Jiří Malenovský*

141—162

Problémy svrchovanosti

a nezávislosti miniaturního státu na příkladu Monackého knížectví

Xxxx Xxxxxxxxxx*

Abstrakt: Článek postupně analyzuje státnost Monackého knížectví v obecném mezinárodním právu; projevy a důsledky střetů knížecí suverenity se svrchovaností lidu; omezení při výkonu svrchovaných práv uložená v minulosti Knížectví bilaterálními smlouvami s Francií, jež mají v Monaku ústavní sílu; ústavní a mezinárodně­ právní souvislosti integrace Monaka do mezinárodních institucí a organizací, zejména do Rady Evropy, a unij­ ní rozměr monacké státnosti. Článek poukazuje na všemožné zvláštnosti této státnosti, jejichž příčinou jsou výjimečně miniaturní parametry monackého státu, ať už jde o pojem „monackého národa“, jeho práva na sebe­ určení, nevyvážené distribuce práv a povinností ve smlouvách Monaka s Francií, nebo „nosiče“ francouzské­ ho práva, jímž do Monaka vstupuje unijní právo, aniž by Knížectví mohlo tento proces účinně regulovat.

Klíčová slova: Monacké knížectví, Francie, státnost, svrchovanost a nezávislost, Monako a právo EU, Rada Evropy

Úvod

Tajemství životaschopnosti Monackého knížectví se skrývá za lakonickým zněním člán­ ků 1 a 2 jeho Ústavy z roku 1962, sepsané a vyhlášené panovníkem. V článku 1 se stanoví jednak, že „Monacké knížectví je svrchovaným a nezávislým státem v rámci obecných zásad mezinárodního práva a zvláštních úmluv s Francií“, jednak, že „území knížectví je nezci- zitelné“. V článku 2 se na jedné straně uvádí, že „principem vlády je dědičná a ústavní monarchie“, a na straně druhé, že „knížectví je právním státem oddaným základním svo- bodám a právům“.1

Klíčem k tomuto tajemství je obrat „obecné zásady mezinárodního práva“, tedy odkaz na obecnémezinárodníprávo, vúvodní větě monacké ústavy. Jeho smyslem pravděpodob­ ně není – na rozdíl od obdobného obratu v preambuli francouzské ústavy z roku 1958 – pouhé potvrzení nadřazenosti mezinárodního práva. Francii příslušelo postavení velmoci. Svým chováním založeným na reálné moci trvale spolutvořila a usměrňovala obyčejové mezinárodní právo. Z toho důvodu je zainteresována na jeho primátu. Monacké knížectví je naproti tomu subjektem, jenž reálnou moc postrádá, a jeho jednání proto velké stopy v mezinárodních obyčejových normách nezanechává. Monacká státnost bývala v různých subsystémech partikulárního mezinárodního práva zpochybňována (zejména některý­ mi mezivládními organizacemi), ať už z důvodu miniaturnosti území (přibližně 2 km²), nízkého podílu občanů, kteří tvoří pouhou sedminu obyvatel, nebo kvůli zjevné závislosti na Francii.2 Vstupní věta monacké ústavy naznačuje, že – v protikladu k různým meziná­ rodněprávním partikularismům – právě mezinárodní právo obecné determinuje státnost Knížectví. Svou autoritou partikulární pochybnosti neutralizuje.3

* Xxxx. XXXx. Xxxx Xxxxxxxxxx, XXx., Soudní dvůr Evropské unie. E-mail: .

1 Srov. Constitution du 17 décembre 1962 révisée par la loi n°1249 du 2 avril 2002. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5, s. 17–38.

2 XXXXXXX, X. Fragmentation and international relations of Micro-States. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, s. 305–308.

1. Státnost v obecném mezinárodním právu

Základní vlastností státu je jeho svrchovanost, již lze chápat jako svazek kompetencí vnitř­ ní i vnější povahy. Patří mezi ně zákonodárná a soudní pravomoc, pravomoc vládnout, stanovit měnu, udržovat diplomatické a konzulární styky nebo požadovat od ostatních, aby respektovali nedotknutelnost jeho území, a toto území v případě napadení bránit.4

Případný nedostatek schopností suveréna vykonávat plně některé z těchto kompeten­ cí je možno v jisté míře kompenzovat spoluprací s jiným státem, tradičně podrobením se jeho ochraně.5 Obecné mezinárodní právo však žádá, aby se taková součinnost mezi „sil­ nějším“ a „slabším“ uskutečňovala na půdorysu zásady svrchované rovnosti, tedy přede­ vším, aby byla dohodnuta dobrovolně v mezinárodních smlouvách a na bázi vzájemnosti. Současné mezinárodní společenství zahrnuje relativně skromné množství zhruba dvou set států. Jedná se tak spíše o „globální rodinu“, v níž přichází do styku v podstatě každý s každým. Každý suverén hloubí vlastní brázdu do obecného mezinárodního práva svý­ mi styky s jinými suverény a z nich vyrůstající dlouhodobá praxe postupně zakládá vše­ obecný respekt jeho státnosti. Jinými slovy, státnost subjektů v obecném mezinárodním právu nemá kategoriální charakter, nýbrž vykazuje individualizovanou povahu, spojenou s tím či oním konkrétním státem.6 Velikost území či početnost obyvatelstva nebo občanů představují údaje, jež přitahují koncepčně uvažující nauku mezinárodního práva, pro sa­ motné pragmaticky jednající státy jsou ale druhotné. Geografické či demografické zvlášt­ nosti daného svrchovaného útvaru proto nejsou z hlediska obecného mezinárodního

práva zásadní.

2. Státnost Monackého knížectví v obecném mezinárodním právu

Monacká státnost se rodila ve složitých feudálních poměrech, vlastních středověké Evro­ pě. Oprávnění udržovat vojenskou pevnost i přístav na místě dnešního Monaka získala od císaře Xxxxxxxxx XX. vazalská Janovská republika v roce 1191. Nicméně, ve 2. polovině

13. století rozpoltily Janov boje mezi tamními stoupenci císaře (xxxxxxxxxx) a přívrženci papeže (xxxxxxx), v nichž zprvu dominovali první z nich. Gelfové byli z Janova vyhnáni, včetně rodu Grimaldiů. Jeho představiteli se podařilo v roce 1297 zmocnit úskokem mo­ xxxxx pevnosti a Grimaldiové s ní začali nakládat jako se svou.

Až do počátku 16. století Xxxxxxxxxxx soupeřili a bojovali o monacké panství především s Janovskou republikou. Kontrolu nad pevností několikrát ztratili, avšak následně vždy obnovili. Počínaje rokem 1331 bylo Grimaldiům dovoleno používat šlechtický titul Seigneur. Rod postupně rozšířil své panství i na přilehlé obce Menton, Castillon a Roquebrune. Do­ hodami uzavřenými se sicilskou královnou a Florentskou republikou si opatřil prostřed­ ky na provoz pevnosti. V roce 1507 Xxxxxxxxxxx úspěšně odrazili zvlášť urputný xxxxxxxx útok a obléhání, čímž svou monackou državu vůči Janovu definitivně obhájili.7

3 Je přitom zajímavé, že Ústava z 5. 1. 1911, kterou kníže oktrojoval ústavním nařízením, obecné zásady mezinárodního práva nezmiňuje. „Svobodu knížete“ vyvozuje výlučně z partikulárních mezinárodních smluv, především ze smluv uzavřených s Xxxx- xxx v letech 1641 a 1861 (čl. 2). Srov. XXXXXXXX, M. La révision de la Constitution et les relations internationales. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5, s. 129.

4 SCELLE, G. La Principauté de Monaco. Son statut international. Revue de Droit Monégasque. 1999, č. 1, s. 126.

5 VIRALLY, M. Panorama du droit international contemporain. Recueil des cours de l’Académie de droit international. 1983, sv. 183, s. 37.

6 XXXXXXXXXX, X. Mezinárodní právo veřejné. Obecná část a poměr k jiným právním systémům. 6. vydání. Brno – Plzeň: Dopl- něk – Xxxx Xxxxx, 2014, s. 83–88.

Pro panství Grimaldiů však byly rozhodující vztahy s tehdejšími velmocemi Španěl­ skem a Francií. Soužití se Španělskem upravila smlouva Xxxxx X. s Xxxxxxxxxx Xxxxxxx dim, již spolu podepsali v Burgosu v roce 1524. Pánové z Monaka jí akceptovali postavení vazalů španělského krále, z něhož jim vyplývaly povinnost přísahat a závazek věrnosti. Xxxxxxxx nicméně využil tehdejší příznivé politické situace a ještě koncem roku 1524 při­ měl Xxxxx X. povinnost přísahy zrušit a naopak výslovně uznat, že monačtí pánové jsou nezávislí (deklarací z Tordesillas). Teprve poté nově vyloženou smlouvu z Burgosu ratifi­ xxxxx. Španělsko se zavázalo Monako chránit, přičemž oba panovníci deklarovali spoje­ nectví pro případ války. Provádění smlouvy z Burgosu sice v některých obdobích pozna­ menal expanzivní výklad španělskou stranou, současně jí ale Xxxxxxxxxxx vděčí za titul monackého „knížete“, který Španělsko protokolárně uznalo v roce 1633.8

Španělský protektorát postupně přestal monackým knížatům ekonomicky i politicky vyhovovat. Xxxxxxxxxxx proto navázali důvěrné kontakty s kardinálem Xxxxxxxxx, jež v roce 1641 vyústily v uzavření smlouvy s Francií (smlouva z Péronne), jež se uplatňovala až do Vídeňského kongresu v roce 1815. Francie se zavázala udržovat v monacké pevnos­ ti na vlastní náklady posádku o síle 500 mužů, která ale podléhala knížeti coby svému

„kapitánovi“. Xxxxxxx z Péronne také odškodnila knížete za konfiskaci jeho nemovitostí Španělskem, k níž tento stát přikročil kvůli jeho jednostrannému ukončení španělského protektorátu. Poskytla knížeti ochranu, zaručila mu ale svobodu a svrchovanost na zemi i na moři. Kníže obdržel příslib, že se francouzská posádka nebude vměšovat do jeho vlády nad Monakem ani do správy jeho majetku. Francouzský dvorní protokol přiznal v roce 1688 Grimaldiům postavení „zahraničních knížat“.9

Monako bytostně tíhlo k provádění kontroly pohybu lodí v přilehlém Středomoří. Z ní jeho panovníci čerpali potřebné finance k provozu pevnosti i přístavu. Již od 14. století pánové z Monaka vybírali za průjezd lodí mýto (droits de mer), a to ve výši 2 % hodnoty převáženého zboží. Úhrada mýta se však prováděla hromadně, jednotlivými dotčenými státy, z titulu kompetence státu vlajky dlužných obchodních lodí. Monako tak pravidel­ ně vstupovalo do vztahů s Janovskou či Florentskou republikou, Španělskem či Francií. Později, v 18. století, vybíralo mýto i od Britů, Nizozemců, Dánů či Švédů, kteří ve zvýšené míře pronikali do Středomoří. Požadované poplatky však začaly být již pociťovány jako neslučitelné se svobodou plavby. Francie (1753) a po ní i Velká Británie proto práva od Monaka odkoupily, a to v celkovém objemu mýtných plateb, uskutečněných v xxxxxxxx xxxx letech.10

Nejsložitěji se vyvíjely vztahy knížete s panovníky v prostoru budoucí Itálie, kteří tradič­ ně konkurovali vlivu Francie. Monako coby francouzský protégé proto přitahovalo jejich odpor. Situaci Knížectví navíc komplikovala skutečnost, že v hluboké minulosti, v letech 1448 a 1477, monacký panovník přenechal z ekonomických důvodů a oplátkou za ročně vyplácenou rentu savojskému knížeti suzerenitu nad jedenácti dvanáctinami Mentonu a nad celou obcí Roquebrune. Zůstal tak suverénem nad samotným Monakem (pro quo

7 Srov. CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs. Issy-les-Moulieaux: LGDJ, 2015, s. 3–6.

8 XXXXXXX, J.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco. Paris: Xxxxxx, 1964, s. 15–20.

9 Srov. CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 8; XXXXXXX, J.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco, s. 19–24.

10 BOTTIN, M. Les péages maritimes de Monaco et de Villefranche face au droit international. Kolokvium L’État et la mer. Environ- nement et usages de l’Antiquité à nos jours. Monako, 20.–22. listopadu 2008. Dostupné od prosince 2012 z: <xxxx://xxx.xxxxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxxx.xxx?xxxxxxxx000&xxxxx0>.

nullum superiorem recognoscit), avšak vzhledem k Mentonu a Roquebrune se stal pou­ hým vazalem savojského knížete (que de feodo nostro moventur), vůči němuž byl vázán závazky přísahy a investitury.11 Monačtí panovníci se pak více než dvě století projevům poslušnosti Savojsku úspěšně vyhýbali, neboť požívali ochrany španělského a poté fran­ couzského monarchy. Savojsko situaci trpělivě snášelo, ale k prosazení své moci nakonec využilo války o španělské dědictví a následného Utrechtského míru v roce 1713. V průbě­ hu jednání o míru nejprve žádalo o postoupení celého Monaka, nakonec se však spokojilo alespoň s tím, že platnost jeho práv nad Xxxxxxxx a Roquebrune byla arbitrážně posou­ zena francouzským králem a anglickou královnou. Jejich společné rozhodnutí savojský nárok potvrdilo a monacký panovník musel formálně splnit povinnosti vazala.

Tato „Achillova pata“ monacké státnosti se stala terčem zájmu italských feudálů v lis­ topadu 1815, po uzavření druhé pařížské smlouvy, jež konstatovala konečný pád Napo­ xxxxx a trestala poraženou Francii. Strany pařížské smlouvy se usnesly zejména na tom, že francouzský protektorát Monaka bude ukončen a nahradí jej protektorát Sardinského království (Piemontu, Sardinie a Savojska), navzdory tomu, že monacký kníže nebyl stra­ nou pařížské smlouvy a v otázce této substituce nebyl ani konzultován. Vůli signatářů pařížské smlouvy ale provedla dohoda, kterou spolu uzavřeli sardinský král a monacký kníže v roce 1817 ve Stupiniggi. Zdůraznila mimo jiné zvláštní vztahy Sardinského králov­ ství s obyvatelstvem Monaka, jež se stalo jejich enklávou. Pro Monačany z nich vyplýval nárok na práva, jichž požívají sardští příslušníci.12 Monackou svrchovanost však zmíněná smlouva ani dohoda nezpochybnily.

* * *

Historická monacká státnost byla tedy přes dílčí peripetie v zásadě respektována vládci sousedních států i relevantními velmocemi. Stvrdila ji ostatně s odstupem i míro­ vá Versailleská smlouva z roku 1919, sjednaná mezi spojenými a sdruženými mocnostmi v první světové válce a poraženým Německem. V jejím čl. 346 strany totiž „vzaly na vědomí smlouvu podepsanou vládou Republiky francouzské dne 17. července 1918 s Jeho Nejjasnější Výsostí knížetem monackým a určující vztahy mezi Francií a tímto knížectvím“. Poskytla tím mezinárodněprávní subjektivitě Monaka významnou přidanou hodnotu, neboť mo­ nackou státnost výslovně vzaly na vědomí na jedné straně světové velmoci USA a Japon­ sko, a, na straně druhé, Itálie i Německo, jejichž postoje k Monaku bývaly ambivalentní a pro tento stát mnohdy hrozivé a nebezpečné.

3. Fatální střety knížecí svrchovanosti s principem svrchovanosti lidu

Svrchovanost, již Monako prosadilo v mezinárodním společenství, měla zdroj jedině v kní­ žeti. Ten ztělesňoval stát coby absolutní monarcha. Článek 2 současné monacké Ústavy se už dovolává i „konstituční monarchie“, tedy pojmu vyjadřujícího vedle dědičné, dynas­ tické suverenity i originární svrchovanost lidu. Zmiňuje také „právní stát“, jenž předpoklá­ dá dělbu moci mezi různými pilíři státní moci. Cesta k nyní hájeným ústavním hodnotám byla dlouhá.

11 XXXXXXX, X.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco, s. 11–12.

12 Ibidem, s. 18–31. Výraz „sardští“ je zřejmě mnohem přesnější než běžně používané slovo „sardinští“, a to vzhledem k tomu, že postihuje společnou etnicitu obyvatel celého království (Sardové), zatímco druhý se vztahuje pouze k ostrovu Sardinie. Srov. XXXXXX, X. Xxxxxxx a sardinský. Dostupné z: <xxxx://xxxx-xxx.xxx.xxx.xx/xxxxxx.xxx?xxxxxxx&xxxx0000>.

První střety knížecí moci s aspiracemi lidu nevyvolaly primárně poměry uvnitř knížec­ tví, ale ve vlnách je přinášelo těsné soužití Monaka s protektorskými státy. V nich v kritic­ kých obdobích lid buď přímo vykonával moc, nebo o ni alespoň zápasil.

Nejprve na knížete dopadly důsledky revoluce ve Francii. V srpnu 1789, těsně po pádu Bastily, francouzské ústavodárné shromáždění zrušilo veškerá feudální práva. Toto opat­ ření zasáhlo i monackého knížete v poměru k nemovitostem, které vlastnil ve Francii. Totéž shromáždění sice později připustilo, že práva knížete nezaložil jednostranně xxxxx couzský král a že jejich pramenem je mezinárodní smlouva z Péronne, takže za jejich vyvlastnění přísluší podle mezinárodního práva odškodnění, kníže přesto ale odškodněn nebyl.

V říjnu 1792 francouzské vojsko obsadilo monacké území. Představitelé francouzské revoluční moci svolali obyvatele monackých obcí, tzv. monacký konvent. Ten knížete sesadil, vyhlásil „svobodnou a nezávislou republiku“ a vyjádřil přání připojit se k Francii. Ke spojení došlo v roce 1793, navzdory tomu, že Monako nemělo postavení nepřátelské­ ho, nýbrž spojeneckého státu, a příslušný revoluční dekret proto neměl být vůči němu aplikován. Monacké opevnění obdrželo původní antický název „Herkulova pevnost“ (Fort-Hercule) a Monako jako takové se stalo kantonálním střediskem v departmentu Alpes­Maritimes. Knížecí sídlo nejprve sloužilo jako nemocnice, později do něj umístili kasárna. Členové knížecí rodiny byli zatčeni a přechodně zbaveni osobní svobody. Xxxxxx, snacha knížete, dokonce byla v roce 1794 sťata. Až porážka Xxxxxxxxx, spolu s pozitivními intervencemi ze strany velmi vlivného ministra Xxxxxxxxxxx, vedly ke zrušení stavu anexe monackého území. Tzv. první pařížská smlouva, uzavřená v květnu 1814, totiž obnovila situaci před 1. lednem 1792.13

V polovině 19. století zasáhl Monako kvas z rodící se Itálie. Napomohl tomu ovšem i souběh dalších destabilizačních faktorů. Na jedné straně se kníže v důsledku chronic­ kého nedostatku prostředků uchýlil k regulaci cen místních zemědělských produktů, např. citrónů. Jeho opatření především poškodila mentonské obyvatelstvo, jež pěstovalo většinu monacké zemědělské produkce, a vyvolala proto v Mentonu i v Roquebrune ote­ vřenou nespokojenost. Na straně druhé sardinský protektorát vnucený Monaku po druhé pařížské smlouvě (1815), spolu s resuscitovaným nárokem savojského krále na suzerenitu nad těmito dvěma obcemi, působily jako katalyzátory, jež usnadnily průsak lidové revolty v italském prostoru v roce 1848 i do samotného Knížectví.

Bouřící se obyvatelstvo Mentonu a Roquebrune požadovalo zpočátku jen uskutečnění reforem, později však ale zpochybňovalo i vládu knížete. Ten v nouzi pozval k obnovení veřejného pořádku paradoxně svého sardinského protektora, třebaže smlouva s ním ze Stupiniggi zasahování do monackých vnitřních záležitostí nepřipouštěla. Vstup sardin­ ských jednotek do obou obcí spustil ozbrojenou revoltu obyvatelstva (tzv. „válka citrónů“), jež v březnu 1848 vyústila ve vyhlášení Mentonu a Roquebrune svobodnými a nezávis­ lými městy pod ochranou sardinského krále. V červnu téhož roku se obě obce vyslovily pro připojení k Sardinskému království. K jejich požadavku se v listopadu 1849 vyslovila příznivě dolní komora sardinského parlamentu. Argumentovala, že z titulu suzerenity savojského a potažmo sardinského krále nad Mentonem a Roquebrune obě obce nikdy nepřestaly být součástí Sardinského království. Horní komora naopak žádost meritorně neprojednala.

13 Srov. CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 8–10; XXXXXXX, J.-P. Le ré- gime international de la Principauté de Monaco, s. 26–29.

Opatření směřující k anexi Mentonu a Roquebrune vyvolala v mezinárodním spole­ čenství kritiku. Sardinský plnomocník proto v průběhu Pařížského kongresu v roce 1856 prohlásil, že jeho stát je připraven své jednotky z obou obcí stáhnout, pokud tím nebude monacký kníže vystaven vážnému nebezpečí. K realizaci této nabídky však nedošlo, neboť do překotného děje zasáhla rozhodujícím způsobem opět mocná a vlivná Francie.14

V červenci 1858 ve Vogézách došlo k tajnému setkání zástupce sardinského krále s Na­ xxxxxxxx XXX. Král požádal o vojenskou pomoc proti Rakousku s cílem sjednotit Itálii. Xxxxxxxx XXX. souhlasil, podmínil však svou pomoc tím, že mu připadnou savojské vévod­ ství a niceské hrabství. Tajnou dohodu stvrdili oba panovníci formálně v Turínské smlou­ vě z 24. března 1860, jíž sardinský král vyslovil souhlas se spojením (réunion) obou xxxxx xxxxx s Francií. Smlouva však vymínila, že k němu nesmí dojít v rozporu s vůlí dotčeného obyvatelstva. Vyzvala vlády smluvních stran, aby správně vyhodnotily a konstatovaly výsledek projevu vůle lidu. Nicméně již týden po podpisu smlouvy, ještě před lidovým hlasováním o spojení, do předmětných území vstoupila francouzská armáda. Nová stát­ ní moc neprodleně jmenovala prozatímní správce a ti plebiscit připravili i uskutečnili. V niceském hrabství veškerá organizace hlasování spočívala v rukou tzv. profrancouz­ ských výborů, které samy sestavily volební listiny a dohlížely na průběh sčítání hlasů. Plebiscit se uskutečnil v dubnu 1860 a přívrženci spojení s Francií drtivě zvítězili.15

Ačkoli Menton ani Roquebrune v době uzavření Turínské smlouvy nenáležely k nices­ kému hrabství, nýbrž patřily de iure k Monackému knížectví, francouzský guvernér jme­ novaný pro Nice rozhodl, že obyvatelstvo obou obcí bude v připravovaném plebiscitu dotázáno. Více než 90 % odevzdaných hlasů podpořilo spojení s Francií. V červnu 1860 došlo k úplnému předání státní moci, což fakticky ukončilo sardinský protektorát nad Monakem.16

Monacký kníže francouzsko­sardinskou operaci zpochybnil. Poukázal na to, že zásada nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet brání tomu, aby ve vztahu k Monaku územní transakce mohla vyvolat zamýšlené účinky. Sardinské království ne­ disponovalo totiž mezinárodněprávním titulem k tomu, aby mohlo postoupení Mentonu a Requebrune s Francií platně dohodnout.

Zmíněná závažná právní vada však byla vzápětí zhojena. Kníže postoupil Menton i Roquebrune Francii smluvně sám, v roce 1861, a to „na věčnost“ a za finanční náhradu.17 Za zřeknutí se veškerých práv k nim obdržel obnos čtyř miliónů zlatých franků. Světové dějiny znají i jiné případy úplatného zcizení státního území,18 které se však od případu Mentonu a Roquebrune podstatně liší ve svých důsledcích. „Velkorysost“ monackého knížete totiž bere dech. Cese obou obcí doslova zdecimovala monacký stát. Před operací byla jeho plocha 24 km², po ní se zmenšila na méně než desetinu. Stát byl současně v pod­

14 Srov. CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 10–14; XXXXXXX, J.-P. Le ré- gime international de la Principauté de Monaco, s. 32–34.

15 Nesamozřejmý způsob organizace lidového hlasování cílil nepochybně k tomu, aby bylo vyhověno společné vůli obou monarchů. Jeho průběh i výsledek byly ale logicky kritizovány, zejména v Itálii. Dokonce ještě nedávno, až po roce 2000, se některá se- paratistická hnutí obrátila na francouzské ministerstvo zahraničních věcí s tvrzením, že Turínská smlouva coby právní základ tehdejšího spojení zanikla, neboť Francie nevyhověla požadavku plynoucímu z čl. 44 mírové smlouvy s Itálií z roku 1947 a ne- zaregistrovala Turínskou smlouvu u generálního tajemníka OSN. Ministerstvo odmítlo tvrzení s tím, že nedostatek registrace nemá na její platnost vliv. Srov. Traité de Turin (24. března 1860). Dostupné z: <xxxxx://xx.xxxxxxxxx.xxx/xxxx/Xxxxx%X0%X0_xx_ Turin_%281860%29>.

16 XXXXXXX, X.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco, s. 35.

17 Text smlouvy in: ibidem, s. 222–223.

18 Francie obdržela od Spojených států v roce 1803 za Louisianu 60 miliónů franků a Rusko „prodalo“ Aljašku v roce 1867 Spoje- ným státům za 7,2 miliónů dolarů. Srov. i XXXXXXXX, Ch. Droit international public. Paris: Sirey, 1953, s. 247–248.

statě zbaven půdy vhodné k agrárnímu využití. Přišel o více než 80 % svého obyvatelstva a ztratil hranici s Itálií. Jeho suchozemská část se stala enklávou uvnitř Francie.19 Tyto drastické dopady vyvolávají odůvodněně otázku, zda vůbec či do jaké míry monacký kní­ že při uzavření smlouvy s Francií projevil svobodnou vůli.

Výkon moci uvnitř monackého státu v době cese Mentonu a Roquebrune vykazoval absolutistické a patriarchální rysy. Proto nepřekvapuje, že francouzská vláda pojala územ­ ní transakci jako převod majetku monackého knížete.20 Ještě mnohem později, v lednu 1911, v reakci na tehdejší projevy lidové nespokojenosti, kníže vyhlásil svým nařízením Ústavu, která jasně rozlišovala „nezávislost státu“ (čl. 1) a „svrchovanost knížete“ (čl. 2).21 Francouzští právníci Renault, Xxxxx a Roche, kteří pro knížete sepsali její návrh, dovozovali v uvozující zprávě výlučnou svrchovanost knížete. Argumentovali tím, že monačtí občané tvořili při posledním sčítání lidu v roce 1898 jen zlomek obyvatel státu (1 432 z 19 121) a vlastnili jen 7 až 8 % národního bohatství. Za těchto specifických okolností by podle nich zavedení parlamentního režimu nebylo životaschopné. Pokud by totiž takový režim byl instalován, nutně by vedl buď k tomu, že drtivé většině obyvatelstva bude vnucena politická vůle početně nevýznamné menšiny občanů, anebo že naopak podrobí menšinu monackých občanů většinové vůli cizinců. Citovaní francouzští rádci proto dospěli k zá­ věru, že přísluší toliko knížeti ustavit i chránit rovnováhu mezi občany a cizinci na území státu a disponovat státem jako takovým, včetně jeho území.22

Skutečnou konstituční monarchií se Monako stalo až na základě Ústavy z roku 1962,

která připisuje nově jak „svrchovanost“, tak i „nezávislost“ státu, nikoli knížeti, a prohla­ šuje, že území Knížectví je „nezcizitelné“.

4. Ústavní účinky „zvláštních úmluv s Francií“

Článek 1 Ústavy z roku 1962 mj. prohlašuje, jak již bylo zmíněno, že Knížectví je svrchované a nezávislé „v rámci zvláštních úmluv s Francií“. Ústavodárce chtěl citovaným obratem pravděpodobně sdělit, že zvláštní smlouvy Monaka s Francií usměrňují svrchovanou moc panovníka i státu a stanoví meze, v nichž se uplatní jejich nezávislost. Jinak řečeno, ústavodárce dává nepřímo na vědomí, že zmíněné smlouvy (na rozdíl od ostatních dohod uzavřených knížetem) požívají ústavní, ba suprakonstitucionální síly, neboť odkaz na ně v úvodním článku Ústavy implicitně zakládá ústavní povinnost vykládat všechna její ustanovení s ohledem na obsah těchto smluv.23

4.1 Smlouva z 2. února 1861

Tato smlouva byla uzavřena mezi svrchovanými hlavami obou států. Definuje základy nových vztahů mezi dvěma státy, jejichž soužití bylo ze dne na den zasazeno do zcela nových souvislostí. Zatímco v předchozím historickém období Monako s Francií vůbec nesousedilo, nově se z něj stala enkláva ve francouzském území. Přispěla k tomu cese Mentonu a Roquebrune, na níž se oba panovníci shodli právě v této smlouvě (viz supra).

19 CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 14.

20 MONCHARVILLE, M. Le nouveau statut franco-monégasque. Revue générale de droit international public. 1920, s. 227.

21 Znění příslušného ústavního nařízení srov. CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 113–125.

22 MONCHARVILLE, M. Le nouveau statut franco-monégasque, s. 227.

23 Srov. též XXXXXXX, X. Xx contexte de la révision constitutionnelle à Monaco. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 3, s. 46.

Panovníci si nepřáli vyjádřit kontinuitu se smlouvou z Péronne z roku 1641. Text smlou­ vy z roku 1861 na ni neodkazuje a na rozdíl od ní necílí na problémy bezpečnosti a ochrany monackého státu. Lze proto soudit, že smlouva z roku 1861 nezamýšlí obnovit francouzský protektorát. Naopak je zřejmé, že Francie napříště uznává úplnou svrchovanost monac­ kého knížete.24 Za touto radikální změnou lze spatřovat blahosklonné gesto císaře, jenž její ratifikací získal drtivou většinu dosavadního monackého území, a nemá proto důvod k okázalým demonstracím své mocenské převahy.

Z hlediska monackého právního řádu představuje smlouva z roku 1861 prekonstitucio- nální instrument. Byla sjednána v době, kdy Monako ještě nemělo ústavu. Ústava z roku 1911 ve svém článku 2 smlouvy z let 1641 i 1861 recipovala.

V zakládající smlouvě dvou sousedních států se žádá delimitovat vzájemné hranice a provést jejich demarkaci. Smlouva z roku 1861 se tomuto úkolu věnuje paradoxně jen nepřímo a pouze částečně. Delimitaci neřeší vůbec a stanovením demarkačních linií pověřila smíšenou komisi. K demarkaci hranice mezi oběma státy ostatně nikdy v terénu nedošlo. Strany mlčky uznaly její průběh tak, jak byl upřesněn v roce 1760 souběžnými prohlášeními monackého knížete a sardinského krále, do jehož práv Xxxxxxxx XXX. vstou­ pil z titulu zmíněné Turínské smlouvy z roku 1860.

Monako tehdy ztratilo možnost rozšířit své území směrem k obci La Turbie, ležící ve svahu nad ním. Monarchové zafixovali hranici přibližně ve vzdálenosti pouhých 300 met­ rů od mořského břehu.25 Průběh demarkační linie zůstává místy nezřetelný a dokonce štěpí některé hraniční nemovitosti.26 Jediným prostředím k expanzi tak zůstalo moře. Státní území tvoří z hlediska mezinárodního práva i vnitřní a pobřežní moře, což Monaku dovoluje provádět úpravy svého mořského reliéfu zásadně v rámci své vnitrostátní pravo­ moci. Takřka celé současné monacké pobřeží (88 %) je dílem rozličných umělých korekcí. Zatímco v roce 1861 monacký stát zaujímal jen 145 ha suchozemské plochy, nyní se rozpro­ stírá na 202 ha, přičemž si tímto způsobem vytvořil prostor pro výstavbu celé nové čtvrti Fontvieille. Mimo to, do roku 2025 hodlá zbudovat ještě umělý poloostrov o rozloze 6 ha.27 Společným prohlášením z roku 1967 Monako a Francie delimitovaly svá třímílová po­ břežní moře.28 Na počátku 70. let 20. století oba státy rozšířily v krátkém sledu jejich šíři na dvanáct námořních mil. Aby mohlo Monako vykonávat jurisdikci nad svou pevninskou mělčinou a v budoucnu i nad (zatím) neustavenou výlučnou ekonomickou zónou (zaruču­ je mu to Úmluva OSN o mořském právu), Francie mu postoupila na základě dvoustranné dohody z roku 1984 o delimitaci v mořském prostoru celkem 48 km² svých pobřežních vod. Tím vznikl monacký mořský koridor o šíři 3.160 metrů a délce 88 km, který je zakon­

čen v polovině vzdálenosti mezi Monakem a francouzskou Korsikou.29

24 Srov. i MONCHARVILLE, M. Le nouveau statut franco-monégasque, s. 220.

25 CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 8. Ve větších detailech srov. i v PIRO- VANO, M. A. L’intervention de Xxxxx XXX dans l’affaire des limites entre Monaco et la Turbie. Archives départementales, Recher- ches régionales. 1962, No 4. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxx00.xx/xxxxxx-0000/xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-0000-0000.xxxx>.

26 XXXXXXX, X. Xx coopération transfrontalière entre la France et la Principauté de Monaco. Revue de Droit Monégasque. 2002, č. 4, s. 10.

27 Srov. Monaco poursuit son urbanisation en mer. Le Monde. 27 octobre 2016; XXXXXXXXXXX XX XXXXXXXX, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 31.

28 Francie se nemohla při stanovení svých pobřežních vod uchýlit k běžně používané metodě tzv. rovných čar, neboť by tím v roz- poru s obecným mezinárodním právem znemožnila Monaku přístup k volnému moři. Srov. LEANZA, U. Le régime juridique international de la Méditerranée. Recueil des cours de l‘Académie de droit international. 1992, sv. 236, s. 192.

29 Srov. Xxxxx, Annexe au procès-verbal de la séance du 12 juin 1985, N° 356; QUÉNEUDEC, J.-P. La France et le droit de la mer. In: XXXXXX, X. – XXXXXXXX, X. (eds). The Law of the Sea. The European Union and its Member States. The Hague: Xxxxxxxx Xxxxxxx Publishers, 1997, s. 184.

Monacké knížectví se se ztrátou drtivé většiny svého území i polnohospodářských ka­ pacit v důsledku postoupení Mentonu a Roquebrune podivuhodně vyrovnalo. Těžilo při­ tom ze závazků, které převzala Francie ve smlouvě z roku 1861. Její článek 5 stanovil, že oba státy urychleně vybudují jak silniční přípojku z hlavního tahu z Nice do Janova, tak po­ břežní silnici mezi Nice a Monakem. Měla být také položena železnice z Nice do Janova procházející územím Knížectví. Všechny uvedené projekty se v dalších letech uskutečnily. Kumulované dopravní propojení Francie a Monaka dovolilo plynulý pohyb zboží mezi nimi. Článek 6 smlouvy z roku 1861 konstituoval celní unii, jejíž podmínky stanovila poz­ dější zvláštní právní norma, a to dohoda o sousedství a celní unii z roku 1865. Monako se v podstatě vzdalo výkonu svých pravomocí v celní oblasti. Monacké území se stalo součás­ tí celního území francouzského. Celní hranice mezi oběma státy byla zrušena. Regulace pohybu zboží uvnitř celní unie byla výhradně svěřena francouzskému právu. Výběr veške­ rých cel prováděla Francie. Celní úředníky jmenovala francouzská vláda z francouzských občanů. Nominanti podléhali při výkonu funkce výlučně jurisdikci francouzských soudů. Jako kompenzaci za rezignaci na výkon celních pravomocí pobíral kníže roční indemnitu

20 tisíc franků, jež byla zvyšována v návaznosti na objemu skutečně vybraných cel.30

V důsledku všech zmíněných opatření Monako obnovilo svou ekonomickou rovnová­ hu. Xxxxxxx z roku 1861 vytvořila podmínky k nevídanému rozkvětu podnikání v odvět­ vích lázeňství a hazardních her, umocněné tím, že v té době byl xxxxxx zakázán jak ve Francii, tak v Itálii. Herní zařízení v Německu a v Belgii nebyla schopna Monaku konku­ rovat, neboť jejich provoz byl sezónně kvůli mnohem horším klimatickým podmínkám omezen. Na počátku 70. let 19. století poskytovalo Monako ročně služby 160 tisícům mo­ vitých klientů. Kníže založil v roce 1856 k provozování daných činností společnost Société anonyme des bains de mer et du Cercle des étrangers (SBM), již kontroloval a jež až do první světové války pokrývala takřka veškeré monacké veřejné výdaje (95 %). Zajišťovala také rozhodující část monackých veřejných služeb (distribuce vody, plynové osvětlení nebo svoz odpadků).31

4.2 Smlouva ze 17. července 1918

Smlouva z roku 1861 byla spíše plodem míru, a proto řešila prvotně otázky hospodářské spolupráce. Smlouvu z roku 1918 naopak zásadně poznamenaly poměry před koncem první světové války, jíž se Francie zúčastnila jako vítězná mocnost a Monaku připadlo postavení neutrálního státu. Cílila proto hlavně na zájmy národní bezpečnosti.

S ohledem na doznívající světový konflikt i na vojenskou sílu Francie nepřekvapí

„drsné“ modality vstupu francouzských ozbrojených sil na monacké území a do jeho pobřežních vod, jakož i jejich následného pobytu. Jakkoli smlouva z roku 1918 primárně vyžadovala předběžný souhlas knížete, nahrazovala jej v naléhavých případech pouhá předchozí notifikace francouzskou vládou (čl. 4). Smlouva z roku 1918 Francii dále zavá­ zala bránit nezávislost a svrchovanost Monackého knížectví a zaručit jeho celistvost tak, jako by šlo o francouzské území (čl. 1 odst. 1).

Monako se naproti tomu zavázalo, že bude svá svrchovaná práva vykonávat v „doko­ nalé shodě“ (en parfaite conformité) s politickými, vojenskými, námořními a ekonomic­ kými zájmy Francie (čl. 1 odst. 2). Francie tak obdržela možnost v široké míře prosazovat

30 XXXXXXX, X.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco, s. 90–91.

31 Ibidem, s. 37–39, CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 14–16.

své zájmy a eventuálně použít retorzní opatření v případech, kdy dospěla k závěru, že se Monako jejími zájmy neřídí. Získala tím takřka „absolutní“ nástroj k „modelování“ nezá­ vislosti Monackého knížectví. Neváhala jej v praxi použít, např. v průběhu krize vzájem­ ných vztahů v 60. letech 20. století (infra).32 Míra svobody Monaka v jednání byla cito­ vaným ustanovením okleštěna na dřeň. Jeho účinky umocnil i článek 2, jenž podmínil zamýšlená opatření v oblasti mezinárodních vztahů dosažením „předběžné dohody“ (entente préalable) s francouzskou vládou.

S ohledem na obsah citovaných článků se nabízí srovnat smlouvu z roku 1918 se smlou­ vou z Fezu, kterou v roce 1912 Francie uzavřela s marockým sultánem o zřízení protek­ torátu v Maroku.33 Francie se v ní zavázala k tomu, poskytnout sultánovi i jeho území ochranu. V širokém diskrečním rámci směla francouzská vláda sama zvážit, zda přikročí k okupaci marockého území a k plnění policejních funkcí. Xxxxxx naopak převzal záva­ zek, že bez předběžného souhlasu francouzské vlády nesjedná žádný akt mezinárodní povahy. Smlouva z Fezu bývá označována za právní nástroj tehdejší kolonizační politiky.34 Poměr vzájemných práv a povinností, které plynou z ní i z obdobných protektorátních smluv, se zjevně nesnáší s rovnovážností, již ukládá princip svrchované rovnosti v mezi­ státních vztazích. I francouzská nauka proto považuje nevyvážený obsah protektorátních dohod za neslučitelný se současným mezinárodním právem.35 Vzhledem k obdobnému obsahu citovaných ustanovení smlouvy z roku 1918 se vnucuje stejný závěr i v „monac­ kém případě“.

Francie zjevně přistupovala k předsmluvním negociacím s Monakem v přesvědčení, že trvající světový ozbrojený konflikt nerovnováhu v obsahu sjednávané smlouvy dosta­ tečně odůvodňuje, obzvláště proto, že v dané době reálně hrozilo, že Knížectví sklouzne do vlivu nepřátelského Německa. Pocit tohoto nebezpečí ovlivnil zejména obsah článků 2 a 3 smlouvy z roku 1918, jež ve svých důsledcích nejen značně omezují nezávislost Kní­ žectví při výkonu svrchovaných práv, ale dokonce staví do závorek jeho suverenitu.

Připomeňme, že v době vzniku smlouvy z roku 1918 byl výlučným nositelem monacké suverenity kníže. Úprava nástupnictví na knížecí trůn tak představovala výraz „tvrdého jádra“ monacké suverenity.36 Navzdory tomu se článek 2 smlouvy z roku 1918 staví nad tuto svrchovanou úpravu. Ukládá, aby pravidla nástupnictví byla aplikována způsobem, který zaručí, že trůn obsadí pouze osoba francouzského či monackého občanství, a aby tato osoba obdržela souhlas francouzské vlády. Citované smluvní ustanovení tak v pod­ statě neguje svrchovanou svobodu knížete rozhodnout o svém nástupci.

V roce 1918 hrozilo, že z panující větve Grimaldiů nevzejde přímý následník. Jediný syn tehdejšího knížete byl činný voják a svobodný. Za této situace bylo představitelné, že nástupnictví přejde prostřednictvím matky knížete na některé z dětí, jež zplodila v man­ želství s německým knížetem Xxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx (později titulovaným jako „hrabě z Urachu“).

Francie vyhodnotila riziko příštího německého vlivu jako natolik naléhavé a závažné, že ve smlouvě z roku 1918 podmínila svou ochranu tím, že „německá“ alternativa bude

32 XXXXXXXX, M. La révision du traité destiné à compléter les traités et conventions qui fixent les rapports de la Principauté avec la France, du 17 juillet 1918 à l’aune de l’égalité souveraine. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5, s. 148.

33 Text smlouvy srov. Bulletin officiel de l’Empire chérifien, 1ère année, n° 1, 1er novembre 1912.

34 Srov. SCELLE, G. La Principauté de Monaco. Son statut international. Revue de Droit Monégasque, s. 132.

35 XXXXXXXX, X. – XXXXXX, A. Droit international public. 6e édition. Paris: LGDJ, 1999, s. 482–483.

36 V r. 1918 upravovalo tato pravidla svrchované nařízení knížete z 15. května 1881. Srov. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5, s. 59–64.

a priori vyloučena.37 Článek 3 tento francouzský postoj jasně vyjadřuje. Stanoví, že v pří­ padě uprázdnění trůnu, zejména pokud nebude přímý následník, promění se monacké území v „autonomní Monacký stát“, podrobený protektorátu Francie. Za tímto smluvním řešením se skrývá logika absolutní monarchie. Vskutku, absencí panovníka ztrácí takový stát jakoukoli svrchovanost. V dané situaci se na nesuverénní monacké území rozlije státní moc Francouzské republiky a tento stát poskytne Monaku územní autonomii. Aby se při výkladu článku 3 vyloučily pochybnosti, zda kníže skutečně eventuálně akcepto­ val zánik svého státu, první věta článku 3 výslovně knížete zmocňuje k tomu, „zcizit“ (aliéner) Knížectví toliko ve prospěch Francie. Jinými slovy, toto ustanovení lze považo­ vat za smluvní titul, na jehož základě je kníže oprávněn svým svrchovaným územím takto radikálně ve prospěch Francie disponovat.

Článek 3 smlouvy z roku 1918 je tedy třeba číst jako ujednání stran o postoupení celého monackého území v případě, nebude­li možné obsadit trůn v přímé linii. Lze namítnout, že takové ujednání odporuje současnému mezinárodnímu právu, hlavně zásadě sebeur­ čení národů.38 Takové hodnocení však neplatí v souvislostech tehdejšího právního stavu. Za prvé, na sklonku první světové války nebyla zásada sebeurčení ještě mezinárodněpráv­ ně závazná, nýbrž působila jako pouhý mezinárodněpolitický postulát.39 Za druhé, Kní­ žectví bylo na počátku 20. století výlučně dědičnou monarchií. Na vrcholu monackého právního řádu sice od roku 1911 figurovala Ústava, její text byl ale plodem vůle svrchované­ ho panovníka, nijak nekorigované vůlí monackého „národa“. Podmíněný smluvní záměr směřující k ukončení monacké nezávislosti a k postoupení monackého území jinému státu tak neporušoval tehdejší mezinárodní právo, ani monacké právo ústavní.40

Citované smluvní ujednání představuje školský případ uplatňování mezinárodního práva utvářeného ve vztazích mezi absolutními monarchy, na což nemá vliv, že v daném případě byl smluvním partnerem knížete prezident parlamentní republiky. Ohromuje, jak bezbřeze svrchovaný monarcha zacházel se státním územím a určoval osud obyvatel­ stva. Se vznikem národních států se taková praxe stala neakceptovatelným excesem. V tomto ohledu lze připomenout prohlášení německé a československé vlády podepsané v Berlíně X. Xxxxxxxx a E. Háchou 15. března 1939. Tento šokující bilaterální akt se patrně článkem 3 smlouvy z roku 1918 tak či onak inspiroval. Prohlášení, které vzniklo, jak zná­ mo, současně s obsazováním zbytku Československa německými vojsky, oznamuje, že, na jedné straně, československý prezident „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce německé říše“ a že, na straně druhé, vůdce se rozhodl vzít „český národ“ pod ochranu německé říše a zaručit mu „autonomní vývoj odpovídající jeho svébytnosti“.41 V prohlášení se zmiňují „český národ a země“, přičemž ale absentuje slovo „svrchované“, které nahrazuje adjektivum „autonomní“, respektive substantivum „svébytnost“. Termín

„autonomní“ se nadto v textu pojí jen s „národem“, nikoli s „územím“. Slovo „území“ se ve

37 Srov. CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 21–22; XXXXXXX, J.-P. Le ré- gime international de la Principauté de Monaco, s. 103–104.

38 Srov. XXXXXXXX, M. La révision du traité destiné à compléter les traités et conventions qui fixent les rapports de la Principauté avec la France, du 17 juillet 1918 à l’aune de l’égalité souveraine, s. 149.

39 Srov. MALENOVSKÝ, X. Xxxxx a zánik Československa na pozadí zásady sebeurčení národů. Právník. 2018, roč. 157, č. 10, s. 788–798.

40 Potomek příslušníků smluvně odstavené „německé“ větve Grimaldiů, hrabě X. xx Xxxxxxx, nicméně po Francouzské republice aktuálně požaduje náhradu za újmu, jež mu údajně vznikla vyloučením z nástupnictví na trůn, a to ve výši 351 miliónů eur. Srov. Právo, 15. srpna 2018. Pařížský administrativní soud jeho žádost usnesením odmítl, a to hlavně z důvodu, že újma, na níž stě- žovatel zakládá svůj nárok, pochází ze svrchovaného aktu Monackého knížectví o úpravě pravidel nástupnictví, a není tak přičitatelná Francii. Žadatel ostatně ani neprokázal, na základě kterého zákonného předpisu o sukcesi by se stal knížetem. Srov. usnesení č. 1820151 z 11. ledna 2019.

41 Srov. Mnichov v dokumentech. Praha: NPL, 1958, s. 283–285.

znění prohlášení dále neobjevuje, což má zřejmě dokumentovat záměr československé vlády postoupit české území německé říši a spokojit se s autonomií národa. Na rozdíl od smlouvy z roku 1918 porušovalo „ujednání“ o odevzdání českého národa i území do rukou

„vůdce“ hrubě tehdejší mezinárodní i československé ústavní právo.42

Eventuální zcizení celého monackého území dohodnuté s knížetem vzaly bez zjev­ ných protestů na vědomí strany Versailleské smlouvy (supra), což implicitně potvrzova­ lo, že takovou transakci považovaly za slučitelnou s tehdejším mezinárodním právem. Uvedená eventualita se nicméně nerealizovala. Svobodný syn knížete (Xxxxx XX) adoptoval v roce 1919 svou biologickou dceru (zplozenou ze vztahu se ženou z pařížského kabaret­ ního prostředí) a ta se v roce 1920 provdala za příslušníka vlivné francouzské šlechtické rodiny. Bez ohledu na to, ve světle pozdějšího vnitropolitického vývoje v monackém státě i v obsahu obecného mezinárodního práva neudivuje, že Ústava z roku 1962 jednak zcize­ ní monackého území výslovně zakázala (článek 1), jednak komplexně upravila pravidla sukcese na trůn (článek 10). Pokud by tedy na tehdejší smluvně dohodnutou bilaterální transakci zcizení bylo aplikováno současné monacké ústavní právo, na jedné straně by riziko, jež ji odůvodnilo, nebylo případné a, na straně druhé, kníže by k této transakci zjev­ ně nebyl Ústavou zmocněn.

Velmocenské způsoby Francie směřující kpodvazování nezávislosti knížete neodezně­ ly sjednáním smlouvy z roku 1918. Tato tendence se znovu projevila v roce 1930, kdy oba státy uzavřely dohodu o výběru a jmenování do některých státních a administrativních funkcí a úřadů a upřesnily ji formou následné výměny dopisů. Dohoda sice usnadnila monackým občanům přístup k francouzským veřejným službám, prováděným na území Monaka (např. v poštovní či celní oblasti), současně ale vyhradila mnohé monacké vládní i vysoké správní funkce francouzským uchazečům. Některé další vybrané úřady nesměli zastávat občané třetích států.

Pouze francouzský občan mohl vykonávat úřad předsedy vlády (ministre d’État). Kní­ že premiéra jmenoval ze seznamu tří kandidátů, který mu předala francouzská vláda. Podmínku francouzského občanství museli splňovat i někteří členové vlády a další vyso­ cí funkcionáři státu, zejména ministr vnitra, ředitelé veřejné bezpečnosti, právní služby, zahraničních vztahů, generální prokurátor, předseda odvolacího soudu nebo ředitel pra­ covního úřadu. Vláda (conseil de gouvernement) sestávala zprvu ze čtyř, později ze šesti členů, a při rovnosti hlasů rozhodoval hlas předsedy. Bylo zajištěno, že francouzští členo­ vé vlády budou za všech okolností disponovat potřebnou většinou.43

Dohoda z roku 1930 se tak značně odchylovala od běžných recipročních mezinárod­ ních smluv. Nerovnovážnost jí upravených práv a závazků zajišťovala prospěch Francii, kdežto pozice Monaka naopak byla nevýhodná. Zvěčňovalo ji navíc to, že smlouva z roku 1918 ani dohoda z roku 1930 neobsahují ustanovení o možné výpovědi. Z obecného me­ zinárodního práva totiž plyne, že takové smlouvy zásadně nelze bez souhlasu obou stran ukončit (srov. čl. 54 Vídeňské úmluvy o smluvním právu).

42 Pomineme-li, že zcizení území bez kvalifikovaného souhlasu Národního shromáždění zjevně porušovalo zvlášť významné pravidlo vnitrostátního práva (srov. i čl. 46 kodifikační Vídeňské úmluvy o smluvním právu), skutečnost, že Německo v době podpisu prohlášení provádělo v ČSR nijak neautorizované vojenské operace, kvalifikují spolu s dalšími rozhodnými skutečnost- mi chování Německa jako anexi zbytku ČSR. V souvislosti s předstíraným účelem zcizení je od věci citovat i sovětskou nótu ze 17. 3. 1939 adresovanou německé vládě. Vláda SSSR v ní sice sarkasticky prohlašuje, že „nezná žádný stát, ve kterém hlava vlády by měla právo bez souhlasu lidu zrušit samostatnou existenci státu“ (srov. pozn. 41, s. 288), avšak zjevně nevzala v tomto ohledu v potaz monackého knížete a jeho smlouvu s Francií z roku 1918.

43 XXXXXXX, J.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco, s. 65–67 a 112–113; srov. též obecně GRINDA, X. Xx Princi- pauté de Monaco. 2e édition. Paris: Xxxxxx, 2009, s. 94–95.

V období první světové války a v letech po ní Monako představovalo z geografických důvodů pro Francii bezpečnostní riziko s ohledem na zájmy, které v té době prosazovaly Německo i Itálie. Po druhé světové válce nebezpečí plynoucí z politiky těchto států nic­ méně vyvanulo. Nová situace přesunula orientaci bilaterálních vztahů Monaka a Francie ke vzájemné hospodářské spolupráci.

