Zapomenutý archivář

Zapomenutý archivář

J

Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx

eště před uzavřením mírové smlouvy s Rakouskem ze dne

9. září 1919 v Saint-Germainu, kterou Československá repub- lika ratifikovala 10. října 1919 a která nabyla platnost 9. srpna 1920, začaly na rakouském území působit likvidační komise, dosazené konferencí vyslanců států, vzniklých po rozpadu ra-

kousko-uherského mocnářství. Jednalo se o Rakousko, Maďarsko, Itálii, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Polsko, Rumunsko, Českosloven- sko a Ukrajinu. Tyto komise měly podle směrnic, vypracovaných konfe- rencí vyslanců, připravit rozluku veškeré správy a veškerého majetku bývalého rakousko-uherského mocnářství mezi jmenované nové státy a nově vzniklý rakouský stát.1 Právní základ pro vytvoření likvidačních komisí byl dán článkem 14 rakouského zákona ze dne 12. listopadu č. 5 st. z., podle kterého Rakouská republika převzala veškerý majetek bývalé monarchie po jejím rozpadu do prozatímní správy. Jako poradní orgány pro likvidační komise byly v listopadu 1918 ve Vídni ustanoveny další dvě komise každého státu: a) likvidační vojenská komise a b) li- kvidační civilní komise. Do náplně posledně jmenované komise patřila i příprava spisové rozluky s rakouskými archivy i s jednotlivými bývalými ústředními ministerstvy ve Vídni. Československá civilní likvidační komise projednala některé otázky týkající se ryze archivního materiálu i umělec- kých památek a připravila jejich předání. Zajistila i výběr běžných spisů, především osobních, z registratur ústředních úřadů bývalé monarchie.2 Po podepsání St. Germainské smlouvy pozbyla činnost likvidačních komisí správního opodstatnění a rakouská vláda prohlásila jejich dosa- vadní likvidační činnost, prováděnou na mezinárodním základě, za vnitřní záležitost Rakouska. Dvoustranná rakousko-československá jednání o restitučních nárocích potom pokračovala přípravou textu úmluvy, která byla podepsána v Praze dne 18. května 1920 a nabyla platnosti dnem

1 Xxxxxxxxx, Xxx: Archivní smlouva RČS s republikou Rakousko. Časopis ar- chivní školy 1, 1923, s. 69.

2 Činností československé civilní likvidační komise jsem se zabývala ve článku Spisová rozluka s Rakouskem po roce 1918. Sborník Poštovního muzea 1978,

s. 93–99. Hlavním činitelem této komise byl xx. Xxxxxx, o kterém je tento článek.

29. října 1920. Úmluva se nakonec stala kompromisem mezi stanovisky Rakouska, které hájilo provenienční zásadu, a Československa s obhajo- bou pertinenčního principu při provádění rozluky. Úmluvou se Rakousko zavázalo vydat Československu spisový materiál těch bývalých xxxxxx- kých ústředních úřadů a jim přičleněných institucí, jejichž správní činnosti se vztahovaly k území nově vzniklého Československa a dále veškerý spisový materiál z archivů a spisoven vojenských, dvorských a jiných úřa- dů, pověřených agendou státní správy, který se vztahoval na záležitosti podléhající výlučně osobní nebo územní svrchovanosti Československé republiky. Měly být odevzdány listiny, úřední a pomocné knihy i spisy z let 1888–1919, včetně prior z let 1868–1887. Pro správní otázky, týkající se železniční dopravy, vojska, lesního a polního hospodářství, vnitřní správy, včetně správy stavební a horní, pošt a telegrafů, měla být časová hranice posunuta zpět k 1. květnu 1848. Z předání byl vyloučen spisový materiál, týkající se bezprostředně 1. světové války, z období mezi 1. červnem 1914 a 4. listopadem 1918.3

Pověřeným československým historikům měl být umožněn v rámci spiso- vé rozluky přístup do všech příslušných archivů, spisoven a knihoven, aby mohli postupně, na základě evidenčních pomůcek, (protokolů, elenchů i indexů) formulovat přesně své požadavky.

