprosil, abychom byli velmi pozorní, protože se nacházíme v bezprostřední blízkosti státní hranice.
Přirozeně, že jsme pohraničníky ujistili, že v blízkosti hranice zcela určitě budeme maximálně pozorní, ostražití a bdělí a popřáli jim dobrou službu. Hlídka odjela a my zůstali nevěda do čeho píchnout, abychom nějak zabili čas.
Na maďarské straně hranice se páslo stádo krav a stejné stádo se páslo i na československé straně a kolem nás bystře tekla pohraniční řeka Tisa. Čas se pomalu vlekl. Vtom někdo z našich, vrátivších se k maďarským kravám, zakřičel: „Vorenko!“ Krávy družně odpověděly dlouhým zabučením, až se maďarský pasák zvedl zpod keře, kde do té doby pokojně spal, něco zakřičel a zapráskal dlouhým bičem, volaje své svěřence k pořádku.
V našem ročníku byl zajímavý posluchač Xxxxxx Xxxxxxx – syn vojenského atašé maďarského velvyslanectví v Moskvě. Xxxxxxxxx maminka byla ruska a otec, samozřejmě, maďar. Xxxxxx xxxxxx speciální povolení našeho ministra obrany ke studiu na VICJ, kde se
tento unikát učil anglicky. Byl to dobrý kluk, ale strašně nedbalý, líný a rád pil (prostě maďar, s tím se nedalo nic dělat).
Xxxxxx – my mu říkali Xxxx – měl každou chvíli problémy ať už se svévolným opuštěním školy, nebo s akolholem, ale – ke cti mu budiž to, že nikdy neprozradil své spoluviníky. Věděl, že to, co jemu jako cizinco projde, jim by již neprošlo a byli by potrestáni v plném rozsahu. Zde u maďarské hranice, ať už krávy s velkýma smutnýma očima, nebo nehybné horko a všeobjímající klid, či všechno dohromady, vyvolalo vzpomínku na našeho kamaráda. Ten mohl ostatně být někde nedaleko na druhé straně hranice, kde seděl někde v maďarské
restauraci, protože odjel z Moskvy někam do Maďarska na dovolenou. Po návratu na velitelství nás čekala omračující novina. Ukázalo se,
že nás bude třeba někde ve městě ubytovat na noc. Jediný hotel byl nabitý k prasknutí. Všechny lavičky kolem hotelu a na hlavní třídě byly také obsazeny pasažéry našeho vlaku. Návrh, že bychom se mohli vyspat aspoň na pryčnách v posádkové věznici, také neprošel, protože byla plná zlobivých narušitelů vojenské disciplíny. Službukonající staršina nám ale řekl, ať neklesáme na duchu, že jeho teta pracuje v místním hotelu jako provozní a že nám jistě nějaký nocleh sežene. Ať jen klidně vyrazíme do hotelu, on že jí mezitím zavolá a tato – podle jeho názoru – vyjímečně vynalézavá a chytrá žena, určitě najde řešení i v této, zdánlivě, neřešitelné situaci. Nedalo se tedy dělat nic jiného, než se jít seznámit s pozoruhodnou tchýní staršiny z velitelství.
Provozní jediného hotelu v Čope už moskevské hosty čekala. Každému připravila po starém spartakiádním lehátku. Některé uložila přímo na odpočívadlech schodiště a některé umístila na pokoje, kde byla trocha místa. Mě odvedla na konec dlouhé, špatně osvětlené, chodby. Po cestě mi vyprávěla, že v komfortním pokoji se všemi vymoženostmi žije poručík – pohraničník se svou ženou, který ještě nedostal přidělené stálé ubytování. Pokoj prý mají velký a tak je tam pro mě, na jedno přenocování, místa dost.
Jako zkušený bytový zloděj otevřela provozní vlastním klíčem dveře a potichu na špičkách jsme se vplížili do pokoje. Mezi vchodovými dveřmi a pokojem, kde spal poručík se ženou, byla krátká chodba, z které se dalo dostat na toaletu a do sprchy. V této chodbě jsem měl nocovat.
Opatrně, abych nedělal rámus, jsem rozložil lehátko, rozloučil jsem se pěti rubly s vynalézavou staršinovou tchýní, sundal jsem holínky, natáhl jsem se na lehátko a usnul jsem. Nad ránem mě vzbudil divoký nářek. V otevřených dveřích pokoje stála v noční košili pohraničníkova žena. S ústy dokořán vydávala tak strašné neartikulované zvuky, že jistě vzbudila nejen slavné město Čop, ale i blízká města v sousedním Maďarsku a Československu. Během minutky se za jejími zády objevil i její vylekaný, nicnechápající manžel v trenkách.
Nemohl jsem dělat nic jiného, než rychle obout boty a složit lehátko. V tuto dramatickou chvíli vstoupila do dveří zadýchaná provozní, kterou také podle všeho zvedl z postele strašný povyk vylekané mladé ženy. Jedním pohybem ruky naznačila, abych rychle opustil místnost a sama, pevně chytíc ženu kolem pasu, postrčila ji do pokoje, zatímco jí cosi laskavě povídala.
Mumlaje omluvy jsem se rychle vytratil z pokoje a s lehátkem v náručí jsem seběhl po schodech do prvního podlaží, kde se už scházeli všichni mí kolegové, také vzbuzení děsivým křikem.
Odjeli jsme na nádraží, abychom zjistili další osud našeho neblahého vlaku. Ukázalo se, že čas odjezdu milovické soupravy je již pevně stanoven a za dvě hodiny že budeme pokračovat v našem přerušeném putování do štábu Střední skupiny vojsk. V nádražním bufetu jsme posnídali ne úplně čerstvou kotletku s pohankou, zapili jsme ji řídkým čajem a na cestu jsme si vzali výborné koláčky s mákem a rozinkami. Na velitelství jsme si vzali kufry a postavili se do fronty na celní a pasové odbavení v celním prostoru čopského nádraží.
Prošli jsme celními a pasovými formalitami a sedli na svá místa do kupé, která jsme obsadili již na Kyjevském nádraží v Moskvě. Vlak sebou mírně trhnul a vydal se směrem k první československé pohraniční stanici, Černé nad Tisou.
Nádraží v Černé nad Tisou nás přivítalo bujnými tlupami místních cikánů, které od nástupiště marně odháněli příslušníci Veřejné bezpečnosti i celníci. Rómové se pokoušeli okny vagónů prodávat všelijaké drobnosti a lahvové pivo, zastávka se protáhla na dvě hodiny.
Šlo o to, že do každého vagónu vešli celníci, kteří vybrali celní deklarace a zajímali se, zda nevezeme něco nezákonného. Když obrželi zápornou odpověď, dali na deklarace razítko. V tomto okamžiku
to začalo být nejzajímavější. V každém kupé totiž považovali za svou povinnost nalít celníkům sklenku vodky a napít se na rozvoj a upevnění stálého československo-sovětského přátelství. Jeden celník měl přibližně tři kupé a proto mohl, celkem normálně a ve stavu jen mírně povzneseném, sestoupit z vagónu na xxxxx. Mnohem hůře bylo ale československému pohraničníkovi. Ten byl, nešťastník, sám na celý vlak. Začínal vzadu a pokračoval k prvnímu vagónu. Nuže, co se tedy dělo?
K našemu kupé přiklopýtal v doprovodu dvou našich důstojníků, kteří jej pevně drželi v podpaží, hloupě se usmívající československý kapitán (péesák – tak říkali čechoslováci svým strážcům hranic, kteří nosili hlavu psa jako svůj znak). Abychom dodrželi tradici tak jsme také nalili sklenku a napili se na upevnění bratrství ve zbrani. On nám s důvěrou předal své razítko, my si orazítkovali pasy a něžně jsme jej předali do následujícího kupé, kde se proces přesně zopakoval. Ze zvědavosti jsem se vyklonil z okna, abych viděl, jak tohoto nešťastníka vynesli na rukách z vlaku a předali ho jeho kolegům celníkům.
Je třeba podotknout, že československé úřady přijaly brzy správné, plně opodstatněné a moudré řešení. Značně rozšířili stav pohraničníků na hranici Čierna nad Tisou tak, že každou soupravu pak obsluhovalo pět až šest pohraničníků. Mám za to, že toto řešení zachránilo zdraví a prodloužilo život mnoha pohraničníkům. Tím spíš, že nejen museli odbavovat každodenní vlak z Moskvy do Milovic, ale i vlak v opačném směru, což byla u těchto bezděčných obětí upevňování československo- sovětských vztahů, skutečně kolosální zátěž na játra.
Vlak projel přes Olomouc, kde vystoupilo mnoho našich spolucestujících. Zde byl dislokován tankový sbor a cesta mnohých důstojníků a délesloužících k jednotkám podřízeným tomuto sboru, začínala právě zde. My jsme se projeli dál, až do hlavního města Střední skupiny vojsk – Milovic.
Na milovickém nádraží čekaly na všechny nově přijevší autobusy. Jedním z nich jsme se i my dostali až do štábu Střední skupiny vojsk. Tam jsme se postavili do fronty k personalistům, kterým jsme současně odevzdali naše velitelské umístěnky. Ostatně nemuseli jsme čekat dlouho. Dveře jedné z kanceláří se rázně otevřely a objevil se neznámý
podplukovník, který si nově příchozí změřil pevným pohledem, popošel k nám a přikázal, ať jdeme za ním. Přivedl skupinu do prostorné kanceláře, kde na nás již čekal plukovník se vševojskovými emblémy na blůze. Podplukovník položil na stůl naše velitelské umístěnky a požádal o povolení odejít.
Po jeho odchodu vstal z poza stolu nevysoký podsaditý plukovník. Automaticky jsme se postavili do řady. Pozorně si nás prohlížejíc, se plukovník představil: „Jsem xxxxxxxxx Xxxxxxx, náčelník odddělení zplnomocněnce vlády SSSR pro věci dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu.“ řekl vyrovnaným hlasem. „Kdo z vás by chtěl pracovat v mém oddělení, prosím udělejte krok vpřed.“ Pravda, předem vás upozorňuji, že služba zde je vážná a velmi odpovědná. Pracujeme na úrovni vlád SSSR a ČSSR. Kdo zde bude sloužit jako tlumočník, musí přesně rozumět, protože pomoci mu, či vyměnit jej nebude odkud. Všichni ostatní posluchači budou rozděleni do služby speciální propagandy Politického řízení Střední skupiny vojsk. Toto rozhodnutí velení nepodléhá posuzování.“
Všichni jsme strnuli překvapením. Nikdo nepředpokládal, že nás chce velení umístit hlavně do speciální propagandy. Mlčení se trochu protahovalo.
