Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva Diplomová práce Kupní smlouva- vady zboží a jejich následky Bc. Veronika Krčálová
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Právo a právní věda
Katedra občanského práva
Diplomová práce
Kupní smlouva- vady zboží a jejich následky
Xx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx
2016
"Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Kupní smlouva- vady zboží a jejich následkyzpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
Podpis:
Poděkování:
Tímto bych chtěla poděkovat xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxx, XXx. za odborné vedení diplomové
práce, trpělivost a vstřícnost.
Dále nesmím zapomenout poděkovat mé rodině a všem přátelům, kteří mě podporovali během celého studia.
Anotace
Předmětem diplomové práce na téma „Kupní smlouva- vady zboží a jejich následky“ je
analýza právních následků vad zboží při jeho prodeji. Práce obsahuje charakteristiku právního vztahu vznikajícího na základě kupní smlouvy, jakož i stručnou charakteristiku kupní smlouvy jako takové. Větší prostor je věnován otázce ochrany spotřebitele, jejíž nedílnou součástí je vymezení stran spotřebitelského vztahu- spotřebitele a podnikatele. Stěžejní část práce pojednává o vadách zboží a to jak jejich diferenciaci, tak převážně právech plynoucích z takových vad resp. vadného plnění. Obecně práce vychází ze současné právní úpravy, ale v některých kapitolách je přihlédnuto i ke srovnání s úpravou starší.
Klíčová slova
kupní smlouva, spotřebitelská smlouva, spotřebitel, podnikatel, ochrana spotřebitele, vady zboží, práva z vadného plnění, reklamace, jakost při převzetí, záruka za jakost
Abstract
The subjekt of this diploma thesis titled "Contract of Sale – Defects of Goods and thein Consequences in Law" is ananalysis of legal consequences in the selling of defective goods. A larger section is devoted to the question of consumer protection, the integral part of which is the definitiv of the consumer relationship parties – the consumer and the entrepreneur. The core part of the thesis is concerned with the defects in the goods, both with thein differentiation as well as, predominantly, with the rights resulting from such defects or defective performance. In general, the thesis is based on the current legislation, however, in some sections comparison with the earlier vision is considered.
Keywords
Contract of sale, consumer contract, consumer, enterpreneur, consumer protection laws, defective product, right od defective performance, guarantee, quality guarantee
Obsah
Seznam zkratek použitých právních předpisů 7
1 Kupní smlouva 10
1.3 Subjekty právního vztahu 14
2 Institut ochrany spotřebitele 19
3.2 Uzavírání smluv distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory 28
4.3 Podstatné a nepodstatné 34
4.5 Odstranitelné a neodstranitelné 35
6 Uplatnění nároků z vadného plnění 41
6.1 Zahájení reklamačního řízení- náležitosti při uplatnění 42
6.2 Problematické otázky výkladu 48
6.3.3 Odstoupení od smlouvy 54
6.4 Neúspěšné uplatnění práv u prodávajícího 55
Seznam zkratek použitých právních předpisů
OZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ZOS zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
Úvod
Protože s koupí v obchodě se setkáváme dnes a denně, měla jsem za podstatné vysvětlit problematiku kupních smluv a to především ve vztahu k vadám zboží. Může se stát, že si kupující koupí zboží kazové a bude muset svoji situaci řešit.
Problematika odpovědnosti prodávajícího za vady zboží a její právní úprava se pro běžného spotřebitele může jevit jako poněkud nepřehledná či nesrozumitelná. Jakkoli se pojmy jako jakost při převzetí, zákonná záruka a záruka za jakost mohou zdát, že vyjadřují stejný obsah, tak tomu tak není. Práva plynoucí spotřebiteli z vadného plnění se liší právě v závislosti na tom, v rámci kterého z těchto institutů spotřebitel svá práva uplatňuje. V obecné mluvě je tento proces uplatňování práv z vadného plnění znám zejména pod pojmem reklamace. Rovněž začlením kapitolu o výkladu sporných ustanovení OZ, na která neexistuje jednotný názor, co jimi chtěl zákonodárce zakotvit.
Jelikož se moje práce bude zabývat především právy z vadného plnění, tak mám za podstatné v první kapitole ve zkratce představit kupní smlouvu obecně. Jako praktickou shledávám poslední kapitolu, ve které zrekapituluji některá soudní rozhodnutí, vztahující se k řešené otázce.
V této práci se zaměřím na koupi zboží v obchodě. Z toho důvodu bude vymezen právní vztah spotřebitele a podnikatele, a to zejména s přihlédnutím k ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany. Přestože se za zboží považuje i věc nemovitá1, tato práce se bude věnovat pouze koupi věcí movitých.
Přestože jde o úpravu poměrně novou, ať už se týká změny pojmosloví nebo samotné právní úpravy, tak předmětem této práce nebude komparace s úpravou starší. A to jak z důvodu, že na toto téma bylo napsáno publikací velké množství tak také proto, že kupní smlouvy se uzavírají pro futuro, a budou se tedy uzavírat vždy pouze podle platné a účinné úpravy, nikdy podle úpravy již neúčinné. Cílem práce je zpřehlednění právní úpravy týkající se vadného zboží a nároků z něj plynoucích pro běžného člověka. Přestože nová právní úprava občanského práva je účinná již od roku 2014, stále se setkáváme s reklamačními řády korespondujícími s úpravou starou. Přitom obchodníci často nevědí, že se v současné době dokumentem v tomto znění zaručují za něco jiného než dříve.
Vzhledem ke krátkému životu nové právní úpravy ještě nejsou relevantní judikáty vztahující se k předmětu práce, tak budu vycházet především z textu zákona a z odborných publikací vážících se jak ke stávající právní úpravě, tak i k minulé. K těmto pramenům budu přistupovat s opatrností a všechny informace porovnám s úpravou novou, především s texty samotných právních předpisů.
Koupě je jedním ze smluvních závazků vznikajících z právního jednání a představuje jeden z důvodu vzniku tohoto závazku, je právní skutečností zakládající práva a povinnosti jednotlivým stranám. V OZ je koupě definována jako závazek prodávajícího umožnit kupujícímu nabytí vlastnického práva k věci a odevzdání této věci a závazek kupujícího tuto věc převzít a zaplatit za ni prodávajícímu kupní cenu. Obecně se tato protiplnění poskytují současně.2
Předpokladem vzniku kupní smlouvy jsou tedy dvě strany, předmět koupě, závazek prodávajícího danou věc předat a umožnit nabýt k ní vlastnická práva a závazek kupujícího věc převzít a zaplatit za ni kupní cenu. Cenu je třeba vymezit určitě, přičemž postačí ujednání o způsobu jejího určení.3O předmětu koupě pojednávají ustanovení § 2095- 2096 OZ, která stanovují povinnost prodávajícího odevzdat věc v ujednaném množství, jakosti a provedení. Rozhodující pro otázku jakosti a provedení je vždy smlouva. Pokud tato ujednání ve smlouvě chybí, tak je prodávající povinen plnit v jakosti a provedení vhodných pro účel smlouvy případně pro účel obvyklý. Případ nesouladu skutečných a smluvených vlastností zakládá vadu věci.
Při podrobném rozboru OZ jako hlavního vnitrostátního právního předpisu upravujícího kupní smlouvy na území České Republiky nalezneme v oddílu koupě 6 pododdílů a to obecná ustanovení, koupě movité věci, koupě nemovité věci, vedlejší ujednání při kupní smlouvě, zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě a zvláštní ustanovení o koupi závodu. Přičemž tato práce se bude zabývat pouze otázkami kupních smluv ve spojitosti se spotřebiteli.
Institut kupní smlouvy resp. koupě prošel mnohaletým vývojem, vzhledem k tomu, že koupi a prodej lidé realizovali od dob zavedení platidla a omezení využití směny jedné věci za věc druhou.
Smlouvy je možné dělit podle několika kritérií a to na smlouvy pojmenované a inominátní nebo konsenzuální a reálné případně písemné a ústní.
V případě prvního zmíněného dělení se jedná spíše o členění smluv obecně, jelikož kupní smlouva je jedním z pojmenovaných kontraktů. Toto znamená, že se v občanském právu setkáváme jak s typy smluv, které jsou výslovně vypočteny v OZ, tak se smlouvami, které nelze podřadit pod žádný z vyjmenovaných typů. Právní úprava počítá s širokým záběrem občanského práva a rozmanitostí životních situací, kdy zákon není schopen obsáhnout všechny tyto případy.
Smlouva konsenzuální je modernějším typem oproti smlouvě reálné. V případě konsenzuální smlouvy je podstatné především oboustranné vyjádření vůle smlouvu uzavřít. Naproti tomu u smlouvy reálné je podstatné i samotné předání věci. Obecně je tedy možné říct, že kupní smlouvy mají konsenzuální povahu, výjimkou není ani samoobslužný prodej, kdy se kupující stává vlastníkem dané věci až zaplacením kupní ceny. Do doby samotného zaplacení má kupující možnost vybrané zboží vrátit, všechny předcházející kroky jsou pouze nabídkou.4
Dělení smluv na písemné a ústní je jedním z vyjádření smluvní volnosti, která je v občanském právu uplatňována. Zákon tedy nechává volně na možnosti stran to, v jaké formě smlouvu uzavřou. Jedinou výjimkou je smlouva o zcizení nemovitosti, kdy zákon přímo určuje písemnou formu. Obecně je výhodnější uzavírání smluv ve formě písemné i z hlediska následného vymáhání plnění ze smlouvy. V případě ústního uzavření je ztížené dokazování. Také je třeba dodržet pravidlo, že pokud si strany ujednají některou z forem uzavření smlouvy, je třeba ji dodržet i v případě změny smlouvy, kdy je třeba tuto změnu provést stejnou formou.
Samotný proces uzavření kupní smlouvy je možné rozčlenit na jednotlivé fáze a to nabídku a přijetí nebo odmítnutí. Nabídka, neboli návrh na uzavření smlouvy je jednostranné adresované právní jednání, které musí splňovat určité podmínky, předně je třeba určit, že ten kdo nabídku činní tak jedná s úmyslem uzavřít smlouvu s osobou, které je nabídka adresována. Již ve fázi nabídky je třeba zkoumat, zda obsahuje podstatné náležitosti, pro uzavření případné smlouvy a tedy, aby bylo možné nabídku přijmout prostým přijetím. Dále také musí vypovídat o vůli navrhovatele být smlouvou při přijetí nabídky vázán. Specifickým typem nabídky jsou veřejná nabídka, která směřuje vůči neurčitému okruhu osob.
Dalším krokem k uzavření smlouvy je přijetí nabídky. To musí být učiněno v přiměřené lhůtě osobou, které je nabídka určena. Není možné ze zákona presumovat souhlas prostým mlčením. Přijetím nabídky je pouze prosté přijetí bez obsahu změn, dodatků nebo výhrad, v tomto případě by se jednalo o odmítnutí nabídky a nabídku novou. V otázce nepodstatných odchylek od nabídky původní, kdy tyto úpravy nemění významně obsah původní nabídky, se má za to, že se jedná o přijetí nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Každý může na otázku, zda se jedná o podstatnou nebo nepodstatnou změnu nabídky nahlížet jinak, a proto je třeba mít na paměti, že v pochybnostech je třeba změnu považovat za podstatnou.
Dále je možné rozdělit smlouvy dle způsobu jejich uzavření na smlouvu konkludentní (např. na trhu) a výslovnou, která se liší existencí smlouvy v listinné podobě nebo s pokrokem výpočetní techniky v podobě elektronické. Také je třeba nezapomenout na smlouvy uzavřené ústně.
Význam ustanovení o spotřebitelských smlouvách je vyjádřen zásadou, podle které je třeba aplikovat tato ustanovení na každý smluvní vztah, kdy jsou naplněna kritéria pro kvalifikaci vztahu jako spotřebitelského. Tato ustanovení je třeba užít vedle ostatních ustanovení týkajících se jednotlivých smluvních typů občanského zákoníku. Spotřebitelské smlouvy je možno vnímat jako modifikaci smluv běžných občanskoprávních, ale nelze vyloučit použití ustanovení k jednotlivému smluvnímu typu. Obecně může být spotřebitelskou smlouvou kterýkoli ze smluvních typů včetně smluv nepojmenovaných.
Pro možnost určení, zda se v konkrétním případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, je třeba si vymezit pojmy spotřebitele a podnikatele. Pojem spotřebitel je vymezen v § 419 OZ, dle kterého je to fyzická osoba, která uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, a současně takto nečiní v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Osoba podnikatele je vymezena v § 420 OZ, dle tohoto ustanovení je podnikatelem osoba samostatně vykonávající výdělečnou činnost na vlastní účet a odpovědnost na základě živnostenské nebo obdobné způsobilosti, a která tak činní soustavně za účelem dosažení zisku. Samotný pojem spotřebitelská smlouva je legislativní zkratkou pro smlouvy uzavírané spotřebitelem, není však žádným zvláštním smluvním typem. OZ jako spotřebitelskou smlouvu tedy označuje smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel.5 Tento fakt je významný z pohledu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany.
