Common use of Úvod Clause in Contracts

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuch, jehož účinnost nastala v roce 1900, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuch, jehož účinnost nastala Po Sametové revoluci v roce 19001989, se ieskému obchodnímu právu dostává rapidních změn v podobě ietných novelizací, směřujících nejen k díliím změnám ustanovení v hospodářském zákoníku, ale zejména dotýkajících se samotné podstaty celého tohoto odvětví. Opět se přechází ke smluvní svobodě a úiastník právních vztahů, má nejen právo si vybrat smluvního partnera, ale v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy rámci mezí právních předpisů i způsob jakým prostředkem bude daný právní vztah regulován. Novým porevoluiním obchodním zákoníkem i. 513/1991 Sb., byla do našeho právního řádu zaileněna řada institutů, které napomáhají realizaci smluvní svobody. Jedním z takových institutů je právě smlouva o informační povinnosti však lze nalézt prodeji podniku. Jejím úielem je zprostředkovat změnu vlastnických vztahů k majetkovým hodnotám tvořící podnik, aniž by se přerušil jeho provoz. Problematika prodeje podniku je poměrně složitá a smlouva jako taková je řazena k těm obtížnějším, co do zvládnutí celého jejího právního obsahu. Hlavním cílem této diplomové práce bude rozebrat a zhodnotit ustanovení smlouvy o prodeji podniku a vystihnout možné komplikace, jako je daňová problematika ii problematika týkající se antimonopolního úřadu, které tuto smlouvu v praxi mohou provázet. V druhé iásti mé diplomové práce se budu snažit vytvořit přehledný náhled do portugalské právní úpravy smlouvy o prodeji podniku. Portugalsko jsem zvolil jakožto starou zemi Evropské unie a v souiasné době ekonomicky nejbližší České republice, i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělkdyž se za poslední dobu ukazuje, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůtuto zemi po ekonomické stránce předháníme. V průběhu celé této práce, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet se budu snažit najít slabiny právní úpravy smlouvy o prodeji podniku a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvzároveň navrhnout případné řešení de lege ferenda.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchVeřejnoprávní smlouvy jsou institutem v dnešní době velmi aktuálním a diskutovaným, jehož účinnost nastala v roce 1900, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběa to především díky nové obecné úpravě, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkemdostaly své místo v novém správním řádu, hladem zákoně č. 500/2004 Sb. Je zřejmé, že tato úprava byla velice dlouho očekávána. Jinak si nedovedu vysvětlit, že bezprostředně po vstupu nového správního řádu v platnost, resp. od jeho účinnosti, nastal doslova rozmach v uzavírání veřejnoprávních smluv, ačkoliv tyto bylo možno uzavírat již v době minulé (důkazem je zájem právní vědy o veřejnoprávní smlouvy již za Rakouska – Uherska). Až nový správní řád ovšem poskytl ucelenou úpravu a největší drahotouodstranil tak obavy z možných pochybností vyvolaných dosavadní nedokonalou právní úpravou. I přes dlouhou tradici nejen na našem území jsou veřejnoprávní smlouvy velice pokrokovým institutem. Důvodem je to, že se ve veřejné správě dostává do popředí konsens stran namísto autoritativního správního uvážení, které svou povahou vzbuzuje poněkud nedůvěru. Při úvahách nad volbou tématu diplomové práce pro mě hrála roli jednak výše uvedená skutečnost, že veřejnoprávní smlouvy jsou opravdu aktuálně probíranou problematikou, jednak zajímavost samotného institutu. Kromě důvodů osobních, tedy zájmem o veřejnou správu jako takovou, mě veřejnoprávní smlouvy zaujaly díky své výjimečné povaze. Kde jinde nalezneme hmotněprávní institut takové důležitosti v procesněprávním předpisu? Navíc už samo spojení smlouvy, jakožto tradičně soukromoprávního institutu, s veřejnou správou nelze ponechat bez povšimnutí. V rámci své diplomové práce se snažím o ucelený pohled na veřejnoprávní smlouvy v rámci aktuálně platných právních předpisů, jakož i pohled do úpravy více či méně minulé. K tomuto účelu požívám při zpracování práce metod jak výkladových, tak logických, přičemž nechybí ani metoda komparativní, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůto ve dvou rovinách – horizontální i vertikální. Práce je členěna do jednotlivých kapitol. Úvodní kapitola pojednává obecně o veřejné správě, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil jsem uznala za vhodné pro dokonalé pochopení problematiky nastínit místo veřejnoprávních smluv v našem právním řádu. Následuje historický exkurs do úpravy veřejnoprávních smluv bezprostředně před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníúčinností nového správního řádu, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutído úpravy těchto smluv na počátku své existence na našem území. Předmětem sporů Další kapitoly již patří do nejrozsáhlejší části práce, která se věnuje úpravě veřejnoprávních smluv ve světle aktuální právní úpravy. Nejprve se zabývám veřejnoprávními smlouvami v souvislosti s jejich novou právní úpravou ve správním řádu, snažím se o komparaci se smlouvou jako takovou z pohledu právní teorie za účelem zdůraznění specifik smluv veřejnoprávních a současně se zabývám jejich vztahem k úpravě v právních předpisech odlišných od správního řádu. Následuje otázka přezkumu veřejnoprávních smluv s právními předpisy, neboť smlouva, která je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé stranyv tomto ohledu nevyhovující, musí být zrušena. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření Dále se věnuji postupu a jednotlivým situacím, které mohou nastat při uzavírání veřejnoprávní smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující Již uzavřeným veřejnoprávním smlouvám náleží kapitola, která pojednává o jejich případné změně, výpovědi nebo zrušení. Poslední, a zároveň jedna z nejdůležitějších částí práce týkající se veřejnoprávních smluv dle dnešní právní úpravy, je zpracována z poněkud praktičtějšího pohledu na danou problematiku a vymezuje jednotlivé druhy veřejnoprávních smluv. Ve většině případů se jedná o výsledek spojení obecné úpravy ve správním řádu a úpravy dle zvláštního zákona. Výčet veřejnoprávních smluv zde není konečný, nicméně se snažím neopomenout žádnou z v občanském zákoníku tzvpraxi nejčastěji uzavíraných smluv. Závěrečná kapitola je věnována komparaci české úpravy veřejnoprávních smluv s úpravou zahraniční, a to nejen pro dokreslení dané problematiky, ale i z důvodu inspirace zahraniční právní úpravou při začleňování veřejnoprávních smluv do českého správního řádu.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchČtenáři se dostává do rukou rukopis diplomové práce, jehož účinnost nastala v roce 1900která má krátký, ale zejména právě o to výstižnější název. Procesní smlouva jakožto terminus technicus je v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti právní vědě ne zcela známým institutem. To však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělještě neznamená, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůby tento institut byl určen jen k teoretickému obohacení právních gurmánů, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout ba naopak, v praxi sehrává stále významnější roli. Stačí poukázat na Rhodosrozšířené rozhodčí či prorogační smlouvy, měl by to říci Rhodskýmkteré jsou nejčastější a při- tom nejdiskutovanější podobou procesní smlouvy. U toho však výčet procesních smluv ne- končí, ba naopak začíná. Dále přicházejí v úvahu například dohoda o zpětvzetí dispozičního úkonu, dohoda o vzdání se žalobního práva (tzv. pactum de non petendo), důkazní smlouvy, smlouvy regulující průběh soudního řízení či smlouvy v dopadající na výkon rozhodnutí. Pro- cesní smlouvy se tak teoreticky mohou vyskytovat ve všech pododvětvích civilního soudního řízení, tedy ve sporném i nesporném řízení, v řízení vykonávacím i insolvenčním, či mlčet také v řízení rozhodčím. Téma procesních smluv není dodnes v české procesualistice nikterak podrobně probá- dáno. Občas se nalezne několik vlaštovek (například článek „Procesní smlouvy a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutkvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotněprávní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro“ od Xxxx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx), že svůj názor vyslovil před více jak 20 letykteré se tématem předkládané práce zabývají, tedy v doběnicméně publikovaná díla jsou vesměs kusovitá, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluvzabývají se jen dílčími otázkami, a tak bohužel nepřispívají k vytvoření ucelené koncepce, která by mohla být právní vědou obecně akceptována. Jinak je při jejich uzavírání nutnétomu v zahraniční literatuře. Téma procesních smluv je hlouběji probádáno především v německy mluvících zemích, kde se tímto institutem procesualistika podrobně zabývá již více jak 50 let. A právě názory německé jurisprudence se nám mohou stát vhodnou inspirací. Je totiž známo, že česká procesualistika historicky pramení v rakouském, případně německém procesním právu, a přes poněkud složitější historický vývoj se po sametové revo- luci k těmto zemím znovu přibližuje. Z těchto důvodů se významná část této práce bude lo- gicky opírat právě o názory německy tvořících autorů. Vzhledem k neprobádanosti tématu nemůže být elementárním cílem práce nic jiného než obyčejné zvýšení právního povědomí, a to jak u laické, tak v prvotní fázi především u odborné veřejnosti. Jako další cíl se přirozeně nabízí snaha o vytvoření ucelené koncepce pro- cesních smluv. Je však zřejmé, že vytvoření této koncepce není v lidských silách jednoho au- tora, nýbrž naplnění cíle může být dosaženo jen prostřednictvím odborného diskurzu. Aby však takový diskurz mohl započat, je právě nutno odbornou veřejnost s tématem podrobněji obeznámit. Pokud se podaří dosáhnout těchto elementárních cílů, lze dále uvažovat o tom, zdali by procesní smlouvy nebyly vhodnou cestou, kudy by se v budoucnu mohlo české pro- cesní právo ubírat. V této souvislosti je vhodné připomenout zprávu, která poněkud nepozorovaně pro- běhla v médiích, že ministerstvo spravedlnosti vytvořilo odbornou skupinu, která dostala za úkol pracovat na rekodifikaci procesního práva. Ze zkušeností s rekodifikací soukromého práva je zřejmé, že je to běh na dlouhou trať, nicméně čím dříve se na tom začne pracovat, tím dříve bude možno dosáhnout prvních hmatatelných výsledků. Autor doufá, že předkládaná práce čtenáře nezahltí, nýbrž naopak obohatí o řadu zají- mavých postřehů. Nyní již zbývá jen popřát čtenáři, aby strany disponovaly přesnými jej předkládaná práce poučila a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvpo- mohla mu formovat jeho právní myšlení.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuch, jehož účinnost nastala v roce 1900, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například Problematika vrácení daru mě oslovila již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka jsem se jako studentka druhého ročníku připravovala na takovém vzestupusemináře z občanského práva. Povinnou literaturou byla učebnice Občanské práva hmotné1 od autorů X. Xxxxxxx a X. Xxxxxxx, kde X. Xxxxxxx rozvádí svůj názor na kterém jsou nyní) jsme svědky situacevrácení daru, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníje-li tímto darem nemovitost, ale i některá tuzemská například téma osob blízkých v souvislosti s vrácením daru. Jeho pojetí, vycházející z dříve publikovaného článku v Právních rozhledech, který zmiňuji níže, jsem se tehdy naučila jako správné s tím, že jsem vzala v potaz i odlišný, většinový právní názor. Získala jsem však pocit, že ohledně vrácení daru panují velké nejasnosti, jejichž bližší analýza bude zajímavá a smysluplná, neboť mám za to, že jejich ucelené přiblížení dosud není zpracováno. Původně jsem vycházela pouze ze zákona č. 40/1964 Sb., tedy do konce loňského roku účinného občanského zákoníku. Poté, co nabyl účinnosti nový kodex, jsem se diplomovou práci rozhodla pojmout jednak jako určité srovnání současné a předchozí právní úpravy, jednak jako rozbor nejasností a odlišných právních názorů, které jsou s vrácením daru spjaty. Také zařazuji srovnání s obecným zákoníkem občanským (OZO), který byl po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 převzat zákonem č. 11/1918 Sb. (tzv. recepční normou) z období rakousko-uherského mocnářství. Důvodem je, že nový kodex z něj ohledně vrácení daru do značné míry vychází. Přestože jde o právní úpravu staršího data, stala se velkou inspirací i pro významné legislativní počiny dnešní doby. Domnívám se, že právní úprava zahrnutá v zákoně č. 40/1964 byla tak stručná, že nepostačovala k pokrytí všech praktických otázek, které s vrácením daru souvisí a zákonný text musely „nahrazovat“ svými rozhodnutími soudy. Stručnost zákona byla podle mého mínění také důvodem pro vznik různých teoretických sporů. Mám za to, že nový kodex, který téma vrácení daru rozšiřuje, tyto spory řeší a neponechává takový prostor pro uvažování soudů. Cílem mé diplomové práce je tedy porovnání tématu vrácení daru tak, je upraven nyní a jak byl upraven dle zákona č. 40/1964 Sb. a především shrnutí problematických otázek a názorů právní teorie. Přitom se snažím co nejvíce začlenit i rozhodnutí vycházející z praxe českých soudů, protože mám za to, že právě na skutečných případech lze nejlépe osvětlit teoretické otázky a souvislosti. Budu zjišťovat, jak se liší vrácení daru podle staré a nové právní úpravy, zda došlo ke změnám a co znamenají. Rovněž si kladu otázky, jaké jsou 1 XXXXXXX, Xxxx. XXXXXX, Xxx a kol. Občanské právo hmotné 2. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009, s. 181 – 187. sporné aspekty vrácení daru, z čeho vycházejí a jaké mají následky pro rozhodování soudů. Součástí mojí diplomové práce bude také srovnání institutu darování tak, jak je upraven ve Velké Británii, kde jsem absolvovala studijní pobyt Xxxxxxx, v porovnání s účinnou právní úpravou v České republice. Při psaní práce budu využívat především srovnávací metody, budu porovnávat nový kodex, se zákonem č. 40/1964 Sb. a rovněž obecným zákoníkem občanským (dále OZO) jako kodexem využívaným v období první republiky. Srovnávání použiji také u komparační kapitoly, kdy porovnám českou a anglickou právní úpravu a zjistím případné podobnosti nebo naopak rozdílnosti ohledně darování. Mimoto uplatním také metody logické, využiji především analýzu, kdy rozeberu ustanovení týkající se vrácení daru a podrobně se budu zabývat otázkami, které souvisí s jeho jednotlivými součástmi. Vrácením daru jako poměrně úzkým tématem se zabývají jak monografie, tak především odborné články. K monografiím se řadí jednak X. Xxxxx jako autor Velkého akademického komentáře k občanskému zákoníku2 a také publikace Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem3, dále publikace Občanský zákoník: komentář4 autorů X. Xxxxxxxx, X. Xxxxxxx a X. Xxxxxxx, i různé další. Významnými zdroji, které se zabývají hlavně praktickými otázkami vrácení daru, jsou odborné články, zde bych vyzdvihla článek X. Xxxxxx a X. Xxxxxxx Nad základními otázkami vrácení daru5, publikovaném v Právních rozhledech, který vysvětluje pohled autorů na různé otázky související s vrácením daru a kterým se budu zabývat v samostatné podkapitole, protože je odlišný od pohledu, který zastává většina ostatních teoretiků a především soudní rozhodnutípraxe. Předmětem sporů Velmi podrobně téma řeší například i X. Xxxxx v článku Vrácení daru publikovaném v Právním rádci, který srovnává právní úpravu dle zákona č. 40/1964 s OZO a rovněž využívá judikaturu.6 Pro srovnání právní úpravy současné s OZO je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského pro mě hlavním zdrojem Komentář k československému zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.občanskému a občanské

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchPadesátá léta minulého století byla složitým obdobím, jehož účinnost nastala jež bylo v roce 1900dalších desetiletích několikrát přehodnoceno v rovině politické, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy historické nebo osobní. Jedná se o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběléta, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkemkomunistický režim uplatňoval nejtvrdší teror vůči svým odpůrcům, hladem o dobu zásadních společenských změn. Vzhledem k tomu, že stále žijí lidé, kteří v padesátých letech byli v produktivním věku a největší drahotouaktivně se podíleli na budování nové společnosti anebo byli naopak komunistickým režimem perzekuováni, je možné získávat o této době autentické zprávy. Je však také obtížné zaujmout objektivní nezaujaté hledisko badatele, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodskýmpři zkoumání konkrétního problému nebýt ovlivněn sympatií, či mlčet a prodat své zboží antipatií ke komunistickému režimu. V této práci se pracuje s dobovými materiály, aby popisované skutečnosti byly zachyceny co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutnejvěrněji. Výchozí přístup k politice komunistické strany, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letyvčetně té kulturní, tedy v doběje však kritický. V historických etapách, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupudochází k radikálnímu přehodnocení dosavadního společenského řádu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situacepři převratech politických či náboženských, kdy je uzavíráno stále více důležitých vždy vyvstane otázka jak naložit s dědictvím minulosti. Tato práce si klade za cíl objasnit vztah společnosti procházející složitým obdobím, v něž musí každý jedinec řešit základní existenciální dilemata, ke kulturnímu dědictví jako stálé připomínce života a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluvhodnot předků. Základním problémem, jemuž bude věnována pozornost je, jak přítomná společnost interpretuje dědictví minulosti, jak zachází s kulturními hodnotami a historickými fakty, které nejsou v souladu se stávající politickou ideologií, jak pečuje o hmotné kulturní dědictví. Analýza bude nejprve provedena v obecné rovině celospolečenské situace v Československu v padesátých letech minulého století. Na tuto obecnou část naváže popis situace v pohraničí, a tak je při jejich uzavírání nutnédále pak konkrétní projevy sledovaných problémů ve městě Chebu. K tomu bude využito odborných publikací zabývajících se novodobou historií Československa a kulturní politikou komunistického režimu, aby strany disponovaly přesnými dobové literatury a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvtisku a archivních materiálů.

