O zasnoubení v církevním právu římsko­ k*) atolickém.

Xxxx. Xx. Xxxxx Xxxxx:

O zasnoubení v církevním právu římsko­ k*) atolickém.

i.

Zasnoubením rozumíme smlouvu, která váže dvě osoby růz­ ného pohlaví k tomu, aby v budoucnu uzavřely navzájem manželství. Dějiny tohoto právního ústavu poučují nás o tom, že sociologi­

cký podklad jeho býval různý. Vzniklí v dávnověku společenského života a udržuje se i v dobách vysoké kultury toho kterého národa; příčiny, z nichž vznikl, liší se však od příčin, z nichž jej přejímají pozdější vývojová období sociálního života lidstva:

1. Kmeny, které si byly v dávnověku sociálního života stvořily instituci manželství, a které byly na této instituci založily veškero další společenské soužití — sociální útvary patriarchál­ ní — žily původně v úplném separatismu majetkovém i nábožen­ ském. Ježto pak jednou z hlavních zásad, které ovládaly život so­ ciálních útvarů patriarchálních, byla zásada t. zv. e x o g a m i e, která nedovolovala mužům toho kterého kmene vcházeti v man­ želství se ženami patřícími k témuž kmeni, udržela se tu — mnohdy po celá dlouhá staletí — zvyklost, že se svazek manželský neza­ kládá jinak, než-li lupem ženy u kmene cizího.

Teprvé když nabyté zkušenosti poučily kmeny navzájem sou­ sedící o tom, že by se ubránily buď mohutným bojovným kmenům vzdálenějším nebo nepřízni drsné přírody lépe, kdyby uzavřely spo­ lu přátelský spolek, než, zůstanou-li žiti v naprostém separatismu, ve kterém žívaly dosud, mění se i dosavadní názory o tom, jak lze založiti manželský svazek.

Jest přirozeno, že sociálnímu míru sociálních prvků nyní se sbližujících nevadí nic více, než-li zvyklost, dle níž si muž kmene jednoho, chce-li vstoupiti v manželství, musí uloupiti příští svoji manželku u kmene druhého. Ježto pak ani v tomto svém období pa­ triarchální život neupouští od zásady exogamie, nezbývá, než-li uči-

--------------- -' .J_4i

') Úryvek z obšírnější práce.

54

niti jednou z vůdčích zásad příštího společenského života kmenů se sbližujících zásadu, podle které jest dovoleno, aiby si mužové kaž­ dého z těchto kmenů směli vybrati v klidu a míru manželku z žen ostatních kmenů tohoto druhu. Rímsko-právní terminologie mluví tu o tak zv. i u s c o n n u b i i.

Za poměrů takto změněných vstupuje pak současně v život in­ stituce zasnoubení, instituce, které prameny práva římského dávají název »s p o n s a 1 i a«.

Instituce zasnoubeni má v sociálních poměrech, které nám ta­ nou právě na mysli, význam dalekosáhlý.

lus connubii zaručuje mužům každého z kmenů, které se sbli­ žují, že si smějí vybrati manželku mezi ženami kmenů ostatních. Ruzumí se však, že v praxi života ne každý muž jest vítán právě oné rodině, u které si hodlá vyhledati příští svoji manželku. Kdyby si lidové zvyky nebyly stvořily instituci zasnoubení, musela by však rodina, u které jest nevěsta hledána, ženu, o kterou jde, vydati za manželku prvnímu muži, který se o ni uchází ; jinak bylo by tu stále nebezpečí, že mezi kmeny, které se sbližují, nezůstane zachován sociální mír přes to, že jej má ius connubii zaručiti.

Instituce zasnoubení pomáhá tedy z nesnází tím, že dává otci nebo nejbližšímu příbuznému ženinu právo, aby si pro děvče, které podléhá jeho rodinné moci, vyhlédl u ostatních kmenů nápadníka, který mu vyhovuje, ještě dříve, než-li děvče pohlavně vyspěje a nežli se stane způsobilým k manželskému soužití; dále pak tím. že držitelé moci nad mužským dorostem mají zase možnost, aby pro mužský dorost svoji rodiny vyhledali nevěsti" ještě za jeho nedospělosti. Obě tyto možnosti zaručují totiž, že v budoucnosti nebude tu případů, ve kterých by odmítnutí muže, který si byl již sám vyhlédl ženu za manželku, mohlo zpúsobiti poruchu sociálního klidu a míru.

Za tohoto stavu věcí není tedy zajisté nikterak s podivem, že se v sociálních poměrech, o které jde, instituce zasnoubení, jsouc vhodným doplňkem iuris connubii, vžívá v mravy lidu velmi záhy a všeobecně. Takto pcčujiť starší generace o vzrůst populačního dorostu způsobem, který zaručuje na stálo sociální klid a mír, poněvadž váže snoubence navzájem již v dobách, kdy city indivi- duelní jejich záliby nemohou pro jejich nedospělost zavdávati pří­ činy k nesnázím, s kterými by se uskutečnění poměrů manželských

55

velmi často setkávalo, kdyby si muži dospělí hledali příští svoji manželku sami mezi ženami rovněž již dospělými.

Zároveň chápeme pak snadno, že tento sociologický podklad instituce zasnoubení musí míti za následek vznik právních pravidel, která spatřují v zasnoubení pouto nezrušitelné. závazek, ke kterému se v budoucnosti družívá skutečné uzavření sňatku jako pouhý samozřejmý a naprosto nutný důsledek. Samovolně nemůže zrušiti zasnoubení ani držitel rodinné moci nad tím neb oním snoubencem, ani po dosažení do­ spělosti nebo zletilosti ten který snoubenec sám. Samovolné zru­ šení zasnoubení nebylo by totiž pokládáno za pouhou osobní urážku druhé strany, za kterou bylo by lze žádati dostiučinění pouze osobní, nýbrž byl by v něm viděn útok na jednu ze záruk sociál­ ního míru, potřebných veškerenstvu.

