UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD
INSTITUT MEZINÁRODNÍCH STUDIÍ
XXXXXXX XXXXXXX
ITÁLIE A JEJÍ PŘÍSTUP K EVROPSKÉ INTEGRACI.
EVROPSKÁ POLITIKA ITÁLIE NA PŘÍKLADU ÚSTAVNÍ SMLOUVY
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Praha 2008
Autorka práce: Xxxxxxx Xxxxxxx
Vedoucí práce: PhDr. Xxxxxx Xxxxxxxxx, XxX Oponentka práce: PhDr. Xxxxx Xxxxxxx Xxxxxx, PhD Datum obhajoby: červen 2008
Bibliografický záznam
XXXXXXX, Xxxxxxx. Itálie a její přístup k evropské integraci. Evropská politika Itálie na příkladu Ústavní smlouvy, Praha: Univerzita Karlova, Fakulta Sociálních věd, Institut mezinárodních studií 2008, 111 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Xxxxxx Xxxxxxxxx, XxX.
ANOTACE
Diplomová práce „Itálie a její přístup k evropské integraci. Evropská politika Itálie na příkladu Ústavní smlouvy“ pojednává o italském přístupu k evropské integrace a analyzuje ho na příkladu debaty o budoucnosti EU, která se uskutečnila po roce 2000 a vedla k přijetí Ústavní smlouvy. Italská pozice se vyznačovala jako velmi euroentusiastická po celou dobu evropské integrace. Tato práce zkoumá, jaký je přístup Itálie a její evropská politika po roce 2000 na základě analýzy projevů, rozhovorů, návrhů a dokumentů italských představitelů během této debaty, jež byla dále realizována na evropském Konventu a následně byla nová reforma institucí přijata mezivládní konferencí. Itálie v té době prožila volby a změnu vlády, která nebudila důvěru ohledně evropského závazku. Koaliční strany byly považovány za euroskeptické a nečekala se od nich tradiční obhajoba komunitární metody a prohloubení integrace až k vytvoření federace. První část pojednává o historickém kontextu a tradičním europeistické politice. Druhá část se věnuje debatě o budoucnosti EU, rozdělené do několika oddílů, a to na počátek debaty, Konvent, mezivládní konferenci, kde je větší pozornost věnována italskému předsednictví, ratifikaci a důležité body, které hrají roli v zahraniční a evropské politice Itálie po roce 2000, tj. euroskepticismus politických stran, změny institucionálního rámce i vnějších okolností. Evropská politika Itálie tak zůstává pro-integrační, ale dochází k posunům směrem k mezivládní spolupráci, alespoň v některých politikách, či k většímu akcentování národních zájmů a zviditelňování se, což souvisí i s osobnostmi italské politické scény, zejména s premiérem Xxxxxxxxxxx.
ANNOTATION
This diploma thesis „Italy and its Approach to European Integration. European Policy of Italy on a case of the Constitutional Treaty“ deals with Italian approach to European Communities/European Union and analyzes it on a case of the debate about the future
of the EU, which was held since 2000 and led to the approval of the Constitutional Treaty. Italian position was charaterized as euro-enthusiastic during the whole history of European integration. This paper examines the approach and European policy of Italy after 2000 on the basis of the analysis of speeches, interviews, proposals and documents of Italian political representatives during the debate, which was then continued on the European Convention and after that a new reform was approved by the Intergovernmental Conference. In the meantime, Italy went through the elections and a change of government, which did not inspire confidence concerning the europeistic commitment. Coalition parties were considered as eurosceptic and the traditional defence of Communitarian method and deepening of the integration towards the federation were not awaited. The first part of this thesis deals with the historic background and the traditional europeistic approach. The second part is dedicated to the debate about the future of the EU, separated into several sections: the beginning of the debate, the European Convention, the Intergovernmental Conference, where is payed special attention to the Italian Presidency, ratification and main points, which influence the Italian foreign and European policy after 2000, i.e. euroscepticism of political parties, changes in the institutional framework and external circumstances. European policy remains pro-integration, but some movements towards the intergovernmental cooperation were recognized, at least in some policies, or towards more accentuated national interests and greater visibility which is connected also with personalities of Italian political scene, especially with the prime minister Xxxxxxxxxx.
KLÍČOVÁ SLOVA
Itálie, evropská integrace, debata o budoucnosti EU, zahraniční a evropská politika Itálie, Konvent, mezivládní konference, Xxxxxxxxxx, komunitární a mezivládní metoda, europeismus, Ústavní smlouva
KEYWORDS
Italy, European integration, debate about the future of the EU, foreign and Europen policy of Italy, Convention, Intergovernmetal Conference, Xxxxxxxxxx, Communitarian and Intergovernmental method, europeism, Constitutional Treaty
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.
Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.
Xxxxxxx Xxxxxxx
V Praze dne 21. 5. 2008
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala panu PhDr. Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx, PhD za vedení mé diplomové práce.
Poděkovala bych ráda i paní X. Xxxxxxx a paní S. Cavatorto za pomoc při výběru literatury.
Obsah
Úvod 12
Kritika literatury 16
1. Historický kontext 21
1.1 Od druhé světové války k Římským smlouvám 21
1.2 Šedesátá léta 27
1.3 Podněty Haagského summitu a 70. léta 28
1.4 Od reformních iniciativ k první revizi Římských smluv 31
1.5 Maastrichtská smlouva a vývoj 90. let směrem ke společné měně 35
2. Evropská politika Itálie na příkladě debaty o budoucnosti Evropy 40
2.1 Počátek debaty 40
2.2 Změna vládní koalice 41
2.3 Debata 42
2.3.1 Rozšíření 49
2.4 Konvent 50
2.4.1 Konvent – postoje italských zástupců 51
2.4.2 Konvent – návrhy a jejich úspěchy 54
2.4.2.1 Roztržka kvůli válce v Iráku 56
2.4.3 Konvent – národní debata 57
2.4.4 Komparace s velkými státy – Německo, Francie, Velká Británie, Španělsko 64
2.5 Mezivládní konference 66
2.5.1 Italské předsednictví 66
2.5.1.1 Hlavní body jednání 70
2.5.1.2 Vývoj mezivládní konference 72
2.5.1.3 Výsledky italského předsednictví 75
2.5.2 Irské předsednictví 78
2.6 Ratifikace a reflexe 79
2.7 Evropská a zahraniční politika po roce 2000 – reflexe 80
2.7.1 Euroskepticismus politických stran 81
2.7.2 Institucionální uspořádání 82
2.7.3 Evropská politika 2000-2004 85
Závěr 90
Resumé 96
Summary 97
Použitá literatura 99
TEZE DIPLOMOVÉ PRÁCE
Xxxxx: XXXXXXX XXXXXXX
E-mail: xxxxxxx.xxxxxxx@xxxxxx.xx
Téma: Itálie a její přístup k evropskému integračnímu procesu:
Evropská politika Itálie na příkladu „Ústavní smlouvy“
Vedoucí práce: PhDr. Xxxxxx Xxxxxxxxx XxX.
Charakteristika tématu a struktura práce:
Itálie je zakládajícím členem Evropských společenství/EU. Proces evropské integrace byl šancí zapojit se do mezinárodního dění a získat znovu postavení na mezinárodním poli, tedy nejen výhody politické, ale rovněž i ekonomické – Itálie byla značným příjemcem prostředků z evropského rozpočtu a strukturálních fondů, nedokázala je však adekvátně využít, tj. smazat rozdíly mezi severem a jihem země, přesto se stala jednou z nejvyspělejších zemí světa. Itálie byla vnímána jako země pro- integrační až jako evropský entusiasta, s čímž se ale moc neslučovalo např. určité zpoždění v implementaci evropských politik. Jaký je však přístup Itálie k Evropské unii a integračnímu procesu po padesáti letech od prvních zakládajících smluv? Jak se staví italští představitelé k největším výzvám integračního procesu jako je konstitucionalizace. V minulosti byla Itálie hostitelem mnoha zasedání, jež s sebou přinesla důležité kroky na cestě integrace mezi evropskými státy – ať se jednalo o Římské smlouvy (1957) či např. rozhodnutí Evropské rady o budování vnitřního trhu (1985). Budoucnost i současné dění nabízí mnohé podněty a impulsy – je však Itálie aktivním účastníkem nebo se jen „veze“ ve vleku ostatních a nepřispívá ničím novým? Cílem mé práce je analýza přístupu Itálie k Evropské unii a integračnímu procesu, s důrazem na aktuální dění, tj. vývoj po roce 2000. Věnovala bych se postojům a aktivitě Itálie v současných procesech v EU, a to zejména na příkladě evropské ústavní smlouvy.
Nejdříve bych se zaměřila na Itálii jako zakládajícího člena ES/EU, tedy na historický kontext. Poté by následovala část týkající se přístupu vlády (a případně jiných činitelů) k evropské integraci, a to k postojům a aktivitě Itálie v debatě o budoucnosti Evropy a v procesu tvorby evropské ústavní smlouvy (2000-2004).
Předběžná literatura:
Xxxx, X.: European Politics: A Comparative Introduction, Palgrave, London 2005 Xxxxxxx, M. C. (ed): Il futuro dell’Unione Europea, CEDAM, Padova 2003
Xxxxxx, X. – Xxxxxxxx, Xx.: The Member States of European Union, Oxford University Press, Oxford 2005
Xxxxxxxxx, X. (ed): Gli anni ottanta come storia, Xxxxxxx Xxxxxxxx, Xxxxxxxxxx 2004 Cotta, M. – Isernia, P. – Xxxxxxxxxxx, L.: L’Europa in Italia, il Mulino, Bologna 2005
Xxxxxx, X. – Xxxxx, P. – Xxxxxxx, V.: Evropeizace, nové téma politologického výzkumu, Masarykova univerzita, Brno 2005
Xxxxx Xxxx, V. – Xxxxxxxx, S. (ed): Politica in Italia. I fatti e le interpretazioni, Edizione 2004, il Mulino, Bologna 2004
Xx Xxxxx, X. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Marsilio, Venezia 2007
Xx Xxxxx, G. – Xxxxxxxx, S. – Xxxxxx, X.: Condannata al successo? L’Italia nell’Europa integrata, il Mulino, Bologna 2000
Xxxxxxxx, X. - Xxxxxxxx, X. (ed): Italy in the EU, Rowman and Xxxxxxxxxxx Publishers, Plymouth 2008
Xxxxxxxx, X. (ed): L’europeizzazione dell’Italia, Editori Laterza, Roma/Bari 2003 Fauri, F.: L’integrazione economica europea 1947-2006, il Mulino, Bologna 2006
Favoretto, T.: La Percezione Italiana del ruolo della Francia e della Germania nell’elaborazione della costituzione Europia in Attesa del semestre Italiano di presidenza dell’UE, ISDEE, Trieste 2003
Fini, G.: L’Europa che verrà, Fazi editore, Roma 2003
Xxxxxxxxxxxx, X. – Xxxxxxxx, X.: Europeanization and the Southern Periphery, Xxxxx Xxxx, London/Portland 2001
Xxxxxxxxx, X. (ed): Italy and the EC membership evaluated, Xxxxxx Publishers, London 1992 Xxxxxxxx, M.: La politica europea, il Mulino, Bologna 2006
Xxxxxx, X. - Xxxxxx, X. (ed.): The New Italian Republic, Routledge, London/New York 1998 Landuyt, A. – Xxxxxxxxxxx, D. (ed): Gli allargamenti della CEE/UE 1961-2004, il Mulino, Bologna 2005
Xxxxxxx, X. (ed.): Idee d’Europa e integrazione europea, il Mulino, Bologna 2004 Xxxxxxxx, R. – Xxxxxxx, R. (ed): Italy: Politics and Policy, Aldershot, Dartmouth 2003
Xxxxxx, X. (ed.): Regional Institutions and Governance in the European Union, Praeger Publishers Westport/London 2003
Xxxxxx, X.: The Politics of Southern Europe, Praeger Publishers, Westport 2003
Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Laterza, Roma/Bari 2006
Xxxxxxxxxx , G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Editori Laterza, Roma-Bari, 2005
Pombeni, P.: L’Europa di carta: stampa e opinione pubblica in Europa nel 2006, il Mulino, Bologna 2007
Xxxxx, X.: Idea Evropy, Barrister & Principal, Brno 2003 Rhi-Sausi, J.L.: Perché l’Europa?, il Mulino, Bologna 2007
Xxxxx, X. – Xxxxxxx, X. (ed): Constitutionalisation: from the Convention to the Constitutional Treaty 2002-2005: anatomy, analysis, assessment, Europeum, Praha 2006
Xxxx, X. (ed): L’Italia e le organizzazioni internazionali, Diplomazia multilaterale nel novecento, CEDAM, Padova 1999
Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Laterza,Roma-Bari 1998 Vedovato, G.: Politica estera italiana e scelta europea, Le Xxxxxxx, Firenze 1979
Xxxxxxx, V.: Dalla Periferia al Centro, Mulino, Bologna 1990
Xxxx, X. - Xxxxx, X.(ed.): The European Union and the Member States, Xxxxx Xxxxxxx Publisher, Boulder/London 2001
Internetové zdroje:
Webové stránky italské vlády, parlamentu a příslušných ministerstev Webové stránky vládních a významných opozičních stran
Stránky Evropské unie, Konventu xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx, xxxx://xxx.xxx.xx
„Italian Politics after the 2001 General Elections,“ xxxx://xx.xxxxxxxxxxxxxx.xxx Studie z časopisů:
Affari internazionali, il Mulino, International Spectator, Rivista Storica Italiana, L’Italia e la politica internazionale, Europa Europe, European Union Politics, Journal of Common Market Studies, Modern Italy, Politica in Italia, Journal of European Public Policy,
Parliamentary Affairs, Mediterranean Politics, Comparative European Politics
+ tisk
Xxxxxxxx: PhDr. Xxxxxx Xxxxxxxxx, XxX.
Seznam zkratek
ECB Evropská centrální banka
EHS Evropské hospodářské společenství EK Evropská komise (také Komise)
EMS Evropský měnový systém
EOS Evropské obranné společenství
EP Evropský parlament
EPS Evropské politické společenství
ER Evropská rada
ES Evropská společenství
ESDP Společná bezpečností a obranná politika ESUO Evropské společenství uhlí a oceli
EU Evropská unie
HMU Hospodářská a měnová unie
IGC Mezivládní konference
JEA Jednotný evropský akt
MZV ministerstvo zahraničních věcí/v kontextu jednání Konventu ministr zahraničí EU
NATO Severoatlantická aliance
NP národní parlamenty
OEEC Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci QMV hlasování kvalifikovanou většinou
RB OSN Rada bezpečnosti Organizace spojených národů SZBP Společná zahraniční a bezpečnostní politika SZP Společná zemědělská politika
WTO Světová obchodní organizace
ZEU Západoevropská unie
Politické strany
AN Alleanza Nazionale (Národní spojenectví)
DS Democratici di sinistra (Levicoví demokraté) - se stranou Xxxxxxxxxx ve volbách 2001 jako L’Ulivo (Olivovník)
FI Forza Italia (překládáno jako Vzhůru Itálie)
FT Fiamma Tricolore
LN Lega Nord (Liga severu)
PCI Italská komunistická strana
PSI Italská socialistická strana
PSE European socialist party (Strana evropských socialistů – frakce EP) RF Partito della Rifondazione comunista (Strana komunistické obnovy)
UDC L’Unione dei democratici Cristiani e dei Democratici di centro (Unie křesťanských demokratů a Demokratů středu) ve volbách 2001 kandidovaly strany, z nichž vzešla UDC jako Biancofiore
Itálie
CGIL Confederazione generale del lavoro (odborový svaz) CNEL Consiglio nazionale dell’economia e del lavoro
IAI Instituto Affari Internazionali (Institut pro mezinárodní otázky) IFIL investiční společnost skupiny Agnelli
Úvod
Itálie – „nejmenší mezi velkými, největší mezi malými,“1 takto je charakterizována pozice Itálie v EU. Velký stát, stojící od počátku u procesu evropské integrace, který však není schopen hrát přední roli. Literatura tak charakterizuje Itálii často v negativním smyslu, resp. slabost jejích institucí a nedůvěru v ně.2 Itálie se tak obrací na nadnárodní struktury, které mají vyřešit její domácí problémy. Apeninský poloostrov je tak považován za základní stavební kámen evropského federalismu, který charakterizuje italský přístup k integraci po dlouhá desetiletí. Nastává však se změnami mezinárodního systému a prohloubením integrace v 90. letech v novém tisíciletí zásadní změna v italském přístupu k procesu tvorby evropských institucí ve formě ES/EU? Debata o budoucnosti EU, jež začíná v roce 2000, se samozřejmě dotýká i Itálie, a to v době příchodu vlády pravého středu k moci, která je od počátku považována za euroskeptickou. Ta však prohlašuje, že chce více hájit národní zájmy Itálie, přičemž v minulosti bylo národním zájmem „být v Evropě.“3 „Italská evropská politika byla tradičně založená na pevném závazku k evropským institucím a komunitární metodě a ochotě vzdát se suverenity ve formě institucionální reformy.“4 Podpora komunitární metody, práva komise na legislativní iniciativu a posílení role EP, byla zřejmá. Trvá tento stav i během debaty o budoucnosti Evropy? Jak se projevila italská politická scéna v této debatě a následně na Konventu a mezivládní konferenci? Zejména pokud vezmeme v úvahu, že po dobu půl roku měla „vedení“ Unie ve svých rukou. Jaký byl tedy přístup Itálie k evropské integraci během této debaty?
Co se týče přístupu Itálie, mám tím na mysli, jak se Itálie staví k EU, jak ji vnímá, jak na ni reaguje. Je zemí pro- či proti-integrační? Je tedy EU dobro či nutné zlo? Trvá stále italský entusiasmus či problematika EU je oblastí, která nepatří mezi nejdůležitější otázky? Jak Itálie reaguje na procesy, kterými EU prochází – je spíše pro „užší spojení“ mezi státy či pro mezivládní přístup a zachování si co největší suverenity?
1 Pombeni, P.: L’Europa di carta: stampa e opinione pubblica in Europa nel 2006, Bologna: il Mulino, 2007, s. 14
2 Xxxxxx, X. X.: Interpretative approaches and the study of Italian politics, in: Modern Italy 9, č. 2 (2004), s. 247
3 Xxxxxxxx, X.: La classe politica italiana e l’Europa, in: il Mulino 52, č. 6 (2003), s. 917-918
4 Xxxx, X.: Explaining Italian Preferences at the Costitutional Convention, in: Comparative European Politics 2, č. 3 (2004), s. 302
V literatuře se často mluví ve spojitosti s Itálií jako o „trpaslíkovi,“5 resp. Itálie patří sice mezi čtyři největší státy EU a tedy i její vliv by měly být větší než u ostatních menších států, nicméně se zdá, že tento gigant jedná jako trpaslík, tedy jako malá země a rovněž nedokáže nic moc prosadit, veze se ve vleku ostatních velkých států a přinejlepším působí jako zprostředkovatel bez stanoviska. Někteří autoři se snaží toto image poopravit, např. v nejnovější publikaci o Itálii a EU Xxxxxxxx, který sice netvrdí, že úplně vše je v pořádku, ale za určitých okolností je Itálie schopna prosadit svůj zájem.
Toto období je rovněž celkově charakterizováno osobou/osobností Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx. Tento dozajista kontroverzní politik a podnikatel je asi nejvýraznější postavou soudobé vlády a také jejím hlavním představitelem nejen na domácí, ale i na mezinárodní scéně, pokud pomineme roli předchozího premiéra Xxxxxxxx Xxxxx a jeho úlohu na Konventu. Budeme-li se zajímat pouze o Xxxxxxxxxxxx zahraniční a evropskou politiku, tak i tyto oblasti jsou v názorech analytiků vnímány rozporně. Jedna část6 zastává názor, že Xxxxxxxxxxxx politika, myšlenky a vystupování jsou naprosto nové a v rozporu s tradicí italské zahraniční politiky. Často se mluví o novém směru, o euroskepticismu v evropské politice. Druhá část7 říká, že tato politika zas není tak rozdílná oproti minulosti. Liší se zásadně v jedné oblasti, a to po stránce stylové, tj. chování a vystupování italských politiků na evropské scéně. Pokud mluvíme o obsahové stránce, ta zůstává stejná. Znamená to tedy, že se vláda snaží ukázat sílu, mluví velmi hlasitě, ale co se týče vlastního rozhodnutí, zastává názory v duchu tradice italské europeistické politiky.
Europeismus je termín, kterým je prodchnutá veškerá literatura o Itálii a EU. Jde o přístup k integraci, vlastně typ politiky či vztah k EU, vyjádřený kladným postojem k tomuto uspořádání ve formě supranacionálních institucí a jejich prohlubování. Evropská politika Itálie byla tradičně europeistická či euroentusiastická, naopak euroskepticismus je chápán jako negativní vztah k EU, přičemž se prosazuje forma mezivládní spolupráce.
Evropský integrační proces je zde chápán jako proces integrace evropských států tak, jak tomu je dnes ve formě Evropské unie resp. jako proces, který prošel několika stádii
5 Xxxxxxxx, X. – Piattoni, S.: Italy in the EU – Pigmy or Giant? In: Modern Italy 9, č. 2, (2004): 149-157, Xxxxxxxx, S.: When pigmy acts as a giant: the role of the Italian representatives in the Brussels constitutional convention, in: Modern Italy 9, č. 2 (2004): 233-245
6 Například X. Xxxx či X. Xxxxxx se snaží ukázat, že Xxxxxxxxxxxx politika je rozdílná oproti minulosti, více se přiklání ke spolupráci s USA a prosazuje více mezivládní metodu spolupráce.
7 Zejména autoři jako X. Xxxxx.
a vývojovými změnami prostřednictvím několika smluv a jenž probíhá dodnes. Xxxx proces utváření EU a jejích institucí a politik. To přináší své výzvy, kam směřovat, rozšiřovat se, jak má EU v budoucnosti vypadat. S tím souvisí Ústavní smlouva a debata o budoucnosti EU, která ji předcházela. Pro Smlouvu zákládající ústavu pro Evropu je v práci použito zkrácené označení Ústavní smlouva a Ústava.8
Lze tak zajistit určitou kontinuitu v rámci italských vlád. Xxxxxx začala již před Xxxxxxxxxxxx vládou, i když největší část práce byla uskutečněna právě za jeho vlády. Nicméně problém Ústavní smlouvy tuto vládu překračuje. Avšak celá politická scéna Itálie se od dob základů evropské integrace rapidně změnila, takže jisté narušení kontinuity zde existuje – nicméně stanovisko Itálie bylo po celou dobu dost stabilní – Xxxxxxxxxxxx vláda pak může sloužit jako kontrast k tradiční italské evropské politice či možná jako určitá změna v postojích celé Itálie. Nicméně v případě Ústavní smlouvy nejde jen o Xxxxxxxxxxxx vládu, ale o mnoho dalších aktérů. Itálii můžeme chápat v mnoha podobách. V tomto případě považuji za reprezentanty Itálii především vládu, prezidenta, parlament a účastníky jednotlivých událostí. Těch, co měly s touto problematikou co do činění, či se k němu nějak vyjadřovali, bylo samozřejmě velmi mnoho.
Teoretickým přístupem vždy býval federalismus, tedy ideálem italské elity a společnosti bylo vytvořit evropskou federaci. Byla upřednostňována supranacionalita před mezivládní metodou, tedy snaha o posílení role Komise a Evropského parlamentu, tj. komunitární metody. Ale postupně můžeme spatřovat prvky intergovernmentalismu, alespoň se o Berluconiho vládě tvrdí, že je euroskeptická a dává přednost spolupráci založené na mezivládní metodě, tedy spolupráci mezi státy. Nicméně ne vždy jsou preference vlády naprosto jednoznačné, některá rozhodnutí nám můžeme pomoci vysvětlit institucionální teorie, zejména chování italské delegace na Konventu. Určité změny můžeme vysvětlit v duchu path dependency, kdy instituce ovlivňují moc aktérů, tento vliv je závislý na předchozích vzorech, které instituce vytvářejí, a ty pak mají vliv na další jednání aktérů v dlouhodobém hledisku, teprve až v kritických bodech dochází ke změně vzorce.9
8 Pro většinu institucí používám zkratky (viz seznam) z důvodu častého opakování (např. EK – Evropská komise či Komise, EP – Evropský parlament apod.).
9 Xxx Xxxx považuje reformy ministerstva zahraničí a roli premiéra v evropské politice konce 90. let za
„radikální odklon od minulosti.“ In Xxxxxxxxxxxx, K. - Kazamias, G: Europeanization and the Southern Periphery, London/Portland: Xxxxx Xxxx, 2001, s. 25-46
Dnes nelze opominout ani proces evropeizace, tento nový fenomén jistě Itálii ovlivnil, názorným příkladem může být třeba regionální politika, ale jsou i jiné oblasti veřejného života a politiky, které evropeizace v Itálii zasáhla.10 Je často chápána jako normalizace, tedy proces, který poevropšťuje zvláštní a unikátní rysy italského politického systému, neboť tento systém je velmi nekompatibilní s politickým systémem EU.11 Jde o dvousměrný proces změn politických institucí, procesů a politik evropských zemí v souvislosti s procesem evropské integrace, tento proces ovlivňuje tvorbu evropských struktur, ale také domácí politický systém.12
Toto téma jsem si zvolila, protože Itálie je oblastí mého zájmu a věnovala jsem se mu při svém studijním pobytu na Univerzitě v Sieně. Zároveň téma Ústavní smlouvy a debaty o budoucnosti Evropy bylo a stále je aktuálním tématem, i když původní
„Ústava“ již ve své podobě není na pořadu dne. Zároveň role Itálie není příliš často akcentována, hlavně mimo Apeninský poloostrov. Rovněž se tento proces odehrával v době vlády, která byla hodnocena velmi odlišně od předchozí linie evropské politiky Itálie.
Použila jsem metodu deskriptivní analýzy a komparace za využití sekundární literatury, dokumentů, návrhů a projevů. Co se týče struktury práce, po úvodu a vymezení tématu se věnuji historickému kontextu, tedy stručnému představení té „tradice europeismu“ o které se v souvislosti s italským vztahem k evropské integraci mluví. Tento přístup můžeme srovnávat s politikou po roce 2000. Právě druhá část mé práce se věnuje událostem po roce 2000, a to debatě o budoucnosti Evropy, započaté slavným projevem ministra Xxxxxxxx. Tu následovalo konání Konventu a mezivládní konference, zahájené za italského předsednictví, která přijala novou smlouvu – tedy Xxxxxxx zakládající ústavu pro Evropu, jež byla posléze ratifikována. Věnuji se analýze italské debaty ze strany hlavních politických představitelů během těchto jednání, tj. prezidenta, premiéra, ministra zahraničí, účastníků Konventu či parlamentu samotného. Další oddíl je věnován reflexi a zdůraznění důležitých bodů, které ovlivňovaly evropskou politiku Itálie, a je následován závěrem.
10 Viz Della Sala, Xxxxxxxx, Xxxxxxxx, Xxxxxxxx.
11 Xxxxxxxx, X.: Europeanization and Italy: A bottom-up process? Ale tvrdí, že se více adaptoval v praktikách než institucionálně, i když některé reformy proběhly. In Xxxxxxxxxxxx, X. - Kazamias, G: Europeanization and the Southern Periphery, London/Portland: Xxxxx Xxxx, 2001, s. 51, 67
12 Xxxxxxxxxxxx, X. - Kazamias, G: Europeanization and the Southern Periphery, London/Portland: Xxxxx Xxxx, 2001, s. 1-72
Kritika literatury
Literatury týkající se Itálie a ještě specificky její vztahu s Evropskou unií zde, tedy v České republice, příliš mnoho není. Většina zde přítomné literatury se týká samostatně EU či italské historie, politického či stranického systému, po případě regionů, ale většinou se jedná jen o kapitoly věnující se Itálii, jež jsou součástí mnohem širších děl. Literatura od italských autorů tu přítomna takřka není a i anglicko-jazyčná přímo se týkající tématu také ne. Čerpala jsem tedy zejména z literatury získané během mého zahraničního pobytu. Z domácích knihoven jsem využila zejména knihovnu Ústavu mezinárodních vztahů a Xxxxxxxxxx knihovnu v Jinonicích. Důležitým zdrojem byl i internet, poněvadž kromě primárních pramenů, a to ve formě projevů, rozhovorů a novinových článků, návrhů a dokumentů, jsou přístupné i některé studie vydané v časopisech on-line.
O Evropské unii nám základní informace podají např. Xxxxxxx, Xxxxx – Evropská unie nebo Dinanova Encyclopedia of the European Union. Co se týče evropské integrace a Itálie v průběhu historie, patří mezi hlavní zdroje mé literatury X. Xxxxxxxxxx a X. Xxxxxxx, kteří vydali množství knih mapujících toto téma, ať všeobecně či se zaměřením na jednotlivé časové úseky nebo události. K historickému kontextu jsem tak nejvíce využila tituly X. Xxxxxxxxxx (Storia e politica dell’Unione Europea, která zdůrazňuje roli Itálie během vývoje integrace, detailněji v La politica estera dell’Italia dello Stato ai giorni nostri) a X.Xxxxxxxxx (zejména L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992 se velmi věnuje i otázkám evropské integrace z italského pohledu, europeismus zdůrazňuje stať L’europeismo nella politica estera italiana, která byla publikována v rámci L’Italia nelle organizzazioni internazionali, v níž X. Xxxx Xxxxxxxx charakterizuje roli Itálie během historie ES – L’Italia e il processo di integrazione europea, ke specializovanějším studiím patří např. La questione europea nella politica italiana (1969-1979) či se zamýšlí nad otázkou, zda integrace není promarněnou příležitostí - L”Italia e l’integrazione europea: l’occasione perduta? v knize Gli anni ottanta come storia). Dobou 80. let znamenajících aktivismus italské politické scény na evropském poli se detailně zabývá Xxxxx di Xxxxx v knize La politica estera italiana negli anni ottanta, kde se mimo jiné autoři precizně věnují slavnému zasedání ER v Miláně, Varsori se zde zabývá otázkou rozšíření, zajímavým příspěvkem je i studie o francouzském velvyslanci v Itálii a jeho postřezích, která přináší francouzský pohled na soudobou politiku Itálie. Rozšíření a postoje Itálie k nim charakterizuje kniha
X.Xxxxxxx a X. Xxxxxxxxxxxxx (Gli allargamenti della CEE/UE 1961-2004), kteří se jednak zabývají přístupem Velké Británie (Varsori), ale i postoji Itálie k vstupu deseti nových zemí v roce 2004. Landuyt rozebírá i vize, které formovaly italský europeimus (Idee d’Europa e integrazione europea). X. Xxxxx pak napsal dějiny Itálie jako takové. Ekonomickým aspektem integrace se zabývá X. Xxxxx (L’integrazione economica europea 1947-2006), zde se samozřejmě nejvíce zaobírá rolí a zájmy Itálie.
Informace o změnách v 90. letech můžeme čerpat např. z Fabbriniho Tra pressioni e veti. Il cambiamento politico in Italia, S. Gundle/X. Xxxxxx: The New Italian Republic či Italy: Politics and Policy (tato kniha se věnuje zejména druhé polovině 90. let a vládám levého středu, těmi se zabývá i Italian Politics 1998, The Return of Politics, jež charakterizuje Xxxxxxx vládu a přechod k vládě D’Xxxxx). Francioni přináší studii o vztahu Itálie a EU a jeho vlivu na jednotlivé politiky, např. zahraniční politiku či politický systém (Italy and the EC membership evaluated). Změněný mezinárodní systém nutí Itálii k hledání nové role, což je hlavní náplň knihy Condannata al successo. L’Italia nell’Europa integrata.
Z knih věnujících se přítomnosti bych jmenovala nejnovější publikaci Italy in the European Union, která vyšla v tomto roce a analyzuje jednotlivé politiky, mezi jinými i otázku Ústavní smlouvy. Je jistou obdobu Francioniho knihy, jež však byla publikována již před šestnácti lety. Tato publikace se tak věnuje nejnovějšímu výzkumu. Celkově, jak název napovídá, se věnuje evropské politice Itálie, zejména z hlediska institucionálního, X. Xxxxxxxx v La politica Europea. Xxxxx, Isernia a Xxxxxxxxxxx své dílo L’Europa in Italia zasvětili zejména zkoumání změn v názorech a chování elit i veřejnosti během vývoje a v současnosti.
Institucionálním rámcem a jeho změnami se zabývá kromě Xxxxxxxxxx X. Xxxxx a X. Xxxxx, které srovnávají italské instituce s těmi španělskými (Italy and Spain: A Tale of Constrasting Effectiveness in the EU v Bulmer, S. – Xxxxxxxx, Xx.: The Member States of European Union). Xxxxxxxx a Piattoni pak analyzují Itálii jako entusiastu, ale upozorňují na jeho nedostatky a označují ji zároveň za opozdilce (Italy: Both leader and Xxxxxxx in Zeff, X. - Xxxxx, E.(ed.): The European Union and the Member States). Více o institucích a právních otázkách se dozvíme v L’Italia in Europa. Profili istituzionali e costituzionali.
Podstatná část literatury se zabývá procesem europeizace Nejrozsáhlejší knihou o vlivu europeizace na Itálii, její instituce či politiky je Fabbriniho L’europeizzazione dell’Italia. Jednotlivé aspekty jsou více rozvedeny v publikacích, jako např. vliv na
politický systém charakterizuje Xxxxxxxx v Europeanization and Southern Periphery či na jednotlivé politiky X. Xxxxxxxx v Europeizzazione e le politiche pubbliche italiane. Samotným konceptem europeizace se zaobírá např. český sborník Evropeizace B. Xxxxxxx, X. Xxxxx a X. Xxxxxxx.
Mnoho knih se věnuje Ústavní smlouvě, jednotlivé aspekty týkající se Itálie nabízí např. L’Unione europea tra Costituzione e governance (např. stať o křesťanských kořenech Evropy nebo roli italských regionů), Il progetto di Trattato-Costituzione přináší studii o roli Itálie během všech mezivládních konferencí, Xxxxxxxxxxxxxxxxx.xx se mimo jiné věnuje i případu neúspěšné italské nominace svého člena do Komise. Na proces konstitucionalizace se soustředí i X. Xxxxx a X. Xxxxxxx ve své knize Constitutionalisation: from the Convention to the Constitutional Treaty 2002-2005: anatomy, analysis, assessment.
Co se týče samotné debaty o budoucnosti Evropy, Konventu a italského předsednictví, nejvíce informací nám poskytují studie publikované v odborných časopisech. Xxxxxx je to i se zahraniční politikou Xxxxxxxxxxxx vlády. Pokud se jedná zahraniční politiku všeobecně, je velmi užitečná L’Italia e la politica internazionale, která každý rok shrnuje, co se v oblasti italské zahraniční politiky událo. A samozřejmě se věnuje speciálně i tématům evropské politiky, stejně jako il Mulino. The International Spectator (vydávaný IAI – Instituto Affari Internazionali) se zejména zaměřoval na evropskou politiku i na debatu o budoucnosti Evropy. Další studie pocházejí z Modern Italy. Některé příspěvky jednotlivých autorů jsou však velmi podobné a většinou obsahují stejné informace. Samozřejmě jsem některé studie získala i z jiných periodik, ale to se jednalo spíše o jednotlivé stati, než o to, že by se tyto časopisy speciálně zaměřovaly na Itálii.