Obecná úprava smluv uzavíraných se spotřebitelem6 klade požadavek na podnikatele sdělit svoji totožnost, kontaktní údaj jako telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty, označení zboží nebo služby a jejich popis, cenu zboží včetně všech daní a poplatků, způsob platby a způsob dodání, stejně jako náklady na dodání. V případě ceny není třeba sdělovat konkrétní částku, pro dodržení povinností na straně podnikatele postačí uvést způsob, jakým bude cena určena. Dále má podnikatel poučovací povinnost o právech vznikajících z vadného plnění a o uplatnění těchto práv stejně jako v případě závazku uzavřeného na dobu neurčitou podmínky pro jeho ukončení. Obdobně v případě nákladů na dodání postačí informace, že mohou být dodatečně naúčtovány. Tato sdělení musí podnikatel poskytnout v jazyce uzavírané smlouvy a to jasně a srozumitelně. Některé z těchto údajů je možné sdělit prostřednictvím vzorového poučení, podrobnosti pro toto sdělení stanoví prováděcí předpis.7 Tyto údaje musí být sděleny písemně a v případě pochybností, zda k poučení došlo, nese důkazní břemeno podnikatel, a to jak u smluv uzavíraných distančním způsobem, tak těch uzavíraných mimo obchodní prostory podnikatele (viz kapitola 3.1).8
Pokud budeme dále hovořit o kupních smlouvách a jejich dělení, je zapotřebí si uvědomit, mezi jakými subjekty tyto závazkové vztahy mohou vznikat. Rozlišujeme několik druhů těchto vztahů právě podle smluvních stran dané smlouvy; B2B, B2C a C2C. Vlastní dělení není nijak zakotveno zákonem, vychází pouze z právní teorie, ale pro praxi má podstatné následky.
V případě označeném anglickou zkratkou B2B, tedy BUSINESS to BUSINESS se jedná o právní vztah dvou právnických osob, nebo dvou osob fyzických nepodnikatelů, který je realizován za účelem uspokojení jejich obchodních zájmů a to v režimu obchodního práva. Zjednodušeně by se dalo říci, že se jedná o vztah podnikatel- podnikatel, i když toto označení není přesné, jelikož ne každý obchodník je podnikatelem. Tento typ by se dal charakterizovat jako nejvíce profesionální a ze subjektivního hlediska neosobní. Z tohoto důvodu není v zákoně zakotvena žádná speciální ochrana nebo úprava práv jedné ze stran, jelikož se předpokládá profesní zájem a vyšší finanční možnosti zúčastněných stran a tedy i případné právní zastoupení využité při uzavírání smlouvy. Zpravidla také obsah kupních smluv realizovaných jako B2B je v řádově vyšších hodnotách než například typ C2C (viz dále), to ovšem nevylučuje ani možnost nákupu např. kancelářských potřeb v tomto režimu.
Oproti výše popsanému typu je B2C, jakožto BUSINESS to CUSTOMER, tedy volně přeloženo podnikatel- zákazník právním vztahem více upraveným zákonem. V očích veřejnosti je strana podnikatele viděna jako subjekt s neomezenou možností právní ochrany, která stojí proti bezbrannému zákazníkovi, který není tak znalý práva a tedy se předpokládá existence chybných kroků, před kterými je potřeba jej chránit zákonem. Zákazník je zde viděn jako slabší smluvní strana a na základě tohoto přesvědčení je chráněn existencí institutu ochrany spotřebitele, o kterém je pojednáno v kapitole 2
Jako poslední a pravděpodobně nejméně významnou skupinu můžeme vyčlenit smlouvy realizované jako C2C- CUSTOMER to CUSTOMER, tedy zákazník- zákazník. V tomto případě se jedná o právní závazkový vztah vznikající mezi dvěma fyzickými osobami za účelem uspokojení jejich osobních zájmů. Typickým příkladem tohoto vztahu je prodej prostřednictvím internetové inzerce, kdy jeden občan prodává použitou věc druhému občanovi. I zde se obdobně jako u skupiny B2B předpokládá stejný stupeň právního vzdělání u obou zúčastněných subjektů a není tedy potřeba zvýšené ochrany žádné ze smluvních stran.
Osobu spotřebitele charakterizuje § 419 OZ jako člověka, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Výkonem povolání se rozumí především svobodná povolání.9 Z toho je patrné, že spotřebitelem může být pouze osoba fyzická a to navíc jen v případě, že do právního vztahu vstupuje za účelem uspokojení svých osobních potřeb, které nesouvisejí s jeho obchodní činností. V OZ je definice spotřebitele zařazena do části první hlavy II, která se týká obecně otázky osob, kdy tato definice je poté využívána u jednotlivých ustanovení týkajících se spotřebitelských otázek, aniž by zde byl pojem duplicitně vymezován.
Pokud odhlédneme od soukromoprávní roviny významu spotřebitel, je třeba zmínit zákon o ochraně spotřebitele, ve kterém nalezneme spíše veřejnoprávní prostředky ochrany. V tomto předpisu je pojem spotřebitel vykládán jako fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Je zde tedy upuštěno od předpokladu jednání s podnikatelem, i když je to jedním z logických předpokladů.
Specifickým termínem je průměrný spotřebitel, převážné využití tohoto tématu je možné spatřit v soutěžním právu, které ovšem není předmětem této práce.
Mnohem významnějším ve vztahu k ochraně spotřebitele je ovšem vymezení slabší smluvní strany než samotného spotřebitele. Slabší smluvní stranou je ten, kdo vůči podnikateli vystupuje mimo rámec svého podnikání, ledaže druhá strana prokáže opak. Vymezení slabší strany není podstatné jen v otázkách ochrany spotřebitele, ale také např. u adhezních smluv, tedy těch, jejichž obsah nemohla slabší strana ovlivnit. Například v otázce obtížně srozumitelných doložek, kdy tyto jsou platné jen v případě, že nejsou k újmě slabší straně nebo pokud byl jejich obsah slabší straně řádně vysvětlen. V této souvislosti se setkáme s pojmem osoba průměrného rozumu, kdy se má za to, že jde o každou svéprávnou osobu, pokud se neprokáže opak. Dále např. ustanovení pojednávající o neúměrném zkrácení počítají s pojmem slabší strany. V případě hrubého nepoměru v plnění stran má strana, jejíž plnění bylo nevýhodné možnost se domáhat zrušení smlouvy ve lhůtě do jednoho roku od uzavření. Je velmi pravděpodobné, že strana, jež poskytla vyšší plnění, bude častěji slabší stranou.
Osoba podnikatele je v OZ vymezena v části první hlavy II, jako ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně z účelem dosažení zisku. Za dřívější právní úpravy Zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů10 byla za podnikatele považována osoba zapsaná v obchodním rejstříku, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění. Tato kritéria zápisu OZ vypustil a status podnikatele postavil na definici uvedené v § 420 OZ. Samozřejmě, že i nadále zůstává ustanovení o zápisu podnikatele do obchodního rejstříku resp. zisk živnostenského oprávnění, ale již to není hlavním faktorem, podle kterého bychom posuzovali podnikatele. Dochází ke změně, kdy hlavním kritériem je skutečná povaha činnosti, a OZ koncipuje faktické kritérium oproti tomu spíše formálnímu, které bylo uplatňováno dříve.
Podnikatelské oprávnění je v tomto případě bráno za vyvratitelnou právní domněnku, ale již ne za primární charakteristický znak podnikání resp. osoby podnikatele. Jak říká Xxxxxxx,11 pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje i každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samotném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Pokud by tak tomu nebylo, mohla by si osoba podnikatele zvolit svého zástupce, který by podnikatelem nebyl a tím se zprostit povinností uložených mu zákonem ve spojitosti s ochranou spotřebitele.
Společně s výše uvedenými skutečnostmi je třeba pohlížet na praktické důsledky pro osobu, která je označena jako podnikatel. Kromě obecných povinností spojených s výkonem své činnosti, které bychom mohli označit za ty spojené např. se zřízením podnikání, které ovšem nejsou předmětem této práce, jsou ze zákona dané i povinnosti jiné.
Tato práce se věnuje povinnostem spojeným s uzavíráním kupních smluv, předně jejich vadám a následkům těchto vad. Mezi tyto povinnosti můžeme namátkou zařadit povinnost podnikatele poučit spotřebitele o jeho právech plynoucích z vadného plnění (reklamační řád). Jedná se o základní informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli, která má vyvážit nedostatek profesionálního pohledu spotřebitele. Obecně je také možné tuto povinnost odvodit z § 6 OZ, který zakotvuje zásadu poctivosti a v tomto případě povinnost sdělit relevantní informace. Informační povinnost je zákonem upravena jak po formální, tak po obsahové stránce.12 Tato skutečnost má vliv na to, že většina podnikatelů výkon povinnosti naplňuje dokumentem velmi podobného obsahu.
Vzhledem k tomu, že Česká republika je součástí Evropské unie je třeba rozlišovat ochranu spotřebitele do dvou stupňů a to na národní a na evropské úrovni. Národní ochrana spotřebitele je jednotlivým chráněným osobám blíže z hlediska úpravy právních předpisů, jelikož jsou realizovány na úrovni republiky a vnitrostátních orgánů. Naproti tomu ochrana na evropské úrovni je realizována samotnou Evropskou unií, jíž jsou jednotlivé členské státy součástí. Legislativní akty jsou přijímány orgány Evropské unie a prováděny jak jejími, tak i národními orgány. Zavedení tohoto systému bylo potřebné právě k uskutečňování cílů unie a rozšířením mezistátního obchodování. Bylo zapotřebí harmonizovat smluvní vztahy, kdy každá ze stran byla z jiného členského státu. Aby se zamezilo různému stupni ochrany spotřebitele v různých členských státech, kdy v jednom byla úroveň této ochrany vyšší než v druhém a vznikaly problémy při obchodování mezi těmito státy. Úprava práv spotřebitele a jejich ochrana na mezinárodní úrovni ve smyslu např. Česká republika a nečlenský stát Evropské unie není tak jednoduše proveditelná, protože neexistuje žádná zastřešující organizace jako např. Evropská unie, která by právní úpravu zúčastněných států sjednotila.
S přihlédnutím k předešlému rozboru postavení spotřebitele a podnikatele v tomto vztahu, je nutné připomenout i ustanovení OZ týkající se ochrany slabší smluvní strany,13 kdy tato ustanovení se ze své podstaty týkají i spotřebitelských smluv. Tato generální ustanovení o ochraně slabších stran v hospodářském styku vycházejí z principu rovnoprávnosti a snahy o vyrovnání sil.14
Selucká podotýká, že na začátku minulého století bylo na ochranu spotřebitele nahlíženo spíše jako na společensky nevhodné snažení.15 Přestože ustanovení chránící spotřebitele by bylo možno vidět jako narušení smluvní volnosti a znevýhodnění jedné strany tím, že na ni přeneseme množství povinností, které nemají protiplnění na straně druhé, je třeba mít na paměti, že tato ustanovení nemají zakládat nepoměr povinností, ale snaží se o vyrovnání možností na obou stranách právního vztahu. Bejček k otázce ochrany spotřebitele míní, že nejde o ochranu před neuváženými rozhodnutími, ale před nepravdivými informacemi.16
V otázce ochrany spotřebitele se prolínají jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní prvky a samotná ochrana je poskytována prostředky jak práva soukromého, tak veřejného.17 Soukromoprávní aspekty představuje především úprava obsažená v § 1810 a násl. OZ, která ve prospěch spotřebitele jako slabší smluvní strany prolamuje obecnou zásadu autonomie vůle, kterou se závazkové právo řídí. Děje se tak právě za účelem hospodářských a ekonomických zájmů spotřebitele.
Striktní dodržování výše zmíněné informační povinnosti podnikatele by činila značné problémy v běžném životě, kdy spotřebitel s podnikatelem uzavírá kupní smlouvu na zboží nepatrné hodnoty. Z tohoto důvodu je v § 1811 odst. 3 OZ zavedena výjimka týkající se vyřizování záležitostí každodenního života, pokud k vzájemnému plnění dochází bezprostředně po jejím uzavření. Dále je dán druhý případ, kdy je informační povinnost podnikatele modifikována, a to pokud jde o dodání digitálního obsahu, který je dodán na hmotném nosiči.
Dalším z podstatných prvků ochrany spotřebitele je úprava nepřiměřených ujednání, která se odchylují od ustanovení zákona k ochraně spotřebitele. K takovým ujednáním se nepřihlíží a to včetně předchozího vzdání se takového práva spotřebitelem. Je tedy možno říct, že přestože jsou ustanovení upravující závazkové vztahy obecně dispozitivní, tak v případě úpravy ochrany spotřebitele se jedná o normy kogentní.
Z výše uvedeného a právní teorie vyplývá, že jakákoliv odchylka od ustanovení chránících spotřebitele je právně bezvýznamná a nepřihlíží se k ní z úřední povinnosti. Toto ovšem neznamená automaticky neplatnost zbytku smlouvy, ta je platná, pokud je možno vyčíst vůli stran. Neznamená to, že v případě odchýlení se od ochranného ustanovení se k takovému jednání vždy nepřihlíží, „spotřebitel může uzavřít i nevýhodnou smlouvu, smyslem ochrany je zabránit zneužití jeho slabšího postavení v právním vztahu.“18 Nepřiměřeným ujednáním je ujednání, které zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele.19 Co se týká otázky informací o ceně nebo předmětu plnění pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasně a srozumitelně, ochrana se nepoužije. Spotřebitel je chráněn rovněž povinností podnikatele poučit o významu doložky, která odkazuje na podmínky uvedené mimo text smlouvy.
Dalším z otázek upravených OZ, které se použijí i v oblasti ochrany spotřebitele je domněnka doby dojití,20 kdy se zásilka považuje za došlou třetí pracovní den po odeslání, pokud se neprokáže opak.
Primárním předpisem, kterým je v České republice chráněn spotřebitel, je OZ, který ovšem neobsahuje všechna související ustanovení a nepokrývá tak všechny otázky. V OZ nalezneme obecné otázky uzavírání spotřebitelských smluv, smlouvy uzavírané distančním způsobem, smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory a speciální ustanovení týkající se prodeje v obchodě. Při prodeji v obchodě je posunuta hranice, kdy tato ustanovení budou na daný vztah dopadat, již není požadavek, aby stranou právního vztahu byl spotřebitel, ale postačí, že to není podnikatel, předmětná ustanovení tedy chrání i nepodnikající právnické osoby. Rovněž je třeba připomenout, že ustanovení o prodeji v obchodě se netýkají pouze obchodů uzavíraných v kamenných prodejnách, jak by mohl tento název napovídat.