Xxxxxxxxx Xxxxxxx se významě podíval na hodinky. Najednou, dodnes nevím co, nějaká neznámá síla mě postrčila a já udělal krok vpřed, kterého jsem potom nikdy nelitoval.
Plukovník přišel ke mně, poprvé za celou dobu se doširoka usmál a řekl: „Chlapík, mám rád rozhodné a odvážné. Vezmi si kufr a pojď se mnou.“ Vyvedl mě z budovy personalistů, přešli jsme ohromné nádvoří a došli k hlavní budově štábu, kde mi u dozorčího vypsali propustku. Aby to proběhlo co nejrychleji, vzal si plukovník můj vojenský lístek a propustku vypsal sám. Do té doby moje dokumenty neviděl.
Když se vrátil, velmi pozorně se na mě zahleděl, otevřel můj vojenský lístek a z nějakého důvodu jej několikrát prolistoval.
„Poslechni, není tvůj táta náhodou Xxxxxx Xxxxxxxxxxx? Nesloužil on v Taškentu?“ Odpověděl jsem, že ano. Šarajev se rozesmál, třepnul mě po hlavě a řekl: “To je ale náhoda! Vždyť jsme s tvým tátou kdysi společně sloužili a teď budu sloužit i s tebou.“ Potom se ukázalo, že když byl můj otec zástupcem náčelníka velení rozvědky Turkestánského vojenského okruhu pro letectvo, byl Xxxxxxx zástupcem pro operativní rozvědku.
Naše oddělení zabíralo pět kanceláří v prvním podlaží štábní budovy. Tři z nich byly propojené mezi sebou dveřmi. Ve dvou oddělených kancelářích seděly dvě písařky a dva důstojníci-šifranti, ke kterým měl výhradní právo chodit jen zplnomocněnec vlády SSSR pro věci dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu nebo, v jeho nepřítomnosti, xxxxxxxxx Xxxxxxx. Kancelář zplnomocněnce vlády pro věci dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu se nacházela na druhém podlaží. Byl jsem představen každému pracovníkovi oddělení kromě šifrantů, kteří stále seděli ve své kanceláři se speciální technikou.
Nutno podotknout, že oddělení bylo založeno teprve nedávno a teprve uběhla ustanovovací doba. Do jeho kompetence spadalo řešení celého komplexu úkolů spojených s bojovou přípravou a zabezpečením
života vojenského kontingentu Střední skupiny vojsk, upevněním vztahů s obyvateli ČSSR a ozbrojenými silami ČSSR. Oddělení byla podřízena dvě zastoupení sovětského velení v Praze a v Bratislavě a také vojenská velitelství ve všech krajských a okresních městech země. Proto bylo nutno učit stálý stav zastoupení a velitelství, který se skládal z důstojníků, délesloužících a vojáků obyčejných pravidelných vojenských útvarů, základům vojenské diplomatické služby. Objasňovat mu dost složité služební povinnosti, metody řešení vznikajících problémů, pomáhat jim plánovat jejich práci, provádět kontrolu činnosti těchto mimořádně specifických vojenských jednotek a pravidelně jim poskytovat pomoc. Aby činnost v této oblasti byla co nejefektivnější, musel jsem se seznámit s ohromným množstvím zkušeností z práce vojenských velitelství v Německu v letech 1945 – 1946. kvůli tomu jsem musel položit obrovské množství otázek Podolskému vojenskému archivu, přečíst veliké množství hlášení vojenských velitelů, různých zpráv a výsledných shrnujících dokumentů všemožných komisí, které z různých stran zkoumaly činnost sovětských vojenských velitelství v poválečném Německu. Důležitou oblastí fungování oddělení byla práce v oblasti plánování společných cvičení Československé lidové armády a Střední skupiny vojsk. Zde je nutno mít na paměti, že v Československu v té době existoval na první pohled dost divný pohled na roli skutečných ozbrojených sil. Vedení státu mělo za to, že nepotřebuje mít silnou armádu. Kolem je přeci Sovětský svaz, který, když se něco semele, svými mocnými ozbrojenými silami určitě, jako štítem, zakryje „maličké Československo“. Pak tedy není vůbec nutné vyzbrojovat se moderními zbraněmi, utrácet velké prostředky na vybudování a udržování ve stálé bojové pohotovosti nezbytné vojenské infrastruktury (opevněných velitelských stanovišť, spojovacích uzlů, polygonů, tankodromů atd.), organizaci drahých vojenských cvičení, bojových střeleb atd. Podle představ vedení Československa, byla armáda potřeba pouze jako atribut státnosti stejně jako vlajka, nebo státní hymna. Ať je tedy nějaká ta armáda, která jednou za čas vyrazí na přehlídku.
Nu a když k moci v zemi přišli politici, pro které byly světlem na konci tunelu „všelidské hodnoty“, začali prohlašovat, že Československo vlastně žádné nepřátele nemá a národy
Československa jsou historicky měkké a mimořádně mírumilovné. Z toho důvodu tedy, že skutečné ozbrojené síly nepotřebují. Je třeba je rozpustit a ustanovit pouze rotu čestné stráže, která bude důstojně vítat hlavy států při jejich návštěvách.
Samozřejmě, že byli i politici a vojáci v zemi, kteří vystupovali proti takové příživnické pozici vedení státu. Ti byli ovšem prostě jednoduše
„odejiti“ ze všech významnějších pozic.
Jedním z nich byl i bývalý náčelník československého Generálního štábu, hrdina 2. světové války, bývalý velitel tankového pluku v Prvním armádním československém sboru založeném v SSSR a bojující po boku jednotek Rudé armády, generál-poručík Xxxxxx Xxxxx.
To byl skutečný voják, rytíř charakterem i přesvědčením. Na frontě prošel nelehkou cestu od velitele tankové čety v hodnosti podporučíka až po generála, při níž prošel mnoha boji, byl těžce raněn i hořel v tanku.
Tedy tohoto - ze služby uvolněného - generála, který rozhodně nebyl oblíbencem předešlého vedení země, se podařilo ustanovit na funkci zplnomocněnce vlády ČSSR ve věcech dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu, ten byl naším protějškem při všech rozhovorech, při řešení různých oeračních otázek, které neustále vznikaly v jednotkách a svazcích Střední skupiny vojsk.
Generál Rytíř, jako profesionální voják, přesně chápal význam Československa a jeho ozbrojených sil ve společném systému Varšavské smoluvy. V případě vzniku mimořádných událostí (války) bylo území Československa předpolím, na kterém měla vojska (v daném případě Československa a Střední skupiny vojsk) soustředěným odporem zdržet první, nejsilnější nápor sil protivníka a dát tím možnost hlavní úderné síle, Ozbrojeným silám SSSR – provést mobilizaci, seskupit se a provést drtivý odvetný úder proti agresorovi.
Kvůli tomu bylo třeba přezbrojit Československou armádu na novou bojovou techniku, provádět společné manévry s vojsky CSV, uskutečňovat akce ve vzájemné součinnosti štábů součástí a svazů, provádět společné bojové střelby, rozpracovat varianty rozvinutí vojsk, připravit ženijní plán budoucí scény bojových akcí, organizovat společnou bojovou součinnost československých Vojenských vzdušných sil a protiletecké obrany se silami CSV.
Objemem i důležitostí to byla ohromná práce. U generála Xxxxxx jsme ovšem vždy našli plné porozumnění ve strategicky důležitých problémech a a skálopevné přání udělat Československou armádu důstojným partnerem Ozbrojených sil SSSR a ne jen balastem a příživníkem. Zvláště proto generála xxxxx zvlášť nemilovala „liberální partička“ v osobách mnohých žurnalistů i politiků Pražského jara, která se všemi silami pokoušela očernit a zesměšnit jeho práci.
Já osobně musím konstatovat, že všechna setkání s generálem ve mně zanechala jen velmi dobré vzpomínky. Bylo velmi zajímavé a příjemné s ním pracovat, protože to byl – v tom nejlepším smyslu – vojenský inteligent, který uměl přesně a bez emocí formulovat své myšlenky a názory a argumetačně hájit vlastní pozici při těch nejsložitějších rozhovorech. Generál Rytíř uměl naslouchat a hlavně slyšet partnera. Pokud byly argumenty protivníka při rozhovorech neprůstřelné, nepokládal za ostudu změnit názor a souhlasit s protivníkovým názorem. To byla skutečně velmi zřídka viděná vlastnost u lidí na této úrovni. Jsem přesvědčen, že to byl důsledek nejen jeho dobrým vzděláním, ale i tím, že prošel drsnou školou války a navzdory tomu se z něj nestal cynik a zatvrdlý člověk.
Naopak se v něm rozvinula schopnost filosofického přijímání skutečnosti a naučila komplexně posuzovat situaci a okamžitě přijímat potřebná řešení.
Zajímavou oblastí v činnosti našeho oddělení byla spolupráce s různými československými společenskými organizacemi. V Československu existovalo úsloví: „Co xxxx to předseda“, osobně jsem se předsvědčil, že absolutně pravdivé.
V zemi existovalo ohromné množství různých společenských organizací. Počínaje mládeží (Socialistický svaz mládeže, studentské spolky, svazy absolventů nejrůznějších vyšších a středních učilišť atd.) a konče všelijakými kluby milovníků koček exotických ras nebo kaktusů. Všechny tyto organizace měly přesnou organizační strukturu obdobnou jako byla struktura Komunistické strany Československa. V každé organizaci existoval centrální (federální) orgán, následovaly krajské a okresní struktury, městské a uliční (uličky – jak říkali Čechoslováci) organizace. Lidé se s ohromným entuziazmem účastnili činnosti těchto organizací. Pokud byl kdosi v jedné organizaci řadovým
členem, pak v jiné byl určitě členem vedení a ve třetí byl členem nějaké komise – např. kontrolní komise pro hospodaření nebo komise pro tvorbu zápisů ze zasedání. Ve všech těchto organizacích se pak s potěšením zúčastňoval schůzí, různých rad a nejrůznějších akcí. Všechny organizace a politické strany byly sjednoceny v Národní frontě. Po vzniku Střední skupiny vojsk byla založena další veřejná organizace – Svaz Československo – sovětského přátelství, který, samo sebou, měl všechny stanovené struktury řízení. Ústřední výbor, oblastní, okresní i městské výbory. Řídicí aparát spolu s technickým i obslužným personálem organizace byl skutečně obrovský. Tzn., že se profesionální organizací přátelení se SSSR v zemi zabývaly desítky tisíc lidí (a spolu s členy jejich rodin jich bylo ještě mnohem víc). Od druhé poloviny roku 1969 do SČSP vstupovali nejen jednotlivci, ale i celé pracovní kolektivy (jak by se řeklo dnes: „ ve společenském životě země se objevil takový trend“).