Úvod. Již Odstoupení od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchsmlouvy je významným právem smluvních stran, jehož účinnost nastala které bývá nejčastěji využíváno při porušení povinnosti některé ze stran, které odstupující smluvní strana považuje za natolik závažné, že si již nepřeje ve smluvním vztahu pokračovat. Vztahy mezi smluvními stranami v roce 1900takovýchto situacích bývají často natolik vypjaté, že není možné, aby strany dospěly ke smírnému řešení nastalé situace. Dochází pak ke sporům nejen o to, jakým způsobem se mají strany mezi sebou vypořádat, ale zejména dokonce bývá sporné, zda byly vůbec splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy. Toto téma jsem si vybrala z důvodu, že při psaní své diplomové práce, která nesla stejný název, avšak se zabývala rozdílnými tématy týkajícími se odstoupení od smlouvy, jsem si uvědomila, že se jedná o široké téma, které je upraveno v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i občanském zákoníku pouze v mnohem vzdálenější historiiněkolika ustanoveních a je zde řada nezodpovězených otázek. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx Dalším důvodem výběru tohoto tématu je také skutečnost, že se s odstoupením od smlouvy často setkávám ve svém díle De officiis zaměstnání a mohu tak na toto téma nahlížet i z roku 44 přpraktického hlediska. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběCílem této rigorózní práce je podrobně rozvést problematiku odstoupení od smlouvy, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotoukterá je obsažena ve všeobecných ustanoveních o závazcích občanského zákoníku, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných dále rozvést problematiku odstoupení týkající se vybraných typů smluv, a tak je při jejich uzavírání nutnéto smlouvy o dílo, aby strany disponovaly přesnými kupních smlouvy, smlouvy uzavíraných distančním způsobem a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutísmlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé stranyDále bude v práci průběžně prováděna komparace jednotlivých ustanovení s úpravou účinnou do konce roku 2013. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících Jednotlivá ustanovení budou doplňována o uzavření judikaturu českých soudů a bude poukazováno na dosud nezodpovězené otázky týkající se odstoupení od smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další U vybraných ustanovení upravující bude provedena komparace s německou právní úpravou. Práce bude rozdělena do pěti hlavních kapitol, kdy v první kapitole budou stručně popsány veškeré způsoby zániku závazků, které jsou v občanském zákoníku tzvupraveny. Druhá kapitola bude věnována všeobecným ustanovením o závazcích občanského zákoníku upravující odstoupení od smlouvy. V této části budou zejména podrobně rozebrány obecné důvody k odstoupení od smlouvy, včetně podmínek na samotný úkon odstoupení, účinků odstoupení od smlouvy, jakož i pravidel následného vypořádání mezi stranami. Tato kapitola vychází z mé diplomové práce, neboť jsem považovala za důležité tato základní ustanovení ve své rigorózní práci uvést. Třetí kapitola této rigorózní práce bude zaměřena na odstoupení od smlouvy o dílo. V prvních třech částech se se bude zabývat důvody pro odstoupení od smlouvy dle toho, zda je od smlouvy oprávněn odstoupit zhotovitel, objednatel případně oba dva. Závěr této kapitoly bude věnován způsobu vypořádání mezi objednatelem a zhotovitelem po odstoupení od smlouvy, neboť občanský zákoník v části upravující smlouvu o dílo, stanovuje zvláštní úpravu pro vypořádání mezi stranami. Vybraná ustanovení budou porovnána s německou právní úpravou s tím, že bude ohodnoceno, zda by nebylo vhodnější se při vytváření českých zákonů nechat inspirovat některými ustanoveními německého práva. Další kapitola se bude zabývat odstoupením od kupní smlouvy, a to jednak dle obecných ustanovení o kupní smlouvě, ale následně i jednotlivých typů kupních smluv členěných dle předmětu koupě. Zvláštní část této kapitoly tak bude věnována koupě nemovité věci, kupní smlouvám uzavíraným v obchodě mezi podnikatelem a spotřebitelem a smlouvy o koupi obchodního závodu. Dále zde bude poukázáno také na problematiku předkupního práva, a to ve vztahu k odstoupení od smlouvy. V poslední kapitole bude rozebrána zvláštní ochrana spotřebitele při uzavírání smluv distančním způsobem nebo mimo podnikatelské prostory. U těchto typů smluv mají spotřebitelé po určitou dobu oprávnění odstoupit od smlouvy bez udání důvodu a na podnikatele jsou kladeny zvýšené nároky na to, aby spotřebitele o jejich právech dostatečně informovali. Vzhledem ke skutečnosti, že ochrana spotřebitele při uzavírání těchto smluv byla do českého právního řádu zařazena z důvodu přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, která je závazná pro všechny členy Evropské unie, bude provedeno srovnání s německou právní úpravou, zda je v této oblasti totožná s českou právní úpravou. V práci bude využívána česká i zahraniční literatura, zvláště pak bude využívána judikatura českých soudů, která bude rozvíjet jednotlivá zákonná ustanovení nebo bude podporovat dílčí závěry. Při tvorbě této práce bude použita metoda analytická a deskriptivní, doplněná o syntézu, dedukci, studium jednotlivých dokumentů s prvky komparace. Plzeň, leden 2018 ….……………………………………….. Xxx. Xx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuch„Kdo nezná přístav, jehož účinnost nastala do kterého se chce plavit, tomu není žádný vítr příznivý“. Za dávných časů tuto větu vyslovil Xxxxxx římský filosof, dramatik, básník a přední politik za císaře Xxxxxx. Tento citát, použil ve své knize Z. Pražák1 a já se domnívám, že i pro začátek mé práce je více než vhodný. Xxxxxxx citátu je, jak ostatně zmiňuje i ve svých poznámkách profesor Xxxxx,2 že je třeba umět kontrahovat a ne učit cestou pokusů a omylů. Jako téma mé diplomové práce jsem si zvolil smlouvu o dílo se zaměřením na podstatné náležitosti. Svoji volbu bych zdůvodnil tím, že jde po kupní smlouvě o druhý nejvyužívanější smluvní typ a v roce 1900praxi jsem se smlouvou o dílo a jejími úskalími již několikrát setkal a s největší pravděpodobností ještě setkám. Doufám tedy, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie že zpracováním této práce splním nároky, které jsou na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotouni kladeny, a ten člověk by vědělzískám do budoucna cenné poznatky v oblasti smlouvy o dílo. Již několikrát se mi potvrdilo, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůnení vhodné spoléhat se na jeden smluvní vzor, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodosať už se jedná o smlouvu o dílo či jiný smluvní typ. Vhodné je zasahovat do budoucích kontraktů do té míry, měl by to říci Rhodskýmaby postavení moje, či mlčet mého zaměstnavatele bylo co nejvýhodnější. Obchodní zákoník3 dává smluvním stranám dost značný prostor k modifikaci zákonné úpravy, která pak ve finále může způsobit potíže na straně objednatele či zhotovitele. Velká část podnikatelských subjektů, používajících smlouvu o dílo v běžné praxi, ani nezná její úpravu v zákoně a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutřídí se pouze vzorem, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy který někde najdou nebo který jim někdo jiný věnuje. Cíle práce jsou stanoveny následovně: Stěžejním úkolem bude vymezení pojmu smlouvy o dílo a představení podstatných náležitostí tohoto smluvního typu. Xxxxxxxx se zaměřím na historii smlouvy o dílo a její nepodstatné náležitosti. Provedena také bude komparace s úpravou v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých novém občanském zákoníku4 a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, komparace úpravy smlouvy o dílo ve Spolkové republice Německo. Zpracovanou problematiku se pokusím doplnit vhodnou prací s judikaturou a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutízačleněním vlastních úvah či návrhů de lege ferenda. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.Při tvorbě této diplomové práce budu pracovat především s odbornou

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchJako téma své bakalářské práce jsem si zvolila ,,Veřejnoprávní smlouvy“. Jedním z důvodů, jehož účinnost nastala který mi napomohl k výběru, tohoto tématu byl, že jsem se institutu veřejnoprávních smluv věnovala již v roce 1900průběhu studia v rámci seminární práce. Seminární práce byla pouze okrajovým přiblížením, jelikož institut veřejnoprávních smluv je velmi rozsáhlý a jeho rozsáhlost je dalším důvodem, který mi napomohl k rozhodnutí. Z celkového pohledu mi přijde problematika veřejnoprávních smluv jako zajímavé téma. Nevýhoda tohoto tématu bohužel je, že byla již spousta prací na téma veřejnoprávní smlouvy napsána, na první pohled mohou práce vypadat velmi podobně. Přece jenom, ale zejména každý autor píše odlišněji a při psaní využíval různé zdroje. Na začátku práce je mým cílem objasnit základní pojmy týkající se problematiky veřejnoprávních smluv. Jedná se ať už o samotný pojem veřejnoprávní smlouvy, nebo další pojmy jako je veřejná správa, soukromá správa, správní právo. Veřejná správa je pojmem obsáhlým a neexistuje žádná plně dostačující definice. Další kapitolou bych se ráda věnovala historickému vývoji veřejnoprávních smluv. Veřejnoprávní smlouvy se vyskytovali již v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové dřívější době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkema to v době Rakouska – Uherska, hladem nejedná se tedy o institut zcela nový. Historický vývoj je spojen často se jmény Xxxx Xxxxxxx, Xxxx Xxxxxx a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných řadou dalších jmen. V práci nebude chybět zmínění se o principu uzavírání veřejnoprávních smluv, jejich následné rušení a tak řešení případných vzniklých sporů. Při psaní práce budu vycházet nejčastěji ze správního řádu, komentáře ke správnímu řádu a z knih správního práva věnující se obecné části, především Správní právo od Xxxxxx Xxxxxxxxx, jelikož tuto knihu jsem často používala během svého studia a je při mi tedy velmi známá. Největší prostor bude patřit jednotlivým typům smluv. Základní rozdělení veřejnoprávních smluv je na koordinační a subordinační, dále je ještě můžeme rozdělit na smlouvy mezi účastníky. Věnovat se budu i stručnému popsání některých vybraných smluv. Typů veřejnoprávních smluv existuje celá řada a v případě jejich uzavírání nutnépodrobného rozebrání by se to spíše hodilo obsahově do diplomové práce. Donedávna neexistovala žádná komplexní právní úprava zabývající se veřejnoprávními smlouvami. Veřejnoprávní smlouvy byly upravovány zákonem o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.) Od 1. ledna 2006 vstoupil v účinnost Správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.), aby strany disponovaly přesnými kde je obsažena obecná úprava veřejnoprávních smluv (159 – 170). Zakotvení veřejnoprávních smluv ve Správním řádu, je v jedné z následujících kapitol této práce věnován určitý prostor. Kromě úpravy ve Správním řádu, se v práci budu věnovat veřejnoprávním smlouvám podle zákona o obcích, což patří mezi nejčastější uzavírané typy veřejnoprávních smluv. V jedné z kapitol chci přiblížit i úpravu veřejnoprávních smluv v zahraničí. Mezi země, které jsem si vybrala, patří Německo, Rakousko a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníŠvýcarsko, tyto země bývají nejčastěji zmiňovány v souvislosti s právní úpravou veřejnoprávních smluv v zahraničí. Cílem mé práce je objasnit institut veřejnoprávních smluv širokému okruhu lidí. Ať už studentům nejen právnické fakulty, ale všem, kteří se během studia setkají s problematikou veřejnoprávních smluv. Dále také veřejnosti, která se nevěnuje žádnému právnímu oboru, nebo praxi, ale měla by zájem rozšířit si vědomosti právě v oblasti veřejnoprávních smluv, jelikož podle mého názoru je to téma, které může být zajímavé pro všechny ,,laiky“ i některá tuzemská soudní rozhodnutí,,nelaiky“ správního práva, nebo práva vůbec. Předmětem sporů Především alespoň pro občany menších obcí, protože většina smluv, jak již bylo zmíněno, je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících upravována podle zákona o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena obcích, právě mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvmalými obcemi.

