OSHO

Nejvyšší nauka. Promluvy o Kéna-upanišadách

OSHO

Nakladatelství: Pragma, Praha Stav: od nakladatele

Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.

Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.

* * *

Předmluva 4

Úvod 10

1. Vzhůru k probuzení 15

2. Transcendentování základní duality pohlaví 43

3. Xxxxxxxx se a já tě změním 67

4. Nepoznatelné já 89

5. Je to tvé bytí 117

6. Bůh je existence 139

7. Meditace a vnitřní oko 161

8. Bez začátku … bez konce 183

9. Smrt: vyvrcholení života 205

10. Věčná hra existence 227

11. Pravda nebo trik? 253

12. Velký kruh Brahmana 273

13. Člověk může být transcendován 299

14. Poznání všeho skrze jedno 321

15. Teď můžete jít 341

16. Velký tanec takovosti 363

17. Učiňte každý okamžik oslavou 385

Když Xxxx hovoří o upanišadách, používá je pouze jako prostředek k vyjádření svého prožívání Základní Skutečnosti. On se však pouze nevyjadřuje, nýbrž chce pomoci všem přítomným posluchačům k pochopení fenoménu, aby se sami inspirovali ke snaze ho prožít.

Oshova úloha je významná a často je paprskem světla v temnotách – většina z těch, kteří ho slyší, neví nic o tom, co to Základní Skutečnost je. Je přirozené, že známe jen těžké reality našich každodenních životů. Dokonce si ani nedokážeme představit, jaké ohromné božské síly v nás leží spící, čekající na objevení. To je ta síla oceánu, kterou nás Osho prostupuje.

Nejdříve nás upozorní na Její existenci svými verbálními projevy. V knize je obsaženo sedmnáct lekcí, ve kterých se Xxxx snaží,

abychom si uvědomili tyto vesmírné síly, které jsou naším skutečným já, a které mohou být prožity.

Potom následuje neverbální přenos od Mistra k žákům, který probíhá v době, kdy sedíme okolo něj a nasloucháme meditativním způsobem. Tento tichý přenos umožňuje každému prožít své vlastní oceánské hlubiny a díky vlastnímu vnitřnímu zážitku lépe pochopit skutečnost, o které Osho hovoří.

Intelektuální sdělení je však pouze na povrchu. To, co skutečně platí, je vnitřní událost, která je centrem poznání upanišad. Bez této vnitřní události není ve skutečnosti možné upanišady pochopit. To je také důvod, proč mnoho západních učenců nepochopilo jejich význam.

Tato Xxxxxx kniha přednášek o Kéna-upanišadě není tedy pojednáním učence o objektu. Tak jako upanišady samy, i toto je sdělení osvíceného Mistra, sdělení nejhlubšího možného lidského poznání těm, kdo hledají hluboké pochopení tajemství života.

V několika posledních sútrách se žák ptá Mistra: "Pane, naučte mě upanišady!" Mistr odpovídá: "Upanišady ti byly předány; skutečně jsme ti předali upanišadské spojení s Brahmanem."

Předání znamená to, co bylo přeneseno tichem při neverbální části. Verbální část je vždy jen na povrchu. Někdy však chvíli trvá, než se pochopení toho, co bylo předáno, stane vědomým. A tak si žák ještě neuvědomuje, že už mu upanišady byly předány, říká Xxxx. Totéž, alespoň ze začátku, platí pro ty, kteří přicházejí, aby si poslechli Oshovo předávání poznání.

Osho říká, že obvykle jen jeden člověk z deseti tisíc dokáže pochopit jeho sdělení Základní Skutečnosti. Nyní, říká, pokračuje v odhalování, a proti všem očekáváním doufá, že pochopení dosáhnou mnozí. Jednou poznaná skutečnost transformuje celé bytí jedince. Tato zkušenost však musí být procítěna, nemůže být poznána pouze prostřednictvím slov.

Z tohoto důvodu je prostředí, ve kterém bylo těchto sedmnáct lekcí předneseno, velmi důležité. Přednášky proběhly v meditačním kempu monzunové sezony v Mount Abu v Rádžastánu v Indii pro skupinku žáků a zasvěcenců z Indie i ze zahraničí. Tohoto kempu se zúčastnilo okolo dvou set hledajících, z nichž asi polovina byla z různých západních zemí. Xxxx byl veden v malém sále hotelu Palace v Mount Abu, kde všichni přítomní seděli naproti Xxxxxx

v důvěrné a uvolněné atmosféře. Byl to první kemp, který byl kompletně veden v angličtině, a proto mají tyto přednášky tak velkou historickou hodnotu.

V kempu přednášel Osho dvakrát denně pokaždé zhruba po hodině a čtvrt. Ráno přednášel o sútrách z Kéna-upanišady a večer odpovídal na navazující otázky hledajících.

Ale program kempu nesestával pouze z přednášek. Třikrát denně účastníci meditovali – ráno a večer po přednáškách a také odpoledne.

Díky meditaci samé se Oshovo poselství, poselství upanišad, stalo srozumitelné. Je mnoho fází, kterými meditující prochází, než dospěje ke konci duchovní cesty, kde se jedinec stává vesmírným já. Během tohoto procesu je mnoho úrovní bytí odkryto a učiněno vědomými.

Mnoho nepotřebných napětí a nakumulovaných omezení je odhozeno. Mnoho latentní energie je probuzeno, a člověk je tak veden do hluboké vnitřní extáze a uvolnění – do stavu relaxace, který nikdy předtím nepoznal.

Vstupem do meditačního procesu člověk dostává vodítko k tomu, co Xxxx říká, když hovoří o Základní Skutečnosti. Hluboké požehnání z průchodu tímto vyprazdňovacím procesem vytváří touhu pokračovat až do poznání Konečného. V Oshových meditačních kempech se mnohým hledajícím stalo, že při meditaci dosáhli dočasného záblesku svého nejvyššího já – zážitku, který Osho srovnává se zážitkem satori v zenu. Prostřednictvím tohoto zážitku může člověk Xxxxxx porozumět a dostat dočasnou představu o tom, jaké to musí být, žít život stále v tomto ryzím stavu kosmického vědomí tak, jak ho žije Xxxx.

Také by zde mělo být řečeno něco o Oshových meditačních technikách. Osho říká, že až na pár výjimek mnoho starých jogínských technik nemůže fungovat v moderním věku. Většina lidí se stala příliš potlačenými, napjatými a příliš pohlcenými logikou ve svém chápání života, než aby mohli těžit z dávných technik, které byly určeny lidem s mnohem jednodušším způsobem života – bez tolika nevědomě potlačených úrovní, které by je tížily.

Skutečný Mistr je ten, který dokáže vymyslet nové techniky, vytvořit nové prostředky. Mnozí se během věků stali osvícenými, ale jen velmi málo z nich odložilo konečné rozplynutí do nirvány, aby se znovuzrodili ze soucitu, za účelem učení a probouzení druhých. A dokonce jen málokteří z těch, kteří se periodicky vracejí na zem za tímto účelem, se stávají Mistry, říká Osho. Mistr je také ten, který sám prošel intenzivním duchovním výcvikem v mnoha zrozeních. Jako výsledek svého minulého tréninku dokáže pochopit úroveň vývoje každého hledajícího a vědět tak, co ten který hledající potřebuje, aby pokročil. "Já jsem nepřišel učit, ale probouzet," říká. "Odevzdej se a já tě transformuji. To slibuji."

Proto je Osho velmi vzácný jev. On je právě tím Mistrem, který byl trénován v mnoha zrozeních, aby probouzel druhé, tím, který vyvíjí nové meditační techniky. Moderního člověka vyučuje sérii dynamických meditací. Nyní se v Pooně meditační kempy konají každý měsíc a hledající zde mohou cvičit tyto techniky ve skupině.

Tyto techniky probouzejí energii, jsou katartické a výbušné. Pracují tak jako nic jiného v moderním věku. Hledající je cvičí jednak den za dnem individuálně ve svých domovech,

jednak při kempech. V této knize Xxxx také učí a odpovídá na otázky ohledně cvičení meditací.

Ti z nás, kteří byli nějaký čas pod Xxxxxxx vedením, vědí, jakým je pro svět ohromným darem – jako Xxxxxx, Kristus, Xxxxxxxx či před ním Kršna a jako osvícení upanišadští věštci.

Je smůla, že

v dobách Buddhy a Xxxxxx ještě nebyly vynalezeny magnetofony.

A tak není k dispozici žádný prvotní záznam toho, co skutečně řekli. Známe jen to, co bylo zapsáno druhými.

Ale s Oshem to je jiný případ. Všechny výhody moderních vynálezů jsou nám k dispozici, aby nám pomohly uchovat přímo jeho mluvené slovo. A jeho knihy jsou jedinečné v tom, že jsou doslovným přepisem jeho více než fantastických přednášek. A tak,

s meditačním kempem na paměti, nebudou čtenáři této knihy naplněni o nic menší úctou a inspirací než ti, kteří se zúčastnili kempu a slyšeli tyto lekce z první ruky.

Ma Ánanda Prem

Na meditačním kempu v Mont Abu, kde Osho přednášel, probíhaly tři každodenní meditace: Dynamická meditace brzy ráno, Kirtan odpoledne a Tratak večer po přednášce.

Každá z nich určitým způsobem ilustruje radikální vhled, který dokazuje, že Xxxx je Mistr pro moderní dobu: vnitřní ticho meditace se objevuje pouze tehdy, když chaos katarze strávil sám sebe. Toto ticho se poté mění v radost a oslavu. Sezení v lotosové pozici se zavřenýma očima není důkaz, že něco jako "meditace" přišlo. Pro Osha je meditace stav vnitřního ticha, ve kterém žije Xxxxxx, a jeho "meditace" jsou pouze technikami, jak zahodit hluk na povrchu, tak aby se vnitřní ticho mohlo objevit samo od sebe.

Dynamická meditace je Xxxxx unikátní dar modernímu člověku. Tisíce a tisíce lidí jí byli transformováni. Má pět fází. Deset minut chaotického energetického dýchání nosem vytváří energii pro dalších deset minut výbušné katarze – křiku a nářku, smíchu

a pláče, skákání a třesení, nebo čehokoliv, co je momentální potřebou. Je to totální odevzdání se. Ve třetí desetiminutovce se opakovaně vykřikuje mantra Hů! Hů! Hů!, přičemž meditující se zdviženýma rukama skáče na místě nahoru a dolů jako beranidlo. Toto půlhodinové vynaložení všech sil je náhle ukončeno výkřikem "Stop!" Meditující dýchá, ale vnější stav nehybnosti oklame dynamo energie, které meditující pozoruje v nitru. V tomto vibrujícím tichu, které následuje po bouři, mnozí poprvé zažívají stav ne-mysli, proklamovaný všemi

mystiky dávných věků, kdy všechno pokračuje dál, tak jako vždycky, ale současné komentování nepotřebnými myšlenkami je ponecháno kdesi daleko vzadu. Nakonec je ticho prolomeno příjemnou hudbou. Strnulá pozice se uvolňuje, postoj se mění a meditující se stává tanečníkem, tvůrcem, vyjadřujícím svou radost a vděčnost za život celé existenci.

V této podobě se Dynamická Meditace koná každé ráno

v Oshově ášramu v Pooně. Pět fází je doprovázeno nahranou hudbou, specielně zkomponovanou tak, aby harmonovala s jejich rozdílnými funkcemi a podobami. Kemp v Mount Abu se konal ještě před nynější podobou této tehdy vznikající techniky. Hudba byla produkována malou skupinkou muzikantů a meditace končila čtvrtou fází, tichem. Pátá fáze, též nazývaná "oslava", nebyla součástí techniky, ale měla být pochopena jako kvalita, postoj zrozený z ticha, který si s sebou meditující ponese pro události a zážitky nastávajícího dne.

Kirtan je tradiční vyjádření joie de vivre s tancem, tleskáním

a bubnováním doprovázeným oběťními písněmi a chorály. Jako meditační technika má tři fáze po dvaceti minutách. Tichá svědecká fáze, kdy meditující leží na zádech se zavřenýma očima, je vložena mezi osvěžující první fázi a důraznou poslední fázi plnou divokého uvolněného tleskání a tancování.

Tratak je jiná silná a energetická technika. Jejím základem je technika zírání, při které je objekt pozorován dlouhou dobu bez mrkání. Proud myšlenek, normálně živen naším neustálým přenášením pozornosti z jednoho objektu na jiný, postupně odumírá a pak přichází chvíle, kdy zůstane jen ryzí vědomí. V kempu v Mount Abu byl tímto "objektem" Osho sám. On stál ve středu pozornosti stovek skákajících a křičících meditujících a točením zápěstí svých zvednutých rukou je pobízel a inspiroval k větší snaze. V této atmosféře intenzivní a vyčerpávající první fáze, která někdy pokračovala přes plánovaných patnáct minut, byla zhasnuta světla a meditující si lehli k druhé fázi ticha. Radost z objevu vnitřního ticha pak byla vyjádřena v závěrečných deseti minutách zpívání a tancování.

Osho už není viditelným cílem pozornosti při meditačních technikách během měsíčních meditačních kempů zde v ášramu

v Pooně. Opouští svůj pokoj pouze dvakrát denně – přednést každodenní přednášku brzy ráno a udělit sannjás novým žákům a dát své požehnání sannjásinům a návštěvníkům při večerním daršanu.

Ale Osho je stále neviditelným objektem pozornosti, nejenom pro mnoho rozličných meditujících v meditačních programech, ale všeho, co se zde děje. Jeho osvícení, jeho bytí, jeho láska jsou inspirací pro všechny, kteří přicházejí, a pro všechny, kteří zůstali, aby se stali součástí této jedinečné tvůrčí komunity, tohoto Buddhova včelího úlu, kterým xxxxx Xxxx je.

Xxxxx Xxxxx Xxxxxxxx Xxxxx, únor 1980

Nejvyšší nauka

1

Vzhůru k probuzení

Aum, nechť Xxxxxxx ochraňuje nás oba. Nechť živí nás oba. Nechť oba dostaneme energii.

Nechť nás toto studium osvětlí oba. Nechť

už nikdy nenávidíme jeden druhého. Aum, mír, mír, mír.

Aum, nechť se mé paže stanou silnými. Také má řeč, prána – éter života – zrak, sluch a všechny smyslové orgány, nechť jsou silné. Všechna existence je Xxxxxxx z upanišad. Nechť nikdy neodsoudím Brahmana; nechť Xxxxxxx nikdy neodsoudí mne. Ať neexistuje souzení vůbec. Ať neexistuje souzení alespoň z mé strany. Jakékoli hodnoty jsou v upanišadách, nechť se ve mně usídlí,

v tom, který se obětoval Xxxxxxxx. Nechť se ve mně usídlí. Aum, mír, mír, mír.

Nevím, kde mám začít, ani kde mám skončit, protože život sám je bez začátku a bez konce. Jako tyto kopce kolem vás, tak jako mraky putující nad vámi nebo jako obloha, vy jste také bez začátku a bez konce. Nic nikdy nezačíná a nekončí. A to, co může mít začátek a konec, musí nutně být umělé. Přirozené zůstává, přetrvává. Je to vždy.

Takže, kdekoli povstane potřeba mluvit o základním, nejvyšším, nejvnitřnějším, o pravé podstatě bytí, je to velmi obtížné... kde začít? Kde skončit? Protože ono to je, vždy to bylo a také to vždy bude. Nikdy nebyl začátek, nikdy nebude konec. Takže začnu přesně uprostřed, protože to je jediné možné místo, kde lze začít. A skončím přesně uprostřed, protože neexistuje jiný způsob, jak skončit.

První věc, kterou bych vám chtěl říci, je toto: nevybral jsem si tyto upanišady, abych je komentoval – komentářů už je přespříliš

a nikomu nepomohly. Možná že mnohým uškodily, možná že mnohým překážejí, ale nikomu nepomohly. Komentáře nemohou pomáhat, protože komentáře jsou druhořadé. Nebudu upanišady komentovat. Naopak, raději na ně budu reagovat. Budu prostě ozvěna. Opravdu, cokoli řeknu, bude ve skutečnosti patřit mně. Upanišady jsou jen pomůcka. Jejich prostřednictvím vysvětlím sám sebe – to mějte na paměti. Cokoli jsem cítil, cokoli jsem pochopil a zažil, o všem bych rád pohovořil. Myslím, že totéž byl případ s věštci upanišad.

Oni poznali, oni to žili, oni zakusili stejnou pravdu. Jejich způsob vyjádření je možná odlišný, jejich jazyk je velice starobylý – jejich jazyk musí být znovu rozluštěn, aby vám byl srozumitelný, aby byl srozumitelný současné mysli – ale ať už řekli cokoli, řekli základní věc.

Kdykoli se někdo stane prázdným, kdykoli se někdo stane nikým, pak se stane toto – to, co se přihodilo věštcům upanišad. Kdykoli ty nejsi, Božské se stane přítomným. Kdykoli ty jsi, Božské není přítomno.

Tvá přítomnost je problémem, tvá nepřítomnost je dveřmi. Xxxx věštci se stali naprosto nikým. Neznáme dokonce ani jejich jména; nevíme, kdo napsal tyto upanišady, kdo je zprostředkoval.

Nepodepsali se. Neexistuje žádná jejich fotografie, žádné znalosti o jejich životech. Prostě se stali neexistujícími. Cokoli řekli, je pravdivé, ale oni byli pouze prostředníkem. Nebyli žádným způsobem obsaženi ve vyjádření. Učinili sami sebe naprosto nepřítomnými, takže poselství se stalo naprosto přítomné.

Tyto upanišady jsou věčné. Nepatří žádné zemi, nepatří žádnému náboženství. Nepatří, nemohou patřit nikomu. Patří jen těm, kteří jsou připraveni skočit do prázdnoty.

Vybral jsem si, že budu hovořit o upanišadách, protože pro mne znamenají jedno z nejryzejších vyjádření Základního, jaké je vůbec možné, jestli nějaké možné je. Skutečně je to těžké, téměř nemožné, dopravit skrze mysl to, co je poznáno za myslí. Ve skutečnosti je

absolutně nemožné říci něco o tom, co je cítěno, když jsi v hlubinách ticha. Když slova v tobě neexistují, když verbalizace úplně přestala, když už intelekt dále nepracuje, když mysl vůbec není přítomna, aby si pamatovala, pak se to stane: tehdy to zažiješ.

A když mysl přijde zpět, když paměť začne fungovat, když jsi opět posedlý intelektem, pak už ten prožitek minul. Ten prožitek už není. Jen jeho ozvěny, jen jeho vibrace zůstávají. Jen ony mohou být zachyceny a prostřednictvím mysli vyjádřeny. To je důvod, proč pro ty, kteří poznali, bylo vždy nemožné nebo velmi obtížné něco říci. Ti, kteří nevědí nic, mohou říci hodně. Avšak pro ty, kteří vědí, je stále těžší a těžší něco říci – protože cokoli řeknou, je falešné. Mohou porovnat svůj zážitek s jeho vyjádřením, protože mají živý zážitek. A nyní pocítí, co tomu jazyk provedl: zfalšoval to.

Já mám takový zážitek, který když se převede na slova, vypadá mrtvý, mdlý. Mám zážitek, který je totální a ve kterém celé bytí tancuje a oslavuje, a když je tento zážitek vyjádřen prostřednictvím intelektu, vypadá hloupě a nezajímavě. Ti, kteří nevědí, toho mohou namluvit mnoho, protože nemají nic, s čím by porovnali. Nemají žádný opravdový zážitek; nemohou vědět, co dělají. Když jednou někdo pochopí, ví, jaký je problém to vyjádřit.

Mnozí zůstali úplně potichu, mnozí z tohoto důvodu zůstali úplně neznámí – protože znát můžeme pouze někoho, kdo mluví. Ve chvíli, kdy někdo promluví, vstupuje do společnosti. Když někdo přestane mluvit, opouští společnost, už není její částí. Řeč je nosič, médium, na kterém společnost existuje. Zrovna jako krev: krev v tobě koluje a ty existuješ. Řeč koluje ve společnosti a společnost existuje. Bez řeči není společnost. Takže ti, kteří zůstali potichu, z ní vypadli. Zapomněli jsme na ně. Lépe řečeno nikdy jsme je nepoznali.

Vivékánanda někde řekl – a je to velmi pravdivé – že Buddhové, Kršnové a Kristové, které známe, nejsou skutečnými reprezentanty. Nejsou úplně ve středu; jsou okrajoví. Ty nejdůležitější události jsou pro historii ztraceny. Ti, kteří se stali tak tichými, že s námi nemohou komunikovat, zůstali nepoznáni, museli zůstat nepoznáni; není způsob, jak je poznat. Jistým způsobem má Vivékánanda pravdu, ale ti, kteří se stali tak tichými, že nepronesli nic o svém zážitku, ti nám nepomohli. Nebyli dostatečně soucitní. V jistém smyslu byli úplně sobečtí. Je pravda, že říci něco o pravdě je těžké, ale i tak se to musí zkusit, musí – protože pro ty, kteří žijí v naprosté iluzi, bude dokonce i tato zředěná pravda užitečná. Xxx pomůže ke změně cokoli, co nese i velmi vzdálenou ozvěnu.

Není to tak, že Xxxxxx je šťastný z toho, co říká. Ať řekne cokoli, cítí, že to není pravda. Cítí to stejně, jako to cítil Lao-c’. Lao-c’ říká: "To, co může být řečeno, nemůže být pravda. Ve

chvíli, kdy je to řečeno, je to zfalšováno." Ale i tak ti, co žijí ve světech mnoha iluzí, ti, kteří tvrdě spí, hluboce spí, pro ty může být i falešný poplach užitečný. Mohou-li vyjít ze svého spánku, mohou-li být přeneseni do nového stavu vědomí, do nového bytí, pak je i falešný poplach dobrý. Samozřejmě že pokud se probudí, uvidí, že to bylo falešné – ale pomohlo to.

Je pravda, že ať jsme kdekoli a ať jsme cokoli, jsme tak falešní, že ve skutečnosti absolutně čistá pravda není vůbec potřeba. Nemohla by do vás vstoupit; neměla by žádný kontakt; nebyli byste schopni ji pochopit. Jen velmi zředěná pravda, upravená – určitým způsobem zfalšovaná – pro vás může mít nějaký význam, protože pak jejímu jazyku porozumíte. Byla pro vás přeložena.

Tyto upanišady jsou velmi jednoduché. Promlouvají skutečně od srdce k srdci. Nejsou filozofické: jsou náboženské. Nezabývají se teoriemi, naukami. Zabývají se prožitou pravdou

– co to je a jak to může být prožito. Xxxxxxx o tom přemýšlet, nemůžeš o tom filozofovat. Můžeš se do toho jen přestěhovat a dovolit tomu, aby se to přestěhovalo do tebe. Můžeš tím být těhotný, můžeš v tom být jen totálně rozpuštěný. Můžeš v tom zmizet.

Budeme mluvit o upanišadách a já sdělím svou vlastní zkušenost jako reakci na ně. Ale to je jen pomocný schůdek. Dokud se nedostaneš do správné hloubky, příliš ti to nepomůže. Dokud se nepohneš a neskočíš do nepoznatelného, nepomůže ti to. Nebo ti to může dokonce uškodit, protože už nyní je tvá mysl příliš přetížena, příliš těžká. Už nesmí být dále přetěžována. Jsem zde, abych ji ulehčil.

Nebudu vás učit nějaké nové znalosti. Budu vás učit jen ryzí druh nevědomosti. Když říkám "ryzí nevědomost", myslím tím nevinnost. Myslím tím mysl, která je totálně prázdná, otevřená. Mysl, která ví, není otevřená: je zavřená. Sám pocit "já vím" tě uzavírá. Cítíš-li "já nevím", jsi otevřený: jsi připraven se pohnout, připraven se poučit, připraven cestovat.

Budu vás učit nevědomost, neučení, neznalost. Jen neučení vám může pomoci. Ve chvíli, kdy jsi neznalý, ve chvíli, kdy se opět stáváš nevědomým, jsi jako dítě, staneš se nevinným. Xxxxx říká: "Jen ti, kteří jsou jako malé děti, budou schopni vstoupit do mého Božího Království." Zkusím z vás udělat "malé děti".

Bude pro to potřeba velká odvaha. Je to ta největší výzva, která vám může být dána. A dokud na tu výzvu neodpovíte, nebudete schopni pochopit ani upanišady, ani mne.

Pro tuto výzvu musí být nejdříve pochopeno několik věcí coby základních požadavků. První: odlož všechny své znalosti. Pro těchto osm dní buď laskavě neznalý. Své znalosti neztratíš. Pokud po osmi dnech budeš stále cítit, že jsou užitečné, můžeš si je vzít zase zpět. Ale pro těchto osm dní prosím odlož všechna břemena, která leží na tvé mysli. Ať víš cokoli, nedovol tomu, aby to zde zasahovalo, protože pokud to dovolíš, já nebudu schopen vytvořit to spojení, kvůli kterému jsem tě sem volal.

Bude to skvělý experiment. Jestliže odložíš všechny své znalosti – a to můžeš udělat: stačí jen rozhodnutí, že pro těchto osm dní neponeseš své znalosti; nebudeš říkat "já vím"; prostě budeš cítit, že "nevím nic" – pokud toto dokážeš pocítit, jsi připraven vstoupit do nepoznatelného, protože nepoznatelné může být dosaženo tehdy, neexistuje-li žádná znalost. Znalosti tě mohou dovést jen k poznatelnému; jen neznalost tě může dovést k nepoznatelnému. Neznalost je báječná, když skutečně porozumíš jejímu významu.

Odlož vše, co víš. A co skutečně víš? Jen stále pokračuješ v předstírání, že něco víš. Stále mluvíš o Bohu a o duši, o nebi a o pekle a ve skutečnosti nevíš nic. Ale toto předstírání stojí příliš mnoho, protože kolem a kolem jsi to ty sám, kdo je podveden.

Pro těchto osm dní si zapamatujte toto: buďte neznalí. Nediskutujte, nepřete se, neptejte se, nikomu neodpovídejte. Jste-li neznalí, jak potom můžete diskutovat, jak se můžete přít? Jste-li neznalí, jak se můžete ptát? Skutečně, jste-li neznalí, jak se vůbec můžete ptát? Na co se chcete ptát? Vaše otázky také vyrůstají z vašich takzvaných znalostí. A co je pak k zodpovězení? Cítíte-li, že jste neznalí, stanete se tichými, protože kde je něco, o čem byste mohli přemýšlet?

Vaše znalosti se stále točí kolem dokola, točí se v kruhu ve vašich myslích. Odložte je – ne po částech, protože nikdo je nemůže odložit po částech. Kompletně – odložte je kompletně.

Rozhodněte se, že pro těchto osm dní budete tak neznalí, jako jste byli při narození – prostě jako dítě, malé děťátko, které nic neví, na nic se neptá, o ničem nediskutuje, nepře se.

Dokážete-li být malými dětmi, pak je možné mnoho.

Jste-li neznalí, jen potom ve vás mohu pracovat. Xxx ve vaší neznalosti vás mohu transformovat. Vaše znalosti jsou tou překážkou. Cítíte-li, že vaše znalosti jsou tak důležité, tak důležité, že je nemůžete odložit, pak jděte pryč. Nezůstávejte zde, protože je to zbytečné. Nebudu zde zvětšovat vaše znalosti. Vůbec mě nezajímá, co víte. Zajímáte mě vy, takoví, jací jste. A toto bytí, kterým jste, může explodovat, jen když tyto bariéry takzvaných znalostí jsou zahozeny.

Buďte připraveni pro nepoznatelné, a to můžete být připraveni jen tehdy, jste-li připraveni být neznalí. Je to velmi zvláštní: cítit se neznalým je pro člověka ta nejodvážnější věc. Proč?

Protože znalosti vám dávají ego, znalosti vám dávají pocit, že jste někdo – protože víte tohle a tamto. Cítíte-li, že jste neznalí, neexistuje žádná potrava pro vaše ego, kterou by se nasytilo.

Xxxx-xx xxxxxxx, ego zmizí.

Lidé ke mně chodí a stále se ptají, jak zničit ego. Já říkám: "Nezkoušejte to. Nemůžete ho zničit. Raději odložte své znalosti a ego zmizí." Zmizí jako mizejí kapky rosy na trávě, když ráno vyjde slunce. Ego je kapka rosy. Jsi-li skutečně nic nevědoucí – to chápu pod pojmem neznající – jsi-li nic nevědoucí a řekneš: "Nic nevím, stojím ve tmě," kde by mohlo být tvé ego? Kde by mohlo mít základy? Se znalostmi zmizí ego. Takže první věc: buďte neznalí.

Druhá věc: lidská mysl byla totálně pokroucena vážnými lidmi. Ti, kteří na sebe vzali tu velkou práci udělat člověka vážným, zničili všechno krásné ve vás. Puritáni, moralisté, náboženští učitelé, církve, to oni zničili všechno, co je ve vás krásné – protože krása je spjata s ne-vážností.

Ošklivost je spjata s vážností a náboženství se stalo ošklivým, protože se stalo příliš spojeným s vážností. Nebuďte vážní. Pro těchto osm dní buďte hravými, dětskými, ne-vážnými – radujícími se, radujícími se ze sebe, radujícími se z ostatních, radujícími se pro celý svět kolem vás. Ty kopce jsou krásné a přijdou deště a přijdou mraky. Tato noc je krásná, ticho je krásné. Jste-li však vážní, vaše dveře jsou zavřené; pak nejste otevřeni tichu noci – protože mimo člověka není v existenci nic vážného.

Buďte hraví, bude to těžké, protože jste příliš vykonstruovaní, máte kolem sebe brnění – je tak těžké ho zahodit, nechat ho odpočívat. Nemůžete tancovat, nemůžete zpívat, nemůžete prostě skákat, křičet, smát se a radovat. Dokonce i když se chcete smát, nejdříve potřebujete něco, čemu byste se mohli smát. Nemůžete se prostě smát jen tak. Musí být nějaký důvod; jen pak se můžete smát. Musí být nějaký důvod, jen pak můžete plakat a naříkat.

Jste vážní. Díváte se na život jako na obchod či na matematiku. Ale on není! Život je poetický, nelogický. Není jako práce, je jako hra. Koukněte se na stromy, na zvířata, na ptáky, podívejte se na oblohu – celá existence je hravá. Jste příliš vážní, takže není vůbec divu, že jste odděleni od existence. Jste z ní vykořeněni

a pak se cítíte odcizeni, jako cizinci, pak cítíte, že tato existence není vaším domovem. Není za to zodpovědný nikdo jiný než vaše vážnost.

Odložte své znalosti, odložte svou vážnost. Na osm dní buďte absolutně hraví. Nemáte co ztratit! Když nic nezískáte, nemáte co ztratit. Co můžete ztratit tím, že jste hraví? A já vám říkám: už nikdy nebudete stejní. Dokážete-li být opravdu hraví, otevře se vám nová perspektiva, nový způsob vidění, nový způsob bytí. A když se vrátíte zpět, nebudete stejná osoba. Celý smysl života se pro vás změní – protože ten smysl je dán vámi. Nyní vypadá život jako nuda, zdá se, že nemá smysl. To ty jsi ho takovým udělal svou vážností. Život je hravý, krásný, ale může být krásný jen tehdy, jsou--li vaše oči kráse otevřeny.

Lidé se stále ptají: "Kde je Bůh?" Vy ho však nemůžete najít, protože On je hráč a vy jste vážní. Hindové po staletí říkali, že tato existence je Boží hra, a vy jste tak pracovně orientovaní, tak vážní, že Ho nemůžete potkat. Pohybujete se v jiné dimenzi. On se pohybuje ve hře. Celá existence je jen hra. Není to práce, není to vážné.

Odložte svou vážnost a na těchto osm dní se staňte božskými, hravými. Bude tob obtížné, protože se cítíte velmi dospělými. Ale nejste. Ještě jste dospělosti nedosáhli. Samozřejmě své dětství už jste ztratili, ale pouhá ztráta dětství není synonymem pro dospělost. Můžete ztratit dětství, aniž byste se stali dospělými. Dospělost není vysoký věk, dospělost nemá s věkem vlastně co dělat. Dospělost je růst a růst musí probíhat skrz dětství, ne proti němu – to si pamatujte.

Vaše dospělost je falešná, protože byla proti dítěti. Xxxx se narodilo; dospělost byla vytvořena. Dítě bylo přirozené; vy jste umělí, vypěstovaní. Budete muset jít zpět do dětství a znovu nalézt zdroj, ze kterého je možný růst.

