UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Právnická fakulta

Katedra obchodního práva

Smlouva o běžném účtu

Diplomová práce

Xxxxx Xxxxxxxxxx

Vedoucí diplomové práce:

XXXx. Xxxx Xxxxx, LL.M. Praha, duben 2009

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

Poděkování

Děkuji XXXx. Xxxxxxx Xxxxxxx, LL.X., vedoucímu mé diplomové práce za jeho cenné rady a připomínky, za jeho čas, ochotu a nesmírně vstřícnou pomoc při jejím zpracování.

Obsah

OBSAH 0

ÚVOD 2

I. BĚŽNÝ ÚČET 3

1. Vymezení pojmu běžný účet 3

2. Účel a funkce běžného účtu 3

3. Dělení běžných účtů 4

II. SMLOUVA O BĚŽNÉM ÚČTU 5

1. Základní právní charakteristika 5

1.1. Smlouva o běžném účtu jako bankovní smlouva 7

1.2. Smlouva o běžném účtu jako rámcová a adhesní smlouva 7

1.3. Smlouva o běžném účtu jako spotřebitelská smlouva 8

1.4 Související evropská a česká právní úprava 10

1.4.1 Pojištění pohledávek z vkladů 10

2. Vznik smlouvy o běžném účtu 12

2.1. Forma smlouvy o běžném účtu 13

2.2. Obchodní podmínky bank 14

3. Obsah smlouvy o běžném účtu 18

3.1. Podstatné části smlouvy o běžném účtu 18

3.1.1. Smluvní strany 18

3.1.1.1. Banka 18

3.1.1.2. Majitel účtu 19

3.1.1.3. Spolumajitelství 21

3.1.1.4. Bankovní tajemství 22

3.1.1.5. Nakládání s účtem 23

3.1.2. Další náležitosti smlouvy o běžném účtu 24

3.2. Fakultativní části smlouvy o běžném účtu 25

3.2.1. Osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu 26

3.2.1.1. Osoby uvedené v podpisových vzorech 27

3.2.1.2. Osoby uvedené ve smlouvě 28

3.2.2. Úročení zůstatku na běžném účtu 28

3.2.3. Oznámení o pohybech na běžném účtu 31

3.2.4. Úplata za vedení běžného účtu 33

4. Vedení běžného účtu – platební styk 35

4.1. Příkazy 36

4.2. Alternativní způsoby nakládání s prostředky na běžném účtu 36

4.2.1. Přímé bankovnictví 36

4.2.2. Platební karty 37

4.2.3. Xxxx 00

4.3. Lhůty pro provádění platebního styku 39

4.4. Kontokorent 41

5. Ukončení závazků ze smlouvy o běžném účtu 42

5.1. Výpověď daná majitelem účtu 43

5.2. Výpověď daná bankou 43

5.3. Další možnosti ukončení smlouvy o běžném účtu 45

5.4. Vypořádání pohledávek a závazků 46

5.5. Zrušení běžného účtu 47

5.6. Důsledky úmrtí majitele běžného účtu 48

ZÁVĚR 50

Použité zkratky 52

Použitá literatura 53

Příloha 55

RESUMÉ - A CURRENT ACCOUNT CONTRACT 56

Úvod

Bankovní smluvní typy, mezi než patří v první řadě smlouva o běžném účtu, jsou v dnešní době uzavírány v obrovském množství. Bez běžného účtu, který slouží především k likvidnímu uložení dočasně volných peněžních prostředků a provádění bezhotovostního platebního styku, se dnes člověk jen těžko obejde, protože moderní společnost funguje stále častěji na bezhotovostním principu. Smlouva o běžném účtu se řadí mezi tzv. smlouvy pojmenované a typové, tedy smlouvy, jejichž speciální úpravu obchodní zákoník přímo obsahuje. Ačkoliv však u nás běžné účty existovaly i v období předlistopadovém, nemají smlouvy na jejichž základě se zřizují tak dlouhou historickou tradici jako je tomu např. u smlouvy kupní nebo mandátní.

To bude zřejmě také jeden z důvodů, proč v českém právním prostředí nalezneme jen málo odborné literatury, která by se hlouběji zabývala běžnými účty a rovněž soudní judikatura dosud neposkytuje nijak významné obohacení problematiky související se smlouvami o běžném účtu. Přesto jsem se snažila v této diplomové práci podat ucelený obraz současné právní úpravy tohoto základního typu bankovního obchodu a zároveň poukázat na některé související problematiky. Toto téma mě oslovilo zejména proto, že jsem obor bankovnictví vystudovala na předchozí odborné škole a chtěla jsem se tak blíže seznámit s nejužívanějším bankovním produktem tentokrát nikoliv z pohledu bankovních úředníků, nýbrž z pohledu právníků.

První část této práce obsahuje stručně základní, spíše obecné informace o běžném účtu jako primárním bankovním produktu, o jeho funkci a typech. Další, stěžejní část je potom věnována samotné smlouvě o běžném účtu. Jednotlivé kapitoly jsou zaměřeny na vymezení základní charakteristiky této smlouvy a na všechny fáze její „existence“ – od vzniku, přes realizaci až po zánik tohoto závazkového smluvního typu. Podrobněji se v nich zabývám všemi důležitými obsahovými i formálními náležitostmi této smlouvy. Zvláštní výklad je podán rovněž o obchodních podmínkách bank, které se v praxi běžně stávají součástí smluv o běžném účtu a o některých dalších souvisejících oblastech jako je např. oblast pojištění pohledávek z vkladů na běžných účtech. Samostatná kapitola se zabývá prováděním platebního styku na běžném účtu prostřednictvím různých prostředků, kterými je možno disponovat s prostředky na účtu, včetně moderních alternativních způsobů nakládání s penězi evidovanými na účtu.

Text této diplomové práce byl dokončen ke dni 19.4.2009.

I. Běžný účet

1. Vymezení pojmu běžný účet

Běžný účet představuje bankovní účet oběžné (žirové) povahy sloužící k oběhu peněz na straně majitele účtu. Jedná se zejména o prostředek a nástroj platebního styku, je proto používán především k platebním účelům.

Běžný účet je pojímán jako pohledávka majitele účtu za bankou a tomu odpovídající závazek banky vůči majiteli účtu. Tento závazek je identifikován podle příslušné smlouvy o běžném účtu a je elektronicky evidován v bankovních účetních knihách. Výše závazku je proměnlivá v důsledku bankovních operací prováděných k tíži nebo naopak ve prospěch tohoto účtu.1 Běžný účet sám o sobě tak majetkovou hodnotu nemá a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního ústavu, nikoli majitele účtu, proto oprávnění majitele účtu spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu, představuje pohledávku z běžného účtu u banky.

Pro běžný účet se v odborné literatuře2 používá také pojem kontokorent. Původ tohoto termínu pochází z italského slova „conto corrento“ – conto = účet (odvozeno z latinského computare – počítat), corrente = běžící. V současné bankovní praxi je však kontokorent chápán spíše jako kreditně-debetní účet, z něhož lze provádět i platby, které nejsou v daný okamžik kryty kreditním (kladným) zůstatkem na účtu, zatímco z klasického běžného účtu je možno provádět jen platby do výše zůstatku, tzn. platby kryté dostatečným množstvím peněžních prostředků (blíže ke kontokorentu v části 4.4).

2. Účel a funkce běžného účtu

Běžný účet je základním bankovním nástrojem pro správu finančních prostředků určený k pružnému pohybu peněz. Jeho primárním účelem je umožnit osobě, která si tento účet zřídí hospodaření s peněžními prostředky prostřednictvím některé z bank – tzn. v rámci bezhotovostního platebního styku. Účel běžného účtu tedy spočívá v přijímání peněz ve prospěch majitele účtu a provádění plateb z účtu jeho jménem.

1 Srov. Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 609.

2 Např. Xxxxx, X. Smlouva o běžném účtu. Daně a právo v praxi č. 9/2003, str. 53

Základní funkcí běžného účtu tak není prosté „skladování“ (spoření, zhodnocování) peněž, ale spíše možnost jejich snadnější manipulace.

Pro povahu účtu jako běžného účtu je zcela nerozhodné jeho označení. Závazek banky může být v příslušné smlouvě vyjádřen použitím označení běžný účet, ale i jiného označení stejného významu nebo vyjádřením účelu tohoto účtu. Běžným účtem je proto díky své povaze také např. účet sporožirový,3 v dřívější době chápaný jako spojení účtu žirového a spořícího, který ovšem již zcela ztratil svou funkci tezaurace peněz a dnes slouží rovněž pouze účelům obratovým. Jde tak jen o druh běžného účtu.4

3. Dělení běžných účtů

Nabídka běžných účtů je v dnešní době poměrně široká a je odlišná podle toho, zda smlouvu o běžném účtu uzavírá s bankou osoba fyzická nebo osoba právnická, resp. podle toho, zda se jedná o osobu, která neprovozuje podnikatelskou činnost nebo o osobu podnikající.5

Běžné účty sloužící k řízení pohybu peněz ve sféře privátní, zejména k uspokojování každodenních potřeb obyvatelstva (fyzických osob), jsou nejčastěji označovány jako osobní účty (konta). Druhým typem běžných účtů určených pro podnikatelské účely jsou tzv. podnikatelská konta.

Dalším možným, i když z hlediska práva méně podstatným dělením běžných účtů, je jejich dělení podle měny, ve které je účet veden. Podle tohoto kritéria se rozlišují běžné účty korunové (resp. účty vedené v národní měně) a běžné účty znějící na cizí měnu, tzv. devizové účty.

3 Sporožirový účet má ve své nabídce např. Česká spořitelna, a.s., která tento účet charakterizuje jako zvláštní druh běžného účtu, vedený pouze v české měně, který si může zřídit výhradně fyzická osoba, a na který mohou být vázány další produkty a služby banky. Peněžní prostředky na sporožirovém účtu mají povahu netermínovaných vkladů. Jedná se tedy o účet, který není určen pro vklady, výplaty a platby související s podnikatelskou činností klienta – majitele účtu.

4 Xxxxxxx, Z. in Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, Z., Xxxxx, X., Xxxxxxx, J., Xxxxxxxxx, I., Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2006, str. 1470

5 Toto rozlišení je rovněž podstatné pro oblast zdaňování úroků z běžných účtů, kde je nutné brát v úvahu, zda je příjemcem úroku fyzická osoba-nepodnikatel nebo fyzická osoba, která běžný účet používá pro své podnikatelské účely. V prvém případě je pověřena sražením a odvedením daně z úroku (ve výši 15%) banka, která zde stojí v pozici plátce daně a je odpovědná za to, že takto sraženou a vybranou daň odvede v zákonem stanovené lhůtě správci daně, majitel účtu již proto nemusí tento druh příjmu zdaňovat. Ve druhém případě, tedy pokud fyzická osoba vlastní tzv. podnikatelský běžný účet, musí své úrokové příjmy plynoucí z takového účtu zdanit sama, tzn. zahrnout do dílčího základu daně z příjmů fyzických osob ve svém daňovém přiznání. Právnické osoby zdaňují úrokové výnosy z bankovních účtů v rámci svého základu daně.

Běžné účty bývají zakládány také k různým zvláštním účelům, jako jsou např. účty určené ke splácení hypotečních nebo spotřebitelských úvěrů, účty pro investování do cenných papírů, účty úschov apod.

Vzhledem k určitým podobným znakům může v praxi docházet k pojmovému zaměňování institutu běžného účtu s jinými instituty. Stává se tak zejména v případě vkladového účtu, který je někdy mylně považován za zvláštní formu běžného účtu určeného pro úsporné vklady. Ačkoliv jde o institut svým charakterem velmi blízký běžnému účtu, je to účet svou povahou odpovídající úročenému spoření a vznikající na základě odlišné smlouvy podle § 716 až 719b zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „ObchZ“).6 Jako jiný příklad může sloužit i smlouva o vkladu, řídící se ustanovením § 778 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění, dále ve zkratce „ObčZ“), tedy taktéž odlišný smluvní typ od smlouvy o běžném účtu.

II. Smlouva o běžném účtu

1. Základní právní charakteristika

Smlouva o běžném účtu se vzhledem k výslovné úpravě obsažené v § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ řídí částí třetí tohoto zákona a to bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu. Jedná se o obchodní smlouvu zakládající závazkově-právní vztah spadající do skupiny absolutních obchodních závazkových vztahů - tzv. absolutní obchody, které se jako takové v celém rozsahu vždy spravují ustanoveními obchodního zákoníku.7 Konkrétně je potom úprava tohoto smluvního typu upravena v části třetí, dílu XXIII, § 708 až 715a ObchZ.

Původní text obchodního zákoníku upravující smlouvu o běžném účtu byl podstatně novelizován zákonem č.125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku (zákon č. 124/2002 Sb.). S účinností od 1.1.2003 tak došlo de facto v celém rozsahu k vytvoření nové právní úpravy tohoto

6 Podstatnou odlišností je např. skutečnost, že vkladový účet není primárně určen k uskutečňování platebního styku nebo povinnost banky platit z peněžních prostředků vložených na vkladový účet úroky.

7 To platí i pro smlouvy o běžném účtu uzavřené přede dnem účinnosti obchodního zákoníku, tj. před 1.1.1992 (viz. § 763 odst. 1 věta třetí ObchZ). Podle dosavadních předpisů se přitom až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet před 1.1.1992 (viz. § 763 odst. 2 ObchZ).

smluvního typu, která přinesla významné změny a zpřesnění předchozí úpravy. Tato novelizace např. změnila základní vymezení smlouvy o běžném účtu tím, že rozšířila oproti původní úpravě definiční znaky této smlouvy, čímž došlo ke zpřesnění dikce § 708 ObchZ. Nově zavedla např. povinnost označit ve smlouvě majitele účtu, přinesla demonstrativní výčet náležitostí, které mohou být ve smlouvě o běžném účtu obsaženy, významně a důsledně rozlišila oprávnění nakládat s účtem a s prostředky na tomto účtu, jednoznačně a srozumitelně stanovila zásady úročení zůstatku na účtu, rovněž v souvislosti se zánikem smlouvy o běžném účtu došlo k některým podstatným novinkám a dále byl o nová kogentní ustanovení doplněn § 263 ObchZ (viz. text níže). Dílčí změny, zakotvující do právní úpravy nově zejména důsledky smrti majitele účtu na smlouvu o běžném účtu (§ 715 a), potom přinesl s účinností od 1.1.2005 zákon č. 554/2004 Sb.

Většina ustanovení upravujících smlouvu o běžném účtu má dispozitivní charakter, takže smluvní strany se od nich mohou vzájemnou dohodou odchýlit nebo jednotlivá ustanovení vyloučit. Na základě § 263 odst. 1 ObchZ, který obsahuje taxativní výčet kogentních ustanovení obchodního zákoníku v oblasti obchodních závazkových vztahů, však nelze vyloučit ani se nijak odchýlit od těchto ustanovení týkajících se smlouvy o běžném účtu:

• § 708, který upravuje základní ustanovení smlouvy o běžném účtu,

• § 709 odst. 3, který upravuje tzv. nakládání s účtem,

• § 710 odst. 2, který upravuje nakládání s peněžními prostředky na účtu,

• § 710 odst. 3, který stanoví způsob provádění plateb ze strany banky,

• § 713 odst. 2, který se týká lhůty připsání peněžních prostředků na účet,

• § 714 odst. 4, který upravuje výši úrokové sazby pro případ, že tato nebyla sjednána jinak,

• § 715a, který upravuje důsledky smrti majitele účtu.8

Konsensuální povaha a úplatnost smlouvy o běžném účtu jsou zmíněny vždy v rámci příslušných pasáží této práce, budu se proto nyní zabývat dalšími důležitými charakteristikami této smlouvy.

8 srov. Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 290

1.1. Smlouva o běžném účtu jako bankovní smlouva

Smlouva o běžném účtu je řazena do skupiny běžně označované jako bankovní smlouvy v tom smyslu, že upravuje vztahy mezi bankou na straně jedné a jejími klienty (majiteli účtů) na straně druhé. Právní naukou9 jsou tak jako bankovní smlouvy označovány smluvní typy upravené v obchodním zákoníku,10 u nichž jedním z účastníků musí být obligatorně banka. Z této zásady však existují výjimky, o kterých bude pojednáno dále.

1.2. Smlouva o běžném účtu jako rámcová a adhesní smlouva

Všeobecně je v odborné literatuře11 shoda v tom, že smlouva o běžném účtu je rámcovou smlouvou12 o poskytnutí bankovních služeb, kde funkci dílčích realizačních smluv plní jednotlivé příkazy klienta a jejich provádění bankou. S pojmem rámcových smluv ale souvisí také pojem tzv. adhesních smluv.

Adhesní smlouvy, mezi něž se velmi často řadí také smlouvy o běžných účtech, jsou charakteristické určitým omezením smluvní svobody. Při uzavírání takových smluv totiž jedna ze smluvních stran používá předem připravené smluvní texty (především formuláře a obchodní podmínky). V případě smlouvy o běžném účtu se samozřejmě jedná o banku, která zejména vzhledem ke značnému počtu vedených běžných účtů smlouvy o těchto bankovních produktech v rozsáhlé míře standardizuje. Banky tedy vytváří smlouvu o běžném účtu jako standardní smluvní typ, u kterého připouštějí jen omezené množství fakultativních ujednání (např. způsob informování o stavu na účtu), tzn. že klient banky musí tuto tzv. formulářovou smlouvu přijmout více či méně za podmínek předložených bankou, která v důsledku této pozice zastává zásadně postavení oferenta, nebo návrh takové smlouvy odmítnout. V tomto smyslu se tedy mluví o adhesních smlouvách (výraz je odvozen z latinského slova adhesio =

9 Např. Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 290; Xxxxxxx, X. in Xxxxxx, X. a kol. Obchodní zákoník s komentářem. Díl II. 1. vydání. Praha: Codex, 2000, str. 609

10 Mezi další smlouvy bankovních služeb se obvykle řadí smlouva o vkladovém účtu, o otevření akreditivu, o inkasu, o bankovním uložení věci a smlouva o úvěru. Jedná se o tzv. smlouvy pojmenované a typové. Banky ale mohou uzavírat i smlouvy nepojmenované, resp. mohou být i účastníkem smluv podle § 261 odst. 6 ObchZ.

11 Xxxxxxxxxx,X. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha: Linde, 1996, str. 522

12Rámcová smlouva je chápána jako smlouva, která zakládá dlouhodobější právní vztah, který se realizuje na základě později uzavíraných dílčích (realizačních) smluv, jež zpravidla respektují podmínky rámcové smlouvy, i když se od nich mohou i odchýlit. Uzavírání těchto realizačních smluv přitom nevyplývá z kontraktační povinnosti založené rámcovou smlouvou.

přilnutí, připojení).13 Z toho nepochybně vyplývá také zvýšena potřeba chránit slabší smluvní stranu, tedy klienta banky.