Tzv. první spisová rozluka byla ukončena koncem roku 1923. Ze strany Československé republiky na ní pracovala řada předních českých histo- riků, kteří o své práci zanechali cenná svědectví ve svých článcích.4 Byl zde však též někdo, o kom se dosud v souvislosti se spisovou rozlukou nezaslouženě málo ví a jehož práce dosud nebyla naší historiografií doce- něna. Nepochybně to bylo způsobeno tím, že pracoval v jakémsi utajení a především skutečností, že ještě před dokončením rozluky zemřel. Dne

19. března 2007 uplynulo od jeho smrti 85 let. Z literatury se mi podařilo najít jen dvě zmínky o něm a obě od stejného autora a jednoho z mála svědků jeho práce, xx. Xxxxx Xxxxxxxx. Jde o recenzi inventáře vídeňské-

3 Xxxxxxx-Xxxxxxx, E.: K otázce provedení rozluky spisové a archivální v zákla- dě ustanovení mírové smlouvy St. Germainské, pokud se týče úmluvy uzavřené

s republikou Rakouskou dne 18. května 1920. Věstník Ministerstva vnitra 1921, č. 4, s. 113. Z novějších prací jsou to především práce o spisové rozluce Xxxxxx Xxxxxxxxxx soustředěné ve sborníku Národního archivu Xxxxxxxxx, Xxxxxx: Studie k dějinám československého archivnictví, Praha 2005.

4 Situaci zasvěceně zmapoval např. Xxxxxxxx, Xxxxx: Možnosti československé historické práce ve vídeňských archivech. Československý časopis historický 38, 1932, s. 473.

ho státního archivu a o nekrolog nad tímto „zapomenutým archivářem“, dr. Xxxxxxx Xxxxxxx.5

Xxxxx Xxxxxx se narodil 11. února 1881 ve Zlíně. Vystudoval Filosofickou fakultu v Praze, kterou ukončil doktorátem v roce 1906. Po doplňujícím studiu na Ústavu pro rakouský dějezpyt ve Vídni nastoupil jako konceptní aspirant 29. prosince 1909 do vídeňského státního archivu. K 30. prosinci 1911 byl jmenován adjunktem s platem 1200 K ročně, 10. listopadu 1912 koncipistou a konečně 29. listopadu 1913 státním vicearchivářem.6 Bě- hem těchto let dále studoval, složil státní zkoušku z geografie, češtiny, němčiny, latiny, řečtiny a kolokvium ze starořečtiny. Při vstupu do archivu udal pasivní znalost francouzštiny a italštiny. Snad pro tyto jazykové zna- losti a také pro svůj národnostní původ byl v archivu pracovně zařazen do badatelny pro cizí badatele a to do oddělení českých, moravských a slezských spisů. Tak se také dostal pod vedení dalšího Čecha ve vídeň- ském státním archivu, xx. Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx, se kterým si záhy názorově porozuměl. Spojovalo je nejen národnostní cítění, ale i politické názory a láska k němým svědkům české minulosti, archiváliím. Xx. Xxxxxx se již v době pražských studií stal stoupencem realistů. Po svém jmenování koncipistou upravil i své soukromí a oženil se s vídeňskou Češkou, Xxxxx Xxxxxxxxxxx. 21. listopadu 1914 se jim narodil syn Xxxx a po roce dcera Xxxxx. To již zuřila první světová válka. Xxxxxx se v badatelně natolik osvědčil, že vedení archivu neváhalo prosadit zproštění jeho vojenské povinnosti. Svou znalostí pramenů k české historii a jejich uložení v ar- chivu se stal přímo pověstným. Nelze se proto divit, že zaujal pozornost demobilizovaného mladého českého historika xx. Xxxxx Xxxxxxxx. Kaz- bunda byl po svém zranění na frontě přeložen k místnímu vojenskému velitelství ve Vídni.7 Záhy si našel při práci čas na studium v archivu, a tak se poznal s Malotou. Spolu s ním a s dr. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxxx se stali nerozlučnými přáteli. Byl to Xxxxxx, kdo upozorňoval Kazbundu na bohe- mika ve vídeňském archivu a byl to Xxxxxxxx, kdo v Praze v roce 1918

5 Xxxxxxxx, K.: Gesamtinventar des Xxxxxx Haus-, Hof- und Staatsarchivs I. Wien 1936. Československý časopis historický 43, 1937, s. 8; týž: Za Xxxxxx Xxxxxxx, Vídeňský deník z 29. 3. 1922, úvodník. K Xxxxxx Xxxxxxxx dále srv. jeho osobní spis, Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Osobní spisy 1918–1939, kart. M 1.

6 Národní archiv (dále NA), fond Likvidační komisař Ministerstva zahraničních věcí (dále LKMZV), sign. 61/21, osobní spisy, kart. 1.

