Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Mezinárodní kupní smlouva Bakalářská práce

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra práva a veřejné správy

Mezinárodní kupní smlouva

Bakalářská práce

Autor: Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx

Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce: xxxx. XXXx. Xxxxxxxxx Xxxxxxx, XXx.

Praha duben, 2012

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu.

Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne, 12. 06. 2012 Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx

Chtěla bych tímto poděkovat svému vedoucímu práce, xxxx. XXXx. Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxx, XXx. za cenné rady a pomoc při zpracování této bakalářské práce.

Anotace

Cílem této bakalářské práce je popis uzavírání kupních smluv s mezinárodním prvkem. Ve své práci jsem se snažila vysvětlit všechny základní pojmy a také načrtnout historii mezinárodní kupní smlouvy.

Klíčová slova: kupní smlouva, mezinárodní prvek, Úmluva OSN, právní úprava, INCOTERMS, obchodní styk

Annotation

The aim of this thesis is to describe the conclusion of the sales contracts with the international xxxxxxx.Xx my work I tried to explain all basic concepts and outline history of international sales contract

Key word: Sales contract, internatinal element, UN Conventions, legislativ, INCOTERMS, trade relations

Obsah
Úvod	…………………………………………………………………………………																						7
1.	Cíl a metodika práce									………………………………………………………..													9
2.	Historie mezinárodní kupní smlouvy																		………………………………………				10
2.1.	Unifikační snahy							………………………………..........................................															10
2.2.	Vídeňská Úmluva							………………………………..........................................															11
2.3.	Unifikační proces v socialistických státech																			………………………………..			11
2.4.	Další smlouvy					………………………………...............................................																	12
3.	Vymezení pojmů							………………………………..........................................															14
3.1.	Struktura Vídeňské Úmluvy													……………………………….........................									14
3.2.	Aplikace Úmluvy							……………………………….........................................															14
3.3.	Mezinárodní prvek								………………………………......................................														15
3.4.	Vymezení pojmu kupní smlouva																……………………………….................						16
3.5.	Xxx Xxxxxxxxxx						………………………………...........................................																17
3.6.	Volba práva			……………………………….................................................																			18
4.	Způsob úpravy mezinárodní kupní smlouvy																				…………………………….		20
4.1.	Kolizní a přímá metoda											..............................................................................											20
4.2.	Právní norma				...............................................................................................																		21
4.3.	Interpretace kupní smlouvy													........................................................................									23
4.4.	Prameny práva					.............................................................................................																	24
5.	Vztah k mezinárodním obchodním zvyklostem																					.........................................	25
5.1.	Zvyklosti obecně							........................................................................................															25
5.2.	Forma a obsah mezinárodní kupní smlouvy																				..............................................		26
5.3.	Formulářové smlouvy										.................................................................................												28
6.	INCOTERMS					.............................................................................................																	29
6.1.	Historie INCOTERMS											...............................................................................											29
6.2.	Charakteristika INCOTERMS															...................................................................							29
6.3.	INCOTERMS 2010									....................................................................................													30
7.	Vznik mezinárodní kupní smlouvy																	............................................................					35
7.1.	Nabídka		....................................................................................................																				35
7.2.	Vznik smlouvy							........................................................................................															35
7.3.	Náležitosti přijetí návrhu												..............................................................................										36
7.4.	Práva a povinnosti prodávajícího																..................................................................						37
7.5.	Místo a dodání zboží									.....................................................................................													37
7.6.	Předání dokladů vázaných ke zboží																	.............................................................					38
7.7.	Kvalita a kvantita zboží											................................................................................											38
7.8.	Převod vlastnického práva ke zboží																	.............................................................					39
7.9.	Práva a povinnosti kupujícího														......................................................................								39
7.10.	Zaplacení kupní ceny										..................................................................................												40
7.11.	Převzetí zboží					..............................................................................................																	40
7.12.	Porušení smlouvy prodávajícím																..................................................................						41
7.13.	Porušení smlouvy kupujícím														.......................................................................								42
7.14.	Úroky z prodlení							..........................................................................................															44
7.15.	Náhrada škody					...............................................................................................																	44
7.16.	Vyloučení odpovědnosti												..............................................................................										44
Závěr	...........................................................................................................................																						46
Použitá literatura		........................................................................................................																					48

Úvod

„Koupi a prodej považujeme všeobecně za nejčastější obchodní transakci. Základním prvkem těchto obchodních transakcí je zpravidla kupní smlouva. Kupní smlouvy jsou součástí našeho každodenního života. Každý z nás téměř denně kupní smlouvu uzavírá“. ¹

Obchodní transakce v mezinárodních vztazích mohou probíhat, buď jako obchod přímý, kdy výrobce nebo dovozce jedná se zahraničním subjektem napřímo a smlouva se pak uzavírá přímo mezi těmito dvěma subjekty anebo může probíhat jako nepřímý obchod, kdy mezi výrobcem a odběratelem stojí třetí subjekt. Tato třetí osoba má většinou různé úlohy. Může mít postavení pouze jako zprostředkovatel při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy nebo se například může spolupodílet při jejím plnění. Existují také dva různé pohledy na transakci koupě – prodej. Za prvé z pohledu realizace, kdy se jedná o transakci samostatnou nebo transakci s vazbou na jiné transakce. Druhým významným pohledem je pohled časový. V tomto případě mluvíme o jednorázové nebo opakované transakci.

Kupní smlouvě je věnována velká pozornost v národních právních řádech. O to větší v mezinárodní sféře. O mezinárodní kupní smlouvě mluvíme v případě, kdy je v ní obsažen mezinárodní prvek. Mezinárodní kupní smlouvu nalezneme v mnoha rozličných typech dokumentů, jako jsou například nabídka, zálohová faktura nebo třeba formulářová smlouva. Mezinárodní kupní smlouva může mít formu písemnou nebo také ústní. V některých případech může být kombinací obou těchto forem.

Proces unifikace, který by reguloval mezinárodní kupní smlouvu buď přímo či nepřímo, patří v historii sjednocování k těm nejúspěšnějším. O sjednocení kupních smluv s mezinárodním prvkem měl snahu v průběhu 20. století velký počet mezinárodních organizací. Mezi nejvýznamnější organizace, které se touto problematikou dlouhodobě zabývají, považujeme především Organizaci spojených národů (dále jen OSN). Výsledkem snahy OSN o unifikaci bylo přijetí Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Tato Úmluva byla přijata v roce 1980 na diplomatické konferenci ve Vídni.

Vídeňská úmluva však stále obsahuje určité nedostatky a to především v právní úpravě. Nejdůležitějším krokem je úprava záležitostí, které se týkají práv a povinností všech smluvních stran. Jako další bod bych ještě chtěla uvést způsob řešení konfliktu mezi všemi zúčastněnými stranami.

Po vstupu České republiky do Evropské unie došlo k výraznému nárůstu zahraničního obchodu. Z tohoto důvodu je nutné věnovat otázkám mezinárodní kupní smlouvy velkou pozornost. Je také důležité, aby subjekt tohoto vztahu bral zřetel na důležité aspekty ještě před uzavřením samotné kupní smlouvy.

1. Cíl a metodika práce

Hlavním cílem mé bakalářské práce je poskytnout základní informace a orientaci týkající se mezinárodní kupní smlouvy.

Práci jsem rozdělila do sedmi kapitol, které upravují jednotlivé otázky spojené s mezinárodní kupní smlouvou. Druhou kapitolu jsem zaměřila na historii mezinárodní kupní smlouvy a to především na proces unifikace. Ve třetí kapitole se věnuji vymezení základních pojmů, jako jsou struktura mezinárodní kupní smlouvy nebo její základní charakteristika. V následující čtvrté kapitole jsem se zaměřila na právní úpravu kupní smlouvy pomocí kolizní nebo přímé metody. Kapitola pátá je věnována mezinárodním obchodním zvyklostem a formě mezinárodní kupní smlouvy. V šesté kapitole jsou popsány dodací podmínky INCOTERMS a v sedmé, nejrozsáhlejší kapitole jsem se zaměřila na samotný proces uzavírání mezinárodní kupní smlouvy.

Pro nastudování této problematiky jsem se snažila využít všechny dostupné zdroje a to především literaturu a učebnice, které se zabývají mezinárodním právem soukromým a obchodním právem. K práci jsem použila i některé internetové zdroje. Tyto zdroje poskytují velké množství informací a také zajímavých komentářů týkajících se této problematiky. Potřebné prameny se mi podařilo získat především v knihovnách a to hlavně v Národní knihovně a univerzitních knihovnách.

2. Historie mezinárodní kupní smlouvy

1. Unifikační snahy

„Hospodářská směna zboží je považována za nejstarší formu hospodářských vztahů mezi státy. Kupní smlouva a její právní forma byla podrobně zpracována již v římském právu. Vznik prvních mezinárodních ekonomických organizací je datován do první poloviny 19. století. Snaha o výraznější unifikaci se začíná nejsilněji objevovat v době mezi X. x XX. světovou válkou. V této době začaly především komparatistické práce. Ty však byly přerušeny II. světovou válkou.“ ²V roce 1951 bylo Haagskou konferencí mezinárodního práva soukromého doporučeno, zabývat se problematikou spojenou s uzavíráním mezinárodních kupních smluv ještě intenzivněji. Touto konferencí byly také přijaty dvě úmluvy:

1. Úmluva o právu rozhodném pro mezinárodní koupi hmotných věcí movitých

2. Úmluva o právu rozhodném pro přechod vlastnického práva při mezinárodní koupi hmotných věcí movitých

Jelikož ani jedna z těchto úmluv neměla dostatečný počet smluvních stran, nevstoupily nikdy v platnost.

Velmi důležitým mezníkem pro oblast úpravy mezinárodní kupní smlouvy byl vznik OSN. V roce 1964, na mezinárodní diplomatické konferenci v Haagu, byly přijaty dvě mezinárodní úmluvy, které však vstoupily v platnost až v roce 1972:

1. Jednotný zákon o mezinárodní koupi zboží

2. Jednotný zákon o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží

Neúspěšnost těchto dvou úmluv se předpokládala již při jejich samotném vzniku. Výhrady k těmto úmluvám konstatovaly jak Spojené státy americké, tak i země socialistického bloku. OSN pak v roce 1966 zřídila Komisi pro mezinárodní obchodní právo (dále jen UNICITRAL). Základním cílem UNCITRALU byla podpora souladu a sjednocení mezinárodního obchodního práva. Hlavními otázkami a prioritami, kterými se UNICITRAL zabýval, byla mezinárodní kupní smlouva, mezinárodní platební styk a mezinárodní rozhodčí řízení. Mezi další důležité iniciativy patří UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji), GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) nebo Mezinárodní měnový fond.