1.3. Smlouva o běžném účtu jako spotřebitelská smlouva

Ve výše uvedeném smyslu se na osobu (fyzickou) uzavírající s bankou smlouvu o běžném účtu hledí současně jako na spotřebitele a proto se na smlouvu o běžném účtu vztahuje také právní úprava spotřebitelských smluv obsažená v občanském zákoníku.14 Tuto skutečnost výslovně předpokládá § 262 odst. 4 ObchZ, podle kterého je třeba použít u smluv sjednávaných podle obchodního zákoníku (tedy ve vztazích podle § 261 nebo § 262 odst. 1 ObchZ) též ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhesních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.15 Charakter spotřebitelské smlouvy bude proto smlouva o běžném účtu splňovat pouze v případě, že bude účet používán pouze pro nepodnikatelské účely, tedy k zajišťování osobních potřeb jeho majitele (popř. jiných osob, zejm. členů jeho rodiny).16

Obecný princip ochrany spotřebitele vyplývá z § 55 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že „smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona

13 Xxxxx, X. Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy č. 3/2007, str. 81.

14 Občanský zákoník v § 52 odst. 1 uvádí, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel (osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti) a na druhé dodavatel (osoba jednající při uzavírání a plnění smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti). Spotřebitelská smlouva proto není zvláštním smluvním typem, ale jde jen o obecnou úpravu některých vztahů u různých smluv, která se použije v případě, že konkrétní smlouva splňuje zákonem stanovené podmínky.

15 Podle kogentní úpravy § 262 odst. 4 ObchZ se pro smlouvu o běžném účtu použije různý právní režim v závislosti na postavení druhého účastníka smlouvy. Pro podnikatele nepochybně platí v plném rozsahu úprava obchodního zákoníku. Ovšem v případě, že druhá smluvní strana nebude podnikatel, resp. nebude běžný účet používat pro své podnikatelské účely, bude sice také pro ni platit úprava obchodního zákoníku, ale s tou odlišností, že bude-li to ve prospěch této osoby, platí též příslušná ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele (zejm. zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění, který dává základ pro ochranu spotřebitele i v bankovním sektoru).

16 Pro zjištění, zda je možno považovat druhého smluvního účastníka za spotřebitele, tak není rozhodující pouze jeho formální postavení, ale i skutečný účel jednání. Určitý problém proto mohou představovat smlouvy o běžném účtu, v jejichž rámci dochází k prolínání podnikatelských a nepodnikatelských činností. Řešení výkladových sporů pramenících z otázky, kdy jednání má zčásti podnikatelský a zčásti spotřebitelský charakter, je možné nalézt v judikatuře Evropského soudního dvora, který dovodil, že smlouva uzavřená částečně pro soukromé a částečně pro podnikatelské účely není spotřebitelskou smlouvou (např. rozhodnutí C-464/01 ve věci X.Xxxxxx v. Bay Wa AG z roku 2005). Výjimka by se vztahovala na situace, kdy by rozsah podnikatelských aktivit v rámci smlouvy o běžném účtu byl zcela zanedbatelný.

v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ Na toto ustanovení významně navazuje tzv. generální klauzule obsažená v § 56 odst. 1 ObčZ, představující nepřípustnost takových smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která by znamenala (zakládala) k újmě spotřebitele (a v rozporu s požadavkem dobré víry) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V odstavci 3 jsou poté demonstrativně vyjmenována ujednání, která jsou považována za nepřípustná, z nichž ovšem ne všechna jsou použitelná na smlouvy o běžném účtu.17

Ve vztahu ke smlouvě o běžném účtu by jako nepřípustná (s ohledem na podstatné zhoršení smluvního postavení majitele účtu) mohla být považována např. smluvní ujednání, která by se snažila vyloučit nebo omezit právo majitele účtu uplatnit práva z odpovědnosti za škodu způsobenou bankou provedením příkazu k úhradě, u nějž by se následně projevilo, že nebyl podepsán oprávněnou osobou, nebo ujednání, které by umožňovalo bance vypovědět smlouvu s okamžitým účinkem bez jakéhokoliv důvodu nebo z důvodu, který by nespočíval v objektivně podstatném porušení povinnosti ze strany majitele účtu. Častěji by se však na smlouvy o běžném účtu zřejmě vztahovaly klauzule obsažené v § 56 odst. 3 písm. g) a h), podle nichž jsou nepřípustná ujednání zavazující spotřebitele (majitele účtu) k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy nebo dovolující dodavateli (bance) jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě (blíže k tomu v části věnované obchodním podmínkám – viz. 2.2.).

Důsledkem sjednání takových nepřípustných ujednání ve smlouvě o běžném účtu by byla jejich neplatnost. Ve smyslu § 55 odst. 2 ObčZ se jedná o relativní neplatnost, záviselo by proto na tom, zda se neplatnosti těchto ujednání majitel účtu dovolá či ne. V obchodním zákoníku se dá jejich neplatnost vyvodit z ustanovení § 267 odst. 1. Navíc, pokud by byl majitel účtu podnikatelem, mohlo by být ujednání o oprávnění banky jednostranně měnit obsah smlouvy posuzováno jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a tudíž nepožívající právní ochrany (dle § 265 ObchZ).18

17 Co se smlouvy o běžném účtu týče, nebude zřejmě přicházet v úvahu užití ujednání uvedených v § 56 odst. 3 písmena a),c),d),j),k).

18 Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha: Linde, 1996, str. 522; Xxxxx, X. Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy č. 3/2007, str. 81-82

1.4 Související evropská a česká právní úprava

Sféru bankovních účtů významně ovlivňuje také evropské právo. Jedná se zejména o Směrnici Evropského parlamentu a Rady EU o systémech ručení vkladů č. 94/12/ES, která mj. ukládá členským státům zavedení oficiálně uznávaného systému pojištění vkladů. Tento institut představuje standardní a důležitou součást ochrany spotřebitele v bankách a bankovních institucích, proto – dříve než zmíním další právní předpisy souvisící s úpravou smluv o běžných účtech – je mu věnována část následující pasáže.

1.4.1 Pojištění pohledávek z vkladů

V České republice byla oblast pojištění pohledávek z vkladů zakotvena do zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění (část třináctá, § 41a a násl.) jeho novelizací provedenou v roce 1994 (zákonem č. 156/1994 Sb.). V témže roce tak došlo ke zřízení Fondu pojištění vkladů (FPV). Jedná se o právnickou osobu sui generis19 poskytující náhrady za vklady klientů peněžních ústavů, které nebyly schopny dostát svým závazkům, tzn. v případě jejich insolvence. Od doby, kdy začal FPV fakticky vykonávat svou činnost (1.1.1995) se značně rozšířil nejen okruh pojištěných vkladů, ale též rozsah peněžních náhrad poskytovaných Fondem. V současné době jsou ze zákona pojištěny veškeré pohledávky z vkladů (jak fyzických, tak právnických osob) vedených v české nebo cizí měně, a to včetně úroků. Pojištění se tak týká zejména kreditních zůstatků na běžných, termínovaných či vkladových účtech nebo vkladních knížkách, vklady potvrzené vkladovým certifikátem, vkladním listem či jiným obdobným dokumentem.20 S účinností od 15.12.2008 byla přijata novela zákona o bankách (zákon č. 433/2008 Sb.), která podstatným způsobem zvyšuje limit pojištění vkladů pro účely výplaty náhrad. Náhrada vkladu pro jednu osobu u jedné banky se nyní poskytuje v zákonné výši 100 %, ovšem s limitem představujícím 50.000 EUR (resp. ekvivalent této částky přepočtený na české koruny).21 Až na výjimečné případy

19 Fond pojištění vkladů je zvláštní právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Nemá povahu státního fondu a je rovněž vyloučen z působnosti předpisů o pojišťovnictví.

20 Ze zákona se však pojištění vkladů nevztahuje na pohledávky z vkladů bank, finančních institucí, zdravotních pojišťoven, státních fondů a pohledávky z vkladů představující tzv. podřízený dluh (jeho specifikum spočívá v možnosti banky zahrnout takový vklad zčásti do svého základního kapitálu). Dále se toto pojištění nevztahuje na směnky a jiné cenné papíry.

21 Rozsah výše náhrady pojištěných vkladů se v průběhu fungování FPV několikrát změnil. Od počátku fungování Fondu byly pojištěny pouze bankovní vklady fyzických osob vedených v českých korunách, a to pouze ve výši 80 % hodnoty vkladu, nejvýše však do limitu 100.000 CZK pro jednoho vkladatele.

musí Fond vyplatit náhrady oprávněným osobám do 3 měsíců od data oznámení o neschopnosti pojištěné instituce dostát svým závazkům (§ 41d odst.1, 2 zákona

o bankách). Výplaty náhrad poté probíhají po dobu 5 let ode dne zahájení těchto plateb. Peněžní prostředky na výplaty náhrad získává FPV zejména formou povinných příspěvků od jednotlivých bank.22 Dalšími zdroji Fondu jsou výnosy z investování volných peněžních prostředků, výtěžky z ukončených insolventních a likvidačních řízení a v neposlední řadě peněžní prostředky, které si Fond obstarává na trhu v situacích, kdy nedisponuje potřebnou likviditou (§ 41a odst.4 zákona o bankách).23

Vztahů při vedení účtů se dotýká rovněž úprava praní špinavých peněz, která je na evropské úrovni upravena v tzv. 3. AML směrnici, neboli Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Implementace této směrnice do našeho právního řádu si vyžádala přijetí nové právní úpravy. Stalo se tak s účinností od 1.9.2008 v podobě zcela nového zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu,24 který přináší oproti původní právní úpravě několik podstatných změn a ukládá povinným osobám (mj. bankám) řadu povinností, jejichž jádro spočívá v povinnosti identifikace a v povinnosti oznámit tzv. podezřelý obchod.25

Podle zákona č. 16/1998 Sb. byl s účinností od 6.2.1998 zvýšen maximální limit pro výplatu náhrad vkladatelů na 300.000 CZK. Teprve novelou zákona o bankách provedenou s účinností od 1.9.1998 byly navíc pojištěny vklady fyzických osob – podnikatelů a vklady právnických osob vedených v české měně. Touto novelou došlo také ke zvýšení náhrady poskytující se vkladatelům na 90 % hodnoty jejich vkladu, maximálně však do limitu 400.000 CZK pro jednoho vkladatele u jedné banky. Další novelou zákona o bankách s účinností od 7.9.2001 bylo pojištění vkladů rozšířeno i na devizové vklady. Náhrady se v této době poskytovaly ve výši 90 % hodnoty vkladů, nejvýše však do limitu 25.000 EUR.

22 Roční příspěvek banky do FPV činí (dle § 41c odst. 6,7 zákona o bankách) 0,1 % z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za předchozí rok, včetně úroků. Stavební spořitelny jsou povinny přispívat do FPV ročně částkou ve výši 0,05 % z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za předchozí rok, včetně úroků, na jejichž připsání vznikl účastníkovi stavebního spoření nárok v předchozím roce. Tyto příspěvky jsou peněžní ústavy povinny do FPV zaplatit za předchozí kalendářní rok vždy nejpozději do 31. ledna.

23 Xxxxx, X. in Xxxxx, X. a kol. Zákon o bankách. Komentář a předpisy souvisící. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, str. 211 a násl.; xxx.xxx.xx; xxx.xxxxx-xx.xx;

24 V souvislosti s nabytím účinnosti tohoto zákona byl současně zrušen předchozí, dnes již nevyhovující, zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, který do českého vnitrostátního zákonodárství promítal původní Směrnici Rady ES č. 91/308/EHS o předcházení zneužití finančního systému k praní špinavých peněž.

25 Legalizací výnosů z trestné činnosti se podle § 3 odst. 1 cit. zákona rozumí jednání sledující zakrytí nezákonného původu jakékoliv ekonomické výhody vyplývající z trestné činnosti s cílem vzbudit zdání, že jde o majetkový prospěch nabytý v souladu se zákonem. Podezřelým obchodem se dle § 6 odst. 1 zákona rozumí obchod uskutečněný za okolností vyvolávajících podezření ze snahy o legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo podezření, že v obchodu užité prostředky jsou určeny k financování terorismu, anebo jiná skutečnost, která by mohla takovému podezření nasvědčovat.

Zřejmě největší změnu představuje povinnost identifikace účastníka obchodu (v našem případě klienta banky) při každé transakci převyšující částku ekvivalentu 1.000 EUR (doposud tato povinnost existovala pouze u částek přesahujících 100.000 CZK).26

Dalším významným vnitrostátním předpisem, který se dotýká také právní úpravy smlouvy o běžném účtu je zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech, v platném znění (dále

„zákon o platebním styku“). Oblast platebního styku v nejbližší době ovlivní rovněž připravované sjednocení platebního styku v rámci celé Evropské unie. Jako součást budování jednotného trhu zde totiž byla vytvořena Jednotná oblast pro platby v eurech

– tzv. „SEPA“ (Single Euro Payments Area), jejímž cílem je vytvořit vnitřní trh v oblasti poskytování platebních služeb.27 Základním předpokladem vzniku SEPA bylo především zabezpečení jednotného právního prostředí v rámci EU. Tuto harmonizaci práv a povinností účastníků platebního styku má zajistit nová Směrnice ES (č. 2007/64/ES) o platebních službách na vnitřním trhu, která má být nejpozději do

1. listopadu 2009 transponována do práva členských zemí EU.28

2. Vznik smlouvy o běžném účtu

Smlouva o běžném účtu má konsensuální povahu. To znamená, že k jejímu vzniku stačí, aby se účastníci smlouvy dohodli na jejím základním obsahu a není třeba dalších reálných úkonů spočívajících např. ve složení hotovosti jako základního vkladu. Jinak řečeno, smlouva nevzniká složením peněžních prostředků na nově založený účet,

26 V rámci prevence legalizace výnosů z trestné činnosti dále nově dochází k rozšíření povinnosti evidovat tzv. podezřelé obchody také na advokáty, notáře, auditory nebo soudní exekutory. Další novinkou je např. povinnost ze zákona odpovědných osob (institucí) provést u všech transakcí v hodnotě převyšující ekvivalent 15.000 EUR kontrolu klienta a doložit účel a zamýšlenou povahu (smysl) takového obchodu a původ použitých peněz.

27 Smyslem Jednotné oblasti pro platby v eurech je unifikovat platby v EU tak, aby spotřebitelé mohli platit v eurech za stejných základních podmínek bez ohledu na to, zda se jedná o platbu vnitrostátní, nebo přeshraniční. Počátek fungování SEPA byl stanoven na leden 2008. To však neznamená, že všechny banky v tzv. eurozóně (kde je SEPA prioritou) a v celé EU jednorázově změní své produkty. K systémům SEPA budou poskytovatelé platebních služeb přistupovat jednotlivě prostřednictvím smluv, jimiž se zaváží dodržovat příslušný „Soubor pravidel systému SEPA“. Základními platebními nástroji SEPA jsou bezhotovostní převody (úhrady), inkasní forma platby a platební karty. Např. cílem sjednocení podmínek v oblasti platebních karet je, aby byl klient zatížen srovnatelným poplatkem za vydání karty, za transakce provedené touto kartou, přičemž transakce by měla být všude stejně rychle zaúčtována a karty by měly být akceptovány u každého obchodníka v rámci celé EU. S počátkem fungování SEPA ale samozřejmě není namístě očekávat okamžitý dopad na platební styk v ČR, neboť většina platebních transakcí zde stále probíhá v českých korunách. Podstatné změny přijdou až se vstupem ČR do tzv. eurozóny.

28 Zdroj: xxx.xxxx.xx; xxx.xxxxxx.xx; xxx.xxxxx-xx.xx

ale již uzavřením smlouvy.29 Toto je také jeden ze znaků, kterými se smlouva o běžném účtu liší od smlouvy o vkladu, považované za smlouvu reálnou (viz. § 778 ObčZ).30

K platnému uzavření smlouvy o běžném účtu je tedy zapotřebí splnit zákonem stanovené obsahové a formální náležitosti. Základní ustanovení upravující tento smluvní typ (§ 708 ObchZ) vyžaduje, aby smlouva o běžném účtu obsahovala určité podstatné (obligatorní) části, které tento smluvní typ charakterizují, při jejichž absenci by byla uzavřená smlouva neplatná. Obsahovými náležitostmi smlouvy o běžném účtu se podrobněji zabývá samostatná část této práce, věnujme se proto nyní druhému požadavku pro vznik platné smlouvy o běžném účtu, a to nutnosti uzavřít tuto smlouvu písemnou formou. Jelikož se jedná o kogentní ustanovení obchodního zákoníku, tak také nedodržení této podmínky by mělo za následek neplatnost příslušné smlouvy o běžném účtu.

2.1. Forma smlouvy o běžném účtu

Jak bylo právě výše uvedeno a jak vyplývá z § 708 odst. 2 ObchZ, může být smlouva o běžném účtu platně uzavřena pouze v písemné formě. Z pohledu obchodního zákoníku je proto ideální, aby smluvní strany uzavřeli smlouvu o běžném účtu písemně v provozovně banky, tak aby se podpisy účastníků nacházely na téže listině. Občanský zákoník ale připouští, že písemná forma právního úkonu je zachována i v případě, že právní úkon je učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. V souvislosti s tím také uvádí, že je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů (zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, v platném znění). Tato ustanovení občanského zákoníku (§ 40 odst. 3 a 4) vyhovují též soudobé bankovní praxi, která nevylučuje uzavírání smluv o běžných účtech mezi bankou a klienty elektronickou formou. Banka však musí být v těchto případech schopna dodržet svou zákonnou povinnost identifikovat klienta, která vyplývá ze zákona proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (zák. č. 253/2008 Sb).

29 V bankovní praxi je však přesto při uzavírání smlouvy o běžném účtu složení určitého minimálního základního vkladu většinou vyžadováno, ačkoliv se zvyšuje počet případů, kdy tato povinnost může být splněna až dodatečně ve stanovené lhůtě. Děje se tak zejména z důvodu podpory bezhotovostního platebního styku, neboť osoba zřizující si běžný účet zpravidla požadované počáteční prostředky převádí na účet z jiného účtu.

