Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva
Diplomová práce
Smlouva kupní a smlouva směnná
Xxxxxxx Xxxxxxxxx
Akademický rok 2013/2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Smlouva kupní a smlouva směnná“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
................................
Xxxxxxx Xxxxxxxxx
Poděkování:
Ráda bych tímto poděkovala XXXx. Xxxxx Xxxxxxxx, Ph. D., za pomoc a cenné rady, které mi ochotně poskytoval v průběhu psaní této práce. Poděkování patří také mé rodině, která mě při studiu všestranně podporovala, a přátelům.
Abstrakt
Diplomová práce se zabývá římskoprávní úpravou smlouvy kupní a smlouvy směnné, kterou srovnává s právem platným v České republice. V první kapitole jsou popsána pravidla a instituty římského práva vztahující se k oběma smluvním typům, druhá kapitola potom provádí jejich srovnání s normami obsaženými v občanském zákoníku, přičemž nejprve charakterizuje současnou úpravu, a poté se zaměřuje na případné podobnosti a odlišnosti. Třetí kapitola řeší vliv rakouského obecného zákoníku občanského a osnovy občanského zákoníku z r. 1937 na podobu nového občanského zákoníku.
Seznam klíčových slov:
smlouva kupní, emptio-venditio, smlouva směnná, permutatio, periculum est emptoris, odpovědnost za vady
Abstract
This thesis deals with the principles of Roman Law applicable to the purchase contract and the exchange agreement, which compares with the law in force in the Czech Republic. The first chapter describes the rules and institutions of Roman law relating to both contractual types, the second chapter then makes a comparison with the standards contained in the Civil Code; first of all it characterizes the current legislation, and then it focuses on the possible similarities and differences. The third chapter discusses the influence of the Austrian Civil Code and the proposal of the Civil Code of 1937 to the form of the new Civil Code.
Key words:
the contract of purchase, emptio-venditio, the exchange agreement, permutatio, periculum est emptoris, liability for defects
Obsah
1. Římskoprávní úprava smlouvy kupní a smlouvy směnné 9
1.1.1 Obecně o kupní smlouvě 9
1.1.2 Subjekty kupní smlouvy 10
1.1.3 Předmět kupní smlouvy 11
1.1.4 Věci z obchodování vyloučené 13
1.1.6 Práva a povinnosti smluvních stran 17
1.1.7 Nebezpečí škody na věci a zásada „periculum est emptoris“ 20
1.1.8 Odpovědnost prodávajícího za vady faktické a právní 23
1.1.9 Vedlejší ujednání při kupní smlouvě 25
2. Úprava smlouvy kupní a smlouvy směnné v novém občanském zákoníku a její srovnání s úpravou římskoprávní 30
2.1.1 Obecně o kupní smlouvě 30
2.1.2 Subjekty kupní smlouvy 31
2.1.3 Předmět kupní smlouvy 34
2.1.5 Práva a povinnosti smluvních stran 39
2.1.6 Nebezpečí škody na věci 44
2.1.8 Práva z vadného plnění a záruka za jakost 47
2.1.9 Vedlejší ujednání při kupní smlouvě 52
2.1.10 Prodej zboží v obchodě 57
2.1.11 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem 60
3. Vliv ABGB a osnovy občanského zákoníku z r. 1937 na současnou právní úpravu smlouvy kupní a smlouvy směnné 67
3.2 Osnova občanského zákoníku z r. 1937 70
Použité zdroje a literatura 75
Úvod
Směna, a později i smlouva trhová neboli kupní smlouva byly odedávna jedněmi
z nejčastěji v praxi realizovaných smluvních typů, proto není divu, že se jimi zabývali právní znalci již v dobách dávno minulých, a činí tak dodnes. Z historicko-právního hlediska má bezesporu zásadní význam právo římské, které se stalo základem mnoha evropských kontinentálních právních řádů, našeho nevyjímaje. Položila jsem si tedy otázku, do jaké míry je povaha právní úpravy směny a koupě v České republice ovlivněna pravidly, zásadami a instituty starého Říma a cílem této práce bude na ni co nejpřesvědčivěji odpovědět.
Nejprve se zaměřím na římskoprávní úpravu obou typů kontraktů, přičemž vyjdu z pravidel smlouvy kupní (emptio-venditio) a na smlouvě směnné (permutatio) se pokusím demonstrovat její podobné a odlišné rysy. V úvodu první podkapitoly objasním, jakými vývojovými stadii musela kupní smlouva projít, než získala svoji výslednou podobu a vysvětlím, proč pokládali římští právníci koupi za obdobný právní vztah jako nájem. Následovat bude právní úprava subjektů, ať už zcela či jen částečně způsobilých přejímat na sebe trhovou smlouvou práva a povinnosti. Další oddíly se budou věnovat podstatným náležitostem kupní smlouvy, konkrétně objektu koupě, tedy předmětům, o nichž mohla být platně uzavřena kupní smlouva, a kupní ceně. V samostatném oddílu budou řešena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, na jejichž úpravu navážou pravidla týkající se odpovědnosti jednotlivých subjektů. Poté popíšu přechod nebezpečí škody na věci z prodávajícího na kupujícího a zkusím vytyčit obsah zásady „periculum est emptoris“, načež obrátím svoji pozornost na odpovědnost prodávajícího za vady faktické a právní, kdy druhou jmenovanou kategorii bude reprezentovat tzv. evikční závazek prodejce. Závěr této podkapitoly budou představovat vedlejší ujednání, jejichž obsažení v kupní smlouvě mělo za následek modifikaci jejích obvyklých právních účinků.
Za úpravu kupní smlouvy bude zařazena smlouva směnná, v jejímž rámci nejdříve nastíním spory římskoprávních škol vedené ohledně vztahu obou smluvních typů a z nich vyplývající právní ochranu subjektů směny. Následně stručně popíšu tzv. smlouvu vetešnickou, u níž lze spatřovat některé obdobné znaky jako u koupě a směny.
Pokud jde o současnou úpravu obou smluvních typů na našem území, z hlediska kupní smlouvy měla až do konce loňského roku dualistickou povahu, jelikož byla obsažena jak v občanském (dále jen „občanský zákoník“),1 tak v obchodním zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“),2 přičemž aplikace toho kterého předpisu závisela na subjektech, které ji uzavíraly. Naproti tomu směnná smlouva byla zakotvena pouze v zákoníku občanském, zde se však její úprava omezovala na jedno jediné ustanovení,3 které přikazovalo přiměřené použití pravidel pojících se s kupní smlouvou právě i na případy směny. Přelom v této oblasti proto způsobilo přijetí nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“),4 který s účinností od 1. 1. 2014 úpravu kupní smlouvy sjednotil, nově ji tak nalezneme výlučně v tomto zákoně, a ustanovení týkající se smlouvy směnné rozšířil.
Systematika druhé kapitoly této práce bude obdobná jako u kapitoly první s tím, že vždy nejprve popíšu současný stav dané problematiky vyplývající z NOZ a v závěru oddílu srovnám nynější právní úpravu s úpravou římskoprávní. Kromě oddílů uvedených již v první kapitole budou ve druhé kapitole navíc doplněny oddíly zabývající se institutem svépomocného prodeje a zvláštními ujednáními vztahujícími se k prodeji zboží v obchodě, spotřebitelům a koupi závodu. Konec této kapitoly bude opět představovat směnná smlouva, její úprava v NOZ, a posléze porovnání podoby této smlouvy ve starém Římě a dnes.
Poslední kapitola této práce bude tvořena stručným popisem úpravy smlouvy kupní a smlouvy směnné v obecném zákoníku občanském (dále jen „ABGB“)5 a osnově občanského zákoníku z r. 1937 (dále jen „osnova“ či „návrh“),6 neboť tyto dva právní prameny představovaly významný zdroj myšlenek při tvorbě NOZ.
S ohledem na výše popsané je zřejmé, že v první kapitole této práce bude převážně používána metoda deskripce, zatímco druhá kapitola bude založena na komparaci obou právních úprav, jejímž cílem bude zjistit, nakolik spolu tyto úpravy
1 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 2 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3 § 611 občanského zákoníku
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
5 Obecný zákoník občanský In: XXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxx. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 295-298.
6 Návrh občanského zákoníku (1937) In: SCHELLE, TAUCHEN, op. cit., s. 406-410.
korespondují, eventuálně v čem se liší. Třetí kapitola bude obě zmínění metody kombinovat.
Hlavním zdrojem, se kterým budu pracovat při tvorbě první kapitoly, bude kniha The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition od Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxxx, využiji také učebnici Římské právo, jejímiž autory jsou Xxxxxxx Xxxxx, Xxxxxxxx Xxxxx a Xxxxxx Xxxxxxxx. Pochopitelně do své práce promítnu rovněž Xxxxxx učebnici práva a Justiniánské Instituce. Druhá kapitola bude založena především na poznatcích vyplývajících z NOZ a důvodové zprávy k němu, třetí kapitola bude vycházet z ABGB a osnovy.
Je mi známo, že daná problematika, zejména jde-li o kupní smlouvu, je podstatně širší, než abych ji celou mohla v této práci obsáhnout. Z tohoto důvody jsem některé otázky, jako např. předsmluvní odpovědnost či bližší podmínky návrhu na uzavření smlouvy a jejího přijetí, zcela vynechala, jelikož mám za to, že by jejich řešení překračovalo rámec i zadání této diplomové práce.
1. Římskoprávní úprava smlouvy kupní a smlouvy směnné
1.1 Smlouva kupní
1.1.1 Obecně o kupní smlouvě
Římští právníci věnovali kupní smlouvě značnou pozornost, a vytvořili tak řadu pravidel, zásad a institutů, které se z velké části, ať už v původní podobě či s nejrůznějšími modifikacemi, používají dodnes. Kupní smlouva se v průběhu času měnila, vyvinula se ze smlouvy směnné, a poté prošla dvěma vývojovými stadii.7 Nejprve se jednalo o tzv. trh civilní, reálný, či mancipační, kdy k přechodu vlastnického práva na kupujícího došlo v okamžiku zaplacení kupní ceny. Jak sám název napovídá, trh mancipační se uskutečňoval pouze v případě obchodování s věcmi mancipačními (pozemky na italské půdě, otroci, domácí zvířata, která tahala nebo na hřbetě nosila náklady a pozemkové služebnosti),8 proto se nutně musel vytvořit ještě jiný typ transakce. Tím byl trh iuris gentium, rovněž nazývaný jako obligační nebo konsensuální, který sám o sobě nevyvolával přechod vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího, měl pouze obligační účinky, k přechodu vlastnictví tak bylo ještě třeba vykonat speciální převodní akt.9
Jakmile se stala kupní smlouva plně konsensuálním kontraktem, při jehož uzavření nemuselo nutně dojít k současnému předání prodané věci ani k zaplacení ceny, začal se používat institut závdavku, který měl stvrzovat existenci smlouvy. Jako tzv. arrha confirmatoria nejčastěji sloužily šperky či určitá finanční částka. Pokud měl závdavek podobu šperku, po řádném splnění smlouvy byl vrácen zpět původnímu vlastníku, byly-li za tímto účelem poskytnuty peníze, snížila se o tuto částku kupní cena.10 Odlišná situace nastala tam, kde subjekty uzavřely kupní smlouvu písemně. Když se kupující, který poskytl závdavek, rozhodl od smlouvy odstoupit, musel počítat s tím, že daná věc či peníze připadnou prodávajícímu. Naproti tomu v případě
7 XXXXX, Xxxxxxx; URFUS, Xxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 1995, s. 251.
8 Tamtéž, s. 88.
9 XXXXX, Xxxxxx. Periculum v trhové smlouvě podle práva římského. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1931, s. 42.
10 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. Cape Town: Juta & Co, 1990, s. 230-231.
odstoupení prodávajícího musel dotyčný vrátit kupujícímu dvojnásobek toho, co mu bylo jako xxxxx xxxx. 11
Kupní smlouva byla v římském právu samostatným a specifickým smluvním typem, stejně jako dnes, tehdejší právníci ji však často srovnávali se smlouvou o nájmu a pronájmu (locatio-conductio). Oba kontrakty měly společnou konsensuální povahu a užívaly se při nich obdobná pravidla ohledně určení kupní ceny, pokud jde o stanovení její výše třetí osobou nebo možnost nahradit peníze jiným předmětem.12 Z pohledu římského práva bylo společných znaků obou smluv tolik, že v některých případech bylo dokonce obtížné určit, o který z těchto dvou smluvních typů se jedná. K této problematice a jejímu řešení se vyjádřil rovněž Xxxxx (Gai. III, 146), a to následovně:
„Dále je sporné, zda se uzavírá smlouva o koupi a prodeji či smlouva o pronájmu a nájmu (v případě), když ti předám gladiátory s doložkou, že za námahu těch, kteří vyváznou nezraněni, dostanu 20 denárů, avšak za ty, kteří budou zabiti nebo zmrzačeni, 1000 denárů. A většina (právníků) uznala, že o těch, kteří vyváznou nezraněni, byla uzavřena smlouva o pronájmu a nájmu, naproti tomu u těch, kteří byli zabiti nebo zmrzačeni, že jde o smlouvu o koupi a prodeji. A vyplývá to z okolností, tak jakoby o každém (gladiátorovi) byla smlouva o prodeji či nájmu uzavřena s podmínkou.“13
Přes jisté odlišnosti mezi dnešní kupní smlouvou a smlouvou římskoprávní však i pro druhou jmenovanou platily stejné podmínky vedoucí k jejímu vzniku. Platná kupní smlouva mohla vzniknout jedině tehdy, když se způsobilé subjekty dohodly na jejích podstatných náležitostech, tedy na prodávaném předmětu a ceně, jež za něj měla být zaplacena.
1.1.2 Subjekty kupní smlouvy
Stranou kupní smlouvy požívající římskoprávní ochrany mohli být zpočátku pouze římští občané, jediní nositelé tzv. ius commercii, jež v sobě mimo jiné zahrnovalo účast na právech majetkových a možnost činit různá právní jednání dle civilního práva. Postupem času se toto oprávnění rozšířilo i na cizince, tedy obyvatele Latia a italských
11 XXXXXXXXXXX; XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxx. Iustiniani Institutiones: Justiniánské Instituce.
1. vyd. Praha: Karolinum, 2010, s. 271.
12 Tamtéž, s. 275-277.
13 Český překlad viz XXXXX, Xxxxxxx. Xxxxx: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2007, s. 219.
kolonií.14 Způsobilost k právním úkonům ovšem nenáležela všem ve stejném rozsahu, neboť určité kategorie osob ji zčásti či zcela postrádaly. Nezpůsobilé k právnímu jednání byly právnické osoby, děti (osoby mladší 7 let) a duševně choří, protože jejich společným rysem byla neschopnost přiměřeně projevit svoji skutečnou vůli. V případě žen a nedospělců (dívky ve věku 7-12 let, chlapci ve věku 7-14 let) se hovořilo o subjektivitě částečné.15
Ženy byly považovány za lehkovážná stvoření, tudíž musely být vždy podřízeny muži, nejprve otci, později manželovi. Pokud žena ovdověla, rozvedla se nebo její otec zemřel, stala se sice osobou sui iuris, ani tehdy však nesměla své záležitosti spravovat sama, a proto jí byl ustanoven poručník (tutor). Institut poručenství nicméně neměl dlouhého trvání a v justiniánském právu se již neobjevoval. Jde-li o nedospělce, římské právo jim umožňovalo majetek nabývat, mohli tak například přijmout dar, ale zavazovat se nesměli, stejně jako jim bylo zakázáno vlastní majetek převádět na jiné osoby. Když se stal nedospělec osobou sui iuris, musel mít taktéž svého poručníka. Průlom v této oblasti představoval tzv. Xxxxxxxxxx zákon, jenž sice věkovou hranici dospělosti nijak nezměnil, zavedl však zvýšenou ochranu osob do 25 let, které ač způsobilé k právnímu jednání, mohly být pro svou nezralost či nezkušenost snadno podvedeny.16
Z uvedeného lze tedy vyvodit jednoduchý závěr, že kupní smlouvu mohl uzavřít dospělý muž, zpravidla otec rodiny či syn, jenž se z moci otcovské vymanil, případně žena s postavením osoby sui iuris se souhlasem svého poručníka.
1.1.3 Předmět kupní smlouvy
Splňovala-li osoba výše uvedené podmínky, mohla se zúčastnit obchodního jednání, jehož prvním bodem bylo zpravidla určení prodávané věci. Předmětem kupní smlouvy mohla být libovolná věc in commercio, ať už existující nebo taková, která měla teprve vzniknout, věc hmotná či nehmotná, dokonce bylo možné prodat i věc zkaženou.17 Kupní smlouva se mohla týkat jak věci specificky určené, tak i věci určené podle druhu. Podmínkou však bylo, aby takováto druhově určená věc, která se dále počítala, vážila či měřila, byla blíže specifikována. Římští občané tak mezi sebou
14 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 57-58.
15 Tamtéž, s. 75.
16 Tamtéž, s. 75-77.
17 Tamtéž, s. 251.
například směli ujednat, že jeden druhému prodá deset amfor vína ze svého sklepa, ale nemohli uzavřít kupní smlouvu znějící na deset amfor vína jinak neurčeného, jelikož prodej v takto ryze generickém pojetí stávající právo neznalo.18 To vycházelo pravděpodobně z historie, kdy prvotní kupní smlouvy byly uzavírány na tržištích, takže zde docházelo současně k předání prodávané věci a zaplacení kupní ceny, jednalo se o tzv. trh reálný neboli prodej za hotové. Za těchto okolností byl prodej věci určené druhově vyloučen, římští právníci však tento názor podrželi i v dobách pozdějších, kdy se stal již tento typ transakce představitelným i realizovatelným.19 Důvodem takového přístupu byla pravděpodobně nedostatečná společenská potřeba generického prodeje, stejných účinků totiž bylo možné dosáhnout i prostřednictvím dvou stipulací, kdy strany mohly současně dohodnout i ostatní podmínky smlouvy. Postupem času tak došlo k tomu, že generický prodej byl zcela upozaděn a představoval odchylku od běžně praktikované koupě věci individuálně určené.20 Římští právníci navíc kupní smlouvě přisuzovali dvojí význam – na jedné straně představovala akt, který zavázaným stranám ukládal jisté povinnosti, na straně druhé byla považována za projev vůle stran převést touto smlouvou vlastnické právo k věci (iusta causa traditionis). Bylo tedy možné označit za předmět smlouvy věc určenou druhově, z povahy věci však bylo vyloučeno, aby prodejce udělil souhlas s převodem vlastnictví k nekonkrétnímu předmětu.21
Jak již bylo uvedeno výše, objektem smlouvy kupní mohla být i věc zatím neexistující, přičemž v této souvislosti se rozlišovaly dva druhy trhu, emptio reí speratae a emptio spei. Prvý případ, koupě věci očekávané, představoval uzavření kupní smlouvy s odkládací podmínkou, že věc vznikne. Pokud k tomu skutečně došlo, smlouva se stala účinnou, v opačném případě, když se například mládě narodilo mrtvé nebo z pole nevzešla žádná úroda, smlouva zanikla. Oproti tomu druhý typ transakce, koupě naděje, byl tzv. aleatorní, riskantní, neboť smluvní strany byly svým ujednáním vázány i za předpokladu, že předmět kupní smlouvy nakonec nevznikl. Tento způsob prodeje byl využíván především tehdy, když si konkurovalo větší množství kupců.22
18 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 236-237.
19 Tamtéž, s. 238.
20 Tamtéž, s. 238-239.
21 Tamtéž, s. 240.
22 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 251.
Římské právo umožňovalo taktéž prodej věci cizí, v tom případě se ovšem nejednalo o smlouvu kupní, nýbrž o smlouvu dodací.23
1.1.4 Věci z obchodování vyloučené
Okruh předmětů, o nichž mohla být platně pořízena kupní smlouva, byl poměrně široký, nikoli však neomezený. Především nepřicházela v úvahu koupě věci vlastní, v takové situaci se buď jednalo o omyl či donucení, přičemž oba tyto důvody založily neplatnost kupní smlouvy.24 Další skupinu věcí z prodeje vyloučených, res extra commercium, představovaly věci veřejné (res publicae) a věci tzv. božského práva (res divini iuris). První skupinu věcí veřejných tvořily objekty určené k obecnému užívání, jako například veřejné cesty, fóra, divadla či baziliky. Věcí božského práva se potom dělily na tři kategorie – věci svaté (res sacrae, např. chrámy), věci posvátné (res sanctae, např. městské hradby a brány) a věci zasvěcené (res religiosae, např. hroby). Posledním zakázaným předmětem smlouvy kupní byl svobodný člověk, liber homo, a to především proto, že jakožto subjekt tohoto právního vztahu nemohl být současně i jeho objektem.25
S ohledem na výše popsané je zřejmé, že kupní smlouva týkající se věci z obchodování vyloučené byla podle dnešní terminologie absolutně neplatná. Ale co když si kupující nebyl vědom toho, že namísto otroka kupuje svobodného člověka, nebo se mylně domníval, že jiná obchodovaná věc je in commercio? Pochopitelně se na základě takového právního jednání nemohl stát vlastníkem dané věci, musel však mít alespoň nějaký prostředek nápravy. Tímto prostředkem byla actio empti, neboli žaloba z koupě, avšak využít ji mohl pouze kupující, který si opravdu nebyl vědom skutečného statutu věci, protože klasické římské právo omezilo neplatnost smlouvy jen na tento případ. Pokud tedy došlo k tomu, že kupující koupil svobodného člověk v dobré víře, že se jedná o otroka nebo učinil podobný neplatný obchod, následně vyšla pravda najevo a jemu byla odňata držba tohoto předmětu, mohl se bránit prostřednictvím actio empti, kdy byl oprávněn požadovat náhradu škody v takové výši, aby se dostal do stejné finanční situace, v jaké by byl, kdyby uzavřená smlouva byla platná a závazky z ní
23 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 251.
