ÚLOHA PROHLÁŠENÍ. Nezřídka budou v praxi součástí smlouvy o úvěru také takzvaná prohlášení („representations“) úvěrovaného. Prohlášeními rozumíme tvrzení o faktických nebo právních skutečnostech týkající se úvěrovaného, na něj navázaných entit, poskytovatelů zajištění a financovaném záměru, o kterých úvěrovaný současně říká, že jsou k momentu učinění prohlášení pravdivá, úplná a nezavádějící. Vedle prohlášení mohou být součástí smlouvy o úvěru také takzvané záruky („warranties“) úvěrovaného, které představují závazek, že úvěrovaný odškodní úvěrujícího stanoveným způsobem, pokud dojde k určitým vyjmenovaným okolnostem, případně že jejich naplnění je považováno za porušení smlouvy o úvěru. Z tohoto popisu plyne základní rozdíl mezi nimi, tedy zatímco prohlášení mohou být učiněny pouze o skutečnostech přítomných či minulých, záruky budou zásadně mířit k budoucím událostem153. Prohlášení jako takové nejsou v českém soukromém hmotném právu nijak upraveny, přesto se tento institut využívá velmi často díky vlivu anglického práva v oblasti financování nebo fúzí a akvizic. V anglickém právu jsou oba zmíněné instituty upraveny zvláštním zákonem o nepravdivých prohlášeních z roku 1967 („Misrepresentation Act 1967“), který reagoval na neoptimální tamní dřívější pojetí, kdy na jedné straně nepravdivost prohlášení zakládala právo úvěrujícího od smlouvy odstoupit s účinky ex tunc, ale neumožňovala náhradu jimi způsobené škody, neboť jako taková nebyla brána jako přímá povinnost, a záruky na druhé straně sloužily pouze k odškodnění úvěrujícího, který ale neměl právo pro jejich naplnění také přistoupit k zesplatnění úvěru bez ohledu na jejich závažnost. Uvedený zákon tuto situaci upravil ve prospěch úvěrujícího, ale současně také stanovil jasně daná pravidla v jakých případech a v jaké výši lze požadovat náhradu nebo zesplatnit podkladový vztah154.