Proto ten můj důraz na hravost. Chci tě strčit zpět do bodu, kde jsi přestal růst. Ve tvém dětství byl bod, kdy jsi přestal růst a kdy jsi začal být falešný. Možná jsi byl rozhněvaný – malé rozhněvané dítě při výbuchu vzteku – a tvůj otec či matka řekli: "Nevztekej se! To není hezké!" Ty jsi byl přirozený, ale bylo vytvořeno rozdělení a ty ses musel rozhodnout: pokud budeš chtít zůstat přirozený, pak nedostaneš lásku svých rodičů.

Samozřejmě že jsi chtěl lásku. To pro tebe byla jediná jistota; nemohl jsi bez ní existovat. A tak jsi zvolil: obětoval ses. Potlačil jsi svou přirozenost. Začal ses smát a radovat. Ten den, kdy ses stal hodným chlapcem či hodnou holčičkou, byl dnem katastrofy. Od té chvíle jsi nikdy nebyl přirozený. Od té chvíle jsi byl vážný, nikdy hravý. Od té chvíle jsi začal umírat, ne žít. Od té chvíle jsi stárnul, nikoli dospíval.

Těchto osm dní se vás budu snažit dotlačit zpět do bodu, kdy jste začali být hodní namísto spontánní. Buďte hraví, takže vaše dětství bude znovu nalezeno. Bude to těžké, protože budete muset odložit vaše masky, vaše tváře; budete muset odložit svou osobnost. Ale pamatujte, Základní může uplatnit samo sebe jen tehdy, když vaše osobnost není přítomna, protože vaše osobnost se stala vězením. Odložte ji! Bude to bolestné, ale stojí to za to, protože ty z toho vyjdeš znovuzrozen. A žádný porod není bezbolestný. Xxx-xx skutečně určen ke znovuzrození, pak to riskni.

Těchto osm dní buďte opět malými dětmi. Xxxxxx nekritizujte, nikoho neodsuzujte. Tyto nesmysly dělají takzvaní dospělí lidé, ne děti. Co děti dělají, dělají. Mají z toho radost. A mají radost z tak jednoduchých věcí, že pro vás, takzvané dospělé lidi, to vypadá absurdně. Celý svět je naplněn krásou, pravdou, láskou, ale vy nemůžete mít radost z ničeho. Až zítra ráno začneme meditovat, prostě z toho mějte radost!

Tak pamatujte: znovuobjevte své dětství. Každý po tom touží, ale nikdo pro to nic nedělá. Všichni po tom tužte! Xxxx stále říkají, že dětství byl ráj, a básníci stále píší básně o kráse dětství. Kdo vám brání? Znovuobjevte ho! Dávám vám tuto možnost ho znovuobjevit.

Básně nepomohou. A pouhá vzpomínka na to, že to byl ráj, také příliš mnoho nepomůže. Proč se do toho opět nepřesunout? Proč nebýt znovu dítětem? Říkám vám, že pokud dokážete znovu být dítětem, začnete růst novým způsobem. Poprvé budete zase skutečně živí. A ve chvíli, kdy máte oči dítěte, smysly dítěte – mladé, vibrující s životem – celý život vibruje s vámi.

Pamatuj, tvoje vibrace je tím, co potřebuje transformovat. Svět vždy vibruje v extázi; jen ty nejsi naladěn. Problém není se světem, problém je s tebou: nejsi naladěn. Svět tancuje, stále oslavuje, každým okamžikem se veselí. Ta oslava pokračuje z věčnosti do věčnosti, jen ty na ni nejsi naladěn. Odpadl jsi od ní. A jsi příliš vážný, příliš znalý, příliš dospělý. Jsi uzavřen. Odhoď toto uzavření! Vrať se zpět do proudu života.

Když přichází bouře, stromy tancují – tancuj také. Když noc přichází a všechno je temné, buď také temný. A ráno, když slunce vychází, nech ho vyjít také v sobě. Buď dětský, radující se, nemyslící na minulost. Dítě nikdy nemyslí na minulost. Skutečně, nemá žádnou minulost, na kterou by mohlo myslet. Dítě si nedělá starosti s budoucností; nemá žádné vědomí času. Žije naprosto bezstarostně. Vždy žije okamžik; nikdy si nic neodnáší. Když je vzteklé, tak je vzteklé, a ve svém vzteku řekne vlastní matce: "Nenávidím tě!" A to nejsou pouhá slova: to je skutečnost. V té chvíli ji opravdu totálně nenávidí.

V dalším okamžiku ho vztek přejde a ono se začne smát, dá mamince pusinku a řekne: "Miluji tě." Není v tom žádný rozpor. Jde o dva rozdílné okamžiky. Totálně nenávidělo a nyní totálně miluje. Pohybuje se jako řeka – cik-cak. Ať je však kdekoli, ať je řeka kdekoli, je totální, plynoucí.

Těchto osm dní buďte jako děti – totální. Nenávidíte-li, nenáviďte. Milujete-li, milujte. Jste-li rozzlobení, buďte rozzlobení. A oslavujete-li, oslavujte a tancujte. Neneste s sebou nic z minulosti. Zůstaňte pravdiví v tyto dny vyňaté z času. Vyskočte z času! Proto říkám, nebuďte vážní: protože čím vážnější jste, tím víc jste si vědomi času. Dítě žije ve věčnosti; neexistuje pro ně čas. Vůbec si ho neuvědomuje. Těchto osm dní bude skutečnou meditací, pokud vyskočíte z času. Žijte okamžik a buďte v něm pravdiví.

Odložte znalosti, odložte vážnost, a za třetí odložte rozdělení mysli a těla. Rozděleni nemůžete potkat jednoho Boha. Rozdělen nemůžeš vstoupit do ne-duální reality. Jsi-li duální, realita bude duální. Musíš být jednotou; jen pak se realita může stát jednotou. Jsi to ty, kdo rozhoduje, co je to realita. Jsi-li blázen, celá existence je bláznivá. Jsi-li tichý, celá existence je tichá. Jsi-li milující, celá

existence je milující.

Jsi to ty, kdo rozhoduje o kvalitě existence, která tě obklopuje.

A ty jsi rozdělen. Myslíš si, že tvé tělo a tvá mysl jsou dvě věci – nejen dvě, ale dokonce odporující si, protichůdné, bojující, nepřátelské věci. Nejsou. Jsou dvěma extrémy jednoho rytmu; jsou dvěma póly jedné existence. Ten vnější je tělo, ten vnitřní je duše, ale právě mezi vnějším a vnitřním existuješ ty. Nejsi ani vnitřní, ani vnější. Vnější je tvou částí a vnitřní je též tvou částí. Ty existuješ mezi nimi.

Staň se sjednocením. Alespoň osm dní nerozděluj sám sebe. Staň se jednotou. Dokážeš-li se stát jednotou, bude uvolněna ohromná energie. A jen tato energie tě může dovést do meditace; jinak to není možné.

Jděte se podívat do kostela: mluví a mluví a mluví – kážou. Jděte na náboženské setkání: slova, slova – jako kdyby Bůh byl jen

otázka mozku, která musí být řešena myslí. Ne, to vám příliš nepomůže. Myšlení samo o sobě to neudělá: musí do toho být zapojeno tělo.

To je důvod, proč vás v mých meditačních technikách neberu jako rozdělené: jste jednota. Když se tvá mysl cítí rozzlobeně, dovol tělu, aby bylo rozzlobené. Cítí-li se tvá mysl šťastná, dovol tělu, aby tancovalo. Nevytvářej rozdělení! Nech své já jít hlouběji do těla

a dovol tělu, aby vplulo do tvého nejhlubšího nitra. Staň se proudem! Jsi zamrzlý.

Chci tě roztát a vytvořit znovu proud. Proto kladu důraz na aktivní meditaci. Tím "aktivní" mám na mysli, že tvé tělo v tom musí být obsaženo. Když pouze sedíš v Xxxxxxxx pozici, stále budeš jen myslet a myslet a myslet; tělo v tom není zahrnuto. A tělo je svět. Skrze tělo jsi propojen s existencí, skrze tělo existuješ. Tvá meditace musí nějakým způsobem být hluboce zakořeněna v těle; jinak se stane pouhým snem – plujícím myslí jako mraky bez jakýchkoli kořenů v zemi. Chci tě vrátit zpět na zem.

Těchto osm dní nevytvářej žádné rozdělení. Buď zároveň obojím – tělem i duší. Ten pocit, jen ten pocit, že jsi jeden, způsobí, že zmizí mnoho tvých úzkostí a napětí, které jsi vytvořil umělým rozdělením. Celá společnost, moderní společnost, je kvůli tomuto rozdělení paranoická, kvůli tomuto rozdělení je schizofrenická, rozdělená. Stát sám proti sobě, bojovat sám se sebou – nesmysl, ale každý to dělá.

Na tomto kempu buďte zajedno se svým tělem, buďte ne-duální proud. Buďte živí v těle. A při meditacích používejte své tělo, jak jen je to možné. Jen pak budete mít skutečně hlubokou meditaci. Takže nevytvářejte rozdělení. Tyto tři věci si musíte pamatovat.

Nyní ještě několik bodů a pak vezmu sútru – několik bodů pro těchto osm dní. První, klaďte stále větší a větší důraz na výdech. Skutečně, nenadechujte, jen vydechujte. Nenechte se zneklidnit, když říkám nenadechujte. Myslím tím, abyste nechali nadechnout tělo. Vy vydechujte a tělu dovolte, aby nadechovalo – vy nenadechujte. Kdykoli si vzpomenete, hluboce vydechujte, a pak relaxujte a nechte tělo nadechnout.

To vám dá velmi hlubokou relaxaci – protože výdech je smrt, nádech je život. První věc, kterou novorozeně musí udělat, je nadechnout se, a poslední věc, kterou stařec musí udělat, je vydechnout. Smrt začíná výdechem, život začíná nádechem. A pamatujte, smrt je totální relaxace. Život je napětí, smrt je relaxace.

Meditace je spíše jako smrt než jako život, ale smrt není proti životu. Xxxx je prazdroj všeho života. Život přichází ze smrti a do smrti opět směřuje. Smrt je jako oceán a život je jako řeky: přitékají a mizí v oceánu a pak se znovu objevují mraky a znovu prší

a znovu je vytvořena řeka a znovu teče do oceánu.

Smrt je jako oceán, život je jako řeka. Smrt je totální relaxace. Proto se nevědomě bojíme výdechu. Xxxxxxxxxxx, ale nikdy nevydechujeme. Pouze tělo vydechuje jako nutnost. Úplně to změňte. Těchto osm dní vydechujte a nechte tělo nadechovat. To vás relaxuje – vaše tělo, vaši mysl, celý váš nervový systém. A když říkám vydechujte hluboce, nemyslím tím, abyste se přepínali. Nepřepínejte se! Prostě vydechujte hluboce a vychutnejte si to, jako byste tím umírali. Život směřuje do oceánu smrti. Relaxuj a odevzdej se, vydechuj hluboce a vychutnej si to. A pak čekej. Neříkám zabraňuj – ne! Prostě čekej. Nedělej pro nádech nic; ani pro, ani proti. Tělo si vezme nádech samo. A pokud jsi hluboce vydechl, přijde hluboký nádech. Tvůj důraz však bude na výdechu – to zaprvé.

Za druhé: třikrát denně se zde budeme setkávat, ale mezitím bude plno času. Co se chystáš v tomto čase dělat? Pamatuj si jedno: nedělej to, co vždycky děláš. Nepokračuj v tom – stejný hovor, stejný způsob. Nepokračuj s tím, odlož to. Buď nový, originální. Nedělej nic z toho, co děláváš. Změň to, protože se to stalo navyklým vzorem. Budeš-li pokračovat v tomto vzoru, nemohou se objevit nové věci. Odlož ho, zahoď ho.

Těchto osm dní nepokračuj ve svých vyjetých kolejích. Neříkej věci, které vždy říkáš. Ve chvíli, kdy se přistihneš, přestaň. Víš, že toto už jsi mnohokrát říkal; říkáváš tohle své ženě roky a víš, co odpoví. Všechno se stalo rutinou, mechanickým opakováním.

Neřekni to. Řekni něco nového. A nemůžeš-li najít slova, je-li příliš obtížné najít něco nového, co bys mohl říci, zůstaň potichu – to bude nové. Nebo – to sice vypadá bláznivě, ale já chci, abyste těchto osm dní byli blázniví – nepoužívej slova: použij gesta. Chceš-li říci něco svému příteli nebo spolubydlícímu, manželce nebo komukoli, použij gesta; nepoužívej jazyka. Buď jako hluchoněmý: používej gesta, řekni něco gesty. Nebo nemůžeš-li to vyjádřit gesty, použij zvuky – ale nepoužívej slova. Vzklíčí pak v tobě velká radost. Snese se na tebe hluboké požehnání. Použij zvuků či gest! Nepoužívej slova, protože slova jsou mysl. Používej zvuky nebo gesta jako ptáci a zvířata. Ucítíš v sobě nový pocit, ucítíš v sobě nové bytí, protože nebude fungovat starý vzor osobnosti.

Můžeš to také dělat o samotě, i to bude mít cenu. Kdykoli během dne se posaď sám; jdi ke stromu, posaď se blízko něj a začni vydávat zvuky. Nepoužívej slova – buď jako malé dítě.

Xxx stále vydává nějaké zvuky, opakuje je a má z toho radost. Dětská řeč – bez jakéhokoli lingvistického smyslu. Prostě vydávej jakékoli zvuky

a měj radost ze samotného vydávání.

Chci tím říci toto: nebuď zde obětí obvyklých vzorů. Nezajímej se o druhé. Zajímej se o sebe. Buď totálně sobecký; buď zaujat svým vlastním já. Užívej si svého bytí, užívej si odevzdání, medituj ve skupině i o samotě a buď totálně soustředěn v sobě. Co dělají ostatní, o to se nestarej. Nech ostatní, ať si dělají, co chtějí. Xxxxxx se do ničeho nepleť. Dokonce pouhý nápad, že necháš ostatní, ať si dělají, co chtějí, tě osvobodí, protože jsi ostatními zbytečně zatížen. Buď totálně sobecký. Nevypadá to příliš nábožensky, říkám-

-li, abys byl totálně sobecký. Pro mne je to však jediné náboženství, protože jen tehdy, jsi-li skutečně sobecký, můžeš něco udělat pro druhé. Dokud ty něco nemáš, jak bys mohl rozdávat? Jak bys mohl pomoci? Jak bys mohl milovat? Jak bys mohl mít soucit? Uvnitř nic nemáš, ale stále obsluhuješ druhé, stále přemýšlíš o druhých. To je jen útěk před sebou samým. V tomto meditačním kempu toto nedělej. Pamatuj na sebe a zapomeň na druhé.

A poslední věc týkající se meditací: nedělejte je jen částečně, nedělejte je jen na půl srdce. Nic by z toho nevzešlo. Meditace nejsou matematické. Nemysli si: "Když to budu dělat na padesát procent, pak bude výsledek alespoň padesátiprocentní." Nebude. Výsledek bude nula. Jen stoprocentní úsilí ti může přinést nějaký výsledek; menší ne.

Je to jako zahřívání vody. Při určité teplotě, při sto stupních, se začne vypařovat. Nemysli si, že při padesáti stupních se začne vypařovat polovina. Nebude se vůbec vypařovat; bude jen vlažná. Nechci, abyste zde byli vlažní. Buďte buď horcí, nebo studení. Jste-li studení, pak odjeďte. Nemusíte se zbytečně obtěžovat. Nač se unavovat? Jste-li na sto procent horcí, buďte zde a začnete se vypařovat. To vám zaručuji – je to absolutně jisté.

Budete-li se snažit na sto procent, pokud nebudete bránit sami sobě, pokud se v tom procesu úplně rozpustíte a zapomenete na sebe, vzdáte se sami sebe, pak ta věc, po které bažíte všechny životy, může nastat. Může nastat v jediném okamžiku – jen totálnost odevzdání je zapotřebí.

A my budeme dělat tyto tři meditace ve skupině. A to také z jistého důvodu: protože vy jste individualitami jen na vrcholku. Hluboko dole nejste individuality. Patříme sobě navzájem; jsme zakořeněni v jednom vědomí. Takže skupinová meditace může být ohromný zážitek. Nejsi tamsám. Pokud se můžeš vzdát sám sebe, pokud se můžeš odevzdat, pokud se můžeš

totálně rozpustit, duše skupiny tě nahradí, ty už tam nejsi. Pak skupina tancuje a ty tancuješ jako její část. Skupina cítí blaženost a ty cítíš blaženost coby její část. Skupina se pohybuje, pohupuje, tančí a ty jsi její částí. Odevzdej se totálně a skupina tě nahradí. Stane se rychlým silným proudem a ty jsi jednoduše nahrazen.

Tyto tři skupinové meditace nejsou individuálními meditacemi. Začneš jako individualita, ale dříve či později už tam nejsi a začne fungovat duše skupiny. A když duše skupiny začne fungovat, vstoupil jsi do Božského. Nezůstávejte individualitami; to je špatné, egoistické.

Rozpusťte se a věci se vám začnou dít.

Mnoho věcí se může stát a já doufám, že se vám stanou. Jestliže jste skutečně připraveni, pokud jste o těch věcech snili, doufali

v ně a přijeli jste sem nikoli jako obyčejní návštěvníci, ale jako hledající, něco riskující, odpovídající na výzvu a jdoucí do největšího dobrodružství možného pro lidské vědomí, pak se vám může přihodit všechno.

Nyní vezmu sútru:

Aum, nechť Brahman ochrání nás oba. Nechť živí nás oba. Nechť oba dosáhneme energie. Nechť nás toto studium oba osvítí. Nechť nikdy nenávidíme jeden druhého. Aum, mír, mír, mír.

Je to překrásné. Učitel a žák, oba se modlí k základnímu – žák i Mistr, oba se modlí k základnímu.

Aum, nechť Xxxxxxx ochraňuje nás oba.

Protože ať už jako Mistr nebo jako žák, nejsi skutečný – protože "Mistr" je rozdělení, "žák" je rozdělení; Mistr je část a žák je také část. Oba se modlí, aby se základní o ně postaralo, aby převzalo kontrolu. Mistr ztratí já Mistra a žák ztratí já žáka. Stanou se jedním; hluboko v realitě se spojí.

Nechť Xxxxxxx ochraňuje nás oba.

Nyní zapomeňte na upanišady. Xxxx zde, nechť je to vaše modlitba: "Nechť nás Brahman ochrání oba." Já zde nemůžu fungovat jako individualita, ty zde nemůžeš fungovat jako individualita. Raději se staneme jedním. Já jsem připraven. Jsi-li také připraven mě potkat, pak už není žádná obtíž. Pak neexistuje, že já bych tě někam vedl, že bys byl někam veden, ale oba se pohybujeme nějakým směrem – oba dohromady. Já nejsem vůdce a ty nejsi vedený. Já nejsem učitel a ty nejsi vyučovaný. Oba dohromady se pohybujeme směrem k hluboké realitě. Nikdo není vůdcem a nikdo není učeným. To je pocit modlícího se:

Aum, nechť Brahman ochrání nás oba. Nechť živí nás oba. Nechť oba dosáhneme energie. Nechť nás toto studium oba osvítí. Nechť nikdy nenávidíme jeden druhého. Aum, mír, mír, mír.

Vždycky existuje možnost, že žák začne Xxxxxx nenávidět – protože když miluješ, možnost nenávisti je vždy zde. Miluješ-li Mistra, pak druhá část té lásky je nenávist. A miluješ-li, nenávist může vybuchnout kdykoli. Nenávist je součástí lásky. Skutečně, láska a nenávist nejsou dvě věci, ale dva aspekty. Nenávist není proti lásce, je její opoziční částí – druhou stranou mince. Takže miluje-li žák Mistra, každý okamžik je zde možnost, že může nenávidět. A ta možnost poroste, jak Xxxxx zkouší žáka transformovat – protože pak vypadá nebezpečně, pak vypadá ničivě.

Říkám-li: "Zahoď své znalosti," cítíš mne jako nepřítele, protože tvé znalosti jsou tvůj poklad. Říkám-li: "Nebuď vážný, buď jako dítě," tvé ego se bude cítit zraněno. Budeš pociťovat – tento člověk mě vede k něčemu, co je stupidní, bláznovské. Můžeš mě začít nenávidět každým okamžikem. Když skutečně trvám na tvé transformaci, na tvé proměně, pak možnost, že mě začneš nenávidět, je stále aktuálnější.

Proto Mistr říká:

Nechť nás oba toto studium osvítí. Nechť nikdy nenávidíme jeden druhého.

A tato věta je skutečně něco – něco výjimečného, velice neobvyklého: Nechť nás oba toto studium osvítí.

Mistr už je osvícen; jinak to není Mistr. Žák není osvícen; jinak by nebyla potřeba být žákem. Ale Mistr říká – "nechť nás toto studium osvítí oba – osvítí nás oba".

To je skutečně jemné. Mistr je probuzen, ale toto probuzení je jeho vlastní zkušenost, nikoliv žákova. Žák jen věří, že Xxxxx je probuzen; on to nemůže vědět. Pohybují-li se Mistr a žák jako pár, jako dvojice, nikoli odlišně a odděleně, ale dohromady, pak až se žák probudí, dospěje k poznání, že se probuzenými stali oba, oba se stali Xxxxxx. To je jeden význam.

Má to také jiný význam. Můžeš být osvícen sám; to je jedna zkušenost. A pohybuješ-li se s někým jiným a osvícení se přihodí

oběma, je to opět něco jiného; není to totéž.

Xxxxxx je osvícen, osvícen pod stromem bódhi. To je individuální osvícení. Dosáhl individuálního osvícení. Ale celý svět okolo něj, miliony a miliony duší kolem něj chodí spících. Buddha se pohybuje mezi těmito náměsíčníky a pokouší se probudit ostatní. Kdykoli někdo opět dosáhne osvícení, Xxxxxxxx osvícení se zvětší, pamatujte – protože tam kde předtím ve tmě hořela jedna lampa, nyní hoří lampy dvě. Pak se probudí třetí a hoří tři lampy, pak se probudí čtvrtý … a světlo roste a roste. Světlo roste dál a dál

a Buddha už není individualitou.

Takže kdykoli a kdekoli se přihodí osvícení, je to také jeho osvícení. To je hluboké a jemné, ale je dobré mít na paměti, že Xxxxxxxx osvícení také stále roste. Kdykoli se žák probudí, Buddhovo světlo roste.

Xxxxxx už je probuzen; s tím už není žádný problém. Je to zrovna jako kdybych v místnosti zapálil lampu – místnost je osvětlena, není tam tma. Pak přinesu jinou lampu – světlo zesílí.

Pak přinesu třetí lampu a světlo zesílí ještě více. Celý svět se stále více

a více zaplňuje světlem, kdykoli je Xxxxx schopen dopomoci žákovi k osvícení.

Tento věštec říká nádherné věci. Nikdo nikdy nic takového neřekl:

Nechť toto studium osvítí nás oba …

Aum, nechť se mé paže stanou silnými. Také nechť má řeč, prána – životní síla – zrak, sluch a všechny smyslové orgány jsou silné.

To je to, co vám říkám. Dovolte tělu, ať vámi může být znovu prožito. Neoddělujte ho – buďte s ním spojeni, hluboko se do něj ponořte. Když se do něj hluboko ponoříte, všechno se stane silné, živé, nové.

Také nechť má řeč, prána – životní síla – zrak, sluch a všechny smyslové orgány jsou silné. Všechna existence je Xxxxxxx z upanišad. Nechť nikdy nesoudím Brahmana.

To je jedna z nejrevolučnějších věcí, jaká kdy byla vyřčena:

Nechť nikdy nesoudím Brahmana; nechť Brahman nesoudí mne. Nechť vůbec není souzení. Ať není souzení alespoň z mé strany.

Nesuď, protože všechno je Xxxxxxx, všechno je toto Absolutno. Takže kdykoli soudíš, soudíš Xxxx. Kdykoli odsuzuješ, můžeš odsuzovat kohokoli, jako jsi ty, ale ať je to jakkoli, odsuzuješ Xxxx. Xxxxxxxxx-li zloděje, odsuzuješ-li vraha, On je odsuzován, protože jen On existuje. To je důvod, proč je toto jedno z nejrevolučnějších prohlášení:

Všechna existence je Brahman. Nechť nikdy nesoudím Brahmana – žádným způsobem, vědomým či nevědomým, otevřeným či skrytým. Nechť nikdy nesoudím Brahmana. Ať není souzení vůbec.

Negativní mysl, soudící mysl, je nenáboženská mysl. Mysl, která stále říká ne, která nemá kapacitu a odvahu říci ano, je nenáboženská mysl. Náboženská mysl je ano-říkající mysl. A jde-li dokonce o něco, co pro tebe vypadá špatně, a celá tvá mysl se chystá to odsoudit, náboženská mysl řekne: "Zdá se, že to vypadá špatně, ale kdo ví? Je to můj úsudek, který je negativní, je však možné, že tomu tak není – protože jaká je hodnota mého úsudku?"

Nějací lidé přivedli k Xxxxxxxx ženu a řekli mu: "Spáchala cizoložství, měla by být zabita. Tak zní zákon – ubít ji kameny, ukamenovat ji."

Xxxxx řekl: "Zákon je správný, ale házet kameny na ni smějí jen ti z vás, kteří nikdy nespáchali cizoložství – dokonce ani v mysli ne. Ať tedy vystoupí jen ti, kteří nespáchali cizoložství, ve skutečnosti nebo v představě."

Lidé již drželi kameny; stáli zde připraveni tu ženu zabít. Nyní se však začali rozcházet, protože se nenašel nikdo, kdo by nespáchal cizoložství v mysli.

Nakonec zůstal jen Xxxxx a ta žena. Dav se rozešel. Žena řekla: "Udělala jsem chybu! Jsem vina; potrestej mne."

Xxxxx řekl: "Kdo jsem já, abych tě trestal? Kdo jsem já, abych tě trestal či soudil? Je to mezi tebou a tvým Bohem."

To je postoj náboženského člověka: nesouzení. Kdo jsi, že chceš soudit? – egocentrický, zbytečně vytvářející problémy sobě i ostatním!

A neodsuzuj. Odsuzování jde hlouběji: odsuzuješ své tělo, odsuzuješ své smysly, odsuzuješ všechno. Stal ses ohromným odsouzením. A pak, když se začneš dusit, brečíš a naříkáš: "Proč toto utrpení? Proč tato bída?" Tu bídu jsi stvořil ty. Xxxxx, která stále všechno odsuzuje, je víc a víc scvrklá, uvnitř ztuhlá. Nemůže dělat nic, všechno je špatné. Nemůže jíst tohle, nemůže milovat takhle, nemůže se pohybovat tak, nemůže dělat toto. Všude kolem ní jen samé nemůžu a nemůžu – odsuzování a odsuzování. Pak je život

udušen. Pak se cítíte bídně.

To je jedno z nejrevolučnějších prohlášení kdy řečených:

Nechť není souzení vůbec. Nechť není souzení alespoň z mé strany.

Jde to dokonce ještě hlouběji. Podívejte se na tu krásu – protože vždy existuje možnost, řeknu-li ti "neodsuzuj" a někdo jiný odsuzuje, ty odsoudíš jeho: "Proč odsuzuješ?" Řeknu-li "nesuď" a někdo soudí, budeš soudit jeho. Mysl stále dělá triky. V nových tvarech přináší staré nemoci stále dál a dál.

Promlouval jsem k ženě, která měla ohromnou soudící mysl. Stále všechny soudila. Kdykoli za mnou přišla, soudila toto i tamto. Tak jsem jí řekl: "To není dobré. Neříkám, že všechno, co říkáš, není pravda. Možná je – ale o to se nejedná. Tvé souzení je špatné."

Ona na to: "Když to říkáš, tak tedy nebudu nikoho soudit." Druhý den přišla znovu a říká: "Jiný tvůj žák soudí. Nechová se správně." Nyní se změnila definice toho, co je dobré a co špatné, ale souzení pokračuje. Teď není dobrý on.

Věštec říká:

Nechť není souzení vůbec. Nechť není souzení alespoň z mé strany. Jakékoli ctnosti jsou v upanišadách, nechť se ve mně usídlí, v tom, který je oddán Átmanu. Nechť se ve mně usídlí. Aum, mír, mír, mír.

Mistr je skutečným domovem, příbytkem všech ctností. Cokoli

upanišady učí, jakékoli ctnosti v nich jsou, jsou ničím v porovnání se srdcem Mistra. Avšak největší ctnost je jeho pokora, skromnost. Stále se modlí: "Všechny ctnosti, které upanišady opěvují, nechť ve mně přetrvají, nechť mě neopustí, nechť zůstanou v mém srdci."

Opravdová pokora pokračující v modlení – to je ten smysl. Mistr není nikdy bez modlení. Dokonce bylo-li všeho dosaženo, modlitba pokračuje – protože modlitba je pokora, protože modlitba je jednoduchost, protože modlitba je nevinnost. Dokonce bylo-li dosaženo konečné, modlitba stále pokračuje.

Slyšel jsem o jednom súfijském mystikovi, Xxxxxxxxxx. Stal se

osvíceným, ale stále se modlil celý den, jako vždy. Jeden jeho žák se rozhněval; říká: "Mistře, nemusíš se modlit, už jsi osvícený. Tak proč se modlíš?"

Dochovalo se, že Xxxxxxx řekl: "Předtím jsem se modlil za osvícení. Nyní se modlím také za osvícení." Žák to nemohl pochopit. Říká: "Co tím myslíš?"

Mistr řekl: "Modlil jsem se, aby se mi mohlo přihodit osvícení. Nyní se přihodilo a já se modlím z vděčnosti, z vděku, že se přihodilo." Ale modlitba pokračuje – tatáž modlitba.

Modlitba je postoj. Mistr je příbytkem všech ctností. Samozřejmě že upanišady jsou stvořeny Mistry, bezesporu. Žádná upanišada nemůže stvořit Mistra, zato jediný Mistr může stvořit všechny upanišady. Mistr říká:

Jakékoli ctnosti jsou v upanišadách, nechť se ve mně usídlí, v tom, který je oddán Átmanu. Nechť se ve mně usídlí. Aum, mír, mír, mír.

2

Transcendentování základní duality pohlaví

1

Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty? Na čí popud hlavní prána – životní síla – pokračuje ve své funkci? Na čí popud člověk pronáší tuto řeč? Která bohyně či bůh řídí oči a uši?

2

To – Átman – je ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka. Moudrý člověk, který oddělil Átmana od tohoto – smyslových funkcí – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti.

Když se rodíš, život v tobě není přítomen ve svém maximu – je ve svém minimu. A když na tom ulpíš, budeš žít život, který je blízko smrti – pouhý život na hranici. Narozením je pouze dána příležitost, je to pouhé zahájení.

Život musí být dosažen. Narození je jen začátek, nikoli konec. Ale obyčejně zůstáváme v bodě narození. A proto se děje smrt. Zůstaneš-li na bodě narození, zemřeš. Dokážeš-li vyrůst za narození, můžeš vyrůst za smrt. Zapamatujte si to velmi dobře: smrt není proti životu –

smrt je proti narození. Život je něco jiného. Smrtí končí jen narození a narozením začíná pouze smrt. Život je něco naprosto odlišného! Xxxxx ho dosáhnout, dospět k němu, realizovat ho. Je ti dán pouze jako semínko, pouze jako potenciál – něco, co může být, ale co zatím není. Máš také plno možností to zmeškat. Můžeš být živ, protože jsi narozen, ale to není synonymum pro skutečné bytí v životě.

Život je tvá snaha realizovat potenciál. Proto má náboženství smysl; jinak v něm žádný smysl není. Kdyby život začínal narozením a končil smrtí, pak by náboženství nemělo žádný smysl. Pak by náboženství bylo bezvýznamné, nesmyslné. Pakliže ovšem život nezačíná narozením, náboženství má smysl. Stává se vědou, jak vyvinout život z narození. A čím více se ve svém životě vzdaluješ narození, tím více se také vzdaluješ smrti, protože smrt a narození jsou paralelní, podobné, stejné – dva konce jednoho procesu. Vzdaluješ-li se jednomu, zároveň se vzdaluješ i tomu druhému.

Náboženství je věda, jak dosáhnout život. Život je za smrtí. Zrozené umírá: život nikdy.

Abys dosáhl takového života, musíš něco udělat. Narození je ti dáno. Tvoji rodiče něco udělali: milovali jeden druhého, rozpustili se jeden v druhém. A z tohoto jejich rozpuštění jedné životní síly do druhé, vznikl nový fenomén, nové semínko … ty ses narodil. Ale ty jsi pro to nic neudělal: je to dar. Pamatuj, narození je dar. Proto všechny kultury vzdávají takovou úctu rodičům – je to dar. A ty ho nemůžeš zaplatit. Dluh nemůže být splacen. Jak ho chceš splatit? Život ti byl dán, ale ty jsi pro to neudělal nic.

