Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Xxxx Xxxxx a právní věda
Katedra mezinárodního a evropského práva
Mezinárodní smlouva jako nástroj vztahů EU se třetími státy. Její závaznost pro členské státy EU
Xxxxx Xxxxxxxx
2012/2013
Čestné prohlášení
„Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma: Mezinárodní smlouva jako nástroj vztahů EU se třetími státy. Její závaznost pro členské státy EU zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu užitých pramenů literatury.“
V Brně dne 28. 3. 2013
Xxxxx Xxxxxxxx
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu své diplomové práce, prof. JUDr. Xxxxxxxxx Xxxxxx, CSc., za cenné připomínky a rady při zpracování této diplomové práce.
Zároveň bych tímto chtěla poděkovat celé své rodině za podporu, zázemí a pochopení, které pro mě měli nejen po celou dobu studia na Právnické fakultě.
Abstrakt
Tato diplomová práce se zabývá problematikou těch mezinárodních smluv, které uzavírá Evropská unie se třetími, tj. nečlenskými státy. Diplomová práce v obecné rovině stručně vymezuje základní charakteristiku a typologii mezinárodních smluv. Stěžejní části této práce potom tvoří kapitoly věnované postavení mezinárodních smluv v právu Evropské unie, dále analýze způsobilosti EU jako mezinárodní organizace k uzavírání mezinárodních smluv, vymezení a rozdělení mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů Unie a v neposlední řadě i otázce automatické závaznosti mezinárodních smluv pro členské státy v případě, kdy nejsou jejich smluvní stranou. Všechny výše zmíněné oblasti zájmu této diplomové práce jsou hodnoceny zejména ve vztahu k Lisabonské smlouvě a ke změnám, jež přinesl její vstup v platnost.
Klíčová slova
• Mezinárodní smlouva
• Lisabonská smlouva
• Způsobilost EU k uzavírání mezinárodních smluv
• Vnější vztahy EU
• Druhy mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů EU
• Automatická závaznost mezinárodních smluv sjednaných EU pro členské státy
Abstract
This master thesis deals with the issue of the international treaties which are concluded by the EU with third, i.e. non-member states. The thesis briefly defines the characteristics and the typology of the international treaties in general. The main parts of the thesis are devoted to the status of the international treaties in the EU law, furthermore to the analysis of the capacity of the EU as an international organisation to conclude international treaties, to the defining and division of the international treaties concluded in the area of external relations of the Union and
last but not least to the question of the binding force of the treaties for EU member states when they are not parties to the treaty. All of the above mentioned areas of interest of this master thesis are evaluated especially in relation to the Lisbon Treaty and to the changes which were made by its entry into force.
Key words
• International treaty
• Lisbon Treaty
• Capacity of the EU to conclude international treaties
• External relations of the EU
• Types of international treaties in the area of external relations of the EU
• Binding force of the international treaties concluded by the EU for its member states
Obsah
1 Charakteristika mezinárodních smluv a jejich typologie 11
1.1 Vymezení institutu mezinárodní smlouvy z pohledu mezinárodního a unijního práva 13
1.2 Členění (druhy) mezinárodních smluv 14
1.3 Terminologie mezinárodních smluv v právu mezinárodním a v právu EU 15 2 Mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie 18
2.1 Obecná charakteristika unijního práva 18
2.2 Subjekty mezinárodního práva a jejich způsobilost k uzavírání
2.3 Způsobilost EU k uzavírání mezinárodních smluv 21
2.4 Právní úprava mezinárodních smluv v právu EU před a po vstupu
Lisabonské smlouvy v platnost 24
2.4.1 Obecný právní rámec uzavírání mezinárodních smluv 24
2.4.2 Právní úprava mezinárodních smluv v právu EU před vstupem
Lisabonské smlouvy v platnost 25
2.4.3 Právní úprava mezinárodních smluv v právu EU po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost 27
2.5 Postavení mezinárodních smluv v právu EU (vztah mezinárodních smluv
k primárnímu a sekundárnímu právu EU) 32
3 Mezinárodní smlouvy v oblasti vnějších vztahů EU 34
3.1 Význam a funkce vnějších vztahů EU 34
3.2 Druhy mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů EU 36
3.2.4 Dohody v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky 44
3.2.5 Dohody v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech 46
3.2.6 Vztahy zemí Evropského sdružení volného obchodu a Evropské unie 47
3.3 Vybrané procesní aspekty uzavírání mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů EU 48
4 Automatická závaznost mezinárodních smluv sjednaných EU pro členské státy
4.1 Vymezení a charakteristika pojmu „automatická závaznost“ mezinárodní smlouvy 51
4.2 Právní důsledky automatické závaznosti mezinárodních smluv 54
4.2.1 Odpovědnost mezinárodních organizací obecně a jejich členských států za plnění smluvních závazků 56
4.2.2 Smluvní odpovědnost Evropské unie a jejich členských států 58
4.2.3 Smluvní odpovědnost EU a členských států ze smíšených dohod 61
5.1 Monografie, publikace, sborníky a odborné články 66
5.2 Dokumenty a právní předpisy 67
Úvod
Pro svou diplomovou práci jsem si vybrala téma „Mezinárodní smlouva jako nástroj vztahů EU se třetími státy. Její závaznost pro členské státy EU“. Jedná se o téma, které je svou povahou velmi specifické zejména z toho důvodu, že jej jako takové nelze zařadit pouze do jednoho právního odvětví. Mezinárodní smlouvy jsou sice primárně pramenem mezinárodního práva, ale téma této diplomové práce je odlišné v tom, že při jeho zpracování bude třeba vycházet i z práva Evropské unie, tj. z právního řádu, který pro své potřeby vytváří mezinárodní organizace. Toto téma je dle mého názoru v právní vědě aktuální převážně z toho důvodu, že k 1. prosinci 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, jež několika zásadními způsoby modifikovala primární právo Evropské unie. V kontextu České republiky shledávám toto téma také relevantním, neboť je Česká republika od roku 2004 členským státem Evropské unie. Přistoupením k Evropské unii Česká republika akceptovala veškeré unijní právo v takovém stavu a rozsahu, v jakém se nacházelo v době účinnosti tohoto přistoupení. Z tohoto důvodu je tedy třeba, aby i Česká republika reflektovala změny, jež se dotýkají unijního práva.
Toto téma jsem si zvolila zejména z toho důvodu, že jde o otázku, jíž nebyla v rámci odborné právnické veřejnosti jak v rámci České republiky, tak i v rámci ostatních zemí Evropy věnována velká pozornost; existuje tedy jen velmi málo publikací a odborných článků, které se touto otázkou zabývají. V České republice se otázkou vnějších vztahů Evropské unie a závazností mezinárodních smluv sjednaných Evropskou unií pro její členské státy podrobněji zabývá X. Xxxxxxx, který na toto téma zpracoval dvě publikace, a to publikaci Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie (2009) a Právo vnějších vztahů EU (2010). Tento autor současně publikoval několik odborných článků vztahujících se k tomuto tématu v odborných sbornících. Z českých autorů se této otázce podrobněji věnoval i V. Týč v publikaci Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu (2011). Při zpracování této diplomové práce budu čerpat nejen z děl českých autorů, ale i z několika dalších vybraných děl autorů zahraničních, jakož i z judikatury Evropského soudního dvora, který měl také svůj podíl na formování otázky mezinárodních smluv v právu Evropské unie.
Jak bylo zmíněno výše, jedná se o téma, jež překračuje rámec jednoho právního odvětví. V rámci Evropské unie je toto téma upraveno v příslušných ustanoveních primárního práva EU, tedy konkrétně ve Smlouvě o Evropské Unii a Smlouvě o fungování EU. Z mezinárodního práva je v rámci této problematiky stěžejní zejména kodifikace mezinárodního obyčejového práva přijatá na půdě Organizace spojených národů (dále jen „OSN“), kterou je Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969. V rámci této práce bude podrobněji rozebrána i Vídeňská úmluva o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem, která byla sjednána v roce 1986, avšak doposud nevstoupila v platnost.
Při zpracování této diplomové práce budu používat především metodu analýzy, komparace a syntézy. Analýza bude užita obzvláště v úvodu a ve více popisných kapitolách této práce a bude spočívat ve formulaci a rozboru právní úpravy mezinárodních smluv jak v oblasti mezinárodního, tak unijního práva. Na tuto metodu bude posléze navazovat metoda komparace, jež bude detailněji srovnávat unijní právní úpravu týkající se mezinárodních smluv a vnějších vztahů EU ve stavu, v jakém se nacházela před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, s úpravou a změnami, jež tato doznala po roce 2009 (tedy po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost). V závěru této práce bude použita metoda syntézy, tj. budou stanovena řešení a závěry dané problematiky, učiněné na základě výkladu v předchozích kapitolách.
Diplomová práce bude členěna do čtyř kapitol. V úvodní kapitole této diplomové práce, nazvané „Charakteristika mezinárodních smluv a jejich typologie“, stručně shrnu základní poznatky z oblasti mezinárodního práva a z práva Evropské Unie, jež se týkají obecného vymezení a postavení mezinárodních smluv jak v mezinárodním právu, tak v právu Evropské Unie. Rozebrána bude i terminologie mezinárodních smluv, jež je pro tyto běžně užívána v právu unijním, a jež se liší od názvosloví užívaného v teorii a praxi práva mezinárodního. Druhá kapitola této práce bude zaměřena úžeji, a to na mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie. Analyzována bude zejména způsobilost Evropské unie jako mezinárodní organizace ke sjednávání
mezinárodních smluv. Pozornost bude věnována i unijní právní úpravě sjednávání mezinárodních smluv se zřetelem na změny, které do právní úpravy těchto ustanovení přinesla Lisabonská smlouva. Třetí kapitola této práce bude podrobněji zaměřena na mezinárodní smlouvy v oblasti vnějších vztahů EU, tj. na analýzu a základní charakteristiku jednotlivých dohod, které Evropská unie uzavírá v této oblasti, a zmíněny budou i některé procesní aspekty uzavírání vnějších smluv. Čtvrtá a závěrečná kapitola této práce potom bude věnována závaznosti mezinárodních smluv sjednaných Evropskou unií pro její členské státy, a to jak smlouvám, jejichž smluvní stranou je Evropská unie společně se svými členskými státy, tak i smlouvám, jejichž smluvní stranou je výlučně pouze EU. V závěru poté shrnu poznatky, jichž jsem dosáhla při zpracování tohoto tématu a zhodnotím, zda se mi podařilo splnit cíl, který jsem si stanovila před zpracováním této diplomové práce.
Tato diplomová práce si nestanovuje za cíl teoretický popis jednotlivých mezinárodních smluv, ani pouze výklad primárního práva Evropské Unie, ale zejména vyhodnocení změn, které přinesla Lisabonská smlouva do právního prostředí Evropské Unie v oblasti vnějších vztahů EU, jakož i rozbor institutu automatické závaznosti smluv a odpovědnostních vztahů, jež vznikají na základě těchto mezinárodních smluv. Cílem této práce bude v souvislosti s výše uvedeným i analýza právní subjektivity Evropské unie, a to především se zaměřením na způsobilost ke sjednávání mezinárodních smluv.
Domnívám se, že tato diplomová práce bude ve svém oboru přínosem, jelikož si klade za cíl zejména přehledným způsobem analyzovat a vymezit problematiku mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů Evropské unie, tedy problematiku, jež dle mého názoru není zatím uceleně a detailně zpracována v žádné české ani zahraniční odborné publikaci, a to jak z hlediska stávající právní teorie, tak i soudní judikatury. Zajímavou shledávám zejména otázku závaznosti mezinárodních smluv sjednaných Evropskou unií pro její členské státy v případě, kdy tyto státy nejsou smluvní stranou dané smlouvy, a z toho vyplývající odpovědnostní vztahy. Tato otázka je specifická především s ohledem na obecnou právní zásadu „pacta tertiis nec nocent nec prosunt“, z níž vyplývá, že ze
smlouvy nevznikají práva ani povinnosti třetí, tj. nesmluvní straně. V rámci Evropské unie otázka závaznosti smluv pro členské státy EU sice nečiní žádné zvláštní potíže, a to jak co se týče výkladu, tak ani provádění v praxi, přesto se jedná o otázku, jež by si v právní teorii zasloužila větší pozornost.
Co se týče některých kapitol této práce, například kapitoly týkající se analýzy právní subjektivity Evropské unie, je zřejmé, že tyto mohly být rozebrány podrobněji, například s ohledem na postavení Evropské unie a vnímání její právní subjektivity před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Tato otázka je mi známá, ovšem její řešení by již překračovalo rámec této diplomové práce.
1 Charakteristika mezinárodních smluv a jejich typologie
V úvodní části této práce, která bude pojata jako jakýsi základ a východisko pro další kapitoly, se zaměřím na stručný popis mezinárodních smluv a jejich základní členění (typologii).
Nauka obecného mezinárodního práva řadí mezi jeho hlavní prameny mezinárodní smlouvu a mezinárodní obyčej. Skutečnost, že se mezinárodní smlouva a mezinárodní obyčej řadí mezi dva hlavní prameny mezinárodního práva, lze dovodit nejen z právní nauky, ale mimo jiné i ze Statutu Mezinárodního soudního dvora.1 Statut Mezinárodního soudního dvora, jakožto součást Charty Organizace spojených národů, má v současné době téměř univerzální platnost, a proto lze výčet pramenů mezinárodního práva v něm uvedený považovat za směrodatný v daném právním odvětví.2
Mezinárodní smlouva je také významným a nezastupitelným pramenem práva Evropské Unie, zejména co se týče oblasti vnějších vztahů Unie (k tomu viz další kapitoly této práce).
Mezinárodní smlouvy jsou v současné době velmi frekventovaným institutem, který hojně užívají státy k úpravě vzájemných vztahů, a to jak vztahů politických, tak ekonomických, kulturních, právních a jiných. Každý stát, a případně i mezinárodní organizace, uzavřel za dobu své existence desítky či stovky různých mezinárodních smluv, a to nejen mezinárodních smluv mnohostranných, ale zejména smluv dvoustranných, jejichž uzavírání v praxi
1 Článek 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora:
“1. The Court, whose function is to decide in accordance with international law such disputes as are submitted to it, shall apply:
a. international conventions, whether general or particular, establishing rules expressly recognized by the contesting states;
b. international custom, as evidence of a general practice accepted as law;
c. the general principles of law recognized by civilized nations;
d. subject to the provisions of Article 59, judicial decisions and the teachings of the most highly qualified publicists of the various nations, as subsidiary means for the determination of rules of law.
2. This provision shall not prejudice the power of the Court to decide a case ex aequo et xxxx, if the parties agree thereto.”,
Viz Statut Mezinárodního soudního dvora ze dne 26. června 1945 [online]. Mezinárodní soudní dvůr [cit. 29. 1. 2013].
Dostupný z: xxxx://xxx.xxx-xxx.xxx/xxxxxxxxx/xxxxx.xxx?x0x0&x0x0&x0x0#XXXXXXX_XX
2 XXXXX, Xxxxxx Xxxxxxxxx. Úvod do mezinárodního práva veřejného. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2010. 142 s. ISBN 9788087284056. S. 16.
značně převyšuje. Ze smluv dvoustranných se jedná zejména o smlouvy o spolupráci v rozličných oblastech činnosti smluvních stran a o smlouvy o právní pomoci. Česká republika v tomto ohledu není výjimkou a v současné době je dle evidence, kterou vede Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (dále jen
„MZV ČR“), smluvní stranou téměř dvou a půl tisíce dvoustranných mezinárodních smluv, a devíti set mezinárodních smluv mnohostranných.3
Právo mezinárodních smluv (nebo také jen „smluvní právo“) je tedy dynamickým a neustále se rozvíjejícím odvětvím obecného mezinárodního práva.4 I přes to, že se jedná o velmi důležité odvětví soudobého mezinárodního práva, k jeho kodifikaci došlo až v roce 1969, kdy byla přijata Vídeňská úmluva o smluvním právu. Tato Úmluva o smluvním právu obsahuje základní ustanovení týkající se uzavírání mezinárodních smluv, jejich vstupu v platnost, jakož i ustanovení týkající se jejich dodržování, provádění, výkladu či případné neplatnosti nebo výhrad k nim učiněných. Pro komplexnost úpravy je Vídeňská úmluva o smluvním právu považována za kodifikaci obyčejového práva vztahujícího se k mezinárodním smlouvám,5 a jako taková má značný praktický dopad a je v praxi státy při uzavírání mezinárodních smluv hojně využívána.
Na Vídeňskou úmluvu o smluvním právu z roku 1969 navázaly další snahy OSN o kodifikaci smluvního práva, jež vyústily v roce 1986 ve sjednání Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem. I přes to, že tato Úmluva byla sjednána již v roce 1986, se jí doposud nepodařilo vstoupit v platnost. Tato skutečnost je zapříčiněna faktem, že Úmluva požaduje ke svému vstupu v platnost ratifikaci nebo přístup nejméně 35 států.6 K počátku roku 2013
4 XXXXXXX, Xxxxxxxx, XXXXXX, Xxx. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 6., dopl. a rozš. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2011. 533 s. ISBN 9788074003981. S. 216.
