Mezinárodní kupní smlouva ve vztahu ke spotřebiteli

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Xxx. Xxxxx Xxxxxxxxxx

Mezinárodní kupní smlouva ve vztahu ke spotřebiteli

Rigorózní práce

Konzultant: xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc. Katedra: obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 9. června 2014

Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, že všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a že předkládaná rigorózní práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne

Xxx. Xxxxx Xxxxxxxxxx

Na tomto místě bych ráda poděkovala vážené paní xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc. za odborné vedení, cenné rady a laskavý přístup při vypracovávání této práce. Dále xxxx chtěla poděkovat rodině, přátelům a kolegům za vytrvalou a vstřícnou podporu během studia.

Obsah

Seznam použitých zkratek 1

Úvod 2

1. Pojem kupní smlouvy 4

1.1 Vymezení kupní smlouvy v českém právu 5

1.2 Vnímání kupní smlouvy v mezinárodním kontextu 7

Kvalifikační znaky kupní smlouvy podle Nařízení Řím I 8

Kvalifikační znaky kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy 10

Kvalifikační znaky kupní smlouvy podle Návrhu CESL 12

1.3 Shrnutí 14

2. Mezinárodní prvek v kupní smlouvě 15

2.1 Subjektivní a objektivní hlediska 19

Subjektivní hledisko 19

Objektivní hledisko 23

2.2 Pojem mezinárodní kupní smlouvy ve vztahu ke spotřebiteli 24

3. Způsoby úpravy poměrů z mezinárodní kupní smlouvy 26

3.1 Přímá metoda 28

3.2 Kolizní metoda 32

Věcné normy mezinárodního práva soukromého 33

3.3 Volba práva 35

3.4 Shrnutí 38

4. Spotřebitel 40

4.1 Důvody vedoucí k ochraně spotřebitele 42

Informační asymetrie 43

Predátorské chování 44

4.2 Vývoj ochrany spotřebitele v evropském právu 46

4.3 Vymezení pojmu spotřebitel 51

Vymezení pojmu spotřebitel v českém právu 51

Vymezení pojmu spotřebitel podle Nařízení Řím I 53

Vymezení pojmu spotřebitel podle Vídeňské úmluvy 55

Vymezení pojmu spotřebitel podle Návrhu CESL 56

Shrnutí 58

5. Vídeňská úmluva 60

5.1 Působnost Vídeňské úmluvy ve vztahu ke spotřebiteli 63

6. Římská úmluva 68

6.1 Působnost Římské úmluvy ve vztahu ke spotřebiteli 70

6.2 Spotřebitelské aspekty volby práva 73

6.3 Určení rozhodného práva 76

7. Nařízení Řím I 78

7.1 Působnost Nařízení Řím I ve vztahu ke spotřebiteli 81

7.2 Spotřebitelské aspekty volby práva 88

7.3 Určení rozhodného práva 91

8. Návrh CESL 92

8.1 Vývoj evropského smluvního práva ve vztahu k Návrhu CESL 94

8.2 Východiska Návrhu CESL 97

8.3 Povaha a koncepce Návrhu CESL 99

8.4 Působnost Návrhu CESL 106

Věcná působnost 106

Osobní působnost 109

Přeshraniční smlouvy ve vztahu ke spotřebiteli 110

8.5 Vztah mezi Návrhem CESL a Nařízením Řím I 112

9. Zákon o MPS 115

9.1 Působnost Zákona o MPS ve vztahu ke spotřebiteli 117

Závěr 119

Seznam literatury a pramenů 122

Monografie a učebnice 122

Odborné články tištěné, příspěvky ve sborníku 127

Elektronicky dostupné odborné články 132

Soudní rozhodnutí 133

Další prameny 134

Resumé 136

Seznam použitých zkratek

Starý občanský zákoník Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění

pozdějších předpisů

Občanský zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Obchodní zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů

Starý ZMPS Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a

procesním, ve znění pozdějších předpisů

Zákon o MPS Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém Vídeňská úmluva Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží Římská úmluva Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Nařízení Řím I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008

o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Nařízení Brusel I Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o soudní příslušnosti a

uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních

Nařízení Brusel I bis Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)

č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

Návrh CESL Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné

evropské právní úpravě prodeje, KOM (2011) 635 v konečném znění

Úvod

Ochrana spotřebitele patří bezesporu k otázkám, které se dotýkají problematiky mezinárodního práva soukromého napříč právem hmotným, procesním i kolizním. Jako taková je však akcentována teprve od poměrně nedávné doby. To s sebou nese přirozeně i vznik okruhů, které právo dosud zcela uspokojivě neupravuje a jež nejen v právní teorii, ale i v aplikační praxi, vyvolává dílčí otázky.

Ve vztahu k mezinárodní kupní smlouvě na poli mezinárodního obchodního styku dosud dominovali především profesionální obchodníci

„obchodující ve velkém“ a pozornost zákonodárců na všech úrovních se proto zaměřovala zejména na tyto subjekty. Nicméně, rozvoj mezinárodního obchodu na úrovni poskytování zboží a služeb přímo koncovým konzumentům, který dnes již rovněž tvoří jeho významnou část, naštěstí přiměl zákonodárce, aby svoji aktivitu projevili i v této sféře. Spotřebitel je však z povahy věci tzv. slabší smluvní stranou, jíž je třeba určitým způsobem „chránit“. Ochranu spotřebitele jakožto slabší smluvní strany lze spatřovat v určitých okruzích, kdy lze shrnout jejich jednotlivé zaměření na ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitele, ochranu ekonomických zájmů spotřebitele, informovanost spotřebitele, kompenzaci negativních událostí spojených se sjednaným kontraktem (náhrada škod apod.) a v neposlední řadě i ochranu spotřebitele v rámci následného soudního procesu.

Téma předkládané práce „Mezinárodní kupní smlouva ve vztahu ke spotřebiteli“ jsem si zvolila právě pro jeho aktuálnost a zvláštní postavení v rámci předmětu mezinárodního práva soukromého. Problematikou mezinárodní kupní smlouvy jsem se přitom zabývala i v předešlé diplomové práci1, z níž zčásti vychází i tato práce, která předešlou práci podstatně prohlubuje a rozšiřuje.

1 Viz XXXXXXXXXX, Xxxxx. Mezinárodní kupní smlouva. Diplomová práce. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 2012. Vedoucí práce xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc.

V kontextu výše uvedeného a vyzdvižení specifik postavení spotřebitele proto bylo účelné zahrnout vedle jiných výkladů podaných v tematickém rámci této práce v omezené míře i výklad týkající se některých atributů spotřebitele ve vztahu k jemu poskytované zvýšené ochraně. Jedná se pak především

o atributy ekonomické a sociální, které se projevují ve vztahu k mezinárodní kupní smlouvě (a to ať již okolnostem jejího sjednávání, tak následného plnění a trvání), jíž je spotřebitel smluvní stranou.

Sama systematika této práce se pak rozvíjí od obecných výkladů týkajících se samotného vymezení pojmu kupní smlouvy, mezinárodní kupní smlouvy, spotřebitele, metod úpravy právních poměrů vznikajících z mezinárodní kupní smlouvy včetně hodnocení jejich základních pozitiv a negativ ve vztahu ke spotřebiteli a výkladu týkajícího se vývoje ochrany spotřebitele v evropském právu, až po konkrétní výklady konkrétních jednotlivých ustanovení vybraných právních předpisů. Těmito předpisy, majícími relevanci k mezinárodní kupní smlouvě a spotřebiteli (a tím i tematickému zaměření této práce), jsou Římská úmluva, Nařízení Řím I, Návrh CESL a v neposlední řadě i Zákon o MPS.

Vzhledem k tomu, že na aplikační praxi má stále intenzivnější vliv výklad právních předpisů podaný ze strany národních i nadnárodních soudů, nelze se ani v této práci vyhnout zmínkám o judikatuře a jejím vlivu na mezinárodní kupní smlouvu. V rámci příslušných kapitol této práce jsou proto jednotlivé relevantní judikáty uvedeny.

Cílem této práce je pak zejména osvětlit rozdíly ve vnímání spotřebitele a spotřebitelské ochrany v jednotlivých oblastech mezinárodního práva soukromého a zmapovat, jak na ně reagují konkrétní právní instrumenty právě v případě mezinárodní kupní smlouvy. Z tohoto se přirozeně odvíjí i použitá metodika, kdy mezi hlavní a rozhodující přístupy použité z mé strany patří přístup analytický a komparativní.

1. Pojem kupní smlouvy

Kupní smlouva je v soukromoprávní oblasti jedním z nejvýznamnějších a nejpoužívanějších institutů závazkového práva. Vzhledem uvedenému je tak vhodné zabývat se v prvé řadě definicí tohoto pojmu, byť s dílčími níže uvedenými omezeními, vyplývajícími z prakticky každé definice jakéhokoliv právního pojmu.

Ekonomickým cílem kupní smlouvy je, aby si subjekt, který pociťuje nedostatek určité věci, takovou věc opatřil od jiného subjektu, který s touto věcí disponuje. Základní a již z dob římského práva pocházející definice charakterizuje kupní smlouvu jako smlouvu o výměně věci za peníze2, přičemž v rámci tohoto smluvního typu bylo přípustné i to, aby si smluvní strany sjednaly vedlejší plnění jiného druhu3.

Právní regulace kupní smlouvy v průběhu doby prodělala významný vývoj. Právě s ohledem na častou užívanost institutu kupní smlouvy v praxi lze ve shodě s řadou autorů4 bez dalšího konstatovat, že v současné době je téměř ve všech právních oblastech institut kupní smlouvy upraven příslušnými právními normami v rámci národních právních řádů.

2 Jedná se o tzv. emptio-venditio, neboli smlouvu trhovou.

3 URFUS, Xxxxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXX a Xxxxxxx XXXXX. Římské právo. Praha: C. H. Xxxx, 1995, str. 251 a násl.

4 Viz např. XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN

o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 13.

1.1 Vymezení kupní smlouvy v českém právu

Charakteristickými znaky5, které kupní smlouvu obecně odlišují od ostatních smluvních typů, je skutečnost, že se jedná o smlouvu úplatnou, jež směřuje k převodu vlastnického práva. Úplatností se smlouva kupní odlišuje od smlouvy darovací či smlouvy směnné, převodem vlastnického práva pak od smlouvy nájemní či smlouvy o dílo6.

V platném českém právu obsahuje legální definici kupní smlouvy ustanovení § 2079 Občanského zákoníku, podle něhož: „Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.“ Zakotvením tohoto ustanovení došlo k faktickému i právnímu sjednocení dosavadní úpravy kupní smlouvy – do doby účinnosti Občanského zákoníku totiž definici kupní smlouvy obsahovaly jak Starý občanský zákoník, tak Obchodní zákoník7.

Dualismus úpravy kupní smlouvy v českém právním prostředí vycházel z tzv. duality soukromého práva promítnuté do samostatné kodifikace občanského a obchodního práva. Řada Evropských států však z praktických důvodů začala tyto zdvojené úpravy postupně odstraňovat (např. Švýcarsko, Itálie, Nizozemsko aj.)8. Český zákonodárce se tedy při rekodifikaci soukromého práva nechal inspirovat právě těmito moderními tendencemi a v Občanském zákonku je důsledně zohlednil. Z hlediska mezinárodního práva

5 ŠVESTKA, Xxxx, Xxxx XXXXXX, Xxxxx XXXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Občanský zákoník: komentář. Praha: C. H.Beck, 2009, str. 1555.

6 Předmětem smlouvy darovací je bezúplatný převod práva, v případě smlouvy směnné jedna strana kontraktu za převáděnou věc poskytuje druhé straně jiné než peněžité plnění. U smlouvy nájemní pak dochází pouze k dočasnému převodu užívacích práv k věci. Xxxxxxx o dílo je specifická tím, že jejím předmětem (hospodářskou kauzou) je primární vytvoření nové věci a teprve následný převod vlastnického práva k této věci.

7 V případě Starého občanského zákoníku se jednalo o ustanovení § 588, v případě Obchodního zákoníku šlo o ustanovení § 409. Ačkoliv se obě ustanovení použitím jazykových prostředků lišila jen mírně a významově se tak ve své podstatě kryla, dopady aplikace Starého občanského zákoníku nebo Obchodního zákoníku měly na konkrétní právní vztah následný nemalý vliv.

8 XXXXX, Xxxxx. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, str. 811.

soukromého lze tento fakt hodnotit v zásadě kladně, neboť se tím do značné míry eliminovalo riziko excesů, ke kterým mohlo docházet např. ze strany cizích soudů (a bohužel nejen jich) při aplikaci Starého občanského zákoníku, resp. Obchodního zákoníku, jakožto předpisů rozhodného práva9.

Český právní řád upravuje i další typy kupních smluv, které jsou charakteristické zvláštním předmětem převodu (předmětem koupě). Takovou smlouvou je např. smlouva o koupi závodu10. Pro účely této práce a vzhledem k jejímu obecnějšímu zaměření by bylo nadbytečné, abych se těmito zvláštními typy smluv hlouběji zabývala, neboť zpravidla podléhají speciální právní úpravě i v předpisech mezinárodního práva soukromého, resp. s relevancí ve vztahu ke spotřebiteli se s nimi prakticky nelze setkat.

Z výše citované dikce ustanovení § 2079 Občanského zákoníku a s odkazem na výše řečené tak vyplývá, že v českém právu obecně lze za pojmové znaky kupní smlouvy považovat označení prodávajícího, označení kupujícího, předmět koupě, sjednání peněžité kupní ceny, závazek prodávajícího dodat předmět koupě, závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k předmětu koupě a závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu. V zásadě shodné definiční znaky kupní smlouvy se mimo jiné vyskytují i dalších právních úpravách různých evropských států11.

9 V souvislosti s tím považuji za vhodné podotknout, že řešení otázek, zda konkrétní (nejen kupní) smlouva bude podřízena režimu starého občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku, činilo problémy mnohdy i tuzemským soudům. Více k tomu viz např. DĚDIČ, Xxx, Xxxx, XXXX. Bis de Eadem re aneb dvakrát o tomtéž (a pokaždé jinak). Právní rádce, 2008, č. 11; nebo XXXX, Xxxx. Kdy použít obchodní zákoník a kdy jen občanský I. Právní rádce, 2007, č. 12; nebo XXXX, Xxxx. Kdy použít obchodní zákoník a kdy jen občanský II. Právní rádce, 2008, č. 1.

10 Smlouva o koupi závodu je jako zvláštní typ upravena ustanoveními § 2175 an. Občanského zákoníku.

11 Srov. např. ustanovení § 929 německého občanského zákoníku (Bürgerlichen Gesetzbuch, zkr. BGB).

1.2 Vnímání kupní smlouvy v mezinárodním kontextu

Ačkoliv řada předpisů mezinárodního práva soukromého s pojmem kupní smlouva pracuje, jeho definici bychom v nich hledali marně12. Ve vztahu k této práci navíc není relevantní jakákoliv kupní smlouva, ale pouze mezinárodní kupní smlouva.

Definovat pojem mezinárodní kupní smlouvy (resp. mezinárodní spotřebitelské kupní smlouvy) je poměrně komplikované, neboť nelze vycházet z jejího čistě národního pojetí. Jednotlivé definice kupní smlouvy se totiž mohou v každém národním právu nacházet s dílčími zvláštnostmi a odchylkami13.

Jako specifický sjednocující prvek v sobě však mezinárodní kupní smlouva (na rozdíl od kupní smlouvy jako takové) obsahuje tu skutečnost, že ve svém určitém prvku má vztah k zahraničí. Právě prostřednictvím tohoto vztahu se pak dostává i do vztahu k určitému cizímu státu a jeho (z tuzemského hlediska cizímu) právu. Teorie i zákonná terminologie soukromoprávní vztahy mající vztah k zahraničí shodně označují jako soukromoprávní vztahy (poměry) s mezinárodním prvkem14. Problematikou výskytu mezinárodního prvku v právním poměru se zaobírám především ve druhé kapitole této práce, proto se jí na tomto místě nebudu hlouběji zabývat.

S ohledem na skutečnost, že vymezení kvalifikačních znaků kupní smlouvy v předpisech mezinárodního práva soukromého ve své nejobecnější rovině chybí, je nutné jednotlivé znaky kupní smlouvy dovozovat až z dílčích ustanovení konkrétních právních předpisů. Pro účely této kapitoly vycházím

12 Např. Zákon o MPS již s pojmem kupní smlouva neoperuje vůbec a řadí ji obecně pod ustanovení dílu 3 Hlavy XI Zákona o MPS upravující smlouvy. Starý ZMPS kupní smlouvu zmiňoval v rámci ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) v souvislosti s určováním rozhodného práva, samostatnou definici však také neobsahoval. K tomuto považuji vhodné poznamenat, že Zákon o MPS obecně nevychází z přístupu Starého ZMPS, který v ustanovení §10 předkládal demonstrativní výčet principů pro jednotlivé smluvní typy, u nichž se tyto měly použít v případě absence volby rozhodného práva smluvními stranami. Zákon o MPS stanovuje jednotné pravidlo vesměs pro všechny smluvní typy.

13 XXXXXXXXX, Xxxxx. Kolizněprávní ochrana spotřebitele v právu ES. Právník. 2008, č. 4, str. 429.

14 K pojmu mezinárodní prvek blíže viz XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 17.

ze srovnání kvalifikačních znaků mezinárodní kupní smlouvy tak, jak je možné jejich dovození v rámci výkladu Nařízení Řím I, Vídeňské úmluvy a Návrhu CESL.

Kvalifikační znaky kupní smlouvy podle Nařízení Řím I

Nařízení Řím I v ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. a) výslovně zmiňuje kupní smlouvu ve vztahu k určení rozhodného práva v případě neexistence jeho volby smluvními stranami15. Samotnou vyčerpávající definici (jak je mj. uvedeno i výše) však neobsahuje.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie platí, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a působnosti neodkazuje výslovně na právo členských států, musí být vykládáno v celé Evropské unii autonomním a jednotným způsobem. Tento výklad musí zohledňovat kontext ustanovení a cíle sledované dotčenou právní úpravou16. Je rovněž nasnadě, že v rámci výkladu právního předpisu Evropské unie musí soudce při takové kvalifikaci postupovat autonomně, v co nejvyšší míře abstraktně, leč stále v duchu nadnárodních (komunitárních) měřítek a v souladu s výkladem Soudního dvora Evropské unie17.

Bělohlávek18 výslovně hovoří o tom, že je třeba přistoupit k tzv. kolizní kvalifikaci smluvního typu, kdy „… musí soud zapomenout na svou vlastní hmotněprávní úpravu smluvního práva a smluvní typologie. Pro potřeby kolizní kvalifikace tak český soud nemůže použít ani občanský zákoník …“. S tímto

15 K této problematice více viz sedmá kapitola této práce.

16 Viz Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. září 2000 ve věci C-287/98, Lucemburské velkovévodství proti Xxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxx Xxxxxxx a Xxxxxx Xxxxxxx, anebo rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. března 2003 ve věci C-40/01, Ansul BV proti Ajax Brandbeveiliging BV.

17 K tomu mj. ve významné míře slouží institut předběžných otázek, které mohou (v některých případech dokonce musejí) soudy členských států Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie v souladu s ustanovením čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předkládat.

18 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. I. díl. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 700.

názorem nelze než souhlasit, neboť aplikace národního právního předpisu by vždy nemusela vést k výsledku v souladu s unijní úpravou.

Xxxxxxx tedy zůstává, jakým způsobem má soudce postupovat za situace, kdy je pro jeho další postup ve věci (v řešeném případě pro určení rozhodného práva podle Nařízení Řím I) nutné konkrétní právní poměr podřadit pod konkrétní smluvní typ.

Klíčem k řešení nastíněné otázky se zdá být bod 17 odůvodnění Nařízení Řím I, který stanovuje, že pojem „prodej zboží“ by měl být vykládán stejným způsobem jako při použití čl. 5 Nařízení Brusel I19. Ačkoliv je v určitém směru Nařízení Brusel I konkrétnější (jeho čl. 5 v souvislosti prodejem zboží hovoří výslovně o „dodání zboží“), ani v něm výslednou definici pojmu „prodej zboží“ nenalezneme. I v tomto případě však panuje shoda na tom, že výklad pojmu

„kupní smlouva“ by měl být soudem prováděn autonomně, nezávisle na národním právu a co nejšíře20.

Z dostupné rozhodovací a aplikační praxe v zásadě vyplývá, že kolizní kvalifikace kupní smlouvy soudům členských států Evropské unie obecně problém nečiní21 a že za kupní smlouvu v souladu s výše uvedeným považují smlouvu, kterou se jedna smluvní strana zavazuje dodat druhé smluvní straně plnění ve formě zboží a poskytnout vlastnictví k tomuto zboží, přičemž druhá smluvní strana se zavazuje za toto plnění poskytnout sjednanou úplatu. Obdobnou definici proto lze považovat i za definici kupní smlouvy podle Nařízení Řím I.

Ve vztahu k výše uvedenému je však vhodné doplnit, že i při zachování požadavku na co nejširší a abstraktní výklad pojmu „kupní smlouva“ by

19 Resp. čl. 7 Nařízení Brusel I bis, které nahrazuje Nařízení Brusel I a vstupuje v platnost

10. ledna 2015. K převodu odkazů na zrušené nařízení Brusel I slouží přehledná srovnávací tabulka v Příloze III nařízení Brusel I bis.

20 XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX a Xxxxxxx-Xxxx XXXXX XXXXXXXX. Brussels I regulation. 2. vydání. München: Sellier. European Law Publishers, c2012, str. 144.

21 Viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. prosince 2013 ve věci C-116

/12 Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx a další proti Elliniko Dimosio; dále rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. prosince 2012 ve věci C-670/11, Etablissement national des produits de l'agriculture et de la mer (FranceAgriMer) proti Vinifrance SA, nebo rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. června 2011 ve spojených věcech C-65/09 (Gebr. Weber GmbH proti Xxxxxx Xxxxxxx) a C-87/09 (Xxxxxx Xxxx proti Medianess Electronics GmbH).

ve vztahu k ní měl být vždy přítomen prvek převodu vlastnického práva ke zboží. Domnívám se totiž, že právě tento charakteristický znak je jedním ze základních ukazatelů odlišujících smlouvy kupní od smluv jiných, např. od smluv nájemních22.

Kvalifikační znaky kupní smlouvy podle Vídeňské úmluvy

Pojem „kupní smlouva“ zmiňuje Vídeňská úmluva již ve svém úvodním ustanovení čl. 1, konkrétně v jeho odst. 1, kterým upravuje svoji věcnou působnost23. Na rozdíl od citovaného Nařízení Řím I (resp. Brusel I) se však v případě Vídeňské úmluvy domnívám, že kvalifikační znaky kupní smlouvy lze bez dalšího odvodit přímo z jejích ustanovení, zejména pak z ustanovení čl. 30 a čl. 53 Vídeňské úmluvy. K takovému dovození lze dojít za pomoci vymezených základních povinnosti smluvních stran, přičemž obdobný názor zastává např. Schwenzer24 a Mistelis25.

Podle ustanovení čl. 30 Vídeňské úmluvy je prodávající „… povinen dodat zboží, předat jakékoliv doklady, které se k němu vztahují, a vlastnické právo ke zboží …“, přičemž podle ustanovení čl. 53 Vídeňské úmluvy je kupující povinen „… zaplatit za zboží kupní cenu a převzít dodávku …“.

Základními definičními znaky kupní smlouvy dovozenými pomocí citovaných ustanovení Vídeňské úmluvy tedy jsou povinnost prodávajícího dodat zboží a dokumenty s ním související a převést vlastnictví ke zboží na kupujícího, přičemž závazku prodávajícího následně odpovídá povinnost

22 Obdobně k tomu i XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX a Xxxxxxx-Xxxx XXXXX XXXXXXXX.

Brussels I regulation. 2. vydání. München: Sellier. European Law Publishers, c2012, str. 145.