Náboženství ti může dát nové narození, znovuzrození. Můžeš být znovuzrozen. Ale toto narození se přihodí díky alchymickým změnám ve tvém nitru. Zrovna jako první narození se přihodilo díky smíšení dvou životních sil vně tebe – vytvořily příležitost, abys vstoupil, abys byl narozen; to je velká alchymie – tak podobná věc nyní musí být udělána v tobě. Stejně jako když se setkali tví rodiče, tvá matka a otec, setkaly se dvě síly, ženská a mužská, aby vytvořily příležitost pro zrození něčeho nového. Dvě opačné síly se setkaly, dvě polarity se setkaly. A kdykoli se setkají dvě polarity, zrodí se něco nového, je dosaženo nové syntézy.

Podobná věc se musí přihodit v tobě.

Ty máš v sobě také dvě polarity, mužskou a ženskou. Dovol, abych to vysvětlil do detailu. Protože tvé tělo je zrozeno ze dvou polarit – buněk tvé matky a buněk tvého otce, které stvoří tvé tělo – máš oba typy buněk, ty, které pocházejí od tvé matky, i ty, které pocházejí od tvého otce. Tvé tělo sestává ze dvou polarit, ženské a mužské. Jsi

obojím, každý je obojím. Ať jsi muž nebo žena, na tom nezáleží. Jsi--li muž, máš uvnitř sebe ženu: tvá matka je uvnitř. Jsi-li žena, máš uvnitř sebe muže: tvůj otec je uvnitř. Mohou se v tobě opět setkat. A celá jóga, tantra, alchymie, celý proces náboženství stojí na tom, jak stvořit orgazmus, hluboké spojení mezi polaritami v tobě. A setkají-li se v tobě, zrodí se nové bytí, zrodí se nový život.

Jsi-li muž, pak tvé vědomí je mužské a tvé nevědomí je ženské. Xxx-xx žena, pak tvé vědomí je ženské a tvé nevědomí je mužské. Tvé vědomí a nevědomí se musí setkat, takže nové zrození je možné. Co dělat pro to, aby se jejich setkání uskutečnilo? Přibliž je k sobě. Vytvořil jsi rozdělení; vytvořil jsi všemožné bariéry. Nedovoluješ jim, aby se setkaly. Pokoušíš se zvětšit vědomí a stále potlačuješ nevědomí. Neumožňuješ to!

Začne-li muž plakat a naříkat, někdo okamžitě musí říct: "Co to děláš? Dělat takové zženštilosti?" A muž ihned přestane. Od muže se neočekává, že bude plakat a naříkat. Ale máš tu možnost; nevědomí je tam. Máš momenty ženskosti, máš momenty mužnosti – každý je má.

Žena se může stát divokou, mužskou, při některých náladách, v některých chvílích. Ale pak to potlačí. Řekne: "To není ženské." Stále pokračujeme v potlačování a vzdalování. Toto vzdalování musí být odhozeno; tvé vědomí a tvé nevědomí se musí přiblížit. Jen pak se mohou potkat, jen pak mohou mít hluboké vnitřní spojení. Může se v tobě přihodit orgazmus. Tento orgazmus je znám jako duchovní blaho.

Jeden druh orgazmu je možný mezi tvým tělem a jeho protipólem, tělem opačného pohlaví. Může se to stát jen na jediný okamžik, protože se setkáváte pouze na okraji. Okraje se setkávají a zase oddělují. Jiný druh, hlubší typ orgazmu, se může stát uvnitř. Ale tam se setkávají centra a není potřeba je znovu oddělovat. Sexuální extáze může být jen chvilková: duchovní extáze může být věčná. Když jí jednou dosáhneš, nemusíš ji ztratit. Skutečně, je-li jednou dosažena, je těžké ji ztratit, nemožné ji ztratit. Stává se takovým spojením, že části úplně zmizely.

To je důvod, proč se někdo zeptal Buddhy: "Kdo jsi? Bohyně? Nebeská bytost?" A on řekl: "Ne!" A tak se tázající ptal dál, až byl nakonec úplně zoufalý, protože se stále ptal a Buddha stále říkal …

A tak se dotyčný nakonec zeptal: "Xxxxxxx musíš souhlasit, že jsi muž. Musíš říci ano." Buddha řekl: "Ne!"

"Pak jsi tedy žena?" ptal se muž beznadějně. Xxxxxx řekl: "Ne!" – protože do bytí vstoupila nová jednota, která není ani mužem ani ženou.

Když se potká tvůj vnitřní muž a vnitřní žena, nejsi ani jedním: transcendentoval jsi pohlaví. To je význam nejstaršího indického symbolu Šivy jako Ardhanáríšvara – napůl muž, napůl žena. To je symbol vnitřního setkání. Šíva už není ani jedním: napůl muž, napůl žena – oba a žádný. On transcendentoval pohlaví.

Pamatuj, dokud netranscendentuješ pohlaví, nemůžeš transcendentovat dualitu. To je hluboký psychologický problém – a nikoli pouze psychologický, ale také ontologický. Zůstaneš-li mužem či ženou, jak chceš uvažovat o jednotě existence? To nejde. Jsi-li mužem, nemůžeš si představit, že jsi zajedno se ženou. Jsx-xx xxnou, nemůžeš si představit, že jsi zajedno s mužem. Dualita přetrvává.

Pohlaví je základní dualita. A my jsme po staletí debatovali a dohadovali se, jak dosáhnout

ne-duality. A stále pokračujeme v debatách, jako kdyby to byla nějaká intelektuální záležitost: "Jak dosáhnout ne-duality?" To není intelektuální záležitost. Je to existenciální. Můžeš dosáhnout ne-duality, jen pokud dualita v tobě zmizí. Není to

otázka meditování o ne-dualitě a myšlení si "já jsem Brahman". To nebude nic platné. Jednoduše klameš sám sebe.

Nemůžeš dosáhnout ne-duality dokud základní dualita pohlaví v tobě nezmizí, dokud nepřijde okamžik, kdy nemůžeš říci, kdo jsi – muž či žena. A to se stane jen tehdy, když se tvůj vnitřní muž a žena rozpustí natolik, že zmizí jeden ve druhém a všechny hranice zmizí a všechny rozdíly zmizí a oni se stanou jedním. Když se tvůj vnitřní orgazmus, tvá duchovní extáze přihodí, pak nejsi ani jedním. Jex xehdy, nejsi-li ani jedním, je zrozen život.

V jediném momentě, kdy se setkají tvoji rodiče, tvá matka a otec, ty budeš zrozen – v jediném okamžiku setkání! Pamatuj, život vždy vychází ze setkání, nikdy z potlačování. Život přichází jen při hlubokém setkání, při hlubokém sjednocení. Na okamžik byli tvůj otec a matka jedním, nebyli dva. Fungovali jako jedno bytí. Z této jednoty jsi byl zrozen ty.

Život vždy pochází z jednoty. A život, o kterém mluvím já a o kterém mluví Jexxx xx Buxxxx, je život, který nastane, když se uvnitř tebe, ve tvém nitru, přihodí opětovné sjednocení, smísení, a dvě sexuality v tobě zmizí.

Pamatuj, opakuji to znovu a znovu, že pohlaví je tou základní dualitou. A dokud netranscendentuješ pohlaví, Brxxxxx xemůže být dosažen. A všechny ostatní duality jsou jen další a další odrazy této základní duality. Narození a smrt – opět dualita. Zmizí, až nebudeš ani muž ani žena. Máš-li vědomí, které sahá za oba, narození a smrt zmizí, hmota a mysl zmizí, tento svět a tamten svět zmizí, nebe a peklo zmizí. Všechny duality zmizí, když zmizí základní dualita v tobě, protože všechny duality jsou jednoduše dalším a dalším odrazem základního rozdělení v tobě.

Proto staří dávní indičtí věštci položili Brahmana do třetí kategorie. Není ani muž ani žena. Nazývají Ho napunsak, impotent; nazývají Ho třetím pohlavím, Základní Skutečností – třetím pohlavím. Slovo "Brahman" znamená napunsak ling: není ani jedním, nebo je obojím. Ale jedna věc je jistá: transcenduje dualitu. To je důvod, proč ostatní koncepce Boha vypadají nezrale, dětsky. Křesťané Ho nazývají "otcem". To je dětské, protože kde je pak matka? A jak se tento syn Jexxx xarodil? Říkají, že Jexxx xe jen syn, ale kde je matka? Otec sám dává zrod? Paxxxxx xtec sám dává zrod Jexxxxxx, pak je obojím – matkou i otcem. Tak mu neříkejte pouze "otec". Vstoupila by do hry dualita.

Jiná náboženství nazývají Základní Bytí "Matkou". Kdx xe pak otec? To jsou jen antropomorfické pocity. Člověk nedokáže ani pomyslet na Základní v jiných pojmech než lidských a tak to nazývá "otcem" či "matkou". Ale ti, kteří poznali, ti, kteří transcendentovali antropocentrický postoj – postoj orientovaný na člověka – ti říkají, že On není ani jedním.

Transcenduje oba. On je setkáním obou.

V Základním jsou matka a otec spojeni. Nexx, dovolíš-li mi ten výraz, řeknu: Brxxxxx xe matka a otec ve věčném orgazmu – jeden ve věčné extázi setkání. A tímto setkáním je stvořen celek, tímto setkáním je hrán celek, tímto setkáním vše existuje, je zrozeno.

Zde, v tomto meditačním kempu, se pokusíme tvé nevědomí a vědomí přiblížit, přiblížit tvou ženu a muže. Musíte mi ale pomoci, musíte se mnou spolupracovat. Při meditačních technikách musíš být tak svobodný, tak totálně svobodný, jak jen je možné, protože potlačování vytvořilo bariéry.

Tak nepotlačuj! Máš-li chuť plakat, plakej. Ten pláč přinese tvé vědomí a nevědomí blíže k sobě. Cítíš-li, že chceš tancovat, tancuj. Ten tanec přinese tvé vědomí a nevědomí blíže k sobě. Skutečně, tanec může být velmi užitečný, protože při tanci je tvé tělo a tvá mysl v hlubokém setkání. Není to jen tělo, co se hýbe. Ve tvém těle se také hýbe vědomí. Skutečně, tanec se stává tancem jen tehdy, je-li tvé tělo naplněno půvabem tvého ducha, když tvůj duch vytéká z tvého těla, když tvůj duch je v jednom rytmu s tělem.

Všechna stará náboženství byla taneční náboženství. Byla více autentická. A naše nové podoby náboženství jsou jen podvody. Jdeš do chrámu nebo do kostela nebo za guruem, a jen tam verbalizuješ. Někdo káže a ty posloucháš. Stalo se to záležitostí mozku. Nebo se modlíš a mluvíš s Bohem. Dokonce i s Bohem používáš jazyk. Neumíš s Ním být potichu; nemůžeš uvěřit, že On ti dokáže rozumět bez tvého mluvení. Nemáš vůbec žádnou víru! Nedůvěřuješ mu. Chceš mu všechno vysvětlit.

Slyšel jsem:

Jedna matka zaslechla v noci své malé dítě, jak se modlí k Bohu

a říká: "Drahý Bože, milovaný Boxx, ať už Tox xa mne nehází věci. A jen tak mimochodem, už jsem ti to říkal."

To je to, co všichni děláme: "Ať už Tox xa mne nehází věci." Dokonce půjdeš-li za védskými mnichy, dělají to samé: "Dělej tohle. Nedělej tamto." Nedokážou Boxx xovolit, aby si dělal, co chce. Stále dáváte Bohu svůj vlastní program. A když tě následuje, pak věříš; když tě nenásleduje, říkáš, že neexistuje. Může existovat jen je-li tvým následovníkem.

Existence tě nemůže následovat. Existence je větší než ty. Existence je celek. Ty jsi jen část a část nemůže být následována – část musí následovat celek. To je to, čím je náboženská mysl: část následující celek, část odevzdávající se celku, nikoli bojující část, ale

odevzdaná část.

Náboženství se stalo verbální, jazykové. Zde se pokusíme vzkřísit autentické náboženství. Nejtajnějším jeho jádrem je, že se do toho ponoříš totálně – svou myslí, svým tělem, svými emocemi, vším. Nic není odsouzeno. Plač a naříkej, směj se a tancuj, seď v tichu. Dělej všechny věci, které tvé vnitřní bytí způsobí, že máš dělat. Nenuť ho, aby něco dělalo. Neříkej:

"To není dobré. To bych neměl dělat." Dovol spontánní plynutí. Pak se nevědomí stále více přibližuje vědomí.

Potlačováním jsme vytvořili díru – "nedělej tohle, nedělej tamto"; stále potlačujeme dál. Nevědomí je potlačeno. Stává se temným. Stává se místem v našem vlastním domě, kam nikdy nechodíme. Pak jsme rozděleni. Věz, že pak jsou zde perverze.

Dovolíš-li svému nevědomí, aby přišlo blíže tvému vědomí, velmi mnoho sexuálních posedlostí zmizí. Jsi-li muž a odsuzuješ své nevědomí, odsuzuješ svou vnitřní ženu a budeš příliš mnoho přitahován vnějšími ženami. Stane se to perverzí, protože to je náhrada. Vnitřní žena byla odsouzena; nyní se vnější ženy na tomto základě stanou posedlostí. Buxxx xa ně myslet stále dokola. Celá tvá mysl bude sexuální. Jsi-li žena a odsoudila-li jsi muže, pak budeš muži posedlá. Ať potom děláš či myslíš na cokoli, základní barva zůstane sexuální.

Toxxx xantazie okolo sexu je proto, že jsi odsoudil své vnitřní já. Takže toto je kompenzace. Nyní kompenzuješ něco, co sis předtím odsoudil. A podívej se na tu absurditu: čím více jsi posedlý

opačným pohlavím, tím více se ho obáváš; čím více odsuzuješ vnitřní, tím více ho potlačuješ; a čím více ho potlačuješ, tím více budeš posedlý.

Vaši takzvaní brahmačárini jsou totálně, dvacet čtyři hodiny denně posedlí sexem – musejí být. Je to přirozené. Přirozené vítězí. Podle mne brahmačarja – celibát – znamená, že jsi přišel tak blízko ke své vlastní ženě či vlastnímu muži, tak blízko, že za ni neexistuje náhrada. Nejsi tím posedlý, nemyslíš na to. Zmizelo to.

Je-li ti tvé nevědomí bližší, nepotřebuješ ho nahrazovat někým jiným venku. A pak se přihodí zázrak. Když je tvénevědomí velmi blízko, miluješ-li kohokoli – ženu či muže – tato láska pak není patologická. Je-li tvé nevědomí velmi blízko, tato láska není patologická. Není posedlostí, není šílenstvím. Je velmi tichá, pokojná, klidná, chladná. Pak ten druhý není náhradou a ty na něm nejsi závislý. Spíše – ten druhý se stane zrcadlem.

Zapamatuj si ten rozdíl: ten druhý už není náhradou, něčím, co jsi odsoudil. Ten druhý se stane zrcadlem tvé vnitřní části, tvého nevědomí. Tvá manželka, tvá milovaná se stane zrcadlem. V tomto zrcadle vidíš své nevědomí. Tvůj milenec, tvůj přítel, tvůj manžel, se stane zrcadlem. A v tomto zrcadle můžeš spatřit své nevědomí čistě se zrcadlící, zobrazené navenek. Pak si manželé navzájem můžou pomoci přivést svá nevědomí blížeji.

Jednou přijde chvíle, musí přijít, pokud život byl skutečně úspěšnou snahou, kdy manželka a manžel už nejsou více manželkou

a manželem: stali se spolucestujícími na věčné pouti. Pomáhají jeden druhému; stali se jeden druhému zrcadlem. Odhalují nevědomí toho druhého a pomáhají si tak navzájem se lépe poznat. Už zde není žádná patologie, žádná závislost.

Zapamatuj si ještě jednu věc: odsoudíš-li své nevědomí, nenávidíš-li své nevědomí, potlačuješ-li svou vnitřní ženu či muže, pak můžeš stále dokola říkat, že miluješ ženu venku, ale hluboko

uvnitř ji budeš také nenávidět. Odxxxxxxx-xi svou vlastní ženu, budeš nenávidět ženu, kterou miluješ. Odxxxxxxx-xi svého vlastního muže, budeš nenávidět muže, kterého miluješ. Tvá láska bude jen na povrchu. Hluboko uvnitř to bude nenávist. Musí to tak být, protože nedovoluješ druhému, aby se stal zrcadlem tvého nevědomí. A budeš se také bát. Muž se bojí ženy. Jděte a zeptejte se vašich takzvaných svatých. Tolik se bojí žen. Proč? Bojí se svého nevědomí a žena se stává zrcadlem. Cokoli skryli, ona odhaluje.

Potlačil-li jsi něco, opačná polarita to okamžitě může odhalit. Potlačoval-li jsi sex a sedíš v meditaci na osamělém místě a projde okolo tebe krásná žena, tvé nevědomí náhle začne prosazovat samo sebe. To, co bylo skrýváno, bude odhaleno touto kolemjdoucí ženou – budeš proti této ženě. Jsi pošetilý, protože ta žena vlastně nic nedělá. Ona tam jen prošla. Ona možná ani neví, že ty tam jsi. Nic ti nedělá. Ona je zrcadlo. Zrcadlo však prošlo kolem a v tomto zrcadle je odraženo tvé nevědomí.

Všechna takzvaná duchovnost je založena na strachu. Co je to za strach? Ten strach je toto: druhý může odhalit nevědomé a ty o něm nechceš nic vědět. Ale neznalost nepomáhá; potlačování nepomáhá. Potlačené zůstane, stane se rakovinou. Stále víc začne tak či

onxx xapadat samo sebe a ty nakonec nevyhnutelně pocítíš, že jsi neuspěl. Cokoli potlačíš, zvítězí – ty budeš poražen.

Celá moje snaha spočívá v tom, přivést tvé nevědomí blíže tvému vědomí. Budeš s ním dobře obeznámen, nebude již neznámé, spřátelíš se s ním a strach potom zmizí – strach z opačného pólu zmizí. Nenávist potom také zmizí, protože ten druhý bude pouze zrcadlem, bude užitečný. Pocítíš vděk. Milenci cítí vděk jeden k druhému, jestliže jejich nevědomí není potlačeno, budou však nenávidět jeden druhého, jestliže jejich nevědomí potlačeno je.

Dovol celému svému bytí začít fungovat. Tvé emoce jsou uvězněny, omezeny. Pohyby tvého těla jsou nesvobodné, omezené. Tvé tělo, tvé srdce, vypadají, jako by nebyly tvou částí.

Jednoduše je

s sebou neseš jako břímě. Nech své emoce rozehrát. Při meditacích, které budeme dělat, nech své emoce rozehrát a měj z nich radost, protože ti bude odhaleno mnoho nových věcí.

Neplakal jsi. Nikdy nepláčeš; nemůžeš si vzpomenout, kdy jsi naposledy plakal. Přijde-li k tobě pláč a ovládne tě, bojíš se: "Co se děje?" Ztrácíš kontrolu! Tak ji ztrať: tvá kontrola je jed. Úplně ztrať kontrolu. Dovol svým emocím, ať vybuchnou jako sopka. Budeš překvapen, co se v tobě skrývá. Možná, že nebudeš schopen poznat, že toto je tvůj obličej.

Nech také své tělo rozehrát naplno, takže každá buňka začne vibrovat, ožije. Zrovna jako ptáci usedající na větev, která se začne kývat, vibrovat, žít, i ty nech své bytí snésti se na tvé tělo a nech své tělo vibrovat, ožít – ožít vnitřní silou. A náhle vstoupíš do dveří, které předtím byly neznámé. Otevřeš nový rozměr své vlastní existence a tento rozměr tě povede až k Základnímu, k Božskému.

A nyní sútra:

Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty? Na čí popud hlavní prána – životní síla – pokračuje ve své funkci? Na čí popud člověk pronáší tuto řeč? Která bohyně či bůh řídí oči a uši?

Mistr se ptá: Co je skutečný zdroj v tobě – celého tvého života, všech tvých pohybů, všech tvých vyjádření? Jaká síla vytváří touhu? Jaká síla tě pohání k životu? Jaká síla ti dává chuť žít? Musí existovat nějaká skrytá síla, určitým způsobem nevyčerpatelná: stále pokračuje a pokračuje; nikdy se neunaví.

Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty?

Když se podíváš na krásnou ženu nebo na krásnou květinu nebo na krásný západ slunce, kdo tě pohání? Kdo tě vypuzuje ven z tvého středu? Kdo je ten vnitřní zdroj veškeré tvé aktivity?

Upanišady říkají, že ať děláš cokoli, ten, kdo dělá, je vždy Brahman – cokoli děláš, ty nejsi ten, kdo dělá. Činitel je vždy Brahman. Když běžíš za ženou, naplněn touhou, upanišady

říkají, že to je také Brahman. Z toho důvodu křesťanští misionáři nikdy nemohou pochopit, jaký typ náboženství je hinduismus. Dokonce touha je duchovní, protože skutečný zdroj je vždy Brahman. Cokoli děláš se svou energií, On se pohybuje s ní.

Zde je příběh:

Bůh Brxxxx xtvořil svět a pak se do něj zamiloval. Křesťanští teologové to nedokážou pochopit. Přirozeně, je obtížné to pochopit. Bráhma stále pokračuje v tvoření dalších bytí a stále dál se do nich zamilovává! Vytvoří krávu, zamiluje se a stane se býkem. A dál

a dál … celé stvoření je tvořeno. Stvoří krávu a stane se býkem. Pokračuje v dělení Sebe do dvou protipólů. Ten příběh je tak krásný, pokud ho dokážeš pochopit. Pokračuje v dělení sebe do dvou protipólů. Pamatuj, opak je proces, jak Ho znovu dosáhnout: pokračuj v ne- rozdělování, pokračuj v potkávání protipólu. On stvořil svět skrz protipóly. Stvořil krávu – On je kráva! Protože On stvořil krávu ze Sebe. Pak se stal býkem – On je býk. On je oboje, ženské i mužské.

A pak pronásleduje krávu a kráva se snaží utéct býkovi. Kráva se snaží schovat a svým schováváním vyzývá býka. To je hra na schovávanou. Proto také hinduisté říkají, že celé stvoření je jen hra – hra jedné energie rozdělující sama sebe na dva protipóly

a pak hrající schovávanou.

Ty jsi Brahman. Tvůj manžel je Brxxxxx; tvá manželka je Brxxxxx. A Brahman si hraje na schovávanou. Celý ten nápad je prostě skvostný!

Opak je proces, jak opět dosáhnout Základního: nehraj si na schovávanou. Dovol rozděleným částem, aby se navzájem promísily. Nech je splynout a Xxxxx se znovu objeví – Jediný.

Toto se mistr ptá:

Z čí touhy a kým poháněna se mysl zaměřuje na své objekty? Na čí popud hlavní prána – životní síla – pokračuje ve své funkci? Kdo

v tobě dýchá? Na čí popud člověk pronáší tuto řeč? Kdo v tobě mluví? Která bohyně či bůh řídí oči a uši? Kdo směruje tvé smysly?

Upanišady nejsou proti smyslům. Jsou duchovně smyslové. Neodsuzují. Souzení vůbec není jejich slogan. Souzení není jejich postoj. Ony akceptují a říkají: dokonce ve smyslech se pohybuje Božské – protože nic jiného tu k pohybu není. Činí vše posvátným, svatým.

Neodsuzují; neříkají toto je hřích. Hřích je pro upanišady neznámý, úplně neznámý. Říkají, že žádný hřích neexistuje – vše je hra. Dokonce i v hříchu a hříšníkovi se pohybuje stejná energie.

Všechno se stává svatým. A když můžeš říci celým svých srdcem, že všechno je svaté, svaté, svaté, ty se staneš svatým okamžitě, protože ten opravdový pocit, že vše je svaté a posvátné způsobí, že hřích zmizí. Hřích je vytvořen odsuzováním, tím více hříšníků vytváříte.

Celý svět se stal obrovským zástupem hříšníků, protože všechno bylo odsouzeno – všechno! Neexistuje jediná věc, kterou bys mohl udělat, aniž by ji někdo jiný odsoudil. Všechno je odsouzeno, stáváš se hříšníkem. A pak přichází vina. A když je tu vina, můžeš se modlit. Ale modlitba je otrávená; vychází z tvé viny. Jsi-li vinen, můžeš se modlit, ale tato modlitba je založena na strachu. Tato modlitba není láska – nemůže být. Skrz vinu je láska nemožná.

Cítíš-li se odsouzen, hříšníkem, jak můžeš milovat?

Upanišady říkají, že všechno je svaté, protože On je zdroj všeho. Ať řeka vypadá špinavě, či nikoli, pro tebe je to nedůležité. On je zdroj všeho – špinavé řeky i posvátné Gangy, oběma dává energii. Hříšníkovi i svatému, On dává energii oběma. Skutečně, není na to žádná historka, ale nějakou bych rád řekl: On stvořil hříšníka

a pak se stal svatým – hm? – zrovna jako kráva, býk a schovávaná. On stvořil svatého, pak se stal hříšníkem a hraje si na schovávanou.

Totální přijetí všeho, co existuje, prosté bytí v existenci, to je svatost.

To – Átman či Brxxxxx – je ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka. Moudrý člověk, který oddělil Átmana od tohoto – smyslových funkcí – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti.

Cokoli děláš, jsou funkce Jeho, celku. Funkce celku v tobě. Když dýcháš, co děláš? Neděláš nic. Dech vchází dovnitř a vychází ven. Spíše – On tě dýchá. Ty nemůžeš dělat vůbec nic.

Když tě dech

opouští, co budeš dělat? Když nepřichází zpět, co budeš dělat? Když odešel, tak odešel. A když nepřichází, nemůžeš nic dělat. Skutečně, když nepřichází, už více nejsi. Kdo je tu, aby něco udělal? On dýchá, ne ty. Důraz je na celku a ne na jedinci.

To musí být stále na paměti, protože to neustále zapomínáme. Náš důraz je na jedinci, na já: "Já dýchám, já jsem živ, já tě vidím." Ne! Mistr říká: On se dívá skrz oči. On je oko oka.

Když mluvím, to nemluvím já: On mluví. A když posloucháš, neposloucháš ty: On poslouchá. On se stal krávou, On se stal býkem – On se stal řečníkem, on se stal posluchačem. To je tajuplná schovávaná, skvělá hra, skvělé drama. Nádherné … pokud porozumíš. Ale On je všude! V posluchači, v řečníkovi – On je všude. Když jsi potichu, on je potichu v tobě. Když mluvíš, on mluví v tobě.

Tento důraz není pouze metafyzický, není to pouhá nauka – i jako nauka je to překrásné – ale je to zde, aby ti to dopomohlo k nové realizaci. Mlxxxx-xx x cítíš při tom, že On mluví, všechna napjatost zmizí. Bojuješ-li, maje na paměti, že On bojuje skrz tebe, boj se stane dramatem.

Jsi-li potichu a dokážeš přitom cítit, že On je potichu v tobě … A když je ticho porušeno a myšlenky se začnou pohybovat, víš, že ticho porušil On, ne ty. On se stal myšlenkami

a nyní se pohybuje jako mraky na tvé vnitřní obloze. On je oboje, tak proč si dělat starosti? On je oboje.

Jsx-xx xxxxx, on je zdráv v tobě; a jsi-li nemocen, On je nemocen

v tobě. Ty jsi úplně bezstarostný, nemusíš se do toho plést. Všechna tvá břemena byla hozena na něj. Proto říkám, že to není pouze metafyzické. Je to jedna z nejhlubších technik transformace tvého celého bytí.

Když On dělá vše, tak proč bys měl zbytečně pokračovat v nesení sama sebe? On dýchá, On se rodí a On umírá. Když umíráš, On zemře – ne ty. Tak proč se obávat smrti? Staň se nezaujatým. Tato nezaujatost ti ulehčuje od všech břemen. A tak to skutečně je; to není víra. To je fakt: cokoli se děje, děje se celku – individuálnost je jen iluze.

Nikdy jsem neexistoval jako ego a nejsem ego a nemohu být – Pouze On je. A když říkám "On", myslím celek. Nepokoušejte se o Něm uvažovat jako o osobě. On není osoba: je celek, úplnost. To, co v tobě dýchá, dýchá ve stromech; to, co v tobě zpívá, zpívá v ptácích; to, co v tobě tančí, tančí v řekách, potocích a pramenech; to, co v tobě mluví, mluví ve vánku povívajícím okolo stromů. Celek!

Prostě změň stav, změň vzor. Nezdůrazňuj individualitu: přidej se k celku. Kde je potom problém? Pak už žádný problém neexistuje. S tebou vstupují všechny druhy problémů. S tebou vstupuje

utrpení a úzkost. Když na sobě nemáš žádné břemeno, jsi osvobozen. Můžeš se stát muki, můžeš se stát siddhou … osvobozeným – v tuto chvíli! Jen realizací, pocitem, že "já nejsem – On je", minulost zmizí, budoucnost už neexistuje, protože budoucnost je vytvořena z tvých obav, představ a projekcí. Nyní se bude starat On. Cokoli se má stát, se stane, a cokoli se stane, bude správné – protože to pochází z Něj.

To je to, co je důvěra. Důvěra není, že věříš v Boxx, který sedí na nějakém trůnu v nebi a každého odtamtud vede, báječný dozorce nebo inženýr nebo něco podobného – ne! On není vedoucí, ředitel. Není! Není ani žádný trůn ani nikdo, kdo by na něm seděl.

A víra neznamená, že věříš v koncept, ve filozofii. Víra znamená důvěru – důvěru v celek. Pak je vše požehnáním. Jak by mohlo být něco jiného? Jak by mohlo něco jiného než požehnání existovat? Ty jsi vytvořil bídu, protože ty jsi do toho vstoupil. Jdi pryč, tak jako kdyby byla odnesena lampa. Jdi pryč – a pak bude On.

Je to ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka.

Cokoli se objeví na povrchu, ať je to skutečně cokoli, nesejde na tom: vždy je za tím skryt On. Podívej se na mne s plným uvědoměním toho, že on se dívá skrz tebe a kvalita vědomí se okamžitě změní. Teď hned, podívej se na mne! On se dívá – On je oko oka – a okamžitě ty tam nejsi a nastane obrovské ticho. Kvalita tvého bytí je jiná, když se na mne díváš, jako by se díval On a nikoli ty sám.

Ty mě posloucháš. Zapomeň, že já jsem zde: On je zde – celek. Jsem posedlý celkem, celek ve mně začal pracovat, celek mě změnil na Jeho nástroj. Podívej se na mne, jako kdyby On mluvil, naslouchej mi, jako kdyby On mluvil, pak je najednou všechno jinak. Ty už tam nejsi. Náhlý záblesk … a všechno se změní.

Není to otázka času. Nemusíš to cvičit. Můžeš to vidět v tuto chvíli. Podívej se na mne! Ty tam nejsi – celek se stal očima – celek se stal očima v tobě. Ty jsi pouze vyjádřením touhy celku. Celek se mým prostřednictvím stal slovy, On se mnou manipuluje, On mě používá. A pak, v tomto prostoru, bude pouze On.

Pak se celek stal jedním. Pak jsou části ztraceny a zlomky už dále nejsou. Pak je jen hluboký orgazmus mezi řečníkem a posluchačem. Pak pocítíš přítomnost, ale přítomnost může přijít pouze pokud zapomeneš na sebe. Pamatování na Boha není pouze pamatování jeho Jména. Pamatování na Boha není stálé zpívání "Rama, Raxx, Kršna, Kršna" – zbytečné,

bezvýznamné. Pamatování na Něj znamená totální zapomenutí sebe. Když ty nejsi, když jsi zapomenut, úplně opuštěn, teprve pak je On. Když ty nejsi, najednou je On – a to se může stát v jediném momentě!

Vzpomínám si:

Přihodilo se po druhé světové válce v malé anglické vesnici. Na křižovatce stála socha Jexxxx, krásná socha se zvednutýma rukama, a na soše byla deska s nápisem: "Vejdi do mne." Za druhé světové války byla socha zničena; spadla na ni bomba. Když probíhaly rekonstrukční práce a vesnička se po válce opět vracela k životu, vzpomněli si na sochu a pokoušeli se najít její části. Části byly v ruinách nalezeny a socha byla obnovena. Ale ruce se nepodařilo najít. Ruce chyběly.

Vesnická rada se rozhodla požádat nějakého umělce, aby udělal nové ruce. Ale jeden starý muž, který byl často vídán, jak sedává poblíž sochy, když ještě stála, a který byl potom vídán, jak sedává poblíž místa, kde socha stávala, ten muž řekl: "Ne! Nechte Jexxxx xez rukou."