5 SCHEU 2010 op. cit., s. 21.
disponovala tato Úmluva 30 ratifikacemi či přístupy států, a to včetně České republiky.
1.1 Vymezení institutu mezinárodní smlouvy z pohledu mezinárodního a unijního práva
Definic a vymezení mezinárodních smluv je v právní teorii mnoho. Doktrína mezinárodního práva rozumí mezinárodní smlouvou nejčastěji „dohodu mezi státy nebo mezinárodními organizacemi, kterou se zakládají, mění nebo ruší jejich vzájemná práva a závazky podle mezinárodního práva.“7
Významným pramenem mezinárodního práva, který upravuje vznik, změnu, zánik a aplikaci mezinárodních smluv, je výše zmíněná Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969. Vídeňská úmluva obsahuje v článku 2 odst. 1 písm. a) samostatnou definici mezinárodní smlouvy, která se užije pro účely této úmluvy, a která rozumí mezinárodní smlouvou „mezinárodní dohodu uzavřenou mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsanou v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoli.“8 Z této definice mezinárodní smlouvy vyplývají její pojmové znaky, mezi které se řadí souhlasný projev vůle stran (dohoda), skutečnost, že je smlouva uzavřena mezi subjekty mezinárodního práva, že se tato smlouva řídí mezinárodním právem a že vyvolává zamýšlené právní účinky.
Mezinárodní smlouva je také nezastupitelným pramenem unijního práva. Evropská unie, a dříve i Evropská společenství, vznikla na základě zřizovacích smluv, které jsou svou povahou mezinárodními smlouvami, a jako takové tvoří právní základ Unie a dříve i právní základ Společenství, tedy tzv. primární právo Unie (ES). Mezi nejdůležitější smlouvy, jež spadají do této kategorie, patří:
- Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (dále jen
„ESUO“) z roku 1951 – tato smlouva pozbyla platnosti v roce 2002,
7 XXXXXXX, XXXXXX 2011 op. cit., s. 206.
8 Vyhláška MZV ČR č. 15/1998 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 31. 1. 2012].
- Římská smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (dále jen
„EHS“) z roku 1957 – dnes existuje po provedených změnách pod názvem Smlouva o fungování EU (dále jen „SFEU“),
- Římská smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále jen „EURATOM“) z roku 1957,
- Úmluva o některých orgánech společných Evropským společenstvím (tzv. Slučovací smlouva) z roku 1965,
- Jednotný evropský akt z roku 1986,
- Maastrichtská smlouva o Evropské unii z roku 1992 (dále jen „SEU“),
- Amsterodamská smlouva o revizi Maastrichtské smlouvy o EU z roku 1997,
- Smlouva z Nice z roku 2000,
- Lisabonská smlouva z roku 2007.9
Tento výčet není kompletní a je k němu třeba ještě doplnit smlouvy rozpočtové, a dále zejména smlouvy o přístupu nových členů. Všechny tyto smlouvy, tj. jak zřizovací smlouvy Společenství a Unie, tak i další mezinárodní smlouvy je měnící nebo doplňující, tvoří tzv. „ústavu“ Evropské unie a právo vytvářené druhotně na jejich základě (tj. právo od nich odvozené) tvoří vnitřní právo Unie.10
1.2 Členění (druhy) mezinárodních smluv
Obecné mezinárodní právo rozeznává několik druhů mezinárodních smluv, a to v závislosti na tom, v jaké formě byla daná smlouva uzavřena, jaký byl počet smluvních stran smlouvy, zda měly či mají ostatní státy možnost ke smlouvě přistoupit, jaký byl obsah smlouvy či zda byla smlouva uzavřena na určitou konkrétní dobu či nikoliv.11 Toto je obecné členění mezinárodních smluv a jako takové se dá uplatnit i na mezinárodní smlouvy uzavírané mezinárodními organizacemi, tedy i na smlouvy uzavírané Evropskou unií.
9 Fakta o EU: Dokumenty o EU: Zakládající smlouvy [online]. Euroskop [cit. 1. 2. 2013]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/xxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/
10 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6., přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. ISBN 9788087212608. S. 75.
11 XXXXXXX, XXXXXX 2011 op. cit., s. 208.
Dle formy lze mezinárodní smlouvy dělit na smlouvy sjednané písemně a ústně, na smlouvy veřejné a tajné, či na smlouvy uzavřené v plné a ve zjednodušené formě.12 Poslední dělení mezinárodních smluv dle formy je dělení na smlouvy prezidentské, vládní a resortní, tj. dle toho, kdo mezinárodní smlouvu sjednal.
Dle počtu smluvních stran se mezinárodní smlouvy dělí na smlouvy dvoustranné (bilaterální), vícestranné (plurilaterální), mnohostranné (multilaterální) a univerzální.
Mezinárodní smlouvy se dají rozlišovat i dle svého obsahu. Takto se dělí na smlouvy politické a hospodářské, rovné a nerovné (nerovné jsou ty smlouvy, kdy rozsah práv a povinností jedné smluvní strany neodpovídá rozsahu práv a povinností smluvní strany druhé), právotvorné a kontraktuální, smlouvy s jednorázovým a opakujícím se plněním, a na smlouvy mírové a válečné.
Podle možnosti přístupu ostatních stran ke smlouvě se mezinárodní smlouvy dělí na smlouvy otevřené, polootevřené (k nimž je možné přistoupit za splnění určitých podmínek) a uzavřené (jedná se např. o dvoustranné smlouvy o právní pomoci).13
Dle doby trvání smlouvy můžeme dělit mezinárodní smlouvy na smlouvy krátkodobé, dlouhodobé a časově neomezené, jakož i na smlouvy preliminární (upravují vztahy mezi stranami pouze dočasně) a definitivní (upravují vztahy mezi stranami s trvalou platností).14
1.3 Terminologie mezinárodních smluv v právu mezinárodním a v právu EU
Mezinárodní právo užívá pro označení mezinárodních smluv různých termínů, můžeme se proto v praxi setkat s rozličnými názvy jak dvoustranných, tak mnohostranných mezinárodních smluv. Pokud jde o dvoustranné smlouvy, typické pro ně bývá označení dohoda, smlouva, protokol, ujednání nebo úmluva.
12 Ibidem, s. 209.
13 XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009, 135 s. ISBN 9788087146200. S. 12.
14 XXXXXXX, XXXXXX 2011 op. cit., s. 210-212.
Mnohostranné smlouvy bývají označovány podobně, a to zejména jako úmluvy, smlouvy, dohody, protokoly, ujednání, deklarace, ústavy nebo statuty.15
Terminologie mezinárodních smluv v právu Evropské unie není s terminologií obecně užívanou v mezinárodním právu zcela totožná, právě naopak se vymyká běžnému názvosloví mezinárodních smluv. V unijním právu se pro odlišení jednotlivých druhů mezinárodních smluv užívá následující terminologie:
- mezinárodní smlouva – tento termín bývá užíván obecně ve vztahu k mezinárodním smlouvám jakožto prameni práva,
- smlouva – o smlouvách se hovoří v případě, kdy se jedná o zřizovací smlouvy primárního práva, tedy o smlouvy, na nichž je založena Evropská unie (jakož i EURATOM, a dříve i ES),16
- dohoda – o dohody jde v situacích, kdy Evropská unie uzavírá smlouvu s třetím státem nebo mezinárodní organizací,
- úmluva – takto bývají označovány smlouvy, jež jsou uzavírány uvnitř Evropské unie, tj. jen mezi členskými státy.17
Takto užívaná terminologie mezinárodních smluv v právu Evropské unie sice neodpovídá běžné praxi mezinárodního práva, ale to nic nemění na skutečnosti, že jak v mezinárodním právu, tak i v právu unijním je rozhodující především obsah mezinárodní smlouvy, tj. to, na čem se smluvní strany dohodly a ve smlouvě takto vymezily.
Ať již je tedy název mezinárodní smlouvy určen náhodně či v souladu se zavedenou terminologií, jak je tomu například v právu Evropské unie, nemá toto její označení žádný vliv na její platnost a provádění, jež by se za každých okolností mělo řídit obecně platnou zásadou mezinárodního práva, kterou je zásada pacta sunt servanda.18 O zásadě poctivého dodržování mezinárodních
15 XXXXXXX, XXXXXX 2011 op. cit., s. 217.
16 Mezi zřizovací smlouvy patří Smlouva o Evropské unii, Smlouva o fungování Evropské unie a Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii.
17 XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In Dny veřejného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978 -80-210-4430-2,
s. 1216-1240. 19. 11. 2007, Brno.
18 Zásada pacta sunt servanda je považována za obecnou zásadu mezinárodního práva, ze které vyplývá, že „smlouvy se mají dodržovat.“
závazků hovoří nejen Charta Organizace spojených národů,19 ale kupříkladu i Deklarace zásad mezinárodního práva, upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy, jež byla přijata na půdě Valného shromáždění OSN dne 24. 10. 1970, z níž mimo jiné vyplývá, že každý stát má povinnost plnit v dobré víře své závazky z platných mezinárodních smluv, jež podléhají obecně uznávaným principům a pravidlům mezinárodního práva.20
19 Čl. 2 odst. 2 Charty OSN: „Všichni členové plní poctivě závazky, které převzali podle této Charty, aby si tak všichni společně zajistili práva a výhody z členství plynoucí.“
20 Deklarace zásad mezinárodního práva, upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy ze dne 24. 10. 1970 [online]. In: UN Documents [právní informační systém]. OSN [cit.
3. 2. 2013]. Dostupný z: xxxx://xxx.xx-xxxxxxxxx.xxx/x00x0000.xxx
2 Mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie
V úvodu druhé kapitoly této práce, nazvané Mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie, bude z teoretického hlediska stručně popsáno základní dělení právní subjektivity jednotlivých subjektů mezinárodního práva. Hlavní zaměření druhé kapitoly této práce však bude reflektovat a analyzovat právní subjektivitu Evropské unie, obzvláště co se týče způsobilosti k uzavírání mezinárodních smluv, a dále i rozbor právní úpravy mezinárodních smluv a jejich postavení v právu EU; to vše se zřetelem na změny, které přinesla Lisabonská smlouva.
2.1 Obecná charakteristika unijního práva
Právo Evropské unie tvoří svébytný a samostatný systém práva, který je svou povahou odlišný jak od práva mezinárodního, tak i od vnitrostátního práva jednotlivých členských států EU a nelze jej zařadit jako celek ani do jedné z těchto právních struktur. Tato skutečnost vyplývá nejen ze specifické povahy Evropské unie jakožto mezinárodní organizace, ale i z četnosti, rozsahu a účinků právních aktů, které Evropská unie vydává. Česká republika je od 1. 5. 2004 členským státem Evropské unie, a proto je třeba této problematice věnovat zvýšenou pozornost, poněvadž unijní právo má od tohoto data značný dopad i na vnitrostátní legislativu ČR.
Jak bylo popsáno v předchozí kapitole této práce, mezinárodní smlouvy jsou významným a neopomenutelným pramenem práva Evropské unie, a to ať již jde o zřizovací smlouvy, jež tvoří samotný právní základ Evropské unie, tak o smlouvy rozpočtové a smlouvy o přístupu nových členů, které jsou z hlediska činnosti Evropské unie neméně důležité. Tyto smlouvy tvoří společně obecnými zásadami práva EU a Listinou základních práv EU tzv. primární právo, tj. právo, jež je tvořeno přímo členskými státy.21
Mezi prameny unijního práva se však neřadí pouze právo primární, jež je tvořeno členskými státy, ale i legislativní akty orgánů Unie vydávané na základě zřizovacích smluv, jež tvoří tzv. právo sekundární. Dle ustanovení článku 288
21 XXXXXXXXXXX, Xxxxx. European Union law. 2nd ed. London: Routledge, 2011. 977 s. ISBN 9780415582537. S. 200 – 202.
SFEU se mezi druhy sekundárního práva řadí nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Z tohoto ustanovení vyplývá, že doporučení a stanoviska nejsou právně závazná; naproti tomu každý z dalších pramenů právu EU (tj. nařízení, směrnice a rozhodnutí) disponuje vlastní mírou závaznosti pro členské státy.22
2.2 Subjekty mezinárodního práva a jejich způsobilost k uzavírání mezinárodních smluv
Obecné mezinárodní právo rozeznává několik subjektů mezinárodního práva, mezi něž se tradičně řadí svrchované státy, mezinárodní organizace vládního typu (tj. takové, jejichž členskými stranami jsou samotné státy), dále Svatá stolice, Svrchovaný řád maltézských rytířů, Mezinárodní výbor Červeného kříže, povstalci a do určité míry také jednotlivci.23
Subjekty mezinárodního práva můžeme členit dle jejich mezinárodněprávní subjektivity, jež může být buďto plná, částečná (dílčí, specializovaná), nebo okrajová (marginální); v úvahu přichází i členění subjektů mezinárodního práva na subjekty s původní subjektivitou (tj. prvotní subjekty mezinárodního práva) a na ty, jejichž subjektivita je odvozená od subjektivity prvotních subjektů, tedy států (v tomto případě hovoříme o druhotných subjektech mezinárodního práva). Někteří autoři dále zmiňují členění subjektů mezinárodního práva dle jejich subjektivity na ty, jejichž subjektivita plyne z obecného mezinárodního práva (tzv. objektivní subjektivita), a na ty, jejichž subjektivita vyplývá z práva partikulárního (tzv. subjektivní subjektivita).24 Ne všechny subjekty mezinárodního práva, nehledě na jejich kategorizaci
dle výše uvedeného členění, však disponují normotvornou způsobilostí, tj. způsobilostí autoritativně zakládat, měnit či rušit právní vztahy mezi specificky
22 Článek 288 SFEU. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:xx:XXX
23 SCHEU 2010 op. cit., s. 58.
24 XXXXXXXXXX, Xxxx. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5., podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 551 s. ISBN 9788021044746. S. 104 – 107.
určenými subjekty. Stěžejní roli z hlediska normotvorné způsobilosti hrají na poli mezinárodního práva státy a mezinárodní organizace. Svrchované státy, jakožto originární subjekty mezinárodního práva, disponují absolutní normotvornou způsobilostí, tj. mohou upravit jakoukoli otázku, ovšem pouze za předpokladu, že úprava takovéto otázky není vyloučena kogentním pravidlem mezinárodního práva. Naproti tomu mezinárodní organizace, které se řadí mezi druhotné (odvozené) subjekty mezinárodního práva, založené na základě vůle států mezinárodní smlouvou, disponují pouze dílčí normotvornou způsobilostí. Dílčí normotvorná způsobilost je charakteristická tím, že dává mezinárodním organizacím oprávnění regulovat pouze ty okruhy otázek, k jejichž úpravě byly zmocněny členskými státy.25
Co se ostatních subjektů mezinárodního práva týče, tyto se normotvorby v oblasti mezinárodního práva neúčastní v takové míře, jako je tomu u států a mezinárodních organizací, resp. jednotlivci se této normotvorby neúčastní vůbec. Z normotvorby v oblasti mezinárodního práva jsou ze své podstaty vyloučeny i nestátní útvary, obchodní společnosti a orgány nejednající jménem státu, neboť se nejedná o subjekty mezinárodního práva. V této souvislosti je třeba zmínit tzv. diagonální smlouvy, tj. dvoustranné smlouvy, kdy jednu smluvní stranu tvoří stát a druhou nestátní subjekt. V takovémto případě se nejedná o mezinárodní smlouvu dle mezinárodního práva. Jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, mezinárodní smlouva je taková smlouva, která byla mimo jiné uzavřena mezi subjekty mezinárodního práva, a tato podmínka není v případě nestátních subjektů splněna.
Pro účely této diplomové práce není rozbor otázky normotvorné způsobilosti ostatních subjektů mezinárodního práva relevantní, a v další části bude soustředěna pozornost výhradně na způsobilost Evropské unie ke sjednávání mezinárodních smluv.
25 Ibidem, s. 104 – 107.
2.3 Způsobilost EU k uzavírání mezinárodních smluv
Evropská unie je specifickou mezinárodní organizací integrační povahy, jež vytváří svůj vlastní právní řád, nazývaný jako právo Evropské unie nebo také jako unijní právo (dříve užíváno pod názvem komunitární právo). Specifičnost, jež odlišuje Evropskou unii od valné většiny ostatních mezinárodních organizací, tkví zejména v množství pravomocí, jež na ni přenesly členské státy zřizovacími smlouvami (v této souvislosti se hovoří o „nadstátnosti“ Evropské unie), dále zejména v systému vynutitelnosti unijního práva a v aplikovatelnosti některých pramenů práva, jejichž ustanovení jsou přímo použitelná a vynutitelná i vůči jednotlivcům.26
Evropská unie jako taková byla založena Maastrichtskou smlouvou o Evropské unii, která vstoupila v platnost 1. 11. 1993. Toto datum znamenalo v právní rovině počátek koexistence Evropského společenství a Evropské unie, jež trvalo až do 1. 12. 2009, kdy vstoupila v platnost rozsáhle diskutovaná Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva přinesla spoustu změn, mezi hlavní z nich bezesporu patří založení právní subjektivity Evropské unie, zánik tří pilířové struktury, s čímž byl spojen i zánik Evropského společenství, jehož právní postavení bylo do té doby stanoveno článkem 281 Smlouvy o Evropském společenství, dále závaznost Listiny základních práv EU, aj. Lze konstatovat, že Evropská unie vstupem Lisabonské smlouvy v platnost nahradila Evropské společenství a stala se jeho právní nástupkyní.27
Právní subjektivita Evropské unie je zakotvena v článku 47 SEU, kde je stručně uvedeno, že „Unie má právní subjektivitu.“28. K tomu, aby Evropská unie disponovala právní subjektivitou, však nestačilo její pouhé zakotvení v článku 47 SEU. Dle ustálené judikatury Mezinárodního soudního dvora bývá mezinárodněprávní subjektivita přiznávána mezinárodní organizaci, která disponuje třemi navzájem spolu souvisejícími charakteristikami, mezi něž se řadí
26 Mezi přímo použitelné prameny unijního práva, tj. ty, jež zakládají oprávnění a povinnosti přímo jednotlivcům či společnostem v daném členském státě Evropské unie, se řadí například nařízení nebo rozhodnutí.