2. Zcela jiný sociologický podklad má instituce zasnoubení v dobách rozvinutého útvaru státního:

Během času kmeny, které se byly na té které územní oblasti již navzájem sblížily, splývají pozvolna vespolek, podmanivše sisnad i další kmeny okolní, nebo přibravše je vzájemnou dohodou k spolku zal zenému dříve. V takovém novém útvaru sociálním mění se pak všechny sociální poměry z kořena.

Starobylé rodové útvary patriarchální se rozpadají, rozdro­ bivše se na celé řady rodin úzkých, z nichž každá žije samostatným životem hospodářským. Majetkové řády komunistické, které ovlá­ daly hospodářský život kmenů patriarchálních, mizí a na jejich mí­ sto nastupuje instituce vlastnictví individuelního.

Nesouměrnost hospodářské úrovně jednotlivců tvoři v novém sociálním útvaru různé třídy sociální, z nichž každá zkouší dosíci obživy různým způsobem, těžbou agrární, prací živnostenskou, sprostředkováním styků obchodních a podobně.

Vnější boje, které provázívají vývoj nového sociálního útvaru, mají za následek, že se příslušníci kmenů podrobených násilím stávají třídou nesvobodnou; a mnohdy netrvá dlouho a řady ne­ volnictva jsou rozmnoženy i o přírůstek občanstva dříve svobod­ ného. avšak té doby v ohledech hospodářských již zbidnělého.

Sociální rozpory, které vznikají z neurovnanosti sociálních po­ měrů, vynášejí na povrch třídy politických vládců, jako jsou kní­ žata, šlechta, zámožné občanstvo.

54,

Časté společenské styky mezi jednotlivci, provázené inten­ sivní výmčnou myšlenek, zvyšují u jednotlivců zvláště nadaných jejich kulturní úroveň mírou dříve zcela neobvyklou; i vzniká třída vzdělanců, která jednou, střežíc žárlivě nabytých vědomostí jenom pro vlastní svoje příslušníky, usiluje o to, aby si v politickém ži­ votě státu zajistila dalekosáhlý vliv, podruhé, jsouc naladěna ide­ álně, pracuje na zlepšení všeobecné vzdělanostní úrovně lidu a na vyrovnání sociálních protiv a nesnází.

Řečeno zkrátka: Vzniká tu široce rozvinutý život státní se všemi přednostmi i vadami, s blahobytem i boji života kulturního. Rozumí se, že v dobách takto změněných ve všech ohledech

sociálního života, původní sociologický podklad instituce zasnoubení

zúplna mizí:

Sociální celek neskládá se již z různých kmenů; kmenová různorodost vymizela zúplna, ježto kmeny splynuly v jeden národ, který se sice skládá z různých sociálních tříd, avšak pozbyl již vědomosti o tom, z jakých že vlastně počátků byl svého času vznikl.

Pravidlo, které dříve nutilo muže kmene jednoho, aby si hledal nevěstu vždy pouze u některého z kmenů ostatních, pozbylo tedy svého sociologického zdůvodnění zúplna. Přes to, že se nyní národ skládá z různých sociálních třid, nepůsobí otázka seřazování popu­ lačního dorostu v manželské dvojice již obtíží pražádných. Rozumí se, že třídy bohaté nebo politicky mocné nepřejí sice sňatkům svého dorostu s dorostem tříd porobených, chudých nebo politicky bez- vlivných; uvnitř každé jednotlivé třídy jest však vždy mužům na výběr celá řada žen, poněvadž války pohlcují vždy značný poměrný díl dorostu mužského, a poněvadž princip exogamie, který ovládal sociální život útvarů patriarchálních, byl rovněž již vymizel ze zvyklosti lidu zároveň se zánikem patriarchálních útvarů samých, takže nyní není nedovolen ani sňatek mezi pokrevenci poměrně velmi blízkými.

Původní sociologický podklad instituce zasnoubení mizí tedy ze světa: Starším generacím vůbec již nepřipadá na starost řešení otázky, zda národu bude lze umožniti vznik populačního dorostu bez poruch sociálního klidu a míru.

Přes to však sama instituce zasnoubení ze sociálních zvyklostí nezaniká. Udržujeť se pro příště při životě z nových důvodů socio­ logických. Důvody tyto jsou pak rázu dvojitého:

57

a) Tam, kde zájmy jednotlivých rodin nabádají dr­ žitele rodinné moci k tomu, aby si, ať z důvodíi hospodářských, ať z důvodů politických, včas zajistili vzájemnou solidaritu a pevné přátelství, docházívá nadále k zasnubování nedospělých dítek té. a oné rodiny. Takto má býti totiž již z předu zaručeno, že solidarita a přátelství obou rodin dosavadních zůstanou trvalými, poněvadž se svého času — po uzavření skutečného manželství zasnoubených

— vytvoří rodina xxxx, která bude vázána touž — a to co nejpev­ nější — příbuzenskou páskou jak k rodině manželově tak k rodině manželčině.

Na tomto sociologickém podkladě udržuje se ovšem instituce zasnoubení pouze v onom sociálním prostředí, kde rodinné útvary stále ještě žijí pod skutečnou mocí otce rodiny — »p a t r i a p o- testas« — v původním jejím neztenčeném rozsahu; neboť jen zde lze předpokládati, -že vůle těch, kdož byli zesnovali to které za­ snoubení, zůstane zasnoubenými respektována, až dospějí věku, kdy budou moci uzavřití sňatek manželský.