Rada však řekla: "Ale co potom budeme dělat s tou deskou vespod?" Je tam napsáno: "Vejdi do mne!" Proto má zvednuté ruce.

Starý muž na to: vyměňte desku a napište tam: "Vejdi do mne. Nemám jiné ruce, než jsou tvé vlastní."

A tak tam ta socha nyní stojí bez rukou a pod ní je napsáno: "Vejdi do mne. Nemám žádné jiné ruce než tvé."

V tvých rukách On se hýbe, v tvých očích On se hýbe a vtvém srdce On dýchá – Celek! On nemá žádné jiné ruce, to si pamatuj. On nemá jiné oči, On nemá jiné srdce, které by tepalo. On tepe všude, On je živ všude. To je poselství.

Je to ucho ucha, mysl mysli, řeč řeči, prána prány a oko oka. Moudrý člověk, který oddělil Átmana od tohoto – smyslových funkcí – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti.

Všechny tyto smysly jsou funkcemi a On je ten, který funguje uvnitř. Když toto víš, nejsi už proti smyslům. Když toto víš, jednoduše přeneseš důraz. Pak nejsi posedlý smysly; ty pouze hledáš jádro věci. A věštec říká, že ti, kteří znají tuto transcendenci, dosahují nesmrtelnosti. Pamatuj, jen ty můžeš zemřít – život nikdy neumírá. Protože ty jsi zrozen, zemřeš; to je přirozený konec každého zrození. Život pokračuje, život pokračuje … věčný pohyb. Život nikdy neumírá. Vlny v něm se rodí a umírají a život, tak jako řeka, plyne a plyne a plyne.

Až jednou dospěješ k pocitu řeky uvnitř své vlny, jsi nesmrtelný. Dokážeš-li realizovat Jeho dívajícího se skrz tebe, dýchajícího skrz tebe, jsi nesmrtelný. Jen tato skořápka, toto tělo coby vozidlo zmizí. Ty nemůžeš zmizet. Ty jsi byl vždy!

Někdy jsi byl stromem, protože strom byl vozidlem – protože On chtěl být prostřednictvím tebe stromem. Někdy jsi byl krávou, protože On sám chtěl být prostřednictvím tebe krávou. Někdy jsi byl motýl, někdy květina, někdy skála … ale vždy jsi tady byl. Nexxx xxxxxxx.

Nikdo není nováčkem; nikdo není cizincem. Vždy jsi byl tady a teď, pouze s různými vozidly. Někdy byla vozidlem skála; nyní jsi muž, či žena: nyní je toto vozidlem.

Dokážeš-li pochopit a uvidět, že vozidlo je jen vozidlo, může být vozidlo změněno … bude muset být změněno. Ale ten uvnitř, ten, který stále mění tváře, zůstane stejný. Ten je nesmrtelný, život je nesmrtelný. Ty jsi smrtelný. A proč jsi smrtelný? Protože ses ztotožnil s vozidlem. Pohybujíce se ve vozidle, stal ses vozidlem. Jedouce vlakem, stal ses vlakem.

Letíce letadlem, stal ses letadlem. Stále zapomínáš, že letadlo, auto, vlak, vozík, že to jsou vozidla.

Ty nejsi vozidlo: ty jsi celek; celek, který stále mění svá vozidla. Pak jsi nesmrtelný. Pamatuj, ty nemůžeš být nesmrtelný – ty ztotožněný s tělem. Ty jsi nesmrtelný, znající, transcendující tělo. Vědomí je nesmrtelné. Život sám je nesmrtelný.

Sútra říká:

Moudrý člověk, který transcenduje toto – smyslové funkce – se povznáší nad smyslový život a dosahuje nesmrtelnosti.

A čím více to cítíš uvnitř, to základní, to věčné, to nesmrtelné, tím méně a méně jsi posedlý smyslovým životem. Můžeš ho hrát ale nejsi jím posedlý.

Kršna hrající na svou flétnu není tou flétnou posedlý. Nebo Kršna tančící se svými dívkami – gópé – není posedlý. Je to jen hra! Život se stává hrou, nikoli posedlostí, znáš-li nesmrtelné.

3

Odevzdej se a já tě změním

Jaká je role Mistra v duchovním úsilí?

Prosím, vysvětli sjednocení vnitřního muže a ženy při aktivní meditaci.

Jak být totálně s tělem, ale nikoli shovívavý?

První otázka:

Řekl jsi, že jestliže Mixxx xlastně neexistuje a žák vlastně také neexistuje, pak začíná božské dílo. Jestliže oba vlastně neexistují, vysvětli tedy prosím roli Mixxxx x duchovním úsilí.

Ta role jako taková neexistuje. Ta role je možná jen tehdy, existuje-li Mistr jako osoba. Existuje-li jako někdo, pak může hrát tu roli. Skutečně, naše osobnost nesestává z ničeho jiného než z rolí. Tvá osobnost je množství rolí, které stále hraješ; tyto role jsou tvé tváře. Ráno máš jinou tvář, jinou roli na hraní; v kanceláři máš jinou tvář; zpět doma opět měníš svou tvář. Celý den se stále měníš, okamžik od okamžiku. Kdykoli máš hrát nějakou roli, vytvoříš tvář, stxxxx xe hercem.

Mistr je jedinec, který přestal hrát role. On nic nehraje, on nic nedělá. Skutečně, on dospěl k poznání, že konajícím je totálno. Individualita žije v iluzi, jestliže si myslí, že něco dělá. Mistr si nemůže myslet, že pomáhá žákovi nebo že usiluje o jeho transformaci. To všechno se samozřejmě děje – transformace se děje, žák se mění, je znovuzrozen – ale není to něco, co by bylo vykonáno ze strany Mistra.

Mistr se stal nikým. Existuje nikoli jako přítomnost, ale jako nepřítomnost. Není v něm žádná mysl, není v něm žádné ego, není

v něm žádné centrum. Centrum bylo vráceno zpět Božskému; ego bylo odevzdáno. Stal se dopravním prostředkem, stal se průchodem – flétnou. Nyní Božské zpívá skrz něj. Nyní žádná píseň nenáleží Mistrovi – nic. Jak potom může hrát roli? Jak může usilovat? Jak může něco dělat?

Všechna tato slova – konání, role, úsilí, pomoc – jsou egocentrická. Znamenají, že Mixxx xěco dělá. Ne, Mistr nemůže nic dělat: on není. Věci se však okolo něj dějí. Neříkám, že žák nebude transformován: bude transformován. A může být transformován pouze prostřednictvím Mistra, který nic nedělá. Jestliže Mistr něco dělá, žák nemůže být transformován. Sama snaha ze strany Mistra by

ukazovala, že Mistrem ještě není. Není to otázka snahy.

Mistr existuje jako nepřítomnost, jako nikdo. A sám tento fakt se stane ohromnou silou. Sám tento fakt, existence prázdnoty, vytváří okolo sebe záhadné události. Mistr je však nedělá.

Pamatuj, řeka teče do oceánu, ale řeka ve skutečnosti neteče, nedělá nic. Toto plynutí je přirozené. Pro řeku je přirozené plynout. Na straně řeky není žádná snaha. Strom roste; strom nedělá nic. Není tam žádná snaha, žádné centrum, žádné ego, nic k dělání. Prostě se to děje.

Život se prostě děje a člověk se stává mistrem, dostal-li se k realizaci tohoto. Celek koná a my se zbytečně trápíme, zbytečně se vměšujeme, zbytečně do toho vnášíme naše vlastní iluzorní centra – protože žádná individualita nemůže mít centrum.

Jeden z největších křesťanských mystiků, Mister Ecxxxxx, řekl, že jen Bůh může říci "já". Žádná individualita nemůže skutečně říci "já", protože "já" patří celku. Má ruka nemůže říci "já", protože ono "já" patří mně. Má noha nemůže říci "já", protože noha patří mně

a to "já" patří také mně. Má noha, má ruka, mé oči nemohou prohlásit "já", protože ony jsou částmi, částmi většího celku. Podobně ani ty nejsi bytí v sobě – ty jsi pouze částí velkého organického celku. Jsi jen zlomkem, atomární buňkou. Nemůžeš říci "já".

To je důvod, proč všechna náboženství říkají, že "já" je jen překážkou, protože "já" je nejfalešnější věc na světě. Nemůže ti patřit. Nexxx, proč ses narodil, nevíš, kdo tě přinutil

vstoupit do života. Nikdo se tě neptal, nikdo se neptal na tvou volbu. Prostě jsi jednoho dne zjistil, že jsi živ. Tak kdo potom v tobě stále dýchá? Nevíš.

Jednoho dne tě náhle více není. Nikdo se tě neptá. Narodit se a zemřít není tvé rozhodnutí. Ale něco se stalo a děje se to stále dál. Něco se stalo a ty ses narodil, něco se stalo … už tě více není, opět jsi zmizel. Jak můžeš říci "já"? Žádného tvého rozhodnutí nebylo užito – žádného rozhodnutí! "Já" pak může patřit jen Božskému.

Tu se však objevuje problém a ten problém zní: když Mixxx xemůže pomoci, když Mixxx xemůže jednat, jak může slibovat? Někdo mi ukazuje obrovský nápis, který zní: "Nepřišel jsem, abych učil, ale abych probouzel. Odevzdej se a já tě transformuji. To ti slibuji." Jak vám tedy mohu slibovat? Jak potom mohu říkat, že vás transformuji? Je to ve skutečnosti trik. Já vás nebudu transformovat – já už v tom nejsem – ale pokud se odevzdáš, budeš transformován. Odevzdáš-li se, budeš transformován – ne, že já tě budu transformovat.

Odevzdání samo tě přivede do bodu, kde se přihodí transformace. A když se to přihodí, budeš už vědět a budeš se smát, protože to byl báječný vtip …!

Já nemohu dělat nic. Sama podstata dělání je nedůležitá: já už nejsem přítomen. Ale tomuto jazyku nebudeš rozumět. Ty rozumíš jen jazyku "já". Proto říkám … a je to pravda: budeš transformován! Je pravda, že odevzdáš-li se jednou, pak není žádná překážka pro tvoji transformaci: budeš znovuzrozen. A já neudělám nic, já nemohu nic udělat. K tvojí transformaci není potřeba nic. Ty stačíš.

Ty jsi však ztratil důvěru a tento trik slouží jen k tomu, aby ti vrátil zpět tvou důvěru. Zapomněl jsi své vlastní možnosti. Zapomněl jsi, kdo v tobě existuje; jaká ohromná energie je v tobě skryta; zapomněl jsi. Je potřeba někdo jiný, aby ti to řekl. Máš poklad, ale zapomněl jsi na něj. Já ti nemohu dát poklad: ty jsi poklad! Já ti ho jednoduše mohu ukázat, dát ti znamení.

Když Ježíš říká "já tě odevzdám", když Ježíš říká "já tě osvobodím" nebo když Buddha říká "jsem tvá cesta", když Kršna říká Adxxxxxx "odevzdej se mi a já pro tebe udělám vše", jde o triky, jak pomoci těm, kteří zapomněli sami sebe. Ale slib je pravdivý, protože se to stane! Ne že by ti někdo pomohl – tvá vlastní energie ožije, tvá vlastní energie zesílí, tvé vlastní zdroje jsou odhaleny, tvé vlastní bytí je zaktivováno.

Ty však nemůžeš porozumět jazyku "ne já" Proto mluvím v termínech "já": nepřišel jsem, abych učil, ale abych probouzel. Nikdo nepřišel, nikdo nemůže přijít. My jsme vždycky byli

zde, vy i já. Já nemohu přijít, já nemohu odejít. Není kam jít a není odkud přijít. Vždy jsme byli v existenci, vždy jsme existovali. A kdo jsem já, že bych tě měl učit nebo probouzet? Ty jsi však zapomněl svůj vlastní potenciál, své vlastní možnosti a je potřeba nějaký trik, jak tě postrčit zpět do sama sebe.

Pamatujte, nedělám to proto, že s vámi mám velký soucit. Ne, nic takového. Nemám pro vás vůbec žádný soucit. Nepotřebujete ho! Nejste otroci, nejste ubožáci, nejste žebráci. Jste božští od přírody. Jste stejně božští jako jakýkoli Kršna nebo jakýkoli Buddha. Nic neschází.

Všechno je přítomno a vy tvrdě spíte. A když mluvím nebo když učím nebo když se chystám něco udělat, není to proto, že bych s vámi měl soucit – ne! Tak se to ve mně prostě děje, že toto hraji …

Toto je opět jen hra. Dělám to s potěšením. Nemusíte mi být vděční. Líbí se mi to. Vůbec nic mi nedlužíte – protože já to dělám rád. Miluji to. Je to jako když kvete květina a vy procházíte kolem a květina vás obdarovává darem své vůně. Zrovna takhle … něco ve mně vykvetlo, vy kolem mně procházíte a já vám dávám dárek. Přijmete--li ho, budu vám vděčný; odmítnete-li, jste sami sobě mistrem.

Skutečně, může-li tento postoj do tebe hluboko vstoupit, pak není žádný Mistr a žádný žák. Vztah zmizí. Musí zmizet! Jen když není ani Mistr ani žák a vztah zmizel, začne fungovat Božské.

Jsem-li Mistrem a ty žákem, existuje dualita. A existují takzvaní Mistři, kteří vám neustále zdůrazňují, že vy jste žáky a oni Mistry, že oni jsou výše a vy jste níže, vytvářejí hierarchii. Vytvářejí kolem toho politiku. Takovýto typ Mistrů vám moc nepomůže. Můžou být škodliví, protože vám nedávají to, co už vám patří. Znovu vytvářejí iluzi.

To, co zde dělám, není vytváření vztahu, skutečně; spíše naopak, pokouším se vztah zrušit.

Pokud zde dokážeme být bez myšlení

v termínech býti Mistrem či žákem, pokud zde prostě jen budeme, přítomní, pozorní, živoucí, ta věc se přihodí.

Manželka a manžel: to je vztah. Otec a syn: to je vztah. Mistr

a žák: to vůbec není vztah. Jen tak vypadá. Není to vztah, protože veškerá snaha spočívá ve zrušení duality, zatímco vztah existuje

v dualitě.

Takže Mistr se skutečně pokouší nebýt Mistrem a Mixxx xe také za vás pokouší nebýt žákem. Všechna snaha spočívá v tom, přivést vás do bodu, kde vztah mizí, kde nejsou dva, ale jednoduchá přítomnost. A není-li žádného vztahu a ty jsi pozorný a já jsem pozorný, pamatuj, když ty jsi pozorný a já jsem pozorný, když mne není a tebe není, v této bdělosti naše já zmizela a plameny dvou lamp se staly jedním. Jen v této jednotě začne pracovat Božské.

Božské pracuje jen v jednotě; to je způsob jeho fungování. Čím více jsi rozdělen, tím méně On může pracovat; čím více jsi rozdělen, tím více se vzdaluješ od Božského. Tak jsem to myslel.

Takže dvě věci ohledně této otázky: zaprvé, Mistr nedělá nic, nehraje žádnou roli. Nemá žádnou snahu. Žádným způsobem to z jeho strany není snaha. Stal se bdělým, probuzeným a nyní jím něco stále protéká. Tento proud je jako řeka. Kamkoli se řeka pohne, činí lidi více bdělými. Nixxxx, že by tam byla nějaká snaha – je to její přirozenost. Takže Mistr je Mistrem přirozeně, nikoli nějakou snahou. Ať se pohne kamkoli, bude Mistrem.

Vzpomínám si na jednu historku o egyptském mystikovi Dhun-

-Nunovi:

Dhxx-Xxx xe vždy pohyboval přestrojen v oděvu žebráka, přestože měl jako své žáky dokonce císaře. Jeden žák se ho zeptal – byl to velmi bohatý žák, zeptal se ho: "Proč se pohybuješ jako žebrák? Proč se mícháš s obyčejnými masami, s daxx? To není dobré, protože ty jsi velký Mistr."

Dochovalo se, že Dhxx-Xxx xxkl: "Mistr je Mistrem svou přirozeností, takže ať jde kamkoli, je stále Mistrem – kdekoli: není žádného rozdílu. Stojí-li v davu, je stále Mistrem. Je Mistrem a funguje

a dav je transformován jeho přítomností, pouhou jeho přítomností." Je známo, že Moxxxxx x Koránu říká, že žádný Mistr by neměl chodit do domu bohatého člověka. Jestliže se s ním bohatý člověk chce setkat, měl by přijít za Mistrem. A tak byl jeden súfijský mystik, Baxxxxx, dotázán – protože šel do domu bohatého člověka, do císařského paláce, aby učil císaře – takže byl dotázán: "Proč se nechováš podle proroka? Mohamed říká, že žádný Mistr by neměl jít do domu bohatého člověka. Není potřeba. Touží-li bohatý člověk, měl by přijít k Mistrovým nohám. Ale ty jdeš dokonce do paláce, tak oč tu běží? Jsi proti prorokovi? Nebo nevěříš jeho slovům?"

Baxxxxx xxkl: "Ty neznáš podstatu věci. Moxxxxx xá pravdu a já souhlasím s jeho učením a s jeho slovy. Ale ať jde Mistr do císařova paláce, nebo císař do Mixxxxxx xhatrče, je to vždy Mistr, kdo mění druhého. Není v tom žádný rozdíl." Doopravdy je to vždy Mistr, ke komu přicházíte. Ať jde Mistr do paláce, nebo císař do Mixxxxxx xhatrče, není v tom žádný rozdíl. Je to vždy císař, kdo přichází za Mixxxxx, protože on je k měnění. On bude změněn.

Bajazid říká, že je přirozeností Mistra měnit ostatní – není to snaha. Mistrem není nic konáno, pouhá jeho přítomnost … A zdá-li se, že něco dělá, je toto zdání pouhý trik – protože ty nemůžeš porozumět jazyku ne-dělání. Rozumíš pouze jazyku úsilí. A tak pro tebe Mistr vytváří jazyk. Jestliže nedokážeš porozumět jeho jazyku, on dokáže porozumět tvému jazyku velmi dobře. Jestliže ty nedokážeš porozumět jemu, on dokáže porozumět tobě velmi dobře.

Mistr ti dává vše, čemu dokážeš porozumět, a tvé porozumění tak kousek po kousku roste. Jednoho dne, když skutečně přijdeš do bodu, kdy můžeš porozumět Mixxxx, se začneš smát – protože on neudělal nic! Buxxx xe ovšem v tomto okamžiku cítit vděčný, protože bez jakéhokoli dělání tě Mixxx xotálně transformoval.

Skutečně, je-li něco vykonáno, je to násilí. Jestliže při tvé transformaci, při tvé změně něco vykonám, bude to agresivní, bude to násilí. Každá snaha je násilná. Ale pouhá má přítomnost, prostě okolo mne … začne-li se v tobě něco dít a já nic nedělám, jen tehdy jde o lásku a nikoliv o násilí.

Stává se velmi zvláštní věc: pokouší-li se vás někdo změnit,

budete mu odporovat – protože instinktivně si uvědomíte násilí, instinktivně se začnete bránit.

Pokouší-li se vás někdo změnit

a udělat vás dobrými, náboženskými, morálními a podobnými nesmysly, budete se vzpírat! Vaše ego bude zraněno a vy začnete vzdorovat. Začnete dělat věci, které vás nikdy předtím nenapadaly, jen abyste vzdorovali.

Dobří otcové jsou následek špatných pokolení. Takzvaní svatí

a mudrci jsou následkem degenerace, nemorálnosti, která existuje po celém světě – protože vynucují. A kdykoli tě někdo nutí, dokonce nutí-li tě směrem k nebi, odmítneš. A je dobré odmítnout, protože oni tě zabíjí, zabíjí tvého ducha. Jsi-li nucen jít do nebe, budeš tam mrtvým člověkem. Je lepší jít do pekla, ale vlastní volbou. Přinejmenším budeš svobodný. Přinejmenším budeš duše.

Skutečný Mistr tě nikdy k ničemu nenutí, ani trochu, dokonce ani nepřímo – nikdy! Protože nezná-li Mistr tento způsob práce mysli, kdo by ho pak měl znát? Jestliže nedokáže porozumět tomuto způsobu práce lidské mysli a vědomí – že se mysl stává rebelem, vzdorujícím, vynucuješ-li na ni něco – kdo by to pak měl vědět? Mistr ví – proto nikdy nic nedělá. Jednoduše ti dovoluje být blízko něho. Možná, že dělá triky, abys mohl být v jeho blízkosti. Například vám říkám: "Meditujte!" Meditujete, ale hlavní je to, že jste vedle mne. A zatímco meditujete, tak se vám bez jakéhokoli mého konání něco děje.

Říkám vám: je to trik. Není potřeba mluvit. Rozumíš-li, můžeš zde jednoduše sedět v mé blízkosti. Není potřeba nic říkat. Ale pak se začneš nudit. Řekneš: "Co to tu dělám – sedím a sedím?" Tvá mysl potřebuje nějaké hračky na hraní, a tak ti dávám hračky na hraní a tvá mysl pokračuje ve hře s nimi. A všechen ten čas, všechny ty okamžiky, se děje něco, co je tou základní věcí. Nejsi si toho vědom, ale jednoho dne si to uvědomíš. A pak uvidíš, jaký to byl trik, co to bylo za techniku. Technika je připevnit tvou mysl někam jinam, takže ty jsi k dispozici mně a mé přítomnosti a já se

s tebou mohu setkat bez jakéhokoli zasahování mysli. Druhá otázka:

Dnes ráno jsi hovořil o vnitřním spojení a orgazmu, který se děje mezi mužským tělem a vnitřním ženským nevědomím a naopak. Prosím vysvětli, jak se toto děje při aktivních meditacích, které zde děláme.

Děje se to při aktivních meditacích, které zde děláte, protože vše, co je skryto a potlačeno, je jimi vyneseno ven. Je to katarze, vyjádření. Je to proces přesně opačný k potlačení. Buxxx xedy muset porozumět procesu potlačení.

Někdo zemřel: cítíš se velmi smutný, ale ve své mysli se domníváš, že není mužné plakat a naříkat. Bude to vypadat jako slabost a ty jsi vždy zastával silnou tvář. Každý ví, že ty jsi člověk s velmi silnou vůlí – jak můžeš naříkat? To je zženštilé – a tak slzy potlačíš. Ony chtějí vyjít ven, ony chtějí být uvolněny, ulehčeny, ale ty je potlačíš. Tyto slzy se stanou jedem, protože tvůj systém se je snažil vyhodit a ty jsi je potlačil. Dál se usmíváš. Tvé srdce naříká a pláče a ty se dál usmíváš.

Zkoušíš zastávat svou tvář. Nedokážeš být přirozený. Nedokážeš dovolit svému srdci, svému tělu, své mysli, aby fungovaly přirozeně. Stále jimi manipuluješ. Vybíráš si: něco musí být vyjádřeno

a něco musí být potlačeno. Tato potlačená část se stává nevědomím.

Ve skutečnosti žádné nevědomí neexistuje. Protože jsi však něco potlačil a potlačil jsi to tak hluboko … ty sám o tom nechceš vědět, nechceš si to uvědomit, bylo by to těžké břemeno na tvé mysli.

A tak na to stále zapomínáš. Stále si neuvědomuješ fakt, že to existuje. Zapomněl jsi, že to existuje, a sám v sobě vytváříš nevědomí.

To je způsob, jakým jsi rozpolcen, stáváš se dvěma. Zasunutá část zůstává nevědomou a přijatá část se stává vědomou. Jsi-li muž, pak potlačuješ ženu, protože na zemi dosud neexistovala kultura, která by akceptovala bisexualitu. Všechny kultury, které až doposud existovaly, si doopravdy neuvědomily skutečnost, že být mužem či ženou není nic konečného. Je to relativní, je to otázka úrovně.

Jsi-li muž, neznamená to, že jsi stoprocentní muž. Nikdo nemůže být, protože kdyby byl, musel by být zrozen pouze z otce a matka by na to nesměla ani trochu přispět. To je nemožné! Nebo být stoprocentní ženou, otec by pak vůbec nesměl existovat – jen matka. Protože přispěje-li otec něčím, vstoupil mužský princip; přispěje-li matka něčím, vstoupil ženský element. To je nový poznatek, který přinesla hlubinná psychologie – nový poznatek pro Západ, ale tantra na Východě si to vždy uvědomovala.

Muž je mužem pouze v relativních pojmech: může být na šedesát procent muž a na čtyřicet procent žena. Nebo žena může být na šedesát procent žena a na čtyřicet procent muž. To je důvod, proč se děje mnoho věcí. Někdy je poměr tak vyrovnaný, že někdo může být na padesát jedno procento muž a na čtyřicet devět procent žena, takže se skutečně nemůžete rozhodnout, zda je to muž či žena. Bude chodit, mluvit, pohybovat se jako žena – na čtyřicet devět procent. A tento rozdíl je způsoben hormony. Mohou být přidány nové hormony. Je to hraniční případ – čtyřiceti devíti procentní žena a padesáti jedno procentní muž. Můžeme přidat něco více ženských hormonů a poměr se změní; muž se stane ženou.

Stalo se mnoho nehod, kdy se chlapec náhle stal dívkou nebo dívka chlapcem. Vědci si poté začali uvědomovat: "Co je to za fenomén?" Pak došli k pochopení, že existují hraniční případy. Nyní jsou k dispozici hormony a já si myslím, že není příliš daleko čas, stane se to dokonce před koncem tohoto století, že každý bude mít k dispozici volbu: budete schopni změnit své pohlaví.

Je to skvělá myšlenka! Protože byl-li muž třicet let mužem, bude to dobrá změna. Skutečně, být ženou znamená dostat se do jiného světa a jedná se o větší změnu, než dostat se na Měsíc. Tam není nic nového; je to tam úplně jako na Zemi. Ale muž měnící se na ženu, či žena stávající se mužem – to je pohyb na úplně opačný pól.

Skutečně, až se tato alternativa stane možnou, jen hlupáci ji nevyužijí. Moudří ji využijí, protože pak se stanou vědomými a budou moci žít ve dvou zcela odlišných světech. Tento fakt dodá světlo do lidské mysli, protože muž nikdy skutečně nepochopil, co je to žena, a ani ženy nejsou schopny porozumět mužům, protože jejich psychologie je naprosto odlišná; existují na odlišných pólech.

Frxxx xdysi řekl: "Čtyřicet let jsem pracoval s lidskou psychikou, ale stále nemohu říci, po čem ženy touží, co ženy chtějí, jaká je jejich mysl."

Je to těžké, protože muž nemůže porozumět ženě. Cokoli pochopí, je pouze bod vhledu, ale on stále stojí na druhém pólu. Bude se dívat na ženu jako na muže a to všechno mění. Žena nemůže porozumět muži, protože ona se vždy dívá z bodu bytí ženy. A my nemůžeme změnit místa. Jestli nám biologie pomůže, pak starý rozpor mezi mužem a ženou zmizí.

Říkám, že mužem jsi jen relativně; nebo ženou jsi jen relativně.

A jsi-li muž, pak tu druhou část, která je ženou, na kterou ti přispěla tvá matka, musíš potlačit. Proč? Co je ta potřeba potlačit to? Je to z důvodu, že se snažíme žít podle logiky. To je největší omyl, jakého se člověk dopustil. Pokoušíme se žít podle logiky a život je nelogický.

Život je obojí, muž a žena dohromady, a logika je vždy buď ženská, nebo mužská. Tvá logika říká, že jsi muž, tak usekneš všechny kvality, které nepatří k muži. Tato potlačená část se stane tvým nevědomím. Ty jsi žena, a tak ti všichni říkají, že musíš být laskavá, milující, soucitná. Nesmíš být krutá, nesmíš nenávidět, nesmíš být agresivní, protože to není způsob, jakým je žena chápána.

To je nesmysl! Skutečně, stane-li se žena agresivní, je nedostižitelná. Žádný muž s ní nemůže soutěžit, protože vaše agresivita už je vyčerpaná – příliš mnoho jste ji používali. Žena dosud nepoužila svého muže – její muž je čerstvý a mladý. Je-li žena agresivní, žádný muž se jí nemůže rovnat. Je-li žena rozhněvaná a násilná, muž před ní bledne.

Podobně je tomu s muži. Říká se, že muž musí být agresivní, násilný, silný, se silnou vůlí, nesmí být slabý, nesmí dávat najevo sympatie, lásku – to je zženštilé. Ale pokud muž skutečně miluje, žádná žena se mu nemůže vyrovnat – žádná žena, protože jeho žena zůstává vždy panensky čerstvá, nevyčerpaná, nepoužitá.

Říkám toto: tvá druhá část je nelogická, tak ji odsoudíš, abys měl jednoznačnou, logickou tvář.

Slyšel jsem:

Zemřel velký zenový mystik a Mistr. Jeho žák, Lix-xxx, byl velmi známý, známější než jeho Mistr. Skutečně, jeho Mistr byl známý díky Lix-xxxxx. Lix-xxx xyl skvělý muž, slavný po celém Japonsku. A když jeho Mistr zemřel, tisíce a tisíce lidí se shromáždilo, aby vyjádřili svou úctu.

Byli překvapeni, protože Lin-chi plakal a naříkal a slzy se mu kutálely po tvářích. A tak si mnoho jeho přátel pomyslelo: "Co to děláš?" Tito lidé, kteří se zde sešli, si o tom povídají a říkají: "To není možné, Lin-chi pláče! Mysleli jsme, že to je člověk, který je totálně nezávislý; mysleli jsme, že to je člověk, který se zbavil všech závislostí, a on nyní pláče! Tento člověk, Lix-xhi, nás učil, že duše je nesmrtelná, že jen tělo umírá a tělo je nic – prach obracející se v prach. Tak proč nyní pláče?"

Požadovali odpověď. Byli logičtí, protože když člověk říká, že duše je nesmrtelná, pak smrt nemá žádný význam. "Tak proč pláčeš," ptají se.

"Říkáš, že klíčem je stav bez závislosti, tak proč jsi závislý na svém Mistrovi? Jex xělo zemřelo a ty jsi vždy učil, že tělo je jen mrtvá hmota. Tak proč si kvůli tomu dělat starosti? Mrtvá věc se stala mrtvou!"

Žádali odpověď – a chovali se logicky. Co Lin-chi odpověděl? Řekl: "Vaše otázka je logická, ale co mohu dělat? Slzy se kutálejí. Já pláču, shledal jsem sám sebe plačícím. Nejen vy jste překvapeni – já sám jsem překvapen. Ale co mohu dělat? Takto se ve mne projevuje život a život je nelogický." Lix-xxx xeště řekl: "Je dobré, že můj Mixxx xemřel a učinil mě vědomým totálnosti mého života. Bez něho bych si myslel, že jsem nepřipoutaný. Kdxxx xyní nebyl mrtev, nikdy bych nepřišel na skutečnost, že mám srdce a že mám slzy, že mohu plakat!"

"Nejen vy jste překvapeni – Lix-xxx xám je překvapen. Ale nepotlačuji život. Přijímám ho totálně. A stále říkám, že duše je nesmrtelná a jen tělo je mrtvé – i to tělo však bylo tak krásné! Pláču pro tělo. Pro prach obrátiv se v prach: skutečně, stále tvrdím, že prach se přeměnil zpět v prach, ale tento prach na sebe vzal tak krásnou podobu – pláču pro ni."

V zenových kronikách je zaznamenáno, že Lix-xxx xokázal, že je věrný životu, nikoli logice. Buď věrný životu, nikoli logice. Cokoli jsi potlačil potom vyjde ven, exploduje. Toto způsobuje aktivní meditace: mění potlačené na vyjádřené; probouzí tvé slzy zpět k životu, probouzí tvůj hněv, tvůj smích, tvůj smutek zpět k životu; vylučuje z tvého systému vše, takže se stává čistším, opět nevinným. S tímto nevinným systémem se můžeš spojit s Božským.

Otrávený systém nemůže mít spojení žádné.

Aktivní meditace je katarze. Očišťuje tě. Jsi-li očišťován a nevědomé vychází ven, bariéra mezi vědomým a nevědomým padá – protože ta bariéra je vytvořena potlačováním.

Nepotlačuješ-li, bariéra mizí, a pak není hranice mezi vědomým a nevědomým.

Pak jsi obojí: jsi bisexuální – muž a žena zároveň. Jsi-li obojím, budeš mít nový pocit bytí, novou jednotu v sobě. Nebudeš se cítit rozvrácen, rozdělen. Staneš se živočišným, jedním. Tato jednota tě může dovést ke konečné jednotě. Tato jednota je prvním krokem.