24 Tamtéž.
25 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 241.
plynoucí řádně splněny. Bylo-li však kupujícímu při sjednávání smlouvy známo, že obchoduje věc, jejíž prodej je zakázán, smlouva se považovala za platnou, a on tak musel zaplatit kupní cenu i přesto, že vlastnické právo nenabyl.26 Kromě kupní ceny mohl mít kupující zájem také na nahrazení jiných nákladů, které mu v souvislosti s držbou věci vznikly, ať už se jednalo o výdaje spojené s jejím užíváním či prostředky vynaložené za účelem jejího zlepšení. Tento obnos mohl vymoci zpět skrze žalobu in factum, již na základě konkrétního skutkového stavu povoloval či odmítal praetor.27
1.1.5 Kupní cena
Když se strany dohodly na prodávaném předmětu, musely ještě stanovit cenu, která za něj měla být zaplacena. V opačném případě by smlouva vůbec nevznikla, jelikož ustanovení o ceně bylo jednou z podstatných náležitostí kupní smlouvy.28 Římské právo požadovalo, aby kupní cena splňovala čtyři podmínky – musela být vyjádřená v penězích, určitá, pravdivá a spravedlivá.29
Nejdůležitější vlastností kupní ceny bylo její vyjádření v penězích, neboť v opačném případě bylo sporné, jestli se ještě jedná o smlouvu kupní nebo již o smlouvu směnnou.30 V souvislosti s touto problematikou totiž vyvstávala otázka, zda se na směnnou smlouvu použije právní úprava vztahující se ke smlouvě kupní. Vyřešení této otázky mělo značný praktický dopad, především z hlediska ochrany, kterou právo poskytovalo zainteresovaným smluvním stranám, a proto bylo složité dosáhnout v této oblasti konsensu. Představitelé jedné římskoprávní školy, Sabiniáni, pokládali kupní smlouvu za vyšší a specializovanou formu smlouvy směnné, domnívali se tedy, že je-li kupní smlouva právně vynutitelná, mělo by tomu tak být i v případě její předchůdkyně, smlouvy směnné.31 Dle jejich míněné tedy nebylo nutné stanovit kupní cenu jako peněžní sumu, ale bylo možné za ni považovat i hodnotu jinou, kupříkladu měď či živou
26 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 241-243.
27 Ulp. D 11,7,8,1. Český překlad viz FRÝDEK, Miroslav. Význam obratu praetora „in factum actionem dandam“. Actiones, condictiones, exceptiones: 13. setkání právních romanistů České a Slovenské republiky, MU Brno 13. – 14. 5. 2011. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 34-35.
28 XXXXXXXXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 271.
29 BALÍK, Xxxxxxxxx; XXXXX, Xxxxxxxxx xx. Xxxxxxx k dějinám římského práva a jeho institucí. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2010, s. 192.
30 XXXXX, op. cit., s. 217.
31 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 250.
krávu.32 Nicméně stoupenci jiné právní školy, Xxxxxxxxxx, zastávali názor opačný a mezi oběma smluvními typy spatřovali ostrou hranici.33 V Gaiovi (Gai. III, 141) se píše, že směna věci za věc podle nich představovala jinou transakci, protože zde nebylo možné určit, kdo je v daném případě kupující a kdo prodávající. Z povahy věci bylo vyloučeno i takové nazírání na danou situaci, že oba vyměněné předměty jsou současně prodávané i poskytované jako kupní cena.34 Názor Prokuliánů nakonec získal převahu, a cena tak musela být vždy stanovena v penězích.35 Existovala však i možnost zaplatit penězi pouze část požadované kupní ceny, zbytek ceny mohl být uhrazen jinak. Kupující buď mohl pro prodávajícího vykonat určitou činnost, nebo na něj převést vlastnické právo k nějaké své věci.36
Pokud jde o určitost kupní ceny, byla praxe taková, že cena musela být objektivně určitelná, například podle ceny na tržišti nebo podle jednotky míry. Stanovení kupní ceny třetí osobou tedy nepřicházelo v úvahu, ačkoli justiniánské právo toto považovalo za prodej s podmínkou.37 Pakliže označená osoba cenu dodatečně stanovila, stala se smlouva účinnou, nemohla nebo nechtěla-li cenu určit, na smlouvu se pohlíželo, jako by nevznikla.38 Osobou, na jejíž vůli bylo ponecháno určení kupní ceny, však nemohl být kupující, neboť takový postup by vedl k vytvoření značné nerovnováhy mezi subjekty, a tudíž byl římským právem zapovězen. Naproti tomu požadavku určitosti kupní ceny nikterak neodporovalo, pokud se strany dohodly, že předmět bude prodán za stejnou částku, kterou na jeho získání vynaložil prodejce. Jiná situace nastala v okamžiku, kdy strany mezi sebou ujednaly, že za daný předmět bude zaplaceno tím, co se nachází v kupcově sejfu. Pochopitelně mohlo být následně zjištěno, že v daném sejfu žádné peníze nejsou, v takovém případě byla smlouva neplatná. Lze zde spatřovat jistou podobnost s koupí naděje, za těchto okolností však kupující naději nekupoval, nýbrž ji dával jako kupní cenu, přičemž takový postup je přinejmenším diskutabilní.39
32 XXXXX, op. cit., s. 217.
33 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 251.
34 Český překlad viz XXXXX, op. cit., s. 217.
35 IUSTINIANUS, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 273.
36 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 251.
37 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
38 IUSTINIANUS, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 271-273.
39 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 253-254.
Pravdivost trhové ceny spočívala v tom, že dohodnutá cena musela být vážně míněná. S tímto požadavkem byly v rozporu především takové kupní smlouvy, které byly uzavřeny s cílem zastřít skutečný úmysl stran – darování. Nízká cena sama o sobě tedy nezpůsobila neplatnost kupní smlouvy, prodávající však musel požadovat její zaplacení. Byla-li cena nízká až příliš, předpokládalo se, že subjekty mezi sebou skutečnou kupní smlouvu uzavřít nechtěly.40
Poslední nezbytnou vlastností kupní ceny byla její spravedlivá výše. Římské právo nestanovilo konkrétní sumu nebo způsob jejího určení, spravedlivou cenu tak mohla představovat jakákoli částka, která byla férová s ohledem na okolnosti daného smluvního vztahu, i když byla o mnoho vyšší či naopak nižší, než bylo obvyklé. Za zmínku v tomto případě stojí pojem invicem se circumscribere (Xxxx. D. 19,2,22,3), který by bylo možno definovat jako oprávněnou snahu obchodníka vyzrát na ostatní a maximalizovat tak svůj zisk.41 Pro ilustraci uvádím následující příklad: obchodník s obilím připlul k břehům země, která byla sužována hladomorem, využil situace a nabídnul místním obyvatelům své zboží, pochopitelně za vyšší cenu, než bylo běžné, přestože si byl vědom toho, že zanedlouho připlují lodě dalších obchodníků, místním však tuto informaci zamlčel. Ponecháme-li se stranou etické názory na věc, s největší pravděpodobností dospějeme k závěru, že obchodník neučinil nic protiprávního, nikoho nepodvedl, pouze chytře využil pro něj výhodné situace.42 Pod termín invicem se circumscribere tedy bylo možné podřadit jakékoliv jednání, které ještě nedosahovalo intenzity úmyslného poškození druhé smluvní strany.43
Novinku v oblasti právní úpravy kupní ceny zavedlo justiniánské právo, a to v podobě institutu laesio enormis. V důsledku vysoké inflace a přísné daňové politiky byla spousta drobných rolníků nucena prodat své pozemky, mnohdy pod cenou, čehož pochopitelně využili bohatí měšťané, kteří tak mohli investovat své peníze do majetku s trvalejší hodnotou.44 Xxxxxxxxx vycítil potřebu zastat se slabší strany, prodávajícího, a zavedl pravidlo, dle kterého mohl prodávající kupní smlouvu zrušit, jestliže měl
40 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 252.
41 Tamtéž, s. 256-257.
42 De off. 3,12. Český překlad viz XXXXXXXX, Xxxx. Bona fides v Xxxxxxxxxx De officiis. Římské právo a neprávnické prameny: sborník z VI. mezinárodní konference právních romanistů České republiky a
Slovenské republiky pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně ve dnech 7. - 8. listopadu 2003. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 43.
43 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 256-257.
44 Tamtéž, s. 260-261.
za prodávanou půdu utržit méně než polovinu její skutečné hodnoty. Pokud chtěl kupující i nadále smlouvu uzavřít a na jejím základě plnit, musel cenu do výše skutečné hodnoty věci doplatit. Původně bylo takto rozhodnuto v jednom konkrétním případě, postupně se však tato myšlenka rozšířila natolik, že se z ní stal obecně uznávaný princip, který poskytoval ochranu nejen prodávajícímu, ale i kupujícímu. Kromě prodeje pozemku se začal využívat i v případě obchodování s domy či věcmi movitými, a dokonce jej bylo možné uplatnit u jiných smluvních typů, například u smlouvy darovací nebo smlouvy směnné. Taková expanze institutu laesio enormis s sebou však přinesla řadu komplikací, a to zejména v situaci, kdy slabší smluvní stranou byl kupující. Jestliže měl prodávající nárok na zaplacení poloviny skutečné hodnoty předmětu, bylo by logické, aby nejvyšší možná cena, za kterou mohl kupující věc pořídit, nepřesáhla dvojnásobek této hodnoty, jinak mu příslušela právní ochrana. To však znamenalo, že kupující byl oproti prodávajícímu v nevýhodné pozici, protože pro něj bylo těžké dosáhnout nároku na opatření k nápravě. Z toho důvodu glosátoři a komentátoři tento přístup odmítli a zavedli pravidlo, dle kterého měl kupující nárok na nápravu v případě, že za věc zaplatil více než 1,5 násobek její skutečné hodnoty. Častou byla také diskuze o tom, zda je v případě, že laesio enormis uplatnil prodávající, kupující povinen zaplatit celou částku odpovídající její reálné hodnotě či pouze polovinu této částky. Praxe se nakonec ustálila tak, že cena ve výši jedné poloviny hodnoty a vyšší byla považována za spravedlivou, prodejce tedy neměl nárok na náhradu toho, co do skutečné hodnoty scházelo. Později se začalo od institutu laesio enormis upouštět a pozornost právníků se zaměřila na rovnost vzájemně poskytnutých plnění, jakožto jeden ze základních principů smluvního práva.45
1.1.6 Práva a povinnosti smluvních stran
Jakmile bylo mezi smluvními stranami dosaženo konsensu ohledně prodávaného předmětu a ceny, jež za něj měla být zaplacena, vznikla kupní smlouva, která coby synallagmatický kontrakt založila oběma subjektům práva a povinnosti.46
Na straně kupce se v první řadě jednalo o povinnost uhradit prodávajícímu kupní cenu, tedy převést do jeho vlastnictví dohodnutou sumu peněz. Došlo-li k tomu, že
45 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 262-265.
46 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
prodávaný předmět byl odevzdán kupujícímu, avšak kupní cena v daném okamžiku nebyla vyrovnána, mohl prodávající od doby předání věci požadovat úrok z kupní ceny.47 Kupující byl rovněž povinen uhradit prodávajícímu veškeré náklady, které mu vznikly v souvislosti s prodávanou věcí od okamžiku uzavření smlouvy, a dle zásady periculum est emptoris nesl odpovědnost za nahodilou zkázu či ztrátu věci, což bude podrobněji popsáno v následujícím oddíle.48 Římské právo pamatovalo i na situace, kdy kupec nedostál svým závazkům a výše naznačené povinnosti nesplnil. Pro takový případ poskytovalo prodávajícímu ochranu v podobě actio venditi, jejímž prostřednictvím mohlo být řádné plnění smlouvy vynuceno.49
Naproti tomu prodávající se kupní smlouvou zavazoval k plnění povinností trojího typu. Předně měl za úkol odevzdat prodávaný předmět kupujícímu a zajistit mu jeho trvalou a nerušenou držbu, oproti současné praxi však nebyl povinen převést na kupujícího vlastnické právo k danému předmětu.50 Zatímco při tzv. trhu reálném přešlo vlastnictví z prodávajícího na kupujícího okamžikem zaplacení kupní ceny,51 pozdější římskoprávní úprava připisovala kupní smlouvě pouze obligační účinky. K přechodu vlastnického práva tak mohlo dojít až tehdy, byl-li vykonán samostatný převodní akt. Tímto aktem byla v případě mancipačních věcí mancipace, u ostatních věcí tradice, oběma kategoriím předmětů společná pak byla injurecesse. Pro všechna tři zmíněná právní jednání bylo navíc typické, že se odehrávala na veřejném místě, čímž mělo být dosaženo ochrany nabytých práv vůči eventuálnímu zásahu třetích osob.52
Mancipace podle Xxxx (Gai. I, 119) představovala obrazný prodej, jehož se kromě prodávajícího a kupujícího účastnilo šest dospělých římských občanů. Jeden z nich držel v rukou bronzové váhy, a proto se nazýval vážný (libripens), ostatní plnili funkci svědků. Nabyvatel nejprve uchopil kousek bronzu, a poté vyřkl požadovanou formuli: „Já pravím, že tento otrok je podle kviritského práva můj a ten budiž mnou koupen podle tohoto bronzu a bronzové váhy.“ Nato udeřil kouskem bronzu o váhy a předal jej prodávajícímu jako kupní cenu.53 Takto se pochopitelně prodávali nejen otroci, ale také
47 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 277.
48 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
49 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 277.
50 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
51 BUDIL, op. cit., s. 42.
52 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 271.
53 Český překlad viz XXXXX, op. cit., s. 73.
ostatní mancipační věci (Gai. I, 120),54 a dokonce i věci nemancipační, neboť tento akt byl v Římě velmi oblíbený.55 Samotný pojem mancipace definuje Xxxxx (Gai. I, 121) jako „uchopení rukou“, bylo tedy nutné, aby nabyvatel kupovanou věc držel.56 V případě nemovitosti bylo takové uchopení vyloučené, postačovalo tedy pouhé pozvednutí hroudy země.57
V případě věcí nemancipačních sloužila k převodu vlastnického práva tradice, předání věci z ruky do ruky. Samotné předání věci však zamýšlené právní účinky nevyvolalo, k tomu bylo třeba splnění další podmínky, a to existence určitého důvodu neboli kauzy tradice. Touto kauzou potom mohlo být jakékoli jednání, které odůvodňovalo převod vlastnického práva, zejména uzavřená kupní smlouva.58
Posledním uskutečňovaným převodním aktem byla injurecesse používaná jak u věcí mancipačních, tak u věcí nemancipačních.59 Při injurecessi, která se uskutečňovala před magistrátem, např. praetorem, nabyvatel uchopil věc a pronesl, že věc je dle kviritského práva jeho vlastnictvím, podobně jako při mancipaci. Praetor se poté obrátil na převodce s dotazem, zda má proti tomuto tvrzení nějaké námitky. Když mlčel či odpověděl záporně, přiřkl prateor věc osobě, která provedla vindikaci, a tento postup se označoval jako legisakce (Gai. II, 24).60
Již bylo řečeno, že největší oblibě mezi římskými občany se těšila mancipace, Xxxxxxxxx ovšem odstranil předpoklady jejího užívání, a tak postupně vymizela. Injurecesse, ač mladší právní jednání, se však přestala používat ještě mnohem dříve, pravděpodobně již v době klasické. Jediným převodním aktem, který přežil justiniánské období, tak byla neformální tradice.61
Prodávající tedy musel vykonat akt směřující k nabytí vlastnického práva kupujícím, nebyl však odpovědný za výsledek, tj. zda kupující vlastnické právo k předmětu skutečně nabyl či nikoliv.62 To stavělo kupujícího do nezáviděníhodné pozice v situaci, kdy prodávající prodal věc, kterou mylně pokládal za vlastní, a
54 Český překlad viz XXXXX, op. cit., s. 73.
55 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 172.
56 Český překlad viz XXXXX, op. cit. s. 73.
57 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 171.
58Tamtéž, s. 172-173.
59 Tamtéž, s. 172.
60 Český překlad viz XXXXX, op. cit., s. 101.
61 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 172-173.
62 Tamtéž, s. 278.
následně vyšlo najevo, že jejím skutečným vlastníkem je někdo jiný. Dle staré římskoprávní zásady, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, se kupující nemohl stát novým vlastníkem věci, přestože obchod uzavřel v dobré víře. Dokud nebyla jeho poklidná držba narušena, například zabráním věci jejím skutečným vlastníkem, nemohl uplatnit ani žalobu proti prodejci, actio empti. Je však třeba mít na zřeteli, že tento neutěšený stav neměl příliš dlouhého trvání – vydržecí doba činila u věcí movitých jeden rok, pokud se tedy během tohoto období skutečný vlastník věci nepřihlásil, stal se jejím novým vlastníkem na základě vydržení kupující. Kdyby však kupující již v okamžiku uzavření kupní smlouvy věděl, že prodávající jakožto nevlastník není oprávněn danou věc prodat, nepříslušela mu žádná právní ochrana. Naproti tomu zjistil-li kupující, že na sebe kupní smlouvou převedl věc, o níž prodávající věděl, že je kradená, mohl využít actio empti z důvodu zlé víry prodávajícího. Zbývá ještě zvážit poslední možnou situaci, a to uzavření kupní smlouvy týkající se věci kradené, kdy si však ani jedna ze stran této skutečnosti nebyla vědoma. Pokud se skutečný vlastník domáhal svých práv prostřednictvím žaloby podané proti kupujícímu a byl ve sporu úspěšný, mohl kupující požadovat po prodávajícím náhradu škody, jinak na toto odškodné nárok neměl, protože mu nadále zůstávala držba a užívání předmětu.63
Třetí a poslední povinnosti prodávajícího spočívající v tom, že nesl odpovědnost za faktické a právní vady prodané věci, je věnován samostatný oddíl. Závěrem je ještě třeba zmínit, že protipólem ochrany prodávajícího v podobě actio venditi, byla v případě kupujícího actio empti, kterou bylo možné napadnout jakékoliv jednání prodávajícího, jež dosáhlo intenzity úmyslného poškození kupujícího.64
1.1.7 Nebezpečí škody na věci a zásada „periculum est emptoris“
Z předchozího oddílu vyplývá, že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy nemuselo nutně dojít k přechodu vlastnického práva k věci, jeden právní účinek však platná kupní smlouva vyvolávala vždy. Dle zásady periculum est emptoris se na jejím základě stal odpovědným za nahodilou zkázu či ztrátu věci kupující, ačkoli jiný římskoprávní princip, casum sentit dominus, spojoval toto riziko právě s vlastnictvím
63 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 279-280.
64 Tamtéž, s. 280-281.
věci. Periculum est emptoris tak dopadalo na ty škodlivé situace, které nastaly v období od sjednání kupní smlouvy do nabytí vlastnického práva kupujícím, a to i za předpokladu, že kupující neměl předmět u sebe a nemohl s ním disponovat.65 Na tomto místě se jeví vhodným vysvětlit, k jakému okamžiku lze vztáhnout vznik kupní smlouvy. V případě smluv uzavíraných bez podmínky se smlouva stala perfektní, když strany dosáhly konsensu ohledně prodávaného předmětu a jeho ceny, od této doby tedy nesl riziko kupující. Naproti tomu smlouvy obsahující suspenzivní podmínku začaly vyvolávat zamýšlené právní účinky, tudíž i přechod nebezpečí z prodávajícího na kupujícího, až jejím splněním. Podobně byla odložena také účinnost smluv týkajících se prodeje věci určené podle druhu, a to až do doby, než došlo k jejímu faktickému oddělení od ostatního zboží, nebo smluv znějících na prodej sudového vína, jejichž účinnost byla vázána na degustaci vína a jeho následné schválení kupujícím.66
Odpovědnost kupujícího pochopitelně neměla neomezenou povahu, v první řadě nedopadala na ty situace, kdy byla věc poškozena úmyslným jednáním prodatele. Pokud jde o ručení za nižší náhodu, kam náleží i custodia, tedy opatrování věci prodávajícím, spadalo v podstatě v jedno s ručením za krádež. Z povahy věci vyplývá, že příslušná opatření k zabránění krádeže mohla učinit pouze osoba, která věc fakticky ovládala, neměl-li tedy kupující předmět u sebe, nemohl ručit ani za kustodii.67 Justiniánské právo ručení za nižší náhodu dále modifikovalo tak, že prodávající odpovídal pouze tehdy, převzal-li na sebe tento závazek smluvně.68 Ve všech uvedených situacích nesl nebezpečí škody na věci prodávající a kupující byl za těchto okolností zproštěn povinnosti hradit kupní cenu. Tím došlo k redukci zásady periculum est emptoris pouze na stavy vyšší moci (vis maior) neboli vyšší náhody (casus maior). Výčet těchto případů byl omezený, přičemž jedním z jejich společných znaků byla publicita. Například informace týkající se ztroskotání lodi nebo vzniku požáru se projednávaly na fóru, čímž získaly objektivní charakter a vylučovaly tak případný úmysl prodávajícího lstí poškodit zájmy kupujícího.69 Neméně důležitým byl i fakt, že škodlivá událost nastala nezávisle na vůli prodávajícího a on její existenci spolehlivě
65 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 281.
66 Tamtéž, s. 283-285.
67 BUDIL, op. cit., s. 68.
68 XXXXX, Xxxxx. Vliv římského práva na současný občanský zákoník – přechod rizik ve smluvním právu. Bulletin advokacie [online]. Česká advokátní komora, publikováno 18. 1. 2013 [cit. 17. 2. 2014].
69 BUDIL, op. cit., s. 63-67.
prokázal.70 Za kumulativního splnění těchto podmínek byl tedy kupující povinen zaplatit kupní cenu, přestože vlastnictví k věci nenabyl.
Nyní vezměme v úvahu situaci, kdy kupující koupil postel, kterou prodávající následně umístil na ulici, a aedil starající se o veřejný pořádek nařídil její zničení. Řešení otázky odpovědnosti za takto vzniklou škodu se odvíjelo od skutečnosti, zda byla postel již kupujícímu odevzdána. Pokud prodávající tuto svoji povinnost splnil nebo kupujícímu umožnil postel převzít, avšak ten tak neučinil, postihla škoda kupujícího.71
V úvodu tohoto oddílu bylo uvedeno, že zásada periculum est emptoris dopadala pouze na situace, k nimž došlo v době od uzavření kupní smlouvy do přechodu vlastnického práva na kupujícího. Zbývá tedy zvážit rozsah tohoto pravidla či jeho aplikovatelnost v případě trhu mancipačního, pro nějž bylo charakteristické, že změna vlastnictví kolidovala se zaplacením kupní ceny. Pro ilustraci poslouží následující příklad: kupující si chtěl koupit pozemek a na něm stojící dům. Byla provedena mancipace, a posléze kupující zjistil, že dům vyhořel. Vzhledem k tomu, že mu byl fakticky mancipován neexistující pozemek s domem, byl akt mancipace neúčinný a kupující měl nárok na vrácení kupní ceny. Lze tedy uzavřít, že v případě trhu reálného periculum neexistovalo.72 Pokud by snad nebyla cena věci zaplacena ihned, zejména z důvodu vedlejšího ujednání v kupní smlouvě v podobě lex commissoria nebo in diem addictio, pokládal se předmět až do zaplacení za pronajatý.73
Ač by se mohlo popsané pravidlo jevit jako nespravedlivé a pro kupujícího příliš tvrdé, představovalo vhodné řešení problému rozložení nebezpečí škody na věci mezi prodávajícího a kupujícího. Uzavřením kupní smlouvy se stal koupený předmět součástí ekonomické sféry kupujícího, který sice na jedné straně nesl riziko, na druhé straně však směl od tohoto okamžiku věc dále prodat a navíc mu náležely veškeré plody a přírůstky, které k ní přibyly od doby sjednání smlouvy.74
70 BUDIL, op. cit., s. 68.
71 Xxxx. D 18,6,13 (12). Slovenský překlad viz XXXXXXXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxx. Praktické prípady z rímského práva. 2. dopl. vyd. Bratislava: Manz, 1998, s. 154.