X. Xxxxx se věnuje zejména problematice Xxxxxxxxxxxx vlády a jeho zahraniční politice, kdy se snaží přesvědčit, že zde k žádné podstatné změně nedochází (studie v The International Spectator a Modern Italy), snaží se mu odporovat X. Xxxxxx v The International Spectator (Xxxxxxxxxx’x Foreign Policy: Inverting traditional priorities). O válce v Iráku a jejím domácím souvislostem píše Croci v Politica in Italia. Crociho tezi částečně odporuje i X. Xxxx analyzující vztah Itálie s USA (v Atlantic Aliance under Stress). X.Xxxxxxx (s X.Xxxx) nabízí pohled na Itálii jako na „slabý stát“ na příkladu monetární politiky, což vystihuje obraz Itálie po celou dobu integrace. Mimo jiné ve své další studii přináší i srovnání italského a irského předsednictví. Obšírně se zabývá italských předsednictvím i Morata (Politica in Italia) Fabbrini nám ukazuje, jaké
úspěchy a neúspěchy zažila italská delegace na evropském Konventu (il Mulino). Fabbrini a Piattoni rozebírají i názor, že Itálie je zemí velkou, ale bez vlivu, ale že tomu tak vždy nemusí být (Italy in the EU –Pigmy or Giant? či When pigmy acts as giant, který se snaží ukázat úspěchy Italů na Konventu). Itálii a její roli na Konventu i změnám v evropské politice se věnují v The International Spectator X. X.Xxxxx či X. Xxxxx a X. Xxxxxxxxx. Italské preference na Konventu charakterizuje X. Xxxx. Italské reakce na francouzsko-německé návrhy analyzuje Favaretto.
Problematice ratifikace a reflexe se věnují statě X. Xxxxx, ale i publikace z posledních let, např. Perché l’Europa (jež analyzuje zejména ekonomickou situaci, ale i možné scénáře do budoucnosti) či L’Europa di carta založená na analýze evropských periodik. Jedním ze znaků zkoumaného období je i euroskepticismus politických stran, tomu se věnuje výzkum vedený Xxxxxxxxxx, Cavatorta a Chari (studie analyzující stranické volební programy), dále X. Xxxxx (Party Attitudes to European Integration: A Longitudinal Analysis of the Italian Case) či X. Xxxxxxx (Euroscepticism in Italy and Centre-right and Right Wing Political Parties). O volbách 2001 a následné politice napsal studii X. Xxxxxx (in Parliamentary Affairs). Samotnou zahraniční i evropskou politikou a hledáním národního zájmu se zabývá např. X. Xxxxxxxx (La classe politica italiana e l’Europa) či X. Xxxxxxxxx (I limiti della politica estera italiana). Vztahem atlantismu a europeismu se zaobírají X. X.Xxxxxx či X. Xxxxxx.
Xxxxx nabízí srovnání Xxxxxxxxxxxx vlády s druhou Prodiho vládou (studie Brookings Institution- Italy’s European Vocation).
Užitečným pramenem je i soubor Prodiho projevů (Idea Evropy) či Finiho vzpomínky, spíše odpovědi na otázky týkající se Konventu. Zde představuje svoje názory, ale nabízí i pohled do prostředí Konventu (Europa che verrà).
O postojích občanů nejvíce vypovídají šetření Eurobarometru, změny v názorech občanů analyzuje X.Xxxxxxx (Trends in Italian Public Opinion Towards Europe) a již zmínění Cotta, Isernia a Verzichelli.
Neocenitelné studie přináší L’Italia e la politica internazionale, která vychází každoročně a věnuje se zejména zahraniční politice, hlavně tedy Xxxxxxxxxxxx vlády (Xxxxxxx, Xxxxx, Xxxxxxxxx, Xxxxxx). Samozřejmě analyzuje pravidelně i evropská témata a především roli a postoje Itálie během daných událostí. Od mezivládní konference v Nice (Rossi), přes debatu o Ústavné smlouvě (Xxxxx), roli Itálie na Konventu (Greco a Xxxxxxxxx, Xxxxxxxxx a Zanon) a předsednictví EU (Xxxxxxx) i ratifikaci a reflexi (Zanon, Guerrieri), ale i další otázky evropské integrace jako je
rozšíření (Missiroli, Comelli), reforma ministerstva zahraničí (Xxxxxxxxx) či ekonomická problematika. Jak již bylo řečeno, některé studie jsou obdobné a poskytují téměř stejné informace.
Samozřejmě důležitým zdrojem jsou primární prameny. Návrhy prezentované na Konventu jsou přístupné na stránkách xxxx://xxxxxxxx-xxxxxxxxxx.xx.xxx, debatu, která se uskutečnila během plenárních zasedání Konventu, můžeme nalézt na stránkách archivu Evropského parlamentu (xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/Xxxxxx0000/xxxxx_xx.xxx). Dokumenty týkající se italského předsednictví nalezneme na stránkách Evropské unie, neboť stránky předsednictví (na rozdíl od jiných) již neexistují. Co se týče projevů a prohlášení jednotlivých politiků, nejlépe dochované jsou projevy prezidenta Xxxxxxxx (xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx) či premiéra a viceprezidenta Konventu Xxxxxxxx Xxxxx na jeho neoficiálních stránkách (xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx). Ostatní příspěvky můžeme nalézt v archivech některých deníků, např. Corriere della Sera, Ilsole24ore, La Stampa, La Repubblica, avšak některé archivy nejsou volně dostupné. Důležitým pramenem jsou i debaty v rámci parlamentu, kdy v jeho archivu můžeme nalézt stenografické záznamy jednání obou komor, zejména tedy debatu o budoucnosti, která v parlamentu probíhala (xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx). Velmi důležitou a zajímavou stránkou je xxxx://xxx.Xxxxxx0000.xx, která sledovala debatu do doby přijetí Ústavní smlouvy a obsahuje shrnutí některých projevů, konferencí, novinových článků, nicméně odkazy na originální dokumenty dnes povětšinou nejsou aktivní.
1. Historický kontext
Myšlenky evropské jednoty se objevují v Itálii od 19. století, často ve spojení se snahou o národní jednotu.13 Jedná se většinou o představu federalistického uspořádání Evropy. Takové názory se vyskytují i v meziválečném období, ale hlavně v době druhé světové války. Byl to italský odboj, tzv. Resistenza, ze kterého vycházely italské návrhy na nové uspořádání Evropy např. Manifest z Ventotene14. Ten se stal základem pro evropské federalisty a přispěl ke vzniku Evropského federalistického hnutí (1943). Hlavním představitelem tohoto hnutí byl zejména Xxxxxxx Xxxxxxxx, jenž svými názory a projekty ovlivňoval italskou a evropskou politiku po několik následujících desetiletí.15 Právě italský federalismus zůstal asi nejživějším mezi obdobnými hnutími v Evropě.
1.1 Od druhé světové války k Římským smlouvám
Po druhé světové válce Itálie podepsala mírovou smlouvu, jež jí navracela suverenitu, ale zanechala některé otázky otevřené.16 Zároveň to pro Itálii znamenalo jisté pokoření a zařazení mezi státy druhého řádu, k čemuž přispívala i ekonomická situace a nutnost rekonstrukce země. Tu měl zprvu na starosti Einaudi. Otázkou bylo i vnitřní uspořádání a politická situace, kdy Italská komunistická strana (PCI) patřila mezi nejsilnější komunistické strany v západní Evropě. Bylo třeba si tedy zvolit svou orientaci, protože možnost zůstat jakýmsi prostředníkem mezi Západem a Východem byla neudržitelná. Konec vládní spolupráce s komunisty v roce 1947 znamenal prozápadní volbu. Zahraniční politika se tak postupně opírala o dva hlavní pilíře, tj. úzký vztah se Spojenými státy americkými a zároveň podpora evropské integrace,17 tedy atlantismus a europeismus. USA se podílely na rekonstrukci poválečné Itálie zejména prostřednictvím Xxxxxxxxxxx plánu, ale také snahou o zabránění ovládnutí Itálie levicí a její udržení v západním táboře. Volba Evropy byla motivována jak ekonomickými tak politickými zájmy.18
13 Xxxxxxx, X. (ed.): Idee d’Europa e integrazione europea, Bologna: il Mulino, 2004, s. 11-19
14 Manifest za svobodnou a jednotnou Evropu (1941) – Xxxxxxx Xxxxxxxx, Xxxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxxx Xxxxx.
15 Xxxxxxx Xxxxxxxx byl poradcem de Gasperiho a inspirátorem návrhu Evropského politického společenství, byl evropským komisařem (1970-1976), byl zvolen do Evropského parlamentu (1979- 1986).
16 Napři. Otázka Terstu, která byla vyřešena v roce 1954 a ovlivňovala i jednání a ratifikaci smlouvy o Evropském obranném společenství. Dále to byla především otázka regionu Trentino-Alto Adige a vztah s Rakouskem, kde i přes vzájemnou dohodu panovalo napětí.
17 Celkově o Itálii a Evropské integraci v Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 342-389 a 391-415
18 Dle Varsoriho můžeme italským europeismus rozdělit na několik fází: a) 1947/1950 nacionalistický europeismus, b) 1950/1953 europeismus jako základní objekt zahraniční politiky a de Gasperiho akce, c)
Prvními pokusy o ekonomickou integraci, na které by participovala Itálie, byly projekt francouzsko-italské celní unie (Itálie byla otevřena francouzské nabídce, zvláště chtěla prosadit volný pohyb pracovníků jako řešení svých problémů s nezaměstnaností a právě toto byl zřejmě hlavní důvod konečného francouzského odmítnutí takovéto spolupráce)19 a Fritalux a Finibel,20 které však skončily nezdary, resp. nebyly nikdy realizovány. Itálie se také účastnila založení OEEC a Rady Evropy, zůstala však mimo Bruselský pakt, nicméně byla též zakládajícím členem NATO. Kromě toho tu byl návrh ministra Sforzy na „silnější integraci“ podle Xxxxxxxxx bylo přiklonění se k evropské spolupráci „interpretováno jako nástroj domácí politiky, jako prostředek, jak získat plus u Xxxxxxxxx administrativy, jak znovuzískat ztracené pozice, uzavřít užitečné bilaterální vztahy, jak nebýt vyřazeni ze… západního systému, jenž se právě vytvářel.“21 Co se týče prvních kroků evropské integrace, jejíž dnešní podobou je Evropská unie, tak Itálie se účastnila tohoto procesu od počátku, tedy přijala nabídku připojit se ke společenství, které navrhoval Xxxxxxxxx plán, tj. Evropské společenství uhlí a oceli.22 De Gasperi, jeho vláda a elita země viděla v tomto kroku jdoucí funkcionalistickou cestou sektorové integrace se supranacionálními prvky možnost, jak získat znovu rovnoprávné postavení mezi evropskými zeměmi a vůbec obnovit své místo mezi světovými mocnostmi.23 Nicméně podpora Itálie nebyla bezvýhradná, proti byly strany levice (PCI a PSI), ale rovněž i soukromý průmysl působící v oblasti produkce uhlí a oceli. Itálie totiž nepatří mezi země, které by byly bohaté na uhlí, a rovněž sektor ocelářství nebyl nejkonkurenceschopnější, navíc byl navyklý na ochranářskou politiku státu ve vztahu k zahraničním producentům. De Xxxxxxx a Xxxxxx však rozpoznali politický význam tohoto projektu a pověřili Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxxx vyjednáváním co nejlepších podmínek. Byla tu snaha prosadit i článek o volném pohybu pracovníků a o
1953/1957 pragmatický europeismus, d) 1958/1968 europeismus vlády levého středu mezi ambicemi Xxxxxxxxx a opatrností Mora, e) 1969/1973 frustrovaný europeismus, f) 1973/1979 europeismus z nutnosti, Varsori, s. 174. Dále 1980/1992 ambice a deziluze europeistické politiky, 1992/1998 mezi zahraniční a domácí politikou. Varsori, A.: L’europeismo nella politica estera italiana, in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, V té samé kniza nabízí rozdělení italského evropanství i Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea, s. 391-415
19 Xxxxx, X.: L’integrazione economica europea 1947-2006, Bologna: il Mulino, 2006, s. 84-88
20 Tato uskupení měla být založena na volném pohybu kapitálu, odstranění kvantitativních omezení, na systému fluktujících směnných kurzů. Ibid, s. 88-89
21 Xxxxxxx, X.: L’ allargamento della CEE, in Xx Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 175
22 Smlouva o ESUO byla podepsána 18. 4. 1951 v Paříži.
23 Jedním z vysvětlení, proč se evropská jednota stala základním bodem italské politiky jako ideálního uspořádání, bývá i nedostatek národní identity. Xxxxxxx, X. (ed.): Idee d’Europa e integrazione europea, Bologna: il Mulino, 2004, s. 20 „Evropa mohla být nástrojem k znovuzískání kolektivní identity a národního uvědomění.“ Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999 s. 344
zapojení severoafrických zemí, náležejících k Francii, odkud by se získávaly suroviny. Itálie podepsala smlouvu bez problémů, ale při ratifikaci se objevily námitky, takže Itálie byla posledním státem, který Smlouvu o ESUO ratifikoval (březen 1952).24 Itálie sice obdržela přechodné období pěti let pro svůj průmysl, přístup k francouzským surovinám v Africe byl z malé části otevřen, ale co se týče pohybu italských pracovníků, tomu v praxi vyhověno nebylo, pouze vybraní specialisté v daných sektorech mohli využít takové příležitosti. Přestože Itálie měla pevně stanovené cíle i osobnosti, které se snažily tyto cíle prosadit, „neadekvátní práce byrokracie a zaostávající země s politickými problémy,“25 nebyla s to je uvést v život.
Současně tu byl návrh na založení Evropského obranného společenství, spojený především s otázkou znovuvyzbrojení Německa, tzv. Plevenův plán. V souvislosti se Studenou válkou a počínající válkou v Koreji USA požadovaly zapojení Německa do atlantické obrany. Francie se stavěla k znovuvyzbrojení Německa značně odmítavě, proto přišla s vlastním projektem ve formě Xxxxxxxxx plánu. Tento návrh v Itálii takovou podporu nezískal. Ministr zahraničí Xxxxx Xxxxxx přišel již dříve s vlastním návrhem, který byl však Američany přijat chladně.26 Protože i evropské země nedosáhly konsenzu, snažila se italská diplomacie jednat s představiteli Francie, Německa a Velké Británie. Avšak když začala jednání o EOS, Itálie stála na okraji.27 Po dlouhých peripetiích a nátlaku USA bylo dosaženo dohody o EOS (27. 5. 1952). XXX se vyznačovalo „supranacionálním charakterem a bylo vytvořeno podle příkladu ESUO.“28
V této souvislosti se objevil další italský návrh, a to na vytvoření Evropského politického společenství. Tento projekt měl federalistický charakter, mělo dojít k vytvoření parlamentu, který by byl zvolen na základě všeobecného hlasovacího
24 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 192
25 Xxxxxxx, X.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 87
26 Plán integrované evropské armády podle Sforzy spočíval jednak ve vytvoření fondu, kam by přispívaly všechny státy NATO s cílem financovat výrobu zbraní v západní Evropě, jednak USA si je měly od Itálie opatřit pro pomoc zemím mimo NATO, které však byly důležité pro bezpečnost Západu. Jednalo se spíš o projekt spolupráce v oblasti zbrojení. Xxxxxxxxxx X. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 58
27 Dle Varsoriho, „schopnost italské armády plnit funkci při strategických a zahraničněpolitických rozhodnutích byla velmi limitována.“ Itálie nebyla tolik zainteresována na vojenských schopnostech, protože v té době pro mnoho představitelů italské politické scény nebyl hlavním nepřítelem SSSR, ale PCI, tedy bylo to vnitřní ohrožení, se kterým chtěla bojovat zajištěním vnitřního pořádku, politickými akcemi a ekonomickou rekonstrukcí. Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 92-93
28 Ibid, s. 95
práva.29 Tento návrh podal Xxxxxx xx Xxxxxxx, který byl inspirován federalistickým hnutím a Xxxxxxx Xxxxxxxxx. Byla to doba nebývalého aktivismu italské politiky na evropské scéně, tzv. „degasperiánského federalismu.“30 Na de Gasperiho rozhodnutí měly vliv názory některých diplomatů, politiků a představitelů armády, že čistě vojenské společenství s určitou ztrátou suverenity nepřináší Itálii žádné výhody (a také tu byla silná levicová opozice), a tak přišel s vytvořením společenství politicko- ekonomického.31 Tento projekt se setkal s podporou Schumana a Xxxxxxxxx. Itálie se tak mohla těšit důvěrou ze stran svých evropských partnerů, stejně tak i z americké podpory.32 Byla to příležitost, jak se dostat do rovnocenného postavení se svými partnery33 a získat tak lepší vyjednávací pozici ohledně ekonomické integrace, která byla v zájmu italských představitelů.34 Xx Xxxxxxx tak přišel s návrhem vložit do smlouvy o EOS článek číslo 38, dle kterého by parlament měl za úkol projednat vytvoření reprezentativního orgánu zvoleného na demokratické bázi, pravomoci, které by mu měly být dány a změny, které je třeba udělat, aby byl v souladu s ostatními institucemi společenství.35 Tím „ústavodárným shromážděním“ se po návrhu P. H. Spaaka stalo právě vzniklé Shromáždění ESUO, pro tuto příležitost nazvané Shromáždění ad hoc, které mělo mandát daný článkem 38. Statut Evropského politického společenství spatřil světlo světa v únoru 1953 a posléze byl odsouhlasen a předložen státům k ratifikaci. Nicméně nejdříve mělo dojít k ratifikaci Smlouvy o EOS. Protože však návrh EOS padl ve francouzském Národním shromáždění, ani EPS
29 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 65
30 Ibid, s. 64
31 Myšlenky supranacionality jsou eticko-politickým dědictvím Risorgimenta, tedy boje za sjednocení Itálie v 19. století dle Landuyt, A. (ed.): Idee d’Europa e integrazione europea, Bologna: il Mulino, 2004, s. 12-14
32 Možnost narušení bilaterálních vztahů s USA po vzniku EOS byl také jeden z motivů, proč se neúčastnit jen čistě evropského vojenského uskupení, stejně jako možnost zvýšených vojenských výdajů a samozřejmě strach z francouzsko-německé hegemonie i určité historické reminiscence ohledně německé armády. Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 96-99
33 „De Gasperiho politika integrace Itálie do Evropy…se ukazuje být …vedena přesvědčením, že reprezentuje to nejefektivnější řešení ekonomické potřeby a politických požadavků tak, aby byla znovu uznána plná rovnost s ostatními evropskými zeměmi.“ Neri Gualdesi, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 347
34 Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 97-
98
35 Mammarella, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 66
nemohlo být realizováno a od tohoto projektu se také upustilo.36 Je třeba zmínit, že to nebyla pouze Francie, která způsobila problémy na cestě k EOS a EPS. Problémy s ratifikací Smlouvy o EOS (duben 1954) se objevily i v Itálii. Odkládala se zvláště kvůli nevyřešené otázce Terstu,37 ale souvisela i se změnou na domácí scéně, kdy v roce 1953 končí ve vládě Xxxxxx xx Xxxxxxx.38
Německo však nakonec vyzbrojeno bylo, díky návrhu Xxxxxxxxx Xxxxx. Stalo se tak začleněním Německa a Itálie do Bruselského paktu a vytvořením Západoevropské unie a vstupem Německa do NATO. Italská politika se vrátila do pozadí a nevynikala velkou iniciativností.39 Jediným, kdo se snažil být aktivní,40 byl ministr zahraničí Xxxxxxx Xxxxxxx, který nechtěl, aby „Itálie zastávala podřízenou roli a hledal nové prostory pro italskou zahraniční politiku.“41 Zdá se, že Itálie hledala způsob další integrace. Pokoušela se o návrhy v ZEU, tak i v OEEC.42 Integrační proces se však nezastavil a již zanedlouho se konalo důležité zasedání v Messině, které prosadil právě Xxxxxxx. Zde se střetávaly dvě vize integrace – sektorová a horizontální. Xxxxxxx se přiklonil na stranu Německa a Beneluxu, prosazoval horizontální integraci evropských ekonomik. Z této schůzky vznikl návrh na vytvoření výboru, který měl zkoumat další postup integrace ve formě Monnetova návrhu na XXXXXXX a Beyenova plánu předjímajícího vznik společného trhu.43 Výsledky Spaakova výboru byly prezentovány na schůzce v
36 Změny ve vnímání potřeby evropské armády se mění v souvislosti s úmrtím Xxxxxxx (1953) a rovněž se změnou americké administrativy.
37 K přechodnému řešení, které se nakonec ukázalo být konečným, došlo v říjnu 1954, kdy Itálii připadl Terst a tzv. Zóna A, k Jugoslávii byla připojena tzv. Zóna X. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 200-201
38 Vláda prosadila nový volební zákon, s prémií pro vítěze, který překročí ve volbách hranici 50% obdržených hlasů, tzv. legge truffa, s cílem pojistit si v parlamentu většinu. Nicméně v nadcházejících volbách de Gasperi a jeho Křesťanská demokracie nedosáhla 50%, následně vláda nezískala důvěru, a tak de Xxxxxxx odstoupil. Xxxxxxxxxx, X. Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 72
39 V roce 1955 je vyřešena rakouská otázka a Itálie vstupuje do OSN, pokud se jedná o Itálii a Rakousko, jde o problém regionu Trentino-Alto Adige, s německy-mluvící menšinou. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006 s. 202-203
40 Xxxxxxx byl i členem tzv. výboru třech moudrých, který měl studovat možnost nevojenské dimenze aliance. V té době byl prezidentem Xxxxxxx, jenž se snažil o méně militarizované NATO, s ohledem na možný vznik vlády levého středu. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 203-205
41 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 200
42 Návrh Itálie na vytvoření „politické struktury“ v ZEU ze strany Itálie. Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 352-353; k OEEC Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 116, Varsori, A.: L’europeismo nella politica estera italiana, in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 401
43 Xxxxxxx dle Vedovata si představoval vytvoření politické integrace „prostřednictvím ekonomické jednoty.“ Neměl ale na mysli pouhou spolupráci mezi státy, ani nechtěl obrovskou bruselskou byrokracii. Xxxxxxxx, G.: Politica estera italiana e scelta europea, Firenze: Le Xxxxxxx, 1979, s. 146
Benátkách. Smlouvy zakládající dvě nová společenství (EURATOM a EHS) byly podepsány v Římě 25. března 1957. Nicméně vláda nevěnovala těmto jednáním velkou pozornost, až na ministra Xxxxxxx, protože se více zajímala o vztahy s USA (tzv.neo- atlantismus v italské politice) a o prostor Středomoří. Spíše to byli ministerští úředníci, kdo měl na starosti veškeré aktivity.44
Celkově ekonomická připravenost na konkurenci bohatších států byla malá,45 proto se také snažili prosadit určité „protekcionistické klauzule,“ které měly ochránit křehkou italskou ekonomiku, na druhou stranu se zasazovali o spolupráci v dalších oblastech.46 Itálie se snažila kromě jiného protlačit volný pohyb pracovníků, volný pohyb kapitálu a pomoc chudým regionům, požadovala i rozšíření pravomocí pro nové společenství. Dosáhla „pouze“ založení Evropského sociálního fondu a Evropské investiční banky.47 Itálie smlouvy podepsala a ratifikovala, i když zde byla určitá roztržka. Socialisté hlasovali pro XXXXXXX a zdrželi se hlasování o EHS, komunisté hlasovali proti oběma Společenstvím. Itálie se tak vydala cestou funkcionalismu a své federalistické ambice na chvíli opustila s tím, že se zasazovala o ekonomickou spolupráci, ale neztrácela ze zřetele možnost politické integrace v budoucnosti.48
Italská zahraniční politika v následujícím období se spíše vyklonila směrem ke vztahu s USA a prosazování autonomní role v mezinárodních vztazích. Jejím polem působnosti bylo zejména Středomoří a snaha osamostatnit se v tomto prostředí (zejména v osobě Xxxxxx Xxxxxx). Její iniciativa oscilovala mezi Evropou a Amerikou, často se
44 Xxx Xxxxxxxxxx věnovala vláda otázce Římských smluv pouze dvě meziministerské schůzky, Senát pouze jednu. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma- Bari: Editori Laterza, 2005, s. 98
45 Itálie se stavěla pozitivně k návrhu XXXXXXXX, k Xxxxxxxx plánu přistupovala obezřetněji, neboť zvláště soukromý průmysl se obával silné konkurence rozvinutějších ekonomik ostatních členů. Proto Itálie nechtěla omezit společný trh jen na volný pohyb zboží, ale zasazovala se i o spolupráci v dalších oblastech, aby tak vyřešila své nejpalčivější ekonomické problémy, tedy nezaměstnanost – přebytek pracovních sil a zaostalost svých jižních regionů. Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 121-122
46 Itálie si prosadila článek o použití ochranné klauzule v případě náhlé krize platební bilance, neboť její ekonomika byla podložena cly, která měla chránit domácí produkci, avšak např. země Beneluxu naopak byly ekonomiky otevřené. Nicméně Itálie tento článek nikdy nevyužila a ten byl poté zrušen Maastrichtskou smlouvou. Xxxxx, X.: L’integrazione economica europea 1947-2006, Bologna: il Mulino, 2006, s. 119-128
47 Ke smlouvě o EHS byl připojen Protokol o Itálii, kdy dosažení cílů desetiletého italského plánu ekonomického rozvoje se stávalo předmětem společného úsilí ve formě právě vzniknuvších institucí, z nichž Itálie měla čerpat finanční zdroje pro své méně rozvinuté regiony. Xxxxx, X.: L’integrazione economica europea 1947-2006, Bologna: il Mulino, 2006, s. 123-127
48 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 348
vyznačovala nejednoznačností.49 Evropská politika byla trochu upozaděna i vzhledem k domácím otázkám, kdy se řešil vstup socialistů do vlády. Nicméně Itálie v té době zažívala nebývalý ekonomický růst, tzv. miracolo economico. „Evropská jednota byla interpretována jako všem neškodný fakt.“50
1.2 Šedesátá léta
Co se týče největších evropských témat 60. let, tak neodmítala a priori návrh francouzského prezidenta de Xxxxxx na novou formu politické spolupráce,51 jenž se pak začal projednávat jako tzv. Fouchetův plán. I když nechtěla dopustit vytvoření francouzské či francouzsko-německé hegemonie, domnívala se, že „rozvoj určité formy politické spolupráce mezi Šestkou by mohl nepřímo přispět k posílení italské pozice na mezinárodní scéně.52 Navíc politická integrace byla jedním z cílů, nebo spíše ideálů, kterých chtěla Itálie dosáhnout. Tento francouzský návrh mohl být podle Xxxxxxxxxx
„provizorním řešením“, ačkoliv de Xxxxxxxx návrhy „nechávaly dost málo prostoru pro řešení federalistické povahy.“53 Zároveň však podporovala vstup Velké Británie do EHS, a to hlavně z důvodu vyvážení moci uvnitř Společenství, ačkoliv zájmy obou zemí byly rozdílné, zejména v pohledu na politickou integraci, ale i ekonomické otázky. Nakonec vstupem Británie podmínila Itálie svůj souhlas s Xxxxxxxxxxx plánem, po konzultacích se zeměmi Beneluxu a Spojenými státy, což zapříčinilo pád tohoto projektu.54
Jinak Itálie nepatřila mezi příliš aktivní členy, kromě podpory Velké Británie a jejího vstupu se příliš neprofilovala na ostatních otázkách, což mělo např. za následek určité znevýhodnění ve Společné zemědělské politice, ačkoliv důležité jednání, kde se rozhodlo o realizaci SZP, se konalo v italské Strese. Zlepšení italské pozice v SZP pak následná jednání nepřinesla. Itálie se podílela i na dojednání Lucemburského
49 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 98
50 Vedovato, G.: Politica estera italiana e scelta europea, Firenze: Le Xxxxxxx, 1979, s. 100
51 Odmítla však na počátku 60. let francouzský návrh na vytvoření francouzsko-německého direktoria. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 120 Odmítala jakékoli direktorium, ze kterého by byla vyloučena. Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 146
52 Ibid, s. 147-148
53 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 360-361
54 Itálie sice podporovala přistoupení Velké Británie, avšak ta ji spíše považovala za nepříliš důležitého člena a také ji kritizovala, že sice podporuje její vstup, ale spíše slovy nežli činy. Xxxxxxx, X.: (ed.): Idee d’Europa e integrazione europea, Bologna: il Mulino, 2004, s. 31-60, Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 147,151
kompromisu, kde jistou roli hrál ministr Xxxxxx Xxxxxxx, především v době italského předsednictví. Ten se snažil jednak „zachránit kompaktnost mezi Pětkou členů, jednak udržet otevřený konstruktivní dialog s Francií.“55 Itálie přitom kritizovala politiku Francie v případě SZP.56 Vláda levého středu přišla i s novým projektem politické unie, tzv. plán Saragat,57 jež se však setkal s odmítnutím Francie.
Italskou vnitřní politiku charakterizovala v 60. letech tzv. svolta a sinistra, tedy utvoření prvních vlád s účastí levice, tj. členů Italské socialistické strany (od 1963), což však nepřineslo obrat v zahraniční politice, prozápadní orientace se nijak nezměnila. Hlavním italským představitelem v těchto letech byl Xxxxxxxx Xxxxxxx, který se snažil plnit aktivní roli na mezinárodním poli, zejména snahou o samostatnou politiku, resp. se snažil o roli prostředníka ve sporech Francie s ostatními státy.58 Fanfani, vzhledem k ekonomickému zázraku a reformátorské perspektivě, se domníval, že by Itálie mohla hrát významnější roli v mezinárodních vztazích, ať už se to týká USA, třetího světa či vztahů Východ-Západ.59
1.3 Podněty Haagského summitu a 70. léta
Sedmdesátá léta byla pro Itálii vyplněna zejména vnitřními problémy jako ekonomická krize,60 terorismus, či politické otázky jako historický kompromis – znovuzapojení komunistické strany do vlády. Pro evropskou problematiku nebylo příliš místa,61 přesto bylo nutno reagovat na evropské podněty, které vzešly z jednání v Haagu (1969) a týkaly se rozšíření, prohloubení a dokončení (společného trhu) ES. To umožňovala především změna na politické scéně Francie a Německa. Rozšíření Itálie podporovala, stejně tak určité formy prohloubení spolupráce, a to zejména zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu a zvýšení jeho pravomocí, stejně tak byla pro dokončení
55 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 370-371
56 Xxxxxxx, X. – Xxxxxxxxxxx, D. (eds): Gli allargamenti della CEE/EU 1961-2004, Bologna: il Mulino, 2005, s. 45
57 Plán předvídal např. pravidelné schůzky hlav států a vlád a schůzky ministrů zahraničí či studium možnosti zavedení voleb do EP. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 128. Xxxx předcházel italský návrh podporující přímé volby do EP, jako protiváha k francouzským plánům na konfederaci. Xxxxxxx, X. (ed.): Idee d’Europa e integrazione europea, Bologna: il Mulino, 2004, s. 39
58 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 119
59 Varsori, A.: L’Italia e l’integrazione europea: l’occasione perduta? In Colarizi, S. (ed): Gli anni ottanta come storia, Soveria Mannelli: Xxxxxxxxxx, 2004, s. 179
60 Zejména nezaměstnanost, vysoká inflace, nespokojenost dělníků provázená častými stávkami.
61 O sedmdesátých letech a evropské politice Itálie více Varsori, A.: La questione europea nella politica italiana, in Rivista storica italiana, roč. 42, 2002, č. 4
vnitřního trhu. Nicméně monetární politika a projekt měnové unie, který v té době vznikl, nebyl přijímán s nadšením zejména kvůli hospodářským problémům.62 Italská lira byla slabá a inflace v Itálii vysoká, takže dostát daným kritériím bylo obtížné, přesto se rozhodlo, že Itálie vstoupí do projektu „měnového hada,“ ve kterém se však lira dlouho neudržela. Ostatními členy to bylo považováno za „ukázku neschopnosti Itálie adaptovat se na pravidla a disciplínu měnové integrace“63… „posilovala se tím představa Itálie jako národa v hluboké krizi, jako slabý článek uvnitř Společenství“64…
„Itálie se tak sama zařadila do kategorie členů s „nižší“ rychlostí.“65 Stejným případem byl i vznik Evropského měnového systému (1979), kdy to bylo spíše pragmatické rozhodnutí nezůstat mimo a zapojit se v první vlně - s určitou výjimkou – neboť italské problémy stále přetrvávaly a lira nebylo s to se udržet v daném pásmu. Itálie se snažila hrát roli prostředníka, nechtěla zůstat v izolaci, pokud by se do systému nezapojila, ale zároveň se nechtěla „podrobit“ francouzsko-německému „vedení.“66 Nestavěla se však prvoplánově negativně k tomuto projektu, chtěla však dosáhnout výhodnějších podmínek, vzhledem ke stavu své ekonomiky, ale i domácí politické krizi.67 Premiér Xxxxxxxxx nakonec odsouhlasil vstup Itálie do EMS bez dalších podmínek, až na rozšířené pásmo oscilace liry.68 „EMS tak působil jako vincolo esterno
– vnější závazek měnové a hospodářské politiky země.“69
Co se týče prvního úkolu summitu v Haagu, tedy rozšíření, mohla být a také byla Itálie spokojená. Vstup Velké Británie pro ni znamenal možnost rovnováhy v ES, kdy měla Británie vyvažovat francouzsko-německou osu, a také to mělo znamenat větší pragmatismus na evropské scéně.70 Ke změně však došlo i na domácím poli, kdy poprvé
62 ES se tak snažila reagovat na krizi dolaru, konec brettonwoodského systému a později na ropnou krizi. 63 Mammarella, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 155
64 Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 177
65 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 372
66 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005 s. 182
67 V roce 1978, kdy se jednalo o EMS (který byl odsouhlasen v prosinci téhož roku), byl unesen a zabit Xxxx Xxxx.
68 Itálie např. požadovala další pomoc pro své regiony, více dotací pro strukturální fondy, to však nebylo vyslyšeno a Itálie se nakonec spokojila s rozšířeným pásmem na 6% oproti ostatním (2,25%) pro oscilaci liry v rámci EMS. Xxxxxxxxx rozhodl o účasti Itálie v systému i před výhrady národní banky (Banca d’Italia). V parlamentu hlasovala proti vstupu PCI a PSI se zdrželi hlasování. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005 s. 182-183
69 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 377
70 Mammarella, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 142
Italská komunistická strana nehlasovalo proti, co se týče evropské integrace, ale při schvalování Smlouvy o přistoupení se zdržela hlasování. To znamenalo obrat v přístupu PCI k evropské integraci. Co se týče zkompletování vnitřního trhu, došlo k vytvoření Evropského fondu regionálního rozvoje, za což lobbovala zvláště Itálie, která vždy požadovala pomoc pro své chudé regiony, nicméně zásadní byla podpora Velké Británie,71 i v podobě změn v SZP.72 Italské vládě se však nelíbil návrh na reformu rozpočtu, nicméně ji přijali a kompenzaci obdrželi v rozvoji regionální a sociální politiky. Právě regionální politika a také sociální politika patřily mezi nejdůležitější témata italské evropské politiky. Původních pět členů nemělo velký zájem tato témata rozvíjet, takže nebyla šance je prosadit. Itálie tak doufala, že přistoupení Velké Británie může tuto situaci změnit a vyvážit ostatní členy ve prospěch italských zájmů.73 Co se týče institucionálních změn, poslanci EP měli být voleni v přímých volbách (stalo se tak poprvé v roce 1979), na druhou stranu byla posílena i mezivládní spolupráce ve formě Evropské rady.