Nový tento sociologický podklad instituce zasnoubení nemá ovšem pro všeobecný sociální život již toho významu, jaký měl sociologický podklad této instituce v dobách, kdy zasnoubení slou­ žilo za prostředek, kterým bylo lze zaručiti sociální mír mezi kmeny pozvolna se sbližujícími. Otázka, zda se provedené zasnou­ bení udrží v platnosti na stálo, jinými slovy, otázka, zda svého času zasnoubení skutečně povede k uzavření manželství mezi za­ snoubenými, nedotýká se již nikterak všeobecných zájmů sociálního celku, poněvadž ústřední moc státní, která se byla zatím vyvinula, má již dosti síly, aby zamezila, že nešvár, který by mezi jednotli­ vými rodinami vznikl pro svévolné zrušení zasnoubeni již prove­ deného, nevyvrcholí v různici, která by vážně ohrozila klid soci­ álního života celku.

I bylo by na snadě, že se v sociálním prostředí, které nám tane právě na mysli, neudrží z právní minulosti národa při životě ona pravidla, která pokládala zasnoubení za nezrušitelné, a která viděla v následném uzavření sňatku pouhý samozřejmý a naprosto nutný důsledek zasnoubení.

Závěr tohoto druhu byl by však úplně nesprávný.

Z těchto důvodů:

Předem nelze pouštěti se zřetele konservatismus lidského

ducha, který měnívá nebo rušívá právní pravidla zděděná z minu­

Í8

losti pouze tehdy, jsou-li již všeobecně uznána za pravidla sociálně škodlivá. Toho v našem případě není. Nové poměry sociální sice nevyžadují již. že by zasnoubení nedospělého snoubence držitelem rodinné moci musilo býti pokládáno za nezrušitelné z důvodů vše­ obecného sociálního prospěchu. Škodlivým pro nové sociální řády se však pravidlo tohoto druhu nezdá a zdátl' nemůže. Rodina zůstává podrobena držiteli rodinné moci ve všech směrech a instituce drži- telství rodinné moci jest institucí, která se širokým vrstvám lidu zdá býti stále a stále institucí posvěcenou starobylými zvyklostmi národními par excellence. Otázka, zda jest správno, že se takto váží k stálému manželskému soužití osoby nedospělé, osoby, které o životním a právním významu zasnoubeni nemohou míti nejmenši potuchy, nepadá na váhu, poněvadž instituce držitelství rodinné moci má i v sociálních poměrech, které nám tanou právě na mysli, za následek, že držitel rodinné moci rozhoduje o uzavření sňatku členem rodiny i tehdy, uzavírá-li jej člen rodiny za svoji dospělosti, ba i zletilosti.

Na druhé straně nesluší pak přehlížeti, že se zasnubování ne­ dospělých členů rodinného dorostu udržuje při životě hlavně v ro­ dinách mocných, bohatých a tudíž i politicky vlivných. Což divu tedy, že zájmy těchto rodin určují i pro příště obsah pravidel zákonodárných.

b) Instituce zasnoubeni zůstává pak velmi často lidovou zvyklostí i v takovém sociálním prostředí, ve kterém jest již vý­ znam držitelství rodinné moci podlomen, a ve kterém tedy nejenom již nerozhoduje o manželství osob zletilých, po případě dospělých, vůle držitelů rodinné moci, ba ve kterém není k platnosti sňatku tohoto druhu ani zapotřebí, aby držitelé rodinné moci s uza­ vřením sňatku aspoň souhlasili.

Proč se i v sociálních poměrech tohoto druhu udržuje instituce

zasnoubení ve zvyklostech lidu, jest na snadě: Předem může nastati v praxi života celá řada případů, ve kterých se muž a žena, jimž v uzavření sňatku již nebrání jejich nedospělost fysická, nemohou odhodlati k tomu, aby již nyní uzavřeli sňatek, poněvadž jim v tom překáží buď ohledy na dosavadní majetkovou jejich nezdatnost, nebo jakékoliv ohledy jiné.

Na druhé straně nesluší pak přehlížeti, že instituce zasnoubení,

pocházejíc svým původem již ze šerého dávnověku každého národa,

jest institucí, na které psychické individuelní založení toho kterého

59

jednotlivce může ulpěti i tehdy, není-li k uzavření zasnoubení vůbec

nijakého podkladu reelního.

Takto dostává se tedy v dobách, ve kterých národ žije již na vysokém stupni kulturním, instituci zasnoubení nového sociologi­ ckého podkladu, který záleží v tom. že osoby dospělé nebo zletilé pokládají samy za vhodno zasnoubiti se před uzavřením sňatku

Tu ovšem vzrůstá činnosti pravoznalecké a zákonodárné pro­ blém dříve neznámý: Jest i v těchto případech uznati zasnoubení za nezrušitelné a následné uzavření sňatku za pouhý samozřejmý a naprosto nutný důsledek zasnoubení, nebo jest naopak prohlásiti předchozí zasnoubení za věc, která nemá míti nijakých právních účinků?

Není zajisté s podivem, že na tento nový problém zákono­ dárství, vypracovaná v dobách široce rozvětveného života kultur­ ního, nenazírají způsobem jednotným:

Jednou vedou konservativní tradice právoznalecké tvorby k tomu, že se zasnoubení pokládá i v těchto případech za skutečný poměr právní, který ty, kdož v něj vstoupili, zavazuje k násled­ nému uzavření manželského sňatku.