Úvod. Již od přijetí německého Nájem bytu je jednou ze zvláštních úprav nájemní smlouvy, proto neupravují-li zvláštní ustanovení o nájmu bytu některé otázky nájmu speciálně, je třeba i na nájem bytu aplikovat obecná ustanovení o nájmu věci.56 Celý čtvrtý oddíl hlavy sedmé části osmé občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchje věnován nájmu bytu. Tento druh nájemní smlouvy je jeden z nejznámnějších a nejdůležitějších případů nájemní smlouvy. Podle Českého statistického úřadu je asi jedna třetina ze všech bytů v domech užívána na základě nájemní smlouvy. Po bydlení ve vlastním domě je to nejrozšířenější forma bydlení. Jak vyplývá z obecné potřeby každého člověka někde bydlet a zároveň omezenosti možností, jehož účinnost nastala v roce 1900aby každý vlastnil svůj byt nebo dům, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis ať už z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběekonomických nebo jiných důvodů, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělje jasné, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutv této oblasti sehrává velmi důležitou úlohu nájem bytu nebo domu. Proto je také v zákoně tomuto typu nájemní smlouvy věnována poměrně značná pozornost s řadou odchylek oproti obecnému řešení nájemní smlouvy. Je zřejmé, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy otázka bytových potřeb je uzavíráno stále více důležitých a citlivou pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutnékaždý stát. Ten musí přijmout dostatečnou úpravu k tomu, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníbyla chráněna práva jak nájemců, tak pronajímatelů. S tímto problémem úzce souvisí například i tolik diskutovaná záležitost řešení otázky regulovaného nájemného, která se netýká jen České republiky, ale i některá tuzemská soudní dalších zemí a v minulosti se stala již i tématem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Xxxxx Xxxxxx-Czapska vs Polsko. Sama regulace není v rozporu s protokolem č.1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale výše nájemného musí být stanovena tak, aby pokrývala náklady na údržbu nemovitosti a zajišťovala alespoň minimální zisk pro vlastníky nemovitostí.57 Jestliže předmětem smlouvy o nájmu bytu není v rozporu s jejím označením ve smlouvě vlastní byt, nýbrž jen jeho přesně vymezená část či byt s částí jiného bytu, jedná se podle obsahu smlouvy o smlouvu o nájmu části bytu, která se řídí ustanovením § 663-684 ObčZ. Také je-li nemovitost pronajata jako celek, režim nájemního vztahu je podřízen § 663 a násl.58 Bytem je podle § 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Co když však nejsou zachovány dokumenty o takovém rozhodnutí? Pak podle § 125 odst. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany2 56 Xxxxxxxx, X.: Xxxx, nebytové prostry, nájem a vlastnictví bytů. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy7.vydání. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvPraha : Eurounion Praha, s.r.o., 2006, 52 s.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchJeden z nejznámějších citátů, jehož účinnost nastala který pronesl jeden z otců zakladatelů Xxxxxxxx Xxxxxxxx se odehrál na sklonku jeho života. Psal se rok 1789, toho roku Xxxxxxxx Xxxxxxxx psal dopis do Francie vědci Xxxxx-Xxxxxxxxxx Xx Xxxxxxx. Přátelsky se optal na Le Xxxxxx zdraví a na události, které se v roce 1900posledních letech ve Francii odehrávaly. Dále v dopise krátce shrnul poslední události, které proběhly v nově založených Spojených státech amerických, v dopise se rovněž objevuje Xxxxxxxxxx asi nejznámější citát: „Naše nová ústava je nyní ustanovena, vše se zdá být slibné a stabilní, ale v tomhle světě, nic není jisté, pouze smrt a daně.‘‘ Tento citát se mi zdál jako vhodný pons asinorum, kterým bych uvedl téma diplomové práce. Důsledkem globalizace, volného mezinárodního obchodu, volného pohybu osob nabylo daňové právo mezinárodního rozměru. V reakci na to, státy jednotlivě mezi sebou začaly uzavírat mezinárodní smlouvy, aby předcházely možným sporům ohledně toho, kterému státu náleží právo na zdanění příjmu. Právní institut mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění se v posledních letech dostával do diskurzu zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy důsledku mediálních kauz jako „Panama papers“ nebo „Pandora papers“. Cílem mojí práce je poskytnout komplexní pohled na mezinárodní smlouvy o informační povinnosti však lze nalézt i zamezení dvojího zdanění. Vypořádat s některými tvrzeními se kterými jsem se setkal během rešerše tématu nebo v mnohem vzdálenější historiidiskusích s laiky. Například již Tvrzení jsem zformuloval do několika hypotéz, které bych se pokusil zfalzifikovat. První hypotézou stanovuje: ,,Nejstarší smlouvy o zamezení dvojího zdanění pocházejí z 19. století.‘‘ Druhá hypotéza obsahuje tvrzení: ,,Pouhá registrace společnosti (právnické osoby) ve výhodnější daňové jurisdikci postačuje k tomu, aby společnost nemusela odvádět daňovou povinnost v místě, kde reálně vykonává svoji činnost.‘‘ Dále provést deskripci aktuálního znění vzorové smlouvy vycházející z modelu OECD a v souvislosti s aktuálními změnami, které se budou týkat vzorových smluv, provést komparaci. Práci jsem strukturoval do pěti kapitol. V první kapitole se budu zabývat historií daní a historií smluv o mezinárodním dvojím zdanění. V druhé kapitole rozebírám jednotlivé pojmy, které jsou nezbytné pro pochopení a správnou aplikaci mezinárodních smluv. V kapitole třetí uvádím vzorové smlouvy, pozadí jejich vzniku, rozdíly mezi vzorovými smlouvami OSN a OECD, kvalitativně poměřuji jejich přínosy a zároveň možná úskalí, která přináší. V kapitole čtvrté rozebírám jednotlivé způsoby zamezení dvojího zdanění, jejich podtypy a aplikační příklady metod. V poslední kapitole informuji o aktuálních otázkách, změnách týkajících se smluv o zamezení dvojího zdanění a jejich možném dopadu na budoucnost mezinárodního daňového práva a práva jednotlivců. Informace pro sepsání první kapitoly této práce jsem čerpal, jak z tuzemských, tak ze zahraničních zdrojů. Nosným zdrojem byla doktorandská práce Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxxx. Jedná se o jeden ze zásadních zdrojů pro tuto práci, jelikož dokazuje existenci smluv o mezinárodním dvojím zdanění pocházejících ze starověku, ačkoliv pouze v materiálním pojetí. Jedná se toliko o sekundární zdroj, z primárního zdroje jsem nečerpal, protože primárním zdrojem, který odkazuje na starověké smlouvy o dvojím zdaněním jsou kamenné stély pocházející ze starověkého Řecka psané ve svém díle De officiis staré řečtině. V ostatních kapitolách byly hlavním zdrojem právní prameny v podobě vzorové smlouvy OECD a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z roku 44 přpříjmu. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl Ke vzorové smlouvě se neodmyslitelně váže komentář OECD, který se od doktrinálních komentářů liší svoji interpretační závazností. Posledním, asi nejvíce citovaný zdrojem, který poskytnul značně praktičtější pohled na mezinárodní daňové právo a byl zdrojem několika praktických příkladů, byla kniha Xxx. Xxxxxxxxxx Xxxxx s názvem Mezinárodní zdanění příjmů. Dále jsem čerpal z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem několika zahraničních učebnic a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupuodborných publikací, na kterém jsou nyní) jsme svědky situacekteré přímo odkazuje mezinárodní organizace OECD. Při psaní diplomové práce jsem v první kapitole zvolil vědeckou metodu analýzy a deskripce. V kapitole třetí přibyla metoda komparace, kdy je uzavíráno stále více důležitých především v části zabývající se rozdíly mezi vzorem smlouvy podle OECD a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, OSN. V závěrečné kapitole použil metody indukce a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými dedukce ve spojitosti s metodou syntézy a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvanalýzy.

Úvod. Již Téma této diplomové práce jsem zvolila předně z důvodu mého osobního zájmu o problematiku převodu nemovitých věcí a její bližší poznání považuji za cennou vědomost nejen každého právníka, který se věnuje této problematice, ale také i dalších profesionálů pracujících v oblasti realit, kterým by práce mohla posloužit k rozšíření si vědomostí o právní aspekty jejich práce. Kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovité věci považuji za velmi významný smluvní typ, jelikož se s ním setká alespoň jednou za život téměř každý člověk z toho důvodu, že prostřednictvím něho dochází především k uspokojování našich potřeb bydlení. Vzhledem k tomu, že vybrané téma je velmi široké a rozsáhlé, nelze v této práci obsáhnout všechny aspekty převodu nemovité věci na základě kupní smlouvy. Proto jsem se rozhodla věnovat v této práci především účinné soukromoprávní úpravě kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovité věci a zaměřit se na nejdůležitější aspekty kupní smlouvy a převodu vlastnického práva k nemovitosti a také na riziková místa takové kupní smlouvy. V současné době je kupní smlouva upravena v zákoně č. 89/2012, občanský zákoník („OZ“), který v části IV. s názvem Relativní majetková práva, v hlavě II., díle 1 a oddíle 2, upravuje kupní smlouvu v obecné rovině a v pododdíle 3 stanovuje zvláštními ustanoveními pro koupi nemovitých věcí odchylky od přijetí německého obecné úpravy koupě. Jde především o odlišnosti ve formě smlouvy, v okamžiku převzetí nemovitosti, přechodu nebezpečí škody na věci a odlišnosti v úpravě vad věci (pozemku a stavby). Cílem této práce je analyzovat ty nejdůležitější aspekty kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovité věci z hlediska účinné právní úpravy a především se věnovat problémovým místům kupní smlouvy, zhodnotit nejčastější rizika při převodu vlastnického práva k nemovité věci prostřednictvím kupní smlouvy a navrhnout jejich možná řešení a možnosti zajištění práv smluvních stran. Práce se zaměřuje na vymezení nemovitých věcí a popsání specifik jednotlivých typů nemovitých věcí, charakterizování základních prvků vlastnického práva, pozornost je dále věnována podstatným náležitostem kupní smlouvy, také je věnován prostor vadám nemovitých věcí a to především vadám právním s ohledem na to, že nemovité věci jimi bývají často zatíženy. V neposlední řadě se také budu věnovat aktuální právní úpravě možnosti nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka a související relativně nově zavedené úplné zásadě materiální publicity veřejných seznamů, jelikož tuto problematiku považuji za velice významnou s ohledem na skutečnost, že se právní úprava současně platného a účinného občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchpodstatně liší od předchozí právní úpravy. Text práce vychází z právního stavu ke dni 10.4.2017. Kupní smlouva je v současné době nejčastěji používaným smluvním typem, jehož účinnost nastala v roce 1900prostřednictvím kterého dochází k uspokojování našich potřeb, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy respektive u kupní smlouvy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiipřevodu nemovité věci k uspokojování především potřeb bydlení. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 přTéměř každý člověk uzavírá kupní smlouvu na nemovitou věc alespoň jednou za život. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie Vzhledem k velké významnosti tohoto smluvního typu bych ráda nejprve lehce zmínila vývoj právní úpravy kupní smlouvy a převodu nemovitých věcí na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvnašem území.

Úvod. Již Bytová výstavba jako taková je prolínána nejen faktory ekonomickými, ale i společenskými a historickými. Neboť nemůžeme jev bytové výstavby zcela izolovat od přijetí německého okolních aspektů a postavit jej ve světle jako samostatný projev lidské společnosti. Společenské potřeby a možnosti korigovaly intenzitu a kvalitu bytové výstavby, stejně jako politická situace. Složitost, obsáhlost a praktičnost tématu bytové výstavby mě inspirovaly k napsání práce, jejíž základ je postaven na smluvních úpravách občanskoprávních a obchodněprávních. Stejně jako je velká rozmanitost typů bytových domů, tak je i velká rozmanitost volby výběru při její výstavbě. Zaměřit se na veškeré soukromoprávní a veřejnoprávní aspekty týkající se výstavby bytových domů, ať již v přípravném řízení, během výstavby a po dokončení výstavby, by zdaleka přesahovalo možnosti této práce. Proto jsem při jejím tvoření vycházela z několika cílů a předpokladů, na jejichž začátku stál úmysl zabývat se výstavbou bytových domů na základě smlouvy o výstavbě, smlouvy o dílo v režimu občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbucha smlouvy o dílo v režimu obchodního zákoníku. První část práce zabývající se historickým pozadím výstavby bytových domů je doplněna o vysvětlení základních pojmů používaných v této práci. Dále budou jednotlivě rozebrány smlouva o výstavbě, jehož účinnost nastala smlouva o dílo v roce 1900, ale zejména režimu občanského a obchodního zákoníku. Na smlouvy bude v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis této části pohlíženo jako na celek sestávající z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotoudílčích částí, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout proto bude předmětem zájmu zejména deskripce náležitostí smluvních ujednání. Následující kapitola se věnuje vzniku vlastnických práv v závislosti na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet volbě smluvního typu a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situaceposlední kapitola shrne práva a povinnosti vlastníků jednotek. Hlavním cílem mé práce je zdůraznit rozdíly mezi výše uvedenými smluvními úpravami a především vymezit důsledky nabytí vlastnického práva k bytovému domu již od okamžiku, kdy je uzavíráno stále více důležitých zahájena výstavba. Vzhledem k současným ekonomickým podmínkám a pohybům na trhu nemovitostí se z toho pokusím vyvodit důsledky pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluvbudoucího vlastníka bytové jednotky, která je ve většině případů žádaným produktem v rámci výstavby bytových domů. Informace byly čerpány z dostupné odborné literatury, publikované judikatury a odborných článků a z příslušných právních předpisů, velmi cenné jsou údaje získané na základě konzultací se stavebními společnostmi, zabývajícími se výstavbou, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými s pracovníky stavebních a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvkatastrálních úřadů.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchVe své práci se zabývám právní úpravou podnikatelských seskupení a jejich důsledky. V první části práce se věnuji obecné charakteristice podnikatelských seskupení, jehož účinnost nastala z důvodu omezeného rozsahu práce se však nezabývám koncerny. Nicméně v roce 1900místech, ale kde se ustanovení zákona podle mého názoru vztahuje i na řídící osobu nebo řízenou osobu se snažím na tento fakt upozornit. Jelikož jde o otázky, ke kterým se neváže téměř žádná judikatura, svá tvrzení většinou podporuji doktrinálními texty, které doplňuji o své názory. Zkraje popisuji právní úpravu ovlivnění, jakožto základního pojmu práva podnikatelských seskupení v zákonu o obchodních korporacích. Zabývám se zejména výkladem jednotlivých složek pojmu ovlivnění a také tituly, na základě kterých může být obchodní korporace ovlivněna. Zmiňuji rovněž možnost ovlivňovat obchodní korporaci skrze nový institut vyžádaných pokynů valné hromady statutárnímu orgánu. Dále se v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví první části zabývám ovládáním a vztahy mezi ovládající a ovládanou osobou se spíše kritickým hodnocením definice ovládající osoby v ZOK. Cílem druhé části práce je popsat otázky vlivu a ovládání založeného smluvními vztahy. Snažím se o obecný popis skutečností, které musí být naplněny, abychom mohli např. o významném dodavateli neb odběrateli hovořit jako o vlivné, popř. také ovládající osobě. K pojmu ovládající osoby zejména rozebírám rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci Oděvního podniku, a.s. a České Spořitelny, a.s., jako jediného mi známého rozhodnutí, ve kterém soud dovodil vztah ovládání (a dokonce koncernu) založený na základě úvěrové smlouvy. Jelikož je v praxi význam rozhodnutí podle mého názoru poněkud zbytečně přeceňován, nabízím na něj spíše kritický náhled. Třetí část práce věnuji právním důsledkům ovlivnění a ovládání. Nejprve se věnuji povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiivlivné osoby nahradit újmu, jakožto základnímu důsledku ovlivnění. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem Dále se zabývám ručením vlivné a největší drahotouovládající osoby, a ten člověk to jak ručením podle ustanovení § 71 odst. 3. Dalším důsledkem, kterému věnuji pozornost, je úprava střetu zájmu vlivné a ovlivněné osoby nebo ovládající a ovládané osoby. Zabývám se také možnosti vyloučit vlivnou a ovládající osobu z členství ve statutárním orgánu a právu exitu společníků ovládané osoby. Závěrem zmiňuji, kdo se může náhrady újmy po vlivné nebo ovládající osobě domáhat. Nevěnuji se právním důsledkům podnikatelských seskupení stanovených ve zvláštních právních předpisech. Rozbor těchto důsledku by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůjiž přesahoval rámec této práce, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout jsou stanoveny v mnoha předpisech, jako například v zákonu o bankách, insolvenčním zákonu, zákonu o podnikání na Rhodoskapitálovém trhu, měl by to říci Rhodskýmv účetních předpisech, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvatd.