Monacká ekonomika se znovu transformovala. Stát ve 20. století postupně ztratil vět­ šinu svých příjmů z hazardních her a luxusní turistiky. Ty tvořily v roce 1905 celých 70 %, v roce 1939 už jen 30 % a v roce 1962 nevýznamná 4 % z jeho celkových příjmů. Zatímco z důvodu společné celní unie ve Francii i Monaku existovaly srovnatelné nepřímé daně, v roce 1869, v době, kdy monacký rozpočet v podstatě zásobovala a obsluhovala společ­ nost SBM, kníže radikálním způsobem zrušil veškeré přímé (osobní) daně.44 Jeho rozhod­ nutí vybídlo zahraniční průmyslové, obchodní, reklamní i bankovní společnosti a zejmé­ na francouzské fyzické i právnické osoby k přenesení sídla (rezidence) do Monaka, tedy, jinými slovy, k „daňové optimalizaci“. Monacké daňové uspořádání umožňovalo, aby kal­ kulující firmy udržovaly v Monaku kancelář, zatímco svou efektivní ekonomickou činnost rozvíjely ve Francii či ve třetích zemích. Tím celý „technický“ problém přerostl v obtížnou politickou bilaterální záležitost. Zřetelně se to projevilo na počátku 60. let, kdy expatrio­ vaní majetní Francouzi (pieds-noirs) začali přesunovat své majetky z dekolonizovaného Alžírska ne domů, nýbrž právě do Monaka.45

Oba státy sice částečně koordinovaly své daňové politiky ve dvoustranných dohodách

z roku 1945 a z roku 1951, jejich hlubokou koncepční disharmonii nicméně neodstranily.46 Politické napětí proto neopadlo, naopak, v lednu 1962, vyvřelo. Krizi vyvolal frontální střet knížete s předsedou vlastní vlády, jenž knížete vyzval, aby zrušil své opatření, jímž práv­ ně sporným způsobem ukončil francouzskou kontrolu nad řízením televize Monte Carlo. Francie tohoto specifického právního sporu využila ke vznesení politického požadavku, revidovat celý soubor dvoustranných dohod, včetně dohody fiskální. Označila absenci přímého zdanění za porušení článku 1 smlouvy z roku 1918 s tím, že se neslučuje se závaz­ kem monacké vlády vykonávat svrchovaná práva, mj. v hospodářské oblasti, „v dokonalé shodě“ s francouzskými zájmy. Vyzvala Monako, aby svou daňovou soustavu upravilo způ­ sobem, který zaručí, že monačtí i francouzští daňoví poplatníci budou podléhat obdob­ ným přímým daním.

Kníže francouzské výzvě nevyhověl. Poukázal na to, že takový zásah do daňové politiky by představoval zpochybnění samotných základů monacké svrchovanosti, neboť pravomoc státu ve fiskální oblasti představuje podstatný atribut jeho suverenity. Pokud by Monako mělo být jejího svobodného výkonu dvoustrannou smlouvou s Francií zbaveno, degrado­ valo by ze svrchovaného státu ve francouzskou decentralizovanou územní jednotku.47

V situaci vyhrocené politické krize ultimativně vedené negociace selhaly a Francie po­ někud překotně přikročila k retorzním opatřením. Rozhodla se napříště zacházet s monac­ kými občany jako s běžnými cizinci a především vypověděla několik vzájemných smluv, mezi nimi i dohodu o sousedství a vzájemné spolupráci ve správní oblasti z roku 1951.

44 CHAGNOLLAUD, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 15.

45 XXXXXXX, X.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco, s. 156–163.

46 Podrobně k těmto dohodám srov. ibidem, s. 118–149.

47 Srov. ibidem, s. 164–167. Nad rámec dvoustranných daňových vztahů s Francií je vhodné dodat, že v důsledku absence daně z příjmu nemá Monako důvod uzavírat dvoustranné dohody o zamezení dvojího zdanění. Na doporučení OECD naopak od roku 2009 sjednalo na třicet dohod o výměně daňových údajů. Srov. Géoéconomie. 2014, n° 71, s. 10.

V den, kdy vypršela šestiměsíční lhůta jí podané výpovědi a dohoda o sousedství zanikla (13. října 1962), Francie zavedla na společné hranici celní a policejní kontroly. Jelikož se retorzní opatření nedotkla celní unie, nebyla ale vybírána cla. Francouzské složky naopak ověřovaly totožnost všech osob překračujících hranici (kontroly se netýkaly železničního styku). Následoval totální kolaps provozu.48

Politické napětí přimělo knížete k tomu, uspíšit vyhlášení Ústavy (17. prosince 1962). Oba státy posléze obnovily dialog. Důkladně prověřily stávající bilaterální smluvní arzenál a dohodly se na jeho podstatných změnách, včetně transformace daňové dohody. Ta byla podepsána 18. května 1963.49 Vnesla do dvoustranných daňových vztahů dvě zásadní ino­ vace. Za prvé, všechny podniky, které sídlí v Monaku, jejich obrat se však nejméně z jedné čtvrtiny utváří z operací uskutečněných mimo Monako, podléhají obdobné dani ze zisku, jaká se uplatňuje ve Francii. Za druhé, monačtí rezidenti francouzského občanství jsou napříště podrobeni francouzské dani z příjmu fyzických osob, ledaže k datu 13. října 1962 prokázali nejméně pětiletý obvyklý pobyt v Monaku (čl. 7). Stejný pětiletý pobyt, avšak završený až po zmíněném dni, naopak pro francouzské občany monacké daňové rezident­ ství nezakládá. To znamená, že kromě definitivně uzavřené skupiny Francouzů, kteří se do Monaka přistěhovali nejpozději do roku 1957, zachází se se všemi ostatními francouz­ skými občany žijícími v Monaku a dokonce i s potomky francouzských občanů, kteří ob­ drželi postavení monackých daňových rezidentů, stejně jako s francouzskými rezidenty. Daňová dohoda z roku 1963 se logicky netýká postavení příslušníků třetích států žijících nebo sídlících v Monaku.

Rozdíly v daňovém zatížení příslušníků různých států v Monaku ovlivňují složení monackého obyvatelstva. Zatímco v období let 1946–1961 zřetelně převládali francouzští občané (v roce 1961 jejich počet dosáhl 13 tisíc), po uzavření daňové dohody Monaka s Francií se jejich množina značně zmenšila (v současné době čítá 8 tisíc).50 Francouzští a italští příslušníci přitom vysoce dominují mezi přeshraničními pracovníky, tedy nepo­ bývajícími v Monaku (celkem 38 tisíc).51 Nevýhodné daňové postavení francouzských občanů žijících v Monaku nese patrné diskriminační rysy. Zavdalo příčinu k bohaté xxxxx katuře francouzských soudů.

V této souvislosti je třeba především uvést, že Francie uzavřela řadu dvoustranných dohod o zamezení dvojího zdanění, a to i s různými členskými státy Unie, jež zakazují diskriminaci osob, na jejichž daňové poměry se tyto dohody vztahují. Daňová dohoda Francie s Monakem z roku 1963 je konstruována tak, že, za prvé, monačtí rezidenti xxxxx xxxxxxxxx občanství se zásadně považují za francouzské daňové rezidenty, a za druhé, že činí zásadní rozdíl mezi dvěma skupinami monackých rezidentů, a to mezi těmi, kteří jsou francouzskými občany, a těmi, kteří jsou občany jiných států, pokud jde o zdanění jejich příjmů z francouzských zdrojů. V důsledku aplikace uvedené dohody s Monakem zejména hrozí, že monačtí rezidenti francouzského občanství budou diskriminováni v poměru k občanům jiných členských států Unie, s nimiž Francie uzavřela dvoustranné dohody o zamezení dvojího zdanění.52

48 Srov. ibidem, s. 169–178.

49 Její text srov. ibidem, s. 226–236.

50 Monackých občanů žijících v Monaku je shodou okolností stejně tolik (8,6 tisíce osob).

51 Srov. CHAGNOLLAUD DE SABOURET, D. La Principauté de Monaco. Histoire, identité, pouvoirs, s. 36; XXXXXXX, J.-P. Le régime international de la Principauté de Monaco, s. 50–51; Géoéconomie, 2014, n° 71, s. 2.

52 K této velmi složité problematice srov. zejména DIEU, F. L’actualité de la convention franco-monégasque du 18 mai 1963. Revue de Droit Monégasque. 2007, č. 9, s. 17–21.

4.3 Smlouva z roku 1918 a vztahy Monaka s mezivládními organizacemi

Článek 6 smlouvy z roku 1918 vytváří dobré podmínky pro zapojení Knížectví do mezi­ národních struktur. Tímto příznivým účinkem se vymyká zbytku smlouvy. Zatímco jiná její ustanovení omezují v tom či onom ohledu politické volby Monaka, článek 6 Knížectví naopak povzbuzuje, aby takové volby samo vyhledávalo, tedy aby se účastnilo mezinárod­ ních konferencí a vstupovalo do mezinárodních organizací, zejména do sítě Společnosti národů. Francouzská vláda se citovaným ustanovením zavazuje, že monacké vládě usnad­ ní přístup k nim po svém boku. Článek 6 se nicméně mezi světovými válkami uplatňoval nejednoznačně. Francie se k monackým iniciativám chovala spíše zdrženlivě až cynicky.53 Obzvlášť to platilo ve vztahu ke Společnosti národů. Monako usilovalo o členství a ve

20. letech o ně opakovaně požádalo. Své žádosti však vždy později vzalo zpět. Reagovalo tak na nepříznivé signály zevnitř organizace a nechtělo se vystavit nebezpečí případného formálního odmítnutí. Francouzská podpora monackým žádostem byla vlažná a v jed­ nom případě Francie dokonce diskrétně intervenovala v neprospěch Monaka.

U jiných delegací, ať už britské, nebo americké, budily monacké žádosti o vstup do Společnosti rozpaky. Miniaturnost uchazečského státu vyvolávala pochybnosti o jeho schopnosti plnit povinnosti člena organizace. V neprospěch jeho žádostí působilo i to, že měl nevalnou pověst střediska hazardních her a že při sestavování jeho rozpočtu se příliš nerozlišovaly veřejné příjmy a soukromý majetek knížete. Poukazovalo se taktéž na pro­ blematický vztah knížete a všemocné společnosti SBM. Delegace měly rovněž obavy, že s ohledem na velmi těsné vztahy Monaka s Francií by Francie ve Společnosti fakticky disponovala dvěma hlasy.54 Členové organizace si konečně nepřáli, aby tak nicotný stát vstoupil do Společnosti dříve než např. Německo či Turecko.55

Ve francouzském postoji se utkávaly protichůdné zájmy. Vidina „druhého hlasu“ mlu­ vila obecně pro podporu monackých žádostí, tento klad však neutralizovala skepse, že společné hlasování nemusí vždy fungovat. Kníže (Xxxxxx X.) měl totiž pověst svobodo­ myslné osobnosti, což dokumentoval mj. tím, že na podzim 1920 požádal o členství ve Společnosti národů, aniž by svůj krok předtím s Francií konzultoval. Francouzská opatr­ nost však zřejmě pramenila hlavně z toho, že tehdejší nepokoje monackého obyvatelstva, namířené proti knížeti, by po přijetí Monaka do Společnosti nevyhnutelně začaly rezono­ vat celou organizací a mohly by mít stimulační účinky na obyvatelstvo ve francouzských mimoevropských mandátních nebo protektorátních državách (Sýrie, Tunisko a Maroko). S postupem doby hodnotila Francie takové riziko kontaminace reálnějším a naléhavěj­ ším, a tak snahy Knížectví integrovat se do různých multilaterálních struktur nakonec v podstatě blokovala.56

Po druhé světové válce se zájmy i priority Francie významně posunuly a Monaku se k prosazování vlastních mezinárodněpolitických záměrů otevřel mnohem širší prostor.

53 XXXXXX, J.-R. La France et l’intégration internationale de la Principauté de Monaco (1918–1939). Guerres mondiales et conflits contemporains. 2006, n° 221, s. 103.

54 Ibidem, s. 94.

55 XXXXXXX, X. Fragmentation and international relations of Micro-States, s. 292.

56 XXXXXX, J.-R. La France et l’intégration internationale de la Principauté de Monaco (1918–1939), s. 95–103. Až kuriózně působí kategorický nesouhlas Francie s přáním knížete ratifikovat v roce 1935 Ženevskou úmluvu o ochraně zraněných a nemocných v poli z roku 1864 a ustavit na jejím základě monackou společnost Červeného kříže. Francie tuto iniciativu pod vlivem analýzy prof. Xxxxxxxxxx odmítla. Jmenovaný akademik spatřoval nebezpečí ratifikace v tom, že by zřízení monackého Červeného kříže povzbudilo vznik obdobných společností v Sýrii, Tunisku a Maroku, což by posílilo mezinárodní postavení revoltujících sil na těchto územích, jež Francie již tak s obtížemi vojensky kontrolovala. Srov. ibidem, s. 102–103.

Usilovalo nejprve o členství ve specializovaných organizacích, přidružených k OSN. Již v roce 1948 vstoupilo do UNESCO, jež sídlí shodou okolností v Paříži. Stalo se tak pozoru­ hodně na základě jednomyslného souhlasu plenárního orgánu této organizace. Monac­ kou kandidaturu ovšem nejprve posoudil výkonný orgán UNESCO. Sdělil, že Monako je

„v podstatě malý nezávislý stát, jenž převzal závazky vztahující se k výkonu určitých svých práv vůči mocnějšímu sousedovi, nicméně omezení svobody jeho některých jednání, k nimž dal souhlas, nemá na jeho postavení coby svrchovaného státu vliv“. Výkonný orgán odů­ vodnil své dobrozdání mj. i tím, že Knížectví „plně požívá práva uzavírat smlouvy s jinými mocnostmi“.57 Citované závěry vycházely vstříc všeobecnému politickému zájmu členské základny na univerzalitě členství, a to i za cenu „velkorysé“, ba nepřesné kvalifikace někte­ rých rozhodných skutečností. Nauka upozornila zejména na to, že smlouva z roku 1918 požaduje k uzavření mezinárodní dohody Monakem předběžný souhlas Francie. Za této podmínky lze ovšem o „plné pravomoci Monaka uzavírat smlouvy“ sotva hovořit.58

V roce 1948 vstoupilo Monako i do Světové zdravotnické organizace (WHO). V roce 1957 se stalo původním členem Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). V roce 1970 se začlenilo do Mezinárodní organizace frankofonie. Integraci Knížectví do univer­ zálních organizací završilo jeho přijetí do OSN. Monako obezřetně vyčkalo (příznivého) výsledku řízení o žádostech o přijetí Lichtenštejnska a San Marina a teprve poté samo požádalo. Rada bezpečnosti jeho žádost v květnu 1993 bez formálního hlasování doporu­ čila a žádost následně aklamací schválilo Valné shromáždění.59 OSN totiž již dříve defini­ tivně uzavřela diskusi o možné výběrovosti členství v ní a v souladu se zásadou univerza­ lity se otevřela všem všeobecně uznávaným státům, bez ohledu na velikost jejich území, počet obyvatel či zvláštnosti výkonu svrchovaných práv.60

5. Přijetí Monaka do Rady Evropy

a jeho ústavní i mezinárodněprávní souvislosti

Premiér knížecí vlády zaslal žádost o přijetí do Rady Evropy 15. října 1998. Jak známo, tato regionální mezivládní organizace prosazuje výběrové členství, a proto vstupu do ní před­ chází náročná prověrka kandidátských států. Ty musí v souladu s článkem 3 Statutu Rady Evropy prokázat svou oddanost demokracii, principům právního státu a požadavku nále­ žité ochrany základních práv a svobod jednotlivce. Vyjeví­li přijímací řízení nedostatky, orgány Rady Evropy doporučí opatření k jejich nápravě. Uchazečský stát je vyzván k pří­ stupu do organizace až tehdy, když zjištěné překážky odstraní, nebo se formálně zaváže k jejich odstranění ve stanovených lhůtách.61

Podklady pro vyřízení žádosti Monackého knížectví zpracovali určení soudci Evrop­ ského soudu pro lidská práva. V roce 1999 předali orgánům Rady Evropy zpravodajskou zprávu. Museli se vypořádat s námitkami dvojího druhu, a to jednak s problémy ústavní­ ho a institucionálního charakteru, jednak s pochybnostmi stran obsahu a dopadů bilate­ rálních smluv s Francií na výkon svrchovaných práv uchazečského státu.

57 UNESCO, doc. 8 EX/6 (24 Jun. 1948) Executive Board, 8th Session, s. 2.

58 DUXXXXX, X. Xragmentation and international relations of Micro-States, s. 296.

59 Ibxxxx, s. 303–304.

60 Srov. COX, X.-X.– PEXXXX, X. (xxs). La Charte des Nations Unies. Commentaire article par article. 3e édition. Paris: Economica, 2005, s. 525 a 531.

61 V tomto příspěvku není prostor k podrobnějšímu popisu zde načrtnutých procedur. Lze odkázat na MALENOVSKÝ, J. X právním aspektům přijetí České republiky do Rady Evropy. Právník. 1993, č. 10–11, s. 886–902.

V prvním ohledu kontrolní orgány sice nezpochybňovaly demokratickou povahu mo­ nackého státu, kladly si však otázku slučitelnosti dominantního postavení knížete v po­ měru k parlamentní Národní radě (Conseil national) s citovaným článkem 3 Statutu RE. Konstatovaly, že Rada Evropy nemůže vnucovat jednotlivým evropským státům určitý vzorec demokracie, a to ani vzor demokracie parlamentní. Nemůže po nich ani požadovat, aby zavedly specifický volební systém. Zvláštnosti v této oblasti v porovnání s hlavním proudem evropských států proto Monako jako uchazečský stát nijak nediskvalifikují.

Nehledě na toto zásadně příznivé dobrozdání přikročilo Knížectví v roce 2002 k ústavní reformě. Provedené změny definitivně potlačily model patriarchálního státu, který chrá­ nila Ústava z roku 1962.62 Kníže sice uvedené ústavní změny ve své svrchované pravomo­ ci vyhlásil, revidovaná Ústava však již nepřipouští, aby její účinky ze své vůle pozastavil. Měnit novou Ústavu lze jen na základě společného ujednání knížete a Národní rady. Revi­ dovaná Ústava tak vyjadřuje ústavní pakt monarchy a lidu, založený na vzájemné důvěře. Posílila přitom pravomoci parlamentního orgánu. Ačkoli pravomoc legislativní iniciativy přísluší knížeti, legislativní činnost jako takovou vykonávají společně kníže a Národní rada. Byl taktéž transformován většinový volební systém, jenž v minulosti zpravidla pro­ dukoval „jednobarevnou“ Národní radu. Nahradil ho model smíšený, a to tak, že se na­ příště z jedné třetiny uplatňuje poměrnost.

Rada Evropy některé podněty vzešlé z prověrky nepodpořila. Nevyzvala ani nedoporu­ čila, aby předseda vlády byl demokraticky vybrán a byl podroben dohledu Národní rady. Vyšla z toho, že takové řešení nemá podporu obyvatelstva a je navíc způsobilé rozkolísat institucionální rovnováhu ve státě. Nepožadovala ani, aby cizinci mohli volit v komunál­ ních volbách, a to proto, že v množině obyvatelstva výrazně převažují.63 Tato demografic­ ká zvláštnost ostatně přiměla monackou vládu k tomu, aby ke svému podpisu Evropské úmluvy o lidských právech připojila prohlášení o výkladu. Zdůraznila v něm, že „být stá- tem omezených rozměrů s sebou nezbytně nese zvláštní význam úpravy pobytu a práce cizinců i sociálních opatření ve vztahu k nim“.64

Ve druhém ohledu zpravodajové Rady Evropy sice připustili, že Knížectví v mezinárod­ ních vztazích vystupuje jako svrchovaný a nezávislý stát, potvrdili ale současně, že výkon jeho svrchovaných práv je značně usměrňován smlouvami s Francií. Vyjádřili přesvědče­ ní, že budoucí vztahy mezi Monakem a Francií by měly zásadně vyhovět požadavkům plynoucím ze zásady svrchované rovnosti. Nestanovili to nicméně jako podmínku, ne­ boť Rada Evropy nemůže požadovat pro členství podmínky, jejichž splnění není výlučně v pravomoci uchazečského státu. Kníže přístup zpravodajů sdílel. Označil sice smlouvu z roku 1918 za „překonanou“, případné zasahování do smluvních poměrů s Francií však odmítl s tím, že bilaterální vztahy posoudí tyto dva státy.65

Francie vyjádřila pro inovaci smluvního arsenálu pochopení a vstoupila do negociací s knížetem. Jejich výsledkem se stala Smlouva určená k nové úpravě a potvrzení přátel- ských vztahů a spolupráce mezi Monackým knížectvím a Francouzskou republikou z 24. říj­ na 2002 (dále jen „smlouva z roku 2002“).66 Strany v její preambuli prohlašují, že vzájemné

62 Znění ustanovení modifikujících ústavu z r. 1962 srov. GRINDA, G. Xx Xrincipauté de Monaco, s. 203–216.

63 Monacké území tvoří jediná obec.

64 Podrobněji srov. BAXXXXX, X. Xx xontexte de la révision constitutionnelle à Monaco. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5,

s. 45–55; GRXXXX, G. Le Processus d’adhésion de Monaco au Conseil de l’Europe: incidences sur l’ordre juridique de la Princi- pauté. Revue de Droit Monégasque. 2005, č. 7, s. 35–49; XXXXXXX, A. – BASSO, J.-A. La Principauté de Monaco: État réforma- teur, État réformé. In: PAXXXXX, X.-X. – XXXXX, X. (xxs). La réforme de l’État. Bruxelles: Bruylant, 2005, s. 263–285.

65 GRINDA, G. Xx Xrincipauté de Monaco, s. 27–29.

vztahy, upravené dosud smlouvou z roku 1918, mají lépe zohledňovat současné poměry. Tomu odpovídá pojetí nové smlouvy. Obsah respektuje vzájemnost, podstatný prvek zá­ sady svrchované rovnosti.67

Patrně nejvýznamnější korekci ve vzájemných vztazích přináší článek 3 smlouvy z roku 2002. Ruší úpravu smlouvy z roku 1918 v otázce sukcese na knížecí trůn. Francie namísto ní akceptovala, že pravidla nástupnictví stanoví výlučně monacká Ústava. Monako se zavázalo, že bude francouzskou stranu informovat o jejich případných změnách. Uprázd­ nění trůnu a určité občanství následníka tím ztratily v bilaterálních vztazích právní rele­ vanci, a nemohou tedy založit jakýkoli územní nárok Francie.

Smlouva z roku 2002 již ani neobsahuje dřívější závazky Knížectví vykonávat svrcho­ vaná práva v dokonalé shodě s důležitými zájmy Francie a předem se s ní dohodnout o všech uvažovaných mezinárodních opatřeních. Transformovaly se v povinnost Monaka sladit s Francií v uvedených souvislostech společný postup (concertation), tedy v předsti­ hu ji informovat, radit se s ní a v mezinárodním prostředí konat s ohledem na její zájmy. Jinak řečeno, dosavadní monacké závazky znějící „na výsledek“ se proměnily v závazky

„na chování“, což Monaku v posledku poskytuje prostor k úvaze i k vlastnímu rozhodnutí.68 Stejný závazek převzala recipročně i Francie.

Ukotvení smlouvy z roku 2002 v logice svrchované rovnosti dovolilo ustavit mezi Mona­ kem a Francií diplomatické styky a zřídit diplomatické úřady. Dříve Francie mít svůj úřad v Monaku nechtěla. Nejspíš si nepřála komplikovat činnost svému detašovanému funkcio­ náři ve funkci monackého předsedy vlády. Rovněž v minulosti nedovolila, aby Knížectví na svém území hostilo diplomatické úřady třetích států.69

Zpravodajové Rady Evropy vznesli závažné námitky i k již zmiňované smlouvě z roku 1930. Shledali v ní nesoulad s právem monackých občanů na rovný přístup ke státním úřadům a funkcím.70 Doporučili ji revidovat, zejména odstranit podmínku francouzského občanství monackého předsedy vlády. Smluvní strany tomuto přání vyhověly. Uzavřely Smxxxxx xzpůsobující a prohlubující správní spolupráci z 8. listopadu 2005,71 jež smlouvu z roku 1930 zrušila a nahradila.

V souladu s novou smlouvou mohou monačtí občané zastávat v Monackém knížectví kterýkoli veřejný post (emploi public). Při obsazování úřadů, které nejsou vyhrazeny mo­ nackým občanům, mají přednost francouzští občané před občany třetích států. Do vyso­ kých pozic v resortu bezpečnosti a veřejného pořádku lze dosadit toliko monacké nebo francouzské příslušníky. Totéž platí i o vládních funkcích, včetně té předsednické. Kan­ didatury do funkcí a úřadů, jež strany považují za významné s ohledem na své podstatné zájmy, budou vzájemně konzultovány. Taková místa obsadí osobnosti požívající důvěry obou stran. Smlouva z roku 2005 zajistila nejen přístup monackých občanů ke všem veřej­ ným postům v jejich státě, nýbrž i k pozicím ve francouzské veřejné službě.

66 Text smlouvy z roku 2002 srov. např. v Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5, s. 39–41.

67 MAXXXXXXXX, X. Xezinárodní právo veřejné. Obecná část a poměr k jiným právním systémům, s. 19–21.

68 XXXXXXXX, M. La révision du traité destiné à compléter les traités et conventions qui fixent les rapports de la Principauté avec la France, du 17 juillet 1918 à l’aune de l’égalité souveraine, s. 155.

69 Ibidem, s. 150. Monako svých nových možností náležitě využilo. Udržuje bohatou síť diplomatických a konzulárních styků. Zří- dilo v cizině, ve významných státech, celkem devět velvyslanectví. V Monaku sídlí francouzský a italský velvyslanec. Knížectví v zahraničí udržuje 132 konzulárních úřadů, kdežto v Monaku jich operuje 77. Kompletní seznam srov. <xxxxx://xxx.xxxxxxx- xxxxx.xxx/xxxxxx_xx>.

70 Srov. GRINDA G. Le Processus d’adhésion de Monaco au Conseil de l’Europe: incidences sur l’ordre juridique de la Principauté, s. 33–34.

71 Její úplné znění srov. GRINDA, G. La Principauté de Monaco, s. 221–223.

S ohledem na provedené nebo alespoň již započaté ústavní a smluvní změny Parlament­ ní shromáždění doporučilo v dubnu 2004, aby bylo Monacké knížectví přizváno ke vstu­ pu do Rady Evropy.72 Výbor ministrů tomuto doporučení 2. září 2004 vyhověl. Po jeho výzvě uložilo Monako 5. října 2004 listiny o přístupu ke Statutu Rady Evropy a současně podepsalo Evropskou úmluvu o lidských právech.

6. Unijní rozměr monacké svrchovanosti

Na rozdíl od základní smlouvy, kterou uzavřely v roce 1993 Francie a Španělsko s Anxxxxx xkým knížectvím, nezasahuje smlouva Francie s Monakem z roku 2002 do širších evrop­ ských souvislostí jejich vzájemných vztahů, a to navzdory tomu, že právě evropský a zejména unijní aspekt francouzsko­monackých vztahů je nyní dynamický a současně i mimořádně složitý.

Monako není členem Evropské unie a v této organizaci požívá postavení třetího státu. Unijní smlouvy jsou pro Knížectví pacta inter alios a v souladu s čl. 34 Vídeňské úmluvy o smluvním právu nejsou bez jeho souhlasu způsobilé zakládat práva ani závazky (pacta tertiis nec nocent nec prosunt). Monako se pochopitelně nepodílí na unijní normotvorbě. Je ovšem vázáno vějířem bilaterálních dohod s Francií, jež mají podle monacké Ústavy v podstatě ústavní sílu (supra). Byly zčásti uzavřeny před 1. lednem 1958, tedy před datem účinnosti Římských smluv o vzniku Evropských společenství. Unie ukládá Francii coby členskému státu aplikovat ve stanovených oblastech unijní právní řád vedle nebo namís­ to vnitrostátního práva. Z čl. 351 Smlouvy o fungování EU nicméně plyne, že takové „pre­ komunitární“ dvoustranné dohody zásadně nejsou unijními předpisy dotčeny.

Podle některých francouzsko­monackých dohod se v určitých případech na monackém území použije francouzské právo a rozhodují francouzské orgány. Jelikož je Francie povinna zachovávat primát unijního práva nad právem vnitrostátním, je unijní právo transporto­ váno skrze vzájemné dohody a v důsledku svého primátu nad právem francouzským i do právních vztahů uvnitř Monackého knížectví (např. pravidla pro fungování eurozóny).73 Působením popsaného mechanismu přerůstá francouzsko­monacká vzájemnost

v triangulační regulační konstrukci, jejíž vrchol obsadilo unijní právo. Její fungování v praxi je ale těžkopádné a nejasné. Unie postrádá kompetenci k tomu, aby mohla sama regulovat uplatňování unijního práva na území nečlenského státu. Unijní právo do mo­ nackých poměrů vnášejí dvoustranné dohody s Francií, které však pro Unii představují pacta inter alios. Působení francouzského unijního nosiče musí být proto Unií specificky připuštěno normami jeho sekundárního práva. Ty zmocňují, aby se unijní právo mohlo aplikovat na území Monaka coby třetího státu. Takové akty Unie schválila zejména v souvislosti s normami o jednotném celním území.74

Zmíněné akty sekundárního práva ovšem Monako nezavazují. Pokud z unijní úpravy pro ně plyne určité právo (výhoda), lze jeho souhlas coby třetího státu předpokládat (čl. 36 Vídeňské úmluvy o smluvním právu). Adresuje­li se ale takovou úpravou určitý závazek (nevýhoda), žádá se výslovný písemný souhlas povinovaného (čl. 35 uvedené Vídeňské úmluvy), který tu ale zásadně chybí. Zmíněný problém absence závaznosti unijní úpravy

72 Srov. l´avis n° 250 du 27 avril 2004.

73 MARGOSSIAN-COTTA, V. Droit européen et droit monégasque. La force du vecteur français. Revue de Droit Monégasque. 2000, č. 2, s. 138.

74 Ibidem, s. 140.

byl dosud překlenován dohodami, které Monako uzavřelo s francouzskou vládou coby plnomocníkem Unie, jednajícím jejím jménem, jixxx Xxxxxxxxx xrojevilo náležitě svou kladnou vůli (lze např. zmínit monetární úmluvu z 24. prosince 2001, jíž částečně vstou­ pilo do eurozóny).75

I přes dílčí pokusy vnést do vztahů Monaka s Unií určitý řád, proniká unijní právo k subjektům monackého práva nadále v podstatě deterministicky, aniž by byl tento pro­ ces ze strany Knížectví účinně usměrňován. Monacký stát totiž nedisponuje prostředky, jež by mu dovolily orientaci a obsah unijní úpravy spoluurčovat.76 Pro ilustraci, Monako vstoupilo skrze „francouzský unijní nosič“ do celního území Unie, což jeho zboží otevřelo volný přístup na trhy jejích členských států. Nemůže nicméně těžit ze smluv, které Unie uzavřela s třetími státy a na jejichž základě požívá její zboží výhod mimo území Unie.77 Monako rovněž uplatňuje Schengenské dohody, nicméně o tom, že vstupními místy do schengenského prostoru jsou monacký přístav a heliport, rozhodla Francie, která jim může toto postavení i jednostranně odebrat.78

Přímé vztahy mezi Unií a Monakem jsou spíše výjimečné. Obě strany sjednaly (na žádost Monaka) v roce 2003 dohodu o obchodování s monackými farmaceutickými výrobky na území členských států, nebo v roce 2004, na žádost Evropské rady, dohodu o opatřeních ke zdanění příjmů z úroků ze spořivých účtů zahraničních daňových rezidentů.79

Z předchozího vyplývá, že Monako zatím vystupuje jako příležitostný adresát unijního práva. Jeho fyzické a právnické osoby nedisponují opravnými prostředky, jež by je oprav­ ňovaly dovolat se jurisdikce Soudního dvora EU. Za této situace je pro Monako žádoucí uzavřít s Unií dohodu o přidružení. Takový instrument se skutečně připravuje. Rada Unie pověřila v prosinci 2014 Komisi, aby o možném přidružení jednala s Andorrou, Monakem a San Marinem. Negociace započaly v březnu 2015 a dosud trvají.

Závěr

Monacké knížectví lze označit za nejmenší stát světa.80 S ohledem na jeho výjimečně miniaturní teritoriální i demografické parametry na něj bývá nahlíženo jako na svérázný

„preparát“, na němž se zkoumá, jak se uplatní mezinárodně právní zásada svrchované rovnosti v extrémních souvislostech.

Tmelem státnosti Monaka i zdrojem jeho stability jsou jeho panovníci, již vybudovali a prosazovali svou suverenitu, využívajíce vojenského významu monackého přístavu i skály nad ním. Udrželi ji obratnou diplomacií. Přesvědčili o své strategické nepostradatelnosti zainteresované velmoci. To knížatům dovolilo vyjednávat i s hlavami velkých států na základě rovnosti a uzavírat s nimi mezinárodní smlouvy.

75 VIXXX, X. Xx xroit monétaire monégasque et la zone euro. Revue de Droit Monégasque. 2004, č. 6, s. 71–85; GAXXXXX, X. Xes relations entre la Principauté de Monaco et la Communauté européenne: L’exemple de la convention monétaire entre le gou- vernement de la République française, au nom de la Communauté européenne, et le gouvernement de son Altesse Sérenissime le Prince de Monaco. Revue de Droit Monégasque. 2004, č. 6, s. 7–38.

76 VANDERSANDEN, G. L’application du droit communautaire sur le territoire de la Principauté de Monaco. Revue de Droit Moné- xxxxxx. 2000, č. 2, s. 179 a 181.

77 DAXXXXXX, X. – XXXXXXXXX, M. (eds). Law and Practice of EU External Relations: salient features of a changing landscape. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 294–295.

78 BLXXXXXXX, X. – XXXXXXXX, X. Xhe European Union and Its Neighbours. The Hague: T. M. C. Asser Press, 2006, s. 195.

79 Srov. GRINDA, G. La Principauté de Monaco, s. 63–64.

80 Státnost ještě menšího „Vatikánského městského státu“ je pochybná vzhledem k tomu, že subjektem mezinárodního práva není tento „stát“, nýbrž Svatý stolec, jehož nezávislá moc není odvozena z nepatrného území, které spravuje, ani na něm závislá.

Taková smluvní rovnost ovšem ne vždy vyústila ve vyvážené smlouvy. Dohody, které Monako uzavřelo, v nejednom případě trpěly nedostatkem reciprocity a nerovnoměrnou distribucí vzájemných práv a povinností v neprospěch Knížectví. Nepoměr se programo­ vě objevoval v jeho smluvní relaci s velmocemi. Monako si smlouvami s nimi zpravidla uspokojovalo jediný, zato vitální zájem, a to svou bezpečnost a svébytnost. Za tuto cenu se „upisovalo“ k drastickým závazkům, jež ve světle zásady svrchované rovnosti šokovaly. Analýza takových nevyvážených smluv prokazuje obrovskou elasticitu obsahu obecné­ ho mezinárodního práva, jež pramení z dispozitivity takřka všech jeho norem. Pokud se strany určité smlouvy dohodnou, obecné mezinárodní právo zásadně nebrání tomu, aby jejich ujednání případně bylo nevyvážené. V rozporu s tímto právem nebyla proto ani ujednání, jimiž se kníže obrazně vzdal „střechy nad hlavou“ ve smlouvách s Francií z roku 1861 a roku 1918.

Na příkladu Monackého knížectví si lze rovněž ověřit tenzi mezi kategorickým míně­ ním části nauky mezinárodního práva, přesvědčené o kogentní povaze práva národů na sebeurčení, a pragmatickou mezinárodní praxí, která takový závěr ani zdaleka nepotvr­ zuje. Přestože Monako na počátku tohoto století přikročilo k rozsáhlým ústavním refor­ mám, primárním zdrojem jeho suverenity je stále kníže, nikoli monacký „národ“. Svéráz­ ný „primát“ knížete nad národem přitom Monako v očích mezinárodního společenství nijak nediskvalifikuje. I na příkladu Knížectví je tedy zřejmé, že obsah zásady sebeurčení národů v mezinárodním právu lze sotva považovat za plně ustálený a samu zásadu stěží bez dalšího označovat za kogentní. Potvrzují to ostatně obstrukce při výkonu práva na sebe­ určení v případech některých nesamosprávných území, ať už jde o Gibraltar (z důvodu odporu Spojeného království) nebo Západní Saharu (pokrok neguje Marocké království), ale i trvalá stagnace při hledání možností, jak korigovat některá arbitrární historická poli­ tická rozhodnutí (zejména o rozdělení Kurdů do několika států).

Fenomén monackého státu přináší také důkaz toho, jak pružně mezinárodní společen­ ství zachází s pojmem „národ“. Vskutku, monačtí občané tvoří jen menšinu obyvatelstva státu. Jen tato menšina je vlastně subjektem práva národa na sebeurčení, kdežto majoritní populace je spíše objektem výkonu tohoto práva. To se příčí obecné představě, že sebeur­ čení má být plodem svobodného demokratického rozhodnutí většiny v daném kolektivu a prostoru.

Změny v poměrech uvnitř protektorského státu mívají pro jejich zahraniční protégés dramatické důsledky. Pro Monako měl tragické dopady pád Bastily a potažmo monarchie, jenž vyústil v přechodnou francouzskou anexi monackého území. Naproti tomu za anek­ dotický příklad umíněnosti francouzského protektora lze považovat to, že nepřipustil, aby se Monako připojilo k humanitární úmluvě na ochranu zraněných a nemocných v po­ zemní válce s odůvodněním, že by to ohrozilo francouzské koloniální zájmy v severní Africe. Francie zkrátka v minulosti mnohdy jednala velmocensky sebestředně, což pocho­ pitelně mívalo škodlivé dopady i na vztahy Monaka s jinými regionálními mocnostmi, především s Itálií.

V průběhu posledních desetiletí se však parametry zahraniční francouzské politiky podstatně změnily, a to i proto, že je usměrňuje a koriguje dlouhodobé velmi aktivní členství v Evropské unii. Odklon Francie od velmocenských a sebestředných postojů má příznivý vliv na mezinárodní postavení Monaka. Otevřel knížecímu státu cestu do mezi­ národních institucionálních struktur i k podpisu mnohostranných smluvních instru­ mentů. Na tomto základě Monako převzalo kvalitativně zcela nové mezinárodní závaz­ ky. Jejich plnění výrazně zlepšilo kvalitu monacké demokracie i ochrany lidských práv,

tedy respektu hodnot, jež se ve dvoustranných vztazích s Francií dříve nepovažovaly za významné.

Prostřednictvím francouzského právního řádu proniklo do monackého práva unijní právo. Jeho vstup však do značné míry uniká kontrole Knížectví a nezajišťuje mu rovnoměr­ né rozložení výhod a nevýhod z jeho aplikace. Nabízí se proto sjednat dohodu o přidru­ žení k Unii. Ta v současné době naléhá především na to, aby Monako vyhovělo unijnímu právu v oblasti daní, a odolalo tak pokušením „daňového ráje“.

Zatímco v minulosti byla existence Monaka coby svrchovaného a nezávislého státu nejednou vážně ohrožena, jeho současné konstruktivní působení v mezivládních institu­ cích a organizacích, především v OSN a Radě Evropy, jakož i síť jeho nových recipročních dohod s Francií, představují věrohodnou záruku, že knížecí ministát bude moci dlouho­ době nerušeně užívat svého proslulého blahobytu i mnohých výhod, plynoucích z evrop­ ské ekonomické i politické integrace.

163—181

Vnitrostátní soudy a způsoby argumentace judikaturou ESLP

Xxx Xxxxxx*

Abstrakt: Vnitrostátní soudy jsou významnými aktéry pro implementaci judikatury ESLP na národní úrovni. V debatách o budoucnosti štrasburského systému jsou vkládány naděje právě do vnitrostátních soudů a je­ jich způsobilosti pozitivně přispět k efektivitě a legitimitě systému založeného Evropskou úmluvou. Vnitro­ státní soudy jsou však poměrně autonomními aktéry, v jejichž rozhodovací činnosti běžně dochází k prolínání vnitrostátní a mezinárodněprávní argumentace. Ve výsledku tak vnitrostátní soudci pracují se štrasburskou judikaturou různými způsoby s různými důsledky pro efektivitu Úmluvy a ESLP. Tento článek činí první krok nezbytný pro přesnější představu o tom, jakým způsobem vnitrostátní soudy s judikaturou ESLP ve skuteč­ nosti nakládají a jaké to má důsledky pro štrasburský systém. S využitím řady příkladů z rozhodovací praxe českých vrcholných soudů článek představuje klasifikaci argumentace judikaturou ESLP ze strany vnitro­ státních soudů, která je v budoucnu použitelná pro empirickou analýzu. Článek ukazuje, že soudy používají široké spektrum způsobů argumentace judikaturou ESLP, které se štěpí na otázkách 1) adresáta štrasbur­ ských rozsudků, 2) stupně následování ESLP, 3) intenzity vlivu štrasburských závěrů na rozhodnutí vnitro­ státního soudu a 4) různých právních technik použití judikatury ESLP. Článek současně spojuje identifiko­ vané způsoby používání judikatury ESLP s debatami o efektivitě ESLP a zpřesňuje tak obraz o významu vnitrostátních soudů pro budoucnost štrasburského systému.

Klíčová slova: Evropský soud pro lidská práva, soudcovská argumentace, implementace judikatury ESLP, vyhovění mezinárodnímu právu, efektivita Evropské úmluvy

Úvod

Mezinárodní právníci tradičně vnímají vnitrostátní soudy jako významné aktéry k vynu­ cení mezinárodněprávních norem a rozhodnutí mezinárodních soudů. Výhodou národ­ ních soudů je, že mohou dodat mezinárodním závazkům faktickou sílu díky vnitrostát­ ním mechanismům vynucování práva. Vnitrostátní soudy proto bývají označovány jako

„strážci mezinárodního právního řádu“,1 „zmocněnci ve službách mezinárodního práva“,2

nebo „chybějící článek mezinárodní vlády práva“.3

Velký význam vnitrostátních soudů pro vynucení mezinárodních závazků je patrný i v českém prostředí, nejvíce v případě povinností plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo „štrasburský soud“). V posledních letech například Ústavní soud na základě judikatury ESLP změnil svůj přístup k právu na efek­ tivní vyšetřování,4 což podle komentátorů dokonce vedlo k posunu celkové koncepce

* Xxx. Xx. Xxx Xxxxxx, LL.M., Ústav pro otázky soudnictví a Katedra ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity. E-mail: . Za inspirativní debaty k tématu a cenné připomínky k článku děkuji kolegům z pro- jektu Beyond Compliance Daxxxx Xxxxxxxx, Huxxxxx Xxxxxxxxx, Kaxxxxxx Xxxxxxxx x Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx. Vznik tohoto článku byl podpořen z finančních prostředků od Grantové agentury ČR v rámci řešení projektu Beyond Compliance – Implementace rozhodnutí mezinárodních lidskoprávních těles na národní úrovni, projekt č. 16-09415S, panel č. P408.

1 LAUTERPACHT, H. Decisions of Municipal Courts as a Source of International Law. British Yearbook of International Law. 1929, roč. 10, s. 93.

2 SCXXXX, X. Xxxxxx xénérales du droit de la paix. Recueil des Cours de l’Académie de La Haye. 1933, roč. 46, s. 356.

3 NOLLKAEMPER, A. National Courts and the International Rule of Law. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 6.

4 Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13; nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (zejména bod 15). Viz též nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14; ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14.

základních práv v ČR.5 Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) zase s ohledem na rozsudek ESLP ve věci Xxxxxx proti Francii6 označil zápis bodů do registru řidičů za trest ve smyslu čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy (dále jen „Úmluva“ nebo „EÚLP“).7 Nedlouho poté NSS podřadil s přihlédnutím k judikatuře ESLP pod trest ve smyslu čl. 6 a 7 Úmluvy také daňové penále.8 Nejvyšší soud následně vyjasnil na základě reflexe rozsudku ESLP ve věci A. a B. proti Norsku9 vztah mezi daňovým penále a trestněprávním postihem za daňové trestné činy na půdorysu zásady non bis in idem.10

Během posledních let však vzrostl také počet případů, kdy se vnitrostátní soudy zdrá­ hají plnému vynucení mezinárodních závazků a se závěry mezinárodních soudů plně nesouhlasí.11 V českém prostředí je známý nález Ústavního soudu prohlašující rozsudek Soudního dvora EU ve věci Laxxxxxx xýkající se tzv. slovenských důchodů za akt ultra vires,12 dřívější odmítání širší normativní závaznosti judikatury ESLP ze strany Nejvyšší­ ho soudu13 anebo zdrženlivý postoj NSS k rozsudku ESLP ve věci Zolotukhin.14

Cílem tohoto článku je ovšem ukázat, že zacházení vnitrostátních soudů s mezinárod­ ním právem je daleko komplexnější, než naznačuje tradiční přístup vnímající národní soudy buď jako „převodní páky“, nebo naopak odmítače mezinárodního práva a vlivu mezinárodních soudů. Na příkladu používání judikatury ESLP českými vrcholnými sou­ dy článek ukazuje, že i při práci s mezinárodním právem národní soudy zůstávají zakotve­ ny v kontextu vnitrostátního právního systému a s mezinárodní judikaturou pracují růz­ norodě s různými důsledky pro soudní argumentaci, výsledek sporu, vnitrostátní právo i efektivitu daného mezinárodního režimu. Po stručném přehledu dosavadních přístupů k tématu (část 1) článek představuje klasifikaci argumentace judikaturou ESLP ze strany vnitrostátních soudů (část 2). Článek současně spojuje identifikované způsoby a techniky používání judikatury ESLP s debatami o efektivitě ESLP a zpřesňuje tak obraz o významu vnitrostátních soudů pro budoucnost štrasburského systému.

1. Vnitrostátní soudy a mezinárodní (lidskoprávní) soudy

V posledních desetiletích vznikla řada mezinárodních soudů a kvazisoudních mezinárod­ ních orgánů15 a hovoří se o proliferaci mezinárodních soudů. Tento fenomén zachycuje

5 BLXXXXXX, X. Xrávo na efektivní vyšetřování: dochází na třetím ústavním soudu k výrazné změně v koncepci ochrany základ- ních práv? Jurisprudence. 2016, roč. 26, s. 10.

6 Rozsudek ESLP ze dne 23. září 1998, Xxxxxx proti Francii, č. 27812/95.

7 Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 30. září 2015 č. j. 6 As 114/2014-55.

8 Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57.

9 Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2016, A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11.

10 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017 č. j. 15 Tdo 832/2016-126.

11 XXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxx mezinárodních lidskoprávních rozhodnutí vnitrostátními orgány. In: XXXXXX, H. – VYHNÁ- NEK, L. et al. Beyond Compliance – Implementace rozhodnutí mezinárodních lidskoprávních těles na národní úrovni. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 36–46. MARTINICO, G. National Courts and Judicial Disobedience to the ECHR: A Comparative Overview. In: ARNARDÓTTIR, O. M. – XXXXX, X. (eds). Shifting Centres of Gravity in Human Rights Protection. Abingdon: Routledge, 2016,

s. 59. Obecněji XXXXXXX, V. Constitutional Engagement in a Transnational Era. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 17 an.

12 Nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 5/12 reagující na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 6. 2011, Land­ tová proti ČSSZ, C-399/09.

13 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003 a XXXX, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Evrop- ského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Právní rozhledy. 2005, roč. 13, č. 1, s. 3.

14 Rozsudek NSS ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 As 125/2011-163; viz níže.

15 K definičním znakům mezinárodních soudů a tribunálů viz ROMANO, C. – ALTER, K. – XXXXX, X. Xxxxxxx International Adju- dicative Bodies, the Issues, and Players. In: ROMANO, C. – XXXXX, X. – XXXXX, X. (eds). The Oxford Handbook of International Adjudication. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 4–9.

nejen nárůst počtu mezinárodních soudů, ale i značné posílení jejich pozice na meziná­ rodní scéně i vlivu na státy.16 Typickými znaky těchto „nových mezinárodních soudů“ je obligatorní jurisdikce, větší nezávislost na národních vládách, širší přístup k soudu, vnitrostátní zakotvenost a extenze rolí nad rámec mezinárodního řešení sporů.17

Procesy judicializace a internacionalizace se dotýkají velmi významně také lidskopráv­ ní ochrany. Řada mezinárodních lidskoprávních úmluv sjednaných v druhé polovině dvacátého století zřídila soudní či kvazisoudní orgány pověřené dohlížením nad dodržo­ váním lidskoprávních závazků, které na sebe smluvní státy přijaly.18 Právě mezinárodní lidskoprávní soudy velmi významně působí na vnitrostátní úroveň, neboť se vyznačují širokým přístupem jednotlivců, činí vlády zodpovědnými za jejich vnitrostátní aktivity19 a často se výrazně dotýkají podoby jejich veřejných politik, zákonů isoudních rozhodnutí,20 čímž se vzdalují od klasické funkce mezinárodního řešení sporů a více se blíží transnacio­ nálnímu modelu rozhodování sporů.21

Na druhou stranu však nelze pozici a moc mezinárodních (lidskoprávních) soudů pře­ ceňovat. Stále se jedná o soudní tělesa nadaná pravomocí interpretovat příslušné právní normy a rozhodovat, zda došlo k jejich porušení, která ale sama o sobě nedisponují

„mečem ani měšcem“,22 tedy formálními nástroji, jak příslušné státy donutit ke změně cho­ vání a k vyhovění jejich rozhodnutím i proti vůli těchto států. V tomto ohledu jsou mezi­ národní lidskoprávní soudy závislé na své přesvědčivosti, autoritě a sociální legitimitě.23 V praxi je pak zásadní součinnost vnitrostátních aktérů, kteří mohou závěry mezinárod­ ních lidskoprávních soudů převádět do vnitrostátní praxe.24

V kontextu štrasburského mechanismu ochrany lidských práv je role vnitrostátních aktérů zásadní. Tradičním přístupem ESLP bylo omezit se v „odsuzujících“ rozsudcích pouze na konstatování porušení práva zaručeného Úmluvou a volbu nápravy nechat na státech samotných, eventuálně ve spolupráci s Výborem ministrů Rady Evropy zodpo­ vědným za kontrolu výkonu rozsudků ESLP. Na rozdíl od Meziamerického soudu pro lid­ ská práva25 ESLP tradičně neukládal státům přesné kroky, jak rozhodnutí vykonat a jaká

16 XXXXXX, X. The Proliferation of International Judicial Bodies: The Pieces of the Puzzle. NYU Journal of International Law and Politics. 1999, roč. 31, č. 4, s. 710.

17 Z rozsáhlé literatury viz např. XXXXX, X. The New Terrain of International Law: Courts, Politics, Rights. Princeton: Princeton University Press, 2014. Z českých autorů MALÍŘ, X. Judicialization of International Relations: Do International Courts Matter? The Lawyer Quarterly. 2013, roč. 3, č. 3, s. 208–224, a XXXXXXXX, P. – XXXXXXXXXX, X. Politické otázky před mezinárodními soudy. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2014, roč. 61, č. 14, s. 99.

18 Xxx XXXXX, P. – XXXXXX, X. et al. Lidská práva v mezinárodní politice. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, část II; XXXXXX, P. Mezi­ národní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Praha: C. H. Xxxx, 2010.

19 XXXXXXXXX, X. The Origins of Human Rights Regimes: Democratic Delegation in Postwar Europe. International Organization. 2000, roč. 54, č. 2, s. 217.

20 Např. XXXXXX, X. – XXXXXX, X. International Courts as Agents of Legal Change: Evidence from LGBT Rights in Europe. Interna­ tional Organization. 2014, roč. 68, č. 1, s. 77; XXXXX, D. Judicializace justiční politiky Evropským soudem pro lidská práva. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2017; XXXXX, X. Xxxx Evropské úmluvy na český ústavní pořádek. Jurisprudence. 2012, roč. 21, č. 7–8, s. 3–9.

21 XXXXXXX, X. – XXXXXXXXX, A. – XXXXXXXXX, A.-M. Legalized Dispute Resolution: Interstate and Transnational. International Organization. 2000, roč. 54, č. 3, s. 457–488.

22 XXXXXXXX, X. Federalist no. 78. In: XXXXXXXX, A – XXXXXXX, X. – XXX, X. The Federalist Papers. New York: Mentor Book, 1961, s. 464.

23 DZEHTSIAROU, K. European Consensus and The Legitimacy of The European Court of Human Rights. Cambridge: Cambridge University Press, 2015, s. 143.

24 XXXXXX, X. Xxxxxxxx judikatury ESLP na národní právní řády: Role vnitrostátních orgánů. Jurisprudence. 2016, roč. 25, č. 1,

s. 21–30 a literatura tam citovaná.

