Obsah:

Obsah:

ÚVOD

1. STAV OBLEŽENÍ

2. XXXXXXXX SVÝCH ŽEN

3. O CO PŘICHÁZÍME

4. ZATMĚNÍ VLASTNÍMI IDEJEMI

5. SEBEMRSKAČSTVÍ

6. OBĚTNÍ KOZLOVÉ

7. NÁVRAT DO DĚTINSTVÍ

8. MULTIKULTURNÍ SEBEVRAŽDA

9. ETNICKÁ ČISTKA DOMORODCŮ

10. RUB A LÍC LIBERALISMU

11. ORWELLIZACE

12. OBRANA JE NEJLEPŠÍ ÚTOK

13. HRDINOVÉ SOCIALISTICKÉ PRÁCE

14. DŽIHÁD

15. DHIMMIKRACIE

16. EUROISLÁM

17. JINÝ MÍR, XXXX XXXXXXX

18. ŠARÍJA

19. DHIMMI SOUD

20. NOVINKY Z EURÁBIE

21. KŘESŤANÉ V ISLÁMU

22. ATHÉNY A JERUZALÉM

23. V TOMTO ZNAMENÍ

24. ZLATÝ VĚK ISLÁMU

25. ROZBŘESK ZÁPADU

26. OD VĚDĚNÍ K VĚDĚ

27. JAK FUNGUJÍ PENÍZE

28. MÚZY NAD ZBRANĚMI

29. XXXX XXXXXXXXX VĚKU

30. JAKO FÉNIX Z POPELA

31. KONEC STARÝCH VÁLEK

ÚVOD

Tato kniha je pokračováním mých záznamů pádu západní

civilizace, vydaných v nakladatelství Baronet: Sekl se Orwell o dvacet let?, Jako psa ke kandelábru a Evropa snů a skutečností.

V průběhu roku 2010 pád západní civilizace nabírá většího tempa a síly, než jaké jsem si při psaní předchozích knih dokázal představit. I povrchnímu pozorovateli současných událostí z nich

vyplývá obava, že v Evropě se schyluje k politické, kulturní, duchovní a fyzické katastrofě.

Knížka byla napsána ve spěchu, s vědomím ukrutné

naléhavosti. Jestliže v ní nenajdete tolik humoru, na jaký jste ode mě zvyklí, prosím o shovívavost.

Xxxxxxxx Xxxxx, Londýn a Praha únor 2011

1. STAV OBLEŽENÍ

Tak mrzuté téma se sluší začít anekdotou.

Je oznámena potopa světa do dvou dnů. Svět panikaří, lidé se ze zoufalství vracejí ke starým vírám, přeplňují chrámy a modlitebny a prosí Boha o záchranu. Stařičký rabín vstoupí do synagogy plné lidí, které nikdy předtím neviděl, jak s hlavami pokrytými modlitebními šálami kývají sebou sem a tam a mumlají jednu modlitbu přes druhou.

„Zbláznili jste se, mrhat čas modlením?“ vykřikne na ně.

„Zbývá vám osmačtyřicet hodin naučit se, jak žít pod vodou.“

Málokdy byla tato anekdota tak aktuální jako dnes.

Dosavadní civilizační katastrofy dějin bývaly vždycky územně omezené a zbývala v nich katastrofou nedobytá území, kam se před nimi dalo uprchnout, z nichž se daly porazit, odvrátit, omezit, či přinejmenším ohraničit nějakou tou železnou oponou. Když se v roce 1989 rozsypala ta opona poslední, pokládalo se to za vítězství svobodné západní civilizace, ve všech ohledech všem ostatním

nadřazené – a konec všech tyranií. „Koncem dějin“ to nazval

chicagský sociolog Xxxxxxx Xxxxxxxx, který po rozpadu sovětského impéria věštil toto:

„Jsme možná svědky nejen konce studené války či vypršení určitého období poválečných dějin, nýbrž konce dějin jako takových. To jest konečného bodu ideologické evoluce lidstva a univerzalizace západní liberální demokracie coby konečné formy lidského vývoje.“

Místo očekávané univerzalizace svých hodnot a principů však měla západní liberální demokracie jen dvanáct let na krátký oddech na domnělých vavřínech. Pak se stalo něco, co z Xxxxxxxxxx „konečné formy lidského vývoje“ šmahem učinilo další z mnoha utopií, jakými se lidské dějiny tak rády opíjejí. Připomnělo, co Xxxxxxxx zapomněl:

Západní civilizace je už tři tisíciletí poháněna energií

generovanou napětím mezi dvěma póly. Na jedné straně vírou, že dějiny lidstva mají smysl, cíl a ideál, k němuž směřují a k jehož

naplnění musíme přispívat. Na druhé straně vědomím, že tento ideál je věčně neuskutečnitelný a jeho naplňování je vždy jen přibližnou

cestou správným směrem. Přesto ten ideál nesmíme spustit z očí a opouštět ho, chceme-li tuto civilizaci mít. Můžeme věřit v konečnou spásu, která nám dává naději a smysl života, ale nemůžeme nikdy s jistotou poznat, kdy se spása dostavila. To nám umožňuje neustále napravovat chyby a nacházet nová řešení.

Zestručněně řečeno, západní civilizace je víra vyrovnávaná pochybností. Uberte jedné či druhé a civilizace se vám začne klátit.

Každé takové „konečné dostavení spásy“ končí tyranií, neboť co se vidí jako dokonalé a konečné, nemůže připustit žádné další

změny, možnosti či alternativy. Touha po utopiích kontrastovaná skepsí vůči všem utopiím prohlašujícím se za uskutečněné je to, co západní liberální demokracii odlišuje od civilizací jiných. Co ji dělá

tvořivější, vynalézavější a svobodnější než všechny ostatní. Tvořivost a svoboda jsou ztělesněním víry a pochybnosti, jsou na sobě podobně vzájemně závislé a jsou tedy i tím hlavním měřítkem civilizovanosti. Základem tvořivosti je posedlost vírou, že všechno může být i jinak, a i kdyby nebylo, musí to mít svobodu zkoumání a zkoušení, abychom to nepropásli, kdyby to přece jen náhodou jinak bylo. Xxxxx, který tvořivost a svobodu provází, vede, povzbuzuje a chrání, roste (slovy filosofa Xxxxx Xxxxxxx) „prostřednictvím vzájemné kritiky a institucí, které zaručují svobodu kritizovat, a tím ochraňují svobodu myšlení.

Protože rozum zachází s lidmi nestranně, zaručuje jejich

rovnoprávnost.“ A ta je dalším stěžejním prvkem západní civilizace.

Tato civilizace byla pracně a přes obrovské překážky, katastrofy a záchvaty sebedestrukce vystavěna na ideálu lidské

důstojnosti, posvátnosti lidského života, osobní svobody, soucitu, svědomí, sociální spravedlnosti formou pomoci slabším, lásky či přinejmenším ohleduplnosti k bližnímu, rovnoprávnosti před

zákonem, nekonečného bádání a nekonečné tvořivosti, pracovitosti, podnikavosti a prosperity, smyslu pro krásu a harmonii a úsilí o štěstí svoje i druhých. Na víře ve vlastní schopnost zdokonalování. Na

vědění a poznávání světa a sebe samého. Na svobodném přemýšlení, bádání a experimentování, s právem mýlit se a omyly napravovat a

dodatečně měnit nebo doplňovat interpretaci reality podle nově získávaných poznatků. Na schopnosti přetvářet vrozené sobectví v obecný užitek a vrozenou lenost ve vynálezy usnadňující život. A na smyslu pro humor řízený vědomím, že na všechno se dá dívat z několika různých, odlišných, a dokonce i protichůdných pohledů.

„Vědění je smyslem naší existence. Čeká nás ještě poznávání sebe, konečné sjednocení uměleckých prožitků a vědeckých

vysvětlení,“ říká v televizním seriálu BBC The Ascent of Man (Vzestup člověka) britský antropolog polského původu Xxxxx Xxxxxxxxx. „Jsme vědecká civilizace: to znamená civilizace, v níž

vědění a jeho integrita jsou kriticky rozhodující,“ vysvětluje. A rmoutí se, že se najednou na Západě nachází „obklopen pocitem strašlivé

ztráty odhodlání a ústupem z vědění“.

Xxxxxxxxx seriál natočil v roce 1973. Už tehdy v něm varoval:

„Naše budoucnost je na vážkách. Jestliže ji vzdáme, příští krok převezme někdo jiný než my. Nedostali jsme žádné záruky, které před námi nedostaly Asýrie, Egypt a Řím. Může se nám přihodit, že se rovněž staneme něčí minulostí, ne nutně svou budoucností.“

Bronowského varování bylo prorocké, adresované nám všem. A provázel je osobní stesk, jaký by mohl prožívat každý z nás, kdo na západní civilizaci shledává alespoň něco inspirujícího:

„Já, jehož utvářela Anglie, která mě naučila svůj jazyk a svou toleranci a vzrušení z intelektuálního pátrání, bych (stejně jako vy)

cítil jako hlubokou ztrátu, kdyby ode dneška za sto let byli

Xxxxxxxxxxx a Newton historickými zkamenělinami jako Homér a Xxxxxxxxx.“

Tato civilizace je opět ve smrtelném nebezpečí. Dvanáct roků po krachu utopické ideologie, která se pokládala za formu lidského vývoje nejen konečnou, nýbrž i historicky nevyhnutelnou, se před očima milionů televizních diváků zhroutily dvě budovy symbolizující dějinný úspěch té „konečné formy“ Fukuyamovy. Xxxxxxx je ideologie, která se pokládá za formu lidského vývoje nejen konečnou, nýbrž i Bohem předurčenou a navždy neměnnou. Ta při pohledu na

hořící a hroutící se budovy a tři tisíce v krutých mukách umírajících lidí desítek národností a všech vyznání spustila davový jásot a oslavné salvy z kalašnikovek. A vyslala západní liberální demokracii tento vzkaz:

„My milujeme smrt víc, než vy milujete život.“

Vypukl další v sérii kultů smrti, které se s pravidelným opakováním z různých zdrojů pokoušejí zničit civilizaci, jejíž existence je pro celý svět tak zásadní a nezbytná, že její pád by způsobil chaos a bídu celému světu na dlouhá staletí.

Islámský terorismus, který vyhlásil Západu válku, je však jen vějičkou, odvádějící pozornost od procesu, který probíhá klidněji, zato ale mohutněji, prostřednictvím akcelerující migrace, uprostřed

západních měst: islamizace společenského života, kultury a politiky. Britové, Francouzi, Holanďané, Němci nebo Švédové bezmocně přihlížejí, jak se jim celé čtvrti měst před očima proměňují v Karáčí, Marrákeš, Teherán a Mekku, do nichž mohou vstoupit jen na vlastní nebezpečí a v nichž neplatí jejich zákony, zvyky a kultura a kde se nedomluví svým jazykem. Střední Evropa zatím zůstává poměrně nezasaženým ostrůvkem Západu, ale dlouho už jí to nevydrží.

Podepsala totiž v Lisabonské smlouvě klauzuli o „společném řízení migračních toků“, které mohou „přitéct“ kdykoli, náhle, nečekaně a mohutně, jako tsunami.

Není to islamizace osvícená a tvořivá, jakou zažil Střední

východ a části Evropy během několika raně středověkých staletí od na tehdejší dobu poměrně tolerantního, krásu milujícího a vědění lačného

„zlatého věku islámu“ inspirovaného hloubavým, zvídavým, poetickým a krásu milujícím mysticismem perským. Je to temná

bigotní tyranie, která si ze všech svých historických tradic a veršů své klasické literatury vybrala do praktického užívání ty nejničivější, nejnenávistnější, nejkrutější a nejkrvavější. Netají se, že naši civilizaci hodlá zničit zvenčí i zevnitř, všemi prostředky, bez ohledu na vlastní ztráty.

2. XXXXXXXX SVÝCH ŽEN

V násilném tažení proti ostatnímu světu od pádu newyorských Dvojčat v roce 2001 do konce roku 2010, kdy se tato knížka píše, spáchala jménem svého boha po celém světě 16 600 smrtelných

teroristických útoků. To je osmnáct set ročně, v průměru pět denně čili každou pátou hodinu. Zároveň s nimi dobývá západní civilizační prostor zastrašováním, vyhrožováním, vzděláváním, propagandou, vymáháním zvláštních práv a privilegií a postupně i demografickou převahou, čili slovy bývalého alžírského prezidenta Xxxxxxxxxxx

„dělohami svých žen“.

„Je jasné, že Xxxxx udělí vítězství islámu v Evropě bez mečů, bez pušek, bez dobývání,“ říká libyjský vůdce Xxxxxxx.

„Nepotřebujeme teroristy, nepotřebujeme sebevražedné atentátníky. Padesát milionů muslimů v Evropě ji promění v islámský kontinent během několika desetiletí.“

„Demokracie je jen vlak, kterým dojedeme k cíli,“ sekunduje mu kandidát na členství v EU turecký prezident Xxxxxxx. „Mešity jsou naše kasárny, minarety naše bajonety a věřící jsou naši vojáci.

Neexistuje žádný umírněný islám a nějaký jiný islám, islám je prostě islám,“ dodává k tomu. S přídavkem „přizpůsobivost islámských imigrantů západním zemím je zločinem proti lidskosti“.

Islámská imigrace v Evropě se (slovy amerického novináře Xxxxxxxxxxxx Xxxxxxxxx) mění v kolonizaci.

Ta s téměř milionem nových příchozích ročně představuje největší tempo přesunu populací a krachu civilizace od pádu Říma pod vpády germánských kmenů v 5. století. V Británii podle listů The Times a The Daily Mail roste počet muslimů desetinásobně ve srovnání s původní britskou bílou populací, která k přírůstku

obyvatelstva přispívá pouhou třetinou všech novorozenců.

Podstatný rozdíl v dnešní výměně obyvatelstva je ten, že

zatímco při pádu Říma noví kolonisté postupně přijali kulturu, kterou málem zničili, dnešní kolonisté ji chtějí nahradit svou. Ta se ve svém

současném vývoji vyznačuje absencí všeho a pohrdáním vším, co jsme se my za téměř tři tisíciletí naučili za kulturu pokládat. To vše by mohlo během několika desítek let zaniknout a stát se (podle Xxxxxxxxxxx obav) mlhavou minulostí a archeologickou vykopávkou. Dvakrát v dějinách se Evropa jen taktak ubránila osudu, který natrvalo postihl východní křesťanství, zoroastrismus, část hinduismu a buddhismu. Potřetí se jí to nemusí podařit.

Prorockými slovy jednoho z grandů anglické literatury první poloviny 20. století Hillaira Belloca napsanými v eseji z roku 1938 je islám „nejimpozantnějším a nejvytrvalejším nepřítelem, jakého naše civilizace kdy měla, a může se kdykoli v budoucnu znovu stát stejně velkou hrozbou, jakou byl v minulosti“. Xxxxxx pokládal za „možné,

dokonce pravděpodobné, že nastane vzkříšení islámu a že naši synové a vnuci zažijí obnovu obrovského konfliktu mezi křesťanskou kulturou a jejím největším protivníkem po více než tisíciletí“.

Než se západní civilizace stačila nadechnout, ocitla se v další válce za svoje přežití. A opět s vydatným přispěním početných pátých kolon iracionálních souputníků usilujících o její zničení zevnitř prostřednictvím etablovaných institucí od soudnictví přes školství po státní úřady. Vznikla tu mocná a téměř všudypřítomná koalice všech možných hnutí a ideologií s nově probuzenou, rozhořčenou a smrtící globální mocí. Její ideologie a praxe se podobá hitlerovskému nacismu a stalinskému komunismu, s nimiž má společnou nenávist ke svobodě, k radosti ze života, k osobnímu štěstí a prosperitě. Od obou se bohatě učí technikám demagogické rétoriky, démonizace určitých skupin lidí, zastrašování, tyranizování, klamání, okrádání a zabíjení.

Jako ony, i ona k tomu umí využívat všech mezer, nedostatků a

slabostí demokratického systému k jeho ovládnutí a likvidaci. A jako ony se po leninsku baví, jak jim ochotně prodáváme provaz, na kterém se nás chystají oběsit. V tomto případě kindžál, jímž nám hodlají useknout hlavu, a semtex, kterým nás a vše, co jsme vytvořili, chtějí vyhodit do povětří.

3. O CO PŘICHÁZÍME

I přes opakované krutosti svých dějin je dnešní západní civilizace ve svých lepších, ale i průměrných chvilkách ta nejtvořivější, nejsvobodnější, nejhumánnější, nejspravedlivější a

nejsoucitnější, jakou dějiny znají. Vrozená lidská agresivita v ní bývá více či méně mírněna souborem dvanácti posvátných zákonů

společných oběma biblickým náboženstvím: Desaterem a dvěma dalšími, které znějí: „Miluj bližního jako sebe“ a „Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě“. Ty jsou hluboce zakořeněné v podvědomí západní civilizace, do takové míry, že je i její ateisté přijímají jako kritérium obyčejné lidské slušnosti a míru civilizovanosti. Díky nim se západní civilizace vyznačuje (a liší od jiných) neodmyslitelným smyslem pro fair play. Ideologiím, které nám chtějí usekávat hlavu a vyhazovat nás do povětří, kombinace těchto zákonů chybí. Proto v lepším případě nechápou, proč by je měly vůči druhým dodržovat, v

horším případě je pokládají za vadu, kterou je potřeba trestat, nebo za slabost, jíž se sluší zneužít.

Nikdy v dějinách žádná civilizace neodevzdávala dobrovolně tolik ze svého bohatství ostatním, jako rozdává dnešní Západ. Přesto byla málokterá civilizace tak intenzivně, zavile, krutě a vynalézavě nenáviděna a napadána z tolika stran. Příliš často, jako málokterá jiná, podléhá i záchvatům sebenenávisti. Jeden takový záchvat právě teď prožívá. Není to záchvat první, ale svou intenzitou a rozsahem by mohl být poslední.

Západní civilizace prožívá éru několikanásobného ohrožení. Ohrožení celé planety přírodními tlaky, jako jsou klimatické změny a přelidnění v poměru ke zdrojům vody, potravy a energie, ponecháme odborníkům povolanějším a budeme se zde zabývat jen třemi aspekty sociologickými a ideově politickými, úzce souvisejícími s

psychologií. Připomeňme jen, že v případě přírodního ohrožení

planety můžeme předpokládat masivní přesun až dvou miliard lidí z postižených oblastí do oblastí šťastnějších, který bude demograficky a

kulturně odpovídat zhruba přesunu z částí převážně islámských do

částí převážně západních. Předvoj tohoto přesunu už deset let probíhá tempem zhruba milion osob ročně a sílí.

Hlavní sociologické a ideově politické aspekty ohrožení jsou

tři:

Kulturní zatmění čili likvidace civilizační paměti, relativizace

hodnot ve prospěch destruktivních a na úkor kreativních a s tím spojené ochabnutí vůle k přežití, lhostejnost a naivní tolerance netolerantnosti.

Orwellizace čili systematické posilování čím dál anonymnější a občanovi vzdálenější moci státních, kvazistátních, nadstátních a globálních institucí ovládajících, kontrolujících, šikanujících a

okrádajících občany a likvidujících individuální svobody.

Džihád čili agresivní aspekt islámu plnící náboženskou povinnost dobýt a podmanit svět a obrátit jej všemi dostupnými prostředky na svou víru, kázající tyranii totalitních zákonů a nadvládu nad všemi kulturami, vírami a praktikami a jejich postupnou likvidaci.

Všechny tři postupují zároveň, vzájemně se posilují a

akcelerují tempem, které hrozí nenávratností během jedné generace. Vše, co naše civilizace vytvořila, od výtvarného umění přes hudbu, literaturu a divadlo po vědu, ekonomickou prosperitu a politickou kulturu, by se mohlo brzy proměnit v mrtvé vykopávky, zříceniny a silně zamlžené povědomí jakýchsi kdysi možná slavných dávných

časů. Nahradila by je kultura systematicky potlačující tvořivost, zvídavost, pochybnost, bádání, krásu, radost a humor.

Tato studie nebude zabředávat do argumentů o kvalitách či vadách té či oné uctívané knihy, ani o lidských, duchovních a morálních kvalitách jejich autorů, hlasatelů či zakladatelů. Bude si

všímat jen hmatatelných výsledků, jaké v té či oné době ten či onen výklad té či oné knihy světu přinesl. Míru civilizovanosti bude měřit jen poměrem, v jakém civilizace pěstují a posilují tvořivost nebo ničivost, jež jsou v určité míře obě obsaženy v každé víře, v každé lidské psychice a každém politickém uspořádání.

Podle úsloví jednoho z nejznámějších hlasatelů západní civilizační víry „strom poznáš podle plodů“. Či podle podobného

úsloví jednoho z jeho méně známých předchůdců: „Nesuď člověka podle toho, co věří, nýbrž podle toho, co dělá.“

4. ZATMĚNÍ VLASTNÍMI IDEJEMI

O Vánocích 2010 Evropská komise rozesílala karty, v nichž bylo slovo „Vánoce“ poprvé nahrazeno neutrálním „sezónním pozdravem“, anglicky Season’s Greetings. Na rok 2011 vydala v několika stech tisících výtisků kalendář, v němž je 25. prosinec všedním dnem. Uvedla v něm všechny svátky islámské, indické a

čínské – a opatrně, aby nebyla náhodou nařčena z antisemitismu, i židovské. Vánoce přestaly existovat. Evropská unie tím dala oficiálně najevo, že území pod svojí správou přestala pokládat za součást

západní civilizace, v níž jsou Vánoce stěžejním svátkem nejen věřících křesťanů, nýbrž i těch nejzavilejších ateistů. Vydavatelé

dodatečně na vysvětlenou uvedli, že to nebylo záměrné, nýbrž že na Vánoce prostě zapomněli. Zda jim to věřit nebo ne, je lhostejné.

Zapomínání je počátek zatmění. Jak jsme k němu dospěli?

Západní civilizace se dnes opíjí do paralýzy koktejlem několika mocných idejí. Některé z nich pocházejí z tradice biblické a jsou v západní psychice tak hluboce zakořeněné, že i její moderní

antibiblický ateismus je ještě zesiluje, třebaže dávno zapomněl, odkud pocházejí. Vlastně paradoxně: čím je náš ateismus sebejistější, tím jsou tyto ideje v podvědomí mocnější. Jsou to tyto:

Xxxxxx dědičný hřích a věčný pocit abstraktní viny, který nás nutí zpytovat svědomí, omlouvat se, činit pokání, přiznávat svoji odpovědnost, pracovat na svém zlepšování, přijímat trest a povinnost nápravy.

Mojžíšův nápad rovnosti všech lidí stvořených k obrazu Božímu a příkaz laskavosti a soucitu k znevýhodněným bližním, včetně usazených cizinců, připomínající, že i my jsme kdysi byli cizinci usazení jinde.

Xxxxxxx příkaz milovat nepřítele a neopětovat jeho útok.

Samy o sobě všechno ideje nesporně bohulibé a civilizující a vlastně specifické právě pro naši civilizaci. Za předpokladu, že se jimi snaží řídit každý. Jakmile naší odpovědnosti, laskavosti a lásky začne

nějaký nepřítel zneužívat, hra na civilizovanost a bohulibost nám oslabuje pud sebezáchovy.

Těmito biblickými idejemi, jimi ž se civilizovanost odlišuje od barbarství, kvedlá slavný citát harvardského filosofa Xxxxxx Xxxxxxxxx: „Kdo zapomíná svoje dějiny, je odsouzen je opakovat.“ Ten byl však míněn jen na negativní aspekty dějin a neplatí na ty pozitivní. Tam naopak působí opačně: co zapomínáme, to ztrácíme. A pod záplavou těch negativních ztrácíme i povědomí, co stojí za to opakovat a na co navazovat.

Evropské vnímání dějin se stává kultem připomínání někdejších katastrof, varování před vlastními schopnostmi konat zlo a nutnosti být před sebou samými neustále ve střehu. Neustálým

omíláním negativ, izolovaně a mimo širší kontext, bují masochistická orgie sebemrskačství za všechny ty hrůzy, které západní civilizace napáchala na sobě i na druhých. S potřebou se dnes omlouvat zpětně až za křižácké války, které byly nepodařeným pokusem o osvobození křesťanských území dobytých islámem s krutostí, jaká se křižáckým válkám přinejmenším vyrovnala.