V rámci SČSP se navazovaly partnerské vztahy s městy i oblastmi SSSR i ČSSR (organizovaly se „vlaky přátelství“ do měst Sovětského svazu nebo ze Sovětského svazu do Československa, umělecké výstavy, výměny tvůrčích kolektivů), mezi různými vojenskými jednotkami CSV, různými okresy ČSSR a různými československými pracovními kolektivy. Všechny tyto akce, které se týkaly začleňování vojáků CSV,
se musely organizovat přes vojenská velitelství, která je zase musela konzultovat s naším oddělením.
Odhadem by při takovém vytížení oddílu zplnomocněné vlády SSSR pro věci dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu, byli potřeba tak tři až čtyři tlumočníci. Podle v Moskvě potvrzeného státního nařízení jsme ale měli na tabulkách jen jednoho.
Když jsem k oddělení nastoupil já, byl tam samotný desátník prezenční služby, který měl plnit úlohu překladatele českého jazyka. Byl ze Zakarpatské Ukrajiny. Tátu měl Maďara a mamku z půlky Rumunku a z půlky Slovenku. Kluk ukončil sedmiletku ve vesnické maďarské škole, ale zjistil, že rozumí i Čechům a Slovákům (na hovorové úrovni), nicméně vyjádřit své pochopení rusky mu dávalo hodně práce. Do odvodu pracoval v dílně svého kolchozu, kde opravovali traktory (u nás to byly STSky – tedy Strojní a traktorové stanice). Po tom, co se dostal k Střední skupině vojsk, pracoval jako zámečník v četě oprav automobilního praporu štábu CSV, kde ho objevili místní umělci – kádrováci, kteří bryskně vyrobili z autozámečníka s maďarskými kořeny tlumočníka českého jazyka.
Skutečně, překladatelem opravdu nebyl. Ústní překlad z češtiny do ruštiny a naopak, podle svého zařazení, provádět nemohl, protože rusky uměl špatně. Písemný překlad z češtiny do ruštiny prováděl svérázným způsobem: vzal se dokument k překladu, za stůl se posadilo několik důstojníků oddělení a seržant, dívaje se do textu, se jim snažil vysvětlit, oč v textu asi tak jde. Důstojníci se na základě jeho překladu pokoušeli smysluplně napsat na papír, oč asi v dokumentu jde. To byl velmi mučivý proces pro překladatele i přítomné důstojníky. Krom toho v žádném případě negarantoval správnost překladu. Nebylo tedy divu, že můj příjezd k oddělení měl na všechny velmi povzbudivý vliv. Důstojníci pochopili, že už nebudou muset „skládat“ překlady a zámečník – překladatel se s radostí vrátil ke své opravárenské četě obšťastněný vysokou hodností desátníka, do které byl povýšen za tříměsíční údernickou práci.
Zvláštní je, že podobné problémy existovaly nejen v našem oddělení, ale také na Velvyslanectví SSSR v Praze. Tam také nikdo neuměl česky ani slovensky. To mě vždycky vrtalo hlavou. V МГМИО (Moskevský státní institut mezinárodních vztahů) – líhni našich diplomatických kádrů – se tyto jazyky tehdy nevyučovaly, nicméně lidé pobývali v dané zemi 5 – 7 let a nikoho nikdy nenapadlo naučit se místní jazyk
Podle mě měl tento fenomén několik příčin. Zaprvé, množina čechoslováků, s kterými museli diplomaté pracovat (ministři, pracovníci vysoké úrovně Ministerstva zahraničí) v té či oné míře uměli rusky, protože se rusky povinně učili ve školách všech stupňů. S ostatními občany se pracovníci našeho velvyslanectví nepouštěli. Zadruhé, pobyt v Československu pokládali za – svého druhu – nedorozumění, jakousi přestupní stanici před „skutečnou“ prací ve Vídni, Paříži, Londýně nebo Washingtonu. Proto neměli pracovníci velvyslanectví žádnou motivaci, aby se sami učili česky nebo slovensky a to se také ukázalo jednou z příčin toho, co se stalo v roce 1968. Pro vedení naší země byly události roku 1968, v pravém slova smyslu, nečekané. To proto, že informací o politické situaci v zemi bylo poskrovnu a často byly nespolehlivé. Na velvyslanectví nikdo nespravoal místní masově informační prostředky, dopisy jednotlivých, prosovětsky orientovaných občanů, o nebezpečných směrech v politice vedení země, nikdo nečetl. O politických procesech v zemi se dělaly
závěry pouze z „expertních hodnocení“ místních členů vlády, vedoucích oddělení Ministerstva zahraničí a ředitelů velkých podniků, které v systému RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) byly závislé na dodávkách vybavení a surovin ze SSSR. Všichni tito důstojní občané, zvedající čile číše na rautech, diplomatických obědech a večeřích, panáky na rozvoj československo – sovětského přátelství, nic důležitého, skutečně, neoznámili. Vláda Sovětského svazu nakonec dostala zprávy o tendencích ke změnám vnitropolitické situace v Československu ze zdrojů v jiných zemích, z Prahy nikoliv
Když se na našem velvyslanectví dověděli, že se v oddělení zplnomocněné vlády SSSR ve věcech dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu objevil oficiální tlumočník, začali se obracet k vedení oddělení s prosbou o moje vyslání do Prahy kvůli překladu dokumentů, které se kupily bez pohybu na stolech místních procovníků. Druhou metodou jejich práce bylo přeposílání těchto dokumentů nám
„podle příslušnosti“.
Konkrétně s jedním takovým dokumentem byla spojena moje první významná a odpovědná práce v oddělení. Druhý den mého pobytu v Milovicích k nám přišel ohromný balík s materiály o smrti jugoslávského velvyslance a jeho řidiče 24.8.1968. Šlo o to, že vztahy mezi Sovětským svazem a Jugoslávií v té době nebyly vůbec bez
mráčku. Proto také Jugoslávské velvyslanectví vystoupilo s důraznou kritikou vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa
Vzheldem k okolnostem se jugoslávský vyslanec v Praze 24.8.1968 rozhodl provést „rozvědnou operaci“ ke zjištění pohybu okolo sovětské vojenské techniky na území Československa. Na „operaci“ vzal ssebou i svou ženu. Brzy ráno vyrazili z Prahy v mercedesu velvyslanectví. Zaujali pozorovací pozici na jedné silnici a čekali, až se objeví naše kolony. Za volantem byla velvyslancova žena. On - samotná hlava jugoslávské diplomatické mise (myslím, že mohu směle říci, že i spolupracovník jugoslávské rozvědky) s fotoaparáty a kamerami i jeho řidič se vysunuli z okének a začali natáčet a fotit projíždějící cisterny s leteckým palivem
Podle verze jugoslávské strany i vyšetřovatele oddělení Veřejné bezpečnosti, který vedl vyšetřování, jedna z cisteren nečekaně vyjela do protisměru a doslova smetla jugoslávský diplomatický mercedes. Vyslanec i jeho řidič zahynuli na místě a vyslancova manželka byla odvezena do nemocnice s řadou zlomenin a jiných zranění. Mercedes srážku také nepřežil a opravy se nedočkal.
Tato smutná historie, přeložená do češtiny, srbochorvatštiny a svázaná v několika tlustých šanonech poslaných nejprve z oddělení vyšetřování dopravních nehod velení veřejné bezpečnosti města Prahy a pak i z jednoho z pražských soudů na sovětské velvyslanectví v Praze z důvodu vyřešení materiální a morální škody vzniklé jugoslávské straně a trestním stíhání sovětských občanů vinných v tomto tragickém případu. Tyto dokumenty poklidně proležely na velvyslanectví několik měsíců, dokud tam někoho nenapadlo poslat je - „podle příslušnosti“ - k nám. Nu a tak se ocitly na mém stole.
Pracnost spočívala v tom, že hlavní masa dokumentů byla v srbochorvatštině, kterou jsem já, samozřejmě, neznal. Na našem velvyslanectví mi v této souvislosti řekli (projeviv nevšední lingvistickou znalost), že čeština a srbochorvatština patří mezi severoslovanské jazyky a že když mohu překládat z češtiny, mohu překládat i ze srbochorvatštiny. Zajel jsem si tedy do Prahy pro srbochorvatsko-český slovník a spolehnuv se na podobnost jazyků a nový slovník, pustil jsem se do díla.
Začal jsem materály vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti. Šlo nejen o textové dokumenty (informace, protokoly výslechů svědků, výslech a vysvětlení sovětského vojáka, který řídil cisternu, výsledky různých expertiz a také údaje o povětrnostních podmínkách v čase a místě nehody, údaje z jugoslávského velvyslanectví o technickém stavu mercedesu atd.), ale i spoustu různých grafů, fotografií a tabulek. Začal jsem se tím vším prohrabovat.
