UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxx. Xx. Xxx Xxxxx
Inominátní a smíšené smlouvy na pozadí nového soukromoprávního kodexu
Tematický okruh: Občanské právo hmotné
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu) : 21.06.2021
Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracoval samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 204.013 znaků včetně mezer.
Xxx. Xx. Xxx Xxxxx
V Praze dne 21.06.2021
Obsah
1. Vymezení inominátní smlouvy 7
1.2. Inominátní smlouva jako smlouva, která není zákonem upravena 8
1.3. Inominátní smlouva v předchozí právní úpravě 9
2. Rozdíl mezi typovou a inominátní smlouvou 11
2.1. Smlouva typová a podstatné náležitosti smlouvy 11
2.2. Odlišení smlouvy typové a inominátní na příkladu smlouvy o tichém společenství 13
3. Inominátní smlouvy a smlouvy smíšené 17
3.1. Vymezení smíšené smlouvy 17
3.2. Smíšené smlouvy v předchozí právní úpravě 17
3.3. Vymezení smíšených smluv oproti smlouvám závislým 18
3.4. Smíšené smlouvy a možné podřazení pod inominátní smlouvy 18
3.5. Smíšené smlouvy ex lege 23
4. Přípustnost analogie v obchodněprávních vztazích 25
4 5. Analogie za předchozí právní úpravy a redukce právní úpravy analogie toliko na § 10
4.6. Inominátní smlouvy jako intencionální a neintencionální 29
5. Inominátní smlouvy a obecná ustanovení o právním jednání 32
6. Inominátní smlouvy a náhrada škody 36
7. Nejčastěji uzavírané inominátní smlouvy 37
7.1.1. Vymezení rámcové smlouvy 37
7.1.2. Geneze institutu rámcové smlouvy 40
7.1.3. Rámcová smlouva a podobné instituty 41
7.1.4. Vlastní vymezení rámcové smlouvy autorem 43
7.2. Rezervační smlouva na nemovitost 44
7.2.1. Vymezení a účel rezervační smlouvy 44
7.2.2. K rezervačnímu poplatku 45
7.2.3. Shodné a odlišné znaky rezervační smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí 46
7.2.4. Smluvní pokuta v rezervační smlouvě 47
7.2.5. Vlastní vymezení rezervační smlouvy autorem 48
7.3.1. Vymezení svěřenecké smlouvy 48
7.3.2. Odlišení svěřenecké smlouvy od smlouvy o úschově 50
7.3.3. Odlišení svěřenecké smlouvy od nepravidelné úschovy 50
7.3.4. Vlastní vymezení svěřenecké smlouvy autorem 51
7.3.5. Svěřenecká smlouva v profesních předpisech 52
7.4. Smlouva profesionálního sportovce 53
7.4.1. Vymezení smlouvy profesionálního sportovce oproti smlouvě neamatérské a amatérské 53
7.4.2. Obsah smlouvy profesionálního sportovce 54
7.4.3. Smlouva profesionálního sportovce a zákoník práce 56
7.4.4. Smlouva profesionálního sportovce jako smlouva inominátní 57
7.4.5. Úvahy de lege ferenda 58
7.4.6. Vlastní vymezení smlouvy profesionálního sportovce autorem 59
7.5.4. Finanční leasing a daňové konsekvence 62
7.5.5. Smysl finančního leasingu a podřazení pod zákon o spotřebitelském úvěru 63
7.5.6. Odlišení finančního leasingu od nájemní smlouvy 63
7.5.7. Xxxxxxxxxx smlouva jako smlouva smíšená či inominátní 65
7.5.8. Obsah leasingové smlouvy 67
7.5.9. Vlastní vymezení leasingové smlouvy autorem 67
7.6. Faktoringová a forfaitingová smlouva 68
7.6.1. Faktoring jako jedna z forem alternativního financování podnikatelské činnosti 68
7.6.2. Smysl faktoringu a jeho funkce 69
7.6.3. Obsah faktoringové smlouvy 69
7.6.4. Forfaiting jako další ze způsobů alternativního financování podnikatelské činnosti 70
7.6.5. Faktoringová a forfaitingová smlouva jako smlouvy inominátní a globální cese 70
8. Nejčastěji uzavíraná smíšená smlouva 73
8.1. Franchisingová smlouva 73
8.1.1. Vymezení franchisingu 73
8.1.2. Výhody a nevýhody uzavření franchisingové smlouvy 74
8.1.3. Franchisingová smlouva jako smlouva inominátní či smíšená 75
8.1.4. Vlastní vymezení franchisingové smlouvy autorem 78
Úvod
Zákon stranám dává možnost uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Právě takové smlouvy nazýváme nepojmenované, neboli inominátní. Možnost uzavřít inominátní smlouvu vychází ze zásady autonomie vůle, stěžejní zásady, na které stojí soukromé právo a z níž vychází princip smluvní svobody. Nejvyšší soud uvádí, že závazkový právní vztah může být založen nejen smlouvou výslovně v zákoně upravenou, ale i smlouvou v zákoně neupravenou (tzv. smlouvou nepojmenovanou, inominátní), popřípadě smlouvou smíšenou, která obsahuje prvky různých smluv.1 Cílem této rigorózní práce je zaměřit se na určitá specifika uzavírání těchto smluv a přitom se zamyslet, proč některé nepojmenované smlouvy nejsou upraveny v zákoně, když jsou mnohdy častěji v praxi uzavírány než některé smlouvy pojmenované, a dále vymezit nejčastěji uzavírané nepojmenované smlouvy a podrobit rozboru, zda se vůbec jedná o smlouvy inominátní, přičemž odpovím-li si kladně, pokusím se předmětnou smlouvu také vymezit. Předmětem rigorózní práce bude dále zkoumání, nakolik se v případě těchto smluv použije úprava jednotlivých smluvních typů upravených zákonem, a zdali se vůbec použije. Stejně tak se budu v práci ptát, zda je možné použít některé instituty upravené v rámci obecné části občanského zákoníku a dále obecného závazkového práva, či to povaha takové smlouvy vylučuje. Vedle inominátních smluv mohou vznikat v praxi i některé smíšené smlouvy, které v sobě mohou zahrnovat více smluvních typů upravených zákonem, jakož i nepojmenovaných smluv. Vymezení právního režimu těchto smíšených smluv bude rovněž předmětem zkoumání této práce.
Téma jsem si zvolil, neboť se domnívám, že je velice aktuální, kdy v dnešní době se uzavírá každý den nespočet smluv, které nemají subsidiární úpravu v zákoně a smluvní strany tak v těchto smlouvách mohou velice improvizovat, jakož i tápat. Za těchto okolností je princip právní jistoty při nejmenším narušen a smluvní strany tak musí být již při kontraktačním procesu velice obezřetné a věnovat patřičnou pozornost podmínkám, za kterých tuto smlouvu uzavírají, a zda takovou smlouvou není obcházen zákon či zda takovou smlouvou nebudou omezeni co do jejich práv, které jim zákon přiznává, pokud by uzavřely některou z pojmenovaných smluv. Jestliže zákonodárce na úpravu těchto tzv. moderních smluvních typů2 rezignoval, je potom na soudní judikatuře, aby vymezila právní rámec těchto smluv,
1 Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 645/2016 ze dne 30.11.2016.
2 XXXXXXXX, Xxxxx. Nepojmenované smlouvy. Právní rozhledy, roč. 1996, č. 7, s. 308 a násl.
neboť obchodní styk si to vyžaduje. V právní teorii je těmto smlouvám také věnována patřičná pozornost, nicméně nikoliv v ucelené podobě, navíc se jedná spíše již o starší příspěvky, které byly publikovány ještě za účinnosti staré právní úpravy.3 Domnívám se, že je zde tak široké pole působnosti pro vznik práce, která se bude zabývat těmito smlouvami na pozadí nového soukromoprávního kodexu. K napsání práce na toto téma mě také inspiroval Xxxxxxxx příspěvek v Právních rozhledech, v kterém uvádí, že není možné v rámci jeho příspěvku učinit vyčerpávající exegezi problematiky, týkající se analogie a jejího vztahu k nepojmenovaným smlouvám. Autor uvádí, že takovou ambici bude muset naplnit teoretické pojednání rázu mnohem rozsáhlejšího a hlubšího, nicméně vyjadřuje pochybnost nad tím, zdali je takový úkol vůbec splnitelný.4 Ani tato rigorózní práce nebude vyčerpávajícím pojednáním o analogii a nepojmenovaných smlouvách, nicméně pokusím se na některé autorovy myšlenky navázat, polemizovat s nimi a uvést si na konkrétních příkladech vztah analogie a nepojmenovaných smluv.
V práci budu postupovat od obecného ke zvláštnímu, kdy práci dělím na dvě základní části. Obecná část bude zahrnovat vymezení samotného pojmu inominátní smlouvy. Zaměřím se na rozdíl mezi typovou a inominátní smlouvou. Dále vymezím smlouvu smíšenou, která je mnohdy podřazována pod inominátní smlouvy, přičemž tuto subsumpci podrobím bližšímu zkoumání. Dále se budu zabývat přípustností využití analogie v obchodněprávních vztazích, kde se pokusím vedle obecného vymezení analogie rozvinout výše zmíněné názory autora. Ve druhé části práce podrobím rozboru nejčastěji uzavírané smlouvy, které jsou v teorii nebo judikatuře označovány za inominátní (např. rámcová smlouva, rezervační smlouva, leasingová smlouva a další). Poslední kapitolu věnuji konkrétní smíšené smlouvě (franchisingové smlouvě).
3 Např. XXXXXXX, Xxxx. Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy,
roč. 2003, č. 4, s. 164 a násl.
4 XXXXXX, Xxxxx. Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní
rozhledy, roč. 2007, č. 13, s. 465 a násl.
1. Vymezení inominátní smlouvy
1.1. K pojmu smlouvy
Inominátní smlouva by měla naplňovat definiční znaky smlouvy. Definici smlouvy však expressis verbis v občanském zákoníku nenalezneme. Občanský zákoník5 totiž toliko stanoví v § 1724 odst. 1, že ,,smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.“6 Smlouva je jedním z právních důvodů vzniku závazku. Závazek je přitom právním následkem smlouvy.7 Při vymezení smlouvy obecně si můžeme částečně vypomoci ve veřejném právu. Dle zák. č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní řád“) je veřejnoprávní smlouva ,,dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva.“ Protože ovšem uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 občanského zákoníku), není možné tuto definici ipso facto převzít do soukromého práva. Navíc soukromoprávní teorie opouští pojem úkon a nahrazuje jej pojmem právní jednání. Pro účely této práce bych si přesto z této definice dovolil část převzít a soukromoprávní smlouvu bych si dovolil definovat jako dvoustranné nebo vícestranné právní jednání, které zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti soukromého práva.
Někteří autoři ovšem vymezují rozdíl mezi smlouvou a dohodou.8 Zatímco smlouvou se závazek zakládá, dohodou se tento mění, případně ruší. Dokáži si však představit i takovou situaci, kdy smlouva bude změněna či zrušena jinou smlouvou. Například v případě, kdy budeme mít dvě na sobě závislé smlouvy ve smyslu § 1727 občanského zákoníku, zánikem závazku jedné z nich bez uspokojení věřitele dojde k zániku závazku i u druhé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky. Byť zákon explicite nehovoří o změně závazku v případě dvou závislých smluv, domnívám se, že změna závazku v rámci jedné ze smluv může mít za následek změnu závazku i u druhé smlouvy, půjde-li o smlouvy závislé. Dovozuji tak z argumentu a maiori ad minus, tedy dochází-li k zániku závazku na základě výše uvedeného ustanovení, tím spíše může dojít pouze ke změně závazku. Rozlišování mezi smlouvou a dohodou je však spíše
5 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,občanský zákoník“).
6 Rovněž tak nemáme v občanském zákoníku ani definici právního jednání, když je toliko v úvodním ustanovení stanoveno, jaké právní následky právní jednání vyvolává (§ 545 občanského zákoníku).
7 § 1723 odst. 1 občanského zákoníku.
8 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1724 – 2054), 1. vydání, 2014,
s. 17.
doktrinální, když i zákonodárce tyto pojmy používá promiscue.9 Vedle těchto dvou pojmů používá zákon ještě pojmu ,,ujednání“. To lze vymezit jako shoda o některých jednotlivostech v rámci smlouvy nebo dohody.10
Smlouva se skládá z nejméně dvou jednostranných právních jednání, které jsou činěny v závislosti na sobě. Jedná se o ofertu a akceptaci. Nejedná se přitom o dva shodné projevy vůle, nýbrž protichůdné, které směřují ke způsobení shodného následku. Aby došlo ke vzniku smlouvy, vyžaduje se smluvní konsenzus (tj. konsenzus mezi nabídkou a akceptací).
1.2. Inominátní smlouva jako smlouva, která není zákonem upravena
Inominátní smlouva, také smlouva nepojmenovaná či atypická (contractus inominati), je smlouva, která není zvláště jako typ smlouvy upravena v zákoně. Vycházíme přitom z § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. V tomto ustanovení je vyjádřen princip přípustnosti nepojmenovaných smluv.11 Tento princip nám jinými slovy říká, že můžeme uzavřít smlouvu, která není v občanském zákoníku upravena. Tato naše libovůle uzavřít jakoukoliv smlouvu s jakýmkoliv obsahem má však své limity v § 1 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení ,,nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava“)12 ,,každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Shodně podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“)13 ,,každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Je tedy třeba konstatovat, že uzavírání nepojmenovaných smluv je rovněž v souladu s Ústavou a Listinou.
Ze zásady autonomie vůle vyplývá, že se můžeme svobodně rozhodnout, jestli vůbec smlouvu uzavřeme, dále si můžeme svobodně vybrat, s kým smlouvu uzavřeme (tzv. svoboda
9 Například v § 2040 občanského zákoníku se hovoří o smlouvě o zajišťovacím převodu práva, ale v § 2045 o
dohodě o srážkách ze mzdy a jiných příjmů.
10 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Definice právního jednání podle (nového) občanského zákoníku II. [online]. [cit. 19.3.2021]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/x-xxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx- podle-noveho-obcanskeho-zakoniku-ii>
11 Také princip otevřeného výčtu.
12 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.
13 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.
volby kontrahenta), můžeme si zvolit i smluvní typ a svobodně utvořit obsah smlouvy.14 Princip přípustnosti nepojmenovaných smluv rozšiřuje naše možnosti o uzavření i takové smlouvy, která není v zákoně jako smluvní typ uvedena.15 To je odlišný princip, než který platí pro absolutní majetková práva. Pro ty se totiž uplatní kogentní pravidlo v § 977 občanského zákoníku, podle kterého ,,jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.“16 Toto ustanovení je vyjádřením principu uzavřeného okruhu věcných práv17 a jeho smyslem je ochrana třetích osob před absolutními účinky věcných práv, které zákon nestanoví. Je tak například zakázáno, aby si strany sjednaly, že nájemní vztah mezi nimi působí erga omnes.18
1.3. Inominátní smlouva v předchozí právní úpravě
O inominátních smlouvách se zmiňoval jak zákon č. 40/1964 Sb. (dále jen ,,starý občanský zákoník“), tak zákon č. 513/1991 Sb. (dále jen ,,obchodní zákoník“). Podle § 51 starého občanského zákoníku ,,účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.“ Podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku ,,účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.“ Dále je třeba zmínit § 491 starého občanského zákoníku, podle něhož ,,závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak. Na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.“
Ve starém občanském zákoníku bylo navíc uvedeno, že smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona. Toto vyplývá, jak již bylo uvedeno shora, z § 1 odst. 2 občanského
14 Viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/02 ze dne 7.12.2004.
00 XXXXXXXXX, Xxxx. Průvodce uzavíráním smluv po rekodifikaci. ASPI ID: MN6675CZ [ Systém ASPI].
Xxxxxxx Kluwer [cit. 17.3.2021].
16 Jak správně uvádí Xxxxxx s Téglem, tento princip platí pro všechna absolutní práva obecně, viz MELZER, Filip, TÉGL, Xxxx. Absolutní ochrana relativních práv? K výkladu § 1044 ObčZ aneb po 90 letech opět na začátku – 2. část. Právní rozhledy, 2020, č. 11, s. 381 a násl.
17 Také numerus fixus.
18 I přesto, že úprava nájmu vykazuje některé věcněprávní prvky a dokonce jej lze fakultativně zapsat do katastru nemovitostí (§ 11 odst. 1 písm. q) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů), viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4235/18 ze dne 13.9.2019.
zákoníku, a také z druhé věty § 1725 občanského zákoníku, podle které ,,v mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.“ Ostatně i za staré právní úpravy byla tato věta vnímána jako zbytečná a zavádějící.19 Pozastavit se je třeba i nad ustanovením § 491 starého občanského zákoníku, kde se stanoví subsidiarita ustanovení zákona nejbližšího samotné nepojmenované smlouvě. Švestka k tomu uvádí, že vztah mezi účastníky se v takovém případě řídí ustanoveními obecné i zvláštní části závazkového práva, popř. ustanoveními jiných občanskoprávních norem, obsažených v jiných zákonech, které upravují ty závazky, které svojí ekonomickou podstatou a společenskou funkcí jsou nejbližší závazku ze smlouvy nepojmenované.20 Za nové právní úpravy tento závěr en bloc neobstojí. Podle nové právní úpravy totiž nemáme upravenou speciální analogii v případě smluv jako tomu bylo za staré právní úpravy. Toliko v § 10 občanského zákoníku máme obecnou analogii pro jakýkoliv právní případ (k tomu viz blíže kapitola 4 – přípustnost analogie v obchodněprávních vztazích).
Je nutné také podrobit rozboru úpravu nepojmenovaných smluv v obchodním zákoníku. Tam bylo stanoveno, že pokud účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Domnívám se, že daná formulace byla poněkud nešťastná a bylo by vhodnější pracovat se slovy dostatečné určení práv a povinností. Použitím plurálu ,,závazků“ bylo zřejmě myšleno, že v rámci smlouvy může být určeno více práv a povinností, nicméně mohlo by to i navazovat dojem, že by mělo být například uzavřeno více smluv, které by na sobě mohly být závislé, a v případě, že by nebyl určen předmět u všech těchto smluv, žádná ze smluv by uzavřena nebyla. V návrhu občanského zákoníku se počítalo původně s podobnou formulací, nicméně již dle mého názoru správně bylo stanoveno: ,,Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena, ujednají-li dostatečně práva a povinnosti.“21 Druhá věta z návrhu vypadla pravděpodobně z důvodu, že se již podle recentní právní úpravy rozumí samo sebou, případně dostatečné ujednání práv a povinností můžeme dovodit z § 1725 odst. 1 občanského zákoníku: ,,Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah.“
19 XXXXXXX, Xxxx x xxx. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha, 2009, s. 447.
20 Tamtéž, s. 1499.
21 Návrh občanského zákoníku z ledna 2009, předložený Ministerstvem spravedlnosti vládě [citováno 12.2.2021] Dostupný na: < xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxx.xxx/xxxx/xxxxxx-x-xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxx-xxxxxx >
2. Rozdíl mezi typovou a inominátní smlouvou
2.1. Smlouva typová a podstatné náležitosti smlouvy
Typová smlouva, také též pojmenovaná, je smlouva výslovně upravená zákonem. V doktríně se můžeme setkat s definicí, že ,,typovou smlouvou je smlouva, která buď pro dlouhodobé a hojné využití, častý výskyt nebo pro obecně společenský význam byla zákonodárcem uznána za tak důležitou, že ji některý ze soukromoprávních předpisů jako typ výslovně pojmenovává a upravuje.“22 Vychází se z § 1746 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého ,,zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.“ Například pro kupní smlouvu jsou tyto podstatné náležitosti vymezeny v základním ustanovení v § 2079 odst. 1 občanského zákoníku: ,,Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.“ Pro nájem jsou podstatné náležitosti vymezeny v základním ustanovení v § 2201 občanského zákoníku: ,,Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.“ Takto je upraveno několik desítek smluvních typů, které jsou tak časté, případně natolik tradiční, vycházející již z římského práva23, že se zákonodárce rozhodl tyto smlouvy uvést do zákona. Základní ustanovení, ve kterém jsou obsaženy podstatné náležitosti smlouvy, nám objasní, zda se jedná například o smlouvu reálnou (např. výpůjčka) či konsenzuální (např. nájem), úplatnou (např. kupní smlouva) či bezúplatnou (např. darování), dvoustrannou (např. úschova) či vícestrannou (např. smlouva o společnosti), synallagmatickou (např. smlouva o dílo) či asynallagmatickou (např. výprosa) apod. Vedle smluv upravených občanským zákoníkem se můžeme setkat v soukromém právu i s dalšími smlouvami upravenými jinými zákony, např. rozhodčí smlouva dle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.
Podstatné náležitosti smlouvy jsou určité typické znaky, které daný smluvní typ specifikují oproti smlouvám ostatním. Handlar za podstatné náležitosti smlouvy (essentialia
22 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, s. 77.
23 XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX, Xxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské právo. 2. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 1995, s. 243 a násl.
negotii) považuje ty složky obsahu smlouvy, které umožňují kvalifikovat uzavíranou smlouvu jako smlouvu určitého typu a jejichž sjednání je nezbytné k uzavření právě tohoto smluvního typu.24 Autor dále vysvětluje, že od podstatných náležitostí smlouvy je třeba odlišovat ty složky právního úkonu, které smluvní strany považují za důležité.25 Zákonodárce vyžaduje vymezení podstatných náležitostí smlouvy již po oferentovi, tedy tomu, kdo činí nabídku vůči oblátovi. Z právního jednání dále musí plynout vůle oferenta být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.26
Významným rozdílem nepojmenovaných smluv oproti smlouvám pojmenovaným je, že tyto smlouvy nemají zákonem stanovené podstatné náležitosti, neboť tyto smlouvy zákon vůbec neupravuje. Domnívám se však, že pokud se některá smlouva v obchodní praxi natolik ustálí, můžeme hovořit o tom, že daná nepojmenovaná smlouva obsahuje podstatné náležitosti smlouvy, byť neupravené zákonem. Jako příklad lze uvést leasingovou smlouvu. V takové smlouvě budou muset být obsažena vzájemná práva a povinnosti leasingového pronajímatele a leasingového nájemce a základní obsah leasingu.27 Kdybychom této smlouvě nepřiznali podstatné náležitosti smlouvy, byť vymezené v doktríně a judikatuře, mohlo by to vést k obcházení již zavedené judikatury a stanovisek Nejvyššího soudu k této smlouvě.28 Strany by si tak uzavřely smlouvu obsahově obdobnou leasingové smlouvě, ale například by si ji nazvaly jinak, aby se vyhnuly případné konstantní judikatuře k této smlouvě, což by mohlo mít nežádoucí důsledky, neboť by podle mého byla výrazně narušena právní jistota. Pokud se jedná o smlouvu dosud nezavedenou v obchodní praxi, o podstatných náležitostech smlouvy nemůže být logicky řeč, nicméně musí být alespoň zřetelná vůle stran ohledně právních následků smlouvy, kterou strany hodlají uzavřít. Strany by tak měly svá vzájemná práva a povinnosti upravit co nejpřesněji, aby následně nedocházelo mezi nimi ke sporům.29 Je třeba mít na paměti, že pořád se jedná o smlouvu a musí tak splňovat základní definiční znaky smlouvy (k tomu viz kapitola 1.1.).
24 HANDLAR, Xxxx. Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní rozhledy, roč. 2003, č. 4, s. 164 a násl.
25 Tamtéž, s. 164 a násl.
26 § 1732 odst. 1 občanského zákoníku.
27 XXXX, X., XXXXXXXXX, X., XXXXXXXX, X. et al. Výkladový slovník leasingu. Praha : Grada Publishing, s.r.o., 1995. s 53.
28 Například Nejvyšší soud se vyjadřoval k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových
smluv v případě finančního leasingu, viz stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 204/2007 ze dne 8.9.2010.
29 Shodně XXXXXX, Xxxxx. Smlouva typová, inominátní a smíšená. Bulletin advokacie, roč. 2001, č. 8, s. 53 a násl.
2.2. Odlišení smlouvy typové a inominátní na příkladu smlouvy o tichém společenství
Nejvyšší soud vymezil rozdíl mezi pojmenovanou a nepojmenovanou smlouvou v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1733/2010 ze de 23.8.2011. Skutkově šlo o to, že smluvní strany uzavřely mezi sebou smlouvu o tichém společenství, jíž se tichý společník zavázal poskytnout podnikateli určitý vklad a tímto vkladem se podílet na podnikání podnikatele a podnikatel se zavázal tichému společníkovi k placení části čistého zisku vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. V předmětné smlouvě o tichém společenství bylo kromě jiného dohodnuto, že se podnikatel zavazuje vykonávat veškerou svoji podnikatelskou činnost jen se souhlasem tichého společníka, že podnikatel nesmí bez předchozího písemného souhlasu tichého společníka změnit svoji zakladatelskou listinu, změnit, zastavit, rozšířit nebo omezit podnikatelskou činnost. Shrneme-li skutkovou situaci, smlouva o tichém společenství zakazovala podnikateli činit jednotlivé úkony v podnikání bez souhlasu tichého společníka, což bylo v rozporu se základním ustanovením smlouvy o tichém společenství (§ 673 obchodního zákoníku). Dle § 263 odst. 2 obchodního zákoníku se strany nemohly odchýlit od tohoto základního ustanovení. Podle Nejvyššího soudu kogentní ustanovení charakterizující základní rysy typových smluv překročit nelze a rovněž odchylky od dispozitivních ustanovení daného smluvního typu se musí pohybovat v rámci daném definičními prvky příslušného smluvního typu. Nejvyšší soud dále vyložil § 269 odst. 1 obchodního zákoníku následovně: 1) smluvní strany dodržely podstatné rysy pojmenované smlouvy určené základním ustanovením. Uzavřely příslušnou pojmenovanou smlouvu a jejich právní vztah se mimo smlouvu řídí zákonnými ustanoveními, které náležejí tomuto smluvnímu typu; 2) Smluvní strany podstatné rysy smluvního typu nedodržely – v tomto případě nebyla uzavřena smlouva daného typu, ale podle toho, jaká byla vůle smluvních stran, mohla být uzavřena smlouva nepojmenovaná. Nepojmenovaná smlouva by se však mohla řídit pouze obecnými pravidly o obchodních závazcích obsaženými v první hlavě třetí části obchodního zákoníku30, nikoli smluvním typem, který je dané nepojmenované smlouvě nejbližší (§ 269 odst. 1 obchodního zákoníku). Nejvyšší soud uzavřel, že na posuzovanou situaci nedopadá ani situace ad 1), ani situace ad 2), když podle něho smluvní strany dodržely znaky smlouvy o tichém společenství a též jejich vůle směřovala k tomuto typu. Při formulaci svých práv a povinností však smluvní strany překročily
30 Ohledně obecné části závazkového práva shodné dovozuje Xxxxxx, viz XXXXXX, Xxxxx. Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní rozhledy, roč. 2007, č. 13, s. 465 a násl.
Ohledně zvláštní části závazkového práva (jednotlivé smluvní typy) lze odkázat na podrobnější rozbor v rámci kapitoly 4 této práce.
rámec dispozitivních ustanovení náležejících ke smlouvě o tichém společenství a vytvořily tak situaci, kdy vlastní obsah smlouvy byl v rozporu s prvky charakterizujícími v kogentním ustanovení daný smluvní typ. Posouzení dané situace jako rozpor s normou kogentního charakteru, který způsobuje absolutní neplatnost smlouvy (§ 39 starého občanského zákoníku), tak shledal správným.