Úvod. Již Téma mé práce jsem si vybrala proto, že pracuji mnoho let v bankovnictví a směr mé bakalářské práce mi pomůže ještě více přiblížit vkladové účty, tentokrát ale z pohledu práva a tvorby smluv, ne z pohledu uživatele. Jedná se zde o zásadní smluvní typ používaný v bankovnictví. Cílem práce je analýza právní úpravy smlouvy o vkladovém účtu v českém právním řádu, což vlastně umožňuje konkretizovat a specifikovat jednotlivé body smlouvy. Mojí snahou je přiblížit smlouvy z pohledu praxe v bankovnictví. Je nutné také posoudit, zda legislativa utváří rovnoprávné postavení smluvních stran, a to poskytovatele služby a příjemce služby. Účelem je ukázka velmi důležitého postavení obchodního zákoníku při uzavírání důležitých obchodních vztahů. Obchodní zákoník je uváděn v obchodních vztazích jako speciální vůči občanskému. Obsahuje základní ustanovení, od přijetí německého kterých se strany nemohou nikdy odchýlit. V mé práci se budu snažit odlišit vklady podle občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbucha obchodního zákoníku. V první kapitole této práce objasním všeobecně obchodní závazkové vztahy, jehož účinnost nastala v roce 1900které se dotýkají širokého okruhu vztahů z prostředí zejména podnikatelského. Rozeberu také jednotlivé typy obchodů. Smluvní vztahy nejsou ale založeny jen na obchodním zákoníku, ale zejména také na zvyklostech v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i obchodních vztazích. Mnoho smluv má v mnohem vzdálenější historiiobchodním zákoníku ustanovenu nutnost písemné formy smlouvy, jinak je smlouva neplatná. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis Tyto smlouvy jsou zde vyjmenovány. Ve druhé kapitole důkladně zanalyzuji typy vkladových účtů a jejich právní úpravu v českém právním řádu. Bankovní obchody jsou z roku 44 přvětšiny upraveny v obchodním zákoníku, ale některé typy vkladových účtů jsou upraveny také občanským zákoníkem. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběZde porovnám také účty některých bank, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkems ohledem k jejich funkčnosti. Ve třetí kapitole se budu zabývat přesným výčtem náležitostí smluv. Tyto jsou buď podstatné, hladem tzn. že je není možné vynechat a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupupatří k hlavním smluvním ustanovením. Dále jsou náležitosti nepodstatné, na kterém kterých se strany mohou dohodnout, nebo nemusí být ve smlouvě vůbec řešeny. Budu se zde také zabývat způsobem, jakým jsou nyní) jsme svědky situacerůzné typy smlouvy o vkladovém účtu uzavírány a také způsobem, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou jakým dochází k zániku smluvního vztahu vyplývajícího ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutnésmlouvy o vkladovém účtu. Účelem zde je, aby strany disponovaly přesnými byl viděn rozdíl mezi uzavíráním vztahu podle obchodního zákoníku a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně podle občanského zákoníku. V poslední části představím podrobně smlouvy o vkladovém účtu a spořicím účtu používané v ČSOB, a.s. Jelikož součástí smluv jsou mnohá zahraničníi obchodní podmínky, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvdoplním zde také jejich výklad a posouzení dominantního postavení banky při uzavírání smluvního vztahu.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchMůžeme říci, jehož účinnost nastala že přepravní smlouvy jsou v roce 1900praxi velmi často využívány. Je to způsobeno tím, ale že přeprava zboží je plněním blízká dalším smluvním typům. „Použití těchto smluv je široké, zejména pak smlouvy o přepravě věci a smlouvy zasílatelské, a to v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy souvislosti se smlouvami, jejichž předmětem je hmotné plnění, nejčastěji podle kupní smlouvy dle obchodního zákoníku. Využití těchto smluv totiž zajišťuje, aby se zboží z místa prodávajícího dostalo na místo určené kupujícím (pokud se nejedná o informační povinnosti však lze nalézt "vlastní odvoz"). V praxi dochází i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběk situacím, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkemse pro přepravu v jednom "obchodním případu" uzavírá z nadepsaných druhů více smluv než jedna (např. smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci nebo více smluv o přepravě věci apod.).“ 1 V diplomové práci se zabývám přepravními smlouvami, hladem jakožto smluvními typy, které jsou upraveny v občanském a největší drahotouobchodním zákoníku. Věnuji jednotlivým smluvním typům, a ten člověk by věděltak jak jsou upraveny v již zmíněných kodexech, s tím, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůdůležitou částí mnou zpracované diplomové práce jsou otázky spojené s odpovědností, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodoskterá může vzniknout při přepravě. Ve smluvním ujednání jednotlivých smluvních typů hraje důležitou roli autonomie vůle stran – tedy možnost ujednání, měl by to říci Rhodskýmkteré je odchylné od zákonné úpravy, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknouts tím, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letyse nemůže jednat o ujednání, tedy které by se příčilo podmínkám, které zákon pro tuto problematiku stanovuje. Jednou z částí, kterou se zabývám ve své práci, jsou cenné papíry vztahujícími se k přepravě, s nimiž počítá právní úprava obchodního a občanského zákoníku, s tím, že se jedná spíše v dobětéto diplomové práci o okrajovější záležitost. Jednotlivé statě vysvětluji za pomoci knižních monografií, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupukomentářové literatury, odborných článků a judikatury. Nedílnou součástí musí být samozřejmě právní předpisy, na kterém jsou nyní) jsme svědky situacekterý je v práci nesčetněkrát odkazováno. 1 Xxxxx, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluvX. Smlouvy k zajišťování přepravy. Právník, a tak je při jejich uzavírání nutné1997, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníč. 8, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvs. 9 an.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchJako každý student působící na akademické půdě Právnické fakulty v Plzni, jehož účinnost nastala v roce 1900mi byl zadán úkol. Tímto úkolem je bakalářská práce, jako projev ať už oficiální, což můžeme považovat za formální zakončení tříletého působení na naší Alma mater, nebo projev odborný, kde bychom měli sesbírat své znalosti a vložit jej do sepsání odborné práce. V našem případě, po ukončených třech letech na vysoké škole, sepsáním bakalářské práce. Jako téma své bakalářské práce jsem si vybrala veřejnoprávní smlouvy. Institut veřejnoprávních smluv jsem si vybrala nejen z důvodu, že jsem již na toto téma sepisovala seminární práci, i když to byla práce velice okrajová, ale zejména už v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit té době mi tento institut přišel velice zajímavý. Al i z důvodu, že je velice překvapující, že ať už je to pojem velice obsáhlý a má své místo ve správním řádu i budoucnost, tak že se teprve “nedávno“ objevil ve správním řádu, jako první obecná úprava, avšak historie těchto smluv sahá až do roku 1864 za doby Rakouského císařství. Má práce je rozdělena do značného množství kapitol, ale i tak si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti myslím, že by každá kapitola šla rozebrat mnohem více a pojednávat v každé z nich více do hloubky, to by však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiibyla práce diplomová a ne bakalářská. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotouNa úvod své bakalářské práce začínám s určováním pojmů, a ten člověk by vědělto pojmu co je to veřejná správa a jaký má vztah s právem a následně vysvětlení pojmu veřejnoprávní smlouvy. Následně se v kapitole čtvrté věnuji historickému vývoji veřejnoprávních smluv, že kde, jak jsem shora zmínila, se veřejnoprávní smlouvy objevovaly dávno v histor i. Dále jsem zařadila veřejnoprávní smlouvy do právní úpravy našeho právního řádu a se kterými právními předpisy mají veřejnoprávní smlouvy subsidiární povahu. Samozřejmě je důležité zmínit, zda se veřejnoprávní smlouvy nějakým způsobem dělí z Alexandrie vyplulo několik kupcůhlediska správního řádu, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodoscož je uvedeno v kapitole šesté a v následujících kapitolách uzavírání veřejnoprávních smluv, měl by to říci Rhodskýmzměna obsahu, či mlčet výpověď, přezkumné řízení veřejnoprávních smluv, souhlas třetích osob a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx další. Co mi přišlo zajímavé k sepsání, je kapitola čtrnáctá, kde píši o porovnání veřejnoprávních smluv se zahraniční úpravou. Konkrétně jsem si vybrala dvě země s námi sousedící, jedná se o Spolkovou republiku Německo a Republiku Rakousko. V posledních dvou kapitolách jsem si vybrala dva zákony, kde se veřejnoprávní smlouvy nejčastěji vyskytují. Jedná se o zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (nutno podotknoutobecní zřízení) a zákon č. 183/2006 Sb., že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). U stavebního zákona je zajímavá situace, kdy veřejnoprávní smlouvy nahrazují stavební povolení a územní rozhodnutí. Tento výčet možností, kde se mohou veřejnoprávní vykytovat, není konečný, jen v praxi nejvyskytovanější případy použití veřejnoprávních smluv. Ve své práci jsem se snažila vycházet z co největšího možného množství literárních pramenů. Obávala jsem se, že se tomu institutu moc autorů věnovat nebude, ale opak byl pravdou. Mohu říci, že je uzavíráno stále více důležitých mnohem přínosnější psát bakalářskou práci již v roce 2015, vzhledem k nárostu počtu publikacích díky účinnosti “nového“ správního řádu. Veřejná správa je všeobecně považována za ústřední pojem správního práva, tak správní vědy. Obory, které zkoumají veřejnou správu, jsou zejména státověda, politologie a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluvdalší vědní obory. Obecně je správa vymezována jako soubor činností, majících záměrný charakter, které jsou uskutečňovány v relativně trvale organizovaných celcích a tak jež jsou zaměřeny k dosažení určitého cíle. Cílem je při jejich uzavírání nutnéudržení nebo obnovení určitého žádoucího stavu, aby strany disponovaly přesnými současně jde i o zajištění těch procesů, jimiž se správa uskutečňuje. Tyto činnosti jsou vykonávány v organizovaném rámci a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně zaměřeny na regulaci jeho fungování, tj. na výběr prostředků k dosažení cílů, které jsou mnohá zahraničnístanoveny řídícími orgány. Od správy je důležité rozlišit pojem řízení, k jehož základním znakům patří, že směřuje ke změně výchozího stavu, k dosažení nové situace. Dalším rozdílem je že, správa se vztahuje ke společnému zájmu, zatímco řízení se nemusí týkat procesů společenských, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutítechnických. Předmětem sporů Správa může i regulovat. Je vhodné uvést rozdíl mezi veřejnou správou a soukromou správou. Veřejná správa je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé vykonávána ve veřejném zájmu, jsou ji zajišťovány, uskutečňovány a vykonávány veřejné záležitosti, a to těmi, kteří tuto činnost uskutečňují jako právem stanovenou povinnost, a to pouze v mezích stanovených zákonem. Naproti tomu je soukromá správa vykonávána v zájmu soukromém, se týká soukromých záležitostí a nemá charakter veřejnoprávních povinností. Rozhodování soukromé správy se tedy řídí principem, co není zakázáno, je dovoleno, což platí pro jednání fyzických a právnických osob. Abychom jsme se dostali k pojmu veřejná správa. Veřejnou správu lze tedy chápat jako správu věcích veřejných záležitostí ve veřejném zájmu, jakožto projev respektive součást moci výkonné. Jde o činnost organizovanou, která musí být svěřena určitému subjektu, který zaručuje, že bude vykonávána. Tímto subjektem je stát a jiné subjekty, které k tomu byly státem zákonem zmocněny, jedná se např. o veřejnoprávní korporace, veřejné fondy nebo veřejné podniky. Poslední část této kapitoly je věnována vztahu mezi veřejnou správou a právem. Vztah veřejné správy a práva má dvojí povahu, na straně jedné je vázanost správy právem, na straně druhé se jedná o možnost veřejné správy vydávat právní akty, jimiž lze regulovat v souladu se zákony chování fyzických a právnických osob i v případě, kdy tyto osoby nejsou v žádném specifickém vztahu k subjektu správy, ať už vztahu organizačním nebo pracovněprávním. Všechny tyto akty musí být však v souladu se zákonem ani nemohou být vydávány ve věcech zákonem neregulovaných (preater legem) – tj. princip podzákonnosti veřejné správy. Právní akty vydávané veřejnou správu můžeme rozdělit do dvou kategorií, první kategorie jsou normativní právní akty, což jsou akty regulující záležitosti obecné povahy neurčitého počtu vůči obecným způsobem určitému okruhu subjektů, jedná se o vydávání obecně závazných vyhlášek nebo interních normativních aktů. Druhou kategorií jsou individuální právní akty, které se vztahují k rozhodování o konkrétních právech a povinnostech fyzických a právnických osob v jednotlivých případech – při jejich vydávání dochází k aplikaci právních předpisů na určitý konkrétní případ. Veřejnou správu z nedostatečného informování druhé stranyhlediska organizačního můžeme rozdělit na státní správu (tj. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvyorgány státu) a na samosprávu (tj. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvveřejnoprávní korporace).

Úvod. Již Jako téma pro diplomovou práci jsem si zvolil otázku ,,Nájemní smlouvy“. V současnosti se jedná o jeden z nejvýznamnějších smluvních typů, který byl v různých podobách užíván již od přijetí německého pradávna. Obsah ani forma nájemní smlouvy samozřejmě nezůstala během této doby beze změny a její vývoj bude jistě pokračovat i nadále, stejně jako se bude rozvíjet lidská společnost a její hodnoty. Ideálním cílem by mělo být nalezení pokud možno komplexní úpravy nájemního vztahu s co nejvíce vyváženéným a spravedlivým postavením jeho účastníků. Názory na to, kde se tato rovnováha nachází se však v minulosti lišily a je pravděpodobné, že i v budoucnu budou na tuto otázku rozdílné pohledy. Nájemní smlouva patří v dnešní době vedle například smlouvy kupní, darovací a půjčky k nejznámějším a nejrozšířenějším typům smluv. Využívá se pro úpravu vztahu mezi pronajímatelem a nájemci u nepřeberného množství druhů věcí movitých i nemovitých, vždy tam, kde se pronajímatel z určitého důvodu rozhodne věc dočasně přenechat nájemci, aby ji užíval nebo z ní bral užitky. Každý člověk někdy ve svém životě uzavírá nájemní smlouvu, například pokud si na prováděnou stavbu pronajme nářadí, na dovolené si „pronajme“ jízdní kolo nebo se přestěhuje do jiného města, kde si pronajme byt. Osoba provádějící činnost v zemědělství se může dohodnout o užívání zemědělské půdy pro své podnikání s někým, kdo tento pozemek třeba jen zdědil a protože například působí v úplně jiném oboru, pozemek by jinak reálně nevyužil. Aniž by vlastník musel k využití věci sahat až k jejímu prodeji, má zde tedy možnost ji pronajmout, brát za to od nájemce plnění a po skončení nájmu věc využít třeba úplně jiným způsobem, přičemž má relativní jistotu, že jeho půda nikterak neztratí na ceně. K nejvýznamnějším nájemním smlouvám zcela jistě patří smlouvy o nájmu bytu. Jedná se o natolik důležitou úpravu, že pokrývá v platném občanském zákoníku v hlavě sedmé, která je věnovována nájemní smlouvě, jednoznačně nejvíce prostoru. Jedná se o oblast sociálně a ekonomicky citlivou pro značnou část obyvatel České republiky, která vzbuzuje snad nejvíce pozornosti z celé úpravy nájemní smlouvy. Na rozdíl od jiných nájemních smluv bývá často pro nájemce i nutností ji uzavřít, protože otázka bydlení patří k hlavním prioritám v životě každého člověka. I s přihlédnutím k tomu musí zákonodárce hledat cestu, jak co nejvíce vyvážit dva z principů, které do značné míry stojí proti sobě. Jedná se o princip ochrany slabší strany (nájemce) a smluvní volnosti ohledně obsahu uzavírané smlouvy. V případě smlouvy o nájmu bytu by měla být jistě již vhledem k uvedenému poskytována vyšší úroveň ochrany nájemníka než je tomu u ostatních nájemních smluv. Bydlení je jednou ze základních potřeb člověka a úplná smluvní volnost by znamenala takové posílení práv pronajímatele, které by mohlo znamenat pro mnoho lidí nepříjemný sociální otřes. Na druhé straně je ovšem nutno chránit ústavními zákony zaručená práva vlastníků. Je ovšem otázkou do jaké míry je však současná úprava vyvážená a zda v některých dílčích věcech příliš neomezuje pronajímatele nebo zda v jiných případech obsahuje dostatečnou ochranu nájemce. V současné době se blíží doba projednávání návrhu nového občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchv parlamentu. V případě jeho přijetí to bude mít za následek značné změny v oblasti občanského práva, jehož účinnost nastala úpravu nájemní smlouvy nevyjímaje. Rád bych proto v roce 1900některých případech na nově navrhovanou právní úpravu poukázal a srovnal se současným stavem, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit i když jsem si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělvědom, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůse jedná pouze o návrh, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout který jistě bude ještě v legislativním procesu měněn a doplňován, pokud vůbec bude přijat. Cílem mé práce je vypracovat pohled na Rhodossoučasný stav úpravy nájemní smlouvy, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy která je obsažena v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka mnoha právních předpisech v českém právním řádu. Mojí snahou bude v celé práci nejenom odkazovat na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníznění účinných právních předpisů, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutíco nejvíce využívat judikaturu českých soudů zejména Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. Předmětem sporů Má práce je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování rozdělena do několika částí. Úvodu patří první část. Ve druhé stranyčásti se budu zabývat obecně postavením a úpravou nájemní smlouvy v českém právním řádu. Přijetím občanského zákoníku byla Podrobněji se v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření této části dotknu některých ustanovení ústavních zákonů, které mají k dané problematice blízký vztah. Ve třetí části se budu zabývat samotnou úpravou nájemní smlouvy v občanském zákoníku, přičemž pozornost budu věnovat obecným ustanovením nájemní smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující Následující části (4-8) jsou pak věnovány zvláštním úpravám nájemní smlouvy ohledně nájmu bytu, obytných místností, podnikatelskému nájmu věcí movitých, nebytových prostor a zvláštní úpravy nájemních smluv v občanském zákoníku tzv.obchodním zákoníku. Výsledky a úvahy de lege ferenda pak shrnuji v závěru v části deváté. Obsah mé diplomové práce reflektuje stav právních předpisů k 10.6.2009