Podruhé převládá pak zase myšlenka, že manželství jest po­ měrem tak sociálně důležitým, že by nebylo vhodno. aby byl nucen uzavřití je ten. kdo v daném okamžiku se v ně zdráhá vstoupiti, přes to, že se byl zasnoubením svého času u věci vázal. V těchto případech upírá ten který právoznalecký systém instituci zasnou­ bení vůbec právní závaznost.

V případě posléze uvedeném vynoří se ovšem i další podružné otázky, které jest třeba uspokojivě vyřešiti: Jak jest rozhodnouti v tom případě, ve kterém jest jisto, že následné zrušení zasnoubení způsobilo straně, která jest ochotna uzavřití manželský sňatek, majetkovou újmu? A jest možno dovoliti, aby stabilita zasnoubeni byla nepřímo zajištěna tím, že ta neb ona strana jest ochotna již z předu vžiti na se majetkovou újmu, odstoupí-li svého času od zasnoubení?

Otázky tohoto druhu jsou pro právoznalce. který v zásadě neuznává závaznosti zasnoubení, otázkami velmi delikátními; i nelze se zajisté divit že všeobecný vývoj právní námi, v tomto směru podává obraz velmi pestrý.

Ml

II.

Pravoznalecké systémy národu, v nichž se křesťanství počalo šířiti v dobách svého vzniku, uznávají souhlasně, že ze zasnou­ bení nevzrůstá právní povinnost uskutečniti manželský svazek.

V tomto směru souhlasí právo židovské, právo egyptské, právo

řecké a právo římské zúplna. Pochopitelně:

Všichni uvedení národové vykazují již široce rozvětvený život státní a jsou tu i specielní důvody, pro které uvedená práva národní nemohou býti v dobách vzniku křesťanství ochotna viděti v za­ snoubení něco jiného, než pouhý lidový obyčej, který se dochoval z dávnověku, s kterým však právní řády doby, ve které se žije, již více počítati nemohou:

V Židovstvu víra v jediného Boha, který si zvláště oblíbil národ vyvolený, ode dávna hleděla přetrhati veškery svazky, které vázaly pozdější sociální život Židovstva k dobám, ve kterých národ vznikal z různých kmenů, rozličného sociálního založení a rozličných názoru náboženských.

Egypt jest pak zase onou z nečetných územních oblastí, ve kterých se kmeny, jež si byly svého času založily instituci man­ želství, nikdy nedomohly takového sociálního významu, že by byly mohly zde zúplna uplatniti názory, které vládnou v sociálních útvarech patriarchálních. Národ, který pokládá manželství za poměr zakládaný smlouvou závislou na obsahu souhlasné vůle příštích manželů, a který nevidí nic sociálně závadného v tom, mohou-li si příští manželé při uzavření smlouvy manželské vymíniti, že jest té neb oné straně dovoleno kdykoliv manželský svazek zrušiti, národ, který zná instituce manželství uzavřeného pouze na čas nebo na zkoušku, nemůže přirozeně dcspěti k právním pravidlům, dle nichž by ze zasnoubení plynula pro snoubence povinnost uzavřití následný sňatek.

Právní systémy řecký a římský nesou na sobě ještě v dobách, kdy vznikla víra křesťanská, značné stopy po sociologických zá­ kladech vzniku národa; jinými slovy společnost řecká i římská, v dobách, o které jde, zachovává ještě mnohé zvyklosti vzniklé v dobách, ve kterých se národ tvořil z kmenů žijících životem patriarchálním. Zde otci rodiny nebo jeho zástupci ještě stále ná-. leží výkon držitelství rodinné moci, a k jejím arb trám patří, že proti vůli držitele moci rodinné rodinný dorost- nemůže uzavřití

Ol

sňatku manželského; a v době, která nám tane na mysli, nevymizela v sociálním prostředí jak řeckém, tak i římském zvyklost, že v ro­ dinách bohatých a politicky mocných zasnubují držitelé rodinné moci rodinný dorost u věku nedospělém.

Nelze však přezírati, že právě v době, o kterou jde, prožívá sama instituce manželství u obou národů nebezpečnou krisi, poněvadž té doby laxní mravy uvolnily pouto manželského svazku do té míry, že lze manželství rozloučiti nejen na základě obou­ stranného souhlasu manželů, nýbrž i na základě jednostranné vůle každého z nich.

Nemůže býti žádné pochyby o tom, že si jmenovitě pravověda římská byla dobře uvědomila sociologické příčiny zjevu posléze uvedeného:

Byla-li v dřívějších dobách uzavírána manželství zcela bez

ohledu na vůli příštích manželů jenom pod nátlakem držitelů rodinné moci, jest patrno, že ve dvojice manželské byly velmi často se­ skupovány osoby, které v manželství nespatřovaly nic jiného než svazek sobě vnucený, a které tudíž byly velmi často ochotny rozloučiti manželský svazek, jakmile pouto donucení bylo smrtí držitele rodinné moci polevilo.

Z tohoto důvodu staví římští právoznalci všeobecné pravidlo, že k uzavření manželství jest třeba souhlasu příštích manželů i když jsou nezletilí, a přes to, že si římská právověda nikterak netroufá zrušiti starobylou instituci držitelství rodinné moci:

»Nuptiae consistere non possunt nisi consentiunt omneš: id est, qui

coěunt, quorumque in potestate šunt.«

Jakmile byla pak již pravovědou uznána za všeobecně zá­ vaznou zásada, dle níž jest k platnosti uzavření manželského svazku zapotřebí souhlasné vůle příštích manželů, bylo zároveň rozhodnuto o osudech případného předchozího zasnoubení.