23 Srov. čl. 1 odst. 1 Vídeňské úmluvy: „Tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech …“.

24 SCHWENZER, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 31.

25 UN convention on contracts for the International Sale of Goods (CISG). Editor Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx X Xxxxxxxx, Xxxxx del Xxxxx Xxxxxxx Viscasillas. München: C. H. Xxxx, 2011, str. 29.

kupujícího zboží převzít a zaplatit za ně kupní cenu. Schwenzer26 k tomu dále uvádí, že: „Smlouvy o koupi ve smyslu Vídeňské úmluvy jsou tedy reciproční smlouvy zaměřené na výměnu zboží proti ,ceně´27.“

Ačkoliv z textu Vídeňské úmluvy nevyplývá přímý příkaz, jsem toho názoru, že kupní cena by jakožto protihodnota věcného plnění měla být výlučně peněžitá. V prvé řadě tak lze dovozovat z ustanovení čl. 55 Vídeňské úmluvy28, který v případě, že si smluvní strany výslovně nebo alespoň nepřímo nestanoví kupní cenu či smlouva neobsahuje ustanovení umožňující její určení, stanovuje domněnku, že si smluvní strany určily kupní cenu odpovídající kupní ceně, která se všeobecně účtovala v době uzavírání smlouvy za takové zboží29.

Dále považuji za nutné vycházet ze skutečnosti, že v právní teorii je široce uznáváno, že pod pojem kupní smlouva ve smyslu Vídeňské úmluvy nespadají tzv. barterové obchody a že Vídeňská úmluva se na tyto typy kontraktů nevztahuje30. Protiplnění dodávce zboží ve smyslu kupní smlouvy by proto dle mého názoru mělo být chápáno jako plnění peněžité.

Někteří autoři31 pak ve vztahu k Vídeňské úmluvě s odkazem na ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy uvádějí, že za „… mezinárodní kupní smlouvu nepovažují takové kupní smlouvy, které jsou uzavírány mimo rámec mezinárodního obchodu, především takové smlouvy, které se týkají koupě zboží pro osobní potřebu kupujícího … aby bylo možno považovat kupní smlouvu za mezinárodní, musí mít i ´mezinárodně obchodní charakter´“. Domnívám se, však že vzhledem k současnému vymezení a chápání

26 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 31

27 „Contracts of sale in the sense of CISG are thus reciprocal contacts directed at the exchange of goods against the price.“

28 Jsem si však vědoma možné výhrady vzhledem k dalšímu obratu v ustanovení čl. 55 Vídeňské úmluvy ve znění: „… pokud neprojevily jinou vůli …“, které z něj činí ustanovení jasně dispozitivní.

29 Srov. ustanovení čl. 55 Vídeňské úmluvy. Navíc se domnívám, že za současného vývoje, jakého mezinárodní obchodní styk dosáhl, by připuštění jiné varianty znamenalo krok zpět a připuštění návratu k období naturální směny.

30 XXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx X. XXXXXXXX a Xxxxx del XXXXX XXXXXXX VISCACILLAS. UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG): commentary. München: C. H. Xxxx, c2011, str. 29.

31 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN

o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 19.

pojmu „mezinárodnosti kupní smlouvy“ je takový restriktivní výklad v zásadě nedůvodný32.

V souvislosti s vymezením mezinárodní kupní smlouvy v kontextu Vídeňské úmluvy považuji za účelné připomenout její ustanovení čl. 3 odst. 1. Citované ustanovení nepřímo vymezuje kupní smlouvu tak, jak ji rozumí pro své potřeby, vůči smlouvám v českém právním řádu kvalifikovaným jako smlouvy

o dílo, když stanovuje, že: „Smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, se považují za smlouvy o koupi zboží, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení.“ Na toto ustanovení navazuje odst. 2 téhož článku, které stanovuje, že Vídeňská úmluva: „… se nepoužije na smlouvy, v nichž převažující část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb.“ Odlišující hlediska Vídeňskou úmluvou předložená ale nejsou bohužel zcela přesná33, leč samotného dovození kvalifikačních znaků kupní smlouvy podle ustanovení čl. 30 a čl. 53 Vídeňské úmluvy se sama

o sobě nedotýkají.

Kvalifikační znaky kupní smlouvy podle Návrhu CESL

Jediným předpisem ze všech tří (resp. čtyř) výše uvedených, obsahujícím explicitní definici kupní smlouvy, je Návrh CESL.

Zmíněná definice se nachází v ustanovení čl. 2 písm. k) Návrhu CESL a kupní smlouvou se podle ní rozumí: „… jakákoliv smlouva, na základě níž obchodník („prodávající“) převádí nebo se zavazuje k tomu, že převede svá vlastnická práva ke zboží na jinou osobu („kupujícího“), a kupující se zavazuje

32 A to i s ohledem na věcnou působnost Vídeňské úmluvy.

33 Více k tomu viz XXXXXXXXXX, Xxxxx. Mezinárodní kupní smlouva. Diplomová práce. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 2012, str. 59.

k tomu, že zaplatí kupní cenu …“34. Domnívám se, že Návrhem CESL předkládaná definice splňuje všechny požadavky na to, aby ji bylo možné považovat za obecnou definici kupní smlouvy v rámci mezinárodního práva soukromého.

Definice podle čl. 2 písm. k) Návrhu CESL je především dostatečně široká. Zahrnuje totiž všechny znaky kupní smlouvy35 tak, jak je obvykle pojímají národní právní řády i nadnárodní výklad Soudního dvora Evropské unie (k tomu více viz výklad v této kapitole, konkrétně její podkapitole Kvalifikační znaky kupní smlouvy podle Nařízení Řím I). Považuji za nutné podotknout, že Návrh CESL zakotvuje i další definice pojmů, které mají relevanci právě k osvětlení významu pojmu „kupní smlouva“. Jedná se zejména o ustanovení čl. 2 písm. a) Návrhu CESL, podle kterého se za smlouvu považuje dohoda směřující k tomu, aby z ní vyplývaly povinnosti nebo jiné právní účinky, a ustanovení čl. 2 písm. i), podle nějž je cenou peněžní částka, která má být zaplacena za prodané zboží36.

Definice podle čl. 2 písm. k) Návrhu CESL ve spojení s dalšími (zejména výše citovanými) definicemi je rovněž dostatečně abstraktní, zachovává však limity pro to, aby pod pojem kupní smlouva v definovaném smyslu nemohly být ani při extenzivním výkladu zahrnovány jiné typy smluv – např. právě barterové obchody, klasická směna, nájem věci apod. Pozitivně lze pak hodnotit i to, že Návrh CESL jako kupní cenu vnímá výlučně peněžité plnění a nenechává tak dle mého názoru prostor k jiným úvahám.

34 „…‘sales contract’ means any contract under which the trader ('the seller') transfers or undertakes to transfer the ownership of the goods to another person ('the buyer'), and the buyer pays or undertakes to pay the price thereof“.

35 Těmito znaky jsou: převod vlastnického práva k věci z jedné smluvní strany na druhou a závazek jedné smluvní strany zaplatit za tento převod cenu druhé smluvní straně.

36 Čl. 2 písm. a) Návrhu CESL: „… ‘contract’ means an agreement intended to give rise to obligations or other legal effects“ a čl. 2 písm. i) Návrhu CESL: „…'price’ means money that is due in exchange for goods sold …“.

1.3 Shrnutí

Domnívám se, že zejména na úrovni unijní právní úpravy bylo vhodné příslušnou definici pojmu „kupní smlouva“ zavést37. Ačkoliv absence vyčerpávající definice kupní smlouvy v mezinárodním právu nečiní větší problém, vzhledem k požadavku na co nejvyšší míru právní jistoty smluvních stran (který je ve vztahu ke spotřebiteli jakožto dotčené smluvní straně o to naléhavější), se však domnívám, že by se v případě závazného zavedení příslušné definice jednalo o postup obecně správný. Připouštím však, že na takový krok by mohlo být pohlíženo jako na zavádějící nadbytečnou kazuistickou právní úpravu.

Nelze však na druhou stranu opomínat, že národním hmotněprávním úpravám kupní smlouvy lze přisoudit jen váhu komparativní, jež se může v rozhodování konkrétního soudu odrážet. Nicméně definiční sílu pojmu „kupní smlouva“ či „prodej zboží“ národním hmotněprávním úpravám v žádném případě nelze v rámci nadnárodního chápání přiznat. Jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, samotné právní předpisy mezinárodního práva soukromého definici pojmu kupní smlouvy obsahují jen zřídka.

Pokud tedy v této práci nadále používám pojem „kupní smlouva“, rozumí se tím vzhledem k výše poskytnutému výkladu taková dohoda smluvních stran, kterou se jedna strana smlouvy (prodávající) zavazuje druhé smluvní straně (kupujícímu) dodat zboží, za které se kupující zavazuje zaplatit prodávajícímu peněžitou kupní cenu.

37 Cestou k tomu by mohl být právě Návrh CESL, byť jsem si vědoma „limitace“ aplikovatelnosti této definice ve vztahu k působnosti daného předpisu. Nelze však na druhou stranu ani vyloučit, že od definice v Návrhu CESL by se následně mohla odvíjet i budoucí judikatura Soudního dvora Evropské unie.

2. Mezinárodní prvek v kupní smlouvě

Jak již bylo řečeno výše, ve vztahu k této práci není relevantní jakákoliv kupní smlouva, ale pouze mezinárodní kupní smlouva. V odborné literatuře se pojem „mezinárodní kupní smlouva“ používá promiskue s pojmem „mezinárodní koupě zboží“, přičemž oba tyto pojmy jsou teorií shodně považovány za rovnocenné38.

Například slovník českého práva39 definuje mezinárodní kupní smlouvu jako: „… kupní smlouvu uzavíranou v mezinárodním obchodním styku mezi soukromoprávními subjekty (právnickými nebo fyzickými osobami), kdy prodávající a kupující mají své sídlo, místo podnikání nebo bydliště na území různých států“.

Jako specifický prvek v sobě mezinárodní kupní smlouva oproti kupní smlouvě v čistě vnitrostátním pojetí nese tu vlastnost, že ve svém určitém prvku má vztah k zahraničí. Dochází tak k přesahu významu takové smlouvy, díky kterému se smlouva dostává do vztahu k určitému cizímu státu a jeho (z tuzemského hlediska cizímu) právu.

Právní teorie40 i zákonná terminologie41 soukromoprávní poměry mající vztah k zahraničí shodně označují jako soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem.

Mezinárodní prvek být může v konkrétním právním poměru představován v podobě různých faktorů a nemusí být dokonce na první pohled zřejmý42. K užívání samotného pojmu „mezinárodní prvek“ má Kučera43 sice jisté

38 Např. XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN

o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 14.

39 XXXXX, Xxxxxx. Slovník českého práva. I. díl. Praha: Linde, 2002, str. 603.

40 K pojmu mezinárodní prvek blíže viz XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 17.

41 Viz ustanovení § 1 odst. 1 Zákona o MPS.

42 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2013, str. 5.

43 Srov. XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 17. Xxxxxx polemizuje zejména s vhodností (výstižností) používaných výrazů.

výhrady, nicméně v souladu se zavedenou právní terminologií jej pro další výklad budu používat v nezměněné podobě.

Po provedení generalizace konkrétních poměrů, v nichž se mezinárodní prvek vyskytuje, lze konstatovat, že mezinárodní prvek je v právním poměru dán tehdy, jestliže je vztah k zahraničí založen u subjektu právního poměru nebo skutečnosti právně významné pro vznik a existenci tohoto právního poměru, předmětu právního poměru nebo pokud jde o právní poměr jinak související či závislý na právním poměru hlavním řídícím se cizím právem44.

U subjektu právního poměru bude vztah k zahraničí založen především tehdy, jestliže tento subjekt bude cizím státním příslušníkem, jeho bydliště či místo obvyklého pobytu (u fyzické osoby) či sídlo (u právnické osoby) se bude nacházet v zahraničí nebo jestliže byla příslušná právnická osoba založena podle zahraničního práva.

Skutečnost právně významná pro vznik a existenci právního poměru bude zakládat vztah k zahraničí v případě, že k této skutečnosti má dojít právě v zahraničí. Může se přitom jednat jak o právní úkon konkrétní osoby, tak o právní událost (např. v zahraničí má dojít ke splnění smlouvy, v zahraničí došlo k porušení závazku).

V případě předmětu právního poměru (ve smyslu nepřímého předmětu právního poměru, tedy objektu právního poměru) může vztah k zahraničí založit zejména skutečnost, že se tento předmět bude v zahraničí nacházet nebo bude na zahraničí jiným způsobem vázán.

Uvedený výčet okolností zakládajících vztah k zahraničí odpovídá shodnému vyjádření většiny tuzemských autorů45, Xxxxxxxxxx jej však považuje za poměrně úzké a nedostatečné46. Lze přisvědčit názoru tohoto autora, že

44 Tamtéž, str. 18.

45 Viz např. zmíněná XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2013, str. 5 nebo XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 18.

46 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 150.

v závazkových právních poměrech v souvislosti s eskalujícími globalizačními tendencemi může na první pohled takové vymezení působit úzce, nicméně se nedomnívám, že (i vzhledem ke stále se prohlubujícímu trendu rozšiřujícího výkladu) by zohlednění mezinárodního prvku za předpokladu aplikace výše uvedených kritérií v aplikační praxi měla činit potíže.

Další související otázkou je však relevance mezinárodního prvku pro daný právní poměr. Mezinárodní prvek totiž může být u právního poměru sice dán, ale nemusí být dostatečně intenzivní – nemusí konkrétní právní poměr ovlivňovat do té míry, že jej bude nutné brát v úvahu. Posouzení okolnosti, zda mezinárodní prvek v právním poměru není zanedbatelný, bude záležet na konkrétním subjektu, který toto posouzení bude provádět47.

Domnívám se, že v případech rozhodování ne zcela jasných případů (co se týče nezanedbatelnosti existence mezinárodního prvku) by příslušný subjekt měl vycházet zejména z očekávání stran a v zájmu zachování jejich právní jistoty. Nemělo by docházet k situacím, že s konkrétním případem bude zacházeno jako s poměrem s mezinárodním prvkem, a to zejména tam, kde by se toto vzhledem k okolnostem jevilo jako zjevně nepřiměřené. Přikláním se proto k požadavku na racionální posouzení okolností, zda v konkrétním poměru je mezinárodní prvek dán či nikoliv, a považuji za žádoucí, aby byl posuzován s co nejvyšší mírou subjektivně.

Nemělo by však na druhou stranu docházet ani k situacím, kdy restriktivní výklad praxe povede k závěru, že mezinárodní prvek je v daném právním poměru irelevantní. Motivem takového přístupu může být zejména snaha odvrátit případnou aplikaci tuzemského či jiného práva, jak uvádí např. i Pauknerová48. V praxi by se mohlo např. jednat o případy, kdy při samotném sjednávání kontraktu byl mezinárodní prvek ve vztahu zcela

47 Srov. XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 18.

48 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2013, str. 5.

jasně dán, v průběhu jeho plnění ale následně ztratil svoji váhu či úplně vymizel49.

Závěrem lze konstatovat, že v případě mezinárodní kupní smlouvy bude mezinárodním prvek dán nejčastěji u jejích subjektů a objektu.

V případě vymezování pojmu mezinárodní kupní smlouvy však právní teorie nepracuje pouze s pojmem mezinárodní prvek, ale i s tzv. subjektivním a objektivním hlediskem50.

49 Více k této problematice a nástinu jejího řešení viz podkapitoly Subjektivní hledisko a Objektivní hledisko uvedené v rámci této kapitoly.

50 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN

o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 14.

2.1 Subjektivní a objektivní hlediska

Subjektivní hledisko

Subjektivní hledisko spočívá v tom, že smluvní strany, mezi nimiž dochází k uzavření kupní smlouvy, nemají bydliště, sídlo, popř. místo podnikání, na území jednoho státu. Nebývá však považováno za relevantní, jakou mají smluvní strany státní příslušnost51.

Významným kladem tohoto určujícího hlediska je jeho určitost a nepochybnost. Bydliště, sídlo, popř. místo podnikání je poměrně stabilní prvek, který navíc spojuje charakter kupní smlouvy s její základní ekonomickou podstatou – jedná se o místo, ve kterém se obvykle soustřeďuje ekonomická aktivita příslušné smluvní strany a s nímž je tato smluvní strana těsněji spojena. Proto jej navíc lze považovat za poměrně dobře určitelný ukazatel. Subjektivní hledisko je nadto poměrně široké díky tomu, že zahrnuje i místo podnikání, čímž se pamatuje i na případy, kdy má smluvní strana bydliště či sídlo na území jednoho státu, ale svoji faktickou činnost vyvíjí na území jiného státu.

Při aplikaci subjektivního hlediska jakožto jednoho z hodnotících kritérií, zda v daném poměru mezinárodní prvek je dán či není, však mohou nastat problémy.

První z nich může nastat v případě, kdy dojde ke změně bydliště, sídla, popř. místa podnikání jedné nebo dokonce obou smluvních stran. Tato změna může mít konsekvence v takovém rozsahu, že po příslušném právním hodnocení bude nutné konstatovat, že subjektivní hledisko z právního poměru

51 Takový přístup dle mého názoru plně reflektuje skutečnost, že subjekty právních poměru jsou v současné době značně mobilní, a umožňuje svým prostřednictvím zohlednit i jiná, zejména sociálně-integrační hlediska případu. Dlužno podotknout, že uvolnění kritéria státní příslušnosti jako hraničního určovatele má starší kořeny; více viz XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 14.

zcela vymizelo52. Proces sjednávání kupní smlouvy může trvat delší dobu, přičemž během této doby nelze smluvním stranám ve změně jejich momentálního umístění bránit. Zásadní otázkou tedy zůstává zejména to, ve kterém okamžiku je bydliště, sídlo, popř. místo podnikání smluvních stran rozhodující53.

Podle mého názoru je bydliště, sídlo, popř. místo podnikání smluvních stran o existenci či neexistenci subjektivního hlediska (a tím i o tom, zda se jedná nebo nejedná o mezinárodní kupní smlouvu) rozhodující teprve v okamžiku, ve kterém se smlouva stává platně uzavřenou.

Fixace posouzení relevance konkrétního místa až na okamžik účinnosti smlouvy by totiž s sebou ve vztahu ke smluvním stranám nesla značnou právní nejistotu. Ke změně bydliště, sídla, popř. místa podnikání smluvní strany by totiž mohlo dojít v době mezi platností a účinností příslušné kupní smlouvy. Smluvní strany by tak platně vstoupily do poměru s mezinárodním prvkem, který by se teprve následně v důsledku s ním bezprostředně nesouvisející právní skutečnosti (změny místa bydliště, sídla, popř. podnikání) přeměnil na poměr čistě vnitrostátní.

Připuštěním výše uvedeného, totiž že zánikem subjektivního hlediska poté, co byla smlouva platně uzavřena, a smluvní strany očekávaly, že se jejich poměr bude řídit konkrétním předpisem aplikovatelným na mezinárodní kupní smlouvu, by dle mého názoru došlo k nedůvodnému restriktivnímu posouzení skutečnosti, zda je mezinárodní prvek v tomto poměru dostatečně relevantní, či není.

52 Typicky půjde o případ, kdy jedna smluvní strana změní své bydliště, sídlo, popř. místo podnikání a přestěhuje jej do státu, ve kterém má své bydliště, sídlo, popř. místo podnikání i druhá smluvní strana. V úvahu samozřejmě přichází i varianta, že se přestěhují obě smluvní strany do téhož státu. Ať tak či onak, následkem obojího dojde k zániku vztahu k zahraničí na straně subjektů.

53 Zcela stranou mj. ponechávám fakt, že tato otázka má význam i pro určení rozhodného práva, které se může se změnou bydliště, sídla, popř. místa podnikání smluvní strany změnit také.

Kalenský ovšem poukazuje na to, že doba uzavření smlouvy je obtížně definovatelný pojem54. Důvodem této obtíže může být zejména to, že v některých právních řádech je ke vzniku smlouvy požadováno pouze odeslání přijetí návrhu na uzavření smlouvy, kdežto v jiných právních řádech se vyžaduje i to, aby se o přijetí návrhu adresát dozvěděl55. Ačkoliv by v praxi nemělo stranám činit problémy dokázat dobu odeslání návrhu, při dokazování doby jeho přijetí, resp. seznámení se sním, by se smluvní strany mohly dostat do důkazní nouze. Faktickým prvkem, o který by dle mého názoru bylo v praxi možné opřít tvrzení o okamžiku uzavření smlouvy, by mohlo být uvedení data v písemné smlouvě právě jako data uzavření xxxxxxx00.

Další problém při posuzování subjektivního hlediska může nastat za situace, že jedna smluvní strana má své bydliště, sídlo, popř. místo podnikání na více místech, přičemž jedno z nich se může nacházet na i území téhož státu, na němž se nachází bydliště, sídlo, popř. místo podnikání druhé smluvní strany. Mezinárodní prvek by tak mohl být do určité míry relativizován, resp. považován za zanedbatelný.

V tomto případě se jako možné východisko nabízí určení obvyklého bydliště, sídla, popř. místa podnikání.

Například Nařízení Řím I v bodu 39 odůvodnění výslovně uvádí, že:

„Z důvodu právní jistoty by mělo být jasně vymezeno obvyklé bydliště, zejména v případě obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob.“ a k tomu v ustanovení čl. 19 odst. 1 právě ve vtahu k právnickým osobám výslovně upravuje, že: „Pro účely tohoto nařízení se za obvyklé bydliště obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby považuje místo jejich ústřední správy. Za obvyklé bydliště fyzické osoby, která jedná při výkonu své

54 XXXXXXXX, Xxxxx. Obligační statut kupní smlouvy v mezinárodním obchodním styku. Praha: ČSAV, 1960, str. 262.

55 Problematikou uzavírání smluv se zabývá např. Xxxxx Xxxxxx Viz. XXXXXX, Xxxxx.

Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx, 2008, str. 135.

56 Jsem si ale plně vědoma i nedostatků, které tento přístup má - strany mohou písemnou smlouvu antedatovat nebo ji mohou uzavřít v ústní formě. Z obdobného přístupu k řešení nastíněného problému (zvolení okamžiku uzavření smlouvy jako rozhodného kritéria) však navzdory tomuto nedostatku vychází např. i Nařízení Řím I, srov. ustanovení čl. 19 odst. 3 Nařízení Řím I.

podnikatelské činnosti, se považuje její hlavní místo podnikání.“ a v ustanovení čl. 19 odst. 2 ve vztahu k pobočce aj.: „Je-li smlouva uzavřena prostřednictvím pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny nebo pokud podle smlouvy musí být plnění poskytnuto takovou pobočkou, zastoupením nebo provozovnou, považuje se za obvyklé sídlo místo, ve kterém se nachází pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna“.

Ve vztahu ke spotřebiteli však Nařízení Řím I žádnou definici obvyklého bydliště nepředkládá. Požadovanou obvyklost však lze odvozovat od nejrůznějších ukazatelů. Jako nejrelevantnějšími se dle mého názoru jeví vzájemná kombinace posouzení reálné fyzické přítomnosti na území daného státu, sociální integrace osoby do prostředí daného státu a tzv. subjektivní složka57. Na druhou stranu lze pozitivně hodnotit (byť s výše uvedenými omezeními), že Nařízení Řím I alespoň výslovně váže relevanci hlediska obvyklého pobytu na okamžik uzavření smlouvy58.

Dále např. Vídeňská úmluva v ustanovení čl. 10 písm. a) stanovuje, že:

„v případech, kdy strana má více míst podnikání, je rozhodující místo podnikání, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění.“ Toto hledisko však lze s ohledem ke svému jazykovému vyjádření, resp. požadavku na provádění podnikatelské činnosti, považovat za aplikovatelné pouze ve vztahu k podnikateli jakožto osobě provádějící podnikání.

Domnívám se však, že připuštěním analogické aplikace ve vztahu ke spotřebiteli jakožto osobě neprovádějící podnikatelskou činnost by toto kritérium bylo přípustné navázat ne na místo podnikání (neboť to spotřebitel z povahy věci nemá), ale na obvyklé bydliště spotřebitele.