27 Článek 1 SEU. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit.
4. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:000:xx:XXX
28 Článek 47 SEU
mezinárodněprávní základ mezinárodní organizace, postavení odlišné od svých členů a uznání mezinárodním společenstvím.29 Mezinárodněprávní základ mezinárodní organizace lze dovodit buďto z výslovného ustanovené mezinárodní smlouvy (tzv. smluvní teorie), či z úkolů a funkcí, které jsou svěřeny mezinárodní organizaci, jsou-li také skutečně vykonávány (tzv. teorie implicitních pravomocí). Evropská unie splňuje podmínky mezinárodněprávní subjektivity jak podle smluvní teorie (EU byla založena tzv. zřizovacími smlouvami, které jsou svou povahou mezinárodními smlouvami dle mezinárodního práva, a její subjektivita je stanovena v zakládacích smlouvách), tak i dle teorie implicitních pravomocí, kterou dokládá například článek 21 SEU.30 Tento článek obsahuje v obecné rovině zmocnění k navazování vnějších vztahů pro všechny oblasti pravomoci přenesených členskými státy na Evropskou unii.31
Postavení odlišné od svých členů splňuje mezinárodní organizace v případě, kdy disponuje nejméně jedním vlastním orgánem a má schopnost vyjadřovat vůli odlišnou od svých zakladatelů. Evropská unie splňuje i tento předpoklad, poněvadž jedná prostřednictvím svých orgánů, zejména Evropské rady, Rady ministrů a Evropské komise (dále jen „Komise“). Evropská unie má i schopnost vyjadřovat vůli odlišnou od svých zakladatelů, která se projevuje například uzavíráním smluv s vlastními členy.32
Konečně ze skutečnosti, že Evropská unie uzavírá mezinárodní smlouvy a navazuje diplomatické styky s ostatními nečlenskými státy, pramení fakt, že tyto státy Evropskou unii uznávají jako mezinárodní organizaci, a to ať už tak činí výslovně či konkludentně.33 Evropská unie je tedy mezinárodním společenstvím uznávána jako mezinárodní organizace.
Výše uvedené lze uzavřít konstatováním, že se Evropská unie jednoznačně řadí mezi subjekty mezinárodního práva s právní subjektivitou.
29 XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2010. 244 s. ISBN 9788074003523. S. 16.
30 Článek 21 SEU
31 SVOBODA 2009 op. cit., s. 19.
32 Ibidem, s. 17.
33 XXXXX, Xxxxxx a XXXXX, Xxxxx. Právo EU po Lisabonské smlouvě. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012. 274 s. ISBN 9788074181528. S. 34.
Z právní subjektivity a postavení subjektu mezinárodního práva pak plynou pro Evropskou unii také specifická práva a povinnosti.34 V praxi to například znamená, že Evropská unie dodržuje dohody, které uzavřela; tento závazek je stanoven v článku 216 odst. 2 SFEU.35 V tomto ohledu se s právní subjektivitou Evropské unie pojí i její odpovědnost, a to jak odpovědnost smluvní, vyplývající ze smluvních závazků EU, tak odpovědnost mimosmluvní.36 Pravidla upravující smluvní i mimosmluvní odpovědnost Evropské unie jsou stanovena v článku 340 SFEU.37
Evropská unie zároveň dodržuje i obyčejové mezinárodní právo a obecné zásady mezinárodního práva, a to zejména zásady, jež plynou z Charty Organizace spojených národů.38 Mezi oprávnění, jež pro Evropskou unii plynou z její právní subjektivity, patří zejména pravomoc uzavírat unijní právní akty a dále akty mezinárodněprávní povahy (tj. převážně mezinárodní smlouvy, ale i například jednostranné právní akty), dále také oprávnění vystupovat v diplomatických stycích s ostatními státy a mezinárodními organizacemi, požívání diplomatických výsad a imunit pro Evropskou unii a její reprezentanty, a vnitrostátní subjektivita ve členských státech.39
Právní subjektivita Evropské unie existuje ve dvou podobách, a to jako subjektivita vnitrostátní a subjektivita mezinárodněprávní. Vnitrostátní subjektivitu Evropské unie lze charakterizovat jako právní způsobilost k úkonům ve vnitrostátním právu každého členského státu.40 Vnitrostátní subjektivita EU je upravena v článku 335 SFEU, který stanovuje, že „Unie má v každém z členských států nejširší způsobilost k právům a právním úkonům, jakou jejich vnitrostátní právo přiznává právnickým osobám; Unie může zejména nabývat a zcizovat movitý i nemovitý majetek a vystupovat před soudem. Pro tento účel je zastupována Komisí. Avšak v otázkách spojených s fungováním svých jednotlivých
34 XXXXX a XXXXX 2012 op. cit., s. 34.
35 Článek 216 odst. 2 SFEU
36 SVOBODA 2010 op. cit., s. 71.
37 Článek 340 SFEU
38 Článek 3 odst. 5 SEU
39 K tomu viz také XXXXX, Xxxxx et al. Evropské právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011. 579 s. ISBN 9788073803353.
40 XXXXX a XXXXX 2012 op. cit., s. 38.
orgánů je Unie zastupována vzhledem k jejich správní samostatnosti každým z nich.“41 V tomto ohledu lze hovořit o vnitrostátní subjektivitě Evropské unie jakožto o subjektivitě soukromoprávní, jež se projevuje zejména v možnosti nabývat a zcizovat movitý a nemovitý majetek a vstupovat do právních vztahů s těmi úkony souvisejícími.42
Naproti tomu mezinárodněprávní subjektivita bývá obecně chápána jako způsobilost být nositelem práv a povinností na úrovni mezinárodního práva veřejného.43 Mezinárodněprávní subjektivita poskytuje Evropské unii možnost vystupovat jako plnohodnotný aktér na poli mezinárodního práva, z čehož vyplývá zejména (a nejen) oprávnění vstupovat do mezinárodněprávních vztahů v podobě způsobilosti Evropské unie k uzavírání mezinárodních smluv se státy a jinými mezinárodními organizacemi.
2.4 Právní úprava mezinárodních smluv v právu EU před a po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost
2.4.1 Obecný právní rámec uzavírání mezinárodních smluv
Obecný právní rámec uzavírání mezinárodních smluv mezinárodními organizacemi vytváří Vídeňská úmluva o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem, jež sice nevstoupila v platnost, ale z formálního hlediska se pravidla v ní obsažená na uzavírání mezinárodních smluv mezinárodními organizacemi používají a dovolává se jich i Evropský soudní dvůr.44 Stěžejním ustanovením této Úmluvy je zejména článek 6, který stanovuje, že „Způsobilost mezinárodní organizace uzavírat smlouvy se řídí pravidly této organizace.“45
41 Článek 335 SFEU
42 XXXXX a XXXXX 2012 op. cit., s. 38.
43 SVOBODA 2010 op. cit., s. 15.
44 K tomu např. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 9. 8. 1994, věc C-327/91, bod 25. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxx.xx/
45 Článek 6 Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezinárodními organizacemi navzájem
Citované ustanovení Vídeňské úmluvy z roku 1986 tak v praxi dává mezinárodním organizacím potřebnou pravomoc upravit si otázku uzavírání mezinárodních smluv dle svých konkrétních potřeb, a to zejména v návaznosti na zakládací dokumenty každé jednotlivé mezinárodní organizace. To platí i v případě Evropské unie, a proto bude v navazujícím výkladu blížeji analyzována unijní právní úprava uzavírání mezinárodních smluv.
2.4.2 Právní úprava mezinárodních smluv v právu EU před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost
Právní úprava mezinárodních smluv byla před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost velmi strohá. Základ této úpravy tvořil článek 300 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“), který stanovoval následující pravidlo uzavírání mezinárodních smluv: „Předpokládá-li tato smlouva uzavření dohod mezi Společenstvím a jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi, předloží Komise doporučení Radě, která zmocní Komisi zahájit nezbytná jednání.“46
Ze SES vyplývaly některé explicitní (výslovně stanovené) pravomoci k uzavírání mezinárodních smluv, které se týkaly následujících oblastí:
- měnová politika (čl. 111 SES),
- obchodní politika (čl. 131-134 SES),
- kultura (čl. 151 odst. 3 SES), vzdělávání (čl. 149 odst. 3 a čl. 150 odst. 3), zdravotnictví (čl. 152 odst. 3 SES), životní prostředí (čl. 174 SES)
- přidružení třetích zemí (čl. 310 SES) a postoj ES k mezinárodním organizacím obecně (čl. 302-304 SES),
- transevropské sítě (čl. 155 odst. 3 SES), výzkum a technologický rozvoj (čl. 170 SES),
- rozvojová spolupráce (čl. 181 SES), hospodářská, finanční a technická spolupráce se třetími zeměmi (čl. 181a SES).
46 Článek 300 odst. 1 SES. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000X:0000:0000:XX:xxx
Kromě explicitních pravomocí k uzavírání mezinárodních smluv bylo počítáno i s pravomocemi, které vyplývaly implicitně z jiných ustanovení SES, a s pravomocemi, které vyplývaly ze sekundárních aktů (tzv. implicitní vnější pravomoci).47
Ve vztahu k ostatním situacím, na které nebylo explicitně ani implicitně odkázáno SES, se v praxi užilo banketního ustanovení článku 308 SES, které stanovovalo, že:
„Ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů Společenství v rámci společného trhu je nezbytná určitá činnost Společenství, a tato smlouva mu k tomu neposkytuje nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně vhodná opatření.“48
Článkem 308 SES tedy předvídala tzv. subsidiární (potenciální) pravomoci ES, tj. pravomoci pro případy, kdy sice existuje cíl Společenství, ale pravomoc k jeho dosažení (tedy k uzavření mezinárodní smlouvy) nelze dovodit z explicitních ani implicitních pravomocí.49
Vzhledem k tomu, že SES nestanovovala žádná další obecnější pravidla vztahující se k uzavírání mezinárodních smluv se třetími státy a mezinárodními organizacemi, byl v praxi tento nedostatek dotvářen judikaturou Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“). Mezi nejvýznamnější rozhodnutí z této oblasti bezesporu patří rozhodnutí ESD ve věci ERTA50, a dále například rozhodnutí ve věci Kramer51.
Mezi nejranější rozhodnutí ESD vztahující se k této otázce patří právě rozhodnutí, pro něž je zkráceně užíváno označení ERTA. Toto rozhodnutí bylo vydáno ESD v roce 1971 a základem pro jeho vydání byla žaloba Komise ES proti Radě EU, jejímž předmětem bylo uzavření Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě („ERTA“) členskými státy EHS. ESD se
47 SVOBODA 2009 op. cit., s. 28.
48 Článek 308 SES
49 SVOBODA 2009 op. cit., s. 34.
50 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 31. března 1971, věc C-22/70 („ERTA“). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxx.xx/
51 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14. července 1976, věc C-3, C-4, C-6/76 („Xxxxxx“). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 8. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxx.xx/
v tomto rozhodnutí vyjádřil i k použitelnosti článku 308 SES pro oblast vnějších vztahů, když uvedl, že z pravomoci regulovat dopravu uvnitř ES lze dovodit i pravomoc uzavřít smlouvu týkající se vnějších aspektů dopravy.52 ESD v tomto rozhodnutí pracoval právě s termínem tzv. implicitních pravomocí ES. Mezi další příklady implicitních pravomocí ES bylo možné na základě judikatury ESD zařadit například oblast zemědělství (včetně rybolovu) dle článku 32 a 37 SES53 nebo oblast dopravy, a to zejména dopravy námořní a letecké dle článku 71 a 80 odst. 2 SES.54
2.4.3 Právní úprava mezinárodních smluv v právu EU po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost
Základem aktuální právní úpravy mezinárodních smluv v právu EU je Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU), konkrétně Hlava V, nazvaná Mezinárodní smlouvy. Tato hlava poskytuje oproti předcházející právní úpravě obsažené v SES větší míru přehlednosti, která je zajištěna především soustředěním zásadních ustanovení týkajících se mezinárodních smluv na jednom místě ve smlouvě. Stěžejním ustanovením této hlavy je úvodní článek 216, který byl do SFEU začleněn nově právě Lisabonskou smlouvou. Lisabonská smlouva sledovala zakotvením tohoto článku do SFEU zejména kodifikaci rozhodovací praxe ESD, tedy v podstatě zahrnutí nevýslovně stanovené (implicitní) pravomoci ES uzavírat mezinárodní smlouvy mezi pravomoci výslovné.55
Článek 216 SFEU tak ve svých dvou odstavcích stanovuje základní kompetenční normu, podle které:
„1. Unie může uzavřít dohodu s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi, stanoví-li tak Smlouvy nebo je-li uzavření dohody buď nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie, nebo
52 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci „ERTA“. 53 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci „Xxxxxx“. 54 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci „ERTA“.
55 TÝČ, Xxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxx a XXXXXXX, Xxxxx. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 179 s. ISBN 9788021053878. S. 122.
je stanoveno právně závazným aktem Unie, nebo se může dotknout společných pravidel či změnit oblast působnosti.
2. Dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“56
Oproti článku 300 odst. 1 SES poskytuje článek 216 Evropské unii rozsáhlejší pravomoci k uzavírání mezinárodních smluv, jež jsou ale zároveň limitovány na možnost uzavírání těchto smluv pouze v určitých případech. Mezi tyto případy se řadí jednak situace, kdy uzavření mezinárodní smlouvy předvídají samotné Smlouvy, dále situace, kdy je uzavření mezinárodní smlouvy buďto nezbytné k dosazení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie, nebo je to stanoveno právně závazným aktem Unie, anebo se uzavření mezinárodní smlouvy může dotknout společných pravidel či změnit oblast jejich působnosti. K předmětnému článku a omezení jeho aplikovatelnosti vyjádřil i Ústavní soud ČR, který ve svém nálezu ze dne 26. 11. 2008 uvedl, že „čl. 216 nelze vykládat jako kompetenční normu, která by extendovala pravomoci Unie; naopak článek
216 konstatuje jen to, že Unie v rámci svých pravomocí prostě uzavírá mezinárodní smlouvy. Pravomoci přitom nejsou definovány tímto čl. 216, ale konkrétními ustanoveními zejména samotné Smlouvy o fungování EU. Nejedná se tedy o výraznou změnu proti dosavadnímu právnímu stavu; jediný podstatnější rozdíl je ten, že Unie získává možnost uzavírat mezinárodní smlouvy i v oblasti tzv. druhého a třetího pilíře, zavedených Maastrichtskou smlouvou.“57
Článek 216 SFEU používá pro mezinárodní smlouvy uzavírané mezi Unií a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi výrazu „dohody“ (blížeji k terminologii mezinárodních smluv v právu EU viz kapitola 1.3 této práce); toto označení však nic nemění na tom, že se jedná o mezinárodní smlouvy podléhající ustanovením mezinárodního práva.
V dalších podkapitolách této práce budou detailněji rozebrány jednotlivé případy uzavírání mezinárodních smluv EU tak, jak je předvídá článek 216 odst. 1 SFEU.
56 Článek 216 SFEU
57 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08, bod 183. In: CODEXIS
[právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 9. 2. 2013].
2.4.3.1 Existence speciálního právního základu v primárním právu První ze situací, kterou předvídá článek 216 odst. 1 SFEU, je uzavření mezinárodní smlouvy v případě, kdy s jejím uzavřením počítá přímo primární právo EU. Smlouvy (tj. zejména SFEU a SEU) počítají s uzavíráním mezinárodních smluv s třetími státy nebo mezinárodními organizacemi za následujících okolností:
- za situace, kdy je tak stanoveno ve SFEU: jedná se například o obchodní dohody ve smyslu čl. 207 odst. 3 SFEU, rozvojové dohody v rámci rozvojové spolupráce dle článku 209 odst. 2 SFEU, dohody v oblasti hospodářské, finanční a technické spolupráce se třetími zeměmi dle článku 212 odst. 3 SFEU, dohody o humanitární pomoci ve smyslu článku 214 odst. 4 SFEU, aj.,
- v případě, kdy je tak stanoveno v SEU: jedná se například o oblast vztahů se třetími zeměmi v rámci vytváření dobrých sousedských vztahů (dle článku 8 odst. 2 SEU), dále o oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky (dle článku 37 SEU), nebo o oblast vztahující se k dohodám o přistoupení (dle článku 49 SEU).