72 BUDIL, op. cit., s. 125.
73 Tamtéž, s. 128.
74 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 290-291.
1.1.8 Odpovědnost prodávajícího za vady faktické a právní
Dalším typem odpovědnosti vyskytujícím se v oblasti kupní smlouvy byla odpovědnost prodávajícího za faktické a právní vady věci. Předmět byl stižen faktickou vadou, jestliže nevykazoval vlastnosti, které prodejce slíbil, nebo trpěl nedostatky, jež předem výslovně vyloučil.75 Prodávající mohl vůči kupujícímu učinit zvláštní stipulaci, a pokud se následně ukázalo, že věc dané znaky nemá, byl povinen kupujícímu zaplatit přiměřenou finanční částku.76 Nebyla-li provedena tato stipulace, avšak po uzavření kupní smlouvy se ukázalo, že věc má vady v rozsahu znemožňujícím její řádné užívání, mohl se kupec bránit prostřednictvím žaloby zvané actio redhibitoria, která mířila na zrušení provedené transakce. Byla-li vada menší, směl kupující požadovat snížení kupní ceny skrze žalobu označovanou jako actio quanti minoris, v případě zjevných vad faktických, které bylo možné zjistit prohlídkou kupovaného předmětu, kupec nebyl chráněn vůbec.77 Důvodem byl římskoprávní princip, dle kterého bylo úkolem kupce řádně si věc před uzavřením kupní smlouvy prohlédnout (caveat emptor). Problém však nastal v okamžiku, kdy se defekt na předmětu projevil až za nějaký čas po uzavření smlouvy, protože kupující musel prokázat, že v době uzavření smlouvy byla věc bez vad.78
Některé vady museli prodejci otroků a dobytka na tržišti předem hlásit, jednalo se o tzv. ediktální vady, protože byly vypočteny v ediktu kurulských aedilů.79 Této ohlašovací povinnosti však opět podléhaly pouze vady skryté, takže když si například kupující nevšiml, že místo otroka muže kupuje ženu nebo že jeho otrokovi chybí ruka či noha, na platnost smlouvy či povinnost zaplatit kupní cenu to nemělo vliv. Rovněž bylo nutno rozlišovat mezi drobnými vadami otroka a vážnou nemocí, která znemožňovala jeho využití předpokládaným způsobem. Dle ediktu byl otrok vadným, byl-li krátkozraký či němý, trpěl-li epilepsií nebo měl-li prsty na rukou srostlé k sobě tak, že nemohl řádně vykonávat práci.80 Součástí ediktu byla i příslušná opatření k nápravě, jako první lze zmínit zvláštní stipulaci, kterou se prodávající zaručoval, že otrok nevykazuje žádné vady, které by byl prodávající povinen sdělit kupujícímu. Projevila-li
75 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
76 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 310.
77 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 252-253.
78 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 307-308.
79 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
80 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 311-313.
se taková vada později, mohl kupující využít žalobu (actio ex stipulatu). Kdyby prodávající odmítl tuto záruku poskytnout, mohl kupující využít institutu zvaného redhibendi iudicium, který jej opravňoval vrátit do dvou měsíců od provedené transakce otroka prodateli a požadovat zpět kupní cenu i přesto, že se na otrokovi žádná vada dosud neprojevila. Dále přicházely v úvahu actio redhibitoria či actio quanti minoris, které již byly popsány o pár řádků výše.81
Druhá složka odpovědnosti prodávajícího týkající se vad právních byla v římském právu představována tzv. evikčním závazkem.82 Jak bylo uvedeno v předchozích oddílech, římské právo neukládalo prodávajícímu povinnost převést na kupujícího vlastnické právo k věci, stačilo, aby mu byla zaručena trvalá a nerušená držba koupeného předmětu. Evikční závazek prodávajícího se proto aktivoval až při současném splnění následujících podmínek. „Kupci byla odejmuta držba věci na základě soudního rozsudku, kterým byl kupec odsouzen pro nedostatek práva ke koupené věci, podmíněný nedostatkem práva prodatele v době prodeje, a byla provedena denuntiatio litis (tj. ohlášení sporu), kterou kupec prodatele vyzval, aby se jej v nastávajícím soudním řízení zastal.“83 Pokud se prodávající k soudu nedostavil nebo se sice jednání zúčastnil, ale kupec i přesto spor prohrál, byl povinen zaplatit kupujícímu dvojnásobek kupní ceny. Za tímto účelem mohl kupující využít žalobu zvanou actio auctoritatis, podmínkou jejího uplatnění však bylo, že na něj byla sporná věc převedena mancipací. Pokud se převod vlastnictví uskutečnil jinak, tedy tradicí či injurecessí, římské právo kupujícími ochranu neposkytovalo. Tento stav římským občanům pochopitelně nevyhovoval, proto se postupem času vyvinula taková praxe, že kupující po prodávajících běžně požadovali, aby se pro případ evikce zavázali k úhradě dvojnásobku kupní ceny (stipulatio duplae). Jednalo-li se o věci nemancipační či nižší hodnoty, přicházela v úvahu rovněž stipulatio habere licere. Tento institut bezesporu posílil pozici kupujících, trpěl však jedním závažným nedostatkem – stipulace nebyla součástí kupní smlouvy, ale představovala samostatný právní akt, takže se mohlo stát, že na ni strany například zapomněly. Proto bylo velkým přínosem, když se na danou problematiku rozšířilo použití žaloby z koupě, actio empti, do té doby aplikované jen v případě
81 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 316-318.
82 BALÍK, op. cit., s. 192.
83 XXXXX, XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
úmyslného poškození kupujícího ze strany prodatele.84 V určitých případech, kdy kupující prokázal pozitivní zájem na věci, mohl namísto dvojnásobku kupní ceny požadovat takovou částku, která jej vrátila do stejné finanční situace, v jaké by byl, kdyby mu věc nebyla evinkována. Kromě pořizovací ceny věci tak mohl dostat i částku odpovídající užitku, který mu měl z dané věci plynout, například koupil-li otroka, který pro něj měl vykonat nějakou konkrétní činnost a v důsledku evikce ji vykonat nemohl. Žaloby znějící na dvojnásobek kupní ceny či na vynucení učiněné stipulace však převažovaly, protože v takových situacích kupujícímu jednak odpadla povinnost prokazovat pozitivní zájem a navíc mohl požadovat úhrnnou částku, což pro něj bylo výhodnější.85
1.1.9 Vedlejší ujednání při kupní smlouvě
Kromě podstatných náležitostí, které musela každá kupní smlouva obsahovat, aby vyvolala předvídané právní účinky, mohla být její součástí i některá vedlejší ujednání. Pacta adiecta byla fakultativním ujednáním v kupní smlouvě, jehož prostřednictvím docházelo k modifikaci obvyklých právních účinků smlouvy. Výhodu pro strany představoval fakt, že tato ujednání nebylo třeba dále zajišťovat, jejich splnění tedy mohlo být dosaženo skrze žalobu z koupě či prodeje.86
In diem addictio představovala výhodu pro prodávajícího, jelikož jej opravňovala, aby do určitého dne od uzavření smlouvy přijal lepší nabídku ze strany jiného kupce. Tato výhrada měla povahu odkládací podmínky, jejímuž splnění mohl kupující zabránit tak, že prodávajícímu poskytl doplatek. Ve prospěch prodávajícího svědčilo i další ujednání, a to rezolutivní podmínka lex commissoria, která mu umožňovala odstoupit od uzavřené smlouvy, nezaplatil-li kupující sjednanou kupní cenu k určitému předem stanovenému dni.87 Tato podmínka se uplatňovala u trhu reálného, kupující měl tudíž koupenou věc u sebe již od okamžiku uzavření smlouvy, a prodávající ji na něm mohl vymoci skrze reivindikační žalobu.88 Často byla kupní smlouva doplňována úmluvou o předkupním právu (pactum protimiseos), která zajistila,
84 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 293-297.
85 Tamtéž, s. 298-300.
86 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 253.
87 Tamtéž.
88 BUDIL, op. cit., s. 103.
že v případě zamýšleného prodeje věci musel kupující daný předmět nejprve nabídnout prodávajícímu. Teprve neměl-li prodávající o předmět zájem, směl jej kupující prodat třetí osobě. Naopak přínosem pro kupujícího mohlo být ujednání o znelíbení, pactum displicentiae, představující rozvazovací podmínku. Jestliže kupec po nějaké době zjistil, že se mu koupená věc nelíbí, musel ji prodávající koupit zpět. Velmi podobný byl institut koupě na zkoušku, na rozdíl od předchozí úmluvy se však jednalo o podmínku suspenzivní, která byla splněna v okamžiku, kdy kupující prohlásil, že mu předmět koupě vyhovuje a chce si jej ponechat.89 Tento výčet vedlejších ujednání není úplný, neboť vzhledem k zásadě autonomie vůle stran si mohly subjekty mezi sebou ujednat i jakékoli další podmínky, které neodporovaly tehdejší právní úpravě a praxi.
1.2 Smlouva směnná
Smlouvu směnnou (permutatio), při které docházelo k výměně věci za věc, lze považovat za vývojový předstupeň smlouvy kupní, ačkoli se tyto transakce nepochybně uskutečňovaly i poté, co se začaly používat peníze jakožto obecně uznávané platidlo. Oba smluvní typy si svojí podstatou byly velmi blízké, co je však zásadním způsobem odlišovalo, byla úroveň právní ochrany přiznávaná jednotlivým subjektům. Zatímco v případě kupní smlouvy byly povinnosti smluvních stran poměrně podrobně definovány a římské právo jejím účastníkům poskytovalo ochranu v podobě žalob, u smlouvy směnné byla situace jiná. Potíž byla především v tom, že tehdejší právníci nebyli schopni dosáhnout konsensu ohledně aplikovatelnosti actio empti a actio venditi na závazky plynoucí z této smlouvy.90
Sabiniáni vycházeli z historické podstaty prodeje, kdy prvotní transakce tohoto typu se pochopitelně uskutečňovaly dávno předtím, než byly vůbec vynalezeny peníze. Jedinou možností, jak získat něco, co dotyčná osoba nebyla schopna sama vypěstovat či vyrobit, byla právě směna.91 Dle Sabiniánů tak jedna z vyměňovaných věcí reprezentovala kupní cenu, což vycházelo z řeckého pojetí směnné smlouvy. Argumentovali přitom Xxxxxxxxx textem, v němž se píše o tom, že jako platidlo
89 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 253.
90 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 250.
91 Tamtéž.
v Řecku sloužila měď, dobytek, víno či kůže.92 Sabiniáni považovali směnnou smlouvu za právně závaznou a vynutitelnou, a z tohoto důvodu prosazovali, aby se na ni vztahovala pravidla týkající se kupní smlouvy, konkrétně žaloby z koupě a prodeje.93 Naproti tomu Xxxxxxxxxx zastávali názor opačný, mezi kupní a směnnou smlouvou spatřovali řadu rozdílů, kdy nejpodstatnějším se jim jevil ten, že u směnné smlouvy se nedalo určit, která ze stran je prodávající a která kupující (Gai. III, 141).94 Tento nedostatek potom vedl k tomu, že smluvní strany nemohly využít uvedených žalob. Překážku podle nich nebylo možné odstranit ani tak, že by každá ze stran byla současně prodávajícím i kupujícím. Navíc nebylo spravedlivé požadovat, aby jedna ze stran převedla vlastnictví k věci, zatímco druhému subjektu ke splnění smluvní povinnosti stačilo, aby zajistil trvalou a nerušenou držbu předmětu, což bylo pro kupní smlouvu typické. Názor Xxxxxxxxxx nakonec získal převahu, kupní a směnná smlouva tak představovaly dva samostatné typy kontraktů, přičemž právní ochrana byla poskytována stranám pouze tehdy, byla-li kupní cena uhrazena v penězích.95
Důsledkem této uzavřenosti římského smluvního systému byla na jedné straně nejistota smluvních stran ohledně závaznosti provedené transakce, a nemožnost využít ochrany v podobě actio empti a actio venditi na straně druhé. Pokud strany uzavřely směnnou smlouvu a její splnění zajistily skrze vzájemně učiněné stipulace, byl postup v případě porušení smlouvy jednoznačný, žalovala se právě ona stipulace, respektive její nedodržení. Dalším prostředkem ochrany byla žaloba znějící na vydání bezdůvodného obohacení za předpokladu, že jeden ze subjektů již na základě smlouvy plnil a druhý se plnit zdráhal. Tato žaloba však poctivé straně vynesla pouze vrácení jí poskytnutého plnění, nikoli splnění původního závazku, proto se v těchto situacích začal angažovat praetor. V jednotlivém případě tak mohla být poškozené straně poskytnuta zvláštní žaloba, actio in factum, která se velmi podobala žalobě z koupě, na rozdíl od ní však ve své formuli obsahovala odkaz na smlouvu, ze které stranám vyplývala vzájemná práva a povinnosti. Nově používané žaloby se začaly označovat jako actiones praescriptis verbis a mimo závazky plynoucí se smlouvy směnné jich bylo možno využít i v případě jiných inominátních smluv reálných znějících na vzájemné splnění
92 BUDIL, op. cit., s. 54.
93 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 250.
94 Český překlad viz XXXXX, op. cit., s. 217.
95 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 251.
povinností dare a facere.96 Konkrétně se jednalo o čtyři skupiny atypických plnění: „do ut des (dávám, abys dal), do ut facias (dávám, abys udělal), facio ut des (dělám, abys dal) a facio ut facias (dělám, abys udělal).“97 Předpokladem využití žalob praescriptis verbis pak byla nejen mezi subjekty uzavřená dohoda, ale i plnění jedné ze stran, která se prostřednictvím žaloby domáhala poskytnutí odpovídajícího protiplnění. Justiniánské právo šlo v tomto směru ještě dále a za účelem ochrany práv osob vstupujících do reálných kontraktů zavedlo další dva instituty. První z nich se nazýval condictio ob causam datorum a mířil na vrácení poskytnutého plnění v těch situacích, kdy jeden ze subjektů již své plnění poskytl, avšak druhý byl vlastní vinou v prodlení. Druhá žaloba, condictio ob poenitentiam, sledovala stejný účel, nicméně dopadala na případy, ve kterých se subjekt rozhodl odstoupit od smlouvy ještě předtím, než mohla protistrana své plnění poskytnout.98
Směnná smlouva náležela do kategorie smluv „do ut des“, jejím obsahem tak byla vzájemná povinnost stran převést na sebe vlastnické právo k věci. Došlo-li po uskutečnění transakce k evikci, poškozená strana buď mohla žádat protiplnění pomocí actio praescriptis verbis nebo se domáhat vrácení toho, co sama poskytla.99
S ohledem na úzký vztah a vzájemnou podobnost smlouvy směnné a smlouvy kupní lze předpokládat, že i pro první jmenovanou platila stejná pravidla ohledně subjektů a objektů těchto závazků. Stranou směnné smlouvy se tak zcela jistě nemohly stát osoby duševně choré či děti, nedospělci a ženy byly potom ve své způsobilosti omezeny pouze na určitá jednání nebo jim musel být pro daný případ ustanoven poručník. Jde-li o objekt směnné smlouvy, pravděpodobně jím mohlo být cokoli s výjimkou předmětů vyloučených z prodeje. Směna se tak nemohla týkat svobodných osob či věcí extra commercium.
Z tohoto textu je patrné, že římskoprávní úprava smlouvy směnné byla oproti úpravě emptio-venditio poměrně kusá. Jak bylo naznačeno výše, důvodem byl především tehdejší smluvní systém, který směnu dlouhou dobu nepovažoval za závaznou a hodnou právní ochrany. Naproti tomu dnes se mezi oběma smluvními typy nečiní žádné výrazné rozdíly a pro mnoho právních řádů je typické, že se jejich
96 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 532-535.
97 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 248.
98 Tamtéž.
99 Tamtéž, s. 249.
úprava smlouvy směnné omezuje na pouhý odkaz na užití pravidel týkajících se smlouvy kupní.100 Zde však můžeme sledovat logický rozpor, směnná smlouva jakožto předchůdce koupě by měla být primární, a tudíž by bylo vhodnější stanovit, že právo vztahující se ke směně lze využít také v případě smlouvy kupní.101
1.3 Smlouva vetešnická
S koupí úzce souvisela rovněž smlouva vetešnická (contractus aestimatorius), která byla jedním z nejstarších nepojmenovaných reálných kontraktů. Tento typ transakce spočíval v tom, že jedna strana odevzdala druhé nějakou svoji věc s tím, aby ji druhá strana za dohodnutou částku prodala. Povedlo-li se druhé straně obchod uskutečnit za cenu vyšší, mohla si rozdíl ponechat, nebyl-li o věc zájem, vrátila ji zpět jejímu původnímu vlastníku.102 Vetešnická smlouva v sobě tedy zahrnovala prvky smlouvy kupní, nájemní a příkazní.103 Z hlediska škody na věci příjemce odpovídal za úmysl, nedbalost i nižší náhodu, zejména šlo-li o krádež předmětu. Nároky z této smlouvy vyplývající bylo možno prosadit stejně jako u směny či jiných inominátních kontraktů skrze žalobu praescriptis verbis, v daném případě však měla své vlastní označení - actio de aestimato.104
100 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 251-252.
000 XXXXXX, Xxxxxx. Mélanges en l’honneur de Xxxxx Xxxxxxx Xxxxxxx. Xxxx: Xxxxxxx & Xxxxxxxxxxx, 1999, s. 327.
102 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 248.
103 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 536.
104 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 248.
2. Úprava smlouvy kupní a smlouvy směnné v novém občanském zákoníku a její srovnání s úpravou římskoprávní
2.1 Smlouva kupní
2.1.1 Obecně o kupní smlouvě
Od dob práva římského doznala kupní smlouva řady změn, stále však představuje jeden z nejčastěji v praxi uplatňovaných smluvních typů, neboť většina z nás se stává jejím subjektem téměř každý den. Z hlediska relevantní právní úpravy má velký význam nový občanský zákoník (NOZ), který s účinností od 1. 1. 2014 sjednotil pravidla vztahující se ke koupi, a nahradil tak dřívější dualistickou úpravu poskytovanou na jedné straně občanským zákoníkem, na straně druhé zákoníkem obchodním. NOZ zavádí všeobecná pravidla a principy pojící se ke kupní smlouvě bez ohledu na její subjekty či předmět, přičemž svoji předlohu našel v zákoníku švýcarském.105
Ustanovení pododdílu věnovaného kupní smlouvě obsahují na prvním místě její definici. Podle § 2079 odst. 1 NOZ tak kupní smlouva představuje závazek prodávajícího odevzdat kupujícímu věc a umožnit mu nabytí vlastnického práva k ní, zatímco kupující na sebe přebírá povinnost věc převzít a zaplatit za ni dohodnutou kupní cenu. Pokud strany neujednají něco jiného, předpokládá se, že budou uvedené povinnosti plnit současně.106 Z hlediska systematiky je úprava kupní smlouvy koncipována tak, že jsou nejprve uvedena pravidla dopadající na prodej věci movité a následují ustanovení zabývající se odchylkami v případě prodeje věci nemovité, z nichž nejvýznamnější je požadavek písemné formy smlouvy. V § 2131 NOZ je potom zakotvena povinnost přiměřeného použití ustanovení o koupi věci movité tam, kde není pro nemovitost zavedeno speciální pravidlo. Na závěr pododdílu jsou zařazena vedlejší ujednání při kupní smlouvě a zvláštní ustanovení, jež se uplatní v případě prodeje uskutečňovaného v obchodě či u kupních smluv, jimiž se převádí vlastnické právo k závodu.
105 XXXXX, Xxxx; XXXXXXXX, Xxxx. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, publikováno 3. 2. 2012 [cit. 10. 2. 2014], s. 481.
106 § 2079 odst. 2 NOZ
Každá smlouva je charakteristická svými subjekty, objekty a obsahem a nejinak je tomu i v případě smlouvy kupní, proto se budu v následujících oddílech zabývat nejprve těmito jejími prvky.
2.1.2 Subjekty kupní smlouvy
Při uzavírání kupní smlouvy je nezbytné nejprve určit, kdo je schopen učinit relevantní právní jednání směřující k jejímu vzniku. Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v Xxxxx XX NOZ nazvané „Osoby“. Ustanovení § 15 NOZ definuje dva stěžejní pojmy vztahující se k této problematice, právní osobnost a svéprávnost. Pojem právní osobnost v sobě obsahuje způsobilost k právům a povinnostem, zatímco svéprávnost představuje způsobilost právně jednat, tedy nabývat pro sebe práva a zavazovat se k povinnostem. Svéprávnost tak spadá v jedno s římskoprávní kategorií osob, které směly samy spravovat své záležitosti (osoby sui iuris).107 Následuje rozdělení osob na fyzické a právnické, přičemž speciální postavení je přiznáno státu, pro nějž
§ 21 NOZ stanoví, že se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Důvodem této konstrukce je fakt, že stát nedisponuje skutečnou autonomní vůlí, a tudíž jej nelze ztotožňovat s jednotlivcem.108
Fyzická osoba, člověk, má právní osobnost od narození.109 Z pohledu obligačního práva je však klíčová jeho svéprávnost, kterou dle ustanovení § 30 NOZ nabývá v plném rozsahu zletilostí, tj. dosažením 18 let. Do té doby je způsobilý činit pouze taková právní jednání, která jsou přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti,110 případně mu může být k určitému jednání udělen souhlas ze strany zákonného zástupce, není-li to v rozporu se zvyklostmi soukromého života.111 Podle § 30 NOZ je navíc možné nabýt svéprávnost i před 18. rokem věku, jestliže osoba v této době uzavře manželství nebo je jí svéprávnost přiznána na základě žádosti. K tomu může dojít tehdy, dosáhl-li nezletilý alespoň 16 let věku, je schopen sám se živit a spravovat své záležitosti a souhlasí s tím jeho zákonný zástupce. Alternativně může o přiznání způsobilosti požádat sám zákonný zástupce, nezletilý, jehož se to týká, s tím však musí
107 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 44.