Považuji za zásadní dovození regulace obecných ustanovení závazkového práva na nepojmenované smlouvy. Docházím k tomuto závěru i za účinnosti nové právní úpravy. Není důvodu například bránit smluvním stranám, aby si v nepojmenované smlouvě sjednaly smluvní pokutu (tj. institut obecného závazkového práva); pokud si ji sjednají, pak se bude vycházet subsidiárně z úpravy smluvní pokuty v občanském zákoníku (§ 2048 – 2052 občanského zákoníku).31 Stejně tak není důvodu bránit smluvním stranám, aby si sjednaly, že se věc přenechává, jak stojí a leží (tzv. úhrnkem ve smyslu § 1918 občanského zákoníku) apod.32 Pokud bychom dovodili opačný závěr, byly by smluvní strany velice limitovány v uzavření jakékoliv jiné smlouvy než upravené v občanském zákoníku, případně jiném zákoně soukromoprávní povahy. Je třeba ovšem podrobit bližšímu zkoumání dovození absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s kogentní normou. Vzhledem k tomu, že máme v nové právní úpravě instituty jako in favorem negotii/ in dubio pro negotio33 nebo konverzi právního jednání34, jakož i vezmeme-li v potaz skutečnost, že právní úprava ve čtvrté části občanského zákoníku (relativní majetková práva) je převážně dispozitivní, domnívám se, že by soud za účinnosti nové právní úpravy tuto smlouvu již neposoudil jako absolutně neplatnou. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ,,neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nově platí, že ne každý rozpor se zákonem musí mít za následek neplatnost právního jednání. Je třeba ovšem konstatovat, že i za předchozí právní úpravy Ústavní soud judikoval následující: ,,Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný důvod dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné vždy se ptát
31 Například bude tedy platit pravidlo uvedené v § 2050 občanského zákoníku, pokud si jej strany ve smlouvě nevyloučí.
32 Bude potom platit pravidlo, že vady jdou k tíži nabyvatele.
33 Dle § 574 občanského zákoníku na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. 34 Dle § 575 občanského zákoníku má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
po účelu zákonného příkazu či zákazu.“35 Musíme se tak ptát, jestli smysl a účel zákona vyžaduje, abychom danou smlouvu prohlásili za neplatnou.
Předestřu, že podlé mého soudu není účelem § 1746 odst. 2 občanského zákoníku každou smlouvu, která nesplňuje definiční znaky smlouvy ve zvláštní části závazkového práva, prohlásit za smlouvu nepojmenovanou, neboť zásadní je podle mě vůle stran. Pokud měly strany vůli uzavřít pojmenovanou smlouvu, avšak odchýlily se od základního ustanovení, které tuto smlouvu vymezuje oproti smlouvám jiným, přičemž jimi ujednaná smlouva nespadne ani pod definiční znaky jiné pojmenované smlouvy, nebude možné takovou smlouvu prohlásit za nepojmenovanou, poněvadž zvláštní úprava závazkového práva se na nepojmenovanou smlouvu subsidiárně nepoužije, jak dovodil Nejvyšší soud (viz výše). Ke shodnému závěru dochází Xxxxxx, když konstatuje, že ,,líc smluvní volnosti má v podobě nepojmenované smlouvy i svůj rizikovější rub. Inominátní smlouva totiž nedisponuje (na rozdíl od smluv pojmenovaných) pozadím dispozitivních norem, použitelných při absenci jiné dohody stran, a vztah inominátní smlouvy spočívá jen na tom, co bylo smluveno…“36 Pokud by smluvní strany měly smlouvu, kterou nazvaly smlouvou o tichém společenství, práva a povinnosti by upravily dle úpravy smlouvy o tichém společenství v občanském zákoníku, ale v rozporu se základním ustanovením této smlouvy (tj. § 2747 občanského zákoníku), byla by taková smlouva dle mého mínění neplatná.37 Byly-li by v této smlouvě i jiná ujednání než podle dispozitivní právní úpravy smlouvy o tichém společenství, která by mohla sama o sobě obstát a udržet částečně platnost smlouvy, a strany by si do smlouvy zahrnuly tzv. salvátorskou klauzuli38, pak se
35 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3900/12-2 ze dne 28.2.2013.
36 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (Obecná úprava a kupní smlouva), Masarykova univerzita Brno, 1994, 2.
vydání, s. 262.
37 Nebylo by možné ji prohlásit za nepojmenovanou smlouvu a udržet tak smlouvu v platnosti.
38 Například následujícího znění: „Pokud jakýkoliv závazek vyplývající z této Smlouvy avšak netvořící její podstatnou náležitost je nebo se stane neplatným nebo nevymahatelným jako celek nebo jeho část, je plně
oddělitelným od ostatních ustanovení této Smlouvy a taková neplatnost nebo nevymahatelnost nebude mít žádný vliv na platnost a vymahatelnost jakýchkoliv ostatních závazků z této Smlouvy. Strany se zavazují v rámci této Smlouvy nahradit formou dodatku k této Smlouvě tento neplatný nebo nevymahatelný oddělený závazek takovým novým platným a vymahatelným závazkem, jehož předmět bude v nejvyšší možné míře odpovídat předmětu
původního odděleného závazku. Pokud však jakýkoliv závazek vyplývající z této Smlouvy a tvořící její podstatnou náležitost je nebo kdykoliv se stane neplatným nebo nevymahatelným jako celek nebo jeho část, Strany nahradí neplatný nebo nevymahatelný závazek v rámci nové smlouvy takovým novým platným a vymahatelným závazkem, jehož předmět bude v nejvyšší možné míře odpovídat předmětu původního závazku obsaženém v této Smlouvě“.
K tomu viz ACHOUR, Xxxxxxx, XXXXXXX, Xxxxx. Salvátorská klauzule a závazek součinnosti
v nemovitostních transakcích podle českého práva [online].[cit. 19.3.2021]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxx-xxxxxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxx- podle-ceskeho-prava-29443.html>, dále např. XXXXXXX, Xxxxx. Salvátorská klauzule – nevýznamný ornament nebo spasitel smlouvy? [online]. [cit. 19.3.2021]. Dostupné na < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx- pravo/o-salvatorska-klauzule-nevyznamny-ornament-nebo-spasitel-smlouvy#link-note-2>
domnívám, že v souladu s § 576 občanského zákoníku39 by platnost smlouvy nezůstala ani tak zachována, neboť by nebyla dodržena podstatná náležitost smlouvy o tichém společenství. Lze tak předpokládat, že množina případů, kdy bude zachována takováto smlouva, bude nulová.
Otočíme-li posuzovanou situaci a řekneme-li, že smluvní strany chtějí uzavřít smlouvu nepojmenovanou, ale za použití dispozitivní úpravy smlouvy o tichém společenství (tj. smlouvy pojmenované), pak docházím k závěru, že mohou. Pokud si smluvní strany například nazvou smlouvu jako smlouvu o společném podnikání a uvedou si do smlouvy, že se chtějí řídit dispozitivními ustanoveními smlouvy o tichém společenství, avšak tato jejich smlouva nebude splňovat definiční znaky smlouvy podle § 2747 občanského zákoníku, je to z mého pohledu v pořádku, pokud to není v rozporu se smyslem a účelem smlouvy. Taková smlouva může mít ujednání v souladu s obecnou částí závazkového práva, v souladu se zvláštní částí závazkového práva a další specifická ujednání pro tuto smlouvu. Kdy se však nepoužije zvláštní úprava závazkového práva, je situace, kdy smluvní strany mají vůli uzavřít nepojmenovanou smlouvu o společném podnikání, jež nesplňuje definiční znaky (v základním ustanovení) jakékoliv smlouvy podle čtvrté části občanského zákoníku. V případě, že by si určitou záležitost ve smlouvě nesjednaly, nelze říci, že se subsidiárně použije smluvní úprava nejbližší nepojmenované smlouvě, kterou mezi sebou smluvní strany uzavřely, neboť jak jsem uvedl výše, zvláštní úprava se subsidiárně na nepojmenovanou smlouvu nepoužije.
39 Dle § 576 občanského zákoníku ,,týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.“
3. Inominátní smlouvy a smlouvy smíšené
3.1. Vymezení smíšené smlouvy
Smlouvu smíšenou bychom mohli nejobecněji vymezit jako smlouvu, která se skládá z více smluv. Pilík pro vymezení pojmu smíšená smlouva používá pozitivní definici a negativní definici. Pozitivně lze podle něho smíšené smlouvy vymezit jako takové, které v sobě spojují buď prvky alespoň dvou pojmenovaných smluv, nebo prvky alespoň jedné pojmenované smlouvy s nepojmenovanými prvky (dle autora např. leasingová smlouva). Negativně smíšené smlouvy vymezuje zejména proti smlouvám spojujícím různé pojmenované smlouvy jako celek, smlouvám nepojmenovaným a konečně také smlouvám, které beze změny své právní kvalifikace integrují prvky jiné smlouvy.40 S pozitivní definicí se nemohu zcela ztotožnit, když leasingovou smlouvu nepovažuji za smlouvu smíšenou, nýbrž smlouvu inominátní (k tomu viz zevrubně kapitola 7.5.). O smíšenou smlouvu by se podle mě v případě leasingové smlouvy mohlo jednat, pokud by v sobě mísila ještě jinou nepojmenovanou smlouvu nebo smlouvu pojmenovanou. I k negativní definici mám výhrady, když smlouvy, které beze změny své právní kvalifikace integrují prvky jiné smlouvy (dle autorovi definice), řadím osobně na rozdíl od autora mezi smíšené smlouvy (k tomu viz kapitola 3.5.).
3.2. Smíšené smlouvy v předchozí právní úpravě
Inominátní smlouvy, které jsem v předchozí kapitole vymezil oproti smlouvám pojmenovaným, je třeba dále vymezit ve vztahu ke smlouvám smíšeným (contractus mixti). Podíváme-li se do předchozí právní úpravy, zmiňoval se o nich § 491 odst. 1 a 3 starého občanského zákoníku. Podle § 491 odst. 1 starého občanského zákoníku ,,závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.“ Podle
§ 491 odst. 3 starého občanského zákoníku ,,na závazky ze smíšené smlouvy je třeba přiměřeně použít ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.“ Přiměřené použití se zdůvodňovalo tím, že by jinak mohlo dojít
40 PILÍK, Xxxxxx. Ke smíšeným smlouvám (a odlišným kategoriím smluv) [online]. [cit. 19.3.2021]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/xx-xxxxxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxxx-xxxxxxxxxx- smluv#note-3>
k rozporům.41 Přednost přitom mělo dispozitivní ujednání účastníků smlouvy. Nový civilní kodex se o smíšených smlouvách již v žádném ze svých ustanovení nezmiňuje.
3.3. Vymezení smíšených smluv oproti smlouvám závislým
Smíšené smlouvy je třeba odlišit od smluv závislých ve smyslu § 1727 občanského zákoníku. Smíšená smlouva je smlouva složená z více smluv, jedná se však v celku o jednu smlouvu42, zatímco závislá smlouva je smlouva, jejíž vznik, případně zánik je závislý na jiné smlouvě.43 Strany si mohou sjednat i například účinnost smlouvy závislou na účinnosti jiné smlouvy.44 Závislost přitom může být buď vzájemná nebo jednostranná. Jednostrannou závislost zákon sice neupravuje, ale lze ji dovodit z argumentu a maiori ad minus. Nevylučuji, že by smíšené smlouvy nemohly být zároveň smlouvami závislými. Jedná se o situaci, kdy by smíšená smlouva složená ze dvou a více smluvních typů byla závislá na jiné smlouvě. Tato jiná smlouva může být opět smlouvou smíšenou nebo smlouvou jednoduchou pojmenovanou i nepojmenovanou.
3.4. Smíšené smlouvy a možné podřazení pod inominátní smlouvy
Xxxxxxxx řadí smíšené smlouvy pod nepojmenovanou smlouvu. Rozděluje smíšené smlouvy na tři podtypy. První skupinu tvoří podle ní tzv. typově kombinované smlouvy. V rámci těchto smluv se alespoň jedna ze stran zavazuje k plněním, která jednotlivě jsou příznačná pro vícero typických smluv. Jako příklad takové smlouvy uvádí smlouvu o návštěvě divadelního představení, která se skládá z nájmu místa k sezení a předvedení díla v právním smyslu. Do druhé skupiny řadí smlouvy s atypickým protiplněním. Jako příklad uvádí smlouvu o správě domu (smlouva o výkonu činnosti domovníka), kde atypickým protiplněním je poskytnutí domovnického bytu k užívání. Třetí skupina pak podle autorky tvoří smíšené smlouvy v užším slova smyslu, kdy jde o kombinaci typických smluv, na kterou lze zpravidla usuzovat podle úmyslu jednajících. Jako příklad uvádí tzv. smíšené darování (negotium mixtum
41 ŠVESTKA, Xxxx x xxx. Občanský zákoník I, II, 1. vydání, Praha, 2008, s. 1346.
42 Například franchisingová smlouva může být složena z licenční smlouvy, obchodního zastoupení, smlouvy o reklamě apod., jedná se však o jednu smlouvu, k tomu viz kapitola č. 8 této práce.
43 Například smlouva o zřízení výměnku (§ 2707 občanského zákoníku) může být závislá na smlouvě o převodu
nemovitosti. Zde se jedná o dvě smlouvy.
44 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054), 1. vydání,
2014, s. 44.
cum donatione), tedy případ, kdy je uzavírána kupní smlouva a jako kupní cena je dohodnuta
symbolická částka; lze poté podle autorky dovodit částečný darovací úmysl.45
Dovolím si nesouhlasit s autorkou ohledně podřazení smíšených smluv pod smlouvy nepojmenované.46 Sice se o nich nová právní úprava již explicitně nezmiňuje, na druhou stranu ale v souladu s Listinou (,,každý může činit, co není zákonem zakázáno…“) je bezesporu možné takové smlouvy uzavírat i za účinnosti nové právní úpravy, a rozhodně bych nedovozoval posibilitu uzavření smíšené smlouvy toliko přes § 1746 odst. 2 občanského zákoníku (podle ustanovení o nepojmenovaných smlouvách).47 Smíšené smlouvy jsou totiž smlouvy, které mohou sestávat ze smluv pojmenovaných. Lze použít i za nové právní úpravy příklad výše, podle kterého smlouva o návštěvě divadelního představení v sobě zahrnuje dva smluvní typy – smlouvu o nájmu místa k sezení (§ 2201 a násl. občanského zákoníku) a předvedení díla (§ 2631 a násl. občanského zákoníku). Ve vztahu k místu sezení se použije dispozitivní úprava nájmu. Podle § 2205 občanského zákoníku se tak pronajímatel zavazuje přenechat místo k sezení nájemci, aby ho mohl využít způsobem, aby mohl sledovat divadelní představení (tedy například že bude z daného místa vidět na jeviště), dále se zavazuje udržovat místo k sezení v takovém stavu, aby mohlo sloužit svému účelu (tedy takové místo například vyčistit apod.) a dále zajistit, aby nájemce nebyl rušen třetí osobou (tedy aby nájemci například nezasedl místo někdo jiný). Ve vztahu k předvedení díla se použije subsidiárně úprava smlouvy o dílo, zejména pak § 2631 a násl. občanského zákoníku (tedy například provedení díla s odbornou péčí). Pokud bychom takovou smlouvu podřadili pod inominátní smlouvu, nebylo by možné použít subsidiárně úpravy výše uvedených smluv. Z tohoto důvodu považuji podřazení smíšených smluv pod nepojmenované smlouvy za nesprávné.
Jako smíšenou smlouvu bych dále nevyhodnotil případ, kdy smluvní strany nazvou smlouvu smlouvou kupní, avšak prodávající prodá věc kupujícímu za symbolickou cenu (například za symbolickou 1,-Kč), a tak se de facto jedná spíše o darování. Motivem stran může být například obcházení daňových předpisů, nevyzrazení obchodního tajemství apod. Na tento případ dle mého názoru dopadá § 555 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého ,,má-li být
45 XXXXXXXX, Xxxxx. Nepojmenované smlouvy, Právní rozhledy, roč. 1996, č. 7, s. 308 a násl.
46 Shodně například Pilík, který uvádí, že smíšené smlouvy sice vycházejí z vymezení smluv pojmenovaných i nepojmenovaných, ani jedněm však nejsou podřazeny, viz PILÍK, Xxxxxx. Ke smíšeným smlouvám (a odlišným kategoriím smluv) [online]. [cit. 19.3.2021]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx- pravo/ke-smisenym-smlouvam-a-odlisnym-kategoriim-smluv#note-3>
47 Byť z principu otevřeného výčtu, stejně jako smlouvy nepojmenované, vycházejí.
určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.“ Jedná se o ustanovení upravující tzv. disimulované právní jednání (také též ,,jednání na oko“). O disimulaci jde tehdy, když jednající předstírá (simuluje) provedení určitého právního jednání, aby tím zakryl (disimuloval) právní jednání jiné.48 K disimulaci může docházet nikoliv pouze u jednostranných právních jednání, ale i u dvoustranných, tedy typicky u smluv. Na základě tohoto ustanovení bychom tedy předmětnou smlouvu museli prohlásit za darovací. Podle § 555 odst. 1 ,,právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.“ Dané ustanovení je vyjádřením zásady falza demonstratio non nocet. Není tak na újmu, nazvou-li si strany smlouvu jako smlouvu kupní. Dospívám tedy k závěru, že se nejedná o smlouvu smíšenou, nýbrž toliko o smlouvu darovací. Kdybych se přiklonil k opačnému závěru, řídila by se smlouva jak právní úpravou darování dle § 2055 a násl. občanského zákoníku, tak právní úpravou smlouvy kupní dle § 2079 a násl. občanského zákoníku. Smluvní strana, která by věc prodala, resp. darovala za symbolickou částku, by mohla za splnění zákonných podmínek odvolat dar pro nouzi, případně pro nevděk, neboť by se subsidiárně použila úprava darování. To by však podle mě bylo v rozporu s povahou kupní smlouvy. Dalším příkladem, kdy by si úpravy těchto dvou smluvních typů odporovaly, je úprava práv z vad. Pokud by strana uplatňovala práva z vad, bylo by při nejmenším sporné, kterou úpravou se bude daná situace řídit. Postupovalo by se podle § 2065 občanského zákoníku (úprava práv z vad u darování) nebo podle § 2099 a násl. občanského zákoníku (úprava práv z vad u kupní smlouvy)? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď.
Xxxxxxxxx prohlásili tyto dvě smlouvy za smíšené, mohlo by dojít k další absurdní situaci. Podle § 2067 odst. 1 občanského zákoníku ,,darování osobě, která provozuje zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo osobě, která takové zařízení spravuje, je neplatné, stalo-li se v době, kdy dárce byl v péči takového zařízení nebo jinak přijímal jeho služby.“ Chtěl-li by dárce darovat osobě, která provozuje toto zařízení, například věc nemovitou, mohl by tak učinit za symbolickou 1,-Kč, čímž by se pravděpodobně vyloučila aplikace tohoto ustanovení a bylo by tak možné obejít právní úpravu neplatnosti darování, neboť pro prodej věci osobě provozující takové zařízení zákon nestanovuje neplatnost. Při existenci výše zmíněného pravidla v § 555 odst. 2 občanského zákoníku však dojdeme k závěru, že se o smíšené smlouvy jednat nemůže.
48 XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: X.X.Xxxx,
2014, s. 1987.
V souladu se závěry učiněnými výše se domnívám, že není možná kombinace jakéhokoliv smluvního typu upraveného v občanském zákoníku. Jak jsem dovodil výše, smlouvu kupní a darovací nelze považovat za smíšenou, neboť právní úpravy těchto smluv si vzájemně odporují. Naopak smlouvu o návštěvě divadelního představení je možné považovat za smíšenou, neboť právní úpravy (nájmu a smlouvy o dílo) v tomto případě nejsou v rozporu. Neměla by tak být podle mého soudu v rozporu 1) základní ustanovení smluvního typu, 2) dispozitivní právní úprava těchto smluvních typů. V prvním kroku se tedy budeme ptát, zda není v rozporu se smyslem a účelem, případně povahou smlouvy, smísit tuto smlouvu s jinou smlouvou. Stejnou otázku si položíme ve vztahu k této druhé smlouvě. Dospějeme-li k odpovědi, že nikoliv, zkontrolujeme, zda si ani další ustanovení předmětných smluvních typů neodporují. Dospějeme-li opět k závěru, že nikoliv, je možné uzavřít smlouvu, na kterou se bude subsidiárně aplikovat ustanovení obou smluvních typů. Není podstatné, jak bude taková smlouva označena (§ 555 odst. 1 občanského zákoníku).
Komplikovanější situace může nastat, pokud v rámci druhého kroku dospějeme k závěru, že některá ustanovení právní úpravy jsou v rozporu, přestože základní ustanovení si neodporují. Obdobné pravidlo jako pro rozpor obchodních podmínek, vyjádřené v § 1751 odst. 2 občanského zákoníku (tzv. knock-out rule), pro tuto situaci nemáme. Jak uvedeno shora, smíšené smlouvy občanský zákoník neupravuje, proto logicky nemůže upravovat ani případný rozpor právních úprav smíšených smluv. Aby se smluvní strany vyhnuly případným sporům, doporučil bych si ujednat, kterou právní úpravou se bude smíšená smlouva řídit v případě, že dojde k rozporu v právní úpravě těchto smluv. Pokud si samozřejmě sjednají předmětnou otázku ve smlouvě, bude mít toto ujednání přednost před úpravou obou smluv v zákoně, není- li tato úprava kogentní.49 Pokud nebudou mít ve smlouvě ujednáno nic ohledně toho, kterou právní úpravou se má daná smlouva řídit, bude se podle mě postupovat podle obecných ustanovení o výkladu právních jednání. Pokud se bude jednat o podnikatelský smluvní vztah, bude se přihlížet k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon (§ 558 odst. 2 občanského zákoníku). Byl-li oferentův úmysl akceptantovi znám anebo musel-li o něm vědět, vyloží se podle úmyslu oferenta dané smíšené smlouvy. Nelze-li zjistit úmysl oferenta, přisuzuje se projevu vůle
49 Na částečně kogentní právní úpravu lze upozornit například u obchodního zastoupení. Podle § 2519 odst. 1 občanského zákoníku ,,zakázána jsou ujednání odchylující se od § 2489, § 2495, § 2496 odst. 1, § 2497 nebo § 2498.“ Je tak například zakázáno, aby si smluvní strany sjednaly, že obchodní zástupce bude vykonávat svou činnost s jinou než odbornou péčí ve smyslu § 2489 odst. 1 občanského zákoníku.
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 občanského zákoníku). Podle § 556 odst. 2 občanského zákoníku ,,při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.“50
Ve vztahu k nepojmenovaným smlouvám uzavírám, že není možné podřazovat smíšené smlouvy pod smlouvy inominátní. Otázkou, kterou si je však nutné na tomto místě položit, je, zda je možné, aby smíšená smlouva sestávala i ze smlouvy inominátní, tedy nikoliv pouze ze dvou a více typových smluv. Jednalo by se o situaci, kdy by smíšená smlouva sestávala z typové smlouvy a smlouvy inominátní. Kudrna za staré právní úpravy dovozoval, že smísení jedné či více smluv typových a smlouvy inominátní není možné. Svůj závěr opíral o § 491 odst.
3 starého občanského zákoníku, podle kterého se přiměřeně použijí ustanovení zákona upravující závazky, které se smlouvou zakládají.51 Nemá význam spekulovat o výkladu výše uvedeného ustanovení, když nová právní úprava toto pravidlo již nepřevzala. Přes zásadu autonomie vůle bych dovozoval i možnost uzavřít smíšenou smlouvu sestávající ze smlouvy inominátní. Nic nebrání stranám, aby uzavřely například svěřeneckou smlouvu (neboli trojstrannou smlouvu o úschově) jakožto inominátní smlouvu52, a v rámci této smlouvy se jedna ze stran zavázala, že obstará jako příkazník určitou záležitost příkazce nad rámec povinností ze svěřenecké smlouvy. Použije se tak subsidiárně právní úprava příkazu podle § 2430 a násl. občanského zákoníku. Bude se tak postupovat primárně podle ujednání ve smíšené smlouvě a co do obstarání záležitosti příkazce subsidiárně podle dispozitivní právní úpravy příkazu.
Zajímavou otázkou se jeví být, zda by mohla smíšená smlouva sestávat ze dvou a více nepojmenovaných smluv. V souladu s výkladem výše docházím k závěru, že ano, a to za předpokladu, že půjde o smlouvy v obchodní praxi zavedené. Bude se tedy jednat o smlouvy, které mají podstatné náležitosti, zavedené praxí (blíže k takovým smlouvám viz kapitola 7). V tomto jediném případě nám smíšená smlouva spadne pod režim nepojmenovaných smluv. Pokud by se nejednalo o smlouvu v obchodní praxi zavedenou, ale o smlouvu zcela specifickou, která je uzavírána v rámci praxe poprvé, nemůžeme hovořit o kombinaci více smluv
50 K výkladu právního jednání dále viz KOTÁSEK, Xxxxx. Doplňující výklad smlouvy v českém právu – nechtěný návštěvník nebo vítaný host? Právník, 2019, č. 1, s. 32 a násl.
51 XXXXXX, Xxxxx. Smlouva typová, inominátní a smíšená, Bulletin advokacie, roč. 2001, č. 8, s. 53 a násl.
52 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 ze dne 28.3.2012.
nepojmenovaných. Protože se nejedná o zavedenou smlouvu, nemůžeme posoudit, zda sestává
z více smluv a bude se tedy jednat vždy o smlouvu jedinou, a to smlouvu inominátní ve smyslu
§ 1746 odst. 2 občanského zákoníku.
3.5. Smíšené smlouvy ex lege
Některé smlouvy předpokládají jejich smísení přímo v zákoně. V takovém případě odpadá zkoumání, zda jsou základní ustanovení těchto smluv v rozporu a ani dispozitivní právní úpravy těchto smluv neporovnáváme, neboť to za nás učinil již zákonodárce. Jako příklad lze uvést smlouvu o ubytování, která může být smísena se smlouvou o úschově. Podle
§ 2326 občanského zákoníku ,,smlouvou o ubytování (o přechodném nájmu) se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném a objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby spojené s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem, popřípadě ve lhůtě obvyklé.“ Podle § 2327 odst. 2 občanského zákoníku ,,požádá-li o to ubytovaný, ubytovatel od něho převezme do úschovy peněžní prostředky, klenoty nebo jiné cennosti, ledaže to jsou věci nebezpečné nebo hodnotou či rozsahem pro ubytovací zařízení neúměrné. Ubytovatel může požadovat, aby mu byly věci k úschově předány v uzavřené nebo zapečetěné schránce.“ Z textu zákona vyplývá, že pokud o úschovu ubytovaný nepožádá, toto ustanovení se neaktivuje. Jedná se zároveň o lex specialis k § 2402 občanského zákoníku, když ubytovatel není povinen od ubytovaného převzít věci nebezpečné nebo hodnotou či rozsahem pro ubytovací zařízení neúměrné. Zároveň je speciální v tom, že ubytovatel může požadovat, aby mu byly věci k úschově předány v uzavřené nebo zabezpečené schránce. Rozdíl vidím i v tom, že zatímco smlouvu o úschově dle § 2402 nemusí uschovatel se schovatelem uzavřít, pokud uzavře ubytovatel s ubytovaným smlouvu o ubytování, je integrální součástí této smlouvy povinnost převzít do úschovy peněžní prostředky, klenoty nebo jiné cennosti, pokud o to ubytovaný požádá (tzv. smluvní přímus).53
Od výše uvedeného příkladu je nutné odlišovat situace, kdy se použije dispozitivní úpravy jiného smluvního typu přiměřeně. Lze uvést například § 2341 občanského zákoníku:
,,Není-li v ustanoveních tohoto oddílu stanoveno něco jiného, použijí se pro pacht přiměřeně
53 OTROŠINOVÁ, Xxxxxxxx. Povinnost uzavřít smlouvu v soukromém právu České republiky[online].[cit. 20.3.2021]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxxxx-x- soukromem-pravu-ceske-republiky>
ustanovení o nájmu.“ Zde se sice může použít úprava nájmu, ale neznamená to, že by smlouva o pachtu v sobě integrovala smlouvu o nájmu jako v předchozím případě. Základní ustanovení těchto dvou smluv jsou totiž v rozporu, když na jedné straně se poskytuje věc k užívání (nájem) a na druhé straně k užívání a požívání (pacht). Nelze tak hovořit o tom, že se jedná o smlouvu, která v sobě mísí pacht a nájem, byť se právní úpravy těchto dvou smluv částečně doplňují.
4. Přípustnost analogie v obchodněprávních vztazích
4.1. Pojem analogie
Analogie54 je právně metodologický nástroj dotváření práva, který slouží k uzavření otevřených mezer v zákoně.55 O otevřené mezeře hovoříme, pokud ,,chybí“ určité pozitivní zákonné ustanovení.56 Podle Nejvyššího soudu je otevřenou mezerou taková mezera, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava. Dotvářením práva soudce ,,toliko“ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a jen vychází z presumpce racionálního zákonodárce.57 Xxxxxxxxx mezeru v zákoně popisuje jako ,,neplánovanou neúplnost“ existujících právních předpisů. Chybí tedy podle něj předpis podle svého textu (při jeho nejširším chápání) použitelný právě pro daný aktuální problém, který by ale byl k dispozici, kdyby byl zákonodárce jen důsledně plnil svůj plán nebo návrh na právní řád.58 Od analogie je třeba odlišit extenzivní interpretaci zákona. U této se nepoužívá ustanovení smyslem a účelem nejbližší, jako je tomu při analogii, ale ustanovení, které na určitou skutkovou podstatu přímo dopadá, byť jeho teleologická interpretace vede k závěru, že je zapotřebí jej vyložit šířeji, než by se zdálo z doslovného znění.59 V občanském zákoníku máme analogii upravenou v § 10. Podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku ,,nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.“ Podle § 10 odst. 2 občanského zákoníku ,,není- li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.“ V tomto ustanovení se rozlišují dva případy analogie – analogie legis (analogie zákona) a analogie iuris (analogie práva).
