LICENČNÍ SMLOUVY

VE VZTAHU KE KNIHOVNÁM

Xxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxx, XXx.

1 Licenční smlouva – pojem

1.1 Pojem licence

Licence (od latinského „licere” – svolovat, povolovat) znamená svolení k činnosti, která je jinak zakázána, při- čemž výkonem práva z licence obvykle může nabyvatel něco získat, např. zisk z využití nehmotného statku, zá- kazníky díky vyšší kvalitě aj. Pro knihovny, jejichž zá- kladní činností je užívání knih nebo jiných originálů či rozmnoženin autorských děl v zájmu uživatelů, je získání příslušných licencí podmínkou jejich legální činnosti a jedná se tedy o fenomén pro ně mimořádně významný. Pokusíme se jej zde proto vyložit v různých formách a typech, v nichž se licence v praxi vyskytuje.

Výraz „licence” se používá v různých souvislostech. V oblasti veřejného práva se používá k administrativnímu svolení k určité činnosti státním orgánem (v českém prá- vu např. dovozní nebo vývozní licence, v anglo-americ- kém právu živnostenské svolení, tzv. trade licence (small business), např. k prodeji alkoholických nápojů nebo pro- vozování hracích automatů či jiných her, ale i k výkonu určitých profesí, např. advokátní licence, ale i obecně ři- dičské oprávnění stvrzené řidičským průkazem aj.). K tomu má blízko i termín „koncese” (v českém právu používaný pro svolení k provozování koncesované živ- nosti).

V oblasti soukromého práva se tento termín nejčastěji používá v oblasti práv k nehmotným statkům, a sice jako svolení k určitému výkonu práv z duševního vlastnictví, resp. k užívání nehmotného statku. V tomto významu se s ním také obvykle setkávají ve své praxi knihovny a takto jej budeme používat i v této stati.

Autorský zákon č. 121/2000 Sb. (dále jen AutZ), který je v praxi knihoven nejčastěji používaným právním před- pisem ve vztahu k licenčním smlouvám ohledně autorských práv nebo práv s nimi souvisejících, definuje licenci jako poskytnuté „oprávnění k výkonu práva dílo užít, a to k jednotlivým zp sob m užití nebo ke všem zp sob m užití” (§ 46 odst. 1 AutZ).

1.2 Způsoby udělení licence a licenční smlouva

1.2.1 Rozhodnutí státního orgánu

Licence může být udělena různými způsoby. Licence ve veřejném právu je obvykle udělována rozhodnutím pǔíslušného státního orgánu, popř. profesní komory (např. zapsání do seznamu advokátů příslušnou advokátní ko- morou, vývozní licence).

A. Nucená licence. V oblasti duševního vlastnictví sem patří především tzv. nucená licence, kterou státní orgán

nahrazuje svolení majitele práv k duševnímu vlastnictví. V oblasti průmyslového vlastnictví ji může udělit Úřad průmyslového vlastnictví na patent, pokud jím chráněný vynález není majitelem patentu samým nebo jinou osobou jím oprávněnou (nabyvatelem licence, pokud ji vůbec majitel patentu někomu udělil) bez řádného důvodu vyu- žívána vůbec nebo je využívána nedostatečně, pokud ma- jitel patentu odmítl zájemci licenci udělit (podmínkou je tedy předchozí návrh smlouvy podaný zájemcem majiteli patentu a jeho odmítnutí) a jsou pro to další důvody uve- dené v zákoně o vynálezech.

V oblasti autorského práva existuje obecně úprava nucené licence v čl. V odst. 2 Všeobecné úmluvy o autor- ském právu uzavřené v Ženevě v roce 1952, a to pro mož- nost udělit nevýlučnou licenci k pǔekladu autorských děl cizích státních pǔíslušník do domácího jazyka (včetně vytvoření tzv. národních verzí u počítačových programů nebo databází) namísto autora, pokud ho nebylo možno vypátrat nebo obdržet jeho svolení, a to ani když byla dána žádost nakladateli původního díla a diplomatickému nebo konzulárnímu zástupci státu, jehož je nositel autorského práva k takovému dílu státním příslušníkem. Podmínkou využití této možnosti je, že tento překlad nebyl autorem či jiným nositelem práva uveřejněn 7 let po uveřejnění díla, popř. že je v dané zemi předchozí vydání překladu roze- bráno. Nabyvatelem nucené licence je vydavatel či jiná třetí osoba, která má zájem překlad díla vydat. Tato nuce- ná překladatelská licence není použitelná na díla, na něž se vztahuje jen Revidovaná úmluva bernská z roku 1886, protože ji nepřipouští.

Možnost udělit tuto nucenou licenci mělo podle § 18 dříve platného autorského zákona v ČR Ministerstvo kul- tury, pokud to připouštěly mezinárodní smlouvy a za pod- mínek v nich uvedených, tj. dle cit. čl. V odst. 2 Ženevské úmluvy. Jiný typ nucené licence autorské právo neznalo. Nabyvatel licence by však byl vždy povinen majiteli ab- solutního práva zaplatit cenu licence. Tento typ licence byl svou povahou nevýlučný (nevýhradní). I když se mohlo zdát, že by tento typ nucené licence mohl být prospěšný pro praxi knihoven u vzácného vědeckého či literárního díla, když nelze dosáhnout svolení majitele autorských práv k vydání překladu, jedná se o tak závažný zásah do práv autora či jiného nositele práv k dílu, že tato možnost ne- byla v praxi využívána ani v éře centrálně plánované eko- nomiky, a proto tato překladatelská nucená licence nebyla v nově přijatém autorském zákoně vmbec upravena a není proto v ČR použitelná.

B. Úřední licence. Pro tuto nucenou licenci se dříve v praxi někdy nepřesně používal termín „úřední licence”, protože ji uděloval úřad – ministerstvo. V § 34 odst. 1 písm. a) současného AutZ existuje úprava skutečné tzv. úǔední licence, což však není nucená licence, ale jeden z případů tzv. zákonné licence – viz dále bod 1.2.2. Úřad totiž podle této úpravy nedává svolení místo autora k překladu díla či k jeho jinému užití třetí osobou (naby- vatelem licence), ale sám může dílo využít k úředním úče- lům. Úřadem se zde míní státní orgán v nejširším smyslu,

tedy nejen např. stavební úřad používající ve stavebním ří- zení projekt (který může splňovat pojmové znaky díla ar- chitektonického), ale i soud ve veřejném řízení používající dílo jako důkazní prostředek aj. Pro knihovnu může mít tento typ zákonné licence význam tam, kde by sama byla účastní- kem úředního řízení a poskytla úřadu dílo, o něž se v řízení jedná (např. jako soudní důkaz), popř. k tomu byla úřadem vyzvána, i když účastníkem řízení nebude.

C. Povinnost poskytovat veřejné knihovnické a informační služby. Knihovna sama plní určitou veřejnou funkci, když podává třetí osobě na její žádost informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném pǔístupu k informacím, podle jehož § 3 odst. 3 se žadateli poskytuje i zveřejněná informace, tj. umístěná ve veřejné knihovně. Podle § 4 odst. 1 písm. c) knihovního zákona č. 257/2001 Sb. spočívají veǔejné knihovnické a informační služby knihoven i ve zprostředkování informací z vnějších infor- mačních zdrojů ze státní správy a samosprávy. Na druhé straně, toto postavení nelze chápat jako zákonnou úǔední licenci knihoven, naopak pokud je požadovaná informace vyjádřena ve formě autorského díla, platí omezení v jejím poskytnutí podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, kdyby tím byla porušena ochrana duševního vlastnictví. Knihovní zákon takovéto omezení v poskytování veřejných informačních služeb neupravuje, naopak v § 4 odst. 2 stanoví, že provozovatel knihovny je povinen zpřístupňovat knihovní dokumenty ze svého kni- hovního fondu, a to zdarma, s určitými výjimkami. Obecně však bude knihovna poskytovat tyto veřejné informační služ- by formou zpřístupňování knihovních dokumentů ze své- ho knihovního fondu nebo prostřednictvím meziknihovních služeb z knihovního fondu jiné knihovny podle § 4 odst. 1 písm. a) a odst. 2 knihovního zákona.

Zákon ani právní teorie tyto případy užití autorského díla mezi nucené či úřední licence neřadí, jedná se totiž o úpravu veřejnoprávní, stanovící úkoly knihovnám. Ne- lze ji chápat ani jako zákonnou licenci k užívání autorské- ho díla, protože autorský zákon stanoví, že jiná strana než autor může autorské dílo užít jen na základě smlouvy nebo stanoví-li tak (v případech zákonných licencí – viz dále bod 1.2.2) autorský zákon, nikoliv tedy jiný zákon. Je však zároveň nepochybné, že poskytování meziknihovní služ- by, tj. soubor výpůjčních, informačních a reprografických služeb mezi knihovnami s cílem zpřístupnit svým uživate- lům knihovní dokumenty bez ohledu na místo uložení, je knihovnám uloženo jako povinnost.

1.2.2 Zákonná licence a volné užití

Autorský zákon stanoví pro výlučná autorská práva určitá omezení autorů, resp. jiných nositelů autorských práv ve prospěch uživatelů autorských děl. Jedná se zejména o určité typy užití autorských děl. V těchto případech může uživatel již ze zákona autorská díla použít bez souhlasu autora a bez zaplacení autorské odměny, jedná se o bez- platnou licenci. Uživatel však musí ve většině případů tzv. zákonné licence citovat autora, název díla a pramen. U zákonných licencí platí, že zákon je pokládá za užití

autorských děl, avšak výjimečně je umožňuje využívat i bez souhlasu autora a bez odměny. Jedním z případů zá- konné licence je i tzv. úřední licence, jak byla objasněna výše v bodě 1.2.1. B.

Zákon označuje jako volné užití takové, které se vůbec nepovažuje za užití díla. Není-li to užití díla ve smyslu zá- kona, není ani zakázané, resp. není z čeho svolovat a nejedná se vůbec o licenci, ani o licenci zákonnou. Není tedy třeba ani citovat autora a pramen, rozmnoženina díla získaná za tímto účelem však nesmí být použita k něčemu jinému. Za volné užití se pokládá pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu uživatele, jímž se nyní v rámci harmonizace výkla- du pojmů s právem ES zřejmě již nebude moci rozumět osoba právnická (ani výjimečně pro vnitřní zájmovou po- třebu svých členů, např. při vnitropodnikové akci odborů, jak tomu bylo na základě judikátu za předchozího AutZ), neboť Směrnice Parlamentu ES a Rady o některých aspek- tech autorských práv v informační společnosti č. 29/2001/ ES zmiňuje výslovně v čl. 5 odst. 2 písm. b) pouze osoby fyzické, což znamená, že právnické osoby toto právo mít nemohou, neboť se jedná o výjimky z výlučného práva, takže pokud určitá výjimka zde uvedená není, neexistuje a platí obecně jen právo majitele.

Volné užití a zákonné licence patří mezi nejv znam- nější ustanovení autorského zákona z hlediska praxe knihoven, protože jim umožňují v některých případech bezplatné užití děl ve prospěch svých uživatelů–čtenářů a zároveň omezují majitele práv v tom, že v licenční smlou- vě stanoví povolené způsoby užití licencovaných děl pří- liš úzce, takže knihovně či uživatelům znemožní použití způsob užití vyplývající ze zákonné licence nebo volného užití. Jedná se tedy o střet mezi ujednáním v licenční smlou- vě a textem zákona, který ve smlouvě zakazovaný způsob užití uživateli umožňuje. I když i autorské právo obecně vychází z principu smluvní volnosti, jsou tato ustanovení autorského zákona tradičně pokládána za kogentní a pokud takováto smluvní omezení uživatele jdou nad rámec jeho zákonného omezení, jsou pokládána za neplatná. Tento výklad se sice neopírá o výslovnou dikci zákona, ale je podporován systematickým a gramatickým výkladem zá- kona, podle kterého je ve smlouvě možnost sjednat od- chylná ustanovení od úpravy omezení autorských práv v zákoně v neprospěch uživatele jen tam, kde je v je- ho úpravě uvedena výslovná formulace „není-li ujednáno jinak” nebo „takové převzetí není přípustné, je-li výslov- ně zapovězeno” a podobná výhrada. Je to zejména v ustanovení § 34 odst. 1 písm. c) AutZ (tzv. časopisecká licence), § 39 AutZ (užití výtvarného díla jeho vystave- ním), § 58 odst. 4, 6 (některé typy užití zaměstnavatelem, vyloučení zvláštní odměny za mimořádné zaměstnanecké dílo), § 66 odst. 1 písm. a) (rozmnožení, překlad, zpraco- vání či jiná změna počítačového programu uživatelem). V ostatních případech je odlišná formulace smlouvy v neprospěch uživatele neplatná.

1.2.3 Nabídka licence

Tento případ licence se vyskytuje v právu ČR u vynálezů, kde majitel patentu před Úřadem průmyslo-

vého vlastnictví neodvolatelně prohlásí, že k danému vyná- lezu poskytne licenci komukoliv. Úřad průmyslového vlast- nictví tuto nabídku veřejně oznámí ve svém Věstníku a licenci získá každý, kdo ji písemně přijme. Poskytovatel má pak vůči nabyvateli právo na licenční úplatu a na Úřadu platí jen poloviční poplatky za udržování patentu. Nabídka licence je jednostranný právní úkon, je založena na princi- pu veřejného příslibu podle § 850–852 občanského zákoní- ku (dále jen ObčZ). Podle této úpravy je vyhlašovatel ve- řejného příslibu zavázán každému, kdo splní podmínky v něm stanovené. Nestanoví-li podmínky veřejného přísli- bu nebo zvláštní zákon jinak, je vyhlašovatel zavázán jen tomu, kdo je splní nejdříve. Zákon o vynálezech ovšem sta- noví, že licenci na základě nabídky licence nabudou všich- ni, kteří ji písemně přijmou, a ne jen první z nich.

Veǔejný pǔíslib je určen každému, tedy osobám neur- čitým a není proto návrhem smlouvy. Návrh smlouvy totiž podle § 43a odst. 1 ObčZ může být určen jen jedné nebo více určitých (tj. navrhovateli předem známých a konkrétně oslovených) osob. Navíc pro přijetí veřejného příslibu ze strany uživatele stačí splnit jím vyhlášené podmínky, ni- koliv prohlášení osoby, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas s návrhem smlouvy, jak vyžaduje u přijetí návrhu smlou- vy § 43c ObčZ. Obchodní zákoník (dále jen ObchZ) nao- pak podle § 276 a násl. zná tzv. veǔejný návrh na uzavǔe- ní smlouvy, který je adresován neurčitým osobám za účelem uzavření smlouvy, a ten je přijat, jestliže přijíma- jící navrhovateli oznámí, že návrh přijímá. Pro uzavírání smlouvy mezi autorem a uživatelem však obecně nebude platit, že jsou oba podnikateli, a proto se takovéto uzaví- rání smlouvy bude řídit obecně podle ObčZ a ne podle XxxxX. To platí především pro knihovny.

Poskytnutí licence jednostranným úkonem nezná au- torský zákon, naopak stanoví v § 12 odst. 1 AutZ, že autor může udělit jiné osobě oprávnění k výkonu práva dílo užít smlouvou, tedy dvoustranným či vícestranným právním úkonem. Jiné případy, kdy jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění, tj. bez uzavření smlouvy, sta- noví pouze autorský zákon a sem patří zákonné licence; jednostranný veřejný příslib zde uveden není a licenci k autorskému dílu jím udělit nelze. To je významné ome- zení, protože i pro užití tzv. public domain, freeware či shareware, které autor nebo jiná jím smlouvou oprávněná osoba umístila na internetu, třetí osobou – uživatelem, je třeba smlouvy mezi autorem a touto třetí osobou. Nelze vycházet z toho, že to, že autor dílo umístil na internetu, představuje jednostranné svolení, které postačuje jako jed- nostranný příslib k platnému poskytnutí licence, tj. k le- galitě používání tohoto díla.

Pochopitelně, k tomu, aby dílo mělo povahu public domain, freeware nebo shareware, nestačí jen jeho umís- tění na internetu, autor či jiná oprávněná osoba musí k tomu učinit prohlášení, že svoluje k určitým (popř. všem) způ- sobům jeho užití, ale toto prohlášení musí být na druhé straně uživatelem přijato. Musí se tedy jednat o smlouvu; prohlášení autora lze chápat jen jako návrh na uzavření smlouvy, který však musí být uživatelem přijat.

1.2.4 Licenční smlouva

A. Definice licenční smlouvy. Nejčastěji je licence poskytována licenční smlouvou, podle autorského zákona dokonce lze licenci poskytnout (kromě zákonných licen- cí) jen smlouvou. Jedná se tedy o shodný projev vůle dvou nebo více stran, o dvou- nebo vícestranný právní úkon. Je to smlouva, kterou poskytovatel v rámci svého práva k nehmotnému statku, napǔ. autorskému dílu (jeho prá- vo má obvykle výlučnou absolutní povahu), poskytuje svolení k výkonu práva nehmotný statek, napǔ. autorské dílo užít nebo k nakládání s ním. Nabyvatel tedy licenční smlouvou získává relativní právo dílo užít nebo nakládat s ním v rozsahu a podle podmínek smlouvy. „Užívání” nehmotného statku znamená využití jeho užitné hodnoty, např. u autorského díla je to zprostředkování jeho xxxx- xxxxxx vnímání. Knihovny zde vystupují jako prostřední- ci v tomto procesu zprostředkování mezi autorem (jeho dílem) a čtenářem či jiným uživatelem knihovny. „Naklá- dání” znamená určování právního osudu nehmotného stat- ku, např. u autorského díla je to možnost autora udělit jiné osobě oprávnění k výkonu práva dílo užít, tedy poskyt- nout mu licenci.

Absolutní právo poskytovatele (např. z patentu, právo ze zápisu ochranné známky, majetkové autorské právo) však převáděno na nabyvatele není a zůstává i nadále po- skytovateli, nabyvatel jen získává relativní právo nehmot- ný statek užít, popř. nakládat s ním. Tím se licenční smlou- va odlišuje od smlouvy o převodu práva k nehmotnému statku, např. převodu patentu, ochranné známky aj. U smluv o převodu dochází k tomu, že převodem celé absolutní právo poskytovatel ztrácí a získává ho místo něho nabyvatel, např. při převodu patentu nebo ochranné znám- ky. Absolutní práva k některým nehmotným statkům pře- vést nelze, např. právo autorské, neboť podle § 11 odst. 4 AutZ nejsou převoditelná osobnostní práva (tak tomu bylo i podle předchozí úpravy), ale podle § 26 odst. 1 AutZ ani

– na rozdíl od předchozí úpravy – autorská práva xxxxx- xxxx.