30 srov. Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 610

Co se písemné formy právních úkonů týče, určité pochybnosti mohou vznikat u dodatků k již uzavřené smlouvě o běžném účtu. Kogentní ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ totiž vyžaduje zachovat písemnou formu i pro změnu nebo zrušení smlouvy, pokud obsahuje písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě. Důsledně provedeným výkladem a contrario lze potom dojít k závěru, že pokud písemně sjednaná smlouva o běžném účtu takové ustanovení neobsahuje, může být změněna nebo zrušena i ústně. Takový přístup by nepochybně způsoboval v praxi nemalé problémy, proto se tato úprava vykládá tak, že v těch případech, kdy zákon obligatorně stanoví požadavek písemné formy, nemohou smluvní strany (ať už výslovným projevem vůle nebo nesjednáním úpravy pro případ dodatků ke smlouvě) způsobit, že pro dodatky nebude platit požadavek písemné formy.31

2.2. Obchodní podmínky bank

Mimořádný význam pro usnadnění uzavírání smluv o běžném účtu a pro vedení běžných účtů mají také tzv. bankovní podmínky, v nichž jsou podrobnějším způsobem určena práva a povinnosti smluvních stran. Vzhledem k tomu, že v bankovní praxi se určité typické podmínky, odpovídající specifikům smluv o běžném účtu, velmi často opakují, je odkazování na obchodní podmínky standardním řešením, protože je pochopitelně vhodné, že se po jejich vydání nemusí veškerý obsah smluvního vztahu vypsat do konkrétní smlouvy, ale že lze za stanovených podmínek odkázat na obchodní podmínky jako celek, či jejich jednotlivé články. Takové obchodní podmínky mají povahu nepřímého smluvního ujednání a mohou být pro strany závazné, jen když s jejich obsahem projeví souhlas. Pokud se při dodržení zákonem stanovených kritérií stanou součástí obsahu smlouvy, mají povahu obchodních podmínek ve smyslu (kogentního) ustanovení § 273 odst. 1 ObchZ, který rozlišuje obchodní podmínky dvojího druhu a stanoví, že „část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírající smlouvu známé nebo k návrhu přiložené“.

31 Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 610-611.

Banky uvedenou úpravu provádějí vydáváním svých vlastních (vše)obecných32 obchodních podmínek nebo zvláštních podmínek pro běžné účty. V obou případech jde o obchodní podmínky vydané příslušnou bankou, které se od sebe liší zejména rozsahem upravené problematiky.

Všeobecné obchodní podmínky obvykle zahrnují ustanovení společná pro většinu bankovních obchodů upravených jak obchodním tak občanským zákoníkem, ale i jinými předpisy (upravujícími např. obchodování s cennými papíry).

Zvláštní podmínky potom stanoví pravidla vztahující se k určitému omezenému okruhu obchodů (např. podmínky pro běžné a vkladové účty a platební styk, úvěrové podmínky, podmínky pro vydávání a používání platebních karet apod.).33

Z výše uvedeného je zřejmé, že tyto tzv. firemní (podnikové) obchodní podmínky nelze považovat za všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornou nebo zájmovou organizací (nevydává je ani Česká bankovní asociace ani žádný jiný subjekt reprezentující větší počet bank). Proto k tomu, aby se jejich obsah stal součástí smlouvy o běžném účtu v konkrétním případě, nestačí na ně ve smlouvě pouze odkázat, ale musí být druhé smluvní straně známé nebo musí být k návrhu smlouvy připojeny.

Naproti tomu, jako obchodní podmínky vypracované odbornou organizací mohou působit Všeobecné obchodní podmínky pro vedení běžných a vkladových účtů vypracované Českou národní bankou (ČNB).34 Jedná se o všeobecné podmínky pouze doporučující povahy (nejde o právní předpis), které ale často slouží jako vzor pro vypracování obchodních podmínek jednotlivých komerčních (obchodních) bank, které si je přizpůsobují své obchodní politice, a na něž je rovněž možné při uzavírání smlouvy o běžném účtu odkazovat.

Upravují-li bankou vydané obchodní podmínky práva a povinnosti smluvních stran, tzn. pokud tvoří část smlouvy o běžném účtu podle § 273, je změna takových podmínek (vydání nových podmínek, popř. jen některých nových ustanovení) pro

32 Pojem „všeobecné“ se zde používá nikoliv s ohledem na dikci obchodního zákoníku (§273), ale s ohledem na zaměření upravované problematiky, a je tedy poněkud zavádějící.

33 Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 612

34 Tyto podmínky byly vydány formou Úředního sdělení ČNB o vydání Všeobecných obchodních podmínek, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech (Úřední sdělení č. 31/1994, uveřejněné ve Věstníku ČNB, částka 22/1994). Jejich znění bylo poté upraveno v roce 1997 a 2000.

majitele účtu závazná v případě, že s ní souhlasí. Dochází tak totiž ke změně uzavřené smlouvy, která není možná jednostranným úkonem banky (podle § 493 ObčZ nelze závazkový vztah měnit bez souhlasu jeho stran). Takové ustanovení smlouvy, které by umožňovalo změnu obchodních podmínek závislou jen na vůli banky, aniž by pro to byly vymezeny určité objektivní podmínky, by bylo neplatné (jednalo by se o relativní neplatnost podle § 267 odst. 1 ObchZ).35 Jak vyplývá z výše uvedeného a jak již bylo v této práci zmíněno, jednostranná změna obchodních podmínek je problematika, která souvisí také s ochranou spotřebitele podle občanského zákoníku. Jednostrannou změnu bankovních smluvních podmínek bez důvodu sjednaného ve smlouvě můžeme totiž zařadit mezi nepřípustná smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách naplňující klauzuli podle § 56 odst. 3 písm. h) ObčZ. Přesto je v bankovní praxi naprosto běžná skutečnost, že většina obchodních podmínek obsahuje ustanovení, která dávají bankám možnost obchodní podmínky jednostranně změnit i za trvání smlouvy o běžném účtu. Obvykle bývá taková úprava omezena stanovením okolností, za kterých může ke změně dojít.36 Tato praxe je poněkud problematická a diskutabilní, protože platná právní úprava neposkytuje pro takový postup dostatečnou oporu. Při zkoumání legálnosti ujednání o možnosti jednostranné změny obchodních podmínek je proto nutné zabývat se především existencí a dostatečností důvodu pro takovou změnu. Základním požadavkem je, aby důvodem jejich změn byly okolnosti, které nespočívají v jednostranném oslabení postavení spotřebitele značným způsobem v souladu s obecným požadavkem ochrany spotřebitele (vyjádřeným v § 56 odst. 1 ObčZ). Navíc je třeba vzít v úvahu fakt, že banky uzavírají smlouvy o běžném účtu se statisíci klienty a že každá sebemenší změna podmínek by vyžadovala zatížit jak klienta tak banku povinností uzavřít dodatek ke smlouvě o běžném účtu. Takový postup by samozřejmě vyvolával zbytečnou administrativní náročnost, zvyšoval náklady bankovních obchodů a snižoval přehlednost smluvních vztahů mezi bankou a majiteli účtů. Z těchto důvodů

35 Plíva, S. in Štenglová, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2006, str. 1366

36 Důvody pro provedení změny obchodních podmínek by měly být závažné povahy a měly by záležet v právních, ekonomických nebo technologických příčinách. Zároveň by vyhlášení takých změn mělo být provedeno s dostatečným předstihem, aby majitel účtu měl objektivní možnost takovou změnu akceptovat nebo odmítnout, resp. rozhodnout se ukončit smlouvu o běžném účtu z důvodu změny obchodních podmínek.

je stávající postup bank při změně obchodních podmínek přijímán a pokud není v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem, není zpravidla napadán.37

V souvislosti s výkladem o obchodních podmínkách bank je rovněž třeba poukázat na § 11 zákona o bankách, který předepisuje bankám zejména některé informační povinnosti ve vztahu k veřejnosti. Jde jednak o zveřejňování informací o podmínkách pro uzavírání bankovních obchodů a poskytování bankovních služeb, jednak o zpřístupnění informací o akcionářích, hospodářských výsledcích a činnosti banky. V kontextu s obchodními podmínkami je významný především odstavec první zmíněného ustanovení, který ukládá bankám a pobočkám zahraničních bank povinnost informovat mimo jiné o podmínkách pro přijímání vkladů.38 Zákon vyžaduje, aby tyto informace banky zabezpečily písemnou formou ve svých provozních prostorách, neboli musí být veřejné, a musí být dány v českém jazyce. Vzhledem k tomu, že informace o podmínkách zveřejňované v provozovnách bank zpravidla nemají takový charakter, aby je bylo možné považovat za obchodní podmínky ve smyslu § 273 ObchZ, je v poslední větě ustanovení § 11 odst. 1 zákona o bankách výslovně stanoveno, že ustanovení § 273 odst. 1 ObchZ není tímto ustanovením dotčeno. To znamená, že písemná informace o podmínkách bankovních obchodů a služeb v provozovně banky nenahrazuje obchodní podmínky upravené v § 273 odst. 1 ObchZ.39

Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník vychází ze smluvní suverenity účastníků, mají obchodní podmínky, jež jsou součástí smlouvy, přednost před dispozitivními ustanoveními tohoto zákona, nesmí být ale v rozporu s jeho kogentními ustanoveními (viz. § 263). Na druhé straně, dohodnou-li si smluvní strany ve smlouvě odchylná ujednání oproti znění obchodních podmínek, budou mít tyto odchylky přednost před obchodními podmínkami (viz. § 273 odst. 2 ObchZ).

37 Xxxxx, X. Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy č. 3/2007, str. 85-86; Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 612-613

38 Za informace o vkladech lze považovat zejm. informace o podmínkách uzavírání smluv o vkladech (podle § 778 a násl. ObčZ), smluv o běžných účtech (podle § 708 a násl. ObchZ) a smluv o vkladových účtech (podle § 716 a násl. ObchZ).

39 Xxxxx, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 1999, str. 38-39; Xxxxx, X. in Štenglová, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář.

11. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2006, str. 1366

3. Obsah smlouvy o běžném účtu

3.1. Podstatné části smlouvy o běžném účtu

Smlouva o běžném účtu může být ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku vymezena jako dohoda, kterou se banka zavazuje zřídit od určité doby v určité měně pro druhou smluvní stranu účet a přijímat na něj vklady a platby a uskutečňovat z něj výplaty a platby.

K podstatným částem smlouvy o běžném účtu, které vyplývají z § 708 odst. 1 ObchZ, tedy patří:

⇨ určení smluvních stran,

⇨ závazek banky zřídit běžný účet

⇨ závazek banky přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby,

⇨ určení doby, od níž bude běžný účet veden,

⇨ určení měny, na kterou bude zřízen.40

Tyto náležitosti musí obsahovat každá konkrétní smlouva o běžném účtu jako nezbytné minimum, aby mohla být považována za smlouvu tohoto typu. Jde tedy o nutný obsah určující podstatu a charakter této smlouvy a nikoliv požadavek, který by byl v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Smlouva, která by tento požadovaný obsah neměla, může být platná, pakliže bude její obsah dostatečně určitý, ale nemůže jít o smlouvu o běžném účtu podle obchodního zákoníku (úprava daná pro tento smluvní typ by se tak na ní nevztahovala).

3.1.1. Smluvní strany

Z dikce § 708 odst. 1 ObchZ vyplývá, že postavení účastníků smlouvy o běžném účtu mají na straně jedné banka (popř. jiná oprávněná osoba mající povolení k bankovní činnosti) a na straně druhé majitel účtu.

3.1.1.1. Banka

Banka je tou smluvní stranou, která zřizuje a vede běžný účet pro druhého účastníka smlouvy. Pojem banka však v našem právním řádě není v obecné rovině vymezen. Pro obchodní právo (ale i jiná právní odvětví) je proto určující definice banky

40 Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2.vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 361

obsažená v zákoně o bankách (zákon č. 21/1992 Sb., v platném znění). Ten ve svém § 1 odst. 1 bankou rozumí právnickou osobu se sídlem v České republice, založenou ve formě akciové společnosti, která přijímá vklady od veřejnosti a poskytuje úvěry a která má k výkonu této činnosti příslušné povolení (tzn. bankovní licenci podle § 4 zákona o bankách).41

Banka může vykonávat i další činnosti, pokud je má povoleny v bankovní licenci. Jejich výčet je uveden v § 1 odst. 3 zákona o bankách. Ohledně vymezení obsahu závazkového vztahu upraveného smlouvou o běžném účtu jde zejména o činnosti spočívající v provádění platebního styku a zúčtování, vydávání a správu platebních prostředků (např. platebních karet nebo šeků), obstarávání inkasa a další.

Požadavek, aby jedním z účastníků smlouvy o běžném učtu byla obligatorně banka, je prolomen úpravou v § 762 odst. 1 ObchZ. Na základě tohoto paragrafu ustanovení upravující smlouvu o běžném účtu (a další zde vyjmenované bankovní smlouvy) platí i pro případy, kdy bude místo banky příslušnou smlouvu uzavírat jiná osoba k tomu oprávněná. Takovou osobou může být zejména spořitelní a úvěrní družstvo, které je podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech v platném znění, oprávněno přijímat vklady od svých členů a uskutečňovat pro své členy platební styk, zúčtování a správu platebních prostředků.42

3.1.1.2. Majitel účtu

Druhým účastníkem smlouvy o běžném účtu je osoba označovaná jako majitel účtu.43 Majitelem účtu může být jak osoba právnická, tak i osoba fyzická, a to bez ohledu na to, zda je nebo není podnikatelem ve smyslu § 2 ObchZ. Vzhledem k tomu, že každá smlouva musí být uzavřena mezi konkrétními subjekty, musí být tento účastník smlouvy bance znám (odpovídá to obecnému požadavku určitosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 ObčZ). Při uzavírání smlouvy o běžném účtu je proto banka povinna zjistit totožnost budoucího majitele účtu. Této povinnosti pak musí logicky

41 Z § 5a zákona o bankách plyne, že ze banku se považuje také banka se sídlem v členském státě EU vykonávající svou činnost na území České republiky prostřednictvím pobočky nebo i bez pobočky na základě tvz. jednotné licence. Dále mohou na našem území působit zahraniční banky se sídlem na území jiného než členského státu EU a to prostřednictvím pobočky, pokud jim bude udělena licence od ČNB.

42 Xxxxx, X. Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy č. 3/2007, str. 82; Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 610

43 Toto označení druhé smluvní strany, ačkoliv je v praxi naprosto běžné, není zcela přesné, neboť běžný účet sám je pouze určité číselné vyjádření. „Majitel účtu“ by v důsledku toho měl ve svém majetku jen jakési číslo. V jeho majetku je přitom spíše pohledávka (zůstatek) na běžném účtu.

odpovídat povinnost osoby, s níž je smlouva o běžném účtu uzavírána, prokázat bance svoji totožnost a poskytnout zákonem vyžadované údaje.44 Pokud se tento účastník odmítne identifikaci podrobit, nesmí banka smlouvu uzavřít, protože bez určitého označení smluvní strany by nešlo o platný právní úkon (viz.zmíněné ustanovení ObčZ). S účinností od 1.1.2003 proto obchodní zákoník věnuje značnou pozornost identifikaci majitele účtu. Nově zakotvuje soubor povinných údajů, které označují majitele účtu.45 Způsob, jakým musí banka ve smlouvě majitele účtu označit, stanoví

§ 709 odst. 1 ObchZ. Přestože má toto ustanovení dispozitivní povahu, vyplývá bance povinnost identifikace majitele účtu také ze zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

Povinnost identifikace klienta ve smyslu výše uvedeného zákona (viz. § 7 odst. 1, 2 ve spojení s § 5 a § 8) představuje povinnost banky ověřit a zaznamenat o klientovi příslušné identifikační údaje, kterými se pro účely tohoto zákona rozumí:

a) u fyzické osoby:

- zjištění celého jména a příjmení, rodného čísla nebo data a místa narození a pohlaví,

- zjištění trvalého nebo jiného pobytu a státního občanství,

- a dále zjištění obchodní firmy, odlišujícího dodatku nebo dalšího označení, místa podnikání a identifikačního čísla, pokud jde o fyzickou osobu provozující podnikatelskou činnost;

b) u právnické osoby:

- zjištění obchodní firmy nebo názvu včetně odlišujícího dodatku nebo dalšího označení, sídla, identifikačního nebo obdobného čísla,

- zjištění identifikačních údajů osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem.

Osoba provádějící identifikaci fyzické osoby je povinna zaznamenat a ověřit výše uvedené údaje z průkazu totožnosti, ověřit shodu podoby s vyobrazením v průkazu

44 U fyzických osob se tak děje předložením průkazu totožnosti (např. občanský průkaz, cestovní pas). U právnických osob se vyžaduje předložení výpisu z obchodního rejstříku nebo jiného dokumentu, který potvrzuje vznik právnické osoby (např. výpis ze zřizovací listiny, stanovy potvrzené příslušným orgánem státní správy).

45 Povinnost konkrétního označení banky jako druhé smluvní strany není v úpravě smlouvy o běžném účtu stanovena. Povinnost uvedení identifikačních údajů banky (v jakékoliv smlouvě) však vyplývá z

§ 13a ObchZ, který se vztahuje na všechny podnikatele, jakož i z požadavku určitosti právního úkonu (§ 37 ObčZ).

totožnosti a zaznamenat druh a číslo průkazu totožnosti, stát, popř. orgán, který jej vydal, a dobu jeho platnosti. V případě právnické osoby je osoba provádějící její identifikaci povinna zaznamenat a ověřit potřebné údaje z dokladu o existenci právnické osoby a v rozsahu podle předchozí věty provést identifikaci fyzické osoby, která jedná jménem právnické osoby v daném obchodu.

Požadavek vést účet pro „majitele“ tak vylučuje otevírání tzv. anonymních účtů a s nimi spojené riziko spočívající v možnosti užívat takových účtů k tzv. praní špinavých peněz. Uvedený rozsah identifikační povinnosti však značně přesahuje meze obvyklé pro určení smluvního partnera při sjednávání obchodní smlouvy. V případě smluv o běžném účtu je to odůvodňováno zejména rizikovostí tohoto produktu právě z hlediska možné legalizace výnosů z trestné činnosti. Jde ale o požadavek, který komplikuje uzavírání smluv, proto jsou hledány způsoby, které by tento postup zjednodušily.46

3.1.1.3. Spolumajitelství

Ve smlouvě o běžném účtu může na straně majitele účtu vystupovat více osob, jejichž počet není nijak omezen. Spolumajitelství je upraveno v § 709 odst. 4 ObchZ. Podle zde obsažené právní úpravy, je-li účet zřízen pro více majitelů, má každý z nich postavení majitele účtu, tedy stejné postavení. Jedná se o tzv. aktivní solidaritu věřitelů ve vztahu k bance jako dlužníkovi, i když předmět plnění je dělitelný. Proto nebude-li ve smlouvě uvedeno jinak, musí jednat společně. Vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení si ale strany mohou přímo ve smlouvě stanovit, že s účtem bude oprávněn nakládat jen jeden ze spolumajitelů (popř. jen někteří z nich). Potom je ale vhodné mít na paměti, že smí-li vůči bance jeden z nich jednat samostatně, nakládá s účtem v celém rozsahu a tedy i k tíži ostatních spolumajitelů.47 Zákon v rámci tohoto ustanovení dále zakotvuje rovnost podílů všech spolumajitelů na zůstatku peněžních prostředků na účtu, pokud by ze smlouvy nebo z rozhodnutí soudu nevyplývalo jiné rozdělení jejich podílů. V praxi však banky zpravidla odmítají otevírat běžné účty ve prospěch dvou či více osob a poskytují dalším osobám jenom tzv. dispoziční právo.

