Vysoká škola CEVRO Institut DIPLOMOVÁ PRÁCE Břetislav Mach Praha 2023

Vysoká škola CEVRO Institut

2. DIPLOMOVÁ PRÁCE

3. Xxxxxxxxx Xxxx

6. Praha 2023

Vysoká škola CEVRO Institut

7. Katedra soukromého práva

8. DLOUHODOBÉ OBCHODNÍ SMLOUVY POHLEDEM ČESKÉHO PRÁVA S PŘIHLÉDNUTÍM K VYBRANÝM ZAHRANIČNÍM ÚPRAVÁM

10. Studijní program: Obchodněprávní vztahy

11. Studijní obor: Obchodněprávní vztahy

12. Vedoucí práce: XXXx. Xxxxxx Xxxxx, Ph.D.

14. Diplomová práce

15. Praha 2023

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně, uvedl v ní všechny použité prameny a zdroje a v textu řádně vyznačil jejich použití.

_________________________

Xxxxxxxxx Xxxx

18. V Tel Avivu, 30. července 2023

Rád bych poděkoval panu xx. Xxxxxxxx za to, že mě k tématu dlouhodobých závazků přivedl, za jeho nesmírně cenné rady a jeho neskonalou ochotu a trpělivost.

Své Marjánce děkuji vlastně za totéž, protože i ona mě mj. přivedla k tématu dlouhodobých závazků.

Abstrakt

Tématem této diplomové práce jsou dlouhodobé smlouvy jako specifická průřezová kategorie smluv. Ačkoli v ekonomii je tomuto tématu věnována poměrně velká pozornost, v právní teorii (a zejména v tuzemské) související problematika doposud systematicky probádána nebyla. Dlouhodobé smlouvy přitom tvoří svébytnou kategorii vyznačující se specifiky, které v mnoha ohledech vybízejí k úvaze o potřebě adresné regulace. Toto času (a to nikoli jen v českém soukromém právu) neexistuje jednotná legální definice dlouhodobých smluvních závazků, na kterou by navazovala specifická úprava reagující na jejich specifika. Výhodou smluvních závazků zavazujících k dlouhodobému (průběžnému) plnění je příslib stability plnění v delším časovém horizontu. Daní za tuto stabilitu je nejistota ohledně předvídatelných i nepředvídatelných událostí měnících podmínky, za kterých bude k plnění docházet. V této práci se tedy pokusím odpovědět na následující výzkumné otázky: 1) Jak lze definovat dlouhodobou smlouvu“? 2) Jaké existují v objektivním právu možnosti vyvázat se z takové smlouvy a za jakých okolností je takové vyvázání možné? 3) Jaké nabízí objektivní právní úprava možnosti vymožení si modifikace dlouhodobé smlouvy za účelem „záchrany“ závazku v případě různých druhů změn odehrávajících se ve vnějším okolí? 4) Do jaké míry řeší potenciální problémy vyvstávající v souvislosti s dlouhodobými smluvními závazky obecné zásady soukromého práva, zejména zásady dobré víry a poctivosti v obchodním styku? Při pokusu odpovědět na tyto otázky hodlám reflektovat nejen české objektivní soukromé právo, ale v potřebném rozsahu také vybrané zahraniční právní řády zemí kontinentální a angloamerické právní kultury a projekty harmonizace soukromého práva (DCFR a Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT).

Abstract

This thesis will deal with long-term contracts as a specific cross-sectional category of contracts. While a substantial body of scholarly literature exists on the very topic in economics, in (especially domestic) legal theory, the related issues are yet to be systematically explored. Yet, long-term contracts form a distinct category characterised by specific features that in many respects prompt reflection of the need for targeted regulation. At the time being (and not only in Czech private law) there is no uniform legal definition of long-term contractual obligations, followed up by specific rules responding to the specifics thereof. The advantage of long-term (continuous) contractual obligations is the prospect of stability in supplies over a longer time horizon. The price for this stability is uncertainty regarding foreseeable and unforeseeable events changing the conditions under which the supplies will be taking place. In this thesis, therefore, I will attempt to answer the following questions: 1) How can a "long-term contract" be defined? 2) What options exist in the objective law to avoid such contracts and under what circumstances can they be applied? 3) What options exist in the objective law to enforce an adaptation of a long-term contract to various kinds of changes taking place in the external environment? 4) To what extent do general principles of private law, in particular those of good faith and fair dealing, address the potential problems arising in the context of long-term contractual obligations? In attempting to answer these questions, I intend to reflect not only Czech private law, but also, to the extent necessary, selected foreign continental and common-law legal systems and private law harmonisation projects (DCFR and UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts).

OBSAH

I. ÚVOD 8

II. RYSY DLOUHODOBÝCH ZÁVAZKŮ 10

1. Definice 10

1.1 Definice dlouhodobých závazků v Principech UNIDROIT 12

1.2 Dlouhodobost 13

1.3 Neúplnost smluv 14

2. Dlouhodobé závazky a jejich alternativy 26

2.1 Úspora nákladů na opakovanou kontraktaci 28

2.2 Dlouhodobá smlouva jako prostředek zvládání rizika 29

2.3 Dlouhodobost jako prostředek ochrany vázaných investic 33

3. Relační smlouvy 40

3.1 Obecně 40

3.2 Relační smlouvy v objektivním právu. Xxxxx v Post Office 43

3.3 Od smluv relačních ke smlouvám autonomním 45

III. TERMINACE 51

1. Obecně 51

2. Výpověď a odstoupení od smlouvy 51

3. Smlouvy uzavírané de facto na dobu neurčitou 55

4. Šněrovací smlouvy 59

4.1 Obecně 59

4.2 Kvalifikovaně dlouhodobé smlouvy 59

4.3 Zvláštní úprava změny okolností 60

5. Komparativní perspektiva 66

5.1 Německo 66

5.2 Francie 68

5.3 Evropské harmonizační projekty 70

5.4 Principy UNIDROIT 71

IV. SOUDNÍ ADAPTACE ZÁVAZKU 73

1. Soudní adaptace obecně 73

2. Obecná klauzule změny okolností 75

2.1 Obecně 75

2.2 Obtížná plnění 75

2.3 Podstatná změna okolností 76

2.4 Renegociační povinnost 80

2.5 Převzetí rizika 81

2.6 Adaptace a zrušení závazku soudem 83

V. ZÁVĚRY 87

POUŽITÉ ZDROJE 90

I. ÚVOD

Dlouhodobé smluvní závazky zůstávají jako specifická kategorie na okraji zájmu české právní vědy. Ačkoli samotný pojem se vyznačuje značnou vnitřní variabilitou, dlouhodobost jako hlavní rys je společným a mocným zdrojem celé řady specifických problémů, které případně vyžadují legislativní reakci. Tuzemské objektivní právo neobsahuje definici dlouhodobého smluvního závazku, ani speciální sadu pravidel, které by ve vztahu k nim modifikovaly obecnou úpravu. Totéž platí o nejdůležitějších evropských právních řádech, jejichž právo dlouhodobých závazků je v této práci studováno.

Dlouhodobé plánování v kontraktační fázi téměř nevyhnutelně vytváří problém smluvní neúplnosti. Všechny smlouvy jsou neúplné; je nemožné upravit práva a povinnosti stran ve vztahu ke všem možným eventualitám budoucího vývoje. V případě dlouhodobé kontraktace se ale tento problém umocňuje, a to především ze dvou důvodů: Zaprvé, při delší době existence závazku přirozeně roste pravděpodobnost, že se mezera ve smlouvě projeví. A za druhé, při plánování v dlouhém období je nutno si vystačit s méně přesnými vstupními informacemi než při plánování krátkodobém. Čím delší je smluvní perspektiva, tím obtížnější je alokovat známá, a identifikovat neznámá rizika.

Část II je věnována především ekonomickému jádru problému. Ekonomické hledisko není to jediné, které lze zohlednit při posuzování právní úpravy, ale je zdaleka nejuchopitelnější. Tomu obsahuje i rozsah sekundární literatury, která se v případě dlouhodobých závazků soustřeďuje prakticky výhradně jen na hospodářské faktory. V části jsou popsány tři hlavní zdroje neúplnosti a je v ní poukázáno, v jakém smyslu každý vyvolává potřebu kvalitativně jiné regulace. Pozornost je věnována i relačním smlouvám a režimu autoregulace, který u nich do jisté míry vzniká.

Část III se věnuje mechanismům terminace dlouhodobých smluv, se zaměřením na výpověď smlouvy na dobu neurčitou, na smlouvy uzavírané podle svého obsahu na dobu neurčitou a zvláštnímu institutu „šněrovacích smluv“. Stručně je rozebrána odpovídající úprava v německém Bürgerliches Gesetzbuch, francouzském Code Civil a v projektech mezinárodní harmonizace soukromého práva.

Část IV je věnována soudní adaptaci závazku jako specifické legislativní reakci na problematiku podstatné změny okolností. Analýzou aplikačních předpokladů a právních následků změny okolností se výklad pokouší hodnotit, zda tento ne zcela bezvýhradně přijímaný institut nevytváří rizika morálního hazardu právě ve vztahu k dlouhodobým smluvním závazkům.

Vzhledem k rozsahovým omezením této práce nebylo možné provést hlubší analýzu úpravy jednotlivých smluvních typů ve zvláštní části regulace závazkového práva, byť námětů by se našla celá řada. Namátkou lze uvést zvláštní terminační mechanismy u smluv o obchodním zastoupení, nájmu a jiných typicky dlouhodobých závazků. Ze stejného důvodu jsem se rozhodl nezařadit do analýzy ustanovení na ochranu spotřebitele.

II. RYSY DLOUHODOBÝCH ZÁVAZKŮ

1. Definice

Dlouhodobé smluvní závazky jsou kategorií vnitřně nesmírně variabilní, což do značné míry znesnadňuje označení jejich obecných rysů a takřka znemožňuje vytvoření právně operativní a smysluplné definice. Smysluplnou by přitom alespoň pro účely této práce byla taková definice, která by byla dostatečně soudržná a komplexní, postihovala by celou škálu pod ní podřaditelných instancí (různých poddruhů dlouhodobých smluvních závazků) nebo alespoň její podstatnou část, a přesto byla natolik stručná, aby byla operativní ve smyslu vyvozování mechanismů, které by na normativní úrovni efektivně reagovaly na problémy v definici identifikované.

Nabízí se, že k tomuto stavu přispívají především přirozené odlišnosti mezi jednotlivými smluvními typy, odvětvími a dokonce konkrétními okolnostmi jednotlivých závazků. Roli ale sehrávají i jiná dělicí kritéria: konkrétně výrazné rozdíly v povaze plnění a vnitřní dynamice vztahů mezi stranami v průběhu trvání jednotlivých závazků.

Pokud jde o kritérium povahy plnění, je nasnadě, že práva a povinnosti stran ze smlouvy na výstavbu rozsáhlého vodního díla (představující jednorázové plnění) budou představovat v normativní rovině diametrálně odlišné výzvy ve srovnání s právním poměrem zavazujícím strany k průběžným dodávkám, respektive odběru nějakého výrobku nebo služby, byť oba závazky budou shodně vykazovat rys dlouhodobosti. V německé odborné literatuře v této souvislosti zaznívá kritika příspěvku institutu trvalých závazků („Dauerverhältnis“) coby ústředního pojmu dogmatiky k systematice dlouhodobých smluvních závazků.¹

Stejně výrazné rozdíly mezi dlouhodobými závazky se projevují v jejich realizační dynamice, a to v závislosti na tom, jak detailně příslušné smlouvy upravují poměr mezi stranami s ohledem na události, jež mohou nastat i ve vzdálené budoucnosti. Na jedné straně jsou tu závazky založené kontingentními smlouvami („contingent obligations“)²: kontingentní je taková smlouva, která je kompletní v tom smyslu, že v ní smluvní stany komplexně upravují (nebo alespoň jeví ambici komplexně upravit) svůj závazek pro případ jakékoli eventuality budoucího vývoje a výslovně nebo jinak mezi sebe rozdělují veškerá rizika, jež se mohou v budoucnosti projevit. Efektivně si tak ponechávají velmi omezený prostor pro adaptaci závazku změněným okolnostem vzájemným vyjednáváním nebo uplatněním některé z kodifikovaných výhrad. Třebaže jen konkludentně, přijímají riziko změny okolností. V rozsahu, jakém se strany výslovně nebo mlčky ujímají předvídatelných rizik je nutno jejich projevy respektovat jako nedílnou součást smluvní rovnováhy daného závazku. V mezích stanovených kogentními pravidly soukromého práva budou strany moci trvat na splnění povinností tak, jak vyplývají ze smlouvy a bez ohledu na nastalé změny. Závazku dominuje zásada pacta sunt servanda (§ 3 odst. 2 písm. d) o.z.) v „neopracovaném“ pojetí. Jak bude vyloženo níže, je existence úplné kontingentní smlouvy alespoň v podmínkách dlouhodobé kontraktace spíše chimérou.

S tímto pojetím administrace závazku ostře kontrastuje koncepce relačních smluv („relational contracts“)³, jež bývají záměrně ponechávány neúplné a ze kterých vyplývá nebo je v nich dokonce vyjádřena vůle stran reagovat na nastávající události průběžnými renegociacemi s odkazem na zásadu poctivosti v obchodním styku nebo jiný ex ante standard generující ex post neurčitost. Neúplnost je odvrácenou stranou flexibility, a ta bude u relačních smluv jejich klíčovým rysem. Nicméně vzhledem k existenci smluv kontingentních ji lze sotva bez dalších kvalifikujících přívlastků označit za znak dlouhodobých závazků obecně. Flexibilita jako nástroj administrace dlouhodobých závazků a stabilita jako stěžejní přínos z nich jsou zde zjevně v konkurenčním vztahu, a to implikuje konkrétní hrozby pro efektivitu směny.

Jiným zásadním hlediskem, při jehož zohlednění vznikají ostré dělicí hranice mezi jednotlivými druhy dlouhodobých závazků, je výrazný potenciál ke strategickému (oportunistickému) chování. Jako typický příklad lze uvést skupinu smluv, jejichž plnění vyžaduje, aby alespoň jedna ze stran podstoupila vázanou investici („relationship-specific investment“)⁴. Dlouhodobost závazku jako předpoklad návratnosti nutně vynaložených prostředků pak u nich působí jako zdroj prohloubení problémů, které již v obecné rovině vyvolává sekvenční povaha smluvního plnění.⁵

V příkladech rozporností mezi různými druhy dlouhodobých závazků by bylo možné pokračovat, ale prozatím se spokojme se závěrem, že na obecné úrovni vše nasvědčuje závěru, že pokus o definici institutu „dlouhodobého závazku“ může být vzhledem k jeho vnitřní různorodosti podnikem nejen náročným, ale vlastně i zbytečným. Pokud je smyslem vytvoření definice připravit si půdu pro následné zhodnocení legislativní reakce na jí identifikované rysy, může být praktičtější nazírat jiné dělicí linie než ty mezi dlouhodobými a krátkodobými závazky: například mezi závazky kontingentními a relačními nebo smlouvami zavazujícími k nepřetržité nebo opakované činnosti a závazky „ryze dlouhodobými“, ale dle charakteru plnění jednorázovými.

1.1 Definice dlouhodobých závazků v Principech mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT

V souladu s výše uvedeným občanský zákoník dlouhodobé smluvní závazky nedefinuje a stejný přístup volí zákonodárci napříč Evropou. Nejvíce se k formálnímu vymezení pojmu přiblížili autoři Principů mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, kteří si řešení „specifických potřeb“ dlouhodobých závazků vetkli jako hlavní úkol vydání z roku 2016.⁶

Pojetí, se kterým Principy přichází, je ale spíše popisem než definicí. Podle třetí odrážky článku 1.1.11 („Vymezení pojmů“) se dlouhodobou smlouvou rozumí taková smlouva, „která má být plněna po určitou dobu a která se zpravidla vyznačuje v různé míře složitostí dané transakce a existencí trvajícího vztahu mezi stranami“.⁷ Oficiální komentář pak staví dlouhodobé smlouvy do kontrastu se smlouvami jednorázovými, jako je například běžná smlouva kupní.⁸ „Definici“ tedy tvoří tři prvky: „trvání závazku“, „existence vztahu mezi stranami“ a „složitost transakce“, ale nepostradatelným je pouze ten první z nich, zbylé dva mohou být přítomny v různé míře, anebo nemusí být přítomny vůbec.⁹ Prvek „vztahu mezi stranami“ rozvádí teorie relačních smluv (viz část II.2.5). „Složitost podstupované transakce“ je široký pojem, který z velké části reflektuje právě relační rozměr některých závazků. Tato práce se věnuje otázce složitosti smluv především ve vztahu k vázaným investicím coby nezbytnému předpokladu plnění a zároveň důvodu dlouhodobosti některých trvajících smluvních poměrů. Oba fakultativní prvky definice zkoumá teorie „neúplnost smluv“.

1.2 Dlouhodobost

Označit za hlavní rys dlouhodobých závazků skutečnost, že zavazují kontrahenty na dlouhou dobu, znamená zahrávat si s rizikem komické tautologie. Dlouhodobost ale pohříchu představuje jediný rys, které sdílejí bez výjimky všechny déletrvající závazky, jak už plyne z definice. O to hůř vyznívá zjištění, že ani stanovení obecné délky trvání, při které se závazek stává dlouhodobým, rozumně očekávat nelze. Faktorů zde působí celá řada, počínaje ekonomickým odvětvím, ve kterém k transakci dochází, přes kvalitu jednotlivých kontrahentů a konče jedinečností okolností, za kterých je každá smlouva formována a uzavírána¹⁰. Roli může hrát i konkrétní nepřímý předmět plnění: například pro účely ujednání o mechanismech adaptaci ceny v odvětví dodávek nerostných surovin se za hranici dlouhodobosti považuje doba pěti let.¹¹ Světová banka ve svých pokynech pro veřejné zakázky financované z půjček Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodní asociace pro rozvoj (IDA) definuje hranici dlouhodobých závazků nepřímo, když stanoví, že jednoduché smlouvy spočívajících v dodávce zboží nebo provedení díla, které jsou uzavírány na dobu přesahující osmnáct měsíců, musí (až na výjimky) zahrnovat i ujednání o mechanismu úpravy cen pro případ změny okolností.¹² Hranice dlouhodobosti (v tomto případě půldruhý rok) je zde tudíž koncipována jako délka časového období, při jejímž překročení lze spolehlivě předpokládat, že se projeví nějaká událost, která naruší původní smluvní rovnováhu a vyžádá si adaptaci závazku.

Posledně jmenovaný přístup ale opět naráží na různorodost závazků a jednotlivých odvětví a otázku jednotné minimální hranice délky dlouhotrvajícího závazku neřeší. Určitou objektivizaci do věci vnáší české soukromé právo v podobě jedinečného institutu „šněrovacích smluv” s aplikační podmínkou, která stanoví dolní mez trvání smluvního poměru na deset let (§ 2000 o.z.).¹³ Je ale nutné podotknout, že předmětem úpravy příslušného ustanovení nejsou dlouhodobé smlouvy obecně, nýbrž pouze ty kvalifikovaně dlouhodobé, a spektrum problému je tak proto pokryto jen z poměrně malé části. „Neúměrnou“ délku trvání závazku rovněž objektivizuje, byť pouze ve vztahu k nájmu, ustanovení § 2204 odst. 2 o.z., které stanoví vyvratitelnou domněnkou konverzi nájmu uzavřeného na dlouhou dobu určitou na nájem na dobu neurčitou po uplynutí prvních padesáti let ujednané doby takto dlouhotrvajícího závazku. Logika tohoto řešení spočívá v tom, že konverze stranám následně poskytne možnost terminace smlouvy výpovědí bez udání důvodu podle ustanovení § 1999 o.z., které má alespoň co do samotné možnosti zániku závazku povahu kogentního pravidla. Stejnou konverzi, byť v režimu logičtější právní fikce, stanoví energetický zákon v případě smlouvy o dodávkách energie se spotřebitelem. Zde je hranice dlouhodobosti stanovena na 36 měsíců [§ 11d zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)].

1.3 Neúplnost smluv

Neúplnost smlouvy představuje kvalitativně jiný problém než dlouhodobost. Smlouvy obecně představují zvláštní paradox: platí, že jsou neúplné a úplné zároveň.¹⁴ Smlouva je úplná, pokud byly při jejím vyjednávání zohledněny a upraveny všechny proměnné, které mohou mít dopad na podmínky, za kterých bude probíhat jejich plnění po celou dobu závazku.¹⁵ Pokud lze v obecné rovině tyto požadavky označit za poměrně náročné, v případě dlouhodobých smluv jsou takřka prohibitivní. Dosažení takto definované kompletnosti smlouvy prakticky znemožňují už jen neúměrné náklady na zvážení, vyřešení a smluvní ukotvení každé možné varianty budoucího vývoje, která je pro daný závazek podstatná.

Bylo také řečeno, že smlouvy jsou zároveň „definičně“ úplné, ale tento přístup je poněkud zjednodušující. Platí jen v případě ztotožnění pojmů „úplnost“ a „určitost“ a nechává přitom zcela stranou důležitou okolnost: ačkoli platí, že smlouva není smlouvou, pokud neobsahuje veškeré podstatné náležitosti („essentialia negotii“) a pokud z ní nelze vyčíst střet vůlí stran smlouvy („meeting of the minds“)¹⁶, její úplnost může dosahovat rozdílných úrovní. Optimální míry úplnosti je dosaženo, pokud si strany ujednají všechny náležitosti smlouvy a rozdělí mezi sebe rizika vznikající v případě každé možné varianty budoucího vývoje. Nikdy tak nevyvstane důvod k adaptaci závazku změněným okolnostem, a ani jedna ze stran nebude mít důvod smlouvu porušit. V suboptimálních případech bude soud při absenci výslovného ujednání upravujícího nastalou eventualitu nevyhnutelně konfrontován s binární volbou: buď může mezeru ve smlouvě doplnit pomocí subsidiárních pravidel nebo uplatněním doplňujících výkladových prostředků (jako např. objektivní dobré víry), popřípadě rozšířit posuzování o stále širší kontextová hlediska, jako jsou praxe zavedená mezi stranami a to, co právnímu jednání předcházelo, a – alespoň v právním styku podnikatelů – obecné nebo odvětvové obchodní zvyklosti (§ 555 a násl. o. z.). V extrémních případech bude mít možnost doplnit závazek kreativním vstupem s cílem obnovit narušenou smluvní rovnováhu a závazek tak „zachránit“¹⁷. Až poté, co se všechny uvedené možnosti ukáží jako neschůdné, je možné uplatnit druhou možnost: konstatovat, že počáteční smluvní rovnováhu nelze odhalit, a smlouvu tak označit s poukazem na vadu projevu vůle (§ 1742 odst. 1 o. z.) za neexistující.

Vzhledem k rozsáhlému systému ustanovení na „záchranu“ závazků doplňováním subsidiárních pravidel a kontextu není praktické, byť jen v teorii, stírat rozdíly mezi „neúplností“ a „neurčitostí“ smluvního ujednání. Normy soukromého práva se navíc jednoznačně kloní na stranu existence platného závazku (viz ustanovení § 574 o. z., které zakotvuje zásadu favor contractus).¹⁸ Neúplnost a zaplňování mezer proto představují zásadní otázky po objektivní právo i proces vymáhání. Teorie udává tři stěžejní zdroje neúplnosti smluv: omezená racionalita¹⁹, transakční náklady²⁰ a sklon ke strategickému (účelovému) jednání.²¹ Všechny tři faktory spolu úzce souvisí.

1. Omezená racionalita

Koncepce omezené racionality (bounded rationality) staví na poznání, že prosté racionální chování bez dalších kvalifikujících přívlastků nemůže samo o sobě sloužit jako teoretický předpoklad ani praktický prostředek maximalizace užitku, tedy optimálního rozdělení omezených zdrojů. Pomíjí totiž inherentní omezení lidského rozumu, představivosti a schopnosti smysluplného zpracování dostupných informací. Slovy tvůrce teorie, Xxxxxxxx Xxxxxx, je sice „lidské chování záměrně racionální, ale jen v omezené míře“.²² Původnímu pojetí bezpřívlastkového racionálního chování odpovídá i klasická smluvní teorie vyjednávání (bargain theory)²³, jež pojala jako východisko ústřední přesvědčení teorie racionálního chování, že kontrahenti jsou schopni si výslovným ujednáním mezi sebou efektivně rozdělit rizika spjatá s jejich transakcí a že tak ve skutečnosti i činí.²⁴ Je-li přitom dán předpoklad, že jsou aktéři směny i v situacích, kdy čelí nejistotě jakéhokoli druhu, s to činit rozhodnutí, kterými racionálně maximalizují svůj užitek, je nejen namístě, ale přímo žádoucí vymáhat na nich, aby splnili svůj závazek tak, jak byl ujednán, bez přihlédnutí k měnícím se okolnostem a abstraktním korektivům dobré víry nebo spravedlivosti.²⁵

Trhliny v této podkladové premise se objevily s nástupem behaviorální ekonomie a sociálních věd obecně a s formulací doktríny omezené racionality.²⁶ Začaly se hromadit důkazy svědčící o tom, že se jedinci činící rozhodnutí dopouští chyb, které znemožňují nebo znesnadňují dosažení zamýšleného účelu transakce striktně v mezích původního smluvního ujednání, a že tyto chyby jsou systematické.²⁷ Vycházelo najevo, že aktéři ekonomických směn zastávají šablonovitě optimističtější postoje ohledně existence rizik i pravděpodobnosti jejich naplnění, než jaké by odpovídaly střízlivému zhodnocení stavu.²⁸ V podkladech, o která opírají svá rozhodnutí, se omezují na informace, které dokáží snadno vylovit z paměti, namísto toho, aby pracovali se všemi relevantními údaji. A co je pro dlouhodobé smluvní závazky nejdůležitější, stávají se oběťmi celé řady kognitivních „poruch“, projevujících se neschopností smysluplně srovnat současné a budoucí příjmy a náklady.²⁹ Důsledkem je skutečnost, že aktéři jednak soustavně podceňují velkou část rizik a zároveň přisuzují současnému stavu neúměrnou vypovídací hodnotu, pokud jde o budoucí vývoj.³⁰ Je pravděpodobně namístě se domnívat, že si jedinci neuvědomují, že v budoucnosti čeká celá řada překvapení; i z řady dalších důkazů vyplývá, že mezi lidmi existuje určitá tendence k podceňování nejistoty.³¹ Není možné zde reprodukovat celý katalog kognitivních nedostatků relevantní pro kontraktační proces, a konečně postrádalo by to i smysl. Je ovšem namístě podotknout, že tyto výpadky jsou komplexní v tom smyslu, že postihují všechny podstatné schopnosti rozhodujících se aktérů: schopnost nashromáždit a do rozhodování zahrnout relevantní informace, schopnost správně je interpretovat a schopnost vyvodit z nich logicky správná řešení.

U dlouhodobých závazků navíc omezená racionalita představuje jen jednu polovinu problému. Za tu druhou může související, ale samostatná otázka omezené schopnosti efektivně předvídat budoucí vývoj. Oč delší je horizont plánování, tím více oslabená je schopnost jedince efektivně se postarat o své zájmy. Takový závěr je koneckonců zcela intuitivní: odhad hodnoty nějaké smluvně podstatné proměnné (například ceny surovinového vstupu) na rok dopředu, byť bude proveden zcela racionálně a s vysokou dávkou odbornosti, bude nevyhnutelně vycházet z daleko omezenějších informací než podobně racionální rozhodnutí o zítřejších hodnotách stejné proměnné.³² Míra nejistoty produkovaná kognitivními výpadky a umocněná dlouhým horizontem plánování jako by posouvala dlouhodobé závazky směrem k odvážným smlouvám.