2. Vídeňská úmluva

Celý sjednocovací proces byl ukončen přijetím Úmluvy OSN o smlouvách a mezinárodní koupi zboží. Tato úmluva byla přijata v roce 1980 na diplomatické konferenci ve Vídni.

„Součastně byl přijat i Dodatkový protokol k Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží. Předmětem této Úmluvy jsou otázky spojené s promlčením práv vznikajících v souvislosti s mezinárodní kupní smlouvou. Úmluva o promlčení byla tehdejším Československem velmi rychle ratifikována a publikována ve Sbírce zákonů pod číslem 123/1988 Sb.“³

Úmluvu o promlčení použijeme pouze v těchto případech:

• Strany mezinárodní kupní smlouvy mají v době jejího uzavření místo podnikání na území smluvních států

• Jestliže podle norem mezinárodního práva soukromého se na kupní smlouvu má použít práva smluvního státu

V současné době byla Vídeňská úmluva přijata 74 státy (dle UNICITRAL). Součástí československého právního řádu se tato úmluva stala 1. 4. 1991 pod číslem 160/19991 Sb. Česká republika se stala smluvním státem 1. 1. 1993.

2. Unifikační proces v socialistických státech

Poměrně velká snaha o proces sjednocení probíhala i mezi státy socialistického bloku. Nezřetelnější snahy probíhaly převážně v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). „Dílčí zkušenosti s unifikací existovaly již po roce 1974 na dvoustranné úrovni, kdy státy uzavíraly navzájem obecné podmínky dodávek zboží v určité oblasti. Tyto byly přijímány obvykle jako součást dohod resortních ministrů. Jejich právní charakter nebyl zcela jasný“⁴. Důležitou úpravou se pak staly především Všeobecné podmínky pro dodávky zboží mezi organizacemi pro zahraniční obchod členských států RVHP, které byly přijaté v roce 1958. Ty byly pak v roce 1968 nahrazeny podmínkami novými a to Všeobecnými podmínkami pro dodávky zboží mezi organizacemi členských států. Tyto aspekty pak byly postupně různě novelizovány. „Součastně také předpokládaly své doplnění dvoustrannými úmluvami mezi jednotlivými státy v případech, které si vyžadovaly zvláštní úpravu. Svou povahou představovaly mezinárodní úmluvu, jejímž předmětem byla unifikace mezinárodní kupní smlouvy. Smluvní strany se nemohly od VDP RVHP odchýlit jako od celku, dílčí odchýlení bylo v rámci úpravy za určitých podmínek možné. VDP RVHP odpovídaly úpravou jednotlivých povinností i povahou norem ekonomickému modelu tehdejších socialistických zemí. Na tuto úmluvu byla napojena i Úmluva o řešení občansko-právních sporů vznikajících ze vztahu hospodářské a vědecko-technické spolupráce v rozhodčím řízení, která zavedla povinné řešení sporů z mezinárodních smluv u rozhodčích soudů zřízených u hospodářských a obchodních komor v jednotlivých smluvních státech. S rozpadem RVHP byly následně vypovězeny i tyto smlouvy“.⁵

2. Další smlouvy

V oblasti koupě - prodej vznikaly různé smlouvy na úrovni nestátního práva. Co se týká evropského regionu, jednalo se především o zájem při vytváření obchodních podmínek. Jako další můžeme uvést následující smlouvy:

• Všeobecné prodejní podmínky pro dovoz a vývoz dlouhodobého spotřebního zboží a jiných strojírenských výrobků č. 730

• Standardní smlouvy pro prodej obilovin

• Všeobecné podmínky pro mezinárodní prodej citrusových plodů č. 312

• Všeobecné podmínky pro vývoz a dovoz pevných paliv

• Všeobecné podmínky pro mezinárodní obchod čerstvým ovocem a zeleninou

• Všeobecné podmínky pro prodej suchých a sušených plodů

• Všeobecné podmínky pro prodej brambor (není citace – zdroj viz předchozí)

„V mezinárodní obchodní praxi působí řada obchodních asociací regulujících vztahy mezi svými členy pomocí vlastních vytvářených norem. Jde například Sdružení pro obchod s obilovinami a krmivem (The Grain and Feed Trade Association – GAFTA) představující mezinárodní asociaci s více než 815 členy v asi osmdesáti zemích. Jejím cílem je podporovat mezinárodní obchod s obilovinami, krmivem, rýží a luštěninami a podporovat jejich zájmy. Pro vzájemný obchod svých členů vyvinula organizace jak vzorové smlouvy, tak i způsoby řešení sporů na úrovni rozhodčího řešení“⁶.

3. Vymezení pojmů

   1. Struktura Vídeňské úmluvy

Vídeňská úmluva je složena ze 101 článků a obsah je rozdělen do čtyř následujících částí:

• První část (čl. 1 – 13) zahrnuje vymezení předmětu úpravy a obecná ustanovení společná pro celou Úmluvu

• Druhá část (čl. 14 – 24) se zabývá problematikou uzavírání mezinárodních kupních smluv.

• Část třetí (čl. 25 – 88) je jádrem Vídeňské úmluvy. Tato část je rozdělena na tří kapitoly, kterou jsou pak dále rozděleny na oddíly. Jsou zde obsažena obecná ustanovení, povinnosti prodávajícího, reklamační režim, práva kupujícího pro porušení smlouvy prodávajícím, povinnosti prodávajícího a kupujícího.

• Čtvrtá část (čl. 89 – 101) obsahuje závěrečná ustanovení, kde velký význam mají výhrady při podpisu Úmluvy tak, aby se zajistil co největší počet smluvních států.

Úmluva také umožňuje přijetí následujících výhrad:

• Článek 92 – výhrada k použití části II nebo části III

• Článek 93 – výhrada učiněná směrem k teritoriu státu

• Článek 94 – výhrada učiněná z důvodu podobnosti úprav

• Článek 95 – výhrada učiněná k typu aplikace úmluvy

• Článek 96 – výhrada učiněná k formě smlouvy

2. Aplikace Úmluvy

„Aplikace úmluvy je podmíněna celou řadou skutečností. Jde především o samotný přístup k úmluvě, vlastní rozsah úmluvy a vůli stran úmluvy“⁷. Abychom na určitou smlouvu mohli použít Vídeňskou úmluvu, musí se jednat o kupní smlouvu s mezinárodním prvkem a to pouze v tom případě, kdy je tato skutečnost známa všem zúčastněným stranám a neexistuje žádné odchylné ujednání stran. Pro vymezení pojmu existují dvě základní hlediska:

1. subjektivní hledisko - není důležité jakou mají strany státní příslušnost

2. objektivní hledisko – z tohoto pohledu lze za mezinárodní kupní smlouvu považovat i takové smlouvy, které byly uzavřeny mezi osobami, které mají sídlo nebo bydliště na území jednoho státu, ale zboží, které je předmětem smlouvy, má být odesláno z místa, kde se nacházelo v době uzavření smlouvy, do jiného místa, které se nachází na území cizího státu

Je důležité zdůraznit, že Vídeňská úmluva bere v potaz pouze subjektivní hledisko.

3. Mezinárodní prvek

O mezinárodním prvku hovoříme v tom případě, kdy se „místo podnikání“ stran kupní smlouvy nachází v různých státech. „Uzavírání smluv se zahraničním prvkem je mnohem komplexnější proces než v rámci jednoho státu. Strany se v mnoha případech nikdy nesetkají tváří v tvář. Mnohdy mají zcela jiné zvyky a obyčeje a pocházejí z různých právních prostředí. Všechny tyto faktory mohou vést k mnoha nedorozuměním“.⁸Podmínkou pak je, že tyto státy musí být členy Vídeňské úmluvy. Toto je pravidlo upraveno v čl. 1 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Další varianta mezinárodního prvku je upravena v čl. 1 odst. 1 písm. b). Jedná se o případy, kdy se místa podnikání nacházejí v různých státech, ale jeden z těchto států, anebo ani jeden z nich, není členem Vídeňské úmluvy. V tomto případě je možné Vídeňskou úmluvu aplikovat pouze tehdy, jestliže ustanovení mezinárodního práva soukromého odkazují na právní řád smluvního státu. Na právní řád je odkázáno jako na celek, kdy je Vídeňská úmluva součástí tohoto celku.

Mezinárodní prvek může existovat ve třech následujících podobách:

1. v subjektu – subjekty právního vztahu mají místo podnikání, sídlo nebo pobyt na území různých států nebo jejími společníky jsou cizí osoby s cizí státní příslušností. Státní příslušnost osob, které vstupují do těchto vztahů, není tedy vůbec důležitá.

2. v předmětu závazkového vztahu, který se bude nacházet v zahraničí – např. předmětem kupní smlouvy mezi dvěma subjekty bude nemovitost, která se nachází ve třetí zemi

3. v právním úkonu, který byl nebo bude učiněn v zahraničí

Je velmi důležité zdůraznit, že mezinárodní prvek, aby mohl působit, musí být svoji povahou významný. Bez toho by neměl žádné právní důsledky.

Závazkový vztah můžeme aplikovat hned na několik právních řádů:

1. české veřejné právo (jedná se o předpisy jako např. živnostenský zákon nebo předpisy, které upravují vydávání různých povolení pro import a export zboží)

2. veřejné právo zahraničního státu – jedná se o úpravu prakticky stejných otázek jako u českého veřejného práva

3. soukromé právo určitého státu – upravuje vzájemná práva a povinnosti smluvních stran v příslušném závazkovém vztahu

4. veřejné právo místa státu podnikání – použije se pouze v případě, kdy se pro splnění povinnosti ze závazkového vztahu využije třetí osoba např. dopravce.

5. procesní předpisy, upravující soudní nebo rozhodčí řízení v mezinárodním obchodním styku – použijí se v případě, kdy mezi účastníky závazkového vztahu vznikne nějaký spor

4. Vymezení pojmu kupní smlouva

Mezinárodní kupní smlouvou rozumíme kupní smlouvu v mezinárodním obchodním styku. „Jde o kupní smlouvu uzavíranou mezi stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do státu jiného, přičemž strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům“⁹.

