Úvodník

OBSAH

Úvodník

Xxxxx Xxxxxx: Možnost nebýt 3

Články

Xxxxxxxx Xxxxx: Manažerská smlouva v českém právním řádu 6

Xxxxxxxxx Xxxxxx: Výkon závislej práce vo vzťahu k zmluvným

typom pracovného a obchodného práva 15

Xxxxxx Xxxx: Účinky prohlášení konkurzu na řízení o povolení vkladu

do katastru 20

Xxxxxxxxx Xxxxxxx: Byt jako předmět občanskoprávního vztahu

s k přihlédnutím k restituci 26

Xxxxxxxxx Xxxxxx, Xxxxx Xxxxx: Tzv. nesporný (smluvený) rozvod

a mediace 29

Xxxxxxx Xxxxxx, Xxxxxxxx Xxxxxx, Xxxxxxx Xxxxx: Naše zkušenosti

s DNA analýzou při řešení otázek sporného otcovství 35

Xxxxxx Xxxxx: K některým oprávněním obhájce v trestním řízení 46

Z České advokátní komory

1) Informace o schůzi představenstva ČAK konané ve dnech

8. a 9. 3. 1999 50

2) Stanovisko představenstva ČAK k otázce povinnosti mlčenlivosti

správce konkurzní podstaty ve smyslu § 21 zák. o advokacii 51

3) Informace o zasedání výboru pro výchovu ČAK 52

4) Termíny školení advokátních koncipientů v II. pololetí 1999 53

5) Advokáti se znalostí německého jazyka – sdělení 53

Z kárné praxe

Zmeškání lhůty k podání odvolání je závažným porušením povinnosti advokáta. Stejně tak je porušením této povinnosti, jestliže advokát opožděně odvolání dá doručit soudu prostřednictvím svého

známého policisty. 53

Názor

Ke školení advokátních koncipientů (Xxxxxx Xxxxxxxx) 55

Víte, že (Xxxxxxxxx Xxxxx) 57

Z minulosti

Xxxxxx Xxxxx: Vivat dědička Země české 58

Obsah

Recenze

Xxxxxxxxx X., Xxxx J.: Právní odpovědnost v medicíně

(recenzent Xxx Xxxxxx) 63

Ze zahraničí

Xxxxxxx-Xxxxxxxxxx Xxxxx: Bezplatná právní pomoc ve vybraných evropských státech ve světle Evropské úmluvy o zasílání žádostí

o právní pomoc 70 Xxxxxxxx Xxxx: Novelizácia právnej úpravy spoločnosti s ručením

obmedzeným v Slovenskej republike a ochrana veriteľov 80

Z odborného tisku (Připravuje Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx) 91

Tisk o advokacii (Připravuje Xxxxx Xxxxxxxxx) 94

Různé

1) Sportovní spolek Východočechů 100

2) Kursy němčiny v rakouském Grazu 101

3) Oprava telefonního čísla 101

4) Rozsudky Evropského soudu ve Štrasburku na internetu 101

5) Platnost XII. Haagské Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin v ČR 104

Nakonec 102

Inzerce 105

Přihláška na školení advokátních koncipientů – formulář

VÝZVA ADVOKÁTŮM K POSKYTNUTÍ PŘÍSPĚVKU NA HUMANITÁRNÍ AKCE PRO UPRCHLÍKY Z KOSOVA

Představenstvo ČAK se usneslo na své schůzi dne 13. 4. 1999 požádat advokáty, aby poskytli v co nejkratší době finanční příspěvek na humanitár- ní akce pro uprchlíky z Kosova.

Příspěvky lze zasílat na zvláštní konto ČAK, č. ú. 89703/0300, v. s. 333,

vedené u ČSOB Praha 1.

Představenstvo rozhodne na nejbližší schůzi o způsobu nakládání s vý- těžkem tak, aby byl spolehlivě a efektivně využit.

Za projev dobré vůle účastí na této humanitární akci představenstvo všem dárcům předem děkuje.

O výsledku bude Bulletin advokacie čtenáře informovat.

XXXx. Xxxxx Xxxxxx, předseda

ÚVODNÍK

Možnost nebýt

Nadpis zní, rád to připouštím, poněkud morbidně, ale vaše obavy, že dnes za- bředneme do hamletovských problémů volby naší individuální existence či ne- existence, jsou zbytečné. Obávat se nemusíte ani toho, že bych snad přes mož- nost nebytí vedl rozumový důkaz boží existence, jak to kdysi tak elegantně a vtip- ně, byť nikoliv nevývratně, provedl Xxxxx Xxxxxxxx. Nám půjde spíš jen o To- mášova empirická východiska, která patrně ani veškerý vědecký a technický po- krok, dosažený za tu řadu století, která uplynula od realizace možnosti Xxxxxx- va nebytí až dodnes, nedokázal vyvrátit. Zda z těchto pozorování nějaké závěry

– a jaké – budeme schopni vůbec vyvodit, je už jiná věc. Možnost nebytí je ima- nentní nejen všem individuálním projevům života, včetně lidského, ale hluboce a neodvratně tkví i v existenci nejrůznějších živých společenství, včetně lidstva jako celku, jak to zásadně dobře pozorují naši ekologisti. Dinosaury a mamuty zkrátka možnost nebýt už postihla stejně jako Xxxxxx nebo Chetity a lední med- vědi či Češi si sotva mohou myslet, že jim možnost neexistence nehrozí. Dů- kladné pozorování též neživého světa nás ve skutečnosti čím dál tím víc ujišťuje i o tom, že ani v této oblasti není nic, čemu by ztráta existence nehrozila, od ma- linkých molekul a atomů počínaje, až po ty hvězdy, galaxie, ba celý vesmír, kte- rý se, jak prý známo, od velkého třesku neznámo kam rozpíná a bůhví kdy se za- se začne smršťovat, takže by si žádný z nás nemohl vsadit ani korunu na jeho trvalou bezproblémovou existenci.

Náš pobyt v existenci je tedy pobytem na tenké slupce bažiny, kdy nám ne- ustále hrozí, že se slupka prolomí a vyvalí se na nás chaos, jež nás pohltí. Xxx- xxxx svou prchavou existenci založilo na zpevňování té tenké slupky, která je od- děluje od onoho pro ně nepochopitelného chaosu, mezi nímž se jeho existence odehrává. Vůle k existenci se tedy projevuje jako řád, na rozdíl od ne-řádu, kte- rý se na nás valí ze všech stran.

Při pobytu na tenké slupce řádu chce každý z nás ještě dosáhnout štěstí; a neví, jak ho hledat. Čekáme na nabídku štěstí. Rádi přijímáme nabídku moder- ní ekonomie, protože je tak prostá a snadno srozumitelná. Štěstí je větší uspo- kojování potřeb, tedy větší a větší spotřeba statků, o jejichž existenci jsme ještě včera neměli ani ponětí. Větší a větší spotřebu může zajistit jen stále rostoucí roz- voj. Větší rozvoj a spotřebu všelijak měříme a myslíme si, že měříme štěstí. Pev- nější měna, menší inflace, stoupající Dow-Jonesův index – více štěstí. Brání řád

Úvodník

příznivému vývoji burzovních indexů a větší produktivitě? Řád brání našemu štěstí. Odstraňme řád, zvýšíme své štěstí. Slupka, po níž chodíme, se nám začí- ná povážlivě houpat pod nohama. Ale co – hlavně mít trochu víc toho pokaka- ného štěstíčka. Carpe diem. Po nás potopa. Ostatně starý popelář Xxxxxxxxx, kte- rý a tom pokakaném štěstíčku v My Fair Lady tak hezky zpívá, jen dávno předz- namenal současnou statistiku, ke které se nikdo nechce znát. Zvýšení platu o 10 % – a tudíž úměrné zvýšení životních požitků – by jako šťastnou událost ve svém životě posuzovalo pouhých asi 20 % nejhůře placených příjemců mzdy. Pro ostatní je štěstí někde jinde.

Primitivní ekonomie nás ke štěstí nedovede. Nedovede ke štěstí ani těch 20 % nejchudších, kterým by větší spotřeba ještě trochu toho podělaného štěstí přine- sla. Ti totiž ze strmě rostoucích národohospodářských křivek nic mít nebudou a budou si svých pár rumů navíc muset stejně jenom přát. Štěstí není spotřeba. Štěstí je řád. Štěstí je, že se nám nehoupá půda pod nohama. Štěstí je, že se na nás nesápe chaos. Štěstí je možnost být.

Vytvořit řád je věcí většiny. Většina si především musí řád přát a chápat ho ja- ko štěstí možnosti být. Řád musí být spravedlivý, aby ho většina takto chápala. Podkopávat řád, jak se kdysi krásně říkalo, může jen zanedbatelná menšina. Řád nevybuduje vojsko ani policie. Řád a úcta k řádu a štěstí z řádu musí být uvnitř každého jednotlivce.

Vedle písničky starého Doolittla mě napadá ještě jedna naše stará dělnická písnička: ... a bourali vesele staré řády zpuchřelé. Vyměňovat rohože, latě a můstky, které mě drží nad bažinou samozřejmě mohu, ale musím mít připra- ven nový materiál, snad i kvalitnější, než byl ten předchozí. Vesele bourat a ne- vědět, co dál, znamená potopit se do bažin až po hlavu, ne-li až nad hlavu. To už se nám jednou stalo; bourali jsme tak vesele, že v tom dodnes vězíme až po uši.

Pravda, řád nás omezuje, a to počínaje tím, že nepliváme na podlahu, až po tu státní suverenitu. Ale bažina se pod námi nehoupe. Jaké štěstí!

A tak tedy říkám řád, ba spravedlivý řád.

NATO – řád. Sotva jsme ho přijali, neváhali jsme si do něho trochu kopnout. Kdybychom měli na víc, klidně bychom ho podkopali, bez sebemenšího tušení, čím ten most přes bažinu nahradíme. Hanebně špatný příklad pro každého u nás, kdo by stále jen vesele boural.

Evropská unie – řád. Pravda, blbá práce, zpevnit kus naší bažiny podle osvědčeného vzoru. Obtížné, nést společnou odpovědnost za větší kus chaosu. Radši si v tom zůstaneme sami až po uši, ale budeme nepochybně suverénní až

Üvodník

do té doby, než se úplně potopíme. Rovněž hanebný příklad pro každého u nás, kdo nechce respektovat žádný řád.

Náš právní řád – řád, jako když vyšije. Než bychom si vypůjčili pár osvědče- ných zpevňovacích prostředků někde jinde, zase už radši rychle podstrčíme pár prohnilých prkýnek pod ty, kteří jsou v bažině až po uši. Banky, průmysloví gi- ganti a jiní monopolisti nás tak stáhnou do chaosu všechny, kteří ještě jakž takž dýcháme. Hanebný příklad pro každého u nás, kdo je ochoten připustit, že v řá- du je štěstí.

Advokátní řád – v Evropě tradiční řád v obou slova smyslech, tedy Rechtsan- waltsordnung (právně závazná pravidla pro výkon povolání a jeho organizaci) a Ordre des Avocats (společenství osob vykonávajících určitou činnost podle přísně řízeného záměru). A u nás? Neslyším už zase z parlamentních lavic ná- pěv té odrhovačky, jak máme bourat vesele staré řády zpuchřelé? Co se nám za to nabízí? Více spotřebních požitků v zaneřáděné bažině? Taky špatný příklad pro každého, koho by napadlo kousek spravedlivého řádu vůbec někde položit.

Možnost nebýt je imanentní všemu, co z tohoto světa poznáváme. Řád je ji- stá obrana proti možnosti nebýt. Prodlužujeme možnost být, a proto je v něm štěstí. Řád vykazuje nám, postmoderním tulákům, o nichž jsme meditovali po- sledně, nějaké pevné místo a úkol při přechodu chaotické bažiny. To místo je náš domov a naše štěstí, jakkoliv nejisté. Toto místo si hájíme a jsme v něm dosažitelní i bez mobilů. Užíváme si v něm toho největšího požitku: možnosti být.

Xxxxx Xxxxxx

Duben 1999.

Bulletin advokacie jako jediný odborný časopis přináší pravidelně informace o obsahu periodik z oblasti práva a hlavních souvisejících oborů.

Dnes na stranách 91 – 94.

ČLÁNKY

Xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxxx, DrSc.,

Právnická fakulta UK Praha, advokátka

Manažerská smlouva v českém právním řádu

Xxxx. Xx. Xxxxxx Xxxxxxxxx, DrSc., seznamuje ve své studii uveřejněné v tomto čísle a nazvané „Výkon závislej práce vo vzťahu k zmluvným typom pra- covného a obchodného práva“ českého čtenáře s problémy, s nimiž se setkává v právu a praxi na Slovensku při odměňování manažerů. Autorka se snaží hle- dat cesty, jak nesprávnostem při odměňování manažerů předcházet. Její hod- notná studie v mnohém připomíná i naše problémy, s některými jejími úvahami i závěry se můžeme ztotožnit, i když naše právní úprava i praxe se v některých směrech liší. Rozdílné jsou podmínky poskytování a výše odstupného zaměst- nance, neboť činí na Slovensku 2–5 průměrných výdělků, zatímco u nás pouze 2 měsíční průměrné výdělky. Zákaz užívání obchodních smluv namísto pracov- ních smluv, tzv. švarcsystému, trvá u nás již řadu let a naopak se setkáváme s pochybnostmi o nutnosti a užitečnosti takového zákazu se zřetelem na někte- rá ustanovení Listiny základních práv a svobod. Na Slovensku je naproti tomu podle uvedené autorky časté paralelní užívání pracovních smluv a obchodně- právních smluv mezi pracovníkem a zaměstnavatelem. I u nás se s tímto jevem můžeme setkat. Častějším jevem u nás jsou však manažerské smlouvy anebo dodatky k pracovním smlouvám, nazvaným „dohoda o pracovních podmínkách“. Proto se budeme podrobněji zabývat manažerskou smlouvou. Základní otáz- kou bude charakter manažerské smlouvy. Jde o smlouvu, která není upravena jako zvláštní smluvní typ. Jejím obsahem jsou však některé pracovněprávní zá- vazky, vedle nich však i závazky, které překračují rámec pracovního práva. Ma- nažerské smlouvy např. zakotvují vedle pracovněprávních nároků na plat, od- stupné atp. i nároky, které pracovní právo nezná. Jde např. o nárok na odchod- né za mnoho měsíců, nárok na odprodej ojetého automobilu za zbytkovou účet- ní cenu atd. Výše některých uplatňovaných nároků vzbuzuje pak oprávněnou kri-

tiku veřejnosti.

Pokud posuzujeme manažerskou smlouvu očima pracovního práva musíme nutně dospět k závěru, že manažerská smlouva zakládá individuální vztah, kte- rý vzniká při využívání pracovní síly občana za odměnu (mzdu) jiným subjektem v podřízenosti (závislá práce) a že jde tudíž o pracovní smlouvu. Vzhledem ke kogentnosti zákoníku práce, který nepočítá s jinými typy smluv než s těmi, které

upravuje, musili bychom dospět k tomu, že ujednání, která přesahují hranice pra- covního práva, jsou neplatná.

Domnívám se však, že manažerskou smlouvu nelze vtěsnat do krunýře pra- covního práva, jehož hranice některá manažerská smlouva široce překračuje. Podle mého mínění shora uvedená východiska přehlížejí možnost různorodých závazků v jednom právním úkonu.

Poznamenávám, že v tomto článku používám místo pojmu zaměstnanec pře- vážně pojmu pracovník, neboť právě u manažerů obsah jejich pracovního vzta- hu zaměstnanecký poměr překračuje. Ostatně používání pojmu pracovník na- místo zaměstnanec není nesprávné, neboť pojem pracovník je v některých pří- padech vhodnější a používá jej např. nový vysokoškolský zákon č. 111/1998 Sb. Pojem pracovník považujeme za odpovídající např. pro toho, kdo pracuje na zá- kladě dohody o provedení práce nebo u vědeckých pracovníků, a koneckonců i u manažerů, tedy u vedoucích pracovníků.

I.

Jestliže se zaměříme na zkoumání právního charakteru manažerské smlouvy nemůžeme přehlédnout, že se uzavírá zpravidla v návaznosti na jmenování do funkce. Smlouva tedy nezakládá pracovní poměr, ale u pracovníků jmenovaných do funkce stanoví důležité podmínky výkonu práce a úpravu některých záležitostí s tím souvisejících. Protože základem vzniku pracovního poměru je jmenování, tj. jednostranný právní úkon (byť podmíněný předchozím nebo dodatečným souhla- sem vedoucího pracovníka), který zpravidla neobsahuje ani stanovení mzdy ani ujednání o dalších pracovních podmínkách, použije se další pracovněprávní úkon a tím je smlouva manažerská. Jistě by mohla být nazvána pracovní smlouvou, ale tento název by nebyl vhodný, protože nemá úlohu založit pracovní poměr. Ve vzta- hu ke jmenování vedoucího pracovníka do funkce je tedy manažerská smlouva zpravidla smlouvou doplňující to, co nebylo stanoveno aktem jmenování.

Je nepochybné, že tuto doplňující povahu bude mít manažerská smlouva i v případech, kdy místo jmenování dojde u vedoucího pracovníka k jednostran- nému aktu, který je obdobný jmenování, jímž je např. „pověření vedoucí funkcí“ anebo „ustanovení do vedoucí funkce“. Zákoník práce totiž neupravuje formu jmenování. Nepředpisuje např. pro jmenování písemnou formu. Písemná forma je stanovena pouze pro odvolání a vzdání se funkce, a to pod sankcí neplatnos- ti. Jmenování je tedy dáno těmito třemi prvky: subjekt, který jmenuje, popř. kdo jeho jménem jmenování provádí, fyzická osoba, která má vedoucí funkci zastá- vat a v čem má výkon funkce spočívat (jako druh práce).

Ke vzniku pracovního poměru vedoucího pracovníka jmenováním nebo po- věřením funkcí anebo ustanovením do funkce dojde však jen u těch osob, které

ještě nejsou v pracovním poměru u zaměstnavatele, kde mají novou funkci vy- konávat. Jde-li o zaměstnance, který už je zaměstnancem téhož zaměstnavate- le v pracovním poměru, způsobí jednostranný pracovněprávní úkon (jmenování, pověření, ustanovení do funkce) pouze změnu již existujícího pracovního pomě- ru podle § 36 zákoníku práce. Mění se tedy jen obsah dosavadního pracovního poměru.

Ve všech shora uvedených případech je tedy tzv. manažerská smlouva smlouvou doplňující, navazující na jmenování (pověření nebo ustanovení do funkce), zaměřená na ujednání některých pracovních a mzdových podmínek.

Je nepochybné, že velká část povinností manažera zejména ve vztahu k pod- řízeným zaměstnancům je svým charakterem pracovněprávní. Manažer je oprávněn činit jménem zaměstnavatele pracovněprávní úkony. Takové úkony může činit podle ust. § 9 zák. práce za zaměstnavatele – právnické osoby pou- ze statutární orgán a dále vedoucí organizačních útvarů, pokud jde o pracovně- právní úkony vyplývající z jejich funkcí daných organizačními předpisy, a koneč- ně zaměstnanci písemně pověřeni prováděním určitých úkonů. Tato poslední ka- tegorie může zahrnovat kromě vedoucích pracovníků i pracovníky řadové. Pro- tože vedoucí pracovním má vždy ve své pracovní náplni oprávnění řídit práci podřízených pracovníků, s výjimkou snad poradců a podobných profesí, jeho právní postavení v této oblasti se řídí pracovněprávními předpisy. Z toho plyne, že sám člen představenstva obchodní společnosti bez zvláštního pověření by bez založení pracovního poměru nemohl zaměstnancům společnosti ukládat úkoly. Proto, má-li člen představenstva obchodní společnosti zastávat i funkci vedoucího pracovníka, např. obchodního ředitele, musí být do takové funkce jmenován. Vedoucí pracovník je pak jednak vedoucím zaměstnancem v pracov- ním poměru, jednak nepřestává být funkcionářem společnosti, např. členem představenstva oné společnosti. Podrobnější podmínky výkonu funkce vedoucí- ho zaměstnance a podmínky výkonu funkce člena představenstva mohou být sjednány v jediné smlouvě, jíž je právě smlouva manažerská.

Oba shora uvedené požadavky na vedoucí pracovníky vyžadují existenci je- jich pracovního poměru a jsou splněny již jeho založením, popř. změnou. Tzv. manažerská smlouva je za současného právního stavu jakýmsi inominátním kon- traktem, jemuž nelze upřít právní povahu. Do kterého právního odvětví ji lze za- řadit však záleží především na posouzení jejího obsahu.

II.

Obsah manažerských smluv je různorodý. Vedle obsahu výlučně pracovně- právního v nich nalezneme ujednání, která patří do jiných právních odvětví. Ta- ková ujednání jsou četná u vedoucích pracovníků, kteří jsou zároveň funkcionáři

obchodních společností, např. členy představenstva společnosti. To vyplývá ze skutečnosti, že manažer, který je kupř. členem představenstva, má dvojí posta- vení. Je za prvé vedoucím pracovníkem a za druhé vysokým funkcionářem za- městnávajícího subjektu. Jedná nejen v pracovněprávních věcech, ale i ve vě- xxxx obchodních, občanskoprávních atp. v různých záležitostech společnosti. Jeho dvojí právní postavení se může projevit v manažerské smlouvě. Jeho ma- nažerská smlouva může být kombinací smlouvy pracovněprávního charakteru se smlouvou obchodněprávní či občanskoprávní, popř. inominátním kontraktem ob- čanskoprávním s určitými závazky pracovněprávními. Působnost takového ve- doucího pracovníka může tedy přesahovat jeho pravomoci vyplývající z jeho jme- nování či pověření.

Protože manažerská smlouva není jako smluvní typ právně upravena, a se zřetelem, že v ní zpravidla převažuje obsah pracovněprávní, nezbývá nám jiná cesta, než provádět klasifikaci jednotlivých závazků v ní obsažených s tím, že pro ně platí ten právní režim, který odpovídá jejich právní povaze. To bude někdy značně složité a problematické. Máme za to, že nelze přijmout stanovisko, že platí jen ty závazky, které odpovídají pracovnímu právu a ostatní jsou neplatné. Tím bychom popřeli zásadu, že „to, co není zakázáno, je dovoleno“, byť i pře- kračuje rámec kogentní pracovněprávní úpravy. Kogentnost pracovního práva nemůžeme přece přednést i do dalších právních oborů, zejména do oblasti prá- va obchodního či občanského.

V souvislosti s tím tedy musíme vyvodit závěr, že za současného právního sta- vu je nutné obsah manažerské smlouvy posuzovat podle charakteru závazků v ní obsažených. S tím ovšem souvisí otázka, zda je možné, aby jeden právní úkon obsahoval závazky různého druhu řídící se různým právním režimem, tj. re- žimem různých právních odvětví.

V této souvislosti by bylo možno poukázat na to, že různá ujednání se mo- hou dostat i do jednoduchých pracovních smluv a přitom tato ujednání nelze považovat za neplatná. Můžeme poukázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 1995 čj. II. ÚS 192/95, ve kterém tento soud vyslovil názor, že v uvedeném případě je konkurenční doložka obsažená v pracovní smlouvě platná. Přes tento nález Ústavního soudu se většina právníků z od- větví pracovního práva domnívá, že takové ujednání je v rozporu s ust. § 242 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, a mělo by být tudíž neplatné. Tento názor pů- vodně sdílela i autorka tohoto článku, nakonec však dospěla k závěru, že zá- kaz konkurence za existující koncepce zákoníku práce nemá skutečně charak- ter pracovněprávní, ale že je závazkem občanskoprávním, upraveným ob- chodním zákoníkem, který sice navazuje na pracovní poměr, ale je zaměřen na vztah budoucích podnikatelů. Jestliže nemůžeme uznat určitou smlouvu za smlouvu smíšenou, a to pracovní a obchodněprávní – tj. podle jejího obsahu,

musíme také uznat manažerskou smlouvu jako smlouvu smíšenou řídící se podle charakteru jejích závazků právem pracovním a právem občanským či ob- chodním.

Shora jsme již ukázali, že v manažerské smlouvě může vedoucí pracovník vystupovat ve dvou rolích. Za prvé je vedoucím pracovníkem podle pracovního práva, za druhé společníkem nebo např. členem představenstva obchodní spo- lečnosti. Souběhy pracovněprávního a obchodněprávního vztahu velice výstiž- ně rozebírají XXXx. Xxxx Xxxxxx a XXXx. Xxx Xxxxxxx v časopise Právní rádce č. 10/1996, str. 45–48. Za souběh považují citovaní autoři výkon závislého za- městnání zaměstnancem ve stejné době, kdy vykonává funkci (člena) statutár- ního orgánu. Právní podstatu vidí v kolizi povinností, které fyzická osoba musí současně plnit jako zaměstnanec i jako statutární orgán či člen statutárního or- gánu. Pracovník je povinen nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy svého za- městnavatele. Citovaní autoři vypočítávají též možnost kolizí povinnosti konat práci v pracovním poměru pro zaměstnavatele s výkonem funkce statutárního orgánu. V manažerské smlouvě se odměny týkají nejen výkonu práce v pra- covním poměru, ale i zastupování zájmu zaměstnavatele ve statutárních orgá- nech společnosti, uznání zaměstnancovy činnosti jako člena statutárního orgá- nu atp.

Vedoucího pracovníka, který je zároveň členem statutárního orgánu, lze v té- to jeho funkci chápat v určitém smyslu i v roli funkcionáře obchodní společnosti, i když v manažerské smlouvě není pověření učiněno výslovně, ale z některých ujednání taková role vyplývá. Zejména půjde o úplatnost a poskytnutí takových plnění, která překračují dovolenost plnění podle pracovního práva. Jen tak lze chápat různorodost ujednání v manažerské smlouvě, kterou můžeme chápat ja- ko smlouvu smíšenou, a to s ujednáními o pracovních podmínkách, řídící se pra- covním právem a s ujednáními charakteristickými např. pro smlouvu mandátní podle obchodního práva. Ve vnitřních předpisech by bylo možno stanovit, kdy ve- doucí pracovník, např. ředitel, jedná jako člen představenstva a v jiných přípa- dech jako ředitel.

Nemusí jít jen o obchodní společnosti, které jsme vybrali jako charakteristické pro souběh postavení vedoucích zaměstnanců a členů statutárních orgánů. Po- dobně lze ukázat i na jiné zaměstnavatelské subjekty. Např. podle vysokoškol- ského zákona č. 111/1998 Sb. rektor veřejné vysoké školy je zpravidla učitelem vysoké školy a zároveň statutárním orgánem. Obdobně i děkani jednotlivých fa- kult mohou být v takovémto dvojím postavení. Obecně prospěšná společnost podle zák. č. 248/1995 Sb. má ředitele, který může být zároveň členem správní rady, která je statutárním orgánem. Takovéto podvojné postavení budeme obtíž- ně hledat u ředitele nebo vedoucího pracovníka zaměstnavatele, jímž je soukro- má osoba, ale ani zde není vyloučeno, že některá ujednání budou ujednáními

podnikatelů do budoucna nebo kombinací vztahu pracovního a mandátního atp. V dalším se zaměříme na klasifikaci některých ujednání v manažerských smlou- xxxx.

III.

A/ Pracovněprávní nároky manažera

Vedoucí pracovník má v této své funkci méně právní jistoty než řadoví za- městnanci. Odvolání z funkce je v zákoníku práce v podstatě koncipováno tak, že má umožnit zbavit se vedoucího pracovníka, když se neosvědčil, nebo když něco provedl, anebo když v práci zaostává. Podle ust. § 65 zákoníku práce mů- že být vedoucí zaměstnanec odvolán kdykoliv a bez jakéhokoliv důvodu. S vý- povědní lhůtou se nepočítá. Není ovšem vyloučeno odvolání vázat na určitý ča- sový úsek, např. k určitému datu do budoucna. Původní místo se mu nezacho- vává, nýbrž má právo na zařazení podle své kvalifikace, popřípadě na práci pro něho vhodnou. Není-li taková možnost nebo odvolaný zaměstnanec nabízené zařazení odmítne, je dán ze zákona důvod k rozvázání pracovního poměru pod- le ust. § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Nebylo-li však zaměstnanci nabídnuto vhodné zaměstnání nebo když nabíze- né zaměstnání odmítne, jeho pracovní poměr sice podle zákoníku práce trvá, ne- ní však určen druh práce a tudíž odvolaný pracovník nemá nárok na náhradu mz- dy. Mohl by pouze uplatňovat náhradu škody, kterou mu zaměstnavatel způso- bil tím, že mu vhodné místo nenabídl (rozsudek NS ČR č. 2 Cdon 382/97–172). Odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách ve výši dvojnásobku průměrného výdělku náleží odvolanému vedoucímu pracovníku jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s je- jím zrušením v důsledku organizační změny. Nedochází-li ke zrušení funkce, ne- má odvolaný vedoucí pracovník právo na odstupné vůbec. Pokud by v manažer- ské smlouvě bylo sjednáno odstupné vyšší, např. vícenásobkem měsíční mzdy,

nebo bez podmínky zrušení funkce, je takové ujednání neplatné.

Určitou újmu může odvolanému pracovníkovi způsobit konkurenční doložka stanovící, že po určitou dobu nesmí být zaměstnán v podniku, který má tentýž předmět činnosti jako dosavadní zaměstnávající subjekt a že ani on sám nesmí takovou činnost provozovat po určitou dobu, která je v manažerské smlouvě sta- novena. Protože jde o ujednání mimo rámec pracovního práva, budeme se tou- to otázkou zabývat níže.

Uvedené nevýhody postavení vedoucího pracovníka lze v pracovněpráv- ních vztazích kompenzovat výší mzdy. Pouze organizace, na které se vztahuje platový zákon č. 143/1992 Sb. v platném znění (zejména rozpočtové a příspěv- kové organizace), jsou vázány platovými tarify. Jde-li však o zaměstnavatelský

subjekt, na který se vztahuje zák. č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku v platném znění, má tento zaměstnavatelský subjekt při stanovení platu volnost. Podle ust. § 4 odst. 3 cit. zákona o mzdě se mzda sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě anebo v kolektivní smlouvě. Sjednání mzdy v manažerské smlouvě není tedy s citovaným ustano- vením v rozporu, neboť manažerskou smlouvu můžeme považovat za onu jinou smlouvu. Poskytovat mzdu určité výše, na které se vedoucí zaměstnanec do- hodne se zaměstnavatelem, není právním předpisem omezena. Pokud podnik prosperuje, nikomu nevadí, že mzdy manažerů dosahují nepřiměřené výšky. Horší je to tam, kde podnik upadá, dokonce když jde do konkurzu a vysoké pla- ty manažerů zůstávají na stejné výši. Je politováníhodné, že se to týká i podniků s vysokou státní účastí. Je zcela pochopitelné, že veřejnost i takovéto jevy chá- pe jako „tunelování“. Snad by měly kolektivní smlouvy vyššího stupně vycházet z toho, že výše platů manažerů zádvisí na prosperitě podnikatelského subjektu, tj. že její výše závisí na dosahovaném zisku. Zejména pohyblivá část platu by měla být vázána na určité podmínky spojené s hospodářskými výsledky. Měřít- kem všech plnění by vždy měl být soulad s dobrými mravy. Jinak se právem ve veřejnosti hovoří o „zlatém padáku“.

B/ Ujednání a nároky nad rámec pracovního práva

V manažerských smlouvách nalezneme různá ujednání jdoucí nad rámec pracovního práva (např. prodej ojetého automobilu, poskytnutí odchodného aj.). Tato ujednání nad rámec pracovního práva zohledňují zpravidla funkci vedoucí- ho pracovníka v jeho druhé roli, a to v roli statutárního orgánu nebo člena statu- tárního orgánu.

Jak již bylo shora v odd. II. uvedeno v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. II. ÚS 192/95 z 1. 11. 1995, mohou patřit mezi ujednání mimo rámec pracov- ního práva konkurenční doložky. Ujednání o zákazu konkurence, pokud nemá právní vady způsobující neplatnost takového ujednání, může být pro odvolaného manažera tíživé. Doba zákazu konkurenční činnosti nemůže být sice sjednána na nepřiměřeně dlouhou dobu, např. na 10 let, čímž by nepochybně bylo dotče- no právo občana na svobodné podnikání nebo na svobodnou volbu povolání za- kotvené v Listině základních práv a svobod, nicméně i kratší doba trvání tohoto závazku neprovozovat konkurenční činnost může být tíživá. Toto omezení může právě nahradit i plnění formou odchodného. Uvedené omezení a poskytnuté pl- nění musí však být v určitém poměru, jinak by se ujednání mohlo příčit dobrým mravům a být neplatné. Jde zde o neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 39 obč. zák. V oblasti obchodního práva platí podle § 65 obch. zák. zákaz konkurence ex lege a kdo jedná proti tomuto zákazu, je povinen vydat prospěch z uskutečně- ného obchodu a nahradit vzniklou škodu.

V této souvislosti se dostáváme k ujednáním o odchodném, které je obsaže- no téměř v každé manažerské smlouvě. Odchodné se v praxi někdy zaměňuje s odstupným.

Odstupné jakožto nárok na dvouměsíční průměrný výdělek je pracovněpráv- ním nárokem, jak už bylo shora zmíněno, které odvolanému manažerovi přísluší jen za podmínky, že jeho funkce byla zrušena a rozvazuje se s ním pracovní po- měr. Představuje určitou formou odškodnění za to, že bez zavinění zaměstnan- ce z důvodu vzniklého na straně zaměstnavatele, tj. z organizačních důvodů, ne- lze v pracovním poměru pokračovat.

I odchodné je určitým druhem odškodnění, a to za předčasné odvolání z ma- nažerské funkce. Je v podstatě určitou kompenzací statutárnímu orgánu nebo členu statutárního orgánu újmy, která mu vznikla tím, že doba původně stanove- ná pro výkon funkce nebyla dodržena. Odchodné může být sjednáno pevnou částkou podle délky výkonu funkce a doby zkrácení jejího předpokládaného tr- vání při splnění dalších podmínek. Zpravidla však bývá sjednáno jako násobek měsíčních platů, které odvolanému ušly proto, že byl odvolán dříve, než skonči- la předpokládaná doba výkonu jeho funkce, do které byl jmenován. Odchodné je tedy sjednáváno jako určitá náhrada mzdy za celou dobu, o kterou byla doba vý- konu funkce zkrácena oproti době předpokládané, tj. do konce doby, na kterou byl statutární funkcionář zvolen. V krajních případech může jít o náhradu mzdy i za několik let. Takový závazek považujeme za pochybný, neboť takové nepři- měřené plnění bez vazby na skutečný výkon práce je v rozporu s dobrými mra- vy, a tudíž absolutně neplatný.

Jistě se vnucuje otázka, jak vysoké odchodné může být sjednáno, aby bylo v souladu s dobrými mravy. V příspěvkových a rozpočtových a podobných or- ganizacích takový závazek není možný. Kdyby sjednávala manažerskou smlou- vu osoba jako výlučný vlastník podniku, mohla by ujednat pro svého manažera odchodné libovolné výše. Jde-li o podnikatelský subjekt, který hospodaří s pro- středky členů (akciové společnosti, fondy) nebo s penězi střadatelů (banky), mají statutární funkcionáři povinnost nakládat s prostředky šetrně a s náležitou péčí (ust. § 194 odst. 5 obch. zák.). Šetrným nakládáním s prostředky rozhod- ně není poskytnutí odvolanému manažerovi, který podnik (banku) přivedl do ob- tíží, byť za účasti dalších manažerů, vyplácení milionového odchodného, a to tím spíše, když pro odvolaného se už připravuje další lukrativní místo. Takové pří- pady vzbuzují oprávněnou kritiku veřejnosti. Nejde o závist, ale o pocit nespra- vedlnosti. Ostatně pokud by se v manažerské smlouvě zakotvily závazky přiná- šející statutárním funkcionářům zcela nepřiměřené nároky, byla by taková ujed- nání nejen neplatná, ale mohla by být chápána jako výsledek porušování pravi- del hospodářského styku ve snaze získat pro sebe ve značném rozsahu ne- oprávněné výhody na úkor těch, jejichž majetek spravují a tedy považována i za

trestný čin. Za to by mohli být odpovědni nejen ti, kteří takové ujednání učinili, ale i ty orgány, které nepřiměřené odchodné na základě neplatného ujednání vyplácejí.