Relativní právo nabyvatele, které nabyl licencí, má dopad jen na poskytovatele, existuje v rámci jeho smluv- ního vztahu s ním. Pokud tedy bude bez náležitého práv- ního důvodu užívat dané autorské dílo nebo jiný nehmot- ný statek třetí osoba a porušovat tak práva k tomuto nehmotnému statku, je to absolutní právo poskytovatele, které je porušeno a nikoliv relativní právo nabyvatele, a to i když jsou touto třetí osobou narušeny ekonomické zá- jmy nabyvatele. Zakročit proti třetí osobě z titulu poruše- ní zvláštního absolutního práva k nehmotnému statku (např. k ochranné známce) může jen jeho majitel – což je záro- veň v licenčním vztahu poskytovatel licence. Tento pro- blém se promítá např. do smluv o distribuci zboží, ve kte- rém je zhmotněn nějaký nehmotný statek, např. o distribuci CD-ROM s databázemi, kde je distributor zároveň naby- vatelem licence k její distribuci. Pokud by na trh vstoupi- la třetí osoba, která by porušovala právo k databázi (dis- tribuční oprávnění by jí nebylo uděleno autorem či pořizovatelem databáze v licenční smlouvě ani by tato

možnost pro ni nevyplývala ze zákona, jak to výjimečně zákon v některých případech činí – viz následující odsta- vec a podrobněji bod 1.3.3), mohl by se proti ní bránit jen majitel tohoto práva – pořizovatel databáze, který je záro- veň v licenčním vztahu zde analyzovaném poskytovate- lem licence. Nabyvatel licence by sám právo k databázi proti takové třetí osobě bránit nemohl, a to ani z titulu porušení smlouvy, protože tu uzavřel nabyvatel s pořizovatelem databáze (poskytovatelem licence) a smlouva má účinek jen mezi smluvními stranami, třetí osoba její smluvní stranou není a nemůže ji proto ani po- rušit. Nabyvatel však má povinnost s poskytovatelem li- cence při této obraně spolupracovat, upozornit jej na pří- pady porušení tohoto práva (na daném trhu obvykle nevystupuje poskytovatel, ale nabyvatel a ten má více in- formací), poskytovatel má povinnost zajistit legální práv- ní obranu proti rušiteli a tím bránit nejen zájmy své, ale i zájmy nabyvatele.

B. Přesto nabyvatel licence mmže v některých přípa- dech proti třetí osobě sám vystupovat, resp. bránit poru- šované právo.

a) Především je to tam, kde na základě dohody by byl nabyvatel poskytovatelem zmocněn, aby proti ní zakročil jménem poskytovatele jako jeho zástupce. V tomto pří- padě však nejedná svým jménem.

b) Druhý případ představuje možnost nabyvatele brá- nit se proti třetí osobě na základě žaloby nekalosoutěžní, např. že třetí osoba:

• narušuje obchodní tajemství, které nabyvatel získal licencí od poskytovatele – obrana dle § 51 ObchZ

• neoprávněně využívá nebo napodobuje jeho reklamní materiály, je-li např. nabyvatel zároveň distributorem daného zboží, a tím parazituje na jeho pověsti dle

§ 48 ObchZ, popǔ. vyvolává nebezpečí záměny s ním dle § 47 ObchZ

• zlehčuje kvalitu nehmotného statku, resp. výrobků jej zhmotňujících, které nabyvatel na základě licence pro- dává, popř. i vyrábí – dle § 50 ObchZ, např. i nepří- pustnou srovnávací reklamou dle § 50a ObchZ

• napodobuje tyto výrobky a tím u spotřebitelů vyvolá- vá nebezpečí záměny s ním dle § 47 ObchZ nebo s výrobky, jež prodává či vyrábí

• vede klamavou reklamu dle § 45 ObchZ dotýkající se nabyvatele, resp. jím licencí nabytých nehmotných stat- ků aj.

• využívá prodejní metody „lavina”, tj. zvýhodňuje spo- třebitele, kteří získají další spotřebitele (odběratele) z řad svých blízkých nebo kamarádů, a tím přenáší ri- ziko podnikání na spotřebitele a zneužívá vztahů s jejich přáteli a získává tím neodůvodněné výhody při podnikání s nehmotnými statky oproti nabyvateli licen- ce – postih „laviny” by byl možný přímo prostřednic- tvím generální klauzule nekalé soutěže dle § 44 ObchZ.

c) Třetí případ konečně stanoví samy právní pǔedpi- sy upravující nehmotné statky (AutZ) jako možnost urči- tých osob vykonávat samostatně absolutní právo autora

a i když toto absolutní právo samo autorovi zůstává, má právo výkonu tohoto práva také povahu absolutní a tyto osoby jej vykonávají samostatně svým jménem přímo vůči třetím osobám – je to podle XxxX:

ca) výkon majetkových práv autora je ze zákona v některých případech svěǔen jiným osobám, které jsou v postavení nabyvatele licence. Je to:

caa) Podle § 58 odst. 1 AutZ zaměstnavatel vykonává majetková práva k tzv. zaměstnaneckému dílu, které bylo vytvořeno zaměstnancem ke splnění jeho povinností z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli, svým jménem. Stejně tak je vykonává svým jménem i družstvo ve vztahu ke svému členu, pokud jím dílo bylo vytvořeno ke splnění jeho povinností z jeho pracovního vztahu k družstvu (neplatí to tedy pro běžné členské vzta- hy v družstvu, které nemají povahu pracovních vztahů, a tím méně pro vztahy mezi společníkem a obchodní spo- lečností nebo mezi členem sdružení a sdružením).

cab) Výkon majetkových práv autora je zákonem svě- řen i objednavatelům pro počítačové programy, databá- ze a kartografická díla, která nejsou kolektivními díly, i pro případ, že tyto nehmotné statky nebyly vytvořeny v pracovněprávním či služebním vztahu, ale na objednáv- ku – externě. Objednatel je u těchto třech nehmotných stat- ků podle § 58 odst. 7 AutZ považován za autorova za- městnavatele a vykonává majetková autorská práva k nim svým jménem.

cac) Za zaměstnanecká díla jsou podle § 59 AutZ po- kládána i díla kolektivní (např. encyklopedický slovník), přičemž objednatel díla se považuje za zaměstnavatele.

Neznamená to ovšem, že by se v případech uvedených ad ca) zaměstnavatel, družstvo, objednatel počítačového programu aj. stali majiteli absolutního majetkového práva k danému autorskému dílu – tím zůstává stále autor, ne- boť jeho autorské právo je nepřevoditelné. Uvedené oso- by pouze vykonávají jeho výlučné absolutní majetkové autorské právo dílo užívat a nakládat s ním, má tedy toto ustanovení povahu licence. Je tedy třeba odlišovat majite- le práva a osobu, která je oprávněna k výkonu práva, i když sama majitelem absolutního práva není. Jedině v tomto smyslu je nutno rozumět tomu, že zaměstnavatel podle dikce § 58 odst. 1 věta druhá AutZ může své právo výko- nu (tj. licenci svěřenou zákonem) postoupit třetí osobě, tedy převést je na ni cessí. Jedná se o postoupení práva zaměstnavatele – tedy převod jeho relativního práva ve vztahu k autorovi na nového nabyvatele výkonu práva dílo užít, které můžeme řadit mezi tzv. převod práva z licence, zároveň však i možnosti vykonávat majetkové právo au- tora i vůči třetím osobám samostatně, tj. svým jménem a na svůj účet. Samo absolutní právo majetkové k dílu, jehož výkon byl zaměstnavateli svěřen zákonem a převeden jím na třetí osobu (a ovšem i právo osobnostní), stále zůstává autorovi, a to i když je reálná možnost autora užívat své dílo či nakládat s dílem touto zákonnou konstrukcí znač- ně zúžena ve prospěch zaměstnavatele.

Tato zvláštní „zaměstnanecká” licence (a obdobně i ostatní případy uvedené sub cb) není obvykle řazena mezi tzv. zákonné výjimky z výlučného práva autora, neboť se

vychází z toho, že autor vstoupil do pracovněprávního či služebního vztahu, popř. do externího vztahu při vytvoře- ní počítačového programu, databáze nebo díla kartogra- fického dobrovolně, na základě smluvního vztahu, který může se zaměstnavatelem, popř. objednatelem uvedených děl sjednat jiným způsobem, bude-li ten s tím souhlasit, tedy tak, že bude vykonávat svá výlučná majetková práva zaměstnanec, resp. autor sám (viz dikci „není-li sjednáno jinak” v § 58 odst. 1 i v § 63 odst. 3 AutZ). „Zaměstnanec- ká” licence je tedy pokládána za zvláštní případ licence udělené smlouvou, kde je pro případ, že není sjednáno o této otázce nic, zákonem dispozitivně stanovena nevy- vratitelná domněnka, že autor zaměstnavateli udělil smluv- ní svolení k užití díla a nakládání s ním v zákonem stano- veném rozsahu.1)

cb) výkon práva dílo užít získaný licencí má naby- vatel v rozsahu licence, který je stanoven smlouvou, popǔ. zákonem, vůči třetí osobě tedy může při tomto výkonu práv vystupovat samostatně v rámci tohoto rozsahu naby- tého práva, zejména při pořizování kopií, rozšiřování, vy- sílání a jiném sdělování veřejnosti aj. Má-li k tomu svole- ní, může třetí osobě poskytnout podlicence nebo na ni postoupit práva z licence podle § 48 AutZ. Nabytí vý- hradního oprávnění k výkonu práva dílo užít má nabyva- tel výhradní licence dle § 47 odst. 2 AutZ (v tomto přípa- dě výkon autorova práva nemá žádná jiná osoba ani autor sám). Nabytí nejširšího práva dílo užít má nabyvatel li- cence ke všem zp sob m užití v rozsahu neomezeném. Všechny tyto způsoby jednání se třetí osobou ovšem před- pokládají, že nabyvatel k tomu získal smluvní souhlas od autora, nebo jej k tomu pověřuje sám zákon. Nabyvatel může tedy výhradní licenci, resp. výhradní právo k výkonu užití díla získat:

cba) licenční smlouvou obecně podle § 47 AutZ (v rozsahu sjednaném ve smlouvě, tedy i ke všem způso- bům užití a v rozsahu neomezeném dle § 46 odst. 1 AutZ) cbb) ze zákona – u dílo audiovizuálního (tj. filmu, televizního díla, videogramu aj.), kde zákon v § 63 odst. 3 písm. a) XxxX dispozitivně uvádí nevyvratitelnou domněn- ku podobnou jako v případě ad ca), že jeho autor poskytl výrobci prvotního záznamu tohoto díla výhradní a neomezenou licenci k (určitým způsobům) užití, resp. v mnoha směrech i dílo audiovizuálně užité podle § 64 odst. 1 písm. a)–b) AutZ, a proto jsou výrobci prvotního záznamu uváděni jako ti, kterým přísluší výkon autorské- ho práva dílo užít na záznamu pod výhradou Copyrightu (obvykle na konci filmu). Pokud porovnáme rozsah záko- nem stanoveného práva výkonu autorského práva u pro- ducenta audiovizuálního díla a práva výkonu autorského práva u zaměstnavatele, popř. dalších osob uvedených výše sub ca), je právo výkonu u producenta ad cbb) užší, proto- že podle zákona zahrnuje jen právo dílo užít a jen někte- rými způsoby, zatímco právo výkonu u zaměstnavatele a dalších osob ad ca) zahrnuje celé majetkové právo auto- ra. V obou případech – ad ca) i cbb) – ovšem může být

sjednáno jinak ve smlouvě.

cc) možnost samostatné ochrany svých zájm proti rušiteli – tǔetí osobě, kterou má nabyvatel výhradní li-

cence (viz výše bod cba) a osoby, které vykonávají ma- jetkové právo autora ze zákona (viz výše bod ca), popǔ. jimž zákon svěǔil oprávnění k výkonu práva dílo užít (viz výše bod cbb) – vše podle § 41 AutZ.

Oprávnění k uplatňování zákonem stanovených náro- ků při této obraně proti rušiteli má však nabyvatel, resp. uvedené osoby výlučně, tedy autor je nemá a bránit se jimi proti rušiteli nemůže (jedná se o možnost žádat, aby se rušitel svého jednání zdržel, odstranil následky zásahu do práva nabyvatele, sdělil údaje o původu neoprávněně zho- tovené kopie, nahradil nabyvateli škodu a vydal mu bez- důvodné obohacení – ve výši dvojnásobku odměny, která by byla obvyklá při získání potřebné licence – i na uveřej- nění rozsudku na náklady rušitele, pokud byl nabyvatel ve sporu proti němu o uvedených nárocích úspěšný). Naopak, autor má výlučně možnost žádat o určení svého autorství a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, resp. i o uveřejnění rozsudku na náklady rušitele, byl-li autor ve sporu o těchto dvou nárocích proti rušiteli úspěšný.

Podrobnější výklad obsahu výkonu práva autora ad ca) i jeho obrany proti třetí osobě ad cc) je uveden dále v bodu 1.3.3, kde je zobrazen i model tohoto uspořádání.

C. Licenční smlouva jako samostatn smluvní typ. Li- cenční smlouva je pokládána v českém právním řádu za samostatný smluvní typ, který má určité pojmové znaky (podstatné obsahové náležitosti) jej vymezující. Patří mezi ně její předmět – nehmotný statek (nelze proto sjednat li- cenční smlouvu pro poskytnutí oprávnění k užívání hmot- ného předmětu, např. faxu, auta aj., to by musela být smlou- va nájemní nebo výpůjčka), poskytnutí oprávnění k výkonu práva nehmotný statek užít nebo s ním nakládat (a nikoliv převod tohoto práva) a vymezení rozsahu tohoto výkonu. Proto také má licenční smlouva v českém právním řádu samostatnou úpravu v ObchZ (pro průmyslové vlastnic- tví) a v AutZ (pro autorská práva, práva související a právo k obsahu databáze).

1.2.5 Smluvní strany – poskytovatel a nabyvatel licence

Smluvní strany licenční smlouvy jsou označovány jako poskytovatel a nabyvatel. Poskytovatel je ten, kdo licenci uděluje, nabyvatel je ten, kdo z jejího udělení získává re- lativní právo ve vztahu k poskytovateli. Licenci jako po- skytovatel obvykle smluvně uděluje ten, kdo má k nehmot- nému statku výlučné absolutní právo k nakládání s ním, např. autor, majitel patentu, majitel ochranné známky aj. Proto se často označuje tímto postavením, tj. v AutZ jako autor aj.

Může to však být i ten, komu toto právo udílet svolení k užití nehmotného statku poskytl sám majitel výlučného práva, avšak pak se jedná o podlicenci (sublicenci). Výji- mečně to může být i ten, komu zákon stanoví domněnku oprávnění k výkonu práva vlastním jménem, např. zaměst- navatel u zaměstnanecké licence, totéž objednatel (produ- cent) počítačového programu, výrobce prvotního záznamu audiovizuálního díla aj., jak to bylo objasněno výše v bodu

1.2.4. B. V některých případech svolení uděluje státní or- gán místo poskytovatele (nucená licence), ale licenční po- měr vzniká přesto mezi majitelem absolutního práva (bude i přesto, že licenci za něho a proti jeho vůli udělil státní or- gán, označován jako „poskytovatel”) a nabyvatelem licen- ce; nabyvatel musí zaplatit příslušnou odměnu aj.

Vzhledem k tomu, že nedochází k převodu práva, ale jen k jeho poskytnutí do dočasného užívání (výkonu prá- va), není vhodné označovat smluvní strany jako prodáva- jící a kupující. Nejedná se v žádném případě o koupi, i když se někdy v žargonu používá obrat „koupě licence”, čímž se ovšem míní, že je získána za úplatu. Podobně, pokud používáme obrat „koupě” místo úplatného získání, obstarání aj., můžeme jen nepřesně – žargonem – hovo- řit o „koupi nájmu”, o „koupi zájezdu či jiné služby”, „koupi opravy auta” aj.

Rovněž není vhodné používat obecné nejasné názvy

„dodavatel” pro poskytovatele a „odběratel” pro nabyva- tele, protože nabyvatel může poskytovateli např. dodávat výrobky vyrobené podle licence. Není vhodné ani ozna- čení „zhotovitel” a „objednatel”, protože to se používá u smlouvy o dílo, které se teprve má vytvořit, zatímco li- cenční smlouva se týká již hotového nehmotného statku, kde se jedná jen o jeho využití jinou osobou.

1.3 Modely absolutního práva k nehmotnému statku a licence

1.3.1 Absolutní právo k nehmotnému statku a jeho model

Povaha absolutního práva k nehmotnému statku, pů- sobícího vůči všem ostatním (erga omnes), spočívá v tom, že držitel tohoto práva je určen – je to např. autor (z výše uvedeného výkladu je patrné, že to není zaměstnavatel ani vydavatel autorského díla, producent počítačového pro- gramu nebo filmu), majitel patentu, majitel ochranné znám- ky aj. Obsah tohoto absolutního práva je určen zákonem, u vlastnického práva k věci je to tzv. triáda – právo věc držet, nakládat s ní a užívat ji (včetně požívání jejích plo- dů), u autorského práva je to obsah autorových práv osob- nostních i majetkových, jak je stanoví zákon.

Naopak subjekty povinnosti jsou v tomto absolutním právním vztahu konkrétně neurčeny, jsou to všichni ostat- ní (zákon je někdy označuje „třetí osoby”), osoby fyzické, právnické i veřejnoprávní korporace (stát, obec, kraj, me- zinárodní organizace). Jsou povinni majitele absolutního práva respektovat a nerušit jej ve výkonu tohoto práva. Majitel absolutního práva jim v tom může zabránit pro- středky stanovenými mu zákonem k ochraně jeho práv (např. žalobou zdržovací, odstraňovací, určovací, k ná- hradě škody, k vydání bezdůvodného obohacení aj.). Prá- vo chrání i prostředky technické ochrany, např. připojení

„technické brzdy” blokující užívání počítačového progra- mu při nedovoleném přístupu třetí osoby – ochrana proti výrobě a šíření i výdělečnému užití prostředků k jejímu odstranění či překonání, uvádění informace o identifikaci práv k dílu (rights management information) – ochrana proti jejímu odstranění z díla aj.

Model absolutního práva autora

. .

. . .

absolutní právo . . . .

autora . . + A . .

. . .

. .

1.3.2 Relativní právo z licence a jeho model

Naopak relativní právo nabyvatele licence se uplatňu- je nikoli vůči všem ostatním, ale jen vůči poskytovateli li- cence. Nabyvatel licence tedy nemůže sám vůči třetím oso- bám vystupovat, aby dílo chránil, ale musí se obrátit na poskytovatele, aby mu zjednal řádné podmínky a ochránil jeho postavení na trhu. Pochopitelně to není možné tam, kde třetí osobou je další legální nabyvatel licence, kterému ji řádně udělil poskytovatel nebo má tuto možnost na zákla- dě zákonné licence, popř. nucené licence.