25 K přístupu Meziamerického soudu XXXXXXXXX, X. Xxxxxxxx Approaches to Human Rights Violations: The Inter-American Court of Human Rights and Beyond. Columbia Journal of Transnational Law. 2008, roč. 46, č. 2, s. 351; XXXXXXXX, X. Meziamerický systém kontroly lidských práv. In: XXXXX, P. – XXXXXX, X. Xxxxxx práva v mezinárodní politice, s. 239–250.

nápravná opatření na vnitrostátní úrovni přijmout. Volba opatření, která zabrání obdob­ ným budoucím porušením lidských práv, je zásadně v dispozici států, jimž ESLP většinou ponechával prostor pro uvážení ohledně nejvhodnějších opatření.26 Ačkoliv se tato praxe postupně mění a štrasburský soud častěji a intenzivněji státům naznačuje či dokonce ukládá, jaká nápravná opatření mají přijmout, stupeň specifikace je stále nesrovnatelný s Meziamerickým soudem.27

V rámci působení judikatury mezinárodních soudů na vnitrostátní právní řády tak hraje důležitou roli celá řada státních i nestátních aktérů, kteří mají vliv na konečný vý­ sledek reflexe rozhodnutí mezinárodních rozhodnutí.28 V oblasti mezinárodního práva lidských práv, a Úmluvy zvláště, je v kontextu implementace nejčastěji vyzdvihována role vnitrostátních soudů.29 S ohledem na široce nastavený přístup k vnitrostátním soudům a etablovanou vynutitelnost jejich rozhodnutí jsou vnitrostátní soudy označovány za stě­ žejní aktéry prosazování mezinárodního práva,30 mimo jiné díky jejich nezávislosti a spo­ lečnému právním jazyku, který sdílí s mezinárodními soudy.31 Podle Koha je pro vyhovění požadavkům mezinárodních lidskoprávních soudů rozhodující proces internalizace me­ zinárodních norem do vnitrostátních právních systémů. Zásadní je podle Koha soudní internalizace, která nastává, pokud „v důsledku řízení před vnitrostátními soudy dochází k soudcovské inkorporaci mezinárodněprávních pravidel do vnitrostátních zákonných a ústavních norem“.32 Vnitrostátní soudy tak mohou v rámci své rozhodovací činností vy­ nucovat závěry mezinárodního lidskoprávního soudu a zavádět je do vnitrostátního práv­ ního prostředí. Právě proto Nollkaemper označuje vnitrostátní soudy za onen „chybějící článek mezinárodní vlády práva“.33

Nollkaemper navazuje na klasickou doktrínu dédoublement fonctionnelle (zdvojení funkcí), jejímž autorem je francouzský mezinárodní právník Xxxxxxx Xxxxxx. Podle této koncepce vnitrostátní instituce, včetně soudů, mohou jednat jednak jako vnitrostátní aktéři ve vnitrostátní aréně a jednak jako mezinárodní aktéři vynucující ve vnitrostátním prostředí mezinárodní právo ve jménu mezinárodního společenství.34 Z dnešního pohledu

26 Např. rozsudek pléna ESLP ze dne 29. dubna 1988, Belilos proti Švýcarsku, č. 10328/83, bod 78; rozsudek pléna ESLP ze dne

13. června 1979, Marckx proti Belgii, č. 6833/74, bod 58; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. července 2000, Xxxxxxxx a Xxxxxx proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, bod 249.

27 Obecná opatření nápravy ESLP státům ukládá v rámci procedury pilotních rozhodnutí či prostřednictvím indikace obecných opatření v odůvodnění běžných (nepilotních) rozsudků. Xxx XXXXXX, X. – XXXXX, C. Reconceptualizing Implementation: The Judicialization of the Execution of the European Court of Human Rights’ Jurisprudence. European Journal of International Law. 2015, roč. 26, č. 4, s. 838–884. Ve vztahu k individuálním opatřením viz XXXX, X. Xxxxxx (In)directly through Individual Measures? Effect and Legitimacy of the ECtHR’s New Remedial Power. Heidelberg Journal of International Law. 2014, roč. 74, č. 1, s. 1–39.

28 Srov. např. XXXXXX, X. – XXXXXXXX, X. DH v Czech Republic Six Years Later: On the Power of an International Human Rights Court to Push through Systemic Change. Netherlands Quarterly of Human Rights. 2014, roč. 32, č. 3, s. 288; XXXXXXXXXXX, C. The Power of Human Rights Tribunals: Compliance with the European Court of Human Rights and domestic policy change. European Journal of International Relations. 2014, roč. 20, č. 4, s. 1100–1123.

29 XXXXXX, X. Xxxxxxxx Application of the ECHR: Courts as Faithful Trustees. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 4; XXXXXXX, X. – XXXXXXX, X. (eds). Implementation of the European Convention on Human Rights and of the judgments of the ECtHR in national case law. Cambridge: Intersentia, 2014.

30 XXXXXXX, X. Comparative International Law? The Role of National Court in Creating and Enforcing International Law. Inter­ national and Comparative Law Quarterly. 2011, roč. 60, č. 1, s. 58.

31 BENVENISTI, E. Judicial Misgivings Regarding the Application ofInternational Law: An Analysis of Attitudes of National Courts.

European Journal of International Law. 1993, roč. 4, č. 2, s. 161.

32 XXX, X. How Is International Human Rights Law Enforced? Indiana Law Journal. 1999, roč. 74, č. 4, s. 1413.

33 NOLLKAEMPER, National Courts and the International Rule of Law, s. 6.

34 XXXXXX, X. Xxxxxx de droit des gens: Principes et systématique. Paris: Librairie du Recueil Sirey, 1932, s. 54–56. Ke koncepci dédoublement fonctionnelle viz též XXXXXXXX, X. Xxxxxxx on Xxxxxx’x Theory of ‘Role Splitting’ (dédoublement fonctionnel) in International Law. European Journal of International Law. 1990, roč. 1, č. 1, s. 210 an.

je ale zřejmé, že vztahy mezi vnitrostátními a mezinárodními soudy nejsou jednorozměr­ né a dochází k prolínání mezi vnitrostátními a mezinárodněprávními rolemi národních soudů.

Je tomu tak zvláště v kontextu vnitrostátní aplikace Úmluvy a používání judikatury ESLP, neboť v řadě států získala Úmluva v praxi prominentní pozici v hierarchii pramenů práva a národní soudy k judikatuře ESLP poměrně běžně přihlížejí i za účelem osvětlení obsahu práv zakotvených ve vnitrostátních lidskoprávních katalozích.35 Ve výsledku tak do jisté míry dochází k setření jasných hranic mezi vnitrostátním (ústavním) a meziná­ rodním právem (Úmluvou) a oba normativní rámce se prolínají.36 Zvlášť v ČR tomu napo­ máhá i vysoký právní status Úmluvy a judikatury ESLP. Podle Ústavního soudu Úmluva tvoří i po euronovele Ústavy součást ústavního pořádku37 a vnitrostátní relevance xxxxxxx tury ESLP dosahuje „ústavněprávní kvality“.38

Úmluva a judikatura ESLP se tak přibližují vnitrostátním soudcům, kteří těchto prame­ nů poměrně často využívají a nechávají se jimi navigovat.39 Nollkaemper pak ve výsledku rozlišuje čtyři funkce, které vnitrostátní soudy ve vztahu k soudům mezinárodním plní – substituci činností mezinárodního soudu, implementaci závěrů mezinárodního soudu, jejich zpochybnění (kontestaci) a přispívání k normativnímu rozvoji mezinárodního práva, kdy se vnitrostátní soudy podílejí na změnách výkladu mezinárodněprávních norem.40

Na druhou stranu platí, že pro vnitrostátní aplikaci Úmluvy a argumentaci judikatu­ rou ESLP nejsou podstatné jen normativní předpoklady, ale také praktické aspekty jako jazyková výbava soudců a asistentů, jejich expertiza v oblasti lidských práv nebo přístup k informacím z oblasti Úmluvy a judikatury ESLP. Jakkoliv byli v tomto ohledu komentá­ toři k situaci v postkomunistických státech střední a východní Evropy skeptičtí,41 zdá se, že se i v těchto aspektech situace v ČR zlepšuje v důsledku kurikula právnických fakult,42 aktivit Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP43 nebo Justiční akademie a obecně se zvyšující lidskoprávní expertizy na vrcholných soudech.44

Osud Úmluvy a judikatury ESLP před vnitrostátními soudy je přitom zcela zásadní pro efektivitu i legitimitu štrasburského systému. V posledních letech se krize spojená s obrovským nápadem a vysokým počtem nedodělků u ESLP rozšířila do krize imple­

35 PARIS, D. Allies and Counterbalances. Constitutional Courts and the European Court of Human Rights: A Comparative Perspec- tive, Heidelberg Journal of International Law. 2017, roč. 77, č. 3, s. 623; VAN DE XXXXXXX, X. The Natural ‘Home’ of Fundamental Rights Adjudication: Constitutional Challenges to the European Court of Human Rights. Yearbook of European Law. 2012, roč. 31,

s. 128; XXXXXX, X. – XXXXX XXXXX, A. (eds). A Europe of Rights: The Impact of the ECHR on National Legal Systems. Oxford: Oxford University Press, 2012.

36 Obecně KYSELA, X. Xxxxxx se struktura právního řádu a jeho atributy. Xxxx Xxxxx Working Paper. 2009, č. 1.

37 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01.

38 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05.

39 Mutatis mutandis NOLLKAEMPER, A. National Courts and the International Rule of Law, s. 12–13.

40 NOLLKAEMPER, A. Conversations among Courts: Domestic and International Adjudicators. In: ROMANO, C. – XXXXX, X. – XXXXX, X. (eds). The Oxford Handbook of International Adjudication, s. 526.

41 XXXXXX, X. Conclusions Drawn and Lessons Learned. In: XXXXXX, X. – XXXXXX, X. The European Convention on Human Rights and Fundamental Freedoms in Central and Eastern Europe. Hague: Eleven International, 2012, s. 607, 631.

42 XXXXXX, P. – XXXXXXXX, X. – XXXXXX, X. International Human Rights in Czech Legal Education. International and Comparative Law Review. 2016, roč. 16, č. 2, s. 87–98.

43 Např. Zřízení Kolegia expertů k výkonu rozsudků ESLP, v češtině vedená databáze vybraných judikátů ESLP, čtvrtletní Zpra- vodaj informující o nové judikatuře ESLP či odborné semináře. Xxx XXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxx reakce ČR na judikaturu ESLP. In: XXXXXX, X. – XXXXXXXX, X. et al. Beyond Compliance, s. 159.

44 XXXXXXXX, X. – XXXXXXX, X. XXXX a české nejvyšší soudy: koncert bez dirigenta? In: XXXXXX, H. – VYHNÁNEK, X. et al. Beyond Compliance, s. 27–90; XXXXX, P. Postavení Nejvyššího soudu v právním státě a jeho role při sjednocování judikatury. Právník. 2018, roč. 157, č. 4, část 1.

mentace štrasburské judikatury a otřásá se samotná legitimita ESLP.45 Debata o řešení této krize a o budoucnosti štrasburského systému se v posledních letech stočila zejména k vnitrostátní úrovni. Politické deklarace věnující se budoucnosti ESLP zdůrazňují prin­ cip subsidiarity a společnou odpovědnost smluvních států za dodržování Úmluvy a stav štrasburského systému.46 Podle některých autorů (včetně štrasburských soudců)47 se i sa­ motný ESLP „naladil“ na vlnu subsidiarity, neboť se v judikatuře posledních let začíná prosazovat přístup založený na procedurálním přezkumu. Jeho podstatou je, že stupeň deference v podobě šíře prostoru pro uvážení (margin of appreciation),48 kterou ESLP státu přizná, závisí mimo jiné na tom, do jaké míry vnitrostátní soudy (popřípadě další orgány) při rozhodování případu vzaly v úvahu práva zaručená Úmluvou. Pokud stát pro­ káže, že standardy zakotvené v Úmluvě a judikatuře ESLP dostatečně a v dobré víře zvážil, ESLP by měl v zásadě státu přiznat širší prostor k uvážení.49 Tato strategie by měla motivo­ vat národní soudce k častější a pečlivější práci se štrasburskou judikaturou, což by mělo mít pozitivní důsledky pro efektivitu a legitimitu ESLP.

Helfer přitom upozorňuje, že efektivitou mezinárodního soudu nelze rozumět toliko ochotu adresáta rozsudku řídit se jeho závěry, neboť to nepředstavuje jediný úkol mezi­ národních soudů.50 Pojem efektivita mezinárodních soudů má více rovin, lze rozlišit

1) efektivitu v konkrétním případě (case-specific effectivness), zohledňující, do jaké míry strany sporu vyhoví závěrům mezinárodního soudu; 2) erga omnes efektivitu, zohledňu­ jící precedenční efekt rozhodnutí mezinárodního soudu ve vztahu k subjektům v jeho jurisdikci; 3) efektivitu projevující se vnitrostátním zakotvením (embeddedness effectivity), která zohledňuje, do jaké míry lze účinně vymoci nároky plynoucí z příslušné mezinárod­ ní smlouvy ve vnitrostátním prostředí, a 4) efektivitu spočívající v rozvoji mezinárodně­ právních norem (effectiveness in developing international norms), která bere v potaz, do jaké míry mezinárodní soud přispívá k vývoji mezinárodního práva.51 O tom, do jaké míry a jakými způsoby vnitrostátní soudy přispívají k těmto dimenzím efektivity štrasburského systému, víme poměrně málo. Zbytek tohoto článku proto zavádí rámec pro analýzu, který umožňuje kategorizaci způsobů argumentace judikaturou ESLP a zohledňuje důsledky těchto způsobů pro efektivitu EÚLP systému. Ke kategorizaci jsem dospěl induktivně na základě několika stupňů generalizace hlavních trendů po dlouhodobém studiu používání judikatury ESLP vnitrostátními soudy.52

45 XXXXXXX, X. – XXXXXXX, A. Solutions for the European Court of Human Rights. In: FLOGAITIS, S. – XXXXX, X. – XXXXXX, X. (eds). The European Court of Human Rights and its Discontents. Cheltenham: Xxxxxx Xxxxx, 2013, s. 165. XXXXXX, X. The Challenging Authority of the European Court of Human Rights. Law and Contemporary Problems. 2016, roč. 79, č. 1, s. 167–175.

46 Viz nejnověji Kodaňská deklarace, § 6–18, dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxx.xxx.xxx/Xxxxxxxxx/Xxxxxxxxxx_Xxxxxxxxxxx_XXX. pdf>. K předchozímu vývoji MALENOVSKÝ, X. Xxxxxxx šifry k textu, příčinám i důsledkům Protokolu č. 15 k Evropské úmluvě o lidských právech. Právník. 2016, roč. 155, č. 5, s. 393.

47 XXXXX, X. Universality or Diversity of Human Rights? Strasbourg in the Age of Subsidiarity. Human Rights Law Review. 2014, roč. 14, č. 3, s. 487; XXXXX, X. The Future of the European Court of Human Rights –Subsidiarity, Process-Based Review and the Rule of Law. Human Rights Law Review. 2018, roč. 18, č. 3, s. 473.

48 K margin of appreciation KOPA, M. Doktrína prostoru pro uvážení (margin of appreciation) v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Praha: Leges, 2014.

49 Posun k procedurálnímu přezkumu s ohledem na prostor samozřejmě popisuji zjednodušeně. V podrobnostech viz CALI, B. From Flexible to Variable Standards of Judicial Review: The Responsible Courts Doctrine at The European Court Of Human Rights. In: ARNARDÓTTIR, O. M. – XXXXX, X. (eds). Shifting Centres of Gravity in Human Rights Protection, s. 144.

50 XXXXXX, X. The Effectiveness of International Adjudicators. In: ROMANO, C. – XXXXX, X. – XXXXX, X. (eds). The Oxford Hand­ book of International Adjudications, s. 467. Viz též XXXXX, X. Xxxxxxxxx the Effectiveness of International Courts. Oxford: OUP, 2014, s. 256 an.

51 XXXXXX, X. The Effectiveness of International Adjudicators, s. 467.

52 Srov. XXXXXX, X. X. – XXXXXXX, X. Xxxx Studies and Theory Development in the Social Sciences. Cambridge: MIT Press, 2005, s. 240.

2. Způsoby a techniky používání judikatury ESLP vnitrostátními soudy

S ohledem na popsaný význam používání judikatury ESLP vnitrostátními soudy je na místě mít podrobné povědomí o podobě osudu štrasburské judikatury před národními soudy. Zůstává skutečností, že vnitrostátní soudci mají de facto poměrně širokou diskreci ohledně práce s Úmluvou a judikaturou ESLP.53 Mezinárodněprávní povinnost řídit se ko­ nečnými rozsudky ESLP ve všech případech, jichž jsou stranami (čl. 46 odst. 1 Úmluvy),54 popřípadě povinnost vzít v potaz relevantní judikaturu ESLP týkající se také jiných států (doktrína res interpretata),55 má objektivní povahu a stíhá stát jako takový. Rozhodující je výsledek a jeho soulad s Úmluvou. Úmluva národním soudům nediktuje, jakým způso­ xxx argumentovat, byť soudci v řadě států Rady Evropy berou v potaz i metodologické postupy štrasburského soudu.56

Přispění k řešení zmíněné krize efektivity a legitimity štrasburského systému prostřed­ nictvím vnitrostátní implementace Úmluvy a judikatury ESLP se tak odvíjí od rozhodová­ ní konkrétních sporů a od způsobů, jimiž s judikaturou ESLP vnitrostátní soudy nakláda­ jí v každodenní praxi. V české i zahraniční literatuře však zatím chybí vymezení kategorií práce s judikaturou ESLP, které by umožňovalo na půdorysu jednotlivých rozhodnutí zkoumat celou škálu způsobů, jimiž soudy se štrasburskými judikáty zacházejí, jaké role tím v rámci systému Úmluvy plní a jakým způsobem se podílejí na jeho efektivitě. Příliš nápomocný není ani populární koncept mezisoudního dialogu,57 popisující komunikaci mezi různými soudy skrze vlastní rozhodnutí a jejich vzájemné citace. Koncept mezisoud­ ního dialogu má v současném pojetí poměrně nejasné kontury58 a koncentruje se na me­ zisoudní komunikaci jako takovou, aniž by poskytoval mnoho prostoru pro zohlednění významu takových citací napříč rozhodnutími. Ani přístup soustřeďující se na vyhovění rozsudkům (judgment compliance),59 používaný zejména ve vztahu k rozhodnutím mezi­ národních soudů, neposkytuje pro nyní zkoumanou otázku úplné řešení. Soustředí se na zpravidla binárně položenou otázku, zda stát jako celek vyhověl požadavkům rozsudku či nikoliv, a neposkytuje tak instrumentárium k zohlednění spektra způsobů, jimiž národ­ ní soudy se štrasburskou judikaturou zacházejí. S ohledem na specifika judikatury ESLP plynoucí z jeho mezinárodněprávní povahy nelze plně využít ani kategorie zacházení s precedenty,60 byť mohou být inspirativní.

Následující část článku se proto blíže věnuje typizovaným způsobům použití rozhod­

nutí či rozsudků ESLP vnitrostátními soudy. Kategorizace znázorněná v tabulce č. 1 pra­

53 XXXXXX, X. The Open Architecture of European Human Rights Law. Modern Law Review. 2008, roč. 71, č. 2, s. 215; STONE SWEET, A. – XXXXXX, X. Introduction: The Reception of the ECHR in National Legal Orders. In: XXXXXX, X. – XXXXX XXXXX, A. (eds). A Europe of Rights: The Impact of the ECHR on National Legal Systems, s. 22.

54 XXXXXX, P. Implementace rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Evropské právo. 2002, roč. 2002, č. 11, s. 1.

55 Viz níže pozn. 64.

56 XXXXXXX, X. – XXXXXXX, X. (eds). Implementation of the European Convention on Human Rights and of the judgments of the ECtHR in national case law, s. 361–363.

57 Pro přehled relevantní literatury viz MEUWESE, A. – SNEL, M. Constitutional Dialogue: An Overview. Utrecht Law Review. 2013, roč. 9, č. 2, zejména s. 130–131; XXXXXX, X. (ed.). Judicial Dialogue and Human Rights. Cambridge: Cambridge University Press, 2017.

58 Shodně XXXXX, A. The European Court of Justice in Context: Forms and Patterns of Judicial Dialogue. European Journal of Legal Studies. 2007, roč. 1, č. 2, s. 124.

59 Z velkého množství literatury viz HUNEEUS, A. Compliance with Judgments and Decisions. In: ROMANO, C. – XXXXX, X. – XXXXX, X. (eds). The Oxford Handbook of International Adjudications, s. 437.

60 Xxx XXXXX, M. Precedent v tradici Common Law. In: XXXXX, M – XXXX, X. et al. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2013, s. 56.

cuje se čtyřmi hlavními dimenzemi, které by měly postihnout nejpodstatnější způsoby používání judikatury ESLP vnitrostátními soudy: adresát použitého rozsudku, následová­ ní závěrů ESLP, intenzita vlivu ESLP na argumentaci národního soudu a technika použití štrasburské judikatury.

Tabulka č. 1: Způsoby použití judikatury ESLP vnitrostátními soudy

Adresát
	ČR		jiné státy		ČR i jiné státy
Následování ESLP
	následování		nenásledování			odlišení
Intenzita vlivu ESLP
podpůrný vliv				substantivní vliv
Technika
podhoubí	dodatečná legitimizace	zrušení normy	přednostní aplikace Úmluvy	konformní výklad	zpřesnění/ doplnění	posvěcení	ostatní

2.1 Adresát rozsudku

Otázkou první dimenze je, zda vnitrostátní soud pracuje pouze s rozsudky štrasburského soudu přímo adresovanými ČR, nebo zda používá (také) judikaturu týkající se ostatních států. Rozsudky ESLP vydané v řízení proti ČR jsou podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy pro ČR závazné.61 Ústavní soud vázanost dovodil i v ústavněprávní rovině: „Obsah závazného rozsudku Evropského soudu ve věci proti České republice představuje pro Českou republi- ku závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové zá- vazky dodržovat.“62 Z judikatury ESLP plyne, že závaznosti jeho rozsudků odpovídají tři okruhy povinností státu – zaplatit úspěšnému stěžovateli částku přiznanou z titulu spra­ vedlivého zadostiučinění, přijmout individuální opatření s cílem napravení situace da­ ného stěžovatele a obecná opatření s cílem zabránit opakování daného lidskoprávního porušení v jiných případech.63

Judikatura ESLP adresovaná jinému smluvnímu státu striktně vzato není pro ČR závaz­ ná. Přesto takové rozsudky získávají interpretativní autoritu v duchu doktríny res interpre- tata, jež je dovozována z poslání štrasburského soudu a kombinace čl. 1, 19 a 32 Úmluvy, jakož i z judikatury ESLP. Hlavní myšlenkou této doktríny je, že ESLP určuje minimální stupeň lidskoprávní ochrany plynoucí z Úmluvy. Pokud tak ESLP ve svém rozsudku přijme určitou interpretaci Úmluvy, je v některých případech v zásadě nerozhodné, ve vztahu ke kterému státu takový závěr vysloví. Státy by pak k danému výkladu měly přihlédnout, je­li relevantní pro jejich právní řády.64

Ačkoliv některé ústavní soudy v Evropě vytvořily doktríny, které omezují efekty xxxxxxx tury ESLP podmínkou souladu s ústavou,65 inter partes závaznost štrasburské judikatury

61 XXXXXX, P. Implementace rozsudků Evropského soudu pro lidská práva; viz též XXXX, J. Výkon rozsudků ESLP. In: XXXX, J. – XXXXX, D. – XXXXX, M. – XXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxx úmluva o lidských právech: Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2012.

62 Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 604/02.

63 Např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. června 2009, Verein gegen Tierfabriken Schweiz (VgT) proti Švýcarsku (č. 2), č. 32772/02, bod 85.

64 Xxx XXXXXX, X. Xxxxxxxx judikatury ESLP na národní právní řády, a zdroje tam citované.

65 XXXXXX, X. The Rule of Law Dimensions of Dialogues between National Courts and Strasbourg. In: XXXXXXXX, M. – XXXX- XXXXXXX, X. (eds). The Rule of Law at the National and International Levels. Oxford: Hart, 2016, s. 210–215.

obecně přijímají. Judikatura proti vlastnímu státu je navíc povětšinou známější díky častěj­ šímu mediálnímu pokrytí a širší diseminaci.66 Jestliže národní soud k danému rozsudku ESLP přihlédne a následuje ho, plní ve vztahu k ESLP důležitou implementační roli, neboť se může jednat o významné opatření nápravy ve smyslu čl. 46 Úmluvy. V případě obnovy řízení před Ústavním soudem67 nebo navazujících řízeních stejného účastníka půjde o in­ dividuální opatření.68 Jedná­li se o soudní řízení jiného účastníka v podobné věci, xxxxxxx tura vrcholného soudu může být jedním z obecných opatření k výkonu rozsudku ESLP.69 Většina západoevropských soudů akceptuje doktrínu res intepretata a běžně nerozli­ šuje mezi rozsudky adresovanými vlastnímu státu a ostatními rozsudky.70 Také Ústavní soud zastává názor, že orgány veřejné moci musí přihlížet k judikatuře ESLP „jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se týkají jiného člen- ského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu.“71 Přesto si však lze v kontextu doktríny res interpretata před­ stavit jisté problémy. V prvé řadě je to povědomí o existenci relevantní judikatury a kapa­ cita vnitrostátních soudců sledovat značné množství judikatury vydávané ESLP. Dále ně­ kteří soudci preferující úzkou koncepci pramenů práva mohou mít problém se samotným uznáním širší normativní závaznosti judikatury ESLP. V roce 2003 např. Nejvyšší soud uvedl: „Podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy se vysoké smluvní strany zavazují, že se budou řídit koneč- ným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. Znamená to, že rozsudky ESLP nemají povahu precedentu a jsou závazné pouze pro strany konkrétního případu.“72 Nutno však říci, že v pozdější judikatuře již Nejvyšší soud pracuje i se štrasburskými xxxxx káty adresovanými jiným zemím. V roce 2015 např. s četnými odkazy na rozsudky ESLP proti jiným státům Nejvyšší soud vyložil, za jakých podmínek účastníkům řízení náleží

náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení.73 Zohlednění judikatury proti vlastnímu státu je zásadním prostředkem k zabránění či

alespoň snížení počtu tzv. clone cases, typově shodných případů, které přispívají k přetí­ ženosti ESLP, ačkoliv na ně štrasburský soud již odpověděl. Podle Xxxxxxx takové přípa­ dy tvořily až dvě třetiny z celkového počtu přípustných stížností řešených štrasburským soudem.74 Reflexe „českých“ judikátů ESLP českými soudy tak zásadním způsobem při­ spívá k efektivitě ESLP v konkrétním případě a k implementační roli národního soudu.75

66 V ČR například publikace překladu na webu Ministerstva spravedlnosti, v databázi xxxx.xxxxxxx.xx či v právnických časopisech.

67 Viz XXXXXXXX, I. Obnova řízení po rozsudcích ESLP v České republice: I po dekádě praxe více otázek než odpovědí. In: XXXXX- XXX, X. (ed). Ústavné dni: Implementácia rozhodnutí medzinárodných súdnych orgánov vnútroštátnymi súdmi a inými orgánmi verejnej moci. Košice: Univerzita Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxx v Košiciach, 2017, s. 91–106. XXXXX, X. K vymezení rozsahu přezkumu v obnoveném řízení před Ústavním soudem. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 2, s. 146–149.

68 Ústavní soud např. z rozsudku ESLP ze dne 2. 10. 2014, Delta Pekárny v. ČR, č. 97/11, vyvodil důsledky pro soudní řízení o koneč- ném meritorním rozhodnutí o správním deliktu stěžovatele. Ústavní soud po odsuzujícím rozsudku ESLP správní soudy zavázal, aby se zabývaly otázkou, zda je možné v řízení před správními soudy ex post posoudit oprávněnost a přiměřenost provedených místních šetření a tím případně zhojit dosud váznoucí vadu procesní nepoužitelnosti důkazů opatřených při těchto šetření. Nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 4397/12 (zejména bod 68).

69 Viz příklady uvedené v pozn. 120 a 124.

70 XXXXXXX, X. – XXXXXXX, X. (eds). Implementation of the European Convention on Human Rights and of the judgments of the ECtHR in national case law, s. 357.

71 Nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 310/05.

72 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003. K tomu kriticky XXXX, Z. K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví, s. 3.

73 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014.

74 FYRNYS, M. Expanding Competences by Judicial Lawmaking: The Pilot Judgment Procedure of the European Court of Human Rights. German Law Journal. 2011, roč. 12, č. 5, s. 1232.

75 XXXXXX, X. The Effectiveness of International Adjudicators, s. 467.

Citace štrasburské judikatury současně vede ke zvýšení povědomí o štrasburské dimenzi daného právního problému, což představuje nutný předpoklad pro internalizaci xxxxxxx tury ESLP.76

Citace „cizí“ judikatury ESLP a uznání doktríny res interpretata pak představuje zá­ sadní element subsidiarity štrasburského systému. Pokud si je vnitrostátní soud vědom štrasburské dimenze daného problému a vztáhne na něj judikaturu ESLP proti ostatním státům, hraje tím významnou roli ve vztahu k efektivitě a legitimitě ESLP. Do jisté míry jedná jako substitut ESLP77 a přispívá k implementaci Úmluvy bez nutnosti aktivace štras­ burského soudu. Taková „filtrační“ funkce národních soudů je pak zásadní pro odlehče­ ní ESLP od jeho obrovského nápadu a také pro internalizaci a legitimitu širšího korpusu judikatury ESLP.78 Přispívá jednak k rozšíření erga omnes efektivity ESLP a je podstat­ ným krokem k širšímu vnitrostátnímu zakotvení Úmluvy, neboť zvyšuje možnost účinně vymoci nároky plynoucí z Úmluvy již na vnitrostátní úrovni.79

Veškeré jmenované pozitivní důsledky pro systém EÚLP jsou však založeny na před­ pokladu plného následování závěrů vyřčených štrasburským soudem. Nedávný vývoj ovšem ukazuje, že takový předpoklad není zcela samozřejmý, což nás přivádí k další dimenzi, která zohledňuje, do jaké míry národní soud následuje názor ESLP.

2.2 Následování závěrů ESLP

V úvodu citovaní autoři připisující národním soudům roli strážců a vynutitelů mezinárod­ ního práva často automaticky předpokládají, že vnitrostátní soudci plně vyhoví meziná­ rodněprávním požadavkům.80 V řadě případů tak domácí soudy skutečně činí. Své závěry přizpůsobují mezinárodněprávním závazkům a nechávají se vést argumentací meziná­ rodních soudů. Na druhou stranu je však i řada případů, kdy se národní soudy vlivu mezi­ národního práva zdráhají. Mezinárodněprávní dimenzi případu opomenou, popřípadě se mlčky či výslovně vymezí vůči závěrům mezinárodního soudu a odmítnou je následovat.81 Případy rezistence a nenásledování již nejsou zcela výjimečné ani v EÚLP systému, který je považován za nejefektivnější na světě mimo jiné díky kooperaci národních soudů. Z poslední doby lze zmínit rozhodnutí italského Ústavního soudu, který obecným soudům v Itálii vzkázal, že se mají řídit pouze ustálenou judikaturou ESLP. Pokud je štrasburský rozsudek nekonzistentní s dalšími judikáty ESLP, pokud jsou k němu připojena silná odliš­ ná stanoviska, pokud prozatím nebyl akceptován velkým senátem ESLP nebo pokud pře­ hlíží zvláštní charakteristiky vnitrostátního právního systému, italští soudci by jej podle italského Ústavního soudu neměli slepě následovat.82 Komentátoři italské rozhodnutí vyložili jako pokus o nepřímé přibrzdění evolutivního přístupu ESLP k výkladu Úmluvy.83

76 Srov. XXX, X. How Is International Human Rights Law Enforced?, s. 1413.

77 Viz NOLLKAEMPER, A. Conversations among Courts: Domestic and International Adjudicators, s. 526.

78 XXXXXX, X. Xxxxxxxx judikatury ESLP na národní právní řády, s. 28–29.

79 XXXXXX, X. The Effectiveness of International Adjudicators, s. 467.

80 XXXX, X. Here and There: International Law in Domestic Courts. NYU Journal of International Law and Politics. 2000, roč. 32, č. 2, s. 502–503.

81 Viz výše pozn. 11.

82 Rozsudek italského Ústavního soudu č. 49/2015, anglický překlad dostupný z: <xxx.xxxxxxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxx/ doc/recent_judgments/S49_2015_en.pdf>.

83 PIN, A. A Jurisprudence to Handle with Care: The European Court of Human Rights’ Unsettled Case Law, its Authority, and its Future, According to the Italian Constitutional Court. In: International Journal of Constitutional Law Blog [online]. 1. 5. 2015 [cit. 12. 9. 2018]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xxx/0000/00/xxxx-xxxxxxxxx-xx-xx-xxxxxxxx-00-0000/>.

Ještě mnohem dál ovšem zašel ruský Ústavní soud. Ruští zákonodárci vyslyšeli volání ruského Ústavního soudu z roku 2015 a přiznali mu pravomoc prohlásit rozsudek ESLP za nevykonatelný, pokud odporuje ruské Ústavě. Ústavní soud tuto pravomoc použil pro­ zatím dvakrát – poprvé ve vztahu k rozsudku Anchugov a Xxxxxxx,84 týkajícího se volební­ ho práva vězňů, a podruhé ve známé kauze Yukos, v níž ESLP nařídil Rusku uhradit vyso­ kou částku bývalým akcionářům společnosti Yukos jako kompenzaci.85 V obou případech ruský Ústavní soud shledal, že výkon rozsudků by byl v rozporu s ruskou Ústavou.86

V případě ČR se však zdá, že pokud české vrcholné soudy Úmluvu a judikaturu ESLP citují, činí tak za účelem jejího následování.87 ESLP tak prostřednictvím judikatury českých soudů ovlivnil celé právní oblasti. Nejvyšší soud například zásadním způsobem formuje přístup českých orgánů k odškodňování průtahů v řízení. Po přijetí zákona č. 160/2006 Sb. Nejvyšší soud opustil některá východiska své dřívější judikatury a přizpůsobil výklad no­ velizovaného zákona o odpovědnosti státu za škodu standardům plynoucím z judikatu­ ry ESLP.88 NSS ze štrasburské judikatury vychází např. při rozhodování o rozpuštění po­ litických stran v kontextu doktríny militantní demokracie.89 Prostřednictvím judikatury Ústavního soudu ESLP ovlivnil celou řadu oblastí a doktrín, např. koncept legitimního očekávání, pozitivní závazky v oblasti základních práv anebo kritéria pro posuzování ne­ strannosti soudce.90 Právě následování štrasburské judikatury přispívá k výše zmíněným fenoménům zvyšování inter partes i erga omnes efektivity ESLP prostřednictvím plnění substitučních a implementačních rolí.

Poměrně výjimečně lze však v české judikatuře najít i výslovné odmítnutí závěrů ESLP. Hlavním reprezentantem této kategorie je rozhodnutí NSS ve věci Kralice nad Oslavou týkající se reflexe nového přístupu ESLP k principu non bis in idem v rozsudku Zolotukhin. V posledně jmenovaném rozsudku ESLP odmítl přístup kladoucí při posuzování totož­ nosti jednání (prvek idem) důraz na právní kvalifikaci předmětného jednání. Štrasburský soud naznal, že takové pojetí je příliš restriktivní a přihlásil se k striktnějšímu pojetí idem factum, které se řídí fakty, nikoliv jejich právními následky.91 NSS přesto konstatoval – nutno říci, že po podrobném rozboru štrasburské judikatury – že podstatou skutku je právně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek.92 NSS totiž uvedl, že důsledným následováním pojetí skutku v souladu s rozsudkem Zolotukhin by mohlo dojít „k situacím, kdy by určitým zájmům a hodnotám nemohla být ze strany správních orgánů poskytována ochrana, byť jsou právě k jejich ochraně zákonem povino- vány. Nepřípustnost takového stavu by byla patrná zejména v momentu, kdy by byl pacha- tel nejprve postižen jedním správním orgánem za určitý nepříliš závažný následek svého

84 Rozsudek ESLP ze dne 4. 7. 2013, Xxxxxxxx a Xxxxxxx proti Rusku, č. 11157/04 15162/05.

85 Rozsudek ESLP ze dne 31. 7. 2014 (o spravedlivém zadostiučinění), OAO Neftyanaya Kompaniya Yukos proti Rusku, č. 14902/04.

86 Xxx XXXXXX, X. Xxxxxxxxx the partnership: typology of constitutional courts’ roles in implementation of the European Court of Human Rights’ case law. European Constitutional Law Review. 2018. roč. 14, č. 3, s. 518.

87 XXXXXX, X. – XXXXXXXX, X. Mezinárodní lidskoprávní smlouvy v judikatuře obecných soudů: Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. In: XXXXXXXX, X. – XXX, X. (eds). Mezinárodní lidskoprávní závazky postkomunistických zemí: případy České republiky a Slovenska. Praha: Leges, 2016, s. 141–165.

88 XXXXX, X. – XXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxx of Compliance Difficulties among ‘Good Compliers’: Implementation of International Human Rights Rulings in the Czech Republic. European Journal of International Law, 2018, roč. 29, č. 2, s. 416.

89 Rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2009 č. j. Pst 1/2008-66 (zejména body 45 an.); ze dne 17. 2. 2010 č. j. Pst 1/2009-348 (zejména body 233 an.).

90 XXXXXXXX, I. Vliv Úmluvy a její aplikace ESLP na judikaturu Ústavního soudu. In: XXXXX, X. et al. Dvacet let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku. Praha: C. H. Xxxx, 2013, s. 101.

91 Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 10. února 2009, Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, body 80–82.

92 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 As 125/2011-163, bod 45.

jednání, čímž by bylo znemožněno jeho potrestání za jiný, daleko závažnější následek.“93 Při souběhu správního a soudního trestání by pak mohlo hrozit „opouštění nástrojů správ- ního trestání ve prospěch trestněprávní represe (v užším smyslu)“, což představuje vývoj, který „ESLP jistě nezamýšlel vyvolat“.94 Nejvyšší správní soud se tak odchýlil od závěrů při­ jatých štrasburským soudem a nenásledoval jeho přístup zastávaný ve věci Xxxxxxxxxx.95 Na první pohled se může zdát, že odmítnutí závěrů ESLP má pouze negativní důsled­ ky pro efektivitu a legitimitu ESLP. „Nepřátelské“ nenásledování skutečně zpochybňuje autoritu ESLP a jeho samotné poslání zajistit plnění závazků plynoucích z Úmluvy ze stra­ ny smluvních stran (čl. 19 EÚLP), což nepřispívá efektivitě ESLP v žádné z jejích forem. Důsledky nenásledování štrasburské judikatury ovšem nemusí být nutně jen negativní. Také štrasburští soudci jsou jen lidé, kteří dělají občas chyby, a je proto důležité, aby byla dána možnost zpětné vazby vůči jejich činnosti. V rámci kontestace ESLP vnitrostátní soudy často nepostupují pouze nepřátelsky a samy předestřou konstruktivní argumentaci navrhující odlišnou interpretaci Úmluvy, jak je patrno z citované pasáže rozhodnutí NSS ve věci Kralice nad Oslavou. Takové případy mohou vést ke vzniku mezisoudního dialogu.96 ESLP sám dokazuje, že kritice někdy naslouchá. Kupříkladu v rozsudku velkého senátu A a B proti Norsku ESLP vyslyšel kritiku řady států včetně ČR, která vznesla také některé připomínky zmíněné NSS,97 a svůj přístup k principu non bis in idem zjemnil prostřed­ nictvím méně striktní interpretaci prvku bis (dvojí řízení).98 Konstruktivní kontestace závěrů ESLP formou, která umožňuje vzájemné smíření mezinárodního a vnitrostátního pohledu, tak může přispět k rozvoji norem mezinárodního práva (Úmluvy)99 a učinit je funkčnějšími, jakož i k legitimitě ESLP, který získává možnost zkvalitnit svou argumen­

taci a ukázat, že národním soudům naslouchá.

Kromě výslovného odmítnutí štrasburských závěrů lze vyloučit vliv ESLP také odliše­ ním (distinguishing) případu, který národní soud aktuálně řeší, od případů projednaných ESLP. Takový postup je zpravidla snazší ve vztahu k rozsudkům ESLP adresovaným jiným státům. Přímým adresátem rozsudku byl totiž jiný stát a předmětem rozhodování ESLP byla situace vzniklá v odlišném státě a v odlišném právním kontextu. Již tato skutečnost může mít podstatné důsledky pro vliv judikatury ESLP na právní řády jiných států, jelikož může skýtat řadu příležitostí pro odlišení. Jedná se především o to, do jaké míry ESLP navázal své závěry na skutkové okolnosti konkrétního případu a na atributy právního řádu jiného státu, což ovlivňuje přenositelnost závěrů štrasburského soudu do právních řádů ostatních států.

K odlišení samozřejmě dochází i vůči rozsudkům proti vlastnímu státu, a to jak v násled­ ných věcech, tak, méně často, i v konkrétním případě, který se po posouzení ze strany

93 Ibidem, bod 31.

94 Ibidem, bod 32.

95 Ibidem, bod 30; XXXX, X. Xxxx přestupkový zákon, odpovědnost právnických osob a problematika dvojího trestání téhož deliktu. Právní rozhledy. 2018, č. 3, s. 77–84; XXXXXXXXX, X. Správní trestání po rozsudku Zolotukhin proti Rusku. In: Dny práva 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 800.

96 Mezisoudním dialogem zde myslím situace, kdy vnitrostátní soud nabídne alternativní argumentaci k závěrům dříve vyslove- ným mezinárodním soudem, s nimiž nesouhlasí, a mezinárodní soud na tuto argumentaci následně reaguje a svou praxi upraví. Příkladem je dialog mezi ESLP a Nejvyšším soudem Spojeného království týkající se práva na výslech svědků proti sobě (sága Horncastle). Viz KOPA, M. Justiční dialog jak se sluší a patří. In: Jiné právo [online]. 27. 12. 2014 [cit. 12. 9. 2018]. Dostupné z:

<xxxx://xxxxxxxxx.xxxxxxxx.xx/0000/00/xxxxxxxx-xxxxxx-xxx-xx-xxxxx-xxxxx.xxxx>.

97 Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2016, A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, bod 95.

98 Ibidem, bod 101 an.

99 NOLLKAEMPER, A. Conversations among Courts, s. 539–540.

ESLP znovu dostane před národní soud.100 České soudy přistupují k odlišení od štrasbur­ ské judikatury zejména v případech, kdy strany sporu argumentují judikaturou ESLP, která však na danou věc nedopadá, ať už z důvodu skutkových či právních odlišností. Pro ilustraci lze zmínit příklad z rozhodovací praxe NSS. V rozhodnutí týkajícím se zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje navrhovatelé argumentovali judikaturou ESLP k čl. 8 Úmluvy. NSS se však od štrasburských rozsudků odlišil s vysvětlením, že v přípa­ dech ESLP „[š]lo o reálnou existující zátěž, nikoliv o vymezení záměru v koncepčním doku- mentu jako v projednávané věci. Srovnání obou situací připomíná onen pověstný ovocnář- ský teorém o hruškách a jablkách, takže aplikace závěrů Evropského soudu pro lidská práva vyplývajících z této judikatury na řešenou otázku je nepřípadná.“101

Samotnou skutečností, že judikaturu ESLP vnitrostátní soudce vezme v potaz a pova­ žuje za potřebné se od ní odlišit, nepřímým způsobem přispívá k normativnímu rozvoji štrasburského systému, neboť dává najevo uznání autority ESLP. Napomáhá také k rozvoji mezinárodněprávních norem, neboť upřesňuje, na jaké situace norma dopadá. Jedná­li se ovšem o „falešné“ odlišení činěné za účelem vyloučit působení Úmluvy a judikatury ESLP, může být efekt zcela opačný.

2.3 Intenzita vlivu judikatury ESLP a techniky jejího použití

Jednou z klíčových otázek je, jaký vliv na argumentaci vnitrostátních soudců judikatura ESLP v daném případě má. Teorie o roli vnitrostátních soudů pro vynucení mezinárod­ ního práva často odhlížejí od skutečnosti, že národní soud je i při rozhodování případu s mezinárodněprávním přesahem zakotven ve vnitrostátní realitě. V argumentaci národ­ ního soudu tudíž často dojde k určitému mixu mezinárodněprávních a vnitrostátních právních argumentů.102 Nejinak je tomu v případě argumentace judikaturou ESLP. Lze předpokládat, že argumentace štrasburským právem se bude prolínat s právem českým a že citace judikátů ESLP budou mít spíše podpůrnou funkci. Xxxxxxxx uvádí, že odkazy na judikaturu ESLP tvoří „zřídka, pokud vůbec, jediný a nezávislý argument, častěji se jed- ná o vedlejší argument podporující vnitrostátní rozhodnutí […].“103

Sonda do judikatury vrcholných soudů v ČR naznačuje, že podpůrné použití štrasburské judikatury nabývá dvou hlavních podob.104 Judikatura ESLP může být citována na začát­ ku soudní argumentace za účelem vymezení rozsahu práva, které je ve hře, či povšechněji za účelem vymezení obecných východisek případu. Soud tak na úvod své argumentace

100 Pro odlišení v konkrétním případě může soudům posloužit tvrzená změna skutkových okolností v mezidobí mezi vydáním roz- sudku ESLP a národního soudu. Tímto způsobem (mimo jiné) se pokusil Vrchní zemský soud v Naumburgu vyvázat z názoru ESLP ve slavném případu Görgülü. Naumburský soud uvedl, že od posouzení případu ze strany štrasburského soudu se vlivem běhu času změnily skutkové okolnosti, a proto nelze hovořit o závazném charakteru předchozího rozsudku ESLP ve věci. Rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Namburgu ze dne 30. června 2004, 14 WF 64/04, cit. podle rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 14. října 2004, 2 BvR 1481/04, 111 BVerfGE 111, bod 19. Viz též XXXX, Z. K otázce závaznosti rozhodnu­ tí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví; nebo XXXXXXX, M. Much Ado About Human Rights: The Federal Constitutional Court Confronts the European Court of Human Rights. In: XXXXXX, X. – XXXXXXXXX, X. (eds). Comparative Law as Transnational Law. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 145–146. Rozhodnutí Vrchního zemského soudu bylo zrušeno citovaným rozhodnutím Spolkového ústavního soudu.

101 Rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2012 č. j. 1 Ao 7/2011-526, bod 114.

102 XXXXXXX, X. Comparative International Law?, s. 74.

103 XXXXXXXX, X. Partnering with Strasbourg: Constitutionalisation of the European Court of Human Rights, the Accession of Central and East European States to the Council of Europe, and the Idea of Pilot Judgments. Human Rights Law Review. 2009, roč. 9, č. 3, s. 443.

104 Obdobně XXXXXX, X. – XXXXXXXX, X. Mezinárodní lidskoprávní smlouvy v judikatuře obecných soudů, s. 153–154.

vytvoří jisté „podhoubí“,105 na jehož základě následně vyrůstá další argumentace, která je podpořena úvodním odkazem na judikaturu ESLP. Typicky tomu tak bývá v případech, kdy soud na úvod odůvodnění osvětlí ústavněprávní a mezinárodněprávní základ právní úpravy. Z celé řady soudních rozhodnutí lze citovat např. rozsudek, v němž NSS vymezil rozsah práva na vzdělání za pomoci citace rozsudku pléna ESLP v tzv. belgickém jazyko­ vém případu106 a následně primárně na základě vnitrostátního práva dovodil, že rozhod­ nutí mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání podléhá přezkumu ve správním soudnictví bez ohledu na zřizovatele mateřské školy.107 Dalším příkladem je rozhodnutí, ve kterém se Nejvyšší soud na úvod difamačního sporu odvolal na judikaturu ESLP, aby připomněl význam a limity svobody projevu v demokratické společnosti.108

Dále může soud použít judikaturu ESLP naopak na konci své argumentace, kdy jí doda­ tečně podpoří své předchozí úvahy.109 Štrasburský prvek tak v soudním odůvodnění plní funkci dodatečné legitimizace závěrů národního soudu. Autorita soudů je ostatně založe­ na především na přesvědčivosti jejich rozhodnutí, a proto, jak poznamenal Xxxx Xxxxxxxx ský, „[m]ůže-li vnitrostátní soud na podporu svého vlastního rozhodnutí nalézt shodný právní názor vyjádřený v dřívějším rozhodnutí mezinárodního soudu, často na ně v zájmu větší autority a přesvědčivosti svého rozhodnutí výslovně odkáže“.110

Jako příklad lze uvést usnesení, v němž Ústavní soud na základě ústavněprávních no­ rem dovodil, že neprovedení důkazu navrženého stěžovatelem ze strany obecných soudů nevedlo kporušení jeho základních práv. Následně dodal, že „[i] podle judikatury Evropské- ho soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Xxxxxxx, Messsegué a Gavardo, 1988)“.111 Odkazy na judikaturu štrasburského soudu se pochopitelně mohou objevit též uprostřed argumentace soudu jakožto podpora úvahy představující mezikrok v rámci výstavby soudní argumentace. V některých případech mohou citace ESLP tvořit ve vztahu k nosné argumentaci i pouhou „povrchní a rituální“ funkci.112

V případě podpůrného využití vnitrostátní soud na štrasburské judikatuře své rozhod­

nutí přímo nezakládá, spíše jejím prostřednictvím podporuje vlastní závěry. Ačkoliv prá­ ce s judikaturou ESLP v těchto případech nemívá zásadní význam pro výsledek sporu ani pro vnitrostátní právo, neboť by věc patrně dopadla stejně i bez použití štrasburské xxxxx katury, vnitrostátní soud citací judikatury ESLP přispívá k autoritě ESLP a podporuje implementační potenciál tím, že přispívá k diseminaci judikatury ESLP ve vnitrostátní sféře. Mimo jiné dává najevo, že soudce uznává autoritu judikatury ESLP i v případech, kdy ji vyloženě nepotřebuje k řešení případu, a vnímá štrasburské právo jako rámec, kte­ rý je na místě konzultovat před finálním rozhodnutím. Tím pak nepřímo přispívá k vyšší vnitrostátní zakotvenosti ve smyslu Xxxxxxxxx rozdělení efektivity mezinárodních soudů.113

105 Ibidem.

106 Rozsudek pléna ESLP ze dne 23. července 1968, č. 1474/62, 1677/62, 1691/62, 1769/63, 1994/63 a 2126/64.

107 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2011 č. j. 1 As 53/2011-109, bod 23.

108 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. 30 Cdo 1174/2007.

109 Podobně SANDHOLTZ, W. How Domestic Courts Use International Law. Fordham International Law Review. 2015, roč. 38, č. 2,

s. 610–611; nebo SLAUGHTER, A.-M. A Typology of Transjudicial Communication. University of Richmond Law Review. 2004, roč. 29, č. 1, s. 119.

110 XXXXXXXXXX, Xxxx. Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva. Brno: Doplněk, 2000, s. 46.

111 Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 1207/07.

112 XXXXXXXX, X. Partnering with Strasbourg, s. 442.

113 XXXXXX, X. The Effectiveness of International Adjudicators, s. 467.

Řada již citovaných rozhodnutí českých soudů však naznačuje, že vliv ESLP může být i větší a může zásadním způsobem ovlivnit výstavbu soudní argumentace, výsledek spo­ ru, jakož i rozvoj vnitrostátního práva. Judikatura ESLP může ovlivnit také proces, kterým soudce dojde k výsledku. Nalézt jasnou hranici mezi podpůrným a substantivním vlivem štrasburské judikatury může být těžké, dokonce nemožné. Užitečnou pomůckou a ukaza­ telem však může být subsumpce; jestliže národní soud vyloží faktory či závěry plynoucí z judikatury ESLP a následně pod ně podřadí okolnosti právě řešeného případu, je zřej­ mé, že judikatura ESLP působí jako vodítko ovlivňující proces argumentace, nejenom pro dodatečnou kontrolu výsledku nebo pro úvodní vymezení problému.114

Se substantivním vlivem štrasburské judikatury je spojena celá řada technik, které čes­ ký právní řád umožňuje (viz tabulka č. 1). První technikou je zrušení vnitrostátní normy odporující Úmluvě, jak ji vykládá ESLP, Ústavním soudem, popřípadě podání návrhu obec­ ného soudu na zrušení předmětného zákonného ustanovení Ústavnímu soudu v duchu tzv. konkurzního nálezu.115 Techniku zrušení vnitrostátní normy použil Ústavní soud např. v plenárním nálezu týkajícím se slyšení obviněného při přezkumu rozhodnutí o dal­ ším trvání vazby.116 Podle dřívější úpravy zakotvené v trestním řádu byl soudní přezkum dalšího trvání vazby zajištěn v rámci neveřejného zasedání, kde mohli být přítomni pou­ ze členové senátu a zapisovatel.117 Ústavní soud v nálezu citoval celou řadu judikátů ESLP proti jiným státům vykládající čl. 5 odst. 4 Úmluvy a na jejich základě uvedl, že v přípa­ dech zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, je při soudním přezkumu zba­ vení osobní svobody118 nezbytné konání slyšení obviněného. Ústavní soud podřadil před­ mětné ustanovení trestního řádu pod kritéria stanovená štrasburským soudem, dovodil, že jim nevyhovuje, a proto ustanovení zrušil.119

Další technikou je přednostní aplikace Úmluvy – jak byla vyložena štrasburským sou­ dem – před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ačkoliv se tento způsob, striktně vzato, zdráhá závěrům, k nimž Ústavní soud dospěl v konkurzním nálezu, lze se s touto techni­ kou u českých obecných soudů setkat. Příkladem jsou rozhodnutí NSS týkající se nároků bývalého vojenského soudce a vojenského prokurátora na výsluhový příspěvek, která pra­ menila ze zrušení vojenských soudů a vojenské součásti české prokuratury v ozbrojených silách. NSS navázal na rozsudek ESLP ve věci Bucheň120 a konstatoval, že zákonná ustano­ vení, podle nichž žalobci neměli nárok na výsluhový příspěvek, byla diskriminační a po­ rušovala ustanovení čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, která mají s ohledem na čl. 10 Ústavy dát v dané věci přednost přímé aplikaci Úmluvy.121 Některé závěry konkurz­ ního nálezu NSS odmítl v rozhodnutí z roku 2007, v němž reagoval na vývoj štrasburské judikatury ve vztahu k aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy na spory mezi státem a státními za­ městnanci. Navzdory zákonné výluce soud dovodil na základě přímé aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy přípustnost soudního přezkumu rozhodnutí o příspěvku za službu podle zákona

114 Za myšlenku subsumpce jako indikátoru substantivního vlivu judikatury ESLP vděčím Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx.

