Média v době protektorátu Ǧechy a Morava

Média v době protektorátu Ǧechy a Morava

A. Ustanovení protektorátní správy

Problematickou půlroční existenci druhé republiky završila diplomatická aktivita Německa, v jejímž duchu slovenská fašistická reprezentace (pod hrozbou přičlenění Slovenska k Maďarsku) vyhlásila samostatnj stát pod německou ochranou. Prezident Xxxx Xxxxx v Berlíně podepsal smlouvu o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a německá armáda 15. března 1939 obsadila území zbytku českjch zemí. Den poté Xxxxx Xxxxxx vydal na Pražském hradě vjnos (Erlaß des Führers und Reichskanzlers vom 16. März 1939 über das Protektorat Böh- men und Mähren), jímž druhá republika zanikla a české země se staly protektorátem Říše s formálně auto- nomním postavením. Zánik druhé republiky a vznik protektorátu s sebou přirozeně nesl i vjznamnou změnu státní správy. V průběhu jednoměsíční vojenské správy (Militärverwaltung) byla připravena a nadále v duchu Xxxxxxxxx vjnosu budována jako v zásadě dvojkolejná: německá okupační a protektorátní autonomní správa. Na jedné straně tedy Němci ve snaze uchovat funkčnost státní správy nezasahovali příliš do správních struktur druhé republiky a ponechali ve smyslu veřejně deklarované, ale v zásadě pouze údajné politické autonomie, ve funkcích úředníky druhé republiky. Na druhé straně dostal protektorát jako nesuverénní součást Říše i říšskou správu realizovanou z nově vytvořeného Úřadu říšského protektora (ÚŘP) se sídlem v Praze. Nejvyšším xxxxx- kjm úředníkem pověřenjm dohledem nad autonomní správou protektorátu jmenoval Xxxxxx Xxxxxxxxxxx xxx Xxxxxxxx (s funkcí Der Reichsprotektor in Protektorat Böhmen und Mähren), bjvalého říšského ministra za- hraničí, kterj s sebou přivedl úředníky z Říše. Zároveň Xxxxxx jmenoval státním tajemníkem (Staatssekretär) sudetského Němce Xxxxx Xxxxxxxx Xxxxxx, kterj se stal Neurathovjm zástupcem. V čele autonomní správy protektorátu zůstal prezident Xxxx Xxxxx. Podobně i vládu se podařilo udržet v zásadě druhorepublikovou, ve funkci premiéra ovšem nastoupil místo Xxxxxxx Xxxxxx Xxxxx Xxxxx. Ve vzájemném vztahu obou správních linií měl mít ÚŘP funkci poradní s právem veta. Reálně však byly „rady“ ÚŘP pro autonomní správu v podstatě zá- vazné.

B. Cenzura protektorátního tisku

V prvních tjdnech okupace (do 15. 4. 1939 – datum ukončení vojenské správy nad protektorátem) patřilo řízení tisku pod pravomoc prozatimního šéfa civilní zprávy při protektorátním velitelství wehrmachtu Xxxxxxx Xxxxxxxx. Pod Xxxxxxxxx úřad spadala také prozatímní pražská služebna Říšského tiskového úřadu, která měla vykonávat konkrétní dohled nad tiskem. Po ukončení vojenské správy a dobudování protektorátních úřadů pak

Tento materiál vznikl v rámci projektu

„Dotkni se 20. století!“, kterj je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

xxx.xxxxxxxxxxxxxx.xx

převzalo dohled nad médii oddělení kulturněpolitickjch záležitostí Úřadu říšského protektora v čele s Xxxxxx xxx Xxxxxxxx. V rámci tohoto oddělení byla zřízena také skupina „Tisk“ (obdobná skupina byla zavedena i pro rozhlas, film, divadlo, písemnictví). Vedením skupiny „Tisk“ byl pověřen Xxxxxxxx Xxxxxxx xxx Xxxxxx.

Této skupině byl fakticky podřízen tiskovj odbor Předsednictva ministerské rady (po správní reformě v r. 1942 se stal součástí ministerstva školství a lidové osvěty), kterj měl na starosti cenzuru tisku. K jejímu provádění bylo v rámci TO PMR zřízeno Ústředí tiskové dozorčí služby (s pobočkami v Plzni, Brně, Olomouci a Moravské Ostravě), které dávalo každodenní pokyny cenzorům. Ti pracovali přímo v jednotlivjch redakcích, v případě menších či regionálních listů pak na nejbližším státním zastupitelství. TO PMR dále vydával tzv. In- formace pro šéfredaktory, ve kterjch byly redakce instruovány, jak a o čem mají psát, či naopak nepsat. Pro re- giony navíc TO PMR vydávalo zvláštní korespondenci. Články přetiskované z tohoto oběžníku musely bjt regionálním listem označeny jako články redakční, aby čtenář nezjistil, že jsou převzaté. V čele TO PMR se v ob- dobí protektorátu vystřídali čtyři lidé: Xxxxxx Xxxxxxxxx (v rámci TO PMR vytvořil v prvních měsících pro- tektorátu zpravodajskou skupinu, která předávala informace do zahraničí. Skupina byla v srpnu 1939 zatčena gestapem a Xxxxxxxxx v srpnu 1942 v Berlíně popraven), Xxxxxx Xxxxx (zatčen gestapem v září 1939 a odsou- zen na 10 let), Xxxxxxxxx Xxxxxx (zatčen v květnu 1941, zemřel v Osvětimi) a Xxxxxx Xxxx.

