PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA DIPLOMOVÁ PRÁCE

PRÁVNICKÁ FAKULTA

MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ

PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA

KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

DISTANČNÍ SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY

Xxx Xxxxxxxx

2013/2014

Čestné prohlášení:

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Distanční spotřebitelské smlouvy zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

___________________________

Poděkování

Na tomto místě děkuji vedoucímu práce Xxx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx za cenné rady, podněty a připomínky. Stejně tak bych chtěl poděkovat i autorům všech knih a článků, ze kterých jsem při psaní čerpal. Bez jejich píle by tato práce zcela určitě nemohla vzniknout.

Abstrakt

Cílem této diplomové práce je rozbor úpravy distančních spotřebitelských smluv tak, jak je v českém právním řádu zakotvena od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V první části práce jsou řešeny otázky vývoje soukromoprávní ochrany spotřebitele v nejvýznamnějších právních řádech západní civilizace (Evropská unie a USA) a v České republice. Druhá část vysvětluje pojmy „distanční smlouva“ a „elektronická smlouva“. Ve třetí části, která je pojata obecně teoreticky bez ohledu na zvláštní spotřebitelskou úpravu, jsou řešeny obecné otázky distančního způsobu uzavírání smluv, jako je platnost a zachování písemné formy. Poslední část se zabývá výkladem ustanovení o distančních spotřebitelských smlouvách v novém občanském zákoníku s přihlédnutím k prováděným směrnicím Evropské unie.

Seznam klíčových slov

Spotřebitel, smlouvy uzavřené bez současné fyzické přítomnosti stran, distanční spotřebitelská smlouva, zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník.

Abstract

The goal of this diploma thesis is to offer an interpretation of regulation of distance consumer contracts as it is contained in Act No. 89/2012 Coll., the Civil Code. The first part deals with the development of civil law consumer protection in most influential legal systems of western civilization (European Union and USA) and in the Czech Republic. Second part explains and defines terms such as “distance contract”, or “electronic contract”. Next part has more theoretical approach without consideration of special consumer protection, it deals with general issues of distance consumer contracts such as validity and preservation of written form. The final part deals with interpretation of the regulation of distance consumer contracts in civil code with consideration of European Union directives.

List of key words

Consumer, distance contract, distance consumer contract, act No. 89/2012 Coll., new civil code.

Obsah

Abstrakt 3

Seznam použitých zkratek 6

2. Obecně o spotřebitelské problematice 9

2.1. Vývoj spotřebitelského práva 10

2.1.1. Stručně k vývoji spotřebitelské ochrany v USA 10

2.1.2. Stručně k vývoji spotřebitelské ochrany v Evropské unii 11

2.1.3. Vývoj ochrany spotřebitele v českém právním řádu 13

2.2. Současný stav 14

2.2.1. Ochrana spotřebitele v současném českém právním řádu 14

2.2.2. Ochrana spotřebitele v současném právu Evropské unie 15

2.2.2.1. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/83/EU 15

2.2.2.2. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje 16

2.2.2.3. Dopad návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje na smlouvy mezi spotřebitelem a obchodníkem 18

3. Obecné otázky distančních smluv 19

3.1. Vymezení pojmu distanční smlouva 19

3.1.1. Stav před přijetím nového občanského zákoníku 19

3.1.2. Současný stav 21

3.1.2.1. Stručný přehled změn 21

3.1.2.2. Současná definice distančních a elektronických smluv 24

3.2. Úprava v právu EU 25

3.2.1. Směrnice významné pro distanční uzavírání smluv 25

3.2.2. Konkrétní povinnosti stanovené směrnicí 2000/31/ES 27

3.2.3. Závěrem o dopadu komunitárního práva na uzavírání smluv distančním způsobem 28

4. Otázky vzniku a platnosti distančních smluv 29

4.1. Koncepce nabídky a poptávky 29

4.2. Nutnost adresných právních úkonů 31

4.3. Zachování písemné formy 34

4.3.1. Stav před přijetím nového občanského zákoníku 34

4.3.2. Druhy elektronických podpisů 35

4.3.2.1. Obyčejný elektronický podpis 35

4.3.2.2. Zaručený elektronický podpis 36

4.3.2.3. Uznávaný elektronický podpis 37

4.3.3. Současný stav 38

4.3.3.1. Podmínka umožnění zachycení obsahu dle § 562 odst. 1 NOZ 38

4.3.3.2. Podmínka určení jednající osoby dle § 562 odst. 1 NOZ 39

4.3.3.3. Závěrem k zachování písemné formy 40

5. Distanční spotřebitelské smlouvy v novém občanském zákoníku 42

5.1. Otázky platné pro veškeré spotřebitelské smlouvy 42

5.1.1. Povaha ustanovení o ochraně spotřebitele 42

5.1.2. Vymezení pojmu spotřebitel 43

5.1.3. Vymezení pojmu spotřebitelská smlouva 44

5.1.4. Rozdíly ve vymezení pojmu spotřebitel a spotřebitelská smlouva v evropských předpisech 45

5.1.5. Řešení doplňkových smluv 46

5.1.6. Obecná informační povinnost podnikatele 47

5.2. Konkrétní úprava distančních spotřebitelských smluv 49

5.2.1. Sdělení před uzavřením smlouvy 50

5.2.1.1. Informační povinnost dle § 1820 odst. 50

5.2.1.2. Informační povinnost při uzavírání smluv po telefonu dle § 1825 51

5.2.1.3. Informační povinnost při uzavírání smluv elektronickými prostředky dle § 1826 52

5.2.1.4. Společné otázky pro všechny informační povinnosti 53

5.2.2. Možnost odstoupení od distančních smluv 54

5.2.3. Neobjednané plnění 56

Seznam použitých zkratek

CESL Návrh nařízení o společné evropské právní úpravě prodeje (Common European Sales Law)

EHS Evropské hospodářské společenství

ES Evropské společenství

ESD Evropský soudní dvůr

EU Evropská unie

NOZ Zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

OZ Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013

SDEU Soudní dvůr Evropské unie

SFEU Smlouva o fungování Evropské unie

1. Úvod

Spotřebitel je v současnosti vnímán jako slabší smluvní strana, které je poskytována zvláštní ochrana jak v tuzemském právním řádu, tak i v legislativě Evropské unie. Zároveň jsou s rozvojem technologií čím dál tím častěji využívány v obchodním styku (nejen se spotřebitelem) prostředky komunikace na dálku. Fakt, že existuje zvláštní ochrana spotřebitele právě pro případy, kdy jedná s podnikatelem za pomocí takových komunikačních prostředků, tedy není nijak překvapivý.¹ Právě touto problematikou se budu v práci zabývat.

Nelze však zkoumat uzavírání distančních spotřebitelských smluv samostatně, aniž by byly zkoumány obecné otázky kontraktace bez současné fyzické přítomnosti stran. Rovněž je potřeba nastínit základní rysy ochrany spotřebitele jako takové. Obě tyto oblasti bude tedy nutno rozebrat v úvodních kapitolách zvlášť, aby bylo následně možno navázat s rozborem a výkladem konkrétního textu právních předpisů.

V průběhu psaní práce nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ). Jedná se bezesporu o zcela přelomový kodex. Jako každá změna právního řádu o takovém rozsahu, přináší s sebou i účinnost NOZ vlnu právní nejistoty vyvolané především naprostou absencí jakékoliv judikatury a nedostatkem učebnic, článků či odborných prací věnujících se problematice. Nedostatek zdrojů potom pochopitelně znesnadňuje práci jak na akademické půdě, tak v právní praxi. Ačkoli lze (vzhledem k předpokládané poptávce) očekávat snahu vydavatelů odborné literatury přijít na trh s publikacemi o NOZ co nejdříve, patrně ze začátku vzhledem k rozsahu NOZ, půjde spíše o díla obecná, bez hlubšího rozboru jednotlivých institutů. Domnívám se tedy, že tato práce by mohla být přínosná především svojí aktuálností.

Cílem práce je tedy:

1. obecná analýza problémů souvisejících s uzavíráním smluv bez současné fyzické přítomnosti stran po změnách zavedených NOZ, tedy od 1. 1. 2014,

2. rozbor konkrétní úpravy distančních spotřebitelských smluv v NOZ,

3. posouzení vlivů práva EU na tuto úpravu.

Vzhledem k úzkému zaměření práce a vzhledem k faktu, že převážná část úpravy bude patrně je pouze implementací legislativy EU, si naopak v žádném případě nekladu za cíl hodnocení NOZ jako celku.

Použitými vědeckými metodami budou především komparace² a kritická analýza (a s ní nutně spojená syntéza).³ Vzhledem k absenci literatury a judikatury bude hojně používána i vlastní interpretace norem, zejména gramatická a teleologická.

Jelikož bude rozebírána jak úprava OZ, tak i NOZ, vzniká otázka, jak si poradit s terminologickými změnami (např. co se týče přeměny pojmu „právní úkon“ na „právní jednání“). Tento problém jsem se rozhodl řešit tak, že vždy zvolím terminologii příslušnou k právě rozebíranému kodexu.

2. Obecně o spotřebitelské problematice

Tato kapitola stručně vylíčí obecné otázky spotřebitelské problematiky, především historickým vývojem a systematickým zařazením ochrany spotřebitele do právního řádu. Nejprve bude stručně rozebrán historický vývoj ochrany spotřebitele v USA, EU a v ČR, a následně bude nastíněno současné systematické zařazení ochrany spotřebitele v tuzemském právním řádu a v právním řádu EU.

Vzhledem k faktu, že ochrana spotřebitele je krom obecného ustanovení v čl. 169 SFEU obsažena v komunitárním právu převážně ve směrnicích, a vzhledem k nemožnosti přímé horizontální aplikace směrnic,⁴ je z pohledu spotřebitele podstatnější úprava vnitrostátní. Z tohoto důvodu bude v části pojednávající o současném stavu česká právní úprava ochrany spotřebitele rozebrána jako první.

Největší neshody ohledně práva na ochranu spotřebitele nepanují v otázkách výkladu norem, ale již v úvahách de lege ferenda. Na jedné straně existují liberální názory odmítající ochranu spotřebitele jakožto zásah do smluvní svobody a porušení právní rovnosti stran v občanskoprávních vztazích. Na druhé straně se ozývají hlasy, které považují ochranu spotřebitele za nutnost vyvolanou materiální nerovností stran (analogicky se lze na problém dívat podobně jako na ochranu zaměstnance před zaměstnavatelem). Tento sociálně determinovaný přístup pak považuje zásahy do smluvní svobody a formální rovnosti stran za přiměřené nutnosti ochrany spotřebitele.⁵

Lze se setkat i s názory, že ochrana spotřebitele není prvek občanskému právu cizí, ale jde o projev zásady ekvity či zásady dobrých mravů.⁶ Vzhledem k faktu, že ochrana spotřebitele je zakotvena v právních řádech prakticky všech států západní civilizace, mohlo by se zdát zjevné, který z přístupů se prosazuje více. Avšak otázkou není pouze to, zda spotřebitele vůbec chránit, ale spíše do jaké míry mu poskytovat ochranu.

Celý záležitost lze velice obecně pojímat jako projev rozporu mezi sociálně solidární nebo liberální politikou státu. Nejedná se o právní, ale spíše o politickou diskuzi. Cílem této práce tedy není snaha o nalezení „objektivně správného“ řešení, neboť to dle mého názoru to z podstaty věci ani není možné.

Pojem ochrana spotřebitele lze vnímat různě, a je tedy nutné vymezit jeho rozsah pro účely této práce. Zájmy spotřebitele nehájí pouze soukromoprávní úprava kontraktace mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale mimo jiné i normy, které spadají do odvětví práva správního a obchodního. Sem lze zařadit například regulaci reklamy, či zákonné požadavky na kvalitu potravin, a ochrana spotřebitele v nejširším slova smyslu proto zahrnuje i tento právní aspekt. Předmětem této práce však je ochrana spotřebitele v užším (soukromoprávním) pojetí, to znamená, že pro podřazení pod tento pojem zde nestačí, aby podnikatel měl obecnou povinnost, kterou musí dodržet při jednání s kýmkoliv. Musí se jednat o takovou úpravu, která privileguje právě spotřebitele a dopadá výlučně jen na vztahy, v nichž spotřebitelé figurují.

2.1. Vývoj spotřebitelského práva

Lze se setkat s tvrzením, že institut římského práva odpovědnosti za skryté vady při prodeji zboží, nebo ustanovení jednotné míry pro víno, pivo či obilí v Magna Charta Libertatum jsou historicky prvními projevy ochrany spotřebitele.⁷ V běžném širokém chápání pojmu „ochrana spotřebitele“ by se zcela jistě jednalo o pravdivé tvrzení. Avšak vzhledem k absenci zaměření výlučně na konzumenta takové projevy nejsou ochranou spotřebitele ve smyslu definice předložené výše a nebudou brány v potaz.

2.1.1. Stručně k vývoji spotřebitelské ochrany v USA

V USA vládla poměrně dlouho neochota k ochraně spotřebitele pramenící z důrazu na volný a svobodný trh. I přesto se jedná o první významnější zemi, která zavedla ochranu spotřebitele v užším pojetí. Ačkoli některé federální zákony, ze kterých spotřebitel nepřímo těžil, byly přijaty už na konci devatenáctého století,⁸ jejich primárním zaměřením byla ochrana trhu. Rovněž by se mohlo zdát, že první základy budoucí soukromoprávní ochrany spotřebitele lze najít už v první polovině dvacátého století (kdy byla například judikována odpovědnost výrobce za škody způsobené výrobkem⁹), ale ani zde nenajdeme zaměření výlučně na spotřebitele, ale obecně na jakéhokoliv zákazníka, ať už z podnikatelské nebo soukromé sféry.

Prvním zákonem skutečně zaměřený pouze na spotřebitelskou problematiku byl Consumer Bill of Rights, který byl přijatý v roce 1962 jako reakce skandály, při nichž došlo vadou výrobku i ke škodě na zdraví spotřebitelů. Přijetí zákona předcházel známý proslov prezidenta Xxxxxxxxx před Kongresem ze dne 15. 3. 1962. Podle některých autorů se jednalo o vůbec první historicky významný krok k vytvoření zvláštní ochrany spotřebitele.¹⁰ Zákon zakotvoval čtyři základní spotřebitelská práva: právo na bezpečné produkty, právo na informace, právo na možnost výběru produktu (které je povinna zabezpečovat vláda protimonopolní politikou) a právo být vyslyšen (opět přináší především povinnost vlády). O významnosti tohoto kroku svědčí i fakt, že datum 15. 3. bylo následně prohlášeno za mezinárodní den spotřebitelských práv. Consumer Bill of Rights je s mnoha úpravami a rozšířeními dodnes v platnosti.

Co má však ze zámořského právního prostředí velký dopad i u nás, je judikatura. Ta je do značné míry průkopnická, minimálně co se týče spotřebitelské kontraktace přes internet. I v rozhodnutích SDEU najdeme často argumentaci přebranou právě z těchto rozhodnutí.¹¹ Pro tuto práci mají největší význam rozhodnutí týkající se uzavírání smluv kliknutím na k tomu určené tlačítko, jakožto vyjádření souhlasu¹² (tzv. „klikací smlouvy“). Rovněž mají velký význam rozhodnutí týkající se smluv uzavřených konkludentně pouhým využíváním webových stránek.^{13 14}

2.1.2. Stručně k vývoji spotřebitelské ochrany v Evropské unii

Vývoj komunitárního spotřebitelského práva už má pro nás z pochopitelných důvodů větší význam. Jako součást politiky ES se ochrana spotřebitele objevila poprvé na pařížském summitu v roce 1972. Následně (1974) byl vytvořen Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice. Do primárního práva se však termín „spotřebitel“ dostává až v roce 1986, kdy byl použit v Jednotném evropském aktu. Do té doby byla ochrana spotřebitele prosazována jen jako „směrnice o sbližování právních a správních předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování společného trhu“.¹⁵ Samostatnou politikou se ochrana spotřebitele stala až s přijetím Maastrichtské smlouvy. Na tomto základě byla spotřebitelská politika realizována velkým množstvím směrnic.¹⁶

Ještě donedávna z toho však pramenilo mnoho problémů. Především nejednotnost terminologie a následného výkladu a aplikace, což jsou nesnáze nutně spojené s roztříštěností úpravy do množství různých předpisů. V roce 2004 byl proto zahájen přezkum hlavních směrnic týkajících se ochrany spotřebitele, tzv. spotřebitelského acquis. ¹⁷

Pod spotřebitelské acquis spadají následující předpisy:

• Směrnice Rady 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory.

• Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy.

• Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů.

• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.

Výsledkem revize byla jako první oficiální dokument vyjadřující vůli komise vydaná tzv. Zelená kniha,¹⁸ která shrnovala různé varianty řešení problému spotřebitelského acquis.

Obsahovala řešení na horizontální nebo vertikální úrovni a připouštěla i nevyužití žádných legislativních prostředků a setrvání v dosavadním stavu. Nakonec bylo výsledkem přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, jíž se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES.¹⁹

2.1.3. Vývoj ochrany spotřebitele v českém právním řádu

Podobně jako v předchozích dvou případech i u nás ještě na začátku 20. století speciální úprava na ochranu spotřebitele neexistovala, jelikož byla považována za škodlivou a nevhodnou záležitost.²⁰ Ani v občanském zákoníku platném od roku 1950 do roku 1964²¹ nelze spatřovat nic, co by se blížilo speciální úpravě spotřebitelského práva. Přelom nastává až přijetím zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zde lze jen souhlasit s následujícím: „Občanský zákoník z r. 1964 byl pojat především jako kodex spotřebitelského práva. Za smlouvy označované dnes jako spotřebitelské lze s jistými rozdíly považovat smlouvy upravené v části čtvrté nazvané „SLUŽBY“, která zahrnuje § 222 – § 383. Službami občanský zákoník ve znění z r. 1964 rozuměl poskytování věcných plnění, výkonů a jiných plnění občanům ze strany socialistických organizací. Vzhledem k faktické neexistenci soukromého podnikání lze socialistické organizace považovat za obdobu dnešního pojmu podnikatel, v důsledku čehož si lze pod pojmem občan v rámci této části zákona představit obdobu pojmu spotřebitel. Socialistické organizace měly vzhledem k poskytování služeb občanům dokonce určitou kontraktační povinnost ve smyslu § 224 odst. 2. Občanský zákoník z roku 1964 znal již ve svém původním znění pojem prodeje v obchodě a mnoho ustanovení o prodeji v obchodě je s drobnými obměnami účinných i v současném znění zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

Původní znění občanského zákoníku sice nepojednává o smlouvách uzavřených mimo obchodní prostory či o smlouvách uzavřených pomocí prostředků komunikace na dálku apod., lze v něm však kromě dalšího vysledovat např. dodnes účinnou souvztažnost tří právních úprav – obecných ustanovení o závazcích, obecných ustanovení o kupní smlouvě a zvláštních ustanovení o prodeji v obchodě.“²²

Po změnách vyvolaných převratem v roce 1989 však byla tato úprava zrušena novelou učiněnou zák. č. 509/1991 Sb.²³ a speciální soukromoprávní úprava pro smlouvy uzavírané se spotřebitelem tedy na několik let přestala existovat. Do občanského zákoníku byla znovu včleněna až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb.²⁴ Tato úprava účinná od 1. 1. 2001 byla již relativně blízká úpravě ES²⁵ a odsud už je poměrně kontinuální až do účinnosti NOZ.