Případ, kdy je nabyvatel licence omezován ve výko- nu práva jinými osobami, poměrně podrobně upravuje

§ 514 ObchZ u licencí v oblasti průmyslového vlastnic- tví, který stanoví oběma účastníkům smlouvy povinnost spolupracovat, je však nutno postupovat opatrně, aby nedošlo k porušení kartelového práva, např. ve smlouvě kombinující prvky výlučné (či výhradní) licenční smlou- vy (např. k autorskému právu) s prvky smlouvy o výlučné distribuci určitého zboží v jiném státu, kde poskytovatel by byl v takové smlouvě povinen žalovat třetí osobu, pokud do tohoto státu dovezla zboží, které je chráněno autorským právem, k němuž byla poskytnuta výlučnému distributorovi výhradní licence tímto poskytovatelem. Takto sjednaná tzv. absolutní (úplná) teritoriální ochra- na by byla neplatná pro rozpor s § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže (dále jen ZoOHS).

Model relativního práva nabyvatele licence

relativní právo P (A) ======➔N Poskytovatel licence (P) je v tomto případě autorem

(A), nabyvatel (N).

1.3.3 Nabyvatel licence k autorskému právu výjimečně držitelem absolutního práva

V oblasti autorského práva a práv souvisejících má nabyvatel licence v některých případech výjimečně mož- nost vystupovat v či tǔetím osobám, má tedy absolutní právo (odvozené od autora) a autor tuto možnost naopak sám nemá.

A. Je to především tam, kde jiné osobě než autorovi byl svěǔen výkon majetkových práv autora k dílu ze zákona, např. zaměstnavatel vykonává majetková práva autora – svého zaměstnance svým jménem a na svou odpovědnost podle § 58 odst. 1 AutZ, stejné postavení má objednatel

kolektivního díla (§ 59 odst. 2), objednatel počítačového programu, struktury databáze nebo kartografického díla, jež byly vytvořeny na objednávku (§ 58 odst. 7), obdobně i výrobce prvotního záznamu díla audiovizuálního (§ 63 odst. 3 a § 64 odst. 1). V těchto případech, kdy byl jiné osobě svěřen výkon majetkových práv autora ze zákona (např. zaměstnavatel u zaměstnaneckého díla), je držitel tohoto práva výkonu oprávněn vystupovat ohledně nich svým jménem i vůči třetím osobám, zejména při udílení licence na jejich užití, je však v určitých ohledech auto- rem omezen (např. pokud by takto nabyté právo výkonu majetkového práva postoupil třetí osobě aj.). Naopak, omezen je i sám autor – např. autor zaměstnaneckého díla nesmí sám majetkové právo k dílu vykonávat, ale pokud jej zaměstnavatel bude vykonávat nedostatečně, má autor právo na udělení licence – stane se tak nabyvatelem práva ke svému vlastnímu dílu (§ 58 odst. 3).

B. V jednání se třetími osobami je autor omezen i při poskytnutí výhradní licence licenční smlouvou, neboť dílo již nesmí v době jejího trvání užívat ani sám autor a pokud by poskytl třetí osobě v této době další licenci k témuž způsobu užití, je neplatná (§ 47 odst. 5); zde však vždy záleží na tom, k jakému rozsahu užívání a území byla vý- hradní licence poskytnuta (jasné je to zejména, byla-li poskytnuta ke všem způsobům užití, tedy tzv. neomezená licence (§ 46 odst. 1). Nabyvatel je však vázán vůči au- torovi – má nejen právo, ale i povinnost dílo využít (§ 46 odst. 3).

C. Absolutní právo vykonává nabyvatel výhradní li- cence k autorskému právu i v dalším směru – pǔi poruše- ní autorského práva a jeho ochraně. Možnost jednat s třetími osobami má též nabyvatel výhradní licence k užití díla z výhradní licenční smlouvy i nabyvatel výkonu ma- jetkových práv k dílu ze zákona, a to podle § 41 přímo, bez prostřednictví autora, když se domáhá podle § 40 ně- kterých nároků vůči tomu, kdo neoprávněně do autorské- ho práva zasáhl nebo hrozí zasáhnout, a to nároku zdržo- vacího a odstraňovacího, nároku na sdělení údajů o původu neoprávněné rozmnoženiny díla a totožnosti jejího zhoto- vitele či distributora, nároku na uveřejnění rozsudku na náklady toho, kdo ve sporu neuspěl, a zejména nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného oboha- cení – v posledním případu ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence k danému dílu obvyklá. Nabyvatel může v těchto případech uplatňovat zmíněné nároky ovšem jen tehdy, pokud bylo porušeno nebo ohro- ženo jeho smluvně nebo ze zákona nabyté právo, ne tedy tehdy, bylo-li porušeno či ohroženo právo autora. Ostatní nároky při porušení či ohrožení autorského práva (určení autorství a satisfakci za nemajetkovou újmu) může uplat- ňovat jen autor, stejně tak jako všechny výše uvedené ná- roky, pokud jimi bylo porušeno či ohroženo právo autora a nikoliv právo smluvního či zákonného nabyvatele vý- hradního práva.

Model v konu absolutního autorského práva, kter mají určité osoby ze zákona

. . zákon . . .

. . . † . . . .

. A (P) = = = = = = = = = =🡪U (N) . .

. (absolutní právo) . (výkon absolutního práva) .

. . . . . . .

. . . . .

Autor A má v tomto případě postavení domnělého po- skytovatele licence (P); uživatel U, jemuž byl ze zákona svěřen výkon práva jiné osoby – autora, má postavení do- mnělého nabyvatele licence (N) – nejde o zákonnou li- cenci U ani o smlouvu, zákon zachovává smluvní konstruk- ci tohoto práva, ale jen jako domnělou smlouvu, což vyjadřuje přerušovaný symbol udělení licence = = =🡪

1.4 Odlišnosti licenční smlouvy od jiných smluvních typů

1.4.1 Licenční smlouva a kupní smlouva

Podle starších pojetí, když ještě nebyla zkušenost s tímto tehdy novým fenoménem, byla licenční smlouva chápána někdy jako podtyp kupní smlouvy.2) Licenční smlouva ovšem kupní smlouvou být nemůže. Především se kupní smlouva týká jen prodeje věcí – tedy hmotných předmětů movitých a nemovitých a podniku jako věci hro- madné.3) Předmětem licence není věc, ale nehmotný sta- tek. Dále je obsahem licence jen poskytnutí svolení, aniž by se převádělo samo absolutní právo, zatímco předmě- tem kupní smlouvy je právě převod vlastnictví k věci. U licence tedy dochází jen ke konstitutivnímu úkonu (je- jím udělením se u nabyvatele nově zakládá – konstituuje

– užívací právo k nehmotnému statku), zatímco u kupní smlouvy dochází k úkonu translativnímu, tj. k převodu práva.4) U některých starších koncepcí se objevilo pojetí tzv. štěpení quasivěcného práva, podle něhož je právo k nehmotným statkům do určité míry podobné právům věcným (absolutní povahou) a v poskytnutí licence je spat- řováno jakési odštěpení části práv poskytovatele a jejich převod na nabyvatele. Smluvní strany u kupní smlouvy se označují jako prodávající a kupující.

1.4.2 Licenční smlouva a smlouva o převodu absolutních práv k nehmotným statkům

Toto odlišení je obdobné předchozímu, převod abso- lutních práv k nehmotným statkům je v českém autorském právu vyloučeno, je však běžné u průmyslového vlastnic- tví (převod patentu, ochranné známky aj.), někdy je ome- zeno (např. u firemního jména je převod možný pouze spolu s podnikem nebo jeho částí, tedy formou smlouvy o prodeji podniku, u označení původu výrobků je možný převod jen na osobu, která bude splňovat pojmové pod- mínky daného označení i po převodu, tj. podniká v oblasti, kde jsou dosud dané výrobky vyráběny). Zde sice na roz- díl od kupní smlouvy je předmětem smlouvy nehmotný statek a ne věc (a proto nelze použít podle dosavadního

převažujícího pojetí českého práva kupní smlouvu na pře- vod patentu, ochranné známky aj.), a to převod práv k nehmotným statkům a licenci spojuje, ale zůstává stále podstatný rozdíl v tom, že u licence nejde o převod abso- lutního práva, zatímco u těchto smluv je takový převod jejich podstatnou pojmovou obsahovou náležitostí. Smluv- ní strany u smlouvy o převodu absolutních práv se mohou označovat jako převodce a nabyvatel práva (patentu aj.).

1.4.3 Licenční smlouva a cesse

Podobně je třeba odlišit licenční smlouvu od cesse, kterou se převádí relativní právo – postoupení pohledáv- ky. Cesse se uplatňuje u převodu práva nabyvatele na ji- ného nabyvatele (výměna těchto subjektů), tedy navazu- je na podlicenci, ale na rozdíl od podlicence, která je jen podtypem licence a jen zřizuje právo na užití nehmotné- ho statku, převod práva z licence je translativním úko- nem. Smluvní strany se označují jako postupitel a po- stupník.

1.4.4 Licenční smlouva a nájemní smlouva

Licenční smlouva má svou povahou blíže k nájemní smlouvě než ke smlouvě kupní. Je to proto, že podobně jako u nájemní smlouvy nedochází u licence k převodu práva, ale pouze k poskytnutí předmětu smlouvy k dočas- nému užívání, popř. (u pachtu) i k omezenému nakládání s ním. Podobné je to i se smlouvou o výpůjčce, kde se také poskytuje předmět smlouvy do dočasného užívání, na roz- díl od nájmu je to však bezplatné užívání. Podstatný roz- díl je však v předmětu smlouvy, kde u nájemní smlouvy, pachtu i u výpůjčky je předmětem užívání věc určená jed- notlivě (na rozdíl od půjčky, jejímž předmětem je věc ur- čená podle druhu), na rozdíl od licence, jejímž předmě- tem je užívání nehmotného statku. Povaha nájmu (pachtu i výpůjčky) je dána povahou věci, která je natolik odlišná od nehmotného statku, že to představuje i řadu výrazných odlišností obou typů smluv, zejména z hlediska vazby majetkových a osobních (v autorském právu osobnostních) práv u licence, která u nájemní smlouvy zcela chybí. Stra- ny nájemní smlouvy se označují jako pronajímatel a nájemce.

1.4.5 Licenční smlouva a smlouva o dílo

Licenční smlouva má zdánlivě blízko i ke smlouvě o dílo, která však je zacílena na tvorbu nového díla (např. autorského díla, počítačového programu, nové stránky na webu aj.) a podle toho je většina jejích ustanovení zamě- řena na parametry nového díla a způsob posuzování je- jich naplnění (testy, zkušební provoz, přejímací protokol), podíl objednatele na tvorbě díla (podklady, část díla), pře- chod vlastnictví k nově vytvořené věci, odpovědnost za kvalitu i za prodlení, zvýšení ceny během řešení aj. V oblasti duševního vlastnictví má největší význam tzv. nehmotné dílo – výsledek výzkumu a vývoje, projekt, po- čítačový program aj. Naopak licenční smlouva je zaměře-

na na již existující produkt a stanoví pouze podmínky jeho využívání u nabyvatele. Je ovšem možné, že se sice jedná o standardní produkt, ale má být u nabyvatele nestandard- ně využíván a přizpůsoben jeho potřebám, tedy tzv. im- plementován. Smluvní strany se označují jako zhotovitel a objednatel. Tzv. implementační smlouva, která standard- ní produkt zavádí do podmínek nabyvatele, je zvláštním podtypem smlouvy o dílo. Výsledek řešení může být dílo nehmotné, ale musí mít hmotnou podobu (dokumentace na papírovém podkladě, v elektronické podobě diskety aj.). Tím se liší smlouva o dílo od smlouvy mandátní,5) kterou se zajišťuje určitá služba, obstarání záležitostí jedné smluv- ní strany druhou, aniž by případný výsledek byl vyjádřen v hmotné formě.

Na druhé straně má také smlouva o dílo významné li- cenční prvky, které řeší způsob využívání, popř. nakládá- ní s výsledkem řešení po jeho skončení. Zejména je třeba stanovit účel, k němuž má být dílo použito, rozsah užití a dále, kdo má poskytovat tento nehmotný statek dalším nabyvatelům a za jakých podmínek. Prorůstání obou prv- ků těchto smluv může někdy vést k tomu, že není zcela jisté, o jaký smluvní typ se jedná, a významné bude urče- ní, který prvek převládá, resp. co je hlavním účelem – zda vytvoření nového nebo využití stávajícího. V autorském právu již byla zrušena úprava zvláštního typu – autorské smlouvy o vytvoření díla s tím, že je tato smlouva nyní upravena obecně jako smlouva o dílo buď v ObchZ, po- kud na obou stranách smlouvy jsou podnikatelé, nebo v ObčZ – v ostatních případech. AutZ má jen velmi struč- né řešení specifik této smlouvy v § 61.

1.4.6 Licenční smlouva a frančíza

Zatímco účelem licenční smlouvy je získat určité in- formace, možnost užít označení aj., je účelem frančízy spíše využít osvědčený způsob podnikání, který pravdě- podobně povede k úspěchu (na straně nabyvatele), a vytvořit určitou jednotnost sítě provozoven provozova- ných různými podnikateli – nabyvateli (na straně posky- tovatele). U obou smluv je poskytnuto svolení k užití ne- hmotných statků, u frančízy však nejde jen o svolení, ale mnohem více o omezení nabyvatele v určitém jednotícím směru, stanovení jeho odpovědnosti za dosažení určitého ekonomického výsledku a zejména o kombinaci s distribucí (zajištění určitých dodavatelů, úvěrů, způsobu řízení pod- niku a personální práce aj.). Frančíza je tedy mnohem šir- ší a méně typově vyhraněná, přesto i o ní lze v současné době hovořit jako o samostatném typu.

Podobně má silné licenční prvky i smlouva distribuč- ní, která zároveň obvykle stanoví princip výlučnosti na daném území a rámcové podmínky pro budoucí kupní smlouvy a mnohdy se opírá o ochrannou známku.

1.4.7 Licenční smlouva a smlouva společenská

Při poskytnutí licence dochází často k poměrně hlubo- ké spolupráci obou smluvních stran, vzájemný kontakt zdaleka nekončí předáním dokumentace, poskytovatel mnohdy poskytuje nabyvateli vyškolení personálu, odbor-

né porady (tzv. technickou pomoc), někdy vyšle odborní- ka, který řídí proces implementace aj. Někdy je udělena nabyvatelem poskytovateli i licence křížová, popř. licen- ce na jeho zlepšení či zkušenosti ohledně nabytého ne- hmotného statku. Vyskytuje se i případ placení licenčních poplatků ve formě podílu poskytovatele na zisku nabyva- tele, což v řadě zemí představuje jeho účast na podnikání nabyvatele nebo společné podnikání, pokud by ovšem nesli i riziko neúspěchu, a potom lze uvažovat o obdobě smlou- vy společenské (o podnikatelském sdružení, v anglo-ame- rickém právu by to bylo partnership, které lze založit i bez záměru, u tzv. partnership de facto). V některých přípa- dech je to nesporné – tam, kde formou platby nabyvatele je poskytnutí akcií, popř. obchodních podílů v podniku vyrábějícího licencovaný produkt, poskytovateli.

2 Systém právní úpravy licenční smlouvy v českém právu

2.1 Licenční smlouva, kde na jedné straně stojí autor

Licenční smlouva je v českém právu upravena v něko- lika právních předpisech pro různé typy vztahů. První úpra- va je stanovena pro licenci k autorskému právu a práv m souvisejícím v AutZ, pokud jde o vztah mezi autorem na jedné straně a jinou osobou jako nabyvatelem na straně druhé. Pokud některé otázky nejsou v AutZ upraveny, po- užije se podpůrně úprava z ObčZ, která ovšem zvláštní úpravu pro licenční smlouvu postrádá. Jedná se tedy jen o použití obecných ustanovení ObčZ.

Licence může být udělena jen pro určitá jednotlivá užití vymezená ve smlouvě nebo ke všem způsobům užití, kte- ré připadají v úvahu v době uzavření smlouvy. Podle § 46 odst. 2 AutZ však nelze nabyvateli poskytnout oprávnění ke způsobu užití, který ještě v době udělení licence není znám. Rozsah užití je obvykle omezen, resp. vymezen ve smlouvě, ale je možné poskytnout velmi širokou licenci v rozsahu neomezeném.

Významné je ujednání o ceně vzhledem k tomu, že je nutnou náležitostí, bez níž je licenční smlouva podle § 49 odst. 2 AutZ neplatná s výjimkou případů, kdy se strany shod- nou, že se sice jedná o úplatnou licenci, ale že uzavřou smlou- vu bez dohody o její výši – nabyvatel je pak povinen zaplatit odměnu obvyklou – anebo se shodnou, že se jedná o bezplatnou licenci. Musí se v každém případě shodnout výslovně. Odměna se stanoví za udělení svolení k užití, niko- li až za samo užití, a není proto třeba čekat až na realizaci užití (vydání knihy aj.). Tím se nový AutZ liší od dosavadní- ho zákona. Odměna se platí jen za oprávněné užití – v případě neoprávněného užití je uživatel povinen zaplatit nikoli od- měnu, ale bezdůvodné obohacení ve výši dvojnásobku ob- vyklé odměny za licenci, jež by byla udělena smluvně.

Licenční smlouva je nyní obecně upravena jako tzv. zavazující, tzn. že nabyvatel není jen oprávněn licenci využít, ale je k tomu povinen, ledaže si strany sjednají opak, tedy že je jen oprávněn, ale nikoliv zavázán. Tím se posi- luje jistota autora, že dílo bude skutečně využito (kniha vydána aj.) a že ji vydavatel nebude blokovat. Na druhé straně je o to významnější vyjasnění rozsahu využití, aby

bylo zřejmé, k jakému využití je nabyvatel zavázán. Jinak by totiž byl povinen jen k využití v rámci účelu smlouvy.

Pokud se týče formy, je stanovena povinná písemná forma (jako podmínka platnosti) jen u výhradní licence.

2.2 Licenční smlouva mezi dvěma či více podnikateli

2.2.1 Průmyslové vlastnictví

Pokud jsou všichni účastníci smlouvy podnikatelé, řídí se smlouva podle XxxxX, avšak ten má zvláštní úpravu jen pro licenční smlouvy v oblasti průmyslového vlastnic- tví, a to v § 508-515 ObchZ.

2.2.2 Licence na autorské právo mezi podnikateli ObchZ nemá pro tuto licenci zvláštní úpravu. Pokud se

jedná o licenci na autorské právo ve smlouvě mezi podni- kateli (např. zaměstnavatelem autora jako poskytovatelem a jiným podnikatelem jako nabyvatelem), je nutno podle

§ 1 ObchZ v případě nedostatku úpravy aplikovat předpisy práva občanského. V ObčZ přímo není žádná úprava licenční smlouvy, je však v AutZ. Autor sám sice nebude v postavení podnikatele, ale bude se jednat o podlicenci, neboť sám zaměstnavatel či výrobce programu počítače nebo filmu získal licenci na základě smlouvy (pracovní, o dílo aj.) ve shodě s nevyvratitelnou domněnkou AutZ. Pro smlouvu podlicenční přitom podle § 57 AutZ platí ustanovení o licenční smlouvě obdobně. Bude se tedy i licenční smlouva mezi podnikateli řídit speciálními ustanoveními AutZ a obecné otázky se budou na rozdíl od předchozího režimu vždy řídit v souladu s § 261 odst. 6 ObchZ podle ObchZ. Speciální otázky této úpravy již byly probrány v bodu 2.1.