V redakcích deníků a tjdeníků měli službu vždy dva čeští cenzoři. V Ústředí tiskové dozorčí služby drželi cenzoři nepřetržitou službu 24 hodin denně. Manuál pro činnost cenzorů představoval od září 1939 „Soubornj přehled pokynů pro tiskovou přehlídku“. Cenzura se vztahovala na veškeré články, fotografie a také inzeráty. Hodnotil se přitom nejen obsah, ale také forma (grafika, umístění na stránce atd.). První kontrolu prováděl do- mácí cenzor v redakci a spolu s šéfredaktorem zodpovídal za dodržování cenzurních pokynů. Cenzura byla třístupňová. Kontroloval se rukopis, obtah a nakonec ještě signální vjtisk. Po jeho kontrole byl vjtisk ještě za- slán ke schválení na ÚTDS. Teprve poté mohly jít noviny do tisku. Ve spornjch případech byl ještě článek kon- zultován se skupinou „Tisk“ při Úřadu říšského protektora. Pro lepší orientaci používali cenzoři různé barvy tužek – domácí cenzoři modrou a fialovou (pro označování statí povahy vojenské), cenzoři na ÚTDS hnědou, vojenští cenzoři červenou a zelenou atd.). Cenzoři nejen škrtali „vadné pasáže“ ale někdy také sami vpisovali novj text. Vyškrtnuté pasáže musely bjt vždy nahrazeny nezávadnjm textem, protože ve vytištěnjch novinách nesměla bjt „bílá místa“, která by čtenářům naznačovala cenzurní zásah. Některé články byly připravovány přímo skupinou „TISK“ Úřadu říšského protektora a musely bjt otisknuty v doslovném znění (např.. zprávy o vyhlazení Lidic a Ležáků, o popravách atd.).

Další formou řízení tisku byly pravidelné tjdenní tiskové konference úředníků TO PMR a oddělení kultur- něpolitickjch záležitostí ÚŘP s politickjmi redaktory a šéfredaktory. Na konferencích byla přednášena oficiální interpretace mezinárodních i vnitřních událostí a hodnocena práce tisku. A to jak na základě publikovanjch článků, tak i na základě článků, které cenzura zabavila a předložila Xxxxxxxxx, kterj z nich vyvozoval pro pi- satele důsledky a na konferencích o nich mluvil. Tiskové porady představovaly řízení tisku formou pokynů, upozornění a napomenutí. Na konferencích byla rovněž doporučována témata, o nichž bylo třeba psát, někdy i formy jejich zpracování. Šéfredaktoři dostávali pokyny, v jakém smyslu mají orientovat novinové zpravodajství, a dále zde byly činěny vjstrahy a vjtky periodikům za zveřejnění zpráv, jež neodpovídaly nové německé linii. Po skončení těchto konferencí se pak zpravidla u vedoucího skupiny „Tisk“ Wolmara ještě scházela na neoficiální poradu skupina předních proněmecky smjšlejících šéfredaktorů, jakjmi byli například Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, Xxxxxx Xxxx, Xxxxx Xxxxxx, Xxxxxxx Xxxxxxxx, Xxxxx Xxxxxxxxx, Xxxxxxxx Xxxxxx, Xxxxxxxx Xxxx, Xxxxxxxxx Xxx- kop či Xxxx Xxxxxx.

V personálním a organizačním zabezpečení řízení a kontroly tisku došlo v průběhu války ke změnám: Ve- doucího oddělení kulturněpolitickjch záležitostí Xxxxx xxx Xxxxxxxxx nahradil na jaře roku 1942 Xxxxxx Xxxx Xxxx, Wolmara v říjnu roku 1943 Xxxxxx Xxxxxx. V lednu 1942 převzala dosavadní tiskovj odbor PMR a s ním i řízení českého tisku nová správní instituce – Úřad lidové osvěty, od května 1942 začleněná pod ministerstvo školství a lidové osvěty v čele s ministrem Xxxxxxxxx Xxxxxxxx. Řízení tisku převzala II. sekce ministerstva,

dělená na tzv. redakční službu (tj. úkolování) a tiskovou dozorčí službu (cenzura). Obě části vedl až do května 1945 Xxxxxx Xxxx.

X. Xxxxxxxx ve zLužbách Píše

Česká legální média musela dodržovat a podporovat politickou linii Říše, zprostředkovávanou úředníky ÚŘP, i linii protektorátní vlády. Česká (protektorátní) společnost posilovala národní vědomí důrazem na kulturní (národní) témata. Přestože bylo nutné přizpůsobovat je mimořádnjm podmínkám a vyhjbat se některjm té- matům, zejména na počátku okupace se i legální česká média podporou české kultury snažila své čtenáře povz- budit. Úspěchy německjch armád a postupující provázání protektorátu s Říší však vedly k jisté rezignaci a ochotnějšímu přijímání a podřizování se nacistickému vidění světa. Českj legální tisk zastával ve společnosti problematickou roli. Na jednu stranu představoval tribunu aktivistického, proříšského až kolaborantského ná- zorového proudu. Na druhou stranu, navzdory tomu, že byl pod dohledem německé okupační moci, byl zároveň a především součástí české protektorátní „politiky“, vjznamnou protektorátní institucí. Protektorátní vláda měla zájem, aby tisk vyjadřoval její postoje, podporoval ji ve veřejnosti a zároveň na sebe bral jisté nepříjemné důsledky její podřízenosti okupační moci. A při tom všem musel tisk odpovídat vidění úředníků ÚŘP. To vše se odráželo v rozporuplném vztahu české veřejnosti k protektorátním médiím.