Avšak Itálie patřila mezi „marginální země“74 v tomto období. To se projevilo i v neochotě některých zemí přizvat ji do právě vznikajícího klubu nejprůmyslovějších zemí světa.75 Přesto od roku 1970 stál v čele Komise Xxxxxx Xxxxx Xxxxxxxx, nicméně po dvou letech rezignoval z důvodu kandidatury v domácích volbách, což potvrzuje jistý nezájem o evropské záležitosti ze strany italských představitelů a koncentraci na domácí scénu.76 Byl to však on, kdo přišel s návrhem společného postupu v reakci na krizi amerického dolaru.77 Kvůli vnitřní krizi stála problematika ES na okraji zájmu italské
71 K těmto změnám došlo na konferenci v Paříži (1972), kdy kromě vytvoření EFRR došlo k založení Evropského fondu pro měnovou spolupráci, k přijetí akčního plánu v oblasti sociální politiky a také byl stanoven cíl vytvoření Ekonomické a měnové unie do roku 1980. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 153
72 Byl přijat tzv. Středomořský baliček, který měl pomoci oblasti jižní Itálie, tj. Mezzogiorno. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 154
73 Nicméně kromě regionální pomoci nebyla Velká Británie příliš zainteresována na italských projektech a také považovala Itálii za „malého“ hráče. Xxxxxxx, X. – Xxxxxxxxxxx, D. (eds): Gli allargamenti della CEE/EU 1961-2004, Bologna: il Mulino, 2005, s. 53-57
74 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 172, Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 175-176 Mohlo ji alespoň těšit založení Evropského institutu se sídlem ve Florencii.
75 Byla to zvláště Francie, která se obávala italské nestability a ekonomické slabosti, která by mohla podkopávat pozice nového uskupení. Avšak USA si přály vstup Itálie, neboť se obávaly, v případě italské izolace, vstupu komunistické strany do vlády. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 172-173
76 Tento případ se opakoval i v budoucnosti, např. tento rok, kdy komisař Xxxxxxxx kandidoval v domácích volbách a stal se ministrem zahraničí.
77 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 150
společnosti, vládě pak evropská integrace nepřinášela řešení na vnitřní problémy, preferovanějším bodem, ke kterému se politici obraceli, byly Spojené státy.78
1.4 Od reformních iniciativ k první revizi Římských smluv
Významnější aktivitu italské zahraniční politiky přinesla 80. léta. Byly to zejména projekty na nové uspořádání ES, a to ve dvou formách: Xxxxxxxx-Colombův plán a Spinelliho projekt. Tyto plány nebyly realizovány, i když některé části byly impulsem pro první revizi zakládajících smluv, která se uskutečnila v roce 1986, kdy byl podepsán Jednotný evropský akt. I s tímto počinem souvisí aktivita Itálie. Bylo to italské předsednictví, během něhož se odsouhlasilo konání mezivládní konference, jež měla novou smlouvu vyjednat. A byli to Xxxxx a Xxxxxxxxx, kteří navrhli hlasování kvalifikovanou většinou o této záležitosti, poprvé v historii evropské integrace. Ačkoliv bez souhlasu Francie a Německa by to zřejmě neprošlo, byl to přeci jen významný počin italské politiky. Itálie byla však novou smlouvou zklamána, a to zejména proto, že Evropský parlament neobdržel takové pravomoci, jak si to přála italská vláda. Nicméně bojkot podpisu této smlouvy ze strany Itálie k ničemu nevedl a po několika dnech i Itálie JEA podepsala.
Xxxxxxxx-Colombův plán vznikl v roce 1981 a měl za cíl „nové nastartování procesu evropské integrace;“79 předvídal reformu institucí a rozvoj spolupráce v oblasti zahraniční politiky, bezpečnosti či kultury.80 Ve formě „Slavnostní deklarace o Evropské unii“ byl tento projekt přijat Evropskou radou ve Stuttgartu (1983), nicméně sklidil kritiku, neboť z původního návrhu toho moc nezůstalo. Jedním z kritiků byl i Xxxxxxx Xxxxxxxx, který přišel s vlastním návrhem institucionální reformy.81 Ten se zrodil v srdci Evropského parlamentu (1981), kde byla pro tento účel ustavena komise. Předsedal ji budoucí guvernér Bankitalia, Xxxxx Xxxxx. Po několika letech jednání v EP a Komisi pro institucionální reformu, jež měla za úkol vytvořit nové institucionální uspořádání a rovnováhu moci, došlo k finálnímu přijetí návrhu smlouvy v EP v únoru 1984 („Smlouva o Evropské unii“). Tato smlouva měla nahradit smlouvy stávající a
78 Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 177 79 Mammarella, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 191
80 Ibid, s. 191
81 Xxxxxxxx navrhl svým kolegům zahájit debatu (1980) o reformě evropských institucí v jedné štrasburské restauraci, podle toho se jim říkalo „Club del Cocodrillo.“ Jednalo se 180 poslanců EP z různých zemí a politických skupin.
měla vzniknout unie ve formě blízké federaci.82 Nicméně tak jako Plán Xxxxxxxx- Colombo, tak i Xxxxxxxxxx projekt nebyl realizován a na zasedání Evropské rady ve Fontainebleau (1984) mu nebyla věnována pozornost.83
Na tomto zasedání se spíše mluvilo o reformě SZP a rozpočtu. Itálie si přála navýšení zdrojů ES, nicméně byla kritizována za to, že finanční prostředky, které již obdržela, nedokázala využít.84 Na tomto důležitém zasedání však hrála nevýznamnou roli, i přes fázi výraznější politiky na evropské scéně a „nové představitele“, kteří měli tuto politiku na starosti, dvojici Xxxxx-Xxxxxxxxx.85 Xxxx dva politici se navzájem podporovali, Xxxxxxxxx jako ministr zahraničí se staral o diplomacii, Xxxxx jako premiér hrál hlavní roli na „politické a parlamentní úrovni.“ Nicméně oba měli „za cíl obnovení a oživení italské iniciativnosti a vlivu.“86 Byli to právě tito italští politici, kteří se podíleli na možnosti otevřít mezivládní konferenci vedoucí k první velké reformě zakládajících smluv87. Italské předsednictví88 hostilo zasedání ER, která projednávala otázku institucionální reformy navrhované zprávou výboru Dooge, prvky ze zprávy výboru Adonnino a také Bílou knihu připravenou X. Xxxxxxxx. Po dlouhém jednání Evropské rady v Miláně (1985), které nepřinášelo žádné výsledky, se Xxxxx rozhodl předložit k hlasování návrh na svolání mezivládní konference, jež by měla za úkol reformu Římských smluv.89 Hlasovalo se poprvé kvalifikovanou většinou a návrh prošel sedm
82 Počítalo se, že EP a EK získají pravomoci podobné těm, jaké mají parlament a vláda. Evropská rada si měla udržet své postavení a Rada se měla přeměnit v druhou komoru parlamentu. Zásadním v rozdělení pravomocí mezi státy a Unií měl být princip subsidiarity. Naproti tomu spolupráce v oblasti zahraniční politiky byla naznačena pouze okrajově. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 194-196
83 Na základě rozhodnutí ER byly ustaveny dva výbory – Dooge a Adonnino, které se měly zabývat tím, jak zlepšit fungování ES, jednak institucionálně, jednak jak přiblížit ES občanům. V čele jednoho z nich stál Xxxxxx Xxxxxxxx, který se zabýval evropskou identitou, a „Evropou občanů.“ Ibid, s. 207
84 Ibid, s. 197
85 Jedním z rádců Xxxxxxx byl i Xxxxxxxx Xxxxx. Xxxxxxx, X.: L’ allargamento della CEE, in Xx Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 238-239
86 Ibid, s. 206 Andreotti se kromě evropské politiky soustředil i na vztahy Východ-Západ, zejména na oblast Středomoří. Dle francouzského velvyslance v Itálii, Xxxxxx Xxxxxxxxx (1981-1984) byla v té době Itálie „věrna – v evropské politice – tomu, co Xxxxxxxx nazýval „Evropou slov,“ a zdála se mu být skeptická, co se týče „Evropy faktů“, jak o tom píše Xxxxx Xxxxxxx in di Xxxxx, E.: La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 260. Stejně jako Vedovato „náš slovní europeismus neodpovídal realitě faktu.“ Když psal o 60. -70. letech. Xxxxxxxx, G.: Politica estera italiana e scelta europea, Firenze: Le Xxxxxxx, 1979, s. 100
87 Xxxxx se domníval, že „Evropa“ je v krizi. Řešení viděl v ukončení sporů s Velkou Británií, přijetí Smlouvy o Evropské unii, realizaci rozšíření o Španělsko a Portugalsko, nastartování technologické spolupráce a přijetí nových strategií v oblasti průmyslu. Xxxxxxx, X.: L’ allargamento della CEE in Xx Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 207
88 Hlavními úkoly italského předsednictví bylo dokončit jednání s kandidátskými zeměmi, Španělskem a Portugalskem jejich přistoupením a mezivládní konference. Xxxxxxx, X.: L’ allargamento della CEE in Xx Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 199
89 Jak je stanoveno v Římských smlouvách v článku 236. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 209. Craximu a Amdreottimu
ku třem, když Velká Británie, Dánsko a Řecko hlasovaly proti. Bylo to velké rozhodnutí, nicméně roli Itálie, dle literatury, nelze přeceňovat, neboť se spíše vyzdvihuje role Německa a Xxxxxxx Xxxxx, případně Francie.90 Bez jejich souhlasu by pravděpodobně nebylo možné toto hlasování uskutečnit.
Nicméně Itálie zůstala aktivní i nadále a vzala si za své hájit pozice EP vzhledem ke své federalistické vizi. Chtěla do nové smlouvy prosadit zásadní posílení pravomocí Evropského parlamentu a po dobu vyjednávání smluv se snažila tyto požadavky prosazovat. Byla však velmi nespokojená, protože se jí nepodařilo dosáhnout, aby nová smlouva zaváděla výrazné zvýšení pravomocí EP a rozšíření hlasování QMV. Došlo sice k ustavení nové procedury schvalování legislativy, ve formě tzv. kooperace, nicméně role EP se výrazně neposílila. „Zdá se, že poprvé za celou historii Společenství Itálie zastávala velmi kritickou pozici vůči svým hlavním partnerům, podporujíc pokročilejší řešení ve formě federalismu.“91 Byl to tzv. Decisionismo, tedy doba větší rozhodnosti a ráznosti v evropské politice. Italská evropská politika se tedy vyznačovala kontinuitou s předchozím europeistickým zaměřením, ale projevovala se
„asertivitou“92. Xxxxx zastávala „souvislou a výraznou pozici;“ „téma evropské jednoty bylo jediným, o kterém panoval všeobecný souhlas.“93 Přese všechny výhrady Itálie Jednotný evropský akt podepsala, i když s jedenáctidenním zpožděním.94
I na další plány konce 80. let Itálie neodpovídala úplně vstřícně, např. se jí nelíbil návrh na nový zdroj rozpočtu ES, teprve když bylo dosaženo kompromisu ohledně Delorsova balíčku – redukce výdajů na SZP, zdvojnásobení prostředků ve strukturálních fondech a dohoda o čtvrtém zdroji rozpočtu ES, byla Itálie spokojená.95 Další otázkou byl návrh
sekundoval ještě diplomat Xxxxxx Xxxxxxxx. Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 228
90 Varsori, A.: L’Italia e l’integrazione europea: l’occasione perduta? In Colarizi, S. (ed): Gli anni ottanta come storia, Soveria Mannelli: Xxxxxxxxxx, 2004, s. 156-157, Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 228
91 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 211
92 Craxi řekl, že: „Itálie míří na změnu Společenství v opravdovou politickou entitu, s institucionálním pořádkem, finanční autonomií a s rozšířenější škálou kompetencí…ale primární role náleží vládám.“ Varsori, A.: L’ allargamento della CEE, in Di Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 203
93 Xxxxxxx, X.: L’ allargamento della CEE, in Xx Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 203-204
94 Účastnila se sice podpisu JEA, nicméně svůj podpis nepřidala a čekala na výsledek dánského referenda, jež se nakonec vyslovilo pro přijetí JEA. Mammrella G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 212
95 Pro Itálii byl nepřijatelný návrh na nový zdroj rozpočtu, kdy příspěvek státu měl být vypočítán na základě rozdílu mezi HDP a DPH. Po dohodě byl čtvrtý vlastní zdroj ES vypočítáván pouze na základě HDP. Ibid, s. 216
na vytvoření hospodářské a měnové unie a vůbec na dokončení jednotného vnitřního trhu. Itálie v některých oblastech zaostávala, měla zejména problémy s transpozicí komunitární legislativy do svého právního řádu. Nicméně se jí podařilo oddálit o dva roky uplatňování volného pohybu kapitálu. Přes nedostatky v plnění projektu dokončení vnitřního trhu Itálie ubezpečovala své „kolegy“ o své „europeistické loajalitě.“96 To se projevilo i uspořádáním referenda o Evropském parlamentu a přiznání mu větších pravomocí.97 V 80. letech došlo také k dalšímu rozšíření, a to na „jih“. Postupně vstupuje Řecko a Španělsko a Portugalskem. Tyto země byly samozřejmě konkurenty v určitých oblastech hospodářství, zejména tedy v produkci mediteránních plodin. Ale Itálie podporovala vstup těchto zemí, hlavně kvůli zrovnovážení stavu ve Společenství. Samozřejmě že získala i určitou kompenzaci ve formě Středomořských integrovaných programů, které zmírnily zvláště odpor Francie.
Osmdesátá léta tak představovala dobu italského „aktivismu, i když výjimečného;“ zlepšené vnitřní podmínky a ekonomická situace přispěly k takovémuto vedení politiky, ale „tato politika nacházela svou hranici v institucionální slabosti….98 Dle Varsoriho se italská evropská politika vyznačovala „koherencí a lineárností“.99Ačkoliv při tvorbě JEA zastávala Itálie radikálnější postoje ve smyslu většího prohloubení integrace, v případě jako je transpozice direktiv musela strpět kritiku za svou neschopnost plnit dané povinnosti včas, stejně tak nebyla schopna vyjednat si lepší podmínky při reformě SZP.100 Právě problém s pomalou či žádnou transpozicí komunitrání legislativy se snažila Itálie vyřešit v roce 1989 tzv. Legge La Pergola, tedy zákonem, jenž zaváděl
„evropské zasedání“ italského parlamentu jednou ročně konané a věnované přijetí návrhu evropské legislativy. V 80. letech byly založeny také podpůrné instituce, které měly zlepšit koordinaci v evropské politice, a to Ministerstvo pro evropské záležitosti (1980), které však postrádalo pravomoci, a Oddělení pro koordinaci komunitární politiky (Legge Fabbri, 1987) v rámci předsednictva vlády.
96 Mammarella, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 217
97 88% hlasujících bylo pro přiznat EP „ústavodárné“ pravomoci. Ibid, s. 217
98 Xxxxxxx, X.: L’ allargamento della CEE, in Xx Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 209-210
99 Ibid, s. 155-184
100 Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 230
1.5 Maastrichtská smlouva a vývoj 90. let směrem ke společné měně
Události na přelomu 80. a 90. let znovu ukázaly, že Itálie „stále hraje na mezinárodním poli jen malou roli oproti svým hlavním partnerům ve Společenství a …mohla pouze asistovat při nejvýznamnějších mezinárodních událostech.“101 Změna v mezinárodním dění – rozpad sovětského bloku, sjednocení Německa, ztráta vlastní váhy v mezinárodních vztazích znamenala to, že „Evropa se tak stala jediným důležitým prostorem mezinárodních akcí Itálie.“102 Pozornost se tedy opět obrátila k evropské integraci a také zemím Balkánu a střední Evropy.103
Na počátku devadesátých let začaly v Římě dvě mezivládní konference, které měly za úkol projednat návrh na vytvoření Hospodářské a měnové unie a Politické unie. V době italského předsednictví se konalo zasedání ER, které urychlilo jednání v oblasti HMU,104 pokroky v jednání o politické unii byla pomalejší. Nicméně další ER v Římě během italského předsednictví toho mnoho nevyřešila, zejména co se týče politické unie
– pravomoci EP, rozšíření hlasování QMV, spolupráce v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky či princip subsidiarity.105 Itálie sice podporovala vznik SZBP, ale co se týče bezpečnosti, prosazovala prvořadost atlantické spolupráce zaštítěné NATO.106 Podporovala též posílení politické spolupráce, „posílení efektivnosti rozhodování institucí ES a zlepšení jejich demokratické legitimity,“107 stavěla se však proti vícerychlostní Evropě. Italští představitelé tak nestáli stranou dění, „chtěli vytvoření Unie se silnými federalistickými rysy, takže se napojili úzce na tradici politiky prováděné Římem v evropském prostoru.“108 Jednání byla dokončena za holandského předsednictví v roce 1991 na Evropské radě v Maastrichtu. Výsledkem bylo podepsání Maastrichtské smlouvy (1992), která zakládá Evropskou unii stojící na třech pilířích.
101 Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 238-
239
102 Xxxxxxx, X.: L’ allargamento della CEE, in Xx Xxxxx, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, s. 178
103 Itálie se snažila zejména o spolupráci s Rakouskem, Československem, Maďarskem a Jugoslávií. Později však nehrála žádnou významnější roli v době Jugoslávské krize. Xxxxxxx, X.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 239, s. 241-242
104 Dohoda o druhé fázi HMU – od roku 1994, s vytvořením nové měnové instituce se zapojením národních centrálních bank a o kvalitě budoucí měny. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 224-5
105 Ibid, s. 225-9
106 Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma-Bari: Laterza, 1998, s. 243, Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 385
107 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 383
108 Varsori, A.: L’Italia e l’integrazione europea: l’occasione perduta? In Colarizi, S. (ed): Gli anni ottanta come storia, Soveria Mannelli: Xxxxxxxxxx, 2004, s. 179
Kromě dosavadní komunitární spolupráce v oblasti vnitřního trhu se rozšiřuje na druhý pilíř – tzv. Společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetí pilíř – spolupráce v oblasti justice a vnitra. Vláda Xxxxxxxxxxx si uvědomovala dopady rozhodnutí připojit se k Maastrichtské smlouvě, podobně jako v případě EMS. Nicméně občané se vyjadřovali kladně k přijetí nové smlouvy. Itálie však byla stále viděna svými partnery a bruselskými představiteli jako „slabší článek.“109
Pro evropskou politiku Itálie těchto let bylo prvořadým cílem stát se členem HMU, nutnost splnit daná kritéria byla opět viděna jako vnější závazek (zvláště těmi, co se starali o italskou měnu), jako příležitost, jak „zavázat politické síly k disciplíně v nakládání s veřejnými financemi.“110 V roce 1992 italská lira opět zažila černé dny a neudržela se v EMS; muselo se sáhnout k devalvaci měny, kromě toho celou zemi zasáhla nejen ekonomická, ale i politická krize. Itálie tak musela znovu bojovat o uznání, jak své „finanční důvěryhodnosti“ tak politické legitimity.111 O finanční ozdravění se již snažila Amatova vláda (1992) a posléze vlády premiérů Xxxxxxxx a Diniho. Zejména Xxxxxxx vládě se podařil zredukovat deficit rozpočtu na požadovaná tři procenta (z 10% v roce 1992), podařilo se i snížit inflaci. V roce 1996 se tak lira mohla vrátit do EMS. I přes velký dluh veřejných financí Itálie euro přijala v první vlně, musela však podstoupit jisté oběti. Byla zavedena i zvláštní eurodaň. Itálie si tak poprvé zvolila cestu, jež nebyla v souladu se zájmy USA, které vystupovaly proti euru.112 Nicméně první Xxxxxxxxxxxx vláda,113 tj. ministr zahraničí Xxxxxxx, konvergenční kritéria kritizovala. Byla to vlna nové politiky, trochu odtažité a kritické.114
Itálie též přistoupila k Schengenské dohodě, což se však neobešlo bez technických problémů, a v roce 1997 dokončila její ratifikaci.115 Byla tu znovu kritéria, jež Itálie nesplňovala a jejichž naplnění podřídila své snahy zvláště Xxxxxxx vláda a jemu předcházející úřednické vlády. Dobrou pověst si však získali italští zástupci v EK, tedy
109 To stojí v protikladu Španělska, které se podílelo na vzniku Kohezního fondu, z něhož získává finanční prostředky, čehož Itálie nedosáhla. Navíc se stala již na počátku 90. let čistým přispěvatelem do komunitárního rozpočtu. Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 381
110 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 382-383
111 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 228
112 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 264
113 Forza Italia, Alleanza Nazionale, Lega Nord.
114 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 253
115 Smlouva měla vstoupit v platnost od roku 1994, s určitými výjimkami Itálii a Řecku. Vzdušné hranice zmizeli v roce 1997, ty pozemní v roce 1998. Ibid, s. 229
Xxxxx Xxxxx a Xxxx Xxxxxx. Kandidátem na předsedu EK byl i G: Amato v roce 1994, jenž měl dobrou šanci být jmenován, nicméně nezískal podporu tehdejšího premiéra Xxxxxxxxxxxx.
V roce 1996 to bylo opět italské předsednictví, jež řešilo přípravu nové mezivládní konference, která předcházela podepsání Amsterdamské smlouvy. Na zasedáních v Turíně a Florencii byly stanoveny oblasti, o kterých by se hlavně mělo debatovat.116
„Italská vláda se zdála být mnohem odhodlanější a soudržná oproti minulosti…nescházela však improvizace a chyby. Prodiho vláda byla nerozhodná mezi nutností nezůstat vzadu za čelní skupinou Unie a nadějí, že by mohla zmírnit, v nějakém směru léčbu šokem, která dovolila Itálii účast na HMU od začátku.“117 Snažila se tak splnit maastrichtská kriteria,118 ale v podání ministra zahraničí Xxxxxx se zasazovala navíc i o pokrok na poli politicko-institucionálním. Dle jeho názoru tato oblast byla oproti společné monetární politice zaostalá a bylo třeba pokročit v institucionální reformě i vzhledem k budoucímu rozšíření. Kromě nedostatečné spolupráce v oblasti SZBP bylo nutné se zabývat i otázkou práv občanů - přístup Itálie byl v této době
„dynamičtější“119 než v předchozím období. Aktivní byl zejména premiér Prodi, který se vyslovil jak pro včasnou účast na HMU,120 tak na mezivládní konferenci bojoval společně s Dinim o rozšíření hlasování QMV, což byla snaha jen velmi málo úspěšná. Itálie se tak musela smířit s „minimalistickým řešením.“121 V roce 1999 však přichází pro Itálii uznání ze strany EU – Xxxxxx Xxxxx se stává předsedou Evropské komise. Tato „nominace znamená pro Itálii uznání a také znovuzískání důvěryhodnosti.“122
116 Přiblížit Unii občanům, posílit a rozšířit oblast působení v SZBP a zajistit dobré fungování institucí. Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma-Bari: Editori Laterza, 2005, s. 269-275
117 Ibid, s. 270
118 V roce 1997 byl stanoven závazek pro země participující na HMU ve formě Paktu stability a růstu, týkající se zejména deficitu rozpočtu.
119 Převzato z Mammarella, G. – Xxxxxx, P.: Storia e politica dell’Unione Europea, 1926- 2005, Roma- Bari: Editori Laterza, 2005, s. 271
120 „Hospodářská a měnová unie je akt víry v Evropu, vyvrcholení cesty zahájené před mnoha lety nejdříve vybudováním společného evropského trhu a následně jednotného trhu, kde vládně úplná svoboda oběhu zboží, služeb, osob a kapitálu. Ale Hospodářská a měnová unie znamená výzvu i v širokém kontextu světového hospodářství…jednota měny je jen částí daleko širší perspektivy evropské integrace.“ Prodi, R.: Idea Evropy, Brno: Barrister & Principal, 2003, s. 30 - 56
121 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 386-387
122 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 267
Po Prodiho vládě (1996-1998123) nastoupil na post premiéra D’Alema, poté v roce 2000 Xxxxx, nicméně stále se jednalo o vládu levého středu, s Dinim jako ministrem zahraničí. V oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky se Itálie podílela na řešení albánské krize, bez větší podpory velkých zemí jako Velká Británie a Německo, a také se snažila obnovit svou roli v oblasti Středomoří. Tato vláda pak také vyjednala Xxxxxxx z Nice, která měla přinést institucionální reformu s ohledem na rozšíření Unie na „východ.“
Itálie procházela obdobím tranzice, tj. přechodu od tzv. první republiky ke druhé, po pádu režimu, který Itálii charakterizoval po čtyřicet let.124 Akce „čisté ruce“, tzv. Tangentopoli, spojené s bojem proti korupci a mafii, zapříčinily na počátku devadesátých let pád politických stran a výměnu politické scény. Objevily se nové politické strany, politici a elity, ale podpora evropské integrace zůstala, i když ne tak bezvýhradná. „Evropa nebyla viděna pro to, co byla a pro to, co mohla nabídnout. Byla považována za tvůrce, všelék, který je s to vyléčit všechny italské problémy.“125 Evropa se tak stala pro Itálii „mýtem,“126 modelem, který je třeba následovat. „Vzkvétala europeistická rétorika, která je živena otřepanými frázemi, ale nepřenesla se do adekvátní znalosti komunitárních mechanismů ani do jimi nabídnutých příležitostí.“127 Dle Xxxxxxxxxx,„Itálie byla v podřízené pozici, bez základní autonomie, nucena strpět rozhodnutí osy Francie-Německo či Británie, téměř nikdy s to přijít s vlastními návrhy,“ a to i v době, kdy se „bortí zdi mezi zahraniční politikou a vnitřní politikou.“128 Přesto italská zahraniční politika, i když do ní dnes již zřejmě nelze počítat evropskou politiku tak jako v minulých desetiletích, musí hledat nové prostory a své zájmy. Itálie ztratila svou roli, kdy stála mezi dvěma bloky a měla svou autonomní politiku, která dostávala prostor v takovém prostředí. Zdá se tedy, že „italská diplomacie není s to definovat nové priority národního zájmu, protože nebyl vyřešen tradiční nedostatek národní
123 Více o Prodiho představách o evropské integraci, hlavně o HMU či vztahu s USA, rozšříření, spolupráci ve Středomoří viz Prodi, R.: Idea Evropy, Brno: Barrister & Principal, 2003
124 Vice viz Xxxxxxxx, S.: Tra pressioni e veti, Il Cambiamento politico in Italia, Laterza, Roma-Bari 2000
125 Mammarella G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 237
126 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 236-240, Varsori, A.: L’Italia nelle relazioni internazionali dal 1943 al 1992, Roma- Bari: Laterza, 1998, s. 254-255, Varsori, A.: L’europeismo nella politica estera italiana, in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 412
127 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 237 Na nedostatek kvality i kvantity personálu v bruselských institucích upozorňoval již v 60. -70. letech Vedovato, stejně jako na nekvalitní čerpání prostředků z regionálního fondu. Xxxxxxxx, G.: Politica estera italiana e scelta europea, Firenze: Le Xxxxxxx, 1979, s. 101
128 Mammarella, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 238-239
identity a chyběla kapacita definovat zahraniční politiku jako veřejnou politiku založenou na interakci principů a zájmů na národní úrovni..“129 Je třeba, dle Xxxxxxx, zdůraznit, že „europeistický přístup Itálie se neproměnil v kvalitní evropskou politiku. Byl to spíše entusiasmus…“130 Neri Xxxxxxxx říká, že tu „není již více italská politická debata, která podmiňuje evropská rozhodnutí, ale je to Evropa, která podmiňuje italskou politickou debatu.“131
129 Xxxxxxxxxx, G. – Xxxxxx, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 269
130 Xxxxxxx, X. (ed.): Idee d’Europa e integrazione europea, Bologna: il Mulino, 2004, s. 48
131 Xxxx Xxxxxxxx, M.: L’Italia e il processo di integrazione europea in Tosi, L.: L’Italia e le organizzazioni internazionali, Padova: CEDAM, 1999, s. 387. Více o vlivu europeizace na italskou politiku a instituce viz Xxxxxxxx, M: Italy and Europe: Policy domains and policy dynamics, in Xxxxxxxx,
X. – Xxxxxxx, X. (eds): Italy: Politics and Policy, Dartmouth: Aldershot, 2003, s. 142-167
2. Evropská politika Itálie na příkladě debaty o budoucnosti Evropy
2.1 Počátek debaty
Za počátek debaty o „budoucnosti Evropy“ (o finalité politique EU)132 se považuje projev německého ministra zahraničí Xxxxxxx Xxxxxxxx na Humboldtově univerzitě v Berlíně (12. 5. 2000).133 Dle něho EU „potřebuje ústavu“ a institucionální reforma by měla jít směrem k federaci. To neznamená konec národních států a institucí, ale dělení suverenity mezi Unii a členské státy, tj. Evropský parlament a Evropskou komisi,
„které opravdu budou vykonávat své legislativní a exekutivní funkce v rámci federace, jež bude muset být založena na ústavní smlouvě.“ Přes posílenou spolupráci a tzv.
„centre of gravity“ by měla být vytvořena federace, neboť „Monnetova metoda je v krizi.“ 134
V roce 2000 probíhala také mezivládní konference, jejímž vyústěním bylo přijetí Smlouvy z Nice (podepsána 26.2.2001).135 Tato jednání měla vyřešit left-overs Amsterdamské smlouvy, zejména vzhledem k blížícímu se rozšíření na východ. Avšak ani Nice nedokázalo dotáhnout všechny otázky dokonce. Deklarace č. 23 přiložená ke Smlouvě z Nice, jež „otevírá cestu k rozšíření“, stanovila hlavní otázky, o kterých by se mělo diskutovat. Má být otevřena debata o budoucnosti EU, kterou mají „švédské a belgické předsednictví společně s evropskými institucemi zahájit se všemi zainteresovanými stranami.“136 Je třeba čelit těmto otázkám: rozdělení kompetencí respektující princip subsidiarity, status Charty základních práv EU, zjednodušení smluv, role národních parlamentů v evropské architektuře. Po uzavření debaty má být zahájena mezivládní konference, tj. v roce 2004. Za švédského předsednictví v březnu 2001 byla zahájena veřejná debata o budoucím vývoji EU, která má pokračovat v dalších letech.
Zasedání Evropské rady v Laekenu (2001) pak přineslo tzv. Laekenskou deklaraci (Deklarace o budoucnosti Evropské unie), která upřesnila hlavní cíle budoucí reformy EU. Bylo stanoveno uspořádání tzv. Konventu o budoucnosti Evropy, který měl
132 O možnostech ústavy pro Evropu již v roce 1999 Xxxxxx-Xxxx. Xxxxxx-Xxxx: A Constitution for Europe?, 1999, s. 1-16
133 Samozřejmě o budoucím uspořádání ES/EU a jejím institucionálním uspořádání se debatovalo v průběhu celého vývoje, což přineslo i mnohé projekty, které však nebyly realizovány. Já bych se soustředila ve své práci pouze na debatu a následný vývoj ve formě konventu a IGC, která vedla k podepsání Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu, zkráceně evropskou ústavní smlouvu. Pokud se odvolávám na konstitucionalizační proces, mám tím na mysli právě proces tvorby Ústavní smlouvy včetně předcházející debaty, ale i následné ratifikace.
134 X. Xxxxxxx, Humboldt Universitat, Berlin, 12. 5. 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx/00/xxxxxxx_xxxxxxx_xx.xxx
135 O mezivládní konferenci a pozicích Itálie a ostatních států viz Rossi, L. S.: La Conferenza Intergovernativa in L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2001, s. 97-111
136 Deklarace z Nice, xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx/xxx/00000X/xxx/00000X_XX.xxx
připravit návrhy reformy. Laekenská deklarace říká, že „Unie stojí na křižovatce.“ Musí čelit výzvám, a to „přiblížit evropské instituce občanům a konfrontovat se se stále měnícím se globalizovaným světem.“ Občané očekávají praktické výsledky, nechtějí byrokratickou Unii a evropský superstát. Je tedy nutné, aby Unie prošla „obnovou a reformou.“ „Unie se potřebuje stát demokratičtější, transparentnější a efektivnější, tj. zjednodušení rozdělení pravomocí mezi Unií a členskými státy, zjednodušení legislativních nástrojů, reforma institucí (a zapojení národních parlamentů), zjednodušení smluv a zapojení Charty.137 Předsedou byl jmenován Giscard D’Estaing a viceprezidenty Xxxxxxx a Amato (kterého navrhla a prosadila Itálie).
2.2 Změna vládní koalice
Ve volbách v květnu 2001 se do vlády dostala koalice pravého středu a premiérem se stal Xxxxxx Xxxxxxxxxx. Do té doby vládla koalice levého středu vzešlá z voleb v roce 1996. Po rezignaci Xxxxxxx a dvou vlád D’Alemy138 se do čela vlády postavil Xxxxxxxx Xxxxx v roce 2000. Nicméně měl obtížnou roli, bylo zřejmé, že do blížících se voleb v květnu 2001 nepůjde jako leader koalice levého středu, kvůli své minulosti spojené s osobou Xxxxxxx, takže bylo pro něho těžké získat kredit pro svou vládu.139
Volby 2001 vyhrála tedy koalice pravého středu Casa delle Libertà vedená X. Xxxxxxxxxxx, jeho poraženým soupeřem byla koalice levého středu Ulivo pod vedením římského starosty Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx. Vládní strany - Forza Italia, Alleanza Nazionale, Lega Nord, UDC (Biancofiore) utvořily novou vládu. Xxxxxx Xxxxxxxxxx měl dominantní postavení v koalici, vzhledem k tomu, že Forza Italia byla daleko nejsilnější strana, i přestože byl vyšetřován v souvislosti s daňovými úniky, korupcí a praním peněz140 a samozřejmě tu stále existuje konflikt zájmů – je majitelem nejen mnoha společností, ale zejména médií. Jeho vládní období pak lemuje konflikt s justicí, kterou se snažil reformovat, i když k obrazu svému, což činilo problémy zvláště strážci konstituce, prezidentu Xxxxxxxx.