To nám vymazává z paměti dvě podpěry, které by klátící se civilizaci udržovaly v rovnováze. Jednou jsou všechna ta pozitiva, která západní dějiny vytvořily a obohatily jimi celý svět. K jejich připomenutí by pro začátek stačilo zkusit spočítat, kolik z těch tisíců vědeckých, technických, kulturních, uměleckých, vzdělávacích nebo státotvorných invencí zlepšujících lidský život v posledních šesti staletích vzniklo jinde než na Západě. A představit si, jak by svět bez nich vypadal. Druhou jsou srovnatelné hrůzy, které napáchaly a dodnes páchají civilizace jiné, aniž by za ně cítily vinu, potřebu se omlouvat, tím méně kát. Tím se oslepujeme vůči zlu druhých, před nimiž se přestáváme bránit. Zveličováním „třísky v oku svém“ a

přehlížením „trámu v oku druhého“ jsme obrátili naruby jedno z kritických biblických přikázání, samo o sobě opět bohulibé a

civilizující.

Pácháme tím civilizační sebevraždu zapomínáním, že tyto ideály v naší civilizaci přežily jen díky tomu, že naši předkové dokázali jejich smrtelnému ohrožení čelit dočasným dobrovolným pozastavením jejich platnosti a použitím všech dostupných

praktických metod a zbraní k záchraně nedokonalého (slovy Xxxxxxxxxxxxxx) před horším.

„Jestliže budeme pevně lpět na svých nynějších morálních zásadách, naše rasa, moje rasa, je v následujícím století odsouzena k zániku,“ napsal v roce 1973 francouzský spisovatel a cestovatel Xxxx Xxxxxxx ve futuristickém románu Le Camp d es Saints (česky vyšel pod názvem Tábor svatých), v němž je Francie zaplavena milionovými davy vyhladovělých uprchlíků z třetí– ho světa vyloďujících se na francouzských březích.

O třicet let později už otázkou není „záchrana rasy“. Tu označil za „už neproveditelnou“ i předseda a europoslanec kdysi nezastřeně rasistické a dnes mírně reformované strany The British National Party. Evropa už nikdy nebude „evropská“ ve smyslu

etnickém. Při současných trendech imigrace a porodnosti by se bílí

Evropané mohli stát etnickou menšinou do konce tohoto století. Jde už jen o to, zda si Evropa zachová alespoň nějaké základní prvky své kultury a civilizace, které by mohly inspirovat nové pestrobarevné obyvatelstvo Evropy k jejich pokračování. Současný vládní systém

Evropy velké naděje neskýtá.

5. SEBEMRSKAČSTVÍ

Západní sebemrskačství začalo pozvolna probublávat na povrch nejprve nenápadně v moderním umění, které už koncem 19. století, kdy si většina Západu ještě užívala optimistické pohody a

civilizačního sebevědomí, zahájilo zprvu nenápadnou, inovativně

lákavou a dobrodružně napínavou demontáž kulturních struktur do té doby stojících na úsilí o harmonii, dobro a krásu. Prohlásilo je za banální buržoazní kýč a pustilo se do jejich demontáže v abstrakci, kubismu a surrealismu. V architektuře se pestrá secesní rozšafnost a veselost rozplynula v strohých škatulích funkcionalismu. Oktávovou harmonii, která za tisíciletí vytvořila melodické nádhery sahající k Božím nebesům, rozechvívající a laskající duši, dojímající k slzám a inspirující k tvořivému životu, nahradila kakofonie a břinkot drásající nitro a odcizující člověka od samotného zdroje bytí. Zapomínající na Xxxxxxxxx varování, že „přechod na nový typ hudby je něco, před čím je nutné se mít na pozoru, neboť narušením typu hudby se rozvracejí ty nejzákladnější politické a společenské konvence“.

Tisícileté usilování o krásu a harmonii se avantgardní dekonstrukcí změnilo až ve zbožňování ošklivosti a falše, které západnímu umění vládne dodnes a bahní se v hnusu. Vědomí

přirozeného řádu a sounáležitosti s přírodou a vesmírem se rozleptalo pocitem odcizení, vykořenění a ztráty smyslu bytí. S výslovným posláním provokovat, dráždit, bořit a ničit její tvůrci svým nepochybným talentem a neutuchající kreativitou dali v avantgardní moderně punc úctyhodnosti destruktivním silám revolučního marxismu.

Takto třeba konec Západu věštil tehdy surrealistický (a o pětadvacet let později stalinistický) básník Xxxxx Xxxxxx už v roce 1925:

„Především zničíme tuto civilizaci. Západní světe, jsi odsouzen k smrti. My jsme defaitisté Evropy. Všude probudíme zárodky zmatku a ochablosti. Kšeftaři drog, přepadněte naše

vystrašené země! Povstaň, světe! My jsme ti, kdo vždycky podají ruku nepříteli.“

Tím se (někteří možná bezděky a naivně) mohutně přičinili o dekonstrukci společenskou, politickou a morální. V široké veřejnosti pomohli vytvořit pocit, že západní civilizace si zaslouží zaniknout a vytvořit ze svých ruin jakési nové jasnější zítřky. Zbývala jim volba mezi „zpátečnickým“ fašismem a „pokrokovým“ komunismem, které oba usilovaly o totéž: likvidaci západní civilizace, svobody a tvořivosti.

Tato volba se po porážce fašismu zjednodušila na komunismus. Ten se po pádu komunistické říše proměnil ve všudypřítomnou „pokrokovou“ politickou korektnost toužící osvobodit svět od břemene svobody. Ta nástupem třetího tisíciletí vstoupila do spojenectví s bigotní středověkou ideologií předstírající zbožnost. Na tu také, jako na nejdokonalejší ideologii osvobození světa od západního útlaku nesnesitelné odpovědnosti za svobodu, po kolapsu komunismu přestoupily stovky francouzských komunistů následujících svého guru filosofa Xxxxxx Xxxxxxxxx. Ten sám, s novým islámským jménem Xxxxx, se stal „nejvýznamnější

mezinárodní kulturní osobností 20. století“ pro jordánské intelektuály,

„největším současným západním filosofem“ pro syrského prezidenta,

„největším evropským filosofem od Xxxxxxx a Xxxxxxxxxx“ pro Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, laureátem Mezinárodní ceny krále Xxxxxxx za služby islámu, „velkým francouzským filosofem odhalujícím údajný židovský holocaust jako mýtus Xxxxxxxxxxx, Xxxxxxxxxxxx a de

Xxxxxxx“ pro velitele Xxxxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxxxxxx a oblíbencem Xxxxxxxxxxxxxxx za veřejnou podporu jeho výzvy na likvidaci Izraele.

Prorokem antizápadního sebemrskačského masochismu se všem pokrokovým intelektuálům hned po druhé válce stal Xxxx-Xxxx Xxxxxx, který si zhnusil Ameriku za své návštěvy na konci války. S logikou pokrokového filosofa vymudroval toto:

Ve světě rozděleném na hegemonii sovětskou a hegemonii americkou, které jsou přibližně stejným zlem, musí západoevropský

pokrokový intelektuál bojovat proti americké, jednoduše proto, že na vývoji zóny sovětské nemůže nic změnit. Zato ale může, jako příslušník koloniálních mocností, do boje proti západnímu imperialismu naverbovat své koloniální poddané. Třeba takovouto radou:

„Od prvních dnů revolty musíte zabíjet. Když zastřelíte

Evropana, zabíjíte dvě mouchy jednou ranou, ničíte utlačovatele a přestáváte být utlačovaní.“

Po Xxxxxxxx následovaly hlavně ve Francii bohaté orgie filosofické nenávisti k Západu, pokračující dodnes, tváří v tvář islámskému terorismu:

Xxxxxxxx, filosof a literární kritik Xxxx Xxxxxxxxxxx:

„Když je situace takto monopolizovaná světovou velmocí, když musí někdo čelit této obrovské kondenzaci všech funkcí

technokratické mašinérie a dominantního způsobu myšlení, jak jinak může postupovat než teroristickou přeměnou situace? Objektivní podmínky pro brutální odvetu vytvořil samotný systém. Tím, že vzal všechny karty do své ruky, donutil toho Druhého změnit pravidla hry. Teror proti teroru, žádná ideologie.“

Ekonom, filosof a profesor Xxxxx Xxxxxxxx:

„Smrt Západu nebude nutně koncem světa, nýbrž podmínkou rozkvětu nových světů, nové civilizace, nové éry.“

Filosof Xxxxxxx Xxxxxxx:

„Mýlíme se, když příliš snadno předpokládáme, že všechen terorismus je dobrovolný, vědomý, organizovaný, úmyslný a záměrně kalkulovaný. Zaviňují jej hegemonické státy na čele se Spojenými státy, chovající se jako ‚darebácké státy‘, proti nimž vedou boj.“

K mrskačství všeho západního dospívá ve všech západních zemích početná generace intelektuálů a politiků touto filosofií odchovaných. Mnozí z nich prosákli na vrchol evropské vládnoucí pyramidy. Berou konec západní civilizace za samozřejmý, nevyhnutelný a blahodárný. Zřejmě se domnívají, že je zrovna je, kolaboranty s nepřátelskou velmocí – vlna civilizačního tsunami

obteče a nechá na pokoji jako ostrůvek blahobytu a bodrého žití. Jako

všechny ty „užitečné idioty“ dřívějších civilizačních záplav. I to je projev ztráty historické paměti.

6. OBĚTNÍ KOZLOVÉ

Sebenenávist je stav, v němž člověk dlouho nevydrží, a tak si časem potřebuje ze svého středu vyčlenit někoho, na něhož může příčiny své sebenenávisti svést, přenést na něho všechny svoje hříchy, vyhnat ho do pouště jako obětního kozla. Tím se sebemrskačským

evropským intelektuálům stala Amerika a Izrael. Vzdělaní Evropané s vysokým IQ začali (po vzoru Garaudyho) věřit dohadům, že 11. září provedli sami Američané s pomocí sionistického spiknutí. S vážnou tváří debatují, zda přílišná migrace, multikulturalismus, politická

korektnost a globalismus nejsou dílem zlých globalizátorů usilujících o světovládu, nebo ďábelským talmudistickým spiknutím Židů jako věčných nepřátel civilizace. Tedy spiknutím každého jednotlivého Žida a všech čtrnácti milionů dohromady manipulujících a svými

ďábelskými pařáty ohmatávajících celou šestimiliardovou planetu. Téměř dvoutřetinovou většinou v názorových sondážích hlasuje

Evropa pro Izrael jako největší nebezpečí světového míru, se Spojenými státy na druhém místě. Přizvukuje jim v tom hrstka sebenenávistných židovských intelektuálů jako Xxxx Xxxxxxx,

Xxxxxx Xxxxxx a Xxxxxx Xxxxxxxxxxx, kteří zase tu vlastní sebenenávist potřebují ze sebe přenést na „pravicové“ židovské kozly, aby si u svých levicových přátel vysloužili nálepku Židů „hodných“ a

„našich“.

Co ze svých hříchů na obětní kozly mohou západní levičáci a liberálové svést, to dokážou obhájit sobě i svým nepřátelům, které tolik milují. Západní civilizaci tak rozštěpují vedví. Sebe vidí jako tu část polepšenou. To všechno oni, my vás máme rádi, mějte nás rádi, odpusťte nám, pojďte k nám, učte nás, vládněte nám a nastolte mír v naší době. Pomozte nám zničit ty naše neposlušné, nekajícné,

nezasluhující. A vadí-li vám naše svoboda, složíme vám ji k nohám. Ona ta naše svoboda a demokracie je jen jedna z mnoha možných kultur, jsme přece multikulturalisté, antinacionalisté, antipatrioti.

Každá kultura má pro nás stejnou hodnotu. Kromě té naší, vyžilé,

umírající. Všechny ty cizí jsou nám vítanější a dýchejme je plnými doušky. Patří-li k vaší kultuře vraždit svoje vzdělané dcery za to, že se nechtějí vdát za negramotné bratrance z asijské vesnice, je to vaše

právo. Dívenkám uřezávat klitoris a stydké pysky jakbysmet. Vyhazovat nám do povětří vlaky a autobusy – jen si poslužte. Vždyť je to všechno pořád jen procházka po zelené louce proti našim

křižáckým válkám, inkvizici, genocidě domorodých Američanů, otrokářství a Osvětimi. Jsme pořád horší než vy, snažte se nám vyrovnat a předčit nás.

Naše zkomercializované svátky dávno ztratily smysl a ten,

který měly, je nám protivný, slavme proto vaše. Ta naše kultura – bílá, rasistická a velkopanská – už je tak shnilá, že nám nestojí za to se jí

zabývat. Nikdy vlastně za nic nestála. Vzdělávejme svoje děti místo ní ve všech ostatních kulturách.

Nebo v žádné. Degradujme své vzdělání, zneuctěme své hrdiny, odstraňme své národní symboly, zrušme svoje národy a nahraďme je prázdnou identitou čehosi abstraktně prázdného, panevropského, všude stejného, vykořeněného z národních tradic, přepisujícího naše dějiny k nepoznání. A při němž nezbude v paměti nic, nač bychom ze svých dějin a svých kultur mohli být hrdí a co by

nám stálo za to bránit. Nic, čemu byste se vy mohli přizpůsobit, čemu byste se od nás mohli učit. Jediné, co nám zůstalo svaté, je povinnost odsvětit všechno, co kdysi svaté bylo a co by ještě dnes mohlo svatostí zavánět.

To vše i přesto, že nás tentýž Xxxxxxxxx varuje nepřestávat preferovat vlastní zemi před všemi ostatními, neboť „jsme děti a občané předtím, než se stáváme cestovateli nebo filosofy“. A stejně jako je přirozené mít duši obalenou tělem, tak je i rodná země

„druhým tělem, dalším obalujícím organismem, který definuje naši vůli a specifickým dědictvím duši posilujícím“.

Místo toho do privilegovaného stavu povyšujeme všechno, co je nám cizí, a předáváme tomu „výsady, jak é kdysi mívala buržoazie, totiž bezuzdný egoismu s a požitek ze sebeuspokojení“, píše

francouzský spisovatel Xxxxxx Xxxxxxxx. Necháváme je „hlasitě proklamovat svoje osobitosti, pyšnit se tím, co jsou, vyžívat se v

sebeoslavování, nevnímat na sobě žádné vady, nebrat na vědomí žádné výzvy, nepodléhat našim zákonům. Udělili jsme menšinám

privilegia zakázaná většinovým třídám a národnostem. Pod záminkou oslavování ideje diverzity zároveň lidi separujeme a znerovňujeme tím, že někteří svou samotnou existencí požívají výhod zakázaných jiným.“

Kdo se nemrská, není Evropan. Proto se s návratem do

Evropy i Češi, kteří nenesou žádnou historickou vinu za otrokářství, kolonialismus a genocidy, potřebují mrskat alespoň nějakými těmi skutečnými i domnělými zločiny na Němcích.

7. NÁVRAT DO DĚTINSTVÍ

„Multikulturalismus je návrat do dětinství,“ píše americká novinářka Xxxxx Xxxx. „Přijmout nápad, že kultura, která přinesla

světu svobodu svědomí, svobodu víry, svobodu slova, rovná práva žen a svobodné podnikání, má stejnou hodnotu jako kultury, které nic

takového neudělaly (nebo vytvořily horší věci), znamená zabydlet se v pohádce. Žít v takové teorii znamená žít v předstírání. Vydržet v

takovém pozastavení pochyba děláme to všichni, zleva vpravo, celým politickým spektrem – si vyžaduje potlačení schopností logiky a rozumu.“ To pro ni představuje přesnou definici infantilismu a nebezpečné ohrožení naší existence.

Evropa se ráda vidí v roli moudrého bodrého staříka, který všechno ví a co neví, na to rozumem přijde. Do této role měl naději dospět v polovině 20. století. Ve století novém však naopak upadá v senilitu nerozeznatelnou od infantilnosti. Lidská dospělost se vyznačuje racionalitou a schopností samostatného kritického myšlení.

„Rozum,“ připomněl britský filosof rakouského původu Xxxx Xxxxxx,

„roste metodou vzájemné kritiky a rozvojem institucí zaručujících svobodu kritizovat, a tím zachovávat svobodu myšlení.“ Ta si vyžaduje plnou rovnoprávnost. V kontrastu s rozumem stojí

„pseudoracionalismus“, který Xxxxxx definuje jako „neskromnou víru ve vlastní superiorní intelektuální nadání – tvrzení, že jsme zasvěceni a víme s jistotou, že vlastníme neomylný nástroj objevování“.

Pseudoracionalismem je postižena celá západní intelektuální, vědecká a akademická levice, která ovládla univerzity, média, soudnictví a politické instituce a jejíž chování k odlišným pohledům se začíná podobat svaté inkvizici. Jejím nástrojem je vylučování, diskriminace a diskreditace. Její směsicí náboženských vyznání se staly – ve výčtu anglické novinářky Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx –

„antikapitalismus, antiimperialismus, utilitarismus, feminismus, multikulturalismus a environmentalismus“. Jejich společným cílem je svrhnout zavedený řád Západu

„ideologiemi překrucujícími fakta a důkazy“ tak, aby pasovaly do převládající ideologie jejich vlastní, a ideologiemi

„nepřátelskými rozumu a nezávislému myšlení“ – a tudíž i svobodě, protože „rozum a svoboda jsou nerozluční spojenci“.

Tato třída, označující se za liberální levici a všechno tradiční a kreativní za extrémně pravicové, se stala neomylným a agresivním držitelem věčné pravdy, že neexistuje žádná pravda. Že jakékoli rozlišování a upřednostňování jedné ideologie či způsobu života,

jakákoli hierarchie hodnot a kultur se rovná zločinu diskriminace. Největším zločinem diskriminace pak podle nich je preferovat hodnoty a kultury, které západní civilizaci podpírají: biblické náboženství a etiku, antickou estetiku a státotvornost, renesanční humanismus, kapitalistickou tvořivost a osvícenskou svobodu myšlení.

Protože ze všech těch zel západních tradic nás nejlépe mohou vyléčit jiné kultury, od začátku devadesátých let evropská levice, už pohodlně zabydlená ve vládnoucích strukturách EU i jednotlivých

členských států, otevřeně hlásá přeměnu evropské společnosti pomocí imigrace. Teprve v roce 2010 vyšel najevo dokument z roku 2000, v němž labouristická vláda bez konzultace s parlamentem a v utajení před médii zavádí program několikanásobně zvýšit imigraci z neevropských zemí, s výslovným záměrem změnit obyvatelstvo tak, aby Británie už nikdy nemohla prosazovat konzervativní ideály.

8. MULTIKULTURNÍ SEBEVRAŽDA

V „dlouhém pochodu institucemi“, který trpělivě provádí neomarxistická levice v západní Evropě od sedmdesátých let, zaujímá Británie zvláštní místo. Jako by byla zvlášť zvoleným terčem a

experimentální laboratoří. S vědomím, že byla po staletí, přes válku s nacismem a až do pádu sovětského impéria, záchrannou pevností

evropské civilizace, ji zřejmě potřebují neomarxisté obzvlášť důkladně zlikvidovat, aby už do Evropy nemohla nikdy zasáhnout. Destrukce britské kultury, tradic a školství probíhá tempem a v rozsahu, jaké vyrážejí dech.

Určitý mezník a indikátor, kam Británie směřuje, poskytla v orwellovském roce 1984 aféra Xxxx Xxxxxxxxxx, ředitele bradfordské školy v převážně imigrantské části města, v níž bílé děti tvořily sotva pěti– nu žactva. Ten s vědomím, že Xxxxxxxx už tehdy byl ze čtvrtiny islámský (dnes je to téměř polovina), přišel s poměrně logickým a lidumilným nápadem, že jsou-li zde muslimové usazeni navždy, s dětmi zde narozenými, prospělo by jim integrovat se do britské společnosti a cítit se jako plnoprávní Britové tím, že se naučí dobře anglický jazyk a něco z britské kultury, historie, tradic a zvyklostí,

aniž by se vzdávali svého náboženství. Navrhl nástin osnov, jaký by se měl k tomuto účelu zavést ve státních školách. Jako model uvedl úspěšnou integraci Židů, která proběhla bez státní podpory a stala se pro Británii velkým kulturním, akademickým a ekonomickým přínosem, a současnou podobně úspěšně probíhající integraci hinduistů a sikhů. Článek na toto téma, dokumentující některé příklady katastrofálních následků multikulturalismu na vzdělání dětí

britských i imigrantských, mu po odmítnutí od školské přílohy Timesů otiskl konzervativní časopis The Salisbury Review, jehož redaktorem byl levicí nenáviděný filosof Xxxxx Xxxxxxx.

V kampani, jež následovala, byl Xxxxxxxxx označen za

„nestydatého rasistu“, který by měl projít „masivním přeškolením, které by z něho vyčistilo jeho rasistickou ideologii a náhled“. Po

vražedných výhrůžkách se musel pod policejní ochranou do školy prodírat hlídkami demonstrantů spílajících mu rasistů. Veřejně se ho nezastal nikdo z kolegů ani z rodičů, kteří mu soukromě vyslovovali podporu, ani z politiků. Město Bradford ovládl strach a státní politiky

– včetně tehdejší premiérky Xxxxxxxxxxx – lhostejnost. Po návrzích magistrátu na vyhazov odešel sám do předčasného důchodu a stal se nezávislým publicistou. V jednom ze svých článků napsal:

„Některé čtvrtě jsou na cestě stát se plnokrevnými ghetty černými děrami, do nichž se nikdo neodvažuje jít a odkud nikdo nevyjde bez zranění. Potácíme se náměsíčně do segregace.“

Jeho škola byla přejmenována jménem z urdštiny a učí žáky pocházející ze sto padesáti jazykových skupin. V kampani proti Xxxxxxxxxxxx, která vyústila v obvinění celého britského školství z

„institučního rasismu“, se proslavil profesor Xxxxx Xxxxxx, který získal titul sir za vytvoření nových školských osnov postavených na geniálním nápadu: místo abychom imigrantské děti učili kultuře

anglické, učme anglické děti kulturám imigrantským. Hlavním principem těchto osnov bylo „vyučovat kulturní rozličnost ve všech předmětech“. Tak se dnes v hodinách hudební výchovy zpívají indické písně a bubnuje na tamtamy a v hodině matematiky se

vysvětlují algebra a nula jako islámské vynálezy a pomůcky v potírání islamofobie. Ve výuce anglické literatury se Xxxxxxx nahrazuje současnými romány etnických autorek. V hodině psaní se malým

dětem dává opisovat věta „Není jiný bůh než Xxxxx a Xxxxxxx je jeho prorok“, což se podle islámských zákonů samo o sobě rovná de facto konverzi na islám. Z oficiálního oxfordského slovníku pro děti se mezitím vytratila slova jako opatství, oltář, biskup, kaple, křest, klášter, mnich, jeptiška, farnost, žalm, světec, vikář, koleda, jmelí. Šéfredaktorka Oxford Junior Dictionary paní Xxxxxxx Xxxxx to vysvětluje takto:

„Naše prostředí se dnes změnilo. Jsme také více multikulturní.

Lidé už tolik nechodí do kostela jako dřív. Náboženství chápeme v rámci multikulturalismu.“

9. ETNICKÁ ČISTKA DOMORODCŮ

Pětadvacet let po Xxxxxxxxxxxx aféřea zrychleně za třináct let labouristické vlády – mnohá britská města a čtvrti velkoměst prošly nezvratitelnou proměnou obyvatelstva, kterou spisovatel Xxxx Xxxxxx, aktivní člen strany britské nezávislosti UKIP a předseda britské pobočky The International Free Press Society, v nedávné eseji nazval

„etnickou čistkou“ směřující ke „genocidě domorodců“. Z dostupných statistik současné imigrace a porodnosti spočítal, že ač se dnešní počet muslimů v celkové populaci odhaduje na 5 až 6 procent, u nejmladší generace se oproti počtu původních Britů zvyšuje desetinásobným

tempem a ve věkové kategorii 18 až 40 let jej převýší do roku 2030. S připočtením ostatních etnik se bílí Britové stanou etnickou menšinou do roku 2050. Tak se etnická čistka prováděná britskými politiky

stane (vysvětluje Xxxxxx) genocidou podle definice OSN, její ž

článek 2 zní: „genocida je jakýkoli čin spáchaný s úmyslem zničit v celku nebo částečně národní, etnickou nebo náboženskou skupinu… vnucením životních podmínek zaměřených na fyzické zničení celku nebo části“. Je možná sporné, zda se tato definice vztahuje i na

genocidu, kterou na vlastním národě páchají jeho demokraticky zvolení politici, ale na výsledku to nic nemění.