2.4.3.2 Nezbytnost k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie
V tomto případě se v ustanovení článku 216 odst. 1 SFEU promítá dřívější úprava obsažená ve článku 308 SES, která je aktuálně s některými změnami zakotvena v článku 352 SFEU. Článek 352 odst. 1 SFEU obsahuje následující právní úpravu:
„Ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu vhodná ustanovení.“58 V článku 352 odst. 1 SFEU, oproti bývalému článku 308 SES a judikatuře
ESD, jež se k této otázce vztahovala59, došlo ke změně v tom smyslu, že dle nynější právní úpravy již bude pravomoc EU k uzavření mezinárodní smlouvy
58 Článek 352 odst. 1 SFEU
59 K tomu viz např. rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci „ERTA“ nebo ve věci
„Xxxxxx“.
dána i v tom případě, že v této oblasti nebude odpovídajícím způsobem zakotvena vnitřní pravomoc EU.
Jak tvrdí například Xxxxxxx v publikaci Právo vnějších vztahů EU, bylo by přehlednější, kdyby si členské státy nejprve mezi sebou (tj. intraunijně) vymezily oblast vnitřní pravomoci, a teprve poté, nebo alespoň současně s tímto vymezením, v této oblasti zakládaly vnější vztahy EU.60
2.4.3.3 Stanovení pravomoci právně závazným aktem EU
Stanovení pravomoci právně závazným aktem EU tvoří další situaci, za které je dle článku 216 odst. 1 SFEU dána možnost EU uzavřít mezinárodní smlouvu se třetím státem nebo mezinárodní organizací. SFEU jako taková nespecifikuje, které právně závazné akty EU jsou předvídány článkem 216 odst. 1 SFEU. Vzhledem k tomu, že právně závazné akty mohou být dvojího druhu, a to buď akty legislativní, nebo akty nelegislativní (tj. akty delegované či prováděcí), nelze jednoznačně dovodit, zda jsou článkem 216 odst. 1 SFEU myšleny obě tyto kategorie.
Z povahy mezinárodních smluv však plyne, že ne každý právní akt může stanovovat pravomoci k jejich uzavírání. Tak například ve článku 290 odst. 1 SFEU je stanoveno, že „legislativním aktem lze na Komisi přenést pravomoc přijímat nelegislativní akty s obecnou působností, kterými se doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné.“61 V tomto odstavci je dále uvedena skutečnost, že „podstatné prvky dané oblasti jsou vyhrazeny legislativním aktům, a nesmějí tedy být předmětem přenesení pravomoci.“62 Z tohoto článku lze dovodit dvě základní skutečnosti, a to, že nelegislativní akty slouží pouze k doplnění nebo změně některých prvků legislativních aktů, ovšem pouze prvků nepodstatných. Naproti tomu podstatné prvky jsou vyhrazeny úpravě v legislativních aktech.
Z charakteru mezinárodních smluv a jejich postavení v unijním a mezinárodním právu lze tedy konstatovat, že pravomoc k jejich uzavření zcela
60 SVOBODA 2010 op. cit., s. 44.
61 Článek 290 odst. 1 SFEU
62 Článek 290 odst. 1 SFEU
jistě nebude svěřena delegovaným aktům, a to obzvláště v případech, kdy je těmto aktům svěřeno pouze doplnění nebo změna nepodstatných prvků legislativních aktů. Totéž lze v podstatě uvést i ve vztahu k aktům prováděcím, poněvadž tyto akty jsou dle článku 291 SFEU přijímány v případech, kdy je třeba stanovit členským státům, které jsou povinny k provádění právních aktů EU, jednotné podmínky.63 Prováděcí akty tedy nejsou z právního hlediska vybaveny potřebnou mírou právního uznání a postavení v systému unijního práva k tomu, aby jim byla svěřena úprava pravomocí ve vztahu k uzavírání mezinárodních smluv.
Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že právně závaznými akty jsou ve smyslu článku 216 odst. 1 SFEU myšleny právní akty sekundárního práva EU, tj. především nařízení, a popřípadě i rozhodnutí.64
2.4.3.4 Ovlivnění společných pravidel
Konečně poslední situací, za které je dle článku 216 odst. 1 SFEU předvídáno uzavření mezinárodní smlouvy se třetím státem nebo mezinárodní organizací je situace, kdy by uzavřením takovéto smlouvy mohlo dojít k ovlivnění společných pravidel nebo změně oblasti jejich působnosti. Společnými pravidly jsou v tomto kontextu myšleny případy, které jsou pokryty jen obecnými cíly Evropské unie, ale nespadají pod výslovně uvedené konkrétní cíle některé z politik EU.65 Toto vymezení je však značně otevřené; mezi základní cíle EU se totiž dle článku 3 odst. 1 SEU řadí podpora míru, hodnot a blahobytu obyvatel Unie.66
Z článku 3 odst. 1 SFEU, ani z ostatních jeho odstavců, které slouží ke stanovení prostředků k dosažení cílů EU, tak nelze jednoznačně dovodit, v jakých případech by došlo k uzavření mezinárodní smlouvy takovým způsobem, aby mohlo dojít k ovlivnění společných pravidel nebo změně oblasti jejich působnosti. Jediným logickým výkladem se jeví uzavření mezinárodní smlouvy na tomto základě za situace, kdy již existuje vnitřní úprava EU, a mezinárodní smlouvou
63 Článek 291 SFEU
64 SVOBODA 2010 op. cit., s. 44-45.
65 XXXXXXX, Xxxxx. Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. In: Acta Universitatis Carolinae (Iuridica 1/2011) - Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011. ISBN 978-80-246-1947- 7. S. 67.
66 Článek 3 odst. 1 SEU
mohou být v obsahové rovině dotčena obecná pravidla unijního práva nebo jejich dosah.67
2.5 Postavení mezinárodních smluv v právu EU (vztah mezinárodních smluv k primárnímu a sekundárnímu právu EU) Mezi prameny práva Evropské unie se řadí nejen primární a sekundární právo (viz předchozí kapitola), ale i mezinárodní smlouvy. Od mezinárodních smluv, jež tvoří právní základ EU (jež jsou tedy součástí primárního práva a jako takové jsou nadřazeny ostatním pramenům unijního práva), je třeba odlišovat tzv. vnější smlouvy, tj. mezinárodní smlouvy, které uzavírá na jedné straně Evropská unie a na druhé straně nečlenský (třetí stát) nebo mezinárodní organizace.68 Právní základ těchto vnějších smluv tvoří mezinárodní právo (především již v předchozí kapitole zmiňovaná Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969), poněvadž jednou ze smluvních stran je v tomto případě nečlenský stát nebo mezinárodní organizace, tj. subjekt mezinárodního práva. K tomu, aby mohlo dojít k uzavření mezinárodní smlouvy, však nestačí pouze mezinárodněprávní základ – jak vyplývá z předchozích částí této kapitoly, je nutný i základ v unijním právu, jež představuje článek 216 odst. 1 SFEU. Vnější smlouvy jsou ve výsledku tedy nejen pramenem mezinárodního práva, ale i pramenem práva Evropské unie.
Z hlediska hierarchie unijního práva, kdy je primární právo nadřazeno právu sekundárnímu, se vnějším smlouvám přisuzuje postavení jakéhosi
„mezičlánku“ mezi primárním a sekundárním právem. V případě vnějších smluv však nejde pouze o otázku jejich přednosti před sekundárním právem, ale také o otázku právní síly tohoto pramene práva, která vychází ze článku 216 odst. 2 SFEU, kde je uvedeno, že „Dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“69. Postavení vnějších smluv v unijním právu tedy znamená, že
67 TÝČ, SEHNÁLEK a XXXXXXX op. cit., s. 122.
68 XXXXXXX, Xxxxx. Vnější smlouvy EU po Lisabonské smlouvě a české právo. In: Acta Universitatis Carolinae (Iuridica 3/2010) - Vybrané teoretické problémy evropského práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. ISBN 978-80-246-1855- 5. S. 33.
69 Článek 216 odst. 2 SFEU
tyto vnější smlouvy musí být jednak v souladu s primárním právem EU, jež stojí na nejvyšším vyšším stupni hierarchie pramenů unijního práva, a dále že sekundární právo (jež je tvořeno na základě zmocnění v primárním právu) nesmí být s vnějšími smlouvami v rozporu.70 Nadřazenost mezinárodních smluv nad sekundárními unijními akty byla potvrzena i Evropským soudním dvorem v rozsudcích, mezi které se řadí například rozsudek ve věci Xxxxxxxxx KG proti Německu (věc 40/72), Xxxx Xxxxxxxx proti Hauptzollamt Lörrach (věc 9/73), nebo ve věci International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit (věc 21-24/72).71
70 SVOBODA 2010 op. cit., s. 36 – 39.
71 XXXXXXXXX, Xxxx. External relations law of the European Community: legal reasoning and legal discourses. Austin: Xxxxxxx Kluwer, 2008. 504 s. ISBN 9789041126047. S. 174.
3 Mezinárodní smlouvy v oblasti vnějších vztahů EU
Mezinárodní smlouvy tvoří důležitou a nedílnou součást vnějších vztahů EU (external relations of the EU). Evropská unie, jako ostatně každá mezinárodní organizace, se v rámci svých činností neobejde bez udržování vztahů s okolním světem, tj. se třetími státy a mezinárodními organizacemi. Navazování těchto vztahů je na úrovni unijního práva upraveno v obecné rovině v hlavě V SEU, která nese název „Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie a zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice“, která stanovuje základní zásady a cíle činnosti Evropské unie na mezinárodní scéně, a dále v části páté SFEU, která nese název „Vnější činnosti EU“. Pro účely této práce má největší význam zejména hlava V této části SFEU, která je nazvána „Mezinárodní smlouvy“, a dále rámcově i navazující hlava VI SFEU, nazvaná „Vztahy Unie s mezinárodními organizacemi a třetími zeměmi a delegace Unie“.
Tato kapitola se bude v bližší perspektivě věnovat především charakteristice vnějších vztahů EU, druhům a funkcím mezinárodních smluv, jež jsou v oblasti vnějších vztahů EU uzavírány, pravomocím Evropské unie k uzavírání mezinárodních smluv a okrajově i proceduře uzavírání mezinárodních smluv v této oblasti.
3.1 Význam a funkce vnějších vztahů EU
Evropská unie, tj. mezinárodní organizace, kterou v současné době tvoří 27 členských států, je významným aktérem nejen na poli evropské, ale i světové politiky, a to zejména v oblastech jakými je diplomacie, mezinárodní obchod, rozvojová pomoc a spolupráce s globálními mezinárodními organizacemi. Výrazem důležitosti vnějších vztahů Evropské unie je i zavedení institucionálních změn v rámci této oblasti, které s sebou přinesl vstup Lisabonské smlouvy v platnost. Mezi hlavní institucionální změny v této oblasti patří vytvoření funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen
„Vysoký představitel“) a posílení jeho postavení v této oblasti, a ustavení nové
instituce v oblasti vnějších vztahů EU, kterou je Evropská služba pro vnější činnost.
Hlavní náplň činnosti Vysokého představitele tvoří zejména vedení společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie, zastupování Unie v rámci jednání v oblasti vnějších vztahů se třetími státy a mezinárodními organizacemi, prezentování postojů Unie na mezinárodních konferencích, předsedání Radě pro zahraniční věci a řízení Evropské služby pro vnější činnost.72 Na rozdíl od funkce Vysokého představitele, jež byla v minulosti v EU již obdobným způsobem zakotvena,73 je Evropská služba pro vnější činnost zcela novým prvkem v rámci vnějších vztahů EU. Evropská služba pro vnější činnost spolupracuje s diplomatickými službami ostatních členských států a svou činnost zaměřuje zejména na posílení zahraniční politiky Unie; v rámci toho napomáhá v činnosti i Vysokému představiteli.74
Vnější vztahy jako pojem nejsou unijním právem definovány; to ale neznamená, že s tímto pojmem dle jeho obsahového významu unijní právo nepracuje. SEU na několika místech užívá pojmy, jež svým obsahem spadají pod termín „vnější vztahy EU“. Jedná se například o tato označení:
- vztahy s okolním světem (článek 3 odst. 5 SEU),
- vnější činnosti EU (takto je nazvána část pátá SFEU a hlava V SEU; dále je tento pojem užit například v článku 18 odst. 4 SEU),
- činnost na mezinárodní scéně (článek 21 a 23 SEU, článek 205 SFEU),
- mezinárodní vztahy (článek 21 odst. 2 SEU),
- zahraniční politika (článek 24 odst. 1 SEU),
- zahraniční věci (v rámci EU existuje institut Rady pro zahraniční věci a Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku).
72 European Union External Action: What we do – the European Union in the world [online]. European External Action Service [cit. 11. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxx.xxxxxx.xx/xxxx_xx_xx/xxxxx_xx.xxx
73 Pozn.: Vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost byla vytvořena funkce Vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, který plnil zejména pomocnou funkci v oblasti zahraničních vztahů. Tato funkce byla, vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, nahrazena vytvořením funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. 74 Článek 27 odst. 3 SEU
Vzhledem k tomu, že žádný z těchto pojmů není ve zřizovacích smlouvách definován, lze uzavřít, že všechny tyto pojmy jsou ve vzájemné ekvivalenci a nelze jeden či více z nich považovat za nadřazený ostatním. Pojem „vnější vztahy EU“ lze přesto považovat za pojem nejširší z výše uvedených, poněvadž oproti ostatním pojmům zahrnuje i pasivní projev mezinárodněprávního postavení EU, za který lze považovat například neuznání mezinárodněprávní subjektivity určitého subjektu.75
Co se týče funkcí vnějších vztahů EU, tyto také nejsou unijním právem stanoveny. Dle názoru autorky této práce lze základní funkce vnějších vztahů EU odvodit ze základních zásad a cílů vnějších vztahů EU, jež jsou upraveny v obecné rovině v článku 3 odst. 5 SEU a dále také v článku 21 odst. 1 a 2 SEU. Z těchto zásad a cílů vyplývá zejména ochranná funkce vnějších vztahů EU, která se projevuje v tom smyslu, že Unie dbá o ochranu svých hodnot, základních zájmů, své bezpečnosti, nezávislosti a celistvosti (dle článku 21 odst. 2 písm. a) SEU), ale zároveň dbá i o ochranu občanů EU (dle článku 3 odst. 5 SEU). Mezi další funkce vnějších vztahů EU lze zařadit například funkci preventivní, která vyjadřuje, že mezi cíle EU v oblasti vnějších vztahů patří zachovávat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost (dle článku 21 odst. 2 písm. c) SEU). Za zmínku stojí i podpůrná funkce, která spočívá v podporování udržitelného rozvoje v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí rozvojových zemí, povzbuzování zapojení všech zemí do světové ekonomiky (dle článku 21 odst. 2 písm. d) a e) SEU), a dále například v podporování mezinárodního systému, založeného na posílené mnohostranné spolupráci (dle článku 21 odst. 2 písm. h) SEU).
3.2 Druhy mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů EU
Pramenem, který reguluje právní otázky v oblasti vnějších vztahů EU, jsou mezinárodní smlouvy, tedy v obecné rovině se jedná primárně o pramen mezinárodního práva. Je tomu tak proto, že vnější vztahy upravují vztahy mezi
75 SVOBODA 2010 op. cit., s. 3.
Evropskou unií a třetími (nečlenskými) státy a mezinárodními organizacemi, a tudíž tyto vztahy nemohou být upraveny unijním právem, jak je tomu u vztahů v rámci Unie a jejích členů. Současně jsou ale tyto mezinárodní smlouvy i pramenem práva EU (viz kapitola 2.5 této práce).
Evropská unie uzavírá několik rámcových typů mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů; každý z těchto druhů mezinárodních smluv se váže k jinému politickému zájmu (respektive k jiné vnější politice Unie)76 a oblasti pravomoci EU. Členění mezinárodních smluv uzavíraných v oblasti vnějších vztahů EU může mít proto několik podob; za základní členění těchto smluv bude pro účely této diplomové práce považováno členění na obchodní dohody, dohody o spolupráci, dohody o přidružení, dohody v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dohody v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech.77
Zároveň je třeba úvodem k této kapitole zmínit, že od mezinárodních smluv, které jsou uzavírány v oblasti vnějších vztahů EU, je třeba odlišovat tzv. subsidiární smlouvy, tj. takové smlouvy, které mezi sebou uzavírají samy členské státy. Účelem subsidiárních smluv je zejména upravit otázky, které nespadají do pravomoci Evropské unie, ale zároveň na úpravě těchto otázek mají zájem její členské státy, např. z politických či ekonomických důvodů. Subsidiární smlouvy proto nebudou předmětem dalšího výkladu této kapitoly.