Ochrana spotřebitele je upravena i v dalších národních právních předpisech, již zmíněném zákoně o ochraně spotřebitele a v zákoně o spotřebitelském úvěru.
Pokud se podíváme konkrétně na otázku nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, tak ji nalezneme vymezenou v § 1813 OZ jakožto ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Z ochrany tímto ustanovením jsou vyčleněny případy, kdy jsou ujednání o ceně nebo předmětu plnění poskytnuta spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem. Ustanovení § 1814 obsahuje demonstrativní výčet zakázaných jednání, ke kterým patří zejména omezení nebo vyloučení spotřebitelových práv z vadného plnění, možnost podnikatele odstoupit od smlouvy v případě, že spotřebiteli stejné právo přiznáno není nebo právo podnikatele zvýšit cenu bez odpovídající možnosti spotřebitele v tomto případě od smlouvy odstoupit. Dále také ta, která zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek nebo mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, nebo ta, která odkládají dobu určení ceny až na dobu plnění nebo zbavují spotřebitele práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen.
K nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, leda se jej spotřebitel dovolá.21 Smlouva je tedy platná, pokud je možné závazek splnit i bez existence nepřiměřeného ujednání. V dřívější právní úpravě byla zakotvena absolutní neplatnost takovýchto ustanovení, s nástupem OZ je však osobám dána vyšší míra smluvní volnosti, a přestože se k takovým ujednáním nepřihlíží z úřední povinnosti, má spotřebitel možnost výslovně uvést, že dané ustanovení má být aplikováno, a je na něj pohlíženo jako na platné. Ustanovení § 55 odst. 3 OZ zakotvilo obecnou zásadu interpretace spotřebitelských smluv tak, že v pochybnostech o významu ujednání je třeba přihlížet k výkladu pro spotřebitele příznivějšímu.
Jak uvidíme v další kapitole, právě tyto otázky upravené českým právním řádem reflektují obsah směrnic EU.
V případě zásahu EU do národní právní úpravy v oblastech občanského práva je možné hovořit o tzv. evropeizaci práva.22 Tento jev se projevuje postupným promítáním práva evropského do právních řádů členských států a jejich ovlivňování pomocí vydávání obecně závazných právních aktů, zejména směrnic a jejich prováděním členskými státy. Jak míní Večeřa,23 evropské spotřebitelské právo je napříč odvětvím občanského práva jedním z nejvíce upravených EU.
EU své kompetenční předpoklady zakotvila přímo v primárním právu, tedy zakládacích smlouvách a připojených protokolech. Stěžejní otázky ochrany spotřebitele jsou ovšem upraveny především v jednotlivých směrnicích. Cílem EU není unifikace spotřebitelského práva napříč členskými státy, ale jejich sbližování.24
EU zastává princip kumulace ochrany spotřebitele, a umožňuje tedy použití více směrnic, které se navzájem nebudou vylučovat na jeden případ.
Právní normy EU týkající se ochrany spotřebitele významným způsobem ovlivňují podobu právní úpravy v národních právních řádech. Na otázky spotřebitelských práv mohou dopadat přímo použitelné předpisy EU- nařízení Řím I. a nařízení Brusel I.25 V evropských zemích se můžeme setkat se dvojí koncepcí úpravy spotřebitelských práv, tedy zahrnutí do obecného nejvýznamnějšího kodexu občanského práva nebo vytvoření zvláštního právního předpisu pojednávajícího o této problematice.
Kromě směrnic však nalezneme ustanovení týkající se ochrany spotřebitele také v nařízeních, nařízení Řím I. upravuje například rozhodné právo pro spotřebitelské otázky a v duchu ochrany spotřebitele tímto právem při splnění určitých podmínek činí právo země, ve které má spotřebitel bydliště, jelikož předpokládá vyšší míru znalosti domácího práva na straně spotřebitele. V případě volby práva, které nařízení umožňuje i v otázkách spotřebitelských, se ochrana spotřebitele promítá povinným využitím kogentních ustanovení právního řádu státu, ve kterém má spotřebitel bydliště. Naproti tomu nařízení Brusel I. zajišťuje ochranu spotřebitele i v procesním právu například prostřednictvím možnosti volby státu, k jehož soudu spotřebitel podá žalobu, kdy obchodník tuto možnost nemá a je povinen žalobu podat u soudu ve státě bydliště spotřebitele.
Prakticky všechny významné instituty ochrany spotřebitele nalezneme upraveny evropským právem s tím, že národní právní řád je přijal za účelem sblížení právních řádů jednotlivých členských států a ulehčení obchodního styku mezi podnikatelem a spotřebitelem z jiného státu. Primárně ve směrnicích nalezneme úpravu nepřípustných ujednání, uzavírání smluv na dálku nebo mimo provozovnu podnikatele.
Vybrané směrnice upravující ochranu spotřebitele jsou:
Směrnice EP a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží
Směrnice č. 85/374/EHS, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky
Směrnice č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
Směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru
Směrnice č. 2006/114/ES, o klamavé a srovnávací reklamě.
Kromě výše zmíněných způsobů ochrany spotřebitele, které by se daly označit jako obecné principy, OZ uvádí i dva speciální případy, kdy by spotřebitel mohl být v nevýhodnějším postavení, a které je třeba zvlášť upravit. Jedná se o případ, kdy by i vzdělaný a rozumný spotřebitel mohl uzavřít nevýhodnou smlouvu z důvodu, že byla uzavřena na neobvyklém místě, kam nešel za tímto účelem, a tím pádem neměl dostatek času a prostoru svoje kroky zvážit. V těchto případech je tedy třeba ochranu spotřebitele rozšířit nad její obvyklý rámec.
Hovoříme o dvou způsobech uzavření smlouvy a to pomocí prostředku komunikace na dálku a mimo prostory obvyklé k podnikání. Obě varianty nestandardního uzavření smlouvy budou podrobněji rozebrány v následujících kapitolách.
Další ze zákonem upravených otázek je tzv. neobjednané plnění, které spotřebitel nemusí vracet.26 Tato konstrukce není zavedena z důvodu obohacení spotřebitele, ale aby nebyl obtěžován zbytečnými náklady na vrácení věci, kterou nechtěl. OZ upravuje i otázku držby této věci, kdy spotřebitel je poctivým držitelem a může tak s věcí nakládat, ale vlastníkem stále zůstává podnikatel. Otázka vlastníka byla třeba upravit tímto způsobem, protože jak poznamenává Melzer27, bylo by možné se tak legálně zbavit nechtěných věcí, např. nebezpečného odpadu.
Je třeba připomenout, že ustanovení týkající se prodeje v obchodě nedopadají pouze na kamenné prodejny podnikatelů, ale rovněž na prodej na dálku nebo mimo obvyklé prodejny. Nejedná se tedy o terminologii určující prostor, kde je smlouva uzavřena, ale o určení druhu smluvní činnosti.
Zákon o ochraně spotřebitele pamatuje i na případ neoprávněného podnikání,28 kdy by spotřebitel byl ve znevýhodněném postavení, jelikož není schopen zjistit, že daný subjekt podniká neoprávněně. I v tomto případě přiznává zákon spotřebiteli vyšší stupeň ochrany.
Důvod, proč je třeba upravit prodej v obchodě zákonem je ten, že se předpokládá určitá nevýhoda kupujícího oproti postavení prodávajícího, který bude mít ve většině případů větší znalosti, zkušenosti a nejspíš i vyjednávací možnosti při uzavírání smlouvy, protože má na rozdíl od zákazníka praxi v oboru. Je tedy možné tyto smlouvy označit za adhezní, kdy jejich obsah má v důsledku možnost ovlivnit pouze jedna ze stran.
Jednou z modifikací spadajících na prodej v obchodě je nemožnost vzdání se práva z vadného plnění předem. OZ obecně tuto možnost povoluje, ale u prodeje v obchodě ji výslovně zakazuje a i dle Šilhána29 ji není možné vztáhnout na spotřebitele, protože by se mohlo jednat o nepřiměřené ujednání.
Také § 2166 OZ upravuje otázky týkající se prodeje v obchodě, konkrétně záruční list, který je prodávající povinen vydat, pokud o to kupující požádá. V záručním listě musí prodávající uvést jaké má povinnosti v případě, že plnil vadně. V tomto případě je možné předpokládat určitou neznalost prodávajícího, který se může zavázat ke smluvní záruce, aniž by to svým jednáním měl v úmyslu v případě, že od účinnosti OZ nepředělal své předtištěné záruční listy, neboť ve staré úpravě občanského práva měl tento pojem jiný význam. Není třeba vydávat záruční list vždy, postačí i prodejní doklad v případě, že obsahuje všechny předepsané údaje. Tato povinnost je upravena též v § 13 a § 16 zákona o ochraně spotřebitele a její porušení pak sankcionuje Česká obchodní inspekce.
Smlouva uzavíraná distančním způsobem nebo také distanční smlouva je taková, která je uzavřena bez současné fyzické přítomnosti podnikatele a spotřebitele s výlučným použitím jednoho nebo několika prostředků komunikace na dálku až do uzavření smlouvy včetně uzavření samotného.30
Oproti tomu smlouva uzavíraná mimo prostory obvyklé k podnikání klade podmínku současné fyzické přítomnosti podnikatele a spotřebitele v místě, které není obchodními prostorami podnikatele. K této charakteristice je třeba přistupovat pečlivě a nevyčleňovat smlouvy, které jsou uzavřeny na místě pro obchod obvyklé, tím se rozumí různé prodejní stánky např. s vánoční tématikou. Obchodními prostorami jsou nejen nemovité prostory, kde podnikatel provozuje svoji činnost trvale, ale i movité prostory, kde ji provozuje obvykle. Také není významné konečné místo uzavření smlouvy, pokud bezprostřednímu přesunu na toto místo předcházelo oslovení spotřebitele na místě pro podnikání neobvyklém.31 Je zde podstatný fakt bezprostřednosti přesunu na místo, kde podnikatel obvykle svoji činnost provozuje a také individuální oslovení daného spotřebitele.
Pro určení zda se jedná o smlouvu uzavřenou distančním způsobem je rozhodný okamžik, kdy k uzavření došlo, nevylučuje se tedy osobní převzetí na prodejně.
Typickým příkladem prodeje uzavřeného prostřednictvím prostředku komunikace na dálku je např. kupní smlouva uzavřená s podnikatelem v jeho internetovém obchodě.32 Tento způsob nákupu je v posledních letech čím dál oblíbenější, a to především v době před vánoci, kdy spotřebitelé využívají možnosti objednání zboží z pohodlí domova. Dříve byly velmi oblíbené smlouvy uzavírané pomocí televizního vysílání prostřednictvím tzv. teleshoppingu, kdy podnikatel svoje zboží popsal a nabídl k prodeji v krátkém televizním vstupu a spotřebitel si zboží telefonicky objednal.
Přestože distanční prodej poskytuje výhody na obou stranách- podnikatel nemusí zaměstnávat osoby, které by v případě kamenné prodejny zajišťovaly její chod a může se soustředit na prodej přímo ze skladu a tím má nižší náklady. Spotřebitel může nakupovat neomezen otevírací dobou prodejny, protože objednávky lze zpravidla zadávat po celý den a také v mnoha případech právě díky nižším nákladům podnikatele je schopen zboží pořídit za nižší cenu.Tento způsob prodeje s sebou ovšem nepřináší pouze pozitiva, ale i určité negativní aspekty. Předně je třeba zmínit fakt, že při prodeji distančním způsobem nemá spotřebitel možnost se s produktem před jeho koupí osobně seznámit a prohlédnout si jej. V některých případech je dané zboží k dispozici na prodejně jiného podnikatele, kde si jej zákazník může prohlédnout a poté objednat např. z internetu, toto je častým modelem u kosmetického a elektronického průmyslu. Ale v některých případech vybrané zboží není v zemi spotřebitele vůbec na trhu a tak nemá možnost si jej prohlédnout. I v prvním případě ovšem spotřebitel nedostane konkrétní kus, na který se díval, a může se stát, že kus co obdrží, bude mít určité vady nebo mu z jiného důvodu nebude vyhovovat. Protože dělení jednotlivých případů na ty, kdy měl spotřebitel příležitost se seznámit byť s jiným kusem daného výrobku, a kdy tuto příležitost neměl, by bylo velmi problematické, přistoupil OZ k jednotné úpravě pro ochranu spotřebitele v případě smluv uzavíraných distančním způsobem.
V těchto uvedených případech jsou práva spotřebitele širší. Mezi nejvýznamnější rozšíření práva řadíme právo na odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy je jednostranným adresovaným právním jednáním osoby a dotýká se obecné zásady občanského práva pacta sunt servanda, proto je nutné jej z důvodu zachování právní jistoty omezit. Právo na odstoupení od smlouvy má spotřebitel ve lhůtě čtrnácti dnů, která se obecně začíná počítat ode dne převzetí zboží spotřebitelem. Zákon ovšem zná výjimky, a to v případě, že předmětem je několik druhů zboží nebo dodání několika částí, kdy počíná lhůta běžet ode dne převzetí poslední dodávky zboží. V případě, že předmětem smlouvy je opakovaná dodávka zboží, lhůta počíná běžet ode dne převzetí první dodávky. Toto odstoupení od smlouvy není spotřebitel povinen nijak zdůvodňovat. Není možné spotřebitele za využití tohoto práva nijak trestat, povinnost uhradit dopravné zpět podnikateli, pokud je o tom spotřebitel před uzavřením smlouvy poučen nelze chápat jako takový postih. 33
Jako určitý postih podnikatele při porušení informační povinnosti může být viděna nemožnost požadovat po spotřebiteli zaplacení hodnoty, o kterou se vrácené zboží snížilo nikoliv standardním nakládáním. Toto vychází z informační povinnosti podnikatele poučit spotřebitele o možnostech odstoupení od smlouvy včetně lhůty pro toto odstoupení. Dalším z postihů může být prodloužení lhůty na odstoupení od smlouvy na rok a čtrnáct dnů v případě, že prodávající nedostatečně informuje spotřebitele o jeho právu na odstoupení od smlouvy.