2. Transakční náklady

Výpadky v heuristických schopnostech člověka smluvní proces po všech stránkách prodražují. Výsledkem je, že některá relevantní rizika zůstanou po sepsání smlouvy mezi stranami nealokována. Důvodem může být fakt, že dané riziko nebylo a z důvodu omezené racionality ani nemohlo být vyjednávajícími stranami vůbec identifikováno. Jiná rizika, třebaže identifikovaná, mohou vykazovat tak nízkou pravděpodobnost nastání, že vynaložení nákladů na jejich prozkoumání, navržení a projednání vhodné alokační strategie a její zanesení do smlouvy ve formě přijatelné pro obě strany by samo o sobě bylo iracionální.³³ Sankcionování takto vzniklé mezery, byť svou povahou endogenní, zrušením závazku nebo přenesením následků zhmotnělého rizika na silnější stranu nebo dominantního tvůrce smlouvy³⁴ by bylo kontraproduktivní, protože by směřovalo proti zájmu usnadňovat hospodářský styk. I v případě profesionálního kontrahenta mohou investice do formální alokace vzdáleného rizika převýšit náklady na řešení mezery ex post, ať již renegociací nebo soudním vymáháním.³⁵

Nejistota dlouhodobého výhledu a zvýšené transakční náklady, které tato nejistota vyvolává, mají za následek, že neúplná smlouva představuje maximum toho, co lze od institutu kontraktu rozumně očekávat,³⁶ a z tohoto zjištění vyplývá zásadní úloha pro objektivní právo. Ustanovení § 1 odst. 2 o. z. stranám umožňuje alokovat si rizika nenadálých událostí po svém. Jak bylo vyloženo výše, nejistota a komplexnost dlouhodobé kontraktace mohou zapříčinit, že takto vzniklý prostor pro projevy smluvní svobody bude při dlouhodobém plánování těžko zvladatelný, a to i přes stanovené meze zákonného zákazu a obecných pojmů dobrých mravů a veřejného pořádku. Při předpokladu rovné vyjednávací síly všech kontrahentů se bude každá ze stran v procesu vyjednávání snažit minimalizovat případnou ztrátu z naplnění zvažovaných rizik, kterou bude muset vstřebat právě ona sama. Výsledkem bude kompromis, jež rozdělí kontingentní rizika způsobem, který všechny strany považují za efektivní. Pokud stanovené pravidlo objektivního práva tento efektivní kompromis kopíruje, šetří stranám transakční náklady. Strany jej mohou ve svém ujednání reprodukovat nebo dané riziko vůbec neupravit a spoléhat se na subsidiární úpravu. V opačném případě nebo v případě specifických okolností zvažovaného závazku zvolí strany prostředky autonomní normotvorby.

Pravidla objektivního práva kopírující řešení, jež by byla efektivní pro většinu stran nacházejících se v dané kontraktační situaci, v sobě akumulují desítky let praktického poznání v objemu pro samotného autora nebo i tým autorů smlouvy sotva zvládnutelném. Navíc se jedná o řešení, která prošla testem reality, na rozdíl od plodů autonomní normotvorby, které v okamžiku kontraktace praktická zkouška efektivity teprve čeká. Obsahově by měla odpovídat tomu, co by si konkrétní strany ujednaly, kdyby jim v tom nebránily prohibitivní náklady³⁷ a omezená racionalita. Celá koncepce se v teorii označuje jako „would-have-wanted theory“ nebo „majoritarian defaults theory“ a vychází z předpokladu, že smyslem subsidiárních pravidel je usnadnit kontraktaci stanovením prověřených, standardizovaných řešení, produkujících výsledky kýžené většinou kontrahentů.³⁸ Různorodost okolností kontraktace a odvětví znamená, že není možné vytvořit systém pravidel natolik vyvážený, že jakýkoli zásah do něj by znamenal narušení optima rozdělení rizik.³⁹ Většinová pravidla jsou proto zásadně dispozitivní. Kogentní úprava je vyhrazena striktně pro případy selhání trhu⁴⁰: v případě dlouhodobých závazků se bude jednat především o asymetrii informací a morální hazard neboli – v překladu do právního jazyka – „rozpor s právním pořádkem“ (§ 1 odst. 2). Pokud zákonodárce zvolí donucující normu, která se vlivem excentrických okolností dané kontraktace ukáže být neefektivní, směna se buď neuskuteční vůbec nebo se uskuteční na suboptimální úrovni efektivity – v obojím případě nežádoucí výsledek.

Pokud jde o jejich vnitřní kvalitu, pracuje zákonodárce se dvěma skupinami subsidiárních pravidel. První skupinu tvoří pravidla neadresná („untailored defaults“).⁴¹ Ta formalizují paušalizovaná řešení jednotlivých problémů, která by většina kontrahentů označila za efektivní. Specifické okolnosti dané kontraktace jsou přehlíženy, do popředí vystupuje snaha označit prostředky, které nejefektivněji povedou k naplnění cílů daného typu závazku podle jeho obsahu.⁴² Pokud například § 2586 o. z. stanoví, že zhotovitel díla se zavazuje zhotovit dílo na svůj náklad a nebezpečí, je tomu tak proto, že právě on je zpravidla s to účinněji zabránit případným škodám na díle a materiálu použitém pro jeho zhotovení před jeho předáním, a lze se tedy důvodně domnívat, že taková alokace rizika bude ve většině dotčených případů efektivní. Druhou skupinu pak logicky tvoří pravidla adresná („tailored defaults“)⁴³, jejichž cílem je dosáhnout přesně toho uspořádání vzájemných práv a povinností, které zamýšlely strany nikoli typové, ale konkrétní transakce. Jako jeden příklad z mnoha možných lze uvést § 2179 odst. 2 o. z., které stanoví, že neuvede-li se v zápisu o předání závodu, který je předmětem koupi, dluh, který náleží k závodu, nabývá jej kupující společně se závodem, musel-li jeho existenci alespoň rozumně předpokládat. Akcent je kladen na skutečné okolnosti dané kontraktace, byť nazírané z objektivního hlediska (srov. § 4 odst. 2 o.z.). Zatímco důsledky uplatnění těch neadresných jsou známy předem, u adresných pravidel se konkrétní dopad jejich uplatnění stane zřejmým až následně.

Jiným důležitým přínosem „většinových“ pravidel je jazyková standardizace. Omezená racionalita se může projevit i suboptimálním výsledkem vyjádření vůle jednajících. U autonomní normotvorby hrozí nebezpečí nedorozumění mezi stranami i toho, že si soudy při nalézání práva některá komplexní ujednání motivovaná specifickými idiosynkrasiemi konkrétní kontraktace vyloží po svém a v rozporu se záměry stran, případně rovnou konstatují nesrozumitelnost formulace a příslušné ujednání sankcionují v souladu s § 553 odst. 1 o.z. zdánlivostí. Ten i onen výsledek je zjevně nežádoucí a standardizovaný jazyk objektivního práva tedy poskytuje kontrahentům určitou dávku jistoty.⁴⁴

3. Strategické chování

V koncepci majoritárních pravidel je několik zjevných trhlin. Předně, většinový princip již ze své podstaty ignoruje náklady na autonomní úpravu závazku, které vznikají v případech, kdy by použití subsidiárního pravidla nevedlo k efektivnímu výsledku. Tyto náklady přitom mohou být značné.⁴⁵ Kontrahující strany navíc mohou upustit od nahrazení subsidiární úpravy i přes neefektivitu nabízeného řešení, buď z důvodu jakési setrvačnosti nebo protože kvantifikované náklady na vlastní úpravu převyšují efektivnostní ztráty vyvolané použitím neoptimálního řešení, obzvláště připočte-li se riziko nesprávného vyložení smlouvy soudem vinou použití nestandardizovaného ujednání.⁴⁶ Následkem je opět vznik transakčních nákladů a v důsledku toho smluvní mezery.

Transakční náklady navíc nejsou jediným zdrojem neúplnosti smluv. Existují i jiné faktory, které mají původ ve strategickém chování jednajících. Nejprve je ale třeba zaměřit pozornost na způsoby, jakým se kontrahenti rozhodují a jak postupují. Poslouží k tomu dva jednoduché modely, o které obohatila behaviorální ekonomii teorie her. První z nich popisuje průběh kontraktace:

• Na trhu je nabízen ke koupi blíže neurčený ekonomický statek. Prodávající si jej cení na nejméně 100 000 Kč. Tato hodnota představuje minimální částku, za kterou je kupující ochoten danou věc prodat. Zájemce o koupi si stejné věci cení maximálně na 150 000 Kč. Je-li minimální subjektivní ocenění statku prodávajícím nižší než maximální hodnota stejné věci vnímaná zájemcem o koupi, je splněn předpoklad ke směně, tj. existence přebytku. Pomineme-li transakční náklady, a za předpokladu, že mezi stranami nepůsobí žádné bariéry toku informací, bude celkový realizovaný přírůstek bohatství vzešlý z této směny ve výši 50 000 Kč. Xxxxxx, která je zde zásadní a na kterou nelze uspokojivě odpovědět, zní: Jak si strany přebytek rozdělí? Variant je mnoho. Budou-li ale obě strany trvat na jeho nadpoloviční části, ke směně navzdory předpokladům vůbec nedojde.

Model popisuje situaci, která může nakonec vyznít takříkajíc do ztracena. Strategické chování může zmařit uzavření smlouvy. Druhá modelová situace již počítá s nevyhnutelností nějakého konkrétní výsledku a – převedeno do kontextu tematického zaměření této práce – osvětluje jednání a oportunismus spíše ve fázi renegociace smlouvy, tj. v okamžiku, kdy již byla smlouva uzavřena a strany jsou vázány zásadou pacta sunt servanda. Jde o v teorii her hojně využívané podobenství o vězňově dilematu:

• Dva muži jsou podezřelí ze spolupachatelství u jednoho a téhož zločinu. Byli zadrženi a umístěni do samostatných cel. Při výslechu jsou oběma předestřeny jejich možnosti: Pokud se ani jeden nepřizná, budou oba odsouzeni na dva roky; nepřímé důkazy zřejmě vykreslují přesvědčivý obrázek. Pokud se oba přiznají, poputují do vězení na pět let. A konečně pokud se přizná jen jeden z nich (kterýkoli), stráví za mřížemi jeden rok, zatímco jeho komplic, který zarytě mlčel, bude zbaven svobody na deset let. V podmínkách nejistoty ohledně toho, jak se zachová komplic, jsou oba vězni nuceni se přiznat, protože v opačném případě povedou obě možné kombinace k horšímu výsledku. Oba vězni se přiznají a dostanou 5 let. Rýsovala se ale před nimi i možnost strávit za mřížemi dohromady pouhé čtyři roky – za daných okolností optimální alternativa.

Optimálního výsledku nemohlo být dosaženo, protože vězni byli drženi v izolaci –tok informací mezi nimi byl zaškrcen a oběma zločincům nezbylo než prosazovat vlastní zájmy bez ohledu na svého komplice. Z obou modelů plyne řada důsledků; z hlediska cílů této práce je tím nejdůležitějším poznání, že zablokování komunikace a znemožnění kooperace mezi stranami má za následek strategické chování a jeho vinou celkově suboptimální výsledek transakce.

Okolnosti kontraktace a renegociace obecně nekladou do cesty spolupráce mezi stranami žádné formální bariéry. Ba naopak, ustanovení § 1759, věty druhé o. z., je nutné chápat jako donucující v tom smyslu, že nelze uzavřít smlouvu, která by znemožňovala její změnu nebo zrušení dohodou stran. Takové ujednání by v podstatě ani nedávalo praktický smysl,⁴⁷ a pokud ano, tak jen ve spojení s toxickým oportunismem, jistě nehodným právní ochrany.⁴⁸ Navíc by bylo s ohledem na omezenou racionalitu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Pokud takové překážky přesto vzniknou, musí být nutně důsledkem strategického chování. Jedna ze stran může podlehnout pokušení zvýšit svůj podíl na přebytku generovaném směnou tím, že záměrně zatají relevantní informace, tj. upře smluvnímu partnerovi součinnost. Zároveň tím vytvoří mezeru ve smlouvě. Platí to stejně pro procesy kontraktace i renegociace. Společensky optimální výsledek transakce je obětován v zájmu dosažení výsledku individuálně optimálního pro alespoň jednu ze stran na úkor (oprávněných) zájmů strany druhé.

Smluvní neúplnost vyvolaná strategickým chováním alespoň jedné strany smlouvy vyžaduje specifickou legislativní reakci. „Majoritární“ subsidiární pravidla mají stranám šetřit náklady, které by jim vznikly v rámci vyjednávání vhodné alokační strategie, přísunem osvědčených, standardizovaných řešení, jež lze do smlouvy zakomponovat i mlčky. Oproti tomu smluvní mezery vzniklé v důsledku strategického chování stran ponechávají bez odezvy. Kritika většinové koncepce vyústila v teorii sankčních subsidiárních pravidel („penalty defaults“). Tento přístup reflektuje skutečnost, že i při nízkých transakčních nákladech volí strany někdy možnost nenahrazovat neefektivní subsidiární ustanovení autonomním řešením v případě, že by v rámci vyjednávání o něm musely vyzradit druhé straně informace jí zatím nedostupné, čímž by mohly ohrozit své vlastní zájmy⁴⁹ nebo se připravit o možnost zvětšit svůj podíl na přebytku z transakce na úkor protistrany.⁵⁰ Podle autorů teorie by subsidiární pravidla neměla simulovat řešení, které by si strany zvolily, ale naopak by měla defaultně nastolovat takový režim, jež bude minimálně ta „informovanější“ strana smlouvy považovat za zcela neefektivní. V takovém případě bude motivována k tomu, aby usilovala o autonomní úpravu vzájemných práv a povinností, a v průběhu jejího vyjednávání bude muset nevyhnutelně poskytnout informace, které by jinak oportunisticky tajila s cílem maximalizovat svůj zisk na úkor protistrany.⁵¹

Inspirací při tvorbě koncepce sankčních subsidiárních pravidel bylo precedenční rozhodnutí anglického soudu ve věci Xxxxxx v. Baxendale⁵², které formalizovalo pravidlo pro určování výše následné škody při porušení smluvní povinnosti: provinivší se strana je podle něj odpovědná za veškerou újmu, které smluvní strany mohly a měly předvídat. Předvídatelnost škody není českému právu cizí. Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.) doktrínu formalizoval v ustanovení § 379⁵³. Po rekodifikaci byla její výslovná úprava z objektivního práva vypuštěna v souladu s přístupem tuzemské teorie, podle které je test předvídatelnosti integrální součástí zkoumání adekvátní příčinné souvislosti při vzniku odpovědnosti za škodu.⁵⁴ Předvídatelnost škody výstižně ilustruje funkční princip sankčních pravidel: pokud by náhrada škody nebyla limitována, nebyli by například prodávající s to diferencovat své ceny nabízené jednotlivým kupujícím na základě toho, riziko jak velké náhrady škody tito kupující potenciálně představují, a byli by proto nuceni všechny své odběratele považovat za stejně rizikové z hlediska případné druhotné odpovědnosti a častovat je stejnou, zprůměrovanou rizikovou přirážkou k ceně. Tím by nutně docházelo k ekonomicky nijak neopodstatněnému přerozdělování bohatství směrem od „méně rizikových“ k „více rizikovým“ odběratelům, kteří by byli s vidinou této renty silně motivováni nechat si relevantní skutečnosti pro sebe.⁵⁵ Omezení odpovědnosti za škodu naopak dodává silný podnět ke sdílení informací a širší součinnosti.

Obě teorie se do jisté míry vhodně doplňují⁵⁶. V případech, kdy se navzájem vylučují, je obtížné obecně stanovit, která z nich efektivněji napomáhá dosažení společensky optimálního výsledku směny. Jak ale vyplyne z dalších částí práce, v kontextu „relačních“ dlouhodobých závazků, jejichž dynamika může do určité míry neutralizovat sklon k oportunistickému jednání, se jako praktičtější jeví majoritární přístup (srov. dále v části II.4). Sankční pravidla motivující ke sdílení obligačně zásadních informací navíc neřeší strategické odpírání součinnosti ve fázích renegociace smlouvy, prohlubují problém transakčních nákladů a znemožňují čerpání výhody plynoucí z legislativní standardizace (viz výše).⁵⁷

2. Dlouhodobé závazky a jejich alternativy

Při vědomí tak zásadních zdrojů smluvní neúplnosti a nejistoty a omezené spolehlivosti legislativní reakce se vtírá logická otázka, proč jsou dlouhodobé závazky vůbec utvářeny. Na obecné úrovni se jako alternativy nabízejí vertikální integrace a sekvenční, ad hoc smlouvy („spot contracts“, „discrete contracts“, „Zielschuldverhältnisse“, „contrat à court terme“). Při vertikální integraci je jako forma maximalizace užitku namísto tržního řešení voleno převzetí závodu dodavatele nebo odběratele. Předpoklady efektivity takového řešení jsou mimo rozsah této práce. Je ale možné učinit několik stručných poznámek: předně, řešení spočívající v „překreslení hranic firmy“ může narazit na problém ekonomické životaschopnosti⁵⁸; u specifických závazků spočívajících v uskutečnění vázané investice mohou mezi kontrahenty vznikat vztahy nikoli nepodobné situaci v případě „akvizičního řešení“⁵⁹; a konečně fúze sloučením může být nepraktická i z důvodů právní regulace.⁶⁰ Druhou alternativou jsou sekvenční krátkodobé smlouvy, jež na jednu stranu zjednodušují (a zlevňují) proces utváření smlouvy vzhledem ke kratšímu horizontu plánování, ale na straně druhé kontrahentům upírají výhodu stability spojenou s dlouhodobými závazky a opakovaná kontraktace může navíc představovat prohibitivní transakční náklady.⁶¹

Žádná alternativa k dlouhodobému závazku se nenabízí vlastně jen v případech, kdy si samotný proces realizace ujednaného plnění, byť jednorázového, vyžádá delší časový úsek. Jedná se o závazky ryze dlouhodobé a typickým případem je zhotovení rozsáhlého nebo jinak komplexního díla. Z důvodu velmi specifické povahy jejich vnitřního uspořádání a problematizujících momentů, které provázejí jejich plnění, budou tyto smluvní poměry ponechány stranou; z hlediska systematiky smluvního závazkového práva zde postačí konstatování, že řešením těchto poměrů bude zpravidla smlouva na dobu určitou.

Z hlediska osvětlení zákonitostí dlouhodobých závazků bude praktičtější se zaměřit na případy, kdy mají strany na výběr a volba dlouhodobého závazku je výsledkem jejich více či méně uváženého rozhodnutí o efektivitě takového řešení. X. Xxxxxxx rozděluje důvody, které vedou strany k tomu, aby se zavazovaly na delší dobu, do tří skupin:

• úspora na nákladech kontraktace; vidina potřeby trvalého přísunu nějakého zboží nebo služby dělá z dlouhodobého závazku praktičtější volbu v porovnání s náklady na průběžné uzavírání nových smluv;

• (podnikatelské) riziko lze smysluplně spravovat jen v případě dlouhodobého horizontu závazku; a konečně

• plnění vyžaduje, aby alespoň jedna ze stran podnikla specifickou vázanou investici, jejíž návratnost je možná pouze v případě dlouhodobého čerpání plnění ze smlouvy.⁶²

1. Úspora nákladů na opakovanou kontraktaci

Podle jednoho z mnoha dělení lze závazky rozlišovat na jednorázové a ty, které zavazují k vykonávání nebo strpění nepřetržité nebo opakované činnosti (například průběžné dodávky surovin, energií, služeb). Zatímco v případě smluv s jednorázovým plněním je čas z hlediska jejich zániku bezvýznamný (zánik závazku je vázán na splnění nebo jiný alternativní mechanismus zániku), existence smluv s trvalým nebo opakovaným plněním vždy závisí na uplynutí nějaké doby.⁶³ Pro závazky, u kterých není tato doba určena je v systematice závazkového práva vyhrazen institut smlouvy na dobu neurčitou.

Normativní důsledek existence trvalých závazků je třeba hledat v možnosti terminace smlouvy výpovědí bez udání důvodu a – v případě trvalých závazků zřízených na dobu určitou – v omezení účinků odstoupení od smlouvy pro futuro (§ 2004 odst. 3 o. z.). Z důvodů souvisejících s omezenou racionalitou objektivní právo s poukazem na pojem veřejného pořádku až na výjimky⁶⁴ znemožňuje uzavřít smlouvu časově neomezenou smlouvu a do smluv, které nestanoví pevný termín zániku závazku, kogentně včítá možnost jejího ukončení výpovědí bez udání důvodu (§ 1999 o. z.). V případě odstoupení lze zase omezení účinku zániku závazku výhradně na zbývající část závazku vnímat jako odraz „většinového“ principu: obnovení předkontraktačního stavu by bylo v případě závazků s opakovaným plněním často neproveditelné (například v případě smluv o dodávkách zuživatelných statků) a náhradní řešení by bylo zcela neefektivní v důsledku nákladů vynaložených na znalecké posudky a jiných nákladů.

Z funkčního hlediska vede strany k uzavření dlouhodobých smluvních poměrů s trvalým nebo opakujícím se plněním snaha vyhnout se nákladům spojeným s opakovanou kontraktací (nalezení dodavatele nebo odběratele, vyjednání smlouvy, její koncipování atd.). Této možnosti ale nevyužijí (jednají-li efektivně), pokud náklady na vyjednání dlouhodobé smlouvy přesáhnou náklady na uzavření několika sekvenčních krátkodobých smluv – například proto, že plánování v dlouhém horizontu by bylo příliš nákladné nebo by představovalo neúměrné riziko.⁶⁵

2. Dlouhodobá smlouva jako prostředek zvládání rizika

Dalším relevantním faktorem uzavírání dlouhodobých smluv, identifikovaným v teorii, je snaha stran efektivně zvládat (podnikatelské) riziko v čase. K osvětlení problematiky je nejprve nutné se věnovat obecným zákonitostem strategií, které strany volí při alokaci existujících rizik. Takové zkoumání má přesah i do legislativní činnosti: pokud má platit majoritární přístup k tvorbě subsidiárních pravidel, je nutné se při jejich tvorbě inspirovat osvědčenými alokačními strategiemi z praxe.

Obsáhlá odborná literatura vyústila ve vznik ústřední koncepce efektivnějšího nositele rizika („superior risk bearer“, „cheapest cost avoider“): známá rizika si strany ex ante alokují podle toho, která z nich je s to každé z nich zvládnout při vynaložení nižších nákladů,⁶⁶ ledaže by tyto náklady byly prohibitivní pro všechny strany. Faktorů, které předurčují jednu ze stran k tomu, aby nesla konkrétní riziko, je celá řada. Strana může například jako profesionál disponovat specifickými znalostmi a prostředky k uplatnění preventivních opatření.⁶⁷ Jednomu z kontrahentů jeho profesní specializace umožňuje dané riziko lépe posoudit a neutralizovat.⁶⁸ Identifikovaný efektivnější nositel rizika může mít snazší přístup k pojištění proti danému riziku. A konečně může „vyvolená“ strana zkrátka jen vykazovat nižší averzi vůči danému riziku, bez ohledu na to, zda opodstatněně či nikoli.⁶⁹ Prémie, která za podstoupení rizika připadne jeho nositeli, pak bude odpovídat nejnižším nákladům na jeho zvládnutí dosažitelným všemi stranami smlouvy za dané konstelace; toto „řešení s nenulovým součtem“ bude tedy efektivní, byť si mnohdy vyžádá velkorysé sdílení informací.

Existence vhodnějšího nositele rizika představuje ideální stav. Komplikovanější situace nastává v případě rizika, které je nejisté nebo obtížně zvladatelné. Jednoznačnost určení efektivnějšího nositele rizik navíc slábne s prodlužujícím se horizontem plánování. Oboustranná averze k riziku obecně nebo jen v dlouhodobém výhledu a výsledná nemožnost určení jeho vhodnějšího nositele nutí strany přistoupit k nějaké formě sdílení rizika. V smluvní praxi nabývá tato strategie často formy mechanismu automatické adaptace smlouvy, například indexace ceny, přičemž úspěchu je dosaženo, pokud cena plnění v celém průběhu dlouhodobého závazku průběžně kopíruje měnící se podmínky na trhu.⁷⁰ Tento přístup ale problém způsobovaný omezenou schopností předvídat budoucí děj neřeší, nýbrž jej pouze přesouvá na vyšší úroveň. Navržení efektivní mechaniky automatické adaptace závazku může kvůli kognitivním omezením představovat ještě větší výzvu než petrifikace fixních práv a povinností na celou dobu trvání závazku. U zmiňovaného příkladu cenové indexace je náročná už samotná volba toho, co bude indexováno – zda celková cena, ceny vstupů, tržní cena, cena práce, případně kterákoli z ostatních mnoha proměnných, které se nabízí.⁷¹. Zvláště u komplexních mechanismů sdílení rizika reagujících na vzájemně provázané nenadálé události, které jsou bez výjimky výsledkem autonomní normotvorby, a nemohou proto těžit z výhod standardizace, si soudy navíc mohou nesprávně vyložit jak motivaci stran, tak případné prémie, které ta či ona strana získala za převzetí některého z aspektů daného rizika, tj. nesprávně identifikovat počáteční smluvní rovnováhu, a konstatovat, že nastaly okolnosti, které strany při návrhu mechaniky adaptace nemohly předvídat, a přistoupit proto ke zrušení závazku,⁷² případně k jeho adaptaci.

Binární přístup, kdy je celé riziko připsáno jedné ze stran, je snazší z hlediska alokace ex ante a produkuje předvídatelnější výsledky při aplikaci ex post. Proto by zřejmě mělo být – tam, kde je to možné – preferováno i v objektivním právu. V obecné části závazkového práva občanského zákoníku je tato alokační strategie použita například v úpravě kvalifikované náhody jako liberačního důvodu v rámci generální klauzule porušení smluvní povinnosti (§ 2913 odst. 2 o.z.). Výstižným případem použití sdílení rizika jako alokačního mechanismu je zase ustanovení § 1766 odst. 1, které soudům ukládá v případě zvláště hrubého znevýhodnění jedné ze stran vlivem nepředvídatelné události závazek zrušit za podmínek, které sám stanoví, nebo jej změnit tak, aby byla obnovena jeho výchozí rovnováha. V obou případech je výsledek předem neurčitý, protože právo stanoví jen obecná kritéria, které soud při rozhodování zohlední, a celkový pohled na původní „rovnováhu práv a povinností“ se nutně omezí jen na informace, které jsou ověřitelné.

Závazky, jejichž dlouhodobost je motivována efektivním řízením rizika v čase, budou bez výjimky čerpat z výhod binární strategie díky existenci efektivnějšího nositele rizika. V opačném případě je použití smlouvy na dobu určitou, ceteris paribus, nerozumné. V praxi mívají tyto smluvní poměry formu ujednání, jejichž předmětem je závazek jedné ze stran poskytovat v průběhu určené doby sjednané plnění při fixní ceně výměnou za závazek druhé strany odebrat za tuto dobu alespoň stanovené minimální množství.⁷³ Druhý z uvedených znaků přítomen být nemusí; zpravidla se bude týkat pouze vztahů mezi podnikateli, kteří jsou jako profesionálové lépe disponováni nalézt efektivní rovnováhu mezi tím, k čemu se zavazují, a přínosy, které si tím zajistí.