2.2.3 Nechráněné nehmotné statky

ObchZ nemá žádnou zvláštní úpravu ani pro licenční smlouvu v oblasti tzv. nechráněných nehmotných statků (obchodní tajemství, know-how), naopak výše zmíněná úprava § 508-515 ObchZ je použitelná i pro licenci na firemní jméno, neboť to je součástí průmyslového vlast- nictví. Je tedy otázka, zda lze zařadit nechráněné nehmot- né statky mezi průmyslové vlastnictví. Vyloučení této úpra- vy pro obchodní tajemství a know-how je sporné a v literatuře jsou časté i opačné názory, zejména u know- how typu technického. Pokud by mezi průmyslové vlast- nictví nepatřily, bylo by třeba postupovat obdobně jako u předchozího bodu. Protože zde žádná úprava není, lze podpůrně použít předpisy občanského práva. Úprava au- torskoprávní však pro tyto typy licencí je zcela nevhodná a použít ji zřejmě nelze, ObčZ žádnou úpravu nemá, a proto je třeba se vrátit do ObchZ a řešit ji podle jeho obecných ustanovení jako smlouvu nepojmenovanou.

2.3 Licenční smlouva, kde smluvní stranou není podnikatel ani autor

Tento vztah se řeší podle XxxX (s výjimkou případů, kdy se jedná o autorská díla, kdy sice smluvní stranou není autor, ale jiná osoba bude pouze v postavení nabyvatele

licence a bude se vlastně jednat o podlicenci, tedy bude použitelný AutZ), a protože ten nemá pro licenci zvláštní úpravu, bude se jednat o smlouvu nepojmenovanou.

V tomto případě však mohou smluvní strany sjednat volbou podle § 262 ObchZ namísto občanského zákoníku obchodní zákoník, avšak i podle ObchZ se bude jednat o smlouvu nepojmenovanou, ledaže se jedná o licenci na průmyslové vlastnictví mezi stranami, kde nejsou oba (všichni) podnikatelé a kdy po volbě ObchZ lze použít úpravu § 508-515 ObchZ.

2.4 Jiné právní předpisy

V oblasti kartelového práva je licenční smlouva upra- vena z hlediska, jaká ustanovení mít nesmí, aby nenarušo- vala hospodářskou soutěž v § 4 ZoOHS, a v prováděcí vyhl. č. 200/2001 Sb. o obecné výjimce ze zákazu dohod narušujících soutěž pro dohody o poskytování technologií. Velmi významné je ustanovení spotǔebitelských smluv podle § 52-57 ObčZ, které se mohou týkat i licenčních smluv, zejména z hlediska jednostranně pro spotřebitele nevýhodných smluvních podmínek, které v rozporu s principem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele znač- nou nerovnováhu v právech a povinnostech podle § 56

odst. 1 ObčZ, což je obecně zakázané a tedy i neplatné.

Stručná úprava licenčních smluv je také v zákonech o pr myslovém vlastnictví, a to z hlediska jejich povinné registrace jako podmínky účinnosti vůči třetím osobám a povinné písemné formy. U označení původu výrobků je licence naopak vyloučena.

3 Typy licenční smlouvy

3.1 Podle možnosti udělit další licence – výhradní, sólová a nevýhradní

3.1.1 Výhradní (výlučná) licence

Je to taková licence, ve které poskytovatel nesmí po- skytnout licenci další – třetí osobě a je povinen se i sám zdržet používání nehmotného statku způsobem, ke kterému takovou licenci udělil. Není-li ve smlouvě o povaze licence nic uvedeno, má se za to, že se jedná o licenci nevýhradní (nevýlučnou). V dosavadní teorii i praxi se pro tento typ licence běžně používalo označení „výlučná”, v angličtině

„exclusive”, ale též se méně často používal výraz „výhrad- ní”. AutZ zavedl v roce 2000 v § 47 termín „výhradní”, aby se tím odlišilo postavení nabyvatele od „výlučného” práva poskytovatele licence – autora. V ObchZ ani v jiných před- pisech není výslovná úprava výhradní či nevýhradní licen- ce. Výhradní licence podle AutZ musí mít písemnou formu a pokud byla nějaké osobě udělena, je poskytnutí další li- cence k témuž nehmotnému statku třetí osobě v době, kdy trvá výhradní licence, neplatné. Nabyvatel starší výhradní licence však může dát k uzavření novější licence písemný souhlas a potom bude pozdější licence platná. Původní li- cence se tím ovšem nezmění na nevýlučnou.

Tato licence je velmi výhodná pro nabyvatele, protože mu zajišťuje monopolní používání daného nehmotného statku na daném území. Naopak není příliš výhodná pro poskytovatele, protože ani on sám nesmí nehmotný statek

využít a nabyvatel by mohl jeho využití v rozporu se zá- jmy poskytovatele blokovat. Týká se řešení, která jsou využitelná jen jednou osobou, tedy není vhodná pro pro- dukty užívané masově. Tato licence není vhodná tam, kde nabyvatel hodlá být přítomen na daném trhu, tedy zejmé- na u ochranných známek, neboť by nabyvatel pak mohl situaci využít a jako předchozí uživatel si známku zapsat v dané zemi sám (nebyla-li tam ještě zapsána pro posky- tovatele, ale je jím jako všeobecně známá používána) nebo blokovat v námitkovém řízení její zápis pro poskytovate- le. Český zákon o ochranných známkách však umožňuje poskytovateli obranu proti tzv. nehodnému zástupci, kte- rý si nechal známku sám zaregistrovat. Pokud by výhrad- ní licence (zřejmě spolu s dalšími prvky) založila domi- nantní postavení nabyvatele, které by jím bylo zneužíváno, nebo byla sjednána s úplnou teritoriální ochranou, jedna- lo by se o porušení kartelového práva.

Od výhradní licence se někdy odlišuje tzv. sólová li- cence, kterou se poskytovatel sice zavázal, že neposkyt- ne licenci dalším osobám, ale sám ji na daném území může užívat, a to i způsobem, který udělil pouze naby- vateli. Tento typ umožňuje vyhnout se nevýhodám vý- lučné licence. Sólová licence sice není výslovně v českém právu zmíněna, ale její poskytnutí je umožněno v úpravě

§ 47 odst. 1 AutZ, stanovící podmínky pro výhradní li- cenci tak, že se strany mohou dohodnout, že poskytova- tel bude moci také autorské dílo využívat. AutZ tedy se sólovou licencí počítá – jako s podtypem výhradní licen- ce, přičemž by musela být sjednána (i když zřejmě to nemusí být výslovně).

3.1.2 Nevýhradní (nevýlučná, jednoduchá) licence

U této licence může poskytovatel udělit další licence k témuž typu užití u téhož nehmotného statku dalším na- byvatelům a i sám může nehmotný statek používat způso- xxx, k němuž licenci udělil. Pokud je nejprve sjednána nevýhradní licence a potom jiné osobě k témuž nehmot- nému statku a jeho užití výhradní licence, zůstane před- chozí nevýhradní licence zachována. Tento typ licence je výhodný pro masové používání, resp. je výhodný pro po- skytovatele. Pokud si nabyvatel hodlá zachovat jistou míru výlučnosti, dohodne s poskytovatelem, že nebude posky- tovat další licenci osobě podnikající v blízkém okolí prv- ního nabyvatele, aby mu totiž nepřetáhla zákazníky.

3.2 Podle platby – křížová (cross license)

U křížové licence platí nabyvatel nikoli penězi, ale tím, že udělí navzájem licenci křížovou na jiný nehmotný sta- tek. Je to vlastně výměna licencí, směnná smlouva. Použí- vá se tam, kde by obě strany porušily práva druhé strany – vždy jedna té druhé – např. patenty a mohly by se vzájem- ně blokovat.

3.3 Podle rozsahu produktů – sdružená (package license)

Sdružená licence se uplatňuje tam, kde poskytovatel uděluje nabyvateli celý soubor produktů, resp. více ne-

hmotných statků téhož typu, např. více počítačových pro- gramů najednou – package. Je přípustná, pokud spolu jed- notlivé nehmotné statky předané v rámci package technicky souvisejí, jinak je to porušení soutěžního práva, neboť sil- nější smluvní strana může zneužít své silnější pozice k tomu, že si vynutí i sdružení takových produktů do pa- ckage, o něž druhá strana nestojí, tzv. vázané obchody, tying, jako podmínku uzavření smlouvy. Je-li silnější po- skytovatel, může si sdružení vynutit proto, aby udal i produkty méně žádané, resp. větší rozsah produktů ve- doucí ke zvýšení ceny package. Je to i spojení dodávky produktu a jeho pozáručního servisu, který by obecně mohl dodávat i jiný dodavatel. Je-li silnější nabyvatel, vynutí si dodávku i takových produktů, které poskytovatel zatím tají, popř. požaduje množstevní slevu.

3.4 Podle zvláštní formy v informační společnosti – „shrink-wrap” a „click-on” licence, elektronický podpis

3.4.1 Shrink-wrap licence

Shrink-wrap licence je udělena protržením průsvitné- ho obalu, do něhož je zalit softwarový produkt – obvykle package uživatelských programů. Jedná se vlastně o konkludentní právní úkon, kde je projev vůle jednající- ho patrný jen z jeho chování, aniž by se vyjádřil výslovně

– ať již písemně nebo ústně. Z protržení průsvitného oba- lu lze usoudit na to, že se chtěl uživatel, který legálně zís- kal softwarový produkt (koupí, pronájmem, darováním aj.), řídit přiloženými licenčními podmínkami. Tento způsob prodeje urychluje jednání majitele autorských práv k softwarovému balíku či jeho distributora se zákazníkem, jeho obchodní výhodou je, že obchod není zdržen písem- nými smlouvami a majitel práv se snaží využít i tzv. ad- hézní povahu smlouvy takto uzavřené, protože kupující může jen přijmout nebo nepřijmout předložené podmínky (v kladném případě obal protrhne a program nebo databá- zi začne používat, v záporném případě balík zřejmě vrá- tí), nepředpokládá se, že by mohl vyjednávat o jejich změ- ně, jež by přinesla pro něho příznivější text.

Přestože je shrink-wrap licence velmi rozšířenou for- mou, má řadu problematických aspektů, které zpochyb- ňují uznání této formy jako platné podle mnoha právních řádů světa včetně českého, ale např. i amerického. Podle českého práva lze spatřovat překážky její platnosti z hlediska:

• nedostatku písemné formy (je nutná u výhradní a sólo- vé licence na autorské dílo a nehmotné statky souvise- jící dle § 46 odst. 4 AutZ, u licencí v oblasti průmyslo- vého vlastnictví dle § 508 odst. 2 ObchZ; u nehmotných statků nechráněných požadavek písemné formy není stanoven)

• sdělení nabyvatele, že jím byla licence přijata, druhé straně – poskytovateli licence, že návrh smlouvy přijí- má, což pouhým protrhnutím obalu, o němž se posky- tovatel licence nic nedozví, není naplněno, přičemž tento problém právní koncepce je řešen rozdílně v ObchZ a ObčZ: podle § 275 odst. 4 ObchZ k platnému

uzavření smlouvy postačí ji přijmout konkludentně a smlouva je uzavřena již tímto okamžikem, ale pro- jev vůle musí dle našeho výkladu navrhovateli smlou- vy zpět dojít, zatímco podle § 43c odst. 1,2 a § 44 odst. 1 a § 45 odst. 1 ObčZ je jasné, že musí projev vůle o přijetí smlouvy ze strany přijímajícího dojít zpět navrhovateli smlouvy a teprve od okamžiku, kdy mu dojde, je na rozdíl od ObchZ přijetí smlouvy účinné, resp. smlouva uzavřena; pokud tedy nejsou obě smluvní strany podnikateli nebo státními organizacemi, které sice nejsou podnikateli, ale jejichž smlouva uspokoju- je veřejné potřeby, což bude splněno u některých kniho- ven, je dodání projevu nabyvatele licence o jejím při- jetí řešeno registračními kartami, osvědčujícími projev vůle nabyvatele být vázán podmínkami licence, které nabyvatel vyplní a zašle poskytovateli (či výrobci)

• ochrany spotřebitele v tzv. spotřebitelských smlouvách podle § 52 a násl. ObčZ, tj. tam, kde nabyvatelem li- cence je spotřebitel podle § 52 odst. 2 ObčZ, což bude často i samostatná knihovna nebo škola, projevující se zejména v požadavku poskytnutí určitých srozumitel- ných informací poskytovatelem spolu s návrhem dle

§ 53 odst. 3 a 4, je-li jednáno prostřednictvím komuni- kace na dálku (e-mailem, faxem, telefonem aj.), i v zákazu ujednání, která by k újmě spotřebitele zna- menala značnou nerovnováhu v právech a povinnos- tech stran, zejména vylučující nebo omezující odpo- vědnost poskytovatele za vady aj.

3.4.2 Click-on contracts (click-through)

Tato licence je udělena kliknutím na příslušnou ikonu představující souhlas uživatele s uzavřením smlouvy, resp. se smluvními podmínkami, které poskytovatel licence – provozovatel příslušného obsahu webovské stránky uvedl v návrhu smlouvy. Návrh smlouvy je adresován obvykle veřejně – neurčitému počtu adresátů, uživatelů, resp. spo- třebitelů, avšak lze si představit, že bude adresován jen vybranému okruhu osob, který navrhovatel osloví, xxxxx dokonce jen jednomu adresátovi. Tento způsob uzavírání smluv je možný jen prostřednictvím internetu. Opět se jed- ná vlastně o konkludentní úkon, ledaže by kliknutí mělo povahu písemné formy.

A. Otázka písemné formy u smlouvy click-through je řešena v českém právu obecně v § 40 odst. 4 ObčZ, podle něhož je písemná forma zachována, je-li právní úkon uči- něn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostřed- ky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Toto ustanovení lze ostat- ně aplikovat i na použití faxu nebo elektronické pošty (e-mailu). Podrobnější analýza obou požadavků zákona uka- zuje, že je to problematický způsob komunikace, má-li mít strana jistotu, že nebude zneužit, ale striktní požadavek na jistotu komunikace by zřejmě při rozsáhlém množství ob- chodů uzavíraných elektronicky vedl k jeho citelnému ome- zení. Soudy by se tedy měly v praxi klonit spíše k mírnějším nárokům na jistotu a autentičnost takovýchto dokumentů, než je tomu u „papírových” dokumentů (u nichž např.

neověřená kopie jako důkaz neobstojí), jinak by pro české soudy bylo obtížné kliknutí na webovskou stránku, e-mail nebo fax pokládat za písemnou formu.

• První požadavek zákona – zachycení obsahu - je vy- kládán tak, že je třeba trvalého zachycení obsahu, tedy např. kopie vytištěná tiskárnou na papír. Ustanovení nehovoří o autenticitě takového zachycení, ale v případě sporu by ho nejspíše soud požadoval a to by asi byl velký problém. Bylo by totiž jistě možno na- psat na počítač poněkud upravený text, vytisknout ho a tvrdit, že vytištěný text je shodný s textem, který stra- na kliknutím odsouhlasila. Text by ke zvýšení jistoty bylo třeba vybavit určitými grafickými znaky, které má originální elektronická zpráva, ale jež lze jen obtížně napodobit, popř. by zpráva byla uložena na pevný disk s přesným datováním, podobně jako v účetních pro- gramech. Ve všech těchto případech však šikovnější uživatel či programátor takovou technickou ochranu obejde. Ochrana obsahu pomocí šifry je účinná vůči třetím osobám, které by jej chtěly zjistit, popř. upravit, ale nechrání před podvodem smluvní strany, která šif- ru zná a zašifruje i jí pozměněný text, který bude vy- dávat za originální, se kterým údajně souhlasila.

• Druhý požadavek zákona – identifikace jednající oso- by – je z pouhého kliknutí stejně obtížná, protože z něho lze zjistit, z kterého počítače bylo kliknutí pro- vedeno, ale ne, která osoba to konkrétně byla. Zde by bylo možno jedině použít předem dohodnuté kódy, které znají obě smluvní strany, resp. jen velmi omeze- ný okruh představitelů smluvních stran (členové statu- tárního orgánu, nejvýznamnější pracovníci), a které identifikují určité osoby tak, že by zprávu nemohla vytvořit, resp. přijmout osoba, která daný kód nezná. I to je však ochrana proti třetím osobám a ne proti pod- vodu druhé smluvní strany. Navíc vyžaduje předchozí styk obou smluvních stran v jiné formě a dohodu o kódech a časté změny kódů podle dohodnutého klí- če. Identifikace faxu vyplývá z vytištěného telefonní- ho čísla odesílatele (opět jen telefonní stanice, ne kon- krétní osoby) a času odeslání či přijetí nebo z podpisu jednající osoby, který se elektronicky přenese i příjemci. Není však technicky obtížné upravit horní či dolní pás příslušné stránky tak, aby se změnilo číslo telefonní stanice a čas odeslání či přijetí, nebo okopírovat pravý podpis dané osoby z jiné listiny. Identifikace e-mailu je ještě méně jistá – podobně jako u smlouvy click- through.

K této otázce existuje v zahraničí několik rozhodnutí z poslední doby. Zajímavý je např. rozsudek německého soudu, který uznal platnost smlouvy uzavřené formou click- through. Je ovšem třeba ještě dodat, že u mnoha smluv není písemná forma potřebná. V autorském právu (a tedy i pro licence a podlicence na databáze a počítačové pro- gramy, audiovizuální díla a zvukové záznamy) se vyžadu- je písemná forma jen při poskytnutí výhradní a sólové li- cence (§ 46 odst. 4 AutZ), přičemž ze zákona platí vyvratitelná domněnka, že výhradní povahu má i nakladatelská licence

(není-li dohodnuto jinak), a pak musí mít písemnou for- mu. Písemná forma je nutná i pro kolektivní a hromadné licence (viz 3.9), pro licenční smlouvy mezi podnikateli podle § 508 odst. 2 ObchZ (platí jen pro průmyslové vlast- nictví, nikoliv pro autorská práva), resp. je stanovena i jednotlivými zákony z oblasti průmyslových práv – o vynálezech, užitných a průmyslových vzorech, ochran- ných známkách aj.