Ačkoliv si legální tisk za protektorátu vysloužil svjm psaním u české veřejnosti nedůvěru, pro většinu lidí stále představoval (spolu s poslechem legálního a ilegálního rozhlasového vysílání) důležitj zdroj informací o dění doma i ve světě. Nelze se tedy domnívat, že sdělení, která byla v novinách nabízena, neměla na obyvatele protektorátu žádnj vliv. Důležitosti médií si byli vědomi i Němci, a proto se již od počátku okupace snažili získat na svou stranu novináře, kteří by s nimi dobrovolně spolupracovali na převjchově národa k říšské myš- lence. Většina českjch novinářů se pokoušela aktivní spolupráci s Němci vyhnout, našli se však i tací, kteří se k ní přihlásili dobrovolně. V rámci této menšiny se pak již poměrně brzy vyprofilovala skupina proněmecky smjšlejících šéfredaktorů, která v součinnosti s německjmi protektorátními úřady pomohla českj periodickj tisk přetvořit na poslušnj nástroj německé propagandy. Díky podpoře okupantů navíc někteří tito lidé získali i vjznamnj politickj vliv a jejich proněmecké působení se tak zdaleka neomezovalo pouze na psaní propagan- distickjch článků.

Zpočátku se novinářskj aktivismus (jak zněl dobovj termín pro dobrovolnou aktivní spolupráci s Němci) vyvíjel jaksi neorganizovaně a projevoval se zejména v tom, že usiloval o více než pouhé konstatování daného stavu. Požadoval iniciativní činnost české strany ve smyslu německo-českého přátelství, přičemž tato iniciativa byla často větší než samotné požadavky německjch míst. Později pak několik vrcholnjch představitelů tohoto

„nového“ směru v českém tisku vytvořilo zformovanou skupinku, tzv. „sedmičku“, která se začala důrazně pro- jevovat nejen na poli novinářském, ale i politickém. Její nebezpečnost přitom spočívala v tom, že v rámci své činnosti postupovala plně v intencích německjch okupačních úřadů.

Ačkoliv se nám tito lidé mohou zdát na první pohled stejní, ve skutečnosti je příběh každého z nich na- prosto jedinečnj. Někteří z nich vyšli z prvorepublikovjch fašistickjch hnutí a k propagaci nacismu byli do jisté míry vedeni ideologickjmi důvody, národní socialismus byl totiž jakjmsi naplněním jejich předchozích vizí o novém společenském řádu (např. Xxxxx Xxxxxx). Řada z nich však dříve inklinovala ke směrům socialis- tickjm (např. Xxxxxxxx Xxxx, Xxxxxxxx Xxxxxx) či dokonce komunistickjm (Xxxxxxx Xxxxxxxx, Xxxxx Xxxxxxxxx). Bylo mezi nimi nemálo takovjch, kteří za první republiky psali do listů, jež představovaly páteř prvorepublikové demokracie (např. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx Xxxxxxx). V naprosté většině případů, snad až na Xxxxxxxx Xxxxxxx, však tito lidé hráli v české prvorepublikové žurnalistice druhé či dokonce třetí housle. Není proto divu, že si někteří z nich na národní tragédii začali plánovitě budovat kariéru. Xxxx konjunkturalisté spolupra- covali s Němci již od prvních dnů okupace a brzy se vyšplhali na čelní místa v protektorátním tisku. Získali tak pozice a požitky, kterjch by za normálních okolností svjmi schopnostmi nikdy nedosáhli.

Existovali však i tací, kteří se do vedení protektorátních deníků či časopisů dostali jaksi bez přímého vlast- ního přičinění, když jejich vydavatelství ve snaze co nejméně na sebe upozorňovat, hledala do čela svjch listů osoby, které se za první republiky nijak vjrazně politicky neexponovaly, a proto by tak tváří v tvář německé okupační správě zajistily jejich přežití (např. Xxxxxxxx Xxxx). Se ziskem moci a materiálních vjhod však u těchto lidí často povolil charakter. Pod vlivem úspěchů německé branné moci pak začali také oni poslušně a iniciativně plnit příkazy okupantů. Snad si to někteří zdůvodňovali tím, že když pomohou převychovat národ v duchu říš- ské myšlenky, ochrání ho od zbytečnjch ztrát na životech. I toto pochybné zdůvodnění však ztratilo jakjkoliv vjznam v období heydrichiády, kdy noviny vedené těmi, kdož psali pro aktivní spolupráci s Říší, velebily každj krok okupační správy, uveřejňovaly den co den seznamy se jmény popravenjch Čechů. Je sice pravdou, že kon- trola tisku byla striktní a obsah novin do značné míry závisel na pokynech z Úřadu říšského protektora, nic- méně i přesto byl odpor možnj.

Na území protektorátu zprvu vycházelo 2.125 periodik. Jejich počet se však velmi rychle snižoval a do konce války jich bylo v různjch vlnách zakázáno 1.887. Řada z nich byla zastavena již na počátku okupace, ale zákazy pokračovaly i v letech následujících (1943 – 194 titulů, 1944 – 208, 1945 – 34). V počátečním období vedly k zákazu vycházení často důvody politické, ke konci války však hrály prim spíše hospodářské důvody (kvůli totálnímu nasazení klesal počet pracovních sil, protektorát se potjkal s nedostatkem papíru). Listy, které přežily všechny vlny zastavování, musely v posledních měsících války omezit náklad i počet stran.