108 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, 2002 [cit. 10. 2. 2014].
109 § 23 NOZ
110 § 31 NOZ
111 § 32 odst. 1 NOZ
projevit souhlas.112 NOZ počítá i s kategorií osob, jejichž schopnost právně jednat je narušena, a zavádí za tímto účelem dva nové instituty. Prvním z nich je možnost sjednat smlouvu o nápomoci při rozhodování, je-li osoba stižena duševní poruchou, která jí rozhodování ztěžuje.113 Postižený přitom nemusí být zbaven svéprávnosti a podpůrce nejedná namísto něj, ale spolupracuje s ním.114 Druhý institut spočívá v zastupování osoby s duševní poruchou členem její domácnosti (např. manžel, partner, sourozenec či potomek).115 Toto zastoupení dopadá jen na běžné každodenní situace vyskytující se v životě osoby stižené duševní poruchou, zejména na poskytování zdravotních a sociálních služeb a žádosti o přiznání sociálních dávek.116 V obou případech se vyžaduje schválení uzavřené dohody soudem.117 Pokud je duševní porucha osoby natolik závažná, že jí brání v samostatném právním jednání, může soud její svéprávnost omezit. Nadále vystupuje v právních vztazích místo dané osoby soudně ustanovený opatrovník.118
Co se týče osob právnických, z ustanovení § 118 NOZ vyplývá, že jejich právní osobnost se váže na jejich existenci. Právnická osoba je tak subjektem práv a povinností od okamžiku svého vzniku, tedy ode dne zápisu do veřejného rejstříku.119 Zřizuje-li se právnická osoba zákonem, zpravidla se za den jejího vzniku považuje den nabytí účinnosti tohoto zákona.120 Z hlediska rozsahu práv a povinností, jimiž může právnická osoba disponovat, musí být vyloučeny některé kategorie, jejichž aplikace je možná pouze v případě člověka, například právo pořídit závět.121 Pokud jde o práva majetková, která s kupní smlouvu souvisejí především, nejsou právnické osoby nijak výrazně omezeny, § 119 NOZ však zakotvuje povinnost právnických osob vést o majetkových poměrech spolehlivé záznamy.
V souvislosti s účinností NOZ doznala podstatné změny druhá složka jejich subjektivity, svéprávnost. Právnické osoby nově svéprávností nedisponují, nejsou tedy
112 § 37 NOZ
113 § 45 NOZ
114 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 56.
115 § 49 NOZ
116 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 57.
117 §§ 46 a 50 NOZ
118 § 62 NOZ
119 § 126 odst. 1 NOZ
120 § 126 odst. 2 NOZ
121 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 69.
způsobilé samostatně právně jednat a přejímat na sebe práva a závazky. K uzavření kupní smlouvy tak musejí být zastoupeny svým statutárním orgánem či zmocněncem, jejichž jednání se právnické osobě přičte.122 Dle ustanovení § 151 odst. 1 NOZ stanoví zákon či zakladatelské právní jednání způsob a rozsah, jakým členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují. Na základě § 166 odst. 1 NOZ mohou právnickou osobu zastupovat i její zaměstnanci, a to v rozsahu, jaký odpovídá jejich zařazení či funkci. Toto oprávnění zaměstnanců může být vnitřním předpisem omezeno, není-li však omezení třetí osobě známo, je vůči ní právní jednání zaměstnance účinné.123
Oproti římskému právu lze v oblasti způsobilosti k uzavření kupní smlouvy pozorovat řadu změn. Především odpadlo omezení subjektivity žen, jejichž postavení je v tomto směru shodné s postavením mužů, jsou tedy plnoprávné. Dále se změnila věková hranice zletilosti, a to z původních 12 let u žen a 14 let u mužů na 18 let pro obě pohlaví. Po dosažení této věkové hranice je člověk plně svéprávný, může tak podnikat veškerá právní jednání. Novinkou je i částečná svéprávnost u osob mladších 18 let, kdy na rozdíl od římských nedospělců mohou tyto osoby majetek nejen nabývat, ale i zcizovat, koresponduje-li takové jednání s jejich rozumovou a volní vyspělostí. S uvedeným souvisí i možnost za splnění stanovených podmínek nabýt svéprávnost ještě před dovršením 18 let nebo učinit právní jednání na základě souhlasu zákonného zástupce. Dále odpadl institut poručenství, který je však do jisté míry nahrazen zákonnými zástupci u nezletilých a opatrovníky u osob, jejichž svéprávnost je omezena soudním rozhodnutím. Co se týče právnických osob, zde byly provedeny změny nejpodstatnější, neboť dle římského práva tyto subjekty vůbec nemohly relevantně právně jednat z důvodu neschopnosti vyjádřit svoji skutečnou vůli. To se částečně promítlo i do NOZ, protože právnické osoby nově nejsou považovány za svéprávné, pouze se jim přičítá právní jednání stanovených orgánů či zaměstnanců. Závěrem je ještě třeba zmínit postavení státu jakožto subjektu způsobilého uzavřít kupní smlouvu, kdy římské právo tuto problematiku neřešilo, pravděpodobně s ohledem na nemožnost řádného projevu vůle podobně jako v případě právnických osob. Lze tedy konstatovat,
122 XXXXXXX, Xxxxx. Jednání společností po rekodifikaci občanského zákoníku. XxxxxxxxXxxx.xx [online]. BusinessInfo, publikováno 14. 11. 2012 [cit. 10. 2. 2014].
123 § 166 odst. 2 NOZ
že podle úpravy v NOZ se může kupní smlouvy účastnit podstatně širší škála subjektů, než tomu bylo v římském právu.
2.1.3 Předmět kupní smlouvy
V předchozím oddílu bylo podrobněji rozebráno, které kategorie subjektů jsou oprávněny k účasti na kupní smlouvě, dále je třeba zvážit, co všechno může být jejím předmětem. Obecně lze říci, že kupní smlouvu lze uzavřít pouze ohledně věci, přičemž tzv. věcí v právním smyslu je podle § 489 NOZ vše odlišné od osoby a sloužící potřebě lidí, charakteristickým rysem je tedy užitečnost. Užitkem se přitom nemyslí pouze užitek hospodářský, ale i jiný, např. estetický. Rozsah těchto předmětů je potom omezen podmínkou, že se s danou věcí mohou pojit subjektivní majetková práva, zejména právo vlastnické. Důvodem této konstrukce je fakt, že ne vše užitečné může být také předmětem vlastnictví, kupříkladu vzduch či déšť.124 Samostatnou kategorii věcí představují veřejné statky upravené § 490 NOZ, který stanoví, že se jedná o věci určené k obecnému užívání. Vlastnické právo k veřejnému statku je potom omezeno právem ostatních osob věc užívat, třeba v situaci, kdy zůstavitel ve své závěti ustanoví konkrétní osobu dědicem zahrady nacházející se uprostřed města a současně jí uloží povinnost přeměnit zahradu na veřejný park.125 Pokud by dědic onu zahradu kupní smlouvou převedl na třetí osobu, bude i ona muset strpět její obecné užívání.
Pojem věci je v NOZ vymezen také negativně, a to prostřednictvím §§ 493 a
494. Ustanovení § 493 shodně s definicí věci v právním smyslu říká, že lidské tělo ani jeho části nejsou považovány za věc. Výjimku v tomto smyslu představují zvláštní zákony, které mohou stanovit, že pro jejich účely se části lidského těla za věc považují, v žádném případě se však nemohou stát předmětem kupní smlouvy, neboť cílem odlišení částí těla člověka od věcí je právě snaha zabránit jejich volnému obchodování.126 Další kategorií se zvláštním režimem jsou zvířata, o nichž § 494 NOZ stanoví, že se vyznačují svými smysly, pro které jsou schopny cítit bolest či stres, a tudíž se na ně ustanovení o věcech použijí pouze v přiměřeném rozsahu, v jakém to
124 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 118.
125 Tamtéž.
126 Tamtéž, s. 119.
neodporuje jejich povaze živého tvora.127 Předmětem kupní smlouvy zvířata být mohou, ačkoli zde panují jistá omezení, která se dotýkají především osoby kupujícího. Tak například zákon na ochranu zvířat proti týrání stanoví, že chovat zvíře vyžadující zvláštní péči smí pouze fyzická osoba starší 18 let či osoba právnická, nebo že zvíře v zájmovém chovu nesmí být prodáno osobě mladší 15 let bez souhlasu jejích rodičů.128 V úvodu tohoto oddílu bylo řečeno, že předmětem kupní smlouvy jsou věci
v právním smyslu, přičemž NOZ provádí jejich další dělení. První kategorii tak tvoří věci hmotné a nehmotné. Za hmotnou věc ustanovení § 496 odst. 1 NOZ považuje ovladatelnou část vnějšího světa mající povahu samostatného předmětu, přičemž
§ 497 NOZ rozšiřuje katalog hmotných věcí rovněž o ovladatelné přírodní síly. Věci nehmotné potom definuje § 496 odst. 2 NOZ jako „práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty.“ Jako příklad věci nehmotné lze uvést patent či zaknihovaný cenný papír.129
Další dělení na věci movité a nemovité má pro kupní smlouvu podstatný význam, jelikož je dle tohoto kritéria rozdělena i celá úprava kupní smlouvy v NOZ, která pro nemovitosti vytyčuje určitá specifika, jak bude popsáno dále. Jako nemovité věci se označují „pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon.“130 NOZ se vrací ke staré římskoprávní zásadě superficies solo cedit, dle které je stavba, není-li dočasná, považována za součást pozemku. Zvláštností kupní smlouvy uzavřené ohledně nemovitosti je s ohledem na znění § 2128 odst. 1 NOZ požadavek formy. Uvedené ustanovení odkazuje na § 560 NOZ, podle nějž je nutná forma písemná. Ostatní věci nenaplňující definici věci nemovité jsou potom věcmi movitými.131 Jako koupě movité věci se dle § 2085 odst. 1 NOZ posuzuje také nabytí součásti věci nemovité, má-li ji kupující po oddělení získat jako věc movitou. Bude se jednat zejména o případy koupě plodů nebo materiálů ze stavby či lomu.132
127 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 120.
128 § 13 odst. 4 a 5 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. 129 Změna chápání pojmu věc. Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2013 [cit. 11. 2. 2014].
130 § 498 odst. 1 NOZ
131 § 498 odst. 2 NOZ
132 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 482.
Následuje ustanovení § 2086 NOZ, jež vymezuje okolnosti, za kterých se již o kupní smlouvu jednat nebude. Jde jednak o situaci, kdy je uzavřena smlouva o dodání věci a ten, komu má být dodáno, poskytne podstatnou část materiálu nutného k jejímu zhotovení, stejně jako se o koupi nejedná tam, kde převažující část plnění dodavatele je představována činností.
Způsobilým předmětem kupní smlouvy je na základě § 499 NOZ rovněž věc zastupitelná, pro niž platí, že může být nahrazena jinou věcí stejného druhu, nebo v § 500 NOZ definovaná věc zuživatelná, tedy taková, která se spotřebovává, zpracovává či zcizuje. Mimo výše uvedené kategorie věcí může za předmět kupní smlouvy sloužit také obchodní závod (§ 502 NOZ) a pobočka (§ 503 NOZ).
S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že rozsah předmětů, o nichž může být pořízena kupní smlouva, se od doby římského práva příliš nezměnil. Stále je možné koupit si věc hmotnou i nehmotnou, movitou i nemovitou, existující či takovou, která má teprve vzniknout. Pro posledně jmenovanou platí, že kupující nese všechny řádně vytěžené užitky, jakož i ztrátu, pokud k ní dojde, tak jako tomu bylo v římském právu.133 Rozdíl lze však spatřovat v možnosti sjednat kupní smlouvu ohledně věci určené podle druhu neboli věci zastupitelné, již římské právo neuznávalo. NOZ nerozlišuje kategorii předmětů z obchodování vyloučených odpovídající římským věcem extra commercium, jisté omezení lze nicméně spatřovat v čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž „zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.“134 Z uvedeného plyne, že majetek tato kritéria splňující buď nemůže být předmětem kupní smlouvy vůbec, nebo pouze mezi vymezenými subjekty. Další omezení dopadá na některé přírodní útvary, například ze zákona
o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že jeskyně nemůže být předmětem vlastnictví, tudíž ani objektem kupní smlouvy.135 Novum představuje taktéž změna právního postavení zvířat, která jsou nyní vnímána jako zvláštní kategorie věcí požívající zvýšené
133 § 2083 NOZ
134 čl. 11 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.
135 § 61 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
ochrany. Současná právní úprava se staví podobně i k římskoprávnímu zákazu nakládání se svobodným člověkem skrze kupní smlouvu, přičemž ochrana je poskytována dvěma způsoby. NOZ jednak stanoví, že předmětem kupní smlouvy mohou být pouze věci v právním smyslu, přičemž za tuto věc nelze považovat lidské tělo ani jeho jednotlivé části. Dále se touto problematikou zabývá trestní zákoník,136 konkrétně skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi upravená § 168 a trestné činy související s neoprávněným nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, které jsou vymezeny v §§ 164 až 167.
2.1.4 Kupní cena
Co se týče další náležitosti kupní smlouvy, ceny, omezuje se úprava obsažená v NOZ na několik málo ustanovení, proto jsem se rozhodla, že vyjdu z úpravy římskoprávní a na ní se pokusím demonstrovat jednotlivé charakteristické rysy kupní ceny. Předně je třeba říci, že NOZ umožňuje uzavřít takovou kupní smlouvu, jejíž součástí ustanovení o ceně vůbec nebude. V takovém případě má být za věc zaplacena cena obvyklá, tedy taková, za kterou se stejný nebo obdobný předmět v daném čase a při podobných smluvních podmínkách běžně prodává.137 Naproti tomu římské právo pokládalo ujednání o ceně za jednu z podstatných náležitostí trhové smlouvy a dále vyžadovalo, aby cena splňovala čtyři podmínky, konkrétně musela být vyjádřená v penězích, určitá, pravdivá a spravedlivá.138
Požadavek, aby kupní cena sestávala z peněz, vyplývá ze samotné povahy kupní smlouvy. Pokud by jako protiplnění za věc měla být poskytnuta věc jiná, již by se nejednalo o smlouvu kupní, ale směnnou. Z dnešního pohledu sice není rozlišení mezi oběma smluvními typy tak významné, jako tomu bylo v římském právu, neboť oběma kontraktům je poskytována stejná právní ochrana, peněžní forma však nadále zůstává jedním z charakteristických rysů kupní ceny, a proto musí být vždy dodržena.
S dalším atributem kupní ceny, její určitostí, úzce souvisí § 2080 NOZ, podle něhož je cena dostatečně určitá, je-li ve smlouvě obsažen alespoň způsob jejího určení. Stávající úprava je tak velmi blízká římskému právu, které považovalo za nutné, aby
136 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
137 § 2085 odst. 2 NOZ
138 BALÍK, op. cit., s. 192.
byla cena objektivně zjistitelná, například podle jednotky míry či váhy.139 NOZ zaujímá podobný postoj také k možnosti určení kupní ceny třetí osobou, a to v ustanovení
§ 1749 odst. 1, které stanoví, že se v daném případě jedná o prodej s podmínkou. Když třetí osoba odmítne cenu určit nebo tak neučiní ve stanovené lhůtě, může se jak prodávající, tak kupující obrátit s požadavkem určení ceny na soud. Alternativa v podobě soudního určení kupní ceny se mi jeví jako velmi žádoucí, neboť římské právo toto neumožňovalo, a tak v případě, že označená osoba cenu nestanovila, došlo ke zmaření smlouvy.
Římští právníci rovněž považovali za důležité, aby byla kupní cena pravdivá, tj. aby ji strany myslely vážně a skutečně se ji chystaly zaplatit.140 NOZ tento požadavek výslovně nezakotvuje, avšak ustanovení § 1724 odst. 1 jeho splnění dle mého názoru předpokládá, neboť stanoví, že „smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.“ Uzavřená smlouva, jejíž součástí je ujednání o ceně, tak představuje určitý projev vůle zúčastněných stran, a proto se očekává, že cena bude reálně zaplacena.
Vezmeme-li v úvahu výši kupní ceny, která musela být podle římského práva spravedlivá, zjistíme, že žádné obdobně znějící ustanovení NOZ neobsahuje. Když však svoji pozornost zaměříme na obecnou úpravu závazků, konkrétně na § 1792 odst. 2 NOZ, dojdeme k závěru, že výši kupní ceny nemohou strany určit zcela libovolně, neboť jsou v tomto směru limitovány právními předpisy o cenách. Pokud tak sjednají cenu, která je s těmito předpisy v rozporu, platí za dohodnutou cena, která těmto předpisům odpovídá. Do NOZ se navíc promítl římskoprávní institut laesio enormis, který dopadá na situace, v nichž je „plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana.“141 V takovém případě se může poškozený subjekt domáhat zrušení smlouvy a následně i restituce.142 Ustanovení § 1794 NOZ potom zakotvuje výjimky, kdy se o neúměrné zkrácení nejedná, jmenovitě jde o zvláštní vztah mezi stranami a souhlas „poškozené“ strany s cenou, ačkoli byla této straně skutečná cena věci v době uzavření smlouvy známa nebo jí známa měla být. Uplatnění práv
139 XXXXX, URFUS, XXXXXXXX, op. cit., s. 252.
140 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 252.
141 § 1793 odst. 1 NOZ
142 Tamtéž.
z neúměrného zkrácení je omezeno prekluzivní lhůtou v délce jednoho roku.143 Podobným institutem je lichva upravená v §§ 1796 a 1797 NOZ, která také zakládá neplatnost smlouvy, v jejímž důsledku má vzniknout hrubý nepoměr mezi vzájemně poskytovaným plněním. Aby však mohla být kupní smlouva z tohoto důvodu napadena, je třeba prokázat, že byla uzavřena v tísni nebo za podmínky nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení či lehkomyslnosti „poškozené“ smluvní strany. Této ochrany se v souladu s ustanovením § 1797 NOZ nemůže dovolávat podnikatel.
S ohledem na zde popsané je zřejmé, že současná úprava kupní ceny je oproti té římskoprávní dosti stručná. Jediným požadavkem výslovně vyplývajícím z NOZ je její určitost zakotvená v § 2080, další podmínky je třeba vyvodit z obecných ustanovení týkajících se závazků. Ačkoli mělo římské právo náležitosti kupní ceny detailněji propracované, lze shrnout, že obě právní úpravy se až na drobné odchylky příliš neliší. Za nejvýznamnější rozdíl přitom pokládám možnost sjednat kupní smlouvu bez určení ceny, což vede k nutnosti zaplatit za věc cenu obvyklou.
2.1.5 Práva a povinnosti smluvních stran
Jak již bylo řečeno v předchozím oddílu, uzavřením kupní smlouvy strany projevují vůli zavázat se k určitému jednání, přičemž nedohodnou-li se jinak, platí, že svoje povinnosti splní současně.144 Pokud jde o kupujícího, jeho povinnost spočívá primárně v převzetí věci a zaplacení kupní ceny (§ 2118 NOZ). Dostane-li se kupující do prodlení s převzetím kupované věci, musí prodávající s ohledem na ustanovení
§ 2120 odst. 1 NOZ po tuto dobu věc uchovat. Odevzdání věci kupujícímu poté může vázat na uhrazení účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jejím uchováním.145 Totéž platí i v případě, že je kupující v prodlení s plněním své další povinnosti, s placením kupní ceny, prodávajícímu však dle § 1970 NOZ navíc vzniká právo požadovat po něm úrok z prodlení. Konkrétní výši těchto úroků si mohou strany sjednat přímo v kupní smlouvě, neučiní-li tak, uplatní se úroky ve výši stanovené nařízením vlády. Co se týče placení kupní ceny, na základě ustanovení
§ 2119 odst. 1 NOZ platí, že kupující je oprávněn splnit tuto povinnost až poté, co má
143 § 1795 NOZ
144 § 2079 odst. 2 NOZ
145 § 2120 odst. 3 NOZ
možnost si kupovanou věc prohlédnout. Dané pravidlo však nedopadá na případy, kdy si kupující s prodávajícím ujednají takový způsob předání věci, který předběžnou prohlídku vylučuje.146 Má-li být cena určena podle hmotnosti předmětu, vychází se při jejím stanovené z čisté hmotnosti kupované věci.147 Kromě ceny je kupující povinen hradit také náklady spojené s převzetím věci, pokud mu vzniknou, respektive nemá nárok na jejich náhradu ze strany prodávajícího.148 K otázce placení kupní ceny je ještě třeba dodat, že v souladu s ustanovením § 2125 odst. 1 NOZ je kupující povinen ji zaplatit i za předpokladu, že dojde ke zničení či poškození věci v důsledku škodné události, která nastane poté, co na něj přešlo nebezpečí škody na věci. Nesmí se nicméně jednat o škodu vzniklou porušením povinnosti prodávajícího, v takové případě by byl kupující závazku platit kupní cenu zproštěn.
Na straně prodávajícího se typicky jedná o povinnosti dvojího druhu, konkrétně se smlouvou zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc společně s doklady, které k ní náleží, a umožní mu k ní nabýt vlastnické právo.149 Podle § 2092 NOZ je prodávající povinen plnit, jakmile se stala smlouva účinnou, byla-li však ve smlouvě stanovena povinnost pro kupujícího, jež má být splněna ještě před odevzdáním věci, nemusí plnit, dokud kupující nevykoná, co mu bylo uloženo. Ještě předtím, než vůbec může dojít k předání věci kupujícímu, musí být předmět smlouvy dostatečně specifikován. Jestliže strany ve smlouvě sjednaly množství, jakost a provedení kupovaného předmětu, je prodávající povinen dodat zboží odpovídající této charakteristice, jinak stačí, když je zboží vzhledem ke svým vlastnostem vhodné pro účel vyplývající ze smlouvy, eventuálně pro účel obvyklý.150 § 2098 NOZ poskytuje smluvním stranám alternativu v podobě určení množství kupované věci přibližně s tím, že přesné množství určí prodávající. Přípustná odchylka je pět procent, pokud by bylo dodáno podstatně menší množství věci, jednalo by se v souladu s § 2099 odst. 1 NOZ o vadné plnění. Naproti tomu bude- li dodáno výrazně větší množství, nabízí se dvě varianty řešení. Přebytečný objem zboží může kupující odmítnout, neučiní-li tak, má se za to, že se uzavřená kupní smlouva
146 § 2119 odst. 1 NOZ
147 § 2119 odst. 2 NOZ
148 § 2081 NOZ
149 § 2087 NOZ
150 § 2095 NOZ
vztahuje i na tento přebytek.151 Ustanovení § 2097 NOZ dále upravuje povinnost prodávajícího řádně věc zabalit, a to způsobem, který odpovídá zvyklostem, případně tak, aby bylo zajištěno uchování věci.