řetí a poslední otázka:

Říkáš, abychom na všechno říkali ano, abychom byli totálně s tělem. Ale naše běžná zkušenost je taková, že naše smysly jsou pak příliš přístupné a shovívavé. Objasni prosím tajemství výše řečeného.

Tak je nechte být přístupné a shovívavé. Nač si dělat starosti? Co je na tom špatného? Strach vychází z dlouhé tradice potlačování. Proč jim to nedovolit? Kdo jsi, abys jim to nedovolil? A co se ti stalo? Myslíš, že jsi uvěznil své smysly? Pravý opak je pravdou: tvé smysly uvěznily tebe a ty nemůžeš být svobodný, dokud tvé smysly nejsou svobodné. Dokud celé tvé bytí není svobodné, ty nemůžeš být svobodný. To je jeden z nejhlubších problémů pro lidskou mysl.

Musíš tomu porozumět.

Nejdřív řekneš, že je něco špatně, pak se toho začneš bát. Pak to zkoušíš potlačit, nedělat to. A čím více to potlačuješ, tím více je tím tvá mysl naplněna.

Například potlačuješ-li sex, tvá mysl se stane sexuální. Skutečně, žádné zvíře není sexuální vyjma lidské bytosti. Pro zvířata existuje sex, ale ony nejsou sexuální. Pro zvířata existuje sex, ale ony nejsou sexuální, protože o tom nikdy nepřemýšlí. Stále o tom nedumají.

Nevytvářejí erotické filmy, nevydávají erotické časopisy. Nedělají nic spojeného se sexem. Kdykoli se touha objeví, dají se do pohybu; a když touha není, nepohneš s nimi. Jednoduše následují svoji přirozenost.

Zato člověk vytváří sexuální mysl potlačováním sexu. A čím více sex potlačuje, tím sexuálnější se stává, protože cokoli potlačíš, vstoupí do tvé krve, do tvých kostí. Stane se to součástí tvé bytosti. Říkám-li tedy, abyste vše přijímali, bojíte se. Proč? Není to proto, že to, co říkám, je nebezpečné, ale proto, že ve chvíli, kdy se rozhodneš vše přijímat, uvědomíš si všechny jedy, které jsi potlačil: budeš-li říkat ano, všechny tyto jedy budou odstraněny.

Myslíš si, že budeš-li na sex říkat ano, začneš po něm šílet – že se dopustíš cizoložství, že se staneš maniakem. Situace vypadá následovně: drží-li člověk půst třicet dní, pak při pouhé zmínce o jídle může zešílet. Ne že by zmínka o jídle mohla způsobit něčí šílenství. Jídlo není příčina. Příčina je ono potlačování. Ten člověk potlačoval svůj hlad, svou touhu jíst. Jakákoli zmínka, dokonce

i nepřímá, a on začne šílet. Řekne: "Neříkej takové věci!"

Jediné slovo může zlomit celé jeho potlačování, může explodovat celou jeho bytost. Začne se bát. Na jídlo se ani nepodívá. Bude procházet ulicemi a nepohlédne na vývěsní štíty restaurací. Bude hledět do země. Ale ať bude dělat cokoliv … uvidí jídlo dokonce i na silnici.

Nakonec se vše stane nepřímým pozváním k jídlu. Podívá-li se na Měsíc, bude myslet na chleba – bílý chleba plující po obloze. Nebude schopen uvidět tam tvář svého milého – bude to nemožné! Uvidí chléb.

Po čemkoli hladovíš, to zobrazuješ. Skutečně, není-li tvá milovaná s tebou, jen pak můžeš vidět její obličej na Měsíci. Je-li tvůj milovaný s tebou, jak bys mohl vidět v Měsíci? Uvidíš jednoduše Měsíc. A vidíš-li Měsíc jednoduše jako Měsíc, jsi zdráv. Vidíš-li obličej svého milého, nejsi zdráv. Vidíš-li plující chléb, nejsi zdráv, jsi perverzní.

Měsíc je Měsíc! Nic jiného by v něm nemělo být viděno. Cokoli jiného vidíš, je projekce. Něco potlačeného vychází ven a vytváří iluzi; je to halucinace. Cokoli potlačíš, stane se halucinogenním. Pak v tom žiješ, pohybuješ se v tom a samozřejmě se více a více bojíš. Takže čím více strachu cítíš, tím více to potlačuješ.

Spočíváš v sebevražedném úsilí. Proto se objevují takovéhle otázky. Řekneš-li ano, první věc, která ti přijde na mysl, bude něco, na co jsi dříve řekl ne; tato věc okamžitě upozorní sama na sebe. Držel-li jsi hladovku, půst, dietu a já řeknu "říkej ano", první věc, která ti přijde na mysl, bude jít se najíst! Pak se začneš strachovat, protože jsi držel dixxx, a celá věc by nyní přišla vniveč.

Když člověk potlačující sex přemýšlí o tom, zda říci ano celému životu, začne se obávat sexu. Cokoli potlačíš a čemukoli řekneš ne, bude vyžadováno. Bude to první věc, která ti přijde na mysl, máš--li říci ano, a to vytvoří chvění. Ale toto chvění nepřichází kvůli říkání ano, nýbrž přichází kvůli tomu, že jsi kdysi řekl ne. To je věc, které je potřeba porozumět: chvění přichází, protože jsi kdysi řekl ne. Vyvstává otázka: "Co když se společnost stane nespoutaná? Co když si všichni budou dopřávat?" To je proto, že společnost je potlačující. To proto, že všichni řekli ne životním energiím.

Zkus říkat ano. Ze začátku se může přihodit, že se staneš nespoutaným. Ze začátku se možná přihodí, že si budeš dopřávat, protože kdykoli je potlačená síla uvolněna, vynuceně směřuje k opačnému pólu. Vyčkej a staň se pozorovatelem. Dříve či později se potlačená síla vytratí a ty se poprvé v životě staneš zdravým. A pak se kyvadlo vrátí a zastaví se vprostřed.

Když se kyvadlo ustálí vprostřed, jsi zdráv. Doposud jsi ho držel vlevo, táhnul jsi ho doleva. Nyní se obáváš, že když ho pustíš, velmi se vychýlí doprava. Samozřejmě, že se vychýlí, ale nevychýlí se doprava proto, že ho pouštíš – vychýlí se doprava proto, že ses ho držel a táhnul jsi ho doleva. Pusť ho, čím dříve, tím lépe. Vychýlí se doprava. Dovol mu to, netáhni ho doleva. Nech ho pohybovat se. Někdy se bude pohybovat zprava doleva, někdy zleva doprava. Ta síla, kterou jsi způsobil potlačováním, musí být odstraněna; kyvadlo se tudíž musí pohybovat. Nedávej mu novou sílu. Jednoduše se staň pozorovatelem.

Tak či tak se kyvadlo zastaví uprostřed. Je-li kyvadlo vprostřed tvojí mysli a ty se nebojíš přístupnosti či uvolněnosti, staneš se svobodným. Nyní jsi zdravý a přirozený.

Všechen můj zájem je být přirozený. Čím více přirozenosti, tím blíže jste božskému. Přirozenost není proti božskému: přirozenost je vyjádřením božského. Ale vy jste byli znovu a znovu učeni, že přirozenost je proti božskému: "Tak zabijte přirozenost, abyste mohli dosáhnout Boha."

Nikdy ho nedosáhnete, protože přirozenost není proti božskému. Kdyby byla proti, nemohla by existovat. Jak by mohla? Jak by mohlo existovat něco, co je proti božskému? Je to částí celku, součástí hry. Nebuďte proti tomu. Jak byste vůbec mohli? Jste součástí přirozenosti. Můžete jen dál podvádět sami sebe, to je vše.

Dovol tomu plynout přirozenou cestou, dovol tomu přirozený rytmus a ono se to určitě usadí. Jakmile se to stane, shledáš, že se nalézáš v božském. Není-li boje s přirozeností, nýbrž je pouze přijímání, dostal ses za přirozenost. Ale "za přirozenost" neznamená proti přirozenosti. Ve skutečnosti je to růst skrz ni.Doxxxxxx xe do brahmačárji – do krásného celibátu – ale nikoli popíráním sexu. Nikdo nikdy touto cestou neuspěl a nikdo nikdy uspět nemůže. Růstem skrze sex, stáváním se pozornějším prostřednictvím sexu, bude sex transformován.

To je cesta. Budeš-li potlačovat sex, stane se sexualitou. Vyjádříš--li sex, stane se láskou. Skrz sexualitu nemůžeš dosáhnout božského. Je to perverze. Skrz lásku však božského dosáhnout můžeš – to je přirozený růst.

Čím více akceptuješ přirozené instinkty – totálně, bez jakéhokoli odsuzování – ony se určitě uklidní, horečka se vytratí. A když se uklidní, máš ohromnou energii, která ti zbyla. Tato energie se může stát šípem k božskému. Stane se! Existuje celibát, který vychází

z odsuzování – ten je perverzní; mysl je naplněna sexualitou. Celibát, který vede ke vznešenosti skrze pozornost, skrze přijímání, se stane požehnáním. Má svou vlastní krásu. Přesahuje sám sebe.

Tehdy půjde o lásku. Tehdy půjde o modlitbu. Ta láska, která proudila k opačnému pohlaví, začne proudit k božskému – stejná láska, stejná energie.

Tak měj na mysli: nejsem proti ničemu. Jsem pro transcendenci, ale ne proti něčemu. Bůh není proti světu: je to transcendence. Musí být dosažen skrze svět; proto jsi byl vržen do světa. Ale ty cítíš, stále si myslíš, že jsi moudřejší než Bůh sám. Vyvrhl tě na svět, abys rostl, abys zažíval, abys skrz něj protrpěl. A ty jsi tak moudrý. Buď trochu pošetilý. Nebuď tak moudrý. Dovol božskému, aby si skrz tebe našlo vlastní cestu. Prožij život se srdcem říkajícím ano – říkáš-li ano, sám život se stane božským.

Nyní se připravte na meditaci. Několik věcí, než se do ní dáte: patnáct minut musíte stát a upřeně na mne hledět s rukama zvednutýma, jako kdyby k vám měla přijít božská síla a vy jste ji čekali a vítali. Během stání na mne musíte bez mrkání upřeně hledět.

I kdyby vám začaly téct slzy – nechte je téct. A musíte stále skákat, aby vaše energie byla dynamická, nikoli statická.

Já vám dám nepřímé znamení svýma rukama. Zvednu ruce pomalu nahoru; když zvednu ruce pomalu nahoru, musíte všechnu vaši energii uvést do skoku, do tance. Buďte totálně aktivní, když zvednu ruce nahoru. Když ucítím, že nyní jste se staly bouří, že nyní se aktivovala duše skupiny, že nyní jsou individuality zahozeny, že se rozpustily a existuje zde pouze skupinová duše, kdykoli toto

ucítím, dám své ruce takto dolů. Bude to znamenat, že nyní na vás může sestoupit Bůh. V té chvíli začněte úplně šílet, takže se totálně otevřete a může se ve vás něco přihodit.

Patnáct minut je tato fáze. Pak bude patnáct minut úplné ticho. Zavřete oči, světlo bude zhasnuto – patnáct minut bude úplná tma a ticho. A pak, nakonec, můžete patnáct minut slavit

– tancovat

a zpívat a být vděční.

4

Nepoznatelné já

3.

Oči se Toxx xemůžou přiblížit, ani řeč, ani mysl. Proto To neznáme, ani nevíme, jak To učit. Je To jiné než vše známé a je To jiné než vše neznámé. Tolik jsme slyšeli od našich předchůdců, kteří

nás o Tom poučili.

4.

To, co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje – věz, že To je Brxxxxx x nikoli cosi objektivního, co lidé zde

uctívají.

5.

To, co mysl nemůže obsáhnout, avšak To, v čem je mysl obsažena – věz, že To je Brxxxxx x nikoli to, co zde lidé uctívají.

Největší záhada existence je úkaz znalostí. Můžeš znát všechno vyjma své vlastní já. Ten, kdo poznává, nemůže být poznán, protože poznat něco, znamená zredukovat poznané na objekt.

Podstata procesu poznávání závisí na dualitě. Můžu tě znát, protože já jsem zde uvnitř a ty jsi tam venku. Stáváš se objektem. Ale já nemohu poznat své já, protože ze svého já nemohu udělat objekt. Žádným objektivním způsobem se nemůžu setkat se svým já. Nemůžu položit své já před sebe. Mohl-li bych položit své já před sebe, pak to, co může být položeno přede mne, nemůže být mé já. Jak by to, co může být položeno přede mne, mohlo být mé já? Ve skutečnosti ten uvnitř, který se na to bude dívat, zůstane mým já.

Já je subjektivní a tato subjektivita nemůže být učiněna objektivní. Proto ten paradox: to, co zná vše, nemůže znát samo sebe; to, co je zdrojem veškerého poznání zůstává nepoznatelné. Pokud dokážeš porozumět, pak sútra odhalí mnoho. Je to jedna z nejhlubších súter. Jde hlouběji než cokoli jiného, co mystici řekli. Říká, že sebepoznání je nemožné, a ty vždy slyšíš, je kázáno, všude se říká: "Poznej sebe." Jak bys však mohl poznat sebe? Můžeš poznat všechno ostatní vyjma sebe samého. Jeden bod zůstane vždy nepoznán, nepoznatelný. Tento bod jsi ty.

Slovo "sebe-poznání" vlastně není správné. Poznání sebe není možné. To by v tobě však mohlo vyvolat hluboký pesimismus. Pokud poznání sebe není možné, pak se celé náboženství stává absurdním, protože to je přesně to, co se snaží dělat – dát ti sebepoznání. Pak tedy musí být nějaký jiný význam slova "sebe-poznání" Musí existovat něco, nějaká skrytá dimenze, skrze kterou můžeš poznat sebe, aniž by si z něj učinil objekt. Poznání musí být možné ve zcela odlišném smyslu.

Ve světě platí, že cokoli víme, je objektivní a subjekt zůstává nepoznatelný, ten, kdo poznává, zůstává nepoznatelný. Může být tento poznávající poznán? To je základní otázka, základní problém. Existuje-li pouze jeden způsob poznávání – objektivní poznávání – pak nemůže být poznán. Proto všichni vědečtí myslitelé popřou, že já existuje. Jejich popření dává smysl.

Všichni, kdož jsou trénovaní na myšlení v termínech objektů, objektivity, řeknou, že neexistuje žádné já.

Toto jejich tvrzení znamená, že si nedokážou představit jiný způsob poznávání. Myslí si, že je jen jeden způsob poznávání a ten je objektivní. Já nemůže být učiněno objektivním, a proto nemůže být poznáno. O tom, co nemůže být poznáno, nemůže být ani řečeno, že to existuje. Jak bys mohl říci, že to existuje? Ve chvíli, kdy řekneš, že to existuje, jsi řekl, že jsi to poznal. Nexxxxx xvrdit, že to existuje. Je-li to nepoznáno, nejen nepoznáno, ale nepoznatelné, jak potom můžeš říci, že to existuje?

Vědci stále tvrdí, že neexistuje žádné já, že člověk je mechanismus a vědomí, které se objevuje, je pouhým důsledkem, vedlejším produktem. Není žádné já, není žádné centrum. Vědomí vstupuje do existence pouze prostřednictvím chemického úkazu. A když tělo odumře, vědomí zmizí.

Pro vědu je tedy smrt totální smrtí; nic po ní nezbyde. Vědomí není podstatné – je jen vedlejší produkt. Nemůže existovat bez těla, je to jen kombinace mnoha materiálních věcí. Přichází do bytí. Není elementární – pouhá sloučenina, kombinace, syntéza, něco, co je závislé na jiných věcech. Není žádné já. Věda říká, že není žádné já, protože já nemůže být poznáno.

Samo slovo "věda" znamená znalost. A je-li něco nepoznatelné, věda s tím nebude souhlasit, věda to neschválí. "Věda" znamená to, co může být poznáno – jen pak … Věda není mystická. Nemůže

upadnout do absurdit. Pro vědu je samo slovo "sebe-poznání" absurdní. Ale náboženství má přesto stále smysl, protože existuje jiná dimenze poznávání.

Zkus porozumět této dimenzi poznávání, kde poznané není redukováno na objekt. Například hoří-li lampa v temné místnosti, vše, co je v místnosti osvětleno, je známo díky světlu lampy. Ale lampa je také známa díky svému vlastnímu světlu. Vše ostatní – židle, nábytek, zdi, jsou- li na zdech obrazy, vše je známo díky světlu. Ale díky čemu je známo světlo samo?

Světlo je samo-osvětlovací. Pouhou svou přítomností odhaluje

ostatní a také odhaluje samo sebe. Ale tato dvě odhalení jsou odlišná. Je-li židle známa díky světlu, židle je objekt. Světlo na ni dopadá a zmizí-li světlo, židle nemůže být známa. Poznání židle závisí na světle, ale poznání světla samého nezávisí na židli. Pakliže odstraníš vše, světlo bude stále světlem. Nebude nic odhalovat, bude však stále odhalovat samo sebe. Toto odhalování světla je sebe-odhalování.

Obdobně je tomu u vnitřního fenoménu, u vnitřního já. Vše je známo díky němu, ale ono samo je známo nikoli díky něčemu jinému – já je sebe-odhalovací fenomén. Odhaluje samo

sebe. Sebe-poznání neznamená, že já je poznáno někým jiným, protože tento někdo jiný je pak já. Takže cokoli je poznáno objektivní cestou nemůže být já. Ten kdo poznává, je vždy já. Ale jak je toto já známo? Toto já je samo-zřejmé, samo-odhalující fenomén; nic jiného není potřeba k jeho poznání. Není potřeba ho redukovat na objekt.

Skutečně, jsou-li z mysli odstraněny všechny objekty, je-li z mysli odstraněn všechen nábytek, já se náhle odhalí samo. Je samo-odhalovací. Ano, to je rozdíl mezi hmotou a vědomím: hmota není samo-odhalovací, vědomí je samo-odhalovací; hmota musí být poznána někým jiným, vědomí poznává samo sebe. To je základní rozdíl mezi hmotou a vědomím.

Stromy existují, ale neexistuje-li žádná vědomá bytost, nemohou být odhaleny. Potřebují něčí vědomí, aby mohly být odhaleny.

Existují skály, krásné skály, ale pokud neexistuje vědomí, ony budou existovat, ale nebudou krásné – nikdo si neuvědomí, že existují. Jejich existence bude němá. Dokonce ani skály samy nebudou schopny poznat, že existují. Existence zde bude, ale nebude zde žádné její odhalení.

Malé dítě si přišlo hrát ke skále: náhle je skála odhalena. Nyní už to není němá existence. Prostřednictvím dítěte se skála stala důraznou. Nyní je strom odhalen. Nyní všechno kolem dítěte ožívá v novém smyslu. Dítě se stalo zdrojem odhalení. Vše okolo něj ožilo. Proto čím hlubší je tvé vědomí, tím hlouběji odhaluješ existenci.

Když se zrodí Buddha, celá existence oslavuje v něm, protože … takové hluboké vědomí! Vše, co je skryto ve hmotě, se stalo zřejmým. Nikdy předtím to nebylo poznáno. Pouhou přítomností osvícené osoby se celá existence okolo ní stává osvícenou. Vše ožívá, prociťuje se skrze ni. Vědomí odhaluje druhé, není však potřeba odhalit to pro jiné vědomí. Je samo- důležité.

Podívejme se na to z jiného úhlu: všechno je potřeba dokázat, protože o všem může být pochybováno. Nexxxxx xšak zpochybnit já, takže já nikdy nepotřebuje žádný důkaz. Můžeš zpochybnit já? Jeden z velkých západních myslitelů, Dexxxxxxx, používal pochybování jako metodu poznání. Svou cestu poznání začal skrze pochybování – velmi pronikavé pochybování. Rozhodl se, že bude zpochybňovat vše, dokud nenarazí na fakt, který nemůže být zpochybněn. Dokud zde není základní fakt, který nemůže být zpochybněn, nemůžeš postavit palác poznání, protože neexistuje základní kámen ke stavbě. Jestliže vše může být zpochybněno a musí být dokázáno, pak je celá stavba pouze logická. Něco hluboko dole musí být nezpochybnitelné, nepotřebující žádný důkaz.

Bůh není nezpochybnitelný. To si zapamatuj, Bůh není nezpochybnitelný. Může být zpochybněn – a nejen zpochybněn: On může být popřen. Skutečně, jestliže někdo zpochybňuje Boha, ty nemůžeš dokázat Jeho existenci. Můžeš pouze přesvědčit ty, kteří už jsou přesvědčeni, ale nemůžeš obrátit nového člověka na víru; to je nemožné. Ani jediný ateista nemůže být obrácen, protože on potřebuje důkaz a ty Boha dokázat nemůžeš.

Bůh není nezpochybnitelný. Může být zpochybněn, odmítnut. Celá hypotéza může být prohlášena za chybnou. Neexistuje žádný důkaz na pomoc. A tak Dexxxxxxx xokračoval v diskusi, v dotazování; řekl si, že dokud nedojde do bodu, k něčemu v existenci, co je nezpochybnitelné … Nestačí, že to může být dokázáno, nesmí být vůbec možné to zpochybnit. Nevyhnutelně došel k já a řekl, že já je větší skutečnost než Bůh. Je, protože já nemůže být zpochybněno. Můžeš ho zpochybnit? Dokonce i když ho zpochybníš, stále ho budeš muset mít.

Kupříkladu jsi doma; někdo přijde a zeptá se tě, zda jsi doma či nikoli, a ty odpovíš "nejsem doma", sám fakt, že říkáš "nejsem doma", dokazuje, že doma jsi. Nemůžeš popřít sám sebe. Sám fakt, že říkáš "nejsem", ukazuje, že jsi – dokonce popření znamená důkaz. Je-li dokonce i popření důkaz, jedná se o nezpochybnitelný fakt. Jak ho chceš zpochybnit?

Nemůžeš říci "nevím, zda jsem, či nejsem". Nebo snad můžeš? Přestože jsi v takovém zmatku, musíš být. Jak by mohl být zmatek bez tebe? Nemůžeš říci "nevěřím, že jsem", protože přestože nevěříš, je zapotřebí někoho, kdo je. Neexistuje způsob, jak popřít, že existuješ, že já existuje.

Toto já je jediný nezpochybnitelný fakt na světě; vše ostatní bylo zpochybněno. Byli skeptici, kteří zpochybnili všechno … běžné věci, nedokážeš si ani představit, jak by mohly být zpochybněny. Jste zde, ale anglický filozof Berkeley říká: "Nevěřím, že jste zde. Můžete být pouhý sen. A neexistuje způsob, jak dokázat, že nejste sen – protože sním-li já, sním o takových lidech, jako jste vy." A toto je jedna ze základních vlastností snu: že ve snu se sen zdá být skutečností.

Takže vypadáte-li jako skuteční, Berkeley říká, že to nic nedokazuje, protože v každém snu vypadá sen jako skutečnost. Můžeš pochybovat při snění? Nemůžeš: sen se zdá být skutečný. Dokonce i velmi absurdní sny vypadají jako skutečné. Může to být nelogické, nedůležité, ale dokud to je, vypadá to skutečně. A tak Berkeley říká, že neexistuje způsob, jak dokázat, zda tu jste či nikoliv. Můžete být zpochybněni, vše může být zpochybněno.

Jeden z největších indických mystiků, Nágárdžuna, zpochybnil vše – vše! Říká: "Nic není skutečné, protože vše může být zpochybněno." Pouze jediné věci se vyhýbal: nikdy nemluvil o já, protože pak by celá jeho konstrukce, celá jeho filozofie, spadla – protože já nemůže být zpochybněno. Můžete se zeptat Nágárdžuna: "Dobrá! Celý svět je iluzorní a všechno může být zpochybněno, ale kdo je tento pochybovač? Zpochybňuješ i jeho – tohoto zpochybňovače, který odsuzuje celý svět?"

Já je nezpochybnitelné, protože je samo-zřejmé. Není potřeba žádný důkaz, žádný argument – je samo-zřejmé.

Mahávíra popřel Boha: řekl, že žádný Bůh není. Ale nemohl říci, že není žádné já. Tak se tedy samo já pro něj stalo božským. Říká: "Pouze já je Bůh." A to je pravda. V tobě je já nejbližší věc božské existenci. Proto nemůže být zpochybněno. Je samo-zřejmé, samo-odhalující,

samo-osvětlující.

To je druhý způsob poznávání. Vědecký způsob poznání je poznávat věc jako objekt. Náboženský způsob poznání je poznávat subjekt jako subjekt. Při vědeckém způsobu má poznání tři části: poznávajícího, poznané a poznání. Poznání je pouhým mostem mezi poznávajícím a poznaným. Náboženské poznávání nemá tři části. Poznávající je poznané a poznávající je poznání. Není to rozděleno ve tři. Je to jedno, je to nerozdělené.

Nyní začneme se sútrou:

Oči se Toxx xemůžou přiblížit, ani řeč, ani mysl. Proto To neznáme, ani nevíme, jak To učit. Je To jiné než vše známé, a je To jiné, než vše neznámé. Tolik jsme slyšeli od našich předků, kteří nás

o Tom poučili.

Oči se Toxx xemůžou přiblížit, ani řeč, ani mysl.

Oči se můžou přiblížit čemukoliv jinému, protože všechno ostatní je před očima. Já není před. Já je za očima, pouze já je za očima. Vše ostatní je před. Se vším se můžeš setkat skrze oči, ale já nemůžeš potkat, protože není před nimi – to je jedna věc. Takže pro spatření Toho nemůžou být použity oči. Skutečně, abys To viděl, musíš se stát slepým. Ne doslova, ale oči se musí stát prázdné, nevidoucí, zavřené, nefunkční, jen pak To poznáš. Oči se Toxx xemůžou přiblížit. Musíš Toho dosáhnout bez očí. Musíš k Toxx xřijít zrovna jako slepec.

Doopravdy, co se týče já, jsou na tom slepci a vidoucí stejně. Co se týče světa, je slepec ve velké nevýhodě; nemůže nic poznat. Ale co se týče já, není v žádné nevýhodě – ani trochu. A je-li to moudrý člověk, jeho slepota mu může pomoci.

Proto v Indii slepým lidem říkáme pragya chakshu – moudré oči. Ne že by každý slepec byl moudrý člověk, ale potenciálně je blížeji já než ti, kteří mají oči, protože ti, kdo mají oči, se skrze ně toulají kdesi daleko ve světě. Odešli kamsi velmi velmi daleko.

S očima můžeš cestovat až na konec světa. A věda pro nás vytváří stále mocnější oči, takže můžeš vidět jemné částice, atomární jev a můžeš také vidět na vzdálené hvězdy.

Věda vás stále oddaluje od já. Takže čím více je doba vědecká, tím méně dochází k náboženskému poznání. Nyní máte více mocných nástrojů, se kterými lze odejít pryč; a vy jste odešli – daleko od svého já.

Smysly se staly mocné. Skutečně, věda nedělá nic jiného, než že vytváří pro člověka mocnější a mocnější smysly. Vaše ruka nyní dokáže dosáhnout až na Měsíc; vaše oči dokážou dohlédnout na vzdálené hvězdy. Každý smysl byl zvětšen a stále to pokračuje.

Slepec je uzavřen v sobě; nemůže odejít. Ale může jít dovnitř, pokud není znepokojen faktem, že je slepý, a pokud mu společnost pomáhá pochopit, že to není neštěstí, nýbrž požehnání v převleku.

To je to, co máme na mysli, když slepého člověka nazýváme pragya chakshu. Říkáme: "Netrap se s obyčejnýma očima. Můžeš získat ty vnitřní oči, skrze které můžeš poznat sebe, tak se netrap kvůli těm fyzickým. Úplně na ně zapomeň. Nic neztrácíš, protože skrz oči nikdo nic nedostává. Můžeš se snadněji pohybovat dovnitř, protože dveře ven jsou zavřeny."

Oči jsou naše dveře k cestě ven. Skrze oči se pohybuješ, skrze oči toužíš, skrze oči jsi v iluzi, skrze oči si plánuješ – skrze oči se hýbe celý svět. Ale to nejvnitřnější nemůže být skrze oči dosaženo. Musíš se stát slepým. Ne že bys musel zahodit své oči, ale tvé oči se musí stát prázdné, nekoncentrované, beze snů. Tvé oči se musí stát vyprázdněné – vyprázdněné od věcí, vyprázdněné od obrazů, vyprázdněné od reflexí.

Podíváš-li se do očí osvíceného, uvidíš, že jsou naprosto odlišné. Buxxxx xe na tebe dívá, a přitom se na tebe nedívá. Nestáváš se součástí jeho očí. Jeho pohled je prázdný. Někdy se možná budeš bát, protože ucítíš, že je k tobě lhostejný. Dívá se na tebe tak prázdně, nevěnuje ti vůbec žádnou pozornost.

Ano, nemůže ti věnovat žádnou pozornost. Pozornost je ztracena – zbývá pouze bdělost. Nemůže být pozorný výhradně na něco, protože tato výhradnost je tvořena touhou. Dívá se na tebe, jako by se nedíval. Nikdy se nestaneš součástí jeho očí. Staneš-li se součástí jeho očí, staneš se součástí jeho mysli – protože oči jsou pouze dveřmi pro mysl. Stále jen shromažďují vnější svět do vnitřního. Oči se musí stát slepými, jen pak můžeš uvidět své já.

Tato sútra říká:

Oči se Tomu nemůžou přiblížit …

Očima je to nepřibližitelné. Ale my se stále ptáme, jak spatřit Boha, a říkáme: "Dokud neuvidím Boha, neuvěřím." Nemůžeš

uvidět! Vidění ti nemůže pomoci. Můžeš vidět pouze svět. Bůh nemůže být viděn. A říká-li někdo, že viděl Boxx, žije v iluzi. Viděl vizi, sen – krásný sen, svatý sen, ale stále sen. Takže řekneš--li, že jsi viděl Krxxx x že jsi viděl Rámu a že jsi viděl Jexxxx, sníš – dobré sny, krásné sny, ale stále sny. Nemůžeš Ho vidět. Oči jsou zde k nepotřebě. Skrze oči nemůže být přiblížen. Abys Ho viděl, musíš se stát slepým.

Ztratíš-li oči, skutečně, není-li žádná touha vidět, oči se stanou prázdnými. Náhle je To odhaleno uvnitř. Není potřeba žádných očí, aby To bylo spatřeno. Toto je samo-platné! Věci nejsou samo--platné; proto jsou zapotřebí oči. Je To samo-platné! Skutečně,

v hlubokém významu, díváš-li se skrz oči, On se dívá skrz oči, nikoliv oči samy. To je jiný rozměr poznávání.

Dívám-li se na tebe, dívají se na tebe mé oči? Oči jsou pouze okna. Já se na tebe dívám skrze oči. Oči jsou pouze okna; za nimi stojím já. Stojím-li v okně a dívám se ven na kopce, řekneš, že se okno dívá na kopce? O okně se vůbec nezmíníš. Já se dívám skrze okno. Oči jsou jen otvory, okna. Vědomí se dívá skrze ně. A pro toto vědomí není vůbec potřeba, aby se samo na sebe dívalo skrze oči. Oči jsou pro druhé. Oči jsou zařízení pro dívání se na druhé. Pro tvé vlastní Já žádné oči nejsou potřeba.

Tak například, chci-li se podívat na kopce, podívám se z okna, ale chci-li se podívat na své vlastní Já, pak žádného okna není potřeba. Okno mohu zavřít. Není ho potřeba – protože já se nenalézám venku za oknem, já jsem uvnitř něho. Pro všechno ostatní jsou oči užitečné. Vše může jimi být dosaženo. Jen Já jimi být dosaženo nemůže.

Oči Toho nemůžou dosáhnout …

Pamatuj si to! Protože pak ta mylná otázka "Jak mohu vidět Boha?" odpadne. Tuto otázku nevytvoříš a nevytvoříš okolo ní mylné hledání. Nikdy se nebudeš ptát, kde je možné Ho vidět, kde může být nalezen. Nikde! Skutečně, protože oči jsou pro Něj absolutně nepodstatné. On je schován za, uvnitř. Zavři oči a On bude odhalen.

Ale pouhým zavřením fyzických očí On nemusí být odhalen, protože zavřeš-li své fyzické oči, nic nezavíráš. Svět, který jsi nashromáždil uvnitř, pokračuje, a ty se na něj stále díváš. Mohu zavřít oči, a přesto tě stále mohu vidět. Pak nejsou oči prázdné. Pak jsou oči stále naplněné. Jestliže zmizí všechny obrazy, zmizí všechny dojmy, oči jsou prázdné. A jsou-li oči prázdné, můžeš To dosáhnout, můžeš dosáhnout vnitřního.