54 Xxxxxxx též označována jako obdoba, viz XXXXX, Xxxxx. Obdoba. Právník, roč. 2003, č. 2, s. 97 a násl.
55 XXXXXX, Xxxxx. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C.H. Xxxx,
2011, s. 243.
56 Tamtéž, s. 230.
57 Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 155/2018 ze dne 27.3.2018.
58 XXXXXXXXX, Xxxxx. Základy právní metodologie. Arbeitspapiere des Forschungsinstituts für mittel-und osteuropäisches Wirtschaftsrecht, Vienna University of Economics and Business, Vienna, 2003, s. 50.
59 XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 1. vydání, 2014, s. 101.
4.2. Analogie legis
Analogie legis je taková aplikace právní normy, kdy na skutkovou podstatu zákonem neřešenou se vztáhne ustanovení zákona upravující skutkovou podstatu podobnou.60 Dva základní předpoklady analogické aplikace jsou mezera v zákoně a podobnost skutkové podstaty upravené právní normou, která se má použít analogicky.61 Jako příklad lze uvést analogické použití některých ustanovení právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí na rámcovou smlouvu (k tomu blíže kapitola 7.1.). Nelze si nevšimnout, že zatímco zákon hovoří o právním případu nejbližším, doktrína hovoří o ustanovení podobném. Domnívám se, že doktrína vymezuje přesněji analogii zákona, neboť podle mého názoru právní případ nejbližší bude v zákonné úpravě téměř vždy a vyloučí se tak téměř zcela aplikace analogie iuris. Pokud by zákonodárce použil termínu uváděného v doktríně, byl by tak větší prostor pro aplikaci analogie iuris, neboť podobná skutková podstata buď je nebo není, zatímco právní případ nejbližší je téměř vždy, byť mnohdy velmi vzdálený.
4.3. Analogie iuris
V případě analogie iuris neexistuje žádné pozitivní ustanovení právního předpisu, které by svou teleologií odpovídalo řešenému případu. Nástrojem analogie práva je poměřování právních principů, které jsou v daném případě v kolizi.62 Zákon neposkytuje žádný záchytný bod, nicméně Melzer tento vidí v poměřování právních principů.63 Principy spravedlnosti a zásady, na nichž spočívá tento zákon, jsou vyjádřeny zejména v § 3 občanského zákoníku.64 Jedná se o pouhý demonstrativní výčet psaných zásad. Další zásady (tzv. nepsané) lze zjistit analýzou právní úpravy.65 Při uspořádání práv a povinností se přihlíží ke stavu právní nauky a
60 XXXXX, Xxxxxx. Teorie práva. Praha: C.H. Xxxx, 1995, s. 172.
61 BYXXXXXXX, Xxxxx. Bürgerliches Recht. Brand I. Allgemeiner Teil. 5. vydání. Wien – New York: Springer, 2010, s. 31.
62 MEXXXX, Xxxxx. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C.H. Xxxx,
2011, s. 247.
63 Tamtéž, s. 247.
64 Podle § 3 odst. 2 občanského zákoníku ,,soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.“
65 Podle § 3 odst. 3 občanského zákoníku ,,soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.“
rozhodovací praxi soudů. Právní nauku a rozhodovací praxi tak staví občanský zákoník mezi podpůrné prameny práva. Co se týče závaznosti judikatury v českých poměrech, řadíme náš právní systém do kontinentální právní rodiny, pro kterou platí nezávaznost v rozhodování soudců, a tedy neprecedentní charakter judikatury.66 Jedním dechem je však nutno dodat, že
,,každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích“ (§ 13 věta první občanského zákoníku). Pokud jde o právní nauku, ani ta není pro soud závazná, třebaže se setkáme například s argumentací komentářovou literaturou velmi často.67 Domnívám se, že argumentace komentářovou či jinou literaturou je velmi důležitá, avšak soud by měl mít dle mého názoru vždy i jiné argumenty a neměl by postavit své rozhodnutí pouze na právním názoru vyjádřeném v nauce. Dále se v předmětném ustanovení pracuje s pojmem zvyklosti soukromého života. Jedná se o neurčitý právní pojem, s kterým se můžeme setkat například i v rámci deliktního práva, když podle § 2900 občanského zákoníku vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Klade se tím důraz na individuální posouzení každé jednotlivé situace.68
4.4. Analogie v judikatuře
V předchozí právní úpravě byla analogie upravena v § 853 starého občanského zákoníku, podle něhož se ,,občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani občanským zákoníkem, ani jiným zákonem, řídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.“ Výklad tohoto ustanovení Nejvyšším soudem nebyl dle mého názoru správný, když v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 ze dne 16.5.2005 odůvodnil nepoužití analogie na případ zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 starého občanského zákoníku69 tak, že rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, neboť se jím zřizuje hmotněprávní vztah, který tu doposud nebyl. Nejvyšší soud dále odůvodňuje, že konstitutivní rozsudek vydaný v občanském soudním řízení
66 XXXX, Xxxxxx a kol. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2006, s. 40.
67 Např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10-2 ze dne 12.5.2011, z poslední doby např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4235/18 ze dne 13.9.2019.
68 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014,
s. 1514.
69 ,,Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající
v právu cesty přes přilehlý pozemek.“
je (na rozdíl od rozsudku deklaratorního) právní skutečností občanského práva hmotného. Před jeho vydáním tu není hmotněprávní vztah mezi účastníky, který by bylo možno posoudit analogicky. Samotné splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene nemá za následek vznik právních vztahů, neboť ty vzniknou až v důsledku soudního rozhodnutí; proto před vydáním rozhodnutí zde není právní vztah, který by bylo možné analogicky posuzovat. Nejvyšší soud pokračuje, že k takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Nejvyšší soud v tomto rozsudku naprosto rezignoval na interpretaci daného ustanovení v souladu se smyslem a účelem. Pokud by dovodil analogii, mohl si navíc vypomoci přes argument a fortiori, podle kterého platí-li něco o větším, pak to tím spíše platí i o menším. Zřízení práva cesty je podle mě menší zásah do vlastnického práva než zřízení vodovodního potrubí přes pozemek dotčeného vlastníka (které by navíc pravděpodobně bylo vedeno pod zemí). Skutečnost, zda se jedná o konstitutivní nebo deklaratorní rozhodnutí, v tomto případě podle mého soudu nehraje roli.
4.5. Analogie za předchozí právní úpravy a redukce právní úpravy analogie
toliko na § 10 občanského zákoníku
Abychom mohli posoudit užití analogie za nové právní úpravy, je nutné si vysvětlit úpravu analogie v zákoně za předchozí právní úpravy. Za předchozí právní úpravy byla speciální ustanovení o analogii pro smlouvy v zákoně neupravené. V § 491 odst. 2 starého občanského zákoníku bylo uvedeno, že ,,na závazky vznikající ze smluv v zákoně neupravených je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak.“ V obchodním zákoníku bylo zase pravidlo, že ,,ustanovení upravující v hlavě II třetí části zákona (obchodní závazkové vztahy) jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv“ (§ 269 odst. 1 obchodního zákoníku). Bylo tak nutné posoudit jednak výklad samotného textu tohoto ustanovení a jednak výklad jeho vztahu k § 491 odst. 2 a § 853 starého občanského zákoníku. Z výše uvedeného nám vyplývá následující závěr: pokud se jednalo o vztah dvou nepodnikatelů nebo jednoho podnikatele a jednoho nepodnikatele, kteří spolu uzavřeli inominátní smlouvu v režimu občanského zákoníku, analogie se zvláštním typem smlouvy byla přípustná; naopak pokud se jednalo o
vztah dvou podnikatelů, kteří spolu uzavřeli inominátní smlouvu v režimu obchodního zákoníku, analogie byla nepřípustná, neboť § 269 odst. 1 obchodního zákoníku byl kogentní a zároveň lex specialis. Tato ustanovení nebyla převzata do nové právní úpravy a musíme si tak vystačit s § 10 občanského zákoníku, jak uvedeno shora.
4.6. Inominátní smlouvy jako intencionální a neintencionální
V rámci předchozích výkladů v této práci bylo konstatováno, že zvláštní úprava závazkového práva se na inominátní smlouvy subsidiárně bez dalšího nepoužije (například kapitola 2.2.). Tyto úvahy však rozvádí Xxxxxx, který nepojmenované smlouvy člení na intencionální (specifické a nespecifické) a neintencionální.70 Intencionální inomináty jsou takové, kdy vůle stran opravdu směřuje k tomu záměrně uzavřít smlouvu, která není žádným smluvním typem upraveným v zákoně (např. smlouva o faktoringu, leasingu apod.).71 Takovou smlouvu označuje autor za intencionální inominát specifický. V tomto případě analogii se smluvním typem upraveným zákonem vylučuje, neboť obecně nejsou žádná ustanovení, která by obsahem i účelem byla k analogické aplikaci příhodná. Pokud strany uzavírají vědomě inominátní smlouvu, jejíž předmět i účel by ale bylo možné podřadit pod některý smluvní typ upravený zákonem, lze hovořit o intencionálním inominátu nespecifickém. Pokud v rámci takové smlouvy nechají některé otázky otevřené, otázka analogie v tomto případě může přicházet dle autora v úvahu.72 Výše v práci jsem uvedl, že v rámci obchodního zastoupení máme některá ustanovení kogentní povahy (kapitola 3.3.). Pokud by strany chtěly obejít tato ustanovení, bylo by možné uvažovat též o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem. Inominát neintencionální je takový případ, kdy vůle stran k uzavření nepojmenované smlouvy zvláštním způsobem přímo nesměřovala – pouze nebyly zcela naplněny podmínky základního ustanovení smluvního typu, přestože strany o uzavření takového typu smlouvy stály. Zde autor rovněž tak vidí teoretický potencionál užití analogie vysoký.73
70 Tyto závěry jsou učiněny ve vztahu k předchozí právní úpravě, nicméně zcela použitelné jsou i za současné právní úpravy.
71 Autor uvádí jako příklad smlouvy, která není žádným smluvním typem upraveným v zákoně, rovněž smlouvu o franchisingu. Odlišně od autora považuji tuto smlouvu za smlouvu smíšenou (k tomu viz argumentace v rámci kapitoly 8.1. Franchisingová smlouva).
72 XXXXXX, Xxxxx. Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní
rozhledy, roč. 2007, č. 13, s. 465 a násl.
73 Tamtéž, s. 465 a násl.
Vymezení předchozí právní úpravy v rámci této kapitoly nebylo bezúčelné. Za předchozí právní úpravy stála proti sobě dvě ustanovení, z nichž jedno nám říkalo, že analogii se zvláštní úpravou použít lze (občanskoprávní vztahy) a druhé, že nikoliv (obchodněprávní vztahy). Obě ustanovení byla bez náhrady zrušena a jednotlivé smluvní typy se nyní použijí jak na vztahy mezi nepodnikateli, tak na vztahy mezi podnikateli. Například kupní smlouvu ve smyslu § 2079 a násl. občanského zákoníku mohou uzavřít dva nepodnikatelé, dva podnikatelé, ale i podnikatel s nepodnikatelem (§ 2158 a násl. občanského zákoníku). Úvahy, zda podnikatelské prostředí, kterému je vlastní vyšší míra profesionality, analogii zapovídá, zatímco nepodnikatelské prostředí tuto povoluje, je třeba již podle nové právní úpravy odmítnout.
Intencionální inominát specifický ve smyslu předchozího výkladu bych podřadit zároveň pod mnou vymezenou nepojmenovanou smlouvu, která má podstatné náležitosti definované praxí. Odlišně od Šilhána se domnívám, že u těchto smluv je analogie se zákonným smluvním typem přípustná, a to v případě, pokud by podstatná náležitost takové smlouvy částečně splývala s tímto zákonným smluvním typem a smluvní strany by si toho byly vědomy. Uveďme si příklad: smlouva o zápůjčce je podle občanského zákoníku reálnou smlouvou. Podle základního ustanovení ,,přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce (§ 2390 občanského zákoníku).“ Smluvní strany jsou si vědomy podstatných náležitostí smlouvy o zápůjčce, nevyjímaje skutečnost, že ji musí uzavřít jako smlouvu reálnou. Rozhodnou se však, že danou smlouvu uzavřou jako konsenzuální. Zde bych rozlišoval dvě situace: 1) uzavřou danou smlouvu jako konsenzuální (motivem může být například skutečnost, že zapůjčitel věc doposud nemá v držbě apod.), ale chtějí se řídit dispozitivní úpravou smlouvy o zápůjčce – zde je analogie dle mého názoru přípustná, neboť vidíme průnik podstatných náležitostí inominátní smlouvy vymezené praxí (konsenzuální smlouvy o zápůjčce) a základního ustanovení smlouvy o zápůjčce; 2) uzavřou danou smlouvu jako konsenzuální právě proto, aby se jejich smluvní vztah neřídil smlouvou o zápůjčce – zde je analogie podle mého názoru nepřípustná, neboť je třeba vyhovět vůli stran. Zároveň neobchází zákon, neboť inominátní smlouva (konsenzuální zápůjčka) je obecně také přípustná a v praxi velmi často uzavíraná. Nebude tedy absolutně neplatná pro rozpor se zákonem z důvodu, že je uzavřena jako konsenzuální.
U intencionálního inominátu nespecifického jde opět podle mě o následující dvě situaci:
1) pokud strany uzavřou konsenzuální smlouvu o zápůjčce jakožto inominátní smlouvu, aniž
by věděly, že smlouva o zápůjčce je vůbec upravena v zákoně (například si danou smlouvu nazvou smlouvou o půjčce, neznajíce vůbec právního řádu), pro případ, že by byla upravena, nechtějí se řídit dispozitivní právní úpravou smlouvy o zápůjčce, pak v tomto případě analogie přípustná nebude; 2) stejná situace jako v předchozím případě, avšak pro případ, že by upravena byla, chtějí se řídit dispozitivní právní úpravou smlouvy o zápůjčce – analogie je v tomto případě přípustná.
Inominát neintencionální je případ, kdy strany uzavřou konsenzuální smlouvu o zápůjčce, domnívajíce se, že je smlouva o zápůjčce v zákoně upravena jako konsenzuální, pak v takovém případě analogie přípustná podle mě bude.
5. Inominátní smlouvy a obecná ustanovení o právním jednání
I za nové právní úpravy lze vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1671/2006 ze dne 26.3.2008, podle kterého i pro nepojmenovanou smlouvu se uplatňují ustanovení občanského zákoníku týkající se platnosti smluv. Sankce neplatnosti právního úkonu se zde váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud dále vysvětluje, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle tohoto ustanovení je zakládána jeho nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu se zákonem anebo s dobrými mravy. Právní úkon, jímž se činí to, co zákon zakazuje, odporuje zákonu buď svým výslovným vyjádřením (obsahem) anebo svým charakterem a důsledky, k nimž směřuje (účelem). Zákon je pak obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejich nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy.
V současné právní úpravě již se pracuje s pojmem právní jednání namísto právního úkonu. Dle § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Soukromé právo vychází ze široce koncipované zásady autonomie vůle a umožňuje právním subjektům, aby si vzájemná práva a povinnosti upravily tak, jak samy chtějí, současně však na ochranu těchto subjektů stanoví určité meze, ve kterých se jejich autonomní vůle musí realizovat. K omezení autonomní vůle účastníků dochází jednak prostřednictvím zákona, jednak s využitím korektivů, mezi které patří tradičně i dobré mravy.74 Uzavírání inominátních smluv bez dalšího neodporuje zákonu, neboť § 1746 odst. 2 občanského zákoníku tyto smlouvy výslovně aprobuje. Limity autonomie vůle jsou však omezeny. Odporovalo by dobrým mravům v případě, že by měla být uzavřena například smlouva o otroctví. Vedle toho by taková smlouva bezesporu nebyla v souladu ani s Listinou,
74 LAXXXXX, Xxxx x kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654), 1. vydání, 2014, s. 1954.
neboť by takovou smlouvou docházelo k omezení základních lidských práv. Byla by tak neplatná nejen pro rozpor se zákonem, ale i pro rozpor s dobrými mravy. Mohlo by však docházet i k situacím, kdy smlouva bude v souladu se zákonem, ale v rozporu s dobrými mravy. Než přistoupíme k takovému příkladu, je třeba si vymezit neurčitý právní pojem dobré mravy. Částečné vymezení tohoto pojmu lze nalézt v judikatuře Ústavního soudu. Ten chápe dobré mravy jako ,,souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Dále uvedl, že tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“75 K dobrým mravům se vyjádřil i Nejvyšší soud, když uvedl, že ,,posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zaxxxxx x na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě učinit závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.“76
Rozpor s dobrými mravy způsobuje absolutní neplatnost smlouvy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku) s účinky ex tunc. Tégl však vysvětluje, že relativní neplatnost by v některých případech nastalou situaci rozporu s dobrými mravy dokázala řešit lépe.77 V tomto smyslu si uveďme příklad rezervační smlouvy (jakožto inominátní smlouvy), v níž by byla ujednána smluvní pokuta, jež by měla platit jedna ze smluvních stran, v nemravné výši. Tuto smluvní pokutu by navrhla do smlouvy jedna ze smluvních stran (dále jen ,,budoucí prodávající“) a druhé straně by nezbylo nic jiného než pouze ,,akceptovat“, neboť by předmět
75 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26.2.1998.
76 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2710/2010 ze dne 20.1.2011.
77 Přesto se autor přiklání spíše k absolutní neplatnosti, viz TÉGL, Xxxx. O dobrých mravech, Bulletin advokacie,
roč. 2011, č. 7-8, s. 32 a násl.
prxxxxx xhtěla získat za každou cenu. Pokud by se následně rozhodl budoucí prodávající předmět prodeje převést na jinou osobu, byť by měl již uzavírat rezervační smlouvu s touto osobou, stačilo by mu pouze uvést smlouvu v rozpor s dobrými mravy výše uvedeným ujednáním. Co by bylo motivem tohoto jednání budoucího prodávajícího? Mohlo by se jednat
o případ, kdy by budoucí prodávající vyhlásil soutěž o nejvhodnější nabídku ve smyslu § 1772 a násl. občanského zákoníku, ve které by uvedl, že uzavře rezervační smlouvu s tou osobou, která mu předloží ve lhůtě pro předkládání nabídky nejlepší nabídku. Soutěž by vyhrála osoba A, nicméně po skončení soutěže by se objevila ještě osoba B s lepší nabídkou. Ještě před uzavřením rezervační smlouvy by tedy do této smlouvy navrhl budoucí prodávající klauzuli o smluvní pokutě v nemravné výši, načež by na tuto poukázal. Kdybychom měli pro rozpor s dobrými mravy relativní neplatnost, mohla by tuto namítnout pouze druhá smluvní strana ve smyslu § 586 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv však budoucí prodávající. Přesto si myslím, že bude docházet k takovýmto případům marginálně.
Domnívám se, že by se měl u inominátních smluv klást ještě větší důraz na soulad s dobrými mravy, než je tomu u smluv pojmenovaných, neboť motivem stran uzavřít nepojmenovanou smlouvu může být i obejití zákonných ustanovení kogentní povahy. Pokud budou tyto obejity, může být taková smlouva prohlášena za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (viz výklad výše k intencionálnímu inominátu specifickému). Pokud však bude sporné, že se obchází konkrétní smluvní typ, například si smluvní strany sjednají smlouvu nejvíce se podobající smlouvě o společnosti dle § 2716 a násl. občanského zákoníku, nicméně taková inominátní smlouva ani nebude splňovat podstatné náležitosti této smlouvy, bude problematické takovou smlouvu prohlásit za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, pokud si strany sjednají odlišně pravidlo uvedené v § 2728 odst. 2 občanského zákoníku. Toto pravidlo je kogentní povahy a vychází již z římského práva (tzv. societas leonina).78 Stanoví se v něm, že ,,ujednání vylučující právo společníka na podíl na zisku nemá právní účinky. Ujednání vylučující povinnost společníka podílet se na ztrátě má právní účinky jen mezi společníky.“ Pokud by si v této inominátní smlouvě sjednaly, že některý společník nemá právo na podíl na zisku, jsem toho názoru, že by taková smlouva mohla být v rozporu s dobrými mravy. Opět platí, že by mi v tomto případě více seděla relativní neplatnost, aby se této neplatnosti mohl dovolat pouze společník, který podle smlouvy nemá právo na podíl na zisku.
78 HULMÁK, Milan. Občanský zákoník VI: Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014), 1. vydání, 2014, s.
1256.
Dále se bude hojně pracovat s ustanoveními upravujícími výklad právního jednání (§ 555 – 558 občanského zákoníku).79 Stejně tak je důležité zabývat se formou právního jednání, pokud jde o nepojmenovanou smlouvu. Uplatní se obecný § 559 občanského zákoníku, podle kterého ,,každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“ Podle § 560 občanského zákoníku ,,písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.“ Pro inominátní smlouvy tak bude platit ohledně formy to samé jako pro smlouvy typové. V kapitole 8.2. této práce se zabývám rezervační smlouvou na nemovitost. Nabízí se otázka, zda pro tuto smlouvu rovněž tak vyžadovat písemnou formu. Domnívám se, že nikoliv, neboť se danou smlouvou ještě nepřevádí věcné právo k nemovité věci; to se převádí až následnou kupní smlouvou. Přesto lze vřele doporučit, aby rezervační smlouva byla uzavřena v písemné formě, a to zejména s ohledem na právní jistotu smluvních stran ohledně obsahu ujednání a také pro případ nutnosti dokazovat přesný obsah ujednání v případě sporu z rezervační smlouvy, zejména v případě sporu o rezervační poplatek apod. Písemnou formu doporučuji i u dalších smluv, které vymezuji v rámci kapitoly 7. V případě smíšených smluv dovozuji závěr, že pokud je předepsána písemná forma pro některou ze smluv, ze kterých se smíšená smlouva skládá, je nutné uzavřít takovou smlouvu v písemné formě.
79 Nikoliv pouze ve vztahu k inominátním smlouvám, ale jak jsem nastínil v kapitole 3, i ve vztahu ke smíšeným smlouvám.
6. Inominátní smlouvy a náhrada škody
Za předchozí právní úpravy se řešil případ odpovědnosti za škodu při porušení povinnosti z inominátní smlouvy. Podstatný je závěr, že pro právní vztahy vyplývající z těchto tzv. nepojmenovaných – inominátních – smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Takto stanovené povinnosti účastníka smlouvy zavazují, a proto porušení povinnosti, založené inominátní smlouvou, stejně jako postup v rozporu se smlouvou nominátní, představuje porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 starého občanského zákoníku.80 Podle tohoto ustanovení se řešilo jak porušení povinnosti vyplývající ze zákona, tak ze smlouvy. Nová právní úprava opouští koncepci jednoty civilního deliktu a je postavena na odlišení deliktní a smluvní odpovědnosti. Deliktní odpovědnost81 je upravena v § 2910 občanského zákoníku. Pro nás je však důležitá smluvní odpovědnost, jejíž úpravu nalezneme v
§ 2913 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení ,,poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“ Není stanoveno, že by dané ustanovení dopadalo pouze na tzv. typové smlouvy, proto se domnívám, že plně dopadne i na inominátní smlouvy. Bylo-li by sporné, zda se jedná v případě inominátu vůbec o smlouvu82, lze vyjít z § 1723 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého ,,ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností.“ Jak jsem uvedl v práci výše, obecná ustanovení závazkového práva se na inominátní smlouvy subsidiárně použijí. Pokud by tedy nebylo ujednáno v inominátní smlouvě například místo plnění, načež by vznikl spor o náhradu škody, která vznikla v příčinné souvislosti s tím, že nebylo plněno v místě dle subsidiárních pravidel v § 1954 – 1957 občanského zákoníku, ale v jiném místě, je možné podle mého soudu požadovat náhradu škody podle § 2913 odst. 1 občanského zákoníku, a to na základě § 545 občanského zákoníku, podle kterého ,,právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“ Smlouva vyvolává tedy nejen právní následky, které jsou v ní vyjádřeny, ale i ty, které plynou ze zákona.83
80 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2029/98 ze dne 17.12.1998.
81 Také mimosmluvní odpovědnost.
82 Například by se mohlo jednat o inominátní závazek z právního jednání jedné osoby.
83 HULMÁK, Milan. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014), 1. vydání, 2014, s.
1567.
7. Nejčastěji uzavírané inominátní smlouvy
7.1. Rámcová smlouva
7.1.1. Vymezení rámcové smlouvy
Rámcová smlouva je obchodně-právní nástroj, se kterým je možné se setkat v tzv. dodavatelsko-odběratelských vztazích, tedy dlouhodobých obchodních vztazích s opakovanými dodávkami zboží. Rámcové smlouvy slouží zejména podnikatelům při jejich obchodním styku zpravidla dlouhodobějšího charakteru.84 Aby nedocházelo k neustálému vyjednávání smluvních podmínek pro často opakované obchody, uzavírá se na počátku obchodní spolupráce právě rámcová smlouva. Díky rámcové smlouvě se sníží administrativní úsilí a podpoří se nerušená realizace jednotlivých smluv na základě rámcové smlouvy uzavřených.85 Obě strany tak budou mít před sebou soubor pravidel, kterých lze využít k vyřešení případných v budoucnu vyvstalých potíží. Rámcová smlouva je kompromisem mezi protichůdnými zájmy smluvních stran, když jedna strana má zájem na stabilitě právního vztahu a druhá naopak na flexibilitě (např. vývoj inflace apod.). Výstižně popsal tuto smlouvu Noxxxxx, když uvádí, že se jedná o právní nástroj, kterým obchodníci prokázali, že v případě potřeby jsou schopni nalézt i takové užitečné právní nástroje, se kterými právníci při tvorbě právních předpisů příliš nepočítali.86
Občanský zákoník pojem rámcové smlouvy nevymezuje. Stejně tak nebyl vymezen ani za účinnosti předchozí právní úpravy. Můžeme se setkat s vymezením této smlouvy jak v judikatuře, tak v doktríně. Nejvyšší soud se pokouší o jakési vysvětlení institutu, když uvádí, že tzv. rámcová smlouva mezi podnikateli nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam této nepojmenované smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla pak nejsou ničím jiným než jinými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami. Při vzniku kupní smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se
84 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Rámcové smlouvy po rekodifikaci. Obchodněprávní revue, roč. 2016, č. 9, s. 247 a násl.
85 Hovoří se také o snížení tzv. transakčních nákladů.
86 NOXXXXX, Xxxxx. Rámcové smlouvy, Právní rozhledy, roč. 2004, č. 1, s. 13 a násl.
tedy tam, kde strany neujednaly jinak, stávají tyto obchodní podmínky součástí smluvního ujednání; tvoří (spoluvytvářejí) obsah té či oné (realizační) kupní smlouvy.87 Nejvyšší soud i v jiných svých rozhodnutích stojí především na tom, že se jedná o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 1 obchodního zákoníku, a dále, že pravidla, jež stanoví rámcová smlouva, nejsou ničím jiným než jinými obchodními podmínkami ve smyslu § 273 odst. 1 obchodního zákoníku.88
V doktríně je chápání rámcové smlouvy poněkud odlišné. Zatímco judikatura si konstantně stojí na výše uvedeném vymezení, v doktríně je vymezení rámcové smlouvy velice rozmanité. Nováček rámcové smlouvy označuje jako právní nástroj, který obchodníkům výrazně ulehčuje právní stránku závazkových vztahů, když proces kontraktace absolvují pouze jednou a pak již využívají stabilního a právně dostatečně podchyceného závazkového vztahu.89 Csach nahlíží na rámcové smlouvy jako na smlouvy, jejichž smyslem je vytvořit právní rámec pro neurčitý počet dalších realizačních smluv, které mezi sebou tytéž smluvní strany v budoucnu mohou uzavřít.90 Xxxxxxx o rámcových smlouvách hovoří jako o smlouvách sjednaných na delší období, ze kterých konkrétní obchody ještě neplynou, ale v nichž se účastníci dohodnou, že bude-li mezi nimi v budoucnu smlouva o konkrétním obchodu uzavřena, bude se těmito podmínkami řídit bez dalšího.91 Špačková konstatuje, že rámcové smlouvy fungují jako obecná platforma pro pozdější uzavírané smlouvy a bylo by možné je v tomto smyslu připodobnit všeobecným obchodním podmínkám.92 Bejček za rámcové smlouvy, které označuje též jako smlouvy normativní, považuje takové smlouvy, které vytvářejí širší rámec pro větší počet budoucích smluvních vztahů mezi týmiž partnery.93 Dle Pelikánové rámcová smlouva zakládá dlouhodobější právní vztah, který se bude realizovat na základě později uzavíraných dílčích smluv, jenž zpravidla respektují podmínky rámcové smlouvy, mohou se však od nich i odchýlit a jejichž uzavírání nevyplývá z kontraktační povinnosti založené rámcovou smlouvou.94
87 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 24/2010 ze dne 28.6.2011.