2.2. Současný stav

2.2.1. Ochrana spotřebitele v současném českém právním řádu

Ochranu spotřebitele v současném českém právním řádu lze rozdělit na soukromoprávní a veřejnoprávní. Úprava soukromoprávní ochrany spotřebitele byla obsažena převížně v OZ, a v současnosti je celá včleněna do NOZ. Veřejnoprávní je v našem právním řádu obsažena převážně v zákonu č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a dále zejména v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v zákoně č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v zákoně č. 110/1997 Sb., o potravinách, v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže,²⁶ a okrajově v množství dalších předpisů.

Veřejnoprávní ochrana spotřebitele stojí téměř výlučně na povinnostech podnikatele, a jím odpovídajících oprávněních orgánů státní správy. Nemá obecně žádný dopad (s výjimkou např. neplatnosti právního jednání v důsledku rozporu se zákonem²⁷) na vzájemná práva a povinnosti mezi spotřebitelem a podnikatelem. Vzhledem k zaměření této práce do oblasti práva soukromého, nebude nadále věnována veřejnoprávní úpravě ochraně spotřebitele pozornost.

V současnosti je soukromoprávní úprava ochrany spotřebitele obsažena v § 1810 až § 1867 NOZ a nově je zařazena mezi obecná ustanovení o relativních majetkových právech. Vzhledem k členství České republiky v EU a k rozsáhlé legislativní aktivitě EU v oblasti soukromoprávní spotřebitelské ochrany je celá tato část NOZ hlavně implementací příslušných směrnic, včetně významných změn vzniknuvších v souvislosti s přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU o právech spotřebitelů.²⁸ Skutečnost, že úprava je implementací směrnic EU, je i přes absenci jejich horizontálního přímého účinku²⁹ významným výkladovým vodítkem pro soudy, jež mají povinnost taková ustanovení vykládat co nejvíce dle smyslu a účelu směrnice.³⁰

2.2.2. Ochrana spotřebitele v současném právu Evropské unie

2.2.2.1. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/83/EU

V současnosti je pro úpravu distančních smluv nejzásadnější směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mimo jiné zrušují směrnice Rady 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Nelze však říci, že se jedná o ucelený kodex spotřebitelských smluv, protože je nadále ponecháno v platnosti množství dalších směrnic dopadajících na spotřebitelské vztahy. Avšak, co se distančních smluv a smluv uzavřených mimo obchodní prostory týče, nalezneme nově prakticky celou úpravu na jednom místě, a tím je právě směrnice 2011/83/EU. Vzhledem k zaměření této práce bude věnována pozornost právě tomuto předpisu. Od dosavadní úpravy směrnic, které stanovily minimální standardy,³¹ bylo ve směrnici 2011/83/EU opuštěno. Aby se předešlo problémům naznačovaným výše zmíněnou zelenou knihou (především roztříštěnost úpravy mezi státy), přechází se ve směrnici 2011/83/EU na úplnou harmonizaci.³² Státy tedy obecně nemohou při implementaci postavení spotřebitele ani zhoršit, ani zlepšit.

Přechod na úplnou harmonizaci je mimo jiné krokem ke zmenšení nákladů podnikatelů na právní zastoupení.³³ Ti byli vzhledem k nastavení evropského mezinárodního práva soukromého, jež silně akcentuje kolizní řešení ve prospěch práva země spotřebitele, nuceni řešit rozdílnou právní úpravu ve všech zemích, na které zaměřovali svoji podnikatelskou činnost.³⁴

Vzhledem k přechodu na úplnou harmonizaci³⁵ je směrnice v mnoha ohledech prakticky identická se současnou úpravou v NOZ. Nebylo by tedy přínosné duplicitně rozebírat jednotlivá ustanovení směrnice. Implementace je zhodnocena až v kapitole zabývající se konkrétní úpravou v NOZ.

2.2.2.2. Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje

Návrh předložený začátkem října 2011 známý pod zkratkou CESL (z anglického Common European Sales Law, dále jen „návrh“) je poměrně neobvyklým zamýšleným legislativním krokem ze strany EU. Ačkoli se díky využití formy nařízení nejedná o harmonizaci, ale o unifikaci práva, využití nařízení by mělo být fakultativní a možné jen v některých případech (nařízení nedopadá na obchody mezi velkými podnikateli). Vzhledem k fakultativní povaze se zdá využití termínu unifikace trochu zavádějící, a podstatu lépe vystihuje tvrzení, že jde o „vytvoření přímého konkurenta vnitrostátnímu právu“.³⁶

K působnosti nařízení: Co se personální dopadu týče, nařízení by se mělo vztahovat na „vztahy mezi podnikateli, kde je alespoň jedna smluvní strana malým a středním podnikem, a na vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem“.³⁷

Co se věcného rozsahu týče, je návrh omezen na „přeshraniční smlouvy o prodeji zboží, dodání digitálního obsahu a poskytování souvisejících služeb“.³⁸

Co se teritoriální působnosti týče, „návrh se vztahuje na případy přeshraničních transakcí“.³⁹

Časová působnost z pochopitelných důvodů (jedná se toliko o návrh nařízení a nelze říci kdy, a zda vůbec bude přijat) zatím řešena nebyla.

Z uvedeného vymezení je zřejmé, že by nařízení mohlo mít značný dopad, pokud by se (vzhledem k jeho fakultativní povaze) stalo oblíbené i mezi obchodníky. Nelze se domnívat, že by se běžný spotřebitel často ocitnul v situaci, kdy by si mohl sám zvolit právní režim jednání s obchodníkem. Volba režimu nařízení by se patrně nacházela ve většině případů v obchodních podmínkách podnikatele. A i kdyby se náhodou někdy spotřebitel dostal do situace, že volba režimu bude zcela na jeho vůli, domnívám se, že spotřebitel znalý výhod a nevýhod obou režimů bude velmi vzácný. Proto lze považovat oblibu mezi spotřebiteli za zanedbatelný faktor pro využívanost návrhu.

Z těchto důvodů se lze domnívat, že pro spotřebitele je takovéto nařízení krokem zpět. Doposud mu stačilo znát vlastní právní řád a za splnění stanovených podmínek⁴⁰ se celý závazkový vztah řídil jeho domovským právem. Po přijetí nařízení by byl nucen znát oba režimy a zjišťovat, který z nich bude platit v jeho případě. Ačkoli při výkladu a aplikaci práva jsou takovéto problémy vyřešeny užitím zásady ignorantia iuris neminem excusat, v případě návrhu se pohybujeme teprve v rovině tvorby práva. Zde neexistuje důvod nepřihlížet ke skutečnostem jinak právně nerelevantním, jako je právě vzdělání a právní povědomí adresátů norem (ostatně, takové skutečnosti lze považovat za pramen práva v materiálním slova smyslu). Domnívám se, že právě spotřebitelské právo by mělo být, pokud možno, co nejjednodušší a nejpřehlednější. Z těchto důvodů jsem přesvědčen, že návrh je pro spotřebitele do určité míry nevýhodný.

Na druhou stranu se ale může jednat o jisté zjednodušení pro podnikatele ze ostatních zemí EU. Tím dojde ke zjednodušení přístupu na trh určitého státu, což s sebou nutně nese i zvýšení konkurenčního boje se všemi jeho klady pro spotřebitele (snížení cen, větší výběr zboží apod.).

Ačkoli cíle nařízení jsou především snížení transakčních nákladů během přeshraničního obchodu,⁴¹ můžeme se setkat s polemikou, zda alespoň toho vůbec lze takovým nástrojem dosáhnout. Návrhu nařízení je mimo jiné vyčítáno, že díky nekomplexnosti úpravy stejně neodpadnou náklady spojené se seznamováním se s cizím právním řádem, který částečně použit bude.⁴² Osobně se však domnívám, že veškeré námitky tohoto druhu jsou bezpředmětné právě díky fakultativní povaze navrhovaného nařízení. Pokud by jeho užití nebylo ekonomicky výhodné, je zřejmé, že by jej racionálně uvažující podnikatelé prostě nevyužili.

2.2.2.3. Dopad návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje na smlouvy mezi spotřebitelem a obchodníkem

Pro zjištění celkového dopadu návrhu na znění NOZ nestačí jen porovnat znění návrhu se zněním účinného NOZ. CESL se totiž významnou měrou podílel i na formování NOZ v rámci legislativního procesu, a to především ve formě pozměňovacích návrhů. Nezřídka bylo touto formou do NOZ vloženo celé ustanovení návrhu.⁴³ Tím byl dopad CESLu výrazně rozšířen. Takto přebraná ustanovení především už nedopadají jen na přeshraniční smlouvy, ale i na čistě vnitrostátní. Rovněž také zmizela fakultativní povaha. Na druhou stranu tím ubylo rozdílů v právních režimech mezi státy EU.

Výsledkem těchto změn bylo schválení NOZ, který v části o spotřebitelských smlouvách prakticky kopíruje CESL. Kdybychom tedy porovnávali současné znění NOZ a znění návrhu, došli bychom k závěru, že rozdíly jsou minimální. Svůj význam vyčerpal už implementací do NOZ.⁴⁴

3. Obecné otázky distančních smluv

3.1. Vymezení pojmu distanční smlouva

Cílem této kapitoly je především utvořit definici distanční smlouvy, jakožto samostatné kategorie použitelné nejen pro otázky spotřebitelských smluv. Tato kategorie není výslovně zmíněna v textu zákona mimo oddílů upravujících spotřebitelské smlouvy, ale přesto existují otázky pro problematiku společné, zejména zachování písemné formy. Rovněž bude vysvětlen i pojem elektronické smlouvy.

3.1.1. Stav před přijetím nového občanského zákoníku

Pojem „distanční smlouva“ či „smlouva uzavřená distančním způsobem“ (ke vztahu těchto dvou pojmů viz níže) nebyl až do přijetí NOZ použit v textu žádného právního předpisu, díky čemuž ani neexistovala legální definice. Ani první věta § 53 odst. 1 OZ („pro uzavření smlouvy mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran“), která se definici blíží nejvíce, dle mého názoru sama o sobě definicí není. Vzato do důsledku, citovaná věta pouze stanoví, jakým způsobem lze uzavírat smlouvy. Toto ustanovení lze dokonce vnímat jako obsahově prázdné, a pouze potvrzující právní stav, který existoval již před jeho přijetím.⁴⁵ Definice z něj vytvořená tedy musí nutně trpět stejnou vadou.

Dle mého názoru bylo v dosavadním právním stavu podstatné pro možnost označení smlouvy za distanční smlouvu kumulativní splnění tří podmínek:

1. jedná se o smlouvu,

2. smlouva je uzavřena bez současné fyzické přítomnosti dvou stran,⁴⁶

3. k uzavření smlouvy byl využit prostředek komunikace na dálku.

Z výše uvedeného je patrné, že termínem distanční smlouva se nerozumí samostatný smluvní typ,⁴⁷ ale jakákoliv smlouva, která souběžně splňuje výše uvedené. Teoreticky by bylo možno uvažovat o vypuštění podmínky c) na základě následující úvahy:

• Byla-li smlouva uzavřena bez současné fyzické přítomnosti stran, je zjevné, že byl použit prostředek, který toto umožňuje.

• Kontraktační proces je forma komunikace. Nelze uzavřít smlouvu, aniž by proběhla jakákoliv komunikace v nejširším slova smyslu.

• Každý prostředek, který umožňuje uzavření smlouvy bez současné fyzické přítomnosti stran, lze považovat za prostředek komunikace na dálku, protože umožňuje uzavírání smluv bez současné fyzické přítomnosti stran.

Z toho by plynulo, že podmínka b) v sobě už ukrývá podmínku c). S takovouto úvahou se však neztotožňuji. Pojem distanční smlouvy by potom byl příliš široký a zahrnoval by např. i nepřímé zastoupení. To je však problematika velmi odlišná, vyžadující rozdílné právní řešení. Jsem přesvědčen, že prostředkem komunikace na dálku se myslí technické prostředky, nebo různé doručovatelské sítě (např. pošta). To podporuje i fakt, že v demonstrativním výčtu § 53 odst. 1 OZ (ani ve směrnici, ze které je výčet přebrán⁴⁸) není žádný prostředek, který by pod uvedené nespadal.

Ačkoli vše řečené lze vztáhnout na jakékoliv distanční smlouvy, je třeba připomenout, že kromě spotřebitelské kontraktace se k faktu, že je smlouva uzavřena distančním způsobem, nevážou žádné právní následky. Nebýt speciální úpravy spotřebitelské problematiky by dělení smluv na normální a distanční byla jen akademická debata bez jakéhokoli praktického významu. Z tohoto důvodu se s těmito otázkami lze setkat téměř výhradně v literatuře týkající se soukromoprávní ochrany spotřebitele.

3.1.2. Současný stav

3.1.2.1. Stručný přehled změn

NOZ na rozdíl od OZ termín „smlouva uzavřená distančním způsobem“ již používá,⁴⁹ avšak přímou legální definici zde také nenalezneme. Rovněž zavádí termín „právní jednání vůči nepřítomné osobě“,⁵⁰ což je náznak řešení distančního uzavírání smluv jako samostatné problematiky. Změna označení byla řešením spíše gramatických než právních nesrovnalostí. Reflektuje fakt, že se nejedná o samostatný smluvní typ (jak by mohlo čistě gramaticky implikovat označení za „distanční smlouvy“), ale o obsahově zcela libovolnou smlouvu uzavřenou určitým způsobem.

V nové úpravě došlo k výrazným změnám nejen v problematice spotřebitelských smluv, ale obecně v celém smluvním právu. Jelikož těžiště této práce leží v úpravě distančních spotřebitelských smluv, budou v následujícím textu shrnuty základní rysy nové úpravy distančního uzavírání smluv jen velmi stručně. Významné otázky budou pro přehlednost řešeny v samostatné kapitole.

a) NOZ víc akcentuje neformálnost a zachování platnosti smlouvy.⁵¹ Nová úprava je víc v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který dlouhodobě kritizoval „přepjatý právní formalismus“ nižších soudů,⁵² a který v řadě nálezů rozhodoval ve prospěch méně formálního výkladu smluv.⁵³ Z textu NOZ je patrné, že se zákonodárce snažil judikatuře Ústavního soudu vyjít vstříc, a to se odráží i v celkové koncepci právní úpravy právního jednání. § 574 NOZ dokonce i výslovně stanovuje preferenci platnosti právního jednání. Lze se tedy pochopitelně domnívat, že to povede k rozšíření možných forem právního jednání použitelných k uzavření smlouvy (tedy i k rozšíření forem použitelných k uzavření distanční smlouvy). Navíc je z textu NOZ možno vyvodit změnu v nejzákladnější koncepci nabídky a poptávky. Blíže k otázkám vzniku a platnosti smluv v kapitole 4.1.

b) Nová úprava výslovně dovoluje neadresné nabídky k uzavření smlouvy.⁵⁴ To bylo doposud dle judikatury NS vyloučeno.⁵⁵ Konkrétně § 1732 stanoví právní domněnku, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit. Tím se mezi prostředky způsobilé být právním jednáním směřujícím k uzavření smlouvy dostávají nejen letáky či internetové reklamy (které by se stále daly podřadit mezi technické prostředky nebo doručovatelské sítě), ale i billboardy, výlohy obchodů atd. Dle důvodové zprávy se jedná o vyvratitelnou právní domněnku.

Vzniká však otázka, zda vůbec, a popř. které z takovýchto prostředků lze považovat za prostředky komunikace na dálku. U billboardů, internetové a televizní reklamy nebo katalogů vhazovaných do schránky atd. nebude pochyb. U vystaveného zboží je situace méně jednoznačná. Hlubší rozbor je obsažen v kapitole 4.2.

c) Velmi významný je i § 562 NOZ. Stanoví zachování písemné formy u právních jednání činěných elektronicky (či jiným technickým prostředkem), a to za splnění dvou kumulativních podmínek: (I) umožňuje-li prostředek zachycení obsahu, a (II) určení jednající osoby. Domnívám se, že tato formulace, na rozdíl od dřívějšího jasného požadavku podpisu (v případě elektronické komunikace podpisu elektronického), přináší poměrně mnoho interpretačních nejasností. S výkladem podmínky zachycení obsahu patrně problém nebude, avšak co se určení jednající osoby týče, vyvstává řada otázek. Obě podmínky jsou převzaté z úpravy obsažené v OZ. Ta taktéž obecně stanovila podpis jako základní předpoklad platnosti písemného právního úkonu⁵⁶ a následně z tohoto pravidla připustila výjimku tím, že stanovila, že „písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“⁵⁷ Bližší rozbor bude obsažen v kapitole 4.3.

d) NOZ nově obsahuje několik ustanovení, které se výhradně věnují uzavírání smluv mezi nepřítomnými osobami.⁵⁸ Základní myšlenka o účinnosti právního úkonu/jednání od doručení do sféry vlivu adresáta je zachována. Ze srovnání dosavadního „projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde“,⁵⁹ a nynějšího „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde“ zjistíme, že byl pouze nahrazen termín „projev vůle“ za „právní jednání“. Nejedná se pouze o terminologickou změnu, ale o zúžení dopadu ustanovení. Právní jednání bylo přeci jen kvalifikovaným projevem vůle, který navíc ještě směřoval ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpis s takovým projevem spojoval. Navíc musel být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně.

Současná úprava už přímou definici právního jednání neobsahuje, pouze vymezuje následky takového právního jednání. V důvodové zprávě je uvedeno, že z § 551 lze dovodit povahu právního jednání jakožto projevu vůle. To dle mého názoru nemá oporu v textu zmíněného ustanovení. V § 551 je řešena jen existence vůle, nikoli však projevu. Dle některých autorů projev vůle jako základ právního jednání přesto lze dovodit mimo jiné z § 551 až § 553 a § 556 NOZ,⁶⁰ jen to není stanoveno výslovně. S tím již naopak souhlasit lze. Zásadní význam má totiž právě ustanovení § 552, které mimo jiné už výslovně stanoví existenci projevu jakožto nutný předpoklad existence právního jednání.

Podstatné pro uzavírání distančních smluv však je, že účinnost právního jednání vůči nepřítomné osobě od dojití do sféry vlivu je zachována.