… ani řeč, ani mysl.

Verbalizace nepomůže; intelektuální přemýšlení nepomůže. Cokoli můžeš vymyslet to nebude, protože přemýšlení také směřuje ven, přemýšlení je také pro objekty. Věda je založena na přemýšlení; náboženství je založeno na ne-přemýšlení. Věda tvrdí: "Přemýšlejte více racionálně, podstata věcí bude potom odhalena přesněji." A náboženství říká: "Nepřemýšlejte, podstata Já vám potom bude odhalena." Diametrálně odlišné!

Náboženství říká: "Přestaňte přemýšlet, opusťte přemýšlení, opusťte myšlenky. Ony jsou tou bariérou." A věda říká: "Přemýšlejte přesněji, logicky, ostře, analyticky, racionálně.

Nevkládejte do toho žádnou víru. Nevnášejte do toho žádné emoce. Nezaplétejte se do toho. Buďte nestranní – logičtí do samého extrému. Jen pak bude podstata věcí odhalena." A oboje je pravda. Co se týče světa, má věda pravdu, a co se týče vnitřního subjektu, má pravdu náboženství.

Můžeš však upadnout do omylu a tento omyl je celosvětový, univerzální. Když vědec dospěje k pocitu, že čím ostřejší myšlení má, tím více se blíží nejvnitřnějšímu jádru věci, začne si myslet, že stejná metoda by měla být použita i pro vnitřní hledání. Zde začíná omyl. Tato metoda nemůže být použita pro vnitřní hledání. Skutečně, bude-li vědec trvat na tom, že použije stejné metody, jaké používal ve vědě, stejnou experimentální, objektivní metodologii, pak dojde k závěru, že žádné Já není. Ne že by žádné Já nebylo – ale metoda vědce je odhalovat věci; nemůže odhalit Já. Prostě ho mine. Kvůli této metodě ho mine.

To, co je užitečné ve světě vědy, je překážkou pro vnitřní hledání. Stejný omyl se děje také na opačném pólu. Když náboženský člověk dosahuje vnitřního Já skrze ne-myšlení, začne věřit, že skrze ne-myšlení může též být odhalena podstata světa.

Východ upadl do tohoto omylu velice hluboce. To je důvod, proč Východ nemůže stvořit vědu. Nemůžeš stvořit vědu prostřednictvím ne-myšlení. Východ byl úplně nevědecký. Byly zde zrozeny velké mysli, ale nemohly stvořit žádnou vědu. Diskutovaly a diskutovaly, filozoficky byly skvostné, ale ve vnějším světě se nic nestalo. Nic se stát nemohlo.

Západ nyní stvořil skvělou stavbu vědy s lidmi, jako byl Eixxxxxx. Ale vnitřní hledání zůstalo nulové. Dokonce i když umíral, Xxxxxx Xxxxxxxx xe cítil frustrován. Nahlédl do tajemství věcí ve vesmíru a dospěl k odhalení jedné z jeho nejhlubších pravd – teorie relativity. Dospěl k názoru, že ačkoliv poznal mnoho věcí, které předtím nikdo neznal, co se týče jeho vlastního Já – to stále zůstává záhadou. Nic o něm nebylo poznáno. Metody jsou opačné, protože jsou opačné směry.

Abys poznal věc, musíš se pohybovat ven; abys poznal své Já, musíš se pohybovat dovnitř. K pohybu ven musíš použít myšlenek: myšlení je proces směřující ven. K pohybu dovnitř musíš zastavit myšlenky, přestat myslet: ne-myšlení je proces směřující dovnitř.

Tato sútra říká:

… ani řeč, ani mysl.

Mysl nebude příliš užitečná. Užitečná bude pouze meditace. Meditace v tobě vytváří ne-mysl. Zapamatuj si: meditace v tobě vytváří ne-mysl; proto má snaha, abyste kompletně šíleli – tak aby mysl byla opuštěna, protože mysl se vždy brání šílenství. Mysl říká: "Co to děláš?

Zbláznil ses?" Mysl vždy vyžaduje jasné logické věci. Mysl se vždy ptá: "Proč to děláš?" A nemůžeš-li zodpovědět toto proč, mysl řekne: "Stop!"

Ale život na žádná proč neodpovídá. Když se zamiluješ, mysl říká: "Proč ses zamiloval?" A ty pak na to vytvoříš nějakou představu: protože obličej té dívky je tak krásný … To není důvod. Skutečně, obličej té dívky vypadá tak krásně, protože ses zamiloval, nikoli naopak. Není to tak, že obličej je krásný a to je důvod, proč ses zamiloval. Kdyby tomu tak bylo, pak by se do tvé dívky zamiloval každý – ale nikdo se nezamilovává. Obličej není krásný: tvá láska mu dává krásu, tvá láska vytváří kolem něj krásu.

Proto se také směješ láskám druhých. Myslíš si, že ten člověk se zbláznil, že šílí – zamilovat se do takovéto dívky? Cítíš se odmítnutý a on se cítí přitahovaný. Myslíš si, že se zbláznil. Ne, on se nezbláznil, protože láska není logická záležitost. Zamiloval ses. Proto tomu říkáme "padání" (pozn. překl.: fall in love – zamilovat se; doslova: spadnout do lásky) – spadl jsi z hlavy. Není to výstup do lásky, je to pád, protože hlava to vidí jako pád. Ztratil jsi všechen svůj rozum, zešílel jsi.

Láska je druh šílenství. Skutečně, láska sama o sobě je druh šílenství. Budeš-li se stále ptát proč, nebudeš moci prožít ani jediný

okamžik. Budeš-li se stále ptát proč, proč dýchat? Proč dnes vstávat z postele? Proč? Neexistuje odpověď. Proč jít spát? Neexistuje odpověď. Proč stále pokračovat v každodenním jídle? Proč stále každý den milovat stejnou osobu? Neexistuje odpověď! Život je bez odpovědí. Můžeš pokládat otázky, ale není nikdo, kdo by na ně odpovídal.

Život je druh šílenství.

Rozum je smrt, nikoli život. Čím jsi racionálnější, tím budeš mrtvější, protože se znovu a znovu budeš ptát proč … a žádná odpověď nepřichází. A tak nebudeš dělat nic, budeš se jen scvrkávat. Život je bláznivá expanze a my se v meditaci pohybujeme do života, hlouběji a hlouběji – do největších hlubin, do samého centra jádra.

Mysl musí být opuštěna. Proto říkám, neptejte se proč – prostě jděte. A cokoli k vám spontánně přijde, dovolte, ať se to stane. Když to dovolíš, mysl bude ze začátku říkat: "Nedělej to. Co si druzí pomyslí? Co druzí řeknou? Člověk jako ty, tak rozumný, tancuje jako dítě? Pláče a naříká a ječí jako šílenec? Nedělej to!" Mysl tě bude stále kontrolovat a ty budeš potřebovat odvahu, abys nenaslouchal své mysli, protože mysl to nemůže dosáhnout. Musíš ji odložit.

Mysl je zařízení pro práci se světem. Pro tebe je bez užitku. Ty

existuješ před myslí; existuješ hlouběji než mysl. Mysl přišla, aby se ti přihodila. Je jen na okraji. Máme různé typy mysli, ale naše bytí není odlišné. Mysl je nashromáždění, výdělek. Dítě je zrozeno – zrozeno bez mysli. Je jednoduchých bytím. A pak krok po kroku je kolem něj vytvářena mysl. Bude potřebovat mysl k pohybu ve společnosti. K práci, k přežití bude potřebovat mysl.

Mysl je nástroj. Proto každá společnost vytvoří odlišný druh mysli. Narodil-li ses v domorodé vesnici skryté v horách, neznaje žádnou technologii moderního světa, zapomenuv na všechno současné, tví rodiče ti dají odlišný druh mysli, protože se budeš muset pohybovat v odlišném světě. Narodil-li ses na Východě, máš jiný typ mysli, narodil-li ses na Západě, máš jiný typ mysli. Doxxxxx, narodil-li ses ve stejné vesnici, ale jsi křesťan, máš jiný druh mysli; jsi-li muslim, máš jiný druh mysli.

Mysl je výtvor, vypěstovaná věc. Bytí bez mysli je však všude stejné. Pronikneš-li do hloubky, pak bude odhalena jiná věc: jsi lidská bytost, máš určitý typ mysli, ten strom, který stojí přímo před oknem, dostal také mysl, ale jiný typ. Co se týče bytí, ty

a strom máte stejné bytí. Pouze mysl se liší. Protože strom musí

existovat mezi stromy, musel si vytvořit mysl, nástroj k existenci mezi stromy. Ty takovou mysl nepotřebuješ. Proto cítíš, že stromy nemluví – protože neznáš jejich jazyk. Myslíš si, že zvířata nemluví, že nemají žádný jazyk. Skutečnost je však taková: protože jim nerozumíš, myslíš si, že nemají žádný jazyk. Mají svůj vlastní jazyk, mají svou vlastní mysl – vhodnou pro jejich společnost, vhodnou pro jejich atmosféru.

Mysl je zařízení pro přežití ve vnějším světě. Uvnitř není potřeba. Pakliže ji stále neseš, nemůžeš se dostat dovnitř. S myslí se budeš pohybovat ven, nemůžeš jít dovnitř. Zahoď mysl, odlož ji. Řekni: "Nyní nejsi potřeba. Jdu dovnitř – nejsi potřeba."

Proto To neznáme, ani nevíme, jak To učit.

To, co může být poznáno myslí, může být myslí i učeno. Pokud je ovšem nemožné to poznat myslí, jak to potom učit? Protože učení musí probíhat skrze mysl. A tak Brahman, Absolutno, Já, nemůže být učeno. Je nemožné to učit. Co tu tedy dělám? Nebo co dělá Buddha či Ježíš nebo Kršna? Co to dělají, nemůže-li to být učeno? A co věštec upanišad, Kéna, dělá, nemůže- li to být učeno? Nemůže to být učeno – to je naprostá pravda – ale přeci jen může být něco uděláno.

Může být vytvořena situace, kdy se to stane infekční. Nemůže to být učeno, ale může ti být předána infekce. Ve specifické situaci tím můžeš být nakažen. Takže celý fenomém Mistra a žáka není fenomén učení. Mistr doopravdy ničemu nevyučuje. Mistr se tě jen snaží dotáhnout do situace, dotlačit do situace, kdy se ti to může přihodit.

Všechny prostředky jógy a tantry spočívají pouze ve vytvoření situace, ve které se ta věc může stát. Mohu tě přivést do situace, ve které si začneš být vědom jiného druhu skutečnosti, ale tato skutečnost nemůže být učena. Můžeš slepého člověka učit, co je to světlo? Nemůžeš! Ať děláš cokoli, nebudeš schopen to učit. Ale jedna věc může být udělána: můžeš léčit jeho oči; oči mohou být operovány. A začne-li slepý člověk vidět, pozná, co to je světlo.

Světlo může být zažito, ale slepci se o něm nemůžou učit. A co se týče vnitřní skutečnosti, jste zrovna jako ti slepci. Vaše vnitřní oči se můžou otevřít přímo na to, alenemůžete tomu být učeni.

To je důvod, proč je víra hraničním kamenem všech náboženských úkazů. Slepý člověk musí mít víru; jinak ti nedovolí operovat své oči. Bude říkat: "Můžeš zničit mé oči!" Žádné nemá, ale bude se bát: "Co se to chystáš dělat?" A pokud si bude myslet, že chceš

operovat, že budeš dělat chirurgický zákrok, řekne: "Nedotýkej se mých očí. Mohl bys je poškodit. A jak můžu vědět," řekne slepý člověk, "že když provedeš operaci, bude pak nějaké světlo? Co je to světlo? Nejdřív mi o něm řekni. Nejdřív dokaž, co to je světlo

a zda vůbec existuje. Dokud to nedokážeš, nemohu ti dovolit operovat mé oči."

Neexistuje žádný doktor, který by mohl dokázat, že světlo existuje. Doktor může říci "věř mi". Nic jiného není možné, žádné dokazování není možné. Doktor může pouze říci "důvěřuj mi". A může říci: "Dokonce i když nic nezískáš, jedna věc je naprosto jistá – nic neztratíš, protože žádné oči, které bys mohl ztratit, nemáš."

To je to, co říká Buddha, Kršna a Ježíš: "Věř. Xxxxx co ztratit, takže proč se bát? Co můžeš ztratit vírou ke mně? Co máš? Máš-li něco, pak ode mne uteč, jak nejrychleji můžeš. Ale ty nic nemáš – nic, co bys mohl ztratit, ale přesto se obáváš."

Lidé ke mně přicházejí a říkají: "Jak mohu věřit?"

Já jim říkám: "To není záležitost jak, protože jak potřebuje odpovědi. Víra znamená, že nemáš co ztratit, takže proč neexperimentovat? Proč to nezkusit?"

Xxxxx Xxxx říkal proletariátu celého světa: "Nemáte co ztratit vyjma své okovy." Možná, že neměl pravdu, co se týče proletariátu, ale já vám říkám: nemáte co ztratit vyjma své řetězy, nemáte co ztratit vyjma své otroctví, není co ztratit vyjma vlastní slepotu. A celý fenomén je možný jen tehdy, když věříte, protože pak vstupujete do neznámého území, jste zbaveni nákladu.

Říkám, že jsem to poznal, ale nemohu vás to naučit. Mohu vás dovést do bodu, kdy si začnete být vědomi, že to existuje, ale já vás to nemohu naučit. Neexistuje jazyk, kterým by to šlo učit, neexistuje mysl, kterou by to šlo učit. Ať znáte cokoli, toto nemůže být přeloženo do vašeho poznání. Je to za ním.

Poznal jsem něco a mohu vás vzít do bodu, z kterého si toho také začnete být vědomi a řeknete: "Je to!"

Mysl to nemůže poznat.

Proto To neznáme …

Protože ať známe cokoli, známe to skrze mysl. Naše poznání je složeno z mysli a mysli a ničeho jiného. A tak to nemůžeme poznat …

… ani nevíme, jak To učit. Je To jiné než vše známé, a je To jiné než vše neznámé.

To opět vytváří hluboký problém.

Je To jiné než vše známé …

Samozřejmě, protože kdyby to nebylo odlišné od všeho známého, pak už bys to znal.

Ať znáš cokoli, Toto to není. A způsobem, jakým poznáváš, Xxxx poznat nemůžeš, protože jinak už bys To poznal, neboť existuješ již miliony a miliony životů. Ale míjíš to znovu a znovu. A Xxxxxxxx o tom stále mluví a ty jim stále nasloucháš a nic se neděje.

Je To jiné než vše známé, a je To jiné než vše neznámé.

Protože neznámé může být poznáno. Neznámé prostě znamená, že to zatím není poznané. Použijte stejnou metodu poznávání a jednoho dne se to stane poznaným.

Věda rozděluje svět na dva: poznaný a nepoznaný – nic jiného neexistuje. Věda říká: "Poznané a nepoznané. Poznané je to, co jsme již poznali, a nepoznané je to, co dříve či později poznáme."

Náboženství přináší třetí kategorii: nepoznatelné. Náboženství říká, že existuje něco, co je poznáno, něco, co je nepoznáno, – a něco, co je nepoznatelné. Existuje-li něco, co je nepoznatelné, jen pak je možné náboženství; jinak je věda dostačující. Nepoznané bude dále redukováno na poznané.

Je myslitelné, že věda jednoho dne přijde do bodu, kdy bude pouze jedna kategorie: poznané. Zanedlouho se nepoznané stane poznaným. V nějakém bodě už nebude nic nepoznané.

Prostřednictvím vědy si to můžeme představit. Ale náboženství říká, že

existuje cosi, co není ani jako poznané, ani jako nepoznané: je to nepoznatelné. Ať děláš cokoli, nemůžeš to poznat. Takže až se všechno stane poznané, nepoznatelné bude existovat dále – tajemství, tajemné, mysterium zůstane.

Proč trvat na tom, že je to nepoznatelné? Proč neříct, že je to nepoznané? Protože poznané jde skrze mysl a nepoznané se stane poznaným skrz mysl; toto je však za myslí. Ať děláš s myslí cokoli, tomuto se nikdy nepřiblížíš. Musíš opustit mysl. S myslí odpadá poznané stejně jako nepoznané, protože oboje je dimenzí fungování mysli. Poznané a nepoznané je práce mysli.

Když je mysl opuštěna, obojí je opuštěno a ty vstupuješ do třetí dimenze. Tato třetí dimenze je nepoznatelné. Ty jsi v té dimenzi – Já je tam.

Věštci říkají velmi krásnou věc:

Toto jsme slyšeli od svých předků, kteří nás o tom poučili.

Říkají: "Toto jsme slyšeli od svých vlastních Mistrů." Věštec sám to také zná. Může říci: "Já vím toto. To je to, co jsem poznal." Není žádný problém v tom to říct. Ale on říká: "Toto jsme slyšeli. Naši Mistři nám to řekli."

To je samo o sobě krásné – indický zvyk, indický způsob, jak něco říci; indický způsob, jak být vždy xxxxxxx, neprosazující se. Také Xxxxxx říká: "Vše, co říkám, už bylo poznáno přede mnou jinými Buddhy. Není to nic nového." To je významné. Že nejde

o nic nového, nic originálního. Skutečně, Pravda nemůže být originální; jen nepravda může být originální. Můžeš si vymyslet lži; nemůžeš si vymyslet Pravdu – nebo snad můžeš?

Pravda nemůže být vymyšlena. Pravda je věčná, bezčasová. Takže je absurdní říci: "Já jsem ji objevil." Ty jsi ji pouze znovuobjevil; nikdy jsi ji neobjevil – pouze znovuobjevil. Je objevována stále znovu a znovu, milionkrát! Ty ji vždy znovuobjevíš; nikdy neobjevíš.

Aby zdůraznili tuto skutečnost, říkají věštci: "Toto bylo řečeno těmi, kteří tu byli před námi.

Vždy už to bylo známo." Nesnaží se

o žádnou originalitu. Toto snažení patří egu. Toto snažení patří

egoistické mysli: "Toto je můj objev." Ego se skutečně vždy cítí být zraněno, říkáš-li, že to není nic originálního. Když někdo něco řekne a ty odpovíš, že to není nic originálního, ten člověk se bude cítit zraněn. Když někdo píše knihu a ty řekneš: "To není nic originálního. To už bylo napsáno tolikrát mnohými lidmi, tak proč na tom zbytečně pracuješ?" Ten člověk se bude cítit zraněn. Každý autor, každý myslitel se nějak pokouší dokázat, že cokoli řekne, je originální. Hm? – to je nová nemoc.

Na Západě platí, že pokud neříkáš něco originálního, tak jaký má potom význam to říkat? Proč to říkáš? Neříkej to! Na Východě platí pravý opak. Říkáš-li něco originálního, Východ ti odpoví – počkej a popřemýšlej o tom. Nevynucuj to, neříkej to, protože je to originální, takže na tom musí být něco špatného. Jinak už by na to někdo předtím přišel. Pravda je věčná. Je-li to originální, pak to znamená, že na tom musí být něco špatného! Počkej! Xxxxxx to neříkej, jinak budeš mít potíže, protože se ukáže, že jsi lhář. Počkej, popřemýšlej, pomedituj! Svět je tak věčný, bez počátku … jak se můžeš domnívat, že "já jsem přišel na originální pravdu, která předtím nebyla poznána" – nemožné!

Ale stává se to, protože naše rozpětí znalostí je velmi malé. Vypadá to zrovna takto: v sezoně začnou kvést stromy, objeví se květy. Tyto květy nemůžou vědět nic o květech předešlé sezony. Nemůžou vědět – nikdy se nesetkají. Budou si myslet: "Tak unikátní, originální – nikdy jsme ještě na této zemi nebyly. Tato zem se stala tak krásnou díky nám. Protože kveteme, celá existence kvete s námi."

Nevědí nic o tom, že toto pokračuje věčně. Každoročně nastává sezona a květy vykvetou. Ale květ se jeden s druhým nemůže setkat, takže si každý myslí, že přichází poprvé. To mu dává vůni, ego. Myslí si, že je něco, někdo.

Východ vždy kladl důraz na to, že Pravda je věčná. Můžeš ji pouze znovuobjevit. Mnozí už poznali, mnozí poznají. Ty jsi jen část dlouhého procesu. Je tvoje sezona, tak kveteš, ale jiní Xxxxxxxx už kvetli. Je to, jako když se zamiluješ: myslíš si, že to je taková láska, která tu ještě nebyla – něco nového vstoupilo do existence. Žádný zamilovaný nemůže uvěřit, že by někdo někdy mohl milovat tak, jak on miluje svého milého. Žádný zamilovaný tomu neuvěří!

A to platí stále. Stále – čemu jinému bys mohl věřit, když jsi zamilovaný? Myslíš si, že druzí milovali, ale ne tímto způsobem; druzí milovali, ale ne tak hluboce, ne tak silně. To se ještě nikdy nestalo. Je to originální.

Stejná věc se děje s myšlenkami: když se myšlenka objeví v tvé mysli, domníváš se, že taková myšlenka tu ještě nebyla. Ale myšlenky jsou jako mraky: hromadí se každoročně na obloze a pak mizí a opět se hromadí. Svět se pohybuje stále dokola.

Takže Indové, zejména moudří Indové, vždy zdůrazňovali, že ať říkají cokoli, není to nic nového – už to bylo řečeno. Hm? To je velmi ne-egoistický postoj a je v tom skryta velmi hluboká moudrost: "Jak by na mě mohla Pravda čekat, až ji objevím? Jak by to na mě mohlo čekat, až to objevím?" Je to objevováno znovu a znovu. Ale ty to objevíš a ono se to opět ztratí, protože to nemůže být přeneseno.

Došel-li jsem k pravdě, nemůžu vám ji předat. Nemůže to být předáno, protože pravda není věc. Je to událost v bytí – nemůže být přenesena. Takže pravda, kterou jsem znovuobjevil, bude opět skryta. Když ji pak znovuobjevíš ty, budeš cítit, že se přihodilo něco nového, něco originálního. Ale pokud víš a dokážeš-li cítit ne-egoistickým způsobem života, pak poznáš, že ti věštci měli pravdu – už to bylo řečeno dříve, poznáno dříve.

To, co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli cosi objektivního, co lidé zde uctívají.

To co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje …

Nemůžeš To vyslovit, nemůžeš To říci, ale Xxx se to řečí vyjadřuje. Bez Toho bys skutečně nemohl mluvit, bez Toho bys nemohl vidět, bez Toho bys nemohl cítit. Je to tvůj život!

Nemůžeš

o Tom mluvit, ale On je ten, který mluví; nemůžeš To nikde vidět, ale On je ten, který vidí; nemůžeš na To myslet, ale On je ten, který myslí; nemůžeš bez Toho dělat nic – protože On je ten, který koná. Takže, ať děláš cokoli, On je odhalován. Ty To nemůžeš odhalit, ale ať děláš cokoli, On je odhalován, protože On jediný je. Brahman znamená život: On jediný je.

To, co řečí nemůže být vyjádřeno, avšak To, co se řečí vyjadřuje – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli cosi objektivního, co lidé zde uctívají.

Lidé stále uctívají idoly. Z Boha vytvářejí také objekt, protože se nemůžeme cítit dobře, dokud před námi něco není. Cítíme se nepohodlně, nesnadně. Nepoznaný Bůh, nepoznatelný, to je obtíž. Vytvoříme idol. A pak postavíme idol přímo před sebe a uctíváme ho.

To je stupidní způsob, protože ty vytvoříš idol a uctíváš idol jako stvořitele. Ty uctíváš idol, jako kdyby idol stvořil tebe. Ty jsi vytvořil idol; skutečný stvořitel je skryt za tím. Bůh doopravdy není v uctívaném objektu – je v tom, který uctívá. Není v objektu, ke kterému se modlíš – je to ten nejvnitřnější zdroj, ze kterého modlící čerpá,

z kterého modlitba vychází. Je vždy uvnitř. Ale pro nás se něco stane důležitým teprve tehdy, když je to venku, protože jsme uvízli ve stavu, kde aby něco bylo, musí to být objektivní. To vytváří problém, a tak stavíme chrámy a kostely a mešity jen abychom zobjektivizovali to, co objektivizovat nelze. Ale lidská hloupost je tak …

Xxxxxxx zvěstoval, že On nemůže být objektivizován, nemůžete vytvořit žádný Jeho idol. Měl pravdu. Říkal to, co říkají upanišady. Ale co muslimové udělali? Usmysleli si, že jejich povinností je ničit idoly, ničit chrámy, podpalovat je – protože On nemůže být objektivizován. Takže kdekoli je On objektivizován, ničí objekt!

Podívejte se na tu lidskou hloupost: Xxxxxxx se vám pokoušel pomoci zapomenout na objekty a směřovat dovnitř, ale vy jste na objekty nezapomněli – jste jimi opět posedlí: "Jít a ničit!" Takže jeden uctívá Boha v kameni a druhý ten kámen ničí, ale oba jsou ke kameni připoutáni svým vlastním způsobem a oba se domnívají, že kámen je velmi důležitý – jednou k uctívání, jednou k ničení. Jeden cítí, že pokud nebude tento kámen uctívat, nebude náboženský, a druhý cítí, že pokud tento kámen nezničí, nebude náboženský. Ten kámen je pro oba velmi důležitý.

Stále se pohybujeme k objektu. Ať milujeme nebo nenávidíme je tam vždy objekt. A důraz těch, kteří poznali, zní: zapomeňte na objekty – ponechte pouze subjektivitu. Nevytvářejte žádný objekt, žádný obraz, žádné jméno, žádnou formu. Nevytvářejte nic! Stvořitel už existuje; nemůžeš ho vylepšit. Nic nedělej. Jen jdi dovnitř a poznávej.

To, co mysl nemůže obsáhnout, avšak To, v čem je mysl obsažena – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli to, co zde lidé uctívají.

Mysl Ho nemůže obsáhnout, ale On obsahuje mysl. Mysl je v Něm obsažena – všechno je obsaženo. Dokonce i kámen je v Něm obsažen. Ale kámen Ho nemůže obsahovat: v tom to vězí. Nakresli velký kruh a pak v něm nakresli malý kruh. Velký kruh obsahuje malý kruh, malý kruh je částí velkého kruhu, ale malý kruh nemůže obsahovat velký kruh.

Tvá mysl je obsažena v Božském, ale tvá mysl Božské obsahovat nemůže. Je to část a část nemůže obsahovat celek. Celek chápe všechno, obsahuje všechno. A začne-li část říkat, "já obsahuji celek", tak se ta část zbláznila, ta část se stala neurotickou.

Xxxxxxx se snažíš obsáhnout celek skrze mysl, děláš něco absurdního. Je to nemožné! Kapka vody nemůže obsahovat oceán, ale

oceán obsahuje ji. A když kapka vody začne říkat, "já jsem oceán", tak se ta kapka zbláznila. Avšak ta kapka se oceánem může stát. Když kapka spadne do oceánu, ztratí hranice, ztratí konečnost, omezení, pád se stane oceánem.

Mysl nemůže říci: "Já vím." Mysl se může rozpustit do oceánské totálnosti, a pak – pak je v něm obsažena.

Ať uctíváme cokoli, je to jen hra. Dobrá – když uctíváš dobré, pak je to v pořádku. Je to dobrá hra a já jsem nikdy neměl v úmyslu ničit něčí hru. Uctíváš-li a cítíš se dobře při chození do kostela, je to dobré! Pokračuj v tom. Ale pamatuj si, že míjíš základní věc: Základní je v tom, kdo uctívá. Takže když uctíváš, nezaměřuj své oči na uctívaný objekt – zaměř své vnitřní já na toho, kdo uctívá. Tam To bude odhaleno, tam se To skrývá.

5

Je to tvé bytí

Jak nejlépe použít intelekt?

Jak překonat počáteční napětí při Dynamické meditaci?

Jaká je pátá fáze Dynamické meditace?

Přijde-li ticho uprostřed Dynamické meditace, měla by aktivita přestat?

První otázka:

Řekl jsi, že intelektuální učení a poznávání nikomu nepomůže,

a upanišady říkají, že nic nemá být odsouzeno. Jestliže jsme vybaveni intelektem a neodsuzujeme ho, jaký je nejlepší způsob jeho použití?

První věc, která musí ohledně intelektu být pochopena: intelekt existuje díky odsuzování. Podstata fungování intelektu je založena na odsuzování, na říkání ne. Důraz upanišad na neodsuzování je proto, aby odstranil vaše intelektuální snahy.

Intelekt vždy říká ne. Takže čím více se někdo stane intelektuálním, tím více a více se stává neschopen říci ano. Ano-postoj znamená víru, ne znamená pochybování – a intelekt je na pochybování závislý. Pochybuješ-li, intelekt funguje. Nepochybuješ-li, pak pro intelekt nezbyla žádná funkce.

Intelekt je odsuzování. Takže, když upanišady říkají "nic neodsuzuj", znamená to, že intelekt vůbec nebude fungovat. Kupříkladu tvá vlastní mysl: kdykoli říkáš ne, začne pracovat; kdykoli řekneš ano, ano se stane koncem a není žádné další cesty.

Tento věk je jeden z nejintelektuálnějších a toto intelektuálno je tvořeno důkladným pochybováním o všem. Čím je intelekt větší, tím je skeptičtější. Říkáš-li ne, může fungovat velice bystře. Říkáš-li ano, intelekt je zrušen. Proto ten důraz všech náboženství na víře – protože ve víře se intelekt nemůže pohybovat. Není tam žádná základna, z které by mohl vyjít. Není dále kam jít; ano se stává koncem. Můžeš-li říci ano celé existenci, myšlení se zastaví. Myšlení má kvalitu odsuzování.

Mistr říká: "Neodsuzuj!" V ne-odsuzování intelekt mizí. A ty se mě xxxx, co dělat s intelektem. Žádný tam nebude! Nebudeš s ním muset dělat nic; nebudeš ho muset odsoudit. Intelekt ani odsoudit nemůžeš, protože odsuzování je intelektuální. Odsoudíš-li intelekt, samo to odsouzení prohlubuje kořeny tvé intelektuální mysli. Staneš se obětí. Odsoudíš-li intelekt, staneš se obětí hluboké intelektuální snahy. Nemůžeš ho odsoudit. Jak bys ho mohl odsoudit?

– protože odsouzení startuje myšlení. Můžeš najít důvody, proč neodsuzovat, ale tyto důvody se budou dovolávat tvého intelektu. Můžeš najít argumenty, proč odsuzovat, ale tyto argumenty budou intelektuální.

Víra nemá žádné argumenty pro nebo proti. Takže ve skutečnosti, ty osoby, které dávají argumenty pro existenci Boha, nazývám nenáboženskými, protože argumenty nemají co do činění s náboženstvím. Na celém světě existovalo mnoho známých myslitelů, zejména na Západě, kteří se pokoušeli dokázat, že Bůh existuje. Nazývám je nenáboženskými – protože můžeš-li dokázat existenci Boha, pak se intelekt stává dokonalejší než Boží existence. Je dokázána intelektem, a cokoli je dokázáno intelektem, tímtéž intelektem může být vyvráceno. Takže ti, kteří se to pokoušejí dokázat, jsou ve skutečnosti osoby, které ostatním dávají výzvu na vyvrácení.

Ateisté existují proto, že to jsou argumentující věřící. Říkáš-li:

"Z tohoto vyplývá, že Bůh existuje," dáváš tím výzvu někomu jinému, intelektu druhého, a ten pak může říci "tento důvod neplatí". A toto argumentování pro a proti může pokračovat do nekonečna … nikdy se nedojde k nějakému závěru. Skutečně náboženské osoby o Bohu

nediskutují – zažili ho. Žijí způsobem, kterým by člověk měl žít, jestliže Bůh existuje. Nemůžeš vidět Boha, ale můžeš vidět božskou osobu. Můžeš vidět osobu, která Boha žije. To je jediný důkaz, ale tento důkaz není pro intelekt. Tento důkaz není ani v nejmenším intelektuální. Tento důkaz je úplně za hranicemi intelektu – dotýká se přímo tvého srdce. Cítíš to.

Kdykoli vidíš Rámakrišnu nebo Xxxxxx, kdykoli vidíš osobu jako Xxxxx, není to intelekt, co dochází k závěru, že tento člověk je božský. Nejdříve to cítíš. Tvé srdce začne vibrovat v nové dimenzi; cítíš novou vůni bytí. Je to pocit. Nemůžeš to dokázat.

Intelekt může dokazovat nebo popírat, ale nikdy ti nemůže dát víru. Dokonce i při dokazování vždy dokazuje pouze sebe. Nic jiného není dokázáno. Můžeš-li dokázat existenci Boha, nedokázal jsi existenci Boha. Prostě jsi dokázal, že jsi velmi intelektuální bytí, to je vše.