B. Určitý či neurčitý adresát návrhu smlouvy. Neurči- tý adresát je problémem právě u návrhu smlouvy formou click-through, nikoli u e-mailu nebo faxu, kde jsou pří- slušné úkony adresovány určitým osobám. Podle § 43a odst. 1 ObčZ je návrhem smlouvy jen projev vůle směřu- jící k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více ur- čitým osobám. Není třeba danou osobu znát, je třeba ji alespoň nepřímo určit, identifikovat. Pokud určitá osoba dostane spamovou nabídku formou e-mailu (nevyžádané elektronické pošty), kterou opět e-mailem potvrdí, bude se zřejmě jednat o návrh smlouvy ve smyslu ObčZ. Pokud naopak uživatel sám vyhledá webovskou stránku, kde je uvedena nabídka, vyplní elektronicky příslušné kolonky objednávkového formuláře a kliknutím na příslušné ikony potvrdí, že danou nabídku přijímá a hodlá daný obchod elektronicky uzavřít. Je-li tento uživatel individuálně vy- zván k navštívení příslušné webovské stránky, např. spa- movým e-mailem, bude mít zřejmě povahu návrhu smlou- vy dle XxxX; pokud je tento uživatel k osobě, která obchod nabízí, anonymní, zřejmě se podle XxxX nejedná o návrh smlouvy, ale jen o výzvu k podání návrhu smlouvy a teprve úkon uživatele spočívající v elektronickém vyplnění for- muláře a kliknutí na ikonu souhlasu je návrhem smlouvy. Tento závěr je poněkud zpochybněn ustanovením § 53 odst. 3 ObčZ, které upravuje uzavírání tzv. spotǔebitelské smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dál- ku (tedy např. internetem, ale i faxem, telefonem, teleshop- pingem, videotextem, videotelefonem aj. – výčet v § 52 odst. 1 ObčZ sice obsahuje elektronickou poštu, ale nezahrnuje též jinou komunikaci prostřednictvím počítačové sítě – for- mu kliknutí na příslušnou ikonu umístěnou na webovské stránce, avšak vzhledem k tomu, že výčet je jen demonstra- tivní, lze do něj zařadit i formu click-on). Zákon zde totiž požaduje, aby obsahem návrhu byly určité informace, které může dát jen nabízející obchodník, nikoliv spotřebitel a informace musí být určité a srozumitelné, aby byli spotře- bitelé chráněni. Z toho plyne, že návrh (zřejmě návrh smlou- vy) podává u těchto smluv podnikatel a nikoliv spotřebitel. Lze to tedy chápat buď jako prolomení zásady určitosti ad- resátů návrhu, anebo tak, že bude třeba, aby se celá kon- traktace opakovala ještě jednou, což je ostatně požadavek

i Směrnice ES o elektronickém obchodu.

Občanský zákoník zná i veǔejný pǔíslib v § 850-852, ale to není návrh smlouvy. Jedná se jen o jednostranný závazek toho, kdo veřejný příslib vyhlašuje, že zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění tomu, kdo splní pod- mínky stanovené ve veřejném příslibu. Není to tedy ná- vrh smlouvy, může to být např. příslib odměny vypsané za nalezení zaběhnutého psa, za informace o hledaném zločinci aj.

Návrh smlouvy adresovaný neurčitým osobám připouš- tí naopak ObchZ v § 276-280, a sice jako veǔejný návrh na uzavǔení smlouvy, na který navazují některá speciální ustanovení v úpravě obchodních společností, např. nabíd- ka převzetí. Pokud tedy bude mezi smluvními stranami platit ObchZ, bude mít již nabídka s elektronickým for- mulářem povahu návrhu smlouvy a jejím přijetím uživa- telem bude smlouva uzavřena.

C. Přijetí návrhu smlouvy je možné i formou click- through podle obou zákoníků, otázka, zda se jedná o pí- semnou formu, již byla diskutována. Smlouva je uzavřena podle § 44 odst. 1 a 45 ObčZ okamžikem, kdy přijetí návr- hu dojde zpět navrhovateli. Projev vůle o přijetí tedy musí druhé straně dojít, časový rozdíl mezi kliknutím a okamžikem, kdy dojde druhé straně, nebude při běžném fungování sítě nijak významný. Při přenosu sítí může dojít ke zkreslení textu a pak se může jednat o omyl podle § 49a ObčZ.

D. Adhézní smlouva, změna oproti návrhu. Má-li být smlouva platná, musí být návrh přijat druhou stranou beze změn a doplňků, změna se pokládá za protinávrh, který má být opět přijat. Forma click-through tak má povahu adhézní smlouvy, kdy druhá strana může jen návrh při- jmout tak, jak byl učiněn, nebo se obchod vůbec neusku- teční. Pokud je to spotřebitel a návrh obsahuje pro něho nevýhodné podmínky, může být tento způsob kontraktace napaden, že neumožňuje spotřebiteli vyjednat rovnocen- né podmínky, a to by mohlo být v rozporu s § 56 ObčZ, i když by obrana adhézní smlouvy mohla být zde opřena o to, že se jedná o masově prodávané produkty za stej- ných podmínek, kde vyjednávání individuálního režimu není příliš efektivní ani pro jednu ze stran.

E. Potvrzení přijetí návrhu. Podle čl. 11 Xxxxxxxx Ev- ropského Parlamentu a Rady o elektronickém obchodu je třeba, aby přijetí kliknutím na příslušnou ikonu bylo ještě jednou potvrzeno, v praxi se tedy vyžaduje ještě jedno potvrzení uživatele, aby nedošlo k náhodnému přijetí myl- ným kliknutím, s tím, že před druhým kliknutím (potvrze- ním) systém zareaguje tak, že je zřejmé, že přijetí návrhu akceptoval. Okamžik uzavření smlouvy nastane až tehdy, když potvrzené kliknutí dojde navrhovateli. Tento postup bude třeba upravit i v ObčZ a lze doporučit jeho uplatňo- vání v praxi již nyní, aby se předešlo omylům.

3.4.3 Licence poskytnutá formou elektronického podpisu

Problémy s písemnou formou a se zajištěním auten- ticity a bezpečnosti obsahu i identity jednající osoby na internetu odpadají při použití tzv. elektronického podpisu podle zákona č. 227/2001 Sb., protože elektronický pod- pis je nesporně pokládán za písemnou formu a je bezpeč- ný, zejména tzv. zaručený elektronický podpis podle § 2 písm. b) cit. zákona. Problém je ovšem v tom, že techno- logie elektronického podpisu je drahá a jeho používání si tedy běžná knihovna nemůže dovolit.

3.4.4 Spotřebitelské smlouvy uzavírané prostředky komunikace na dálku

Otázka ochrany spotřebitele souvisí s novou úpravou spotřebitelských smluv uzavíraných prostřednictvím ko- munikace na dálku bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran podle § 53 ObčZ – jejich výčet již byl uveden výše. Spotřebiteli nesmí být tento způsob komuni- kace vnucen a návrh musí obsahovat podstatné náležitos- ti. S předstihem musí být spotřebiteli sdělena firma, IČ do- davatele, sídlo, název a hlavní charakteristiky zboží nebo služby, cena, náklady na dodání, způsob platby a dodání produktu či služby, náklady na použití komunikace na dálku a doba aktuálnosti nabídky a ceny. Musí být upozorněn i na to, že spotřebitel může od smlouvy odstoupit bez udá- ní důvodů do 14 dnů od převzetí zboží či jiného plnění, popř. nebyly-li mu poskytnuty uvedené informace, může odstoupit do 3 měsíců od převzetí plnění.

3.4.5 Nevyžádaný produkt

Pokud obdrží spotřebitel určitý produkt bez objednáv- ky, není podle § 53 odst. 8 ObčZ povinen jej dodavateli vrátit, ani jej vyrozumět.

3.4.6 Zvláštní způsob uzavírání smlouvy je stanoven pro kolektivní a hromadné licenční smlouvy (viz bod 3.9) – za přispění nezávislého zprostředkovatele podle § 102 odst. 4 a 5 AutZ.

3.5 Podle různého typu nehmotného statku

3.5.1 Přehled o typech nehmotných statků

Podle tohoto kritéria lze rozlišovat licenci k:

• autorskému dílu (včetně počítačových programů a struktury databáze)

• nehmotným statkům souvisejícím (uměleckému výko- nu výkonného umělce, zvukovému záznamu, zvuko- vě-obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiz- nímu vysílání)

• obsahu databáze

• patentu, užitnému či průmyslovému vzoru, topografii polovodičových výrobků, nové odrůdě rostlin a ple- menu zvířat

• obchodnímu tajemství

• know-how, pokud není obchodním tajemstvím

• ochranné známce

• znakům měst a krajů, olympijským symbolům, tech- nickým normám

• obchodní firmě, názvu právnické osoby nezapsané do obchodního rejstříku, jménu a příjmení fyzické osoby nezapsané do obchodního rejstříku

• jinému označení, pokud se stalo pro svého nositele příznačné aj.

3.5.2 Nepravá licence

Je to licence k nehmotným statkům, které nejsou chrá- něny absolutním právem, ale jen relativně v rámci postihu

nekalé soutěže. Patří mezi ně např. know-how, označení příznačné (logo), zlepšovací návrh aj. I ohledně nich se uzavírá smlouva o jejich užívání nabyvatelem, ale protože

Model sublicence

Plic (A) ====➔ Nlic (P)sublic ———🡪 Nsublic

nejsou chráněny absolutním právem, není ani z čeho dát

svolení. Přesto má obsah těchto smluv mnoho společného

Plic

= poskytovatel licence (je zde zároveň autorem)

s licenční smlouvou a tyto smlouvy se proto označují i jako

„nepravé licence” nebo „smlouvy na know-how” aj.

3.5.3 Smíšená licence

Na rozdíl od sdružené licence, která zajišťuje dodáv- ku několika produktů stejného druhu najednou, zajišťuje smíšená licence dodávku různých typů nehmotných stat- ků, které spolu souvisejí, např. dodávku ochranné známky a know-how, autorského díla a databáze aj.

3.6 Nakladatelská licence

To je podle § 56 AutZ licence udělená autorem díla nabyvateli k rozmnožování a rozšiřování (vydávání) díla slovesného, hudebně-dramatického nebo hudebního, vý- tvarného, fotografického nebo vyjádřeného podobným způsobem. Nezahrnuje tedy programy počítačů, ani když jsou vydány ve formě CD-ROM package. Nakladatelská licence je podle zákona výhradní, není-li sjednáno jinak. Tato licence připadá v úvahu tam, kde knihovna bude vy- stupovat jako nakladatel některého z uvedených druhů děl. Autor je oprávněn před vydáním v přiměřené lhůtě ještě

Nlic = nabyvatel licence, je zároveň (P)sublic = poskytovatel sublicence

Nsublic = nabyvatel sublicence

3.7.2 Postoupení práva z licence

Licence versus postoupení (pǔevod) práva z licence (cesse nabyvatelov ch práv a privativní intercesse jeho závazkm). Nabyvatel licence své relativní právo i závazky z licence pǔevede na nového nabyvatele, opět však nikoli v širším rozsahu, než sám získal od poskytovatele licen- ce. Nabyvatel nez stává ve vztahu s poskytovatelem, místo něho do vztahu vstoupí nový nabyvatel licence, k převodu práv musí mít původní nabyvatel svolení poskytovatele licence. Na převod práva z licence se vztahují ustanovení o postoupení pohledávky (cessi) z ObčZ.

Smluvní strany:

– postupitel (= původní nabyvatel licence)

– postupník (= nový nabyvatel licence)

Model postoupení práva z licence

Plic (A) ====➔ N1 (P-tel)postupitel ———🡪N2 (P-ník)postupník

provést autorskou korekturu – drobné tvůrčí změny díla,

pokud nevyvolají nepřiměřené náklady nabyvatele licen-

Plic

= poskytovatel licence (je zde zároveň autorem)

ce. Umožňuje autorovi dílo ještě na poslední chvíli opra- vit, dokončit. Nelze ji zaměňovat s technickou korekturou (např. jazykovou aj.), kterou má povinnost učinit nabyva- tel. Pokud by dílo bylo rozebráno ještě před uplynutím licenční doby, musí nabyvatel zvýšit po dohodě s autorem množstevní rozsah vydání, jinak má autor právo od smlou- vy odstoupit a zajistit vydání díla u jiného nakladatele.

3.7 Podlicence (sublicence) a poskytnutí práva z licence

3.7.1 Podlicence

Licence však může zahrnout nejen právo nehmotný statek užívat, ale i právo nakládat s nehmotným statkem, tedy tak, že nabyvatel bude mít oprávnění udělit licenci další osobě, tzv. podlicenci. K udělení podlicence naby- vateli podlicence potřebuje nabyvatel licence svolení – li- cenci od poskytovatele licence.

Poskytovatelem sublicence je nabyvatel licence a po- skytuje mu výkon práva v rámci svého relativního práva, které získal z licence, ne však v širším rozsahu, než sám získal od poskytovatele licence. Nabyvatel licence z stá- vá ve vztahu k poskytovateli licence i nadále, k poskytnutí sublicence musí mít svolení poskytovatele licence. Na sublicenci se vztahuje úprava licence obdobně (§ 57 AZ).

Smluvní strany:

– poskytovatel sublicence (= nabyvatel licence)

– nabyvatel sublicence

N1 = 1. nabyvatel licence, je zároveň (P-tel)postupitel = postu- pitel licence nabyvateli 2

N2 = 2. nabyvatel licence, je zároveň (P-ník)postupník = po- stupník licence od nabyvatele 1, nahrazuje nabyvatele 1 ve vztahu k poskytovateli licence

3.8 Licence podle rozsahu poskytnutých práv

Podle rozsahu může být poskytnuta licence ke všem způsobům užití (generální licence) nebo k jednotlivým způ- sobům užití – jen k distribuci rozmnoženin (rozšiřování), jen ke sdělování veřejnosti prostřednictvím počítačových sítí, jen k půjčování v podobě hmotné rozmnoženiny, k půjčování bez možnosti činit kopie díla, k půjčování pre- zenčnímu, k půjčování jen interním učitelům či studentům školy aj.

Licence může být poskytnuta na omezené množství kopií, na vymezené území, na omezenou dobu, pro ome- zený okruh osob, jimž bude dílo zpřístupněno.

Rozsah užití i omezení je třeba ve smlouvě vždy sjed- nat, jinak platí, že je poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak je to nutné k dosažení účelu smlouvy.

Nestanoví-li smlouva jinak, má se podle § 50 odst. 3 za to, že je poskytnuta na území ČR, na dobu obvyklou (nejdéle však na 1 rok) a na množství obvyklé u daného druhu díla a způsobu jeho užití.

Nestanoví-li smlouva jinak, zahrnuje licence na roz- množování díla oprávnění k pořízení rozmnoženin přímých

i nepřímých, vcelku nebo zčásti, v jakékoliv formě včetně online. Licence na rozmnožování díla zahrnuje i licenci na rozšiřování rozmnoženin. Licence k vysílání zahrnuje i licenci k pořízení záznamu vysílaného díla vysílatelem a pro jeho vlastní vysílání.

3.9 Licenční smlouva individuální, kolektivní a hromadná

A. Individuální licenční smlouva spočívá v tom, že na straně nabyvatele (i poskytovatele) je pouze jedna osoba. Může to být např. smlouva mezi knihovnou jako pořada- telem veřejné vzdělávací akce s hudební produkcí a kolektivním správcem.

B. Kolektivní licenční smlouva vzniká mezi kolektiv- ním správcem a právnickou osobou, která sdružuje uživa- tele, např. zájmovým sdružením občanů (spolkem), zájmo- vým sdružením právnických osob aj. Povahu kolektivní licence má licenční smlouva sjednaná za všechny knihov- ny SKIPem s kolektivními správci OSA, DILIA a Inter- gram ohledně půjčování zvukových záznamů knihovna- mi, s jednorázovou odměnou a ročním prodlužováním (a zvyšováním odměny), na základě níž mohou knihovny zvukové záznamy (snímky) půjčovat. Kolektivní licence by se však mohla uzavřít i tam, kde by bylo více autorů ve vztahu k jedné knihovně, který by zprostředkoval kolek- tivní správce na základě nepřímého zastoupení – komisio- nářské smlouvy, tj. SKIP jedná svým jménem, ale na účet knihoven. Vůči kolektivnímu správci jsou přitom opráv- něni a povinni členové právnické osoby, která sdružuje uživatele (tj. v případě knihoven členové SKIP) podle

§ 101 odst. 5 AutZ přímo. Z kolektivní smlouvy jsou opráv- něni jen členové takové právnické osoby, naopak ti uživa- telé, kteří členy nejsou, z ní nejsou oprávněni.6) To je roz- díl od kolektivní smlouvy podle práva pracovního. Smlouva SKIP s uvedenými kolektivními správci ohled- ně půjčování zvukových záznamů, resp. snímků tedy neo- pravňuje k půjčování zvukových snímků ty knihovny, kte- ré nejsou členy SKIP.

C. Hromadná licenční smlouva je zvláštním přípa- dem, kdy kolektivní správce dává uživateli oprávnění k výkonu práva užívat nejen jednotlivá díla, ale i díla hromadně určená jako předměty ochrany, popř. celý svůj repertoár, tj. všechna díla, k nimž takové právo kolek- tivně spravuje. Hromadné licence vznikají obvykle u rozhlasového nebo televizního vysílání hudebních děl, popř. při jejich veřejném provozování ze zvukových zá- znamů. Na rozdíl od kolektivních smluv se nejedná o větší počet uživatelů (sdružených do právnické osoby), ale o větší počet užívaných děl, tedy kritériem je větší roz- sah předmětů ochrany.

Je ovšem možno obě smlouvy – kolektivní i hromad- nou – kombinovat u smluv, které kolektivní správce uza- vírá pro hromadné užití svého repertoáru s právnickou osobou sdružující autory s dopadem na všechny členy ta- kové právnické osoby.

4 Obvyklý obsah licenční smlouvy

4.1 Struktura licenční smlouvy

4.1.1 Přehled

Licenční smlouva se obvykle člení na následující části:

• preambule

• cíl

• definice pojmů

• předmět smlouvy (podstatná náležitost)

• způsob splnění závazku poskytovatele (dodání hmot- ných nosičů, internetových adres, manuálů, instalace, protokol o převzetí aj.)

• práva poskytovatele

• práva nabyvatele

• cena – licenční poplatky (podstatná náležitost)

• platební podmínky

• přístup uživatelů

• zajištění závazků (např. výhrada vlastnictví)

• odpovědnost a sankce (smluvní pokuta, úrok z prodlení)

• vyšší moc

• převod práv ze smlouvy na právní nástupce

• řešení situace konkursu některé ze smluvních stran

• ukončení smlouvy výpovědí nebo odstoupením

• řešení práva na přístup po ukončení platnosti licence (ke kterým zdrojům, v jakém rozsahu)

• rozhodné právo a řešení sporů

• trvání smlouvy a otázka jejího prodlužování

• řešení změn smlouvy

• přílohy a jejich povaha (součást smlouvy nebo ne)

• odkaz na všeobecné podmínky nebo rámcovou smlouvu

• účinnost

• podpisy

4.1.2 Jednotlivé části struktury smlouvy

A. Preambule. Je to pǔedmluva, úvodní pasáž, která obvykle obecně uvádí, proč byla smlouva uzavřena. Citu- je často předpisy, kterými se smlouva řídí, a obecné pro- středí smluvního vztahu, ale někdy i obecné principy, na kterých je smlouva postavena. U právních předpisů je to časté zejména ve Směrnicích ES, v českém právu je to použito v Ústavě, jinak to není legislativní zvyk v ČR.