První, co mě udeřilo do očí bylo to, že překlad výslechu našeho vojenského řidiče z ruštiny do češtiny, byl – mírně řečeno – nepřesný. Rusky bylo v jeho písemném vysvětlení řečeno jedno a totéž bylo i v jeho zaprotokolovaném výslechu. Naproti v překladu vše vyznělo přesně opačně. To mě přimělo k ostražitosti a celá věc mě začala opravdu zajímat. Na oddělení jsme měli jednoho velmi zajímavého majora – autaře. Jmenoval se Xxxxxxxxx a byl to bělorus, který celý život sloužil v Ivano – Frankovke (západ Ukrajiny. Na jihu sousedí s Rumunskem). Jak on sám říkal, byl 120kg živé váhy a dva metry výšky. Jeho hlavní úloha v oddělení spočívala v tom že dělal rozbory dopravních nehod, ve kterých se nějak účastnili naši vojáci. Svou práci znal výborně a proto jsem se k němu obrátil se svými pochybnostmi ve věci nehody našeho řidiče
Major Xxxxxxxxx se pozorně zahleděl do textu české varianty vysvětlení sovětského vojína (do ruštiny jsem ji pro něj přeložil já), která byla vytvořena na oddělení Veřejné bezpečnosti, a prohlédl si fotografii zničeného mercedesu i těl jugoslávských „fotografů“. Potom vynesl jednoznačný verdikt o činnosti vyšetřovatele.
Nemohu zde doslova a v plném rozsahu citovat majora Xxxxxxxxx, protože pro vyjádření svých názorů, nepoužil všeobecně přijatelné výrazy. Nicméně, můžete mi věřit, že to byla velmi expresivní slova. Smysl majorovy řeči se dal shrnout v tom, že podle jeho znaleckého názoru vyšetřovatel znehodnotil obraz nehody. Navíc, i bez dalších expertiz, bylo specialistovi okamžitě jasné, že ohromná cisterna, která navíc sjížděla ze svahu v koloně dalších vozidel by, ani kdyby o to řidič velmi usiloval, nemohla narazit do pravé strany mercedesu, který – ve verzi vyšetřovatele - stál levým bokem k jedoucí koloně v protisměru, na druhé straně silnice. To plně zapadalo do prohlášení řidiče cisterny.
Voják psal, že mercedes kolonu předjížděl a jel paralelně s jeho vozem prakticky po dělící čáře. V klesání najednou prudce zahnul vpravo a z předního i zadního okna na pravé straně se vysunuli lidé a začali fotografovat vojákovo auto i ostatní vozy v koloně. Řidič cisterny začal troubit, aby řidiče mercedesu varoval, ale ten nereagoval a pokračoval v nebezpečném přiblížení (to potvrdil jednak délesloužící četař - velitel vozu a jednak i svědkové - češi, kteří zvukové signály slyšeli) ve vysoké rychlosti. V té chvíli mercedes najednou prudce vybočil vpravo, řidič cisterny se ještě stejným manévrem pokusil vyhnout kolizi, ale mercedes vjel pravým bokem pod levé zadní kolo cisterny.
V české variantě překladu bylo vše jinak. Řidič cisterny si, již z vrcholu stoupání, všiml mercedesu stojícího dole v zatáčce na druhé straně cesty se zapnutými ukazateli změny směru jízdy ve výstražném režimu. Protože takové auto ještě nikdy neviděl, vybočil doleva a chtěl projet s cisternou těsně kolem mercedesu. Nezvládl však řízení a levým kolem cisterny udeřil do levého boku mercedesu. Řidič velmi lituje toho, co se stalo a plně přiznává svou vinu na nehodě.
Sdělil jsem plukovníkovi Xxxxxxxxx svůj názor, řekl jsem mu o nesrovnalostech v překladu do češtiny vysvětlení našeho vojáka i o názoru majora Xxxxxxxxx na celou věc. Náčelník oddělení rozhodl, abychom s majorem Xxxxxxxxxx zajeli do Prahy, vyhledali příslušného vyšetřovatele VB a vnesli jasno do otázek, které nás zajímaly.
Zavolal jsem do oddělení zplnomocněnce vlády ČSSR pro věci dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu a požádal, aby nám pomohli a vyslali svého pracovníka - dopravního specialistu - kvůli rozhovorům s vyšetřovatelem. V Praze jsme zajeli k Československým kolegům, naložili jejich specialistu na dopravní nehody a vydali se hledat vyšetřovatele. Českoslovenští kolegové již dali o naší návštěvě vědět podplukovníkovi – náčelníkovi městského oddělení vyšetřování automobilových nehod VB , který nás už očekával ve vchodu do úřadu.
Vysvětlil jsem česky československému plukovníkovi podstatu našeho příjezdu, ukázal jsem mu materiály vyšetřování, které provedl jeho podřízený a poprosil ho, aby se s celou záležitostí pečlivě seznámil
a posléze nám umožnil promluvil si - v jeho přítomnosti – s vyšetřovatelem.
Podplukovník na mě se zájmem pohlédl (kadetskou uniformu ještě nikdy neviděl a ještě k tomu na něj mluví česky), řekl sekretářce, aby nám přinesla kafe a zahloubal se do výtvoru svého podřízeného. Po přečtení si zavolal nadporučíka, který na oddělení uměl nejlépe rusky a řekl mu, ať přeloží zápis vysvětlení našeho řidiče do češtiny.
Nadporučík kamsi odběhl, během chvilky se vrátil s rusko-českým slovníkem a vrhnul se do práce. My jsme zatím pili kávu a nezávazně hovořili o počasí a o neutěšené situaci na pražských ulicích a tak. Potom, co nadporučík skončil svou práci, vzal ji podplukovník do ruky a srovnal ji s prací vyšetřovatele. Oba texty se od sebe lišily jako nebe a země. Xxxxxxxx to byl tvrdý a těžký
Vyšetřovatel byl nakonec nucen přiznat, že sám se skupinou kriminalistů přenesl vše, co zůstalo od mercedesu vyslanectví až po mrtvoly vyslance a jeho řidiče, ze strany silnice, po které se pohybovala naše kolona na druhou stranu a tam vše rozložili podél obrubníku. Potom dal příkaz kriminalistům zajistit místo nehody.
Šlo o to, že mu zavolala velmi dobrá známá (měl s ní blízké vztahy), která pracovala na jugoslávském velvyslanectví a poprosila ho, aby vše narafičil tak, aby za nehodu mohla jen sovětská strana a ne jugoslávský vyslanec. On udělal vše, co bylo v jeho silách. Materiál zpracoval a bez toho, aby jej předložil svému náčelníkovi ke schválení, jej poslal k soudu, kde pracoval jeho otec. Xxxxxxx také trošku pomohl a soudkyně vynesla spravedlivý rozsudek. No a to je celá historie o nehodě jugoslávského vyslance.
V konečném důsledku byl z řad VB propuštěn vyšetřovatel i celá skupina kriminalistů. Otec vyšetřovatele i spravedlivá soudkyně také přišli o teplá místečka. Bylo zahájeno nové vyšetřování a soudce vynesl osvobozující rozsudek. Naše strana tak nemusela platit jugoslávské straně žádné kompenzace a náš řidič, který byl mezitím propuštěn do zálohy a oficiálně se nacházel ve vyšetřování, byl plně osvobozen a rozsudek mu do místa bydliště oficiálně doručilo naše velvyslanectví.
Tenkrát, když jsem se zabýval překladem materiálů v té věci, jsem se naučil mnoho nového a zajímavého. Například: cenu mercedesu v dolarech. Nebo, že nešťastná vdova po vyslanci (která mimochodem
onu dopravní nehodu zavinila a přitom ani neměla řidičák, když její muž křičel, aby jela blíž k ruskému autu v na poslední chvíli – místo, aby se vyhnula – vjela přímo pod kola cisterny po špunty naplněné palivem) chtěla po Sovětském svazu za to, že jí po operaci na hrudi zůstala jizva, více peněz, než za smrt svého milovaného muže. Lidé z našeho vyslanectví mi při této příležitosti sdělili, že to je v Evropě velmi populární právnická praxe. Ženská hruď, která ztratí „tovární vzhled“ je fenomenálně drahá věc.
Kromě toho jsem získal velmi užitečné známé na městském oddělení vyšetřování dopravních nehod VB, s kterými jsem pak po celou dobu své služby v Československu udržoval dobré přátelské i pracovní vztahy. Nu a konečně i v našem oddělení se na mě začali dívat nejen jako na překladatele, ale jako na plnoprávného člena, schopného efektivní operativní práce.
Zato se zplnomocněncem vlády SSSR pro věci dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu u mě vnikly dost zvláštní vztahy, i když nutno podotknout, že vlastně ani nijak nevznikaly.
Funkci zplnomocněnce zastával generál – poručík X. Xxxxxxxx. V Milovicích se neobjevoval často a když už přijel, trávil všechen čas v kanceláři velitele CSV generála Xxxxxxxx, kde, podle všeho řešili nějaké důležité strategické úkoly. Generál Litovcev upřednostňoval být buď v Praze u vojenského atašé, nebo v Moskvě. Každodenní černou práci obecně neměl rád a myslím si, že nerozuměl tomu, k čemu je potřeba nějaká vojenská diplomacie, když existuje řád Ozbrojených sil SSSR a ten musí dodržovat vojáci všech armád Varšavské smlouvy i občané těchto států. Proto všechnu práci s čistým svědomím přenechával svému zástupci, pracantovi plukovníkovi Xxxxxxxxxx.
Svého hlavního milovického šéfa jsem ještě neviděl, i když jsem v Milovicích pracoval již přes měsíc, ale vždycky, když jsem se vrátil z nějakého úkolu, písařka mi potichu tajemně sdělila: „Juro, dávej si pozor, Xxxxxxxx je u sebe v kanceláři. Vešel jsem k sobě a sedl si za stůl. V kanceláři nebylo slyšet žádný normální ruch, všichni seděli jako xxxxx.
Šlo o to, že každý z nás měl na stole malý reproduktor a mikrofon byl na stole v kanceláři Litovceva, přes tyto reproduktory komunikoval se svým týmem. Před několika dny jsem dodělal jeden svazek různých
dopisů občanů Československa zplnomocněnci a předal práci sekretářce. Měl jsem za to, že ona je předá Xxxxxxxxxx a ten je rozdělí mezi důstojníky oddělení nebo podle určení mezi zastupitelské úřady nebo velitelství – jako obyčejně. Tenhle balík dopisů se ale dostal na generálův stůl, kterému se, naprosto nečekaně, zachtělo popracovat si s dokumenty.
Zničeho nic se ze všech reproduktorů v našich kancelářích ozval divoký křik, který přecházel do hromady nadávek. Všichni strnuli, až nakonec z reproduktorů zazněla artikulovaná řeč: „Jaký p…..c přeložil tohle svinstvo, kdo mi dal tohlo h….o na stůl?“ Důstojníci se po sobě v hrůze podívali a xxxxxxxxx Xxxxxxx těžce vzdychl a potichu řekl: „Juro, jdi k němu a vysvětli mu to.“
Vstal jsem, upravil jsem si blůzu a utáhl opasek a vydal jsem se do druhého podlaží.
