Systém ASPI - stav k 28.2.2021 do částky 39/2021 Sb. a 7/2021 Sb.m.s.

Systém ASPI - stav k 28.2.2021 do částky 39/2021 Sb. a 7/2021 Sb.m.s.

JUD362788CZ - JUD362788CZ - III. ÚS 3033/17 - 1-K prioritě výkladu zakládajícího platnost smlouvy a k principu autonomie vůle smluvních stran - poslední stav textu

III.ÚS 3033/17

Princip priority výkladu smluvního ujednání upřednostňující ve výsledku platnost

smlouvy (jako projev maximy potius valeat actus quam pereat), je principem, který odpovídá povaze soukromoprávních vztahů, jakož i rozumné potřebě běžného soukromoprávního styku. Nerespektují-li obecné soudy tento princip a považují-li za

neplatnou dohodu dědiců o jejich postupu při nakládání se zděděným majetkem pouze z důvodu, že byla uzavřena mimo dědické (pozůstalostní) řízení, jde o závěr odporující

ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky), a je třeba ho proto klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu.

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Xxxx Xxxxxx a soudců Xxxxxx Xxxxx (soudce zpravodaje) a Xxxxxxxx Xxxxxxxx o ústavní stížnosti stěžovatelky Xxxxx Xxxxxxx, zastoupené JUDr. Xxxxxxxx Xxxxxxx, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxx, zastoupené JUDr. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxxx, advokátkou, sídlem Senovážné nám. 978/23, Praha 1 – Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 a rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150 se ruší.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) vyjadřujíc přesvědčení, že soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, přičemž v její neprospěch porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburce (dále jen „okresní soud“) sp. zn. 6 C 514/2013 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 320 000 Kč s příslušenstvím, jako zbytku podílu na výtěžku z prodeje bytové jednotky. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uváděla, kromě jiného, že obě dvě a jejich bratr uzavřeli v rámci jednání o vypořádání dědictví dne 5. 10. 2010 dohodu, podle níž přenechají stěžovatelka i bratr svoje podíly vedlejší účastnici, která se zavázala bytovou jednotku prodat za cenu minimálně 3 000 000 Kč a čistý výtěžek (po úhradě pohledávek zesnulé a nákladů na prodej) bude mezi ně rozdělen na tři díly. K prodeji bytové jednotky posléze došlo, a to za kupní cenu 3 000 000 Kč, po opakovaných výzvách vyplatila vedlejší účastnice stěžovatelce pouze částku 650 000 Kč, pročež po odečtení poměrné části nákladů stěžovatelka požadovala žalovanou sumu. Vedlejší účastnice namítala neplatnost dohody pro její rozpor s dohodou schválenou soudem, v níž bylo uvedeno, že stěžovatelka ničeho z dědictví nepožaduje. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2014 č. j. 6 C 514/2013-99 uložil

vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni částku 222 682 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v částce 97 318 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit náklady řízení vedlejší účastnici (výrok III.) a soudní poplatek (výrok IV.). Okresní soud vzal za prokázané, že na základě dohody ze dne 5. 10. 2010 vznikl mezi účastníky závazkový vztah, jehož obsahem byl prodej zděděného bytu a závazek vedlejší účastnice vyplatit z kupní ceny po odpočtu jí zaplacených dluhů zůstavitelky třetinový podíl stěžovatelce. Zdůraznil, že tato dohoda nepodléhala schválení soudem podle § 482 odst. 2 občanského zákoníku (sc. zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zákoník“), protože se týkala způsobu naložení s již zděděným majetkem, který se zavázala vedlejší účastnice prodat a vyplatit sourozence, proto stěžovatelka a její bratr souhlasili s tím, že byt zdědí vedlejší účastnice. Okresní soud považoval dohodu za platnou a uložil vedlejší účastnici zaplatit nedoplatek ve výši 222 682 Kč z kupní ceny po odpočtu již vyplacené částky 650 000 Kč a podílu na zaplacených dluzích zůstavitelky; ve zbytku žalobu zamítl.

3. Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání namítajíc nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150 změnil napadené výroky rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci, konkrétně o vzniku závazkového vztahu. Připomenul, že podle § 495 obč. zákoníku bylo nezbytné, aby k platnosti závazku věřitel prokázal důvod (tj. kauzu – bezprostřední hospodářský cíl), na základě kterého je dlužník povinen plnit, není-li tento důvod vyjádřen přímo ve vlastním závazku. Za nepochybný hospodářský cíl dohody ze dne 5. 10. 2010 považoval vypořádání mezi dědici, která však musí být schválena soudem. V posuzované věci pak byla schválena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 z téhož dne dohoda dědiců, podle níž stěžovatelka a její bratr přenechají dědický podíl vedlejší účastnici a z dědictví ničeho nepožadují. Krajský soud dospěl k závěru, že dohoda ze dne 5. 10. 2010 není podle jejího obsahu nic jiného, než dohodou o vypořádání dědictví, že taková dohoda o vypořádání dědictví, která nebyla schválena soudem a byla uzavřena předtím, než se dědicové dostavili k notáři ohledně projednání dědictví, nemůže založit závazek vedlejší účastnice vyplatit stěžovatelce uplatněnou pohledávku.

4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a to posouzení skutečnosti, zda dědicové mohou uzavřít mezi sebou dohodu, jak naloží s majetkem nabytým po zůstaviteli poté, co se některý z dědiců stane jeho vlastníkem a zda je k uzavření takové dohody o budoucím nakládání se zděděným majetkem nutný souhlas soudu (srov. č. l. 159 versa; podle Nejvyššího soudu ji formulovala jako otázku, zda může založit právo na plnění dohoda dědiců uzavřená mimo řízení o dědictví před rozhodnutím dědického soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, která ovšem odporuje dohodě schválené soudem projednávajícím dědictví). Stěžovatelka zdůrazňovala, že vůlí smluvních stran nebylo uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví, ale o tom, jakým způsobem bude následně naloženo se zděděným majetkem; za klíčové ujednání považuje závazek vedlejší účastnice vyplatit ji a jejich bratra po prodeji bytové jednotky. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, protože směřuje proti rozsudku krajského soudu, který závisí na řešení otázky platnosti mimosoudně uzavřené dohody dědiců v konkurenci s dohodou o vypořádání dědictví schválenou soudem projednávajícím dědictvím, jež dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, avšak neshledal ho důvodným, a proto rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 dovolání zamítl. V odůvodnění připomenul relevantní hmotněprávní i procesněprávní regulaci dědění a vypořádání dědictví (též s odkazy na vlastní judikaturní závěry) a zdůraznil, že dohodu o vypořádání dědictví bylo možno uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Z tohoto pohledu vyhodnotil jako správný závěr krajského soudu, že dohoda, která byla uzavřena dne 5. 10. 2010, a jež nebyla schválena soudem v dědickém řízení, je neplatným právním úkonem, neboť obchází zákon (§ 482 obč. zákoníku). Tato dohoda v prvé řadě upravovala postup dědiců v dědickém řízení, shodu na tom, jak si rozdělí dědictví, závazek, že vedlejší účastnice zděděnou bytovou jednotku prodá, a po odpočtu dluhů zůstavitelky zbytek rozdělí na tři stejné částky. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího soudu nemůže očekávat, že bude legální postup, jaký zvolili dědici, tzn., že zde budou dvě dohody o vypořádání dědictví, jedna formální, schválená soudem a druhá uzavřená bez jeho ingerence, která by měla mít před soudem schválenou dohodou přednost.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především vytýká oběma soudům, jejichž rozsudky napadla, že nevyvinuly jakoukoliv snahu zjistit vůli stran dohody v okamžiku jejího uzavření, a zdůrazňuje, že vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření dohody o vypořádání dědictví, ale šlo o dohodu dědiců o tom, jak bude následně naloženo se zděděným majetkem. Za klíčové považuje ujednání, podle něhož se vedlejší účastnice zavázala vyplatit jí a bratrovi po prodeji bytové jednotky finanční prostředky, a součástí dohody bylo i ujednání o způsobu výpočtu částky každému z účastníků dohody.

6. Dále stěžovatelka namítá, že oba soudy nijak nehodnotily skutečnost, že vedlejší účastnice na základě předmětné dohody částečně stěžovatelce plnila, tudíž minimálně ke dni tohoto plnění nadále obsah dohody uznávala a cítila se jím být vázána. Její pozdější tvrzení o neplatnosti dohody tak považuje za účelové s ohledem na snahu vyhnout se plnění povinností.