Stejně tak je téměř doslovně přebráno ustanovení § 45 OZ, které stanoví: „dojde-li projev vůle změněný vlivem prostředků, které navrhovatel použil nebo jiných okolností nastalých během jeho přepravy, posuzuje se podle ustanovení o omylu“ do současného § 571, který nyní stanoví: „dojde-li projev vůle změněn vlivem prostředků použitých tím, kdo jednal, anebo jiných okolností nastavších během přepravy, posoudí se právní případ podle ustanovení o omylu“. Zde je dokonce zachován termín „projev vůle“. Jedná se o další doklad toho, že právní jednání je potřeba chápat jako kvalifikovaný projev vůle.

Podstatný na převzetí § 45 OZ je i fakt, že toto ustanovení bylo přesunuto z části týkající se uzavírání smluv, do části která pojednává obecně o právním jednání. Nezbývá zde než souhlasit s důvodovou zprávou, dle které přesunutím došlo k rozšíření dosahu této normy.

Nad rámec toho současná úprava stanoví nová pravidla týkající se uzavírání smluv na dálku. Zejména u právního jednání učiněného vůči nesvéprávným osobám přesouvá účinnost až k doručení zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi, s výjimkou kdy právní jednání sleduje pouze poskytnutí výhody takové osobě,⁶¹ a dále přebírá dřívější ustanovení § 43a odst. 2 OZ, které řešilo možnost odvolání oferty, pokud je odvolání doručeno před, nebo současně s doručením oferty. To se nyní nevztahuje pouze na ofertu, ale na jakýkoliv projev vůle vůči nepřítomné osobě.

3.1.2.2. Současná definice distančních a elektronických smluv

Výše uvedenou obecnou definici distančních smluv lze použít ve znění použitém v kapitole 3.1.1., tedy: „distanční smlouva je taková smlouva, která je uzavřena bez současné fyzické přítomnosti stran, pokud byl k uzavření využit prostředek komunikace na dálku“, ovšem v trochu jiném významu. Především je třeba uvědomit si, že se změnil obsah pojmu prostředek komunikace na dálku. Nově totiž připadají v úvahu i „neadresné prostředky“. Stále ale platí výše uvedené. Tedy k tomu, aby něco mohlo být distanční smlouvou, musí být splněny tří podmínky. Musí se jednat o smlouvu, musí být uzavřena bez současné fyzické přítomnosti stran, a musí být využity prostředky komunikace na dálku.

Vedle pojmu „distanční smlouva“ se lze ještě setkat i s termínem „elektronická smlouva“. Vzhledem k úzké vazbě na smlouvy distanční považuji za nutné vytvořit definici i smlouvám elektronickým a vymezit jejich vztah ke smlouvám distančním. Z důvodu neexistence legální definice, nabízí různí autoři vlastní definice, které se do jisté míry liší. Někteří vidí jako stěžejní pojmový znak užití „elektronických prostředků komunikace“⁶² (což je pojem poměrně široký a může zahrnovat například i telefon), jiní naopak vychází z užití termínu „počítačové sítě“⁶³ (což nejen vylučuje běžné telefonní hovory, ale dle autora článku i fyzickou výměnu hmotného nosiče dat). Bez ohledu na tyto rozdíly, všechny nabízené definice mají několik společných znaků. Množina elektronických smluv je podmnožinou smluv distančních. Jinými slovy, každá elektronická smlouva je zároveň i smlouvou distanční. Naopak, ne všechny distanční smlouvy jsou smlouvami elektronickými. Rovněž se všichni autoři shodují na tom, že pojem „elektronická smlouva“ neoznačuje (stejně jako smlouva distanční) samostatný smluvní typ, ale pouze formu zachycení obsahu smlouvy. Domnívám se, že užití počítačových sítí jako základního pojmového znaku zúží obsah pojmu „elektronické smlouvy“ na relativně stejnorodé smlouvy, a jeho využití je tedy vhodnější. Definice elektronických smluv pro tuto práci tedy v návaznosti na předloženou definici smluv distančních bude znít následovně: „elektronické smlouvy jsou ty distanční smlouvy, které jsou uzavřeny za pomocí počítačových sítí“.

3.2. Úprava v právu EU

3.2.1. Směrnice významné pro distanční uzavírání smluv

O velký vliv práva EU na spotřebitelskou problematiku už byla řeč v kapitole 2.2.2. Od Maastrichtské smlouvy je zařazena přímo do primárního práva EU, konkrétně do článku 169 SFEU.⁶⁴ Obecné otázky dopadu unijního práva na spotřebitelskou problematiku (zejména směrnicí 2011/83/EU o právech spotřebitelů⁶⁵) již byly řešeny v úvodu práce. Pro tuto kapitolu je však podstatnější skutečnost, že EU upravuje i obecně problematiku elektronických smluv, bez ohledu na to, zda je jedna ze stran spotřebitelem, nebo není. Tím se výrazně liší od české vnitrostátní úpravy. Nejvýraznějším zdrojem v této oblasti je směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti,⁶⁶ zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“). Ta je primárně zaměřená na „služby informační společnosti“. Pojem „služby informační společnosti“ je chápán velmi široce (definici nalezneme v čl. 1 odst. 2 směrnice 98/34/ES o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a pravidel pro služby informační společnosti ve znění směrnice 98/48/ES), a spadají sem i tak významné právní vztahy, jako např. koupě a prodej zboží online.⁶⁷ K tomu, aby něco bylo považováno za službu informační společnosti, musí být kumulativně splněny tyto podmínky:

• služba musí být poskytována zpravidla za úplatu,

• služba musí být poskytnuta na dálku,

• služba musí být poskytnuta elektronicky,

• služba musí být poskytnuta na individuální žádost příjemce.

Z odůvodnění směrnice se mimo jiné dozvíme, že „každý členský stát přizpůsobí své právní předpisy obsahující zejména formální požadavky, které by mohly bránit používání smluv uzavřených elektronickou formou. (…) Výsledkem přizpůsobení by měla být možnost uzavírat smlouvy elektronickou cestou“.⁶⁸ Tedy jinými slovy, hlavním smyslem směrnice je odstranění právních překážek k elektronickému obchodu.

Ačkoli směrnice 2000/31/ES ve svém čl. 1 odst. 1 stanoví, že „cílem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zajistí volný pohyb služeb informační společnosti mezi členskými státy“, její čl. 9 odst. 1 stanoví, že „členské státy zajistí, aby jejich právní řády umožňovaly uzavírání smluv elektronickou cestou. Členské státy zejména zajistí, aby právní úprava platná pro uzavírání smluv nebránila používání elektronických smluv ani nevedla k tomu, že tyto smlouvy budou, z důvodu uzavření elektronickou cestou, zbaveny právních účinků a platnosti“. Vzniká tedy otázka, zda toto ustanovení dopadá na jakékoliv smlouvy uzavírané elektronickou cestou, nebo zda, (popř. do jaké míry) ho omezuje věcný dopad směrnice a její omezení pouze na služby informační společnosti.

Termín „služba“ může působit interpretační obtíže, protože český právní řád nemá žádný vhodný ekvivalent. Z gramatického hlediska se nabízí výklad, že by se mohlo jednat o smlouvy, jejichž předmětem je konání. Avšak právě bod 18 odůvodnění směrnice 2000/31/ES činí takové úvahy liché tím, že stanoví že „služby informační společnosti zahrnují širokou škálu hospodářských činností, které probíhají on-line. Tyto činnosti mohou spočívat zejména v on-line prodeji zboží. Činnosti, jako je dodávka zboží jako taková nebo poskytování služeb off-line, zde nejsou zahrnuty“. Je tedy zjevné, že pro účely této směrnice a jejího chápání pojmu „služby“ může službou být i smlouva, jejímž předmětem je právě hmotná věc, nikoli jen konání.

3.2.2. Konkrétní povinnosti stanovené směrnicí 2000/31/ES

Z povinností, které směrnice stanoví, je významná zejména informační povinnost dle čl. 10. Dle něj mají členské státy povinnost zajistit, „aby, s výjimkou odlišných ujednání stran, kterými nejsou spotřebitelé, poskytoval poskytovatel služby alespoň níže uvedené informace v jasné, srozumitelné a jednoznačné podobě a před tím, než příjemce služby podá objednávku:

1. jednotlivé technické kroky vedoucí k uzavření smlouvy;

2. zda je smlouva po svém uzavření poskytovatelem služby archivována a zda je přístupná;

3. technické prostředky pro zjištění a opravu omylů vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky;

4. jazyky nabízené pro uzavření smlouvy.“

Domnívám se, že dané ustanovení zatím není do našeho právního řádu implementováno dostatečně. NOZ řeší informační povinnost pouze pro spotřebitelské smlouvy, nikoli však už pro obchodní styk. Avšak, i na ten směrnice 2000/31/ES dopadá. Důvodová zpráva NOZ se ale o implementaci této směrnice zmiňuje jen u ustanovení § 1824 – § 1827, které jsou zařazeny v problematice čistě spotřebitelské. Dále ještě NOZ v ustanovení § 1728 jen velmi obecně určuje informační povinnost podnikatele, a to tak, že „při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít“. Ani tato povinnost se dle mého tedy nekryje s informační povinností tak, jak ji stanoví směrnice. Tedy, vzhledem k vyloučení přímého účinku neimplementovaných směrnic na horizontální úrovni⁶⁹ není v tuzemsku informační povinností v tomto rozsahu nikdo vázán. Neimplementování této povinnosti je dle mého názoru pochybením zákonodárce, které by v budoucnu mělo být napraveno.

Dále směrnice stanoví v čl. 11 náležitosti procesu uzavírání elektronických smluv jako zaslání objednávky a její neprodlené potvrzení. Z toho je patrno, že míří převážně na styk s podnikateli, kde je takové jednání běžné. Přesto však nevylučuje jiné způsoby uzavírání smluv, jen jim nevěnuje žádnou zvláštní pozornost. Nad to směrnice ještě upravuje různé technické aspekty uzavírání smluv, jako přenos dat, jejich ukládání do vyrovnávací paměti a podrobnosti ohledně práce s informacemi. Je však nad rámec rozsahu této práce zabývat se takovými podrobnostmi.

3.2.3. Závěrem o dopadu komunitárního práva na uzavírání smluv distančním způsobem

Směrnice 2000/31/ES má poměrně široký věcný dopad, přesto však nelze říci, že je kodexem pro uzavírání distančních smluv, a to z následujících důvodů:

1. řeší jen smlouvy uzavírané elektronicky (což je, jak bylo uvedeno výše, pojem užší než „distanční smlouvy“,

2. nedopadá na elektronicky uzavřené smlouvy mezi fyzickými osobami mimo rámec jejich obchodní nebo profesní činnosti,⁷⁰

3. obsahuje negativní výčet služeb, na které nedopadá, např. rozhlasové a televizní vysílání.

I přesto se jedná o nejvýznamnější komunitární předpis na poli elektronické kontraktace. Vzhledem k tomu, že český právní řád tradičně nestavěl žádné překážky uzavírání elektronických smluv jako takových, s implementací směrnic zřejmě neměl být žádný problém. Navzdory tomu, zřejmě jediná povinnost, kterou implementovat potřeba bylo (a to informační povinnost dle čl. 10 směrnice), byla implementována nedostatečně, a to tak, že dopadá jen na vztahy spotřebitelské, zatímco dle směrnice měla dopadat na všechny vztahy.

4. Otázky vzniku a platnosti distančních smluv

Obecná část NOZ se značně odlišuje od obecné části OZ. Dochází k mnoha změnám v nejelementárnější rovině. Spousta z nich se zásadní měrou dotýká distančních spotřebitelských smluv a je proto nutné je rozebrat dříve, než dojde k samotnému výkladu ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Kupříkladu se opouští koncepce smlouvy jako vztahu, jenž může vzniknout pouze ze dvou projevů vůle, které jsou obsahově zcela shodné. Navíc se opouští i striktní požadavek adresnosti právních úkonů. Na druhou stranu, spousta jinak zásadních změn platných obecně pro veškeré smluvní vztahy má pro distanční spotřebitelské smlouvy jen okrajový význam. Jako příklad lze uvést předsmluvní odpovědnost⁷¹.

4.1. Koncepce nabídky a poptávky

Co se týče vztahu smlouvy a právního jednání, které jejímu vzniku předchází, nepanovala v právní teorii shoda ani na nejzákladnější koncepci. Nebylo jednoznačné, zda je smlouva definována dvěma obsahově shodnými projevy vůle (což znamená, že kontraktační proces je základem a smlouva je jen následkem tohoto procesu), nebo zda je smlouva shodnou vůlí stran, a kontraktační proces je jen procesem vytvoření a vyjádření této vůle. Jinými slovy, v první koncepci jsou stěžejní projevy vůle, v druhé konsensus. Nestačí však libovolný konsensus, ale takový, z kterého vyplývá vůle k právním následkům.⁷²

V judikatuře doposud převládal názor, že „smlouvu lze obecně charakterizovat jako právní úkon dvou nebo i více smluvních stran vzniklý z jednostranných právních úkonů těchto stran, jež se projevují obsahovou shodou a vyjádřením určité dohody.“⁷³. Ústavní soud dokonce odmítá existenci smlouvy za situace, kdy není objasněno, která ze stran byla oferentem a která oblátem.⁷⁴ Je tedy zjevná silná akcentace souhlasných projevů vůle, a tedy první ze zmíněných koncepcí.

Dosavadní (mnohdy až dogmatická) soudní aplikace tohoto pojetí byla ale terčem kritiky ze strany právní teorie. Výčitky směřovaly především proti zbytečnému formalismu. V případě, kdy je skutečně prokázáno dosažení vzájemného vědomého konsensu obou smluvních stran, neexistuje důvod ke kladení překážek existenci smlouvy. Striktní pojetí modelu stojícího na nabídce a poptávce je navíc problémové v mnoha situacích. Například u současně podaných nabídek, u konkludentního pokračování v zaniklé smlouvě atd. I přesto se nelze setkat s odmítnutím celé koncepce jako takové, ale pouze s kritikou jejího absolutizování⁷⁵.

Z textu NOZ lze vyčíst náznaky příklonu ke koncepci druhé, tedy k pojetí smlouvy jakožto konsenzu (především opuštěním požadavku absolutní shody oferty a akceptace⁷⁶).. Především pravidlo preference platnosti právního jednání⁷⁷ by mělo omezit vytýkaný formalismus. Dále, formulace: „smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah“⁷⁸ je poměrně obecná. Už z jazykového výkladu je patrno, že proces ujednání obsahu může být libovolný. I dle důvodové zprávy dané ustanovení má za účel podmínění vzniku smlouvy shodou vůle subjektů, a rovněž zachování autonomie vůle. Ještě více je příklon ke druhé koncepci patrný z ustanovení následujícího, které říká: „Považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitosti, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu“⁷⁹. Ačkoli ustanovení primárně neřeší překrytí oferty a akceptace, ale spíše neúplnost obsahu, jeho dopad je širší. Především může nastat situace, kdy se projevy vůle liší jen částečně.

V souhrnu tedy z několika ustanovení NOZ vyplývá spíše příklon ke koncepci druhé. Aplikace prvního modelu naopak nevyplývá z textu zákona vůbec. Lze tedy předpokládat, že v budoucnu dojde i ke změně v rozhodovací praxi soudů. Bez povšimnutí nelze nechat ani skutečnost, že i evropské prameny se přiklánějí spíše ke koncepci druhé. Například CESL považuje smlouvu za uzavřenou, pokud strany „dosáhnou vzájemné dohody“.⁸⁰

4.2. Nutnost adresných právních úkonů

Při diskuzích o neadresném právním jednání jde o oferty. Akceptace bez individuálně určeného adresáta je z povahy věci nemyslitelná. Co se dosavadní rozhodovací praxe soudů týče, nutno konstatovat, že je velice stručná. V zatím jediném rozsudku Nejvyššího soudu, který se zabýval tématikou adresnosti právních úkonů v kontextu elektronických smluv, byla celá záležitost vyřešena jednou větou („formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám)“⁸¹). Takovým výkladem by bylo mimo jiné např. znemožněno z pohledu českého práva uzavírání tzv. klikacích smluv. Rovněž i inzerát byl z důvodu neadresnosti už dříve shledán prostředkem nezpůsobilým být návrhem, ale pouze výzvou k podání návrhu.⁸²

Tato judikatura byla ze strany právní teorie kritizována. Důvodů bylo několik. Jednak se lze setkat s názory, že existence distančních spotřebitelských smluv bez veřejných návrhů postrádá smysl.⁸³ Další výtka směřovala k neodůvodněnosti závěru o kogentnosti § 43a odst. 1 OZ, ze kterého požadavek adresnosti vyplýval. Posledním důvodem kritiky bylo, že „úprava omezující možnost návrhu pouze na individuálně určité osoby není v souladu s požadavky smluvní svobody“.⁸⁴

NOZ už výše zmíněné výtky reflektuje. Důvodová zpráva k tématu uvádí následující: „Osnova ustupuje od podmínky platného občanského zákoníku, že nabídka může být učiněna jen vůči určité osobě, protože to v řadě případů vede k situaci, kdy faktický oferent získává právní postavení toho, komu je uzavření smlouvy nabízeno, čímž se právní postavení stran paradoxně obrací. Se zřetelem k tomu se navrhuje připustit, že nabídka může být učiněna i vůči neurčitým osobám (typicky se tímto způsobem uzavírají např. smlouvy při parkování aut za úplatu na parkovišti). Se zřetelem k tomu se mj. i zvláštním stanovením stanoví vyvratitelná domněnka, podle níž je ofertou i vystavení zboží s návrhem ceny.“. Je tedy zjevné, co je úmyslem zákonodárce. Zabránit zmíněnému „obracení stran“.

Stále sice platí obecné pravidlo, které stanoví, že z návrhu musí být patrna konkrétní osoba.⁸⁵ Nyní ale zákon obsahuje několik ustanovení, která výslovně připouštějí učinění neadresné nabídky. Jednak jde o § 1732 odst. 2, který říká: „Má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit.“, tedy stanoví vyvratitelnou právní domněnku existence nabídky ve specifických případech neadresného právního jednání. K naplnění předpokladů stanovených tímto ustanovením je třeba specifický subjekt (podnikatel musí být alespoň na jedné straně – buďto půjde o návrh k uzavření spotřebitelské smlouvy, nebo smlouvy mezi dvěma podnikateli), obsah (pouze úplatné dodání zboží nebo poskytnutí služby) a forma (reklama, katalog nebo vystavení zboží).