Ostatní západní Evropa se vyvíjí podobně. Francie už se neobtěžuje etnická procenta počítat, dávno nad nimi ztratila přehled. Počítá už jen čtvrti, kde muslimové vyhlašují svrchovanost islámu tím, že okupují celé ulice na hromadné veřejné modlitby, s koberci a tlampači. A čtvrti, kam se už domorodý Francouz neodváží ani v policejní uniformě, ozbrojený a v obrněném autě. Je jich už okolo tisíce a staly se dávno islamistány, v nichž francouzské zákony neplatí.

Podle statistik evropských islámských institucí, které cituje německý novinář Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, je už dnes polovina

holandských dětí muslimská. Švýcarsko se při současném imigračním

a populačním trendu může obávat muslimské většiny do roku 2040, Německo 2045. Rakousko má počítat s třetinou školáků muslimských do roku 2050.

Z druhé strany Evropy Rusko počítá, že do dvaceti let bude polovina jeho obyvatel vojenského věku muslimská, že tedy

zanedlouho bude mít islámskou armádu vyzbrojenou jadernými zbraněmi. Moskva má už dnes dva a půl milionu muslimů, kteří na konci roku 2010 začali demonstrovat svoji sílu hromadnými modlitbami v ulicích. Na Kavkaze džihádisté zavraždili padesát umírněných imámů za „kolaboraci“ s neznabožským režimem. Na počátku roku 2011 má džihád Evropu obklíčenou ze všech stran i zevnitř.

Bývalý generální tajemník Muslimské rady Německa Xxxxxxx Xx-Xxxxx vyslovil tuto vizi:

„Věřím, že kancléřem Spolkové republiky Německo by se v roce 2020 mohl stát muslim narozený v Německu. Tato země je naše a je naší povinností ji pozitivně změnit. S pomocí Alláhovou ji

proměníme v náš ráj, abychom ji dali k dispozici islámské komunitě a lidstvu jako celku.“

A německý turecký europoslanec za sociální demokracii Xxxxx Xxxx vysvětlil reportérům tureckých novin Hürriyet, že „to, co začalo za sultána Xxxxxxxxx xxxxxxxx obléháním Vídně v roce 1683, dovršíme populací, svými silnými muži a zdravými ženami“.

V Německu je propagátorem výměny obyvatelstva především neomarxistická strana Zelených, jejímž jménem v roce 1990 oznamuje Xxxxxx Xxxx-Xxxxxx:

„My, Zelení, musíme usilovat o to, aby do Německa přišlo co nejvíc cizinců. Jakmile jsou v Německu, musíme bojovat za jejich volební právo. Jakmile toho dosáhneme, budeme mít ten segment voličů, který potřebujeme k přeměně této republiky.“

Xxxxxx Xxxxxxxx, tehdy ministr životního prostředí, vyzývá k

„získávání dominantních menšin na ovládnutí názorů“. A v televizním interview se hrdě přiznává „nikdy jsem nezpíval státní hymnu, ani

teď, co jsem ministrem“.

Xxxxxxx Xxxxxxx (s přiznáním, že nikdy nepřestal být marxistou) ve funkci ministra zahraničí proklamuje (jak to shrnuje recenze jeho knihy Německo je rizikem v časopise Die Welt), že

„Německo musí být ohraničeno zvenčí a zevnitř musí být heterogenizováno cizinci čili rozředěno“.

U úzkostlivých Němců vědomých historické národní rozpínavosti, která způsobila několik válek, je strach z „čistého němectví“ do určité míry pochopitelný. Slovy Xxxxxxx Xxxxxx

„historie, kterou jsme my Němci opakovaně zasviňovali, je jako ucpaný záchod: splachujeme a splachujeme, ale sračky pořád stoupají na povrch“. (Nedalo Německo světu taky Bacha, Handela,

Xxxxxxxxxx, Xxxxxxxxx, Xxxxxx, Xxxxxxxxx a Xxxxx?) U Francouzů možná hraje roli pocit viny za krutosti vůči Alžířanům, které mají z padesátých let ještě mnozí v paměti. U Britů je to pocit viny za tři staletí kolonialismu. Ale kde se sklon k národní, kulturní a civilizační sebevraždě vzal třeba u Holanďanů, Dánů nebo Švédů?

10. RUB A LÍC LIBERALISMU

Vysvětlení můžeme hledat už v šedesátých letech u

amerického politologa Xxxxxx Xxxxxxxx, který z mladého trockisty přerostl v předního moderního filosofa konzervatismu. Ten zjistil, že liberalismus, který většina lidí na Západě dnes se sympatiemi pokládá za samozřejmou součást naší kultury, protože je výlučně západní

invencí, v sobě obsahuje zárodky sebedestrukce. Pro Burnhama je to

„ideologie sebevraždy Západu“, protože mu „dovoluje smiřovat se se svou likvidací“.

Liberalismus je politické antibiotikum: dokáže léčit spoustu chorob, ale nadměrná dávka zabije i pacienta. Ve své důslednosti

absolutní tolerance a svobody dává svobodu i všemu, co jej chce

zničit. Toleruje netoleranci a sám sebe před ní dobrovolně odzbrojuje. Je proto snadno ovlivnitelný, přemožitelný a ovládnutelný idejemi a silami netolerantními a antiliberálními. Zapomíná na Popperovo

varování, že „rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme-li připraveni bránit tolerantní společnost před útokem

netolerantních, ti tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi“. Proto si musíme na záchranu tolerance vyhradit „právo netolerovat netolerantnost“. Historie nás učí, že v bezbřehé toleranci vítězívá i početně malá skupina odhodlaných totalitaristů.

Pro Xxxxxxx Xxxxx „tolerance se stává zločinem, jestliže napomáhá zlu“. A současný německý novinář Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, s připomenutím, jak zneužitím tolerance zvítězil Xxxxxx nad křehkou výmarskou demokracií a islám nad původními komunitami

křesťanskými a židovskými na Středním východě, dospívá k poučce, že „kdo prokazuje toleranci netolerantnímu konkurentovi, musí si přiznat porážku od samého začátku“.

S někým, kdo nás chce zničit, není mír dosažitelný tolerancí.

Slovy britského vrchního rabína Xxxxxxxxx Xxxxxx:

„Abyste mohli s nepřítelem diskutovat o přátelství, musíte nejprve zůstat naživu.“

Logika a selský rozum takovou samozřejmou jednoduchost diktuje všem. Kromě liberálů.

Zůstávání naživu si vyžaduje vědět proč. Nepřestávat vnímat, kdo jsme, co tvoří naši identitu, jak jsme se stali tím, čím jsme, jak se dál stávat tím nejlepším, čím být můžeme. Jak to nejlepší rozeznat od horšího. Jakými technikami a metodami si usnadňovat to nejlepší a znemožňovat to nejhorší. Jaké příklady a modely jednání napodobovat a jaké si naopak protivit. Kdo v našem okolí může být v tomto úsilí naším spojencem a pomocníkem a kdo nám v něm naopak brání a

překáží. Jaká idea, víra, historka, poučka, pořekadlo, pohádka, citát nebo mýtus nám k našemu úsilí přidává energii a jaká ji naopak ubírá. Jaká činnost či nečinnost nás vede k úspěchu a jaká ke krachu. Jak poznávat, vyhledávat a vytvářet kvalitu a vyhýbat se braku. Jaký náš čin je nám i druhým prospěšný a jak ý škodlivý.

To vše se jedním slovem nazývá diskriminace. Ve svém původním smyslu to znamená jednoduše schopnost rozlišovat. Tu naše civilizace ztrácí, protože diskriminace se v jazyce liberální politické korektnosti, sociálního inženýrství a myšlenkové diktatury stala nemravným slovem a trestným činem. Přitom diskriminace samotná je nezbytná k přežití, neboť bez ní nedokážeme rozhodovat o žádném dalším kroku svého života. Diskriminace je myšlenka, která nám pomáhá se orientovat a rozhodovat, co a proč v tu či onu chvíli dělat či nedělat. V nemravnost se může proměnit teprve tehdy, jestliže se z ní dopouštíme na někom konkrétním bezpráví, omezování svobody, zastrašování, perzekuce nebo násilí. To jsou zločiny bez

ohledu na to, zda je pácháme z diskriminace nebo bez ní. Z nedostatku diskriminace často pácháme nebo umožňujeme páchat zločiny nejhorší.

Jenže diskriminace je tvrdá mentální práce, která potřebuje dobře fungující „morální kompas“. Na tu západní civilizace příliš zlenivěla a klame se z nouze ctností, kterou pojmenovává tolerance,

laskavost a shovívavost. Ale jak praví jedna rabínská moudrost, „kdo je laskavý k nelaskavým, bude nelaskavý k laskavým“.

Historie naší civilizace je bohatý poklad moudrostí, které se nám vytrácejí z povědomí. Jsou to moudrosti, které si často protiřečí a dávají smysl každá v jiných kontextech. I v těch se potřebujeme umět orientovat diskriminací procvičovanou historickými příklady a

praktickými výsledky kritických rozhodování. V teorii biologické evoluce navazují vyšší organismy na předchozí a celé vývojové

řetězce přežívají. V duchovní a morální evoluci však v nás nezůstává nic, jestliže přestaneme pěstovat, pamatovat, přesívat, přetvářet a diskriminovat to, co vymyslely, sepsaly, prodiskutovaly a vyzkoušely hlavy a srdce předchozích myslitelů a tvůrců. Jestliže se přestaneme vnímat, slovy Xxxxxx Xxxxxxx, jako „trpaslíci stojící na ramenou

velikánů“. Jestliže se nám ti předchozí velikáni vytratí z každodenní paměti, padáme na zem a musíme začínat pokaždé znovu, z ničeho, s čistou nepopsanou tabulí.

Tam někde, ve volném pádu z ramen velikánů, se dnes naše

civilizace nachází. Už se tam nacházela několikrát. Že se při některém z těch dřívějších pádů nerozplácla v břečku, je zázrak, který by se

těžko vysvětloval něčím jiným než blahosklonnou Prozřetelností,

která možná ví, že by se bez nás neobešla. Nebo si to alespoň myslela dosud. Zda si to myslí pořád a zda nás pokládá za hodné další

námahy, nevíme. Ale jak praví další rabínská moudrost: „Bůh pomáhá těm, kdo si pomáhají sami.“

11. ORWELLIZACE

V Británii po staletí existoval zákon, že policista vás nesměl zastavit a oslovit, aniž vám při tom oznámil, jakého přestupku jste se dopustili. V roce 2000 vydala Xxxxxxxx labouristická vláda Zákon o terorismu, jehož paragraf 44 dovoluje policii zadržet a vyslýchat kohokoli namátkově bez udání důvodu. V průběhu roku 2009

provedla britská policie zadržení a prohlídky 101 248 osob. Každé takové zadržení bylo přesně zaznamenáno v dotazníkové kartě, jaké každý policista nosí u sebe a musí pokaždé vyplnit. Dotazník má asi tucet rubrik, včetně etnické příslušnosti, takže existují statistiky

etnických procent. Šedesát procent postižených byli bílí Britové, sedmnáct procent Asiaté (bez rozlišení náboženství), deset černoši. Zveřejnění etnické statistiky vedlo k protestům etnických organizací, které se cítily nadměrně perzekvované, vzhledem k tomu, že jejich součet sedmadvacet procent vysoce převyšoval jejich osmiprocentní podíl obyvatelstva. A braly to jako důkaz, že v policii stále vládne

„instituční rasismus“. Byl to samozřejmě důkaz chybný. Většina bílých Britů jsou dnes stárnoucí generace a staříky policie vesměs nechává na pokoji. Policejní zatýkání probíhalo víc v mladších

kategoriích, kde bylo „etnicky fair“.

Zákon měl občany chránit před terorismem, proti němuž však oficiální válka byla vyhlášena až o rok později, po 11. září 2001.

Připravoval se tedy bez ohledu na skutečné příčiny a nebezpečí terorismu bylo jen jeho záminkou. Prokázalo se to i tím, že z té

statisícovky zadržených v roce 2009 bylo obžalováno jen 506 osob a žádná z nich z činů souvisejících s terorismem.

Další dodatek k tomuto zákonu dovoloval policii odebírat každému zadrženému vzorky DNA a archivovat je do databáze. V červenci 2010, kdy nová konzervativně-liberální vláda výkon obou paragrafů pozastavila, měla policie nasbíránu DNA od pěti milionů obyvatel. Člověk se skoro diví, kde mohla najít čas ještě na jinou práci.

Armáda různých státních inspektorů v roce 2006 provedla přes deset tisíc domovních prohlídek na základě více než tisíce

legalizovaných důvodů pro jejich povolování, mezi nimiž byla třebas kontrola, zda se v domácnosti neprovádí nelegální hypnotismus nebo zda živý plot zahrady není příliš vysoký.

Jedním z nejlukrativnějších britských exportů se stala

takzvaná „surveillance technology“ čili špiclovací technologie, v jejíž pokročilosti a účinnosti Británie překonává veškerou světovou konkurenci. Potenciální nákupčí si ji mohou prohlédnout v

reprezentativních showroomech. Jeden takový je hned pod Trocaderem na Piccadilly Circus. Tam vás laskaví průvodci uvítají, svezou výtahem dvě podlaží pod zem a zavedou do špiclovského bunkru s velkými obrazovkami napojenými na 160 kamer, které v dokonale barevném zaostření nepřetržitě sledují a zaznamenávají

každé šustnutí v rušných okolních ulicích. Stačí je obsloužit tři lidé na každé šichtě. Funguje to od roku 2002 a každý rok showroom navštíví bezmála tisícovka špiclovacích expertů z desítek zemí na špiclovací instruktáže. Vychutnávají si při nich záznamy „incidentů“, jichž se dá z digitální paměti vyťukat několik desítek tisíc. Od čmárání graffitů přes pokoutné čurání a zahazování odpadků po kapsářství a rvačky.

Takto to z vlastní návštěvy už v roce 2006 popsal levicový reportér levicového časopisu New Statesman, vždy jinak fandící

labouristické vládě, která tuto technologii zavedla. Už tehdy bylo po Británii rozmístěno pět milionů takto obsluhovaných kamer. Jedna kamera na dvanáct občanů včetně nemluvňat. Pětina všech veřejných kamer na celé planetě. Od té doby jich hodně přibylo. Nové pracovní a podnikatelské příležitosti. Daňový poplatník je všechny uživí. EU na to jistě přidá.

Lahůdkovou novinkou je malý bateriemi poháněný a dálkově řízený tichý vrtulníček zvaný Microdrone, vybavený kamerou a

tlampačem, kterým můžete lidi na ulicích (ale asi i v domácnostech) nejen sledovat a fotografovat, nýbrž i napomínat a zatýkat.

V odposlechu hovorů a čtení e-mailů britská špehovací

technologie umožnila stovkám veřejných organizací sledovat každá

přes tisíc komunikací denně. V roce 2006 Komisariát pro sledování komunikací při ministerstvu vnitra schválil čtvrt milionu žádostí o sledování soukromých komunikací a pochválil kvalitu, píli a nadšení špehovacích pracovníků.

Na většinu zařízení má Británie copyright. Vymyslel je přece britský autor.

„Plíživá orwellizace“, kterou jsem poprvé popsal, ještě se špetkou humoru, v roce 2004 v knížce Sekl se Orwell o dvacet let? za pět let akcelerovala v orwellizaci kvapivou a v roce 2010 nabírá trysk, který se nedaří (či nechce?) zastavit ani Xxxxxxxxxx vládě a na němž přestává být čemu se smát.

Podle údajů dnešního náměstka premiéra a šéfa liberálů Xxxxx Xxxxxx vytvořil Xxxx Xxxxx za deset let své vlády přes tři tisíce nových trestných činů. Při počtu zasedacích dní parlamentu to vychází na dva nové trestné činy denně.

Poděleno jednotlivými resorty, vede životní prostředí s šesti sty čtyřiceti trestnými činy. Tam se, kromě honu na lišku,

neuposlechnutí příkazu úředního činitele pozabíjet jakýkoli počet hospodářských zvířat, chybného vytřídění odpadků nebo sběru hub nad povolené množství, stal trestným činem například prodej šedých veverek. To si zaslouží vysvětlení: Ty šedé velké z Ameriky

přivlečené drzé potvory se tak přemnožily, že ty domorodé zrzečky vyhnaly až do Skotska. Venkované je střílejí, kuchají a dusí na bobkovém listě, jablečném cideru, česneku a hlívě ústřičné jako

králíka a některé venkovské restaurace se jimi pyšní jako lahůdkovou specialitou v rubrice zvěřina. To vše je legální, zločinem se to stává teprve, když za to po vás chtějí peníze.

Žádný restauratér zatím trestán nebyl, ale být může. Sexuální resort má jedenašedesát nových trestných činů,

včetně harašení a vymáhání pohlavního styku neochotně poskytovaného, a to i manželského. Jedenáct trestných činů je v

rasových vztazích, kde rasistickou urážkou se stává i jen pomyšlení na rasistickou urážku, jestliže vás z takového pomyšlení postižená strana podezírá. A jinak běžný trestný čin se stává rasisticky motivovaným (a

přísněji trestaným), jestliže se odehraje mezi dvěma rasami a jedna

rasa si jej jako rasistický vykládá, za předpokladu, že postižená strana není bílá, neboť urážka bílé rasy není rasismem. Trestným činem se stalo třebas i označovat scientologickou církev za kult nebo homosexuální sňatky za biblický hřích.

Všechny státní instituce dostaly právo vymáhat z vás jakékoli soukromé informace a trestným činem se stalo jim nevyhovět. U

velkého počtu trestných činů bylo zrušeno právo na porotu a

nahrazeno samosoudcem. Mezi ty patří i případy velké defraudace, v nichž (vysvětlovala vláda) by obyčejný porotce z lidu „nechápal komplexitu případu“.

Důvod k vytvoření tolika trestných činů je stejný, jako vždy byl u všech diktatur: potřeba udržovat občany ve strachu a

nevědomosti, co smějí a co nesmějí, a možnost trestat kohokoli kdykoli za cokoli.

12. OBRANA JE NEJLEPŠÍ ÚTOK

Omezování občanských a politických svobod našimi vládami a institucemi pod nálepkou obrany před terorismem je ve své podstatě dobrovolná demontáž hodnot a struktur, které islámští teroristé (a všichni ostatní protizápadní nevraživci) na naší civilizaci nejvíc nenávidí a chtějí zničit: tolerance, svoboda slova, posvátnost soukromí, demokracie, právní stát, úcta k lidským právům a individuální autonomie. Naše vlastní instituce tak částečně bezděky,

částečně záměrně plní cíle teroristů. My jim to sami usnadňujeme tím, že omezování svobod přijímáme bez dostatečně silných protestů a je nám buď lhostejné nebo je vnímáme jako blahodárné, neboť nám

zajišťuje bezpečnost.

Přijímáme je proto, že spoléháme na politiky, že naše svobody budou bránit za nás. Za to je platíme, a proto je volíme, nemáme k tomu žádný jiný důvod. Stále ještě věříme, že páchá-li vládnoucí politik v demokracii lumpárny, je povinností opozičního politika mu v tom zabránit. Bývávalo.

Evropský liberálně-demokratický systém se v posledních dvou desetiletích transformoval tak, že z demokratických politiků vytvořil novou oligarchii, která nehájí zájmy svých voličů, nýbrž svoje vlastní. V praktické politice přestaly existovat rozdíly mezi pravicí a levicí. Oběma zůstal společný jeden cíl: udržet se u moci.

Výsledkem jsou pravolevé koalice a opoziční smlouvy, vzájemná podpora korupce, zákulisní dohody o rozdělení vládnoucího hřiště. Na úrovni Evropské unie se už ani žádné protichůdné politické zájmy nepředstírají a kdo se odváží o tomto systému zapochybovat, je vypískán.

Kontrast mezi demokracií, jaká kdysi bývala a jaká je dnes, je nejdrastičtější v Británii, někdejším modelu parlamentního břitkého soupeření protichůdných idejí a politických zájmů. Zde se za vlády New Labour vytvořil politický systém, který škrtí demokracii a začíná se, v analýze konzervativního politického sloupkaře a parlamentního

zpravodaje Xxxxxx Xxxxxxx, „podobat někdejší sovětské

nomenklatuře“. Nová vládnoucí politická třída je složená ze všech hlavních parlamentních stran, jejichž politika je rozlišitelná jen v

drobných detailech a akcentu rétoriky. Všem je společná multikulturní politická korektnost a unijní evropanství, které jim zaručuje dobře

placené zaměstnání až do důchodu, i po volební porážce.

Její příjmy (postupně zvyšované o všelijaká práva na

proplácení soukromých výdajů) platí státní pokladna a její příslušníci (až na pár čestných výjimek) nikdy nepůsobili mimo politický sektor. Její organizační financování závisí na spřátelených korporacích, a ne na členských příspěvcích, protože členství v hlavních stranách se scvrklo na deset procent někdejšího počtu. Její síla a počet se neustále rozšiřuje na „nevládní“ organizace financované z veřejného rozpočtu. Její vládnoucí metodou je „manipulativní populismus“. Její motivací je nenávist ke všem západním tradicím a tradičním institucím a k individuální svobodě. Její slogan se jmenuje „modernizace“ a

znamená demontáž tradičních institucí. Její život je izolován od ostatní populace, její vztah k lidem je čistě utilitární, přátelství se staví na prospěchu a s ním padá. Její členové se vzájemně podporují a:

chrání napříč politickými stranami. Mezi sebe přijímají jen talenty podobně ambiciózní a ideově pružné, většinou rekrutované na

univerzitách. Tradiční ideová vyhraněnost, prosazující zájmy té či oné občanské skupiny, je jim cizí a projeví-li se, je na překážku, a proto potlačovaná. Jejím projevem je pohrdání tradičními normami jednání stojícími na principu služby veřejnosti, která ji platí. Nejvíce ceněným talentem je schopnost předstírat, zatajovat a lhát, jejímž velmistrem byl Xxxx Xxxxx.

Xxxxxxxx charismatickou a vysoce účinnou polodiktaturu převzali konzervativci a liberálové, pro ně se „modernizace“ a

„reforma“ staly stejně klíčovými slovy. Dnes se z nich všech podle Obornea stala „jedna homogenní sociální a ekonomická jednotka“ bez separátních ideologií. Skutečná propast už není mezi stranami, nýbrž

„mezi hegemonistickou politickou třídou a vším ostatním občanstvem, které bylo z velké části zbaveno moci“.

Nová elita nastolila „ostrý konflikt s dlouhodobými institucemi a starodávnými svobodami britského lidu“. Podařilo se jim zkorumpovat, ochočit, oslabit nebo obejít kdysi dobře zabezpečenou a proti zneužívání pojištěnou strukturu vzájemně se hlídajících, po staletí budovaných a spolehlivě fungujících institucí.

Demisi těchto institucí Oborne podává dramaticky jednu po

druhé.

Stranické členské struktury, na jejichž selekci politici záviseli,

přestaly být relevantní, naučili se je ovládat a udělat si z nich svůj nástroj. Lukrativnějším zdrojem se staly dary od podnikatelů a finančníků, kterým se výměnou udělují šlechtické tituly a křesla ve Sněmovně lordů a přístup ke státním zakázkám a státnímu financování jejich aktivit.

Ve Sněmovně lordů bylo zrušeno tradiční automatické rodové členství, které jí zaručovalo nezávislost na politických loajalitách a volbách, což z ní činilo pevnou protiváhu proti vládnoucí straně a dávalo každému lordovi možnost hlasovat nadstranicky podle svého svědomí. Na jejich místo jsou vedle finančních dárců (a tradičně i

zasloužilých umělců, vědců, biskupů a vrchních soudců) dosazováni politici, kteří prohráli parlamentní volby a prostřednictvím Sněmovny lordů se opět dostávají do vlády, aniž by museli čekat na další zvolení. (Vládními ministry podle britské ústavy mohou být jen členové jedné z komor parlamentu.)