V B2C vztazích je zpravidla situace jiná. Modelujme příklad z nejběžnějších: dodávky elektrické energie pro domácnosti. Jako formální médium bude typicky zvolena smlouva na dobu neurčitou, tedy řešení představené v bodě a) této části. Předmětem závazku je opakující se plnění a cílem stran je vyhnout se ujednáním dlouhodobého závazku nákladům, které by jim jinak vznikaly z opakované kontraktace. Společnost ČEZ, a.s. v souladu s tím nabízí produkt „Elektřina bez závazku“⁷⁴. Jako největší dodavatel energie v zemi je ve srovnání s protistranou jednoznačně efektivnějším nositelem rizika, ale v neurčitém časovém horizontu bude jeho ochota vydat se všanc tržní dynamice ospravedlnitelně slábnout. Zákonodárce mu proto v § 1752 o. z. dává možnost ultimativní jednostranné změny obchodních podmínek, kterými se závazek řídí. Pokud protistrana navrhovanou změnu nepřijme, je možné závazek zrušit, samozřejmě s účinky ex nunc. Možnost jednostranné modifikace obchodních podmínek je vázána na splnění celé řady podmínek a omezení, které různým způsobem reflektují skutečnost, že strana, která se jednostranné změny dovolává, je zpravidla předurčenější k tomu, aby se rizika ujala, ale i přesto se toto legislativní řešení zjevně opírá o koncepci sdílení rizik, protože dopady změny okolností dělí mezi strany.

Společnost ČEZ, a.s. ale nabízí i jiné produkty, které řeší stejnou potřebu, tj. průběžné dodávky elektrické energie. Jejich podstatou je fixace ceny na ujednanou dobu trvání smluvního poměru; v systematice dlouhodobých závazků je tedy volen model smlouvy na dobu určitou. V aktuálním ceníku ČEZ, a.s. jde o tři produkty: „Elektřina na 1 rok v akci“, „Elektřina - klesající na 2 roky“ a „Elektřina - klesající na tři roky“.⁷⁵ Motivací odběratele je zafixovat cenu na delší dobu na úrovni, kterou vnímá jako efektivní. Rozumí se samo sebou, že aby byla nabídka pro odběratele atraktivní, musí být nabízená cena nižší než v případě produktu na dobu neurčitou. Eventualitu poklesu cen pod fixovanou výši odběratel chápe jako přiměřenou cenu za stabilitu, kterou si takto opatřuje přenesením rizika na jeho efektivnějšího nositele. Jeho jednání je prosté momentu spekulace. Výrobce energie je oproti tomu po všech stránkách lépe disponován posoudit vyhlídku změn okolností na trhu a zvládnout je oproti protistraně při daleko nižší nákladech. Navzdory tomu, že svou nabídku reklamně označuje jako „akční“, pokud ČEZ, a.s. nabízí fixaci ceny na určité období, pak svůj produkt fakticky „shortuje“, tj. sází na pokles jeho ceny na trhu. Stabilita odběratele i prostor pro spekulaci dodavatele tvoří základy „smluvní rovnováhy“.

Bez ohledu na to, jakým směrem se ceny vydají po uzavření smlouvy, obecně by ani jedné ze stran neměla být dána možnost vyvázat se ze smlouvy fakticky odpovídající účinkům výpovědi bez udání důvodu podle § 1999, protože by jí tak vznikl „nezasloužený“ zisk („windfall profit“), zcela neslučitelný s počáteční rovnováhou závazku.⁷⁶ Analogicky by se tato situace dala připodobnit k pojištění, kde by bylo podobně absurdní, kdyby se pojistník po skončení závazku domáhal navrácení pojistného s poukazem na to, že k žádné pojistné události nedošlo, nebo kdyby se pojistitel domáhal navýšení pojistného v okamžiku jejího vzniku.

3. Dlouhodobost jako prostředek ochrany vázaných investic

Předchozí dvě hlediska zvažovaná při formování dlouhodobých závazků souvisela s četností obsahově totožných transakcí a optimalizací jejich rizikového profilu. Posledním z řešených motivů dlouhodobosti je potřeba ochránit investice vynaložené specificky v souvislosti s transakcí v situacích, kdy bude alespoň jedna strana nucena vynaložit náklady ještě před tím, než bude moci začít plnit vůbec nebo alespoň plnit při ujednaných cenách nebo v ujednaném množství. Efektivně ujednaná délka trvání závazku by při daných cenách a odebíraných množstvích měla alespoň zhruba odpovídat době návratnosti podstoupených investic.

Vázanost investic není absolutní veličinou: pokud pro výstupy produkované investorem existuje aktivní trh na dostatečném stupni konkurence, bude možné vynaložené prostředky amortizovat, i pokud dlouhodobý závazek nezůstane v platnosti po celou původně vypočtenou a ujednanou dobu, případně pokud se neuskuteční vůbec.⁷⁷ Zbylé případy rozděluje O.E. Xxxxxxxxx do tří skupin:

• lokální vázanost (site specifity), kdy na sebe navazují dva nebo více provozů ve výrobním řetězci a fyzická blízkost je způsobem, jak minimalizovat náklady na dopravu a držení zásob;

• vázanost fyzických aktiv (physical asset specificity), kdy je dodavatel nucen investovat do vývoje a nasazení zařízení pro výrobu specifického výrobku (například součásti), navrženého přímo pro daného odběratele, pro který neexistuje alternativní aktivní trh, a konečně

• vázanost lidských zdrojů (human asset specifity), tj. investice do vysoce specifických znalostí a dovedností, které nacházejí zřídkakdy uplatnění vně daného závazku.⁷⁸

Krátkodobá sekvenční kontraktace vyvolává v případě závazků s vázanou investicí nad rámec bujících transakčních nákladů ještě další, zcela specifický problém morálního hazardu. Protistraně investora by při absenci alternativního odbytiště výstupů poskytovala na konci každého ujednaného smluvního období poměrně rozsáhlý manévrovací prostor k pokusům o zvětšení svého podílu na celkovém přebytku směny na úkor investora.⁷⁹ Je-li návratnost investice podmíněna zachováním existence závazku, investor by se tak zákonitě vydával své protistraně na milost. Omezení související s vázaností produkce jistě působí i v opačném směru: stejně jako by investor marně hledal jiné odběratele pro produkci vyráběnou na míru svému odběrateli, odběratel by sotva na trhu našel alternativního dodavatele takových výrobků, a pokud by se mu to přece jen podařilo, těžko by si s ním dokázal ujednat ceny stejně efektivní, jaké mu garantoval dosavadní smluvní partner, jenž právě za účelem efektivity směny podstoupil vázanou investici. V dlouhém horizontu je ale možná celá řada alternativ, které tuto zdánlivou záruku rovnováhy mohou zpochybnit; „neinvestující strana“ může například ztratit zájem na výrobcích investora v důsledku ukončení příslušné části výroby nebo poklesu ceny jeho vlastních výrobků. V takovém případě by de facto neobnovení smlouvy s „investorem“ dávalo neinvestující straně příležitost převést na účet investora své „fixní“ náklady na náklady variabilní a ty pak bez dalšího eliminovat. Kdyby svou původní potřebu řešila vertikální integrací, taková příležitost by se jí pochopitelně nenabízela.

Podobné riziko oportunistického chování „neinvestující“ strany je přítomno i v případě ujednání dlouhodobého závazku. Jak již bylo řečeno, empirie i prostá logika vedou k závěru, že dlouhodobé smlouvy bez možnosti nepodmíněné terminace jsou vždy neúplné. Mezery v ujednání, které se projeví, vyvolávají nutnost renegociace, a ta opět poskytuje „neinvestorovi“ prostor pro strategické jednání, byť oproti sekvenční kontraktaci na poněkud omezenějším půdorysu. Ekonomická teorie označila u závazků s vázanou investicí v této souvislosti dva protichůdné problémy, které vyvolává neúplnost smluv: nadměrné a podměrné investice.⁸⁰ Problém podměrných investic souvisí s pouhým rizikem oportunistického chování protistrany při renegociaci, která je v dlouhém horizontu prakticky nevyhnutelná. Problém nadměrných investic oproti tomu reflektuje situaci, kdy už se toto riziko naplnilo a neinvestující strana, hájící své zájmy bez ohledu na oprávněná očekávání investora, podstoupenou investici zmařila.⁸¹ Obezřetnost s poukazem na obě rizika velí stavět se k rozsáhlým obligačně specifickým investicím skepticky, byť by ceteris paribus představovaly z hlediska nákladů obětované příležitosti optimální řešení.

S výjimkou smluv na dobu určitou občanský zákoník v obecné části úpravy závazkových práv nenormuje žádný institut, který by specificky řešil problém nadměrných a podměrných investic. Uplatnění u závazků s vázanými investicemi jistě nalezne institut soudní adaptace závazku (§ 1764–1766 o. z.), jehož aplikace je ale výrazně omezena na rozsahem kvalifikované následky nepředvídatelných událostí.⁸² Nejedná se o koncepci, která by mohla fungovat jako komplexní řešení rizika oportunistického jednání v závazcích obsahující složku vázané investice. Výhrada podstatné změny okolností koncepčně staví (mimo jiné) na obecné zásadě poctivosti v právním styku (v rovině ohledu k oprávněným zájmům druhých), kterou zákonodárce pojímá jako základní prostředek demotivace od agresivně strategického jednání a která kontrahenty stíhá automaticky a kogentně (§ 6 odst. 1 o. z.). Ale i její praktický účinek se zdá být omezený. Zaručit jej lze jen za předpokladu volného toku obligačně relevantních a ověřitelných informací,⁸³ které by umožnily objektivně určit, kam až mají strany možnost ustoupit při renegociaci, aniž by tím vychýlily počáteční smluvní rovnováhu ve svůj neprospěch. „Objektivní dobrá víra“ plní celou řadu funkcí; zde vystupuje do popředí její uplatnění coby normativního základu pro formování vedlejších smluvních povinností⁸⁴. Patří mezi ně i povinnost kooperace a informační povinnost.⁸⁵ Souhrnně se pro tento přístup vžilo označení „smluvní loajalita“, termín pocházející původně ze severského práva. Zásada loajality kontrahentům velí realizovat smlouvu na základě přímého jednání tak, aby byla naplněna důvodná očekávání druhé strany.⁸⁶

Nicméně koncepce loajality, která by počítala s takto pojatou informační povinností, nebyla doposud v českém právu rozpracována ani do podoby soudní doktríny, natožpak institutu objektivního práva. Zmiňována je v jediném dohledatelném usnesení Ústavního soudu⁸⁷, které se týká bezdůvodného vymáhání nároku coby jednání, které by „svým účelem mařilo nebo mohlo ohrozit účel smlouvy či poškodit práva vyplývající ze smlouvy“.⁸⁸ Přínos judikátu je spatřován v tom, že Nejvyšší soud jim „uznal existenci povinnosti smluvní loajality a alespoň v hrubých obrysech vymezil její obsah.“⁸⁹ Nabízí se tedy argumentace, že u zpravidla neúplného dlouhodobého závazku je možné ztotožnit odepření informací potenciálně relevantních pro proces renegociace s mařením účelu smlouvy (a kvalifikovat jej jako porušení povinnosti jednat poctivě). V takovém případě by měla být povinnost poskytnout takové informace logickým vývodem doktríny objektivní dobré víry, protože jiný přístup by do značné míry tento korektiv věcně vyprazdňoval.

Ačkoli je objektivní dobrá víra tradičně chápána jako „odrazový můstek“ pro tvorbu nových pravidel⁹⁰, soudím, že pokud by v tomto případě byla uplatněna jako základ pro obecnou informační povinnost v kontextu renegociace, jednalo by se alespoň prozatím o skok neuvážený. Tomuto závěru svědčí několik skutečností: Zaprvé, dobrá víra coby normativní zdroj vedlejších povinností se týká především procesů formování a plnění závazků (a případně i způsobu jednání po jeho zániku)⁹¹. Nelze z ní alespoň prozatím dovozovat specifickou informační povinnost v kontextu renegociace. Platí to, domnívám se, i přes povinnost stran pokusit se v dobré víře o dohodu řešení dopadů nenadálé situace před využitím možnosti soudní ingerence podle § 1764 o. z.

Zadruhé, v občanském zákoníku je již nyní na několika místech v rámci obecné i zvláštní úpravy relativních majetkových práv normována informační povinnost jako výhonek povinnosti jednat poctivě. Na nejobecnější úrovni zaznívá v § 1728 odst. 2, kde je stanovena jako součást úpravy předsmluvní odpovědnosti, nicméně rozsah poskytovaných informací omezuje jen na údaje a skutečnosti, které protistraně umožní přesvědčit se o samotné možnosti uzavřít platnou smlouvu, a ty, kterými se strany vzájemně ujistí o svých záměrech takovou smlouvu vůbec uzavřít. Ve vztahu k renegociaci zákonoárce podobnou povinnost stranám neukládá.

Zatřetí, při absenci specifického pravidla a alespoň obecného vymezení typu sdělovaných skutečností by implikovaná povinnost poskytovat obligačně relevantní informace působila jako mocný zdroj nejistoty. Tento názor je sdílen i v německé doktríně⁹² navzdory tomu, že tamní soudy jsou poměrně ochotné využívat dobrou víru jako prostředek tvorby nových pravidel.⁹³

A konečně, proti dovození zvláštní informační povinnosti při renegociaci nepřímo promlouvá i § 1764 o. z., tedy ono ustanovení, které fakticky vylučuje účinky výhrady rebus sic stantibus v případech změn okolností, jejichž následky nedosahují míry předpokládané klauzulí a které nebyly vyvolány nepředvídatelnou událostí. Informační povinnost při renegociaci by ale působila obecně: zasahovala by do vůle stran i při nekvalifikovaných posunech ve smluvní rovnováze ujednané ex ante a postihovala tak i situace, do nichž se zákonodárce z dobrého důvodu rozhodl nevstupovat. Logikou ustanovení § 1764 o. z., nevyjít protistraně vstříc, pokud ji postihne nekvalifikovaný výpadek rentability závazku v důsledku exogenní změny okolností, není nepoctivé. Je to ale jistě neefektivní a odrazuje to od podstupování rozsáhlých investic i v případech, kdy tyto představují celkově optimální řešení dané potřeby.

Povinnost jednat poctivě v právním styku coby nástroj vnější kontroly průběhu renegociace z výše uvedených důvodů u poměrů s vázanou investicí může zapůsobit kontraproduktivně. Soud, jemuž zákon ukládá rekonstituovat původně ujednané smluvní ekvilibrium při posuzování zvláště hrubého nepoměru a navrhování způsobu jeho řešení, se pak po krachu pokusu o obnovení smluvní rovnováhy renegociací buď spolehne na omezené ověřitelné informace, které ale nemusí podávat úplný obrázek, nebo své řešení vyvodí z méně adresných informací vyžadujících širší kontextuální výklad, tj. z předchozího jednání stran a jiných souvislostí závazku. V úvahu samozřejmě připadá i kombinace obojího. K tomu jej koneckonců nabádají výkladová pravidla v § 555 a násl. o. z., jež do interpretace smlouvy postupně doplňují stále širší vrstvy kontextu. Takový přístup je na jednu stranu logický, na druhou stranu ale může v případně komplexních transakcí soud postavit před úkol, k jehož řešení není soud kvalifikován, obzvláště pokud je třeba aplikovat komplexní, multikriteriální přístup sdílení rizik v případě podstatné změny okolností. Důsledkem je zjevně nežádoucí exponenciální nárůst nejistoty stran.

Stejná hrozba je navíc přítomna i při posuzování tvrzeného porušení smlouvy, tedy bez souvislosti s aplikací výhrady změny okolností. Stěží sankcionovatelná neochota poskytnout obligačně relevantní informace u strany, která oportunisticky porušila smlouvu (v případech, kdy by pro ni plnění znamenalo vlivem běžné změny okolností ztrátu⁹⁴), vyvolává kritické nebezpečí nesprávného nalezení práv a povinností kontrahentů ve fázi soudního vymáhání. A dlouhodobost závazku tento problém ještě prohlubuje: stejně jako je obtížnější plánovat v dlouhodobém než v krátkodobém horizontu, je analyticky náročnější i pohled zpět do hlubší minulosti. S prodlužujícím se trváním závazku narůstá objem interpretačně relevantního kontextu (ověřitelného i neověřitelného) a klesá jeho přehlednost. Není vyloučeno, že by kontextuální výklad by se mohl za taktových okolností stát paradoxně zdrojem příležitostí k morálnímu hazardu.

Jak již bylo uvedeno, povinnost počínat si v závazku poctivě se v právním styku aktivuje kogentně. Její výchozí nastavení ale představuje pouze minimální standard. Pokud hrozí, že tento minimální standard selže, jistě nelze nic namítat proti tomu, pokud si strany věcný obsah „poctivosti“ ujednají po svém. Ujednání, které by zakládalo povinnost sdílet některé skutečnosti a údaje nad rámec toho, co vyplývá z kogentního ustanovení zákona, a zároveň upřesňovalo specifický rozsah těchto informací, by fakticky představovalo precizaci povinnosti jednat poctivě ve smyslu jejího zpřísnění. Efektivně specifikovaný rozsah poskytovaných informací omezí prostor stran k oportunistickému chování, alespoň částečně rozptýlí obavy z podstoupení vázané investice a poskytne vodítko při případném soudním zjišťování smluvní rovnováhy.

V zájmu ochrany sdělující strany zavádí právní norma v ustanovení § 1730 odst. 2 o. z. robustní institut důvěrných informací, v jehož rámci ukládá straně, jež získala při jednání o smlouvě důvěrné údaje, povinnost zamezit jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Občanský zákoník důvěrné informace nevymezuje; definice je ale formalizována v čl. II.–3:302 odst. 2 návrhu Společného referenčního rámce (DCFR), který pracuje se stejnou koncepcí⁹⁵. Vyplývá z ní široká působnost institutu, který coby zbytková kategorie doplňující pojmy obchodního tajemství a know-how a postihuje i údaje, u nichž nejsou splněny předpoklady k ochraně obchodním tajemstvím. Povinnost mlčenlivosti se přitom vztahuje jak na informace jako důvěrné výslovně označené, tak na ty, jejichž důvěrnost vyplývá z povahy informací nebo kvality stran.⁹⁶

Ovšem ani cesta precizace informační povinnosti posvěcené konsenzem stran nemusí vést ke kýženému výsledku. Omezená schopnost předvídat budoucí děj může zafungovat i jako překážka efektivního vymezení rozsahu takto poskytovaných informací. „Mimosmluvní“ řešení nabízí samotná specifická „autoregulační“ dynamika dlouhodobých závazků, rozpracovaná do teorie relačních smluv, která je obsahem další části.

3. Relační smlouvy

3.1 Obecně

Doposud byla v této práci věnována až na výjimky pozornost „statické“ reakci zákonodárce na uvedené základní rysy dlouhodobých závazků. Za „dynamickou“ reakci lze přitom v tomto smyslu považovat zejména „adresná“ pravidla, interpretační i ryze hmotná, která ukládají zohlednit kontext konkrétního poměru ve formě okolností, které jej obklopují, stejně jako obecné korektivy dobrých mravů a veřejného pořádku a objektivní dobrou víru jako prostředek interpretace, doplňování a korekce smlouvy.

Mnoho z těchto „dynamických“ výkladových pravidel mohlo mít svůj předobraz v teorii relačních smluv. Samotný přístup se začal formovat v šedesátých letech dvacátého století v podmínkách angloamerické právní kultury v reakci na poznání, že (neo)klasická smluvní teorie problémy způsobované neúplností a dlouhodobostí smlouvou založených poměrů nejenže neřeší, ale spíše prohlubuje.⁹⁷

Neoklasické pojetí smlouvy se vyznačuje tím, že jako prostředky regulace smluvních poměrů využívá objektivizaci a standardizaci. Prvky jednotlivých smluvních poměrů jsou ale zpravidla bytostně individuální a závislé na konkrétním kontextu. Bylo shledáno, že neoklasické smluvní právo je statické: stěžejní zásada závaznosti smluv petrifikuje podmínky, které existovaly při zrodu smluvního vztahu, a dynamika změn ve vnějším prostředí je zcela ignorována, byť může být pro daný smluvní vztah (zejména pokud překlenuje delší časový úsek) vysoce relevantní. Realita (dlouhodobého) smluvněprávního styku zjevně vyžaduje jiný přístup: určujícím faktorem je proměnlivost okolí, a v případě dlouhodobých smluv to platí dvojnásob. Také nebylo možné nevidět, že smluvní právo vychází z teorie racionálních aktérů, které považuje za obecně schopné uplatnit své omezené zdroje tak, aby dosáhli jejich maximálního možného zhodnocení, přičemž pokud se jim to nepodaří, je zpravidla nutné příčiny hledat třeba v jejich lehkovážnosti. Praxe ale s rostoucí naléhavostí ukazovala, že konstrukt homo oeconomicus ve skutečnosti funguje jen s přívlastky, které razantně omezují jeho obecnou platnost, a že při dlouhodobém horizontu kontraktace tento problém zhoršuje i omezená schopnost předvídat budoucnost. A především, tehdejší objektivní právo a priori vycházelo z pojetí závazku jako čistě formálního a formalizovaného rámce, který používají ekonomické subjekty, které jsou si jinak zcela cizí a k sobě navzájem lhostejné, s cílem založit mezi sebou ostře ohraničený poměr, k němuž vedl čistě pragmatický zájem a jehož obsah nemá smysl problematizovat vnášením mimoprávních norem.⁹⁸

V reakci na výše uvedené nedostatky představuje relační teorie model, u něhož se na smlouvu pohlíží pouze jako na jeden z mnoha prvků širšího vztahu (odtud označení „relational contract“). Relacionisté odhlížejí od formálního rámce a vodítka pro určení skutečného obsahu závazkového vztahu hledají v mimoprávních normách a sociálních pravidlech, které se zpravidla v rámci daného vztahu spontánně utvoří, a to i nad rámec původních záměrů stran vtělené do smluvní rovnováhy.⁹⁹

Pro dlouhodobé závazky jsou východiska relačních teorií významná především ze dvou důvodů: Dlouhodobost právního poměru zvyšuje pravděpodobnost neúplnosti smlouvy a vzniku smluvních mezer, které, pokud se projeví, mají za následek zhroucení výchozí smluvní rovnováhy. To přináší nutnost obnovení jednání o smlouvě, u kterého mimoprávní normy jednání dominují vzhledem k tomu, jak obtížné je postihnout mechanismus renegociačního procesu pravidly objektivního práva. Odkázat lze na problém chybějící informační povinnosti při renegociačním procesu, o kterém byla řeč v předchozí části. Druhým důvodem je skutečnost, že při déletrvajícím poměru je pravděpodobnější, že si kontrahenti přestanou být vzájemně cizí a že se to projeví vznikem nějaké specifické formy náklonnosti, tedy „smluvní solidarity“, která je spontánní a právní doktrínou tedy nepostižitelná.¹⁰⁰

I. R. Xxxxxxx, duchovní otec teorie, celou koncepci shrnuje čtyřmi na sebe navazujícími větami: „Zaprvé, každá transakce je zasazena do komplexních vztahů. Za druhé, pochopení každé transakce vyžaduje porozumění všem podstatným prvkům vztahů, které ji obklopují. Za třetí, účinná analýza každé transakce vyžaduje rozpoznání a zohlednění všech podstatných prvků jí obklopujících vztahů, které mohou transakci významně ovlivnit. Za čtvrté, kombinovaná kontextuální analýza vztahů a transakcí je efektivnější a poskytuje úplnější a jistější analytický výsledek než prostá analýza transakce, jež kontext pomíjí."¹⁰¹ Je zjevné, že celostní posouzení smluvního vztahu, natožpak dlouhodobého, a proto komplexního, si nevystačí s textovou analýzou smlouvy, která tvoří jen jeden z jeho prvků. Neoklasická smluvní teorie té doby si mohla v určitých mezích poradit s jednoduchými jednorázovými závazky upravenými důsledně koncipovanými smlouvami, ale na problémy komplexních dlouhodobých závazků, stranami často vědomě ponechávaných ve formě polotovaru, odpovědi nenabízela.¹⁰² Relační model podle zastánců úplněji a přesněji postihuje dynamiku kontraktace i plnění a přístup akcentující jejich kontext by měl být vstřebán i právními normami.

3.2 Relační smlouvy v objektivním právu. Xxxxx v. Post Office.

Nabízí se tedy otázka, co z teorie relačních smluv vyplývá pro objektivní právo. V existenci prvků smluv označovaných jako „relační“, jako jsou loajalita, kooperativní jednání, široká diskrece pro případné adaptace závazku nastalým změnám nebo tendence ke sdílení nenadálých přínosů a ztrát v průběhu poměru vznikajících¹⁰³, je silně přítomen prvek spontaneity, a tedy neregulovatelnosti. Navíc, s  poukazem na neslavné výsledky „experimentu s kontextuálním výkladem“, který přinesl Unified Commercial Code, se pozdější zastánci teorie relačních smluv staví i proti funkční interpretaci smluv, která by zohledňovala širší kontext relačních závazků, a kloní se k výkladu formalistickému.¹⁰⁴ M. A. Xxxxxxxxx vyzdvihuje, jak koncepce relačních smluv odhaluje inherentní nedostatky neoklasické teorie, a tím přispívá k formování moderního přístupu, ale zároveň se staví proti vzniku zvláštní soustavy pravidel, která by upravovala smlouvy pojmově relační.¹⁰⁵ Dílčí závěry vyplývající z relačního modelu je nutno zohledňovat jako faktory při legislativní činnosti, ne jako výzvu k tvorbě nových pravidel, které by cílily výslovně na třídu relačních smluv.

Do všech výše uvedených názorů se bez výjimky promítá závěr, že právo, byť v modernistickém pojetí, nenabízí instrumenty, které by soudům umožnily zohledňovat široký kontext, a tak smysluplně dotvářet obsah smluv v reakci na neočekávané události. Zajímavé je v tomto ohledu recentní rozhodnutí londýnského High Court ve věci Xxxxx v. Post Office.¹⁰⁶ V zájmu srozumitelnosti je nutné učinit jednu předběžnou poznámku. Anglické právo se tradičně staví proti pojetí povinnosti poctivého jednání jako zastřešujícího principu výkladu a korekce smluv. Důvodem je mj. obava z nepředvídatelných následků aplikace neurčitého standardu, a tedy ochrana právní jistoty.¹⁰⁷ Právní nejistotu, o kterou se Angličané tímto přístupem připravují, ale spolehlivě vynahrazuje nepředvídatelnost spjatá s normotvornou pravomocí vyšších soudů. Několik z precedenčních rozhodnutí, ve kterých daly anglické soudy průchod svému induktivnímu myšlení, se týkalo i dlouhodobých závazků.

V recentním rozhodnutí ve věci Xxxxx v. Post Office soud do smlouvy, která byla předmětem sporu, včetl povinnost jednat v dobré víře na základě toho, že se jednalo o smlouvu relační. Žalobcem bylo přes 500 provozovatelů poštovních úřadů („sub-postmasters“), žalovanou stranou byla britská pošta. Jádrem sporu byl vadný elektronický prodejní a účetní systém, který generoval manka, za která Post Office činila odpovědnými žalobce. Soud shledal, že smlouva mezi stranami představuje „relational contract“ a jednání stran proto podléhá povinnostem poctivosti, průhlednosti a spolupráce a zakládá rozumné očekávání, že vztah bude realizován v duchu vzájemné důvěry.¹⁰⁸ Zatímco ve věcně podobném předchozím rozhodnutí týkajícím se dlouhodobého relačního závazku soud pouze konstatoval, že povinnost dobré víry je do smlouvy implikována podle kontextu na základě logického výkladu právního jednání („implied in fact“)¹⁰⁹, ve věci Xxxxx v. Post Office již k relační smlouvě přistupoval coby k autonomnímu právně relevantnímu institutu a povinnost jednat poctivě do ní implikoval na základě právní doktríny („implied in law“), kterou – jak to u precedenční normotvorby bývá – v mezičase (a tedy ex post) přivedl na svět.