D. Novináčzká organizace v protektorátu

V meziválečném Československu působilo několik novinářskjch organizací. Tato roztříštěnost novinářskj stav do značné míry oslabovala, zejména při vyjednávání s vydavateli a státními orgány. Proto se již v období

1. republiky objevilo několik pokusů o sjednocení. Teprve suspenze demokratickjch principů a nástup totalit- ního systému v období po Mnichovské konferenci na podzim roku 1938 však urychlily směřování, na němž se novináři v podmínkách demokracie nebyli schopni shodnout. Po dohodě čtyř velmocí v Mnichově převládl v české společnosti pocit, že se o sebe nyní musíme postarat sami. Důraz byl kladen zejména na politickou a kulturní jednotu celého národa. Tendence všeobecného stmelování se projevila i v oblasti spolkového života novinářů. První veřejná vjzva ke sloučení jednotlivjch organizací se objevila již necelj měsíc po Mnichovské konferenci na stránkách věstníku největší československé meziválečné novinářské organizace – Syndikátu če- skoslovenskjch novinářů. Ustavující schůze, na níž se sloučily čtyři nejvjznamnější novinářské spolky mezivá- lečného Československa, se však konala až 11. června 1939, tedy takřka tři měsíce po příchodu německé armády a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Jednání o sjednocení zdržovaly zejména spory tjkající se majetku jednotlivjch organizací. Politické a společenské podmínky, v nichž začala jednotná novinářská organizace fun- govat, se od meziválečného období diametrálně lišily. Tuhj totalitní režim budovanj německou protektorátní správou se samozřejmě snažil organizaci podřídit svému vlivu. Nově ustavenj Národní svaz novinářů však zprvu dokázal tomuto tlaku vzdorovat. Značnou zásluhu na tom měla první česká protektorátní vláda v čele s později popravenjm generálem Xxxxxxx Xxxxxxx. Tato vláda si v prvních měsících protektorátu ještě udržovala ve svém rozhodování jistou míru autonomie a snažila se nepodléhat německému tlaku více, než bylo pro za- chování národa bezpodmínečně nutné. Národní svaz novinářů proto zpočátku fungoval v podstatě na podob- njch demokratickjch principech jako v období meziválečném. Stanovy a struktura nové organizace byly do značné míry převzaty od bjvalého Syndikátu československjch novinářů. Členové této organizace také získali převahu v řádnjch volbách do vedení nového svazu. Předsedou byl zvolen protinacisticky zaměřenj redaktor Xxxxxxxxx Xxxxx, kterj byl mimo jiné autorem komentovaného a kritického překladu Xxxxxxxxx knihy „Mein Kampf“ a za okupace vedl ilegální odbojovou organizaci českjch novinářů.

Národní svaz novinářů zprvu v podstatě navázal na činnost meziválečného Syndikátu československjch novinářů. Podle přijatjch stanov byl především odborovou organizací a jako takovj se snažil hájit zájmy svjch členů při vjkonu novinářského povolání. V novjch podmínkách však bylo naplňování této funkce o poznání

složitější než v bjvalém demokratickém Československu. Přesto se svaz snažil i nadále podporovat nezaměst- nané novináře, vypomáhal rodinám novinářů, kteří museli odejít do emigrace, a také novinářům, kteří byli pro své politické postoje doma perzekvováni. Těm poskytoval nejen pomoc finanční, ale i právní. Členům, kteří byli zatčeni či vyšetřováni gestapem, financoval obhájce a v několika případech dokonce umožnil obzvláště ohro- ženjm osobám útěk z protektorátu na falešné doklady. Vedení svazu se také snažilo podporovat české novináře, aby nepodléhali nacistickému tlaku více, než bylo bezpodmínečně nutné a aby se snažili ve svjch článcích vy- hnout útokům na českj národ a exilovou londjnskou vládu. Tuto taktiku pasivní rezistence však do značné míry destruovala činnost skupiny proněmecky orientovanjch šéfredaktorů, kteří se dali do služeb okupantů. Rozsáhlé pravomoci, jimiž byli tito novináři vybaveni, jim pak umožňovaly ovlivňovat směřování českého le- gálního tisku podle přání německjch protektorátních tiskovjch úřadů.

Okupanti od počátku přistupovali k sjednocené novinářské organizaci s nedůvěrou. Již samotná ustavující schůze byla pražskjm německjm tiskem vnímána jako politická demonstrace proti nastolenému režimu. De- mokratickj a spíše rezistentní charakter novinářské organizace německjm úřadům samozřejmě nikterak ne- vyhovoval a snažili se podřídit svaz autoritativnímu vedení. Definitivně se jim to však podařilo až po příchodu zastupujícího říšského protektora Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx v září roku 1941. S nástupem Xxxxxxxxx došlo ve všech oblastech života protektorátu k vjraznému utužení poměrů. Po zatčení ministerského předsedy Xxxxxx jmenoval zastupující říšskj protektor novou vládu a do funkce ministra školství a lidové osvěty dosadil českého kolabo- ranta Xxxxxxxx Xxxxxxx. Pod toto ministerstvo měly také napříště spadat veškeré kulturně politické a tiskové záležitosti protektorátu. Ministr Xxxxxxx pak v únoru 1942 jmenoval do vedení Národního svazu novinářů předního zastánce kolaborace Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx, šéfredaktora pražského deníku Večer. Také ostatní pozice ve vedení svazu obsadili čelní kolaboranti z řad českjch novinářů.