115 Nález Ústavního soudu ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01. Je-li konfliktní norma podzákonného charakteru, obecné soudy ji v duchu čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikují.

116 Nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04.

117 § 242 odst. 2 trestního řádu ve znění do 17. 6. 2005.

118 V daném případě šlo o rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

119 K následnému vývoji, který vyústil až v zavedení nové právní úpravy tzv. vazebního zasedání, viz XXXXX, P. et al. Trestní řád: Komentář. Praha: C. H. Xxxx 2013, s. 926 an.

120 Rozsudek ESLP ze dne 26. listopadu 2002, Bucheň proti ČR, č. 36541/97.

121 Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. března 2004 sp. zn. 5 A 145/2001 a ze dne 28. června 2004 sp. zn. 5 A 145/2001.

o Bezpečnostní informační službě. Nesoulad českého práva s judikaturou ESLP tak NSS odstranil sám přednostní aplikací bez aktivace Ústavního soudu.122

Třetí možnou technikou je změna výkladu vnitrostátní normy, kdy soud z vícera v úvahu připadajících interpretačních variant zvolí tu, která je v souladu se závěry ESLP. Národní soud v takových případech reinterpretuje vnitrostátní ustanovení tak, aby do­ sáhl jeho souladu se závěry ESLP. Nejvyšší soud tak například změnou výkladu docílil vyhovění rozsudkům ESLP ve věcech Walla a Wallová123 a Xxxxxxx a ostatní,124 které se týkaly odebírání dětí z péče rodičů. Nejvyšší soud ve stanovisku k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny na základě štrasburské judikatury výslovně uvedl, že „[d]ůvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry“.125

Ne vždy však má substantivní vliv přímý důsledek pro konkrétní vnitrostátní normu. Soudy používají judikaturu ESLP také za účelem zpřesnění či doplnění vnitrostátního práva, popřípadě pro vyplnění mezery. Tato technika zahrnuje případy, kdy národní soud z judikatury ESLP dovozuje substantivní závěry pro vnitrostátní právo a vnitrostátní práv­ ní praxi, aniž by to mělo bezprostřední dopad na konkrétní normu vnitrostátního práva. Konkrétní norma pak zůstává spíše v pozadí a vnitrostátní soud namísto ní použije stan­ dardy zavedené ESLP, aby zhodnotil daný případ. Použití mezinárodního lidskoprávního rozhodnutí tak má substantivní vliv na argumentaci vnitrostátního soudu a na vnitro­ státní právní prostředí a praxi, neboť do něj zavádí obecné standardy ESLP. Ústavní soud např. v roce 2015 extenzivně citoval judikaturu ESLP, aby z ní dovodil kritéria pro posou­ zení souladu zásahu Policie ČR v průběhu výkonu správního vyhoštění cizince se záka­ zem mučení. Ústavní soud osvětlil štrasburské standardy a následně pod ně subsumoval skutkový stav v daném případě. Prostřednictvím štrasburských standardů tedy doplnil vnitrostátní právo a upřesnil komplex norem týkající se mezí pro použití donucovacích prostředků ze strany policie.126

Veškeré prozatím zmíněné techniky spojené se substantivním vlivem argumentace štrasburskou judikaturou posunují status quo a mění vnitrostátní právní prostředí. Tím vnitrostátní soudy plní ve vztahu k ESLP významnou implementační, či dokonce substituč­ ní roli (v závislosti na tom, zda je posun práva ovlivněn „českými“ či jinými rozsudky ESLP). S tím souvisí také pozitivní vliv daných technik na inter partes a popřípadě i erga omnes efektivitu ESLP. Jelikož normativní účinky judikatury všech tří českých vrcholných sou­ dů jsou v praxi vysoké,127 substantivní použití štrasburské judikatury těmito soudy pod­ statným způsobem přispívá také k její vnitrostátní zakotvenosti. Tvoří totiž první krok k účinnému vymožení nároků plynoucích z Úmluvy (a judikatury ESLP) ve vnitrostátním prostředí.

Na druhou stranu, ne vždy musí substantivní vliv judikatury ESLP vést k odmítnutí či korekci dosavadní praxe. Další technikou je totiž „posvěcení“ vnitrostátního práva či

122 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2007 č. j. 6 As 55/2006-96.

123 Rozsudek ESLP ze dne 26. října 2006, č. stížnosti 23848/04.

124 Rozsudek ESLP ze dne 21. června 2007, č. stížnosti 23499/06.

125 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010. Nutno říci, že později na zmíněné rozsudky ESLP reagoval též zákonodárce, který požadavky ESLP reflektoval v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, v zákoně o rodině a po- zději i v novém občanském zákoníku.

126 Nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15.

127 XXXXX, M. – XXXX, X. et al. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 112 a 119.

právní praxe pomocí judikatury ESLP. Jedná se o případy, v nichž vnitrostátní soud svou argumentaci primárně založí na judikatuře ESLP a vyloží, proč související právo zaruče­ né Úmluvou nebylo porušeno a proč je vnitrostátní právo či aplikační praxe v souladu s mezinárodním právem. Například v rozsudku ze dne 7. října 2009 č. j. 6 Ads 41/2008­67 NSS rekapituloval kritéria plynoucí z judikatury ESLP pro meze kritiky soudců. Následně provedl subsumpci skutkového stavu v dané věci pod tyto standardy a dospěl k závěru, že stěžovatelovo právo na svobodu projevu nebylo porušeno. Typicky sem spadají též zamítavé nálezy Ústavního soudu, v nichž hrála štrasburská judikatura substantivní roli. V daných případech není judikatura ESLP použita k extenzi lidskoprávní ochrany, ale spíš k vymezení jejích hranic. Štrasburská rozhodnutí a rozsudky slouží jako vodítko pro hodnocení zásahů do základních práv a také jako silný argument legitimizující závěr, že status quo neporušuje Úmluvu. V tomto rozsahu pak tato technika rovněž přispívá k sub­ stituční roli vnitrostátních soudů a k inter partes, popřípadě erga omnes efektivitě ESLP. Popsaných pět technik nevyčerpává veškeré možnosti substantivního použití judikatu­

ry ESLP v argumentaci vnitrostátního soudu. Do zbytkové kategorie patří vedle odmítnutí

závěrů ESLP (viz výše) také např. případy přetvoření judikatury ESLP národním soudem. Jde o situace, kdy vnitrostátní soudy pracují se štrasburskou judikaturou „kreativněji“ a závěry ESLP přetvářejí tak, aby lépe pasovaly do národního práva. Projevuje se tak, že interpretace EÚLP je založena na praxi vyjednávání o jejím významu v rámci komunity aktérů aplikujících Úmluvu.128 K přetvoření mohou soudci přistupovat z různých důvodů a ve výsledku efekt judikatury ESLP v národním prostředí posilnit vhodným zasazením do kontextu vnitrostátního práva nebo naopak snížit vliv rozsudků ESLP jejich úzkým výkladem a minimalistickou projekcí do vnitrostátního práva.

Příkladem takového přetvoření je rozhodnutí německého Spolkového ústavního sou­ du ve věci preventivní zabezpečovací detence. Institut preventivní detence v německém právu umožňuje zbavit jedince osobní svobody i po uplynutí trestu odnětí svobody, pokud jsou dány vážné obavy, že by po propuštění na svobodu tato osoba znovu páchala závažnou trestnou činnost. Nejčastěji se tato praxe týká násilných a sexuálních trestných činů. Novela německého trestního zákoníku z roku 1998 odstranila omezení délky pre­ ventivní detence spočívající v maximální délce 10 let. Německá doktrína i praxe tradičně vnímaly zabezpečovací detenci jako nápravné a preventivní opatření, nikoliv jako trest, což umožňovalo retroaktivní aplikaci zákona, kdy byla detence prodloužena i v případě řady osob, kterým byla uložena před nabytím účinnosti uvedené novely.129 Takovou pra­ xi, za předpokladu dodržení určitých podmínek, potvrdil i Spolkový ústavní soud.130 Štrasburský soud však následně v několika svých rozsudcích shledal toto pojetí rozporné s čl. 5 odst. 1 a zejména s čl. 7 odst. 1 Úmluvy, neboť preventivní detenci posoudil jako trest ve smyslu Úmluvy, a výše popsané případy prodloužení detence nad 10 let tudíž jako nepřípustné retroaktivní uložení přísnějšího trestu.131

128 XXXXXX, J. Anything to appreciate? A Sociological View of the Margin of Rights and the Persuasive Force of Their Doctrines. In: AGHA, P. (ed.). Human Rights Between Law and Politics: The Margin of Appreciation in Post­National Contexts. Oxford: Hart, 2017, s. 90.

129 XXXXXX, X. Incompatible Contrasts? Preventive Detention in Germany and the European Convention on Human Rights. German Law Journal. 2010, roč. 11, s. 9, s. 1046–1047.

130 2 BvR 2029/01, 5. února 2004, 109 BVerfGE 133.

131 Rozsudek ESLP ze dne 17. prosince 2009, M. proti Německu, č. 19359/04. Tento názor ESLP následně potvrdil ve třech rozsud- cích z 13. ledna 2011, Xxxxxxxx proti Německu, č. 27360/04 a 42225/07; Mautes proti Německu, č. 20008/07; Kallweit proti Německu, č. 17792/07.

Spolkový ústavní soud se k ústavnosti preventivní detence znovu vyjádřil v roce 2011.132 Své rozhodnutí založil na principu otevřenosti Základního zákona k mezinárodnímu právu, který nevyžaduje, aby byl Základní zákon schematicky interpretován souladně s Úmluvou, nýbrž aby byly přijaty úvahy ESLP, pokud je to metodologicky ospravedlni­ telné a v souladu se standardy Základního zákona.133 Spolkový ústavní soud tak setrval na svém názoru, že zabezpečovací detence je opatřením preventivním, nikoliv trestním.134 Svůj zrušující nález však založil na požadavku proporcionality a na nutnosti upravit zabez­ pečovací detenci tak, aby se svou celkovou povahou a cílem lišila od trestu odnětí svobody, přičemž sám načrtl základní principy vyhovující právní úpravy. Ve vztahu k retroaktivní­ mu prodlužování detence soud uvedl, že je třeba brát v potaz princip legitimního očeká­ vání (jako aspekt právního státu) a stanovil striktní podmínky, při jejichž splnění může převažovat veřejný zájem nad individuálním právem osoby zbavené svobody, a preven­ tivní detence tak může být proporcionální.135 Německý ústavní soudce Xxxxxxx Xxxxxx (mimosoudně) uvedl, že Spolkový ústavní soud „přeložil“ zákaz retroaktivity zakotvený v čl. 7 Úmluvy do jazyka legitimního očekávání a proporcionality, protože německý práv­ ní systém neuznává preventivní detenci jako trest, a tudíž se na ni zákaz retroaktivity neaplikuje.136 Spolkový ústavní soud tak použil judikaturu ESLP tak, že ji plně nenásledo­ val, avšak její závěry přeformuloval způsobem pro vnitrostátní právo akceptovatelnější, který současně uspokojil i ESLP.137

V případě přetvoření judikatury štrasburského soudu pro národní soudy plní přede­ vším implementační funkci, byť odlišným způsobem než v dřívějších případech, neboť se jedná o určité pozměnění závěrů ESLP. Z hlediska efektivity ESLP tyto případy mohou přispívat k efektivitě v konkrétním případě či erga omnes a k vnitrostátní zakotvenosti, zvlášť jedná­li se o případy snahy o účinné přetvoření za účelem hladší implementace do národního právního řádu.

Závěr

Vnitrostátní soudy hrají v regionálním systému ochrany lidských práv založeném Úmlu­ vou zásadní roli, neboť reflexí judikatury ESLP ve svých rozhodnutích ovlivňují efektivitu celého systému. Aktivní používání a následování judikatury ESLP národními soudy pak podle deklarací o budoucnosti štrasburského systému tvoří jeden z klíčů k řešení krize nedostatečné implementace judikatury ESLP a snižující se legitimity štrasburského sou­

132 2 BvR 2365/09, 4. května 2011, 128 BVerfGE, 326.

133 K tomu v podrobnostech ANDENAS, M. – XXXXXX, E. Preventive Detention, No. 2 BvR 2365/09. American Journal of Interna­ tional Law. 2011, roč. 105, č. 4, s. 768–774.

134 XXXXX, X. Xxxxxxx, In: XXXXXXX, X. – XXXXXXX, X. (eds). Implementation of the European Convention on Human Rights and of the judgments of the ECtHR in national case law, s. 207.

135 2 BvR 2365/09, 4. května 2011, 128 BVerfGE, 326. V angličtině je dostupná tisková zpráva z: <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxxx- xxxxxxx.xx/XxxxxxXxxx/Xxxxxxxxxxxxxxxxxx/XX/0000/xxx00-000.xxxx>.

136 XXXXXX, X. From Implementation to Translation: Applying the ECtHR Judgments in the Domestic Legal Orders. In: XXXXXXX-

-XXXX, A. – XXXXXXXX, M. Judgments of the European Court of Human Rights – Effects and Implementation. Baden-Baden: Nomos, 2014, s. 274–275. Srov. též XXXXXXXXX, X. The Struggle by the German Courts and Legislature to Transpose the Stra- bourg Case Law on Preventive Detention into German Law. In: XXXXXXX-XXXX, A. – XXXXXXXX, M. Judgments of the European Court of Human Rights – Effects and Implementation. Baden-Baden: Nomos, 2014, s. 225.

137 K citovanému nálezu Spolkového ústavního soudu se vyjádřil kladně ESLP v rozsudku ze dne 9. června 2011, Mork proti Ně­ mecku, č. 31047/04 a 43386/08. V rozsudku ze dne 24. listopadu 2011, O. H. proti Německu, č. 4646/08, pak výslovně uvedl, že citovaným rozhodnutím Spolkového ústavního soudu došlo k implementaci rozsudků ESLP proti Německu ve věcech pre- ventivní detence (viz bod 118 rozsudku).

du. Řada teorií o aplikaci mezinárodního práva vnitrostátními soudy však redukuje obraz národních soudů na dva extrémy – vykresluje je buď jako národní aktéry strážící vnitro­ státní právo, nebo jako aktéry nestranně prosazující mezinárodní právo ve jménu mezi­ národní komunity.

Národní soudy jsou však relativně autonomními aktéry, kteří mohou se štrasburskou judikaturou pracovat různými způsoby s různými důsledky pro efektivitu Úmluvy a ESLP. V realitě dochází spíše k prolínání vnitrostátní a mezinárodněprávní argumentace. Národní soudy krom úkolů spojených s výkonem štrasburské judikatury plní celou řadu vnitrostátních úkolů od ochrany ústavních práv přes interpretaci vnitrostátního práva až po zajišťování funkčnosti vnitrostátního systému prostřednictvím vážení základních práv a veřejných statků. Výsledkem je široké spektrum způsobů použití judikatury ESLP, které se štěpí na otázkách adresáta štrasburských rozsudků, stupně následování ESLP, intenzitě vlivu a různých technikách použití judikatury ESLP v argumentaci vnitrostát­ ního soudu. Pozice vnitrostátního rozhodnutí v rámci těchto dimenzí a jejich kombinace pak zásadním způsobem ovlivňuje roli národního soudu ve vztahu k efektivitě a legiti­ mitě fungování štrasburského systému. Jestliže v debatách o budoucnosti ESLP a štras­ burského systému jako takového spoléháme na národní soudy, měli bychom mít jasnou představu o tom, jak s Úmluvou a judikaturou nakládají a jaký je jejich převažující vliv na efektivitu EÚLP. Tento článek neposkytuje definitivní odpovědi, avšak činí první krok, neboť představuje rámec pro empirickou analýzu použití štrasburské judikatury v roz­ hodovací činnosti národních soudů. Výhodou je, že představená klasifikace je – po úpra­ xxxx zohledňujících specifika daných závazků – použitelná i na analýzu práce s judikatu­ rou jiných mezinárodních těles, např. Soudního dvora EU.

Budoucí empirický výzkum však bude muset čelit několika komplikacím. Uvedený rá­ mec pro analýzu podléhá dvěma omezením – zaprvé se zaměřuje pouze na případy, kdy vnitrostátní soud použití judikatury ESLP přizná odkazem; zadruhé spoléhá na tvrzení národního soudu samotného o tom, jak judikaturu ESLP používá. Z literatury jsou však známy případy, kdy vnitrostátní soud štrasburský vliv nedoprovodí odkazem na judikatu­ ru ESLP anebo kdy – ne nutně ve zlé víře – judikaturu ESLP nějakým způsobem posune, popřípadě ji vykládá úžeji nebo šířeji než původní výklad ze strany štrasburského soudu.138 Tyto komplikace napovídají, že získání kompletního obrázku o osudu judikatury ESLP před vnitrostátními soudy je nelehký úkol vyžadující metodologickou pluralitu. Krom zaměření se na dekódování významu a technik použití odkazů na judikáty ESLP je tak na místě kombinace s tradiční doktrinární analýzou menšího vzorku významných vnitro­ státních rozhodnutí, která by měla odhalit také ony opomenuté, zamlčené či překroucené štrasburské vlivy.

138 XXXXXXXXX, X. Xxxxxxxx Disobedience; XXXXXXX, X. – XXXXXXX, X. (eds). Implementation of the European Convention on Human Rights and of the judgments of the ECtHR in national case law, s. 364.

182—200

Darovanie,

„zmluvná fideikomisárna substitúcia“ a časovo obmedzené vlastnícke právo

Xxxxxxxx Xxxxxxx*

Abstrakt: Predmetom darovacej zmluvy môže byť aj dohoda o zmluvnom nástupníctve: Obdarovaný má v určenom prípade predmet daru vydať ďalšej osobe ako následnému obdarovanému. Rakúsky najvyšší súd na dohodu uvedeného typu analogicky uplatňuje ustanovenia o dedičskej fideikomisárnej substitúcii, jeho judikatúra však v posledných rokoch naráža na kritiku právnej vedy. Objektom kritiky je prípustnosť časovo obmedzeného vlastníctva, ku ktorému uplatnenie ustanovení o dedičskej fideikomisárnej substitúcii vedie. Predmetom príspevku je návrh riešenia, ktoré v medziach českého občianskeho zákonníka právu následného obdarovaného zaistí ochranu (o ktorú sa usiluje rakúsky najvyšší súd) a zároveň nebude odporovať princí- pom, ktorých porušenie uplatnením ustanovení o fideikomisárnej substitúcii namieta rakúska právna veda.

Kľúčové slová: zverenské nástupníctvo, zmluvné zverenské nástupníctvo, darovanie, časovo obmedzené vlastníctvo, zmluva v prospech tretieho

1. Vymedzenie problému

Zverenské nástupníctvo (substitutio fideicommissaria) je inštitútom dedičského práva, prostredníctvom ktorého poručiteľ určuje rad nástupníkov, ktorí majú postupne po sebe nadobudnúť dedičstvo a v rámci neho aj vlastnícke právo k predmetom pozostalosti. Účelovo podobné nástupníctvo môže byť zriadené aj darovacou zmluvou, napríklad: Darovanie rodinného domu manželke s určením nástupníctva v prospech jedného zo spoločných detí a po tomto eventuálne v prospech vnúčat. Darca medzi živými disponuje s hlavnou zložkou svojho majetku a jeho osud reguluje i pro futuro s cieľom dočasne daný majetok zachovať vo vlastníctve rodiny. Príbuznosť zmluvného nástupníctva snástupníc­ tvom testamentárnym opodstatňuje otázku o možnosti a vhodnosti analogického uplat­ nenia ustanovení o fideikomisárnej substitúcii. Podnetom pre jej otvorenie vo vzťahu k českému občianskemu zákonníku (č. 89/2012 Sb.; ďalej len „o. z.“) sa stal konflikt názo­ rov, ktorý v posledných rokoch rezonuje v rakúskej civilistike. Argumentujúc právnou podobnosťou zmluvného a testamentárneho nástupníctva aplikuje rakúsky najvyšší súd (ďalej iba „OGH“) ustanovenia o fideikomisárnej substitúcii analogicky aj na nástupníc­ tvo založené zmluvou. Hlavným prínosom tohto prístupu je zvýšená ochrana práv nástup­ níka a tým nepriamo aj väčšia pravdepodobnosť naplnenia vôle darcu. Prax OGH však v osemdesiatych rokoch minulého storočia začala narážať na kritiku právnej vedy, ktorej argumenty uvedieme v nasledujúcich riadkoch. V nadväznosti na to sa pokúsime posú­ diť, či o. z. poskytuje možnosť „strednej cesty“, ktorá by právu nástupníka mohla zaistiť ochranu (o ktorú sa usiluje OGH) a súčasne by neodporovala princípom, ktorých poruše­ nie uplatnením ustanovení o fideikomisárnej substitúcii namieta právna veda.

* Univ.-Ass. DDr. Xxxxxxxx Xxxxxxx, Katedra rímského a církevného práva, Trnavská univerzita v Trnave. E-mail: Príspevok je výstupom z projektu VEGA č. 1/0094/15. Anonymným recenzentom tohto príspevku srdečne ďakujem za cenné podnety a kritické pripomienky.

2. Zmluvné nástupníctvo a jeho účinky v rakúskom práve

Dohoda, v zmysle ktorej má po prvom nadobúdateľovi predmet zmluvy nadobudnúť niekto iný, vyvoláva podľa ustálenej judikatúry OGH tie isté účinky ako testamentárne zverenské nástupníctvo. Uvedené bez ohľadu na to, či bola pripojená k bezodplatnej (darovanie)1 alebo odplatnej zmluve (kúpa)2. Pretože je základom nástupníctva (Nachfol- gerecht, aj Besitznachfolgerecht) zmluva, zaužíval sa na označenie tohto, praxou vytvore­ ného inštitútu termín „zmluvná fideikomisárna substitúcia“, alebo „kvázifideikomisárna substitúcia“. Aj zmluvná fideikomisárna substitúcia sa zapisuje do pozemkovej knihy.3

Podľa pôvodne prevládajúceho názoru vedie analogické uplatnenie ustanovení o de­ dičskej fideikomisárnej substitúcii k „zvecnoprávneniu“ zmluvného nástupníctva: Prvý nadobúdateľ (O1) sa stane nositeľom rezolutívne termínovaného alebo podmieneného vlastníckeho práva (zeitliches Eigentum). Nastúpením v zmluve určeného termínu/pod­ mienky prvý nadobúdateľ (O1) stratí vlastnícke právo v prospech nástupníka (O2) bez vykonania scudzovacieho úkonu (modus). O2 nadobudne vlastnícke právo derivatívne, jeho predchodcom však nie je O1, lež scudziteľ (D). Nadobudnutie vlastníckeho práva dru­ hým nadobúdateľom (O2) sa opiera o titul a modus uskutočnený medzi D a O1.4

Proti tomuto názoru sa kriticky postavil predovšetkým Hofmeister,5 ktorého hlavné výhrady možno zhrnúť nasledovne:

1) Fideikomisárna substitúcia, ktorou zákonodarca vytvoril osobitný „vecnoprávny typ“,6

je vystavaná na princípoch dedičského práva, ktoré nemožno preniesť na nadobudnutie

1 OGH 2Ob 81/53; OGH 8Ob 521/78; OGH 5Ob 84/95 (publikované aj v Österreichische Notariatszeitung. 1997, Nr. 2, s. 63–64); XXXXXXXXXXXX, R. In: XXXXXX, H. – XXXXXXXXX, P. – XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxx zum ABGB. 5. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2017, s. 1139.

2 OGH 7Ob 111/99w; OGH 4Ob 194/98b (kde bola kúpna cena podstatne nižšia než hodnota predanej nehnuteľnosti, preto skôr zmiešané darovanie). Správnosť právneho názoru, podľa ktorého sa zmluvné nástupníctvo posudzuje ako fideikomisárna sub- stitúcia, uznaná aj v OGH 3 Ob 63/88; OGH 5 Ob 326/00b.

3 Forma zápisu je v literatúre sporná: V prospech zápisu formou poznámky (Anmerkung) podľa analógie k zápisu dedičskej fidei- komisárnej substitúcie judikatúra a XXXXXXX, X. Xxx Frage der Verbücherungsfähigkeit von Besitznachfolgerechten. Öster­ reichische Notariatszeitung. 1985, Nr. 12, s. 222 an., proti rozhodnutiu LG Feldkirch R 652/84 (publikované v Österreichische Notariatszeitung. 1985, Nr. 6, s. 109–111), odlišne ešte LG Feldkirch R 234/83 (publikované v Österreichische Notariatszeitung. 1985, Nr. 1, s. 18). Prehľad názorov x XXXXXX, X. Xxxxxxxxxxx. Wien: Verlag Österreich, 2003, s. 69. K zápisu dedičskej fideiko- misárnej substitúcie XXXXXX, R. In: XXXXXX, P. – XXXXX, M. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Teilband Xxxxxxxx. 4. Auflage. Wien: Manz, 2014, s. 88.

4 Ešte LANZ, K. Zur Frage des zeitlich beschränkten Eigentums. Österreichische Notariatszeitung. 1949, Nr. 8, s. 121 an.; XXXX, X. Von der Schenkung auf den Todesfall, der Begründung einer fideikommissarischen Substitution unter Lebenden und des zeitlich befristeten Eigentums. Österreichische Notariatszeitung. 1951, Nr. 8, s. 114 an., 117 an. Podrobný prehľad názorov v staršej lite- ratúre x XXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxx des familiengebundenen Liegenschaftseigentums? Erörterungen zur Verbücherung von

„Besitznachfolgerechten“ und zur Theorie des „zeitlichen Eigentums“. In: XXXXXXXXXX, W. H. – XXXXXX, X. (Hrsg.) Festschrift für Xxxxxxxx Xxxxxx zum 65. Geburtstag. Wien: Manz 1986, s. 388–392; XXXXX, X. Xxxxxxxx begrenztes Eigentum durch Vertrag? In: XXXXX, X. – XXXXXXXXXX, W. H. (Hrsg.) Gedächtnisschrift Xxxxxxx Xxxxxxxxxx. Wien: Manz, 1996, s. 284–286. Skepticky k časovo obmedzenému vlastníctvu XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxxxxxx nach zeitlichem Eigentum. Österreichische Notariats­ zeitung. 1949, Nr. 5, s. 71 an.

5 HOFMEISTER, X. Xxxxxxxxxx des familiengebundenen Liegenschaftseigentums?, s. 377 an., 395 an.; súhlasiac s ním XXXXXXX- XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxxxxxxx und Besitznachfolgerechte. In: XXXXX, X. – XXXXXXXXXX, W. H. (Hrsg.) Gedächtnisschrift Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, s. 169 an.; XXXXXXXX, Xx. Xxx rechtsgeschäftliche Veräußerungs­ und Belastungsverbot bei Liegens­ chaften. Wien: Verlag Österreich, 1998, s. 76–77; XXXXX, X. Xxxxxxxx begrenztes Eigentum durch Vertrag?, s. 283 an., ktorý rezolutívne podmienené vlastnícke právo (okrem zákonom ustanovených výnimiek) odmieta úplne; rovnako EGGLMEIER, B. Zur Zulässigkeit auflösend bedingter Übereignung im österreichischen Recht. Österreichische Notariatszeitung. 1997, Nr. 2,

s. 33–40. Názor Hofmeistera podporovaný aj v rozhodnutiach súdov nižšej inštancie: KG Krems R 238/87 publikované v Öster­ reichische Notariatszeitung. 1988, Nr. 6, s. 164–165.

6 Predný dedič má podľa HOFMEISTER, X. Xxxxxxxxxx des familiengebundenen Liegenschaftseigentums?, s. 396, Dispositions­ nießbrauch, ktorého obsah spočíva v práve vec požívať spojenom s oprávnením ku všetkým dispozíciám, ktoré čakateľstvo

vlastníckeho práva právnym úkonom medzi živými: Predný a následný dedič nenado­ búdajú vlastnícke právo scudzovacím úkonom, lež bez jeho vykonania aktom prijatia dedičstva. Následný dedič sa stáva univerzálnym sukcesorom poručiteľa, scudzovací úkon medzi predným a následným dedičom by odstránil tento, pre dedičské právo charakteristický následok.

2) Náuka o dočasnom vlastníctve odporuje princípu titulus a modus (§ 380, 425 a nasl. ABGB), na ktorom spočíva nadobudnutie vlastníckeho práva. Ak vlastníctvo splnením podmienky alebo nastúpením termínu prepadne späť v prospech pôvodného vlastníka,7 respektíve prejde na tretieho priamo, iba na základe zmluvy, tak už modus na privode­ nie vecnej právnej zmeny nie je potrebný. Uznanie vecne pôsobiaceho nástupníctva na báze zmluvy vedie v dôsledku postrádateľnosti scudzovacieho úkonu k odstráne­ niu potreby zápisu do pozemkovej knihy a tým k vzniku „mimopozemkovoknižného“ vlastníckeho práva.

3) Ak by bolo prípustné, aby ktorákoľvek tretia osoba (O2) skrze zmluvu medzi D a O1 ipso iure nadobudla vlastnícke právo, tak by sa muselo poručiteľovi priznať aj právo testamentom namiesto damnačného zriadiť odkaz vindikačný; nadobudnutím dedič­ stva dedičom by mohol odkazovník priamo nadobudnúť vlastnícke právo k predmetu odkazu bez potreby vykonania scudzovacieho úkonu.

4) Fideikomisárna substitúcia v sebe zahŕňa zákaz scudzenia a zaťaženia majetku obme­ dzeného nástupníctvom. Tento zákaz pôsobí vecne a spôsobuje, že dispozície vyko­ nané v rozpore so zákazom sú ničotné. Absolútne pôsobenie zákazu obsiahnutého vo fideikomisárnej substitúcii prekračuje rámec ustanovený v § 364c ABGB, ktorý vecne pôsobiaci zákaz scudzenia a zaťaženia obmedzuje iba na vymedzený okruh osôb blízke­ ho príbuzenstva. Prostredníctvom zmluvnej fideikomisárnej substitúcie by mohlo byť osobné obmedzenie ustanovené v § 364c ABGB ľubovoľným spôsobom a v ľubovoľnom rozsahu prekračované. Tým Hofmeister odmietol aj „prostrednú mienku“, ktorá sa usi­ lovala o kompromisné riešenie: Zo zmluvného nástupníctva nástupníkovi (O2) vznik­ ne iba obligačný nárok na prevod vlastníckeho práva; vlastníkom sa stane až vkladom do pozemkovej knihy. Zmluvné nástupníctvo však podobne ako fideikomisárnu substi­ túciu možno poznámkou (Anmerkung) zapísať do pozemkovej knihy. Zápisom nado­ budne zmluvné nástupníctvo vecnoprávnu ochranu vo forme vecne pôsobiaceho zá­ kazu scudzenia a zaťaženia veci obmedzenej nástupníctvom. Pre daný zákaz neplatia obmedzenia § 364c ABGB, lebo tieto sa nevzťahujú ani na fideikomisárnu substitúciu.8

Prípady zmluvne založeného nástupníctva navrhuje Xxxxxxxxxx interpretovať ako zmlu­ vu v prospech tretieho, na základe ktorej vznikne nástupníkovi O2 voči predchodcovi O1 obligačný nárok na prevod vlastníckeho práva. Vlastnícke právo nadobudne O2 až zápi­

následného dediča ani nemaria ani nezhoršujú. Napriek osobitnému označeniu (Dispositionsnießbrauch) je právne postavenie predného dediča podľa Hofmeistera obsahovo zhodné s tým, ktoré má predný dedič podľa autorov, ktorí ho posudzujú ako vlastníka; pozri XXXXXXXX, A. Ersatz­ und Nacherbschaft. Wien: Manz, 1999, s. 197 an. Nejednotná sa zdá byť rakúska civilistika iba v otázke, či sú vecnoprávne dispozície predného dediča vykonané bez súhlasu nástupníka ničotné, alebo naopak účinné, ale iba v hraniciach časovo obmedzeného vlastníctva predného dediča (pôsobia ako rezolutívne podmienené/termínované); k jednotlivým názorom APATHY, P. Fideikommissarische Substitution und Treuhand. In: XXXXX, X. – XXXXXXXXXX, W. H. (Hrsg.) Gedächtnisschrift Xxxxxxx Xxxxxxxxxx. Wien: Manz 1996, s. 15 an; 27 an; nie je zrejmé, ktorý z daných názorov zastáva XXXXXXXX, A. Die Drittwirkung des Nacherbrechts. Österreichische Notariatszeitung. 2001, Nr. 1, s. 21 an.

7 K tomu nižšie v časti 5.

8 XXXXXXX, X. Xxx Frage der Verbücherungsfähigkeit von Besitznachfolgerechten, s. 222 an.

som do pozemkovej knihy. Z obligačného nároku O2 nerezultuje zákaz scudzenia alebo zaťaženia obmedzujúci vlastnícke právo O1.9 Zákaz scudzenia a zaťaženia môže byť med­ zi D a O1 založený iba osobitnou dohodou, vecne však bude pôsobiť iba za predpokladu, že D a O2 patria do skupiny osôb vymedzenej v § 364c ABGB. Pre nadobudnutie vlast­ níckeho práva nástupníkom O2 platia všetky pravidlá o nadobúdaní právnym úkonom: Právnym dôvodom je zmluva v prospech tretieho uzatvorená medzi D a O1; predchodcom druhého obdarovaného (O2) je O1. Analogicky treba podľa Xxxxxxxxxxx interpretovať aj dohodu o spätnom nadobudnutí vlastníckeho práva scudziteľom (Heimfall).10

3. Dedičská fideikomisárna substitúcia

a fideikomisárna substitúcia pri odkazoch podľa o. z.

Rakúska judikatúra na prípady zmluvného nástupníctva aplikuje pravidlá zákonom usta­ novené pre dedičskú fideikomisárnu substitúciu11 a z toho pramení aj väčšina Hofmeiste­ rom formulovaných právno­technických problémov. Dedič nadobúda vlastnícke právo k veciam patriacim do pozostalosti derivatívne od poručiteľa bez potreby vykonania scudzovacieho úkonu. Nadobudnutie vlastníckeho práva na základe zmluvy zodpovedá však skôr spôsobu, akým vlastnícke právo k predmetu odkazu nadobúda odkazovník.12 Tak odkaz ako aj zmluva sú vo vzťahu k nehnuteľným veciam iba právnym titulom nado­ budnutia vlastníckeho práva (iusta causa); samotné nadobudnutie vlastníctva vyžaduje scudzovací úkon (§ 1105 o. z.). Odkaz ani zmluva nie sú dispozíciou univerzálneho charak­ teru, pravidelne sa vzťahujú iba na jednotlivú vec či právo. Prečo sa teda na zmluvné ná­ stupníctvo aplikujú pravidlá dedičského a nie toho nástupníctva, ktoré platí pre odkazy?13 K uplatneniu zverenského nástupníctva pri odkazoch dochádza v tých prípadoch, v kto­ rých má jednotlivú vec alebo právo po prvom odkazovníkovi nadobudnúť odkazovník ďalší. Postavenie predného odkazovníka má aj dedič zaťažený odkazom, ak bol odkaz zriadený pod odkladacou podmienkou alebo s počiatočnou lehotou.14 Podľa § 1601 a 1568 o. z. sa na zverenské nástupníctvo pri odkazoch primerane použijú ustanovenia § 1512 až 1524 o. z.

o dedičskom zverenskom nástupníctve.

Následný dedič aj následný odkazovník sú čakateľmi na nadobudnutie veci/práva. Uvedené čakateľstvá sa však odlišujú vo svojej právnej kvalite, ktorá je determinovaná charakterom (budúceho) práva zakladajúceho nárok na vec: u dediča je to absolútne pôso­ biace dedičské právo, u odkazovníka relatívne obligačné právo. Otázne je, v akom rozsa­ hu rozdielna kvalita čakateľstva ovplyvňuje mieru analogického uplatnenia ustanovení

o dedičskom zverenskom nástupníctve na odkazy. Osobitne problematickým a zároveň najvýznamnejším vo vzťahu k ochrane práva následného odkazovníka je § 1524, ktorý zakotvuje obmedzenie dispozičných oprávnení predného dediča.

9 Nárok nástupníka na prevod vlastníctva možno podľa Hofmeistera (s. 403 an.) do pozemkovej knihy zapísať formou Vormerkung, čím sa mu poskytne čiastočná ochrana.

10 K tomu nižšie v časti 5.

11 To jest pre fideikomisárnu substitúciu pri ustanovení dediča.

12 Tak už XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxxxxxx nach zeitlichem Eigentum, s. 71.

13 Ustanovenia o dedičskej fideikomisárnej substitúcii sa podľa § 652 ABGB analogicky vzťahujú aj na následné odkazy.

14 OGH 6 Ob 2136/96b: „Sind nach Anordnung eines Erblassers aus dem dem Erben zugekommenen Nachlaß beim Tod des Erben oder beim Eintritt eines sonstigen Termines oder einer Bedingung bestimmte Sachen an begünstigte Personen auszufolgen, liegt ein sogenanntes uneigentliches Nachlegat vor, für das § 652 ABGB sinngemäß gilt.“ Aj APATHY, P. – NEUMAYR, M. In: XXXXXX, H. – BYDLINSKI, P. – XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxx zum ABGB, s. 631.

3.1 Čakateľstvo následného dediča a ochrana jeho práv pred nastúpením substitučného prípadu

S cieľom zabezpečiť zachovanie podstaty dedičstva pre následného dediča, obmedzuje

o. z. vlastnícke oprávnenia predného dediča na „práva a povinnosti požívateľa“ (§ 1521). Ak obmedzenie zverenským nástupníctvom zanikne, rozšíri sa vlastnícke právo predné­ ho dediča ipso iure do celého svojho obsahu. Automatické rozšírenie vlastníckeho práva je dôsledkom jeho elasticity, ktorá obmedzeným vecným právam k cudzej veci chýba. Predný dedič je vlastníkom, nie iba požívateľom vecí patriacich do substitučnej masy.

Právne postavenie predného dediča je spoluvytvárané čakateľstvom zverenského ná­ stupníka, ktoré smeruje k tomu, že zverenský nástupník okamihom nastúpenia substi­ tučného prípadu nadobudne práva patriace do pozostalosti: a) derivatívne od poručiteľa,

b) ipso iure.15 Jeho čakateľstvo pôsobí vecne.

Ad a) Pretože následný dedič nadobúda práva patriace do pozostalosti derivatívne od poručiteľa, nemôže ich nadobudnúť v užšom rozsahu, než v akom ich mal poručiteľ v čase smrti.

Ad b) Xxxxxxx následný dedič nastúpením substitučného prípadu nadobudne pozo­ stalosť ipso iure, musí predný dedič v tom istom okamihu nadobudnuté práva vrátane vlastníckeho ipso iure stratiť. Predný dedič je nositeľom rezolutívne podmieneného alebo termínovaného vlastníckeho práva k veciam patriacim do substitučnej masy.

Napriek obmedzeniu zverenským nástupníctvom nie sú vecnoprávne dispozície pred­ ného dediča neplatné; vo vzťahu k týmto obsahuje o. z. osobitnú úpravu v § 1524:

„Ods. 1: Zapisuje-li se věc a její vlastník do veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i svěřenské nástupnictví. Jsou-li věc a svěřenské nástupnictví do veřejného se- znamu zapsány a naloží-li dědic s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, nemá to vůči svěřenskému nástupci právní účinky.

Ods. 2: Nejsou-li věc nebo svěřenské nástupnictví zapsány do veřejného seznamu a nalo- ží-li dědic s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem mařícím nebo omezujícím práva svěřenského nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, má svěřenský nástupce právo domáhat se podle ustanovení o relativní neúčinnosti, aby soud určil, že právní jednání dědice není vůči němu právně účinné.“

Podľa ods. 1 je vecnoprávna dispozícia, ktorú predný dedič vykonal s vecou zapísanou do verejného zoznamu voči zverenskému nástupníkovi neúčinná, ak s ňou zverenský nástupník nevyslovil súhlas (§ 1522 o. z.). Citované ustanovenie sa vzťahuje predovšetkým na nehnuteľnosti zapísané do katastra nehnuteľností.16 V zmysle § 23, ods. 2, písm. d) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (ďalej len „katastrálny zákon“), sa do po­ známky k príslušnej nehnuteľnosti zapisuje aj zverenské nástupníctvo.

15 O. z. neprijal koncept hereditas iacens; dedičstvo sa nastúpením substitučného prípadu nestáva opätovne súčasťou ležiacej pozostalosti, lež nadobúda ho priamo následný dedič. Prijatie dedičstva o. z. na nadobudnutie dedičstva nevyžaduje; dedič nadobúda pozostalosť bez ďalšieho. Ak dedičstvo neodmietne, potvrdí mu súd nadobudnutie dedičstva (§ 1670) spätne k okamihu nastúpenia substitučného prípadu.

16 K ďalším registrom XXXXXXX, X. Xx: XXXXX, R. – XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník IV. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 152.

Neúčinnosť podľa ods. 1 zákon bližšie nešpecifikuje a výklad neposkytuje ani dôvodová správa. Zo znenia citovaného ustanovenia však vyplýva, že daná neúčinnosť je následkom sui generis:

1) Ide o neúčinnosť, ktorá nastupuje priamo zo zákona,17 nie je potrebné rozhodnutie súdu podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti (§ 589 a nasl. o. z.). S relatívnou neúčinnosťou podľa § 589 a nasl. počíta zákonodarca iba v ods. 2 citovaného usta­ novenia; v ods. 1 vychádza z odlišnej „neúčinnosti“, v opačnom prípade by osobitné ustanovenie ods. 1 nebolo potrebné.18

2) O. z. dispozíciu nesankcionuje ani neplatnosťou (vylúčiť možno absolútnu neplat­ nosť podľa § 588 o. z., aj relatívnu neplatnosť podľa § 586 o. z.).

3) Dispozícia predného dediča je voči zverenskému nástupníkovi neúčinná iba v roz­ sahu, v akom marí alebo obmedzuje jeho práva.

V literatúre sa možno stretnúť s názorom, podľa ktorého by katastrálny úrad vklad práva v prospech tretej osoby vôbec nemal povoliť, ak zverenský nástupník s dispozíciou nevyslovil súhlas.19 Zverenský nástupník môže však vlastnícke právo k veciam patriacim do pozostalosti nadobudnúť až v okamihu nastúpenia substitučného prípadu. Ak vecno­ právna dispozícia predného dediča nadobudnutie vlastníctva zverenským nástupníkom neobmedzuje ani nemarí, prečo by nemala byť účinná?

K zmareniu ani k obmedzeniu práva zverenského nástupníka nedôjde, ak predný dedič na tretieho prevedie vecné právo zaťažené zverenským nástupníctvom. Viac práva na tre­ tie osoby ani previesť nemôže, pretože je sám nositeľom iba rezolutívne podmieneného alebo končiacou lehotou termínovaného vlastníckeho práva. V súlade so zásadou nemo plus iuris môžu tretie osoby derivatívne nadobudnúť iba rezolutívne podmienené/termíno­ vané vlastníckeho právo, pretože predný dedič bol v čase scudzenia nositeľom iba takéhoto práva20 a obmedzenie zverenským nástupníctvom bolo zapísané v poznámke k príslušnej nehnuteľnosti. Dočasná povaha vlastníckeho práva bola pre tretie osoby viditeľná, do úva­ hy preto neprichádza ani režim dobroverného nadobudnutia bez závad podľa § 1107.21

Nastúpením substitučného prípadu tretie osoby nadobudnuté právo stratia v prospech zverenského nástupníka. V danom okamihu zaniknú aj obmedzené vecné práva, ktoré predný dedič k veci pred nastúpením substitučného prípadu zriadil. Tým sa dosiahne ochranný účel § 1524, ods. 1, v zmysle ktorého sú dispozície predného dediča voči nástup­ níkovi v rozsahu, v akom obmedzujú alebo xxxxx práva zverenského nástupníka, neúčin­ né: Nastúpením substitučného prípadu vznikne s účinkami ex nunc taká situácia, akoby dispozície predného dediča vôbec vykonané neboli.

17 Tak aj KLIČKA, X. Xx: XXXXXX, J. – VÝTISK, M. – XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2017, s. 1496. XXXXXX, M. – XXXXXXX, K. In: XXXXXXX, J. – XXXXXX, X. – XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, s. 115, prijímajú relatívnu, zo zákona nastupujúcu neúčinnosť s následkom: Hoci predný dedič vec zo substitučnej masy scudzil, bude takáto vec zaradená do aktív pozostalosti a zverenskému nástupníkovi bude k nej potvrdené nadobudnu- tie dedičstva. Zverenský nástupník môže následne žalovať na vydanie toho, kto ju má v držbe. Z ďalšieho výkladu však rozdiel oproti relatívnej neúčinnosti podľa § 589 an. nie je celkom zrejmý.

18 Predsa v prospech relatívnej neúčinnosti v ods. 1 XXXXXXX, X. Xx: XXXXX, R. – XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník IV. Komentář, s. 153.

19 XXXXXX, M. – XXXXXXX, K. In: XXXXXXX, J. – XXXXXX, X. – XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV, s. 115; SVO- BODA, J. In: XXXXX, R. – XXXXXX, L. a kol. Občanský zákoník IV. Komentář, s. 153.

20 K možnosti prevodu rezolutívne podmieneného vlastníctva nižšie v časti 5. Ak zverenský nástupník s dispozíciou predného dediča vysloví súhlas podľa § 1522, nadobudnú tretie osoby úplné vlastnícke právo (neobmedzené zverenským nástupníctvom).

21 V zmysle § 1107 o. z. na nadobúdateľa neprechádzajú „závady“, ktoré neboli zapísané vo verejnom zozname a o ktorých nado- búdateľ nemohol mať vedomosť ani z iných okolností.

Z poznámky na liste vlastníctva bude zrejmé, že vlastnícke (prípadne iné vecné právo) tretieho bolo obmedzené zverenským nástupníctvom. Zápis neobmedzeného vlastníc­ keho práva22 v prospech zverenského nástupníka do katastra nehnuteľností by preto po doručení rozhodnutia súdu, ktorým bolo zverenskému nástupníkovi potvrdené nado­ budnutie dedičstva, nemal byť problematický.23

Slabšiu pozíciu má zverenský nástupník v prípadoch, v ktorých predný dedič pred nastúpením substitučného prípadu disponuje s vecou, ktorá nie je zapísaná do verejného zoznamu (predovšetkým hnuteľné veci) alebo zapísaná je, nie je však zapísané zverenské nástupníctvo. Na tieto prípady sa vzťahuje § 1524, ods. 2, ktorý zverenskému nástupníkovi priznáva ochranu podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti (§ 589 a nasl. o. z.). Otázne je, či chcel zákonodarca pri nezapísanom zverenskom nástupníctve následného dediča chrániť vždy iba podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti. To by znamenalo, že tretí na­ dobúdatelia môžu k veci nadobudnúť vlastnícke právo neobmedzené zverenským nástup­ níctvom aj vtedy, ak o tomto obmedzení vedeli. Takáto výnimka zo všeobecných zásad nadobúdania vlastníckeho práva (§ 1107 o. z.) by tretích nadobúdateľov neodôvodnene zvýhodňovala a zverenského nástupníka naopak bezdôvodne stavala do horšej pozície. Zákonodarca pravdepodobne vychádzal z predpokladu, že ak predný dedič disponuje s vecou, pri ktorej obmedzenie zverenským nástupníctvom z verejného zoznamu nie je zrejmé, nadobudnú tretie osoby vo väčšine prípadov v dobrej viere neobmedzené vlast­ níctvo. Za tých okolností sa zverenskému nástupníkovi musí priznať osobitná ochrana podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti. Ak však tretí nadobúdateľ o nezapísanom zve­ renskom nástupníctve vedel,24 uplatní sa všeobecné pravidlo obsiahnuté v § 1107, podľa ktorého na nadobúdateľa prechádzajú aj závady nezapísané vo verejnom zozname, pokiaľ o nich vedel alebo mal vedieť. Ak mali tretie osoby vedomosť, že vlastníctvo scudziteľa je rezolutívne podmienené/termínované, nadobudnú tiež iba rovnako obmedzené právo. Toto pri nastúpení substitučného prípadu bez ďalšieho stratia v prospech zverenského nástupníka. Postup podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti bude tak obmedzený na prí­ pady, v ktorých nadobúdateľ o obmedzení vlastníckeho práva predného dediča nevedel.25 Tým sa pôsobnosť § 1524, ods. 2 o. z. prirodzene zúži, pretože predpokladom úspešného dovolania sa relatívnej neúčinnosti je práve vedomosť tretieho o úmysle dlžníka ukrátiť veriteľa (§ 590 o. z.) – ak tretí nevedel o obmedzení zverenským nástupníctvom, sotva mohol vedieť o úmysle predného dediča ukrátiť nástupníka. Vedomosť tretieho sa nevy­ žaduje iba pri bezodplatných dispozíciách dlžníka (§ 591 o. z.).

3.2 Čakateľstvo následného odkazovníka

a ochrana jeho práv pred nastúpením substitučného prípadu

Občiansky zákonník nepozná vindikačný, ale iba damnačný odkaz, preto je priame, od po­ ručiteľa odvodené nadobudnutie vlastníckeho práva následným odkazovníkom vylúče­ né. Nastúpením substitučného prípadu nadobudne následný odkazovník iba obligačný nárok voči prednému odkazovníkovi na vydanie predmetu odkazu. Predný odkazovník

22 Respektíve vlastníckeho práva v takom stave, v akom patrilo poručiteľovi.

23 Nebude nevyhnutný zložitý postup, ktorý navrhujú XXXXXX, M. – XXXXXXX, K. In: XXXXXXX, J. – XXXXXX, X. – XXXXX, X. x xxx.

Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV, s. 115.

24 Alebo obmedzenie zverenským nástupníctvom z okolností mal a mohol zistiť.

25 Odlišne pri odkazoch – pozri nižšie v časti 3.2.

aj po nastúpení substitučného prípadu zostáva vlastníkom, v opačnom prípade by nebol spôsobilý splniť obligačnú povinnosť, ktorá mu z odkazu vznikla. Na rozdiel od predného dediča, nie je vlastnícke právo predného odkazovníka rezolutívne podmienené/termí­ nované, lež neobmedzené. K odkázanej veci nadobudne následný odkazovník vlastnícke právo až vykonaním scudzovacieho úkonu derivatívne od predného odkazovníka. Násled­ ný odkazovník nie je čakateľom na nadobudnutie vecného, ale iba obligačného práva. Jeho čakateľstvo nepôsobí vecne.

Z § 1601 a 1568, v ktorých o. z. odkazuje na analogické uplatnenie ustanovení o dedič­ skej fideikomisárnej substitúcii na legáty, je zrejmá vôľa zákonodarcu, aj následnému odkazovníkovi na ochranu jeho obligačného práva priznať podobnú ochranu, aká patrí následnému dedičovi. § 1568 výslovne odkazuje na analogické použitie nielen § 1524, ale aj ustanovenia, podľa ktorého je vlastnícke právo predného dediča obmedzené na práva a povinnosti požívateľa. Napriek relatívnej povahe práva, ktorého nositeľom je následný odkazovník, sa zákonodarca nebráni myšlienke, chrániť toto právo aj vecnoprávne.

Analogické uplatnenie § 1524, ods. 1 môže vyzerať nasledovne: Ak je predmetom násled­ ného odkazu nehnuteľnosť zapísaná do katastra nehnuteľností, zapíše sa do poznámky k príslušnej nehnuteľnosti podľa § 23, ods. 2, písm. d) katastrálneho zákona aj zverenské nástupníctvo. Predný odkazovník bude síce nositeľom časovo neobmedzeného vlastníc­ keho práva, po zápise zverenského nástupníctva do poznámky k nehnuteľnosti bude však môcť s vecou disponovať iba v obmedzenej miere: Jeho vecnoprávne dispozície, ktoré by viedli k zmareniu alebo obmedzeniu práva následného odkazovníka, budú pôsobiť ako rezolutívne podmienené/termínované nastúpením substitučného prípadu. Predný odka­ zovník bude môcť na tretie osoby previesť menej práva ako sám má; analogické uplatne­ nie § 1524, ods. 1 bude mať za následok obmedzenie dispozičných oprávnení predného odkazovníka. Splnením podmienky/termínu, pod ktorým bol odkaz v prospech násled­ ného odkazovníka zriadený, stratia tretí nadobúdatelia nadobudnuté právo v prospech scudziteľa – predného odkazovníka.26 Predný odkazovník sa opäť stane nositeľom scudze­ ného vecného práva a môže voči následnému odkazovníkovi splniť povinnosť spočívajúcu v prevode predmetu odkazu.