Dokázal jsi, že máš velmi bystrý intelekt, dokázal jsi své vlastní ego. Nic jiného. A intelekt je ta nejjemnější potrava pro ego. Xxxxx, že víš, cítíš, že můžeš dokazovat, cítíš, že můžeš vyvracet. Cítíš sebe jako centrum.

Dokonce i Bůh je na tobě závislý: když Xx ty dokážeš, pak je; když ty řekneš ne, pak Xx není. On je podružný. Pamatuj, že pro intelekt je vše podružné a intelekt je primární. Xxxxxxx ostatní je dvojka, intelekt vždy zůstává jednička.

Víra říká, že tato svrchovanost intelektu by měla být odložena. Jen pak může totální bytí prosadit samo sebe. Pak je bytí primární a intelekt se stává podružný. Existence je primární; intelekt je pouhou částí. Intelekt je panovačný. Víra je demokratická, protože víra poskytuje vyjádření celému tvému bytí. Intelekt je pouhou jednou částí zkoušející být dominantní.

Když upanišady říkají, neodsuzuj … intelekt mizí. Neodsuzuješ-

-li, nebudeš mít vůbec žádný intelekt. K tomu je potřeba ne. "Ne" je brzda. Bez ne intelekt nemůže vydržet. Takže ta otázka ve skutečnosti nevyvstává: "Co dělat s intelektem?" Neodsuzuj nic a pak nebude žádný intelekt, se kterým by sis musel dělat starosti.

Druhá otázka:

Několik prvních dní Dynamické meditace jsem měl tendenci pozorovat svaly, cítíce všude bolest. Existuje nějaká cesta, jak se s tím vyrovnat?

Pokračuj v tom … a dostaneš se z toho. Důvod je zřejmý. Jsou dva důvody. První – je to náročné cvičení a tvé tělo se na něj musí naladit. Takže tři čtyři dny budeš cítit, že celé tělo bolí. To se stává při každém novém cvičení. Ale po čtyřech dnech to přejde

a tvé tělo se bude cítit silnější než předtím.

Ale to není příliš podstatné. Ta podstatná věc jde hlouběji. A tou podstatnou věcí je to, k čemu začínají docházet moderní psychologové. Tvé tělo není jen fyzické. Do tvého těla, do tvých svalů, do struktury tvého těla vstoupilo skrze potlačování mnoho jiných věcí. Potlačíš-li hněv, do těla vstupuje jed. Usazuje se ve svalech, v krvi. Potlačíš-li něco, nejedná se jen o mentální záležitost, jde to i do fyzické úrovně – protože ty ve skutečnosti nejsi rozdělen.

Nejsi tělo a mysl: jsi tělo-mysl – psychosomatický jev. Jsi obojím! Takže cokoli se děje s tvým tělem, dotýká se tvé mysli; je to jen druhý konec jedné věci. Xxxxxx je uděláno s tvou myslí, dotýká se tvého těla; je to druhý konec jedné věci.

Například když se rozhněváš, co se děje s tělem? Kdykoli se rozhněváš, do krve jsou vyloučeny určité jedy. Bez těchto jedů bys nezešílel natolik, aby ses hněval. Máš v těle jisté žlázy, které produkují určité chemikálie. Nyní je to vědecky dokázáno. Není to jen filozofie. Tvá krev se otráví.

To je důvod, proč když jsi rozhněvaný, můžeš udělat věci, které normálně udělat nedokážeš – protože jsi šílený. Můžeš odstrčit velký kámen: to normálně nesvedeš. Potom dokonce ani nemůžeš uvěřit, že jsi takový kámen odstrčil, hodil či zvednul. Když se vrátíš do normálu, nebudeš znovu schopen ho zvednout, protože už nebudeš stejný. Jiné chemikálie budou cirkulovat v krvi. Předtím jsi byl v nouzových podmínkách; byla přivedena k aktivitě tvá totální energie.

Ale když se rozhněvá zvíře, tak se tedy hněvá! Nezná pak žádnou morálku, neřídí se žádným učením. Prostě se hněvá a hněv je

uvolněn. Když se hněváš ty, hněváš se podobným způsobem jako zvíře, ale pak do toho vstupuje společnost, morálka, etika a tisíce dalších věcí. Musíš to potlačit. Musíš ukázat, že se nehněváš; musíš se usmívat, sice s přetvářkou, ale musíš, a tím potlačíš hněv. Co se děje s

tělem? Tělo bylo připraveno k boji – buď bojovat, nebo létat, utéci z nebezpečí, buď mu čelit, nebo před ním utéci. Tělo bylo připraveno něco dělat hněv je pouze připravenost k činnosti. Tělo se připravovalo na násilí, agresivitu.

Kdyby jsi mohl být násilný a agresivní, pak by se energie uvolnila. Ale ty nemůžeš. Není to vhodné. Potlačíš to. Nyní všechny svaly, které byly připraveny na agresivitu – co se s nimi stane? Budou ochromeny. Energie je nutila k agresivitě a ty jsi je nutil zpět k ne-agresivitě. Nastane tam konflikt. Ve tvých svalech, ve tvé krvi, ve tvých tkáních, se objeví konflikt.

Chystaly se něco vyjádřit, a ty jsi je donutil, aby to nevyjádřily. Potlačil jsi je. Tvé tělo bude ochromeno.

A to se děje s každou emocí. Pokračuje to den za dnem, rok za rokem. Tvé tělo se stane úplně ochromené. Všechny nervy budou

ochromené. Nebudou plynout, nebudou tekuté, nebudou živé. Stanou se mrtvými, otrávenými. A všechny budou zamotané. Nebudou přirozené.

Vezmi jakékoli zvíře a podívej se na půvab jeho těla. Co se stalo s lidským tělem?

Co se stalo s lidským tělem? Proč už není tak ladné? Proč? Všechna zvířata jsou tak ladná!

Tak proč lidské tělo není? Co se

s ním přihodilo? Něco jsi s ním udělal: naboural jsi ho a přirozená spontánnost jeho plynutí zmizela. Stalo se strnulým. V každičké části tvého těla je jed. V každém svalu tvého těla je potlačený hněv, potlačená sexualita, potlačená chtivost – a všechno – potlačená žárlivost, nenávist. Všechno potlačené je tam. Tvé tělo je doopravdy nemocné.

Takže, když začneš meditovat, všechny tyto jedy budou uvolněny. A kdekoli bylo tělo ztuhlé, musí se rozpustit, stát se opět tekutým. Jde o velké úsilí. Po čtyřiceti letech špatného způsobu života začneš náhle meditovat, celé tělo je najednou v převratu. Budeš cítit bolest po celém těle. Tato bolest je však dobrá a ty ji musíš přivítat. Dovol tělu, aby se znovu stalo proudem. Stane se opět ladným a dětským; znovu dosáhneš živosti. Ale než tato živost do tebe vstoupí, mrtvé části musí být narovnány a to bude trochu bolet.

Psychologové říkají, že jsme kolem těla vytvořili brnění a to brnění způsobuje problém. Je-li ti dovoleno se při hněvu úplně vyjádřit, co uděláš? Když se rozzlobíš, začneš tlačit zuby k sobě, začneš něco dělat s nehty, s rukama, protože tímto způsobem se vyjadřuje tvé zvířecí dědictví. Chceš dělat něco s rukama, něco zničit.

Když nic neuděláš, tvé prsty budou zmrzačeny; ztratí svou ladnost, svou krásu. Nebudou to živé větve. Objeví se v nich jed. Když si potom s někým podáváš ruku, nejde při tom ve skutečnosti o žádný dotyk, žádný život, protože tvé ruce jsou mrtvé.

Můžeš to pocítit! Dotkni se ruky malého děcka – je tam malý rozdíl. Dává-li ti dítě doopravdy svou ruku … nedává-li, xxxxxxxxx v pořádku – odtáhne se. Nepodá ti mrtvou ruku. Jednoduše ji odtáhne! Ale pokud ti svou ruku chce dát, pak ucítíš, jako by se jeho ruka rozpouštěla do tvé. Teplá, poddajná – jako kdybys držel

v ruce celé dítě. Pouhý dotyk a vyjadřuje všechnu jeho lásku, kterou je možno vyjádřit.

Ale to samé dítě, když vyroste, bude podávat ruce, jako by to byly mrtvé nástroje. Nebude se jimi dávat, nebude skrze ně proudit. To se stane díky blokům. Hněv je zablokován … Skutečně, předtím než tvé ruce znovuožijí, aby mohly vyjadřovat lásku, musejí projít agonií, musejí projít hlubokým vyjádřením hněvu. Není-li hněv uvolněn, blokuje lásku a ta nemůže vyjít ven.

Celé tvé tělo je zablokované, nejen tvé ruce. A tak můžeš někoho obejmout, můžeš někoho vzít do blízkosti svých prsou, ale není to synonymum pro vzetí do blízkosti tvého srdce. To jsou dvě odlišné věci. Můžeš někoho vzít do blízkosti svých prsou: to je fyzikální úkaz. Ale pokud máš kolem svého srdce brnění, blok emocí, pak ta osoba zůstane vzdálena stejně jako kdykoli předtím. Žádná intimita není možná. Pokud však někoho skutečně vezmeš blízko a nemáš žádné brnění, žádnou zeď mezi sebou a tou osobou, pak se tvé srdce rozpustí do druhého. Nastane setkání, přijmutí.

Tvé tělo se musí zbavit mnoha jedů. Stal ses toxickým a bude tě to bolet – hmm? – protože tyto jedy se už usadily. Já nyní opět vytvářím chaos. Tato meditace v tobě opět vytváří chaos, takže můžeš být znovu uspořádán – takže toto nové uspořádání je možné. Takový, jaký jsi, musíš být zničen, jen pak může být nové znovuzrozeno. Takový, jaký jsi, jsi úplně špatný.

Musíš být zničen a jen pak může být vytvořeno něco nového. Bude to bolet, ale ta bolest je jen dočasná.

Pokračuj tedy v meditaci a dovol tělu bolest. Dovol tělu nevzpírat se. Dovol tělu vstoupit do této agonie. Tato agonie přichází z tvé minulosti a odejde. Jsi-li připraven, odejde. Až odejde, poprvé budeš mít tělo. V této chvíli máš pouze uvěznění, chycení, umrtvení. Jsi zapouzdřen. Nemáš hbitost, živé tělo. Dokonce i zvířata mají krásnější, více živá těla než ty.

Když už jsme u toho, to je také důvod, proč jsme tak posedlí oblečením – protože tělo nestojí za ukazování ani dívání. Jsme tak posedlí oblečením! Kdykoli zůstaneš nahý, vidíš, co jsi provedl svému tělu. Šaty před tebou jen stále schovávají tvé tělo.

To je má zkušenost z mnoha meditačních kempů, že když někteří lidé jsou nazí, pak jsou to jen ti, kteří mají krásná těla a nebojí se. Ti, kteří mají ošklivá těla, si přicházejí stěžovat a říkají: "To není dobré – nazí lidé!" Jejich strach je přirozený. Oni se nebojí nahoty druhých.

Bojí se své vlastní nahoty – nemůžou se vyrovnat s vlastním tělem.

Tato nemoc je začarovaný kruh, protože nemáš-li živé tělo, chceš ho skrývat, a skrýváš-li ho, stává se více a více mrtvým – protože pak není potřeba dávat pozor na to, aby bylo živé.

Po staletích oblékání jsme ztratili kontakt se svými vlastními těly. Kdyby ti byla useknuta hlava a ty bys potkal své vlastní tělo bez hlavy, jsem si jist, že bys nebyl schopen ho poznat. Nebo byl? Nebyl bys schopen ho poznat, protože s ním vůbec nejsi seznámen. Vůbec ho necítíš. Prostě v něm žiješ, aniž by ses o něj staral.

Svým tělům jsme způsobili mnoho násilí. Takže, když vaše těla v této chaotické meditaci nutím znovu ožít, mnoho bloků bude zničeno, mnoho usazených věcí bude opět rozvířeno, mnoho systémů se opět rozproudí. Přijde bolest, ale vy ji uvítejte. Je to požehnání a vy se dostanete za tuto bolest. Pokračujte! Není potřeba přemýšlet, co dělat. Jednoduše pokračujte v meditaci. Viděl jsem stovky a stovky lidí procházet stejným procesem. Během několika dnů bolest zmizí. A když bolest zmizí, kolem tvého těla se rozprostře jemná radost.

Nemůžeš ji mít ihned – protože je tam bolest! Možná o ní víš, možná o ní nevíš, ale bolest je tam – kolem celého těla. Jen sis ji přestal uvědomovat, protože vždycky byla s tebou. To, co je stále, si přestáváme uvědomovat. Prostřednictvím meditace se staneš vědomým a mysl pak řekne: "Nedělej to – celé tělo bolí." Neposlouchej mysl. Jednoduše v tom pokračuj.

Za určitý čas bude bolest vytlačena. Poté, co bolest bude vytlačena a tvé tělo se stane opět přijímajícím, bez bloků, bez jedů okolo sebe, budeš mít jemný pocit radosti, kterým budeš vždy obalen. Ať budeš dělat či nedělat cokoli, vždy ucítíš jemnou vibraci radosti kolem celého těla.

Skutečně, radost znamená, že tvé tělo je v symfonii, nic jiného – že tvé tělo je v hudebním rytmu, nic jiného. Radost není potěšení. Potěšení musí být odvozeno od něčeho jiného. Radost je jen tvá – živá, plně vibrující, vitální. A ten pocit jemné hudby kolem tvého těla, v tvém těle, symfonie – to je radost. Můžeš být radostný, když tvé tělo plyne, plyne jako řeka.

Přijde to, ale musíš projít utrpením, bolestí. Hm? To je část našeho osudu, protože jsi to vytvořil. Ale ono to odejde. Pokud se nezastavíš uprostřed, odejde to. Zastavíš-li se uprostřed, staré usazeniny zůstanou. Během čtyř pěti dnů se budeš cítit v pořádku. V pořádku – v tom starém pořádku, ve kterém jsi vždy byl. Buď si vědom tohoto pořádku.

Třetí otázka:

Můžeš prosím naznačit něco ohledně páté fáze Dynamické meditace?

O tom nemůže být nic řečeno. Proto o tom nikdy nemluvím. Čtvrtá je poslední – pátá se přihodí, ale nic o ní nemůže být řečeno. Beztak není potřeba. Pátá fáze není stav – je to tvé bytí. První čtyři jsou fáze, kroky, ale pátá není stav, není to krok. Je to tvé vlastní bytí, tvá přirozenost. A nic o ní nemůže být řečeno. Přijdeš--li do čtvrté, pátá se ti přihodí. To je jisté – přijdeš-li do totálního ticha ve čtvrté fázi, pak se pátá přihodí. Je to růst tvého ticha.

Ale nic o tom nemůže být řečeno. Respektive cokoli může být řečeno, bude nepochopeno. Například řeknu-li, že to je absolutní požehnání – hm? – bylo řečeno, že to je absolutní požehnání – pochopíš to mylně, protože nevíš, co to požehnání je. Znáš jistá potěšení a myslíš si, že požehnání je něco jako potěšení. Není! Umíš přemýšlet jen v termínech potěšení, protože to je to, s čím jsi seznámen. Pomyslíš si, že to je nekonečné potěšení – není. Vůbec to není potěšení.

Nebo můžeš myslet v záporech, že tam nebude žádná bolest, žádné utrpení – jak říkal Buddha. Xxxxxx říkal: "V tomto konečném stavu bytí není žádné utrpení." A když se ho lidé ptávali: "To nestačí, řekni nám něco víc. Říkáš, co tam nebude. Prosím, řekni něco o tom, co

tam bude. Říkáš, že tam nebude utrpení, ale co tam bude?" Xxxxxx odmítl odpovědět. Řekl: "Nic neřeknu. Mohu říci jen tolik: nebude tam žádné utrpení."

Dokonce i toto bude nepochopeno – protože zůstaneš vprostřed prázdnoty, nezakořeněný. Je- li řečeno, že to bude jako potěšení, je to špatně. Je-li řečeno, že tam nebude žádná bolest, je to lepší než to první, ale stále to není přesné, protože se můžeš domnívat, že tento stav bude negativního charakteru. Není! Xxxxxx byl v této zemi nepochopen. Byl považován za nihilistu, negativistu, který říká, že v nirváně nebude žádné utrpení, a to je vše; žádné požehnání – satčidánanda – žádná existence, žádné vědomí, žádné požehnání. Jednoduše nepřítomnost utrpení?!

Cokoli je řečeno, bude nepochopeno, protože rozumíme jen tomu, co známe. Znáte potěšení, znáte bolest. A v páté fázi nebude ani jedno. Dualita ustane: nebude tam ani bolest, ani potěšení. Nyní se to stalo nepředstavitelné. Jako co to bude? Není-li tam ani bolest, ani utrpení, jako co to bude? To je nepředstavitelné. Nedokážeš si to představit.

Xxxxxxxx Xxxxxxx někde řekl, že pokud je to skutečně tak, že nirvána nebo Konečné je za bolestí a za potěšením, pak musí být jako hluboký spánek. Zdá se to logické. Není-li tam žádná bolest, ani potěšení, jak můžeš být vědomý? – protože vědomí potřebuje něco, co by si mohlo uvědomit. Když není nic – žádná bolest, žádné potěšení – pak není žádná výzva pro vědomí, aby zde bylo, takže upadneš do hlubokého kómatu.

Všechno bude nepochopeno. Proto o tom nikdy nemluvím. Jen tě vedu ke dveřím chrámu a chrám ti přenechávám … ke vstoupení a poznání. Opouštím tě u dveří chrámu – tyto čtyři schody ti pomohou dosáhnout dveří – pak můžeš vstoupit. Pak stojíš přímo přede dveřmi a dveře jsou otevřeny. A pokud tě chrám přitahuje, volá tě, vyzývá tě, vstoupíš. Z pátého schodu se nikdo zpět nevrátí. Nikdo se vrátit nemůže, protože to je konečná extáze. Celé tvé bytí je k tomuto přitahováno.

Pátá fáze je ponechána bez diskuze. Je to tvé vlastní bytí; není to stav. První čtyři fáze jsou stavy. V první pracuješ se svou vitální

energií, se svou pránou – s dechem. Dech je život. V první fázi pracuješ se svým životem. Ničíš vzor svého dýchání. Prostřednictvím chaotického dýchání ničíš zažitý vzor. A pokud dokážeš zničit vzorec dýchání, všechny vzorce ve všech tvých tělech budou rozbity – protože dýchání je nejjemnější věc, se kterou lze pracovat.

Možná, že sis toho nevšiml, ale kdykoli se tvá mysl změní, změní se tvé dýchání. Dokonce i malá změna nálady a dýchání se okamžitě změní. Abychom byli více přesní, dýchání se změní dokonce ještě předtím, než se změní nálada. Jsi šťastný, dýcháš jinak. Zlobíš se, dýcháš jinak. Jsi smutný – dýcháš jinak. Jsi napjatý – dýcháš jinak. Jsi relaxovaný – dýcháš jinak.

Rytmus se stále mění.

Pozoruj to! Pozoruj způsoby svého dýchání. Nedýcháš celý den jedním způsobem. Ráno dýcháš jinak, večer dýcháš jinak. Pouhou znalostí tvého dechu může být řečeno všechno o tvé mysli, co se s ní děje. Dříve nebo později, až bude medicína a psychologie schopna vstoupit hlouběji do fenoménu dýchání, vědci budou schopni sestrojit jeho graf. Graf tvého dýchání ukáže, jakými typy nálad jsi procházel po celý den. Když spíš, dýcháš odlišně. Jsi-li pozorný, dýcháš odlišně. Jsi-li ospalý, dýcháš odlišně. Dýchání může být snadno změněno a změníš-li dýchání, změníš mysl.

Můžeš pracovat oběma způsoby. Existuje mnoho škol jógy. Některé školy, zvláště školy rádžajógy, začínají s myslí. Říkají – nejdříve změň mysl, dýchání se pak změní samo od sebe.

Existují i jiné školy, zvláště školy hatajógy, které říkají – změň dýchání

a změna mysli bude následovat. Obě školy mají pravdu, protože mysl a dech jsou spojeny.

Udělej jednu věc: když se cítíš relaxovaný – jednoho dne prostě ležíš v křesle a cítíš se relaxovaný a celý svět se zdá být šťastný

a klidný a ty cítíš, že jsi doma – všimni si svého dýchání. Jen pozoruj rytmus: jak vdechuješ, jak vydechuješ, jaký je časový poměr, jak velká pauza je mezi nádechem a výdechem. Všimni si všeho. A pak udělej ještě jednu věc: někdy, když se cítíš rozhněvaný, dýchej způsobem, jakým jsi dýchal, když jsi byl relaxovaný – bude nemožné být rozhněvaný. Nemůžeš být rozhněvaný. Nemůžeš být rozhněvaný! Bude nemožné se hněvat, protože hněv potřebuje jiný typ dýchání.

Když jsi zamilovaný, sedíš se svým přítelem, nebo se svou ženou či milovaným, všimni si, jak dýcháš. A pak zkus dýchat tímto způsobem všude; náhle ucítíš, jak se objevuje láska. Všimni si toho. Když jen ležíš na posteli se svým milovaným, všimni si, jak dýcháš. Pak se posaď vedle stromu a dýchej stejným způsobem a náhle ucítíš, že strom se stal milovaným, protože nyní láska plyne.

Pokud si nejsi vědom tohoto faktu, vytváříš si pro sebe zbytečně mnoho utrpení. Na špatných místech stále špatně dýcháš, a vytváříš tak příliš mnoho zmatku.

V první fázi nejdříve pracujeme s dechem, abychom vytvořili chaos – protože dokud není chaos, nemůžeš být zrozen. První krok je zbourat všechny vzory dýchání.

Ve druhé fázi pracujeme s emocemi, se všemi potlačenými emocemi, abychom se jich zbavili. A pokud jsi šel skutečně do hloubky, dýchal chaoticky, potlačené emoce vyjdou ven snadno. Začnou odcházet samy od sebe, nebudeš muset nic dělat. Druhý krok se přihodí automaticky, jestliže první bude udělán správně. Neodporoval-li jsi při první fázi, druhá bude snadno následovat. Ve druhé fázi pracujeme s emocemi – abychom se jich zbavili,

abychom je vyjádřili, abychom je zahodili. Rozčiluje-li tě někdo

a ty na něj pustíš svůj hněv, vytváříš řetězovou reakci. Nyní i on bude rozzloben a toto může pokračovat po celé životy a vy stále budete nepřáteli. S tímto můžeš pokračovat celá staletí. Nemá to konce. Kde to končí? Existuje pouze jediná možnost: ukončit to můžeš pouze v meditaci, nikde jinde, protože v meditaci se nehněváš na někoho, ale hněváš se jen tak.

Pamatuj, ten rozdíl je podstatný. Nehněváš se na někoho. Hněváš se jen tak, hněv je uvolněn do vesmíru. Nechováš nenávist vůči někomu. Když nenávist přichází, prostě nenávidíš a nenávist je odhozena. Při meditaci nejsou emoce adresovány – jsou neadresné. Odcházejí do vesmíru a vesmír všechno očistí.

Pamatuj, je to jako špinavá řeka vtékající do oceánu: oceán ji očistí. Kdykoli tvůj hněv, tvá nenávist, tvá sexualita mizí do vesmíru, do oceánu, on je očistí. Kdykoli špinavá řeka vtéká do jiné, pak se ta druhá řeka také znečistí. Xxxxxx-xx se na někoho, házíš svou špínu na něj. On pak svou zase bude házet na tebe a celá záležitost se stane vzájemným znečišťujícím procesem.

Při meditaci vyhazuješ sám sebe do vesmíru, aby tě očistil. Veškerá energie, kterou odhazuješ, je vesmírem čištěna. Vesmír je ohromný nekonečný oceán, nemůžeš ho znečistit. Při meditaci nejsme spojeni s osobami. Při meditaci jsme v přímém spojení s vesmírem.

Ve druhé fázi zahazujeme emoce. Je to katarze. Ve třetí fázi užíváme mantru hů. Je to súfijský zvuk podobný hinduistickému zvuku Aum, je však lépe použitelný pro moderního člověka, protože Aum je velmi jemný zvuk. Řekneš-li Aum, nikdy to nejde níže než do srdce. Není to příliš násilné, je to velmi nenásilné. Jeden z nejnenásilnějších zvuků je Aum.

Byl vymyšlen pro jiný typ lidí, než jste vy – pro ty, kteří byli velmi milující a nenásilní; pro ty, kteří byli jednoduše přirození; pro ty, kteří žili v přírodě, na vesnicích; pro nevzdělance, pro jednoduché lidské bytosti, nepříliš kultivované a podmíněné – zvířecí, čisté, jednoduché, nevinné. Pro tyto lidi bylo vymyšleno Aum. Dokonce jen tak málo stačilo k jejich změně. Je to velmi jemné kladivo, Aum. Dotýká se srdce velmi jemně. Ale pro ně to bylo dostatečné, protože oni měli srdce. Pro vás to nebude pracovat. Potřebujete velmi násilná kladiva.

Súfijci vymysleli tento druhý zvuk: Hů. Je to část slova Allah. Súfijci opakují: "Allah! Allah!" A když to stále opakuješ, stane se z toho: "Allah-hů! Allah-hů! Allah-hů! Allah-hů!" Počáteční fáze je poté vynechána, Allah je vynecháno, a hů zůstává. Pak se z toho stane: "Hů! Hů! Hů!"Když říkáš "Hů!", jde to přímo do sexuálního centra. Vstupuje to přímo do sexuálního centra.

Tento věk je tak sexuální, že potřebujete bít na sexuální energii. Už v tom není srdce. Budete- li zkoušet Aum, klepete na dveře, které jsou prázdné. Už tam nikdo nežije. Všechna váha je posunuta dolů, do centra sexu. Vaše centrum není srdce. Srdce může být centrem jedině tehdy, když jsi soustředěn v lásce, ale nyní jsi soustředěn v sexu, nikoli v lásce.

Psychologové říkají – a říkají to, protože vás studují – že láska není nic než předehra k sexu. Mají pravdu, protože nemají žádný jiný vzorek ke studování. Studují vás a došli k závěru, že láska není nic než předehra – jen vytváří situaci, ve které se může uskutečnit sex. Nic jiného. Takže když se sex odehraje, láska zmizí. Je to tedy stejné, jako když jsi přitahován k jídlu, cítíš-li hlad, a na jídlo se pak díváš se spoutanýma očima. Je-li tvůj hlad uspokojen, už se na jídlo nedíváš. Všechna připoutání jsou ztracena.

Miluješ-li tedy svou ženu nebo svého muže, láska je jen nálepka pro vstup do sexu – protože by bylo příliš hrubé … Plní jen úlohu zjemňovacího činitele. Poté, co je sex uspokojen, se manžel přesune na svou polovinu postele a jde spát. Konec. Všechna pouta jsou pryč. Přijde to znovu teprve tehdy, až ucítí určitý druh hladu. Psychologové říkají, že láska není nic než předehra – pouhý rozmar. Mají pravdu, protože jiný druh lidí neznají.

Aum bylo vymyšleno, objeveno pro jiný typ lidí: pro ty, kteří žili v lásce. Ne že by nikdy neměli sex: měli ho – jinak byste zde nebyli. Měli sex, ale byl tam základní rozdíl v kvalitě: byli soustředěni v lásce a sex byl vyjádřením jejich lásky. Nic jiného. Láska byla základní a sex byl pouze jedním z jejích mnoha vyjádření – nejhlubší vyjádření, ale stále vyjádření lásky.

Nejdříve milovali

a pak teprve se přihodil sex. Nepocházel z mozku, nebyl plánován.

Chcete-li použít současného žargonu, pak mohu říci, že sex nebyl ničím víc než dohrou. Psychologové říkají, že láska není nic než předehra. Já tedy říkám, že sex nebyl nic než dohra

– jen dokončení hry. Hm? Vrchol, ale nikoli centrum. Centrem byla láska. Srdce fungovalo odlišným způsobem, vibrovalo jinak. Aum stačilo pro práci s ním. Osoba, která je velmi milující a má srdce, té Aum pomůže; jinak Aum nepomůže.

Hů je zvuk pro tento věk. Dotkne se přímo tvého sexuálního centra. Zakřičíš-li hlasitě: "Hů, hů, hů," ucítíš uvnitř jemné bušení. Sexuální energie se pak může pohnout dvěma směry: navenek nebo dovnitř.

Cítíš-li se přitahován k ženě nebo k muži, energie se začala pohybovat navenek. Skutečně, žena se tě dotýká zvenku, či muž se tě dotýká zvenku. A to je do písmene pravda. Xxxxx-li, že tě nějaká žena přitahuje, budeš-li pozorný a všímavý, ucítíš jemný dotek na svém sexuálním centru. Ženská energie se tě dotkne, či mužská

energie se tě dotkne na tomto centru. Ten samý dotyk bude pocítěn od Hů, ale zevnitř. A budeš-li bít na centrum sexu zevnitř, dojde k otevření a energie začne uvnitř stoupat vzhůru.

A jak jednou víš, jak způsobit, aby tato energie plynula vzhůru a uvnitř, dosáhneš většího orgazmu, vyšších vrcholů extáze, než bys byl schopen dosáhnout s kteroukoliv ženou či mužem. Začalo se tvé vnitřní setkání.

První fáze změní tvou pránu – tvůj vzor dýchání. Druhá fáze zahodí tvé emoce, potlačenou část tvé mysli – katarze. A třetí fáze se dotkne tvé životní energie, aby stoupala vzhůru.

Začne-li se energie pohybovat vzhůru, nemusíš dělat nic. Jednoduše si lehni na zem, jako bys byl mrtev, takže tě nic nerozptyluje. Proto stále zdůrazňuji – nehýbat se. Po třetí fázi, když řeknu "stop!", se úplně zastav! Vůbec nic nedělej, protože cokoli tě může rozptýlit, a ty se mineš cílem. Cokoli, zakašlání nebo kýchnutí a možná promeškáš celou věc, protože mysl se rozptýlí a plynutí energie se okamžitě zastaví – tvá pozornost se přesunula.

Nic nedělejte. Neumřete z toho! I když přichází kýchnutí a vy deset minut nekýchnete, nezemřete. Xxxxxx-li, že na vás jde kašel a dráždí vás to v krku a vy nic neuděláte, nezemřete. Nebojte se: ještě z toho nikdo nezemřel. Zůstaňte mrtví, co se týče těla, aby energie mohla plynout jedním proudem.

Poté, co se energie začne pohybovat vzhůru, budeš čím dál tišší. Ticho je vedlejší produkt energie proudící vzhůru. Napětí je vedlejší produkt energie proudící dolů. Budeš čím dál

úzkostnější, bude-li energie proudit dolů. Budeš čím dál tišší, klidnější, chladnější, jak se energie bude pohybovat vzhůru a dovnitř. Tato slova jsou synonyma: "dolů" a "ven" jsou synonyma; "dovnitř" a "vzhůru" jsou synonyma. Když se staneš tichým, energie se pak pohybuje jako proud, plyne skrze všechna centra – všechny čakry. Když čakrami protéká, čistí je, dynamizuje, oživuje a proud teče vzhůru, vzhůru, až do poslední čakry.

Sex je první čakra, první centrum, nejnižší – a my existujeme

z nejnižšího. To je také důvod, proč známe život jen v jeho minimu. Proudí-li energie vzhůru a dosáhne poslední čakry – sahasráry – energie dosáhne svého maxima, život je ve svém maximu. Pak ucítíš, že se celý vesmír stal tichým. Není v něm ani jediný zvuk. Vše se stane úplně tichým, dosáhne-li energie poslední čakry. Znáš první čakru; bude snadné tomu skrze ni porozumět. Když energie vstoupí do sexuálního centra, staneš se úplně napjatým. Celé tělo je horečnaté, každá buňka má horečku. Tvá teplota se zvyšuje, tvůj krevní tlak se zvyšuje, tvůj dech se zbláznil. Celé tvé tělo je v dočasném deliriu – v nejnižším.

Docela opačná situace je v poslední čakře. Celé tvé tělo se stane tak chladné, tak tiché, jako kdyby zmizelo. Nedokážeš ho cítit. Staneš se beztělým. Jsi-li potichu ty, je potichu celá existence – protože existence není nic než zrcadlo. Zrcadlí tebe. V tisíci a tisíci zrcadlech zrcadlí tebe. Jsi-li tichý, celá existence je tichá.

To je čtvrtá fáze; o páté neříkám nic. Toto jsou dveře – absolutní ticho. Pak můžeš vstoupit do chrámu a poznat ho, ale nemohu ti to říci. Až to budeš znát, také nebudeš schopen o tom nic říci. Je to nevyjádřitelné.