V jednotlivých podkapitolách budou nyní krátce rozebrány jednotlivé typy mezinárodních smluv uzavíraných v oblasti vnějších vztahů EU, jejich charakteristické rysy a pravomoc EU k jejich uzavírání.
Z hlediska dělení mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů EU je třeba tyto smlouvy diferencovat i dle druhu pravomoci, kterou Evropská unie disponuje v případě konkrétní mezinárodní smlouvy. Toto dělení je spojeno se skutečností, zda je smluvní stranou výlučně Evropská unie, či zda se mezi smluvní strany řadí jak Evropská unie, tak i její členské státy. Pokud je smluvní stranou
76 Mezi vnější politiky Evropské unie náleží oblast společné obchodní politiky, rozvojové spolupráce, spolupráce se třetími státy (hospodářská, finanční a technická), humanitární pomoc, společná zahraniční a bezpečnostní politika, rozšíření a přidružení k Unii, a nově i Evropská politika sousedství (od r. 2003, kdy došlo k jejímu základnímu koncipování).
77 SVOBODA 2010 op. cit., s. 41.
pouze Evropská unie, pak z tohoto faktu vyplývá, že EU v tomto případě disponovala tzv. výlučnou pravomocí k uzavření mezinárodní smlouvy. Oblasti, ve kterých má EU výlučnou pravomoc, specifikuje článek 3 SFEU; konkrétně se dle prvního odstavce tohoto článku jedná o záležitosti týkající se celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnové politiky pro členské státy, jejichž měnou je euro, zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky, a společné obchodní politiky. Odstavec druhý tohoto článku ještě navíc uvádí, že výlučná pravomoc Evropské unie je dána také v případě, „pokud je uzavření mezinárodní smlouvy stanoveno legislativním aktem Unie, nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost.“78
Situace, kdy má Evropská unie společně s členskými státy k dispozici tzv. sdílenou pravomoc, stanovuje článek 4 SFEU, a řadí se mezi ně zejména následující stěžejní oblasti: vnitřní trh, sociální politika, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov (kromě zachování biologických mořských zdrojů), životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva, a společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví.79 Kromě těchto specificky vyjmenovaných oblastí činnosti EU se do sdílené pravomoci řadí i ty oblasti, v nichž jí SEU a SFEU svěřují pravomoc, a pokud zároveň tato oblast nespadá pod oblast uvedenou v článcích 3 a 6 SFEU.80
V případech uvedených v předchozím odstavci se hovoří o tzv. pravých smíšených dohodách.81 Smíšené dohody jsou specifické v tom smyslu, že i když na jedné straně vystupuje Evropská unie a její členské státy (tedy celkem 28
78 Článek 3 odst. 2 SFEU
79 Článek 4 odst. 2 SFEU
80 Článek 4 odst. 1 SFEU
81 Teorie dělí smíšené dohody na smíšené dohody pravé a nepravé. Nepravou smíšenou dohodou je potom taková dohoda, jejíž smluvní stranou je EU i její členské státy, ale tato dohoda byla uzavřena v rámci výlučné pravomoci EU a pro účast členských států jako smluvní strany na této smlouvě není právní důvod. K tomuto blíže viz např. XXXXXX, Xxxxxx X. The European Community, the European Union and the international law of treaties: a comparative legal analysis of the community and union's external treaty-making practice. The Hague: T. M. C. Asser Press, 2004. 308 s. ISBN 9067041823. S. 39.
subjektů), jedná se z formálního hlediska o subjekt jediný, a daná mezinárodní smlouva je uzavřena jako dohoda dvoustranná. Smíšená dohoda tedy zakládá tzv. sdílený smluvní vztah (shared contractual relationship) mezi mezinárodní organizací a jejími členy. Evropská unie je jedinou mezinárodní organizací, která tento typ způsobu uzavírání smluv používá, tudíž se dá konstatovat, že v tomto směru požívá určitou exkluzivitu.82
Mezi smíšené dohody lze pro futuro zařadit například dohodu o přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž uzavření předvídá článek 6 SEU. Neméně významným druhem smíšených dohod jsou dále například dohody o přidružení. V případě České republiky byla touto smíšenou dohodou Dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé83, která byla uzavřena v roce 1993.
3.2.1 Obchodní dohody
Evropská unie (a dříve i ES) je jak významným světovým dovozcem, tak i vývozcem zboží a služeb, z čehož pramení také potřeba regulovat obchodní vztahy, které EU navazuje se třetími státy a mezinárodními organizacemi. Společná obchodní politika je jednou z nejstarších politik Unie a jako taková byla zakotvena již v Římské smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství z roku 1957. Z této skutečnosti vyplývá, především s ohledem na postavení Evropské unie na mezinárodní obchodní scéně, velký význam obchodních dohod pro řádné fungování společné obchodní politiky, jakož i fakt, že obchodní dohody mají co do celkového počtu uzavíraných smluv v oblasti vnějších vztahů EU majoritní postavení.
K uzavírání obchodních dohod dochází na úrovni EU v rámci tzv. společné obchodní politiky. Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost spadají všechny
82 VERWEY 2004 op. cit., s. 156.
83 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb., o Dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (tzv. Asociační dohoda). In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 10. 2. 2013].
oblasti společné obchodní politiky výhradně do výlučné pravomoci Evropské unie.84 Nástrojů společné obchodní politiky je mnoho, pro účely této diplomové práce budou rozebrány pouze obchodní dohody, tj. dohody, které Evropská unie uzavírá s třetími státy a mezinárodními organizacemi v oblasti společné obchodní politiky EU.
Obchodní dohody jsou dohody, které Evropská unie uzavírá na základě speciálního zmocňovacího ustanovení, kterým je pro tyto účely článek 207 SFEU.85 Cílem obchodních dohod jsou převážně cíle společné obchodní politiky jako takové, tedy zejména přispívat ke snižování celních a jiných překážek, k postupnému odstranění omezení mezinárodního obchodu, tedy v souhrnu podporovat harmonický rozvoj světového obchodu jako celku.86
Obchodní dohody se v praxi vyskytují ve dvou podobách, a to v závislosti na počtu smluvních stran buďto jako obchodní dohody bilaterální, nebo jako obchodní dohody multilaterální. Klíčovou multilaterální dohodou v této oblasti je bezesporu Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace z roku 1994, jež byla vyhotovena s řadou příloh; mezi nejvýznamnější z těchto příloh se řadí zejména Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT 1994), Všeobecná dohoda o službách a obchodu (GATS) a Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS).87
Mezi bilaterální dohody uzavírané v rámci společné obchodní politiky patří dohody o celní unii, dohody o volném obchodu a dohody o spolupráci. Někteří autoři doplňují toto členění ještě o dohody o importu (tzv. autolimitační dohody), jejichž cílem je stanovení množstevních hranic dovozu a v případě, že dojde k překročení takto stanovené hranice, postupuje se dle režimu dohodnutého v této smlouvě.88
Základní rozdíl mezi jednotlivými druhy bilaterálních obchodních dohod tkví v tom, že zatímco dohody o celní unii jsou obsahově širším institutem
84 Článek 3 odst. 1 písm. e) SFEU
85 TICHÝ, Luboš. Evropské právo. 4. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2011. 953 s. ISBN 9788074003332.
S. 796.
86 Článek 206 SFEU
87 SVOBODA 2010 op. cit., s. 143 an.
88 K tomu viz např. SVOBODA 2010 op. cit., s. 146.
společné obchodní politiky, tedy zahrnují jak vytvoření zóny volného obchodu, tak i stanovení společné celní politiky vůči třetím státům (a to v podobě přijetí společného celního sazebníku),89 pak dohody o volném obchodu obsahují užší úpravu v tom smyslu, že odstraňují překážky obchodu zbožím (cla a kvóty) pouze mezi jednotlivými členskými státy navzájem, ve vztahu ke třetím státům si však každý členský stát musí tuto otázku upravit samostatně.
Evropská unie má v současné chvíli uzavřeny dohody o celní unii se zeměmi, mezi něž se řadí například Andorra, San Xxxxxx, Lichtenštejnsko nebo Turecko. V oblasti volného obchodu uzavřela Evropská unie dohody například s Mexikem a Jižní Koreou.90
3.2.2 Dohody o spolupráci
Dohody o spolupráci jsou dohody, které, na rozdíl od obchodních dohod, neobsahují pouze ustanovení o liberalizaci obchodu, ale také mnohá jiná ustanovení, například co se týče hospodářské a jiné spolupráce. Zároveň se ale nejedná o takovou úpravu vzájemných vztahů, jež by počítala s pozdějším přistoupením tohoto státu k EU. V rámci této kategorie dohod lze rozlišovat několik podkategorií, mezi které se řadí dohody o partnerství a spolupráci, dohody o stabilizaci a přidružení, a dohody o rozvojové spolupráci.91
Evropská unie (resp. ES) uzavřela dohody o partnerství a spolupráci převážně se zeměmi východní Evropy a některými asijskými státy. Mezi tyto dohody se řadí například Dohoda o partnerství a spolupráci s Ukrajinou, s bývalou Ruskou federací, s Moldavskou republikou, Arménií, Gruzií, Uzbekistánem, Ázerbájdžánem, a dalšími. Tyto dohody mají za cíl především podpořit ekonomický rozvoj daných států a přispět k upevnění demokracie.
Dohody o stabilizaci a přidružení jsou naproti tomu dohody, které uzavřela EU na základě článku 217 SFEU zejména se státy západního Balkánu a jež mají za cíl především vzájemnou spolupráci, podporu demokracie a rozvoj politického
89 Článek 28 odst. 1 SEU
90 K tomuto viz také Fakta o EU: Politiky EU: Vnější ekonomické vztahy [online]. Euroskop [cit.
16. 3. 2013]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/xxxxx/xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxx/
91 SVOBODA 2009 op. cit., s. 15 – 16.
dialogu. Mezi dohody o stabilizaci a přidružení se řadí dohody, které EU uzavřela s dnes již přistupující zemí, tj. s Chorvatskem, se současně kandidátskými zeměmi, Makedonií a Černou Horou, a s řadou potenciálních kandidátských zemí, mezi něž patří například Albánie a Bosna a Hercegovina.92
Konečně poslední podkategorií v rámci dohod o spolupráci jsou dohody o rozvojové spolupráci. Rozvojová spolupráce jako taková je upravena v článcích 208 – 211 SFEU, a dělí se na rozvojovou spolupráci se zeměmi, které náleží do africko-karibsko-pacifické oblasti (tzv. ACP země), a zeměmi, jež do této oblasti nenáleží (tzv. non-ACP země).93 Zkratka „ACP země“ je užívána pro skupinu Africko-karibsko-pacifických států, která vznikla v roce 1975 a jejíž členové navázali užší spolupráci s Evropskou unií. Tato skupina se skládá dohromady ze 79 členů, z nichž 48 členů pochází z africké oblasti, 16 z oblasti Karibiku a 15 z oblasti Pacifiku.94 Mezi základní právní úpravu rozvojové oblasti se mezi ACP zeměmi a EU řadí Úmluva z Yaoundé I a II (1963 a 1969), Úmluva z Arushy (1969), čtyři úmluvy z Lomé (uzavřené v letech 1975, 1979, 1984 a 1989) a Dohoda o partnerství z Cotonou (2003). Tyto dohody si kladou za cíl především pomoci rozvojovým státům s překonáváním problémů chudoby, nemocí a zprostředkováním vzdělání pro všechny. V současné chvíli je v platnosti pouze Dohoda o partnerství z Cotonou95, jež byla uzavřena na 20 let se zpětnou účinností od roku 2000; zbylé dohody pozbyly platnosti uplynutím doby, na kterou byly sjednány.
3.2.3 Dohody o přidružení
Dohody o přidružení (nebo také tzv. asociační dohody) jsou dohody, které uzavírá Evropská unie se třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi za účelem stanovení vzájemných práv a povinností v různých oblastech spolupráce, kdy vztah třetí země nebo mezinárodní organizace je uzavřením dohody o přidružení
92 K tomu viz např. SVOBODA 2010 op. cit., s. 213.
93 SVOBODA 2010 op. cit., s. 175.
95 K této Dohodě blížeji viz např. The Cotonou Agreement [online]. European Commission [cit.
15. 3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxx/xxx/xxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxxxx/
považován za nejtěsnější nečlenský vztah k Evropské unii. Právní základ dohod o přidružení tvoří článek 217 SFEU.96
Dohody o přidružení mohou mít dvojí podobu, a to v závislosti na tom, zda je uzavřením dohody o přidružení předvídán pozdější přístup daného státu k Evropské unii (jak tomu bylo v minulosti například v případě České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska; v současné chvíli je dohoda o přidružení uzavřena například s Tureckem – přesto, že je tato asociační dohoda účinná již od roku 1964, k přistoupení Turecka k EU zatím nedošlo), či zda s přistoupením tohoto státu k Evropské unii počítáno není. Příkladem druhého typu těchto dohod jsou tzv. euro-středozemské dohody, tj. dohody o přidružení, které Evropská unie uzavřela s některými zeměmi v oblasti Středozemního moře (např. s Alžírskem, Egyptem, Marokem, Tuniskem, aj.).97 Euro-středozemské dohody, společně s dohodami uzavřenými v rámci tzv. východního partnerství (tj. společně s dohodami, jež EU uzavřela se státy bývalého Sovětského svazu) jsou nově považovány za součást Evropské politiky sousedství (European Neighbourhood Policy), jež byla koncipována v roce 2003 s cílem vytvořit mezi Evropskou unií a sousedskými zeměmi užší vztahy a posílit vzájemné propojení obou těchto uskupení.98
Mezi dohody o přidružení se ve smyslu článku 217 SFEU dále řadí, kromě dohod zmíněných v předchozím odstavci (tedy dohod, jež výslovně počítají s přistoupením státu k EU a dohod, jež s tímto přistoupením nepočítají), například dohody Evropské unie se Švýcarskem a se státy Evropského sdružení volného obchodu (blížeji k tomuto viz kapitola 3.2.6 této práce) a dohoda o přidružení s Chile.99
96 Článek 217 SFEU
97 SVOBODA 2010 op. cit., s. 213.
98 Economic and Financial Affairs: European Neighbourhood Policy [online]. European Commission [cit. 23. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxxxx/xxxxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxx_xxxxxx/xxxxx_xx.xxx
99 SVOBODA 2010 op. cit., s. 199.
3.2.4 Dohody v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky
Společná zahraniční a bezpečnostní politika (dále jen „SZBP“) je specifickou oblastí činnosti Evropské unie, jež do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost tvořila tzv. II. pilíř EU a jež si klade za hlavní cíl vytvoření společného a jednotného vystupování jak Unie, tak členských států na mezinárodní scéně.
I přes to, že Lisabonská smlouva zrušila tzv. tří-pilířovou strukturu politiky EU, zvláštní postavení SZBP zůstalo zachováno (zejména co se týče institucionálních ustanovení a rozhodovací procedury v této oblasti)100, což se projevilo zejména v tom smyslu, že SZBP nebyla přesunuta do sféry řádného legislativního postupu Unie, a je i nadále založena na mezivládní spolupráci mezi členskými státy a EU. Z toho vyplývá, že schvalování unijních aktů v rámci této oblasti i nadále vyžaduje jednomyslnost, tj. souhlas všech členských států.101 Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost došlo dokonce k posílení SZBP jako takové, a to zejména vytvořením funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a zřízením nového orgánu Unie, kterým je Evropská služba pro vnější činnost.
SZBP jako taková je upravena v primárním právu EU, konkrétně v kapitole druhé hlavy V SEU, jež je nazvána „Zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice“. V rámci této hlavy SEU jsou vytyčeny základní zásady a cíle, na nichž je tato oblast činnosti Unie postavena a jež by měla sledovat jak vnější činnost EU, tak i SZBP (blížeji k tomuto viz kapitola 3.1 této práce). Z článku 24 odst. 2 SEU dále vyplývá idea vzájemné politické solidarity mezi členskými státy a důraz na stále větší sbližování činností členských států v této oblasti, k čemuž přispívá i odstavec třetí tohoto článku, který uvádí, že „členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti.“102
Jak je stanoveno v článku 24 odst. 1 SEU, SZBP podléhá zvláštním pravidlům a postupům. Mezi takové zvláštní pravidlo bezpochyby náleží pravidlo
100 K tomu viz článek 24 SEU
101 Článek 31 odst. 1 SEU
102 Článek 24 odst. 3 SEU
zakotvené v témže článku, které uvádí, že „přijímání legislativních aktů je vyloučeno“. Z toho vyplývá, že mezi nástroje SZBP legislativní akty nepatří; nástroje SZBP jsou tedy proto pouze trojího typu – jedná se o obecné směry činnosti, které pro tyto účely vytyčuje Evropská rada, dále mezi tyto nástroje patří rozhodnutí Rady a posilování spolupráce mezi členskými státy při provádění jejich politiky.103 Mezi nástroje sjednávané v oblasti SZBP se však řadí i mezinárodní smlouvy (dohody), tak, jak to vyplývá z článku 37 SEU. Tento článek výslovně stanovuje, že „Unie může uzavřít dohody s jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi v oblastech spadajících do této kapitoly.“.104
Primární právo (v tomto případě zřizovací smlouvy, tj. SEU a SFEU) se nevyjadřuje k otázce, do jaké pravomoci Unie SZBP náleží. Vzhledem k tomu, že SFEU v několika článcích vymezuje, které oblasti činnosti Unie spadají do které pravomoci Unie105 a o SZBP se v žádném tomto ustanovení nezmiňuje, lze z toho na základě článku 4 odst. 1 SFEU usuzovat, že činnost Unie v této oblasti náleží do pravomoci sdílené se členskými státy. V praxi to tedy znamená, že v této oblasti vykonává svou pravomoc jak Unie, tak i členské státy, ovšem ty pouze v rozsahu, v jakém Unie tuto pravomoc nevykonala, případně v jakém ji přestala vykonávat.106
Z dohod, jež Evropská unie v posledních letech uzavřela v oblasti SZBP, se v teorii vyčlenily tři druhy, mezi které se řadí dohody participační, dohody statusové a dohody bezpečnostní.107 Participační dohody jsou dohody, které uzavřel třetí stát nebo mezinárodní organizace s EU za účelem účasti tohoto subjektu na misi Evropské unie. Statusové dohody jsou ty dohody, jež upravují podmínky pobytu vojenské nebo civilní mise na území třetího státu a konečně
103 Článek 25 SEU
104 Článek 37 SEU
105 Jedná se o článek 3 odst. 1 SFEU, ve kterém je stanoveno, které oblasti spadají do výlučné pravomoci Unie, dále o článek 4, který vyjmenovává oblasti sdílené pravomoci Unie a v neposlední řadě o článek 6, jež upravuje podpůrnou (neboli koordinační) pravomoc Unie.
