Historický vývoj společné havárie. Princip společné havárie byl aplikován již zhruba v období 2000 let před naším letopočtem Féničany a Kartáginci v době antické. První písemné zmínky o používání principu společné havárie lze nalézt už v rhódském právu. Lex Rhodia de iactu byly později převzaty císařem Xxxxxxxxxxx do digestu, ale zanikly se zánikem Římské říše. Později se v podobě zvykové udržovaly v praxi evropských námořních mocností, již v 16. a 17. století lze například v německých, francouzských nebo švédských předpisech týkajících se námořní plavby a pojištění nalézt odkazy na společnou havárii. Ve Spojeném království lze poprvé nalézt termín „General Average“ v rozhodnutí soudce xxxxx Xxxxxxxx z roku 1799, ale v té době nebyla společná havárie stále ještě nijak kodifikována. Poprvé v roce 1864 byl na mezinárodním kongresu v Yorku schválen dokument jedenácti pravidel pro řešení společné havárie, který vešel do všeobecného povědomí jako Yorská pravidla. Následně v roce 1877 na konferenci v Antverpách bylo k jedenácti pravidlům z roku 1864 připojeno další a tato se začala nazývat Yorsko-antverpská pravidla. Pravidla byla následně modifikována, jejich poslední změna byla provedena v roce 2004. Yorsko-antverpská pravidla nepředstavují z právního pohledu žádnou mezinárodně závaznou úmluvu, ale stávají se základem pro smluvní ujednání stran při mezinárodní přepravě, a to jak v případě přepravy námořní, tak i vnitrozemské. Došlo-li při přepravě nákladu na lodi v průběhu námořní či vnitrozemské vodní přepravy ke vzniku škody, je nutno stanovit rozsah této škody a příspěvky jednotlivých stran na její krytí s ohledem na majetek, který byl ztracen a který naopak zachráněn. Řešení těchto otázek probíhá v tzv. dispašním (rozvrhovém) řízení, které představuje rozvrh příspěvků ze společné havárie. V rámci dispaše dochází k vyhlášení výsledků společné havárie a určení jejího rozsahu, tedy ke stanovení výčtu škod a jejich ocenění, jakož i k výpočtu příspěvků jednotlivých účastníků k jejich úhradě. Do aktiv dispašního řízení jsou zahrnuty zachráněné hodnoty, pasivní stránku pak tvoří souhrn škod, které mají být jednotlivým účastníkům nahrazeny, a to škody na lodi, nákladu, ztráta přepravného a další v rámci společného podniknutí vzniklé oběti. Podkladem pro výpočet náhrad, popřípadě příspěvků ve společné havárii jsou hodnoty platné v době a místě skončení společného podniknutí. Provozovatel lodi není oprávněn vydat náklad, pokud na něm vázne povinnost poskytnout příspěvek do společné havárie, dokud tak...