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchPurchase agreement, jehož účinnost nastala contrat de vente, Kaufvertrag, contrato de compraventa, contratto di compravendita, koopcontract neboli kupní smlouva. Neexistuje stát, ve kterém by ji neznali. Koupě se stala běžnou součástí lidského života a je dennodenně realizována po celém světě. Aniž by člověk musel zkoumat zákonnou úpravu a aniž by vůbec musel vědět, že uzavírá kupní smlouvu, je každý obeznámen se základní podstatou, že si věc pořizuje za peníze. Uzavírání kupní smlouvy se stalo zcela přirozeným jednáním. Ve své podstatě nevyžaduje žádnou zvláštní formu. První významnější právní úpravu kupní smlouvy nalezneme v roce 1900římském právu. Od doby říše římské však koupě doznala značných změn. Jednotlivé právní řády vytvořily postupem času své vlastní koncepce kupní smlouvy. Významným mezníkem v rámci tvorby občanskoprávní úpravy se stal Code civil des Français z r. 1804, který položil základy moderní úpravy a který se stal inspirací pro řadu evropských států. Pozoruhodným faktem zůstává, že francouzský občanský zákoník je stále v platnosti, ačkoliv byl mnohokrát novelizován. To dozajista vypovídá o jeho vysoké kvalitě. Řada jeho ustanovení navíc platí dodnes v nezměněné podobě. Xxxxxxxx ve svých Pamětech ze Svaté Xxxxxx prohlašuje: „Mou skutečnou slávou není, že jsem vyhrál čtyřicet bitev, Waterloo setře vzpomínku na mnohá vítězství, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiitím, co nic nevymaže, co bude žít věčně, je můj Občanský zákoník.“1 Jeden z tvůrců Code civil Xxxx-Étienne-Xxxxx Xxxxxxxx ve své Předběžné rozpravě k prvnímu návrhu Code civil objasňuje cíle a smysl této kodifikace, kterými se při zpracování autoři řídili. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové V době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkemměli ještě lidé v živé paměti revoluční události, hladem přinesl Code civil určitou záruku stability v právní sféře. Revoluční léta se nesla ve znamení absolutní destrukce dosavadního systému. Portalis usiloval o vytvoření zákoníku, který bude odpovídat tehdejším ekonomickým a největší drahotou, společenským poměrům a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet který nastolí svobodu jednotlivce a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující laický prvek v občanském zákoníku tzvživotě.2 1 Dějiny Francie. Xxxxx, Xxxx. [Z fr. orig. přel.]: Xxxxxx, Xxxxx - Xxxxxxxx, Doubravka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. s. 184.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchNávrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu se stal široce diskutovaným tématem. není divu. Tento návrh přináší kvantitativní i kvalitativní změny v procesu evropské integ- race, jehož účinnost nastala nově upravuje pravomoci a postavení Evropské Unie, pravomoci a postavení jednot- livých evropských orgánů, postavení členských států a další otázky. Nutně tedy vyvolává diskuse, polemiky, souhlasné i nesouhlasné názory (příkladem takovéto diskuse může být diskuse, jež proběhla v roce 1900Poslanecké sněmovně dne 7. října 2003 – viz internetové stránky xxx.xxx.xx, autor doporučuje čtenářům, aby si tuto diskusi prostudovali). Tak jako v jiných diskusích i v diskusi o daném návrhu se často různě používají pojmy a termíny. Název této práce ostatně zní „Návrh Xxxxxxx zakládající Ústavu pro Evropu“. V dalším textu práce se ale běžně používají výrazy Ústava Unie apod. Ani samotný text ná- vrhu zde není důsledný. Je zřejmé, že návrh smlouvy navrhuje vznik nového subjektu s právní subjektivitou, subjektu, který má řadu charakteristik státu, ale zejména nemá všechny. Zdá se, že návrh leží někde na pomezí ústavního návrhu, dokumentu mezinárodního práva ve- řejného atd. Evropská Unie už za současného stavu je velmi specifickým orgánem a i navr- hovaná úprava tuto specifičnost zachovává. Proto je nutno si uvědomit, že řada pojmů zatím nemá ustálený obsah, respektive jej má velmi specifický a přistupovat k tomu i při četbě tohoto textu. Je samozřejmě nutno uvědomit, že i dokument, který je rozebírán, je ve stádiu návrhu. Není vůbec jisté, zda-li bude přijat v posledních desetiletích soudy mnohých dané podobě, ani to zda-li vůbec bude přijat. Text této práce z hlediska textu návrhu vychází ze znění uveřejněném na serveru Ministerstva zahra- ničních věcí (xxx.xxxxxxxx.xx) v srpnu letošního roku, přičemž toto znění vychází ze textu přijatého konsensem Evropským konventem 13. června a 10. července 2003. Text proto třeba nereflektuje názory, které zazněly na mezivládní konferenci členských a přistupují- cích států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i Evropské unie v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotouŘímě ani další myšlenky, a ten člověk by vědělto zejména proto, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůtyto názory, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout myšlenky a dokumenty na Rhodosrozdíl od návrhu nemají zatím žádnou výraznější platnost. Text této práce se zabývá zejména právním rozborem návrhu Xxxxxxx zakládající Ústavu pro Evropu, měl by to říci Rhodskýmporovnáním tohoto návrhu se stávajícími primárními a případně i se- kundárními normami unijního, či mlčet respektive komunitárního práva (rozbor těchto pojmů je uveden dále). Text vědomě nechce rozebírat politické, ekonomické a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutdalší důsledky dané- ho návrhu. Je však zřejmé, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letyžádný z důsledků nelze rozebrat ve své čisté podobě. Vždy se jednotlivé důsledky prolínají a ovlivňují. Ačkoliv tedy rozbor usiluje o právní pohled na celý text, tedy je jasné, že tento právní rozbor je do určité míry zároveň i rozborem politickým, 1 Xxx. Xxx. Xxxx Xxxxxxx, Institut integrace ČR do evropské a světové ekonomiky Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v doběPraze. ekonomickým, kdy informační technologie nebyly zdaleka sociologickým apod. Názory uvedené v tomto textu jsou názory jeho auto- ra. Lze s nimi souhlasit, nesouhlasit, diskutovat o nich. Práce si v každém případě klade za cíl jisté „oddémonizování“ textu, jeho racionální a věcný rozbor. Zatím řada diskusí o návr- hu Smlouvy probíhá v emocionální rovině, přičemž jednotliví diskutující často samotný text návrhu nečetli či četli velmi hrubě. Text této práce vychází z relativně pečlivého pros- tudování návrhu a na takovém vzestupuzákladě tohoto prostudování se snaží o jeho analýzu. Důvody, na kterém jsou nyníproč se členské státy Evropské Unie (EU) jsme svědky situacerozhodly přijmout další doku- ment, kdy je uzavíráno stále více důležitých který upravuje vnitřní uspořádání EU, pravomoci této instituce, vztahy EU a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluvčlen- ských států a další otázky, lapidárně shrnuje předmluva k ústavě EU: Evropská rada, která zasedala 14. a tak je při jejich uzavírání nutné15. prosince roku 2001 v Belgii v Laekenu, konstatovala, že Evropská unie dospěla k rozhodujícímu okamžiku své existence a svolala Evropský konvent o budoucnos- ti Evropy. Tento Konvent byl pověřen tím, aby strany disponovaly přesnými vyslovil návrhy na tři témata: sblížit evropské ob- čany s evropským záměrem a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníevropskými orgány, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutídát organizační základ politickému živo- tu a evropskému politickému prostoru v rozšířené Evropě a učinit z Unie faktor stabilizace a model v novém uspořádání světa. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé Konvent určil odpovědi na otázky, které zazněly v prohlášení z nedostatečného informování druhé stranyLaekenu: • navrhuje lepší rozdělení působnosti Unie a členských států, • doporučuje sloučení smluv a udělení právní subjektivity Unii, • stanoví zjednodušení akčních nástrojů Unie, • navrhuje opatření na posílení demokracie, průhlednosti a účinnosti Evropské unie rozšířením příspěvku vnitrostátních parlamentů k legitimitě evropského záměru, zjednodušením rozhodovacích procesů a zajištěním větší průhlednosti a přehled- nosti chodu evropských orgánů, • stanoví nezbytná opatření pro zlepšení organizačního uspořádání a posílení úlohy každého ze tří orgánů Unie, zejména s přihlédnutím k rozšíření. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvyProhlášení z Laekenu položilo otázku, zda by zjednodušení a nová úprava smluv ne- měly otevřít cestu k přijetí ústavního textu. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.Jednání Konventu nakonec vyústilo k vypraco- vání návrhu Xxxxxxx zakládající Ústavu pro Evropu, textu, který na plenárním zasedání

Úvod. Již od přijetí německého Po více než šedesáti letech se do českého právního xxxx xxxxxxxx institut dědické smlouvy. Širší povědomost o tomto pořízení pro případ smrti již mezi laiky, ale též mezi právnickou veřejností za tu dobu víceméně vymizela. Ačkoli v rámci přípravných prací na novém občanském zákoníku zaznívaly výzvy k odborné debatě o chystané právní úpravě, o dědické smlouvě doposud nebylo českými moderními autory napsáno mnoho; až na článek Xxxxxxx Xxxxxx se jednalo spíše o kratší glosy k jednotlivým otázkám, anebo o příspěvky poskytující pouze všeobecný popis institutu dědické smlouvy, sloužící spíše informování veřejnosti než hlubším úvahám. Na vydání komentářové literatury se v současné době stále teprve čeká. Vzniká proto do jisté míry informační deficit, který zapříčiňuje nejistotu o tom, jak se k dědické smlouvě stavět a jak vykládat jednotlivá ustanovení nového občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchdědickou smlouvu regulující. Cílem této práce je proto zejména upozornit na možné interpretační zdroje, jehož účinnost nastala které by snad mohly dopomoci v počátečních nejistých fázích výkladu nového právního předpisu, kdy ještě neexistuje česká judikatura. Práce tak činí zejména s využitím švýcarské literatury a judikatury, neboť důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku výslovně uvádí, že autoři nového občanského zákoníku převzali právě úpravu ze švýcarského občanského zákoníku – Schweizerisches Zivilgesetzbuch ze dne 10. 12. 1907, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZGB). Tato skutečnost je v práci ostatně ověřena a demonstrována krátkým srovnáním české a švýcarské právní úpravy. Protože dědická smlouva v ZGB má dlouholetou tradici (již od počátku účinnosti ZGB v roce 19001912), ale byla jí v uplynulých stu letech ve Švýcarsku věnována značná pozornost. Práce se opírá zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si o novější literaturu (Xxxxxxxx-Xxxxxxxx, Breitschmid, Xxxxxxxx, Abt), která již reflektuje zároveň i poznatky starších autorů. Z uvedených důvodů je právě švýcarské právní prostředí považováno za naprosto nejvhodnější pro účely této práce. V určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti možné míře je však lze nalézt využíváno též staré rakouské a československé prvorepublikové literatury a judikatury, která dovoluje svou aplikaci pro řešení současných obtíží – je nutno přiznat, že úprava dědické smlouvy dle starého císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů1 (dále jen ABGB) se od současné úpravy zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen NOZ) přece jen liší i v mnohem vzdálenější historiipodstatných znacích. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 přJe tedy nutné zachovat jistou míru opatrnosti při přejímání poznatků českého a rakouského právního prostředí před rokem 1951. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a V práci tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.nachází uplatnění

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchKupní smlouva je bezesporu jedním z nejvýznamnějších kontraktů, jehož účinnost nastala ne-li nejvýznamnějším, který se uplatňuje v roce 1900životě každého jednotlivce. Tato predikce je podpořena i samotnou skutečností, ale zejména že tento smluvní typ upravovalo již i římské právo, kde se uplatňovala smlouva trhová (smlouva o koupi a prodeji, emptio – venditio). Tato smlouva byla perfektní stejně jako obchodní kupní smlouva v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběokamžiku, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkemse strany dohodly na předmětu a jeho ceně. Postupem času důležitost kupní smlouvy neklesá, hladem naopak díky globalizovanému světu a největší drahotoumnožství lidí dychtících uspokojit své potřeby má spíše vzrůstající tendenci. Denně dochází ke směně zboží za peníze, denně dodává prodávající zboží kupujícím, přičemž kupující jej prodávají dále jiné cílové skupině. Dodavatelsko – odběratelské vztahy vytvářejí složitou a ten člověk by vědělhustou síť. Právě tyto aspekty, předmět kupní smlouvy a jeho dodání, jsou předmětem mé práce. V důsledku dvoukolejnosti českého soukromého práva se objevují dvě úpravy kupní smlouvy, v občanském a obchodním zákoníku. Obchodní zákoník jako předpis speciální upravuje kupní smlouvu pro své účely komplexně. Její nezanedbatelný význam je podpořen samotnou skutečností, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůostatní smlouvy upravené obchodním zákoníkem odkazují na její úpravu. Vedle těchto smluv se v mezinárodním obchodě užije úprava obsažená v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Tématem mé práce není kupní smlouva jako celek, nýbrž jen její předmět a dodání. Toto zúžení považuji za zajímavé, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout – zvláště v případě dodání – jde o otázku aktuální a v obchodním zákoníku ne zrovna srozumitelně formulovanou. Stejně tak i odborné publikace nabízejí spíše jen opis příslušných paragrafů než smysluplnou interpretaci. Příčinou může být právě dispozitivní povaha ustanovení. V samotné práci lze najít tři stěžejní části. V prvé části se pokusím podat obecný výklad o kupní smlouvě se zaměřením na Rhodosjejí esenciální části, měl by to říci Rhodskýmurčení předmětu, závazek prodávajícího dodat zboží, závazek prodávajícího k převodu vlastnického práva, závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, určení kupní ceny tak, jak jsou normovány obchodním zákoníkem. Druhá část je vyhrazena problematice předmětu kupní smlouvy (zboží). Pro kvalitnější uchopení tématu je nezbytné zodpovědět otázky, které řeší právo občanské. Jako předběžnou otázku je nutné si položit, co je věcí v právním smyslu, co může být věcí movitou, co předmětem závazkových vztahů. Po vymezení, co vše může být či mlčet nemůže být zbožím, následuje kapitola, která se zaobírá jednotlivými hledisky, kterými lze předmět kupní smlouvy konkretizovat. Jedná se o množství, jakost, provedení, obal. Pokud jeden z požadavků na množství, jakost, provedení či obal nebude naplněn v požadované kvalitě či kvantitě, bude se za splnění dalších podmínek jednat o plnění s vadami. Ty jsou předmětem následující kapitoly. Poslední část bude věnována dodání zboží a prodat své jeho způsobům a dalším aspektům (doba dodání). V mezinárodním i vnitrostátním obchodě se často využívá dodacích doložek Incoterms, z tohoto důvodu budou předmětem poslední kapitoly. V práci použiji metodu analytickou, kdy danou problematiku budu analyzovat na základě informací získaných z odborných publikací, článků a samozřejmě judikatury soudů, která řeší dílčí problémy týkající se tématu. Další metodu, kterou hodlám použít, je metoda třídění. Ta bude nosná právě v části věnované dodání. Na základě zákonné úpravy, odborné literatury a judikatury se pokusím vymezit základní situace, které mohou nastat při dodávání zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutprodávajícím. Je nezbytné předeslat, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letysi za cíl nekladu rozlišení všech eventualit, tedy které se mohou vyskytnout při dodání. Brání tomu především dispozitivní zákonná úprava a rozmanitost obchodního styku, ke kterému dochází v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvpraxi.