57Problematikou kritéria obvyklosti bydliště, resp. pobytu osob, v mezinárodním právu soukromém se zabývá např. XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. 1. vydání. Praha: Leges, 2013. Se závěry této autorky pak v zásadě souhlasím, proto v dalších podrobnostech odkazuji na citovanou publikaci.

58 Viz čl. 19 odst. 3 Nařízení Řím I.

Objektivní hledisko

Za tzv. objektivní hledisko je považován transport zboží z jednoho státu do druhého. Xxxxx tvrdí, že: „Za mezinárodní kupní smlouvu se budou považovat i takové kupní smlouvy, které byly uzavřeny mezi osobami, majícími sídlo nebo, bydliště, popř. místo podnikání, na území téhož státu, ale zboží, které je předmětem takové smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavření smlouvy, do jiného místa, ležícího na území jiného státu.59“. Xxxxx tedy samotný předmět plnění považuje za významnou součást prvků kupní smlouvy i z hlediska jejího uznání za mezinárodní kupní smlouvu.60

Považuji však za nutné zdůraznit, že v dnešní době již bylo ve většině předpisů regulujících mezinárodní kupní smlouvu od požadavku existence objektivního hlediska (i jako čistě doplňkového) upuštěno a že tyto předpisy stanovují jako rozhodující pouze subjektivní hledisko. Tento krok považuji za vhodný a odpovídající současným trendům mezinárodního práva soukromého v oblasti závazkových vztahů.

S ohledem na to, že mnoho prodávajících má sklady aj. prostory sloužící k distribuci spotřebitelem kupovaného zboží ve státě, kam jejich ekonomické zaměření cílí, by řada kupních smluv nemohla být pro nesplnění požadavku na naplnění objektivního hlediska uznána za mezinárodní kupní smlouvy. Nestalo by se tak však proto, že by mezinárodní prvek v daném právním poměru chyběl nebo že by nebyl dostatečně relevantní, ale pouze z toho důvodu, že daný zahraniční prodávající má svůj „mezičlánek“ představovaný např. distribučním centrem ve státě, v němž se nachází spotřebitel, a odeslání zboží z jednoho státu do druhého proto není nutné.

59 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN

o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999, str. 15.

00 Xxxxxx, xxx. 15.

2.2 Pojem mezinárodní kupní smlouvy ve vztahu ke spotřebiteli

Podle Kandy61 by k objektivnímu a subjektivnímu hledisku při posuzování kupní smlouvy jako mezinárodní mělo přistupovat ještě další hledisko. Toto hledisko by mělo tkvět v tom, že cílem dané kupní smlouvy by nemělo být, aby kupující předmět koupě získal do svého vlastnictví za účelem vlastní spotřeby, ale aby kupující předmět koupě dále prodal nebo jinak obchodně využil.

Lze usuzovat, že při formulaci tohoto kritéria Xxxxx vychází především ze znění ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy, který stanovuje, že Vídeňská úmluva se nepoužije na koupi zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti. Někteří autoři62 pak uvádějí, že se jedná souhrnně o vyloučení aplikace na spotřebitelské smlouvy.

Lze tedy zcela oprávněně usuzovat, že část teorie práva mezinárodního obchodu (představovaná např. právě Kandou) vnímá mezinárodní kupní smlouvu poměrně úzce – zpravidla jako smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají v okamžiku platného uzavření smlouvy bydliště, sídlo, popř. místo podnikání na území téhož státu, a zároveň však jako smlouvu, kterou kupující nezískává předmět koupě pro výhradní potřebu svou, rodiny nebo domácnosti. Můžeme hovořit i o pojetí „mezinárodní kupní smlouvy v užším smyslu“, neboť důsledně vzato, mezinárodní kupní smlouvou bude každá smlouva, která obsahuje mezinárodní prvek.

Řada přímých i kolizních národních i mezinárodních předpisů pak upravuje otázky týkající se spotřebitelských (nejen) kupních smluv vzhledem k jejich specifičnosti odděleně63 či se tyto předpisy z povahy své úpravy aplikují

61 XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. (Úmluva OSN

o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). 1.vydání. Praha: Linde, 1999, str. 15.

62 Např. Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx, viz ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu., Praha: ASPI, 2006, str. 260.

63 Viz např. Nařízení Řím I v ustanovení čl. 6. Detailní rozbor příslušných ustanovení konkrétních předpisů je další náplní této práce, a proto se jimi na tomto místě blíže nezabývám a odkazuji na výklad obsažený v následujících kapitolách, zejména kapitolách pět až devět.

primárně na vztahy mezi obchodníky. Vycházejí při tom z koncepce, že je spotřebiteli jakožto tzv. slabší smluvní straně ve smluvním vztahu s profesionálním obchodníkem třeba poskytnout určitou zvláštní ochranu.

Pokud tedy v rámci této práce používám pojem „mezinárodní kupní smlouva“, používám jej nikoliv ve výše nastíněném „užším smyslu“, ale v jejím co nejobecnějším a nejširším možném pojetí.

3. Způsoby úpravy poměrů z mezinárodní kupní smlouvy

Jak již bylo uvedeno v rámci výkladu předchozí kapitoly, mezinárodní kupní smlouva je oproti čistě vnitrostátní kupní smlouvě specifická faktem, že se dostává do vztahu k určitému cizímu státu. Tím do určité míry dochází ke konfliktu právních řádů takto dotčených států, který je nutné řešit prostřednictvím předem stanovených pravidel64. Aby se dosáhlo co nejširšího přijetí a užívání pravidel řešících konflikty mezi právními řády, domnívám se, že by tato pravidla měla být sjednávána především v rámci mezinárodní spolupráce.

I když má mezinárodní kupní smlouva v důsledku existence mezinárodního prvku mezinárodní povahu, jedná se tradičně o kontrakt spadající do oblasti soukromého práva. Na mezinárodní kupní smlouvu jakožto soukromoprávní poměr spadající do oblasti mezinárodního práva soukromého proto nelze aplikovat normy mezinárodního práva veřejného65 a postupovat při řešení konfliktů právních řádů podle norem určených pro řešení konfliktů mezi subjekty mezinárodního práva veřejného.

Ve shodě s řadou autorů považuji za nezbytné odmítnout představu, že by se pro soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem měly v daném státě zásadně, bez jakékoliv změny, používat právní normy, které se aplikují na čistě vnitrostátní vztahy. Např. Xxxxxx to odůvodňuje tím, že: „Takový přístup k úpravě vztahů s mezinárodním prvkem by byl nežádoucí. Vedl by … k nespravedlivým důsledkům pro účastníky; … narušoval by jejich právní jistotu,

64 Lze uvažovat o „pozitivním“ konfliktu, kdy by se na daný právní poměr měla vztahovat právní úprava více nebo všech dotčených právních řádů, ale i o „negativním“ konfliktu, kdy by se na daný právní vztah teoreticky neměla vztahovat právní úprava řádu žádného z dotčených států.

65 Mezinárodní právo veřejné upravuje poměry mezi státy a dalšími subjekty mezinárodního práva veřejného (např. vládními mezinárodními organizacemi apod.). Smluvní stranou mezinárodní kupní smlouvy mohou být samozřejmě i tyto subjekty, pokud ale tomu tak je, vystupují ve vztazích s ní spojených jako soukromoprávní subjekty.

neboť v případě sporu by rozhodnutí o jejich právech a povinnostech záleželo na tom, ve kterém státě by se rozhodovalo66“.

Pokud se tedy v soukromoprávním vztahu vyskytuje mezinárodní prvek, je nutné provést výběr či určení příslušného aplikovatelného právního řádu – rozhodného práva – kterým se bude poměr mezi smluvními stranami řídit. Z tohoto důvodu se soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem upravují tzv. zvláštními metodami úpravy.

V současnosti jsou v právních řádech jednotlivých států zpravidla obsaženy dva základní způsoby úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem (a tedy i mezinárodní kupní smlouvy). Jedná se o tzv. metodu přímou a metodu kolizní. Jednotlivé předpisy mezinárodního práva soukromého pak zpravidla ve formě více či méně úplného kodexu shrnují normy charakteristické pro příslušné metody67. Uvedené metody dále doplňuje možnost, aby si smluvní strany rozhodné právo zvolily (tedy provedly tzv. volbu práva).

Vedle výše zmíněných způsobů úpravy vztahů (nejen) z mezinárodní kupní smlouvy akceptuje mezinárodní praxe i další, tzv. specifické, prostředky vzniklé a používané pro úpravu poměrů mezi kupujícím a prodávajícím. Jde však o prostředky užívané především v rámci mezinárodního obchodu uskutečňovaného mezi obchodníky – profesionály. Ačkoliv nelze použití těchto prostředků předem a bez dalšího vyloučit i v případech, kdy je spotřebitel stranou (kupujícím) dotyčné kupní smlouvy, v praxi se s ním lze setkat bezesporu jen výjimečně68.

66 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 20.

67 Např. Nařízení Řím I je možno považovat za kodex tzv. unifikované kolizní úpravy smluvních závazkových vztahů s mezinárodním prvkem, Vídeňskou úmluvu za kodex přímých norem upravujících mezinárodní kupní smlouvu apod. Samozřejmě však předem nelze vyloučit, že se v jednom předpise objeví normy typické pro odlišné metody úpravy (např. ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy bývá označováno za tzv. kolizní ustanovení, viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1922.

68 Domnívám se proto, že by bylo nad rámec tematického zaměření této práce analyzovat jednotlivé specifické prostředky. V dalším výkladu se jimi proto nezabývám a odkazuji na výklad podaný jinými autory, např. XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX.

3.1 Přímá metoda

Přímá metoda úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem je charakteristická tím, že používá zvláštní normy, které mají hmotněprávní povahu. Tyto normy, které se aplikují pouze na soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem, mohou obsahovat buď úplnou, nebo dílčí úpravu práv a povinností plynoucích z daného právního poměru (ve vztahu k této práci tedy zejména úpravu mezinárodní kupní smlouvy). Teorie je tradičně označuje jako tzv. přímé normy mezinárodního práva soukromého69.

Přímé normy mezinárodního práva soukromého jsou charakteristické tím, že do jejich věcné působnosti spadají jen soukromoprávní poměry, v nichž se vyskytuje mezinárodní prvek, přičemž se jedná normy, které jsou ve velké většině mezinárodního původu70.

Úpravou poměrů s mezinárodním prvkem se však přímé normy odlišují např. od norem, které jsou rovněž mezinárodního původu, ale upravují práva a povinnosti účastníků ve vnitrostátních soukromoprávních poměrech71. Přímé normy nicméně stanovují práva a povinnosti smluvních stran bezprostředně a jako takové mají být proto také bez dalšího aplikovány.

Přímé normy, resp. mezinárodní smlouvy, v nichž jsou tyto přímé normy obsaženy, si mezi sebou sjednávají zpravidla státy za účelem odstranění rozdílů, které existují mezi jejich národními právními řády72. S ohledem na to, že jeden stát nemůže vnucovat druhému suverénnímu státu, aby tento aplikoval jeho právní úpravu, je třeba zdůraznit nutnost toho, aby státy byly motivovány přímé normy sjednávat a tyto pak odpovídajícím způsobem aplikovat. Takovou

Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008 či BONELL, Xxxxxxx Xxxxxxx. An international restatement of contract law: the UNIDROIT principles of international commercial contracts. Ardsley, N.Y.: Transnational Publishers, 2005. 69 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 41.

70 Tamtéž, str. 204.

71 Státy však zpravidla závazky z těchto smluv zakotvují do svého vnitrostátního zákonodárství tak, aby dotčené soukromoprávní subjekty nebyly nuceny čerpat dílčí pravidla z vysokého počtu mezinárodních pramenů.

72 Není neobvyklé, že se tak děje i na popud mezinárodních organizací sledujících ekonomickou či jinou hospodářskou spolupráci.

motivací může být zejména usnadnění či prohloubení mezinárodních hospodářských vztahů a nejen obchodních styků, ke kterým mezi státy (resp. obyvateli těchto států) dochází.

Po sjednání mezinárodní smlouvy obsahující přímé normy se pravidla v nich obsažená příslušnými prostředky, stanovenými ústavním právem konkrétního státu, stávají součástí národního právního řádu. Přímé normy přijaté takovým způsobem jsou tedy postaveny naroveň národním vnitrostátním normám a jako takové by je stát měl používat73.

Sjednání mezinárodní smlouvy obsahující přímé normy má ovšem svá pozitiva i negativa. Prvním pozitivem je skutečnost, že úprava vztahů mezi smluvními stranami konkrétní smlouvy se de facto stává jednotnou. Takovým způsobem lze významně omezit problémy spojené s otázkou možných rozdílů mezi vnitrostátními předpisy jednotlivých států, jejichž aplikace by jinak přišla v úvahu.

Dalším pozitivem aplikace přímých norem mezinárodního práva soukromého je, že se z pohledu adresátů těchto norem již nejedná o aplikaci cizího práva. Smluvní strany tak mají obvykle rozsáhlejší možnost seznámit se bez větších těžkostí s obsahem těchto norem. Díky tomu dochází k minimalizaci nákladů vynakládaných na komplikované zjišťování obsahu cizích norem (včetně obsahu jejich výkladu rozhodujícími soudy v praxi, neboť i ten ve značné míře ovlivňuje výsledky aplikace příslušné normy), které by na daný smluvní vztah mohly být eventuálně aplikovány74, resp. k vyrovnání těchto nákladů ve vztahu ke zjišťování obsahu „vlastního“ vnitrostátního, resp. národního, práva.

Jak nastiňuje předchozí odstavec, možný aplikační problém může nastat při řešení otázek interpretace jednotlivých ustanovení mezinárodní smlouvy obsahující přímé normy. V návaznosti na tuto problematiku tedy může nastat

73 Z této premisy pak vyplývá i skutečnost, že takovou přímou normu by měl použít i nesmluvní stát, více viz XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 217.

74 Problematice nákladů ve vztahu k právní nejistotě se věnuje např. Xxx Xxxxx. Viz. XXXXX, Xxx. The need for a European contract law: empirical and legal perspectives. Groningen: Europa Law Pub., 2005, str. 30.

potíž i v případě výkladu jednotlivých práv a povinností plynoucích z příslušného právního poměru – např. právě mezinárodní kupní smlouvy – soudem či obdobným orgánem, který rozhoduje spor z takové mezinárodní kupní smlouvy.

Neexistuje bohužel instituce, která by sjednocovala rozhodovací praxi soudů v jednotlivých otázkách mezinárodních kupních smluv, takže zcela závisí na příslušném národním soudu či jiném orgánu příslušnému k rozhodování, jak případné „sporné“ ustanovení vyloží. V rámci jednotlivých pramenů evropského mezinárodního práva soukromého je sice orgánem sjednocujícím výklad práva Soudní dvůr Evropské unie, i ten má ale jen omezené pravomoci75.

V potaz je nutné vzít i tzv. vnitřní meze přímé úpravy. Přímé normy zpravidla neupravují všechny otázky spojené s daným právním poměrem a naopak obsahují vymezení okruhů, na něž se nevztahují76. V rámci jednoho právního poměru tak může dojít k tomu, že se pro jeho jednotlivé prvky použije odlišná právní úprava77.

Aplikační obtíže mohou dále nastat za situace, kdy smluvní státy do mezinárodní smlouvy zakotví tzv. odpojovací klauzuli78. Odpojovací klauzule dávají smluvním státům mnohostranné mezinárodní smlouvy možnost uzavírat mezi sebou dohody, které v jejich vzájemných vztazích pozměňují původní dohodu a umožňují tak sjednání individuálních pravidel79. Uzavření takové

75 Pravomoci Soudního dvora Evropské unie jsou založeny prostřednictvím příslušných článků Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie a týkají se zejména výkladu pramenů evropského práva. Např. v případě Římské úmluvy sice došlo k tomu, že pravomoci k jejímu výkladu byly Soudnímu dvoru Evropské unie svěřeny, bez dalšího však nelze dovozovat obdobné pravomoci i v případě jiných mezinárodních instrumentů (zejména smluv – kupříkladu Vídeňské úmluvy – apod.).

76 Např. Vídeňská úmluva ustanovením čl. 4 písm. b) ze své věcné působnosti výslovně vylučuje účinky v jejím režimu uzavírané kupní smlouvy na vlastnické právo k prodávanému zboží. Takové účinky by proto bylo nutné posoudit podle jiného právního předpisu (např. jiné mezinárodní smlouvy upravující tyto otázky nebo podle právního předpisu rozhodného práva určeného na základě aplikovatelné kolizní normy).

77 Odlišnou právní úpravou v tomto případě rozumí odlišnost ve smyslu aplikace jediné přímé normy i ve smyslu původu a charakteru normy. K tomuto více viz XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 215.

78 Odpojovací klauzuli obsahuje např. Vídeňská úmluva v ustanovení čl. 90.

79 Odpojovacími klauzulemi se blíže zabývá např. Xxxxxx Xxxxxxxxxx. Viz. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Odpojovací klauzule v mezinárodních smlouvách a v evropském mezinárodním právu

dohody může ve svém důsledku znamenat oslabení unifikační schopnosti dané smlouvy a ve vztazích k ostatním států rozmělnění jejích účinků. Domnívám se, že sekundárním následkem je i rozmělnění účelu takové mezinárodní smlouvy obsahující přímé normy - koneční adresáti příslušných norem se mohou dostat do spleti výjimek a odlišností od základních pravidel, což je vzhledem k požadavku na právní jistotu a cílenou jednotu právních úprav značně nežádoucí.

Obdobný účinek může nastat rovněž za situace, kdy mezinárodní smlouva umožní smluvnímu státu vyslovit výhradu ke konkrétnímu ustanovení a tím pro uvedené smluvní vztahy např. vyloučit jeho aplikaci80. Smluvní strany z dotčených států se tudíž mohou i v tomto případě ocitnout v situaci, kdy teprve následně dojde ke zjištění, že jimi původně očekávaná úprava se na jejich právní poměr aplikovat nebude, a to právě z důvodu existence konkrétní výjimky.

Odpojovací klauzule a výhrady zakotvené v rámci mezinárodních smluv unifikujících normy mezinárodního práva soukromého z výše uvedených důvodů vnímám jako značně negativní jev, kterému by se mělo v praxi při sjednávání takových smluv předcházet. Státy by se měly v prvé řadě snažit nalézt co nejpřijatelnější věcný kompromis, aby se dílčích výjimek v konkrétních předpisech nacházelo co nejméně. Jsem si však na druhou stranu vědoma skutečnosti, že dosažení kompromisu na poli mezinárodního práva veřejného i soukromého je ze strany suverénních států, hájících především své vlastní zájmy, mnohdy velmi těžké. Přímé normy však přes všechny výše uvedené výhrady dle mého názoru zůstávají vzhledem ke své povaze nejúčinnějším prostředkem unifikace mezinárodního práva soukromého81.

soukromém. In: AUC: Pocta Xxxxxx Xxxxxxxx k 80. narozeninám. Praha: Karolinum, 2008, Iuridica, 1/2008, str. 89.

80 Viz např. čl. 92 a čl. 95 Vídeňské úmluvy.

81 Ve vztahu k tématu této práce pak považuji za nejrelevantnější unifikaci přímých norem mezinárodního práva soukromého Vídeňské úmluvu, které se věnuje i celá samostatná pátá kapitola.

3.2 Kolizní metoda

Vzhledem k tomu, že v případě mezinárodní kupní smlouvy je založen její vztah ke dvěma nebo i více státům, prostřednictvím nichž je sekundárně založen i vztah ke dvěma nebo více právním řádům, je nutné určit, podle kterého z dotčených právních řádů se poměry účastníků mezinárodní kupní smlouvy budou posuzovat82.

Pro určení tohoto rozhodného právního řádu se v právních řádech jednotlivých států vyskytují speciální normy označované teorií mezinárodního práva soukromého jako normy kolizní83. I způsob úpravy používající jako svého prostředku kolizních norem se proto označuje jako kolizní metoda.

Kolizní norma na rozdíl od normy přímé neobsahuje hmotněprávní úpravu daného právního poměru, ale pouze odkazuje na rozhodný právní řád jako celek. Teprve poté se pro řešení vyvstalých otázek použijí hmotněprávní normy, které obsahuje konkrétní kolizní normou určený právní řád.

Ve shodě se současnou teorií i praxí lze tedy hovořit o tom, že prostřednictvím kolizní metody se uskutečňuje pouze výběr rozhodného práva na základě tzv. kolizního kritéria. V případě mezinárodní kupní smlouvy lze konstatovat, že nejčastějším kolizním kritériem je místo obvyklého pobytu nebo bydliště fyzické osoby či sídlo právnické osoby84.

S odkazem na shora uvedené lze rovněž shrnout, že kolizní norma má de facto organizačně-technickou úlohu a omezuje se jen na dosažení kolizně správného řešení v případě kolize více právních řádů. Kolizní norma nijak nerozlišuje mezi svým a cizím právním řádem, popř. mezi jednotlivými, ze svého pohledu cizími, právními řády navzájem. Lze proto bez výhrad

82 To ovšem za předpokladu, že daný právní poměr není upraven přímými normami mezinárodního práva soukromého, více viz předchozí podkapitola.

83 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 23.

84 Ke kolizním kritériím více např. viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxx a Xxxxx XXXXXX. Medzinárodné právo súkromné. Praha: C. H. Xxxx, 2011, str.17.

souhlasit s názorem Kučery85, že kolizní norma zachází s dotčenými právními řády jako s navzájem sobě rovnými. Výhoda aplikace kolizních norem na institut mezinárodní kupní smlouvy pak spočívá v tom, že kolizní norma odkáže na jediný právní řád, který obsahuje vlastní komplexní hmotněprávní úpravu.

Použití kolizní normy v případě mezinárodní kupní smlouvy tedy bude znamenat určení rozhodného právního řádu, pomocí jehož hmotněprávních norem následně dojde ke stanovení konkrétních práv a povinností plynoucích smluvním stranám z mezinárodní kupní smlouvy. V souvislosti s tím však považuji za vhodné připomenout i otázku tzv. kvalifikačního problému, který souvisí s výkladem pojmů obsažených v kolizní normě86. Jeho řešení v určitých případech totiž může do jisté míry ovlivnit výběr rozhodného práva a tím i hodnocení posuzovaného právního poměru.

I kolizní normy postupem času, vývojem teorie a stále větším významem hospodářské spolupráce mezi státy podlehly trendu unifikace, a to jak ve formě mezinárodních smluv87, tak předpisů práva Evropské unie88. Rovněž v případě mezinárodních smluv unifikujících kolizní normy se setkáváme s problematikou odpojovacích klauzulí - k problémům s nimi spojenými pak lze uvést totéž, co již bylo řečeno u výkladu o přímých normách.

Věcné normy mezinárodního práva soukromého

V kontextu kolizní metody úpravy vztahů v mezinárodním právu soukromém a ve vztahu k dalšímu výkladu89 považuji za vhodné zmínit

85 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 23.

86 Bylo by však nadbytečné zabývat se pro potřeby této práce problematikou kvalifikačního problému a jeho řešení. V uvedeném tedy odkazuji např. na Kučerův výklad v: XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 141 an.

87 Např. významnou úmluvou unifikující kolizní normy a zároveň dotýkající se i mezinárodní kupní smlouvy je Římská úmluva.

88 Tímto předpisem je typicky Nařízení Řím I.

89 Zejména ve vztahu k výkladu týkajícímu se Návrhu CESL , jež je rozveden v osmé kapitole této práce.

na tomto místě i problematiku tzv. věcných norem mezinárodního práva soukromého.

Pod pojmem „věcná norma“ se z hlediska teorie mezinárodního práva soukromého rozumí taková právní úprava, která je určena výlučně či převážně pro úpravu určitých soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Tato právní úprava se však nepoužije na právní poměry, které spadají do rozsahu její věcné působnosti, bezprostředně, ale pouze tehdy, jestliže kolizní norma odkáže na právní řád, jehož je tato věcná norma součástí. Jedná se tedy o právní úpravu vnitrostátní povahy, která se uplatní pouze v případě soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem.

Věcné normy mezinárodního práva soukromého vzhledem k výše uvedenému tedy nemají charakter přímých norem, neboť k jejich finální aplikaci je nutné předchozí použití kolizní normy (resp. provedení výběru rozhodného práva na jejím základě). Sledují však obdobný cíl, totiž zvláštní úpravu vztahů s mezinárodním prvkem v rámci vnitrostátního práva.