Už použití právní domněnky v § 1732 odst. 2 může vyvolávat výkladové obtíže. Obecně mají vyvratitelné právní domněnky vliv zejména na důkazní břemeno. Jedná se o předpoklad, že skutečnost, která nastat mohla, skutečně nastala. Pokud bychom chápali § 1732 odst. 2 pouze jako domněnku, a nic víc, museli bychom dojít k závěru, že se jedná o předpoklad, že skutečnost, kterou XXX vylučuje (učinění nabídky bez specifikovaného adresáta), skutečně nastala. Aby tedy rozebírané ustanovení skutečně mělo nějaký obsah, je třeba na něj hledět nejen jako na právní domněnku, ale také jako na ustanovení, které implicitně obsahuje pravidlo, že učinění návrhu bez specifického adresáta je za stanovených podmínek přípustné (toto pravidlo je v postavení speciální normy oproti obecnému pravidlu, že návrh musí být adresovaný určité osobě). V opačném případě by se jednalo o právní fikci, nikoli domněnku, což by mimo jiné bylo v rozporu s důvodovou zprávou.

Druhé ustanovení týkající se neadresných návrhů je obsaženo § 1733, který stanoví, že: „projev vůle, který nevyhovuje § 1732, není nabídkou a nemůže být proto přijat. Obsahuje-li projev vůle slib plnění za určitý výkon nebo výsledek, jedná se o veřejný příslib, jinak o pouhou výzvu k podání nabídky. Totéž platí o projevu, který směřuje vůči neurčitému okruhu osob nebo který má povahu reklamy, pokud z něho jasně neplyne něco jiného“. Jedná se o tři normy obsažené v samostatných větách. První pouze zdůrazňuje předchozí ustanovení. Druhá věta nemá s ustanovením § 1732 odst. 2 žádný vztah (týká se pouze situací, kdy je plnění druhé strany nepeněžité). Význam věty třetí je nejméně jasný, a bude proto třeba ho podrobit podrobnějšímu výkladu (pro účely této kapitoly tedy bude zmínkami o § 1733 myšlena právě jeho poslední věta). Pokud by totiž zmíněné ustanovení bylo v postavení zvláštního pravidla vůči připuštění neadresných ofert, jednalo by se o velmi výrazné omezení dopadu § 1732 odst. 2. Ke všem výše uvedeným podmínkám by navíc přibyla čtvrtá, totiž nutnost, aby z návrhu „jasně plynulo, že se nejedná o pouhou výzvu k podání nabídky“. Praktický dopad připuštění neadresných nabídek by byl zřejmě zcela minimální. Navíc by bylo nesystematické tuto čtvrtou podmínku dávat do zvláštního ustanovení.

Zásadní problém výkladu spočívá ve vyřešení následující otázky. Platí že:

1. § 1732 odst. 2 je speciálním pravidlem k § 1731, a zároveň je § 1733 speciálním pravidlem vůči § 1732 odst. 2, nebo

2. § 1733 je upřesněním § 1731, a § 1732 odst. 2 je zvláštním pravidlem jak vůči § 1731, tak i § 1733?

Řešená otázka má zcela zásadní význam. Pro variantu a) svědčí pouze systematický výklad. Velmi obecně a zjednodušeně lze konstatovat, že obecnější pravidla většinou bývají na začátku předpisu, speciální následují až za nimi. Toto pravidlo je ale velmi často porušováno. Z toho důvodu může mít argumentace tímto směrem pouze podpůrný význam a sama o sobě těžko obstojí.

Pro variantu b) naopak hovoří celá řada důvodů. Pokud by § 1733 měl být zvláštním pravidlem, nedávalo by smysl včlenění této čtvrté podmínky do samostatného ustanovení. Všechny podmínky by musely být splněny kumulativně a „vytýkání před závorku“ kterékoli z nich postrádá smysl.

§ 1733 má navíc dopad formulovaný obecněji než § 1732 odst. 2 (dle jazykového výkladu totiž dopadá na všechny nabídky směřující vůči neurčitému okruhu osob). Pokud by se jednalo o speciální pravidlo vůči § 1732 odst. 2, postrádalo by rozšíření dopadu smysl. Naopak, výrazně obecnější formulace spíš napovídá obecnému postavení ustanovení. Navíc by vše šlo vyřešit mnohem jednodušeji a jednoznačněji (například výslovným legislativním odkazem). Vzhledem k presumpci racionálního zákonodárce, je třeba faktu, že tomu tak není, přikládat rovněž význam. Pokud by § 1733 byl jen zúžením dopadu § 1732 odst. 2, byl by to zákonodárce zjevně učinil jednodušším způsobem. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, je patrné, že význam řešeného ustanovení bude jiný.

Rovněž i teleologický výklad napovídá spíše variantě b). Jak bylo napsáno výše, dle důvodové zprávy je účelem zabránění obracení stran, kdy oferent fakticky získává postavení toho, komu je uzavření smlouvy nabízeno. Zúžení vyplývající z § 1733 by bylo ale natolik široké, že by k uzavření smlouvy na základě neadresné nabídky mohlo dojít jen v minimu případů. Obrácené postavení, a s ním spojena možnost „posledního slova“ je pro podnikatele výhodné, a lze předpokládat, že si podnikatelé tuto výhodu budou chtít ponechat. Pokud by celé „obracení stran“ stálo na podmínce, že z nabídky jednoznačně vyplývá, že se jedná o nabídku, byl by patrně dopad nové úpravy zcela minimální, a stanoveného účelu by nebylo dosaženo.

Vzhledem k výše uvedenému se lze domnívat, že § 1732 odst. 2 je v postavení zvláštního pravidla vůči § 1733. Pro učinění neadresné nabídky tedy stačí zachování zmíněného obsahu (peněžité plnění ze strany případného akceptanta), formy (reklama, katalog nebo vystavení zboží) a subjektu (podnikatel jednající v rámci podnikatelské činnosti). Dopad této změny může být velmi výrazný. Zmíněné podmínky může například splňovat i internetová stránka, čímž se obecně do českého právního řádu mohou dostat například i dříve problémové „klikací smlouvy“. Lze tedy předpokládat významný rozvoj a zjednodušení elektronické kontraktace.

4.3. Zachování písemné formy

4.3.1. Stav před přijetím nového občanského zákoníku

Ačkoli doposud nebylo zákonem přímo výslovně omezeno využívání prostředků komunikace na dálku k uzavírání smlouvy v určité formě, tato omezení plynula ze zákona nepřímo. K tomu, aby byl právní úkon učiněn písemně, bylo třeba, aby byl nejen zachycen v textové podobě, ale dle ustanovení § 40 odst. 1 OZ musel být také podepsán. V opačném případě by se jednalo pouze o tzv. „prostou textovou formu“.⁸⁶

Z toho tedy plyne, že jen takový prostředek komunikace na dálku, který umožňuje využití elektronického podpisu dle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronických podpisech mohl být využit k uzavření smlouvy v písemné formě. Zmíněný předpis ale zná několik druhů elektronických podpisů, a vzniká otázka, který z nich je dostatečný pro uzavření elektronické smlouvy v písemné formě.

4.3.2. Druhy elektronických podpisů

Zákon o elektronickém podpisu zná tři formy elektronického podpisu: „obyčejný“, „zaručený“ a „uznávaný“.⁸⁷ Poslední dva jmenované sice disponují nejvyšší mírou bezpečnosti, ale na druhou stranu s sebou nesou znatelnou administrativní zátěž a „uznávaný“ dokonce nutnost předchozího jednání s nositelem potřebného certifikátu a s tím spojené náklady. Ve styku se spotřebitelem proto budou využívány poměrně výjimečně. Není však vyloučeno, že v budoucnosti se užívání zejména „zaručeného“ elektronického podpisu rozšíří i mezi běžné uživatele internetu. Rovněž u posledních dvou díky poměrně konkrétní zákonné definici nejsou problémy s určením toho, co už splňuje požadavky na zaručený, popř. uznávaný elektronický podpis.

4.3.2.1. Obyčejný elektronický podpis

„Nejnižší“ forma elektronického podpisu je definována v § 2 písm. a) zákona o elektronických podpisech následovně: „(pro účely tohoto zákona se rozumí) elektronickým podpisem údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě“. Je tedy potřeba kumulativní splnění dvou podmínek. Jedná se o údaj spojený se zprávou a musí existovat možnost jednoznačného ověření identity. Problémem je, že se jedná o podmínky značně vágně vymezené.

Co se nutnosti spojení údaje s datovou zprávou týče, vyvstává předně otázka, zda tedy i např. e-mailová adresa, či jiná podobná informace s e-mailem spojená může být elektronickým podpisem. Domnívám se, že už alternativní varianta „nebo jsou s ní logicky spojeny“ míří právě na takové případy.

Výklad pojmu jednoznačné ověření identity je však složitější. Z užitého termínu „jednoznačné“ lze dovodit, že příjemce zprávy musí mít prakticky jistotu o osobě odesílající. Není tedy dle mého názoru možné apriorně určit, zda e-mail je, či není prostředkem způsobilým být nositelem „obyčejného“ elektronického podpisu, ale bude patrně vždy nutno zkoumat okolnosti případu a míru jistoty o osobnosti odesilatele ad hoc. V případě, kdy by adresátu došel bez předchozí domluvy e-mail z neznámé adresy, patrně dojdeme k závěru, že identifikace osoby rozhodně není jednoznačnou, neboť chybí jakákoliv autentizace.⁸⁸ Za situace opačné, např. pokud si spolu dva studenti domlouvají prodej postarší učebnice za využití školních e-mailových adres obsahujících identifikační číslo studenta, které ve spojení s informačním systémem umožňuje spolehlivě zjistit skutečné jméno a popř. i fotografii osoby disponující dotyčnou e-mailovou adresou se domnívám, že požadavek jednoznačné identifikace může být splněn. Bohužel, velká část případů však nebude zjevně tak jasná, a současný stav tedy rozhodně nenapomáhá právní jistotě.

Ve výkladu by nám rovněž mohla pomoci příslušná legislativa EU, kterou zákon o elektronickém podpise zpracovává. Tou je směrnice 1999/93/ES o zásadách Společenství pro elektronické podpisy,⁸⁹ která ve svém čl. 2 stanoví, že „pro účely této směrnice se rozumí „elektronickým podpisem“ údaj v elektronické podobě, který je připojen či logicky spojen s jinými elektronickými daty a který slouží jako metoda ověření pravosti;“. Domnívám se, že termín „metoda ověření pravosti“ rovněž míří k možnosti ověření autenticity elektronického podpisu.

4.3.2.2. Zaručený elektronický podpis

Pro zařazení podpisu do druhé kategorie, tzv. zaručených elektronických podpisů, zákon předpokládá splnění dalších podmínek. Těmi jsou:

1. jednoznačné spojení s podepisující osobou,

2. možnost identifikace osoby ve vztahu k datové zprávě,

3. vytvoření a připojení k datové zprávě pomocí prostředků, které může podepisující osoba držet pod svou výhradní kontrolou,

4. připojení k datové zprávě takovým způsobem, který umožňuje zjistit jakoukoli následnou změnu dat.

Ačkoli podmínky jsou formulovány obecně, a tedy technologicky neutrálně, v drtivé většině případů se využívají podpisy na bázi asymetrického šifrování. Pro možnost komunikace pomocí asymetrického šifrování je potřeba existence dvojice šifrovacích klíčů. Privátního a veřejného. Oba na sebe navazují. Jeden (privátní) slouží k zašifrování zprávy, a druhý (veřejný) je schopen rozšifrovat informace zašifrované právě k němu náležejícího privátního klíče. Privátní by tedy měl být znám pouze jediné osobě (protože slouží k ověření její identity), zatímco veřejný musí být dostupný všem, se kterými tato osoba komunikuje. Pokud se s pomocí veřejného klíče povede rozluštit zaslanou správu, vzniká jistota, že odesílající osoba použila náležející privátní klíč.

Užití zaručeného elektronického podpisu s sebou nese větší míru jistoty, než užití klasického ručního podpisu. Nejen, že ověří identitu osoby, ale dokonce znemožňuje následné pozměnění dokumentu. Navíc je za současného stavu technologie prakticky nemožné ho zfalšovat.⁹⁰

4.3.2.3. Uznávaný elektronický podpis

Hlavním rizikem zaručeného elektronického podpisu není možnost zfalšování privátního klíče. Problémem ale zůstává, do jaké míry si může být osoba, která dešifruje zprávu za pomocí veřejného klíče jista, že veřejný klíč (a k němu náležející privátní) je skutečně spojen s tou osobou, se kterou jedná? Většinou bývá veřejný klíč dostupný z internetu. U internetu nikdy nemáme 100% jistotu, že osoba, která na něj informace dala je skutečně tím, za koho se vydává.

Toto je řešeno tzv. uznávanými elektronickými podpisy. Po technologické stránce se jedná o podpis zcela totožný s kategorií nižší, tedy zaručeným elektronickým podpisem. Rozdíl ale spočívá v tom, že k uznávaným podpisům existuje tzv. certifikát. Jedná se o elektronický dokument, který obsahuje jak veřejný klíč, tak i informace o osobě držitele náležitého privátního klíče. Celý dokument je pak elektronicky podepsán poskytovatelem certifikačních služeb. Tím se důvěryhodnost poskytovatele certifikačních služeb přenáší i na držitele certifikátu.⁹¹ Poskytovatel certifikačních služeb musí splňovat řadu zákonných požadavků, a je veden v seznamu, který zveřejňuje Ministerstvo vnitra.

4.3.3. Současný stav

Obecný požadavek podpisu pro zachování písemné formy smlouvy je sice v NOZ zachován, a to v § 561 odst. 1, včetně odkazu na jiný právní předpis stanovící, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat, což je v současnosti stále ten stejný zákon o elektronickém podpisu. Hned v § 562 je ale stanoveno zachování písemné formy i pro právní jednání učiněné elektronickými, nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

Nabízí se otázka, zda není ustanovení § 561 a § 562 vlastně duplicitní? A jaký je mezi nimi vztah? Domnívám se, že § 561 NOZ je obecným pravidlem stanovícím požadavek podpisu (nebo jeho náhražky) pro písemnou formu. Z gramatického výkladu § 562 odst. 1 se zdá, že toto ustanovení obsahuje výjimku z obecného pravidla už díky formulaci „písemná forma je zachována i při...“. Co se obsahu týče, § 561 odkazem na zákon o elektronickém podpisu vlastně přebírá požadavek spojení se zprávou a možnost jednoznačného ověření identity. Ustanovení § 562 odst. 1 si místo toho vystačí pouze s možností zachycení obsahu a určení jednající osoby.

Otázka, kterou formu podpisu vyžaduje ustanovení § 561 se tedy stává bezpředmětnou. Požadavky kladené ustanovením § 562 jsou identické s požadavky kladenými na obyčejný elektronický podpis.

4.3.3.1. Podmínka umožnění zachycení obsahu dle § 562 odst. 1 NOZ

Drobné otázky vznikají už ve výkladu pojmu „umožňující zachycení jeho obsahu“. V řadě programů sloužících k přímé okamžité komunikaci přes internet (instant messaging) je na uživatelově volbě zda se historie komunikace bude ukládat, nebo ne (příkladem budiž v tuzemsku hojně rozšířený program ICQ). Tedy, jedná se o program, který umožňuje zachycení jeho obsahu, ale může dojít k situaci, kdy obě strany komunikace v nastavení programu určily, aby komunikace zachycována nebyla.

Kdybychom vycházeli z čistě gramatického výkladu, musíme nevyhnutelně dojít k závěru, že i za zmíněné situace by mohlo dojít k uzavření smlouvy v písemné formě. Výklad historický ani systematický nám bohužel v tomto případě není vůbec nápomocen. Nezbývá tedy, než sáhnout po výkladu teleologickém. Písemná forma má tři základní funkce, varovnou, vyjasňující a důkazní. Velmi stručně, varovná funkce spočívá v tom, že si při předložení listiny smluvní strany spíše uvědomí, že jejich jednání je právně závazné, a nemělo by být bráno na lehkou váhu. Vyjasňující funkce spočívá v možnosti vrátit se k zachycenému projevu vůle a podrobit ho přesnějšímu zkoumání a výkladu. Důkazní funkce spočívá právě v tom, že je možno i s odstupem času přesně určit, co bylo obsahem ujednání (což by jinak nebylo vlivem lidské paměti spolehlivě možné).⁹²

V námi řešeném případě varovná funkce už i tak příliš nefunguje. Takové jednání zpravidla nebudí dojem větší důležitosti než např. telefonní hovor. Zbývá tedy alespoň funkce vyjasňující a důkazní. Oboje staví na faktu, že může být přesně objektivně určeno, jaká formulace byla zvolena při uzavírání smlouvy. Pokud tedy řešíme případ, kdy prostředek sice umožňuje zachycení obsahu jednání, ale z vůle stran ho nezachycuje, není naplněna žádná z funkcí písemné formy. Dle teleologického výkladu tedy docházíme k jinému výsledku, než dle gramatického.

Podle § 2 odst. 2 NOZ se nelze dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Toto ustanovení lze použít i jako výkladovou pomůcku pro tento případ, kdy slova předpisu jsou v rozporu s jasným úmyslem zákonodárce, a přiklonil bych se spíše k teleologickému výkladu.

Zastávám názor, že formulace v zákoně použitá s sebou nese výkladové obtíže a nepřispívá právní jistotě. Výstižnější by bylo např.: „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky zachycujícími jeho obsah...“.

4.3.3.2. Podmínka určení jednající osoby dle § 562 odst. 1 NOZ

Druhá, o poznání složitější otázka je výklad pojmu „určení jednající osoby“. Zda se tím myslí identifikace umožňující i autentizaci, nebo zda bude stačit jakékoliv vodítko k identifikaci, je patrně otázka, na kterou bude možno s jistotou odpovědět až s existencí judikatury. Nenapoví nám ani důvodová zpráva. Osobně se domnívám, že požadavek určité míry jistoty plyne už ze samotné podstaty písemného právního jednání. Lze se však setkat i s názory opačnými, jako např.: „I v případě, pokud by zákon pro povinně poskytované informace „v textové podobě“ tedy nevyžadoval jen formu písemnosti, ale rovnou písemného právního jednání, bylo by lze dostát zákonným požadavkům u elektronických písemností prostě tak, že by se na závěr textu umístila identifikační informace o jeho původci (tj. například firma a adresa příslušného podnikatele).“⁹³

Jediné, co tedy zatím lze říci s jistotou je, že v této oblasti dlouhodobě existují rozdílné názory. Domnívám se, že v zájmu právní jistoty by bylo, kdyby zákonodárce stanovil konkrétnější a jednoznačnější podmínky zachování písemné formy, a patrně by bylo vhodné se vzhledem k frekvenci používání e-mailové komunikace věnovat zvláště této problematice.