Toto právo na odstoupení ovšem z podstaty věci není možné uplatnit na jakékoli zboží, vyloučeny jsou smlouvy o poskytování služeb, výrobky upravené na míru spotřebiteli nebo zboží podléhající rychlé zkáze. Dále je třeba mít na paměti vymezení výjimek z práva na odstoupení od smlouvy z důvodů např. hygienických. Obecně je třeba vyjít z myšlenky, že při uplatnění práva na odstoupení od smlouvy podnikatel nemůže na využití tohoto práva tratit a zboží by tak mělo být způsobilé k dalšímu prodeji, což například o spodním prádle tvrdit nelze.
V případě, že spotřebitel využije svého práva na odstoupení od smlouvy, vrátí mu ve smyslu § 1832 OZ do 14 dnů podnikatel všechny peněžní prostředky, včetně nákladů na dodání ke spotřebiteli. Avšak podnikatel není povinen vrátit peněžní prostředky dříve, než spotřebitel zboží vrátí, nebo prokáže jeho odeslání zpět podnikateli. Náhrada nákladů na dodání zboží nemůže být neomezená, tak OZ zakotvuje právo spotřebitele na vrácení výše ceny za nejlevnější způsob dodání. Otázka nákladů na vrácení zboží podnikateli je upravena obecně ve prospěch spotřebitele, ale i v tomto případě je možné, aby se podnikatel své povinnosti zprostil, tím, že při uzavírání smlouvy spotřebitele upozorní, že náklady na případné vrácení ponese sám.34
Příkladem smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory podnikatele může být například uzavření smlouvy na prodejní akci, kam jsou pomocí letáků vhozených do poštovní schránky sezváni spotřebitelé za účelem občerstvení zdarma a krátké prezentace výrobků. Konkrétně tento případ je velmi rozporuplný a v posledních letech hlídaný. Je tomu tak z důvodu, že nejčastějším modelem tohoto spotřebitele je osoba vyššího věku a je u ní předpokládaná nižší ostražitost a informovanost v obchodním styku. I z tohoto důvodu je zakotvena právní fikce, kdy jakákoli smlouva uzavřená během výjezdní akce je ex lege považována za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory podnikatele. Dříve byl velmi oblíbený též podomní prodej, který je ovšem ve velké většině obcí na území České republiky dnes zakázán.
Vada je podstatným nedostatkem zboží a zakládá porušení povinností plynoucích z právního vztahu. V následujících kapitolách bude rozvedena klasifikace vad na právní, faktické, podstatné a nepodstatné, zjevné a skryté, odstranitelné a neodstranitelné.
V případě právních vad nepřejdou na kupujícího všechna práva, která má dle uzavřené smlouvy nabýt. Mezi tato práva, která mají přejít, můžeme zařadit právo vlastnické, kdy absence přejití právě tohoto práva je nejzávažnějším případem. Další z právních vad je věcné právo třetí osoby, kterým je věc zatížena.
Dle § 980 OZ se rozlišují věci zapsané ve veřejných seznamech a věci v těchto seznamech nezapsané. Předpokládá se správnost obsahu tohoto seznamu. V případě nabytí věci, která je v takovém seznamu vedená, přestože záznam neodpovídá skutečnému právnímu stavu, svědčí věcné právo osobě, která jej nabyla za úplatu od osoby, kterou díky zápisu považovala za oprávněnou.35 Z toho vyplývá povinnost vlastníkům věcí zapsaných v seznamu kontrolovat, zda jsou informace v tomto seznamu aktuální a pravdivé.
OZ konstruuje ochranu kupujícího tím způsobem, že v případě, že se jedná o věc, která není vedena ve veřejném seznamu a kupující ji nabyl v dobré víře, tak se stává vlastníkem dané věci, přestože ji nabyl od osoby, která nebyla způsobilá toto právo převést.36 Dobrá víra na straně nabyvatele se předpokládá. Dalším případem je použití § 1111 OZ, dle něhož nabude vlastnické právo pouze ten, kdo jednal v dobré víře, že převodce může vlastnické právo k věci převést. Tady se dobrá víra nabyvatele nepresumuje a ten je povinen ji v případě sporu prokázat.
Další z otázek by mohl být případ ztráty věci, která je posléze nabyta třetí osobou v dobré víře. Původní vlastník se může dožadovat vydání věci i v případě, že mu byla odňata činem povahy úmyslného trestného činu. Zde je vidět, že ochrana dobré víry nabyvatele tedy není absolutní a má své limity.
Naproti tomu vady faktické se týkají přímo převáděné věci a to jejích vlastností jako je množství, kvalita, funkčnost či vzhled.37 Faktické vady můžeme členit na ty, které se týkají jakosti- kvality a ty, které se týkají množství- kvantity.38
Vady v kvalitě se posuzují podle toho, zda ovlivňují možnosti použití dané věci. Dále je třeba posuzovat kvalitu provedení nebo také to, zda byly předány všechny potřebné dokumenty.39 Za vadu v kvalitě dodaného zboží je třeba podřadit také tzv. aliud neboli plnění jiné věci. O vadné plnění se jedná v případě dodání jiné věci, ač druhově stejné, která je obecně bezvadná, ale nesplňuje ujednané vlastnosti. Dodáním jiné věci, která neodpovídá smlouvě, nedojde ke splnění smlouvy.
Je třeba, aby si prodávající a kupující tyto otázky upravili nejlépe přímo ve smlouvě. V případě určení jakosti provedení dle vzorku nebo předlohy musí jakost dodaného zboží odpovídat jakosti vzorku, výjimkou je, pokud smlouva pro zboží určila jakost jinou. Taktéž musí být ve shodě míra a hmotnost věci.
O kvantitativní vady se jedná v případě, že smluvní strana plní méně, než bylo dohodnuto, a to pouze pokud se nejedná o částečné plnění. V případě částečného plnění se předpokládá vědomí toho, že se nejedná o plnění celku například i z toho, že se tato skutečnost uvede na fakturu. Je také možnost, že prodávající dodá více zboží, než bylo dohodnuto. V takovém případě má kupující možnost nadbytečné množství odmítnout, pokud tak však bez zbytečného odkladu neučiní, má se za to, že je kupní smlouva uzavřena i na toto nadbytečné množství zboží.
V návaznosti na ustanovení o koupi movité věci OZ rozděluje vady na ty, které znamenají podstatné nebo nepodstatné porušení smlouvy.40 Toto rozlišení se opírá o hledisko, zda je dodáním zboží s vadou porušena smlouva podstatným způsobem. V případě porušení smlouvy resp. vady podstatné má spotřebitel výhodnější pozici při jejím uplatnění. Ustanovení § 2002 OZ popisuje podstatné porušení smlouvy jako takové, o němž strana porušující smlouvu věděla nebo musela vědět již při uzavření smlouvy, a druhá strana by smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala. V ostatních případech se má za to, že se jedná o nepodstatné porušení.
O vadu zjevnou se jedná v případě, kdy je tuto vadu možno odhalit při běžné prohlídce věci, například pouhým ohledáním. O zjevnou vadu se jedná i v případě, že je možno ji zjistit z veřejného seznamu (viz výše). Toto rozlišení vad je podstatné z důvodu omezení uplatnění práv z vadného plnění u vad zjevných. Ustanovení § 2112 zakládá rozdílná práva pro oznámení vady, kdy v případě vady skryté omezuje právo na oznámení lhůtou, jejíž počátek je dán subjektivní skutečností na uplatnění nároku bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl prohlídkou zjistit, i lhůtou objektivní, která je dvouletá a počíná běžet od odevzdání věci.
Za skryté vady lze považovat ty, které běžnou prohlídkou odhalit nelze. Jedná se zejména o vady, které ani pří řádné prohlídce nelze odhalit bez odborných znalostí či vybavení, případně pomocí specifických zkoušek, které se při převzetí zboží běžně neprovádí.
Otázku vad zjevných rozpracoval i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24.8.2010 sp. zn. 32 Cdo 1040/2009. Soud se v tomto případě zabýval i vymezením případů, ve kterých vady za zjevné považovat nelze z důvodu poškození zboží, které by nutně vzniklo při odhalení vady. Stejně tak se za zjevné vady podle tohoto rozhodnutí nepovažují takové, které se z povahy věci projeví až při jejím užívání.
Specifickým případem zjevné vady je zboží prodávané za nižší cenu právě z důvodu vlastní vadnosti.
Vady neodstranitelné jsou ty, jejichž odstranění není například z technických důvodů možné, ale i vady, jejichž odstranění by bylo ekonomicky nerentabilní a tudíž neefektivní. Často by totiž samotná oprava byla pro prodávajícího nákladnější, než samotná hodnota dané věci. Kromě objektivně neodstranitelných vad lze za neodstranitelné vady považovat i ty, které se neodstranitelným stanou v důsledku nedodržení lhůty pro jejich odstranění.
Kupující má právo na dodání věci bez vady, a to jak právní, tak faktické. Tomuto právu kupujícího musí odpovídat povinnost prodávajícího takové zboží dodat.41Odpovědnost podnikatele je odpovědností objektivní a nemůže se jí tedy zprostit.
OZ rozlišuje tři stupně odpovědnosti za vady, a to obecnou, která se týká všech úplatných smluv upravenou v § 1914 a násl. OZ, která je dále specifikována zvláštní úpravou v případě kupní smlouvy v § 2095 a násl. OZ. Přičemž je možné posunout se ještě dál k úpravě zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě v § 2161 a násl. OZ. Na tento systém je třeba nahlížet jako na úpravu obecnou a lex specialis.
Odpovědnost z vadného plnění je dle Hulmáka42 možné rozdělit do tří skupin, a to:
Xxxxxx při převzetí
Zákonná povinnost z vadného plnění
Smluvní záruka neboli záruka za jakost,
kdy tyto jednotlivé formy budou předmětem následujících kapitol.
Prodávající odpovídá za vady, které na věci existovaly v době převzetí, kdy tento druh odpovědnosti vzniká ze zákona u všech druhů úplatných smluv, které se řídí občanským zákoníkem a jejichž obsahem je plnění věci.
Pro uplatnění odpovědnosti nejsou třeba žádná ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, ale jsou pokryty pouze ty vady, které věc měla již v době převzetí. Je ovšem možná varianta, že se vada projeví až později. Důsledky z toho plynoucí budou rozebrány dále.
Institut jakosti při převzetí je nahrazením shody s kupní smlouvou podle dřívější úpravy, která ale zvýhodňovala spotřebitele. Úprava ukládá podnikateli povinnost plnit bezvadně a současně vyjmenovává kritéria, podle kterých je třeba bezvadnost posuzovat.
Jedním z kritérií vlastností pro posouzení bezvadnosti zboží je shoda skutečných vlastností zboží s vlastnostmi ujednanými ve smlouvě, nebo vlastnostmi spotřebitelem očekávanými se zřetelem na povahu zboží, či očekávaných s ohledem na skutečnosti prezentované prodejcem v rámci reklamy. Je třeba pamatovat zejména na to, že spotřebitelova očekávání by neměla být přehnaná, jelikož skutečnosti prezentované v reklamě mohou být značně nadsazené, aniž by reklama byla klasifikována jako klamavá.
Prodávající nese odpovědnost za to, že prodávaná věc se hodí k účelu, který pro její použití uvádí, nebo pro který se tato věc obvykle používá. Zboží musí být rovněž v jakosti nebo provedení odpovídajícím vzorku nebo předloze, byla-li jakost určena dle vzorku nebo předlohy. Věc musí být v odpovídajícím množství, míře, nebo hmotnosti, a vyhovovat požadavkům kladeným na toto zboží právními předpisy. 43
Jednou z nejzásadnějších skutečností institutu jakosti při převzetí je fakt, že projeví-li se vada na zboží v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, jako by zboží bylo vadné již při převzetí. Z pohledu spotřebitele je tato skutečnost významná zejména z toho důvodu, že mu při uplatnění práv z těchto vad plyne silnější postavení vůči prodávajícímu. Toto ustanovení poskytuje spotřebiteli ochranu především v případech, kdy se vada zboží projeví až po nějaké době. V případě neúspěšného uplatnění odpovědnosti za vadu musí prodávající prokázat, že vada na věci nebyla již v době převzetí, nebo že vytýkaná vada není vadou zboží.
Výjimkou jsou však případy, kdy má věc vadu, která nebrání jejímu užívání k určenému účelu, prodávající o této vadě ví a upozorní na ni kupujícího. Takové zboží je však možno prodat pouze za cenu nižší, než cenu obvyklou u bezvadného zboží.
Nespornou výhodou plynoucí spotřebiteli z institutu jakosti při převzetí při nákupu v kamenné prodejně je možnost využití práva na překontrolování zboží a předvedení jeho funkcí, připouští-li to povaha koupě.44
§ 2163 OZ upravuje informační povinnost podnikatele pro prodej zuživatelné věci a věcí podléhajících rychlé zkáze, kdy předepisuje povinnost vyznačit dobu nejkratší trvanlivost, respektive dobu, po kterou lze věc použít.
V této kapitole budou rozebrána práva, která přísluší kupujícímu v případě vadného plnění.