Za tímto účelem soud v rámci rozhodnutí podal rozsáhlý, ale demonstrativní výčet charakteristických rysů relačních smluv. Byly mezi nimi mj. dlouhodobost spolupráce, exkluzivita, vázaná investice alespoň jedné ze stran a vysoký stupeň a rozsah spolupráce. Žádný z uváděných rysů nemusel být pojmově přítomen s výjimkou jednoho: smlouva nesměla obsahovat technicistní ujednání, která by výslovně nebo konkludentně znemožňovala uplatnění dobré víry.¹¹⁰ Jakkoli paradoxně to může v podmínkách anglického smluvního práva znít, podstatným prvkem relačních smluv je jejich záměrná neúplnost.

V důsledku uplatnění tohoto přístupu bylo do smlouvy včteno 17 nových „ujednání“, jejichž absence by podle soudu implikovanou povinnost poctivosti v daném případě vyprazdňovala. Patřily mezi ně i velmi konkrétní, předem výslovně neujednané povinnosti žalované, jako jsou zajištění dostatečné technické podpory a zaškolení, řádné úplné a korektní vyšetření vzniku tvrzených mank a široká spolupráce stran při identifikaci jejich možných nebo pravděpodobných příčin.¹¹¹ Většina soudem implikovaných povinností je výrazně technických, vyplývá z nich rozsáhlá informační povinnost a prakticky všechny představují pro žalovanou podstatné náklady, které stěží byly zohledněny při formování původní smluvní rovnováhy.

Asi by bylo možné argumentovat, že řešení soudu bylo pouze deklaratorní, že všechny nově přičtené povinnosti už byly součástí „mramoru smlouvy“ a soud je z něj pouze odborně vysekal, ale taková argumentace je silně formalistická a nijak neřeší problém nejistoty, kterou rozhodnutí vyvolává. Domnívám se, že rozhodnutí ve věci Xxxxx v. Post Office dává za pravdu teoretikům, kteří se staví jak proti specifické právní regulaci relačních smluv, tak proti kontextuálnímu výkladu smluv obecně.

3.3 Od smluv relačních ke smlouvám autonomním

Šokující na rozhodnutí ve věci Xxxxx v. Post Office je mimo jiné i to, že soud aplikoval ranou, a v mnohém radikální a neopracovanou verzi teorie relational contracts. Jak již bylo řečeno, prvotní relacionisté odhlíželi nejen od smlouvy jako takové, ale i od původních záměrů stran: relacionistické pravdě, jíž měla spolehlivě vyjevovat analýza kontextu, zjevně ustupoval i pojem „počáteční smluvní rovnováhy“. Výzkum, který na některá původní zjištění navazoval, již uplatňoval sofistikovanější logiku i nástroje a vyústil ve formulaci teorie „self-enforcing contracts“.

Zastánci teorie těchto „autonomních“ smluv dospěli při zkoumání dlouhodobých smluvních závazků ke dvěma kontraintuitivním dílčím zjištěním. Zaprvé, navzdory pevně zakotvené doktríně nevymahatelnosti neurčitých smluv, je běžnou praxí stran záměrně ponechávat smlouvy zakládající dlouhodobé závazky kriticky neúplné, a to i pokud jde o zcela určité veličiny jako např. množství odebíraného výrobku nebo cena¹¹². Pomineme-li jako možný důvod nekompetenci, je jediným možným vysvětlením to, že takové závazky jsou jakýmsi způsobem samoregulovatelné, tj. že zachování počáteční rovnováhy a spravedlivého rozdělení nákladů a zisků mezi strany u nich nezávisí na věrohodné hrozbě soudního vymáhání. Pokud v rámci vztahu spontánně vznikne mimoprávní mechanismus zvládání dopadů nenadálých událostí, mohou strany zůstat k otázce soudního vymáhání, a tedy i k pojetí určitosti smlouvy, zcela lhostejné. A díky této lhostejnosti mohou svému závazku dopřát míru flexibility, která by byla s pojmem určité smlouvy neslučitelná.¹¹³

A zadruhé, účastníci dlouhodobých smluvních poměrů překvapivě často volí kooperativní vstřícnost i v případech, kdy jim smlouva takovou povinnost neukládá (a soudy ji tedy nemohou vymáhat, pokud ji nedovodí z nějakého abstraktního korektivu), i když se tím připravují o nečekaný prospěch, například v případech, kdy změny ve vnějším ekonomickém prostředí vychýlí původní rovnováhu vztahu v jejich prospěch na úkor protistrany.¹¹⁴ Takový závěr je nekonzistentní s modelem rozhodování, který představuje podobenství o „vězňově dilematu“: odepřením spolupráce protistraně, která „nemá na výběr“, je možné na její účet maximalizovat vlastní zisk. Pokud se jeden z účastníků dlouhodobého poměru dostane do obtíží, jeho protějšek nemá důvod mu vycházet vstříc, kdyby to měl udělat za cenu vzdání se vlastní nenadálé výhody. Pokud k něčemu takovému přesto dochází, lze to vysvětlit jen „relacionisticky“: vidinou společné transakční budoucnosti.¹¹⁵ Výsledkem je pak „spravedlivé“ uspořádání poměru, které je zautomatizované a které by bylo stěží dosažitelné při uplatnění jakéhokoli formálního korektivu, včetně objektivní dobré víry.

Realita je ale složitější; autonomie smluvního poměru je závislá na platnosti alespoň jednoho z poměrně náročných předpokladů.¹¹⁶ Jak již bylo naznačeno, pokud dojde ke krizi, zvýhodněná strana se zachová kooperativně, pouze pokud vnímané dlouhodobé přínosy ze vzájemné spolupráce převyšují nad krátkodobými zisky plynoucími z jejího odepření. Jinými slovy, v rámci vztahu se musí rýsovat vidina budoucích výhodných transakcí, o něž by se „zvýhodněná“ strana nerada nekooperativním jednáním připravila.¹¹⁷ Anebo musí být ve vzájemném vztahu stran přítomna hrozba nějaké společenské sankce pro případ oportunistického odepření spolupráce, případně účelového porušení smlouvy, například poškození reputace v rámci širší obchodní komunity.¹¹⁸ Základním příspěvkem pozdější analýzy ekosystémů relačních smluv je poznání, že ke kooperativním ústupkům strany nevede nějaký vágní pojem přirozené loajality nebo náklonnosti, nýbrž něco daleko uchopitelnějšího – vlastní zájem a prospěch.

Spoléhat se na to, že některá z těchto podmínek nastane a následně zůstane zachována například po takovou dobu, které je zapotřebí pro amortizaci obligačně vázané investice, by bylo minimálně neobezřetné. Hypotézu, podle které by přirozená dynamika autonomních závazků v případě dlouhodobých obchodních poměrů obecně nastupovala na místo institutu smlouvy a práva, je třeba zavrhnout. Realistický přístup vede jednoznačně k závěru, že hrozba soudního vymáhání je nepostradatelná. Důležité ale je, že mechanismy, na které teorie poukazuje, fungují stejně účinně i uvnitř poměrů založených vymahatelnými smlouvami. Nastane-li v průběhu smluvního závazku situace, která volá po adaptaci smlouvy, případě naskytne-li se příležitost, jak znásobit svůj zisk porušením smlouvy¹¹⁹, může se stát, že strana, která by z nastalé situace jinak těžila, zvolí raději cestu vstřícnosti a kooperace. Předpoklad takového jednání zůstává stejný: výhodnost dalšího obchodování s postiženou stranou nebo hrozba škody, jakou by oportunistický přístup napáchal na její pověsti.

V situaci, kdy poměru stran dominuje autoregulační mechanismus, je ale třeba do úvahy zahrnout ještě jeden faktor: volný tok informací.¹²⁰ Dokud mají strany poměrně přesný přehled o vzájemné nákladové a příjmové situaci v rámci daného poměru, odrazuje každou z nich od účelového chování hrozba odvetného opatření protistrany. Mezi účastníky se vyvine režim „podmíněné kooperace“¹²¹. Zaškrcením toku informací je tento automatizmus potlačen. Odepření spolupráce totiž nemusí mít nutně formu prostého ignorování obtíží protistrany. Pokud to informační nouze druhé strany umožní, může se účastník zvýhodněný změnou okolností vyhnout sdílení svých nenadálých zisků tím, že bude zkrátka „dělat drahoty“: bagatelizovat své zvýhodnění nebo naopak účelově nafukovat náklady, které by mu údajně vznikly, kdyby měl svému postiženému protějšku vyjít vstříc.¹²² Při zaškrceném toku informací může oportunistické jednání zůstat při nejhorším jen v rovině podezření, a tedy nemusí být postiženo žádnou formou smluvní nebo mimosmluvní sankce.

Mechanismus, který v relační teorii do určité míry řeší problém zastřeného nekooperativního jednání, se označuje jako „signalling“.¹²³ V části II.2.3 bylo probíráno, jak riziko účelového jednání vytlačuje jinak efektivní obligačně vázané investice. V dlouhodobých závazcích, ve kterých figuruje taková investice, je tedy nutné, aby „neinvestující“ strana nějakým ekonomicky relevantním způsobem rozptýlila obavy strany investující z oportunistického jednání, které by její investici zmařilo, tj. aby signalizovala, že bude v budoucnu, až se projeví změny ve vnějším okolí, partnerem vstřícným k jejím objektivním obtížím. Za tímto účelem se strany mohou například hlásit k různým obchodním sdružením prosazujícím etické normy obchodování nad rámec požadavků právní úpravy a umocňovat tak dopad společenských sankcí v případě nekooperativního jednání.¹²⁴ Připravenost ke kooperaci lze signalizovat i skládáním záloh¹²⁵, či spíše ujednáním závdavku, případně zřizováním zástavního práva k majetku neinvestující strany. Nejefektivnější signalizační taktika spočívá v převzetí závazku zajistit volný tok relevantních, specifických a citlivých informací, a to jak ve fázi kontraktace, tak v průběhu realizace. Obavy protistrany z možného zmaření podstupované investice v důsledku účelového jednání protistrany lze na jedné straně zažehnat předložením robustních projekcí, ze kterých vyplývá realistický předpoklad, že hodnota smluvního plnění nebude v budoucnu kolísat,¹²⁶ a na straně druhé závazkem ke sdílení informací a nákladové a příjmové situaci relevantní z pohledu daného závazku.

Ze všech těchto poznatků plynou pro dlouhodobé závazky podléhající automatické regulaci v právní rovině specifické závěry:

• Objektivního právo ani mechanismus soudního vymáhání nejsou uzpůsobeny k tomu, aby účinně odrazovaly od tzv. neefektivního oportunismu („low-value opportunism“), tj. od odepírání kooperace v situacích, kdy okamžitý přínos ze „zrady partnerství“ nedosahuje hodnoty předpokládaných přínosů ze zachování dlouhodobé spolupráce¹²⁷, a nemělo by to tedy být jejich cílem. Takovému jednání v relačních poměrech zabraňují sociální normy a relační mechanismy, které se z velké části utvářejí spontánně.

• Hrozba spolehlivého a předvídatelného soudního vymáhání je naopak účinným prostředkem odrazování od efektivního oportunismu („high-value opportunism“), tj. situace, kdy je zisk z okamžitého odepření spolupráce (např. znemožnění adaptace smlouvy změněným okolnostem nebo efektivního porušení smlouvy) natolik významný, že zastíní očekávané přínosy pokračující spolupráce. V takových případech relační automatizmy nezafungují.

• Aby hrozba soudního vymáhání skutečně odrazovala od takového jednání, měl by být výsledek soudního procesu co nejpředvídatelnější a sankce co nejpřísnější.¹²⁸ První podmínku lépe splňují binární pravidla; soudy důsledně vymáhají povinnosti tak, jak plynou ze smluv, a aplikaci případných zákonných výjimek omezují jen na nejradikálnější případy.¹²⁹

• Objektivní právo sehrává významnou úlohu v tom, že stranám dodává „hotová“ a osvědčená řešení ve formě subsidiárních pravidel, která představují efektivní uspořádání poměru v případě většiny dotčených obligačních situací.

• Strany posílí autoregulační mechanismy svého dlouhodobého závazku tím, že umožní volný tok obligačně relevantních informací. Omezí tak vzájemný manévrovací prostor pro oportunistické jednání v případě nenadálých komplikací v širším okolí závazku.

III. TERMINACE

1. Obecně

Zákonodárce reaguje na zvláštní výzvy, které představují dlouhodobé závazky, i tak, že do smluv kogentně či subsidiárně včítá mechanismus jejich zrušení stranami nebo soudem nebo mechanismus jejich soudní adaptace. Ve všech případech jde o zásah do zásady pacta sunt servanda, který má řešit její domnělé nežádoucí dopady, byť intenzita tohoto zásahu se u jednotlivých mechanismů liší. Účelem této části není (a ani by nemohlo být) obsáhnout všechny „jiné způsoby zániku závazků“; namísto toho je záběr zúžen na instituty, které jsou zvláště relevantní ve vztahu k dlouhodobým závazkům a způsobu, jakým jsou upraveny v obecné partii části IV o. z.: výpověď, odstoupení od smlouvy a zrušení smlouvy soudem s výjimkou jejího zrušení v kontextu uplatnění výhrady podstatné změny okolností a následné nemožnosti plnění, kterými bude praktičtější se zabývat v následující části IV., věnované výhradě změny okolností.

2. Výpověď a odstoupení od smlouvy

Výpověď i odstoupení od smlouvy představují mechanismus jednostranné terminace smlouvy. Podle § 1998 lze závazek vypovědět v případě, že si to strany ujednaly (včetně důvodů a případné výpovědní doby) nebo stanoví-li tak zákon. Na obecné úrovni vytváří kogentně stanovené právo vypovědět smlouvu ex lege účinnou dělicí linii mezi smlouvami na dobu určitou a smlouvami na dobu neurčitou. Výpověď coby terminační institut nachází své uplatnění především u smluv na dobu neurčitou.¹³⁰

Dualita smluv na dobu určitou a smluv na dobu neurčitou důsledně odráží důvody, které vedou strany k dlouhodobé kontraktaci. Možnost uzavření „svévolně nevypověditelné“ smlouvy na dobu určitou je zapotřebí především v případě dvou kontraktačních scénářů. Zaprvé jsou to smlouvy, které si vyžádají dlouhodobý závazek, protože jen díky němu bude možné amortizovat vázanou investici, kterou je alespoň jedna ze stran nucena podstoupit vzhledem k povaze transakce. V důsledku předčasného vypovězení by tato investice byla zmařena. Absence institutu smlouvy na dobu určitou v objektivním právu nebo nejistá povaha jeho existence¹³¹ by proto od těchto zpravidla nákladově optimálních investic demotivovala. Hrozba nenávratnosti vložených prostředků by investora konfrontovala s nebezpečím, že se bude protistrana účelově snažit navyšovat svůj podíl na přebytku směny vychýlením počáteční smluvní rovnováhy ve svůj prospěch. Stanovení minimální délky trvání závazku nebo výpovědní doby je pak věcí běžné kontraktační obezřetnosti. Druhá situace, která vyžaduje právní existenci bez dalšího nevypověditelné smlouvy, se týká závazků, jejichž dlouhodobost odráží to, že se jedna ze stran jako efektivnější nositel zavázala převzít určité riziko, protože je s to zvládat jej v čase oproti protistraně při vynaložení nižších nákladů.¹³² Možnost svévolné jednostranné terminace při běžné změně poměrů by pro vypovídající stranu, ať již by se jednalo o efektivního nositele rizika, nebo stranu „zajištěnou“, znamenala sotva odolatelnou příležitost dosáhnout na úkor protistrany zisků, jež se vymykají původně ujednané smluvní rovnováze.

Naopak pokud je důvodem uzavření dlouhodobé smlouvy pouze snaha ušetřit na transakčních nákladech při vidině opakovaných, obsahově totožných nebo podobných plnění, je namístě smlouva na dobu neurčitou. Stabilita smluvního vztahu ustupuje do pozadí a určujícím faktorem se stávají překážky bránící aktérům efektivně plánovat v dlouhém horizontu, předvídat možná nebezpečí ve vzdálenější budoucnosti a správně zohlednit nestálost preferencí. Při takové konstelaci by absence možnosti svévolné terminace závazku představovala z hlediska kontraktační racionality nepřekonatelnou překážku.

Podle dispozitivního pravidla v § 1999 odst. 1 o. z. lze smlouvu na dobu neurčitou zavazující k trvalé nebo opakované činnosti nebo ke strpění takové činnosti zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem. Takto pojatá výpovědní doba se tedy pohybuje v rozmezí od tří do šesti měsíců; je zjevné, že i její minimální varianta je obecně zbytečně dlouhá a potenciálně neefektivní a v praxi je často zkracována. Naopak pokud by si strany chtěly ujednat až příliš dlouhou výpovědní dobu ve snaze fakticky znemožnit zánik závazku, narazili by na meze veřejného pořádku a dobrých mravů.¹³³ Je třeba zmínit, že pokud jde o úpravu délky výpovědní doby a v některých případech i výpovědních důvodů, ustoupí obecná úprava v § 1998 a § 1999 o. z. v celé řadě případů zvláštním pravidlům stanoveným polokogentně u některých typizovaných smluv, zpravidla coby projev ochrany slabší strany, a to bez ohledu na to, zda byla smlouva uzavřena na dobu určitou, nebo neurčitou: namátkou lze ze závazků k trvalé nebo opakované činnosti zmínit § 2288 o. z. v případě nájmu bytu nebo § 2510 o. z. v případě obchodního zastoupení.

Platně podaná výpověď vede k zániku závazku ex nunc.¹³⁴ Jedná se o určující rys tohoto zrušovacího mechanismu, který jej činí optimální volbou v případě závazků k trvalé nebo opakované činnosti. Důvod je nasnadě: pokud by závazek zanikal od samotného počátku, strany by si musely již poskytnutá plnění vracet, případně si je vzájemně kompenzovat. Obnovování stavu předcházejícího uzavření u dlouhodobých závazků by bylo o to obtížnější, oč delší období plnění by mu předcházelo. V případě zužitkovatelných nepřímých předmětů plnění by jejich vrácení bylo v podstatě nemožné a určování objektivní hodnoty pro účely stanovení náhrady by představovalo masivní potenciál pro vznik sporů a tím pádem i nákladů.

Na základě tohoto východiska byla výpověď tradičně i pojímána v kontrastu s odstoupením od smlouvy, při kterém samotný závazek i práva a povinnosti stran v rozsahu účinků odstoupení (§ 2005 odst. 1 o. z.) závazek zaniká ab initio (§ 2004 odst. 1 o. z.). Odstoupení od smlouvy tedy představuje praktičtější způsob zániku závazků k jednorázovému nebo krátkodobému plnění.¹³⁵ Po rekodifikaci byla tato logika do jisté míry nabourána: v některých případech volí zákonodárce jako výchozí terminační mechanismus výpověď i u jednorázových nebo krátkodobých smluv (§ 2393 o. z.)¹³⁶ a zároveň stanoví podmíněně účinky ex nunc odstoupení od smlouvy v případě závazků ryze dlouhodobých (§ 2004 odst. 2). Nepodmíněně (byť zjevně jen subsidiárně) vylučuje zánik závazku ab initio v případě odstoupení od smlouvy u závazků k trvalé nebo opakované činnosti (§ 2004 odst. 3).

To, že odstoupením od smlouvy závazek zanikne s účinky ex tunc, je jedním ze dvou hlavních rozdílů, kterým se odstoupení liší od výpovědi. Tím druhým je podmínka podstatného porušení smlouvy. Pravidlo, podle kterého se při podstatném porušení smlouva zrušuje ab initio, tedy představuje vzhledem k institutu výpovědi zvláštní úpravu (v rozsahu, ve kterém nastupuje výpověď jako sankční mechanismus v případě ujednaného porušení smlouvy nebo ex lege. Při určování toho, zda jsou dány předpoklady pro odstoupení od smlouvy ex lege)¹³⁷, tedy bude třeba zkoumat¹³⁸, zda je porušení takového charakteru, že strana smlouvu porušující již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by s ní druhá strana smlouvu vůbec neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala (§ 2002 odst. 1 o. z.). Jedná se tedy o adresné pravidlo zakládající nutnost zkoumat z objektivního hlediska specifické subjektivní záměry stran s předem neurčitým výsledkem, a jako takové je předurčeno k tomu, aby bylo rozvíjeno judikaturou.

Eventualita podstatného porušení smlouvy a nutnost regulatorní reakce na ni vede k výše uvedeným dvěma výjimkám normovaným v § 2002 odst. 2 a 3 o. z. První výjimka reflektuje situaci, kdy dlužník již částečně plnil, přičemž v takovém případě se účinky odstoupení budou vztahovat jen na dosud nesplněnou část. Pokud by ale doposud přijatá část plnění neměla pro věřitele význam, lze odstoupit do smlouvy v celém rozsahu plnění, přičemž vypořádání mezi stranami se poté bude řídit pravidly pro bezdůvodné obohacení.¹³⁹ O tom, zda částečné plnění má, nebo nemá pro věřitele smysl, opět rozhoduje kontext dané transakce.¹⁴⁰

Druhá výjimka se týká závazků k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo k postupným dílčím plněním. Oproti částečnému plnění podle odst. 2 dopadá úprava v odst. 3 na plnění, která byla jako dílčí ujednána přímo ve smlouvě.¹⁴¹ Částečné plnění z podstaty věci ze smlouvy vyčíst nelze, ale věřitel je podle § 1930 odst. 1 o. z. povinen jej přijmout, pokud to neodporuje povaze závazku nebo účelu smlouvy za předpokladu, že tento účel musel být dlužníkovi alespoň zřejmý (§ 1930 odst. 2). Jedná se o prolomení obecného pravidla kodifikovaného v odst. 1 uvedeného ustanovení.

I v případě odstoupení od smlouvy byla popsána pouze obecná úprava, kterou v příslušných případech nahrazuje celá řada zvláštních pravidel; v obecné části úpravy závazkového práva je to odstoupení od smlouvy pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§ 1968 ve spojení s § 1977 o. z.), a pro případy vadného splnění (§ 1914 odst. 2 ve spojení s § 1923 o. z.).

3. Smlouvy uzavírané de facto na dobu neurčitou

Prozkoumání tohoto krkolomného doktrinálního pojmu vyžaduje stručný historický exkurs. V rozhodovací praxi našich soudů byla v minulosti otázka dlouhodobosti závazků posuzována především v kontextu dočasnosti, a zejména pak v souvislosti s nájmem, u něhož je dočasnost definičním znakem. Jako faktor problematizující dlouhodobost ale nebyla identifikována omezená racionalita, jak by se dalo očekávat a jak to činí třeba německá praxe¹⁴², nýbrž omezená délka lidského života, a především pak stírání hranice mezi vlastnictvím nabytým v důsledku uzavření smlouvy kupní a detencí založenou smlouvou nájemní, vedené potenciálně nekalým úmyslem stran. Viděno touto optikou, simulováním nájemní smlouvy uzavřené na nepřiměřeně dlouhou dobu mohou strany usilovat o dosažení hospodářského efektu, jehož se za běžných okolností dosahuje smlouvou kupní, ale z nějakého (nejspíše neaprobovaného) důvodu k němu volí cestu, na níž právo pohlíží jako na zastření skutečné vůle jednajících.¹⁴³

Ačkoli je určení délky závazku projevem smluvní svobody, a zásah do ní by měl představovat až řešení ultima ratio, prvek dočasnosti u nájmů k takovému zásahu v případě nepřiměřeně dlouhého trvání závazku za některých okolností vybízí. Při zkoumání problému uskutečněném ještě za účinnosti předchozího občanského zákoníku z roku 1964 byla jako východiska identifikována shoda vůle stran a jejího projevu a výše uvedená možnost obcházení zákona (disimulace)¹⁴⁴. V případě prvého hlediska se nabízí, že u nájmu uzavřeného na vyšší desítky let je vysoce pravděpodobné, že jednající zaváže i své dědice. Ovšem pokud je skutečně záměrem dosáhnout tohoto stavu, jako vhodnější volba se jeví některý z funkčně spřízněných věcněprávních institutů nabízených právní normou. Ty zpravidla z důvodu ochrany třetích stran podléhají zásadě publicity, kterou ujednání závazkového poměru v takovém případě neutralizuje. A co se druhého hlediska týče, je zjevné, že pokud je záměrem stran zastřít svou skutečnou vůli, jde o úkon neaprobovaný, a tehdejší právní úprava (o. z. 64) jej v souladu s tím sankcionovala absolutní neplatností.¹⁴⁵ X. Xxxxxxx a X. Xxxxxxxx přidávají ještě zcela logickou argumentační linku absence podstatných náležitostí implikující totožný normativní účinek.¹⁴⁶ S odkazem na judikaturu českého Nejvyššího soudu se ale uvedení autoři kloní k závěru, že spravedlivějšího uspořádání práv a povinností z poměru bude dosaženo konverzí smlouvy takto „neplatně“ uzavřené na nepřiměřeně dlouhou dobu určitou na smlouvu na dobu určitou.¹⁴⁷

V autory odkazovaném rozhodnutí¹⁴⁸ Nejvyšší soud posuzoval nájem sjednaný v roce 1994 na jedno sto let za účelem těžby dřeva. Pronajímatelé, tři fyzické osoby, časem začali smlouvu považovat za ekonomicky nevýhodnou a jali se domáhat její neplatnosti. V dovolání argumentovali tím, že smlouvu uzavírali v mladém věku a pod nátlakem a že výše nájemného byla ujednána v rozporu se zákonem. Pod dojmem názorů zaznívajících v odborné literatuře doplnili i argumentaci ustanovením § 574 odst. 2 o. z. 1964, když tvrdili, že ujednání nájemní smlouvy na sto let naplňuje skutkovou podstatu neplatností sankcionovaného vzdání se práv, která mnohou v budoucnosti teprve vzniknout. Co se výroku o neplatnosti smlouvy týče, Nejvyšší soud dovolatelům nevyhověl. Důležité ale je, že se s odvolacím soudem ztotožnil i v názoru, že ačkoli tehdejší úprava nájmu neobsahuje žádné omezení délky nájmu, v případě nájemního vztahu uzavřeného na dobu přesahující obvyklou délku lidského života nelze čerpat výhod skýtaných smlouvou na dobu určitou, tj. nemožnost jejího nepodmíněného vypovězení. Absolutní neplatnosti smlouvy bylo zamezeno uplatněním ustanovení o oddělitelnosti (§ 41 o. z. 64) s následnou konverzí na smlouvu na dobu určitou, protože tato právní figura lépe odpovídá skutečnému obsahu závazku.