Zákoník práce by měl upravit rámcově manažerskou smlouvu jako smlouvu hybridního charakteru. K témuž závěru dospěla ve svém shora citovaném člán- ku i xxxx. Xxxxxxxxx. Mohl by stanovit požadavek, aby statutární orgány za- městnavatelů, hospodařících se svěřenými prostředky, vázaly jak výši platu, tak i nárok a výši odchodného na hospodářské výsledky podniku. Zejména podniky se státní účastí by měly i odměňování manažerů odvozovat od hospodářských výsledků podniku. Odchodné by i při splnění ostatních podmínek mělo být pří- pustné nejvýše 6násobkem měsíčního příjmu – průměrného či základního platu. Přihlédneme-li k tomu, po jak dlouhou dobu mají nárok na požitky členové vlády nebo poslanci po skončení své funkce a s přihlédnutím k takovým nárokům v za- hraničí, mohlo by být odchodné ve výši 6měsíčního platu odpovídající. Vyšší by mohlo být jen v případech tíživých konkurenčních doložek, pokud jejich obtížnost nebude kompenzována jinak. Novela zákoníku práce by totiž měla upravit i otáz- ku konkurenčních doložek spočívající v ujednání, že odvolaný vedoucí pracovník nesmí být po určitou dobu zaměstnán v témže nebo obdobném oboru, v němž pracoval před rozvázáním pracovního poměru, ani v takovém oboru podnikat. Tato otázka se týká i pracovníků řadových. Především by měla být stanovena maximální délka závazku pracovníka po skončení pracovního poměru, která by mohla činit maximálně 2 roky. Kompenzace takové újmy by mohla spočívat ve vyšším odstupném nebo ve vyšším odchodném anebo by měla být kompenzace takové újmy provázena určitým odškodněním.

V této souvislosti mohou být jistě zajímavé zkušenosti ze zahraničí. Návrh zákoníku práce v SRN (tzv. „profesorský“ návrh zákona o pracovní smlouvě) při- pouští dobu zákazu konkurence nejvýše na dobu dvou let a po celou dobu za- mýšlí přiznat povinnému odškodné nejméně ve výši poloviny průměrného vý- dělku. Také francouzská právní úprava (§ 341 a násl. zák. práce) počítá s ome- zením doby zákazu konkurence a většina kolektivních smluv ji omezuje maxi- málně na dva roky. Zákaz musí být po celou dobu trvání provázen kompenzací, a to ve výši třetiny, poloviny nebo dvou třetin mzdy, v některých lokalitách v pl- né výši.

Dodatkem je nutno upozornit na vadu zákoníku práce, který v ust. § 73 odst. 2 stanoví určité povinnosti jen pro určité vypočtené orgány státní a veřejné správy a subjekty obdobného charakteru, nikoliv však pro všechny zaměstnavatelské subjekty. Cožpak např. zaměstnanci České spořitelny, České pojišťovny, ale i různých fondů a konec konců i různých živností sloužících občanům nejsou po- vinni jednat a rozhodovat nestranně, nepřijímat v souvislosti s výkonem zaměst- nání dary, vyvarovat se střetu zájmů atp.? Vždyť jde o etická pravidla, která do-

stala právní formu, která by měla být respektována v pracovněprávních vztazích všude, jinak je tolerován v uvedených vztazích nepořádek, zmatek a jednání v rozporu s dobrými mravy.

Závěrem:

Protože těžiště manažerské smlouvy spočívá v pracovním právu, je nutné tu- to smlouvu upravit v novele zákoníku práce.

Odměňování manažerů, odchodné i ostatní peněžitá i jiná plnění manažerů v podnicích hospodařících s prostředky jiných subjektů by měla být vázána na hospodářské výsledky zaměstnavatelského subjektu. Výše plnění by měla být vždy v souladu s dobrými mravy. Neplatnost určitých právních úkonů má za ná- sledek bezdůvodné obohacení toho, kdo na základě neplatného právního úkonu plnění přijímá. Ten vedoucí pracovník, který takové plnění na základě neplatné- ho právního úkonu poskytuje, působí škodu svému zaměstnavateli, popřípadě i nepřímo dalším osobám, jejichž majetek jeho zaměstnavatel spravuje.

Xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxx, DrSc.

Právnická fakulta UK Bratislava

Výkon závislej práce vo vzťahu k zmluvným typom pracovného a obchodného práva

Pri budovaní kvalitatívne nového ekonomického systému v postotalitných štá- toch dochádza k početným situáciám, v ktorých odberateľ práce pokrýva výkon závislej práce aj zmluvnými typmi presahujúcimi obsahový rámec pracovného pomeru. Zrejme nejde len o tendenciu charakteristickú pre tú časť Európy, ktorá do roku 1989 tvorila tzv. východný blok.

Relatívne veľká časť zamestnávateľov výkon závislej práce právne pokrýva výlučne zmluvnými typmi obchodného práva z dôvodu, že je to pre nich ekono- micky výhodnejšie. Za svoje pracovné sily neplatia napríklad odvody do jednotli- vých sociálnych fondov, a nie sú ani zaťažení celým komplexom áalších práv- nych povinností, ktoré im inak vyplývajú z pracovného pomeru.

Právne pokrývanie výkonu závislej práce obchodnoprávnymi či občiansko- právnymi zmluvami sa v kvalitatívne inom pohľade javí zo strany zamestnancov, ktorým sú predovšetkým a hlavne manažéri podnikateľských subjektov. Ako

ukazujú početné skúsenosti z praxe, sú títo často v paralelnom právnom posta- vení. Vedľa právneho statusu zamestnanca sú súbežne vo vzťahu k tomu isté- mu subjektu v obchodnoprávnom či občianskoprávnom vzťahu. Popri pracov- nom pomere založeného pracovnou zmluvou, určitú často relatívne širokú časť svojich pracovných aktivít vykonávajú na základe obchodnoprávnych zmluv- ných typov. Aplikačná prax pokiaľ ide o pripustenie paralelne existujúcich práv- nych vzťahov pri výkone závislej práce u nás vyústila po zmene vlády v roku 1998 až do politických škandálov. Najmä manažéri rôznych typov peňažných ústavov v Slovenskej republike ale aj iných typov podnikateľských subjektov, ktorí boli k týmto subjektom v pracovnom pomere, paralelne od týchto subjek- tov poberali rôzne druhy neprimerane vysokých finančných kompenzácií s odôvodnením, že ich právny nárok napr. na odchodné vo výške dvoch či troch miliónov korún, viažúci sa na prípad skončenia pracovného pomeru, nevyplýva z právneho základu pracovnej zmluvy či vymenovania zakladajúcich pracovný pomer, ale z niektorého zo zmluvných typov obchodného práva. Stojí za po- všimnutie právne postavenie takéhoto manažéra – zamestnanca. Na jednej strane chce byť v pracovnom pomere, ktorý mu na rozdiel od obchodnopráv- nych či občianskoprávnych vzťahov zabezpečuje neporovnateľne vyššiu právnu ochranu, napríklad viac finančných výhod vo vzťahu k jednotlivým sociálnym fondom, ochranu v oblasti bezpečnosti a ochrane zdravia pri práci, pri pracov- noprávnej zodpovednosti za škodu spôsobenú zamestnávateľovi. Na druhej strane by však bol rád, aby mu prislúchali súčasne všetky alebo aspoň niekto- ré výhody viažúce sa len k obchodnoprávnym či občianskoprávnym vzťahom. Je právne postavenie takéhoto manažéra podnikateľského subjektu ešte posta- vením zamestnanca ako hlavného účastníka pracovného pomeru alebo ide už o postavenie, ktoré má nemálo hybridných obsahových prvkov a ktoré už ne- možno celkom dobre vtesnať do obsahového rámca pracovného pomeru? Ten- to problém, ktorý sa v poslednom období v aplikačnej praxi objavil ako reálny a nie zanedbateľný, sa najpregnantnejšie prejavuje v prípade vyplatených mili- ónových čiastok odchodného, aj keá jeho poskytnutie či vyplatenie bolo viaza- né bezprostredne a výslovne na skončenie pracovného pomeru, teda na iný druh právnych vzťahov. Podľa súčasne platnej pracovnoprávnej úpravy od- chodné vo vyššie uvedenej výške by odporovalo pracovnoprávnym predpisom a táto odporovateľnosť i rozpor s dobrými mravmi by mala za následok absolút- nu neplatnosť právneho úkonu. V prípade pracovného pomeru zákon o odstup- nom umožňuje totiž poskytnúť zamestnancovi maximálne 5-násobok priemer- ného mesačného zárobku a minimálne 2-násobok priemerného zárobku, ak ku skončeniu pracovného pomeru dôjde výpoveáou zamestnávateľa alebo doho- dou z organizačných výpovedných dôvodov uvedených v § 46 ods. 1 písm. c) Zákonníka práce. Niektorí manažéri podnikateľských firiem na základe mana-

žérskych, mandátnych alebo iných nepomenovaných zmlúv podľa Obchodného zákonníka očakávajú však vyplatenie odchodného vo výške napríklad 20 alebo 30-násobku priemerného mesačného zárobku. Vyššie uvedené prípady nie sú v aplikačnej praxi ojedinelé a poukazujú nielen na fakt, že v aplikačnej praxi re- álne existuje viac právnych základov často pre výkon tej istej závislej práce, ale aj na to, že obchodnoprávne či občianskoprávne zmluvné typy nahradzujú pra- covnú zmluvu ako právne relevantný základ pracovného pomeru aj vtedy, ak ide o výkon závislej práce. Vyššie uvedená relatívne rozšírená prax podnikate- ľských subjektov čo do podstaty kvalitatívne mení skutočný právny status za- mestnanca, ktorý už formálno právne (aj keá reálne áno) zamestnancom nie je, aj keá vykonáva pre odberateľa práce závislú nesamostatnú prácu. V podnika- teľských subjektoch, najmä obchodných spoločnostiach, dochádza k rozsiahlým daňovým únikom. Pro futuro by bolo potrebné najmä pri rekodifikácii Zákonníka práce právne zakotviť povinnosť zamestnávateľov pokrývať výkon závislej prá- ce pracovnoprávnymi vzťahmi, predovšetkým pracovným pomerom, nie inými druhmi právnych vzťahov.

Táto právna povinnosť zamestnávateľov už za súčasného právneho stavu ne- priamo vyplýva z pojmového vymedzenia pracovného pomeru, základnej práv- nej kategórie pracovného práva. S pojmom pracovného pomeru sa bezprostred- ne viaže výkon závislej, nesamostatnej námezdnej práce vykonávanej pre iného za odplatu, ktorý sa uskutočňuje v podriadenosti zamestnanca zamestnávateľo-

vi. Aj keá pojem pracovného pomeru Zákonník práce nezakotvuje výslovne, je- ho základné obsahové kontúry vyplývajú nielen z ustanovenia § 27 ods. 1 Zá- konníka práce, ale i z obsahu pracovného záväzku zamestnanca i zamestnáva- teľa ako ho vymedzuje ustanovenie § 35 Zákonníka práce.

Právnou kvalitou odlišný je problém paralelného jestvovania viacerých práv- nych vzťahov vedľa seba, ktoré kvalitatívne menia reálny status zamestnanca. Paralelne jestvovanie viacerých právnych vzťahov vedľa seba má svoje právne opodstatnenie zásadne len vtedy, ak právne nepokrýva výlučne výkon závislej námezdnej práce zamestnanca. Ak by výkon výlučne len závislej práce za- mestnanca bol právne pokrytý zmluvnými typmi rôznych právnych odvetví, z ktorých by pre zamestnanca vyplývali výhody, ktoré sú vzhľadom na ich po- vahu, obsah i rozsah v pracovnom práve neprípustné, išlo by nielen o poruše- nie, ale i obchádzanie zákona, v mnohých prípadoch aj o porušenie dobrých mravov podľa Zákonníka práce a teda aj o neplatnosť právneho úkonu. Paralel- ne jestvovanie viacerých zmluvných typov má svoje opodstatnenie len vtedy, ak tieto zmluvné typy, najčastejšie obchodnoprávne zmluvy v kombinácii s praco- vnou zmluvou či vymenovaním, právne pokrývajú vedľa výkonu závislej práce uskutočňovanej v pracovnom pomere aj výkon iných prác s odlišnými právnymi charakteristikami než je pracovný pomer ako právny vzťah závislej odplatnej

práce. Pri finančných kompenzáciách typu odchodného vo výške 30-násobku priemerného mesačného zárobku je potrebné preskúmať, či okrem výkonu zá- vislej nesamostatnej práce zamestnanec pre podnikateľský subjekt vykonával aj iný druh práce, ktorý nemožno právne vtesnať do obsahového rámca pracov- ného pomeru. V prípade kladnej odpovede na túto otázku existencia napríklad obchodnoprávneho vzťahu by síce bola možná vedľa pracovnoprávneho vzťa- hu, avšak neprimeranosť výšky finančnej kompenzácie by bol v hrubom rozpo- re s dobrými mravmi podľa Občianskeho zákonníka a spôsobil by obdobne ako podľa pracovného práva absolútnu neplatnosť právneho úkonu podľa Občian- skeho zákonníka.

Použitie správnej právnej formy je závislé od obsahu právneho vzťahu, ten determinuje aj konkrétny zmluvný typ. V reálnom živote nemožno celkom vy- lúčiť, že zamestnanec bude vo vzťahu k svojmu zamestnávateľovi aj v ob- chodnoprávnom vzťahu. Tieto právne vzťahy zásadne môžu existovať vedľa seba, ale nie spôsobom prekrývajúcim sa časovo i vecne. V opačnom prípade nemožno vždy celkom ľahko ohraničiť, ktorá z pracovných aktivít zamestnanca vyúsťuje do obsahu pracovného pomeru a ktorá naopak tvorí obsah obchod- noprávneho vzťahu. Z ustanovenia § 35 Zákonníka práce jednoznačne vyplý- va, že zamestnanec je odo dňa, kedy vznikol pracovný pomer, povinný podľa pokynov svojho zamestnávateľa vykonávať práce dojednaného druhu osobne podľa pracovnej zmluvy, ale aj v určenom pracovnom čase a na mieste, ktoré sa zmluvné stany rovnako dojednali v pracovnej zmluve. Preto založením pra- covného pomeru berie zamestnanec na seba určité povinnosti vymedzené dru- hom práce v pracovnej zmluve, ktoré plní výlučne osobne v určenom pracov- nom čase na mieste dohodnutom v pracovnej zmluve. Je pri výkone tejto čin- nosti podriadený zamestnávateľovi. Teda obsah pracovného pomeru vyplýva- júci nielen z pracovnej a kolektívnej zmluvy, ale aj z iných pracovnoprávnych predpisov, ktoré majú zatiaľ prevažne kogentný charakter, kladie na zamest- nanca určité nároky, z ktorých nemožno na základe súčasného stavu pracov- noprávnej úpravy zľaviť tým, že v určenom pracovnom čase, resp. na dohod- nutom pracovnom mieste bude zamestnanec pre podnikateľa-zamestnávateľa vykonávať aj iné činnosti, ktoré prekračujú obsahový rámec pracovného po- meru. Preto pracovné aktivity takéhoto „hybridného“ zamestnanca pokryté nie- ktorým zo zmluvných typov obchodného práva by zamestnanec nemal vyko- návať v čase určenom pre pracovný pomer. Súčasne by to nemali byť obsaho- vo identické práce. Uvedené rozlišovanie má právny význam najmä z hľadiska možných právnych následkov pri porušení pracovnoprávnych povinností také- hoto „hybridného“ zamestnanca a následnej možnosti rozviazania pracovného pomeru zo strany zamestnávateľa pre porušenie pracovnej disciplíny, ale aj založenia zodpovednosti za škodu. Pri uvedených sankčných prostriedkoch na

strane zamestnanca musí napríklad ísť vždy o zavinené porušenie pracovných povinností zamestnanca tvoriace obsah jeho pracovného pomeru, nie iného obchodnoprávneho či občianskoprávneho vzťahu. Právna identifikácia práv a povinností, ktoré na jednej strane tvoria obsah pracovného pomeru a na stra- ne druhej sú obsahom paralelného obchodnoprávneho vzťahu, je právne vý- znamná aj z hľadiska kvantity i kvality práv toho, kto vystupuje v tejto hybrid- nej právnej pozícii. Odlíšenie paralelne existujúcich právnych vzťahov popri vý- kone závislej práce je právne významné aj z iného pohľadu. V pracovnopráv- nych vzťahoch dominantným právnym princípom je princíp subordinácie, pod- riadenosti zamestnanca zamestnávateľovi. V občianskom práve je dominant- ným právnym princípom princíp rovnosti subjektov. Vo väzbe na tieto princípy ovládajúce na jednej strane pracovný pomer a na druhej strane občiansko- právny či obchodnoprávny vzťah je právne relevantnou tiež otázka, či môže byť jeden a ten istý subjekt vo vzťahu k tomu istému subjektu súčasne vo vzťahu podriadenosti a súčasne vo vzťahu rovnosti. Aj položená otázka naznačuje, že právna identifikácia obsahu príslušného právneho vzťahu je pre posúdenie právnych následkov z nich vyplývajúcich mimoriadne významná. Ďalším dife- renciačným znakom medzi pracovnoprávnym vzťahom a obchodnoprávnym vzťahom je, že zamestnanec nevykonáva svoju činnosť za účelom dosiahnutia zisku, čo je na druhej strane základnou charakteristikou výkonu podnikateľskej činnosti. Pri paralelnej existencii dvoch či viacerých právnych vzťahov popri vý- kone závislej práce v pracovnom pomere treba zodpovedne odlíšiť obsah pra- covného pomeru od obsahu iného príslušného právneho vzťahu. Ak by však došlo k totálnemu obsahovému prekrývaniu pracovného pomeru s iným, na- príklad obchodnoprávnym vzťahom, správnosť použitia konkrétneho zmluvné- ho typu bude zásadne závisieť od jeho skutočného obsahu.

Doterajšia prax ukazuje, že najmä pre vedúcich manažérov podnikateľských subjektov, ale aj napríklad pre členov predstavenstva akciových spoločností, by bolo potrebné tak ako v zahraničí v budúcej právnej úprave popri pracovnom po- mere právne konštruovať voľnejší pracovnoprávny vzťah. Ten by viac ako to zod- povedá terajšiemu právnemu stavu zodpovedal ich reálnemu postaveniu najmä s ohľadom na relatívne vysokú úroveň samostatnosti ich práce a podstatne niž- šiu mieru podriadenosti, aká sa podľa súčasného právneho stavu vyžaduje pre pracovný pomer.

Mohla by to byť napríklad voľná služobná zmluva alebo manažérska zmluva, ktorá by však na rozdiel od pracovného pomeru nezakladala pracovný pomer, ale voľnejší pracovnoprávny vzťah (voľný služobný vzťah) s možnosťou dojedna- nia viacerých druhov kompenzácií nepriačiacim sa však dobrým mravom a sú- časne by najmä túto kategóriu osôb z hľadiska sociálneho poistenia chránila ako zamestnancov.

Záver

Problém správneho právneho krytia výkonu závislej práce je v súčasnosti v aplikačnej praxi nielen veľmi aktuálny, ale aj závažný rovnako ako súbežná exi- stencia pracovného pomeru s inými druhmi právnych vzťahov. Aplikačné problé- my, ktoré sú s tým spojené, zčasti vyplývajú z nedokonalej pracovnoprávnej úpra- vy. V blízkej budúcnosti by ju však bolo možné zdokonaliť do podoby, aby právne garantovala pokrývanie výkonu závislej práce pracovnoprávnymi vzťahmi, nie iný- mi druhmi právnych vzťahov. K tomu bude potrebné v Zákonníku práce vymedziť pojem zamestnanca obdobne ako Obchodný zákonník vymedzuje pojem podni- kania a podnikateľa. Je celkom prirodzené, že právne charakteristiky pojmu za- mestnanca sú podstatne kvalitatívne odlišné od právnych charakteristík pojmu podnikateľa. Obsahové naplnenie uvedených charakteristík následne determinuje aj správne rozlišovanie medzi právnym statusom zamestnanca a právnym statu- som podnikateľa. Okrem iného aj absencia vymedzenia týchto pojmov spolu s chýbajúcim zákonným vymedzením pojmu pracovného pomeru v Zákonníku prá- ce spôsobuje pre štát daňové úniky, ktoré sa vo väčšej miere v predchádzajúcich rokoch prejavili najmä vo vzťahu k príslušným obchodným spoločnostiam pri pou- žití zmluvných typov obchodného práva pre výkon závislej práce ich spoločníkov.

Xxx. Xxx. Xxxx Xxxxxx

Český úřad zeměměřičský a katastrální

Účinky prohlášení konkurzu na řízení o povolení vkladu do katastru

Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v platném znění (dále jen „zákon o konkurzu“) vyvolá prohlášení konkurzu mj. přerušení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do kon- kurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, pokud je účast- níkem těchto řízení úpadce.

K výkladu tohoto ustanovení přijalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nej- vyššího soudu dne 17. 6. 1998 výklad v části XXIV stanoviska č. j. Cpjn 19/98. Zde se uvádí:

„K přerušení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, dochází ze zákona

– prohlášením konkurzu na majetek dlužníka. Xxxx tuto skutečnost poznamená do příslušného spisu, jakmile se o ní dozví. Ukáže-li se to pro další postup v ří- zení potřebné, neprodleně o tom uvědomí správce konkurzní podstaty a účastní- ky tohoto řízení. Žádné vlastní rozhodnutí o přerušení řízení však nevydává.

Prohlášením konkurzu se přerušuje i řízení o povolení vkladu do katastru ne- movitostí.

Bylo-li řízení přerušeno v době, kdy účastníkům běžela lhůta k podání odvo- lání, odporu nebo námitek, nenabývá soudní rozhodnutí právní moci.“

Pro řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, pokud je účastníkem ta- kového řízení úpadce, z uvedeného vyplývají následující skutečnosti:

Stanoviskem Nejvyššího soudu byly odstraněny pochybnosti o tom, zda se ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu vztahuje i na řízení o povo- lení vkladu do katastru nemovitostí, pokud je jeho účastníkem úpadce. Pochyb- nosti se opíraly o text zákona, podle kterého se přerušují pouze taková řízení, ve kterých se rozhoduje o nárocích, vztahujících se k majetku konkurzní podstaty. V řízení o povolení vkladu práva do katastru se o žádném nároku nerozhoduje. Posuzuje se pouze, zda ke dni podání návrhu na zápis práva do katastru byly splněny podmínky pro povolení a provedení navrhovaného zápisu. Nyní je však ze stanoviska Nejvyššího soudu zřejmé, že se všechna řízení o povolení vkladu, jejichž účastníkem řízení je úpadce, přerušují sama od sebe v okamžiku, kdy je vyvěšeno usnesení o prohlášení konkurzu na úřední desce soudu (viz § 13 odst. 4 zákona o konkurzu).

Je ovšem otázka, jak se katastrální úřad dozví o tom, že došlo k porušení jím vedeného řízení vyvěšením usnesení na úřední desce soudu. Pro řízení vedená před soudy platí, že soud tuto skutečnost poznamená do příslušného spisu tepr- ve v okamžiku, kdy se o ní dozví. Ani katastrální úřad se nemůže k řízení vede- nému před ním o povolení vkladu stavět jako k přerušenému dříve, než se o pro- hlášení konkurzu dozví. Do té doby však mohl již rozhodnout tak, že se vklad po- volil, zamítl, nebo řízení zastavil. Ukončení řízení rozhodnutím, pokud k němu do- šlo v době, kdy bylo řízení přerušeno, byť takovým způsobem, že o jeho přeru- šení katastrální úřad nemohl vědět, by jistě mohlo být považováno za vadný správní akt. V případě použitelnosti obvyklých procesních zásad by náprava ta- kového vadou trpícího rozhodnutí byla možná obnovou řízení. V řízení o povole- ní vkladu je ovšem obnova řízení jako prostředek nápravy rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, výslovně vyloučena ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zá- kona č. 90/1996 Sb. (dále jen „zákon o zápisech“).

Reálnou možnost dozvědět se o tom, že bylo řízení o povolení vkladu přeru- šeno vyvěšením usnesení o prohlášení konkurzu na úřední desce soudu, má pří- slušný katastrální úřad v okamžiku, kdy mu bylo soudem oznámeno prohlášení

konkurzu podle § 13 odst. 3 zákona o konkurzu. Soud má v tomto směru ozna- movací povinnost vůči těm katastrálním úřadům, o nichž je mu známo, že evidu- jí nemovitosti, jež patří dlužníkovi. Probíhá-li tedy před katastrálním úřadem říze- ní o povolení vkladu právě o nemovitostech, jež dlužníkovi a nyní úpadci patří, dozví se katastrální úřad o přerušení takového řízení z oznámení soudu. O pře- rušení řízení v takovém případě katastrální úřad nevydává žádné správní roz- hodnutí, protože k němu došlo podle zákona již v okamžiku, kdy nastaly účinky prohlášení konkurzu. Okolnost, že došlo k přerušení řízení, by si měl ovšem ka- tastrální úřad poznamenat do spisu o průběhu řízení o povolení vkladu. O přeru- šení řízení by měl informovat i účastníky probíhajícího řízení. Žádný právní před- pis katastrálnímu úřadu sice takovou povinnost neukládá, lze to však přesto vů- či jeho účastníkům považovat za vhodné.

V souvislosti s tím, že se přerušují všechna řízení o nárocích, souvisejících s majetkem patřícím do konkurzní podstaty, jejichž účastníkem je úpadce, si lze položit teoretickou otázku: Přerušují se pouze taková řízení o povolení vkladu, ve kterých je přezkoumávána smlouva, v níž úpadce vystupuje jako vlastník nemo- vitosti, kterou převádí či zatěžuje za určitou protihodnotu? Nebo se přerušují i ří- zení o smlouvách, ve kterých úpadce vystupuje jako ten, v jehož prospěch je pře- váděna nemovitost či zřizováno jiné věcné právo k nemovitosti, pokud se úpad- ce zavázal za převod nebo zřízení takového práva poskytnout protiplnění ze své- ho majetku, např. zaplatit kupní cenu v penězích? Tyto otázky jsou ovšem pou- ze teoretické. Soud totiž v případech, kdy je v řízení o povolení vkladu přezkou- mávána smlouva, kterou se úpadce zavázal například k peněžitému plnění, oznamovací povinnost nemá. Katastrální úřad proto nemá možnost dozvědět se o prohlášení konkurzu na úpadce, který nemovitost kupuje a zavázal se prodá- vajícímu zaplatit za ni sjednanou kupní cenu.

Za povšimnutí stojí též část ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o kon- kurzu, podle které se přerušují pouze taková řízení, jejichž účastníkem je úpad- ce. Účastníkem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí jsou pod- le § 4 odst. 1 zákona o zápisech účastníci toho právního úkonu, na jehož pod- kladě má být zapsáno právo do katastru. Tedy např. v řízení o vkladu na pod- kladě kupní smlouvy je účastníkem řízení pouze kupující a prodávající. Majetkem tvořícím součást konkurzní podstaty jsou ovšem nejen nemovitosti, které byly ke dni prohlášení konkurzu vlastnictvím úpadce. Majetkem patřícím do konkurzní podstaty jsou mj. všechny nemovitosti, které byly správcem konkurzní podstaty oprávněně pojaty do soupisu konkurzní podstaty (viz § 18 až 19 zákona o kon- kurzu). Xxxx nejen nemovitosti z vlastnictví úpadce, ale i z vlastnictví osob od- lišných od úpadce, které byly oprávněně pojaty do soupisu konkurzní podstaty. Tedy např. nemovitosti, které nabyl do vlastnictví někdo jiný na základě právní- ho úkonu dlužníka, které jsou vůči věřitelům neúčinné podle § 15 zákona o kon-

kurzu či kterým správce konkurzní podstaty nebo konkurzní věřitel úspěšně od- poroval podle § 16 zákona o konkurzu. V těchto případech je vlastníkem nemo- vitostí patřících do konkurzní podstaty osoba odlišná od úpadce. Pokud osoba odlišná od úpadce nemovitosti ze svého vlastnictví prodává, nebývá úpadce účastníkem takové smlouvy a tedy ani účastníkem řízení o povolení vkladu. Ze zákona o konkurzu nelze nijak dovodit, že by se prohlášením konkurzu přerušo- vala řízení o povolení vkladu, jejichž účastníkem není úpadce, byť by se tato ří- zení týkala majetku pojatého do konkurzní podstaty.

Je otázkou, zda nová řízení o povolení vkladu, pokud se týkají nemovitostí pat- řících do konkurzní podstaty, avšak nejsou ve vlastnictví úpadce, jsou zahájena dnem doručení návrhu účastníků smlouvy katastrálnímu úřadu, jak výslovně sta- noví § 4 odst. 2 zákona o zápisech, nebo zda mohou být zahájena pouze na ná- vrh správce nebo proti správci konkurzní podstaty, jak lze usoudit z ust. § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkurzu. Podle tohoto ustanovení mohou být řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, zahájena jen na návrh jejího správce nebo proti správci. Není přitom rozhodné, zda majetek, kterého se má řízení týkat, je vlast- nictvím úpadce či jiné osoby. Přijatelný by snad mohl být výklad, podle kterého je řízení o povolení vkladu týkající se nemovitostí patřících do konkurzní podsta- ty a nejsou vlastnictvím úpadce, zahájeno dnem doručení návrhu účastníků práv- ního úkonu, na jehož základě má být zapsáno právo do katastru, protože tak vý- slovně stanoví zákon. Za účastníka takového řízení by mohl být považován i správce konkurzní podstaty. Je to řešení problematické, protože zákon o zápi- sech stanoví okruh účastníků taxativně. Návrh na zahájení řízení o povolení vkla- du není oprávněn podat nikdo jiný než některý z účastníků smlouvy. Řízení o po- volení vkladu přitom není vedeno proti nikomu, tedy ani proti správci konkurzní podstaty. Ví však někdo o lepším řešení?

V uvedené souvislosti je otázkou i to, jak by se katastrální úřad mohl dozvě- dět, že nemovitost, která není vlastnictvím úpadce, patří do konkurzní podstaty. Soud vůči katastrálnímu úřadu v těchto případech oznamovací povinnost nemá. Oznamovací povinnost soudu je omezena pouze na skupinu nemovitostí patří- cích do konkurzní podstaty, která je přímo v úpadcově vlastnictví. Pokud však ka- tastrální úřad v řízení o povolení vkladu zjistí, že vlastník, který není úpadcem, nakládal po prohlášení konkurzu s nemovitostí, která tvoří součást majetku kon- kurzní podstaty, měl by návrh na povolení vkladu zamítnout. Prohlášením kon- kurzu totiž pozbývají podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu všichni vlast- níci nemovitostí patřících do konkurzní podstaty oprávnění nakládat se svými ne- movitostmi, a to bez ohledu na to, zda jsou zároveň sami úpadci či zda byla je- jich nemovitost pojata oprávněně do soupisu úpadcovy konkurzní podstaty z ji- ného důvodu.

Nyní se podívejme, jaký význam má přerušení řízení o povolení vkladu pro zdárný průběh konkurzního řízení. Především se správce konkurzní podstaty stá- vá účastníkem řízení o povolení vkladu namísto úpadce. Tím by se zřejmě nestal, kdyby se ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu na řízení o povo- lení vkladu nevztahovalo, protože není účastníkem smlouvy. Správce konkurzní podstaty může pojmout nemovitosti, kterých se řízení o povolení vkladu týká, do soupisu konkurzní podstaty. To by ovšem zjevně mohl i v případě, že by řízení o povolení vkladu nebylo přerušeno. Konečně má správce konkurzní podstaty právo zpeněžit nemovitost pojatou do konkurzní podstaty, i když o ní probíhá prá- vě řízení o povolení vkladu. To by samozřejmě mohl i v případě, kdyby se řízení o povolení vkladu nepřerušovalo.

Nemovitost, která je oprávněně pojata do soupisu konkurzní podstaty, lze zpe- něžit, a to bez ohledu na to, zda je jejím vlastníkem úpadce nebo kdokoli jiný. Lze ji zpeněžit bez ohledu na to, zda o ní právě probíhá před katastrálním úřadem ří- zení o povolení vkladu. Ke zpeněžení nemovitosti může podle § 27 odst. 1 záko- na o konkurzu dojít způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem. V praxi jsem se s takovým způsobem zpeněžení ovšem nesetkal. Prak- ticky dochází ke zpeněžení nemovitosti pojatých do konkurzní podstaty prodejem mimo dražbu podle § 27 odst. 2 zákona o konkurzu. Zpeněžení v těchto případech uskuteční správce konkurzní podstaty mimo dražbu způsobem, se kterým vysloví souhlas soud svým usnesením. Ke zpeněžení nemovitosti dochází zpravidla tak, že správce konkurzní podstaty uzavře kupní smlouvu o převodu nemovitosti s ku- pujícím. V ní se zaváže převést do vlastnictví kupujícího zpeněžovanou nemovi- tost za kupní cenu stanovenou ve smlouvě. Po uzavření kupní smlouvy musí její účastníci podat příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad vlastnického prá- va ve prospěch kupujícího, aby došlo k převodu vlastnického práva ke zpeněžo- vané nemovitosti na kupujícího. K návrhu by samozřejmě mělo být přiloženo mj. i usnesení soudu o souhlasu se zpeněžením nemovitosti správcem konkurzní podstaty mimo dražbu. Tím doloží správce konkurzní podstaty katastrálnímu úřa- du své oprávnění nakládat se zpeněžovanou nemovitostí.

Aby přešla zpeněžovaná nemovitost do vlastnictví kupujícího, nestačí, že byl katastrálnímu úřadu podán návrh na povolení vkladu. Vlastnické právo přejde na kupujícího až tehdy, když je vklad povolen a proveden. Katastrální úřad však ne- může v řízení o povolení vkladu vlastnického práva ke zpeněžované nemovitos- ti pokračovat, pokud u něj byl podán dříve jiný návrh na zápis do katastru týkají- cí se zpeněžované nemovitosti, a řízení o tomto dříve podaném návrhu nebylo dosud ukončeno. Vyplývá to jednoznačně ze zásady priority při provádění zápi- sů do katastru, zakotvené v ust. § 12 odst. zákona o zápisech. Podle tohoto usta- novení se pořadí zápisů v katastru řídí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, do- bou, ve které návrh na zápis do katastru byl doručen katastrálnímu úřadu. Pro-

tože žádný zvláštní zákon jinak nestanoví, platí tato zásada pro pořadí provádě- ní zápisů do katastru bezvýjimečně.

Proto musí katastrální úřad nejprve dokončit řízení o povolení vkladu, které by- lo o zápisu práva ke konkrétní nemovitosti zahájeno dříve. Tím je v našem pří- padě řízení, které bylo zahájeno před prohlášením konkurzu, a prohlášením kon- kurzu došlo k jeho přerušení. Pokud nebude v tomto řízení pokračováno a pra- vomocně rozhodnuto, nelze pokračovat ani v řízeních o později doručených návrzích. Je tedy nezbytné nejdříve v přerušeném řízení pokračovat a dokončit je. V řízení o povolení vkladu lze pokračovat podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu na návrh správce konkurzní podstaty nebo na návrh jiného účastní- ka řízení než úpadce. Na návrh úpadce v něm lze pokračovat pouze tehdy, po- kud by soud určil správci konkurzní podstaty lhůtu k podání návrhu na pokračo- vání v řízení o povolení vkladu, a ten by návrh v určené lhůtě nepodal. V tako- vém případě se úpadce stane opět účastníkem řízení o povolení vkladu. Pokud by nebyl podán žádný návrh na pokračování v přerušeném řízení, zůstane říze- ní zřejmě navždy přerušeno. Žádný předpis nestanoví, že by měl katastrální úřad o pokračování v přerušeném řízení vydat nějaké rozhodnutí. Měl by si však po- kračování v přerušeném řízení poznačit do spisu. Bylo by jistě vhodné, aby o po- kračování v přerušeném řízení informoval i ty jeho účastníky, kteří návrh na po- kračování v řízení nepodaly.

Je-li tedy katastrálnímu úřadu příslušnou osobu podán návrh na pokračování v řízení, může je katastrální úřad dokončit. A to zpravidla povolením či zamítnu- tím vkladu. Na rozhodnutí katastrálního úřadu nemůže mít žádný vliv okolnost, že po podání návrhu na povolení vkladu byl prohlášen konkurz. To proto, že podle ust. § 5 odst. 1 zákona o zápisech katastrální úřad zkoumá splnění podmínek pro povolení vkladu podle právního stavu, jaký tu byl ke dni podání návrhu na vklad, tedy podle stavu před prohlášením konkurzu. Pokud jsou k tomuto dni podmínky vkladu splněny, katastrální úřad vklad povolí.