Klasická pravověda římská nechce čeliti lidové zvyklosti tím, že by vůbec zakázala možnost zásnubu před uzavřením skutečného sňatku; na druhé straně však prohlašuje zcela otevřeně, že smlouva zásnubní nemá vůbec nějakého právního významu, ať byla uzavřena držiteli moci nad nedospělými anebo osobami dospělými či zle­ tilými.

Při bystrosti, jíž vynikají právoznalci římští i při řešení podrob­ nosti toho kterého sociálního problému, rozumí se pak samo sebou, že se řeší současně s otázkou zásadní i otázka, zda jest uznati po­

t>2

vinnost k náhradě škody, vzniklé ze zrušeni zasnoubení, a zároveň i otázka, zda-li jsou žalovatelny smlouvy, dle nichž si při uskuteč­ nění zasnoubení jeden nebo oba ze snoubenců byli vymínili ma­ jetkové dostiučinění za případné samovolné zrušení smlouvy zá- snubní.

A též v tomto směru stanoví římští pravoznalci pravidla

přesná a jasná:

Strana, která zrušila samovolně zasnoubení není druhé straně

povinna k náhradě škody ani pokud jde o škodu skutečně vzešlou

— »d a m n u m e m e r g e n s« —, ani pokud jde o ušlý zisk očeká­ vaný ze zasnoubení — »lucrum cessans«.

Závazek k náhradě nevzniká pak dále ani tehdy, byla-li při

zasnoubení výslovně učiněna úmluva o konvencionelní pokutě;

»poena conventionalis« umluvená při zasnoubení, jest

neplatná.

Zásadní odpor, který klasická pravověda římská jeví proti zá­ vaznosti zasnoubení, jeví se pak nejvýznačněji v onom právním pravidle, dle něhož darování učiněné jedním ze snoubenců druhému u příležitosti zasnoubení nepozbývá svojí platnosti tím. že po té nedojde k uskutečnění manželského sňatku; darování, ke kterému došlo na tomto podkladě, posuzuje se totiž jako jakékoliv darování jiné, i může býti zrušeno pouze z týchž důvodů, z kterých se dovoluje zrušiti darování všeobecně.

Přísnost uvedeného názorového systému jest zmírněna pouze potud, že se stanoví pravidlo, dle něhož ten, kdo na utvrzení za­ snoubení dává závdavek — »a r r h a sponsalitia« — jej ztrácí, zrušil-li svémocně zasnoubení, a dále pravidlo, dle něhož ten, kdo na se podobný závdavek vzal a po té zavinil, že k uzavření manželského sňatku nedošlo, musí druhé straně vrátiti hodnotu dvojnásobnou. — Církve křesťanské, které v prvých dobách svojí exi­ stence neměly vůbec nijakého smyslu pro sociální význam instituce manželství následkem idejí chiliastických tehdy všeobecně běžných, neměly původně ovšem přirozeně ani pochopení pro otázku, jaký význam jest přikládati zasnoubení pro skutečné uzavření sňatku. Pochopení to dostavuje se teprvé tehdy, kdy křesťanství po­

čalo iníti naději, že se v říši římské stane náboženstvím státním a kdy správně pochopilo, že mravní obroda tehdejší společnosti po­ hanské může vzklíčiti jenom ze řádného zřeholování poměrů man­ želských.

63

Odmítavé stanovisko, které zaujímá klasická pravověda římská k otázce závaznosti smlouvy zásnubní, má ovšem za následek, že si pravověrné církve křesťanské netroufaly vytvořiti u věci ná­ zory vlastni, čteme sice u církevních otců žijících v době, o kterou jde, časté a výmluvné vybízení věncích, aby snoubenec nezrušoval svémocně slova, které jej váže k následnému uzavření manželského sňatku. Vybidky tohoto druhu nepřekročují však nikde povahu pouhých morálních napomenutí, a filosofie křesťanská té doby neza­ ujala vůbec jakéhokoliv stanoviska k otázce, jak jest řešili krise, které byly vznikly zrušením zásnubního slibu.

III.

Neobyčejně zajímavý názorový vývoj prodělává instituce za­ snoubení v pravoznalství církve ř í m s k o-k a t o 1 i c k é:

1. Dokud působnost církve římsko-katolické zůstávala ome­ zena na územní oblasti hynoucí říše Západořímské. přejímá její pra- voznalectví zúplna nároky klasické pravodědy římské na instituci, o kterou jde: Zasnoubení neváže k uzavření manželství, nezavdává příčiny ke vzniku nároků na náhradu škody, činěných pro nedo­ držení zásnubního slibu, a ani nárok na zaplacení konvencionelní pokuty po případě smluvené není žalovatelným.

Názory klasické pravovědy římské přejímá tu pravověda cír­ kevní ochotně; vidouc v nerozlučnosti manželství jednu z předních záruk sociálního klidu, pečuje o to. aby z předu byla dána jistota stability manželských poměrů; a tuto jistotu spatřuje v tom, že ne­ žádá k platnosti uzavření manželského sňatku nic jiného, než úplně svobodné souhlasné vůle příštích manželu. V tomto směru jest známo, že právní názory církve římsko-katolické na rozdíl od práv­ ních názoru církve východo-římské, nedovolují držiteli rodinné moci, aby udělením nebo odepřením souhlasu k zamýšlenému sňatku, ohrozil naprostou svobodu vůle • nedospělce. po případě nezletilce, který míní vstoupiti ve sňatek manželský. I jest přirozeno, že řím- sko-katoličtí pravoznalci z doby, o kterou jde. chápou též velmi dobře, do jaké míry mohla by býti svoboda vůle vstoupiti v man­ želství ohrožena, kdyby se přiznal instituci zasnoubení význam ja­ kýkoliv.