Úvod. Již od Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolil institut veřejnoprávních smluv. Důvodem, proč jsem si zvolil právě toto téma, byl můj osobní zájem o správní právo a veřejnou správu samotnou. Konkrétně institut veřejnoprávních smluv mne zaujal hned z několika hledisek. Mohu-li je stručně uvést, pak prvním z nich byla vůbec první obecná úprava, kterou přinesl až nedávno přijatý správní řád, přestože se s institutem veřejnoprávních smluv můžeme setkat již v právních pramenech v době Rakouska – Uherska. Další zajímavost je fakt, že onen hmotněprávní institut veřejnoprávních smluv je upraven procesně právním předpisem, což není běžné. Při práci jsem vycházel z mnoha pramenů, jelikož po bližším prostudování publikací, které se týkají veřejnoprávních smluv, docházím k závěru, že ucelená publikace věnující se čistě veřejnoprávním smlouvám, neexistuje. Jako podklady pro vytvoření mé práce byly využity knižní zdroje z aktuálního období, ale také knižní zdroje pocházející z období první republiky, taktéž elektronické zdroje, judikatura a legislativa. Cílem a smyslem mé práce bylo předložit ucelený a jasný náhled na problematiku veřejnoprávních smluv a představit jejich právní zakotvení v rámci právního řádu České republiky. Celou práci jsem se snažil zpracovat přehledně, jasně a systematicky. Práce je rozdělena do 6 kapitol. První kapitola je věnována přiblížením základních pojmů, které jsou nedílně spjaty s tématem práce. Blíže vysvětlen je pojem veřejné správy – státní správy, samosprávy a ostatní veřejné správy. Druhá podkapitola je věnována stručnému vysvětlení pojmu veřejnoprávních smluv a je představena jejich legální definice. Blíže je k tomuto tématu pojednáno v kapitole 3. Druhá kapitola nabízí stručný přehled vývoje právní úpravy veřejnoprávních smluv na území českých zemí. Počínaje Rakouskem – Uherskem, přes období první republiky, poválečný útlum, období po revoluci 1989 až k přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuch, jehož účinnost nastala správního řádu v roce 19002004. Třetí kapitola je věnována detailnímu rozpracování pojmu veřejnoprávních smluv. Představuje jejich prameny, ale zejména místo v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy právním řádu, základní zásady a vztah veřejnoprávních smluv k smlouvám soukromoprávním. Následující kapitola přibližuje jednotlivé dělení veřejnoprávních smluv – a to smlouvy koordinační, subordinační a veřejnoprávní smlouvy mezi účastníky. Zároveň jsou u jednotlivých druhů veřejnoprávních smluv uvedeny konkrétní příklady z praxe. Navazuje pátá kapitola, která blíže informuje o informační povinnosti však lze nalézt i procesu přijetí, změně či zrušení veřejnoprávní smlouvy. Můžeme říci, že šestou a poslední kapitolou je přiblížena spíše praktičtější část práce, která představuje jednotlivé typy a druhy veřejnoprávních smluv v mnohem vzdálenější historiisouvislostech na jejich právní úpravě v rámci zvláštních zákonů. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 přKapitola je rozdělena do jednotlivých podkapitol dle samotných zákonů a představuje veřejnoprávní smlouvy postupně dle zákona o obcích, dle správního řádu, dle zákona o obecní policii a dle stavebního zákona. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí Poslední podkapitola je věnována subordinačním veřejnoprávním smlouvám uvedeným v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotoudalších právních předpisech, a ten člověk by vědělto v zákoně o zaměstnanosti a v zákoně o službách v dopravě. Definitivně poslední částí práce je pak závěr, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy kde je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvcelá práce shrnuta.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuch, jehož účinnost nastala v roce 1900, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt Na téma právního institutu smluvní pokuty bylo doposud napsáno mnoho fundovaných vědeckých publikací i v mnohem vzdálenější historiivysokoškolských kvalifikačních prací. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx Příčinu častého odborného diskutování smluvní pokuty přitom osobně spatřuji ve svém díle De officiis z roku 44 přdvou rovinách. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy První rovinou je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných podle mého názoru velice časté používání tohoto zajišťovacího institutu téměř u všech typů soukromoprávních smluv, a to jak podle předpisů práva občanského, tak práva obchodního. Ačkoliv není možné přesně procentuálně vyjádřit, jaká část smluv soukromého práva smluvní pokutu zahrnuje, je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní možné frekventované používání smluvní pokuty vycítit například z jednoho konkrétního soudního rozhodnutí. Předmětem sporů V něm Nejvyšší soud ČR rozhodl v neprospěch žalované, když judikoval, že žalovaná mohla v daném případě předpokládat existenci smluvní pokuty „i proto, že sjednání smluvní pokuty zajišťující závazek předat převáděné cenné papíry je totiž ve smlouvách o jejich převodu obvyklé“.1 Vedle častého používání se stává smluvní pokuta předmětem odborného zkoumání také proto, že její zákonná úprava je, na rozdíl od jiných zajišťovacích nástrojů (např. zástavního práva), pojata poněkud stroze. Důsledkem toho je výskyt nejednotných názorů (a to jak mezi laickou veřejností, uvnitř vědy samotné nebo též v soudní judikatuře) ve vztahu k otázkám, které nejsou zákonem výslovně řešeny nebo v něm jsou řešeny na první pohled nejasně. Tyto rozmanité, a nezřídka náhrada újmy vzniklé kdy i protichůdné názory se potom snaží právní doktrína utřídit a v duchu zásady právní jistoty přiřadit ke konkrétnímu problému pokud možno pouze jedno správné řešení. Pokud je mi známo, neobsahuje však žádné vědecké pojednání část, která by smluvní pokutu vymezila vůči jiným zajišťovacím nástrojům. Důvodem pro absenci takové komparace je zřejmě skutečnost, že zajišťovací nástroje se již svou povahou odlišují od sebe navzájem natolik, že jejich porovnání se zdá být nemyslitelné. Jak však již plyne z nedostatečného informování druhé stranynázvu této práce, pokouší se tento elaborát mimo jiné zhodnotit postavení smluvní pokuty v rámci zajišťovacích instrumentů. Přijetím občanského zákoníku byla Ze zadání práce však taktéž vyplývá, že kromě pozice smluvní pokuty mezi zajišťovacími instrumenty má být v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících práci zkoumána také smluvní pokuta sama o uzavření smlouvysobě. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.Vzhledem k tomu, že zmíněné porovnávání „zdánlivě neporovnatelného“ musí mít svůj odrazový můstek právě

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchJako téma mé diplomové práce jsem si vybral institut veřejnoprávních smluv. Když jsem se jako student čtvrtého ročníku plzeňské právnické fakulty rozmýšlel nad tím, jehož účinnost nastala jaké bude téma mé závěrečné práce, tak jsem si byl jistý pouze tím, že chci, aby toto téma spadalo do oblasti práva správního. Krokem, který mě k tomu vedl, byl zájem o správní právo a veřejnou správu jako takovou. Při bádání nad tím, kterou oblast správního práva prozkoumat podrobněji a tím pádem si ji vybrat i jako téma své diplomové práce, jsem se dostal k veřejnoprávním smlouvám. Institut veřejnoprávních smluv byl pro mě zajímavý hned z několika důvodů. Prvním z nich bylo to, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád přinesl jako první obecnou úpravu tohoto institutu, což je vzhledem k tomu, že se institut veřejnoprávních smluv vyskytoval již za Rakouského císařství, je faktem poněkud zarážejícím. Nelze opomenout ani fakt, že smlouvy jsou obecně pojímány jako institut soukromoprávní a proto se spojení smluv a veřejné správy jeví jako více než zajímavé. Dalším argumentem hovořícím ve prospěch veřejnoprávních smluv, jako tématu mé práce bylo, že institut hmotněprávní je upraven v roce 1900předpise procesněprávním, což je zcela jistě ojedinělý případ. V neposlední řadě mě k veřejnoprávním smlouvám táhlo i to, že jsem se jimi zabýval již v minulosti, ale to pouze pro potřeby své seminární práce, jejíž hloubka se nedá ani v nejmenším srovnat s hloubkou této práce. Cílem mé diplomové práce je podat ucelený náhled na institut veřejnoprávních smluv. Práci jsem rozčlenil do kapitol, které na sebe vzájemně navazují. Úvodní kapitola práce je věnována historickému vývoji úpravy veřejnoprávních smluv na území České republiky. Pouť historií jsem započal obdobím Rakouského císařství, nicméně největší prostor je věnován první polovině dvacátého století. Další kapitola se již věnuje současné právní úpravě veřejnoprávních smluv, pozornost je věnována zejména úpravě ve správním řádu, ale stranou neponechávám ani dělení veřejnoprávních smluv v jejich užším či širším smyslu a porovnání smluv veřejnoprávních a soukromoprávních. Následující kapitola se věnuje členění veřejnoprávních smluv podle správního řádu. Při jejich členění zároveň uvádím příklady jednotlivých druhů veřejnoprávních smluv ze zvláštních zákonů, což ovšem činím bez hlubšího rozboru těchto smluv, jelikož tomuto rozboru je věnována jedna z následujících kapitol. Následující kapitola pojednává o samotném procesu uzavírání veřejnoprávních smluv. Za tuto kapitolu jsem zařadil kapitolu věnující se přezkumu souladu veřejnoprávních smluv s právními předpisy. V práci jsem nemohl vynechat ani část věnující se změně obsahu, výpovědi a zrušení veřejnoprávní smlouvy. Kapitola věnující se sporům vznikajícím z veřejnoprávních smluv je poslední kapitolou, která se věnuje výhradně obecné právní úpravě ve správním řádu. Předposlední kapitola mé práce se věnuje jednotlivým veřejnoprávním smlouvám, které jsou upraveny ve správním řádu, ale zejména ve zvláštních zákonech. Mnou uvedený výčet samozřejmě není absolutní, snažil jsem se pojmout praxí nejčastěji využívané veřejnoprávní smlouvy. V závěrečné kapitole, která je nejstručnější kapitolou mé práce, se zabývám povahou smluv o službách v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiipřepravě, což je dle mého soudu stále aktuální téma. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis Pro zpracování mé závěrečné práce jsem měl za cíl vycházet z roku 44 přco největšího počtu odborných a kvalitních pramenů, což se mi snad podařilo. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno Nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letyna téma veřejnoprávních smluv sice existuje relativně velký počet publikací, tedy ale zároveň musím dodat, že tyto publikace jsou velmi často datované k době vydání správního řádu, což je vzhledem k dalšímu možnému vývoji veřejnoprávních smluv trošku handicapem. Situace se však podstatně zlepšila vydáním dvou nových komentářů ke správnímu řádu a to komentářem autorského kolektivu kolem Xxxxxx Xxxxxxx a komentářem sepsaným Xxxxx Xxxxxxxx. Nejstaršími publikacemi, které jsem při vypracování mé práce použil, byly publikace Xxxxxxxxx Xxxxx z roku 1922 a Xxxxxx Xxxxxxxx z let 1929 a 1934. Na těchto řádcích bych chtěl vyjádřit obdiv k těmto velikánům české právní teorie, jelikož některé právní úvahy těchto autorů jsou aktuální i v dnešní době, kdy informační technologie nebyly zdaleka . Jako řada jiných institutů se i veřejnoprávní smlouvy postupem času vyvíjí. Změnami právního systému a změnou náhledu na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných tento institut se měnilo i jeho označení. Od veřejných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutnétakto označoval veřejnoprávní smlouvy profesor Xxxxxxx, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníke správním dohodám či dohodám správněprávního charakteru až po dnešní veřejnoprávní smlouvy Veřejnou smlouvu Xxxx Xxxxxxx formuloval jako smlouvu, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.kterou se tvoří, mění nebo ruší veřejnoprávní poměr.1 V dnešním pojetí lze veřejnoprávní smlouvy chápat jako dvoustranné nebo vícestranné správní úkony, které zakládají, mění nebo ruší vztahy správního práva.2