Je-li ovšem nemovitost, které se povolení vkladu týkalo, oprávněně pojata do soupisu konkurzní podstaty úpadce, nic nebrání tomu, aby před katastrálním úřa- dem konečně proběhlo další řízení o povolení vkladu, tentokrát na základě smlouvy uzavřené se souhlasem soudu ke zpeněžení nemovitosti patřící do kon- kurzní podstaty. Jak již bylo uvedeno, správce konkurzní podstaty prokáže v tom- to řízení katastrálnímu úřadu své oprávnění zpeněžit nemovitost [viz § 5 odst. 1 písm. e) zákona o zápisech] usnesením soudu o souhlasu s prodejem nemovi- tosti mimo dražbu. Na překážku povolení vkladu nemůže být v daném případě okolnost, že jako vlastník nemovitosti není v katastru zapsán prodávající správce konkurzní podstaty, ani úpadce, ale jiný vlastník, jehož prodávaná nemovitost by- la oprávněna pojata do soupisu konkurzní podstaty. Oprávněnost zařazení ne- movitosti do soupisu nebude katastrální úřad přezkoumávat. Tu přezkoumal již

soud, když dal správci konkurzní podstaty souhlas ke zpeněžení nemovitosti. Proto tedy, pokud nezjistí katastrální úřad jiné překážky vkladu, by měl vklad na základě smlouvy uzavřené správcem konkurzní podstaty povolit a provést.

V tomto článku nejsou popsány zdaleka všechny problémy, které mohou na- stat v řízení o zápisech do katastru v souvislosti s prohlášením konkurzu. Přesto laskavý čtenář jistě shledal, že kdyby se řízení o povolení vkladu nepřerušovalo, a došlo pouze k tomu, že po prohlášení konkurzu by se stal jeho účastníkem na- místo úpadce správce konkurzní podstaty, výsledek řízení by byl naprosto stej- ný. Pouze by byl dosažen jednodušším a srozumitelnějším postupem. Proto se také nikdy v minulosti řízení o zápisech do pozemkové knihy prohlášením kon- kurzu nepřerušovala. Z uvedeného lze také dospět k závěru, že porozumět sple- ti ustanovení vzájemně ne vždy dostatečně provázaných ustanovení různých zá- konů nebývá někdy tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

XXXx. Xxxxxxx Xxxxxxxxx

soudce Ústavního soudu

Byt jako předmět občanskoprávního vztahu s přihlédnutím k restituci

Bytová otázka je v současné době v popředí zájmu naší veřejnosti, a to neje- nom v souvislosti s úpravami nájemného, nýbrž i s požadavky jejich vlastníků. V neposlední řadě se otázka bytů dotýká rovněž uplatněných restitučních náro- ků na jejich vrácení původním vlastníkům.

I.

Než však přejdeme k pohledu na řešení této speciální restituční otázky, do- mnívám se, že bude nutno se zmínit o „bytu“ jako o předmětu občanskoprávního vztahu. Předmětem tohoto vztahu se stal „byt“ teprve přijetím zákona č. 52/1966 Sb. o osobním vlastnictví k bytům. Jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zá- konu, základní myšlenkou institutu osobního vlastnictví k bytům bylo vytvoření právních předpokladů pro další formu uspokojován potřeb občanů. Zákon se ne- vztahoval na tehdejší soukromý bytový fond, neboť připouštěl nabytí osobního vlastnictví k bytu pouze formou nové výstavby domu občany nebo formou pře-

vodu ze státního socialistického vlastnictví, nebo převodem nebo přechodem už existujícího osobního vlastnictví do takového vlastnictví jiného občana.

Citovaný zákon v § 14 odst. 1 pro nabytí bytů, které jsou ve vlastnictví státu, však obligatorně stanovil, že byty, které jsou využívány na základě práva osob- ního užívání bytu, mohou takto nabýt pouze jejich uživatelé. Byla zde tedy zvý- razněna ochrana nájemníků.

Pro zařazení „bytu“ do občanskoprávního vztahu bylo nutno vzhledem k přija- tému zákonu určit jeho právní formu, a to s přihlédnutím k ustanovení § 118 a § 119 o. s. ř. Tehdejší právní literatura, včetně komentáře k § 118 o. s. ř. sta- novila, že byt se považuje za věc v právním smyslu. Pro oblast působnosti zá- kona č. 52/1966 Sb., ve znění tehdejších předpisů, byl tak vytvořen samostatný předmět, oddělený od obytného domu, v němž se nalézal. Pro bližší rozlišení vě- ci podle § 119 o. s. ř. bylo potom jednoznačně přijato, že o rozsahu působnosti citovaného zákona se byt považuje za nemovitou věc.1) V ustanovení § 15 v odst. 1 cit. zákona je také stanoveno, že na převod nebo přechod vlastnictví platí, pokud tento zákon nestanovil jinak, všeobecná ustanovení občanského zá- koníku, upravující převod nebo přechod nemovitostí v osobním vlastnictví.

Zákon č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl zrušen zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).

Tento zákon v § 3 odst. 2 přebírá stejné ustanovení zrušeného ustanovení

§ 15 odst. 1 zák. č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stanoví, že právní vztahy k jednotkám (rozuměj bytovým) se řídí, pokud tento zákon nesta- noví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších předpisů, které se týka- jí nemovitostí (tj. písemná forma smlouvy, zápis do katastru nemovitostí etc.).

Mezitím, tj. zákonem č. 509/1991 Sb., kterým byl s účinností od 1. 1. 1992 no- velizován občanský zákoník, byl „byt“ jako předmět občanskoprávního vztahu vřazen do § 118 odst. 2 o. z. jako druhý odstavec.

A zde se dostáváme k prvému problému. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1997, č. j. 2 Cdon 490/96–111, při rozboru současného ustanove- ní § 118 o. z., který vymezuje předmět občanskoprávních vztahů, dospěl Nej- vyšší soud k právnímu závěru, že kromě věcí movitých a nemovitých musel být v odst. 2 cit. paragrafu vyčleněn jako specifický předmět těchto vztahů „byt“, kte- rý tedy není věcí podle ustanovení odst. 1 cit. paragrafu.

S takto stanoveným právním závěrem nelze souhlasit, včlenění „bytu“ do

§ 118 o. z. nemělo jiný účel než občanskoprávní vztah k bytu, omezený zákonem č. 52/1966 Sb., rozšířit na plné vlastnické právo vlastníka bytu s možností uplat- nění všech atributů, vyplývajících z vlastnictví. Na právním charakteru bytu jako nemovitosti, vzhledem ke znění zákona č. 72/1994 Sb. tím k žádné změně

nedošlo. Byt není právem, je hmotnou nemovitou věcí, jako prostorově vymeze- ná část budovy – nemovitosti, tvoří tedy samostatnou věc v právním smyslu, i když jako samostatný předmět občanskoprávního vztahu.

Pro toto určení není bez zajímavosti vyhl. č. 176/1993 Sb. o nájemném z by- tu a úhradě za plnění poskytované s užíváním bytu, která v § 1 odkazuje na de- finici bytu podle ustanovení § 42 odst. 3 vyhlášky č. 83/1976 Sb., ve znění po- zdějších předpisů, podle které „byt je soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně-technickým a funkčním uspořádáním a vybave- ním splňuje požadavky na trvalé bydlení. Byt musí mít obytný prostor, vlastní uzavíratelný vstup, předsíň, prostor pro vaření, pro uskladnění potravin, pro tě- lesnou hygienu atd.“.

Z technického hlediska je ostatně každý byt svými obvodovými a nosnými zd- mi a také jinými funkčními prvky pevně spojen se zemí.

II.

Nyní přihlédneme k problematice možnosti restituce bytu jako samostatné vě- ci. Při kvalifikaci zák. č. 52/1966 Sb. bylo řečeno, že prodeje bytů do osobního vlastnictví může uskutečňovat pouze stát. Nemohla tak učinit organizace, která měla byty ve správě a pro účely prodeje je tedy musela nejprve převést na stát. Otázka prodeje bytů do osobního vlastnictví nabývala na dynamice a bylo proto nutno hledat možnosti nových výstupů. Proto vyhláška Federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem stanovila v § 14 odst. 6 písm. c) možnost převedení bytů do osobního vlastnictví občanů také or- ganizacemi.

V § 14 odst. 11 cit. zákona je však speciální ustanovení, že nemovitosti, které přešly do celospolečenského vlastnictví podle zvláštního předpisu (pod čarou v po- známce uvedeno vládní nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních, týkajících se někte- rých věcí užívaných socialistickými organizacemi socialistického sektoru), může or- ganizace převést za úplatu do vlastnictví občanů jen v případech, kdy o nabídku vrácení těchto nemovitostí neprojevili zájem jejich bývalí vlastníci, popřípadě jejich dědici, jsou-li československými občany žijícími na území Československé socia- listické republiky. Tímto ustanovením byla dána obligatorní podmínka oznamovací povinnosti pro uskutečnění převodu. (Vyhláška je pro ČR dosud platná.)

Ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je však uveden právní názor, že tato nabídková povinnost se vztahovala jen na případy převodu vlast- nictví k nemovitostem, které přešly do celospolečenského vlastnictví podle naří- zení vlády č. 15/1958 Sb., tj. těch, u nichž došlo k odnětí vlastnického práva pů- vodním vlastníkům. Byt jako samostatná jednotka nebyl samostatně převeden do celospolečenského vlastnictví podle vlád. nařízení č. 15/1959 Sb., ale v rámci ce-

lého domu, jehož byl součástí, a proto se na byt nemůže vztahovat nabídková povinnost podle § 14 odst. 11 vyhl. č. 119/1988 Sb.

Jak již dovodil Ústavní soud, byt jako část nemovitosti sdílel právní osud celé nemovitosti a jeho vyčleněním v samostatný subjekt – nemovitost – neztratil pů- vodní a určující znaky jeho přechodu na stát. Jiný výklad by popíral vlastní účel restitučních zákonů a působil by nové křivdy. Při respektování tohoto právního názoru by totiž stačilo, aby jakákoli nemovitost byla rozdělena na několik samo- statných celků a prodána novým subjektům a tím by byla vyňata z restitučního ří- zení. Žádná z nich by totiž samostatně nesplňovala podmínku jejich převzetí stá- tem a nemusela být přednostně nabídnuta původním vlastníkům. Jak dovozuje ve svém nálezu Ústavní soud, z tohoto právního závěru Nejvyššího soudu se vy- tratilo přiměřené oprávnění státu, na základě kterého došlo potom k dispozičním úkonům státu na nové subjekty.2)

Měli bychom se proto vyvarovat výkladové tvorby tzv. překlenovacích právních institutů, které ještě v nedávné minulosti sloužily k uchování zdání základních mar- xistických principů (např. vlastnictví osobní-soukromé, osobní užívání půdy atp.).

Poznámky:

1) Občanský zákoník – komentář (Panorama 1987 – str. 371)

2) Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/98

Xxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxx, XXx. Právnická fakulta MU v Brně, advokátka PhDr. Xxxxx Xxxxx

Manželská a rodinná poradna, Brno

Tzv. nesporný (smluvený) rozvod a mediace

S účinností od 1. srpna loňského roku zakotvila novela zákona o rodině (zák. č. 91/1998 Sb.) novou formu „zjednodušeného“ rozvodu. Jestliže jsme použili po- jem „zjednodušený rozvod“, máme tím na mysli pouze a jedině právní úpravu roz- vodu, nikoli faktický vztah mezi rozvádějícími se manžely. Smyslem této právní úpravy je totiž komplexní řešení všech právních následků s rozvodem spojených v okamžiku rozhodování o rozvodu a umožnění důstojného rozchodu bez ná- sledných dlouhodobých, často traumatizujících problémů. Je třeba podotknout,

že tato forma je nejčastěji na místě tam, kde mezi manžely již došlo k tzv. psy- chologickému rozvodu, tj. oba jsou s rozvodem vyrovnáni a pocity křivdy a ne- spravedlnosti jsou již alespoň částečně překonány.

Z hlediska celkové koncepce právní úpravy rozvodu manželství se nejedná o rozvod na principu dohody, známý ze zahraničních úprav, ale o rozvod na prin- cipu objektivního, tzv. kvalifikovaného rozvratu. Proto nepoužíváme pojem „roz- vod dohodou“, neboť za určitých podmínek (srv. § 24 odst. 2), byť se manželé na rozvodu dohodli a splňují podmínky ustanovení § 24a, soud s přihlédnutím k zá- jmu nezletilých dětí, daným zvláštními důvody, manželství rozvést nemusí. U ne- sporného (smluveného) rozvodu jde pouze o otázku dokazování rozvratu, neboť za splnění určitých předpokladů (tj., že manželství trvalo nejméně jeden rok, manželé spolu šest měsíců nežijí a druhý manžel se k návrhu na rozvod připojí) zákon konstruuje nevyvratitelnou domněnku, že manželství je hluboce a trvale rozvráceno do té míry, že nelze očekávat obnovení manželského soužití.

Nová úprava rozvodu manželství se do občanského soudního řádu nijak ne- promítla. Jde tedy i nadále o tzv. sporné řízení. „Připojení se k návrhu“ může (resp. mělo by být) patrné již z podaného návrhu (žaloby). Zákon však nevylu- čuje, aby se rozvod podle § 24 přeměnil posléze v rozvod podle § 24a. Druhý manžel se k návrhu může připojit až v rámci svého vyjádření k návrhu a smlou- vy o vypořádání následků rozvodu mohou být soudu předloženy teprve při jed- nání. I v této situaci soud nebude muset zkoumat, zda mezi manžely existuje kvalifikovaný rozvrat a přihlížet k příčinám rozvratu.

K tomu, aby bylo manželství rozvedeno po velmi krátkém a v podstatě for- málním řízení je však třeba soudu předložit dohody manželů o řešení následků rozvodu. Zákon vyžaduje, aby rozvádějící se manželé soudu předložili smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Vždy musí jít o vypořádání spo- lečného jmění manželů. S ohledem na velmi obecnou formulaci však není vylou- čeno, a zřejmě to bude i praktické, aby manželé v rámci vypořádání vzájemných majetkových vztahů do tohoto vypořádání zahrnuli i případné zrušení a vypořá- dání podílového spoluvlastnictví, event. dalších vzájemných závazků.

Uvedené smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů vyžadují pí- semnou formu s ověřenými podpisy účastníků. Zákon nevylučuje, aby tyto do- hody měly formu notářského zápisu. Zejména v případě vypořádání společného jmění manželů ve větším rozsahu může být forma notářského zápisu praktická, neboť notářský zápis má charakter veřejné listiny a soud se tedy nemusí zabý- vat jejím obsahem. Notářský zápis umožňuje i doložku přímé vykonatelnosti, kte- rá bude užitečná zejména tam, kde součástí vypořádání bude závazek jednoho z manželů vyplatit určitou finanční částku.

Společné jmění manželů zaniká teprve zánikem manželství (§ 149 odst. 1 ObčZ.) Judikatura i soudní praxe dlouhodobě stály na stanovisku, že před práv-

ní mocí rozsudku o rozvodu nelze původní BSM vypořádat, že takové dohody o vypořádání jsou neplatné. V praxi však k takovým dohodám běžně fakticky do- cházelo a tvrzení rozvádějících se manželů, že jsou dohodnuti na vypořádání svých majetkových vztahů se často objevovalo i v protokolu z jednání. Jestliže nyní ustanovení § 24a odst. 1 písm. b) výslovně požaduje písemnou smlouvu upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, pro- lamuje tím dosavadní praxi, odmítající dohody o vypořádání před právní mocí roz- sudku o rozvodu. Z dikce ustanovení pak vyplývá, že půjde o smlouvu obsahují- cí odkládací podmínku, neboť s ohledem na ustanovení § 149 odst. 1 ObčZ k zá- niku SJM dojde teprve právní mocí rozsudku o rozvodu.

Vypořádání formou smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu § 50a ObčZ na- místo smlouvy o vypořádání s odkládací podmínkou je problematické. Pactum de contrahendo totiž není striktně vzato smlouvou o vypořádání. Závazek uzavřít v dohodnuté době smlouvu je sice vynutitelný žalobou, pokud však nebude do jednoho roku podána žaloba, závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě zanikne. K vypořádání společného jmění tak může dojít až nastoupením zákonné nevy- vratitelné domněnky o vypořádání ve smyslu § 150 odst. 4 ObčZ či na základě soudního rozhodnutí, což je evidentně v rozporu se smyslem a účelem ustano- vení § 24a ZOR.

Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí (§ 150 odst. 1 věta druhá ObčZ).

Vzhledem ke skutečnosti, že mezi podpisem smlouvy o vypořádání SJM a skutečným zánikem SJM na základě právní moci rozsudku o rozvodu uplyne určitá doba, v níž doposud nerozvedení manželé budou nabývat věci a závazky do SJM, je třeba, aby smlouva o vypořádání obsahovala rovněž obecnou klau- zuli, jakým způsobem budou vypořádány věci a závazky, které vzniknou v době mezi podpisem této smlouvy a právní mocí rozsudku o rozvodu.

Součástí předložených smluv musí být i dohoda o vypořádání práv a povinností společného bydlení. Zákon má zřejmě na mysli především vypořádání právního ti- tulu bydlení. Není vyloučeno (a v řadě případů to může být i praktické), aby sou- časně s vypořádáním právního titulu bydlení byla uzavřena i dohoda o způsobu užívání bytu do doby, než jeden z rozvedených manželů společný byt opustí.

Na rozdíl od dohod vypořádávajících společné jmění manželů a společné byd- lení, které musí být soudu v případě nesporného rozvodu předloženy vždy, ře- šení případné vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi není obligatorní součástí a uzavření takovéto smlouvy je závislé na konkrétní situaci.

Vyživovací povinnost k rozvedenému manželovi může být samozřejmě řeše- na i po právní moci rozsudku o rozvodu, v samostatném soudním řízení, jestliže skutečnost, že rozvedený manžel ve smyslu § 92 ZOR nebude po rozvodu scho- pen sám se živit, nastane teprve po právní moci rozsudku o rozvodu.

Uzavření smlouvy o vyživovací povinnosti (s úředně ověřenými podpisy) v sou- vislosti s nesporným rozvodem umožňuje, aby výživné bylo dohodnuto tradičně buá v opětujících se dávkách, případně i formou jednorázového plnění ve smyslu

§ 94 odst. 2 ZOR. Jednorázovým plněním zaniká vyživovací povinnost jednou pro vždy, a ani kdyby po rozvodu vznikl u jednoho z manželů stav odkázanosti na vý- živu, soud už výživné přiznat nemůže. Dohodu o jednorázovém splnění vyživova- cí povinnosti lze chápat jako jakési „odstupné“. Skutečnost, že rozvod se nyní „dá koupit“ bychom nepovažovali za nic špatného či nemorálního. Dobré je každé ře- šení, na němž jsou rozvádějící se manželé dohodnuti bez intervence soudu, pro- tože takové řešení umožňuje pro dobu po rozvodu zachovat mezi bývalými man- žely korektní vztahy, které se projeví i v jejich vzájemném vztahu jako rodičů.

Z tohoto hlediska by ovšem nebylo taktické, aby se jakési jednorázové „od- stupné“ promítlo do dohody o vypořádání SJM jenom tak, že jeden z manželů získá z vypořádání větší podíl. Tím by totiž nebyla vyloučena možnost, aby soud po rozvodu o vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi rozhodl.

Mají-li manželé nezletilé děti, je třeba zdůraznit, že pravomocné rozhodnutí o úpravě poměrů k těmto dětem ve smyslu § 25 může spočívat pouze ve schvá- lení dohody o úpravě poměrů, nikoli rozhodnutí o úpravě poměrů. Pokud by roz- vádějící se manželé oba s rozvodem souhlasili, soudu předložili sice všechny do- hody o vypořádání majetkových vztahů, ale pravomocný rozsudek o úpravě po- měrů by nespočíval ve schválení dohody, pak nejsou naplněny požadavky usta- novení § 24a a soud by byl povinen postupovat podle § 24 odst. 1, tj. brát v úva- hu příčiny rozvratu manželství, tedy zjišťovat tyto příčiny.

Je patrné, že při tzv. nesporném rozvodu má soud velmi ulehčenou situaci a nařízené jednání je značně rychlé a formální. O to větší nároky však příprava všech podkladů klade na advokáty. Advokát se tak může dostat (resp. měl by na- stoupit) do role mediátora, tj. člověka, hledajícího se stranami optimální řešení. Proto si dovolujeme připojit pár slov k terminologii a taktice mediace, neboť ten- to přístup je podle našeho názoru v jistém rozporu s tím, k čemu je advokát od svého koncipientského mládí vychováván.

Před lety referoval na sympoziu Duševní zdraví mládeže JUDr. X o spoluprá- ci fluktuační komise s Psychologickou výchovnou klinikou. V diskusi byl tázán na procentuální úspěšnost zásahů oné komise. Odpověděl: „Úspěšnost je 100%. Chachar buá jde do práce nebo ho necháme zavřít až zčerná...“

Informace byť takříkajíc mezi řádky poměrně přesně vymezuje, co není medi- ace. Co ale je?

Terminologie:

Médium znamená latinsky střed. Medius = prostřední. Mediace je proces, jímž se snažíme obrazně řečeno „vyjít vstříc na půl cesty“. Dosáhnout dohody mezi

stranami. Ani jedna z nich by se neměla cítit poražená, zneužitá či ponížená. Me- diátor je odborník na dosahování dohod. Ovládá umění efektivního vyjednávání s cílem dospět k dohodě, kterou by mohli účastníci považovat za přijatelnou.

Image mediátora:

Mediátor je nestranný. Nelze ovšem říci, že „nekope v žádném dresu“. Na je- ho pomyslném dresu je coby název týmu napsáno: „Dohoda jistá a spravedlivá“. Aby toho dosáhl, nesmí podporovat jen jednu stranu, ale musí zohledňovat zá- jmy všech zúčastněných stran, respektovat možnosti a meze stran, dbát na zá- jmy toho, o koho v mediaci jde především (např. dítěte).

Mediátor není: Xxxxxx, rozhodčí, kritik, trenér, znalec oboru „jak žít“. Není li- dovým léčitelem, nabízejícím nemocnému TBC psí sádlo s tím, že bude do tří dnů fit. Neusiluje o formální uzavření dohody, je-li zřejmé, že nebude dodržována.

Do rámce image spadá i vystupování. Dámy ponechají v šatníku ostře červe- né ba i temně fialové nebo jedovatě žluté šaty. Pozor na gesta. Obzvlášť ne- vhodné jsou ostentativní známky netrpělivosti či agrese – ťukání perem o stůl, placání pravítkem do dlaně atd. Žádné zvyšování hlasů.

Taktika mediace (jak postupovat):

A) Příprava

V rámci přípravné fáze k mediaci se seznámíme se stanovisky všech zúčast- něných. Obvykle se začíná setkáním mezi čtyřma očima, tedy s každou stranou zvlášť, a teprve pak je namístě setkání ve třech.

Příprava vrcholí formulací BATNA a WATNA. Xxxxxxx použil Xxxxxx Xxx i u nás známé knize Dohoda jistá jak zkratku pro nejhorší a nejlepší „alternative to a negotiated agreement“, tedy variantu pro každou ze zúčastněných stran. Jde tedy o jakési „vykolíkování“ prostoru, který je pro mediaci určen.

B) Vedení účastníků k dohodě

Důraz klademe na problém, ne na chyby účastníků v historickém či hysteric- kém kontextu. Držíme se stavu „teá a nyní“. Nedopustíme návraty do minulosti, které by zřejmě byly „muzeem křivd“. Pozitivně (slovy, pohledem, pokýváním) od- měňujeme každý výrok směřující k dohodě. Nekritizujeme. Podporujeme alterna- tivní řešení. (Např. místo peněz naturálie, je-li to přijatelné pro obě strany...).

C) Formulace dohody

Dohodu formulujeme co nejkonkrétněji a písemně. Je vhodné, aby byla po- depsána za přítomnosti obou stran. Pamatujeme, že to, co je psáno a podepsá- no, je alespoň částečně dáno. Na druhé straně známý internista xxxx. Xxxxxxxx již před sto lety konstatoval: „Mnohokráte nemocný výrok lékařský tak zkroutí, že pravil jsem vícekráte, že bych byl býval idiotem, kdybych pravil to, co nemocný

mi do úst vkládá...“ Ne-mocný je každý, kdo je ve stresu a neadaptovaný, v ci- zím prostředí. Ne-mocným se může cítit laik proti profesionálovi, méně vzdělaný proti vzdělanějšímu, méně vydělávající proti více vydělávajícímu (veřejné mínění hodnotí příjmy advokátů podle pražských špiček oboru) atd.

D) Realizace dohody

Je samozřejmě tím, oč opravdu běží. Věcí profesionální cti mediátora by mě- lo být uzavírání dohod, které jsou obě strany schopny realizovat. Jinak jde spíše o obchodníka s deštěm.

Advokátovi coby mediátorovi v rozvodové při je zřejmě jasné, jak by mohl vy- padat kompromis mezi „Batnou a Watnou“ obou zúčastněných stran. Méně jas- ný je požadavek jisté neutrality. Obrazně řečeno, mediátor je „advokátem“ obou stran. Není na škodu, když tu „zatlačí“ jednomu, ondy druhému s cílem, aby se pohnula „kára dohody“. Tabu je zde obvyklý přístup: „Budeme chtít maximum a pak něco slevíme...“ Výhradně totiž chceme výše zmíněný kompromis pro obě strany přijatelný. Klienta proto mírníme, klidníme, překládáme jeho projevy do po- zitivního slovníku. S protistranou jednáme jemně, vlídně, s patřičnou měrou vcí- tění (empatie). Nekritizujeme ani neposuzujeme, kdo co zavinil.

Příloha:

Quasi test:

Výchozí situace: Naše klientka odešla od manžela s dítětem k rodičům. Sdě- lila, že ji manžel opakovaně vulgárně urážel, a to i před dítětem. Jednoho dne sbalila nejnutnější věci, vzala dítě a napsala manželovi na list z bloku, na ku- chyňské lince vzkaz, kde je, a že s dítětem se on může sejít kdykoliv po domlu- vě. Bude-li se ovšem chovat slušně... Muž ji po přečtení vzkazu vyhledal a před jejími rodiči a sousedy urážel její mravopočestnost.

Když jsme se v roli mediátora setkali s oním mužem, popsal stav následovně:

„Příjdu z práce uhoněnej jak xxxx, doma nikdo, žena pryč, dítě pryč, v předsíni bordel. Lekl jsem se, že nás vyloupili, zmizely totiž nějaký krámy. Tak vletím do kuchyně a tam na kusu hadru je na lince napsaný vzkaz, že mi utekla žena a že kluka neuvidím, když budu dělat potíže. Tak jsem se s odpuštěním nasral a šel jsem k té staré čarodějnici, co nám manželství furt rozvracela, tedy ke tchyni a řekl jsem jí, co si o ní a její dcerušce myslím...“

Správný komentář (odpověá) mediátora k verzi muže je:

a) Xxx pro pořádek, Vaše paní si vzala jen osobní věci a věci nezbytné pro dítě.

b) Promiňte, ale o žádný hadr nešlo. Paní použila běžný formát vytržený z bloku.

c) Xxxxxx užívejte výhradně slušných slov, tak jak je to mezi vzdělanci běžné.

d) No, ono to milej zlatej bylo trošku jinak.

e) To Vám jako měla na tu linku napsat vyznání lásky nebo co?

f) Jo pane, kdo sází vítr, sklízí bouři. Na důsledky trvalého ponižování své že- ny jste měl myslet dřív.

g) Xxxxx, já bych se v podobné situaci taky nejprve vyděsil a pak se naštval.

h) Vzpamatujte se a myslete alespoň teá na své dítě. Konflikty mezi rodiči je mohou traumatizovat.

ch) Musím Vás upozornit, že opakované vulgární nadávky před dítětem jsou trestně postižitelné. Ostatně rodina mé klientky hodlá podat žalobu v sou- vislosti s excesy, jichž jste se dopustil při své poslední návštěvě.

i) No hlavně, že nevedete své účetní knihy na hadrech. To by se eventuální nenadálé daňové kontrole určitě nelíbilo. Radím Vám dobře – pojáte na domluvu...

Správná odpověá je pod písmenem ... g.

Nementorujeme, nevyčítáme, nehrozíme... chápeme, že život není peříčko a mediace je pro účastníky přijatelný kompromis.

RNDr. Xxxxxx Xxxxxxx, XXx. RNDr. Xxxxxx Xxxxxxxx, XXx. Xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, DrSc.

Ústav hematologie a krevní transfuze, oddělení molekulární genetiky, Praha

Naše zkušenosti s DNA analýzou při řešení otázek sporného otcovství *)

Počet zadaných znaleckých posudků ve věci určení otcovství analýzou DNA, které jsme ke konci roku 1998 od soudů České republiky, orgánů Policie ČR, ne- bo soukromých osob dostali, dosáhl čísla 1 000 a tato skutečnost nás přiměla k určité rekapitulaci našich zkušeností v této oblasti.

*) Autoři jsou členy International Society for Forensic Haemogenetics (ISFH).

Pracoviště se zúčastňuje mezinárodní kontroly kvality práce v rámci ISFH a bylo pově- řeno kontrolou kvality práce v rámci České republiky.

Se zaváděním metodik DNA analýzy pro potřeby identifikace osob jsme za- počali na přelomu let 1991 a 1992, to je v době, kdy naše pracoviště započalo se sledováním aktivity transplantovaného štěpu kostní dřeně. Současně s tímto kurativním postupem vznikl i požadavek na maximálně citlivou detekci genetic- kých markerů (DNA polymorfismů) charakterizujících a rozlišujících kostní dřeň dárce a příjemce po provedené transplantaci. Teprve sekundárně jsme polymor- fismy DNA začali používat i pro řešení otázek sporného otcovství. Zmíněné me- todické postupy zavedla na oddělení molekulární genetiky ÚHKT jedna z autorek příspěvku (Z. S.), která byla dlouholetou spolupracovnicí Prof. RNDr. X. Xxxxxx, DrSc. (Přírodovědecká fakulta University Komenského – Bratislava), průkopník tohoto oboru v tehdy ještě Československé federativní republice (Sieglová,

Z. a spol. 1997). První znalecký posudek v případě sporného otcovství vypraco- vaný metodou DNA profilování jsme podali dne 4. 11. 1992.

Vypracování znaleckého posudku ve věci určení otcovství z obecného hledis- ka znamená provést genetickou identifikaci účastníků sporu (matka – dítě – označený muž) a na základě těchto skutečností zvážit, zda je možné označené- ho muže z otcovství k vyšetřenému dítěti vyloučit, a pokud to není možné, pro- vést matematické hodnocení pravděpodobnosti jeho otcovství k tomuto dítěti. Při genetické identifikaci individua znalec stanovuje formy (alely) každého vyšetřo- vaného genetického systému1) přítomné u jednotlivých osob. Tyto alely jsou u každé osoby v každém genetickém systému přítomné dvě, a to alela zděděná od matky – maternální alela a alela zděděná od otce – paternální alela. Aby to- to základní rozlišení příslušných alel bylo možné, znalec vychází z primárního předpokladu, že matka je biologickou matkou vyšetřovaného dítěte. K vyloučení označeného muže dojde za situace, kdy dítě má ve svém genetickém zápisu znak, který nemohlo zdědit ani od své matky, ani od označeného muže, anebo dítě ve svém genetickém zápisu nemá znak, který by muselo zdědit od označe- ného muže, pokud by tento byl jeho biologickým otcem.

V případě, že však ani jeden vyšetřený genetický systém vyloučení označe- ného muže neumožňuje (paternální alela dítěte je ve všech vyšetřovaných ge- netických lokusech nalezena i u vyšetřovaného muže), provádí znalec pozitivní průkaz jeho otcovství a matematicky stanovuje pravděpodobnost jeho otcovství k tomuto dítěti. Kvalifikovanou genetickou identifikaci testovaných individuí mů- žeme provést pouze na základě vyšetření několika vzájemně nezávislých gene- tických systémů.

Genetické vyšetření se provádí buá na úrovni genetického znaku (fenotypu), což jsou například všechny genetické znaky určované hematologickými a imuno- hematologickými metodikami (krevní skupiny, isoenzymy, sérové proteiny, HLA

1) jevícího Mendelistická pravidla dědičnosti

antigenní determinanty), nebo na úrovni genotypu to je přímým stanovením struk- tury DNA. DNA, to je kyselina deoxyribonukleová, je nositelkou genetické infor- mace a jednotlivé fenotypické znaky kóduje. Jinými slovy řečeno vyšetřujeme buá

„následek“ určité DNA kompozice – to je daný genetický znak nebo jeho „příčinu“

– určitý úsek (lokus) DNA. Výběr vyšetřovaných genetických znaků má však v obou případech několik základních, společných kritérií. Mezi nejdůležitější patří jasně definovaný způsob dědičného přenosu a vysoký stupeň polymorfismu. Tím- to výrazem popisujeme skutečnost, kdy genetický systém má v populaci velký po- čet jednoznačně rozlišitelných a v populaci udržovaných forem (alel). Dalšími ne- dílnými požadavky jsou vzájemná nezávislost vyšetřovaných genetických systé- mů a nízká četnost spontánních nebo indukovaných změn systému (nízká muta- bilita). V neposlední řadě je nutné dobře znát populační frekvence jednotlivých alel, a to proto, že závěry posudku se soudu předkládají formou několika mate- matických výpočtů a jejich příslušných slovních ekvivalentů a příslušné výpočty vycházejí z populačních frekvencí alel testovaných genetických systémů.

V současné době se při řešení otázek sporného otcovství používají tři základ- ní metodické postupy:

• sérologické stanovení erytrocytárních skupin, sérových proteinů a isoenzymů,

• sérologické stanovení antigenních determinant hlavního histokompatibilitního systému člověka – HLA,

• přímá DNA analýza genetických polymorfismů člověka.

Vyšetření pomocí tak zvané dědičně biologické zkoušky, založené na srovná- vání morfologických znaků, se v současné době prakticky nepoužívá pro svoji malou rozlišovací schopnost, značnou subjektivitu a genetickou komplikovanost. Uveáme si nejdříve, jaké možnosti jednotlivé postupy nabízejí a jaké jsou je-

jich nedostatky:

1) Sérologické vyšetření krevních skupin, sérových proteinů a isoenzymů:

Výhody:

• Vyšetřuje se velký počet nezávislých genetických systémů, běžně se testuje kolem dvaceti systémů.

• Technická jednoduchost, malá časová náročnost na laboratorní analýzu.

• Malé nároky na technické vybavení laboratoře.

• Tyto skutečnosti zásadně ovlivňují cenu znaleckého posudku, která je relativ- ně nízká.

Nevýhody:

• Omezený polymorfismus většiny testovaných genetických systémů, což má za následek i malou vypovídací schopnost testu.

• Existence nulových alel, k jejichž odpovědnému průkazu je třeba provést ro- dinnou studii, což vyšetření komplikuje a je někdy z objektivních důvodů i ne- možné.

• Průkaz některých těchto znaků je možné provést pouze z čerstvých náběrů kr- ve, takže při potřebě opakování některého vyšetření jsou nutné nové odběry.

• Možnosti stanovení jsou závislé na věku testovaného jedince, provádí se až od jednoho roku dítěte.

• Optimální výsledky se získají při simultánním vyšetření všech účastníků řízení.

2) Sérologické vyšetření HLA antigenů:

Výhody:

• HLA systém je nejpolymorfnější genetický systém člověka, polymorfismus systému je navíc umocňovaný skutečností, že tyto antigenní produkty jsou kó- dované více genetickými lokusy, z nichž každý je výjimečně polymorfní.

• Zkouška je relativně technicky jednoduchá, čas potřebný k laboratorní analý- ze nepřesahuje 10 hodin.

• Relativně malé nároky na přístrojové vybavení laboratoře.

Nevýhody:

• Sérologický postup umožňuje odpovědně detegovat antigenní determinanty kódované pouze genetickými lokusy HLA–A a –B, které navíc ještě nejsou zcela vzájemně nezávislé, ale jeví tzv. fenomén vazebné nerovnováhy.2) Pro- to částečně nesplňují požadavek, aby genetické systémy používané při iden- tifikaci osob byly vzájemně nezávislé. V některých starších posudcích je mož- no nacházet sérologická určení antigenů HLA–C lokusu, od kterých se v sou- časné době pro velkou chybu sérologické metodiky ustoupilo a tento postup je plně nahrazen DNA analýzou. Mimochodem, všechny alely HLA systému už dobře umíme určovat na úrovni DNA, avšak z důvodů mimořádné finanční náročnosti se tento postup při paternitních analýzách nepoužívá rutinně, jak- koliv v naléhavé potřebě může pomoci.