46 srov. Xxxxx, X. Povinnost ověřovat totožnost klienta bankou. Právní rozhledy č. 7/2004, str. 245; Liška,

P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 612

47 Xxxxx, X. in Xxxxx, X. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. 1. vydání. Praha: Polygon, 2002, str. 3726; Xxxxxxx, Z. in Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, Z., Xxxxx, X., Xxxxxxx, J., Xxxxxxxxx, I., Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2006, str. 1476

3.1.1.4. Bankovní tajemství

Jakékoliv informace o majiteli a jeho účtu podléhají bankovnímu tajemství. Institut bankovního tajemství, upravený zákonem o bankách (§ 38 a násl.), slouží k zajištění ochrany osobních údajů klientů bank a vztahuje se na všechny informace spojené s bankovními obchody a peněžními službami bank včetně stavů na účtech a depozit. Bankovní tajemství tak představuje povinnost banky nesdělovat bez výslovného souhlasu klienta-majitele účtu třetím osobám žádné informace o klientovi, jeho finančních transakcích a službách, které využívá, tudíž ani o stavu jeho prostředků na bankovních účtech a jejich pohybech. Za udržení těchto informací v tajnosti nese banka zákonnou odpovědnost.

Informace, na něž se vztahuje bankovní tajemství, smí tudíž banka sdělit třetí osobě pouze na základě písemného souhlasu majitele účtu. Bez jeho souhlasu tak smí učinit pouze ve výjimečných, zákonem stanovených případech. Jedná se o poskytnutí informací, které jsou předmětem bankovního tajemství, pouze na základě písemného vyžádání orgánů, výslovně k tomu oprávněných zákonem o bankách, pokud je potřebují pro svoji činnost v rámci svých zákonných oprávnění. Za těchto podmínek jsou banky povinny podat zprávu o záležitostech týkajících se jejich klienta těmto orgánům státní moci: - soudům pro účely občanského soudního řízení,

- orgánům činným v trestním řízení,

- správcům daně, finančnímu arbitrovi,

- Ministerstvu financí,

- orgánům sociálního zabezpečení ve věci řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jakož i v dalších stanovených případech,

- zdravotním pojišťovnám ve věci řízení o pojistném na sociální zabezpečení,

- soudnímu exekutorovi pověřenému provedením exekuce,

- úřadu práce ve věci řízení o vrácení finančních prostředků poskytnutých klientovi ze státního rozpočtu a

- orgánu příslušnému rozhodovat o porušení povinnosti veřejných funkcionářů.

Bankovní tajemství je ze zákona prolomeno také ve prospěch osob pověřených výkonem bankovního dohledu a dále se za porušení bankovního tajemství nepovažuje sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech při podání trestního oznámení nebo při

plnění oznamovací povinnosti vůči analytickému odboru Ministerstva financí podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Rovněž poskytnutí údajů do Centrálního registru úvěrů48 není kvalifikováno jako porušení bankovního tajemství, nicméně banka je povinna k údajům o klientech jiné banky získaným z této informační databáze přistupovat tak jako by šlo o údaje o jejích vlastních klientech.49

3.1.1.5. Nakládání s účtem

V zásadě pouze majitel účtu má přímo ze zákona oprávnění nakládat s účtem.

Nakládáním s účtem se rozumí úkony, které se týkají účtu, resp. smlouvy o běžném účtu. Z formulace ustanovení § 709 odst. 3 ObchZ, které zakotvuje tento pojem, vyplývá, že sem patří:

☞ uzavření smlouvy (zřízení běžného účtu),

☞ každá změna smlouvy včetně změny příloh smlouvy, které tvoří součást jejího obsahu,

☞ založení a změna podpisových vzorů,

☞ zrušení smlouvy, resp. všechny právní úkony směřující k ukončení vztahu založeného smlouvou o běžném účtu (s tím souvisí např. i právo naložit se zůstatkem zrušeného účtu).50

Zcela zásadní je přitom důsledné rozlišování úpravy nakládání s účtem (§ 709 odst. 3) a úpravy nakládání s prostředky na účtu (§ 710 odst. 2), která bude vyložena dále.

Jiná osoba než majitel účtu je podle výše uvedeného ustanovení oprávněna s účtem nakládat pouze na základě zvláštní plné moci, kterou ji udělí majitel účtu. Bude tak tedy činit jménem majitele účtu jako jeho zmocněnec, přičemž zmocnění musí být formulováno jako oprávnění nakládat s konkrétním účtem zmocnitele. Druhým

48 Centrální registr úvěrů vznikl v roce 2002. Jedná se o informační databázi, kterou vytváří ČNB z údajů získaných od bank, poboček zahraničních bank, popř. dalších osob, ve které se shromažďují informace o pohledávkách za dlužníky (zejm. bankovní spojení, identifikační údaje o majitelích účtů a informace vypovídající o bonitě a důvěryhodnosti klientů). Nejedná se o veřejnou databázi, přístup k ní mají opět pouze banky, pobočky zahraničních bank, popř. další oprávněné osoby, za podmínek stanovených vyhláškou ČNB (vyhl. ČNB č. 164/2002 Sb., o podmínkách přístupu k informacím v informační databázi České národní banky).

49 Barák, J. in Barák, J. a kol. Zákon o bankách. Komentář a předpisy souvisící. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, str. 197-202.

50 srov. Tomsa, M. Nová úprava dispozice s běžným účtem a s prostředky na běžném účtu. Obchodní právo č. 7-8/2003, str. 53

požadavkem, který vyžaduje platná právní úprava, je úřední ověření podpisu majitele účtu na této zvláštní plné moci.51 Zákonem stanovenou výjimkou, kdy by úřední ověření podpisu majitele účtu nebylo vyžadováno, je případ, kdy by majitel účtu tuto plnou moc uděloval (podepisoval) přímo před bankou (jejím pověřeným pracovníkem).

Určité pochybnosti se objevují v souvislosti s otázkou, zda může s účtem nakládat také prokurista, který je podle § 14 odst. 1 ObchZ zmocněn ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Základem těchto pochybností je ne zcela jasná odpověď na otázku, zda lze nakládání s účtem považovat za právní úkon při provozu podniku. Například Plíva se ve svých publikovaných pracích přiklání k názoru, s nímž se ztotožňuji, a to že prokurista je oprávněn nakládat s účtem pouze za podmínek stanovených v § 709 odst. 3 ObchZ. Argumentuje především tím, že prokurista neprojevuje vůli majitele účtu, nejedná se tudíž o jeho jednání, nýbrž o jednání prokuristy, které má povahu zastoupení. Namítá také tu skutečnost, že zmocnění k nakládání s účtem vyžaduje zvláštní plnou moc udělenou majitelem účtu, na níž má být jeho podpis úředně ověřen, což není obecný požadavek pro prokuru. Na základě těchto argumentů lze tedy dospět k závěru, že oprávnění prokuristy nezahrnuje právo nakládat s účtem.52

3.1.2. Další náležitosti smlouvy o běžném účtu

Závazek banky zřídit běžný účet bude zpravidla ve smlouvě vyjádřen výslovně. Může však být vyjádřen i jinak, pokud bude z takového vyjádření zřejmá vůle banky zřídit účet, na který bude přijímat pro druhou smluvní stranu vklady a platby a jejím jménem z účtu provádět výplaty a platby.

Doba, od kdy bude běžný účet zřízen, je nejčastěji shodná se dnem uzavření smlouvy. Také toto může být ve smlouvě určeno jinak. Z povahy věci ovšem vyplývá, že závazek účet zřídit, nemůže předcházet vzniku závazku samého, takže jinou dobou zřízení běžného účtu může být pouze doba pozdější než uzavření smlouvy.

Další obligatorní náležitostí smlouvy o běžném účtu je určení měny, ve které bude účet veden. Neuvedení konkrétní měny (ať už české nebo zahraniční) by tak mělo za následek neplatnost smlouvy. Neplatí zde předpoklad, že účet má být veden v české

51 Původní právní úprava přitom vyžadovala sepsání plné moci ve formě notářského zápisu. Od tohoto požadavku však bylo upuštěno novelizací provedenou zák. č. 554/2004 Sb.

52 Plíva, S. Smlouva o běžném účtu. Právo a podnikání č. 7-8/2004, str. 34

měně, jestliže smlouva žádný údaj o měně neobsahuje.53 Běžný účet zřízený v české měně může být samozřejmě použit jak pro tuzemský, tak i pro zahraniční platební styk s tím, že vklady a platby v cizí měně učiněné ve prospěch účtu v české měně banka převede na měnu českou. Obdobně to platí i pro účet zřízený na cizí měnu.

3.2. Fakultativní části smlouvy o běžném účtu

Smlouva o běžném účtu může obsahovat další části (náležitosti), které ale nepatří mezi zákonné podmínky platného uzavření této smlouvy a jejich absence ve smlouvě proto nebude mít za následek její neplatnost. Tyto fakultativní obsahové části smlouvy o běžném účtu, které ovšem pravidelně bývají součástí smluvních ujednání mezi bankou a klientem, byly do obchodního zákoníku doplněny v rámci jeho novelizace s účinností od 1.1.2003. Demonstrativním způsobem jsou uvedeny v § 709 odst. 2 ObchZ. Hlavním smyslem tohoto „návodného“ ustanovení je stimulovat účastníky smlouvy k dosažení dohody o věcech, které jsou pro řádné zajištění funkce běžného účtu nezbytné a předcházet tak vzniku eventuálních sporů mezi bankou a majitelem účtu způsobených tím, že by určitá skutečnost nebyla ve smlouvě upravena. Vedle zákonem příkladmo vyjmenovaných fakultativních náležitostí smlouvy o běžném účtu sjednávají strany zpravidla ještě další podmínky smlouvy.54 Tato ujednání smluvních stran nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku.

Další náležitosti, které by smlouva o běžném účtu podle § 709 odst. 2 ObchZ mohla či měla obsahovat jsou:

a) osoby oprávněné nakládat s prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi,

b) výše nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, období splatnosti úroků, popř. ujednání, že úroky placeny nebudou,

c) lhůty a forma pro oznámení o výši zůstatku a pohybech na účtu,

d) výše nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým ji majitel účtu bance zaplatí, popř. ujednání, že úplata nebude požadována.

53 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 291

54 srov. Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 613

3.2.1. Osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu

Nakládání s peněžními prostředky na účtu je legislativní vyjádření pro oprávnění osoby udělovat bance pokyny (příkazy), jejichž provedením se mění výše zůstatku na běžném účtu, tj. pokyny k platbám, výplatám, inkasům apod. Toto tzv. dispoziční právo další osoby (osob) určuje majitel účtu.

Způsobem nakládání s peněžními prostředky na účtu se rozumí způsob, jakým oprávněné osoby s těmito prostředky disponují, tj. dávají příkazy bance (např. samostatně nebo jen společně s další osobou), forma udělování příkazů (na tiskopisu banky, elektronicky, telefonicky apod.) a dále výčet platebních prostředků vydaných bankou k výběrům hotovosti a bezhotovostním převodům z účtu (zejména šeky a platební karty).55

Osoby oprávněné disponovat s prostředky na běžném účtu jsou blíže vymezeny v § 710 odst. 2 ObchZ. Obdobně jako ustanovení upravující nakládání s účtem je také úprava nakládání s penězi na účtu kogentní povahy. Z dikce výše zmíněného ustanovení vyplývají v zásadě dva okruhy osob oprávněných k dispozici s prostředky na účtu. Může se jednat o:

• osoby uvedené v podpisových vzorech

• osoby uvedené ve smlouvě.

Z poslední věty druhého odstavce dále vyplývá, že třetí osobou, která je také oprávněna nakládat s prostředky na účtu (bez pokynu majitele účtu) je banka, ovšem jen pokud tak stanoví výslovně zákon (např. občanský soudní řád v případě výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky) nebo smlouva o běžném účtu. V praxi je běžné, že smlouva o běžném účtu obsahuje ujednání, kterým se bance zakládá právo, aby v rozsahu svých oprávněných pohledávek prováděla dispozice s prostředky na účtu svého klienta. Bude se jednat zejména o oprávnění banky, aby si z tohoto účtu uhradila pohledávky odpovídající poplatkům za vedení účtu a za provádění pokynů majitele účtu a osob jím zmocněných.56

55 Faldyna, F. Obchodní právo. Výklad k obchodnímu zákoníku. Praha: ASPI Publishing, a.s., 2005, str. 918; Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 613

56 V případě, že by smlouva takové ujednání neobsahovala, je banka oprávněna k jednostrannému započtení své pohledávky podle § 361 ObchZ. Tato úprava však dovoluje bance započíst pouze pohledávku vzniklou podle smlouvy o běžném účtu. Vzhledem ke skutečnosti, že banky svým klientům poskytují zpravidla i jiné služby, běžně si sjednávají oprávnění k započtení nesplacených pohledávek

3.2.1.1. Osoby uvedené v podpisových vzorech

Jako obecná zásada je v § 710 odst. 2 ObchZ stanoveno, že s peněžními prostředky na účtu mohou disponovat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance. Obchodní zákoník tak dává majiteli účtu možnost zmocnit k nakládání s prostředky na účtu další osoby, pokud budou uvedeny v podpisovém vzoru, který musí bance předat. Předání podpisového vzoru bance je jednostranným úkonem majitele účtu a záleží proto pouze na majiteli, kterým osobám založí takové oprávnění a jakým způsobem jim umožní dispozici s prostředky na účtu.

Smyslem podpisového vzoru je identifikovat osobu udělující bance pokyn k nakládání s prostředky na účtu a její ztotožnění s osobou oprávněnou k tomu dle smlouvy a podpisového vzoru.57 Banka je povinna provést písemný příkaz, jestliže je podpis na něm totožný s podpisem na podpisovém vzoru. V případě, že podpis neodpovídá vzorovému podpisu nebo vykazuje zjevné odlišnosti, banka provedení příkazu odmítne nebo odloží až do doby, kdy bude prokázáno, že příkaz zadává oprávněná osoba.

Ačkoliv to z právní úpravy přímo nevyplývá, požadavek uvedení v podpisovém vzoru platí zásadně i pro samotného majitele účtu. Pokud totiž není majitel účtu v podpisovém vzoru uveden jako osoba oprávněná nakládat s peněžními prostředky na účtu, má takové oprávnění jen za podmínky, že je toto sjednáno výslovně ve smlouvě.58

Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 554/2004 Sb. bylo s účinností od 1.1.2005 znění odst. 2 doplněno o požadavek, aby podpisový vzor obsahoval náležitosti plné moci.59

vzniklých při poskytování těchto služeb. Na základě toho si potom banka může započíst např. splátku spotřebitelského úvěru po splatnosti nebo nesplacenou úhradu za pronájem bezpečnostní schránky oproti závazku z běžného účtu.

57 V souvislosti se značným rozšířením moderních způsobů nakládání s prostředky na účtu lze však očekávat pokles tradičního využití podpisových vzorů a jejich důležitosti, jelikož klienti jsou při těchto alternativních způsobech ovládání účtu identifikováni jinak než podpisovým vzorem (zejména prostřednictvím osobního identifikačního čísla – PIN nebo kombinace čísla a hesla apod.)

58 Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 614; Plíva, S. Smlouva o běžném účtu. Právo a podnikání č. 7-8/2004, str. 35

59 Náležitosti plné moci stanoví § 31 občanského zákoníku. Na základě tohoto ustanovení musí podpisový vzor obsahovat zmocnění podepsané majitelem účtu a vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění.

3.2.1.2. Osoby uvedené ve smlouvě

Druhou možností je, aby na základě dohody majitele účtu s bankou byly přímo ve smlouvě o běžném účtu uvedeny osoby oprávněné k nakládání s peněžními prostředky na účtu, a to i v případech, kdy jim nebyl založen podpisový vzor. Takové oprávnění lze sjednat nejen při uzavírání smlouvy o běžném účtu, ale i kdykoliv během trvání tohoto smluvního vztahu dodatkem k této smlouvě. Podmínkou (u obou případů) však je ujednání o způsobu nakládání s prostředky, tzn. sjednání podmínek, za jakých budou jednotlivé dispozice k nakládání s prostředky na účtu dávány.

Jedním z nejběžnějších způsobů je sjednání možnosti nakládat s prostředky na účtu pomocí platební karty vydané třetí osobě. V praxi je taková dohoda zpravidla uzavírána jako zvláštní dohoda mající charakter závislé smlouvy na smlouvě o běžném účtu. Dalším způsobem, v současné době velmi oblíbeným vzhledem k rostoucímu zájmu o alternativní způsoby nakládání s prostředky na účtu, je možnost majitele účtu, aby ve smlouvě o účtu určil osoby, jimž chce zajistit „přístup“ k prostředkům na účtu prostřednictvím internetu nebo telefonu. Tyto způsoby dispozic jsou v praxi typické a bude o nich proto blíže pojednáno v části 4.2.

Z výše uvedeného vyplývá, že možnost disponovat s prostředky na účtu prostřednictvím klasických písemných příkazů podepsaných osobou oprávněnou podle podpisového vzoru nebo způsobem stanoveným ve smlouvě stojí souběžně vedle sebe. Osoby uvedené v podpisových vzorech mohou s prostředky nakládat, aniž by musely být uvedeny ve smlouvě o běžném účtu. Na druhé straně uvedení určitých osob ve smlouvě jako osob oprávněných nakládat s peněžními prostředky na účtu stačí k tomu, aby tyto osoby takové oprávnění měly, aniž by musely být uvedeny v podpisových vzorech předaných bance.60

3.2.2. Úročení zůstatku na běžném účtu

Ujednání o úrocích je další typickou obsahovou náležitostí smlouvy o běžném účtu. Na rozdíl od jiných bankovních smluvních typů tak v případě smlouvy o běžném účtu nepředstavuje dohoda o úročení podstatnou část smlouvy a povinnost platit úrok nepatří mezi základní povinnosti banky.