Úvod. Již V úvodu této bakalářské práce bych rád představil mnou vybrané téma – Xxxxxxx o obchodním zastoupení a její využití v praxi. Je zde popsán a shrnut obsah práce a její cíl. Hlavní náplní, jak již z názvu vyplývá, je tedy smlouva o obchodním zastoupení. V první kapitole dochází k jejímu teoretickému zpracování, vysvětlení samotného pojmu smlouvy o obchodním zastoupení, přiblížení jednotlivých částí smlouvy tak, jak jsou uvedeny v odborných publikacích, kde jsou např. vymezena práva a povinnosti jednotlivých stran nebo řešena otázka provize a popsány náležitosti, které musí každá smlouva tohoto typu obsahovat. Dále je zde definováno výhradní a nevýhradní obchodní zastoupení a přiblíženy některé způsoby, kterými lze ukončit tento smluvní vztah. Druhá kapitola je rozčleněna do tři podkapitol, kde se každá zabývá jednou z ostatních smluv příkazního typu, mezi které jsou zařazeny smlouvy zprostředkovatelská, mandátní a komisionářská. V této části dochází ke stručnějšímu popisu jednotlivých smluv, jejich vymezení v občanském či obchodním zákoníku a rozdílů, které je odlišují od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchsmlouvy o obchodním zastoupení nebo od sebe navzájem. Podobně jako v první kapitole jsou zde přiblíženy podstatné části jednotlivých smluv a způsoby ukončení spolupráce mezi těmito stranami. Třetí kapitola se celá týká srovnání české úpravy s úpravou Německou. Německo bylo zvoleno především proto, jehož účinnost nastala v roce 1900, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotouže její úprava byla inspirací při tvorbě té české, a ten člověk by věděltaké proto, že se jedná o hlavního obchodního partnera České republiky a je jedním z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupucílových trhů, na kterém jsou nyní) jsme svědky situacekterý chce expandovat firma přiblížená v této práci. Náplní této kapitoly je tedy porovnání českého a německého zákoníku a popsání rozdílů mezi jednotlivými paragrafy. Obsah čtvrté kapitoly, kdy jak již bylo nastíněno výše, se týká praktické části této bakalářské práce, kde je uzavíráno stále více důležitých představena vybraná společnost. Dochází zde k provedení analýzy činnosti této firmy, přiblíženi některých z jejich dodavatelů a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných odběratelů, vymezení konkurence a zpracování SWOT analýza. Pro tuto část byl vybrán podnik Flydeo s.r.o., a to hlavně z důvodu velmi zajímavé činnosti, kterou se tato společnost zabývá a také kvůli dobrým vztahům s majiteli a zároveň jednateli firmy, což umožnilo snazší přístup k jednotlivým informacím, ústním konzultacím s vedením společnosti a možnost nahlédnutí do dokumentace a smluv, ke kterým by bylo jinak velmi složité získat přístup. Náplní závěrečné kapitoly je již vytvořit a tak rozebrat samotný návrh smlouvy o obchodním zastoupení se všemi náležitostmi, jak jsou definovány v předchozích kapitolách. Cílem této práce tedy je při v teoretické části srovnat ustanovení týkající se obchodního zastoupení, jak jsou vymezena v německé i české právní úpravě a získat informace o smlouvách příkazního typu, které bude poté možné uplatnit v části praktické a na jejich uzavírání nutnézákladě, aby strany disponovaly přesnými ve spolupráci s majiteli firmy, vytvořit návrh smlouvy o výhradním obchodním zastoupení tak, jak by ho případně vybraná společnost předložila svému zástupci. Smlouva o výhradním obchodním zastoupení je typickým smluvním vztahem využívaným v podnikatelském prostředí a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničnířadí se mezi smlouvy příkazního typu. V této kapitole budou popsány jednotlivé části smlouvy, ale což zahrnuje i některá tuzemská soudní rozhodnutípřiblížení práv a povinností jednotlivých stran, otázku provize nebo vysvětlení pojmů výhradní a nevýhradní obchodní zastoupení a rozdíl mezi nimi. Předmětem sporů Závěr první kapitoly je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvpoté věnován konkurenční doložce a způsobům ukončení tohoto smluvního vztahu.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchPojem vícepráce, jenž je ústředním tématem předkládané práce, je úzce spjat se smlouvou o dílo. Tato je jedním z nejužívanějších smluvních typů spolu se smlouvou kupní, neboť se s ní nesetkává pouze odborník v rámci své praxe, ale také běžný člověk například při opravě automobilu v servisu či konkrétně se smlouvou o dílo ve stavebnictví, při stavbě rodinného domu. Plnění takové smlouvy je však mnohdy doprovázeno vznikem různých sporů. Jedním z nejčastějších, jsou právě spory týkající se víceprací. Ty vznikají zpravidla z důvodu požadavku zhotovitele na doplacení ceny či prodloužení doby pro dokončení díla. Uvedené nároky však kolidují se zájmy objednatele, jehož účinnost nastala v roce 1900cílem je, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiiaby bylo dílo dokončeno ve sjednané lhůtě a za předem sjednanou cenu. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělDojde-li k situaci, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůse objednatel se zhotovitelem na výše zmíněných skutečnostech nedohodnou, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodoskončí takové spory před soudem. Judikatura českých soudů nabízí nespočet rozhodnutí týkajících se dané problematiky, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (avšak je nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých drtivá většina o ní pojednává za účinnosti obchodního zákoníku a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníOZ64. Nejasnými nezůstávají pouze nároky vyplývající z víceprací, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutítaké samotný pojem „vícepráce“, jemuž je věnována úvodní kapitola obecné části této práce. Předmětem sporů Tuto je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování nutno považovat za stěžejní pro pochopení následujícího obsahu, neboť je v ní definováno, co se vícepracemi rozumí. V dané části je dále pozornost zaměřena na odlišení víceprací od změn díla či na jednotlivé druhy a příčiny vzniku víceprací, které můžeme rozlišit na ty, jež jsou závislé na vůli zhotovitele či objednatele a ty, které nikoli. Ve druhé stranyneboli zvláštní části, jsou na základě právní analýzy judikatury zodpovězeny základní sporné otázky týkající se víceprací a také to, jaký vliv mají vícepráce na jednotlivá essentialia negotii neboli podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících Zejména se jedná o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.otázku

Úvod. Již Ke zpracování tématu diplomové práce Xxxxxxx o vkladu na vkladní knížce mě vedl zájem o prohloubení znalosti problematiky. Velmi mě zajímá bankovní sektor a institut vkladní knížky. Právní úprava tohoto institutu není tradičně v právním řádu příliš podrobná. Vzhledem k této skutečnosti ani odborná literatura, zabývající se těmito otázkami, není rozsáhlá. S přihlédnutím k známé nechuti bank soudit se se svými klienty, neexistuje k problematice vkladových vztahů na vkladních knížkách početná soudní judikatura. Omezený okruh pramenů, týkající se vkladních knížek, pro mne představoval výzvu ke zpracování diplomové práce na shora uvedené téma. V této práci se snažím o právní rozbor platné právní úpravy a řešení otevřených otázek, které jsou částečně upraveny praxí a aplikací smluv. Ačkoli by se na první dojem mohlo zdát, že vkladní knížky jsou již přežitkem, není to pravda. Jak vyplývalo ze Závěrečné zprávy pro Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR – projekt HR140/05, 1 přibližně třetina obyvatel ukládala volné finanční prostředky na vkladní knížku. Zájem o vkladní knížky vzrůstá s věkem. Zatímco ve věkové skupině do 24 let vlastní vkladní knížku 19,0 % osob, mezi důchodci je to již přibližně každý druhý (51,8 %). Tato zpráva pochází z roku 2006. Podle měsíčníku Bankovnictví od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchvydavatelství Economia číslo 39, jehož účinnost nastala vydaného 27.10.2008 zůstává na anonymních vkladních knížkách České spořitelny ke konci září roku 2008 uloženo 3, 35 mld. Kč. V České republice patří vkladní knížky k nejstarší formě spoření vůbec. Vkladní knížky na doručitele byly dříve nejvíce využívaným vkladovým produktem určeným k ukládání nastřádaných peněz. I přesto, že v roce 1900současné době jsou již vklady na vkladních knížkách na doručitele zrušeny, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt zbývá na nich stále spousta peněžních prostředků. Vkladní knížky na jméno mají své příznivce i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové současné době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělse mohlo zdát, že z Alexandrie vyplulo několik kupcův konkurenci s běžným účtem nemají šanci obstát. Nenabízejí totiž tolik výhod jako běžné účty, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutzejména postrádají jejich flexibilitu při nakládání s vkladem. Ukazuje se, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letyláska k tradici a spolehlivost vkladních knížek ověřená časem, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvpřetrvává.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchDiplomová práce, jehož účinnost nastala v roce 1900kterou tímto předkládám, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy má název „Dodatečná smlouva o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiivýstavbě“. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx Cílem této práce byla především analýza právních vztahů vznikajících při výstavbě domu na základě tzv. dodatečné smlouvy o výstavbě uzavírané ve svém díle De officiis z roku 44 přsmyslu § 17 a násl. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové dobězák. č. 72/1994 Sb., kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkemkterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky ve znění pozdějších předpisů. Jde o situace, kdy se smlouva o výstavbě uzavírá v průběhu výstavby domu, a to před vznikem rozestavěné stavby, před vznikem rozestavěných jednotek a po vzniku rozestavěných jednotek. Mým úkolem bylo také zhodnotit efektivnost současné právní úpravy, posoudit dostupnou judikaturu a zformulovat náměty na případnou novelizaci. Domnívám se, že téma této práce je uzavíráno stále více důležitých vysoce aktuální, zejména s ohledem na nekalé praktiky některých developerů v průběhu zhotovování bytových domů a v průběhu kontraktace vedoucí u zájemců o bydlení k získání tak potřebných bytů. Tato práce není kritikou současné právní úpravy, na takovou kritiku bych si, vzhledem ke svému postavení a nabytým vědomostem, asi netroufl. Snažím se v ní jenom o svůj pohled na soukromoprávní institut smlouvy o výstavbě, který, ač je upraven ve výše uvedeném zákoně (a tato úprava již byla jak akademickou obcí, tak i praktickými právníky několikrát kritizována), není v dostatečné míře využíván. V průběhu přípravy podkladů pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluvtuto práci, jsem se po sdělení tématu mé práce všude setkával s nechápajícími reakcemi, a to dokonce i u státních orgánů, u kterých bych očekával větší míru znalostí a vědomostí k této problematice. Není divu, vždyť institut smlouvy o výstavbě na „zelené louce“ je v naší republice tak málo využíván, že ani pracovníci stavebních nebo katastrálních úřadů nemají možnost tuto problematiku dostat tzv. pod kůži. V čem je tedy problém? Poptávka po novém bydlení, hlavně v nedávném období, byla téměř neukojitelná, a tak vznikalo hlavně ve větších aglomeracích množství projektů bytových domů, které si kladly za cíl tuto poptávku uspokojit. Vzhledem k vysoké poptávce vzniklo i spoustu společností – developerů, které se zabývaly projektováním, výstavbou a prodejem nových bytů a domů. Náš právní řád ale nabízí pro tyto developery mnohem jednodušší cestu, jak byty a domy zájemcům prodat. V průběhu rozvoje výstavby bytového bydlení se v naší republice ustálila trojice smluv, na základě kterých developeři prodávali a prodávají byty a domy zájemcům. Jedná se o rezervační smlouvu, smlouvu o smlouvě budoucí kupní a kupní smlouvu. Tato trojice smluv má nesporně výhodu v tom, že smluvní stranou je při jejich uzavírání nutnépouze developer a zájemce, tj. pouze dva kontrahující subjekty. V některých případech vstupuje do kontraktace i úvěrující banka. V případě mnou analyzované dodatečné smlouvy o výstavbě není žádnou výjimkou, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničnísmluvních stran bylo i několik desítek. A s počtem smluvních stran klesá i úspěšnost předsmluvních vyjednávání. Institut smlouvy o výstavbě, resp. její dodatečné formy, má určitě svá pozitiva, ale rozvoj bytové výstavby je dynamičtější a vyžaduje rychlejší vyjednávání v řádu několika dnů, maximálně týdnů. To ovšem smlouva o výstavbě umožňuje pouze u projektů, které jsou menší, maximálně o 15 až 20 bytech. A i některá tuzemská soudní rozhodnutítak mohou nastat netušené problémy. Předmětem sporů Svou diplomovou práci jsem rozčlenil na několik kapitol, které jsem dále členil na podkapitoly, k práci jsem pak přidal úvod, závěr, cizojazyčné resumé, seznam pramenů, které jsem k práci využil a obsah. První kapitolu své práce jsem nazval předmět právního vztahu a předmět vlastnictví. V této kapitole se snažím, s použitím odborné literatury, popsat, co je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé předmětem bytového vlastnictví v České republice. Podrobně popisuji jednotlivé předměty bytového vlastnictví jak z nedostatečného informování druhé stranypohledu právní teorie, tak i z pohledu praxe prostřednictvím vybrané judikatury. Přijetím občanského zákoníku byla v Stěžejní část práce se věnuje svému tématu – dodatečné smlouvě o výstavbě. V jednotlivých podkapitolách tuto smlouvu analyzuji z různých pohledů. Nejdříve jsem vymezil právní institut dodatečné smlouvy o výstavbě, zabýval jsem se jeho definicemi a problematickými zákonnými ustanoveními. Další podkapitoly se pak zabývají tím, kdo se může stát smluvní stranou smlouvy o výstavbě, právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících nástupnictvím po smluvních stranách, jejími obecnými a obligatorními náležitostmi, přílohami. Velkou pozornost jsem věnoval podkapitole o uzavření smlouvyvzniku vlastnického práva k jednotkám. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvV poslední podkapitole se zabývám zápisem právních vztahů vzniklých z dodatečné smlouvy o výstavbě do katastru nemovitostí. Povinnou součástí mé práce je i analýza dostupné judikatury, která je bohužel, vzhledem k nedostatečnému využívání tohoto smluvního typu, strohá. Informace byly čerpány z dostupné odborné literatury, publikované judikatury a odborných článků a z příslušných právních předpisů, velmi cenné jsou údaje získané na základě konzultací s pracovníky stavebních a katastrálních úřadů. Troufám si doufat, že tato kvalifikační práce bude přijata a příznivě ohodnocena.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchO značném významu právní úpravy kupní smlouvy není sporu. Smlouvu koupě – prodej (emptio - venditio), jehož účinnost nastala neboli smlouvu trhovou, znalo již římské právo a její význam v roce 1900následujících staletích jenom rostl, ale zejména tak jak se zvyšovala frekvence jejího užití v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběpraxi, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem rozvíjela se a největší drahotouzdokonalovala samotná úprava kupní smlouvy, a ten člověk by vědělrovněž jí nelze upřít vliv na vývoj dalších smluvních typů a smluvního práva vůbec. Ve své podstatě je kupní smlouva nejuniverzálnější formou zbožně-peněžní směny1. Ke kupní smlouvě (v české právní úpravě) existuje poměrně dostatek literatury; co je však pro českého právníka vcelku neznámou, je úprava kupní smlouvy v ruském2 právním řádu. Z různých důvodů, jimiž se zde zabývat nebudu, není ruská právní úprava v centru zájmu většiny představitelů české právní nauky a nejen jich. Domnívám se však, že v době rozšiřujících se procesů globalizace, mezinárodní spolupráce a zvyšujícího se významu mezinárodního obchodu není na škodu alespoň stručné seznámení se s právním řádem jedné velmoci, jakou Ruská federace (dále také „RF“) bezpochyby je, byť jen úzce zaměřeného (v mém případě) na úpravu kupní smlouvy. Cílem mé práce je srovnat ruskou a českou právní úpravu obchodní kupní smlouvy, nalézt a vymezit nejvýznamnější rozdíly i momenty společné oběma úpravám, provést rozbor sporných problémů a zaujmout vlastní stanovisko. Mým zadaným úkolem je zejména posouzení povinností prodávajícího, průřezově otázka ochrany kupujícího. Práce je rozdělena, mimo úvodu a závěru, do tří základních kapitol, které se dále člení. První kapitola je věnována základním otázkám pojetí obchodní kupní smlouvy včetně problematiky podstatných částí a předmětu kupní smlouvy, rozlišení kupní smlouvy od smlouvy o dílo, formy, stran a vzniku kupní smlouvy. Tématem druhé kapitoly jsou práva a povinnosti stran, přičemž významný prostor je věnován zejména povinnostem prodávajícího. Další kapitola obsahuje srovnání právních úprav odpovědnostních vztahů. Na konci každé z Alexandrie vyplulo několik kupcůkapitol jsou uvedeny závěrečné poznámky shrnující danou problematiku. V závěru práce nalezneme cizojazyčné resumé, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by a to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutv jazyce ruském; tato volba se mi jeví logickou vzhledem k tomu, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letyveškerá použitá zahraniční literatura je psána rusky a práce se zabývá srovnáním s ruskou právní úpravou. 1Valjavina, tedy X. Xx., Xxxxxxx, I. V. [i dr.]. Graždanskoe pravo: učeb.: v době3 t. T. 2. 4-e izd., kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupupererab. i dop. M.: TK Velbi, na kterém jsou nyní) jsme svědky situaceIzd-vo Prospekt, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv2005, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvs. 3.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchJedným z prostriedkov ochrany proti právnemu úkonu, jehož účinnost nastala ktorým dlžník niečo scudzil zo svojho majetku v roce 1900úmysle ukrátiť svojho veriteľa, je v českom ako aj slovenskom právnom poriadku odporovacia žaloba. Rovnaký alebo porovnateľný inštitút sledujúci ochranu veriteľa môžeme nájsť v právnych poriadkoch všetkých európskych štátov patriacich či už do skupiny kontinentálnej právnej kultúry alebo angloamerickej právnej kultúry.1 Odporovacie žaloby v štátoch s kontinentálnym typom právnej kultúry majú svoje korene v rímskom práve, kde boli známe ako actio pauliana.2 Išlo o žalobu, ktorá predsta­ vovala občianskoprávny mechanizmus na ochranu veriteľov voči majetkovým prevo­ dom vykonaným ich dlžníkmi s úmyslom ukrátiť uspokojenie ich pohľadávok. V občian­ skoprávnej actio pauliana má svoje korene aj vývojovo mladšia konkurzná odporovacia žaloba. S latinským označením actio pauliana sa dnes stretávame nielen na akademickej pôde, ale zejména bežne aj v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i praxi, napr. v mnohem vzdálenější historiirozhodnutiach národných súdov, či Súdneho dvora Európskej únie. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 přV tomto príspevku na uvedené označenie nadviažeme a pojmom actio pauliana bu­ deme označovať občianskoprávnu odporovaciu žalobu, ktorú odlišujeme od konkurznej odporovacej žaloby. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí Výnimočnosť rímskych právnikov sa prejavila okrem iného aj v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděltom, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůhlavné poznáva­ cie znaky actio pauliana sa dodnes nezmenili. Napriek rozdielom v právnych poriadkoch jednotlivých európskych štátoch v nich existuje spoločný genetický kód riešení, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout ktoré * XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx pôsobí ako advokátka a venuje sa prevažne oblasti obchodného práva, insolvenčného práva, občianskeho práva, medzinárodného práva súkromného a európskeho práva. Momentálne pôsobí aj ako externá doktorandka na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet katedre obchodného práva a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle hospodárskeho práva Právnickej fakulty Univerzity Xxxxx Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy Xxxxxxxx v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutíKošiciach. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé stranyE-mail: . Přijetím občanského zákoníku byla Tento článok vznikol v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvyrámci riešenie projektu VEGA č. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv1/0917/16.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchExistence veřejnoprávních smluv mne provází téměř celé sudium. I to byl jeden z důvodů, jehož účinnost nastala proč jsem si právě toto téma, jako téma své diplomové práce, zvolila. O významu veřejnoprávních smluv se hovořilo již v roce 1900teorii práva a provázely mne po celou dobu studia správního práva, až ke státní zkoušce. V občanském právu se této problematice věnovala nejedna hodina, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy zmínka o informační povinnosti však lze nalézt jejich existenci, potažmo významu padla i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběhodinách státovědy, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodskýmpracovního práva, či mlčet práva sociálního zabezpečení. Ano, veřejnoprávní smlouvy jsou doslova „protkány“ celým právním řádem. Proto jsem se rozhodla nabídnout prostřednictvím mojí práce čtenářům podrobnější a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknoutzejména komplexní exkurz do institutu veřejnoprávních smluv. Úkol, že svůj názor vyslovil před více jak 20 letykterý jsem si v počátku práce stanovila, tedy v doběbyl nejen popsat způsob vzniku, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupuzániku, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraničníči změny veřejnoprávní smlouvy, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutívymezit jejich rozdělení na subordinační a koordinační veřejnoprávní smlouvy. Předmětem sporů Dále bylo mým záměrem na základě vždy několika příkladů ukázat konkrétní obsah a podobu veřejnoprávních smluv napříč českým právním řádem. Při psaní této diplomové práce jsem vycházela z mnoha pramenů, a ačkoli jsem se nesetkala s literaturou, která by přímo upravovala pouze veřejnoprávní smlouvy, v mnohých učebnicích správního práva byly veřejnoprávní smlouvy obsaženy. Dalšími prameny, které jsem pro psaní své práce použila, byly kromě odborných učebnic převážně správního práva hmotného či procesního i komentované a nekomentované zákony a odborné časopisy. Velice často mě v úvahách nad mojí diplomovou prací vedla judikatura, různé informační servery městských částí, ale i smlouvy samotné. Je až s podivem jak širokou škálu veřejnoprávních smluv může Česká republika nabídnout. Práce je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé zpracována popisnou a komparativní metodou. Rozčleněna je do několika kapitol. V úvodu diplomové práce se zabývám vývojem právní úpravy veřejnoprávních smluv na našem území a blíže charakterizuji samotný institut veřejné správy, jako základního kamene institutu veřejnoprávních smluv. V dalších podkapitolách seznamuji čtenáře s formami její činnosti, vývojem ale i rozdílem mezi správou soukromou a veřejnou. V následující kapitole blíže charakterizuji veřejnoprávní smlouvy a to z nedostatečného informování druhé stranyhlediska hmotněprávní, ale i procesněprávní úpravy. Přijetím občanského zákoníku byla Rozebrán je také samotný proces uzavírání smluv, nevyjímaje možnosti jejich změny, zrušení a vypovězení. Čtvrtá kapitola seznámí čtenáře s jednotlivými typy koordinačních smluv v právním řádu souvislosti s jejich úpravou v konkrétních zákonech, jako je Zákon č. 183/2006 Sb; stavební zákon, Zákon č. 553/1991 Sb.; o obecní policii, nebo Zákon č. 128/2000 Sb.; zákon o obcích. Na závěr této kapitoly jsem vybrala tři, dle mého názoru, stěžejní koordinační smlouvy města Plzně, u nichž popsuji jejich význam, základní body plynoucí ze smlouvy a porovnávám jejich formu s úpravou veřejnoprávních smluv na základě ustanovení ve správním řádu. Následující kapitola se zcela logicky věnuje i subordinačním smlouvám. Ty definuji z hlediska Zákona č. 183/2006 Sb; stavební zákon, Zákona č. 435/2004; o zaměstnanosti, nebo z hlediska služeb v dopravě. Na závěr nabízím čtenáři exkurz do zahraniční právní úpravy rakouského a německého právního řádu, dle kterého jsme se při úpravě veřejnoprávních smluv do značné míry inspirovali a kde jsou veřejnoprávní smlouvy upraveny již několik desítek let. Před psaním diplomové práce nelze opominout úvahu, do jaké míry se mohou veřejnoprávní smlouvy stát nebezpečnými, pokud jsou v rukou správního orgánu, které plně nerespektují právní předpisy a elementární podmínku bezkonfliktnosti. Nutno věřit v demokratické zásady, na kterých je založen celý právní řád České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících a transparentnost veřejných řízení. Byla bych ráda, aby si na základě mého pojednání o uzavření problematice veřejnoprávních smluv utvořil každý čtenář vlastní názor k využitelnosti, bezpečnosti a úpravě veřejnoprávních smluv. Mnohé smlouvy, které ve výčtu smluv koordinačních i subordinačních uvedu, čtenáře zajisté překvapí. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující Cílem mé práce je tedy především podat kompaktní náhled na problematiku veřejnoprávních smluv a představit jejich právní postavení v občanském zákoníku tzvČeském právním řádu.