Poslední otázka:

Při ranních a večerních meditacích jsem se odchýlil od energických pohybů a zhruba uprostřed – zejména jak hudba a okolní vřava vzrůstala – se ve mne objevilo podivné ticho a pohyby postupně ustávaly. Toto ticho se prohlubovalo jak tempo hudby narůstalo a já jsem cítil, že jsem centrem ticha v bouři, která mne obklopuje. Bylo to příjemné.

Jedná o zpětnou vazbu a mělo by to být odstraněno? Měl bych dále pokojně pokračovat v energických pohybech a potichu zůstat až na konci? Dokonce i na konci, když oslavujeme, užívám si přetrvávajícího ticha – a čím více je hudby a nářků, tím hlubší ticho je ve mně.

To je to ticho, o kterém jsem právě teď mluvil. Když energie plyne vzhůru, toto ticho se ti přihodí. Neodrazuj ho. To je to, o co se snažíme. Přivítej ho. To je host, na kterého čekáme. Začni divoce. Ale pokud cítíš, že pohyby a hluk ustávají sami od sebe a na tebe sestupuje hluboké ticho a bouře okolo tebe a všechen hluk a nářek a šílenství nenarušuje tvé ticho – spíše ho prohlubují – pak si můžeš být jist, že to je skutečné, že neklameš sám sebe. Zůstaň tedy potichu. Na konci se přihodí následující. Pokud ses stal skutečně tichým, ticho bude tvá oslava.

S různými jedinci to však může být různé. Je to závislé. Závisí to na typu člověka. Někdo rád vyjadřuje svou radost tancem, někdo zpěvem, někdo prostě křičí, tečou mu slzy – ne v agonii, nýbrž v požehnání. Někdo jiný může zůstat tichým: je to jeho oslava.

Takže si nedělej starosti s tím, jak oslavovat. Způsob, jakým se ti to přihodí, je tvá oslava. A přišel-li k tobě tento druh ticha, tak ho uvítej, raduj se z něj. Spolupracuj s ním tak, aby se co nejvíce prohloubilo.

6

Bůh je existence 6.

To, co zrak nedokáže vidět, avšak To, co vidí zrak – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli to, co lidé zde uctívají.

7.

To, co sluch nedokáže slyšet, avšak To, co slyší sluch – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli to, co lidé zde uctívají.

8.

To, co prána neodhaluje, avšak To, co odhaluje pránu – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli to, co lidé zde uctívají.

Toto století začalo velmi podivným prohlášením. To prohlášení učinil Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx. Řekl: "Bůh je mrtev, a člověk je proto od nynějška úplně svobodný." Ve chvíli, kdy bylo prohlášení učiněno, vypadalo velmi podivně, ale ukázalo se, že bylo věštecké. Tak či tak se stalo základem moderní mysli.

Pro moderního člověka je Bůh skutečně mrtev. Ne že Bůh by byl mrtev: kdyby byl Bůh mrtev, nic by nemohlo být živé, protože Bohem rozumíme základní, věčný život, samy kořeny existence. Pro moderního člověka je však Bůh mrtev. Nebo to také můžeme říci jinak, že moderní člověk je mrtvý k Bohu. Vztah byl zničen, most už neexistuje. Ať věříš nebo ne, na tom nesejde. Tvá víra je povrchní; nesahá příliš do hloubky.

I tvá nevíra je povrchní. Pokud nevíra sama je povrchní, jak by nevíra mohla být velmi hluboká? Jsou-li teisté velmi povrchní, jak by ateisté mohli jít do hloubky? Jestliže samo ano ztratilo svůj význam, jak by potom ne mohlo mít nějaký význam? Všechen význam, který ateismus může mít, vychází z hloubek teismu. Existují-li lidé, kteří celým svým bytím dokážou říci Xxxx ano, jen pak se nestane významným. Ne je podružné.

Bůh je mrtev a s Bohem je mrtva i nevíra. Xxxx je mrtva a společně s ní zemřela i nevíra. Toto století a moderní mysl jsou jistým způsobem ve velmi podivné situaci. Nikdy předtím tomu tak nebylo. Existovali lidé, kteří byli teisté, kteří skutečně věřili, že Bůh existuje. Existovali lidé, kteří byli skutečnými ateisty, kteří se stejnou intenzitou věřili, že Bůh neexistuje.

Moderní mysl je neutrální. Nezajímá ji to – je nedůležité, zda Bůh existuje či nikoli. Nikdo se nezajímá o to, aby dokázal to či ono.

To je ve skutečnosti smysl Xxxxxxxxxxx deklarace, že Bůh je mrtev. Nestaráš se ani o to, abys Ho popřel. Nestaráš se dokonce ani o to, abys argumentoval proti Němu. Most je zkrátka zničen. Nemáme žádný vztah s Ním ani proti Němu. Proč se to stalo? Proč se tento úkaz stal tak zřejmým pro moderní mysl – tato lhostejnost? Musíme najít příčiny.

První příčina je tato: vždy jsme o Bohu přemýšleli jako o osobě. Přemýšlet o Bohu jako o osobě je chybné, nepravdivé, a tato myšlenka musela zemřít. Myšlenka, že Bůh je osoba – kontrolující, řídící, vytvářející, udržující – je mylné. Bůh není osoba. Ta myšlenka se stala tak významnou kvůli našim myslím. Kdykoli o něčem přemýšlíme, přemýšlíme o tom jako o věci nebo jako o osobě. Jsou k dispozici jen dvě alternativy: existuje-li něco, pak to musí být buď věc, nebo osoba.

Nedokážeme si myslet, neumíme si představit, že věci a osoby jsou pouze manifestací něčeho hlubšího, skrytého. Stejná síla se stává věcí, stejná síla se stává osobou – ale ta síla sama není ani jedním. Bůh, považovaný za osobu, je mrtev. Ten koncept je mrtev, musel zemřít, protože jako osoba nemohl být Bůh dokázán. Bůh považovaný za osobu neřešil žádný problém. Spíše naopak, vytvářel další – protože, je-li Bůh osoba, proč je na světě zlo? On musí dovolit zlo, musí s ním spolupracovat. Pak se stane zlou

osobou.

Xxxxx Xxxx kdesi řekl: "Je pro mne těžko představitelné, že Bůh existuje jako dobro. Ale umím si představit, že Bůh existuje jako zlo, jako Satan, protože ve světě je tolik zla, tolik utrpení, tolik bolesti, tolik úzkosti." Nemůžeme se domnívat, že Bůh řídí celou tuhle záležitost. Musí existovat něco jako ďábel, který to má na starosti, vrchní Ďábel. Bůh musí být dobrý, co by to jinak bylo za Boha? Jeho základem musí být dobro. Ale podle toho, jak svět vypadá, se zdá, že Bůh je ďábelský a nikoliv dobrý, že si hraje se zlem. A dokonce to vypadá tak, že Bůh má ze všeho toho utrpení radost; že trápí a má z toho potěšení.

Je-li Bůh osoba, pak jsou možné dvě varianty: buď se Bůh stane Ďáblem, nebo musíme popřít jeho existenci. Druhá varianta je lepší. Bůh jako osoba musel zemřít, protože se stalo nemožné považovat Ho za dobrého. Ten koncept byl však chybný – byl antropocentrický.

Uvažovali jsme o Bohu jako o vrchním člověku, jako

o supermanovi. Představovali jsme si Xxxx, coby zvětšenou osobu, jako jsme my sami. Pouze jsme zvětšili člověka.

V bibli je řečeno, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale toto je řečeno člověkem. Pravda je přesně opačná: člověk stvořil Boha k obrazu svému. Tento obraz stvořený člověkem musel zmizet. Je dobře, že tento druh Xxxx zemřel, protože odstraněním tohoto konceptu můžeme začít s novým bádáním, co je to Bůh.

Upanišady jsou naprosto odlišné. Nikdy neříkají, že Bůh je osoba; to je také důvod, proč mají pro moderní mysl význam. Neříkají, že Bůh je osoba. Říkají, že Bůh je sama podstata bytí, nikoli osoba. Bůh je existence, nikoliv existující. Tento rozdíl je velmi jemný, ale zkuste mu porozumět.

Věci existují, člověk existuje, žena existuje, osoba existuje, ale mohou z existence zmizet. Cokoliv existuje, se může stát ne-existujícím – to z toho vyplývá. Cokoli, co existuje, může z existence odejít, ale existence sama nemůže odejít z existence. Takže můžeme říci, že křeslo

existuje, že dům existuje, protože tyto věci mohou z existence odejít. Ale nemůžeme říci, že Bůh existuje.

Bůh je existence – Není to tak, že Bůh existuje. Bůh je prostě synonymum k existenci. Skutečně, řeknete-li: "Bůh je", opakujete se. Bůh znamená být. Lingvisticky vzato je chybné říci "Bůh je", protože je, samo sloveso být, je Bůh. Bůh znamená být – bytí. "Bůh

existuje" je špatně. Bůh je existence! Bůh je synonymum slova existovat. Existence nikdy neumírá, nikdy neodchází z existence. Formy přicházejí a odcházejí, formy se mění. Ve světě forem není nic stálé. upanišady tedy říkají náma a rúpa – jméno a forma – to je svět, a to, co je za jménem a formou, je Bůh. Ale co je za jménem a formou? Za jménem a formou je Existence sama.

Upanišady přemítají o Bohu ne jako o osobě, ale jako o existenci samé – jako o samé podstatě existence. Náma-rúpa-ateet – za jménem, za formou. Co je za jménem a za formou? Okolo tohoto domu jsou stromy, ony existují. Za těmi stromy jsou hory, ony existují. Vy jste zde, vy existujete. V těchto stromech, v horách, ve vás, co je společné? Forma není společná – máte různou formu, stromy mají jinou formu a hory mají úplně odlišnou formu. Jména nejsou společná, formy nejsou společné. Co je společné? – ten společný jmenovatel je Bůh. Vy existujete, stromy existují, hory existují –

existence je společná. Všechno ostatní je vedlejší. Základem je to, že vy existujete, že stromy existují, hory existují. Existence je společná! Tato existence je Bůh.

Upanišady se však nikdy nestaly příliš populárními. Ani nemohly, protože, je-li Bůh existence, ztrácí to pro vás smysl – hmm? – jak vejít do vztahu s existencí? Je-li Bůh osoba, otec, matka, bratr, milovaný, můžete s ním mít vztah, můžete přemýšlet o vztahu. Ale jak být ve vztahu s existencí? Existence je tak ryzí, tak abstraktní. Jak se k ní modlit? Jak ji nazývat? Jak před ní plakat a naříkat? Nikdo tam není!

Pro tuto lidskou slabost se upanišady nikdy nestaly příliš populární. Jsou tak pravdivé – nemohly se stát příliš populární. Udělat pravdu populární je téměř nemožné, protože lidská mysl ji nepřijme takovou, jaká je. Lidská mysl si může pouze myslet: "Je-li Bůh osoba, pak můžeme být ve vztahu." Proto mají kulty bhakti takový vliv – kulty oddanosti. Modli se, uctívej, odevzdej se – ale stále je tam osoba. Je to jednoduché! Můžeš se modlit, můžeš mluvit, můžeš komunikovat. Samozřejmě, že nikdo takový neexistuje, ale pro tebe to bude snadnější. Můžeš-li si představit, že někdo jiný naslouchá tvé modlitbě, bude pro tebe snadné se modlit.

Nikdo tě však neposlouchá … jen abstraktní existence, která nemá žádné uši k poslouchání, žádné oči k tomu, aby tě viděla, žádné ruce, aby se tě dotkla. Bude pro tebe těžké se modlit. Pro tuto obtížnost si člověk vždy představoval Boha jako osobu. Pak je všechno snadné – ale všechno je chybné. Na jedné straně se to stane snadné; na druhé straně se to stane chybné.

Tento Bůh je tedy mrtev a neexistuje žádná možnost, jak Xx oživit – žádná možnost, jak mu vrátit krev a pulz. Je skutečně mrtev. Tento Bůh nemůže být znovu přiveden na svět. Tu možnost už jsme minuli. Lidská mysl už vyspěla; dětský postoj vůči Bohu je neudržitelný. Je to přežitek. Stále uvažujeme v termínech, které už jsou mrtvé. Stále Boha zobrazujeme, zatímco všechna jména a formy zmizely.

Upanišady se nyní stávají významnými. Před pěti tisíci lety ještě nebyl jejich pravý čas. Když tato Kéna byla napsána, ještě nebyl její čas. Nyní nastal pravý čas a Kéna může být pochopena, tyto

upanišady mohou být pochopeny, protože Bůh coby osoba už neexistuje. Nyní už Bůh může existovat pouze jako neosobní existence. Přijdou však těžkosti, protože budete muset všechno změnit. Celé vaše náboženství musí být změněno, protože střed zmizel – pro staré náboženství zmizel střed. S novým středem přijde nové náboženství – nový náboženský postoj.

Proto kladu důraz na meditaci a nikoli na modlitbu. Proč? Protože modlitba potřebuje osobu. Meditovat můžeš bez existence osoby, která tě poslouchá, protože meditace není modlitba, není nikomu adresována. Je to něco, co prostě děláš bez toho, aniž by někdo jiný byl tam.

Není to vztah. Je-li Bůh mrtev, pak je modlitba bezvýznamná. Pouze meditace může mít nějaký význam. Modlíš-li se, modlíš se k někomu. Medituješ-li, prostě medituješ. Modlíš-li se, modlitba je duální – dualistická: ty jsi tu a někdo jiný, ke komu je modlitba adresována, je tam. Meditace není dualistická – advaita – neexistuje nikdo jiný. Vůbec se nejedná o vztah.

Jsi sám. A čím více vstupuješ do této osamělosti, tím více vstupuješ do meditace.

Meditace znamená schopnost být sám – nejen schopnost být sám, ale mít z té samoty požitek; být tak sám, že druzí úplně zmizí, že druzí nejsou; být tak sám, že se začneš propadat sám do sebe. Xxxxxxx se otevřela a ty už jen padáš sám do sebe. Spadl-li jsi sám do sebe, forma bude dříve nebo později ztracena, jméno zmizí, protože ony existují pouze na povrchu. Čím hlouběji padáš, tím blíže jsi Bohu – Bohu jako existenci, nikoli osobě.

To je ten rozdíl. Modlíš-li se, je Bůh vně tebe – a tento Bůh je mrtev. Bůh venku už neexistuje. Můžeš o Něm dále přemýšlet, že je někde v nebi, na obloze, ale ty sám ucítíš, že to je dětinské. Nikdo takový neexistuje. Tento Bůh všechny opustil.

Kdysi, v čase Rgvédu, žil Bůh velmi blízko, v Himálaji. Hmm? Protože Himálaj byl nepřístupný. Žil na hoře Kailaš. Ale pak tam vstoupil člověk – a Bůh odtamtud musel odletět, nebyl tam nalezen. Pak se usídlil na hvězdách, na Měsíci. Ale člověk nyní dosáhl i Měsíce a Bůh tam opět není. Dříve nebo později bude člověk všude a Bůh nebude nikde, protože kam by se nyní mohl schovat?

Dnes už nic není nedosažitelné, respektive všechno bude dříve či později dosažitelné. Není se kam schovat. Tento koncept už nemůže dále existovat. Bůh jako osoba k nalezení už neexistuje. A to je dobré, protože nyní se můžete obrátit od modlitby k meditaci.

Modlitba je opravdu dětinská. Jistým způsobem je neurotická, protože ve svých představách vytváříš Boha a pak se k Němu modlíš. Xxxxx z toho mít takové halucinace, že si na své modlitby začneš odpovídat ze strany Boha. To jsi skutečně zešílel. Nejsi při smyslech. Můžeš to udělat; mnoho lidí to udělalo – jsou známi jako velcí svatí. Byli nemocní, protože s Bohem je možné pouze ticho. Xxxxx xxxxxx-li se tichým, nemůžeš mít vztah s okolním světem; spadneš do sebe. Bůh se nyní stal silou uvnitř tebe. Není to osoba vně: nyní je to síla uvnitř.

V indické literatuře je jedna krásná příhoda:

Říká se, že se stalo, že Bůh stvořil svět a pak žil na zemi. Bylo to Jeho vlastní stvoření. Líbilo se mu a žil společně s lidmi, zvířaty

a stromy. Měl však velkou potíž, protože celý den byl vyrušován, dokonce i v noci. Nemohl spát, protože lidé stále uvažovali: "Tohle je špatně, tamto je špatně. Proč jsi to udělal takhle? Proč jsi to raději neudělal takto?" Všichni k Němu chodili, radili, navrhovali.

Bůh už toho měl dost, a tak svolal radu svých moudrých božstev, moudrých poradců, a říká jim: "Najděte mi místo, kam bych se mohl schovat – před mým vlastním stvořením, protože jinak mě zabijí, nebo já sám spáchám sebevraždu. Každou chvíli mi radí

a říkají: ,Dělej tohle! Dělej tamto! Tohle je špatné a tohle se nesmí dělat.‘ Jejich názory jsou tak protichůdné, že kdybych se podle nich měl řídit, celý svět by byl jeden velký zmatek."

Někdo tedy navrhl: "Jdi do Himálaje. Schovej se tam na Gourishankaru – Everestu."

Ale Bůh řekl: "Nevidíš dostatečně napřed. Jednoho dne tam Tenzing a Xxxxxxx vylezou. Je to dokonce otázka jen několika hodin." Hm? – pro Boha je to otázka několika hodin. A tak tedy Bůh řekl: "To by nepomohlo."

Pak někdo navrhl: "Jdi na Měsíc."

A Bůh řekl: "Cožpak nevíš? Stačí jen pár minut navíc a člověk bude i tam." Jeden starý, moudrý poradce tedy přišel k Bohu blíže

a pošeptal mu do ucha: "Bude lepší, když se schováš v člověku samém. Tam on se nikdy nepokusí vstoupit." Říká se, že Xxx přijal tuto radu a od toho okamžiku nemá žádné potíže.

A nyní nastal čas Ho tam obtěžovat. Můžeš tam vstoupit jen prostřednictvím meditace, nikoli modlitby, protože modlitba je pokračováním víry, že On někde žije – na Everestu, na Měsíci, nebo někde …. Modlitba Ho umisťuje vně. Meditace úplně smazává celý koncept, že On je vně či že se k Němu lze modlit nebo že

k Němu lze promlouvat nebo že k Němu můžeš mít vztah. Ne. Jednoduše se vydáš sám do sebe. Čím hlouběji se dostáváš, tím hlouběji se pohybuješ v Něm. Toto setkání však proběhne v tichu, protože on není druhý. On je ty – schovává se jako ty.

Pokud mi rozumíš, pokud rozumíš rozdílu mezi modlitbou a meditací – Bohem jako osobou a Bohem jako existencí – pak bude snadné porozumět sútře:

To, co zrak nemůže vidět, avšak To, co vidí zrak – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli to, co zde lidé uctívají.

Co zrak nemůže vidět …

Protože pokud by On byl vně, mohl bys Ho vidět. Pak by zrak nemohl selhat. Pokud by byl vně, mohly by být nalezeny způsoby, jak Ho uvidět. Ale On vně není. Proto sútra říká:

Co zrak nemůže vidět …Nemůžeš Ho vidět! Není způsob jak Ho vidět. Ať děláš cokoli, nemůžeš Ho vidět. Ale lidé Ho vidí. Co o nich tedy říci? Co si o nich myslet? Oni Ho vidí!

Byli křesťanští mystici, kteří říkali, že viděli před sebou stát Ježíše. Byli hinduističtí oddaní, kteří říkali, že viděli Xxxxx hrát na flétnu. A po celém světě jsou spousty dalších oddaných. Někdo Ho viděl jako Rámu, někdo Ho viděl jako Xxxxx, někdo Ho viděl jako Xxxxxx, někdo jako Xxxxx … stále někoho vidí. A tato upanišada říká:

To, co zrak nemůže vidět …

Museli si to představit. Krásná představa! Velmi hluboce uspokojující! Vidíš-li před sebou stát Ježíše, jsi hluboce naplněn, hluboce uspokojen. Je to však stále sen – krásný, ale sen – vize, kterou jsi stvořil ty, vize, kterou sis vytoužil, vize, kterou jsi toužil vidět. A cokoli toužíš vidět, máš schopnost uvidět, protože lidská mysl může vytvořit jakoukoli představu a dát ji reálnost. To je schopnost lidské mysli. Můžeš stvořit sen a učinit ho skutečným.

Samozřejmě, že to bude skutečné jen pro tebe a pro nikoho jiného. Takže vidíš-li Ježíše, nemůžeš z něj udělat vizi i pro ostatní. Požádají-li tě tví přátelé: "Dovol nám, ať také vidíme tvou vizi," nemůžeš jim pomoci. Nemůžeš nic dělat, protože sen má specifickou kvalitu: nemůže být sdílen. Můžeš snít svůj sen a já mohu snít svůj sen – ale ty nemůžeš vstoupit do mého snu, já nemohu vstoupit do tvého snu. Sen je nejsoukromější záležitost na světě. Vše může být zveřejněno, ale sen se veřejným stát nemůže. Ať miluješ svého přítele, svou ženu, svého muže jakkoli, ať jste si jakkoli blízcí, nemůžete vstoupit do snu jeden druhému. Sen zůstává soukromý.

Stejný případ je to s vizemi: xxxxx Xxxxxx. Nikdo jiný s tebou nemůže sdílet tento zážitek. Xxxxx se s ním procházet po ulici, ale všichni tě uvidí procházet se samotného. Jde o tvůj soukromý sen.

Slyšel jsem jednu anekdotu.

Dívka, mladá dívka, snila, že přijíždí krásný princ na koni. Vzal ji do sedla, vášnivě ji xxxxx a pak s ní odjel pryč. Kůň rychle utíkal

a dívka se prince zeptala: "Kam mě vezeš? Jedeme někam daleko?" Princ odpověděl: "To je tvůj sen – to musíš říct ty. Je to tvůj sen! Ty mi řekni, kam tě vezu. To ty mi to musíš říct!"

Vidíš-li vizi Ježíše nebo Kršny, ve skutečnosti jsi svou mysl rozdělil na dvě části: jedna se stala oddaným a druhá se stala Bohem. Zeptáš-li se pak Kršny: "Kam mě to vedeš," řekne ti: "To je tvůj sen. Ty mi to řekni!"

Pokud říkám, že je to sen, neodsuzuji ho. Jen konstatuji fakt. Je to krásné. Xxxxx se z toho! Není na tom nic špatného. Co je špatného na tom mít radost ze snu, z krásného snu? Užij si ho. Problém nastává ve chvíli, kdy si začneš myslet, že to je realita. Teprve pak nastává problém! Pohybuješ se na nebezpečné půdě – dej si pozor. Mysl může projektovat cokoli.

Navštiv libovolný blázinec a dívej se. Xxxxxx, jak všichni mluví na někoho, kdo není přítomen

– všichni mluví a také si odpovídají! Každý člověk v blázinci je rozdělen. Stále vidí vize, stále vidí projekce. A tyto projekce se jim zdají tak skutečné, že je musíme zavřít do blázince, protože tyto osoby už nemůžou být svéprávné. Ztratily kontakt s realitou: teď už jsou v kontaktu pouze se snovým světem.

Toto je význam, který má slovo blázen: ztratil kontakt s realitou. Už nemá kontakt se skutečností. Má kontakt pouze se svou vlastní fikcí. Žije ve svém vlastním světě. Nežije s vámi ve skutečném světě, není jeho součástí. Xxxxxxx však přesvědčit blázna, že je špatný. To nejde! On může poplést tebe, ale ne ty jeho. Pokud žiješ dlouho s bláznem, můžeš se z toho zbláznit sám.

Slyšel jsem, co se jednou stalo:

Jeden císař se zbláznil. Vášnivě rád hrál šachy, a tak nějaký psycholog navrhl, že kdyby si s ním přišel zahrát slavný šachista, mohlo by se jeho mysli ulevit. Stále se jen zajímal o šachy. Celý svět pro něj přestal existovat; jen šachy zůstaly spojením se skutečným světem. Byl tedy přivolán slavný mistr a tento mistr hrál

s bláznivým císařem xxxxx. To trvalo po celý rok – celý rok hrál

s bláznivým císařem xxxxx. A nakonec se stalo toto: císař se uzdravil a zbláznil se ten šachista. Xxxxx se vrátil do reality a ten chudák, co s ním hrál šachy, se zbláznil.

Žiješ-li rok s bláznem, bude pro tebe velmi obtížné se nezbláznit. On tě může poplést, ale ty jeho ne. On je za …, nemůžeš se ho dotknout, protože on žije ve svém soukromém světě. Tam ty nemůžeš vstoupit. Je nemožné vstoupit do jeho soukromého světa. Nemůžeš o něm ani prohlásit, že je špatný. Špatný a dobrý, pravdivý a falešný, jsou kritéria skutečného světa. Ve snovém světě není nic špatně ani dobře. Cokoli je, je správné samo sebou – prostě tím, že to je, je to správné.

Existují náboženská šílenství, existují světská šílenství. Lidé šílí dvěma způsoby: světským nebo náboženským. Xxxxxxx-li náboženským způsobem, lidé tě budou respektovat – hm? – protože se budou domnívat, že jsi něčeho dosáhl. Nezešil tedy světsky, to si pamatuj. Xxxxxxx chceš šílet, nešílej světsky, vždy zkus raději náboženský způsob. Lidé tě pak budou respektovat – ovšem jen na Východě. Na Západě už toto neplatí. Ať je to jakýkoli způsob, nazvou tě bláznem.

Kdykoli vytváříš realitu skrze svou vlastní mysl, vytváříš kolem sebe iluzi – a tu pak můžeš vidět. Ale upanišady jsou naprosto realistické. Říkají, že nemůžeš vidět:

To, co zrak nemůže vidět, avšak To, co vidí zrak …

Nemůžeš vidět Boha očima – ale On může vidět tvé oči, protože On se schovává za tebou. Tvé oči jsou před Ním. On je ty; On může vidět tvé oči. Ale ty nemůžeš vidět Jeho skrze oči. On se skrývá za všemi tvými smysly – On může vidět tvé smysly.

Dostaneš-li se do hluboké meditace, můžeš spatřit vnitřní jádro svého těla, vnitřní zeď. To bude zvláštní událost, protože medicína na Západě teprve před třemi sty lety dospěla k poznání vnitřních struktur těla – a to pouze prostřednictvím pitvy. Rozřezáním těla, analyzováním těla, pitváním těla došla západní medicína

k poznání jeho vnitřních struktur.

Je to však zvláštní úkaz: jogíni a tantrici to vždy věděli a přitom nepitvali jediné tělo. Věděli, jaké ohromné množství nádí existuje, jaké ohromné množství nervů máme. Kompletně popsali, jak celé vnitřní tělo funguje, ale nikdy ho nepitvali. Nebyli to chirurgové. Tak jak na to přišli? Přišli na to úplně jinou cestou. Stali se uvnitř meditativně velmi tiší – a v tomto tichu se odpoutali od těla. Stali se pouhými svědky uvnitř. Pomalu začali vidět, co uvnitř je.

Svá těla znáte pouze zvenku. To je zvláštní, protože žijete uvnitř

a zevnitř jste si je přitom ještě neprohlédli. To je, jako kdybyste žili v domě a stále kolem něj chodili dokola a nikdy ho nepoznali zevnitř – jak vypadá zevnitř – vaše těla mají dva povrchy: vnější povrch, který si uvědomujeme, protože ho můžeme vidět očima, můžeme se ho dotýkat rukama; a pak je vnitřní povrch těla, na který ovšem nemůžou být použity oči ani ruce.

Staneš-li se bdělým a tichým, odpoutaným, poznáš vnitřní povrch. Pak uvidíš své oči, pak uslyšíš své uši, pak se dotkneš svých rukou – pak poznáš své tělo. Tvé tělo však nemůže poznat tebe.

Toto říká sútra:

To, co zrak nemůže vidět, avšak To, co vidí zrak – věz, že To je Xxxxxxx a nikoli to, co lidé zde uctívají.

Vyjma tvé tělo není chrámu, do kterého bys měl vstoupit, či který bys měl hledat. Neexistuje žádná mešita ani kostel, kde by sídlil Bůh – sídlí v tobě. Dokážeš-li vstoupit a spadnout zpět do svého centra vědomí, seznáš toto samo Brahmanem – konečným, skutečným, existencí.

Nestaň se obětí všeho toho, co lidé zde uctívají.

Lidé uctívají své vlastní představy, lidé stále uctívají své vlastní výtvory. Pak se změní móda a se změnou módy se změní představy. Musíte tedy vytvořit nové idoly, nové formy, nová místa k uctívání. Proto je na zemi tolik náboženství; jinak je to absurdní. Proč jinak by bylo tolik náboženství? Je-li pravda jedna, jak by mohlo být tolik náboženství? Věda je jedna, ale proč není jedno náboženství?

Proč není křesťanská věda, hinduistická věda, muslimská věda? To je nemožné, protože věda pracuje s fakty. Pokud pracujete s fakty, pak může být pouze jedna věda, protože fakt není soukromá věc. Jestliže přijdeš na nějaký fakt, pak ho každý musí přijmout; ne-

existuje jiná možnost. Už to nemůžeš dál popírat. Popíráš-li, je to tvá vlastní nevýhoda. Přijdou-li fyzikové na nějaký zákon, nemůžeš říci: "Já jsem Ind a nemohu uvěřit člověku, který objevil zákon v Anglii. Jak bych mohl věřit Angličanovi nebo Číňanovi? Jsme různé národnosti, naše kultury jsou odlišné." To nemůžeš říct. Fyzikální zákon je fyzikální zákon. Není rozdílu v tom, kdo ho objeví. Je-li jednou objeven, stává se univerzální.

Věda je jedna, ale proč také náboženství není jedno? Je-li to také konečný zákon, musí být jedno – více jedno než věda, protože věda pracuje pouze s vnějšími fakty a náboženství pracuje s vnitřní pravdou. Proč by tomu tak mělo být? Existuje tři sta náboženství. Jak je to možné?

Těchto tři sta náboženství existuje z důvodu fikce, snu, nikoli pravdy. Mohou existovat, protože jsou vašimi výtvory, nikoli vaším poznáním. Vy vytváříte svůj vlastní způsob uctívání. Vytváříte své vlastní chrámy. Vaše náboženství jsou umělecká díla, nikoli vědecká poznání – umělecká díla! Kreslíte svá vlastní náboženství, máte rádi kreslení; nemůžete připustit, že by kresby někoho jiného mohly být lepší než vaše. Ty vaše se vám líbí, a tak bojujete za to, že váš obraz je nejlepší. Nikdo jiný nemůže nakreslit něco takového. Všechno

ostatní je podružné. Můžeš to tolerovat, jsi-li dobrý člověk, můžeš tolerovat druhé s velmi blahosklonným postojem: "Jsou trošku hloupí, blázniví. Jen počkejme – a oni přijdou na tu správnou věc."

Křesťané stále čekají: "Hinduisté pochopí náš význam a stanou se křesťany." Hinduisté stále čekají: "Jednoho dne ti blázniví křesťané – jak by mohli uniknout pravdě – změní se: stanou se hinduisty." Džinisté si pořád myslí: "Všichni ti následovníci Kršny

a Xxxxxx nesledují správné Mistry. Jak dlouho však může vydržet následování špatného mistra? Jednoho dne beztak přijdete ke správnému Mistru, Xxxxxxxxxx. Budete následovat Xxxx." Všichni jsou vnitřně přesvědčeni, že mají pravdu a všichni ostatní ji nemají.

Je tomu tak, protože masové náboženství je představa. Každé náboženství má svou vlastní představu; každé maluje svůj vlastní svět. Je to umění. Nic špatného na tom není. Zdobíš si dům svým vlastním způsobem; to je správné. Kdo by mohl říci, že to je špatné? Nikdo na to nemá právo. Zdobíš si dům svým způsobem, nebojuj však proti výzdobě. Neříkej: "Má výzdoba je konečná pravda." Všichni ostatní mají také právo vyzdobit si dům podle svého.

To samé děláte s myslí: zdobíte ji svými vlastními představami, uctíváním, modlitbou, svými vlastními Biblemi, vlastními Gítami. Dále zdobíte svůj vnitřní svět a pak se stanete jeho součástí a žijete v něm. To je iluze.

Xxxxx říká: Xxxx samo je Xxxxxxx, to, k čemu dospíváš, když transcenduješ smysly, když přijdeš za smysly, když vidíš oči, když slyšíš uši, když se dotýkáš ruky zevnitř.

… To je Xxxxxxx a nikoli to, co lidé zde uctívají.