Ak je predmetom následného odkazu vec nezapísaná do verejného zoznamu, alebo vec zapísaná, pri ktorej však nebolo zapísané zverenské nástupníctvo, uplatní sa analogicky

§ 1524, ods. 2 o. z. Vecnoprávna ochrana obligačného práva následného odkazovníka, ktorá pri analogickom uplatnení § 1524, ods. 1 vzniká zápisom nástupníctva do katastra nehnuteľností, sa v tomto prípade neuplatní. Dispozičné oprávnenia predného odkazov­ níka obmedzené nebudú. Predný odkazovník je (na rozdiel od predného dediča) časovo neobmedzeným vlastníkom, tretie osoby preto, bez ohľadu na svoju vedomosť o nástup­ níctve, môžu derivatívne nadobudnúť neobmedzené vlastníctvo.27 Neúčinnosti dispozí­ cie predného odkazovníka sa následný odkazovník môže dovolať iba podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti.

Uplatnenie podobného modelu ochrany, prichádza do úvahy aj pri zmluvnom nástup­ níctve.

26 Nie v prospech následného odkazovníka, pretože následný odkazovník (na rozdiel od následného dediča) splnením substituč- ného prípadu nadobúda iba obligačný nárok voči prednému odkazovníkovi.

27 V tom spočíva rozdiel oproti prednému dedičovi, ktorý má, bez ohľadu na zápis do verejného zoznamu, iba rezolutívne pod- mienené/termínované vlastníctvo. Ak tretie osoby o obmedzení jeho práva vedia, môžu derivatívne nadobudnúť iba rovnako obmedzené vlastníctvo.

4. Zmluvné nástupníctvo – navrhované riešenie vo vzťahu k o. z.

4.1 Nehnuteľné veci

Skutočnosť, že povinnosť vydať vec nástupníkovi je obsahom darovacej zmluvy, nie je problematická. Darovacia zmluva môže obsahovať príkaz (§ 2064 o. z.), jeho obsah o. z. neobmedzuje. Charakter povinnosti vydať darovanú vec po uplynutí určeného času alebo po splnení určenej podmienky nástupníkovi nenarúša bezodplatnosť darovacej zmluvy. Určením nástupníctva je iba obmedzený prospech, ktorý má prvý obdarovaný (O1) na základe zmluvy nadobudnúť.

Prípady, v ktorých je splnenie príkazu v záujme tretej osoby, o. z. pri darovaní osobitne nereguluje. Zjavne ich prenecháva regulácii podľa všeobecných ustanovení o zmluve v prospech tretieho (§ 1767 a nasl. o. z.).28 Tejto zodpovedá aj darovacia zmluva medzi dar­ com (D) a obdarovaným (O1), podľa ktorej má O1 predmet daru pri splnení podmienky alebo nastúpení určeného termínu (substitučný prípad) vydať tretej osobe (O2).

Zo zmluvy medzi D a O1 nadobudne následný obdarovaný (O2) priame právo požado­ vať od obdarovaného O1 splnenie (pravá zmluva v prospech tretieho;29 § 1767, ods. 2 o. z.). Na nadobudnutie obligačného práva následným obdarovaným nie je potrebný jeho súh­ las,30 nadobudnuté právo môže ale dodatočne odmietnuť (§ 1768 o. z.). Okamih nadobud­ nutia práva následným obdarovaným závisí od spôsobu, akým bol v krycom vzťahu medzi D a O1 vymedzený substitučný prípad. Ak bol substitučný prípad určený budúcou neistou udalosťou (odkladacia podmienka), nadobudne O1 právo zo zmluvy až splnením podmienky. Ak bol substitučný prípad určený budúcou istou udalosťou (dies a quo), nadobudne O2 právo ihneď uzatvorením zmluvy medzi D a O1, k nastúpeniu určeného termínu je viazané iba splnenie povinnosti vydať vec (žalovateľnosť práva).31

Ak nástupník nadobudnuté obligačné právo odmietne, hľadí sa na neho, akoby právo nikdy nenadobudol. Záleží na dohode medzi darcom a obdarovaným (O1), či si O1 daro­ vanú nehnuteľnosť v takom prípade môže ponechať, alebo je po nastúpení substitučné­ ho prípadu a odmietnutí nástupníkom povinný vlastnícke právo k nej previesť späť na darcu.32

Ak na takúto zmluvu analogicky uplatníme pravidlá o zverenskom nástupníctve pri odkazoch, stanú sa bezpredmetnými vyššie33 pod 1) až 3) uvedené pripomienky Hof­ meistera. Analogické uplatnenie pravidiel o zverenskom nástupníctve pri odkazoch ne­ bude viesť k porušeniu princípu titulus a modus, ktorý o. z. zachoval vo vzťahu k veciam zapísaným do verejného zoznamu.34 Zo zmluvy v prospech tretieho nadobudne O2 iba obligačné právo, vlastnícke právo k predmetu daru môže nadobudnúť až vykonaním scudzovacieho úkonu (zápisom do katastra nehnuteľností). O1 sa preto stane nositeľom

28 Ak bol príkaz, ktorého splnenie je v záujme tretej osoby, obsiahnutý v závete, priznáva o. z. tretej osobe právo vymáhať splnenie príkazu (§ 1571 o. z.). Uplatnenie ustanovení o zmluve v prospech tretieho pri závete neprichádza do úvahy, preto bolo potrebné právo tretej osoby v zákone zakotviť explicitne. Ak by poručiteľ dedičovi/odkazovníkovi uložil povinnosť vydať nadobudnutú vec v určenom prípade tretej osobe, posudzovalo by sa takéto nariadenie poručiteľa ako odkaz (nie ako príkaz).

29 XXXXXXXXX, P. In: XXXXXX, H. – XXXXXXXXX, P. – XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxx zum ABGB, s. 967.

30 Tak aj XXXXXX, B. In: XXXXXX, X. – VÝTISK, M. – XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář, s. 1722.

31 K odlišnému pôsobeniu odkladacej podmienky a počiatočnej lehoty na obmedzené právo KLEŇOVÁ, V. Odkladacia podmienka (condicio suspensiva) a počiatočná lehota (dies a quo) v závete podľa občanského zákoníka č. 89/2012 Sb. Právník. 2018, roč. 157, č. 1, s. 14–30.

32 Porov. § 1768, druhá veta o. z.: „Neodporuje­li to obsahu a účelu smlouvy, může věřitel plnění žádat pro sebe.“

33 V časti 2.

34 § 1105 o. z. (nehnuteľnosti); § 1102 o. z. (hnuteľné veci zapísané do verejného zoznamu).

neobmedzeného vlastníckeho práva, ktoré stratí až v okamihu vkladu vlastníckeho práva v prospech následného obdarovaného O2.35 Vykonaním scudzovacieho úkonu splní O1 svoju povinnosť, ktorá mu vznikla z krycieho vzťahu (D­O1), scudzovací úkon vykonáva causa solvendi. Xxxxxx nadobudnutia vlastníckeho práva je pre O2 zmluva v prospech tretieho uzatvorená medzi D a O1,36 predchodcom následného obdarovaného je scudziteľ O1. Právny dôvod na trvalé ponechanie si veci (causa retinendi) odvodzuje O2 z valuto­ vaného vzťahu (D­O2),37 ktorým je v našom prípade tiež darovanie. Neexistencia/neplat­ nosť valutového vzťahu nie je prekážkou nadobudnutia vlastníckeho práva na základe zmluvy v prospech tretieho; zakladá iba právo veriteľa (D) požadovať od tretieho (O2) vydanie nadobudnutého prospechu podľa ustanovení o vydaní bezdôvodného oboha­ tenia.38

4.1.1 Ochrana obligačného práva následného obdarovaného

Uplatnenie ustanovení o zverenskom nástupníctve na zmluvné nástupníctvo by do práv­ neho vzťahu vnieslo vecne pôsobiacu ochranu obligačného práva následného obdarova­ ného. Osobitná ochrana zmluvného nástupníka je opodstatnená dlhými „čakateľskými lehotami“, ktoré sú pre takéto zmluvy charakteristické. Pre odovzdanie veci sú pri zmlu­ xxxx zameraných na prevod vlastníctva obvykle dohodnuté krátke lehoty. Ak je scudziteľ v čase uzatvorenia zmluvy vlastníkom a k prevodu má dôjsť krátko po uzatvorení zmluvy, je riziko, že scudziteľ v čase splatnosti povinnosť nebude môcť splniť, pretože vlastníctvo medzičasom stratil alebo zaťažil, relatívne nízke. Iná je však situácia, ak má k prevodu dôjsť po uplynutí niekoľkých (desiatok) rokov. Ak je nastúpenie substitučného prípadu navyše neisté, pretože je vymedzený odkladacou podmienkou, môže byť pre O1 lákavé vec „speňažiť“ a dúfať, že povinnosť odovzdať mu napokon nevznikne. Vôľa darcu v takom prípade zostane nerešpektovaná. Subsidiárna povinnosť, ktorá prvému obdarovanému následne vznikne, bude sotva uspokojivá, ak mal darca osobitný záujem na tom, aby O2 nadobudol práve darovanú nehnuteľnosť.

Týmto nežiadúcim následkom možno predísť, ak sa obligačnému právu následného obdarovaného poskytne rovnaká ochrana, akú požíva obligačné právo následného odka­ zovníka: Na základe darovacej zmluvy uzatvorenej medzi D a O1 nadobudne O1 časovo neobmedzené vlastnícke právo, analogické uplatnenie § 1524, ods. 1 o. z. bude však viesť k obmedzeniu jeho dispozičných oprávnení. Spoločne s vkladom vlastníckeho práva v prospech O1 sa do poznámky k príslušnej nehnuteľnosti podľa § 23, ods. 2, písm. d) katastrálneho zákona zapíše aj obmedzenie nástupníctvom v prospech O2. Po zápise nástupníctva do poznámky k nehnuteľnosti bude predný obdarovaný môcť s vecou dis­ ponovať iba v obmedzenej miere: Jeho vecnoprávne dispozície budú pred nastúpením substitučného prípadu účinné iba v rozsahu, v akom neohrozujú splnenie povinnosti vydať predmet daru následnému obdarovanému. V závislosti od toho, ako bol v krycom vzťahu formulovaný substitučný prípad, bude scudzenie alebo zaťaženie uskutočnené predným obdarovaným rezolutívne podmienené alebo termínované.39 Nastúpením sub­

35 Vznik „mimokatastrálneho vlastníctva“ tak zostane vyhradený oblasti dedičského práva.

36 PARAPATITS, F. Der Vertrag zugunsten Dritter. Wien: Manz, 2011, s. 123.

37 XXXXXXXXX, P. In: XXXXXX, H. – XXXXXXXXX, P. – XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxx zum ABGB, s. 968.

38 PARAPATITS, F. Der Vertrag zugunsten Dritter, s. 62.

39 K možnosti prevodu rezolutívne podmieneného/termínovaného vlastníckeho práva nižšie v časti 5.

stitučného prípadu tretie osoby nadobudnuté právo stratia v prospech scudziteľa – pred­ ného obdarovaného.40 O1 opäť nadobudne (neobmedzené, ak vec zaťažil) vlastnícke právo a môže ho previesť na následného obdarovaného.

Uvedený model predstavuje akúsi strednú cestu medzi analogickým uplatnením usta­ novení o dedičskom zverenskom nástupníctve a jednoduchou zmluvou v prospech tre­ tieho s vylúčením analógie k zverenskému nástupníctvu (navrhovanou Hofmeisterom). Na jednej strane predchádza problémom spojeným s automatickým (bez scudzovacieho úkonu) nadobudnutím vlastníckeho práva následným obdarovaným, na strane druhej poskytuje následnému obdarovanému vecnoprávnu ochranu, ktorú uplatnením ustano­ vení o zverenskom nástupníctve požíva následný odkazovník.

Hofmeister analogickú ochranu následného obdarovaného odmietol aj z toho dôvodu, že fideikomisárna substitúcia v sebe zahŕňa vecne pôsobiaci zákaz scudzenia a zaťaženia majetku obmedzeného nástupníctvom. Absolútne pôsobenie daného zákazu prekračuje rámec ustanovený v § 364c ABGB, ktorý vecne pôsobiaci zákaz obmedzuje iba na vymed­ zený okruh blízkych príbuzných osôb. Táto námietka je vo vzťahu k o. z. bezpredmetná, pretože o. z. neobsahuje obmedzenie zodpovedajúce § 364c ABGB. § 1761 o. z., ktorý pre oblasť záväzkového práva všeobecne reguluje zákaz scudzenia alebo zaťaženia veci, plat­ nosť zákazu, ktorý „bol zriadený ako vecné právo“, obmedzuje iba „primeranou dobou jeho trvania“ a záujmom „strany, ktorý je hodný právnej ochrany“. Zároveň pôsobí vecný zákaz scudzenia a zaťaženia zakotvený v § 1761 o. z. silnejšie ako zákaz scudzenia a zaťaženia obsiahnutý v zverenskom nástupníctve. Zatiaľ čo druhý menovaný podľa tu navrhovanej interpretácie § 1524, ods. 1 vedie iba k rezolutívnej podmienenosti/termínovanosti dispozí­ cií vykonaných v rozpore so zákazom, spôsobuje vecne pôsobiaci zákaz upravený v § 1761 ničotnosť vecnoprávnych dispozícií priečiacich sa zákazu – k prevodu/zaťaženiu práva vôbec nedôjde (záväzkovoprávne úkony nie sú dotknuté – § 1760 o. z.).41

Dohodou by D a O1 mohli zriadiť aj vecne pôsobiaci zákaz zaťaženia a scudzenia daro­

vanej nehnuteľnosti podľa § 1761 o. z. Vkladom takéhoto zákazu do katastra by boli dispo­ zičné oprávnenia predného obdarovaného obmedzené vo väčšej miere, než uplatnením

40 Nie v prospech následného obdarovaného (O2), pretože tento zo zmluvy v prospech tretieho nadobudol iba obligačný nárok voči O1 na prevod vlastníckeho práva k predmetu daru.

41 Zákaz scudzenia a zaťaženia, ktorý bol „zriadený ako vecné právo“, pôsobí aj voči tretím osobám (tak možno rozumieť „pokud“ v prvej vete § 1761). Takýto zákaz sa podľa § 11, ods. 1, písm. n) Katastrálneho zákona zapisuje do katastra nehnuteľností vkla- dom. Ak bol zákaz scudzenia do katastra zapísaný (a to je predpoklad jeho vecného pôsobenia), je pre tretie osoby v katastri viditeľný, v dobrej viere preto vlastnícke právo (alebo iné vecné právo) v rozpore so zákazom nadobudnúť nemôžu (§ 1107 o. z.). Vklad vecného práva, k nadobudnutiu ktorého by malo dôjsť v rozpore so zákazom, by kataster nemal povoliť; porov. aj pôsobenie vecného zákazu scudzenia a zaťaženia podľa § 364c ABGB, ktorý spôsobuje Grundbuchsperre; k tomu XXXXXXX-XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxxxxxxx und Besitznachfolgerechte, s. 170; XXXXXX, B. – RISS, O. In: XXXXXX, H. – XXXXXXXXX, P. – BOLLENBER- GER, X. Xxxxxxxxxxxxx zum ABGB, s. 385; XXXXXXXX, Xx. Xxx rechtsgeschäftliche Veräußerungs­ und Belastungsverbot bei Liegenschaften. Na rozdiel od Xxxxxxx (XXXXXX, B. In: XXXXXX, X. – VÝTISK, M. – XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář, s. 1715), podľa ktorého je zákazu odporujúci úkon dlžníka a tretej osoby neúčinný iba voči veriteľovi, tj. veriteľ sa môže domáhať uspokojenia pohľadávky aj z veci, ktorá bola dlžníkom prevedená na tretiu osobu, sa domnievame, že zákono- darca chcel vecne pôsobiacemu zákazu priznať pôsobnosť absolútnu. V prospech absolútneho pôsobenia svedčí aj požiadavka vkladu do katastra nehnuteľností, zatiaľ čo pri zverenskom nástupníctve (pri ktorom § 1524, ods. 1 ustanovuje: „nemá to vůči svěřenskému nástupci právní účinky“) postačuje zápis formou poznámky. Pri zverenskom nástupníctve sú dispozície predného dediča podľa tu navrhovaného výkladu účinné, avšak ako rezolutívne podmienené/termínované. § 1761 ustanovuje, že zákaz scudzenia a zaťaženia možno dohodnúť aj na dobu trvania zverenského nástupníctva. Takéto osobitné ustanovenie by bolo nadbytočné, ak by zákonodarca nevychádzal z toho, že vecný zákaz pôsobí odlišne – „silnejšie“ než obmedzenie vyplývajúce už zo samotného zverenského nástupníctva. K ničotnosti vecnoprávnych dispozícií vykonaných v rozpore so zákazom vedie, domnievame sa, aj názor, podľa ktorého vecne pôsobiaci zákaz scudzenia „môže vzniknúť ako služobnosť“ (XXXXXXXXXX, I. – XXXXXXX, R. In: XXXXXXX, J. – XXXXXX, X. – XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Sv. V. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, s. 89.

ustanovení o zverenskom nástupníctve. Ak zákonu neodporuje možnosť dohodnutia prísnejšieho zákazu, nemalo by byť problematické ani uplatnenie miernejších obmedze­ ní podľa ustanovení o zverenskom nástupníctve. Rezolutívna podmienenosť/termínova­ nosť dispozícii predného obdarovaného je iba inou formou zaistenia obligačného práva nástupníka.

Zo zmluvného nástupníctva darcovi (D) nevzniká právo po prevode nehnuteľnosti na O1 so scudzenou nehnuteľnosťou disponovať, ani právo závetom zmluvné nástupníctvo zmeniť. Takéto právo nepatrí darcovi ani v dôsledku analogického uplatnenia ustanove­ ní o zverenskom nástupníctve.42 Zmluvné nástupníctvo vzniká dohodou, preto aj jeho zmenu možno vykonať iba dohodou. Vkladom vlastníckeho práva v prospech obdarova­ ného O1, darca stratí vlastnícke právo, s ním možnosť disponovať s darovanou nehnuteľ­ nosťou a aj právo jednostranne určovať nástupníctvo k (teraz už cudzej) veci.43 Zmenu osoby nástupníka môžu darca a obdarovaný vykonať iba dohodou. Dohodou môžu strany zmluvné nástupníctvo aj zrušiť a s ním zrušiť aj dispozičné obmedzenia prvého obdaro­ vaného, ktorými bolo nástupníctvo chránené. Tak pri zmene ako aj zrušení nástupníctva však treba pamätať na to, že darovacia zmluva obsahujúca nástupníctvo je pravou zmlu­ vou v prospech tretieho, z ktorej nástupník nadobúda právo. Zrušenie/zmena nástupníc­ tva po nadobudnutí práva nástupníkom by boli zásahom do cudzieho obligačného práva a zodpovedali by zmluve na ťarchu tretieho.44 Pravidlá platné pre zmluvu v prospech tretieho sú preto rozhodujúce pre určenie okamihu, do ktorého možno dohodou medzi zmluvnými stranami (D a O1) nástupníctvo zrušiť alebo zmeniť (iba do vzniku práva ná­ stupníka, alebo až do okamihu, keď mu bol vznik práva oznámený45).

Zmluvné nástupníctvo môže byť v krycom vzťahu medzi D a O1 dohodnuté aj takým spôsobom, že O1 patrí právo s predmetom daru voľne nakladať. Predmetom darovania v prospech nástupníka (O2) má byť v takom prípade iba to, čo z darovaného majetku bude prvému obdarovanému patriť v okamihu nastúpenia substitučného prípadu (analogicky k fideicommissum eius quod supererit46). Až do nastúpenia substitučného prípadu môže O1 s predmetom daru disponovať (odplatne aj bezodplatne), jeho dispozície nebudú rezolutívne podmienené/termínované. V týchto prípadoch sa zmluvné nástupníctvo za­ obíde bez vecnoprávnej ochrany – zápis do poznámky k príslušnej nehnuteľnosti nebude potrebný.

Napokon zostáva zvážiť formálne náležitosti darovania v krycom a vo valutovom vzťahu, a tiež formálie, ktorých zachovanie je predpokladom vkladu vlastníckeho práva v prospech O2. Osobitnú, písomnú formu ustanovuje o. z. v § 2057 pre darovania, ktorých predmetom je vec zapísaná do verejného zoznamu (ods. 1), a pri ktorých k odovzdaniu darovanej veci nedôjde zároveň s prejavom vôle vec darovať a darovanie prijať (ods. 2; konsenzuálne darovanie). Požiadavka formy podľa ods. 2 býva literatúrou (vzhľadom na darovanie vo valutovom vzťahu) vzťahovaná aj na darovania v prospech tretieho.47

42 Odlišne ale OGH 4Ob 194/98b; k rozhodnutiu oprávnene kriticky XXXXXXXX, X. Xxx Nachlegat der Sache des Erben. Eine Besprechung der Entscheidung 4 Ob 194/98b. Österreichische Notariatszeitung. 1999, Nr. 3, s. 66–69.

43 K tomu bližšie KLEŇOVÁ, V. Zmluvná fideikomisárna substitúcia a odkaz veci patriacej dedičovi (k rozhodnutiu OGH 4Ob 194/98b).

Ad notam. 2018, č. 3, s. 11–17.

44 Porov. § 1769 o. z.

45 K tomu pozri XXXXXX, B. In: XXXXXX, X. – VÝTISK, M. – XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář, s. 1722; k problému v rakúskom práve obsiahlo PARAPATITS, F. Der Vertrag zugunsten Dritter, s. 179 an.; k tomu aj OGH 5Ob 11/91.

46 OGH 5Ob 84/95. O. z. neobsahuje osobitnú úpravu fideikomisu „na zvyšok“, odkazuje naň ale v úvode § 1521 a 1522: „Nesvěřil­li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici právo s dědictvím volně nakládat.“

47 XXXXXXXX, X. Xx: XXXXXX, J. – VÝTISK, M. – XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář, s. 2089.

Účelom písomnej formy podľa ods. 2 je predovšetkým ochrana darcu pred unáhleným konaním.48 Písomná forma sa naopak nevyžaduje pri reálnych darovaniach, pri ktorých si darca, ihneď odovzdávajúci predmet daru, následky svojho konania uvedomuje zreteľ­ nejšie. Náš prípad je špecifický tým, že kauzou nielen valutového, ale aj krycieho vzťahu je darovanie a jeho objektom je tá istá vec. Zmluva medzi D a O1 musí mať písomnú formu už z toho dôvodu, že jej predmetom je nehnuteľnosť zapísaná do katastra nehnuteľností (§ 2057, ods. 1; § 560 o. z.). V krycom vzťahu bude preto zachovaná písomná forma, ktorú zákon vyžaduje pre vzťah valutový.49 Ochrannej­varovnej (a aj dôkaznej a zaisťovacej) funkcii § 2057, ods. 2 je zadosťučinené uzatvorením písomnej zmluvy medzi D a O1, kto­ rou D zároveň uloží O1 povinnosť, vydať darovanú vec pri nastúpení substitučného prí­ padu nástupníkovi O2. Darovanie vo valutovom vzťahu následne môže vzniknúť aj kon­ kludentným prejavom vôle následného obdarovaného (O2) spočívajúcim v tom, že O2 obligačné právo nadobudnuté zo zmluvy v prospech tretieho neodmietne. Výhoda zmlu­ vy v prospech tretieho spočíva práve v tom, že tretiemu bez jeho spolupôsobenia vznikne (s účinkami ex tunc odmietnuteľné) právo.50

Na vklad vlastníckeho práva v prospech O2 by mala postačovať zmluva v prospech

tretieho uzatvorená medzi D a O1 a návrh na vklad podaný spoločne scudziteľom O1 a ná­ sledným obdarovaným O2. Zmluva v prospech tretieho je právnym dôvodom nadobud­ nutia vlastníctva následným obdarovaným (O2), podaním návrhu na vklad by O2 vyjad­ ril súhlas s nadobudnutím vlastníctva. Otáznym sa môže stať iba naplnenie predpokladov ustanovených v § 561, ods. 2 o. z., podľa ktorého musí písomná zmluva, ktorou sa pre­ vádza vecné právo k nehnuteľnosti, obsahovať podpisy konajúcich na tej istej listine. Konajúcimi sú v prípade zmluvy v prospech tretieho D a O1, zmluva v prospech tretieho, ktorá je vkladovou listinou, by tak neobsahovala podpis nadobúdateľa vlastníckeho prá­ va. S cieľom predísť pochybnostiam môže O2 pred podaním návrhu na vklad pripojiť svoj podpis na listinu obsahujúcu zmluvu v prospech tretieho.51 Účelom daného podpisu je

48 Ibidem, s. 2089; XXXXXXXXX, P. Die Formpflicht bei der Schenkung ohne wirkliche Übergabe (§ 1 Abs 1 lit d NZwG). Österreichi­ sche Notariatszeitung. 1991, Nr. 7, s. 166 an.: „Im Gefühlsüberschwang ist eben schnell etwas versprochen, was den Versprechen­ den bereits wenig später reut.“ Naopak proti potrebe osobitnej formy darovania vo valutovom vzťahu XXXXXX, B. Antizipierte Erbfolge. Berlin: Xxxxxxx & Humblot, 1980, s. 132: „Die Gefahr einer Übereilung oder Ausnützung einer geistigen oder körperlichen Schwäche des Schenkers ist wohl xxxx xxxxx vermindert, wenn der Schenker mit dem Beschenkten nicht in Kontakt kommt.“

49 Názory na otázku, či zmluva v prospech tretieho musí naplniť aj formálne náležitosti, ktoré zákon predpisuje pre vzťah valutový, sa rozchádzajú. Pre zachovanie formy XXXXXX, B. In: XXXXXX, X. – VÝTISK, M. – XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář,

s. 1723; XXXXXXXXX, X. Bürgerliches Recht. Schuldrecht. Allgemeiner Teil. 5. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2014, s. 154–155; XXXXXXXXX, P. In: XXXXXX, H. – XXXXXXXXX, P. – XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxxxx zum ABGB, s. 968. Odlišne prevládajúca judikatúra OGH, podľa ktorej je pre formu zmluvy v prospech tretieho určujúci krycí vzťah, bez ohľadu na vzťah valutový. OGH 2Ob 104/97a v odôvodnení (vrátane tam citovanej literatúry): „Es entspricht sowohl der herrschenden Rechtsprechung des Obersten Gerichtshofes als auch dem überwiegenden Teil der österreichischen wie auch der deutschen Lehre, daß die Rechts­ natur des Vertrages zugunsten Dritter durch das Deckungsverhältnis […], bestimmt wird und dieses somit einerseits für Inhalt und Umfang der Leistung des Versprechenden an den Dritten und andererseits auch für die einzuhaltende Form des Rechts­ geschäftes maßgebend ist. […] Da das Gesetz beim Vertrag zugunsten Dritter bewußt von der Annahme, ja auch nur von einer Benachrichtigung des Dritten absieht und dem Dritten nur die Möglichkeit gibt, das aus dem Vertrag erworbene Recht zurück­ zuweisen, bedarf es auch dann, wenn der Dritte durch den Versprechungsempfänger beschenkt werden sollte, nicht der Annahme der Schenkung durch den Begünstigten und auch nicht der für Schenkungen vorgeschriebenen Form, voraus­ gesetzt, daß der Vertrag zugunsten Dritter selbst formfrei abgeschlossen werden kann.“; aj. Rechtssatznummer RS0017074. Ďalšie rozhodnutia a prehľad názorov u PARAPATITS, F. Der Vertrag zugunsten Dritter, s. 80–81. K príkazu pre prípad smrti XXXXXX, P. Der Auftrag auf den Todesfall. Juristische Blätter. 1976, Nr. 15/16, s. 393 an.

50 SPIELBÜCHLER, K. Der Dritte im Schuldverhältnis. Wien – New York: Springer Verlag, 1973, s. 20 an.: „Beschenkt ist C […] schon mit dem Anspruch, wenn er ihn nicht zurückweist. […] der Vertrag zugunsten Dritter ersetzt […] den Schenkungsvertrag.“ XXXXXX, B. Antizipierte Erbfolge, s. 131: „[…] kommt diese Schenkung beim Vertrag zugunsten Dritter ohne Vertragsabschluß zustande, sofern der Dritte das Recht nicht zurückweist“. XXXXXX, P. Der Auftrag auf den Todesfall, s. 398, s. 49.

však iba naplnenie formálnych požiadaviek ustanovených v § 561, ods. 2 o. z., osobitné opodstatnenie tento podpis nemá.

4.2 Hnuteľné veci

Ak je predmetom darovania hnuteľná vec nezapísaná do verejného zoznamu, nemusí mať darovacia zmluva v krycom vzťahu písomnú formu. Zohľadniac názor, podľa ktorého je písomná forma podľa § 2057, ods. 2 o. z. relevantná pre darovanie vo valutovom vzťahu a táto forma by mala byť zachovaná vo vzťahu krycom,52 je vhodné aj v danom prípade zmluvu v prospech tretieho uzatvoriť písomne. Na vznik darovania vo valutovom vzťahu následne stačí konkludentný prejav vôle následného obdarovaného, spočívajúci v neod­ mietnutí práva nadobudnutého zo zmluvy v prospech tretieho.53

Vlastnícke právo k individuálne určeným hnuteľným veciam nezapísaným do verej­ ného zoznamu sa v zmysle § 1099 o. z. nadobúda bez vykonania scudzovacieho úkonu už na základe samotnej zmluvy.54 Z pravej zmluvy v prospech tretieho nadobúda tretí pravidelne iba obligačné právo. Ak však zmluva pri hnuteľných veciach nezapísaných do verejného zoznamu pôsobí vecne, možno analogicky dospieť k záveru, že O2 zo zmluvy v prospech tretieho v okamihu nastúpenia substitučného prípadu nadobudne priamo vlastnícke právo k darovanej veci (nie len obligačný nárok na prevod vlastníckeho práva). Uskutočnenie scudzovacieho úkonu prvým obdarovaným tak nie je potrebné.55 Vlastníc­ ke právo nadobudne O2 bez potreby súhlasného prejavu vôle, môže však nadobudnuté právo s účinkami ex tunc odmietnuť (analogicky podľa § 1768 o. z.).56

51 K problému XXXXXXX, F. Auswirkungen des neuen § 31 (1) GBG auf Verträge zugunsten Dritter. Österreichische Notariatszei­ tung. 1982, Nr. 1, s. 6–8: Tretí nepatrí k účastníkom, ktorých priame spolupôsobenie je potrebné pri zriadení vkladovej listiny. Na rozdiel od tu zastávaného názoru môže tretí podľa Xxxxxxxx vlastnícke právo vkladom do pozemkovej knihy nadobudnúť aj bez svojho vedomia, tj. aj bez toho, aby bol účastníkom konania o povolenie vkladu. Proti nadobudnutiu vlastníckeho práva tretím bez jeho súčinnosti XXXXX, X. Xxxxxxxx begrenztes Eigentum durch Vertrag?, s. 290–291.

52 K tomu vyššie v pozn. 47 a 49.

53 Ak by zmluva v prospech tretieho písomne uzatvorená nebola, možno vadu formy valutového vzťahu považovať za zhojenú v okamihu, keď D vykoná taký úkon, ktorý napĺňa obdobnú varovnú funkciu ako reálne odovzdanie veci následnému obdarova- nému (pri reálnych darovaniach sa písomná forma nevyžaduje). K zhojeniu tak môže dôjsť v momente, keď D na základe zmluvy v prospech tretieho (darovacej zmluvy vo vzťahu krycom) prevedie vlastnícke právo k darovanej veci na O1 s neodvolateľnou dohodou, že pri nastúpení substitučného prípadu má predmet daru nadobudnúť O2. Prevodom vlastníctva na O1 a neodvola- teľným určením O2 ako nástupníka do vlastníckeho práva, nastáva obdobná situácia ako pri reálnom darovaní O2 – darca si následkov svojho konania (definitívnej straty vlastníckeho práva) musí byť vedomý. K uzdraveniu aj podľa XXXXXXXXX, S. Bürgerliches Recht, s. 155, postačuje „die Übergabe der für den begünstigten Dritten bestimmten Sache an den Versprechenden“, zatiaľ čo odovzdanie veci dlžníkom tretiemu varovnú funkciu nenapĺňa. Odlišne PARAPATITS, F. Der Vertrag zugunsten Dritter,

s. 80–83, podľa ktorej k uzdraveniu dochádza už vznikom neodvolateľného nároku tretieho. Tým, že veriteľ v krycom vzťahu (neodvolateľne) spovinnostní dlžníka plniť tretiemu, sa zrieka zároveň možnosti, odvolať prospech tretieho pre neplatnosť nároku vo valutovom vzťahu.

54 § 1099 o. z.: „Vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem“. Pri druhových veciach až individualizáciou (§ 1101 o. z.); scudzovací úkon naďalej potrebný pri hnuteľných veciach zapísaných do verejného zoznamu (§ 1102 o. z.).

55 Právnym dôvodom, na základe ktorého tretí aj pri obyčajnej zmluve v prospech tretieho nadobúda vlastnícke právo, je zmluva v prospech tretieho. Rozdiel by tak spočíval iba v tom, že pri hnuteľných veciach nezapísaných do verejného zoznamu na nadobudnutie vlastníckeho práva tretím vykonanie scudzovacieho úkonu potrebné nie je, pretože zákon pri týchto veciach osobitný scudzovací úkon nepredvída. Xxxxx „se převádí už samotnou smlouvou“ nie je podľa nášho názoru nevyhnutné vzťahovať striktne iba na zmluvy uzatvorené medzi scudziteľom a nadobúdateľom vecného práva. Pozri aj KLUCKHOHN, W. Die Verfügungen zugunsten Dritter. München: C. H. Xxxx, 1914, s. 131 an., ktorý ustanovenia BGB o zmluve v prospech tretieho analogicky uplatňuje na vecnoprávne dispozície v prospech tretieho.

56 Možnosť odmietnuť právo nadobudnuté zo zmluvy v prospech tretieho má v tomto prípade o to väčší význam, že s priamym nadobudnutím vlastníctva je (v porovnaní s nadobudnutím obligačného práva) spojené väčšie riziko, že nadobudnuté právo nadobúdateľovi prinesie aj nevýhody.

Do nastúpenia substitučného prípadu bude vlastnícke právo nástupníka O2 suspen­ zívne podmienené alebo termínované; jeho protipólom je rezolutívne podmienené/ter­ mínované vlastníctvo prvého obdarovaného (O1).57 O1 sa uzatvorením zmluvy s D stane časovo obmedzeným vlastníkom vo vlastnom slova zmysle. Nastúpením substitučného prípadu O1 vlastnícke právo bez ďalšieho stratí v prospech O2. Právnym predchodcom nástupníka (O2) je darca (D). O1 je iba časovým predchodcom nástupníka (O2), vlastnícke právo nadobudnuté nástupníkom je preto nezávislé od vlastníckeho práva strateného prvým obdarovaným; medzi O1 a O2 nie je žiadny kauzálny vzťah.

Pozícia prvého obdarovaného, ktorý nastúpením substitučného prípadu vlastnícke právo v prospech O2 stratí bez vykonania scudzovacieho úkonu, je analogická tej, ktorú má predný dedič. Ak O1 s nadobudnutým vlastníctvom pred nastúpením substitučného prípadu disponuje a tretie osoby o obmedzení jeho práva vedia, môžu nadobudnúť iba rezolutívne podmienené/termínované vlastníctvo, ktorého bol O1 nositeľom. Rezolutívne podmienené/termínované budú aj obmedzené vecné práva, ktoré by O1 v medziobdobí k darovanej veci zriadil. Nastúpením substitučného prípadu všetky založené obmedzenia zaniknú a O2 nadobudne vlastnícke právo v takom stave, v akom patrilo darcovi (D).58

Pri veciach nezapísaných do verejného zoznamu poskytuje o. z. v § 1524, ods. 2 nástup­ níkovi ochranu podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti; v časti 3.1 sme sa však pokúsili odôvodniť, že toto ustanovenie nie je vhodné vzťahovať generálne aj na tie prípady, v ktorých tretie osoby o obmedzení práva scudziteľa vedeli. Pri vedomosti tretích sa uplatní § 1107 o. z., podľa ktorého na nadobúdateľa prechádzajú aj závady nezapísané do verejného zoznamu, ak o nich nadobúdateľ vedel alebo mal vedieť. Ak by tretie osoby o obmedzení práva O1 nevedeli a v dobrej viere preto nadobudli neobmedzené vlastníctvo, môže sa O2 dovolať ochrany podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti (§ 1524, ods. 2 o. z.).59 Ak by O2 nadobudnuté vlastníctvo odmietol, hľadí sa na neho, akoby vlastnícke právo nikdy nenadobudol. V takom prípade sa kladie otázka, či vlastnícke právo nadobudne späť darca (D) alebo prvý obdarovaný (O1). Argumentovať možno v prospech obidvoch mož­ ností. V prospech O1: Odmietnutím vlastníctva nástupníkom, nastane taká situácia, akoby O1 vlastníctvo v prospech O2 nebol stratil. Spoločne s odmietnutím zaniklo aj doterajšie obmedzenie vlastníckeho práva prvého obdarovaného (jeho rezolutívna podmienenosť/ termínovanosť). Odmietnutím vlastníctva nástupníkom sa O1 stal neobmedzeným vlast­ níkom darovaním nadobudnutej hnuteľnej veci. V prospech nadobudnutia vlastníckeho práva darcom možno uviesť: V zmysle § 1768, druhá veta o. z. môže veriteľ po odmietnutí treťou osobou plnenie žiadať pre seba. Uplatniac analogicky na vecné účinky, ktoré zmlu­ va pri hnuteľných veciach spôsobuje, by darca odmietnutím nástupníka spätne nadobu­ dol vlastnícke právo. Darca by mohol argumentovať aj tým, že vlastnícke právo prvého

57 DOBROVOLNÁ, E. In: XXXXXX, J. a kol. Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2013, s. 334, v komentári k § 1099 prípustnosť rozväzovacej podmienky „z povahy věci“ odmieta, žiaľ bez bližšieho zdôvodnenia.

58 Podobne pri suspenzívne podmienenom vindikačnom odkaze v klasickom rímskom práve, ak dedič (ako nositeľ rezolutívne podmieneného vlastníckeho práva) pred splnením podmienky odkázanú vec zaťažil záložným právom alebo služobnosťou; Marcellus 4 Dig. D. 8, 6, 11, 1: „Heres, cum legatus esset fundus sub condicione, imposuit ei servitutes: extinguentur, si legati condicio existat.“ K interimálnemu vlastníctvu dediča pri vindikačnom odkaze JHERING, R. Passive Wirkungen der Rechte. Jherings Jahrbücher für die Dogmatik des heutigen römischen und deutschen Privatrechts. 1871, Nr. 10, s. 387 an; 505 an. K Xxxxxxxxxxx zavedenému vecne pôsobiacemu zákazu scudzenia a zaťaženia (C. 6, 43, 3, 2–3) APATHY, P. Fideikommissarische Substitution und Treuhand, s. 15 an.; 18 an.

59 S odporovacou žalobou bude O2 úspešný, ak O1 vec scudzil bezodplatne. Pri odplatnom scudzení bude O2 (analogicky podľa

§ 590 o. z.) musieť preukázať, že tretí nadobúdateľ vedel o úmysle prvého obdarovaného ukrátiť nástupníka (čo je nepravdepo- dobné, ak tretí o obmedzení nástupníctvom vôbec nevedel).

obdarovaného bolo od počiatku zamýšľané ako časovo obmedzené nastúpením substituč­ ného prípadu, buď v prospech nástupníka alebo, subsidiárne v prospech darcu. V záujme predídenia pochybnostiam je vhodné pre prípad odmietnutia nástupníkom uzatvoriť osobitnú dohodu, z ktorej bude zrejmé, kto má za daných okolností vlastníctvo nadobud­ núť. Dohoda môže obsahovať aj určenie inej osoby než niektorej zo zmluvných strán.

5. Darovanie s rozväzovacou podmienkou bez nástupníctva (Heimfall)

Na záver zostáva spomenúť darovanie s rezolutívnou podmienkou, pri splnení ktorej nemá predmet daru nadobudnúť určený nástupník, lež darca sám. Jeho posúdenie sle­ duje dva základné ciele: 1) dodatočne odôvodniť možnosť prevodu rezolutívne podmie­ neného vlastníckeho práva predovšetkým pri nehnuteľnostiach; 2) zvážiť potrebu analo­ gického uplatnenia ustanovení o zverenskom nástupníctve na darovanie s rozväzovacou podmienkou bez nástupníctva.

Vychádzať možno z nasledovnej modelovej situácie: Darca daruje obdarovanému pozemok s dohodou, že darovanie a aj obdarovaným nadobudnuté vlastnícke právo majú byť v prospech darcu rezolutívne podmienené smrťou obdarovaného pred darcom. Od predchádzajúceho darovania s nástupníctvom sa predmetný prípad odlišuje tým, že:

a) v zmluve nie je určená osoba nástupníka – vlastnícke právo má pri splnení podmienky nadobudnúť darca, nie tretia osoba; b) prevod vlastníckeho práva na obdarovaného je od počiatku zamýšľaný ako rezolutívne podmienený (v zmysle vyššie navrhovaného xxxxxx nia pre zmluvné nástupníctvo pri nehnuteľnostiach nadobudne obdarovaný (O1) časovo neobmedzené vlastnícke právo, pri nastúpení substitučného prípadu mu vznikne iba obligačná povinnosť previesť vlastníctvo na nástupníka).

Vzhľadom na príbuznosť právnych úprav je aj v tomto prípade východiskom posúde­ nia rakúska právna diskusia. OGH v 5Ob 73/9460 možnosť prevodu rezolutívne podmiene­ ného vlastníckeho práva k nehnuteľnosti schválil. V rozhodnutí argumentuje: V zmysle

§ 897 a 696 ABGB možno, okrem výslovne ustanovených výnimiek, právo podmieniť re­ zolutívne. Výnimkou v tomto zmysle nie je ani darovacia zmluva, ani pre nadobudnutie vlastníckeho práva nevyhnutný scudzovací úkon. Nie je zrejmý žiadny dôvod, pre ktorý by aj vlastnícke právo – ako iné práva – nemohlo byť na základe právneho úkonu nadobud­ nuté iba ako rezolutívne podmienené právo, t. j. ako právo na čas do splnenia rozväzovacej podmienky. Aj takéto vlastníctvo je vecné právo, ktoré sa do pozemkovej knihy zapisuje vkladom.61

K citovanému rozhodnutiu sa odmietavo postavila Xxxxxxxxx,62 ktorá zopakovala Hof­ meisterove výhrady proti časovo obmedzenému vlastníctvu pri zmluvnom nástupníctve: Najvyšším súdom propagovaný vklad „rezolutívne podmieneného vlastníckeho práva“ vedie k porušeniu titulus-modus princípu a k vzniku mimopozemkovoknižného vlast­ níctva. Dohoda, v zmysle ktorej má darca pri splnení podmienky opätovne nadobudnúť vlastnícke právo, môže pôsobiť iba obligačne – splnením podmienky vznikne obdarova­ nému povinnosť previesť vlastnícke právo späť na darcu.

60 V skrátenej podobe publikované aj v Österreichische Notariatszeitung. 1995, Nr. 6, s. 136–137. Obmedzenie vlastníctva rezolu- tívnou podmienkou odmietnuté v KG Krems R 238/87, rozhodnutie publikované v Österreichische Notariatszeitung. 1988, Nr. 6, s. 164–165.

61 Nejde o podmienený zápis vlastníckeho práva, ktorý by sa musel uskutočniť záznamom (Vormerkung), ale o nepodmienený zápis, teda o vklad podmieneného práva.

62 XXXXXXXXX, X. Zur Zulässigkeit auflösend bedingter Übereignung im österreichischen Recht, s. 33–40.

Podľa Hofmeistera63 môže byť vlastnícke právo zriadené iba ako „časovo a obsahovo neobmedzené plné právo“. „Vlastníctvo na časových úsekoch“ (Eigentum an Zeitstücken) nie je úplným vlastníctvom, pretože časové obmedzenie je nevyhnutne spojené s dispo­ zičnými obmedzeniami takéhoto vlastníka – disponovať môže iba s časovým úsekom, ktorý mu patrí. Pri časovo obmedzenom vlastníctve ide v skutočnosti o „funktionelle Eigentumsspaltung, die sowohl den ,Erst-‘ als auch den ,Zweiterwerber‘ […] als Xxxxxx von dinglichen Rechten besonderer Art erscheinen lassen, deren Inhalt verschieden gestaltet sein kann, niemals aber vollständig dem Eigentum entsprechen kann“.

Názor, ktorý odmieta možnosť prevodu rezolutívne podmieneného vlastníctva je v rakúskej literatúre, zdá sa, menšinový. Súhlas nachádza takéto vlastníctvo aj u tých autorov, ktorí, nasledujúc Hofmeistera, odmietajú uplatnenie ustanovení o dedičskej fideikomisárnej substitúcii na zmluvné nástupníctvo.64

Xxxxxxxxxxxx argument, v zmysle ktorého je vlastníctvo „časovo aobsahovo neobmedze- ným právom“, ktoré nestrpí dispozičné obmedzenie vlastníka, nie je presvedčivý. Vlast­ nícke právo predsa môže byť obmedzené aj vecnými právami k cudzej veci, ktoré taktiež obmedzujú dispozície vlastníka – vlastník môže disponovať iba so svojim obmedzeným vlastníckym právom. Ius in re aliena môže vlastnícke oprávnenia redukovať dokonca až do tej miery, že vlastníkovi na čas trvania obmedzenia zostáva iba holé vlastníctvo (na­ príklad pri obmedzení požívacím právom). Rezolutívne podmienené alebo termínované vlastníctvo je čo do obsahu limitované omnoho menej, pretože je obmedzené nie súčas­ ným, lež budúcim právom inej osoby. Vlastník môže disponovať iba so svojim „časovým úsekom“,65 v ostatných oprávneniach je však na dobu trvania „svojho časového úseku“ takmer neobmedzený. Ak sa určená podmienka nesplní, stane sa jeho vlastnícke právo v dôsledku svojej elasticity neobmedzeným podobne, ako sa neobmedzeným stáva vlast­ níctvo po zániku obmedzeného vecného práva. Časové obmedzenie vlastníckeho práva je iba inou formou obmedzenia, ktorá existuje popri vecných právach k cudzej veci.66

Rezolutívne podmienené vlastníctvo o. z. nie je cudzie. Pri zaisťovacom prevode práva67

o. z. výslovne zakotvuje vyvrátiteľnú domnienku rezolutívne podmieneného vlastníctva68 v § 2040, ods. 2 o. z.69 Z dikcie daného ustanovenia nevyplýva vôľa zákonodarcu urobiť z časovo obmedzeného vlastníctva výnimku, ktorá je prípustná iba v prípadoch zaistenia pohľadávky.70 V zmysle § 23, ods. 2, písm. f) katastrálneho zákona sa dočasná povaha vlast­

63 HOFMEISTER, X. Xxxxxxxxxx des familiengebundenen Liegenschaftseigentums?, s. 395–396.

64 XXXXXXXX, Xx. Xxx Rechtsgeschäftliche Veräußerungs­ und Belastungsverbot bei Liegenschaften, s. 78–80. V prospech rezolutívne podmieneného/termínovaného vlastníctva aj XXXXXXX, Ch. Zur auflösend bedingten oder befristeten Übereignung beweglicher Sachen. In: XXXXXX, X. – XXXXXXXXXX, W. (Hrsg.) Interdisziplinäre Rechtswissenschaft­Schutzansprüche und Schutzaufgaben im Recht. Festschrift für X. Xxxxxxxxx zum 60. Geburtstag. Wien: Verlag Österreich, 2013, s. 281 an.

65 Pod dané dispozičné obmedzenie patrí aj povinnosť zachovať podstatu veci pre budúceho vlastníka.

66 Tak už JHERING, R. Passive Wirkungen der Rechte, s. 387 an.; 510.

67 V ABGB zaisťovací prevod práva výslovne zakotvený nie je, inštitút je však uznaný právnou praxou. Podobne ako v českom prá- ve závisí od dohody strán, či veriteľ nadobudne rezolutívne podmienené vlastníctvo, alebo ide o fiduciárny prevod. XXXXXX, H. – XXXXXX, X. Xxxxxxxxx des bürgerlichen Rechts. Bd. 1. 13. Auflage bearb. von X. Xxxxxxxx. Wien: Manz, 2006, s. 405 an. K rezo- lutívne podmienenému vlastníctvu pri zaisťovacom prevode práva k hnuteľnosti XXXXXXX, Ch. Zur auflösend bedingten oder befristeten Übereignung beweglicher Sachen, s. 281 an. K zaisťovaciemu prevodu práv v nemeckom práve XXXXXXXX, D. – TIEDTKE, X. Kreditsicherung. 3. Auflage. Berlin: Leuchterhand, 1994, s. 127 an.

68 Ak veriteľ na tretiu osobu prevedie vlastnícke právo pred tým, ako sa dlžník dostane do omeškania s úhradou zaisteného dlhu, nadobudne tretia osoba iba rezolutívne podmienené vlastníctvo. Ak dlžník zaistený dlh riadne splní, stane sa opäť nositeľom neobmedzeného vlastníckeho práva, t. j. tretia osoba vlastnícke právo bez ďalšieho stratí. K tomu aj NS 21Cdo 3766/2010; XXXXXX, S. In: XXXXXX, X. – VÝTISK, M. – XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář, s. 2065.

69 § 2040, ods. 2 o. z.: „Má se za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn.“

70 Z vecných práv o. z. obmedzenie rezolutívnou podmienkou výslovne zakazuje iba pri práve stavby v § 1246.

níckeho práva pri zaisťovacom prevode zapisuje do poznámky k príslušnej nehnuteľnos­ ti. Analogicky možno postupovať aj pri darovacej zmluve s rozväzovacou podmienkou: Spoločne s vkladom vlastníckeho práva v prospech obdarovaného sa do poznámky k prí­ slušnej nehnuteľnosti zapíše dočasná povaha jeho vlastníckeho práva.

Egglmeier proti rezolutívne podmienenému vlastníctvu namieta vznik mimopozem­ kovoknižného vlastníctva na strane darcu, ktorý je dôsledkom automatického nadobud­ nutia vlastníctva darcom pri splnení rezolutívnej podmienky. Vyššie sme z tohto dôvodu odmietli uplatnenie dedičskej fideikomisárnej substitúcie na zmluvné nástupníctvo. Darca (scudziteľ) však nie je v tej istej pozícii, v akej je nástupník (tretia osoba). Zatiaľ čo voči nástupníkovi akýkoľvek scudzovací úkon chýba, darcu a obdarovaného jeden spája. Darca previedol na obdarovaného vlastnícke právo s výhradou, že vlastníctvo v prípade splnenia podmienky opäť nadobudne. Obdarovaný nadobudol vlastnícke právo obme­ dzené právom darcu a dočasnosť jeho práva bola zapísaná do poznámky k príslušnej nehnuteľnosti. Časť z pôvodného vlastníctva si darca pri prevode ponechal a táto časť je zárodkom, ktorý pri splnení podmienky umožní rozšírenie vlastníckeho práva do jeho pôvodného obsahu. „Rozšírenie“ však neprichádza do úvahy pri nástupníkovi (tretej osobe), ktorý vlastníkom nikdy nebol. Nadobudnutie vlastníctva nástupníkom vyžaduje zápis do katastra nehnuteľností.

Už v dôsledku prevodu vlastníctva na obdarovaného získa darca lepšiu pozíciu než má nástupník (tretia osoba) pri zmluvnom nástupníctve. Právo darcu je chránené per se tým, že obdarovaný nadobudne iba rezolutívne podmienené vlastníctvo. Dodatočná ochrana analogickým uplatnením ustanovení o zverenskom nástupníctve v týchto prípadoch nie je potrebná a ani zodpovedajúca, pretože darca nie je nástupníkom v pravom slova zmysle; je len scudziteľom, ktorý prevádza vlastnícke právo do určitého času alebo do splnenia určenej podmienky.

Ak sa uzná rezolutívne podmienené vlastníctvo pri nehnuteľnostiach, mala by jeho prípustnosť spôsobovať o to menšie problémy pri hnuteľných veciach nezapísaných do verejného zoznamu, ku ktorým sa vlastníctvo nadobúda bez potreby vykonania scudzo­ vacieho úkonu. Pre nadobudnutie vlastníckeho práva tak obdarovaným, ako aj darcom po splnení podmienky postačuje dohoda obsiahnutá v darovacej zmluve.

Záver

Na zmluvné nástupníctvo, pri ktorom má darovanú nehnuteľnosť po prvom obdarova­ nom nadobudnúť následný obdarovaný, nemožno analogicky uplatniť ustanovenia o de- dičskom zverenskom nástupníctve. Takáto analógia by viedla k porušeniu titulus-modus princípu a k vzniku „mimokatastrálneho vlastníctva“. Týmto nežiadúcim následkom možno však predísť, ak sa zmluvné nástupníctvo bude pri nehnuteľnostiach spravovať analogicky podľa pravidiel zverenského nástupníctva pri odkazoch. Zápisom zmluvného nástupníctva do poznámky k príslušnej nehnuteľnosti (§ 23, ods. 2, písm. d) katastrálneho zákona) sa obligačnému právu následného obdarovaného poskytne vecnoprávna ochrana. Prvý obdarovaný nadobudne časovo neobmedzené vlastnícke právo, s vecou však bude môcť disponovať iba v obmedzenej miere: Jeho vecnoprávne dispozície, ktoré by ohrozo­ vali splnenie povinnosti previesť na nástupníka neobmedzené vlastníctvo k predmetu daru, budú pôsobiť ako rezolutívne podmienené/termínované nastúpením substitučné­ ho prípadu. Splnením podmienky/termínu, ktorým bolo nástupníctvo vymedzené, tretie

osoby nadobudnuté právo stratia v prospech scudziteľa – predného obdarovaného. Tento vlastníctvo opäť nadobudne a môže ho previesť na následného obdarovaného.