7 Xxxxxx, Xxxxxx (ed.): Xxxxx Xxxxxxxx. Otázka česko-německá v předvečer vel- ké války, předmluva, s. XV.

upozornil na své přátele ve vídeňském archivu, jejich znalosti jeho obsahu a možnosti jejich neoficiálního využití při spisové rozluce. Již 11. listopadu 1918 žádal československý plnomocník ve Vídni diplomatický zástupce Xxxxxxxxx Xxxxx nótou č. 107 rakouskou vládu, aby byli ponecháni na svých místech v rakouském státním archivu sekční rada Xxxxxx Xxxxxxxxxx a Xx- xxx Xxxxxx navzdory tomu, že se přihlásili do služeb Československa.8 Byli jmenováni, spolu s dr. Morávkem z archivu dvorské komory, důvěrní- ky československé vlády v archivních záležitostech, o kterých měla roz- hodnout mírová jednání.9 Xxxx důvěrníci byli pojati mezi pracovníky Úřadu plnomocníka Československé republiky ve Vídni. Jejich funkční zařazení bylo 14. prosince 1918 změněno na likvidační komisaře pro státní archiv ve Vídni. Služební přísahu sice složili až v červenci 1919, ale již 17. ledna toho roku se pražská ministerská rada usnesla je převzít do služeb svého ministerstva zahraničních věcí.10 Pro xx. Xxxxxx znamenaly všechny tyto události velký nápor práce. Záhy pochopil rozpor nahlížení na spisovou rozluku mezi vedením státního archivu ve Vídni a Prahou. Chápal postoje obou stran, ale jeho národní vědomí ho jednoznačně stavělo na stranu Prahy. A tak začala jeho informační spolupráce s pražským archivem mi- nisterstva zahraničních věcí. Při jeho znalosti archiválií a jejich uložení ve Vídni, získaných dlouholetou prací v badatelně, mohl snadno upozorňovat Prahu na bohemika. Svým způsobem to ovšem musel dělat tajně a z části to kamuflovat badatelskými dotazy. O významu jeho práce svědčí skuteč- nost, že již 30. dubna 1919 dostal uznání od ministra Krofty.11 Uznání byla míněna i jako morální podpora, protože na jaře 1919 zemřel věrný druh a pomocník Xxxxxx, sekční šéf xx. Xxxxxxxxxx. Xxxxxx zůstal na svou „infor- mační“ práci sám. V říjnu 1919 obdržel Xxxxxx za svou práci dokonce po-

8 Zprostředkovatelem počátečních kontaktů mezi ČSR a Rakouskem byl úřad pl- nomocníka ČSR, zřízený ve Vídni 28. 10. 1918 Národním výborem. K navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi mohlo dojít až po podpisu mírové smlouvy v Saint-Germain a po prosazení zahraničně politické koncepce ve vzta- hu k Rakousku v lednu 1920. Od 24. 1. 1920 zastupoval Československo ve Vídni chargé ď affaires xx. Xxxxxx Xxxxxxx, prvním vyslancem se stal xx. Xxxxx Xxxxxx

13. 1. 1922. Xxxxxxxxx Xxxxx se v diplomacii uplatnil od 2. 3. 1921 na postu prv- ního vyslance Československa v Berlíně.

9 Archiv Národního muzea v Praze (dále ANM), fond Xxxxxxxx Xxxxx, doc. PhDr., inv. č. 1442, kart. 6.

10 NA, fond Prezidium ministerské rady, osobní spisy, čj. 71069/19, kart. 722.

11 NA, fond Ministerstvo školství a národní osvěty (dále MŠANO), kart. 3580, čj. 18933/1962/1919.

chvalné uznání od prezidenta T. G. Xxxxxxxx, které považoval za vrchol své kariéry a ještě před smrtí se ho dovolával. Praha však do podepsání smlouvy s Rakouskem pro Malotu více udělat nemohla. Došlo k němu

18. 5. 1920 podepsáním úmluvy mezi Československem a Rakouskou republikou o provedení státní smlouvy St. Germainské. Již 1. prosince 1920 byl Xxxxxx dekretem ministerstva zahraničních věcí č. 30488 jme- nován legačním tajemníkem I. třídy.12 To již rozšířil svou „informační“ čin- nost i o Slovensko,13 když na osobní žádost z Bratislavy začal vyhledávat prameny slovenské provenience. Práce byla o to složitější, že bylo nutno rozlišovat v pramenech k Uhrám.14 O další rozšíření jeho výzvědné práce se postaraly diskuse s kolegy, kteří v podstatě oceňovali jeho znalosti, ale příliš nevěřili jeho nadšení z nového státu. Xxxxxx záhy pochopil, že sice bude provedena spisová rozluka, ale mnoho bohemik zůstane nadále ve Vídni. Začal proto nejprve ze svého platu a později z konta vyslanectví najímat písařky k opisování archiválií, o kterých věděl, že budou vyloučeny z odvozu do Prahy. Později, když Vídeň zažila nedostatek písařských sil, zasílal do Prahy k opisu archiválie formou zápůjček.15 Tak zřejmě vznikly v Praze dvě řady opisů vídeňských archiválií.16 Navíc se mu podařilo po- slat k opisu i spisy, které byly výslovně ze spisové rozluky vyloučeny, např. dokumentaci ke strategii Rakouska v první světové válce.17