První Xxxxxxxxxxxx vláda (1994) patřila mezi ty tradiční vlády – krátké ve svém trvání, bez nějakých výrazných úspěchů, končíc díky odmítnutí spolupráce jednoho ze členů
137 Laekenská deklarace, xxxx://xxxxxxxx-xxxxxxxxxx.xx.xxx/xxx/XXXXX.xxx
138 Více o vládách Prodiho a X’Xxxxx in Hine, X. - Xxxxxxxx, S. (eds): Italian Politics 1998, The Return of Politics, NY/Oxford: Berghan Books, 2000, s. 121-138
139 V pozici ministra zahraničí zůstával Xxxxxxxx Xxxx. Více o volbách 1996 a 2001 a změnách na v 90. letech in Xxxxxxxx, R. – Xxxxxxx, R. (eds): Italy: Politics and Policy, Dartmouth: Aldershot, 2003
140 Xxxxxx, X. X. – Bull, M. J.: Italian Politics after the 2001 General Election, in: Parliamentary Affairs 55, č. 4 (2004), s. 629
nesourodé koalice. Nicméně druhá Xxxxxxxxxxxx vláda byla naopak tou nejdelší vládou a v podstatě vydržela až do konce funkčního období, i když po neúspěchu v regionálních volbách (2005) došlo k „pádu“ vlády, takže její pokračování se označuje za Xxxxxxxxxx III – ale došlo víceméně pouze ke kosmetickým změnám na několika málo ministerských postech. Tyto volby 2001 jsou charakterizovány určitou změnou ve volebních vzorcích, ale většinou se změny týkají preferencí uvnitř koalice spíše než mezi koalicemi. Newell tedy tvrdí, že levý střed volby spíše ztratil, nežli je Xxxxxxxxxx vyhrál.141 Tato koalice získala pevnou většinu v obou komorách parlamentu. Ale i tak byla velmi rozmanitá, což mohlo znamenat do budoucna jistou nesourodost v politice, když jednotliví ministři pocházeli z odlišných stran a v některých oblastech se jejich priority velmi lišily – federalismus, evropská politika, justice, penzijní reforma či politika zaměstnanosti (např. LN a AN a problém regionálních rozdílů).
Slabost, nestabilita a nedostatek koheze byl typický pro celou historii italských vlád a je tomu doposud. I když se vlády neustále měnily, neměnila se politika, jež zastávaly ani forma policy-making. Forza Italia byla nejsilnější stranou koalice i Itálie toho času a sama Xxxxxxxxxxxx pozice neoddiskutovatelná. Nicméně zapojil do vlády i lídry jednotlivých stran, aby měl vládu pod kontrolou, na rozdíl od minulosti, kdy osud vlád často závisel na samotných stranách a pozice ministrů a premiérů byla mnohem slabší. Ale nakonec to byla spíše „opatrná politika“ ve vztahu k většině témat, až např. justici, vzdělání či evropskou politiku, kde vláda začala více zdůrazňovat „národní zájmy“. 142
2.3 Debata
V roce 2000 se debata příliš nerozběhla, na impuls daný Xxxxxxxxxxx projevem reagoval pouze prezident Xxxxxx a tehdejší premiér Amato,143 i z důvodu přípravy voleb a očekávaných změn ve vládě.144 Oba se vyjadřovali v duchu federalistické vize Evropy. Xxxxxx i přes svou spíše symbolickou roli prezidenta, nicméně s politickým i odborným kreditem, byl velmi aktivní a angažovaný. V mnoha svých projevech, ať už na domácí půdě či při zahraniční návštěvě se k evropské integraci a k finalité vyjádřil.
141 Hlubší analýza viz Newell, J. L. – Bull, M. J.: Italian Politics after the 2001 General Election, in: Parliamentary Affairs 55, č. 4 (2002): 626-642
142 Ibid, s. 638
143 Z evropských státníků se mezi nejvýznamnější příspěvky řadí projevy, které pronesli Xxxxxx, Xxxxx, Delors, Xxxxxxxxx, Xxxxxx či Xxxxxxxxxxx. Samozřejmě že reakce jsou různé a model federace není každý ochoten přijmout, objevuje se tedy návrh na cestu mezi federací a národními státy – federace národních států.
144 Xxxxxx, A. Q.: L’Italia e l’Europa ch verrà, in: il Mulino 50, č. 6 (2001): 1088-1089
Již v červenci 2000 v Lipsku mluvil o „nutnosti ústavy“, dvěma „srdci“ reformy mají být včlenění Charty základních práv a rozdělení kompetencí. S blížícím se rozšířením je třeba reforma institucí v „supranacionální formě, která bude zdrojem pokroku Evropy“.
„Není čas na přestávku“. Je také třeba rozvíjet posílenou spolupráci, řešit otázku kulturní identity a zkonsolidovat schopnost governance Unie (zvláště v oblasti eurozóny“).145 V říjnu před EP některé své teze zopakoval. Zejména zdůrazňoval nutnost začlenění Charty do budoucí smlouvy a rozvoj posílené spolupráce i ekonomické governance. „Charta znamená důležitý krok ve změně prostoru
…ekonomického v společný prostor práva.“ Upozornil, že je nutno se věnovat oblastem Středomoří a Balkánu. A vyzval poslance EP, aby se aktivně účastnili debaty o budoucnosti EU.146
V roce 2001 pak na své projevy navázal, kdy zopakoval potřebu posílené spolupráce, tedy určité „avantgardy“ států, které půjdou vpřed v integraci a ostatní se k nim připojí. Zasazoval se i rozšíření hlasování QMV či utvoření opravdového evropského občanství, vzhledem k vnitřním i vnějším výzvám. Koncept tzv. federace národních států považoval „za solidní perspektivu pokroku.“ „Evropa se musí vybavit ústavou, základním aktem, ať již bude federální či konfederální.“ Je třeba vyřešit otázky Charty, která má být závazná, rozdělení pravomocí a zjednodušení stávajících smluv.147 Na fóru v Berlíně se vyjádřil k tématu „jednota v mnohosti,“ kdy EU musí dát na výzvy tuto odpověď: „ urychlení integrace v otázce vnitřní bezpečnosti, posílení schopnosti být viděn ve vnějších otázkách, koordinace ekonomik,…tak se Evropa stane pilířem světového pořádku.“ Federace národních států „bude znamenat konstrukci, která respektuje identitu národů, zpečetí dosažení unitárního vývoje, je faktorem koheze a identifikace… potřeba supranacionality zůstává základem Evropy, při zachování respektu k různosti národních systémů….“ „ Pokaždé se ukázalo být jasným, že mezivládní spolupráce negarantovala trvající pokrok, supranacionalita konstituovala plodné východisko.“148 Tento projev pak často citovali i ostatní italští politici, viz Xxxxxxxxxx. Uvedení eura do oběhu, které dle Xxxxxxxx nebylo adekvátně oslaveno vládou, Xxxxxx označil za „historickou událost nejen pro oněch 12 zemí,“ vyjádřil
145 Projev na Univerzitě v Lipsku, 6. 7. 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx 146 Projev ve Strasbourgu, EP. 4. 10. 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
147 Projev v Miláně, 3. 7. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
148 Projev v Berlíně, 16. 11. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
názor, že už „neexistuje cíl, který by nemohl být uskutečněn, s eurem pak vzniká Evropa jako politický subjekt.“149
Premiér Xxxxx reagoval poprvé na Fischerův projev na Harvardské univerzitě v červenci 2000.150 EU potřebuje „centre of gravity“ neboli posílenou spolupráci, které bude působit „jako magnet.“ Je třeba nastartovat proces integrace, ale také brát ohled na to, že „rozhodnutí jsou bruselizována, ale veřejné mínění je stále národní.“ Zastával názor, že „ Itálie může hrát důležitou roli a …že by bylo velmi vážné, kdyby jednání v Nice neuspěla.151 Ale přesto bylo potřeba jít ještě dále a vytvořit ústavu, což mělo být prosazováno zvláště Itálii a Německem. Jako jedna z nejaktuálnějších a nejdůležitějších se jevila otázka právního statutu Charty, která dle Xxxxx „svou politickou a kulturní hodnotu může znásobit pouze, když se stane součástí opravdové Ústavy.“152 Opozice se debaty nezúčastňovala, co se týče Charty tak ji považovala za „hrozný text.“153 Amato zastával tradiční federalistické pozice, ale opozice dle něho prosazovala přístup intergovernmentalní.154
Většinu projevů a rozhovorů tak rámují dvě hlavní témata, a to Charta a posílená spolupráce, jako dva body na cestě k „užší“ integraci, s ohledem na rozšíření i vnější okolnosti, zároveň se často klade důraz na identitu, ať národní či evropskou a občanství. To je vnímáno způsobem, jakým to vyjádřil Amato, kdy „evropská část mého občanství není méně základní než ta národní…evropské občanství nikdy nebude náhražkou mého italského občanství, ale může a mělo by být jeho integrální součástí.“155 Samozřejmě častým tématem je i euro, protože to byla velmi aktuální otázka, v tomto bodě se zdůrazňuje nutnost silnější ekonomické governance ze strany EU, větší koordinace ekonomických politik členských států. Je lepší, když se Unie zabývá měně věcmi, těmi,
149 Projev při slavnostní ceremonii uvedení eura do oběhu, v Římě, 26. 11. 2001. Dále o EU, NATO v Portugalsku, 5. 12. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
150 Projev, Harvard School of Law, červenec 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/ či xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxx rventi/index.html
151 Interview, La Repubblica. 3. 10. 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/; Více o italských prioritách a působení na IGC v Nice in Rossi, L S. (ed): Il progetto di Trattato-Costituzione, Milano: Xxxxxxx Editore, 2004 s. 27-35
152 „Costituzione, noi x xxxxxxxx andremo avanti,“ Corriere della Sera. 16. 10. 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/
153 Ibid
154 Corriere della Sera. 30. 10. 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/
155 From Nice to Europe, Florencie, 20. 11. 2000. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/ či xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxx rventi/index.html
které státy nejsou schopny adekvátně řešit, ale musí být integrovanější.156 Je totiž pravdou, že „Evropa jako řešení národních problémů funguje“, tak se vyjádřil Amato na Humboldtově universitě v Berlíně, kde znovu zdůrazňoval roli italsko-německé iniciativy,157 která se zasazovala zvláště o Niceskou deklaraci.158 Je tu „potřeba více Evropy,“ ale „pohledávka Evropy je nízké úrovni“, „Evropa tak potřebuje Evropany“. To znamená přinést odpověď na problémy občanů, což obnáší obnovit komunitární metodu, integraci v oblastech jako imigrace, SZBP a tou správnou formou by měla být posílená spolupráce, protože „Evropská unie není pouze rétorika“159, ale má své hmatatelné výsledků v průběhu historie.
Amato se však neobracel pouze na Německo. Společně s britským premiérem Xxxxxxx se vyslovil pro užší spolupráci mezi státy v otázce imigrace.160 Kromě toho např. publikoval článek společně se svými evropskými kolegy s názvem „Vzbuďme Evropu“, kdy se vyjádřili, že „největším nepřítelem je zastavit se…“ v procesu posílení Unie, toto posílení je třeba uskutečnit jak interně, tak externě, „ pouze politický projekt může vytrhnout Unii z identitární krize a nezájmu občanů.“161
Nicméně toto období bylo spíše charakterizováno předvolební kampaní, než debatou o budoucnosti Evropy. Nová vláda vzešla z voleb v květnu 2001. Vítězné strany nebudily u svých evropských partnerů dojem evropské angažovanosti. Vyvážit tyto „obavy“ se Xxxxxxxxxx snažil nominací Xxxxxx Xxxxxxxx na post ministra zahraničních věcí, jenž měl jak politický kredit, tak i znalosti mezinárodního dění (jako bývalý ředitel WTO). Sám se považoval za „starého europeistu.“ „Učinit z Unie velký politický subjekt znamená také institucionální reformu…je třeba být odvážný a překonat prázdné fráze.“162 „Federace národních států je nejlepší realizovatelný kompromis.“163 S výsledkem z Laekenu byl spokojen, rezoluce parlamentu k tomuto zasedání a její požadavky byly naplněny, např. návrh na místopředsedu Konventu – v osobě Amata –
156 Projev na CNEL, 6. 3. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/ či xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxx rventi/index.html
157 Na tomto poli se angažovali prezidenti obou zemí, tedy Xxxxxx a Rau, kteří přinesli několik společných prohlášení a článků.
158 Projev v Berlíně, 7. 5. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/ či xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxx rventi/index.html
159 La Repubblica. 10. 9. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/
160 Corriere della Sera. 4. 2. 2001 xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/
161 Dokument Svegliamo Europa, 15. 10. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/
162 Corriere della Sera, 18. 10. 2001. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
163 Slyšení před Komisemi parlamentu pro zahraniční politiku a evropskou integraci. 31. 10. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
byl vyslyšen.164 Na konferenci IAI charakterizoval podle něho pět základních oblastí, o kterých je třeba debatovat: ekonomická politika, SZBP, obrana, prostor justice a vnitra a reforma institucí.165
Významným představitelem, i když ne tolik domácí scény, byl bývalý a budoucí premiér Xxxxxx Xxxxx, toho času předseda Evropské komise. On samozřejmě přišel s mnoha prohlášeními, i později během Konventu, nicméně někdy je těžké rozlišit, zda jde zcela o jeho osobní přesvědčení nebo zastupuje celou Komisi. Ve svých projevech např. navrhoval, jak strukturovat debatu o budoucnosti,166 Nice podle něho znamenalo
„minimální společný jmenovatel“ zájmů167 (projevily se zde zejména národní zájmy států než zájem společný),168 „přišel tedy čas vybudovat politickou Evropu.“169 Je třeba
„reformovat institucionální systém“ a „překonat“ stín z Nice a zároveň „zachovat komunitární metodu“, ale „být realističtí.“170
V europeistickém duchu se do debaty pustil i nový parlament v roce 2001, tzv. indagine conoscitiva (co se týče budoucnosti Evropy, tak měla pokračování v následujících letech), tedy jakýsi výzkum, který měl přinést poznání o debatovaných otázkách. Znamenalo to projevy a příspěvky představitelů politické sféry, ale i třeba zástupců průmyslu, odborů apod.
Indagine conoscitiva se konala 25.9. -31. 10. 2001 v pěti sezeních komisí pro zahraniční a komunitární politiku Sněmovny a Senátu.171 Měla přispět k debatě na národní úrovni a vyjádřili se zde nejen politici jako Xxxxxxx Xxxxxxxxxx (tj. předseda Výboru pro konstitucionální otázky EP) a Xxxxx Xxxxxxxxxxx (Ministr pro evropské záležitosti) a
164 Jednání Komisí parlamentu. 19. 12. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
165 Konference IAI, 11. 12. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – konference a semináře)
166 Otevřená reflexe, strukturovaná reflexe a IGC. Projev před EP. 17. 1. 2001. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx
167 Také in Rossi, L. S.: Le posizioni dell’Italia sul futuro dell’Unione europea, in: Bruni, F. – Xxxxxxxx,
N. (eds): L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2002
168 Již během své vlády prohlásil, že je „přesvědčen, že pouze na nadnárodní úrovni, a to právě evropské, je možné úspěšně čelit velkým výzvám, které naše země čekají. Abychom těchto cílů dosáhli, musíme posílit společné instituce a přizpůsobit je mezinárodní situaci, která se právě vyvíjí. Mám na mysli formování autentické evropské zahraniční politiky, společné imigrační a azylové politiky a také vytváření společného sociálního prostoru, uvnitř něhož bychom vybudovali výkonnou hospodářskou unii.“ Prodi, R.: Idea Evropy, Brno: Barrister & Principal, 2003, s. 30
169 Paříž. 29. 5. 2001. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx Již v době své první vlády 1996-1998 podporoval vznik opravdové společné zahraniční a obranné politiky. Prodi, R: Idea Evropy, Brno: Barrister & Principal, 2003, s. 43-44
170 Projev před EP. 28. 11. 2001. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx
171 Komise III (zahraniční záležitosti) a GAE(Výbor pro záležitosti Evropských společenství) Senátu a Komise III (zahraniční a komunitární záležitosti) a XIV (politiky EU) Sněmovny. Hlavní otázka: role národních parlamentů, rozdělení kompetencí, demokracie a spolupráce s občanskou společností, konkurenceschopnost a rozvoj, role Unie ve světě.
Xxxxxx Xxxxxxxx, ale i odborníci z řad občanské společnosti, např. experti z univerzit či zástupci výzkumných ústavů (např. IAI). Komise se zabývaly zejména institucionální reformou a rozšířením. Obecnou shodu ohledně rozšíření provázela nutnost evropské instituce reformovat. „Rozšíření musí být doprovázeno prohloubením institucí, redukujíce oblasti, kde se užívá jednomyslnost a právo veta.“ Toť je přesvědčení ministra pro Evropu, které je „sdíleno vládou, nicméně je třeba směnit rozumně mezi pravomocemi Unie, kde je to nutné, a pravomocemi, které mohou být nahrazeny rozhodnutími na národní či regionální úrovni na principu subsidiarity.“172 Shodu provázelo hlasování o rezoluci týkající se mandátu vlády v Laekenu, Parlament odhlasoval ve shodě to, čím by se vláda měla na jednání řídit, až na např. RF a LN se naprostá většina vyslovila pro tradiční proevropský postoj (viz intervence Xxxxxxxx).173 Tento postoj je však v jistém kontrastu, i když ne úplně nejasném, vzhledem k osobě Xxxxxxxxxxxx a členů jeho vlády, s odmítáním evropského zatýkacího rozkazu, které povolilo až na ER v Laekenu či předchozí neúčasti na konsorciu Airbus.
Uskutečnila se i konference „o budoucnosti Evropy.“174 Z příspěvků na konferenci promlouvala angažovanost a závazek italské europeistické tradice, vědomí potřeby institucionální reformy s ohledem na rozšíření, vnější okolnosti (útoky 11. září, imigrace) i nutnost přiblížit Unii občanům (vzhledem k rostoucímu nezájmu). Většina se vyjadřovala optimisticky, zvláště k nové podobě metody se zapojením občanů, i když každý má i své zájmy, např. zástupce CGIL mluvil zejména o nutnosti vytvoření sociální Evropy, Confindustria zase o ekonomice. Za všechny však mluví Xxxx, když říká, že „chceme integrovanější Evropu, ale transparentnější a demokratičtější.“175 Suverenita se přesouvá na supranacionální úroveň, ale mělo by docházet i k devoluci opačným směrem, ale „federalismus zdá se být nejlepší odpovědí na proměny doby a proces globalizace“ (Fitto)…,“ „musíme být předvojem při tomto nesnadném kroku
172 Xxxxxxxxxxx, 18. 10. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
173 Objevují se zejména názory, že je nutno překonat pouze ekonomickou či finanční dimenzi integrace a přejít k té politické, avšak založené na principu subsidiarity. Jednání parlamentu, rezoluce č. 6, 28. 11. 2001, zhodnocení Laekenu v Senátu, 19. 12. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
174 Té se zúčastnili: Xxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxx (předseda Sněmovny), Xxxxxxxx Xxxx (předseda Senátu), Xxxxxx Xxxxxxxx (ministr zahraničí), Xxxxxxx Xxxxxxxxxx (předseda Výboru pro ústavní záležitosti EP), Xxxxx Xxxxxxxxxxx(ministr pro evropské záležitosti), Xxxxx Xxxxx (evropský komisař), Xxxxxxxxx Xxxxx (AICCRE – Italská asociace obcí a regionů Evropy), Xxxxxxx X’Xxxxx (prezident Confindustria), Xxxxxx Xxxxx (prezident Confcommercio), Xxxxxx Xxxxxxxxx (generální sekretář CGIL), Xxxxxxxx Xxxxx (senátor). Celé znění příspěvků jednotlivých účastníků na xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx v sekci „konference a semináře.“
175 Pera také prosazoval zachování a použití Monnetovy metody. 7. 9. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – projevy předsedů obou komor parlamentu)
směrem k politické unii….federaci národních států“ (Xxxxxxxx). Je třeba postupovat komunitární metodou, s posílením institucí a rozšířením QMV v Radě (Monti).176 Xxxxxxxxxx jako nový premiér na těchto setkáních aktivně neparticipoval. Ve své úvodním projevu ohledně evropské politiky jal se pokračovat v linii tradičního italského přístupu, kontinuita má být zajištěna s návazností na výsledky z Nice.177 Zařadil se po bok ostatních státníků, kteří prosazovali přijetí ústavy a vznik federace národních států. Pro Xxxxxxxxxxxx to znamenalo zachování koheze na nadnárodní úrovni při udržení národní identity.178 Bránil se totiž vytvoření superstrátu, centralizované moci, naopak subsidiarita má být základem rozdělení pravomocí. Zároveň má Evropa mluvit jedním hlasem, ale v souladu s NATO a USA.179
Euroskeptičtější tábor se k otázce budoucnosti příliš nevyjadřoval, i na jednání parlamentu nebyli zástupci LN či RF tolik slyšet. Kritika z těchto stran, např. Bossiho či Castelliho se týkala spíše každodenních záležitostí jako kvóty na mléko, Pakt stability a růstu či evropský zatykač. Jinak vyjadřovali svoji nechuť k evropskému superstátu založenému na technokracii a požadovali posílení role národních parlamentů a principu subsidiariy.180 Oproti tomu Xxxxxxx Xxxxxxx (IFIL) se vyslovil pro federaci se společnou zahraniční a obrannou politikou a federální ústavou, nicméně „i ty nejvíce euroentusiastické státy se stále snaží udržet svá prerogativa,“181 takže naplnit tuto vizi bude obtížné. Xxxxxxxx Xxxxx-Schioppa (ECB) považuje za nutné „překonat hlasování jednomyslně a nahradit ho QMV, aby mohla převládnout supranacionalita“, je třeba „progresivního znovusjednocení monetární a politické integrace.“182 Xxxxx Xxxxxxxxxxx se prezentoval názory v souladu s diskursem, vyslovil se pro utvoření federace národních států, pro společnou ekonomickou politiku či zapojení národních
176 Konalo se též několik konferencí věnujících se tomuto tématu většinou pod patronací IAI – Kulatý stůl na téma „Institucionální reforma a rozšíření“ s účastí Ruggiera, IAI přispěla i indagine či vytvořila skupinu analyzující témata pro Laeken. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (konference a semináře)
177 18. 6. 2001.
xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xx terventi/index13b6.html?f=27,
178 Interview, Le Figaro. 26. 11. 2001. xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xx terventi/index13b6.html?f=27,
179 The Times. 14. 1. 2002.
xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xx terventi/index13b6.html?f=27,
180 V březnu 2003 Xxxxx označil EU za „Evropu komunistů a finančníků…dominium technokracie…byrokratický stroj…“ zároveň ji nazval „Sovětským svazem dle Xxxxxxx…a novým fašismem.“ Převzato z Xxxxx, L. S.: New Trends in Italy’s European Policy, in: The International Spectator 37, č. 1 (2002), s. 105
181 16. 10. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce - ostatní politické projevy)
182 La Repubblica. 15. 6. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce - ostatní politické projevy)
parlamentů.183 Italská debata se tedy pohybovala mezi komunitární a mezivládní metodou, s tradičním europeistickým zaměřením, i když s výhradami.184 Model federace národních států byl bráněn jako „minimální společný jmenovatel.“185
2.3.1 Rozšíření
Jedním z důvodů veškerých debat bylo nové rozšíření EU, a to o převážně o státy bývalého komunistického bloku a s možností budoucího vstupu Turecka. Jak vyplývá z politických prohlášení, přistoupení nových zemí bylo pro Itálii spojeno s hlubokou institucionální reformou. Jak se však stavěla k rozšíření obecně?186 Itálie rozšíření podporovala v minulosti, ale v 90. letech se objevil strach, že se rovnováha vykloní směrem na sever. Itálie se tak zasadila o institucionalizaci Barcelonského procesu, který spíše odpovídal jejím zájmům. Co se týče východu, Xxxxxxxxxx po roce 2001 byl zastáncem daleko širšího rozšíření, hlavně kvůli vytvoření velké zóny volného obchodu, i když během své první vlády „projevoval určité obavy směrem k pokroku v procesu integrace a rozšíření.“187 Ale cesta během 90. let nebyla tak jednoznačná,188 sice Itálie se snažila spolupracovat s oblastí střední Evropy a Balkánu, kvůli ekonomickým zájmům, rozšíření však bylo viděno často jako příliš rychlé, nepřipravené, příliš nákladné (Itálie vždy čerpala mnoho prostředků ze strukturálních fondů, a jako bohatší země by mohlo oproti chudým východním zemím ztratit). Pozice vlády levého středu na konci devadesátých let však již byla jiná a podporovala rozšíření na východ189 – s tím, že je třeba provést institucionální reformy.190 Dle Landuyt Itálie prosazovala posílení komunitární architektury, ale byla podpořena pouze zeměmi Beneluxu a evropskými
183 Nejdříve prosazoval vytvoření druhé komory z národních parlamentů, ale později se od toho distancoval. Intervence v Senátu a ve Sněmovně. 18. 7. 2001, 18. 10. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
184 Xxxxx, X. X.: Le posizioni dell’Italia sul futuro dell’Unione europea, in: Bruni, F. – Xxxxxxxx, N. (eds): L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2002, s. 90
185 Ibid, s. 81
186 O Itálii a rozšíření na východ více Landuyt, A. – Xxxxxxxxxxx, D. (eds): Gli allargamenti della CEE/EU 1961-2004, Bologna: il Mulino, 2005, s. 61-75
187 Ibid, s. 64
188 1993 italsko-britský návrh na spolupráci se zeměmi východu, bez povinnosti je přijmout za členy, narazil na odpor a nebyl realizován. Ibid, s. 62
189 „Poslání rozšířit vlastní hranice je ostaně vepsáno do samotného genetického kódu Evropské unie. Je přirozené přijmout země, které po násilném oddělení touží znovu se zapojit do společného řečiště kultury, politického úsilí a hospodářského vývoje.“ Prodi, R.: Idea Evropy, Brno: Barrister & Principal, 2003, s. 75
190 „Rozšířená Evropská unie musí být vybavena institučními mechanismy schopnými zabezpečit jejich funkčnost,“ znamená to tedy vrátit se k left-overs Amsterdamské smlouvy a deklaraci Francie, Itálie a Belgie o nutnosti reformy institucí ještě před rozšířením.“. Xxxxx, X.: Idea Evropy, Brno: Barrister & Principal, 2003, s. 31
institucemi, podporu si získal v Itálii i report „třech moudrých“ vypracovaný pro Komisi Prodiho.191 D’Alema se na jeho základě vyjádřil k možné reformě institucí, kdy by velké státy měly přijít o svého druhého komisaře, mělo by dojít ke změně ve vážení hlasů v Radě, rozšíření hlasování QMV a zavedení mnohem dynamičtější formy posílené spolupráce192 - k tomu se vyjádřila i Confindustria v roce 2002. To naznačuje i velmi silné ekonomické zájmy italských firem ve východních zemích. Z těchto důvodů podporovala rozšíření i vláda pravého středu, ale znovu se objevily pochybnosti – jak nepřijít o evropské finance. Rozšíření je nutné, ale je tu strach z možných následků.193
2.4 Konvent
Konvent zahájil své zasedání 28. 2. 2002 a měl tři fáze – únor až červenec 2002 fáze naslouchací (shromažďování informací a tvorba stanovisek), srpen až prosinec 2002 diskuse, leden-červen 2003 závěry a vypracování finálního textu (nakonec se protáhlo jednání kvůli některým technickým záležitostem až do července). Jednalo se jak v plenárních zasedáních, tak v pracovních skupinách. Pracovních skupin bylo vytvořeno jedenáct, měly projednat specifické otázky a připravit podklady k těmto oblastem k jednání na plénu.194 Plenární zasedání se konala zhruba každé tři týdny. Zde se nejen debatovalo, ale prezentovaly se zde různé návrhy a projednávaly návrhy vypracované pracovními skupinami. Konvent nereprezentoval pouze představitele vlád, tak jako mezivládní konference, ale svou legitimitu si získal i účastí zástupců nadnárodních institucí a sociálních partnerů. Jednání byla veřejná a dokumenty publikovány na internetu. Bylo zřízeno fórum, kam mohli občané posílat své příspěvky.
Konvent jako způsob přípravy nových smluv je novinkou v procesu evropské integrace. Vždy to bývaly pouze mezivládní konference (IGC), kde se projednávaly nové smlouvy.195 Samozřejmě i tentokrát měla mít hlavní slovo mezivládní konference, Konvent měl totiž pouze projednat možné odpovědi na otázky vyvolané Deklarací z Nice a Laekenu. Nakonec nepředložil několik možných řešení, ale vypracoval draft
191 Report EK Xxxxxxxxxx, Xxxxx, Xxxxxxx – „Institutional impolications of enlargement,“ 18. 10. 1999
– ke změnám by mělo dojít v otázkách QMV, klauzuli flexibility, externí reprezentace Unie a předsednictví.
192 Xxxxxxx, X. – Xxxxxxxxxxx, D. (eds): Gli allargamenti della CEE/EU 1961-2004, Bologna: il Mulino, 2005, s. 69
193 Ibid, s. 75
194 Pracovní skupiny: Subsidiarita, Charta základních práv, Právní subjektivita, Národní parlamenty, Kompetence, Ekonomická governance, Vnější záležitosti, Obrana, Zjednodušení legislativních procedur, Prostor svobody, spravedlnosti a bezpečnosti, Sociální Evropa. Konaly se ještě speciální diskusní kruhy o Evropském soudním dvoru, rozpočtové proceduře a vlastních zdrojích.
195 Formou Konventu byla vypracována pouze Charta základních práv EU.
budoucí ústavy. Zůstaly však některé problematické oblasti, které musela dořešit IGC a v některých bodech se odklonila od návrhu Konventu. Nicméně většina konvetního návrhu zůstala IGC netknutá.
Novinkou bylo i to, že se jednání účastnili nejen zástupci členských států, ale i kandidátských zemí. Navíc své představitele na Konventu měly i evropské instituce. Celkově 105 členů Konventu a jejich náhradníci se podíleli na této nové metodě vyjednávání. To představuje 15 zástupců vlád členských států EU, 13 zástupců vlád kandidátských zemí, 30 představitelů národních parlamentů, 26 zástupců národních parlamentů kandidátských zemí, 13 členů EP, 2 zástupci EK a také 13 pozorovatelů z řad Výboru regionů, Ekonomického a sociálního výboru a sociálních partnerů a Evropský ombudsman. Předsedou Evropského konventu se stal Xxxxxx Xxxxxxx x’Xxxxxxx, viceprezidenty Xxxx-Xxx Xxxxxxx a Xxxxxxxx Xxxxx. Bylo vytvořeno 12členné presidium a práci Konventu podporoval též Sekretariát.
Představitelem italské vlády se stal Xxxxxxxxxx Xxxx (AN), jeho náhradníkem Xxxxxxxxx Xxxxxxx (LN). Italský parlament zastupovali Xxxxx Xxxxxxx (UDC) – Valdo Spini (DS) a Xxxxxxxx Xxxx (DS) - Xxxxx Xxxxxx (FI). Bývalý premiér Xxxxxxxx Xxxxx se stal místopředsedou Konventu. Za Evropský parlament byli delegováni Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx (AN), Xxxxxxx Xxxxxx (FI) a náhradnice Xxxxx Xxxxxxxx (DS). Italští zástupci byli i mezi pozorovateli – za sociální partnery Xxxxxx Xxxxxxxx, za Výbor regionů Xxxxxxx Xxxxxxx. Náhradníkem v EK byl Xxxxx Xxxxxxx.196
2.4.1 Konvent – postoje italských zástupců
Dle intervencí během plenárních zasedání a podaných pozměňovacích návrhů, často obhajovaných v tisku či při intervencích v národním parlamentu, můžeme se podívat, na jaké otázky se zástupci Itálie zaměřovali a jaká řešení preferovali. Některé návrhy byly úspěšně přijaty do finálního textu, jiné se prosadit nepodařilo.
Fini197 řekl, že Unie se nemá stát státem, má být založena na principu subsidiarity, tj. že státům mají zůstat pravomoci v těch oblastech, kde mohou vykonat lepší práci než EU, což má být pod kontrolou národních parlamentů. Prosazoval rozšíření hlasování QMV – ale s možností opt-outu (např. v SZBP). Integrace v SZBP i justici (za předpokladu
196 V čele tzv. Konventu mladých stál Ital Xxxxxxxxx Xxxxxxxx. V rámci Sekretariátu pracovaly Xxxxxxxx Xxxxxxxx a Xxxxxxxxxx Xxxxxxx. Xxxxxxx Xxxxxxxxxx byl v té době předsedou Výboru pro ústavní otázky EP a Xxxxxx Xxxxx předsedou EK.
197 Odpovědi na otázky o nejdůležitějších otázkách debatovaných na Konventu a o Konventu samotném viz Fini, G.: Europa che verrà, Fazi Editore, Roma 2003
zajištění práv občanů), „více Evropy v mezinárodních vztazích,“ tak se vyslovil na plénu 11. 7. 2002. „Federace národních států“ pro něho znamenala „zachování národních států a aplikaci federální metody na rozhodovací systém“.198 Podpořil návrhy na: zavedení hierarchie norem, právní subjektivitu, tzv. systém early warning, zavedení otevřené metody spolupráce, double-hat ministra zahraničí, hlasování QMV v SZBP, Legislativní radu, volbu předsedy EK evropským parlamentem, kontinuální předsednictví ER v podobě prezidenta, založení zbrojní agentury199 či posílenou spolupráci. Nechtěl modifikovat Chartu a integrace ve vnitřních věcech by měla být v rovnováze mezi EU a státy. Co se týče Preambule, tak se zasazoval o začlenění odkazu na židovsko-křesťanské kořeny a dvojí legitimitu (států a občanů), zároveň si tam nepřál slovo „federální“. Vyjádřil se, že kompetence EU mají komplementární s těmi státními.200
Speroni chtěl vyjasnit statut poslanců EP, lepší definici oblastí, kde se používá veto, vyslovil se proti zřízení evropské prokuratury. Řekl, že před harmonizací práva by mělo dojít k zajištění lepší ochrany práv občanů. Souhlasil se zrušením rotačního systému předsednictví, ale nepřál si, aby ministr zahraničí EU měl autonomní roli.
Velmi aktivní z italských představitelů byl Xxxxxxxx Xxxx, často ve spojení s kolegy z ostatních delegací. Dini se snažil prosadit komunitarizaci SZBP,201 společné nástroje pro obranu a bezpečnost.202 Závaznost Charty, zrušení pilířové struktury, subsidiarita, právní subjektivita EU, jednotné volby do EP, vytvoření druhé komory (států) Rady, generalizovat proceduru spolurozhodování a hlasování QMV to patřilo mezi nejdůležitější cíle bývalého ministra zahraničí.203 28. 10. 2002 se vyslovil pro otevřené jednání Rady v legislativních otázkách, proti roli národních parlamentů v hodnocení proporcionality na počátku i konci legislativního procesu. Exkluzivní legislativní iniciativa Komise, klauzule solidarity, minstr zahraničí EU (MZV), Zbrojní agentura, veto na vojenské operace; jediný prezident EU podporovaný „kanceláří“ a Legislativní rada byly jeho dalšími zájmy.
198 Plenární zasedání. 21. 3. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – Konvent); Xxxx, G.: Europa che verrà, Fazi Editore, Roma 2003, s. 22
199 V ESDP – posílit spolupráci v obranné politice, rozšířit Petersbergské úkoly, společný závazek solidarity, kolektivní obranná klauzule, Evropská zbrojní a strategickovýzkumná agentura. Xxxxx, s.