88 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1888/2007 ze dne 22.9.2009.
89 XXXXXXX, Xxxxx. Rámcové smlouvy, Právní rozhledy, roč. 2004, č. 1, s. 13 a násl.
90 XXXXX, Xxxxxxxx. Štandardné zmluvy. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2009, s. 31.
91 POKORNÁ, Xxxxxxx, XXXXXXX, Xxxxxx a kol. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009, s. 1297.
92 XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Všeobecné obchodní podmínky a řešení jejich kolize po rekodifikaci.
Obchodněprávní revue, roč. 2015, č. 4, s. 106 a násl.
93 XXXXXX, Xxxxx x xxx. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2015, s. 70.
94 XXXXXXXXXX, Xxxxx. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl, § 566 – 775. Praha: LINDE, 1999, s. 522.
Německá doktrína chápe rámcové smlouvy jako nástroj regulace právního vztahu pro delší období, což dává smluvním stranám jistotu plánování. Na druhou stranu si musíme být vědomi toho, že okolnosti na trhu se mohou mezitím změnit a dosažená dohoda již nemusí představovat optimální řešení.95 Uvádí se, že rámcová smlouva má tzv. potestativní charakter, neboť strany se mohou dohodnout, zda uzavřou nebo nebudou uzavírat odpovídající individuální smlouvu.96 V Německu se pro pojem rámcové smlouvy používá pojem
,,Oberebene“, což implikuje, že tato smlouva představuje určitou vyšší úroveň oproti smlouvám jiným. Pod touto ,,střechou“ uzavírají smluvní partneři smlouvy na tzv. nižší úrovni, kterou je možné také označit jako ,,Unterebene“. Rámcová smlouva upravuje otázky společné pro jednotlivé smlouvy a upřesňuje pravidla uzavírání následných smluv pro jednotlivé zakázky. Mnoho bodů, které by muselo být vyřešeno v každé jednotlivé realizační smlouvě, řeší již rámcová smlouva. Pouze uzavřením jednotlivých realizačních smluv se stanoví povinnosti a konkretizuje předmět plnění, například množství zboží, které má být dodáno, nebo doba dodání apod.97
Nejčastějšími realizačními smlouvami, uzavíranými na základě rámcové smlouvy, jsou smlouvy kupní.98 Je však možno se setkat i se smlouvami o otevření akreditivu99, smlouvami o dílo100, smlouvami o přepravě101 a mnohými dalšími. Shodně s Nováčkem se domnívám, že realizační smlouvou může být i smlouva inominátní.102 Otázkou, kterou si je však nutné na tomto místě položit, je, jaký smluvní typ je rámcová smlouva samotná. Ondrejová uvádí, že rámcová smlouva není smluvním typem, může se vztahovat k jakémukoliv smluvnímu typu i smlouvě inominátní.103 S pomocí judikatury Nejvyššího soudu pravděpodobně odpověď na mnou položenou otázku nenalezneme, neboť Nejvyšší soud si protiřečí, když na jednu stranu o rámcové smlouvě hovoří jako nepojmenované smlouvě104, tedy považuje ji za smlouvu, a na druhé straně konstatuje, že pohledávky a závazky z takové smlouvy nevznikají. Pokud by však
95 XXXXXXXXX, Xxxxxxxxxx. Der Rahmenvertrag in der Lieferbeziehungen. Berlin: Logos Verlag Berlin, 2010, s. 127.
96 XXXXXX, Xxx a kol. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 1, Alggemeiner Teil, §§1- 240, 7. Aufgabe. München: X.X.Xxxx, 2015, s. 1680.
97 XXXXXXXXX, Xxxxxxxxxx. Der Rahmenvertrag in der Lieferbeziehungen. Berlin: Logos Verlag Berlin, 2010,
s. 5.
98 Např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 23/2011-47 ze dne 29.11.2012.
99 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5105/2014 ze dne 31.5.2016. 100 Např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2994/2010 ze dne 28.2.2012. 101 Např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1685/2012 ze dne 27.6.2012.
102 NOVÁČEK, Roman, Rámcové smlouvy. Právní rozhledy, roč. 2004, č. 1, s. 13 a násl.
000 XXXXXXXXX, Xxxx. Průvodce uzavíráním smluv po rekodifikaci. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2015, s. 45.
104 Např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1579/2014 ze dne 9.9.2014, rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 32 Cdo 24/2010 ze dne 28.6.2011.
nevznikaly, nešlo by o smlouvu.105 K nejasnosti charakteru rámcové smlouvy přispěl Nejvyšší soud také tím, že tuto smlouvu označil v některých svých rozhodnutích jako typovou. Například v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 26/2012 ze dne 29.9.2014 konstatoval: ,,I kdyby v důsledku odstoupení ze strany dlužnice zanikla ,,rámcová kupní smlouva“, nemělo by takové odstoupení vliv na existenci již uzavřených realizačních kupních smluv…“ Domnívám se, že tím měl Nejvyšší soud na mysli, že na základě této rámcové smlouvy, která však není kupní smlouvou, budou uzavírány realizační smlouvy, které kupní smlouvou budou. Označení ,,rámcová smlouva kupní“ tedy pouze implikuje, že na základě rámcové smlouvy budou pro futuro uzavírány jednotlivé kupní smlouvy. Xxxxxx shodně uvádí, že rámcová smlouva nepředstavuje žádný uzákoněný smluvní typ z hlediska obsahu závazku, nanejvýš však ,,sběrný typ“ inominátního kontraktu.106
7.1.2. Geneze institutu rámcové smlouvy
S pojmem rámcová smlouva se pracovalo již v prvorepublikové judikatuře, když například v rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. RI 807/30 ze dne
19. 12. 1930 tento soud vymezil, že smlouva, v níž bylo ujednáno množství zboží a jeho cena, nebylo však vymezeno, jaké množství zboží a kdy má býti zasláno, má charakter smlouvy rámcové. Dále tento soud stanovil, že cena již nemusela být udávána znovu v příkazech, podle kterých bylo zboží dodáváno, poněvadž byla udána ve smlouvě rámcové. Obdobný institut představovaly smlouvy upravené v zákoně č. 69/1958 Sb., o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi. Smlouva byla označována jako kapacitní smlouva a byla upravena v § 89 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení byla kapacitní smlouva dohoda o dlouhodobém dodavatelském a odběratelském vztahu a jeho podmínkách. Účelem těchto smluv bylo stabilizovat dodavatelské vztahy a zefektivnit výrobu a oběh. Touto smlouvou se dodavatel zavazoval uzavírat s odběratelem dohodnutý rozsah dodávek podle dohodnutých podmínek. Za tím účelem byl dodavatel povinný zabezpečit výrobní kapacity, suroviny a případné další předpoklady pro dohodnutý rozsah, skladbu a směr vývoje výrobků, které má v budoucnu dodávat. Závazkem odběratele bylo spolupůsobit podle dohodnutých podmínek při
105 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V: závazkové právo: obecná část (§ 1721-2054): komentář. Praha: X.X.Xxxx, 2014, s. 152.
106 XXXXXX, Xxxxx, XXXXXX, Xxxxx a kol. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha: X.X.Xxxx,
2015, s. 70.
zabezpečování potřebných předpokladů. Kapacitní smlouvy se měly uzavírat zpravidla na několik let, nejméně však na jeden rok.107
Hospodářský zákoník z roku 1964 kapacitní smlouvy nepřevzal a tento institut byl nahrazený ustanoveními o smlouvě o přípravě dodávek, která však byly následně zrušena. Starý občanský zákoník ani obchodní zákoník rovněž již s pojmem rámcové smlouvy nepracoval.
7.1.3. Rámcová smlouva a podobné instituty
Rámcová smlouva má velmi blízko ke dvěma institutům upraveným v občanském zákoníku. Xxxx jsou smlouva o smlouvě budoucí a obchodní podmínky. Dle § 1785 občanského zákoníku ,,smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.“ Podobnost s rámcovou smlouvou lze spatřovat například v tom, že se jedná o smlouvu, na základě níž se neposkytuje ještě žádné plnění. Významem smlouvy o smlouvě budoucí je zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo v základě vymezený inominátní kontrakt s určitým obsahem. Předmětem této smlouvy je pouze závazek uzavřít v určité době příslušnou smlouvu, která bude vlastním podkladem plnění, o něž ve své podstatě účastníkům jde.108 Shodně pro obě smlouvy platí, že na základě nich může být uzavřena typová i inominátní smlouva. Dle § 1787 odst. 1 občanského zákoníku je možné požádat soud, aby určil obsah budoucí smlouvy v případě, že zavázaná strana povinnost uzavřít budoucí smlouvu nesplní. Totéž může učinit osoba určená k tomu účelu ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že institut pactum de contrahendo je upraven v obecné části závazkového práva, domnívám se, že analogická aplikace bude v tomto případě přípustná, nicméně pouze za předpokladu, že součástí rámcové smlouvy bude dohoda o budoucích smlouvách, resp. závazek určitý počet smluv v určité době uzavřít. Takový závazek může být obsažen např. ve formě doložky, která stanoví, že smluvní strany se zavazují mezi sebou uzavřít v období od … do … určitý počet dílčích smluv.109 Ze smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá přímá povinnost uzavřít budoucí smlouvu po vyzvání v ujednané lhůtě. Není-li tato lhůta ujednána, platí podpůrně ex lege jeden rok. Naopak u
107 XXXXX, Xxx. Xxxxxxx zmluva. In HUSÁR, Xxx (ed.) Súčasnosť a perspektívy právnej regulácie a obchodných zmlúv. Zborník príspevkov účastníkov vedeckej konferencie konanej v dňoch 24.-26. októbra 2007 v Starej Lesnej. Košice: Univerzita Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxx v Košiciach, 2008. s. 54.
108 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2637/2010 ze dne 27.11.2012.
109 V rámcových smlouvách se lze často setkat s doložkou o minimálním odběru, například ve znění: Kupující je
povinen v průběhu roku 2018 odebrat zboží v hodnotě nejméně 1 000 000 Kč.
rámcové smlouvy nemusí žádné ze stran vzniknout právo na uzavření smlouvy realizační. Zatímco ve smlouvě o smlouvě budoucí si strany musí obligatorně ujednat obsah alespoň obecným způsobem, dle judikatury tak v rámcové smlouvě učinit mohou, nicméně není to jejich povinností. Pokud si ho totiž nesjednají, stačí, pokud tak učiní v realizační smlouvě. Pokud jde o podstatnou náležitost takové smlouvy, musí být v realizační smlouvě sjednána, pokud není sjednána již v rámcové smlouvě.110 Vidíme tak drobné nuance mezi smlouvou o smlouvě budoucí a rámcovou smlouvou. Osobně usuzuji, že rámcová smlouva má ke smlouvě o smlouvě budoucí velmi blízko a pokud to nebude v rozporu s povahou rámcové smlouvy, bude možné využít institutu analogie.
Rámcové smlouvy mají dále některé společné rysy s obchodními podmínkami. Oba instituty jsou charakteristické tím, že zvyšují právní jistotu, racionalizují a typizují hromadné obchody, zakotvují, formalizují a ,,normalizují“ obchodní zvyklosti a celkově zprůhledňují prostředí, v němž se smluvní strany pohybují.111 Někteří teoretici tvrdí, že rámcová smlouva je smlouva, která obsahuje náležitosti obchodních podmínek.112 Jak uvedeno shora, Nejvyšší soud označuje za obchodní podmínky samotnou rámcovou smlouvu.113 Shodné znaky lze spatřovat zejména ve funkci těchto dvou institutů, kterou je standardizace. Masové uzavírání smluv vede ve snaze o snižování transakčních nákladů ke standardizaci obsahu. Tím, že si strany vytvoří vzor v podobě obchodních podmínek či rámcové smlouvy, nebudou muset jednotlivá specifika vyjednávat in concreto.114 Xxxxxx správně uvádí, že nelze standardizaci a obchodní podmínky ztotožňovat, neboť cíle standardizace může být dosaženo i bez obchodních podmínek, např. prostřednictvím rámcových nebo formulářových smluv.115 Rozdíl vidím v tom, že byť jde v obou případech o standardizaci obsahu, u rámcových smluv jde o standardizaci vůči jednomu partnerovi ve větším množství případů.
Rámcové smlouvy i obchodní podmínky mají subsidiární povahu ve vztahu ke smlouvě.116 Pro rámcovou smlouvu to dovozujeme přes autonomii vůle stran, zatímco pro
110 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3488/2010 ze dne 28.8.2012.
111 XXXXXX, Xxxxx. Některá úskalí racionality obchodních podmínek. Právní rozhledy, roč. 2015, č. 18, s. 611 a násl.
112 XXXXX, Xxx. Xxxxxxx zmluva. In HUSÁR, Xxx (ed.) Súčastnost a perspektívy právnej regulácie a
obchodných zmluv. Zborník príspevkov účastníkov vedeckej konferencie konanej v dňoch 24. – 26. októbra
2007 v Starej Lesnej. Košice: Univerzita Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxx v Košiciach, 2008, s. 54 a násl.
113 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3488/2010 ze dne 28.8.2012.
114 XXXXX, Xxxxxxxx. Štandardné zmluvy. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2009, s. 27-28.
115 XXXXXX, Xxxxx In: BEJČEK, Xxxxx, XXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxx a kol. Obchodní podmínky. 1.
vydání Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 43.
116 V případě rámcové smlouvy myšleno ke smlouvě realizační.
obchodní podmínky je to stanoveno explicitně v § 1751 občanského zákoníku, ve kterém se stanoví, že ,,odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.“ Zatímco však obchodní podmínky jsou ujednáním nepřímým, které se stane součástí smlouvy teprve odkazem na obchodní podmínky ve smlouvě, rámcová smlouva se tradičně považuje za ujednání přímé, respektive jedná se o smlouvu samotnou.117 Tato smlouva tedy nepotřebuje ke své účinnosti inkorporaci a rovněž požadavek známosti stranám není formálně vzato třeba, byť se v praxi známost předpokládá.
Vztah obchodních podmínek a rámcové smlouvy je možné si ukázat na příkladu z judikatury.118 V daném případě v obchodních podmínkách k leasingové smlouvě ručitel prohlásil, že ručí jako fyzická osoba pronajímateli za plnění všech finančních a ostatních případných pohledávek vyplývajících z leasingové smlouvy za leasingovým nájemcem. Otázkou, kterou se následně zabývaly soudy, bylo, zda ručitelský závazek může být součástí obchodních podmínek, které tvoří nedílnou součást leasingové smlouvy. Nejvyšší soud při posuzování dané situace připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 629/2006 ze dne 28.5.2008, týkající se rámcové smlouvy, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ručitelské prohlášení může být součástí rámcové smlouvy. Protože Nejvyšší soud v mnohých svých rozhodnutích ztotožňuje rámcovou smlouvu s obchodními podmínkami, dospěl i v tomto případě k závěru, že má-li ručitelské prohlášení všechny zákonem požadované náležitosti, je možno ručitelský závazek učinit součástí obchodních podmínek. S tímto závěrem se opět nemohu ztotožnit, neboť rámcová smlouva je výsledkem konsenzu smluvních stran, zatímco obchodní podmínky se stávají součástí smlouvy dle § 1751 odst. 1 občanského zákoníku a mohla by být na rozdíl od rámcové smlouvy aplikovatelná pravidla o překvapivosti takového ujednání v obchodních podmínkách (§ 1753 občanského zákoníku). V rámcové smlouvě se o překvapivosti hovořit nedá, neboť je přijata oběma smluvními stranami výslovně.
7.1.4. Vlastní vymezení rámcové smlouvy autorem119
Na závěr této kapitoly bych si dovolil zaujmout k rámcové smlouvě své vlastní stanovisko. Pokud jde o vymezení rámcové smlouvy, nebránil bych se vypomoci si právní
117 XXXXXXXXX Xxxxxx. Rámcové smlouvy po rekodifikaci. Obchodněprávní revue, roč. 2006, č. 9, s. 247 a násl.
118 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1292/2015 ze dne 18.8.2015.
119 Podrobnější závěry k rámcové smlouvě uvádím v rámci mé diplomové práce, viz ŠIDLO, Xxx. Xxxxxxx smlouva a její pojetí v soukromém právu. Olomouc, 2018. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxx XXXXXX.
úpravou smlouvy o smlouvě budoucí. Předně konstatuji, že rámcovou smlouvu považuji za smlouvu ve smyslu první kapitoly této práce, tedy rozcházím se s výkladem tohoto institutu Nejvyšším soudem. V drtivé většině případů se bude jednat podle mě o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, ale nevylučuji ani nepodnikatelský, případně podnikatelsko-spotřebitelský vztah. Rámcovou smlouvu tedy chápu jako smlouvu, na základě níž jsou uzavírány realizační smlouvy, které mohou být buď typovými nebo inominátními smlouvami. Souhlasím s Nejvyšším soudem, že se jedná o inominátní smlouvu, nicméně nemusí tomu tak být podle mě vždy. Pokud bude mít rámcová smlouva již všechny podstatné náležitosti stanovené pro ten který smluvní typ upravený v zákoně, lze se důvodně domnívat, že i rámcová smlouva může být smlouvou typovou. Ve smyslu výkladů výše nelze hovořit o inominátní smlouvě, která má podstatné náležitosti zavedené praxí. Přínos této smlouvy vidím v tom, že je lepší podřídit smluvní vztah rámcové smlouvě, namísto obchodních podmínek, zejména z toho důvodu, že je tato smlouva výsledkem konsenzu smluvních stran a je tak více vyvážená.
7.2. Rezervační smlouva na nemovitost
7.2.1. Vymezení a účel rezervační smlouvy
Smlouva o rezervaci nemovitosti120 je stejně jako rámcová smlouva považována za inominátní smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 2 občanského zákoníku121, neboť není upravena jako smlouva typová v žádném ustanovení občanského zákoníku. V obchodní praxi se jedná nejčastěji o trojstranný vztah mezi zprostředkovatelem (dále také jen ,,realitní kanceláří“), prodávajícím (dále také jen ,,vlastníkem“) a kupujícím (dále také jen ,,zájemcem“), nicméně lze se setkat i s rezervačními smlouvami dvoustrannými – pouze mezi vlastníkem a zájemcem, neprodává-li vlastník svoji nemovitost prostřednictvím realitní kanceláře, případně pouze mezi zájemcem a realitní kanceláří. Ve všech těchto případech se jedná o inominátní smlouvu. Zároveň je třeba dodat, že rezervační smlouva se nemusí týkat toliko prodeje nemovitosti, ale můžeme se setkat i s rezervačními smlouvami na prodej movitých věcí, dále je možné uzavřít rezervační smlouvu před uzavřením nájemní smlouvy na movitou či nemovitou věc apod. Tato práce však podrobně pojedná pouze o rezervační smlouvě na nemovitost, neboť se dle mého názoru jedná o nejčastěji uzavíranou rezervační smlouvu.
120 Také označovaná jako dohoda o složení blokovacího deposita, dohoda o rezervaci apod.
121 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2572/2010 ze dne 28.6.2012.
Účelem uzavření rezervační smlouvy ze strany zájemce je zejména zamezení prodeje nemovitosti třetí osobě a získání času na zajištění si financování předmětné nemovitosti. Vlastník má naopak zájem utvrdit závazek složením rezervačního poplatku a případně získání nějaké finanční kompenzace v případě, že z obchodu sejde a on tím ztratí čas, přičemž musí podstupovat celý proces znovu s jiným zájemcem.122 Zprostředkovatel uzavírá danou smlouvu za účelem získání provize v souladu se zprostředkovatelskou smlouvou uzavřenou mezi ním a vlastníkem. Smlouva o zprostředkování je na rozdíl od rezervační smlouvy smlouvou typovou, upravenou v § 2445 a násl. občanského zákoníku. Jedná se o jednu ze smluv příkazního typu.
S ohledem na četnost uzavírání těchto smluv se domnívám, že si praxe vytvořila určité podstatné náležitosti této smlouvy a jedná se tak o typ inominátní smlouvy, která má podstatné náležitosti, nikoliv však uvedené v zákoně, nýbrž vytvořené praxí. Pokusím se tedy o vymezení této smlouvy. V každé takové smlouvě by měl být identifikován předmět převodu stejně jako bude vymezen v navazující kupní smlouvě. Kupní cena předmětu převodu ve smyslu konkrétní částky, za kterou má kupující vážný zájem nabýt předmětnou nemovitost do svého vlastnictví, být v rezervační smlouvě podle mě nemusí. Strany mohou mít například vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny ve smyslu § 2085 odst. 2 občanského zákoníku. Toto ustanovení se však vztahuje až k navazující kupní smlouvě, pro rezervační smlouvu jakožto inominátní smlouvu použitelné nebude, musíme si tak vystačit s obecnou úpravou závazkového práva. Podle § 1792 odst. 1 občanského zákoníku ,,plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu, aniž je ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.“ I při existenci tohoto ustanovení lze však smluvním stranám doporučit ujednat si výši kupní ceny již v rezervační smlouvě, podstatnou náležitostí rezervační smlouvy ale výše kupní ceny není.
7.2.2. K rezervačnímu poplatku
V judikatuře jsou vůbec nejčastěji řešeny spory o tzv. rezervační poplatek.123 Smysl
rezervačního poplatku jsem vymezil již výše. Rezervační poplatek se podle mě svou povahou
122 V mezidobí přitom může nemovitost například v důsledku výkyvů cen na trhu klesnout na ceně, stejně tak pro vlastníka může být komplikace, pokud potřebuje například financovat nákup jiné nemovitosti a s finančními prostředky již dopředu počítá apod.
123 Také též rezervační záloha, blokovací depozitum apod.
nejvíce blíží zákonnému institutu zálohy dle § 1807 občanského zákoníku. Dle tohoto se ,,má za to, že co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je záloha.“ Domnívám se, že rezervační poplatek není zálohou ve smyslu výše uvedeného ustanovení, neboť rezervační poplatek byl dán sice před uzavřením kupní smlouvy, ale na základě rezervační smlouvy. Režim poskytnutí poplatku ze strany zájemce tak upravuje již samotná rezervační smlouva. Dle judikatury je záloha plněním závazku ze smlouvy, která bude mezi stranami teprve uzavřena.124 Záloha se řídí právní úpravou, jež platí pro závazek, který vznikne uzavřením platné smlouvy, a dojde-li k uzavření smlouvy, záloha se na plnění tohoto závazku započítává.125 Tento závěr dle mého soudu nelze vztáhnout na rezervační poplatek, neboť ten se automaticky nezapočítává, ale záleží, jak si smluvní strany osud rezervačního poplatku v rezervační smlouvě upraví. Opět se domnívám, že pokud by nebyla výše rezervačního poplatku uvedena v rezervační smlouvě, mohlo by se postupovat podle § 1792 odst. 1 občanského zákoníku. Každopádně ujednání rezervačního poplatku je podle mě podstatnou náležitostí rezervační smlouvy.
7.2.3. Shodné a odlišné znaky rezervační smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí
Stejně jako rámcová smlouva i rezervační smlouva má některé shodné prvky se smlouvou o smlouvě budoucí dle § 1785 a násl. občanského zákoníku. Dle § 1785 ,,smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.“ Co se rozumí ,,alespoň obecně ujednaným způsobem“, stanoví judikatura následovně: ,,Určení musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy. Její předmět ovšem může být určen i přesně a na jednání o uzavření realizační smlouvy může být ponecháno jen stanovení podmínek plnění a konkrétní doby plnění.“126 Domnívám se, že rezervační smlouva by rovněž tak měla mít obsah ujednán alespoň obecným způsobem, tj. alespoň identifikace předmětu plnění, závazek složit rezervační poplatek a dále závazek obou stran uzavřít mezi sebou v budoucnu kupní smlouvu, případně i smlouvu o úschově finančních prostředků. V kvalitní rezervační smlouvě bude vymezen předmět převodu již přesně tak, jak bude vymezen
124 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1814/2011 ze dne 31.10.2012.
125 Tamtéž.
126 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2637/2010 ze dne 27.11.2012.
v navazující kupní smlouvě. Smlouva o smlouvě budoucí, jak je vymezena v občanském zákoníku, nehovoří o rezervačním poplatku, zatímco u rezervační smlouvy ujednání rezervačního poplatku považuji za podstatnou náležitost této smlouvy. Další podstatný rozdíl vidím v tom, že na základě rezervační smlouvy se ještě zájemce nezavazuje k uzavření kupní smlouvy, pouze vyjadřuje vážný zájem nabýt předmětnou nemovitost tím, že složí rezervační poplatek. Třebaže se jedná bezpochyby o institut nejbližší rezervační smlouvě, podpůrná úprava lhůty k uzavření budoucí smlouvy do jednoho roku se v tomto případě neužije, protože se zájemce nezavazuje uzavřít budoucí smlouvu, ale pouze vyjadřuje vážný zájem nabýt předmětnou nemovitost.127 Dle mého soudu se však nevylučuje uzavřít obě tyto smlouvy, a to buď zároveň nebo nejdříve rezervační smlouvu a následně smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Ostatně v praxi se s tímto postupem setkáváme velmi často.128 Mališová k tomu dále uvádí, že rezervační smlouva je smlouvou inominátní a nelze ji považovat za smlouvu o smlouvě budoucí kupní, neboť na rezervační smlouvu by v ideálním případě měla teprve navazovat smlouva o smlouvě budoucí kupní uzavřená mezi zájemcem a prodávajícím a následně smlouva kupní, popř. přímo smlouva kupní.129
7.2.4. Smluvní pokuta v rezervační smlouvě
V rezervační smlouvě dále mnohdy bývá upraveno utvrzení závazku formou smluvní pokuty pro případ, že některá ze smluvních stran poruší své povinnosti z této smlouvy. Ujednání smluvní pokuty nepovažuji za podstatnou náležitost rezervační smlouvy, neboť se jedná o závazek akcesorický.130 Ujednání smluvní pokuty ve smyslu § 2048 občanského zákoníku lze stranám jenom doporučit, když v rámci rezervační smlouvy činí smluvní strany nejrůznější prohlášení. Například vlastník může prohlašovat, že předmětná nemovitost není pronajata, neboť tuto skutečnost zpravidla nezjistí zájemce z veřejného seznamu. Dále se vlastník může v takové smlouvě zavázat, že před zápisem vkladu vlastnického práva zájemce do katastru nemovitostí předmět převodu nezatíží právem třetích osob, s výjimkou případného zástavního práva ve prospěch poskytovatele úvěru, pokud bude část kupní ceny hrazena prostřednictvím úvěru, a podobně. Pokud se jedná o trojstrannou rezervační smlouvu, kde
127 V praxi doporučuji vtělit do rezervační smlouvy ujednání následujícího znění: ,,Pro odstranění pochybností strany uvádějí, že tato smlouva není smlouvou o smlouvě budoucí kupní a že závazek není na základě této smlouvy vymahatelný.“
128 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4370/2011 ze dne 27.5.2014.
129 MALIŠOVÁ, Tereza. K rozsudku Nejvyššího soudu ve věci smluvní pokuty sjednané v tzv. rezervační smlouvě po 31.12.2013. Právní rozhledy, roč. 2018, č. 23-24, s. 846 a násl.