60 srov. Plíva, S. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 1369

Právní úprava týkající se úročení běžného účtu je blíže upravena v § 714 ObchZ. Přestože z prvního odstavce tohoto paragrafu vyplývá jednoznačně povinnost banky platit majiteli účtu úroky, je vyloučení této zákonné povinnosti banky vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení možné, muselo by ale být ve smlouvě výslovně dohodnuté.

Úroky jsou placeny vždy ze zůstatku peněžních prostředků na běžném účtu. Při stanovení povinnosti úročit zůstatek běžného účtu se vychází z toho, že prostředky, které má klient uloženy na svém účtu, vstupují do majetku banky. Majitel účtu tím dočasně přenechává své peněžní prostředky bance k využití. Banka je oprávněna prostředky na účtech svých klientů zhodnocovat dalšími bankovními obchody, jsou pro ni tedy určitým zdrojem výnosů, a za to by měla odpovídající část takových výnosů přenechat v podobě úrokového příslušenství svým klientům (majitelům účtů). Pravdou však je, že v případě prostředků na běžných účtech, se nejedná o zdroj, který by byl pro banku příliš výnosný. Banka totiž musí počítat s tím, že majitel účtu ji může kdykoliv požádat o vyplacení svých prostředků, které proto ze strany banky nelze použít k dlouhodobějším aktivním obchodům, což se projeví v jejich výnosnosti, která je relativně nízká. Z těchto důvodů úročí banky prostředky na běžných účtech opravdu jen velmi málo nebo vůbec (viz. příloha).61

Okamžik vzniku práva majitele účtu na úroky a dobu, po kterou toto právo trvá, upravuje dispozitivně § 714 odst. 2 ObchZ. Na jeho základě má majitel účtu právo na úroky z peněžních prostředků na účtu ode dne, k němuž byly tyto prostředky ve prospěch jeho účtu připsány, do dne, který předchází dni, k němuž byly prostředky z účtu majitele odepsány nebo k němuž byly vyplaceny. O povinnostech banky dodržovat lhůty při odepisování a připisování prostředků na účet viz. část 4.3.

Právní úprava připouští dva způsoby určení úrokové sazby ve smlouvě o účtu.

Za prvé lze sjednat přímo konkrétní výši úrokové sazby. V takovém případě by šlo o fixní (pevnou) sazbu, kterou by bylo možné změnit pouze změnou smlouvy, tedy dohodou smluvních stran. Jde o způsob stanovení úrokové sazby, který se ve

61 Liška, P. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Prospektum, 1997, str. 1182; Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 614

smlouvách o běžném účtu používá spíše výjimečně (např. pro běžný účet, který má speciální určení a jeho trvání se předpokládá nebo přímo sjednává na určitou dobu).

Za druhé mohou smluvní strany sjednat způsob stanovení výše úrokové sazby. V rámci příslušných ustanovení obchodního zákoníku už ale není blíže specifikováno, jak má být způsob stanovení výše úrokové sazby ve smlouvě dohodnut. Obecně je možné považovat stanovení výše úrokových sazeb bankou za dodatečné určení obsahu závazkového vztahu, popř. i formu jeho změny.

S tím ale souvisí určité problémy pramenící z toho, že smlouva o běžném účtu je obvykle uzavírána na neurčitou dobu s předpokladem, že vztah jí založený potrvá delší dobu, zatímco poměry, na nichž závisí odpovídající výše úroků se mění. Vzhledem k těmto neustálým změnám vzniká potřeba odpovídajícím způsobem měnit výši sjednané úrokové sazby. Zájem na pružném provádění těchto změn mají především banky, protože při velkém počtu běžných účtů, které vedou, mají i malé změny úrokových sazeb ve svém souhrnu pro banku značný finanční dopad.62 Problematickou otázkou proto je, zda je možné, aby bylo ve smlouvě sjednáno právo banky stanovit výši úrokové sazby pro určité časové období jednostranným úkonem (oznámením) a v průběhu trvání smluvního vztahu stanovenou úrokovou sazbu měnit, a zda může být takové oprávnění banky sjednáno bez omezení.63 Z odborné literatury, stejně tak jako z výkladu ČNB (k ustanovením upravujícím smlouvu o běžném účtu) je zřejmé, že dohoda o způsobu stanovení výše úrokové sazby vyloučena není, musí však vycházet z určitých objektivně zjistitelných kritérií (např. ze sazby vyhlašované ČNB, referenční sazby banky definované např. vztahem k sazbě peněžního trhu apod.). To znamená, že ve smlouvě o běžném účtu musí být dohodnuty podmínky a určitý rámec pro výkon tohoto práva banky, aby stanovení úrokových sazeb nebylo závislé jen na vůli banky.64

Výše úrokové sazby dohodnutá ve smlouvě o běžném účtu jako fixní nebo stanovená způsobem ve smlouvě dohodnutým má přednost před úrokovou sazbou

62 Tomsa, M. Smlouva o běžném účtu -ujednání o úrocích a úplatách. Obchodní právo č. 12/2003, str. 2-3

63 Není totiž možné vyloučit, že stanovení výše úrokové sazby jednostranným úkonem (oznámením) banky bez jakýchkoliv podmínek a omezení by mohlo být posuzováno jako odporující dobrým mravům (§ 39 občan.zák.) nebo jako výkon práva odporující zásadám poctivého obchodního styku, a proto nepožívající právní ochrany (§ 265 ObchZ). Navíc je třeba vzít v úvahu ustanovení občanského zákoníku týkající se ochrany spotřebitele, zejm. § 56 odst. 3, který prohlašuje za nepřípustné mj. smluvní ujednání, které dovoluje dodavateli (tj.bance) jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě.

64 Plíva, S. Smlouva o běžném účtu. Právo a podnikání č. 7-8/2004, str. 37

definovanou v kogentním ustanovení § 714 odst. 4 ObchZ, ze kterého vyplývá, že budou-li uvedená ujednání ve smlouvě chybět, činí úroková sazba polovinu diskontní sazby65 stanovené ČNB ke dni, k němuž se úroky připisují k zůstatku peněžních prostředků na účtu. Zákon tedy zvolil jako podpůrný prostředek pro určení úrokové sazby diskontní sazbu a to je zajisté kritérium, které reaguje na vývoj trhu (a peněžního trhu obzvláště), což je jeden z hlavních faktorů ovlivňujících výši úroků resp. úrokových sazeb.

Úrokové sazby, bez ohledu na to, kterým z výše uvedených způsobů jsou určeny, jsou sazbami ročními. To je zakotveno v § 714 odst. 3 ObchZ, jehož dispozitivní povaha však dává smluvním stranám možnost se od něj ve smlouvě odchýlit. V rámci tohoto ustanovení je dále upravena splatnost úroků a jejich připisování na účet.66 Pro případ, že toto není obsaženo ve smlouvě o běžném účtu, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního měsíce. Současně je zde bance stanovena povinnost připsat splatné úroky k zůstatku peněžních prostředků na účtu nejpozději do pěti pracovních dnů po skončení kalendářního měsíce, za který se připisují.67

3.2.3. Oznámení o pohybech na běžném účtu

Žirová povaha běžného účtu si vyžaduje, aby byl majitel účtu informován o probíhajících operacích na svém účtu. Bankám je proto obchodním zákoníkem uložena povinnost oznamovat klientům pravidelně všechny platební úkony (hotovostní i bezhotovostní, na straně příjmů i výdajů) ve lhůtách, které si sjednají ve smlouvě. Jedná se o další z pravidelně domlouvaných náležitostí smlouvy o běžném účtu. Periodicita podávání informací o stavu a pohybech na účtu se liší především v závislosti na frekvenci obratů na účtu. Častější pohyby na účtu vedou ke sjednání lhůty kratší (je možné sjednat podávání informací každý den nebo dokonce i po každém jednotlivém pohybu na běžném účtu), naopak v případě minimálních pohybů peněžních prostředků na účtu jsou, zejména kvůli tomu, že poskytování těchto informací je zpoplatněno,

65 Diskontní sazba je úroková míra, za kterou si mohou obchodní banky půjčovat peněžní prostředky od centrální banky (tj. sazba, za kterou mohou získat od centrální banky úvěr). V současnosti (březen 2009) činí její výše 0,75%. Pro zajímavost a srovnání uvádím i další údaje o předchozím vývoji této sazby - prosinec 2008 - 1,25%, srpen 2008 - 2,50%, únor 2008 - 2,75%, září 2007 - 2,25%, říjen 2006 – 1,50%,

listopad 2005 – 1,00%, červenec 2004 – 1,25%, únor 2003 1,5%. (Zdroj: www.cnb.cz).

66 Připsání úroků znamená, že připsané úroky se stávají součástí peněžních prostředků na účtu a jsou tak v dalším období společně se zůstatkem účtu znovu úročeny.

67 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 297 a násl.; Plíva, S. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 1369-70 a 1377

sjednávány lhůty delší. Pokud však ve smlouvě o běžném účtu není sjednána žádná konkrétní lhůta, platí dle § 712 odst. 1 ObchZ, že „banka je povinna oznámit majiteli účtu po skončení kalendářního měsíce každý přijatý vklad a platbu a každou provedenou výplatu a platbu v tomto kalendářním měsíci a po skončení kalendářního roku je povinna informovat majitele účtu o zůstatku peněžních prostředků na účtu, a to výpisem z účtu“.

Výpis z účtu je označen pořadovým číslem a zpravidla obsahuje název a číslo účtu, datum provedených účetních zápisů, kreditní položky (došlé platby a přijaté vklady), debetní položky (provedené platby a výplaty), součty těchto položek, počáteční a konečný stav (zůstatek) účtu. Výpis obsahující informaci o zůstatku prostředků na účtu zasílaný bankou ke konci kalendářního roku se označuje jako tzv. bilanční výpis.

Forma těchto oznámení nemusí být dána jen v podobě listiny (výpisy jsou v takovém případě zasílány poštou na adresu stanovenou majitelem účtu), ale může být dána také např. elektronickým stykem. Dohodnout je nutno způsob doručování zprávy včetně možnosti, že majitel účtu si bude výpisy vyzvedávat osobně v pobočce banky, která jeho běžný účet vede (nebo na jiném sjednaném místě). Dříve bylo hlavním účelem těchto výpisů zprostředkovat prvotní informaci o pohybech a stavu na běžném účtu. V dnešní době, kdy se tyto údaje dají zjistit pomocí dálkového přístupu k účtu prakticky kdykoliv, je s doručením nebo předáním výpisu z běžného účtu v písemné podobě spojena jiná významná skutečnost. Vychází se totiž z předpokladu, že od tohoto okamžiku má klient možnost se průkazně seznámit s údaji uvedenými ve výpisu, a že tudíž začne běžet lhůta pro uplatnění reklamace (nebo jiného obdobného úkonu), kterým klient vyjadřuje nesouhlas s určitým údajem nebo úkonem banky.68

V § 712 odst. 2 ObchZ je dále upravena povinnost banky prokázat majiteli účtu provedení plateb. V tomto případě se ale nejedná o povinnost banky stanovenou přímo zákonem. Splnění této povinnosti bankou je totiž podmíněno žádostí majitele účtu. Majitel účtu, který dal bance příkaz k provedení platby, tak může požadovat prokázání toho, že banka podle jeho příkazu skutečně jednala. Pokud by banka nebyla schopna

68 Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 615

prokázat provedení příkazu, vznikla by jí odpovědnost za škodu tím způsobenou.69 V souvislosti s tím je ještě vhodné podotknout, že zákon nestanoví, v jaké lhůtě je banka povinna takový důkaz provést. Bude proto nutné vyjít z obecné úpravy času plnění obsažené v občanském zákoníku (§ 563), na základě které by měla banka splnit povinnost prvního dne poté, kdy o to byla požádána.70

3.2.4. Úplata za vedení běžného účtu

Jako poslední z demonstrativního výčtu dalších obsahových náležitostí, které může smlouva o účtu obsahovat, uvádí obchodní zákoník ujednání smluvních stran o výši úplaty, popř. ujednání, že úplatu nebude banka požadovat (§ 709 odst. 2 písm. d).

Problematika úplatnosti smlouvy o běžném účtu je zvláštní otázkou vzhledem k tomu, že ze základního ustanovení týkajícího se tohoto smluvního typu (§ 708 ObchZ) přímo nevyplývá, zda má smlouva o běžném účtu charakter smlouvy úplatné nebo zda může být zřízena i jako smlouva bezúplatná. Ačkoliv povaha této smlouvy úplatnost pojmově předpokládá, připouští obchodní zákoník možnost ujednání smluvních stran o tom, že peněžní prostředky na účtu nebudou úročeny a že úplata za vedení účtu nebude bankou požadována. Bezúplatnost smlouvy, resp. vyloučení povinnosti banky platit úroky ze zůstatku prostředků na účtu, stejně jako vyloučení povinnosti majitele účtu platit bance úplatu za vedení běžného účtu, by však musela být v dané smlouvě výslovně upravena. Pokud ve smlouvě takové ujednání nebude, je smlouva o běžném účtu úplatná.71

V takovém případě má tedy banka vůči majiteli běžného účtu právo na úplatu (poplatek), která představuje cenu za vedení účtu a služby s tím spojené (zvláště za provádění platebního styku). Odpovídající výše úplaty závisí, podobně jako u úroků, na průběžně se měnících podmínkách na trhu, zejména na vývoji cen ovlivňujících náklady banky spojené s poskytovanými službami. Výše úplaty by proto měla vycházet z průměru režijních nákladů na činnost banky při vedení účtu a poskytování

69 Z povahy věci vyplývá, že banka může prokázat jak odepsání tak i připsání plateb na účet pouze v případe, že vede zároveň i účet příjemce. V ostatních případech (je-li účet adresáta veden u jiné banky) může doložit jen odepsání peněžních prostředků z účtu plátce (majitele účtu) a uskutečnění potřebných kroků k připsání na účet příjemce. Od banky příjemce může potom obstarat pouze její potvrzení, pokud by tím tato banka neporušila bankovní tajemství.

70 Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl. Praha: Linde, 1996, str. 532

71 srov. Plíva, S. Smlouva o běžném účtu. Právo a podnikání č.7-8/2004, str. 32-33.

jednotlivých druhů služeb s účtem spojených (porovnání úplat za vedení vybraných běžných účtů viz. příloha).72

Právu banky na úplatu odpovídá povinnost majitele účtu úplatu bance zaplatit. Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona, takže nemusí být sjednána ve smlouvě. Právo na úplatu by banka neměla jen v případě, že by toto bylo ve smlouvě výslovně ujednáno.

Platná právní úprava dává přednost úplatě, kterou si smluvní strany sjednají ve smlouvě. Může se tak stát trojím způsobem:

1. určením konkrétní výše úplaty,

2. určením způsobu stanovení výše úplaty nebo

3. odkazem na ceník banky.

Sjednání výše úplaty konkrétní částkou uvedenou ve smlouvě je spíše výjimečné.

Způsob stanovení výše úplaty může spočívat např. v určení úplaty jako procenta nebo promile ze stanovené hodnoty daného úkonu. Stejně jako v případě sjednávání způsobu stanovení výše úrokové sazby i zde platí, že dohodnutý způsob stanovení výše úplaty nesmí být závislý jen na vůli jedné strany. Nemůže být proto sjednán tak, že by výši úplaty jednostranně stanovila banka, aniž by byla vázána určitými kritérii nebo limity.

Struktura úplat (poplatků), které banka vyžaduje v souvislosti s vedením běžného účtu, je však natolik složitá, že ve většině případů smlouva obsahuje ustanovení odkazující na sazebník (ceník) banky73 platný v době uzavření smlouvy. Odkazem na ceník ve smlouvě se ceník stává součástí smlouvy, jejího ujednání o výši úplaty. Vzhledem k tomu je třeba také změnu ceníku považovat za změnu smlouvy, která je možná jen dohodou smluvních stran. V praxi se lze často setkat s ujednáním ve smlouvě o běžném účtu, podle něhož je majitel účtu povinen platit bance úplatu podle tzv. aktuálního ceníku, jímž se rozumí ceník vydaný bankou a platný v době, kdy je proveden úkon, za který je majitel účtu povinen úplatu bance poskytnout. Svojí podstatou takové ujednání poskytuje bance možnost jednostranně výši úplaty měnit.

72 Tomsa, M. Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a úplatách. Obchodní právo č. 12/2003, str. 5 73 Sazebník (ceník) je jednostranné opatření banky, kterým se vymezuje výše úplaty za jednotlivé úkony nebo poskytnuté služby nebo způsob určení této výše, který je zpravidla určen v závislosti na výši peněžní částky předmětné bankovní operace. Každý sazebník zpravidla také přiznává bance právo poskytovat slevu z určitých poplatků, popř. určité poplatky v určitých případech vůbec nevyměřovat.

Rovněž zde tak platí, co bylo řečeno výše, tedy že dodatečné určení obsahu závazkového vztahu jeho změnou nesmí záviset jen na vůli banky, a proto by možnost banky měnit ceník se závazností pro majitele účtu do budoucna měla být podmíněna stanovením určitých objektivních kritérií.74

Nejsou-li výše úplaty ani způsob jejího stanovení sjednány, je majitel účtu na základě podpůrného pravidla pro určení výše úplaty obsaženého v § 710 odst. 4 ObchZ povinen platit bance úplatu obvyklou75 v době provedení služby. Toto dispozitivní novelizované ustanovení částečně zvýhodnilo banky oproti majitelům účtů, protože původní právní úprava přiznávala bance jen právo na úhradu příslušných nákladů.

Způsob, jakým majitel účtu úplatu zaplatí, si většinou banka zajistí tak, že si ve smlouvě o účtu sjedná oprávnění započítat si úplatu na prostředky uložené na účtu.

4. Vedení běžného účtu – platební styk

Jak již bylo řečeno, jednou z hlavních funkcí běžného účtu je umožnit majiteli účtu hladké provádění platebního styku, tzn. uskutečňovat bezhotovostní platby. Vedle toho samozřejmě banka musí umožnit i provádění operací hotovostních. Tato skutečnost plyne z úvodního ustanovení upravujícího smlouvu o běžném účtu, z něhož je patrné, že banka je povinna nejen běžný účet zřídit, ale také ho po celou dobu trvání smlouvy řádně vést. Na toto základní ustanovení navazuje § 710 odst. 1 ObchZ, který vymezuje rozsah povinností banky při provádění služeb platebního styku na účtu.