Doba trvání nájmu přesahující obvyklou délku lidského života jako referenční standard smluv uzavíraných de facto na dobu neurčitou pak byla použita v několika dalších rozhodnutích dovolací instance, u kterých se soudy spokojily s prostým odkazem na výše vyloženou argumentaci¹⁴⁹. Zpřesnění doktríny přineslo usnesení NS ČR z roku 2014 (sp. zn. 29 Cdo 60/2012, ze dne 29.1.2014). Nejvyšší soud v něm do posuzování nepřiměřené dlouhodobosti vnesl rozměr „účelu“ nájmu. Předmětem posuzování byla nájemní smlouva na 90 let, která byla v roce 2006 uzavřena za účelem vybudování a následného užívání parkoviště k přilehlému developerskému projektu. Město Třeboň v pozici pronajímatele ale už po třech letech trvání poměru ztratilo důvěru v celý projekt a smlouvu vypovědělo, i proto, že s pozemkem už mělo jiné plány. Žalobce se v nastalém sporu vyjádřil proti aplikaci logiky výše uvedeného judikátu také s poukazem na to, že v současné době již 90 let nepředstavuje dobu, která by překračovala obvyklou délku dožití. Nejvyšší soud, který vyšel dovolateli vstříc, ale zvolil jiné odůvodnění. Předestřel oproti předchozí judikatuře mírně modifikovanou logiku. V odůvodnění odkázal na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2747/2004, uznal, že i doba 90 let přesahuje obvyklou délku dožití, ale odvolacímu soudu, jež dal předtím za pravdu žalovanému, vytkl, že dostatečně nezohlednil účel, pro který byla nájemní smlouva uzavřena na tak dlouhou dobu. „V posuzované věci si měly soudy především položit otázku, zda úsudek, že šlo (poměřováno stavem v době uzavření nájemní smlouvy) vzhledem k nepřiměřeně sjednané délce doby nájmu uvažovaného na dobu určitou ve skutečnosti o nájem sjednaný na dobu neurčitou, nebude v příkrém rozporu se smyslem celé smlouvy (jejímž účelem bylo zajistit pozemky pro účely výstavby ubytovacího zařízení hotelového typu).”¹⁵⁰ Soud tedy argumentoval prvkem „vážného důvodu uzavření kvalifikovaně dlouhodobé smlouvy“, integrální součásti úpravy tzv. šněrovacích smluv, která tehdy již byla v účinnosti, ale pro účely právního poměru založeného v roce 2006 pochopitelně nemohla být uplatněna.¹⁵¹

Soukromé právo po rekodifikaci řeší tento problém v ustanovení § 2204 odst. 2 o. z. tak, že doktrínu smluv uzavíraných de facto na dobu neurčitou fakticky smetá ze stolu. Uvedené ustanovení nastoluje vyvratitelnou domněnku, podle které je nájem uzavřený na dobu přesahující 50 let nájmem na dobu neurčitou s tím, že v průběhu prvních 50 let jeho trvání se co do možnosti jeho výpovědi bez udání důvodu chová jako nájem na dobu určitou.¹⁵² Konstrukce s vyvratitelnou domněnkou má podle důvodové zprávy vyjadřovat vstřícnost ke skutečné vůli stran, zdá se ale být bizarně alibistickou: k prokázání opaku postačí pouhý poukaz na příslušnou číslovku ve smlouvě. Jak již bylo řečeno, energetický zákon v ustanovení § 11d volí v obdobné situaci jako stavební prvek právní fikci. Komentářová literatura navíc uvádí možnost vyloučení aplikace domněnky smluvním ujednáním.¹⁵³ Možným důvodem pro tuto faktickou neutralizaci původní soudní doktríny nepřiměřeně dlouhých nájemních smluv (který ale dosud nebyl potvrzen v autoritativní literatuře) je změna normativního přístupu k důsledkům disimulace právního jednání.¹⁵⁴

4. „Šněrovací smlouvy“

4.1 Obecně

Staví-li se zákonodárce v subsidiárním režimu proti možnosti svévolné jednostranné terminace smluv uzavřených na dobu určitou, činí tak proto, že specifikovanou dobu trvání závazku považuje za nosič nějaké relevantní informace, typicky informace o ekonomické návratnosti nákladů podstoupených ve vazbě na daný závazek. A tuto skutečnost pak respektuje tím, že se do pravidel pro tyto smlouvy zdráhá začleňovat nějaký jednostranný zrušovací mechanismus vyplývající ex lege. Jedná se efektivností motivovanou volbu, která je zcela v souladu s „většinovým“ principem.

V obecné části úpravy relativních majetkových práv zákonodárce tuto logiku zčásti opouští v ustanovení § 2000 o. z., které sice nedává možnost svévolné jednostranné výpovědi, ale soudu umožňuje zrušit na návrh smlouvu, jež byla bez vážného důvodu uzavřena na kvalifikovaně dlouhou dobu. Pod vlivem důvodové zprávy se pro tyto smlouvy vžil přívlastek „šněrovací“. Původ ustanovení je nejasný¹⁵⁵, jeho textace mnohoznačná a důsledky, které z něj plynou (v závislosti na zvoleném výkladu), potenciálně katastrofické, zejména z hlediska smluvní ochrany vázaných investic, na které bude úprava dopadat především.

4.2 Kvalifikovaně dlouhodobé smlouvy

Zákonodárce v § 2000 odst. 1 upravuje dvě skutkové podstaty, přičemž – jak bude vyloženo níže – už jejich vzájemný vztah je sám o sobě problémem. Věta první stanoví, že pokud uzavřená smlouva bez vážného důvodu zavazuje člověka na dobu jeho života nebo kohokoli (tj. právnické i fyzické osoby) na dobu delší deseti let, lze se po uplynutí deseti let domáhat jejího zrušení soudem.

Z hlediska jeho smyslu lze na institut pohlížet jako na projev benevolence zákonodárce¹⁵⁶. V takovém případě je ale nutné podotknout, že by nemělo být znemožněno zřeknutí se ochrany, a to ani s omezením na fyzické osoby, jak to činí § 2000 odst. 2. Majoritární teorie z dobrého důvodu vyhrazuje kogentní úpravu jen pro případy selhání trhu¹⁵⁷. Je-li za jeho projev považována i lehkovážnost v právní styku, jedná se spíše o normativní deklaraci než o výsledek pozitivistického nazírání.¹⁵⁸ Zároveň teorie představuje existenci institutu šněrovacích smluv jako reflexi zvláštní nebezpečnosti dlouhodobých smluv, které vyvolávají potenciálně nezvladatelná rizika vzhledem k dlouhodobému horizontu plánování.¹⁵⁹ Zde už by zřejmě kogentní úprava byla namístě, v případě kvalifikovaně dlouhých smluv snad i ve vztahu k právnickým osobám, ale při takovém pojetí funkce institutu zase nepřiléhá prvek „vážného důvodu“¹⁶⁰: účinky omezené schopnosti předvídat budoucí nebezpečí přece působí bez ohledu na to, zda strany učinily obligačně vázanou investici či nikoli. Vzhledem k zvolenému binárnímu řešení problému (soud závazek bezpodmínečně zruší, nebo ponechá v platnosti bez možnosti adaptace) by ovšem takový přístup měl zničující dopad pro strany podstupující obligačně podmíněné investice a vytvářel by mocné ložisko rizika morálního hazardu u stran „neinvestujících“.

4.3 Zvláštní úprava změny okolností

Zásadní interpretační nesnáze způsobuje skutková podstata formalizovaná v druhé větě ust. § 2000 odst. 1 o. z. Ta stanoví, že „soud závazek zruší i tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zjevně vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána.“ Nejasnost vyplývající z jazykového výkladu se jeví zřejmou na první čtení: není jasné, která z aplikačních podmínek z první věty ustanovení je nahrazována podmínkou následující po výrazu „i tehdy“ ve větě druhé (změna okolností), tj. zda je nahrazována kvalifikovaná dlouhodobost, nebo absence vážného důvodu dlouhodobosti, nebo případně obě podmínky zároveň. Selhání jazykového výkladu vyvolává potřebu výkladu systematického. Ten zase problematizuje souběžná existence obecné úpravy institutu hardship a její zvláštní varianty pro případy šněrovacích smluv. Než bude možné ustanovení prozkoumat, je tedy nutné se alespoň pokusit (a) objasnit vztah mezi oběma skutkovými podstatami a (b) určit vztah mezi obecnou úpravou změny okolností v § 1764 a násl. o. z. a její zvláštní modifikací podle § 2000 odst. 1 o. z. Ekonomická „průchodnost“ jednotlivých výkladů bude poměřována jejich aplikací na závazky s vázanou investicí a na problém nadměrných a podměrných investic, které vyvolávají, tak, jak o nich bylo pojednáno v části II.2.3.

Ad a) Vztah mezi oběma skutkovými podstatami lze vykládat hned trojím způsobem:

1. Nejradikálnější variantu představuje výklad, podle kterého změna okolností nastupuje na místo obou primárních aplikačních podmínek. V takovém případě zakotvuje druhá věta odstavce 1 zcela autonomní institut jakési „mimořádné terminace“, bez výslovné vazby na dlouhodobé závazky (a tedy i legitimní důvod dlouhodobosti), která se aktivuje v případech, kdy „nelze rozumně požadovat“, aby postižená strana na smlouvu dále plnila. Jediným pojítkem mezi oběma větami je soudní ingerence. X. Xxxxxx považuje tuto konstrukci za „absurdn퓹⁶¹ s poukazem na existenci obecné úpravy podstatné změny okolností [hardship, jež vyvolává „zvlášť hrubý nepoměr“ mezi plněními, kdy má soud na návrh možnost závazek adaptovat s cílem obnovit původní smluvní rovnováhu, nebo jej zrušit a zároveň stanovit podmínky, za kterých závazek zanikne (§ 1765 až §1766 o. z.)]. Jako specifický zdroj ekonomické absurdity tohoto výkladu lze vypíchnout dopad, který by měla existence takto konstruovaného pravidla na ochotu kontrahentů podstupovat obligačně vázané investice.

2. Podle druhého možného výkladu změna okolností neutralizuje pouze kritérium „absence vážného důvodu“ a zachovává požadavek na kvalifikovanou dlouhodobost. Takový výklad akcentuje všeobecně přijímaný centrální motiv úpravy, tj. chránit kontrahenty před nepředvídatelným a/nebo nezvladatelným rizikem ve vzdálenější budoucnosti, ale stejně jako v předchozím případě kriticky prohlubuje problém nadměrných a podměrných investic podrobně diskutovaný v části II.2.3.

3. Třetí výklad vede k závěru, že změna okolností nastupuje v druhé větě odstavce 1 namísto požadavku na kvalifikovanou dlouhodobost ve větě první. To by znamenalo, že druhá věta zakotvuje samostatnou klauzuli zákonné terminace smluv na dobu určitou (nikoli nutně kvalifikovaně dlouhodobých), tj. stejně jako v bodě (i), ovšem tentokrát s korekcí momentem vážného důvodu neterminující protistrany, tj. například zájmem na návratnosti investovaných prostředků. Pojítkem mezi oběma větami tedy není kvalifikovaná dlouhodobost, ale nutnost poměřování recipročních zájmů stran. Ochrana kontrahentů před vrtkavostí osudu ve velmi vzdálené budoucnosti by pak nemohla být vnímána jako ústřední motiv celého analyzovaného ustanovení.

Podle respektovaných autorit je varianta podle bodu (iii) stejně jako první uvedený výklad nevhodná vzhledem k existenci institutu hardship.¹⁶² Na obecné úrovni je tato úvaha jistě zcela logická, ale z komparativního hlediska ji, zdá se, zpochybňuje ustanovení § 314 německého občanského zákoníku (BGB). To upravuje zvláštní institut výpovědi smluv zavazujících k trvající činnosti. Obsahem ustanovení je právo každé strany vypovědět ze závažného důvodu smlouvu o plnění trvajícího závazku („Dauerverhältnis“) bez výpovědní doby. „Závažný důvod je přitom dán, jestliže po zvážení všech okolností konkrétního případu a po zvážení zájmů obou stran nelze po vypovídající straně rozumně požadovat, aby smluvní vztah pokračoval až do sjednaného konce smlouvy nebo do uplynutí výpovědní doby“¹⁶³. Že tímto závažným důvodem nemusí být nutně jen porušení smlouvy, plyne z věty první § 314 odst. 2.¹⁶⁴

Domnívám se, že ustanovení § 314 BGB mohlo být částečným inspiračním zdrojem v případě druhé věty ust. § 2000 odst. 1 o. z. Vedou mě k tomu následující skutečnosti: Xxxxxx, ustanovení je systematicky řazeno hned za úpravu podstatné změny okolností (§ 313 BGB) a společně s ní utváří celý obsah pododdílu 3 nadepsaného rubrikou „Adaptace a terminace smluv“¹⁶⁵. Koexistence obou institutů tedy není logicky ani systematicky vyloučena; jen z ní nezbytně vyplývá obsahová rozdílnost opisů „absence rozumného požadavku“ a „zvláště hrubý nepoměr“. Zadruhé, zákonodárci v obou zemích vyjadřují kvalifikované následky změny poměrů stejným jazykem („nicht zugemutet werden kann“, resp. „nelze rozumně požadovat“), ale zároveň v obou případech volí jinou formulaci následků u pojetí hardship („Störung der Geschäftsgrundlage“, resp. „zvlášť hrubý nepoměr“), což opět implikuje věcně rozdílný rozsah obou institutů. Za třetí, rozsah ust. § 314 BGB je výslovně omezen na trvalé závazky, tj. cílí na smlouvy pojmově dlouhodobé. Zde je třeba podotknout, že v konstrukci zastávané v této práci nebyla jako aplikační podmínka vyloučena dlouhodobost jako taková, nýbrž pouze dlouhodobost kvalifikovaná. Povaha úpravy zjevně činí z trvalých závazků (neboli, v překladu do jazyka o. z., smluv zavazujících k trvalé nebo opakující činnosti) ideální kandidáty na aplikaci ustanovení. Koneckonců, tato skutečnost by vysvětlovala i systematické zařazení pravidla hned za větu první, která na dlouhodobé smlouvy cílí výslovně.¹⁶⁶ Proto, přijmeme-li výklad věty druhé popsaný v bodě (iii) výše, domnívám se, že omezení působnosti normy na (prosté) trvalé závazky vyplývá z jejího teleologického výkladu.

Nelze mlčky přejít podstatný rozdíl v následcích, které v obou koncepcích změna poměrů vyvolává: zatímco německá úprava dává postižené straně právo smlouvu vypovědět přímo, v její „tuzemské variantě“ vzniká pouze právo domáhat se zrušení smlouvy soudem. Domnívám se ale, že tento zásadní rozdíl v pojetí zde nabízenou hypotézu nezpochybňuje, spíše naopak. Může jít o prosté odchýlení se od „inspiračního zdroje“. Důvod pro něj je nasnadě: pokud volí tuzemský zákonodárce terminační mechanismus, jímž povolává soud, sotva jej k tomu vede něco jiného než snaha zajistit nestranné posouzení toho, zda lze po postižené straně přes radikální změnu poměrů rozumně požadovat, aby byla smlouvou vázána až do doběhnutí ujednané doby. Účast soudu tak jen posiluje prvek „vážného důvodu“, a jakýkoli výklad věty druhé, který jej eliminuje, se v tomto světle jeví nepatřičným. Odpověď na logickou otázku, proč tedy volí německý zákonodárce volnější mechanismus výpovědi, když jeho řešení nepochybně zahrnuje poměřování oprávněných zájmů stran, se autorovi této práce nalézt nepodařilo. Nabízí se ale hypotéza, že obsáhlá judikatura k § 314 BGB umožňuje stranám posoudit přípustnost výpovědi i bez asistence soudu a zároveň eliminuje riziko účelového zneužívání institutu.

Ad b) Vztah mezi obecnou a „zvláštní“ úpravou změny okolností

Za předpokladu, že platí zde zastávaná konstrukce, je vztah mezi skutkovou podstatou v druhé větě § 2000 odst. 1 a úpravou hardship jasný: mezi oběma instituty existuje vztah koexistence, poněvadž každý řeší podobnou, ale nikoli totožnou obligační situaci. Přístup, podle kterého oba instituty existují vedle sebe, má i tu nespornou výhodu, že eliminuje nejistotu ohledně toho, kdy je možné domáhat se zrušení závazku: zda je nutno vyčkat deset let od nabytí účinnosti, nebo stačí, aby byl závazek pouze uzavřen na dobu přesahující deset let, přičemž možnost jeho soudního zrušení pak bude v případě změny okolností aktivována kdykoli.¹⁶⁷

Při zkoumání věcného rozdílu mezi „absencí rozumného požadavku“ a „zvláště hrubým nepoměrem“ si lze opět pomoci komparativním pohledem. I německá judikatura vychází z toho, že obě normy s jejich rozdílnými požadavky v zásadě existují vedle sebe. Narušením základu transakce (hardship) se množina případů, ve kterých by bylo nerozumné setrvat při plnění smlouvy, nevyčerpává.¹⁶⁸¹⁶⁹. Institut hardship předpokládá aplikaci přísnějšího měřítka. Terminace z vážného důvodu zase při tomto přístupu logicky pokrývá širší okruh případů.¹⁷⁰ Podobnou argumentaci lze nalézt i v tuzemské komentářové literatuře: vymezení dopadu změny okolností v ust. 2000 odst. 1 o. z. je benevolentnější v tom smyslu, že nutně nevyžaduje existenci hrubého nepoměru.¹⁷¹

V teorii jsou ale se stejnou přesvědčivostí zastávány i jiné přístupy. Na vzájemný vztah mezi § 1765 a § 2000 odst. 1, větou druhou, lze nahlížet i tak, že neexistuje žádný rozdíl v tom, jak oba instituty kvalitativně definují dopad změny poměrů. V takovém případě mezi nimi nutně existuje vztah generality a speciality a v případě kvalifikovaně dlouhodobých smluv zvláštní úprava tu obecnou zcela vytěsní.¹⁷² Problematičnost této argumentace lze opět doložit na příkladu obligačně vázaných investic s poukazem na to, že při radikální změně okolností by pak měl soud možnost příslušný závazek pouze bezpodmínečně zrušit, nebo jej zachovat nezměněn. Návratnost podstoupené investice by byla zmařena v obou případech.¹⁷³ Další otázkou, kterou tento přístup vyvolává a na kterou nelze dát paušální odpověď ex ante, pak je, zda bude možné využít obecné výhrady změny okolností v případě, že se strany aplikace § 2000 odst. 1 vzdají.¹⁷⁴

X. Xxxxx se domnívá, že pro výše rozvedené interpretační nejasnosti, které nijak nerozptyluje ani příliš stručné vysvětlení ustanovení v důvodové zprávě, by měla být zvážena jeho novela. Plně se s tímto závěrem ztotožňuji. A priori by neměla být zavržena ani možnost jejího přesunu v rámci systematiky, má-li platit výklad úpravy, který byl zvolen v této práci.

5. Komparativní perspektiva

5.1 Německo

Přístup německého zákonodárce k otázce jednostranné terminace smlouvy se od toho tuzemského v mnohém liší. Troufám si říci, že je celkově méně praxeologický. Primárním zrušujícím mechanismem je odstoupení od smlouvy (Rücktritt). To je upraveno v § 323 a násl. BGB, jeho účinky pak v § 346 BGB. Předpokladem je existence zákonného nebo smluvního práva na odstoupení od smlouvy. Požadavek na „podstatnost“ porušení tak, jak ho pojímá o. z. logicky odpadá. Smluvní právo na odstoupení si strany mohou ujednat v zásadě libovolně; mezí jim bude jen to, zda při autoregulaci závazku postupovali v dobré víře.¹⁷⁵

Zákonné právo na odstoupení vzniká ve čtyřech případech: nesplnění („Nichtleistung” § 323 odst. 1 BGB), plnění v rozporu se smlouvou („nicht vertragsgemäß erbrachter Leistung”; § 323 odst. 2 BGB), porušení povinnosti ochrany („Schutzpflichtverletzung”; § 324 BGB¹⁷⁶) nemožnost plnění („Unmöglichkeit“; § 275 BGB). Před odstoupením od smlouvy musí být dlužníkovi zpravidla dána možnost odstranit důvod odstoupení: tedy v případě nesplnění nebo vadného plnění odstraněním vady nebo poskytnutím náhradního plnění. Pro nápravu musí být povinné straně s určitými výjimkami stanovena přiměřená lhůta.

Platné a účinné odstoupení od smlouvy závazek neruší, nýbrž pouze změní jeho obsah: nově vznikne závazek k vypořádání a navrácení uskutečněných plnění. Cílem je stejně jako v domácí úpravě obnova původního stavu před uzavřením smlouvy (§ 346 BGB). Konkrétní povinnosti stran pak závisí na tom, v jaké fázi plnění se závazek v okamžiku odstoupení nachází: pokud si strany ještě žádná plnění neposkytly, závazek je splněn. V opačném případě je logicky zapotřebí obnovy předsmluvního stavu. Ustanovení odstavce 2 § 346 BGB pak stanoví případy, kdy se plnění nevrací, nýbrž nahrazuje.

Výpověď jako terminační mechanismus je na obecné úrovni formálně upravena toliko v již částečně analyzovaném ust. § 314 BGB, který zakotvuje institut mimořádné výpovědi („außerordentliche Kündigung“). To obsahuje dvě skutkové podstaty: kromě zvláštní výhrady změny okolností, o které byla řeč v předchozím bodě, je to výpověď smluvního závazku pro porušení smlouvy. Působnost ust. § 314 BGB je v případě obou skutkových podstat omezena na smlouvy, které zavazují k trvalé činnosti („Dauerschuldverhältnis“). Při změně okolností nastávají účinky výpovědi, tedy zrušení závazku ex nunc, okamžitě; v případě, že je důvodem výpovědi porušení smlouvy, může být smlouva vypovězena až po bezvýsledném uplynutí lhůty stanovené k nápravě nebo poté, co byl dlužník bezvýsledně upomenut s výstrahou vypovězení smlouvy. Výpověď z vážného důvodu podle § 314 není možná v případě existence zvláštní úpravy výpovědi, jak je tomu například u nájmu (§§ 543, 569 BGB).

Strany, jež se chtějí vyhnout účinkům ex tunc spjatým s odstoupením od smlouvy, si tedy musí mimořádnou výpověď výslovně ujednat. V rámci smluvní autonomie jim zákonodárce ponechává široké pole působnosti, pokud jde o výpovědní důvody i případnou výpovědní dobu. Tato smluvní ujednání pak mají přednost před zákonným právem na výpověď podle § 314 BGB, samozřejmě za předpokladu, že ujednaný výpovědní důvod není přísnější než standard zavedený v předmětném ustanovení.¹⁷⁷ Stejně tak existuje ze zákona možnost řádné výpovědi trvalých závazků na dobu neurčitou s výhradou zákonných výpovědních lhůt. Konkrétní ustanovení na obecné úrovni v BGB chybí, ale kodex jej stanovuje ve zvláštních částech v případě všech typizovaných smluv uzavřených na dobu neurčitou¹⁷⁸. U trvajících závazků na dobu určitou je řádné ukončení možné pouze na základě výslovného smluvního ujednání.

Kromě primátu odstoupení od smlouvy coby mechanismu jednostranné terminace tedy zásadní rozdíl oproti tuzemské úpravě spočívá v tom, že pokud jde o řešení nepraktičnosti účinků ex tunc, tuzemský zákonodárce v případě trvalých závazků modifikuje institut odstoupení tak, aby jeho účinky působily do budoucnosti, zatímco ten německý v jejich případě stanoví formou výjimky jako primární zrušovací mechanismus výpověď (s jejími standardními účinky ex nunc). V tomto aranžmá ale chybí formalizované řešení částečných a dílčích plnění.

5.2 Francie

Terminace smlouvy je ve francouzském Code Civil (CC) upravena v samostatném pooddíle nadepsaném rubrikou La résolution (§ 1224 a násl. Code Civil). Zánik smluvního závazku nastane buď na základě uplatnění doložky o ukončení smlouvy, výpovědí v případě dostatečně závažného porušení smlouvy („inexécution suffisament grave”) nebo na základě soudního rozhodnutí. Podle § 1226 CC se může věřitel domáhat zániku závazku u soudu, nebo se „na vlastní riziko“ pokusit smlouvu vypovědět. S výjimkou naléhavých případů musí předtím dlužníka, který je v prodlení s plněním, vyzvat k tomu, aby v přiměřené lhůtě na závazek plnil nebo odstranil vady. Dlužník může tuto výpověď napadnout u soudu žalobou. Soud pak podle okolností zánik závazku uzná nebo jej konstitutivně určí, nebo nařídí plnění a případně k tomu dlužníkovi poskytne dodatečnou lhůtu, nebo jen přizná náhradu škody.

Samotná existence institutu výpovědi pro porušení smlouvy je jednou z největších změn, které přinesla reforma smluvního práva v roce 2016. Až do rekodifikace byla otázka terminace smlouvy vyhrazena státu. Podle čl. 1184 Code civil 1804 s určitými výjimkami¹⁷⁹ platilo, že se neporušující strana, která chtěla dosáhnout zániku závazku, musela s příslušným návrhem obrátit na soud. Samotný fakt porušení jako zrušovací důvod neobstál. Dohledová působnost soudu byla chápána jako nezbytná ochrana smluvního poměru a zájmů dlužníka, který smlouvu porušil, a záruka toho, že závazek nelze zachránit.¹⁸⁰

Zaráží také rozsáhlá podpora, která je poskytována dlužníkovi, který smlouvu porušil. Ustanovení § 1226 CC obsahuje celou řadu opatření, jejichž cílem je dostat dlužníka zpátky do hry: při porušení musí oprávněná strana poskytnout dlužníkovi přiměřenou dodatečnou lhůtu k plnění s tím, že její marné uplynutí bude znamenat zánik závazku. Pokud dlužník svou povinnost řádně nesplní ani v této dodatečné lhůtě, je oprávněný povinen mu zaslat oznámení, že smlouvu vypovídá a povinně uvést důvody výpovědi. Předpokladem výpovědi je „dostatečně závažné porušení smlouvy“, které ale norma nijak nedefinuje, tedy ani formou adresného, ale neurčitého opisu, který volí tuzemský zákonodárce.

Ustanovení § 1210 a násl. CC obsahuje zákaz uzavírání „nekonečných“ smluv; v případě smluv na dobu neurčitou je kogentně stanoveno právo na jednostranné zrušení závazku výpovědí. Zájmy druhé strany jsou chráněny požadavkem na výpovědní dobu (§ 1211 CC). Žádné ustanovení, které by upravovalo nadměrně dlouhodobé smlouvy na dobu určitou coby prostředek obcházení tohoto pravidla Code civil nenabízí. Ustanovení § 1229 CC odst. 2 a 3 zakotvuje stejná pravidla jako § 2004 odst. 2 a 3 o. z.: retroaktivní účinky résolution vylučuje v případech, kdy by dílčí nebo částečná a opakovaná plnění neměla pro protistranu význam.

Francouzské smluvní právo přísně sankcionuje neočekávané ukončení smlouvy nebo bezdůvodné odmítnutí jejího prodloužení („rupture abusive“). Příslušné pravidlo je formalizováno v § L. 442-6 Code de commerce (obchodní zákoník), zvláštní verzi pravidla obsahuje i Code du travail (zákoník práce). Jako relevantní kritéria ustanovení uvádí i dosavadní trvání smluvního poměru; délka výpovědní doby by měla přiměřeně zohledňovat to, jak dlouho spolu strany doposud vzájemně obchodovaly – zjevný předobraz úpravy ve směrnici Rady ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, provedené v § 2510 o. z. Za stěží pochopitelný zásah do zásady pacta sunt servanda si dovolím považovat v rámci institutu rupture abusive formalizované pravidlo, podle kterého dlouhodobost dosavadního obchodování mezi stranami může (bez omezení na B2C vztahy) za splnění stanovených předpokladů zabránit jedné ze stran odepřít prodloužení smlouvy uzavřené na dobu určitou. Francouzský zákonodárce zjevně cílí na ochranu investic, které vně závazku nenacházejí uplatnění. Jeho přístup ale znamená, že z „investující“ strany z důvodů, v nichž lze sotva vidět něco jiného než nebezpečný paternalismus, zcela snímá odpovědnost za kvalifikovanou volbu mezi sekvenční a dlouhodobou kontraktací.