Kolegové mě vyprovázeli, jako bych šel na popravu. Když jsem dostal povolení ke vstupu, došel jsem pořadovým krokem ke stolu, za kterým seděl strašný náčelník, předpisově jsem se zahlásil a sdělil jsem mu, že to já překládal dopisy československých soudruhů.
„Aha, tak to ty jsi přeložil xxxxx h...o!“ opět zařval generál, chytil celý stoh dopisů do ruky a vší silou jej po mě hodil. Začal jsem sbírat dopisy z podlahy, snažíc se je rychle proběhnout očima a zjistit, co tak pobouřilo mého náčelníka. „Nebo jsem tam někam napsal cosi protisovětského?“, běžely mi hlavou šílené myšlenky. Nic hrozného jsem ale v dopisech neshledával. „Už jsi pochopil, cos to provedl?“, řekl Xxxxxxxx už o poznání klidněji. Záporně jsem potřásl hlavou a rychle jej ujistil, že ničemu nerozumím. Generál vyskočil zpoza stolu a divoce rozhazujíc oběma rukama, přistoupil ke mně a zakřičel:
„Komu jsou dopisy adresovány?“ „Generál-poručíkovi D.I. Litovcevovi.“, rychle jsem odpověděl. „Pozorně se na mě podívej, jsem snad nějaký generál-poručík? Ne, já jsem generál-poručík tankových vojsk. Pamatuj si to. Já jsem tankista.“
Jednalo se o to, že v té době v Sovětských ozbrojených silách byli generálové (motostřelci) a byli generálové podle druhů vojsk, například: generál-major dělostřelectva, generál-poručík letectva atd. Litovcev byl tankista a hrozně jej rozlítilo, že tento důležitý fakt jeho životopisu se neodrazil v adresaci dopisu.
Pokusil jsem se vysvětlit, že v řádu Československé lidové armády neexistuje dělení podle druhů vojsk a proto píší tak, jak je zvykem u nich a já překladatel nemám právo psát do překladu své výmysly. Musím překládat to, co je napsáno v originálu. Litovcev opět vzkypěl jak tulský samovar: „Kašlat ne jejich z…..ý řád! Ať píší, jak je nařízeno u nás, aby se nakonec dostali k opravdovému řádu. Jdi a všechno předělej. Za hodinu mi budeš hlásit splnění úkolu!“
Odešel jsem k písařce a dal jsem jí všechny mé překlady, aby je přepsala a v adrese uvedla“ „generál-poručíku tankových vojsk“. Sám jsem si sedl za stroj s českou abecedou a na každý dopis dopsal:
„generál-poručíku tankových vojsk“. Vyrobiv takový podivný český novotvar, zavolal jsem kolegům z Oddělení zplnomocněnce vlády ČSSR pro dočasný pobyt sovětských vojsk v Československu a vylíčil jim mou ohromnou prosbu, aby psali adresu přesně tak a ne jinak, protože to je naléhavé přání generála Xxxxxxxxx.
Kolegové se velmi podivili, protože do teď to nikdy nepsali a vše bylo vždy v pořádku. Vysvětlovat jim, že vzal Xxxxxxxx poprvé za mnoho měsíců do rukou svou poštu, aby zjistil, co mu píší českoslovenští bratři v zbrani a že až do teď všechnu jejich poštu vyřizoval xxxxxxxxx Xxxxxxx, který na takové detaily, které navíc neměly nic společného se smyslem dopisů, nebral zřetel, jsem jim skutečně nemohl. Všichni mě ale upřímně ubezpečovali, že od teď budou psát adresy tak, jak jsem jim řekl a budou používat – pro ně novou – vojenskou hodnost.
Přesně za hodinu jsem přišel ke generálovi Xxxxxxxxxxx a předal jsem mu štos přepsaných dopisů. Generál si pozorně přečetl adresy na všech dopisech a pak si řekl o originály. Tam bylo také, černé na bílém, napsáno „tankového vojska“. Šéf se usmál a rozkvetl jako májová růže, když jsem mu česky řekl, jak zní jeho vysoká hodnost a už celkem přátelským tonem pronesl: „Tak vidíš, a ty jsi říkal, že oni takovou hodnost nemají. Všechno mají. Je třeba to tvrdě a vytrvale vyžadovat. Tak a ne jinak. Když na ně pořádně zatlačíš, najdou všechno, co je třeba. Nauč se to a s čechy jednej jen takto. Jdi a dej dokumenty Xxxxxxxxxx, ať je zpracuje. Já to už číst nemohu, musím odjet. Řekneš Xxxxxxxxxx, že kdyby něco, budu na velvyslanectví. Ať mě vyhledá přes službu na jejich dozorčího. Dnes se tam koná zajímavý turnaj
v kulečníku mezi námi a bulhary. Bude to velmi zajímavé. Šarajevovi
řekni, ať mě s hloupostmi nevyrušuje.“
S těmi slovy náš šéf odjel na velvyslanectví do Prahy, dívat se, jak jeho nejlepší specialisté koulí biliár. Prostě nemohl dlouho sedět za stolem. Podle všeho mu to asi zakázali doktoři.
Seběhl jsem na naše oddělení a sdělil všem radostnou zvěst o tom, že Xxxxxxxx odjel a nikdo neví, kdy se zase příště rozhodne navštívit své pracoviště a popracovat s dokumenty. Na oddělení zase zavládla normální pracovní atmosféra.
Příště jsem generála Xxxxxxxxxxx viděl zase při velmi zajímavé příležitosti. Přišel od velitele CSV a nečekaně sdělil, že jede navštívit československou tankovou divizi dislokovanou nedaleko Prahy. Divizi velel plukovník Xxxxxxxx Xxxxx, jmenovec autora geniálního díla
„Putování dobrého vojáka Xxxxxx“ Xxxxxxxxx Xxxxxxx mu doporučil, vzít si sebou tlumočníka, na což šéf odpověděl, že je tankista a umí se vyznat v tom, co mu budou říkat. A jemu jsou povinni rozumět rusky a když mu rozumět nebudou, ať se zlobí jen sami na sebe. S těmi slovy sedl do své černé Volhy a jel se podívat na své milované tanky.
Všichni jsme si vydechli. Nicméně za hodinku, půldruhé vletěl Litovcev jako vichr na oddělení rozzuřený jako tygr. Nejdřív nemohl vůbec hovořit a jen vydával njakési neartikulované zvuky. Postupně se jeho řeč stávala více méně srozumitelnou:
Představte si, ty s...ě na mě, sovětského generál-poručíka tankových vojsk, křičeli „ПОЗОР!“ (rusky „HANBA“). „Všechny je rozdrtím na prach!“ A vskutku, rozhodl se k tomu na místě samém zde a ihned. Vrhnul se do supertajné místnosti našich šifrantů, kde strávil asi 20 minut.
Když vyšel ven utíraje si tvář mokrou potem a červenou rozčilením, už pokojně řekl svému týmu, jak strašně ho urazili českoslovenští tankisté pod velením plukovníka Xxxxx.
Ukázalo se, že náš generál odjel k československé posádce, kde jej přivítal dozorčí štábu divize. Ten jej doprovodil na nádvoří, kde byla divize nastoupena. Nic nenasvědčovalo pohromě. „Najednou ten ….. Xxxxx zařval z plných plic: „ПОЗОР!“ Představte si to, na mě – sovětského generála - позор. Ortočil jsem se, vrátil se do vozu a odjel od divize. No nic, teď jsme posal do Moskvy na vládu šifrovaný
telegram. Ať tam vědí, v jakých strašných podmínkách tu musím pracovat, ať se v Moskvě trochu pohnou a vyžadují od československé vlády zavedení pořádku a, samozřejmě, přiměřeného chování plukovníka Xxxxx urážejcího sovětského generál-poručíka tankových vojsk.“
My jsme stáli a nevěděli, co si máme myslet o důvodu strašné mimořádné události, ke které došlo s Litovcevem. Xxxxxxxxx Xxxxx k nám byl údajně vždy loajální a nikdy se nedopustil žádných výpadů vůči sovětským vojákům a tím méně vůči generálovi – tankistovi. Bylo o čem přemýšlet.
V tom mě napadla myšlenka prostá jako pomeranč. „Soudruhu generále, řekl jste, že Xxxxx stál v pozoru?“
„No, ano, - darebák! Urazil mě přímo před tvarem důstojníků a vojáků československé tankové divize!“
„Soudruhu generále, mám dojem, že k žádné urážce nedošlo.“ Tato moje slova všechny kolem uvrhla do naprosté hrůzy. Generál popadl ze stolu křišťálový popelník a už už to vypadalo, že ho po mě hodí, ale já jsem hned začal vykládat svou verzi události:
„Jde o to, že v souladu s československým řádem (a v tomto případě je shodný s naším) se při přiblížení důstojníka vyšší hodnosti k tvaru, se velí „СМИРНО!“ (SMIRNO = rusky POZOR!), což se česky řekne
„ПОЗОР!“ (POZOR!) s přízvukem na první slabice. Takže xxxxxxxxx Xxxxx jen jednoduše zavelel „POZOR!“ a to velmi nahlas, podle předpisu a jak se na profesionálního tankistu sluší. Žádná urážka v tom nebyla.“
Litovcev klesl vysílením na první stoličku. Potom vyskočil jako bodnutý včelou a opět se vrhnul do místnosti šifrantů. Když vyšel, řekl nám, že stornoval předchozí telegram, který dal pokyn považovat za neplatný a nepředkládat jej sovětské vládě. Pak se na mě pozorně zahleděl a zeptal se: „A ty jsi proč neřekl, co znamená „ПОЗОР!“ česky. No nic, příště mě budeš muset trochu přiučit češtinu.“
Nicméně žádné příště se nikdy nekonalo. Myšlenka zabývat se cizím jazykem jak rychle do hlavy mého impulsního náčelníka přišla, tak rychle a šťastně ji opustila. Pravda, druhý den jsem si musel pro československé kolegy vymýšlet všelijaké nevěrohodné historky o tom, jak generál Xxxxxxxx strašně lituje toho, že si nemohl
prohlédnout tankovou divizi, že byl nenadále vyzván k přímému spojení s Moskvou a proto, že náhle opustil československou posádku a ani se neseznámil s personálem divize. Československé velení bylo šokováno podivným chováním a absolutně, z jejich pohledu, nepochopitelným jednáním zplnomocněnce vlády SSSR pro dočasný pobyt sovětských vojsk v Československu.