Vedení běžného účtu tak spočívá v základní povinnosti banky přijímat na zřízený účet ve prospěch majitele účtu vklady a platby a uskutečňovat z něj výplaty a platby76 podle pokynů (příkazů) majitele účtu nebo osob, které jsou oprávněny nakládat s peněžními prostředky na účtu, a to v měně, ve které je účet veden. Řada dalších služeb, které banka v souvislosti s vedeným účtem zpravidla poskytuje, v zákonném ustanovení uvedena není. Jedná se např. o směnárenské služby, vydávání karet nebo šeků, provádění inkas šeků či směnek, poskytování kontokorentního úvěru apod.77

74 Plíva, S. Smlouva o běžném účtu. Právo a podnikání č. 7-8/2004, str. 36

75 Podle výkladu České národní banky (k vybraným ustanovením obchodního zákoníku upravujícím smlouvu o běžném účtu…) se při stanovení obvyklé úplaty přihlédne k výši cen požadovaných ostatními bankami za srovnatelnou službu platebního styku v době provedení služby.

76 Vklady se rozumí hotové peněžní prostředky, které jsou na účet ukládány. Výplatami se naopak rozumí hotové peněžní prostředky z běžného účtu vybírané. Platbami jsou příjmy nebo výdaje peněžních prostředků, které jsou v obou případech prováděné bezhotovostním způsobem.

77 srov. Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI,a.s., 2006, str. 296; Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3.díl, Praha: Linde, 1996, str. 528

4.1. Příkazy

Klasický způsob předávání pokynů k provedení výplaty nebo platby z běžného účtu je formou příkazu k úhradě nebo příkazu k inkasu. Vzhledem k rozvoji technického zabezpečení bankovních služeb již není zákonem nutně vyžadována písemná forma těchto příkazů. Banky proto v zásadě přijímají příkazy nejen v písemné, ale i v ústní formě, přičemž písemná forma může být zachycena jak v tradiční listinné podobě (na tiskopisu či formuláři banky) tak v podobě elektronické.

Příkazy k úhradě se mohou lišit podle počtu plateb zahrnutých v jednom platebním příkazu na příkazy jednotlivé (k provedení jediné platby) nebo hromadné (k provedení více plateb). V závislosti na potřebě jejich opakování může být zadán příkaz jednorázový (příkaz ad hoc sloužící zpravidla k úhradě faktur, kupní ceny nebo k výběru hotovosti) nebo příkaz trvalý, který se využívá především k pravidelně se opakujícím platbám (např. úhrady nájemného, pojistného nebo splátek).

Podstatou příkazu k inkasu je souhlas majitele, kterým se bance ukládá povinnost provést platbu z účtu na základě žádosti (inkasa) předem určené třetí osoby ve stanovené výši nebo v různé výši do určitého maximálního limitu. Příkaz k inkasu proto nevychází z podnětu plátce, ale z podnětu příjemce platby.78

4.2. Alternativní způsoby nakládání s prostředky na běžném účtu

Úprava § 710 odst. 2 ObchZ umožňuje majiteli účtu dohodnout s bankou i jiný způsob, jakým lze zadávat dispozice s prostředky na účtu vedle klasických písemných příkazů podepsaných podle podpisového vzoru. Půjde o v dnešní době modernější způsoby uskutečňování platebního styku, které dávají klientům bank možnost dávat pokyny k provedení plateb a výběrů z účtu bez nutnosti jejich přítomnosti v bance. Banky proto zpravidla na základě smluv závislých na smlouvě o běžném účtu rozšiřují možnosti zadávat příkazy pomocí různých médií, telefonních nebo internetových sítí.

4.2.1. Přímé bankovnictví

Přímým bankovnictvím (direct banking) se rozumí způsob nakládání s prostředky na účtu pomocí telefonických nebo elektronických prostředků (hlavně internetu). V dnešní době jde o velmi oblíbený způsob komunikace s bankovním účtem, jehož hlavní výhodou je, že poskytuje možnost ovládat běžný účet v podstatě kdykoliv

78 srov. Liška, P. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 1997

a odkudkoliv a nabízí tak nejen úsporu času, ale i nižší náklady pro obě strany smlouvy o běžném účtu.

Přímé bankovnictví má řadu rychle se vyvíjejících forem, mezi něž je možné zařadit PC banking, homebanking, phonebanking (telebanking), GSM banking, WAP banking a internetbanking.79 Obecně ale existují dvě základní oblasti přímého bankovnictví – pasivní a aktivní, které se liší nabízenými službami a vybavením potřebným ke spojení klienta s bankou. Pomocí pasivního přímého bankovnictví lze zejména zjišťovat stav účtu a informace o změnách zůstatku na účtu, kurz vybrané měny nebo přijetí očekávané částky na účet. Aktivní přímé bankovnictví nabízí dále např. možnost odesílání příkazů k úhradě, žádosti o inkaso nebo založení termínovaného účtu.80

4.2.2. Platební karty

Platební karty81 jsou dnes již běžným příslušenstvím moderního bankovního účtu. Představují prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě na účtu a mohou být vydány jak majiteli účtu, tak i dalším osobám majitelem určeným. Tato plastiková platební média slouží k výběru hotovosti z bankomatu, k bezhotovostním platbám na bázi inkasa u obchodníků nebo po internetu, popř. též k zadávání pokynu k platbě

79 PC banking je historicky nejstarší produkt přímého bankovnictví, který existoval ještě před nástupem internetu a který funguje na principu přenosu dat pomocí telefonických linek. Nyní ho používají zejm. obchodní společnosti zasílající velké množství bankovních příkazů. Homebanking je služba určená zejm. drobným domácím uživatelům umožňující obsluhovat účet pomocí počítače připojeného k internetu a softwaru, který je dodán bankou (obvykle na instalačním CD). Nevýhodou ale je, že ji lze používat pouze prostřednictvím počítače, kde je program nainstalován. Phonebanking je poměrně rozšířeným druhem přímého bankovnictví, který spočívá v používání běžné telefonní sítě při operacích na účtu. Princip je velmi jednoduchý – klient zavolá na linku telefonního bankovnictví, kde se prokáže svým identifikačním číslem a PIN a poté již komunikuje buď s automatickým hlasovým systémem nebo s telefonním bankéřem, který poskytuje stejné služby jako pracovník na přepážce banky. GSM banking naproti tomu využívá mobilního telefonu, do kterého banka nahraje vlastní bankovní aplikaci s nabídkou základních služeb (např. zjištění zůstatku na účtu, přehled pohybů na účtu, zadávání příkazů apod.), která se objeví v menu daného telefonu. Přístup k této aplikaci je chráněn zvláštním bankovním PIN (zvaným BPIN). WAP banking je nejnovějším komunikačním kanálem, který umožňuje spojení s bankovním účtem rovněž prostřednictvím mobilního telefonu vybaveného technologií WAP (Wirless Application Protocol), jejíž veliký potenciál spočívá především v širokém objemu informací, které může banka klientovi přes mobilní telefon poskytnout – od aktuálních úrokových sazeb až po otevírací dobu klientovy pobočky. Internetbanking umožňuje ovládat běžný účet pomocí jakéhokoli počítače s připojením k internetu, kde se na webových stránkách příslušné banky po zadání uživatelského jména a certifikačního kódu klient dostane na speciální stránky banky, odkud může provádět různé operace s prostředky na účtu.

80 Vocel, J. Moderní bankovnictví. Daňová a hospodářská kartotéka č. 18/2001, str. 110-113

81 Právní úprava platebních karet je obsažena v zákoně o platebním styku, který v § 15 odst. 1 vymezuje platební karty jako elektronické platební prostředky vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, při jehož užívání se zpravidla vyžaduje identifikace držitele osobním identifikačním číslem přiděleným vydavatelem nebo identifikace jiným způsobem.

přímo v bankomatu (např. úhrada složenek nebo kreditu v síti mobilních operátorů) nebo ojediněle k výběru hotovosti u obchodníka.

Platební karty lze třídit podle různých hledisek - nejčastější je dělení dle asociace, která je vydává (např. karty Eurocard/Mastercard, Maestro, VISA, American Express nebo Diner´s Club), nebo podle typu zúčtování na debetní, kreditní a charge karty.82 Dále je možné karty dělit podle technologie jejich výroby (karty s magnetickým proužkem, čipové karty a hybridní karty obsahující čip i magnetický proužek) nebo podle jejich použitelnosti (domácí a mezinárodní platební karty).83

V praxi je smlouva o vydání a používání platebního prostředku uzavírána jako zvláštní dohoda, která má ve vztahu ke smlouvě o běžném účtu povahu smlouvy závislé podle § 275 odst. 2 a 3 ObchZ, protože vznik této dohody přímo závisí na vzniku a existenci smlouvy o běžném účtu. Zánik smlouvy o účtu pak způsobuje také zánik smlouvy o vydání a používání platební karty (to vyplývá mj. i z § 715 odst. 4 ObchZ).84 Taková dohoda může být ve smlouvě o účtu obsažena hned od počátku, nebo může být uzavřena později jako dodatek k této smlouvě, tedy jako změna (doplnění) smlouvy o běžném účtu.

Platební karty jsou v dnešní době velmi oblíbeným nástrojem dispozic s prostředky na účtu, což v sobě přirozeně nese také zvýšené riziko jejich zneužití. Proti padělání jsou platební karty běžně chráněny např. hologramem, reliéfním písmem a podpisovým proužkem. Nejvýznamnějším prvkem ochrany, zároveň sloužícímu k ovládání platební karty, je osobní identifikační číslo držitele karty – tzv. PIN, které je držitel karty povinen utajit před neoprávněnými osobami. Pokud tak neučiní, nese v zásadě důsledky spojené se zneužitým platební karty, ledaže by bylo spolehlivě prokázáno, že se na vzniku škody takto vzniklé zcela nebo zčásti podílel i ten, kdo platební kartu vydal.85 S těmito tzv. distančními službami proto rovněž souvisí otázka odpovědnosti banky za škodu při neoprávněných dispozicích s prostředky na běžném účtu, ke kterým může dojít vzhledem k tomu, že banka v těchto případech prakticky

82 K použití debetní karty, která je navázána přímo na běžný účet, je zapotřebí mít na účtu dostatečnou sumu peněž k pokrytí platby či výběru z bankomatu. Naproti tomu kreditní karty umožňují provádět platby na úvěr, tzn. že transakce jsou kryty bankou a ke zúčtování dochází obvykle po určité, bankou stanovené době. Charge karty nejsou spojeny s nákupy na úvěr, ačkoliv i u nich dochází ke zúčtování po určité době, kdy je třeba splatit dlužnou částku.

83 Vocel, J. Platební karty současnosti. Daňová a hospodářská kartotéka – sešit 7/2003, str. 44 a násl.

84 Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 616.

85 Hanák, O. in Eliáš, K., Dvořák, T. a kol. Obchodní zákoník. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2006, str. 917-918. (Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 5 Cmo 536/96).

nemá možnost zjistit (ověřit) skutečnou totožnost osoby disponující s těmito prostředky. Například u elektronicky podaného příkazu se identifikace oprávněné osoby provádí zpravidla pomocí elektronicky ověřeného podpisu nebo pomocí zvláštního kódu přiděleného bankou a klientem zvoleného hesla uvedených ve smlouvě. Pokud dojde k jejich odcizení nebo přímo jejich poskytnutí oprávněnou osobou jiné osobě, banka provede příkaz jako obvykle, protože nemá možnost ověřit, jestli osoba udílející příkaz je osobou oprávněnou.

4.2.3. Šeky

K nakládání s prostředky na běžném účtu může být vydána i šeková knížka obsahující tiskopisy šeků. Šek de facto představuje platební příkaz, který vydává výstavce šeku své bance k tomu, aby vyplatila z jeho běžného účtu oprávněnému majiteli šeku na šeku uvedenou peněžitou částku.86 V případě, že majitel účtu požádá banku o vystavení šekové knížky, bude smlouva obsahovat hlavně podmínky, za kterých je šeková knížka vydávána, používání jednotlivých tiskopisů a závazky pro případ skončení smlouvy o běžném účtu.

Přestože šeky jsou klasickým instrumentem platebního styku, jejich obliba a rozšíření není v České republice tak masivní jako např. v zemích anglo-amerického šekového práva, kde jsou šeky oblíbeným nástrojem použitelným nejen pro výběr hotovosti, ale zejména při bezhotovostním placení (lze se s nimi setkat v obchodním platebním styku i při neobchodních platbách soukromým fyzických osob).

4.3. Lhůty pro provádění platebního styku

Podle § 710 odst. 3 ObchZ je banka povinna provádět platby řádně a včas. To je ovšem podmíněno tím, že majitel účtu splní požadavky stanovené zákonem a smlouvou o běžném účtu.

Obchodní zákoník stanoví jak lhůty, ve kterých je banka povinna peněžní prostředky na běžný účet připsat (v tomto případě se jedná o úpravu kogentní), tak lhůty, ve kterých musí prostředky z účtu odepsat (tato úprava je dispozitivní).

86 Právní úprava šeků a jejich používání se řídí zákonem č. 191/1950 Sb., směnečným a šekovým, ve znění zákona č. 29/2000 Sb., které jsou v souladu s tzv. Ženevskými konvencemi (mezinárodně platnými dohodami, podle nichž je upraveno šekové právo v řadě zemí světa).

Lhůty pro odepsání peněžních prostředků z účtu jsou stanoveny v § 713 odst. 1 ObchZ. Peněžní částku je možné odepsat v těchto lhůtách:

1. v den určený oprávněnou osobou,

2. ve lhůtě stanovené smlouvou anebo

3. nejpozději následující pracovní den po předání příkazu.

Jako základní lhůta pro odepisování peněžních prostředků z účtu tedy slouží den určený osobou oprávněnou nakládat s prostředky na účtu, tzv. den splatnosti. Podmínkou ale je, aby tato osoba předala bance proveditelný příkaz87 v době dohodnuté s bankou. V případě, že oprávněná osoba den splatnosti příkazu k provedení platby neurčí, je banka povinna peněžní částku odepsat ve lhůtě stanovené ve smlouvě o běžném účtu. Není-li tato lhůta určena ani ve smlouvě, potom v zákonem podpůrně stanovené lhůtě, tj. nejpozději následující pracovní den po předání proveditelného příkazu.

Při zadávání příkazu, kterým má dojít k odepsání peněžních prostředků z účtu, je také důležité vzít do úvahy to, že určení splatnosti příkazu musí být vždy posuzováno z hlediska příkazce a jeho banky. Jde o určení dne, kdy má být platba z účtu příkazce odepsána, který se však nemusí shodovat se dnem připsání dané částky na účet příjemce, protože toto jsou dvě různé operace, mezi nimiž je časové rozpětí. Splatnost příkazu se tak podle obchodního zákoníku neshoduje s dnem splnění pohledávky příkazce vůči příjemci platby, protože obchodní zákoník spojuje splnění závazku až s okamžikem připsání příslušné částky na účet věřitele (§ 339 odst. 2 ObchZ). Příkaz bance k provedení platby je tedy nutno podat předem tak, aby částka byla včas připsána na účet příjemce.88

Lhůty pro připsání peněžních prostředků na běžný účet nejsou v obchodním zákoníku stanoveny přímo, ale pomocí odkazu na zvláštní právní předpis obsažený v § 713 odst. 2 ObchZ. Od 1.1.2003 má toto ustanovení kogentní povahu a má tak přispívat k ochraně majitele účtu. Není zde proto možné případné jiné smluvní řešení, tzn. dohoda o prodloužení této lhůty možná není (nelze sjednat připsání pozdější).

87 Zákon o platebním styku hovoří v § 5 a § 6 v tomto smyslu o účinném příkazu k převodu, tj. příkazu krytém a formálně vyhovujícím. Proveditelností příkazu se proto rozumí schopnost banky identifikovat osobu oprávněnou k nakládání s prostředky na účtu sjednaným způsobem a dále uvedení správného bankovního spojení adresáta příkazu a dostatek disponibilních peněžních prostředků na účtu.

88 Marek, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 363-364

Příslušným zvláštním právním předpisem, na který obchodní zákoník odkazuje, je zákon o platebním styku, který obsahuje kogentní úpravu lhůt přesně vymezeného okruhu převodů.89 Podle § 8 odst. 5 tohoto zákona je banka povinna připsat částku převodu ve prospěch majitele účtu nejpozději následující bankovní pracovní den90 po dni, kdy byla tato částka připsána ve prospěch banky příjemce a kdy tato banka obdržela podklady nutné k poskytnutí částky převodu příjemci. V rámci takto vymezené doby však na sebe může banka vzít i závazek přísnější, tzn. že výše uvedené platí, nebyla-li dohodnuta lhůta kratší.91

Navazující ustanovení obchodního zákoníku (§ 713 odst. 3) pak podpůrně určuje, že nestanoví-li lhůtu zvláštní právní předpis92 nebo smlouva o běžném účtu, připíše banka peněžní prostředky ve prospěch účtu nejpozději následující pracovní den poté, kdy získala právo s nimi nakládat.93

4.4. Kontokorent

Obecně platí, že banka je povinna provádět výplaty a platby jen do výše peněžních prostředků, které má majitel na svém běžném účtu uloženy. Ovšem ani majitelé účtů, kteří řádně hospodaří se svými prostředky na účtu, se častokrát nevyhnou situacím, které jsou vzhledem k neustálým pohybům prostředků na běžných účtech zcela typické, tj. situacím, kdy v důsledku různého časového pořadí přicházejících a odcházejících plateb nepravidelně kolísá zůstatek peněžních prostředků na účtu. To může lehce způsobit krátkodobý debet prostředků na účtu, tedy stav, kdy se na účtu nedostává peněžních prostředků pro odchozí platby a výplaty.

89 Podle zákona o platebním styku se jedná o úhrady, tj. převody či platby uskutečněné z podnětu plátce (příkazce). Tento zákon pokrývá tuzemské korunové převody a převody přeshraniční (mezi členskými státy EU a dalšími státy EHP do výše protihodnoty 50.000 EUR).

90 Bankovním pracovním dnem je den, ve kterém všechny převodem dotčené instituce běžně vykonávají svou činnost. To znamená, že zejména ve vztahu k platbám do zahraničí nemusí být každý pracovní den dnem bankovním. Proto je důležité rozlišovat lhůty pro převod v rámci jedné banky (platba se v takovém případě musí provést v den účinnosti příkazu, leda by tento den nebyl bankovním dnem), lhůty pro převod mezi bankami v tuzemsku (pak je nutno nejdéle v bankovní den následující po dni účinnosti příkazu připsat platbu na účet banky příjemce, která je též povinna peníze připsat na účet příjemce nejdéle následující bankovní den poté, kdy jí byla platba na účet připsána) a lhůty pro převod do zahraničí (zde platí, že nejdéle do pěti bankovních dnů je banka příkazce povinna připsat platbu na účet banky příjemce a předat jí potřebné podklady k platbě).