5.3 Evropské harmonizační projekty

I Principy Evropského smluvního práva (PECL) obsahují pravidlo o zákazu uzavírání smluv na nekonečně dlouhou dobu; podle čl. 6-109 mohou strany smlouvu na dobu neurčitou vypovědět při dodržení přiměřené výpovědní doby. V komentáři A k tomuto ustanovení je toto pravidlo ztotožněno jako základní princip smluvního práva.¹⁸¹ Stejné pravidlo potvrzuje čl. III-1:109 odst. 2 návrhu Společného referenčního rámce (DCFR); používá přitom z tuzemského práva dobře známý výraz „závazek k trvalému a opakovanému plnění“ navzdory tomu, že z komentáře jasně plyne, že cíleno je na smlouvy na dobu neurčitou.¹⁸² Oficiální komentář z působnosti úpravy vyřazuje mj. smlouvy uzavírané na nepřiměřeně dlouhou dobu a celý problém bagatelizuje poukazem na úpravu výpovědi z vážného důvodu (obdobou § 314 BGB) a změny okolností.¹⁸³ Pravidlo rovněž precizuje pojem přiměřenosti výpovědní doby odkazem na dosavadní délku trvání vztahu, investice podstoupenými stranami v rámci obligace a dokonce předpokládanou dobu potřebnou k tomu, aby nevypovídající strana našla náhradu za dosavadního smluvního partnera.¹⁸⁴ Ačkoli čl. III.-1:109 DCFR přímo neupravuje případy rupture abusive, úrovní protekcionismu se mu zjevně blíží.

Podle čl. III.-109 odst. 3 DCFR platí, že pokud si strany neujednají něco jiného, závazek se zrušuje s účinky ex nunc, aniž by tím byla dotčena práva již vzniklá, například právo na náhradu škody v případě vadného plnění. O tom, proč je tento přístup namístě, již byla řeč. Z jeho působnosti jsou ale zjevně paušálně vyloučeny závazky založené smlouvami na dobu určitou (čl. III.-3:510 DCFR), což představuje odklon od pojetí PECL, a nutno dodat, že odklon nežádoucí. Důvody, pro které je nepraktické obnovovat při terminaci stav před uzavřením smlouvy, platí pro dlouhodobé smlouvy obecně. Dlouhodobé závazky uzavřené na dobu určitou tak citelně chybí v katalogu případů v čl. III-3:511, které jsou z povinnosti na restituci vyňaty.

5.4 Principy UNIDROIT

Článek 7.3.1 Principů UNIDROIT omezuje možnost jednostranné terminace smlouvy na případy podstatného porušení smlouvy. To je v daném ustanovení rozsáhle precizováno řadou hledisek, které vyvažují zájmy obou stran, aniž by jakkoli preferovaly stranu neporušující. Celé pravidlo pak představuje, podobně jako v případě Code civil zrušení závazku jednostranným právním jednáním jako krajní řešení.¹⁸⁵

Vzhledem k povaze Principů coby zdroje inspirace při úpravách mezinárodních závazků vyvolává dlouhodobě kritiku absence úpravy výpovědi z vážného důvodu pro změnu okolností, pro kterou nelze po jedné ze stran rozumně požadovat, aby při smlouvě setrvala (tedy obdoby nesankční části § 314 BGB). Návrh ustanovení, které by vhodně doplňovalo institut hardship, byl předložen ve formě čl. 6.3.1 v roce 2016. V květnu toho roku byl ale k všeobecnému překvapení zamítnut.¹⁸⁶

Účinky výpovědi jsou upraveny v čl. 7.3.5, podle kterého v důsledku terminace smlouvy obě strany pozbývají povinnosti poskytnout nebo přijmout budoucí plnění (odst. 1), opět s tím, že skutečnost, že se závazek zrušuje nic nemění na právu poškozené strany domáhat se náhrady škody v důsledku neplnění nebo vadného plnění.¹⁸⁷

IV. SOUDNÍ ADAPTACE ZÁVAZKU

1. Soudní adaptace obecně

Posledním opatřením řešeným v této práci, kterým objektivní právo reaguje na neúplnost (dlouhodobých) smluv, je adaptace závazku soudem. Očividně je to opatření nejkontroverznější, a to z celé řady důvodů, kterou rozumně nelze vyčerpat. Následující text se zaměřuje na dva z nich.

Především, pokud právo ukládá soudům kreativně vstupovat do závazků, tlačí je do role, na kterou nejsou nutně připraveny. Východiskem je poznání, že soudcům chybí znalosti, zdroje a informace, které by jim umožnily sepsat lepší smlouvu, než jakou by si mezi sebou ujednaly strany, které jsou koneckonců nejlepšími správci svých záležitostí.¹⁸⁸

Ve prospěch soudní adaptace se argumentuje tím, že soud, který posuzuje závazek až poté, co vlivem mimořádných událostí došlo ke zhroucení jeho počáteční rovnováhy, disponuje informacemi, které strany při kontraktaci neznaly a – vzhledem k požadavku na nepředvídatelnost, kterou je soudní ingerence podmíněna – ani nemohly znát.¹⁸⁹ Nicméně možnost renegociace tuto informační výhodu soudu oproti stranám neutralizuje: možnost „být generály po bitvě“ mají přece i samotní účastníci smluvního poměru. Selhání vyjednávání o obnovení smlouvy by pak logicky odůvodňovalo soudní zásah jen v případech, kdy by renegociace nedospěla ke zdárnému konci vinou flagrantního oportunismu jedné ze stran s tím, že vstup soudu by se v takovém případě nutně omezoval jen a pouze na sankcionování nespolupracujícího účastníka. Ovšem vzhledem k tomu, že kontext dlouhodobého závazku je bahnitou deltou a soud je nucen pracovat s neurčitými informacemi, je takový závěr prakticky za všech okolností nejistý. Soud například nemusí mít možnost rozklíčovat, jakých rizik se jednotlivé strany ujaly a jaký ústupek si za to vymohly u protistrany. Pokud mezi stranami volně neproudí všechny obligačně relevantní informace, může soud nesprávně za kooperativní považovat i jednání, kterým nepostižená strana ve skutečnosti brání dosažení rozumné dohody.¹⁹⁰ Nalezení počáteční rovnováhy může být stejně obtížné jako její obnovování.

Cílem soudního vymáhání by tak – alespoň z tohoto pohledu – mělo být buď určení, že nastalá změna poměrů je natolik zásadní, že strany staví do pozice, se kterou při kontraktaci nemohly počítat, a smlouvu tedy zrušit a případně rozhodnout o náhradě škody, jsou-li proto dány předpoklady, nebo naopak konstatování, že posun ve smluvní rovnováze není natolik výrazný, aby se vymykal původním (široce pojatým) záměrům stran, a smlouvu vymáhat tak, jak byla sepsána.¹⁹¹ Pokud právo naopak ukládá soudům konstruovat ex post řešení efektivity závazku, které by respektovalo rozdělení rizik ex ante, nutí je napodobovat proces vyjednávání probíhající mezi obchodníky, aniž by k tomu jednotliví soudci měli dostatečně určité informace a specifické dovednosti spjaté s danou profesí.¹⁹²

Druhá zásadní výhrada souvisí s institucí smlouvy jako takovou. Možnost soudní ingerence nepřímo podrývá důvěru v právní řád tím, že vystavuje kontrahenty pokušení efektivního porušování smluv.¹⁹³ Na horizontu se rýsující obskurní možnost předem nejisté úpravy závazku soudem může sama o sobě vybízet k oportunismu: strana hodlající účelově porušit smlouvu – například proto, že pro její produkci se vlivem změny poměrů našlo mnohem lukrativnější odbytiště vně trvajícího závazku, tj. na trhu – může být přímo motivována smlouvu porušit s vědomím, že výsledek soudní adaptace závazku pro ni nemůže být za daných okolností z hlediska nákladů méně výhodný než dodržení smlouvy. Protistrana pak třeba ve snaze vyhnout se soudnímu sporu s nejistým koncem přistoupí i na nevýhodné mimosoudní vyrovnání. Institut smlouvy ji ale nechal na holičkách¹⁹⁴. V tomto ohledu představuje možnost soudní úpravy závazku zjevný zdroj morálního hazardu.¹⁹⁵

2. Obecná klauzule podstatné změny okolností

2.1 Obecně

Zbývá tedy posoudit, jak úspěšně úprava soudní adaptace v občanském zákoníku, v této části práce omezená na obecnou klauzuli podstatné změny okolností, demotivuje od účelového jednání v rámci dlouhodobých závazků. Předně je třeba poznamenat, že úprava v § 1764 až § 1766 o. z. přetéká neurčitými pojmy. Jinak to být ani nemůže; podstata institutu soudního zásahu při změně okolností si vynucuje nebinární úpravu, tj. takovou, u které je výsledek aplikace pravidla předem nejistý. V centru pozornosti je „smluvní rovnováha“ (čili počáteční rozdělení rizik) konkrétního poměru, až od ní se odvíjí obsah dalších pojmových milníků úpravy: „předvídatelnost změny okolností“, „její podstatnost“, „zvlášť hrubý nepoměr mezi plněními“, „neúměrné zvýšení nákladů či snížení hodnoty plnění“. Při posuzování všech aplikačních podmínek se má uplatnit objektivní standard, který nevylučuje zohlednění kvality jednotlivých kontrahentů, tj. toho, zda jsou to profesionálové a zda mezi nimi existuje vztah silnější a slabší strany.¹⁹⁶

Takové nastavení předpokládá, že soud dokáže daný závazek „dokonale“ přečíst. Zákonodárce zjevně odhlíží od skutečnosti, že smlouvy vždy do detailů nerozvádějí, jakým způsobem si strany rozdělily předvídatelná rizika a jaké prémie si přiznaly za převzetí toho kterého potenciálního nebezpečí. Výkladová pravidla sice nabádají k zohlednění kontextu, ovšem jak už bylo řečeno, jeho vyhodnocení může soud konfrontovat s ještě obtížnějším úkolem.

2.2 Obtížná plnění

Podle § 1764 o. z. změny poměrů způsobující běžné výkyvy v ekvivalenci ujednaných plnění nic nemění na povinnosti postižené strany plnit. Toto ustanovení je obvykle vykládáno jako potvrzení zásady pacta sunt servanda a pravidla v § 1759 o. z., podle kterého lze platně uzavřenou smlouvu v zásadě změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran.¹⁹⁷ Ustanovení lze, domnívám se, považovat i za jistou formu precizace standardu dobré víry ve vztahu ke změně okolností: stane-li se vlivem vnější okolnosti smlouva pro jednu stranu jen méně výhodnou (tj. pokud pro popis následků změny není zapotřebí dalších superlativních přívlastků), změnou nedotčený smluvce nejedná nepoctivě, nevyjde-li postižené straně vstříc přistoupením na úpravu závazku.

V tomto smyslu lze ustanovení § 1764 o. z. číst jako uznání toho, že strany občas uzavírají i nevýhodné smlouvy, a právo tento problém řešit neumí buď vůbec nebo jen za cenu nedozírných nákladů ve formě právní nejistoty. Lze kvitovat s povděkem, že zákonodárce uznává, že nemá smysl zabývat se menšími výkmity vzhledem k tomu, že problém řeší přirozeně dynamika smluvních poměrů, která se projeví určitou samoregulací. Zejména to ale platí v případě dlouhodobých závazků, byť úprava v § 1764 k nim výslovně vztažena není. Jinak samotné pravidlo k obsahu pojmu závaznosti smluv vlastně ničím novým nepřispívá; jeho zařazení bylo zjevně nutné vzhledem k úpravě, která následuje po něm.

2.3 Podstatná změna okolností

Podle § 1765 o. z. je platné využití možnosti soudní ingerence při změně podmíněno pokusem o vyvolání obnovení vyjednávání o smlouvě. Právo domáhat se jej ale zákon stranám dává jen v případě, že změna, která se udála je podstatná, tj. taková, že zakládá v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění. Zároveň musí platit, že postižená strana změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že událost, která ji vyvolala, nastala nebo se alespoň projevila až po uzavření smlouvy.

1. Nepředvídatelnost a neovlivnitelnost

Úprava nedopadá na následky změny, které byly rozumně předvídatelné. U takových změn zákonodárce jistě správně předpokládá, že jsou nějakým způsobem zohledněny v ujednané smluvní rovnováze, a není tedy třeba jimi znejišťovat smluvní budoucnost. Standard rozumné předvídatelnosti zjevně podléhá objektivnímu principu. Do poměřování nelze vnášet subjektivní kritéria, například kritérium ekonomické síly postižené strany. Lze si tedy jistě představit i scénář, kdy se jeden ze smluvců ocitne v příčinné souvislosti se změnou poměrů v insolvenci, a přesto nebude možné danou událost spojovat s aktivací výhrady. Komentářová literatura rovněž poukazuje na vazbu na základní zásady v § 4 odst. 1 a § 5 o. z. odst. 1, které měřítko objektivizují odkazem na běžnou péči průměrného člověka, respektive profesionála.¹⁹⁸ Laťka je tedy stanovena v různé výšce v závislosti na tom, kdo do budoucnosti nahlíží.

Samostatnou otázkou k řešení pro judikaturu je rozsah testu předvídatelnosti. Tuzemská úprava v této věci mlčí, ustanovení čl. III-1:110 odst. 2 písm. b) DCFR upřesňuje, že posuzování předvídatelnosti se kromě samotné možnosti nastání nenadálé situace vztahuje i na rozsah, v jakém se tato situace projeví. Je zřejmé, že i předvídatelná situace se může devastačně projevit v rozsahu, který je objektivně nepředvídatelný,¹⁹⁹ zejména při dlouhém trvání závazku.

Na kritérium neovlivnitelnosti lze nahlížet ve dvou rovinách. Předně, výhrada se neuplatní u změn, jejichž prvotním hybatelem byla dotčená strana. Zároveň se ale nesmí jednat o změnu, kterou by bylo možné odvrátit nebo alespoň ovlivnit jednáním dotčené strany.²⁰⁰ Toto pojetí odpovídá teorii efektivního nositele rizika (blíže k problému část II.2.2), podle které riziko nese strana, která je s to jej zvládnout při nejnižších nákladech. Pokud si tedy strany z nějakého důvodu (kterým může věcně nijak nepodložená nižší averze k riziku jedné stran) chtějí alokovat rizika po svém, kvůli požadavku na neovlivnitelnost si to budou muset ujednat alespoň tak, aby to ze smlouvy s dostatečnou určitostí vyplývalo. Protože převzetí rizika je zpravidla odměňováno (jinak by k takovému kroku scházela motivace), alternativní alokace rizik je relevantní pro formování smluvní rovnováhy.

2. Následnost změny

Podle § 1765 úprava dopadá na situace, kdy neúměrnou obtížnost plnění způsobí změna poměrů, která nastala až po uzavření smlouvy. Pod vlivem čl. 6.2.1 Principů UNIDROIT²⁰¹ se ale její působnost rozšiřuje i na situace, kdy zvlášť hrubý nepoměr vyvolá okolnost v době vzniku závazku již existující, ale stranám zatím neznámá. Tento přístup není přijímán bezvýhradně. Projekty mezinárodní harmonizace soukromého práva (čl. 4:104 PECL a čl. II.-7:201 DCFR) omezují působnost úpravy jen na změny, jež se začnou odvíjet až za existence závazku. Důvodem je snaha aplikačně oddělit instituty změny okolností a jednání v omylu.²⁰² Výhradu omluvitelného omylu samozřejmě upravuje i občanský zákoník (§ 583 a násl. o. z.); její aplikační podmínky jsou ale poměrně prohibitivní. Lze si proto představit smluvní situaci, kdy by okolnost vyvolávající zvlášť hrubý nepoměr, přítomná již při vzniku závazku, ale stranami ospravedlnitelně zpozorovaná až v průběhu jeho existence, naplňovala předpoklady aplikace výhrady rebus sic stantibus, ale zároveň se vymykala úpravě omylu. Bez rozšíření rozsahu výhrady by to z hlediska jednotnosti přístupu znamenalo mezeru v úpravě. Přístup obdobný tomu tuzemskému volí i německý zákonodárce; podle § 313 odst. 2 vyvolává důsledky změny okolností i situace, kdy se jako nesprávné ukáží podstatné předpoklady, na kterých byla smlouva založena.²⁰³ Výslovné rozšíření působnosti výhrady naopak chybí ve francouzském Code civil, který úpravu vztahuje jen na okolností v okamžiku uzavření smlouvy nepředvídatelné, a tedy ještě nenastalé. ²⁰⁴

3. Zvlášť hrubý nepoměr

Pro aplikaci výhrady je nutné, aby se změna projevila vznikem zvlášť hrubého nepoměru mezi plněními. Zákonodárce vychází z pojmu počáteční rovnováhy, která musí být změnou poměrů zcela rozvrácena, aby mohly nastat dále formulované následky, z nichž nejbližším je právo na vyvolání jednání o obnovení ekvivalence. Logicky to znamená, že úprava dopadá jen na ty případy, kdy vnější událost, která se projevila podstatným snížením přínosu z transakce pro jednu ze stran, zároveň vyvolává symetrický nárůst prospěchu z transakce pro stranu druhou. Koneckonců, jen za takové konstelace je k dispozici „materiál“ k přerozdělování v rámci nápravy nepředvídatelných ran osudu, tj. obnovování počáteční rovnováhy.

Logickým důsledkem výše uvedeného je, že z působnosti výhrady jsou vyňaty případy, které obchodní zákoník před rekodifikací upravoval v rámci doktríny zmaření účelu smlouvy.²⁰⁵ Odpadne-li věčný důvod uzavření smlouvy u jedné ze stran, například v případě změny jejich osobních poměrů, není naplněn předpoklad zvlášť hrubého nepoměru. Tuzemské právo popisovanou situaci řeší specificky například u institutu nájmu, kdy § 2287 o. z. stanoví, že nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Jako obecnou úpravu případů zmaření smlouvy nabízí tato práce větu druhou ust. § 2000 odst. 1 o. z. (bližší analýza je podána v části III.4 této práce), ale je nutné podotknout, že tuto teorii nezastává žádná z tuzemských právních autorit.

4. Zvlášť hrubý nepoměr a nemožnost plnění

Pojem zvlášť hrubého nepoměru funguje také jako dělicí linie mezi instituty změny poměrů a následné nemožnosti plnění. Tu upravuje občanský zákoník v § 2006 až § 2008 jako situaci, kdy se dluh po vzniku závazku stane nesplnitelným. Následkem je zánik závazku ex nunc. Stěžejním rozdílem oproti úpravě změny okolností je tedy skutečnost, že nastalá událost plnění nikoli ztíží, ale zcela znemožní. V takovém případě nevzniká žádný přebytek, který by se dal v rámci soudního zásahu přerozdělovat. (Vzniká ovšem manko, a to zpravidla na obou stranách.) V závislosti na původním hybateli spouštěcí události lze samozřejmě vymáhat náhradu škody, ale ve vztahu k problematice zániku smluvního závazku je namístě doplnit, že nemožnost plnění může nastat i vlivem vyšší moci. Ta je ve formě liberačního důvodu upravena v § 2913 odst. 2, podle které se dlužník, který porušil smluvní povinnost, zprostí povinnosti k náhradě škody, pokud prokáže, že mu v jejím splnění zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Aplikační předpoklady jsou tedy stejné, s výjimkou logické absence hrubého nepoměru. Diametrálně odlišné jsou ale následky: zákon nepočítá se soudní ingerencí (byť jen za účelem potvrzení naplnění předpokladů uplatnění institutu), při nemožnosti plnění dopadají následky události na strany zcela nekontrolovaně v souladu s klasickou zásadou, podle které škoda vzniklá v důsledku kvalifikované náhody jde k tíži poškozeného.²⁰⁶

2.4 Renegociační povinnost

Ustanovení § 1765 odst. 1 dává straně postižené podstatnou změnou okolností právo domáhat se vůči druhé straně jednání za účelem obnovení rozvrácené smluvní rovnováhy. Toto právo je časově omezeno pořádkovou lhůtou; zákon ji ale formou vyvratitelné podmínky „orientačně“ konkretizuje jako dvouměsíční od okamžiku, kdy se postižená strana o změně poměrů alespoň musela dozvědět. Neuplatnění tohoto práva nebo jeho opožděné uplatnění zbavuje postiženou stranu dovolávat se soudního přeuspořádání závazku, nikoli ale práva domáhat se renegociace.²⁰⁷ V ustanovení se odráží poznání, že strany jsou lépe disponovány k tomu, aby dosáhly kompromisního řešení nastalé situace. O tom, že soudní adaptace závazku coby ultimátní následek selhání renegociace toto poznání pro změnu vyvrací, bude řeč níže.

Takto formulovanému právu musí nutně odpovídat povinnost druhé strany na toto vyjednávání přistoupit, protože účastníkům smluvních poměrů obecně nic nebrání v tom, aby se pokusili o vyvolání jednání o úpravě smlouvy kdykoli, tedy i za „nepatologického“ běhu věcí v okolí závazku. Naplněním aplikačních předpokladů podstatné změny okolností ale odpadá možnost změnou nepostižené strany obnovení jednání odmítnout. Na specifickou slabinu tohoto přístupu reaguje úprava v DCFR. I oficiální komentář zdůrazňuje ústřední roli renegociace²⁰⁸, ale úprava nastavuje jinou výchozí obligační situaci. Z ustanovení písmena d) odstavce 3 plyne, že dlužník nemá právo se renegociace domáhat, nýbrž pouze povinnost se v dobré víře pokusit o její vyvolání, pokud následně hodlá využít mechanismu soudní ingerence podle odstavce 2. Komentář v tomto ohledu poukazuje na možný střet zájmů, který povinnost k renegociaci vyvolává u osob, které stíhá některá z fiduciárních povinností.²⁰⁹

2.5 Převzetí rizika

Ustanovení § 1765 odst. 2 zakotvuje poměrně úspornou formulací výjimku z aplikace institutu změny okolností, která má ale rozsáhlé důsledky. Právo domáhat se obnovení vyjednávání o úpravě smlouvy dotčené straně nevznikne, pokud na sebe převzala nebezpečí změny okolností. Z řady otázek, které toto pravidlo vyvolává, se zaměřím na dvě: a) zda se lze převzetím rizika vzdát výhod z výhrady paušálně; a b) zda úprava výhrady změny okolností stanoví nějaké limity autonomní normotvorbě.

První kladenou otázku lze přeformulovat: má úprava změny okolností v zásadě dispozitivní nebo kogentní povahu? Komentářová literatura se shoduje na tom, že aplikaci pravidla v odstavci 1 lze i zcela vyloučit.²¹⁰ Stejný názor zaznívá alespoň v části teorie.²¹¹ Naopak komparativní perspektiva vede k jinému závěru: úprava v § 313 BGB má coby projev zásady dobré víry povahu kogentního pravidla.²¹² Relevanci řešeného problému podtrhuje současná smluvní praxe, která velí paušálně vylučovat aplikaci § 1765 a násl. o. z. formou výslovné doložky ve smlouvě nebo jednostranným prohlášením.²¹³

Praktickým důsledkem vyloučení předpokladů i právních následků změny okolností by měl být závazek plnit „bez úlev“ nezávisle na nastání nějaké nepředvídatelné situace a jejích sebevíc devastujících následků. Zde je ale nutné podotknout, že samotné vzdání se ochrany nic nemění na platnosti obecného standardu rozumnosti podle § 4 odst. 1 (respektive § 5 odst. 1 o. z. v případě profesionálů). Tato skutečnost vede k následující úvaze: Předpokladem uplatnění výhrady jsou nepředvídatelné následky stejně nepředvídatelných a nezaviněných událostí. Pokud by mělo pravidlo v odstavci 2 skutečně umožňovat paušální vzdání se ochrany formou právního jednání, tj. zcela znemožňovat aktivaci jakýchkoli právních následků podstatné změny okolností,²¹⁴ nutně by to implikovalo záměr zákonodárce poskytnout příslušně disponovaným kontrahentům prostor k tomu, aby dali průchod své schopnosti předvídat nepředvídatelné. Zákonodárce by se tedy zjevně ocitl za hranicemi logiky i jazyka.

Nabízí se analogie s institutem výpovědi u smluv na dobu neurčitou; to je koneckonců také „umělý“ právní konstrukt.²¹⁵ Důvodem jeho začlenění (a jeho kogentnosti) jsou omezená racionalita a ještě omezenější schopnost předvídat budoucí vývoj, které vylučují smysluplné uzavření smlouvy „na věčné časy“. Eventualita úplného odhlédnutí od inherentních limitů lidské racionality naráží na mez autonomní normotvorby v podobě korektivu veřejného pořádku; jedná se vlastně o tržní selhání sui generis. Teorie je ve shodě, že samotnou možnost jednostranné terminace závazků na dobu neurčitou nelze ujednáním vyloučit; k smluvní modifikaci se nabízí jen jednotlivé prvky úpravy (např. subsidiárně stanovená výpovědní doba). Hardship zase reflektuje skutečnost, že v důsledku podobných kognitivních selhání nelze vyžadovat plnění za „jakýchkoli okolností“, protože ty extrémní vrhají strany do obligační situace, která – lapidárně řečeno – nebyla součástí dohody. Nedomnívám se, že by právní povaha úpravy změny okolností měla být jiná než u výpovědi podle § 1999 o. z.

Z výše uvedeného vyplývají některé meze modifikace úpravy aplikačních předpokladů a právních následků, tedy odpověď na otázku b). Z hlediska dlouhodobých závazků má možnost smluvně modifikovat předpoklady i právní následky změny okolností zcela kritický význam. Strany tak mohou do smluv zakomponovat mechanismy sdílení rizik nebo nastavovat hranice dopadů nenadálých změn, které z jejich vůle nezakládají zvlášť hrubý nepoměr. Vytváří tak vodítka pro nalezení smluvní rovnováhy, která by měla být pro soud (s výhradou účelového jednání) závazná. Stejně tak je namístě, aby měly strany možnost omezit rozsah, v jakém lze smlouvu upravovat při nenadálých změnách, nebo nastavit automatický zánik závazku při podstatné změně poměrů namísto soudní adaptace.²¹⁶ Povaha úpravy, zdá se, umožňuje i výslovně upravit postup pro vzájemné vypořádání při zániku závazku s vázanou investicí, který by zohledňoval, jaká část doby nutné pro amortizaci investice už uběhla. Tím se strany mohou vyhnout veřejnoprávnímu zásahu, který je nutně méně přesný, a zároveň zamezit tendencím k oportunistickému jednání při renegociaci, jehož riziko demotivuje od podstupování jinak efektivních investic.

Meze autonomního pojetí předpokladů i následků aplikace úpravy změny okolností tak bude představovat jednání, jehož skutečným záměrem je snaha obejít aktivaci pravidla, a dosáhnout tak stavu zamýšleného paušálním vzdáním se výhrady. Typicky může mít takové jednání formu nastavení absurdně vysokých mezí podstatnosti změny.²¹⁷ Opět lze poukázat na podobnost s rizikem nadměrně dlouhých výpovědních lhůt, jejichž skutečným účelem je znemožnit zánik závazku.

2.6 Adaptace a zrušení závazku soudem

Jsou-li naplněny výše rozvedené aplikační předpoklady a pokud strany dopřály přiměřené množství času a dobré víry pokusu o renegociaci, má podle § 1766 odst. 1 o. z. kterákoli ze stran právo navrhnout soudu zrušení smlouvy za určených podmínek nebo její změnu tak, aby odpovídala podstatně změněným okolnostem. Soud není návrhy stran vázán, ani pokud jde o navrhovanou variantu (zrušení vs. adaptace), ani pokud jde o podmínky, za kterých bude ta či ona varianta realizována. Zároveň zákon nijak nespecifikuje typy zásahů, které lze provést v zájmu obnovení smluvní rovnováhy, ani podmínky vážící se k soudnímu zrušení závazku. Pokud jde o formy soudního zásahu, připadá v úvahu v případě modifikace závazku zvýšení nebo snížení ceny plnění, popřípadě kvality plnění, prodloužení lhůty pro splnění dluhu, nebo změna rozsahu plnění nebo nařízení vyrovnávací platby.²¹⁸ V případě zrušení závazku může soud s přihlédnutím k plnění, které již bylo uskutečněno, stanovit okamžik, ke kterému závazek zanikne, tak, aby byla minimalizována vzniklá nerovnováha. Zbývající nepoměr pak lze zhojit stanovením jednotlivých podmínek, za kterých závazek zanikne. Soud tak může například stanovit doplatek k ceně nebo náhradu za kratší než původně stanovenou dobu trvání závazku.²¹⁹ V obou případech je ale soudu vnucována role obchodníka.