Úmluva stanovuje, že za kupní smlouvu se považují i takové smlouvy, jejichž předmětem je dodávka zboží, která má být teprve vyrobeno nebo zhotoveno, s výjimkou případu, kdy objednatel se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení (čl. 3 odst. 1 Úmluvy). Za kupní smlouvu lze tedy považovat i takovou smlouvu, která se v národním právním řádu považuje za smlouvu o dílo, tzn. že předmětem je zhotovení nebo výroba věci, která dosud neexistuje. Naopak dle čl. 2. písm. a) se za mezinárodní smlouvu nepovažují takové kupní smlouvy, které jsou uzavírány mimo rámec mezinárodního obchodu, především takové smlouvy, které se týkají koupě zboží pro osobní potřebu kupujícího, potřebu jeho rodiny nebo jeho domácnosti.

Dále se Vídeňská úmluva nepoužije na koupě:

a) na dražbách – důvodem je, že dražby jsou velmi odlišné od běžných typů obchodů a proto je není možné společně regulovat. Jako příklad můžeme uvést, že prodávajícímu není znám kupující

b) při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu – prodávající nemá ani zboží, ani podmínky obchodu ve volné dispozici

c) cenných papírů nebo peněz

d) lodí, člunů, vznášedel nebo letadel – tento typ zboží podléhá určitým typům registrace

f) elektrické energie – její prodej podléhá specifickým podmínkám a dalším důvodem je i skutečnost, že elektrická energie není považována některými právními řády za věc v právním smyslu

g) spotřebitelské obchody – jedná se o případy, kdy osoba kupuje zboží či služby pro svou osobní spotřebu, pro potřebu své rodiny nebo vlastní domácnosti

3.5. LEX MERCATOIRA

Ve vztahu se zahraničními partnery je možno se setkat s termínem lex mercatoira. „Jedná se vlastně o koncepci, která obsahuje myšlenku existence zvláštního a samostatného systému norem, resp. samostatného právního odvětví nebo systému práva, jež upravuje vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku. Lex mercatoria je nezávislé jak na národních právních řádech, tak i právu mezinárodním“.¹⁰

Funguje tak jako třetí právní systém. Jeho koncepce však není jednotná, existuje na ni totiž mnoho různých výkladů.

Lex mercatoria můžeme charakterizovat jako systém obecných principů a obyčejových norem, které je možno aplikovat v rámci mezinárodního obchodu. Kořeny lex marcatoria sahají až do přelomu 11. a 12. Století. Vyvinul se ve významných obchodních městech, jako byly třeba Benátky či Janov. Již obchodníci ve středověku tyto normy užívali a respektovali při rozhodování sporů před zvláštními arbitrážními soudy. Poté ale tento institut začal postupně upadat na významu. Ovšem od 60. let minulého století opět začíná nabývat stále většího významu. Do institutu lex mercatoria zpravidla zahrnujeme:

• Mezinárodní obchodní zvyklosti

• Obecně uznávané právní principy nebo zásady

• Obchodní podmínky nebo formulářové smlouvy

• Uměle vytvořené soubory zásad smluvního práva

„Státy k aplikaci tohoto institutu přistupují následujícími způsoby:

1. subsidiární aplikace – lex mercatoria se využívá v mezích daných kogentními normami práva určeného pomocí norem mezinárodního práva soukromého. Strany mohou na lex mercatoria odkázat v rámci své smluvní svobody, kterou jim dává vnitrostátní právo

2. rovnocenná aplikace – lex mercatoria je postaveno na úroveň národního právního řádu a může nahradit kteroukoliv jeho součást. Tento přístup je o poznání vstřícnější, než přístup předcházející, neboť v tomto případě lex mercatoria může nahradit vnitrostátní kogentní normy. V Evropě je toto pojetí zastáváno např. ve Francii nebo Nizozemí

3. Přednostní aplikace – lex mercatoria by bylo aplikováno přednostně, bez jakékoliv regulace normami vnitrostátními, a to i bez nutnosti volby ve prospěch lex mercatoria. Jedná se však o teoretickou a tento přístup není v praxi využíván.“¹¹

3.6. Volba práva

Do výčtu základních pojmů musíme zařadit i termín volba práva. V mezinárodním právu soukromém se tímto termínem rozumí shodný projev vůle účastníků určitého právního vztahu, že jejich vztah se má řídit určitým právním řádem. Můžeme se také setkat i s volbou několika právních řádů. „Například přímo volbou jiného právního řádu pro část smlouvy, sjednáním rozhodčí doložky s alternativním určením rozhodčího soudu s jeho právním řádem, vyloučením úpravy některých otázek z dosahu určeného právního řádu. Z hlediska vlastní aplikace právních řádů pak jde o dva typy případů:

• Alternativní možnost použití dvou právních řádů na jeden právní poměr, případně dílčí otázku. V praxi jde především o tzv. smíšené rozhodčí doložky vážící určení rozhodného práva na určení rozhodčího soudu

• Podrobení jednotlivých částí smlouvy či dílčích otázek různým právním řádům

K prvé variantě výběru existuje řada výhrad a hlavně pro právní nejistotu, k níž vede a některými autory je přímo zamítána. Druhá varianta je respektována i přes výhradce štěpení smluvního statutu, k němuž vede.“¹²

V některých situacích je možno aplikovat také dodatečnou volbu práva. U některých složitých případů může dojít k situaci, kdy je ujednán nejprve právní řád a až později další smluvní dokumenty.

4. Způsob úpravy mezinárodní kupní smlouvy

Všechna ustanovení Vídeňské úmluvy je nutno považovat za normy, které jsou přímo aplikovatelné. Normy přímo aplikovatelné definujeme takto: „právní subjekty mohou v členských státech uplatňovat své nároky přímo a není třeba tyto Úmluvy převádět do národního práva speciální národní normou a stačí publikace také Úmluvy v národní sbírce zákonů.“¹³ Normy obsažené ve Vídeňské úmluvě mají dispozitivní charakter.

Vídeňská Úmluva je platným právem pro všechny smluvní státy, nemůže tedy být považována za vzorový úkon ani doporučení. Proto je nutné upozornit na čl. 6 Úmluvy, kde se připouští možnost vyloučit použití Úmluvy jako celku, nebo, s výjimkou č. 12, kteréhokoli jejího ustanovení nebo účinky změnit. Na základě těchto ustanovení se v konkrétních situacích může použít např. „Vídeňská úmluva o kupních smlouvách není platná pro tento kontrakt“ nebo „Tento kontrakt podléhá českému právu s vyloučením Vídeňské úmluvy o kupních smlouvách“. Takováto vyjádření by měla být v mezinárodních smlouvách obsažena výslovně.

1. Kolizní a přímá metoda

Základní metody úpravy právního vztahu s mezinárodním prvkem jsou tyto:

1. Kolizní metoda – její podstatou je výběr jednoho národního právního řádu, kterým se bude právní vztah vznikající na základě kupní smlouvy řídit. Tato metoda neupravuje bezprostředně práva a povinnosti účastníků, ale pouze odkazuje na právo určitého státu. Tyto normy upravují tedy vztahy nepřímo. Jako příklad je možno uvést případ, kdy český podnikatel uzavře smlouvu o obchodním zastoupení s podnikatelem rakouským. Ze všeho nejdříve je tedy potřeba dojednat, zda se smlouva o obchodním zastoupení bude řídit českým nebo rakouským právem. „Kolizní metoda se omezuje pouze na dosažení kolizně správného řešení, které odpovídá představě vlastního práva o vyváženém řešení otázek. Kolizní norma zachází jak s vlastními, tak i cizími právy jako s rovnými. Stěžejním českým právním předpisem, který obsahuje kolizní normy, je zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle jeho par. 10 odst. 2 písm. a) se kupní smlouvy řídí právním řádem místa bydliště (sídla) prodávajícího¹⁴“.

2. Přímá metoda – jedná se o speciální hmotně-právní normy určené k úpravě pouze soukromoprávních vztahů s mezinárodním elementem. Přímá úprava má vždy přednost před úpravou kolizní. Proto je nutno zjistit, jestli nebylo mezi stranami použito metody přímé. V případě, že ano, je třeba zjistit, zda se bude závazkový vztah s mezinárodním prvkem aplikovat. Některé mezinárodní smlouvy dávají stranám možnost dohody, že se na jejich vztah bude příslušná přímá metoda používat. Takovýto vztah pak bude řízen:

1. Ustanovením příslušné závazkové smlouvy

2. Ustanovením mezinárodní smlouvy

3. Ustanovení určitého právního řádu

4. Jinými prostředky, využívanými v mezinárodním a hospodářském styku

2. Právní poměr

Velmi důležité je také vymezit otázky, které sice souvisejí s právním poměrem, ale nacházejí se mimo rozsah úmluvy a také právní režim neupravených a vyloučených otázek.

1. Právní režim otázek ležících mimo rozsah úmluvy – aplikují se přímo normy mezinárodního práva soukromého.

2. Právní režim otázek výslovně vyloučených z úpravy – výslovně byly vyloučeny tyto otázky:

- platnost smlouvy, jejího ustanovení nebo zvyklosti – „Vídeňská úmluva se omezuje v otázce vzniku smlouvy pouze na otázku existence a formy smlouvy. Ostatní otázky týkající se platnosti smlouvy se řídí národním právem určeným dle norem mezinárodního práva soukromého. Mimo rozsah úmluvy zůstávají rovněž účinky veřejnoprávních norem regulujících zahraniční obchod (nutnost udělení licence, zákazy vývozu či dovozu zboží, devizová opatření, soutěžní právo, spotřebitelské normy atd.) na platnost smlouvy“. ¹⁵

- účinek smlouvy na vlastnické právo – tato otázka byla vyloučena z důvodu, že bylo velmi těžké překonat rozdíly v koncepci vlastnického práva. V úmluvě je tak obsažena, v rámci základních povinností prodávajícího, povinnost převést vlastnické právo a otázky související s odpovědnostní, otázky týkající se obsahu nebo účinků již ve Vídeňské úmluvě obsaženy nejsou

- odpovědnost prodávajícího za škody na zdraví nebo životě

3. Právní režim mezer – dle Vídeňské úmluvy se musí jednat o otázku, která spadá do rozsahu předmětu úpravy a tato otázka nesmí být samotnou úpravou výslovně upravena. „Legislativní praxe zná níže uvedené způsoby vyplnění mezer:

- úpravu zcela uzavřenou, tj. úpravu v rámci pravidel či obecných principů, jimiž je unifikovaná norma ovládána s vyloučením podpůrné aplikace vnitrostátních norem.

- úpravu zcela otevřenou, kdy jsou mezery vyplněny národním autonomním právem určeným buďto pomocí unifikovaných kolizních norem nebo norem národního práva soukromého.