200 Brusel. 17. 2. 2003. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – příspěvky italských zástupců).
201 Il Sole-24 Ore, 25. 2. 2002. abstrakt na xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – Kovent – příspěvky italských zástupců).
202 Řím. 15. 7. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – Kovent – příspěvky italských zástupců).
203 Plenární zasedání. 12. 9. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/Xxxxxx0000/xxxxx_xx.xxx
Follini se vyslovil pro „přechod od mezivládní ke komunitární metodě.204“ Obhajoval tedy více komunitární metody, utvoření hierarchie norem, pravomoci EU v imigrační politice a také pozici jediného prezidenta EU.
Xxxxx podpořil návrh, aby prezident ER měl pětiletý mandát. EU by měla mít právní subjektivitu, měla by být posílena ekonomická governance EU, procedura spolurozhodování, souhlasil se zřízením zbrojní agentury, double-hat ministrem zahraničí. Podpořil užší integraci v oblasti třetího pilíře, zavedení evropské prokuratury i lepší ochrany hranic, stejně jako začlenění Charty. Vyškrtnutí slova „federální“ z Preambule považoval za negativní rozhodnutí.
Xxxxxx jako náhradník Diniho nebyl příliš aktivní, vyslovil se ale pro lepší ochranu vnějších hranic a integraci v oblasti imigrační politiky.
Tajani se vyjádřil ve smyslu, aby EU jako „federace národních států“ měla ve svých kompetencích mimo jiné SZBP a imigraci, to znamená, že „velká témata“ mají patřit EU, „malá“ se mají ponechat státům. Mají být vytvořeny evropské vojenské jednoty pro peacekeeping a má dojít k decentralizaci.205 Z EU se má stát „politická síla“.206 Sociální politika a zaměstnanost mají zůstat v pravomoci států, ale EU má pomoci. Kromě jiného navrhoval, aby EP měl legislativní iniciativu, došlo k hierarchizaci norem a vzniku postu ministra zahraničí EU.
Paciotti se zasazovala zejména o začlenění Charty a integraci v oblasti třetího pilíře. Mimo jiné obhajovala založení úřadu evropské prokuratury. Nicméně řekla, že prezident ER by se mohl dostávat do konfliktu s předsedou EK, takže není úplně nejlepší řešení mít dva prezidenty. Dalším přáním bylo oslabit hlasování jednomyslně.
Xxxxxxxxxx prosazovala užší integraci v zahraniční politice a obraně, evropského komisaře pro každý stát, rozdělení legislativních a exekutivních nástrojů. Charta ale měl zůstat autonomním dokumentem. EU má ukázat „směr, ale provedení má být uskutečněno státy.“ Říká, že Ústavou není překonán deficit EP, mělo by dojít k rozšíření hlasování QMV, vytvoření postu prezidenta ER podpořeného „předsednictvím“. EU pak nemá být federací, ale unií států.
Amato se samozřejmě podepsal pod návrhy předsednictví, kromě toho předsedal dvěma pracovním skupinám (právní subjektivita a zjednodušení legislativních procedur). Takže podporoval právní subjektivitu EU, tj. překonat pilířovou strukturu, a dále zjednodušení
204 Il Sole-24 Ore, 25. 2. 2002. Abstrakt na xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – Konvent – příspěvky italských zástupců)
205 Plenární zasedání. 11. 7. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/Xxxxxx0000/xxxxx_xx.xxx
206 Plenární zasedání. 3. 10. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/Xxxxxx0000/xxxxx_xx.xxx
legislativních nástrojů, hierarchizaci norem, rozšíření procedury spolurozhodování, zavedení postu prezidenta, který by zajišťoval kontinuitu. Prosazoval „menší“ Komisi, dle jeho názoru je Komise nadnárodní instituce, takže ne všichni členské státy musí být zastoupeni. Kromě toho chtěl prosadit založení Legislativní rady.
2.4.2 Konvent – návrhy a jejich úspěchy
Úspěchy a neúspěchy italských návrhů můžeme posoudit dle jejich kompatibility s textem smlouvy, kterou přinesl Konvent. Tato otázka, jež nám má ukázat, jestli má Itálie v EU váhu, se stala příkladem pro studie snažící se dokázat, že Itálie není
„trpaslíkem mezi obry“ (viz Xxxxxxxx,207 Hine, Xxxxx) či že politika Xxxxxxxxxxxx vlády není euroskeptická (viz Croci).
Dle Fabbriniho208 největší Amatův úspěch byla skutečnost, že EU byla dána právní subjektivita i podíl na zrušení pilířové struktury v rámci skupiny zjednodušení. S podporou Xxxxxxxx dosáhl zjednodušení právních nástrojů – zákon, rámcový zákon, delegovaná nařízení. Dini a Xxxxx „přesvědčili“ Giscarda o používání otevřené metody spolupráce v politikách týkajících se průmyslu, ochrany a zlepšení veřejného zdraví, vzdělání, kultury a civilní ochrany. Amato také podporoval vytvoření postu prezidenta ER s mandátem dva a půl roku (obnovitelně), Xxxx a ostatní chtěli limitovat nekompatibilitu tohoto mandátu s mandátem předsedy EK – pozměňovací návrh podali Xxxxx, Xxxx, Follini, Xxxxxx. Jednotné prezidentství navrhl Xxxxxxxxx x Xxxxx byl návrh modifikován, poté formalizován Dinim a Follinim. Návrh Komise na zavedení funkce ministra zahraničí EU byl podpořen Xxxxx, Xxxxxx, Follinim a Speronim. Diniho role byla rozhodující v návrhu pro přemosťovací klauzuli, early warning a ex post kontrolu subsidiarity, Fini a Speroni též podpořili early warning.
Neúspěchy dle Xxxxxxxx: Amato navrhl rozdělení Rad na tři: pro otázky obecné, zahraniční a legislativní – jako reprezentace teritoriálních zájmů, přičemž EP reprezentuje voliče, což by zavádělo tzv. federální bikameralismus. Snažil se o federální podobu polity, v prvním draftu v Preambuli bylo slovo federální, ale později změněno na „community way.“ Pro úsloví na federální bázi byli Dini a Paciotti – ta poté podpořila komunitární model, pro ever closer union se vyslovil Follini; Tajani, Fini, Speroni a Muscardini – proti federální bázi, ani Amato nepodporoval samotné slovo
207 Xxxxxxxx, S.: When pigmy acts as a giant: the role of the Italian representatives in the Brussels constitutional convention, in: Modern Italy 9, č. 2, (2004): 233-245
208 Ibid, s. 237-241.
federální, protože „není třeba se prát o slova.“209 Podstatné rozšíření hlasování QMV získalo odpor ostatních - neúspěné návrhy Italů se vinuly od Spiniho – sociální politika (antidiskriminace), přes trojici Dini, Follini a Spini, kteří byli proti vetu ve fiskální a zahraniční politice, pak Spini, Tajani, Muscardini a Xxxxxxxx se vyjádřili pro rozšíření QMV na fiskální, sociální a antidiskriminační otázky a některé oblasti zahraniční politiky. Presidium jako takové podporovalo hlasování QMV ve fiskální politice. Z jiných oblastí Xxxxx prosazoval, aby EP vybíral předsedu EK. Co se týče kontroverzní otázky složení Komise, objevovaly se různé názory: Xxxxxx byl pro menší a
„odnárodněnou“ EK, Dini a Xxxxxxxxxx pro EK s komisařem za každý stát. Co se týče kompetencí, tak Xxxx chtěl zahraniční politiku jako sdílenou kompetenci, Xxxxxxxx a Spini by vyhradili regionální a kohezní politiku exkluzivně Unii, stejně jako financování rozpočtu a vedení zahraniční politiky. Fini charakterizoval kompetence EU jako komplementární, ne nahrazení pravomocí členských států. Xxxxxxxxxx se vyslovila pro názor na právo neúčasti státu na rozhodnutí, když jde proti jeho zájmům, Xxxxx a Xxxxxxxx zase pro supranacionálnější klauzuli flexibility. Preambule je kapitola sama pro sebe, s jednou z nejproblematičtějších otázek, a to bitvou o křesťansko-židovské kořeny, kdy zejména Fini,210 Speroni, Muscardini a Tajani byli pro zařazení takové odkazu. 211 Nicméně jsou to většinou názory jednotlivců, nikoli celé delegace či vlády. Nedošlo k vytvoření žádného společného dokumentu k Ústavě.212 Nicméně podle studií a vzpomínek Finiho docházelo mezi členy ke konvergenci, ačkoli z počátku se zdála pozice Finiho (a Xxxxxxxxx) opatrnější a euroskeptičtějí. Později se však stal smířlivějším a nejvíce proevropským členem vlády,213 ke konci již nepředkládal své návrhy, poněvadž chtěl podpořit návrh prezidia. Důvody mohou být ve specifickém
„deliberative“ prostředí Konventu. Otevřené prostředí věnované úvahám a přemýšlení, kde se nehlasuje. Role presidia i sekretariátu a jejich návrhů, transparentnost, debaty v pracovních skupinách i discussion circles, i více intelektuálské, ale se zapojením
209 Xxxxxxxx, S.: When pigmy acts as a giant: the role of the Italian representatives in the Brussels constitutional convention, in: Modern Italy, r. 9, 2004, č. 2, s. 239.
210 Více o Xxxxxx názorech na tuto otázku viz Xxxx, G.: Europa che verrà, s. 103- 113
211 Reflexe této otázky na Konventu in Landuyt, A. – Xxxxxxxxxxx, D.: (eds): L’Unione europea tra Costituzione e governance, Bari: Cacucci Editore, 2004, s. 15-27
212 Xxxxxxxx, S.: When pigmy acts as a giant: the role of the Italian representatives in the Brussels constitutional convention, in: Modern Italy 9, č. 2(2004), s. 241
213 Ibid, s. 241
veřejnosti, ne pouze mezivládní, tak jako neveřejná jednání IGC. „Spíše tedy byla posilována supranacionalita“214.
Ale také ve vlastní osobě Finiho. Ten se chtěl odstřihnout od minulosti a zároveň získat jméno na evropské scéně, jeho roli ocenil x Xxxxx.215 Fini zastával více proevropské pozice, než se čekalo a přiblížil se Amatovi, velmi se angažoval. Nechával si tak otevřená vrátka pro možnou budoucí roli „brokera“ pro IGC a také kvůli dialogu s ostatními zeměmi po roztržce kvůli válce v Iráku. Ta se rozhořela během poslední fáze Konventu a jistě měla své důsledky. Obě koalice se na Konventu sice sblížily, ale na domácím poli mezi nimi je hluboké rozdělení. Shodly se na několika bodech, které sice plně neodpovídaly supranacionální či federalistické vizi, ale nebyly ani pouze intergovermentální.216
Xxxxxx Xxxxx přináší „smíšený obrázek“217 - říká, že se prosazuje více skupinka akcentující intergovernmentalismus, ale směr je nejasný. Jsou totiž oblasti, kde si vláda přeje více integrace – v imigraci, v otázkách terorismu a vnějších vztazích, ale ne ve fiskální, sociální a daňové politice a justiční spolupráci. I když ani zde to není tak jasné, protože vláda je dosti rozmanitá v názorech na jednotlivé politiky.
2.4.2.1 Roztržka kvůli válce v Iráku
V lednu 2003 se vyslovily Francie a Německo proti postoji USA k Iráku, ale nekonzultovaly to s ostatními státy EU. Naproti tomu osm evropských zemí aktivitu USA podpořilo (Británie, Itálie, Španělsko, Dánsko a kandidátské země).218 Zároveň však tyto dvě země přišly s návrhy na Konventu. Návrh z ledna 2003 přináší posílení institucí, týkající se ER a ustavení jejího prezidenta, změny v předsednictví Rad a hlasování QMV i v SZBP a v oblasti justice a vnitřních věcí, ustavení MZV, ESDP více ve formě posílené spolupráce, posílení EP a spolurozhodování, i Komise zejména
214 Xxxxxxxx, S.: When pigmy acts as a giant: the role of the Italian representatives in the Brussels constitutional convention, in: Modern Italy 9, č. 2 (2004), s. 237
215 Prefazione, Xxxx, G.: Europa che verrà, Fazi Editore, Roma 2003
216 Xxxxxxxx, S.: When pigmy acts as a giant: the role of the Italian representatives in the Brussels constitutional convention, in: Modern Italy 9, č. 2 (2004), s. 235
217 Greco, E. – Xxxxxxxxx, R.: Italy’s European Policy and its Role in the European Convention, in: The International Spectator 38, č. 3 (2003), s. 125
218 Srovnání italského a francouzského vztahu k evropské integraci a k USA viz Darnis, J-P.: Atlanticism and Europeanism in Italy and France: A Critical Comparison in The International Spectator 38, č. 2 (2003), s. 105-117
v ekonomické politice, role národních parlamentů ve formě preventivní akce a dialog mezi parlamenty.219
Italská reakce byla různorodá, převažovalo rozčarování, že tisk to věděl dřív. Fini této iniciativě nedůvěřoval, chtěl se podívat se i na jiné návrhy. Fini řekl, že „převažuje více směr francouzský než německý,“220 naopak Buttiglione měl pozitivní přístup, Xxxxx návrh kritizoval, že je na „nízké úrovni“ a moc zjednodušený.221 Frattini s návrhem souhlasil, ale zastával opatrný přístup vzhledem k předsednictví a snaze získat prostor pro jednání zakládajících zemí. Prezident Xxxxxx totiž v listopadu 2002 poslal dopis zakládající Šestce. Fini a Amato iniciativu v linii zakládajících zemí podpořili.222 Frattini se postaral o dokument „Prohlášení zakladatelských zemí, ústava pro budoucnost rozšířené Evropy,“ ale ohlas byl malý, neboť to bylo již v době roztržky,223 takže tato italská iniciativa přišla vniveč, což bylo zřetelně ovlivněno vnějšími okolnostmi. Itálie tak neuspěla s utvořením jakékoli koalice.224
2.4.3 Konvent – národní debata
Kromě intervencí na Konventu a podávání pozměňovacích návrhů samozřejmě probíhala i debata mimo toto fórum. Ať již to bylo futurum - internetové fórum, tak samozřejmě i debaty na národní úrovni.
V italském parlamentu toho je příkladem pokračování tzv. indagine conoscitiva (7. 3. 2002-1. 4. 2004), která opět formou slyšení před komisemi Senátu a Sněmovny pro zahraniční a unijní záležitosti debatovala o otázkách institucionální reformy a rozšíření225. Zúčastnili se ho nejen zástupci Itálie na Konventu a ministr zahraničí Xxxxxxxx, ale i představitelé regionů, ekonomiky, církve, kandidátských i ostatních zemí (např. Xxxx). Tato debata byla prodloužena až do doby mezivládní konference. Měla sledovat vývoj Konventu spolu s italskými zástupci a reflektovat ho.
219 Favoretto, T.: La Percezione Italiana del ruolo della Francia e della Germania nell’elaborazione della costituzione Europia in Attesa del semestre Italiano di presidenza dell’UE, Trieste: ISDEE, 2003, č. 17, s. 5 -7
220 Ibid, s. 13
221 Ibid, s. 8
222 V Lettere dall’ Europa v Il Sole-24 Ore vyložil možnosti jednání a přiklonil se k společné akci Šestky.
223 Favoretto, T.: La Percezione Italiana del ruolo della Francia e della Germania nell’elaborazione della costituzione Europia in Attesa del semestre Italiano di presidenza dell’UE, Trieste: ISDEE, 2003, č. 17, s. 9
224 Rovná, X. – Xxxxxxx, X. (eds): Constitutionalisation: from the Convention to the Constitutional Treaty 2002-2005: anatomy, analysis, assessment, Praha: Europeum, 2006, s. 129
225 Nejdůležitější otázky: role národních parlamentů, kompetence, Ústava a Charta, reforma institucí, politika sociální, ekonomická, životního prostředí, role Evropy ve světě.
Fini prohlásil na zasedání 30. 5. 2002, že „zdá se být překonán model rigidně intergovernmentální“, je třeba najít řešení v rovnováze, tj. společné vykonávání suverenity, jak to definoval Xxxxxx. Italská delegace na Konventu se chová dostatečně unitárně. Oceňuje roli Xxxxxx a Xxxxx. Nicméně se bude snažit docílit posílení role národních parlamentů. A také větší komunikace s občanskou společností. Na červencovém zasedání226 prohlásil, že je třeba se „posunout z Evropy ekonomické k Evropě politické.“ Více Evropy je nutné. „EU nemůže a ani nesmí převzít formu tradičního státu, více či méně federálního, to by popřelo její originální charakter Unie“, nejlepším řešení se tak zdá být federace národních států, kdy EU a státy „společně sdílejí suverenitu, které se státy nevzdávají,“ neboť „mnohostranná příslušnost bude naše síla.“ Cestu k tomuto stavu je možné překonat „mixem mezivládní a komunitární metody,“ nicméně seznam kompetencí daných federaci by neměl být rigidní. Jinak podporuje vznik postu tzv. Mr.Europe a rozšíření hlasování QMV.
Na slyšení 6. 3. 2003 podpořil právní subjektivitu EU, Chartu, dvojí legitimitu, princip subsidiarity a proporcionality. Na témže zasedání Xxxxx Xxxxxxx řekl, že „cesta EU je posetá rozhodnutími, považovanými ve své době za nerealistická a futuristická.“ Věří, že „výtečnost federálního charakteru bude pilířem kontrukce EU…,“ protože, „říci federace neznamená říci superstát.“227
Kromě toho se konala např. významná konference za účasti předních osobností pod patronátem IAI.228 Z příspěvků se ozývaly hlasy konsenzuální povahy a velké odhodlanosti při práci na Konventu, s odmítáním vytvoření superstrátu, ale federace národních států, zapojením národních parlamentů, užší spolupráci v SZBP, obraně, bezpečnosti a justici. Během debaty se samozřejmě vyjádřili i sociální partneři, kdy je samozřejmě vidět oblast jejich zájmu, takže i jejich návrhy tomu odpovídají, např. Manifest Confindustria (More Europe, Greater Competitivity), Manifest mladých podnikatelů či odborů. Tématu budoucnosti se věnovaly i mnohé další konference, jednalo se především o otázky rozšíření, obranné politiky a role regionů.229
Xxxxx kromě své role viceprezidentství přispíval pravidelně do deníku Il Sole-24 Ore
se svou rubrikou Lettere dall’Europa. Ve svých dopisech se zamýšlel nad právě
226 Před Komisemi parlamentu. 17. 7. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx.
227 Parlament, 6. 3. 2003. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx.
228 Le prospettive della Convenzione sul futuro dell’Europa, 6. 5. 2002. Za účasti Xxxxxx, Folliniho, Napolitana, Montiho. Samotný institut IAI přinesl návrh reforem. Záznam přípěvků na xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – konference a semináře).
229 Viz Europa2004 konference a seminářes přináší seznam nejdůležitějších konferencí a základní informace o nich, program či report. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx
debatovanými otázkami v Konventu. Například otázka prezidenta EU, resp. ER a jeho kolegy z EK. Sám byl pro jediného prezidenta EU, kterého italská delegace podporovala ze všech nejvíce.230 Avšak připravovaný finální text Ústavy byl pro něho
„neuspokojivý.“ Nejen kvůli nejednotné roli prezidenta, ale i odstupu od projektu federace (i když nezáleží na tom, že slovo federální bylo vypuštěno z Preambule,
„důležitá je podstata“), ne takové rozšíření hlasování QMV (zvláště do oblasti SZBP) a rozhodně se obával pokračování ve směru Nice – tedy zachování vážení hlasů a dvojí většiny dle Nice.231 Aby EU byla globálním hráčem, je třeba společná zahraniční politika či společné místo v RB OSN. Naopak neprotestoval proti nezačlenění zmínky o židovsko-křesťanských kořenech Evropy. Vyslovil se pro evropské referendum o Ústavní smlouvě. Nezapomněl ani zmínit roli Itálie jako zakladatelské země a to, že
„Evropa je symbolicky zakořeněna v Římě.“232 Ke konci Konventu byl ale zklamán, že
„vlády chtějí příliš málo Evropy.“233
Ve své roli pokračoval i Xxxxxx Xxxxx. Ten samozřejmě vystupoval nejvíce jako představitel Komise (např. prezentace sdělení a návrhů Komise Konventu).234 Prohlásil, že „je třeba modernizovat systém a komunitární metodu.“235 Unie musí být reformována, aby „přežila“ a fungovala po rozšíření a mohla být globálním hráčem. Potvrdil, že „Evropa potřebuje ústavní smlouvu, neboť musí čelit výzvám rozšíření. Je třeba bránit evropský sociální model, zajistit bezpečnost v Evropě a znalostní společnost.236 Na otevíracím zasedání Konventu předložil svou vizi, kdy je třeba
„rozvíjet jedinečnou strukturu směrem k více pokročilé formě supranacionální demokracie …založené na občanech a státech Evropy…musíme jít směrem k stále užší unii mezi národy Evropy, protože mladí Evropané budou neschopní identifikovat se s omezeným, úzce střiženým projektem…EU nabízí harmonický model supranacionální
230 Il Sole-24Ore.13. 10. 2002, 4. 5. 2003. Corriere della Sera. 6. 2. 2003. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/
231 Corriere della Sera. 28. 5. 2003. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
232 IlSole24ORe, 24. 11. 2002. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/
233 Corriere della Sera. 29. 5. 2003. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
234 Více o Konventu a programu Penelope, projektu reformy vypracovaného Xxxxxxx Xxxxxx in Landuyt,
A. – Xxxxxxxxxxx, X.: (eds): Gli allargamenti della CEE/EU 1961-2004, Bologna: il Mulino, 2005, s. 29- 49
235 EP. 5. 12. 2002. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx
236 Milán. 15. 7. 2002. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx
demokracie.“237 „Jsme občany národních států a Evropy“238. Komisař Xxxxx zdůrazňoval nutnost evropské ekonomické politiky.“239
Nadále aktivně přispíval k debatě i prezident Xxxxxx. Dle něho je „idea Evropy jeden z našich styčných bodů (ke kterému se obracíme),…přičemž „svou suverenitu s federací neztrácíme.“240 Evropu pak nemáme vnímat a posuzovat dle politiky a ekonomiky, ale také skrze „morální a spirituální hodnoty.“241 Společně s prezidentem Německa (Xxxxxxxx Xxx) vydal prohlášení, které mělo přispět k debatě. Přál si, aby budoucí generace „považovaly Evropu za společný prostor vzdělanosti a kultury.“ Ústava má
„posílit identitu a evropskou solidaritu…měla by předvídat federaci národních států a potvrdit nevratnost procesu unifikace.“242 „Posílení a prohloubení politické identity EU“243 je nutné. Své přesvědčení potvrdil i svými projevy ve Florencii, v Římě či Aquisgrana. „Překonat tradiční koncepci roli státu, dát formu, obsah a moc evropskému ideálu. Toto je historický úkol Konventu a IGC.“244 Setkání s ministry – Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, Xxxxxxxxxxx a státní podsekretář Letta – mělo za úkol stanovit linie evropské politiky. Dle komunikace k Senátu došlo ke konsenzu, kdy směr italské politiky byl stanoven v rámci rezoluce parlamentu k ER v Laekenu a Xxxxxxxxxxxx projevům v parlamentu (14. 1., 5. 2. a 20. 2. 2002).245 Xxxxxx poslal také dopis svým kolegům ze šestice zakladatelských zemí vyzývající k „pokročení s případem Evropa“.246
Samozřejmě viditelněji se prezentoval zejména premiér Xxxxxxxxxx, i ze své role prozatímního ministra zahraničí a s přicházejícím italským předsednictvím. Za mezník se považuje rozhovor ve Financial Times z ledna 2002. Zde označil za své „spojence“ Xxxxxx a Aznara.247 Roli Itálie viděl v postu „prostředníka“ mezi ostatními členskými státy. Je si vědom, že je nutno vzdát se suverenity v určitých oblastech (v zahraniční
237 Konvent, 28. 2. 2002. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx
238 Oxford, 29. 4. 2002. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx
239 Turín, 28. 10. 2002. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_0000_0000/xxxxx/xxxxx_xx.xxx
240 Projev v Padově, 19. 3. 2002. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
241 Bratislava, 9. 7. 2002. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
242 Rau-Xxxxxx, Řím. 15. 4. 2002. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
243 Rau-Xxxxxx, Corriere della Sera, 16. 1. 2003. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
244 Belgie, 16. 10. 2002. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
245 5. 3. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – prezident)
246 21. 11. 2001. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – prezident)
247 Xxxxxxxxxx a Xxxxx přišli se společným prohlášením, kde podporují uznání plného právního statutu Unie, zapojení Charty, „rozšíření“ QMV, zrušení pilířové struktury a uznání dvojí trestnosti v justičních záležitostech, 29. 11. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – předseda vlády) Na tomto italsko- španělském summitu podpořili návrh na prezidenta ER, který by zaručoval kontinuitu a viditelnost EU. Xxxxxxx, X.: La politica estera del governo Xxxxxxxxxx in L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2003, s. 83
politice je nutno mluvit jedním hlasem), ale zároveň je cílem jeho vlády obhajovat národní zájmy a v ekonomice volný trh.248
Zásadní prohlášení Xxxxxxxxxxxx přišlo nejen s interview ve Financial Times, ale před parlamentem, které si samozřejmě vyžádalo reakce ze stran opozice i vlády. Za zásadní jeho projev je považována intervence z 14. 1. 2002, kde jako ministr zahraničí ad interim představil linii zahraniční politiky vlády. Kritiky ohledně euroskeptické orientace označil za „mnoho povyku pro nic.“ Program vlády považuje za „přesvědčivě europeistický“ v tradiční linii italské evropské politiky. Ale nebude se podílet na budování „dirigistického, centralizovaného, byrokratického superstátu, ale na konfederaci založené na demokracii.“ Vláda bude pracovat tak, aby „politická integrace byla založená na širokém konsenzu a legitimitě.“ Zároveň chce „otevřít novou fázi energické inovace v … zahraničí politice.“ „Vláda cítí kontinuitu s vládami minulosti, ale musí rozlišovat mezi svou věrností a nekritickým a dogmatickým obdivem a maximalismem, Evropa musí být méně rigidní“. Opozici kritizoval, ale chtěl, aby ohledně reformy EU byla dosažena shoda „bipartisan,“ tedy aby došlo k dohodě obou politických pólů.
Follini (UDC) plně souhlasil s Xxxxxxxxxxxx názory, když chce „dát Evropě více, ale také žádat více… v Itálii věnovat více pozornosti Evropě a mluvit v Evropě více italsky.“ Z opozičních představitelů ho kritizoval Xxxxxxx (DS) s tím, že sice mluví o europeistickém závazku, ale vždy s nějakým „ale“, často jsou prohlášení „v rozporu s tím, co pak děláme, mezi tím, co říkáme, že bychom chtěli být, a mezi tím, co jsme.“ Bertinotti (RF) mluvil spíše o nedostatku sociální dimenze, Evropa to je trh a stále trh –
„příliš trhu.“ Xxxxxxx (Margherita) řekl, že kontinuitu s minulostí reprezentuje prezident Xxxxxx a Evropa je „naše druhá vlast“, o čemž by měla vláda přesvědčit, protože doposavad prohlášení některých ministrů i rezignace Xxxxxxxx o tom nesvědčí.249
5. 2. 2002 Xxxxxxxxxx mluvil o programu též. Doufá, že „Evropa nalezne rovnováhu mezi mezivládní a komunitární metodou.“ Nejde pouze o trh, ale Evropa by měla mluvit jedním hlasem na mezinárodní scéně, bezpečnost a obranná politika by měly být unifikovány. Evropa by se také měla zasadit o rozvojovou pomoc a smazání rozdílů mez „Severem a Jihem.“ Vláda reprezentuje „absolutní kontinuitu v zahraniční politice.“ Všichni zástupci na Konventu jsou dle něho „přesvědčení europeisté.“ Je
248 Financial Times, 18. 1. 2002. xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxxx%000000/xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx/xx terventi/index13b6.html?f=27,
249 15. 1. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
třeba se postarat také o „úzké vztahy mezi NATO, EU a Ruskem“, zároveň se vyjádřil k rozšíření, které podporuje, i s tím, že Itálie má se zeměmi střední a východní Evropy blízké vztahy.
Z dalších italských představitelů se Xxxxxxxxxx vyslovil pro překonání dosavadních metod metodou pokročilejší,250 Stucchi či Speroni z Legy Nord jsou zejména proti centralizovanému superstátu, v EU musí být dána větší role národním parlamentům.251 RF se přimlouvali za větší roli EP a tvrdili, že masové hnutí by mělo být hnacím prvkem integrace.252 Padoa-Schioppa přesvědčoval o nutnosti politická integrace,253 Xxxxxxx se zasazoval o nový politický design.254 Xxxxxxx prosazoval konvergenci mezi oběma metodami a vznik konfederace.255 Casini řekl, že euro nestačí, je třeba vytvořit
„politický subjekt“,256 Pera se zamýšlel nad příliš velkou „vzdáleností“ mezi Unií a občany.257
Buttiglione stejně jako další v té době se zabývali Paktem stabilitity a růstu, který „musí být reformní.“ S Ústavou musí přijít i ekonomická governance ze strany EU, ale ne Evropa podle německého střihu.258 Zároveň se jako ministr pro evropské záležitosti dostával do sporu s Xxxxxx, který se prezentoval – rétoricky – proti-unijními výpady.
„Některé obavy Bossiho jsou oprávněné, protože v EU jsou určitá „tmavá místa.“ A nikdo nechce Evropu byrokratů, ale „europeistický postoj je zajištěn.“ I dle Xxxxxxxxxx jde „o mnoho povyku pro nic.“259 Rovnováha mezi oběma metodami a eliminace veta je nutná,260 ale není třeba zavádět QMV nutně do všech oblastí.261
Xxxxxxxx, člen FI, byl jmenován ministrem zahraničí, ale stál ve stínu Xxxxxxxxxxxx. Nebyl tak výraznou osobou, ale postupně se dopracoval k nominaci na evropského komisaře, když jeho xxxxxx Xxxxxxxxxxx byl pro EP nepřijatelný.262 Frattini pak zastal největší práci při organizaci italského předsednictví. Podle něho je nutná „hluboká
250 21. 2. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ostatní politická prohlášení)
251 1. -3. 3. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ostatní politická prohlášení)
252 7. 4. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ostatní politická prohlášení)
253 10. 3. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ostatní politická prohlášení)
254 26. 6. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ostatní politická prohlášení)
255 7. 6. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ostatní politická prohlášení)
256 Berlín, 11. 1. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – předsedové Sněmovny a Senátu)
257 Madrid. 7. -8. 6. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – předsedové Sněmovny a Senátu)
258 Corriere della Sera, 27. 8. 2002. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
259 Interview, Corriere della Sera, 7. 3. 2002. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
260 Il Sole-24 Ore. 1. 6. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ministr pro evropské záležitosti)
261 Corriere della Sera. 7. 3. 2003. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
262 Více o schvalování nové Komise a problému italské nominace x Xxxxxxxxx, L.: Colpire la Commissione per punire il Consiglio Europeo, in Xxxxxxxxxxxxxxxxx.xx, s. Archivio, Torino: X.Xxxxxxxxxxxx Editore, 2006, s. 117-136
reorganizace institucí“263. Na Konventu však nebyla definována preference metody, snahou bylo udržet rovnováhu mezi institucemi.264 Dle Xxxxxxxxxx se mělo směřovat k
„velké Evropě.“265 Stál i za iniciativou, která měla za úkol společný postup šesti zakladatelských zemí.
Pro italské předsednictví viděl čtyři hlavní linie – reforma institucí, eurostředomořské partnerství, bezpečnost a stabilita Balkánu, konkurenceschopnost v linii Lisabonské strategie. Dále se zasazoval o reformu OSN a jednotné křeslo pro EU. Ústavní smlouvu by podle něho měli přijmout občané v referendu z důvodu demokratické legitimity, protože nestačí pouze ta daná národními parlamenty.266 Ale nepřál si, aby mezi koncem Konventu a začátkem IGC byla „moc dlouhá doba reflexe.“267 Rozšíření podporuje jako „unifikaci Evropy.“
Fini viděl v Konventu „konec intergovernmentální metody“, ale musí být zajištěna demokratická reprezentace, rozšíření viděl jako reunifikaci kontinentu, důležitost přikládal rozdělení kompetencí (imigrace a bezpečnost na nadnárodní úroveň).268 Takovým modelem by mohla být „Unie národních států, kde národní státy přispívají k identifikaci evropských zájmů a priorit.“269 Ve stanovisku k draftu Ústavy se vyjádřil, že „práce Konventu byla pozitivní.“270
Xxxxxxxx, ministr financí za FI, je považován za jednoho z euroskeptických ministrů. Své kritiky směřoval zejména k euru. Ústavu také kritizoval jak z formální tak z obsahové stránky – Chartu, institucionální rámec bez pilířové struktury, QMV, vznik
„superstátu“. Preferuje jednoznačně intergovernmentální metodu, jinak „se role vlád a států značně redukuje.“271 Společně s D’Amatem se vyslovil pro prosazování národních zájmů, ale také realistické požadavky, zejména co se týče rozšíření.272
Martelli (PSE) se vyjádřil na stránkách Corriere della Sera k debatě o křesťanských kořenech Evropy, resp. snaze vložit do Preambule odkaz na židovsko-křesťanské kořeny, což se nakonec nepodařilo, i přestože většina italských zástupců byla pro. Dle
263 25. 7. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ministr zahraničí)
264 La Stampa. 28. 5. 2003. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ministr zahraničí)
265 La Stampa. 26. 6. 2003. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce – ministr zahraničí)
266 Závazná Charta, dvojí legitimita, rozdělení kompetencí byly pro něho zásadní otázky na Konventu. Corriere della Sera. 20. 12. 2002. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
267 Parlament. 4. 2. 2003. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
268 Corriere della Sera. 6. 3. 2002. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
269 Sjezd AN, 4. 4. 2002. převzato z xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce - vicepremier)
270 Chtěl však prosadit hlasování QMV v SZBP na návrh ministra zahraničí a Komise.
271 La Stampa, 25. 8. 2002. článek přístupný na xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce - ostatní ministři) 272 Infrastruktura, koheze, modernizace veřejné administrativy a trhu. Il Sole-24 Ore, 11. 12. 2002. xxxx://xxx.xxxxxx0000.xx (sekce - odbory a zájmové skupiny)
Xxxxxxxxxx se Evropa nemůže ztotožňovat s nějakým náboženstvím, neboť „Evropa je vlast všech svobod, identita je charakterizována pluralismem.“273 Pera prohlásil, že stačí zmínka o hodnotách, nikoli o křesťanství, na rozdíl od Finiho.274 Jinak se prezentoval projevem o imigraci, která budí obavy v Evropanech s ohledem na vnitřní bezpečnost.