106 TICHÝ 2011 op. cit., s. 91.
107 XXXXXXX, Xxxxx. Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. In: Acta Universitatis Carolinae (Iuridica 1/2011) - Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011. ISBN 978-80-246-1947- 7. S. 63.
bezpečnostní dohody jsou dohody, které upravují nakládání smluvních stran s utajovanými informacemi.
V návaznosti na předchozí odstavec jmenujme průřezově některé typy dohod uzavřených v oblasti SZBP, mezi něž patří například dvoustranná Dohoda mezi Organizací pro vzájemnou spolupráci v oblasti vyzbrojování a Evropskou unií o ochraně utajovaných informací108 z roku 2012 (bezpečnostní dohoda), Rámcová dohoda mezi Spojenými státy americkými a Evropskou unií o účasti Spojených států amerických na operacích Evropské unie pro řešení krizí109 z roku 2011 (statusová dohoda), a z participačních dohod uveďme například Dohodu mezi Evropskou unií a Švýcarskou konfederací o účasti Švýcarské konfederace na policejní misi EU v Bývalé jugoslávské republice Makedonii (EUPOL
„Proxima“)110, atd.
3.2.5 Dohody v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech Oblast policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (dále jen „PJSTV“) tvořila před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost tzv. III. pilíř politiky EU. Právní úprava této oblasti je zahrnuta do hlavy V SFEU, jež nese název „Prostor svobody, bezpečnosti a práva“ s tím, že PJSTV je vyhrazena kapitola čtvrtá („Justiční spolupráce v trestních věcech“) a kapitola pátá („Policejní spolupráce“) této hlavy, což znamená, že PJSTV bude do budoucna podléhat řádnému legislativnímu postupu, tj. akty v této oblasti budou přijímány na základě souhlasu kvalifikované většiny členských států za spolurozhodování Evropského parlamentu.
108 Dohoda mezi Organizací pro vzájemnou spolupráci v oblasti vyzbrojování a Evropskou unií o ochraně utajovaných informací ze dne 27. 7. 2012. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX
109 Rámcová dohoda mezi Spojenými státy americkými a Evropskou unií o účasti Spojených států amerických na operacích Evropské unie pro řešení krizí ze dne 17. 5. 2011. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX
110 Dohoda mezi Evropskou unií a Švýcarskou konfederací o účasti Švýcarské konfederace na policejní misi EU v Bývalé jugoslávské republice Makedonii ze dne 14. 7. 2004. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX
Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech se jako taková zaměřuje především na předcházení mimořádně závažných trestných činů, mezi které se řadí například terorismus a organizovaný zločin, obchod s lidmi, nedovolený obchod s drogami, praní peněz, korupce, nebo nedovolený obchod se zbraněmi.111 Dohody v oblasti PJSTV proto na základě výše uvedeného upravují
zejména otázky, které se týkají právní pomoci a vydávání osob mezi členskými státy Evropské unie a třetími státy.112 Mezi dohody, jež se vztahují k této oblasti, můžeme začlenit například Dohodu o vzájemné právní pomoci mezi Evropskou unií a USA, Dohodu o vydávání mezi EU a USA, Dohodu mezi EU, ES a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis, nebo Dohodu mezi EU a Islandskou republikou a Norským královstvím o aplikaci některých ustanovení Úmluvy z 29. května 2000 o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU a Protokolu z roku 2001, aj.113
3.2.6 Vztahy zemí Evropského sdružení volného obchodu a Evropské unie Závěrem této kapitoly považuji za důležité zmínit i vzájemné vztahy mezi Evropským sdružením volného obchodu a Evropskou unií. Evropské sdružení volného obchodu je sdružením, které v současnosti zahrnuje čtyři členské státy, a to Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko. Se třemi státy (Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem) uzavřela v roce 1992 Evropská unie Dohodu o Evropském hospodářském prostoru, která je považována za speciální dohodu o přidružení.114 Vstupem této dohody v platnost se zmíněné tři státy staly účastníky jednotného vnitřního trhu EU, a tudíž pro ně od této chvíle platily právní akty Unie, jež byly vydány v souvislosti s vnitřním trhem. Švýcarsko se však smluvní
111 Článek 83 SFEU
112 K detailnějšímu přehledu PJSTV viz např. Judicial cooperation in criminal matters [online]. European Union [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxx_xxxxxxxxx/xxxxxxx_xxxxxxx_xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxxxxxx_xx_xxxxxxxx
_matters/index_en.htm
htm
114 SVOBODA 2010 op. cit., s. 200.
stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru nestalo, a proto pro jeho vzájemné vztahy s Evropskou unií i nadále platí Dohoda o volném obchodu z roku 1972, a řada bilaterálních dohod o spolupráci, např. Dohoda o letecké dopravě, Dohoda o vědecké a technické spolupráci, Dohoda o volném pohybu osob, aj.115 Jak Dohoda o Evropském hospodářském prostoru, tak i dohody se Švýcarskem jsou v rámci dělení vnějších smluv řazeny mezi dohody o přidružení, uzavřené na základě článku 217 SFEU (viz podkapitola 3.2.3 této práce).
3.3 Vybrané procesní aspekty uzavírání mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů EU
Právní úprava uzavírání mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů Unie se v obecné rovině nachází ve SFEU, konkrétně ve článcích 216 až 219, přičemž základ procesního postupu uzavírání těchto smluv je obsažen v článku 218 SFEU.
Oproti SES, jež obsahovala procesní ustanovení vztahující se k uzavírání mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů v článku 300, doznala úprava obsažená ve SFEU přijetím Lisabonské smlouvy několika málo změn, jež budou zmíněny v následujících odstavcích této podkapitoly. Předmětem výkladu potom nebude obecný procesní postup a jeho jednotlivé fáze, ale právě odchylky od tohoto obecného postupu uzavírání mezinárodních smluv, přičemž důraz bude kladen zejména na oblast společné obchodní politiky Unie a oblast SZBP.
V oblasti společné obchodní politiky se sjednávání a uzavírání mezinárodních smluv v obecné rovině řídí článkem 218 SFEU, ale ve vybraných případech se tento článek nepoužije a namísto něj se aplikuje speciální ustanovení, jímž je pro tyto účely článek 207 SFEU. Tento článek ve svém třetím odstavci stanovuje, že Xxxxxx při vedení jednání o uzavření dohody se třetím státem nebo mezinárodní organizací konzultuje zvláštní výbor, který určí Rada, aby jí v tomto úkolu napomáhal, a řídí se směrnicemi, které jí Rada může poskytnout.116 Existenci zvláštního výboru předvídá i článek 218 odst. 4 SFEU. Co se týče
115 European Union External Action: Countries: Switzerland [online]. European Union External Action Service [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxx/xxxxx_xx.xxx
116 Článek 207 odst. 3 SFEU
rozhodování v této oblasti, uplatní se klasické rozhodování kvalifikovanou většinou, s výjimkou případů, kdy Rada sjednává a uzavírá dohody týkající se obchodu službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví a přímých zahraničních investic; v těchto případech rozhoduje Rada jednomyslně vždy, pokud výše uvedené dohody obsahují ustanovení, pro která je při přijímání vnitřních předpisů vyžadována jednomyslnost. Jednomyslnost je vyžadována i v případech, kdy Rada rozhoduje o dohodách v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami za předpokladu, že by tyto dohody mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie, a v neposlední řadě i při rozhodování o dohodách v oblasti obchodu sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, a to za situace, pokud by tyto dohody mohly vážně narušit vnitrostátní organizaci takových služeb a ohrozit odpovědnost členských států za jejich poskytování.117 Změnou v této oblasti je tedy skutečnost, že nově se při sjednávání výše zmíněných dohod, vyjma stanovené případy (tedy pokud by dohody mohly ohrozit kulturní a jazykovou rozmanitost Unie nebo vážně narušit vnitrostátní organizaci sociálních, vzdělávacích a zdravotnických služeb, a ohrozit tak odpovědnost členských států za jejich poskytování), již nevyžaduje souhlas všech členských států, jak tomu bylo před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, ale namísto toho bude dostačující souhlas kvalifikované většiny.
V oblasti SZBP dle aktuální právní úpravy v článku 218 SFEU naproti tomu nově platí, že návrh na uzavření vnější smlouvy v této oblasti podává namísto Komise (jak je tomu v ostatních případech) Radě Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který tímto právem disponuje v případě, spadá-li zamýšlená dohoda výlučně nebo zejména do oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky.118 Mezi další specifika sjednávání smluv v oblasti SZBP patří i skutečnost, že Evropský parlament není součástí rozhodování o podpisu a uzavření smlouvy v této oblasti.119
Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost došlo v oblasti uzavírání mezinárodních smluv také ke zpřesnění situací, ve kterých je nezbytné získat
117 Článek 207 odst. 4 SFEU
118 Článek 218 odst. 2 SFEU
119 Článek 218 odst. 6 SFEU
souhlas Evropského parlamentu k uzavření smlouvy; bez tohoto souhlasu nemůže být daná smlouva uzavřena. SFEU obsahuje v současné chvíli širší vymezení případů, kdy je třeba souhlasu Evropského parlamentu, než jak tomu bylo v SES. Dle aktuální právní úpravy je tak třeba získat souhlasu Evropského parlamentu v případě, kdy je uzavírána:
- dohoda o přidružení;
- dohoda vytvářející zvláštní institucionální rámec zavedením postupů spolupráce;
- dohoda mající významný dopad na rozpočet Unie;
- dohoda v oblastech, na něž se vztahuje buď řádný legislativní postup, nebo zvláštní legislativní postup, v němž je vyžadován souhlas Evropského parlamentu,
- nově i v případě uzavření dohody o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.120
Oproti dřívější právní úpravě obsažené v SES v článku 300 odst. 3, která vyjímala dohody v oblasti společné obchodní politiky z povinnosti Rady konzultovat uzavření takovéto dohody společně s Evropským parlamentem, vyplývá, že od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost budou i dohody v oblasti společné obchodní politiky podléhat obdržení souhlasu k jejich uzavření ze strany Evropského parlamentu tak, jak je to předvídáno dle článku 218 odst. 6 SFEU.121
120 Článek 218 odst. 6 SFEU
121 K tomuto viz např.: Procedure for the adoption of international agreements [online]. European Union [cit. 28. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxx_xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxx_xxxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx_xxxxxxx/x00000_xx.xx m
4 Automatická závaznost mezinárodních smluv sjednaných EU pro členské státy
Předmětem výkladu čtvrté, a zároveň závěrečné kapitoly této diplomové práce, bude tematika automatické závaznosti mezinárodních smluv sjednaných Evropskou unií pro její členské státy. Vycházeje a navazuje na to, co již bylo objasněno v předcházejících kapitolách, tedy zejména na způsobilost EU k uzavírání mezinárodních smluv a s tím související výčet pravomocí v situacích, kdy k uzavření takovéto mezinárodní smlouvy může dojít, se v této kapitole pokusím rozebrat otázky, jež mohou vyvstat v souvislosti s pravidlem o automatické závaznosti smluv pro členské státy, a to zejména se zaměřením na problematiku odpovědnosti za plnění smluvních závazků vyplývajících z těchto smluv.
4.1 Vymezení a charakteristika pojmu „automatická závaznost“ mezinárodní smlouvy
Pojem automatická závaznost mezinárodní smlouvy není v mezinárodním právu běžným pojmem. Kodifikace smluvního práva mezinárodních organizací, kterou představuje Vídeňská úmluva o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezinárodními organizacemi navzájem z roku 1986, jakož i Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969, obsahují ve vztahu k tomuto pojmu takřka stejnou úpravu. Vídeňská úmluva z roku 1986 upravuje vztah smluv a třetích států a mezinárodních organizací v oddílu 4, jež má název
„Smlouvy a třetí státy nebo třetí mezinárodní organizace“. Zde je již v úvodním článku upraveno obecné pravidlo, které je vyjádřením obyčejového pravidla
„pacta tertiis nec nocent nec prosunt“, a jež zní: „Ze smlouvy nevznikají ani závazky ani práva třetímu státu nebo třetí mezinárodní organizaci bez souhlasu
tohoto státu nebo této organizace.“122 Podobně i Vídeňská úmluva z roku 1969 obsahuje článek 34, který zakotvuje stejné pravidlo jako článek 34 ve Vídeňské úmluvě z roku 1986.123 Obecné mezinárodní právo tedy nevylučuje ani nezakazuje automatickou závaznost smluv sjednaných mezinárodní organizací pro její členské státy. Z obou Vídeňských úmluv ale vyplývá jeden zásadní požadavek, a to aby tyto třetí členské státy nebo mezinárodní organizace projevily s automatickou závazností nějakým způsobem svůj souhlas.
V případě České republiky byl tento souhlas vyjádřen Smlouvou o přistoupení k EU, která vstoupila v platnost 1. května 2004. Na základě této smlouvy o přistoupení se ČR stala členským státem Unie, čímž akceptovala veškeré unijní právo v takovém stavu a rozsahu, v jakém bylo v době účinnosti tohoto přistoupení. Předpokladem, resp. umožněním uzavření Smlouvy o přistoupení k EU, se stalo přijetí tzv. „euronovely“, tedy ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým došlo, kromě jiného, ke včlenění článku 10a do Ústavy ČR. Článek 10a odst. 1 Ústavy stanovuje, že „Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.“124 I přes to, že tento článek výslovně nespecifikuje, že se úprava v něm obsažená vztahuje přímo na přistoupení České republiky k Evropské unii, je nepochybné (i dle okolností přijetí této „euronovely“), že jeho hlavním smyslem bylo právě přístup k EU umožnit. Obdobně obecná úprava přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci je obsažena i v ústavách jiných členských států Unie, jmenujme například ustanovení článku 7 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky. Tento článek je oproti české ústavě ale konkrétnější v tom smyslu, že obsahuje výslovné zmínění přenosu pravomocí na ES a EU.125 Česká právní úprava je tedy v tomto ohledu obecnější úpravou, která do budoucna umožňuje přenos
122 Článek 34 Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezinárodními organizacemi navzájem, který zní: „Ze smlouvy nevznikají ani závazky ani práva třetímu státu bez jeho souhlasu.“
123 Článek 34 Vídeňské úmluvy o smluvním právu
124 Článek 10a odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. In: CODEXIS
[právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 3. 2013].
125 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Článek 7 odst. 2 ústavního zákona č. 460/1992, Zb., Ústava Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, který zni: ,,Slovenská republika môže medzinárodnou zmluvou, ktorá bola ratifikovaná a vyhlásená spôsobom ustanoveným zákonom, alebo na základe takej zmluvy preniesť výkon časti svojich práv na Európske spoločenstvá a Európsku úniu.“ In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013].
pravomocí orgánů ČR i na jinou mezinárodní organizaci než pouze na Evropskou unii, jak je tomu v případě slovenské Ústavy.
Co se týče vyjádření pojmu automatická závaznost mezinárodních smluv v unijním právu, pak je třeba konstatovat, že ani zde tento pojem není novým termínem. Jako takový se v právu EU vyskytoval již před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, a to konkrétně ve znění ustanovení článku 300 odst. 7 SES, který stanovoval, že: „Dohody uzavřené za podmínek stanovených tímto článkem jsou závazné pro orgány Společenství i pro členské státy.“126 Závaznost smluv se dle tohoto článku vztahovala pouze na mezinárodní smlouvy sjednané a uzavřené v rámci tzv. I. pilíře bývalého ES127, tedy například na smlouvy v rámci společné obchodní politiky, společné zemědělské politiky a rybolovu, společné politiky v oblasti dopravy, aj.