- úpravu kombinovanou, kdy se různě propojují obě výše uvedené metody“. ¹⁶

Vnitřní mezery úpravy jsou uvedeny v článku 7 odst. 2. V tomto článku je také vymezen i vztah úmluvy k národnímu právu v místě, kde úmluva na vztah dopadá, ale otázka regulována není. V obou odstavcích článku 7 jsou uvedena interpelační pravidla.

„Úmluva předpokládá tam, kde interpretací samotnou jsme nedošli ke stanovení pravidla a samostatná smlouva mezi stranami otázku neupravuje, následující postup:

• Nejprve dle obecných zásad, na kterých sama Vídeňská úmluva spočívá.

• Při jejich neexistenci normami národního práva, na který odkazují normy mezinárodního práva soukromého.

Oba dva způsoby umožňují přednostní vyplnění mezer pomocí vůle samotných účastníků smlouvy. Strany mohou konkrétně:

Výslovně upravit neupravené otázky.

Odkazem na právní řád tj. volbou práva.“ ¹⁷

4.3. Interpretace kupní smlouvy

Výklad dělíme na výklad smlouvy a výklad úmluvy:

1. Interpretace smlouvy – můžeme též nazvat jako interpretaci právních úkonů účastníků. Ta je výslovně upravena ve Vídeňské úmluvě a to v článku 8.

2. Interpretace mezinárodní úmluvy – „Vídeňskou úmluvu je nutno interpretovat zcela odlišně od vnitrostátní úpravy a metody interpretace by neměly být podmíněny právem platným v místě, kde orgán o věci rozhoduje“¹⁸. Tímto výkladem je nutno zohlednit jak mezinárodní původ pramene úpravy, tak i snahu o jednotný výklad. Článek 7 odst. 1 Vídeňské úmluvy obsahuje zásady správné interpretace. Mezi ně patří:

- přihlédnutí k mezinárodní povaze ustanovení: úmluva je součástí vnitrostátního práva ve všech členských státech, ale výklad, který provádějí národní soudy, by měl být ovlivněn jejích mezinárodním původem.

- přihlédnutí k potřebě zabezpečit jednotné použití – tato zásada, úzce související s předešlou, lze ji považovat spíše za proklamativní ustanovení, při aplikaci národními soudy bývá tato zásada velmi žádoucí.

- přihlédnutí k zásadě dobré víry – tato zásada je považována za jeden ze základních principů chování stran. Tento princip se ale také považuje za jednu z obecných zásad, na kterých je celá Úmluva postavena. „Tyto dvě pozice je tak v rozhodující praxi nutné odlišovat“¹⁹.

4.4. Prameny práva

Základní prameny práva mezinárodní kupní smlouvy můžeme rozdělit do následujících tří skupin:

1. Vnitrostátní normy jednotlivých států, které jsou aplikovány na právní vztah, který vznikl na základě mezinárodní kupní smlouvy v souladu s příslušnými kolizními normami

2. Mezinárodní kupní smlouvy, které jsou uzavírány na úrovni států

3. Standardní obchodní podmínky a obchodní zvyklosti a obyčeje

Je důležité zdůraznit, že základním pramenem práva je sama mezinárodní kupní smlouva, ve které smluvní strany samy formulují svá práva a povinnosti. Mezi prameny řadíme samozřejmě také rozhodnutí soudů (hlavně rozhodnutí soudů rozhodčích).

Hlavní pramenem českého práva soukromého je zákon č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů. Mezi další významné normy týkající se oblasti mezinárodního obchodu patří například:

• Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník

• Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

5. Vztah k mezinárodním obchodním zvyklostem

   1. Zvyklosti obecně

Mezinárodní obchodní zvyklosti nepovažujeme za právní normy. Mezi zvyklosti řadíme obchody s určitými surovinami (např. měď, hliník), zemědělskými produkty (např. kukuřice, obilí) a ostatním zbožím. „V zásadě se uplatňují v konkrétním právním poměru, jestliže se na ně strany výslovně odvolaly, nebo když z okolnosti případu vyplývá, že je měly na mysli při uzavírání konkrétní smlouvy“²⁰. Dle čl. 9 Úmluvy jsou strany vázány jakoukoli zvyklostí, na které se dohodly, ale také praxí, kterou mezi sebou zavedly. Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známá stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována.

Zvyklosti tedy můžeme rozdělit následovně:

1. Smluvní zvyklosti, které dále dělíme na zvyklosti dohodnuté a praxi mezi stranami. U dohodnutých zvyklostí je nutné, aby existovala vůle být jimi vázán. Jestliže existuje, má toto ujednání přednost před ustanoveními Úmluvy. Vůle může být projevena jak výslovně, tak i konkludentně. Za praxi stran označujeme individuální formy chování, které mají původ ve vzájemném chování stran. Abychom toto jednání mohli považovat za praxi, je dle mnoha názorů nutné, aby se opakovalo minimálně třikrát.

2. Normativní pravidla, pro jejichž aplikaci, je nutné, aby byli splněny tyto předpoklady:

• Obě strany ji znaly, nebo ji znát měly

• Je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném období

• Je většinou dodržována

2. Forma a obsah mezinárodní kupní smlouvy

Právní úprava uzavírání mezinárodní kupní smlouvy je obsažena v čl. 14 až 24 Vídeňské úmluvy spolu s ustanoveními o formě kupní smlouvy (články 11 a 13) a významnou možností výhrady podle článku 96.

V Úmluvě není přesně uvedeno, že ke vzniku kupní smlouvy stačí dohoda o podstatných náležitostech, ale dle článku 14 musí návrh na uzavření smlouvy k tomu, aby byl dostatečně určitý, mimo jiné obsahovat i cenu zboží nebo ustanovení umožňující její určení. Zároveň ale dle článku 55 předpokládá možnost, že smlouva může být platně uzavřena i bez toho, aby v ní byla výslovně nebo nepřímo kupní cena stanovena.

Velmi důležité je ve smlouvě vymezit, kdo je prodávající a kdo kupující tzn. přesně vymezit všechny strany smlouvy. Je nutno projevit vůli stran. Dále je pak velmi důležité určení předmětu smlouvy tj. zboží. „Techniky vymezení jsou různé. Zboží lez určit odkazem na katalog, popisem, odkazem na vzorky apod.“²¹. Mělo by být vyznačeno množství, obal, dodací podmínky, cena za jednotku, celková cena.

Dle čl. 18. odstavec 1 se uvádí, že přijetí kupní smlouvy může mít následující podoby:

1. Prohlášení – např. podpis smlouvy, odsouhlasení objednávky. Přijetí nemusí být provedeno stejnou formou, jako návrh např. koncept, který byl odeslán elektronickou poštou, je možno odsouhlasit pouze ústní formou.

2. Jiné jednání naznačující souhlas s návrhem – souhlas příjemce není vyjádřen výslovně, toto ustanovení je omezeno čl. 18. Odst. 3, podle kterého je možné vyjádřit souhlas provedením právního úkonu jen tehdy, jestliže je tak uvedeno v návrhu, nebo to vyplývá z praxe či zvyklosti mezi stranami

3. Nečinnost – nečinnost nebo mlčení není možno považovat za přijetí.

Na formu, v níž se má mezinárodní kupní smlouva uzavírat, je mnoho rozdílných názorů. Hlavním problémem je otázka, zda je vzniku smlouvy potřeba písemná forma či nikoliv. K zásadě písemné formy se hlásí standardní obchodní podmínky Evropské hospodářské komise. Naopak Zásady mezinárodních obchodních smluv (zásady UNIDROIT) nepožadují, aby byla smlouva uzavřena písemně. Vídeňská úmluva zachovala zásadu bezformálnosti při uzavírání kupní smlouvy. Dle čl. 11 Úmluvy nemusí být kupní smlouva uzavřena nebo prokazována písemně a nevyžadují se u ní jiné formální náležitosti. Lze ji prokazovat jakýmikoliv prostředky, včetně svědků. Některými státy ovšem byla prosazena výhrada umožňující, že ustanovení čl. 11 se nepoužije v případě, že …kterákoliv strana má místo podnikání ve smluvním státě, který učinil prohlášení podle čl. 96 Úmluvy. Ani jedna ze stran nemůže dosáhnout vyloučení nebo změnu účinku tohoto článku. Článek 96 tedy dovoluje, aby tuto výhradu využil každý stát, jehož právní předpisy vyžadují, aby kupní smlouva byla uzavřena nebo prokázána písemně. Otázka formy uzavíraní mezinárodní kupní smlouvy je tedy stále sporná a dovoluje různý vliv národních právních řádů na ni. Je nutno také zmínit čl. 29 odst. 1, který stanovuje zásadu, že „smlouva může být změněna nebo ukončena pouhou dohodou stran“. Ustanovení čl. 29 odst. 2 pak uvádí, že pokud písemná smlouva stanoví, že smlouva může být změněna nebo ukončena jen písemnou dohodou stran, je třeba použít této formy.

V roce 1994 byly vydány Mezinárodním ústavem pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT) Zásady mezinárodních obchodních smluv. Tyto zásady mají nezávaznou povahu a lze je považovat za všeobecné zásady závazkového práva. Zásady UNIDROIT a Vídeňská Úmluva se v mnoha otázkách shodují, rozcházejí se pouze ojediněle. Příkladem rozdílného pohledu je otázka zásady dobré víry nebo otázky zvyklostí. „V porovnání znění obou textů lze rovněž konstatovat, že Zásady UNIDROIT se zabývají mnoha otázkami, které Vídeňská Úmluva vůbec neupravuje, nebo je upravuje jenom z části.“ ²²

Zásady UNIDROIT jsou rozděleny do sedmi kapitol:

1. kapitola se týká všeobecných ustanovení

2. kapitola se zabývá uzavíráním smluv

3. kapitola obsahuje ustanovení o platnosti a neplatnosti smluv

4. kapitola se týká obsahu smluv

5. kapitola se týká výkladu smluv

6. kapitola se týká plnění

7. kapitola se nazývá nesplnění

3. Formulářové smlouvy

Jedná se o typizované formy uzavírání smluv. Některé obchodní společnosti si vytvářejí pro uzavírání transakcí se zahraničními subjekty své vlastní smlouvy. Do těchto smluv se všechny potřebné údaje o druhé straně zapisují dodatečně. Tyto smlouvy se stávají závaznými až ve chvíli, kdy jsou podepsány všemi smluvními stranami. Obvykle také obsahují odkaz na obchodní podmínky, které bývají vytištěny drobným písmem na zadní straně formulářových smluv. Obchodní podmínky neobsahují žádné údaje o stranách smlouvy, neupřesňují o jaký druh zboží se jedná a neobsahují ani údaje o kupní ceně. Obchodní podmínky doplňují individuální část smlouvy a snaží se co nejpodrobněji upravit práva a povinnosti smluvních stran. Jsou v nich obsaženy údaje o odpovědnosti smluvních stran, dále pak údaje o reklamačních a záručních lhůtách, přechodech vlastnického práva nebo také rozhodčí doložku. Obchodní podmínky součástí formulářových smluv být nemusejí, ale zpravidla jimi jsou. „Jestliže je smlouva uzavírána pomocí obchodních podmínek, je nutné jejich včlenění do individuální části smlouvy pomocí tzv. včleňování doložky. Pokud by tato doložka v individuální části chyběla, případně se nacházela až pod podpisy stran, nestaly by se obchodní podmínky součástí smlouvy a úprava závazkového vztahu by byla podřízena obecné zákonné úpravě“²³.