V Dolní sněmovně ihned po nástupu Xxxxx zkrátil debatní čas

„otázek premiérovi“ a vládní politická rozhodnutí se místo tradiční parlamentní debaty začala oznamovat rovnou prostřednictvím

„informačních úniků“ vyvoleným levicovým novinářům. Tím se vytvořila souhra s vybranými médii hraničící se spiknutím falšovat informace podle přání vlády, kterou Xxxxxx nazývá „klientelistická žurnalistika“.

Xxxxxxx tiskový sekretář, levicový novinář Xxxxxxxx Xxxxxxxx byl k tomuto účelu povýšen na jednoho ze tří nejvlivnějších lidí v kabinetu, s úlohou přikazovat ministrům, co a jak mají říkat. Pohrdání parlamentem dával Xxxxx najevo svou mizernou účastí ve sněmovně, která jednu dobu poklesla až na deset procent parlamentního času

(oproti, pro srovnání, třiceti procentům Xxxxxxxxxxx a mnohem většímu času předchozích premiérů). Xxxxxxxx se stal hlavním sdělovatelem (ale i spolutvůrcem) Xxxxxxxx politiky, rozhodoval o tom, co se kdy kterému vyvolenému novináři oznámí, a režíroval

Xxxxxxxx tisková prohlášení. Parlamentní činitelé, jejich ž úkolem bylo dohlížet na korektní chování poslanců, byli za Xxxxxx znevažováni,

veřejně pomlouváni a nakonec donuceni odstoupit a nahrazováni novými, loajálnějšími, chování poslanců hájícími.

Klasická, efektivní a nestranná státní administrativa, budovaná po několik staletí z kvalitních a vysoce vzdělaných nadstranických osobností, přestala být relevantní v procesu vykonávání vládní politiky. Na její místa Xxxxx dosadil na každé jednotlivé ministerstvo vlastní poradce, kteří byli ve výkonném procesu nadřazeni státním úředníkům. Mnohé úkoly tradičně

vykonávané státními úředníky začal zadávat vybraným soukromým manažerským firmám, které svižněji a poslušněji vykonávaly jeho instrukce. Tím několikanásobně zvýšil státní výdaje. Za vlád „starých elit“ za každou chybu svého ministerstva přebíral morální

odpovědnost ministr a demise ministrů byly časté. Dnes to za ministry odnášejí státní úředníci a demise podávají oni.

Nejmarkantnější změny hned po nástupu New Labour zavedl ministr financí Xxxxxx Xxxxx, který přestal zadávat úkoly státním úředníkům a řídil ministerstvo a státní finance téměř výlučně prostřednictvím malé bezpodmínečně loajální skupinky, kterou si na ministerstvo přivedl zvenčí. Svá rozhodnutí nekonzultoval s vládním kabinetem, kterému na jeho schůzích dával otevřeně najevo pohrdání.

Na ministerstvu zahraničí Xxxxx Xxxx demontoval zavedenou úřednickou strukturu a nahradil ji svými známými.

Jednu dobu dokonce chtěl svou milenku nasadit do významné funkce, než mu to Xxxxx zakázal jako aroganci přece jen trochu

okázalou. Místo kariérních diplomatů k mezinárodnímu vyjednávání Xxxxx čas– to používal svého osobního finančního manažera, bývalého rockového producenta, který pro stranu dokázal sehnat velké fondy a byl za to povýšen na lorda. Xxxxxxxx se také podařilo vytvořit společné

zájmy s tajnými službami, jejichž špičky se staly součástí politické třídy.

Soudnictví a výkon spravedlnosti za Xxxxxxxx vlády zažily zrušení poroty u některých trestných činů, mediální útoky na soudce soudící jinak, než si vláda přála, narušení sedm set let starých

osobních svobod habeas corpus, podle nichž nesmí být nikdo držen ve vazbě bez okamžité obžaloby, prodloužení povolené vazby z

osmačtyřiceti hodin na několik týdnů, povolení policejního vstupu do soukromí bez zatykače, a to i s použitím násilí.

Plánům New Labour na odstranění monarchie zabránily jen masivní projevy sympatií při pohřbu královny matky a svatbě prince Xxxxxxxx. Xxxxxxxx žena Xxxxxx (která se často chovala, jako by byla členem vlády) se nikdy před královnou nesnížila tradiční úklonou a vůči korunnímu princi Xxxxx přestal zachovávat zdvořilostní protokol. Při pohřbu Xxxxx nestoudně ukradl královně hlavní roli, když pronesl sentimentálně srdcervoucí rozloučení s „naší princeznou z lidu“, s podprahově antimonarchistickým podtextem. A veřejné pohrdání monarchií projevil ministr zahraničí Xxxx Xxxxx, když několikrát Xxxxxx nazval „hlavou státu“.

Odpověď na Oborneovu otázku, zda se Xxxxxxx odhodlá tuto politickou třídu svrhnout, nebo se stane jen „další manifestací této

klamné, zkorumpované a antidemokratické metodologie“, je zatím jen mírně pesimistická. I kdyby chtěl, transformované vládnoucí struktury a pravomoci odevzdané Evropské unii už mu návrat zpět možná nedovolí. Imigrace, kterou slíbil omezit, se v prvním půlroce jeho

vlády zvýšila. V únoru 2011 sice oznamuje, několik měsíců po Xxxxxxxxx, že i v Británii „multikulturalismus selhal“. Co s ním dál hodlá – nebo může – dělat, není jasné.

13. HRDINOVÉ SOCIALISTICKÉ PRÁCE

„Evropu silnější, svobodnější, lidsky důstojnější, tolerantnější, solidárnější, pilně a rigorózně prosazující ducha spolupráce a nový instituční řád, řešící problémy nás všech, dosahující dalšího pokroku v koordinaci národních ekonomických politik na konsolidaci zotavení, schopnější mluvit ve světě jedním pevným jazykem na obranu svých hodnot a zájmů, přibližující unii a posilující její užitečnost všem obyvatelům Evropy, zintenzivňující koordinaci ke stimulaci našich

ekonomik a pokládající základy udržitelného růstu.“ Takto nadšeně a náruživě budovatelský závazek (ještě ne úplně plán) svorně

zarecitovali oba prezidenti Evropské unie hned po novoročním vystřízlivění 3. ledna 2010. EU má teď dva prezidenty – toho nového všeevropského pětiletého a toho starého půlročně rotujícího. Tím byl tentokrát španělský premiér Xxxxxxxx, za jehož vlády si Španělsko vybudovalo nezaměstnanost 19,5 procenta a na půlrok svého

prezidentství rozpočetlo sto milionů eur. O dvou prezidentech, zvlášť takto kvalifikovaných, se unie bude jistě budovat líp, a ne-li přímo budovat, aspoň o budování lépe zpívat, dvojhlasně, třebaže unisono. Zpívejme si s nimi budovatelsky dál:

Udržitelnost ekonomická znamená „větší

konkurenceschopnost, větší zakořeněnost ve vzdělání, školení,

výzkumu a vývoji“. Udržitelnost environmentální a sociální znamená

„schopnost nadále vést boj proti klimatickým změnám a hájit sociální soudržnost a bezpečí“. Udržitelnost mezinárodněpolitická znamená

„upevnit vedoucí úlohu EU v multipolárním světě“ a nastavit EU jako

„bezpečný referenční bod pro demokracii, lidská práva a sociální pokrok pro svět“.

Rétorika hodná hrdinů socialistické práce. Díky Lisabonské smlouvě se to teď bude dít samo od sebe, s naprostou samozřejmostí a setrvačností, libují si prezidenti. Evropa teď bude „mít hlas silnější a jednotnější“. Zavedení Lisabonské smlouvy dává občanům „možnost mluvit do legislativního procesu unie“ a nabízí jim „příležitost cítit,

jak je unie relevantní v jejich každodenním životě, jejich svobodách a jejich bezpečnosti“. Začlenění charty základních práv, genderové rovnoprávnosti a společného řízení migračních toků jsou „první kroky na dlouhé cestě, kterou pocestujeme spolu“. (Odkud kam ty migrační toky povedou, prezidenti neupřesňují, ale my se můžeme logicky spolehnout, že to bude odtamtud, kde už jsou, tam, kde ještě nejsou, tedy naším směrem.)

Bude nás na té cestě čekat spousta nových privilegií, vesměs ve formě radostného přispívání na přibývající úřednictvo. Nový

prezident bude stát odhadem 350 milionů eur včetně nové

prezidentské budovy a personálu. Výdaje na ministryni zahraničí za tím nejsou spočítány, ale dají se odhadnout i z toho, že jen její

cestovní výdaje v předchozí funkci obchodní komisařky vycházely v průměru na 14 000 eur na jednu cestu. Vysoce kvalifikovaný personál povede desítky nových velvyslanectví „Evropské služby pro vnější akci“, jak si říká nová evropská diplomacie. Těch už bylo za dva

měsíce pod názvem „delegace EU“ nenápadně ustaveno přes padesát a mají pověření zastupovat celou EU a koordinovat působení

jednotlivých velvyslanectví členských států. Think-tank vysoce kvalifikovaných odborníků už vypracovává náplň jejich činnosti a doporučuje, aby vedle obvyklého diplomatického působení také

rozdávaly finanční pomoc Africe a Palestině a propagovaly evropský film na Fidži.

Evropská komise si zvyšuje rozpočet na cestování z loňských čtyř milionů eur, z nichž její prezident Xxxxxxx utratil 700 000.

Rozpočtový výbor Evropského parlamentu schválil: Koupi

impozantní budovy pro svoji londýnskou reprezentaci za 35 milionů eur. Pokračování rekreačně-pracovních schůzí různých svých výborů na způsob loňského pobytu poslanců na tropickém Réunionu za 190 000 eur nebo cesty po Rumunsku za 360 000. Zvýšení měsíčního

asistentského příplatku každému poslanci o 1 500 eur měsíčně, na 13 milionů ročně. Nábor dalších sto padesáti administrativních

zaměstnanců, aby parlament všechny ty přibývající povinnosti stíhal.

Celkový nový rozpočet parlamentu je 1,6 miliardy eur. Z něho čtvrt milionu jde na lyžařské a letní prázdniny pro děti činitelů EU.

V úsilí o vyčerpání loňského rozpočtu, aby mohl být zvýšen letošní, utratil parlament 2,3 milionu na renovaci svého sportovního centra, 4,3 milionu na nové návštěvnické centrum, ačkoli už jedno má, půl milionu na nové limuzíny a za 8,8 milionu si opravil střechu své štrasburské budovy. Loňský rozpočet 6,7 milionu na dotace pro

nevládní organizace propagující světlé stránky EU se jen nepatrně zvýší. A ještě jeden pozoruhodný výdaj, o němž není jisté, kdo jej schválil ani kolik stojí: na půl milionu se zvýšil počet terminálů umožňujících přístup do takzvaného Schengenského informačního systému, který ukládá osobní informace o všech evropských

občanech. To je ten, který nám bude dávat tu příležitost cítit, jak je ta unie relevantní v těch našich svobodách a té naší bezpečnosti.

Mezitím francouzská banka Société Générale hovoří o

„nevyhnutelném rozpadu eura“ a očekávané „kompletní krizi v

eurozóně“, která projevuje „hluboce zakořeněné vady od samého

začátku“. Euro se hroutí pod tíhou řeckého a irského deficitu a podle odborníků banky BNP Paribas by se celkový deficit eurozóny s

krachy Španělska, Portugalska a Irska mohl vyšplhat až na 320 miliard.

Peníze na to samozřejmě budou, z bezedných kapes bohatých evropských poplatníků. Chystá se na ně „obnovení fiskální spravedlnosti“, k němuž patří „regulace finančních trhů nastolením transakční daně, zrušení daňových rájů a schválení direktivy

zavádějící společnou bázi pro korporační daň“. Dokument na toto

téma už předložili socialističtí poslanci s návrhy na „zvýšení rozpočtu EU, jednotné daně a harmonizaci DPH v celém EU“. K prosazení v parlamentě určitě pomůže vtipnost dokumentu. Jeho název The EU’s 2020 Vision je důmyslná slovní hříčka na 20-20 vision znamenající v angličtině dokonalý zrak. Ten, pravda, Evropská unie nepochybně má. Podle studie ekonomů, najatých pro tento účel parlamentem, by harmonizace daní umožnila „hladké fungování jednotného trhu a vytvoří to pojistku proti asymetrickým šokům a krizím“. Přijde na

pořad jednání už letos, naznačují“ vysoce postavené zdroje v Bruselu“.

Na další novou daň přišel Xxxxxxx Xxxxxxx. Říká jí

„klimatická“ a bude ji vybírat formou „uhlíkových tarifů“ na dovoz ze zemí s méně přísnými ekologickými zákony. Budou ji platit dovozci, kteří si na ni samozřejmě zvednou ceny, takže zase půjde z kapes občanů. A ještě důmyslnější daň zvažuje Evropská komise pod

předběžnou neoficiální přezdívkou „popelnicová“. Bude to vlastně pokuta za nesprávné odbavování a třídění odpadků, jaká už existuje v Německu. Dohlížet na naše popelnice a vybírat pokutu bude

„Odpadková implementační agentura“, zaměstnávající desetitisíce inspektorů a hlídačů. Ty zaplatí nějaká další důmyslná daň, kterou budou vybírat další inspektoři a hlídači, na jejichž platy se vybere další novou daní, kterou budou vybírat další inspektoři…

V samém tom horečnatém tvůrčím vymýšlení jako by si nikdo nevšiml, že ekonomický růst eurozóny v roce 2009 poklesl na 0,1 procenta. Kdo si všiml, jako by nechápal čím to. Kromě možná

bývalého europrezidenta švédského, který se dal slyšet, že „Evropská unie riskuje, že se stane irelevantním muzeem“.

Do toho všeho má v roce 2012 vzniknout jednotná evropská databáze s podrobnými informacemi o všech pěti stech milionech

evropských občanech a všech imigrantech. Projekt se připravuje pod názvem „databáze pro svobodu a bezpečnost“. A je součástí „nové architektury nabízející prostory interaktivní, reaktivní a imaginativní umožňující vdechnout novou dynamiku strategii evropské integrace“.

Ona ta „architektura“ totiž stojí na poznání, že „jsme v nedávných letech učinili podstatný pokrok ve vytváření oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“ a že „prioritou teď musí být umístit občana do srdce tohoto projektu, aby se demonstrovala přidaná hodnota Evropské unie v oblastech, které mají takový dopad na každodenní životy lidí“. V této „konstrukci a všech budoucích vývojích“ musí zásadním sloganem být „solidarita mezi lidmi, solidarita mezi členskými státy, aby se nacházela společná řešení společných nebezpečí“.

Ne, tohle nenapsal Xxxxxx, nýbrž místopředseda Evropské komise a komisař pro spravedlnost Xxxxxxx Xxxxxx (ve francouzštině to zní ještě poetičtěji). Dodal k tomu, že tato databáze (zakuklená do komplexního systému, jehož účelem má být kontrola „migračních toků“) – „zjednoduší dnešní situaci“.

Jistě, většina nápadů Evropské komise a všech těch zákulisních byrokratů, jimž Evropská komise tvoří fasádu potěmkinovské vesnice, je o zjednodušování. Totiž o tom, jak

nevoleným byrokratům a zkrachovalým politikům zjednodušit

ovládání všech Evropanů tím, že všechny mocenské nástroje udělají tak komplikované, aby se v nich žádný občan nevyznal. A tak zatímco se zoufalí obránci občanských svobod (dnes též zvaní extrémní

pravice, ultrakonzervativci, nacionalisté, xenofobové a Antievropané) snažili zastavit tu „zjednodušenou“ Lisabonskou smlouvu, za její kouřovou clonou probíhalo a probíhá dál zjednodušování podstatně důkladnější, s přímým dopadem na každého občana.

Jednotný operační systém spojí databáze již existující, jako jsou Schengenský informační systém, Vízový informační systém a Eurodac. Nás daňové poplatníky to bude stát v prvních třech letech

113 milionů eur, každoroční provoz pak navíc deset milionů. Zdánlivě bez jakékoli souvislosti zato ale ve všech členských zemích – probíhá zavádění mikročipů na elektronickou identifikaci občanů: v

automobilech, platebních kartách, mobilních telefonech, pasech, občanských průkazech. Jakoby náhodou to vychází tak, že by všechny měly být v provozu ve stejnou dobu jako „databáze svobody“.

Někdo někde bude moci každého z nás den ze dne sledovat a vědět o nás všechno: kde se kdy pohybujeme, s kým se stýkáme, kolik za co utrácíme, v jakém autě jezdíme, jaké daně platíme (nebo neplatíme), jaký je náš zdravotní stav, s kým telefonicky nebo

internetem komunikujeme, jaké informace sledujeme. Integrace Evropy tím bude dokonána, absolutní a totální ovládání občanů

nastartováno. Jakmile jednou nástroje totalitní moci fungují, jejich zneužití se nedá zabránit. K čemu všemu se budou moci zneužít, ať si každý fantazíruje sám. Akorát (na rozdíl od předchozích totalit) pořád

nevíme a vědět nebudeme, kdo nás to zpoza té kulisy Evropské komise vlastně ovládá a co s námi ze dne na den udělá.

Evropští politici se tím ostatně už dávno netají. Lucemburský premiér Xxxx-Xxxxxx Xxxxxxx v jednom ze svých nestřežených okamžiků vysvětlil, jak systém EU funguje:

„O něčem rozhodneme, necháme to chvilku tu a tam polehávat a čekáme, co se bude dít. Když proti tomu nikdo

neprotestuje, protože většina lidí nerozumí, co se vlastně rozhodlo, pokračujeme v tom krůček po krůčku, až už není cesta zpět.“

Utváření evropské ústavy shrnula britská labouristická poslankyně a členka přípravného prezidia pro ústavu Xxxxxx Xxxxxx:

„Konvence přivedla dohromady samovybranou skupinu

evropských politických elit, z nichž mnozí mají zaostřeno na kariéru na evropské úrovni, jež závisí na čím dál větší integraci, a kteří vnímají státní parlamenty jako překážku. Ani jednou za těch šestnáct měsíců, které jsem tam strávila, žádný ze zástupců nepoložil otázku týkající se existující politiky. Odsouhlasili to ti, kdo byli pokládáni za

důležité, a ti zase dali jasně najevo, že nedopustí, aby konečná dohoda ztroskotala na těch ostatních.“

Předseda ústavní Konvence a bývalý italský premiér Xxxxxxxx Xxxxx v interview pro deník La Stampa už v roce 2000 přiznal:

„V Evropě musí člověk jednat ‚jako by‘. Jako by se chtělo málo, aby se získalo hodně, jako by státy měly zůstat svrchované, ale přesvědčit je zároveň, aby se svrchovanosti vzdaly. Komise v Bruselu

by například měla jednat, jako by byla technickým nástrojem, aby se s ní zacházelo jako s vládou. A tak dál zastřeně a podloudně.“

Ale to je samozřejmě jen extrémně pravicová paranoia. Vždyť se to všechno dělá pro naše bezpečí.

14. DŽIHÁD

Arabské slovo džihád znamená boj nebo úsilí. Má tři formy či výklady.

V duchovním výkladu je to úsilí o sebezlepšování, boj proti vlastním nedostatkům a charakterovým vadám, sebekázeň, ujařmení ega a jeho podmanění Boží vůlí. V tomto výkladu je džihád boj vnitřní, osobní, psychologický, mystický.

V sociologickém výkladu je to úsilí o bohulibé fungování komunity, včetně dobročinnosti, vzdělávání a správy věcí veřejných, podmanění zločinnosti, korupce, nespravedlnosti.

V politickém výkladu je to úsilí o poddání nevěřících nebo chybně věřících správně věřícímu islámu jako jediné pravé a věčné pravdě Boží.

Všechny tři formy džihádu jsou povinností každého

pravověrného, až do úplného nekompromisního podmanění všech protivníků a překážek, vnitřních nebo vnějších, všemi dostupnými prostředky.

Veškerý boj (islámský či jakýkoli jiný) je ze samotné definice slova veden prvky destruktivními (ať už v lidské psychologii nebo v politickém a mocenském systému) čili potřebou opozici zničit, vymýtit nebo podmanit. V praxi jsou tudíž všechny tři formy džihádu nevyhnutelně nepřetržitým a nikdy nekončícím bojem.

Jednak proto, že ti podmanění protivníci v nás i mimo nás vždycky budou toužit po příležitosti, jak se z naší nadvlády osvobodit, a ti zabití po sobě zanechají dědice či spojence toužící po

spravedlnosti či pomstě.

Jednak proto, že když jsme si zvykli na boj, potřebujeme

hledat stále nové protivníky, aby bylo proti čemu bojovat, uvnitř i vně. V islámském světě je to věčná nevraživost sunnitů proti šíitům,

wahhábistů proti salafistům a kdovíkoho proti kdovíkomu.

Jednak proto, že jak bojující režim utužuje nadvládu nad obyvateli, zpřísňuje výklad zákonů na trestání kdekoho a kdečeho, od

hlasitého smíchu a bezděkého poodhalení kotníku po polibek fanynek na tvář populárním fotbalistům – jak je dnes běžné v Íránu. Tak funguje každý totalitní režim.

Svět islámu je stále zmítán konflikty a bojem proti nepřátelům, vnitřním i vnějším, protože žije ve schizofrenii. Zatímco si mírumilovní muslimové každý den na potkání přejí „salaam alejkum“, džihád je udržuje v permanentní válce se sebou samými a celým světem.

Slovo islám znamená poddání. Pochází ze stejného kořene jako salaam znamenající mír. Tím islám dává nábožensky, politicky, psychologicky i lingvisticky svému pojetí míru sémantický význam poddání a podmanění. Takovéto pojetí míru na konci boje nepřipouští rovnoprávné partnery, nýbrž jen vítěze a poraženého, vládce a poddaného.

Osobního míru (v duchovním pojetí) se dosahuje poddáním

ega vůli Boží. V čistém mystickém islámu (jakým je třeba súfismus) v sobě člověk nastoluje mír, když Boží vůli umožní podmanit ego tak,

aby ji vykonávalo. Veřejného komunálního míru (v sociologickém pojetí) se dosahuje poddáním občanů vládě, která má však být poddaná Boží vůli. Mezinárodního míru (v politickém pojetí) se dosáhne poddáním světa vládě xxxxxx, který je poddaný Boží vůli. Ve všech třech formách džihádu jde o absolutní nadvládu jedné strany (té Boží) nad protivníky – ať už jsou jimi osobní vady nebo političtí nepřátelé.

Toto pojetí míru podle Boží vůle má jeden těžký problém: poznat, co je skutečně Boží vůlí. Řeší jej tím, že o Boží vůli rozhoduje třída náboženských učenců zvaná ulema, proti jejímž výnosům není žádné sekulární odvolání. Rozsudky zvané fatwa může na výzvu toho či onoho učence vykonat kterýkoli poslušný muslim kdekoli na světě. Fatwy takovýchto učenců mívají rozpětí od tragédie trestání humoru takového třeba Xxxxxxx Xxxxxxxxx po komedii trestání tragédie v podání Xxxxx Xxxxxxx hrajícího v italském televizním seriálu svatého Xxxxx.

Podle toho, kde taková teokracie vládne či nevládne, se svět dělí na „dům islámu (či míru, v islámském pojetí)“ a „dům války“. Válka je tedy přirozený Boží stav všude, kde islám ještě nevládne. V domě islámu má islám povinnost vládnout nad všemi ideologiemi a kulturami. Některým z nich poskytuje určitá práva, ale s vírou, že i ony dříve či později pochopí svůj omyl a „obejmou“ tu správnou víru. (K islámu se nekonvertuje, islám se objímá.) Až do onoho obejmutí – které se provádí velmi jednoduše odrecitováním jedné věty oznamující, že Xxxxx je jediný bůh a Xxxxxxx jeho konečný prorok, a u mužů obřízkou – jsou druhořadými občany zvanými dhimmi, což znamená „smluvní poddaní“.

15. DHIMMIKRACIE

Smlouva dhimma slibuje dhimmiům právo na život, majetek, ekonomickou činnost a náboženskou praxi, výměnou za placení daně zvané džizija. Ta je v zákonech šaríja stanovená ve výši od minimálně jednoho dináru u těch nejchudších po „smluvní hodnotu“ u těch zámožnějších – čili kolik výběrčí uzná za vhodné a poddaný dokáže sehnat. Součástí smlouvy je zákaz propagace svého náboženství, společenská, právní a politická podřízenost muslimům, prokazování úcty a zákaz kritizování islámu, jeho proroka a muslimské vlády a podřízenost islámským zákonům ve sféře občanské a politické.