• Vyšetření HLA systému má tedy opačné limity než sérologie erytrocytárních skupin. Má, díky mimořádnému polymorfismu systému, značnou vypovídací schopnost, avšak počet vyšetřených lokusů je malý.

2) Vazebná nerovnováha je termín pro skutečnost, kdy se dva (nebo více) genetických znaků nenachází v populaci vzájemně nezávisle, ale vzájemný společný výskyt těchto znaků je vyšší nebo nižší, než by odpovídalo příslušnému matematickému modelu. Pro českou kaukazoidní populaci je specifická pozitivní vazebná nerovnováha HLA antige- nů A1 a B8, A2 a B7, popř. A3 a B7.

• Optimální výsledky se získávají při simultánním vyšetření všech účastníků.

• Podstatně lepší možnosti nabízí kombinace obou postupů, to je kombinace sérologie erytrocytárních antigenních struktur, stanovení krevních proteinů, isoenzymů spolu se stanovením HLA antigenních determinant, při které se vzájemně potencují výhody a na možné minimum eliminují nevýhody obou testů. Praxe tomuto předpokladu odpovídá, protože řada znalců analyzuje a své závěry opírá právě o vyšetření této kombinované skupiny genetických znaků.

3) Analýza DNA polymorfismů lidského genomu:

Výhody DNA analýzy při řešení otázky sporného otcovství oproti výše zmíně- ným „klasickým“ testům sérologickým jsou zásadně dvojího typu, a to genetické a technické. Jejich vzájemná kombinace pak skutečně nabízí unikátní možnosti, které jsou u výše zmíněných klasických metodických postupů zcela nemyslitelné.

Výhody:

a) genetické

• Na úrovni DNA jsme schopni detegovat podstatně větší množství polymorf- ních genetických systémů než na úrovni genetického znaku. Pokud se týká míry polymorfismu na úrovni DNA je totiž prokázáno, že variabilita na úrovni DNA (genotypu) nemusí mít a v naprosté většině případů i nemá za následek variabilitu na úrovni genetického znaku (produktu = fenotypu). Naopak však jednoznačně platí, že variabilita na úrovni fenotypového znaku (např. uvádě- né krevně skupinové antigenní struktury, HLA antigenní struktury atd.) musí nezbytně mít odpovídající variabilitu na úrovni DNA polymorfismu.

• Celkový DNA profil individua jeví podstatně větší stabilitu ve srovnání s gene- tickým znakem detegovaným na úrovni fenotypu. Fenotyp může být ovlivněn řadou dalších genetických, ale i negenetických faktorů, jako je věk jedince (resp. jeho vývojová nezralost), karcinogenní proces, léčba určitými chemic- kými preparáty, ozáření apod. Pokud máme opodstatněné důvody k domně- ní, že by i DNA určité tkáně mohla být změněna, máme možnost se takové tkáni cíleně vyhnout. Např. vznik určitých hematologických malignit je spojen se změnou struktury určitých genů a DNA polymorfismů. V takovém případu použijeme jako zdroj DNA tkáň, která krevní elementy neobsahuje (nehty).

• Počet DNA polymorfismů, které je ta která laboratoř schopná detegovat, zá- visí pouze na její odborné dovednosti a příslušném technickém vybavení. Na- še praktické zkušenosti dokládají, že pro běžné případy stačí vyšetření 5–6 DNA polymorfismů, abychom byli schopni posudky uzavírat jako „otcovství vy- loučené“, či „otcovství prakticky prokázané“. Pokud tento standardní počet vy- šetřených genetických systémů jednoznačný závěr neumožní, má každá dob-

ře pracující laboratoř ve svém repertoáru možnost vyšetření dalších systémů tak, aby mohla svá šetření uzavřít s jednoznačným závěrem.

b) technické

• Molekulárně genetickými metodikami je možné spolehlivě detegovat i zcela minimální diference v nukleotidové sekvenci, či délce zkoumaného úseku po- rovnávaných DNA (tj. v DNA polymorfismu).

• DNA je prakticky nezničitelná, což ve svých důsledcích znamená, že se dá izolovat i z velmi starých vzorků tkáně jako z letitých skvrn krve, spermatu, slin, které obsahují zbytky bukální sliznice (olíznutá poštovní známka), koster- ních zbytků, zubů, vlasů, popř. zbytků jiných tkání, histologických preparátů archivovaných v nemocnicích. Tyto potřeby izolace DNA však nejsou v civil- ním paternitním řízení běžné. Mnohem častěji se však setkáváme s potřebou získat DNA z materiálu, který je nám zasílán ze vzdálených míst a tudíž musí zůstat použitelný i po několikadenním transportu. Zásilky krve doručené běž- ně poštou, to je v rozmezí 7–10 dnů, spolehlivě umožní izolaci kvalitní DNA. V několika desítkách mezinárodních paternitních řízení, která jsme na našem pracovišti vypracovali, jsme prostřednictvím dožádaného soudu získali pří- slušné krevní náběry a tyto jsme bez jakýchkoliv komplikací mohli dále dobře použít pro izolaci kvalitní DNA.

• DNA analýzu je možné provést prenatálně stejně jako postmortálně a běžně ji provádíme již od šestého týdne věku dítěte. Toto časové omezení však vý- hradně respektuje potřebu zdravotní ochrany novorozence a jeho matky.

• DNA je přítomná v jádrech buněk, a proto jejím zdrojem mohou být jakékoliv jaderné tkáně. Nejčastěji je používaná jako zdroj DNA žilní krev, ale pokud jsou k tomu důvody (např. osoby po krevních transfúzích či transplantaci kost- ní dřeně, osob s HIV infekcí, či osoby odmítající z náboženských důvodů od- běr krve), mohou být jako DNA zdroj použity například nehty či vlasové kořín- ky. Zcela netraumatickou cestou je získávána DNA stěrem vnitřní sliznice úst, což je v laické interpretaci uváděno jako určování otcovství ze „slin“, jak re- centně proběhlo našim tiskem.

• K provedení testu je potřeba velmi malé množství DNA (teoreticky i 1 ng = 1.10–9 g, ale nejčastěji používané množství se pohybuje kolem 50 ng), protože je možno DNA selektivně namnožit polymerázovou řetězovou reakcí (PCR) do detegovatelného množství (namnožení asi 1.106-krát). V současné době je čas- to jako výchozí krok používaná právě PCR technika, která slouží ke specifické- mu namnožení vybraných úseků DNA a která poskytuje spolehlivé výsledky i v případech, kdy je testovaná DNA z nějakých důvodů částečně degradována.

• Při vhodném zacházení je možné DNA nekonečně dlouho uchovávat. Tato skutečnost umožňuje simultánní vyšetření všech účastníků sporu, což ná- sledně poskytuje možnost vyhodnotit výsledky s maximální přesností.

• Pokud je třeba některý test opakovat, dovoluje získané množství DNA z jed- noho náběru krve provést velký počet testů, takže prakticky odpadá potřeba opakovaného zvaní vyšetřovaných osob. Při vylučujících posudcích rutinně opakujeme vyšetření dvou vylučujících systémů, při kterém vycházíme z ne- závislého ředění DNA, což představuje jeden z interních způsobů kontroly kvality práce naší laboratoře.

Nevýhody:

• Velké nároky na kvalitu práce a kvalitu používaných chemikálií.

• Velká náročnost při laboratorním zpracování posudku, která se však velmi sni- žuje zaváděním nových metod (multiplex PCR, kapilární elektroforéza, auto- matické odečítání alel). Nejnovějším trendem je technologie DNA čipů (Brdič- ka R. 1998), která umožňuje jednorázové stanovení genotypu řádově tisíce genetických systémů.

• Nároky na velmi drahé přístrojové vybavení laboratoře, vysoké jsou rovněž ceny používaných chemikálií a pomůcek.

• Vyšší absolutní cena posudku, která je však podle našeho názoru zcela kom- penzována jednoznačností získaných výsledků. V relaci k ceně ostatních sé- rologických testů, např. sérologii HLA systému, není cena DNA analýzy troj- násobná, jak by bylo možné usuzovat podle počtu vyšetřených genetických systémů, ale je vyšší jen asi o 50 %. Vývoj technologií DNA profilování přiná- ší, kromě jiných výhod, i snižování nákladů na znalecký posudek.

Celkový trend znalecké činnosti v případech sporného otcovství jednoznačně směřuje k technologiím DNA profilování. Přímé vyšetřování genotypů účastníků paternitního řízení metodikami DNA analýzy je obecně přijímáno jako finální tech- nologie tohoto oboru znaleckého dokazování a budoucí rozvoj se bude týkat pou- ze výběru souboru testovaných genetických znaků a použité metodiky. Určující přitom bude diskriminační schopnost metodiky, její spolehlivost, jednoduchost a cena. Odezva našich soudů na posudky vypracované DNA analýzou je jedno- značně pozitivní a možnosti použití těchto technologií se staly součástí námi vy- pracované části kapitoly v komentáři k zákonu o rodině (Xxxxxxxxx M. a spol. 1998). Pro další informaci široké veřejnosti doporučujeme knihu „DNA in the Courtroom“ (Xxxxxxx X. a Xxxxxxx X. 1994).

Kromě běžných paternitních případů jsme se v naší praxi setkali s následují- cími ne zcela běžnými případy:

• řešení otázky otcovství k nezletilému dítěti v případě, kdy označení muži byli blízcí pokrevní příbuzní (bratři, popř. otec a syn), což je z hlediska genetické- ho podstatně složitější stav než při vyšetřování možného otcovství více mužů, avšak vzájemně nepříbuzných;

• případy sporného otcovství vůči dítěti narozenému z incestního spojení;

• nepřímé řešení otcovství zemřelých mužů, v rámci kterého bylo nutné jejich genotyp rekonstruovat vyšetřením jejich rodičů, či vyšetřením některého z ro- dičů a sourozenců, popřípadě vyšetřením jeho dětí a jejich matky (Xxxxxxx X. a spol. 1999);

• řešení otázky otcovství zemřelého muže, u kterého se zachovaly prokazatel- ně jemu náležející tkáňové zbytky (např. histologické preparáty archivované v nemocnici);

• řešení asi 20 mezinárodních případů paternitního řízení, v rámci kterého jsme prostřednictvím dožádaného soudu (nejčastěji Německo, Rakousko, Francie) získali krevní vzorky mužů, cizích státních příslušníků. Ve všech těchto přípa- dech měly příslušné soudy požadavek, aby vyšetření bylo provedeno na úrov- ni DNA. V naprosté většině máme ty nejlepší zkušenosti se spoluprací pří- slušných znaleckých institucí a získání vzorků tkáně označeného muže často trvá překvapivě krátkou dobu;

• vyšetření otcovství muže v případě, kdy matka dítěte byla HIV pozitivní, DNA matky byla izolována z tkáně neobsahující virem infikované lymfoidní buňky.

Pro všechny metodické přístupy platí určitá omezení, mají stejné možnosti chyb a tedy ani DNA technologie nejsou všemocné. V posudcích se znalec mů- že dopustit chyb, které mají příčinu v genetickém stavu vyšetřovaných osob, v technologických nedostatcích a bylo by nepřiměřeným zjednodušováním, kdy- bychom nezmínili chybu lidskou. Z genetických příčin možných chyb je to exi- stence parentální disomie, což je velmi vzácná, ale existující skutečnost, kdy po- xxxxx zdědí dvě alely od jednoho rodiče, popřípadě vznik náhodné mutace. U genetických znaků používaných soudními znalci nebyla však parentální diso- mie dosud popsána a jejich výběr je podmíněn mimo jiné velmi nízkou mutabili- tou. Dalším možným, asi podstatně častějším problémem, je existence alel, kte- ré přesahují známý rámec daného polymorfismu, popřípadě chyba technická, a tou je naše neschopnost detegovat všechny alely. Potom přítomnost jedné ze dvou alel testovaného jedince může uniknout a tento je nesprávně považovaný za homozygota, to je osobu která má v daném genetickém systému přítomné dvě stejné alely. Tento mylný nález může pochopitelně vést i k chybnému závě- ru paternitního zkoumání. Při nálezech vylučujících otcovství testovaného muže je proto třeba důsledně dbát na to, abychom vylučující závěr provedli na základě nálezu minimálně dvou vylučujících polymorfismů a velmi pečlivě zvažovali vy- loučení zejména v případě homozygotnosti ve vylučujících polymorfismech. Žád- ný z používaných genetických testů, včetně DNA technologie, není pochopitelně schopen rozlišit geneticky shodné jedince (jednovaječná dvojčata, klonovací je- dinci) a ve velmi blízké budoucnosti bude muset soudní znalec čelit skutečnosti,

že i matka, která dítě porodí, nebude nezbytně muset být jeho matkou genetic- kou.

Pro prevenci lidské chyby odborné i technické je nutné vytvořit soubor opat- ření, která tuto možnost snižují na minimum. Tato opatření jsou zatím ve velké míře otázkou řízení jakosti práce jednotlivých laboratoří a v této věci neexistuje žádoucí jednotná celostátní právní norma. Podle mezinárodních kritérií tvoří předpoklady kvalifikované práce laboratoře:

• kvalifikovaný personál, který příslušné metodiky teoreticky i prakticky ovládá;

• vybavení laboratoře potřebným zařízením;

• přístup k adekvátním metodám;

• vhodné prostory a prostředí;

• přístup ke spotřebnímu materiálu.

Cesta k nápravě tohoto stavu spočívá v zavedení systému řízení jakosti prá- ce (akreditace laboratoří, řízení jakosti práce v rámci České republiky, popř. me- zinárodní řízení jakosti práce). Požadavky na odbornou způsobilost zodpověd- ných pracovníků mohou být definovány nutností atestace v daném oborou, vě- deckou hodností v daném oboru, popřípadě jinou formou kontroly odborné způ- sobilosti. Některé tyto prvky musí mít dočasnou platnost a musí být tudíž v při- měřených časových úsecích obnovovány a kontrolovány. Kontrolou kvality prá- ce laboratoří provádějících paternitní expertizy v České republice pomocí DNA technologií byla pověřena naše laboratoř a tento rok bude probíhat již její třetí ko- lo. V roce 1997 se tohoto skríningu účastnilo 5 laboratoří, v dalším roce pak 4 la- boratoře. Příslušná kontrola je zcela anonymní. Bližší informace je možné naléz- ti na internetové adrese xxxx://xxx.xxxx.xx. Další možností je účast na kontrole jakosti práce na mezinárodní úrovni organizované např. International Society for Forensic Haematogenetics. Naše laboratoř se této kontroly úspěšně účastnila v minulých dvou letech a musíme konstatovat, že kromě samotného ověření vlastní odborné způsobilosti je to efektivní cesta k navázání potřebných kontak- tů s institucemi a osobami, se kterými je možné konzultovat odborné problémy. Určitě poslední příležitostí pro zavedení systému řízení jakosti práce laborato-

ří bude náš vstup do EU. Nedávno bylo v tisku dosti podrobně diskutováno hod- nocení naší připravenosti ke vstupu do EU Evropskou komisí. V příslušné zprá- vě se mj. velmi kladně hodnotí pokrok naší země a Maáarska při vytváření insti- tucí pro akreditaci (Český institut pro akreditaci) a kontrolu jakosti práce labora- toří a certifikačních orgánů. Doslova se zde praví: „V některých zemích již bylo dosaženo oddělení správní, normalizační, akreditační a certifikační funkce, a za- čaly fungovat příslušné instituce“. Zatímco řízení jakosti práce laboratoří pro zkoušení výrobků je již celoevropsky i celosvětově zavedeno a v oblasti chemic- kých laboratoří se právě zavádí, v oblasti klinických a biologických laboratoří se příslušné zásady a dokumenty teprve připravují. Existují však již dokumenty

EAL (Evropské asociace akreditovaných laboratoří) stanovující zásady pro čin- nost takovýchto laboratoří. Zavedením akreditace klinických laboratoří by se si- tuace značně zjednodušila. Auditem na místě se prověří činnost laboratoře opravdu zevrubně a automaticky je s tím spojena i vnitřní a následná kontrola ja- kosti práce laboratoře.

Toto je náš pohled na jednu část práce soudního znalce provádějícího zna- lecké posudky ve věci určení otcovství, podívejme se však také na poslední krok, který znalec při vypracování svého posudku dělá, kterým je interpretace získa- ných výsledků a jejich hodnocení. Asi můžeme bez komentáře opustit problém interpretace výsledků, ale věnujme se hodnocení získaných výsledků. Toto se či- ní matematickou cestou a každý posudek by měl tyto údaje obsahovat, neboť je- nom tak je možné soudu objektivně sdělit výsledek provedeného genetického testu. Je nepochopitelné, jak velmi často znalecké posudky odpovídající mate- matické vyhodnocení postrádají.

U technicky správného vylučujícího posudku (a jak již bylo opakovaně řečeno, tento závěr bychom měli učinit pouze na základě nálezu minimálně dvou vylu- čujících polymorfismů, u některých genetických systémů je dokonce doporučo- ván nález minimálně tří vylučujících polymorfismů) je vyloučení absolutní a tes- tovaný muž nemůže být otcem daného dítěte se 100% jistotou. Tento údaj je vhodné doplnit o číselný index – pravděpodobnost vyloučení (Pv) v konkrétním

daném případě, který nám říká, jaké je procento pravděpodobnosti vyloučení ja-

kéhokoliv neprávem označeného muže (neotce) z otcovství k tomuto dítěti vzhledem k alelám stanoveným u matky a jejího dítěte. V některých posudcích je uváděna vylučovací schopnost použitého testovacího genetického systému

V. Toto je pravděpodobnost, s jakou by se případ sporné paternity podařil vyře- šit, když označený muž není otcem, a to bez ohledu na genetickou situaci mat- ky a dítěte. Hodnoty Pv a V mohou být v některých případech velmi rozdílné,

a proto je mnohem objektivnější uvádět hodnoty Pv.

U druhého typu posudku, to je posudku, který otcovství označeného muže ne-

vylučuje, se soudu rovněž sděluje hodnota Pv, ale základně je třeba naopak uvést, jaká je výše pravděpodobnosti otcovství označeného muže k vyšetřené- mu dítěti. Hodnota pravděpodobnosti otcovství P(W) se vypočítává podle tzv. Bayesovy věty, která vychází z populačních frekvencí paternálních alel a před- pokládá ve znalecké praxi běžně používanou 50% apriorní pravděpodobnost ot- covství označeného muž (50% předpoklad otcovství současně znamená i 50% předpoklad neotcovství!). Bayesova věta nedovoluje stanovit hodnotu P(W) jako 100 %, jakkoliv v některých případech DNA analýzy se nalezené hodnoty tomu- to číslu prakticky rovnají. Procentuální hodnoty P(W) mají příslušnou velikostní kategorizaci podle mezinárodně přijímané Hummelovy stupnice, která také uvá- dí slovní ekvivalenty odpovídající příslušným kategoriím (Hummel a spol. 1971).

Podmínkou nezkresleného výpočtu je znalost frekvencí alel vyšetřovaných genetických systémů v populaci, ze které vyšetřované osoby pocházejí. Tyto frekvence by se měly v posudku uvádět, včetně zdroje, ze kterého údaje pochá- zejí. Pro některá etnika tyto alelické populační frekvence skutečně neznáme a znalec pak musí použít údaje platící pro jinou populaci, měl by se však soud na tuto skutečnost upozornit.

Jak již bylo řečeno na samém úvodu našeho sdělení, vyšetření polymorfismů DNA nám umožňuje uzavírat posudky s jednoznačným závěrem: otcovství vylou- čené, nebo otcovství prakticky prokázané, kdy hodnota P(W) musí být podle Hum- melova třídění vyšší než 99,75 %. Hummelova kategorizace hodnot P(W) však nebyla postavena na enormní rozlišovací schopnosti DNA analýzy a nebylo by proto překvapivé, kdyby se práh nejvyšší kategorie „otcovství prakticky prokáza- né“ v blízké době zcela podstatně zvedl. Podle našich zkušeností jsou hodnoty pravděpodobnosti větší než 99,9 % zcela běžné a hodnoty větší než 99,99 % vů- bec nejsou výjimečné. Náš rekord je P(W) = 99,9999 %. Zřídka se však stává, že k vyšetřenému rutinnímu počtu 5–6 systémů je třeba přidat vyšetření dalších systémů. Nejčastěji je to proto, že v analyzované kauze nemůžeme najít druhý vy- lučující polymorfismus, popřípadě v obou vylučujících polymorfismech jsme našli homozygositu u vyšetřovaných osob, což je vždy pro znalce svízelná situace, ne- boť může znamenat, že při detekci nebyla některá alela zjištěna.

Zcela na závěr bychom se ještě krátce chtěli zmínit o našich zkušenostech s prvním krokem znalce, a to je identifikace vyšetřovaných osob. Lapidárně ře- čeno, maximální opatrnost a pečlivost je vždy na místě. Bohužel, neexistuje žád- ný závazný předpis, jak přesně a správně postupovat, takže soudní znalci si sa- mi vytvořili víceméně totožný rituál. My velmi doporučujeme, aby identifikace zú- častněných osob byla vždy doplněna o identifikační fotografii, a to nejen muže, ale i matky s dítětem. Současné technické možnosti tento krok velmi dobře umožňují a v celkové ceně posudku je tento výdaj zcela zanedbatelný. Zane- dbatelný o to víc, že správná identifikace a následná možnost konfrontace vy- šetřovaných osob je první a nezbytnou podmínkou správného posudku.

Literatura

Xxxxxxx, X.: Biočipová revoluce v DNA laboratořích? Xxxxxx, 77:447–449, 1998. Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, E.: DNA in the Courtroom. A Trial Watcher’s Guide. Eds. D. Holo-

way et T. Aulinkas. Genelex Press, Seattle, Washington, USA 1994.

Xxxxxx, K., Xxx, P., Xxxxxxx, V.: Biostatistical opinion of parentage – Biostatistische Ab- stammungsbegutachtung. Fischer, Stuttgart, 1971.

Xxxxxxxxx, M.: Zákon o rodině – komentář, str. 177–184, X. X. Xxxx, 1998.

Xxxxxxx, X., Xxxxxxxx, Z., Brdička, R.: DNA analýza v paternitních sporech, kazuistika.

Právní praxe, 4:, 1999 v tisku.

Xxxxxxxx, Z., Xxxxxxx, M., Brdička, R.: Průkaz biologického otcovství včera a dnes. Práv- ní praxe, 5:321–330, 1997.

Souhrn: Příspěvek si klade za cíl seznámit právnickou veřejnost s našimi odbornými znalostmi a praktickými zkušenostmi při vypracovávání znaleckých posudků ve věci urče- ní otcovství pomocí DNA analýzy. Jsou zde diskutovány přednosti a nedostatky jednotli- vých metodických postupů, které jsou v současné době v tomto oboru používány. Naše zkušenosti umožňují konstatovat, že díky mimořádné vypovídací schopnosti DNA analýzy jsme schopni ve 100 % případů své znalecké posudky jednoznačně uzavírat konstatová- ním otcovství vyloučené nebo otcovství prakticky prokázané, tedy s nálezem pravděpo- dobnosti otcovství vyšetřovaného muže P(W) přesahující 99,75 %. Naše výsledky tedy podporují celosvětový trend, který směřuje k technologiím DNA profilování jako finálnímu metodickému postupu tohoto oboru znaleckého dokazování. Příspěvek dále upozorňuje na potřebu vytvoření efektivních cest vedoucích ke kontrole kvality práce a jejímu zvyšování. Klíčová slova: paternitní expertizy, polymorfismy genetických systémů, krevní skupiny, sérové proteiny, isoenzymy, HLA systém, molekulární genetika, DNA polymorfismy, kvali-

ta práce.

Xxx. Xxx. Xxxxx Xxxxxx

advokátní koncipient, Zlín

K některým oprávněním obhájce v trestním řízení

ÚVODEM

Jedním ze základních principů naplňujících zásadu spravedlivého trestního říze- ní je právo zvolit si obhájce, kterým může být výlučně advokát, popř. advokátní koncipient. Je zde předpoklad, že bude kvalifikovaně přispívat k naplnění výše uve- dené zásady, a že bude úspěšně „konkurovat“ orgánům činným v trestním řízení, a to především vyšetřovatelům a státním zástupcům při naplňování jedné ze zá- kladních zásad trestního řízení, kterou je zásada objektivní pravdy. Tato zásada je zakotvena v trestním řádu především v § 2 odst. 5 a v § 164 odst. 3 tr. řádu a uklá- dá orgánům činným v trestním řízení povinnost objasňovat pečlivě všechny okol- nosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Povinnost obhájce je zčásti shodná s povinností orgánů činných v trestním řízení. Jeho povinností je uvádět skutečnosti svědčící výhradně ve prospěch svého klienta, jak je zakotveno v § 41 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení je obhájce povinen poskytovat obviněné-

mu potřebnou právní pomoc způsoby uvedenými v zákoně, pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Při obhajobě je obhájce limitován pouze zákonem a pokyny svého klienta (§ 16 záko- na o advokacii). Nezáleží při tom na skutečnosti, zda je obhájce ustanovený stá- tem (v případech nutné obhajoby) nebo zda jde o zvoleného obhájce.

Aby mohl obhájce úspěšně plnit tuto povinnost, musí mít odpovídající opráv- nění, která umožní obhájci být rovnocenným partnerem orgánům činným v trest- ním řízení, především vyšetřovatelům v přípravném řízení a státním zástupcům při jednání před soudem, a naplnit tak smysl své existence v trestním řízení.

Je zřejmé, že obhájce nemá rovnocenná oprávnění, příp. jejich rozsah je omezen oproti orgánům činným v trestním řízení, jako orgánům moci výkonné s poměrně rozsáhlými oprávněními.

Obhájce si především nemůže vyžádat potřebné podklady a vysvětlení od ob- čanů podle § 153 odst. 3 a sepsat o tom úřední záznam podle § 158 odst. 4 tr. řá- du. Obhájce nemůže provádět důkazy. Na to mají monopol orgány činné v trest- ním řízení (srovnej § 66 až § 88 tr. řádu). Korespondující oprávnění obhájce je důkazy vyhledávat, obstarávat a navrhovat. Platí zásada rovnocennosti důka- zů. Tato zásada znamená, že orgány činné v trestním řízení nemohou upřed- nostňovat důkazy navržené a provedené jimi před důkazy předloženými a prove- denými na popud obhajoby. Tato zásada je zakotvena v § 89 odst. 2, věta druhá trestního řádu: Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila jej některá ze stran, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

Uvedené oprávnění obhájce však neznamená povinnost orgánu činného v trestním řízení provést důkazy navržené obhájcem, pokud usoudí, že jeho pro- vedení není důležité pro rozhodnutí v dané věci. Zaměřením se pouze na pro- blematiku jednoho z nejčastěji používaných důkazních prostředků, kterým je vý- pověá svědka, nemaje příliš mnoho praktických zkušeností s vyhledáváním, ob- staráváním a navrhováním jiných druhů důkazů.

K VLASTNÍ PRAXI

Jak už bylo výše uvedeno, má obhájce právo vyhledat si potenciální svědky, sjednat si s nimi schůzku a o této schůzce si udělat záznam s podpisem přísluš- né osoby. Je potom věcí obhájce, zda usoudí, že výpověá daného svědka v pří- pravném řízení nebo při hlavním líčení bude obviněnému ku prospěchu. Orgány činné v trestním řízení zpravidla neodmítnou navržený výslech svědka, pokud obhájce založí do spisu záznam.

Prakticky může nastat případ, kdy potenciální svědek odmítne komunikovat s ob- hájcem. V takovém případě nemá obhájce žádnou pravomoc svědka k sepsání

záznamu donutit. Pokud uzná obhájce, že výpověá tohoto svědka bude ve pro- spěch obviněného, musí požádat v přípravném řízení vyšetřovatele a při hlavním líčení soud o předvolání předmětného svědka. Záleží na úvaze vyšetřovatele nebo samosoudce, příp. senátu, zda navržený důkaz výpovědi svědka provede nebo jej odmítne.

Jako advokátní koncipient jsem byl pověřen svým advokátem obhajobou ob- viněného z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3b tr. zákona (sazba dva až osm let). Třemi dílčími útoky se měl dopustit pokračujícího trestného činu pod- vodu. Pokud by se v řízení prokázalo, že jednoho z těchto útoků se nedopustil, změnila by se právní kvalifikace na trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona (sazba šest měsíců až tři roky).

Při skončení vyšetřování jsme podali návrh na doplnění vyšetřování výsle- chem svědků, kteří by uvedli okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, týkají- cí se jednoho z útoků. Vyšetřovatel záznamem podle § 166 odst. 1 tr. řádu ten- to návrh odmítl s odůvodněním, že nepovažuje navrhované doplnění za nutné. Jeho neoficiální odůvodnění bylo, že tito svědci pro něj nejsou důvěryhodní.

Na tento postup vyšetřovatele je možno podat žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle § 167 tr. řádu. V tomto případě přezkoumá postup vyšetřo- vatele od něj odlišný orgán, a to státní zástupce. Jde o budoucího žalobce.

V našem případě byli svědci vyslechnuti soudem v hlavním líčení a vypovída- li ve prospěch obviněného. Na základě jejich výpovědi a z okolností našeho pří- padu vyplynulo, že existuje další svědek, jehož výpověá bude ku prospěchu ob- viněného. Náš návrh na jeho předvolání soud usnesením podle § 136 tr. řádu za- mítl. Předmětného svědka jsem osobně navštívil a požádal jej o sepsání skuteč- ností, které jsou mu známy. Jeho totožnost jsem si s jeho souhlasem ověřil z ob- čanského průkazu a poučil jej o případných následcích křivé výpovědi v případě jeho výslechu před soudem. Potom jsem s ním sepsal záznam, který jsme přilo- žili do daného spisu.

Soud změnil názor a daného svědka předvolal společně s poškozeným, pro- tože některá jejich tvrzení byla v přímém rozporu.

V případě, že by soud prvního stupně ani po přiložení námi provedeného záz- namu důkaz výpovědí svědka neprovedl, neexistovalo by podle mého názoru ji- né řešení, než návrh zopakovat s uvedením patřičných důvodů, poukázat na tu- to skutečnost v závěrečné řeči a ve smyslu § 218 odst. 1 tr. řádu navrhnout, aby soud dokazování doplnil. Posledním prostředkem by bylo poukázat na tuto sku- tečnost v odvolání, pominu-li případné mimořádné opravné prostředky.

K odročenému hlavnímu líčení se poškozený ani náš svědek bez omluvy nedo- stavili. V případě poškozeného stanovila předsedkyně senátu poškozenému po- kutu a pohrozila mu písemně trestním oznámením pro trestný čin pohrdání soudem a předvedením policií, pokud se příště nedostaví. Když jsem navrhoval předvede-

ní našeho svědka policií, byl jsem odmítnut s tím, že je to náš svědek a my si mu- síme zajistit jeho účast na jednání sami. Tento postup nebyl podle mne správný a je v rozporu se zásadou rovnocennosti důkazů. Obhájce nemá žádných zákon- ných prostředků k donucení svědka svědčit nebo svědka předvést. Na příštím jed- nání se dostavil jak poškozený, tak náš svědek, a jejich výpovědi byly zaprotoko- lovány.

KRÁTKÁ POZNÁMKA O ÚČELNOSTI ZASTUPOVÁNÍ SVĚDKŮ ADVOKÁTEM

Za účelem zajištění dalších práv svědků je vhodné, aby za určitých okolností byl svědek vyslechnut za přítomnosti svého zástupce. Je to dáno zejména skutečnos- tí, že svědek může svou výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a v tomto případě má podle § 100 tr. řádu právo odepřít výpověá.

Zde bych chtěl krátce reagovat na článek s názvem „Už nikdy nechci svědčit, říká rozhodně žena“, který vyšel ve Zlínských novinách dne 8. února 1999. V pří- padu vraždy požadovala svědkyně z důvodů obavy o vlastní bezpečnost, aby při konfrontaci a rekognici obviněného z trestného činu vraždy zůstala v anonymitě a byla oddělena prosklennou neprůhlednou stěnou, jak jí slíbil jeden z policistů. Vyšetřovatel na její žádost odpověděl, že moc sleduje americké detektivky a kon- frontaci provedl na chodbě. Mluvčí policie označil praktiky vyšetřovatele za ne- standardní, ale nikoliv nezákonné.

Institut ochrany svědka je zakotven v § 55 odst. 2 tr. řádu, podle kterého, na- svědčují-li zjištěné okolnosti, že svědku v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví, příp. jiná újma, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k uta- jení podoby svědka. Pokud by vyšetřovatel nesdílel svědkovy obavy, i když ve výše uvedeném případě byly podle mého názoru na místě, je jeho povinností po- stupovat v souladu s § 101a tr. řádu a obligatorně předložit věc státnímu zá- stupci, aby přezkoumal správnost postupu vyšetřovatele.

Postup vyšetřovatele byl v tomto případě podle mého názoru nejen nestan- dardní, ale i nezákonný a případný zástupce dané svědkyně by postup vyšetřo- vatele mohl korigovat.

ZÁVĚREM

Orgány činné v trestním řízení, zvláště vyšetřovatelé, mají v některých přípa- dech tendenci si práci zjednodušovat a provádění důkazů o skutečnostech svěd- čících ve prospěch obviněného neprovádět. Zde je nezastupitelná role obhájce takovým situacím zabraňovat. V tomto článku jsem se zabýval nestandardními situacemi, které nastávají spíše výjimečně, ale obhájce na ně musí být připraven, být si jich vědom a bezprostředně na ně reagovat.

Z ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMORY

1) Informace o schůzi představenstva ČAK konané ve dnech 8. – 9. 3. 1999

V pořadí 35. schůze představenstva ČAK se konala ve dnech 8. – 9. 3. 1999 v Praze. První den bylo na pořadu tradičně řízení o pozastavení výkonu advoka- cie. Dne 9. 3. 1999 pak schůze pokračovala kontrolou zápisu z minulé schůze představenstva. Následovaly pak tyto body programu:

Organizace sněmu v roce 1999. Představenstvo vzalo na vědomí zprávu Dr. Klouzy o rozpočtu sněmu připraveném firmou Guarant a schválilo dosavad- ní postup v této věci.

Zpráva o zavádění nového výchovného systému. Xx. Xxxxxxxx odkázal na písemnou zprávu výboru pro výchovu o poznatcích při zavádění nového výchov- ného systému dle stavovského předpisu o výchově účinného od 1. 1. 1999. Představenstvo vzalo zprávu na vědomí a uložilo Xx. Xxxxxxxxxx a Dr. Mandáko- vi do 29. 6. 1999 připravit návrh dalšího vzdělávání advokátů v novele o. s. ř., případně tr. řádu. Představenstvo jim dále uložilo zajistit účast nejméně deseti advokátů na společném školení se soudci tak, aby posléze tito advokáti mohli své znalosti dále předávat. Představenstvo konečně vyslovilo souhlas s koopta- cí Dr. Snášelové z Brna a Mgr. Hamplové do výboru pro výchovu.

Stav a aktuální úkoly mezinárodního oddělení ČAK. Xx. Xxxxxx a Dr. Ba- lík referovali o personálních změnách v mezinárodním oddělení Komory. Vede- ním oddělení byla pověřena Xx. Xxxxxxxx a současné době se řeší dlouhodo- bější koncepce spolupráce výboru pro mezinárodní styky a výboru pro lidská prá- va a spolupráci s Radou Evropy. Diskutovalo se mj. o postavení Komory na me- zinárodním fóru a o bilaterálních vztazích mezi Komorami. Představenstvo poté vzalo informaci na vědomí.

Povinné zastoupení advokátem, výpomoc s procesními náklady účast- níků a s tím související nová úprava advokátního tarifu. Xx. Xxxxxx infor- moval o svých jednáních v uvedené věci s ministrem spravedlnosti Dr. Motejlem, na Ministerstvu financí a Ministerstvu spravedlnosti. Byla diskutována a schvále- na koncepce dalšího postupu Xxxxxx s tím, že informace budou poskytnuty na příští schůzi představenstva.

V rámci běžných věcí Komory vzalo představenstvo na vědomí informaci Dr. Klouzy o poskytnutí záštity předsedy ČAK nad plesem Spolku Všehrd a o fi- nančním příspěvku Komory na tento ples, vzalo na vědomí informaci o prověrce

Z České advokátní komory

hospodaření objektů ČAK kontrolní radou ČAK a uložilo Xx. Xxxxxxxx do 30. 6. 1999 provést potřebné opatření ke zjištěním kontroly, dále se zabývalo povin- ností mlčenlivosti správce konkurzní podstaty ve smyslu § 21 zákona o advoka- cii, trestními stíháními advokátů (zde uložilo Xx. Xxxxxxxx zjistit stav trestních ří- zení u všech advokátů, kteří byli předmětem řízení o pozastavení výkonu advo- kacie v r. 1998) a jmenovalo členy odvolacích senátů v kárných věcech.