5. INCOTERMS

„Globální ekonomika přinesla obchodu podstatně více, než kdykoliv před tím, především širším přístupem na trhy po celém světě. Zboží je prodáváno v mnohem více zemích, ve větších množstvích a ve větších rozmanitostech. Ale jak roste objem a složitost mezinárodních prodejů, narůstají i možnosti vzniku nedorozumění a nákladných sporů, pokud kupní smlouvy nejsou náležitě sestaveny“.²⁴

1. Historie INCOTERMS

Vznik INCOTERMS je datován třicátým letům minulého století. Mezinárodní obchodní komora tyto podmínky vydala v Paříži v roce 1936, se snahou odstranit problémy spojené s odlišností obchodních zákoníků různých zemí. Přestože jsou INCOTERMS výhradně vymezeny pro mezinárodní obchod, jsou někdy využívány i u smluv při vnitrostátních obchodních transakcích.

2. Charakteristika INCOTERMS

INCOTERMS můžeme charakterizovat jako soubor mezinárodních pravidel pro přepravu zboží. Upravují platby za dopravu, rizika a povinnosti mezi prodávajícím, dopravcem a kupujícím. Použijeme – li je, nahrazují úpravu Vídeňské úmluvy v těchto bodech:

1. Místo dodání

2. Balení

3. Kontrola zboží

4. Povinnosti týkající se dovozních a vývozních formalit

5. Okamžik přechodu nebezpečí

6. Okamžik přechodu nákladů

7. Pojištění (pouze u položek CIF a CPT)

Dodací podmínky INCOTERMS nejsou mezinárodní úmluvou, proto je tedy nelze považovat za mezinárodní zvyklosti. Mohou být použity pouze na základě ujednání smluvních stran. Jedině v tom případě se pak stávají závaznou součástí mezinárodní kupní smlouvy.

3. INCOTERMS 2010

INCOTERMS propojují kupní smlouvu se smlouvou dopravní popřípadě se smlouvou pojistnou. Velmi důležitým krokem je správně začlenit parity INCOTERMS do smlouvy. Od roku 2000 se používalo 13 doložek. V současné době je používáno INCOTERMS 2010. nově obsahující 11 položek a 2 kategorie, ale v praxi se stále používají i doložky z roku 2000. Doložky jsou seskupeny do čtyř odlišných skupin:

1. Skupina E – EXW

2. Skupina F – FCA, FAS, FOB

3. Skupina C – CFR, CIF, CPT, CIP

4. Skupina D – DDP, DAT, DAP

Každá z doložek je následně rozčleněna do 10 bodů, které zrcadlově upravují povinnosti prodávajícího a kupujícího.

Zboží je odvezeno kupujícím přímo ze závodu prodávajícího, kupující za něj dále zodpovídá

• EXW (Ex Works) – ze závodu (ujednané místo) – „jedná se o dání zboží k dispozici na určitém místě a v určité době v zemi odeslání. V této doložce není obsaženo naložení na dopravní prostředek kupujícího a ani celní odbavení zboží pro export. EXW představuje pouze minimální povinnost pro prodávajícího, proto se použití této doložky doporučuje pouze po patřičném zvážení.“²⁵

Prodávající je zde vyzván k dodání zboží dopravci, kterého určí kupující

• FCA (Free Carrier) – vyplaceně dopravci (ujednané místo). Vyplaceně dopravci označujeme ty případy, kdy prodávající dodává zboží dopravci nebo jinému subjektu jmenovanému kupujícím v objektu prodávajícího nebo v jiném určeném místě. „V tomto případě je důležité, aby si strany co nejpřesněji určily bod ve jmenovaném místě dodání a z toho důvodu, že v tomto bodě přechází riziko z prodávajícího na kupujícího. Pokud to přichází v úvahu, tato doložka vyžaduje, aby prodávající celně odbavil zboží pro export. Prodávající ale nemá žádnou povinnost, pokud se jedná o celní odbavení zboží v importu, pokud se jedná o úhradu dovozního cla anebo vykonat jakékoliv celní formality v dovozu. ²⁶„

• FAS (Free Alongside Ship) – vyplaceně k boku lodi (ujednaný přístav nalodění). V tomto případě splňuje svou povinnost dodání, jakmile dodá zboží k boku lodi (na nábřeží nebo odlehčovacím člunem) jmenované kupujícím ve sjednaném přístavu nalodění. Rizika za ztráty či poškození přecházejí dodáním k boku zboží. Od tohoto okamžiku kupující nese všechny náklady s tímto spojené. U této doložky je vyžadováno, aby bylo zboží celně odbaveno prodávajícím, pokud to přichází v úvahu. Prodávajícímu však není uložena žádná povinnost odbavit zboží v exportu nebo uhradit jakékoliv dovozní clo nebo provést jakékoliv dovozní formality.

• FOB (Free on Board) – vyplaceně loď (ujednaný přístav nalodění). Tato doložka znamená, že prodávající má povinnost dodat zboží na palubu lodi určené kupujícím v sjednaném přístavu nebo takto dodané zboží obstarat. Riziko ztráty či poškození přechází z prodávajícího na kupujícího v okamžiku dodání zboží na palubu. Od tohoto okamžiku nese kupující všechny náklady. Tam, kde to přichází v úvahu je požadováno, aby prodávající celně odbavil zboží ve vývozu. Prodávajícímu však není uložena žádná povinnost odbavit zboží v exportu nebo uhradit jakékoliv dovozní clo nebo provést jakékoliv dovozní formality.

Prodávající musí zajistit přepravní smlouvou, bez toho, aby na sebe přijal nebezpečí ztráty či poškození zboží

• CFR (Cost and Freight) – náklady a přepravné (ujednaný přístav určení). Toto pravidlo znamená povinnost dodání prodávajícího naložením na palubu lodi nebo obstarání zboží takto dodaného. Rizika za ztrátu či poškození přecházejí na kupujícího v momentě dodání zboží na palubu lodi. Prodávajícímu je uložena povinnost sjednat smlouvu o přepravě uhradit všechny náklady a přepravné nutné pro dodání zboží do určeného přístavu. U této doložky přecházejí rizika a náklady z prodávajícího na kupujícího v různých místech. Tam, kde to přichází v úvahu je požadováno, aby prodávající celně odbavil zboží ve vývozu. Prodávajícímu však není uložena žádná povinnost odbavit zboží v exportu nebo uhradit jakékoliv dovozní clo nebo provést jakékoliv dovozní formality.

• CIF (Costs, Insurance and Freight) – náklady, pojištění, přepravné (ujednaný přístav určení). Jedná se o povinnost prodávajícího dodat zboží na palubu lodi nebo obstarání zboží takto dodaného. Rizika spojená se ztrátou či poškozením zboží přecházejí z prodávajícího na kupujícího v okamžiku dodání zboží na palubu lodi. „Prodávající musí zajistit přepravní smlouvu a zaplatit všechny náklady a přepravné nutné k dodání zboží do přístavu určení. Prodávajícímu je také uložena povinnost zajistit pojištění pokrývající riziko kupujícího za ztrátu či poškození během transportu. Rizika a náklady přecházejí na kupujícího v rozdílných místech. Prodávajícímu se ale neukládá žádná povinnost odbavit celně zboží pro dovoz, platit dovozní clo nebo náklady spojené s celním odbavením v dovozu.“ ²⁷

• CPT (Carriage Paid To) – přeprava, placeno do (ujednané místo určení). Tuto doložku využíváme v případě, kdy prodávající dodá zboží dopravci nebo jiné osobně určené prodávajícím v dohodnutém místě (pokud je místo stranami dohodnuto). Povinností prodávajícího je sjednat dopravu a uhradit všechny náklady spojené s transportem zboží do místa určení. Rizika a náklady přecházejí z prodávajícího na kupujícího v různých místech. Prodávajícímu se ale neukládá žádná povinnost odbavit celně zboží pro dovoz, platit dovozní clo nebo náklady spojené s celním odbavením v dovozu.

• CIP (Carriage and Insurance Paid To) – přeprava a pojištění placeno do (ujednané místo určení). V tomto případě dodá prodávající zboží dopravci nebo jinému subjektu určeného prodávajícím v předem sjednaném místě (pokud je toto místo stranami určeno). Prodávající má povinnost sjednat transport a zaplatit všechny náklady spojené s dodáním na sjednané místo. „Povinností prodávajícího je také zajistit pojištění, které kryje riziko kupujícího za ztrátu nebo poškození zboží během přepravy. Rizika a náklady přecházejí na kupujícího v rozdílných místech. Požaduje se, aby prodávající celně odbavil zboží pro export, pokud toto přichází v úvahu. Prodávajícímu se ale neukládá žádná povinnost odbavit celně zboží pro dovoz, platit dovozní clo nebo náklady spojené s celním odbavením v dovozu. „²⁸

Prodávající musí nést veškeré náklady a rizika spojená s celou trasou přepravy zboží

• DDP (Delivered Duty Paid) – s dodáním clo placeno (ujednané místo určení). V tomto případě prodávající plní podmínky dodání, jakmile zboží předá kupujícímu k dispozici. Zboží musí být celně odbavené pro dovoz na příchozím dopravním prostředku a připravené k vykládce na sjednaném místě určení. Prodávající nese plnou zodpovědnost za zboží a s ním spojené náklady a rizika do okamžiku předání ve sjednaném místě a musí zboží celně odbavit nejen pro vývoz, ale také pro dovoz. Musí též zaplatit clo jak pro export, tak i pro import včetně provedení patřičných celních odbavení. Tato doložka představuje pro prodávajícího maximální povinnosti.