Porušení těchto smluvních povinností a zákazů podléhají trestům různé přísnosti až po trest smrti. Do kategorie dhimmi spadají

křesťané, židé a zoroastriáni, jako „lid knihy“. Ostatní jsou kategorií bezvěrců čili pohanů, s volbou obejmutí islámu, otroctví nebo smrti.

Dhimma je tedy smlouva vnucená dhimmiům násilím nebo hrozbou násilí. Její dodržování ze strany muslimů není vynutitelné jinak než dobrou vůlí a velkodušností toho či onoho muslimského vládce a praktickou ekonomickou potřebou existence dhimmiů (finanční přínos z daně, produktivita a profesionalita). Xxxxxxx sice zmiňuje povinnosti vladaře poslušným dhimmiům chránit život a nezotročovat je. V laskavějších dobách islámské historie vladaři tyto

zákony z vlastní blahosklonnosti, bohabojnosti a ekonomické nutnosti dodržovali. V těch nelaskavějších dobách to bývalo horší.

Toto je historické znění standardní smlouvy dhimma, kterou podepisovali stařešinové křesťanských obcí v 7. století v islámem

čerstvě okupované Sýrii (do té doby součásti Byzance) známé jako

Pakt Xxxxxx (podle chalífy Xxxxx), jak se vyučuje v lekcích islámských dějin na univerzitě v Edinburku:

Ve jménu Xxxx, Milosrdného a Soucitného. Toto je dopis poddaného Xxxx Xxxxxxx, Veliteli Věrných, od křesťanů (toho čí onoho) města. Když jsi nás okupoval, požádali jsme Tě o bezpečné

zacházení pro sebe, své potomky, svůj majetek a lidi našeho společenství a zavázali jsme se vůči Tobě k těmto povinnostem:

Nebudeme stavět ve svých městech a okolí nové kláštery,

kostely ani mnišské cely ani nebudeme opravovat, ve dne ani v noci, ty, které se rozpadají nebo jsou umístěny v muslimských čtvrtích.

Svoje brány necháme široce otevřeny okolojdoucím a poutníkům. Poskytneme nocleh a stravu všem muslimům, kteří nás navštíví, na tří dny.

Neposkytneme přístřeší v našich kostelech ani obydlích žádnému špehovi a nebudeme ho před muslimy ukrývat.

Nebudeme učit naše děti Korán.

Nebudeme svoje náboženství projevovat veřejně a nikoho na něj nebudeme obracet. Nebudeme nikomu z našich lidí bránit v

konverzi k islámu, jestliže si to bude přát. Budeme projevovat muslimům úctu a uvolníme jím místo, když si budou chtít sednout.

Nebudeme se snažit podobat se muslimům napodobováním jejích oděvů, kalansuwy, turbanu, obuví ani pěšinky ve vlasech.

Nebudeme mluvit jako oni a nepřijmeme jejich zdvořilostní pravidla (kunjas).

Nebudeme sedlat koně, nosit u pasu meče ani nebudeme nijak jinak ozbrojeni.

Nebudeme na své pečeti dávat arabské písmo. Nebudeme prodávat fermentované nápoje.

Budeme si přistřihávat vlasy na čele.

Budeme se stále stejně oblékat bez ohledu na to, kde jsme, a okolo pasu s i budeme vázat opasek zunar.

Nebudeme vystavovat své kříže na svých knížkách, u cest ani na trzích pro muslimy. Ve svých kostelech budeme užívat jen velmi tichých klapaček.

Nebudeme hlasitě zvolávat, když pohřbíváme svoje mrtvé. Nebudeme svítit na žádných cestách muslimů ani na jejich

trzích.

Nebudeme pohřbívat svoje mrtvé v blízkosti muslimů. Nebudeme přijímat otroky přidělené muslimům.

Nebudeme si stavět domy převyšující domy muslimů.

Neudeříme muslima.

Přijímáme tyto podmínky pro sebe a pro členy naší komunity a výměnou za to přijímáme bezpečné zacházení.

Jestliže porušíme tyto závazky, za které se sami zaručujeme, vzdáváme se své smlouvy (dhimma) a budeme podléhat trestům za neposlušnost a vzpouru.

(K čemuž xxxxxxx Xxxx přidal:)

Nebudou vykupovat žádného zajatce zajatého muslimy, a kdo úmyslně udeří muslima, z tratí ochranu této smlouvy.

Ve srovnání s tím, jak s podmaněným lidem v 7. století zacházeli mnozí jiní, to možná na tehdejší dobu byl pokrok. Ale podřízený status dhimmiů platil v celém islámu do polovin y 19. století, kdy jej Osmanská říše zrušila až pod nátlakem evropských

velmocí. V některých zemích, jako je Saúdská Xxxxxx, zůstal, v jiných se usiluje o jeho obnovení. V posledních letech se prvky dhimmismu začínají projevovat i v západních zemích, jejich ž instituce je kousek po kousku přijímají „v zájmu komunitního míru“. Dělají to částečně z idealizovaného principu osvícené tolerance, částečně ze strachu před hněvem a násilím svých muslimských sousedů. Ve vojenství se

takovémuto boji metodou ukrajování území či protivníkovy obranyschopnosti „plátek po plátku“ říká taktika salámová. Xxxx xxxxxxxxx.

„Civilizace dhimmismu,“ píše historička Bat Ye’or, „nevzniká náhle. Je to dlouhý proces s mnoha prvky a specifickým mentálním uzpůsobováním. Děje se, když lidé nahrazují historii mýty a když za udržení těchto destruktivních mýtů bojují víc než za svoje vlastní hodnoty, protože jsou zmateni tím, že přeměnili lži v pravdu.“

Britská dhimmikracie se zrodila v roce 1989, kdy íránský xxxxxxxxx Xxxxxxxx vyhlásil trest smrti pro Xxxxxxx Xxxxxxxxx za zneuctění Xxxxxxxx v knize Satanské verše. Do ulic britských měst vypochodovaly davy muslimů s transparenty žádajícími Xxxxxxxxx smrt. Funkcionáři britských islámských organizací se předháněli ve

smrtelných výzvách. Velký trumf přednesl tajemník rady mešit v Bradfordu slovy:

„Rushdie mučí islám a zaslouží si oběsit. Já sám jsem ochoten ho zabít a obětoval bych na to svůj život a život svých dětí.“

Přetrumfl ho už jen doktor mezinárodních vztahů z londýnské univerzity, propagátor založení islámského státu v Británii Xxxxx Xxxxxxxx, když oslovil nově založený „muslimský parlament“ takto:

„Chci, aby každý muslim zvedl ruku na souhlas s rozsudkem smrti nad Xxxxxxxx Xxxxxxxx. Ať celý svět ví, že každý muslim souhlasí, že tento člověk musí být odstraněn.“

Tím začalo za zády britského práva „ukázňování“ britských muslimů, kteří si do té doby mysleli, že si budou spokojeně a poklidně užívat britské demokracie a svobody. Že na její ochranu před svými

fanatiky nemohou spoléhat, jim potvrdila i premiérka Xxxxxxxxxxx, když v parlamentě uvedla, že na stíhání propagátorů vraždy spisovatele nejsou dostatečné důkazy. To i přesto, že projevy

funkcionářů byly zaznamenány a nosiči vražedných transparentů jasně viditelní v televizních záběrech. A přestože platil britský zákon tohoto znění: „Kdokoli bude vyzývat, povzbuzovat, přesvědčovat nebo se pokoušet přesvědčit nebo navrhovat jakékoli jiné osobě, aby

zavraždila jakoukoli jinou osobu, bez ohledu na to, zda je tato osoba poddaná Jejího Veličenstva či ne, a bez ohledu na to, zda je to v dominiích Jejího Veličenstva či ne, se dopustí trestného činu, po usvědčení z něhož bude podléhat trestu doživotního vězení.“

V přesvědčení, že udělají líp, když se poddají svým

fanatikům, pokojné britské muslimy utvrdila britská intelektuální elita, jejíž některá esa Rushdieho napomenula a označila ho za

bezcharakterního protivu, který na sebe přivodil zasloužený trest.

Eminentní historik Xxxx Xxxxxx-Xxxxx, v té době už deset let lordem, se dal slyšet, že by mu nevadilo, „kdyby si někteří islamisté Xxxxxxx Xxxxxxxxx podali do nějaké temné uličky a nalili do něho trochu slušných mravů“.

Jestliže Xxxxxxx počítal, že silný, po zuby vyzbrojený a sebevědomý Západ potáhne do boje za své absolutní principy svobody

slova, v němž byl ochotný hrát úlohu pěšáka, čekalo ho nemilé překvapení.

Americká diplomacie se zmohla na vystrašené oznámení, že vyhlášení trestu smrti bylo „politováníhodné“. Britský ministr

zahraničí spěchal do zahraničního vysílání BBC uznat, že „kniha je hluboce urážlivá k lidem muslimské víry“, a dodat, že „je urážlivá i v mnoha jiných ohledech, extrémně kritická, i vůči nám“. Že britská vláda a britský lid „ke knize nechovají žádnou lásku“ a že „my tuto knihu nepodporujeme, pouze podporujeme právo lidí svobodně publikovat“. Ministrův náměstek, rovněž v BBC, přidal vysvětlení, že

„britská vláda si je dobře vědoma bolesti a úzkosti, které tato kniha způsobila, a zdůrazňuje, že s touto knihou nemá nic společného“ a že nejlepší cesta vpřed je říct, že „islám je mnohem silnější než kniha spisovatele tohoto druhu“. Ostrého protestu a pevné obrany svobody slova se neodvážil žádný západní politik. Žádná země nepřerušila s Íránem diplomatické ani obchodní styky.

Xxxxxxx se vyděsil, omluvil a schoval se pod ochranu bezpečnostních složek britského státu, jehož byl do té doby zavilým levicovým kritikem. S ním se vylekali někteří nakladatelé a vydání zrušili. Jiní se stali terčem teroristických útoků.

Xxxxxxxxx aféra, třebaže se po pár měsících uklidnila a vešla v pomalé zapomenutí, byla pro islámské fanatiky signálem, že jsou na dobré cestě stát se v Británii pány a Britové jejich poddanými. Stala se mezníkem zcela nové éry, éry evropské dhimmikracie. Ta se na počátku třetího desetiletí „Rushdieho letopočtu“ v Británii předhání v akcích jako:

Odstraňování vánočních symbolů ze státních úřadů a mezinárodních firem, včetně Červeného kříže, s výslovným vysvětlením, že by mohly urážet muslimy.

Přejmenovávání Vánoc na různé „zimní svátky“ a „zimní festivaly“.

Zákazy nošení řetízků s křížkem, kvůli němuž je propuštěna zaměstnankyně aerolinek.

Zavádění specifických muslimských modliteben v podnicích a modlitebních přestávek pro muslimy.

Tolerance muslimských řidičů autobusů, kteří uprostřed jízdy Londýnem zastaví a před všemi cestujícími k jejich zděšení si v pokleku a s čelem u podlahy vykonají čtvrthodinovou modlitební potřebu.

Podnikové instrukce nemuslimským zaměstnancům nejíst v přítomnosti muslimských kolegů o postním svátku Ramadán.

Zatčení patnáctileté dívky za spálení Koránu.

Podávání halal potravy v jídelnách škol a veřejných institucí včetně parlamentu, bez vědomí nemuslimských zaměstnanců a žáků a bez nabídky jiné alternativy. Z halal potravin se platí daň na islámské projekty, takže na ně přispívá každý, kdo halal potraviny kupuje,

vědomě či nevědomě.

Prohlášení konzervativního sloupkaře Daily Tegraphu s přitakáním konzervativního primátora Londýna při návštěvě londýnské mešity, že „židovsko-křesťanská tradice Západu je neužitečná a falešná doktrína a měla by se zahodit“.

Povolení islámských škol subvencovaných Saúdskou Arábií, v nichž se britské muslimské děti učí, jak se mají porušovatelům

islámských zákonů správně usekávat ruce a nohy, jak nenávidět zemi, jejímiž jsou občany, a zabíjet homosexuály a Židy.

Pokuta a soudní výdaje 415 liber demonstrantovi za pronesení

„urážlivých slov o Xxxxxxxx“, která nebyla adresována nikomu osobně, ani v doslechu žádného muslima a zaslechlo je jen pár

policistů, ale slovy soudkyně „by pravděpodobně mohla někoho urazit a vyplašit policisty, kteří je slyšeli“.

Udělení denního programu v televizi Channel 4 islámskému aktivistovi zakázané extremistické skupiny Islam4UK Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, který se před– tím v interview pro CNN označil za

„příslušníka tábora muslimů, jehož současným vůdcem je xxxxx Xxxxx xxx Xxxxx“. Ten hned v jednom ze svých programů informoval, že probíhá „střet civilizací mezi těmi, kdo věří v islám, a

těmi, kdo chtějí sekulární společnost“, a varoval, že nedávné zatýkání muslimů podezřelých z terorismu a nárůst extrémní pravice v Evropě

povede k zostření terorismu v tomto roce a že z toho „nebude možné vinit muslimy“.

Pozvání tálibánského ideologa Xxxxxxx Xxxxxxx přednést projev ve Sněmovně lordů.

Založení parlamentní skupiny pro potírání islamofobie, jejíž předseda označil „nenávist vůči islámu za jednu z nejtemnějších skvrn posledních dvaceti let“ a bývalý labouristický ministr vnitra její

založení pochválil jako „významný vývoj v ochraně milionů devótních a zákon dodržujících muslimů, kteří musí snášet propagaci mýtů a horších pomluv o své víře“.

Zvolení extrémního islamisty Xxxxxxxx Xxxxxxx, proslulého vysloveným cílem „transformovat samotnou infrastrukturu

společnosti, jejích institucí, její kultury, jejího politického řádu a její víry směrem od ignorance vůči islámu“, starostou londýnské čtvrti Tower Hamlets (etnicky vyčištěného někdejšího domova hrdé

anglické dělnické třídy, nyní přezdívané– ho Banglatown), které přimělo vyššího funkcionáře místní Labour Party po oznámení

výsledku voleb poznamenat „tak máme islámskou republiku uprostřed Británie“. A těžko říct, zda to myslel s povzdechem nebo s hrdostí na dobře vykonané dlouholeté dílo vehementního propagátora multikulturní revoluce.

Vládní grant půl milionu liber na pomoc s identifikací

extremistů umírněné islámské komunitě nejextremističtějšího města Lutonu, která nakonec žádného extremistu neidentifikovala, třebaže jeden z nich se (naštěstí nešikovně jen sám) vyhodil do povětří ve Stockholmu a desítky se jich cvičí v teroristických táborech v Pákistánu.

Najímání islámských extremistů jako vládních poradců na boj proti islámskému extremismu.

Nezatýkání muslimských demonstrantů na nepovolených demonstracích s plakáty vyzývajícími k vraždění nepřátel islámu, posílajícími britské padlé vojáky do pekla a označujícími je za vrahy při státním svátku Pietní vzpomínky na padlé, ale místo toho zatýkání nemuslimů, kteří se s nimi i jen verbálně střetnou a jsou policií

odvlečeni za narušování veřejného pořádku. S policejním

vysvětlením, že „nezatčení muslimských demonstrantů zabránilo horším nepokojům“.

Zjištění (zveřejněné na Wikileaks), že třetina britských muslimských studentů věří, že zabíjení ve jménu islámu je oprávněné, čtyřicet procent si přeje žít pod právem šaríja a čtyřiapadesát procent chce v parlamentě islámskou stranu.

Zatčení Xxxxxxxx Xxxxxx, sikhského funkcionáře Anglické obranné ligy EDL za „podezření, že záměrně způsobil nábožensky vyostřené vyhrožování, poplach a úzkost“ v projevu na demonstraci, v němž označil islám za „nebezpečí“ a islámského proroka za

„pedofilního piráta“.

Neschopnost, neochota nebo strach britské policie stíhat muslimské gangy, které v severní Anglii řídí prostituci jimi

unesených, drogovaných, násilím držených a bitím ukázňovaných nezletilých anglických dívek, jichž už bylo zaznamenáno okolo dvou tisíc pravidelně denně klienty znásilňovaných. A s tím spojené oznámení bývalého ministra vnitra, že si je situace ve svém vlastním volebním obvodě vědom a řeší ji diskusí s funkcionáři muslimské komunity.

Laskavý úsměv, s jakým hlava anglikánské církve arcibiskup canterburský oznamuje v televizi BBC, že přijetí islámských zákonů v Británii je nejen nevyhnutelné, nýbrž záhodné.

Nevyšetření a nepotrestání žádného případu ořezávek pohlavních orgánů u nezletilých dívek, třebaže na ně platí zákonný trest až čtrnáct let vězení pro jejich vykonavatele.

Výnos Charity Commission, že islámská charita Muslim Aid není vinna financováním terorismu, i přes prokázané důkazy bezpečnostních složek a deníku The Daily Telegraph, že charita

převáděla fondy na nejméně šest organizací přidružených k Hamásu a organizaci Palestinský islámský džihád, čímž se britský poplatník proti své vůli stal přímým finančníkem palestinského terorismu.

Půl hodiny na video natáčený hodinový úprk stovky policistů ulicemi Londýna před postupující výhružnou demonstrací muslimů.

Téměř švejkovským příkladem britské dhimmikracie jsou instrukce pro postup při zatýkání muslimů a prohlídkách muslimských domovů vydávané na školeních policistům v hrabství Bedfordshire:

Před zátahem na muslimský domov konzultovat funkcionáře jejich komunity. Neprohlížet obydlené ložnice a koupelny před

svítáním. V případě vstupu do domu před svítáním uvést jasné a pádné důvody.

Vstup psů by byl vážným znesvěcením domova. Zákaz fotografování a filmování pro případ, že by na nich byly zachyceny ženy v nedostatečném oblečení. Jestliže v domě probíhají modlitby,

nerušit a počkat, až skončí. Nedotýkat se posvátných knih a předmětů. Umožnit zatčeným brát si s sebou do vazby příslušné oblečení.

Docela humornou ukázkou rakouské dhimmikracie byla pokuta osm set eur vyměřená rakouským soudem občanovi, který si při sekání trávníku ve své zahradě jódloval, čímž podle muslimských sousedů rušil jejich modlitby vysílané amplionem do zahrady a vysmíval se tím jejich modlitebnímu zpěvu. Méně humorný je zákaz návštěv Mikuláše ve státních školkách a debata o možném zrušení výuky dějin tureckého obléhání Vídně v 17. století. Politicky pozoruhodné bylo odsouzení rakouské političky Susanne Winterové za urážku islámu, které se dopustila označením Mohameda za pedofila

– jen citujíc islámské prameny, podle nichž šestapadesátiletý prorok měl manželský pohlavní styk s devítiletou dívenkou. Katolické mírové hnutí Pax Christi vyzvalo ke stavbě dalších mešit v Rakousku, včetně minaretů, v době, kdy více než polovina čtvrtmilionové turecké komunity v Rakousku žádá zavedení práva šaríja do rakouského

právního systému a 72 procenta pokládají plnění náboženských zákonů za důležitější než demokracii.

Mimořádně zábavné je dhimmikratické prozření

Berlusconiho, který se po 11. září 2001 jako jediný ze západních státníků uřekl, že „v kontrastu s islámskými zeměmi je západní civilizace nadřazená díky všem svým výdobytkům, jako jsou

svobodné instituce, svoboda vyznání, respekt k lidským právům, které nepatří k dědictví islámu“. Pak se začal nervózně ošívat a omlouvat,

když viděl, jak ho v tom všichni nechali dusit samotného, a evropští komisaři ho ještě napomenuli, že jeho“ výroky byly urážlivé a kulturně nepřesné“ a že „hodnoty Evropy nám nedovolují pokládat naši civilizaci za nadřazenou nad jinými“. O čtyři roky později na hostině pro muslimské diplomaty na ukončení Ramadánu už zpíval správně: „Naše země vždy byla a vždy bude otevřena všem kulturám a náboženstvím, teroristé, kteří zabíjejí, nemají nic společného s

islámem, a i přes všechny naše rozdílnosti nás všechny sjednocují stejné hodnoty lidství.“

Holandská dhimmikracie oznamuje v prosinci 2010 ústy bývalého šéfa středopravicové strany VVD a bývalého eurokomisaře Fritse Bolkensteina, že praktikující holandští židé, kteří jsou jako

takoví veřejně identifikovatelní, nemají v Nizozemsku žádnou budoucnost vzhledem k sílícím útokům islámských imigrantů, před nimiž je vláda nedokáže dostatečně chránit, a udělají proto nejlíp, když emigrují do USA nebo do Izraele.

Dánská dhimmikracie, která bez sebemenší podpory Evropské dhimmiunie hrdinně čelila útokům za karikatury, v prosinci 2010 odsuzuje poslance Jespera Langballeho k pokutě pět tisíc dánských korun nebo deseti dnům vězení za „projev nenávisti“, kterého se dopustil výrokem, že „existují případy muslimských otců, kteří

zabíjejí své dcery ze cti“. Poslanec hned při prvním stání přiznává vinu, „abychom mohli jít brzy domů“, protože paragraf, podle něhož je trestný čin spáchán jen tím, že někoho urazil, i kdyby byl výrok

pravdivý, „znemožňuje obhajobu a odsuzuje mě předem“. Za podobný výrok byl souzen novinář a prezident dánské International Free Press Society Lars Hedegaard, který byl nakonec obžaloby zproštěn

šalamounským kompromisem, že jeho výroky nebyly určeny k široké distribuci.

Americká dhimmikracie povoluje, hájí a zvažuje žádost

stavitelů o pětimilionový státní příspěvek na stavbu megamešity vedle prostoru zbylého po Dvojčatech shozených 11. září 2001, aniž by si položila otázku, proč chtějí stavitelé začít zrovna o desátém výročí pádu mrakodrapů a proč ji pojmenovali „Cardoba“, která je pro islám jedním ze symbolů džihádu. Z pozice federálního soudce zakazuje

státu Oklahoma zavést zákon znemožňující používání islámských zákonů při soudních sporech, který v referendu schválilo sedmdesát procent Oklahomanů. I vrchního velitele „křižáckého tažení“ Bushe

nutí k tvrzení, že „islám je mírumilovné náboženství“ a jeho pokračo– vatele Obamu k hluboké pokloně po pás před saúdským králem.

Dhimmikracie australských zdravotních úřadů povoluje muslimkám veřejné koupání v burkách, které předtím zakazovala z hygienických důvodů, neboť přílišné šatstvo obsahuje nadměrné množství zdraví nebezpečných bakterií.

Dhimmikracie novozélandská nutí ministra životního prostředí omluvit se muslimům za vtípek „v dnešním proměnlivém počasí je to šíit ráno a sunni odpoledne“.

Španělská dhimmikracie staví již čtrnáctou megamešitu výšky šestipatrového domu a o ploše dvanáct tisíc čtverečných metrů

(menších mešit a modliteben je na španělském území již přes tisíc), tentokrát v Barceloně, s hrdostí, že za uplynulých dvacet let islámská populace Španělska vzrostla ze sta tisíc na 1,5 milionu, zatímco socialistické městské správy ruší desítky kostelů. Stavba bude

subvencována z městského rozpočtu, neboť, jak sdělila městská

správa, „náboženství sice spadá do soukromé sféry, ale to neznamená, že nehraje veřejnou roli“. Barcelonský imám k tomu vysvětluje, že stavba megamešit je „nejlepší způsob, jak bojovat proti islámskému fundamentalismu, který se snadněji šíří v malých modlitebnách“.

Córdoba zvažuje plán stát se poutním místem pro všechny evropské muslimy a Granada, jejíž velká mešita je, slovy svého imáma,

„symbolem návratu islámu mezi španělský lid a domorodé evropské obyvatelstvo“ a bude fungovat jako „stěžejní bod pro vzkříšení islámu v Evropě“. Tamní marocký imám oznámil, že „ode dneška se západní civilizace nebude nazývat židovsko-křesťanskou, nýbrž

islámokřesťanskou. Populární diskotéka La Meca musela změnit jméno i orientální design, když je džihádisté prohlásili za urážku islámu a vyhlásili „džihád proti těm, kdo se rouhají, jménem

Alláhovým“. Starosta Tarragony se ze snahy „zabránit společenskému konfliktu“ pokoušel zrušit trestní stíhání imáma vyhrožujícího

zapálením domu muslimce, která odmítla nosit hidžáb.