S příchodem Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx tak definitivně skončilo období pasivní rezistence. Novinářská organi- zace měla bjt napříště zcela podřízena německjm zájmům. Demokratickj duch, kterj ve svazu až doposud více či méně vládl, vystřídala totalita jednoho muže. Novj vedoucí řídil svaz na základě vůdcovského principu. Dosavadní správní orgány (vjbor, valná hromada) byly zrušeny a členové tak ztratili jakoukoliv možnost do ve- dení organizace zasahovat. Bylo zastaveno vydávání věstníku Tisk a novináři. O svazovjch záležitostech byli členové napříště informováni prostřednictvím oběžníků. Za člena svazu mohl bjt nadále uznán pouze ten no- vinář, kterj prokázal árijskj původ do třetí generace (stejné osvědčení bylo vyžadováno i ze strany manžela či manželky). Další podmínkou pro vykonávání novinářského povolání byla znalost německého jazyka. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx dále nařídil přezkoumat novinářskou činnost všech dosavadních členů svazu. Ten, kdo dostatečnou novinářskou činnost neprokázal, byl vyškrtnut z členské kartotéky. Možnost vykonávat novinářské povolání byla přitom vázána na členství v Národním svazu novinářů. Tyto prověrky zasáhly zejména protinacisticky smj- šlející novináře, kteří byli pro své politické postoje perzekvováni a novinářskou činnost takřka nevykonávali. Staré vedení svazu poskytovalo těmto novinářům materiální podporu a v podstatě je krylo před pracovním úřadem. Osoba, která se ocitla v evidenci tohoto obávaného úřadu, byla totiž vystavena reálnému nebezpečí totálního nasazení na nucené práce v Říši. Tento osud pak některé vyloučené novináře skutečně postihl.

Národní svaz novinářů vedenj Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxxxx byl již zcela pod vlivem oddělení kulturněpolitic- kjch záležitostí Úřadu říšského protektora a stal se tak pouze dalším prostředkem, skrze kterj mohli okupanti ovládat česká protektorátní média. Taktika pasivní rezistence, kterou se vedení svazu snažilo uplatňovat na počátku okupace, byla nahrazena činorodou kolaborací. Vedení svazu nyní požadovalo, aby se do psaní proně- meckjch článků zapojili všichni členové redakcí. Novináři, kteří se těmto nařízením nechtěli podřídit, měli bjt ze svazu vyloučeni, což zároveň znamenalo konec jejich profesní kariéry. Politika aktivní kolaborace přetrvala ve svazu až do konce války.

E. ·eptaná propaganda

Spolu s oficiálními vjklady válečnjch, zahraničních a vnitropolitickjch událostí měli občané protektorátu možnost seznámit se i s názory novinářů ilegálního tisku a zahraničního rozhlasu, nejběžněji a nejčastěji však s tradovanjm, od ucha k uchu šířenjm vjkladem událostí, tak zvanou šeptanou propagandou. V prvních letech okupace šeptaná propaganda spoluformovala názorové klima a vědomí protektorátní společnosti spolu s ile- gálním tiskem a zahraničním rozhlasovjm vysíláním, po heydrichiádě pak šeptaná propaganda ilegální tisk v podstatě zastoupila. Byla každodenní součástí života pravděpodobně všech obyvatel protektorátu. Na jednu stranu byla velmi obtížně postižitelná ze strany nacistického aparátu a zároveň velmi pohotová (vjrazně po- hotovější než ilegální tisk), reakceschopná, aktuální. Na druhou stranu měla ale i své nedostatky, problémy (zkreslování faktů, zveličování či podceňování některjch jevů života v protektorátu, aktů a postojů okupační moci, přílišnj optimismus v pohledu na vjvoj válečného konfliktu). Nebezpečné bylo zejména zneužití různjch zmatečnjch a nepodloženjch zpráv a prostřednictvím šeptané propagandy se v protektorátní společnosti šířily i různé poplašné zprávy a fámy. Šeptaná propaganda představovala fakticky nesourodj, ale ideologicky soudržnj mix deformací (fám, lží, nepravd) očekávání i skutečnosti. Němečtí a čeští úředníci i politici obsah šeptané propagandy důvěrně, detailně znali (ať už z běžného styku, nebo z materiálů bezpečnosti). A novináři byli kon- tinuálně vyzjváni, aby šeptané propagandě čelili. A novináři legálního tisku se o to opravdu pokoušeli. Legální tisk tak vedl se šeptanou propagandou do značné míry dialog.

F. ILegáLní tizk

V období protektorátu vycházelo v českjch zemích přes 140 ilegálních titulů, odboj dále využíval tištěnjch letáků. Ilegální tisk hrál důležitou úlohu zejména v prvním období protektorátu mezi léty 1939 a 1941. Po pří- chodu zastupujícího říšského protektora Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx v září 1941 byla činnost ilegálního tisku vjrazně omezena, protože byla pozatjkána řada příslušníků komunistického i nekomunistického odboje, kteří se po- díleli na vydávání ilegálních periodik.

Mezi nejrozšířenější ilegální periodika patřil časopis v V boj. Jeho vydávání zajišťovala skupina kolem Xx- xxxxxxx Xxxxxx, důstojníci a legionáři z okruhu Památníku osvobození a skupina malíře Xxxxxxxx Xxxxxxxxx. Ča- sopis byl napojen na ilegální organizaci Petiční vjbor Věrni zůstaneme. Jeho první číslo vyšlo v květnu 1939, časopis měl velkj ohlas, rozšiřován byl vlastní kolportážní sítí a s pomocí dalších odbojovjch skupin. Pražská skupina vydávala V boj do září 1939 v nákladu 500 vjtisků, od září se náklad pohyboval kolem 2.000. Podstatnou úlohu při distribuci periodika měli poštovní zaměstnanci. V říjnu a listopadu 1939 byla Xxxxxxxx vydavatelská skupina odhalena gestapem a vydávání časopisu převzaly další skupiny. Spořilovská skupina (v čele s Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx a Xxxxxx Xxxxxxxxxxx), která vydávala časopis označovanj jako Náš V boj, byla odhalena v září 1940. Souběžně vydávala časopis V boj holešovická skupina spolupracovníků organizace Obrana národa. Holešovické vydávání časopisu bylo označováno jako „vydání H“. Holešovickou skupinu zlikvidovalo gestapo na podzim 1941.