Preambule není přímo závazná, ale má význam pǔi výkladu nejasných ustanovení vlastního textu smlouvy. Někdy uvádí přímo i metodu výkladu smlouvy, která je pak pro její výklad (opět ne přímo pro její provádění) zá- vazná. Má význam zejména v anglo-americkém právu, vymezuje hranice pro výklad soudu, který je zde velmi volný, a soud jím může doplnit text smlouvy o nečekaná ustanovení, s odůvodněním, že tak by strany postupovaly, kdyby řádně na sjednání smlouvy myslely a byly „dobrý- mi hospodáři”.

Součástí preambule je nadpis (označení typu smlou- vy), což není pro určení typu smlouvy rozhodující – to je sama povaha smlouvy podle jejích ustanovení. Nesprávné označení může vyplývat z neznalosti (strany často omy-

xxx označí smlouvu jako kupní, i když se jedná o smlouvu licenční nebo o smlouvu o dílo) nebo z úmyslu skrýt (di- simulovat) pravou povahu smlouvy předstíraným (simu- lovaným) typem, např. z důvodů daňových se smlouva tváří jako smlouva nájemní a nikoli licenční apod. Nesprávné označení nezpůsobuje její neplatnost (to by byla až neur- čitost jejích ustanovení, kdyby se např. nehmotný produkt témuž nabyvateli zároveň „prodal” i „poskytl do užívá- ní”), rozhodující pro posouzení je pravá podstata – disi- mulovaná povaha smlouvy.

Součástí preambule je také vždy vymezení smluvních stran, které musí být správné a přesné, s uvedením IČ, data a čísla registrace v příslušné evidenci (obchodním rejstří- ku), statutárního orgánu jednajícího jménem právnické oso- by nebo zástupce smluvní strany s přiloženou plnou mocí (nejde-li o speciální zmocnění, např. prokuru). Je vhodné za uvedením celého přesného názvu uvést zkratku pro smlou- vu, ale pak ji důsledně v této podobě používat v celé smlouvě i v přílohách. V označení smluvních stran je třeba se vystří- hat pojmů „firma” (to je termín označující název smluvní strany a ne smluvní stranu samu) nebo „podnik” (to je před- mět podnikání, nikoliv subjekt), jinak by mohl soud prohlá- sit takovou smlouvu za neplatnou. Je také třeba dát pozor na to, zda je vůbec „smluvní strana” právním subjektem, zda se nejedná o organizační složku (což často bývá u knihoven) a kdo je oprávněn podle zákona či vnitropod- nikových předpisů v takovém případě smlouvu podepsat – zda je to vedoucí organizační složky (knihovny) nebo celé právnické osoby (např. příslušný prorektor nebo rektor vy- soké školy). V některých případech se název subjektu změ- nil, popř. používá starý smluvní formulář aj., což by byla podstatná chyba. Zejména u neznámých (nových) zahranič- ních partnerů je třeba si ověřit, že skutečně existují – výpi- sem z tamního obchodního rejstříku. Při použití nesprávné- ho názvu by smlouva mohla být jako celek neplatná.

B. Cíl a účel smlouvy

a) Obecně. Účelem smlouvy obecně je, aby každá ze smluvních stran dosáhla zajištění svých zájmů. Smlouva by tedy měla přihlížet k zájmům obou smluvních stran, měla by být vyrovnaná v právech a povinnostech, neměla by být jednostranně výhodná v zájmu jedné smluvní strany. Tako- vá jednostranně výhodná smlouva, pokud by měla povahu spotǔebitelské smlouvy podle § 56 ObčZ, by mohla být na- padena a příslušné, pro spotřebitele nevýhodné ustanovení by mohlo být relativně neplatné, pokud se spotřebitel do- volá jeho neplatnosti podle § 55 odst. 2 ObčZ. Je mylné se domnívat, že výhodu získá ten, kdo druhého smlouvou přelstí, jak by se zdálo z naší národní opery – vede to ob- vykle ke sporům, ztrátě důvěryhodnosti a krátkodobá vý- hoda je převážena dlouhodobými ztrátami. Proto je nutno smlouvy uzavírat promyšleně, snažit se vstřícně reagovat na požadavek druhé strany a racionálně zdůvodňovat vlast- ní požadavky, neunáhlovat se, nejednat s emocemi.

Vypracování smlouvy je namáhavá a složitá práce. Rozhodně nelze doporučit nekritické převzetí doporuče- ných smluvních vzor (např. ICOLC aj.) bez důkladné analýzy, co z jejich ustanovení lze pro konstrukci dané

smlouvy převzít a co ne. Jistě, je vhodné se jimi inspiro- vat, se zvážením toho, že jsou konstruovány pro jiný právní systém, ale ne je převzít beze změny tak, jak jsou sepsány. Není také rozumné vznášet nereálné požadavky, o nichž je jasné, že druhá strana na ně nepřistoupí, ale není správ- né ani převzetí textu předloženého druhou stranou (často označovaného jako „standardní text”) bez zvážení indi- viduálních úprav podle potřeb knihovny. Pokud by posky- tovatel na takové smlouvě trval bez jakékoliv její úpravy (tzv. adhézní smlouva) a obsahovala by ustanovení pro spotřebitele (knihovnu) nevýhodná, mohla by knihovna taková ustanovení i později napadnout pro neplatnost podle citovaného ustanovení § 55 odst. 2 ObčZ.

b) V textu smlouvy. Formulace cíle a účelu smlouvy je velmi důležitá především v licenční smlouvě, resp. v licenčních aspektech smlouvy o dílo, protože stanoví rozsah práv (resp. způsobu užití), která nabývá nabyvatel, pokud není tento rozsah vyčerpávajícím způsobem uve- den. Obvykle se totiž předem dá jen těžko přesně vyme- zit, k jakým všem způsobům užití nehmotného statku má být v budoucnu nabyvatel oprávněn, zejména jedná-li se o delší časové období. Určení účelu smlouvy např. umož- ňuje nabyvateli – v mezích jím obecně daných – rozmno- žovat, překládat, zpracovávat, upravovat či jinak měnit počítačový program, a to včetně opravování chyb po- dle § 66 odst. 1 písm. a) AutZ, není-li výslovně dohodnu- to jinak, nebo mu to zakázáno. Stanovení účelu licence umožňuje nabyvateli užít nabytý produkt i v rámci určité formy bezplatné zákonné výjimky (např. užití databáze knihovnou pro účely vědecké nebo vyučovací podle § 92 písm. b) AutZ). Pro určení povoleného užití vytvořeného díla objednatelem je významné stanovení účelu ve smlouvě o dílo podle § 61 odst. 1 AutZ.

Pokud účel vymezen ve smlouvě není, má objednatel díla či nabyvatel licence právo dílo užít k účelům obvyk- lým s přihlédnutím k okolnostem sjednání smlouvy (např. i preambuli). Není-li v licenční smlouvě výslovně sjedná- no, jaké jsou povolené způsoby a rozsah užití nabyvate- lem licence, má se podle § 50 AutZ za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsa- hu, jak je to nutné k dosažení účelu smlouvy, přičemž územní rozsah je omezen na ČR, časově je licence ome- zena na dobu obvyklou u daného druhu díla a způsobu užití, nejdéle však na 1 rok a množstevně je licence ome- zena na množství obvyklé u daného druhu díla a způsobu jeho užití.

C. Definice pojmů. To je nezbytné proto, že poskyto- vatel i nabyvatel mohou být z různých zemí a v jejich ná- rodních právních řádech mohou být rozdílná pojetí daných pojmů, které jsou pak použity ve smlouvě. Někdy je smlou- va uzavírána v angličtině, ale v domácím jazyce chybí daný ekvivalent, jindy má v češtině odlišný význam a je proto vhodné uvést do závorky i český ekvivalent. Jedná se ne- jen o technické pojmy, které právo nezná, ale praxe s nimi pracuje (např. freeware, public domain aj.), ale i některé pojmy definované v právu, ale rozdílně (např. propojené osoby, ovládání jiné právnické osoby, dohoda, úřední ho-

diny, příslušný orgán, důvěrná informace, dokumenty, první obchodní prodej, vyšší moc, čistý příjem, zisk, sublicence aj.). Mezi vymezení pojmů je vhodné zařadit i seznam zkratek, které jsou ve smlouvě užity a které mnohdy ozna- čují poskytnutá práva nebo subjekty smlouvy a jejich or- gány aj.

D. Předmět smlouvy, resp. licence. Patří mezi podstat- né obsahové náležitosti, bez jejichž vymezení by smlouva nebyla platná. Především se v něm musí definovat nehmot- né statky a práva k nim, k jejichž užívání se poskytuje smlouvou svolení, a to přesným výčtem. Pokud se jedná o rozsáhlejší výčet, např. databází časopisů aj., může být odkaz na přesný výčet v příloze. Je třeba přitom vždy od- lišit a vymezit nehmotný statek sám a práva k němu a specifikovat je, vymezit všechny součásti, dodatky a příslušející služby. Rozsah a způsob užití díla spíše pat- ří mezi vymezení práv nabyvatele a nepatří mezi podstat- né náležitosti smlouvy, neboť zákon připouští, že smlouva o nich mlčí a stanoví pro takový případ podpůrně jejich vymezení v § 50 AutZ. Smlouva by měla specifikovat i typ licence (výhradní, sólová, nevýhradní), přičemž se jedná o nevýhradní licenci, není-li sjednáno jinak (§ 47 AutZ). Předmětem smlouvy také mohou být know-how, data- báze, tedy jednalo by se o smíšenou licenci, ale také např. technická pomoc (vyškolení personálu), nájem přístrojů nebo nosičů informací nebo jejich prodej – což by vedlo ke smíšené smlouvě. Z různých typů smluv pak vyplývají i různé pojmové náležitosti, např. u licence vymezení ne- hmotných statků a práv, která se poskytují do užívání dru- hé straně, u kupní či nájemní smlouvy jen hmotné před- měty nebo výjimečně podnik včetně převodu vlastnického práva (u koupě) nebo poskytnutí těchto předmětů do uží- vání (u nájmu) aj. Může se jednat i o leasing – koupi naja-

té věci a spotřebitelský úvěr aj.

Obtížné je určit předmět smlouvy o dílo, pokud se jedná o tvůrčí práci, neboť teprve v průběhu se upřesňuje, co vlastně objednatel chce a co je zhotovitel schopen vyřešit. U těchto typů smluv (typicky u výzkumu) znamená přes- né vymezení předmětu smlouvy již polovinu řešení.

Ještě obtížnější je určit předmět plnění u smluv nepo- jmenovaných, např. u outsourcingu, frančízy, rámcové smlouvy, smlouvy o spolupráci aj., kde by bez přesného a podrobného určení předmětu smlouvy a práv a povin- ností stran byla smlouva neplatná podle § 269 ObchZ. Někdy je tzv. implementační smlouva pokládána mylně za smlouvu nepojmenovanou – jedná se však vesměs o smlouvu o dílo, kde však určitou část díla provádí sama strana objednatele a je pak velmi důležité odlišit produk- ty, které vytvořila jen jedna strana a produkty společně vytvořené a vymezit práva ke každé z těchto skupin ne- hmotných statků – obvykle je každá skupina i jinak ozna- čena smluvní zkratkou v definici pojmů.

Vždy je nutno vymezit též vlastnosti, které mají pře- dané produkty mít z hlediska kvality, kompletnosti (pří- ručky, reklamní materiály, návody, sady), záložní kopie, což má význam pro pozdější případnou odpovědnost za vady. V těchto smlouvách je nutná spolupráce obou smluv-

ních stran, zejména u smluv, kde se teprve tvůrčím způso- xxx nehmotný statek tvoří – ve vymezení předmětu zkou- mání (rozšíření, zúžení, jiné zaměření, požadované para- metry budoucího produktu, funkční propojitelnost, způsobilost k určitému užití aj.). Je ovšem třeba řešit i dopady změn předmětu smlouvy v průběhu spolupráce, protože to má aspekty změn nákladů, termínů plnění, způ- sobu plnění, ceny aj.

E. Způsob a čas splnění závazku poskytovatele. Záva- zek poskytovatele musí být splněn řádně a včas, a to nejen z hlediska kvality, spolehlivosti a funkčnosti, ale i množství, kompletnosti, správného označení aj. Způsob splnění je třeba vymezit z hlediska formy dodání – např. dodání hmotných nosič počítačových programů a multimediálních děl, da- tabází, zvukových záznamů, audiovizuálních děl, papíro- vých verzí časopisů, manuálů k počítačovým programům nebo databázím – jejich počet, technické parametry a čas dodání. Lze sjednat i dodání nehmotného produktu počí- tačovou sítí, internetových adres, odkud lze nehmotné pro- dukty stáhnout, aj. Je nutno sjednat okamžik splnění zá- vazku dodání (předání poště, veřejnému dopravci, přímo odběrateli). Nehmotné produkty a zejména nově vytvořená díla je třeba před převzetím vyzkoušet a k tomu je nutno sjednat, jaké testy mají být použity a jaký jejich výsledek znamená řádné splnění. U složitějších systémů je třeba sjed- nat a provést instalaci a vyzkoušení celého systému, někdy zkušebním provozem probíhajícím v běžném provozu ob- jednatele, kdy se projevuje ještě řada chyb a problémů, kte- ré musí objednatel ihned oznamovat a poskytovatel bezod- kladně odstraňovat. Objednatel si u takovýchto produktů (včetně upravených standardních produktů a jejich imple- mentace) nemůže představovat, že budou bezchybné ihned po jejich dodání.

Na závěr zkoušek či zkušebního provozu by si strany měly sjednat protokol o pǔevzetí jako formu přijetí plnění poskytovatele nabyvatelem, jehož podpisem teprve naby- vatel produkt přejímá a kam strany uvedou i existující chy- by a problémy. Mohou být sjednány průběžné protokoly po každé zkoušce a závěrečný přejímací protokol.

Z hlediska časového může být licenční smlouva sjed- nána na dobu určitou nebo neurčitou, ale pak nejdéle na dobu ochrany poskytovaných nehmotných statků, jinak se dostane do rozporu s právem kartelovým podle § 4 záko- na č. 143/2001 Sb.

F. Práva nabyvatele (povinnosti poskytovatele) a přístup uživatelů. Toto je obvykle nejvýznamnější část smlouvy. Především je třeba vymezit rozsah užití, k němuž je poskytnuto svolení, a to způsobem užití, územím, ča- sem i rozsahem oprávněných subjektů (jiných knihoven, okruhů čtenářů). Důležitá je dikce smlouvy, že poskyto- vatel „touto smlouvou poskytuje práva ...” a „zavazuje se dodat ...”. Pokud dikce uvádí, že v budoucnu se teprve na něčem dohodne s nabyvatelem, jedná se o smlouvu o budoucí smlouvě, která teprve bude uzavřena. Také pou- hé poskytnutí informace, např. o ceně, není pokládáno za souhlas s uzavřením smlouvy, stejně jako že „možná bude

smlouvou vázán” aj. Spornou povahu má z tohoto hledis- ka tzv. letter of intent, comfort letter aj. Ze strany nabyva- tele může být licenční smlouva sjednána jako jen oprav- ňující, není-li tomu tak, je zavazující.

Svědčí o neinformovanosti knihovny, když mezi prá- vy, které nabyvatel získává a platí za ně, jsou i ta, která má již ze zákona bezplatně jako zákonné výjimky, např. pořizovat rozmnoženiny z důvodu konzervace a archivace dle § 37 odst. 1 AutZ aj. Lze však pro jistotu i tato práva ve smlouvě uvést, ale ve zvláštním článku (či odstavci) jako ta, která nabyl již ze zákona a za něž tudíž neplatí, ale poskytovatel to smluvně stvrzuje.

Velmi důležité je vzhledem k nové Směrnici ES o některých aspektech autorského práva v informační spo- lečnosti z roku 2001 následující členění oprávněných uživatel a podle toho i rozdílné vymezení jejich pǔístu- pových práv:

• interní členové knihovny nebo instituce, k níž knihovna patří – musí mít legitimaci a přidělený identifikační kód, který je nepřenosný pod přísnou sankcí (např. na VŠE v Praze byl vyloučen ze studia student, který „prodal” svůj identifikační kód vietnamskému podnikateli, který pak denně přicházel do prostor školy a využíval školní i knihovní počítačové sítě ke svým obchodům do té doby, než byl službou knihovny odhalen):

• pracovníci knihovny

• u školních knihoven učitelé a studenti dané univer- zity, u vědeckých knihoven pracovníci příslušného výzkumného ústavu aj.

• externí členové knihovny – běžní čtenáři (včetně uči- telů a studentů z jiných univerzit), kteří jsou vesměs (kromě poslední skupiny) „registrovaní”, tj. knihovna eviduje jejich identitu, k níž přiděluje přístupový kód a práva

• „stálí” čtenáǔi pǔítomní v prostorách knihovny, kteří mají přístup k chráněné síti na pracovní stani- ci (work station) umístěné jen v těchto prostorách knihovny (premises) a kteří také mají určitý přístu- pový identifikační kód a legitimaci

• „stálí” čtenáǔi vzdálení (v elektronickém, telefo- nickém či poštovním styku s knihovnou), kteří mají k síti knihovny přístup ze vzdálené stanice, ale mají také určitý přístupový identifikační kód a legitima- ci

• „dočasní” či „náhodní” návštěvníci registrova- ní (s omezenou dobou přístupu, např. jen v daný den) přítomní v prostorách knihovny, kteří z pracovních stanic v těchto prostorách mají pří- stup k síti knihovny a také mají určitý přístupový identifikační kód a legitimaci, ovšem jen po ome- zenou kratší dobu

• „dočasní” či „náhodní” návštěvníci neregistro- vaní (s omezenou dobou přístupu, např. jen v daný den) přítomní v prostorách knihovny, kteří by ne- měli mít přístup k elektronické síti knihovny s výjimkou vyhledávání v elektronickém katalogu

– pokud by totiž umístili na síť závadný obsah, např. teroristicky fungující vir nebo pornografii a nebylo

by možné určit jejich identitu, byla by odpovědná knihovna, ve které k tomu došlo, a příslušný pra- covník, který měl službu a umožnil takový přístup, a to i trestně.

Z uvedeného je patrné, že by měla knihovna poskyto- vat většinu služeb jen „registrovaným” čtenářům, tj. těm, u nichž je zjištěna a evidována jejich totožnost (zejména, kde mají přístup do počítačové sítě interní i externí a mohou v ní posílat zprávy); avšak např. pro pouhé pro- vedení kopie dokumentu, který si návštěvník nevypůjčí v knihovně, ale přinese, na kopírce veřejné knihovny asi nebude třeba zjišťovat jeho identitu. Je nutné rozlišovat, z kterého místa má čtenář přístup k elektronickým zdro- jům knihovny (zda v prostorách knihovny – premises nebo ne). Je ovšem třeba konstatovat, že právo ČR zatím ne- rozlišuje mezi uvedenými kategoriemi uživatel v knihovnách, ale zřejmě bude muset být novelizováno v intencích uvedené Směrnice ES.