JUDr. PhDr. Xxxxxxxxx Xxxxx

2) Stanovisko představenstva ČAK k otázce povinnosti mlčenlivosti správce konkurzní podstaty ve smyslu § 21 zákona o advokacii

Česká advokátní komora není oprávněna provádět autentický výklad zákona o advokacii, tím méně zákona o konkurzu a vyrovnání. Proto představenstvo vy- slovuje pouze svůj právní názor.

I když činnost správce konkurzní podstaty je tzv. jinou činností advokáta, na níž se ve smyslu § 56 ZA přiměřeně vztahuje i ust. o povinnosti mlčenlivosti pod- le § 21 ZA, nelze konstatovat, že povinnost mlčenlivosti se bezvýhradně vztahu- je i na jeho činnost jako správce konkurzní podstaty.

Představenstvo ČAK vychází z úvahy, že povinnost mlčenlivosti advokáta je upravena ve vztahu ke klientovi a má především chránit zájmy klienta. Správce konkurzní podstaty při výkonu své činnosti je správcem majetkové podstaty dluž- níka a neposkytuje právní služby klientovi. I když je jmenován soudem, nemůže být soudem zproštěn povinnosti mlčenlivosti, neboť soud není jeho klientem. Správce také není alter ego dlužníka a ani dlužník, ani věřitelé nejsou jeho kli- enty, není zde tedy subjekt, který by mohl advokáta jako správce konkurzní pod- staty zprostit povinnosti mlčenlivosti. Kromě toho při požadavku mlčenlivosti dle

§ 21 ZA by se do nerovného postavení dostával správce konkurzní podstaty

– advokát se správcem konkurzní podstaty – neadvokátem.

Za těchto okolností pojem přiměřenosti v § 56 zákona o advokacii lze vztaho- vat k dodržování etických pravidel a nepochybně i k povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech, které se advokát jako správce konkurzní podstaty dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb v jiných svých klientských věcech.

XXXx. Xxxx Xxxxxx

tajemník

Z České advokátní komory

3) Informace o zasedání výboru pro výchovu ČAK

Dne 8. března 1999 se konalo zasedání výboru pro výchovu ČAK, které pro- jednávalo zprávu předsedy Xx. Xxxxxxxx o poznatcích při zavádění nového vý- chovného systému dle usnesení představenstva ČAK o výchově, účinného od

1. ledna 1999.

Dle cit. usnesení byly vytvořeny seminární skupiny z koncipientů zapsaných do seznamu koncipientů od 1. 1. 1997. Sestavení jednotlivých seminárních sku- pin bylo poněkud obtížné, situace se však postupně stabilizovala. Semináře pro- bíhají ve třech školicích centrech.

Školicí centrum ČAK Praha: probíhají semináře pro sedm skupin koncipientů zapsaných v r. 1997 a pro sedm skupin koncipientů zapsaných v roce 1998. By- ly vytvořeny již další dvě seminární skupiny pro koncipienty zapsané na konci ro- ku 1998 a na počátku roku 1999. Jedná se o koncipienty x Xxxx, vyjma někte- rých částí bývalého Východočeského kraje.

Školicí centrum Brno: probíhají semináře pro dvě skupiny koncipientů zapsa- ných v roce 1997 a dvě skupiny zapsaných v roce 1998. Seminární skupina pro rok 1999 zatím nebyla vytvořena pro malý počet zapsaných. Jedná se o konci- pienty zejména z Jihomoravského kraje.

Školicí centrum Olomouc: probíhají semináře pro dvě skupiny koncipientů za- psaných v roce 1997 a jedna skupina koncipientů zapsaných v roce 1998. Se- minární skupina pro rok 1999 nebyla pro malý počet zapsaných rovněž dosud vy- tvořena. Jedná se o koncipienty ze severomoravského regionu a zčásti bývalé- ho Východočeského kraje.

Pro jednotlivé semináře byl vytvořen a stabilizován tým lektorů, který je však třeba operativně rozšiřovat vzhledem k velkému počtu akcí a tím i značné časo- vé náročnosti, zejména pro lektory v Praze.

Koncipienti jsou s přístupem lektorů povětšině spokojeni, byť odlišnost jejich metodiky někdy podmiňuje protichůdné reakce.

Účast koncipientů je uspokojivá, koncipienti si též sami zajišťují náhradní účast na jednotlivých seminářích, pokud ze zdravotních či pracovních důvodů ne- mohli absolvovat seminář na dané téma ve vlastní seminární skupině. Každé se- minární téma trvá 3 hodiny, s diskusí i déle.

Aktivita koncipientů je různá, lektoři vyjadřují spokojenost s aktivitou ve školi- cím centru v Brně.

Celkem lze konstatovat, že přes organizační obtíže se nový systém dobře roz- běhl a je představenstvem ČAK považován za velmi dobrý.

XXXx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx

Z České advokátní komory / Z kárné praxe

4) Termíny školení advokátních koncipientů ve II. pololetí 1999

Představenstvo ČAK sděluje, že povinná školení advokátních koncipientů se budou v druhém pololetí 1999 konat v těchto termínech:

– školení vstupní 20. – 24. 9. 1999

– školení závěrečné 4. – 8. 10. 1999

Přihlášky zasílejte na formuláři, který je otištěn na str. 111, na adresu Česká advokátní komora, Xxxxxxx 00, 000 00 Xxxxx, 0, k rukám pí A. Šolcové.

5) Advokáti se znalostí německého jazyka – sdělení

Dne 29. 3. 1999 obdrželo mezinárodní oddělení České advokátní komory do- pis od Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, jež informuje o již deset let vedeném seznamu advokátů České republiky s dobrou znalostí německého ja- xxxx. Tento seznam je poskytován případným zájemcům o právní pomoc z Ně- mecka. Jelikož podléhá neustálé aktualizaci, žádá Velvyslanectví Spolkové re- publiky Německo případné zájemce o zařazení do tohoto seznamu, aby kon- taktovali pana Xxxxxxxxx Xxxxxx, vedoucího právního a konzulárního oddělení, a to na telefonu 02/5711 3260 nebo faxem na 02/5711 3286.

Z KÁRNÉ PRAXE

Zmeškání lhůty k podání odvolání je závažným porušením povinnosti advokáta. Stejně tak je porušením této povinnosti, jestliže advokát opož- děné odvolání dá doručit soudu prostřednictvím svého známého policisty.

to:

Kárný senát kárné komise ČAK rozhodl ve věci K 115/95 dne 26. 4. 1996 tak-

Kárně obviněný B. J. byl uznán vinným, že

1) dne 21. 3. 1995 převzal obhajobu H. J., který jej požádal o podání odvolá-

ní proti rozsudku Okresního soudu v H., toto odvolání však podal opožděně,

Z kárné praxe

2) toto opožděné podání dal pak doručit soudu prostřednictvím svého známé- ho policisty.

Tímto jednáním porušil jednak povinnost chránit práva a oprávněné zájmy kli- enta, jednak přitom svědomitě a důsledně využívat všechny zákonné prostřed- ky, jak mu to ukládá ust. § 14 zák. č. 128/90 Sb., o advokacii. Porušil povinnost uloženou mu ust. § 12 odst. 1, 2 tohoto zákona, když při jednotlivém úkonu se dal zastupovat jinou osobou než advokátem, advokátním koncipientem, nebo ji- ným pracovníkem advokáta. Současně i tím porušil povinnost mlčenlivosti, do- pustil se tak kárného provinění a jako kárné opatření ukládá se mu podle § 25 odst. 1 zákona č. 128/90 Sb. pokuta 5 000,– Kč.

Z odůvodnění:

Kárný senát zjistil z obsahu stížnostního spisu ČAK, že kárně obviněný pře- vzal dne 21. 3. 1995 obhajobu stěžovatele, který jej zmocnil k podání odvolání proti rozsudku OS v H. s tím, že neví, kdy mu bylo toto rozhodnutí doručeno. Kár- ně obviněný u soudu zjistil, že posledním dnem lhůty k podání odvolání je 24. 3. 1995, odvolání vypracoval a předal je svému známému policistovi, aby je soudu osobně doručil.

Odvolání však bylo soudu doručeno osobně až 29. 3. 1995, takže krajským soudem bylo zamítnuto jako opožděné.

Kárně obviněný ve svém písemném vyjádření ke kárné žalobě uvedl, že u soudu zjistil, že pro podání odvolání zbývá jen velmi krátká doba, a proto po- žádal svého známého policistu, aby odvolání u soudu osobně podal, své pochy- bení v tomto směru ale uznal s tím, že celou situaci způsobil zmíněný policista. Z usnesení krajského soudu bylo zjištěno, že v odůvodnění se uvádí, že odvolá- ní sepsal kárně obviněný dne 25. 3. 1995, lhůta pro jeho podání však končila

24. 3. 1995 a proto bylo odvolání jako opožděné zamítnuto.

Uvedeným jednáním kárně obviněný porušil svou advokátskou povinnost, podle níž je advokát povinen chránit práva a oprávněné zájmy klienta, jednat čestně a svědomitě, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v mezích zákona se řídit příkazy zastoupeného.

Tím, že jako obhájce včas odvolání nepodal, porušil závažným způsobem svoji povinnost a dopustil se tak kárného provinění. Kárně obviněného nemůže zbavit odpovědnosti to, že doručením odvolání pověřil svého známého policistu, který pak toto odvolání doručil soudu opožděně. Protože lhůta k podání odvolá- ní je lhůtou procesní, měl kárně obviněný možnost jí zachovat předáním listovní zásilky na poštu.

Advokát se může dát zastoupit při vykonání jednotlivého úkonu, tedy i osob- ním podáním odvolání u soudu, pouze jiným advokátem, advokátním koncipien-

Z kárné praxe / Názor

tem, nebo jiným pracovníkem advokáta. Je pak povinen v rozsahu tohoto usta- novení zachovávat mlčenlivost.

Při úvaze o druhu kárného opatření přihlédl kárný senát k povaze skutku, k okolnostem, za nichž byl spáchán, jakož i k tomu, že proti kárně obviněnému nebylo dosud vedeno kárné řízení, a má zato, že uložení kárného opatření ve for- mě pokuty 5 000,– Kč zcela splní svůj účel.

Připravil XXXx. Xxxxxxxx Xxxxx

NÁZOR

Ke školení advokátních koncipientů

Reaguji na článek Xxx. Xxxx Xxxxxxxx s názvem „Úloha vzdělávání a komu- nikace (nejen) pro advokátního koncipienta“, otištěný na tomto místě v Bulletinu advokacie č. 10/1998.

Nepochybuji o tom, že advokacie patří v žebříčku právnických profesí mezi ty náročnější. Rovněž tak nepochybuji o tom, že každý právník je ze samé podsta- ty svého vzdělání nucen se neustále vzdělávat dále. O těchto skutečnostech snad nemůže pochybovat nikdo věci znalý. Jsem však velmi na pochybách o pří- nosu školení advokátních koncipientů pro vzdělávání a pro profesionální činnost, tak jak ho popsala Xxx. Xxxx Xxxxxxxx.

Myslím, že každý z advokátních koncipientů má svým způsobem zájem o vě- domosti, které může během obligatorních školení získat. Souhlasím s Mgr. Xxxxx Xxxxxxxxx v tom, že přínosné jsou pro advokátní koncipienty ty přednášky, ve kterých právníci z praxe poukazují na problematická ustanovení právních norem s doporučením, jak k nim přistupovat, přednášky, ve kterých přednášející fundo- vaně a využitelně odpovídají na dotazy z praxe a svěřují se s tím, jak se vypořá- dat s nepříjemnostmi vyvolanými námi samotnými. Z větší části nepřínosné jsou pak přednášky, při kterých přednášející vedou monolog o tom, co už každý sly- šel během studia na právnické fakultě – tedy holé konstatování platného práva s případnými teoretickými úvahami de lege ferenda. Je tomu podobně jako tomu bývalo během studií. I tehdy studenti žádali totéž. I tehdy bylo studentům tvrze- no, že během seminářů budou probírány aktuální a praktické případy, ačkoliv to- mu tak většinou nebylo.

Názor

Jaká je však realita školení advokátních koncipientů? Po nabytí účinnosti usnesení představenstva ČAK ze dne 10. 3. 1998 o výchově advokátních konci- pientů a dalším vzdělávání advokátů si dělám malou osobní statistiku přínosnos- ti přednášejících a jejich přednášek. Doposud jsem došel k 25% přínosnosti. Za nepřínosnou považuji přednášku, při které nebylo zřejmé, zda přednášející pře- dává své znalosti a zkušenosti advokátním koncipientům, anebo je tomu naopak. Nepřínosná byla přednáška, při které si přítomní vyslechli nudný monolog obsa- hující seznam právních norem, týkající se dané problematiky, aby přednášející nakonec sdělil, že na dotazy již nezbyl čas. Nepřínosná byla pro mě rovněž před- náška, kdy přednášející sdělil, že bude přednášet na jiné téma, kteréžto téma jsem od téhož přednášejícího i s jím zvýrazněnými podrobnostmi již jednou sly- šel dříve. Dříve jsem si nedělal statistiku, ale stav byl obdobný. Proto se nelze di- vit názorům, že se účastí na těchto přednáškách jen ztrácí čas, který lze lépe vy- užít čtením denního tisku.

To jistě nejsou přednášky, jak si je tvůrci norem o školeních advokátních koncipientů představovali a jak by je advokátní koncipienti sami chtěli mít. Za tohoto stavu zbývá ještě jeden pozitivní aspekt školení advokátních koncipien- tů. Totiž ten, že se advokátní koncipienti z různých koutů země sejdou na jed- nom místě a mají možnost mezi sebou probrat problémy z praxe a dozvědět se od kolegů, jaké zkušenosti mají ostatní. Tento aspekt byl však shora uvedeným usnesením představenstva ČAK výrazně eliminován. Zatímco za předcházejí- cí úpravy školení bylo na rozmluvy tohoto charakteru času více než dost, nyní nezbývá téměř žádný. Nyní se totiž advokátní koncipienti sejdou na místě ško- lení v plném počtu zpravidla až ve chvíli, kdy začíná dopolední přednáška. Po jejím skončení spěchají na oběd, aby po jeho skončení bezprostředně zača- la odpolední přednáška. Po skončení odpolední přednášky pak všichni prchají na vlak.

Jsem si vědom toho, že mnou nadnesený popis současného stavu školení ad- vokátních koncipientů je zjednodušený a nadnesený. Chci však touto cestou upozornit na realitu, která se podle mého názoru dosti liší od ideálů obsažených v článku Xxx. Xxxx Xxxxxxxx, a na důsledky rozhodnutí představenstva ČAK, tedy že ke vzdělávání advokátních koncipientů dochází povětšinou jinde než na obligatorních školeních pořádaných Českou advokátní komorou. A to považuji za stav nedobrý.

Xxx. Xxxxxx Xxxxxxxx advokátní koncipient, Opava

Poznámka redakce:

Otiskujeme názor autora, účastníka školení v severomoravském regionu, ja- ko příspěvek sice – jak sám pisatel uvádí – „zjednodušený a nadnesený“, který

Názor / Víte, že ...

však je jedním z kritických ohlasů, usilujících o dobré výsledky vzdělávání advo- kátních koncipientů. Souhrnné – a tedy i méně subjektivní hodnocení zkušenos- tí z 1. pololetí t. r. obsahuje v tomto čísle otištěná zpráva o zasedání výboru pro výchovu ČAK v rubrice „Z České advokátní komory“.

VÍTE, ŽE ...

■ předsedou Union International des Avocats byl v letech 1936–1937 pražský advokát Xxxxx Xxxxxxx? Nutno dodat, že Union Internationale des Avocats by- la založena 8. července 1927 v Charleroi, jejím prvním předsedou byl Fran- couz Xxxxxxx Xxxxxxxxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxx byl v r. 1927 prezidentem pražské advokátní komory.

■ krátce prošel advokátní praxí i spisovatel, dramatik a notář Xxxxx Xxxxxx (1846–1920)? Xxxxxxxx narození dne 3. května 1846 připomíná pamětní des- ka na domě čp. 0 x Xxxxxx Xxxxxxx, Xxxx xxxxxxx 0.

■ synem advokáta českého původu byl rakouský dramatik a herec Xxxxxx Xx- xxxxx Xxxxxxx (1801–1862)? I on studoval práva ve Vídni, pak ale dal před- nost dráze herce a operního pěvce. V letech 1854–1860 byl nakonec ředite- lem Leopoldstadtského divadla. Napsal např. Svobodu v Kocourkově, Chce to mít svou švandu a Treperendy.

■ advokacii zkoušel i anglický filozof, spisovatel a politik Xxxxxxx Xxxxx? Ba- con (1561–1626) nebyl však prý oblíben pro zištnost, aroganci a neobratné jednání s lidmi. Jeho kariéra sice vyvrcholila jmenováním lordem kancléřem v r. 1618, z politiky ale musel odejít kvůli přijímání úplatků. Napsal přede- vším Eseje, Novou Atlantidu, Nové Organon a dílo O důstojnosti a pokroku věd.

■ řečníkem čili advokátem byl také Xxxxxx Xxxxxxxx z Xxxxxxx? Ten proslul ne- jen jako zástupce stran před zemským soudem, ale i jako autor Xxxxx Xxxxx- ské. Tato právní kniha z 1. poloviny 16. století vychází ze starší Knihy Tova- čovské z let 1482–1490. Xxxxxx Xxxxxxxx z Xxxxxxx zemřel v r. 1543.

JUDr. PhDr. Xxxxxxxxx Xxxxx

Z MINULOSTI

VIVAT

dědička Země české

Komu jinému než Xxxxxx Xxxxxxxxxxx, královně české a polské a hraběnce lucemburské, patří hold k jejímu 707. výročí narození, které uplynulo 20. ledna 1999. Xxxxxx, dcera českého krále Xxxxxxx XX. a jeho první manželky Xxxx Xxxx- xxxxxx, se narodila 20. ledna 1292.

Jako královna patří Xxxxxx do lucemburské doby českých dějin, kde zaujímá jedinečné místo mezi ženami české historie. A to nejen jako matka nejskvělejší- ho českého panovníka, císaře Xxxxx XX., ale i jako schopná žena, s výrazným po- litickým vlivem na dění v Českém království. Se svojí tetou Xxxxxxx Xxxxxxxx- vnou, abatyší klaristek u sv. Františka v Praze, patří k nejvýznamnějším ženám přemyslovského rodu.

Hodiny dějepisu prezentovaly Xxxxxx Xxxxxxxxxxx převážně jen jako manžel- ku českého krále Xxxx Xxxxxxxxxxxxx a matku Xxxxxxx – Xxxxx XX., markrabě- te moravského, krále českého a císaře římského, tedy jedinečného panovníka v českých dějinách. V obou případech byla stavěna spíše do stínu těchto vyni- kajících mužů, přestože v jejich životě sehrála klíčovou roli.

Xxxxxx Xxxxxxxxxxx byla cílevědomá, bystrá žena s mimořádným sebevědo- mím, které pramenilo z její hrdosti na královský, přemyslovský původ a na pří- slušnost k tomuto vznešenému, starobylému rodu, na což byla patřičně pyšná, a dávala to po celý svůj život okázale najevo. Považovala se za jedinou dědičku a záruku přemyslovské tradice. Byla hrdou dcerou svého otce, schopného krále Xxxxxxx XX., na jehož panovnické umění byla zvláště pyšná.

Měla urostlou postavu, zdravě opálenou pleť, tmavé oči a bujné, tmavé vlasy, které nosila spletené do bohatých copů. Své prudké a vášnivé povaze dávala ne- omezený průchod jak ve vystupování a jednání s lidmi, tak v citové oblasti. Zvláš- tě v lásce a nenávisti neznala rozumných mezí a často propadala záchvatům hysterie a zlosti. „Ke svým sestrám, starší Anně a mladší Xxxxxxx, necítila vřelé, sourozenecké pouto, ale odměřený, chladný vztah.“ Snad opravdovější city mě- la ke svému bratrovi Xxxxxxx XXX., jehož násilnou smrt v r. 1308 těžce nesla.

Život této hrdé Xxxxxxxxxxx byl od dětství vyplněn spíše strádáním a chmur- nými dny než radostnými okamžiky. Její dětství, výchova a povaha, byla výrazně ovlivněna macechou, Xxxxxxxx Xxxxxxx, druhou manželkou krále Xxxxxxx XX., kte- rá Xxxxxxx i jejími sourozenci opovrhovala a preferovala svoji dceru Xxxxxx. Eliš-

ka tuto domýšlivou, krásnou, vznešenou a uměnímilovnou královnu z hloubi duše nenáviděla a cítila k ní bezmeznou nenávist, která po smrti otce, krále Xxxxxxx XX., vyústila v otevřený střet mezi oběma ženami. Xxxxxx byla vykázána z Pražského hradu na Staré Město pražské, kde v ústraní a ve skromnosti žila i po sňatku své starší sestry Xxxx s Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxxxx a jeho příchodem na český trůn.

Přesto Xxxxxx neztratila svou přemyslovskou hrdost a jako pravá dědička čes- ké země zůstávala vysoce urozenou ženou nejvýznamnějšího královského rodu v Čechách. Její osobnost proto sehrála rozhodující roli při volbě nového kandi- dáta na český trůn v době, kdy Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx byl v důsledku své ne- schopnosti, nerozhodnosti a bezohlednosti stále více neúnosnější pro České krá- lovství. Skvělými diplomatickými cestami došlo k přípravě sňatku Xxxxxx s po- sledním představitelem rodu, jenž se těšil mimořádné přízni mocné Francie, Ja- nem Lucemburským. Svému budoucímu tchánovi, římskému králi Xxxxxxxxx XXX., římské královně Xxxxxxx, královně matce Xxxxxxx a svému nastávajícímu choti, byla Xxxxxx představena těsně před sňatkem na sklonku léta roku 1310.

Česká přemyslovská princezna okouzlila všechny přítomné a zapůsobila mi- mořádným dojmem. „Pohled na ni byl vskutku impozantní. Byla oděna v pře- krásný, zlatem protkávaný oděv a v postoji i chování nezapřela svůj královský původ“. Vedle osmnáctileté Xxxxxx, statné, fyzicky i duševně vyspělé ženy, se je- jí štíhlý, čtrnáctiletý ženich Xxx (nar. 1296) vyjímal jako dítě a oba snoubenci pů- sobili očividně dojmem většího věkového rozdílu než ve skutečnosti byl. Sňatku bylo požehnáno ve dnech 31. 8. a 1. 9. 1310.

Xxxx připravil Xxxx Xxxxxxxxxxxxx nesrovnatelně příznivější životní pod- mínky než Xxxxxx. Vyrůstal a dospíval v bezstarostném dětství a dospívání a ce- lé toto období jeho života bylo vyplněno něžnou péčí a výsostným zájmem celé rodiny, především neobyčejně vzdělané babičky a matky, pro které byl vnímavý, nadaný a bystrý Xxx jediným milovaným vnukem a synem. Měl všechno, nač si vzpomněl, přebytek peněz, které ani nespotřeboval a jako synovi mocného a slavného otce mu byla prokazována všestranná úcta a péče. Byl vychován v představách o velikém a vznešeném poslání panovnické moci a tyto základy byly v jeho osobnosti neustále utvrzovány. Vybranou dvorskou etiku získal Xxx v Paříži, tedy v jedinečném, vysoce kultivovaném prostředí, které v té době vů- bec mohlo existovat. Avšak ani tak vynikající předpoklady intelektuální vyspělos- ti nepřipravily Xxxx Xxxxxxxxxxxxx na životní dráhu panovníka v českém státě.

„Jako českého krále ohromovala mladého Xxxx především neúcta a přímo ne- urvalost některých pyšných českých pánů vůči královskému majestátu, který ve Francii i jinde požíval mimořádný společenský respekt.“

Xxxxxx, v postavení české a polské královny a hraběnky xxxxxxxxxxx, nepro- žívala svůj život šťastně a nedosáhla svého vytouženého cíle – osobně se vý- razně účastnit na vládě ve své zemi, a tak realizovat své mocenské ambice. Při

krystalizaci boje o skutečnou moc v českém království mezi králem Xxxxx a sil- nou českou šlechtou se snažila prosadit nekompromisní a zcela absolutistickou vládu panovníka tak, jak ji vykonávali přemyslovští králové. „Táž královna Xxxxxx, pravá dědička Xxxx, třebas pochází z kořene českých králů a je ozdobena nej- krásnějšími dědici, přece zakusila pro nenávist některých pánů nejtěžší proná- sledování. Ona zajisté naléhá na krále, aby opět sdružil rozchvácené králov- ství...“ (Kronika zbraslavská).

Její silné politické ambice získat a udržet moc v zemi se však obrátily proti ní a v r. 1319 vyústily v otevřené střetnutí mezi královskými manžely. „Toho léta Pá- ně 1319 dosti divně, ach, božská moc si zahrála ve věcech lidských“ těmito slovy římského básníka Xxxxxx komentuje událost Kronika zbraslavská. „Povstali toho ro- ku někteří ničemní lidé, nenávistníci míru a svornosti, synové zločinní, a ti se po- kusili lstivým jazykem a nenávistnými řečmi zasíti nesvornost mezi českého krále Xxxx a jeho manželku Xxxxxx, neboť pravili: „Pane králi, vy víte, že vyžaduje čest králova a požaduje důstojnost království, že má každý král vládnouti a ne býti ovlá- dán. Vidíme však opak, že vás ovládá žena, otočila si vás, tak vás uhranula, že ne- děláte nic jiného, než co řekne ona. Klamete se v té věci, ona myslí na vše zlé a chytře vás usiluje odloučiti od království. Chce vašeho staršího syna Xxxxxxx xxxxxxxxx některým pánům, aby jeho měli za krále a vás odklidili. Pokud jste se při- držoval rad této své manželky, nikdy jste posud neměl v království čest a mír. Ny- ní věru, milujete-li svůj prospěch a úspěch, dbejte našich rad: neposlouchejte této královny, své manželky, poručte jí, aby konala ženskou práci, předouc nebo šijíc, přidržte se zcela, pane králi, nás, a my budeme státi a bojovati za vás.“

Královna Xxxxxx byla zbavena nejen veškeré politické moci, ale i svých tří dě- tí včetně prvorozeného syna Xxxxxxx (nar. 14. května 1316, pozdějšího císaře Xxxxx XX.), které musela zanechat na hradě Lokti a žila v úplné izolaci ve svém městě Mělníku.

„Hle, které Bůh spojil, ty rozloučila ničemná rada“, stěžuje si kronikář v Kroni- ce zbraslavské.

„Co tedy? Co se nyní děje, co tedy učinil král v této tak podivuhodné a netuše- né změně? Takřka zapudil za živa svou manželku, která se neprovinila žádnou vi- nou, zbavil ji jejích dětí a poděsil ji četnými těžkostmi...“. „Potom král, jako by se už přetrhla otěž rozumu a bylo zrušeno pouto manželské lásky, zcela propadne bez- uzdnosti, podlehne požitkářství, řídí se zvrácenou chutí a shledává se na něm jed- nání dokonalého tyrana. Hraje v kostky a neplní povinnosti, hněvá se při hře a tr- pí sprostá slova. V noční době, spokojen leckdy jen jedním sluhou, se potuluje po ulicích a náměstích v Pražském městě, více věnuje pozornost mravům a slovům směšným než zbožným. Zúčastní-li se někdy bohoslužby, ne ze zbožnosti, nýbrž dohnán studem před lidmi, neoddává se modlitbám, nýbrž hovorům a smíchu. Je- ho slova se pokládají za list na stromě a jeho výsady platí, kolik váží vosk na pe-

četi. Zatěžuje své měšťany, příkladem budiž Praha, která zaplatila v tomto roce na vymáhání a z donucení třináct tisíc hřiven... O mnohých jiných věcech se stydím psáti. Svého krále nijak nezlehčuji, nýbrž se zármutkem spisuji pravdu, chtěl bych rád, aby se stalo nepravdou, co je tu napsáno, kdybych viděl, že se jeho mravy xxxxxxxxx...“ trpce popisuje rodinný rozvrat královského manželství zbraslavský kronikář a spravedlivě dodává, že „život krále Xxxx byl v minulých letech dobrý...“ a jakoby krále omlouval vysvětluje, že je stále „mladík, jenž doposud roste...“

Nutno však dodat, že vzrušená doba panování krále Xxxx Xxxxxxxxxxxxx i jeho neklidné manželství s královnou Xxxxxxx bylo ovlivněno i přirozeným vývo- jem všedních dnů, člověčích zájmů, zálib i starostí – novotou mravů. „Zvláštní no- vota jak v oděvech, tak ve zvycích a mravech, které v těch letech začaly značně a podivně vznikati a které někteří karatelé ve svých básních zavrhují a dělají si z nich úštipky“, informuje své čtenáře xxxxxxxxxxx kronikář. „Jsou někteří z těch- to podivných vynálezců, kteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé xxxxx a neholí je. Jsou i jiní, kteří zneucťují mužskou důstojnost a v úpravě vlasů se ve všem při- držují ženského způsobu. Jiní své vlasy jako vlnaři na široko rozčechrávají do okrouhla a až po uši rozpouštějí, druzí si vlasy nakrucují želízkem, aby ozdobili své plece vlasy zkadeřenými a kolem poletujícími.

Nošení čepic, které bylo dříve, nyní úplně vymizelo. Zpěv, lomenými hlasy v půltónech a kvintách zpívaný, který kdysi pěstovali jen dokonalí hudebníci, ozý- vá se už všude při tancích a na náměstích od laiků a farizeů. Také přemnozí na- ši mluví už na ulici rozličnými jazyky.

V oděvech je tak veliká různá znetvořenost, jak veliká různost znetvořených myslí uvnitř to káže. Každý se pokládá za šťastnějšího, kdo vymyslí novou mó- du. Už je vidět u většiny lidí krátké a úzké šaty s jakýmsi cípem, u lokte splývají- cím na sukni, který poletuje jako oslí uši. Klobouky dlouhé a nahoře špičaté, růz- ně zabarvené, se nosí v městech, více na cestách. Nevidíme už na polích orat žádného tak opovrženého sedláka, který by nenosil širokou a podlouhlou kapu- ci. Nad botami a střevíci, které velmi těsně stahují lýtka i nohy, staří rozumní lidé se diví a smějí.

Nyní nosí kněží na hlavách malé tonsury svými vlasy zakryté, ale po boku ve- liké meče a dýky. Naproti tomu zřídka vidíme laika, který by neměl u pasu růže- nec k modlení. Nastalo tak veliké a takové zneužívání a vynalézání odporných novot, že je kárám nejen sám, nýbrž i většina lidí, a nechci je popisovati. Neboť tato novota nevzdělává toho, kdo ji vidí nebo o ní čte, nýbrž znamená a nazna- čuje převelikou změnu Českého království. Vždyť po záhubě přirozených králů zakoušely Čechy různé a mnohonásobné vlády a přijaly od nich obyčeje různých mravů. Vzniklo nyní obecné přísloví: Čechy se chovají tak jako opice, neboť dě- lají, cokoli uvidí jiné provádět,“ končí zbraslavský kronikář své kárání v kapitole XXIII.

Manželství královského páru bylo nerovné a tudíž nešťastné. Jak pro emočně prchlivého a v reakcích prudkého, ale vtipného politika Xxxx Xxxxxxxxxxxxx – chladnokrevně realistického v odhadování situací, který, mimo své manželství, bystře a úspěšně vyřídil mnohé sporné záležitosti, takže o něm ve světě kolova- lo přísloví: „bez českého krále nikdo nemůže konečně vyřídit svou věc“, tak pro hrdou Xxxxxx. Po hluboké a dlouhodobé krizi došlo k definitivnímu, faktickému ztroskotání královského manželství. Tato skutečnost měla i silně negativní dopad v otcovských vztazích českého krále Xxxx k jeho vlastním dětem (s královnou Xxxxxxx měl 7 dětí – Xxxxxxx, Xxxx, Xxxxxxx, Xxxxx, Xxxx, Xxxxxxx a Xxxxxx), ke kterým zaujal nevraživý vztah, zvláště k nejstaršímu Xxxxxxx, který se vždy stavěl na matčinu stranu a vědomě tím podporoval přemyslovskou tradici.

Svého vzrušeného života a výstřednosti se Xxx Xxxxxxxxxxx vzdal až v do- bě, kdy poznal svou druhou ženu Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx. Toto manželství je pro Čechy zajímavé jejich synem Xxxxxxxx, který se narodil posledního února roku 1337 v Praze. Tento „převýtečný a chrabrý“ princ, xxxxxx xxxxxxxxxxx a bra- bantský a bratr římského císaře a českého krále Xxxxx XX., byl příznivcem lyrické múzy a sám skládal básně. Mezi literáty byl nazýván vždy jako Xxxxxx Xxxxx. Z nezaslouženého zapomenutí byla Václavova milostná poezie probuzena a li- terárnímu světu předložena ve sbírce skvostných básní „Netoužím po ráji“.

Královna Xxxxxx zemřela dne 28. září 1330 na Vyšehradě „o hodině kumpletu (poslední večerní modlitba)... odešla z tohoto života ke štěstí pro sebe, ale k ža- losti pro jiné... velmi dlouho trápena horečkami a plicní chorobou... v třicátém de- vátém roce svého věku, kralování pak roku dvacátého...“. Její smrtí vymírá vý- znamný český královský rod po přeslici, když předtím dne 4. 8. 1306 smrtí jejího bratra Xxxxxxx XXX. vymřel po meči.

Za svého života Xxxxxx usilovala o svatořečení Xxxxxx Xxxxxxxxxxx „kterážto panna byla tetou této paní královny, dokazuje svatost jmenované panny a po- korně žádá, aby... onen ctihodný, svatý a Bohu milý poklad, který již dlouho sví- tí v nebi, postaviti na svícen veřejného a obecného uznání a připsati tu pannu do seznamu svatých. „V pozemském životě se Xxxxxx nedočkala úspěchu ve svém snažení. Přesto svým úsilím významně přispěla k nezapomenutelné, úchvatné události, které jsme byli svědky v listopadu 1989, kdy Xxxxxx Česká byla posta- vena na svícen veřejného a obecného uznání a připsána do seznamu svatých.

Xxxxxxx osud jakoby se naplňoval štěstím až po její smrti. Pocit teplého lidské- ho štěstí by jistě prožívala při pohledu na svého skvělého syna Xxxxx XX. a její srd- ce by překypovalo oprávněnou pýchou na jeho jedinečné vladařské schopnosti a světový význam i proslulost jeho osobnosti. Jeho úspěchy by jistě přičítala sil- nému rodu přemyslovských předků.

V Praze dne 5. února 1999

XXXx. Xxxxx Xxxxxx, advokátka, Praha

RECENZE

Xxxxx Xxxxxxxxx, Xxx Xxxx

Právní odpovědnost v medicíně

Nakladatelství Galén (150 00 Praha, 5, Nádražní 116), edice Theatrum medico-iuridicum sv. II., 346 str., 490,– Kč.

XXXx. Xxxxxxxxx, CSc., uznávaná autorita našeho zdravotnického práva a XXXx. Xxxx, advokát, vedoucí právního týmu České lékařské komory, předlo- žili čtenářům dílo zcela mimořádného významu. Kniha je psána především pro lékaře a další zdravotnické pracovníky, je však nanejvýš užitečná také pro advo- káty a soudce přicházející do styku s právně zdravotnickou agendou. Pro neu- stálé prolínání právních i medicínských problémů je žádoucí podat zde podrob- nější referát pro advokacii. Také advokát musí vykonávat své povolání s dostup- nou znalostí legis artis – to jest s dokonalým ovládáním výkladu a aplikace prá- va, se stavovsky vyžadovanou etikou povolání a s žádoucí dávkou empatie a po- rozumění pro klienta.