Strany se mohou nicméně dohodnout i tak, že některé vlastnosti prodávané věci neuvedou přímo ve smlouvě, ale stanoví je až po jejím uzavření. V případě ujednání tohoto typu by měl chybějící vlastnosti ve stanoveném čase určit kupující. Jestliže to neudělá, může místo něj dané vlastnosti vytyčit prodávající, kupující má však i poté právo stanovit vlastnosti objektu odchylně. Když prodávajícímu odlišné stanovisko nesdělí, stává se pro něj závazným to, co určil prodávající.152
Z hlediska přechodu nebezpečí škody na věci má podstatný význam přesné určení okamžiku, v němž dochází k odevzdání věci. Plní-li se smlouva za osobní účasti stran, nevznikají o době odevzdání věci žádné pochyby, neboť § 2088 NOZ stanoví, že povinnost prodávajícího odevzdat věc je splněna, umožní-li kupujícímu, aby s ní nakládal v dohodnutém místě plnění. Odlišnou situaci však představují případy, ve kterých prodávající kupujícímu věc odesílá. Za těchto okolností se považuje předmět za odevzdaný v momentě, kdy je předán prvnímu dopravci, který jej má přepravit kupujícímu, a současně je kupujícímu umožněno uplatňovat práva vůči dopravci. Výjimku představují kupní smlouvy uzavřené se spotřebitelem, kde je nutné, aby byl dopravce určen výhradně kupujícím, v opačném případě totiž dochází k odevzdání věci, a tudíž i k přechodu nebezpečí až tehdy, když dopravce předá věc kupujícímu.153 Ustanovení § 2091 NOZ potom jako podmínku odevzdání odesílané věci stanoví, že věc musí být prodávajícím označena tak, aby z ní bylo patrné, že se jedná o zásilku určenou pro kupujícího. Nesplnění této povinnosti může prodávající zhojit tím, že kupujícímu bez zbytečného odkladu oznámí odeslání věci a v tomto oznámení věc dostatečně specifikuje. Jinak nastávají účinky odevzdání věci až ve chvíli, kdy je předmět dopravcem předán kupujícímu.
Již bylo uvedeno, že prodávající předá kupujícímu kromě kupované věci také doklady, které jsou nutné k jejímu převzetí a užívání. Zpravidla k tomu dojde při placení kupní ceny, jedná-li se však o doklady související s přepravou, které
151 § 2093 NOZ
152 § 2089 NOZ
153 § 2090 NOZ
podmiňují převzetí věci kupujícím, musí je prodávající odevzdat bezodkladně poté, co mu byly vydány.154 Vzniknou-li prodávajícímu v souvislosti s odevzdáním věci v místě plnění náklady, není oprávněn po kupujícím požadovat jejich úhradu.155
Splnění druhé povinnosti prodávajícího spočívající v umožnění nabytí vlastnického práva kupujícím je závislé na povaze prodávaného předmětu. Byla-li kupní smlouva uzavřena ohledně věci individuálně určené, z ustanovení § 1099 NOZ plyne, že k převodu vlastnického práva dojde účinností kupní smlouvy, tedy pouhým konsensem smluvních stran. Subjekty však mohou skrze vedlejší ujednání ve smlouvě odložit přechod vlastnického práva na pozdější dobu nebo jej mohou podmínit například předáním věci.156 Z úpravy je patrné, že nečiní rozdíl mezi věcí movitou a nemovitou, uplatní se tak v obou případech.157 Za situace, kdy je postupně uzavřeno několik kupních smluv s různými subjekty, ale týmž předmětem, platí, že vlastníkem se stává osoba, které předal převodce věc jako první. Pokud by se jednalo o předmět podléhající zápisu ve veřejném seznamu, stala by se vlastníkem osoba, jež byla jako první zapsána do tohoto seznamu, a u níž byla současně splněna podmínka dobré víry, i přesto, že její právo vzniklo později.158 Jestliže se má kupní smlouvou převést vlastnické právo k movité věci určené genericky, je nezbytné, aby byla věc nejprve dostatečně odlišena od jiných věcí stejného druhu.159 Je-li movitá věc zapsaná ve veřejném seznamu, vlastnictví k ní lze nabýt až v okamžiku provedení zápisu do tohoto seznamu.160 V praxi se bude nejčastěji jednat o objekty průmyslového vlastnictví.161 NOZ dále obsahuje ustanovení použitelná v případě převodu vlastnictví k cenným papírům a v § 1105 zakotvuje povinnost provést zápis ve veřejném seznamu, má-li dojít k převodu vlastnictví k nemovité věci v tomto seznamu zapsané.
Podle §§ 1106 a 1107 NOZ přecházejí s vlastnictvím taktéž práva a povinnosti spojená s věcí, stejně jako závady na ní váznoucí, přičemž pro posledně jmenovanou
154 § 2094 NOZ
155 § 2081 NOZ
156 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 281-282.
157 XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. et al. Nový občanský zákoník: Srovnání dosavadní a nové
občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2012, s. 313.
158 § 1100 NOZ
159 § 1101 NOZ
160 § 1109 NOZ
161 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 283.
kategorii platí podmínka zápisu ve veřejném seznamu. Ostatní závady přecházejí pouze za předpokladu, že o nich nabyvatel mohl nebo měl vědět, případně pokud si to strany mezi sebou ujednaly. NOZ počítá také s možností nabytí vlastnictví od neoprávněné osoby, a to za současného naplnění následujících podmínek. U nabyvatele je dán požadavek dobré víry v oprávnění druhé strany převést vlastnické právo, jedná se
o předmět, jenž nepodléhá zápisu ve veřejném seznamu a k jeho nabytí došlo způsobem v zákoně uvedeným.162 Zvláštní případ potom představuje § 1110 NOZ vztahující se k podnikatelům obchodujícím s použitými movitými věcmi. Pokud se později prokáže, že původnímu vlastníkovi byla věc svémocně odňata nebo ji ztratil před méně než třemi lety, musí ji nabyvatel vydat, přestože u něj byla splněna podmínka dobré víry. V ostatních situacích lze nabýt movitou věc tehdy, prokáže-li nabyvatel svoji „dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci.“163 Výše uvedené značí, že nabytí vlastnictví od neoprávněné osoby je sice možné, nicméně podle ustanovení § 1112 NOZ se v případě převodu věci na třetí osobu nemůže tato osoba dovolávat vlastnického práva či dobré víry svého předchůdce, jestliže si je vědoma toho, že převodce nabyl věc od nevlastníka.
Srovnáme-li postavení kupujícího ve starém Římě a dnes, dospějeme k závěru, že se příliš neliší. I nadále je jeho hlavní povinností zaplatit kupní cenu, přičemž neučiní-li tak ve stanoveném čase, může po něm prodávající požadovat úrok z prodlení. Pokud jde o možnost podmínit zaplacení kupní ceny prohlídkou věci, v římském právu se nevyskytovala, neboť zásada caveat emptor nutila kupujícího, aby si kupovaný předmět dostatečně prohlédl ještě před uzavřením smlouvy. O jisté podobnosti můžeme hovořit v souvislosti s prodejem sudového vína, u nějž byla perfekce kupní smlouvy vázána na předchozí degustaci, tato degustace však nebyla podmínkou zaplacení kupní ceny, nýbrž předpokladem účinnosti smlouvy. Naproti tomu výraznou změnu můžeme pozorovat na straně prodávajícího, který je sice stále zavázán k odevzdání věci, namísto zaručení její poklidné držby však musí umožnit přechod vlastnického práva. Navíc jsou nově stanoveny některé požadavky ohledně převodu věcí, které jsou zapsány ve veřejných seznamech. To se vztahuje především na nemovitosti, ale i na věci movité, například průmyslová práva. Co se týče nabytí věci od nevlastníka, římské právo stojící
162 § 1109 NOZ
163 § 1111 NOZ
na principu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, jej neumožňovalo, respektive pokud byl kupující v dobré víře, mohl věc vydržet a tímto ji získat do svého vlastnictví. Naše současná úprava je v tomto ohledu příznivější, protože za splnění stanovených podmínek se stane kupující vlastníkem věci přímo na základě kupní smlouvy.
2.1.6 Nebezpečí škody na věci
Výše bylo naznačeno, že z hlediska plnění kupní smlouvy je významné přesné určení okamžiku, v němž dochází k předání, respektive převzetí věci. Z dikce
§ 2121 odst. 1 NOZ totiž plyne vázanost přechodu nebezpečí škody na věci právě na moment převzetí věci kupujícím. Stejné ustanovení ve svém odstavci 2 dále stanoví, že tytéž účinky nastávají i tehdy, když kupující předmět nepřevezme, ačkoli prodávající podnikl nezbytné kroky k tomu, aby mohl s věcí nakládat. Naproti tomu § 2082 NOZ hovoří o přechodu nebezpečí současně s nabytím vlastnického práva kupujícím, což je dle mého názoru mírně matoucí, toto ustanovení však odráží zásadu casum sentit dominus a výše zmíněnému nikterak neodporuje.164 Uvedený § 2082 NOZ pamatuje také na situace, ve kterých se stane kupující vlastníkem věci ještě předtím, než je mu věc odevzdána. To se může týkat například prodeje věci individuálně určené, kde ke změně v osobě vlastníka dochází přímo účinností smlouvy.165 Za takových okolností má prodávající po dobu, po kterou má věc u sebe, povinnosti schovatele, které definuje
§ 2403 NOZ následovně: „Schovatel opatruje převzatou věc, jak bylo ujednáno, jinak tak pečlivě, jak to odpovídá povaze věci a jeho možnostem, aby na věci nevznikla škoda, a po uplynutí doby úschovy věc uschovateli vrátí spolu s tím, co k ní přibylo.“ Na základě
§ 2406 NOZ má poté schovatel právo na úhradu nezbytných nákladů, které vynaložil v souvislosti s opatrováním věci, případně může žádat i úplatu za úschovu, je však nezbytné, aby tuto možnost strany předem ujednaly nebo se mezi nimi jednalo o zavedenou zvyklost. Jestliže NOZ zavádí princip, dle kterého přechází nebezpečí škody na věci současně s jejím převzetím, musí se také vypořádat s kategorií kupních smluv obsahujících odkládací podmínku. To činí v § 2082 odst. 2 tak, že přechod nebezpečí činí závislým na splněním dané podmínky. Obsahuje-li však kupní smlouva
164 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 483.
165 § 1099 NOZ
vedlejší ujednání v podobě výhrady vlastnického práva, přechází nebezpečí škody na věci již v okamžiku jejího převzetí.166
Speciální úpravu přechodu nebezpečí vyžadují rovněž kupní smlouvy, ve kterých se strany dohodly na tom, že prodávaná věc nebude předána kupujícímu osobně prodávajícím, nýbrž prostřednictvím třetí osoby. Podle § 2122 NOZ platí, že v takových situacích odpovídá kupující za nahodilou zkázu či ztrátu věci od okamžiku, kdy mu bylo umožněno s věcí nakládat, aniž by jej musel prodávající o možnosti disponovat s věcí předem informovat.167 Jestliže má být věc kupujícímu odeslána, přechází na něj nebezpečí, jakmile předá prodávající věc dopravci v místě stanoveném kupní smlouvou, pokud strany takové místo nedohodly, je určujícím předání věci prvnímu dopravci, který ji přepraví do místa určení.168 NOZ předvídá také uzavření kupní smlouvy týkající se předmětu, který je již přepravován. Nebezpečí škody na této věci přechází na kupujícího ve chvíli, kdy je věc předána prvnímu dopravci. Prodávající přitom odpovídá za každou škodu, kterou předmět utrpěl před uzavřením smlouvy, byla-li mu známa nebo mu alespoň známa měla být.169
Problematickou se může jevit otázka přechodu nebezpečí u věcí určených podle druhu, pro něž je charakteristická jejich vzájemná zastupitelnost. NOZ proto v § 2124 zavádí pravidlo, dle kterého může k přechodu nebezpečí dojít až tehdy, je-li věc oddělena a dostatečně odlišena od ostatních věcí náležejících k témuž druhu.
Za splnění popsaných podmínek tedy přechází nebezpečí škody na věci z prodávajícího na kupujícího, což vede k tomu, že kupující je povinen zaplatit kupní cenu i tehdy, dojde-li ke ztrátě, poškození či zničení věci. Tato odpovědnost kupujícího však není bezmezná, neboť podle § 2125 odst. 1 NOZ nedopadá na případy, kdy škoda vznikne porušením povinnosti prodávajícího. § 2913 odst. 1 NOZ totiž stanoví, že strana, která se dopustila porušení smluvní povinnosti, jež vedlo ke vzniku škody, má tuto škodu nahradit. Této povinnosti se může škůdce zprostit, jen „prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli.“170 Uvedené ustanovení tak podává
166 § 2132 NOZ
167 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 572.
168 § 2123 odst. 1 NOZ
169 § 2123 odst. 2 NOZ
170 § 2913 odst. 2 NOZ
definici vyšší moci (vis maior), která jde jako jediná k tíži kupujícího. Nejčastěji bude vyšší moc představována živelnou katastrofou, může ovšem zahrnovat i situace jiné, např. porušení povinnosti v důsledku vyhlášení civilního výjimečného stavu.171 Z hlediska odpovědnosti prodávajícího dále platí, že může být kromě případů porušení smluvní povinnosti založena také tehdy, má-li postavení schovatele a vlastní vinou dá podnět k náhodě, v jejímž důsledku dojde ke škodě na věci.172
Lze tedy shrnout, že zásada, dle které nebezpečí škody na věci postihuje kupujícího, pokrývá pouze stavy vyvolané vyšší mocí, a dále je její uplatnění omezeno
§ 2125 odst. 2 NOZ. Ten doplňuje, že pravidlo o odpovědnosti kupujícího se nepoužije tam, kde kupující využije svého práva a požádá o dodání náhradní věci, případně když od smlouvy odstoupí.
S ohledem na skutečnost, že NOZ přejímá římskoprávní pravidlo periculum est emptoris, nelze mezi oběma úpravami nalézt žádné výraznější odchylky.173 Jde-li o okamžik přechodu nebezpečí, římské právo jej spojovalo s perfekcí kupní smlouvy a její následnou účinností, zatímco současná úprava jej váže na převzetí věci kupujícím, eventuálně na jinou skutečnost, jež převzetí nahrazuje.174 Nedojde-li k odevzdání věci současně s uzavřením kupní smlouvy, ačkoli vlastnické právo již přešlo na kupujícího, má prodávající podle NOZ povinnosti schovatele, které měl i na základě klasického římského práva, nikoli však podle práva justiniánského, jež tuto povinnost prodávajícího činilo závislou na předchozím smluvním ujednání. Obě právní úpravy také modifikují přechod nebezpečí v případě prodeje věcí určených podle druhu nebo u smluv uzavřených s odkládací podmínkou.175 Římské právo zakotvilo, že kupující nesl kromě nebezpečí také plody a užitky, které k věci přibyly po uzavření kupní smlouvy. Uvedené pravidlo NOZ přejímá pouze částečně, a to v případě prodeje nemovitých věcí. Podle § 2130 NOZ přechází nebezpečí škody na nemovité věci v den, který mezi sebou strany ujednaly jako den převzetí, a od téhož dne kupujícímu náležejí také plody a užitky.
171VLČEK, op. cit.
172 § 2904 NOZ
173 XXXXX, op cit.
174 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 483.
175 XXXXX, op. cit.
2.1.7 Svépomocný prodej
Dostane-li se kupující do prodlení s plněním svých povinností, hrozí mu hned několik nepříznivých následků. Jakmile na něj přejde vlastnické právo k věci, stává se jednak odpovědným za případnou ztrátu či poničení věci, je-li v prodlení s placením kupní ceny, smí mu být navíc účtován úrok z prodlení. Kromě toho však může předmět koupě zcela pozbýt, a to za předpokladu, že prodávající využije institutu svépomocného prodeje upraveného v §§ 2126 a 2127 NOZ. Podmínkou jeho využití je již zmíněné prodlení kupujícího s převzetím věci či placením kupní ceny a upozornění ze strany prodávajícího na možnost prodeje předmětu, pokud nebude v dodatečné přiměřené lhůtě jeho povinnost splněna. Jedná-li se o věc podléhající rychlé zkáze a prodávající nemá čas kupujícího upozornit, je oprávněn ji prodat i bez předchozího upozornění. Prodávající v daném případě prodává věc cizí, a proto je povinen výtěžek z prodeje předat kupujícímu. Od tohoto výtěžku si ale může odečíst veškeré náklady, které mu vznikly v souvislosti s úschovou věci a jejím následným prodejem.176
Zbývá ještě dodat, že uvedená ustanovení nehovoří přímo o kupujícím, nýbrž o straně, která je v prodlení s převzetím předmětu. Z povahy věci je tak možná jejich aplikace i tehdy, ocitne-li se v prodlení prodávající, například v případě vady věci nebo při dodání většího množství zboží, než bylo stranami dohodnuto.177
S podobným institutem operovalo i římské právo, což dokládá např. fragment D 18,6,1,3. V něm se hovoří o prodeji vína, jehož konkrétní množství mělo být odměřeno kupujícím. Pokud tak kupující ve stanovené době neučinil, musel mu prodávající určit dodatečnou lhůtu a před svědkem jej upozornit, že pokud si v této lhůtě víno nepřevezme, tak jej vylije. Nesplnil-li kupující ani poté svoji povinnost, mohl prodávající víno vylít, případně jej prodat třetí osobě.178
2.1.8 Práva z vadného plnění a záruka za jakost
Povinnosti prodávajícího byly popsány v samostatném oddílu, bylo by však mylné je redukovat pouze na odevzdání věci a umožnění nabytí vlastnického práva kupujícím. Prodávající se totiž mimo výše uvedené povinnosti zavazuje také k tomu, že
176 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 483.
177 Tamtéž.
178 Slovenský překlad viz XXXXXXXXXXXX, XXXXX, op. cit., s. 161.
dodaná věc nebude vykazovat vady, které by bránily jejímu řádnému užívání. Podle ustanovení § 2099 odst. 1 NOZ se za vadné plnění považuje dodání takové věci, jejíž množství, jakost či provedení jsou v rozporu se smlouvou, je-li dodána jiná než sjednaná věc, případně obsahují-li vady doklady nezbytné k užívání věci. Naopak vadou není, když prodávající učiní prohlášení, v němž kupujícímu oznámí, že dodal menší množství zboží, nebo když tato skutečnost vyplývá z dokladu o předání.179
Ještě před uzavřením kupní smlouvy jsou obě smluvní strany povinny učinit příslušné kroky k tomu, aby možnost pozdějšího výskytu vad co nejvíce eliminovaly. Tomuto účelu slouží jednak § 2084 NOZ, podle nějž musí prodávající upozornit kupujícího na veškeré vady, o nichž ví v době uzavírání smlouvy. Další pravidlo obsažené v § 2103 NOZ dopadá na případy vad zjevných, které je kupující povinen zjistit ještě před uzavřením smlouvy, v opačné situaci totiž nemá práva vyplývající z vadného plnění. Jeho práva by mu však zůstala zachována, pokud by jej prodávající výslovně ujistil, že věc je bezvadná nebo by existující vadu skryl prostřednictvím lsti.
Obecně platí, že práva z vadného plnění vznikají v důsledku vad, které měl předmět v době přechodu nebezpečí škody na kupujícího, a to i za předpokladu, že se vada projeví až později. Vznikne-li vada až po přechodu nebezpečí, odpovídá za ni prodávající pouze tehdy, když ji způsobil porušením své povinnosti.180 Výhodu představují situace, kdy prodávající poskytne své plnění předčasně, jelikož vady zjištěné ještě před sjednanou dobou plnění může do této doby odstranit, nicméně musí dbát na to, aby kupujícímu nezpůsobil nepřiměřené výdaje nebo obtíže.181
Kupující by měl kupovanou věc prohlédnout nejen předtím, než se smluvně zaváže k jejímu převzetí a zaplacení kupní ceny, tutéž povinnost má dle ustanovení
§ 2014 NOZ také po přechodu nebezpečí, kdy je mu uloženo, aby zkontroloval množství a vlastnosti dané věci. Okamžik, ke kterému má prohlídku věci provést, se mění v případě, že je mu věc odeslána, neboť za těchto okolností ji může učinit až poté, co je mu předmět doručen.182 Další odložení prohlídky věci připouští
§ 2105 odst. 2 NOZ za stavu, kdy si je prodávající vědom toho, že kupující nebude mít
179 § 2099 odst. 2 NOZ
180 § 2100 odst. 1 NOZ
181 § 2101 odst. 1 NOZ
182 § 2105 odst. 1 NOZ
možnost věc zkontrolovat, protože ji ihned po převzetí odesílá třetí osobě. Tehdy je možné provést revizi předmětu až po jeho dopravení do nového místa určení.
Objeví-li kupující v souladu s výše uvedenými podmínkami vadu, závisí jeho další postup na tom, zda se jedná o vadu zakládající podstatné či nepodstatné porušení smlouvy, nikoli na možnosti či nemožnosti opravy věci.183 Případy podstatného porušení smlouvy upravuje § 2106 NOZ, který svojí dikcí nerozlišuje vady faktické a právní, nýbrž hovoří pouze o vadách jakožto obecné kategorii.184 U těchto vad může kupující žádat dodání nové nebo chybějící věci, opravu, přiměřenou slevu z ceny, eventuálně může od smlouvy odstoupit, nemohou-li se uplatnit předchozí postupy. Přitom platí, že kupující musí oznámit vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji zjistil a současně si vybere i konkrétní způsob, kterým bude vadné plnění kompenzováno. Neučiní-li tak včas, pohlíží se na danou vadu, jako by zakládala nepodstatné porušení smlouvy,185 čímž dochází k omezení práv, která může kupující uplatnit, pouze na odstranění vady nebo slevu z kupní ceny. Odstraněním vady se přitom rozumí dodání nové či chybějící věci nebo oprava.186 Pokud prodávající neodstraní vadu v dohodnutém čase nebo její odstranění odmítne, je kupující oprávněn žádat slevu z kupní ceny, případně smí od smlouvy odstoupit.187 Podle ustanovení § 2108 NOZ může také kupující odstraněním vady podmínit zaplacení části kupní ceny, která je přiměřená jeho právu na slevu.