Aktuálně, tedy po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, došlo ke vložení nového článku 216 do SFEU. Tento článek ve svém druhém odstavci upravuje obdobnou situaci jako bývalý článek 300 odst. 7 SES, když vymezuje, že
„Dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“128 Závaznost vyjádřená v tomto článku je však obsahově širší jak závaznost vyplývající z předchozí právní úpravy, zakotvené v článku 300 odst. 7 SES. Tato skutečnost vyplývá ze zrušení tzv. tří-pilířové struktury politik EU, a tudíž se nově závaznost dohod uzavřených Unií vztahuje i na smlouvy z oblasti SZBP, jakož i na smlouvy sjednané v oblasti PJSTV.
Co však vyplývá z obou těchto článků, tedy jak z bývalého článku 300 odst. 7 SES, tak z článku 216 odst. 2 SFEU, je fakt, že tyto dohody jsou závazné jen pro orgány Unie a pro členské státy, a nikoliv pro jednotlivce. V důsledku toho lze tedy hovořit o tzv. nepřímém účinku vnějších smluv EU. Ve výjimečných a specificky stanovených případech mohou mít vnější smlouvy i účinek přímý, tj. mohou založit práva a povinnosti přímo jednotlivcům daného členského státu.129
126 Článek 300 odst. 7 SES
127 TÝČ, SEHNÁLEK a XXXXXXX op. cit., s. 147.
128 Článek 216 odst. 2 SFEU
129 XXXXXXX, Xxxxx. Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. In: Acta Universitatis Carolinae (Iuridica 1/2011) - Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po
Analýza přímého a nepřímého účinku vnějších smluv však není předmětem této kapitoly, proto jí nebude věnována bližší pozornost a nadále bude pozornost soustředěna pouze na automatickou závaznost jako takovou.
Vnější smlouvy jsou tedy právním instrumentem, který zavazuje jak orgány Unie, tak její členské státy; toto pojetí automatické závaznosti však není v právu EU pojetím absolutním. Výjimku z automatické závaznosti mezinárodních smluv pro členské státy Unie může představovat oblast SZBP, a to na základě tzv. konstruktivní abstence. Konstruktivní abstenci pro tyto případy ztělesňuje článek 31 odst. 1 SEU, v němž je vyjádřena premisa, na základě které daná mezinárodní smlouva sice je jako taková závazná pro členský stát, který konstruktivní abstenci uplatnil, ten ji však nemusí plnit, ani ji financovat.130 Tato výjimka se uplatní, pokud se daný členský stát zdrží hlasování a odůvodní toto zdržení formálním prohlášením. Zároveň se tento členský stát zdrží jakékoli činnosti, která by se mohla dostat do rozporu s činností Unie založené na této smlouvě nebo jí v takovéto činnosti bránit, a ostatní členské státy jeho postoj uznávají.131
4.2 Právní důsledky automatické závaznosti mezinárodních smluv Nejvýznamnějším právním důsledkem automatické závaznosti smluv sjednaných EU je zejména skutečnost, že i když nejsou členské státy smluvními stranami dané mezinárodní smlouvy, i tak je pro ně tato smlouva závazná a musí dodržovat její ustanovení v duchu obecné zásady mezinárodního práva, kterou je zásada
„pacta sunt servanda“. Než bude přikročeno k bližšímu zkoumání této problematiky, je třeba nejprve v úvodu této podkapitoly nastínit postavení členských států, jež zaujímají v průběhu sjednávání mezinárodních smluv uvedených v předchozí kapitole této práce, a jakou možností účasti na takovémto sjednávání v daných konkrétních případech disponují, resp. jak mohou ovlivňovat průběh sjednávání dané mezinárodní smlouvy.
ratifikaci Lisabonské smlouvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011. ISBN 978-80-246-1947- 7. S. 85 - 87.
130 Ibidem, s. 81.
131 Článek 31 odst. 1 SEU
Situace je odlišná, pokud je sjednávána mezinárodní smlouva, jejíž smluvní stranou je výlučně Evropská unie, či zda dochází k uzavírání mezinárodní smlouvy, jejímiž smluvními stranami je EU společně s členskými státy (tzv.
„smíšená dohoda“). V prvním případě, tedy je-li smluvní stranou sjednávané smlouvy výlučně Evropská unie, mají členské státy velmi omezené možnosti, jak do tohoto procesu zasáhnout. Členské státy můžou svůj názor vyjádřit pouze prostřednictvím svého zástupce v Radě EU, tedy v orgánu, jež je složen ze zástupců členských států na ministerské úrovni.132 Z tohoto tedy vyplývá, že národní parlamenty členských států jsou z tohoto procesu zcela vyloučeny a nemohou se ho jakkoliv zúčastnit. Tato neúčast vnitrostátních parlamentů je zcela v souladu s jejich legislativou; v případě České republiky konkrétně v souladu s článkem 10a Ústavy ČR, v důsledku něhož došlo k přenosu některých pravomocí z orgánů ČR na Evropskou unii.133 Je-li při schvalování mezinárodní smlouvy tedy vyžadována jednomyslnost (jak je tomu např. v případě obchodních dohod v oblasti obchodu s kulturními a audiovizuálními službami a v oblasti obchodu se sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, nebo v případě uzavírání dohod o přidružení mezi EU a třetím státem), pak musí s uzavřením smlouvy souhlasit všechny členské státy a nemůže dojít k situaci (jako je tomu v případě smluv, k jejichž schválení je potřebný souhlas pouze tzv. kvalifikované většiny členských států), že bude některý členský stát přehlasován, dojde ke schválení mezinárodní smlouvy, a tento přehlasovaný členský stát ji i přes svůj nesouhlas bude muset dodržovat a provádět.134
V tomto smyslu se hovoří o tzv. demokratickém deficitu Evropské unie135, tedy o situaci, ve které nemají národní parlamenty členských států možnost zapojit se do rozhodovacích procesů v rámci Unie.
132 Článek 16 odst. 2 SEU
133 MLSNA, Xxxx a Xxx XXXXXXXX. Mezinárodní smlouvy v českém právu: teoretická východiska, sjednávání, schvalování, ratifikace, vyhlašování a aplikace. Praha: Linde, 2009. 605 s. ISBN 9788072017836. S. 365 – 366.
134 K tomuto také viz TÝČ, SEHNÁLEK a XXXXXXX op. cit., s. 147.
135 K tomuto také viz EU: Deficit demokracie nebo legitimity? [online]. Euroskop [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/0000/xxxxxx/xx-xxxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxx- legitimity/
V oblasti tzv. smíšených dohod je situace odlišná, a to zejména v tom smyslu, že daná mezinárodní smlouva musí být nejprve schválena národními orgány členského státu; v případě České republiky musí tedy souhlas se smlouvou vyjádřit vláda, obě komory Parlamentu a následně musí být smlouva ratifikována prezidentem republiky.136 Tyto požadavky na vnitrostátní schválení vyplývají zejména z charakteru pravomocí, jimiž disponuje Evropská unie v oblasti sjednávání těchto smluv – jedná se o pravomoci sdílené, v rámci nichž nemá sama Unie dostatečnou pravomoc, aby mezinárodní smlouvu uzavřela v postavení jediné smluvní strany, z tohoto důvodu tedy Unie uzavírá dané smlouvy společně s členskými státy a k přijetí smlouvy je tedy nutný jejich souhlas. Česká republika v tomto ohledu není výjimkou. Problematika sjednávání mezinárodních smluv EU byla na vnitrostátní úrovni upravena Směrnicí vlády ke sjednávání mezinárodních smluv v rámci Evropské unie a k jejich vnitrostátnímu projednávání, která byla přijata jako příloha k usnesení vlády ze dne 9. ledna 2008 č. 6. Tato směrnice svou úpravou nahradila názvově totožnou směrnici vlády, jež byla schválena usnesením vlády ze dne 16. listopadu 2005 č. 1469, a jako taková upravuje způsob projednávání mezinárodních smluv nejen na vnitrostátní úrovni, ale i na úrovni unijní.137
4.2.1 Odpovědnost mezinárodních organizací obecně a jejich členských států za plnění smluvních závazků
Odpovědnost členů mezinárodní organizace, jež by jim vyplývala ze smlouvy, kterou uzavřela mezinárodní organizace bez jejich účasti, není na poli obecného mezinárodního práva upravena. V době připravované kodifikace již zmiňované Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem byl do návrhu této smlouvy zařazen i článek 36 bis, jehož cílem bylo právě v obecné rovině
136 MLSNA a XXXXXXXX 2009 op. cit., s. 365 – 366.
137 Směrnice vlády ke sjednávání mezinárodních smluv v rámci Evropské unie a k jejich vnitrostátnímu projednávání, schválená jako Příloha k usnesení vlády ze dne 9. ledna 2008 č. 6 [online]. Vláda České republiky [cit. 11. 3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxx.xxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx.xxx/0/00000000XX000X0XX000000X000XX0 70/$FILE/6%20p%C5%99%C3%ADloha%20w080109a.0006.pdf
regulovat tuto specifickou otázku, týkající se odpovědnostního vztahu členů mezinárodní organizace ze smluv, které uzavřela sama mezinárodní organizace. Tento článek, přestože nebyl do finálního znění Vídeňské úmluvy z roku 1986 nakonec zapracován, vyvolal spoustu diskuzí jak v rámci Komise OSN pro mezinárodní právo, tak i mimo ni.138 Návrh Vídeňské úmluvy z roku 1986 obsahoval článek 36 bis v následujícím, finálním, znění:
„Práva a povinnosti vznikají členským státům mezinárodní organizace z ustanovení smlouvy, jejíž smluvní stranou je mezinárodní organizace, pokud jim smluvní strany takové smlouvy zamýšlejí prostřednictvím těchto ustanovení založit povinnosti a přiznat práva, a pokud stanovily podmínky a účinky těchto ustanovení ve smlouvě, nebo se na nich jinak dohodli, a pokud:
a) členské státy mezinárodní organizace, dle zakládajícího dokumentu této organizace nebo dokumentu jiného, jednomyslně souhlasili se závazností řečených ustanovení smlouvy; a
b) souhlas členských států mezinárodní organizace se závazností příslušných ustanovení smlouvy je znám jednajícím státům a jednajícím mezinárodním organizacím.“139
Hlavním přínosem článku 36 bis tedy měla být právní úprava stanovující možnost přímého vzniku práv a povinností členským státům mezinárodní organizace, a to na základě skutečnosti, že v zakládajícím dokumentu mezinárodní organizace bylo výslovně stanoveno, že uzavřená mezinárodní smlouva zakládá povinnosti a přiznává práva členským státům. Přesto bylo toto ustanovení z návrhu vypuštěno, a to zejména na základě argumentů, dle kterých není možné (s ohledem na různorodost situací, jež mohou v praxi nastat), ustanovit obecné
139 Článek 36 bis Návrhu Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem [online], OSN [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/0_0_0000.xxx
pravidlo, které by bralo v potaz všechny tyto případy. Z tohoto důvodu byla úprava závaznosti smlouvy pro nesmluvní strany přenechána smluvním stranám každé jednotlivé mezinárodní smlouvy, aby si její ustanovení přizpůsobily svým aktuálním preferencím. Toto řešení bylo zvoleno i přesto, že v jeho důsledku může dojít ke sjednání a uzavření mezinárodních smluv, jež budou čítat několik desítek svou formulací nepříliš jednoznačných ustanovení.140
4.2.2 Smluvní odpovědnost Evropské unie a jejich členských států Odpovědnost Evropské unie ze závazků, vzniklých na základě smlouvy, je upravena v článku 340 větě první SFEU, kde je ke smluvní odpovědnost EU stanoveno pouze to, že se řídí právem rozhodným pro příslušnou smlouvu. K mimosmluvní odpovědnosti je potom stanoveno v tomto článku toliko to, že
„Unie nahradí v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce.“141 Tato koncepce odpovědnosti, a to jak odpovědnosti smluvní, tak mimosmluvní, se bez větších odchylek použije i v rámci oblasti vnějších vztahů EU,142 a tato otázka proto nebude předmětem podrobnějšího rozboru v rámci této podkapitoly.
Co se týče smluvní odpovědnosti členských států EU, tak na základě výše uvedeného lze shrnout, že bezesporu nejvýznamnějším právním důsledkem automatické závaznosti smluv je právě smluvní odpovědnost nejen smluvních stran, ale i stran nesmluvních, kterými jsou v případě smluv uzavíraných výlučně Evropskou unií i její členské státy.
V předchozích částech této kapitoly byly za užití Vídeňských úmluv z roků 1969 a 1986 rozebrány základní premisy, jež musí být naplněny, aby mohl být třetí stát vázán mezinárodní smlouvou. Vídeňská úmluva z roku 1969 řadí mezi condicio sine qua non souhlas daného státu. V případě Evropské unie je
140 Komentář k Návrhu Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem [online], OSN [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/0_0_0000.xx
141 Článek 340 věta první SFEU
142 SVOBODA 2010 op. cit., s. 74.
souhlas členských států se závazností smluv, vyjádřený jak v bývalém článku 300 odst. 7 SES, tak i v nynějším článku 216 odst. 2 SFEU, souhlasem, který byl dán předem „pro futuro“, tedy na neurčitý počet závazků vzniklých na základě tohoto souhlasu v budoucnu. Tento abstraktní souhlas má však povahu pouze tzv. interního souhlasu, tedy souhlasu pouze ve vztahu členského státu k Evropské unii. Z této skutečnosti vyplývá, že nečlenský třetí stát nebo mezinárodní organizace, se kterou EU uzavřela mezinárodní smlouvu, se nemůže domáhat odpovědnosti za porušení smlouvy přímo vůči členskému státu, který danou smlouvu porušil, ale pouze vůči Evropské unii.143 Jak konstatoval X. Xxxxxx již v roce 2004, členským státům nevyplývají z takové smlouvy žádné právní povinnosti vůči třetímu státu nebo mezinárodní organizaci, a to ani v případě, kdy jsou členské státy zapojeny do přímého uskutečňování smlouvy, jako je tomu například v oblasti celních dohod.144 Lisabonská smlouva v tomto ohledu nepřinesla kromě rozšíření okruhu smluv, jež jsou závazné pro orgány Unie a členské státy, žádnou změnu.
Pokud jde o povinnost plnění závazků vzniklých členským státům z mezinárodních smluv, pak ze znění článku 4 odst. 3 SEU, které bylo v obdobné formulaci převzato na základě ustanovení bývalého článku 10 SES, vyplývá zásada loajální spolupráce Unie s členskými státy, které se projevuje zejména ve vzájemném respektování a pomoci při plnění úkolů vyplývajících ze zakládajících smluv. Tento článek dále upravuje obecnou povinnost uloženou členským státům, a to usnadňovat Evropské unii plnění jejích úkolů a zdržet se všech opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.145 Zásada loajality a z ní vyplývající povinnost přispívat EU k plnění jejich úkolů se přitom vztahuje nejen na oblast unijního práva, ale i na oblast práva mezinárodního.146 V minulosti byla povinnost členských států spolupracovat na řádném provádění vnějších smluv s ES dovozena i Evropským soudním dvorem, a to například ve věci známé pod
143 TÝČ, SEHNÁLEK a XXXXXXX op. cit., s. 148-149.
144 VERWEY 2004 op. cit., s. 150.
145 Článek 4 odst. 3 SEU
146 VERWEY 2004 op. cit., s. 150.
názvem International Fruit Company147, či později i ve věci Kupferberg148. Při nesplnění povinnosti zakotvené ve článku 4 odst. 3 SEU může v praxi dojít k aplikaci ustanovení článků 258 a 259 SFEU; oba tyto články se vztahují k porušení povinností, jež členskému státu vyplývají z ustanovení zakládajících smluv EU. Článek 258 SFEU stanovuje následující:
„Má-li Komise za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj ze Xxxxx vyplývá, vydá o tom odůvodněné stanovisko poté, co umožní tomuto státu podat vyjádření. Nevyhoví-li tento stát stanovisku ve lhůtě stanovené Komisí, může Komise předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie.“149
Ze znění článku 258 SFEU vyplývá obligatorní předběžné řízení, tedy ve své podstatě umožnění členskému státu se k celé věci vyjádřit a případně rozpor se Smlouvami vyřešit mimosoudní cestou. Pokud tento způsob nevede ke zdárnému výsledku, pak Komise předloží Soudnímu dvoru EU (dále jen „SDEU“) žalobu na daný členský stát pro porušení Smluv.
Obdobnou situaci upravuje i článek 259 SFEU, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě to není orgán EU, který se domnívá, že došlo k porušení povinnosti, nýbrž druhý členský stát. I tento druhý členský stát však musí předtím, než podá na jiný členský stát žalobu u SDEU, věc nejdříve předložit Komisi k vydání stanoviska.
Mezi negativní důsledky nesplnění povinnosti členským státem pak lze kromě žaloby dle článku 258 nebo 259 SFEU zařadit i případnou povinnost k náhradě škody, jež se řídí ustanovením článku 268 SFEU ve spojení s ustanovením článku 340 SFEU.