První část díla obsahuje v plné šíři základní výklady o právní odpovědnosti, nejen trestněprávní a občanskoprávní, ale i v oborech práva správního, pracov- ního a kárného. V trestněprávním úseku je zdůrazněno, že předpokladem odpo- vědnosti je nejen objektivní nesprávnost postupu, „odborná chyba“, ale navíc mu- sí být prokázáno zejména též zavinění, v praxi tedy nedbalost. Jsou vysvětlena kritéria nedbalého jednání, neobyčejně významná právě pro práci lékaře nebo sestry. Jde o někdy složité hodnocení toho, zda lékař spoléhal na příznivý vý- sledek „bez přiměřených důvodů“, popřípadě o význam „okolností a osobních po- měrů“, padá-li v úvahu nedbalost nevědomá. Příklady z praxe, které jsou zde uváděny, mohou být cennou ilustrací nejen pro posuzování zavinění zdravotníků. Zdůrazňuje-li se pro trestní řízení nutnost, aby obžaloba dokázala zavinění, je pro občanskoprávní odpovědnost vyloženo, že zde platí opak, totiž předpoklad zavi- nění škůdce. Rozveden je význam ustanovení § 421a obč. zák. o bezvýhradné odpovědnosti za použitý přístroj nebo věc, což zákon výslovně uplatnil na po- skytování zdravotnických služeb.

Autoři kritizují, že zákonným předpokladem odpovědnosti za ublížení na zdra- ví podle § 223 tr. z. a zejména předpokladem vyšší trestní sazby v § 224 je po- rušení „důležité povinnosti“ povolání. Je logicky možné považovat za důležitou každou povinnost zdravotníka (nebo např. řidiče motorového vozidla), která smě- řuje k ochraně života nebo zdraví. Tuto tendenci lze někdy cítit v trestní praxi.

Proto je navrženo, aby příští právní úprava položila důraz ne na „důležitost“ po- vinnosti, ale na míru a způsob jejího (hrubého) porušení.1)

Ke zvláštní části trestního zákona upozorňuje kniha zejména na některé pro- blémy neposkytnutí pomoci (s praktickými příklady z provozu nemocnic), na no- vě zavedenou trestnost neoznámení týrání svěřené osoby a na povinnost ozná- mením překazit pokračující pohlavní zneužívání, což jsou dosud méně známé vý- jimky z povinné mlčenlivosti.

Z občanskoprávních témat stojí za zmínku podrobnější výklad o ochraně osobnosti podaný zřejmě v předpokladu, že v blízké budoucnosti mohou o tento důvod být opírány žaloby proti zdravotnickým zařízením.2) Užitečné detailní po- kyny se nalézají ve výkladech o některých speciálních občanskoprávních otáz- kách, například o ručení za vnesené a odložené věci.

Téměř padesát stran knihy obsahují statě o odpovědnosti správněprávní, pra- covněprávní a o kárné odpovědnosti členů stavovských komor.

Druhá část knihy je věnována problémům odpovědnosti v některých speciál- ních oborech medicíny. Začíná podrobným líčením právní úpravy převzetí ne- mocného do péče, což je úsek v současné době ne bez problémů pro častěji se měnící předpisy.

Stěžejní výklady o povinnosti provádět zdravotní péči lege artis vycházejí ze základního ustanovení § 11 zákona o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb. v platném znění. Po novelizacích z let 1990 a 1991 zní nyní tento předpis:

Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnic- kých osob v souladu se současnými dostupnými (toto slovo chybělo v původním textu. J. Š.) poznatky lékařské vědy.“

Povinnost lékaře řídit se nejnovějšími, popřípadě ekonomicky nejnáročnějšími poznatky je tedy omezena na úkony, které jsou „prakticky dostupné a které lékař považuje pro nemocného za nejvýhodnější“ (str. 165, citováno z Etického kode-

1) Podle názoru recenzenta příliš nepomohla vyjasnit situaci četná judikatura, která jednou zdůrazňuje závažnost důležité povinnosti, jindy to, za jakých konkrétních okolností byla povinnost porušena. Dnešní konstrukce trestnosti podle § 223 a § 224 odst. 2 tr. zák. by při rekodifikaci měla být přezkoumána také se zřetelem na ústavní požadavek urči- tosti zákonných znaků trestného činu.

2) Žaloba o náhradu immateriální újmy v částce 10 000 000,– Kč byla již podána proti ne- mocnici a v ní zaměstnaným lékařům (když byl již zřejmě promlčen nárok na náhradu škody). Nutno podotknout, že podle shodného názoru komentáře k občanskému záko- níku (O. Xxxxxxxx, X. Xxxxxxx a kol.) a díla Ochrana osobnosti podle občanského prá- va (Xxxxxxxx, Švestka a další) nároky z ochrany osobnosti nelze uplatnit proti osobě, která jedná jako zaměstnanec organizace, a dále, že náhradu immateriální újmy nemo- hou po smrti dotčené osoby uplatňovat, ani dědici, ani osoby uvedené v § 15 obč. zák.

xu České lékařské komory), resp. na postup, který v daných podmínkách ne- ohrožuje pacienta a je v souladu s medicínskými požadavky respektujícími ome- zené možnosti (str. 170). Tato výhrada dostupnosti míří nejen na praktickou po- tíž lékaře seznámit se např. s nejnovějšími závěry zahraničních kongresů, ale především i na ekonomickou nedostupnost nových náročných postupů a drahé technologie v daném zdravotnickém zařízení. Je zdůrazněno, že „mezi výsledky vědy a možnostmi jejich využití existuje různě hluboká propast“ a že „bude třeba velmi citlivě zvažovat v každém konkrétním případě, zda v daných podmínkách ten který lékař nebo pracoviště mohli poznatky lékařské vědy využít“ (str. 169). Autoři ovšem upozorňují na povinnost postoupit, kde je to na místě, péči o paci- enta kvalifikovanějšímu odborníku nebo pracovišti.

K právnímu rozboru pojmu lex artis odkazuje kniha především na práci Jaro- míra Xxxxxxx Xxxxxx odpovědnost ve zdravotnictví z r. 1970. Je zdůrazněno, že hodnocení toho, co je postupem lege artis, přísluší medicíně, nikoli právu. Přesto existují případy, kdy některé požadavky nebo medicínské postupy jsou konkretizovány více nebo méně závaznými směrnicemi. Ministerstvo zdravotnic- tví má jen omezené zákonné zmocnění vydávat obecně závazné předpisy pro výkon zdravotní péče. V současné době vydává někdy doporučení formou tzv. metodických pokynů, publikovaných ve Věstníku MZ. I když postup obsažený v metodickém pokynu není závazný, „lze mu přiznat charakter postupu legis ar- tis“. Odchýlí-li se lékař od doporučeného postupu, měl by tedy uvést důvody, kte- ré jej k tomu vedly (str. 171). Zajímavé je oprávnění, které zákon č. 220/1991 Sb. přiznává lékařským komorám, „vydávat pro členy závazná stanoviska k odbor- ným problémům poskytování zdravotní péče“ – oprávnění, které, jak uvedeno, nemá plně ani Ministerstvo zdravotnictví.

V kapitole o odpovědnosti za podřízené a při týmové práci vyjadřují autoři svůj názor na některé citlivé otázky dělby práce ve zdravotnictví a z toho plynoucí zá- věry pro právní odpovědnost. Nezapomínají na situace, kdy do poskytování zdra- votní péče vstupují studenti, jiní než zdravotničtí pracovníci a dokonce i samotný pacient či členové jeho rodiny.

V oddíle o komunikaci lékaře s pacientem a jeho rodinou,3) psaném se vzác- nou citlivostí, jsou pro právní odpovědnost nejdůležitější statě o poučení pacien- ta a jeho souhlasu s léčením nebo s jednotlivými úkony. Zásada je, že poučení jako předpoklad platného, „informovaného“ souhlasu musí být dostateč- né, ale šetrné. K osvětlení obtížné problematiky je uvedeno několik příkladů z praxe. Při různosti názorů na podání pravdivé informace o blížícím se konci se

3) Na rozdíl od autorů by recenzent považoval za člena rodiny v dané souvislosti i druha nebo družku.

v zahraničí často hájí názor, že lékař je povinen říci nemocnému plnou pravdu. Autoři mají za to, že informace by zřejmě měla být spojena s jistou nadějí pro ne- mocného – s čímž recenzent z vlastní znalosti některých případů plně souhlasí. Zákon ukládá lékaři jen tolik, že má poučit nemocného „o povaze onemocnění“. Věc by měla být vyřešena hlouběji: jako vhodný podnět je uváděno ustanovení Etického kodexu ČLK: „Zadržení informací o nepříznivé diagnóze je možné indi- viduálně v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře“.

Odmítá-li pacient schopný platného projevu svobodné vůle indikovanou péči, je nutné poučit jej řádně o následcích odmítnutí a dát mu podepsat tzv. negativní reverz. Je-li platnost čerstvě (nikoli před delší dobou) uděleného nesouhlasu zřej- má, nezbude než odmítnutí respektovat. To platí i o odmítnutí péče vitálně indiko- vané, tedy nutné k záchraně života. To se mnohým lékařům jeví nepřijatelné. Au- toři připouštějí v podobných případech využití institutu krajní nouze pro postup lé- kaře, který porušil povinnost poskytovat péči jen se souhlasem pacienta, aby za- chránil bezprostředně ohrožený život. V podstatě však odmítají snahu o svémoc- nou záchranu života proti jasné, výslovné vůli pacienta. Poukazují na povinnost respektovat právo na soukromí a na autonomnost rozhodování o nutnosti léčby. Podle jejich názoru není bez významu ani předchozí projev vůle, tzv. příkaz „do not resuscitate“ nebo instrukce ve formě tzv. „living will“ (německá nauka jakoby s nechutí uznává tyto direktivy jen jako možnou „indicii“ pro rozhodování lékaře).

Třicet stran knihy je věnováno otázkám povinné mlčenlivosti. Tento rozsah je odůvodněn zčásti tím, že povinnost profesní mlčenlivosti, která je v zákoně stanovena až nepřípadně striktně, lékaři ignorují velmi často, někdy téměř běž- ně, zvláště vůči státním orgánům. Mimoto jsou otázky povinné mlčenlivosti upra- veny v několika směrech zcela nejasně. I po změně systému zdravotní péče a po akceptování soukromého zdravotnictví zůstalo nezměněno základní ustanovení: v § 55 odst. 2 písm. c) zák. č. 20/1966 Sb. je stanovena povinnost „zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se zdravotník dověděl v souvislosti s výko- nem svého zaměstnání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhla- sem ošetřované osoby nebo kdy byl této povinnosti zproštěn nadřízeným orgá- nem v důležitém státním zájmu; povinnost oznamovat určité skutečnosti, ulože- ná zdravotnickým pracovníkům zvláštními předpisy, není tím dotčena.“

Ještě před listopadovou politickou změnou jevilo se v některých situacích prolomení mlčenlivosti supra nebo i extra legem tak nezbytné, že bylo navrho- váno uplatňovat povinnost mlčenlivosti jen za předpokladu, že má vůbec něja- ký smysl, zejména z hlediska možného zájmu pacienta.4) Dodnes je plně spor-

4) Xxxxxxx Xxxxxx, Právní odpovědnost ve zdravotnictví, Praha, 1970, str. 300; Xxx Xxxxxx, „Mlčenlivost ve zdravotnictví“, Socialistická zákonnost, č. 5/1967, str. 288.

né, kým (dědici?, kterým z dědiců?) může být lékař zproštěn mlčenlivosti po smrti pacienta – nebo zda možnost zproštění je vázána pouze na ošetřovanou osobu a po její smrti nemůže tedy lékaře zprostit mlčenlivosti nikdo – či zda na- opak tato povinnost smrtí osobně oprávněného zaniká a není tedy zproštění třeba.

Ke zproštění mlčenlivosti nadřízeným orgánem uvádějí autoři, že jde „více- méně o mrtvé, nepoužitelné ustanovení“. Jednak nelze ve vztahu k privátním praxím patrně vůbec hovořit o nadřízeném orgánu, protože okresní úřady nema- jí vůči nim bezprostředně řídicí pravomoc. Dále je zprošťovací pravomoc orgánu téměř k nepoužití zúžena podmínkou, že důvodem zproštění musí být důležitý (!) státní (!) zájem. Zájem státní je kategorie mnohem užší než zájem veřejný. Nad- to „důležitý“ státní zájem bude svou povahou dotčen spíše na poli zahraniční po- litiky než na vnitrostátním poli zdravotní péče.5), 6)

Pokud o informaci žádá státní orgán (soud, policie) a uvádí, že pacient s po- skytnutím informace souhlasí, vychází podle autorů převažující stanovisko pra- xe ze zásady, že tvrzení státního orgánu je nutno posuzovat s prezumpcí správ- nosti. Připomíná se však, že v zájmu právní jistoty by se mělo požadovat napří- klad přiložení písemného souhlasu a že není vyloučeno, že by nová právní úpra- va stanovila podmínky přísnější. (Podle obdoby předpisů pro jiné situace by po- žadavky na platnost souhlasu měly být velmi striktní tehdy, je-li osoba, o jejíž

5) Čtenáře z advokacie může zajímat, jak se toto striktní vymezení výjimky z mlčenlivosti dostalo do zákona. Vládní návrh zákona č. 20/1966 Sb. obsahoval širší možnost zpro- štění. Při projednávání v ústavněprávním výboru parlamentu navrhl poslanec Xxxxxx Xxxxx, aby byla dnešní formulace převzata ze zákona o advokacii. Neuvážilo se, že pro úzkou povahu vztahu advokáta ke klientu je advokátní mlčenlivost nutně téměř bezvý- hradná. (K osvětlení toho, jak chápala praxe advokátního vedení i před listopadem po- jem důležitého státního zájmu je – ke cti tehdejšího vedení – možno uvést: Od začátku šedesátých let Ústředí advokátních poraden ani v jednom případě nevyhovělo žádos- tem dokonce i státní bezpečnosti o zproštění advokáta mlčenlivosti. K odůvodnění bý- valo uváděno, že svědecká výpověá advokáta, i kdyby v daném případě byla v zájmu veřejném, není v „důležitém“ státním zájmu.

6) Nesprávný, zřejmě účelový pokus o výklad § 55 odst. 2 písm. d) zák. č. 20/66 Sb. je po- dán ve stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství 1 NZn 3009/96: „Za ‘důležitý stát- ní zájem’ lze považovat i zájem na tom, že budou zjištěny trestné činy...“. Tento výklad přehlíží znění zákona, právě vylíčenou historii jeho vzniku a všeobecně uznanou inter- pretaci. Stxxxxxxxx xále poněkud opatrně uvádí, že jde-li o mlčenlivost soukromých lé- kařů, „žádost se může předložit“ orgánu, který udělil oprávnění k provozování praxe. Vix Xxxxxxxxxx x rozhodnutí k trestnímu řádu 1918–1966 (ed. X. Xxxxx a další), Praha 1997, str. 256–9, kde je však k citovanému textu připojen komentář editorů, upozorňu- jící na spornost právě uvedených názorů.

souhlas jde, zbavena svobody – je nuceně hospitalizována, nalézá se ve výko- nu trestu a zejména ve vazbě. J. Š.) Jeví se naléhavá nutnost nové úpravy.

Pro potřebu zdravotníků jsou velmi významné informace o obhajobě v trestním řízení. Základní důraz je kladen na účast právního zástupce od sa- mého začátku jednání s policií, včetně tak zvaného podání vysvětlení (formální obhajobu přesahuje právo na právní pomoc ve smyslu čl. 17 odst. 2 Listiny a ná- lezu Ústavního soudu sv. 5, č. 42 Sbírky Ú. s.). Autoři upozorňují na důležitost specializovaných znalostí pro řádný výkon obhajoby ve věcech zdravotní péče:

„je třeba vědět, koxx xi volím a proč“. Zdůrazňuje se právo odepřít výpověá i po sdělení obvinění v době, kdy si obviněný nemohl včas opatřit obhájce a zajistit jeho účast u výslechu. „Postačí, je-li zaprotokolováno, že se k věci vyjádří až v přítomnosti svého obhájce, kterého si v přiměřené lhůtě zvolí.“ Upozorňuje se na možnost založit do spisu písemné stanovisko obhajoby a třeba je i postupně doplňovat, protože při výslechu nebývá čas vše řádně zvážit a správně formu- lovat. Zdůrazňuje se význam účasti obhájce u výslechu svědků a nutnost pře- dem odborně konzultovat předmět výslechu s obhájcem. Před skončením pří- pravného řízení je doporučeno uvážit, zda obhajoba nemá navrhnout další dů- kazy.7)

Pro hlavní líčení navrhují autoři novinku, trestnímu řádu neznámou, byť ovšem přípustnou: vypracovat písemné stanovisko k obžalobě, a to co nejdříve. Slouží to k řádné argumentaci vývodů obhajoby, což v ústním přednesu neurotizova- ného obžalovaného v hlavním líčení není snadné. Dalším účelem je, aby soud při studiu spisu uznal plně i stanovisko obhajoby a nebyl psychologicky ovlivněn pouze obžalobou a vyšetřovacím spisem. Toto doporučení Dr. Stolínové a Xx. Xxxxx xřesahuje svým významem pole obhajoby zdravotníků, stejně jako již zmíněný podnět předkládat písemně stanovisko obhajoby již v přípravném ří- zení. Jde o obecné myšlenky, které by měly být podnětem k úvahám o účelném rozšíření práce obhájců.

7) Z hlediska taktiky obhajoby možno k tomu dodat: Má-li obhájce v přípravném řízení na- vrhnout nového svědka, měl by uvážit dvojí: Za prvé, zda má jistotu, že se vyšetřovatel neuchýlí k obejití zákona tím, že by obhájci oznámil dobu a místo „výslechu svědků“ bez uvedení identity svědka. Za druhé, zda je reálná naděje, že navržená výpověá povede k zastavení trestního stíhání. Jinak by zpravidla bylo v oprávněném zájmu klienta (§ 16 zák. o advokacii), navrhnout svědka teprve po podání obžaloby tak, aby obhájce měl možnost provádět jeho výslech při hlavním líčení podle § 215 odst. 2 tr. ř. (Kdyby oče- kávaná novela trestního řádu měla přinést omezení práva obhájce účastnit se dokazo- vání v přípravném řízení, bylo by ovšem nutné reorientovat celý styl obhajoby tak, že by obhájci museli navrhovat důležité svědky teprve před hlavním líčením, aby mohli jejich výpověá provádět nebo aspoň kontrolovat.

Záměrem předložit celkový pohled na dnešní stav právní odpovědnosti v me- dicíně postavili se autoři před velmi obtížný úkol. Za téměř deset polistopadových let nebyli politici a zákonodárci schopni vytvořit novou koncepci a moderní orga- nizaci zdravotnictví. Zákon o péči o zdraví lidu z r. 1966 nebyl nahrazen novou základní normou, připravovaný zákon o zdravotní péči nedospěl k parlamentní- mu projednání. Mnohde stále existují legislativní vakua – chybí např. úprava dob- rovolné sterilizace8) a asistovaného rodičovství. Protože však sama úprava od- povědnosti zdravotníka zůstala poměrně fixní, dokázali autoři napsat dílo, které právě pro částečnou nejistotu právního stavu je nanejvýš potřebné. Byl podán ucelený, souhrnný, ale dostatečně podrobný přehled právních problémů, s nimiž mohou zdravotníci přicházet do styku. Zpracování je zaměřeno na kazuistiku. Zpravidla je srozumitelně naznačeno, jak je třeba jednat v té či oné situaci, aby bylo vyhověno právním i etickým povinnostem. Čtenáři mají v rukou rozsáhlou praktickou příručku neobyčejně širokého záběru. Při tomto rázu díla nebylo ovšem možno zabývat se podrobně nejnovějšími teoretickými problémy. U nich kniha odkazuje na současnou literaturu.

Stálá pozornost je věnována právům pacientů. Na četných místech jsou zřejmé silná empatie s myšlením nemocných, upřímně lidské soucítění s nimi a z toho ply- noucí vážné pokyny zdravotníků. Varovný tón je opřen o dokonalou znalost teré- nu. Trvale je zdůrazňována interakce mezi právní povinností a požadavky lékař- ské etiky. Závažné otázky deontologie jsou naznačovány většinou s odkazy na ne- dávnou literaturu. Opětovně je citován Etický kodex České lékařské komory.9)

V knize se objevují časté kritické pohledy na současný právní stav, vyjadřova- né tu se značným taktem, tu ostře. Velmi časté jsou také z potřeb praxe čerpa- né návrhy de lege ferenda. Autoři přihlížejí k zahraničním úpravám. Na několika

8) Recenzent nesdílí názor autorů, že tzv. dobrovolná sterilizace k účelům plánování rodi- ny je dodnes nepřípustná v důsledku směrnice č. 1/1972 Věstníku MZ. Toto ustanove- ní omezuje sterilizaci (s výjimkou výkonu u 35leté matky tří dětí) na důvody zdravotní nebo genetické. Od roku 1991 – to jest od účinnosti Listiny a později Evropské úmluvy

– je však možno pokládat toto omezení za protiústavní zásah do ochrany soukromého a rodinného života. Rozhodování o plození potomků je typickou záležitostí soukromí a rodiny. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je obecný soud oprávněn posoudit soulad podzá- konného předpisu se zákonem, tedy i s ústavním zákonem. K tomu srv. Xxx Xxxxxx, Právní otázky dobrovolné sterilizace“, Zdravotnictví a právo č. 10/1997, str. 2, 9.

9) Tento stavovský předpis se naneštěstí zcela nezbavil určitého prvku právního nihilismu, který se objevil v první verzi z roku 1991. I v dnešním znění, schváleném 14. 1. 1996, se v § 1 odst. 3 stanoví jako obecná zásada: „Lékař má znát zákony a závazné předpi- sy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního rizika (?) se nemusí cítit býti jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku, ohrožují základní lidská práva.“

Recenze / Ze zahraničí

místech operují i nejnovější, republikou dosud neratifikovanou Úmluvou o lid- ských právech a biomedicíně. Chce se doufat, že „Právní odpovědnost v medicí- ně“ se stane samozřejmou četbou každého, kdo bude účasten na budoucí zdra- votnické legislativě.

Snad bylo častěji možno uvažovat o aplikaci našeho ústavního práva a jeho dopadu na platnou úpravu zdravotnické odpovědnosti.

Recenzent, spoluautor prvního vydání knihy, která o odpovědnosti ve zdra- votnictví vyšla v šedesátých letech, je šťasten, že může vřele doporučit lékařům i právníkům toto nové dílo, psané jasným a srozumitelným způsobem.

XXXx. Xxx Xxxxxx, XXx.

ZE ZAHRANIČÍ

Xxx. Xxxxx Xxxxxxx-Xxxxxxxxxx

advokátka v Praze

Bezplatná právní pomoc ve vybraných evropských státech

ve světle Evropské úmluvy o zasílání žádostí o právní pomoc č. 92 z 27. 1. 1977

ÚVOD

Evropská úmluva o lidských právech a svobodách Rady Evropy, kterou je Česká republika vázána, stanoví v čl. 6 odst. 1 věta prvá právo každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Toto ustanovení je vyjádřením práva jednotlivce na spra- vedlivý proces. Z tohoto práva pak vyplývá na druhé straně povinnost státu, který je touto úmluvou vázán, toto právo zajistit každému jednotlivci bez ohledu na jeho pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýš- lení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, ma-

jetek, rod nebo jiné postavení (čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech a svo- bodách).

Předpokladem práva na spravedlivý proces je zajištění přístupu každého k justici (přístup jednotlivce k soudu, soudcům, ale i k advokátům a jejich služ- bám). Této otázky se dotýkají mnohé rezoluce a doporučení Výboru ministrů Ra- dy Evropy jako např.:

– Rezoluce (76)5 o právní pomoci v civilních, obchodních a správních věcech

– Rezoluce (78)8 o právní pomoci a právních radách

– Doporučení č. R (81)7 o opatřeních usnadňujících přístup k justici

– Doporučení č. R (93)1 o efektivním přístupu k právu a justici pro velmi chudé

– Doporučení č. R (84)5 o principech civilního procesu zaměřených ke zlep- šení fungování justice

– Doporučení č. R (86)12 ve věci opatření k prevenci a redukci rostoucího přetížení soudů

Jednou z důležitých otázek, na které Rada Evropy klade velký důraz, je vy- tvoření vhodného právního rámce pro zajištění přístupu k justici zvláště pro ekonomicky slabé jednotlivce ve všech členských státech. Jedním z význam- ných dokumentů, které se zabývají touto záležitostí v mezinárodním měřítku, je Evropská úmluva o zasílání žádostí o právní pomoc z 27. 1. 1977.

Tato úmluva zavazuje členské státy k zajištění kvalitní právní služby i pro ekonomicky slabé osoby, pokud mají obvyklý trvalý pobyt na území jedno- ho ze smluvních států. Zaměřuje se pouze na právní pomoc v občanské, ob- chodní nebo správní oblasti. Každý smluvní stát musí určit jeden nebo více za- sílajících orgánů a jeden ústřední přijímající orgán, který by měl přijímat žá- dosti o právní pomoc od ostatních smluvních států. Zasílající orgány podle této úmluvy pak přímo zasílají žádosti o poskytování právní pomoci ústřednímu or- gánu jiného smluvního státu (např.: Ministerstvu zahraničních věcí), který po- té předloží tuto žádost kompetentnímu orgánu (např. soudu).

Česká republika dosud k Evropské úmluvě o zasílání žádostí o právní pomoc nepřistoupila. V této souvislosti je třeba uvést, že však vyvíjí snahu co nejdříve k této úmluvě přistoupit, což je i podpořeno naléháním Rady Evropy a ji- ných mezinárodních míst na to, aby jednotlivé státy k této úmluvě přistoupily, ne- boť by se tak usnadnilo advokátům a klientům zajištění právní pomoci v cizích státech. V této situaci vyvstává potřeba vytvořit v právním systému ČR systém bezplatné právní pomoci. Tato otázka byla nedávno diskutována i představenstvem ČAK.

Za této situace může velmi inspirující následující ukázka několika systémů bezplatné právní pomoci, tak, jak je upravena v pěti státech, které jsou vázány Evropskou úmluvou o zasílání žádostí o právní pomoc.

RAKOUSKO

Rakousko v r. 1979 přistoupilo k Evropské úmluvě o zasílání žádosti o právní pomoc z r. 1977 s účinností od dne 16. 3. 1982.

Otázka bezplatné právní pomoci je upravena v § 63 – § 73 Rakouského ob- čanského soudního řádu. Poskytuje se jak právnickým, tak i fyzickým osobám, a to v občanskoprávním i obchodněprávním soudním řízení. Neexistuje zde žád- ný rozdíl mezi občany rakouské státní příslušnosti a cizinci.

Pro její udělení je třeba, aby osoba, která usiluje o bezplatnou právní pomoc, nejprve podala žádost a poté musí být splněna dvě kritéria. První podmínkou je finanční situace žadatele, tzn. že tato osoba není schopna nést náklady soud- ního řízení bez toho, že by ohrozila své minimální náklady na živobytí (tj.: pe- něžní částka, která je nutná pro tuto osobu a její rodinu, ale i částky, které je po- vinna platit, aby pokryla náklady běžného životního standardu). Druhou podmín- kou je, že soudní pře není bez jakýchkoli vyhlídek na úspěch ve věci anebo že je hanebná.

Bezplatná právní pomoc zahrnuje osvobození od soudních výdajů, od kauce na náklady protistrany, od pomoci soudního úředníka, a pokud je to nutné i od nákladů na právní pomoc advokáta. Nezahrnuje však náhradu nákladů pro- tistrany, pokud osoba, které byla udělena bezplatná právní pomoc, prohraje spor.

O udělení bezplatné právní pomoci rozhoduje soud podle shora uvedených kritérií. Může být udělena na celé soudní řízení před soudem I. stupně nebo jeho část anebo může být omezena jen na některé výhody. Strana může o bezplat- nou právní pomoc žádat v kterémkoli stadiu řízení. Do zamítavého rozhodnutí se žadatel může odvolat. Bezplatná právní pomoc může být odebrána, pokud pod- mínky pro její udělení přestanou existovat nebo se zjistí, že v době, kdy bezplat- ná právní pomoc byla poskytnuta, neexistovaly. V průběhu tří let po skončení soudního řízení je žadatel povinen zaplatit soudní výlohy a odměnu advokáta jakmile to lze bez toho, že se tím snížily jeho minimální náklady na živobytí.

Pokud soud udělí bezplatnou právní pomoc, která zahrnuje i asistenci advo- káta, vybere konkrétního advokáta ze svých členů Advokátní komora, která mů- že při výběru vzít v úvahu přání žadatele. Advokát pak kdykoli může podat návrh na odebrání bezplatné právní pomoci v případě, kdy neexistují nebo přestanou existovat podmínky pro její udělení.

Všichni advokáti jsou povinni se podílet na systému bezplatné právní pomo- ci. Pouze ve vymezených případech mohou požádat Advokátní komoru o při- měřenou náhradu, nemohou však uplatnit své nároky vůči svému klientovi.

Prostředky na financování bezplatné právní pomoci zahrnující i asistenci ad- vokáta plynou ze státního rozpočtu tak, že stát každý rok vyplácí Advokátní ko- moře paušální částku na výše uvedené přiměřené náhrady nákladů advokátů

a dále platí paušální částku na další služby advokátů v systému bezplatné právní pomoci. Tyto peníze musí být použity na systém sociálního pojištění ad- vokátů.

FRANCIE

Evropská úmluva o zasílání žádostí o právní pomoc z r. 1977 byla Francií podepsána v r. 1977 a vstoupila pro Francii v účinnost dne 22. 1. 1980.

Stěžejními předpisy, ve kterých je upravena bezplatná právní pomoc je zá- kon z 10. 7. 1991 a jeho prováděcí předpis z 19. 12. 1991. Zákon se stal účin- ným počátkem roku 1992 a obsahuje dvě části, prvou, která se zabývá přístu- pem k systému bezplatné právní pomoci, jeho rozsahem, správními organizace- mi a účinky tohoto systému. Druhá část se týká znalosti práva a zahrnuje právní pomoc při konzultacích a pomoc ve spojení s nesoudními tribunály.

Bezplatná právní pomoc je udělována osobám s francouzskou státní pří- slušností, občanům států EU, cizím státním příslušníkům a osobám s trva- lým pobytem ve Francii. Dále je udělována ve třech případech: za prvé je udělována osobám, které nesplní shora uvedené podmínky, když prokáží, že si to částečně zaslouží vzhledem k subjektivnímu charakteru případu, nebo vzhledem k pravděpodobným nákladům soudního řízení. Za druhé je udělována bez toho, že by byl u žadatele vyžadován trvalý pobyt, cizincům, kteří jsou menšinami, svědky, obžalovanými osobami, žalovanými, odsouzenými osobami nebo stranami, které se domáhají náhrady škody v trestním řízení a těm, kteří jsou subjektem řízení spojeného s podmínkami získání trvalého pobytu ve Fran- cii pro cizince. Za třetí je poskytována cizincům, kteří stanou před uprchlic- kou komisí, pokud nemají trvalý pobyt ve Francii a legálně vstoupili do Francie nebo mají povolení k pobytu platné nejméně jeden rok.

Hlavním kritériem pro udělení je však zhodnocení finanční situace žadate- le a podle tohoto kritéria je buá udělená plná nebo částečná bezplatná právní po- moc nebo může být žádost zamítnuta. Dalším kritériem je reálná šance na ús- pěch ve věci. Proti zamítavému rozhodnutí může žadatel podat odvolání. Tak- to je možné udělit zpětnou bezplatnou právní pomoc v případě, kdy strana ús- pěšně zahájila soudní spor poté, co jí byla odmítnuta bezplatná právní pomoc, na základě toho, že by žaloba neměla reálnou šanci na úspěch.

O žádostech rozhodují úřady pro bezplatnou právní pomoc, které jsou u každého okresního soudu a jsou napojeny na Kasační soud a Radu státu (což je nejvyšší správní soud). Úřad pro bezplatnou právní pomoc je oprávněn roz- hodnout o udělení bezplatné právní pomoci žadateli, který trvale bydlí v zahrani- čí, pokud případ tohoto žadatele má být meritorně projednán soudem, kte- rému je příslušný úřad pro bezplatnou právní pomoc přiřazen. V případě cizinců,

kteří nejsou osobami trvale bydlícími ve Francii, jsou žádosti zasílány Úřadu pro mezinárodní soudní spolupráci, který činí úkony jako ústřední úřad a zasí- lá žádosti k příslušným úřadům pro bezplatnou právní pomoc.

VELKÁ BRITÁNIE

Spojené království Velké Británie a Severního Irska podepsalo v r. 1977 Ev- ropskou úmluvu o zasílání žádosti o právní pomoc z r. 1977. Tato úmluva se stala účinnou pro Spojené království dne 18. 2. 1978.

Ve Velké Británii je bezplatná právní pomoc v oblasti Anglie a Walesu po- skytována na základě ustanovení zákona o bezplatné právní pomoci z r. 1989. To znamená, že není poskytována pouze na základě mezinárodních smluv nebo na základě reciprocity. Podle shora citovaného zákona státní občané a všich- ni cizí státní příslušníci bez ohledu na to, zda mají nebo nemají trvalé byd- liště v Anglii nebo Walesu, jsou oprávněni získat bezplatnou právní pomoc. Fi- nanční podpora je však poskytována bez ohledu na shora uvedený zákon všem, kteří předloží žádost podle „Haagské konvence“ z r. 1980 („Úmluva o občan- skoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí“), a to podle č. 3(2) nebo čl. 14(2) zákona o únosech dětí a opatrovnictví z r. 1985 a dále určitým stra- nám v jednotlivých veřejnoprávních řízeních podle zákona o dětech z roku 1989 s ohledem na ochranu a péči o děti.

Osobami oprávněnými k získání bezplatné právní pomoci jsou jak fyzické, tak právnické osoby bez ohledu na to, zda jsou domácí nebo zahraniční. Zákon o bezplatné právní pomoci z r. 1989 obsahuje kasuistický seznam případů, ve kterých lze poskytnout bezplatnou právní pomoc a dále obsahuje i seznam pří- padů, ve kterých ji naopak poskytnout nelze.

Orxxxxx, který uděluje bezplatnou právní pomoc je Rada pro právní pomoc („Legal Aid Board“), která tak činí prostřednictvím svých územních úřadů.

Pro udělení bezplatné právní pomoci jsou rozhodující následující kritéria. Jednak jsou to majetková kritéria na straně žadatele, která se týkají jak příjmů žadatele, tak i jeho majetku. Tyto majetkové limity jsou stanoveny v Naříze- ních, která jsou každoročně obnovována. Kromě toho žadatel musí prokázat dostatečné důvody pro to, aby byl stranou v řízení. To znamená, že zde musí být rozumná naděje na úspěch ve věci. Dále pak bezplatná právní pomoc mů- že být odmítnuta, pokud se za určitých okolností případu zdá nepřiměřené, že by žadatel měl získat bezplatnou právní pomoc. Takovým případem může být např. případ, kdy dluh byl postoupen společností pouze, aby se tak umožnilo jednotlivci dosáhnout bezplatné právní pomoci. Bezplatná právní pomoc pak může být udělena i jen na část sporu nebo jen na krytí určitých úkonů během ří- zení.

Územním úřadem může být kdykoli udělení bezplatné právní pomoci odej- muto, a to z důvodu změny finančních a majetkových poměrů žadatele anebo se sníží naděje na úspěch ve věci. Je třeba poznamenat, že kdokoli a kdykoli bě- hem řízení může předložit před územní úřad oznámení o tom, že neexistují kri- téria pro udělení bezplatné právní pomoci žadatele. Bezplatnou právní pomoc nelze udělit zpětně. V naléhavých záležitostech však lze udělit naléhavou bezplatnou právní pomoc, která je omezena na pokrytí naléhavých kroků.

Pokud je udělení bezplatné právní pomoci zamítnuto, je tu právo na odvolání

žadatele.

Bezplatná právní pomoc slouží na krytí nákladů soudního řízení a nákladů na advokáta, nepokrývá však osobní výdaje osoby, které byla poskytnuta bezplatná právní pomoc.

Když osoba, které byla udělena bezplatná právní pomoc prohraje spor, strana, která vyhrála, může usilovat o náhradu nákladů řízení proti straně, která měla bez- platnou právní pomoc. Nemá však zaručeno, že se takto uspokojí až do celé výše svých vynaložených nákladů. To je způsobeno tím, že finanční povinnost strany, které byla udělena bezplatná právní pomoc v tomto konkrétním případě, je ome- zená podle zákona o bezplatné právní pomoci z r. 1988, který stanoví maximální částky, které lze po této osobě požadovat. Tyto hranice jsou stanoveny v závislosti na její finanční situaci. Za určitých okolností však strana, která spor vyhrála může usilovat o náhradu nákladů řízení z fondu pro bezplatnou právní pomoc.