Žádá-li kupující dodání nové věci, musí na své náklady vrátit věc původní.188 Totéž platí i z hlediska práva odstoupit od smlouvy, kde je navíc třeba, aby vrácená věc odpovídala stavu, v jakém byla dodána, ačkoli § 2110 NOZ uvádí taxativní výčet případů, v nichž je odstoupení možné i přes nesplnění této podmínky. Naproti tomu ustanovení § 2111 NOZ zakazuje odstoupit od smlouvy tam, kde kupující neoznámil vadu věci včas. Neoznámení vady bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující objeví, má však ještě jeden závažnější následek. Pokud se věc dostane před soud a prodávající uplatní námitku neoznámení, nemohou být kupujícímu práva z vadného plnění přiznána. Jde-li o vady skryté, platí totéž, NOZ však navíc stanoví objektivní lhůtu
183 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 482.
184 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 580.
185 § 2106 odst. 3 NOZ
186 XXXXXXXXXX, op. cit., s. 581.
187 § 2107 odst. 3 NOZ
188 § 2109 NOZ
v délce dvou let. Ku prospěchu kupujícího je potom užití této námitky omezeno tak, že ji nelze uplatnit v situaci, kdy prodávající věděl, že věc vykazuje v době uzavření smlouvy určitou vadu, nebo to přinejmenším vědět měl.189
NOZ ve svých ustanoveních nezakotvuje pouze odpovědnost za vadné plnění, ale rovněž institut záruky za jakost, kdy se prodávající kupujícímu skrze dohodu či jednostranné prohlášení zaručuje, že prodaná věc disponuje konkrétní vlastností nebo že ji kupující bude moci používat po určitou předem stanovenou dobu.190 Stejné účinky má v souladu s ustanovením § 2113 NOZ také uvedení záruční doby nebo doby použitelnosti na obalu věci či v reklamě, které se může vztahovat i jen na určitou součást věci. Stane-li se, že ze smlouvy vyplývá jiná záruční doba, než z prohlášení
o záruce, uplatní se nejdelší uvedená doba, stejně jako má smluvní ujednání přednost před dobou použitelnosti uvedenou na obalu.191 Pro počátek běhu záruční doby je dle § 2115 NOZ určující okamžik odevzdání věci kupujícímu nebo její doručení do místa určení, pokud se věc odesílá. Začátek lhůty může být také odložen za předpokladu, že má být věc uvedena do provozu třetí osobou, a to až ke dni jejího skutečného zprovoznění, nastane-li do tří dnů od převzetí. Současně však platí, že kupující nemůže tuto záruku uplatnit, vznikla-li vada jako následek vnější události nastalé po přechodu nebezpečí škody na věci. Kdyby však tuto událost vyvolal prodávající svým jednáním či opomenutím, byl by kupující oprávněn záruku za jakost prosazovat.192 Nezbytným předpokladem je stejně jako v případě práv z vadného plnění oznámení konkrétní vady, přičemž § 2117 NOZ odkazuje na ustanovení §§ 2172 a 2173 NOZ vztahující se k prodeji zboží v obchodě. Kupující je tak povinen uplatňovat práva z vady přímo u prodávajícího, u nějž věc koupil, eventuálně u osoby, kterou prodávající označil za příslušnou k opravě věci, nachází-li se tato osoba v místě prodávajícího nebo je-li blíže kupujícímu. Tato osoba také kupujícímu vydá písemné potvrzení, v němž uvede datum uplatnění vady i provedení opravy a předpokládanou dobu jejího trvání.
Pospaný mechanismus uplatňování odpovědnosti za vady či práv plynoucích ze záruky za jakost se vztahuje především na věci movité, jelikož pro případ
189 § 2112 NOZ
190 XXXXX, XXXXXXXX, op. cit., s. 483.
191 § 2114 NOZ
192 § 2116 NOZ
nemovitých věcí je v § 2129 NOZ obsažena speciální úprava. Zjistí-li kupující po uzavření kupní smlouvy, že pozemek nemá výměru tvrzenou ve smlouvě, smí požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny. Jiná situace však nastane tam, kde kupující objeví rozpor mezi skutečnou výměrou a údajem uvedeným ve veřejném seznamu. S ohledem na presumpci správnosti a pravdivosti údajů v těchto seznamech obsažených má kupující právo na snížení kupní ceny pouze za podmínky, že se tak strany dohodly, jinak by byl prodávající nepřiměřeně zatížen. Co se týče lhůty, v níž mohou být kupujícím uplatněny skryté vady stavby spojené se zemí pevným základem, je omezena horní hranicí pěti let. Kdyby kupující v této době vadu neoznámil, neznamená to automaticky zánik jeho práva, uplatní-li však prodávající tuto námitku, nemůže mu soud práva z vadného plnění přiznat, ledaže by vada představovala následek skutečností,
o kterých prodávající při odevzdání věci prokazatelně věděl nebo vědět musel. V ostatním se dle § 2131 NOZ použijí přiměřeně ustanovení dopadající na kupní smlouvu uzavřenou ohledně věci movité, zejména jde-li o povinnost řádně si kupovanou věc prohlédnout ještě před uzavřením smlouvy za účelem odhalení vad faktických nebo práva vyplývající z porušení smlouvy.
Provedeme-li komparaci naší platné úpravy s římským právem, objevíme hned několik společných rysů. NOZ především přejal zásadu caveat emptor, která ukládala kupujícímu povinnost řádně si věc prohlédnout ještě předtím, než uzavřel kupní smlouvu, aby objevil případné zjevné vady. Pokud se však vada projevila až po přechodu nebezpečí škody na věci, ocitnul se římský kupující v podstatně složitější situaci než jeho současný protějšek, neboť musel dokázat, že v době uzavření smlouvy věc tuto vadu nevykazovala. Dnes v takovém případě stačí, oznámí-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji zpozoruje, v případě vad skrytých je mu potom poskytnuta dvouleté lhůta. Uplatnění práva z vadného plnění však nebrání ani její marné uplynutí, nevznese-li prodávající u soudu námitku. Podobně jako NOZ rozlišuje podstatné a nepodstatné porušení smlouvy a s tím spojenou volbu prostředků nápravy, poskytovalo i římské právo dvě různé žaloby, jejichž uplatnění záviselo na tom, zda bylo možné předmět i přes vadu používat obvyklým způsobem či nikoli. Na první kategorii se vztahovala žaloba zvaná actio quanti minoris, sledující snížení kupní ceny, na druhou actio redhibitoria směřující ke zrušení uzavřené smlouvy. Z pohledu prodávajícího potom došlo k rozšíření jeho povinností hned několika směry. Předně je
povinen oznámit kupujícímu každou vadu věci, o níž ví v době uzavírání smlouvy, nikoli pouze určitou skupinu vad, jak ji vymezoval např. edikt kurulských aedilů. Mimo odpovědnost za vadné plnění ručí také za jakost, pokud ji vyznačí na obalu prodávané věci nebo ji uvede v reklamě. Jde-li o evikční závazek římského prodávajícího, NOZ žádnou podobnou povinnost nezakotvuje, jelikož prodávající již neodpovídá za poklidnou držbu věci, nýbrž za převod vlastnictví. Kdyby však prodávající kupní smlouvou převedl věc, kterou původní vlastník ztratil, nebo mu byla svémocně odňata před méně než třemi lety, a kupující by byl následně povinen tuto věc vydat, mohl by na prodávajícím požadovat náhradu takto vzniklé škody.
2.1.9 Vedlejší ujednání při kupní smlouvě
Na předchozích řádcích byly popsány účinky, jaké běžně vyvolává platná kupní smlouva. Mnohdy však strany chtějí práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy určitým způsobem modifikovat, a za tímto účelem do smlouvy včleňují různá vedlejší ujednání, která mají obvykle podobu výhrad a podmínek.193 NOZ jako první uvádí výhradu vlastnického práva, jejíž zanesení do smlouvy způsobí, že se kupující stane vlastníkem věci až úplným zaplacením kupní ceny, ačkoli nebezpečí škody na věci na něj přejde již v době jejího převzetí.194 Případně mohou strany spojit přechod vlastnického práva s okamžikem částečného zaplacení věci či možností disponovat s věcí.195 Ustanovení
§ 2133 NOZ upravuje situaci, kdy má kupující uhradit cenu věci ve splátkách a ocitne se v prodlení, jež nepřesahuje desetinu kupní ceny. V takovém případě nemůže prodávající od smlouvy odstoupit, pokud kupující tuto splátku vyrovná nejpozději společně se splátkou následující, a to ke dni, kdy se tato další splátka stane splatnou. Má-li mít výhrada vlastnického práva účinky také vůči věřitelům kupujícího, vyžaduje se její zřízení ve formě veřejné listiny nebo alespoň písemně s úředně ověřenými podpisy. Pokud se však výhrada vztahuje k věci zapsané ve veřejném seznamu, nemůže působit vůči třetím osobám, dokud do tohoto seznamu není zapsána.196
193 RABAN, Xxxxxxx et al. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Xxxxxx Xxxxx – Vydavatelství a nakladatelství, 2013, s. 150.
194 § 2132 NOZ
195 RABAN, op. cit., s. 151.
196 § 2134 NOZ
Dalším vedlejším ujednáním je výhrada zpětné koupě, zajišťující smluvním stranám možnost za splnění stanovených podmínek obnovit stav, který zde byl před uzavřením kupní smlouvy. Prodávající tak může požádat kupujícího o vrácení věci v nezhoršeném stavu a na oplátku je povinen mu vyplatit kupní cenu. Zpravidla by si měly strany dohodnout lhůtu, po kterou je možné uvedený postup realizovat, neučiní-li tak, uplatní se tříletá lhůta u věcí movitých a desetiletá u věcí nemovitých.197 Z ustanovení § 2135 odst. 2 NOZ dále vyplývá, že výhrada zpětné koupě zavazuje také dědice a jakožto právo může být zcizena pouze za předpokladu, že je to výslovně dohodnuto. NOZ počítá i s možností, že kupující během doby, po kterou má předmět u sebe, vynaloží náklady za účelem jeho zlepšení nebo mimořádné náklady na jeho zachování, a pro tyto případy v § 2136 stanoví, že kupující má nárok na náhradu podobně jako poctivý držitel. Naproti tomu dojde-li ke zničení či zhoršení stavu věci pro příčinu, za niž nese odpovědnost kupující, je povinen prodávajícímu vzniklou škodu nahradit.
Ustanovení § 2139 NOZ poté upravuje výhradu zpětného prodeje, jejíž obsah se prakticky shoduje s výhradou zpětné koupě, v této situaci však dochází k výměně rolí a právo obnovit původní stav, tedy prodat věc zpět prodávajícímu si vymiňuje kupující.
Často také smluvní strany do kupní smlouvy zahrnují doložku o předkupním právu, která kupujícího (dlužník) zavazuje, aby v případě zamýšleného prodeje věci třetí osobě (koupěchtivý) tuto věc nejprve nabídnu prodávajícímu (předkupník).198 Předkupní právo lze přitom sjednat i v případě smlouvy nájemní či smlouvy o dílo a může být rozšířeno také na jiné případy zcizení.199 Ustanovení § 2141 NOZ řeší situaci, kdy předkupní právo náleží více osobám dohromady, a to tak, že stanoví možnost jeho uplatnění pouze těmito osobami v celku. Zánik práva jednoho z nich však nebrání tomu, aby jej uplatnili ostatní. Stejně jako v případě výhrady zpětné koupě je i pro předkupní právo typické, že zavazuje dědice a může být zcizeno jen za podmínky výslovného ujednání.200 Předkupní právo tedy nikterak nebrání kupujícímu v tom, aby s věcí libovolně nakládal, smí ji zatížit i zcizit, musí ovšem dbát na to, aby v případě uzavření
197 § 2137 NOZ
198 § 2140 odst. 1 NOZ
199 RABAN, op. cit., s. 153.
200 § 2142 NOZ
smlouvy s koupěchtivým nabídnul věc ke koupi předkupníkovi.201 Má-li zřízené předkupní právo povahu práva věcného, avšak dlužník věc dále prodá či jiným obdobným způsobem zcizí, je předkupník oprávněn požadovat úplatné převedení věci do svého vlastnictví. Pokud by nový vlastník nabyl věc jiným způsobem, zůstalo by předkupníkovi jeho předkupní právo zachováno v původním rozsahu.202 NOZ předvídá i takové situace, kdy dojde k uzavření smlouvy mezi dlužníkem a koupěchtivým s tím, že koupěchtivý o předkupním právu věděl nebo vědět musel. Tehdy se uzavřená kupní smlouva považuje za smlouvu s rozvazovací podmínkou, k jejímuž splnění dojde uplatněním předkupního práva.203 Naopak, nepřihlíží se k takové kupní smlouvě, v jejímž rámci bylo sjednáno, že prodávající od smlouvy odstoupí, uplatní-li předkupník své právo, nebo že dojde ke změně či zániku závazku, pokud předkupník předkupního práva nevyužije.204
Ustanovení § 2147 NOZ potom klade konkrétní požadavky na výkon předkupního práva. Prodávající splní svoji nabídkovou povinnost tím, že předkupníkovi oznámí obsah kupní smlouvy, již uzavřel s koupěchtivým, přičemž nabídka koupě nemovité věci musí být učiněna písemně. Dojde-li k přijetí nabídky ze strany předkupníka, uskuteční se transakce mezi ním a prodávajícím za stejných podmínek, jaké byly sjednány mezi prodávajícím a koupěchtivým. Předkupník tak musí zaplatit původně dohodnutou cenu a současně splnit i ostatní podmínky, k jejichž splnění se zavázal koupěchtivý. Nemožnost splnění některé z podmínek předkupníkem lze zhojit tím, že předkupník poskytne prodávajícímu částku odpovídající hodnotě tohoto vedlejšího plnění, v opačném případě předkupní právo zaniká. Výjimkou je situace, kdy se dá rozumně očekávat, že by prodávající s koupěchtivým uzavřeli kupní smlouvu i bez dalších podmínek.205 Pokud jde o placení kupní ceny, na základě ustanovení
§ 2148 NOZ platí, že předkupník se zavazuje k její úhradě v dohodnuté lhůtě, jinak do osmi dnů od provedení nabídky u věcí movitých, u věcí nemovitých do tří měsíců. Nesplněním této povinnosti překupní právo zaniká. Jestliže byly mezi prodávajícím a koupěchtivým dohodnuty výhody v podobě odložení placení kupní ceny k pozdějšímu
201 RABAN, op. cit., s. 153.
202 § 2144 odst. 1 a 2 NOZ
203 § 2145 NOZ
204 § 2146 NOZ
205 § 2149 odst. 1 NOZ
datu či možnosti její úhrady ve splátkách, má na ně nárok také předkupník, je však podmínkou, aby v případě odložení platby poskytnul přiměřenou jistotu. Měla-li být věc koupena společně více osobami, je předkupník povinen zaplatit pouze poměrnou část dohodnuté souhrnné ceny.206
Předkupní právo bývá nejčastěji založeno vedlejším ujednáním v kupní smlouvě, ačkoli existují případy, kdy vzniká přímo ze zákona. Podle ustanovení
§ 3056 odst. 1 NOZ má vlastník pozemku, na němž je postavena stavba, již není možno považovat za součást pozemku, předkupní právo k této stavbě a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Mnohdy je také oprávněným k realizaci předkupního práva stát, například jedná-li se o prodej památek207 či pozemků v rámci zvláště chráněných území.208
Smluvní strany se rovněž mohou dohodnout, že účinky kupní smlouvy podmíní schválením věci ze strany kupujícího. V takové situaci se jedná o koupi na zkoušku a kupující je povinen sdělit své stanovisko během tzv. zkušební doby, která běží od uzavření smlouvy a činí tři dny u věcí movitých, jeden rok u věcí nemovitých. Je-li však ze smlouvy patrné, že věc bude podrobena prohlídce či zkoušce až po jejím odevzdání, považuje se za počátek běhu lhůty právě okamžik odevzdání věci.209 S ohledem na skutečnost, zda kupující věc převezme či nikoli, nabývá toto vedlejší ujednání povahy podmínky odkládací či rozvazovací.210 Nepřevzetí věci z něj činí podmínku odkládací, k jejímuž zmaření dojde tím, že kupující ve zkušební době neoznámí schválení věci. Naopak, převezme-li kupující věc, jedná se o podmínku rozvazovací a věc se považuje za schválenou, pokud ji kupující v průběhu zkušební doby neodmítne.211 Ustanovení § 2151 odst. 3 NOZ činí možnost odmítnutí věci závislou na schopnosti kupujícího vrátit ji v původním stavu. Došlo-li však ke změnám na věci v důsledku jejího vyzkoušení, nepovažuje se to za rozpor s uvedeným ustanovením.
NOZ předpokládá i takové situace, kdy chce prodávající nějakou dobu po uzavření smlouvy vyčkat, zda mu jiný kupující neučiní výhodnější nabídku. Za tímto
206 § 2149 odst. 2 NOZ
207 § 13 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
208 § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
209 § 2150 NOZ
210 RABAN, op. cit., s. 156.
211 § 2151 odst. 1 a 2 NOZ
účelem je třeba ve smlouvě obsáhnout vedlejší ujednání v podobě výhrady lepšího kupce, které dává prodávajícímu možnost ve stanovené lhůtě, jinak do tří dnů od uzavření smlouvy u věcí movitých a do jednoho roku u nemovitostí, aby dal přednost jinému kupci, přestože mu třeba nabídne nižší cenu než první kupující.212 Ustanovení
§ 2153 NOZ potom odkazuje na § 2151 NOZ, a podmiňuje tak charakter dané podmínky převzetím či nepřevzetím věci ze strany kupujícího.
Posledním vedlejším ujednáním, jež NOZ výslovně zakotvuje, je cenová doložka, která umožňuje dodatečnou úpravu kupní ceny v závislosti na výrobních nákladech. Rozhodné náklady by měly být určeny přímo ve smlouvě, v opačném případě je možné do ceny promítnout cenové změny hlavních surovin, z nichž byla věc vyrobena.213 Stejně tak je na vůli stran, aby určily, k jakému okamžiku budou posuzovány cenové změny, neučiní-li tak, považuje se za určující doba uzavření smlouvy a doba plánovaného dodání věci, eventuálně doba skutečného včasného plnění. Pokud prodávající dodá věc po lhůtě k plnění a ceny surovin budou v té době nižší, stanoví se výsledná cena s ohledem na tyto nižší ceny.214 Z ustanovení § 2156 NOZ vyplývá pro strany povinnost uplatnit práva z cenové doložky bez zbytečného odkladu po dodání věci, jinak zaniknou.
Vzhledem k zásadě autonomie vůle, na níž je postaven celý NOZ, mohou strany dohodnout jakékoli další vedlejší ujednání ve formě výhrad či podmínek. Těmto ujednáním je společná povinnost jejich uplatnění ve lhůtě jednoho roku od účinnosti kupní smlouvy.215 Může se jednat např. o měnovou doložku, která umožňuje změnu kupní ceny v souladu s pohybem kurzu měn.216
Pro všechna popsaná vedlejší ujednání platí, že je lze učinit v případě prodeje věcí movitých i nemovitých. Co se týče nemovitostí, je však třeba dbát na to, aby byla v souladu s ustanovením § 2128 odst. 1 NOZ zachována písemná forma tam, kde mají mít výhrada vlastnického práva, právo zpětné koupě, předkupní právo, výhrada lepšího kupce a koupě na zkoušku účinky věcného práva. Vztahují-li se uvedené výhrady k věci
212 § 2152 NOZ
213 § 2154 NOZ
214 § 2155 NOZ
215 § 2157 NOZ
216 RABAN, op. cit., s. 157.
zapsané do veřejného seznamu, dochází ke vzniku věcného práva až provedením zápisu do příslušného seznamu.217
Vedlejší ujednání, tzv. pacta adiecta, byla známa již v době práva římského. Běžně se používala výhrada lepšího kupce (in diem addictio) a ujednání o předkupním právu (pactum protimiseos), jejichž obsah byl takřka totožný s dnešní úpravou. Koupě na zkoušku měla výlučně povahu odkládací podmínky, zatímco dnes její konkrétní podoba závisí na tom, zda kupující splní svoji povinnost převzít věc či nikoli. Obdobu úmluvy o znelíbení (pactum displicentiae) můžeme spatřovat ve výhradě zpětného prodeje, ačkoli jí blízkou výhradu zpětné koupě římské právo výslovně neupravovalo. Rozvazovací podmínka lex commissoria představující pro prodávajícího možnost odstoupit od smlouvy v případě, že kupující nezaplatil kupní cenu v dohodnuté době, svůj odraz v NOZ nenachází, obecné ustanovení § 2157 NOZ však její použití umožňuje. Novinkou oproti římskému právu je potom výhrada vlastnického práva, jejíž uplatnění bránila tehdejší úprava přechodu vlastnictví. Při trhu reálném se stal kupující vlastníkem věci automaticky bez nutnosti zvláštního ujednání a v případě trhu konsensuálního bylo třeba vykonat speciální převodní akt, úhrada ceny sama o sobě tak nemohla být dostačující. Pokud jde o cenovou doložku, jejímu uplatnění v římské kupní smlouvě pravděpodobně nic nebránilo, ačkoli jsem na zmínku o ní v rámci studia materiálů nikde nenarazila.