3.3 Volba práva

Další metodou řešení otázek spojených s určením rozhodného práva soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem je volba práva. Volba práva spočívá v tom, že strany konkrétního soukromoprávního právního poměru s mezinárodním prvkem vzájemnou dohodou vyberou rozhodné právo, podle něhož se bude jejich právní poměr posuzovat a jímž se bude řídit výkon jejich práv a povinností plynoucích z tohoto poměru.

Obdobně jako v případě kolizní metody má volba práva pouze organizačně-technickou úlohu. Smluvní strany prostřednictvím ujednání o volbě práva primárně neupravují svá vzájemná práva a povinnosti – k tomu dochází teprve sekundárně, právě tím, že si smluvní strany zvolí rozhodné právo, které již samo obsahuje konkrétní hmotněprávní normy.

Řada předpisů mezinárodního práva soukromého, které se aplikují i v případě mezinárodní kupní smlouvy, stranám této smlouvy volbu rozhodného práva bez dalšího umožňuje90. Zpravidla se jedná o možnost volby práv neomezenou, tedy takovou, která umožňuje účastníkům právního poměru zvolit si jako rozhodné právo kterýkoliv právní řád91.

Ve vztahu ke spotřebiteli však mohou být v konkrétních předpisech mezinárodního práva soukromého stanovena jistá opatření, zohledňující tzv. slabší postavení spotřebitele a modifikující účinky provedené volby práva92. Domnívám se však, že tato opatření nelze vnímat jako omezení možnosti volby práva, neboť ta ve své podstatě zůstává zpravidla nedotčena. Smluvní strany mají navzdory dílčím limitům stále možnost, aby si v rámci stanovených

90 Volbu práva umožňuje Římská úmluva, Nařízení Řím I, i Zákon o MPS a de facto i Vídeňská úmluva.

91 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 133.

92 K postavení spotřebitele jako strany mezinárodní kupní smlouvy viz čtvrtá kapitola této práce. Ke konkrétním ustanovením modifikujícím účinky provedené volby práva viz výklad v kapitolách týkajících se příslušných právních předpisů.

mezí vybraly normy, které se jim jeví jako nejvýhodnější pro jejich závazkový právní poměr93.

Pokud však již smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy učiní volbu rozhodného práva, měly by zohlednit všechna ustanovení zvoleného právního řádu, protože ten se ve výsledku bude aplikovat jako celek.

Smluvní strany volbu práva činí nejčastěji prostřednictvím doložky, která je součástí mezinárodní kupní smlouvy, lze však připustit i případy, kdy je volba práva učiněna implicitně. Řada autorů pak považuje za možnou takovou volbu práva v situaci, kdy smluvní strany ve smlouvě odkazují na určitý paragraf konkrétního vnitrostátního právního předpisu94. S uvedeným tvrzením lze v zásadě souhlasit, nicméně považuji za vhodné je jistým způsobem doplnit.

Dle mého názoru je při posuzování implicitní volby práva nutné posuzovat i charakter ustanovení, na které strany odkázaly. Pokud smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy odkázaly na obecné ustanovení, pod které de facto nebo i de iure lze zahrnout „komplexní“ úpravu závazků z této smlouvy, lze takové ustanovení považovat za implicitní volbu práva pro celý závazkový poměr (tedy souhrnně všechna práva povinnosti vznikající na základě tohoto právního poměru). Oproti tomu, pokud by bylo ve smlouvě odkázáno na ustanovení, které řeší jen konkrétní právo či povinnost smluvní strany plynoucí z mezinárodní kupní smlouvy, nelze tento postup považovat za volbu práva pro celý právní poměr, ale jen pro toto konkrétní právo či povinnost95.

Pokud provedením výše nastíněného posouzení lze dojít k závěru, že volba práva byla provedena jen pro konkrétní část právního poměru, pro ostatní části by dle mého názoru mělo dojít k určení práva obecným postupem (tedy

93 Což ostatně řada autorů vidí jako jeden z hlavních motivů volby práva, viz např. Xxxxxxxxx Xxxxxxxx in: BASEDOW, Xxxxxx x Xxxxxxxxx XXXX. An economic analysis of private international law. Tübingen: Xxxx Siebeck, c2006, str. 42.

94 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Xxxx, 2008, str. 222.

95 Uvedená nutnost citlivého posouzení dle mého názoru vystává o to naléhavěji v případech, kdy je smluvním stranám aplikovatelným právním předpisem umožněno, aby si zvolily právo rozhodné smlouvu pro celou nebo pouze pro její část. Tak je tomu např. v případě ustanovení čl. 3 odst. 1 věty poslední Římské úmluvy.

aplikací přímé normy, určením rozhodného práva prostřednictvím příslušné kolizní normy apod.).

Podle uvedeného pravidla by však mělo být postupováno v zásadě s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména by mělo být citlivě chráněno oprávněné očekávání slabší smluvní strany – spotřebitele. Nemělo by tedy smluvním stranám být vnucováno „jiné právo“, než jaké původně očekávaly a v jehož rámci při plnění smlouvy postupovaly96.

Domnívám se, že pro účely této práce je nadbytečné zabývat se hlouběji dalšími aspekty volby práva, proto je na tomto místě nerozvádím97. Pakliže je však ve vztahu ke konkrétním právním předpisům považují za relevantní, zabývám se jimi v rámci příslušné kapitoly.

96 Zachováno by však mělo být vyloučení tzv. hypotetické volby práva, kdy by soudce zjišťoval úmysl stran takovou volbu učinit, ke srovnání viz např. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Xxxx, 2013, str. 156.

97 Ve vztahu k Římské úmluvě a Nařízení Řím I lze v podrobnostech odkázat např. na BŘÍZA, Xxxx. Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě. Praha: C. H. Xxxx, 2012, str. 17.

3.4 Shrnutí

Z hlediska spotřebitele jakožto strany mezinárodní kupní smlouvy považuji za nejvhodnější a nejúčelnější metodu úpravy vztahů z této smlouvy metodu přímou.

Přímá metoda, zvláště jsou-li příslušné normy mezinárodního původu, poskytuje spotřebiteli přehled o pravidlech, která jsou ze své povahy na jeho práva a závazky aplikována přímo a bez dalšího. Odpadá tak nutnost zjišťování obsahu cizího práva a okolností jeho výkladu a aplikace cizími soudy. Spotřebitel má dle mého názoru k dispozici soubor norem „sobě vlastních“, které jsou mu snadno přístupné, jichž se a priori neobává a jejichž používání jej předem neodrazuje od toho, aby do určitého právního poměru vstoupil. I v případě přímých norem je však nutné spotřebitele nabádat k opatrnosti a obezřetnosti – důvodem je právě existence možných výjimek z pravidel (sjednaných třeba právě v rámci odpojovacích klauzulí či způsobených prostřednictvím výhrad k ustanovení mezinárodní smlouvy).

V případě kolizní metody se domnívám, že se spotřebitel – zejména právní laik – při zanedbání či podcenění příslušných kolizních kritérií může dostat do situace, kdy kolizní norma nakonec určí za rozhodné jiné právo, než jaké původně očekával. Sama kolizní norma totiž spotřebiteli žádnou představu o skutečném obsahu rozhodného práva neposkytuje. Ačkoliv, jak je již zmíněno výše, konkrétní předpisy mezinárodního práva soukromého pamatují na zesílenou ochranu spotřebitele, může tento pro spotřebitele „překvapivý výsledek“ být do značné míry fatální a otřást s jeho pocitem právní jistoty. Do budoucna navíc může taková zkušenost spotřebitele odradit od další kontraktace na poli mezinárodního práva soukromého98.

98 Což je již samo o sobě negativním dopadem, neboť může vést ke zbrzďování hospodářských interakcí a ekonomickému růstu.

Navzdory tomu, že volba práva je obecně považována za tradiční a autonomii vůle stran respektující institut99, může mít ve svém důsledku pro spotřebitele značně negativní dopady. Jeho silnější smluvní protistrana (zejména tedy obchodník) se bude přirozeně snažit přimět spotřebitele k volbě takového práva, které je z hlediska práv a povinností „výhodnější“ právě pro obchodníka. Volbou práva by tak za určitých okolností spotřebitel mohl

„sám sebe“ zbavit zvláštní ochrany, kterou mu jinak aplikovatelné právo poskytuje. Ačkoliv je např. ve vztahu k Římské úmluvě i Nařízení Řím I důvodné pozitivně kvitovat, že i při volbě práva oba tyto instrumenty pamatují na nutnost ochrany spotřebitele100, v nejobecnějším měřítku volbu práva za nejvhodnější a nejúčelnější metodu úpravy poměrů z mezinárodní kupní smlouvy uzavírané se spotřebitelem nepovažuji.

99 ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Závazky ze smluv a jejich právní režim: (se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu). 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 76.

100 K tomuto více viz šestá kapitola ve vztahu k Římské úmluvě a sedmá kapitola ve vztahu k Nařízení Řím I.

4. Spotřebitel

Pojem spotřebitel je (obdobně jako pojem kupní smlouva) ve vztahu k mezinárodnímu právu soukromému pojmem obecně složitě definovatelným. Uvedené se projevuje o to více, že pojem spotřebitele neoznačuje žádnou společenskou skupinu, ale tzv. sociální roli101. Ani v tomto případě navíc nelze vycházet z čistě národního pojetí spotřebitele, neboť jeho definice se může stát od státu lišit, a to někdy i v samotném vnitrostátním právu v průběhu doby102. Rovněž u jednotlivých předpisů mezinárodního práva soukromého však z jejich ustanovení lze obsah pojmu spotřebitel odvodit, popř. definici spotřebitele explicitně obsahují.

Xxxxxxx právnický slovník pod pojmem spotřebitel („Consumer“) rozumí jednotlivce, kteří jakožto spotřebitelé konečného produktu tento kupují, užívají a udržují, popř. s ním dále nakládají, a osoby kupující „… (nikoliv za účelem opětovného prodeje) jakéhokoliv spotřebního výrobku103“. Jak je patrné již z této nejobecnější definice, ve vztahu ke spotřebiteli jakožto kupujícímu se v daném právním poměru vždy vyskytují určitá specifika a odlišení od standardních kupujících.

S pojmem spotřebitel se neoddělitelně pojí i v právní praxi často používané spojení „spotřebitelská smlouva“. Spotřebitelskou smlouvou je

101 TICHÝ, Luboš. Spotřebitelská kupní smlouva a její vývoj v evropském a českém právu. in: TICHÝ, Xxxxx, Xxxxx XXXX. Praha: Centrum právní komparatistiky, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013.

102 Podobně tomu bylo v případě donedávna platného Starého občanského zákoníku, který definici spotřebitele obsahoval v ustanovení § 52 odst. 3. Tato definice zprvu zahrnovala jakoukoliv (tedy fyzickou i právnickou) osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Zákon č. 155/2010 Sb., který od 1. 8. 2010 novelizoval Starý občanský zákoník, však změnil definici spotřebitele v českém právu, a oproti úpravě účinné do 1. 8. 2010 ji zúžil pouze na fyzické osoby. Současná definice spotřebitele je obsažena v ustanovení § 419 Občanského zákoníku, k tomu více viz podkapitola Vymezení spotřebitele v českém právu uvedená ve čtvrté kapitole této práce.

103 BLACK, Xxxxx Xxxxxxxx. Blackův právnický slovník: ekonomické, právní a sociální aspekty.

1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993, str. 299.

taková smlouva, v níž je jednou ze smluvních stran spotřebitel104. Pro další výklad je vhodné zdůraznit, že spotřebitelská smlouva jako taková není individuálním smluvním typem. Nelze proto pojem „mezinárodní spotřebitelská smlouva“ zaměňovat a bez dalšího používat shodně s pojmem „mezinárodní kupní smlouva“. Spotřebitelskou smlouvou může být jakákoliv smlouva (smlouva o dílo, nájemní i smlouva inominátní apod.), nicméně právě přítomnost charakteristického prvku – spotřebitele jako smluvní strany – v této smlouvě z ní činí specifický institut.

104 Xxxxx XXXXX, Xxxxxxx., Xxx XXXXXXX. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In: XXXXXX, Xxx a Xxxxx XXXXX. Pocta Xxxxx Xxxxxxxx k 80. narozeninám.

1. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2005, str. 159.

4.1 Důvody vedoucí k ochraně spotřebitele

Jak bylo již řečeno výše, řada přímých i kolizních, národních i mezinárodních předpisů upravuje otázky týkající se spotřebitelských (nejen) kupních smluv vzhledem k jejich specifičnosti odděleně. Domnívám se, že v souvislosti s definicemi spotřebitele v následující kapitole je vhodné zmínit v této části práce některé atributy osoby spotřebitele ve vztahu k jemu poskytované zvýšené ochraně105. Ačkoliv se jedná vesměs o obecně aplikovatelné předpoklady, v rámci tematického zaměření této práce se v následující části zabývám zejména těmi atributy, které se projevují především se zřetelem k mezinárodní kupní smlouvě.

Skutečnost, že spotřebitele je nutné vnímat nejen z čistě právního úhlu pohledu, ilustruje např. i Blackův právnický slovník106, který u hesla „Spotřebitel“ mj. uvádí, že spotřebitelem je: „Člen široké vrstvy lidí, kteří jsou dotčeni cenovou politikou, finančními praktikami, kvalitou výrobků a služeb, informacemi o úvěruschopnosti, vymáháním pohledávek a jinými obchodními praktikami, a pro něž jsou vydávány … zákony o ochraně spotřebitele.“

Xxxxxx k tomu uvádí, že jednání spotřebitele je ovlivněno nejen jeho vnitřními hodnotami, ale také sociálními charakteristikami. Jako základy nebezpečí plynoucího pro spotřebitele z uzavíraných smluv vidí informační asymetrii, predátorské chování obchodníků a triky obchodníků107. K tomuto výčtu lze podle mého názoru doplnit i aspekt vyšší zkušenosti obchodníka na transakčním poli a jeho ekonomickou sílu. Zmíněné problematické okruhy však nelze v žádném případě vnímat izolovaně, neboť se v praxi v zásadě projevují ve své vzájemné souvislosti či kombinaci.

105 Řada z těchto atributů totiž přirozeně bezprostředně ovlivňuje zákonodárce při koncipování ochrany spotřebitele – a to jak zákonodárce na národní úrovni, tak zákonodárce na mezinárodní úrovni.

106 XXXXX, Xxxxx Xxxxxxxx. Blackův právnický slovník: ekonomické, právní a sociální aspekty.

1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993, str. 299.

107 XXXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, c2013, str. 49.

Informační asymetrie

Pod pojmem informační asymetrie se skrývá situace, kdy ekonomické subjekty na jedné straně trhu (potažmo smluvního vztahu) mají mnohem lepší informace než subjekty na druhé straně trhu. Informační asymetrii pak lze hodnotit z hlediska kvality, kvantity, rozsahu a dostupnosti informací108.

Ve vztahu ke kupní smlouvě má obchodník jakožto prodávající zpravidla k dispozici rozsáhlý, specializovaný, komplikovaný a detailní soubor informací

o prodávaném zboží, přičemž kupující se od něj dílčí informace (nejčastěji v souvislosti se sjednáváním výše kupní ceny) snaží získat. S ohledem na transakční náklady ale spotřebitel často nemá možnost či ekonomickou motivaci si tyto informace opatřit od třetí strany.

V praxi pak dochází k situacím, že vyhodnotí-li obchodník určité informace ve vztahu ke spotřebiteli jako negativní (např. potenciálně vedoucí k tomu, že spotřebitel kupní smlouvu neuzavře, popř. ji uzavře za podmínek méně výhodných pro obchodníka, a obchodník tak přijde o cílený zisk z této obchodní operace), jednoduše je spotřebiteli neposkytne. Spotřebitel tak může vstoupit do právního poměru za okolností, za jejichž předchozí vědomosti by z jeho strany k uzavření kupní smlouvy nedošlo, popř. došlo za zcela jiných podmínek109.

Ve vztahu ke smlouvám uzavíraným na dálku se informační asymetrie prohlubuje o to více, že spotřebitel jako kupující zboží zpravidla reálně fyzicky nevidí, nemůže si jej vjemově ověřit apod. V případě mezinárodní kupní smlouvy se pak lze ze strany spotřebitele setkat i s neznalostí zahraničních poměrů, cizího práva a nezřídka i neznalostí jazykovou.

Zamezení či alespoň zmírnění negativních dopadů výše uvedených atributů je dle mého názoru možné prostřednictvím stanovení okruhů základní

108 Srov. XXXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, c2013, str. 99.

109 Nedochází přitom ke klamání spotřebitele – nejsou mu poskytovány lživé informace – ani k jednání v omylu v právním slova smyslu.

spotřebitelské informovanosti, která by ve vztahu k mezinárodní kupní smlouvě měla zahrnovat i aspekty spojené s existencí mezinárodního prvku v daném právním poměru. Tyto informační kruhy by měl na své náklady sdělovat spotřebiteli právě obchodník, a to již v rámci samotného jednání o uzavření příslušné mezinárodní kupní smlouvy.

Na druhou stranu však přirozeně nelze požadovat, aby jednotlivé informační povinnosti uložené obchodníkovi byly příliš kazuistické či podrobné. Tím by jejich prostřednictvím docházelo k nežádoucími neúměrnému zatěžování obchodníků. Lze však dle mého názoru vycházet z konceptu

„rámcového poučení“, které by obchodník měl odpovídajícím způsobem ke konkrétnímu dotazu spotřebitele upřesnit a případně podat spotřebiteli doplňující informace.

Predátorské chování

Predátorským chováním lze rozumět jednání obchodníka, které není zákonem zakázané, nicméně ve vztahu k určitým skupinám subjektům (např. spotřebitelům) je obecně považováno za jednání nemorální a nespravedlivé. Ondřej110 predátorské chování vymezuje zejména v závislosti na spotřebitelském úvěrování, nicméně aspekty obsáhlosti a srozumitelnosti smluvní dokumentace předkládané spotřebiteli, sankcí a zajištění lze aplikovat i v případě mezinárodní kupní smlouvy.

Obsáhlost a srozumitelnost smluvní dokumentace, kterou je nutné posuzovat i ve vztahu k její právní a stylistické formulaci a ve vztahu k jazykové vybavenosti spotřebitele, do značné míry ovlivňuje schopnosti spotřebitele jako strany kupní smlouvy orientovat se ve smluvních podmínkách111.

110 XXXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, c2013, str. 101.

111 Z jistého úhlu pohledu lze považovat za nežádoucí právě i příliš podrobné plnění informační povinnosti obchodníka.

Rovněž sjednání vysokých sankcí za sebemenší porušení smluvních podmínek je obecně vnímáno jako predátorská praktika.

Vidina dalších transakčních nákladů spojených s vyhledáním právní či jiné odborné konzultace112 ale mnohdy spotřebitele vede k tomu, že podstoupí rizika, o nichž v daný okamžik nemá ani tušení, a smlouvu uzavře. V dané oblasti však neshledávám reálný prostor pro ingerenci prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů, a tím spíše i předpisů mezinárodního práva soukromého. Právní regulace uvedeného by totiž dle mého názoru vedla k až přílišnému omezování smluvní volnosti. Jedinou cestou je tak apelovat na koncové spotřebitele a všeobecnou osvětou zamezovat negativním dopadům, které s sebou predátorské praktiky nesou.

Co se zvláštní kategorie tzv. triků obchodníků113 týče, jsem toho názoru, že spíše než o samostatnou kategorii se jedná o další typizované predátorské praktiky, byť spojené zejména s marketingovými praktikami. Platí pro ně tedy to samé, co bylo řečeno již výše.

112 Které jsou ve vztahu k cizímu právu zpravidla mnohem vyšší než k tuzemskému právu apod.

113 Xxxxxxx tak, jak je uvádí Xxxxxx, viz XXXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, c2013 str. 105.

4.2 Vývoj ochrany spotřebitele v evropském právu

Ačkoliv byl pojem ochrana spotřebitele do relativně nedávné doby mezinárodnímu právu soukromému v podstatě cizí, v současné době patří k nejdiskutovanější a nejaktuálnějším tématům soukromého práva vůbec. Ve vztahu k České republice nelze nezmínit, že na minimalizaci mezinárodního obchodu na úrovni koncových příjemců – spotřebitelů – se podepsalo zejména politické klima. Teprve s jeho změnou na konci 80. let 20. století se plně otevřela možnost všeobecné hospodářské interakce, čímž byl položen i základ pro všestranný rozvoj mezinárodního obchodu i na „neprofesionálních úrovních“. V současné době pak nelze zapomínat i na vliv moderních trendů v oblasti mezinárodní kupní smlouvy, jako je uzavírání smluv na dálku, zejména pak tzv. e-obchod, jehož se účastní v podstatné míře právě spotřebitelé.

Nutnosti kompenzace nevýhod postavení spotřebitele coby slabší smluvní strany v právním poměru z (nejen mezinárodní) kupní smlouvy si začali být vědomi nejen zákonodárci na úrovni národní, ale i nadnárodní. Vedle ochrany spotřebitele nejen z hlediska bezpečnosti produktů a zdraví se jednotlivé státy začaly zaměřovat i na ochranu právní, a to postupně i ve vztahu k rozvoji mezinárodního obchodu.

V mezinárodním měřítku se totiž zranitelnost spotřebitele v právním slova smyslu významně zvyšuje. Spotřebitelská kupní smlouva bývala donedávna svou povahou spíše vnitrostátním kontraktem a nepředpokládalo se proto, že by spotřebitelé ve větší míře přicházeli jako strana kupující do kontaktu s cizím profesionálním prodávajícím. Ačkoliv od spotřebitele v rámci vnitrostátní koupě lze jistě očekávat určitou míru znalosti a obezřetnosti s ohledem na úroveň jeho právního povědomí a dostupnosti informací, vystavením vlivu mezinárodních aspektů koupě ve vztahu ke spotřebiteli dochází k tomu, že se výrazně snižuje i úroveň tohoto očekávání.

Smyslem a účelem ochrany spotřebitele by však nemělo být stanovit pouze katalog zákazů a příkazů adresovaných obchodníkům či spotřebitelům.

Omezení volné kontraktace a autonomie vůle stran právního poměru by dle mého názoru mělo být co nejužší, aplikováno jen v nejnutnější možné míře a jen za účelem dosažení účinné ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Na druhou stranu je však zásadní setrvat na požadavku co nejefektivnější ochrany spotřebitele. Spotřebitele by neměla složitost právní úpravy zejména odrazovat, aby ustupoval od uzavírání kupních smluv s cizími obchodníky či aby snad rezignoval na vynucování svých práv vůči cizím obchodníkům.

Domnívám se tedy, že ochrana spotřebitele v rovině kolizních a přímých norem mezinárodního práva soukromého by měla jít i ruku v ruce s ochranou procesní a v neposlední řadě by měla reflektovat i národní ochranu.

Jak zcela správně zdůrazňují někteří autoři114, obsahy pojmů spotřebitel a ochrana spotřebitele se nejen na mezinárodní úrovni v průběhu doby vyvíjely a svůj vývoj prodělávají i dnes. Je přitom nesporné, že se jejich chápání podstatným způsobem dotklo také komunitární, resp. unijní právo.

Zakládající smlouvy Evropských společenství přitom se spotřebitelskou rovinou svého působení vůbec nepočítaly. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství115 sice obsahovala pravidla pro výrobu, obchod, distribuci, nikoli ale pro přímou spotřebu zboží. Lze tedy konstatovat, že spotřebitel v evropském právu zpočátku byl považován za okrajové téma a spíše než jako na aktivního účastníka na něj bylo pohlíženo jako na individuální

„předmět trhu“.

Zásadní a z hlediska evropské ochrany spotřebitele klíčový dopad tak měly zejména následné smlouvy provádějící změny dosavadních zakládajících smluv – zejména Jednotný evropský akt116, Maastrichtská smlouva117, Amsterodamská smlouva118, Niceská smlouva119 a Lisabonská smlouva120.