Je nutné však upozornit na to, že tento systém chápe bezplatnou právní po- moc spíše jako půjčku než dar. Důsledky to má takové, že když klient získá ná- hradu nebo zachrání peníze nebo majetek jako výsledek řízení, ale nezíská zpět své náklady řízení plně od protistrany, pak poplatek se dotkne peněz nebo ma- jetku, které získal jako náhradu nebo takto zachránil. Dále pak, když osoba, kte- ré je poskytnuta bezplatná právní pomoc, vyhraje případ, stále si musí nést ně- které nebo veškeré náklady z majetku nebo z peněz získaných zpět nebo za- chráněných.

Advokát (solicitor), který asistuje osobě, které byla udělena bezplatná právní pomoc, je zpravidla vybrán touto osobou a nikoli Raxxx xro bezplatnou práv- ní pomoc. Rada však vydává osvědčení o bezplatné právní pomoci, ve které je uvedeno i jméno solicitora, který byl vybrán. Pokud žadatel chce poté změnit so- licitora, může tak učinit jen se souhlasem územního úřadu Rady. Pokud osoba, které byla udělena bezplatná právní pomoc, usiluje bez rozumných důvodů o změnu solicitora, bezplatná právní pomoc ji může být odmítnuta. Poté, co žadateli je přidělen vybraný solicitor, tento spolu s klientem vybere barristera.

Ne všichni solicitoři a barristři jsou zavázáni k poskytování bezplatné právní pomoci. Většina jich však tak činí. Bezplatná právní pomoc je poskyto- vána soukromými právníky nebo právníky, kteří jsou zaměstnáni v soukromých

kancelářích. Je tu zřízen fond pro bezplatnou právní pomoc, ze kterého je vy- plácena odměna advokátům, kteří poskytují bezplatnou právní pomoc. Tato od- měna je však nižší než ta, kterou si advokáti účtují ve svých soukromých přípa- dech, je ovšem posuzována tak, aby zajistila přiměřenou náhradu.

Žádosti o udělení bezplatné právní pomoci v zahraničí jsou projednávány v souladu s ustanoveními Štrasburské dohody z r. 1977 („Evropská úmluva o zasílání žádostí o právní pomoc“). Podle této dohody Hlavní úřad pro právní pomoc Rady pro právní pomoc přenáší a přijímá pravomoc pro Anglii a Wales. Osoby, které mají trvalý pobyt v zahraničí, mohou tyto žádosti o bezplatnou práv- ní pomoc v Anglii a Walesu přímo předložit Radě pro právní pomoc u Londýn- ského územního úřadu. Žádosti o přenesení právní pomoci na Anglii a Wales by měly být předloženy právnímu oddělení Hlavního úřadu pro právní pomoc. Rada pro právní pomoc akceptuje žádosti zasílané na základě Dohody a přesouvá je k příslušnému územnímu úřadu pro právní pomoc, kterým je nyní Londýnský územní úřad. Tyto žádosti však mohou být podány pouze prostřednictvím solici- tora nebo barristera v Anglii nebo Walesu.

Poskytování bezplatné právní pomoci v Anglii a Walesu obsahuje i speciální úpravu pro poskytování bezplatné právní pomoci ve věcech správních.

Další specialitou tohoto systému je poskytování bezplatných právních porad mimo soudní řízení. Právní porady jsou součástí obecného systému bezplatné právní pomoci v Anglii a Walesu. Finanční oprávněnost klienta je hodnocena so- licitorem v okamžiku, kdy je žádost podána a solicitor, který poskytl klientovi dvě hodiny hodnotné práce, může poté žádat územní úřad Rady o povolení k prove- dení další práce.

Rada pro bezplatnou právní pomoc využívá metodu licencování, což je dal- ší charakteristický znak tohoto systému. Podstatou této metody je to, že Rada ohodnocuje schopnosti solicitorů, zda jednají v souladu s kritérii pro výkon jejich práce, jako je vedení případů, péče a kontaktování klienta, vnitřní audit a vyvíje- ní týmu. Licencování kontroluje, jak smluvně závazné organizace skutečně ve- dou záležitosti týkající se případu, tak, že stanoví kritéria pro účinné vedení spi- sů v hlavních oblastech práva. Licencování v tomto systému je v podstatě urči- tou metodou ujišťování o kvalitě právních služeb.

Rada pro bezplatnou právní pomoc se dále zabývá dalšími činnostmi, jako na- př. rozšíření právních porad a pomoci na laické agentury, vedení pro mediace v rodinných případech a zohlednění poskytování právních rad a pomoc ap.

BELGIE

V r. 1977 Belgie podepsala Evropskou úmluvu o zasílání žádostí o právní pomoc z r. 1977 která se pro Belgii stala účinnou dnem 11. 6. 1978.

V Belgii úprava bezplatné právní pomoci vyplývá ze soudního řádu. Orgá- nem, který se zabývá poskytováním bezplatné právní pomoci je Úřad pro bez- platnou právní pomoc, který působí v rámci advokátní komory a podmínky, kte- ré se vztahují k jeho organizaci a působení, jsou stanoveny příslušnými Radami advokátní komory. Výhodou tohoto uspořádání je, že se tak lépe může vyhovět místním požadavkům s ohledem na hustotu obyvatelstva jednotlivých soudních distriktů a počtu advokátů, popř. advokátních koncipientů v nich.

Osobami oprávněnými k bezplatné právní pomoci je obecně každý Belgi- čan nebo cizinec s trvalým pobytem v Belgii, pokud je v postavení in for- ma pauperis (v postavení chudého, slabého), tj. prokáže nedostatečnost fi- nančních prostředků. Soudní řád pak stanoví, že bezplatná právní pomoc je pří- stupná pro osoby belgické národnosti, cizí státní příslušníky podle podmínek me- zinárodních dohod, státní příslušníky členských států Rady Evropy, cizí státní pří- slušníky, kteří mají běžný a legální trvalý pobyt v Belgii, cizí státní příslušníky, kteří jsou dotčeni postupy předepsanými podle práva s ohledem na vstup, trva- lý pobyt, usazení a návrat cizinců. Dále stanoví, že žadatel musí prokázat, že má nedostatečné prostředky. Soudní řád dokonce vyžaduje o této skutečnos- ti písemný důkaz.

Orgánem, který rozhoduje o udělení bezplatné právní pomoci, je již uvedený Úřad pro bezplatnou právní pomoc, proti jehož rozhodnutí je přípustné odvolá- ní. Úřad před tím, než o žádosti rozhodne, musí vyslechnout strany a vyzvat je k urovnání. Když se nepodaří dosáhnout urovnání, tak vydá okamžité rozhodnu- tí. Pokud dojde u žadatele, kterému byla udělena bezplatná právní pomoc, ke zlepšení majetkových poměrů, což žadatele dostane do pozice, že si může za- platit právní pomoc, částky, kterými byla tato strana zálohována, smějí být pak od ní vyžadovány zpět.

Soudní řád rovněž rozlišuje možnost plné bezplatné právní pomoci nebo řa- du částečných bezplatných právních pomocí, které nejčastěji spočívají např. v osvobození od záloh na soudní poplatky ap.

Pokud Úřad shledá klienta způsobilým k této pomoci, jmenuje advokáta, kte- rým je obvykle koncipient. Advokátní koncipient je pak povinen provést stejné kroky a má stejné povinnosti, a proto má i stejné výdaje při běžných poradách, které právo předepisuje tak, že stát mu může přiznat „náhradu s ohledem na provedené služby v souladu s podmínkami jmenování“. Podmínky udělová- ní, míry a způsoby platby takové náhrady jsou určeny v Královském řádu z 10. 9. 1988.

Dále je třeba se zmínit o dalších prostředcích právní pomoci, která se usku- tečňuje prostřednictvím Centra pro veřejnoprávní sociální pomoc. Tato insti- tuce byla založena na základě zákona z 8. 7. 1976, který stanoví i rozsah její čin- nosti. Jde především o zabezpečování nutných rad a informací a kroků, které

jsou vyžadovány, aby oprávněným byla poskytnuta všechna práva a výhody za- jištěné jim Belgií a zahraniční legislativou, nikoli však zastupování v soudním ří- zení.

DÁNSKO

Evropská úmluva o zasílání žádostí o právní pomoc z r. 1977, byla dán- skem podepsána v r. 1979. Tato úmluva se pro Dánsko stala účinnou dnem 12. 11. 1979.

V Dánsku jsou k bezplatné právní pomoci oprávněni v řízeních před dán- skými soudy všichni jednotlivci bez ohledu na jejich národnost nebo trvalý pobyt. Podmínky pro získání bezplatné právní pomoci jsou shodné jak pro dán- ské, tak pro zahraniční žadatele. Dalším požadavkem je, že žadatelův roční pří- jem nepřekročí určitou státem stanovenou hranici. Je důležité poznamenat, že takováto hranice může být posunuta v případě, kdy předpokládané náklady řízení jsou výjimečně vysoké nebo když žadatel má zvláštní potřebu k pomoci ne- bo když případ je právně významný, nebo jde o veřejný zájem anebo o případ, který má podstatný význam pro žadatelovu sociální situaci nebo profesní posta- vení. Tyto hranice jsou upravovány Ministerstvem spravedlnosti, oddělením pro soukromé právo, vždy k 1. 1. Konečně žadatel musí doložit také, že soud- ní pře má rozumný důvod. Jsou zde však určité případy, ve kterých se bezplat- ná právní pomoc neposkytuje, jako např. žaloby pro nactiutrhání, případy vychá- zející z žadatelových obchodních aktivit, případy týkající se nároků vycházejících z trestních případů a případy týkající se vykonatelnosti nesporných nároků.

Co se týče bezplatné právní pomoci pro uznání nebo výkon rozhodnutí vyda- nými jinými státy, tato je udělována v souladu s dánským právním systémem za stejných podmínek, jak bylo výše popsáno, stejně jako v souladu s „konvencí o soudnictví a vykonatelnosti ve věcech občanskoprávních a obchodních“.

Žádost o bezplatnou právní pomoc může být předložena před nebo kdyko- li poté, co byl případ zahájen. V I. stupni o ni rozhodují územní úředníci pod Ministerstvem vnitra. Jejich rozhodnutí mohou být předmětem odvolání k Mi- nisterstvu spravedlnosti, oddělení pro soukromé právo. Za určitých podmí- nek může soud dobrovolně jmenovat advokáta pro jednu stranu a tento advo- kát je pak odškodněn podle pravidel, kterými se řídí bezplatná právní pomoc. U každého soudu je sdružen počet advokátů, kteří jsou jmenováni do případů, ve kterých byla udělena bezplatná právní pomoc.

Bezplatná právní pomoc zahrnuje jak výdaje jmenovaného advokáta, tak vý- daje soudu (svědečné, znalečné, soudní poplatky ap.).

Specifikum tohoto systému jsou právní porady mimo soudní řízení, které jsou poskytovány Komisí pro bezplatné právní porady. Tyto komise jsou zří-

zeny ve většině měst a umožňují osobám získat ústní radu týkající se běžných právních záležitostí. Rada je bezplatná a je poskytována bez ohledu na úroveň příjmu. Dále pak se tu setkáme s veřejnou právní pomocí prostřednictvím ad- vokátů. Osoba, která splní shora citované podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci, může dosáhnout veřejné právní pomoci od advokáta. Tato po- moc se dělí jednak na všeobecnou a jednak na rozšířenou. Všeobecná se sklá- dá z porady a pomoci v případě jednoduchých psaných dokumentů, jako žádos- ti nebo reklamace, sepisu závětí, manželských smluv a podobných dokumentů. Osoba však musí zaplatit 25 % nákladů za takovou právní pomoc a stát pak hra- dí zbylou část. Rozšířenou veřejnou právní pomoc mohou advokáti poskytovat jen ve zvláštních případech a za speciální platbu. U této pomoci osoba musí za- platit 50 % nákladů, zatímco stát pak uhradí zbytek.

ZÁVĚR

Závěrem lze říci, že každý stát má právně upraven systém bezplatné právní po- moci tak, aby co nejlépe vyhovoval tomu kterému právnímu systému a praxi úřadu daného státu, ale také aby vyhovoval podmínkám čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech ve spojení s Evropskou úmluvou o zasílání žádostí o právní pomoc.

Je třeba uvést, že termín Legal Aid (právní pomoc) tak, jak je chápána Ev- ropskou úmluvou o zasílání žádostí o právní pomoc a jednotlivými touto úmluvou vázanými státy, má poměrně široký význam. Do tohoto termínu v podstatě spa- dají veškeré otázky, které se týkají advokátního primusu (povinného zastoupe- ní advokátem), plného nebo částečného osvobození od soudních poplatků a jiných nákladů soudu, bezplatná právní pomoc advokáta atd.

Úpravy bezplatné právní pomoci se v jednotlivých státech odlišují především způsobem, podle kterého hodnotí finanční situaci žadatele o bezplatnou právní pomoc. Zpravidla však je tu určitá majetková hranice, pod kterou když se žadatel dostane mu vzniká právo buá na částečnou nebo úplnou bezplatnou právní pomoc. Při posuzování této otázky je hodnocena nejen majetková situa- ce žadatele, ale i členů rodiny i osob na něm závislých, jakož i druha, popř. druž- ky, pokud žije ve společné domácnosti se žadatelem.

Co se týče orgánu zasílajícího a přijímajícího žádosti o právní pomoc zasí- lané z jiných smluvních států, je možné si povšimnout, že některé státy koncent- rují úlohu zasílajícího i přijímajícího orgánu v jeden orgán, některé státy mají dva od- lišné orgány, jeden je pak ústředním přijímajícím orgánem a druhý (může jich být i ví- ce) je pak vysílajícím orgánem. V některých státech činnost těchto orgánů vyko- návají ministerstva, v jiných advokátní komory anebo jiné instituce, popř. orgány.

Další otázkou jsou i různé způsoby odměňování advokátů, kteří poskytnou své služby klientovi, kterému byla přidělena bezplatná právní pomoc. Lze však říci, že

odměna advokáta v takových případech je vždy nižší než odměna, kterou si účtu- je od běžných klientů. Do určité míry je to způsobeno i tím, že advokátovi odměnu namísto klienta, kterému byla přidělena bezplatná právní pomoc, hradí stát.

V některých státech je bezplatná právní pomoc chápána spíše jako půjčka a nikoli jako dar od státu. Tyto státy pak stanoví horizont 3–5 let po poskytnu- tí bezplatné právní pomoci jako období, ve kterém, pokud se majetkové po- měry osoby, které byla bezplatná právní pomoc poskytnuta, změní k lepšímu, musí zpětně uhradit bezplatnou právní pomoc.

Česká republika se nyní nachází před problémem zakotvení systému bezplat- né právní pomoci v českém právním řádu, a to v celé šíři otázek, které spadají pod pojem Legal Aid. Pro dosažení tohoto cíle poznatky z úprav této problema- tiky z jiných států mohou být prospěšné a inspirativní.

Xxxx. Xx. Xxxx Xxxxxxxx

Ústav štátu a práva SAV, Bratislava komerčná právnička, Bratislava

Novelizácia právnej úpravy spoločnosti

s ručením obmedzeným v Slovenskej republike a ochrana veriteľov *)

Novela Obchodného zákonníka (áalej OBZ) uskutočnená zákonom č. 11/1998 Z. z., ktorý nadobudol účinnosť 1. 2. 1998 má za cieľ zabrániť po- škodzovaniu veriteľov a to predovšetkým spoločnosti s ručením obmedzeným (áalej s. r. o.). Z tohoto dôvodu sa budem venovať najskôr stručnej charakte- ristike novely OBZ a v druhej časti niektorým aspektom ochrany veriteľov

s. r. o.

I.

Od prijatia OBZ pristúpil zákonodarca desiaty raz k novele tohto zákonníka.

Rozsahom a významom ide bezpochyby o novelu najvýznamnejšiu.

*) Předneseno na VIII. karlovarských právnických dnech v červnu 1998; otiskujeme se souhlasem autorky i pořadatele

Zmeny, respektive doplnenia právnej úpravy OBZ sa dotýkajú štyroch oblastí:

• spoločných ustanovení a obchodných spoločnostiach,

• ustanovení o spoločnosti s ručením obmedzeným,

• ustanovenia o družstvách,

• všeobecných ustanovení o obchodných záväzkových vzťahoch.

Podľa dôvodovej správy k vládnemu návrhu zákona je nevyhnutné, vzhľadom na negatívne skúsenosti z doterajšej činnosti s. r. o., sprísniť podmienky pre ich zakladanie, najmä keá sú zakladateľmi opakovane tie isté osoby. Hlavným po- slaním novelizácie OBZ je, ako uvádza dôvodová správa, „zabrániť špekulatív- nemu zakladaniu obchodných spoločností, či už právnickými osobami alebo fy- zickými osobami, ktoré už v podnikaní skrachovali a zvlášť tým, ktorým je cudzia statočnosť a etika v podnikateľskej činnosti“.

Novelizácia OBZ áalej usiluje o zabránenie prelievania kapitálu medzi spo- ločnosťami poškodzujúce ich veriteľov, vrátane štátu, poisťovní a zamestnancov spoločnosti. Tomuto cieľu by podľa dôvodovej správy mala slúžiť väčšina navr- hovaných zmien a doplnení OBZ, osobitne však novelizovaná právna úprava ru- čenia za záväzky spoločnosti.

1. Pokiaľ ide o spoločné ustanovenia o obchodných spoločnostiach no- vela sa dotkla § 59 (nepeňažné vklady); § 60 (správa vkladov, spôsob splatne- nia vkladov ak je predmetom vkladu nehnuteľnosť); § 68 (rozšírenie právomoci súdu zrušiť spoločnosť).

Novelizáciou § 59 sa dosiahlo sprísnenie ustanovení o nepeňažných vkla- doch, čím sa zreálni základné imanie v tom smere, aby prostredníctvom nepe- ňažných vkladov (ich nadhodnotením, resp. ich fiktívnym vykazovaním) spoloč- nosť reálne neznižovala požadované minimálne základné imanie.

Ustanovenie § 59 v novom ods. 2 pojmovo vymedzuje nepeňažný vklad, usta- novuje lehotu splatnosti nepeňažného vkladu a rieši situáciu ak spoločnosť ne- nadobudne vlastnícke právo k veci, ktorá je predmetom vkladu.

Nové ustanovenie § 59 ods. 3 upravuje povinnosť uviesť v spoločenskej zmluve, zakladateľskej zmluve alebo zakladateľskej listine predmet nepeňažného vkladu, ako aj peňažnú hodnotu predmetu vkladu. Zároveň ukladá, aby predmet nepeňaž- ného vkladu ocenil súdny znalec a v prípadoch uvedených v zákone dvaja znalci.

Ustanovenie ods. 5 je doplnené úpravou ručenia spoločníka za vymožiteľnosť pohľadávky, ktorú previedol na spoločnosť ako vklad.

Novelizácia § 60 rozširuje okruh subjektov, ktoré môžu vykonávať správu vkladov splatených pred vznikom spoločnosti. Ich správou môže byť poverená aj banka, aj keá nie je zakladateľom spoločnosti. Ustanovuje sa lehota, v ktorej má štatutárny orgán podať návrh na vklad vlastníckeho práva k nehnuteľnosti vlože- nej do spoločnosti. Lehota 15 dní začína plynúť od vzniku spoločnosti. Nový od- sek 2 upravuje spôsob splatenia vkladu, ak je predmetom vkladu nehnuteľnosť.

Odovzdaním písomného vyhlásenia vkladateľa (§ 60 ods. 1) správcovi vkladu sa vklad považuje za splatený.

Novelizáciou § 68 ods. 6 sa rozširuje právomoc súdu rozhodnúť, a to aj z vlastného podnetu o zrušení spoločnosti a o její likvidácii. Modifikujú sa aj ta- xatívne uvedené dôvody zrušenia spoločnosti súdom. Skracuje sa lehota tolero- vanej nečinnosti spoločnosti na jeden rok [písm. a)].

2. Najviac sú novelou dotknuté ustanovenia o s. r. o., a to tak čo množstva (13 paragrafov), ako aj obsahu.

a) Do právnej úpravy s. r. o. je včlenený nový § 105a, ktorý podmieňuje za- kladanie viacerých s. r. o. tými istými osobami jednak splnením taxa- tívne vymenovaných povinností (ods. 1), ako aj časovo limitovaným zá- kazom založiť novú spoločnosť v prípade vyhlásenia konkurzu (ods. 2 a 3).

Na nové ustanovenie § 105a, ktorým sa sprísňujú podmienky pre vznik

s. r. o., nadväzujú zmeny a doplnenie § 112. Z nich vyplýva povinnosť pripojiť k návrhu na zápis spoločnosti do obchodného registra aj písomné vyhlásenia zakladateľa o tom, či je alebo nie je zakladateľom alebo spoločníkom inej s. r. o. a v prípadoch uvedených v § 105a aj doklady o splnení tam uvedených povin- ností.

Na úpravu § 105a nadväzuje aj nové znenie § 106 úpravou solidárneho ru- čenia spoločností toho istého spoločníka (ods. 1); zvýšeného ručenia spoločníka za záväzky spoločnosti (ods. 2); zodpovednosti spoločníka, konateľa a likvidáto- ra za porušenie záväzkov spoločnosti (ods. 3).

b) Mení sa minimálna hodnota základného imania s. r. o., a to zo 100 000 Sk na 200 000 Sk (§ 108 ods. 1). Náväzne na to sa zvyšuje aj minimálna hodnota povinného vkladu do spoločnosti z 20 000 Sk na 30 000 Sk (§ 109 ods. 1). S tým súvisí aj zvýšenie celkovej minimálne hodnoty splatných pe- ňažných vkladov spolu s hodnotou odovzdaných nepeňažných vkladov pred podaním návrhu na zápis spoločnosti do obchodného registra z 50 000 Sk na 100 000 Sk (§ 111 ods. 1).

c) Novelizované ustanovenie § 124 novo upravuje povinnosť s. r. o. vytvárať rezervný fond,1) spôsob tvorby, jeho výšku a spôsob uloženia v banke. Ustanovila sa obligatórna povinnosť zriadiť rezervný fond vo výške 5 % zá- kladného imania už pri vzniku spoločnosti na rozdiel od predchádzajúcej úpravy, ktorá umožňovala zriadenie rezervného fondu do jedného roka od vzniku spoločnosti. Ďalšou zmenou je, že sa povinné dotovanie rezervné- ho fondu vo výške 5 % z čistého zisku neobmedzuje ani časovo, ani dosi- ahnutou výškou rezervného fondu, resp. jeho pomerom k základnému ima- niu (ods. 1). Zároveň sa ukladá povinnosť uložiť prostriedky rezervného fondu na viazaný účet v banke (ods. 2).

d) Novela vymedzila prípady, kedy platí zákaz hlasovacieho práva spoloč- níkov s. r. o., čím sa dopľňa právna úprava ich práv a povinností (§ 127 ods. 5).

e) Spresňuje sa a dopľňa právna úprava neplatnosti uznesenia valného zhro- maždenia v § 131. Vzhľadom na § 183 sa zmena týka aj uznesenia valné- ho zhromaždenia akciovej spoločnosti (áalej a. s.). Rozširuje sa oprávne- nie domáhať sa neplatnosti uznesenia valného zhromaždenia aj na likvidá- tora, správcu konkurznej podstaty a vyrovnacieho správcu. Pre neplatnosť uznesenia sa už nevyžaduje rozpor s právnym predpisom, postačí rozpor so zákonom, spoločenskou zmluvou alebo so stanovami. Ustanovuje sa trojmesačná prekluzívna lehota na uplatnenie tohoto práva na súde. Roz- hodnutie súdu, ktorým sa ruší uznesenie valného zhromaždenia, je záväz- né nielen pre toho, kto sa ho domáhal, ale pre každého.

f) Vo viacerých prípadoch novela doplnila alebo modifikovala postavenie ko- nateľa a spoločníka. Ide o nasledujúce prípady.

Sprísnili sa podmienky pre zastávanie funkcie konateľa v s. r. o. a to tým, že sa upravil zákaz vykonávania činnosti konateľa v trvaní 5 rokov u osôb právoplatne odsúdených za úmyselný trestný čin súvisiaci s podnikaním [§ 133 ods. 2 písm. c)].

Zákaz konkurencie (§ 136) môže spoločenská zmluva alebo stanovy rozšíriť aj na spoločníkov (ods. 3). Zároveň novela ruší možnosť širokej modifikácie zákazu konkurencie v spoločenskej zmluve alebo v stanovách, ktorú poskytova- lo ustanovenie odseku 1 v znení do novely. Zákaz konkurencie, ktorého mini- mum vyjadruje odsek 1, nemožno zužovať, ale len rozširovať.

V zmysle novelizovaného ustanovenia § 152 možno právo domáhať sa zru- šenia s. r. o. rozšíriť spoločenskou zmluvou alebo stanovami aj na konateľa.

3. Novela sa dotkla aj ustanovenia § 257, ktoré upravuje podmienky návrhu na zrušenie družstva súdom a jeho likvidácii. Zmena, ktorú novela priniesla, sa týka taxatívne určených dôvodov, pre ktoré môže byť družstvo zrušené rozhod- nutím súdu a spočíva v skrátení lehoty, počas ktorej zákon toleruje nečinnosť družstva, prípadne orgánov družstva. Do novely bola táto lehota 2 roky, novela ju skrátila na 6 mesiacov [ods. 1 písm. c)].

4. Novela sa dotkla aj všeobecných ustanovení o záväzkových vzťahoch tým, že doplnila právnu úpravu o nový diel XII. Tvorí ho § 408a, ktorý upravuje záväzok podriadenosti. Vzhľadom na to, že ide o právnu úpravu kogentnú, no- vela do výpočtu kogentných ustanovení v § 263 doplnila § 408a.

Ustanovenie § 408a charakterizuje záväzok podriadenosti ako dohodu zmluv- ných strán, že v prípade úpadku dlžníka alebo jeho zrušenia s likvidáciou sa pohľadávky veriteľa uspokoja a po uspokojení pohľadávok ostatných veriteľov dlžníka. Je upravená forma, obsah, zánik záväzku podriadenosti, ako aj zákaz zabezpečenia pohľadávok zo záväzku podriadenosti, nemožnosť započítania

a nemožnosť pristúpenia a prevzatia takýchto pohľadávok. Zároveň sa novelou zákona o konkurze a vyrovnaní v znení neskorších predpisov (zákon č. 12/1998

Z. z.) vylúčili z pohľadávok tretej kategórie pohľadávky zo zmlúv obsahujúcich záväzok podriadenosti. Tieto sa v rámci rozvrhového konania môžu uspokojiť len po uspokojení všetkých pohľadávok veriteľov (§ 32 ods. 2 ZKV).

5. Nové ustanovenie § 768a je svojim charakterom osobitným a prechod- ným ustanovením k právnej úprave s. r. o. uskutočnenej novelou. V odseku 1 sa ukladá všetkým s. r. o., ktoré boli založené pred 1. januárom 1997 povinnosť: oznámiť príslušnému registrovému súdu do šiestich mesiacov od nadobudnutia účinnosti novely (1. február 1998) či vykonávajú podnikateľskú činnosť; urobiť opatrenia smerujúce k zániku spoločnosti, ak podnikateľskú činnosť prestali vy- konávať. Toto ustanovenie je v rozpore s § 56 ods. 1, ktorý umožňuje, aby s. r. o. a a. s. boli založené aj za iným účelom ako je podnikanie.

Odsek 2 obsahuje prechodné ustanovenie, ktoré sa vzťahuje na s. r. o. zalo- žené pred účinnosťou novely. Týmto subjektom sa ukladá povinnosť v lehote šiestich mesiacov od 1. februára 1998 zosúladiť spoločenské zmluvy a stanovy s novou právnou úpravou.

6. Celkové zhodnotenie novely OBZ prináša niekoľko poznatkov.

Ťažisko zmien a doplnkov je v právnej úprave s. r. o. Sprísňujú sa podmien- ky zakladania, fungovania, ručenia a zodpovednosti tejto formy obchodnej spo- ločnosti. I keá dôvody a potreba zmien v mnohých oblastiach sú zrejmé, ne- možno nevidieť, že ide o riešenie nesystémové, čomu vzhľadom na kódexovú formu právnej úpravy nemožno uprieť dôležitosť. Dôvodov pre toto tvrdenie je niekoľko.

Na prvom mieste treba vidieť, že dôsledky novej právnej úpravy výrazne zne- výhodňujú s. r. o. v hospodárskom prostredí v porovnaní s a. s. V oboch prípa- doch ide o kapitálovú spoločnosť, a teda buá o obmedzené ručenie (s. r. o.), ale- bo žiadne ručenie (a. s.) za záväzky spoločnosti. Sprísnenie podmienok fungo- vania len u jedného z typov kapitálovej spoločnosti nielen postráda logiku, ale vedie k znevýhodneniu jedného typu podnikateľských subjektov.

Od účinnosti OBZ, keá máme za sebou obdobie konštituovania celej škály podnikateľských subjektov, zhromaždilo sa dosť praktických skúseností na to, aby mohla byť pôvodná, málo podrobná právna úprava obchodných spoločností dopracovaná tak, aby lepšie vyhovovala nielen požiadavkám právnej teórie, ale aj potrebám praxe. Zároveň takto komplexne poňatá novelizácia obchodných spoločností mohla dôslednejšie prihliadnuť k aspektom aproximácie právnej úpravy s právom Európskej únie. Komplexnú novelizáciu právnej úpravy ob- chodných spoločností možno pokladať za optimálny variant. Strednou cestou, ktorú minimálne mal zvoliť zákonodarca, je novela právnej úpravy kapitálových spoločností, tj. s. r. o. a a. s. Celkom nevhodným riešením je súčasný stav – či-

astočná novelizácia právnej úpravy s. r. o. Dochádza k výrazným a neodôvod- neným disproporciám medzi podmienkami vzniku a fungovania kapitálových spoločností. Ako príklad môže poslúžiť porovnanie rozdielnych podmienok vy- tvárania a dopľňania rezervného fondu u oboch spoločností.

Ďalší dôvod tvrdenia, že novelizácia právnej úpravy s. r. o. je nesystémovým krokom, vyplýva z toho, že niektoré zmeny nie sú dostatočne previazané s ostat- nými ustanoveniami OBZ, ba niekedy si vzájomne odporujú. Zákonodarca niek- toré súvislosti nepostrehol, resp. na ne zabudol.

Napokon medzi nedostatky systémového riešenia možno zaradiť aj jazyk jed- notlivých ustanovení, terminológiu, použitie niektorých pojmov v inom význame ako ich používa OBZ, prípadne ako je to zaužívané.

Okrem systémových nedostatkov možno novele vyčítať aj nedostatky spočí- vajúce v neadekvátnosti niektorých vecných riešení, nedomyslených právnych a ekonomických dopadov prijatých riešení.

Novela v niektorých prípadoch urobila určitý posun smerom k aproximácii s právom Európskej únie (napr. právna úprava nepeňažných vkladov). Celkovo je však potrebné v tejto oblasti výraznejšie pokročiť. Dôslednejšia aproximácia práva obchodných spoločností s európskym právom môže napomôcť výraznej- šiemu skvalitneniu právnej úpravy obchodných spoločností.

Aj keá postoj k novele OBZ je v mnohých ohľadoch kritický, niet pochýb, že dôvody, pre ktoré sa pristúpilo k novele ustanovení o s. r. o., sú všeobecne zná- me a akceptovateľné. Preto aj niektoré zmeny možno privítať. Nemožno však ak- ceptovať niektoré zvolené, málo uvážené riešenia, nízku legislatívnu úroveň no- vely a nesystémovosť celého zásahu do OBZ.2)

II.

Bezpochyby prvoradým cieľom novely OBZ je posilniť ochranu veriteľov s. r. o. Preto na niektoré aspekty tejto problematiky bližšie poukážem. Nie je mojím cie- ľom podať systematický ucelený prehľad ochrany veriteľov s. r. o. Chcem pou- kázať len na niektoré spôsoby posilnenia tejto ochrany, ktoré novela ako nové preferuje a zhodnotiť ich (a to aj kriticky) z hľadiska možností ich pôsobenia v právnej praxi.

1. Ochranu záujmov veriteľov novela posilňuje tým, že v § 105a obmedzuje zakladanie nových s. r. o. tými istými osobami. OBZ do novely neobmedzoval možnosť byť spoločníkom vo viacerých s. r. o., a to vzhľadom na to, že v tejto spo- ločnosti ručí spoločník obmedzene. Fyzická osoba alebo právnická osoba môže byť spoločníkom s neobmedzeným ručením iba v jednej spoločnosti (§ 56 ods. 4). Zákaz sa teda týka spoločníkov vo verejnej obchodnej spoločnosti a komplemen- tárov v komanditnej spoločnosti. Nové ustanovenie § 105a vymedzuje subjekty

a podmieňuje pre ne zakladanie viacerých s. r. o. Podľa § 105a ods. 1 sa obmed- zenie vzťahuje na nasledujúce subjekty: „osoba, ktorá už založila spoločnosť ako jediný zakladateľ, alebo osoba, ktorá sa stala jediným spoločníkom v spoločnos- ti“; obmedzenie platí aj v prípade, „ak spoločnosť zakladajú viaceré osoby, ktoré sú už spoločníkmi jednej, skôr založenej spoločnosti“.

Uvedené subjekty môžu založiť novú s. r. o. len v prípade, ak ich skôr zalo- žená spoločnosť alebo spoločnosti majú uhradené: daňové a colné záväzky; po- istné na nemocenské poistenie a poistné na dôchodkové zabezpečenie; príspe- vok na poistenie v nezamestnanosti; mzdy svojim zamestnancom. Doklady o spl- není uvedených povinností musia povinné osoby pripojiť k návrhu na zápis spo- ločnosti do obchodného registra spolu s písomným vyhlásením zakladateľa ale- bo zakladateľov o tom, či sú alebo nie sú zakladateľmi alebo spoločníkmi inej spoločnosti [§ 112 ods. 2 písm. c)].

Orgány príslušné vydať zakladateľovi spoločnosti doklady o splnení ustano- vených povinností sú povinné tak urobiť do 30 dní od doručenia žiadosti o ich vy- danie (§ 112 ods. 3). Uvedená povinnosť nie je sankcionovaná. V praxi to môže znamenať, že príslušný orgán nedodrží lehotu, prípadne vôbec nesplní svoju po- vinnosť. Ak uvážime, že v niektorých prípadoch nie je jasné, kto je príslušným or- gánom na vydanie potvrdenia (napr. vydanie dokladu o uhradení miezd svojim zamestnancom), bude zakladanie s. r. o. administratívne náročné, ak nie v niek- torých prípadoch z administratívnych a subjektívnych dôvodov príslušných orgá- nov znemožnené.

Uvedená úprava má niekoľko aj áalších úskalí, ktoré sa prejavia pri výklade a aplikácii. Subjekty, ktorým sa ukladajú povinnosti pri zakladaní áalších s. r. o. sú v § 105a nie celkom jednoznačne vymedzené, pričom sa neadekvátne použí- va pojem „zakladateľ“ a „spoločník“. Je to problém celkom kardinálny, veá ide o vymedzenie subjektov, na ktoré sa viažu tak povinnosti, ako aj sankcie za ich porušenie. Ďalší problém sa vynára vo väzbe na okruh subjektov vymedzených v uvedenom ustanovení. Vzhľadom na to, že ustanovenie bližšie nediferencuje ani osobu zakladateľa, ani osobu spoločníka, treba usudzovať, že ustanovenie

§ 105a sa vzťahuje aj na zahraničné osoby. Ako sa bude u zahraničných osôb skúmať a vymáhať splnenie povinností uložených v tomto ustanovení, ak bude zahraničná osoba zakladateľom alebo spoločníkom slovenskej spoločnosti s ru- čením obmedzeným, a to aj vo väzbe na nové ustanovenie § 112 ods. 3, nie je zrejmé.

Uvedená právna úprava, resp. obmedzenia v nej obsiahnuté, sa sčasti dotý- kajú jednočlennej s. r. o., ktorej úpravou sa zaoberá dvanásta európska smerni- ca č. 89/667/EHS. Smernica v čl. 12 predpokladá existenciu spoločnosti, ktorá má jedného spoločníka pri svojom založení alebo po zoskupení všetkých podie- lov v rukách jedného spoločníka. Smernica taktiež umožňuje, aby zákonodarstvo

členských štátov obsahovalo špeciálne ustanovenia alebo sankcie v prípadoch: keá fyzická osoba je spoločníkom viacerých spoločností alebo keá jednočlenná spoločnosť alebo iná právnická osoba je jediným spoločníkom spoločnosti. Transformácia tohoto článku sa uskutočňuje na základe dobrovoľnosti, nie je po- vinná.