2.1.10 Prodej zboží v obchodě
S ohledem na výše popsané lze zjednodušeně říci, že římská a současná kupní smlouva vykazují velké množství společných rysů. U obou úprav se však vyskytují různá specifika vyvolaná především dobou, v níž dochází k jejich použití. Dnešní úprava kupní smlouvy je tak typická tím, že i přes právně zakotvenou zásadu rovnosti smluvních stran poskytuje zvýšenou ochranu subjektu, který se fakticky stává slabším. Řeč je o zvláštní úpravě prodeje zboží v obchodě obsažené v §§ 2158 až 2174 NOZ, jejíž původ je třeba hledat ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.218
217 § 2128 odst. 2 NOZ
218 RABAN, op. cit., s. 157-158.
Podle § 2158 odst. 1 NOZ jsou ustanovení tohoto pododdílu použitelná vedle obecných pravidel vztahujících se ke kupní smlouvě v případech, kdy je prodávající podnikatelem a prodej představuje jeho podnikatelskou činnost, zatímco kupující podnikatelem není, nebo je alespoň z okolností uzavírané kupní smlouvy patrné, že se netýká jeho podnikatelské činnosti.219 Je tedy zřejmé, že onu slabší smluvní stranu zde představuje nejen spotřebitel, ale i kterýkoli jiný nepodnikatel, a určujícím z hlediska aplikovatelnosti dále uvedených pravidel je postavení prodávajícího.220 Ač pojem
„obchod“ vyvolává představu klasické kamenné prodejny, dopadají tato ustanovení rovněž na prodej uskutečněný v internetových obchodech (e-shopy).221
Z § 2159 NOZ vyplývá, že kupující je povinen převzít věc ihned při prodeji nebo si ji může nechat doručit na určené místo, kde ji převezme. Pokud by tak neučinil, může po něm prodávající požadovat úhradu za uskladnění v dohodnuté výši, jinak ve výši obvyklé. Speciálně je upraven také přechod vlastnického práva, který je spojen s převzetím věcí kupujícím.222 Jedná-li se však o samoobslužný prodej, stává se kupující vlastníkem věci, jakmile zaplatí kupní cenu, stejně jako v případě římského trhu reálného.223
Ustanovení § 2161 odst. 1 NOZ demonstrativním výčtem stanoví, za jakých okolností je možné považovat prodanou věc za bezvadnou. Požadavek jakosti je splněn například tehdy, má-li věc dohodnuté vlastnosti nebo je odevzdána v ujednaném množství, míře či hmotnosti. Odstavec 2 potom zakotvuje vyvratitelnou právní domněnku, že vada objevivší se na věci v průběhu šesti měsíců po převzetí věci existovala již při jejím převzetí.224 Za účelem včasného odhalení vad opravňuje
§ 2162 NOZ kupujícího, aby požadoval kontrolu věci či předvedení jejích funkcí, pokud to neodporuje povaze dané věci. V případě, že prodávající ví o vadě věci, která však nebrání jejímu užívání obvyklým způsobem, má povinnost kupujícího na tuto vadu upozornit a současně mu smí věc prodat jen za sníženou cenu.225 Zvláštní kategorii
219 RABAN, op. cit., s. 158.
220 GAŇO, Jiří. Nový občanský zákoník a prodej zboží v obchodě. Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR
[online]. Svaz obchodu a cestovního ruchu, publikováno 17. 4. 2013 [cit. 20. 2. 2014].
221 RABAN, op. cit., s. 158.
222 § 2160 odst. 1 NOZ
223 RABAN, op. cit., s. 158.
224 Tamtéž, s. 159.
225 § 2164 NOZ
představují věci zuživatelné, na nichž musí být vyznačena doba minimální trvanlivosti, případně doba použitelnosti u věcí, které se rychle kazí.226
V případě, že kupující zjistí vadu spotřebního zboží do dvaceti čtyř měsíců od jejího převzetí, je oprávněn u prodávajícího uplatnit práva z vadného plnění. Tato lhůta se však nepoužije tam, kde je na věci vyznačena doba použitelnosti, neboť v těchto situacích se aplikují ustanovení o záruce za jakost.227 Kupující také nemůže namítat vadu věci, pro kterou byl prodej uskutečněn za nižší cenu, opotřebení věci vzniklé v důsledku jejího běžného užívání, vadu, již měla použitá věc v okamžiku jejího převzetí kupujícím nebo pokud to vyplývá z povahy věci.228 Prodávající je povinen vydat kupujícímu na jeho žádost písemné potvrzení, v němž uvede rozsah a dobu trvání své odpovědnosti za vady, jméno, sídlo, identifikační údaj, popřípadě další údaje nezbytné k určení jeho totožnosti.229 Toto potvrzení může být také nahrazeno dokladem o koupi obsahujícím uvedení informace, neodporuje-li to povaze věci.230 Ochrana kupujícího jakožto slabší smluvní strany je dále poskytována v § 2168 NOZ, který stanoví, že k případné dohodě prodávajícího a kupujícího o zkrácení doby k uplatnění práv z vadného plnění se nepřihlíží, ledaže by se jednalo o zkrácení této doby na polovinu v případě koupě použitého spotřebního zboží. Ustanovení § 2174 NOZ jde ještě dál, jelikož zakotví, že na ujednání, jímž mají být práva z vadného plnění omezena či zcela popřena a kterého je mezi stranami dosaženo ještě předtím, než lze příslušná práva uplatnit, se pohlíží, jako by neexistovalo.
V § 2169 odst. 1 NOZ jsou potom uvedeny prostředky, kterými může být vadné plnění napraveno. Kupující má právo požadovat výměnu součásti věci, je-li to možné, jinak dodání věci nové, nebo smí od smlouvy odstoupit. Pokud je ovšem prodávající schopen odstranit vadu bez zbytečného odkladu, má přednost právo kupujícího na bezplatnou opravu věci. Naproti tomu způsobí-li opakovaný výskyt vady či větší množství vad nemožnost řádného užívání věci, je kupující oprávněn od smlouvy odstoupit.231 Jestliže si kupující nezvolí žádný z naznačených postupů, nebo si jej sice vybere, avšak prodávající nemůže dodat bezvadnou věc, vyměnit vadnou součást, věc
226 § 2163 NOZ
227 § 2165 NOZ
228 RABAN, op. cit., s. 159.
229 § 2166 odst. 1 NOZ
230 § 2166 odst. 3 NOZ
231 § 2169 odst. 2 NOZ
opravit či tak neučiní v přiměřené době, může kupující požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny.232 Stejně jako v případě ostatních kupních smluv nenáleží kupujícímu práva z vadného plnění za předpokladu, že o vadě věci věděl již v okamžiku uzavření smlouvy, nebo ji sám způsobil.233 Namísto výměny věci pak může podle ustanovení
§ 2171 NOZ požadovat pouze slevu z ceny ten, kdo koupil věc za nižší cenu či věc použitou.
Na závěr tohoto pododdílu jsou zařazena pravidla týkající se uplatnění práv z vadného plnění. Z ustanovení § 2172 NOZ plyne pro kupujícího povinnost vznést příslušný nárok u prodávajícího, eventuálně u jiné osoby určené dle potvrzení k opravě věci, je-li na místě pro kupujícího bližším. Podle § 2173 NOZ musí tato osoba písemně potvrdit, kdy bylo právo kupujícího uplatněno, stejně jako informace o opravě a době jejího trvání.
Popsaná ustanovení zajišťují ochranu nepodnikatelů především tím, že omezují smluvní volnost stran a současně zavádějí přísnější odpovědnost za vady.234 Kategorie nepodnikatelů v sobě však zahrnuje jednu zvláště chráněnou skupinu osob, spotřebitele, jejichž postavení v závazkových vztazích dále upravuje § 1810 a následující NOZ. Uvedená pravidla je třeba mít na zřeteli vždy, uzavírá-li podnikatel smlouvu se spotřebitelem, proto je nezbytné se o nich zmínit i v případě smlouvy kupní.
2.1.11 Smlouvy uzavírané se spotřebitelem
Spotřebitelem je v souladu s ustanovením § 419 NOZ „člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ Následující § 420 NOZ potom definuje podnikatele, a to jako osobu vykonávající samostatnou výdělečnou činnost živnostenským či jiným obdobným způsobem, pokud je jejím hlavním cílem dosažení zisku, případně je podnikatelem ten, kdo uzavírá smlouvy, jež souvisí s jeho vlastní obchodní, výrobní či jinou činností nebo v souvislosti se samostatným výkonem jeho povolání. Za podnikatele může být také považována osoba jednající na účet podnikatele nebo jeho jménem. Stanou-li se tyto dva subjekty stranami kupní smlouvy, stává se z ní
232 § 2169 odst. 3 NOZ
233 § 2170 NOZ
234 RABAN, op. cit., s. 158.
podle ustanovení § 1810 NOZ tzv. smlouva spotřebitelská. Důsledkem je především rozšíření katalogu povinností na straně prodávajícího, který musí podle § 1811 odst. 2 NOZ sdělit kupujícímu ještě před uzavřením smlouvy předepsané informace. Totéž ustanovení ve svém odstavci 3 stanoví, že informační povinnost prodávajícího nevzniká tehdy, uzavírá-li se smlouva v rámci vyřizování každodenních záležitostí a strany si mají poskytnout svá plnění ihned po jejím uzavření. Podle mého názoru se bude jednat např. o běžný nákup v kamenném obchodě.
Dalším projevem ochrany spotřebitele je v ustanovení § 1812 odst. 2 NOZ zakotvený zákaz smluvních ujednání, jejichž cílem by bylo tuto ochranu omezit. Pokud se ve smlouvě přece jen objeví, nepřihlíží se k nim, stejně jako se nemůže spotřebitel platně vzdát svých zákonných práv. Podle § 1813 NOZ jsou zakázanými taková ujednání, která mohou vytvořit značnou nerovnováhu mezi subjekty jdoucí k tíži spotřebitele, přičemž jejich demonstrativní výčet uvádí § 1814 NOZ.
Z pohledu kupní smlouvy mají velký význam zvláště pravidla týkající se uzavírání smluv distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory. V § 1820 odst. 1 NOZ jsou opět uvedeny údaje, jež musí být spotřebiteli známy ještě před uzavřením smlouvy a dle § 1822 odst. 1 NOZ musejí být tyto informace také později do smlouvy včleněny. Závazky vyplývající z těchto smluv jsou dále rozvedeny v §§ 1824 až 1828 NOZ. Zásadní význam má úprava odstoupení od smlouvy, které je na základě § 1829 odst. 1 písm. a) NOZ možné realizovat do čtrnácti dnů ode dne převzetí zboží. Tato lhůta se o rok prodlouží, nesplnil-li prodávající svoji povinnost informovat kupujícího o možnosti odstoupení, pokud tak však během této doby učiní, běží ona čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne poučení.235 Podle § 1831 odst. 1 NOZ je spotřebitel povinen do čtrnácti dnů od odstoupení vrátit podnikateli zboží, které obdržel, a ve stejné lhůtě musí s ohledem na ustanovení
§ 1832 odst. 1 NOZ vrátit podnikatel všechny peněžní prostředky, které od spotřebitele na základě smlouvy přijal. Pokud by však spotřebitel uzavřel s podnikatelem smlouvu obsaženou v taxativním výčtu § 1837 NOZ, odstoupit by od ní nemohl.
Speciální úprava je také věnována nakládání s neobjednaným plněním, jehož držby se v návaznosti na ustanovení § 1838 NOZ může spotřebitel ujmout. Za daných
235 § 1829 odst. 2 NOZ
podmínek se na něj hledí jako na poctivého držitele, který není povinen na své náklady věc vracet, dokonce ani nemusí podnikatele vyrozumět. Zbývá ještě dodat, že podle § 1840 NOZ se popsaná úprava nepoužije v souvislosti s kupní smlouvou, jejímž předmětem je nemovitost či zboží běžné spotřeby dodávané do spotřebitelovy domácnosti.
Výklad týkající se spotřebitelského práva by jistě mohl být obsáhlejší, s ohledem na zadání této práce jsem však nechtěla zabíhat do detailů a snažila jsem se pouze stručně upozornit na pravidla vztahující se ke kupní smlouvě. Ačkoli římské právo kategorii spotřebitelů nerozlišovalo, položilo základy ochrany kupujícího, zejména zakotvením nároků z odpovědnosti za vady. Později rozvíjené městské právo, např. na našem území platná Práva městská Království českého z roku 1579 inspirovaná právě římským právem věnovala zvláštní pozornost především kupním smlouvám uzavíraným ohledně nemovitostí. Prodávající tak například ručil za právní vady prodané nemovitosti nebo nesměl uskutečnit obchod po západu slunce, co se týče věcí movitých, ručil zvláště za to, že věc není kradená. Odpovědnost za vady faktické zpočátku upravena nebyla, později se ovšem objevovala při prodeji koní, kdy byl prodávající povinen upozornit kupujícího, že kůň je namožený či dýchavičný. Objevila-li se vada do tří dnů od uzavření smlouvy, směl kupující požadovat vrácení peněz. O propracovanosti tohoto zákoníku svědčí dlouhá doba jeho užívání, neboť jeho pravidla byla aplikována ještě v 18. století a značná část těchto zásad a principů byla nahrazena až ABGB. 236
2.1.12 Koupě závodu
Stejně jako se v případě prodeje zboží v obchodě uplatní kromě obecných ustanovení upravujících kupní smlouvu také speciální pravidla obsažená v samostatném pododdílu, má svá specifika rovněž kupní smlouva, kterou se převádí vlastnické právo k závodu. Definici obchodního závodu podává ustanovení § 502 NOZ, podle nějž se jedná o „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti.“
236 XXXXXXX, Xxxxxxxx. Historie ochrany práv kupujících. Česká obchodní inspekce [online]. Česká obchodní inspekce [cit. 12. 3. 2014].
Podle § 2175 odst. 1 NOZ nabývá kupující vše, co k závodu náleží, přičemž na závadu není, vyloučí-li strany z koupě některé jednotlivé položky. Podmínkou je, aby celek neztratil vlastnosti závodu. S převodem vlastnictví k závodu přecházejí nejen věci a práva, ale také zaměstnanci zde působící, proto NOZ v § 2175 odst. 2 stanoví, že současně dochází i k převodu činnosti zaměstnavatele. Jde-li o práva, v souladu s ustanovením § 2178 NOZ nepřecházejí ta, jež vyplývají z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, pokud to vylučuje smlouva, kterou byla prodávajícímu poskytnuta či povaha práv samotných.
Zaměříme-li se na kupní cenu, můžeme sledovat její význam hned ve dvou rovinách. Předně jde o hledisko předmětu, kdy platí, že cena se považuje za ujednanou v souladu s účetními záznamy. Smlouvou se tedy převádí vše, co bylo zahrnuto v účetnictví, nedohodnou-li se strany jinak. Kupní cena je dále významná pro případnou změnu obsahu smlouvy, neboť pokud strany dohodnou odložení účinnosti smlouvy, musí být v ceně zohledněny eventuální změny stavu majetku, k nimž došlo v mezidobí mezi uzavřením smlouvy a okamžikem její účinnosti. 237
Při předání závodu strany pořídí zápis, v němž uvedou, co všechno závod zahrnuje i co mu chybí, třebaže se jedná o věci k závodu dle smlouvy či účetních záznamů náležející. V tomto okamžiku má taky prodávající poslední možnost kupujícímu oznámit vady, o nichž ví, nebo o nichž vědět má a může.238
Převod vlastnického práva upravuje ustanovení § 2180 NOZ, podle nějž se stává kupující vlastníkem závodu v momentě, kdy je ve veřejném rejstříku uložen doklad o koupi závodu do sbírky listin, není-li kupující zapsán do tohoto seznamu, postačí ke změně v osobě vlastníka účinnost smlouvy. Současně s nabytím vlastnického práva také kupující přebírá dluhy a pohledávky prodávajícího, pokud jde však o dluhy, vztahuje se na ně uvedené pravidlo pouze za předpokladu, že o jejich existenci kupující věděl nebo ji měl rozumně předpokládat. Prodávající je potom povinen oznámit dlužníkům i věřitelům prodej závodu a osobu svého nástupce.239
V tomto pododdílu je speciálně upravena také možnost odstoupení od smlouvy, s jejíž realizací přecházejí zpět na prodávajícího dluhy a pohledávky, u dluhů se ovšem
237 RABAN, op. cit., s. 163.
238 § 2179 odst. 1 NOZ
239 § 2177 NOZ
uplatní kritérium vědomosti. Následně je kupující povinen informovat věřitele i dlužníky o zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy.
Pokud jde o srovnání stávající úpravy s úpravou římskoprávní, druhá jmenovaná pochopitelně zvláštní předmět kupní smlouvy v podobě závodu neznala. Stejně jako v případě spotřebitelů jsem však považovala za vhodné koupi závodu do této práce zařadit.
2.2 Smlouva směnná
Zatímco dnešní kupní smlouva se v základních rysech příliš neodlišuje od své římskoprávní předchůdkyně, u smlouvy směnné je tomu jinak. Ačkoli není tomuto smluvnímu typu v NOZ věnováno mnoho prostoru, došlo již k vyřešení některých sporů, které v souvislosti s jeho uplatňováním v praxi vznikaly, a současně byly odstraněny jisté pochybnosti. Především máme nyní jasno v tom, že smlouva kupní i smlouva směnná představují dva samostatné smluvní typy, jimž je poskytována stejná právní ochrana.
NOZ definuje směnu v ustanovení § 2184 odst. 1 jako smlouvu, kterou se „každá ze stran zavazuje převést druhé straně vlastnické právo k věci výměnou za závazek druhé strany převést vlastnické právo k jiné věci.“ Přitom platí, že strany si odevzdají věci ve stavu, v jakém se nacházely při uzavření smlouvy.240 Je-li řeč o stranách, myslí se tím kterýkoli subjekt způsobilý smluvně se zavázat, stejně jako v případě smlouvy kupní, tatáž pravidla platí i co se týče objektu, tedy věcí, jež mohou být směněny. Pokud jde o obsah daného závazku představovaný vzájemnými právy a povinnostmi stran, s ohledem na uvedenou definici spočívá v převedení vlastnického práva nejméně ke dvěma věcem. V podstatě se tak jedná o dvě překrývající se kupní smlouvy, kdy se obě smluvní strany současně nacházejí v postavení prodávajícího i kupujícího. Vzhledem k předmětu, který osoba dává, má pozici prodávajícího, ohledně věci, již přijímá, je kupujícím.241
Vezmeme-li v úvahu přechod nebezpečí škody na věci, uplatní se úprava smlouvy kupní, přičemž musíme mít stále na paměti povahu směny jakožto dvojice
240 § 2184 odst. 2 NOZ
241 RABAN, op. cit., s. 165.
kupních smluv.242 Podle ustanovení § 2185 odst. 1 NOZ se v případě nahodilé zkázy věci nastalé před okamžikem přechodu nebezpečí považuje smlouva za neuzavřenou. Speciálně je upraven také institut laesio enormis, který je oproti smlouvě kupní modifikován tak, že se uplatní pouze v případech, kdy by klesla hodnota věci pod polovinu ještě předtím, než došlo k jejímu odevzdání druhé smluvní straně. Za těchto podmínek smí „poškozená“ strana od smlouvy odstoupit. Nepatrné snížení hodnoty věci je ovšem irelevantní.243 Pokud má být věc přejímateli odeslána, přechází na něj nebezpečí škody na věci při jejím převzetí, to však neplatí, jestliže určil nebo souhlasil se způsobem, jakým mu má být věc odeslána. V těchto situacích je potom rozhodující odeslání věci.244
NOZ upravuje rovněž vlastnické právo k plodům a užitkům, které k věci přibyly do doby smluveného odevzdání věci, pro něž platí, že náležejí zciziteli. Plody a užitky vzniklé od tohoto okamžiku však patří přejímateli, a to i tehdy, když mu věc nebyla v dohodnutém čase předána.245 Poslední ustanovení tohoto oddílu řeší otázku vzájemného poměru smlouvy směnné a smlouvy kupní tak, že stanoví přiměřené použití pravidel vztahujících se ke koupi i na směnu za předpokladu, že směnná smlouva postrádá vlastní úpravu.246
Ačkoli by se mohlo zdát, že směna je jakýmsi pozůstatkem z dob dávno minulých, nachází si své uplatnění i dnes, ať už mezi sběrateli, jako tzv. barterový obchod uskutečňovaný zejména v období ekonomické krize či swap využívaný při obchodování na finančním trhu.247 Vzhledem k povaze této transakce je pochopitelné, že se její podoba od časů práva římského příliš nezměnila, došlo ovšem k jejímu výslovnému právnímu zakotvení, které způsobilo, že je smluvním stranám poskytována stejná ochrana, jako kdyby mezi sebou uzavřely kteroukoli jinou smlouvu. Rovněž není pochyb o tom, že směna představuje zvláštní smluvní typ, ačkoli nás NOZ při jeho využití v praxi odkazuje také na dodržování ustanovení platných při smlouvě kupní. Pokud jde o vývoj právní úpravy směny na našem území, poměrně zajímavým se
242 RABAN, op. cit., s. 166.
243 § 2185 odst. 2 NOZ
244 § 2186 NOZ
245 § 2187 NOZ
246 § 2188 NOZ
247 RABAN, op. cit., s. 167.
mi jeví fakt, že NOZ se oproti předchozímu občanskému zákoníku248 směnné smlouvě věnuje podrobněji, přestože současný trend v ostatních zemích je opačný.249
248 Zákon č. 40/1964 Sb.
249 RABAN, op. cit., s. 164.
3. Vliv ABGB a osnovy občanského zákoníku z r. 1937 na současnou právní úpravu smlouvy kupní a smlouvy směnné
XXX přebírá myšlenky obsažené již v osnově občanského zákoníku z roku 1937, která se zase inspirovala rakouským všeobecným zákoníkem občanským (ABGB). Proto jsem se rozhodla na závěr této práce zařadit kapitolu, v níž shrnu podobnosti a odlišnosti těchto tří právních úprav ve vztahu ke kupní a směnné smlouvě a současně se budu zabývat vlivem římského práva na jejich podobu.
3.1 ABGB
Nejprve se zaměřím na kupní smlouvu v ABGB. Na první pohled je zde patrný odkaz římského práva, neboť ABGB tento smluvní typ nenazýval jako smlouvu kupní, nýbrž smlouvu trhovou. Z hlediska systematiky můžeme pozorovat logičtější uspořádání než v NOZ, jelikož ustanovení upravující smlouvu směnnou jakožto předchůdkyni koupě byla zařazena před pravidla vztahující se ke kupní smlouvě. ABGB vyžadoval ke vzniku platné kupní smlouvy splnění stejných náležitostí jako právo římské, tedy dosažení konsensu ohledně prodávaného předmětu a jeho ceny.250 Okruh věcí, které si směl kupující pořídit, ABGB konkrétně nevymezoval, v § 1054 pouze odkazoval na obecná ustanovení týkající se smluv. Podle § 1065 ABGB pak bylo možné, stejně jako v dobách práva římského, koupit si věc očekávanou. Pokud šlo o kupní cenu, musela sestávat z peněz, v rozporu s ustanovením § 1055 ABGB však nebylo ani poskytnutí jiné věci jako ceny, v takovém případě se ovšem nejednalo o smlouvu kupní, ale o směnu. ABGB připouštěl rovněž možnost částečného uhrazení ceny penězi a její dorovnání jinou věcí, povaha smlouvy se pak odvíjela od poměru poskytnuté finanční částky k hodnotě věci. Stranám bylo taktéž povoleno pověřit stanovením kupní ceny třetí osobu, případě několik osob současně.251 Nad tyto vlastnosti kupní ceny stanovil ABGB ještě povinnost určit cenu tak, aby byla v souladu se zákonem. Klesla-li cena pod polovinu hodnoty věci, mohla poškozená strana na základě institutu laesio enormis od smlouvy odstoupit.252 Totéž pravidlo obsahuje
250 § 1054 ABGB
251 §§ 1056 a 1057 ABGB
252 § 1060 ABGB
ve svém ustanovení § 1793 odst. 1 také NOZ, namísto poloviny hodnoty věci však hovoří o hrubém nepoměru vzájemně poskytnutých plnění.