Úvod. Již od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches GesetzbuchCo dělá dobrého leadera? To je otázka, jehož účinnost nastala jež zaměstnává mnoho teoreticky zaměřených vědců i manažerů z praxe již dlouhou dobu. Leadership neboli vůdcovství, odmyslíme si v roce 1900Evropě poněkud neblahé konotace tohoto slova, však stále zůstává základem všeho velkého, co lidstvo dokázalo. Byl to vždy jedinec, razantní vůdce se silnou vůli a vizí, který dokázal velké činy. Vybrat toho pravého s požadovanými schopnostmi není lehký úkol, může na něm ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit záviset další osud firmy. Říká se, že Xxxxxxxx Xxxxxxxxx si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt údajně své generály podle jednoduchého kritéria: „Má dotyčný štěstí?“1. Není to jistě příliš vědecký přístup, ovšem určitou dobu fungoval (přinejmenším do Waterloo). V dnešní době by se tento způsob dal parafrázovat jako výběr manažerů z lidí s praktickými zkušenostmi podle dosažených výsledků. Ovšem již xxxx Xxxxxx tvrdil: „Co nejde změřit, nejde zlepšit“2. Proto byly i v mnohem vzdálenější historiioboru managementu aplikovány vědecké postupy. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 přVýběr a vzdělávání manažerů je tak dnes velice složitý a dlouhodobý proces. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí Začíná výběrem talentů. A jako u každého talentu, i v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělpřípadě vůdcovství platí, že jedna věc je nadání a druhá pak schopnost a chuť na něm pracovat. Málokterý talent potřebuje tak různorodou a těžkou práci na sobě samém jako talent leadera. Kariéra manažera proto prochází mnoha různými etapami spojenými se specifickými výzvami. Vždy můžeme sledovat příběh každého jednotlivého manažera. Příběhy těch úspěšných mohou být dobrou motivací pro nás všechny. Síle příběhů a jejich inspirativní úloze jako významnému aspektu vůdcovství se věnuje také úvodník jednoho čísla časopisu Moderní řízení, když se v něm doslova dočteme. „Je nutné nabídnout svým podřízeným inspirativní vizi, se kterou se mohou ztotožnit. Obrovské možnosti silné story využívali daleko kvalifikovaněji než my naši předkové. Drtivá většina světových kultur vychází z Alexandrie vyplulo několik kupcůnějaké nosné legendy, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodosjejíž síla dokázala xxxxxxxx xxxx. Střízlivé 20. století od tohoto modelu ustoupilo, měl by ovšem nejnověji manažerské teorie sílu příběhů znovu objevují. V poněkud vypjaté podobě to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy vyjádřil v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutnéosmdesátých letech minulého století jeden z amerických politologů: Mohli byste přesvědčit lidi, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční1 Xxxxxxx, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutíX. Moderní řízení. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzvúvodník měsíčníku Economia, únor 2008, s.2.

Úvod. Již S rozvojem obchodu v moderním hospodářství vzrostl význam dopravy. Znásobení dopravních prostředků a množství dopravovaného zboží a osob vedlo k tomu, že smlouvy upravující oblast dopravy se staly nejrozšířenější a nejobvyklejší."1 V dnešní době je naprosto samozřejmé, že pokud jednáme o dodání nějakého zboží, automaticky počítáme také se zajištěním jeho přepravy a to jak v národním, tak i v mezinárodním měřítku. Doprava a přeprava zásilek je nedílnou součástí každého ekonomického systému a je nutné mít práva a povinnosti účastníků plynoucí z těchto závazkových vztahů smluvně zajištěná. Proto zasílatelská smlouva i smlouva o přepravě věci patří v praxi k velmi užívaným smluvním institutům. Oba tyto smluvní typy do nedávna patřily mezi kvarteto přepravních smluv, které byly legislativně upraveny hlavně obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., ale od přijetí německého 1. ledna 2014 jsou v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuch(NOZ) součástí tohoto velkého kodexu civilního práva. Zasílatelská smlouva slouží primárně k obstarání přepravy, jehož účinnost nastala v roce 1900úkolem zasílatele je tedy zajistit pro příkazce vše potřebné, ale zejména v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci. Smlouvou o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historii. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 př. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakce: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové době, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by vědělpřepravě věci se se dopravce zavazuje, že z Alexandrie vyplulo několik kupcůpřepraví věc na určené místo, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout úkolem dopravce je tedy zboží dopravit. V praxi jsou však oba smluvní instituty často zaměňovány, což působí značné problémy, zejména pokud jde o odpovědnost za škodu na Rhodospřepravované zásilce. Proto je nutné si rozdíly mezi těmito smlouvami řádně vysvětlit V první části mé práce se zaměřuji na aktuální právní úpravu zasílatelské smlouvy a smlouvy o přepravě věci. Analyzovány budou prameny jejich úpravy a charakter obou smluvních institutů. Dále se v této části věnuji právům a povinnostem obou smluvních stran a jejich odpovědnosti v případě vzniku škody. Jak zasílatelská, měl by to říci Rhodskýmtak přepravní smlouva tvoří páteř spedice a dopravy zboží vůbec, či mlčet i proto je jejich podrobná analýza dle NOZ a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy porovnání s OZ a ObchZ velmi důležitá. Cílem práce je uzavíráno stále více důležitých proto popis obou smluvních institutů a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných jejich vzájemné srovnání. V další části této práce se pokusím stručně shrnout původní legislativní úpravu těchto smluv, protože sekundárním cílem této bakalářské práce je srovnání ustanovení o obou smlouvách ve starém OZ a tak ObchZ s NOZ. Nová kodifikace civilního práva je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.natolik

Úvod. Již Je téměř „otřepanou frází“ konstatovat, že se rozhodčí řízení pohybuje, resp. stojí na dvou pilířích: autonomii vůle na jedné straně a garancích daných mocí veřejnou na straně druhé. Uvedené konstatování platí jak pro rozhodčí řízení mezinárodní, tak pro rozhodčí řízení vnitrostátní. Je však již další otázkou, nakolik se liší či může lišit ve vazbách na konkrétní stát rozhodčí řízení vnitrostátní, vázané primárně na jediný právní řád, od přijetí německého občanského zákoníku Bürgerliches Gesetzbuchrozhodčího řízení mezinárodního, jehož účinnost nastala které v roce 1900některém svém prvku překračuje ony pomyslné hranice jednoho právního řádu. Znamená princip autonomie vůle i to, ale zejména že strany mohou delokalizovat vnitrostátní spor do zahraničí? Tedy, že pouhá vůle stran, která umisťuje spor do zahraničí znamená, že mizí vazby na „původní stát“ a na jeho procesní normy? Tedy namísto aplikace institutů známých „vnitrostátnímu rozhodčímu řízení“, tj. realizace pomocných funkcí, zrušení rozhodčího nálezu, přímý výkon rozhodčího nálezu nastoupí v posledních desetiletích soudy mnohých států svým výkladem případě umístění majetku v původním státě uznání a výkon rozhodčího nálezu? Je pouhá vůle stran způsobilá vytvořit konkurenci jurisdikcí pro využití pomocné a kontrolní funkce států? Zdánlivě by naše otázky byly nadbytečné, kdyby nebylo realitou dnešního obchodního světa „vyvádění“ sporů řešených v rozhodčím řízení do jurisdikce jiného státu. Ano, někdy se lze setkat s tím, že může existovat spor o existenci či neexistenci mezinárodního prvku1. Tyto případy nemáme na mysli. Zde nesporně globalizace světové ekonomiky značně „nahlodala“ tradiční vnímání mezinárodního prvku a je nutné posuzovat ad hoc danou situaci. Na mysli máme ty případy, kdy jediným a pouhým prvkem vyvádějícím spor do zahraničí je vůle stran (ostatní prvky jsou lokalizovány v jednom státu). Tedy situaci, kdy obě strany jsou českými státními příslušníky, resp. českými právnickými osobami, plnění a předmět smlouvy mají vazby pouze na české území, atd. a bez toho, že by strany nezvolily cizí sudiště by se jednalo o vnitrostátní spor. Zejména u sporů velké hodnoty se často setkáváme s tím, že spory svěřují pravomoc rozhodcům či dokonce stálému rozhodčímu soudu, a současně si stanoví povinnosti stran sdělit si určité informace.1 Úvahy o informační povinnosti však lze nalézt i v mnohem vzdálenější historiijako místo rozhodování zahraničí. Například již Xxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx ve svém díle De officiis z roku 44 přŽe následně může dojít k paradoxním a nepředvídatelným situacím pozitivní či negativní konkurence2 kontrolních pravomocí soudů státu původního místa a místa řešení sporu, strany obvykle nedomýšlejí. n. l. předkládá otázku povinnosti sdělit určitou významnou informaci známou pouze jedné ze stran před provedením obchodní transakcePokud bychom měli vymezit zkoumanou otázku, mohla by znít: „Kdyby poctivý muž přivezl z Alexandrie na Rhodos velký náklad obilí v takové doběLze pouhou vůlí stran lokalizovat 3 výlučně tuzemský, kdy Rhodští by právě trpěli nedostatkem, hladem a největší drahotou, a ten člověk by věděl, že z Alexandrie vyplulo několik kupců, neboť cestou spatřil lodi naložené obilím plout na Rhodos, měl by to říci Rhodským, či mlčet a prodat své zboží co nejdráž?“2 Podle Xxxxxx (nutno podotknout, že svůj názor vyslovil před více jak 20 lety, tedy v době, kdy informační technologie nebyly zdaleka na takovém vzestupu, na kterém jsou nyní) jsme svědky situace, kdy je uzavíráno stále více důležitých a pro některou ze stran mnohdy nebezpečných smluv, a tak je při jejich uzavírání nutné, aby strany disponovaly přesnými a pravdivými informacemi.3 Důkazem závažnosti sdělení určitých podstatných okolností druhé straně jsou mnohá zahraniční, ale i některá tuzemská soudní rozhodnutí. Předmětem sporů je totiž nezřídka náhrada újmy vzniklé z nedostatečného informování druhé strany. Přijetím občanského zákoníku byla v právním řádu České republiky zakotvena obecná informační povinnost stran jednajících o uzavření smlouvy. Tato povinnost byla systematicky zařazena mezi další ustanovení upravující v občanském zákoníku tzv.vnitrostátní spor do