Nové podmínky dodání (vztahují se na všechny způsoby přepravy)

• DAT (Delivered to terminal) – s dodáním na terminál (ujednané místo určení). „Dodání je prodávajícím splněno, jakmile zboží vyloží z příchozího dopravního prostředku a předá ho k dispozici kupujícímu ve sjednaném překladišti nebo sjednaném přístavu či místě určení. Jako překladiště označujeme jakékoliv kryté nebo nekryté místo“²⁹. Může se jednat o nábřeží, sklad. Překladiště může být letecké, silniční nebo také železniční. Prodávajícímu je uložena povinnost nést všechna rizika spojená s dodávkou zboží a také jeho vykládkou v překladišti, sjednaném přístavu nebo místě určení. Touto doložkou je vyžadována nutnost prodávajícího celně odbavit zboží pro vývoz, pokud to přichází v úvahu.

• DAP (Delivered at place) – dodání na místo (ujednané místo určení). Tato pravidlo znamená, že prodávající splnil podmínku dodání, jakmile předal zboží k dispozici kupujícímu na příchozím dopravním prostředku a připravené k vyložení v místě určení. „Povinností prodávajícího je nést všechna rizika spojená s dodáním zboží do místa určení. Touto doložkou je vyžadováno, aby prodávající vyclil zboží ve vývozu, pokud to přichází v úvahu. Ovšem prodávající nemá žádnou povinnost proclít zboží ve vývozu nebo platit jakékoliv poplatky či provést celní odbavení v dovozu.“³⁰

„Vzhledem k tomu, že se obchodní doložky používají v různých obchodech a regionech, nelze naprosto přesně vymezit závazky stran. Do určité míry je proto nutný odkaz na zvyklosti určitého obchodu nebo přístavu nebo na praxi, kterou strany zavedly ve svých dřívějších obchodech. Je zajisté žádoucí, aby se prodávající a kupující navzájem při sjednávání svých smluv informovali o takových zvyklostech obchodu a aby v případě nejistoty stanovili jasně právní pozici příslušnou formulací v kupní smlouvě. Taková výslovná ustanovení v konkrétní smlouvě nahradí nebo změní cokoliv, co je stanoveno v pravidlech výkladu INCOTERMS“.³¹

Co se týče obsahu INCOTERMS, je důležité zmínit, že neobsahují celkovou úpravu práv a povinností prodávajícího a kupujícího. Jejich součástí je pouze výklad některých typických součástí obsahu mezinárodních kupních smluv. Dotýkají se pouze vztahu mezi kupujícím a prodávajícím. Žádné ustanovení se nedotýká přímo ani nepřímo poměrů mezi jakoukoliv stranou a dopravcem, jak jsou určeny v přepravní smlouvě.

5. Vznik mezinárodní kupní smlouvy

„Vídeňská úmluva vychází ze stejné koncepce vzniku smlouvy jako například náš obchodní zákoník – základem smlouvy jsou vzájemně korespondující souhlasné projevy stran – jednostranné právní úkony, nebo-li nabídka a její přijet퓳². V mezinárodním obchodě mohou vznikat smlouvy mezi přítomnými stranami, ale také mezi stranami nepřítomnými.

1. Nabídka

Nabídku můžeme označit jako jednostranný projev vůle určité osoby vůči jedné nebo více osobám, kterým projevuje úmysl, že chce uzavřít smlouvu s takovým obsahem, který byl v nabídce označen. Ze smluvního obsahu musí být patrné, jaké povinnosti mají strany převzít a za jakých podmínek. Projev vůle musí být učiněn tak, aby z něj byla patrná vážná vůle uzavřít kupní smlouvu. Náležitosti nabídky jsou obsaženy v článku č. 14 Vídeňské úmluvy. Jednou z hlavních náležitostí nabídky na uzavření kupní smlouvy je požadavek určitosti subjektů, kterým je návrh předložen. Dále jsou upravovány obsahové náležitosti nabídky. Nabídka na uzavření smlouvy je považována za právně relevantní je-li:

1. Adresována jedné nebo několika určitým osobám

2. Je dostatečně určitá co do obsahu (tomu tak je za předpokladu, že obsahuje výslovné označení zboží, stanoví množství zboží a stanoví cenu zboží)

3. Obsahuje projev vůle navrhovatele, aby byl zavázán v případě přijetí návrhu

2. Vznik smlouvy

„V základní koncepci vzniku kupní smlouvy vychází Vídeňská úmluva z tradičního pojetí charakterizovaného konstitutivními účinky vzájemně korespondujících prohlášení. Součastně umožňuje výjimky týkající se jak doby, tak i případných shod i neshod o obsahu. Přístup založený na nabídce a jejím přijetí je komparativně zjištěným základním způsobem vzniku smlouvy.“³³

3. Náležitosti přijetí návrhu

Přijetí nabídky můžeme označit za projev vůle osoby, které byl návrh určen, že souhlasí s projevem vůle toho, kdo nabízí, aby spolu uzavřeli kupní smlouvu.“ Z právního pojetí návrhu na uzavření smlouvy vyplývá, že projev vůle o přijetí návrhu musí učinit určitá osoba, tj. osoba, které byl návrh adresován“³⁴.

Dle Vídeňské úmluvy musí být přijetí návrhu učiněno bez výhrad. Pokud dojde v úpravě přijetí návrhu k dopsání dodatků nebo změn, či jiných omezení, je to považováno za odmítnutí návrhu a takové přijetí můžeme označit jako protinávrh (čl. 19. odst. 1). Rozlišujeme však mezi případy, kdy dodatečné nebo rozdílné údaje v přijetí podstatně nebo nepodstatně mění návrh. Pokud podstatně návrh nemění, považujeme tento právní úkon za přijetí návrhu na uzavření smlouvy, ovšem s výjimkou, kdy navrhovatel bez zbytečného odkladu vznese proti změnám námitku. Pokud se tak nestane, stávají se navrhované změny či dodatky součástí obsahu smlouvy. Za podstatnou změnu návrhu na přijetí smlouvy považujeme dodatečné nebo odlišné, které se týkají:

• Ceny a způsobu placení

• Jakosti a množství zboží

• Místa a doby dodání

• Rozsahu odpovědnosti

• Řešení sporů

Z časového hlediska nemá subjekt, ke kterému návrh směřuje, na reagování časově neomezenou dobu. Jestliže v návrhu není lhůta uvedena, měl by příjemce reagovat následovně:

• Ihned, nevyplývá – li z okolností něco jiného – týká se ústně učiněného návrhu

• V době rozumné s přihlédnutím k okolnostem obchodu, včetně rychlosti komunikačních prostředků, které navrhovatel použil – pro jinak učiněný návrh než ústní

Časový aspekt je vyjádřen v článku 18 Úmluvy. V případě, že je přijetí učiněno pozdně, ale obě strany mají stále zájem na uzavření kupní smlouvy, aplikuje Úmluva čl. 21:

• Pozdní přijetí má účinky přijetí, jestliže navrhovatel bez odkladu vyrozumí o tom ústně osobu, které byla nabídka ústně určena nebo jí v tomto smyslu odešle zprávu.

• Jestliže z dopisu nebo jiné písemnosti, jež obsahují pozdní přijetí nabídky vyplývá, že byly odeslány za takových okolností, že by došly navrhovateli včas, kdyby jejich přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí ústně osobu, které byla nabídka ústně určena, že považuje nabídku za zaniklou, nebo ji v tomto smyslu odešle zprávu.

Návrh lze také přijmout zpět a to do doby, než nastanou účinky přijetí, tzn. do okamžiku, kdy přijetí dojde navrhovateli.

4. Práva a povinnosti prodávajícího

Na základě čl. 30 Vídeňské úmluvy patří mezi základní povinnosti prodávajícího vůči kupujícímu:

1. Dodat zboží

2. Předat doklady, které se vztahují ke zboží

3. Převést vlastnické právo ke zboží

5. Místo a dodání zboží

Za místo dodání se považuje to místo, které bylo stranami ujednáno ve smlouvě. Prodávající musí do tohoto místa zboží dodat. Pokud si strany místo dodání výslovně neujednaly, upravuje Vídeňská úmluva postup v článku 31:

• V předání zboží prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího, jestliže smlouva o koupi zahrnuje přepravu zboží.

• U zboží, jež je ve smlouvě určeno jednotlivě nebo sice podle druhu, avšak má být dodáno z určitého skladu nebo vyrobeno nebo zhotoveno a strany věděly v době uzavření smlouvy, že zboží se nachází nebo má být vyrobeno nebo zhotoveno v určitém místě, v umožnění kupujícímu nakládat zboží v tomto místě, jestliže se na něj nevztahuje předešlé ustanovení.

• V ostatních případech v umožnění kupujícímu nakládat zboží v místě, kde má prodávající své místo podnikání v době uzavření smlouvy.

Dodací lhůta je upravena v čl. 33. Datum dodání můžeme určit třemi základními způsoby:

1. Zvolí se konkrétní datum

2. Stanoví se lhůta, v níž má být zboží kupujícímu dodáno na sjednané místo

3. Ujedná se, že zboží bude dodáno v době přiměřené pro uzavření smlouvy. Za přiměřenou dobu považujeme takovou dobu, která je v podobných případech obvyklá s tím, že se přihlíží ke konkrétním okolnostem daného případu

Lze také sjednat speciální dodací doložky.

Při pozdním dodání zboží dochází k porušení smlouvy. K porušení může dojít následovně:

• prodávající dodal zboží pozdě, kdy dodací termín byl sjednán fixně. V tomto případě kupujícímu vzniká právo na odstoupení od smlouvy a nárok požadovat náhradu škody;

• Prodávající dodal zboží pozdě, ale dodací termín nebyl pevně stanoven. Prodávající tedy porušil podmínky nepodstatným způsobem. Právo kupujícího požadovat náhradu škody zůstává zachováno a práva může uplatňovat dle čl. 46 až 52.

Zboží tedy může být odevzdáno prodávajícím:

1. Ve stanovené lhůtě – prodávající splnil svou povinnost dodání zboží včas.

2. Po stanovené lhůtě – v tomto případě se tedy může jednat o podstatné nebo nepodstatné porušení smluvní povinnosti.

3. Před stanovenou lhůtou – v tomto případě není kupující povinen převzít zboží, dodání zboží před stanoveným dodacím termínem lze pouze po odsouhlasení nakupujícího

6. Předání dokladů vázaných ke zboží

Dokumenty, které mají být se zbožím předány, jsou zpravidla stanoveny v konkrétní mezinárodní smlouvě. Jestliže tomu tak není, má prodávající povinnost předat dokumenty v souladu s dohodnutými zvyklostmi s kupujícím.