2.4.4 Komparace s velkými státy – Německo, Francie, Velká Británie, Španělsko Itálie nebyla v historii až na světlé výjimky motorem evropské integrace, tak jako tomu bylo v případě Francie a Německa, zároveň nebyl její názor brán na zřetel tak jako u Velké Británie. Španělsko je sice nejnovějším členem mezi těmito státy, ukázalo se však být aktivní a úspěšné ve svých snahách – rovněž během této debaty o budoucnosti byl jeho hlas velmi slyšet. Ačkoli je státem s menším počtem obyvatel než Itálie – stát střední velikosti – bylo společně s Polskem obhájcem Xxxxxxx z Nice, které jim dávalo větší váhu v rozhodovacích procesech, než by tomu bylo podle návrhu Xxxxxxxx. Španělská delegace, resp. zástupci parlamentu společně s jedním ze španělských členů EP podali společně množství pozměňovacích návrhů, výrazně více než italská delegace. Italové na Konventu nevystupovali příliš společně. Pokud to máme porovnat na počtu společných návrhů k textu Ústavy, bylo to velmi výjimečné. Fini spolupracoval nejvíce se svým náhradníkem Xxxxxxxx nebo samostatně, Follini, Spini i Xxxx pracovali více méně sami. Xxxxxx nejvíce s EP členem Tajanim. Dini byl aktivní, ale nejvíce ve společnosti jiných delegátů, neitalských. Mnohem více pozměňovacích návrhů podali italští členové EP, samostatně pracovala Xxxxxxxxxx, naopak Paciotti a Tajani ve spolupráci nejvíce s členy EP, ale i ostatních delegací. Osobou sám pro sebe byl Xxxxx, jako viceprezident a člen prezidia se samozřejmě plně zapojoval do práce Konventu, řídil jednání i podával návrhy. Italové však nepřišli s žádným společným dokumentem, jejich příspěvky tak byly individuální,275 spíše vyjádřením osobního přesvědčení.
Co se týče intervencí na plenárních zasedáních, téměř všech se účastnil Fini a také na nich vystoupil. Celkově se však Italové drželi spíše v průměru. To, že někdo pracoval samostatně, nemůžeme považovat za neshody v italské delegaci, napři. Hain, Xxxxxxxx či Xxxxxxxx podávali své doplňující návrhy také samostatně a byli velmi aktivní. Oproti tomu tu není až na jednu výjimku návrhu 4 členů, žádný společný návrh, tak jako je
273 Corriere della Sera, 20. 7. 2002. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
274 Corriere della Sera, 18. 5. 2002. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
275 Xxxxx, X. – Xxxxxxx, X. (eds): Constitutionalisation: from the Convention to the Constitutional Treaty 2002-2005: anatomy, analysis, assessment, Praha: Europeum, 2006, s. 127
předkládali např. Finové, Belgičani Litevci, Lotyšši či Poláci a Švédové (snad kromě jediného týkající se uznání role územních správ). Až na dvojici Fini-Speroni není žádná stálá dvojice či trojice, která by podávala návrhy, jako Španělé Xxxxxxx-Xxxxx-Xxxxxxx či Němci Xxxxxx-Xxxxxxxx, Xxxxxxxxx Xxxxxx-Xxxxxxxx apod. Italové tak aktivitou ve srovnání s těmito delegacemi v případě návrhů nehýřili. Pokud jde o intervence, rovněž nezaujímají přední místa. Pokud se omezíme jen na členy vlád a národních parlamentů, je situace ještě tristnější. Z italské delegace byli nejaktivnější v tomto případě italští členové EP. Je však nutno podotknut, že i pozorovatelé jako Xxxxxxx či Xxxxxxxx nezůstávali vzadu, i když samozřejmě nedostali takový prostor jako plnoprávní členové Konventu.
Podle účastníků a pozorovatelů se však italská delegace i přes jisté ideologické rozdílnosti chovala celkem kompaktně. Případem sám pro sebe je Xxxxxxxxxx Xxxx, předseda AN, tedy následovnice postfaštického Italského sociálního hnutí. Očekávání jeho vystoupení na Konventu byla jistě negativní, AN se řadila spíše mezi euroskeptištějí strany. Tato očekávání však byla zklamána. Sám Fini uprostřed dění se jal hájit evropskou myšlenku integrace a jistě tím překvapil své oponenty. Velmi si porozuměl i s federalistou Amatem na cestě k evropské ústavě. Může to být důsledkem path dependency v evropské politice Itálie. I přes občasné výhrady se Itálie vždy přiklonila k myšlence budování „stále užší spolupráce“. Může to být i důsledkem jistého „komunitárního ducha“,276 jež měl podle něho působit uvnitř Konventu. Takže tato nová „instituce“, procedury, členové a jednání v jejím rámci mohly mít sjednocující vliv, zejména na snahy dosáhnout kvalitativně lepšího uspořádání EU ve formě užší integrace. I přes názorové rozdíly mezi členy delegace. Italské snahy pak byly částečně úspěšné. Některé návrhy se podařilo do textu Ústavy vzešlého z Konventu prosadit, jiné skončily v propadlišti dějin.277 Největší aktivitu můžeme vidět v debatě o první části, v části tři se angažovali zejména Xxxxxxxx, Tajani a Dini. V tomto ohledu existují dva rozdílné názory. Jedni považují Itálii za „trpaslíka“, resp. Itálie patří sice mezi čtyři největší státy EU a tedy i její síla v hlasování i neformální vliv by měly být větší než u ostatních menších států, nicméně se domnívají, že tento gigant jedná jako trpaslík, tedy jako malá země a rovněž nedokáže nic moc prosadit, veze se ve vleku ostatních velkých států a přinejlepším působí jako zprostředkovatel bez nějakého vlastní výrazného
276 Xxxx, G.: L’Europa che verrà, Roma: Fazi editore, 2003,
277 Návrhy italských členů Konventu analyzoval X.Xxxxxxxx. Xxxxxxxx, X.: When pigmy acts as a giant: the role of the Italian representatives in the Brussels constitutional convention, in: Modern Italy 9, č. 2 (2004): 233-245, Xxxxxxxx, S.: L’Italia nella Convenzione europea, in: il Mulino 53, č. 3 (2004): 545-555
stanoviska. Další se snaží toto image poopravit, např. v nejnovější publikaci o Itálii a EU (nebo ve své studii o Itálii na Konventu) Xxxxxxxx, který sice netvrdí, že úplně vše je v pořádku, ale rovněž říká, že Itálie dokáže prosadit svou a není pouze oním trpaslíkem. Toto období je rovněž celkově charakterizováno osobou/osobností Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx. Tento dozajista kontroverzní politik a podnikatel je asi nejvýraznější postavou soudobé vlády a také jejím hlavním představitelem nejen na domácí, ale i na mezinárodní scéně, pokud pomineme roli předchozího premiéra Xxxxxxxx Xxxxx a jeho úlohu na Konventu. Pokud se budeme zajímat pouze o Xxxxxxxxxxxx zahraniční a evropskou politiku, tak i tyto oblasti jsou v názorech analytiků vnímány rozporně. Jedna část zastává názor, že Xxxxxxxxxxxx politika, myšlenky a vystupování jsou naprosto nové a v rozporu s tradicí italské politiky co se týče zahraničí. Často se mluví o novém směru evropské politiky, o euroskepticismu v evropské politice, jehož příkladem může být odmítání evropského zatykače na ER v Laekenu (i když to mohlo být spíše z důvodů osobních než ideologických). Druhá část říká, že tato politika zas není tak rozdílná oproti minulosti. Liší se zásadně v jedné části, a to po stránce stylové, tj. chování a vystupování italských politiků na evropské scéně. Pokud mluvíme o obsahové stránce, ta zůstává stejná. Znamená to tedy, že se vláda snaží ukázat sílu, mluví velmi hlasitě, ale co se týče vlastního rozhodnutí, zastává názory v duchu tradice italské prointegrační politiky. Tomu by jistě dal za pravdu i přístup Finiho na evropském Konventu.
2.5 Mezivládní konference
2.5.1 Italské předsednictví
Prvního července roku 2003 Itálie převzala předsednictví v Radě Evropské unie na následující půlrok.278 Konvent, který v předchozím roce a půl debatoval a připravoval Návrh smlouvy zakládající ústavy pro Evropu, právě dokončil svou činnost a předložil tento dokument. Vycházejíc z této situace a mezinárodního dění, Itálie konstituovala své priority.
Itálie si tedy stanovila těchto pět priorit:279
278 Co se týče předsednictví EU, tak pod tímto pojmem se myslí rotační systém, kdy každých šest měsíců jedna z členských zemí stojí v čele Evropské unie. Daná země předsedá Evropské radě a všem Radám EU a musí plnit požadavky spojené s touto funkcí. Hlavním úkolem pro tuto zemi je organizovat všechna zasedání Rady, předsedat zasedáním Rady, připravit program těchto Rad a určit priority integračního procesu. Dále tento stát navrhuje smlouvy, informuje pravidelně Evropský parlament, podporuje různé iniciativy, udržuje kontakty a hlavně reprezentuje Evropskou unii v otázkách Rady.
279 xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxxx/X000xxxxx.xxx
Mezivládní konference (IGC)280
Itálie měla začít s jednáním mezivládní konference na počátku října. Tato konference měla přijmout rozhodnutí ohledně Ústavní smlouvy, která měla být podepsána v Římě v květnu nebo červnu 2004.
Přítomnost Evropy ve světě
Itálie měla představu, že Evropa musí být důležitým hráčem na mezinárodní scéně. Je tedy nutné mluvit jedním hlasem, být více viditelný ve světě. Evropa by se také měla účastnit řešení nejzávažnějších mezinárodních krizí ve spolupráci se Spojenými státy. Transatlantické vztahy, které byly oslabeny v důsledku války v Iráku, by měly být opět napraveny, protože pro Evropu je velmi potřebné partnerství a spolupráce s USA. Jedním z podstatných úkolů Unie je také se aktivně účastnit Blízkovýchodního mírového procesu – základem by mohla být italská iniciativa ve formě plánu na rekonstrukci palestinské ekonomiky.
Evropská ekonomika
Itálie se zaměřila především na Lisabonskou agendu a naplňování jejích úkolů. Důležitá je zejména efektivní podpora ekonomiky pomocí velkého množství veřejných investic s podporou evropských finančních institucí. Evropa by se měla nechat inspirovat Xxxxxxxxxx plánem a nastartovat Iniciativu pro růst. Výsledkem bude modernizace trhu práce. Pozornost by měla být věnována aktivitám spojeným s inovacemi, rozšiřováním vzdělání, zlepšování firemní kultury a udržení penzijních systémů. Dalšími tématy se staly zemědělství a vytvoření efektivní dopravní sítě, především tzv. TEN (Trans- evropské-sítě).
Bezpečnost občanů
Úkolem je zlepšit bezpečnost evropských občanů, což znamená zejména boj proti mezinárodnímu terorismu, mezinárodnímu zločinu, ilegální imigraci a obchodu s lidmi. Je nutné posílit úlohu Europolu, koordinovat kontrolu vnějších hranic, vytvořit společná pravidla azylové politiky a další.
Směrem k „rozšířené Evropě“
Itálie chtěla prohloubit spolupráci se sousedními zeměmi, zejména se státy Blízkého východu, severní Afriky, Ruskem, Ukrajinou, Běloruskem a Moldávií. Navrhla také sestavení harmonogramu pro dokončení vyjednávání o vstupu s Rumunskem a Bulharskem do konce roku 2004. Itálie také podporuje Turecko v jeho snaze provádět
280 O Itálii a její roli na mezivládních konferencích ES/EU viz Xxxxx, L. S.: Il Progetto di Trattato- Costituzione, Milano: Xxxxxxx Editore, 2004, s. 9-69
vnitřní reformy. Pro Itálii je rovněž důležité obnovení Euro-středomořského partnerství, také prostřednictvím založení Banky pro Středomoří.
Toto jsou (byly) priority Italského předsednictví, ale tou nejzřetelnější a zřejmě také nejdůležitější, byla mezivládní konference, která měla přijmout návrh připravený Konventem. Předsedou Evropské rady se tak na šest měsíců stal premiér Xxxxxxxxxx, v pozici ministra zahraničí mu sekundoval Xxxxxx Xxxxxxxx. Ten představil program předsednictví 1. 7. 2003, druhý den ho následoval Xxxxxxxxxx v Evropském parlamentu.281
Návrh Xxxxxxx zakládající ústavu pro Evropu byl představen Italskému předsednictví
18. července 2003 v Římě.282 Bylo tedy nutné začít konferenci, které se zúčastní představitelé vlád, jež by měly tento dokument přijmout. IGC byla zahájena 4. října v Římě, jako šestá mezivládní konference v historii evropské integrace. Jednání této konference byla vedena na vysoké politické úrovni – šest zasedání bylo připraveno pro ministry zahraničí a dvě zasedání Evropské rady pro premiéry (či prezidenty). Také zde působila skupina Právních expertů, která měla řešit právní otázky týkající se Ústavy. Fakt, že konference byla vedena na nejvyšší politické úrovni, byl jednou z odlišností oproti předchozím IGC - stejně jako délka předcházející fáze, tedy jednání Konventu. Kromě toho byli mezi účastníky i dva komisaři a také zástupci Evropského parlamentu.283 Kandidátské země rovněž plně participovaly na konferenci.284 Itálie byla vcelku spokojená s textem vzešlým z Konventu a nemínila tedy znovuotevřít celý text, ale pouze se chtěla soustředit na projednání sporných či kontroverzních bodů.285
ER v Soluni tedy požádala italské předsednictví o zahájení mezivládní konference,286 která měla vyvrcholit přijetím Ústavní smlouvy. Po dvouměsíční fázi reflexe byla tedy otevřena šestá IGC v historii ES/EU. Samozřejmě to nebyla jediná italská priorita, ale bezpochyby určila výsledek italského předsednictví a toho jak je vnímáno. Protože
281 Morata ve své stati nazval italské předsednictví jako „anomálii.“ Morata, F.: La presidenza italiana dell’Unione europea: un semestre anomalo in Della Sala, V. – Xxxxxxxx, S. (eds): Politica in Italia. I fatti e le interpretazioni, Edizione 2004, il Mulino, Bologna 2004, s. 145-166
282 Ústava se skládá ze čtyř částí. Po Preambuli první část definuje EU, její hodnoty, cíle, rozdělení pravomocí, legislativní nástroje, rozpočet, členství v EU, působnost, rozhodovací postupy a instituce. Druhou částí je Charta základních práv EU, třetí část předznamenává politiky a působení EU. Čtvrtá část obsahuje závěrečná ustanovení
283 Zástupci Komise: Xxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxxx Xxxxxxxx + předseda Xxxxxx Xxxxx. Zástupci Evropského parlamentu: Xxxxx Xxxxxxx, Xxxxx Xxxxxx xx Xxxx (nahrazen Xxxxxxx Xxxxxx) + předseda Xxx Xxx. 284 Mimo Bulharska, Rumunska a Turecka, které měly statut pozorovatelů.
285 xxxx://xxx.xxxxxx.xxx.xx/xxxxxx/00xxxxx/00xxxxx/xxxx0000.xxx
286 Mezivládní konference je jednání vlád členských zemí EU, které se koná mimo rámec procedur a institucí EU, je svolána za účelem revize zakládajících smluv, která musí být schválena jednomyslně.
během posledních tří měsíců roku 2003 k finální dohodě nedošlo, bylo požádáno irské předsednictví o pokračování mezivládní konference a přijetí Ústavní smlouvy.
Itálie, jak naznačovaly výroky Xxxxxxxxxxxx, Xxxxxxxxxx či Xxxxxx, chtěla hrát roli vyjednavače - prostředníka mezi jednotlivými státy a názory, což se očividně od předsednictví očekává. Takže pozice, kterou by zastávala, nemohla být tak jednoznačná, spíše měla vést ke konsenzu a kompromisu navrhujíc možná řešení. Na úvod Xxxxxxxxxx a Xxxxxxxx, dvě hlavní politické tváře předsednictví, vyslovili podporu draftu připravenému Konventem, jako „dobrému základu“, jak stanovila ER v Soluni, ale zejména nechtěli otevírat text jako takový,287 znovu vyjednávat text, se kterým byli spokojeni, by znamenalo otevřít Pandořinu skříňku. Počátek však byl rámován skandály spojenými s Xxxxxxxxxxxx vystoupením před EP i dalšími komentáři.288 Sama osoba Xxxxxxxxxxxx byla pro mnohé kontroverzní a nevzbuzovala důvěru. Naopak premiér naprosto věřil ve své schopnosti a mínil dovést konferenci ke zdárnému konci během italského předsednictví. Itálie chtěla úspěšně dohodnout smlouvu kvůli prestiži, ale také kvůli nekrytí se s ostatními historickými událostmi.289
Jak prohlásil Xxxxxxxxxx v EP, „diskuse o draftu nemůže být kompletně znovuotevřena.“ Je třeba se zaměřit se na opravdové problémy. Ústava by měla být podepsána v Římě ze symbolických a historických důvodů a také kontinuity. Nejde jen o Ústavu, kromě toho je třeba se zaměřit na dennodenní očekávání občanů. Nejsou tu rozpory mezi silným proevropským závazkem a tím transatlantickým.290 Po ER v říjnu 2003 se vyjádřil, že je třeba „vyhodnotit draft dokumentu jako celek.“ a že se zvyšuje konsenzus v SZBP, ale on sám nechce pouze kompromis bez ambicí.291
Xxxxxxxx řekl, že draft je „dobrý základ k jednání“. Rovněž má „fundamentální politickou hodnotu a diskuse nemůže být o něm plně otevřena.“292 Úkolem
287 Xxxxxxxxx, X. - Xxxxx, F.: La Convenzione europea e la Conferenza intergovernativa in L’Italia e la politica internazionale, L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2004, s. 145-146
288 Kromě konfliktu Xxxxxxxxxxxx s poslancem EP Schulzem se zástupce Legy Nord „nemístně“ vyjádřil o německých turistech v Itálii, takže premiér Schroeder následně zrušil svou italskou dovolenou. Toto samozřejmě nepřispělo vztahům obou zemí, obzvlášť když Německo je jedním z klíčových hráčů nutných pro dosažení kompromisu.
289 Rozšíření v květnu 2004 a volby do EP v červnu. Greco, E. – Matarazzo, R.: Italy’s European Policy and its Role in the European Convention, in: The International Spectator 38, č. 3 (2003), s. 133-134.
290 Projev před EP. 2. 7. 2003. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxXxx.xx?xxxXxxx-
//EP//TEXT+CRE+20030702+ITEM-001+DOC+XML+VO//EN&language=CS
291 Projev před EP. 22. 10. 2003. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxXxx.xx?xxxXxxx-
//EP//TEXT+CRE+20031022+ITEM-002+DOC+XML+VO//EN&language=CS
292 Parlament. 1. 7. 2003, xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx. EP. 3. 9. 2003, xxxx://xxx.xxxxxx.xxx.xx/xxxxxx/00xxxxx/00xxxxx/xxxx0000.xxx. Greco, E. – Matarazzo, R.: Italy’s European Policy and its Role in the European Convention, in: The International Spectator 38, č. 3 (2003), s. 134.
předsednictví je dodržet časový rozvrh daný v Soluni, tedy přijmout Ústavu do května 2004, zachránit text vyšlý z Konventu, jinak by „práce a příspěvek vlád, národních parlamentů, evropských institucí a občanskou společností byl značně zredukován.“
„Ústava představuje absolutní nutnost. Je třeba udělat krok v před, ale také bránit již dosažené, nakonec to bude úspěch Evropy nebo porážka Evropy. Úkolem Itálie je, aby se to nestalo, a věřím, že politicko globání dohody je možné dosáhnout do konce roku.“293
Prezident Ciampi podpořil Ústavu, řekl, že „dá odpověď na výzvy rozšíření a schopnosti vládnout EU“. Znovu zopakoval, že pro „rozvoj a evoluční schopnost EU je nutná posílená spolupráce,“ tedy že integrace je „stimulována avantgardami,“ a to je třeba řádně institucionalizovat.294
2.5.1.1 Hlavní body jednání
Sporné body, které bylo nutné během mezivládní konference především projednat, je možné rozdělit do dvou skupin, a to na institucionální a neinstitucionální otázky.295
Jak už z názvu vyplývá, první skupina problémů se týkala institucí, jejich složení či hlasování v nich. Jednalo se tedy o následujících tématech:
Složení parlamentu. Otázkou zde byl zejména nejnižší počet poslanců za jeden stát (a tedy i stanovení nejvyššího počtu poslanců za stát). Na tom, aby toto minimální číslo bylo vyšší, záleželo především malým státům. Dále se jednalo také o celkovém počtu poslanců.
Složení Rady a její předsednictví. Zde se tedy jednalo o novém systému předsednictví v Radě, zda se utvoří nový systém kolektivního předsednictví – o kolika členech a na jak dlouhou dobu a také o rotaci v čele Rady. Jednalo se také o stálém předsedovi – prezidentovi – Evropské rady.
Rozhodovací proces v Radě. V tomto případě šlo zejména o problém hlasování kvalifikovanou většinou a také jeho rozšíření do dalších oblastí. Tato otázka nového systému kvalifikované většiny se potýkala s nesouhlasem Polska a Španělska. Tyto země chtěly zachovat pravidla, jež stanovila Smlouva z Nice, tedy výhodné řešení pro tyto dva státy. Kromě tohoto tu byl návrh na zavedení principu dvojí většiny, zachování
293 Zároveň chce posílit multilaterální vztahy a říká, že vztah k EU a vztah k USA nejsou v protikladu. Corriere della Sera. 2. 8. 2003. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
294 Projev před EP. 30. 9. 2003. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx/xx_xxxxxxxxxx/Xxxxxx/Xxxxxxxx/Xxxxxxxx.xxx
295 xxxx://xxxxxx.xx.xxx/xxxxxxxx/xxx0000/xxxxxxx0_xx.xxx, xxxx://xxxxxx.xx.xxx/xxxxxxxx/xxx0000/xxxxxxx0_xx.xxx
návrhu Konventu či ustanovení tzv. rendezvous klauzule, která by nestanovovala konečné termíny nebo úkoly. Problém hlasování kvalifikovanou většinou byl vůbec nejkomplikovanější otázkou.
Legislativní rada. Konvent přišel s návrhem utvořit novou radu s legislativními pravomocemi, která by stála pod Radou pro všeobecné záležitosti. Tato otázka byla vyřešena snad nejrychleji, již na počátku IGC.
Složení Komise. Zde se střetávaly představy zejména malých a velkých zemí. Každá země chtěla zachovat svého komisaře, ale je otázkou, zda Komise o tolika členech (zvláště po budoucích rozšířeních) bude pracovat a rozhodovat efektivně. Diskutovalo se tak o menší Komisi, o tom kolik bude mít členů – zda 15 až 18 nebo zástupce ze 2/3členských zemí a také odkdy toto bude platit. Otázkou také bylo, jaké postavení by měli případně komisaři bez hlasovacích pravomocí.
Ministr zahraničních věcí. V tomto případě budilo pochybnosti především jeho postavení, tedy tzv. problém double-hat, protože by byl členem jak Komise, tak Rady. Především malé státy byly v této otázce opatrné, jiným se nelíbil termín „ministr.“ Diskutovalo se o otázkách jeho rezignace v případě odstoupení Komise, jeho práva hlasovat o jiných otázkách než je jeho problematika. Otázkou také bylo hlasování kvalifikovanou většinou o jeho návrzích v Radě.
Rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou a klauzule passarelle. Tento problém byl také obtížně řešitelný. Jednalo se především o návrhu, kdy by tato klauzule – tedy když Evropská rada jednomyslně rozhoduje o přechodu k hlasování kvalifikovanou většinou v dané otázce - nemohla být přijata (pokud se např. jeden národní parlament vyjádří proti). Diskutovalo se také o rozšíření QMV do dalších oblastí.
Mezi neinstitucionální otázky patřily tyto:
Otázka křesťanských hodnot. Sedm vlád (např. Itálie či Polsko) požadovalo v Ústavní smlouvě referenci o křesťanských hodnotách, o křesťanských kořenech evropské identity. Jiné delegace odmítaly tuto zmínku, jíní chtěli zanést do smlouvy otázku dialogu mezi náboženstvími.
Charta základních práv. Některé státy tuto listinu nechtěly do Smlouvy zahrnout vůbec, jiné chtěly vložit vysvětlující deklaraci.
Ekonomika. Zde se řešila otázka související s Paktem stability a růstu – tedy procedura nadměrného deficitu a pravidla BEPG (Broad Economy Policy Guidelines). Byly zde návrhy zvýšit úlohu Komise, naopak jiní chtěly více autonomie pro státy a Komisi dát
jen doporučující úlohu. Problémem bylo, zda má o proceduře nadměrného deficitu rozhodovat celý ECOFIN nebo jen státy eurozóny.
Obranná politika. Obranná politika je problémem zejména pro neutrální státy. Jednalo se o strukturované spolupráci (kde by bylo možné zavést zesílenou spolupráci otevřenou pro další země, které by se chtěly účastnit v budoucnu), hlasování jednomyslně a klauzuli o vzájemné obraně.
Na jednání konference se objevily i další otázky, kde také došlo k určitým změnám: společné politiky a rozdělení pravomocí (výzkum, energetika, veřejné zdraví, turismus, obchod), hodnoty a cíle Unie (práva menšin, rovnost mužů a žen), soudní spolupráce v trestních věcech (Eurojust, budoucí Evropský prokurátor) a sociální otázky.
2.5.1.2 Vývoj mezivládní konference296
Před začátkem jednání IGC bylo tedy zřejmé, že některé otázky nebyly vyřešeny ke všeobecné spokojenosti. Kvůli těmto problémovým tématům a různým stanoviskům jednotlivých států italské předsednictví rozeslalo „dotazníky“ ještě před zahájením konference, aby zjistilo pozice ostatních účastnících se zemí. Také samotné evropské instituce a poradní orgány vyjádřily své názory a stanoviska ke konferenci a Ústavní smlouvě. Evropská komise byla spokojena s výsledky jednání Konventu, ale některé body podle jejího mínění bylo nutno ještě projednat. Evropský parlament se vyjádřil v tom smyslu, že nepodporuje nějaké výrazné změny předkládaného návrhu a přijatá smlouva by měla dodržet základní dohodu ujednanou na Konventu. Evropská centrální banka by pak ráda viděla ve smlouvě reference týkající se cenové stability jako cíle EU a nezávislosti národních centrálních bank. Také Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů se k Ústavní smlouvě vyjádřily. Rada pro všeobecné záležitosti oficiálně odsouhlasila zahájení IGC 29. září 2003.
Mezivládní konference byla zahájena 4. října 2003 v Římě. Toto první setkání posloužilo k výměně názorů a diskusi o obecných záležitostech. Výsledkem tohoto jednání byla „Římská deklarace“, kde státníci vyjádřili důležitost evropské integrace a potřebu přijetí Ústavní smlouvy. Navíc se v té době také uskutečnilo první zasedání
296 Před začátkem samotných jednání IGC proběhla tzv. přípravná fáze, kdy bylo nutné postupovat podle zakládajících smluv. Jedná se o článek 48 Smlouvy o Evropské unii, který se týká procedury, kdy Komise či členská země předloží dodatek (revizi) k zakládajícím smlouvám. Tento postup byl započat po jednání Evropské rady v Soluni (červen 2003), kdy bylo Italské předsednictví požádáno, aby zahájilo tuto proceduru a tedy začala mezivládní konference. Itálie odpověděla 1. července, že konferenci zahájí v říjnu a ukončí ji v prosinci 2003.
ministrů zahraničí, na které předsednictví připravilo dokument, který obsahoval stanoviska jednotlivých zemí. Tento dokument se týkal Legislativní rady, Rady a jejího předsednictví. Rozhodnuto bylo o první otázce, a to o opuštění konceptu Legislativní rady, proti které se postavila většina delegací. Itálie pak připravila návrhy na předsednictví v Radě – navrhla kolektivní předsednictví tří nebo čtyř zemí na 18 či 24 měsíců a jejich rotaci - a také harmonogram IGC. Další jednání na ministerské úrovni se konalo 14. října. Itálie připravila nové dotazníky týkající se složení Komise a ministra zahraničních věcí. Vytvoření postu ministra zahraničí podporovalo mnoho delegací (včetně Itálie, která prosazovala i rozšíření hlasování QMV v SZBP), nicméně bylo několik otázek, které bylo nutno vyjasnit. Jednalo se také o rotaci předsednictví, složení Evropského parlamentu, kdy byl zvýšen počet poslanců za jeden stát na nejméně pět, celkový počet europoslanců pak na 736, dále o Evropské radě a jejím prezidentovi, obranné politice a také o hlasování kvalifikovanou většinou (QMV) – proti novému systému hlasování kvalifikovanou většinu v Radě se bouřily především již zmiňované země Polsko a Španělsko.
Po těchto ministerských jednáních přišel na řadu první summit Evropské rady, tedy setkání hlav států, jež se uskutečnilo 16. a 17. října. Během této Evropské rady se řešily jak otázky Mezivládní konference, tak i další agenda. Co se týče otázek IGC, tak se zde jednalo na bázi připravené předcházejícím ministerským setkáním. Úkolem bylo najít další vodítka budoucích rozhovorů. Itálie zde také uplatňovala svou vyjednávací taktiku
– zaměřila se totiž na jednání na bilaterální úrovni, tedy snažila se najít kompromis při jednání s jednotlivými delegacemi samostatně.297
Ministerské zasedání číslo tři se konalo 27. října. Itálie vytvořila tři dokumenty – dva se týkaly neinstitucionálních otázek a hlasování kvalifikovanou většinou a jeden se zabýval předsednictvím v Radě. V tomto bodě se delegace shodly na kolektivním předsednictví a rotaci v Radě pro všeobecné záležitosti. Další ministerské setkání se uskutečnilo až 18. listopadu. Na řadu přišli otázky týkající se ministra zahraničí a procedury revize budoucí Ústavy. Delegace se obecně dohodly na otázce ministra zahraničí EU podle italského návrhu. Jednalo se též o roli národních parlamentů v EU – Itálie podporovala posílení úlohy národních parlamentů - a také o překlenovací klauzuli (passarelle). Dini, Brok, Duff a Haensch přišli s dokumentem, ve kterém vyjadřují
297 Z dalších priorit předsednictví se jednalo např. o Iniciativě o růstu, projektech Trans-evropských sítí či Prostoru bezpečnosti, svobody a spravedlnosti. Samozřejmě se jednalo i o dalších otázkách jak ekonomických, tak zahraničně-politických. Např. mise EUPM v Makedonii byla odsouhlasena již na počátku října při jednání ministrů zahraničí.
obavy ze změn v draftu Konventu. Zasazovali se o zachování Legislativní rady, vážení hlasů QMV, redukované složení EK, předsednictví Rady pro zahraniční záležitosti MZV, ale líbil se jim návrh italského předsednictví ohledně klauzulí passarelle.298
O jedenáct dnů později, tedy 28. listopadu, proběhlo tzv. ministerské konkláve, jež se uskutečnilo v Neapoli.299 Itálie připravila dokument týkající se nevyřešených otázek. Přišla s několika návrhy (kromě problému QMV). Vytvořila také dva dodatky o ekonomické, sociální a teritoriální soudržnosti a o turismu. Diskutovalo se také o obranné politice na základě návrhu Velké Británie, Francie a Německa. V tomto případě bylo dosaženo určité dohody ohledně strukturované spolupráce a klauzuli o vzájemné obraně. Itálie navrhla permanentní strukturovanou spolupráce, kromě toho podporuje Evropskou bezpečností a obrannou politiku, ale pouze ve spolupráci s NATO, které nemá být jejím rivalem, ale má být s ní komplementární. Určitého pokroku bylo dosaženo v otázce ministra zahraničí a Komise (Itálie navrhovala, aby komisaři bez hlasovacího práva měli určitou agendu a opravdovou zodpovědnost). Projednávalo se i téma dvojí většiny při hlasování kvalifikovanou většinou, ale předsednictví nepřišlo s žádným novým návrhem. Tato skutečnost se týká převážně celé IGC, neboť Itálie nepřišla téměř s ničím novým a konkrétním, co by posunovalo jednání dále a umožnilo kompromis. Ačkoliv předložila návrhy několika změn, obměn i několik nových článků, fungovala Itálie spíše jako zprostředkovatel než tvůrce.
Poslední ministerské setkání se konalo 9. prosince. Jedinými diskutovanými otázkami byly obrana a rozpočet. Ohledně obranné politiky přinesla Itálie určitá upřesnění,300 přesto pro neutrální země zůstává společná obrana problematickou otázkou. Co se týče rozpočtu, tak Itálie nepředložila žádný nový návrh, protože chtěla ponechat úpravu této otázky tak, jak ji připravil Konvent. Ten posiluje roli Evropského parlamentu.
Druhé a zároveň závěrečné zasedání Evropské rady se uskutečnilo 12. a 13. prosince v Bruselu. Předsednictví připravilo dokument, jenž měl být cestou ke konečnému kompromisu, ale nešlo o žádný specifický návrh.301 Pokračovalo však ve svém přístupu
298 19. 11. 2003. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/Xxxxxx0000/xxxxxx/Xxxx-Xxxx-xx-xx00-00-00-xx.xxx
299 26.11 2003. Brok a Haensch se vyjádřili, že dokument z Neapole je, „blízko draftu Konventu.“
xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/Xxxxxx0000/xxxxx_xx.xxx (v sekci archives)
300 Itálie podpořila rozšíření Petersbergských úkolů, vytvoření civilněvojenské buňky, která ale neměla být alternativou Shape, permanentní strukturovaná spolupráce dosažena za přispění italského předsednictví, prosazovala i založení obranné agentury, dohody o klauzuli vzájemné obrany sice bylo dosaženo díky předsednictví, ale to se snažilo zároveň uchránit centrální roli NATO. COMELLI, M.: CFSP Watch 2004, xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/XXXXxxxxxxxxxxxxx0000/XXXX%00XXXXX%000000_Xxxxx_0.xxx
301 xxxx://xxxxxx.xx.xxx/xxxxxxxx/xxx0000/xxxxxxxxxxxx0_xx.xxx
jednání na bilaterální úrovni. Takto chtěla vyřešit největší problém, za který považovala hlasování kvalifikovanou většinou, a tím si chtěla otevřít cestu k dohodě i v dalších oblastech. Nicméně za nedlouho bylo zřetelné, že dosáhnout kompromisu nebude možné, protože stanoviska účastníků jsou naprosto rozdílná. Italský návrh pro tato jednání byl také zklamáním, neboť nepřicházel s nějakými konkrétními řešeními. Jednání této Evropské rady trvalo pouhý jeden den.
2.5.1.3 Výsledky italského předsednictví
Italské předsednictví nelze hodnotit jen podle jedné, i když významné události, nicméně to, že IGC nedokázala dosáhnout kompromisu a přijmout Ústavní smlouvu pro Evropu, bylo nakonec určující pro úspěch či neúspěch celého italského půlroku v čele EU.
Za dané situace – tedy když bylo zřejmé, že delegace nejsou s to se dohodnout - byla IGC nucena vyhlásit, že vyjednávání ztroskotala, a požádala Irsko, aby za svého předsednictví (které začínalo 1. ledna 2004) pokračovalo v jednání mezivládní konference o přijetí Ústavní smlouvy. Ačkoliv tedy konference neuspěla, přesto bylo dosaženo určitých dohod týkajících se dalších italských priorit.