Ačkoli užití termínu „určení jednající osoby“ značí menší míru jistoty než „jednoznačné ověření identity“, jsem toho názoru, že určitá míra důvěryhodnosti autenticity musí být zachována v obou případech. Představme si situaci, kdy nám dojde e-mail z neznámé adresy, ve kterém o sobě odesilatel bude tvrdit, že je nigerijský princ, a nabízet, že za zaslání našich bankovních údajů na takový účet zašle určitý finanční obnos. Lze skutečně informaci o údajném původci takového e-mailu vůbec považovat za způsobilou určení jednající osoby? Domnívám se, mimo jiné i díky presumpci průměrného rozumu,⁹⁴ že v takovém případě je zjevné, že to, co se tváří jako určení jednající osoby, je ve skutečnosti fikcí.

Představme si opačný případ. Dojde nám e-mail ze známé adresy, u které víme, kdo s ní disponuje (např. nám adresu mohl někdo dát při osobním setkání, může se jednat o dlouhodobého obchodního partnera apod.). E-mail obsahuje všechny náležitosti k tomu, aby byl ofertou k uzavření smlouvy, avšak odesilatel zapomněl napsat svoje jméno. Zde se naopak domnívám, že samotná adresa odesilatele by měla být patrně požadována za údaj dostačující k určení jednající osoby.

4.3.3.3. Závěrem k zachování písemné formy

Ustanovení § 562 odst. 1 NOZ nikde výslovně nestanovuje podmínku zachycení obsahu jednání v textové formě. Stojí tedy za zvážení, zda i např. nahrávaná videokonference nemůže být při extenzivním výkladu považována za něco, co splňuje podmínky ustanovení § 562 odst. 1 NOZ, a tedy je vlastně v písemné formě. Pro tento výklad by mohl hovořit fakt, že mezi elektronickým přenosem textu a audiovizuálního záznamu není žádných valných rozdílů, je zde zachována zvýšená důkazní funkce a velká míra jistoty o autenticitě.

Na druhou stranu takový výklad působí až absurdně. Navíc prakticky stejné znění jako současný § 562 odst. 1 NOZ měl § 40 odst. 4 OZ, a přesto na nutnosti zachycení písmem panovala shoda jak v judikatuře, tak i mezi odbornou veřejností. Viz např.: „Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny.“⁹⁵ či: „Pokud jde o vyjádření obsahu právního úkonu, je třeba požadavek písemné formy vykládat patrně tak, že obsahem právního úkonu musí být sdělení vyjádřené aspoň zčásti písmem, tj. znakovým systémem užívaným k vyjádření prostředků přirozeného jazyka, například abecedou. Může se patrně jednat o jakékoli písmo včetně například obrázkového písma nebo šifry (za předpokladu, že je srozumitelná adresátu právního úkonu), avšak denotátem těchto znaků musí být (v prvním řádu) sdělení z oblasti přirozeného jazyka (nikoli například pouhé výpočty, logické konstrukce, funkce apod.), a to takové, které vyvolává právní následky.“⁹⁶ Rovněž i z gramatického výkladu termínu „písemná forma právního úkonu“ lze dovodit nutnost zachycení obsahu jednání do textu. Osobně se domnívám, že požadavek zachycení obsahu písmem k zachování písemné formy právního jednání je bez výslovného uvedení v textu zákona jednou z náležitostí písemné formy jednání.

Co se týče hodnocení úpravy elektronických smluv jako celku v NOZ, nezbývá než konstatovat, že nový kodex není vždy zcela jednoznačný. Zejména ne zcela jasný vztah požadavku „určení jednající osoby“ dle § 562 odst. 1 NOZ a „jednoznačné ověření identity“ pro elektronický podpis by v budoucnosti mohl činit obtíže.

5. Distanční spotřebitelské smlouvy v novém občanském zákoníku

Tato kapitola se zaměří na řešení otázek pro tuto práci nejpodstatnějších, tím jest úprava distančních spotřebitelských smluv v NOZ. V následujícím textu bude značný prostor věnován problémovým ustanovením NOZ, u nichž není výklad jednoznačný. Není tomu tak ale proto, že bych zastával odmítavý postoj vůči NOZ jako celku, ale spíše z toho důvodu, že výklad takových ustanovení je obecně náročnější a potřebnější.

Jelikož se v této kapitole pojednává téměř výhradně o ustanoveních NOZ, považuji z hlediska stručnosti za nadbytečné u každého ustanovení uvádět, o jaký předpis se jedná. Pokud tedy bude na následujících stránkách označeno nějaké ustanovení jen číslem paragrafu, popř. odstavce, jedná se vždy o ustanovení NOZ.

5.1. Otázky platné pro veškeré spotřebitelské smlouvy

5.1.1. Povaha ustanovení o ochraně spotřebitele

Základní otázka, kterou je nutno zodpovědět je, zda je zachována dřívější jednostranně kogentní povaha ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Dřívější § 55 odst. 1 OZ stanovil, že „smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele“.⁹⁷ NOZ místo toho v § 1812 odst. 2 stanoví, že „k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží.“ Na první pohled je tedy zřejmé, že bylo vypuštěno omezení kogentnosti jen na ujednání v neprospěch spotřebitele. Rovněž i důvodová zpráva počítá s běžně donucující povahou těchto ustanovení.⁹⁸ To však nelze přijmout bez dalšího.

Lze se setkat s výklady, které dovozují spíše jednostrannou kogentnost těchto ustanovení. Viz např.: „je-li tedy ratio legis nějaké normy ochrana slabší strany, pak je tato norma kogentní. Z principu proporcionality (přiměřenosti), konkrétně kritéria potřebnosti, však vyplývá, že ochranářské opatření nemá jít dále, než to ochrana skutečně vyžaduje. Proto v případě ochrany slabší strany můžeme hovořit o relativně kogentních normách; někdy se též hovoří o subjektivně polokogentních normách (subjektiv halbzwingende Normen). Jsou totiž kogentní jen ve vztahu k jedné straně, a to slabší straně. Má-li se naopak dohoda odchýlit od zákona ve prospěch této slabší strany, pak již žádný důvod k ochraně nenalezneme.“⁹⁹

Jako podstatnější se však jeví možnost zachování platnosti právního jednání i přes rozpor se zákonem. NOZ totiž ve svém § 580 odst. 1 pro takovou neplatnost vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek. Aby (1) jednání odporovalo zákonu, a zároveň, aby (2) smysl a účel zákona neplatnost takového jednání vyžadoval. Je potom nasnadě, že v případě ustanovení o ochraně spotřebitele bude patrně velmi vzácný (až skoro nemožný) případ ujednání, které by se od zákona odchylovalo ve prospěch spotřebitele a přitom by splnilo podmínku č. 2.

Tedy, sice lze tvrdit, že všechna ustanovení o ochraně spotřebitele jsou donucující povahy, ale jen ujednání, která se od nich odchylují v neprospěch spotřebitele, budou zpravidla považována za neplatná. Rovněž je potřeba v konkrétním případě vždy zvážit, zda se jedná o ustanovení, které provádí směrnici 2011/83/EU. Od takových ustanovení se nelze odchýlit v neprospěch spotřebitele nikdy.¹⁰⁰ Zastávám spíše názor, že staré řešení (jednoznačná jednostranná kogentnost) bylo už jen díky své jednoznačnosti vhodnější a přinášelo výrazně vyšší míru právní jistoty. Na druhou stranu, vzhledem k zásadním koncepčním změnám především v chápání donucujících ustanovení je takováto změna pochopitelná.

5.1.2. Vymezení pojmu spotřebitel

Obsah pojmu spotřebitel je v NOZ vymezen již v úvodní části v § 419 jako „každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“. Důvodem, proč je spotřebitel vymezen zde, a ne až v části týkající se spotřebitelských smluv, je dle důvodové zprávy především skutečnost, že tento pojem není významný jen z pohledu soukromého práva, ale je důležitý i pro právo veřejné.¹⁰¹

Za spotřebitele je ve smyslu NOZ možno považovat pouze osobu fyzickou, nikoli právnickou.¹⁰² Tomu nasvědčuje jak užití termínu „člověk“, tak i judikatura ESD,¹⁰³ která je

z důvodů uvedených v kapitole 3.2.1. významná i pro interpretaci tohoto ustanovení.

Z textu zákona je jasné, že postavení spotřebitele není klasická „statusová“ záležitost účinná erga omnes, ale ad hoc postavení pro konkrétní závazkový vztah. Není vyloučeno, aby stejná osoba byla v jednom smluvním vztahu, jehož je stranou, v postavení spotřebitele, a zároveň v jiném v postavení podnikatele.

Domnívám se tedy, že pokud z důvodu gramatické přesnosti byly přejmenovány „spotřebitelské smlouvy“ na „smlouvy uzavřené se spotřebitelem“, mohl být úplně stejně i „spotřebitel“ přejmenován na „osobu v postavení spotřebitele“ s tím, že by byl termín „spotřebitel“ opět zaveden jako legislativní zkratka. Stejně tak působí nepřesně znění ustanovení zákona začínající slovy „Spotřebitelem je...“.¹⁰⁴ Opět by bylo vhodnější volit termín, který neevokuje absolutní status spotřebitele. Například „v postavení spotřebitele se nachází...“. Jedná se však spíše o gramatické detaily patrně bez valného právního dopadu.

5.1.3. Vymezení pojmu spotřebitelská smlouva

Co se týče smluv uzavíraných se spotřebitelem (pro něž je jako legislativní zkratka zvolen zažitý termín „spotřebitelské smlouvy“), jedná se dle § 1810 o smlouvy „které se spotřebitelem uzavírá podnikatel“. Toto vymezení je nadbytečné. Jak bylo napsáno výše, spotřebitel je vymezen právě tím, že jedná s podnikatelem. V okamžiku, kdy je v jakékoliv smlouvě jednou stranou spotřebitel, je pojmově vyloučeno, aby v takovém vztahu nebyl druhou stranou podnikatel. Není spotřebitele bez podnikatele. Nikdo jiný, než podnikatel (minimálně v případě dvoustranných smluv) se spotřebitelem smlouvu uzavřít nemůže. Stačilo by tedy určení, že spotřebitelské smlouvy jsou smlouvy uzavírané se spotřebitelem. I přes nadbytečnost však dané ustanovení nepřináší žádné výkladové obtíže.

5.1.4. Rozdíly ve vymezení pojmu spotřebitel a spotřebitelská smlouva v evropských předpisech

Jak CESL, tak i směrnice 2011/83/EU mají odlišné vymezení pojmu spotřebitel. Podle CESLu je spotřebitelem „fyzická osoba, která jedná za účelem, jejž nelze považovat za její

živnost, podnikání, řemeslo nebo povolán퓹⁰⁵. Ze samostatné definice spotřebitele by se mohlo zdát, že může nastat situace, kdy spolu uzavírají dvě osoby smlouvu, a jsou v postavení spotřebitele oba. Tomu je zamezeno omezením dopadu CESLu na situace, kdy je alespoň jednou ze smluvních stran obchodník.¹⁰⁶ Jiné negativní vymezení účelu uzavírání smlouvy lze patrně přičíst snaze dosáhnout dostatečné obecnosti tak, aby bylo ustanovení aplikovatelné na ve všech státech EU. Navíc, vzhledem k nezávaznosti CESLu pro ČR, a vzhledem k jeho zamýšlené povaze konkurenta vnitrostátního práva není důvod očekávat soulad mezi NOZ a návrhem.

U směrnice 2011/83/EU je situace odlišná. Navzdory přechodu na úplnou harmonizaci může být rozdílná definice považována za vadnou implementaci, pokud by bylo možno dovodit obsahovou rozdílnost. Podle ní je spotřebitelem „fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“. Shodně je dopad omezen na fyzické osoby. Rozdílů je však celá řada. Směrnice stanoví jako rozhodující účel uzavření smlouvy, zatímco NOZ „rámec činnosti“. O účelu uzavření smlouvy jako čistě subjektivní kategorii vyjadřující pouze vnitřní vztah subjektu k uzavírané smlouvě nemůže být pochyb. Na druhou stranu, termín „rámec činnosti“ použitý v NOZ nemá zcela jasný obsah. Vzniká otázka, zda jsou pro podřazení pod tento pojem podstatné například i skutečnosti jako pracovní doba subjektu, či jednání na místě využívaném pro podnikatelskou činnost (provozovna). Tyto otázky nejen lze, ale je dokonce nutno¹⁰⁷ vyřešit tzv. „eurokonformím“ výkladem. Ačkoli tedy užití jiného termínu nemá právní dopad, je zbytečné, a činí výklad složitějším. Druhý rozdíl je ve vymezení činností, za jejichž účelem nesmí být smlouva uzavírána. Zde však patrně stejně jako v případě CESLu půjde o nutnost formulace dostatečně obecné, aby byla aplikovatelná ve všech právních řádech států EU.

5.1.5. Řešení doplňkových smluv

Pojem „doplňková služba“ či „doplňková smlouva“ pramení z legislativy EU.¹⁰⁸ Jedná se o smlouvu o úvěru nebo zápůjčce uzavřenou v souvislosti s hlavní spotřebitelskou smlouvou.¹⁰⁹

Dojde-li k odstoupení od takové spotřebitelské smlouvy, na kterou je navázána doplňková smlouva, vztahuje se dle nové úpravy NOZ odstoupení na oboje smlouvy. Není přitom podstatné, zda úvěr či zápůjčku poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem, či přímo podnikatel. Takové odstoupení potom nemůže být nijak sankcionováno (což se však nijak nedotýká povinnosti platit smluvní úroky z úvěru¹¹⁰). Velmi podobnou problematiku s věcně trochu odlišným vymezením (například je zde omezena celková výše úvěru na nižší částku než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč) řeší i zvláštní zákon¹¹¹ jakožto smlouvy o vázaném spotřebitelském úvěru.

Podstatou úpravy byla zjevně ochrana spotřebitelů v případech, kdy sice odstoupili od smlouvy, avšak toto odstoupení se nevztahovalo na extrémně nevýhodnou doplňkovou smlouvu. Za takové situace bylo možné (a s poukázáním k mediálně poměrně známým případům si dovolím tvrdit, že ne zas tak vzácné) například provozovat „předváděcí akce“ s velice nevýhodnou nabídkou zboží doplněnou stejně nevýhodnou úvěrovou smlouvou. Situace, kdy by si po návratu domů účastník takové akce teprve zjistil běžnou cenu zakoupeného zboží a zaslal podnikateli odstoupení od smlouvy je poté nasnadě. Přesto však na zisk z takových akcí dříve podnikateli stačily výdělky z těchto doplňkových smluv o úvěru, který nakonec byl pro spotřebitele zbytečný. Nová úprava by právě tomu měla zabránit.

Bohužel, § 1816 je kogentním pouze tehdy, jedná-li se o doplňkové smlouvy k distančním smlouvám, či ke smlouvám o dočasném užívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních službách. Výše zmíněné „předváděcí akce“ ale spadají pod smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, a proto na ně ustanovení § 1816 dopadá pouze jako dispozitivní pravidlo. Nejen, že je tím omezen dopad ustanovení právě na situace, kde by podobné řešení bylo nejvhodnější, ale rovněž to znamená, že zákonodárce nevhodně implementoval čl. 15 směrnice Rady 2011/83/EU. Ten totiž míří i na smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. V čl. 25 rozebírané směrnice je výslovně stanovena nemožnost spotřebitele vzdát se práv, která vyplývají ze zákona implementujícího směrnici. V tomto případě ale rozpor mezi evropským předpisem a NOZ nelze vyřešit tzv. „eurokonformním“ výkladem. Ustanovení § 1816 odst. 2 je totiž natolik jasné, že neexistuje způsob, jak ho vyložit v souladu se směrnicí a neignorovat jeho text. Ačkoli stavem ustanovení § 1816 odst. 2 Česká republika porušuje evropské právo, vzhledem k povaze směrnice v současnosti je možné smluvně vyloučit dopad § 1816 odst. 1 u smluv uzavíraných mimo obchodní prostory.

CESL obsahuje prakticky identickou úpravu jako směrnice 2011/83/EU. Opět se jedná o kogentní úpravu dopadající jak na distanční smlouvy, tak na smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Důvody duplicitní úpravy jsou zřejmé: nemožnost vyhnutí se úpravě doplňkových smluv volbou režimu CESLu.

5.1.6. Obecná informační povinnost podnikatele

V západním světě vládne poměrně jasný konsenzus¹¹² na tom, že ochrana spotřebitele by neměla spočívat jen v zakazování určitých ujednání ve smlouvě, ale také (či snad i především) ve vzdělávání spotřebitele. V ideálním světě, kde by byl dokonale vzdělaný spotřebitel, by patrně jeho speciální normativní ochrana byla zcela nadbytečná. Vzdělání spotřebitele je navíc jediný prostředek jeho ochrany, který nijak nekoliduje se zásadou autonomie vůle. V praxi se o to zákonodárce (na popud legislativy EU) snaží dosáhnout především rozsáhlou informační povinností podnikatele již v rámci předsmluvní fáze kontraktace. Konkrétně je obecná úprava informační povinnosti obsažena v § 1811 NOZ.

Veškeré povinně poskytované informace musí být vyjádřeny jasně a srozumitelně v jazyce, v jakém je uzavírána smlouva. Není však jasné, jak by se postupovalo, kdyby smlouva byla uzavírána ve více jazykových zněních. Patrně v souladu se smyslem spotřebitelské úpravy bude třeba zvolit takový jazyk, ve kterém má spotřebitel zjevně zájem jednat.

Ohledně jasnosti a srozumitelnosti vyvstává otázka, zda je možné (podobně jako je stanoveno u obchodních podmínek v § 1753) přihlížet nejen k obsahu sdělení, ale i k jeho způsobu vyjádření (například velikosti a barvě písma). Z výkladu teleologického jasně vyplývá, že informace musí být vyjádřeny tak, aby spotřebitel měl skutečně možnost se s nimi seznámit. Účelem není donutit podnikatele sepsat katalog informací, ale skutečně dopomoci informovanosti spotřebitele. S tím nemusí být ani jazykový výklad v rozporu. Ustanovení požadavek jasnosti obsahuje. Přitom se jedná o poměrně obecnou kategorii a jde pod něj podřadit mnohé. Nemusí se vztahovat jen na větnou stavbu předávaných informací, ale i na formu jejich vyjádření. Vzhledem k řečenému, se přikláním k názoru, že ve zvažování, zda byla obecná informační povinnost dodržena, si lze velice snadno představit situaci, kdy soud přihlédne i např. i ke zmíněné barvě a velikosti písma.