„Detektivky“ byly tiskovinou Petičního vjboru Věrni zůstaneme. Vycházely formou sešitovjch detektivních románů od září do konce roku 1939. Obsahovaly zprávy o mezinárodních událostech, agitační verše (např. od Xxxxxxxxx Xxxxxx), reagovaly na aktuální domácí události a říšskou propagandu, obracely se k intelektuálnímu prostředí. Vjrazně pracovaly se sarkasmem, ironií, vtipem a pravidelnou rubrikou protektorátních anekdot.

V listopadu 1939 bylo zahájeno vydávání časopisu Českj kurjr. Časopis byl vydávanj stejnojmennou sku- pinou, která byla vedena Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxx a Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx. Skupina měla napojení na Petiční vjbor Věrni zůstaneme, Politické ústředí i na KSČ. Českj kurjr vybudoval po protektorátu vlastní distribuční síť. Časopis nezastával důsledně stanoviska Xxxxxxxx politiky, jeho důležitou součástí byla zpravodajská oblast. Z počátku byl autorem většiny článků Xxxxxx, postupně přibjvaly příspěvky od dalších autorů (např. Xxxxxxxxx Xxxxx, Xxxxx Xxxxxxx). Poslední číslo Českého kurjra vyšlo v září 1941.

První ilegální Rudé právo (ústřední list KSČ) vyšlo v srpnu 1939. Komunisté rozšiřovali Rudé právo po celém území protektorátu. Ilegální vedení KSČ mělo k dispozici rozsáhlou tiskovou techniku, která ale postupně byla zabavována při zásazích gestapa. V období prvního ilegálního vedeni KSČ měl redakci Rudého práva na starosti především Xxxxxx Xxx, po jeho zatčení na počátku roku 1941 převzal tuto úlohu Xxxxx Xxxxxx. V létě 1941 bylo vytvořeno II. ilegální vedení KSČ v čele s Xxxxx Xxxxx. Od června 1941 do dubna 1942 redigoval Rudé právo Xxxxxx Xxxxx. Po Xxxxxxxx zatčení se na redigování Rudého práva podíleli Xxxxxxxxx Xxxxxxxx. Xxxxx Xxxxx, Xxxxx Xxxxxxxx a Xxxxx Xxxxxxx. Od dubna 1943 redigovali Rudé právo Xxxxxx Xxxxxxx a Xxxxxx Xxxxxx. Po jejich zatčení byl list na půl roku pozastaven a jeho úlohu převzal časopis Předvoj (vydávanj stejnojmennou organizací komunistické mládeže). Poté bylo ilegální Rudé právo opět obnoveno. Rudé právo kladlo důraz především na komentáře k současné situaci, jeho důležitou součástí byla programová prohlášení, která vychá- zela z dokumentů Komunistické internacionály, vedení KSČ v Moskvě a ilegálního vedení KSČ. Poslední ilegální číslo Rudého práva vyšlo 1. května 1945.

Komunisté za protektorátu vydávali řadu dalších ilegálních periodik – např. Pochodeň svobody (střední Čechy), Siréna (jižní Čechy), Hlasy z podzemí (jižní Morava), přejmenované v roce 1942 na Moravskou rovnost. Komunisté připravovali také ilegální periodika v koncentračních táborech a káznicích, např. v Terezíně v období jaro 1942 – podzim 44 ručně rozmnožovanj časopis Přehled, kterj sloužil k osobní agitaci mezi vězni. Infor- mace čerpal od nově příchozích vězňů a náhodného přístupu k německjm novinám.

Celkem 112 redaktorů a redakčních spolupracovníků bylo nacisty popraveno či zahynulo v koncentračním táboře pro odbojovou činnost, vydávání ilegálních tiskovin a demokratické či obecněji protifašistické smjšlení, např.: Xxxxx Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxx Xxxxx – Dohalskj, Xxxxxx Xxxxx, Xxxxx Xxxxx, Xxxxxx Xxxxxxxx, Xxxxx Xxxxx- ková, Xxxxxx Xxxxx, Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, Xxxx Xxxxxx Xxxx, Xxxxxx Xxx, Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, Xxxxx Xxxxxxx.

G. Zahraniční iLegáLní tizk

Od října 1939 vycházel Česko-slovenskj boj, tiskovj orgán Československého národního vjboru v Paříži. Ve Francii existoval také komunistickj časopis Světovj rozhled redigovanj Xxxxx Xxxxxxx. Po pádu Francie v roce 1940 se centrem čs. odbojové žurnalistky stala Velká Británie, kde vycházel např. tjdeník Čechoslovák, kterj byl úzce spjat s čs. exilovou vládou v Londjně. V dubnu 1940 vzniklo Mladé Československo, čtrnáctideník stejnojmenné organizace, která vyřizovala emigrantům sociální záležitosti, organizovala kulturní a sportovní akce. V listopadu 1941 změnil list periodicitu na tjdenní. V lednu 1943 na něj navázalo periodikum Nové Če- skoslovensko. Na podnět komunistů vznikl v Londjně Klub žen, kterj se podílel na vydávání listu Frau in Arbeit, společenském časopisu pro české, rakouské a německé emigrantky. Československá příloha se v říjnu 1941 osamostatnila a vycházela každj měsíc pod názvem Pracující žena, od léta 1943 pak jako Československá žena. Sociální demokraté v Londjně publikovali v časopise Nová svoboda. Na britské lodi Neuralia byl v roce 1940 při evakuaci čs. jednotek z Francie do Británie založen vojenskj časopis Naše noviny.

V Sovětském svazu bylo s formováním čs. jednotky v Buzuluku spojeno periodikum Denní zprávy, na nějž v srpnu 1942 navázal tjdeník Naše vojsko v SSSR. Od srpna 1944 vycházel vojenskj deník Československé listy, ústřední list 1. čs. armádního sboru.