Za rok společné práce jsem svého nepolapitelného náčelníka viděl jednou v prezídiu nějaké patosné akce a jednou na tankodromu. Podle toho mi také uvízl v paměti.
Za mnoho let, to už jsem sloužil v Moskvě, přešel – už generál- plukovník- Litovcev z funkce velitele Severokavkazského vojenského okruhu (vojska tento vojenský okruh druhého sledu v sovětských dobách nazývala „rekreačně-šašlikový“, kvůli vysoké koncentraci rekreačních center, sanatoríí a turistických center) na funkci náčelníka Hlavního velení vojenských vzdělávacích zařízení.
Nic směšnějšího si snad ani nelze představit. Jeden můj známý, který sloužil na tomto velení mi tenkrát zavolal a, protože znal moje nadšení pro ruskou vojenskou historii, zašeptal do telefonu: „Juro, jestli chceš, rychle k nám přijeď. Litovcev dneska prohlížel archiv knihovny služebních dokumentů a nařídil vše, co se vztahuje k carskému období, okamžitě spálit. Řekl: „ Nač tu budeme ochraňovat kdejakou carskou veteš, nemáme místo ani na současné dokumenty. A tohle všechno ještě dnes spálit!“
Muselo dát práci něco takového vymyslet! Tento unikátní archiv založil Xxxx X., úspěšně přežil všechny revoluce, Občanskou i Velkou vlasteneckou válku, ale příchod generála Xxxxxxxxx už nepřežil.
Když jsem tam přijel, pálení „dědictví proklaté carské minulosti“ už končilo. Povedlo se mi z posledního pytle, který už z jedné strany hořel, zachránit několik exemplářů časopisů moskevského Alexandrovského vojenského učiliště „Alexandrovec“ za rok 1910 a jeden exemplář časopisu Taškentské důstojnické školy východních jazyků, také z roku 1910. Xxxxxxx ostatní shořelo na prach v kotli místní kotelny. Předpokládejme, že po takové pohromě, podle názoru náčelníka Hlavního velení vojenských vzdělávacích zařízení, se učebně- vzdělávací proces v akademiích a vojenských učilištích prudce zlepšil a dosáhl nebývalých výšin.
Ale to bylo o mnoho později. Zatím se vrátíme do Milovic. Jak už jsem psal, všichni moji kolegové z jazykové skupiny byli rozdělení do struktury speciální propagandy. Do oddílu speciální propagandy politického vedení CSV pod velením, mě od vydání novin v Německu, plukovníka Xxxxxxxxx, byli zařazeni: Xxxx Xxxxxxxx, Xxxxx Xxxxxxxx, Xxxx Xxxxxxx a Xxxx Xxxxxxxxxxxx. Do politického oodílu 15. milovické tankové divize poslali Xxxxx Xxxxxxxxx. Xxxxx Xxxxxxxxx odjel k politickému oddílu tankového sboru v Olomouci, Xxxxxx Xxxxxxxx k politickému oddílu motostřelecké divize v Mladé Boleslavi a Sláva Xxxxxxxx k politickému oddílu motostřelecké divize ve Vysokém Mýtě.
Poprosil jsem, zda by mě neubytovali společně s kamarády z politických oddílů. Nás pět posluchačů umístili v jedné místnosti přízemního baráku, kde bydleli hudebníci souboru CSV. Této skupině soustředěných jednopodlažních baráků, v kterých bylo v létě hrozně vedro a v zimě zima se v Milovicích říkalo „Šanghaj“.
Dále byly baráky pro příslušnice Sovětské armády a také důstojníky a délesloužící pluku spojení s podřízenými jednotkami a pluku vládního spojení. Existovala tu neměnná tradice: nějací vtipálci každou noc s obdivuhodnou vytrvalostí sundali transparent ze štábu pluku spojení s oblíbeným heslem všech spojařů „Za spojení bez chyb!“ (v ruštině
má stejný slovo pro „chybu“ stejný význam jako pro „svatbu“) a bez ohledu na hlídky a důmyslné léčky příslušníků velitelské roty, jej vždy převěsili na barák, kde bydlely ženy.
Ráno přišel dozorčí pluku spolu s pomocníky k ženskému baráčku, sundali transparent a rychle, než začal ranní nástup pluku, jej pověsil na původní místo. V „Šanghaji“ jsem prožil rok a musím říct, že se tyto rituální události opakovaly s pravidelností chronometru.
Nás nechali, k naší spokojenosti chodit do důstojnické jídelny, i když jsme na to neměli průkazky. Ty nám prostě nevydali. Když jsem nastoupil do VICJ, dostával jsem měsíčně až 70 rublů, stravoval jsem se podle kadetské normy v jídelně institutu a – samozřejmě – nám patřila i uniforma. 70 rublů byly v té době velmi přijatelné peníze, když uvážíme, že začínající lékař po šesti letech univerzity měl měsíčně 90 rublů. Někoho na Ministerstvu obrany však napadlo, že posluchače VICJ je, ohledně finančního zabezpečení, možné srovnat s kadety ostatních vojenských vzdělávacích zařízení a dávat jim 20 rublů a trošku jim zvednout stravovací normu. Zatímco se řešila tato otázka, odjeli jsme do Československa bez jakýchkoliv finančních dokumentů. Proto naše velení v CSV přijalo na svou odpovědnost jediné správné rozhodnutí. Hladoví jsme opravdu pracovat nemohli a tak jsme tedy jedli v důstojnické jídelně. Peníze v korunách jsme ovšem ještě dlouho nedostávali vůbec žádné.
To znamenalo, že jsme byli úplně závislí na naši jídelnu. Když jsem tedy někam jel, třeba do Prahy, kde jsme také často pracovali a mnohdy tam byli i přes noc (vedle oddělení zplnomocněnce vlády ČSSR) zůstával jsem automaticky hladový, protože v československé Armě jsem si nic koupit nemohl. Když jsem jezdil s našimi důstojníky, tak ti se o mě postarali i když mi to bylo nepříjemné. Horší bylo, když jsem musel jezdit do Prahy, na různé polygony nebo na velitelství s cizími důstojníky, kteří často „neviděli“, že nemám peníze. Pak jsem já i řidič prostě zůstávali o hladu.
Pro mě to ovšem byla výborná škola. Když jsem se později stal důstojníkem a někam jsem musel jet autem, byli moji řidiči vždy najedeni, protože jsem opravdu nechtěl, aby si o mě mysleli to, co jsem si často myslel já o svých průvodcích v Československu 1969. Posádka Milovice v té době poskytovala celkem zajímavý obraz. Byli tam jen
vojáci, rodinní příslušníci tam ještě nebyli. Nebylo je jednoduše kde ubytovat a chyběla i občanská infrastruktura jako školy, školky, nemocnice, obchody atd.
Než se v Milovicích usídlilo velitelství CSV spolu s tankovou divizí, tam byla československá tanková divize (posléze přemístěná na Moravu). Českoslovenští důstojníci tam nikdy nežili s rodinami a proto tam také nebylo vybudované žádné bydlení. Čechoslováci o Milovicích nikdy nemluvili jinak, než jako o „té díře“ a to šlo
o posádku 39 km od hlavního města. Ti, kdo tu sloužili, dostávali ke mzdě speciální příplatek za „vzdálenost a divokost“.
Pravdou ale je, že v tomto městečku byly v minulosti dislokovány vojenské útvary. Za dob Rakouska – Uherska zde byl umístěn jezdecký pluk a kousek – asi dva kilometry – od něj v místě zvaném Boží Dar i dělostřelecký pluk. Samo jméno „Boží Dar“ je těsně spojeno právě s tímto plukem.
Jde o to, že velitel tohoto dělostřeleckého pluku kdysi vyvedl svůj útvar na bojové střelby na polygon (za nás tam již bylo vybudované letiště). Možná nebyl zcela střízlivý, možná to mělo jinou vážnou příčinu, ale velitel tak zajímavě zadal svému oddílu údaje pro střelbu, že první salvou smetl z povrchu země celou polovinu „Božího Daru“, kde byli ubytováni sami dělostřelci. Polovina, kde žili civilisté, však zůstala naprosto nedotčená. Od těch dob se městečku začalo říkat Boží Dar oficiálně. Bohabojní obyvatelé tohoto městečka byli přesvědčeni, že jen a jen díky Xxxx Xxxx nedal velitel dělostřelců povel k druhé salvě a zbývající část městečka včetně všech jeho obyvatel nebyla také zničena.
V dobách buržoazní Československé republiky zde sídlili tankisté, spojaři a ženisté. Když se potom tato země šťastně stala „Protektorátem Čechy a Morava“, bylo v Milovicích vybudováno ohromné výcvikové centrum s mnoha kasárnami, štábními a výcvikovými sbory, tankodromy, polygony, výcvikovými oblastmi a střelnicemi, kde se usilovně připravovali tankisté pro Rommelův Afrikakorps.
Dostali jsme se tedy na historické místo, které si pamatovalo mnohé a mnohých. Naše velení také vneslo svůj vklad k tomu, aby si je Milovice na dlouho zapamatovaly.
Tak například, aniž by bylo v posádce postaveno cokoliv potřebného k životu lidí, byl jako první odhalen památník vůdci světového proletariátu V.I. Leninovi. U této sochy nejvíc, jak naše vojáky, tak i Čechoslováky, udivovalo Iljičovo gesto. Figura dělající dlouhý krok byla nachýlena kupředu, šosy oděvu byly rozevláty ve větru. Nejdůležitější ale bylo, že dopředu natažená ruka vůdce světového proletariátu ukazovala přímo na dveře místního českého hostince
„U Farkaše“ a text na monumentu hlásal: „Správnou cestou kráčíte, soudruzi!“ Když jsem potkával a provázel československé soudruhy, kteří navštěvovali naše oddělení, nedalo se vyhnout otázkám, proč postavili památník právě tak a ne jinak a nebylo snadné se z nich vykroutit.