130 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2572/2010 ze dne 28.6.2012.
figuruje i zprostředkovatel, měl by se i on ve smlouvě zavázat k tomu, že nebude nabízet v rezervační lhůtě předmětnou nemovitost třetím osobám, a v případě, že tuto nabídne, měl by být rovněž sankcionován smluvní pokutou. Pokud by byla tato prohlášení bez sankce v podobě smluvní pokuty, mohlo by to mít neblahé důsledky pro zájemce. Zprostředkovatel, případně vlastník by mohli uzavřít více takových rezervačních smluv, přičemž všechny by byly platné, neboť podle § 1760 občanského zákoníku ,,skutečnost, že strana nebyla při uzavírání smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.“ Platné budou dle mého názoru i při sjednání smluvní pokuty, ale alespoň budou zprostředkovatel, případně vlastník nějakým způsobem sankcionování. Pokud si ovšem smluvní pokutu nesjednají, bude dle mého názoru plně aplikovatelný i § 2913 občanského zákoníku (porušení smluvní povinnosti).
7.2.5. Vlastní vymezení rezervační smlouvy autorem131
Závěrem k této smlouvě je třeba konstatovat, že rezervační smlouva se v praxi těší velmi hojnému využití, přestože nemá žádné zákonem předepsané essentialia negotii. Podstatné náležitosti si však vytvořila praxe, a tak lze smlouvu vymezit jako dvoustrannou či trojstrannou inominátní smlouvu, v níž zájemce projevuje vážný zájem nabýt za sjednanou či nesjednanou kupní cenu předmětnou nemovitost, což stvrzuje složením rezervačního poplatku, a vlastník, popřípadě zprostředkovatel se zavazují v tzv. rezervační lhůtě tuto nemovitost nepřevést na jiného, jakož i neuzavřít obdobnou smlouvu s třetí osobou.
7.3. Svěřenecká smlouva
7.3.1. Vymezení svěřenecké smlouvy
Svěřenecká smlouva je smlouvou, kterou se zakládá trojstranný právní vztah mezi prodávajícím, kupujícím a schovatelem, tj. subjektem, jenž přijímá plnění od kupujícího a za definovaných podmínek předává prodávajícímu sjednanou kupní cenu. Je přitom nerozhodné, zda je schovatelem advokát, notář, banka či realitní kancelář.132 Jde pravděpodobně o
131 Detailnější rozbor rezervační smlouvy na nemovitost z pozice zájemce lze nalézt v mém příspěvku publikovaném pro časopis Soukromé právo, z něhož jsou některé závěry týkající se rezervační smlouvy do této práce přejaty, viz ŠIDLO, Xxx. Výhody a úskalí trojstranné smlouvy o rezervaci nemovitosti z pozice zájemce. Soukromé právo, 2021, č. 3, s. 24 a násl.
132 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1363/2013 ze dne 25.9.2013.
inominátní smlouvu dle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, nicméně lze setkat i s názory, že se jedná o smlouvu smíšenou, složenou ze smlouvy příkazní a smlouvy o úschově. Autor však posléze správně uvádí, že ustanovení o příkazu, případně o úschově by nebylo možné na daný případ v okamžiku sporu aplikovat a lze jich tedy využít pouze pro formulaci vlastní smlouvy.133 Nejvyšší soud vymezuje tuto smlouvu proti smlouvě o advokátní úschově, když konstatuje: ,,Přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho činnosti podle § 56 a § 56a zákona č. 85/1996 Sb. (dále jen ,,zákon o advokacii“) je výrazem správy cizího majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy s klientem. Přijme-li advokát do ,,úschovy“ peníze klienta, tedy spravuje-li jeho majetek, případně část majetku účelově vymezenou, nestává se tím dlužníkem osoby, které má podle ujednání s klientem peníze vydat; tato osoba totiž není účastníkem právního vztahu advokáta a jeho klienta. Důsledkem toho, že smlouva o ,,úschově“ peněz zakládá právní vztah pouze mezi advokátem a jeho klientem, který finanční prostředky na zvláštní účet advokáta ukládá, je, že složením peněz, které mají být podle uvedené smlouvy (při splnění určitých podmínek) vyplaceny třetí osobě, se dlužník nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku zaplatit kupní cenu), není-li depozitní účet advokáta podle dohody věřitele a dlužníka místem plnění. Na rozdíl od situace shora uvedené, pro kterou je určující absence práv a povinností třetí osoby (oprávněného příjemce složených peněžních prostředků), soudní praxe připustila trojstranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou. Jde o inominátní kontrakt ve smyslu § 51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta (notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od ,,nestranné“ a
,,důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli. Právo věřitele na plnění tak vyplývá ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou. Obsah trojstranného právního vztahu založeného svěřeneckou smlouvou, v němž advokát plní roli
,,prostředníka“ mezi stranami kupní smlouvy, pojmově vylučuje aplikaci ustanovení stavovských předpisů, které se týkají správy cizího majetku ve smyslu § 56 a § 56a zákona o advokacii.“134
133 NYXXXXX, Xxxx. Svěřenectví – nový smluvní typ. Bulletin advokacie, roč. 1996, č. 8, s. 81.
134 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 ze dne 28.3.2012.
7.3.2. Odlišení svěřenecké smlouvy od smlouvy o úschově
Hlavní rozdíl mezi smlouvou o úschově podle § 2402 a násl. občanského zákoníku a svěřeneckou smlouvou je tedy v tom, že smlouva o úschově je vztah dvoustranný a schovatel nemůže vydat peněžní prostředky vložené na úschovní účet třetí osobě, ledaže by tento úschovní účet byl místem plnění. Schovatel by mohl pouze odevzdat věc do úschovy dalšímu schovateli (tzv. substituce) podle § 2402 věta druhá občanského zákoníku, a to za předpokladu, že by tak bylo ve smlouvě ujednáno. Ke shodnému závěru dochází Xxxxxxx, když konstatuje, že úschova podle českého notářského řádu zůstává vlastnictvím schovatele a notář je povinen se řídit jen jeho pokyny, které mohou být kdykoli měněny.135 Napadá mě otázka, jak by to bylo v případě, kdyby schovatel a uschovatel uzavřeli smlouvu o úschově, načež uschovatel by dal pokyn schovateli vyplatit peněžní prostředky na účet třetí osoby. Bylo by to možné? Nabízí se institut příkazní smlouvy. Domnívám se, že na základě příkazní smlouvy postupovat nepůjde, neboť by se tím obcházela praxí zavedená svěřenecká smlouva, navíc příkazní smlouva je koncipována spíše jako snaha příkazníka obstarat záležitost příkazce, neodpovídá tedy závazku za výsledek.136 Neztotožňuji se tedy ani s názorem, že svěřenecká smlouva je smlouvou smíšenou (složenou ze smlouvy o úschově a smlouvy příkazní). Dalším institutem, který se nabízí, je postoupení pohledávky dle § 1879 a násl. občanského zákoníku. Schovatel by tak mohl postoupit svoji pohledávku na vydání věci třetí osobě. Ani tuto cestu však nevidím jako schůdnou, když účelem smlouvy o úschově je věc opatrovat pro uschovatele. Byla by tak postoupena pohledávka na ,,opatrování“, nikoliv na ,,vydání“. I zde by se tak pravděpodobně obcházel institut svěřenecké smlouvy.
7.3.3. Odlišení svěřenecké smlouvy od nepravidelné úschovy
Svěřeneckou smlouvu je třeba odlišit dále od tzv. nepravidelné úschovy. Předmětem úschovy mohou být též zastupitelné věci (typicky peníze), kdy je schovatel povinen při skončení úschovy vydat uschovateli takové věci in genere. Jsou tedy ukládány zastupitelné věci s tím, že schovatel je oprávněn tyto věci volně užívat s tím, že je pouze povinen při skončení úschovy vrátit uschovateli totéž množství věcí stejného druhu. Taková úschova se nazývá
135 XXXXXXX, Xxxxx. Svěřenství a právní jistota – dominantní téma 7. evropských notářských dnů
v Salzburgu. Ad Notam, roč. 1995, č. 3, s. 59 a násl.
136 K tomu viz § 2438 odst. 2 občanského zákoníku: Příkaze poskytne odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže byl nezdar způsoben tím, že příkazník porušil své povinnosti. To platí i v případě, že splnění příkazu zmařila náhoda, ke které příkazník nedal podnět.
úschovou nepravidelnou (depositum irregulare).137 Schovatel nabývá k zastupitelným věcem vlastnické právo k okamžiku, kdy jsou mu předány.138 To je podstatný rozdíl oproti svěřenecké smlouvě, podle které je schovatel povinen zřídit zvláštní profesní účet, zřízený pouze za účelem vložení těchto zastupitelných věcí (zde peníze), odděleně od jiného svého účtu. Nesouhlasím s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého smlouva o úschově věcí druhově určených jako tzv. nepravidelná smlouva schovací mající povahu smlouvy nepojmenované a řídící se v otázkách smlouvou neupravených analogicky ustanoveními o smlouvě o úschově.139 Podle mého názoru se nejedná o nepojmenovanou smlouvu, neboť občanský zákoník vymezuje smlouvu o úschově následovně: ,,Smxxxxxx x úschově se schovatel zavazuje převzít věc, aby ji pro uschovatele opatroval. Ve smlouvě lze ujednat, že schovatel může věc odevzdat do úschovy dalšímu schovateli.“ Hovoří se o věci. Věc ve smyslu práva je podle § 489 občanského zákoníku ,,vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“ Občanský zákoník věci dělí mimo jiné na zastupitelné a nezastupitelné. Podle § 499 věta první ,,movitá věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu, je zastupitelná.“ Je patrné, že zastupitelnou věc zařadíme pod nejobecnější pojem věc v právním smyslu, § 2402 občanského zákoníku přitom hovoří o věci. Není tak důvodu pokládat nepravidelnou úschovu za nepojmenovanou smlouvu, když v rozporu se základním vymezením smlouvy o úschově není. Pak by totiž ani nebylo možné použít analogicky právní úpravu úschovy.
7.3.4. Vlastní vymezení svěřenecké smlouvy autorem
Jak vyplývá z výše uvedeného, považuji svěřeneckou smlouvu za inominátní smlouvu, která má podstatné náležitosti zavedené praxí. Je možné si tedy danou smlouvu vymezit. Tuto smlouvu tedy chápu jako trojstranný právní vztah mezi schovatelem, kupujícím (nebo také
,,složitelem“) a prodávajícím (nebo také ,,oprávněným“), kdy schovatel zřídí zvláštní profesní účet vedený na své jméno za účelem uschování zpravidla peněžních prostředků a vyplacení těchto peněžních prostředků oprávněnému, splní-li se podmínky ve smlouvě uvedené. Schovatel přitom není oprávněn po dobu trvání úschovy se složenou částkou disponovat a z účtu ji uvolnit jinak než v souladu se svěřeneckou smlouvou, případně se souhlasem všech smluvních stran. Smlouva bude zpravidla závislá na splnění podmínek uvedených v kupní smlouvě, která se může uzavírat současně s touto smlouvou, případně i v jiný okamžik.
137 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014), 1. vydání,
2014, s. 751.
138 Tamtéž, s. 751.
139 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2677/2014 ze dne 27.11.2014.
Můžeme hovořit o tom, že smlouva kupní a smlouva svěřenecká jsou smlouvy závislé ve smyslu § 1727 občanského zákoníku.
7.3.5. Svěřenecká smlouva v profesních předpisech
Protože schovatel je často advokát nebo notář, je třeba také nahlédnout do profesních předpisů. Podle § 56 odst. 1 zákona o advokacii ,,advokát je oprávněn spravovat cizí majetek, včetně přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám a výkonu funkce insolvenčního správce podle zvláštního právního předpisu.“ Podle § 56a zákona o advokacii ,,peníze, cenné papíry, nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku.“ Může se stát, že klientem advokáta bude jedna ze smluvních stran, například prodávající. Je proto nutné řešit, zda taková smlouva není v rozporu s některými ustanoveními zákona o advokacii. Podle
§ 16 odst. 1 zákona o advokacii ,,advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.“ Podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii ,,advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá.“ Domnívám se, že rozpor se zákonem nenastane, neboť v zájmu klienta je právě to, aby svěřenecká smlouva byla uzavřena a celá transakce proběhla v pořádku. Pokud by nastal spor, komu vyplatit peníze v případě například odstoupení od smlouvy jednou smluvní stranou, nemůže se advokát řídit pokyny klienta, ale musí postupovat podle ujednání ve svěřenecké smlouvě. Při realizaci smlouvy nejde již o zastoupení, ale o plnění závazků z této smlouvy.140 Notářskou úschovu peněz upravuje § 86 a násl. zákona č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti, v platném znění (dále jen ,,notářský řád“). Dle § 3 odst. 2 notářského řádu
,,notář může vykonávat správu majetku a zastupovat v této souvislosti.“ Pod správu majetku bude možné podřadit i uzavírání svěřeneckých smluv. Komentářová literatura tuto smlouvu vymezuje jako vícestrannou smlouvu mezi notářem, tím, kdo peníze poskytuje – složitelem, a tím, komu mají být peníze předány – příjemcem. Všechny smluvní strany, tedy i notář, jsou zavázány ze smlouvy. Složitel je povinen peníze poskytnout příjemci prostřednictvím notáře, a tedy předat je notáři, příjemce je povinen peníze převzít od notáře po splnění sjednaných podmínek, popřípadě sám splnit podmínky, a notář je povinen tyto peníze od složitele převzít,
140 NYXXXXX, Xxxx. Svěřenectví – nový smluvní typ. Bulletin advokacie, roč. 1996, č. 8, s. 81.
,,mít je u sebe“ a po splnění sjednaných podmínek je předat příjemci.141 Uvádí se však, že praxe se bude postupně od uzavírání svěřeneckých smluv notářem odklánět.142
7.4. Smlouva profesionálního sportovce
7.4.1. Vymezení smlouvy profesionálního sportovce oproti smlouvě neamatérské a amatérské
Smlouva profesionálního sportovce je smlouva mezi hráčem, tedy sportovcem vykonávajícím sportovní činnost, a klubem, tedy sportovním subjektem, pro který je tato činnost vykonávána. Nejprve je třeba odlišit profesionální smlouvu od neamatérské a amatérské smlouvy. Profesionální smlouva není vymezena v žádném obecně závazném právním předpise; není o ní zmínka ani v občanském zákoníku ani v zákoně č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákoník práce“). Upravuje ji Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv (dále jen ,,Směrnice“), kde je tato vymezena oproti smlouvě neamatérské. Podle § 1 Směrnice profesionální smlouva je ,,hráčská smlouva, kterou má hráč uzavřenou s členským klubem, v němž působí (má působit), a jež obsahuje alespoň základní náležitosti závazného vzoru, který je přílohou č. 1 této směrnice.“ Podle § 2 odst. 1 Směrnice
,,profesionální smlouva musí mít písemnou formu a musí být sjednána nejméně na dobu čtyř měsíců a nejdéle na dobu pěti let.“ Oproti tomu neamatérská smlouva je vymezena takto:
,,hráčská smlouva, kterou má hráč uzavřenou s členským klubem, v níž je dohodnuto, že hráč za výkon své sportovní činnosti pobírá pevnou finanční odměnu nebo jiná finančně vyčíslitelná plnění, jejichž specifikace a výše plnění musí být ve smlouvě uvedena v minimální výši 1.000,- Kč měsíčně. Neamatérská smlouva musí mít písemnou formu a musí být sjednána na dobu určitou, která není kratší než jeden rok a nepřesahuje pět let (§ 5 Směrnice).“143 Amatérská smlouva v této směrnici definována není, nicméně mohli bychom ji vymezit negativně jako každá jiná smlouva mezi sportovcem a klubem, která není smlouvou profesionální ani smlouvou neamatérskou (zbytková kategorie). Co tyto tři smlouvy především odlišuje, je dle mého názoru charakter samotné smlouvy a výše odměny. Pokud jde o odměnu v rámci profesionální smlouvy, stanoví se v § 3 Směrnice, že ,,výše základní měsíční odměny hráče
141 BÍLEK, Xxxx x kol. Notářský řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2018, xvi, s. 32.
142 Tamtéž, s. 32.
143 Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv [online]. [cit. 5.3.2021] na: <
xxxxx://xxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx-xxxxxxxx-xxx-xxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxxxx-xxxxx/x000>
nesmí být nižší než v době evidence smlouvy platná výše minimální mzdy, u hráče mladšího 18 let nesmí být v profesionální smlouvě výše základní měsíční odměny nižší než v době evidence smlouvy platná polovina výše minimální mzdy; v případě, že hráč během trvání smlouvy dovrší 18 let, musí být ve smlouvě uvedeno, že od počátku příštího měsíce po dovršení 18 let se základní měsíční odměna upravuje tak, že nesmí být nižší než platná výše minimální mzdy.“ Negativním výčtem tak dojdeme k závěru, že amatérskou smlouvou bude smlouva, kdy odměna je nižší než 1000,-Kč měsíčně, případně není odměna žádná. Lze se setkat i s názorem, že nelze usuzovat pouze na základě odměny, zda se jedná o smlouvu profesionální či amatérskou.144 Autorka uvádí, že pokud sportovec svou činnost provozuje každodenně, dlouhodobě a v rozsahu, který by mu výkon jiného zaměstnání mohl ztížit nebo dokonce nedovolit, mělo by jít o sportovce profesionálního, a to i v případě, kdy finální odměna je nižší než minimální mzda. S tímto názorem se plně ztotožňuji, neboť, jak uvádím výše, měl by se posuzovat také charakter smlouvy, tedy zkoumat jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy a posuzovat smlouvu jako celek.
7.4.2. Obsah smlouvy profesionálního sportovce
V práci se nadále zaměřím toliko na profesionální smlouvu hráče klubu. Předmětem profesionální smlouvy je závazek hráče vykonávat činnosti profesionálního sportovce a na druhé straně závazek klubu zaplatit hráči dohodnutou odměnu. Závazek hráče je poté specifikován obvykle v následujících bodech: a) zúčastňovat se tréninků, soustředění a utkání klubu, dle svých nejlepších schopností; b) dodržovat pokyny trenérů a členů realizačního týmu;
c) dbát o své zdraví a fyzickou kondici, dodržovat zásady životosprávy; d) podrobovat se lékařským prohlídkám a jiným léčebným procedurám; e) dodržovat vnitřní předpisy klubu, zejm. disciplinární řád, organizační řád apod.; f) nezúčastňovat se osobně ani prostřednictvím jiných osob sázek, her a soutěží souvisejících s výsledky utkání klubu; g) neprovozovat bez předchozího souhlasu klubu jinou sportovní a výdělečnou činnost; h) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech souvisejících s jeho činností v klubu, jakož i o všech skutečnostech týkajících se činnosti klubu apod. Závazek klubu bychom mohli vtělit do následujících bodů: a) zajistit dopravu na zápasy a soustředění; b) zajistit příznivé podmínky pro trénink, regeneraci a rehabilitaci; c) poskytnout hráči sportovní potřeby k tréninkům a utkáním; d) zajistit hráči lékařské služby; d) poskytnout hráči během kalendářního roku volno v určitém rozsahu; e)
144 XXXXX, Xxxxxx. Právní úprava profesionálního sportu v České republice a zahraničí. ASPI ID: MN213CZ
[Systém ASPI]. Xxxxxxx Kluwer [cit. 5.3.2021].
zachovávat mlčenlivost o skutečnostech souvisejících s výkonem sportovní činnosti hráče v klubu; f) poskytnutí a vytvoření takových podmínek, aby hráč mohl obsah smlouvy naplňovat apod.
Co se týče osobnostních práv hráče, smluvní strany by se v takové smlouvě měly dohodnout na tom, jakým způsobem budou využívána práva týkající se využití obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů hráče. Je přitom doporučeno, aby příslušný hráč mohl využívat svá práva sám (není-li to v rozporu se sponzory/partnery klubu), přičemž klub může využívat tato práva týkající se hráče jako součásti celého družstva.145 Hráč zpravidla dává souhlas k následujícímu: a) aby klub prováděl zhodnocení práv jeho osobnosti, zejména v souladu se zákonem dovolené šíření vyobrazení hráče, zejména snímků hráče jednotlivě či s mužstvem, zachycení herních situací, celých utkání veřejnými nebo soukromými televizními a filmovými společnostmi; b) zpracovat originál podpisu a jeho faksimile nebo v tištěné formě pro propagační účely nebo pro reprodukce na klubem vydaných suvenýrech, výrobcích apod. Je třeba upozornit na úpravy osobnostních práv v Listině. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny
,,nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“ Zákonem se přitom rozumí občanský zákoník, který v § 81 a násl. občanského zákoníku vymezuje osobnostní práva člověka, včetně zákonných důvodů omezení těchto práv.
Další významnou součástí smlouvy je úprava odměny hráče. Smluvní strany by se měly předně domluvit na splatnosti odměny. Dále by se měly dohodnout na způsobu hrazení účelně vynaložených nákladů hráče v souvislosti s výkonem jeho činnosti. V předmětné smlouvě by měli klub a hráč zároveň potvrdit, že v souladu s aplikovatelnými právními předpisy České republiky je povinností hráče hradit příslušnou daň z příjmů z vyplacených odměn, zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení.146 Povinností hráče dále bude uzavřít dostupné zdravotní pojištění na krytí zdravotních nákladů pro případ nemoci nebo zranění hráče. Strany by se měly dále dohodnout, za jakých podmínek a kdy náleží odměna hráči v případě zranění či nemoci, k nimž došlo v příčinné souvislosti s výkonem sportovní činnosti při plnění povinností hráče z této smlouvy. Pro vyloučení pochybností si strany zpravila sjednají, že
145 Příloha Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv [online]. [cit. 5.3.2021] Dostupné na:
< xxxxx://xxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx-xxxxxxxx-xxx-xxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxxxx-xxxxx/x000>
146 Hráč je fyzickou osobou – samostatně výdělečně činnou, podle příslušných ustanovení zákona č. 586/1992
Sb., o dani z příjmu, ve znění pozdějších předpisů.
v případě, že ke zranění či onemocnění hráče nedojde v příčinné souvislosti s výkonem sportovní činnosti při plnění povinnosti hráče z této smlouvy, nenáleží hráči po dobu zdravotní nezpůsobilosti žádná odměna. Přílohou takové smlouvy budou platební podmínky. Klub se vedle základní sjednané odměny může zavázat například k vyplácení hráči tzv. startovného, tedy zvláštní odměny za to, že hráč nastoupil k určitému utkání, a to i v případě, nenastoupí-li přímo za klub, ale bude reprezentovat Českou republiku při mezinárodním utkání. Dále je možné dohodnout postupné zvyšování sjednané odměny, a to například při odehrání více utkání za mužstvo, případně pokud se mužstvo umístí do určitého místa v tabulce (které například zajišťuje účast v evropských pohárech, případně postup do vyšší soutěže), apod. Klub se může zavázat i například k vyplácení měsíčního příspěvku na bydlení, případně zajištění ubytování hráči na náklady klubu.
7.4.3. Smlouva profesionálního sportovce a zákoník práce
V minulosti vyvstaly spory v souvislosti s daňovými případy, kdy finanční úřady zastávaly názor, že příjmy sportovců z profesionálních smluv by měly být zdaněny jako příjmy zaměstnance plynoucí ze závislé činnosti, a nikoli jako příjmy osob samostatně výdělečně činných (dále také jen ,,OSVČ“).147 Je třeba si tak vymezit, co je ,,závislou prací“ podle zákoníku práce. Podle § 2 odst. 1 zákoníku práce ,,závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“ Přestože se domnívám, že znaky závislé práce činnost profesionálního sportovce zpravidla148 naplňuje, je třeba přihlédnout také k judikatuře nejvyšších soudů. Nejvyšší správní soud judikoval, že činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem ,,závislá práce“ ve smyslu § 2 odst. 3 zákoníku práce z roku 2006. Není proto protiprávní uzavírání i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. Z daňového hlediska může sportovec působit též jako osoba samostatně výdělečně činná.149 V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší správní soud tuto svoji myšlenku rozvádí, když uvádí, že jakkoliv vztah profesionálního sportovce k jeho klubu vykazuje řadu znaků závislé činnosti, je s ohledem na specifičnost jeho činnosti nutno vždy podle konkrétních okolností dovodit, jakou povahu tato činnost má. Je nutno si
147 XXXXXXXX, Xxxxx. Právní postavení profesionálních sportovců v kolektivních sportech a zdanění jejich příjmů. Status quo nebo čekání na změnu? Auditor: časopis Komory auditorů České republiky, 2015, č. 5, s. 23 – 28.
148 Mám tím na mysli zejména kolektivní sporty, individuální sporty jako například tenis ponechávám stranou.
149 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 16/2011-78 ze dne 29.11.2011.
uvědomit, že činnost profesionálního sportovce je natolik specifická, že se omezením plynoucím ze zaměření a výslovné reglementace zákoníku práce vymyká.150 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřuji jako rozumné vzhledem k současné právní úpravě v České republice.151 Podíváme-li se například na Slovensko, relativně nedávno zde byl přijat zákon č. 440/2015 Z.z., o športe a zmene a doplneni niekterych zákonov (dále jen ,,zákon o športe“). Podle § 4 odst. 3 zákona o športe ,,profesionální sportovec vykonává sport a) na základě smlouvy o profesionálním vykonávání sportu, anebo jiné smlouvy, pokud vykonává sport pro sportovní organizaci jako samostatně výdělečná osoba; b) na základě pracovněprávního vztahu nebo obdobného pracovního vztahu podle zvláštního předpisu v resortním sportovním středisku; c) jako osoba samostatně výdělečně činná.“ Je tak možnost volby klubu a sportovce, který vztah mezi sebou založí. Ostatně ani Nejvyšší správní soud ve svých závěrech, které uvádím výše, nevyloučil, že se nemůže jednat o pracovněprávní vztah podřízený zákoníku práce152, pouze konstatoval, že sportovec může působit též jako osoba samostatně výdělečně činná, což se však v praxi děje ve valné většině případů.153
7.4.4. Smlouva profesionálního sportovce jako smlouva inominátní
Je třeba uzavřít, že smlouva profesionálního sportovce je navzdory jejímu četnému uzavírání v praxi stále zákonem neupravený institut. Jedná se tedy o inominátní smlouvu v režimu § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. Má to své výhody i nevýhody. Z pohledu klubů vidím zejména výhody: a) nemusí za hráče platit sociální a zdravotní pojištění; b) sportovci nemají právo sdružovat se v odborech; c) snazší vypovědět smlouvu s hráčem, neuplatní se zákoník práce ohledně výpovědních důvodů (§ 52 zákoníku práce); d) hráči jsou odpovědni disciplinární odpovědnosti za porušení pravidel stanovených klubem; e) hráči jsou vázáni pokyny klubu a trenérů, včetně předepsané životosprávy a zakázaných volnočasových aktivit apod. Z pohledu hráčů již vidím i nevýhody. Nejprve však k výhodám: a) odměňování ve formě prémií může být závislé na výsledku celého mužstva, tedy hráč může profitovat z výsledků celého mužstva, i když momentálně nenastupuje; b) motivační systém; c) hráč nemá stanovenou
150 Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 22/2012-31 ze dne 1.8.2012, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 73/2011-167 ze dne 21.1.2014.
151 Při opačném závěru – tedy takovém, že režim sportovních smluv je třeba podřídit zákoníku práce, by musely být revidovány téměř všechny smlouvy sportovců napříč různými kolektivními sporty.
152 V dalším ze svých rozhodnutí uvedl explicitně možnost volby, když konstatoval, že profesionální hráč a sportovní klub mají určitou míru volnosti v tom, jak upraví svůj smluvní vztah (zda půjde o výkon práce zaměstnancem nebo samostatný výkon sportovní činnosti), viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 278/2016-54 ze dne 13.7.2017.
153 XXXXX, Xxxxxx. Právní úprava profesionálního sportu v České republice a zahraničí. ASPI ID: MN213CZ
[Systém ASPI]. Xxxxxxx Kluwer [cit. 6.3.2021].
pracovní dobu apod. Mezi nevýhody řadím následující body: a) klub s hráčem může skončit pracovní poměr kdykoliv bez udání důvodů, přičemž neuplatní se pravidla ohledně dvouměsíční výpovědní doby v § 51 zákoníku práce; b) hráči nemají dny pracovního klidu jako je tomu u zaměstnanců, neboť utkání probíhají zpravidla o víkendech; c) pracovní poměr s hráčem je uzavírán pouze na dobu určitou, nejdéle na dobu pěti let; d) hráč je zpravidla omezen ve svých volnočasových aktivitách; e) v případě úrazu mnohdy po čase krácení odměny hráče; f) zásada pracovněprávních vztahů, na základě které by mělo být spravedlivé odměňování zaměstnanců, se pro hráče neuplatní – neplatí tak zásada, že za stejný výkon stejná odměna; g) možnost změny klubu jen v tzv. přestupových termínech, navíc mnohdy nepředstavitelná jednostranná výpověď (tj. přestup ,,zadarmo“ do jiného klubu).