X. XxxxXxx v Protektorátu Ǧechy a Morava

Hned po okupaci převzala německá správa mělnickou, brněnskou a moravskoostravskou rozhlasovou sta- nici. Pobočka rozhlasu Praha II-Mělník se stala říšskjm vysílačem Böhmen und Mähren (zároveň byla obsazena studia v Karlíně, kde se dříve německé vysílání pro Mělník připravovalo). Pobočka v Brně byla Radiojournalu vrácena k 1. květnu 1939 s tím, že musela vysílat 30 % programu německy. Do sítě českého rozhlasu byl znovu vrácen i zabranj vysílač v Ostravě, kterj vysílal česky. Němci si dobře uvědomovali, že rozhlasem lze působit na masy posluchačů všech vrstev. Dne 16. března 1939 rozhlas vysílal přenos z Hradu, při němž říšskj ministr

zahraničních věcí Xxxxxxx xxx Xxxxxxxxxx vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Správně rozhlas podléhal sku- pině pro rozhlas v oddělení kulturně politickjch záležitostí při Úřadu říšského protektora, vedoucím skupiny se roku 1939 stal Xxxxxx Xxxxxx. Dne 10. června 1939 poslední valná hromada Česko-Slovenského rozhlasu změ- nila název společnosti na Českj rozhlas, s. r. o. V sedmičlenném jednatelském sboru měla protektorátní vláda čtyři členy.

Stejně jako v jinjch médiích proběhla v rozhlase „očistná akce“ a museli z něj odejít pracovníci neárij- ského“původu. Mnozí rozhlasoví redaktoři zůstali po obsazení země Němci nezlomení a odhodlali se k ilegální činnosti. Hned od počátku okupace se v rozhlase vytvořilo několik skupin napojenjch na protifašistickj odboj. Někteří rozhlasoví pracovníci byli za svou protiněmeckou činnost zatčeni a popraveni.

„...odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea…“ Těmito slovy komentoval 19. března 1939 rozhlasovj novinář Xxxxxxxxx |Kocourek slavnostní přehlídku xxxxx- kjch vojsk na Václavském náměstí v Praze. Z metafory o černé vráně přilétající na Prahu i z podtextu dalších zdánlivě nevinnjch spojení slov posluchači vycítili Kocourkovu snahu vyjádřit odpor proti okupantům. Jeho reportáž vstoupila do dějin rozhlasové publicistiky jako projev velké odvahy. Xxxxxxxxx Xxxxxxxx musel později z rozhlasu odejít a v květnu 1942 zahynul v koncentračním táboře.

Na druhé straně byli mezi rozhlasovjmi zaměstnanci a novináři také horliví přisluhovači okupantů. Nej- vjraznějším byl Xxxxx Xxxx, kterj patřil mezi hlavní pronacistické exponenty v protektorátním rozhlase. Ve svjch propagandistickjch komentářích vychvaloval představitele Třetí říše, byl autorem protižidovskjch před- nášek a politickjch skečů, kterjmi zesměšňoval čs. exilovou vládu, prezidenta Xxxxxx, ale také Xxxxxxx, Xxxx- xxxxxx, Xxxxxxxxxx. Po skončení války byl odsouzen a v březnu 1947 popraven.

K 31. srpnu 1939 byl vydán dekret předsedy vlády Xxxxxx Xxxxxx, kterj upravoval politickj dohled nad ve- škerjm vysíláním rozhlasu. Politickj dohled (cenzuru) rozhlasu zajišťoval tiskovj odbor Prezidia ministerské rady. Všechny pořady musely bjt ve vysílání ohlášeny nejdříve německy a potom teprve česky. Nově zavedená cenzurní praxe se vztahovala na všechna oddělení rozhlasu, která musela mluvené i zpívané texty předkládat k předběžné kontrole cenzurnímu oddělení, a to zpravidla ještě před vytištěním programu. Také zpravodajství ČTK a zprávy krátkovlnného vysílání byly podrobeny německé cenzuře. Cenzurní praxi podléhaly i rozhlasové projevy ministrů a prezidenta Xxxxx Xxxxx. Bylo zakázáno vysílat jakjkoli text, kterj by nebyl nějakou formou cenzury schválen a opatřen příslušnjm razítkem či podpisem. Na konci prosince 1939 došlo k podrobnému rozpracování praktického vjkonu cenzury, styku a kompetencí německé a české cenzury. Základní pravidla zůstávala. Cenzuru rozhlasovjch pořadů obstarávalo cenzurní oddělení Českého rozhlasu a německá rozhlasová cenzura, v některjch případech i německá tisková cenzura.

V březnu 1940 byla rozhlasová cenzura zpřísněna ustavením programové intendantury v Českom rozhlase, která řídila a kontrolovala rozhlasovj program. Intendantura podléhala přímo Úřadu říšského protektora. Pro- gramové složky byly rozděleny na hudební, slovesnj, vzdělávací odbor, odbor pro reportáže a odborné rozhlasy. V rámci programové intendantury existovalo cenzurní oddělení a v každém programovém oddělení byl cen- zurní referent, kterj cenzurní oddělení informoval o každém připravovaném programu. Cenzurní oddělení pak posuzovalo všechny programy a rozhodovalo o jejich natáčení a vysílání.

V březnu 1942 celj kmenovj kapitál rozhlasové společnosti Českj rozhlas (1 milion korun) přešel na Říš- skou rozhlasovou společnost. České a německé vysílání na území protektorátu byla organizačně sloučena do tzv. Vysílací skupiny Čechy a Morava, kterou do května 1945 vedl Němec Xxxxxxxxx Xxxxxxx.