Evropská rada schválila Evropský akční plán pro růst, dohodla se na projektu Trans- evropských sítí. To znamená zvýšení výdajů na budování této infrastruktury i za spolupráce se soukromými partnery. Tento akční plán je v souladu s Lisabonskou strategií. Byla přijata Evropská bezpečnostní strategie (boj proti terorismu a boj proti nešíření jaderných zbraní) a také vytvoření Evropské zbrojní agentury. Dále bylo odsouhlaseno posílení Europolu, zavedení biometrických údajů, souvisejících s Evropskou imigrační strategií, která kromě toho je založena na potírání převaděčství, kontrole hranic (Evropská agentura pro spolupráci na vnějších hranicích) a spolupráci se zeměmi původu imigrantů. Co se týče vnějších vztahů, byl konstatován pozitivní vývoj v Západním Balkánu i Euro-Středomořském partnerství (vytvoření EU-MED parlamentního shromáždění), které je pro Itálii velmi důležité. Byl stanoven harmonogram vyjednávání o vstupu Bulharska a Rumunska. Také byla přijata Deklarace Evropské rady o transatlantickém partnerství, která měla zlepšit tento vztah, narušený po Irácké krizi. Unie se též podílela na řešení Blízkovýchodního mírového procesu, a to na konferenci v New Yorku a dále na dárcovské konferenci pro Palestinu. Důležitou otázkou bylo také strategické partnerství s Ruskem - summit EU-Rusko se
konal 6. 11. 2003 v Římě.302 I když v tomto případě se projevila jistá nesoudržnost Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Na tomto summitu jednal s ruským prezidentem Putinem jako předseda Evropské rady S. Berlusconi. Ten se svého ruského kolegy zastal v otázce dodržování lidských práv. To vyvolalo nevoli mezi členskými státy EU, protože Unie jako celek zastává jiné názory a Evropská komise vede směrem k Rusku jinou politiku než to, co vyjádřil italský premiér.
Přesto i mezivládní konference přinesla určité výsledky, resp. body, které byl vyřešeny (alespoň částečně). Došlo k neformální dohodě o otázce evropské obrany, ministrovi zahraničí EU a stabilním, dlouhotrvajícím předsednictví Evropské rady. Zásadními nevyřešenými otázkami zůstala především velikost Komise a hlasování kvalifikovanou většinou.
Italské předsednictví proběhlo v době procesu, jenž toto období překračoval. Otázka přijetí Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu nakonec určila jeho osud. Itálie chtěla tuto Smlouvu přijmout během svého půlročního vedení Evropské unie a být tedy tím státem, který to dokázal. Tento návrh vzešlý z jednání Konventu měl italskou podporu, a tak se Itálie spíše snažila během Mezivládní konference o roli prostředníka mezi delegacemi s rozdílnými názory. Ačkoliv se tedy předsednictví pokoušelo přijít s určitými novými návrhy, nebyla zde patrně politická vůle v celé Evropě Ústavní smlouvu přijmout.
Ačkoliv je tedy samozřejmé, že Itálie si stanovila více priorit než jen úspěšně vést a ukončit Mezivládní konferenci, právě tato jedna věc určila výsledek celého Předsednictví. Kvůli krachu IGC je italské předsednictví vnímáno jako neúspěšné, na rozdíl od následujícího irského předsednictví, které dokázalo dovést jednání Mezivládní konference do konce.
Ústřední postavou celého Předsednictví byl italský premiér Silvio Berlusconi. Jeho chování, pozice a prohlášení jistě měla vliv na průběh předsednictví. Berlusconi je velmi kontroverzní osobou, což se projevilo hned při zahájení předsednictví v Evropském parlamentu. Pod tlakem poslanců se vyjádřil o jednom z nich – Martinu Schulzovi, poslanci za Evropskou socialistickou stranou: „Vím, že v Itálii je muž, který produkuje film o nacistických koncentračních táborech – doporučil bych Vás pro roli Kápa – byl byste perfektní.“303 I když posléze řekl, že to byl pouze vtip, nezabránilo to
302 Berlusconi, Prodi a Putin vyjádřili závazek k dialogu. Berlusconi prosazoval institucionalizaci permanentní Rady EU-Rusko.
303 3. 7. 2003. xxxx://xxxx.xxx.xx.xx/0/xx/xxxxxx/0000000.xxx
diplomatické roztržce mezi Itálií a Německem.304 Rovněž vztahy mezi Berlusconim a předsedou Evropské Komise, Romanem Prodim (který je jeho velkým politickým rivalem), nejsou příliš „přátelské.“305 Tyto skutečnosti jistě italskému předsednictví nepomohly a možná kontroverzní výroky a chování Berlusconiho podrývaly italské pozice. Avšak sami Italové zřejmě nebyli na předsednictví dokonale připraveni. Ačkoliv jsou Italové známí jako evropští „entusiasté,“ často však v plnění „úkolů“ nejsou příliš aktivní, jak je to vidět v celé historii evropské integrace.
Dle Quaglia můžeme najít několik bodů, proč bylo italské předsednictví nespěšné a naopak proč Irsko dokázalo novou dohodu vyjednat. Z jedné strany, jak můžeme vidět během celé historie ES/EU, jde o institucionální rámec, který Itálii vždy znesnadňoval úlohu. Vnitřní organizace na neformální bázi koordinace s centrální rolí MZV, které má své specialisty již adaptované na instituce se střetávaly s rolí premiéra a koaličními neshodami, i když během předsednictví chtěla vláda vystupovat jednotně.306 Irsko se může naproti tomu pyšnit lepší koordinací i menší fragmentací v názorech. Itálie sice dokázala vyřešit některé body, ale ty nejproblémovější zůstaly Irsku.
Samotná IGC byla jedinečná v tom, že poprvé byla předcházena Konventem a neúčastnili se jí jen zástupci členských zemí. Samozřejmě záleželo i na vnějších okolnostech, Irům pomohla změna vlády ve Španělsku i větší vstřícnost Francie a Německa. Irsko vůbec mělo všeobecně dobré vztahy s ostatními zeměmi, naopak Itálie po Iráku byla trochu v roztržce s některými členy a také sama osoba Berlusconiho byla pro některé příliš kontroverzní, i když se snažil přinést některé kompromisní návrhy a využít rendezvouz klauzule (tedy odložit platnost některých bodů)307. Na rozdíl od
„tichých Irů“ vyznával Berlusconi světla kamer, kde mohl ukázat svůj europeismus. Zároveň se tak ale odkryly jeho konflikty – s Německem a EP (případ Schulz a komentáře Legy), s EK (vztahy s Ruskem308, kritika Paktu stability a vůbec napjaté vztahy s Prodim), Francií (vztahy s Chirakem nebyly nikdy dobré) či zhoršující se vztahy s Velkou Británií (kdy Itálie byla vyřazena z jednání o bezpečnostní a obranné
304 Další nepříjemností bylo prohlášení ministra Stefaniho o německých turistech přijíždějících do Itálie na prázdniny.
305 O italském předsednictví a Berluconiho „skandálech“ – viz vztah s Prodim, otázka Ruska, případ Schulz či politika vůči Izraeli in Morata, F.: La presidenza italiana dell’Unione Europea: un semestre anomalo in Della Sala, V. – Fabbrini, S. (eds): Politica in Italia. I fatti e le interpretazioni, Edizione 2004, il Mulino, Bologna 2004, s. 149-155
306 Quaglia, L. – Axon-Browne, E.: What Makes a Good Presidency? Italy and Ireland Compared, in: Journal of Common Market Studies 44, č. 2, (2006), s. 350
307 Ibid, s. 356-357
308 Vyslovil se dokonce pro vstup Ruska a Izraele, což příliš neodpovídá angažovanosti na „stále užší integraci“, ale vytvoření velkého trhu. Ibid, s. 359.
politice)309. Vláda ještě nebyla tak socializována v evropských institucích a procesech,
„méně ochotná hrát hru podle EU pravidel.“310 Zároveň ji ostatní považovali za euroskeptickou, takže ani neočekávali velké výsledky a netěšila se příliš důvěryhodnosti ve své odhodlanosti ohledně výsledku jednání o Ústavě, i když Itálie „neprosazovala své národní zájmy, ani neukazovala svaly jako velké země.“311 To je důležité zvláště kvůli specifické roli předsednictví s nadnárodními a mezivládními prvky, což vyžaduje hluboké znalosti procesů a institucí a také přístup k informacím, i těm specifickým jako zájmy států, takže je třeba udržovat dobré vztahy, což se projeví např. na bilaterálních setkáních. Úspěch tak závisí na roli vyjednavače, takže zde „faktor Belrusconi“ hrál svou roli.
2.5.2 Irské předsednictví
Irské předsednictví přijalo Ústavu na zasedání ER 18. 6. 2004. Bylo založeno na neformálních schůzkách, které začaly ihned. Návrhy k jednání byly založeny na textu daném Konventem a dokumentu z Neapole, vypracovaným italským předsednictvím. Postupně bylo snahou všech ukončit jednání co nejdříve, k tomu přispěly i vnější okolnosti, jako atentáty v Madridu a změna španělské vlády. Premiér Zapatero byl přístupnější kompromisu než jeho předchůdce Aznar, Polsko se tak ocitlo v izolaci. Frattini v dubnu 2004 prohlásil,312 že již zbývají jen dvě otázky k dořešení, jinak panuje konsenzus. Domníval se, že ostatní jsou spokojení s italským příspěvkem, že jednotlivé
„body korespondují s těmi definovanými italskou vládou až na složení Komise a QMV.“ Jinak program z Neapole je stále „cenný, i když oslabený.“ IGC by měla skončit do konce irského předsednictví, ale neměl by být „akceptován kompromis na nízké úrovni.“ „Itálie nechce zůstat izolována a bude vyjednávat všemi silami, aby se to nestalo. Nepovažuje vládní politiku za skeptickou, ale vážnou a otevřenou.313 Opoziční zástupce Spini se domníval, že vláda nevidí změny na politické scéně Španělska a také, na rozdíl od vlády, která za tento článek bojovala, nechtěl začlenit do Ústavy zmínku o křesťanských kořenech Evropy. Takové debaty se stále odehrávaly na slyšeních idagine conoscitiva v komisích parlamentu do července 2004, jež své výsledky projednávaly až do konce roku.
309 Quaglia, L. – Moxon-Browne, E.: What Makes a Good Presidency? Italy and Ireland Compared, in: Journal of Common Market Studies 44, č. 2, (2006), s. 361
310 Ibid, s. 362
311 Ibid, s. 363
312 Parlament. 1. 4. 2004. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
313 Ibid
Frattini považoval přijatou Ústavní smlouvu „za kompromis, který neslevil mnoho ze svých ambicí, ale má své světlé i černé stránky.“ Prohlásil, že zklamáním pro Itálii je revize hlasování QMV a nezačlenění odkazu na křesťanské kořeny Evropy. Naopak byl spokojen s institucionalizací ministra zahraničí, redukcí členů EK, stabilním prezidentem ER a celkově novým institucionálním designem. Přesto ne všechno je hotovo, je třeba se více přiblížit občanům, aby měli o EU větší povědomost. Úkolem je dospět ke spolupráci více politické a méně byrokratické a dávkovat více Evropy tam, kde nyní schází. Nicméně „idea superstátu je mu vzdálená, protože se jedná o Evropu států a národů.“ „Itálie se hlásí k tomu, že vyřešila velkou část otázek.“ A domnívá se, že návrh z Neapole byl mnohem „pokročilejší“ a více ambiciózní. Za úspěch považovali články passarelle, naopak se stavěli proti blokovací menšině. Frattini si myslí, že
„pracovali více než v minulosti i s novou ideou europeismu, která je asi méně propagandistická, ale více založená na obsahu.“314 Prosazoval společně s Amatem a Finim referendum o Ústavě,315 které se však neuskutečnilo.316 Itálie se během irského předsednictví ale příliš neprojevovala a nepřicházela s návrhy řešení, která by vedla k dohodě mezi všemi účastníky.
2.6 Ratifikace a reflexe
Nová smlouva byla slavnostně podepsána v Římě. Tak jako po několikáté v historii bylo hlavní město Itálie svědkem významné události v procesu evropské integrace. Byly to většinou symbolické akty, se kterými neměla Itálie jako taková příliš co do činění.
Při slavnostním podpisu Ústavy v Římě pronesl Berlusconi, že se zavazuje k tomu, že
„Itálie ratifikuje Ústavu bez odkládání… Europeistický postoj je částí naší historie jako Italů, je neotřesný, je entusiastický, a doufám, že může být nakažlivý.“317 Ale po této historické události „téma [Ústavní smlouvy] upadlo v zapomnění.“318
Všeobecně nebyla stanovena žádná pravidla pro ratifikaci Ústavní smlouvy, i když existovaly návrhy na celoevropské referendum, nepostupovalo se jednotně. Některé země zvolily parlamentní cestu, jiné schválení pomocí referenda. To první úspěšné
314 1. 7. 2004, xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx. Corriere della Sera, 20.
6. 2004. Archivio storico, xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx
315 20. 6. 2004. xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/000/0000/xxxxxxxxxxxxxx.xxx
316 Amato prohlásil, že „tato Ústava je horší než to, co jsem chtěl.“ Amato, G.: Il Trattato che insituisce la Costituzione dell’Unione Europea in Xxxxxxxxxxxxxxxxx.xx, Archivio, Torino: G.Giappichelli Editore, 2006, s. 61
317 Řím, 29. 10. 2004. xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xx.xxx/xxxxxx/xxxXxxxxx/XX%00Xxxxxxxxxx%00XXX.xxx
318 Zanon, F.: Il processo di ratifica di Trattato costituzionale in L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2006, s. 130
proběhlo ve Španělsku, další v Lucembursku, nicméně Francie a Nizozemí mezitím v referendu Ústavní smlouvu odmítly, několik dalších zemí schválilo smlouvu parlamentem.
Itálie zvolila parlamentní cestu a ratifikovala Ústavní smlouvu v Poslanecké sněmovně a v Senátu.319 Ačkoliv zde existoval návrh na referendum, pro které se vyslovil např. Fini, Frattini či Amato. Berlusconi si představoval, že Itálie bude první zemí, jež novou smlouvu, Ústavu, schválí. To se mu však nepodařilo. V obou komorách parlamentu převládl konsenzus a naprosto jasná většina se vyslovila pro přijetí Ústavy. Vládní a opoziční strany tak dospěly ke shodě.320 Proti hlasovali členové Lega Nord a Rifondazione Comunista.
Po neúspěšných referendech ve Francii a v Nizozemí bylo rozhodnuto o pozastavení ratifikačního procesu a započetí období reflexe,321 které mělo být též obdobím debaty o budoucnosti Evropy,322 o přiblížení EU občanům.323 Toto období bylo prodlouženo do roku 2007, kdy došlo k novým jednáním a podepsání tzv. Lisabonské smlouvy, která právě podstupuje ratifikační proces.
2.7 Evropská a zahraniční politika po roce 2000 – reflexe
Italská evropská a zahraniční politika je vnímána po roce 2000 zvláště ve spojitosti s novou Berlusconiho vládou, neboť Amatova vláda dosluhovala předchozí volební období a připravovaly se volby. Mluví se tak o změně o evropské politiky, kdy se často zdůrazňuje euroskepticismus stran vítězné koalice. Evropská politika ale také byla ovlivněna změnami institucionálního rámce i vnějšími zahraničně-politickými události. Jak již bylo řečeno, názory na evropskou politiku Berlusconiho vlády se různí.
319 Italská ústava nepředpokládá schvalování mezinárodní smlouvy cestou referenda. Zanon, F.: Il nuovo Trattato costituzionale: dall’approvazione alla firma, in: Colombo, A. – Ronzitti, N. (eds): L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2005, s.124
320 Sněmovna – 436 pro, 28 proti, 5 se zdrželo hlasování. Senát – 217 pro, 16 proti. Ratifikace proběhla
ve dnech 25. 1. 2005 ve Sněmovně a 6. 4. 2005 v Senátu.
321 Více o ratifikaci Ústavní smlouvy a následné debatě v Itálii po referendech ve Francii a Nizozemí viz Zanon, F.: Il processo di ratifica di Trattato Costituzionale in L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2006, s. 122-134; Zanon, F.: Il nuovo Trattato costituzionale dall’approvazione alla firma in L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2005, s. 115-125
322 O možných scénářích do budoucna a možnostech pro Itálii viz Telò, M.: Dalla stagnazione ad una nuova idea d’Europa? In; Rhi-Sausi, J.L.: Perché l’Europa?, Bologna: il Mulino, 2007, s. 15-43; o období reflexe viz Guerrieri, S.: L’Unione europea a la „pausa di riflessione.“ In L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2006, s. 181-192
323 EK přišla s plánem 3D- dialog, demokracie, debata. Existuje fórum na internetu, státy měly přijít s vlastními strategiemi. Galli della Loggia v Corriere della Sera napsal, že „je třeba předvoj, avantgardu, která znovu nastartuje Evropu.“ Zdála se mu jí být Angela Merkel. To odpovídá i častým projevům Ciampiho o posílené spolupráci. Brizzi, R.: Italia, in Pombeni, P.: L’Europa di carta: stampa e opinione pubblica in Europa nel 2006, Bologna: il Mulino, 2007, s. 166
2.7.1 Euroskepticismus politických stran
Na rozdíl od předchozích vlád je Berlusconiho vláda považována od počátku za euroskeptickou vládu. Strany pravice jsou v tomto období viděny jako ty, které se staví negativně k Evropské unii, i když neprosazují vystoupení Itálie. Tyto strany charakterizuje spíše odpor k evropskému „superstátu“ a další ztrátě suverenity. Pozornost budili zejména ministři Ligy severu, ale i zástupci AN a FI byly podezříváni z euroskepticismu. Takže Evropa se dívala na tuto novou vládu s nedůvěrou ohledně evropské politiky. Nicméně postoje politických stran, tedy postoj k integraci a důležitost jakou ji přikládají, jak dokazuje výzkum stranických programů, se během let mění, což je patrné právě u některých stran Berlusconiho kabinetu.324 Příkladem může být Lega Nord, jež zřejmě nejvíce brojila proti EU ústy svého předsedy a ministra pro institucionální reformu Umberta Bossiho. Tato strana však nebyla dříve euroskeptická, ale během 90. let došlo k obratu, ačkoliv se kladně staví k projektu „Evropy regionů“. Stejně tak Alleanza nazionale, následnice postfašistického hnutí, které nikdy nemělo k ES důvěru, byla viděna jako nacionalistická, gaullistická strana.325 Ale od této pozice se hlavně po svém vstupu do vlády přesunula k více akcentovanému proevropskému přístupu, který ji zajišťoval, vzhledem ke své minulosti, zisk důvěryhodnosti na evropské scéně. Forza Italia má velmi silné euroskeptické křídlo, reprezentované zvláště Tremontim a Martinem, jenž se kloní zejména ke vztahu k USA, ale celkově není zcela proti-integrační, 326 spíše se pokouší prosadit více asertivní linii v určitých otázkách.327 Je vidět, že strany procházejí vývojem, zejména je ale nutné podotknout, že tyto strany ve své dnešní podobě nikdy evropskou politiku Itálie neurčovaly, neboť po většinou, až na Legu, se institucionalizovaly až po změnách v 90. letech a zániku původních stran. Po celou dobu byla u moci Křesťanská demokracie s dalšími menšími stranami a později se socialisty. Křesťansko-demokratické strany si udržely svůj entusiasmus, např. vládní UDC.
324 Studie o postojích politických stran a jejich změnách v průběhu času metodou analýzy volebních programů (národních i evropských) od poloviny 70. let viz Kritziger, S. - Cavatorta, F. – Chari, R. S.: Continuity and change in party positions towards Europe in Italian Parties: an examination of parties’manifestos, in: Journal of European Public Policy 11, č. 6 (2004): 954-974
325 Hine, D.: Explaining Italian Preferences at the Costitutional Convention, in: Comparative European Politics 2, č. 3 (2004), s. 306
326 Kritziger, S. - Cavatorta, F. – Chari, R. S.: Continuity and change in party positions towards Europe in Italian Parties: an examination of parties’manifestos, in: Journal of European Public Policy 11, č. 6 (2004), s. 967-971
327 Hine, D.: Explaining Italian Preferences at the Costitutional Convention, in: Comparative European Politics 2, č. 3 (2004), s. 306
Ale ke změnám došlo i na straně levice. Z historie je známo, že strany levice nebyly integrací nijak nadšené, ba naopak. Ale postupně došlo ke konvergenci takřka celé politické scény. Po pádu stranického systému na počátku 90. let se z Komunistické strany zrodily dva hlavní proudy, které přijaly jak pro-integrační (Levicoví demokraté), tak proti-integrační postoje (Rifondazione comunista – té však nejvíce vadí liberální nádech integrace). 328 Jak je vidět, ke změně postojů tedy dochází. V národních volbách však není evropským otázkám přikládána důležitost a časem se to výrazně nemění, stejně jako v euromanifestech.329 To nic nemění na skutečnosti, že parlament v období Konventu, zvláště před jeho začátkem, byl velmi pro-integrační, pokud se podíváme na debatu, jež zde probíhala. Stejně tak veřejnost je tradičně pro-integračně založená.330
2.7.2 Institucionální uspořádání331
Italská performance v EU je podmíněna i institucionálním rámcem. Jeho charakteristiky vždy ovlivňovaly formulaci evropské politiky, tak i její implementaci. Příznačné tedy je, že italský „euroentusiasmus je v kontrastu s faktickou neznalostí evropských institucí a politik, Itálie je vždy leader ve slovech, ale loudal v činech.“332 Změny v tomto institucionálním rámci tak mohly a měly přinést i změny v evropské politice Itálie.
Vážným problémem vždy byla fragmentace pravomocí a absence dostatečně důvěryhodné koordinační instituce.333 Slabá role premiéra a relativně silná Senátu měla za následek nestabilitu vlád, k tomu kolegialita mezi ministry byla malá, takže spíše soutěživost než spolupráce charakterizovala vládu.334 Nadnárodní struktury tak byly užívány jako řešení nedostatků, nebo také jako ospravedlnění vlastních akcí či nepopulárních politik. Role parlamentu byla vždy malá a přijaté zákony – jako legge
328 Kritziger, S. - Cavatorta, F. – Chari, R. S.: Continuity and change in party positions towards Europe in Italian Parties: an examination of parties’manifestos, in: Journal of European Public Policy 11, č. 6 (2004), s. 957-958
329 Ibid, s. 962-964
330 Více Eurobarmetr. xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxx_xxxxxxx/xxxxx_xx.xxx. Studii o změnách v proevropském postoji italské veřejnosti a jejich vztah k různým otázkám integrace in Lapolla, A.: Trends in Italian public opinion towards Europe, The International Spectator 41, č. 1 (2006): 49-60
331 Více o právních stránkách vztahu k EU např. možnost delegace pravomoci, legga La Pergola, posudky Ústavního soudu, postavení vlády v evropských záležitostech a parlamentu, policy-making in Cartabia, M. -Weiler, J. H. H.: L’Italia in Europa, Profili istituzionali e costituzionali, il Mulino, Bologna 2000; celkově o institucionálním rámci, v němž se uskutečňuje evropská politika Itálie. viz Giuliani, M.: La politica europea, Bologna: il Mulino, 2006
332 Nedostatečná transpozice směrnic, častá předvolání před ESD. Zeff, E. - Pirro, E.(ed.): The European Union and the Member States, Boulder/London: Lynne Rienner Publishers, 2001, s. 115
333 Zeff, E. - Pirro, E.(ed.): The European Union and the Member States, Boulder/London: Lynne Rienner Publishers, 2001s. 117
334 Bindi, F. - Cisci, M.: Italy and Spain: A Tale of Contrasting Effectiveness in the EU in Bulmer, S. – Lequesne, Ch.: The Member States of European Union, Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 147
comunitaria sice přinesly dohnání restů, ale nenastartovaly dobré fungování administrace evropských záležitostí. „Většina poslanců neprokazovala nikdy velkou pozornost evropským záležitostem, protože role jim přisouzená byla marginální. I přes existenci stálých výborů v obou komorách, parlament byl odstřihnut od formulace italské pozice v evropských záležitostech…parlament nikdy neměl opravdovou kontrolu nad stanovinami italské vlády.“335 Report, který prezentuje vláda každý půlrok parlamentu, byl posunut na roční interval. Giunta per gli affari delle comunita europee v Senátu (1968) ad hoc a Commissione speciale per le politiche comunitarie (1987) ve Sněmovně měly roli konzultativní, i když postupně byly vytvořeny permanentní komise a vlády jim má prezentovat své návrhy, jejich role na formulaci politiky je ale nevelká.336
Hlavní roli v evropské politice hrálo vždy ministerstvo zahraničí.337 Organizace vlády vzhledem k zahraniční politice byla a je založena na vztazích mezi odbory pro komunitární politiku a ministra pro evropské záležitosti s MZV.338 Ministr pro evropské záležitosti nemá však mnoho pravomocí, spíše ty technického rázu; po reformě se posiluje role premiéra,339 avšak slabá meziministerská koordinace nezajišťuje koherentní politiku, k čemuž přispívá i rozdílná intraministerská spolupráce.340 To má za následek, že se Itálie v Bruselu ocitá bez jasné pozice.341 Co se týče regionů a lokální správy, tak jejich role se zvyšuje až v posledních letech.342
Itálie byla „obecně pasivní v low politics, ale fundamentální roli (hledala) v high politics,“ což vysvětluje malý zájem o technické otázky EU a „absenci při formulaci norem a nedostatek proaktivní strategie.“343 Nicméně, jak je znatelné po celou dobu
335 Zeff, E. - Pirro, E.(ed.): The European Union and the Member States, Boulder/London: Lynne Rienner Publishers, 200,1 s. 118-119
336 O roli parlamentu i premiéra v procesu formulace a implementace evropské politiky a důsledcích europeizace viz Fabbrini, S.: Europeizzazione dell’Italia, Roma/Bari: Editori Laterza, 2003, s. 34-79 337 Reforma ministerstva zahraničí v roce 1999 přinesla změny v organizaci ministerstva i v otázce kariéry zaměstnanců.
338 Silvestri, S.: Le proposte di revisione costituzionale e la reforma del ministero degli Esteri, in: Aliboni, R. (ed): L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2000s. 45-61, Giuliani, M.: Politica europea, Bologna: il Mulino, 2006,
339 Berlusconi se snažil o reformu ambasád tak, aby se z velvyslanců stali „manažeři,“ ale plán skončil spolu s Finiho nástupem do funkce. Mammarella, G. – Cacace, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 296
340 Bindi, F. - Cisci, M.: Italy and Spain: A Tale of Contrasting Effectiveness in the EU in Bulmer, S. – Lequesne, Ch.: The Member States of European Union, Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 150- 152
341 Ibid, s. 160
342 O roli italských regionů v rozhodovacích procesech EU viz Landuyt, A. - Pasquinucci, D.: (eds): Gli allargamenti della CEE/EU 1961-2004, Bologna: il Mulino, 2005, s. 239-251
343 Bindi, F. - Cisci, M.: Italy and Spain: A Tale of Contrasting Effectiveness in the EU in Bulmer, S. – Lequesne, Ch.: The Member States of European Union, Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 157
integrace, posty nejvyšší úrovně v Bruselu nebyly pro italské představitele příliš důležité, viz rezignace předsedy EK Malfattiho nebo komisaře Ripo de Meany (1992). Nešlo tedy o nějaký strategický výběr, ale spíše o „důchod“ či prozatímní úřad než se po volbách nabídne lepší funkce na domácí scéně.344 Italové jsou nominováni na vysoké posty „z důvodu své osobní prestiže, než strategického výběru vlády.“345 Italská diplomacie tak byla závislá na domácí politice než na racionální kalkulaci a prosazování domácích potřeb a zájmů.346
Italskou participaci na evropské integraci charakterizuje tedy „nekonzistentnost mezi symbolickým entusiasmem pro evropskou integraci a skrovným přispěním k její konstrukci.“347 Itálie byla považována za „slabý stát“ snad po celou dobu procesu integrace, tuto myšlenku v souvislosti s monetární integrací rozvíjí La Quaglia a Maes. Dávají ji do kontrastu s Francií, která má naopak patřit mezi ty „silné“ státy, i když i ona musela akceptovat německu vizi.348
Itálie a Společenství se vyvíjela ve stejnou dobu. O vlivu integrace na politický systém, vládu i zahraniční politiku již v roce 1992 psal Francioni. „Původní idea italské formy vlády nebyla vážně ovlivněna.“349 Patřit k supranacionální unii založené na rovnosti mohlo být viděno jako nejlepší způsob jak vyřešit „starou a stálou frustraci…způsobenou druhořadým postavením v mezinárodní aréně.“350
Dle Fabbriniho a Piattoni ale nemůžeme mluvit snad o jediném „aspektu institucionálního rámce či veřejné politiky, který by nebyl formován nebo ovlivněn rozhodnutími danými Bruselem…,“ nemůžeme mluvit o Itálii nezávisle na procesu europeizace,“ přičemž tento proces není pouze jednosměrný, tedy top-down, ale také bottom-up.351 Marginalita italské role již byla několikrát zmíněna (viz historický kontext), Itálie se tak představovala jako pasivní hráč bez vlastní strategie, kterou by prosazovala, tedy jako „policy taker než policy maker,“ reforma administrativy tak měla
344 Více o strategických výběrech italských představitelů viz Fabbrini S. -Piattoni, S.: Italy in the EU, Plymouth: Rowman and Littlefield Publishers, 2008, s. 209-232
345 Bindi, F. - Cisci, M.: Italy and Spain: A Tale of Contrasting Effectiveness in the EU in Bulmer, S. – Lequesne, Ch.: The Member States of European Union, Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 158 346 Ibid, s. 161
347 Zeff, E. - Pirro, E.(ed.): The European Union and the Member States, Boulder/London: Lynne Rienner Publishers, 2001, s. 125
348„Italské autority podporovaly supraracionalismus…jako způsob jak překonat vnitřní problémy státu a jeho nezpůsobilosti.“ s. 53. Dokazuje na příkladu vzniku EMS a HMU supranacionální a institucionální přístup. S. 64-66. Quaglia, L. - Maes, I.: France and Italy’s Policies on European Monetary Integration: A Comparison of Strong and Weak States, in: Comparative European Politics 2, č. 1 (2004): 151-72
349 Francioni, F. (ed): Italy and the EC membership evaluated, London: Pinter Publishers, 1992, s. 189
350 Ibid, s. 209
351 Fabbrini, S. - Piattoni, S.: Italy in the EU – Pigmy or Giant? In: Modern Italy 9, č. 2 (2004), s. 149- 150
přispět k přizpůsobení se administrativy k interakci s EU.352 Nicméně povaha systému EU dovolila a dovoluje nebýt vždy pouze tím „trpaslíkem.“ Multi-level systém EU přenáší rozhodovací proces na různé úrovně a instituce, jejichž charakteristiky jsou rozdílné. To znamená, že i moc jednotlivých států a aktérů je v různých institucích jiná, takže i Itálie dokázala uspět, pokud postupovala koherentně, koordinovaně či využila technické expertízy,353 tedy pokud se adaptovala na dané procedury v dané instituci. Příkladem může být právě Konvent, kde došlo k názorovému sblížení původně rozdílných představ Amata a Finiho a kteří dokázali tak prosadit některé body do konečného textu (Fini již později neprosazoval jiné návrhy, protože chtěl podpořit návrh prezidia, což dokládá tezi o koherenci prosazované politiky).
2.7.3 Evropská politika 2000-2004
Dnes již mluvíme samostatně o evropské politice, jež byla dříve součástí té zahraniční. I když tyto dvě oblasti spolu stále velmi souvisí. Vláda levého středu, kterou dovedl k volbám Amato, obětovala vše přijetí eura a snaze dospět v Nice k dohodě. Přeci jen větší část a zřejmě tu podstatnější celé debaty o EU zastávala úřad vláda pravého středu. A právě ta je viděna jako kontrast k těm předchozím, jako vláda euroskeptická, která upřednostnila vztah se Spojenými státy před Evropou, přičemž v minulosti byly tyto dva pilíře v rovnováze.
Velkou roli v tomto hodnocení hraje zřejmě válka v Iráku, která znamenala roztržku mezi státy EU a jasně naznačila neexistenci společného postoje v SZBP, jehož potřeba byla tak akcentována po celou dobu debaty, zejména s ohledem na události 9/11 a následný boj s terorismem. Ačkoliv po 11. září se víceméně všechny strany semkly v pocitu solidarity a následně jednomyslně rozhodly o účasti na válce v Afghanistánu, Irák již byl jinou kapitolou.354 Itálie se postavila na stranu USA, i když se přímo válečných bojů neúčastnila. Zařadila se mezi státy tzv. coalition of willings. Berlusconi měl za cíl stát se hlavním partnerem USA na evropském kontinentu a získat tak určité ekonomické a strategické výhody, zejména energetické.355 Přístup k této válce způsobil roztržku v EU, která nebyla hned zacelena, vztahy Itálie s Francií a Německem byly
352 Fabbrini, S. - Piattoni, S.: Italy in the EU – Pigmy or Giant? In: Modern Italy 9, č. 2 (2004), s. 153
353Ibid, s. 154
354 Více o Itálii a válce v Iráku, s ohledem na „bipartisan“ zahraniční politiku viz Croci, O.: La fine del consenso bipartisan? La politica estera italiana e la guerra in Iraq in Della Sala, V. – Fabbrini, S. (eds): Politica in Italia. I fatti e le interpretazioni, Edizione 2004, Bologna: il Mulino, 2004, s. 125-144
355 Mammarella, G. – Cacace, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 273
narušeny – ačkoliv se během války snažil Berlusconi působit jako prostředník- dosáhnout shody v EU a NATO a také uvnitř OSN, „v souladu s tradicí italské politiky.“356 Což ale nezdařilo z mnoha důvodů, ať již proto, že dosáhnout jednoty v zahraničněpolitických otázkách nebylo v EU nikdy snadné nebo kvůli Berlusconiho nezpůsobilosti definovat italské pozice přesvědčivě.357 Zmizela rovněž shoda ohledně zahraniční politiky- významným aspektem byla i značná nepopularita této války mezi italskou veřejností. Nebyla to však jediná zahraničněpolitická událost, kde došlo ke sporům. Tradiční propalestinský postoj Itálie zaznamenal obrat ve více proizraelské sympatie. Ještě více se posílily vztahy s Ruskem.