Švédská dhimmikracie vynáší soudní rozsudek, že zakazovat studentkám ve škole nosit nikáb (kompletní zahalení kromě očí) je porušením jejich práv. Dhimmi starosta Malmo z útoků místních muslimů (čítajících 50 000) na místní židovskou komunitu (čí– tající 700) viní její nedostatečnou vůli jasně se distancovat od Izraele, s přidáním rady, že když se jim v Malmo nelíbí, mohou se odstěhovat jinam. Po útoku muslimů na shromáždění oficiální demokratické

strany, jejímu ž jednomu členovi útočníci nožem vyřezali na čelo hákový kříž, dhimmi policie oznamuje, že ji nebude před útoky

chránit, a premiér se rozhoduje „zdůraznit, že ti, kdo si dělají živobytí rozdmycháváním mentality ‚my proti nim‘ a zcela zavržitelný nenávistný způsob pohlížení na vztahy mezi lidmi, by neměli být

překvapeni, když se jim stávají takové věci“. O Vánocích 2010 dhimmikratická švédská vláda násilně deportuje irácké křesťany žádající o azyl zpět do Iráku v době, kdy tisíce iráckých křesťanů prchají před útoky džihádistů z Bagdádu a dalších měst.

Kanadská dhimmikracie povoluje islámské zákony v právních věcech muslimských občanů. Přijímá za vězeňské strážkyně muslimky v kompletním zahalení včetně tváře a rukou, „aby nemusely vejít ve styk s muži“, bez ohledu na riziko, co všechno by mohly pod svým nikábem do věznice nebo z věznice propašovat. Policie se omlouvá muslimským funkcionářům za zatčení osob podezřelých z terorismu omylem o Ramadánu a zve je na smířlivé setkání slovy

„abychom ukázali podporu našim muslimským bratřím a sestrám během Ramadánu, nebude na tomto důležitém setkání podáváno žádné jídlo ani pití a setkání bude trvat jen hodinu, abyste mohli dodržet čas modliteb a večerní přerušení půstu“.

Francouzská dhimmikracie nutí starosty předměstí a policii nerušit hromadné a hlasité (reproduktory zesilované) muslimské modlitby na ulicích, třebaže jsou porušením francouzských zákonů, narušením dopravy a rušením veřejného klidu. Zakazuje inscenace her islamofoba Voltaira, ale uděluje ceny islámským rapperům zpívajícím

„Francie je děvka, jebej ji do bezvládna, zacházej s ní jako se štětkou, hochu“ nebo „v téhle zkurvené zemi bych nejraději postřílel ty křídobílé ksichty, které mně brání v sebevyjádření“. Přivádí

arcibiskupa avignonského k vážné úvaze, že Francie bude mít muslimskou většinu do dvaceti či třiceti let. A s vědomím, že mu asi nic jiného nezbývá, připustit, že „jsem připraven žít ve Francii s muslimskou většinou, jen nevím, za jakých podmínek budeme spolu žít“.

Evropská unijní dhirnmikracie platí Kaddáfímu (tomu, co slibuje „dobytí Evropy bez meče počtem islámských přistěhovalců“) několikamiliardové výpalné (dhimmi daň?) za slib, že nebude z Libye pouštět přes moře tisíce imigrantů z celé Afriky. „Nedáte-li, postarám se, aby Evropa zčernala,“ dává se Kaddáfí slyšet. Evropské dhimmikratické země odzbrojují, ruší vojenskou službu a snižují

obranné rozpočty. Už druhé desetiletí v Evropě vyrůstá generace bezbranných a bezmocných mužů, kteří by sebe a své rodiny

nedokázali ubránit pistolí, nožem, lopatou ani pěstí. Její ozbrojené síly se scvrkly na několik tisíc profesionálů vyvážejících demokracii do světa. Vyvezli jí už tolik, že nám jí v Evropě zbývá čím dál míň.

Armády džihádistů v evropských městech mezitím sílí. Německý

křesťansko– dhimmikratický europoslanec Hans-Gert Pottering žádá, aby se kontrolovaly evropské učebnice tak, že nebudou obsahovat netolerantní zobrazování islámu a propagovat předsudky. A aby EU spolupracovala s Organizací islámské konference a společně s nimi vytvořila takový revizní výbor.

Dhimmikracie NATO bombarduje Srby za to, že hájí své

tradiční území a jeho srbské obyvatele před džihádistickou organizací kosovských Albánců, která se netají podporou al-Kajdy a provádí

genocidu Srbů, s jejichž orgány miláček západních politiků kosovský premiér Thaci kšeftuje na černém trhu, jak v prosinci 2010 potvrzují vyšetřovatelé Evropské rady. Do dhimmikracie dobombardovaní Srbové si mezitím sami perzekvují srbského biskupa, který na prodej orgánů dva roky předtím upozornil a žádal jejich vyšetření.

Dhimmikratická Rada Evropy vydává příkaz, aby její členské

státy:

Odsoudily a bojovaly proti islamofobii.

Odstranily zbytečné právní nebo administrativní překážky ke stavbě dostatečného počtu vhodných míst pro bohoslužby a

praktikování islámu.

Zajistily, že školní učebnice nebudou zobrazovat islám jako nepřátelské a výhrůžné náboženství, nýbrž v pozitivním světle.

Povzbuzovaly mladé evropské muslimy, aby studovali na

imámy.

Povzbuzovaly propagaci férového podávání zpráv o

muslimské realitě a názorech v médiích a zajišťovaly, aby se informovalo i o hlasech umírněných muslimů.

Vypracovaly etické směrnice na boj proti islamofobii ve prospěch kulturní tolerance a porozumění, ve spolupráci s příslušnými médii.

Spolupracovaly s institucemi zaměřenými na islámskou historii, především z islámských zemí.

16. EUROISLÁM

Duchovní vyprázdněnost naší současné civilizace vede k islámu mnohé Evropany hledající „jasné“ odpovědi na své duchovní

tápání. Osobní štěstí, které v islámu nacházejí, si nenechají zamlžit ani fakty dnešního islámského světa a jeho tažení proti civilizaci. Mnozí konvertité se k džihádu dobrovolně přidávají. Známým zdrojem džihádských konverzí jsou britské věznice, kde imámové provádějí

aktivní nábor.

Jejich nejnovějším úlovkem na nový rok 2011 je bývalý voják a vrah pěti homosexuálů Colin Ireland, který chce konvertovat, protože už má plné zuby anglického vězeňského jídla a má rád indické karí, jaké dostávají muslimové a které mu věznice odmítla podávat, protože není muslim.

Ale islámu – tomu umírněnému, idealistickému – se daří i u intelektuálů. Jedním z nejznámějších „euromuslimů“ se stal anglický popový zpěvák Cat Stevens přijetím islámu a změnou jména na Yusuf Islam na vrcholu své slávy v roce 1977. Od té doby konvertitů hodně přibylo a v současné době britské muslimské komunity přijímají odhadem pět tisíc nováčků ročně. Číslice jsou podobné pro Francii, Německo, Španělsko a Itálii.

Podle většiny průzkumů na islám konvertuje dvakrát tolik žen než mužů. Bude to částečně díky sňatkům s muslimy, částečně díky snadnější konverzi: zatímco muž musí mít obřízku, ženě stačí jen

zarecitovat, že Alláh je Bůh a Mohamed jeho prorok. Profesor Kevin Brice z univerzity ve Swansea vysvětluje stále častější konverze britských intelektuálek jejich „hlubokým přemýšlením o smyslu svého života“ a „touhou po spiritualitě ve vyšším smyslu“.

A jsou mezi nimi i krásné celebrity, které vypadají ještě krásnější v hidžábu. V jeho průzkumu jednu známou televizní

moderátorku ke konverzi vedlo uvědomění, že „permisivní liberální společnost představuje povrchní prázdnotu“. Mladou žurnalistku zamilovanou do pákistánského kriketisty, kapitána anglického

kriketového týmu a playboye Imrana Khana za společné návštěvy Pákistánu islám „okamžitě uchvátil spiritualitou a vřelostí“ a našla v něm „spokojenost, smysl a čistotu života“. V islámu, ne v Khanovi. Ten si pak vzal milionářskou dceru Jemimu Goldsmithovou (která kvůli němu rovněž přijala islám) a odstěhoval se s ní domů do Pákistánu stát se populistickým politikem. Nějak jim to neklaplo, a Jemima se po pár letech vrátila do Británie přátelit se s filmovým

hercem Hughem Grantem, s nímž se po čtyřech letech rozešla, nejspíš proto, že chtěl objímat jen ji, bez objímání islámu.

Mladá vysokoškolsky vzdělaná učitelka jógy na islám

přestoupila z důvodů „intelektuálních a feministických, neboť učení Koránu dává ženám větší rovnoprávnost než západní společnost“.

Jedním z nejnovějších přírůstků islámské komunity je sestra Cherie Blairové, krásná modrooká světlovlasá novinářka Lauren Booth, která v říjnu 2010 byla za návštěvy Íránu“uchvácena jeho spiritualitou“.

„Bylo to takhle v úterý večer,“ vyprávěla šest týdnů po návratu, „a já jsem tam takhle seděla a cítila jsem tuhle injekci spirituálního morfinu, absolutní blaho a slast.“ Přestala jíst vepřové, začala nosit šátek hidžáb. „Celých šest týdnů jsem se nedotkla

alkoholu, který jsem předtím pila každý den, čtu Korán a už jsem na šedesáté stránce.“ Co všechno očekává od svého nového náboženství, které ji „posiluje a chlácholí“?

„Doufám, že tím ovlivním i to, jak bude Tony Blair pohlížet na islám.“

Zapracovalo to rychleji, než mohla doufat. Hned v prosinci Tony podepsal poradní smlouvu s kuvajtskou vládou na 43 miliony dolarů.

17. JINÝ MÍR, JINÁ SVOBODA

Proč se Západ dobrovolně poddává požadavkům a koná ústupky, o kterých ví, že jsou porušením jeho nejzákladnějších principů a ohrožením jeho samotné civilizační struktury?

Je to částečně ztrátou pudu sebezáchovy, částečně otupením intelektu multikulturní politickou korektností, částečně odlišným pojetím slova mír.

Západní pojetí míru a smlouvy se od islámského zásadně liší vědomím, že aby byly smlouva a mír platné a trvalé, musí být fair. A to často vyžaduje na obou stranách kompromis. Západní kulturou odchovaný člověk věří, že jestliže v něčem protivníkovi ustoupí nebo mu vyjde vstříc směrem ke kompromisu, umožní i jemu vykonat vstřícný kompromis. Vycházet vstříc a vykonávat kompromis čili pojetí míru jako fair play je původu biblického a pramení z

hebrejského slova šalom, které sice etymologicky souvisí s arabským

salaam, ale jehož hebrejský kořen š-l-m je příbuzný slovům

znamenajícím kompletnost, dokonalost a placení. Západní mír čili fair play tedy znamená kompletní splacení všech dluhů tak, že nikdo nikomu nic nedluží.

Proto se tolik lidí na Západě domnívá, že islám na nás útočí jen proto, že mu něco dlužíme, a stále se namáhají přemýšlením, co všechno by mu měli ještě dát a v čem mu vyhovět, aby je nechal v

míru. Málokterý současný západní člověk dokáže pochopit, že ať dělá, co dělá, někdo by ho mohl chtít zničit jen z čiré víry, že mu to přikazuje Bůh. Pro věřícího muslima je každý takový ústupek

důkazem, že Bůh fandí jemu, a ne ustupujícím. A byl by hlupák, kdyby toho nevyužil k dalším požadavkům.

Podobné nedorozumění nám působí pojem svobody. Zatímco my na Západě si představujeme svobodu jako osvobození od tyranie k samostatnému individuálnímu myšlení, islámská encyklopedie

vykládá svobodu (arabsky hurijja) jako „uznání zásadního vztahu mezi Bohem vládcem a jeho lidskými otroky, kteří jsou na něm

kompletně závislí“. Historičtí islámští učenci a mystici definovali svobodu jako „dokonalou poddanost Bohu“. Už v roce 1985 si princetonský profesor John Ralph Willis všiml, že džihád je v islámských textech definován jako „boj za zušlechtění ducha

osvobozením od otroctví nevíry“. Od všelijakého toho zbožňování pomíjivých materiálních model a falešných bůžků, před jakým nás ostatně varuje i víra biblická. Na rozdíl od nás, islám je vzal důsledně. A jestliže nevíra je otroctví, víra je svoboda. Jasné, logické a svým způsobem i racionální. Proto všechny naše pokusy o export demokracie, „univerzálních“ lidských práv a svobody vyznání do

islámských zemí jsou pro ně útokem tyranie na jejich svobodu. Nemohou tedy skončit jinak než v nejlepším případě fiaskem, v horším případě ztrátou svobody naší.

Což by mohlo skýtat politicky korektním liberálům i

utopickým neokonzervativcům dostatečné vysvětlení záhady, proč po sedmnácti letech osvobozování Afghánistánu je dvaadevadesát procent osvobozených Afghánců přesvědčeno, že Američané jsou u nich jen proto, že chtějí zničit islám.

Čili jak pravil Kipling, Západ je Západ a Východ je Východ a nikdy se spolu neshodnou.

18. ŠARÍJA

Právní struktura říše islámu je sbírka zákonů šaríja,

ustavených islámskými učenci před tisíciletím, neměnných a platných navždy a všude, kde vládne islám. Slovo šaríja znamená cesta, příkaz, správný způsob života. Vychází z příkazů Koránu, následných textů

zvaných hadíth a záznamů chování, které Mohameda buď uráželo (zakázané), nebo je schválil (nařízené), nebo se k němu nevyjádřil

(nezakázané). Přes občasné neshody ve výkladu toho či onoho zákona v aplikaci na moderní dobu a v přísnosti trestů se všichni uznávaní islámští učenci shodují na struktuře společnosti stojící na těchto

základních principech:

Muslimský muž je nadřazený muslimské ženě.

Všichni muslimové jsou nadřazeni všem nemuslimům. Muslimka se nesmí vdát za nemuslimského muže.

Muslim se může oženit s nemuslimkou, ale jejich děti jsou automaticky muslimové.

Muž se může rozvést jednoduchým oznámením ženě, že se s ní rozvádí.

Žena se může rozvést podáním žádosti k soudu, kde musí obhájit důvody k rozvodu.

Svědectví muslimské ženy má u soudu poloviční hodnotu svědectví muslimského muže.

Svědectví nemuslima může být zamítnuto jako neplatné. Muslim (muž či žena) nesmí opustit islámskou víru.

Nemuslim nesmí veřejně kritizovat žádný aspekt islámu.

Muslim nesmí urážet svatou knihu a Proroka.

Právo šaríja oficiálně platí ve většině islámských zemí, i když ne všechny je stejně přísně uplatňují. Jen v několika se, jak zákon přikazuje, důsledně zlodějům usekává ruka, neposlušné ženy jsou

veřejně bičovány, nevěrné zahrabávány po ramena do země a

kamenovány k smrti. Rekord v přísném dodržování šaríje má Súdán,

kde bylo v roce 2010 podle jedné internetové statistické zprávy veřejně zbičováno čtyřicet tisíc neposlušných žen.

Pákistánský soud zaktivoval zákony šaríja v roce 2010 trestem smrti nad vesnickou křesťankou za údajnou urážku Mohameda, které se dopustila v odpovědi na to, že její muslimské sousedky odmítly napít se vody, kterou jim přinesla na pole, protože nádoba se stala dotykem křesťanky nečistá. Díky prezidentské milosti (proti ostrým protestům kleriků) si za tento trestný čin odseděla jen patnáct měsíců vazby. Džihádisté prohlásili, že její milost neuznávají a trest smrti provedou. Paňdžábského guvernéra, který se vyslovil proti jejímu trestu smrti a pro zrušení zákona rouhání, zastřelil jeho vlastní bodyguard s vysvětlením, že guvernér porušuje islámské zákony. Pět set imámů varovalo muslimy, aby za něho netruchlili, nebo je stihne stejný osud. Jeho podporu veřejně před soudem demonstrovaly dvě stovky právníků a prominentních občanů zasypávajících ho růžovými lístky.

V Afghánistánu právo šaríja bezděky a absurdně obnovili američtí poradci „demokratické“ afghánské vlády bojující proti džihádskému Tálibánu prosazujícímu právo šarija, článkem 3 nové

„demokratické“ ústavy, který stanovuje, že „v Afghánistánu nesmí žádný zákon být v rozporu s ustanoveními svatého náboženství

islámu“. Člověk se může zeptat, proč se vlastně do Afghánistánu šlo a čeho se tam dosáhlo, když jsou teď podle těchto zákonů americkým poradcům pod nosem u afghánských soudů vynášeny rozsudky smrti nad muslimy konvertujícími ke křesťanství. Jeden takový měl před popravou štěstí na mimořádně laskavého klerika, který ho prohlásil za blázna a odevzdal ho Berlusconimu k emigraci do Itálie. Ale další prý ať na to raději nespoléhají, žijí v právním státě.

V Turecku je téměř denně zaznamenána takzvaná „vražda ze cti“, kterou podle práva šaríja srní vykonat otec neposlušné dcery nebo její bratr.

Prakticky všechny aspekty práva šaríja porušují

Univerzální deklaraci lidských práv, kterou v roce 1948 vyhlásila OSN a která se od té doby stala kritériem lidských práv pro celý svět. Kromě islámu od roku 1993, kdy OSN uznala zároveň i

Káhirskou deklaraci islámských lidských práv, která mimo jiné

stanovuje, že „protože islám je náboženství nezkaženého charakteru, zakazuje se vykonávat jakoukoli formu nátlaku na člověka nebo zneužívat jeho chudoby nebo ignorance ke konverzi na jiné

náboženství nebo ateismus“. Výslovně neuznává „žádné zločiny ani tresty, kromě těch specificky uvedených v islámském právu, včetně trestů tělesných a hrdelních“. Jí zaručené právo vykonávat veřejnou funkci „platí jen v souladu s právem šaríja“, které zakazuje muslimům podrobit se vládě nemuslimů. A svobody slova zaručuje tím, že

„každý bude mít právo vyjádřit svůj názor svobodně takovým způsobem, který nebude protiřečit principům šaríja“. A navíc dává každému „právo hájit, co je správné, a propagovat, co je dobré, a

varovat před tím, co je špatné a zlé, v souladu s normami islámského práva šaríja“. A ještě také zakazuje „zneužívat informace takovým způsobem, že by porušovaly posvátnost a důstojnost Proroků, podkopávaly morální a etické hodnoty nebo rozkládaly, korumpovaly či poškozovaly společnost a oslabovaly její víru“.

Již z těchto několika málo principů a událostí by západní člověk mohl mít pocit, že právo šaríja je neslučitelné s principy liberální demokracie a ústavami západních států. Potvrzují mu to

nejen nesčetné výroky islámských kleriků, nýbrž i Evropský soud pro lidská práva výnosem z roku 1998, že zavádět právo šaríja, byť i jen částečně vedle evropských právních systémů by bylo porušením

Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod, neboť by „zrušilo úlohu státu jako ručitele osobních práv a svobod a porušovalo princip nediskriminace jednotlivců, pokud jde o požívání veřejných svobod, které jsou jedním ze základních principů demokracie“.

V roce 2010 však soudy v Rakousku (kde počet muslimů v tomto roce přesáhl počet protestantů a více než polovina z nich si přeje zavedení šaríje) zahájily trestní stíhání proti politoložce a bývalé pracovnici rakouských diplomatických úřadů Elisabeth Sabaditsch- Wolffové za „vzbuzování nenávisti vůči náboženské skupině“ a

„urážku náboženství“, kterých se měla dopustit rok předtím v

přednášce o právu šaríja a jeho pronikání do práva evropského. Jako

dítě diplomata vyrůstala v Íránu za ajatolláha Chomejního a pracovala pak na zastupitelstvích v několika islámských zemích. Ze svého mnohaletého pobytu v islámských zemích důkladně doložila příklady fungování islámského práva šaríja v praxi: ‚deklasování žen, násilí vůči nim, vraždy „ze cti“, perzekuce jinověrců, kruté středověké tresty za drobné přečiny nebo za odklon od islámu. A dokumentovala, jak v některých evropských zemích už de facto funguje šaríja souběžně se zákony evropskými.

Vysvětlila, že nekritizuje islám jako náboženství, nýbrž se snaží Evropu bránit před „islámem politickým“, jehož představitelé se netají tím, že chtějí zlikvidovat sekulární demokracii a nahradit ji

totalitní teokracií. Hovořila prý jako „klasický konzervativní

libertarián“ za lidskoprávní organizaci Pax Europa, která důsledně odmítá přijímat extremisty pravé i levé.

„Nehájím sama sebe,“ říká, „dělám to za miliony lidí na Západě, jimž záleží na svobodě, svobodě slova, lidských právech.

Hájím důstojný život všech občanů včetně muslimů. Proto rozlišuji mezi muslimy a islamismem. Vím, jak muslimové v celém světě trpí pod islámským jhem. Proč se jich tolik snaží prchat ze zemí jako Írán nebo Afghánistán? Protože život je tam nesnesitelný.“

Jako důkaz proti ní byla použita transkripce zvukového záznamu její přednášky obsahující „slova, která jsem neřekla já, a slova, která nebyla pronesena veřejně, a nebyla tudíž porušením

zákona“. Ve skvělé ukázce dhimmizace rakouských médií záznam natočil a soudu s udáním předal levicový rakouský časopis News, z jehož publikace – nikoli od soudu – se dověděla o svém soudním stíhání. Soud jejímu právníkovi dlouho odmítal vydat plné znění žaloby, čímž mu znesnadňoval přípravu obhajoby. Kromě tohoto

časopisu nad jejím případem ve všech rakouských médiích ještě dva měsíce po jejím prvním soudním přelíčení koncem listopadu 2010 panovalo totální zatmění.

Proč a jak se to srovnává se svobodou slova, vysvětlil v další ukázce dhimmizace rakouských médií redaktor jedněch rakouských novin takto:

„Nemusíme přece informovat o každém žvástu. To, že této paní rakouská média nedělají publicitu, je něco, nač můžeme být hrdí.“

„Jsme systematicky umlčováni,“ řekla ve veřejném projevu na setkání v Kodani, které pro ni uspořádala International Free Press Society. „Jestliže ztratíme svobodu slova, jsme ztraceni navždy.

Evropská civilizace bude zničena. Co byly kdysi naše národy, se promění v regiony s nejasnými hranicemi, obývané většinou lidmi cizích kultur a spravované zkorumpovanými totalitními byrokraty.

Domorodci – původní obyvatelé, naše děti, potomci těch, kdo tvořili nejslavnější civilizaci, jakou kdy svět znal – budou degradováni na kurátory, herce v kostýmech v pitoreskním tematickém parku. Můžete mu říkat Euro World. Autentická kuchyně, etnické tanečky a ohňostroj v deset večer. Ztratíme ústavní práva, která máme teď. Naše práva budou kompletně předepisována a omezována právem šaríja.

Ženy se stanou majetkem muže. Křesťané a židé budou vyhnáni nebo donuceni přestoupit na islám. Ateisté a homosexuálové budou

pozabíjeni.“

Na její obhajobu advokát soudu předložil klasickou islámskou publikaci Příručka pro poutníky a návod pro bohoslužebníky, která má certifikát káhirské univerzity a představuje definitivní soubor

islámských zákonů. Obsahuje všechno, co paní Sabaditsch-Wolffová citovala a za co je trestně stíhána. Je tedy, jak sama říká, trestána za pravdu. Jenže podle práva šaríja se dhimmi dopouští znevažování islámu i tehdy, když i pravdivě cituje něco s úmyslem kritizovat.

Bude-li odsouzena, poznamenal její obhájce, bude to už podle zákonů šaríja.

Jenže paní Sabaditsch-Wolffová se jen tak nevzdává:

„Já nebudu mlčky sedět, a čekat, až se to vše stane. Nechci,

aby moje dcera žila pod právem šaríja. Vezměme si naše země zpět od těch zlodějů, kteří nás o ně okradli, když jsme byli ukolébáváni do dřímoty svým bohatstvím a příjemnými radovánkami. Svoboda slova je ta nejdůležitější svoboda, kterou máme.