Učiv se mentalitě místních lidí, odpovídal jsem v tom smyslu, že:
„Však víte, služba zde pro nás tu není jednoduchá, rodiny tu nemáme a samozřejmě je u lidí nutné udržovat dobrou náladu, aby se vojáci také zasmáli. Když se podíváte na památník, máte dobrou náladu, není-liž pravda? Cíl monumentu je tedy splněn na sto procent.“ Občané chápavě kývali hlavou a chápali originápní řešení složitého psychologického problému.
Jeden místní uznávaný psycholog z pražské vojenské-politické akademie, který se dověděl o mém výkladu umístění památníku, dokonce přijel do Milovic a několik dní za sebou pozorně sledoval důstojníky procházející vesele navečer kolem sochy směrem, který jim byl Xxxxxxx naznačen. Napsal o tom dokonce vědecký článek do Obrany lidu. Tam vše přesně popsal, rozebral a vysvětlil z pozice vojenské psychologie. Jak decentně a gramotně vyřešilo velitelství CSV zlepšení nálady u svých vojáků. Vědec slíbil, vzhledem na výhradně kladnou zkušenost CSV, na této platformě rozpracovat celý program analogických kroků pro Československou lidovou armádu.
Pokud bylo podivné umístění sochy V.I. Xxxxxx jakž takž možno vysvětlit, pak spoustu dalších věcí u velení CSV žádnou psychologií vysvětlit skutečně nešlo, bylo to zkrátka nad mé síly.
Existovala zde jedna skutečně podivná situace. Od KPP (КПП – Контрольно-пропуcкной пункт / Kontrolní vstupní bod) do objektu posádku ke KPP štábu CSV vedla rovná asi jeden kilometr dlouhá cesta. Jezdit po této cestě měl právo jen velitel CSV generál Xxxxxxx
ve své „čajce“. U všech křižovatek nepřetržitě hlídkovala Vojenská automobilní inspekce, která je střežila jako oko v hlavě. Nepouštěli nikoho bez ohledu na hodnost nebo funkci. Po této cestě se bylo možno pohybovat jen ve tvaru.
Důstojníci říkali, mezi sebou, této cestě „zlatý kilometr“. Ani nevěděli, jakou mají pravdu. Každé tři měsíce jsem překládal z češtiny fakturu jedné pražské silniční firmy, která (výhradně v noci, když velitel spal) pokrývala tuto cestu novým živičným povrchem. Když k nám přijížděli Čechoslováci, zvláště pak ti, co znali rozmístění budov, museli jsme jim složitě vysvětlovat, nebo rychle převádět hovor na jiné téma, proč nejezdíme k velení přímo po této silnici, ale děláme šestikilometrový okruh po hrbolaté lesní cestě.
Když jsme jeli po posádce s československými důstojníky a viděli, jak po „zlatém kilometru“ jede „čajka“ velitele a vojáci, kteří se v ten neblahý čas nacházeli ve tvaru na cestě, si hrají na zajíce a skáčou do příkopu, kde čekali, až projede jediné auto, které zde smělo jezdit, dotazů vznikalo nemálo. Můžete mi věřit, že vysvětlovat, proč se vojáci tak bojí svého velitele, bylo velmi těžké.
S tímhle „zlatým kilometrem“ je spojena i jedna nepříjemná historie, která se stala našemu kamarádovi z ročníku Sašovi Černigovskému.
Oddíl speciální propagandy každý den vydával zprávu o všeobecně – politické situaci v zemi. K tomu sloužily materiály vydávané místními masovými informačními prostředky. Pro noviny a časopisy musel každý den v šest hodin ráno chodit dozorčí oddělení. Dozorčí Xxxxxxxxxxx koupil v kiosku potřebný tisk, svázal je do dvou velkých balíků a nesl je na štáb. Byla zima a takhle zrána ještě tma. Saša šel proto ne po zasněženém a špatně osvětleném chodníku, ale po uklizeném a dobře osvětleném „zlatém kilometru“. Když už už přicházel ke vstupnímu vchodu do objektu velení Střední skupiny vojsk, najednou jej vysokou rychlostí minula „čajka“ velitele. Na vstupu Xxxxxxxxxxxxx zastavil dozorčí a se špatně skrývanou hrůzou v hlase mu řekl, že mu velitel nařídil doložit, kdo šel po cestě a nepozdravil ho v autě. Černigovský klidně řekl své jméno i služební zařazení a odnesl oba balíky k sobě na oddělení. V době, kdy stoupal po schodech, byl k veliteli již pozván velitel politického oddělení, náčelník oddělení speciální propagandy, prokurátor skupiny vojsk a velitel štábu. Po čilé
ranní „besedě“ s velitelem informoval náčelník oddělení Mišustin dva v pozoru stojící posluchače o Černigovského zločinu. Za projev neúcty k veliteli tento požaduje postavit posluchače Xxxxxxxxxxxxx před tribunál a „napařit mu 2 – 3 roky v trestném praporu.“ Vojenskému prokurátorovi i ostatním přítomným se nicméně podařilo rozhněvaného velitele přesvědčit, že takové jednání nenese žádné znaky trestného činu a proto nemá smysl směřovat věc před vojenský tribunál a zcela postačí drzého posluchače VICJ, který nepozdravil auto samotného velitele poslat na deset dní do xxxx. Velitel ale rozhodl tento trest zpřísnit a posluchače navíc degradovat. No a na tom se i dohodli.
Hned po tom, co opustili kancelář velitele, sešli se všichni u náčelníka politického oddělení a začali debatovat o tom, co budou dělat. Jednalo se o to, že zastoupit Černigovského na deset dní prostě nebylo kým. Větší část tlumočníků byla teď na společných cvičeních s Čechoslováky. Na oddělení zbyly pouze dva a každodenní zprávu o všeobecně politické situaci v zemi, kterou velitel vždy pozorně četl, by tedy neměl kdo zpracovat. K tomu všemu ještě stál před veliteli prakticky neřešitelný právní problém „jakým způsobem degradovat posluchače, když je hodností vojín? Leda tak na kolchozníka.“
Nakonec se velitelé rozhodli uchýlit k vojenské lsti: Xxxxxxxx, jako přímý nadřízený Xxxxxxxxxxxxx musel oficiálně doložit veliteli, že „posluchač Černigovský byl degradován a materiály o jeho degradaci byly odeslány do VICJ.“ Velitel štábu musel doložit, že „degradovaný posluchač vykonává trest v posádkové věznici.“ No a sám Xxxxxxxxxxx se musel prostě ztratit, být tišší než voda a nižší než tráva a nikdy víc už nepřijít na oči veliteli.
Nuže, taková strašná událost se stala na tomto „zlatém kilometru“. Událost, která mohla znamenat cestu našeho kamaráda do trestného praporu a ne do rozvědných jednotek v Afghanistánu, kde byl vážně raněn, potom na Kamčatku a do Leningradského vojenského okruhu. Kdyby jej velitelé nezachránili před „spravedlivým hněvem“ velitele Střední skupiny vojsk, skončila by vojenská kariéra Xxxx Xxxxxxxxxxxxx někde v trestném praporu pod Vinicí.
Možná byl generál Xxxxxxxx Xxxxxxx geniální stratég a moudrý vojevůdce. Nebylo na mě, abych ho tenkrát soudil a ani dnes si to netroufám. Tehdy se mi ale jevil jako dost divný člověk. Xxx si to
představte, do posádky si ještě nikdo z důstojníků ani generálů nemohl přivést své rodiny a ve velitelově vile již bydlela jeho manželka i dcera. V Milovicích ještě ovšem nebyla škola a proto jeho dcerku vozil černou
„Volhou“ každý den do školy velvyslanectví v Praze řidič – délesloužící spolu s majorem – opatrovníkem. Major trávil čas do skončení vyučování hledáním partnera ve hře v biliard. Ve štábu skupiny vojsk byl pouze jeden (od všech ostatních oddělený) vchod a jedno schodiště, kudy mohl chodit pouze jeden člověk – velitel. Tyto objekty byly samozřejmě kruhově chráněny samostatnými posty.
V zimě se do okolí štábu denně vozil čistý sníh, který byl ukládán v rovných řadách podél všech cestiček. Podle velitele praporu zabezpečení nemohl velitel trpět špinavý sníh. Proto vyjížděli důstojníci praporu na pravidelnou rekognoskaci do okolí Milovic a každý den ve čtyři hodiny ráno vyrážely nákladní „Uraly“ a autobusy s vojáky, aby naložili a rozvezli čistý sníh.
A což teprve takový nápad, v zimě otrhávat ze stromů listí. Jednou ráno jsem šel na štáb a užasl jsem tváří v tvář podivnému obrazu. Na všech stromech viseli, jako opičáci na palmách,vojáci a klacky sráželi listí z větví. Velitel čety zabezpečení mi ochotně vysvětlil, že si velitel všiml, že je už únor a na stromech je pořád listí. Nepořádek, nepořádek! Nuže vojáci, hybaj pomáhat přírodě a sundat listí! To se má na stromech objevit na jaře a teď tam už nemá co dělat.
U štábu byla, jak by se řeklo dnes, elitní jídelna. Této instituci se říkalo „Jídelna vojenské rady“. Tam papkali výlučně generálové, členové Vojenské rady Střední skupiny vojsk. Nicméně v této „elitní“ instituci měl velitel svůj oddělený vchod a samostatný sál, kde obědval výhradně v hrdém osamocení. S touto jídelnou je spojena tragická epizoda, která se týkala důstojníka z našeho oddělení.
Na oddělení sloužili dva právníci, major a podplukovník. Jednou v zimě nastoupil major do služby dozorčího štábu skupiny vojsk. Vojáci pečlivě rozhazovali písek po cestičkách pečlivě očištěných od sněhu vedoucích kolem štábu. Po vydatném obědu se příjemně uvolněný velitel vyšel na verandu svého soukromého vchodu, když (ó hrůza) uklouzl a padl rovnou na zadek. Začal takový hrozný řev, že to vypadalo, že vojska NATO zahájila dělostřelecký úder na Milovice.