114 XXXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, c2013, str. 7.

115 Smlouva byla podepsána 25. března 1957 v Římě a v platnost vstoupila 1. ledna 1958.

116 Smlouva byla podepsána 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, v platnost vstoupila 1. července 1987. Hlavním cílem Jednotného evropského aktu bylo především odstranění zbývajících překážek obchodu.

Právě Maastrichtská smlouva zavedla nové oblasti spolupráce členských zemí a vytvořila novou politickou a zároveň hospodářskou strukturu sestávající z tzv. „tří pilířů“. Ve vztahu k mezinárodněprávní ochraně spotřebitele bylo jejím prostřednictvím klíčové zavedení ochrany spotřebitele do Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství121. Evropská unie tak jasně definovala nové cíle své činnosti a zaměřila se na dosud nepříliš řešenou oblast. Lze tedy hovořit o tom, že Maastrichtská smlouva položila základy tzv. europeizace spotřebitelského práva.

Význam ochrany spotřebitele tak v právu Evropské unie získal z hlediska jejích priorit naléhavější formát a v současné politice Evropské unie proto patří ochrana spotřebitele dokonce k prioritám stěžejním 122. Ochrana spotřebitele je v rámci evropského práva prosazována zejména prostřednictvím tzv. sekundárního práva123, zejména směrnic a nařízení, přičemž směrnicové provedení je v této oblasti dominantní.

Ve vztahu k této práci je tedy jako základní normy platného práva Evropské unie chránící spotřebitele jako stranu (nejen) mezinárodní kupní smlouvy nutné zmínit zejména:

- směrnici Rady č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory,

- směrnici Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách,

117 Smlouva byla podepsána 7. února 1992 v Maastrichtu a v platnost vstoupila

1. listopadu 1993.

118 Smlouva byla podepsána 2. října 1997 v Amsterodamu a v platnost vstoupila 1. května 1999. Jejím hlavním tématem byly strukturální aspekty Evropské unie a její fungování.

119 Smlouva byla podepsána 26. února 2001 v Nice a v platnost vstoupila 1. února 2003. Rovněž ona se zabývala strukturálními aspekty a fungováním Evropské unie do budoucna.

120 Smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a v platnost vstoupila

1. prosince 2009.

121 Jednalo se o ustanovení čl. 153 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství. V současné době jde o ustanovení čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie. 122 XXXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, c2013, str. 8.

123 K charakteru sekundárního práva Evropské unie více viz TICHÝ, Xxxxx, Xxxxxx XXXXXX, Xxxx XXXXXXX, Xxxxxxx XXXX a Xxxxx XXXXXXXXXX. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2011, str. 132.

- směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku,

- směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží,

- směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice

o elektronickém obchodu“),

- směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 („směrnice o nekalých obchodních praktikách“),

- směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES,

- Nařízení Řím I124.

Ačkoliv lze většinu výše vypočtených směrnic považovat s ohledem na jejich charakter a zaměření za relevantní spíše ve vztahu k národnímu právu a jeho případným úpravám s cílem dosáhnout směrnicemi vytyčených výsledků, jak vyplývá z dále uvedeného výkladu (zejména ve vztahu k Návrhu CESL), lze je považovat za relevantní i k mezinárodnímu právu soukromému.

Evropská unie při úpravě spotřebitelského práva kráčí zejména cestou harmonizace. Řada autorů125 se pak shoduje na tom, že k harmonizaci právních

124 De lege ferenda je tento výčet vhodné doplnit i o Návrh CESL, resp. výsledný právní předpis, který z Návrhu CESL vzejde.

125 XXXXXXXXX XXXX, Xxxxxxx. Latest developments in EU private international law. Cambridge: Intersentia, 2011, str. 48.

řádů členských států dochází na pozadí zkušeností, které Evropská unie čerpá v národních právních řádech. S ohledem na to, že v rámci národních právních řádů členských států se úroveň ochrany spotřebitele stále ještě různí a že tyto odlišnosti mohou do jisté míry negativně ovlivňovat vnitřní obchod, měla by se dle mého názoru Evropská unie snažit prosazovat v této oblasti nástroje unifikace, a to ideálně unifikace přímých norem nejen mezinárodního práva soukromého126. Právě tímto způsobem by dle mého názoru totiž mohlo být dosaženo kýžené jednotnosti úrovně ochrany spotřebitele.

126 Jako je tomu právě v případě Xxxxxx CESL, k tomuto více viz osmá kapitola této práce.

4.3 Vymezení pojmu spotřebitel

Vymezení pojmu spotřebitel v českém právu

Občanský zákoník předkládá definici pojmu spotřebitel v ustanovení § 419, podle něhož je spotřebitelem „… každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ Oproti Starému občanskému zákoníku127 se jedná se o tzv. generální pozitivní vymezení, které však ve výsledku nepřináší žádné významové změny.

Základním požadavkem na to, aby osoba mohla být považována za spotřebitele v kupní smlouvě je, aby nejednala jako podnikající osoba samostatně vykonávající své povolání, a to jak v okamžiku uzavření kupní smlouvy (tedy platného a účinného vstupu do právního poměru), tak jednání před uzavřením kupní smlouvy (tedy sjednáváním podmínek samotného právního poměru).

Pojem spotřebitele je tedy nutno vymezovat ve vztahu k párovému pojmu

„podnikatel“ – osobě, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost anebo která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, resp. jakákoliv osoba zapsaná do obchodního rejstříku128. Podnikatelem může být v citovaném smyslu jakákoliv osoba, tedy jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Bylo by však mimo tematické zaměření této práce zaobírat se vedle pojetí spotřebitele i pojetím podnikatele, proto je na tomto místě dále rozvádět nebudu129.

127 Ten spotřebitele v ustanovení § 52 odst. 3 definoval jako fyzickou osobu, která: „... nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti ...“.

128 Srov. ustanovení § 420 a § 421 Občanského zákoníku.

129 Proto pokud v rámci této práce používám termín podnikatel, obchodník, profesionál apod., je nutné tento pojem vykládat a chápat v jeho šíři tak, že jej lze podřadit pod pojem podnikatele

Důvodová zpráva k ustanovení § 420 Občanskému zákoníku konstatuje, že: „Navržené ustanovení vymezuje spotřebitele shodně s komunitárním právem, zejména pokud jde o úpravu směrnic 93/13/EHS

o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, 85/577/EHS

o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku a dalších.“ Jak vyplývá z dalšího výkladu, s tvrzením, že navrhované znění pojmu spotřebitel je ve shodě s komunitárním právem, lze bez dalšího souhlasit.

Zákon o MPS (stejně jako Starý ZMPS) však definici spotřebitele neobsahuje, byť s tímto pojmem na mnoha místech operuje130. Xxxxxxx neposkytuje ani důvodová zpráva k Zákonu o ZMPS, ve které zákonodárce, co se pojmu spotřebitel týká, rovněž mlčí.

České právo však vzhledem k užití slovního spojení „každý člověk“ chápe spotřebitele výlučně jako fyzickou osobu131. Jak nicméně zdůrazňují někteří autoři132, v rámci členských zemí Evropské unie se lze setkat rovněž s přístupem považujícím za spotřebitele právnické osoby, které neprovozují podnikatelskou činnost apod.133 Domnívám se, že toto „širší pojetí“ mnohem lépe odpovídá aspektům, kvůli nimž je spotřebitelům (čistě fyzickým osobám – tedy spotřebitelům „v užším pojetí“) ochrana poskytována134. Některé aspekty důvodů pro spotřebitelskou ochranu se totiž promítají i na právnické osoby, které neprovozují podnikatelskou činnost. Domnívám se proto, že by ochrana poskytovaná „spotřebitelům v užším smyslu“ neměla být a priori odpírána ani jiným subjektům v obdobném postavení, a to nejen v rámci českého práva.

ve smyslu Občanského zákoníku, Nařízení Řím I, Vídeňské úmluvy, Návrhu CESL a dalších v této práci uvedených právních předpisů nní-li výslovně uvedeno jinak.

130 Ve vztahu k této práci viz zejména ustanovení § 86 odst. 1 a ustanovení § 87 odst. 2 Zákona o MPS.

131 Stejně jako např. slovenské právo (viz např. SEKERA, Milan. Communitaire and Slovak legislative pillars of consumer protection: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2013, str. 9) a polské právo (viz např. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Ochrona konsumenta w świetle ustawy o szczególnych warunkach sprzedaży konsumenckiej. Kraków: "Zakamycze", 2006, str. 78).

132 XXXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, c2013, xvi, str. 15.

133 Např. Rakousko, Španělsko, Dánsko.

134 K tomuto více viz výklad v následující podkapitole.

Nicméně, jak vyplývá i z následujícího výkladu, shodný restriktivní přístup není vlastní jen české právní úpravě.

Vymezení pojmu spotřebitel podle Nařízení Řím I

Za stěžejní pro vymezení pojmu spotřebitel na úrovni evropského mezinárodního práva soukromého považuji ustanovení čl. 6 Nařízení Řím I. Z tohoto ustanovení lze extrahovat definici spotřebitele, podle níž takovým subjektem bude fyzická osoba, která uzavírá smlouvu za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti135.

Je vhodné zdůraznit, že v rozsahu Nařízení Řím I je pojem spotřebitel definován právě jako protipól pojmu obchodník. Ačkoliv tedy spotřebitel jedná vlastním jménem a na vlastní účet, nechová se tak za účelem dosahování zisku nebo za účelem získávání pravidelného příjmu, a to i v případě, kdy jedná pravidelně (byť v případě spotřebitele půjde obvykle o nahodilé uzavírání kupních smluv, které mají uspokojit jeho aktuální potřebu). Tím se odlišuje a vymezuje vůči obchodníkovi, u něhož je při kontraktaci konáno s vědomím, že dané zboží bude dále buď zpracovávat, aby výsledný produkt dále za účelem dosažení zisku prodal apod., nebo že jej v nezměněné podobě za účelem dosažení zisku dále prodá apod.

Zároveň však není rozhodné, zda při uzavírání kontraktu byla tato „subjektivní motivace“ smluvním stranám navzájem známa nebo ne. Fyzická osoba uzavírající kupní smlouvu za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti bude pro účely Nařízení Řím I spotřebitelem vždy, tedy i když tyto okolnosti nebudou obchodníkovi důkladně známy136.

135 Srov. ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I.

136 Shodně k tomu např. Xxxxxxxxx Xxxxxx in FERRARI, Xxxxxx a Xxxxxx XXXXXX. Rome I Regulation: the law applicable to contractual obligations in Europe. Munich: Sellier. European Law Pub., c2009, str. 134.

Xxxxxxxxxx000 uvádí, že judikatura Soudního dvora Evropské unie definuje spotřebitele jako výlučnou fyzickou osobu v podstatě bezvýjimečně. Někteří autoři138 však namítají opak, totiž že judikatura Soudního dvora Evropské unie je v této oblasti nejednotná. Jako zcela odpovídající a reálný obraz odrážející však považuji Xxxxxxxxxxx poukaz na to, že značně různorodá je judikatura národních soudů. Ta vychází právě z širšího pojímání osoby spotřebitele a promítla se mnohde i do řady případů implementace evropských směrnic do národního práva139. I mezi jednotlivými prameny unijního práva se lze setkat se vzájemnými odlišnostmi ve vztahu k definici pojmu spotřebitel140.

Shodně s Bělohlávkem se tak domnívám, že definici spotřebitele podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I je ve své šíři nutné považovat za definici generální. To má následný vliv na navazující aplikaci Nařízení Řím I, neboť

„… stačí, lze-li na základě obecné kvalifikace spotřebitele dle Nařízení a současně na základě kvalifikace spotřebitelského smluvního vztahu (věcného rozsahu čl. 6 Nařízení) dojít k závěru, že Nařízení je nutno aplikovat. Není tak zapotřebí, aby na daný konkrétní případ nutně dopadala též hmotněprávní úprava zakotvená v některé směrnici, resp. v národním předpisu, který určitou spotřebitelskou smlouvu implementuje141“.

Nařízení Řím I však výslovně neupravuje okolnost, kdy je účel fyzickou osobou uzavírané kupní smlouvy tzv. smíšený, tedy že daná osoba uzavírá

137 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1033.

138 RADEIDEH, Xxxxx. Fair trading in EC law: information and consumer choice in the internal market. Groningen: Europa Law Publishing, 2005, xiv, str. 184. Jako typický je pak uváděn např. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. července 1997 ve věci C- 269/95, Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl.

139 Jako příklad uvádím Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. března 1991 ve věci C-361/89, Xxxxxxx Xx Xxxxx, kde Soudní dvůr Evropské unie připustil, že státy mohou směrnice implementovat takovým způsobem, kterým dojde k rozšíření ochrany spotřebitele i na jiné subjekty než fyzické osoby.

140 Jedná se však o nepatrné, ve svém výsledku bezvýznamné odlišnosti. Shodně s Bělohlávkem považuji v jejich případě za společné znaky to, že ve všech případech pod termín spotřebitel zahrnují fyzickou osobu jednající za účelem nikoliv podnikatelské nebo jiné komerční či profesní činnosti. Ke konkrétním pramenům unijního práva viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1039 a násl.

141 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1044.

kupní smlouvu za účelem, který se její profesionální nebo podnikatelské činnosti týká pouze částečně. Za analogického použití výše citovaného Xxxxxxxxxxxx odůvodnění generální definice spotřebitele se však domnívám, že by nemělo být podstatné, zda se v právním poměru bude nacházet „smíšený účel“ či „čistě spotřebitelský účel“ uzavírané smlouvy – mělo by být zcela dostačující, že fyzická osoba jedná (alespoň v některých prvcích ve vztahu k uzavírané kupní smlouvě) jako spotřebitel. Teorie a aplikační praxe však tento můj názor nesdílí142.

V historickém kontextu nelze nezmínit, že „předchůdce“ Nařízení Řím I, Římská úmluva, zmiňuje pojem spotřebitele v ustanovení čl. 5 odst. 1. Z tohoto ustanovení lze dovodit, že spotřebitelem se podle Římské úmluvy mj. rozumí jakákoliv osoba, která uzavírá kupní smlouvu za účelem, který nelze považovat za výkon povolání nebo provozování živnostenské činnosti spotřebitele. Dotyčná definice tak doznala poměrně významné změny, zejména pak co do svého věcného rozsahu.

Vymezení pojmu spotřebitel podle Vídeňské úmluvy

Přestože s pojmem „spotřebitel“ Vídeňská úmluva nepracuje, lze z jejího textu definici spotřebitele dovodit. Jak je bude ještě rozvedeno v následující kapitole této práce věnující se Vídeňské úmluvě v širším měřítku, Vídeňská úmluva však ze své věcné působnosti smlouvu uzavíranou mezi spotřebitelem a obchodníkem primárně vylučuje143.

Zásadním ustanovením ve vztahu k definici spotřebitele ve smyslu Vídeňské úmluvy považuji její ustanovení čl. 2 písm. a) . jedná se přitom o jedno z jejích ustanovení negativně vymezujících právě okruhy věcné působnosti. Podle dotyčného ustanovení se Vídeňská úmluva nepoužije na koupě „… zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo

142 K tomu více viz šestá kapitola této práce.

143 Srov. ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy.

domácnosti …“. Je tak patrné, že Vídeňská úmluva vychází zejména z účelu uzavírané kupní smlouvy, nikoliv však z povahy subjektu, který smlouvu uzavírá. Vzhledem k tomu, že ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy hovoří o jakékoli osobě, tedy ne jen o osobě fyzické, bude v jejím aplikačním rozsahu nutné vycházet z výše nastíněného pojetí spotřebitele „v širším smyslu“.

Osobní potřebou osoby se přitom myslí spotřeba ve smyslu zužitkování (konzumace daného statku), osobního užívání věci, získání věci ke sběratelským účelům, ale i potřeba v tom smyslu, že kupovanou věc dotyčná osoba (spotřebitel) zamýšlí dále darovat. Na roveň osobní potřebě Vídeňská úmluva staví potřebu rodiny a domácnosti, kdy k výkladu těchto pojmů musí docházet zejména s ohledem na jejich sociální charakter144.

Ve vztahu ke smlouvám, u nichž je účel jejich uzavření smíšený, odkazuji na výklad podaný k ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy v páté kapitole této práce, kde se touto problematikou ve vztahu k Vídeňské úmluvě zabývám obsáhleji.

S odkazem na výše uvedené lze tedy shrnout, že spotřebitelem v mezinárodní kupní smlouvě ve smyslu Vídeňské úmluvy bude jakákoliv osoba, která uzavírá tuto kupní smlouvu za účelem, který v převážné části nesleduje její profesionální činnost, ale který má uspokojit její subjektivní nedostatek.

Vymezení pojmu spotřebitel podle Návrhu CESL

Návrh CESL se definicí pojmu „spotřebitel“ zabývá v ustanovení čl. 2 písm. f). Již na tomto místě považuji za nutné podotknout, že formulace dotyčné definice je terčem podnětů k provedení změn již v rámci legislativního procesu v příslušných orgánech Evropské unie. V původním Návrhu CESL byla

144 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 50.

uvedená definice provedena ve znění, kdy spotřebitelem se rozuměla „fyzická osoba, která jedná za účelem, který nelze považovat za její živnost, podnikání, řemeslo nebo povolání145“. Legislativním usnesením Evropského parlamentu ze dne 26. února 2014 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje (COM(2011)0635 – C7-0329/2011

– 2011/0284(COD))146 však byl učiněn pozměňovací návrh č. 32, kterým došlo k úpravě – doplnění – navrhované definice.

Ve znění výše citovaného legislativního usnesení by tedy pod pojem spotřebitel ve smyslu Návrhu CESL měla být chápána: „fyzická osoba, která jedná za účelem, který nelze považovat za její živnost, podnikání, řemeslo nebo povolání; pokud je smlouva uzavřena za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby a účel této činnosti je natolik omezený, že nepřevažuje v celkovém kontextu dotčené transakce, tato osoba je rovněž považována za spotřebitele.“ Evropský zákonodárce ve vztahu k navrhované změně odkazuje na znění bodu odůvodnění 17 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES.

Definice spotřebitele by podle prosazovaného – a v aplikační praxi poměrně ustáleného – názoru evropského zákonodárce měla vždy zahrnovat fyzické osoby, které jednají mimo rámec své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání. Pokud je však v případě smluv majících smíšený účel smlouva uzavřena za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby, je nutné posuzovat vzájemnou váhu obou těchto účelů. Teprve v okamžiku, kdy je ve výsledku obchodní účel

145 Viz původní návrh ustanovení čl. 2 písm. f) Návrhu CESL: „‘consumer’ means any natural person who is acting for purposes which are outside that person's trade, business, craft, or profession“.

146 Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. února 2014 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje (COM (2011) 0635

– C7-0329/2011 – 2011/0284(COD); dostupné z:

<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxXxx.xx?xxxxxXX&xxxxxxxxxXX&xxxxxxxxxxX0-XX- 2014-0159>.

posuzované kupní smlouvy natolik okrajový, že nepřevažuje v celkovém hodnocení dotčeného kontraktu, měl by být kupující – fyzická osoba – rovněž považován za spotřebitele.

Při posuzování a uvažování váhy účelu se však mnohdy lze dostat k posuzování jednotlivých subjektivních hledisek, což někteří autoři zásadně a bez dalšího odmítají147. Stanovení objektivních kritérií však dle mého názoru není na místě, neboť by vedlo k neúnosné kazuistice a znepřehlednění dané úpravy. Při posouzení účelu by již také nebylo možné zhodnotit všechny okolnosti případu a výsledek takového rozhodování přizpůsobit i spravedlivému očekávání smluvních stran (zejména slabší smluvní strany – spotřebitele).

Domnívám se proto, že mnohem účelnější by bylo sledovat pouze tu skutečnost, zda je v dané mezinárodní kupní smlouvě dán účel alespoň částečně spadající mimo rámec obchodní činnosti dané fyzické osoby – kupujícího. V případě kladné odpovědi na takovou otázku by pak bylo bez dalšího nutné považovat danou mezinárodní kupní smlouvu za smlouvu uzavíranou se spotřebitelem na straně kupujícího a poskytnout mu příslušnou ochranu.

Shrnutí

V nejobecnějším pohledu lze shrnout, že podle všech výše uvedených a analyzovaných právních předpisů jako definiční znaky pojmu spotřebitel jakožto strana kupující čistě spotřebitelské mezinárodní kupní smlouvy je možné

147 Viz např. XXXXX, Xxxxx. Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropském a českém právu. in: MINK, Xxxxxxx, Xxxxxxx XXXXXXX a Xxxxxx XXXXXXXX. Spotřebitelská legislativa EU a její implementace do práva členského a kandidátského státu (na příkladu Francie a České republiky): the law applicable to contractual obligations in Europe. Praha: CEFRES, 2001, str. 11.

spatřovat, že se jedná o fyzickou osobu, která uvedenou kupní smlouvu uzavírá mimo rámec své profesionální činnosti148.

Dále se domnívám, že odpověď na otázku, zda je „vlastnost spotřebitele“ dána rovněž v případě mezinárodních kupních smluv, jejichž účel zahrnuje jak profesionální, tak spotřebitelský účel, by měla být (zejména za okolnosti absence objektivních, k posouzení vhodných, kritérií) vždy kladná. Jen tak lze dle mého názoru vždy zajistit úplné a přesné naplnění pojmu spotřebitel, jak je to z hlediska jednotlivých předpisů (nejen) mezinárodního práva soukromého požadováno.

V souvislosti s výše uvedeným rovněž považuji za nutné zmínit roli, kterou do jisté míry sehrává při interpretaci jednotlivých předpisů práva Evropské unie i mezinárodních smluv i jejich překlad. Zejména v případě Evropské unie, kdy „se hovoří“ oficiálními 23 úředními jazyky, je prakticky nemožné účinně odstranit nesoulady a významové rozpory v jednotlivých jazykových verzích.

Při výkladu jednotlivých pojmů tak mají významnou roli nejen samotné limity vyjadřovacích možností a schopností jazyka jakožto základního komunikačního nástroje, ale také tradice a terminologická čistota právního jazyka konkrétního státu. Bohužel, mnohdy se však lze setkat s různými odlišnostmi překladů i na úrovni jednotlivých překladatelů z téhož státu. Tyto aspekty pak negativně ovlivňují další používání jednotlivých právních textů a ztěžují práci s nimi.

148 Jsem si však vědoma četných výhrad, které lze vznést k tomuto vyjádření, a to zejména vzhledem k omezené věcné působnosti jednotlivých předpisů (nejen) mezinárodního práva soukromého.

5. Vídeňská úmluva

Vídeňská úmluva je jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejúspěšnějších instrumentů, který unifikoval přímé normy týkající se mezinárodní kupní smlouvy. Státy a mezinárodní organizace za účelem dosažení co nejvyššího stupně spolupráce a hospodářského rozvoje respektovaly zájem na předvídatelnosti právních vztahů a s ní související právní jistotě, čímž došlo ke sjednání přímé normy ve formě mnohostranné mezinárodní smlouvy. Ta je jistě dokladem vysoké míry spolupráce mezi státy a příslušnými mezinárodními organizacemi, nicméně i tento konsenzus, jak vyplývá z dalšího výkladu, je věcně poněkud omezený.

Vytvoření a přijetí Vídeňské úmluvy lze neoddiskutovatelně považovat za mimořádně významnou událost, která vyplynula především z potřeby jednotné regulace mezinárodního obchodu. Snahy o vytvoření společných obchodních pravidel, jejichž vyústěním je Vídeňská úmluva, můžeme sledovat již na počátku 20. století. Neodmyslitelně jsou spojeny s osobou rakouského juristy Xxxxxxx Xxxxxx000, který inspiroval Mezinárodní institut pro sjednocení soukromého práva. Ten unifikaci práva mezinárodního obchodu pojal jako jeden ze svých hlavních cílů a v roce 1930 sestavil zvláštní výbor, kterému uložil za úkol vypracovat návrh jednotného práva mezinárodního obchodu. Bohužel, záběr pozornosti těchto návrhů byl určen primárně na obchodníky – profesionály – a o propojení se spotřebitelskými aspekty mezinárodní koupě zboží nelze hovořit150.