2. Názory církve římsko-katolické na instituci zasnoubeni mění se však z kořena tehdy, kdy se tato církev počíná šířiti mezi kmeny germánské a později i mezi kmeny slovanské:

h4

Předem nemůže býti žádné pochyby o tom, že se život státní, ani u kmenů germánských, ani u kmenů slovanských nebyl v dobách, kdy se tu šířilo křesťanství, vyvinul do té míry, že by byl býval zničil veškery stopy sociálního života patriarchálního. Jednotliví národové skládaly se tu vždy z celé řady kmenů, které žily na­ vzájem dosud stále ve značném separatismu veřejnoprávním a zá­ roveň byla tu ještě v plné životni síle v lidových zvyklostech zásada exogamie, která zakazovala mužům toho kterého kmene vcházeti v manželství se ženami patřícími k témuž kmeni. Církev římsko­ katolická setkává se tu tedy při svoji věroučné propagační pouti velmi často s původním sociologickým podkladem instituce zasnou­ bení : Lidové zvyklosti germánské i slovanské vidí v ní velmi často ještě instituci, která zaručuje sociální mír mezi spřátelenými kmeny proto, poněvadž generace starší mohou jí dopomoci dorostu kmene k ženám kmene sblíženého bez násilí, půtek a lupu. I spatřovaly tedy piávní názory germánské i slovanské z doby, o kterou jde. v zasnoubení, pouto nezrušitelné, závazek, ke kterému se v bu­ doucnosti družívá uzavření sňatku jako samozřejmý a naprosto nutný důsledek. A i tam, kde soustřeďovací národotvorný nebo stá­ totvorný proces byl pokročil již tak daleko, že veškery různosti mezi kmeny, z nichž se původně národ tvořil, byly již setřeny, a že zá­ roveň ze zvyklosti lidu vymizel princip exogamie, udržela se insti­ tuce zasnoubení co do původních svých právních důsledků proto, poněvadž i tam, kde byl život národní či státní již značně zkonsoli- dován, docházelo aspoň v oněch rodinách, které vládly širým vrst­ vám lidu, houfně k zasnubování rodinného dorostu v době jeho nedospělosti z důvodu vzájemného zachování rodinných zájmů.

A tak si vysvětlujeme, že v prvých dobách, kdy církev řím-

sko-katolická zakotvuje v sociálním prostředí kmenů germánských a slovanských, církevní pravověda opouští dosavadní své názory o významu instituce zasnoubení, názory dříve čerpané z názorů kla­ sické pravovědy římské, a že dospívá k závěrům pro ni zcela no­ vým.

Novoty, o které jde. jsou tyto:

a) Xxxxxxx se. že snoubenci jsou povinni uzavřití manželství a pravidlo toto jest podepřeno i možností případné soudní sankce: Každý ze snoubenců může spolusnoubence. který se zdráhá vstoupiti ve sňatek manželský, pohnati před církevní soud, a ten, uznal-li zasnoubení právoplatné, rozhodne, že sňatek, o který jde, uzavřen

65

býti musí. Mluví se tu o t. zv. »a c t i o ad pe tendam matri­

monii celebratione m«.

Nechce-Ii odsouzený snoubenec učiniti rozsudku zadost, jest ovšem provedení přímého donucení vzhledem k povaze věci nemožné. Církevní pravoznalectví používá tu však prostředků, které mají zaručiti, že odsouzený rozsudku vyhoví.

Prostředky, jichž se tu za tím účelem užívá, jsou dva, a oba do té míry drastické, že jsou s to, aby úkolu, jemuž slouží, plně dostály:

«:) Církevní soud, který byl u věci vynesl rozsudek a který vidí, že odsouzený rozsudku nedbá, prohlašuje nad odsouzeným církevní klatbu, jejíž uvalení jednou se motivuje tím. že odsouzený neplní rozsudku církevní vrchnosti, jednou tím, že odsouzený po­ rušil závazek, jejž byl povinen splniti. Uvážíme-li, jak působivou zbraní bylo v sociálním prostředí středověkém vynesení klatby církevní, uznáme zajisté, že v praxi života bylo velmi málo případů, ve kterých by se konec konců odsouzenec nebyl býval rozsudku podvolil, a ve kterých by tedy nebylo bývalo uzavřeno manželství, o které jde.

ft) Zároveň stvořila církevní pravověda pravidlo, dle něhož vadí zasnoubenému, který závazku svému nedostál, překážka man­ želství s kteroukoliv osobou třetí, a to překážka manželství vy­ lučující, Že i tento prostředek sám o sobě měl značnou půso­ bivost, hlavně ve vyšších třídách národa, rozumí se opět, uvážíme-li, jaký význam kruhy šlechtické přičítaly existenci legitimního rodin­ ného dorostu.

b) Držitelům rodinné moci přiznává se právo, aby zasnubovali rodinný dorost v jeho nezletilosti, ba nedospělosti, s tím právním následkem, že zasnoubený po dosažení právní zletilosti není opráv­ něn zásnubní závazek zrušiti. Uvážíme-li, že se současně v římsko­ katolickém právoznalectví stále v plné své platnosti drží zásada, dle níž ten, kdo uzavírá manželský sňatek, uzavírá jej zcela svo­ bodně, tedy bez ohledu na vůli držitele rodinné moci, pochopíme snadno, jak obrovský nátlak vykonávalo zde sociální prostředí na názory pravoznalectví o instituci zasnoubení. Ten, kdo vstupuje ve sňatek manželský, jsa již dospělým, neměl potřebí souhlasu držitele rodinné moci k zamýšlenému sňatku; naproti tomu, byl-li n e d o s pě 1 ý zasnouben po rozumu vůle držitele rodinné moci u věku, ve kterém o významu zasnoubení a manželského sňatku ne-