XX. XxxxXxxxxx vyzíLání ze zahraničí

Okupace Československa znamenala cenzurované a ostře hlídané vysílání ze strany německé okupační správy. Alternativou k oficiálnímu vysílání byl poslech zahraničních rozhlasů. Dne 1. září 1939 vydala Minister- ská rada pro obranu Říše v Berlíně nařízení o mimořádnjch opatřeních, která zakazovala „úmyslnj poslech za-

hraničních vysílačů“. Trestné bylo i rozšiřování zpráv těchto vysílačů. Pro poslech zahraničních vysílačů byl vy- mezen trest ve formě vězení či káznice a odnětí přijímacího zařízení, za šíření zpráv však mohl bjt občan po- trestán až trestem smrti. Na každém rozhlasovém přijímači musela viset cedulka se slovy připomínající zákaz poslechu zahraničních stanic.

České vysílání britské stanice BBC (British Broadcasting Corporation) zvané „Volá Londjn“ bylo zahájeno

8. září 1939. První projev přednesl Xxx Xxxxxxx. Zpočátku byly vysílány pouze zprávy a středeční komentář Xxxx Xxxxxxxx. V roce 1940 při ministerstvu zahraničních věcí československé vlády v exilu vznikl informační odbor, jehož součástí bylo i oddělení rozhlasové propagandy. Odbor zajišťoval od srpna 1940 patnáctiminutovj vysílací blok „Hovory s domovem“ v rámci českého vysílání BBC. Blok musel bjt ovšem před vysíláním přeložen do angličtiny a schválen britskou vojenskou cenzurou. V roce 1940 vysílala BBC česky a slovensky každj den v 6.00 hod. a v 16.30 hod. zprávy, od 16.45 hod. komentáře a přednášky a od 21.30 hod. opět zprávy. Od února 1941 byla přidána ještě další relace ve 23.15 hod.

České vysílání z Moskvy zahájilo program „Za národní osvobození“ v létě 1941. Jednalo se o sedm pořadů od 6.45 hod. ráno do 1.00 hod. v noci. Současně vznikl slovenskj program „Za slovenskú svobodu“. V listopadu se připojil ještě vysílač „Sudetendeutscher Freiheitssender“. Tato vysílání zajišťovalo moskevské vedení KSČ v čele s Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx. Jednotlivé programy vedli X. Xxxxx (české), X. Xxxxxx a X. Xxxx (slovenské) a X. Xxxxxxxx (německé). V Moskvě existovalo i státní vysílání pro Čechy, Slováky a Němce v bjvalém Českoslo- vensku. V sovětském rozhlase působila v rámci zahraničního vysílání také československá redakce.

Dne 14. září 1941 ve vjroční den úmrtí T. G. Xxxxxxxx vyzval po dohodě s domácím odbojem londjnskj rozhlas k bojkotu protektorátního tisku. Podle hlášení pražského gestapa poklesl prodej tisku o 70 %. Podle informace odeslané do Londjna byl úspěch akce dokonalj. Pro Němce to byl důkaz vysoké poslechovosti za- hraničního vysílání BBC a vyvolal reakci německjch míst. Gestapo bylo zmocněno zabavovat rozhlasové přijí- mače veškerého českého obyvatelstva obcí a krajů (tedy nejen jednotlivjch osob). Gestapo skutečně k tomuto kroku přistupovalo, pokud na určitém území zjistilo větší vjskyt poslechu zahraničního rozhlasu.

Počátkem roku 1942 byl v USA zřízen centrální úřad Office of War Information, kterj zodpovídal za pro- pagandu do zahraničí. Vedoucím rozhlasového vysílání do bjvalého Československa se na stanici s názvem Hlas Ameriky stal Xxxxx Xxxxxxxxxx. Na vysílání se podíleli také Xxx Xxxxxx a Xxxx Xxxxxxxx.

Od července 1942 mělo zahraniční vysílání BBC v českém a slovenském jazyce již devět pravidelnjch den- ních a jednu noční relaci. Vysílalo se střídavě v českém a slovenském jazyce. Od března 1943 bylo možné ráno a večer v rámci vysílání BBC slyšet vysílač Hlas svobodné republiky, kterj se stal „hlasem“ československé exilové vlády (vysílal denně v 6.10 a 20.30 hodin). Pravidelně v něm vystupovali např. Xxxxxx Xxxxx, Xxx Xxxxxxx, Xxxxxx Xxxxxx, Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, Xxxxxxxx Xxxxxxxx. V pondělní, středeční a páteční večery byl od srpna 1943 vysílán patnáctiminutovj přenos z USA „Amerika volá Československo“, kde mohli českoslovenští posluchači slyšet Xx- xxxx Xxxxxxxx a Xxxx Xxxxxxx.

V roce 1943 dostali obyvatelé protektorátu příkaz, aby odevzdali všechny rozhlasové přístroje. Z nich bylo odstraněno zařízení pro příjem krátkjch vln umožňující poslech zahraničních stanic. Radioamatéři si však uměli poradit. S pomocí cívky zvané „čerčilka“ dovedli krátké vlny opět přijímat a – jak se tehdy říkalo – „pos- louchat kroměříš“, tj. kromě/=mimo/říšskj, tedy zahraniční rozhlas.

Podle poválečnjch vjzkumů poslouchalo za protektorátu české vysílání z Londjna pravidelně 38 % pos- luchačů, příležitostně 49,2 % a nikdy 12,8 %, vysílání z Moskvy poslouchalo pravidelně 16,5 %, příležitostně 54,3 % a nikdy 29,2 % posluchačů. To znamená, že téměř 9 dospěljch lidí z 10 překračovalo zákaz poslechu za- hraničního rozhlasu.