Další práce na výsledném textu a snahy o unifikaci práva obecně však byly přerušeny druhou světovou válkou. Přesto se na ně podařilo navázat a uspořádat v roce 1964 konferenci v nizozemském Haagu151, na níž byly přijaty

149 Xxxxxx Xxxxx, 1874 – 1955.

150 Jak již uvádím výše, ochrana spotřebitele byla v této době pojmem prakticky neznámým.

151 SCHLECHTRIEM, Xxxxx. Uniform Sales Law - The UN-Convention on Contracts for the International Sale of Goods. Vienna: Manz, 1986: [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2000 [cit. 2014-05-13]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx.xxxx>.

dvě úmluvy s textem dvou jednotných zákonů – Úmluva o jednotném zákonu o mezinárodní koupi zboží (tzv. ULIS)152 a Úmluva o jednotném zákonu

o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží (tzv. ULFC)153. I ty byly přirozeně zaměřeny především na profesionální koupi a prodej; ve vztahu ke spotřebiteli nelze mít za to, že by měly valný význam.

Přes všechna očekávání však zmíněné úmluvy ani na poli

„profesionálního mezinárodního obchodu“ nesplnily četná očekávání154. Potřeba unifikace norem upravujících mezinárodní kupní smlouvu tak zůstala nadále aktuální.

Rezolucí Valného shromáždění OSN č. 2202 (XXI.) ze dne 17. prosince 1966 proto byla zřízena Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo. Stěžejním předmětem její činnosti mělo být: „…povzbuzovat harmonizaci a postupnou unifikaci práva mezinárodního obchodu …“155. Jak vyplývá již z tohoto zaměření, ani v této době se o činnosti mezinárodních institucí v oblasti spotřebitele a jeho ochrany nijak významněji neuvažovalo a pozornost při tvorbě pravidel aplikovatelných na mezinárodní kupní smlouvy zůstala zaměřena primárně na profesionální koupi zboží.

Výsledný návrh úmluvy regulující pravidla mezinárodní koupě zboží byl předložen ke konečnému schválení na diplomatické konferenci konané v roce 1980 ve Vídni. V roce 1986 pak bylo dosaženo potřebného počtu deseti ratifikací, přičemž dne 1. ledna 1988 nabyla Vídeňská úmluva platnosti156.

Vídeňská úmluva se skládá z Preambule a čtyř částí, přičemž části první a třetí jsou rozdělené na dílčí kapitoly. Část první Kapitoly I Vídeňské úmluvy

152 Zkratka ULIS je zkratkou anglického názvu „The Convention on a Uniform Law of International Sales“.

153 Zkratka ULCF je zkratkou anglického názvu „The Convention on a Uniform Law on the Formation of Contracts for the International Sale of Goods“.

154 Hlavním problémem byl značně zdlouhavý ratifikační proces a to, že obě úmluvy vstoupily v platnost jen pro omezený počet států, a to až po osmi letech od jejich přijetí. Jejich efektivita proto nebyla v praxi nijak vysoká a i byla navíc omezena skutečností, že většina smluvních států, která obě úmluvy ratifikovala, využila velké množství výhrad.

155 XXXXX, Xxxxxxx. K některým otázkám unifikace práva mezinárodní koupě. Právní zpravodaj čs. zahraničního obchodu. 1972, roč. 17, č. 6-7, s. 2.

156 XXXXX, Xxxxxxx. K nabytí platnosti úmluvy OSN upravující smlouvy o mezinárodní koupi zboží. Právní zpravodaj čs. zahraničního obchodu. 1988, roč. 33, č. 3, str. 3.

vymezuje předmět úpravy – tedy mezinárodní kupní smlouvu a stanovuje základní pravidla interpretace a vyplnění mezer Vídeňské úmluvy. Pro potřeby této práce je pak stěžejní zejména Kapitola II Vídeňské úmluvy, která obsahuje upřesnění významu některých pojmů.

5.1 Působnost Vídeňské úmluvy ve vztahu ke spotřebiteli

Základní vymezení věcné působnosti Vídeňské úmluvy nalezneme v jejím ustanovení čl. 1 odst. 1, podle něhož: „Tato Úmluva upravuje smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech.“ Není přitom podstatné, jestli se jedná o smlouvu mající obchodněprávní nebo občanskoprávní povahu157. V souvislosti s tím považuji za nutné poukázat na to, že zmínka o rozdílných povahách uzavíraných smluv nemá primární souvztažnost k dělení kontraktů na „profesionální“ a „čistě spotřebitelské“, ale ke skutečnosti, že řada právních řádů vychází z dualismu občanského a obchodního závazkového práva. Nelze tedy v tomto článku hovořit o směřování pozornosti Vídeňské úmluvy ve vztahu ke „spotřebitelské koupi“ – z tohoto hlediska je dle mého názoru za klíčové a vysvětlující nutné považovat až ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy.

Z textu ustanovení čl. 1 odst. 3 Vídeňské úmluvy pak řada autorů dovozuje, že vnitrostátní požadavky nebo definice obchodníka, spotřebitele, podnikatele či jiné možné kategorizace smluvních stran nemohou mít žádný vliv na použitelnost Vídeňské úmluvy158. Domnívám se však, že i tento výklad má pramen spíše v dualismu občanského a obchodního závazkového práva v jednotlivých právních řádech členských států Vídeňské úmluvy než v rozlišování spotřebitelské a profesionální koupě.

Pojmem „kupní smlouva“ a jeho definičními znaky ve smyslu Vídeňské úmluvy se tato práce zabývá v první kapitole, proto jej v této části práce již rozvádět nebudu. Co se výkladu pojmu „zboží“ týče, také jeho explicitní definice ve Vídeňské úmluvě chybí. Teorie i aplikační praxe nicméně shodně dovodila,

157 Srov. čl. 1 odst. 3 Vídeňské úmluvy: „Při určování použitelnosti … se nepřihlíží k státní příslušnosti stran a ani k tomu, zda strany nebo smlouva mají občanskoprávní nebo obchodní povahu.“

158 Např. Xxxxxxxxx, viz SCHWENZER, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 31; nebo Ferrari, viz SCHLECHTRIEM, Xxxxx, Xxxxx XXXXXX a Xxxxxxxx X. XXXXXXXXX. Kommentar zum einheitlichen UN-Kaufrecht: das Übereinkommen der Vereinten Nationen über Verträge über den internationalen Warenkauf : CISG. 5., völlig neubearbeitete Aufl. München: Xxxx, 2008, str. 56.

že z působnosti Vídeňské úmluvy je vyloučena koupě nemovitostí, know-how, obchodního závodu a převod práv k nehmotným statkům159. Z působnosti Vídeňské úmluvy jsou dále výslovně vyloučeny koupě cenných papírů nebo peněz160, lodí, člunů, vznášedel nebo letadel161 a elektrické energie162.

Věcně vyloučen je z působnosti Vídeňské úmluvy i okruh dvou specifických způsobů koupě věci – dražba a koupě zboží při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu163. Další okruhy negativní věcné působnosti Vídeňské úmluvy stanovují její ustanovení čl. 4 a 5164.

Jak jsem uvedla výše, ve vztahu ke „spotřebitelské koupi“ je dle mého názoru klíčové ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy, podle kterého se Vídeňská úmluva nepoužije v případě kupních smluv týkajících se „… zboží kupovaného pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, ledaže

159 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 35; BRIDGE, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXX a Xxxxxxxx X XXXXXXXXX. The international sale of goods: law and practice. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 2007, str. 519.

160 Srov. ustanovení čl. 2 písm. d) Vídeňské úmluvy. K vyloučení koupě cenných papírů vedlo to, že její tvůrci brali v úvahu fakt, že cenné papíry nelze považovat za zboží, ale za zvláštní práva. Obdobně je tomu u tzv. finančních derivátů. V případě peněz se Vídeňská úmluva bude vztahovat na koupi tzv. nefunkčních peněz, tedy takových, které již neslouží jako měna. Více viz např. XXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx A MISTELIS a Xxxxx del XXXXX XXXXXXX VISCACILLAS. UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG): commentary. München: C. H. Xxxx, c2011, str. 49.

161 Srov. ustanovení čl. 2 písm. e) Vídeňské úmluvy. Uvedené prostředky byly z působnosti Vídeňské úmluvy vyloučeny z toho důvodu, že zpravidla podléhají zvláštním typům veřejných evidencí a v některých zemích jejich prodej podléhá podobnému registračnímu režimu jako prodej nemovitostí. Více viz např. XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 58.

162 Srov. ustanovení čl. 2 písm. f) Vídeňské úmluvy. Vyloučením prodeje elektrické energie z působnosti Vídeňské úmluvy vyústilo to, že v řadě smluvních států nebyla považována věc v právním smyslu. Více viz např. XXXXXX, Xxxxx X. Report to the Uniform Law Conference of Canada on Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2012 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx/xxxxxx0.xxxx>.

163 Srov. ustanovení čl. 2 písm. b) a c) Vídeňské úmluvy. Tyto jsou z působnosti Vídeňské úmluvy vyloučeny, protože mají jiný charakter než běžná koupě a jsou typické zvláštním způsobem kontraktace. Více viz např. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2010, str. 265.

164 Citovaná ustanovení stanovují, že Vídeňská úmluva se neaplikuje na řešení otázek týkajících se platnosti smlouvy nebo či jejích ustanovení, popř. zvyklostí, účinků smlouvy na vlastnické právo k prodávanému zboží a odpovědnost prodávajícího za smrt nebo ublížení na zdraví způsobených prodávaným zbožím.

prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani neměl vědět, že zboží je kupováno k takovému účelu“.

Rozhodujícím faktorem pro aplikaci Vídeňské úmluvy tak je zamýšlené použití, nikoliv však výsledné (skutečné) použití, kupovaného zboží. V tomto se ostatně shoduji s dalšími xxxxxx000. K obdobnému závěru mimo to došla i aplikační praxe, konkrétně např. v případě sporu mezi německým prodávajícím a litevským kupujícím, který posuzoval německý odvolací soud ve Stuttgartu166. Uvedený kupující po předchozích telefonických jednáních zakoupil automobil (smlouva byla bez předchozího osobního kontaktu smluvních stran uzavřena výměnou faxů). Kupující však nijak neuvedl, že by jeho zaměstnanec vozidlo v budoucnu také mohl a měl využívat pro osobní účely. Soud proto konstatoval, že vzhledem k tomu, že prodávající v okamžiku uzavření kupní smlouvy oprávněně předpokládal, že kupující předmětný automobil nabývá jako služební vůz a za pouze účelem profesionálního využití (což ostatně následně vyplynulo v rámci kontraktačního procesu), pozdější využití automobilu pro osobní účely zaměstnance ve vztahu k vyloučení působnosti Vídeňské úmluvy podle jejího ustanovení čl. 2 písm. a) nebylo shledáno jako relevantní. Soud proto Vídeňskou úmluvu v posuzovaném případě bez dalšího aplikoval.

Nesouhlasím však s názorem, že k vyloučení aplikace Vídeňské úmluvy musí být předmět koupě určen k osobní potřebě výlučně167 a že v opačném případě (tzv. účelově smíšené smlouvy, kdy je zboží kupujícím kupováno jak za účelem profesionálního, tak osobního využití) je třeba Vídeňskou úmluvu aplikovat. Domnívám se, že s ohledem na požadavek zvýšené ochrany

165 Viz např. Xxxxxxxxxxx (XXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx A MISTELIS a Xxxxx del XXXXX XXXXXXX VISCACILLAS. UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods (CISG): commentary. München: C. H. Xxxx, c2011, str. 41) či Schwenzer a Hachem (XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 50).

166 Rozhodnutí soudu - odvolací soud: Německo, Oberlandesgericht Stuttgart ze dne 31. března 2008: 6 U 220/2007 [online]. Pace Law School Institute of International Commercial Law, 2014 [cit. 2014-03-01]. Dostupné z www: <xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx>.

167 Viz např. Schwenzer a Hachem: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 51; a dále i Siehr: XXXXXXX, Xxxxxxxx a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Kommentar zum UN-Kaufrecht: Übereinkommen der Vereinten Nationen über Verträge über den Internationalen Warenkauf (CISG). 2. Aufl. Berlin: Springer, 2008, str. 68.

spotřebitele (přičemž Vídeňská úmluva spotřebiteli žádnou takovou neposkytuje) a právní jistoty spotřebitele, je třeba na účelově smíšené smlouvy pohlížet jako na smlouvy nespadající do věcné působnosti Vídeňské úmluvy a aplikovat ustanovení jinak rozhodného práva.

První důvod spatřuji ve skutečnosti, že směrnice a nařízení vydávané v gesci Evropské unie za účelem ochrany spotřebitele nelze považovat za mezinárodní dohody ve smyslu ustanovení čl. 90 Vídeňské úmluvy168 a přiznat jim proto příslušné účinky. Pouhá skutečnost, že členské státy Evropské unie mají na základě primárního práva povinnost provést směrnice do vnitrostátního práva, neznamená, že směrnice a nařízení jsou mezinárodními smlouvami. Domnívám se proto, že ochrana poskytovaná směrnicovým právem, resp. nařízeními, spotřebitelům nemůže převážit nad aplikací Vídeňské úmluvy.

Dalším důvodem vedoucím k takovému názoru je pro mě vyjádření ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy, kdy je za rozhodující kritérium považováno, že prodávající před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření nevěděl a ani neměl vědět, že zboží je kupováno za účelem osobní potřeby kupujícího, jeho rodiny nebo domácnosti.

Pro spotřebitele může být obzvláště na poli mezinárodního obchodu značně obtížné prokázat, že prodávající o nabytí zboží za účelem osobního užití kupujícího nevěděl169. Ukazatelem sice může být např. hodnota uzavírané transakce, charakter a množství kupovaného zboží, nicméně ani ten nemusí být ve výsledku rozhodný a může i navodit klamný dojem (např. pokud si kupující pro své vlastní užití koupí neobvykle velké množství daného zboží apod., z čehož prodávající usoudí, že se jedná především o koupi profesionální).

168 Obdobná názor sdílí i Ferrari, viz FERRARI, Xxxxxx. What Sources of Law for Contracts for the International Sale of Goods?: Why One has to Look Beyond the CISG. International Review of Law and Economics, 2005, č. 3, str. 314, a nově i Xx Xxxxxx, viz DI XXXXXX, Xxxxx X. International sales law: a global challenge. Cambridge: Cambridge University Press, 2014, str. 168.

169 Xxxxxx týkající se toho, kdo v tomto případě nese důkazní břemeno, totiž nejsou v teorii uspokojivě zodpovězeny a v praxi se jejich řešení liší často případ od případu.

Osobní potřebou se ve smyslu ustanovení čl. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy rozumí koupě pro bezprostřední spotřebu, darování, sběratelský účel apod.170, přičemž v teorii i aplikační praxi panuje všeobecná shoda na tom, že pojmy potřeba rodiny či domácnosti jsou srovnatelné s pojmem osobní potřeba171.

Jak je však patrné, Vídeňská úmluva má značně dispozitivní charakter. Podle ustanovení čl. 6 Vídeňské úmluvy totiž „Strany mohou vyloučit použití této Úmluvy nebo … kteréhokoli jejího ustanovení nebo jeho účinky změnit.“ Smluvním stranám je tak výslovně dána možnost, aby aplikaci Vídeňské úmluvy vyloučili. Z tohoto ustanovení pak lze výkladem a simile dovodit, že smluvní strany i v případech, kdy Vídeňská úmluva na jejich smluvní poměr věcně nedopadá, mohou do režimu Vídeňské úmluvy optovat a podřít jejím ustanovením svoji mezinárodní kupní smlouvu. Považuji však za nutné zdůraznit, že v takových případech by se spotřebitel de facto vzdal zvýšené míry ochrany, kterou by mu patrně poskytlo jinak rozhodné právo.

Vzhledem k výše uvedenému proto nelze a priori vyloučit aplikaci Vídeňské úmluvy i na mezinárodní kupní smlouvy, kde bude smluvní stranou (kupujícím) spotřebitel, resp. osoba, která nabývá zboží pro svou osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti172.

170 SCHWENZER, Xxxxxxxx X a Xxxxx XXXXXXXXXXXX. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). Oxford: Oxford University Press, 2010, str. 50.

000 Xxxxxx, xxx. 51.

000 Xxxxxx, xxx. 116.

6. Římská úmluva

Římská úmluva je mezinárodní smlouvou unifikující kolizní normy mezinárodního práva soukromého, které se aplikují na smluvní závazkové poměry. Uzavřena byla mezi tehdejšími členskými státy Evropské unie. Římskou úmluvu lze i s ohledem na dobu jejího sjednání označit za pokrokovou, neboť zavedla jednotná kolizní pravidla a vytvořila systém harmonizované volby práva týkající se smluvních závazků, který do té doby v rámci Evropské unie chyběl.

Římskou úmluvu však navzdory výše uvedenému nelze považovat za terciární právo Evropské unie173, ačkoliv je zároveň posuzována jako součást evropského práva v širším smyslu174. Na základě zvláštních protokolů připojených k Římské úmluvě tato podléhá výkladu Soudního dvora Evropské unie, nicméně, jak ostatně poznamenávají jednotliví autoři, mnohem dostupnější a širší je rozhodovací praxe soudů členských států Evropské unie175.

Pro teoretický i praktický výklad Římské úmluvy je dále klíčová tzv. „Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx“176, přičemž, jak vyplývá z dalšího výkladu podaného v této práci, interpretace Římské úmluvy v mnohých směrech ovlivňuje i výklad dalších právních předpisů Evropské unie177.

173 K této problematice např. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Xxxx, 2008, str. 44.

174 Jako taková platí pouze mezi členskými státy Evropské unie, přičemž k Evropské unii nově přistupující státy mají povinnost ji optovat.

175 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: Xxxx, 2008, str. 214.

176 Report on the Convention on the law applicable to contractual obligations by Xxxxx Xxxxxxxx, Professor, University of Milan, and Xxxx Xxxxxxx, Professor, University of Paris I, Úřední věstník C 282, 31.10.1980, s. 1—50. Protože Úřední věstník z této doby není dostupný a nebyl ani pořízen úřední překlad Zprávy Xxxxxxxx-Xxxxxxx, odkazuji na neoficiální autorský Xxxxxxxxxxx překlad dostupný v: XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 2054 an., popř. na oficiální verzi tohoto dokumentu.

177 Zejména výklad Nařízení Řím I, do něhož se Římská úmluva transformovala, k tomu více viz sedmá kapitola této práce.

Římská úmluva je systematicky rozdělena do tří hlav, pro účely této práce je však stěžejní zejména hlava II. Tam Římská úmluva obsahuje ustanovení čl. 5, jež upravuje tzv. problematiku spotřebitelských smluv. Jakkoliv je obecně zdůrazňováno, že ochranu spotřebitele z hlediska kolizní problematiky nelze oddělit ani od problematiky procesní178, zaměření následujícího výkladu cílí primárně na problematiku kolizní a problematiky procesní se dotýká jen v jejím rámci.

178 Srov. ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Závazky ze smluv a jejich právní režim: (se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu). 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 172.

6.1 Působnost Římské úmluvy ve vztahu ke spotřebiteli

Římská úmluva reflektuje potřebu ochrany slabší smluvní strany, a to vedle jiných i ve vztahu ke spotřebitelským kupním smlouvám. Jak zcela přesně poznamenává Bělohlávek179: „Zcela zvláštního rozměru pak civilněprávní ochrana spotřebitele nabývá v případě existence tzv. mezinárodního prvku, kdy lze uvažovat o použití jiného právního řádu na konkrétní právní vztah v rámci aplikace předpisů o mezinárodním právu soukromém a procesním a v případě závazkových vztahů též o volbě rozhodného práva. Proto byla tato oblast zcela pochopitelně podřízena z kolizně právního hlediska rovněž Úmluvě …“.

Ustanovení čl. 5 Římské úmluvy je ustanovením speciálním ve vztahu k ustanovením čl. 3 a čl. 4 Římské úmluvy a do značné míry obě tato ustanovení modifikuje. Věcná působnost ustanovení čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy je omezena na „smlouvy, jejichž předmětem je dodání zboží nebo poskytnutí služeb určité osobě (spotřebiteli) za účelem, který nelze považovat za výkon povolání nebo provozování živnostenské činnosti spotřebitele, a na smlouvy o poskytnutí úvěru na takové obchody.“180. Citované ustanovení se tak bude aplikovat na mezinárodní spotřebitelské kupní smlouvy, přičemž rozhodující bude (obdobně jako v případě Vídeňské úmluvy) účel takové koupě, který nesmí sledovat profesionální užití kupovaného zboží.

Ačkoliv to z textu Římské úmluvy explicitně nevyplývá, domnívám se (ostatně i ve shodě s dalšími xxxxxx000), že pro splnění podmínek aplikace ustanovení čl. 5 Římské úmluvy tak, jak je omezena v odstavci 1, musí být neprofesionální účel koupě zboží druhé straně znám, resp. musí jí být dostatečně zřejmý. Tento subjektivní stav vědomí pak bude dle mého názoru nutné prokazovat z okolností uzavírané smlouvy182. Takové posouzení však

179 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 996.

180 Srov. ustanovení čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy.

181 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2013, str. 164.

182 Např. z charakteru kupovaného zboží, jeho množství, formy uzavření smlouvy apod.

s sebou nese poměrně vysokou míru právní nejistoty, neboť judikatura Evropského soudního dvora, resp. Soudního dvora Evropské unie, k této otázce mlčí a ani Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx neposkytuje alespoň příkladný výčet kritérií, která by mohla při takovém rozhodování sloužit jako vodítko.

Ve vztahu k účelově smíšeným smlouvám, kdy je zboží spotřebitelem kupováno jak za účelem profesionálního, tak osobního využití kupujícím, se obdobně jako v případě Vídeňské úmluvy domnívám, že by se ochranná ustanovení čl. 5 odst. 2 a 3 Římské úmluvy měla aplikovat vždy a spotřebiteli by tak měla být vždy poskytnuta odpovídající ochrana. Jsem toho názoru, že zájem na ochraně spotřebitele by v této oblasti měl převážit183, a to vzhledem k nemožnosti faktického oddělení účelů.

Rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie, resp. Evropského osudního dvora, se však k této problematice staví zcela opačně. Např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. C-464/01 (tzv. případ Gruber184) Evropský soudní dvůr judikoval, že osoba, která uzavřela smlouvu týkající se zboží určeného z části k účelu podnikatelskému a z části k účelu, jež se netýká její podnikatelské činnosti, nemá právo dovolávat se prospěchu ze zvláštních pravidel. Soud v citovaném případu shledal, že smlouvy pro smíšené účely nelze považovat za smlouvy spotřebitelské, a navíc stanovil, že ekonomické měřítko (tzn. určení převahy účelu pomocí hodnoty převažujícího plnění) není pro dané posouzení relevantní.

V případu Xxxxxx vznikl spor mezi panem Xxxxxxxx Xxxxxxxx bydlícím v Rakousku a německou společností Bay Wa AG. Xxx Xxxxxx jako soukromý zemědělec vlastnil hospodářskou usedlost, přičemž rozhodující část jeho hospodářství byla využívána pro soukromé účely (předmětná část činila 60% z celkové plochy hospodářství, tedy pouze zhruba 40% tvořily prostory

183 Byť jsem si v takových případech vědoma poměrně lehké zneužitelnosti domáhání se spotřebitelské ochrany. Obchodník by však z povahy své činnosti měl nést předmětná rizika.

184 Viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 20. ledna 2005 ve věci C-464/01, Xxxxxx Xxxxxx proti Bay Wa AG. Byť se toto rozhodnutí týkalo výkladu jiného právního instrumentu (konkrétně výkladu Bruselské úmluvy o pravomoci soudů, uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech), jeho závěry jsou výkladem per analogiam aplikovatelné i na problematiku smíšeného účelu smlouvy vyvstávající v rámci dalších právních instrumentů Evropské unie.

pro podnikatelskou činnost). Společnost Bay Wa AG byla společností provádějící mimo jiné dodávky a montáže střešních krytin. Xxx Xxxxxx a společnost Bay Wa AG po předchozích osobních jednáních uzavřeli smlouvu o dodávce a montáži střešních tašek. Po dodání a instalaci objednaných střešních tašek však byl xxx Xxxxxx nucen plnění u dodavatele reklamovat.