V případě vadného plnění je kupující oprávněn uplatnit práva z této skutečnosti plynoucí v zákonné době 24 měsíců. 45Raban považuje 24 měsíční dobu za objektivní.46Zákon pamatuje i na případ ujednání zkrácení doby po uplatnění těchto práv, k takovým ujednáním se nepřihlíží. Výjimkou je prodej použitého spotřebního zboží, v tomto případě je možné dobu pro uplatnění práva zkrátit na polovinu. Stejně tak se nepřihlíží k ujednáním, která omezují, nebo zkracují uplatnění práva z vady, jestliže si to strany ujednaly ještě před tím, než kupující tato práva mohl uplatnit.
Je třeba mít na paměti vady, pro které bylo zboží prodáváno za nižší cenu, opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním, rovněž spotřebitel nebude se svojí reklamací úspěšný v případě vady odpovídající míře používání nebo opotřebení pří nákupu použité věci. Zákon vyjmenovává ještě sběrnou kategorii v § 2167 písm. d), a to pro vady, u nichž to vyplývá z povahy věci. Aby nedocházelo k nespravedlivému omezování práv spotřebitelů, zejména v poslední skupině vad, je třeba toto ustanovení vykládat restriktivně. 47
Na žádost kupujícího je prodávající povinen mu vystavit písemné potvrzení o rozsahu jeho povinností v případě vadného plnění. Tyto povinnosti přitom má minimálně ve stejném rozsahu, jako výrobce. Ve většině případů je možné toto potvrzení nahradit dokladem o zakoupení, který obsahuje všechny potřebné náležitosti. V případě, že kupující právo z vadného plnění uplatní, potvrdí mu prodávající, taktéž v písemné formě, kdy toto právo uplatnil, provedení opravy a dobu trvání této opravy.
Kupující uplatní právo z vady u prodávajícího, u kterého věc koupil, nebo u jiné osoby, která je uvedena v písemném potvrzení o rozsahu zákonné odpovědnosti za vadné plnění, jako osoba určená k opravě. Primárním kritériem pro výběr, kde právo uplatnit, by měla vzdálenost od místa, kde se spotřebitel zdržuje.
Záruka za jakost je v zákoně upravena v § 2113 a násl. OZ. Prodávající tento institut může dobrovolně využít k rozšíření své odpovědnosti k prodávanému zboží tak, že se zaručí, že věc bude způsobilá k použití pro obvyklý účel, nebo si zachová obvyklé vlastnosti po dobu, kterou určí. Prodávajícím určená záruční doba vymezuje časový úsek, po který má prodávaná věc odolat i běžnému opotřebení. Toto časové prohlášení může učinit i uvedením záruční doby nebo doby použitelnosti na obal zboží nebo v reklamě. Poskytnutí záruky je součástí závazkového vztahu, a nelze ji doplnit jednostranným prohlášením prodávajícího. Zákon dává prodávajícímu volnou ruku v otázce délky záruční doby, nikoliv však v otázce úpravy počátku běhu této doby. Záruční doba běží od okamžiku odevzdání věci kupujícímu. Výjimkou jsou případy, kdy dle smlouvy má být věc odeslána, v tom případě záruční doba běží až od dojití této věci do místa určení. V případě, že danou věc má uvést do provozu někdo jiný, doba se počítá až od tohoto okamžiku.
V běžné praxi je záruka za jakost často zaměňována se zákonnou odpovědností za vady zboží, která již byla popsána výše. Je tedy nutno vymezit rozdíl mezi těmito instituty. Zatímco odpovědnost za vady zboží při převzetí prodávající nese ze zákona a nelze se jí nijak zprostit, záruku za jakost může prodávající kupujícímu poskytnout dobrovolně a je předmětem smluvního ujednání. Oba instituty se však liší především v rozdílné odpovědnosti plynoucí z vadného plnění. Zatímco v případě jakosti při převzetí prodávající odpovídá jen za vady, které zboží mělo v okamžiku jeho převzetí kupujícím, v případě záruky za jakost prodávající odpovídá i za vady, které vzniknou v průběhu záruční doby.Ustanovení upravující záruku za jakost se použijí i v případě, že na prodávané věci, jejím obalu, návodu, nebo v reklamě je uvedena doba, po kterou lze tuto věc použít.48
Je možnost poskytnout záruku na věc celou, nebo i jen její součást. Po prodávajícím není možné spravedlivě požadovat převzetí odpovědnosti za vady, které na věci vznikly v důsledku vnější události v okamžiku, kdy již přešlo nebezpečí škody na věci na kupujícího, nelze se však na tuto událost odvolávat v případě, že ji způsobil sám prodávající.
Co se týče otázky místa uplatnění práva z vadného plnění v rámci smluvní záruky za jakost, zákon ji upravuje shodně jako v případě zákonné odpovědnosti za vady zboží.
Záruka za jakost se může stát jedním z nástrojů konkurenčního boje mezi prodávajícími. Výběr kupující se již nebude řídit pouze cenou za zboží, ale bude se moci rozhodnout i podle pro něj nejvýhodnější záruky, kterou budou poskytovat jednotliví prodávající.
Tato kapitola pojednává o procesu, který je široké veřejnosti známý spíše jako reklamační řízení.
V případě, že prodávající poruší svoji povinnost plnit řádně a bez vad, vznikne mezi subjekty původního právního vztahu vztah nový, který je důsledkem odpovědnosti za vady. Obsahem tohoto vztahu jsou nová práva a povinnosti pro obě strany.
Základním předpokladem vzniku odpovědnosti za vady a z nich plynoucí práva je existence tří skutečností. 49
První z nich je vznik a trvání platného závazkového vztahu mezi prodávajícím a kupujícím, respektive spotřebitelem. Tato skutečnost je obzvlášť podstatnou, jelikož pouze na základě platného závazkového vztahu mohou prodávajícímu plynout zákonné povinnosti, tedy i nést odpovědnost za vady takového plnění.
Dalším podstatným předpokladem je předání zboží za úplatu na základě platné kupní smlouvy.
Třetím, avšak neméně důležitým předpokladem je porušení některých povinností prodávajícího, v tomto případě řádně splnit závazek dodánímbezvadného zboží. Přitom se nebere zřetel na to, zda příčina vadného plnění byla způsobena prodávajícím, nebo vnější událostí. Důvod vzniku vadného plnění je tedy z tohoto hlediska irelevantní, a vznik odpovědnosti za toto vadné plnění je objektivního charakteru.
V závislosti na tom, jaké vady toto plnění nese, potom kupujícímu plynou různé nároky, které může vůči prodávajícímu uplatňovat. Zde je však třeba upozornit na stále ještě poměrně problematickou právní úpravu. Obecně jsou práva plynoucí z vadného plnění v zákoně upravena v § 2099 OZ a násl. Ve vztahu mezi prodávajícím a spotřebitelem je však nutno rovněž přihlížet k ustanovením § 2165 OZ a násl., které dále upravují práva z vadného plnění při prodeji zboží v obchodě. Tato úprava je v tomto případě totiž nadřazená úpravě obecné.
Uplatnění práva na odpovědnost za vady nevylučuje právo na náhradu škody upravenou v § 1925 OZ, která je umocněna speciální úpravou zakotvující odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku pro případ spotřebitelského smluvního vztahu. 50 Existence tohoto institutu v českém právním řádu je implementací směrnice Rady č. 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky.
Práva z vadného plnění uplatňuje kupující vůči prodávajícímu jednostranným právním úkonem, při kterém se domáhá svých zákonných nároků plynoucích z porušení povinností prodávajícího a požaduje nápravu této skutečnosti. ZOS v § 13 toto jednání označuje pojmem reklamace.
Jak již bylo zmíněno výše, předpokladem pro uplatnění těchto nároků je existence platného závazkového vztahu, na základě kterého prodávající předal za úplatu kupujícímu zboží, které však nese známky vadného plnění. Klasifikace takového vadného plnění byla rovněž uvedena výše (viz kapitola vady zboží).
§ 2166 stanovuje, že prodávající je na žádost kupujícího povinen vystavit písemné potvrzení o rozsahu a době trvání jeho povinností v případě vadného plnění. Je-li však kupujícím spotřebitel, je zároveň třeba pamatovat na ustanovení § 13 ZOS, které prodávajícímu přímo ukládá povinnost spotřebitele informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění, zároveň s údaji o tom, kde reklamaci může případně uplatnit. Prodávající může podmínky reklamace upravit i nad rámec zákona, pokud to není v neprospěch spotřebitele. 51 Takové potvrzení tedy může být jak deklaratorní povahy, pokud pouze stanovuje to, co je dáno zákonem, nebo povahy konstitutivní, pokud jím jsou práva spotřebitele posílena nad rámec zákona.52
Reklamace jakožto právní úkon musí splňovat určité náležitosti, a to jak obsahové, tak formální. Z hlediska obsahu musí reklamace splňovat jak náležitosti platné obecně pro jakýkoliv právní úkon, tak i specifické náležitosti právě pro reklamaci.
Z obecného hlediska by reklamace jako taková měla být obsahově především dostatečně určitá a srozumitelná. Obzvlášť důležité je zejména označení smluvních stran a vymezení věci, jejíž vada je prodávajícímu vytýkána. Lze rovněž doporučit detailní popis stavu, ve kterém se věc v okamžiku reklamaci nachází. Za případné další poškození věci během reklamace nese odpovědnost prodávající, je však třeba prokázat, že věc tyto známky poškození nenesla již před reklamací. Zároveň by potom měla být dostatečně specifikována právě konkrétní vada věci a to, jak se daná vada projevuje. V rámci tohoto úkonu musí kupující rovněž prodávajícímu oznámit, který ze způsobů řešení reklamace, na nějž mu ze zákona plyne nárok, si zvolil. Tuto volbu potom kupující nemůže bez souhlasu prodávajícího změnit. Pokud však na zvolený způsob reklamace má kupující ze zákona nárok, pro prodávajícího je závazný a nemůže jednostranně zvolit způsob jiný. V praxi se lze často setkat s praxí obchodníků, kteří reklamací zamítnou s tím, že zboží dobrovolně opraví. Spoléhají na to, že zákazník se s takovým vyřízením spokojí, protože i přes to, že byla reklamace fakticky zamítnuta, dočkali se nějaké nápravy. Prodávající potom toto jednání vysvětluje jako ústupek zákazníkovi, ve skutečnosti se tímto jednáním však vyhýbá vyřízení reklamace spotřebitelem zvoleným způsobem jako např. výměny zboží nebo odstoupení od smlouvy.
Problematickým aspektem reklamace může v praxi často být prokázání spotřebitele jakožto osoby, která s prodávajícím uzavřela kupní smlouvu, což je podstatnou podmínkou uplatnění práv z vadného plnění. Obecně se má za to, že splněním této podmínky je nutnost předložení dokladu o koupi, případně záručního listu. Tato povinnost však ze zákona nevyplývá. Zákon pouze určuje, že kupující musí prokázat, že právě on danou věc u konkrétního prodávajícího skutečně zakoupil. S tím zároveň souvisí nutnost prokázat, kdy byla věc zakoupena pro posouzení toho, a zda je tudíž stále ještě oprávněn danou věc u prodávajícího reklamovat. Pochopitelně je tedy nejjednodušším způsobem předložení příslušného dokladu. Není to však zákonná povinnost, pokud je kupující tyto skutečnosti schopen dokázat i jinak, nesmí být prodávajícím z tohoto hlediska nijak omezován. Jako důkaz může posloužit například i výpis z bankovního účtu o platbě za danou věc, či svědecká výpověď.53V praxi je možné se velmi často setkat při reklamaci spotřebního zboží s odporem personálu k přijetí reklamace bez prodejního dokladu. Ať už z důvodu údajně složitého dohledávání dokladu v záznamech obchodníka, což ovšem spotřebitele nemusí zajímat a i zde platí třiceti denní lhůta pro vyřízení reklamace. Na druhou stranu je třeba říci, že při současné situaci, kdy stejné zboží prodává více obchodníků, může nastat situace, kdy této možnosti reklamovat bez prodejního dokladu budou spotřebitelé zneužívat, neboť opatřit si svědeckou výpověď je jistě jednodušší než prodejní doklad.
Zákon nijak neupravuje formu reklamace jakožto uplatnění práv z vadného plnění vůči prodávajícímu. Je tedy jen na kupujícím, jakou formu zvolí. Může tak učinit například osobně, písemně, nebo i prostřednictvím elektronické komunikace, či telefonicky. Z hlediska vzniku případné sporné situace lze jen doporučit formu písemnou nebo osobní na provozovně prodávajícího. Podle ZOS je prodávající povinen reklamaci přijmout na jakékoliv svojí provozovně, kde je to s ohledem na povahu zboží možné. Zároveň je povinen vydat potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je předmětem reklamace a jaký způsob řešení si kupující zvolil. 54
Práva z vadného plnění může vůči prodávajícímu uplatňovat pouze osoba, která s prodávajícím kupní smlouvu uzavřela, tedy kupující. K tomuto úkonu je ze zákona oprávněn pouze on, případně osoba k tomu kupujícím zmocněná. Tato skutečnost je problematická zejména v případech, kdy kupující danou věc prodá dále třetí osobě.55 Vůči této třetí osobě totiž prodávající nemá žádné povinnosti. Třetí osoba tak práva z vadného plnění nemůže nárokovat po původním prodávajícím, ale ve skutečnosti odpovědnost za vady ponese původní kupující, který je však sám spotřebitelem (nepodnikatelem), čili se zde ani nemohou použít ustanovení upravující prodej zboží v obchodě, ale pouze obecná ustanovení o právech z vadného plnění. Z toho tedy vyplývá, že spolu s vlastnictvím věci na třetí osobu automaticky nepřechází práva z vadného plnění.