Jelikož požadavek na jasnost a srozumitelnost pramení již ze směrnic EU,¹¹³ je třeba ho vykládat v souladu s právem EU. Co se obsahu pojmu „jasně a srozumitelně“ týče, nejvíc nápomocné se dočasně jeví stanovisko generálního advokáta Xxxxx Xxxxx ve věci C-26/13 (v současnosti¹¹⁴ ještě neexistuje v dané kauze konečný rozsudek. Po jeho vynesení bude pochopitelně vhodnější čerpat přímo z něj), kde se mimo jiné dočteme, že „požadavek „jasnosti a srozumitelnosti“ stanovený směrnicí 93/13 musí brát v úvahu skutečnost, že spotřebitel, ač je přiměřeně pozorný a obezřetný, je ve slabším postavení vůči prodávajícím nebo poskytovatelům, s nimiž uzavírá smlouvy. Jasnost a srozumitelnost se nemohou omezit na čistě formální nebo jazykové aspekty, ale musí zohledňovat informační asymetrii, která charakterizuje vztah mezi spotřebitelem a prodávajícím či poskytovatelem.“¹¹⁵ Tedy, i splnění informační povinnosti je nutno nahlížet optikou zohledňující faktickou nerovnost stran.

Co se vlastního obsahu informační povinnosti týče, § 1811 dle důvodové zprávy pouze provádí čl. 5 odst. 1 směrnice 2011/83/EU. Je zjevné, že co se výčtu povinně poskytovaných informací týče, skutečně se jedná prakticky jen o přepis směrnice. Změny ve formulaci jsou učiněny jen v takovém rozsahu, aby vymezení legislativně technicky lépe zapadalo do textu NOZ. Obecně je možné povinně poskytované informace rozdělit do dvou skupin. Informace faktické (o osobě podnikatele a předmětu smlouvy) a právní (o právech plynoucích z vad zboží a o právu na odstoupení od smlouvy). Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o velice přesně vymezený taxativní výčet informací, nevzniknou při výkladu žádné obtíže.

Velmi praktickým se jeví § 1811 odst. 3 NOZ, který vylučuje povinnost informovat spotřebitele u smluv týkajících se záležitostí každodenního života za předpokladu, že má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po uzavření a u smluv o dodání digitálního obsahu na hmotném nosiči. V těchto případech by se zjevně jednalo o zbytečné zatěžování.

Ustanovení §1811 je důslednou implementací článku 5 odst. 1 směrnice 2011/83/EU. Ten se rovněž obsahově překrývá s článkem 13 CESLu. V opačném případě by mohlo vznikat mnoho problémů. Jelikož se jedná o předsmluvní informační povinnost, k volbě režimu smlouvy by docházelo až po poskytnutí těchto informací, což by obchodníka stavělo do problémové situace. Pokud by chtěl umožnit spotřebiteli volbu právního režimu smlouvy, musel by na začátku poskytovat informace dle obou předpisů. Ustanovení téměř duplicitního katalogu ve dvou předpisech je patrně následkem nutnosti vyřešit různý dopad obou legislativních aktů. CESL totiž dopadá i mimo spotřebitelské smlouvy.

5.2. Konkrétní úprava distančních spotřebitelských smluv

Termín distanční smlouva či prostředek komunikace na dálku byl dostatečně vyjasněn již v kapitole o obecných otázkách distančních smluv. Z § 1820 odst. 1 lze dovodit, které z distančních smluv jsou distanční spotřebitelské smlouvy. Na první pohled hůře pochopitelná formulace „užívá-li při něm podnikatel výhradně alespoň jeden prostředek komunikace na dálku“ znamená, že v okamžiku, kdy v celém procesu kontraktace byl se spotřebitelem alespoň jednou užit jiný prostředek než prostředek komunikace na dálku, se už nepohybujeme v režimu distančních smluv. Proto je důležité mít na zřeteli, že kontraktační proces končí už uzavřením smlouvy. I když například spotřebitel uzavře kupní smlouvu po internetu, ale zboží převezme osobně na prodejně (a má tedy faktickou možnost ho zkontrolovat), pořád bude záležitost spadat do režimu distančních spotřebitelských smluv. Rovněž je však třeba mít na zřeteli, že § 1840 stanoví přehledný negativní taxativní výčet smluv, které do tohoto režimu nespadají, ani kdyby splnily výše zmíněné podmínky.

Vymezení distančních spotřebitelských smluv je v NOZ širší, než ve směrnici 2011/83/EU. Ta totiž navíc stanovuje podmínku „organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku“¹¹⁶. Jinými slovy, NOZ chápe distanční smlouvy šířeji než směrnice. Jedná se sice o rozdílnou úpravu než v evropském předpisu, ale nejde o nedostatečnou implementaci. Na všechny případy, na které by měla směrnice 2011/83/EU dopadat, dopadá i NOZ.

5.2.1. Sdělení před uzavřením smlouvy

Zvláštní režim informační povinnosti se týká smluv uzavíraných distančním způsobem a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. Zde dle § 1824 odst. 1 nad rámec povinností stanovených v § 1811 musí ještě podnikatel spotřebitele informovat dle § 1820 odst. 1. U prostředků, které neumožňují poskytnutí všech informací, je nutno poskytnout alespoň informace dle § 1811 odst. 2 písm. a), b), c), a g) a údaje podle § 1820 odst. 1 písm. b), c) a h). Tím patrně bude nejčastěji telefonní hovor. Vzhledem k množství poskytovaných možností patrně nelze od spotřebitele očekávat, že by si vše po jednom vyslechnutí zapamatoval. Navíc by takový hovor byl nepřiměřeně dlouhý. V případě sdělení jen části informací musí dle § 1824 odst. 2 být zbytek sdělen spotřebiteli v textové podobě nejpozději do doby plnění.

Za speciální informační povinnost lze rovněž považovat nejen povinnosti stanovené § 1820 odst. 1, ale rovněž povinnosti pramenící z § 1825 (pro telefonní hovory) a z § 1826 (pro elektronickou komunikaci). Každé části bude věnována zvláštní podkapitola.

5.2.1.1. Informační povinnost dle § 1820 odst.

Informační povinnost dle § 1820 se vztahuje jak na smlouvy uzavřené distančním způsobem, tak na smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Tuto je podnikatel povinen splnit v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy. Nevzniká tedy až v souvislosti s uzavřením smlouvy, jak tomu bylo v OZ, ale už v předsmluvní fázi jednání.

Co se obsahu této informační povinnosti týče, opět se jedná o poměrně jasně a konkrétně napsaný taxativní výčet, který není nutné podrobovat výkladu. Poskytované informace lze rozdělit do tří kategorií:

1. informace o veškerých možných nákladech, které by mohly být vynaloženy spotřebitelem (písm. a), b), d), e), g) a h) ),

2. informace o možnostech ukončení smluvního vztahu, ať již ex tunc (odstoupením viz písm. f) a i) ) či ex nunc (výpověď smlouvy, jejímž předmětem je opakované plnění, viz písm. c) ),

3. informace o způsobech mimosoudních ujednání sporů (písm. j) ). Ve směrnici je tím patrně myšlen postup podle směrnice 2013/11/EU,¹¹⁷ ale ustanovení nepochybně dopadá i na existující vnitrostátní varianty.

I zde nezbývá než konstatovat, že výčet obsahuje jen nejnutnější informace. Především jsou zde uvedeny celkové náklady. Zákonodárce zde však poměrně kazuisticky vypisuje velké množství různých důvodů, ze kterých spotřebiteli mohou tyto dodatečné náklady vzniknout. Přílišná kazuistika však předpis nejen znepřehledňuje, ale navíc zvětšuje šanci, že se někomu může povést ho obejít. Patrně by bylo lepší využít obecnou formulaci jako: „podnikatel je povinen informovat spotřebitele o všech nákladech, jež bude nucen uhradit“.

Oproti směrnici 2011/83/EU má NOZ především rozdíly v celkové koncepci. Směrnice má dva katalogy poskytovaných informací. Jeden platí pro smlouvy distanční a smlouvy uzavřené mimo provozovnu¹¹⁸, kdežto druhý pro ostatní¹¹⁹. NOZ má jeden základní katalog v §1811 (který odpovídá čl. 5 směrnice) a druhý doplňkový v §1820. Oba v souhrnu dají výčet požadovaný čl. 6 směrnice. Ačkoli systematika NOZ obsahově neodporuje směrnici, zdá se mi méně přehledná. Navíc odchylná úprava od prováděné směrnice nemá důvod. Z těchto důvodů bych viděl jako vhodnější řešení doslovné převzetí směrnice do NOZ.

5.2.1.2. Informační povinnost při uzavírání smluv po telefonu dle § 1825

V případě smluv uzavíraných po telefonu stanoví § 1825 ještě nad rámec výše zmíněného povinnost podnikatele na začátku hovoru sdělit základní údaje o sobě a účel hovoru. Hlavní rozdíl oproti úpravě dle § 1820 odst. 1 spočívá v době oznámení. Podle § 1820 odst. 1 stačí, aby byly informace sděleny „v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy“, zatímco § 1825 striktně vyžaduje oznámení „na začátku hovoru“.

To ve spojitosti s obsahem sdělení (účel hovoru) dle mého názoru, ačkoli důvodová zpráva mlčí, především míří proti jednání podnikatelů, kteří zahájí hovor s žádostí o účast v anketě, vyplnění anonymního dotazníku apod., a až následně učiní nabídku prodeje zboží. K tomu patrně dochází z důvodu, že větší procento spotřebitelů by okamžitě odmítlo obchodní nabídku učiněnou po telefonu. V případě, že se spotřebitelem byl prve veden delší rozhovor, je patrně větší šance, že si spotřebitel nabídku alespoň vyslechne. Takové jednání už je dle mého názoru za hranou poctivosti.

Řešené ustanovení, které opět provádí příslušnou směrnici,¹²⁰ tento rozmáhající se nešvar podnikatelů řeší. Domnívám se, že ustanovení § 1825 je velmi vhodné. Aniž by ztížilo seriózní jednání po telefonu, má potenciál vyřešit nastíněný problém.

5.2.1.3. Informační povinnost při uzavírání smluv elektronickými prostředky dle § 1826

Další speciální informační povinnost nad rámec § 1811 a § 1820 je ještě zakotvena v § 1826, a to pro případ uzavírání smluv elektronickými prostředky. Zde najdeme především povinnost uvedení údajů o technickém zpracování smlouvy, jejím uložení, různých jazykových verzích a také o dalších normativních systémech, kterými je podnikatel vázán (především různé etické kodexy).

Daná úprava podle § 1826 odst. 2 nedopadá na smlouvy uzavírané elektronickou poštou nebo obdobným způsobem. Takovéto způsoby kontraktace se přeci jen fakticky blíží spíš klasické poště a nepotřebuje zvláštní informace. Hlavní zaměření tedy bude na tzv. „klikací smlouvy“ a jiné obdoby, například na smlouvy uzavírané konkludentně využíváním webových stránek apod.

S uzavíráním smluv takovýmto způsobem je spojena i povinnost umožnit spotřebiteli zkontrolovat a měnit vstupní údaje, a dále v § 1827 povinnost potvrzování objednávek podnikatelem (opět s výjimkou smluv uzavíraných výhradně přes e-mail).

Zde se však na rozdíl od předešlých podkapitol domnívám, že obsah informační povinnosti je přehnaně rozsáhlý. Informace technického charakteru (např. kde bude smlouva¹²¹ uložena) jsou dle mého názoru pro spotřebitele v předsmluvní fázi nadbytečné, a zbytečně odvádí pozornost od informací důležitějších. Vhodnější by byla například povinnost tyto informace zveřejnit např. na internetových stránkách, a pouze na ně odkázat.

Zvláštností ustanovení § 1826 je fakt, že se nejedná o implementaci žádné směrnice, ale zákonodárce volně přebírá text CESLu, konkrétně jeho čl. 24 odst. 3.

5.2.1.4. Společné otázky pro všechny informační povinnosti

Co se týče všech informačních povinností včetně obecné dle § 1811, objevuje se v souvislosti s nimi termín „textová podoba“. Ta je dle § 1819 zachována, pokud jsou údaje poskytnuty takovým způsobem, že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat. Lze se setkat s kritikou dualismu termínů „písemná forma“ a „textová podoba“. Například xxx. Xxxxxx k tomu uvádí: „Není v tomto směru předně úplně jasné, z jakého důvodu právotvůrce zavádí zcela nový pojem textové podoby, která není expressis verbis legis definována, jen je stanoveno, že je zachována, „jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem, že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat“.

Nehledě na to, že „text“ je v obecném jazyce prakticky použitelný jako cizojazyčný ekvivalent výrazu „písmo“, je možno se ptát, jaký je vlastně právní rozdíl mezi „textovou podobou“ a písemností, resp. zákonem užívaným pojmem „písemné formy“. Obojí totiž musí umožňovat zachycení či fixaci textu (písemné informace) a u obojího je nutno postupovat tak, aby toto zachycení bylo trvalé, tj. aby bylo možno text opět zobrazit, resp. prokázat, že objektivně existuje nebo existoval.“¹²²

S tím dle mého názoru nelze souhlasit. Je třeba si uvědomit, že se nejedná o právní jednání, tudíž nemůže být řeč o písemné formě. Jednak je k zachování písemné formy potřeba podpisu, a dále je písemná forma spojována s právním jednáním, tedy projevem vůle. Plnění informační povinnosti není projevem vůle. Jedná se toliko o výrok o faktickém stavu věci či o existenci práva. Zatímco obsahem informační povinnosti je deskriptivní věta, obsahem právního jednání je regulativ.¹²³ V tomto světle se mi jeví pochopitelné terminologicky od sebe pojem „písemná forma“ a „textová podoba“ oddělit. Pochopitelně souhlasím, že se z čistě gramatického hlediska jedná o synonyma. Avšak, způsob jakým jsou oba termíny využity v NOZ jim dává pro účely tohoto zákona jiný význam opodstatňující užití jiného termínu.

V souvislosti s tím považuji za vhodné připomenout další skutečnost. Chyba při informační povinnosti nemá vliv na platnost právního jednání, se kterým je a nemusí být (v případě, že jednání o uzavření smlouvy skončí toliko v předsmluvním jednání) spojena. Zatímco sankcí za vady právního jednání může být neplatnost takového jednání, vady plnění informační povinnosti jsou předpokladem pro vznik sankcí úplně jiného druhu. K nim patří například zánik práva podnikatele požadovat po spotřebiteli určité platby pramenící z § 1821 či prodloužení lhůty, během které může spotřebitel odstoupit od smlouvy dle § 829 odst. 2.

5.2.2. Možnost odstoupení od distančních smluv

K prostředkům na ochranu spotřebitele již tradičně patří možnost odstoupení od smlouvy bez udání důvodu v omezené době od uzavření smlouvy. V současnosti platí lhůta 14 dnů a vzhledem k tomu, že se opět jedná o provádění směrnice 2011/83/EU, ani jiná být stanovena nemohla.

Rozhodný okamžik pro počátek běhu lhůty je v § 1829 obecně stanoven jako okamžik uzavření smlouvy. Lhůta dle § 605 odst. 1 tedy počíná dnem následujícím po uzavření smlouvy. Pokud je tedy smlouva uzavřena 1. 3., lhůta začne běžet 2. 3. a posledním dnem lhůty je 15.3. Pokud by však takový den připadl na sobotu, neděli nebo svátek, přesouvá se dle § 607 poslední den lhůty až na následující pracovní den. O této lhůtě je podnikatel povinen spotřebitele upozornit, a neučiní-li tak, podle § 1829 odst. 2 se lhůta prodlužuje ze 14 dnů na jeden rok a 14 dnů.

Rozdílně je stanoven počátek běhu lhůty pro případ, kdy je:

1. uzavřena kupní smlouva. Zde je okamžikem rozhodným pro počátek běhu lhůty den převzetí zboží,

2. u smluv kde je předmětem několik druhů zboží. Zde je okamžikem rozhodným pro počátek běhu lhůty den převzetí poslední dodávky,

3. u smluv kde je předmětem pravidelně opakovaná dodávka zboží. Zde je okamžikem rozhodným pro počátek běhu lhůty dodání první dodávky,

4. v případě kdy podnikatel nesplnil svoji informační povinnost včas, ale až během sankční lhůty dle § 1829 odst. 2 je okamžikem rozhodným pro počátek běhu lhůty splnění informační povinnosti.

Pro odstoupení od smlouvy je velmi důležité i ustanovení § 1818, které kromě tradičního pravidla, že toto odstoupení od smlouvy může být provedeno bez udání důvodu, stanoví i výraznou novotu. Od účinnosti NOZ se lhůta pro odstoupení od smlouvy svým charakterem podobá lhůtám procesně právním. Stačí tedy, aby včas spotřebitel odstoupení zaslal, a je jedno, kdy podnikateli dorazí. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o poměrně krátkou lhůtu, a vzhledem k pomalosti a ne zrovna stoprocentní spolehlivosti některých doručovatelských sítí, se jedná o výrazné posílení postavení spotřebitele.

Následkem odstoupení od smlouvy je dle § 2004 zrušení smlouvy ex tunc. Jelikož po existenci odpadne titul, na základě kterého bylo poskytováno zboží, služby či platby, vznikne stranám povinnost si vzájemné plnění vrátit. K tomu NOZ stanoví stranám v § 1831 odst. 1 a § 1832 odst. 1 lhůtu „bez zbytečného odkladu“ s maximální délkou 14 dnů. Vzhledem k dosavadní právní praxi se lze domnívat, že nastane často situace, kdy strana bude automaticky považovat lhůtu za 14 denní bez dalšího. Takový výklad je však chybný. Neexistuje-li rozumný důvod vrácení plnění oddalovat, je strana povinna tak učinit ihned. Pro případ kupní smlouvy však platí výjimka. Dle § 1832 odst. 4 nevzniká podnikateli povinnost vracet cenu zboží dříve, než spotřebitel podnikateli zboží předá, nebo prokáže, že zboží odeslal.

NOZ pro tyto případy rovněž poměrně podrobně upravuje finanční vyrovnání stran jak za dopravu zboží, tak i za jeho případnou sníženou hodnotu. Co se nákladů spojených s dopravou týče, do výše nejlevnějšího způsobu dopravy je dle § 1832 odst. 2 a 3 nese podnikatel. Pokud však spotřebitel zvolí způsob dražší, nese náklady na rozdíl v ceně on. Za snížení hodnoty zboží užíváním spotřebitel dle § 1833 odpovídá, jen pokud se zbožím nakládal jinak, než bylo nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti.

Složitější situace vzniká v případě, že předmětem smlouvy nebylo zboží, ale poskytnutí služby. Pokud byla sjednána přiměřená cena, a pokud na základě výslovné žádosti spotřebitele začal podnikatel s plněním před skončením lhůty pro odstoupení od smlouvy, hradí spotřebitel dle § 1834 poměrnou část ceny. Pokud však byla sjednána nepřiměřeně vysoká cena, hradí spotřebitel pouze poměrnou část ceny odpovídající tržní hodnotě poskytovaného plnění. Naopak, ve spotřebitelův neprospěch je ustanovení § 1837, které stanoví taxativní výčet smluv, od kterých nelze odstoupit.