Prvostupňový soud, který v této věci rozhodoval (Landesgericht Steyr v Rakousku), konstatoval, že u zemědělských podniků je velmi obtížné určit přesnou hranici, která odlišuje soukromé jednání a podnikatelskou činnost, a že vzhledem ke skutečnosti, že prodávající neměl v době uzavírání smlouvy možnost zjistit, který aspekt převažuje, měl předpokládat, že se jedná

o smlouvu spotřebitelskou. V dalším navazujícím řízení se rakouský odvolací soud (Oberster Gerichtshof) obrátil na Evropský soudní dvůr vedle jiných i s žádostí o rozhodnutí otázek, zda je třeba k účelu určení transakce vzít v úvahu skutečnosti objektivně zjistitelné pro smluvního partnera spotřebitele a zda má být smlouva, u které není zřejmé, zda se týká činnosti soukromé nebo podnikatelské, považována za spotřebitelskou smlouvu.

Jak bylo předesláno výše, Evropský soudní dvůr se ve vztahu k druhé citované otázce týkající se spotřebitelského charakteru uzavřené smlouvy vyjádřil negativně a ve vztahu k první citované otázce uvedl, že rozhodující soud by měl přihlížet k objektivně zjištěnému stavu a nikoliv k subjektivním tvrzením stran řešeného sporu. Smlouvy se smíšeným účelem tak podle Římské úmluvy nelze považovat za smlouvy spotřebitelské a poskytovat v jejich rámci spotřebiteli jakožto smluvní straně takové účelové smíšené mezinárodní kupní smlouvy ochranu předvídanou Římskou úmluvou.

6.2 Spotřebitelské aspekty volby práva

Římská úmluva poskytuje stranám právního poměru širokou možnost volby rozhodného práva185, která je však ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám specifickým způsobem limitována. Římská úmluva takto zohledňuje zájem na ochraně spotřebitele i ve sféře, která je tradičně vnímána jako charakteristická zachováváním respektu k autonomii vůle smluvních stran. Omezení volby práva podle Římské úmluvy však nespočívá v generálním omezení volby jen na některý, resp. určitý, právní řád, jedná se o omezení volby práva co do jejích účinků.

Podle ustanovení čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy nelze spotřebitele volbou rozhodného práva zbavit ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva země, v níž má své obvyklé bydliště, a to za podmínky, že

- uzavření smlouvy v zemi obvyklého bydliště spotřebitele předcházela nabídka ze strany obchodníka určená výslovně spotřebiteli (popř. jen reklama prodávajícího) a spotřebitel v zemi svého obvyklého bydliště uskutečnil všechny nezbytné úkony směřující k uzavření smlouvy, nebo

- obchodník nebo jeho zástupce obdrželi objednávku od spotřebitele v zemi obvyklého bydliště spotřebitele, nebo

- se jedná o takovou koupi zboží, kdy spotřebitel cestoval ze země svého obvyklého bydliště do jiné země, kde učinil objednávku zboží, a tuto cestu organizoval prodávající se záměrem podnítit spotřebitele k předmětné koupi186.

Jak vyplývá z výše uvedených podmínek, Římská úmluva pamatuje v zásadě na všechny aspekty uzavírání spotřebitelských kupních smluv, resp. kontraktačního procesu obecně. Navíc jde o formulace dostatečně

185 Srov. ustanovení čl. 3 Římské úmluvy.

186 Srov. ustanovení čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy.

široké187. Není tedy rozhodné, zda podnikatel v zemi obvyklého bydliště spotřebitele svoji výdělečnou či jinou činnost vykonává aktivně (tzn. sám si vyhledává potencionální spotřebitele coby kupující).

Teorie již dříve posuzovala rozsah a formulaci citovaného ustanovení vcelku kladně188. Velmi pozitivně a do určité míry vizionářsky lze dle mého názoru hodnotit přístup Římské úmluvy v oblasti nákupní turistiky

.(Pauknerová189 zcela trefně hovoří o tzv. nákupních výletech), prostřednictvím které by jinak bylo možné spotřebitele deklarované ochrany zbavit.

Kogentní ustanovení190 práva země, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště, poskytující spotřebiteli ochranu v rámci uzavřené mezinárodní kupní smlouvy, lze označit rovněž za součást ustanovení zajišťujících určitou úroveň standardu ochrany spotřebitele.

Dotčená „ochranná kogentní ustanovení“ práva země obvyklého bydliště spotřebitele je však třeba posuzovat případ od případu, resp. podle konkrétního právního řádu191. Xxxxxxxxxx k tomu uvádí, že v rámci Evropské unie vyplývá kogentní charakter právní úpravy zejména ze směrnicového práva192. Souhlasit lze zajisté i s názorem, že tyto směrnice cílící na ochranu spotřebitele jakožto strany mezinárodní kupní smlouvy lze bez dalšího považovat za jistý standard ochrany v evropském prostoru.

Nicméně, považuji zároveň za nutné zdůraznit, že výsledné provedení směrnicových cílů členskými státy Evropské unie nemusí vždy spočívat

187 Srov. Zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx k ustanovení čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy.

188 Viz např. XXXXX, Xxxxx X. X. X. Consumer Contracts, Employment Contracts and the Rome Convention. International and Comparative Law Quarterly. 1992, č. 1 str. 12; XXXXXXX, Xxxxx. Consumer contracts and the 1980 Rome EC Convention on the law applicable to contractual obligations. Journal of Consumer Policy, 1992, č. 4, str. 378.

189 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Xxxx, 2008, str. 231.

190 Jinými slovy se jedná o ustanovení právního řádu, od nichž se smluvní strany nemohou ani vzájemnou dohodou odchýlit. Případná odchylná ujednání od těchto ustanovení by byla neplatná a aplikovala by se pravidla stanovená dotčenými kogentními ustanoveními.

191 V případě českého právního řádu by se jednalo zejména o ustanovení § 1810 an. Občanského zákoníku.

192 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1059.

v provedení právě kogentními normami. Bude tedy do značné míry záležet na posouzení dílčích ustanovení hmotného práva příslušným soudem či jiným rozhodujícím orgánem a jeho výsledku, tedy zda soud nebo příslušný orgán vyhodnotí jejich kogentnost či dispozitivnost193. Toto hodnocení by dle mého názoru mělo probíhat jak v závislosti na ochranných ustanoveních směrnicového práva, tak v závislosti na ostatních dispozitivních ustanoveních příslušného právního řádu – jinými slovy řečeno, je třeba, aby nedocházelo k vytržení jednotlivých ustanovení z kontextu hmotného práva a tím jejich finální faktické dezinterpretaci ve vztahu k ochraně spotřebitele194.

Domnívám se tedy, že jádro reálné ochrany spotřebitele se vzhledem k výše uvedenému nenalézá v samotném omezení volby práva, ale v nutném přiznání ochranných účinků hmotného práva určeného podle příslušného hraničního určovatele – obvyklého bydliště spotřebitele. Soud či jiný rozhodující orgán se proto bude muset vedle jiných aspektů zabývat i samotným hodnocením tohoto hmotného práva a posouzením, zda jsou zaměřena na ochranu spotřebitele jako stranu mezinárodní kupní smlouvy. Toto přirozeně klade vysoké nároky na přístup konkrétního orgánu a jeho interpretační dovednosti.

193 Z hlediska požadavku na právní jistotu toto řešení není bohužel zcela optimální.

194 Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry lze při posuzování kogentních norem chránících spotřebitele v daném případě uvažovat i normy procesní. Nap. Xxxxxxxxxx s odkazem na evropské směrnicové právo uvádí, že kolizní předpisy chránící spotřebitele jako stranu mezinárodní kupní smlouvy je nutné vztáhnout nejen na případy práv, která lze z pohledu kontinentální právní kultury označit za oblast hmotněprávní, ale zásadně i na případy práv, která by spotřebitele mohla určitým způsobem omezovat v průběhu soudního či obdobného řízení. Viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1009.

6.3 Určení rozhodného práva

Ve vztahu k obecné kolizní normě Římské úmluvy obsažené v ustanovení čl. 4 Římské úmluvy dojde v případě absence volby práva smluvními stranami k určení rozhodného práva, jímž se bude spotřebitelská kupní smlouva řídit, v souladu s ustanovením čl. 5 odst. 3 Římské úmluvy. Rozhodné právo tedy bude určeno bez ohledu na poskytované charakteristické plnění, resp. nejužší spojení smlouvy s konkrétní zemí.

Jako rozhodující hraniční určovatel je pro spotřebitelskou kupní smlouvu Římskou úmluvou stanoveno obvyklé bydliště spotřebitele. V případě absence volby práva smluvními stranami tak bude rozhodným právo země, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště.

I k určení rozhodného práva podle místa obvyklého bydliště spotřebitele však dojde pouze za splnění podmínek předvídaných v ustanovení čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy, tedy že obchodník v zemi obvyklého bydliště spotřebitele tomuto učinil výslovnou nabídku či reklamu a spotřebitel v této zemi uskutečnil všechny nezbytné úkony směřující k uzavření smlouvy, obchodník nebo jeho zástupce obdrželi od spotřebitele objednávku aj.195 K jejich konkrétnímu výkladu pak platí totéž, co bylo řečeno již výše.

Stanovení obvyklého bydliště spotřebitele jako hraničního kritéria a na něj navazující určení rozhodného práva zajišťuje spotřebiteli dle mého názoru dostatečnou ochranu. Spotřebiteli je totiž zprostředkovávána ochrana,

o které má mít (resp. měl by mít) v rámci sobě blízkému právnímu řádu určité povědomí196.

V souvislosti s určováním rozhodného práva ve vztahu ke spotřebitelské mezinárodní kupní smlouvě je však vhodné připomenout i ustanovení čl. 20 Římské úmluvy, které stanovuje přednost práva Evropské unie.

195 Srov. ustanovení čl. 5 odst. 2 první až třetí odrážku Římské úmluvy.

196 Uvedenou úpravou se tak zohledňuje i určitá kulturní a sociální integrace spotřebitele do daného prostředí.

Podle citovaného ustanovení se Římská úmluva nedotýká „… použití kolizních norem pro smluvní závazkové vztahy ve zvláštních oblastech, které jsou nebo budou obsaženy v právních aktech orgánů Evropských společenství nebo ve vnitrostátních právních předpisech, které byly při provádění takových právních aktů harmonizovány“.

S ohledem na skutečnost, že řada směrnic Evropské unie taková kolizní ustanovení obsahuje197, mají přednost před citovanými ustanoveními Římské úmluvy právě tato ustanovení. Souhlasit lze tedy bez dalšího s názorem, že uvedená ustanovení jsou dnes již v řadě otázek překonána198. Navíc lze v nejobecnější rovině shrnout, že Římská úmluva je v současnosti co do své působnosti již prakticky nahrazena Nařízením Řím I199.

197 Např. již výše zmíněná směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v ustanovení čl. 6 odst. 2.

198 Srov. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2013, str. 164.

199 Co do výkladu týkajícího se věcné, časové a prostorově personální působnosti Římské úmluvy a jejím vztahům vůči jiným instrumentům mezinárodního práva soukromého odkazuji na svoji předešlou práci, viz XXXXXXXXXX, Xxxxx. Mezinárodní kupní smlouva. Diplomová práce. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. 2012. Vedoucí práce xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc.

7. Nařízení Řím I

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je instrumentem práva Evropské unie, který unifikuje kolizní úpravu smluvních závazkových vztahů s mezinárodním prvkem. Nařízení Řím I je již beze všech pohybností plnohodnotnou součástí evropského mezinárodního práva soukromého, přičemž svým charakterem patří mezi akty tzv. sekundárního práva Evropské unie. Nařízení Řím I je závazné v celém svém rozsahu a v rámci členských států Evropské unie má přímou použitelnost200.

Římská úmluva byla do relativně nedávné doby jedním z mála prostředků regulujících právní vztahy v rámci Evropské unie, resp. Evropských společenství, který měl formu mezinárodní smlouvy. Příčiny tohoto stavu pramenily zejména z obtíží při řešení politických otázek201. Cílem však nadále zůstalo udržet a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, přičemž k vytvoření tohoto prostoru měla Evropská unie, resp. Evropská společenství, přijmout odpovídající opatření týkající se soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, a to v míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu.

Evropská komise předložila na konci roku 2002 tzv. Zelenou knihu o transformaci Římské úmluvy z roku 1980 v komunitární nástroj Společenství a

o její modernizaci202. K aktivnímu pokračování v práci na kolizních normách v oblasti smluvních závazkových vztahů následně vyzval i tzv. Haagský

200 K tomuto tématu více např. XXXXX, Xxxxx. Evropské právo. Praha: C. H. Xxxx, 2011, str. 92 a násl.

201 Nejvýraznější neshody mezi členskými státy působilo zejména rozdílné pojetí práva na jedné straně státy z kontinentální právní oblasti a na straně druhé státy z angloamerické právní oblasti.

202 COM (2002) 654 final Green paper on the conversion of the Rome Convention of 1980 on the law applicable to contractual obliigations into a Community instruments and its modernisation. Dostupné z:

<xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXXX>.

program203, který přijala Evropská rada dne 5. Listopadu 2004. Výsledkem uvedených legislativních snah pak byla právě úspěšná přeměna Římské úmluvy v Nařízení Řím I.

Nařízení Řím I představuje významný kompromis, kterého členské státy při projednávání sporných otázek dosáhly, a pokrok při unifikaci kolizní úpravy smluvních závazkových vztahů. Ačkoliv na poli Evropské unie v současné době probíhají intenzivní jednání o přijetí jednotné úpravy prodeje zboží204, můžeme Nařízení Řím I alespoň prozatím považovat za nejkomplexnější řešení problémů s aplikací práva rozhodného pro (nejen) spotřebitelskou mezinárodní kupní smlouvu.

Nařízení Řím I do značné míry přebírá řadu ustanovení obsažených již v Římské úmluvě. Na druhé straně však přináší i jejich modifikace nebo upřesnění. Xxxxxxxxxx ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám připomíná zejména kritiku týkající se čl. 5 Římské úmluvy, kdy výtky směřovaly zejména k jeho omezení řadou partikulárních kolizních norem obsažených v množství směrnic a způsobovaly tak roztříštěnost dotčené právní úpravy205.

Transformace úpravy kolizní ochrany spotřebitele z Římské úmluvy do podoby Nařízení Řím I se stala širokým a opakovaně diskutovaným tématem i v rámci Zelené knihy. Stejně významný prostor pak zaujala i v samotném odůvodnění předloženého návrhu Nařízení Řím I. Značné diskuze se týkaly např. volby práva ve vztahu k zajištění soudní ochrany spotřebitele206.

Navzdory výše uvedenému však nelze popřít, že Nařízení Řím I stojí na solidních základech položených Římskou úmluvou. Z toho pak vyplývá, jak

203 Srov. Haagský program: Posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii, Úřední věstník C 50/1, 3. 3. 2005.

204 V současnosti však v rámci Evropské unie probíhají intenzivní jednání o Návrhu CESL. Ačkoliv Návrh CESL měl jistou ambici stát se „kodexem úpravy mezinárodní kupní smlouvy“, nedomnívám se, že jich dosáhne. V podrobnostech viz osmá kapitola této práce.

205 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 19.

206 K tomu více viz níže.

bylo ostatně poznamenáno i výše, že zpráva Xxxxxxxx-Xxxxxxx zůstala významným interpretačním nástrojem i pro výklad Nařízení Řím I207.

Česká i světová teorie208 hovoří o tom, že Nařízení Řím I poskytuje tzv. koncepci ochrany pasivního spotřebitele, která se zdá být navíc poměrně kompromisní. V kontextu níže uvedeného výkladu lze s těmito názory v zásadě souhlasit.

Nařízení Řím I sestává z Preambule a čtyř kapitol, přičemž pro účely této práce je klíčová Preambule a kapitola II, konkrétně čl. 6 Nařízení Řím I, který upravuje právě problematiku spotřebitelských smluv.

207 LANDO, Xxx a Xxxxx Arnt XXXXXXX. The Rome I Regulation. Common Market Law Review, č. 45, s. 1687-1705, str. 1688 [online]. kluwerlawonline, 2008 [cit. 2014-03-11]. Dostupné z www:

<xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxx.xxx?xxxxxXxxxxxxx&xxxxxxxxxx&xxxxxx0&xxxxxxxXxxxx als~~Common+Market+Law+Review~Volume+45+%282008%29>.

208 Za český pohled uvádím např. Xxxxxxxxxxxx, viz ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxx XXXXXXXX, Xxxxx XXXXXXXXX a Xxxxxx XXXXXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Řím I, Nařízení Řím II, Nařízení Brusel I). 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2013, str. 87. Jako zástupce světové teorie uvádím např. Xxxxxxxxx Xxxxx, viz FERRARI, Xxxxxx a Xxxxxx XXXXXX. Rome I Regulation: the law applicable to contractual obligations in Europe. Munich: Sellier. European Law Pub., c2009, str. 146.

7.1 Působnost Nařízení Řím I ve vztahu ke spotřebiteli

Obdobně jako Římská úmluva i Nařízení Řím I respektuje zájem na ochraně slabší smluvní strany, což ostatně předesílá i v ustanovení bodu 23 Preambule, podle něhož: „Pokud jde o smlouvy uzavřené se stranami, které jsou pokládány za slabší, je vhodné je chránit kolizními normami, které jsou příznivější vůči jejich zájmům než obecné normy.“ a ustanovení bodu 25 Preambule, podle něhož by spotřebitelé za splnění určitých podmínek: „… měli být chráněni takovými předpisy země jejich obvyklého bydliště, od kterých se nelze smluvně odchýlit …209“. Provedení těchto idejí se pak se zřetelem k mezinárodní spotřebitelské kupní smlouvě v Nařízení Řím I odráží zejména v podobě jeho ustanovení čl. 6.

Ustanovení čl. 6 Nařízení Řím I je ve své podstatě normou speciální vůči ustanovení čl. 3 Nařízení Řím I, které obecně upravuje podmínky volby práva smluvními stranami pro případ jejich smluvního závazkového poměru, a vůči ustanovení čl. 4 Nařízení Řím I, které obecně upravuje pravidla (hraniční určovatele) pro určení rozhodného práva v případě absence jeho volby smluvními stranami.

První zásadní limitací aplikace ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I ve vztahu ke spotřebitelské kupní smlouvě je však sama skutečnost, zda fyzickou osobu uzavírající příslušnou smlouvu můžeme považovat za spotřebitele ve smyslu Nařízení Řím I210, tedy zejména zda příslušná fyzická osoba uzavírá konkrétní smlouvu za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Rozhodující tedy je, obdobně jako v případě Římské úmluvy, právě spotřebitelský účel uzavírané smlouvy211.

209 Srov. ustanovení bodů 23 a 25 Preambule Nařízení Řím I.

210 K definici spotřebitele jako subjektu podle Nařízení Řím I viz podkapitola Vymezení spotřebitele podle Nařízení Řím I uvedená ve čtvrté kapitole této práce.

211 Ve vztahu ke smlouvám se smíšeným účelem odkazuji závěry uvedené v předešlém výkladu týkajícího se Římské úmluvy, neboť tyto jsou plně aplikovatelné i v případě ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I.

Pro úplnost považuji za vhodné poznamenat, že Nařízení Řím I však na rozdíl od Římské úmluvy obecně neomezuje ochranu spotřebitele pouze na smlouvy o koupi zboží a o poskytování služeb212. Svou věcnou působnost Nařízení Řím I v této oblasti však rovněž omezuje213. Tato omezení však s ohledem na věcné zaměření této práce nejsou relevantní.

Další zásadní limitací aplikace pravidel chránících spotřebitele v jeho právním poměru vzniknuvším z uzavřené mezinárodní kupní smlouvy s obchodníkem, předvídanou v ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I, je existence dílčích podmínek podle písm. a) a b) ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I, tedy podmínek, že obchodník buď provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi (nebo na několik zemí včetně této země) zaměřuje. Zároveň však uzavíraná mezinárodní kupní smlouva musí spadat do rozsahu této činnosti obchodníka214.

Tudíž pokud obchodník nevykonává svou podnikatelskou činnost v zemi obvyklého bydliště spotřebitele či sem tuto činnost nezaměřuje, uplatní se obecná ustanovení Nařízení Řím I a rozhodné právo se určí podle ustanovení čl. 3 nebo čl. 4 Nařízení Řím I215.

Za jednoznačné provozování podnikatelské činnosti obchodníka půjde v případě, že obchodník při své činnosti bude vystupovat vlastním jménem, za účelem dosažení zisku či jiného ekonomického výnosu. Obchodník tedy bude v rámci svých profesionálních aktivit určitým způsobem a po určitý čas přítomen v daném státě. Považuje se přitom za nerozhodné, zda obchodník uvedenou činnost jako takovou bude provozovat v místě svého sídla či pouze prostřednictvím své provozovny, pobočky apod. umístěné v zemi bydliště

212 Srov. ustanovení čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy a ustanovení čl. 6 odst. 1. Zatímco Nařízení Řím I používá pouze pojem „smlouva“ bez bližší konkretizace, Římská úmluva obsahuje konkrétnější formulaci „smlouvy, jejichž předmětem je dodání zboží nebo poskytnutí služeb“.

213 Viz ustanovení čl. 6 odst. 4 písm. a) až e), které vylučuje z režimu speciální úpravy spotřebitelských vztahů určité druhy smluv o poskytování služeb, přepravních smluv, smluv

o právech týkajících se nemovitostí a smluv týkajících se finančních a obdobných nástrojů.

214 Ve vztahu k podmínkám podle ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Řím I lze tedy nadneseně hovořit o stanovení „třetí podmínky“.

215 Srov. ustanovení čl. 6 odst. 3 Nařízení Řím I.

spotřebitele216. Takový způsob výkonu komerční činnosti obchodníků je ostatně typický, pokrývá i sociálně-ekonomický charakter profesionální nebo podnikatelské činnosti, přičemž rozpoznat jej nečiní v praxi problém217.

Nicméně, není-li naplněna podmínka „jasného a objektivního aktivního výkonu profesionální nebo podnikatelské činnosti obchodníka“ v zemi spotřebitele, je třeba v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 1 písm. b) posoudit

„pasivní zaměření této činnosti obchodníka“ na danou zemi. Takové posouzení však v právní teorii i aplikační praxi působí větší obtíže.

Podle ustanovení bodu 24 Preambule Nařízení Řím I je v zájmu ochrany spotřebitele třeba zajistit soulad výkladu pojmu „zaměřené činnosti“ s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Nařízení Řím I tak činí právě odkazem na tento pojem v ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b), přičemž výše citované ustanovení Preambule dále uvádí, že: „… je třeba brát v úvahu, že společné prohlášení Rady a Komise k článku

15 nařízení (ES) č. 44/2001 stanoví, že ´pro použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nestačí, aby podnik zaměřil své činnosti na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště, …, je rovněž třeba, aby smlouva předtím byla uzavřena v rámci těchto činností´218.

Nařízení Řím I dále zohledňuje i prostředky prezentace obchodníka na dálku a v ustanovení bodu 24 Preambule dále uvádí, že podle citovaného společného prohlášení Rady a Komise: „… ´pouhá skutečnost, že internetové

216 Obdobně k tomu x XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1046.

217 XXXXXXXXX, Xxxxx. Kolizní úprava spotřebitelských smluv v nařízení Řím I – aktuální otázky. Právní rozhledy, 2012, č. 23-24, str. 830.