Současnou situaci pravděpodobně nepřekleneme judikaturou, jak bylo ostatně ukázáno na argumentaci Nejvyššího správního soudu. Domnívám se, že by si sportovní prostředí profesní předpis na úrovni zákona, kde by se dostatečně upravila práva a povinnosti sportovců, pro futuro zasloužilo. Tento předpis by mohl vymezit vedle úpravy práv a povinností také základní zásady podobné těm upraveným v § 1a zákoníku práce, ovšem přizpůsobené sportovnímu prostředí. Mohly by zde být také vydefinovány určité pojmy, např. sportovní činnost, profesionální sportovec, profesionální sportovní smlouva apod. Inspirací by mohl být částečně slovenský zákon o športe. S tímto předpisem by musely být v souladu předpisy sportovní federace. Je však nutno upozornit, že sportovní právo není vázáno jen na vnitrostátní legislativu a soukromoprávní předpisy národních federací, ale obsahuje i významný mezinárodní prvek.154 Součástí smluv tak bude zpravidla ustanovení, že vzájemná práva a povinnosti budou uplatňována v souladu s předpisy EU a předpisy mezinárodních federací (např. FIFA, UEFA apod.). Zůstaneme-li u fotbalu, klub by měl dále ve smlouvách učinit prohlášení, že vnitřní předpisy klubu nejsou v rozporu s ,,Agreement regarding the minimum requirements for standard player contracts in the proffesional football sector in the European union, and in the rest of the UFA territory“ ze dne 24. ledna 2011. Smluvní strany by dále měly učinit prohlášení, že smlouva plně vyhovuje minimálním požadavkům na standardní smlouvy profesionálních hráčů fotbalu v Evropské unii a na zbývajícím území UEFA.
154 XXXXXXXX, Xxxxx. Jaký vliv má úprava mezinárodních sportovních asociací na vnitrostátní sport? Právník,
2011, č. 12, s. 1239 a násl.
7.4.6. Vlastní vymezení smlouvy profesionálního sportovce autorem
Zcela na závěr této kapitoly se pokusím o svoji vlastní definici profesionální sportovní smlouvy. Předesílám, že tuto smlouvu považuji za inominátní smlouvu, jenž má podstatné náležitosti definované praxí. Jedná se podle mého názoru o smlouvu, kterou uzavírá profesionální sportovec, tedy fyzická osoba jako OSVČ, s klubem, tedy obchodní korporací, a jejímž obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti stran, kdy je sjednána odměna sportovce alespoň ve výši minimální mzdy stanovené nařízením vlády ve smyslu § 111 odst. 2 zákoníku práce, a kdy hráč se vedle zákonů na tento vztah dopadající (zejm. občanského zákoníku) podřizuje i předpisům klubu a federací, a to na základě § 233 odst. 2 občanského zákoníku.155
7.5. Leasingová smlouva
Xxxxxxxxxx smlouva je téma na samostatnou rigorózní práci. V rámci této práce tak nebude snahou co nejobšírněji pojmout problematiku leasingových smluv, ale především vymezit si tuto smlouvu, rozdělit ji na dva základní typy leasingu a vyřešit otázku, zda se jedná spíše o nepojmenovanou smlouvu nebo smlouvu smíšenou, složenou z více smluvních typů. Než přikročím k vymezení leasingové smlouvy, je třeba si vymezit samotný pojem ,,leasing“. Pojem ,,leasing“ je odvozený od anglického slovesa ,,to leas“, neboli pronajmout, dát do nájmu. Leasing může být vymezen například jako zvláštní způsob financování spočívající v užívání věci leasingovým nájemcem, který za toto užívání platí nájem ve formě splátek kupní ceny, zatímco poskytovatel leasingu zůstává vlastníkem předmětu leasingu až do úplného splacení kupní ceny.156 Také bývá charakterizován jako smlouva o pronájmu výrobních prostředků nebo výrobků dlouhodobé spotřeby za dohodnutou částku na určité období.157 Výkladový slovník leasingu vymezuje leasingovou smlouvu následovně: ,,Xxxxxxxxxx smlouva je právní formou úpravy závazkových vztahů stran leasingové operace. V mezích platného práva definuje vzájemná práva a povinnosti leasingového pronajímatele a leasingového nájemce a vymezuje v základních rysech materiální obsah leasingové operace.“158 Předmětem leasingu bývají
155 ,,Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán stanovami od okamžiku, kdy se stane členem
spolku.“
156 XXXXXXX, Xxxxx. Leasing – podstata, druhy, principy smlouvy. 2002, ASPI ID: LIT22601CZ [Systém
ASPI]. Xxxxxxx Kluwer [cit. 1.3.2021].
157 XXXXX, Xxxxx. Xxxxxxxxxx smlouva, smlouva o koupi najaté věci. Komorní listy, roč. 2012, č. 2, s. 28 a
násl.
158 PULZ, Xxxx a kol. Výkladový slovník leasingu. Praha: Grada Publishing, s.r.o., 1995, s. 53.
nejčastěji různé druhy vozidel, a to buď osobních nebo užitkových (např. tahače a návěsy, autobusy, užitkové vozy s manipulační technikou apod.), zařízení výpočetní techniky, finančně nákladné výrobní stroje nebo i celé výrobní linky, jejichž pořizovací cena je mnohdy velmi vysoká. Často se jedná o již použité zboží.159
Podíváme-li se krátce do historie, leasing byl používán již v padesátých letech v USA, když v roce 1952 byla v San Franciscu založena UNITED STATES LEASING CORPORATION. Do Evropy se leasing dostává v šedesátých letech, původně realizován uvnitř každé země, avšak postupně internacionalizován.160 K rozvoji leasingových vztahů v České republice došlo po roce 1989 a od té doby se leasing stal běžným ekonomickým nástrojem, a to ve dvou formách – operativní leasing a finanční leasing.161
Operativní leasing (někdy nazývaný také jako provozní leasing) je v českých poměrech spíše atypickým. Česká leasingová a finanční asociace jej vymezuje na svých webových stránkách jako smlouvu, podle níž jedna strana s podnikatelským záměrem a za úplatu poskytne druhé straně – tzv. leasingovému nájemci – jím vybraný předmět do užívání. Účelem je dočasné používání předmětu bez přenosu většiny rizik a užitků spojených s vlastnictvím předmětu leasingu a bez jakéhokoliv smluvního nároku na možný přechod vlastnictví předmětu leasingu na nájemce. Dále je vysvětleno, že operativní leasing umožňuje klientovi nehradit ve splátkách celou cenu vozidla, ale pouze rozdíl mezi jeho pořizovací a zůstatkovou hodnotou. V rámci operativního leasingu je vozidlo využíváno po smluvně dohodnutou dobu nebo smluvně dohodnutý počet kilometrů, klient nenese rizika spojená s vlastnictvím vozidla a hradí pouze amortizaci vozidla odpovídající době nájmu a skutečně ujetým kilometrům.162 Od finančního leasingu, o kterém bude pojednáno následně, se liší především tím, že operativní leasing obvykle (tedy až na výjimky) nezakládá právo na následné odkoupení věci.163 Valouch jej vymezuje jako všechny ostatní druhy leasingu, které nejsou leasingem finančním.164
159 XXXXXX, Xxxx. Finanční leasing – 1. část. Obchodní právo, roč. 2010, č. 4, s. 18 a násl.
160 XXXXX, Xxxxx. Xxxxxxxxxx smlouva, smlouva o koupi najaté věci. Komorní listy, roč. 2012, č. 2, s. 28 a násl.
161 XXXXXX, Xxxx. Finanční leasing – 1. část. Obchodní právo, roč. 2010, č. 4, s. 18 a násl.
162 Česká leasingová a finanční asociace [online]. [cit. 1.3.2021]. Dostupné na :< xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxx-xx- pujcite/financni-a-operativni-leasing>
163 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 ze dne 27.11.2003.
164 XXXXXXX, Xxxx. Leasing v praxi, 5. aktualizované vydání: praktický průvodce. GRADA Publishing.a.s.,
2012, s. 9.
Finanční leasing se od výše zmíněného liší zejména tím, že po skončení doby pronájmu dochází k odkupu najaté věci nájemcem. Finanční leasing znamená, že financovaný předmět je po celou dobu majetkem financující (leasingové) společnosti a teprve na konci leasingu přechází vlastnictví na zákazníka.165 Opět se můžeme setkat s vymezením Českou leasingovou a finanční asociací. Ta jej vymezuje jako smlouvu, podle níž jedna strana s podnikatelským záměrem a za úplatu poskytne druhé straně – tzv. leasingovému nájemci – jím vybraný předmět do užívání. Definice je tedy stejná pro oba druhy leasingu. Liší se však účelem. Tím je dlouhodobé užívání předmětu leasingu s přenosem rozhodující části nebo i všech rizik a užitků spojených s vlastnictvím předmětu leasingu na nájemce s právem či povinností převodu vlastnictví předmětu leasingu na nájemce za cenu obvykle podstatně nižší než tržní nebo s právem uzavření další leasingové smlouvy za podstatně výhodnějších podmínek.166 Leasingový nájemce si touto formou pořizuje do užívání předmět leasingu bez značné počáteční investice, aby jej mohl podnikatelsky využívat a po řádném ukončení leasingového vztahu se stal jeho vlastníkem.167 Nejvyšší soud finanční leasing vymezil jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru nájemce a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu, na počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu). Nejvyšší soud pokračuje, že v případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou
165 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 85/2006-79 ze dne 17.5.2007.
166 Tamtéž.
167 XXXXXX, Xxxx. Finanční leasing – 1. část. Obchodní právo, roč. 2010, č. 4, s. 18 a násl.
a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci.168
7.5.4. Finanční leasing a daňové konsekvence
S pojmem finanční leasing se pracuje v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen ,,zákon o daních z příjmů“), v platném znění, konkrétně v § 21d zákona o daních z příjmů. Toto ustanovení vložila do zákona novela provedená zákonným opatřením č. 344/2013 Sb. Pro účely zákona o daních z příjmů se tedy ,,finančním leasingem rozumí přenechání hmotného majetku vlastníkem k užití uživateli za úplatu, pokud a) je při vzniku smlouvy 1. ujednáno, že po uplynutí sjednané doby převede vlastník předmětu finančního leasingu vlastnické právo k němu za kupní cenu nebo bezúplatně na uživatele předmětu finančního leasingu, nebo 2. ujednáno právo uživatele na převod podle bodu 1, b) ke dni převodu vlastnického práva není kupní cena vyšší než zůstatková cena vypočtená ze vstupní ceny evidované u vlastníka, kterou by předmět finančního leasingu měl při rovnoměrném odpisování bez zvýšení odpisu v prvním roce odpisování, s výjimkou případu, že by předmět finančního leasingu byl při tomto odpisování již odepsán ve výši 100 % vstupní ceny, c) je při vzniku smlouvy ujednáno, že po dobu trvání finančního leasingu budou na uživatele převedeny 1. užívací práva k předmětu leasingu, 2. povinnosti spojené s péčí o předmět leasingu a 3. rizika spojená s užíváním předmětu leasingu a d) je splněna minimální doba finančního leasingu.“ Podle § 21d odst. 3 zákona o daních z příjmů ,,na finanční leasing se nevztahují ustanovení zákona o daních z příjmu o nájmu. Finanční leasing se pro účely daní z příjmů považuje od okamžiku uzavření smlouvy o finančním leasingu za nájem, pokud a) je finanční leasing ukončen před uplynutím minimální doby finančního leasingu, b) nedojde k převodu vlastnického práva na uživatele.“ Nelze si nevšimnout, že operativní leasing zákon o daních z příjmů neupravuje, lze se tak domnívat, že je tento považován ve smyslu zákonné úpravy za nájem. Shodně se k rozdílu mezi těmito druhy leasingu vyjadřují autoři Kursu obchodního práva, když uvádějí, že v rámci finančního leasingu se obvykle uživateli poskytuje oprávnění koupit si po vypršení doby leasingu jeho předmět za zůstatkovou cenu – buď přímo na základě zvláštní klauzule sjednané v leasingové smlouvě, nebo zvláštní smlouvou o koupi najaté věci, uzavřené za trvání leasingového vztahu samostatně. Naproti tomu operativní leasing je svou podstatou nájemní
168 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13.1.2010.
smlouvou, kdy uživatel leasingu není oprávněn si od poskytovatele leasingu pronajatou věc koupit.169 Důsledky s tím spojené jsou tedy zejména daňové, když nájemci je v případě finančního leasingu umožněno, aby leasingové splátky zahrnul do výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů a snížil si tak základ daně (viz § 24 odst. 4 – 6 zákona o daních z příjmů).
7.5.5. Smysl finančního leasingu a podřazení pod zákon o spotřebitelském úvěru
Smyslem finančního leasingu je tak skutečnost, že podnikatel (leasingový nájemce) získává po uplynutí sjednaného období leasingu do svého vlastnictví předmět leasingu, aniž by na jeho pořízení potřeboval často značné finanční prostředky a po dobu trvání leasingového vztahu předmět leasingu podnikatelsky využívá a z jeho užívání generuje zisk, ze kterého splácí postupně vstupní cenu leasingu spolu s dalšími náklady leasingové společnosti a jejím ziskem, a zbývající část si ponechá k dalšímu použití.170 Nemusí se ovšem jednat vždy o podnikatele na straně leasingového nájemce, když dle judikatury byl finanční leasing zařazen pod režim spotřebitelského úvěru podle tehdy účinného zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Bylo zde normováno, že
,,tento zákon se nevztahuje na nájemní smlouvu, která po uplynutí určité doby nezaručuje převod vlastnického práva nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu.“ A contrario bylo judikatorně dovozeno, že na finanční leasing se právní úprava spotřebitelského úvěru vztahuje (k rozdílům mezi nájemní smlouvou a leasingovou smlouvou viz odstavce níže).171 Z nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. je již zřejmé, že finanční leasing do působnosti tohoto zákona spadá, naopak operativní leasing nikoliv.172
7.5.6. Odlišení finančního leasingu od nájemní smlouvy
V odlišení finančního leasingu od nájemní smlouvy je nám opět nápomocna
judikatura.173 Hlavní rozdíl spočívá v tom, že smlouva o finančním leasingu předvídá buď
169 XXXXXX, Xxxxx a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2003, s. 283- 284.
170 XXXXXX, Xxxx. Finanční leasing – 1. část. Obchodní právo, roč. 2010, č. 4, s. 18 a násl.
171 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 85/2006-79 ze dne 17.5.2007.
172 Podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ,,pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168 se použijí na spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení, sjednaný v podobě nájmu věci nebo leasingu s výjimkou závazků, u nichž je sjednáno právo nebo povinnost koupě předmětu smlouvy nebo jiná možnost nabytí
vlastnického práva po uplynutí určité doby.“
173 Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 ze dne 27.11.2003, rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13.1.2010.
automatický přechod vlastnictví předmětu leasingu do vlastnictví nájemce po uplynutí doby leasingu, případně dává právo leasingovému nájemci, aby po uplynutí doby leasingu mohl rozhodnout jednostranným úkonem o koupi předmětu leasingu za předem stanovených podmínek. Další odlišnost vidí Nejvyšší soud v tom, že leasingový nájemce přejímá smlouvou o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí spojená s jeho provozem (od okamžiku předání předmětu leasingu) a pravidelně nese též náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami. Nejvyšší soud přitom nerozlišuje mezi běžnou a ostatní údržbou věci, proto lze dovozovat, že oba druhy údržby činí nájemce, není-li ujednáno jinak. Naproti tomu v § 2207 odst. 1 občanského zákoníku (u nájemní smlouvy) máme pravidlo, že
,,po dobu nájmu provádí běžnou údržbu věci nájemce, ledaže se k ní zavázal pronajímatel. Ostatní údržbu věci a její nezbytné opravy provádí pronajímatel, ledaže se k některému způsobu nebo druhu údržby a k opravě některých vad zavázal nájemce.“ Další odlišnost lze spatřovat v tom, že leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Rovněž tak nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek). Vrácený předmět leasingu je však z hlediska podnikání leasingových společností nejenže prakticky bezcenný, nýbrž jim v takovém případě vznikají i další neplánované náklady (například s uskladněním nebo prodejem vrácené věci). Vrácení předmětu leasingu leasingové společnosti není tedy prospěchem vlastníka (jako je tomu u pronajímatele, který má zájem na vrácení své věci v řádném stavu zpět po skončení nájmu). Osobně vidím rozdíl zejména ve funkci, kterou je v případě finančního leasingu pořízení si věci do svého vlastnictví.
Protože pro finanční leasing je nejtypičtější nákup movitých věcí174, zejména potom osobního automobilu, je třeba upozornit ještě na právní úpravu podnikatelského pronájmu věcí movitých dle § 2316 a násl. občanského zákoníku a nájmu dopravního prostředku dle § 2321 a násl. občanského zákoníku. Podle § 2316 odst. 1 občanského zákoníku ,,nájemní smlouvou se pronajímatel, který je podnikatelem a jehož podnikání spočívá v pronajímání věcí, zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání movité věci a nájemce se zavazuje platit za to
174 Není vyloučena ovšem ani nemovitost jako předmět leasingu, viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
5348/2007 ze dne 8.12.2009.
pronajímateli nájemné.“ Hlavní odlišností je skutečnost, že pro finanční leasing se nepoužije subsidiárně úprava obecného nájmu, zatímco pro podnikatelský pronájem věcí movitých ano (§ 2316 odst. 2 občanského zákoníku). Rozdíl vidím také v tom, že vrácení předmětu nájmu v řádném stavu je zájmem pronajímatele175, zatímco leasingovému pronajímateli zpravidla nezáleží na tom, v jakém stavu je předmět nájmu. Pokud jde o nájem dopravního prostředku, uplatní se pravidlo, že pronajímatel nahradí nájemci náklady, které nájemce vynaložil na údržbu. Nerozlišuje se přitom, zda se jedná o běžné náklady nebo ostatní náklady na údržbu; obojí hradí pronajímatel. Na rozdíl od úpravy podnikatelského pronájmu věcí movitých u právní úpravy nájmu dopravního prostředku nemáme subsidiární použití obecného nájmu. Pro tuto smlouvu tak zřejmě platí pouze § 2321 – 2325 občanského zákoníku. Je třeba každopádně konstatovat, že leasingový pronajímatel náklady na údržbu nehradí, a to ani běžné ani ty ostatní.
7.5.7. Xxxxxxxxxx smlouva jako smlouva smíšená či inominátní
V předchozích odstavcích byly vymezeny rozdíly leasingové smlouvy oproti smlouvě nájemní. Z takto popsaných rozdílů lze vyvodit, že se nebude moci jednat o smíšenou smlouvu, složenou z více smluvních typů upravených občanským zákoníkem. Variantu, že by se jednalo o kombinaci smlouvy nájemní, kupní a úvěrové, lze vyloučit. Jak bylo uvedeno shora, nájmem se leasingová smlouva z povahy věci řídit subsidiárně nemůže. V případě kupní smlouvy se domnívám, že by neobstály některé instituty typické pro kupní smlouvu. Například úprava práv z vad by dle mého názoru nebyla plně aplikovatelná. Platila by dvouletá lhůta po odevzdání věci pro oznámení skryté vady kupujícím ve smyslu § 2112 odst. 1 druhá věta občanského zákoníku? Posuzovala by se vadnost plnění k okamžiku předání věci leasingovým pronajímatelem do užívání leasingovému nájemci nebo až k okamžiku převedení do vlastnictví leasingového nájemce? Pokud již k okamžiku předání do užívání, mohlo by právo z vady po následné ,,koupi“ již být prekludováno (viz § 2111 občanského zákoníku). Naopak pokud by se posuzovala až k okamžiku převedení věci do vlastnictví, mohlo by to být zneužíváno leasingovým nájemcem, který by například chtěl využít svého práva na odstranění vady dodáním nové věci bez vady ve smyslu § 2106 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Vadu věci by navíc mohl způsobit leasingový nájemce po dobu užívání věci. Tyto a mnohé další otázky by mohly vznikat, kdybychom postupovali podle úpravy kupní smlouvy. Na rozdíl od smlouvy o úvěru je leasingovou smlouvou sledováno nikoliv poskytnutí peněžních prostředků,
175 Dle § 2325 odst. 1 občanského zákoníku nájemce udržuje dopravní prostředek ve stavu, v jakém jej převzal,
s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.
ale účelové pořízení věci a její předání do užívání leasingového nájemce.176 Další podstatná odlišnost leasingové a úvěrové smlouvy spočívá v tom, že u smlouvy o finančním leasingu je předmět leasingu až do okamžiku jeho převodu na leasingového nájemce ve vlastnictví leasingového pronajímatele. Leasingový pronajímatel tak má v případě neplnění leasingové smlouvy právo na vydání předmětu leasingu z titulu vlastnického práva.177 Lze konstatovat, že pokusy aplikovat na právní vztahy stran smlouvy o finančním leasingu mechanicky jiné smluvní instituty upravené výslovně v občanském zákoníku nebo v obchodním zákoníku a sledující v dílčích aspektech podobný účel jako leasing byly a jsou nesprávné.178
Za předchozí právní úpravy byla leasingová smlouva posouzena Vrchním soudem v Praze jako smlouva smíšená, v první části zahrnující smlouvu nájemní podle § 663 a násl. starého občanského zákoníku a následně smlouvu o koupi najaté věci podle § 489 a násl. obchodního zákoníku. Vrchní soud dále konstatoval, že pro vznik nájemní smlouvy nebyly splněny předpoklady, neboť pronajímatelka nemohla přenechat nájemci předmět nájmu ve stavu způsobilém k smluvenému užívání nebo užívání obvyklému. Došel tak k závěru, že leasingová smlouva platně nevznikla a stranám smlouvy z ní proto nevznikly žádná práva a povinnosti. Tento právní názor korigoval Nejvyšší soud, když uvedl, že právní podstata leasingu nemá v České republice speciální zakotvení v konkrétním právním ustanovení (ať občanského či obchodního zákoníku). Dále uvedl v souladu s konstantní judikaturou, že xxxxxxxxxx smlouva je nepojmenovaná smlouva – ve vztazích mezi podnikateli předvídanou § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Práva a povinnosti jejích účastníků se řídí především ustanoveními leasingové smlouvy. Ujednání leasingové smlouvy nelze rozštěpit na část týkající se závazků spojených s ,,nájmem“ předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Podstatou finančního leasingu je, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu, který opatří, a předmět leasingu předá nájemci do užívání. Skutečnost, že v době uzavření leasingové smlouvy nebyla ještě věc, jež je přenechávána do leasingového nájmu, vyrobena, tedy nezpůsobuje neplatnost této smlouvy.179
176 XXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxxxxx. Soukromoprávní režim leasingu. Právní rádce, roč. 1998, č. 6, s. 11 a násl.
177 Stanovisko kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2007 ze dne 8.9.2010.
178 XXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxxxxx. Soukromoprávní režim leasingu. Právní rádce, roč. 1998, č. 6, s. 11 a násl.
179 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1289/2005 ze dne 30.1.2008. K tomuto rozsudku je nutné ještě doplnit, že odůvodnění rozsudku bylo velmi kritizováno pro nepředložení argumentů pro závěr, že věc musí v případě nájmu již existovat. Na II. symposiu Nejvyššího soudu ze dne 4.12.2008 příslušný senát připustil nesprávnost takto formulovaného paušálního pravidla. V komentářové literatuře se využívá argumentu a maiori ad minus, tedy jestliže neexistence věci nevede k neplatnosti kupní smlouvy, nemůže vést k neplatnosti smlouvy nájemní, viz HULMÁK, Milan. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014), 1. vydání, 2014, s. 229 – 230.
Nemělo se tak postupovat podle úpravy nájemní smlouvy, která byla ve starém občanském zákoníku koncipována jako reálná. Pro úplnost je třeba dodat, že podle nové právní úpravy je již nájem v základním ustanovení vymezen jako konsenzuální smlouva (§ 2201 občanského zákoníku), nemělo by to však mít vliv na posuzování leasingové smlouvy jako inominátní i za účinnosti nové právní úpravy.
7.5.8. Obsah leasingové smlouvy
Pokud jde o obsah leasingové smlouvy, mělo by se v ní objevit alespoň následující: a) vymezení subjektů leasingového vztahu; b) předmět leasingu; c) způsob užívání předmětu leasingu; d) pořizovací cena předmětu leasingu; e) platební podmínky ohledně splátek leasingu;
f) pojištění předmětu leasingu; g) předání a převzetí předmětu leasingu; h) ukončení leasingové smlouvy a další. Tento obsah přitom bude zpravidla rozvržen mezi samotnou leasingovou smlouvou a obchodní podmínky, když podle § 1751 odst. 1 první věta občanského zákoníku
,,část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.“ Pokud by si ujednání v leasingové smlouvě a obchodních podmínkách odporovala, dostanou přednost ta ujednání, která jsou uvedena ve smlouvě (§ 1751 odst. 1 druhá věta občanského zákoníku). Další součástí leasingové smlouvy bude zpravidla splátkový kalendář, který bude konkretizovat písm. e) viz výše, tedy zejména výši leasingových splátek a termíny jejich splatnosti. Ohledně předmětu leasingu je nutno zdůraznit, že tento nemusí v době uzavření leasingové smlouvy ještě existovat, jak judikoval Nejvyšší soud, přesto se domnívám, že by se výjimečně analogicky mělo uplatnit shodné pravidlo jako máme pro nájemní vztahy vyjádřené v § 2202 odst. 2 občanského zákoníku, tedy dostatečně přesné určení věci při uzavření smlouvy. Ostatně pokud bychom nedovodili přes toto ustanovení, můžeme si vypomoci v § 553 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého ,,o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.“
7.5.9. Vlastní vymezení leasingové smlouvy autorem
Jak vyplývá z předchozích výkladů, není možné leasingovou smlouvu považovat za smlouvu smíšenou. Jak judikoval Nejvyšší soud, jde o smlouvu nepojmenovanou neboli inominátní, byť v obchodní praxi do té míry frekventovanou a s obsahem do té míry standardním, že je možno se k jejímu účelu (funkci) a pravidelnému obsahu judikatorně
vyjadřovat.180 Jedná se o typický příklad inominátní smlouvy, která má podstatné náležitosti zavedené praxí.181 Pokusím se tedy o její vymezení. Leasingová smlouva je podle mě smlouva uzavřená mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem, kdy leasingový pronajímatel se zavazuje poskytnout na uvedenou dobu za úplatu ve formě splátek do užívání předmětnou věc leasingovému nájemci s tím, že po skončení této doby dojde k převedení věci do vlastnictví leasingového nájemce. Po dobu užívání věci nese přitom leasingový nájemce nebezpečí škody na věci, jakož i hradí běžnou i neběžnou údržbu věci.
7.6. Faktoringová a forfaitingová smlouva
7.6.1. Faktoring jako jedna z forem alternativního financování podnikatelské činnosti
Faktoring (anglicky též ,,factoring“) je jedna z forem alternativního financování podnikatelské činnosti, která ovšem není v právním řádu České republiky samostatně definována.182 Jedná se o krátkodobé financování, založené na smluvně sjednaném odkupu krátkodobých pohledávek z obchodního styku před dobou jejich splatnosti.183 Pohledávky, které jsou předmětem postupování, jsou nezajištěné pohledávky. Pohledávka musí splňovat následující podmínky: 1) doba splatnosti pohledávky není delší než 180 dnů; 2) pohledávka vznikla na základě dodavatelského nezajištěného úvěru; 3) s pohledávkou nesmí být spojena práva třetích osob; 4) musí existovat možnost odkoupení (cese) pohledávky; 5) pohledávka je za subjektem s akceptovatelnou bonitou.184 Ve faktoringu vystupují tři strany: a) obchodní závod185, který prodává svoje pohledávky (faktury); b) ten, kdo je odkupuje (faktor, nejčastěji banka); c) dlužník, který bude platit novému majiteli pohledávek.186 Faktoring se dělí na regresní, kdy faktoringová společnost nenese riziko platební neschopnosti nebo nevůle odběratele. Po uplynutí lhůty (obvykle 90 dnů po splatnosti) ztrácí klient (obchodní závod) nárok čerpat proti pohledávce v prodlení financování. Oproti tomu lze vymezit bezregresní faktoring, kdy riziko platební neschopnosti nebo nevůle nese do výše limitů stanovených pro
180 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2337/2019 ze dne 22.4.2020.