Implementace samotné lhůty pro odstoupení jako takové je bezproblémová. Problémy však nastávají v souvislosti s následky vrácení zboží se sníženou hodnotou v důsledku užívání. Zde se projevuje rozdílné pojetí smyslu čtrnáctidenní lhůty v českém a evropském právu. V tuzemsku je tato lhůta tradičně chápana velmi volně, jako doba, ve které spotřebitel může se zbožím libovolně plně nakládat a vykonávat své vlastnictví. Z evropských pramenů však vyplývá, že tato doba je určena pouze k vyzkoušení zboží. „Aby se spotřebitel obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží, měl by s ním nakládat a zkontrolovat je jen takovým způsobem, jaký by mu byl umožněn v prodejně.“ ¹²⁴ S tím souvisí i jiná míra odpovědnosti za snížení hodnoty zboží. Zatímco podle směrnice spotřebitel v případě vrácení zboží po odstoupení od smlouvy odpovídá za „případné snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží“¹²⁵, dle NOZ odpovídá za „snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti“.¹²⁶ Úpravu totožnou se směrnicí najdeme i v CESLu.¹²⁷ Je zjevné, že „užívání“ dle NOZ je širším pojmem, než „nakládání nutné k tomu, aby se spotřebitel seznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží“. NOZ tedy stanovuje odpovědnost spotřebitele v užším rozsahu. Vzhledem k úplné harmonizaci, kterou směrnice zavádí, je však i úprava pro spotřebitele výhodnější v rozporu s evropským právem, což znamená, že zákonodárce směrnici implementoval nevhodně.

5.2.3. Neobjednané plnění

Zařazení tohoto institutu mezi distanční spotřebitelské smlouvy je poměrně diskutabilní. Jelikož se nejedná o plnění jakékoliv smlouvy (tím méně distanční), ale plnění bez právního důvodu, je dle mého názoru jeho systematické zařazení do této části chybou. Jedinou souvislost ustanovení § 1838 se smluvním vztahem lze spatřovat ve skutečnosti, že se z něj dozvíme, že takové plnění není konkludentní ofertou.

Oproti staré úpravě¹²⁸ však lze kvitovat fakt, že už je vyjasněn rozsah věcných práv spotřebitele k takovému zboží. Nově je jednoznačně určeno, že spotřebitel, kterému takové neobjednané plnění dojde, je oprávněným držitelem.

6. Závěr

Navzdory přechodu způsobu úpravy spotřebitelské problematiky v právu EU z minimálního standardu na úplnou harmonizaci během komparace 2011/83/EU s úpravou dle NOZ vyšlo najevo několik odlišností. Někdy se jednalo jen o nadbytečné změny v systematice (kupříkladu u informační povinnosti), jindy však došlo ke znatelné změně obsahu ustanovení (v případě odpovědnosti za snížení hodnoty zboží při odstoupení od smlouvy).

Na druhou stranu lze konstatovat, že aktuální úprava spotřebitelské problematiky v NOZ reflektovala jak aktuální praktické problémy (nabídky učiněné po telefonu pod záminkou výzkumů), tak i otázky, po jejichž vyřešení volaly spíš hlasy akademické (nejasný následek neobjednaného plnění).

Co se informační povinnosti týče, do budoucna by bylo vhodnější, kdyby kromě povinnosti jasnosti a srozumitelnosti zákonodárce řešil i výslovně formu. Přesněji, viditelnost (velikost a barva písma) takových informací. Nevidím důvod, proč neužít stejnou úpravu, jako byla přijata u obchodních podmínek.

Zákon obsahuje na několika místech podrobný taxativní výčet povinně poskytovaných informací pro konkrétní druhy kontraktace. S výjimkou § 1826 NOZ (který ukládá poskytovat i dle mého názoru nadbytečné informace) lze konstatovat, že rozsah je zcela odpovídající účelu. Především zákonodárce klade velký důraz na obeznámení spotřebitele s celkovými náklady, jež bude nucen uhradit.

Úprava odstoupení od smlouvy zůstala s několika rozdíly zachována. Především je změněn způsob počítání lhůty, a dále je úprava zpřesněna. Mimo jiné jsou konkrétněji řešeny následky odstoupení od smlouvy v podobě finančního vyrovnání stran, a lhůt pro navrácení plnění.

Stejně tak lze přivítat i vyřešení problému spojeného s nevyžádaným plněním. Bylo vyslyšeno dlouhodobé volání po vyjasnění postavení nabyvatele tohoto plnění. Nově je určeno, že se na něj hledí jako na oprávněného držitele. Lze tedy říci, že v konkrétních otázkách ochrany spotřebitele je NOZ krokem vpřed, a řeší nedostatky staré úpravy (mimo jiné i systematické zařazení soukromoprávní ochrany spotřebitele do kodexu).

Na druhou stranu, v otázkách distanční či elektronické kontraktace obecně je množství nejasných ustanovení mnohem větší. Především co se týče zachování písemné formy právního jednání u kontraktace přes e-mail, bude na otázky související s formou podpisu možno s jistotou odpovědět až s existencí judikatury nebo případné novely. Domnívám se, že tato situace vyvolává značnou míru právní nejistoty.

Ačkoli nový kodex řeší otázky spojené s informačními technologiemi více než jeho předchůdce,¹²⁹ stále nelze konstatovat, že by neexistovaly nejasnosti. Obecná úprava distančního (a tím spíše elektronického) způsobu uzavírání smluv je bohužel i nadále velmi stručná. Vzhledem k použití ne zcela jednoznačných termínů je potom zřejmé, že výklady této problematiky budou obtížné. Domnívám se, že z kodexu, který byl přijat v době rozmachu informačních technologií, by mělo být zcela jasné, zda je e-mail způsobilým prostředkem uzavření smlouvy v písemné formě.

Poměrně velké úsilí věnoval zákonodárce terminologickým změnám. V některých případech (právní jednání) je od staré terminologie upuštěno zcela, s tím, že se zákonodárce snaží zažitá slovní spojení vymýtit. Jindy (spotřebitelská smlouva, distanční smlouva) zákonodárce zvolil sice termín nový, ale zažité označení zvolil jako legislativní zkratku. Patrně takový krok pramení z vědomí, že se zažité označení nepodaří zcela vymýtit.

Celkově lze tedy konstatovat, že problematika distančních spotřebitelských smluv prodělala výrazné změny více reflektující skutečnost. Problémy výkladu této části NOZ byly spíše drobné a méně významné. Na druhou stranu, obecnou úpravu distančního způsobu kontraktace shledávám za nedostatečnou. Dokud nebude existovat relevantní judikatura či případná novela NOZ, bude trvat značná právní nejistota.

V práci je nad rámec zmíněného ještě rozebrána stručná historie soukromoprávní ochrany spotřebitele. To se týká především vývoje v USA a EU, které byly v této oblasti poměrně novátorské. Jelikož se však soukromoprávní ochrana spotřebitele začíná objevovat až v poslední třetině dvacátého století, je tato historická exkurze poměrně stručná.

Domnívám se, že cíle stanovené v úvodu byly naplněny. Otázky, jež bylo možné jednoznačně zodpovědět, zodpovězeny byly, a u sporných byla naznačena jejich možná řešení. Vzhledem k novosti probíraného tématu práce neobsahuje obrovské množství zdrojů, ale zato často vychází spíše z vlastní interpretace norem.

7. Seznam použitých pramenů

Knižní zdroje:

[1] XXXXXX, Xxxx. EU Consumer Law and Human Rights. 1. vyd. Oxford: Oxford university press 2013, 247 s. ISBN 978-0-19-965197-9.

[2] XXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Nový občanský zákoník, nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2013, 376 s. ISBN 978-80-7263-819-2.

[3] XXXXXX, Xxx; XXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx x xxx. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-5.

[4] XXXXX, Xxxxx; XXXXX Milan a kol. Občanské právo hmotné. 2. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, s. r. o., 2009, 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8.

[5] XXXXX, Xxxxx; XXXXX Milan a kol. Občanský Zákoník. Komentář. 1. díl. 1. vyd. Praha: Xxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2009, 904 s. ISBN 978-80-7357-395-9.

[6] XXXXXXXXX, Xxxxx. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2006, 303 s. ISBN 80-86898-96-2.

[7] HURDÍK, Xxx, LAVICKÝ, Xxxx. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1.

[8] XXXXXX, Xxxxx. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 218 s. ISBN 978-80-7400-062-1.

[9] XXXXX, Xxxxxx. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: C. X. Xxxx, 1996, 265 s. ISBN 80-7179-089-3.

[10] XXXXXXXX, Xxxxx a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vyd. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2005, 612 s. ISBN 80-7357-131-5.

[11] XXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxxx. E-government v České republice: Právní a technologické aspekty. 2. vyd. Praha: Leges 2012, 464 s. ISBN 978-80-87576-36-6.

[12] Xxxxxxxx, X. Fair Trading in EC law, Information and Consumer Choice in the Internal Market. 1. vyd. Groningen: Europa Law Publishing, 2005, 339 s. ISBN 9789076871400.

[13] SELUCKÁ, Xxxxxxx Xxxxxxx spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C. X. Xxxx, 2008, 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9.

[14] XXX, Xxxxxxxx. Základy práva evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, s. r. o., 2010, 304 s. ISBN 978-80-87212-60-8.

Časopisecké zdroje:

[15] HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: X. X. Xxxx, 2012, 20. roč., č. 7, s. 25. ISSN 1210-6410. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 13. 10. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxxxxxxxxxxx0x0xxxxx0xxx0xxx&xxxxxXxxxxx00&xxxXxxxxx0

[16] XXXXXXXXXX, Xxxxx. Některé otázky smluvního práva ve světle NOZ. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2013, č. 21, s. 25. ISBN 978-80-87576-56-4. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 13. 10. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxxxxxxxxxxx0xxx0xxxx0xxxxx0xxxxx&xxxxxXxxxxx00&xxxXxxxxx0

[17] TELEC, Xxx, Nový občanský zákoník ve společnosti sítí. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: X. X. Xxxx, 2012, 20. roč., č. 23–24, s. 853. ISSN 1210-6410. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 13. 10. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxxxxxxxxxxx0x0xxxx0xxxx0xxx0x0xx0xx&xxxxxXxxxxx00&xxxXxxxxx0

Akademické zdroje:

[18] XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Teoretické a praktické problémy elektronické kontraktace. Brno, 2009. 54 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxx Xxxxxx.

[19] XXXXXXXX, Xxxxxxx. Spotřebitelská kontraktace na internetu. Brno, 2009. 111 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxx Xxxxxx.

[20] XXXXXXX, Xxxxxxxx. Ochrana spotřebitele v NOZ. Brno, 2013. 63 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxxxxx Xxxxxxxx.

Právní předpisy:

[21] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 1. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:00:XX:XXXX

[22] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. 12. 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 1. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000:XX:XXXX

[23] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000:XX:XXXX

[24] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES EUR-lex ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000:XX:XXXX

[25] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:00:XX:XXXX

[26] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 2. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXXX

[27] Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 27. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxxxxxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000

[28] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online

[právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 27. 12. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxx&xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxx0x0xxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000

[29] Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 27. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxxxxxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000

[30] Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 27. 2. 2014]. Dostupné z: 

xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxx0xxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000

[31] zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelských úvěrech a o změně některých zákonů. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 4. 3. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxxxxxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000

[32] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 12. 12. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxxxxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000

Judikatura:

[33] Rozhodnutí Evropského Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984. Xxxxxx xxx Xxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxx proti Land Nordrhein-Westfalen. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Arbeitsgericht Xxxx – Německo. Věc 14/83. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/XXX-XXX-XX-XXXXX-X-0000-0000-000000000-00_00.xxxx

[34] Rozhodnutí Evropského Soudního dvora ze dne 2. 8. 1993. M. Xxxxx Xxxxxxxx proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: House of Lords – Spojené království. Věc C-271/91. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z:

xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxXxx.xxx?xxxxx&xxxxxx00000&xxxxXxxxxx0&xxxxxxxxXX&xxxxxxxx&xxxx&xxxxxxxxx&xxxxx0&xxxx0000

[35] Rozhodnutí Evropského Soudního dvora ze dne 14. 7. 1994. Xxxxxx Xxxxxxx Dori proti Recreb Srl, rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985. Věc C 91/92. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/XXX-XXX-XX-XXXXX-X-0000-0000-000000000-00_00.xxxx

[36] Rozsudek Evropského Soudního dvora ze dne 22. 11. 2001 Cape Snc proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl. ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z:

xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxxx/xxxxxxxx.xxx;xxxxxxxxxxx0xx0x0xx00xx00x0xx00x0xx000x0000xx00xx00x0xx.x00XxxxXx0xXx00Xxx0XxxxXx0x0?xxxxx&xxxxxx00000&xxxxXxxxxx0&xxxxxxxxxx&xxxxxxxx&xxxx&xxxxxxxxx&xxxxx0&xxxx000000

[37] Rozhodnutí Court of Appeals of New York ze dne 14.03.1916. Xxxxxx X. XxxXxxxxxx vs Buick Motor Company. Court of Appeals of New York[online], dostupné z xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxx.xx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xxxxx.xxx

[38] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 259/2000 In: Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud. [cit. 27. 8. 2014], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/XX000X0000000000X0000X0X0000X00X?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0

[39] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 CDo 1454/2000 In: Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud. [cit. 2. 9. 2014], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0X0XX000X00X0000X0000X0X000X0XX0?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0

[40] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 In: Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud. [cit. 11. 12. 2013], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0X0000000XX0X00XX0000X0X00000000?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0

[41] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 01. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, In: Nejvyšší soud[online]. Nejvyšší soud, 2009. [cit 24. 02. 2014], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/XX0XX0XXX0000X00X0000X0X00000XX0?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0

[42] Rozhodnutí Rhode Island Superior Court ze dne 27. 5. 1998. Xxxxxxxx Xxxxx v Groff v. America Online, Inc

[43] Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit ze dne 1. 10. 2002 ve věci Xxxxxx v. Netscape communications Corp

[44] Rozhodnutí United States District Court for the Northern District of Illinois ze dne 8. 5. 2000 ve věci In re RealNetworks, Inc., Privacy Litigation

[45] Rozhodnutí United States District Court for the Eastern District of California ze dne 17. 10. 2000 ve věci Viz Pollstar v. Giggmania

[46] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003 In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 27. 12. 2013], dostupné z xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/Xxxx.xxxx?xxx00000

[47] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/2004 In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 28. 8. 2014], dostupné z xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxx0-000-00

[48] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. II. ÚS 571/2006, In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 27.12.2013], dostupné z xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/Xxxx.xxxx?xxx00000

[49] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 03. 2012, sp. zn. I.ÚS 770/11, In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 27. 12. 2013], dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/Xxxx.xxxx?xxx00000

Elektronické zdroje:

[50] XXXXXXXX, Xxxx. Spotřebitel vs. podnikatel. xxxxx.xx [Online], Publikováno: 30. 9. 2013 [cit. 4. 3. 2014] Dostupné z:

xxxx://xxxxxx.xxxxx.xx/x0-00000000-xxxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxx

[51] XXXXXX, Xxxxx, ml. Elektronický podpis: pohled soukromoprávní. In: xxxxxxx.xx [online], publikováno 21. 1. 2003. [cit. 24. 02. 2014], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxxxx.xx/xxxxx.xxxxx?xx000000

[52] Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 12. 12. 2013]. Dostupné z:

xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx-.xxxx S. 579-1027.

[53] XXXX, Xxxxxx. Geneze evropského spotřebitelského práva a jeho vývoj. xxxxxx.xx [Online], Publikováno: 27. 10. 2011 [cit. 26. 2. 2014] Dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxxxxx-xxxxx-x-xxxx-xxxxx-00000.xxxx

[54] XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Vybrané aspekty ochrany spotřebitele při uzavírání distančních smluv. In: Dny práva 2011 – Days of Law 2010 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 28. 11. 2013]. Dostupné z:

xxxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxx_xxxxx_0000/xxxxx/xxxxxxxxx/00_xxxxx/Xxxxxxxx_Xxxxxxxx_(0000).xxx

[55] KRÁLÍČEK, Xxxxxxxx. Vliv návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje na českou právní úpravu spotřebitelských smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání In: COFOLA 2012: The conference proceedings [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 13. 8. 2014]. ISBN 978-80-210-5929-0. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/0000000

[56] XXXXXXXXX, Xxxxxxxxxx. Úvahy nad společnou evropskou právní úpravou prodeje: Efektivní volba nebo xxx xxxxx? In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 28. 2. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxx_xxxxx_0000/xxxxx/xxxxxxxxx/00%00XXXXXX/XXXXXXXXXX%00XXXXXXXXX.xxx

[57] XXXXXX, Xxxxx. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. xxxxxxxx.xx [Online], Publikováno: 28. 11. 2013 [cit. 3. 3. 2014] Dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxx_0000/xxxxxxxxxxxx-x-xxxxxxxx-xxxxx-x-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxx.xxxx

[58] Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje [online]. Evropská komise, 2011 [cit. 17. 3. 2013]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXX:0000:0000:XXX:xx:XXX

[59] XXXXXX, Xxxxx. Elektronické právní jednání – změny, problémy a nové možnosti v zákoně č. 89/2012 Sb. Buletin Advokacie [Online], Publikováno: 31. 10. 2013 [cit. 1. 2. 2014] Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxx-x-xxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxx-x.-000000-xx

[60] Stanovisko generálního advokáta Xxxxx Xxxxx přednesené dne 12. února 2014 ve věci C-26/13, Xxxxx Xxxxxx a Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 1. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXXX

[61] XXXXX, Xxx. Spotřebitelské smlouvy v NOZ. xxxxxx.xx [Online], Publikováno: 4. 11. 2013 [cit. 3. 3. 2014] Dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxx-x-xxx-00000.xxxx

[62] Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis ze dne 08. 02. 2007, KOM (2006) 744, únor 2007 [online]. Evropská komise, 2007 [cit. 26. 2. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxx/xxxxx_xx.xxx

[63] XXXXX, Xxx. Elektronické smlouvy – část I: Obecně o uzavírání smluv elektronickou cestou. ITprávo [online]. Změněno 28. 2. 2002 [cit. 24. 8. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxx.xx/xxxxx.xxxxx?xx00000

1HRDLIČKA, Miloslav. Vybrané aspekty ochrany spotřebitele při uzavírání distančních smluv. In: Dny práva 2011 – Days of Law 2010 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 28. 11. 2013]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxx_xxxxx_0000/xxxxx/xxxxxxxxx/00_xxxxx/Xxxxxxxx_Xxxxxxxx_(0000).xxx

2 XXXXX, Xxxxxx. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 1996, 265 s. ISBN 80-7179-089-3. S. 2 a násl.

3 Tamtéž, s. 32 a násl.

4 Viz rozsudky Evropského soudního dvora Xxxxxx Xxxxxxx Dori proti Recreb Srl., a M. Xxxxx Xxxxxxxx proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority.