Co se týče povinností prodávajícího, ABGB v ustanovení § 1061 výslovně zakotvil pouze odevzdání věci a do té doby její pečlivé opatrování. O zajištění poklidné držby či převodu vlastnického práva na tomto místě nebyla řeč, ačkoli § 1053 ABGB spojoval přechod vlastnictví právě s odevzdáním věci. Tím se lišil od římského trhu reálného způsobujícího změnu v osobě vlastníka zaplacením ceny, od trhu obligačního zavazujícího prodejce k vykonání požadovaného převodního aktu, ale také od současné právní úpravy, která pojí přechod vlastnictví s okamžikem účinnosti kupní smlouvy. Na straně kupujícího zůstaly zachovány povinnosti původní, tedy převzetí věci a zaplacení dohodnuté ceny.253
Problematika přechodu nebezpečí škody na věci nebyla pro trhovou smlouvu speciálně upravena, a proto ustanovení § 1064 ABGB odkazovalo na přiměřené použití pravidel platících při směně. Pokud si strany sjednaly datum předání věci, avšak věc mezitím utrpěla takové poškození, že nedosahovala ani poloviny své původní hodnoty, pohlíželo se na kupní smlouvu, jako by nebyla uzavřena.254 Došlo-li během této doby k jinému nahodilému zhoršení věci či k jejímu zatížení břemenem, odpovědnost nesl držitel.255 Obdobně znějící ustanovení se v současnosti uplatňují namísto smlouvy kupní u směny.
Nebezpečí škody na věci tedy přecházelo na kupujícího současně s jejím převzetím, stejně jako je tomu dnes, a tatáž pravidla se uplatnila i ve vztahu k plodům a užitkům. Podle § 1050 ABGB totiž pro plody a užitky, o něž se věc rozrostla od doby uzavření smlouvy do jejího odevzdání kupujícímu, platilo, že náležely prodávajícímu. Pokud však vznikly až po sjednaném datu odevzdání, měly být spolu s věcí předány kupujícímu.256 Uvedená zásada je v NOZ redukována tak, že se v souladu s ustanovením § 2130 uplatní pouze u nemovitostí, v celém rozsahu je potom použitelná v případě směny.
Obecné ustanovení, jak ABGB označoval § 1066, stanovilo, že otázky, jež nebyly speciálně upraveny, se řídily všeobecnými pravidly smluv, zejména pak
253 § 1062 ABGB
254 § 1048 ABGB
255 § 1049 ABGB
256 § 1050 ABGB
smlouvou směnnou. Většina moderních právních úprav, včetně té naší, v této situaci volí postup opačný a přikazuje aplikovat normy platné pro koupi také v případě směny.257
Na konec hlavy věnované smlouvě trhové byla zařazena vedlejší ujednání, která z převážné části korespondovala s úpravou obsaženou v NOZ. Rozdíl můžeme ovšem spatřovat v tom, že ustanovení § 1067 ABGB obsahovalo jejich výčet, aniž by umožňovalo obsáhnout ve smlouvě vedlejší ujednání jiné, zde nevyjmenované. Oproti NOZ tak strany nemohly začlenit do smlouvy například ujednání v podobě výhrady vlastnického práva či cenovou doložku. Navíc jim byla dána možnost tzv. příkazu k prodeji, jehož obsah byl shodný s vetešnickou smlouvou popsanou v první kapitole této práce. Na jeho základě byl předmět odevzdán druhé straně s tím, aby jej v dohodnutém čase a za stanovenou cenu prodala, jinak jej musela vrátit zpět majiteli.258 Úprava směny byla sice oproti kupní smlouvě stručnější, vzhledem
k systematice a znění některých ustanovení ABGB však není sporu o tom, že si byly oba smluvní typy velmi blízké. Jejich vzájemný vztah lze charakterizovat tak, že ustanovení vztahující se ke směně představovala jakýsi obecný základ platný pro obě z nich a následující hlava zabývající se kupní smlouvou potom speciálně upravila některé otázky týkající se výlučně této transakce.
Směnná smlouva měla v ABGB konsensuální povahu, na rozdíl od práva římského, podle nějž byla kontraktem inominátním vyžadujícím ke své platnosti splnění závazku alespoň jedné ze stran.259 Za zmínku podle mého názoru stojí rovněž ustanovení § 1046 ABGB řešící postavení peněz jakožto předmětu směnné smlouvy. Z povahy věci bylo vyloučeno směnit věc za peníze, neboť v takové situaci by byla uzavřena smlouva kupní, nikterak však nevadilo, pokud došlo ke směně větších mincí za menší či zlatých za stříbrné. Ustanovení § 1047 ABGB potom zakotvilo vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. Na jeho základě byly obě strany povinny odevzdat věc se všemi součástmi a příslušenstvím v době a místě dohodnutém ve smlouvě, přičemž pro stav věci platilo, že musel být stejný jako v okamžiku uzavření smlouvy, a
000 XXXXXX, xx. cit., s. 327.
258 § 1086 NOZ
259 XXXXXX, Xxxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§§ 859 až 1089). Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 698.
současně měly věc převzít. Co se týče nebezpečí škody na věci a právního režimu plodů a užitků, uplatnilo se totéž, co bylo řečeno u smlouvy kupní. V § 1052 ABGB, který úpravu smlouvy směnné uzavíral, se promítnul vliv římského práva tak, že možnost soudního vymáhání plnění směnné smlouvy byla poskytnuta pouze té straně, která již svoji věc odevzdala. Uvedené pravidlo se uplatňovalo v případě žalob praescriptis verbis. Za situace, kdy bylo jedné ze stran smlouvou uloženo, aby plnila jako první, avšak druhá strana se ocitla v natolik tíživé finanční situaci, že tím bylo její plnění ohroženo, mohla první požadovat přiměřenou záruku či přímo plnění po této osobě, a až poté splnit svůj závazek.
Z pohledu dnešního práva se může jevit jako překvapující, že v případě těchto dvou smluv nebyla nikterak upravena práva z vadného plnění. Důvodem bylo zařazení těchto pravidel mezi všeobecná ustanovení o úplatných smlouvách a jednáních nacházející se v §§ 917 až 935 ABGB.
3.2 Osnova občanského zákoníku z r. 1937
Ačkoli představoval ABGB poměrně propracovanou právní úpravu, vzniklo s jeho recepcí do našeho právního řádu několik problémů. Především byla jeho použitelnost omezena pouze na české země, zatímco na Slovensku a v Podkarpatské Rusi hrálo prim právo obyčejové, zejména judikatura, a kodifikovány byly jen některé oblasti právního života. Zákonodárci proto začali uvažovat o vytvoření nového právního předpisu, který by byl platný pro celé území a současně by obsahoval tytéž myšlenky jako osvědčený ABGB. Hlavními osobnostmi, které měly vytvořit návrh nového zákona, byli profesoři Xxxxx Xxxxx, Xxx Xxxxxx, Xxxxxxxx Xxxxxxx, Xxxx Xxxxxxx a Xxxx Xxxxx, jimž bylo uloženo, aby podrobili ABGB kritickému zkoumání a vybrali z něj pravidla použitelná i za daných poměrů a současně dali vzniknout normám novým, řešícím aktuální otázky.260
Při zběžném prozkoumání osnovy z r. 1937 nás na první pohled upoutá nápadná podobnost právě s ABGB. Některá ustanovení byla do návrhu převzata v doslovném znění, proto se budu v rámci tohoto oddílu zabývat pouze normami novými či změněnými.
260 HORÁK, Xxxxxx. Rekodifikační pokus v první Československé republice. Soukromé právo
v proměnách věků – sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 162-163.
Kupní smlouvě bylo sice ponecháno označení „trhová smlouva“, její první změnu však můžeme pozorovat hned v ustanovení § 900 osnovy, jež vyžadovalo k platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi manželi notářský zápis. Z hlediska ceny zůstala zachována úprava původní, byla však zavedena možnost určit ji v souladu s předpisy práva obchodního jako tzv. cenu tržní či bursovní.261 Výraznější změny lze potom pozorovat v oblasti práv a povinností smluvních stran, kterým byla v osnově věnována větší pozornost než v ABGB. Do návrhu se dostala povinnost prodávajícího nést náklady spojené s odevzdáním věci kupujícímu, na straně kupujícího se zase jednalo o nutnost uhradit náklady vzniklé v důsledku odebrání či zaslání věci na určené místo.262 Placení nákladů souvisejících s prodejem nemovitosti pak upravoval
§ 909 osnovy.
Návrh na rozdíl od ABGB výslovně zakotvil odpovědnost za vady koupené věci, přičemž jako první pravidlo pojící se k této problematice zavedl povinnost kupujícího řádně si koupenou věc prohlédnout a na případné vady včas upozornit.263 Ačkoli dnes nemá nesplnění oznamovací povinnosti za následek zánik práva vyplývajícího z vadného plnění, podle osnovy tomu tak bylo.264 Ustanovení § 913 osnovy ovšem stejně jako NOZ zvláště upravovalo případy, kdy prodávající vadu věci zatajil lstí, tehdy byly nároky kupujícího z vad zachovány.265 V § 914 osnovy pak můžeme pozorovat zárodek povinnosti uchovat věc, chtěl-li kupující uplatnit svá práva z vadného plnění. Za zmínku dle mého názoru stojí rovněž ustanovení § 917 návrhu zabývající se koupí očekávaných užitků věci, jehož znění se velmi podobá § 2083 NOZ. Stejně jako v ABGB bylo stanoveno, že v ostatním se trhová smlouva řídí pravidly platnými pro smlouvu směnnou266 a závěr této hlavy tvořila vedlejší ujednání. Nově se objevila v dnešní době známá výhrada vlastnického práva, nebyla však zařazena do výčtu vedlejších ujednání v § 919, nýbrž navazovala na ustanovení řešící práva a povinnosti smluvních stran. Normy vztahující se k vedlejším ujednáním byly z velké míry přejaty z ABGB, přetrvala nemožnost sjednat takové ujednání, které nebylo v návrhu výslovně zakotveno, jedinou změnu tak představovalo převzetí
261 § 903 osnovy
262 § 908 osnovy
263 § 910 osnovy
264 §§ 910 a 911 osnovy
265 § 913 osnovy
266 § 918 osnovy
do prodeje, jež nahradilo původní příkaz k prodeji. Překvapilo mne, že osnova vůbec neřešila přechod nebezpečí škody na věci, domnívám se však, že s ohledem na ustanovení § 918 osnovy se předpokládalo využití úpravy tohoto institutu u směny.
Pravidla směny v osnově taktéž korespondovala s ustanoveními obsaženými v ABGB, dalo by se říci, že dokonce větší měrou než tomu bylo u koupě. Jedinou novinkou bylo ustanovení § 898 návrhu, jež rozšiřovalo aplikaci těchto norem také na jiné smlouvy spočívající ve výměně plnění.
Ačkoli osnova občanského zákoníku z r. 1937 vzhledem k navazujícím politickým událostem nikdy nevešla v platnost, představovala jakési pojítko mezi moudrostí římských právníků, která do ní pronikla skrze ABGB, a moderním právním myšlením, proto ji využili i současní zákonodárci při tvorbě NOZ. S trochou nadsázky tak můžeme říci, že jim osnova přípravu NOZ ulehčila.
Závěr
V této práci jsem se pokoušela nalézt a zhodnotit podobnosti a odlišnosti římskoprávní úpravy smlouvy kupní a smlouvy směnné a jejich úpravy v novém občanském zákoníku.
Nejprve jsem se zaměřila na prvky římskoprávní kupní smlouvy, zvážila jsem tedy okruh způsobilých subjektů, předměty, jež mohly být obchodovány, a obsah takto založeného právního vztahu spočívající ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran. Zabývala jsem se rovněž charakteristickými rysy kupní ceny, která společně s předmětem kupní smlouvy představovala jednu z jejích podstatných náležitostí. Samostatný oddíl byl věnován přechodu nebezpečí škody na věci a zásadě
„periculum est emptoris“, na nějž poté navázala úprava odpovědnosti prodávajícího za faktické a právní vady prodané věci, kdy druhou složku reprezentovala tzv. evikční povinnost prodávajícího. Za tuto problematiku byla zařazena tzv. pacta adiecta, neboli vedlejší ujednání, která se v kupních smlouvách běžně vyskytovala. Dále jsem v první kapitole popsala římskou smlouvu směnnou, vycházela jsem přitom ze smlouvy kupní a řešila jejich vzájemný vztah. Kapitola byla zakončena stručným výkladem zaměřeným na smlouvu vetešnickou, a to z důvodu její podobnosti s oběma zmíněnými smluvními typy.
Ve druhé kapitole jsem postupovala stejným způsobem s tím, že jsem vždy nejdříve rozebrala současnou právní úpravu obou smluvních typů, a na ní jsem posléze demonstrovala vliv římského práva. Pokud jde o subjekty, dokázala jsem, že se jejich okruh od dob práva římského rozšířil, zejména z důvodu nynější rovnoprávnosti obou pohlaví, zcela jistě však nelze tuto skutečnost přičítat novému občanskému zákoníku, neboť se jedná o důsledek dlouhodobého vývoje. Nadále se ovšem počítá s omezenou způsobilostí u nedospělců, kategorie dnes označované jako nezletilí, kteří mohou učinit pouze takový obchod, jenž odpovídá jejich rozumové a volní vyspělosti, jinak potřebují svolení zákonného zástupce. Z hlediska předmětu se toho naopak příliš nezměnilo, vymizela sice kategorie věcí extra commercium, do jisté míry ji nicméně nahradily věci, které mohou být s ohledem na čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vlastnictvím pouze určitých osob. Kupní cena si rovněž zachovala své náležitosti z dob římského práva, významnou novinku ovšem představuje možnost uzavřít kupní
smlouvu i bez ustanovení o ceně, ztratila tedy status její podstatné náležitosti. Práva a povinnosti subjektů kupní smlouvy také přetrvala, prodávající ale nemusí zajistit kupujícímu poklidnou držbu věci, nýbrž umožnit nabytí vlastnického práva, přičemž přechod vlastnictví se nové pojí s okamžikem účinnosti kupní smlouvy, eventuálně provedením zápisu v příslušném veřejném seznamu, na rozdíl od římského trhu reálného i obligačního. Pravidla o odpovědnosti kupujícího dle zásady „periculum est emptoris“ platí takřka v původní podobě, avšak odpovědnost za vady, jež nese prodávající, doznala několika změn. Především rozlišujeme dvě větve této odpovědnosti, konkrétně odpovědnost za vady a záruku za jakost, z povahy věci pak vyplývá, že vymizelo prodejcovo ručení za evikci. Poslední zkoumaná oblast, vedlejší ujednání při kupní smlouvě, z římského práva zcela vychází, pouze lze nově do smlouvy začlenit výhradu vlastnického práva, jejíž tehdejší použití bylo vyloučeno z důvodu vázanosti přechodu vlastnictví na provedení speciálního převodního aktu. Závěr druhé kapitoly tvoří zvláštní ustanovení, jejichž aplikace se předpokládá při prodeji zboží v obchodě, u tzv. spotřebitelských smluv a dochází-li ke koupi závodu. Pochopitelně nebylo možné tuto úpravu srovnat s římským právem, jelikož v něm neexistoval její ekvivalent, vzhledem k zařazení těchto pravidel v NOZ jsem však považovala za vhodné, aby byla obsažena i v této práci.
Co se týče smlouvy směnné, největším přínosem, který můžeme v současné právní úpravě pozorovat, je její výslovné zakotvení, jež nedává žádný prostor dřívějším pochybám o závaznosti a vynutitelnosti směny. Jasno máme také v oblasti použitelnosti norem upravujících koupi na případy směny, neboť NOZ jejich aplikaci za daných podmínek výslovně stanoví.
Nakonec jsem se nažila stručně shrnout ustanovení upravující koupi a směnu v ABGB a osnově občanského zákoníku z r. 1937, protože se jedná o dva významné myšlenkové zdroje, na nichž je NOZ postaven. To dokazují četná ustanovení, která jsou do NOZ promítnuta, mnohdy takřka v doslovném znění.
S ohledem na výše popsané tak mohu konstatovat, že římské právo, ač systém velmi starý a pro mnohé zapomenutý, je cenným zdrojem moudrosti a inspirace, jehož pravidla a zásady současní zákonodárci rádi přejímají, a troufám si tvrdit, že tak ještě po mnoho let činit budou.
Použité zdroje a literatura
Právní předpisy
1) Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx [cit. 11. 2. 2014]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx- view.seam?documentId=onrf6mjzhezv6mrnge&conversationId=5044187
2) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In:
Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx [cit.
28. 2. 2014]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx- view.seam?documentId=onrf6mjzgy2f6nbqfu2tq&conversationId=5002719
3) Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. In:
Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx [cit.
15. 2. 2014]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx- document.seam?documentId=onrf6mjzha3v6mrqfuzdc
4) Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In:
Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx [cit.
28. 2. 2014]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx- view.seam?documentId=onrf6mjzheyv6njrgmwtkoi&conversationId=5008314
5) Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx [cit. 11. 2. 2014]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx- xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx- document.seam?documentId=onrf6mjzhezf6mjrgqwteni
6) Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.
H. Xxxx [cit. 11. 2. 2014]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx- xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx- document.seam?documentId=onrf6mjzhezf6mrugywtcni
7) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Xxxx- online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Xxxx
[cit. 11. 2. 2014]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx- view.seam?documentId=onrf6mrqga4v6nbqfuyti&conversationId=5045162
8) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ÚZ č. 900 – Nový občanský zákoník. Ostrava: Nakladatelství Sagit, 2012. 320 s. ISBN 978-80-7208-920-8
Odborná literatura
9) XXXXX, Xxxxxxxxx; XXXXX, Xxxxxxxxx xx. Xxxxxxx k dějinám římského práva a jeho institucí. 3. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7380-256-1.
10) XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx X. et al. Nový občanský zákoník: Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2012. 830 s. ISBN 978-80-7380-413- 8.
11) XXXXXXXX, Xxxx. Bona fides v Xxxxxxxxxx De officiis. Římské právo a neprávnické prameny: sborník z VI. mezinárodní konference právních romanistů České republiky a Slovenské republiky pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně ve dnech 7. - 8. listopadu 2003. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 41-49. ISBN 8021035730.
12) XXXXX, Xxxxxx. Periculum v trhové smlouvě podle práva římského. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1931. 212 s.
13) XXXXXX, Xxxxxxxx. Význam obratu praetora „in factum actionem dandam“. Actiones, condictiones, exceptiones: 13. setkání právních romanistů České a Slovenské republiky, MU Brno 13. - 14. 5. 2011. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 31-38. ISBN 9788021056800.
14) XXXXX, Xxxxxxx. Xxxxx: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2007. 326 s. ISBN 978-80-7380-054- 3.
15) XXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1.
16) XXXXXXXXXXXX, Xxxxxxx; XXXXX, Xxxxx. Praktické prípady z rímského práva. 2. dopl. vyd. Bratislava: Manz, 1998. 250 s. ISBN 8085719215.
17) XXXXX, Xxxxxx. Rekodifikační pokus v první Československé republice. Soukromé právo v proměnách věků – sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 159-174. ISBN 978-80-210-5557-5.
18) XXXXXXXXXXX; XXXXX, Xxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxx. Iustiniani Institutiones: Justiniánské Instituce. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010. 411 s. ISBN 978-80-246- 1749-7.
19) XXXXX, Xxxxxxx et al. Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Xxxxxx Xxxxx – Vydavatelství a nakladatelství, 2013. 476 s. ISBN 978- 80-87713-10-5.
20) XXXXXX, Xxxxxxxxx; XXXXXXXX, Xxxxxxx. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§§ 859 až 1089). Praha: ASPI Publishing, 2002. 866 s. ISBN 8085963795.
00) XXXXXX, Xxxxxx. Mélanges en l’honneur de Xxxxx Xxxxxxx Xxxxxxx. Bale: Xxxxxxx & Xxxxxxxxxxx, 1999. 432 s. ISBN 3-7190-1797-4.
22) XXXXXXX, Xxxxx; XXXXXXX, Xxxxxxx. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012. 1019 s. ISBN 978-80-7418-146-7.
23) XXXXXXXXXX, Xxxxxxxx. The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. Cape Town: Juta & Co, 1990. 1200 s. ISBN 9065446737.
Soudní rozhodnutí
24) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, 2002 [cit. 10. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxxxxXxxxxx.xxxx?xxx00000&xxxx0&xxxx0&xxxxx esult
Elektronické prameny
25) GAŇO, Jiří. Nový občanský zákoník a prodej zboží v obchodě. Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR [online]. Svaz obchodu a cestovního ruchu, publikováno
17. 4. 2013 [cit. 20. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxxx/0000/xxxx- novy-obcan---prodej-zbozi-v-obchode.pdf
26) XXXXXXX, Xxxxxxxx. Historie ochrany práv kupujících. Česká obchodní inspekce [online]. Česká obchodní inspekce [cit. 12. 3. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xx/x-xxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-xxxx-xxxxxxxxxx/
27) XXXXX, Xxxx; XXXXXXXX, Xxxx. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, publikováno 3. 2. 2012 [cit. 10. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxxxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX- konsolidovana-verze.pdf
28) XXXXXXX, Xxxxx. Jednání společností po rekodifikaci občanského zákoníku. XxxxxxxxXxxx.xx [online]. BusinessInfo, publikováno 14. 11. 2012 [cit. 10. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxxxxxx- po-rekodifikaci-obcanskeho-zakoniku-25102.html
29) XXXXX, Xxxxx. Vliv římského práva na současný občanský zákoník – přechod rizik ve smluvním právu. Bulletin advokacie [online]. Česká advokátní komora, publikováno 18. 1. 2013 [cit. 17. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx- xxxxxxxxx.xx/xxxx-xxxxxxxx-xxxxx-xx-xxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxxxx- rizik-ve-smluvnim-pravu
30) Změna chápání pojmu věc. Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2013 [cit. 11. 2. 2014]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx-xxxxx/xxxxx-xxxxxxx- pojmu-veci/