147 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. prosince 1972, věc C-21 až C-24/72 („International Fruit Company“). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxx.xx/
148 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 26. října 1982, věc C-104/81 („Kupferberg“). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxx.xx/
149 Článek 258 SFEU
4.2.3 Smluvní odpovědnost EU a členských států ze smíšených dohod
V předchozí části této práce byl objasněn odpovědnostní vztah v případě dohod, jež byly sjednány a uzavřeny ve výlučné pravomoci Evropské unie. Od těchto dohod je třeba odlišovat ty situace, kdy EU uzavře mezinárodní smlouvu se třetím státem nebo mezinárodní organizací společně se svými členskými státy. Tyto dohody bývají nazývány jako tzv. dohody smíšené (k tomuto viz podkapitola 3.2 této práce). Evropská unie a její členské státy jsou z formálního hlediska považovány za jednu smluvní stranu, z čehož vyplývá, že i odpovědnostní vztahy z těchto dohod se logicky musí odlišovat od těch, jež vznikají na základě vnějších smluv, které uzavírá výlučně sama Evropská unie. Při porušení smluv uzavřených ve výlučné pravomoci Unie se druhá smluvní strana může domáhat svých práv pouze vůči Unii, a ta jako taková může posléze pomocí regrese uplatňovat postih vůči členskému státu.
V případě smíšených dohod je klíčovou zejména otázka dělitelnosti závazků vyplývajících z uzavřené dohody, v souvislosti s čímž může nastat v podstatě dvojí situace – buďto dohoda obsahuje výslovné rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy, nebo nikoliv. Pokud uzavřená dohoda neobsahuje ustanovení o výslovném rozdělení pravomocí, pak platí, že EU a členským státům vyplývá z dané dohody společná a solidární odpovědnost.150 Tuto tezi podpořil i ESD v roce 1994, když ve věci Evropského parlamentu proti Radě EU (C-316/91) uvedl, že „Společenství a jeho členské státy jsou společně odpovědni vůči svým partnerům za splnění všech povinností vyplývajících z podepsaných závazků, a to včetně ustanovení týkajících se finanční pomoci, ledaže ustanovení smlouvy stanoví jinak.“151 V opačném případě, tedy pokud mezinárodní smlouva stanovuje jinak, pak členské státy a Unie odpovídají za splnění závazků obsažených ve smlouvě samostatně, a to dle rozdělených pravomocí.152
150 SVOBODA 2010 op. cit., s. 75.
151 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 2. března 1994, věc C-316/91, bod 29. In: EUR- lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 13. 3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxx.xx/
152 SVOBODA 2010 op. cit., s. 76.
Závěr
Téma „Mezinárodní smlouva jako nástroj vztahů EU se třetími státy. Její závaznost pro členské státy EU“, jež jsem si vybrala jako téma své diplomové práce, není nikterak ožehavým tématem, nad jehož rozporuplností by v právní teorii a praxi panovaly neshody. I přesto jde ale o velmi zajímavé téma, jež osciluje na pomezí mezinárodní a unijního práva. Zajímavost tohoto tématu spočívá zejména v tom, že mezinárodní smlouvy jsou v současné době velmi frekventovaným nástrojem právních vztahů, a to jak mezi státy (jakožto originárními subjekty mezinárodního práva), tak i mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezinárodními organizacemi navzájem. Toto téma je aktuální i z hlediska v současné době patrné globalizace, která ovlivňuje vzájemné vztahy (nejen) mezi státy po celém světě v mnoha různých oblastech. Mezi stěžejní oblasti, v nichž bývá stále častěji navazována užší spolupráce, patří zejména ekonomická, politická, právní a kulturní oblast. Potřeba spolupráce s ostatními subjekty je přirozená a charakteristická nejen pro státy, ale i pro mezinárodní organizace, tedy i pro Evropskou unii.
Předkládaná diplomová práce si ve svém úvodu vymezila za cíl zejména stanovení a vyhodnocení změn, které přinesla Lisabonská smlouva do právní úpravy v oblasti vnějších vztahů EU (a to především se zaměřením na sjednávání a uzavírání mezinárodních smluv v oblasti vnějších vztahů EU), a dále rozbor institutu automatické závaznosti mezinárodních smluv pro členské státy Unie a na ni navazující analýzu odpovědnostních vztahů, jež vznikají na základě těchto mezinárodních smluv. V souvislosti s výše uvedeným byla cílem této diplomové práce i analýza právní subjektivity Evropské unie, a to zejména se zaměřením na způsobilost ke sjednávání mezinárodních smluv.
Za účelem naplnění takto vymezeného cíle jsem diplomovou práci rozdělila do několika kapitol, které na sebe logicky navazovaly. V úvodní kapitole této práce jsem položila obecný mezinárodně a unijně právní základ mezinárodních smluv a tedy jakési východisko pro danou problematiku. Na tento výklad jsem navázala druhou kapitolou, která se blížeji zaměřovala na mezinárodní smlouvy v právu EU. Předmětem této kapitoly byla zejména analýza
právní způsobilosti Evropské unie, a v dalším i charakteristika a změny v právní úpravě sjednávání mezinárodních smluv. V této části práce jsem užila kromě metody analýzy i metodu komparace, která spočívala ve srovnání unijní právní úpravy mezinárodních smluv před a po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. V třetí kapitole této práce jsem výklad zaměřila úžeji, a to na mezinárodní smlouvy v oblasti vnějších vztahů EU. V rámci této kapitoly jsem se pokusila stručně a přehledně uvést základní rozdělení dohod, které Evropská unie sjednává v této oblasti, včetně uvedení některých konkrétních dohod, které byly v minulosti již uzavřeny. Ve čtvrté kapitole jsem analyzovala institut automatické závaznosti mezinárodních smluv sjednaných Evropskou unií pro její členské státy. V této části práce jsem odděleně rozebrala mezinárodní smlouvy, které sjednává výlučně Evropská unie, a mezinárodní smlouvy, jejichž smluvní stranou je Evropská unie společně se svými členskými státy (tzv. smíšené dohody).
Na základě výše uvedeného mám za to, že se mi podařilo zahrnout do této diplomové práce všechny otázky, jejichž analýzu a řešení jsem si stanovila v úvodní části. V průběhu zpracování této práce jsem se snažila neodklonit se od vytyčených cílů a nerozebírat problematiku, jež se sice týká tématu této diplomové práce, ale jejíž řešení by překračovalo její rámec. V tomto ohledu se jedná například o analýzu právní subjektivity Evropské unie před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, o postavení mezinárodních smluv, jež členský stát sjednal před přistoupením k EU, apod. Pevně věřím, že i přesto tato práce bude praktickou příručkou pro všechny, kteří se blížeji zajímají o mezinárodní smlouvy a jejich postavení, význam a charakteristiku nejen v oblasti mezinárodního práva, ale i v oblasti práva Evropské unie. Přínos této práce spatřuji zejména v aktuálnosti tohoto tématu a ve skutečnosti, že toto téma doposud nebylo v odborné literatuře nijak rozsáhleji zpracováno.
Resumé
International treaties can be defined as a significant source of both international and the European Union law. This master thesis deals mainly with the issue of the international agreements which are concluded by the EU with third, i.e. non- member states. The subject matter of the thesis can’t be described as a question belonging solely to the international or the European Union law. In the European Union law, the international treaties are regulated in the respective provisions of the primary law of the EU, i.e. in the Treaty on European Union (“TEU”) and the Treaty on the Functioning of the European Union (“TFEU”). In the area of international law there are two major legal documents relating to the matter and codifying the customary law. It is the Vienna Convention on the Law of Treaties (1969) and the Vienna Convention on the Law of Treaties between States and International Organisations or between International Organisations (1986), which has not yet come into force.
The main aims of this thesis were as follows: evaluation of the changes that were made to the European Union law by the Lisbon Treaty in the area of external relations of the European Union, analysis of the binding force of the international agreements concluded by the EU for its member states, and analysis of the capacity of the European Union to conclude international agreements.
The thesis was elaborated by the use of three methods – analysis, comparison and synthesis, and it was divided into four chapters. In its first chapter, the thesis briefly defined the characteristics and the typology of the international treaties in general. It also dealt with the terminology of international agreements in the EU law, which is different from the terminology commonly used in international law. The second chapter of the thesis was focused on the international treaties in the EU law. This chapter consisted not only of the analysis of the capacity of the European Union as an international organisation to conclude international agreements, but also of the status of the international treaties in the EU law (i.e. the primary legislation which deals with the international agreements and the changes that were made to this legislation by the Lisbon Treaty). The third chapter of the thesis was focused on defining and the basic division of the
international agreements concluded specifically in the area of external relations of the European Union. The fourth and the final chapter of the thesis dealt with the binding force of the international agreements for EU member states, especially when they are not a party to the agreement.
All of the above mentioned areas of interest of this master thesis, except for the first chapter, were evaluated also in relation to the Lisbon Treaty and to the changes which were made by its entry into force.
I believe the master thesis has achieved the aims which were set forth in its introductory part and that it will be a useful guide for everyone who is interested not only in the law of the international treaties, but also in the law of the European Union. In my opinion, the subject matter of this thesis has not yet been studied profoundly enough and therefore the main contribution of this thesis consists in giving a deeper insight into this legal question.
5 Seznam užité literatury
5.1 Monografie, publikace, sborníky a odborné články
- XXXXXXXXX, Xxxx. External relations law of the European Community: legal reasoning and legal discourses. Austin: Xxxxxxx Kluwer, 2008. 504 s. ISBN 9789041126047.
- XXXXXXXX, Xxx. Treaty conflict and the European Union. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. 260 s. ISBN 9780521455466.
- XXXXX, Xxxxxx a XXXXX, Xxxxx. Právo EU po Lisabonské smlouvě. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012. 274 s. ISBN 9788074181528.
- XXXXXXXXXXX, Xxxxx. European Union law. 2nd ed. London: Routledge, 2011. 977 s. ISBN 9780415582537.
- MLSNA, Xxxx a Xxx XXXXXXXX. Mezinárodní smlouvy v českém právu: teoretická východiska, sjednávání, schvalování, ratifikace, vyhlašování a aplikace. Praha: Linde, 2009. 605 s. ISBN 9788072017836.
- XXXXXXX, Xxxxxxxx a Xxx XXXXXX. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 6., dopl. a rozš. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2011. 533 s. ISBN 9788074003981.
- XXXXX, Xxxxxx Xxxxxxxxx. Úvod do mezinárodního práva veřejného. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2010. 142 s. ISBN 9788087284056.
- XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009. 135 s. ISBN 9788087146200.
- XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2010. 244 s. ISBN 9788074003523.
- XXXXXXX, Xxxxx. Vnější smlouvy EU po Lisabonské smlouvě a české právo. In: Acta Universitatis Carolinae (Iuridica 3/2010) - Vybrané teoretické problémy evropského práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010. ISBN 978-80-246-1855-5.
- XXXXXXX, Xxxxx. Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. In: Acta Universitatis Carolinae (Iuridica 1/2011) - Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011. ISBN 978-80-246-1947-7.
- XXXXXX, Xxxxx, Xxxxxxx XXXXXXX a Xxxxxxxx XXXXX. Právo mezinárodních smluv. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011. 404 s. ISBN 9788073803414.
- TICHÝ, Luboš. Evropské právo. 4. vyd. Praha: X.X. Xxxx, 2011. 953 s. ISBN 9788074003332.
- XXX, Xxxxxxxx. Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech. In Dny veřejného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4430-2, s. 1216-1240. 19. 11. 2007, Brno.
- XXX, Xxxxxxxx. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 9788087212608.
- TÝČ, Xxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXX a Xxxxx XXXXXXX. Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 179 s. ISBN 9788021053878.
5.2 Dokumenty a právní předpisy
- Deklarace zásad mezinárodního práva, upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy ze dne 24. 10. 1970 [online]. In: UN Documents [právní informační systém]. OSN [cit. 3. 2. 2013]. Dostupný z: xxxx://xxx.xx- xxxxxxxxx.xxx/x00x0000.xxx
- Charta OSN ze dne 26. června 1945 [online]. In: United Nations Treaty Collection [právní informační systém]. OSN [cit. 3. 2. 2013]. Dostupný z: xxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxx/Xxxxxxxxxxx/XXX/xxxxxxxxx.xxx
- Návrh Vídeňské úmluvy o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezinárodními organizacemi navzájem [online], OSN [cit. 10.
3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/0_0_0000.xxx
- Statut Mezinárodního soudního dvora ze dne 26. června 1945 [online]. Mezinárodní soudní dvůr [cit. 29. 1. 2013]. Dostupný z: xxxx://xxx.xxx- xxx.xxx/xxxxxxxxx/xxxxx.xxx?x0x0&x0x0&x0x0#XXXXXXX_XX
- Vídeňská úmluva o smlouvách uzavíraných mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezinárodními organizacemi navzájem [online]. United Nations Treaty Collection [právní informační systém]. OSN [cit. 1. 2. 2013]. Dostupný z: xxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxx/xxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxx/0_0_0000.xxx
- Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“). In: EUR- lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:00 00:cs:PDF
- Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii („SEU“). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 4. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:000 7:020:cs:PDF
- Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského společenství („SES“). In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 7. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000X:0000:00 31:CS:pdf
- Dohoda mezi Organizací pro vzájemnou spolupráci v oblasti vyzbrojování a Evropskou unií o ochraně utajovaných informací ze dne 27. 7. 2012. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:000 2:0005:CS:PDF
- Rámcová dohoda mezi Spojenými státy americkými a Evropskou unií o účasti Spojených států amerických na operacích Evropské unie pro řešení krizí ze dne
17. 5. 2011. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:00 02:0005:CS:PDF
- Dohoda mezi Evropskou unií a Švýcarskou konfederací o účasti Švýcarské konfederace na policejní misi EU v Bývalé jugoslávské republice Makedonii ze dne 14. 7. 2004. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 26. 2. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:000 8:0080:CS:PDF
- SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Ústavní zákon č. 460/1992, Zb., Ústava Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 11. 3. 2013].
- Vyhláška MZV ČR č. 15/1998 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. In:
CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 31. 1. 2012].
- Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb., o Dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (tzv. Asociační dohoda). In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 10. 2. 2013].
- Směrnice vlády ke sjednávání mezinárodních smluv v rámci Evropské unie a k jejich vnitrostátnímu projednávání, schválená jako Příloha k usnesení vlády ze dne 9. ledna 2008 č. 6 [online]. Vláda České republiky [cit. 11. 3. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxxxxxxx.xxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx.xxx/0/00000000XX000X0XX0 25755C002AF070/$FILE/6%20p%C5%99%C3%ADloha%20w080109a.0006.pd
f
- Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. In: CODEXIS [právní informační systém]. Atlas Consulting [cit. 6. 3. 2013].
5.3 Soudní rozhodnutí
- Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 31. března 1971, věc C-22/70 („ERTA“).
- Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. prosince 1972, věc C-21 až C- 24/72 („International Fruit Company“).
- Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14. července 1976, věc C-3, C-4, C-6/76 („Xxxxxx“).
- Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 26. října 1982, věc C-104/81 („Kupferberg“).
- Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 2. března 1994, věc C-316/91.
- Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 8. 1994, věc C-327/91.
- Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08.
5.4 Elektronické prameny
- Fakta o EU: Dokumenty o EU: Zakládající smlouvy [online]. Euroskop [cit. 1. 2. 2013]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/xxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/
- Fakta o EU: Politiky EU: Vnější ekonomické vztahy [online]. Euroskop [cit. 16.
3. 2013]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/xxxxx/xxxxxx-xxxxxxxxxx- vztahy
- European Union External Action: What we do – the European Union in the world [online]. European External Action Service [cit. 11. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxx.xxxxxx.xx/xxxx_xx_xx/xxxxx_xx.xxx
- European Union External Action: Countries: Switzerland [online]. European Union External Action Service [cit. 22. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxx/xxxxx_xx.xxx
- Economic and Financial Affairs: European Neighbourhood Policy [online]. European Commission [cit. 23. 2. 2013]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxxxx/xxxxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxx_xxxxxx/xxxxx_x n.htm
- The Cotonou Agreement [online]. European Commission [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxx/xxx/xxxxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxxxx/
- Judicial cooperation in criminal matters [online]. European Union [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxx_xxxxxxxxx/xxxxxxx_xxxxxxx_xxxxxxxx/xxxxxxxx_xxxxxxx tion_in_criminal_matters/index_en.htm
- EU: Deficit demokracie nebo legitimity? [online]. Euroskop [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/0000/0000/xxxxxx/xx-xxxxxxx-xxxxxxxxxx- nebo-legitimity/
6 Seznam užitých zkratek
EU, Unie Evropská unie
ES Evropské společenství
EURATOM Evropské společenství pro atomovou energii EHS Evropské hospodářské společenství
ESUO Evropské sdružení uhlí a oceli ESD Evropský soudní dvůr
MZV ČR Ministerstvo zahraničních věcí České republiky OSN Organizace spojených národů
PJSTV Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech SDEU Soudní dvůr Evropské unie
SES Smlouva o založení Evropského společenství SEU Smlouva o Evropské unii
SFEU Smlouva o fungování Evropské unie
SZBP Společná zahraniční a bezpečnostní politika