Odborná literatura se často zabývá otázkou, zda je jedno z možných řešení obecně preferováno, případně zda lze říci, zda větší vpád do autonomie stran znamená adaptace smlouvy, nebo zrušení závazku. O definitivní odpovědi, které by neoperovaly s okolnostmi případu a relativní výhodností tohoto kterého řešení, je z pochopitelných důvodů nouze. Obecně se ale v tomto ohledu odkazuje na zásadu favor contractus, která velí upřednostnit adaptaci.²²⁰ Jiný důvod uváděný ve prospěch adaptace vychází z toho, že soudní zásah do závazku je jakýmsi druhým kolem renegociace, a jeho přednostním cílem proto musí být úprava poměru, nikoli jeho zrušení. Takto pojatá argumentace ale implikuje předpoklad, že soud je v lepší pozici dosáhnout efektivního narovnání závazku než samotné strany, pro který neexistuje rozumný důvod.²²¹ Rovněž se uvádí, že zrušení závazku nemůže odpovídat zájmům stran, které přece musí mít zájem na zachování spolupráce, pokud se ji samy rozhodly neukončit.²²² Taková argumentace zase nezohledňuje oportunistické jednání alespoň jedné ze stran a situace, kdy je ve hře vázaná investice coby okolnost, která pro investora činí variantu terminace nežádoucí už z faktického hlediska.

Pravomoci soudu a jeho diskreční prostor je, troufám si říci, možné označit za rozsáhlé, nikoli ale bezbřehé. Soudy jsou především povinny respektovat implicitně a explicitně převzatá rizika coby zásadní faktory smluvní rovnováhy. Implicitně převzatá rizika představují dopady změn okolností, které byly vyvolány rozumně předvídatelnými okolnostmi nebo nedosahovaly požadované intenzity, kterou úprava snad stanovuje na dostatečně vysoké úrovni, aby se nestala zdrojem příležitostí k morálnímu hazardu. Pojem explicitně převzatých rizik se váže především k ujednaným mechanismům alokace a sdílení rizik. Potenciální problém může nastat, pokud zvolený mechanismus adaptace ceny úspěšně nekopíruje vývoj na trhu. V takovém případě je v rámci soudního zásahu možné kompenzovat postiženou stranu jen za předpokladu, že řešení zvolené stranami selhalo v důsledku události, se kterou smluvci při koncepci smlouvy nemohli počítat. V opačném případě by měl soud odolat pokušení pomáhat postiženému účastníku, protože jeho újma může být výsledkem nikoli nevypočitatelného osudu, nýbrž spekulace, jež byla původně kompenzována nějakou prémií. Toto pokušení bude přitom o to silnější, pokud si strany záměrně alokují možná nebezpečí v rozporu s podkladovou zásadou o efektivním nositeli rizika.²²³

Další mez rozhodovací pravomoci soudu může objektivně překračovat jeho rozumné možnosti. Přistoupí-li soud k obnovování smluvní rovnováhy, pak není jeho úkolem mezi strany spravedlivě rozdělit celý objem dopadů nenadálé situace, ale pouze tu jejich část, která odpovídá kvalifikovanému zvýhodnění, respektive znevýhodnění. Než vůbec soud přistoupí k přerozdělení, je tedy nutné izolovat tu část pásma nově vzniklých nákladů a přínosů, která zakládá zvlášť hrubý nepoměr.²²⁴ To vyžaduje chirurgicky přesný řez. V případech, kdy v rámci závazku nejsou vytvořeny podmínky umožňující volný tok informací (a pokud strany svěřily adaptaci svého závazku soudu, lze se důvodně domnívat, že tomu tak skutečně není), je soud nucen tento řez provádět prakticky poslepu.

A konečně, z podstaty soudního zásahu do závazku plyne, že výsledné řešení, bez ohledu na zvolenou variantu, bude svou povahou konstitutivním rozhodnutím.²²⁵ Součástí sady nástrojů, které jsou soudu k dispozici podle § 1766 o. z., není možnost zrušení závazku ab initio ani jeho změna ex tunc. Taková možnost by přitom funkčně odpovídala mechanismu vymáhání s „drtivým dopadem“, které může podle teorie autonomních smluv zamezit situacím efektivního oportunismu, tj. odepření spolupráce v případech, kdy krátkodobé zisky z účelového jednání převyšují ztráty, které takové jednání vyvolává v dlouhodobém horizontu.

V. ZÁVĚRY

1. Dlouhodobé smluvní závazky netvoří dostatečně soudržnou kategorii, aby na jejich specifika bylo možné efektivně reagovat speciální „kolejí“ právní úpravy podobně, jako je tomu v případě spotřebitelského práva. Důvody dlouhodobé kontraktace jsou rozdílné a každý z nich vyžaduje jinou právní figuru, pokud jde například o možnost terminace nebo podmínky resakce na změnu okolností. „Definice“, která je začleněna do Principů UNIDROIT má jistě význam z hlediska systematizace, ale v normativní úrovni žádné novinky hodné následování nepřináší. Zásada poctivosti v obchodním styku platí univerzálně. Dosavadní mozaiková úprava se proto zdá být vhodným přístupem.

2. I zdroje neúplnosti smluv zakládajících dlouhodobé závazky jsou rozdílné a představují v právní rovině různé výzvy. Obecně jsou těmi hlavními omezená racionalita a schopnost předvídat budoucí vývoj, přičemž problém narůstá s prodlužujícím se horizontem plánování. Některá rizika, byť předvídatelná, vykazují tak nízkou pravděpodobnost nastání, že se jimi strany vědomě rozhodnou v smlouvě nezaobírat s cílem ušetřit na nákladech jejich úpravy. Objektivní právo v těchto případech sehrává nezastupitelnou úlohu jako zdroj prověřených subsidiárních pravidel normujících řešení specifických situací, které by za efektivní považovala většina kontrahentů v obdobné situaci. A konečně specifickým faktorem neúplnosti je i strategické chování a snaha stran zaškrtit volný tok obligačně relevantních informací. Tento problém lze realisticky řešit jen cestou autonomní normotvorby.

3. V zásadě lze tvrdit, že druhů dlouhodobých závazků je tolik, kolik je motivů k jejich utváření. Ekonomické subjekty volí dlouhodobé smlouvy především ve snaze efektivně se vypořádat s rizikem v čase (smlouvy o dodávkách energií), dosáhnout úspor na nákladech sekvenční kontraktace (smlouvy o pravidelných dodávkách surovin) nebo zajistit amortizaci investic podstoupených v úzké vazbě na danou obligaci.

4. Relační smlouvy tvoří zvláštní kategorii (dlouhodobých) závazků, které ve velké míře těží z mimoprávních mechanismů zajišťování vzájemného prospěchu kontrahentů. Mezi stranami vzniká specifický vztah, jež od základu mění dynamiku smluvního poměru. Relační závazky jsou díky tomu do určité míry autonomní, tj. samočinně vymahatelné. Tato autonomie na mechanismu soudního vymáhání, respektive jeho hrozbě, ale dokáže účinně odrazovat strany od oportunismu jen v situacích, kdy přínosy z dlouhodobé spolupráce převažují nad ziskem z jejího bezprostředního odepření, nebo situacích, kdy by nekooperativní přístup ohrožoval pověst potenciálně nespolupracujícího kontrahenta jako spolehlivého partnera. Pro objektivní právo i mechanismus soudního vymáhání z toho vyplývá nutnost ignorovat menší výkyvy ve smluvní rovnováze a stanovovat a aplikovat předvídatelné a přísné sankce v případě efektivního porušení smlouvy.

5. Pro potlačení sklonu k oportunistickému jednání je nutné v rámci smluvního ujednání mezi stranami umožnit volný tok specifických obligačně relevantních informací. Transparentnost vyplývající z povinnosti jednat poctivě v právním styku naráží na jasně vytýčené meze v podobě konkrétních informačních povinností stanovených v obecné i zvláštní části úpravy závazkového práva. Z objektivní dobré víry nelze vyčíst informační povinnost v rámci procesu renegociace. I pro účely ujednání rozsáhlé informační povinnosti v rámci dlouhodobého závazku normuje objektivní právo zvláštní institut „důvěrných informací“ s dostatečně širokým rozsahem, aby poskytoval ochranu i ve vztahu k informací nesplňujíím požadavky na aplikaci obchodního tajemství.

6. Zvláštní pozornost je třeba věnovat institutu „šněrovacích smluv“, který i díky svému nejasnému původu a dominantnímu smyslu úpravy činí značné interpretační obtíže. Zvolená textace nedovoluje vyvozování ani dílčích závěrů o jednotlivých prvcích úpravy, které by nebyly podmíněny platností nějaké hypotézy (pro kterou navíc zpravidla existuje stejně přesvědčivá kontrahypotéza). Nezávisle na tom, který interpretační způsob nakonec převáží, v současné podobě je pravidlo ve větě druhé § 2000 odst. 1 evidentním zdrojem nejistoty.

7. Pojetí soudního zásahu do závazku v § 1764 až § 1766 o. z. trpí vrozenou (a nezhojitelnou) vadou v tom smyslu, že z něj vyplývá ničím neopodstatněný předpoklad, že v případě zhroucení smluvní rovnováhy je soud kompetentnější ji vhodným způsobem obnovit než samotné strany. Úprava ale v obecných rysech vhodně odráží specifika dlouhodobých závazků v tom smyslu, že vylučuje zásah v případě nepodstatných změn a stanoví přísné aplikační podmínky. Zákonodárce sice stanoví soudu meze jeho pravomocí při adaptaci nebo zrušení závazku, ale výsledný manévrovací prostor je i tak příliš široký. Některé úkony vedoucí k obnovení smluvní rovnováhy jsou stěží proveditelné, zejména v podmínkách absence volného toku obligačně relevantních informací.

Použité zdroje

ARXXX, X. X. Xxxx Xerception in Psychology and Economics. Economic Inquiry, 20(1982).

XXXXX, X.; XXXXXXX, X. “Filling Gaps in Incomplete Contracts: An Economic Theory of Default Rules. The Yale Law Journal, 99 (1989).

XXXXXXX, X. “Commentary on Long-Term Contracts”, Australian Mining and Petroleum Law Association (AMPLA) Yearbook, 1991.

BEX-XXXXXX, X. „Agreeing to Disagree”: Filling Gaps in Deliberately Incomplete Contracts, Wisconsin Law Review 25(2004).

Boston University Law Review, 28 (1984).

COXXX, X. „The Nature of the Firm: Origin, Meaning, Influence“. Economica, 16(1937).

XXXX, X. Xmluvní loajalita, rozsah smluvní odpovědnosti za škodu a příčinná souvislost; přechodná ustanovení k novému deliktnímu právu. Soudní rozhledy 24(2018).

XXXXXX, X. X. Xudicial Revision of Frustrated Contracts: The United States.

XXXXXX, X. Xangzeitverträge. Thübingen: Xxxx Siebeck, 2018.

XXXXXXXXX, F.H. a XXXXXXX, D.R., The Economic Structure of Corporate Law, Cambridge/London: Harvard University Press, 1989.

XXXXXXXXX, M. A. Why There Is No Law of Relational Contracts, North Western Law Review, 94(2000).

GIXXXXXX, X.X. „Commercial Rationality and the Duty to Adjust Long-Term Contracts“ Minnesota Law Review, 69 (1985).

XXXXXXX, X. „Long-Term Contracts: A Law and Economic Perspective“. New Zealand Law Review (4)1997.

XXXXX, C.J.; XXXXX, R.E., „The Limits of Expanded Choice: An Analysis of the Interactions Between Express and Implied Contract Terms, California Law Review 73(1985).

XXXXXXXX X. „Risk Management in Long-Term Contracts“, Columbia Law and Economics Working Paper No. 282, 2005.

XXXXXXXX, X. Xrice Adjustment in Long-Term Contracts. Wisonsin Law Review 527(1985).

XXXXXXXX, X. Xeadings in the Economics of Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 1998.

XXXXXXXXXX, X. „The Majoritarian Concept of Default Rules: Towards a Shift in Paradigms?“. Studia Prawa Privatnego. 56(2020).

XXXXXX, X.; XXXXXX, X. (eds.), Contract Law Today: Anglo-French Comparisons. London: Clarendon Press, 1989.

HUXXXX, X. x kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. X. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 1173 – 1177.

HVIID, Morten. Long-Term Contracts and Relational Contracts. In: XXXXXXXXX, Boxxxxxxx, and Gexxxx XX XXXXX, eds. Encyclopedia of Law and Economics. Vol. III. The Regulation of Contracts. Cheltenham, UK and Northampton.

XXXX, X. Xontractual Incompleteness: A Transactional Perspective. Case Western Reserve Law Review, 56(2005).

XXXXX, X. Xevadesát devět. Právní praxe. 1994(42).

KOXXXXXX, X.X., The Status Quo Bias and Contract Default Rules. Cornell Law Review, 83(1998).

XXXXXXX, X.X.; XXXXX, S. Incomplete Contracts in a Complete Contract World. Florida State University Law Review 33 (2006).

LAXXX, X., XXXXX, X. (eds). Principles of European Contract Law. Haag: Kluwer Law International, 2000.

MAXXXXXX, X. Xon-Contractual Relations in Business: A Preliminary Study, American Sociological Review 55(1963).

MAXXXXXX, X. Xenegotiations and Settlements: Dr. Pangloss’s Notes on the Margins

MAXXXXX, X. X. Xontracts: Adjustment of Long-Term Economic Relations Under Classical, Neoclassical, and Relational Contract Law, Northwest University Law Review, 72(1978).

MAXXXXX, X. X. Xelational Contract Theory: Challenges and Queries, Northwestern University Law Review 94(2000).

MIXXX, X .X. Principles of Political Economy with Some of Their Applications to Social Philosophy. Indianopolis/Cambridge: Hacket Publishing Company Inc., 2004

XXXXXXX XXXXX, X. Xhange of Circumstances in International Instruments of Contract Law. The Approach of the CISG, PICC, PECL and DCFR. Cambridge: Intersentia, 2011.

of Xxxxx Xxxxxxxx’x Xapers, Cardozo Law Review 29(2007).

XXXXXX, F. Methodological Debates in Law and Economics: the Changing Countours of a Discipline. Cheltenham: Xxxxxx Xxxxx, 2005.

PEXXXX X.; VÝTISK M.; BEXXX X. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.X. Xxxx, 2017.

XXXXX X.; KAXXX, J.; NOXX, D.; XXXXXXXX, M.; DOXXXX X. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Xxxxxxx Kluwer, ČR, 2022.

POSNER E.A. A Theory of Contract Law Under Conditions of Radical Judicial Error. Northwestern University Law Review 94(2000).

POXXXX, X.X. Xhe Law and Economics of Contract Interpretation, Texas Law Review 83(2004).

RÖSLER, H. Hardship in German Codified Private Law In Comparative Perspective to English, French and International Contract Law. European Review of Private Law. 2007, č. 3.

SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987).

SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987),

SCOTT, R. E. A Theory of Self-Enforcing Indefinite Contracts. Columbia Law Review, 103(2003).

SCOTT, R. E. The Case for Formalism in Relational Contract, Northwestern University Law Review 94(2000).

SMYTHE D. J. Bounded Rationality, the Doctrine of Impracticability, and the Governance of Relational Contracts. Southern California Interdisciplinary Law Journal, 13 (2005).

SPEIDEL, R., The Characteristics and Challenges of Relational Contracts. North Western Law Review 94(2009).

STONE, R., DEVENNEY, J. Text, Cases and Materials on Contract Law. 3^rd ed. London: Routledge, 2014.

SZTEFEK, M. „Předvídatelnost škody v novém občanském zákoníku“ Jurisprudence 5(2014).

ŠILHÁN, Josef: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015.

ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. (§ 1721 až 2520). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014.

VON BAR, C., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Draft Common Frame of Reference (DCFR): Full Edition. Volume 1. Prepared by the Study Group on a European Civil Code and the Research Group on EC Private Law (Acquis Group). München: Sellier, 2009.

WELLER M. P. Vertragstreue, Thübingen: Mohr Siebeck, 2009.

WHITE, J. J., PETERS, D. A. A Footnote for Jack Dawson, Michigan Law Review 100(2002).

WILLIAMSON, O. The Economics of Organization: The Transaction Cost Approach, American Journal of Sociology, 87(1981).

Disertační práce:

LAVRUSHIN, K. Změny obchodních smluvních závazkových vztahů v důsledku vnějších okolností. Disertační práce. Brno: MU Brno, 2017.

Internetové zdroje

GYARFAS J., KOLENOVÁ Z. „Nájomná zmluva na dobu 100 rokov; úvahy v rovine de lege lata a de lege ferenda“. Justičná revue, 2009(3). Dostupné online na adrese: https://www.lexforum.cz/242

MELZER, F.; TÉGL, P. „Povinnost jednat v právním styku poctivě“. Bulletin advokacie, 2014. K dispozici online: http://www.bulletin-advokacie.cz/povinnost-jednat-v-pravnim-styku-poctive

ROWAN, S. The new French law of contract. International & Comparative Law Quarterly. London: British Institute of International and Comparative Law, 2017, s. 15. Dostupné online na adrese: https://www.cambridge.org/core/journals/international-and-comparative-law-quarterly/article/abs/new-french-law-of-contract/AB39C7397EB065B57BDC011F2A725633

SUND-NORRGARD P., KOLEHMAINEN A., SUHONEN O. The Principle of Loyalty and Flexibility in Contracts (2004). Dostupné online: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2406905

World Bank, GUIDELINES PROCUREMENT UNDER IBRD LOANS AND IDA CREDITS, May 2010. Dostupné online: https://thedocs.worldbank.org/en/doc/828321467230376082-0290022016/original/ProcurementGuidelinesEnglishMay2010.pdf

1 DORALT, W. Langzeitverträge. Thübingen: Mohr Siebeck (2018), s. 12 a násl.

2GOETZ, C.J.; SCOTT, R.E., „The Limits of Expanded Choice: An Analysis of the Interactions Between Express and Implied Contract Terms, Califorminia Law Review 73 (1985), s. 267 a násl. Výraz „kontingentní smlouva“ je nutno považovat za čistě pracovní a vytvořený pro účely této práce: tuzemská odborná literatura zabývající se řešeným tématem je prozatím sporá a tomu odpovídá i skromný terminologický aparát.

3 Pojem “relační smlouva” je opět pojmem pracovním, a to ze stejného důvodu jako výše. Bližší analýza pojmu je provedena v části II.3.

4 Blíže k této problematice viz část II.3.

5 Platnost tohoto tvrzení je samozřejmě omezena na konsensuální smlouvy, protože jen ony mají sekvenční povahu.

6 UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts 2016. [Integral]. Published by

International Institute for the Unification of Private Law. Rome, 2016, s. 2.

7 , - „long -term contract” refers to a contract which is to be performed over a period of time and which normally involves, to a varying degree, complexity of the transaction and an ongoing relationship between the parties;’

8 Ibid, s. 30.

9 Ibid.

10 GILLETTE, C.P. „Commercial Rationality and the Duty to Adjust Long-Term Contracts“ Minnesota Law Review, 69 (1985), s. 521.

11 BARNETT, D. “Commentary on Long-Term Contracts”, Australian Mining and Petroleum
Law Association (AMPLA) Yearbook, 1991, s. 352 a násl.

12 World Bank, GUIDELINES PROCUREMENT UNDER IBRD LOANS AND IDA CREDITS, květen 2010, bod 2.24, s. 20. Dostupné online: https://thedocs.worldbank.org/en/doc/828321467230376082-0290022016/original/ProcurementGuidelinesEnglishMay2010.pdf

13 Blíže se tato práce „šněrovacími smlouvami“ zabývá v části II.4.

14 KRAWIEC, K.D.; BAKER, S. Incomplete Contracts in a Complete Contract World, Florida State University Law Review 33 (2006), s. 725.

15 HVIID, Morten. Long-Term Contracts and Relational Contracts. In: BOUCKAERT, Boudewijn, and Gerrit DE GEEST, eds. Encyclopedia of Law and Economics. Vol. III. The Regulation of Contracts. Cheltenham, UK and Northampton, s. 47.

16 BŘÍZA, P., PAVELKA T. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 1675.

17 Typickým příkladem je zde clausula rebus sic stantibus podle § 1764 a násl.

18 Pravidlo obsažené v § 574 o.z. řeší platnost právního jednání, nicméně v části čtvrté o.z. se nachází celá řada expresí obecné zásady favor contractus, jejichž cílem je ochránit závazek před zdánlivostí. Příkladem lze uvést již zmiňované doplnění chybějící ceny ve smlouvě definičně úplatné cenou obvyklou, případně cenou určenou s odkazem na obsah smlouvy, povahu plnění a zvyklosti podle § 1792 o.z., nebo nevyvratitelná domněnka zakotvená v § 2204 v případě nájmu, podle které neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že se jedná o nájem na dobu neurčitou. Dočasnost je přitom definičním znakem nájmu.

19 Např. GILLETTE, C.P. „Commercial Rationality and the Duty to Adjust Long-Term Contracts“ Minnesota Law Review, 69 (1985), s. 552.

20 Např. WILLIAMSON, O., „The Economics of Organization: The Transaction Cost Approach“, American Journal of Sociology, sv. 87, č. 3 (1981), s. 553 a násl.

Published by: The University of Chicago Press

21 Např. KATZ, A. Contractual Incompleteness: A Transactional Perspective. Case Western Reserve Law Review, 56(2005), s. 170 a násl.; BEN-SHAHAR, O. „Agreeing to Disagree”: Filling Gaps in Deliberately Incomplete Contracts, Wisconsin Law Review 25(2004), s. 412.

22 SMYTHE, Donald J. Bounded Rationality, the Doctrine of Impracticability and the Governance of Relational Contracts. s. 18.

23 A vychází z ní i české soukromé právo. Srov. § 4 odst. 1 o.z.

24 PARISI, F. Methodological Debates in Law and Economics: the Changing Countours of a Discipline. Cheltenham: Edward Elgar, 2005, s. 36..

25 EISENBERG, M. A. Why There Is No Law of Relational Contracts, North Western Law Review, 94(2000), s. 808.

26 Ačkoli empirické důkazy omezené racionality přinesla až behaviorální ekonomie 20. století, dopady delšího odstupu okamžiku smluvního zavázání se od samotného plnění byly samozřejmě známy už klasickým ekonomům. John Stuart Mills nejprve formuloval zásadu, podle které je jedinec sám nejspravedlivějším a nejinteligentnějším správcem svého osudu, aby následně identifikoval dvě situace, ve kterých to neplatí: omezená svéprávnost a nepřiměřeně dlouhodobé závazky. MILLS, J.S. Principles of Political Economy with Some of Their Applications to Social Philosophy. Indianopolis/Cambridge: Hacket Publishing Company Inc., 2004, s. 292.

27 SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987), s. 2010.

28 EISENBERG, M. A. Why There Is No Law of Relational Contracts, North Western Law Review, 94(2000), s. 811. Právníkům prý tato tendence uniká, jelikož zákonitosti jejich profese je naopak vedou k systematickému pesimismu.

29 ARROW, K. J. Risk Perception in Psychology and Economics. Economic Inquiry, 20(1982), s. 1; hovoří se zde o „vadných teleskopických schopnostech“ (faulty telescopic faculties) lidské mysli.

30 EISENBERG, M. A. Why There Is No Law of Relational Contracts, North Western Law Review, 94(2000), s. 815.

31 ARROW, K. J. Risk Perception in Psychology and Economics. Economic Inquiry, 20(1982), s. 9.

32 GILLETTE, C.P. „Commercial Rationality and the Duty to Adjust Long-Term Contracts“ Minnesota Law Review, 69 (1985), s. 525.

33 BELL, J. The Effect of Changes in Circumstances o Long-Term Contracts: English Report. In HARRIS, D.; TALLON, D. (eds.), Contract Law Today: Anglo-French Comparisons. London: Clarendon Press, 1989, s. 202.

34 V duchu zásady contra proferentem, § 557 o. z.

35 POSNER, R.A. The Law and Economics of Contract Interpretation, Texas Law Review 83(2004), s. 1602.

36 KRAWIEC, K.D. a BAKER, S. Incomplete Contracts in a Complete Contract World. Florida State University Law Review 33 (2006), s. 554.

37 EASTBROOK, F.H.; FISCHEL, D.R., The Economic Structure of Corporate Law, Cambridge/London: Harvard University Press, 1989, s. 39.

38 GROCHOWSKI, M. „The Majoritarian Concept of Default Rules: Towards a Shift in Paradigms?“. Studia Prawa Privatnego, 56(2020), s. 66.

39 Teorie má pro takový jev označení „Pareto optimum“ a definuje jej jako stav, kdy již není možné jakkoli vylepšit dané pravidlo tak, aby by dále zvyšovalo užitek jedné osoby, aniž by se tak stalo na úkor jiné osoby.

40 AYRES, I. a GERTNER, R. “Filling Gaps in Incomplete Contracts: An Economic Theory of Default Rules. The Yale Law Journal, 99 (1989), s. 88.

41 Ibid, s. 91.

42 KATZ, A. Contractual Incompleteness: A Transactional Perspective. Case Western Reserve Law Review, 56(2005), s. 183.

43 AYRES, I. a GERTNER, R. “Filling Gaps in Incomplete Contracts: An Economic Theory of Default Rules. The Yale Law Journal, 99 (1989), s. 91.

44 GOETZ, C.J.; SCOTT, R.E., „The Limits of Expanded Choice: An Analysis of the Interactions Between Express and Implied Contract Terms, California Law Review 73(1985), s. 265 a násl.

45 AYRES, I. a GERTNER, R. “Filling Gaps in Incomplete Contracts: An Economic Theory of Default Rules. The Yale Law Journal, 99 (1989), s. 93.

46 KOROBKIN, R.B., The Status Quo Bias and Contract Default Rules. Cornell Law Review, 83(1998), s. 618 a násl.

47 Každé ujednání lze na základě souhlasu všech stran zrušit nebo upravit, a to i konkludentně.

48 Strana nepostižená změnou okolností by takového ujednání mohla využít jako alibi pro nepřistoupení na v dobré víře navrženou adaptaci smlouvy.

49 KOROBKIN, R.B., The Status Quo Bias and Contract Default Rules. Cornell Law Review, 83(1998), s. 617.

50 AYRES, I. a GERTNER, R. “Filling Gaps in Incomplete Contracts: An Economic Theory of Default Rules. The Yale Law Journal, 99 (1989), s. 94.

51 Ibid, s. 96.

52 Hadley & Anor v Baxendale & Ors [1854] EWHC J70. Dostupné zde: http://www.bailii.org/ew/cases/EWHC/Exch/1854/J70.html

53 „Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.”