Dokumenty, které jsou zpravidla předávány:

• Doklad o vlastnictví zboží

• Přepravní dokumenty

• Certifikáty analýzy

• Technické listy

• Certifikáty o původu zboží

• Bezpečnostní listy

7. Kvalita a kvantita zboží

Prodávající má povinnost dodat zboží bez vad. Vady mohou být faktické nebo právní. Za faktické vady považujeme nedostatky v jakosti, provedení či kvantity. Za faktickou vadu považujeme také, není-li zboží řádně zabaleno nebo jinak opatřeno v souladu s kupní smlouvou. Naopak o vady právní se jedná v případě, že dochází na omezení v právu vlastnickém.

„V případě dodání zboží v jiném než sjednaném množství se mohou vyskytnout tyto situace:

• Prodávající dodá více, než kolik je smluvně vázán

• Zboží je dodáno méně, než stanoví smlouva

Situace první je řešena v čl. 52 Vídeňské úmluvy. Kupující může dodávku přijmout jako celek, nebo může odmítnout přijmout přebytečné zboží či jeho část. Jestliže však dodávku všeho či části nadbytečného zboží přijme, je povinen za něj zaplatit prodávajícímu kupní cenu odpovídající ceně stanovené v kupní smlouvě (ne tedy cenu tržní). Z tohoto hlediska může být pro kupujícího obzvláště výhodné akceptovat nadbývající zboží například tehdy, pokud tržní cena v době od sjednání kupní ceny vzrostla a převyšuje ji. V druhé situaci je rozhodné, jaké údaje vyznačil prodávající v dokladech k dodanému zboží. Obecné pravidlo totiž stanoví, že v případě dodávky menšího než sjednaného množství zboží je kupující povinen tuto skutečnost prodávajícímu oznámit.“ ³⁵

8. Převod vlastnického práva ke zboží

Převod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího je velmi podstatnou náležitostí mezinárodní kupní smlouvy. Problematika převodu vlastnických práv je uvedena v článcích 4, 30 a 41 až 43 Vídeňské úmluvy.

Prodávající má tedy tyto povinnosti:

• Předat vlastnické právo ke zboží na kupujícího

• Dodat zboží, které není omezeno žádným právem nebo nárokem třetí osoby, ledaže kupující souhlasil s převzetím zboží s takovým omezením nebo nárokem.

• Dodat zboží, které není omezeno žádným právem nebo nárokem třetí osoby, založeném na průmyslovém nebo jiném duševním vlastnictví, o němž v době uzavření smlouvy věděl nebo nemohl vědět, jestliže takové právo nebo nárok se zakládá na průmyslovém nebo jiném duševním vlastnictví:

1. Podle práva státu, kde zboží bude znovu prodáno nebo jinak použito v případě, že strany v době uzavření smlouvy zamýšlely takový další prodej nebo jiné takové použití v tomto státě nebo

2. Podle práva státu, kde má kupující místo podnikání, v ostatních případech

Pokud není alespoň jedna z těchto podmínek splněna, má odevzdané zboží právní vady.

9. Práva a povinnosti kupujícího

Na základě ustanovení čl. 53 má kupující tyto povinnosti:

1. Zaplatit za zboží kupní cenu

2. Převzít dodané zboží

10. Zaplacení kupní ceny

Důležité je určit měnu, dobu a místo placení a také způsob placení kupní ceny.

V Úmluvě není nikde stanoveno, v jaké měně by měla kupní cena být zaplacena. Pokud však není měna stranami ve smlouvě určena, uplatňuje se čl. 9, kdy je měna určena podle:

• Zvyklostí, domluvených mezi stranami

• Praktik, které mají strany mezi sebou zavedeny

• Dodržovaných zvyklostí v příslušném obchodním odvětví.

Dobu, kdy má být zboží placeno si strany určují sami. Platba může být provedena před dodáním zboží, při předávání zboží nebo po dodání zboží.

Místo, kde má být zboží placeno je také určeno samotnými stranami. Pokud tomu tak není, stanovuje Úmluva, že je kupující povinen platit kupní cenu buď v místě podnikání prodávajícího v době předání zboží nebo v místě předání zboží nebo dokladů.

Způsoby placení jsou prováděny různými způsoby. Způsob placení se uvádí v platebních podmínkách.

1. Hotovostním platebním stykem – tento způsob se v mezinárodním obchodě používá výjimečně.

2. Bezhotovostním platebním stykem a to:

1. Bankovním převodem

2. Dokumentárním inkasem, kdy se banka zavazuje příkazci, že vydá třetí osobě listiny opravňující nakládat se zbožím, bude – li při předání zaplacena kupní cena nebo akreditivem, kdy na straně prodávajícího předmět koupě zastupují listiny, které dávají plné a výlučné právo nakládat zbožím nebo prokazují jeho odeslání a kupující provádí placení prostřednictvím pověřené banky, která na základě zvláštního ujednání se svým příkazem provede náhradu kupní ceny dle podmínek akreditivu. Akreditiv má funkce záruční a úvěrové.

3. Platba směnkami a šeky a to jako prostředků placení kupní ceny a jednak i jako prostředků úvěrových.

7. 11. Převzetí zboží

Jedná se o přirozenou povinnost kupujícího, aby mohl být realizován závazek vzniklý kupní smlouvou. Kupující je tedy povinen:

1. Provést všechny úkony, které lze od něj rozumně očekávat k tomu, aby prodávající mohl zboží dodat – musí prodávajícímu poskytnout přesné informace o způsobu přepravy zboží, místa a času převzetí atd.

2. Převzít zboží – převzetí může zahrnovat fyzické převzetí, povinnost vyložit zboží z dopravního prostředku nebo převzetí dokumentů ke zboží, můžeme sem zahrnout např. i vystavení potvrzení o převzetí zboží kupujícím.

7.12. Porušení smlouvy

Porušením kupní smlouvy rozumíme nesplnění povinnosti jedné ze stran. Práva a povinnosti nejsou stanovena jenom samotnou smlouvou, ale i Vídeňskou úmluvou, dále pak praxí nebo zvyklostmi.

1. Porušení smlouvy prodávajícím

K porušení smlouvy prodávajícím dochází nejčastěji dodáním závadného, poškozeného zboží.

Abychom mohli uplatnit vady ze zboží, měli bychom znát odpovědi na následující otázky:

1. Do kdy má být vada zjištěna – kupující má zájem získat zboží v takovém množství a kvalitě, v jaké bylo objednáno, proto by zboží mělo být kupujícím zkontrolováno. Kontrola by měla být provedena podle okolností v době co nejkratší.

2. Do kdy má být vada oznámena – pro odpověď na tuto otázku je nutno rozlišit zda se jedná o vady zjevné nebo vady skryté. „Vady zjevné můžeme objevit při běžné kontrole. Jedná se vady množstevní, vady obalu. Tyto vady musí kupující oznámit v době přiměřené poté, kdy vady zjistil nebo měl zjistit. Pokud se tak nestane, zanikají jeho práva z vad zboží. Skryté vady se projevují až při používání zboží. Pro tyto vady platí lhůta dva roky od skutečného předání zboží. Toto neplatí, jestliže by tato lhůta byla v rozporu se smluvní záruční lhůtou poskytnutou prodávajícím.“ ³⁶

3. Jaký obsah a formu má oznámení mít - u zjevných vad oznamuje kupující povahu vad, u vad skrytých oznamuje pouze vady. Forma není pro reklamace upravena, platí pro ně obecná úprava kupních smluv.

Na základě Vídeňské úmluvy má kupující v případě jakéhokoliv porušení kupní smlouvy, možnost vybrat si mezi dvěma nároky:

1. Nárok na plnění

2. Odstoupení od smlouvy

Ad 1. Podle čl. 46 má kupující tyto možnosti:

• Ve všech případech porušení smluvních povinností uplatnit požadavek, aby prodávající poskytl plnění, k němuž byl povinen, a to bez ohledu na to, zda porušení těchto povinností zakládá podstatné nebo podstatné porušení smlouvy.

• V případě vadného plnění, které zakládá podstatné porušení smlouvy, může kupující požadovat náhradní plnění.

• V případě vadného plnění může kupující rovněž požadovat na prodávajícím, aby vady odstranil opravou, pokud je tento požadavek přiměřený vzhledem k daným okolnostem, a to bez ohledu na to, zda vadné plnění zakládá podstatné nebo nepodstatné porušení smlouvy.

Ad. 2) Podle článku č. 49 Vídeňské úmluvy lze od kupní smlouvy odstoupit v těchto případech:

• Prodávající porušil smlouvu nesplněním povinnosti podstatným způsobem.

• Prodávající nedodal zboží ani v dodatečně stanovené lhůtě nebo prohlásil, že zboží nedodá.

Záleží pouze na kupujícím, zda využije práva odstoupit od smlouvy, dojde – li k výše uvedeným porušením smlouvy. Odstoupení od smlouvy způsobuje zánik všech práv a povinností stran s výjimkou vzniklého nároku na náhradu škody a práv a povinností při odstoupení od smlouvy. Právo na odstoupení od smlouvy zaniká, pokud kupující nemůže vrátit zboží ve stavu, v jakém jej obdržel. „Prodávající musí kupujícímu vrátit kupní cenu i s úroky do doby, kdy byla cena uhrazena a kupující je povinen nahradit prodávajícímu všechen prospěch, který ze zboží nebo jeho části získal, v případě, že musí zboží nebo jeho část vrátit nebo nemůže vrátit zboží nebo jeho část v podstatě v takovém stavu, v jakém je obdržel, avšak přesto od smlouvy odstoupil nebo požádal, aby mu prodávající dodal náhradní zboží“.³⁷

Zvláštním nárokem kupujícího, je nárok na snížení kupní ceny. Tento nárok je omezen pouze na případy, kdy porušení povinnosti prodávajícího spočívá ve vadnosti dodaného zboží. Jedná se o jednostranný právní úkon, kdy se souhlas kupujícího nepředpokládá. Tento institut může být využit i v případě, že kupující kupní cenu již uhradil. V tomto případě vzniká nárok na vrácení části, o níž byla kupní cena snížena.