91 Srov. Kovařík, Z. in Kobliha, J., Kalfus, J., Krofta, J., Kovařík, Z., Kozel, R., Pokorná, J., Svobodová, I., Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2006, str. 1478 a 1482;

92 V tomto případě by se jednalo o převody, které nejsou upraveny zákonem o platebním styku, popř. jiným zákonem (např. tuzemské převody v cizí měně nebo veškeré převody prováděné inkasní formou). 93 Banka získá právo nakládat s peněžními prostředky dnem, kdy dostane tyto prostředky do své moci, tj. dnem jejich složení v hotovosti v pokladně banky nebo dnem jejich připsání na účet banky.

Tyto situace měl na paměti i zákonodárce, který v § 711 ObchZ dává stranám smlouvy o běžném účtu možnost sjednat si zvláštní smlouvou, že banka bude provádět do určité částky příkazy k platbám i po vyčerpání peněžních prostředků na běžném účtu. V takovém případě je smlouva o běžném účtu kombinovaná se smlouvou o úvěru, která je závislá (pokud jde o její vznik i trvání) na smlouvě o běžném účtu a mluví se o tzv. kontokorentním účtu, resp. kontokorentu.

Kontokorent je tedy běžný účet, s jehož zřízením se banka zároveň zavazuje, že bude prostřednictvím tohoto účtu provádět do určité výše i platby, které v daném momentě nejsou kryté potřebným zůstatkem na účtu, tzn. otevře majiteli účtu úvěr v daném rozsahu. Limit záporného zůstatku peněžních prostředků na účtu, do jehož výše banka provede platební příkazy jako by na účtu byl dostatek peněžních prostředků (tzv. povolený debet), je nutné předem sjednat ve smlouvě. Platbami přicházejícími na běžný účet je potom úvěr zpravidla automaticky průběžně splácen. Vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení záleží na obsahu dohody stran, zda bude majitel účtu oprávněn tyto prostředky čerpat jen k určitému účelu, zda budou dohodnuty termíny čerpání a splácení, zda bude kontokorentní úvěr k dispozici na dobu neurčitou nebo na dobu určitou, během které může být opakovaně splácen a znovu čerpán. Vždy však bude nutné dohodnout lhůtu, ve které musí být vyčerpaná částka bance vrácena tak, aby ke konci smluveného období, na které je kontokorentní úvěr otevřen, byl běžný účet alespoň vyrovnaný.94

Pro případ, že podmínky takového poskytnutí a čerpání peněžních prostředků nejsou sjednány ve smlouvě o běžném účtu, řídí se práva a povinnosti smluvních stran úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. ObchZ).

5. Ukončení závazků ze smlouvy o běžném účtu

Speciální právní úprava zániku závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy o běžném účtu a důsledků z toho pramenících, zakotvená v § 715 ObchZ, má vzhledem ke své dispozitivní povaze podpůrnou platnost a uplatní se proto pouze v případě, že smlouva o běžném účtu nestanoví úpravu odchylnou. Obchodní zákoník upravuje

94 Kovařík, Z. in Kobliha, J., Kalfus, J., Krofta, J., Kovařík, Z., Kozel, R., Pokorná, J., Svobodová, I., Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2006, str. 1479-80; Kopáč, L. Obchodní kontrakty. II. díl. Praha: Prospektrum, 1994, str. 584

výslovně pouze zánik smlouvy o běžném účtu95 výpovědí jednoho z účastníků smluvního vztahu, tj. majitele účtu nebo banky. Podle platné právní úpravy tak může smlouvu o běžném účtu jednostranně vypovědět kterýkoli z účastníků, podmínky výpovědi jsou ale upraveny pro jednotlivé strany odlišně (zejm. okamžik účinnosti výpovědi). V obou případech však bezpodmínečně platí, že výpověď vyžaduje pod sankcí neplatnosti písemnou formu. Z obecné úpravy závazkových vztahů však vyplývají ještě další možnosti ukončení právního vztahu mezi bankou a majitelem účtu a rovněž o nich bude dále pojednáno.

5.1. Výpověď daná majitelem účtu

Majitel účtu je oprávněn smlouvu o běžném účtu písemně vypovědět kdykoliv bez udání jakéhokoliv důvodu. Podle výslovného ustanovení § 715 odst. 1 ObchZ má toto právo i v případě, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou. Výpověď podaná majitelem účtu má okamžitou účinnost (dochází k ní bez výpovědní lhůty), tzn. že smlouva o běžném účtu zaniká dnem doručení výpovědi bance, nesjednají-li si účastníci ve smlouvě něco jiného.

V některých případech majitel účtu projeví svou vůli ukončit smlouvu tím, že provede výběr všech peněžních prostředků z běžného účtu s cílem zrušit účet a ukončit smluvní vztah. Pouhé vybrání všech prostředků uložených na účtu v úmyslu ukončit smluvní vztah však nelze, vzhledem k požadavku písemné formy, považovat za výpověď smlouvy. Proto pokud z písemného projevu vůle majitele účtu nevyplývá, že smlouvu o běžném účtu vypovídá, bude takový úkon bankou zpravidla posuzován jako návrh na uzavření dohody o skončení smluvního vztahu, který banka následně akceptuje.96

5.2. Výpověď daná bankou

Oprávnění banky vypovědět smlouvu o běžném účtu je upraveno v § 715 odst. 2 ObchZ. Také banka může tuto smlouvu vypovědět kdykoliv, ale vzhledem k tomu, že vystupuje jako poskytovatel služeb, nebylo by zřejmě ve většině případů vhodné, aby

95 Obchodní zákoník v souvislosti s ukončením právního vztahu mezi majitelem účtu a bankou jasně hovoří o zániku smlouvy o běžném účtu. Liška však ve svém odborném článku (publikovaném v Právních rozhledech č. 17/2006 a v této práci mnohokrát citovaném) upozorňuje na zřejmou nepřesnost této dikce s tím, že smlouva sama zaniknout nemůže, může být leda zrušena. Tím, co zaniká, je závazkový vztah vzniklý na základě smlouvy.

96 Liška, P. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Prospektrum, 1997, str. 1183

mohla dávat výpověď s okamžitou účinností. Zákon proto stanovil, že banka je oprávněna smlouvu o běžném účtu vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy byla výpověď doručena majiteli účtu (jde v podstatě o měsíční výpovědní lhůtu). Shodně jako majitel účtu, nemusí mít ani banka k podání výpovědi v této obecné rovině právní důvod a není tudíž povinna ve výpovědi nějaký důvod uvádět.

Ve srovnání s dřívější úpravou byl ovšem s účinností od počátku roku 2003 do obchodního zákoníku doplněn zvláštní případ vypovězení smlouvy bankou. Obsažen je v odstavci 3 výše uvedeného paragrafu. Toto nové ustanovení vychází z bankovní praxe a jeho cílem je chránit banku před důsledky hrubého porušování smluvních podmínek ze strany majitele účtu. Bance je v něm umožněno, aby smlouvu o běžném účtu vypověděla s účinností již ke dni doručení výpovědi majiteli účtu. Musí se však jednat o případ, kdy banka dává výpověď z kvalifikovaného důvodu, tj. proto, že majitel účtu porušil povinnosti ze smlouvy o běžném účtu podstatným způsobem.97 Aby nebyly spory ohledně výkladu pojmu podstatné porušení, sjednávají banky většino přímo ve smlouvě okruh podstatných porušení povinností, pro které lze smlouvu vypovědět s okamžitou účinností. Vzhledem k výjimečnosti tohoto případu zákon zpřísňuje podmínky pro tento způsob výpovědi a stanoví, že výpověď musí být podána jako doporučená zásilka na adresu uvedenou ve smlouvě o běžném účtu. Protože se však bankám v praxi často nedaří tuto specifickou výpověď majiteli účtu doručit, je zároveň pro případ, že adresát odmítne výpověď převzít nebo výpověď nebylo možné doručit, stanovena tzv. fikce doručení. To znamená, že účinky doručení nastanou v uvedených případech v den, v němž držitel poštovní licence vrátil výpověď bance.98

V souvislosti s touto právní konstrukcí se v odborné literatuře99 objevují názory, že vzhledem k tomu, že se jedná o případy porušení povinnosti podstatným způsobem, měl zákonodárce pro tyto situace vycházet raději z institutu odstoupení od smlouvy nikoli institutu výpovědi. Shodně s protichůdným názorem, který vyjádřil ve svém

97 Při výkladu termínu porušení povinnosti podstatným způsobem je třeba vycházet z § 345 odst. 2 ObchZ, podle kterého jsou za podstatné porušení smlouvy považovány případy, kdy strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinnosti při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má přitom za to, že porušení smlouvy není podstatné.

98 srov. Plíva, S. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 1378 a Výklad ČNB k vybraným ustanovením obchodního zákoníku upravujícím smlouvu o běžném účtu.

99 Marek, K. Smlouvy bankovních služeb. Právní rádce č. 12/2005, str. X

odborném textu Liška, se ale domnívám, že v případě smluv o běžném účtu, by nebylo využití institutu odstoupení od smlouvy vhodné, a to vzhledem k praktické nemožnosti vrácení již poskytnutého plnění (viz. dále).

Také je třeba poukázat na skutečnost, že v § 715 odst. 2 ObchZ (na rozdíl od textu odstavce 1) není výslovně zakotveno oprávnění banky vypovědět smlouvu o běžném účtu uzavřenou na dobu určitou. Proto lze mít za to, že banka by mohla smlouvu uzavřenou na dobu určitou vypovědět jen v případě, že by to bylo stanoveno ve smlouvě jako odchylka od dispozitivní úpravy v zákoně.

Dnem účinnosti výpovědi zaniká příslušná smlouva o běžném účtu, nezaniká ale ještě sám účet, který trvá až do vypořádání všech závazků a pohledávek (viz. 5.4.). Od okamžiku účinnosti výpovědi však nebude banka na běžném účtu provádět platby, výplaty ani jiné operace, s výjimkou vypořádání závazků a pohledávek. Prostředky na účtu banka není povinna dále úročit.

5.3. Další možnosti ukončení smlouvy o běžném účtu

Ačkoliv obchodní zákoník výslovně další možnosti ukončení tohoto závazkového vztahu neupravuje, lze smlouvu o běžném účtu zrušit samozřejmě i jinými způsoby. Jedním z nich je bezpochyby dohoda účastníků o zániku závazkového vztahu vyplývajícího ze smlouvy. V praxi jde o nejčastější způsob ukončení tohoto smluvního vztahu.100

Z § 715 odst. 1 ObchZ lze dovodit možnost uzavřít smlouvu o běžném účtu na dobu určitou. V takovém případě je její ukončení spojeno s uplynutím sjednané doby. Dalším způsobem, kterým by mohlo dojít k ukončení tohoto smluvního vztahu, je nemožnost splnění. Tento způsob přichází v úvahu především v důsledku úpravy obsažené v § 35 odst. 2 zákona o bankách,101 tj. v důsledku toho, že by byla bance

odňata licence a banka by tak mimo jiné nemohla nadále přijímat vklady.

100 Za určitých okolností si lze představit také použití dohody o narovnání jako důvod zániku závazků ze smlouvy o běžném účtu. Mohlo by k ní dojít zejména v případech, kdy by bylo mezi účastníky pochybné nebo sporné, zda závazkový vztah trvá.

101 V § 35 odst. 2 zákona o bankách jsou upraveny důsledky odnětí licence. Zákon v něm stanoví, že ode dne právní moci rozhodnutí o odnětí licence nesmí dotčená banka přijímat vklady a poskytovat úvěry a provozovat další činnosti, s výjimkou těch, které jsou nezbytné k vypořádání jejích pohledávek a závazků.

Z povahy smluvního vztahu založeného mezi bankou a majitelem účtu je jen omezeně možno využít institutu odstoupení. Je tomu tak proto, že podstata závazkového vztahu spočívající v neustálých změnách výše pohledávky majitele účtu a v plnění závazků banky záležejících především v uskutečňování platebního styku znemožňuje dosažení jednoho z hlavních účinků odstoupení od smlouvy, tj. restituce původního stavu. Nelze však vyloučit, že si účastníci smlouvy dohodnou možnost odstoupení pro případ, kdy s plněním smlouvy ještě nebylo započato a zároveň došlo k porušení povinnosti ze strany jednoho z účastníků. Takovým důvodem by mohlo být např. nesložení stanoveného minimálního vkladu majitelem účtu ve sjednané lhůtě.

Pro naprosto výjimečné případy nelze vyloučit ani institut splynutí jako důvod zániku závazkového vztahu, protože teoreticky lze připustit, že majitel účtu odkáže část svého majetku, popř. celý svůj majetek zahrnující pohledávku z běžného účtu bance, která by se tak stala věřitelem a zároveň dlužníkem v jedné osobě. Rovněž v případě právnických osob přichází v úvahu právní nástupnictví banky do práv a závazků majitele účtu.102

5.4. Vypořádání pohledávek a závazků

Postup banky po zániku smlouvy o běžném účtu je upraven v § 715 odst. 4 ObchZ. Bance je zde stanovena povinnost bez zbytečného odkladu vypořádat pohledávky a závazky související s účtem. To na jedné straně znamená zejména provést dosud nezaúčtované platby uskutečněné prostřednictvím platebních karet a šeků, pokud byly použity do dne zániku smlouvy. Na druhé straně je banka oprávněna započítat si své pohledávky, které má vůči majiteli účtu ze smlouvy o běžném účtu. Majiteli účtu je naopak stanovena povinnost vrátit bance všechny platební karty a tiskopisy šeků, které mu k účtu vydala. V případě, že příslušné platební instrumenty nevrátí, je banka zpravidla oprávněna odmítnou výplatu vkladu (popř. jinou dispozici se zůstatkem na účtu) až do doby, než majitel účtu bance všechny prostředky vydané mu v souvislosti se smlouvou o běžném účtu vrátí.

102 Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 617

5.5. Zrušení běžného účtu

Po vypořádání pohledávek a závazků banka účet zruší, jak je ji zákonem uloženo v § 715 odst. 5. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že právní úprava rozlišuje zánik smlouvy, který nastává účinností platné výpovědi a zrušení účtu, který následuje až po vypořádání pohledávek a závazků ze smluvního vztahu.

Na zrušení účtu navazuje povinnost banky naložit s jeho kreditním zůstatkem, a to podle pokynů majitele účtu. Majitel je oprávněn požadovat, aby banka zůstatek peněžních prostředků zrušeného účtu vyplatila jím určeným osobám nebo převedla na jiný účet.103 Jestliže majitel účtu bance příkaz k naložení se zůstatkem účtu nedá, je banka povinna zůstatek vyplatit majiteli účtu, resp. mu oznámit, že zůstatek je mu k dispozici v hotovosti. V případě, že ve smlouvě o účtu nebude sjednán způsob vypořádání zůstatku zrušeného účtu a majitel účtu bance nesdělí, jak má být se zůstatkem naloženo, je banka povinna tento zůstatek dále vést ve své evidenci bez dalšího úročení, a to až do doby, kdy se pohledávka na jeho výplatu promlčí. Právo majitele účtu požadovat zůstatek běžného účtu se promlčuje ve čtyřech letech ode dne zániku smlouvy, za první den běhu promlčecí lhůty se proto považuje den ukončení smluvního vztahu.

Zákon v rámci výše zmíněného ustanovení dále zakotvuje jednostranné právo banky započítat si své pohledávky, které má vůči majiteli ze smlouvy o běžném účtu. Díky tomu je banka oprávněna převáděný zůstatek snížit zejména o svoji pohledávku na úplatu za převod zůstatku peněžních prostředků na jiný účet. Jestliže nemůže být zůstatek vyplacen majiteli účtu nebo jím určeným osobám, ani převeden na jiný účet, má banka vůči majiteli účtu rovněž právo na úhradu nákladů spojených s úschovou peněžních prostředků zrušeného účtu. Také pohledávku z tohoto titulu si může započítat proti pohledávce majitele účtu odpovídající zůstatku na účtu.

V poslední větě odstavce 5 je zakotvena další oznamovací povinnost banky, tj. povinnost po zrušení účtu písemně oznámit majiteli účtu jeho zrušení s uvedením dne, k němuž byl účet zrušen.

Uvedená úprava postupu banky po zániku smlouvy o běžném účtu a po zrušení běžného účtu platí, jestliže nejsou tyto otázky smluvními stranami ve smlouvě

103 Nestanoví-li majitel účtu lhůtu, do kdy mu má banka zůstatek účtu vyplatit, popř. převést na jiný účet, vychází se per analogiam z ustanovení § 340 odst. 2 ObchZ, tedy bez zbytečného odkladu poté, kdy byla o plnění požádána.

upraveny jinak (např. stanovením, že banka zůstatek zrušeného účtu vždy vyplatí majiteli účtu).104

5.6. Důsledky úmrtí majitele běžného účtu

Jelikož v dřívější praxi bank a soudů bylo úmrtí majitele běžného účtu spojeno s určitými problémy a nejasnostmi ve vztahu k závazkům ze smlouvy o běžném účtu (vyskytujícími se zejména při projednávání dědictví), byl novelou provedenou s účinností od 1.1.2005 do obchodního zákoníku vložen zcela nový § 715a upravující důsledky smrti majitele účtu pro smlouvu o běžném účtu a závazkový vztah touto smlouvou založený. Ačkoliv má tento paragraf kogentní povahu, předpokládá, že pro případ smrti si majitel s bankou může sjednat určitý zvláštní postup.

V první řadě z § 715a odst. 1 ObchZ plyne, že smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká, čímž toto ustanovení výslovně vylučuje smrt majitele účtu jako důvod pro ukončení smlouvy o běžném účtu. Banka proto nadále pokračuje v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu na základě příkazů, které ji dal majitel účtu a osoby jím zmocněné. Na základě odstavce 2 však nesmí provádět ty výplaty a platby, u kterých majitel účtu stanovil, že v nich po jeho smrti nemá banka pokračovat (obvykle se jedná o příkazy vázané na život majitele účtu jako je např. platba životního pojištění). V takovém případě je banka povinna takto určené výplaty a platby zastavit dnem následujícím po dni, kdy se hodnověrně dozvěděla, že majitel účtu zemřel (např. ze zprávy matričního úřadu, ze zprávy soudu nebo policie nebo předložením úmrtního listu). Pokud by banka i poté prováděla tato plnění, bude odpovídat za případnou škodu vzniklou tímto jednáním dědici pohledávky z běžného účtu.105

Příkazy k výplatám a platbám z účtu je banka povinna provádět po smrti majitele účtu také na základě příkazů osob zmocněných majitelem účtu k nakládání s prostředky na účtu. Podle odstavce 3 totiž plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z obsahu takové plné moci nevyplývá,

104 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2006, str. 302

105 Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006, str. 615.

že má trvat pouze za života majitele účtu.106 Zmocněné osoby proto mohou nadále nakládat s prostředky na účtu.