Analogické uplatnenie pravidiel o zverenskom nástupníctve pri odkazoch nie je potreb­ né, ak je predmetom zmluvného nástupníctva individuálne určená hnuteľná vec nezapí- saná do verejného zoznamu. Vlastnícke právo k takýmto veciam sa nadobúda bez potreby scudzovacieho úkonu, priamo na základe zmluvy, aj zmluva v prospech tretieho preto môže pôsobiť vecne: Splnením substitučného prípadu nadobudne O2 priamo vlastnícke právo. Uzatvorením zmluvy s D sa O1 stane časovo obmedzeným vlastníkom, jeho pozícia je analogická tej, ktorú má predný dedič. Ak O1 s nadobudnutým vlastníctvom pred nastú­ pením substitučného prípadu disponuje a tretie osoby o obmedzení jeho práva vedia, môžu nadobudnúť iba rezolutívne podmienené/termínované vlastníctvo, ktorého bol O1 nositeľom. Nastúpením substitučného prípadu nadobudne O2 vlastnícke právo ipso iure a v takom stave, v akom patrilo darcovi (D). Ak by tretie osoby o časovom obmedzení práva O1 nevedeli a v dobrej viere preto nadobudli neobmedzené vlastníctvo, môže sa O2 dovolať ochrany podľa ustanovení o relatívnej neúčinnosti (§ 1524, ods. 2 o. z.).

201—216

Actio pauliana s cudzím prvkom

Xxxxxxxx Xxxxxxxx*

Abstrakt: Jedným z prostriedkov ochrany proti právnemu úkonu, ktorým dlžník niečo scudzil zo svojho majet­ ku v úmysle ukrátiť svojho veriteľa, je v českom ako aj v slovenskom právnom poriadku odporovacia žaloba. Rovnaký alebo porovnateľný inštitút sledujúci ochranu veriteľa môžeme nájsť v právnych poriadkoch všet­ kých európskych štátov patriacich či už do skupiny kontinentálnej právnej kultúry alebo angloamerickej právnej kultúry. V tomto príspevku sa zameriame na odporovaciu žalobu pri cezhraničnej ochrane veriteľa v európskom právnom priestore. Vzhľadom na absenciu výslovnej úpravy odporovateľnosti právnych úkonov v práve Európskej únie, nie je jasné, akými pravidlami sa je možné riadiť pri určovaní medzinárodnej právo­ moci súdu a rozhodného práva v situáciách, kedy veriteľ chce odporovať právnym úkonom svojho dlžníka a súčasne je prítomný cudzí prvok. V tomto príspevku sa pokúsime načrtnúť možné spôsoby ich určenia pre actio xxxxxxxx s cudzím prvkom.

Kľúčové slová: actio pauliana, cudzí prvok, právomoc, rozhodné právo

Úvod

Jedným z prostriedkov ochrany proti právnemu úkonu, ktorým dlžník niečo scudzil zo svojho majetku v úmysle ukrátiť svojho veriteľa, je v českom ako aj slovenskom právnom poriadku odporovacia žaloba. Rovnaký alebo porovnateľný inštitút sledujúci ochranu veriteľa môžeme nájsť v právnych poriadkoch všetkých európskych štátov patriacich či už do skupiny kontinentálnej právnej kultúry alebo angloamerickej právnej kultúry.1

Odporovacie žaloby v štátoch s kontinentálnym typom právnej kultúry majú svoje korene v rímskom práve, kde boli známe ako actio pauliana.2 Išlo o žalobu, ktorá predsta­ vovala občianskoprávny mechanizmus na ochranu veriteľov voči majetkovým prevo­ dom vykonaným ich dlžníkmi s úmyslom ukrátiť uspokojenie ich pohľadávok. V občian­ skoprávnej actio pauliana má svoje korene aj vývojovo mladšia konkurzná odporovacia žaloba.

S latinským označením actio pauliana sa dnes stretávame nielen na akademickej pôde, ale bežne aj v praxi, napr. v rozhodnutiach národných súdov, či Súdneho dvora Európskej únie. V tomto príspevku na uvedené označenie nadviažeme a pojmom actio pauliana bu­ deme označovať občianskoprávnu odporovaciu žalobu, ktorú odlišujeme od konkurznej odporovacej žaloby.

Výnimočnosť rímskych právnikov sa prejavila okrem iného aj v tom, že hlavné poznáva­ cie znaky actio pauliana sa dodnes nezmenili. Napriek rozdielom v právnych poriadkoch jednotlivých európskych štátoch v nich existuje spoločný genetický kód riešení, ktoré

* XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx pôsobí ako advokátka a venuje sa prevažne oblasti obchodného práva, insolvenčného práva, občianskeho práva, medzinárodného práva súkromného a európskeho práva. Momentálne pôsobí aj ako externá doktorandka na katedre obchodného práva a hospodárskeho práva Právnickej fakulty Univerzity Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxx v Košiciach. E-mail: . Tento článok vznikol v rámci riešenie projektu VEGA č. 1/0917/16.

1 Prehľad právnych prostriedkov ochrany veriteľa s rovnakou alebo porovnateľnou povahou ako má odporovacia žaloba podáva Pretelli. XXXXXXXX, X. Cross-border credit protection against fraudulent transfer of assets. Yearbook of Private Internationale Law. 2011, Vol. 13, s. 590. Pozri tiež XXXXXXX, A. Avoidance Provisions in a Local and Cross-border Context: A Comparative Overview. INSOL Scholar. 2008, Vol. 7, s. 1–27.

2 Pozri XXXXXXXXX, X. Xxxxxx a systém soukromého práva římského. Díl druhý. 7. vydání. Bratislava: Univerzita Komenského, 1929, s. 422–433.

poskytujú na účely odporovania majetkovým dispozičným úkonom poškodzujúcich ve­ riteľov.3 Actio pauliana je dnes koncipovaná najmä ako výnimka z pravidla relatívneho účinku zmlúv, ktoré hovorí o tom, že osoba, ktorá nie je súčasťou zmluvného vzťahu, nemôže ani využívať, ani trpieť jej právne následky. Rozdiely medzi actio pauliana v ná­ rodných úpravách jednotlivých štátov sú zásadné, pričom nie je to len otázka odlišnej úpravy skutkových podstát odporovateľných právnych úkonov, či konkrétnych predpokla­ dov uplatnenia odporovacej žaloby, ale ide o rozdielne koncepčné chápanie a systemati­ zovanie predmetného prostriedku ochrany veriteľov v rámci tradičného delenia právnych odvetví, napr. vo Francúzsku je actio pauliana považovaná za súčasť zmluvného práva,4 v Anglicku je to inštitút insolvenčného práva,5 vo Švajčiarsku je to procesný inštitút,6 na­ opak v Nemecku, či Rakúsku je to inštitút hmotného práva7 a v Česku a na Slovensku sa diskutuje o jeho procesnej alebo hmotnoprávnej povahe.8 Ide pritom o zásadnú otázku, nakoľko sa od nej odvíja určenie rozhodného práva. Rozdielne napríklad od švajčiarskej právnej úpravy považujeme v podmienkach českého a slovenského právneho prostredia procesnú povahu odporovateľnosti právneho úkonu za spornú. My sa prikláňame k tra­ dičnému prístupu, podľa ktorého actio pauliana predstavuje hmotnoprávny inštitút.9 Komparatívny prístup k problematike odporovateľnosti právnych úkonov s cudzím prv­ kom môže byť užitočný a nápomocný aj pri praktickej interpretácií a aplikácií noriem európskeho práva súkromného, ktorej sa venujeme v ďalších častiach tohto príspevku.10 Kým vývojovo mladšia konkurzná odporovacia žaloba je výslovne upravená v čl. 7 ods. 2 písm. m) Insolvenčného nariadenia,11 občianskoprávna actio pauliana takúto úpra­ vu v normách európskeho práva súkromného nemá.12 Uvedená absencia môže spôsobiť problémy pri určení medzinárodnej právomoci súdu a rozhodného práva v situáciách, kedy veriteľ chce odporovať právnym úkonom svojho dlžníka a súčasne je prítomný cudzí prvok. Nedostatok v právnej úprave môže viesť k právnej neistote na všetkých stranách, nakoľko nie je jasné, kde je možné žalovať (a koho) a ktoré právo určí, či sú splnené pred­

poklady pre úspešné odporovanie dlžníkovho právneho úkonu.

V tomto príspevku sa budeme zamýšľať nad možnými spôsobmi určenia medziná­ rodnej právomoci súdu a rozhodného práva pri actio pauliana s cudzím prvkom mimo režim insolvenčných konaní v rámci európskeho práva súkromného. Pozornosť pritom

3 Návrh generálneho advokáta Xxxxxx – Xxxx – Xxxxxx Xxxxxxx vo veci C-339/07, prednesený dňa 16. 10. 2008, bod 26.

4 XXXXXXXXX, S. J. The Effects of Contracts and Third Parties. In: XXXXXXXXXX, X. – XXXXXXXXX, S. The Code Napoléon rewritten: French contract law after the 2016 reforms. Oxford – Portland (Oregon): Hart Publishing, 2017, s. 227.

5 Pozri tiež XXXXXXXXX, J. Avoid the Choice or Choose to Avoid? In: International Insolvency Institute [online]. 10. 6. 2015 [cit. 2017-11-12], s. 12. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxxxx/xxxxx/00_Xxx_Xxxxxxxx_Xxxxxxxxx_xxx_Xxxxxx_xx_ Avoidance_Law_%28Alexa.PDF>.

6 XXXXXXXX, X. Cross-border credit protection against fraudulent transfer of assets, s. 635.

7 XXXXXXXXX, Z. Úvodní výklad k § 589 an. In: XXXXXX, F. – XXXX, P. (eds). Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III.

§ 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 793.

8 Ibidem, s. 798 alebo aj FEKETE, I. Občiansky zákonník 1. zväzok (Všeobecná časť). Veľký komentár. 2. aktualizované a rozšírené vydanie. Bratislava: Eurokódex, 2014, s. 422.

9 XXXXXXXXX, Z. Úvodní výklad k § 589 an., s. 793.

10 Napriek tomu, že do istej miery zastávame význam komparatívnej právnej vedy pri autonómnej kvalifikácií európskeho práva, nie sme zástancami osobitného prístupu autonómnej kvalifikácie prostredníctvom porovnávania právnych poriadkov, ktorý presadzoval Xxxxx Xxxxx. XXXXX, X. The Conflict of Laws: A Comparative Study. Chicago: University of Michigan Law School. 1945, Vol. 1, s. 49.

11 Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (EÚ) č. 2015/848 o konkurznom konaní, zo dňa 20. 5. 2015. Predtým v rámci čl. 4 ods. 2 písm. m) nariadenia Rady (ES) č. 1346/2000 o konkurznom konaní, zo dňa 29. 5. 2000.

12 Ani návrh Európskeho občianskeho zákonníka (DCFR – Draft Common Frame of Reference) neobsahuje úpravu inštitútu actio pauliana.

zameriame na najčastejšie právne úkony, ktorých realizáciou mal dlžník v úmysle ukrátiť svojho veriteľa, a to zmluvné vzťahy v oblasti občianskeho a obchodného práva.13

1. Rozdiel medzi občianskoprávnou actio pauliana a konkurznou odporovacou žalobou

Skôr ako sa začneme venovať problematike určovania medzinárodnej právomoci súdu a rozhodného práva pri cezhraničnej ochrane veriteľa mimo režim insolvenčného kona­ nia, je potrebné odlíšiť občianskoprávnu actio pauliana od konkurznej odporovacej žalo­ by. Správna identifikácia typu odporovacej žaloby má totiž zásadný praktický dopad, nakoľko sa od nej odvíja aplikácia toho ktorého nariadenia pri určovaní medzinárodnej právomoci súdov a rozhodného práva. Pri určení medzinárodnej právomoci súdu prichá­ dza do úvahy aplikácia Insolvenčného nariadenia alebo nariadenia Brusel I bis14 a pri určení rozhodného práva nariadenie Rím I.15

V práve Európskej únie neexistuje autonómna definícia jednotlivých typov odporova­ cích žalôb, ktorá by nám pomohla odlíšiť konkurznú od občianskoprávnej actio pauliana. Pri ich identifikácií vychádzame z relevantných noriem európskeho práva súkromného, ktorých autonómna interpretácia vyžaduje oslobodenie od národných schém a koncepcií, pričom dôraz sa kladie na sledovanie cieľa a účelu právnej úpravy. Náročnosť tejto otázky spočíva v tom, že je potrebné sa úplne oslobodiť od národného chápania odporovateľnosti. Každé predporozumenie inštitútu odporovateľnosti vyvierajúce z národných právnych úprav nesie so sebou riziko, že kvalifikácia inštitútu nebude napokon správna. Východis­ kom autonómnej kvalifikácie zmluvného záväzku by mali byť prvky, ktoré sú abstraktné, základné a vlastné európskemu chápaniu. Samozrejme, v konkrétnej praxi nie je možné úplne zamedziť vplyvu jednotlivých právnych poriadkov. U osôb interpretujúcich a apli­ kujúcich právo je náročné odbúrať predporozumenie podmienené národným právom a tým aj inklinovanie ku právu fóra.16

Máme za to, že pri odlíšení oboch typov odporovacích žalôb pomôže aj právna kom­ paratistika a porovnávacia metóda. Hoci je autonómnemu výkladu európskeho práva súkromného imanentná absolútna nezávislosť na vnútroštátnych právnych poriadkoch, ich porovnaním môžeme dospieť k určitým spoločným systémovým a koncepčným zna­ kom inštitútu odporovateľnosti v konkurze ako aj mimo neho. Na prienik porovnaných právnych úprav nahliadame ako na všeobecný právny kontext, ktorý je tvorený fundamen­ tálnymi a abstraktnými prvkami a je oslobodený od národných špecifík. Máme za to, že v tomto ponímaní môže byť porovnávacia metóda vhodnou pomôckou (nielen našou, ale aj Súdneho dvora EÚ) pri autonómnom výklade.

Porovnaním rôznych vnútroštátnych právnych úprav napríklad zistíme, že spoločný koncepčný a systémový znak občianskoprávnej actio pauliana a konkurznej odporova­ cej žaloby v jednotlivých právnych poriadkoch spočíva v tom, že ide o majetkove uspo­ riadanie vzťahov medzi veriteľom, dlžníkom a treťou osobou, ktoré veriteľovi umožňuje uspokojiť sa na úkor majetku osoby odlišnej od dlžníka. Následkom odporovacej žaloby

13 V tomto príspevku sa nebudeme venovať jednostranným právnym úkonom dlžníka ani právnym úkonom dlžníka, ktoré nepatria do oblasti občianskeho a obchodného práva.

14 Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (EÚ) č. 1215/2012 zo dňa 12. 12. 2012 o právomoci a o uznávaní a výkone rozsudkov v občianskych a obchodných veciach (prepracované znenie).

15 Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 zo dňa 17. 6. 2008, o rozhodnom práve pre zmluvné záväzky.

16 ROZEHNALOVÁ, N. Instituty českého mezinárodního práva soukromého. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016, s. 203.

je vo všeobecnosti neúčinnosť právneho úkonu dlžníka a tretej osoby vo vzťahu k tým veriteľom, v záujme ktorých bola odporovacia žaloba podaná.

Obe typy odporovacích žalôb nie je možné jednoznačné vymedziť len podľa ich syste­ matického zaradenia. Napr. v českom a slovenskom právnom poriadku je občianskopráv­ na actio pauliana upravená v Občianskom zákonníku a konkurzná odporovacia žaloba v zákone, ktorý upravuje insolvenčné konanie.17 Uvedené systematické zaradenie by však neposlúžilo dobre ako kritérium v anglickom právnom poriadku, kde obe typy odporo­ vacích žalôb sú upravené v Insolvency Act z roku 1986, ktorý umožňuje podať občiansko­ právnu actio xxxxxxxx mimo režim insolvenčného konania, ako aj v jeho rámci.18 Obdob­ ne by sme mohli konštatovať, že ani podľa toho, kto je žalobca, nie je možné jednoznačne identifikovať typ odporovacej žaloby a na to nadväzujúcu aplikáciu toho ktorého naria­ denia.19 Kým v českom právnom poriadku môže správca konajúci v rámci insolvenčného konania využiť výlučne inštitút konkurznej odporovacej žaloby upravený v Insolvenčnom zákone, rovnako tak v slovenskom právnom prostredí v Zákone o konkurze a reštruktura­ lizácií, vo Francúzsku môže správca iniciovať podanie občianskoprávnej actio pauliana v prospech všetkých veriteľov.20

Kľúčovú úlohu pri podaní autonómnej definície oboch typov odporovacích žalôb zohrá­ va Súdny dvor EÚ. Cenné kritéria na ich odlíšenie podal vo svojom rozhodnutí Gourdain.21 V tomto rozhodnutí súd síce nepodáva autonómnu definíciu jednotlivých odporovacích žalôb, jeho prínos však spočíva v predstavení metodiky všeobecných kritérií, ktorými súd navrhuje testovať vnútroštátne právne prostriedky ochrany veriteľa a na základe toho do­ spieť k záveru o tom, či sa v danom prípade jedná o občianskoprávnu actio pauliana alebo konkurznú odporovaciu žalobu. Posudzovanie konkurznej odporovacej žaloby podmienil priamou súvislosťou medzi žalobou a konkurzným konaním, pričom vychádzal z týchto kritérií: 1) či je možné podať odporovaciu žalobu na súde, ktorý vyhlásil konkurz; 2) či ju môže podať iba správca alebo súd; 3) či sa podáva v mene a v záujme všetkých veriteľov. Princípy vyjadrené v rozsudku Gourdain Súdny dvor EÚ následne spresnil v rozhod­ nutí Seagon v. Xxxx Xxxxx,22 kde uviedol, že konkurzné odporovacie žaloby spadajú pod jurisdikciu forum concursus, ak vyplývajú priamo z konkurzného konania a sú úzko spä­ té s konkurzným konaním alebo konaním vo veci platobnej neschopnosti. Ako kľúčový faktor pre posúdenie toho. či ide o konanie priamo vyplývajúce z konkurzného konania, označil Súdny dvor EÚ v rozhodnutí SCT Industri AB v. Alpenblume AB23 skutočnosť, či

má správca oprávnenie konať v danej veci v mene a v záujme všetkých veriteľov.

Doteraz prijaté závery Súdneho dvora EÚ môžeme zhrnúť do pomerne jasného pravidla. O občianskoprávnu actio pauliana ide v prípadoch odporovacích žalôb, ktoré sú uplatne­ né v individuálnom záujme veriteľa, prípadne viacerých veriteľov, a to bez ohľadu na to, či tento typ žaloby je upravený v rámci národnej právnej úpravy v insolvenčných predpi­

17 V Českej republike je to zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a na Slovensku je to zákon č. 7/2005 Z. z. o konkurze a reštrukturalizácií a o zmene a doplnení niektorých zákonov.

18 XXXXXXX, A. Avoidance Provisions in a Local and Cross-border Context: A Comparative Overview. INSOL Scholar. 2008, Vol. 7,

s. 3.

19 XXXXXXXXX, X. Xxxxx the Choice or Choose to Avoid? In: International Insolvency Institute [online]. 10. 6. 2015 [cit. 2017-12-17],

s. 10. Dostupné z: <https://xxx.xxxxxxxxx.xxx/sites/default/files/10_The_European_Framework_for_Choice_of_Avoidance_Law_% 28Alexa.PDF>.

20 Ibidem, s. 6.

21 Rozsudok SDEÚ č. C-133/78 Gourdain x. Xxxxxx.

22 Rozsudok SDEÚ č. C-339/07 Seagon v. Xxxx Xxxxx.

23 Rozsudok SDEÚ č. C-111/08 SCT Industri AB v. Alpenblume AB.

soch, ďalej bez ohľadu na to, kto môže byť žalobcom alebo či je možné tento inštitút využiť aj v rámci insolvenčného konania. O konkurznú odporovaciu žalobu pôjde v prípade, že je ako prostriedok ochrany uplatnená v záujme všetkých veriteľov na základe alebo v súvis­ losti s insolvenčným konaním. V prípade otázok, ktorými sa Súdny dvor EÚ v rámci svojej rozhodovacej činnosti vo vzťahu ku actio pauliana nevenoval, môže byť nápomocná práve právna komparatistika a porovnávacia metóda.

Odlíšenie občianskoprávnej actio pauliana od konkurznej odporovacej žaloby v českom a slovenskom právnom prostredí je pomerne jednoznačnou záležitosťou, ktorú nesprevá­ dzajú vyššie naznačené nejasnosti pri identifikácií toho ktorého typu odporovacej žaloby. Insolvenčné nariadenie obsahuje vo svojej prílohe A zoznam všetkých typov insolvenč­ ných konaní, ktoré môžu podľa aktuálnej právnej úpravy začať v Českej a Slovenskej repub­ like, preto je možné tento zoznam považovať vo vzťahu k nim za úplný. Inými slovami, v právnej úprave Českej republiky a Slovenskej republiky aktuálne neexistuje iný typ kona­ nia, ktorý by bolo možné iniciovať proti dlžníkovi v súvislosti s kolektívnym vyporiada­ ním jeho záväzkov voči veriteľom. Na základe uvedeného zoznamu insolvenčných kona­ ní je potom možné jednoznačne určiť, kedy pôjde v prostredí oboch krajín o konkurznú odporovaciu žalobu podanú na základe alebo v súvislosti s insolvenčným konaním.

Odlíšenie oboch typov odporovacích žalôb však nemusí byť v prostredí iných členských štátoch také jednoznačné a bezproblémové. Sporným momentom spojeným s identifiká­ ciou toho ktorého typu odporovacej žaloby sa venuje Linna.24 Podľa nej problém môže vzniknúť najmä pri novších typoch insolvenčných (alebo ním podobných) konaní, ktoré si členské štáty zaviedli vo svojich národných poriadkoch, avšak bez toho, aby sa zároveň podľa toho aktualizoval ich zoznam v rámci Insolvenčného nariadenia.25 Takéto konania sa nachádzajú v akejsi „aplikačnej bubline“ vzniknutej medzi nariadením Brusel I bis a Insolvenčným nariadením. Kým nariadenie Brusel I bis ich vylučuje zo svojej vecnej pôsobnosti v článku 1 bod 2 písm. b), Insolvenčné nariadenie upravujúc si vlastné krité­ ria svojej aplikácie pre insolvenčné konania ich v rámci svojho poľa pôsobnosti opomína. Problém môže vzniknúť preto vtedy, ak vecná pôsobnosť Insolvenčného nariadenia ne­ predstavuje zrkadlový obraz k vecnej pôsobnosti nariadenia Brusel I bis.26 V Insolvenčnom nariadení totiž absentuje pravidlo, podľa ktorého všetky konania vylúčené z aplikácie nariadenia Brusel I bis podľa vyššie označeného článku, patria do jeho pôsobnosti.

2. Určenie medzinárodnej právomoci súdov

pri občianskoprávnej actio xxxxxxxx s cudzím prvkom

Určenie medzinárodnej právomoci súdov je nevyhnutne spojené so zistením cudzieho prvku. Len v prípade prítomnosti cudzieho prvku je možné uvažovať o aplikácií právneho poriadku iného štátu, respektíve len vtedy je možné uvažovať o kolízií dvoch, či viacerých možných do úvahy prichádzajúcich právnych poriadkov.

24 XXXXX, X. Xxxxx Xxxxxxxx – „Actio Europensis“? Some Cross – Border Insolvency Issues. Journal of Private International Law. 2014, Vol. 10, No. 1, s. 69–87.

25 Linna ako príklad v čase písania svojho príspevku uvádza fínsky zákon o urovnaní dlhu fyzických osôb (Finnish Act on Adjust- ment of a Private Individual, No. 57/1993 Coll.), na ktorého základe iniciované konanie nebolo pôvodne zahrnuté v prílohe A nariadenia Rady (ES) č. 1346/2000 zo dňa 29. 5. 2000 o konkurznom konaní. V prepracovanom nariadení Európskeho parlamen- tu a Rady (EÚ) č. 2015/848 zo dňa 20. 5. 2015 o insolvenčnom konaní sa však už tento typ insolvenčného konania nachádza. In: XXXXX, X. Xxxxx Xxxxxxxx – „Actio Europensis“? Some Cross – Border Insolvency Issues, s. 73.

26 Ibidem, s. 74.

Z uvedeného dôvodu sa najskôr pokúsime v sporoch týkajúcich sa občianskoprávnej actio pauliana vymedziť situácie, v ktorých možno spoľahlivo zistiť relevantný cudzí prvok,27 ktorého prítomnosť posúva predmetnú problematiku do sféry medzinárodného práva procesného.

2.1 Zisťovanie cudzieho prvku v konaní

Na prvý pohľad sa môže zdať, že zistiť cudzí prvok je jednoduchou záležitosťou, kedy vlastne len skúmame jeho prítomnosť v subjekte, objekte alebo v právnej skutočnosti, na ktorej základe právne vzťahy vznikajú, menia sa alebo zanikajú. Takéto konštatovanie je však neúplné, nakoľko nevypovedá nič o tom, do akej miery má byť cudzí prvok inten­ zívny, aby bol pre účely medzinárodného práva súkromného a procesného relevantný. Akákoľvek súvislosť so zahraničím totiž nepostačuje.

Ako teda zistíme, či ide o dostatočne relevantný cudzí prvok? Zisťovanie (existencia a dostatočná relevancia) cudzieho prvku predstavuje náročný myšlienkový proces, ktorý je skôr intuitívny ako mechanický,28 a ktorý vyžaduje cit pre rozpoznanie cudzieho prvku,29 zvlášť v prípadoch, kedy jeho dostatočná relevancia nevyplýva priamo z normy určujúcej medzinárodnú právomoc alebo kolíznej normy, napr. hraničného určovateľa. Podľa Roze­ hnalovej musí nastúpiť isté právne tušenie rozhodujúceho orgánu, ktoré mu umožní odhad­ núť význam väzby skutkového stavu na cudzí právny poriadok. Automatické skúmanie akéhokoľvek kontaktu so zahraničím by vytvorilo metodologický prístup ad absurdum.30 Z hľadiska medzinárodného práva procesného spadá občianskoprávna actio pauliana pod vecný rozsah nariadenia Brusel I bis,31 preto z neho pri zisťovaní dostatočnej relevan­ cie cudzieho prvku vychádzame.32 Z pohľadu nariadenia Brusel I bis možno za dostatočne relevantný cudzí prvok označiť situáciu, kedy veriteľ a tretia osoba, ktorá mala z odporo­ vateľného právneho úkonu prospech, prípadne dlžník, majú bydlisko na území rôznych

členských štátov.

Za dostatočne relevantný cudzí prvok, ktorého prítomnosť vyžaduje aplikáciu noriem medzinárodného práva procesného, považujeme aj prípady, kedy veriteľ, dlžník a tretia osoba, ktorá mala z odporovateľného právneho úkonu prospech, majú bydliská na území toho istého členského štátu, a cudzí prvok spočíva v predmete odporovateľného právneho úkonu. Príkladom sú situácie, kedy nehnuteľnosť, ktorej prevod veriteľ odporuje, sa na­ chádza v štáte odlišnom od bydlísk veriteľa, dlžníka a tretej osoby, prípadne, keď miesto plnenia odporovateľného právneho úkonu sa nachádza v zahraničí. Je nateraz otázne, aký dosah majú tieto cudzie prvky na určenie medzinárodnej právomoci súdu, ale nesporné

27 Xxxxxxxxxx uvádza, že otázka, či ide o vzťah s cudzím prvkom musí predchádzať akémukoľvek inému posudzovaniu ktorejkoľvek inej skutkovej či právnej problematiky, a to či už hmotnoprávnej alebo procesnoprávnej. XXXXXXXXXX, X. X. Římska úmluva a Nařízení Řím I. 1. díl. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2009, s. 151.

28 XXXXX, X. Predmet a pojem medzinárodného práva súkromného a procesného. In: XXXXX, X. – XXXXXXXX, X. X. – XXXXXX, X.

Úvod do štúdia medzinárodného práva súkromného a procesného. Bratislava: Xxxxxxx Kluwer, 2017, s. 16.

29 Xxxxxxxxxx napríklad uvádza, že dostatočnú relevanciu netreba stotožňovať s dostatočnou zrejmosťou cudzieho prvku. Dosta- točnú relevanciu cudzieho prvku posudzuje ako objektívnu kategóriu, ktorú je nutné skúmať nezávislé od vedomosti zmluv- ných strán. In: XXXXXXXXXX, J. A. Římska úmluva a Nařízení Řím I. 1. díl, Komentář, s. 153.

30 ROZEHNALOVÁ, N. Instituty českého mezinárodního práva soukromého. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016, s. 25.

31 Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (EÚ) č. 1215/2012 zo dňa 12. 12. 2012 o právomoci a o uznávaní a výkone rozsudkov v občianskych a obchodných veciach (prepracované znenie).

32 Sme si vedomí toho, že otázka vecného rozsahu aplikácie Brusel I bis by si vo vzťahu k odporovateľnosti právneho úkonu mimo režim insolvenčných procesov zaslúžila detailnejšiu analýzu, preto sa k tejto otázke ešte vrátime ďalej v rámci určovania medzi- národnej právomoci súdov.

ostáva, že v dôsledku ich prítomnosti bude potrebné aplikovať normy medzinárodného práva procesného.

2.2 Medzinárodná právomoc súdu pri actio pauliana mimo režim insolvenčných procesov

Otázka určenia medzinárodnej právomoci súdu vo veciach týkajúcich sa (nekonkurznej) odporovateľnosti právnych úkonov patrí do vecnej pôsobnosti nariadenia Brusel I bis.33 Hoci o uvedenej skutočnosti nevznikali v zásade vážnejšie pochybnosti, máme za to, že si táto problematika pýta detailnejší popis, keďže výslovnú úpravu pravidla určujúceho medzinárodnú právomoc súdu pre občianskoprávnu actio pauliana v nariadení Brusel I bis nenájdeme.

Občianskoprávna actio pauliana spadá pod vecný rozsah pôsobnosti nariadenia Bru­ sel I bis (prípadne jeho predchodcov). Jeho aplikáciu je možné vyvodiť z viacerých roz­ hodnutí Súdneho dvora EÚ. Ako príklad sa uvádza rozhodnutie vo veci Reichert,34 kde sa Súdny dvor EÚ zaoberal otázkou, či sa na actio pauliana vzťahujú pravidlá Bruselského dohovoru (dnes už nariadenia Brusel I bis) pre určenie výlučnej právomoci súdu týkajúcej sa nehnuteľnosti. V danom prípade išlo o spor medzi manželmi Reichert a Dresdner Bank, ktorý vznikol v dôsledku darovania nehnuteľnosti nachádzajúcej sa vo Francúzsku man­ želmi Reichert ich synovi. Veriteľ, Dresdner Bank, podal actio pauliana proti manželom Reichert vo Francúzsku, kde sa darovaná nehnuteľnosť nachádzala, teda pre založenie právomoci súdu využili kritérium lex rei sitae. Súdny dvor EÚ tu dospel k záveru, že ob­ čianskoprávnu actio pauliana je potrebné vnímať ako žalobu týkajúcu sa určitej osoby, nie veci, a preto odmietol v danom prípade možnosť žalovať podľa kritéria lex rei sitae. Vzhľadom na to, že Súdny dvor EÚ v uvedenom rozhodnutí nevyňal otázku actio xxxxxxx na spod pôsobnosti nariadenia Brusel I bis, odvodzuje sa z neho možnosť založiť pre ňu všeobecnú medzinárodnú právomoc, teda právomoc určenú podľa bydliska žalovaného (dnes článok 4 bod 1 nariadenia Brusel I bis).

Autonómny výklad občianskoprávnej odporovacej žaloby doplnil Súdny dvor EÚ v roz­ hodnutí Reichert II,35 kde uvádza, že actio xxxxxxxx nie je prostriedkom na uplatnenie mimozmluvnej zodpovednosti. Argumentoval pritom tým, že žaloba upravená národným právom ako tzv. actio pauliana podľa francúzskeho práva, ktorej účelom nie je prikázať dlžníkovi nahradiť škodu, ktorú spôsobil svojim podvodným konaním, ale dosiahnuť neúčinnosť dispozície voči veriteľovi, ktorú dlžník uskutočnil, nemôže byť chápaná ako nárok o určenie zodpovednosti žalovaného v zmysle článku 5 bod 3 Bruselského dohovoru (dnes článok 7 bod 2 nariadenia Brusel I bis). Tento článok môže byť použitý len v prípa­ de, že ide o záležitosť, ktorá sa netýka zmluvy. Občianskoprávna odporovacia žaloba nie je teda podľa Súdneho dvora EÚ prostriedkom, ktorý smeruje k odškodneniu veriteľa, ale k zachovaniu práv veriteľa k majetku dlžníka.

V uvedených rozhodnutiach Súdny dvor EÚ negatívne odpovedal na možnosť založiť v sporoch actio pauliana výlučnú právomoc podľa článku 24 bod 1 nariadenia Brusel I bis, ako aj alternatívnu právomoc podľa článku 5 bod 3 nariadenia Brusel I bis. K iným mož­

33 XXXXXXXX, U. Xxxxx Xxxxxxxx Outside Bankruptcy and the Brussels Convention. Law and Reality: Essays on National and Inter- national Procedural Law in Honour of Xxxxxxxx Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxx. T. M. C. Asser Instituut, 1992, s. 93.

34 Rozsudok SDEÚ č. C-115/88 Reichert a Xxxxxxx.

35 Rozsudok SDEÚ č. C-261/90 Reichert a Xxxxxxx.

nostiam založenia medzinárodnej právomoci súdu sa nevyjadril. Niektorí autori zvažo­ vali ešte možnosť založenia osobitnej medzinárodnej právomoci podľa miesta zmluvného plnenia, ktoré je predmetom žaloby (dnes článok 7 bod 1 nariadenia Brusel I bis) vychá­ dzajúc pritom z toho, že odporovateľnosť je možno kvalifikovať ako zmluvnú vec.36

Posledné dni ukázali, že táto úvaha autorov bola správna. Možnosť založenia medzi­ národnej právomoci súdu podľa miesta zmluvného plnenia posudzoval Súdny dvor EÚ vo svojom nedávnom rozsudku.37 V danom prípade išlo o spor medzi spoločnosťou Feniks so sídlom v poľskom meste Štetín a spoločnosťou Azteca so sídlom v španielskom meste Alcora, v ktorom sa poľská spoločnosť Feniks domáhala toho, aby súd určil voči nej ne­ účinnosť kúpnej zmluvy na prevod nehnuteľného majetku uzavretej medzi španielskou spoločnosťou Azteca ako kupujúcim a spoločnosťou Coliseum ako predávajúcim v roku 2012 z dôvodu, že túto zmluvu jej dlžník, spoločnosť Coliseum so sídlom tiež v poľskom meste Štetín, uzavrel s úmyslom ukrátiť uspokojenie jej pohľadávky. Právny vzťah medzi spoločnosťami Coliseum a Feniks vznikol v roku 2011 na základe zmluvy o vykonaní sta­ vebných prác, v ktorom bola spoločnosť Coliseum hlavným dodávateľom vo vzťahu k spo­ ločnosti Feniks ako investorovi. Na základe uvedenej zmluvy mala spoločnosť Coliseum vykonávať stavebné práce v poľskom meste Gdansk. Keďže si hlavný dodávateľ, Coliseum, nesplnil svoje povinnosti vo vzťahu ku časti subdodávateľom, vznikla investorovi, Feniks, povinnosť vyplatiť im dlžné sumy na základe ustanovení poľského Občianskeho zákonníka týkajúcich sa solidárnej zodpovednosti investora. Vyplatením dlžných súm subdodáva­ teľom sa stala spoločnosť Feniks veriteľom spoločnosti Coliseum.

Vzhľadom na to, že po prevode nehnuteľného majetku na tretiu osobu neostali v majet­ ku dlžníka, spoločnosti Coliseum, žiadne aktíva, podal veriteľ tejto spoločnosti, Feniks, žalobu o určenie neúčinnosti uvedenej kúpnej zmluvy proti španielskej spoločnosti Azte­ ca na vnútroštátny poľský súd s odvolaním sa práve na článok 7 bod 1 písm. a) nariadenia Brusel I bis. Žalovaná spoločnosť Azteca však namietala absenciu právomoci poľských súdov, a preto požadovala žalobu zamietnuť. Za týchto okolností sa obrátil poľský súd na Súdny dvor EÚ s otázkou, či je možné actio pauliana podanú podľa poľského Občianske­ ho zákonníka považovať za zmluvnú vec v zmysle článku 7 bod 1 písm. a) nariadenia Brusel I bis.

Súdny dvor EÚ tu dospel k záveru, že pokiaľ je actio pauliana podaná na základe veri­ teľovej pohľadávky, ktorá vznikla zo záväzkov prevzatých uzavretím zmluvy, patrí do ob­ sahového rámca pojmu „zmluvné veci“. Túto skutočnosť zdôvodňuje tým, že dôvodom podania actio pauliana je v podstate nedodržanie záväzkov, ktoré dlžník dobrovoľne zmluvne prevzal vo vzťahu k veriteľovi. Tým, že dlžník previedol majetok na tretiu osobu, došlo k poškodeniu práv veriteľa, ktoré mu vyplývajú voči dlžníkovi z dobrovoľne uza­ vretej zmluvy. Záverom preto Súdny dvor EÚ uviedol, že veriteľ pohľadávky vyplývajúcej zo zmluvy, môže podať actio pauliana na súde aj podľa článku 7 bod 1 písm. a) nariadenia Brusel I bis. Z možnosti založenia osobitnej medzinárodnej právomoci podľa článku 7 bod 1 písm. a) nariadenia Brusel I bis pre actio pauliana tak implicitne vylúčil prípady, kedy veriteľova pohľadávka vznikla z iného právneho dôvodu ako zmluvy, napríklad z deliktov alebo kvazideliktov.

36 XXXXXXXX, X. Cross-border credit protection against fraudulent transfer of assets, s. 603, alebo CSACH K. Platnosť právnych úkonov v medzinárodnom práve súkromnom a procesnom. In: XXXXX, X. – XXXXXXXX, G. Ľ. – JÚDOVÁ, X. Xxxx do štúdia medzi- národného práva súkromného a procesného, s. 134.

37 Rozsudok SDEÚ č. C-337/17 Feniks Sp. z o. o. proti Azteca Products & Services SL.

Predmetné rozhodnutie Súdneho dvora EÚ poskytuje zásadné usmernenie v nazeraní na inštitút actio pauliana, nakoľko z neho môžeme vyčítať, ktorý zo vzťahov a záujmov existujúcich v trojuholníku medzi veriteľom, dlžníkom a treťou osobou považuje Súdny dvor EÚ (minimálne pre učenie medzinárodnej právomoci súdu) za prevládajúci a urču­ júci. Na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že actio pauliana bude mať tesnejšiu väzbu s odpo­ rom napadnutou zmluvou, nakoľ ko samotná odporovateľnosť, respektíve neúčinnosť ako vlastnosť a následky s ňou spojené sa deklarujú vo vzťahu ku zmluve uzatvorenej medzi dlžníkom a treťou osobou. Súdny dvor EÚ však označil pre actio xxxxxxxx za určujúcu zmluvu uzatvorenú medzi veriteľom a dlžníkom, čím zdôraznil podstatu tohto inštitútu. Na actio pauliana je potrebné v prvom rade nahliadať ako na prostriedok ochrany veri­ teľových práv. To, či actio pauliana predstavuje vec súvisiacu so zmluvou, záleží od toho, k ochrane akej veriteľovej pohľadávky smeruje, respektíve z akého právneho dôvodu ve­ riteľova pohľadávka vznikla. Neúčinnosť zmluvy v tomto kontexte nevnímame ako pod­ statu inštitútu actio pauliana, ale len ako následok jeho úspešného uplatnenia. To, o čo sa veriteľ totiž v konečnom dôsledku usiluje, nie je určiť neúčinnosť napadnutej zmluvy, ale chrániť svoje práva.

Otázku, ktorú zmluvu je potrebné pri actio pauliana považovať za relevantnú, podro­ bil detailnej analýze generálny advokát Xxxxx vo svojom návrhu prednesenom k prejed­ návanej veci.38 Podľa neho je previazanie actio xxxxxxxx so zmluvou uzatvorenou medzi veriteľom a dlžníkom, z ktorého v predmetnom rozsudku vychádza aj Súdny dvor EÚ, neisté a príliš vzdialené. Takéto rozšírené poňatie „zmluvnej veci“ koliduje s logikou osobitnej právomoci. Poukazuje na to, že dôsledkom takého prepojenia by bolo, že aké­ koľvek následné právne úkony dlžníka by mohli byť vždy zmluvnou vecou týkajúcou sa zmluvy medzi veriteľom a dlžníkom. Podľa generálneho advokáta je však pre actio xxxxxxxx otázna aj relevancia zmluvy uzatvorenej medzi dlžníkom a treťou osobou. Hoci toto spojenie považuje za vhodnejšie ako prvé, za problematickú považuje oddelenosť actio pauliana od akýchkoľvek záväzkov vyplývajúcich zo zmluvy uzatvorenej medzi dlžníkom a treťou osobou. Podľa Xxxxxx totiž podstata actio xxxxxxxx smeruje v koneč­ nom dôsledku k ochrane práva veriteľa, nie k určeniu neúčinnosti, či neplatnosti odpo­ rovanej zmluvy.

Generálny advokát uvažoval aj nad treťou možnosťou, a to či je možné nazerať na actio xxxxxxxx ako na zmluvnú vec bez toho, aby bolo nutné zvoliť relevanciu konkrétnej zmlu­ vy. Túto možnosť však odmietol z pragmatického dôvodu. Pri aplikácií článku 7 bod 1 písm. a) nariadenia Brusel I bis je totiž potrebné určiť miesto zmluvného plnenia. V prípa­ de, že ho súvisiace zmluvy majú vymedzené rozdielne (čo bol aj prípad Feniks v. Azteca), sa bez väzby na konkrétnu zmluvu a z nej vyplývajúce miesto plnenia nezaobídeme.

Uvedenú analýzu generálny advokát Xxxxx napokon zhrnul tak, že v danom prípade nemožno spoľahlivo určiť relevantnú zmluvu na vyvodenie záveru o uplatnení právomoci v zmluvných veciach. Aj na základe tohto dôvodu napokon vyslovil záver o nemožnosti založenia osobitnej medzinárodnej právomoci súdu podľa článku 7 bod 1 písm. a) naria­ denia Brusel I bis pre prípad actio pauliana. S týmto záverom sa však Súdny dvor EÚ vo svojom rozsudku nestotožnil.

Aktuálny stav môžeme zhrnúť tak, že pri sporoch vzniknutých z občianskoprávnej

actio pauliana s cudzím prvkom je možné žalovať nielen na súde určeného podľa bydliska

38 Návrh generálneho advokáta Xxxxxxx Xxxxxx vo veci C-337/17, prednesený dňa 21. 6. 2018, body 63–72.

žalovaného (článok 4 bod 1 nariadenia Brusel I bis), ale aj podľa miesta zmluvného plne­ nia (článok 7 bod 1 písm. a) nariadenia Brusel I bis), pokiaľ je actio pauliana podaná veri­ teľom na základe pohľadávky, ktorá vznikla zo záväzkov prevzatých uzavretím zmluvy.

3. Určenie rozhodného práva pri občianskoprávnej actio xxxxxxxx s cudzím prvkom

Výsledky zisťovania cudzieho prvku pri určovaní medzinárodnej právomoci súdu nemô­ žeme automaticky použiť pri určovaní rozhodného práva. Je tomu tak preto, lebo jedna a tá istá skutočnosť môže byť dostatočne relevantným cudzím prvkom pre účely medzi­ národného práva procesného, nie však pri určovaní rozhodného práva. Z uvedeného dô­ vodu o relevancií cudzieho prvku v kolíznoprávnej oblasti regulácie musíme pojednávať samostatne.

3.1 Zisťovanie cudzieho prvku

Zisťovanie cudzieho prvku v medzinárodnom práve súkromnom je náročnejším myšlien­ kovým procesom, ako je tomu pri určovaní medzinárodnej právomoci súdu. Je to dané tým, že v súčasnosti stále nie je ustálený a jednoznačný záver o tom, či vôbec existuje kolízna úprava občianskoprávnej actio pauliana na úrovní práva Európskej únie alebo či je potrebné pre tieto prípady aplikovať medzinárodné právo súkromné podľa lex fori. Odpoveď na to však má dopad na zisťovanie cudzieho prvku, ktorého relevanciu by sme mohli skúmať aj priamo z kolíznej normy, napr. hraničného určovateľa.

Z rozhodnutia Súdneho dvora EÚ vo veci Reichert sa odvodzuje, že pre kolíznoprávne posudzovanie možnosti odporovať právnemu úkonu sa nepoužije nariadenie Rím II39 obsahujúci kolízne pravidlá pre mimozmluvné záväzky.40 Otázne však ostalo, či proble­ matika občianskoprávnej actio pauliana spadá pod vecný rozsah nariadenia Rím I.41 S vedomím uvedenej nejasnosti a bez väzby na konkrétny právny akt pristupujeme ku zisťovaniu cudzieho prvku, pri ktorého prítomnosti môžeme uvažovať o dostatočne rele­ vantnej väzbe na právne poriadky dvoch alebo viacerých krajín.

Pri zisťovaní cudzieho prvku v medzinárodnom práve súkromnom je potrebné pri

actio pauliana skúmať, či dostatočnú relevanciu má cudzí prvok len vtedy, ak vyplynie

„zvnútra“ právneho úkonu, ktorému má veriteľ záujem odporovať alebo je možné o ňom uvažovať aj v prípade, kedy tkvie mimo neho. V kontexte nedávneho rozsudku Súdneho dvora EÚ vo veci Feniks v. Azteca, ktorý odvodzuje actio xxxxxxxx zo zmluvy uzatvorenej medzi veriteľom a dlžníkom, môžeme vyvodiť, že dostatočnú relevanciu by mohol mať aj cudzí prvok spočívajúci mimo odporovaný právny úkon, napr. bydlisko veriteľa alebo veriteľova pohľadávka, ktorá obsahuje cudzí prvok.

Zvnútra právneho vzťahu by sme mohli posúdiť ako dostatočne relevantný cudzí prvok odlišné bydliska dlžníka a tretej osoby, ktorá mala z odporovateľného právneho úkonu prospech. Obdobne vnímame situáciu, kedy sa miesto plnenia, najmä pri nehnuteľnos­ tiach, bude nachádzať v zahraničí. Uvedené príklady predstavujú objektívne cudzie prvky,

39 Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, zo dňa 11. 7. 2007, o právne rozhodnom pre mimozmluvné záväzky.

40 XXXXX, X. Platnosť právnych úkonov v medzinárodnom práve súkromnom a procesnom. In: XXXXX, X. – XXXXXXXX, G. Ľ. – XXXXXX, X. Xxxx do štúdia medzinárodného práva súkromného a procesného, s. 134.

41 Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 zo dňa 17. 6. 2008, o rozhodnom práve pre zmluvné záväzky.

nakoľko existujú v právnom vzťahu bez ohľadu na vôľu strán.42 Otázkou je, či dostatočnú relevanciu bude mať aj cudzí prvok založený výlučne vôľou strán, napr. na základe voľby práva pre právny vzťah inak vnútroštátnej povahy.

Ak dospejeme k záveru, že predmetná actio pauliana patrí pod vecný rozsah nariadenia Rím I bude potrebné pri určovaní rozhodného práva zohľadniť a posudzovať voľbu práva ako dostatočne relevantný cudzí prvok.43

V prípade, ak by sme dospeli k tomu, že občianskoprávna actio pauliana nespadá pod vecný rozsah nariadenia Rím I, bude potrebné skúmať relevanciu voľby práva pre právne vzťahy inak vnútroštátnej povahy ako cudzieho prvku z pohľadu medzinárodného práva súkromného podľa miesta fóra (lex fori). Len pre zaujímavosť uvedieme, že voľba práva sama o sebe nepredstavuje dostatočne relevantný cudzí prvok z pohľadu českého zákona o mezinárodním právu soukromém44 a rovnako tak slovenského zákona o medzinárod­ nom práve súkromnom a procesnom.45

V súvislosti so zisťovaním týchto cudzích prvkov vzniká otázka, aký je ich dosah na posúdenie možnosti veriteľa odporovať právnemu úkonu, čo je moment, kedy sa zisťova­ nie cudzieho prvku začína prelínať s problematikou určenia rozhodného práva.

3.2 Určenie rozhodného práva podľa kolíznych noriem

Odpoveď na otázku, či odporovateľnosť právneho úkonu s cudzím prvkom spadá pod vec­ ný rozsah nariadenia Rím I alebo je potrebné aplikovať kolízne normy medzinárodného práva súkromného podľa miesta fóra, sa v zásade odvíja od riešenia totožnej kvalifikačnej otázky, ktorej sme sa venovali v rámci určovania medzinárodnej právomoci súdu podľa článku 7 bod 1 nariadenia Brusel I bis. Dospeli sme tam k záveru, že odporovateľnosť práv­ neho úkonu môže predstavovať občiansku alebo obchodnú zmluvnú vec, preto máme za to, že občianskoprávna actio pauliana spadá pod vecný rozsah nariadenia Rím I.

3.2.1 Určenie rozhodného práva pre actio pauliana podľa nariadenia Xxx X

V nariadení Rím I absentuje akákoľvek zmienka o actio pauliana. Tiež skutočnosť, že actio pauliana predstavuje trojuholník vzťahov medzi veriteľom, dlžníkom a treťou oso­ bou, vytvára ťažkosti pri kvalifikácií právnych vzťahov vytvorených v tomto kontexte, nakoľko je problematické určiť, ktorý zo vzťahov a záujmov je ten prevládajúci a určujúci.46 Tento nedostatok v úprave a komplikovanosť inštitútu actio pauliana je možné prekle­ núť najmä interpretáciou pri súčasnom zohľadnení cieľov, účelu a systematického uspo­ riadania predmetného nariadenia. Do úvahy prichádzajú nasledovné možnosti určenia rozhodného práva:

a) Právo rozhodné pre právny úkon, ktorému má veriteľ záujem odporovať

b) Právo rozhodné pre pohľadávku veriteľa voči dlžníkovi

42 Bližšie pozri XXXXXXXXXXX, S. Mezinárodní prvek v mezinárodním právu soukromém. In: ROZEHNALOVÁ, N. – XXXXXXXXXX, X. K některým vývojovým otázkám mezinárodního práva soukromého. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2013, s. 134.

43 Ibidem, s. 140.

44 ROZEHNALOVÁ, N. Instituty českého mezinárodního práva soukromého. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016, s. 25.

45 XXXXXX, X. Nové nariadenie ES o práve rozhodnom pre zmluvné záväzky – Rím I. Justičná revue. 2008, č. 12, s. 1728.

46 Návrh generálneho advokáta Xxxxxxx Xxxxxx vo veci: C-337/17, prednesený dňa 21. 6. 2018, bod 41.

Ad a)

Článok 10 bod 1 nariadenia Rím I uvádza, že „existencia a platnosť zmluvy alebo akéhokoľ­ vek jej ustanovenia sa určí podľa právneho poriadku, ktorým by sa podľa tohto nariadenia spravovala zmluva alebo jej ustanovenie v prípade ich platnosti“. V zmysle uvedeného článku posudzujeme neplatnosť právneho úkonu ako čiastkovú otázku, ktorá sa riadi právom rozhodným pre právny úkon. Aplikáciu uvedeného článku aj pre prípad odporo­ vateľnosti právneho úkonu možno odvíjať od interpretácie pojmu „neplatnosť“, pričom predpokladáme, že obdobne ako neplatnosť aj actio xxxxxxxx budeme posudzovať ako čiastkovú otázku.

Na prvý pohľad by sa mohlo zdať, že pod rozsah citovaného článku nariadenia Rím I nie je možné otázku odporovateľnosti právneho úkonu subsumovať, nakoľko jej násled­ ky sa odlišujú od následkov neplatnosti právneho úkonu. Posudzované inštitúty však majú spoločný prienik, a to absenciu účinkov právneho úkonu v dôsledku vád právneho úkonu. Sme si vedomí toho, že pri odporovateľnosti nejde o vadu právneho úkonu v pra­ vom zmysle slova ako to je pri neplatnosti právneho úkonu, nakoľko právny úkon sám o sebe vadný nie je. Inými slovami, pri odporovateľnosti právneho úkonu problém nespo­ číva v jeho pojmových znakov alebo náležitostiach. Mohli by sme preto uviesť, že pokiaľ je právny úkon odporovateľný, nie je to pre jeho vlastné vady, ale pre jeho vzťah k pohľa­ dávke, na ktorej uspokojení má veriteľ záujem a ktorej uspokojenie sa sťažilo v dôsledku právneho úkonu dlžníka. Takže pokiaľ hovoríme odporovateľnosti právnych úkonov ako následku vadnosti právneho úkonu, máme na mysli vady právneho úkonu v širšom zmysle spočívajúce v jeho vzťahu k pohľadávke veriteľa.