181 Velmi podrobně se věnovalo leasingové smlouvě například občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ve svém stanovisku sp. zn. Spjn 204/2007 ze dne 8.9.2010.
182 Vedle faktoringu je možné uvést další formy financování podnikatelské činnosti, například úvěr (§ 2395 a násl. občanského zákoníku), kontokorent (§ 2665 občanského zákoníku), (výše rozebraný) finanční leasing, případně forfaiting apod.
183 ČERNOHORSKÝ, Xxx. Finance: od teorie k realitě. Grada Publishing. ASPI ID: MN610CZ [Sytém
ASPI].[cit. 8.3.2021]
184 XXXXXXX, Xxxxxx a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. vydání, Praha: Management Press, 2014, s.
103.
185 Podle předchozí terminologie podnik.
186 Czechwealth [online]. [cit. 8.3.2021]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx>
jednotlivé odběratele faktoringová společnost. Náklad s využitím této formy faktoringu se zvyšuje o odměnu za převzetí rizika.187
7.6.2. Smysl faktoringu a jeho funkce
Smyslem faktoringu je urychlení peněžních prostředků (cash flow188) v obchodním závodě tím, že obchodní závod nemusí čekat na splatnost svých pohledávek. Rozlišují se přitom tři základní funkce faktoringu: 1) garanční funkce; 2) funkce úvěrování; 3) funkce správy pohledávek. Garanční funkce znamená, že faktoringová společnost přebírá úvěrové riziko (riziko nezaplacení pohledávky). Funkce úvěrování značí, že faktoringová společnost proplácí pohledávku v okamžiku odkupu (strhává si faktoringovou provizi a úrok do doby splatnosti pohledávky). Funkce správy pohledávek vyjadřuje, že faktoringová společnost poskytuje různé služby spojené s odkupovanými pohledávkami.189
7.6.3. Obsah faktoringové smlouvy
V samotné faktoringové smlouvě se klient (obchodní závod) zavazuje, že všechny pohledávky nebo pohledávky za vyspecifikovanými odběrateli bude postupovat faktoringové společnosti. Ta proti nim poskytne bezprostředně po postoupení finanční prostředky ve výši odpovídající poměrné části dojednané ve smlouvě a zároveň se postará o jejich inkaso, případně vymáhání. Jedná se o dlouhodobou spolupráci, faktoringové společnosti zpravidla neřeší jednotlivé pohledávky a nevstupují do jednorázových transakcí.190 Ve smlouvě se mnohdy sjednávají podmínky další spolupráce faktoringové společnosti a klienta, zejména v oblasti vzájemné informovanosti, poradenství, administrativních prací atd.191 Tyto jsou zpravidla součástí obchodních podmínek, neboť stejně jako pro leasingovou smlouvu platí, že část obsahu smlouvy bývá v praxi v obchodních podmínkách. Rovněž tak je dle mého soudu možné využít institutu rámcové smlouvy, pokud je zde předpoklad déle trvajícího obchodního vztahu.
187 Česká leasingová a finanční asociace [online]. [cit. 9.3.2021]. Dostupné na :< xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxx-xx- pujcite/financni-a-operativni-leasing>
188 Cash flow sleduje pohyb peněžních prostředků v obchodním závodě za určité období.
189 ČERNOHORSKÝ, Xxx. Finance: od teorie k realitě. Grada Publishing. ASPI ID: MN610CZ [Sytém
ASPI].[cit. 8.3.2021]
190 Česká leasingová a finanční asociace [online]. [cit. 9.3.2021]. Dostupné na :< xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxx-xx- pujcite/financni-a-operativni-leasing>
191 XXXXXXXXXXX, Milan. Forfaiting a faktoring. Právní rádce, 1997, č. 11, s. 18 a násl.
Pokud jde o minimální obsahové náležitosti faktoringové smlouvy, měla by tato obsahovat alespoň: a) identifikaci smluvních stran; b) předmět smlouvy; c) období, na které je předmětná smlouva uzavírána; d) odměnu faktora a další (zejména administrativní) poplatky;
e) úvěrový rámec; f) informaci o druhu faktoringu; g) rozsah služeb, které faktor poskytne.
7.6.4. Forfaiting jako další ze způsobů alternativního financování podnikatelské činnosti
Forfaiting je jedním z dalších způsobů alternativního financování. Jedná se o odkup (úplatné postoupení pohledávek) dosud nesplatných zajištěných pohledávek, a to pohledávek tzv. střednědobých nebo dlouhodobých. Přitom jde o pohledávky vzniklé při dovozu nebo vývozu, které jsou ,,zajištěny“ bankovní zárukou, směnkou avalovanou bankou či akreditivem zpravidla s odloženou splatností.192 Postoupení pohledávky se uskutečňuje bez postihu, forfaiter tedy přebírá všechny druhy rizik – měnové, kurzové, transferové, politické aj. Tato rizika jsou tím větší, pokud se jedná o zahraniční forfaiting. Tím se liší od faktoringu, neboť ten se dělí na regresní a bezregresní.193 Další výrazný rozdíl je v tom, že pohledávky musí být zajištěné (například avalem banky). Třetí rozdíl vidím zejména v době splatnosti pohledávky, která je zpravidla delší než 180 dní (běžně kolem 4 let). Zatímco postupované faktury u faktoringu bývají zpravidla v desítkách tisíc korun, u forfaitingu se často jedná o částky v milionech. Faktoring je spíše tuzemský a typický pro menší a střední obchodní závody, forfaiting probíhá prakticky výhradně mezinárodně.194 Smyslem je, stejně jako u faktoringu, urychlení oběhu peněžních prostředků v obchodním závodě tím, že obchodní závod nemusí čekat na splatnost svých pohledávek.
7.6.5. Faktoringová a forfaitingová smlouva jako smlouvy inominátní a globální cese
Jak faktoringovou smlouvu, tak i forfaitingovou smlouvu lze považovat za smlouvy inominátní, neboť o těchto smlouvách zvláštní část závazkového práva v občanském zákoníku mlčí. Protože se jedná spíše o ekonomické nástroje než právní, ani v judikatuře Nejvyššího soudu se s těmito smlouvami a jejím vymezením příliš nesetkáme.195 Na základě těchto smluv
192 XXXXXXXXXXX, Milan. Forfaiting a faktoring. Právní rádce, 1997, č. 11, s. 18 a násl.
193 Forfaiting je tedy toliko bezregresní.
194 Faktoring vs. forfaiting. [online]. [cit. 10.3.2021] Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxx- pojmu/faktoring-a-forfaiting/>
195 Na rozdíl například od leasingu. Výjimečně lze zmínku o faktoringu v judikatuře Nejvyššího soudu nalézt,
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 293/2002 ze dne 21.5.2003.
dochází ke změně závazku v osobě věřitele, přičemž dochází k postoupení pohledávky nebo více pohledávek. Pohledávku máme vymezenou v § 1721 občanského zákoníku jako právo na určité plnění ze závazku. Postoupení pohledávek je potom regulováno v § 1879 a násl. občanského zákoníku. Na základě těchto smluv může být pohledávka nebo její část postoupena i bez souhlasu dlužníka třetí osobě (postupníkovi – faktorovi nebo forfaiterovi). Zákon hovoří o pohledávce – nerozlišuje tedy, zda se jedná o pohledávku před, resp. po splatnosti, z čehož lze vyvodit, že kvalita pohledávky je nerozhodná. Již neplatí, jako tomu bylo za předchozí právní úpravy, že smlouva o postoupení pohledávky musí mít písemnou formu.196 Přesto lze vřele doporučit pro faktoringovou, jakož i forfaitingovou smlouvu písemnou formu. Mnohdy budou součástí smlouvy i obchodní podmínky, které budou samozřejmě rovněž v písemné formě. Podle § 1880 odst. 1 občanského zákoníku ,,postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“ I kdyby v postupní smlouvě nebylo příslušenství specifikováno, užije se § 510 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého ,,má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství.“ Nová právní úprava na rozdíl od té předchozí197 upravuje postoupení souboru pohledávek (tzv. globální cesi), což je případ právě faktoringu, popřípadě forfaitingu. Xxxxx vymezuje globální cesi následovně: postupitel převádí postupníkovi větší počet svých pohledávek, nebo dokonce všechny své pohledávky (např. z určitých obchodních aktivit), přičemž pro globální cesi je charakteristické, že se předmětem postupu stávají i pohledávky vznikající až po uzavření postupní smlouvy, bez toho, že tato smlouva byla následně doplňována.198 Podmínkou je, aby tento soubor pohledávek byl dostatečně určen (§ 1887 občanského zákoníku). Nově přitom mohou být postoupeny pohledávky i budoucí199, což bylo za předchozí právní úpravy v podstatě nepřípustné.
Dokázal bych si představit rámcovou smlouvu, ve které se vymezí soubor pohledávek, který bude předmětem postupu v jednotlivých smlouvách (faktoringových či forfaitingových). Protože se bude jednat i například o pohledávky budoucí, přesná identifikace konkrétních pohledávek, které budou předmětem postupu, bude až v realizační smlouvě, byť by postačovalo
196 Podle § 524 odst. 1 starého občanského zákoníku ,,věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.“
197 I za předchozí právní úpravy se však dovozovala možnost postupu souboru pohledávek, a to judikatorně, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1433/2006 ze dne 20.6.2007.
198 XXXXX, Xxxxx. Postoupení pohledávky. Podnikatel a právo, 2001, roč. 8, č. 5, s. 2 a násl.
199 Handlar vymezuje tyto pohledávky jako takové, které v okamžiku uzavření postupní smlouvy ještě nevznikly, viz HANDLAR, Xxxx. Postoupení budoucích pohledávek (nejen) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, roč. 2013, č. 17, s. 597 a násl.
podle mého názoru dostatečné určení ve smyslu § 1887 občanského zákoníku již v rámcové smlouvě. Je třeba však reflektovat judikaturu k rámcové smlouvě.200 Takto by bylo možné například postoupit veškeré pohledávky provozovatele lékárny, které vzniknou v průběhu roku z provozu jeho lékárenské činnosti, za zdravotními pojišťovnami.201 Nestačí poté vystavit fakturu, neboť ta je toliko jednostranným právním jednáním, která nevyžaduje akceptaci. Samozřejmě není nutné uzavírat vždy rámcovou smlouvu, je možné postupovat tak, že postupitel s postupníkem uzavřou přímo faktoringovou smlouvu o globální cesi. Má to svá pro i proti. Bude to pro obě strany pravděpodobně přehlednější, neboť si vše ujednají v jedné smlouvě, na druhou stranu budou muset tyto pohledávky dostatečně specifikovat již v samotné postupní smlouvě tak, aby splňovaly podmínky dle § 1887 občanského zákoníku, a to i pokud se jedná o pohledávky budoucí.
200 K tomu viz kapitola rámcová smlouva.
201 V praxi někdy lékárny dostávají peníze za léky až se zpožděním od zdravotních pojišťoven, proto je vhodné uzavřít rámcovou smlouvu a na základě ní faktoringovou smlouvu.
8. Nejčastěji uzavíraná smíšená smlouva
8.1. Franchisingová smlouva
Pojem franchising se objevuje v České republice až po roce 1989. Pochází z francouzštiny, kde se slovo ,,la francise“ používalo v souvislosti s privilegii, které král uděloval významným osobnostem. Těmito privilegii jim král udělil monopolní právo za odměnu produkovat výrobky ve státním zájmu nebo obchodovat s určenými výrobky na vymezeném území. V dnešním významu se s pojmem začalo operovataž na počátku 20. století, když získalo komerční význam jakožto právo, které původně náleželo jinému subjektu.202 Ke značnému rozšíření franchisingu dochází po druhé světové válce především v USA jakožto účinné metody distribuce výrobků a služeb.203 Franchising se stal speciální metodou podnikání, která umožnila začínajícím podnikatelům podnikat s minimalizací rizika souvisejícího s podnikáním a již existujícím podnikatelům napomoci v boji s konkurencí. V USA je přibližně jedna třetina maloobchodů provozována na základě franchisingu.204
V současnosti existuje několik definic franchisingu. Často uváděnou definicí je ta uvedená Německým franchisingovým svazem: ,,Franchising je vertikálně – kooperativně organizovaný odbytový systém právně samostatných podnikatelů na bázi smluvních dlouhodobých závazků.“205 Definice Evropské franchisingové federace, jenž používá i Česká asociace franchisingu, zní následovně: ,,Franchising je odbytový systém, jehož prostřednictvím se uvádějí na trh výrobky, služby nebo technologie. Opírá se o úzkou a nepřetržitou spolupráci právně a finančně samostatných a nezávislých podniků franchisora a jeho franchisee. Franchisor zaručuje svým franchisantům právo a zároveň jim ukládá povinnost provozovat obchodní činnost v souladu s jeho koncepcí.“206 Podle doporučení Mezinárodní asociace amerických franchisorů je franchising vymezen jako ,,smlouva nebo dohoda, ústní nebo písemná, mezi dvěma nebo více partnery, kde: a) se franchisantovi poskytuje právo podle
000 XXXXXXXX, Xxxx. Franchising. Právní rozhledy, 1997, č. 7, s. 385 a násl.
203 Synonymem franchisingu se stal řetězec restaurací rychlého občerstvení McDonald’s, který vznikl v roce 1955 v USA a postupně se začal rozšiřovat po celém světě.
204 XXXXXXXXXX, Xxxxxxx. Franchising. Podnikání pod cizím jménem. 3. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2009, s. 2
– 3.
205 Deutscher Franchise-Verband e.V.: Franchising, München, 1992, s. 1. 206 Český insitut pro franchising [online].[cit. 14.3.2021]. Dostupné na < xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxxxx.xxx?xxxxxxxxxxx>
marketingového plánu sestaveného franchisorem, poskytovat služby a/nebo prodávat výrobky, a b) řízení podnikání podle určitých plánů nebo systémů je spojeno s označením výrobků, služeb a obchodního jména, reklamních a obchodních symbolů, pomocí kterých jsou jednotliví franchisoři nebo smluvní podnikatelé rozeznatelní, a c) franchisant se zavazuje přímo nebo nepřímo platit konkrétní částku za poskytnutí franchisingu.“207 V českých poměrech podal definici franchisingu Vrchní soud v Praze, když vymezil, že se jedná o formu podnikání, kdy předmětem franchisingové smlouvy je poskytnutí výrobního nebo obchodního know-how a dalších průmyslových práv poskytovatelem příjemci za to, že příjemce výsledky svého podnikání uvede na trh. Obě smluvní strany se stávají partnery, jde o vertikální dlouhodobý vztah, přinášející oběma zisk a vyvážené výhody. Příjemce podniká pod jménem poskytovatele zavedeným na trhu a s jeho pomocí, získává právo užívat jeho ochrannou známku, image, zkušenosti. Poskytnutá licence příjemce opravňuje k provozování vlastního podniku na základě ověřeného podnikatelského konceptu poskytovatele, jeho know-how a pod jeho jménem. Poskytovateli pak náleží jednorázový poplatek za poskytnutí licence a průběžný franchisingový poplatek z měsíčního obratu (nebo z čisté tržby, hrubých výnosů apod.), stanovený procentuálně.208 Franschising podobně jako forfaiting obsahuje velmi často mezinárodní prvek. Tuto smlouvu totiž nejčastěji uzavírají velké, nadnárodní společnosti sídlící v určitém státě s menšími podnikateli ze státu jiného (např. KFC, XXXX XXXXXX, Potrefená husa a další).209 Pro účely této rigorózní práce budu však nadále pracovat s franchisingovými smlouvami toliko vnitrostátními (tj. bez mezinárodního prvku).
8.1.2. Výhody a nevýhody uzavření franchisingové smlouvy
V uzavření franchisingové smlouvy vidím především výhody pro obě smluvní strany, tedy jak pro franchisora210, tak pro franchisanta.211 Mezi výhody pro franchisora lze řadit: a) rychlé uplatnění jedné myšlenky s malými náklady212; b) vytvoření vlastní struktury odbytové sítě; c) získání příjmů pro vývoj know-how a jednotlivých prvků franchisingu; d) odbytová jistota; e) posílení image firmy franchisora apod. Pro franchisanta je to výhodné z následujících důvodů: a) rychlý přístup na trh; b) větší jistota v podnikání; c) získání rozsáhlého know-how
207 XXXXXXXX, Xxxxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxx. Viete čo je franchising? 1. vydání. Bratislava: Vydavatelství
Xxxxx, 1991, s. 40.
208 Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 170/95-36 ze dne 28.4.1998.
000 XXXXXXXXX, Xxxx. Smlouva o reklamě. Právní fórum, 2006, č. 6, s. 189 a násl.
210 Franchisový poskytovatel.
211 Franchisový příjemce.
212 Také se používá slovního spojení ,,jednou vymyšlené stokrát prodat.“
prostřednictvím vzdělávání, které zajišťuje franchisor apod. Mezi nevýhody pro franchisora můžeme zařadit: a) nižší míra kontroly; b) tlak franchisanta, který se snaží prosadit i prodej jiných výrobků, než těch, které mu poskytuje franchisor; c) budoucí konkurence pro franchisora; d) riziko prozrazení know-how apod. Nevýhodami pro franchisanta může být: omezení podnikatelské samostatnosti; b) neustálá kontrola franchisorem; c) platba franchisingových poplatků; d) jednotná image firmy s franchisorem apod.213
8.1.3. Franchisingová smlouva jako smlouva inominátní či smíšená
Franchisingová smlouva v rámci stávající právní úpravy není uvedena jako samostatný smluvní typ ve čtvrté části hlavě II. občanského zákoníku. Můžeme tak tuto smlouvu automaticky považovat za inominátní smlouvu? Vrchní soud v Praze judikoval, že franchisingovou smlouvu je nutno mít za inominátní smlouvu, která však nesmí svými ustanoveními odporovat zákonům nebo je obcházet. Zároveň ovšem uvedl, že smlouva sama obsahuje prvky různých smluvních typů (např. licenční smlouvy, nájemní smlouvy, smlouvy o použití know-how).214 Xxxxxxxx dodává, že může obsahovat také prvky smlouvy leasingové, případně smlouvy o obchodním zastoupení.215 V rámci výkladů výše (kapitola 3: Inominátní smlouvy a smlouvy smíšené) jsem uvedl, že smíšenou smlouvu nepodřazuji pod nepojmenovanou smlouvu. Je třeba si tak určit, zda se jedná spíše o smlouvu nepojmenovanou nebo smíšenou. Trend je takový, že se v poslední době začíná mluvit o franchisingové smlouvě čím dál více jako o smlouvě smíšené.216 Může se tak dle mého soudu jednat o smlouvu smíšenou, nicméně velmi komplikovanou. Smluvní strany tak zkombinují smluvní typy, jimiž se chtějí řídit tzv. bez dalšího (např. licence, nájem prostor sloužícího podnikání), dále smluvní typy, jimiž se chtějí řídit částečně, kdy vyberou toliko konkrétní ustanovení pojmenované smlouvy (např. obchodní zastoupení), a dále mohou v rámci této smlouvy kombinovat i nepojmenované smlouvy (např. smlouva o reklamě).
Pokud jde o licenční smlouvu, domnívám, že právní úprava této smlouvy bude plně použitelná. Podle § 2358 odst. 1 občanského zákoníku ,,licenční smlouvou poskytuje poskytovatel nabyvateli oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví (licenci) v ujednaném
213 K dalším výhodám a nevýhodám franchisingu lze odkázat na publikaci Řezníčkové, viz XXXXXXXXXX, Xxxxxxx. Franchising. Podnikání pod cizím jménem. 3. vydání. Praha: C.H. Xxxx, s. 15 – 22.
214 Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 170/95-36 ze dne 28.4.1998.
000 XXXXXXXX, Xxxx. Franchising. Právní rozhledy, 1997, č. 7, s. 385 a násl.
216 XXXXX, Xxxxxx. Vliv rekodifikace na franchisingovou smlouvu. Právní fórum, 2011, č. 8, s. 362 a násl.
omezeném nebo neomezeném rozsahu a nabyvatel se zavazuje, není-li ujednáno jinak, poskytnout poskytovateli odměnu.“ Dále bylo výše uvedeno, že franchisor kontroluje činnost franchisanta. Nejedná se ovšem o kontrolu ve smyslu § 2652 a násl. občanského zákoníku, nýbrž je možné postupovat podle právní úpravy licence. Podle § 2366 odst. 2 občanského zákoníku ,,je-li výše odměny ujednána v závislosti na výnosech z využití licence, umožní nabyvatel poskytovateli kontrolu příslušných účetních záznamů nebo jiné dokumentace ke zjištění skutečné výše odměny.“ Podle § 119 občanského zákoníku ,,právnické osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech, i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.“ Toto ustanovení dává franchisorům možnost lépe kontrolovat franchisanta, neboť ten musí ex lege vést spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech. Protože dle § 2358 odst. 2 občanského zákoníku ,,(licenční) smlouva vyžaduje písemnou formu“, domnívám se, že i franchisingová smlouva musí být uzavřena v písemné formě, neboť úprava licence se na tuto smlouvu vztáhne podle mě vždy. Dalším znakem franchisingu je, že franchisantovi je často poskytováno určité know-how. Opět si dle mého mínění vystačíme s úpravou licenční smlouvy v občanském zákoníku, když podle § 2368 odst. 1 občanského zákoníku ,,nabyvatel utají před třetími osobami podklady a sdělení, jichž se mu od poskytovatele dostalo, ledaže ze smlouvy nebo z povahy podkladů a sdělení vyplývá, že poskytovatel nemá na jejich utajování zájem.“
Pokud má franchisant od franchisora pronajaty obchodní prostory, užije se dále právní úprava nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302 a násl. občanského zákoníku). Aplikovatelný na franchising by mohl být například § 2307 občanského zákoníku, podle kterého ,,nájemce může s předchozím souhlasem pronajímatele převést nájem v souvislosti s převodem podnikatelské činnosti, jíž prostor slouží; souhlas pronajímatele i smlouva o převodu nájmu vyžadují písemnou formu.“ Stejně tak je plně využitelný § 2315 občanského zákoníku (náhrada za převzetí zákaznické základny), podle kterého ,,skončí-li nájem výpovědí ze strany pronajímatele, má nájemce právo na náhradu za výhodu pronajímatele, nebo nového nájemce, kterou získali převzetím zákaznické základny vybudované vypovězeným nájemcem. Nájemce toto právo nemá, byl-li z nájmu vypovězen pro hrubé porušení svých povinností.“ Domnívám se, že hrubé porušení povinností bude muset souviset s nájemní smlouvu, nebude možné tak vypovědět franchisingovou smlouvu zahrnující v sobě nájemní smlouvu, protože například franchisant nezaplatí odměnu, kterou má povinnost zaplatit podle licenční smlouvy zahrnuté rovněž do franchisingové smlouvy. Důvodem tak může být spíše například několikaměsíční neuhrazení nájemného apod. Opět platí, že tato smlouva je převzata do
franchisingové smlouvy jako celek, ovšem nemusí být vůbec součástí franchisingové smlouvy, a to za předpokladu, že franchisor nepronajímá franchisantovi jeho obchodní prostory.
Smluvní strany si budou chtít dále vypůjčit některá ustanovení z právní úpravy obchodního zastoupení. Jedná se zejména o vymezení rozhodného území (§ 2485 občanského zákoníku) a ujednání konkurenční doložky (§ 2518 občanského zákoníku). Domnívám, že pokud si vymezí rozhodné území a ujednají konkurenční doložku tak, že pouze prohodí označení smluvních stran, tedy namísto obchodního zástupce a zastoupeného uvedou franchisor a franchisant, neznamená to, že en bloc přejaly právní úpravu obchodního zastoupení do smlouvy. Zároveň tímto neobcházejí kogentní ustanovení právní úpravy obchodního zastoupení (§ 2519 občanského zákoníku), což je patrné z povahy franchisingové smlouvy; účelem uzavření takové smlouvy není v žádném případě obejití kogentních ustanovení obchodního zastoupení.
Další smlouvou zahrnutou do franchisingové smlouvy je smlouva o reklamě a propagaci. Ta může mít dle Ondrejové různou podobu, přičemž nejčastěji se bude jednat o smlouvu o dílo nebo smlouvu inominátní.217 Franchisor zpravidla zajišťuje reklamu, propagační služby a marketing. Záleží potom na obou stranách, jak si otázku reklamy upraví. Většinou franchisor zajišťuje celostátní reklamu (celostátní masmédia) a regionální a místní reklamu ponechá na franchisantovi.218 Franchisant se v takové smlouvě zpravila zaváže, že bude činit kroky, které povedou k propagaci jeho obchodního závodu, a to v souladu s reklamou prováděnou franchisorem. Plynou z toho výhody jak franchisorovi, tak franchisantovi. Pro franchisora je výhodou zajištění své propagace na regionální úrovni, zatímco pro franchisanta je výhodou, že může těžit z celostátní reklamy franchisora. Smlouva o dílo dle § 2586 občanského zákoníku mi na danou smlouvu příliš nepasuje, neboť se jedná spíše o soustavnou činnost a rozhodující je právě činnost, nikoliv výsledek, kterého by mělo být dosaženo právě uzavřením smlouvy o dílo. V tomto by se spíše přibližovala smlouva o reklamě smlouvám příkazního typu, když tyto smlouvy směřují k obstarání určité záležitosti a podstatná je činnost, resp. vyvinout úsilí v záležitosti jiného (např. viz § 2438 odst. 2 první věta občanského zákoníku).219 Je možné si tak vypůjčit například některá ustanovení příkazu, nicméně nelze
000 XXXXXXXXX, Xxxx. Smlouva o reklamě. Právní fórum, 2006, č. 6, s. 189 a násl.
000 XXXXXXXX, Xxxx. Franchising. Právní rozhledy, 1997, č. 7, s. 385 a násl.
219 XXXXX, Xxxxxx. Příkazní smlouva. ASPI ID: MN145CZ [Systém ASPI]. Xxxxxxx Kluwer [cit. 17.3.2021].
8.1.4. Vlastní vymezení franchisingové smlouvy autorem
Xxxxxxxxxxxxxx smlouva je tak dle mého názoru smlouvou, která v sobě mísí několik smluvních typů – pojmenovaných i nepojmenovaných. Jedná se o smlouvu, kde vystupují na obou stranách smluvního vztahu podnikatelé – franchisor a franchisant. Z této smlouvy plynou práva a povinnosti oběma smluvním stranám, jedná se tedy o synallagmatickou smlouvu. Tato smlouva v sobě mísí tyto pojmenované smlouvy: licenční smlouva (obligatorně), smlouva o nájmu prostor sloužícího k podnikání (fakultativně), smlouva o obchodním zastoupením (stran konkurenční doložky a rozhodného území). Dále v sobě tato smlouva mísí nepojmenované smlouvy: smlouva o reklamě a propagaci (obligatorně), další nepojmenované smlouvy, které mohou, ale také nemusí mít podstatné náležitosti zavedené praxí.
Závěr
Uzavírání nepojmenovaných smluv vyvěrá z principu přípustnosti nepojmenovaných smluv, který je vyjádřený v § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. Tyto nepojmenované smlouvy by měly naplňovat definiční znaky smlouvy, nicméně jak bylo zjištěno v práci, obecné vymezení smlouvy zákonodárce nedává, a tak jsem si pro účely vlastního vymezení smlouvy obecně vypomohl ve veřejném právu. Při zamyšlení se nad tím, proč některé nepojmenované smlouvy nejsou vůbec upraveny v zákoně, je třeba vycházet zejména z toho, že tyto smlouvy nejsou natolik tradiční, aby je zákonodárce do zákona upravil. Ani v předchozích právních úpravách nebyly upraveny, přestože jsme se s nimi v praxi setkávali (s některými ovšem až v posledních letech, proto se o nich také hovoří jako o moderních smluvních typech). V teorii je uváděno, že pojmenované smlouvy mají podstatné náležitosti smlouvy, což v práci nikterak nerozporuji, avšak tvrdím, že podstatné náležitosti smlouvy mohou mít i smlouvy nepojmenované, byť nikoliv vymezené zákonem, ale definované praxí. Kdyby tomu tak nebylo, mohlo by to mít neblahé důsledky pro smluvní strany, například obcházení konstantní judikatury apod.