Můžeme však pozorovat, že tyto vztahy jsou založeny na osobních relacích. S. Romano tvrdí, že některá rozhodnutí byla čistě ve prospěch USA (ekonomika, obrana), ale v jiných otázkách, napři. systém Galileo či obchodní dohody, byli proevropští.358 „V evropských a atlantických záležitostech projevil (Berluconi) malé nadšení pro EU a na vrchol svých priorit posadil vztah s USA…částečně z osobních důvodů… Není jasné, zda tyto osobní vztahy korespondují se strategickými rozhodnutími premiéra nebo zda byly spíše výsledkem osobního přesvědčení, že blízký vztah s důležitými světovými lídry by mu a jeho zemi mohlo přinést silnější mezinárodní postavení.“359 Ale není třeba být nespravedlivý, i Chirac či Schroder prosazovali nepříliš sjednocující politiku. Dle některých názorů „Berlusconi nikdy nepovažoval EU za svou prioritu.“360 Velmi podporoval rozšíření, ale ne pro vytvoření nové politické entity, pouze pro získání velkého ekonomického prostoru. Jeho vláda se více klonila k posílení vztahů s USA či
„kultivaci osobních pout s předními světovými politiky.“361
Součástí vládní koalice byla Lega, která se netajila svým euroskepticismem. Nepatří totiž „mezi ideologický mainstream západní Evropy.“362 Jako rovnováha byl zřejmě jmenován ministrem zahraničí Renato Ruggiero – bývalý generální ředitel WTO. Avšak již za nedlouho rezignoval, právě kvůli linii evropské politiky, poslední kapkou byly zřejmě oslavy vstupu eura do oběhu, kterých se vláda neúčastnila. Prozatímním
356 Croci, O.: Much Ado about Little: The Foreign Policy of the Second Berlusconi Government, in: Modern Italy 10, č. 1 (2005), s. 68
357 Ibid, s. 68
358 Romano, S.: Berlusconi’s Foreign Policy: Inverting Traditional Priorities, in: The International Spectator 41, č. 2 (2006), s. 101
359Ibid, s. 102-103
360Greco, E.: Italy’s European Vocation, xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xx/xxxx/xxxxxxxx/Xxxxx00000000.xxx 361 Ibid
362 Croci, O: The Second Berlusconi Government and Italian Foreign Policy, in: The International Spectator 37, č. 2 (2002), s. 89
ministrem zahraničí se stal sám Berlusconi a po deseti měsících ho nahradil Franco Frattini, který však tento post opustil v listopadu 2004, aby se stal novým evropským komisařem.363 Po něm nastoupil do úřadu Gianfranco Fini. Časté střídání ministrů zahraničí jistě nepřispělo k vytvoření koherentní a kontinuální politiky.364
Croci tvrdí, alespoň podle své analýzy italské zahraniční politiky prvního roku Berlusconiho vlády, že „obvinění, že Itálie nastoupila euroskeptickou cestu, jsou přehnaná.“365 Euroskeptici – Bossi, Martino, Tremonti – kritizovali konvergenční kritéria a velmi chladně se stavěli k přijetí eura. Podle Crociho to ale neznamená, že by vláda nutně musela být euroskeptická. Spíše je nový styl, asertivní oproti minulosti „což je pro Itálii nové, ale nutně to nemusí znamenat být euroskeptický, nebo hůře proti- evropský.“366 Příkladem jsou případy Airbus, evropský zatykač – kdy se „zřejmě poprvé cítili být izolováni, když zpochybňovali seznam trestných činů, na které by se měl zatykač vztahovat.“367
Ale i přes odmítání a nesouhlas v přípravných fázích, na finálních zasedáních i Itálie
„dospěla“ k souhlasu s danou legislativou. Croci připomíná, že Berlusconi se vyslovil pro komunitární metodu v druhém a třetím pilíři, po atentátech 11. září, např. v oblasti imigrace. Je však třeba mít nějakou ucelenější vizi. Přátelství udržované s Británií a snaha o liberální ekonomickou politiku ještě neznamenají sjednocení pohledu na institucionální uspořádání. Berlusconi se tak vyslovil pro roli evropského brokera a koncept federace národních států. Dle Crociho se i Frattini vyslovil pro kontinuitu, která se ale vyznačuje aktivismem. Změny jsou „více symbolické než reálné“.368 „Itálie pokračovala ve svém tradičním postoji, tj. podporou reforem…“ na Evropském konventu.369 Hodnocení se mu tak zdá příliš přísné. Nedošlo tak prý ke změně
363 Frattini však svůj post komisaře opustí, neboť se znovu statně ministrem zahraničí Itálie po volbách 2008, což je takové deja vu v italské politice. Je stále vidět, že funkce v evropských insticích nejsou tak ceněny jako pozice domácí.
364 Mammarella, G. – Cacace, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 272-275
365 Croci, O: The Second Berlusconi Government and Italian Foreign Policy, in: The International Spectator 37, č. 2 (2002), s. 90
366 Ibid, s. 95
367 Croci, s O: The Second Berlusconi Government and Italian Foreign Policy, in: The International Spectator 37, č. 2 (2002), s. 95 Jednalo se zejména o trestné činy korupce-podvodu a xenofobie a rasismu. V prvním případě se týkaly některých členů koalice, v druhém samotné Legy. Croci, O.: Much Ado about Little: The Foreign Policy of the Second Berlusconi Government, in: Modern Italy 10, č. 1 (2005), s. 63- 64
368 Ibid, s. 61- 63
369 Ibid, s. 70
v zahraniční politice naprostým příklonem ke Spojeným státům a odporuje tak tezi Leopolda Nutiho.370
Svou roli hrála i ekonomická situace, jež byla pro Itálii (ale pro mnohé další státy) nepříznivá, Itálie měla problémy plnit Pakt stability a růstu, ale vláda nedokázala tuto situaci vyřešit,371 vzhledem k pomalému ekonomickému růstu umocněnému celosvětovou problematickou situací po 9/11. Z těchto problémů bylo často viněno euro. Nicméně samy koaliční strany se lišily v pohledu na ekonomiku, i řešení teritoriálních disparit, stejně jako na evropskou politiku. Mnoho času tak bylo věnováno spíše zákonům vyvlékajícím hříšníky z vládních stran z obvinění a vyšetřování.372
Itálie měla tradičně problém definovat svůj národní zájem a také strategii, jak ho realizovat. Rozhodující byly zájmy stran a jejich lídrů. Národní zájem byl upozaďován, zvláště kvůli historickým reminiscencím, a tak se Itálie spoléhala na nadnárodní organizace, jež ji měly přinést bezpečnost a blahobyt.373 Ale konec studené války přinesl i debatu o zahraniční politice i otevřel debatu o národních zájmech. Je třeba si definovat zájmy v evropské politice, která je dnes politikou vnitřní, a nespoléhat se na náhodná spojenectví,374 tedy nespoléhat se na vnější okolnosti, ale mít nějakou vlastní strategii, i když flexibilní. Plnit roli prostředníka, ale nenechat se pouze vléct za ostatními, mít svůj přesvědčivý názor na věc. Italská pozice tak byla často vnímána jako
„anomálie.“375 Kvůli ideologickému rozdělení v minulosti nebylo možné definovat národní zájem, nebyla tu shoda politické scény, po vzniku druhé republiky nebylo ideologické roztříštění ve smyslu zpochybnění příslušnosti k západnímu systému (až na RF, FT), byl tedy možný „bipartisan“ konsenzus o roli Itálie na mezinárodní scéně.376 Greco říká,377 že vláda chce být kontinuální /ve své politice/, ale vybírat si, jestli je to v zájmu Itálie. Italské preference tak nebyly pevně stanovené, i když veřejnost byla stále
370 Stať L. Nutiho se týká zejména vztahu s USA, Nuti, L.: The richest and farthest master is always best: US-Italian relations in historici perspective in Andrews, D. M. (ed): The Atlantic Aliance under Stress, Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 177-198
371 Vysoký dluh, regionální rozdíly, šedá ekonomika, korupce, sociální výdaje, nereformované penze apod. do toho zasáhly i finanční skandály společností Cirio a Parmalat. Hopkin, J.: The Berluconi Government at Mid-Term: A Miracle Just Around the Conner, in: Mediterranean Politics 10, č. 1 (2005), s. 112-113
372 Ibid, s. 110-111
373 Mammarella, G. – Cacace, P.: La politica estera italiana dallo stato unitario ad oggi, Roma/Bari: Laterza, 2006, s. 277-280
374 Ibid, s. 284-285
375 Hine, D.: Explaining Italian Preferences at the Costitutional Convention, in: Comparative European Politics 2, č. 3 (2004), s. 150
376 Ibid, s. 151-153
377 Greco, E. – Matarazzo, R.: Italy’s European Policy and its Role in the European Convention, in: The International Spectator 38, č. 3 (2003), s. 126-127
velmi proevropská, poněvadž koalice je velmi nesourodá a názory na mnoho otázek se různí.378 Tvorba jednotné pozice je však konfrontována se změnami mezinárodního systému, stranického systému i ekonomických vztahů. Mění se i vnitřní institucionální systém, kdy větší role připadá premiérovi a jeho kanceláři, což může mít za následek napětí uvnitř vlády a spory s MZV. To může vysvětlovat větší „viditelnost“ italské politiky za Berlusconiho vlády. Premiér s posílenou rolí může více prosazovat své vize více než dříve, kdy to systém nedovoloval. A jen málokterý premiér byl tak výrazný v evropských otázkách v minulosti, až na např. de Gasperiho či Craxiho. Přesto je ale
„změna skromná, přístupy a hodnoty starého establishmentu byly stále hluboce zakořeněné a odklon od nich limitovaný,“379 neboť státní úředníci Farnesiny (MZV) se nemění spolu s vládami a zajišťují kontinuitu.380 Přesto Berlusconiho vláda chce více ukázat voličům, že Evropa nepřináší jen řešení – jak to bylo v minulosti, ale i problémy.381
378 Veřejnost zajímají jiné evropské otázky než Konvent – kvóty na mléko, Pakt stability, volný obchod, dumping třetích zemí.
379 Hine, D.: Explaining Italian Preferences at the Costitutional Convention, in: Comparative European Politics 2, č. 3 (2004), s. 315
380 Croci, O.: Much Ado about Little: The Foreign Policy of the Second Berlusconi Government, in: Modern Italy 10, č. 1 (2005), s. 59-60
381 Hine, D.: Explaining Italian Preferences at the Costitutional Convention, in: Comparative European Politics 2, č. 3(2004), s. 316. Ve volbách do EP 2004 ale Forza Italia ztrácí, na rozdíl od svých koaličních partnerů. Více viz Conti, N.: The European Parliament Election in Italy: June 12-13 2004, xxxx://xxx.xxxxxx.xx.xx/xxx/xxxxxxxxx/xxxxx-xx0000-xxxxx.xxx
Závěr
Itálie je zakládajícím členem Evropských společenství/Evropské unie. Byla vždy vnímána jako země pro-integrační, evropský entuziasta, který podporoval projekty, které měly za úkol prohloubit evropskou spolupráci. Byla také často plna federalistických myšlenek, které propagovala, i když spíše ústně, než nějakou rozsáhlejší akcí. I když samozřejmě vždy můžeme najít výjimky. Tzv. scelta europea, tedy to, že si Itálie zvolila cestu evropské integrace, bylo výrazným rysem zahraniční politiky uplynulých desetiletí.
Po druhé světové válce byla Itálie nucena podepsat mírovou smlouvu, která znamenala jisté ponížení. Prioritou tak bylo navrátit se mezi mocnosti a získat rovnoprávné postavení, co se týče politického vlivu, tedy bylo zajistit si místo mezi velmocemi regionálního významu. Další otázkou byla samozřejmě ekonomická situace a rekonstrukce země. Nebyla to však pouze evropská politika, která měla pro Itálii svůj význam. Druhým pilířem italské zahraniční politiky byl vztah se Spojenými státy americkými. Co se týče geografického zájmu, byla to vždy především oblast Středomoří, která patřila mezi prioritní oblasti italské zahraniční politiky.
Ačkoliv je Itálie považována za pro-integrační zemi, ještě to nemusí znamenat, že by byla zemí aktivní v procesu evropské integrace. Často byla spíše členem, s jehož souhlasem bylo možné počítat, co se týče prohloubení integrace či rozšíření. Itálie nepatřila mezi země, jejichž souhlas či nesouhlas byl zásadní pro rozhodnutí v ES. Tuto roli zastávaly vždy osa Francie-Německo, později Velká Británie. Itálie byla tak viděna jako země druhého sledu spolu s malými členskými zeměmi. Neznamená to však, že by zde nebyly okamžiky nebývalého aktivismu, které by Itálii nedostaly do středu dění. Mezi nejvýznamnější body jistě patří de Gasperiho návrh týkající se Evropského politického společenství, vyznačující se federalistickými rysy, který však nedostal šanci se realizovat. Jinou situací bylo zasedání Evropské rady v Miláně, kde bylo poprvé použito, za italského předsednictví, hlasování kvalifikovanou většinou. Ačkoliv bez podpory velkých hráčů Francie a Německa zřejmě neměla italská iniciativa šanci na úspěch, přesto lze tuto událost zařadit mezi významné akty italské evropské politiky.
I mezi italskými politiky můžeme najít osobnosti, které po desetiletí, či alespoň roky zásadně formovaly evropskou politiku. Ať je to Alcide de Gasperi, výrazný politik ovlivněn federalistickými vizemi evropské integrace či později Craxi a Andreotti, nebo Altiero Spinelli, který se zasazoval o vznik evropské federace již od dob odboje za
druhé světové války po několik následujících desetiletí, kdy byl členem Komise a byl posléze zvolen do Evropského parlamentu, kde se podílel na vytvoření návrhu institucionální reformy. Přesto se zdá být evropská politika Itálie ve vleku ostatních. Spíše formována myšlenkou neztratit získané pozice, např. případnou neúčastí na EMS a HMU, jejichž členství bylo odsouhlaseno spíše s vidinou možné ztráty prestiže než zohledněním ekonomické připravenosti, i když to mohlo sloužit jako vnější okolnost, která donutila italské vlády jednat v oblasti ekonomiky. Nakonec byla zvolena ta možnost, která asi nejvíce odpovídala tradici, tedy proevropskému směru. I když ne vždy to bylo rozhodnutí plné evropského nadšení, ale spíše pragmatické politiky.
Mezi nejvýznamnější události na evropské scéně po roce 2000 patří debata o budoucnosti EU. Snaha o řešení otázky finalité EU zejména v souvislosti s historickým rozšířením EU na východ s sebou přinesla mnoho otázek, ke kterým se těžko hledala kompromisní odpověď. Zároveň to znamenalo střet různých vizí o budoucím uspořádání EU. Počátek debaty koliduje v Itálii s koncem vlády levého středu a předvolební kampaní. V tomto období tak Itálie není příliš aktivní. Pouze prezident Ciampi a premiér Amato se snaží vybízet k debatě svými projevy podporujíce tradiční linii, s níž byli spjatí. Ostatní političtí představitelé se nijak neprofilují, ani proti- evropské hlasy nezaznívají. Po volbách, kdy se k moci dostává vláda pravého středu v čele se Silviem Bersluconim, se již debata rozšiřuje na celé politické spektrum. I přes nominaci pro-evropského ministra zahraničí Ruggiera nebudí tato vláda ve svých evropských partnerech příliš důvěru, vzhledem k přítomnosti stran jako Lega Nord a Alleanza Nazionale, které jsou považovány za euroskeptické, ale ani Forza Italia nemá pověst pro-integračně naladěné strany. Vláda se však před parlamentem zavazuje vést tradiční pro-integrační politiku, ale některé její akce a slovní výpady vůči Unii tomuto závazku příliš neodpovídají. Nesourodá koalice neměla na mnoho otázek jednotný názor, což samozřejmě komplikovalo vytvoření všeobecného konsenzu a kontinuální vládní linie. Osobní názory tak spíše převažují nad koherentní politikou. Rétorické výpady vůči Unii jsou však časté, jistě mnohem hlasitější než v minulosti. Otázkou však je, jestli i konečná rozhodnutí jsou v opozici oproti tradici europeismu a snaze o prohloubení supranacionální spolupráce. Itálii tak znovu spíše vyhovovala role prostředníka, který vyjednává mezi ostatními členy, tak jako tomu bylo na mezivládní konferenci. Nicméně sám parlament se před Evropskou radou v Laekenu vyjadřuje naprosto v duchu tradice europeismu s odhodláním dosáhnout reformy EU v souladu s ideálem „ever closer Union.“
Konvent pak představuje nový prvek v procesu reformy smluv, doposud takové shromáždění mezivládní konferenci nepředcházelo. Na textu nové smlouvy, „Ústavy,“ zanechaly svou stopu i italské návrhy. Za italskou vládu byl jmenován Gianfranco Fini (předseda AN a jeho náhradníkem Speroni z Lega Nord), tato nominace nebudila jistě velká očekávání a z počátku byly jejich návrhy spíše opatrnější. Ale postupem času se zejména Fini nechal ovlivnit „komunitární duchem“ Konventu a přihlásil se k mnoha návrhům prezidia i k větší podpoře komunitární metody. Ačkoliv italští zástupci nebyli tak aktivní jako jejich francouzští, britští či němečtí kolegové, dokázali prosadit některé body do nové smlouvy, ale v mnoha jiných případech neuspěli.
Z návrhů, intervencí na zasedáních i všeobecné debaty můžeme vypozorovat několik zásadních témat. Většina italských představitelů podporovala začlenění Charty základních práv EU do nové smlouvy a větší možnosti realizace posílené spolupráce, ale také ustanovení právní subjektivity EU. Itálie podporovala i vytvoření funkce jediného prezidenta EU (tedy spojení postu prezidenta ER a předsedy EK), zasazovala se o rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, posílení procedury spolurozhodování, rozšíření pravomocí EU do oblasti zahraniční politiky, obrany či politik třetího pilíře, zejména imigrace. Na druhou stranu se velmi silně ozývají hlasy, které požadují posílení role národních parlamentů v EU, a naprosto zásadním principem má být subsidiarita. Italští představitelé vyžadují tedy posílení evropských institucí, ale v jisté rovnováze, nemá být oslabena role Rady oproti Komisi a Evropskému parlamentu. Takovým kompromisem, který získal podporu, byl koncept federace národních států.
Itálie byla s textem vzešlým z Konventu docela spokojená, nemínila otevírat znovu debatu o celé smlouvě. Přesto bylo mnoho otázek, které ještě zůstávaly nedořešené, neboť některé státy nepřijímaly návrh Konventu vstřícně a chtěly některé body upravit. Finální text tak měla schválit mezivládní konference, jež byla zahájena za italského předsednictví. Itálie doposud nezastávala jednotnou pozici, na Konvent nepřijela se společným dokumentem a ani později ho nevytvořila, ale během předsednictví hodlala vystupovat koherentně a bránit již vzniklý text. Některé otázky byly vyřešeny, ale ty nejproblematičtější, tedy složení Komise a hlasování kvalifikovanou většinou (vážení hlasů) Itálie ze své pozice vedoucího státu EU a prostředníka, který měl přispět ke kompromisu, dovést do úspěšného konce nedokázala. Teprve irské předsednictví dospělo ke konsenzu. Zatím poslední italské předsednictví je tak hodnoceno jako neúspěšné. Finální text Ústavy nebyl pro Itálii zklamáním, i když s některými otázkami
spokojena nebyla. Po následném slavnostním podpisu v Římě se ratifikace uskutečnila bez problémů a toto téma upadlo v zapomnění.
Nemůžeme říct, že by Itálie byla proti-integrační zemí. Jistě se stavěla k některým iniciativám negativně, což spíše souviselo s problémy koaličních stran (viz evropský zatykač). Samozřejmě vláda byla opatrnější ohledně budoucího směřování EU, spíše strany levého středu, prezident Ciampi či předseda EK Prodi navazovali více na tradiční linii, stejně jako parlament jako takový. Je však pravdou, že příklon k USA byl znatelnější, což se projevilo zejména v době irácké krize.
I přes rétorické výpady, ale i prohlášení o europeistickém závazku hledala vláda spíše rovnováhu mezi oběma metodami, tedy komunitární a mezivládní. I když vláda je dosti široký pojem, protože strany koalice jsou velmi nesourodé ve svých názorech a přístupech, takže i vládní politika byla nejednoznačná, tj. např. Fini se přiklonil více k pro-integračnímu postoji, naopak zástupci Legy se více distancovali od EU a UDC zůstává tradičně nejeuropeističtější stranou ve vládní koalici. Vláda se tak často vyslovovala k jiným problematikám EU, nejen k debatě, ale hlavně k Paktu stability, ochraně před dumpingem či kvótám na mléko a euru, které zejména bylo terčem kritiky a viněno za špatnou ekonomickou situaci. Budoucnost EU tak byla jen jedním z témat. Ačkoli se Berlusconiho vláda několikrát vyslovila pro pokračování tradiční linie evropské politiky, neměla ale na mysli vytvoření federace s přenesením pravomocí na nadnárodní orgány. Zároveň ale neprosazovala pouze mezivládní spolupráci. Pro některé oblasti, např. imigraci, viděla jako nejlepší řešení komunitární spolupráci. Byl to jistý mix mezivládní a komunitární metody. Vždy záleželo na dané otázce, nebyl to bezvýhradný europeismus, ale více racionální výběr.382 Vláda si chtěla vybírat, rozhodovat o jednotlivých otázkách samostatně. Vyslovila se tak pro koncept sdílení suverenity a rozdělení pravomocí na zásadě subsidiarity.
Vysvětlení můžeme hledat v nových stranách, které se po krizi 90. let objevily, ve změnách mezinárodního systému i systému ekonomickému, který přinesl nutnost adaptovat se na novou realitu. Intenzivnější prohloubení integrace v 90. let znamenalo tlak na přizpůsobení institucionálního rámce. Pozice premiéra, která byla v minulosti slabá, nabývá na vážnosti a síle, takže může uplatnit i více pravomocí v evropské
382 Hine říká, že více kriticky vystupovala vláda v otázkách minoritního zájmu, pokud šlo o důležitá rozhodnutí, zachovala tradiční linii, Hine, D.: Explaining Italian Preferences at the Costitutional Convention, in: Comparative European Politics 2, č. 3 (2004), s. 304-305; Dle Greca byl Berlusconi pro intergovernmentalismus, proti komunitární metodě a posílení pravomocí EK. Greco, E. – Matarazzo, R.: La Convenzione Europea e il dibattito in Italia sul futuro dell’UE, in: Colombo, A. – Ronzitti, N. (eds): L’Italia e la politica internazionale, Bologna: il Mulino 2003, s. 127
politice, a oslabit roli ministerstva zahraničí, které stále představuje kontinuitu v evropské politice. Návaznost na minulost představovala i osoba prezidenta. Ale i posílená role premiéra může být slabší stránkou, záleží totiž na osobnosti daného předsedy vlády a jeho schopnostech. Silvio Berlusconi nebyl považován ostatními představiteli členských států za důvěryhodného partnera, co se evropské politiky týče. Skandály, se kterými mi byl spojen na domácí půdě, i některá vyjádření na evropské scéně (např. v EP) nepřispěla k přesvědčení, že bude schopen vyjednat kompromis během mezivládní konference, jež byla zahájena během italského předsednictví EU. Naopak Amato nejen jako premiér, ale i viceprezident Konventu se těšil důvěře jako představitel tradiční europeistické linie. Ve své snaze prosadit některé články a kompromis na Konventu byl úspěšnější než Berlusconi, který nedovedl IGC do zdárného konce. I přestože pozice italských představitelů na Konventu nebyly jednotné a neexistoval společný dokument, který by ukázal, co hodlá Itálie prosazovat, oproti IGC, na kterou italská vláda vstupovala s docela jasným stanoviskem bránit co možné nejvíce text vypracovaný Konventem a působit jako prostředník v dosud nevyřešených otázkách.383
I přes větší viditelnost a hlasitost Berlusconiho či Legy Nord zaostává Itálie za trojicí ostatních velkých států. Během Konventu a IGC nedokázala vytvořit žádnou koalici a ani neuspěla s vlastními návrhy během mezivládní konference. Konvent bylo ale výjimečně prostředí, které zřejmě zapůsobilo na konvergenci názory jednotlivých italských představitelů, kteří vyjadřovali spíše osobní přesvědčení než nějaké oficiální pozice stran či vlády, a vedlo k úsilí dospět zdárně k cíli, tj. vypracovat text Ústavní smlouvy. Vliv měly i zájmy jednotlivých stran (viz AN, či snaha vyvážit vliv Legy) a koaliční spolupráce, domácí rozhodovací procesy a institucionální rámec, i samotný institucionální a rozhodovací systém EU. Anti-europeistické křídlo se v debatě příliš nevyjadřovalo, ale rétoricky odklon od pozic minulosti nastal.
Vláda se vyjadřovala ve smyslu vést více asertivní politiku a obhajovat národní zájmy, což mělo být v kontrastu s minulostí, kdy otázka národního zájmu byla problematickou záležitostí, a národním zájmem bylo být v Evropě. Itálie Evropu neopouští, ale snaží se hledat lepší pozici, a nepřijímat vše jen proto, aby si udržela prestiž. Evropa vždy znamenala řešení pro italské problémy a ideál, ke kterému se upínala, ale nová vláda chtěla ukázat i problémy, které může přinášet. Souvisí to i se změněným
383 Fabbrini, S. – Piattoni, S.: (eds): Italy in the European Union, Plymouth: Rowman and Littlefield Publishers, 2008, s. 244-247
institucionálním rámcem po reformě z přelomu století i s procesem europeizace, která více posiluje roli vlády a premiéra. Ten měl dříve slabší roli a byl v zajetí parlamentu a stranických lídrů. Dnes se může více prosadit a tedy přinášet nové impulzy i prosazovat vlastní zájmy. To může vysvětlovat větší „viditelnost“ italské politiky za Berlusconiho vlády. Možná to znamená jistou „normalizaci,“ poněvadž italská pozice byla vnímána často jako anomálie.
Evropa nadále zůstává důležitým bodem pro Itálii, i když možná stále více kritizovaným. Ke změnám dochází, ale více se mění tón než naprosté základy. Záleží vždy na jednotlivých otázkách, na institucích, ale i na osobnostech a vnějších podmínkách. S měnící se realitou Itálie znovuobjevuje svoje zájmy, které mohou být rozdílné oproti minulosti, nebo alespoň hlasitěji prosazované, což se projevuje i větším důrazem na mezivládní metodu, i když v případě debaty o budoucnosti EU se italští představitelé klonili k vyvážení obou metod a utvoření rovnováhy mezi evropskými institucemi. V italském přístupu k EU tak dochází ke změnám, ale ne k zásadnímu obratu. Tyto změny či vychýlení ve prospěch určité metody či konceptu jsou podmíněny mnoha faktory. Otázkou je, jaký vývoj tyto změny budou mít, zda Berlusconiho vláda a její profil na evropské scéně byl tak ovlivněn „faktorem Berlusconi“ či zda další vlády, s jinými osobnostmi a stranami ve svém středu a v jiných podmínkách budou dále rozvíjet více mezivládní spolupráci nebo se opět více přikloní ke komunitární metodě a ideálu evropské federace.
Samozřejmě debata o budoucnosti EU není jedinou otázkou evropské integrace, evropská politika se odvíjí od technických záležitostí až po citlivé politické otázky, pokud chceme zjistit, zda celkově došlo ke změně v přístupu Itálie, je třeba analyzovat evropskou politiku Itálie jako celek, i když jednotlivé aspekty napovídají mnohé. Příklad debaty nám ukazuje jednu, i když podstatnou část, ale pro mnohé politické strany, ale i občany jsou často důležitější praktičtější otázky než vize do budoucnosti a od nich se pak odvíjí jejich přístup k Evropské unii.
Resumé
Diplomová práce „Itálie a její přístup k evropské integraci. Evropská politika Itálie na příkladu Ústavní smlouvy“ pojednává o italském přístupu k evropské integrace a analyzuje ho na příkladě debaty o budoucnosti EU, která se uskutečnila po roce 2000 a vedla k přijetí Ústavní smlouvy. Italská pozice se vyznačovala jako velmi euroentusiastická po celou dobu evropské integrace. Zda tento přístup přetrvává nebo zda se mění, zda Itálie stále podporuje komunitární metodu či spíše se kloní k té mezivládní, zkoumá tato práce na základě analýzy projevů, rozhovorů, návrhů a dokumentů italských představitelů během této debaty, jež byla dále realizována na evropském Konventu a následně byla nová reforma institucí přijata mezivládní konfenferencí. Itálie v té době prožila volby a změnu vlády, která nebudila důvěru ohledně evropského závazku. Koaliční strany byly považovány za euroskeptické a nečekala se od nich tradiční obhajoba komunitární metody a probloubení integrace až k vytvoření federace.
První část této práce pojednává o historickém kontextu spojeným s tradicí europeistické politiky. Přesto Itálie nepatřila mezi aktivní členy a až na výjimky – de Gasperiho návrh na Evropské politické společenství či použití hlasování kvalifikovanou většinou během italského předsednictví 1985 – nebyla hnací silou integrace. Druhá část se věnuje debatě o budoucnosti EU, rozdělené do několika oddílů. Počátek debaty je rámován federalistickými vizemi Ciampiho a Amata a nepříliš velkou debatní aktivitou. Následná doba Konventu přináší více rozmanitosti ve stanoviscích, i když italští politici zdůrazňují podporu komunitární metodě, Chartě základních práv EU či posílené spolupráci, rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou či vytvoření funkce prezidenta EU. Zároveň se ale vyslovuje podpora roli národních parlamentů a principu subsidiarity. Jako kompromis je přijat projekt federace národních států. Vláda pravého středu se přikloňuje ke konceptu sdílené suverenity, ale ne vytvoření opravdové federace. Evropský Konvent byl výjimečnou událostí v procesu reformy smluv. Italská delegace byla názorově velmi roztříštěná, ale specifické prostředí Konventu přispělo ke sblížení názorů. Přesto neexistoval jednotný dokument italské vlády. Mezivládní konference se uskutečnila za italského předsednictví, které však kompromis vyjednat nedokázalo. Itálie bránila text vypracovaný Konventem, ale otázky hlasování kvalifikovanou většinou a složení Komise zůstaly nedořešené. Oproti následnému irskému předsednictví je to italské považováno za neúspěšné. Poslední část se věnuje důležitým
bodům, které hrají svou roli v zahraniční a evropské politice Itálie po roce 2000, tj. euroskepticismus politických stran, změny institucionálního rámce i vnějších okolností. Evropská politika Itálie tak zůstává pro-integrační, ale dochází k posunům směrem k mezivládní spolupráci, alespoň v některých politikách, či k většímu akcentování národních zájmů a zviditelňování se, což souvisí i s osobnostmi italské politické scény, zejména s premiérem Berlusconim. Ale i přes hlasitější projevy nedokázala vláda vytvořit koherentní politickou linii, což zapříčinila zejména nesourodá koalice s různými názory na evropské záležitosti. Je však třeba analyzovat i ostatní aspekty evropské politiky, protože debata o budoucnosti byla jen jedním z témat na evropské scéně.
Summary
This diploma thesis „Italy and its Approach to European Integration. European Policy of Italy on a case of the Constitutional Treaty“ deals with Italian approach to European Communities/European Union and analyzes it on a case of the debate about the future of European Union, which was held since 2000 and led to the approval of the Constitutional Treaty. Italian position was charaterized as euro-enthusiastic during the whole history of European integration. Whether this approach outlasts or if it changes, whether Italy still supports the Communitarian method or rather inclines to the intergovernmental one, it is examined by this paper on the basis of the analysis of speeches, interviews, proposals and documents of Italian political representatives during the debate, which was then continued on the European Convention and after that a new reform was approved by the Intergovernmental Conference. In the meantime, Italy went through the elections and a change of government, which did not inspire confidence concerning the europeistic commitment. Coalition parties were considered as eurosceptic and the traditional defence of communitarian method and deepening of the integration toward the federation were not awaited.
The first part of this thesis deals with the historic background connected with the tradition of europeistic policy. However, Italy did not belong to active states and was not a driving force of integration despite the exceptions, f. e. de Gasperi’s proposal on European political community or the first use of QMV by the Italian presidency 1985. The second part is dedicated to the debate about the future of the EU, separated into several sections. The beginning of the debate is framed by federalistic visions of
Ciampi or Amato and by not much big debate activity. The following time of Convention brings more variety in opinions, although Italian politicians emphasize their support to communitarian method, the Charter of fundamental rights of the EU or enhanced cooperation, extension of QMV or creation of the function of the president of the EU. At the same time, some call for more powers for national parliaments in the EU and principle of subsidiarity. As a compromise, the project of federation of nation states and the concept of shared soverignity was approved, but not the model of real federation. The European Convetion was an exceptional event in the process of the Treaty reforms. Italian delegation was fragmented in its opinions, but the specific background contributed to convergence of them. However, a common document of Italian representatives or Italian government did not exist. The Intergovernmental Conference was held during the Italian presidency, which did not manage to negotiate the compromise. Italy defended the text worked out by the Convention, but questions of QMV and the composition of Commission remained unresolved. In contrast to following Irish presidency, the Italian one was appraised as unsuccessful. The last part is dedicated to the important points, which influence the Italian foreign and European policy after 2000, i. e. euroscepticism of political parties, changes in the institutional framework and external circumstances.
European policy of Italy remains pro-integration, but some movements towards the intergovernmental cooperation were recognized, at least in some policies, or towards more accentuated national interests and greater visibility which is connected also with personalities of Italian political scene, especially with the prime minister Berlusconi. However, in spite of some louder speeches the coherent political line was not created, which was particularly caused by the heterogeneous coalition with different views on European issues. It is, however, necessary to analyze also all the other aspects of European policy because the debate about the future is only one of themes on European scene.
Použitá literatura
ANDREWS, D. M. (ed): The Atlantic Aliance under Stress- US-European Relations after Iraq, Cambridge: Cambridge University Press, 2005, 293 s., ISBN 0-521-61408-2
BULMER, S. – LEQUESNE, Ch.: The Member States of European Union, Oxford: Oxford University Press, 2005, 399 s., ISBN 0-19-925281-5
CARTABRIA, M. – WEILER, J. H. H.: L’Italia in Europa. Profili instituzionali e costituzionali, Bologna: il Mulino 2000, 267 s., ISBN 88-15-07730-8
CLARK, M.: Modern Italy 1871-1995, London: Longman, 1996, 421 s., ISBN 0-582-
05126-6
COLARIZI, S. (ed): Gli anni ottanta come storia, Soveria Mannelli: Rubbettino, 2004, ISBN 367 s., ISBN 88-498-0918-2
Xxxxxxxxxxxxxxxxx.xx Archivio, Torino: G.Giappichelli Editore, 2006, 331 s., ISBN 88- 348-6366-6
COTTA, M. – ISERNIA, P. – VERZICHELLI, L.: L’Europa in Italia, Bologna: il Mulino, 2005, 407 s., ISBN 88-15-10269-8
DANČÁK, B. – FIALA, P. – HLOUŠEK, V.: Evropeizace, nové téma politologického výzkumu, Brno: Masarykova univerzita, 2005, 421 s., ISBN 80-210-3865-9
DELLA SALA, V. – FABBRINI, S. (eds): Politica in Italia. I fatti e le interpretazioni, Edizione 2004, il Mulino, Bologna, 2004, 336 s., ISBN 88-15-09963-8
DINAN, D.: Encyclopedia of the European Union, Boulder: Rienner, 2000, 563 s., ISBN 1-55587-926-8
DI NOLFO, E. (ed): La politica estera italiana negli anni Ottanta, Venezia: Marsilio, 2007, 397 s., ISBN 88-88546-86-3