Prostředky na běžném účtu, jehož majitel zemřel, mohou být jako majetek (pohledávka vůči bance) náležející do dědictví, svěřeny až do skončení projednání dědictví správci dědictví.107 Z textu § 715a odst. 4 ObchZ vyplývá, že jestliže byl ustanoven správce dědictví, který je oprávněn spravovat běžný účet zemřelého majitele, vstupuje do práv a povinností majitele účtu a banka je povinna řídit se jeho příkazy. Podmínkou ale je, že ustanovení správcem dědictví bylo bance prokázáno. Způsob takového prokázání je závislý na tom, zda byl správce dědictví ustanoven zůstavitelem nebo rozhodnutím soudu.108 Správce dědictví potom bude nejen oprávněn nakládat s účtem, ale bude mít také právo udělit nebo naopak odvolat plnou moc k nakládání s účtem a udělit (popř. odvolat) oprávnění k nakládání s prostředky na běžném účtu. Přitom pokud při těchto úkonem nepřekročí rámec obvyklého hospodaření, nebude k nim potřebovat souhlas dědiců ani svolení soudu.109

106 Tato úprava se tak odchyluje od obecné úpravy plné moci obsažené v § 33b odst. 2 ObčZ, podle něhož plná moc smrtí zmocnitele zaniká, nevyplývá-li z jejího obsahu něco jiného.

107 Správcem dědictví je fyzická osoba (popř. výjimečně stát), kterou do této funkce ustanovil soud v řízení o dědictví (§ 175e OSŘ) nebo zůstavitel (§480d ObčZ). Může mu být svěřena buď správa celého dědictví nebo jen části dědictví. Správce dědictví vykonává práva a povinnosti, které ke svěřenému majetku náležely zůstaviteli. K úkonům, které přesahují rámec obvyklého hospodaření však potřebuje souhlas dědiců a svolení soudu. Dědici nemohou po dobu trvání správy dědictví nakládat s majetkem, který byl svěřen správci dědictví.

108 Pokud půjde o ustanovení ze strany zůstavitele, musí být provedeno listinou o ustanovení správce dědictví ve formě notářského zápisu se zákonem stanoveným obsahem (určení osoby, která bude funkci správce vykonávat, její souhlas s ustanovením do této funkce a uvedení rozsahu v jakém bude správu vykonávat). Samotné prokázání se poté uskuteční předložením příslušné listiny, a to zpravidla osobou ustanovenou do funkce správce dědictví.

109 Plíva, S. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 1380-1381.

Závěr

V moderním světe se běžný účet nepochybně stal jednou ze služeb každodenní potřeby. Smlouva o běžném účtu je proto bezesporu nejpoužívanější smlouvou bankovních služeb. Ve vyspělých zemích dnes existuje opravdu jen malé procento lidí, kteří by neměli zřízený alespoň jeden účet u některé z bank. Díky tomu, že hotovostní operace jsou obecně dražší a rizikovější, je bezhotovostní platební styk v současné době stále častější a perspektivnější nejen v podnikatelské sféře. Podmínkou pro jeho uskutečňování je ale uzavření písemné smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu. Poté je banka povinna sdělit druhé smluvní straně přidělené číslo účtu a svůj identifikační kód (tzv. bankovní spojení), nezbytné pro provádění tohoto platebního styku.

Běžný účet představuje chronologicky vedený záznam o vzájemných peněžních pohledávkách a závazcích mezi bankou a jeho majitelem. Vzhledem k jeho podstatě, spočívající v častém zabezpečování různých plateb, mívají smlouvy o běžných účtech dlouhodobý charakter, majitelé někdy používají svůj účet kontinuálně celá léta.

Právní úprava smlouvy o běžném účtu, obsažená v obchodním zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., v platném znění), prošla s účinností od počátku roku 2003 podstatnou novelizací a představuje tak nyní poměrně kvalitní právní rámec pro obě smluvní strany. Obchodní zákoník řadí smlouvy o běžném účtu mezi tzv. absolutní obchody, což znamená, že se vždy řídí, bez ohledu na povahu účastníků, třetí částí obchodního zákoníku nazvanou „Obchodní závazkové vztahy“, a to ode dne jeho účinnosti, tj. od 1.1.1992, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem. Smlouvě o běžném účtu věnuje obchodní zákoník 9 ustanovení (§ 708 a násl.), z nichž většina má dispozitivní povahu, takže úprava jednotlivých práv a povinností závisí především na dohodě mezi účastníky smlouvy, tj. mezi bankou a majitelem účtu.

Závazkový vztah založený smlouvou o běžném účtu má silné obstaravatelské prvky. Banka se totiž prostřednictvím této smlouvy zavazuje k tomu, že bude pro svého klienta – majitele účtu na zřízeném účtu obstarávat příjímání a provádění plateb a výplat v měně, na kterou účet zní. Vedle této základní povinnosti má banka vůči majiteli účtu např. oznamovací povinnost – je povinna zajistit, aby byl majitel účtu dostatečně informován o stavu svého účtu, což plní ve lhůtách dohodnutých s majitelem zpravidla formou výpisu z účtu. Další obvyklou povinností banky je platit majiteli účtu úrok ze zůstatku prostředků uložených na účtu, pokud si ovšem ve smlouvě nesjednali

bezúročné vedení účtu (tzv. nulový úrok). Naproti tomu je banka oprávněna požadovat za provádění služeb spojených s běžným účtem úplatu, jejíž výše bývá zpravidla dohodnuta ve smlouvě o běžném účtu s odkazem na interní sazebník banky. Vzhledem k tomu, že vzájemná práva a povinnosti smluvních stran spolu korespondují, odpovídá tomuto oprávnění banky samozřejmě povinnost majitele účtu sjednanou úplatu hradit. K základním oprávněním majitele běžného účtu patří disponování s účtem a nakládání s peněžními prostředky na účtu. Může však k dispozicím s účtem zmocnit i jiné osoby a může rovněž určit, které další osoby budou oprávněny nakládat s prostředky na účtu, vč. určení způsobu těchto dispozic.

Samostatné běžné účty jsou dnes téměř na ústupu. Běžný účet je totiž v současné době vnímán především jako „odrazový můstek“ pro mnoho dalších bankovních služeb. Banky hledají stále nové cesty, jak zaujmout stávající a zejména nové klienty a nabízejí proto často k běžnému účtu řadu doprovodných výhod a možností v rámci tzv. balíčků služeb - počínaje platebními kartami, které lze k účtu získat jako platební instrument, pokračuje současným trendem v možných způsobech nakládání s peněžními prostředky na účtu - tzv. elektronickým bankovnictvím, které umožňuje spravovat prostředky na účtu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu bez nutnosti osobního návštěvy klienta v pobočce banky, nebo dále možností sjednat tzv. kontokorent, na základě kterého bude banka povinna provést do určitého sjednaného limitu i platby, pro které nebude v daném momentě na účtu dostatečné množství peněz a lepším přístupem k dalším bankovním produktům konče. Tyto služby nemusí být formulovány ve smlouvě o běžném účtu od počátku, ale mohou být poskytovány na základě pozdějšího ujednání mezi bankou a majitelem účtu, což pramení z povahy smlouvy o běžném účtu jakožto smlouvy rámcové. Pro potencionální i stávající zákazníky bank je tak velmi důležité vybrat si v rámci konkurenční nabídky bank takový běžný účet, který bude nejlépe vyhovovat jejich potřebám při hospodaření se svými peněžními prostředky a při obstarávání svých každodenních platebních záležitostí, aby zbytečně neplatili za služby, které následně nebudou využívat. Je totiž zřejmé, že ať už se lidé jakkoliv stěžují na obchodní (zejm. cenovou) politiku bank, asi jen málo kdo z nás by si dnes dokázal představit správu svých financí bez běžného účtu. Je proto nanejvýš důležité, aby na tento smluvní typ pamatoval i obchodní zákoník a další zákony, které by měly mj. rovněž chránit slabší, většinou práva neznalou a odborně neinformovanou smluvní stranu, tj. osobu, která s bankou do tohoto právně-závazkového vztahu vstupuje.

Použité zkratky

CZK – česká koruna

ČNB – Česká národní banka

EHP – Evropský hospodářský prostor EU – Evropská unie

EUR – euro

FPV – Fond pojištění vkladů

PIN – Personal Identifikation Number, osobní identifikační číslo pro autorizaci operací ObčZ – občanský zákoník

ObchZ – obchodní zákoník

p.a. – per annum (za rok, ročně)

Použitá literatura

Odborné publikace

• Barák, J. a kol. Zákon o bankách. Komentář a předpisy souvisící. 1.vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2003

• Bejček, J. a kol. Obchodní zákoník s komentářem. Díl II. 1.vydání, Praha: Codex, 2000

• Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl IV. 1. vydání. Praha: Polygon, 2002

• Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Prospektrum, 1997

• Eliáš, K., Dvořák, T. a kol. Obchodní zákoník: praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1990. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006

• Faldyna, F. a kol. Obchodní právo. Výklad k obchodnímu zákoníku. Výkladová řada Meritum. Praha: ASPI Publishing, a.s., 2005

• Kobliha, J., Kalfus, J., Krofta, J., Kovařík, Z., Kozel, R., Pokorná, J., Svobodová, I. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2006

• Kopáč, L. Obchodní kontrakty. II. díl. Praha: Prospektrum, 1994

• Liška, P. Zákon o bankách a předpisy související. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1999

• Marek, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006

• Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. Díl 3. Praha: Linde, 1996

• Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2006

• Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha: C.H.Beck, 2006

Odborné články

• Liška, P. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy č. 17/2006

• Liška, P. Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy č. 3/2007

• Liška, P. Povinnost ověřovat totožnost klienta bankou. Právní rozhledy č. 7/2004

• Marek, K. Smlouva o běžném účtu. Daně a právo v praxi č. 9/2003

• Marek, K. Smlouvy bankovních služeb. Právní rádce č. 12/2005

• Marek, K. Smlouvy bankovních služeb. Právo a podnikání č. 7-8/2000

• Plíva, S. Smlouva o běžném účtu. Právo a podnikání 7-8/2004

• Tomsa, M. Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a o úplatách. Obchodní právo č. 12/2003

• Tomsa, M. Nová úprava dispozice s běžným účtem a s prostředky na běžném účtu. Obchodní právo č. 7-8/2003

• Vocel, J. Moderní bankovnictví. Daňová a hospodářská kartotéka – sešit 18/2001

• Vocel, J. Platební karty současnosti (1. část). Daňová a hospodářská kartotéka – sešit 7/2003

Ostatní prameny

• Výklad k vybraným ustanovením obchodního zákoníku upravující smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu. Věstník ČNB částka 11/2003

• www.czech-ba.cz

• www.cnb.cz

• www.fpv.cz

• www.mfcr.cz

• www.epravo.cz

Příloha

Porovnání výše úrokových sazeb a úplat za vedení vybraných běžných účtů u některých bankovních institucí působících na českém trhu

Banka	Označení účtu	Úroková sazba v % p.a.	Měsíční úplata za vedení účtu	Poznámka
ČSOB	ČSOB Konto	0,01	40,-	s elektron. výpisy
			50,-	s poštovními výpisy
ČSOB	Studentské konto Plus	0,01	0,-	s elektron. výpisy
ČSOB	Firemní konto	0,01	290,-
ČSOB	Dětské konto Slůně	2,50 / 1,50 zůstatek do/od 25.000,-	0,-	s elektron. výpisy
			50,-	s poštovními výpisy
Česká spořitelna	Sporožirový účet (pro FO)	0,01	29,-
Česká spořitelna	Běžný účet (pro PO)	0,10	45,-	s direct banking
Komerční banka	Běžný účet	0,01	50,-
Komerční banka	Gaudeamus – G2 (pro studenty VŠ)	0,20	20,-	s internet.banking
Komerční banka	Dětské konto	2,20 zůstatek do 20.000,-	0,-
Raiffeisen bank	e-Konto	0,01	50,-
Raiffeisen bank	Podnikatelské e-Konto	0,10	140,-
UniCredit Bank	Konto Pohoda	0,10	64,-
UniCredit Bank	Studentské konto	0,50	19,-
UniCredit Bank	Bussiness Konto 20	0,10	279,-
UniCredit Bank	Konto Profese	1,50 zůstatek od 1 mil.	149,-
GE Money Bank	Konto Genius (pro FO)	0,10	89,-	zůstatek do 39.999,-
GE Money Bank	Genius Bussiness Aktive	0,10	159,-	zůstatek do 499.999,-

Stav platný k 1.3.2009 Zdroj: Internet

Komentář k příloze:

Pro zajímavost a názornou představu jsem do této tabulky zpracovala údaje o úročení některých běžných účtů na straně jedné a úplat požadovaných bankami za vedení těchto účtů na straně druhé. Je z ní patrné, že roční úrokové sazby spojené se základními typy běžných účtů jsou u všech bank více-méně stejné a rozhodně nepřináší majitelům účtů (v kontrastu s měsíčními výdaji za jejich správu) prakticky žádný výnos z prostředků nacházejících se na jejich účtu. Mírně zvýhodněné jsou pouze studentské účtů a i to ani ne tak z hlediska úrokových výnosů, jako spíše z hlediska minimalizovaných poplatků, kterými banky studenty zatěžují. Zcela jednoznačně se však z průměrných hodnot těchto úrokových sazeb vymykají sazby u dětských kont, což vede k zamyšlení, jestli se nejedná spíše o účty spořící či vkladové. V rámci jejich charakteristiky se totiž uvádí, že jde o konto spojené se spořením, ačkoliv prostředky na nich uložené jsou kdykoliv k dispozici bez výpovědní lhůty (vydává se k nim rovněž platební karta). Co se úplat za vedení běžných účtů týče, nejvíce jsou logicky zpoplatňována podnikatelská konta, kde banky předpokládají každodenní využití a vyšší hodnoty obratů a tudíž větší náklady při jejich správě. Vypovídací hodnota dat týkajících se úplat je ale bohužel zkreslena tou skutečností, že struktura poplatků jednotlivých bank je skutečně složitá a není ani zdaleka jednotná - jejich výše je ovlivněna nejrůznějšími faktory (např. výší zůstatku, formou a frekvencí výpisů, dalšími službami napojenými na běžný účet). V řadě případů se proto jedná spíše o „cenu konta“, tedy měsíční poplatek, který zahrnuje i jiné služby a výhody než pouhé vedení účtu.

Resumé - A Current Account Contract

Opening a bank account is nowadays a part of everyday life. A current account is a deposit account held at a bank or other financial institution in order to provide for its holder a secure and quick access to deposited funds on demand and to carry out operations with the monetary funds on the account. The main purpose of a current account is therefore to enable its owner to use their money in a clearing. There are various types of bank accounts offered by the banks to suit all their customers´ different needs (e.g. personal, bussiness, student, children accounts etc.).

To open an current account, the law requires a written agreement where both contracting parties – a bank and an account holder (owner) – have to be properly identified (hence opening an annonymous account is de facto forbidden by law). In practise, though, banks sometimes require a minimum deposit too. An account holder may be an individual or an entity. One current account may be opened for more that one person (owner). If the account is established for two or more persons, each of them has the status of an account holder. Therefore co-owners dispose with the account jointly and their shares in the balance of monetary funds in the account shall be equal, unless the contract (or a court) stipulates otherwise.

Within the Czech Commercial Code (Act No. 513/1991 Coll., as amended) a current account contract is regulated by sections 708-715a. Most of the provisions were amended with effect from January 1th 2003 and subsequently with effect from January 1th 2005. The fundamental provision (article 708, in context of article 710 subsection 1) sets down that under a current account contract a bank undertakes to establish a current account for its holder from a certain date and in a specific currency (Czech crowns or a foreign currency). Futhermore it determines, that on the basis of a current account contract a bank is obligated to accept on such account deposits and payments in favour of the account owner and to pay out a requested sum of money or effect payments upon orders made out by the account holder or by persons entitled to dispose of the monetary funds in the account (that includes persones whose specimen signature was handed over to the bank by the account holder or other persons under the conditions specified in the contract).

Current account offers various flexible payment methods to allow its owner to distribute money directly to others. Most current accounts provide the facility to

arrange standing orders, direct debits, or may come with a cheque book. Popular payment instruments are credit cards that a bank issue to a client for carrying out operations with funds on the account, very comfortable is to arrange an electronic banking too. Generaly, a bank must fulfill payment orders duly and on time subject to available balance of money in the account, but a current account contract usually also allow borrowing via an (pre-agreed) overdraft facility, which occurs when withdrawals from a bank account exceed the available balance. Thus an overdraft agreement provides a kind of security that in a case of insufficient monetary means in the account, the bank will still carry out payments up to a certain limit.

Eventhough current accounts are meant neither for the purpose of earning interests nor for the savings purposes, the bank has a duty to pay interest on the account balance to the account owner, unless it is agreed that no interest will be paid. A fixed interest rate or a method of its calculation may be stipulated in the contract - if it isn´t an interest rate will be half of the discount rate determined by the Czech National Bank. Unless anything else is agreed, the interest is payable at the end of each calendar month and is credited to the current account.

A bank, of course, has also other duties, e.g. to notify an account owner of every payment accepted and made within a timelimit stipulated in the contract, otherwise without undue delay after every calendar month. A bank also must notify of the account balance at the end of each calendar year, both in form of a statement of account. On the other hand, one of an account holder duties is to pay for a service (commission) fee charged by a bank for administration and „use“ of the account and funds deposited there, usually according to a bank´s price list.

As to the termination of a current account contract the Commercial Code specifies only a written notice though there are also other means how to cancel the contract (e.g. by an agreement between contracting parties). According to our law a current account contract may be terminated by either party. When the account holder wants to cancel the contract he/she has the right to terminate it in writing at any time with immediate effect (i.e. to the day when a written notice is delivered to the bank). The bank, on the other hand, is allowed to do so also at any time, but with the effect from the end of the calendar month following the month in which a notice was delivered to the account owner. Just in case that the account holder breaks (violates) their contractual obligations seriously, the bank has the right to terminate the contract extraordinarily

(i.e. with immediate effect). After expiration of the current account agreement the bank shall settle mutual claims and liabilities and then close the account and pay off the balance to the owner or to a third person determined by him/her or transfer the remaining funds to another account indicated by the owner. Important is also the last section concerning a current account contract which says that upon death of an account holder, the contract does not terminate.

Klíčová slova

Běžný účet – a current account

Smlouva o běžném účtu – a current account contract Obchodní zákoník – Commercial Code

Banka – a bank

Majitel účtu – an account holder (owner)

Obchodní podmínky bank – banking bussiness terms (conditions) Peněžní prostředky – monetary funds (means)