Je dále třeba rozlišovat mezi typy děl, která jsou kopí- rována, protože pro některé typy je to zakázáno (ani pro osobní potřebu nelze kopírovat počítačové programy a elektronické databáze dle § 30 odst. 1 AutZ), nebo půj- čována (je to zakázáno pro počítačové programy a fonogramy a videogramy podle § 38 odst. 2 AutZ, ale ohledně fonogramů uzavřel SKIP jménem všech kniho- ven v ČR s příslušnými kolektivními správci (OSA, DI- LIA, Intergram) smlouvu, ve které byl dán kolektivními správci souhlas, takže knihovny fonogramy mohou čtená- řům–uživatelům půjčovat.

Mezi obvyklá práva, která nabývá knihovna smluv- ními licencemi k elektronickým zdroj m, patří např. pří- stup k serveru vydavatele, uchovávání elektronických do- kumentů v určitém místě (prostorách) knihovny, jejich začlenění do systému informačních a knihovních služeb v prostorách knihovny aj.7) Je třeba si uvědomit, že jak půjčování dokumentů tak i pořizování kopií pro uživatele (nebo přímo jimi na zařízení knihovny) je možné podle AutZ jen pro osobní potǔebu uživatele, tedy že se musí jednat jen o osoby fyzické (pokud je objednatel těchto slu- žeb osoba právnická, může to být jen v zastoupení kon- krétní osoby fyzické), o jejich osobní potǔebu (studium, zábava – nikoliv pracovní či podnikatelské účely, např. ani pro potřeby řešení vědeckých úkolů vědců, leda by šlo o jejich koníček – autorská díla lze pro účely vědecké či vzdělávací jen zařadit do vlastního díla v citaci nebo ve vlastní přednášce podle § 31 odst. 2-3 AutZ – u databází však uživatel může tyto kopie činit – může vytěžovat nebo zužitkovat obsah databáze pro účely vědecké nebo vyu- čovací podle § 92 AutZ) a pouze v malém rozsahu (nelze kopírovat ve větším počtu kopií, to by bylo neospravedl- nitelně na újmu oprávněným zájmům autora dle § 29 AutZ). Toto upozornění by knihovna měla mít nejen ve výpůjčním řádu, ale i vyvěšené na místě dostupném čtenáři, popř. i v licenčních smlouvách.

Kopírování elektronických zdrojů smí činit čtenář– uživatel za těchto podmínek také, ale jen na svém zařízení sám a nesmí to být programy počítačů a elektronické da-

tabáze. V licenční smlouvě ovšem může být poskytovate- lem pro jím dodané dokumenty toto právo na kopírování a šíření elektronických dokumentů pro knihovnu výslov- ně rozšíǔeno. Knihovna již těžko může kontrolovat, zda je výkon těchto zákonných výjimek uživateli prováděn opravdu v souladu s těmito zásadami.

Mezi další tato práva patří i meziknihovní výp jčky a kopie ze zdroj jiné knihovny, které většina poskytova- telů povoluje zatím jen v papírových formách (na kopírce a zaslání druhé knihovně, popř. čtenáři), stejně jako to činí v § 30 odst. 3 český AutZ. Pro dodávání kopií v elektro- nické podobě z elektronických zdrojů přímo uživateli by muselo být zvláštní výslovné svolení poskytovatelem knihovně v licenční smlouvě. Navíc nesedí tradiční po- jem – u elektronických zdrojů se nejedná vlastně o „v - pmjčku” (to by musel být vrácen tentýž dokument či jeho kopie), ale spíše o „meziknihovní sdílení zdrojm”, popř.

„dodání kopie elektronick ch materiálm uživateli v elektronické podobě”.

Určitou možnost v tomto směru přinesla právě Směr- nice ES o některých aspektech autorského práva v infor- mační společnosti pro registrované uživatele knihovny při jejich přístupu do sítě knihovny z pracovního místa v prostorách knihovny, nikoliv však pro vzdálené uživate- le. To však zatím do práva ČR zakotveno není. Otázka

„meziknihovního sdílení elektronických zdrojů” je před- mětem jednání EBLIDA a vydavatelů a snah o sjednocení pozitivního přístupu k ní.

Poněkud jiný případ je pořízení elektronické kopie knihovnou z papírové předlohy (tam, kde poskytovatel nedodává ani její elektronickou verzi) a její doručení uži- vateli za účelem pořízení papírové kopie pro jeho osob- ní potřeby. Tuto praxi v ČR používá zejména Státní tech- nická knihovna ve svém projektu Virtuální knihovny. V tomto případě se jedná jen o elektronickou cestu do- ručení kopie z původně papírového dokumentu, nikoliv z dokumentu elektronického, výsledná kopie musí být také papírová. V této otázce zastává SKIP názor, že se nejedná o sdělování veřejnosti podle § 18 AutZ, ale jen o formu doručení „tiskové kopie díla na papír nebo po- dobný podklad fotografickou technikou nebo jiným po- stupem s podobnými účinky” podle § 30 odst. 3 AutZ jednotlivému uživateli, která není na újmu oprávněným zájmům autora podle § 29 AutZ, za niž autorovi platí odměnu podle § 25 AutZ. Výklad se opírá o praxi vý- znamných evropských knihoven (např. britské) i o shodný názor představitelů IFFRO, kteří zastupují zájmy autorů v mezinárodním měřítku. Podmínkou legality postupu je zaplacení příslušného poplatku, stejně jako u jiných pa- pírových kopií, což STK činí. Tento výklad je teoreticky zpochybňován Ministerstvem kultury ČR, ale kolektivní správce – DILIA, i když výslovně tento výklad neodsou- hlasil ani nepopřel, ve své praktické činnosti vybírá a v průběhu celého roku 2001 vybíral tyto odměny od knihoven, aniž by jejich opodstatněnost zpochybnil, a lze tak konstatovat, že tím s uvedeným výkladem souhlasí konkludentní formou.

G. Povinnosti nabyvatele. Kromě povinností, které pro knihovny vyplývají přímo ze zákona, bývá nabyvatel čas- to omezován ve smlouvě různými ujednáními. Neměl by však být omezen v právech, které má na území ČR přímo z českého AutZ v rámci jím stanoveného volného užití díla a zákonných výjimek – v takovém případě by příslušné ustanovení smlouvy, i kdyby ta podléhala cizímu právu, bylo neplatné, pokud se jedná o kogentní ustanovení do- mácího AutZ. Je to neplatné i pro rozpor s § 4 nového zákona o ochraně hospodářské soutěže č. 143/2001 Sb., neboť smlouva nesmí omezovat nabyvatele licence více, než jak jej omezuje zákon.

Určitým problémem může být i licence, která je ome- zena jen na určité území a znemožňuje nabyvateli užívat získaný produkt jinde, tzv. site-licence, která má vliv i u knihoven. Otázkou je, zda tyto licence neomezují na- byvatele přespříliš – v rozporu se soutěžním právem pod- le § 4 cit. zákona, resp. s prováděcí vyhláškou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. 200/2001 o obecné vý- jimce pro některé smlouvy na poskytování technologií, popř. s vyhl. č. 198/2001 Sb. o obecné výjimce pro verti- kální dohody. V právu ES se jedná o čl. 81 ímské smlou- vy a prováděcí Nařízení Komise z roku 1996 (bloková výjimka pro poskytování technologií) a z roku 1999 (blo- ková výjimka pro vertikální dohody).8)

Základní povinností nabyvatele licence ze zákona je dílo užít (jedná se tedy o tzv. zavazující a nikoli jen oprav- ňující licenci) dle § 46 odst. 3 AutZ, lze však sjednat i opak

– licenci opravňující nabyvatele pouze dílo užít, ne však jej k tomu zavazující. Pokud nabyvatel neužívá výhradní licenci (ta se ovšem u knihoven vyskytuje zřídka, obvykle dává poskytovatel právo většímu počtu knihoven), může za podmínek uvedených v § 53 AutZ autor (poskytovatel) od smlouvy odstoupit. Tato zásada platí, i když je výhrad- ní licence sjednána jako jen opravňující a lze ji sjednat i pro nevýhradní licenci.9) Knihovna nebude nečinná, když dílo nabídne uživatelům, ale ti o něj neprojeví zájem a nepůjčují si jej, ani si nepořizují jeho kopie. Je pak otáz- kou, zda by takovéto dílo knihovna mohla ze svého fondu vyřadit.

Mezi obvyklé smluvní závazky nabyvatele – knihovny patří např., že nebude zpřístupňovat díla pozměněná, s jiným označením nebo vytvořená odvozením z licen- covaného elektronického zdroje, že je nebude spojovat s jiným dílem nebo zařazovat do souborného díla bez svo- lení poskytovatele (tyto povinnosti ale má již dle § 51 AutZ, neboť chrání osobnostní práva autora, leda by se jednalo o takové úpravy, s nimiž by autor zřejmě xxxxxx- xxx), že bude sama užívat a zaváže své uživatele, aby uží- vali poskytnutá díla v souladu s AutZ a smlouvou, že ozná- mí poskytovateli porušení práv, o němž se dozví, a bude s ním spolupracovat při postihu rušitele, že vyvine dostupné kroky k zabránění dalšího porušování práva, pokud se o něm dozví aj. Za porušení těchto povinností bude mít odpovědnost. Neměla by však na sebe brát více povinnos- tí, než kolik dokáže unést, např. odpovědnost za porušení autorských práv uživateli – čtenáři.

H. Cena (licenční poplatky) a její platební podmínky. Cena musí být sjednána ve smlouvě, z projevu vůle stran však může být zřejmé, že hodlají uzavřít úplatnou smlou- vu, aniž by určily její výši, popř. si mohou sjednat bez- platnou licenci (§ 49 odst. 1-2 AutZ). Někteří autoři z toho vyvozují, že cena tvoří podstatnou (obligatorní) náleži- tost.10) Odměna se poskytuje jen za udělení oprávnění k užití díla ve smlouvě, ne za užití samotné. Při neopráv- něném užití díla má autor nárok vůči rušiteli nikoliv na odměnu, ale na bezdůvodné obohacení ve výši dvojná- sobku odměny, která by pro danou licenci byla obvyklá v době neoprávněného užití dle § 40 odst. 3 AutZ, při oprávněném užití díla pro osobní potřebu se platí zvláštní náhradní odměna ze zákona podle § 25 AutZ.

Je třeba rozlišovat způsob tvorby ceny licence a způsob placení, které se vzájemně kombinují. Cena může být ur- čena pevnou částkou, procentem z prodejní ceny, resp. z obratu za služby (pokud by knihovna produkty uživate- lům prodávala nebo úplatně poskytovala služby) nebo ur- čitým počtem bodů za počet poskytnutých kopií čtenářům, aj. Pokud je cena vypočítávána z počtu užití bodově nebo z obratu jedná se o opakující se licenční poplatky, placené pravidelně za určité období po dobu platnosti smlouvy, např. ročně, každý půl roku aj. Pevná částka může být pla- cena buď jednorázově – při nabytí práva (produktu), nebo je rozvržena na základní zálohu a několik splátek, popř. i ročních splátek (pak platba připomíná licenční poplat- ky). V každém případě by měla cena zahrnovat všechny poskytnuté nehmotné statky, produkty, práva i služby tak, aby knihovna nebyla nucena něco později doplácet.

Pokud se cena platí podle výnosů (počtu užití, obratu z poskytování práv či prodejů aj.), je nabyvatel povinen umožnit poskytovateli kontrolu účetní dokumentace. Dále je povinen poskytovat poskytovateli pravidelná vyúčto- vání odměny ve sjednaných obdobích – není-li to sjedná- no, musí to učinit jednou ročně. U pevné odměny má au- tor (poskytovatel) právo na dodatečnou odměnu, je-li sjednaná odměna ve zřejmém nepoměru k zisku z licence

– toto ustanovení § 49 odst. 6 AutZ se u knihoven zřejmě neuplatní, protože obecně nedosahují zisku. Pokud by na- byvatel získal právo pronajímat rozmnoženiny díla (což je u knihoven málo pravděpodobné, protože jejich činnost zahrnuje vždy neziskové zapůjčování zdrojů), má povin- nost platit poskytovateli přiměřenou odměnu.

I. Zajištění závazků včetně smluvní pokuty a řešení možného konkurzu. To se týká především zajištění po- vinnosti nabyvatele platit licenční poplatky. V úvahu při- chází zejména výhrada vlastnictví, tedy ujednání, že vlast- nictví k hmotným nosičům přejdou na nabyvatele až úplným zaplacením kupní smlouvy. Takto ovšem nelze stanovit přechod licenciovaných práv, protože nabyvatel umožňuje k získaným zdrojům přístup uživatelům a pokud by ještě v té době nenabyl práva k zpřístupňovaným pro- duktům, porušoval by autorské právo poskytovatele. Zbo- ží, jež ještě nepřešlo do vlastnictví nabyvatele, by mělo být uloženo odděleně od ostatních zdrojů nabyvatele, ozna-

čeno, že se jedná o majetek poskytovatele, a nespadlo by do konkurzní podstaty pro případ bankrotu knihovny, po- skytovatel by je mohl v takovém případě odvézt.

ádné splnění závazků z obou stran může být též za- jištěno smluvní pokutou, která má podle práva ČR pova- hu odhadní, tj. pokud ze stejného důvodu vznikne opráv- něné straně právo na náhradu škody, nehradí se, ale místo ní se zaplatí smluvní pokuta, ledaže by bylo sjednáno, že se smluvní pokuta nedotýká nároků na náhradu škody – pak by se hradily obě částky.

Nabyvatel může být též zavázán platit úroky z prodlení z placení peněžité částky, kde jejich výše může být sjed- nána odlišně od zákona. Méně běžný způsob zajištění li- cenční smlouvy by byl ručením nebo bankovní zárukou.

J. Podlicence, převod licence a přechod práv ze smlou- vy na právní nástupce. V licenční smlouvě lze již předem sjednat generální svolení nabyvateli, aby sám bez dalšího dílčího svolení uděloval podlicenci nebo pǔeváděl na třetí osobu licenci (modely viz výše). Při převodu licence musí dát druhá strana souhlas s převodem na nového nabyvate- le, protože může mít zájem na spolehlivosti osoby naby- vatele, pro přechod licence v rámci prodeje podniku tato podmínka nutná není (§ 48 AutZ).

Zákon stanoví v § 55 AutZ, že zánikem nabyvatele – právnické osoby (např. přeměnou obchodní společnosti) nebo smrtí nabyvatele – fyzické osoby aj. pǔecházejí prá- va a povinnosti ze smlouvy na právní nástupce, aby se strany vyhnuly potřebě opětovného sjednávání smluv; ve smlouvě však lze takový automatický přechod vyloučit a pak by musel k přechodu dát souhlas poskytovatel.

K. Ukončení smlouvy a řešení práva na přístup po ukon- čení platnosti licence. Licenční smlouva může být ukon- čena uplynutím sjednané doby (která nesmí být delší, než je doba ochrany autorského díla, tj. 70 let) nebo ukonče- ním sjednaného úkolu aj. Může však být také ukončena odstoupením od smlouvy v případech stanovených záko- nem (např. pro nečinnost nabyvatele, pro změnu přesvěd- čení autora podle § 54 AutZ) nebo ve smlouvě (např. jako jistící sankce pro případ porušení smlouvy). Jedná se o jednostranné ukončení smlouvy, podle XxxX působící zpětně, jakoby smlouva vůbec nevznikla, nedohodnou-li strany zánik až od doručení oznámení o odstoupení druhé straně.

Je však možná i výpověď licenční smlouvy, což je také jednostranné ukončení, ale není obvykle v souvislosti se závažným porušením smlouvy, jako je tomu většinou u odstoupení od smlouvy. Výpověď je ze zákona možná jen u smlouvy na dobu neurčitou, ale může být sjednána i u smlouvy na dobu určitou a je ukončena až uplynutím výpovědní doby.

Po ukončení platnosti licence zásadně knihovna ztrá- cí právo na užívání licenciovaných zdrojů, popř. musí vrátit i nosiče, pokud je měla po dobu licence vypůjčeny. Proto by si měla sjednat právo užívat zdroje i po skončení licen- ce zejména proto, že již nejsou nejaktuálnější, včetně prá-

va uživatelů na přístup k nim, a to ke kterým zdrojům a v jakém rozsahu. Naopak, některé knihovny kupují levně- ji právě tyto již vyřazené, starší zdroje, ale legalita převo- du práv na dalšího nabyvatele a jejich prodloužení musí být smluvně ošetřena, neboť doba ochrany končí obecně 70 let po smrti autora, ne poté, co je zdroj méně aktuální. V některých licenčních smlouvách je nabyvatel nucen přijmout závazek o nezrušitelnosti odběru tištěných do- kumentů nebo vázání jejich povinného odběru na dodáv- ku elektronického zdroje. Je to neplatné – v rozporu s kartelovým právem, a sice § 4 zákona o ochraně hospo- dářské soutěže, protože k tomu nabyvatel obecně není zá- konem zavázán, popř. podle § 3 jako „vázané obchody”.

L. Odpovědnost a doložky o jejím vyloučení. Posky- tovatel má obecně odpovědnost za vady poskytovaných zdrojů podle obecných ustanovení § 499-510 ObčZ, a to i když ji AutZ ani ObchZ ve speciální úpravě licenční smlouvy neřeší. Formulačně je sice spojena s hmotným plněním, ale je nutno ji vykládat i v souvislosti s licencí a vztahuje se jen na vady, které již existovaly v době pře- dání produktu. Zjevná vada musí být reklamována bez odkladu po převzetí produktů, skrytá bez odkladu po je- jím zjištění, nejdéle však do 6 měsíců. Podle smlouvy o dílo či kupní smlouvy v ObchZ je zákonná reklamační doba 2 roky. Při prodeji v obchodě (od podnikatele) má spotřebi- tel podle ObčZ tzv. zákonnou záruku, která kryje i vady, které vznikly po předání – do jejího konce. Činí 6 měsíců, připravuje se však její prodloužení na 2 roky. Vada může být faktická (poškozené nosiče, nižší spolehlivost či kva- lita, nesprávný obsah informací, jiné množství, nekomplet- nost, nesprávné označení) nebo i právní (narušení práva třetí osoby, zejména autorského nebo známkového). Při porušení právních vad se knihovna může nadít útoků se strany poškozeného autora, který nedal vydavateli (po- skytovateli) řádné svolení, a proto i licence získaná naby- vatelem je neplatná a knihovna bude autorem po právu stíhána. Právě z toho jí mohou vzniknout náklady, které může uplatnit vůči vydavateli – poskytovateli z titulu ná- hrady škody.