13. Porušení smlouvy kupujícím

„K nárokům prodávajícího patří:

1. Plnění in natura – toto právo se týká všech povinnosti kupujících, především je kladen důraz na převzetí zboží či služby a samozřejmě na zaplacení kupní ceny. Prodávající je dle čl. 63 oprávněn stanovit kupujícímu přiměřenou lhůtu ke splnění povinností a před uplynutím této lhůty nelze využít jiný nárok, který se splněním povinnosti vylučoval.

2. Odstoupení od smlouvy – tato možnost se váže na kvalifikaci porušení povinnosti jako podstatného nebo na případ, kdy kupující nesplnil svoji povinnost ani v dodatečně určené lhůtě nebo kupující prohlásil, že ji ani nesplní. V  č. 2 čl. 63 je upraven okamžik, kdy musí být od smlouvy odstoupeno.

3. Určení specifikace – při některých obchodních transakcích není ve smlouvě přesně zboží specifikováno. Tuto specifikaci pak musí kupující provést následně v určené lhůtě. V případě, že tak kupující neučiní, má prodávající právo takto učinit.“³⁸

13. Úroky z prodlení

Nejčastěji se jedná o případy nezaplacení kupní ceny. Výši úroků z prodlení Vídeňská úmluva v zásadě nestanovuje. Je tudíž považována za typický příklad vnitřní mezery. Jestliže si tuto výši nestanoví strany samy, nebo není-li upravena praxí nebo zvyklostí, určuje se jejich výše podle všeobecných pravidel mezinárodního práva soukromého.

13. Náhrada škody

Nárok na náhradu škody vzniká vždy, dojde – li k způsobení škody straně druhé. Spadají sem i škody nepřímé. Jako příklad nároku na náhradu škody lze uvést dodání vadného zboží, nebo zpožděnou dodávku zboží. Nárok tedy vzniká v těchto případech:

• Druhá strana porušila svoji povinnost

• Straně vznikla škoda

• Mezi porušením povinnosti a škodou existuje příčinná souvislost

„Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je její předvídatelnost pro stranu, která porušila svoji povinnost, a to předvídatelnost v okamžiku vzniku smlouvy s ohledem na skutečnosti, o nichž tato strana věděla nebo měla vědět“.³⁹

Předvídatelnost rozdělujeme následovně:

• Objektivní předvídatelnost – škoda, která mohla být rozumnou osobou ve stejné situaci předvídána

• Subjektivní předvídatelnost

13. Vyloučení odpovědnosti

V průběhu plnění smluv se mohou vyskytnout okolnosti, která naruší snahu smluvních stran smlouvu plnit. Vyloučení odpovědnosti musí plnit tyto znaky

1. Porušení smlouvy bylo způsobeno překážkou

2. Vznik překážky nezávisle na vůli stran

3. Nebylo možné rozumně očekávat, že by strana s překážkou počítala v době uzavření smlouvy

4. Nebylo možné rozumně očekávat, že by strana překážku odvrátila nebo překonala

Za standardní vylučující okolnosti můžeme považovat války, přírodní katastrofy nebo také například embarga. Strany by si sami měly určit, co budou považovat za okolnost vylučující odpovědnost. Za vyšší moc jsou většinou také považovány stávky.

Závěr

Touto prací jsem se snažila představit ucelený pohled na problematiku mezinárodní kupní smlouvy a poskytnout její základní charakteristiku.

Mezinárodní kupní smlouvu využívá významný počet hospodářských subjektů, které se pohybují v podnikatelské sféře. K tomu, aby celá obchodní transakce proběhla bez jakýkoliv komplikací, napomáhá největší měrou uzavření mezinárodní kupní smlouvy mezi všemi zúčastněnými subjekty.

Podnikatelské subjekty se často dostávají do problému při uzavírání smluv a to především vlastní chybou. Nejčastějším omylem bývá, že na svůj obchodní případ aplikují smlouvy, které získaly například od svých obchodních partnerů a neuvědomují si, že každá kupní smlouva má odlišnou strukturu a podmínky. Toto pak může být základem pro různá nedorozumění, která mohou skončit až před soudem. Všem subjektům, které se rozhodují pro vstup na zahraniční trh, bych proto doporučila vyloučit všechna rizika s tímto vstupem spojená. Strany si také velmi často neuvědomují, jaké vůbec možnosti v daném okamžiku mají a zároveň dochází k neporozumění či nepochopení právního režimu institutů z oblasti mezinárodního práva soukromého nebo procesního. Tuzemské podnikatelské subjekty také velmi často nepřihlížejí k problémům, které v budoucím sporu mohou vzniknout v důsledku volby určitého práva nebo místa určení či způsobu vedení sporu. Většinou se o tuto problematiku začnou zajímat až v případě, kdy tento spor reálně hrozí.

Za jednu z nejdůležitějších věcí pokládám a všem subjektům vstupujícím na zahraniční trh bych chtěla doporučit, prověřit si druhou stranu, tedy zahraničního partnera, a to po všech stránkách, jako je například jeho finanční stabilita, stabilita domácího trhu druhé strany, plnění závazků, platební morálka či jeho „dobré jméno“ tedy jeho důvěryhodnost v obchodních kruzích. Objeví - li se jakékoliv nejasnosti, je lepší mezinárodní obchodní transakci vůbec neprovádět nebo alespoň mít vše a především všechny nejasnosti řádně ošetřeny adekvátní mezinárodní kupní smlouvou. Všem subjektům vstupujícím na zahraniční trh bych také doporučila využít právní konzultaci s odborníkem na problematiku mezinárodního obchodu nebo si alespoň tuto problematiku prostudovat z odborné literatury. Dobrým krokem může být i vytyčení si cílů a obchodní strategie, kterých by chtěl subjekt dosáhnout. Důraz je potřeba také klást na samotnou kupní smlouvu. Je nutné přesně specifikovat předmět smlouvy, obchodní podmínky, dále pak přesně určit práva a povinnosti všech zúčastněných stran nebo uvést dodací podmínky INCOTERMS.

Použitá literatura

INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, ISBN: 978-80-903297-9-9

Xxxxx, Xxxxxxx.. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. 000 xxx. ISBN 80-7201183-9 (brož.)

Kučera X., Xxxxxxxxxx M., Xxxxxxx K., Zunt K.: Úvod do práva mezinárodního obchodu, Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2003

Xxxxxxxxxxx, Xxxxxxx. Mezinárodní právo obchodní. Část 1. Obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita. 1997. 227 s. ISBN 80-210-1518-7 (brož.)

Rozehnalová N., Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku, Masarykova univerzita Brno, 1993

Xxxxxxxxxxx, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. Vydání. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 2001. 467 s. ISBN 80-210-2612-X (brož.)

Xxxxxxx, Xxxxxxxxx. Právní otázky obchodování se zahraničím. Ostrava: Montanex. 1998. 156 s. ISBN 80-85780-26-7 (brož.)

Zahraniční literatura

Xxxxxxx Xxxxx X., Short Course in international Contracts Drafting the International Sales Contract, 3rd Edition, Worldtrade Press, Petahuma CA, USA, 2008, strana 5

Internetové zdroje:

Xxxxxxxxxxx, N.; Xxxxxxxx, D.; Xxxxxxx, K.; Valdhans, X. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Dostupné z xxxx://xxx.xxxx.xx

1 Xxxxxxx Xxxxx X., Short Course in international Contracts Drafting the International Sales Contract, 3rd Edition, Worldtrade Press, Petahuma CA, USA, 2008, strana 5

2 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 247.

3 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 248.

4 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 249.

5 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 250.

6 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 251.

7 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 253.

8 Xxxxxxx Xxxxx X., Short Course in international Contracts Drafting the International Sales Contract, 3rd Edition, Worldtrade Press, Petahuma CA, USA, 2008, strana 5

9 Xxxxx, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde. 1999. str. 101

10 Rozehnalová, Xxxxxxx, Mezinárodní právo obchodní. Část I. Obchodní transakce. 2. přeprac. a rozš. vyd.. Brno: Masarykova univerzita. 1997. str. 224

11 Rozehnalová, Xxxxxxx. Mezinárodní právo obchodní. Část 1. Obchodní transakce. 2. přeprac. a rozš. vydání. Brno: Masarykova univerzita. 1997. Str. 220

12 Xxxxxxx, Xxxxxxxxx. Právní otázky obchodování se zahraničím. Ostrava: Montanex. 1998, str. 116

13 Rozehnalová, Xxxxxxx. Mezinárodní právo obchodní. Část 1. Obchodní transakce. 2. přeprac. a rozš. vydání. Brno: Masarykova univerzita. 1997. Str. 226

14 Xxxxxxxxxxx, N.; Xxxxxxxx, D.; Xxxxxxx, K.; Valdhans, X. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Text 31

15 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 266

16 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 285

17 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 268, 269

18 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 272

19 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 275

20 Xxxxxxx, Xxxxxxxxx. Právní otázky obchodování se zahraničím. Ostrava: Montanex. 1998, str. 118

21 Rozehnalová, Xxxxxxx. Mezinárodní právo obchodní. Část 1. Brno: Masarykova univerzita. 1997. str. 276

22 Xxxxx, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde. 1999. str. 101

23 Xxxxxxxxxxx, N.; Xxxxxxxx, D.; Xxxxxxx, K.; Valdhans, X. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Dostupné z xxxx://xxx.xxxx.xx

24 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, str. 6

25 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, str. 34

26 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010,

27 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, str. 60

28 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mez. Obchodě, ICC ČR, 2010, str. 72

29 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mezinárodním obchodě, ICC ČR, 2010, str. 88

30 INCOTERMS 2010, Pravidla ICC pro použití dodacích doložek ve vnitrostátním a mez. Obchodě, ICC ČR, 2010, str. 100

31 Xxxxx, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde. 1999. str. 101

32 Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 285

33Rozehnalová, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 285

34 Xxxxx, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde. 1999. str. 101

35 Xxxxxxxxxxx, N.; Xxxxxxxx, D.; Xxxxxxx, K.; Valdhans, X. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Dostupné z xxxx://xxx.xxxx.xx

36 Xxxxx, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde. 1999. str. 138

37 Xxxxxxxxxxx, N.; Xxxxxxxx, D.; Xxxxxxx, K.; Valdhans, X. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Dostupné z xxxx://xxx.xxxx.xx

38 Xxxxx, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde. 1999. str. 146

39 Xxxxxxxxxxx, N.; Xxxxxxxx, D.; Xxxxxxx, K.; Valdhans, X. Mezinárodní obchodní transakce. Interaktivní text. Html dokument. Dostupné z xxxx://xxx.xxxx.xx