Zbývá nám málo času. Musíme ho plně využít.“ Slova hodná Johanky z Arku.

19. DHIMMI SOUD

Český dhimmikratický senát zakázal v roce 2009 návštěvu holandského poslance Geerta Wilderse (kterou podpořili i čeští muslimové) a senátor Štětina zákaz vysvětlil takto:

„Wildersův kultovní snímek Fitna je porušením zákona a čistým projevem konfesní zášti proti půldruhé miliardě lidí.“

Mohl se odvolat na precedens britských dhimmikratů, kteří mu zakázali vstup do Británie na pozvání Sněmovny lordů a promítání jeho snímku Fitna.

„Británie přestala být kolébkou demokracie a stala se jejím hřbitovem,“ komentovala zákaz vstupu známá sloupkařka Daily Mailu Melanie Philllips, která už několik let zaznamenává postupující

islamizaci Británie a popsala ji v dnes už bestsellerov é knize

Londonistan. Podobně zákaz Wildersova vstupu komentovala

holandská vláda, a dokonce i francouzská média, která vždy škodolibě čekají na jakékoli britské faux pas. Faux pas to bylo věru jak se patří a brzký konec britské demokracie a svobody projevu nepochybně věští.

Kdo je Geert Wilders a co na něm britské vládě nebo panu Štětinovi vadilo?

Sedmačtyřicetiletý holandský poslanec, v parlamentě od roku 1998, dnes předseda vlastní před pěti lety založené Strany svobody (Partij voor de Vrijheid PVV), která je v parlamentě od roku 2006 a jejíž rostoucí popularita ji v roce 2010 udělala třetí nejsilnější stranou, bez jejíž podpory se nedala sestavit vláda. V roce 2007 ho hlavní

holandská rozhlasová stanice jako brilantního debatéra a řečníka

většinou hlasů novinářských i posluchačských jmenovala „politikem roku“. O rok později ho Front Page Maga z ine jmenoval „Mužem roku“ a v únoru 2009 dostal italskou cenu Oriany Fallaci za obranu svobody. Od roku 2004, kdy byly na něho vydány první vražedné hrozby, je pod stálou policejní ochranou a bez trvalého bydliště. Často spává v obydlí nejbezpečnějším věznici se zpřísněným dozorem.

K programu PVV patří omezení státní byrokracie na polovinu, zvýšení počtu policistů a zapojení armády do vnitrostátní bezpečnosti, opozice proti dalšímu rozšiřování EU, podpora NATO a větší účast Holandska na jeho vojenských akcích a boji proti terorismu. Vyzývá k pevné podpoře Izraele jako předmostí Západu, která se musí bránit proti sílícímu džihádu.

„Izrael je maják a jediná demokracie v této zaostalé a diktátorské části světa,“ říká. „Izrael je velmi blízko naší evropské identitě. Izrael bojuje naši válku. Válka proti Izraeli je válka proti

nám. My jsme Izrael. Holandští rodiče mohou v noci klidně spát bez starostí o svoje děti díky tomu, že izraelští rodiče nespí starostmi o svoje děti, které slouží v armádě. To neznamená, že na Izraeli není co kritizovat, ale já se nestydím za Izrael bojovat.“

Před častým nařčením z rasismu a fašismu se Wilders hájí:

„Je to urážka a pomluva, nejen nás, ale i našich voličů. Jsme přesný opak. Používáme jen demokratických prostředků. Nemáme nic společného s extremistickými stranami. Jsme konzervativní, pokud jde o naši kulturu, a liberální v mnoha jiných věcech. Volí nás i většina homosexuálů, a to by nedělali, kdybychom byli extremisté. Barva pleti nás nezajímá. Islám je totalitní ideologie jako komunismus a

fašismus. Ale politická elita, která nedokáže řešit problémy, o nichž my mluvíme otevřeně – masivní imigrace, zločinnost, islám – se pořád domnívá, že není politicky korektní o nich mluvit. Vidí, jak

získáváme širokou podporu, a démonizují nás. Ale pak nás kousek po kousku kopírují.“

„Islám má krvavé hranice“ je Wildersův oblíbený citát ze Samuela Huntingdona. „Krev na nich teče od Indie, Indonésie, Filipín, jižního Thajska, Palestiny, Somálska či Súdánu po rostoucí islámská ghetta evropských měst,“ dodává k němu.

Žádá úpravy holandské ústavy a Evropské konvence o lidských právech na ochranu občanů před islámským extremismem a islamizací Evropy. Wilders a jeho strana navrhují celoevropské

zavedení ústavního článku podobného Prvnímu dodatku k americké ústavě. Ten vládě zakazuje vydávat jakékoli zákony narušující

svobodu slova a svobodu tisku a znemožňující občanům pokojné shromažďování nebo právo podávat vládě petice za nápravu křivd.

Extremismem pro Wilderse je nejen aktivní terorismus, nýbrž i ten „umírněný“ islám, který „mírumilovným způsobem“ hlásá nadvládu nad ostatními, ovládnutí světa, podporuje zavádění

islámských zákonů šaríja, omezuje práva žen, zakazuje odstoupení od islámské víry a kousek po kousku se systematicky prohlodává do

evropských institucí, médií, školství, politiky, kultury, práva a bankovnictví. Wilders žádá, aby islámu byla zakázána propagace idejí a příkazů vyzývajících muslimy k vraždění jinověrců, omezování práv žen a homosexuálů a zákazu svobodné debaty.

„Islám není náboženství, nýbrž totalitní ideologie

náboženstvím se maskující,“ říká Wilders. „Nemůžeme s mulláhy a imámy uzavřít žádnou dohodu. Budoucí generace by nám to neodpustily. Nesmíme promarnit své svobody, tak jako jsme je nesměli odevzdat nacismu a komunismu. K tomu prostě nemáme právo,“ říká v holandském parlamentě. „Islám je trojský kůň v

Evropě. Jestliže islamizaci nezastavíme teď, Eurabia a Netherabia tu budou za chvíli. Před sto lety žilo v Holandsku padesát muslimů. Dnes je jich milion. Ženeme se ke konci evropské a holandské civilizace.“

Wilders podrobně studoval islámskou historii a Korán a navštívil mnohé arabské země. Příčiny •islámského extremismu Wilders nevidí v nějaké pomýlené dezinterpretaci Koránu, nýbrž

naopak v jeho čtení doslovném. Označuje Korán za vražednou knihu ohrožující demokracii a svobodu jako Hitlerův Mein Kampf. Z citátů prokládaných záběry islámského teroru sestavil čtvrthodinový film

zvaný Fitna, což v arabštině znamená sociální chaos, střet, rozepře. Je to jakási, jak Wilders říká, „procházka Koránem“. Mezi citáty jsou:

„Připravte na ně veškerou armádu a jezdectvo, jaké dokážete sestavit, aby nahnalo hrůzu v srdcích nepřátel Alláha, nepřátel

vašich.“ Se záběry manhattanských Dvojčat zasažených letadly a madridského nádraží.

„I kámen zvolá: O muslime, za mnou se skrývá žid, pojď a usekni mu hlavu. A jménem Alláhovým ji usekneme. Vy židáci! Alláh

je veliký. Džihád ve jménu Alláha!“ Citát provázený záběry dnešních imámů vyzývajících k vraždění Židů.

„Chtějí, abyste se zřekli víry a byli jako oni, proto se s nimi nepřátelte, dokud nebudou prchat cestou Alláhovou. Ale stanou-li se renegáty, chytejte je a zabíjejte je, kdekoli je najdete, a z jejich řad neberte přátele ani pomocníky.“ Provázené záběry kosovských Albánců ničících srbský kostel a kázání imámů proti křesťanství.

„Bojujte proti nim až do chvíle, kdy nezbude žádný nesouhlas a náboženství je kompletně Alláhovo.“ Provázené záběry hrozeb proti Salmanovi Rushdiemu a Ayaan Hirsi Ali a demonstrací islámských

fanatiků v Británii a Dánsku s transparenty „Islám ovládne svět“,

„Zabíjej nepřátele Alláha“, „Zabíjet Židy pro mír“ a podobných.

Film končí záběry islamizace Holandska, mešit, ženských obřízek, vraždění žen ze cti, výzev imámů ke kamenování těch, kdo spáchali nevěru, věšení homosexuálů, poprav useknutím hlavy a podobně.

Na film bylo podáno několik žalob, veřejné promítání

zakázáno, internetové stránky je většinou musely stáhnout ze strachu z muslimských hrozeb. Pak jej Wilders nabídl k promítání a diskusi na půdách evropských parlamentů pod ochranou parlamentní imunity.

Nabídku přijala britská Sněmovna lordů a Wilderse do parlamentu pozvala. A teď vypuklo toto drama:

Lord Ahmed sněmovně pohrozil, že dovolí-li promítání, on svolá deset tisíc muslimů na obléhání parlamentu.

Sněmovna odpověděla, že si na to pořídí extra policejní ochranu, ale Wildersovu návštěvu odložila na pozdější datum.

Vláda Wildersovi zakázala vstup do Británie a ministerstvo vnitra mu zaslalo prostřednictvím velvyslanectví v Haagu dopis, v němž stálo:

„Ministr vnitra je toho názoru, že Vaše přítomnost v UK by působila opravdové, přítomné a dostatečně vážné ohrožení

fundamentálních zájmů společnosti. Ministr vnitra je přesvědčen, že Vaše prohlášení o muslimech a jejich víře vyjádřené ve Vašem filmu

Fitna a jinde by ohrozila komunitní harmonii, a tudíž i veřejnou bezpečnost v UK.“

Nikoho nenapadlo žalovat lorda Ahmeda, že vyhrožuje pobuřováním proti parlamentu, který ze všech institucí nejvíc má právo vyslechnout informace týkající se možného ohrožení demokracie.

Wilders přiletěl na londýnské letiště Heathrow za doprovodu televizních štábů. Při výstupu z letadla ho zadrželi dva civilní policisté a posadili ho na zpáteční let.

„Tohle by se dalo čekat od Zimbabwe, ale ne od Británie,“ komentoval Wilders.

Kdyby bylo lordům dovoleno Wilderse vyslechnout, slyšeli by mimo jiné toto:

„Evropa je na rychlé cestě stát se Eurábií. Nejdražší z mnoha našich svobod je ohrožena. Musíme ji bránit. Pro generaci mých rodičů byla slova ‚Volá Londýn‘ synonymem naděje a svobody. Dnes se Británie stala zemí ovládanou strachem. Bude to za čtyřicet let pořád ‚Volá Londýn‘, nebo ‚Volá Londonistán‘? Bude Británie nabízet poddanství, nebo vytrvalost? Svobodu, nebo otroctví? Volba je na nás. Svoboda už opět není samozřejmostí. Ale my se nikdy nebudeme omlouvat za to, že jsme svobodní. Nikdy se nepoddáme.

Nikdy se nevzdáme. Svoboda musí zvítězit a svoboda zvítězí.“

„Nejde o to, zda se jeho postřehy prokážou jako pravdivé, nýbrž o to, že jsou nezákonné.“

Tak zněl výrok holandské státní prokuratury při podání trestní žaloby na Geerta Wilderse za urážku islámu a muslimů. Samotný výrok a z něho vyplývající soudní proces by se mohly stát mezníkem zvratu evropské justice od současné povinnosti prokázat fakta mimo veškeré pochybnosti k totalitní moci státu a ideologie. Jestliže se prokazatelná pravda stává nezákonnou v jedné z nejdemokratičtějších zemí, pak končí éra osvícenství, na jehož principech oddělení ideologie od státní moci, nezávislého soudnictví a neomezeného práva bádání, hledání pravdy a dokazování faktů stojí všechny struktury

západní demokracie, svobod a občanských práv. A nastupuje právo

šaríja, trestající pravdu, jestliže ji nemuslim vysloví o islámu s úmyslem jej kritizovat.

Wilders i jeho právníci nejprve počítali se snadnou obhajobou připomínající, že Wildersovy ideologické výroky byly vždy proneseny v poslanecké funkci v řádné politické debatě, a jsou tudíž chráněny poslaneckou imunitou. Proto je zaskočilo, když zjistili, že žaloba obsahuje i stíhání za rasovou diskriminaci a podněcování nenávisti, podle paragrafu 137, který zní takto:

1. Kdo veřejně slovně nebo písemně nebo obrazem podněcuje nenávist nebo diskriminaci osob nebo násilné jednání proti osobě nebo majetku osob kvůli jejich rase, náboženství neb víře, jejich pohlaví nebo hetero či homosexuální orientaci nebo jejich fyzické, mentální nebo intelektuální neschopnosti, bude potrestán vězením nanejvýš

jednoho roku nebo pokutou třetí kategorie.

2. Jestliže tento trestný čin spáchá osoba, která si z ně– ho udělá profesi nebo zvyk, nebo dvě či více osob ve spojenectví,

vztahuje se na ně trest vězení nanejvýš dva roky nebo pokuta čtvrté kategorie.

Že ho čeká tvrdé utkání s umanutostí politického

establishmentu ho za každou cenu odsoudit, si mohl Wilders dedukovat ze zjištění, že mu soud nedovoluje předvolávat některé svoje svědky, i z přístupu soudního senátu, jehož předseda mu v prvním plném stání 20. ledna po přečtení dvacetistránkové obžaloby položil tuto otázku:

„Pane Wildersi, vidím, že velmi pozorně nasloucháte, ale co teď právě cítíte? Nevidím u vás vůbec žádnou emoci.“

Wilders, jako by chtěl zdůraznit, že tento proces není o

emocích, nýbrž faktech, přednesl svoji obhajobu klidným a uctivým hlasem:

„Svoboda je ze všech našich výdobytků nejcennější a nejzranitelnější. Lidé jí věnovali své životy a umírali za ni. Naše svoboda je výsledkem dějin a nic se jí nevyrovná… Věřím celým srdcem, že svoboda v Nizozemí je ohrožena. Že to, co je naším dědictvím, už není zaručené a samozřejmé. … Věnuji svůj život

obraně naší svobody. Vím, jaká to nese rizika, a platím za to každý den. Nestěžuji si, je to moje vlastní rozhodnutí, vidím to jako svoji povinnost, a proto tady stojím… Nemám nic proti muslimům, mám problém s islámem a islamizací naší země, protože islám je v konfliktu se svobodou… Platí svoboda pro obě strany, a tudíž i pro kritiky islámu, nebo v Nizozemí smíme slyšet jen jednu stranu?

Vztahuje se svoboda na všechny, nebo jen na některé? Odpověď na tuto otázku bude i odpovědí, zda svoboda má v této zemi ještě domov… Nejen právem, nýbrž i povinností svobodných lidí je vystoupit proti každé ideologii, která ohrožuje svobodu… Tento proces je zjevně o svobodě projevu, ale také o prokázání pravdy… Jsou moje prohlášení a srovnání pravdivá? Jestliže je něco pravdivé, může to být ještě trestné? Proto vás výslovně žádám, abyste vyhověli mé žádosti vyslechnout svědky, kteří jsou odborníky na svobodu projevu a na islám… Bez nich se nemohu řádně hájit a pak by toto podle mého názoru nebyl spravedlivý proces.“

Jedním z Wildersových svědků, které měl soud vyslechnout, byl Afshin Ellian, profesor práva na univerzitě v Leidenu a před

dvaceti lety uprchlík z Íránu. Ten už holandské verzi časopisu Metro

vysvětlil, v čem je Wildersův proces hrozivý:

„Místo krátkého věcného úvodu s uvedením důvodů, proč prokuratura Wilderse obžalovává, soud přednesl obšírné a obsažné vysvětlování. Vlastně Wilderse už předem odsoudil…“ Wilders nikdy nevyzýval k násilí, takže zákon neporušil, říká profesor Ellian, s připomenutím, že navíc politikovi musí být dán širší prostor k vyslovování názorů, zvlášť když zastupuje vůli svých voličů. Je to podle něho dnes v Evropě nejdůležitější soudní proces, protože nás upozorní na to, jak je svoboda projevu všude omezována, a rozhodne o tom, zda Evropa zůstane svobodná a demokratická nebo podlehne islámským zákonům.

V podivuhodné ironii politických dějin označila Wildersův proces za kritický pro svobodu a demokracii i ruská televize, která z něho přinesla podrobné reportáže jako jedno z mála světových médií. Právní výklady a debaty odborníků týkající se Wildersova procesu sleduje podrobně International Free Press Society, která vznikla v

Dánsku v roce 2004 a k jejímž účelům patří mimo jiné „sloužit jako obhájce svobody slova a jako zastřešující organizace pro společnosti svobody slova v různých zemích, sbírat a analyzovat kritické informace, hájit jednotlivce a organizace pronásledované za obranu svobody projevu“.

Kanadský novinář Mark Steyn v její debatě upozornil, že evropské elity „urychlují tempo, kterým svou společnost doručí do

rukou netolerance a nekulturnosti, když Eutopie ve svých smrtelných křečích drtí světlo svobody“. Podle britské historičky egyptského původu Bat Ye’or se rozhoduje, zda „se svoboda slova odsoudí k

zániku nebo se toto nejvzácnější právo lidstva zachrání před intelektuálním terorem a kulturním totalitarismem“.

A pak se do Wildersova dramatu vloudila i špetka komedie.

Prokuratura náhle oznámila, že od žaloby odstupuje, neboť vše, z čeho je Wilders obviněn, bylo proneseno v rámci legitimní politické debaty, a nemůže být tudíž trestné. Žalobu pak podali sami soudci a tím se proces stal přinejmenším pochybný z hlediska ústavnosti.

Pak se i tato karikatura justice zvrtla ve frašku:

Svědek v procesu, profesor arabistiky Hans Jansen, sdělil holandskému deníku De Pers, že jeden ze tří soudců se jej při společné večeři snažil „přesvědčit, že postavit Wilderse před soud bylo správné rozhodnutí“.

Wildersův obhájce požádal soud, aby směl profesora vyslechnout.

Soud jeho žádost zamítl.

Místo toho svědčila série svědků z řad nizozemských muslimů, že Wilders je nebezpečný a že oni se kvůli němu bojí o svoji budoucnost.

Jeden soudce ironicky kritizoval Wilderse, že reaguje

mlčením (obžalovaný má podle zákona právo mlčet a nechat za sebe mluvit obhájce).

Obhájce požádal o soudcovu výměnu pro předpojatost. Soud jeho žádost zamítl.

Obhájce podal oficiální protest, že všichni tři soudci jsou proti obžalovanému zaujatí, a požádal o posouzení nezávislým senátem.

V amsterdamském soudnictví propukla vřava, jak sedmdesát soudců vyslovilo znepokojení nad stavem amsterdamské justice a navrhlo, aby jejich nestrannost či zaujatost posuzovali kolegové z Haarlemu nebo Alkmaaru. Několik soudců řeklo, že se stydí za svou profesi, špatně spí z obav o její budoucnost a při představování na soukromých večírcích svou profesi tají.

Nezávislý senát, jemuž předsedal profesor práva z utrechtské univerzity, obhájcův protest uznal a nařídil zneplatnění dosavadního přelíčení a nový soud s novými soudci.

A zatímco si holandská dhimmi justice Wildersem pohazuje jako horkým bramborem a mrhá jeho poslaneckým časem, zprostila žaloby muslimského rappera zpívajícího:

„Geerte, beze srandy, včera se mně zdálo, že ti uřezávám hlavu. Kdo kecá o muslimech, toho odprásknem.“

20. NOVINKY Z EURÁBIE

Projekt Eurábie, který začal nejprve ve Francii za de Gaulla koncern šedesátých let a naplno v celé západní Evropě po ropné krizi 1973, podrobně popsala britská historička egyptského původu Bat Ye’or a my jsme si jej shrnuli v předchozí knížce Evropa snů a skutečností. Jde v něm, stručně řečeno, o postupnou islamizaci Evropy výměnou za slib nepřerušených dodávek ropy. Je řízen a financován vládnoucími elitami Evropské unie při informačním zatmění a za zády evropských obyvatel. Jeho součástí je obrovská a stále se zrychlující imigrace muslimů, jejich počet v EU se v roce 2010 odhaduje na 30 milionů legálních a neodhadnutelný počet nelegálních.

V roce 2010 projekt vyvrcholil zahájením postupné imigrace odhadovaných dalších 56 milionů severoafrických muslimů, v onom slavném „společném řízení migračních toků“ nastoleném Lisabonskou smlouvou. Projekt se jmenuje „Euro-Mediterranean Partnership“ (též

„barcelonský proces“ a „Unie pro Středomoří“) a v byrokratických útrobách EU se s vyloučením veřejnosti připravuje už patnáct let. V hlavních evropských médiích se poprvé objevil 11. října 2008 ve

zprávě britského deníku The Daily Express. Číslici 56 milionů Expres s citoval ze zprávy statistického úřadu EU zvaného Eurostat, která ji uvedla jako odhad počtu imigrantů potřebných na vyrovnání

demografického úbytku v celé Evropě mezi roky 2010 a 2050. Údajně aby bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců.

Takovýto odhad však vychází z předpokladu, že všichni imigranti budou pracovat a platit daně. Ten je už dnes mírně řečeno teoretický, protože v některých evropských zemích imigrace přestala být (pokud kdy byla) čistým ekonomickým přínosem a stala se zátěží, jak nezaměstnanost v imigrantských komunitách převýšila míru

nezaměstnanosti domorodců. Podporují ji nadnárodní megakorporace, které tím získávají levnou pracovní sílu. Ta jim pomáhá udržovat nízké mzdy, a tím podnikové výdaje na úkor domorodých Evropanů. Následkem ekonomické krize a růstu nezaměstnanosti se na nějaký

čas trochu ztlumila rétorika propagátorů projektu. Mezi ty nejhlasitější patří francouzský prezident Sarkozy, který s nástupem francouzského prezidentství v červenci 2008 prohlásil: „Ze Středozemí uděláme

oblast míru a vybudujeme ji tak, jak jsme vybudovali EU.“ Krize a růst nezaměstnanosti v témže roce však Sarkozymu znemožnily dát projekt do chodu už do konce 2008, jak zamýšlel. Jednu chvíli dokonce kolovaly dohady, že se od projektu upustilo.

A pak najednou uprostřed roku 2009 zjistili Dánové, že projekt běží na plnou páru, se spoluprací dánské vlády, tajně, bez informování veřejnosti, s absolutním mlčením médií. Že na to z celé Evropy přišli zrovna (a jen) Dánové, bylo díky několika jejich

aktivním občanským organizacím, jednou z nichž je SIOE (Stop Islamisation of Europe). Ta koncem května uspořádala o Euro- středomořském projektu v budově parlamentu konferenci, která s

použitím oficiálních internetových dokumentů EU předložila důkazy, že „Euro-Med“ pokročil k vytváření nové „Velké EU“ v hranicích podobných Římskému impériu. Vedle sedmadvaceti zemí evropských zahrnuje i šestnáct severoafrických a blízkovýchodních. Má dva společné prezidenty, jednoho „severního“, druhého „jižního“. V době konference SIOE jimi byli Sarkozy a Mubarak.

Promítané dokumenty EU na konferenci SIOE potvrzovaly, že už od roku 2010, ale naplno v roce 2012 má v Euro-Medu fungovat volný pohyb zboží a osob. Jiné dokumenty počítaly s oněmi

citovanými 56 miliony muslimů, a tím praktickou islamizací Evropy demografickou transformací na muslimskou většinu. Pozvání na konferenci nepřijal nikdo z vládních politiků ani šéfredaktorů, kterým konference chtěla položit otázku, proč tyto informace veřejnosti zamlčují. Dánský premiér odmítl odpovědět na dva dopisy žádající

vysvětlení, proč vláda občanům třináct let existenci projektu zamlčuje. Několik nevládních poslanců, kteří na konferenci přišli, o projektu

EuroMed také zjevně nic nevěděli a zažili informační šok. Pozvaný

americký islamolog profesor Bill Warner přednesl historické důkazy, že islám se nikdy nevzdává a nepřizpůsobuje, nýbrž vždy usiluje o

nadvládu. A že tudíž Euro-Med směřuje k definitivnímu konci západní civilizace v Evropě během jedné generace.