Ročenka právnické fakulty Masarykovy university. 5

mohl míti nejmenšího ponětí, byl po dosažení dospělosti vázán, aby zásnubní slib dodržel i proti svojí vůli vstoupiti v manželství. Tuto názorovou nedůslednost církevní pravovědy z doby, o kterou jde. omluví ovšem snadno ten. kdo nezapomněl, že instituce zasnoubení v prostředí germánském a slovanském měla dalekosáhlý sociální vý­ znam. xxxxx sloužila stále ještě buď k zaručeni sociálního míru mezi kmeny, které srůstaly v jeden národ, nebo aspoň k udržení .přátelství mezi rodinami, ovládajícími osudy národa. Kdyby církev řím.-katol. byla bývala chtěla dopřáti zasnoubeným nedospělcúm možnost, aby až dospějí, po případě až se stanou zletilými, uvažovali poznovu svobodně o tom, s kým chtějí vstoupiti v manželský sňatek, býl by býval tehdejší sociální podklad instituce zasnoubení přiveden ad absurdum, a byly by se právní názory církve ocitly v nepřeklenu- telném rozporu s názory lidu, které v tomto směru nechtěly a ne­ mohly býti ochotny k nijakému kompromisu.

3. Názory právě uvedené, udržují se ve své podstatě v pravo- znaleckých kruzích římsko-katolických i v dobách, kdy rozklad říše francké byl seslabil vládní moc světskou a tím i působivost domo­ rodých právních názorů lidu a kdy tedy bylo církvi římsko-kato- lické umožněno, že si může vésti při řeholování sociálního života doby samostatněji. Odklon od dosavadních názorů na právní význam instituce zasnoubení jeví se tu pouze ohledně zvyklosti, která do­ volovala držitelům rodinné moci, aby zasnubovali rodinný dorost v době nedospělosti. V tomto směru troufá si církevní pravoznalec- tví však pouze tolik, že prohlašuje za neplatná taková zasnoubení nedospělců, která byla provedena ve věku příliš útlém; (za věkovou hranici, po jejíž dosažení lze provésti zasnoubení nedospělého drži­ telem rodinné moci, stanoví se dokonaný sedmý rok věku).

Opatrnosti, s níž si v této době ještě vede církevní pravo- znalectví. porozumíme, uvědomíme-li si, že církvi záleží v prvých dobách rozmachu její moci v prvé řadě na tom, aby mohla podříditi vlastnímu svému zákonodárství a soudnictví určité právní obory, jež pokládá za zvláště důležité pro další rozkvět mocenských svých nároku. Takovýmto oborem zdá se ovšem býti v prvé řadě zákono­ dárství i soudnictví ve věcech manželských, k nimž se počítá jako r e s ssp i r i t u a 1 i b u s a d n e x a i instituce zasnoubení. Varuje se tedy církevní politika v této době všeho, v čem by mohlo její záko­ nodárství u věcech manželských naraziti na příkrý odpor domácího

67

samorostlého smýšlení právního, a na takový odpor by tu narazilo zrušení závaznosti zasnoubení a zákaz zasnubování nedospělých držiteli rodinné moci.

4. Období, ve kterém se snahy theokratické mohou již zúplna

uplatniti. a ve kterém se již církev římsko-katolická nikterak nemusí tajiti se svými záměry, které usilují o to. aby názory církevního pravoznalectví byly uznávány za názory všeobecně závazné pro v e š k e r y otázky sociálního života, znamená zásadní odklon od názoru dosavadních. V těchto dobách nabývají pak právní pravidla, vybudovaná církevním pravoznaleetvím ohledně instituce zasnoubení

jak i na rozmanitosti, tak i na zajímavosti.

V podrobnostech lze líčiti asi takto:

a) Prohlásiti. že zasnoubení není vůbec právně závazným, ne­ troufá si sice církevní pravoznalectví ještě ani nyní. Snoubenci, který chce dostáti závazku vzniklého ze zasnoubení, jest stále ještě dovoleno, aby hleděl vynutiti uzavření manželského sňatku na snoubenci, který se chce vymknouti povinnosti zasnoubením na se vzaté, cestou soudní. Nyní však dochází v tomto směru k daleko­ sáhlé novotě té. že církevní soudy opouštějí prostředek, který dříve zaručoval, že se odsouzený pravidelně vynesenému rozsudku po­ drobí.

Pro příště má církevní soudce pouze zkoušeti. zda by napo­ mínáním a nikoliv pohrožováním exkomunikací neb jejím uva­ lením nedocílil u žalovaného snoubence ochoty uzavřití sňatek, o který jde. Ve sporech směřujících ad petendam matriinonii ce- lebrationem »monenda non cogenda administranda sun t«.

b) Další závažnou změnu vůči názorům dosavadním znamená právní pravidlo, které stanoví, že pro příště nelze již viděti v za­ snoubení překážku manželství vylučující, nýbrž, že ze za­ snoubení vzchází pouhá překážka manželství zakazující. Jeť patrno, že pravidlo tohoto druhu zadalo závaznosti zasnoubení ránu právě tak důkladnou, jako novota soudní praxe, dle níž není již církevním soudům dovoleno užívati za účelem realisace jejich roz­ sudků. jakýchkoliv prostředku donucovacích.

c) Církevní pravoznalectví nezrušuje na druhé straně ještě ani nyní platnost zásnubů nedospělou držiteli rodinné moci, leda že by se ovšem jednalo o nedospělce, kteří jsou mladší sedmi let. Ve snaze oprostiti pro příště uzavření manželství od jakéhokoliv nátlaku.