Zajímavou otázkou z praxe je jistě i případné uplatnění práva z odpovědnosti za vady druhým kupujícím. Ze zákona tento kupující žádnou záruku nemá, neboť nekoupil zboží v pozici spotřebitele a původní kupující vůči němu nemá žádné povinnosti, které by byly obdobné jako podnikatel ke spotřebiteli. Obecně by se daly tyto případy rozdělit na dvě možnosti postupu a to podle toho, zda je kupní doklad vystavený na jméno prvního kupujícího.
Pokud ovšem prodejní doklad bude vystaven na jméno, situace nebude pro druhého kupujícího tak snadná. Je zde možnost snažit se dohodnout s původním spotřebitelem, aby věc reklamoval na své jméno, ale záleží pouze na vůli této osoby, zda se bude problémem zabývat. V případě, že by druhý kupující uplatňoval právo z odpovědnosti za vady a podnikatel na to přišel, tak jej může odmítnout s tím, že je neoprávněnou osobou. Teoreticky by bylo možné pokusit se věc reklamovat bez doložení průkazu totožnosti a spoléhat na to, že ani při převzetí vyreklamovaného zboží tento průkaz nebude nikdo požadovat. Je ovšem přípustná i varianta, že při prodeji zboží jinému kupujícímu zaniká záruka tomu původnímu, neboť již není vlastníkem věci.56Rovněž je možná myšlenka reklamovat věc z pozice zástupce kupujícího spotřebitele.
Tento postup se může zdát omezující na právech nového vlastníka, ale ten nemůže být označen za spotřebitele, jelikož nekoupil zboží od podnikatele, ale od jiné fyzické osoby a to převážně ve vztahu C2C (vizvýše).
Kupující může vadné zboží reklamovat pouze u prodávajícího, se kterým uzavřel platnou kupní smlouvu. Podle ZOS je prodávající povinen reklamaci přijmou na jakékoliv provozně, na které je to s ohledem na sortiment zboží či poskytované služby možné. Obecně lze říci, že by mělo být možné zboží reklamovat na jakékoliv provozovně (prodejně) prodávajícího kdykoliv během provozní doby, jelikož po celou tuto dobu musí dle ZOS být na provozně přítomen pracovník pověřený vyřizováním reklamací.57 Další možností je reklamace přímo v sídle nebo místě podnikání prodávajícího. Zde již však na rozdíl od provozoven dle zákona být pracovník pověřený vyřizováním reklamací nemusí. Sídlo prodávajícího z hlediska reklamací hraje roli většinou především v případě distančního řešení reklamace, kdy se kupující rozhodne zboží prodávajícímu odeslat. Jistou výjimku zde však tvoří ustanovení § 2172. Jestliže je v potvrzení vystaveném v souladu § 2166 určena pro případ opravy jiná osoba než samotný prodávající, která se zároveň nachází ve stejném místě jako prodávající nebo v místě pro kupujícího bližším, musí kupující uplatnit právo na opravu zboží právě u této osoby. Předpokladem je, že pro kupujícího z tohoto ujednání neplyne nějaké znevýhodnění. Smyslem tohoto ustanovení je především minimalizace nákladů účelně vynaložených kupujícím v souvislosti s reklamací, které mu musí prodávající uhradit.
Otázka náhrady nákladů spojených s uplatňováním práva z odpovědnosti za vady je upravena pouze obecným ustanovením58 a použije se na všechny případy oprávněného vytýkání vady. Kupujícímu vyplývá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly. Obecně se bude jednat o náklady na odeslání zboží nebo dopravu kupujícího se zbožím. Nelze ovšem očekávat náhradu cestovného v nepřiměřeném rozsahu jako je využití taxislužby. Je ovšem také nutno připomenout možnost spotřebitele na výběr konkrétní provozovny resp. provozovny, sídla prodávajícího nebo servisu uvedeného v potvrzení dle § 2172 OZ. Kdy z povahy věci by sám spotřebitel měl šetřit své náklady výběrem možnosti, která mu bude zakládat nejnižší náklady. Lhůta pro uplatnění tohoto nároku se odvíjí od lhůty k vytknutí vady tím způsobem, že ji prodlužuje o měsíc.
Komplikovanější může být situace, kdy prodávající ukončil svou podnikatelskou činnost, či již nepůsobí ve svojí provozovně, respektive provozovnách, kde kupující zboží zakoupil. I na tyto případy však zákon pamatuje. Podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů,je prodávající povinen živnostenskému úřadu oznámit ukončení činnosti a společně s tím nahlásit i adresu, na které je možno ho kontaktovat za účelem vypořádání závazků, respektive pohledávek, v tomto případě tedy uplatnění práv z vadného plnění. Tato situace však může být složitější, jestliže prodávajícím byla právnická osoba, jelikož ta za své závazky odpovídá jen po dobu vlastní existence. Bude tedy záležet na tom, zda již tato právnická osoba byla zrušena, a pokud ano, tak jakým způsobem. Jestliže byla zrušena s likvidací, má kupující prakticky nulovou šanci svá práva jakýmkoliv způsobem vůči této osobě uplatnit. Pokud však právnická osoba zanikla bez likvidace, je velmi pravděpodobné, že bude existovat její právní nástupce, na kterého přechází i všechny závazky. Potom má kupující možnost svá práva nárokovat právě po tomto nástupci.
Při přijetí reklamace je prodávající povinen vystavit kupujícímu písemné potvrzení o tomto úkonu, tzv. reklamační protokol, který bude obsahovat všechny podstatné náležitosti, jako datum přijetí reklamace, její obsah, způsob vyřízení reklamace, který si kupující zvolil a další výše uvedené údaje. Tento postup upravuje zejména ZOS podrobněji než OZ. Podle ZOS má být o reklamaci rozhodnuto prodávajícím ihned, ve složitějších případech potom nejpozději do tří pracovních dnů. Do této lhůty není započítána doba potřebná k odbornému posouzení dané vady, tato doba však musí být přiměřená s přihlédnutím k povaze a druhu zboží nebo služby. Reklamace, včetně případné opravy, musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději však ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy byla uplatněna. Prodávající se s kupujícím může dohodnout na prodloužení této lhůty, nelze tak však učinit jednostranně. Jestli prodávající reklamaci v této lhůtě nevyřídí a nechá ji marně uplynout, poruší smlouvu podstatným způsobem. 59 V praxi často opomíjeným faktem je povinnost prodávajícího informovat kupujícího o vyřízení reklamace, kdy i tento krok je součástí řádného vyřízení. 60
Současná právní úprava mnohé přejala z úpravy staré, některé instituty vypustila, některé přidala, a některé přetransformovala.
Současná právní úprava mnohé přejala z úpravy staré, některé instituty vypustila, některé přidala, a některé přetransformovala. Jedním z přepracovaných je jakost při převzetí, který nahrazuje shodu s kupní smlouvou dle dřívější právní úpravy. 61Lhůta šesti měsíců, která zakládá vyvratitelnou domněnku, že vada která se projeví v průběhu této lhůty, existovala již v době převzetí, zůstává zachována. Problém ovšem nastává při výkladu ustanovení § 2165, který upravuje dobu 24 měsíců. Otázkou je, co tato doba znamená. V právní teorii se vyskytují dva názory.Xxxx zastává názor, že zmíněných 24 měsíců je projevem kontinuity se starou právní úpravou, a to tím způsobem, že zachovává 24 měsíční zákonnou záruku.62 Zákonnou zárukou se rozumí odpovědnost prodávajícího za vady vzniklé i po převzetí zboží kupujícím. Svoje stanovisko k zachování zákonné záruky opírá o fakt, že zákonodárce při formulaci zmíněného paragrafu použil slovo „vyskytne“ místo pojmu „projeví“, který by spíše napovídal úmyslu stanovit tuto lhůtu pro uplatnění práv vady, kterou zboží mělo již při převzetí Tento výklad je podpořen právě i užitím slova „projeví“ v § 2161 odst. 2. Na kontinuitu se starou právní úpravou odkazuje i důvodová zpráva. 63
Naproti tomuLiškutínje toho názoru, že lhůta uvedená v § 2165 je lhůtou na uplatnění práva z vad, které mělo zboží již při převzetí. Xxxxxxxx vychází ze systematiky řazení jednotlivých ustanovení v OZ, kdy úprava 24 měsíců je zařazena v části „práva z vadného plnění“, který obecně spadá pod pododdíl „zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě“. Pojem „práva z vadného plnění“ je vymezen v ustanovení § 2100 patřícího do obecnějšího oddílu „koupě“. Toto zařazení je podstatné z důvodu, že obecná ustanovení týkající se koupě upravují odpovědnost za vady, které má zboží již v okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci na kupujícího, respektive převzetí věci kupujícím. 64
Autorka práce se klaní k názoru zachování zákonné záruky, jak tomu bylo za dřívější právní úpravy. Svůj postoj neopírá jen o myšlenky nastíněné Čechem, ale i o výklad důvodové zprávy. Je toho názoru, že OZ jako předpis nový má problematických ustanovení více a to převážně z důvodu nevhodné volby slov. Kdy je k textu zákona třeba přistupovat výkladem teleologickým, a je tedy třeba zkoumat úmysl zákonodárce, kdy v tomto konkrétním případě autorka považuje za významnou pasáž o zachování kontinuity práva.
Na základě výše zmíněného § 2165 je možno vyvodit i další interpretační problém, a to, v jaké lhůtě může spotřebitel svá práva z vadného plnění uplatnit. Odpověď na tuto otázku je úzce spjata s vyřešením problematiky, zda OZ ustoupil od úpravy zákonné záruky. V případě, že institut zákonné záruky již neexistuje, je předmětná doba lhůtou upravující časový úsek, ve kterém může spotřebitel uplatnit právo z vady, která na zboží byla již při převzetí. V souvislosti se zachováním existence zákonné záruky se objevují názory, že lhůta 24 měsíců poskytuje spotřebiteli vymezení období, po které prodávající odpovídá za vady zboží, které se vyskytnou na zboží v průběhu této doby. V tomto případě by ovšem zákonodárce nevymezil lhůtu pro uplatnění tohoto práva v pododdílu týkajícího se prodeje zboží v obchodě, a bylo by nutné podívat se do obecných ustanovení. Podle Čecha by bylo nutné aplikovat ustanovení § 2112, které ukládá povinnost kupujícímu oznámit vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit.
Další spornou oblastí v kontextu nejednoznačné právní úpravy odpovědnosti za vady jsou jednotlivé nároky plynoucí z vadného plnění, respektive kritéria, dle kterých má spotřebitel na konkrétní řešení reklamace ze zákona nárok. Zásadní je pro tuto problematiku ustanovení § 2169, které jednotlivé nároky specifikuje.
Sporným je také zejména zavedení hlediska intenzity porušení smlouvy, které nahradilo rozlišování odstranitelnosti a neodstranitelnosti vad, jak se uvádí v důvodové zprávě.65 Dle zmíněné důvodové zprávy lze dovozovat, že by se nově měly nároky odvíjet nároky z vadného plnění dle toho, zda vada zakládající toto právo byla podstatným nebo nepodstatným porušením smlouvy podle § 2106. Zákon sice stanovuje klasifikaci porušení smlouvy na podstatné a nepodstatné, ale již neuvádí kritéria, dle kterých tuto podstatnost posuzovat. V praxi budou jistě vznikat případy, kdy kupující a prodávající budou mít rozdílný pohled na to, zda je vada podstatným porušením smlouvy, či nikoliv. Stanovisko z důvodové zprávy o nahrazení kritéria odstranitelnosti a neodstranitelnosti vad, které bylo užívané ve starém OZ, kritériem míry intenzity porušení smlouvy příliš nekoresponduje s reálnou úpravou vymezení nároků z vadného plnění, které přísluší kupujícímu při prodeji zboží v obchodě. Katalog práv plynoucích z vadného plnění a postup při výběru konkrétního práva se zdá být v § 2169 vymezen dostatečně.
Přestože právní úprava, z které tato práce vychází, je rozhodná pro velké množství smluv, stále není v některých otázkách jasný postup. Spotřebitel by očekával, že do problematiky úpravy jeho práv v případě nejednoznačnosti výkladu textu zákona bude moci najít radu u státních orgánů. Jako první by se pravděpodobně Českou obchodní inspekci (ČOI), jakožto orgán, který kontroluje a sankcionuje nedodržení povinností prodávajícího ve spotřebitelských otázkách dle § 13 ZOS.Ministerstvo spravedlnosti se vyjádřilo ve smyslu kontinuity úpravy spotřebitelských smluv, tedy že by zákonná záruka dle staré právní úpravy měla být zachována i v úpravě současné. Nicméně dodává, že relevantní odpovědi může přinést až rozhodnutí některého z vyšších soudů. Zachování zákonné záruky podporují i reklamační řády obchodníků v ČR, kteří novou právní úpravu reflektovali ve smyslu odpovědnosti za vady vzniklé v průběhu 24 měsíců od převzetí.66
Primárním cílem institutu odpovědnosti za vadné plnění je poskytnutí spotřebiteli možnost užívat zvolené zboží bez vad, které by tomuto užívání bránily. Stěžejním ustanovením pojednávajícím o nárocích spotřebitele z vadného plnění je § 2169, který vyjmenovává jednotlivá práva, ze kterých si může spotřebitel po splnění předpokladů vybrat.
Zákon uvádí katalog čtyř práv z vadného plnění:
Oprava
Dodání nové věci
Odstoupení od smlouvy
Sleva z kupní ceny
§ 2169 již ve svém prvním odstavci odkazuje na ustanovení § 2161 a zakotvuje své použití v případě, že nejsou splněny nároky kladené na prodávanou věc vyjmenované právě v § 2161. § 2169 dále upravuje podmínky a kritéria, za kterých lze jednotlivá práva vůči prodávajícímu uplatňovat.Ustanovení § 2161 však představuje institut jakosti při převzetí, vztahuje se tedy pouze na vady, které mělo zboží již v okamžiku převzetí kupujícím, případně vady, které se projeví do 6 měsíců od převzetí zboží.