Uklouznout mohl kdokoli, jen ne velitel. U verandy se okamžitě uskutečnila rychlá „rozborka“. Ze sousedního vchodu přibíhali, v panice zahazujíc příbory, splašení členové Vojenské rady. Dozorčí štábu byl okamžitě předvolán na pohovor. Velitel mu mnoha expresivními slovy vysvětlil, co si myslí o mamlasu – právníkovi. Náš major byl okamžitě degradován za to, že osobně neprověřil všechny stupínky schodiště, po kterém mohl sestoupit velitel a v důsledku takové donebevolající nedbalosti si velitel xxxxxxxx zadek.
Veliteli ovšem takový trest přišel jako nedostatečný. Na pomoc mu přišel náčelník kádrového oodělení, který si vzpomněl, že na milého majora u něj leží návrh na povýšení do hodnosti podplukovníka.
„Žádné hodnosti tomuto právníkovi nepřiznávat dokud já budu velitelem skupiny vojsk.“ Řečeno – uděláno. Hodnost podplukovníka byla majorovi přiznána až za dva roky, když hrozný velitel odešel na nové místo. Druhý dozorčí, náš druhý právník, už nikomu nevěřil a vždy vlastnoručně sypal písek pod podešve svého nadřízeného, svými podrážkami pečlivě kontrolujíc přítomnost ledu na každém kousku cesty.
Každý den po obědě konal velitel intenzivní procházky kolem štábního nástupiště (evidentě se bál přibrat na váze). Důstojníci proto říkali tomuto prostoru „Alexandrplatz“. Moje kancelář měla okna právě na „Alexanderplatz“. Velmi zajímavé a poučné bylo pozorovat, jak zajímavý a hlavně efektivní systém práce na štábu vymysleli, aby velitele po obědě příliš nerušili v jeho rychlé sportovní chůzi.
Kolem prostranství rostly mohutné staré stromy. Za jedním z nich stál velitelův příkazník. Generál, který potřeboval podpis na svůj dokument, přiběhl k tomuto důstojníkovi a vrazil mu do ruky desky. Potom pozorně zjistil obsah dokumentu a poznamenal na něj stupeň důležitosti. Xxxxxxx-li dokument hodný pohledu velitelova, napsal cosi na papírek a poslal prosebníka za velitelovým pobočníkem. Až tento specialista vyšší třídy mohl vyhodnotit tempo pohybu svého šéfa kolem nádvoří. Jakmile velitel dosáhl stanoveného bodu sportovního pochodu, pleskl pobočník žadatele o autogram do zad a ten rychle vyrazil k zachycení velitele. V okamžiku, kdy ho doběhl, srovnal s ním krok a velitel, který ani na chvilku nesnížil tempo chůze (aby držel dechovou frekvenci), obdržel otevřený dokument, na který už příkazník cosi
poznamenal a pero. Velitel se podepsla a připsal číslo. Uspokojený žadatel, do té doby poskakující v paralelním kurzu, se čile odpojil do strany a další generál již čekal ve frontě pod stromem s příkazníkem. Takový kolotoč se na Alexanderplatz-u točil denně.
V čase promenády se velitelé snažili zbytečně nechodit na oči velícímu, a nevycházet z budovy na ulici. My v oddělení zplnomocněného velení jsme dělali všechno pro to, aby k nám v tu dobu nejezdili Čechoslováci, kteří by se jistě velmi divili progresivní metodice práce zavedené nejvyšším stupněm velení Střední skupiny vojsk.
Dle mého názoru byly takové novoty zavedené velitelem pro jeho okolí nebezpečné. Všichni se jej snažili ve všem kopírovat a to postupně v praporech i plucích, kde velitelé dříve obědvali v jídelnách za svým stolem (to byla tradice již z dob carské armády), tam se začaly objevovat zvláštní jídelny v řeckém stylu, speciálně pro velitele. Dokonce i v našich velitelstvích se najednou začaly projevovat podobné tendence.
Jednou mě, například, poslali na prověrku jednoho nevelkého velitelství, kde nový velitel bombardoval naše oddělení žádostmi o přidělení mimořádných prostředků pro opravu místností. Náčelník oddělení mně požádal, abych objasnil příčinu takového stavebního zápalu u nově jmenovaného velitele. Ukázalo se, že kapitán, který prošel v Milovicích přípravou, které výstupem byla tvorba rezerv pro střídání velitelských funkcí, když dostal umístěnku se rozhodl, že předešlý velitel konal službu špatně. Všechno mužstvo velitelství tvořili tři důstojníci (včetně velitele), tři délesloužící a deset vojáků základní služby. Za starého velitele se všichni stravovali společně v jedné jídelně. Funkci kuchaře zastával jeden z délesloužících, který pro všechny vařil. Nový velitel se, když uviděl milovické zvyky, rozhodl všechno změnit.
V první řadě si vybudoval silami mužstva vlastní vchod na velitelství. Druhým bodem stavebního programu bylo postavit pro něj vlastní oddělenou jídelnu, aby mohl papkat daleko od svých spolusloužících. Všechny prostředky přidělené velitelství pro opravu a stavbu místností, úspěšně utratil za zvláštní vchod s verandou obehnanou sloupořadím ve stylu šlechtických dvorů 19. století. Na mou
prostou otázku, k čemu mu to je, se kapitán upřímně podivil takové naivitě a odpověděl, že to vše dělá s jediným cílem – aby si ho Češi vážili (to, že se jeho vojáci neměli kde umýt a vyprat si oblečení, ho nezajímalo). Po mé návštěvě tohoto velitelství rozhodl náčelník oddělení, že se s kapitánem rozloučí a ten, že se vrátí zpět k pluku, od kterého k nám přišel. Jeho místo zaujal jiný důstojník, který chápal, že nejdříve se musí postarat o své podřízené a ne o sebe.
Já jsem se, vyjma vyjímečné překlady filmů pro jeho a jeho rodinu, s velitelem osobně stýkat nemusel. Ve velitelově vile byl malý domácí kinosál, kde se pro tuto rodinu promítaly filmy. Promítaly se sovětské i československé filmy. V případě československých filmů překládali pro velitele a jeho rodinu moji kolegové z politického velení. Jen, když jsem nebyl na žádném výjezdu a šlo do tuhého, hodili tuto práci i na mě.
Film obvykle překládali dva tlumočníci. V sále stál stůl, za kterým večeřel velitel s členy své rodiny. Za nimi, na dvou židlích seděli dva tlumočníci. Film se promítal přímo v době večeře a po ukončení seance, k nám potichu přistoupil velitelův příkazník a šeptem nám udělil
„Rozchod!“. My jsme se mlčky zvedli a odešli. Jednou jsem se příkazníkovi zmínil, že by bylo vhodné dávat překladatelům alespoň po sklenici vody, protože při dvouhodinových ústních překladech rychle vysychá v ústech. Podplukovník se jal řešit tento složitý problém a skutečně jej vyřešil. Na dalším promítání již nebyly pro překladatele připraveny jen dvě židle, ale stály tam židle tři. Na třetí byly dva staré otlučené vojenské hrnky, plné vody.
Do překladů filmů jsem se ovšem nezapojoval jen v zájmu velitele. Různí důstojníci získávali přes své osobní kanály informace o tom, že se v milovickém kině bude hrát film, který se nikdy a za žádných okolností nedostane do distribuce v SSSR. Takovou „jahůdku“ bylo ovšem každopádně třeba shlédnout s překladatelem přičemž jindy to bylo prezentováno jako služební nutnost. Například za mým náčelníkem oddělení přišli důstojníci z velení rozvědky a sdělili mu, že podle jejich údajů bude tento film pro ně služebně zajímavý, protože tam budou ukázána města NSR, kde jsou dislokována vojska USA. Náčelník oddělení Šaraev, jako původem rozvědčík, nemohl na takovou prosbu rozvědčíků nereagovat. Poinformovav se, zda mám večer volno,
poslal mě přeložit film zvídavým důstojníkům rozvědky. Takových filmů byla spousta, ale zapamatoval jsem si jen dva. Jeden pojednával o hrozné historii nemecké dívky – studentky z malého patriarchálního německého městečka (kde pohodlně bydleli američtí vojáci).
Ve škole v Mnichově byla tato dívka bílá vrána. Xxxxx se s ní nechtěl kontaktovat, kamarádit a vůbec se jakkoli stýkat. Tento ostrakismus jejích kolegů měl skutečně vážnou příčinu – dívka, ke vší smůle, byla panna. K tomu, aby tuto složitou situaci napravila, se uchylovala k všelijakým lstím a chytračením. Jakmile se její partneři dověděli o jejím „strašném defektu“, všichni rychle couvli. Nakonec děvčici nezbylo, než situaci vyřešit tak, že do němoty opila jakéhosi mladého umělce. Ráno, zanechav ho v posteli chrápajícího, spokojena sama se sebou se hrdinka filmu vrací za bouřlivých ovací a pozdravů kolegů na univerzitu a stává se plnoprávným členem studentského kolektivu.
Shlédnuvše tento film, prohlásili rozvědčíci tak, jako kdysi veliký Stanislavský: „Nevěřím!“ Podle jejich expertního názoru, kdyby chtěla řešit svůj problém, mohla ve městě snadno najít nějakého trpícího negra
– vojáka, který by ji raz – dva problému výborně zbavil.
Druhý film nesl výjimečně intrikánský název „Xxxxx“ a podle informace jednoho „specialisty“, kterému ji dal jakýsi známý Xxxx, byl film „erotický“ a i u zkušeného československého publika vyvolal nadšení. Dva důstojníci na mě vyškemrali překlad tohoto mistrovského díla. V kině jsem se usadil mezi dvěma šťastlivci a dal se do díla. Třeba dodat, že sál milovického kina byl zaplněn k prasknutí. Film začal.
Byl to příběh mladé těhotné ženy, kterou – když přišel její čas – odvezli rodit na specializovanou kliniku. Dále pak jen pokračovaly strašné noční můry a hrůza. Němečtí filmaři ukazovali celý film porody se všemi fyziologickými detaily. Překládat nebylo co.
První, kdo začali po jednom opouštět hlediště, byli nervoznější Čechoslováci. Za chvíli se ale lidé ze sálu začali valit proudem. K nim jsme přidali i my. Po krátkém oddychu na čerstvém vzduchu se důstojníci, kteří mě vytáhli do kina, rozhodli, že po takovém zážitku je nutno do krajnosti rozhozenou nervovou soustavu přivést do normálního stavu a odebrali jsme se tedy do restaurace. Tam jsme si