Xxxxxx se přitom stále více obával nepřátelství vedení vídeňského archi- vu. Již na podzim psal v důvěrném dopisu dr. Opočenskému, archiváři v ministerstvu zahraničních věcí v Praze: „Držím se s posledním napětím sil a jen rychlé jmenování dá mi oproti Rakušanům legitimní základnu, abych svoji úřadovnu ve státním archivu uhájil. S udržením úřadovny jsou spojeny všechny mé diskrétní vymoženosti.“ Následovalo jeho jmenování legačním tajemníkem, o kterém jsem se již zmínila. Zdá se však, že při- šlo již pozdě. Xxxxxx zdravotně nevydržel. Dne 8. března 1921 dostal infarkt přímo v archivu a byl po jeho odeznění nucen žádat o zdravotní

12 NA, LKMZV, osobní spisy, sign. 61/21, kart. 1.

13 NA, MŠANO, čj. 33326/4145/20, kart. 3580.

14 NA, LKMZV, kart. 2 – dobrozdání a přejímání.

15 NA, LKMZV, sign. 000/00, xxxxxx xxxxx, xxxx. 1.

16 NA, fond Ministerstvo zahraničních věcí Vídeň; ANM, Kazbunda. O opisech v ANM viz Xxxxxxxxx, Xxxxxx: Zpřístupnění osobního fondu Xxxxx Xxxxxxxx. Archivní časopis 48, 1988, s. 89–92.

17 NA, LKMZV, sign. 5, kart. 2.

dovolenou.18 Po ozdravném pobytu v sanatoriu, se vrátil zdánlivě zdráv do archivu. I Praha usoudila, že to snad nebude tak zlé. 30. května 1921 píše xx. Xxxxxxxxx z Říma, kde byl na mezinárodním jednání o spisové rozluce, Xxxxxxxx, aby mu ihned poslal seznam vídeňských archivů, kde možno hledat slovenika. Xxxxxx se sice v odpovědi brání a opět upozor- ňuje na otázku rozlišování Xxxx, ale dlouhý seznam do Říma poslal.19 Další nervový otřes pro Malotu nastal v září toho roku. Zdá se, že o jeho

„pravém“ úkolu ve vídeňském archivu nevěděli ani někteří pracovníci čes- koslovenského zastupitelství ve Vídni a nechápali, proč Xxxxxx nepracuje v jejich budově. Tak mu bylo sděleno, že nebude-li mít kancelář v sídle legace, nebude moci být veden mezi jeho zaměstnanci. Xxxxxx píše opět do Prahy dr. Opočenskému. Oběma je jasné, že Xxxxxxxx kancelář mimo archiv by mu znemožnila práci na spisové rozluce.20 Na pomoc do Vídně spěchá dokonce i věrný xx. Xxxxxxxx, který si vymohl toto delegování na ministerstvu školství a národní osvěty. V den svého příjezdu do Vídně však Xxxxxx již nezastihl. Lékař Xxxxxx nekompromisně poslal na léčení do Luhačovic. Tam však už nedojel. Po cestě dostal další infarkt a vrátil se do Vídně již jen k rodině. Do archivu mohl chodit jen na „návštěvy“, lékař nedovolil další práci. Navzdory tomu, že i vedení archivu se snažilo nyní nemocnému Malotovi ukázat laskavou tvář. Jeho ředitel mu dokonce daroval několik bohemik, které archiv získal koupí.21

Pro Malotu však již bylo pozdě. Navíc mu zdravotní stav zřejmě zhoršoval psychiku. Na začátku roku 1922 si písemně stěžoval Xxxxxxxxxx, že mu byl prohledáván pracovní stůl a považoval to za projev nedůvěry i ze stra- ny svých vlastních kolegů. Tehdy se odvolával na pochvalné Masarykovo uznání.22 Dnes můžeme těžko rozhodnout, zda měl podezření právem. Jistotou je pouze, že 19. března 1922 ve Vídni zemřel ve věku 41 let archivář xx. Xxxxx Xxxxxx. Pohřeb se konal 23. března ve Vídni a jeho rakev pak byla převezena do rodného Zlína.23 Další jistotou je, že to byl člověk nesmírně odvážný, a že díky tomu spravují naše archivy, zejména Národní archiv v Praze, značné množství archiválií ze spisové rozluky s Rakouskem i opisů bohemik ve vídeňských archivech, o jakém se mno-