54 SZTEFEK, M. „Předvídatelnost škody v novém občanském zákoníku“ Jurisprudence 5(2014), s. 28.

55 GOLDBERG, V. Readings in the Economics of Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 1998, s. 49.

56 Jako příklad lze uvést „pravidlo nulového množství“. Pokud v pojmově úplatné smlouvě chybí určení ceny nebo způsobu jejího výpočtu, uplatní se pravidlo podle § 1792, podle kterého v takovém případě nastupuje nevyvratitelná domněnka, že úplata byla ujednána ve výši ceny obvyklé, tj. ve výši, kterou by si zvolila většina podobně kontrahujících stran, přičemž pokud takto cenu určit nelze, přistoupí soud k jejímu odhadu na základě obsahu smlouvy, povahy plnění a zvyklostí. Při absenci určení množství se ale nenabízí žádný vztažný bod podobný ceně obvyklé, a pokud se množství nepodaří dovodit doplňujícími výkladovými prostředky, je zjevně nutné konstatovat, že ujednané množství se rovná nule. Takový stav vyvolává účinky odpovídající neurčitosti smlouvy. Smlouva je de facto zdánlivá a pro obě strany to nutně přestavuje nežádoucí sankci, protože v opačném případě by k uzavření smlouvy vůbec nepřistoupily. AYRES, I.; GERTNER, R. “Filling Gaps in Incomplete Contracts: An Economic Theory of Default Rules. The Yale Law Journal, 99 (1989), s. 95-96.

57 GOETZ, C.J.; SCOTT, R.E., „The Limits of Expanded Choice: An Analysis of the Interactions Between Express and Implied Contract Terms, California Law Review 73(1985), s. 262.

58 COASE, R. „The Nature of the Firm: Origin, Meaning, Influence“. Economica, 16(1937), s. 386 a násl.

59 GODDARD, D. „Long-Term Contracts: A Law and Economic Perspective“. New Zealand Law Review (4)1997, s. 431.

60 GOETZ, C.J.; SCOTT, R.E., „The Limits of Expanded Choice: An Analysis of the Interactions Between Express and Implied Contract Terms, California Law Review 73(1985), s. 268. Lze poukázat například na regulaci práva hospodářské soutěže sílicí s růstem počtu zaměstnanců nebo institut kodeterminace v korporačním právu.

61 Například v případě dlouhodobého nájmu bytových prostor.

62 GODDARD, D. „Long-Term Contracts: A Law and Economic Perspective“. New Zealand Law Review 4(1997), s. 424.

63 VÝTISK M. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 2014.

64 Zpravidla se jedná o smlouvy zavazující k zdržení se nějaké činnosti, například smlouvy o mlčenlivosti.

65 GODDARD, D. Long-Term Contracts: A Law and Economic Perspective“. New Zealand Law Review 4(1997), s. 425.

66 POSNER, R.A., ROSENFIELD, A.M. „Impossibility and Related Doctrines in Contract Law: An Economic Analysis“ in The Jounal of Legal Studies vol. 6, č. 1 (1997), (str. 83-118) s. 85 a násl.

67 SCOTT, R.E. „Conflict and Resolution in Long-Term Contracts“ in California Law Review 2005 (1987), s. 2015.

68 GODDARD, D. Long-Term Contracts: A Law and Economic Perspective“. New Zealand Law Review 4(1997), s. 425.

69 GOLDBERG V. „Risk Management in Long-Term Contracts“, Columbia Law and Economics Working Paper No. 282, 2005, s. 3. Pravdou je, že posledně jmenované kritérium je nejméně operabilní jak z hlediska tvorby efektivních subsidiárních pravidel, tak co se týče interpretace smlouvy.

70 SPEIDEL, R., The Characteristics and Challenges of Relational Contracts. North Western Law Review 94(2009), s. 828-829.

71 GOLDBERG, V. „Price Adjustment in Long-Term Contracts“. Wisonsin Law Review 527(1985), s. 533. Na indexaci založené mechanismy adaptace ceny ale kopírují tržní dynamiku jen nedokonale. Existují i jiné přístupy. Adaptace může mít například formu „návratu na trh“. V takovém případě je ujednána možnost odběratele obrátit se s žádostí o nabídky na tržní aktéry stojící vně závazku. Nejvýhodnější nabídka je pak předložena smluvnímu dodavateli, který se může rozhodnout ji „dorovnat“. Tato varianta ale není proveditelná na nedostatečně efektivních trzích, na kterých se nenachází dostatečné množství konkurentů schopných dané plnění poskytnout, a zcela kontraindikována je z pochopitelných způsobů u dlouhodobých závazků, v jejichž rámci byl dodavatel nucen podstoupit vázanou investici nebo poskytl zvýhodněné ceny vykoupené dlouhodobým trváním smluvního poměru; ibid. Jako na mechanismus sdílení rizik sui generis lze konečně pohlížet i na renegociaci smlouvy. Pokus o ní může být iniciován ad hoc, nebo být aktivován automaticky při překročení nějaké smluvně stanovené úrovně, např. procentuálního růstu zvoleného indexu; ibid.

72 SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987), s. 2017.

73 Ibid.

74https://www.cez.cz/edee/content/file/produkty-a-sluzby/obcane-a-domacnosti/elektrina-2023/moo/moo_ee_bez_zavazku_cez_01_01_23.pdf

75 https://www.cez.cz/cs/podpora/ceniky.html?commodity=ele

76 V případě dodávek energií činí zákonodárce výjimku, když po uplynutí určité doby trvání závazku v délce alespoň 36 měsíců stanoví v případě smluv uzavíraných se spotřebiteli právní fikci konverze smlouvy na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou, tj. se vznikem práva spotřebitele ukončit závazek výpovědí bez udání důvodu (§ 11d zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).

77 GODDARD, D. „Long-Term Contracts: A Law and Economic Perspective. New Zealand Law Review (4)1997, s. 426.

78 WILLIAMSON, O., „The Economics of Organization: The Transaction Cost Approach“ in American Journal of Sociology, sv. 87, č. 3 (1981), s. 555.

79 GODDARD, D. „Long-Term Contracts: A Law and Economic Perspective. New Zealand Law Review (4)1997, s. 428.

80 KRAWIEC, K.D.; BAKER, S. Incomplete Contracts in a Complete Contract World. Florida State University Law Review 33 (2006), s. 726.

81 Ibid, s. 727.

82 Bližší analýza je součástí části IV. této práce.

83 Typicky se bude jednat například o informace o nákladech, kterým čelí investující strana, a cenách, které si za své výrobky relevantní pro daný poměr účtuje protistrana.

84 PIPKOVÁ P. J. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 31.

85 Ibid.

86 SUND-NORRGARD P., KOLEHMAINEN A., SUHONEN O. The Principle of Loyalty and Flexibility in Contracts (2004). Dostupné online: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2406905

87 Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1071/15.

88 ČECH, M. Smluvní loajalita, rozsah smluvní odpovědnosti za škodu a příčinná souvislost; přechodná ustanovení k novému deliktnímu právu. Soudní rozhledy 24(2018), s. 326.

89 Ibid, s. 325.

90 MELZER, F.; TÉGL, P. „Povinnost jednat v právním styku poctivě“. Bulletin advokacie, 2014. K dispozici online: http://www.bulletin-advokacie.cz/povinnost-jednat-v-pravnim-styku-poctive

91 PIPKOVÁ P. J. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 31. Srov. rovněž čl. 5.1.3 Principů UNIDROIT, který ukládá povinnost poskytnout druhé straně součinnost v případě, že tato strana může takovou součinnost důvodně očekávat ke splnění své povinnosti. Komentář č. 2 k předmětnému ustanovení, jehož působnost je výslovně omezena na dlouhodobé smlouvy, jejichž předmětem je složitější transakce, opakovaně zdůrazňuje s ohledem na tuto povinnost meze rozumných očekávání a konkretizuje ji mimo jiné na příkladu zhotovení složitějšího díla, u něhož se očekává, že objednatel zamezí zásahům do výkonu zhotovitele ze strany ostatních zhotovitelů, které pověřil provedením jiných prací v místě plnění; UNIDROIT, s. 154.

92 ČECH, M. Smluvní loajalita, rozsah smluvní odpovědnosti za škodu a příčinná souvislost; přechodná ustanovení k novému deliktnímu právu. Soudní rozhledy 24(2018), s. 326.

93 Srov. WELLER M. P. Vertragstreue, Thübingen: Mohr Siebeck, 2009, s. 202.

94 Problém nestálosti preferencí v čase, “preference inconsistency”, je v ekonomii poměrně široce probádaný. Viz např. GREGÁREK M. „Změna okolností uzavření smlouvy z perspektivy ekonomické“ In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 17-18.

95 „In this Article, “confidential information” means information which, either from its nature or the circumstances in which it was obtained, the party receiving the information knows or could reasonably be expected to know is confidential to the other party.”

96 VON BAR C. a CLIVE E. (eds.). Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR), s. 254.

97 Komplexní vymezení východisek i samotného pojmu „relationship contract“ podává MACNEIL, I. R. Contracts: Adjustment of Long-Term Economic Relations Under Classical, Neoclassical, and Relational Contract Law, Northwest University Law Review, 72(1978), s. 854 a násl.

98 Ke kritice neoklasické smluvní teorie v rámci postulování teorie relačních smluv srov. EISENBERG, M. A. Why There is No Law of Relational Contracts. Northwestern University Law Review, 94(2000), s. 805 a násl.

99 POSNER, E. A. A Theory of Contract Law Under Conditions of Radical Judicial Error, 94 Northwestern University Law Review 94 (2000), s. 749.

100 SPEIDEL, R. E. The Characteristics and Challenges of Relational Contracts. Northwestern University Law Review 94(2000), s. 829.

101 MACNEIL, I. R. Relational Contract Theory: Challenges and Queries, Northwestern University Law Review 94(2000), s. 881.

102 Pojetí relačních smluv se postupně vyvíjelo. Zatímco počátečním středem pozornosti byly dlouhodobé smluvní závazky, zastánci teorie postupně dospěli k názoru, že ani smlouvy jednorázové nejsou prosté relačního rozměru. V pozdějších fázích bylo na relační smlouvy pohlíženo jako na jeden okraj spektra, jehož druhý konec tvoří závazky „jakoby jednorázové“ („as-if discrete“); MACNEIL, I. R., opus cit. sub pozn. 106, s. 895.

103 SPEIDEL, R., The Characteristics and Challenges of Relational Contracts. North Western Law Review 94(2009), s. 830.

104 SCOTT, R. E. The Case for Formalism in Relational Contract, Northwestern University Law Review 94(2000), s. 876; POSNER, E. A., POSNER, E. A. A Theory of Contract Law Under Conditions of Radical Judicial Error, 94 Northwestern University Law Review 94 (2000), s. 749 a násl.

105 EISENBERG, M. A. Why There Is No Law of Relational Contracts, North Western Law Review, 94(2000), s. 821.

106 Bates v Post Office Ltd (No 3) [2019] EWHC 606 (QB) ze dne 15. března 2019. Dostupné online na adrese: https://www.bailii.org/ew/cases/EWHC/QB/2019/606.html

107 STONE, R., DEVENNEY, J. Text, Cases and Materials on Contract Law. 3^rd ed. London: Routledge, 2014, s. 236.

108Bates v Post Office Ltd (No 3) [2019] EWHC 606 (QB), § 700.

109 Yam Seng Pte Ltd (Singapore) v International Trade Corp Ltd [2013] EWHC 111 (QB).

110 Bates v Post Office, § 725.

111 § 749 a násl.

112 SCOTT, R. E. A Theory of Self-Enforcing Indefinite Contracts. Columbia Law Review, 103(2003), s. 1644.

113 Ibid.

114 Ibid, p. 1648.

115 SCOTT, R. E. SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987), s. 2024 a násl.

116 SCOTT, R. E. A Theory of Self-Enforcing Indefinite Contracts. Columbia Law Review, 103(2003), s. 1645.

117 Ibid, s. 1644.

118 MACAULAY, S. Non-Contractual Relations in Business: A Preliminary Study, American Sociological Review 55(1963), s. 63.

119 Jako příklad lze uvést dlouhodobou smlouvu o dodávkách nějaké komodity; mezi stranami se vyvine vztah, který umožňuje kooperativně modifikovat podstatné náležitosti smlouvy způsobem, který odráží měnicí se podmínky na trhu. Pokud v důsledku nepředvídaných událostí ve světě razantně stoupne cena ujednaného plnění, je prodávající v pokušení vrhnout svou produkci raději na trh, než aby plnil svému dlouhodobému smluvnímu partnerovi, protože navýšení jeho zisku pak spolehlivě pokryje finanční sankce spojené s porušením smlouvy. Zabránit mu v tom může existence dostatečně odrazující společenské sankce ve formě poškození pověsti.

120 SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987), s.2029 a násl.

121 Ibid.

122 Ibid, s. 2010 a násl.

123 POSNER, E. A. POSNER E.A. A Theory of Contract Law Under Conditions of Radical Judicial Error. Northwestern University Law Review 94(2000), s. 761 a násl.

124 SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987), s. 2032.

125 KRAWIEC, K.D.; BAKER, S. Incomplete Contracts in a Complete Contract World. Florida State University Law Review 33 (2006), s. 737 a násl.

126 POSNER E.A. A Theory of Contract Law Under Conditions of Radical Judicial Error. Northwestern University Law Review 94(2000), s. 761

127 Ibid.

128 SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987), s. 2048. Autor pracuje s pojmem „large strike“; účinná sankce by měla mít „drtivý dopad“.

129 MACAULAY, S. Renegotiations and Settlements: Dr. Pangloss’s Notes on the Margins

of David Campbell’s Papers, Cardozo Law Review 29(2007), s. 281.

130 ŠILHÁN, J. In.: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře. s. 1173 – 1177.

131 Srov. následující část III.3.

132 Viz část II.2.2.

133 VÝTISK M. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 2014.

134 KINDL, T. In.: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. (§ 1721 až 2520). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014. s. 514.

135 VÝTISK M, In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017s. 2012.

136 Ibid.

137   Stejně jako u výpovědi mohou strany založit důvody pro odstoupení i vlastním ujednáním.

138 ŠILHÁN, Josef: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 48.

139 VÝTISK, In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 2021.

140   HULMÁK, Milan a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1212. 

141 Pokud jde o rozdíl mezi dílčími a částečnými plněními, srov. rozsudek NS ČR 29 Odo 847/2001 ze dne 29.10.2002.

142 DORALT, W. Langzeitverträge. Thübingen: Mohr Siebeck, 2018, s. 338-339.

143 KNAPP, V. Devadesát devět. Právní praxe. 1994(42), s. 571.

144 GYARFAS J., KOLENOVÁ Z. „Nájomná zmluva na dobu 100 rokov; úvahy v rovine de lege lata a de lege ferenda“. Justičná revue, 2009(3). Dostupné online na adrese: https://www.lexforum.cz/242

145 Dlužno dodat, že rekodifikace přinesla v tomto ohledu změnu: ustanovení § 555 odst. 2 o. z. nesankcionuje (di)simulaci neplatností, nýbrž soudu ukládá posuzovat zastřené právní jednání podle jeho pravé povahy.

146 Pokud je pojmovým znakem nájmu dočasnost, pak neuvedení doby (určité, nebo neurčité), na kterou je závazek uzavírán, znamená při absenci podpůrných ustanovení o době trvání nájmu neplatnost smlouvy.

147 GYARFAS J., KOLENOVÁ Z. „Nájomná zmluva na dobu 100 rokov; úvahy v rovine de lege lata a de lege ferenda“. Justičná revue, 2009(3).

148 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2747/2004 ze dne 28.3.2017.

149 Usnesení NS ČR ve věci sp. zn. 26 Cdo 124/2010 ze dne 7.12.2011; usnesení NS ČR ve věci sp. zn. 26 Cdo 3494/2012 ze dne 18.9.2013.

150 Usnesení NS ČR z roku 2014 ve věci sp. zn. 29 Cdo 60/2012, 29.1.2014.

151 Blíže viz. následující část III.3.

152 Důvodová zpráva nijak nekomentuje volbu 50 let. Obdobné ustanovení obsahuje i německý občanský zákoník, který v § 544 tuto hranici stanoví na 30 let.

153 JANOUŠKOVÁ M. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 2232.

154 Koneckonců sama důvodová zpráva identifikuje jako původ soudní doktríny, kterou modifikuje, obavy z obcházení zákona a zastřených projevů vůle a odkazuje i na zde uváděný článek V. Knappa; Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku, s. 491. Dostupné online na adrese: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

155 PILÍK V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 43.

156 Ibid.

157 Srov. výklad v části II.1.2.2(b).

158 Nutno podotknout, že lehkovážnost je jednou z možných podmínek aplikace rovněž kogentní úpravy skutkové podstaty lichvy (§ 1796 o. z.), takže o tom, na kterou stranu se v této věci kloní zákonodárce je zřejmě jasno.

159ŠILHÁN, J. In.: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře, s. 1182.

160 Vážnost důvodu, pro který byla smlouva uzavřena na kvalifikovaně dlouhou dobu, se posuzuje především s přihlédnutím k rentabilitě do závazku zapuštěných investic; ibid, s. 1183.

161 ŠILHÁN, J. In.: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře, s. 1184. Obdobně PILÍK V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 44; naopak přesně tento výklad zastává KINDL T. In ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. (§ 1721 až 2520). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 517.

162 Ibid.

163 „Dauerschuldverhältnisse kann jeder Vertragsteil aus wichtigem Grund ohne Einhaltung einer Kündigungsfrist kündigen. 2Ein wichtiger Grund liegt vor, wenn dem kündigenden Teil unter Berücksichtigung aller Umstände des Einzelfalls und unter Abwägung der beiderseitigen Interessen die Fortsetzung des Vertragsverhältnisses bis zur vereinbarten Beendigung oder bis zum Ablauf einer Kündigungsfrist nicht zugemutet werden kann.“

164 „Besteht der wichtige Grund in der Verletzung einer Pflicht aus dem Vertrag, ist die Kündigung erst nach erfolglosem Ablauf einer zur Abhilfe bestimmten Frist oder nach erfolgloser Abmahnung zulässig.“

165 „Anpassung und Beendigung von Verträgen.“

166 Je zde ještě jeden důvod, který souvisí výhradně se systematikou německého BGB. Ten v ustanovení § 323 stanoví obecně právo na odstoupení od smlouvy (Rücktritt) při neplnění nebo vadném plnění, které má účinky ex tunc. Vzhledem k nepraktičnosti tohoto řešení v případě smluv zavazujících k trvalému plnění činí ust. § 314 výjimku v tom smyslu, že při neplnění nebo vadném plnění u těchto trvalých závazků dává postižené straně namísto toho právo závazek vypovědět s účinky ex nunc.

167 Vyčerpávající a přehledná analýza tohoto problému je podána in ŠILHÁN, J. In.: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře, s. 1185.

168 DORALT, W. Langzeitverträge. Thübingen: Mohr Siebeck, 2018, s. 388.

169 „Podle judikatury Spolkového soudního dvora se instituty výpovědi z vážného důvodu a odpadnutí základu transakce liší jak rozsahem aplikace, tak měřítkem přiměřenosti. Zatímco mimořádné ukončení trvajícího závazku podle § 314 BGB je prostředkem k ukončení smluvního vztahu ze smlouvy vyplývajícího, zrušení smlouvy z důvodu odpadnutí základu transakce podle § 313 BGB je právní možností, která je od počátku omezena na zvláštní výjimečné případy, kdy se její uplatnění musí jevit jako nevyhnutelné, aby bylo zabráněno důsledkům, které jsou zcela neslučitelné s pojmy práva a spravedlnosti. Na zánik smlouvy z důvodu odpadnutí základu transakce je proto třeba klást přísnější požadavky než na mimořádný zánik trvajícího závazku.“; rozhodnutí BGH ze dne 8.5.2014, citováno in DORALT, W. Langzeitverträge. Thübingen: Mohr Siebeck, 2018, s. 388.

170 Opačně PILÍK V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 44.

171 in ŠILHÁN, J. In.: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. Velké komentáře, s. 1185.

172 PILÍK V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 44. Paradoxem v tomto díle předkládané argumentace je to, že k závěru o vztahu generality a speciality mezi oběma instituty vedl v první fázi analýzy názor, že změna okolností v druhé větě posuzovaného ustanovení nastupuje jako aplikační podmínka namísto kvalifikované dlouhodobosti; nabízí se tedy otázka, z čeho plyne závěr, že jsou hardship a změna okolností u šněrovacích smluv ve vylučovacím poměru?

173 To je ovšem ekonomická, nikoli nutně teleologická úvaha. Je jistě možné, aby zákonodárce přišel i s ekonomicky nepříčetným (kogentním) pravidlem.

174 PILÍK V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 44-45.

175 DORALT, W. Langzeitverträge. Thübingen: Mohr Siebeck, 2018, s. 412.

176 Jedná se o situace, kdy dlužník v případě synallagmatické smlouvy poruší v ust. § 241 odst. 2 zakotvenou povinnost zohlednit práva a právní a jiné zájmy druhé strany, která mu vyplývá z obsahu závazku. Následkem porušení této povinnost je právo věřitele odstoupit od smlouvy v případě, že na něm nelze rozumně požadovat, aby v plnění pokračoval. To představuje poměrně široké pojetí smluvní loajality. Domníván se, že obecnost formulace, hraničící až s vágností, může soudy vybízet k aktivismu a včítání do smlouvy původně neujednaných povinností, v případě dlouhodobých smluv například rozšířené informační povinnosti.

177 DORALT, W. Langzeitverträge. Thübingen: Mohr Siebeck, 2018, s. 415 a násl.

178 Ibid.

179 Těmi výjimkami byly vzájemná dohoda na zániku závazku („clause résolutoire“) a porušení smlouvy natolik závažné („comportement grave”), že pokračovat v plnění by bylo krajně obtížné nebo nemožné.

180 ROWAN, S. The new French law of contract. International & Comparative Law Quarterly. London: British Institute of International and Comparative Law, 2017, s. 15. Dostupné online na adrese: https://www.cambridge.org/core/journals/international-and-comparative-law-quarterly/article/abs/new-french-law-of-contract/AB39C7397EB065B57BDC011F2A725633

181 Stejně tak oficiální komentář opakuje základní zásadu, podle které se žádná strana nemůže zavázat druhé straně na neurčitě dlouhou dobu; VON BAR, Ch., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Draft Common Frame of Reference (DCFR): Full Edition. Volume 1. Prepared by the Study Group on a European Civil Code and the Research Group on EC Private Law (Acquis Group). München: Sellier, 2009, s. 705.

182 Ibid.

183 Ibid, s. 706.

184 Ibid.

185 UNIDROIT, s. 254.

186 DORALT, W. Langzeitverträge. Thübingen: Mohr Siebeck (2018), s. 440.

187 UNIDROIT, s. 261.

188 DAWSON, J. P. Judicial Revision of Frustrated Contracts: The United States.

Boston University Law Review, 28 (1984), s. 30 a násl.

189 HILLMAN, R.A. Maybe Dick Speidel Was Right about Court Adjustment. Cornell Law Faculty Publications, 2009, s. 602.

190 Srov. POSNER E.A A Theory of Contract Law Under Conditions of Radical Judicial Error. Northwestern University Law Review 94(2000), s. 769.

191 SCOTT, R E. Conflict and Cooperation in Long-Term Contracts, California Law Review 75 (1987), s. 2010.

192 DAWSON, J. P. Judicial Revision of Frustrated Contracts: The United States.

Boston University Law Review, 28 (1984), s. 33.

193 WHITE, J. J., PETERS, D. A. A Footnote for Jack Dawson, Michigan Law Review 100(2002), s. 1960.

194 HILLMAN, R.A. Maybe Dick Speidel Was Right about Court Adjustment. Cornell Law Faculty Publications, 2009, s. 605.

195 Ibid.

196 PILÍK, V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 36.

197 DVOŘÁK B. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 1717.

198 DVOŘÁK B. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 1719.

199 MOMBERG URIBE, R. Change of Circumstances in International Instruments of Contract Law. The Approach of the CISG, PICC, PECL and DCFR. Cambridge: Intersentia, 2011, s. 251.

200 Ibid.

201 Důvodová zpráva k NOZ. Konsolidovaná verze, s. 439.

202 VON BAR, Ch., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Draft Common Frame of Reference (DCFR): Full Edition. Volume 1. Prepared by the Study Group on a European Civil Code and the Research Group on EC Private Law (Acquis Group). Mnichov: Sellier, 2009, s. 714.

203 „Einer Veränderung der Umstände steht es gleich, wenn wesentliche Vorstellungen, die zur Grundlage des Vertrags geworden sind, sich als falsch herausstellen.“

204 § 1195 Code Civil: Si un changement de circonstances imprévisible lors de la conclusion du contrat rend l'exécution excessivement onéreuse pour une partie qui n'avait pas accepté d'en assumer le risque, celle-ci peut demander une renégociation du contrat à son cocontractant.

205 § 356 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, podle něhož zmaří-li se po uzavření smlouvy její základní účel, který v ní byl výslovně vyjádřen, v důsledku podstatné změny okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, může strana dotčená zmařením účelu smlouvy od ní odstoupit.

206 SZTEFEK, M. „Předvídatelnost škody v novém občanském zákoníku“ Jurisprudence 5(2014), s. 29.

207 PILÍK, V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 40.

208 VON BAR, Ch., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Draft Common Frame of Reference (DCFR): Full Edition. Volume 1. Prepared by the Study Group on a European Civil Code and the Research Group on EC Private Law (Acquis Group). Mnichov: Sellier, 2009, s. 712.

209 Ibid.

210 DVOŘÁK B. In PETROV J.; VÝTISK M.; BERAN V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2017, s. 1720.

211 PILÍK, V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 41.

212 RÖSLER, H. Hardship in German Codified Private Law In Comparative Perspective to English, French and International Contract Law. European Review of Private Law. 2007, č. 3, s. 490. Kogentní je úprava změny okolností i v Nizozemsku a Itálii; MOMBERG URIBE, R. Change of Circumstances in International Instruments of Contract Law. The Approach of the CISG, PICC, PECL and DCFR. Cambridge: Intersentia, 2011, s. 256.

213 LAVRUSHIN, K. Změny obchodních smluvních závazkových vztahů v důsledku vnějších okolností. Disertační práce. Brno: MU Brno, 2017, s. 162.

214 Tj. práva domáhat se obnovení vyjednávání o závazku i soudního zásahu.

215 Umělým právním konstruktem je výpověď podle § 1999 o. z. v rozsahu, v jakém je pojímána jako reakce na změnu okolností. Tu by strany mohly řešit i úpravou závazku.

216 PILÍK, V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 41.

217 Obdobně LAVRUSHIN, K. Změny obchodních smluvních závazkových vztahů v důsledku vnějších okolností. Disertační práce. Brno: MU Brno, 2017, s. 164.

218 LANDO, O., BEALE, H. (eds). Principles of European Contract Law. Haag: Kluwer Law International, 2000, s. 326.

219 VON BAR, Ch., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Draft Common Frame of Reference (DCFR): Full Edition. Volume 1. Prepared by the Study Group on a European Civil Code and the Research Group on EC Private Law (Acquis Group). Mnichov: Sellier, 2009, s. 715.

220 PILÍK, V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 40.

221 SCOTT, R. E. The Case for Formalism in Relational Contract, Northwestern University Law Review 94(2000)

222 MOMBERG URIBE, R. Change of Circumstances in International Instruments of Contract Law. The Approach of the CISG, PICC, PECL and DCFR. Cambridge: Intersentia, 2011, s. 261.

223 POSNER, E. A. A Theory of Contract Law Under Conditions of Radical Judicial Error, 94 Northwestern University Law Review 94 (2000), s. 761.

224 MOMBERG URIBE, R. Change of Circumstances in International Instruments of Contract Law. The Approach of the CISG, PICC, PECL and DCFR. Cambridge: Intersentia, 2011, s. 262.

225 PILÍK, V. In PILÍK V.; KAŠNÝ, J.; NOVÝ, D.; SEDLÁČEK, M.; DOBIÁŠ P. a kol. Změna okolností ve smluvním právu. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2022, s. 41.