V práci se dále ztotožňuji s názorem, který zazněl v rozhodnutí Nejvyššího soudu i v doktríně, že obecná ustanovení závazková práva se na nepojmenované smlouvy použijí. Pokud by tomu tak nebylo, smluvní strany by byly značně limitovány v uzavření jakékoliv smlouvy neupravené občanským zákoníkem a zásada autonomie vůle by byla významně narušena. Jinak tomu je v případě zvláštní části závazkového práva, tedy úpravy jednotlivých smluvních typů. Dovozuji v práci, že zvláštní úprava závazkového práva se na jednotlivé nepojmenované smlouvy subsidiárně nepoužije. Pokud by však smlouva nenaplňovala některou podstatnou náležitost smlouvy upravenou zákonem, tvrdím, že není možné takovou smlouvu automaticky prohlásit za nepojmenovanou a tím udržet smlouvu platnou. Pokud zde byl tedy pokus uzavřít pojmenovanou smlouvu, ale smluvní strany nedodržely některou náležitost pojmenované smlouvy, bude taková smlouva podle mě neplatná. Jako neplatnou posuzuji i nepojmenovanou smlouvu, jejíž účelem by bylo obejít kogentní ustanovení zákona. Jako příklad uvádím úpravu obchodního zastoupení.
Někde na pomezí pojmenovaných smluv a nepojmenovaných smluv stojí ještě třetí typ
– smlouvy smíšené. O těch se předchozí právní úprava zmiňovala, avšak nová právní úprava
již tak nečiní, proto je třeba si tyto smlouvy zařadit a vymezit oproti smlouvám nepojmenovaným. Odmítám v práci závěr, že smíšené smlouvy je možné podřadit pod smlouvy nepojmenované. Aby mohly být pojmenované smlouvy smíseny, vycházím z toho, že nesmí být v rozporu základní ustanovení těchto smluv a rovněž tak dispozitivní právní úprava, tedy jako celek musí být smlouvy, které mají být smíseny do jedné, kompaktní. Jako složitější případ vyhodnocuji situaci, kdy by si právní úpravy částečně odporovaly, nikoliv v základním ustanovení. Nastupuje pak podle mě výklad právního jednání, kdy je nutné za použití těchto pravidel posoudit, kterou smlouvou se chtěly smluvní strany řídit v případě rozporu. Závěrem ke smíšeným smlouvám dovozuji, že je možné smísit pojmenovanou smlouvu i s nepojmenovanou smlouvou, když tuto premisu si potvrzuji v kapitole 8. Dokonce dovozuji i smísení dvou smluv nepojmenovaných, které definovala praxe. V takovém případě se zvláštní úprava závazkového práva nepoužije a můžeme tak v tomto jediném případě tvrdit, že pojem inominátní smlouva a smíšená smlouva nám spadá v jedno. Odlišně od některých autorů vymezuji jako speciální kategorii smíšené smlouvy ex lege.
Jak jsem uvedl v úvodu, částečně se v práci pokouším navázat na Šilhána, proto se obšírně zabývám i institutem analogie. Tu již nemáme upravenou v rámci smluvního práva jako tomu bylo za předchozí právní úpravy, ale toliko v § 10 občanského zákoníku. Jako zásadní vidím rozčlenění inominátních smluv ve vztahu k analogii na inomináty intencionální specifické, inomináty intencionální nespecifické a neintencionální inomináty. Toto pojetí inominátů jsem pro účely této práce převzal a rozebírám různé modelové situace na příkladu konsenzuální smlouvy o zápůjčce, kdy se částečně shoduji s autorem a částečně se s ním rozcházím. Vymezuji přitom pět rozdílných situací v rámci těchto třech kategorií inomátů, přičemž se snažím co nejvíce vyhovět vůli stran.
Vedle obecných ustanovení závazkového práva se nepojmenované smlouvy rovněž tak řídí obecnými ustanoveními o právním jednání. Je třeba dodat, že v předchozí právní úpravě byla úprava právního jednání a smlouvy upravena společně v části první starého občanského zákoníku, tedy pro závěr, že se nepojmenovaná smlouva řídí rovněž ustanoveními o právním jednání, svědčí i systematický argument. V práci uvádím, že by se měl u těchto smluv klást ještě větší důraz na soulad s dobrými mravy, což demonstruji na příkladu inominátní smlouvy, která se nejvíce podobá smlouvě o společnosti. Jak pro nepojmenované, tak pro smíšené smlouvy platí, že nemusí být uzavřeny v písemné formě. V případě smíšené smlouvy, která v sobě mísí smlouvu, jež vyžaduje písemnou formu, však dovozuji povinnost takovou smíšenou
smlouvu uzavřít v písemné formě. Dále v práci uvádím, že nic nebrání tomu, aby se na inominátní smlouvu uplatnila pravidla o náhradě škody, zejm. § 2913 občanského zákoníku.
V druhé části práce podrobuji rozboru nejčastěji uzavírané inominátní smlouvy a jednu smíšenou smlouvu. Xxxxxxxxx, jak předmětnou smlouvu chápe judikatura nejvyšších soudů a do kontrastu s tímto chápáním dávám vymezení této smlouvy v doktríně, přičemž přispívám i vlastním názorem na danou smlouvu. Hned u první smlouvy, která byla předmětem mého zkoumání, dochází k značnému rozkolu, kdy rámcovou smlouvu Nejvyšší soud chápe jako institut, který nezakládá závazkový vztah a smluvená pravidla v rámcové smlouvě nejsou ničím jiným než jinými obchodními podmínkami. Proti tomu stojí silný argument v doktríně, že pokud by závazky z takové smlouvy nevznikaly, nemohlo by jít o smlouvu. Vhodnost uzavření rámcové smlouvy vidím nejen u následných realizačních smluv, které jsou pojmenovanými smlouvami, ale i u následných nepojmenovaných smluv, například u faktoringové či forfaitingové smlouvy.
Další smlouvou, kterou vymezuji v rámci práce, je rezervační smlouva na nemovitost. Jedná se podle mě o jednu z nejčastěji uzavíraných nepojmenovaných smluv. Tato smlouva je v judikatuře skloňována zejména v souvislosti se spory z rezervačních poplatků. Dospívám k závěru, že rezervační poplatek není zákonným institutem zálohy dle § 1807 občanského zákoníku, když účel složení rezervačního poplatku je primárně jiný než účel složení zálohy. Stejně tak tvrdím v práci, že rezervační smlouva nesplývá se zákonným institutem smlouvy o smlouvě budoucí, protože se zájemce nezavazuje uzavřít budoucí smlouvu, ale toliko vyjadřuje vážný zájem nabýt předmětnou nemovitost. V rámci realitní transakce však mohou být postupně uzavřeny obě tyto smlouvy, a to buď v jeden okamžik nebo každá smlouva v jiný okamžik.
Další pojednání činím o svěřenecké smlouvě, tedy trojstranné smlouvě mezi prodávajícím, kupujícím a schovatelem. Tato smlouva v praxi často také navazuje na výše uvedenou rezervační smlouvu a uzavírá se zpravidla v rámci realitní transakce ve stejný okamžik jako kupní smlouva na nemovitost. Byť se objevily i názory, že se jedná o smíšenou smlouvu, tento závěr v práci odmítám, neboť smlouvu o úschově není možné subsidiárně použít, když podle této pojmenované smlouvy není možné zpravidla vydat peníze z úschovy třetí osobě. O smíšenou smlouvu by se mohlo jednat v tom případě, kdyby měl schovatel například povinnost ze smlouvy obstarat určitou záležitost pro příkazce nad rámec svěřenecké
smlouvy. Pak by se mohlo jednat o smíšenou smlouvu složenou ze svěřenecké smlouvy a příkazní smlouvy. Svěřeneckou smlouvu dále odlišuji od tzv. nepravidelné úschovy. Závěrem k této smlouvě dodávám, že tuto smlouvu považuji za inominátní smlouvu, která má podstatné náležitosti zavedené praxí.
Z jiného soudku než předchozí smlouvy je smlouva profesionálního sportovce. Také se jedná o inominátní smlouvu, nicméně zaznívají zde hlasy, že by se mohlo jednat o pracovní smlouvu podle zákoníku práce. Třebaže materiálně splňuje činnost sportovců znaky závislé práce, vymezil jsem v práci, že podstatná je judikatura Nejvyššího správního soudu, který ve svých rozhodnutích týkajících se těchto smluv nevyloučil možné podřazení pod zákoník práce, ale připustil i uzavírání těchto smluv v režimu § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž sportovec může v takovém případě působit jako osoba samostatně výdělečně činná. Podotýkám v práci, že to se děje v praxi ve valné většině případů.
Pokud hovoříme o inominátní smlouvě, mnohý právník na prvním místě vzpomene leasingovou smlouvu. O té pojednávám v další podkapitole. V našich poměrech se objevuje ve dvou formách – operativního leasingu a finančního leasingu. V práci se zabývám především finančním leasingem a odlišuji tuto smlouvu především od nájemní smlouvy. I v případě leasingové smlouvy se objevily názory, že by se mohlo jednat o smíšenou smlouvu, složenou ze smlouvy nájemní, kupní a úvěrové, proto v práci uvádím, proč si myslím, že předmětná smlouva z těchto smluv nesestává. Přispěla k tomu i judikatura, když Vrchní soud v Praze posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu smíšenou, skládající se ze smlouvy nájemní a smlouvy o koupi najaté věci. Jak ovšem uvádím v práci dále, Nejvyšší soud tento jeho názor korigoval a prohlásil danou smlouvu za nepojmenovanou.
Faktoring a forfaiting jsou další formy alternativního financování podnikatelské činnosti. Tyto dvě formy se liší především v tom, že v případě faktoringu se jedná o krátkodobé financování a pohledávky jsou nezajištěné, zatímco v případě forfaitingu se jedná o dlouhodobější pohledávky a tyto jsou zajištěny např. bankovní zárukou, směnkou či akreditivem. Protože se jedná o postupní smlouvy, zabývám se v souvislosti s těmito smlouvami také globální cesí. Uvádím v práci, že je možné uzavřít rámcovou smlouvu, ve které se daný soubor pohledávek vymezí, případně může být vymezen až v samotné postupní smlouvě. Má to své výhody i nevýhody.
Nakonec se v práci zabývám podrobně i jednou zástupkyní smíšených smluv – franchisingovou smlouvou. Zde jak judikatura, tak i doktrína se přiklání v poslední době k tomu, že se jedná spíše o smíšenou smlouvu, nicméně i tak je ztotožňována se smlouvou inominátní, což je dle mého názoru, jak vyplývá z této práce jako celku, nesprávný výklad.
Závěrem mohu shrnout, že jsem si vědom toho, jak drobné nuance mezi jednotlivými smlouvami mohou být. Touto prací jsem se pokusil přispět do odborného diskursu v tom smyslu, že je třeba jednotlivosti ve smlouvách důsledně rozlišovat a nesměšovat bez dalšího inominátní smlouvy se smlouvami smíšenými. Každá z těchto dvou kategorií má totiž jiný právní režim a je třeba to při posuzování takové smlouvy zejména v judikatuře reflektovat. De lege ferenda bych některé smlouvy upravil blíže zákonem (např. smlouva profesionálního sportovce), některé smlouvy by mohly být více diskutovány v doktríně (např. rezervační smlouva) a u některých smluv by stálo za to přehodnotit dosavadní judikaturu k této smlouvě (např. rámcová smlouva). Ocenil bych, pokud by se pro futuro, i třeba za přispění této práce, mezi smlouvami inominátními a smíšenými odlišovalo. Stejně tak rád příjmu jakýkoliv teoretický či praktický oponentní názor na mnou zaváděné podstatné náležitosti inominátních smluv.
Seznam použitých zdrojů
Komentáře, monografie a učebnice
XXXXXX, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1724 – 2054),
1. vydání, 2014, 1335 x.
XXXXXXXXX, Xxxx. Průvodce uzavíráním smluv po rekodifikaci. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2015, s. 437 x.
XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha, 2009, 2321 x.
XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Smlouva, 1. vydání, Praha, Academia, 1985, 183 x.
XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX, Xxxxxxxx, XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské právo. 2. vydání. Praha:
X.X.Xxxx, 1995, 386 s.
XXXX, X., XXXXXXXXX, X., XXXXXXXX, X. et al. Výkladový slovník leasingu. Praha : Grada Publishing, s.r.o., 1995. 157 x.
XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (Obecná úprava a kupní smlouva), Masarykova univerzita
Brno, 1994, 2. vydání, 362 x.
XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník I, II, 1. vydání, Praha, 2008, 2321 s.
XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha:
X.X.Xxxx, 2014, 2400 x.
XXXXXX, Xxxxx. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha:
C.H. Xxxx, 2011, 296 x.
XXXXXXXXX, Xxxxx. Základy právní metodologie. Arbeitspapiere des Forschungsinstituts für mittel-und osteuropäisches Wirtschaftsrecht, Vienna University of Economics and Business, Vienna, 2003, 103 x.
XXXXX, Xxxxxx. Teorie práva. Praha: C.H. Xxxx, 1995, 247 x.
XXXXXXXXX, Xxxxx. Bürgerliches Recht. Brand I. Allgemeiner Teil. 5. vydání. Wien – New York: Springer, 2010, 1992 x.
XXXX, Xxxxxx a kol. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2006, 256.
XXXXXX, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014),
1. vydání, 2014, 2072 x.
XXXXX, Xxxxxxxx. Štandardné zmluvy. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2009, 336 x.
XXXXXXX, Xxxxxxx, XXXXXXX, Xxxxxx a kol. Obchodní zákoník: komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009, 1927 x.
XXXXXX, Xxxxx a kol. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx,
2015, 508 x.
XXXXXXXXXX, Xxxxx. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl, § 566 – 775. Praha: LINDE, 1999, 687 s.
XXXXXXXXX, Xxxxxxxxxx. Der Rahmenvertrag in der Lieferbeziehungen. Berlin: Logos Verlag Berlin, 2010, 250 x.
XXXXXX, Xxx a kol. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 1, Alggemeiner Teil, §§1-240, 7. Aufgabe. München: X.X.Xxxx, 2015, 2828 x.
XXXXXX, Xxxxx, XXXXXXX, Xxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxx a kol. Obchodní podmínky. 1.
vydání Brno: Masarykova univerzita, 2016, 304 x.
XXXXX, Xxxx a kol. Notářský řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2018, xvi, 944 x. XXXXX, Xxxxxx. Právní úprava profesionálního sportu v České republice a zahraničí. ASPI
ID: MN213CZ [Systém ASPI]. Xxxxxxx Kluwer, 112 x.
XXXXXXX, Xxxxx. Leasing – podstata, druhy, principy smlouvy. 2002, ASPI ID: LIT22601CZ
[Systém ASPI]. Xxxxxxx Kluwer.
XXXXXXX, Xxxx. Leasing v praxi, 5. aktualizované vydání: praktický průvodce. GRADA
Publishing.a.s., 2012, 120 x.
XXXXXX, Xxxxx a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání. Praha: C.H. Xxxx,
2003, 551 x.
XXXXXXXXXXX, Xxx. Finance: od teorie k realitě. Grada Publishing. ASPI ID: MN610CZ
[Sytém ASPI], 464 x.
XXXXXXX, Xxxxxx a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. vydání, Praha: Management Press, 2014, 424 x.
XXXXXXXXXX, Xxxxxxx. Franchising. Podnikání pod cizím jménem. 3. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2009, 208 x.
XXXXXXXX, Xxxxxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxx. Viete čo je franchising? 1. vydání. Bratislava: Vydavatelství Elita, 1991, 40 x.
XXXXX, Xxxxxx. Příkazní smlouva. ASPI ID: MN145CZ [Systém ASPI]. Xxxxxxx Kluwer, 160
s.
Odborné časopisy a sborníky
XXXXXXXX, Xxxxx. Nepojmenované smlouvy. Právní rozhledy, roč. 1996, č. 7, s. 308 a násl.
XXXXXXX, Xxxx. Právní režim inominátního závazku v občanském a obchodním právu. Právní
rozhledy, roč. 2003, č. 4, s. 164 a násl.
XXXXXX, Xxxxx. Inominátní smlouvy a přípustnost analogie v obchodních závazkových vztazích. Právní rozhledy, roč. 2007, č. 13, s. 465 a násl.
XXXXXX, Xxxxx, TÉGL, Xxxx. Absolutní ochrana relativních práv? K výkladu § 1044 ObčZ aneb po 90 letech opět na začátku – 2. část. Právní rozhledy, 2020, č. 11, s. 381 a násl.
XXXXXX, Xxxxx. Smlouva typová, inominátní a smíšená. Bulletin advokacie, roč. 2001, č. 8,
s. 53 a násl.
XXXXXXX, Xxxxx. Doplňující výklad smlouvy v českém právu – nechtěný návštěvník nebo vítaný host? Právník, 2019, č. 1, s. 32 a násl.
XXXXX, Xxxxx. Obdoba. Právník, roč. 2003, č. 2, s. 97 a násl.
XXXX, Xxxx. O dobrých mravech, Bulletin advokacie, roč. 2011, č. 7-8, s. 32 a násl.
XXXXXXXXX, Xxxxxx. Rámcové smlouvy po rekodifikaci. Obchodněprávní revue, roč. 2016, č. 9, s. 247 a násl.
XXXXXXX, Xxxxx. Rámcové smlouvy, Právní rozhledy, roč. 2004, č. 1, s. 13 a násl. XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Všeobecné obchodní podmínky a řešení jejich kolize po rekodifikaci.
Obchodněprávní revue, roč. 2015, č. 4, s. 106 a násl.
XXXXX, Xxx. Xxxxxxx zmluva. In HUSÁR, Xxx (ed.) Súčasnosť a perspektívy právnej regulácie a obchodných zmlúv. Zborník príspevkov účastníkov vedeckej konferencie konanej v dňoch 24.-26. októbra 2007 v Starej Lesnej. Košice: Univerzita Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxx v Košiciach, 2008. s. 54 a násl.
XXXXXX, Xxxxx. Některá úskalí racionality obchodních podmínek. Právní rozhledy, roč. 2015, č. 18, s. 611 a násl.
XXXXXXXX, Xxxxxx. K rozsudku Nejvyššího soudu ve věci smluvní pokuty sjednané v tzv.
rezervační smlouvě po 31.12.2013. Právní rozhledy, roč. 2018, č. 23-24, s. 846 a násl.
XXXXXXX, Xxxx. Svěřenectví – nový smluvní typ. Bulletin advokacie, roč. 1996, č. 8, s. 81.
XXXXXXX, Xxxxx. Svěřenství a právní jistota – dominantní téma 7. evropských notářských dnů v Salzburgu. Ad Notam, roč. 1995, č. 3, s. 59 a násl.
XXXXXXXX, Xxxxx. Právní postavení profesionálních sportovců v kolektivních sportech a zdanění jejich příjmů. Status quo nebo čekání na změnu? Auditor: časopis Komory auditorů České republiky, 2015, č. 5, s. 23 – 28.
XXXXXXXX, Xxxxx. Jaký vliv má úprava mezinárodních sportovních asociací na vnitrostátní
sport? Právník, 2011, č. 12, s. 1239 a násl.
XXXXX, Xxxxx. Xxxxxxxxxx smlouva, smlouva o koupi najaté věci. Komorní listy, roč. 2012, č. 2, s. 28 a násl.
XXXXXX, Xxxx. Finanční leasing – 1. část. Obchodní právo, roč. 2010, č. 4, s. 18 a násl. XXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxxxxx. Soukromoprávní režim leasingu. Právní rádce, roč. 1998, č. 6,
s. 11 a násl.
XXXXXXXXXXX, Milan. Forfaiting a faktoring. Právní rádce, 1997, č. 11, s. 18 a násl. XXXXX, Xxxxx. Postoupení pohledávky. Podnikatel a právo, 2001, roč. 8, č. 5, s. 2 a násl.
XXXXXXX, Xxxx. Postoupení budoucích pohledávek (nejen) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, roč. 2013, č. 17, s. 597 a násl.
XXXXXXXX, Xxxx. Franchising. Právní rozhledy, 1997, č. 7, s. 385 a násl. XXXXXXXXX, Xxxx. Smlouva o reklamě. Právní fórum, 2006, č. 6, s. 189 a násl.
XXXXX, Xxxxxx. Vliv rekodifikace na franchisingovou smlouvu. Právní fórum, 2011, č. 8, s. 362 a násl.
XXXXX, Xxx. Výhody a úskalí trojstranné smlouvy o rezervaci nemovitosti z pozice zájemce.
Soukromé právo, 2021, č. 3, s. 24 a násl.
Právní předpisy
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí
Zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu
Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád
Zákon č. 69/1958 Sb., o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi
Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii
Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.
Zákonné opatření č. 344/2013 Sb., o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací soukromého práva a o změně některých zákonů
Judikatura
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/02 ze dne 7.12.2004 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4235/18 ze dne 13.9.2019 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10-2 ze dne 12.5.2011 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26.2.1998 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3900/12-2 ze dne 28.2.2013
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 ze dne 28.3.2012 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 155/2018 ze dne 27.3.2018 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 645/2016 ze dne 30.11.2016 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2710/2010 ze dne 20.1.2011 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2029/98 ze dne 17.12.1998 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 24/2010 ze dne 28.6.2011 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1888/2007 ze dne 22.9.2009
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5105/2014 ze dne 31.5.2016 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2637/2010 ze dne 27.11.2012 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3488/2010 ze dne 28.8.2012 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1292/2015 ze dne 18.8.2015 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2572/2010 ze dne 28.6.2012 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2637/2010 ze dne 27.11.2012
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4370/2011 ze dne 27.5.2014 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1363/2013 ze dne 25.9.2013 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4053/2010 ze dne 28.3.2012 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2677/2014 ze dne 27.11.2014 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 ze dne 27.11.2003 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13.1.2010 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002 ze dne 27.11.2003 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 ze dne 13.1.2010 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1289/2005 ze dne 30.1.2008 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2337/2019 ze dne 22.4.2020 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 293/2002 ze dne 21.5.2003 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1433/2006 ze dne 20.6.2007 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1733/2010 ze de 23.8.2011 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 ze dne 16.5.2005 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1671/2006 ze dne 26.3.2008 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 26/2012 ze dne 29.9.2014 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 629/2006 ze dne 28.5.2008
Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 16/2011-78 ze dne 29.11.2011 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 22/2012-31 ze dne 1.8.2012 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 73/2011-167 ze dne 21.1.2014 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 278/2016-54 ze dne 13.7.2017 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 85/2006-79 ze dne 17.5.2007 Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 170/95-36 ze dne 28.4.1998 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 23/2011-47 ze dne 29.11.2012
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2994/2010 ze dne 28.2.2012 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1685/2012 ze dne 27.6.2012 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1579/2014 ze dne 9.9.2014 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1814/2011 ze dne 31.10.2012 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5348/2007 ze dne 8.12.2009
Stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 204/2007 ze dne 8.9.2010
Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. RI 807/30 ze dne 19. 12. 1930
Internetové zdroje
XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Definice právního jednání podle (nového) občanského zákoníku II. [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/x-xxxxxxxx- pravniho-jednani-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku-ii>
Návrh občanského zákoníku z ledna 2009, předložený Ministerstvem spravedlnosti vládě Dostupný na: <xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxx.xxx/xxxx/xxxxxx-x- stanoviska/legislativni-proces >
ACHOUR, Xxxxxxx, JANŠOVÁ, Xxxxx. Salvátorská klauzule a závazek součinnosti
v nemovitostních transakcích podle českého práva [online]. Dostupné na: <
xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxx-xxxxxxxxxxx-x-
nemovitostnich-transakcich-podle-ceskeho-prava-29443.html>
XXXXXXX, Xxxxx. Salvátorská klauzule – nevýznamný ornament nebo spasitel smlouvy? [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/x-xxxxxxxxxxx- klauzule-nevyznamny-ornament-nebo-spasitel-smlouvy#link-note-2>
PILÍK, Xxxxxx. Ke smíšeným smlouvám (a odlišným kategoriím smluv) [online]. Dostupné na:
< xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/xx-xxxxxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxxx- kategoriim-smluv#note-3>
XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Povinnost uzavřít smlouvu v soukromém právu České republiky [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx- uzavrit-smlouvu-v-soukromem-pravu-ceske-republiky>
Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx-xxxxxxxx-xxx-xxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxxxx- smluv/a939>
Česká leasingová a finanční asociace [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxx-xx- pujcite/financni-a-operativni-leasing>
Czechwealth [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx>
Česká leasingová a finanční asociace [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxx-xx- pujcite/financni-a-operativni-leasing>
Faktoring vs. forfaiting. [online]. Dostupné na: < xxxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxx- pojmu/faktoring-a-forfaiting/>
Český institut pro franchising [online]. Dostupné na: < xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxxxx.xxx?xxxxxxxxxxx>
XXXXX, Xxx. Xxxxxxx smlouva a její pojetí v soukromém právu. Olomouc, 2018. Univerzita
Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxx XXXXXX.
Inominátní a smíšené smlouvy na pozadí nového soukromoprávního kodexu
Abstrakt
Tato rigorózní práce pojednává o smlouvách, které nejsou zvláště jako typ smlouvy v zákoně upraveny. Jedná se především o nepojmenované smlouvy, ale také smíšené smlouvy, kombinující v sobě dvě a více smluv pojmenovaných nebo i nepojmenovaných. Cílem práce je především zaměřit se na určitá specifika uzavírání těchto smluv a vymezit režim, jakým se budou tyto smlouvy řídit, tedy zda se použijí na danou inominátní, případně smíšenou smlouvu obecná ustanovení o právním jednání, zda se použijí obecná ustanovení závazkového práva a zda se použijí zvláštní ustanovení pro jednotlivé typy smluv (tedy tzv. přípustnost analogie se smluvním typem nepojmenované smlouvě nejbližším) apod.
Autor člení práci na celkem osm zásadních kapitol, kdy prvních šest kapitol tvoří obecnou část práce a zbylé dvě kapitoly zvláštní část práce. V rámci obecné části vymezuje autor v kapitole 1 nepojmenovanou smlouvu, v kapitole 2 ji odlišuje od smlouvy pojmenované a ptá se, zdali i nepojmenovaná smlouva může mít podstatné náležitosti smlouvy. Autor se dále zabývá v kapitole 3 vztahem mezi nepojmenovanými smlouvami a smlouvami smíšenými, vysvětluje, proč se domnívá, že mezi nepojmenovanými a smíšenými smlouvami nelze činit rovnítko a polemizuje s některými názory předních odborníků na soukromé právo ohledně podřazení smíšené smlouvy pod smlouvu nepojmenovanou. V kapitole 4 se autor zabývá přípustností analogie v obchodněprávních vztazích, což je dle autora jedna ze stěžejních kapitol této práce. Kapitola 5 a 6 pojednává o vztahu nepojmenované smlouvy a obecných ustanovení o právním jednání a náhradě škody. V rámci zvláštní části autor seznamuje s nejčastěji uzavíranými nepojmenovanými a smíšenými smlouvami, kdy polemizuje s judikaturou k těmto smlouvám, odlišuje tyto od smluv podobných pojmenovaných a činí vlastní vymezení těchto smluv.
Klíčová slova
Inominated and mixed contracts on the background of the New Civil Code
Abstract
This rigorous thesis deals with contracts that are not specifically regulated by law as a type of contract. These are mainly inominated contracts, but also mixed contracts, combining two or more nominated or inominated contracts. The aim of the rigorous thesis is to focus on certain specifics of concluding these contracts and define the regime by which these contracts will be governed, i.e. whether the general provisions of jurisdical acts are applicable to the inomninated or mixed contract, whether the general provisions of contract law are applicable and whether the special provisions for individual types of contracts are applicable (i.e. the so- called admissibility of analogy with the type of nominated contract, whick is closest to the inominated contract) etc.
The author divides the rigorous thesis into eight crutial chapters. The first six chapters form a general part of the rigorous thesis and the remaining two chapters form a special part of the thesis. In the general part, the author defines the inominated contract in Chapter 1, distinguishes it from nominated contracts and asks whether the inominated contract can contain essential elements of a contract in Chapter 2. The author also deals with the relationship between inominated and mixed contracts in Chapter 3, explains why he think that there is no equation between inominated and mixed contracts and argues with some opinions of leading experts in private law concerning of the subordination of the mixed contract to the inominated contract. In Chapter 4, the author deals with the admissibility of analogy in commercial relations, which is accordnig to the author one of the crutial chapters of the thesis. Chapter 5 and 6 deal with the realtionship between the inominated contract and general provisions of jurisdicial act and damages. In the special part, the author gets acquinted with the most frequently concluded inominated and mixed contracts and argues with the judicature of highest courts in the Czech republic focused on these contracts, distinguishes them from similarly nominated contracts and makes his own definition of these contracts.
Key words
Inominated contract, mixed contract, nominated contract, essential elements of the contract, preliminary contract, analogy, interpretation of juridicial act, factoring, forfaiting, leasing