Ak vychádzame pri autonómnom výklade článku 10 bod 1 nariadenia Rím z abstrakt­ ných a všeobecných pojmov, máme za to, že vzhľadom na v zásade podobnú povahu in­ štitútov odporovateľnosti právneho úkonu a neplatnosti inter partes, ako následku vád právneho úkonu, je možné uvažovať o subsumovaní občianskoprávnej actio pauliana pod vecný rozsah predmetného článku nariadenia Rím I.

Ad b)

Opačný názor prezentuje Xxxxxxxx,47 podľa ktorej odporovateľnosť a platnosť právneho úkonu sú diametrálne rozdielne koncepty. Odporovateľnosť právneho úkonu podľa nej spočíva v skutočnosti, ktorá stojí mimo predmetný právny úkon. Pokiaľ je právny úkon odporovateľný, nie je to pre jeho vady, ale pre jeho vzťah k pohľadávke, na ktorej uspoko­ jení má veriteľ záujem, pričom tento vzťah označuje ako vonkajšiu okolnosť. Rozšírenie rozsahu článku 10 bod 1 nariadenia Rím I na vonkajšie okolnosti je podľa nej diskutabilné. Ak na odporovateľnosť právneho úkonu nahliadame ako na vonkajšiu okolnosť, vý­ chodiskom pre určenie rozhodného práva by mal byť vzťah medzi veriteľom a dlžníkom, respektíve veriteľova pohľadávka voči dlžníkovi. Takouto optikou nahliadal na actio pauliana aj Súdny dvor EÚ v nedávnej veci Feniks v. Azteca, keď pre účely založenia oso­ bitnej medzinárodnej právomoci súdu podľa článku 7 bod 1 písm. a) nariadenia Brusel I bis určil ako relevantnú zmluvu uzatvorenú medzi veriteľom a dlžníkom. Otázke určenia

rozhodného práva sa v tejto veci nevenoval.

Odporovateľnosť v tomto poňatí neriešime ako čiastkovú otázku, ale skúmame rozsah použitia práva rozhodného pre pohľadávku veriteľa voči dlžníkovi. Túto problematiku

47 XXXXXXXX, X. Cross-border credit protection against fraudulent transfer of assets, s. 630.

nájdeme upravenú v článku 12 nariadenia Xxx X, podľa ktorého „Rozhodným právom pre zmluvu podľa tohto nariadenia sa spravuje najmä:

– Plnenie zmluvných záväzkov;

– V rozsahu právomoci udelenej súdu procesnými normami, dôsledky porušenia týchto záväzkov, vrátane stanovenia výšky náhrady škody, ak sa určuje na základe práv­ nych predpisov.“

Pri aplikácií vyššie označeného článku nariadenia Rím I na prípady actio pauliana je potrebné vyporiadať sa s otázkou, či je možné právo veriteľa odporovať chápať ako jeho nárok voči dlžníkovi, ktorý súvisí s plnením zmluvného záväzku,48 alebo ktorý vznikol v dôsledku neuspokojenia veriteľovej pohľadávky voči dlžníkovi.49 Súdny dvor EÚ vo veci Feniks v. Azteca uviedol, že „dôvodom tejto žaloby je tak v podstate nedodržanie záväzkov, ktoré dlžník prevzal vo vzťahu k veriteľovi“.50 Je ale diskutabilné, či by sme z uvedeného mohli bez ďalšieho vychádzať aj pri určovaní rozhodného práva pre actio pauliana. Bez ohľadu na národné právne poriadky upravujúce podmienky uplatnenia odporovacieho práva,51 povahe tohto inštitútu neodpovedá, že by bol považovaný za dôsledok porušenia zmluvného záväzku. Actio pauliana vnímame ako nástroj veriteľa na ochranu pred všet­ kými právnymi úkonmi dlžníka, ktoré vedú k zmareniu alebo ohrozeniu možnosti, aby pohľadávka veriteľa mohla byť z majetku dlžníka uspokojená. Veriteľ by mal mať možnosť chrániť svoje práva prostredníctvom inštitútu actio pauliana už v momente uskutočnenia nepoctivého konania zo strany dlžníka bez ohľadu na to, či sa tento už dostal do omeška­ nia s plnením svojho záväzku voči veriteľovi.

Vhodnejšie sa nám javí preto subsumovanie actio pauliana pod problematiku súvisia­ cu s plnením záväzkov, prípadne vzhľadom na demonštratívnu povahu označeného člán­ ku pod samostatnú problematiku, ktorá súvisí so zmluvným vzťahom medzi veriteľom a dlžníkom. Už samotná existencia zmluvného vzťahu medzi veriteľom a dlžníkom totiž vytvára na strane veriteľa očakávanie, že dlžník uspokojí pohľadávku veriteľa z majetku, ktorý v danom momente vlastní. Týmto spôsobom by sme mohli dospieť k záveru o tom, že rozhodným právom pre actio pauliana bude právo rozhodné pre veriteľovu pohľadáv­ ku voči dlžníkovi. Na prvý pohľad nekomplikovaná interpretácia so sebou nesie niekoľko sporných otázok.

Jednou z nich, že aj pri tomto určení rozhodného práva dochádza k prieniku s vonkaj­ šou okolnosťou. Prienik vidíme v tom, že veriteľovi by mal vzniknúť nárok z titulu poru­ šenia zmluvnej povinnosti zo strany dlžníka, nie však voči nemu samému, ale voči tretej osobe. V prítomnosti vonkajšej okolnosti vzhliada Pretelli52 dôvod proti aplikácií člán­ ku 10 bodu 1 nariadenia Rím I. Je nutné si však uvedomiť, že prienik s vonkajšími okol­ nosťami bude pri občianskoprávnej actio pauliana prítomný stále, nakoľko ide o vzťah

48 Článok 12 písm. b) nariadenia Rím I.

49 Článok 12 písm. c) nariadenia Rím I.

50 Rozsudok SDEÚ č. C – 337/17 Feniks Sp. z o. o. proti Azteca Products & Services SL, bod 43.

51 Napr. podľa českej právnej úpravy relatívnej neúčinnosti obsiahnutej v § 589 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pre posúdenie možnosti odporovať právnym úkonom dlžníka uskutočneným v úmysle ukrátiť veriteľa stačí, aby dlžník svojim kona- ním sledoval ukrátenie pohľadávky svojho veriteľa, pričom nie je rozhodujúce, či išlo v čase uskutočnenia právneho úkonu o pohľadávku splatnú alebo nesplatnú, budúcu, podmienenú, či vykonateľnú. Z hľadiska vecnej legitimácie na podanie odporo- vacej žaloby stačí, aby pohľadávka veriteľa voči dlžníkovi bola vykonateľná aspoň v čase rozhodnutia súdu o podanej žalobe. Obdobne je to podľa slovenskej právnej úpravy odporovateľnosti v zmysle § 42a an. zákona č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník.

52 XXXXXXXX, X. Cross-border credit protection against fraudulent transfer of assets, s. 630.

veriteľ, dlžník a tretia osoba. Dá sa povedať, že vonkajšiu skutočnosť považujeme za ima­ nentnú jej povahe. Je s ňou nutné skôr sa rozumne vyporiadať, ako v nej vidieť argument, pre ktorý by aplikácia nariadenia Rím I (a toho ktorého článku) mala byť vylúčená.

Druhou je vzniknutá nerovnováha medzi veriteľmi toho istého dlžníka domáhať sa ochrany svojich práv v dôsledku uskutočnenia odporovateľného právneho úkonu. Ak by sme uznali, že actio pauliana patrí do rozsahu práva rozhodného pre veriteľovu pohľadáv­ ku, museli by sme pripustiť, že podmienky odporovateľnosti právneho úkonu dlžníka by mohli byť za určitých okolností pre jednotlivých veriteľov rôzne v závislosti od ich pohľa­ dávky. Máme za to, že pokiaľ veriteľ má mať právo napadnúť právny úkon dlžníka, musí byť táto možnosť rovnaká pre všetkých ďalších veriteľov. Sme toho názoru, že ťažisko odpo­ rovateľnosti by malo spočívať v osobe dlžníka a v jeho správaní sa voči veriteľom, preto by jeho veritelia nemali mať odlišné podmienky na ochranu pred škodlivým správaním sa dlžníka určené v závislosti od toho, akým právnym poriadkom sa riadi ich pohľadávka, na ktorej uspokojení boli ukrátení.

Za významný považujeme tiež protiargument o nepredvídateľnosti a neprehľadnosti určenia rozhodného práva z pohľadu tretej osoby. Nie je možné od nej rozumne očakávať, aby poznala rozhodné právo všetkých záväzkov svojho zmluvného partnera. Máme za to, že v prípadoch, kedy je daná dobrá viera na strane tretej osoby, je nutné uvažovať o jej ochrane pred uvedenými situáciami, ktoré Pretelli53 označuje ako moment prekvapenia (tzv. surprise­effect). V týchto prípadoch sa nám javí vhodnejšie vychádzať pri určovaní rozhodného práva pre actio pauliana z vlastného škodlivého správania sa dlžníka.

3.2.2 Určenie rozhodného práva pre actio pauliana podľa vnútroštátneho medzinárodného práva súkromného lex fori

Nadväzujúc na zistenie, že individuálna actio pauliana patrí do vecného rozsahu nariade­ nia Rím I, je možné konštatovať, že národne kolízne normy členských štátov Európskej únie tvoriace ich medzinárodné právo súkromné sa stali vo vzťahu k danej problematike fakticky obsolentnými.

Pre zaujímavosť však uvedieme, že absencia výslovného pozitívneho pravidla určujú­ ceho rozhodného právo pre občianskoprávnu actio pauliana nie je príznačná len pre na­ riadenie Rím I, ale vyznačuje sa ňou aj slovenský zákon č. 97/1963 Zb. o medzinárodnom práve súkromnom a procesnom. Dokonca aj v novšom českom zákone č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém, výslovné pravidlo chýba.54 Uvedenou problematikou sa v komentári k českému zákonu o mezinárodním právu soukromém v súvislosti x xxxxxx ním rozhodného práva pre právny úkon, jeho existenciu a následky neplatnosti venuje Xxxxxxxx.55 Uvedená autorka uvádza odporovateľnosť právneho úkonu ako príklad toho, kedy je možné zvážiť aplikáciu iného vhodnejšieho hraničného určovateľa ako je lex causae, nakoľ ko sa uvádza, že povahe inštitútu lepšie zodpovedá právo štátu, pred ktorého súdom veriteľ podáva odporovaciu žalobu. Otázky odporovateľnosti právnych úkonov by mali

53 Ibidem, s. 617.

54 O určení rozhodného práva pre odporovateľnosť právnych úkonov, respektíve relatívnu neúčinnosť, nepojednávajú ani všetky komentáre k zákonu o mezinárodním právu soukromém. Napríklad BŘÍZA, P. (eds). Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 745, alebo XXXXXX, P. – XXXXXX, M. (eds). Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Leges, 2013, s. 528.

55 XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx k § 41. In: XXXXXXXXXX, M. – XXXXXXXXXXX, N. (eds). Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 276–277.

byť preto posudzované podľa lex fori,56 pričom v tejto súvislosti odkazuje aj na komentár k zákonu o mezinárodním právu soukromém a procesním od Kučeru.57 V novšej publikácií však môžeme zaznamenať istý posun v posudzovaní predmetnej otázky, keďže v nej rov­ naká autorka konštatuje opak, a síce, že podľa lex causae sa bude postupovať aj v prípade odporovateľnosti právneho úkonu.58

Výslovné kolízne riešenie odporovateľnosti právnych úkonov s cudzím prvkom môže­ me nájsť v právnej úprave Nemecka. Ide o pravidlo obsiahnuté v Anfechtungsgesetz59 v článku 19, podľa ktorého sa otázka odporovateľnosti právneho úkonu posudzuje podľa práva, ktorým sa riadia účinky právneho úkonu. V nemeckom právnom prostredí je však takáto formulácia nejednoznačná. Dôvodom je uplatňovanie princípu abstrakcie (Abstrak­ tionsprinzip), ktorý sa skladá zo zásady oddeľovania (Trennungsprinzip) a zásady abstrak­ cie v užšom zmysle.60 V zmysle uvedených princípov sa pri scudzovaní majetku dôsledne odlišuje medzi zaväzovacím (Verpflichtungsgeschäft) právnym úkonom, napr. kúpna zmluva a dispozičným právnym úkonom (Verfügungsgeschäft). Podľa zásady abstrakcie v užšom zmysle sa zaväzovací právny úkon a dispozičný právny úkon od seba odlišujú a sú na sebe nezávislé. Platnosť dispozičného právneho úkonu je nezávislá na platnosti zaväzovacieho právneho úkonu.

Z článku 19 nemeckého Anfechtungsgesetz nevyplýva jednoznačne, ktorý z uvedených právnych úkonov je relevantný. Jednotné nie sú ani nemecké súdy, ktoré vo svojich rozhod­ nutiach posudzujú v každom jednotlivom prípade väčšinou obe možnosti za účelom vý­ beru toho najvhodnejšieho práva.61 Súčasné nemecké kolízne riešenie pre actio xxxxxxxx s cudzím prvkom umožňuje, aby ako rozhodné bolo určené buď právo rozhodné pre práv­ ny úkon, ktorému má veriteľ záujem odporovať, alebo právo miesta, kde sa predmet odpo­ rovateľného právneho úkonu nachádza, napr. pri nehnuteľnom majetku je to lex rei sitae. Vlastné kolízne riešenie pre actio pauliana s cudzím prvkom obsahuje aj článok 171 švajčiarskeho zákona o medzinárodnom práve súkromnom.62 Ako rozhodné je pre odpo­ rovateľnosť právneho úkonu vo Švajčiarsku určené lex fori. Určenie rozhodného práva podľa fóra je odrazom toho, že vo Švajčiarsku je odporovateľnosť právneho úkonu chápa­ ná ako výlučne procesný inštitút. Odporovať je tam možné právnym úkonom len v rámci začatého exekučného alebo insolvenčného konania, čím je daná úzka väzba odporovateľ­

nosti na uvedené procesy.

Ako sme už uviedli vyššie, v českej63 a rovnako tak aj slovenskej64 odbornej spisbe mô­ žeme nájsť názor, ktorý ako rozhodné pre actio xxxxxxxx uvádza lex fori. Uvedený názor však nevychádza z procesnej povahy actio pauliana, ale vychádza z toho, že rozumnému usporiadaniu tohto inštitútu zodpovedá použitie práva štátu, ktorého orgán o odpore rozhoduje (lex fori).65

56 Ibidem, s. 277.

57 XXXXXX, X. – XXXXX, X. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář. Praha: Panorama, 1989, s. 76.

58 XXXXXXXX, X. Otázky obecné části občanského práva. In: XXXXXX, X. – XXXXXXXXXX, X. (eds). Mezinárodní právo soukromé.

8. vydání. Xxxx Xxxxx – Doplněk, 2015, s. 256.

59 Gesetz über die Anfechtung von Rechtshandlungen eines Schuldners außerhalb des Insolvenzverfahrens zo dňa 5. 10. 1994.

60 XXXXXXXX, X. Cross-border credit protection against fraudulent transfer of assets, s. 614.

61 Ibidem, s. 614.

62 Loi fédérale sur la poursuite pour dettes et la faillite (LP) of 11 avril 1889.

63 XXXXXX, X. Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno – Plzeň: Doplněk – Xxxx Xxxxx, 2009, s. 269, alebo XXXXXXXXXX, M. – XXXXXXXXXXX, N. (eds). Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář, s. 277.

64 XXXXXXXXXX, X. – SUMKOVÁ, M. Medzinárodné právo súkromné. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2017, s. 174.

65 Opačne už novšie vydanie publikácie. XXXXXXXX, X. Otázky obecné části občanského práva. In: XXXXXX, X. – XXXXXXXXXX, X. (eds). Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Xxxx Xxxxx – Doplněk, 2015, s. 256.

Záver

V tomto príspevku sme sa venovali cezhraničnej ochrane veriteľa prostredníctvom inšti­ tútu actio xxxxxxxx. Nakoľko v rámci európskeho práva súkromného absentuje výslovná úprava a neexistuje jednoznačná judikatúra Súdneho dvora EÚ (pozn. vo vzťahu k urče­ niu rozhodného práva), pokúsili sme sa zosumarizovať možné spôsoby určenia medzi­ národnej právomoci súdu a načrtnúť určenie rozhodného práva pre najčastejšiu kategó­ riu právnych úkonov, prostredníctvom ktorých dlžník niečo scudzil zo svojho majetku v úmysle ukrátiť svojho veriteľa, a to zmluvy v oblasti občianskeho a obchodného práva. Zistili sme, že kým medzinárodnú právomoc súdu je možné celkom spoľahlivo určiť podľa bydliska žalovaného a miesta zmluvného plnenia podľa zmluvy uzatvorenej medzi verite­ ľom a dlžníkom, pri určovaní rozhodného práva je situácia zložitejšia. Závery, ku ktorým sme dospeli nie je síce možné bez všetkého aplikovať na jednostranné právne úkony dlž­ níka alebo právne úkony uskutočnené mimo oblasť občianskeho a obchodného práva, avšak štruktúra myšlienkového postupu popísaná v tomto príspevku môže byť použitá aj pre tieto prípady.

217—220

GLOSA

Je univerzalita přísně střežených hodnot lidství v Evropě ohrožena?

Xxx Xxxxxxxxxxx*

Abstrakt: Příspěvek nastiňuje úskalí, která provázejí možnou akceptaci náboženských norem z jiného civili- začního okruhu současnými právními systémy evropských zemí, a to se zřetelem k jejich pevně ukotveným civilizačním zásadám, determinovaným právně, kulturně a nábožensky. Na základě srovnání ústředního dokumentu, který v moderní historii předznamenal dnešní univerzální právní pojetí lidských práv a svobod v evropských právních systémech, s jeho regionální modifikací v jiném, autorem zvoleném, civilizačním okruhu, se příspěvek kriticky vyslovuje k hypotéze vzájemné právní kompatibility. V tomto kontextu odka- zuje zejména na Listinu základních lidských práv a svobod, která se stala neodmyslitelnou součástí většiny evropských právních řádů.

Klíčová slova: univerzalita, lidská práva a svobody, náboženské normy, sekulární pojetí státu, právní civili- zace, kompatibilita

Úvod

Pro postmoderní dobu je příznačné, že se do práva přenáší různorodost společnosti a práv­ ní řád má sklony rozpadat se na několik souběžně existujících normativních systémů. Tento jev obecně postihuje v poslední době evropský kontinent, pro který je typické formo­ vání a trvání států vzniklých na národní bázi, tj. kulturní, náboženské a jazykové přísluš­ nosti k určitému etniku, obývajícímu území vymezené státní hranicí. Ve snaze překonat národní povahu členských států s poukazem na multikulturalismus, který přináší univer­ zalita lidských práv a svobod, vyvinula Evropa úsilí o úzkou nadnárodní spolupráci, jež vyvrcholila ustavením unie evropských států – původně organizace bez veřejnoprávní sub­ jektivity a státní suverenity, postupně spějící až k federalismu. Některé její sjednotitelské záměry – ať již jde o oblast měny, či jednotných evropských kodexů, projevující se stále silnější ingerencí do suverenity členských států, posilované modernistickými kosmopo­ litními univerzalistickými teoriemi o uměle vytvářených ideologických konstrukcích stát­ ního nacionalismu – se daří naplňovat jen obtížně. Dosažení jednotných cílů znesnadňují především emancipační snahy jednotlivých členských států Evropské unie ve federativ­ ních státních útvarech i v rámci unitárních států, které se mají vyznačovat jednotností (nedílností, nedělitelností) státního území. Navzdory průnikům multikulturalismu a po­ silování mezinárodních svazků mezi státy lze pozorovat v evropském kontextu tendence k rozdrobování, respektive zakládání nových nezávislých států s poukazem na vlastní národní program a historickou tradici. Děje se tak zpravidla formou secese od původního svrchovaného státu.

* XXXx. Xxx Xxxxxxxxxxx, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4. E-mail: .

Úskalí akceptace právních norem z jiného civilizačního okruhu v Evropě

Podobný jev provází, jak se konstatuje v úvodu, také právní systémy evropských států. Právní řády evropských států zformované kulturně a nábožensky letitým historickým vývojem, jsou nyní ve prospěch těsnější mezinárodní spolupráce uměle přetvářeny. Pro­ střednictvím zásahů nadnárodních institucí do vnitrostátního práva dochází k nepřetrži­ tému vnikání nových prvků do platného práva jednotlivých států, s nimiž je zapotřebí se v zájmu zachování bezrozpornosti právního systému vzápětí vypořádat. Ve jménu evrop­ ské právní jednoty tak může docházet k určitému oslabování pevného rámce vnitřních právních řádů členských států např. akceptací problematicky kompatibilních pravidel včetně nadprodukce právních norem. Takový stav se dotýká nepříznivě společenské funkce práva – úroveň společenské entropie se zvyšuje. Připustíme­li možné další ovliv­ ňování právního řádu diametrálně odlišnou kulturní, náboženskou i právní civilizací, může jít o počin mimořádně nebezpečný. Zachování nutné míry uspořádanosti spole­ čenských vztahů skrze funkční systém platného práva je jedinou zárukou proti chaosu a tím destrukci státu.

K úvahám o alternativní akceptaci náboženských norem z jiného civilizačního okruhu právními řády jednotlivých evropských zemí podněcuje odborný příspěvek v publikaci Pluralizmus moci a práva, který takový systém hypoteticky připouští a zabývá se možnými způsoby jeho prosazení. Pojednává přitom o právním pluralizmu založeném na jediném státním právu, které platí jinak, alternativně.1 Základem této úvahy je hrozba vnitřního odmítnutí práva částí populace pro rozpor s náboženskými normami, hlouběji zakotve­ nými ve vědomí věřících. Jestliže z vlastního historického vývoje státu a práva vyplývá, že západní i východní Evropa je primárně ovlivněna křesťanskými mravními zásadami, rozpracovanými už v díle katolického učence Xxxxxx Xxxxxxxxxx, jenž univerzální lidství povýšil na prepozitivní normu a položil tím základ budoucích lidských práv ve své nad­ náboženské podobě,2 je logické, že v publikovaném příspěvku zmiňovaná výhrada ve svě­ domí neboli vnitřní odmítnutí právních norem (či právní filosofie mající vliv na výsled­ nou podobu právního řádu) pro rozdílnost sdílených náboženských hodnot se ze samé podstaty nedotýká křesťanských věřících, nýbrž vyznavačů náboženství konstituovaných, popřípadě praktikovaných na odlišné etické bázi. Míní se tím především odchylky v úrov­ ni ochrany svobod a antidiskriminačních záruk. V prvém případě možno pro názornost poukázat na společenskou odezvu k zamýšlené náboženské konverzi věřícího, ve druhém případě pak na nadřazení norem božského práva nad normy univerzální při současném rozlišení lidských bytostí na věřící a nevěřící, zatímco univerzální koncept rovnoprávnosti všech lidí před legitimní autoritou3 se připisuje právě křesťanskému kulturnímu dědictví. Korektivem alternativně praktikovaného pozitivního práva, anebo také základní nor­ mou odůvodňující zavedení alternativ v právu, má být Listina základních práv a svobod, jmenovitě čl. 15 o svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Xxxxx Xxxxxxxx a Xxxxx Xxxxxxxx zdůrazňují, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je součástí základních lidských práv, které jako právo přirozené existuje nezávisle na jeho uznání státní moci. Na straně druhé je nutno proti takovému postoji namítnout, že ope­

1 XXXXXXXX, Maxim – RENTKOVÁ, Lucia. Pluralizmus moci a práva. Bratislava: Eurokódex, 2009.

2 XXXXXX, Xxxxxxxx. Právověda a státověda. Úvod do právního a státovědního myšlení. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2010, s. 37.

3 XXXXXXXX, Xxxxxxx – XXXXX, Xxxxxx. In: XXXXXXXX, Xxxxxxx (ed.). Teorie výchovy – tradice, současnost, perspektivy. Praha: Karolinum, 2014, s. 100.

JE UNIVERZALITA PŘÍSNĚ STŘEŽENÝCH HODNOT LIDSTVÍ V EVROPĚ OHROŽENA? 217—220

ruje­li se s nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými bytostný­ mi právy jedince, je zapotřebí především upozornit na obecná ustanovení hlavy první Listiny základních práv a svobod, ztělesňující ve své normativní podobě hmotněprávní pojetí právního státu.4 Obecná ustanovení zaručují každému – bez rozdílu – svobodu a rovnost v důstojnosti a právech (rovnoprávnost) a deklarují současně zákaz diskriminace pro víru a náboženství. Stát se dále podle čl. 2 obecných ustanovení nesmí vázat na výluč­ nou ideologii, ani na náboženské vyznání, kdežto islámské právo, jako moralistický sys­ tém, se pokládá za souhrn Božského řádu přikázaného lidstvu a neměnný morální zákon.5 Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v úvahu připadající aktuální zásah odlišného pojetí do kontinentálních právních kultur je více než problematický, neboť se zakládá na popře­ ní universality Všeobecné deklarace lidských práv a svobod z roku 1948, která je zdrojem Listinou chráněných základních práv a svobod. Naopak podle Všeobecné islámské dekla­ race lidských práv jsou lidská práva založena výhradně na božské vůli: Bůh – a toliko Bůh – je tvůrcem zákona a zdrojem všech lidských práv. Jde o deklaraci muslimského nábožen­ ství a dogmatiky. Obrací se k jednotlivcům, nikoli ke státu. Jejím základem je božský zákon, šaría, tj. soubor nařízení plynoucích z Koránu a ze sunny a ostatních zákonů, vyvoze­ ných z těchto obou pramenů metodami, které islámská jurisprudence považuje za platné.6 Zatímco Listina principiálně trvá především na zásadě nediskriminace, jež je odrazem demokratických poměrů, předkládá islámská deklarace princip protichůdný, a to rozlišo­ vání lidí na základě jejich náboženství na muslimy a nemuslimy, nehledě na to, že Xxxxx zakazuje svobodu vystoupit z islámu a klasické muslimské právo trestá smrtí toho, kdo se islámu zřekne, přijal­li jej dobrovolně.

Závěr

Jak patrno, mezi lidskými právy vyhlášenými univerzálně a muslimskými normami je příkrý rozpor. Muslimské státy odmítají upřednostnit ve shodě Evropou univerzální nor­ my před božskými.7 Je­li univerzalita lidských práv a svobod mající své kořeny v ústřed­ ním dokumentu – Všeobecné deklaraci lidských práv – svou regionální islámskou obdo­ bou popřena,8 neboli připouští­li ze své podstaty rozlišování lidí na základě náboženství a odmítá­li sekulární pojetí právního státu s tím, že islámské náboženství a z něj vyplýva­ jící právo je jediné správné a nic se mu nesmí protivit, jestliže za zdroj božského zákona připouští krom Koránu a sunny i odvozená výkladová pravidla interpretačních škol a rozu­ mová uvažování, jimiž se zaplňují mezery v základních pramenech, nejsou taková obecná pravidla chování způsobilá stát se ani alternativně součástí platného práva vystavěného důsledně na úctě k právům a svobodám člověka a občana (např. základní ustanovení hlavy první Ústavy ČR). Pokud islámské náboženské normy popírají všeobecnost lidských práv a svobod, nemohou být právním zdrojem variantních postupů v ideově univerzálně pojatém státním právu evropských civilizací dle Listiny. Takovou kontradikci pojetí základ­ ních lidských práv a svobod není možné celostně překonat, ba ani v právu soukromém

4 XXXXXX, Xxxxxxxx. Právověda a státověda. Úvod do právního a státovědního myšlení. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2010, s. 95.

5 Ibidem, s. 42.

6 Ibidem, s. 87–88.

7 Ibidem, s. 88.

8 Ibidem (viz citace: „Islámské státy proto buď odmítly přistoupit k Paktům z r. 1966 – jako Saudská Xxxxxx, nebo k těmto textům připojily prohlášení či výhrady, zmiňující vyšší právní moc šaríje – Írán.“).

(už pro negaci rovného postavení účastníků), a to ani vyvažováním právních principů s poukazem na zachování svobody svědomí a náboženského vyznání dle čl. 15 Listiny. Taktéž výkladově, v individuálně posuzovaném případě, nelze tento nesoulad odstranit. V kontinentální právní kultuře zahrnující většinu evropských států jsou soudy povolány nikoli k tvorbě práva, nýbrž k aplikaci normativních právních aktů, a je proto nemožné právní normu beze změny jejího normativního textu (např. stanovením alternativy) upra­ vovat pouhou interpretací (nehledě na to, že systematický výklad přihlíží k dalším prame­ nům práva, tedy také například k Listině základních práv a svobod, která je součástí české­ ho právního pořádku), natož brát zřetel bez zákonného zmocnění na náboženské vyznání účastníků řízení. Rozhodovací praxe soudu ani zákonodárcova novotvorba z důvodu neslučitelných přístupů k obsahu i ochraně základních lidských práv a svobod nemohou v případě muslimského věřícího zjednat nápravu z hlediska jeho výhrady ve svědomí, jak navrhují autoři článku. Každý, kdo je podroben jurisdikci státu, který přiznává právní relevanci Listině a mezinárodním paktům o lidských právech, nemůže se dovolávat ve jménu svého náboženského vyznání jiného zacházení, které by vedlo, třeba i jen v ome­ zené míře, k popření universálních lidských práv a svobod, bytostně spjatých s každým, tj. věřícím či nevěřícím, jedincem. Konečně samotná negace sekulárního státu a jeho práva (tj. odmítání striktního oddělení státního práva od náboženských norem deklarovaného čl. 2 Listiny) znamená popření demokratického právního státu a umožňuje uplatnění práva na odpor proti tomu, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základ­ ních svobod, založený Listinou, pokud by činnost ústavních orgánů a účinné použití zá­ konných prostředků byly znemožněny, tedy například za podmínky, byla­li by legitimita státní moci odvozena od většinového proislámského smýšlení, spojeného se zásahem náboženské dogmatiky do laických právních úprav a jejich oficiální negací. Připuštění jakékoli deformace univerzality lidských práv a svobod by zákonitě dovedlo dosavadní sekulární státy a jejich právní řády na okraj propasti.

MORS VENIT VELOCITER

Uzavřel se dlouhý život: zemřel Xxxx Xxxxxxxx

Nedlouho před svými dvaadevadesátými narozeninami zemřel ve čtvrtek 13. prosince 2018 xxxx. XXXx. Xxxx Xxxxxxxx, DrSc. Jeho vysoký věk, dlouhodobé sepětí s jeho alma mater, zaměření na oblast právní teorie, postih za normalizace i četná uznání a pocty, jichž se mu dostalo, to vše Boguszaka v mnoha očích povyšuje na jednu z legendárních osobností Právnické fakulty Karlovy univerzity. Zesnulý patřil mezi věrné přispěvatele Právníka přes půlstoletí a v šedesátých letech minulého století rovněž působil jako člen redakční rady našeho časopisu. I jeho texty v Právníku odrážejí Xxxxxxxxxx myšlenkový vývoj.

Xxxx Xxxxxxxx se narodil v Praze 13. ledna 1927. Po maturitě na dejvickém Státním čes­ koslovenském reformním reálném gymnasiu v Praze XIX, kam chodil např. s Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx, Xxxxxx Xxxxxx nebo o rok mladším Xxxxxx Xxxxxxxx, začal od roku 1946 studovat na pražské fakultě práva. Xxxxxxxx během studií navštěvoval vědecký seminář Xxxxxx Xxxxx (ten ovšem byl po únorovém převratu v roce 1948 z fakulty vyakčněn) a rozhodl se pro vědeckou a pedagogickou kariéru. Studium práv ukončil v roce 1950. Kdo se tehdy rozhodl pro takovou životní dráhu, nemohl se nezaplést s totalitním zříze­ ním. Jinak by měl před sebou jen tu cestu, již si vybral třeba jeho spolužák z gymnaziál­ ních a právnických studií Xxxxxxxx Xxxxxxx, který se rozhodl s režimem se nespojit a po absolutoriu práv v roce 1950 nastoupil do výroby v kladenských hutích.

Před Xxxxx Xxxxxxxxxx, který byl už tehdy pár let členem Komunistické strany Česko­ slovenska, takové dilema nestálo. Zapojil se do výstavby teorie státu a práva utvářející se na fakultě jako nově konstituovaný obor, pohříchu pečetěný dobovou ideologií. Xxxxxxxx již ve svých prvních textech dal jasně najevo své postoje. Jistě věřil tomu, když kladl do protikladu k volbám do Nejvyššího sovětu SSSR proces s předáky komunistické strany v USA a navrhoval doplnění knihy Xxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxx o rozbor fašizacie buržoaz­ ních států (Právník, LXXXIX, 1950, s. 274). A bylo jen záležitostí Xxxxxxxxxxx svědomí, zda věřil i tomu, že „proces s Xxxxxxxxx a spol. je dobrým příkladem výchovného působení našeho soudu“ (Právník, LXXXIX, 1950, s. 341). Xxxxxxxxxxx literární tvorba padesátých let nikterak nevybočovala z paradigmat oficiální ideologie, ať již šlo o knižní tvorbu, např. kolektivní Doplňková skripta z theorie státu a práva, vypracovaná pod Foustkovým vedením (1953) vyzdvihující genialitu Xxxxxxxxxxx teoretických prací, monografie Stát, právo a právní instituce v soustavě společenské nadstavby (1954) či společně s Jičínským psaná práce Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu (1956), anebo časopisecké texty o marasmu soudobé buržoazní teorie státu a práva (ve spoluautor­ ství se Xxxxxxx Xxxxxxxxx; Právník, XCI, 1952, s. 476 a násl.), studie Role socialistického státu a práva ve světle Xxxxxxxxx učení o charakteru ekonomických zákonů za socialismu (Právník, XCII, 1953, s. 205 a násl.) a další. V tomto desetiletí Xxxxxxxx dosáhl řady úspě­ chů. Dva roky po dosažení titulu kandidáta právních věd se stal docentem teorie státu a práva (1959) a rok poté byl jmenován vedoucím příslušné katedry.

V postupně se uvolňujících poměrech následujícího desetiletí absolvoval jazykově dobře vybavený Xxxxxxxx studijní pobyty na fakultách srovnávacího práva ve Štrasburku (1962) a Lucemburku (1963). Zkušenosti, které tam nabyl, využil v rámci diskuse o právní komparatistice, která v Československu tehdy probíhala mj. na stránkách Právníka (srov. Xxxxxxxxxxx stať K otázce tzv. srovnávací pravovědy. Právník, CI, 1962, s. 803 a násl.). Hlavní zaměření jeho činnosti však bylo přece jen jiné, jak plyne ze série statí v Právníku

zabývajících se socialistickou zákonností, demokracií, společenskými rozpory, metodo­ logií a pojmoslovím teorie práva, sociální podstatou práva a federativním uspořádáním Československa. Mírná liberalizace vedla i k proměně přístupů i slovníku. Je to vidět i na díle Xxxxxx Xxxxxxxxx z této doby. Jistěže setrval na pozicích marxismu a v sovětském právu viděl pro to československé obdobný vzor, jaký mělo „římské právo vůči buržoazním právním systémům kontinentální Evropy“ (Právník, CI, 1962, s. 804), ale o Vyšinském již psal jinak než před desetiletím. Xxxxxxxx se zařadil do tzv. reformního proudu, kriticky poukazoval na společenské, hospodářské a politické nedostatky zřízení a navrhoval je­ jich odstraňování. V roce 1967 se stal doktorem právních věd na základě podílu na knize Státoprávní záruky demokracie psané se Xxxxxxx Xxxxxxxxx, o rok později byl jmenován profesorem. V tomto dvouletí vzniklo také Xxxxxxxxxxx opus magnum – dvousvazková Teorie státu a práva, zakrátko sice oficiálně zavržená a zakázaná, ale v dobových podmín­ kách objevná a pedagogicky zdařilá, zvláště v porovnání s později vydanou úředně schvá­ lenou, ale obtížně stravitelnou učebnicí Xxxxxxx Xxxxxx. I proto za normalizace výtisky Boguszakových učebních textů kolovaly mezi studenty pražské právnické fakulty bez zře­ tele k tomu, že patřily mezi libri prohibiti. Zmíněná Teorie není výlučným Boguszakovým dílem. Byl ale jejím vědeckým redaktorem a napsal do ní většinu kapitol.

V tehdejším politickém systému patřila katedra teorie státu a právu k těm ideologicky nejexponovanějším. Na to doplatil i Xxxx Xxxxxxxx; jeho působení na pražské právnické fakultě bylo hned v roce 1970 ukončeno. Nakrátko se uchytil v Ústavu filosofie a socio­ logie ČSAV, od roku 1972 působil v Ústavu státní správy. Publikační příležitosti mu však uzavřeny nebyly, a tak i v Právníku ze sedmdesátých a osmdesátých let najdeme Bogu­ szakovy stati.

Po roce 1989 se Xxxx Xxxxxxxx dočkal plné rehabilitace a opětovného uvedení na Právnic­ kou fakultu Univerzity Karlovy a posléze, v roce 1997, rovněž do čela katedry teorie práva. Nejen to. Byl hned v roce 1990 jmenován ředitelem Ústavu státní správy, stal se poradcem místopředsedy vlády pro legislativu a zapojil se v letech 1990 až 1992 do legislativních prací. Zvláště se připomíná Xxxxxxxxxx podíl na přípravě Listiny základních práv a svo­ bod. Politickým názorům a levicové orientaci Xxxxxx Xxxxxxxxx rovněž konvenovalo jeho působení v právní komisi sociálně demokratické strany.

V rámci svého působení na fakultě zpracoval Xxxx Xxxxxxxx společně s Xxxxx Xxxxxx (1997) a později také s Xxxxxx Xxxxxxxxx (2001, 2004) učebnici Teorie práva, publikoval řadu studií a účastnil se nejedné konferenční aktivity. Z těch má pro zdejší odbornou veřejnost trvalý význam výstup z kolokvia Právní principy konaného v závěru roku 1998. Sborník se stejným názvem byl následujícího roku vydán díky Xxxxxxxxxxx editaci; sborník pro náš časopis obsáhle recenzoval Boguszakův žák Xxx Xxxxxx (Právník, CXXXVIII, 1999, s. 778). Xxxx Xxxxxxxx sám také do Právníka nadále přispíval. Připomeňme alespoň výběrově jeho stati Vyústěni antinomie jusnaturalismu a juspozitivismu (Právník, CXXXIV, s. 525 a násl.) nebo Právo a postmoderní situace (Právník, CXLIV, 2005, s. 1201 a násl.). Vůbec poslední Boguszakův text, který náš časopis přinesl, má celkem symbolický význam: jde o recenzi Xxxxxxxxx posmrtně vydaných Kapitol z dějin filosofie práva a státu, již Xxxx Xxxxxxxx napsal společně s Xxxxxx Xxxxx (Právník, CXLV, s. 481 a násl.). Za svého působení na fakultě – po roce 2006 v pozici emeritního profesora – Xxxx Xxxxxxxx vychoval a ovlivnil nejednu vědeckou osobnost. Karlova Univerzita v roce 2017 ocenila Xxxxxx Xxxxxxxxx u pří­ ležitosti jeho devadesátých narozenin za celoživotní vědeckou a pedagogickou činnost

zlatou medailí.

Na sklonku minulého roku se v den svaté Xxxxx uzavřel dlouhý život Xxxxxx Xxxxxxxxx.

Requiescat in pace.

RECENZE

Xxxxx Xxxxx. Svetové dejiny štátu a práva.

Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a VEDY, vydavateľstva Slovenskej akadémie vied, 2017, 224 x.

Xxxxx Xxxxx. Praktikum zo svetových dejín štátu a práva. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a VEDY, vydavateľstva Slovenskej akadémie vied, 2017, 143 s.

Štúdium aj výskum svetových dejín štátu a práva kladú na záujemcu o tento odbor značné nároky, či už ide o systematické znalosti práva i dejín a taktiež aj o prehľad v neprávnych a nehistorických spoločenských vedách. Tak konštatuje autor novej slovenskej učebnice z oblasti svetových dejín štátu a práva. Je ním xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, XxX., z Katedry dejín práva Právnickej fakulty Trnavskej univerzity v Trnave, ktorý pripravil publikáciu s rovnakým názvom ako vyučovaný predmet – Svetové dejiny štátu a práva. Túto publi­ káciu vhodne dopĺňa Praktikum zo svetových dejín štátu a práva. V predloženej recenzii sa zaoberáme oboma dielami, keďže spolu súvisia.

Svetové dejiny štátu a práva

Predmetu, ktorý uvádza do štúdia práva budúcich praktikov práva či právnych vedcov, je v tejto učebnici venovaná náležitá pozornosť. Oblasť práva je s ohľadom na jednotlivé krajiny a historické obdobia vybraná starostlivo. Prevažuje ústavný vývoj, no dostatočný priestor je venovaný aj prameňom práva. Učebnica sa člení na všeobecnú kapitolu venova­ nú predmetu svetových dejín štátu a práva a jednotlivým obdobiam historického vývoja, ktorými sú pravek, starovek, stredovek, raný novovek a moderné dejiny. Štruktúra jednot­ livých kapitol je logická a systematická. Pri rozbore jednotlivých kapitol sa nevyhneme aj porovnávaniu s publikáciou Vyšný – Puchovský – Šošková: Svetové dejiny štátu a práva (2013),1 ktorá bola pri tvorbe nového učebného textu zrejme východisková.

Pohľad na jednotlivé historické obdobia cez teritoriálny rámec umožňuje vnímať kom­ plexnosť dejín určitej krajiny, určitého národa. Komplexnosť svetových dejín ako celku vyžaduje pochopenie príliš širokého priestorového aj časového rámca, čo podmieňuje hlbšie štúdium. Účelom publikácie a zároveň cieľom skúmania právnych dejín sveta je

„identifikovať, analyzovať a interpretovať ,konštanty a premenné‘ štátu a práva v priestore a čase, t. j. podobnosti a odlišnosti konkrétnych historických štátov a ich práv“2 a zodpovedať kľúčovú otázku sociálnych a humanitných vied, ktorú doc. Vyšný formuluje nasledovne:

1 VYŠNÝ, P. – XXXXXXXXX, J. – XXXXXXX, I. Svetové dejiny štátu a práva. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a VEDY, vydavateľstva Slovenskej akadémie vied, 2013.

2 VYŠNÝ, P. Svetové dejiny štátu a práva. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a VEDY, vydavateľstva Slovenskej akadémie vied, 2017, s. 9.

„Prečo aj napriek v rozhodujúcej miere rovnakej biologickej podstate všetkých ľudí ,odjak­ živa‘ existovala, a dodnes existuje, nesmierna rozmanitosť ich myslenia, správania sa, hod­ nôt a spôsobov života?“3 Hoci čoraz viac mladých ľudí nepovažuje históriu a ani literatúru za nevyhnutný návod pre život, zodpovedať túto otázku je viac než cenné.

Úvodná kapitola publikácie ponúka odpovede na otázky všeobecné, charakterizuje predmet svetových dejín štátu a práva, vysvetľuje aj opodstatnenosť prepojenia svetových dejín štátu so svetovými dejinami práva. V krátkosti načrtáva aj vývoj štátu a práva s ohľa­ dom na jednotlivé historické typy. Túto kapitolu možno zhodnotiť ako veľmi užitočnú a treba dúfať, že pri štúdiu nebude opomenutá. Neprináša síce vedecký prínos, no slúži informatívne a je vhodným úvodom pre štúdium tohto odvetvia.

Pravek je obdobím dejín, ktorému zvyčajne nie je vo vysokoškolských učebných textoch vyhradené miesto, no jeho význam je nepopierateľný. Základné stavebné prvky ľudskej spoločnosti, ktoré vznikli a začali sa formovať práve v tomto období dejín ľudstva, možno skúmať dodnes a práve v prehistórii hľadať ich pôvod. Dôvodom častého opomínania roz­ boru tohto obdobia v učebných textoch môže byť skutočnosť, že ako obdobie dejín, ktoré­ ho pramene majú nepísaný charakter, slúži pre výskum skôr archeológom ako historikom, nieto ešte právnym historikom. No z hľadiska ucelenej systematiky prvkov budúceho štátneho zriadenia a vnímania spoločenských javov považujeme za potrebné zohľadniť aj toto obdobie.

Kapitola venovaná staroveku je rozdelená na dejiny orientálneho staroveku a antické dejiny. Zahŕňa dejiny štátu a práva starovekého Východu, pár strán je venovaných deji­ nám štátu a práva v antickom Grécku a najväčšiu časť kapitoly zaberajú dejiny antického rímskeho štátu. Veľ kosť antickej Rímskej ríše je zohľadnená v rozsahu, avšak veľ kosť a vý­ znam obdobia dejín antického Grécka nezodpovedá priestoru venovanému v publikácii, čo možno vnímať ako negatívum učebného textu. Charakteristické javy sprevádzajúce aténsku demokraciu sú v texte učebnice uvedené aj v originálnom gréckom jazyku, avšak niektoré z nich sú uvedené pomerne nepresne – či už ide o drobné pravopisné chyby v starogréčtine alebo o používanie modernejších termínov, ktoré v danej dobe vzniku a rozkvetu demokracie v gréckom jazyku ešte neexistovali. Uvedené je pravdepodobne spôsobené využitím sekundárnych zdrojov dostupnej literatúry.

Štvrtá kapitola pomáha čitateľom priblížiť obdobie stredoveku. Odzrkadľuje najmä charakter stredovekých štátov v obdobiach od raného stredoveku po vrcholný až neskorý. Venuje sa aj významným právnym dokumentom daného obdobia a neopomína ani formo­ vanie tzv. common law. Odčlenenie stredovekých dejín od tých novovekých a moderných považujeme za účelné najmä z hľadiska pochopenia vývoja práva, jednotlivých právnych inštitútov či procesných pravidiel. Spomenutá publikácia spoluautorov Vyšný – Puchov­ ský – Šošková: Svetové dejiny štátu a práva (2013) takéto odčlenenie obdobia stredovekých dejín v rámci kapitol neposkytuje, zohľadňuje ho iba v rámci charakteristiky konkrétnych štátov. Z pedagogického hľadiska považujeme za vhodnejšie striktné odčlenenie, aké po­ núka práve posudzovaná monografia doc. Vyšného.

Obdobie raného novoveku je vysvetlené najmä prostredníctvom dôsledného popísania formy štátu, ktorou bola absolutistická monarchia, pričom je zohľadnená aj osvietenská kritika práva absolutistických štátov, a to najmä práva trestného. Priblíženie ranonovove­ kých kódexov dotvára predstavu vtedajšieho vnímania práva a toho, akú úlohu zohráva

3 Ibidem.

spoločnosť v štáte. V rámci tejto kapitoly špeciálne oceňujeme výklad k racionálnemu prirodzenému právu.

Moderným dejinám je venovaný najväčší priestor, tak po obsahovej stránke, ako aj z hľadiska rozsahu. Autor predstavuje vybrané krajiny, a to Anglicko / Veľkú Britániu, Spojené štáty americké, Francúzsko, Nemecko a Rusko. S výnimkou rámca ruských dejín je dôraz kladený na postupné nahradenie absolutistických štátov občianskou demokra­ ciou. Rovnosť v právnom zmysle, postavenie občanov štátu, ktorí sa stali zdrojom moci a nositeľmi politických práv, princíp suverenity a idea konštitucionalizmu, to všetko je objasnené v rámci kapitoly dejín, ktoré trvajú až do súčasnosti. Ideál právneho štátu je totiž dôležité pochopiť, až potom je možné v ňom plnohodnotne žiť a uplatňovať jeho základné princípy. Poznanie čo i len základných rysov právneho štátu nám umožní odlí­ šenie autoritatívneho či totalitného štátu a odhalí tak absenciu demokracie. Práve toto poznanie môže byť tým, čo si za cieľ stanoví svedomitý čitateľ, ktorý sa chce dozvedieť viac o dejinách štátu a práva – či už tých svetových alebo slovenských. Autor sa v nami hodnotenej monografii však zaoberá viac štátom ako právom a obdobie 20. storočia mohlo byť spracované podrobnejšie.

Záverom možno skonštatovať, že táto publikácia s určitosťou dopomôže k štúdiu sve­ tových dejín z právneho hľadiska, je prehľadná a systematická, v úvode každej z kapitol autor približuje charakter dejinného obdobia a konkrétneho štátu, dôsledne opisuje a vy­ svetľuje formu vlády, postavenie panovníka, systém štátnych orgánov a v závere kapitol sa venuje právu daného štátu a obdobia, charakterizujúc jednotlivé právne odvetvia a kon­ krétne pramene práva. Na tomto mieste sa žiada spomenúť aj publikáciu Xxxxx Xxxxxxx Praktikum zo svetových dejín štátu a práva (2017),4 ktorá veľmi vhodne dopĺňa predstavený učebný text, pričom tento učebný text v podobe monografie nie je iba strohým konštato­ vaním dejinných udalostí, ale je prínosom pre hlbšie skúmanie historickej právnej vedy.

Praktikum zo svetových dejín štátu a práva

Praktikum zo svetových dejín štátu a práva obsahuje vybrané texty prameňov práva, vý­ ňatky z historických dokumentov, rozhodnutia súdov či iné materiály, ktoré boli pripra­ vované pre účel výučby svetových právnych dejín a dočkali sa už aj svojej knižnej podoby. Okrem spomenutého v ňom možno nájsť aj množstvo pomôcok vo forme tabuliek, schém, terminologických okienok či úloh a doplňujúcich otázok. V podobe, v akej bolo vydané, je svojou koncepciou v mnohom výnimočné.

Praktikum zahŕňa obdobie dejín od staroveku až po moderné dejiny, je zamerané na vybrané historicky významné krajiny a člení sa chronologicky. Pramene obsiahnuté v Praktiku sú zároveň vybrané tak, aby boli pre študentov pútavé. Ako aj autor konštatuje v úvode publikácie, „nejde o edíciu prameňov, ktorá by dôsledne spĺňala prísne formálne a materiálne kritériá vedeckej edície historických prameňov, ktoré stanovuje historická veda“.5 Uvedené však nevnímame ako negatívum, ale ako prostriedok k naplneniu pedago­ gických a didaktických cieľov. Porozumenie právnym východiskám tej­ktorej doby môže napomôcť aj k lepšiemu chápaniu ústavného a právneho vývoja konkrétnej krajiny či štátu, a práve to bolo cieľom autora.

4 VYŠNÝ, P. Praktikum zo svetových dejín štátu a práva. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, spoločné pracovisko Trnavskej univerzity v Trnave a VEDY, vydavateľstva Slovenskej akadémie vied, 2017.

5 Ibidem, s. 8.

Prednosťou posudzovaného Praktika je autenticita textu zachovaná vďaka dôkladnej reprodukcii. Zmena v usporiadaní originálnej systematiky pri niektorých prameňoch preto môže pôsobiť negatívne. Oceňujeme snahu autora o usporiadanie ustanovení v lo­ gickej vecnej nadväznosti, no zároveň musíme konštatovať, že takýto postup uberá textu práve na jeho autenticite, ktorú autor v prípade citovania samotného textu ponechal. Ukážky z niektorých významných prameňov, napr. zákonníkov, mohli byť podrobnejšie. Ako negatívum hodnotíme aj to, že sa autor nedostatočne venuje obdobiu 20. storočia.

V porovnaní s praktikami či prípadovými štúdiami tvorenými pre pozitívnoprávne predmety je posudzované praktikum svetových dejín štátu a práva viac zamerané na roz­ bor textov než na riešenie kauzistických otázok. To umožňuje študentom zamyslieť sa nad účelom zachytených textov právnych noriem a mnohokrát ich inšpiruje k tvorbe vlast­ ných konceptov či k hlbšiemu rozvíjaniu názorov. Za negatívum možno považovať snáď len nižšiu praktickú využiteľnosť takto nadobudnutej schopnosti v pozitívnom práve. Praktikum je však určené pre študentov bakalárskeho stupňa štúdia, ktorí si doplnia svoje vedomosti a nadobudnú ďalšie skúsenosti s prácou s textom v priebehu ďalšieho štúdia. Skúmanie dejín v rôznych historických obdobiach je aj cestou k pochopeniu súčasnos­

ti – dejín, ktoré práve píšeme pre ďalšie generácie. Výber niektorých historických právnych textov umožňuje dospieť k riešeniam konfliktov, ktoré sa v histórii neustále opakujú v rôz­ nych formách, no ľudstvo stále akoby sa nepoučilo. Preto veríme, že dôsledkom svedomi­ tejšieho štúdia dejín možno predísť opakovaniu rovnako motivovaných pochybení.

Xxxxxx Xxxxxxxxxx*

* Xxx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, interná doktorandka, katedra dejín práva, Právnická fakulta, Trnavská univerzita v Trnave. E-mail:

.

Z VĚDECKÉHO ŽIVOTA

Historical and New Approaches to Legal Interpretation – Mezinárodní seminář na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

Právnická fakulta Univerzity Karlovy hostila dne 14. září 2018 mezinárodní workshop s názvem Historical and New Approaches to Legal Interpretation. Jednalo se již o druhé setkání předních českých právních teoretiků s vědci ze zahraničí nad problematikou inter­ pretace práva v proměňující se právní realitě, uspořádané v rámci programu Progres Q04 Právo v měnícím se světě a ve spolupráci s Českým sdružením pro sociální a právní filo­ sofii (IVR). Na půdě právnické fakulty se tak bylo možné setkat s hosty z finského právně­ teoretického a filosofického akademického prostředí a srovnat přístupy k právní inter­ pretaci ve dvou různých právních řádech, které však sdílejí totožná právněhistorická vý­ chodiska i společný rámec evropského práva.