218 Xxxxxxxxxx pak hovoří výslovně o vzniku hmotněprávní fikce provozovny z pohledu kolizněprávní vazby činnosti obchodníka na stát bydliště spotřebitele. Domnívám se však, že hovořit o vzniku hmotněprávní fikce je v této oblasti poněkud nadsazené, neboť k jejímu vzniku by byla nutná existence příslušné normy, prostřednictvím které by došlo k jejímu výslovnému založení. V rovině akademické tedy lze o vzniku „fikce provozovny obchodníka“ do určité míry jistě polemizovat, jsem však toho názoru že její aplikace v praxi, zejména v jiných souvislostech, by byla nepřípustná. Srov. XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1050.

stránky jsou přístupné, nepostačuje k tomu, aby se použil článek 15, je rovněž třeba, aby tyto internetové stránky vybízely k uzavírání smluv na dálku a aby předtím skutečně byla nějaká smlouva jakýmikoli prostředky uzavřena na dálku. V tomto ohledu jazyk nebo použitá měna na internetových stránkách nejsou podstatným faktorem“219.

Jakkoliv konkrétnější se zdá být Nařízení Řím I ve vztahu k prezentaci obchodníka na dálku prostřednictvím internetu (stanovuje negativní220 i pozitivní221 ukazatele), ohledně výkladu pojmu „zaměřené činnosti“ poměrně lakonicky odkazuje na nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Byť lze pochopit pohnutky, které vedly evropského zákonodárce k takovému kroku, nemohu s tímto přístupem bez dalšího zcela souhlasit. Domnívám se, že za situace, kdy jsou jednotlivé normy evropského mezinárodního práva soukromého regulující spotřebitelskou mezinárodní kupní smlouvu rozesety do řady právních předpisů, k jejichž výkladu před Soudním dvorem Evropské unie může docházet samostatně, nepovažuji takový odkaz za příliš vhodný. Na jednu stranu evropský zákonodárce evidentně cílí na vzájemnou pojmovou provázanost mezi jednotlivými instrumenty evropského mezinárodního práva soukromého, na druhou stranu však dle mého názoru omezuje soud při výkladu, který je dle mého názoru nutné činit vždy nejprve v duchu konkrétního instrumentu a teprve sekundárně tento výklad testovat ve vztahu k dalším právním předpisům.

Soudní dvůr Evropské unie však například ve spojené věci sp. zn. C- 585/08 a C-144/09 (tzv. případ Xxxxxx a Hotel Alpenhof222) dovodil skutečnosti, které mohou být vodítkem pro posouzení okolností, zda činnost obchodníka zaměřena na stát bydliště spotřebitele je či není. Jedná se

219 Srov. ustanovení bodu 24 Preambule Nařízení Řím I.

220 Jedná se např. o skutečnost, že jazyk nebo použitá měna na internetových stránkách se nepovažují za podstatný faktor, srov. ustanovení bodu 24 Preambule Nařízení Řím I.

221 Jedná se zejména o požadavek „aktivní“ nabídky obchodníka směřované vůči spotřebiteli s cílem uzavřít konkrétní smlouvu, srov. ustanovení bodu 24 Preambule Nařízení Řím I.

222 Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. prosince 2010 ve spojených věcech C- 585/08 a C-144/09, Xxxxx Xxxxxx proti Reederei Xxxx Xxxxxxxx GmbH & Co. KG a Hotel Alpenhof GesmbH proti Xxxxxx Xxxxxx.

např. o skutečnosti: činnost obchodníka mající mezinárodní povahu; popis cesty do sídla obchodníka s počátkem v jiných členských státech; použití jiného jazyka nebo jiné měny, než jsou jazyk nebo měna, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má obchodník sídlo, s možností provést rezervaci a potvrdit ji v tomto jiném jazyce; uvedení telefonického spojení s mezinárodním předčíslím; vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů na internetu s cílem usnadnit spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech přístup na stránku obchodníka nebo jeho zprostředkovatele; použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má obchodník sídlo; uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech. Oproti tomu pouhou dostupnost internetové stránky obchodníka nebo jeho zprostředkovatelské společnosti shledal Evropský soudní dvůr jako nepostačující k tomu, aby bylo činnost obchodníka možné považovat za zaměřenou na daný členský stát.

Jak Evropský soudní dvůr zároveň zdůraznil, výčet uvedený výše není taxativní a bude třeba jednotlivé, popř. další, dílčí okolnosti posuzovat případ od případu. V současnosti však takto judikovaná kritéria shledávám jako dostatečná a široká. Byť se na první pohled jeví jako orientovaná především na oblast internetového obchodu223, jsou dle mého názoru plně aplikovatelná i ve vztahu k běžným transakcím.

Domnívám se ale, že při posuzování zaměření činnosti obchodníka na zemi bydliště konkrétního spotřebitele bude nutné klást požadavek na citlivý přístup a pečlivý postup soudu, aby účelně a odpovídajícím způsobem došlo k ověření, zda byl obchodník skutečně objektivně připraven obchodovat se spotřebitelem v daném státě. Toto posouzení však s sebou nese jistou míru právní nejistoty, nemluvě o nákladech na samotné soudní řízení z hlediska času i peněžních prostředků. Soudy by nicméně rozhodně neměly na svou roli rezignovat, přičemž jsem toho názoru, že v zájmu ochrany spotřebitele jakožto

223 Což samo o sobě s jeho stále postupujícím rozvojem lze hodnotit kladně. Například Xxxxxx Xxxxxxxxxx však výsledky rozsudku ve věcech Xxxxxx a Hotel Alpenhof vnímá spíše jako rozpačité, viz Kyselovská, Tereza. Online spotřebitelské smlouvy a hraniční určovatel

„zaměřování činnosti“ ve světle judikatury Soudního dvora Evropské Unie. Časopis pro právní vědu a praxi, 2011, č. 3, s. 224.

slabší smluvní strany by mělo být v pochybnostech rozhodováno především tak, že soud bude činnost obchodníka za zaměřenou na daný stát považovat a spotřebiteli bude poskytnuta odpovídající ochrana.

Jakkoliv komplikované a vyžadující značně abstraktní uvažování je posouzení zaměření činnosti daného obchodníka na zemi bydliště spotřebitele, Nařízení Řím I nestanovuje žádné speciální postuláty, kterými by bylo nutné se řídit při hledání odpovědi na otázku, zda je obchodník v zemi svého obvyklého bydliště v rámci své činnosti zaměřen dostatečně kvalifikovaným způsobem (tedy určitou kvalifikovanou činností, resp. druhem činnosti) – ze znění ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) Nařízení Řím I totiž jasně vyplývá, že se může jednat o zaměření jakýmkoliv způsobem, resp. o činnost jakéhokoliv druhu. Takové vyjádření totiž dle mého názoru zcela odpovídajícím způsobem pokrývá co nejširší spektrum podnikatelských a profesionálních činností tak, aby předešlo dalšímu možnému problematickému kladení

„kaskádovitých podmínek“224.

Daná konkrétní činnost obchodníka navíc ani nemusí být v souladu s právními předpisy v zemi bydliště spotřebitele225. Mám za to, že v těchto úvahách lze pak jít dále v tom smyslu, že na překážku přiznání ochrany spotřebiteli ve smyslu ustanovení čl. 6 Nařízení Řím I nebude ani ta skutečnost, že obchodník danou činnost vykonává v rozporu s předpisy státu svého sídla, popř. bydliště.

Jak vyplývá z výše uvedeného, není však dostačující jakékoliv zaměření obchodníka, toto zaměření musí dosahovat určité kvality a intenzity. Jinými slovy řečeno, je nutné, aby mezi prezentací obchodníka v zemi obvyklého bydliště spotřebitele a výsledným sjednáním kupní smlouvy se spotřebitelem byla příčinná souvislost.

224 Zcela postačující je, dojde-li soud k závěru, že činnost obchodníka je zaměřena na zemi bydliště spotřebitele a smlouva byla uzavřena v rámci této činnosti. Nemusí být přitom dále zkoumána a kvalifikačním testům podrobována daná činnost obchodníka.

225 Obdobné dovozuje x Xxxxxxxxxx, viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. Xxxxxx úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 1054.

Smlouva tedy musí být uzavřena buď přímo s obchodníkem při jeho aktivní činnosti v zemi bydliště spotřebitele nebo jako sekundární výsledek této činnosti226, nebo musí být uzavřená smlouva výsledkem reakce spotřebitele na zaměřenou činnost obchodníka v zemi obvyklého bydliště spotřebitele227.

V případě prezentace obchodníka na dálku prostřednictvím internetu je navíc výslovně vyžadováno, aby to byla tato prezentace, která spotřebitele oslovuje a činí de facto ofertu k uzavření smlouvy228. Zároveň však není nutná příčinná souvislost mezi užitím konkrétního prostředku použitého k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti obchodníka zemi bydliště spotřebitele a uzavřením výsledné smlouvy229.

226 Viz ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení Řím I; jde tedy o to, aby setkání spotřebitele s obchodníkem v zemi bydliště spotřebitele přimělo tohoto spotřebitele, aby obchodníka (i později) vyhledal a danou smlouvu s ním uzavřel. Shodně x Xxxxxxxxxx se však domnívám, že nepostačí náhodná návštěva obchodníka ze strany spotřebitele, viz XXXXXXXXX, Xxxxx. Kolizní úprava spotřebitelských smluv v nařízení Řím I – aktuální otázky. Právní rozhledy, 2012, č. 23-24, s. 831.

227 Viz ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) Nařízení Řím I.

228 Viz bod č. 24 Preambule Nařízení Řím I.

229 Soudní dvůr Evropské unie k tomuto závěru došel v rámci řízení vedeném pod sp. zn. C- 218/12 (tzv. případ Emrek), kde konstatoval, že: „… nevyžaduje existenci příčinné souvislosti mezi prostředkem použitým k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti na členský stát bydliště spotřebitele, tj. internetovou stránkou, a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Existence takové příčinné souvislosti však ukazuje na spojitost smlouvy s takovou činností.“ viz Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. října 2013 ve věci C-218/12, Lokman Emrek v. Xxxxx Xxxxxxxxxx. K obdobnému závěru došel Soudní dvůr Evropské unie i v případě rozsudku ze dne 6. září 2012 ve věci C-190/11, Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx proti Xxxxx Xxxxxx a Xxxxx Xxxxxx. Bohužel, Soudní dvůr Evropské unie nevyužil příležitosti a ve věci Emrek další požadavky na vztah mezi prezentací obchodníka a uzavřením smlouvy se spotřebitelem neupřesnil.

7.2 Spotřebitelské aspekty volby práva

Je nasnadě připomenout, že původní návrh Nařízení Řím I počítal u spotřebitelské kupní smlouvy s úplným vyloučením svobodné volby práva smluvními stranami, přičemž spotřebitelské smlouvy se měly řídit právem státu určeným podle obvyklého bydliště spotřebitele. K návrhu takové úpravy vedly především aspekty spotřebiteli následně poskytované procesní ochrany v soudním řízení230.

Navzdory těmto počátečním iniciativám však byla ve výsledném Nařízení Řím I volba práva umožněna i v případě spotřebitelské mezinárodní kupní smlouvy, byť ve své současné poměrně limitované podobě. Tato úprava je na jednu stranu hodnocena kladně231, na druhou stranu se však vyskytují i její odpůrci232.

Podle ustanovení čl. 6 odst. 2 Nařízení Řím I si spotřebitel s obchodníkem mohou podle ustanovení čl. 3 Nařízení Řím I zvolit právo rozhodné pro jejich mezinárodní kupní smlouvu. Prostřednictvím této volby však nesmí dojít k situaci, kdy by jí byl spotřebitel zbaven ochrany, která je mu dána kogentními ustanoveními práva rozhodného v případě, že by volba práva mezi stranami nebyla učiněna233. Xxxxxxxxxx i jiní234 v souvislosti s tím hovoří

230 Evropská komise v zájmu zrychlení a zefektivnění ochrany spotřebitele poskytované soudy chtěla zabránit tomu, že příslušné soudy budou v rámci jimi vedených řízení nuceny zjišťovat obsah cizího práva. To s sebou totiž často přineslo jak navýšení nákladů vedeného soudního sporu, tak jeho neúměrné prodloužení. Ve vztahu k obvykle „nižší hodnotě spotřebitelských sporů“ rovněž návrh směřoval k tomu, aby spotřebitelé nebyli již samotnou povahou úpravy odrazování, aby svá práva efektivně hájili a domáhali se ochrany před soudními orgány. Evropský parlament však v rámci legislativního procesu tyto argumenty vypořádal a i s ohledem na námitky z řad právních teoretiků a praktiků Evropská komise do návrhu Nařízení Řím I možnost volby práva v rámci uzavírané spotřebitelské mezinárodní kupní smlouvy nakonec zakotvila.

231 Více viz XXXXXX, Xxxxxx. Agreements on jurisdiction and choice of law. New York: Oxford University Press, 2008, str. 391.

232 Více viz ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Závazky ze smluv a jejich právní režim: se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 159. 233 Srov. ustanovení čl. 6 odst. 2 Nařízení Řím I.

234 Viz např. XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Rome Convention and Rome I Regulation: Commentary. New York: JURIS, 2010, str. 1159, nebo ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Závazky ze smluv a jejich právní režim: se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 97.

o tzv. materializaci kolizní úpravy práva či limitaci volby práva standardem ochrany spotřebitele.

Určité modifikace volby práva ve spotřebitelské kupní smlouvě ostatně presumuje i Preambule Nařízení Řím I, podle jehož ustanovení bodu 25 by spotřebitelé: „… měli být chráněni takovými předpisy země jejich obvyklého bydliště, od kterých se nelze smluvně odchýlit …“. Obdobně jako v případě koncepce ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I tomu ale má tak být pouze za předpokladu, že: „… spotřebitelská smlouva byla uzavřena s obchodníkem, který provozuje svou podnikatelskou nebo profesionální činnost v této konkrétní zemi (zemi místa obvyklého bydliště spotřebitele, pozn. autorky) … „ anebo jestliže „… obchodník, … nějakým způsobem zaměřuje svou činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země a smlouva je uzavřena jako výsledek této činnosti“.

Obecně lze konstatovat, že základním rámcem pro volbu práva ve spotřebitelských mezinárodních kupních smlouvách ve smyslu Nařízení Řím I stále zůstává obecné ustanovení čl. 3 Nařízení Řím I. Volba práva tedy v souladu s ním musí být vyjádřena výslovně nebo alespoň vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu, právo může být zvoleno pro smlouvu celou nebo jen některou její část, přípustná je změna zvoleného právního řádu aj.235

Jak již bylo uvedeno výše, volba práva podle ustanovení čl. 6 odst. 2 Nařízení Řím I je volbou práva materializovanou236. Určení rozhodných pravidel a institutů ochrany tak neprobíhá v úrovni právního řádu jako celku, ale právě

235 Určitou relevanci si dle mého názoru zachovává i úprava tzv. doložky o vnitřním trhu. Podle této doložky (srov. ustanovení čl. 3 odst. 4 Nařízení Řím I) není v případě, že se všechny ostatní prvky významné v okamžiku volby práva nacházejí v jednom nebo více členských státech, „… volbou jiného rozhodného práva stranami, než je právo členského státu, dotčeno použití těch ustanovení práva Společenství, případně v podobě, v jaké je provedeno v členském státě sídla soudu, od nichž se nelze smluvně odchýlit.“ Záměrem této zvláštní úpravy je především vyloučit obcházení kogentních ustanovení práva Evropské unie. Více viz XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Xxxx, 2008, str. 260.

236 Obdobný názor pak sdílí i Xxxxxxxxxxx, která podrobně rozvádí její specifika oproti materiální volbě práva, viz ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Závazky ze smluv a jejich právní režim: (se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu). 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 156.

na úrovni jednotlivých právních (hmotněprávních) norem. Provedení volby rozhodného práva smluvními stranami je tedy respektováno, nicméně výsledná aplikace zvoleného práva (resp. jeho konkrétních právních norem) je omezena co do jejich účinnosti, resp. neúčinnosti. Jsem pak ve shodě s Břicháčkem237, že kogentní ustanovení vnitrostátního práva země bydliště spotřebitele, jež mu poskytují ochranu, by se měla uplatnit pouze tehdy, pokud spotřebiteli poskytují vyšší úroveň ochrany, než zvolené právo238, nikoliv však pouze ze své kogentní povahy.

Obdobně jako v případě Římské úmluvy však vyvstává problém se skutečností, jakým způsobem příslušný soud zjistí, které normy právního řádu země obvyklého bydliště spotřebitele jsou normami kogentními a které dispozitivními239.

V kontextu výše uvedeného považuji za vhodné dále doplnit, že s koncepcí ochrany spotřebitele v rámci volby práva počítá i řada spotřebitelských směrnic přijatých Evropskou unií240. Lze však bez dalšího souhlasit s názorem, že úprava v ustanovení čl. 6 Nařízení Řím I je velmi složitá a do značné míry i kazuistická241.

237 Viz XXXXXXXXX, Xxxxx. Kolizní úprava spotřebitelských smluv v nařízení Řím I – aktuální otázky. Právní rozhledy, 2012, č. 23-24, s. 832 a tam uvedená argumentace.

238 Co se posuzování konkrétní úrovně týče, bude opět záležet na posouzení provedené příslušným soudem. Soud by přitom měl vycházet z jednotlivých ukazatelů (např. okolností opravňujících spotřebitele odstoupit od smlouvy, záručních a odpovědnostních prvků na straně obchodníka, informačních povinností a práv apod.) a tyto hodnotit jako celek. Nemělo by se však dle mého názoru jednat o pouhé mechanické porovnání např. číselných kritérií.

239 K výkladu o této problematice proto odkazuji na závěry uvedené výše, zejména na šestou kapitolu této práce.

240 Viz např. ustanovení čl. 6 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993

o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ustanovení čl. 12 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku anebo bod 54 Preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

241 Viz např. XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha:

C. H. Xxxx, 2013, str. 165, nebo XXXXXXXXXXX XXXXXXX, Xxxxxxxxx. J. The Rome I Regulation: Exceptions to the Rule on Consumer Contracts and Financial Instruments. Journal of Private International Law, 2009, č. 1, str. 103.

7.3 Určení rozhodného práva

Ve vztahu k obecné kolizní normě obsažené v ustanovení čl. 4 Nařízení Řím I úmluvy dojde v případě absence volby práva smluvními stranami v případě spotřebitelské kupní smlouvy k určení rozhodného práva bez ohledu na poskytované charakteristické plnění, resp. princip aplikovaný v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 písm. a) Nařízení Řím I242. Podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Nařízení Řím I se totiž mezinárodní kupní smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a obchodníkem bude řídit právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště.

I k určení rozhodného práva podle místa obvyklého bydliště spotřebitele však dojde pouze za splnění podmínek předvídaných v ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Řím I, tedy pouze za předpokladu, že obchodník v zemi obvyklého bydliště spotřebitele provozuje svoji podnikatelskou či profesionální činnost anebo že obchodník do země obvyklého bydliště spotřebitele svoji podnikatelskou či profesionální činnost směřuje243.

O problematice provozování aktivní činnosti obchodníka a zaměření jeho činnosti ve vztahu k zemi místa obvyklého bydliště spotřebitele pak platí totéž, co již bylo uvedeno výše.

Pro úplnost dodávám, že vzhledem ke speciální povaze ustanovení čl. 6 Nařízení Řím I jakožto zvláštní právní normy považuji za poněkud nadbytečné ustanovení čl. 6 odst. 3 Nařízení Řím I, podle něhož nejsou-li splněny podmínky provozování aktivní činnosti obchodníka v zemi obvyklého bydliště spotřebitele či zaměření jeho činnosti ve vztahu k této zemi „… určí se právo rozhodné pro smlouvu mezi spotřebitelem a obchodníkem podle článků 3 a 4“. V kontextu výše uvedeného nepovažuji za nutné, potažmo vhodné, aby de facto speciální norma odkazovala na normu obecnou, kterou ve své podstatě nahrazuje.

242 Spotřebitelská mezinárodní kupní smlouva se tedy bez dalšího nebude řídit právem země, v níž má své obvyklé bydliště prodávající.

243 Srov. ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení Řím I a ustanovení čl. 6 odst. 2 Nařízení Řím I.

8. Návrh CESL

Jak již bylo rozvedeno výše, Evropská unie se do nedávné doby zaměřovala na spotřebitelskou ochranu především prostřednictvím sbližování národních právních řádů ve formě tzv. harmonizačních směrnic. Je však nasnadě, že tímto způsobem se evropskému zákonodárci nemohlo podařit odstranit veškeré odlišnosti v oblasti úpravy ochrany spotřebitele, které se tak i nadále nacházejí v právních řádech jednotlivých členských států Evropské unie, a že tyto odlišnosti mohou přinášet dílčí problémy zejména v oblasti mezinárodních transakcí uzavíraných např. právě se spotřebiteli.

Ačkoliv se v oblasti mezinárodního práva soukromého, resp. kolizní ochrany spotřebitele, podařila zavést poměrně úspěšná úprava představovaná Nařízením Řím I, v nedávné době vyústily snahy o posílení a modernizaci ochrany spotřebitele i mimo kolizní ochranu, a to přípravami konceptu směřujícího k zavedení jednotné právní úpravy spotřebitelských kupních smluv zejména v rovině mezinárodního práva soukromého.

Evropská komise dne 11. října 2011 předložila návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje – Návrh CESL244. Evropská komise prostřednictvím Návrhu CESL navrhuje vytvoření jednotné úpravy kupní smlouvy týkající se zboží, digitálního obsahu a služeb s nimi souvisejících, která by byla upravena jako samostatné nařízení Evropské unie.

Návrh CESL je považován za jeden z kroků ze série dlouhodobých snah Evropské unie o zakotvení jednotné unijní úpravy smluvního závazkového

244 Zkratka CESL vznikla zkrácením anglické verze názvu návrhu Common European Sales Law a jako taková se již zažila v české i světové teorii. V rámci této práce ji tedy užívám také. Návrh CESL včetně důvodové zprávy dostupný z:

<xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/EN/TXT/HTML/?uri=CELEX:52011PC0635&qid=1399906319190&from=CS>.

práva, resp. zakotvení evropského občanského zákoníku245. Diskuze

o problematice „evropského smluvního práva“ jsou však vedeny již mnohem delší dobu. Evropská komise se v minulosti zaměřila především na kritiku tzv. minimální harmonizace a v oblasti nejen ochrany spotřebitele zacílila především na posun k harmonizaci maximální246.

Návrh CESL spadá do oblasti právní úpravy mezinárodního práva soukromého, neboť se zaměřuje na regulaci právních poměrů s mezinárodním prvkem (ve vztahu k této práci tedy zdůrazňuji zejména mezinárodní kupní smlouvu)247. Na úpravu čistě vnitrostátních právních poměrů (kupních smluv) by bylo pravidla podle Xxxxxx CESL možné aplikovat teprve tehdy, pokud by se příslušný členský stát rozhodl tuto volbu smluvním stranám umožnit248.

Ve vztahu k legislativnímu procesu týkajícího Návrhu CESL nelze nezopakovat, že Návrh CESL v podobě, v jaké byl předložen Evropskou komisí, čelí řadě pozměňovacích návrhů. Nejrozsáhlejší a nejvýznamnější změny, které se dotýkají de facto celé povahy Návrhu CESL, pak vyplývají zejména z Legislativního usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. února 2014

o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje (COM (2011) 0635 – C7-0329/2011 – 2011/0284 (COD)). V případech, kdy jsou navrhované změny Návrhu CESL ve vztahu k problematice řešené v rámci této práce relevantní, je na tyto přímo poukázáno v textu této práce.

245 XXXXXXXXX, Xxxxx. Návrh volitelné unijní úpravy kupní smlouvy. Právní fórum, 2012, č. 12, s. 542, nebo XXXXXXXXX, Xxxxxxx. Das Gemeinsame Europäische Kaufrecht – eine Analyse aus unternehmerischer Sicht. Recht der Internationalen Wirtschaft, 2012, č. 6, s. 361.

246 Na údajné problémy, které by se touto cestou v rámci vnitřního trhu Evropské unie mohlo podařit odstranit, poukázala např. Xxxxxxx Xxxxxxxxx, srov. XXXXXX, Xxxxxxx. Warum Europa ein optionales Europäisches Vertragsrecht benötigt? Zeitschrift für Europäisches Privatrecht, 2011, č. 1, str. 2.

247 Srov. ustanovení čl. 4 Návrhu CESL.

248 Srov. ustanovení čl. 13 Návrhu CESL.