7. Stěžovatelka připomíná, že základní zásadou ovládající občanské právo je zásada, že každý může činit to, co zákon výslovně nezakazuje. Ze žádné části napadených rozsudků nevyplývá argument, kterým by zákonodárce výslovně zakazoval dohodu dědiců o tom, jakým způsobem v budoucnosti naloží se zděděným majetkem. Xxxxx se nijak nevypořádaly s námitkou, že nikde není zákonem zakázáno, aby mezi sebou fyzické osoby uzavřely dohodu o tom, že jeden sourozenec vyplatí ostatním sourozencům finanční prostředky. Vůči zjištění krajského soudu, že tomuto plnění neodpovídá žádné protiplnění stěžovatelkou, klade poznatek, že kromě synallagmatických právních vztahů existují i právní vztahy asynallagmatické.

8. Podle stěžovatelky se soudy nijak nevypořádaly ani s námitkou, že takovou dohodu, jaká byla uzavřena mezi účastníky, není možno před notářem uzavřít, neboť obsahuje práva a povinnosti svým rozsahem převyšující rozsah dědického řízení. Ujednání o tom, že z prodeje bytové jednotky budou uhrazeny i závazky, které vůbec nespadají do dědického řízení, považuje za důkaz, že smluvní strany svůj projev vůle neměly v úmyslu omezit rozsahem dědického řízení, ale šlo jim o komplexní řešení vzájemných vztahů. Také podmínka obsažená v dohodě o tom, že vedlejší účastnice nesmí bytovou jednotku prodat za cenu nižší než 3 000 000 Kč, je podmínkou, kterou v rámci dědické dohody podle § 482 odst. 2 občanského zákoníku nebylo možno stanovit. Také nebylo možno v rámci dědického řízení uzavřít takovou dohodu, že by se vedlejší účastnice

zavázala vyplatit každému ze sourozenců částku 1 000 000 Kč z požadované kupní ceny, protože hodnota dědictví byla zjištěna částkou 1 985 075,19 Kč.

9. V závěru stěžovatelka akcentuje z judikatury Ústavního soudu závěry o zásadě právní jistoty a o předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Doplňuje, že jeden z častých postupů v občanském životě vede k převzetí celého dědictví jedním ze sourozenců, který ho rozprodá, a následně si dědicové mezi sebou rozdělí výtěžek; takové dohody bývají uzavřeny pouze ústně. Ač sama předložila písemnou dohodu, tak poskytnutý stupeň ochrany je stejně nulový, jako kdyby žádná písemně zachycená dohoda nikdy neexistovala a nikdy nebylo nic plněno. Rozhodnutí soudů si tak podle ní zaslouží pojmenování jako rozhodnutí ve stylu „Fiat iustitia, pereat mundus“.

III.

Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice

10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.

11. Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a doplnil, že nemá, co by nad tento rámec k výtkám stěžovatelky dodal. Podle něj k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo, a proto navrhl, aby její ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, příp. zamítnuta jako nedůvodná.

12. Krajský soud především akcentoval, že nelze připustit, aby dědicové vůči státu simulovali obsah dědické dohody a ve skutečnosti – coby disimulovaný úkon – uzavřeli platně dědickou dohodu jiného obsahu; pak by koncepce ingerence státu do dědického (pozůstalostního) řízení ztratila smysl. Uzavřel, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a odkázal na obsah jeho odůvodnění. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti krajský soud neformuloval.

13. Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť podle jejího názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Připomíná, že dne 5. 10. 2010 byly uzavřeny dvě dohody, že podle soudů bylo u obou vůlí účastníků vypořádat dědictví, mělo-li jít o dohodu, jak má dědic naložit s již zděděným majetkem, měla být uzavřena až po pravomocném usnesení soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že soudem schválenou dohodou došlo k novaci původní dohody, protože závazky z ní nebyly do soudem schválené dohody vůbec převzaty, a ztotožňuje se se závěry soudů o neplatnosti původní dohody. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť podle ní nebylo napadenými rozsudky porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky, a proto navrhla, aby ji Ústavní soud zamítl a zavázal stěžovatelku nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.

14. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice nezasílal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice, a to

po zjištění, že neobsahují žádná nová tvrzení, či argumenty.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.

17. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, když obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska řádného procesu – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

18. Ústavní soud po seznámení se se stěžovatelčinou argumentací a se spisem okresního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť krajský soud a Nejvyšší soud se při posuzování žalobního návrhu vycházejícího sice z

„podústavního“ práva dopustily neakceptovatelné „libovůle“ spočívající v nerespektování prostoru pro uplatnění autonomie vůle

v soukromoprávních vztazích, což je vadou, která má za následek porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.

19. Jednu ze základních determinant právního postavení osoby v soukromoprávních vztazích představuje svoboda (autonomie) vůle. Tyto právní vztahy jsou regulovány převážně nepřímo, tj. stanovením obecných pravidel chování mezi účastníky, které účastníci svým vlastním aktivním jednáním konkretizují a současně uvádějí v život. Princip autonomie vůle formuje soubor právních možností osob v těchto vztazích, dává jim právo volby právně významného chování. Jeho konkrétní projevy lze soustředit do čtyř sfér: autonomie volby, zda učinit právní jednání, či nikoli, autonomie výběru adresáta právního jednání, autonomie volby obsahu právního jednání a autonomie volby formy právního jednání. Meze autonomie vůle v těchto sférách vytváří např. zákonem zakotvené smluvní přímusy, kvalifikační požadavky na adresáta projevu vůle, kogentními normami stanovená práva a povinnosti, či požadavky na formu. Žádné z takových omezení se ve stěžovatelčině případě neuplatní.

20. Podstatu posuzované věci (viz partie odůvodnění věnovaná naraci) tvoří vyhodnocení (ne)platnosti dohody, kterou účastníci označili jako „dohodu o vypořádání dědictví“, a uzavřeli ji ve stejný den, v němž došlo k vypořádání dědictví soudním komisařem. Účastníci se v ní dohodli, že stěžovatelka a její bratr přenechají „při notářském vypořádání“ svůj dědický podíl vedlejší účastnici, která se s nimi finančně vyrovná po prodeji bytu ve vlastnictví zůstavitelky. Dále sjednali minimální částku pro prodej bytu a odečtení nákladů na dluhy zůstavitelky (dlužné nájemné a poplatky na bytě), náklady spojené s převodem bytu, dluhy, které jsou uvedeny v notářském zápisu, s tím, že zbývající částka z prodeje bytu bude rozdělena na tři stejné díly. Vedlejší účastnice se v dohodě zavázala, že dá ostatním účastníkům kopie všech dokladů spojených s náklady vázanými na byt a vše bude s nimi konzultovat.

21. Jakkoli je možno účastníkům dohody vytýkat její označení i použitý neprávnický jazyk, lze aplikací jednoduchých výkladových pravidel dospět k závěru, že nejde o „typizovanou“ dohodu o vypořádání dědictví (podle § 482 obč. zákoníku), ale o tzv. nepojmenovanou smlouvu (§ 51 obč. zákoníku) upravující postup dědiců při nakládání se zděděným majetkem. I na základě takové smlouvy vzniknou účastníkům právního vztahu příslušná práva a povinnosti, v tomto případě (v souladu se třetím projevem autonomie vůle) formované samotnou smlouvou. Na rozdíl od krajského soudu (viz bod 3.) dospěl Ústavní soud ke zjištění existence kauzy samotného závazkového vztahu (resp. povinnosti vedlejší účastnice), kterou je finanční vyrovnání za

„přenechání“ dědického podílu.

22. V konečném důsledku tak krajský soud a Nejvyšší soud nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jde o projev zásady potius valeat actus quam pereat); přitom jde o princip, který odpovídá povaze soukromoprávních vztahů a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. V době uzavření předmětné smlouvy nebyl výslovně upraven, nicméně jeho platnost dovodil Ústavní soud [srov. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N64/69SbNU 197) a řadu dalších]; de lege lata je výslovně vyjádřen v § 574 obč. zákoníku č. 89/2012 Sb. Nerespektují-li obecné soudy tento princip, jde o postup odporující ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran (čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy), a je třeba ho proto klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu, jejímž nutným následkem je kasační rozhodnutí Ústavního soudu.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. listopadu 2017

Xxx Xxxxx x. x. předseda senátu