Konference SIOE představila základ projektu, jímž je „Euro- Mediterranean Declaration“ z barcelonské konference v listopadu 1995. Podepsaly ji všechny tehdejší členské státy EU plus Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Jordánsko, Palestinská správa, Sýrie, Libanon, Turecko a Izrael. Lisabonskou smlouvou její platnost přešla automaticky i na nové členy EU. Deklarace se zavazuje zavést od roku 2010 politické partnerství, kulturní partnerství, volný obchod,

ekonomickou integraci, volný pohyb a zvýšený rozpočet finanční pomoci partnerským islámským zemím. Jakou pozici bude v dnešní zostřené situaci mít Izrael, je v této chvíli nejasné, podepisoval to krátce poté, co si Arafat s Peresem potřásali rukama, a ještě než se svět dověděl o nějakém Hamásu.

Na základě Barcelonské deklarace postupně vznikly desítky specifických institucí a projektů, které (většinou z rozpočtu EU) Euro- Med splétají a proplétají, prakticky ve všech oborech: energie, průmysl, obchod, turismus, vědecký výzkum, telekomunikace, informatika, regionální infrastruktura, doprava, životní prostředí. V popředí stojí koordinační činnosti kulturní, vzdělávací a mediální.

Jednou z nejdůležitějších a nejaktivnějších institucí Euro- Medu je vzdělávací nadace Anna Lindh Foundation, kterou v roce 2005 společně založily Arabská liga, EU a UNESCO. Její kulturní

politikou, jak ji vysvětlil tehdejší šéf Traugott Schoeffhalter, je „útočit na stereotypy, předsudky a ignoranci a měnit každodenní žurnalistiku“ tak, aby prosazovala „mezikulturní porozumění“. Rozvíjet

„mezikulturní dovednosti novinářů, školáků a umělců, řídit výstavy a kulturní produkce a školit učitele, aby jejich učení bylo multikulturní. Ovlivňovat školní osnovy, aby se staly multikulturní přepracováním učebnic a vzdělávacích pomůcek.“ K tomuto účelu EU uzavřelo smlouvu o spolupráci s islámskou vzdělávací, vědeckou a kulturní organizací ISESCO, jejímž vyhlášeným programem je šířit islámské myšlení a životní styl v celém světě. V Dánsku v roce 2006

uspořádala šestitýdenní islámský festival.

Žádná reciproční propagace křesťanské kultury v islámských zemích ze zdrojů EU neprobíhá, je to tažení jednosměrné.

Otázku, proč se žádné zprávy Euro-Medu neobjevují v hlavních médiích, se konference pokusila zodpovědět informací o

průběhu semináře pracovníků médií s činiteli EU na téma „rasismus, xenofobie a média“ ve Vídni v květnu 2006. Ten po konstatování, že standardy zpravodajství a odpovědnosti médií zdaleka nejsou uspokojivé, ujistil, že EU nehodlá média cenzurovat či regulovat, nýbrž že všechno raději ponechá „seberegulaci prostřednictvím profesních organizací“. Slovy komisařky pro „vnější vztahy a evropskou sousedskou politiku“ Benity Ferrero Waldnerové je to proto, že „svoboda projevu je centrální mezi hodnotami a tradicemi Evropy“, ale „její zachování závisí na odpovědném chování

jednotlivců“.

Jasné a logické: svobodu zachovává ten, kdo se jí dobrovolně

vzdá.

Konference SIOE konstatovala, že taková odpovědná

seberegulace už zjevně v Dánsku funguje dokonale, neboť se na ni nedostavil nikdo z hlavních médií. Nikdo také nevysvětlil, proč o tak významném projektu, jako je Euro-Med, média mlčí. Žádná média také neinformovala veřejnost o konferenci. Ani konferenci se tedy nepodařilo protrhnout mediální zatmění o Euro-Medu, třebaže dva týdny po ní přišlo další potvrzení existence projektu od Evropské komise ve sdělení Evropskému parlamentu z 10. června 2009:

„Byla dohodnuta společná agenda pro usnadnění integrace do evropských společností. Byla také ustavena partnerství s neunijními zeměmi, aby se otázky migrace mohly řídit harmonicky. V roce 2006 bylo v Unii registrováno 18,3 milionu neunijních občanů.

Dá se očekávat, že migrační tlaky budou sílit. Je to následkem populačního růstu a chudoby v mnoha zemích jejich původu a stárnutím populace Evropy. Mezi lety 2008 a 2060 poklesne počet lidí pracovního věku o padesát milionů ’11 A ty chce EU doplnit z

islámských zemí.

Mezitím už do Evropy proudí tisíce migrantů v přecpaných člunech ze severní Afriky a neuhlídatelnými hranicemi Řecka, které

zoufale žádá EU o vojenskou pohraniční pomoc. Většina z nich jsou muži ve vojenském věku. I kdyby džihádisté tvořili třebas jen tři procenta všech, znamenalo by to, že po celé Evropě bude brzy rozmístěna početnější a motivovanější okupační armáda, než je součet aktivních vojáků všech evropských států. Ale mediální zatmění trvá. Musely je až z Ameriky natrhnout Washington Times, když si 30. prosince 2009 troufly ocitovat Wildersovo varování: „Jsme teď

svědky hlubokých proměn, které navždy změní osud Evropy a odešlou celý kontinent do, slovy Ronalda Reagana, tisíciletého temna.“

Evropské vládnoucí elity se tímto projektem dopouštějí na svých zemích největší vlastizrady v dějinách. Jenže kolik Evropanů si ještě pamatuje, co kdysi znamenávalo slovo vlast?

Specifická novinka pro Čechy, kteří mají před islamizací Evropy pořád zahrabanou pštrosí hlavu v písku:

Obávaný masivní přesun muslimů ze západní do střední

Evropy, umožněný Schengenskou a Lisabonskou smlouvou, se zatím nekonal, protože čeština, slovenština nebo polština jsou pro muslima francouzského, anglického nebo německého přece jen trochu pracnou bariérou. Ta však padla 1. ledna 2011, když Evropská unie zrušila víza Bosně a Albánii, rok předtím už Srbsku, Černé Hoře a

Makedonii. Občany těchto zemí je pět milionů muslimů, slovansky mluvících. Těm je teď otevřen celý Schengenský prostor. S Kosovem dalšími dvěma miliony muslimů a tisícovkami ostřílených džihádistůmůžeme počítat do dvou let. Vize džihádských demonstrací po vzoru Londýna, Paříže, Rotterdamu nebo Malmo na Václavském náměstí už není takovou fantasmagorií, jak by se ještě na Silvestra 2010 zdálo.

21. KŘESŤANÉ V ISLÁMU

Jeden vysoce vzdělaný liberální český expolitik se dal nedávno slyšet, že „Wilders je blázen, který o islámu nic neví“ a že

„nebýt islámu, celý středovýchodní svět by byl mnohem barbarštější“. Ukazuje to, jak hluboce zakořeněný je mýtus o civilizačních kvalitách islámu, nadřazených jiným kulturám. Historická fakta vypadají trochu jinak. Nebýt islámu, celý Střední východ a severní Afrika by byly

převážně křesťanské, zdravě konkurenčně rozdělené do několika různých křesťanských variant od byzantské přes koptskou, asyrskou až po arménskou. Křesťanství by sahalo až po Írán, kde by se stýkalo

s kdysi kulturně bohatým a dnes už téměř zaniklým zoroastrismem a o kousek dál s buddhismem a hinduismem. A učilo by se od nich jejich vědám, uměním a životním moudrostem přímo, bez pozdějšího zprostředkování arabského. Algebra a alchymie by byly známé pod svými původními jmény sanskrtskými, o nule by se vědělo, že je původu indického. Pákistán a Bangladéš by neexistovaly, Indonésie a Malajsko by zůstaly hinduistické a buddhistické. Určitě by se tu a tam o ně– jaké to území válčilo, ale nebyly by to války nepřetržité na dlouhá staletí. Víc by se obchodovalo, míň masakrovalo, nevznikly by křižácké války, Turek by se nikdy nedostal k Vídni, Maur do Andalusie. Západní Evropa by pravděpodobně nikdy úplně neztratila kontakt s kulturou starořeckou, ke které se až v 11. století začala

pracně prokousávat přes arabské překlady.

To všechno jsou samozřejmě jen akademické dohady. Jedno je však jisté. Nevznikla by mentalita dhimmismu, protože ta mimo islám neexistuje. Zákon nadřazenosti muslimů nad všemi ostatními a trest smrti za odpadlictví od islámu a urážku islámu nepřestaly platit ani na chvíli a u žádného sebeosvícenějšího islámského mudrce ani v těch čtyřech středověkých staletích intelektuálního rozkvětu, a dokonce ani v té myticky tolerantní Andalusii. Slavnou a velkolepou granadskou Alhambru, jak se dočteme v turistických příručkách, postavilo deset tisíc křesťanských otroků.

Dezinformovanost o reciprocitě vztahu islámu k jiným náboženstvím dokázala přivést ředitele Islámského centra v Praze k veřejnému tvrzení, že „muslimové si nikdy střet nepřáli a nepřejí ani v muslimských zemích, nikdy nedochází k nějakému střetu křesťanské menšiny anebo židovské menšiny s muslimskou většinou, křesťané

tam mají svoje kostely, zvoní tam zvony, není to nic divného pro muslimy“.

Z takovéhoto tvrzení i jen povrchně informovanému vnímateli světových událostí přeběhne mráz po zádech. Zatímco židovské

menšiny jsou dnes téměř ze všech islámských zemí „vyčištěny“ (z někdejšího téměř milionu před padesáti lety jich dnes zbývá sotva deset tisíc), křesťanské menšiny jsou už několik desetiletí vystaveny nejtvrdší perzekuci, jaká dnes na světě probíhá a která postihuje téměř sto milionů lidí žijících pod islámskými vládami nebo v jejich těsné blízkosti.

Velká část evropských politiků (nejhlasitěji David Cameron) stále prosazuje přijetí Turecka do EU, třebaže už v roce 2006

vatikánský časopis Avvenire informoval o islamizaci severního Kypru, odkud čtyřicetitisícová turecká okupační armáda vyhnala 200 000

křesťanů, rozkradla 25 000 ikon, přeměnila kostely (mnohé z nich skvostné historické památky) na mešity, hotely, stáje a sklady. A přistěhovala tam desetitisíce Turků. Čili provedla důkladnou etnickou čistku. Vatikánské zprávy se k podrobnějšímu šetření neujalo žádné větší evropské médium ani žádná významná organizace pro lidská práva.

V prosinci 2010 se proti vraždám křesťanů v samotném Turecku poprvé ozval evropský politik, rakouský poslanec Ewald Stadler, který v parlamentu ocitoval nevyšetřenou a nepotrestanou vraždu katolického biskupa, jemuž džihádisté uřízli hlavu.

Žádné masivní protesty se ještě do konce roku 2010 neozývají ani proti poměrně podrobně dokumentované současné muslimské perzekuci křesťanů v Iráku, kde bylo z domovů vyhnáno půl milionu křesťanů a kde konference tamních biskupů 9. prosince 2009

lamentovala pravděpodobný brzký zánik jedné z nejstarších

křesťanských komunit na světě, jemuž západní okupační jednotky nedokážou zabránit nebo je jim lhostejný.

Rok 2010 v islámských zemích vypadal, jako by se islámská umma rozhodla zahájit „konečné řešení křesťanské otázky“. Islámský svět je už půl století judenr ein, teď následuje fáze christenrein.

Ke konci roku 2010 zintenzivnili džihádisté vraždění křesťanů a přepadání kostelů v Bagdádu a Mosulu, dvou hlavních centrech původního předislámského křesťanství, po prohlášení al-Kajdy, že

křesťan é a křesťanské instituce jsou legitimní terče útoků. Deset kostelů bylo zasaženo explozemi, křesťanské domovy přepadány, stovky křesťanů zabity nebo zraněny. Od svržení tyranského, ale sekulárního režimu Saddáma Husajna, který nechával křesťany jakž takž na pokoji, džihádisté z Iráku vyhnali už dvě třetiny z tehdy ještě půldruhého milionu křesťanů. Křesťanští funkcionáři podezírají ze spolupráce na útocích i příslušníky bezpečnostních jednotek. Těch, které tam tak dobře vycvičili západní vojáci. V zemi, která pod patronátem NATO v demokratických volbách zavedla zákony šaríja.

Křesťanské charitativní organizace pečující o irácké křesťanské uprchlíky v Sýrii popisují situaci v Iráku jako

nesnesitelnou. „Lidé žijí v nebezpečí za zamčenými dveřmi, jsou nuceni brát si dlouhé neplacené volno z práce, kde jsou ohrožováni. Univerzity a školy jsou téměř bez křesťanů, v některých městech se křesťané neodvažují ani na ulici. Je to, jako by byli ve vězení: bez práce, bez studia, bez bohoslužeb. Zdi jejich domů jsou popsány

výhrůžnými nápisy.“ Džihádisté jim zabavují obydlí, majitelům domů odmítají platit nájemné, vynucují od nich výpalné za nezabití a vyhánějí je z domovů.

Před Vánocemi 2010 vypukly zesílené džihádistické útoky na křesťany v Egyptě, Nigérii, Indonésii, Palestině a Pákistánu.

Pákistánská vláda pod nátlakem desetitisícových demonstrací házejících kamením a volajících „obětujeme svoje životy na ochranu posvátnosti Proroka“ zrušila rozhodnutí revidovat zákon trestající urážku islámu smrtí. Předtím prezident udělil milost křesťanské

vesničance odsouzené za tento přestupek k smrti po patnácti měsících

vězení, ale džihádisté udělení milosti pokládají za neplatné a vesničance stále hrozí smrt.

V Alexandrii na Nový rok vybuchla puma se sto kilogramy výbušnin v automobilu před největším koptským kostelem, z něhož po skončené mši právě vycházely dva tisíce kongregantů. Zůstalo po ní

jednadvacet mrtvých a nejméně sto zraněných. Organizace, která se k útoku přihlásila, dodala, že „každý muslim musí demonstrovat solidaritu s tímto útokem na kostel, kde tolik lidí slavilo Vánoce“.

Ještě po výbuchu muslimové šlapali po mrtvolách a házeli na kostel kamení s výkřiky „Alláhu akbar“. Krátce před výbuchem a příjezdem automobilu s výbušninami z ulice před kostelem odešly policejní hlídky a vrátily se po výbuchu zatknout patnáct křesťanů za výtržnosti.

Írán odsoudil k smrti protestantského pastora za otázku, zda je opravdu nutné v křesťanských školách vyučovat islám. Za údajnou propagaci křesťanství a styky se zahraničními nepřátelskými

organizacemi je vězněno několik křesťanských arménských rodin. Prezident Ahmadínežád v nedávném projevu prohlásil, že křesťanství v Íránu skončí.

Nezájem oficiálních západních médií, politiků, a dokonce i

církví je o to bizarnější, že informace o perzekuci křesťanů se dají už řadu let snadno sledovat na nejméně tuctu dobře informovaných

internetových stránek, od FrontPage Magazíne přes Jihad Watch, Dhimmi Watch a The Gates of Vienna až po specificky křesťanské, jako jsou americké lnternational Christian Concern (s internetovým bulletinem Persecution.org) a Christian Persecution Magazíne nebo britský The Barnabas Fund, jehož ředitelem je anglikánský teolog indického muslimského původu a profesor srovnávací teologie Dr. Patrick Sookhdeo, autor dnes už bestsellerových knih Global Jihad, Understanding Islamic Terrorism a Freedom to Believe.

Debatu o rozsahu, příčinách a historii perzekuce křesťanů pod islámem erudovaně zahájilo už v roce 2003 odborné sympozium

časopisu FrontPage Magazíne, v němž debatovali čtyři přední historici mezináboženských vztahů a známí autoři knih a studií na toto

téma – Američan Paul Marshall, Britka egyptského původu Bat Ye’or a dva na Západě vzdělaní Arabové Habib Malik a Walid Phares.

Všichni čtyři se shodli, že „etnická čistka“ je správné pojmenování současné politiky islámských zemí vůči místním křesťanům a rozšiřování této politiky do sousedních většinově křesťanských oblastí od jižního Súdánu přes Etiopii po jižní Filipíny – a dnes už i částí Evropy.

Probíhá ve čtyřech formách:

Přímé vražedné útoky na křesťanské komunity – běžné v

Egyptě, Alžírsku, Íránu, Jemenu, Pákistánu, Bangladéši, na Filipínách, v Nigérii, Indonésii, kterým místní vlády buď nedokážou nebo nechtějí zabránit.

Občanská válka tam, kde se křesťanská komunita radikálnímu islámu brání nejdramatičtější příklad je Súdán.

Rozsáhlá diskriminace křesťanů v muslimských zemích, ve formě různých finančních znevýhodnění, nucených daní na podporu islámu, omezení staveb a oprav kostelů, zneplatňování křesťanova svědectví u soudů. V mnoha muslimských zemích se na křesťany vztahuje zákaz zaměstnání ve státní správě.

Zákony o rouhání, náboženské konverzi a povinnosti každého muslima šířit islám. V Saúdské Arábii platí zákaz všech náboženství kromě islámu, v mnohých islámských zemích je konverze muslima k jiné víře pro konvertitu i obracejícího trestným činem, na který se v přísnějším výkladu islámského práva vztahuje trest smrti. Podobné tresty se vztahují i na takzvanou urážku islámu nebo Mohameda.

Všechny čtyři formy mají své kořeny v islámské historii a samotném Koránu a vysvětlují postupnou islamizaci dříve

křesťanského světa, který se před vznikem islámu v 7. století rozprostíral od Maroka až po okraj Afghánistánu. Pátou formou islamizace byla vysoká daň, kterou museli křesťané platit za

„ochranu“ (tj. nezabití), šestou byl zákaz kritizovat cokoli islámského, propagovat veřejně svoji víru nebo se pokusit muslima na jinou víru obrátit a sedmou bylo sociální a ekonomické zvýhodnění konverze k islámu.

Všechny formy dohromady tvoří dva proudy islamizace, která dnes probíhá na všech okrajích islámského světa. Té „mírumilovné“, která počítá s tím, že dříve či později i ti pomýlenci prohlédnou a

přestoupí na duchovně nadřazený islám. A té radikálnější, šířící víru násilím a dávající na vybranou konverzi, smrt nebo poddanství. Čili džihád.

Takto vykládaný islám, provázený sílícím džihádistickým radikalismem, již přes třicet let opět nabývá v islámských zemích moci a ke svým křesťanským menšinám se podle těchto příkazů

chová. Ač tam žijí o šest staletí déle než komunita islámská, vnímá je jako vetřelce a agenty „křižáckého“ a „satanského“ Západu.

Od sympozia FrontPage Magazine se na internetových stránkách hromadí počty zabitých a perzekvovaných křesťanů do těžko uvěřitelných číslic. V Súdánu za pětadvacet let džihádisté

povraždili více než milion a vraždění pokračuje v provincii Dárfúr. V Nigérii bylo od zavedení islámského práva šaríja během tří let

zavražděno 11 000 křesťanů. Podobné číslice přicházejí z východní Indonésie, která bývala po staletí vzorem náboženské tolerance.

Opuštěnost perzekvovaných křesťanů a jejich nepřítomnost v povědomí západních institucí, médií a občanů svědčí o ztrátě soucitu, pocitu sounáležitosti a pudu sebezáchovy, kterou západní civilizace trpí. Neinformovanost, lhostejnost a bezcitnost vůči perzekvovaným křesťanům trvá, třeba že účastníci sympozia FrontPage Magazíne už před sedmi roky upozornili na její příčiny.

Útoky na křesťany se dějí v místech, kam západní reportéry místní úřady nepustí nebo kam se reportérům nechce. Nejtypičtějším příkladem je Dárfúr, kam súdánská vláda znemožňuje přístup i

charitativním organizacím snažícím se dodat alespoň potraviny.

Většina západních novinářů nemá dostatečné historické vzdělání, aby postavení křesťanů v islámu chápali, tím méně se o ně zajímali.

Západní společnost svou sekularizací znecitlivěla k námětům týkajícím se náboženství, a křesťanství zejména.

Silným faktorem neinformovanosti je strach z represálií jako trestu za zveřejnění, někdy i obavy o osud tamních křesťanů často trestaných za činy Západu.

Podstatnou roli v šíření dezinformací hrají i peníze ropných států financujících západní vzdělávací instituce.

A možná řešení? Účastníci sympozia FrontPage Magazíne i novější debatéři jako Robert Spencer a Daniel Pipes v Jíhad Watch se shodují, že situace křesťanů v islámských zemích se bude dál zhoršovat, jestliže na ni nezačnou hlavní západní média podrobně upozorňovat a západní instituce proti nim důrazně protestovat. Dokud tento námět pro ně zůstane tabu, islámský džihádismus bude

beztrestně pokračovat a sílit. Je třeba neústupně trvat na reciprocitě náboženské svobody islámu na Západě výměnou za stejnou zaručenou svobodu křesťanství a křesťanů v islámských zemích. Poskytovat politickou, morální a ekonomickou pomoc perzekvovaným

křesťanům. Zavádět sankce proti islámským režimům praktikujícím perzekuci nemuslimů a organizacím, které ji schvalují nebo zatajují. Pokračovat v boji proti džihádistickému terorismu. Bránit západní státy před radikálním islámem uvnitř, důsledně dodržovat zákony demokracie pro všechny a chránit nejen nemuslimy, nýbrž i umírněné muslimy chtějící žít podle západních demokratických zákonů. A podpořit muslimské intelektuály, sekularisty, demokraty, humanisty, disidenty a statečné islámské ženy ve snahách o moderní reformu

islámu.

My bychom mohli přidat ještě další bod, na který se stále

zapomíná, ale který souvisí se samotným a dnes na hlavu postaveným principem politického azylu jako pomoci perzekvovaným: Místo přijímání perzekutorů, kteří chtějí naši civilizaci přeměnit ve svou,

aby mohli perzekvovat nás, poskytujme azyl skutečně

perzekvovaným, kteří naopak naši civilizaci budou chtít před postupující perzekucí bránit, protože ji zažili na vlastní kůži. A na rozdíl od snění arcibiskupa avignonského by si nedělali iluze, že v Evropě by jejich existence pod islámem vypadala jinak.

22. ATHÉNY A JERUZALÉM

„Chcete-li zničit národ, odřízněte jej od jeho kořenů,“ napsal Alexander Solženicyn. Evropské národy se od svých kořenů

systematicky odřezávají už půl století. Jestliže se k nim rychle nevrátí, nemají se čím před svým zánikem zachránit.

Západní civilizace má dva hlavní kořeny: řecký a hebrejský. Jejich prolnutím vzniklo křesťanství, z nich se zrodilo osvícenství, demokracie, liberalismus, ekonomická a občanská svoboda

kapitalismu, smysl pro spravedlnost, vědecká revoluce a průmyslová revoluce. Stojí na nich západní estetika, etika, struktura dramatu a sdělování příběhu či zprávy, politika a organizační struktury. Od nich Západ zdědil svoji hloubavost, lásku k vědění, smysl pro logiku a rozum, úctu k bádání, touhu po zlepšování, vášeň překonávat

překážky a omezení.

Máme je obě v hlubokém podvědomí, i když se už

neobtěžujeme je identifikovat. Polovina našich křestních jmen je z řečtiny a hebrejštiny. Řecká je většina našich termínů vědeckých, lékařských, politických, ekonomických a filosofických, hebrejské přežívají v náboženských slovech jako amen, hosana, haleluja nebo mesiáš. Běžně používáme idiomy jako sisyfovská práce, čištění Augiášova chléva, Pyrrhovo vítězství, trojský kůň nebo Adamovo žebro, Jobova zvěst, abrahámoviny, šalamounská odpověď.

V matném historickém povědomí však obě kultury vnímáme spíš jako kontrastní a vzájemně nevraživé. Je to omyl. Kontrastní jsou jen v koncepci božstev a jejich příkazů a v několika aspektech etiky. V lecčem ostatním jsou si podobné, v mnohém se doplňují a jedna druhou často ovlivňovaly. Písmena jejich abeced mají podobná jména: alfa – alef, beta – bet, gamma – gimel, delta – dalet, ióta – jod, kappa

– kaf, pípe, théta – tet.

Obě mají giganticky vytříbený talent vypravěčský a

dramatický, s jasným žánrováním na tragédii, komedii a melodrama, s bohatým smyslem pro zápletku, hrdinství, nebezpečí, prohru, osud,