Novele nemožno vyčítať, že prišla s úpravou, ktorá obmedzuje, resp. pod- mieňuje zakladanie nových spoločností tými istými osobami, napokon takúto úpravu nájdeme aj v iných štátoch. Možno jej však vyčítať metódy, ktoré zvolila, ako aj spôsob ich legislatívneho vyjadrenia.

Ďalším spôsobom, ktorým novela obmedzuje zakladanie nových spoločností tými istými osobami, je časovo limitovaný zákaz založiť novú s. r. o., a to v dvoch prípadoch:

a) v prípade, ak na spoločnosť, ktorej spoločníkmi sú osoby uvedené v § 105a odst. 1, bol vyhlásený konkurz, môžu tieto osoby založiť áalšiu spoločnosť najskôr uplynutím jedného roka od vyporiadania záväzkov, kto- ré sa viažu na majetok podliehajúci konkurzu podľa právoplatného rozvr- hového uznesenia súdu (§ 105a ods. 2);

b) v prípade úmyselného konania vedúceho k úpadku alebo predľženiu, kto- ré je dôvodom na podanie návrhu na vyhlásenie konkurzu, preukázaným právoplatným rozhodnutím súdu, platí zákaz založiť áalšiu s. r. o. desať ro- kov od vyporiadania záväzkov zaniknutej spoločnosti (§ 105a ods. 3).

Proti samotnému obmedzeniu zakladania nových spoločností v uvedených prípadoch nemožno namietať. Podobné obmedzenia nájdeme aj v zákonodar- stve iných krajín. No aj tu možno mať výhrady k spôsobu a rozsahu takéhoto ob- medzenia.

Predovšetkým vôbec sa nedá vysvetliť, prečo sa tieto obmedzenia viažu iba na s. r. o. V prvom prípade zákaz založiť áalšiu spoločnosť až po uplynutí jed- ného roka po vyporiadaní záväzkov sa javí ako sankcia za to, že na majetok spoločnosti bol vyhlásený konkurz, a to bez diferencovania dôvodov jeho vyhlásenia. Celkom by stačilo viazať uvedený zákaz na vyporiadanie záväz- kov, čím by ustanovenie stratilo sankčný charakter vo vzťahu k vyhláseniu kon- kurzu.

V druhom prípade, kde sa sankcia viaže na úmyselné konanie preukázané právoplatným rozhodnutím súdu, ak odhliadneme od nepresných formulácií, sto- jí za zváženie dľžka trvania zákazu (10 rokov). Tu na rozdiel od prvého prípadu zákaz nie je viazaný len na skupinu osôb vymedzených v § 105a ods. 1, a teda môže ísť aj o osobu stojacu mimo spoločnosť.

2. Novela významne zasiahla do právnej úpravy ručenia a zodpovednosti spoločníkov s. r. o. upravenej v § 106. Nové znenie tohoto ustanovenia priná- ša novú úpravu v troch smeroch:

a) mení sa rozsah ručenia spoločníka (ods. 2);

b) za istých podmienok konštituuje solidárne ručenie spoločností (ods. 1);

c) upravuje zodpovednosť konateľa, spoločníka a likvidátora za škodu (ods. 3). Ad a) Spoločník, ako zákonný ručiteľ s. r. o., v ktorej je spoločníkom, ručil do prijatia novely za záväzky spoločnosti do výšky svojho nesplateného vkladu za- písaného v obchodnom registri; tento rozsah ručenia nebolo možné rozšíriť. No- vela rozširuje rozsah ručenia spoločníka, a to o sumu, ktorou spoločníci pris- pievajú v zmysle § 121 na úhradu strát spoločnosti nad výšku ich vkladov. To znamená, že ak valné zhromaždenie uložilo spoločníkom povinnosť podľa

§ 121, spoločník ručí za záväzky spoločnosti rozsahom svojho nesplateného vkladu zapísaného v obchodnom registri zvýšeného o sumu jeho príplatkovej povinnosti, a to bez ohľadu na to, či ide o časť splatenú alebo nesplatenú. K tak- to koncipovanému rozsahu ručenia spoločníka s. r. o. možno mať výhrady. Zdá sa nelogické, že ak spoločník má splatený celý svoj vklad a vznikne mu príplat- ková povinnosť, ktorej celú výšku spoločnosti uhradí, aby ručil za záväzky spo- ločnosti výškou splatenej príplatkovej povinnosti, ktorou prispel na úhradu strát spoločnosti.

Novela z § 106 vypustila (a to bez vysvetlenia v dôvodovej správe) ustanove- nie (tretia a štvrtá veta textu do novely) upravujúce spôsob a poradie regresných nárokov ručiteľa.

Ad b) Úprava solidárneho ručenia spoločností, ktorú priniesla novela, má byť v zmysle dôvodovej správy „jednou z hlavných zábran proti prelievaniu pro- striedkov medzi spoločnosťami so zámerom poškodiť svojich veriteľov“. Podmi- enkou solidárneho ručenia spoločností je, že „tá istá osoba alebo tie isté osoby sú jedinými spoločníkmi vo viacerých spoločnostiach, za záväzky ktorejkoľvek z ich spoločností ručia svojim majetkom za ich ostatné spoločnosti“ (§ 106 ods. 1).

Zo solidárnosti ručenia vyplýva, že ak veriteľovu pohľadávku neuspokojí spoločnosť ako jeho dlžník, môže sa so svojím nárokom obrátiť na ktorúkoľvek spoločnosť ručiacu v zmysle § 106 ods. 1. Plniť však môže ktorákoľvek z ručia- cich spoločností, nielen tá, na ktorú sa veriteľ obrátil a veriteľ musí takéto plne- nie prijať.

Ručenie je charakterizované subsidiaritou. Ti, ktorí ručia, sú vo vzťahu k veri- teľovi v zálohe pre prípad, že dlžník ani na výzvu veriteľa neplní. Z toho vyplýva, že v tomto konkrétnom prípade musí veriteľ uplatniť svoj nárok najskôr u spoloč- nosti, ktorá je vo vzťahu k nemu dlžník. Ak táto neplní, môže sa v druhom pora- dí obrátiť na spoločníkov tejto spoločnosti ako subjekty, ktoré určitým rozsahom (§ 106 ods. 2) ručia za záväzky spoločnosti a až v treťom poradí sa môže obrá- tiť na ručiace spoločnosti v zmysle § 106 ods. 1. Nepochybne solidárne ručenie spoločností je novým fenoménom v právnom postavení s. r. o. Jeho reálna apli-

kovateľnosť v praxi je však ohrozená nejasným vymedzením spoločníkov, ako aj spoločností, ktorých sa ručenie týka.

Ad c) Novela včlenila do § 106 ods. 3 ešte úpravu zodpovednosti konateľa, spoločníka a likvidátora za škodu v tom zmysle, že „ak porušenie záväzkov spo- ločnosti spôsobil spoločník, konateľ alebo likvidátor takým konaním, za ktoré bol právoplatným rozhodnutím súdu odsúdený, zodpovedá za škody, ktoré svojím konaním spôsobil, celým svojím majetkom“.

Týmto ustanovením zákonodarca mal zrejme zámer zvýšiť zodpovednosť spo- ločníka, konateľa a likvidátora za škodu, ktorú svojím konaním spôsobil. Norma- tívna konštrukcia tohoto ustanovenia však tento zámer nenapľňa.

Aký bol stav, pokiaľ ide o zodpovednosť za škodu uvedených osôb do prijatia novely? Ustanovenie § 66 ods. 2 hovorí: „Vzťah medzi spoločnosťou a členom štatutárneho orgánu alebo iného orgánu spoločnosti alebo spoločníkom pri zari- aáovaní záležitostí spoločnosti sa spravuje primerane ustanoveniami o mandá- tovej zmluve, pokiaľ z ich dojednaní so spoločnosťou alebo iných ustanovení to- hoto zákona upravujúcich ich povinnosti nevyplýva iné určenie práv a povinnos- tí“. Citované ustanovenie sa vzťahuje aj na likvidátora (§ 71 ods. 5). Z toho vy- plýva, že vzťah medzi konateľom, spoločníkom pri zariaáovaní záležitostí spo- ločnosti alebo likvidátorom na strane jednej a spoločnosťou na strane druhej má charakter obchodného záväzkového vzťahu. Preto v prípade porušenia povin- nosti sú uvedené subjekty v zmysle § 373 a nasl. povinné nahradiť tým spôso- benú škodu. Naviac platí ustanovenie § 757, podľa ktorého pre zodpovednosť za škodu spôsobenú porušením povinností ustanovených OBZ platia obdobne usta- novenia § 373 a nasl. Zodpovednosť za škodu upravuje OBZ ako zodpovednosť objektívnu, teda bez ohľadu na zavinenie. Ak zodpovednostný subjekt spôsobí škodu spoločnosti, je povinný ju nahradiť. Táto zodpovednosť nie je podmienená konaním, za ktoré bol zodpovednostný subjekt odsúdený právoplatným rozhod- nutím súdu. Naviac podľa kogentného ustanovenia § 386 nároku na náhradu škody sa nemožno vzdať pred porušením povinnosti, z ktorého škoda vznikla a súd nemôže náhradu škody znížiť. Celkove ide o právnu úpravu prísnej objek- tívnej zodpovednosti.

Nová úprava v § 106 ods. 3 zodpovednosť za škodu spoločníkov, konateľov a likvidátora fakticky oproti stavu pred novelou znižuje. Robí tak dvoma spôsob- mi. Po prvé tým, že povinnosť náhrady škody viaže na skutočnosť, aby boli zod- povedné osoby za konanie, ktorým bola spôsobená škoda odsúdené právoplat- ným rozhodnutím súdu. Po druhé rozsah zodpovednosti je limitovaný majetkom zodpovednostného subjektu. Z toho sa dá usúdiť, že ak zodpovednostný subjekt spôsobí škodu väčšieho rozsahu a táto bude prevyšovať jeho majetok, tento je povinný nahradiť škodu len do výšky svojho majetku v prípade, že ku škode vi- edlo konanie, za ktoré bol právoplatným rozhodnutím súdu odsúdený.

Z uvedeného je zrejmé, že ide o výrazné obmedzenie zodpovednosti za ško- du uvedených subjektov v porovnaní so stavom do novely.

3. Novela vstúpila aj do právnej úpravy rezervného fondu s. r. o., a to poki- aľ ide o obligatórnosť jeho vytvorenia, časový rozmer jeho vzniku, spôsobu jeho tvorby a spôsobu uloženia prostriedkov rezervného fondu v banke (§ 124).

Novela ustanovuje obligatórnu povinnosť pre s. r. o. vytvoriť rezervný fond už pri svojom vzniku. Minimálna výška fondu limitovaná 5 % z výšky základného imania zostáva zachovaná (mení sa však, a to o 100 % výška základného ima- nia spoločnosti). Pravidelné dopľňanie rezervného fondu zostáva z časti zacho- vané, a to v tom, že fond sa dopľňa každoročne o sumu určenú v spoločenskej zmluve alebo v stanovách s tým, že zákon určuje minimálny limit ročného dopľ- ňania, a to 5 % z čistého zisku vyčísleného v ročnej účtovnej závierke. Rozdiel oproti právnej úprave do novely je aj v tom, že celková výška rezervného fondu nie je limitovaná a prostriedky rezervného fondu musí spoločnosť uložiť na via- zanom účte v banke.

Funkcia rezervného fondu je ochrana veriteľov spoločnosti a jeho konštrukcia má byť taká, aby túto funkciu plnil. Preto proti jeho zvýšeniu a povinnému vytvá- raniu nemožno namietať. Problematické v novej úprave je však absencia limito- vania výšky rezervného fondu. Právna úprava tým, že takýto limit neustanovuje, núti, a to najmä podnikateľsky úspešné spoločnosti, blokovať veľké časti aktív na účte v banke a tým neúčelne umŕtvovať kapitál, ktorý má slúžiť rozvoju podnika- teľskej činnosti. To znamená, že čím väčší zisk bude spoločnosť vytvárať (zisk je merítkom úspešnosti), tým väčší kapitál bude musieť viazať na účte v banke. Po určitom čase môže byť výška rezervného fondu spoločnosti vyššia ako jej základ- né imanie. Je pravdepodobné, že takáto konštrukcia dopľňania rezervného fon- du bude pre spoločnosť demobilizujúca pri vykazovaní zisku, ba priamo nútiaca tvoriť straty.

Poznámka: Tam, kde sa v texte uvádza číslo paragrafu bez označenia, rozumie sa tým ustanovenie OBZ.

1) Xxxxxxxx, O.: Rezervný fond spoločnosti s ručením obmedzeným po novele Obchod- ného zákonníka. Podnikateľ a právo, 1998, č. 4, s. 2–8.

2) Xxxxxxxx, O.: Novela Obchodného zákonníka (komentár). Poradca, 1998, č. 8, s. 193–235.

Z ODBORNÉHO TISKU

Výběr z obsahu připravuje XXXx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx

Řazeno abecedně

DAŇOVÁ A HOSPODÁŘSKÁ KARTOTÉKA

Číslo 4/99

Xxxxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxx Milan: Vstupní ceny pro daňové odpisování družstev- ních bytů a nebytových prostor

Xxxxxxxx Xxxxx: Slevy z ceny a jiná zvýhodnění poskytovaná dodavateli Xxxxxxxx Xxxxxx: K vymáhání daňových nedoplatků

Xxxxxxxx Xxxx: Uplatnění daňových pohledávek v konkurzním řízení

Číslo 5/99

Xxxxxxxx Xxxxx: Přiznání k dani z příjmů fyzických osob – typ A Xxxxxxxx Xxxxxxx: Přiznání k dani z příjmů fyzických osob – typ B Xxxxxxx Xxxxx: Placení záloh na daň z příjmů

Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxx X.: Podstatné změny v právní úpravě společnosti s ruče- ním omezeným na Slovensku

Z judikatury: Darovací smlouva podle občanského zákoníku

DANĚ

Číslo 1/99

Xxxxxx Xxxx, Xxxxx Xxx: Účetní uzávěrka 1998 v podvojném účetnictví jako pod- klad pro zjištění daně z příjmů

Xxxxxxxx Xxxxx: Povinnosti a práva celního deklaranta v řízení před celním úřa- dem a jeho odpovědnost

Xxxxxxxx Xxxxx: Rozhodnutí v celním, daňovém a správním řízení

Číslo 3/99

Kolektiv autorů FŘ Brno: K dani z příjmů právnických osob u poplatníků, kteří ne- jsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání

Xxxxxxxx Xxxxx: Clo a celní politika

Xxxxxx Xxxxxxx: Celní hodnota a její určování Xxxxxxx Xxxxxxxx: Ručení za celní dluh Xxxxxxxx Xxxxx: Celní sklad

Z odborného tisku

OBCHODNÍ PRÁVO

Číslo 2/99

Xxxxx Xxxx: Právní nástroje ochrany finančních zájmů ES – dokončení Xxxxxxxxxx Xxxxx: Leasing osobních automobilů a všeobecné smluvní pod-

mínky

Z rozhodovací praxe

PRÁVNÍ RÁDCE

Číslo 3/99

Xxxxx Xxxxxxx: Editorial – Aplikace je životem práva Xxxxxxxxx Xxxxx: Přihlašování pohledávek v konkurzu Xxxxxxxx Xxxxxxxxx: Podnikatel v roli poškozeného

Xxxxxxxx Xxxx: Zásady soukromého práva: Dobré mravy – právní povinnost Xxxxxxxxxx Xxxxx: Podnikání pod cizím jménem

Xxxxxxx Xxxxx: Dvojnásobná doba zadržení Xxxxxxx Xxxxxxx: Xxxxxxx na svěřených hodnotách

Palsová Xxxxxx, Xxxxxxx Xxxxx: K pojetí pracovní doby Xxxx Xxxxx: Nekalá soutěž. Kumulace žalob je nepřípustná

Xxxxx Xxxx, Xxxxxxx Xxxxx: Obchodní společnosti: Nová možnost kapitalizace po- hledávky

Chalupa Luboš: Oceňování nemovitostí: Přiměřená náhrada za stavby a pozemky Příloha: Komentované znění: Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou va-

dou výrobku. (Xxx Xxxxxx)

PRÁVNÍK

Číslo 2/99

Xxxxx Xxxxxxx: Zásady mezinárodních obchodních smluv, nový trend ve vývoji závazkového práva

Xxxxx Xxxxxxxx: K historickému vývoji doktríny neplatnosti právních úkonů v ob- lasti rozporu se zákonem a dobrými mravy

Xxxxxxx Xxxxx: Úmluva o potírání teroristických bombových útoků

Číslo 3/99

Xxxxxx Xxxxxxxxx: Problémy s naší ústavností

Xxxxx Xxxxxxxx: Diskuse nad novelou českého loterijního zákona

Xxxxx Xxxxx: Xxxx quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soudu Xxxxxx Xxxxx A.: Církevní sňatek po novele zákona o rodině

Xxxxx Xxxx: Evropská spolupráce v trestním právu

Z odborného tisku

Hulmák Milan: Realizace zástavního práva po novele obč. zákona zákonem č. 165/1998 Sb.

PRÁVO A PODNIKÁNÍ

Číslo 1/99

Xxxxxxx Xxxxxxxxx: Rozhodčí soud Slovenské obchodní a průmyslové komory Xxxxxxx Xxxxx: K trestní odpovědnosti podnikatelů v souvislosti s konkurzem Xxxxx Xxxxx: Oceňování vypořádacích podílů při ukončení členství v obchodních

společnostech a účasti v družstvech Xxxxxxxx Xxxxx: Zákon o dani silniční

PRÁVNÍ ROZHLEDY

Číslo 3/99

Xxxxx Xxxxxxxx, Xxxxxx Xxxxxxx: Novelizovat ještě jednou občanský soudní řád?

Xxxx Xxxxxxxxx: Zamyšlení nad bezúhonností, zahlazením odsouzení, rovností a nad výkladem zákona vůbec

Xxxxxxxxx Xxxxx: Právní důsledky uplynutí funkčního období představenstva ak- ciové společnosti

Xxxxxx Xxx: Právnické osoby – realita nebo fikce?

Xxxxxxx Xxxxx: Potrestání pachatele teroristického činu v mezinárodním právu – aplikace zásady „aut dedere aut judicare“.

Xxxxx Xxx: Mimoriadne dovolanie v slovenskom Občianskom súdnom poriadku Soudní rozhodnutí

TRESTNÍ PRÁVO

Číslo 1/99

Xxxxxx Xxxx: Akce „Čisté ruce“ a orgány činné v trestním řízení Xxxxxxxx Xxxx: K trestní ochraně utajovaných skutečností

Xxxxx Xxxxxx: Zvláštní způsoby řízení v aktuálním trestním řádu Xxxxxxxx Xxxxxx: K problematice sociální kontroly v současné době

Číslo 3/99

Xxxxxxxx Xxxx: Výzkum vlivu doživotního trestu na odsouzení

Xxxxxxx Xxxxx: K návrhu na reformu přípravného řízení obsaženému ve věcném záměru novely trestního řádu z prosince 1998

Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx: Glosa postnovelizační neboli – jak dále v české trestní práv- ní reformě

Z odborného tisku / Tisk o advokacii

Xxxxxx Xxxxxxxxx: Několik poznámek k aplikaci institutu narovnání v trestním řízení Xxxxxxxxxx Xxxx: Falešné obvinění ze zneužívání dítěte a další poznámky k se-

xuálnímu zneužívání dětí v rodině

ZDRAVOTNICTVÍ A PRÁVO

Číslo 3/99

Xxxxxxxxx Xxxxx: Přetrvávají otazníky nad právem pacienta souhlasit či nesouhla- sit s poskytovanou zdravotní péčí?

Xxxxxxxxx Xxxxx, Xxxxxx Xxxx: Zhodnocení újmy na zdraví Xxxxx Xxxxxxx, Glet Xxxx: Zdravotní pojištění v praxi

Xxxxxx Xxxxxx: Nájem a podnájem nebytových prostor za účelem provozování nestátních zdravotnických zařízení

Xxxxxxxx Xxxx: Plnění úmluvy o právech dítěte v České republice podle hodno- cení Výboru OSN pro dětská práva

TISK O ADVOKACII

Připravuje XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxx

Živobytí advokátů není procházka růžovým sadem, což potvrdí některé přís- pěvky z tisku v tomto čísle Bulletinu. Například v sousedním Německu byla Advokátka souzena za výzvu k porušování zákonů, uvedly ČESKOBUDĚ- JOVICKÉ LISTY ze 17. února t. r.

Xxxxxxxx Xxxxxxxx má zaplatit 800 marek za trest za to, že jako aktivistka Pa- sovské akce civilní kuráže (PAZ) naváděla k rušení povoleného shromáždění.

Více než deset let se Xxxxxxxx bezúspěšně soudí a protestují proti setkáním pravicové extremistické Německé lidové unie (DVU) v Pasově. Když loni v únoru toto město pro sebe „našla“ i neonacistická NPD, vytvořili zdejší občané politicky nezávislé sdružení PAZ. 2000 lidí podepsalo výzvu k nenásilné blokádě Haly Nibelungů, kde se sraz konal, a stovky lidí se o to 7. února skutečně pokusily. Od- povědnou za výzvu byla státním zástupcem označena xx. Xxxxxxxx, což soud označil za neústavní nerovnoprávnost – s ní iniciovalo akci 166 dalších lidí. Žalob- ce ale argumentoval tím, že Xxxxxxxx byla uvedena na plakátech a ostatní svými podpisy k blokádě nevyzývali, nýbrž jen dávali na vědomí, že se taky přidávají.

Obžalovanou soud uznal vinnou, „odhlížeje od ostatních lidsky pochopitelných úvah“, jak řekl soudce Hammer v odůvodnění rozsudku. Už v samotné výzvě uve- dené označení cíle – bránění povolenému shromáždění – je totiž podle němec- kých zákonů trestné... Soudce nicméně zůstal hluboko pod návrhem státního zá- stupce na výši trestu: ten požadoval pokutu 4800 marek nebo 60 dnů vězení.

Rozsudek není v právní moci. Obžalovaná uvedla, že sám o sobě není skan- dální; skandální je podle ní samotná obžaloba... ■

Ještě jednou z ciziny, tentokrát k pobavení z Velké Británie. Vzpomínky ad- vokátů na rozvodová řízení otiskl deník PRÁVO v den dříve slavného svátku MDŽ 8. března.

Deník The Times nedávno uveřejnil pár vzpomínek významných advokátů. Jedna z nich se týkala klientky žádající o rozvod kvůli manželovi, který dával do mrazničky žáby a jiná drobná stvoření, která později pitval a kuchal. Stejně pozo- ruhodné jsou i další stížnosti, které rovněž zazněly v britských soudních síních.

Zde je několik příkladů.

• Navrhovatel si stěžoval, že mu manželka připravuje večeře zásadně jen v mikrovlnné troubě. Chtěl by, aby mu dělala pořádné jídlo jako jeho matka.

• Navrhovatelka ztratila nervy s manželem, který se považoval za šikovného domácího kutila. Xxxxxxx, co udělal, se rozbilo a jednoho dne skoro zbořil dům.

• Zničená manželka uvedla, že manžel počítá květiny v zahradě a zapisuje si, kolik mají lístků.

• Trpělivost došla ženě, se kterou její partner rok nepromluvil. Prý mu to naří- dilo médium.

• Muž vyčítal ženě, že jí tak moc záleželo na tom, aby ji nikdo neviděl nenalí- čenou, že se malovala i do lůžka. Pohled na rozmazaná líčidla v něm pak vyvo- lával vážné stresy.

• Důvodem k rozvodu se stalo rovněž dálkové ovládání televize. Xxxxxxxxxxx- ka měla už dost toho, že když se chce na něco dívat, manžel vždy přeladí na ji- ný program.

Jak je vidět, stát se může ledacos, ale nakonec jeden příběh se šťastným kon- cem. Jistá paní požádala o rozvod kvůli manželově tloušťce. Xxxxx v ní odpor a byl jí fyzicky nepříjemný. Manžela žádost o rozvod natolik vzala, že k soudu při- šel o dvacet pět kilogramů lehčí, a jeho partnerka vzala všechno zpět. ■

Sekce správního a ústavního práva Výboru pro vnější legislativu České advo- kátní komory řešila nedávno stížnost jednoho advokáta na nově vzniklou ne- ochotu policie sdělovat totožnost majitele SPZ, ač to předtím za poplatek čtyři,

později více Kč dělala běžně celá léta. Po příčině tohoto policejního jevu, ochra- ňujícího pod záminkou osobních dat různé škoditele, pátral i článek Policie ne- prozradí majitele auta, který způsobil škodu, LIDOVÉ NOVINY, 9. března. Text, který otiskujeme celý, prozrazuje, že šedou eminencí je tu zase přičinlivý metodický pokyn, na který je u nás i zákon krátký.

Xxxxxxx osobních dat je důvodem, proč policie odmítá poškozeným lidem sdělovat majitele auta, které způsobí nějakou škodu.

Když vás cizí automobil pocáká, přejede vám psa nebo vás jakkoli jinak po- škodí, pravděpodobně se vám nepodaří zjistit majitele onoho auta. Minimální je pak šance vymáhat jakoukoli náhradu škody. Policie totiž odmítá sdělit údaje o provozovateli vozidla, i když si poškozený zapamatuje poznávací značku. Ar- gumentuje přitom ochranou osobních dat. „Pokud vás někdo například pocáká, podle zákona jste bez šance,“ říká k tomu šéf středočeské dopravní policie Sta- nislav Xxxx. Tuto situaci považují za absurdní jak právníci, tak zástupci policie.

„Zřejmě na to nikdo nepamatoval. Zjistit se přitom dají jiné, důležitější věci. A to v zásadě bez problémů. V katastru zjistíte něčí majetek za deset dvacet mi- lionů, a tady nejste schopen zjistit provozovatele automobilu,“ říká advokát Xxxxx Xxxxxx. Advokát považuje za nesmyslné podávat trestní oznámení na neznámé- ho pachatele, který provozuje nějakou konkrétní státní poznávací značku. Šéf středočeské dopravní policie Xxxxxxxxx Xxxx by byl pro zveřejnění těchto infor- mací na internetu. Zákon to však nedovoluje. „Z důvodu ochrany osobních dat vám tyto informace z evidencí policie dát nemůže,“ říká Xxxxxxxxx Xxxx. „Mně osobně to také připadá jako nesmysl,“ dodává.

Když chce poškozený získat náhradu škody, musí případný incident nahlásit policii jako dopravní přestupek. Pokud ta incident vyšetří a jako přestupek ho skutečně kvalifikuje, má postižený možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu. Tím by se totožnost provozovatele vozidla měl dozvědět. „Jediná legitimní cesta, jak se jméno dozvědět, je nahlédnout do vyšetřovacího spisu policie, když případ řeší jako přestupek,“ potvrzuje Xxxx. Otázkou je pouze, jak dlouho to trvá a jak složité to ve skutečnosti je.

Stejný postup navrhuje i šéf pražského dopravního inspektorátu Xxxxxx Xx- xxxxxx. „Musíte se obrátit na příslušné oddělení policie, které zhodnotí, zda jde o přestupek a zda jsou důvody sdělit vám totožnost provozovatele,“ říká Be- zouška. ■

ČESKOBUDĚJOVICKÉ LISTY radily 10. března Jak napálit obchodní part- nery i advokáta.

Již trestně stíhanému 36letému muži ze Strakonicka bylo začátkem týdne roz- šířeno obvinění o další skutky. Některé z triků, které podle obvinění použil, jsou

originální a neotřelé. „Jako jednatel tehdy zakládané, ale nezaregistrované spo- lečnosti, kterou chtěl založit na základě smlouvy z února 1997 s dvojicí žen trva- le žijící v Německu, neoprávněně odčerpal z účtu, který pro její rozjezd založil ji- stý německý občan, částku 9 448 marek. Příkaz k výplatě z účtu předložil k pod- pisu jedné ze společnic s tím, že se jedná o cestovné v korunách. Po podpisu si k číselné sumě připsal jako druh měny německé marky, což v tehdejším přepo- čtu činilo 157 273 korun,“ uvedl operační důstojník jihočeské policie.

Obviněný údajně rovněž neuhradil faktury za zboží, za odběr elektřiny, výmě- nu pneumatik u automobilu, za přepravy a také za právní služby, které si vyžá- dal u advokátní poradny. Advokátovi zůstal dlužen přes 17 000 korun. Celkově způsobená škoda, pro kterou je u zmíněných případů viněn, je vyčíslena na 211 444 korun. ■

KLADENSKÝ DENÍK a spolu s ním řada dalších listů uveřejnily 16. března smut- nou zprávu o nebezpečnosti výkonu advokátního povolání v Severním Irsku. Člá- nek v citovaném deníku má název Advokátka nacionalistů nepřežila explozi.

Přední severoirská právnička Xxxxxxxx Xxxxxxxxx nepřežila vážné zranění při explozi automobilu ve městě Lurgan v hrabství Armagh. Podle oznámení po- licie vybuchla nálož v okamžiku, kdy Xxxxxxxxx projížděla městem. Při explozi byl její vůz podle policie rozmetán na kusy.

Podle nepotvrzených zpráv advokátka přišla o obě nohy. Policie podezírá z pumového útoku protestantské extremisty. K odpovědnosti za akci se však do- sud žádná organizace nepřihlásila. Xxxxxxxxx, matka tří dětí, zastupovala v mi- nulosti katolické nacionalisty ve sporu o pochod oranžistů v osadě Drumcree u města Portadown. V lednu se s delegací nacionalistů setkala v Downig Street s britským premiérem Xxxxx Xxxxxxx. ■

Advokáty a pyramidové hry dal údajně do souvislosti policista 19. března (svátek měl Pepa) v příspěvku HALÓ NOVIN – Důvěřivcům zbývají jen oči pro pláč. Z něho vyjímáme:

Policejní vyšetřovatelé a žalobci hledají cesty, jak postavit před soud organi- zátory podvodných pyramidových her, na nichž úzká skupinka lidí vydělává de- sítky milionů korun, a tisícům důvěřivců zbývají jen oči pro pláč. V kauzách počí- tačových pyramidových her v ČR zatím nepadl žádný verdikt soudu, který by byl pro policisty a státní zastupitele vodítkem.

Trestní zákon pamatuje na tento typ her paragrafem o nepoctivých hrách a sázkách, podle kterého hry nezaručují rovnou možnost výhry všem účastní- kům. Za porušení zákona hrozí až pětileté vězení.

V posledním půlroce kriminalisté rázně zakročili proti dvěma hrám rozšířeným zejména na severu Moravy, známým jako Skyline a Astran. Policejní experti, kte- ří se nelegálními hrami zabývají, tvrdí, že každý případ se posuzuje jinak podle toho, který státní zástupce a soudce se ke kauze dostane.

Problém pyramidových her je podle odborníků i v tom, že jejich odhalení je sy- sifovská práce. Lidé, kteří do hry dobrovolně vkládají závratné sumy, přijdou na to, že byli podvedeni, až po několika letech, a do té doby většinou hru sami roz- šiřují.

„Zkoušíme nasadit do boje s pyramidovými hrami všechny možné paragrafy, za organizátory však často stojí advokáti, kteří současný systém legislativy sami vytvářeli,“ říká jeden z vysoce postavených policistů zasvěcený do problematiky her. ■

Na dotaz čtenáře stran vyloučení obhájce soudem odpovídal zasvěcený člá- nek XXXx. Xxxxxxx ve SLOVĚ z 20. března t.r., nazvaný Každý má právo na svobodnou volbu obhájce. Z článku vyjímáme:

Mohou nastat okolnosti, kdy určitý obhájce v konkrétní věci obhajovat ne- může, a je proto z obhajoby vyloučen buá již od samého počátku, nebo později

– na základě okolností nastalých v průběhu řízení. Patří sem zejména případy, kdy by měl hájit dva nebo více obviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení od- porují. Je to dáno samou povahou věcí – obhájce musí vždy důsledně prosa- zovat zájmy svého klienta, což by nemohl, jestliže by obhajobou jednoho ze spoluobviněných oslaboval obhajobu druhého. V takovém případě musí obha- jobu odmítnout hned, jakmile rozpor zájmů zjistí – a to všech obviněných, kte- ré obhajoval, nikoliv jen některého z nich. A to je zřejmě i případ, který uvádí náš čtenář.

Dalším důvodem vyloučení obhájce při hlavním líčení nebo při jiném veřejném zasedání soudu by byla skutečnost, že obhájce je předvolán k soudu jako svě- dek nebo že mezi ním a obviněným došlo ke ztrátě důvěry. Vyskytují se však i další situace, vyvolávající úvahu o vyloučení obhájce, které však náš zákon ne- upravuje. (...) Pohled na cizí úpravy ukazuje různá řešení. Nejčastějším důvodem vyloučení obhájce bývá důvodné podezření, že se dopustil též trestného činu ne- bo účastenství na činu, pro který je obviněný stíhán, nebo trestného činu nadr- žování. V různých cizích úpravách se vyskytují i jiné důvody vyloučení obhájce, jako např. hrubé zneužití práv v rozporu s etickými principy, neschopnost advo- káta provést konkrétní obhajobu, nedostatek jeho aktivity apod.

V současné době se připravuje obsáhlá novela trestního řádu, která má mimo jiné podrobněji upravit i dosud jen kuse řešenou problematiku vyloučení obháj- ce, aby tak odstranila dosavadní mezery a nejasnosti. Návrh počítá s tím, že ob-

hájce by mohl být vyloučen nejen v dosud zákonem upravených případech, ale i tehdy, jestliže je vedeno proti němu trestní stíhání pro úmyslný trestný čin v sou- vislosti s obhajobou dané věci. Dále tehdy, jestliže závažným způsobem, který bude v zákoně přesně specifikován, porušil svoje povinnosti. ■

A nakonec zajímavé rozjímání nad kumštem, advokacií, zákony, soudy etc. od zkušeného advokáta a oblíbeného písničkáře v jedné osobě, xx. Xxx Xxxxxxx. Z obsáhlého rozhovoru s názvem Je právo zárukou spravedlnosti?, který uve- řejnily 2. dubna t. r. ZEMSKÉ NOVINY, přetiskujeme dvě otázky a odpovědi:

Je pro vás ve vztahu k vašim partnerům u soudu výhodné, že jste mediálně známá osobnost?

To je problematické. Já můžu být mediálně známá osobnost jako někdo, kdo hraje na kytaru a zpívá legrační písně. Nakolik se to projeví na té druhé straně, v advokacii, to je podle mě diskutabilní. Už jsem říkal, že to může být i přitěžují- cí okolnost. My v advokacii máme poměrně přísná pravidla, pokud jde o mediál- ní vystupování a nedejbůh nějakou reklamu. To je u nás prostě vůbec zakázáno. Každý advokát, který jakkoliv vystupuje někde v médiích, si je vědom přísných stavovských předpisů a dává si xxxxxxxx xxxxx, aby je neporušil, protože by skončil u kárné komise a hrozily by mu problémy.

I když je spojuje téma, je skládání a zpívání jedna profese, advokátní praxe druhá. Která profese je pro vás těžší?

Nutno říci, že advokacie je nesmírně náročná na psychiku, na stresové zatí- žení. Já jsem advokátem dvacet let, nikdy jsem nedělal nic jiného než advokáta, takže už celkem vím, o čem mluvím. Xxxx, kdo to nezažil, se to těžko vysvětlu- je. Neustále jste v nějakém konfliktu, stresu. S klienty, s protistranou, s různými orgány, pořád prostě jste v nějakém sporu. Aby vás někdy někdo pochválil, to se stane opravdu velmi výjimečně, že by člověk měl nějaký velmi dobrý pocit z ně- jakého sporu, to se stává třeba jednou za rok nebo za pět let. Člověk řeší pro- blémy jiných lidí, a buá to dělá rutinně, nebo se trošku do těch problémů položí, což není úplně dobře. Člověk si ty problémy nemůže nosit domů, protože to by se z toho za chvilku zbláznil.

Obecně je povolání advokáta nesmírně stresující záležitost. Čili já proti tomu kladu tu svoji druhou činnost, to znamená koncertování, skládání písniček, vy- mejšlení různých věcí, které mají vysloveně oddechový charakter. Pokud jdu k soudu, tak vím, že tam nastanou stresové situace, pokud jdu na koncert, tak vím, že naopak nenastanou. Jsem v pohodě, přijdou lidi, zatleskají mi, jsou rádi, usmějou se, pobaví se a mně se vyrovnají ty hladiny, ten dopolední stresový soud se mi srovná s tím příjemným večerním koncertem, já jsem prostě tak ně- jak v normě. ■