Poněkud komplikovanější je situace v případě podle § 2165, která se vztahuje na vady, které se vyskytnou v období 24 měsíců od převzetí zboží. Fakt, že § 2169 ve svém úvodu odkazuje pouze na § 2161, vyvozuje jisté nejasnosti v otázce, podle jakého ustanovení se vlastně nároky plynoucí ze zákonné záruky budou řídit. Logická návaznost obou paragrafů i jejich zařazení do stejného pododdílu napovídá, že by se § 2169 měl vztahovat i na zákonnou záruku upravenou v § 2165. V rozporu s tímto stanoviskem však může být tvrzení ve výše zmíněné důvodové zprávě, které říká, že hledisko opravitelnosti a neopravitelnosti je nově nahrazeno kritériem míry intenzity porušení smlouvy. Vzhledem k tomu, že je třeba brát v potaz i obecná ustanovení o koupi, vyvstává otázka, zda se nároky plynoucí spotřebiteli z vadného plnění budou rovněž lišit i z hlediska toho, zda je vada podstatným nebo nepodstatným porušením smlouvy. Tak by totiž spotřebitel měl v každém z případů nároky jiné. 67
V případě podstatného porušení smlouvy může spotřebitel vybírat z možnosti odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci, opravou věci, odstoupením od smlouvy nebo slevou z kupní ceny.Kupující má právo zvolit si způsob, jakým chce svoji reklamaci vyřešit a tuto volbu nemůže později bez souhlasu prodávajícího změnit. Tuto volbu by měl provést současně s uplatněním odpovědnosti. Stejně tak je prodávající touto volbou vázán.Výjimka je ovšem v případě neproveditelnosti dodržení zvolené možnosti například v případě, kdy spotřebitel zvolí opravu, která ale není technicky možná. V nastíněném příkladu by si kupující mohl zvolit druhotně a to z možnosti odstoupení od smlouvy a slevy z kupní ceny.68
V případě, že je vada nepodstatným porušením smlouvy,má kupující právo na odstranění vady, anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny.
V případě, že spotřebitel uplatní svá práva z vadného plnění, má nárok na opravu věci a pokud to není povaze vady nepřiměřené, může požadovat i dodání věci nové. Pokud se daná vada týká pouze součásti věci, má spotřebitel právo na výměnu této součásti. Není-li možné vadu odstranit tímto postupem, svědčí kupujícímu právo odstoupit od smlouvy.
Zákon řeší i případ, že se odstranitelná vada vyskytne opakovaně nebo má věc větší množství vad. V této situaci má kupující právo na dodání nové věci, výměnu součásti, nebo i od smlouvy odstoupit. Nelze ovšem považovat situaci, kdy se vada vyskytne na věci po předchozí výměně za opakovaný projev vady. Konkrétní počet vad, který je rozhodný pro označení opakovaného výskytu ovšem zákon nepředkládá, zde je nutné vycházet z judikatury. Již i široké veřejnosti je známo jako rozhodné třetí opakované projevení stejné vady. Je ovšem podstatné, aby projevená vada byla stejná, nelze se totiž domáhat práva na odstoupení od smlouvy v případě, že se na věci postupně projevily tři různé vady.
Obecná úprava jednotlivých nároků je již vymezena výše, v následujících kapitolách bylo tedy pojednáno pouze o specifikách jednotlivých nároků.
Oprava jako první z nároků znamená odstranění vady prodávajícím a předání věci zpět kupujícímu. Opravu provede na své náklady prodávající, případně jiná osoba, se kterou má prodávající smlouvu. Pokud prodávající odmítne vadu odstranit, má kupující možnost nechat si věc opravit na své náklady a po prodávajícím uplatňovat právo na slevu z kupní ceny.
Kupující má při reklamaci povinnost vrátit původní vadnou věc, a to na náklady prodávajícího.69 Teoreticky se na úpravu výměny věci vztahuje i § 2108, podle kterého kupující nemusí platit část kupní ceny, která odpovídá jeho právu na slevu, a to až do doby odstranění vady. Je otázkou, zda praxe přijde s případem spotřebitelského vztahu, ve kterém se toto ustanovení uplatní.
Nárok na odstoupení od smlouvy kupujícímu zaniká v případě, že nemůže věc vrátit ve stavu, v jakém ji obdržel. Výjimkou jsou případy, kdy se stav věci změnil v důsledku prohlídky věci za účelem zjištění vad, kdy kupující použil věc ještě před objevením vady. Dále pokud nezpůsobil kupující změnu stavu svým jednáním nebo opomenutím, a v případě věci, která se obvyklým použitím spotřebuje nebo pozmění a vrátí prodávajícímu co je ještě schopen prodávajícímu vrátit.
Slevu z kupní ceny je možno chápat jako poslední možnost domoci se alespoň části svých práv, jakou zákon spotřebiteli dává, jelikož ji uvádí u každého případu uplatňování odpovědnosti za vady.Taktéž zakotvuje její subsidiární použití v případě, že prodávající nestihne reklamovanou věc opravit včas, případně tuto opravu odmítne. V tomto případě má spotřebitel právo i na odstoupení od smlouvy, jelikož se nejedná o řádně vyřízenou reklamaci.
Ideálním případem při uplatnění práv z vadného plnění je z pohledu kupujícího včasné a řádné vyřízení jeho reklamace způsobem, jaký si při uplatňování reklamace zvolil. V praxi se ovšem můžeme setkat s případy, kdy reklamace není vyřízena ve prospěch kupujícího. Zamítnutí reklamace je pravidlem, pokud reklamovaná vada není vadou, anebo pokud za tuto vadu prodávající neodpovídá. Není ovšem výjimkou, že podávající zamítne i vytýkání vady, za kterou ze zákona odpovídá. Obdobnou chybou je i nevyřízení reklamace.
Obecně vzato lze reklamaci považovat za řádně vyřízenou při splnění všech podmínek stanovených § 19 ZOS. Řádné vyřízení reklamace je takové, kdy prodávající bez zbytečného odkladu, resp. ve 30 denní lhůtě reklamaci příjme, rozhodne o ní a odstraní vadu způsobem, který si spotřebitel zvolil, a to buď opravou věci, nebo opatřením nového kusu. V této lhůtě má prodávající opravenou věc, případně nový kus na výměnu k dispozici k předání kupujícímu. Pro případ, že si kupující zvolí slevu z kupní ceny nebo odstoupení od smlouvy, bude řádně vyřízenou reklamací uplatnění tohoto nároku.
Tyto povinnosti prodávajícího o řádném vyřízení reklamace vyložil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009,ve kterém stanovil fázi informování spotřebitele o vyřízení jeho reklamace, jako povinnou součást reklamačního řízení. Tato informace není mezi prodávajícími velmi rozšířena, a proto v ní často chybují. Sankcí za toto pochybení je konstrukce nevyvratitelné domněnky podstatného porušení smlouvy, která ve smyslu § 2002 zakládá spotřebiteli právo na odstoupení od smlouvy. Stejné právo spotřebiteli náleží i v případě marného uplynutí 30 denní lhůty na vyřízení reklamace.
Za neuznanou reklamaci lze považovat takovou, kterou prodávající odmítnul s tím, že reklamovaná věc vytýkané vady nemá, případně má, ale dle jeho názory za ně nenese odpovědnost. V druhém zmíněném případě se prodávající nejčastěji odvolává na tvrzení, že vadu na zboží způsobil sám kupující. V případě, že je toto tvrzení neoprávněné, kupující se může bránit. Z hlediska domáhání se svých práv je podstatné zejména časové rozlišení, v jakém časovém intervalu od převzetí věci je nárok z vadného plnění uplatněn. V případě reklamace v prvních šesti měsících by mělo být pro prodávajícího složitější. Z důvodu existence vyvratitelné domněnky, kdy důkazní břemeno toho, že zboží nemělo vady již při převzetí, leží na prodávajícím. Pokud tedy v takovém případě prodávající reklamaci zamítne, aniž by prokázal neexistenci vady zboží při převzetí, bude se jednat o marné uplynutí 30 denní lhůty pro vyřízení reklamace. Neexistenci této vady je totiž třeba dokázat, nestačí ji pouze tvrdit. Takovým prokázáním může být například znalecký posudek. Situace je po kupujícího poněkud složitější, pokud reklamuje zboží po uplynutí šesti měsíců od převzetí věci. V takovém případě přechází důkazní břemeno v souvislosti svytýkanou vadu na kupujícího. Tuto povinnost může splnit opět například znaleckým posudkem.
Přestože zákonodárce nabízí spotřebiteli způsob obrany v případě neúspěchu s oprávněnou reklamací formou vypracování znaleckého posudku a následného nárokování nákladů na něj po prodávajícím, většina spotřebitelských sporu ovšem do této fáze nedojde, a to převážně z důvodu obavy spotřebitele ze zvýšených nákladů na uplatnění svého práva z odpovědnosti za vady. Ačkoliv je tyto náklady oprávněn nárokovat po prodávajícím z titulu účelně vynaložených nákladů na uplatnění reklamace, nikdo spotřebiteli dopředu nezaručí, zda bude vypracovaný posudek znít v jeho prospěch.70 Na tento fakt hřeší mnoho podnikatelů tím, že reklamaci vyřídí jako neuznanou a doufají, že spotřebitel se nebude svých práv dále domáhat.
Následující poslední kapitola bude sumarizovat nejen judikaturu použitou v hlavní části této diplomové práce.
Občanský zákoník nabyl účinnosti 1.1.2014, a vzhledem k délce soudních sporů v České republice, a rovněž ztíženému přístupu k rozsudkům soudů nižších instancí, pro běžného člověka je přehnané očekávat existenci rozsáhlé judikatury k tomuto zákonu. I v případě rozhodnutí soudů nižších instancí by tyto závěry nebyly příliš vhodné publikace v diplomové práci, protože je nelze považovat za judikaturu sjednocujícího charakteru. Naproti tomu zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník byl na našem území účinný desítky let a bylo na jeho základě rozsouzeno velké množství soudních sporů.
Přestože rektifikace občanského práva přinesla mnoho novinek, některé instituty převzala z úpravy předešlé. Z tohoto důvodu je možné použít některá soudní rozhodnutí dle dřívější úpravy a vztáhnout ji i na tu současnou. K tomuto procesu je ovšem nutno přistupovat velmi pečlivě, právě vzhledem k poměrně rozsáhlým změnám.
Jako stěžejní judikát je možno považovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009, který vymezil, že prodávající je rovněž povinen při vyřízení reklamace informovat spotřebitele. Bez splnění této informační povinnosti nelze reklamaci považovat za řádně vyřízenou. V podobné otázce se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2006, spis. zn. IV. ÚS 512/05, na něž odkázal i v nálezu ze dne 10. 11. 2009, spis. zn. III. ÚS 2983/08. Tato výše zmíněná rozhodnutí a podpora práv spotřebitele resp. povinností podnikatele je možno užít i za stávající právní úpravy i díky tomu, že 30 ti denní lhůtu upravuje § 19 ZOS.
Rovněž je možno stále pro výklad § 13 ZOS užít rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.3.2006, sp. Zn. 3As 60/2005-73, který zakazuje požadovat náhradu nákladů nedůvodné reklamace na spotřebiteli.
K cenám a jejich prezentaci spotřebiteli se vyjádřil Městský soud Praha a to ve svém rozsudku sp. zn. 11Ca203/2005-30 ze dne 2.3.2006. Kdy sankcionoval porušení povinnosti § 12 odst. 2 písm. a) ZOS. Podle kterého má podnikatel povinnost uvádět ceny takovým způsobem, aby byly spotřebiteli přístupné okamžitě, aniž by musel cenu zjišťovat.
Také je stále možno odkázat se například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006 pojednávající o vadách.
Okresní soud Jihlava se ve svém rozsudku sp. zn. 108 C 42/2015-59 ze dne 10.11.2015 již opřel o ustanovení OZ, kdy potvrdil obsah ustanovení zakotvující nemožnost pozdější jednostranné změny způsobu vyřízení reklamace.71
Jistým vodítkem pro určení výše slevy z kupní ceny, kterou OZ notně používá jako jeden z nároků kupujícího z vadného plnění,může být usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2015 sp. zn. 33 Cdo 2889/2015. Zde nalezneme vytyčené jako hlavní hledisko náklady potřebné k odstranění vady a jejich výši.
V případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.1.2015 sp. zn. 9 As 55/2015-23 bylo předmětem sporu nevydání potvrzení o uplatnění reklamace se všemi náležitostmi spotřebiteli. Přestože tuto povinnost podnikateli ukládá § 19 odst. 1 ZOS.
Závěr
Ve své diplomové práci jsem došla k poznatku, že přestože v době kdy současná právní úprava řešené otázky je účinná již od roku 2014, po důkladném prozkoumání zdrojů se může zdát velmi odlišná a problematičtější než úprava předchozí. Tématu komparace současné a předešlé právní úpravy byl věnován pouze dílčí prostor v rámci některých kapitol, kde bylo nepřímé srovnání obou úprav žádoucí. V práci jsem upozornila pouze na některá stará obecně známá a zažitá pravidla, která se s novou úpravou změnila.
V úvodní kapitole jsem nastínila kupní smlouvy obecně a blíže se věnovala vymezení druhů smluv. Zvláštní pozornost byla věnována rovněž postavení spotřebitele jakožto kupujícího vůči prodávajícímu. Došla jsem k závěru, že postavení prodávajícího je modifikováno povinnostmi uloženými zákonem, jako jsou například rozsáhle upravené informační povinnosti. Naopak spotřebiteli jakožto slabší smluvní straně zákon poskytuje poměrně silnou ochranu.