Dopolední panel semináře, nesoucí název Reflections on “Savigny’s Canons” of Inter­ pretation, sestával ze tří referátů následovaných diskuzemi k přednesenému tématu. Program otevřel profesor Seppo Sajama působící na University of Eastern Finland svým výkladem nazvaným The Systematic Canon. Ve svém referátu profesor Sajama nejprve krátce pohovořil o připravované monografii na téma právní interpretace a posléze blíže pojednal o jedné ze základních metod výkladu práva, totiž jak název přednášky napovídá, o systematickém výkladu. Na půdorysu Savignyho východisek metodologie právního vý­ kladu poukázal na aktuální různorodé, širší či užší pojetí systematického výkladu v právu a rovněž na jeho určitý zastřešující charakter, neboť úzce souvisí též s logickým výkladem i výkladem teleologickým a užívá rovněž postupů komparativních i přístupu historické­ ho. V následující debatě se velmi inspirativně ukázala hloubka a šíře problematiky, když i zahraniční kolegové, kteří spolupracují s prof. Sajamou na přípravě kolektivní monogra­ fie, mají mnohdy odlišné názory a navzájem své závěry tříbí a precizují diskuzí, jíž při této příležitosti obohatily také argumenty a postřehy odborníků z české právní vědy.

Na prof. Sajamu navázala se svým vystoupením jeho kolegyně dr. Maija Aalto­Heinilä rovněž z University of Eastern Finland se svým příspěvkem The Concept of Meaning. Doktorka Aalto­Heinilä se zabývá primárně obecnou filosofií a filosofií jazyka a právo zkoumá na pozadí filosofických koncepcí poznání. Téma právní interpretace tak rozšíři­ la o významnou perspektivu obecných východisek poznání a toho, jak různé tradiční i aktuální trendy ve filosofii poznání ovlivňují přístup k výkladu práva. Konkrétně se ve svém vystoupení zaměřila zejména na externalistické, intencionalistické a konvenční teorie významu pojmů, přičemž se sama přiklonila k názoru, že význam je založen užívá­ ním pojmů v každodenní právní praxi.

V konceptuálním duchu se nesla i třetí přednáška The Concept of (Legal) Interpretation dr. Niko Soininena, působícího na Univerzitě v Helsinkách. Dr. Soininen se pokusil pře­ klenout rozdílnost pojmu význam v obecném smyslu a pojmu význam v právu neboli význam právní normy. Následně se nutně musel vypořádat s otázkou, co je vlastně inter­ pretace, respektive intepretace v právu, a kdy a proč je potřeba. Na nastolené otázky pak předkládal různé odpovědi závisející vždy na zvolených aktuálních doktrínách – textua­ lismu, intecionalismu, externalismu, pragmatismu a koherencionalismu. Ukazoval, že každý z těchto přístupů chápe totožnou věc, tedy interpretaci práva, odlišně, a to proto,

že vychází z různých východisek a usiluje o odlišný cíl, ať už se jedná o snahu po rovnosti, spravedlnosti, určitém sociálním inženýrství atd. Smyslem tak má být především uvědo­ mit si tuto diverzifikaci a mít ji při výkladu práva na paměti, není třeba se jí bát a snažit se ji unifikovat či omezit, nýbrž naopak s jejím bohatstvím pracovat a těžit z něj.

Odpolední část programu odborného setkání, nazvanou Contemporary Approaches to Legal Interpretation, zahájila dr. Katarzyna Žák Krzyžanková z Právnické fakulty Univer­ zity Karlovy, a to s pozoruhodným příspěvkem nesoucím název The Logocratic Method of Legal Interpretation. Představená logokratická metoda interpretace práva se snaží pro­ hloubit a precizovat tradiční logickou metodu interpretace práva, která vychází zejména z klasické sylogistiky. Zásadním problémem je skutečnost, že logika je abstrakce skuteč­ nosti do symboliky, mezi níž lze nalézt či stanovit jednoznačná vyvozovací pravidla a vy­ budovat matematicky funkční systém, kde jednoznačné premisy jednoznačně determi­ nují závěr, zatímco právo aplikované na bezbřeze bohatou realitu společnosti se vzpírá matematizující abstrakci, natožpak stanovení jednoduchých vyvozovacích pravidel níz­ kého a určitého počtu. Logokratická metoda se však snaží právo konstruovat a vykládat co nejblíže logickému modelu obecného matematicko­normativního systému.

V dalším pojednání nazvaném Modern “Extracanonical” Methods of Interpretation, Namely in Constitutional Reasoning se dr. Pavel Ondřejek z Právnické fakulty Univerzity Karlovy zabýval rovněž velmi zajímavým a aktuálním tématem nových postupů v inter­ pretaci práva, které nelze zpravidla zcela jednoznačně zařadit pod některou z klasických metod právní interpretace a které se zejména v konstitucionalistice etablovaly především díky judikatuře ústavních soudů, případně Evropského soudního dvora v Lucemburku a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Dr. Ondřejek si všímá významných paradigmatických proměn fungování práva na přelomu tisíciletí a především z toho dle něj pramení mj. rostoucí důraz na horizontální promítání lidských práv do právního řá­ du a na metodu poměřování a hledání proporcionality práva a veřejného zájmu či dvou protichůdných práv prostřednictvím nejrůznějších tzv. „soudních testů“. Obdobně roste význam např. také institutu „plného účinku“ (effet utile) při výkladu práva.

Předposledním referátem An Influence of Extralegal Arguments on Methods of Inter­ pretation of Law dr. Jan Tryzna z Právnické fakulty Univerzity Karlovy navázal na svého předřečníka pojednal především o praktických dopadech nejrůznějších mimoprávních argumentů, jako jsou hodnoty spravedlnosti, rovnosti, účelnosti aj., na klasické metody interpretace práva. Ve své přednášce především kriticky zhodnotil jejich dopady a nepři­ měřené či neodůvodněné zdůrazňování v soudní praxi a řečnicky se tázal, kde je hranice neomezeně otevřeného výkladu právního textu zaštítěného abstraktními hodnotami kupříkladu v situacích, kdy již zcela zjevně odporuje jednoznačnému výkladu jazyko­ vému.

Závěrečné slovo patřilo doc. Karlu Beranovi rovněž z Právnické fakulty Univerzity Kar­ lovy, který se v příspěvku pojmenovaném Methods of Interpretation in Czech Private Law věnoval zajímavému porovnání metodik výkladu soukromého práva a výkladu právního jednání stanovených přímo platným občanským zákoníkem, přičemž dospěl k závěru, že zákoník stanoví pro oba případy opačné způsoby výkladu. Právní předpisy je třeba prvot­ ně posuzovat dle jazykového znění, případně logickým a systematickým výkladem, při­ čemž teleologický výklad slouží až jako korektiv v mimořádných případech. Právní jedná­ ní je však vždy nutné posuzovat dle úmyslu jednajícího, východiskem je tedy teleologický výklad, přičemž jazykový, logický či systematický výklad je možné užít až k poznání právě a jedině úmyslu jednajícího.

Workshop Historical and New Approaches to Legal Interpretation lze zcela jistě ozna­ čit za úspěšný a velmi podnětný, neboť se zvoleným tématem jednotliví řečníci dokázali vypořádat nejen velice poutavě, ale především velmi fundovaně a obsáhle a do potřebné­ ho detailu, což ve výsledku výborně doplnilo rozmanitost a tematickou šíři jednotlivých příspěvků. Konkrétní referáty tak utvořily bohatou mozaiku, která pokryla obsáhlou a slo­ žitou problematiku právní interpretace napříč minulostí a současností i napříč různými národními a nadnárodními právními řády, teorií i praxí, zároveň však působila uceleně a kompaktně.

Vojtěch Kallai*

Zpráva z VI. zasedání odborného kolegia

pro občanské právo při Ústavu státu a práva AV ČR k tématu tzv. hromadných žalob

Problematika kolektivní ochrany práv v civilním soudním řízení, respektive tzv. hromad­ ných žalob, nabývá na stále větším významu. Vedle připravované evropské legislativy1 postupují také poměrně aktivní práce Ministerstva spravedlnosti České republiky na fina­ lizaci obsahu nové právní úpravy v podobě zákona o hromadných žalobách.2 Není proto divu, že právě toto téma bylo zvoleno jako ústřední pro VI. zasedání odborného kolegia pro občanské právo při Ústavu státu a práva, které se konalo dne 2. 10. 2018.

Hlavního vystoupení se ujala JUDr. Klára Hamuľáková, Ph.D., z olomoucké právnické fakulty, členka poradní komise pro přípravu nového zákona o hromadných žalobách. Oslovení této odbornice v dané oblasti nemůže být pak pro odbornou veřejnost žádným překvapením, neboť se v problematice kolektivní ochrany práv profiluje již delší dobu a je také autorkou významných publikačních aktivit jí věnovaných.3 Ve svém rozsáhlém příspěvku se nejprve dotkla základního pojmosloví, které se v oblasti kolektivní ochrany práv používá. Objasnila rozdíl mezi reprezentativním a skupinovým řízením a připomněla základní cíle vyplývající pro Českou republiku z dokumentů Evropské unie.4 Především zdůraznila, že se, jak bylo naznačeno v úvodu, náš právní řád bez konkrétní právní úpravy procesních postupů při kolektivní ochraně práv neobejde. V druhé části svého vystoupení se pak dr. Hamuľáková vyjádřila k jednotlivým bodům připravované české právní úpravy.

* Mgr. Vojtěch Kallai, Právnická fakulta Univerzity Karlovy. E-mail: .

1 Především návrh evropské směrnice týkající se reprezentativních žalob na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zru- šení směrnice č. 2009/22/ES (k tomu viz dále Proposal for a Directive of the European Parliament and of the Council on re- presentative actions for the protection of the collective interests of consumers, and repealing Directive 2009/22/EC [online]. Dostupné z: <xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/?xxxxXXX:0000:000:XXX> [cit. 19. 10. 2018].

2 K věcnému záměru viz <xxxxx://xxxx.xxxx.xx/xxxxxx-xxxxxx?xxxxXXXXXXXX0XXX> [online] [cit. 19. 10. 2018].

3 Lze připomenout např. článek HAMUĽÁKOVÁ, K. Opt-Out Systems in Collective Redress. EU Perspectives and Present Situa- tion in the Czech Republic. Hungarian Journal of Legal Studies, Acta Juridica Hungarica. 2018, Vol. 59, No. 1, s. 95–117, článek HAMUĽÁKOVÁ, K. – PETROV KŘIVÁČKOVÁ, J. Alternative Methods of Collective Disputes Resolution in the Czech Republic. Baltic Journal of European studies. 2016, roč. 6, č. 2, s. 96–116 či např. článek HAMUĽÁKOVÁ, K. Funding of collective actions. International and Comparative Law Review. 2016, Vol. 16, No. 2, s. 127–144.

4 Konkrétně z Doporučení komise ze dne 11. června 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie 2013/396/EU.

Uvedla, že je vizí ministerstva založit nový zákon na velmi široce pojaté věcné působnosti, jakož i umožnění žalovatelnosti nároků na plnění i nároků určovací povahy. Poměrně vel­ ký prostor věnovala také vymezení subjektů, jež mají mít v nové právní úpravě postavení účastníků řízení, zejména pak postavení tzv. správce skupiny, který má vystupovat v roli žalobce tzv. odhlašovacího řízení (opt­out). Vizí Ministerstva spravedlnosti je, jak vyplynu­ lo z vystoupení Hamuľákové, umožnit podání žaloby v rámci tohoto řízení pouze subjek­ tu jím akreditovanému, jenž bude naplňovat zákonem stanovené požadavky. Důvodem pro tento netradiční přístup ze strany ministerstva má být snaha o zajištění financování řízení. Ve srovnání se zahraničními právními úpravami (např. USA) jde o řešení ne zcela typické, neboť v postavení účastníka řízení se tak bude ocitat subjekt, jehož práva předmět žaloby netvoří. Jeho zájmem je fakticky pouze získání odměny z vysouzené částky, což může být velmi problematické. V neposlední řadě pak první řečnice informovala o tom, že má nový zákon umožňovat vedení řízení také v režimu opt­in (tzv. přihlašovací řízení) a o jeho podmínkách.

Na dr. Hamuľákovou navázali koreferující doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., z Právnické

fakulty Masarykovy univerzity a JUDr. Jan Balarin, Ph.D., advokát, který je rovněž čle­ nem poradní komise pro přípravu nového zákona o hromadných žalobách. Doc. Lavický, jenž je současně předsedou komise pro přípravu nového civilního řádu soudního, se v rámci svého vystoupení zaměřil především na vzájemný vztah připravovaného civilní­ ho řádu soudního a zákona o hromadných žalobách. Vyslovil svůj názor, podle kterého je správným krokem řešit procesní postupy v tzv. kolektivních řízeních mimo hlavní kodex civilního řízení soudního, a nikoli formou výjimek z něj. K návrhu nového zákona se však stavěl spíše kriticky. Vyjádřil obavu z jeho široce nastavené věcné působnosti, preferoval by raději nastavit věcnou působnost zákona nejprve úžeji a teprve podle prvních praktic­ kých zkušeností by případně působnost zákona rozšiřoval. Za velmi překvapivý prvek návrhu zákona pak považoval roli zákona jako prvku veřejnoprávní kontroly chování korporací, neboť v případě, že se nevyčerpá celá žalovaným zaplacená částka na náhradu škody, připadne její zbytek státu. Podle Lavického tento prvek nový zákon o hromadných žalobách výrazně odklání od civilního řízení a případně i návrhu věcného záměru civilní­ ho řádu soudního, neboť věcný záměr civilního řádu soudního vychází z lidské svobody projevující se v demokratickém právním státu tím, že se ochrana stranám nevnucuje, ale nabízí. Současně také zdůraznil významnou roli, kterou má podle návrhu nového zákona o hromadných žalobách zastávat soud, a vyjádřil k tomu své pochybnosti, zda v případně jeho kontroly týkající se např. uzavřeného soudního smíru se nestává tím, kdo „ví vše lépe, i lépe než skupina“ a neztrácí roli nestranného a nezávislého třetího subjektu.

Poslední vystupující dr. Balarin pak směřoval na výzvy a perspektivy skupinového

a reprezentativního řízení do budoucna a v rámci svých úvah připomněl dosavadní zahraniční zkušenosti. Velmi zajímavou informací pro přítomné byl přehled zastoupení opt­in a opt­out systémů v rámci evropských právních úprav skupinového řízení. Své vy­ stoupení zakončil vyjádřením se k návrhu směrnice o reprezentativních žalobách5 a při­ pomenutím doktríny cy­près.6

5 K tomu viz výše.

6 K tomu srov. Např. BOIES, W. H. – KEITH, L. H. Class action settlement residue and cy pres awards: emerging problems and practical solutins [online]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxx?xxxx&xxxxx&xx&xxxxxx&xxxxxxxxxx&xxx0&xxxx0xxX KEwiG8-eRl6zeAhWmDMAKHWN_AoAQFjABegQICBAC&url=https%3A%2F%0Xxxx.xxxxx.xxx%2Fwp-content%2Fuploads

%2F2014%2F03%2FVJSPL-Cy-Pres-Awards.pdf&usg=AOvVaw2tUxQWFC502v4zwfVQ9eOO> [cit. 29. 10. 2018].

Následná poměrně bohatá diskuse přítomných účastníků se zabývala především po­ chybnostmi o nastavení připravovaného zákona o hromadných žalobách na systému opt­out pro určitou skupinu pohledávek. Skloňován byl vtěchto souvislostech veřejnopráv­ ní prvek, jenž někteří účastníci v zakotvení systému jednoznačně vnímají. Představitelé poradní skupiny pro přípravu nového zákona, dr. Hamuľáková a dr. Balarin připomněli, že opt­out je imanentní v právní úpravě několika evropských zemí a není tam zneužíván, doc. Lavický však naproti tomu zdůrazňoval, že pro něj má být v civilním soudním řízení hlavní především aktivita samotné strany řízení, respektive toho, kdo má zájem o ochra­ nu svých práv. Doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph.D., a JUDr. Vlastimil Pihera, Ph.D., ve své glose zmínili otázku tzv. racionální apatie. Doc. Havel vyslovil názor, že u některých ob­ lastí, jako je např. zdravotnictví, má význam posilovat veřejnoprávní kontrolu a ochranu zájmů velké skupiny osob, dr. Pihera pak dodal, že porušování právních norem v této oblasti mají řešit i veřejnoprávní sankce, pokuty, a obdobně jako doc. Lavický tak vznesl pochybnosti, zda se stále ještě pohybujeme v rámci civilně procesního práva. Jak po­ dotknul doc. Havel, existují i případy, jako spory akcionářské, kdy veřejnoprávní kontro­ la nebude potřebám kolektivního řízení vyhovovat, neboť svou povahou půjde o čisté soukromoprávní spory, a není si tedy jist, zda je zákon správně nastaven.

Zástupkyně Ministerstva spravedlnosti JUDr. Anežka Janoušková na probíhající dis­ kusi reagovala zmínkou o tom, že volba systému opt­out je ovlivněna i politickými fakto­ ry. Opt­out systém vnímá jako výhodný i pro žalovaného, neboť v jeho důsledku nebude muset vést velké množství individuální sporů. Podle dr. Pihery však stále není tímto vy­ jasněna otázka, zda v případě, že žalovaný v rámci skupinového řízení nebude úspěšný a bude odsouzen k odpovídajícímu plnění, tak to pro něj znamená, že mu již nebudou uloženy veřejnoprávní sankce za jeho protiprávní jednání. Nabádal proto k provedení širší analýzy, která by na tuto otázku poskytla odpověď.

K závěru se do diskuse přidali i prof. Dr. Karel Eliáš a JUDr. Petr Bezouška, Ph. D. Prof. Eliáš zpochybnil, že by nastavení systému opt­out a opt­in mělo být chápáno jen jako po­ litická otázka. Naopak sám to považuje za otázku právní, spadající do ústavního pořádku České republiky. Dr. Bezouška pak uzavřel, že je pro řadu odborníků obtížné principy kolektivního řízení pochopit, neboť je stále poměřujeme s principy civilního soudního řízení. Vyslovil názor, že to do budoucna nebude možné a na kolektivní proces bude třeba pohlížet jako na něco zcela svébytného. S ohledem na závažnost tématu bylo s nutností promyšlení těchto závěrů kolokvium uzavřeno s tím, že se přítomní dohodli na potřebě jeho dalšího pokračování poté, co bude k dispozici konečná podoba paragrafovaného znění nového zákona o hromadných žalobách.

Renáta Šínová*

* JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., odborná asistentka na katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci. E-mail:

.

Mezioborová konference o počátcích Československé republiky Na prahu nové doby

Úvodem

Ve dnech 26. až 29. října 2018 se v Praze v hlavní budově Akademie věd České republiky a zároveň i v budově Ústavu státu a práva AV ČR uskutečnila mezioborová konference, věnovaná období počátků Československé republiky. Pořadatelem konference byl Ústav státu a práva AV ČR, spolupořadateli pak několik dalších institucí: Ústav štátu a práva Slovenskej akadémie vied, Ústav právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Filosofický ústav Akademie věd České republiky a Ústav dějin umění Akademie věd České republiky. Konference byla podpořena z pro­ středků poskytnutých k oslavě výročí naší republiky koaliční vládou, vedenou minister­ ským předsedou Bohuslavem Sobotkou, roku 2017. Tato podpora ukazuje veřejnou vůli zkoumat důležité období našich dějin a klást si kritické otázky ve vztahu k českosloven­ ské republikánské státnosti a ke společenské změně v období počátků Československa. Díky tomu nebylo nutno vybírat konferenční poplatek a konference se tak stala široce přístupnou jak pro vystupující, tak i pro ostatní účastníky – přijít na ni mohl kdokoli. Příspěvky z konference budou rovněž zpřístupněny vydáním konferenčního sborníku. Vyzvání, zda bych nenapsal o této konferenci zprávu, jsem vyhověl, jakkoli se domnívám, že zprávy z vědeckých akcí by měl raději psát někdo od pořadatelů odlišný, aby svou kri­ tikou vyhmátl slabiny popisované akce a doporučil možnosti příštích zlepšení. Nepůjde ve čteném textu arci o zprávu hodnotící jednotlivé konferenční příspěvky, jednak proto, že postrádám dostatečný odstup, jednak proto, že rozsah podrobnější přiblížení příspěv­ ků vylučuje, a konečně i proto, že jsem se v průběhu konference přesouval mezi sekcemi i řešil různé organizační záležitosti, takže jsem slyšel namnoze jen části příspěvků či dis­ kusí. Pokusím se tedy napsat stručného průvodce po uskutečněné akci a pozdní komen­ tář k ní využít k tomu, abych krátce ozřejmil, co nás k jejímu uspořádání vedlo. Přiblížení obsahu jednotlivých příspěvků by si vyžádalo přílišný rozsah zprávy, a proto v tomto ohledu upozorňuji na sborník, který bude z konference vydán.

1. Důvody uspořádání konference

V říjnu 2018 oslavily naše a sesterská Slovenská republika výročí roku 1918. Jubileum zna­ mená mnohé: zdaleka nejen obnovu avznik samostatného státu, nastolení republikánské­ ho zřízení, demokratického politického systému a vykořenění stavovských privilegií, ale také nezbytný předpoklad národního rozkvětu Čechů i Slováků, včetně vzestupu sociál­ ního a hospodářského. Rok 1918 znamená více než kterýkoli jiný rok v českých a sloven­ ských dějinách, představuje okamžik zásadního zlomu, který byl předpokladem mnoha změn dalších. Protože zároveň známe příkopy dělící různé obory historických a dalších společenských věd, vznikla myšlenka, že nejvhodnějším způsobem, jak stoleté výročí oslavit, by byla konference pojata jako mezioborová. Aby nebyl název konference zbyteč­ ně přetížen adjektivy, neuvádí se adjektivum „mezinárodní“, v naší zemi (kde se někdy v nízkém sebevědomí před vším zahraničním padá na kolena) tak oblíbené, neboť jde o záležitost podobně běžnou, jako by byla charakteristika tvořená například adjektivy

„vědecká“, „odborná“ apod. Mezioborovost naopak tolik běžná není, a protože tvořila zá­ sadní rys konference, byla také vetknuta do názvu.

Jaký den října pro konferenci zvolit bylo nesnadnou otázkou. Není jen 28. říjen. Lze vážně uvažovat i o významu výročí 14. října 1918, kdy generální stávka na některých místech přerostla ve vyhlášení republiky a na jednom místě, v jihočeském Písku, vedla k plnohodnotnému převratu, jakkoli následující den vojensky potlačenému. Důležitým datem bylo také výročí uveřejnění významného politického dokumentu, Prohlášení ne­ závislosti, dne 18. října. Lze uvažovat i o tom, že Češi mohou mít sklon přehlížet možnost, že teprve známky politického převratu na Slovensku v podobě Martinské deklarace dne

30. října završily první přímý krok k československému státu. Zvolili jsme nakonec období dnů okolo 28. října, dne výročí převratu v Praze a ve značné části českých zemí. Konference trvala čtyři dny, přičemž dva z konferenčních dnů vyšly na sobotu a neděli, zbylé dva dny pak na pátek a pondělí. Pro volbu takového umístění hovořilo zvláště, že slibovalo mož­ nost návštěvy pro mnohé z těch, kterým jiné povinnosti ve všední dny účast komplikují nebo ji časově omezují. Účastníci víkendové části by tak nebyli rozptylováni a nuceni se vytrácet ve spěchu někam jinam. Víkend na druhé straně představoval i jisté riziko, ať již jde o nezvyklost konference coby víkendového programu, nebo ve vztahu k dětem, které lze ve všední den snáze umístit do školky či školy a nevyžadují tedy hlídání; konference však byla pojata vůči dětem vstřícně, jejich přítomnost byla bez omezení možná a také se děti na konferenci v menší míře vyskytovaly.

2. Přípravy konference

Jak tedy byla konference sestrojena? Prvním krokem bylo ne zcela snadné vymezení témat, která by mohla být pokryta sekcemi. Téma nemělo být nadmíru široké ani příliš úzké a mělo skýtat možnost víceoborového uchopení. Z většího počtu témat proběhl postupný výběr, ustavivší jejich počet na o málo více než třiceti. Ta pak byla dále propra­ covávána směrem k bližšímu vymezení. Zvolna se počaly rýsovat obrysy jejich písemné­ ho vymezení, anotací. Zároveň nastal velmi namáhavý a dlouhý proces oslovování mož­ ných garantů sekcí. Jejich funkcí mělo být především předsedání sekci, vedení diskuse a rozhodování o příspěvcích. Řada sekcí měla nakonec garantů více, dva a někdy i tři pospolu. Dokončené anotace byly následně připraveny do konečné podoby a sestaveny do výzvy k přihlašování příspěvků. Uveřejnění tohoto druhu se ve zdejších poměrech většinou omezuje na jednu stránku, na níž bývá dosti široce, někdy i za pomoci odrážek, naznačeno, jakých témat by se mohly příspěvky týkat. Nechtěli jsme jít cestou velmi obec­ ně formulované výzvy a teprve následně hledat, jakým způsobem z došlých a vybraných příspěvků sestrojit tematicky smysluplné konferenční sekce. Opačná cesta, tedy podníce­ ní zájmu již předem vymezenými sekcemi, skýtala možnost dosáhnout koherentnějšího konferenčního obsahu. Zmíněná fáze přípravy konference byla komplikovaná, protože neobvyklost řešení vedla k nutnosti opakovaně vysvětlovat a přesvědčovat, znamenala mnoho osobních schůzek, stovky telefonátů a e­mailů. Kráčeli jsme tedy zvolenou cestou a vytvořili jsme proto výzvu k přihlašování příspěvků od u nás běžných dosti odlišnou, výzvu sekce podrobně vymezující a dlouhou 16 stran. Tato výzva pak byla šířena na vše­ chny relevantní instituce. Výzva k přihlašování příspěvků byla vydána v plném rozsahu ve dvou podobách, v české podobě a v anglickém překladu, určeném pro zahraniční zá­ jemce. Ve výzvě i v pozdějším programu jsme se vystříhali veškeré hantýrky, stále více do češtiny podobných výzev pronikající (call for papers, panel, coffeebreak); anglické pojmy byly ponechány výhradně anglickému překladu výzvy k přihlašování příspěvků. Stejným způsobem, v české podobě a v anglickém překladu, byl posléze připraven i program kon­ ference (44 stran v českém znění, 47 stran v anglickém). Samostatně byla vydána ještě, byť se zpožděním, shrnutí příspěvků v rozsahu přes 80 stran.

3. Tematický obrys konference

Pro konferenci bylo vybráno několik profilových oblastí – konferenčních okruhů (zde označených pomocí písmen A až J), v jejichž rámci byly připraveny a vypsány tematické sekce (označované dle okruhu např. A2, B2, B4 apod.). Struktura okruhů a sekcí tak, jak se s mírnými úpravami na konferenci uskutečnily, vypadala takto: Tematický okruh A: Diference, zájmy, stratifikace (sekce A1: Sociální politika ve středoevropských společnos­ tech poválečných let; sekce A2: Bydlení a architektura ve středoevropském poválečném myšlení; sekce A3: Práce – spory – stávky; sekce A5: Životní úroveň a trávení volného času; sekce A6: Náboženství versus sekularita), tematický okruh B: Kulturní stát? (sekce B2: Novou školou k novému světu? Boje o školskou reformu a školské pokusy; sekce B3: Vědní a vysokoškolská politika; sekce B4: Umění, stát a reprezentace; sekce B5: Film jako pop­ kulturní fenomén a průmyslové odvětví; sekce B6: Uchovávající republika: změny a vize v archivnictví a památkářství). Tematický okruh C: Hranice – centrum – periferie (sekce C1: Bratr, investor, kolonista? Východ ČSR – přístupy a reflexe; sekce C2: Proměna hranic hos­ podářského prostoru a komunikačních sítí: pohyb a energie na jiných cestách; sekce C3: Migrace – příslušnosti – azyl). Tematický okruh D: Právní, hospodářské a správní struktury (sekce D1: Republika právníků? Právnické profesní světy; sekce D2: Místní moc v počátcích republiky mezi setrvalostí a změnou; sekce D3: Sjednocování práva; sekce D4: Hospodář­ ská samostatnost a hospodářský nacionalismus; sekce D5: Státní struktury: správa, samo­ správa a jejich úřednictvo; sekce D6: Hospodářská moc, její struktura, zájmy a dynamika). Tematický okruh E: Spory o nadvládu a emancipaci (sekce E1: „Politicky, sociálně a kultur­ ně rovné?“ Nesnadná emancipace žen v poválečné společnosti; sekce E2: Národnostní otázka – dobový diskurz, reflexe, konflikty; sekce E3: Sexuální reforma: osvobozené city, osvobozená těla; sekce E4: Zdraví, sociální hygiena a postižení; sekce E5: Romové a židé: represe, emancipace a možnosti srovnání?). Tematický okruh F: Právněteoretické, filoso­ fické a politické rámce; sekce F1: Nová ústavněprávní řešení ve středoevropských ústavách a praxi 20. let; sekce F2: Povaha práva očima středoevropské právní teorie a právní filosofie dvacátých let). Tematický okruh G: Československo: mezinárodní projekt (sekce G1: Mezi­ národní zajištění vzniku státu a počátky jeho diplomacie; sekce G2: Nové cesty ve střední Evropě). Tematický okruh H: Trestání, násilí a ozbrojenost (sekce H2: Proměny státních ozbrojených sborů). Tematický okruh J: Minulost a budoucnost: politika paměti, filosofie dějin apředstavy nového (sekce J1: Československo jako uskutečnění filosofie českých dějin?; sekce J2: Nově utvářená a odstraňovaná místa paměti – fyzické a symbolické prostory).

4. Společné zasedání konference v pátek 26. října 2018

Významnou částí konference bylo společné zasedání, uskutečněné v pátek 26. října 2018 v zasedacích síních č. 206 a č. 205 v hlavní budově Akademie věd České republiky na Národní třídě. Velká síň č. 206 byla užita jako hlavní, do menší síně č. 205 byl, coby do do­ plňkové kapacity pro ty z účastníků, kteří se nevešli do síně č. 206, promítán z této přenos. Konference byla zahájena Jaroslavem Fenykem, místopředsedou Ústavního soudu, který zároveň nad konferencí od počátku příprav převzal záštitu. Po jeho zajímavém projevu účastníky jménem Akademie věd přivítal Antonín Fejfar, předseda Vědecké rady AV ČR a člen předsednictva Akademické rady AV ČR. Po něm pak poutavě promluvil mimořád­ ný a zplnomocněný velvyslanec Slovenské republiky v Praze Peter Weiss. Po uvítání pak započaly příspěvky společného zasedání. Jako prvý přednesl právní historik Karel Malý myšlenkově poutavý a svěží příspěvek Zakotvení demokratických tradic v novém ústav­

ním pořádku a překonání monarchické ústavní tradice rakouské. Další přednáška histo­ rika Miroslava Hrocha nesla název Národní stát jako hodnota specificky evropská? a vel­ mi přínosně se zamýšlela nad problematikou klíčovou v době vzniku republiky i dnes. Z technických příčin pak došlo k úpravě pořadí vystupujících a na oba zmíněné učence navázal se svým příspěvkem právní historik Jan Kuklík, jehož přednáška nesla název Mezinárodní souvislosti vzniku samostatného československého státu. Po této přednášce navázala přednáška historičky Libuše Heczkové s názvem Moderní – civilizovaná – emanci­ povaná – přirozená žena? Myšlení o ženě jako součást sociálních a politických debat o čes­ koslovenské společnosti. Společné zasedání bylo uzavřeno bilanční přednáškou historika Stanislava Holubce s názvem K historiografii první republiky v posledních desetiletích. Společným zasedáním provázel Jan Kober.

5. Páteční zasedání v konferenčních sekcích

Páteční odpolední program pak pokračoval v celkem čtyřech různých síních. Ve velké zasedací síni (č. 206) se uskutečnila sekce E1 Nesnadná emancipace žen za předsednictví Dany Musilové a Jany Burešové. V sekci zazněly příspěvky Marie Bahenské (Rovnost při studiu, rovnost v profesi?), Marie Vyskočilové Fouskové (Na prahu nového života? Politické zrovnoprávnění žen na stránkách stranického ženského tisku před obecními a parlament­ ními volbami r. 1919 a 1920: představy, obavy a aspirace), Dany Musilové (Open Door Inter­ national a diskuse o legislativních omezeních ženské práce v Československu), Miroslavy Gallové (Zobrazenie ženy na stránkach slovenskej medzivojnovej periodickej tlače), Jany Burešové (Vztah katolických ženských spolků k emancipačním trendům), Zuzany Truhlá­ řové a Pavly Kodymové (Sociální práce je ženská profese), Mileny Lenderové [Mezinárodní kongres porodních asistentek v Praze (1925): zahraniční inspirace úsilí o emancipaci po­ mocné praxe porodnické] a Marie Láníkové (Ženská emancipace, výdělečné zaměstnání a domácí práce v diskurzu českého ženského dělnického hnutí 1900–1930).

Ve střední zasedací síni (č. 205) se nejprve (14:00–15:30) uskutečnila prvá část sekce E2

Národnostní otázka (druhá část sekce navázala v sobotu) za předsednictví Thomase Oeller­ manna a Piotra M. Majewského. Sekci zahájil posledně uvedený historik příspěvkem Bilan­ ce československé politiky vůči německé menšině v letech 1918–1925, následoval příspěvek Thomase Oellermanna (Nový stát bez revoluce – německá sociální demokracie v prvních letech Československé republiky) a Šárky Navrátilové (Německé Brno mezi Prahou a Vídní: reakce brněnských Němců na vznik Československa). V téže síni pak následovala sekce B3 Vědní a vysokoškolská politika za předsednictví Karla Šimy, kde zazněly příspěvky Vero­ niky Středové (Česká a francouzská historická věda mezi válkami – perspektivy, spolupráce a inspirace), Daniely Brádlerové (Československá národní rada badatelská – nová věda v no­ vém státě), Vlasty Mádlové (Snaha o novou Českou akademii věd a umění) a Marka Ďurčan­ ského (Jaroslav Bidlo a historická slavistika ve službách meziválečného Československa).

V menší zasedací síni (č. 108) se nejprve (14:00–16:15) uskutečnila sekce D1: Republika právníků? Právnické profesní světy za předsednictví Jozefa Vozára, Stanislava Balíka a Martiny Gajdošové. Jednání sekce bylo zahájeno příspěvkem Jozefa Vozára (O profes­ ných dráhach niektorých slovenských právnikov pred a po roku 1918), následovaly pří­ spěvky Oľgy Ovečkové (Význam vzniku Československej republiky pre začiatok a rozvoj slovenskej právnej vedy), Martiny Gajdošové (Advokátsky stav na Slovensku a budovanie Československej republiky), Alexandry Letkové (Otcovia zakladatelia Právnickej fakulty v Bratislave medzi vedou a praxou), přečten byl příspěvek Vendulky Valentové, která se nemohla dostavit (Přínos první docentky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Jarmily Veselé v oblasti české trestně právní vědy v meziválečném období) a sekci uzavřel příspěvek Stanislava Balíka („Nadvýroba“ právníků v období prvé republiky a pokusy o její řešení). Následně, mezi 16:30–18:15 navázala v téže místnosti sekce A3: Práce – spory – stávky, předsedaná Ladislavem Vojáčkem, Stanislavem Knobem a Vladimírem Kindlem. Předneseny byly příspěvky Martina Štefka (Rozhodčí řízení v individuálních pracovních sporech v meziválečném Československu), Vladimíra Kindla (Pracovněprávní a sociálně­ právní materie ve výuce vysokých škol v českých zemích v letech 1918–1939), Stanislava Knoba (Na vlně stávek. Charakteristika stávek na počátku první republiky) a Bohumila Melichara (Prosincová generální stávka: zrod komunistického hnutí jako důsledek rozpadu široce sdíleného konsensu o budování republiky).

Konečně ve čtvrté místnosti, zasedací síni Ústavu státu a práva AV ČR se nejprve (14:00–15:30) uskutečnila sekce E4: Zdraví, sociální hygiena a postižení, předsedaná Filipem Herzou a Kateřinou Kolářovou. V sekci zazněly příspěvky Šárky Caitlín Rábové (Neviditelný nepřítel společnosti: protituberkulózní boj v Československu), Michala Šimůn­ ka a Milana Nováka (Od monarchie k republice: Ústavy pro duševně nemocné v českých zemích – východiska a proměny systému, 1918–1938) a Pavly Kodymové (Od dobročinnosti k profesi sociální práce). Po přestávce navázala (15:45–17:45) sekce J1: Československo jako uskutečnění filosofie českých dějin?, předsedaná Michalem Hauserem. Ten ji i zahájil pří­ spěvkem Československo jako uskutečnění filosofie českých dějin? Následovaly příspěvky Martina Profanta (Česká otázka jako československá možnost), Petra Hlaváčka [„Kalné proudy“: alternativní (antidemokratická) reflexe tzv. české otázky v meziválečném Česko­ slovensku] a Jana Svobody (Filosoficko­sociologické kontexty Masarykova pojetí smyslu čes­ kých dějin). Večer následoval společenský program, filmový večer v kinu Ponrepo Národ­ ního filmového archivu v Bartolomějské ulici na téma První hrané filmy první republiky (z let 1919–1920) s úvodním slovem filmové historičky Terezy Czesany Dvořákové. Promí­ tány byly mj. filmy Olafa Laruse­Racka, They Červenkové či Drahoše Želenského.

6. Sobotní zasedání v konferenčních sekcích

Také v sobotu 27. října pokračoval rozměr čtyř paralelních konferenčních síní. Ve velké zasedací síni (č. 206) byla dopoledne (9.00–11:30) uskutečněna sekce G1: Mezinárodní zajištění vzniku státu a počátky jeho diplomacie za předsednictví Petra Prokše. Ten ji i zahájil prvým příspěvkem (První světová válka a střední Evropa v mezinárodních sou­ vislostech 1914–1918), následovaly příspěvky László Benceho Bariho (In Between Concepts of Freedom: Self­determination and the Czech(oslovak) National Movement, 1917–1918), Jana Malíře a Petra Nováka [Smlouvy ze Spa (12. květen 1918) a vznik Československa: pří­ běh (dez)interpretace mezinárodního práva?], Marka Šmída (Vatikán avznik Českosloven­ ska na podzim 1918), Aliaksandra Piahanaua (‘Getting up agreements between the coal areas and the non­coal areas.’ The Paris Peace Conference and the Coal Problem in Central Europe – reconciling Hungary and Czechoslovakia, 1918–1921). Sekce pak ještě pokračovala po obědové přestávce (12:30–13:30) příspěvky Pawła Fiktuse (The Beneš­Skirmunt Pact – a few remarks regarding the act of November 6, 1921) a Miloslava Bednáře (Masarykovo pojetí středoevropské a celoevropské demokratické jednoty). Pozdější (13:45–16:15) sekce F1: Nová ústavněprávní řešení ve středoevropských ústavách a praxi 20. let, předsedaná Vác­ lavem Pavlíčkem a Ivanem Halászem, zahrnula příspěvky Václava Pavlíčka (Zápas dvou proudů při hodnocení vzniku Československa a jeho ústavní kontinuity), Ivana Halásze (Nové stredoeurópske ústavy po roku 1918 a ich miesto v modernej ústavnoprávnej histórii regiónu), Władysława Pęksy a Anny Kociołek­Pęksy (The new constitutions of Central Euro­

pe – a tool for a gentle political revolution), Vesny Ćorić, Any Knežević Bojović a Vladimira Đuriće (The territorial integrity norms in post­World War I peace settlements and selected post­WWI national constitutions) a Michala Šejvla (Zásada úměrnosti v judikatuře česko­ slovenského Nejvyššího správního soudu v letech 1918 až 1939 jako předchůdce dnešního testu proporcionality?). Po přestávce pak následovala (16:30–18:30) sekce B4: Umění, stát a reprezentace, předsedaná Milenou Bartlovou. Sekci tvořily příspěvky Anny Hejmové (Národ a stát jako inspirace uměleckých projektů Divadla D 34–41), Bohunky Koklesové (Kultúrna politika štátu medzi českým centralizmom a slovenským nacionalizmom), Jany Maříkové Kubkové (Velká Morava a Přemyslovský stát v kulturní identitě Čechů, Moravanů a Slováků) a Ladislava Zikmunda­Lendera (Československo magické: kulturní konstrukce multinárodního státu svobodozednářskými organizacemi v letech 1918–1938).

Ve střední zasedací síni (č. 205) dopoledne proběhla sekce A2: Bydlení a architektura ve středoevropském poválečném myšlení za předsednictví Venduly Hnídkové a Pavla Prou­ zy. Posledně uvedený ji zahájil severočeským příspěvkem (Vybudovali jsme! / Wir haben gebaut! Německá sociálnědemokratická architektura v meziválečném Ústí nad Labem), následovaly příspěvky Martiny Pachmanové (Demokratická pohodlnost: Prvorepublikové ideály „normalizace“ domácnosti, ženské práce a těla), Petera Martyna (Contrasting and related approaches to town planning and architectural design in German­, Polish­ and Czech­administered Upper Silesia), Lukáše Nozara (Dvě Klumparovy ulice. Obecní a druž­ stevní bytová výstavba v královéhradecké aglomeraci v letech 1919–1920 jako výraz spolu­ práce dělnických a měšťanských skupin obyvatelstva) a Marcely Suchomelové [Civilní demo­ kracie bydlení – meziválečná bytová kultura (Bytová poradna Krásné jizby DP)]. Odpoledne v téže síni následovala (12:30–15:00) sekce B5: Film jako popkulturní fenomén a průmyslové odvětví, předsedaná Terezou Czesany Dvořákovou. Sekce byla tvořena příspěvky Luboše Marka (Užhorodské kinosály jako prostředek pro sledování filmů na Podkarpatské Rusi), Filipa Pavčíka (Filmové podnikanie na Slovensku po nástupe zvukového filmu na príklade vybraných filmových společnosti), Šárky Gmiterkové a Martina Kose („Obraz nádherného muže a skvělého pracovníka“: Karel Lamač jako filmová hvězda a zručný filmař 1919–1929), Petra Hasana (Filmová cenzurní praxe římskokatolické církve. Konkrétní podoby snahy o pochopení a uchopení moderního média tak, jak se projevily v prostředí českých katolíků za první republiky) a Františka A. Podhajského (Filmová kritika jako obrana dělnického diváka: Fučíkovy filmové recenze z Večerníku Rudého Práva). Po přestávce se pak v této síni uskutečnila (15:15–17:45) sekce D5: Státní struktury: správa, samospráva a jejich úřednictvo, předsedaná Pavlem Matesem a Jiřím Šoušou ml. Vystoupili na ní Therese Garstenauer (Former Habsburg Government Employees of German Nationality in the Czechoslovak Republic), Pavel Mates (Decentralizace a dekoncentrace veřejné správy), Jiří Šouša ml. (Pokusy o zavedení principu zásluhovosti do státní služby a další reformy v právní úpravě státního civilního úřednictva v letech 1918–1938), Eva Broklová (Podíl Antonína Švehly na budování státu) a Vladimír Zoubek [Byrokracie a správní (státní) struktury ve střední Evropě po Velké válce].

V menší zasedací síni (č. 108) se dopoledne uskutečnila sekce A6: Náboženství versus sekularita, předsedaná Jaroslavem Šebkem, Janem Ratajem a Antonínem Kudláčem. Prv­ ně uvedený zahájil zasedání sekce příspěvkem Vztah náboženskosti a sekularity v mezi­ válečném Československu, následoval příspěvek Jana Rataje (Český politický katolicismus v sekularizovaném liberálním státě ve 20. letech), Marie L. Neudorflové (Masarykův přístup k náboženství a ke katolické církvi), Pavla Marka (Etablování „nových“ církví v Českoslo­ vensku) a Józefa Szymeczka [Institucionalizace augsburských sborů na Těšínském Slezsku v souladu s církevními zákony a nařízeními Československé republiky (1918–1923)]. Odpo­

ledne (12:30–14:30) pak následovala sekce D4: Hospodářská samostatnost a hospodářský nacionalismus, předsedaná Eduardem Kubů. Zahájena byla příspěvkem Eduarda Kubů a Jiřího Šouši st. (Stát, v němž se vždy všem neměřilo stejně: pozemková reforma a nostrifi­ kace průmyslových a obchodních firem v meziválečném Československu), následovaly pří­ spěvky Ilony Bažantové („Hospodářský zákon“ 1918 a jeho protagonisté) a Tomáše Gecka [Boj o československý trh se stavebninami. Živnostenská banka, nostrifikace a průmysl sta­ vebních hmot (1918–1938)]. Po přestávce se v téže síni uskutečnila (14:45–17:15) sekce E5: Romové a židé: represe, emancipace a možnosti srovnání?, předsedaná Vítem Strobachem za jejího garanta Pavla Balouna, který se nemohl zúčastnit. V sekci vystoupili Lada Viková (Romští legionáři – vlastenci i oběti), Petr Lhotka [Právní postavení Romů (Cikánů) v českých zemích 1918–1938], Blanka Soukupová [Československá republika jako hodnota? Postoj čes­ kožidovského, sionistického (národněžidovského) hnutí a tzv. německých Židů], Jiří Smlsal („Humanita musí platiti jak pro cikány, tak pro občanstvo“. Prvorepubliková protiromská opatření mezi civilizační misí a represí) a Daniela Bartáková (Postavení židovské menšiny v očích československých úřadů a přístup sionistického hnutí).

V zasedací místnosti Ústavu státu a práva AV ČR se dopoledne uskutečnila sekce D2: Místní moc v počátcích republiky mezi setrvalostí a změnou, za předsednictví Martina Ráji, který ji i zahájil příspěvkem Mezi kontinuitou a revolucí. Moravská města v letech 1918–1919. Následovaly příspěvky Miloslavy Melanové (Od hlavního města Deutschböhmen k centru Němců v Československu – proměny samosprávy Liberce), Ondreje Podolce [Medzi samo­ správou a zoštátnením (Miestna správa na Slovensku po roku 1918)] a Jana Hněličky („Co s ním budeme dlouho mluvit, nedá­li klíč dobrovolně, bude z něj mrtvola!“ Německý Liberec versus českoslovenští legionáři). Odpoledne v téže síni navázaly další dvě sekce. Nejprve (12:30–15:00) to byla sekce C2: Proměna hranic hospodářského prostoru a komunikačních sítí: pohyb a energie na jiných cestách, předsedaná Ivanem Jakubcem a Janem Štember­ kem. Zahrnula příspěvky Miroslava Sabola (Verejná autobusova doprava na Slovensku), Michala Ďurča („aby Slovensko s Podkarpatskou Rusí bylo protkáno silnicemi a jako žilkami přimknuto k českým zemím pevně a trvale.“ Transformácia cestnej siete Slovenska 1918–1938 ako prostriedok upevnenia legitimity československej štátnej ideológie), Jana Štemberka (Automobilová doprava v dopravní politice Československa), Ľudovíta Hallona (Úloha že­ lezničnej a cestnej motorovej dopravy v riešení dopravného problému Slovenska 1918–1938) a Ivana Jakubce (Zahraniční služební cesty odborníků jako výraz konsolidace a životaschop­ nosti nového státu. Příklad ministerstva železnic). Další část sekce navázala v pondělí. Po přestávce v této síni s panoramatickým výhledem na Prahu navázala (15:15–16:45) druhá část sekce E2: Národnostní otázka – dobový diskurz, reflexe, konflikty z pátku. Zazněly v ní příspěvky René Petráše (Role mateřských států v oblasti ochrany menšin mezi světovými válkami), Grzegorze Gąsiora (Československé úřady a národnostní otázka v oblasti prů­ myslu na Těšínsku 1920–1938) a Martina Furmaníka (Fenomén „mlčiacej väčšiny“ na prí­ klade multietnického Spiša po vzniku Československa). Večer následoval opět společenský program, filmový večer v kinu Ponrepo Národního filmového archivu, promítání filmu Plukovník Švec s úvodním slovem filmové historičky Terezy Czesany Dvořákové.

7. Nedělní zasedání v konferenčních sekcích

V den státního svátku, 28. října 1918, jsme zvolili pouze zasedání kratší, ponechávající podstatnou část svátečního odpoledne volnou. Ve středu Prahy v neděli probíhalo mno­ ho slavnostních, uměleckých a jiných zajímavých akcí. Zasedání se toho dne uskutečnilo pouze ve třech místnostech v hlavní budově AV ČR.

Ve velké zasedací síni (č. 206) se nejprve (9:00–11:30) uskutečnila sekce C1: Bratr, inves­ tor, kolonista? Východ ČSR – přístupy a reflexe, předsedaná Miroslavem Michelou. Zazněly v ní příspěvky Davida Hubeného (Počátky výstavby československé správy na Podkarpat­ ské Rusi), Milana Ducháčka (Československo v obrazech: vizuální stereotypy a „koloniál­ ní“ východ republiky), Istvána Janeka (Maďarské revizionistické snahy v Československu a František Jehlička), Karola Hollého [„Už kradnú i kremnickú mincovňu!“ Slovenský po­ litický dizkurz o plánoch presunúť výrobu mincí z Kremnice do Prahy (1919–1927)] a Erika Gilka (Umělecká reprezentace Podkarpatské Rusi v české meziválečné próze). Po polední přestávce následně navázala (12:30–15:00) sekce C3: Migrace – příslušnosti – azyl za před­ sednictví Víta Strobacha, přinášející příspěvky Bohuslava Rejzla (Od válečného azylu k poválečnému vyhnanství. Proměna uprchlické diaspory v prvních letech samostatného Československa), Jaroslava Vaculíka (Reemigrace Čechů a Slováků po první světové válce), Ivo Bartečka (Nezapomínejme na Čechy v cizině), Marty Dobrotkové (Vznik Československa a otázka postavenia Slovákov mimo hraníc vlasti) a Stanislava Broučka (Vystěhovalectví ve strukturách první československé republiky).

Ve střední zasedací síni (č. 205) se nejprve (9:00–11:30) uskutečnila sekce B6: Uchová­

vající republika: změny a vize v archivnictví a památkářství (další část sekce proběhla v pondělí) za předsednictví Evy Drašarové a Kristiny Uhlíkové. Zazněly v ní příspěvky Jana Dobeše (Archivy a archiváři v novém státě), Jana Kahudy a Evy Drašarové (Českoslo­ vensko­rakouská archivní rozluka po 100 letech – právní, odborné a etické aspekty), Micha­ la Novotného (Památková péče bez památkového zákona), Martiny Orosové (Zmarené ná­ deje pamiatkarov a archivárov na oslobodenom Slovensku), Jany Michalčákové (Plánování a koncepce procesu restaurování v Československu na pozadí evropských restaurátorských tendencí). Po polední přestávce pokračovala v této síni sekce E3: Sexuální reforma: osvo­ bozené city, osvobozená těla, předsedaná Janem Seidlem. Ten ji i zahájil svým příspěvkem (Homoerotika a reformní pedagogika: Wootawannova cesta k čistému lidství), následova­ ly příspěvky Jany Jablonické Zezulové [Emancipácia homosexuality v Československu na príklade aktivít osvetového pracovníka Imricha Matyáša (1896–1974)], Michala Maka [„Šedý hlas“ sexuálnej menšiny. Kritika trestných paragrafov smilstva proti prírode vo vy­ braných kriminálnych spisoch Československej republiky (1918–1938)], Martiny Halířové (Andělíčkářky a jejich nezákonná praxe versus legislativa. Pokus o legalizaci potratů) a Veroniky Lacinové Najmanové („Ochranné prostředky“ ano či ne? Tři pohledy na antikon­ cepci na prahu nové doby).

V menší zasedací síni (č. 108) se nejprve (9:00–11:30) uskutečnila sekce J2: Nově utváře­ ná a odstraňovaná místa paměti – fyzické a symbolické prostory za předsednictví Vojtěcha Kesslera, jeho příspěvkem i zahájená (Nový stát – staré symboly? Odstraňování symbolů a připomínek monarchie), příspěvky Juraja Babjáka (Odstraňovanie symbolov minulého režimu s veřejných priestranstiev na Slovensku v rokoch 1918–1920), Ondřeje Horáka (Osudy pomníků Josefa II. po vzniku Československa), Marcely Bubelové (Válečný pomník jako pilíř identity nového státu), Jitky Jonové (Nová církev – nová roucha. Duchovenský a liturgický oděv duchovních Československé církve v době První republiky). Po polední přestávce navá­ zala sekce F2: Povaha práva očima středoevropské právní teorie a právní filosofie dvacá­ tých let, předsedaná Tatianou Machalovou. V sekci zazněly příspěvky Tatiany Machalové (Význam brněnské školy právní teorie pro vznik moderního právního myšlení v první polovi­ ně 20. století), Vladimíra Goněce (Dva koncepty Františka Weyra z konce první světové vál­ ky), a Petra Čecháka (Svoboda vůle při tvorbě práva z hlediska normativní teorie právní). Večer následoval opět společenský program, filmový večer v kinu Ponrepo Národního