Zahraniční poskytovatelé se nezřídka snaží svou od- povědnost snížit, ale podle práva ČR (pokud bude sjed- náno jako rozhodné) by to bylo neplatné u odpovědnosti za škodu a ve vztahu ke spotřebiteli i u odpovědnosti za vady.

M. Trvání smlouvy a otázka jejího prodlužování a změny smlouvy. I tyto otázky je třeba výslovně sjednat, zejména automatické prodloužení licence, snížení úplaty u méně aktuálních zdrojů, a možnost změn vázat jen na písemnou formu.

Na konec smlouvy je obvykle umístěna formulka o tom, že se strany měly se smlouvou možnost seznámit, porozu- měly jí a je výrazem jejich vůle. Dále se uvádí počet stej- nopisů a kolik z nich dostane každá smluvní strana, da- tum podpisu a datum vstoupení v platnost (to je podpisem) a účinnost (tj. závaznost) – může být vázána na určitou podmínku.

4.2 Všeobecné podmínky, rámcová smlouva, přílohy

4.2.1 Všeobecné podmínky (formulářové podmínky) bý- vají často na rubu nebo jako zvláštní část smlouvy. Je tře- ba zjistit, zda nejsou v rozporu s ujednáním smluvních stran „na líci”, neboť jinak je rozporná část smlouvy, popř. celá smlouva neplatná. Pro odstranění rizik s rozpory v textu smlouvy je vhodné, aby ve smlouvě bylo ujedná- no, že všeobecné podmínky, jejichž text je zároveň anebo byl předtím mezi stranami dohodnut, jsou součástí smlou- vy, ale pokud by se některá jejich část dostala do rozporu s vlastním textem smlouvy (popř., jsou-li uvedeny na rubu, pokud by se dostaly do rozporu s ujednáním na líci), platí ustanovení ve vlastním textu smlouvy (resp. uvedená na líci) a nevede to k neplatnosti obou daných rozporných ustanovení, popř. celé smlouvy. Nejedná se přitom o pouhé výkladové pravidlo, ale o zásadní konstrukční mechanis- mus, takže se nejedná jen o výklad, že rozporné ustanove- ní na rubu „se pokládá za neplatné”, ale že „je neplatné” a vice versa i o ustanovení na líci.

4.2.2 Rámcová smlouva. Problém všeobecných podmí- nek je někdy řešen v samostatné rámcové smlouvě, která se pak vždy použije jako součást jednotlivých dílčích smluv. Problém s rozporem je obdobný, i zde lze doporu- čit uvedenou formulaci řešící takový případný rozpor mezi rámcovou smlouvou a dílčí smlouvou.

V praxi se někdy chybně konstruuje dílčí smlouva jako

„změna rámcové smlouvy”, což vede k tomu, že nadále pak už neplatí původní rámcová smlouva, ale její revize provedená první dílčí smlouvou, což ani nelze jasně určit jako smluvní typ, protože je to směs obecné nepojmeno- vané smlouvy a dílčí smlouvy licenční, smlouvy o dílo, smlouvy kupní aj., a pokud se takto změněná „rámcová smlouva” má opět měnit další dílčí smlouvou, řada jejich ustanovení bude ve vzájemném rozporu a nastane jakýsi efekt „sněhové koule”, kde se na původní text rámcové smlouvy budou nabalovat stále další změny provedené jednotlivými dílčími smlouvami. Velmi častá je tato kon- strukční chyba v kontraktaci tam, kde je uzavřena velmi obecně kupní smlouva, která se v dílčích smlouvách dopl- ňuje vždy jen konkrétním předmětem a časem dodání.

Ve všech uvedených případech je vhodné tento me- chanismus obecné a zvláštní smlouvy řešit tak, že základ- ní je dílčí smlouva, jejíž částí se odkazem stane rámcová (nebo obecná) smlouva, avšak ta se nemění a zůstává ve stejném znění, jak byla původně dohodnuta (není-li stra- nami novelizována záměrně jen ona na obecné úrovni).

4.2.3 Přílohy a vlastní text smlouvy. Pokud je ve smlouvě pǔíloha, popř. více příloh a tvoří její neoddělitelnou část, rozpor mezi ní a vlastním textem smlouvy, popǔ. mezi pǔílohami navzájem způsobuje neplatnost příslušných rozporných částí, popř. celé smlouvy. I zde je třeba zakot- vit do vlastního textu mechanizmus řešící tyto rozpory uvedením, že platí ustanovení ve vlastním textu smlouvy a ne ustanovení v příloze, a opět, že takový rozpor nezpů- sobuje neplatnost obou ustanovení, popř. celé smlouvy. Rozpor mezi pǔílohami navzájem by měl být také řešen

ve vlastním textu smlouvy určením, že v případě rozporu ustanovení přílohy č. 1 a č. 2 má přednost ustanovení pří- lohy č. 1 a stejně tak při rozporu ustanovení kterékoliv další přílohy s ustanovením kterékoliv předchozí přílohy má vždy přednost a platí ustanovení předchozí přílohy (tj. s nižším pořadovým číslem) a nezpůsobuje to neplatnost všech rozporných ustanovení, popř. celé smlouvy. Je-li příloh více, je třeba je očíslovat.

Obecně je třeba text smlouvy porovnat s rámcovou smlouvou, popř. s všeobecnými podmínkami i s přílohami a vše důkladně pročíst. Je to někdy nadlidská práce a je třeba si povolat odborníky dané profese k výkladu někte- rých ustanovení. Zejména přílohy jsou téměř jistou „skry- tou bombou” plnou rozporů, protože každou z nich ob- vykle připravuje jiné oddělení smluvní strany, aniž by se vzájemně koordinovaly (např. cenové podmínky obchod- ní odd., technické podmínky technici, záruky a servis zase další odd., všeobecné podmínky právníci aj.); přílohy čas- to používají stejné pojmy, ale každá v jiném významu, každá jinak zakotvuje stejné nebo vzájemně se překrýva- jící ale rozporuplné povinnosti stran aj.

5 Mezinárodní prvek, řešení sporů a cizí právo

5.1 Rozhodné právo

5.1.1 Rozhodné právo pro licenční smlouvu. Rozhodné prá- vo určitého státu lze zvolit pro samotný smluvní vztah; není-li zvoleno, určuje se podle zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním.Tímto práv- ním řádem se řídí i změna smlouvy, její zajištění a porušení. Pokud bude zvoleno cizí právo, je třeba tomu přizpůsobit i pojetí smlouvy. Pokud bude zvoleno závazkové právo čes- ké, platí vše, co bylo výše o smlouvách řečeno.

5.1.2 Rozhodné právo pro úpravu práv k nehmotným stat- kům. Nelze zvolit autorské právo určitého státu – to je dáno podle principu teritoriality, tedy např. pro užití au- torského díla na území ČR vždy platí jen české autorské právo, a to i když se licenční smlouva řídí cizím právem, protože závazkové právo (to zvolit jde) bylo zvoleno cizí. Toto závazkové právo, resp. i sám text licenční smlouvy, však vždy musí být v souladu s kogentními ustanovení- mi českého AZ, má-li smlouva účinky na území ČR; totéž platí i pro soutěžní právo, které má dopad na licenční smlouvy. Složitější je to se spotřebitelskými smlouvami, protože ty jsou upraveny v ObčZ v rámci závazkových vztahů.

5.2 ešení sporů v licenční smlouvě

Sudiště může a mělo by být též sjednáno ve smlouvě pro případ sporů. Může to být:

• soud určitého státu – je obvykle dvouinstanční, trvá déle, je dražší, má však větší autoritu, řízení je veřejné

• rozhodce (rozhodčí soud), popř. mediátor (soukromé osoby) je jednoinstanční, probíhá výrazně rychleji, je procesně jednodušší, vede ho odborník na danou otáz- ku, kterého si strany samy vybraly, řízení je neveřejné, obvykle levnější, vykonatelné je stejně jako rozhod-

nutí soudu; v současné době existuje i rychlé řešení sporů prostřednictvím internetu, např. lze využít roz- hodců a mediátorů WIPO pro duševní vlastnictví – ze- jména pro spory v oblasti doménových jmen

5.3 Cizí právo – odlišné pojetí

Odlišné pojetí smlouvy v anglo-americkém právu. Podrobná ustanovení jsou v anglo-americkém právu po- třebná proto, aby vyloučila možnost jiného výkladu soudu a „doplnění” o ustanovení, která by dle názoru soudu ve smlouvě měla být, kdyby byly smluvní strany „řádnými hospodáři” – tzv. terms implied by court.

Některé cizí právní řády mohou být pro české zákono- dárce, popř. soudce rozhodující, spory z oblasti elektronic- kého obchodu inspirativní a knihovníci by měli některé z nich znát. Jedním z takových inspiračních směrů je i rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ve věci click-on licence, na nějž již bylo upozorněno výše a v němž bylo uzná- no kliknutí myší na příslušnou ikonu webovské stránky, na které byla prezentována nabídka na prodej auta v internetové aukci, za platný právní úkon – návrh smlouvy.11) Problemati- ka platnosti click-on je velmi aktuální, často je stejně jako shrink-wrap chápána jako adhézní smlouva. Otázkou je, zda podmínky smlouvy byly projednávány mezi smluvními stra- nami ještě předtím, než byly přijaty. Je také jasné, že pod- mínky, které jsou přesné a adekvátní v prostředí analogové- ho světa, se stávají nepřesnými, matoucími a potenciálními širší v elektronickém světě.12)

Významné jsou i rozsudky amerických soudů ohledně platnosti shrink-wrap licence, které jsou dosti rozporupl- né (termín shrink-wrap, odvozený od plastikového zalité- ho obalu, je používán již delší dobu americkými soudy, zatímco američtí výrobci softwaru spíše užívají termín „li- cence konečného uživatele”, protože se shrink-wrap pou- žívá hlavně v maloobchodním prodeji masových produk- tů). Shrink-wrap licence je v některých státech USA chápaná a platná jako adhézní smlouva (např. v Luisianě), ale podle případu Vault x. Xxxxx Software (1987) je z hle- diska federálního autorského práva, které bylo třeba apli- kovat, aby uživatel nebyl aplikací práva státu Luisiana zbaven možnosti činit nezbytné úpravy softwaru, a které má tak přednost před státním právem, v dané otázce tako- vá licence nevynutitelná (unenforceable).13) Ve věci Ari- zona Retail System v. Software Xxxx (1993) soud rozhodl, že je platná jen původní koupě produktu, ale není platná licence, kterou si kupující mohl přečíst až po roztržení obalu a vyjmutí textu licenčních podmínek z něho. Není neférové žádat, aby poskytovatel projednával licenční podmínky s nabyvatelem a měl jeho výslovný souhlas před odesláním produktu.14)

Jediný případ, kde soud uznal platnost shrink-wrap li- cence i jejích jednotlivých ustanovení na typickém maso- vém trhu, byl řešen před federálním okresním soudem pro západní okres ve státě Wisconsin ve věci ProCD v. Zeidenberg 1996.15) Soud zamítl žalobu majitele práv k databázi proti nabyvateli shrink-wrap licence, který zís- kaný produkt zpřístupnil na internetu s obchodním ziskem,

s odůvodněním, že je taková smlouva neplatná.16) Odvo- lací federální soud pro sedmý obvod jeho rozsudek změ- nil a potvrdil naopak platnost shrink-wrap licence. Licenční podmínky byly uvedeny v uživatelské příručce a objevily se vždy i na obrazovce a informovaly uživatele, že když s podmínkami nesouhlasí, může produkt vrátit a bude mu zpětně proplacen.17) Vzhledem k tomu, že v USA nejsou chráněny databáze, na rozdíl od ES a členských zemí ES (včetně kandidátských zemí, i ČR), autorským zákonem, ale spíše jen precedenčním právem v některých aspektech, je smlouva jedním z nástrojů ochrany, a proto je platnost licenční smlouvy k databázi v USA velmi důležitá.18)

6 Co je „silnější” – smlouva nebo zákon?

Tuto otázku nelze zodpovědět jednoznačně jedním slo- vem.

U dispozitivních ustanovení zákona lze sjednat něco jiného ve smlouvě – lze je poznat podle formulace v zákoně

„není-li sjednáno jinak” aj. V těchto případech je tedy smlouva silnější než zákon. Je to i v některých případech zákonných výjimek, kde zákon (AutZ) výjimečně připouští, že je smlouva může uživateli - nabyvateli licence zakázat. U kogentních (ostatních) ustanovení zákona je část smlouvy sjednaná odlišně od kogentního ustanovení zá- kona neplatná; významné je uvědomit si tento fakt ze- jména u smluv, které se řídí cizím smluvním právem, ale

českým AutZ.

AutZ je „silnější” např. tam, kde stanoví zákonné vý- jimky z výlučných práv autora ve prospěch uživatel (např. kopie pro osobní potřebu) nebo speciálně ve pro- spěch knihoven, archiv a jiných nevýdělečných škol- ských, vzdělávacích a kulturních zaǔízení (právo půjčo- vat, pořizovat kopie pro konzervační či archivní účely), takže pokud by licenční smlouva podle přání poskytova- tele tato zákonem daná práva uživatelů nabyvateli zaká- zala, je v těchto ustanoveních absolutně neplatná. Na tuto skutečnost je třeba poskytovatele upozornit, protože by se nabyvatel neměl podle takových ustanovení smlouvy ří- dit.

Poznámky:

1) K tomuto výkladu viz KNAP, K. a kol. Autorsk zá- kon a předpisy související : komentář. 5. podstatně přeprac. a dopl. vyd. Praha : Linde, 1996, s. 81-82

2) Licenční smlouva jako zvláštní typ smlouvy byla po- užita již v projektu Benátského zákona o ochraně vy- nálezů z roku 1474, na jehož koncepci údajně praco- val Xxxxxxxx xx Xxxxx, takže se nejedná o zcela nový jev, avšak k širšímu rozšíření této smlouvy došlo až ve 20. století.

3) V tomto třetím případě podle novely § 5 ObchZ z roku 2000 nabyl pojem věci i povahu nehmotnou. To, že věcí se míní i nehmotné statky, však uznávalo již prá- vo římské a tuto koncepci převzal také rakouský Vše- obecný občanský zákoník z roku 1811, který v Čes- kých zemích platil až do roku 1950. Od konce dvacátých let se však v teorii a od roku 1950 v textu zákona – tzv. středním ObčZ – prosadila německá koncepce užší, která za věc pokládá pouze hmotné předměty a tím silně zúžila i pojmy „vlastnictví” (pou- ze k hmotným předmětům, neplést proto s duševním vlastnictvím) a „kupní smlouva” (pouze převod vlast- nictví, tj. ohledně věcí, tedy hmotných předmětů).

4) Právní teorie za platnosti předchozího AutZ nepříliš přesvědčivě používala termín „konstitutivní převod” a redundantní termín „translativní převod” pro odli- šení licence a převodu práva, avšak bylo to proto, že dřívější AutZ používal v § 19 pojem „převod” namís- to „licence” a směšoval tak převod práva dílo užít s poskytnutím licence k jeho užití (ve skutečnosti byla podstatou dané transakce licence) – viz též Knap, K., Xxxxxxx, M. Licenční smlouva. Acta Universitatis Carolinae – Iuridica, 1972, č. 1-2. V řadě právních řádů jsou ovšem v autorském právu možné oba po- stupy, tj. převod autorských práv majetkových a udělení pouhé licence, a oba tyto postupy jsou sa- mozřejmě možné i v současné době v ČR ohledně průmyslového vlastnictví. Nový český AutZ vyšel z toho, že přípustná u autorských práv je pouze licen- ce, nikoliv převod.

5) Jedná se o její podtyp, který nezajišťuje zastoupení, ale zařízení nějaké jiné záležitosti či služby.

6) Viz TELEC, I. Licenční smlouva podle autorského zákona. Prmmyslové vlastnictví, 2001, č. 11-12, s. 1-2

7) Xxx XXXXXXXX, X. Licencování digitálních zdrojm : jak se vyhnout právním léčkám? Praha : SKIP, 2000,

s. 13. Aktuality SKIP, svazek č. 18; elektronická po- doba publikace je umístěna též na www SKIP od

r. 2002 v aktualizovaném (mírně upraveném) znění s komentářem autora tohoto článku – http:// xxx.xxx.xx/x_xxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxx/xxxxxx.xxx

8) Viz DOLMANS, M., XXXXXXXXX, M. Site Licen- ce, Right Licence? : Site Licence under E.C. Compe- tition Law. E.C.L.R., 1998, no. 8, s. 493 a násl.

9) K ÍŽ, J., XXXXXXX, I., XXXXXXXX, V. Autorsk zákon. Praha : IFEC, 2000, s. 54

10) XXXXXXXXXXX, X., XXXXXXXXX, H., HOLÝ,

P. Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorsk m a o změně někter ch zákonm (au- torsk zákon) a předpisy související : komentář. Pra- ha : X.X. Xxxx, 2001, s. 118

11) Viz rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze 7. 11. 2001 č. VIII ZR 13/01, že zájemce v aukci pouhým kliknutím myší platně přijal nabídku prodejce auto- mobilu v internetové aukci. Konečná vydražená cena byla výrazně nižší, než prodejce předpokládal, a proto odmítl auto zájemci vydat s tím, že smlouva uzavřená kliknutím je neplatná. Spolkový soudní dvůr odlišil nezávaznou výzvu k podání návrhu a závazný návrh na uzavření smlouvy, přičemž na rozdíl od prodávají- cího pokládal prezentaci nabízeného vozu na strán- kách internetu (tj. otevření stránky, resp. umístění na- bídky na existující www stránce) za návrh smlouvy, který měl individuální povahu a kliknutí zájemce myší na ikonu souhlasu za jeho platné přijetí v rámci pravi- del aukce.

12) XXXXXXXXXX, X. Copyright protection in the digi- tal environment : Riding the waves in stormy seas. The Law Librarian, 1998, vol. 29, no. 4, s. 297 a násl.

13) Viz 655 F. Supp. 750, 763 (E.D. La 1987)

14) Viz Arizona Retail System v. Software Link 831 F. Supp. 759 (X. Xxxx. 1993)

15) Viz BOTT, C. M. Protection of Information Products

: Balancing Commercial Reality and the Public Domain. University of Cincinnati Law Review, vol. 67, s. 239 a násl.

16) Viz 908 F Supp. 640 (W.D. Wis. 1996)

17) Viz ProCD v. Zeidenberg 1996, 86 F.3d 1447 (7th Cir. 1996)

18) Viz XXXXXXXX, J.C. Copyright, Common Law, and Sui Generis Protection of Databases in the United States and Abroad. University of Cincinnati Law Review, vol. 66, s. 151 a násl.

Xxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxx, XXx. přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze, na katedře práva Fakulty mezinárodních vztahm a je zástupcem SKIP v Steering Group CELIP.

Document Metadata

Table of Contents

LICENČNÍ SMLOUVY

Document Metadata