5 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9. S. 9.

6 XXXXXX, Xxx, XXXXXXX, Xxxx. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1.

7 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9. S. 1.

8 Především Sherman Antitrust Act z roku 1890.

9 Rozsudek Court of Appeals of New York ze dne 14. 3. 1916. Xxxxxx X. XxxXxxxxxx vs Buick Motor Company. Court of Appeals of New York[online], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxxx.xxxxx.xx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xxxxx.xxx.

10 XXXXXX, Xxxx. EU Consumer Law and Human Rights. 1. vyd. Oxford: Oxford university press, 2013, 247 s. ISBN 978-0-19-965197-9. S. 12. Lze ale polemizovat zda speciální úprava kontraktace mezi běžným občanem a státním podnikem v právních řádech komunistických zemí není taktéž jen jinak pojmenovanou ochranou spotřebitele. Ignoraci takových úvah můžeme patrně přičítat britské národnosti autorky této publikace. V komunistických zemích je poměrně pravděpodobné, že vzhledem k absenci snahy o volný trh, taková úprava měla mnohem lepší prostředí a bylo ji kladeno méně odporu. Hlubší analýza by ovšem byla spíše tématem na samostatnou práci.

11 XXXXXXXX, Xxxxxxx. Spotřebitelská kontraktace na internetu. Brno, 2009. 111 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxx Xxxxxx.

12 Co se možnosti uzavřít takové smlouvy platně týče, viz rozhodnutí Rhode Island Superior Court ze dne 27. 5. 1998. Xxxxxxxx Xxxxx v Groff v. America Online, Inc.

Co se týče situací, kdy už jednání nevedlo k platnému uzavření smlouvy viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit ze dne 1. 10. 2002 ve věci Xxxxxx v. Netscape communications Corp.

Co se písemné formy takové smlouvy týče, viz rozhodnutí United States District Court for the Northern District of Illinois ze dne 8. 5. 2000 ve věci In re RealNetworks, Inc., Privacy Litigation.

13 Viz např. rozhodnutí United States District Court for the Eastern District of California ze dne 17. 10. 2000 ve věci viz Pollstar v. Giggmania.

14 Blíže viz XXXXXXXX, Vendula. Spotřebitelská kontraktace na internetu. Brno, 2009. 111 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxx Xxxxxx.

15 Čl. 100 smlouvy o založení ES.

16 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9. S. 3 a násl.

17 Tamtéž, s. 6.

18 Zelená kniha o přezkumu spotřebitelského acquis ze dne 8. 2. 2007, KOM (2006) 744, únor 2007 [online]. Evropská komise, 2007 [cit. 26. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxx/xxxxx_xx.xxx.

19 XXXX, Xxxxxx. Geneze evropského spotřebitelského práva a jeho vývoj. xxxxxx.xx [Online], Publikováno: 27. 10. 2011 [cit. 26. 2. 2014] Dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxxxxx-xxxxx-x-xxxx-xxxxx-00000.xxxx.

20 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9. S. 1.

21 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 27. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxxxxxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000.

22 XXXXXXX, Xxxxxxxx. Ochrana spotřebitele v NOZ. Brno, 2013. 63 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxxxxx Xxxxxxxx.

23 Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 27. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxxxxxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000.

24 Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 27. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/.

25 XXXXXXX, Xxxxxxxx. Ochrana spotřebitele v NOZ. Brno, 2013. 63 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxxxxx Xxxxxxxx.

26 XXXXX, Xxxxxxx a kol. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. 1. vyd. Brno: Xxxxxx Xxxxx-Vydavatelství a nakladatelství, 2013, 476 s. ISBN 978-80-87713-10-5. S. 49.

27 § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

28 Viz také důvodová zpráva k § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

29 Viz výše zmíněné rozsudky Evropského soudního dvora Xxxxxx Xxxxxxx Dori proti Recreb Srl., a M. Xxxxx Xxxxxxxx proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority.

30 Rozsudek Evropského Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984. Xxxxxx xxx Xxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxx proti Land Nordrhein-Westfalen. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Arbeitsgericht Xxxx – Německo. Věc 14/83. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/XXX-XXX-XX-XXXXX-X-0000-0000-000000000-00_00.xxxx.

31 SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9. S. 51.

32 Bod 2 a 5 odůvodnění směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

33 Shodně též bod 6 odůvodnění směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

34 Čl. 6 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

35 Který je normativně vyjádřen v čl. 4 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

36 XXXXXXXXX, Xxxxxxxxxx. Úvahy nad společnou evropskou právní úpravou prodeje: Efektivní volba nebo xxx xxxxx? In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 28. 2. 2014].

Dostupné z:

xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxx_xxxxx_0000/xxxxx/xxxxxxxxx/00%00XXXXXX/XXXXXXXXXX%00XXXXXXXXX.xxx.

37 Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje [online]. Evropská komise, 2011 [cit. 17. 3. 2013]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXX:0000:0000:XXX:xx:XXX.

38 Tamtéž.

39 Tamtéž.

40 Čl. 6 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

41V návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje se mimo jiné dočteme že „V přímém důsledku by obchodníci mohli ušetřit na dodatečných transakčních nákladech souvisejících se smluvním právem a mohli by při přeshraničním obchodě fungovat v jednodušším právním prostředí na základě jednotného souboru pravidel v rámci celé Evropské unie.“.

42 XXXXXXXXX, Xxxxxxxxxx. Úvahy nad společnou evropskou právní úpravou prodeje: Efektivní volba nebo xxx xxxxx? In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 28. 2. 2014]. ISBN 978-80-210-5911-5. Dostupné z:

xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxx_xxxxx_0000/xxxxx/xxxxxxxxx/00%00XXXXXX/XXXXXXXXXX%00XXXXXXXXX.xxx .

43 KRÁLÍČEK, Xxxxxxxx. Vliv návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje na českou právní úpravu spotřebitelských smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání. In: COFOLA 2012: The conference proceedings [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 13. 8. 2014]. ISBN 978-80-210-5929-0. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/0000000.

44 Tamtéž.

45 XXXXX, Xxxxx; XXXXX Milan a kol. Občanské právo hmotné. 2. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx s.r.o., 2009, 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8. S. 444.

46 Například v případě, že dva lidé spolu proti sobě u stolu s notebooky uzavírajíc smlouvu, a jeden druhému ji pošle emailem, aby druhý nemusel obcházet stůl a hledět prvnímu přes rameno, by bylo absurdní, aby takto uzavřená smlouva podléhala jinému právnímu režimu než smlouva uzavřená po obejití stolu.

47Viz např. důvodová zpráva k § 1820: Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 12. 12. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx-.xxxx nebo též XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Vybrané aspekty ochrany spotřebitele při uzavírání distančních smluv. In: Dny práva 2011 – Days of Law 2010 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2010 [cit. 28. 11. 2013]. Dostupné z:

xxxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxx_xxxxx_0000/xxxxx/xxxxxxxxx/00_xxxxx/Xxxxxxxx_Xxxxxxxx_(0000).xxx.

48 Příloha č. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.

49 Viz ustanovení § 1816 a § 1848 a nadpisy § 1820 a § 1824 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

50 Nadpis ustanovení § 570 – §573 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

51 XXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Nový občanský zákoník, nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2013, 376 s. ISBN 978-80-7263-819-2. S. 84.

52 Viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 03. 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11, In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 27. 12. 2013], dostupné z:

xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/Xxxx.xxxx?xxx00000.

53 Viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/2006, In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 27. 12. 2013], dostupné z:

xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/Xxxx.xxxx?xxx00000 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003 In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 27. 12. 2013], dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/Xxxx.xxxx?xxx00000.

54 Ustanovení § 1732 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník

55 Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 In: Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud. [cit. 11.12.2013], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0X0000000XX0X00XX0000X0X00000000?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0.

56 Ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném k 31. 12. 2013.

57 Ustanovení § 40 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 31. 12. 2013.

58 Ustanovení § 570 – § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

59 Ustanovení § 45 odst. 1 Občanský zákoník, ve znění účinném k 31. 12. 2013.

60 XXXXXX, Xxx; XXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXX, Xxxxxxxx a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-5. S. 156.

61 Ustanovení § 570 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

62 XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Teoretické a praktické problémy elektronické kontraktace. Brno, 2009. 54 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Xxxxx Xxxxxx.

63 XXXXX, Xxx. Elektronické smlouvy – část I: Obecně o uzavírání smluv elektronickou cestou. ITprávo [online]. Změněno 28. 2. 2002 [cit. 24. 8. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxx.xx/xxxxx.xxxxx?xx00000

64 XXX, Xxxxxxxx. Základy práva evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2010, 304 s. ISBN 978-80-87212-60-8. S. 288.

65 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:00:XX:XXXX.

66 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000:XX:XXXX.

67 Bod 18 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu. In: EUR-Lex [Právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000:XX:XXXX.

68 Bod 34 odůvodnění Směrnice č. 2000/31/ES.

69 Rozsudek Evropského Soudního dvora ze dne 14. 7. 1994. Xxxxxx Xxxxxxx Dori proti Recreb Srl, rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985. Věc C 91/92. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/XXX-XXX-XX-XXXXX-X-0000-0000-000000000-00_00.xxxx a

Rozsudek Evropského Soudního dvora ze dne 2. 8. 1993. M. Xxxxx Xxxxxxxx proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: House of Lords – Spojené království. Věc C-271/91. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z:

xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxXxx.xxx?xxxxx&xxxxxx00000&xxxxXxxxxx0&xxxxxxxxXX&xxxxxxxx&xxxx&xxxxxxxxx&xxxxx0&xxxx0000.

70 Bod 18 odůvodnění Směrnice č 2000/31/ES.

71 V případě spotřebitelských smluv se lze domnívat, že budou uzavírány téměř výlučně adhezní smlouvy, a nelze tedy předpokládat, že by vznikly náklady v souvislosti s kontraktačním procesem.

72 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 218 s. ISBN 978-80-7400-062-1. S. 5 a násl.

73 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 259/2000 In: Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud. [cit. 27. 8. 2014], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/XX000X0000000000X0000X0X0000X00X?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0.

74 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/2004 In: NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. Ústavní soud. [cit 28.8.2014], dostupné z:

xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxx0-000-00.

75 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 218 s. ISBN 978-80-7400-062-1. S. 49 a násl.

76 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: X. X. Xxxx, 2012, 20. roč., č. 7, s. 25. ISSN 1210-6410. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 13. 10. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxxxxxxxxxxx0x0xxxxx0xxx0xxx&xxxxxXxxxxx00&xxxXxxxxx0

77 Ustanovení § 574 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

78 Ustanovení § 1725 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

79 Ustanovení § 1726 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník. Blíže k ustanovení a zejména k jeho vztahu s ustanovením §1740 NOZ viz Xxxxxxxxxx, Xxxxx. Některé otázky smluvního práva ve světle NOZ. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2013, č. 21, s. 25. ISBN 978-80-87576-56-4. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 13. 10. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxxxxxxxxxxx0xxx0xxxx0xxxxx0xxxxx&xxxxxXxxxxx00&xxxXxxxxx0

80 Čl. 30 návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje.

81 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 In: Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud. [cit. 11. 12. 2013], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0X0000000XX0X00XX0000X0X00000000?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0.

82 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 CDo 1454/2000 In: Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud. [cit. 2. 9. 2014], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0X0XX000X00X0000X0000X0X000X0XX0?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0.

83 S tím se však nemohu zcela ztotožnit. Celá úprava stála na tom, že po veřejné výzvě k podání návrhu následovala výměna oferty a akceptace rovněž za použití prostředků komunikace na dálku, čímž distanční spotřebitelská smlouva vznikla. Možnost podání veřejných návrhů nepovažuji za nutnou podmínku existence distančních spotřebitelských smluv, ale za faktor, který celý proces uzavírání zjednodušuje.

84 HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 218 s. ISBN 978-80-7400-062-1.

85 Ustanovení § 1731 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

86 XXXXX, Xxxxx; XXXXX Milan a kol. Občanský Zákoník. Komentář. 1. díl. 1. vyd. Praha: Xxxxxx Kluwer ČR a. s., 2009, 904 s. ISBN 978-80-7357-395-9. S. 225.

87 MATES, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxxx. E-government v České republice: Právní a technologické aspekty. 2. vyd. Praha: Leges 2012, 464 s. ISBN 978-80-87576-36-6. S. 282.

88 Blíže k významu a potřebě autentizace tamtéž, s. 172 a násl.

89 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. 12. 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 1. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000:XX:XXXX.

90 XXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxxx. E-government v České republice: Právní a technologické aspekty. 2. vyd. Praha: Leges 2012, 464 s. ISBN 978-80-87576-36-6. S. 283 a násl.

91 Tamtéž. S. 293.

92 XXXXX, Xxxxx; XXXXX Milan a kol. Občanský Zákoník. Komentář. 1. díl. 1. vyd. Praha: Xxxxxx Kluwer ČR a. s., 2009, 904 s. ISBN 978-80-7357-395-9. S. 222.

93 Viz např. XXXXXX, Xxxxx. Elektronické právní jednání – změny, problémy a nové možnosti v zákoně č. 89/2012 Sb. Buletin Advokacie [Online], Publikováno: 31. 10. 2013 [cit. 1. 2. 2014] Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxx-x-xxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxx-x.-000000-xx.

94 Viz § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

95 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 01. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, In: Nejvyšší soud[online]. Nejvyšší soud, 2009. [cit 24. 02. 2014], dostupné z:

xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/XX0XX0XXX0000X00X0000X0X00000XX0?xxxxXxxxxxxx&Xxxxxxxxxx0.

96 XXXXXX, Xxxxx, ml. Elektronický podpis: pohled soukromoprávní. XXxxxxx.xx [online], publikováno 21. 1. 2003. [cit 24. 02. 2014], dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxx.xx/xxxxx.xxxxx?xx000000.

97 Ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném k 31. 12. 2013.

98 Důvodová zpráva k § 1812: Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 12. 12. 2013]. Dostupné z:

xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx-.xxxx S. 579-1027. 

99 XXXXXX, Xxxxx. Dispozitivní a kogentní normy v novém občanském zákoníku. xxxxxxxx.xx [Online], Publikováno: 28. 11. 2013 [cit. 3. 3. 2014] Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxx_0000/xxxxxxxxxxxx-x-xxxxxxxx-xxxxx-x-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxx.xxxx.

100 Čl. 25 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

101 Důvodová zpráva k § 419: Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů – občanský zákoník. [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2011 [cit. 12. 12. 2013]. Dostupné z:

xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx-.xxxx S. 579-1027.

102 VOZÁR, Xxx. Spotřebitelské smlouvy v NOZ. xxxxxx.xx [Online], Publikováno: 4. 11. 2013 [cit. 3. 3. 2014] Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxx-x-xxx-00000.xxxx.

103 Rozsudek Evropského Soudního dvora ze dne 22. 11. 2001 Cape Snc proti Idealservice Srl a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl. ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z:

xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxxx/xxxxxxxx.xxx;xxxxxxxxxxx0xx0x0xx00xx00x0xx00x0xx000x0000xx00xx00x0xx.x00XxxxXx0xXx00Xxx0XxxxXx0x0?xxxxx&xxxxxx00000&xxxxXxxxxx0&xxxxxxxxxx&xxxxxxxx&xxxx&xxxxxxxxx&xxxxx0&xxxx000000.

104 Ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

105 Článek 2 návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje.

106 Článek 7 návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje.

107 Rozsudek Evropského Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984. Xxxxxx xxx Xxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxx proti Land Nordrhein-Westfalen. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Arbeitsgericht Xxxx – Německo. Věc 14/83. Soudní dvůr Evropské unie [Online], Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/XXX-XXX-XX-XXXXX-X-0000-0000-000000000-00_00.xxxx.

108 Snad poprvé byl použit v čl. 14 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES EUR-lex ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 5. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000X0000:XX:XXXX do NOZ se však dostal jako implementace čl. 15 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

109 Ustanovení § 1816 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

110 XXXXXXXX, Xxxx. Spotřebitel vs. podnikatel. xxxxx.xx [Online], Publikováno: 30. 9. 2013 [cit. 4. 3. 2014] Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxx.xx/x0-00000000-xxxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxx.

111 Zákon č. 145/2010 Sb., O spotřebitelských úvěrech a o změně některých zákonů. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 4. 3. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxx0xxxxxxx0xxxxxxxx&xxxxxxxxxxxxXxx0000000.

112 Co se spojených států týče, právo na informace bylo obsaženo už v prvním Consumer Bill of Rights. Ohledně preference informačních povinnosti před výslovnými zákazy v EU viz Xxxxxxxx, M. Fair Trading in EC law, Information and Consumer Choice in the Internal Market. 1. vydání. Groningen: Europa Law Publishing, 2005. 339 s. ISBN 9789076871400 In: SELUCKÁ, Xxxxxxx Xxxxxxx spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2008, 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9.

113 Dle důvodové zprávy především z čl. 5 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

114 Tj. 5. 3. 2014.

115 Stanovisko generálního advokáta Xxxxx Xxxxx přednesené dne 12. února 2014 ve věci C-26/13, Xxxxx Xxxxxx a Hajnalka Káslerné Xxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 19. 1. 2014]. Dostupné z:

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXXX.

116 Čl. 2 odst. 7 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

117 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 6. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXXX.

118 Čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

119 Čl. 5 odst. 1 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

120 Čl. 8 odst. 5 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

121 Nehledě na fakt, že smlouva jako takové technicky nemůže být uložena nikde, jelikož se jedná o právní vztah.

122 XXXXXX, Xxxxx. Elektronické právní jednání – změny, problémy a nové možnosti v zákoně č. 89/2012 Sb. Buletin Advokacie [Online], Publikováno: 31. 10. 2013 [cit. 1. 2. 2014] Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxx-x-xxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxx-x.-000000-xx.

123 XXXXXXXXX, Xxxxx. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2006, 303 s. ISBN 80-86898-96-2. S. 113 a násl.

124 Bod 47 odůvodnění směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

125 Čl. 14 odst. 2 směrnice Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

126 § 1833 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

127 Čl. 45 odst. 3 návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje.

128 Ustanovení § 53 odst. 9 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném k 31.12.2013.

129 TELEC, Xxx, Nový občanský zákoník ve společnosti sítí. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: X. X. Xxxx, 2012, 20. roč., č. 23–24, s. 853. ISSN 1210-6410. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X. X. Xxxx [cit. 13. 10. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx-xxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxxxxxxxxxxxxx0x0xxxx0xxxx0xxx0x0xx0xx&xxxxxXxxxxx00&xxxXxxxxx0