18 NA, LKMZV, sign. 000/00, xxxxxx xxxxx, xxxx. 1.

19 NA, LKMZV, sign. 207/21, kart. 2; XXXXX, čj. 3718/447/20.

20 NA, LKMZV, sign. 000/00, xxxxxx xxxxx, xxxx. 1.

21 NA, MŠANO, čj. 107734/čl., kart. 3581.

22 ANM, Kazbunda, inv. č. 285, kart. 6.

23 Tamtéž.

ha následnickým státům rakousko-uherského mocnářství může jen zdát. Navíc je nutno připomenout, že některé z těchto opisů dnes mohou nahra- dit originály, zničené požárem ve Vídni v roce 1927.24

A konečně za poslední jistotu považuji, že jeho jméno si zaslouží více, než zapomenutý nekrolog ve Vídeňském deníku.25

Zusammenfassung

Ein vergessener Archivar

Die Studie ist der Persönlichkeit des Archivars und Historikers PhDr. Xxxxx Xxxxxx (11. 2. 1881 Zlín – 19. 3. 1922 Wien) gewidmet. Xxxxx Xxxxxx ist nach dem Studium auf der Filosofischen Fakultät und dem Institut für österreichische Geschichtsforschung im Jahre 1909 ins Haus-, Hof- und Staatsarchiv in Wien eingetreten. Er betätigte sich bei der Erschließung der bohemikalen Bestände und arbeitete auch im Studienraum für fremde Forscher. Im Laufe des Ersten Weltkriegs lertnte er hier auch den Historiker Xxxxx Xxxxxxxx kennen, damals den demobilisierten Offizier, dem er den Zugang in eine Reihe von Archivbeständen und Sammlungen erleichterte. Nach 1918 spielte X. Xxxxxx eine bedeutende Rolle bei der Ausführung der Archiv- und Aktentrennung in Xxxxxx Archiven. Die Durchführung der Aktentrennung bei dem österreichischen Außenministerium und der Archivtrennung im Haus-, Hof- und Staatsarchiv war vor allem seine Aufgabe. Die tschechischen Archivare gewannen dank der Kenntnisse

J. Malotas eine solide Übersicht über die Bestände des Archivs. Xxxxxx selbst musste aber das schwere Dilemma lösen, wenn er einerseits die Anforderungen der tschechischen Archivare auf Ausgabe der bohemikalen Bastände und andererseits der österreichischen Kollegen, die sich um konsequente Verteidigung des Provenienzprinzips bemühen, begriff. Sehr bedeutend war auch Malotas Zusammenarbeit mit Xxxxx Xxxxxxxx. Die tschechische Seite gewann durch Xxxxxxx Arbeit und Interesse eine Reihe von bedeutenden Archivalien, aber auch deren Abschriften, die er auf eigene Kosten verfertigen ließ. Die Xxxxxxxxxxxxxx Xxxxx Xxxxxxx

24 Při pořádání fondu NA, Ministerstva zahraničních věcí Vídeň byly vytříděny tři krabice nesporné agendy dr. Maloty. Při jejich podrobnějším studiu se ukáza- lo, že mimo jiné obsahují další řadu spisů, zejména dosud málo známých spisů

z 1. světové války. Vznikl tak archivní fond NA Likvidační komisař Ministerstva zahraničních věcí Vídeň (LKMZV).

25 Xxxxxxxx, Xxxxx: Za Xxxxxx Xxxxxxx, Vídeňský deník 29. 3. 1922.

gehört also unter die Gründerpersönlichkeiten des tschechoslowakischen Archivwesens in seinen Anfängen.

The Forgotten Archivist

This article focuses on the historian and archivist Xx. Xxxxx Xxxxxx (born in Zlín on 11.2.1881, died in Vienna on 19.3.1922). Xxxxx Xxxxxx was among the very earliest promoters of the keeping of Czechoslovak archives. This was because, as an archivist in the Haus-, Hof- und Staatsarchiv in Vienna, he participated in instituting the archival divorce between Czechoslovakia and Austria.

PhDr. Xxxxx Xxxxxx (1881 – 1922)