Otázka zachování právní záruky v současné právní úpravě, která byla rovněž předmětem této práce i v současné době rozděluje právní obec na dva proudy. Část právních teoretiků zastává názor, že výklad ustanovení § 2165 pojednávajícího o právech z vadného plnění je třeba provádět s ohledem na to, že uvedených 24 měsíců je dobou, po kterou prodávající odpovídá i za vady, které v jejím průběhu na zboží vzniknou. Tato část právní obce se tedy staví za zachování zákonné záruky v její původní podobě. Objevují se však stále i názory, že zákonná záruka v její původní podobě zachována nebyla, a předmětných 24 měsíců je lhůta pro vytknutí vad existujících na zboží již v době převzetí. Hlavním zdrojem těchto nejasností je především užití slova „vyskytnou“ v předmětném ustanovení. Jak je uvedeno výše, autorka práce zastává názor, že zákonná záruka je zachována, přestože její zakotvení zákonem je poměrně nešťastné.
V jistých aspektech však postavení spotřebitele s novou právní úpravou doznalo jistého posílení. Tím je například nově právo požadovat v rámci uplatňování nároků z vadného plnění slevu z kupní ceny ve všech případech oprávněného vytýkání.
Speciální pozornost byla věnována kapitole pojednávající o související judikatuře. Přestože Česká republika uznává kontinentální koncept, kdy soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva, a nejsou tedy závazná pro další rozhodnutí, jsou významnou součástí právního uspořádání a přispívají k právní jistotě občanů. Vzhledem k tomu, že v roce 2014 vstoupil v účinnost nový právní předpis, který kodifikuje občanské resp. soukromé právo a v mnoha oblastech změnil jeho předcházející koncepci, bylo třeba mít tuto skutečnost na paměti a důkladně analyzovat každé ze zařazených judikaturních rozhodnutí. V mnohém právní úprava doznala změny a judikáty, které obsahovaly rozhodnutí na základě takových ustanovení, nebylo možné do práce zahrnout, přestože svým zaměřením by s tématem práce korespondovaly.
Použité zdroje
XXXXXX, X. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřena ochrana věrohodnosti? Právní rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 477
XXXXXXXX, P.; XXXXXX, M.; XXXXXX, J.; XXXXXXX, X. Stará judikatura ve světle nových zákonů II. Komentovaný rejstřík soudních rozhodnutí ve vazbě na nový občanský zákoník. 1. vyd. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2014. 518 s. ISBN 978-80-87382-56-1.
XXXXXXXXXX, X. a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2012. 830 s. ISBN 978-80-7380-413-8.
XXXX, P., Nad několika rekodifikačními nejasnostmi. Obchodněprávní revue 11-12/2012.
XXXXX, X. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit a.s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2.
XXXXXXX, X. a kol. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. 2. vyd. Praha: Linde, 2014. 488 s. ISBN 978-80-7201-948-9.
XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721- 2054). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014. 1335 s. ISBN 978-80-7400-535-0.
XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014. 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8.
LAVICKÝ, P. a X. XXXXXXXXXX. Judikatura k rekodifikaci. Vznik a obsah závazků. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2015. 304 s. ISBN 978-80-7478-754-6.
LAVICKÝ, P. a X. XXXXXXXXXX. Judikatura k rekodifikaci. Darování, koupě a směna. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2016. 300 s. ISBN 978-80-7552-180-4.
XXXXXXXX, X. a X. XXXXXX. Průvodce spotřebitele Evropskou unií. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v edičním oddělení Ústavu mezinárodních vztahů, 2001. 76 s. ISBN 80-86345-12-2.
XXXXXXXX, T., Otazníky nad zákonnou zárukou při prodeji zboží v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy 5/2014. s. 160.
XXXXXXX, X. a kol. Nový občanský zákoník. Smluvní právo. Praha: GRADA Publishing a.s., 2014. 232 s. ISBN 978-80-247-5164-1.
XXXXXXXXX, X. Průvodce uzavíráním smluv po rekodifikaci. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2015. 456 s. ISBN 978-80-7478-962-5.
RABAN, P. a kol. Občanské právo hmotné. Závazkové právo. Brno: Xxxxxx Xxxxx- Vydavatelství a nakladatelství, 2014. 528 s. ISBN 978-80-87713-11-2.
RABAN, P. a kol. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Xxxxxx Xxxxx- Vydavatelství a nakladatelství, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5.
SELUCKÁ, M. a kol. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník. Společná evropská právní úprava prodeje. Praha: X. X. Xxxx, 2013. 265 s. ISBN 978-80-7400-471-1.
SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydáni. Praha: X. X. Xxxx, 2008. 134 s. ISBN 978-80-7400-037-9.
XXXXXXXXXX, X. a kol. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. Praha: X. X. Xxxx, 2012. 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0.
XXXXXX, X. a kol. Vyznejte se v novém občanském zákoníku. Nejběžnější životní situace z pohledu občanského práva. Praha: BizBooks, 2013. 210 s. ISBN 978-80-265-0071-1.
XXXXXX, X. Vzdání se práv z vadného plnění v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 20, s. 713.
XXXXXXX, M., In: XXXXXXX, X. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. vyd. V Praze: X. X. Xxxx, 2009. 2471 s, ISBN 978-80-7400-108-6.
XXXXXXXX, X. aj. VRABEC. Kupní smlouvy. 1. vyd. Praha: Prospektum, 2000, 159 s. ISBN 80-7175-081-6.
XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014. 1700 s. ISBN 978-80-7478-638-9.
XXXXXXX, X., X. XXXXXX, X. XXXXXXXXXXX, X. XXXXXX, X. XXXX, X. XXXXX, X. XXXXXXX, X. XXXXXXXXX a X. XXXXXXX. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4.
XXXXX, X. aj. XXXXXXX. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku: komentář. Vyd. 1. V Praze: X.X. Xxxx, 2014. 503 s. ISBN 978-80-7400-521-3.
XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl.Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3.
VEČEŘA, J. Ochrana spotřebitele v České republice a v Evropské unii. Praha: Leges, 2013. 266 s. ISBN 978-80-87576-34-2.
XXXXXX, X. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2011. 204 s. ISBN 978-80-87382-24-0.
XXXXXXX, X. Konec dvouleté záruky za spotřební zboží dle NOZ - rok (a něco) xxxx.XXXXXX.xx [online]. Publikováno 21.4.2015 [cit. 12.9.2016]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxx-xxxxxxxx-xxxxxx-xx-xxxxxxxxx-xxxxx-xxx-xxx-xxx-x-xxxx-xxxx-00000.xxxx
Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) ze dne 3. 2. 2012 [online]. 2012 [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxxxx/xxxxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX-xxxxxxxxxxxxx-xxxxx.xxx
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 28. 10. 2016].
Nařízení vlády č. 363/2013 Sb. ze dne 30. října 2013, o vzorovém poučení o právu na odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory a vzorovém formuláři pro odstoupení od těchto smluv. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2008, sp. zn. 33 Odo 1300/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.8.2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1847/2015. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 28. 10. 2016].
Směrnice Rady (EU) č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: ASPI[právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXXX/?xxxxXXXXX:00000X0000&xxxx0000000000000&xxxxxXX
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. In: EUR-Lex[právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXXX/?xxxxXXXXX:00000X0000&xxxx0000000000000&xxxxxXX
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky. In: EUR-Lex[právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXXX/?xxxxXXXXX:00000X0000&xxxx0000000000000&xxxxxXX
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. In: EUR-Lex[právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXXX/?xxxxXXXXX:00000X0000&xxxx0000000000000&xxxxxXX
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006, o klamavé a srovnávací reklamě. In: EUR-Lex[právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXXX/?xxxxXXXXX:00000X0000&xxxx0000000000000&xxxxxXX
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů. In: EUR-Lex[právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXXX/?xxxxXXXXX:00000X0000&xxxx0000000000000&xxxxxXX
1 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1847/2015. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 28. 10. 2016].
2 § 2079 OZ
3 § 2080 OZ
4 XXXXX, X. a kol. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Xxxxxx Xxxxx- Vydavatelství a nakladatelství, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. s. 158
5 XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3. s. 219
6 § 1810 a násl. OZ
7 Nařízení vlády č. 363/2013 Sb. ze dne 30. října 2013, o vzorovém poučení o právu na odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory a vzorovém formuláři pro odstoupení od těchto smluv. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
8 § 1839 OZ
9 XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3. s. 220.
10 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx KluwerČR [cit. 28. 10.2016].
11 XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3. s. 221.
12 §1811 OZ
13 § 433 OZ
14 XXXXXXXXXX, X. a kol. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2012. 830 s. ISBN 978-80-7380-413-8. s. 138.
15 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2008.
134 s. ISBN 978-80-7400-037-9. s. 1.
16 XXXXXX, X. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřena ochrana věrohodnosti? Právní
rozhledy. 2013, č. 13-14, s. 477.
17 XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3. s. 219.
18 XXXXXXXX, P.; XXXXXX, M.; XXXXXX, J.; XXXXXXX, X. Stará judikatura ve světle nových zákonů II. Komentovaný rejstřík soudních rozhodnutí ve vazbě na nový občanský zákoník.1. vyd. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2014. 518 s. ISBN 978-80-87382-56-1. s. 290.
19 XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3. s. 224.
20 § 573 OZ
21 § 1815 OZ
22 XXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v České republice a v Evropské unii. Praha: Leges, 2013. 266 s. ISBN 978-80-87576-34-2. s. 23.
23 Tamtéž s. 24.
24 Tamtéž s. 41.
25 XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3. s. 219.
26 § 1838 OZ
27 XXXXXX, X. K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku.
Právní rozhledy. 2009, č. 21, s. 775.
28 § 27 ZOS
29 XXXXXX, X. Vzdání se práv z vadného plnění v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy.
2013, č. 20, s. 713.
30 XXXXXXX, X., PODRAZIL, P., XXXX, P. Základy závazkového práva. 1. díl. Praha: Leges, 2016. 288 s. ISBN 978-80-7502-124-3. s. 227.
31 XXXXX, X. a kol. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva.Brno: Xxxxxx Xxxxx- Vydavatelství a nakladatelství, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. s. 52.
32 Tamtéž s. 52.
33 §1829 OZ
34 § 1820 odst. 1 písm. g) OZ
35 § 984 OZ
36 § 1109 OZ
37 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
38 XXXXXXXX, X. a X. XXXXXX. Kupní smlouvy. 1. vyd. Praha: Prospektum, 2000, 159 s.
ISBN 80-7175-081-6. s. 13
39 XXXXXXX, X., X. XXXXXX, X. XXXXXXXXXXX, X. XXXXXX, X. XXXX, X.
XXXXX, X. XXXXXXX, X. XXXXXXXXX a X. XXXXXXX. Občanské právo hmotné. 5., jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 96
40 § 2173 OZ
41 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2008, sp. zn. 33 Odo 1300/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
42 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014. 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8. s. 158-161.
43 § 2161 odst. 2 OZ
44 § 2162 OZ
45 §2165 odst. 1 OZ
46 XXXXX, X. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. 1. vydáni. Brno: Xxxxxx Xxxxx, 2013. 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. s. 140, 159.
47 XXXXX, X. a X. XXXXXXX. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku: komentář. Vyd. 1. V Praze: X.X. Xxxx, 2014. 503 s. ISBN 978-80-7400-521-3. s. 419.
48 §2165 odst. 2 OZ
49 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014. 1700 s. ISBN 978-80-7478-638-9. s. 1358.
50 § 2939-2943 OZ
51 XXXXXXX, M., In: XXXXXXX, X. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. vyd. V Praze: X. X. Xxxx, 2009.2471 s, ISBN 978-80-7400-108-6.s. 1523.
52 XXXXXXXX, X., In: XXXXX, X. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. V Praze: Linde, 2008,ISBN 978-80-7201-687-7. s. 1839-1843.
53 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721- 2054). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014. 1335 s. ISBN 978-80-7400-535-0. s. 158-161.
54 § 19 odst. 1 ZOS
55 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721- 2054). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014. 1335 s. ISBN 978-80-7400-535-0. s. 158-161.
56 XXXXXXXX, X. a X. XXXXXX. Kupní smlouvy. 1. vyd. Praha: Prospektum, 2000, 159 s. ISBN 80-7175-081-6. s. 35.
57 § 19 odst. 1 ZOS
58 §1924 OZ
59 § 19 odst. 1 ZOS
60 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12. 9. 2016].
61 § 616 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 12 .9. 2016].
62 XXXX, P., Nad několika rekodifikačními nejasnostmi. Obchodněprávní revue 11-12/2012. s. 324.
63 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) ze dne 3. 2. 2012 [online]. 2012 [cit. 12. 9. 2016]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxxxx/xxxxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX-xxxxxxxxxxxxx-xxxxx.xxx
64 XXXXXXXX, T., Otazníky nad zákonnou zárukou při prodeji zboží v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy 5/2014. s. 160.
65 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) ze dne 3. 2. 2012 [online]. 2012 [cit. 12. 9.2016]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxxxx/xxxxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX-xxxxxxxxxxxxx-xxxxx.xxx
66 XXXXXXX, X. Konec dvouleté záruky za spotřební zboží dle NOZ - rok (a něco) poté. XXXXXX.xx [online]. Publikováno 21.4.2015 [cit. 12.9.2016]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxx-xxxxxxxx-xxxxxx-xx-xxxxxxxxx-xxxxx-xxx-xxx-xxx-x-xxxx-xxxx-00000.xxxx
67 § 2106 - 2107 OZ
68 § 2106 odst. 2 OZ
69 § 2109 OZ
70 § 1924 OZ
71 §2106 odst. 2