5*

68

který by mohl vyplývati z předchozího závazku zásnubního, vyho­ vuje však církevní pravoznalectví přesto způsobem velmi účinným, xxxxxxxx pravidlem, že každý, kdo byl zasnouben v době svoji ne- dospělostí, má právo, aby, dosáhnuv dospělosti, svůj zásnubní záva­ zek dle volného svého uvážení splnil nebo jej zrušil.

Zrušeni zasnoubení — repudiatio — nevadila pak ani okol­ nost, že snoubenec, o kterého jde. dosáhl sice dospělosti, avšak ne­ dosáhl ještě zletilosti, tak že stále ještě byl podroben ve všech ostatních směrech vůli držitele rodinné moci.

d) Rovněž nauka, která se uplatňuje v kanonistické doktríně právě v dobách největšího rozmachu ideí theokratických, a která vidí v manželství poměr založený smlouvou, měla dalekosáhlé dů­ sledky na nauku o zasnoubení:

a.) Bylo-li nazíráno na výměnu vůle uzavřití manželství jako na smlouvu, bylo zároveň dovozováno, že výměna souhlasné vůle, která se nese k pouhému uzavření zasnoubení, jeví se býti v poměru k projevu vůle směřující k uzavření manželství jako pouhá smlouva o příštím uzavření smlouvy — »pactum de contrahendo« — a byla tedy na smlouvu zasnubovací aplikována ona pravidla, která přiznávají možnost každé z obou stran, aby z určitých důvodů od zasnoubení odstoupila.

Za příčiny toho druhu jsou předem pokládány takové skuteč­ nosti. které činí ex post splnění obsahu zásnubního pacta de contra­ hendo nemožným. V tomto směru uznává se jednak, že právní zá­ vaznost zasnoubení přestává tím, že ta neb ona strana uzavřela bez ohledu na závazek vyplynuvší ze zasnoubení sňatek s osobou třetí, anebo že vstoupila v řeholi, u muže ovšem i že přijal svěcení kněžské.

Dále pak uznává kanonistická doktrína, vycházejíc z předpo­ kladu, že zasnoubení nemůže míti jiné právní váhy než jako pouhé pactum de contrahendo, že jest možno od zasnoubení odstoupiti v těch případech, ve kterých po zasnoubení došlo k takové změně poměrů, pro kterou dá se předpokládati, že by u toho neb onoho ze zasnoubených nebylo bývalo ochoty k zasnoubení, kdyby bylo bývalo k zasnoubení došlo za těch poměrů, jak se utvářily později. Při vypočítávání důvodů, za nichž lze zasnoubení zrušiti na tomto podkladě, počíná si pak kanonistická pravověda velmi libe­ rálně: Byl-li po uzavření zasnoubení ten neb onen ze zasnoubených postižen těžkou chorobou, nebo odstěhoval-li se do ciziny, odpadl-li

00

od víry, ba soulož:l-li s kteroukoliv osobou třetí, byly tu důvody, které dovolovaly zásnubní závazek zrušiti, přes to, že tu nelze mluvtti o tom, že by i v těchto případech bylo bývalo uzavření manželského sňatku skutečně znemožněno.

Těžké nesnáze působila však kanonistické doktríně otázka, zda lze připustiti zánik zásnubního závazku v těch případech, ve kterých sice obě strany projevují souhlasnou vůli odstoupiti od zasnoubení, avšak ve kterých byly se svého času zavázaly zá- snubním slibem ve formě nábožensky slavnostní — za­ snoubením přísežným. Pro tyto případy nenacházela ovšem kanonistická pravověda ve sbírkách Xxxxxxxxxxxxxx nijakého po­ učení. V Římě nebývalo obvyklým utvrditi zásnubní závazek pří­ sahou. nýbrž o zasnoubení slavnostním mluvilo se tu již tehdy, bylo-li potvrzeno vzájemným polibkem zasnoubených — »o s c u 1 o interveniente« — a různění takto podložené týkalo se zde dále pouze otázky, zda dědicové toho neb onoho ze zasnoubených musí vrátiti druhé straně zásnubní dary, čili nic. Na druhé straně sluší pak uvážiti, že právní systém společnosti nábo­ ženské, tedy právní systém, který chce nejen seříditi sociální soužití lidu, nýbrž i upraviti poměr každého jednotlivce k božstvu, nemohl jen tak snadno dospěti k závěru, že lze zrušiti smlouvu po­ tvrzenou přísahou, třebas by byla pouhou prozatímní smlouvou o definitivní smlouvě příští.

O tom, do jaké míry byly v dobách největšího rozpětí theo­ kratických snah — abychom tak řekli — sesvětštěny názory pravo- znalců doby, svědčí nejlépe okolnost, že kanonistická pravověda nalezla konec konců i z těchto nesnází východisko v argumentaci, která jest sice značně sofistickou, která však dovoluje, chtíc opro- stiti uskutečnění smlouvy manželské všeho nátlaku, plynoucího z předchozí smlouvy zásnubní, že se váha slavnostního nábožen­ ského slibu v případech, o které jde, ignoruje. Vykládá se tu: Pří­ saha zavazuje sice věřícího Bohu; má-li však slib přísahou potvr­ zený přinésti prospěch kterékoliv osobě jiné, přijímá Bůh tuto pří­ sahu jenom tehdy, chce-li ten, komu se prospěch nabízí, prospěchu skutečně užiti; není-li tomu tak, Bůh závazku potvrzeného přísahou nepřijal; »Juramentum principaliter tendat in Deum, quia obligatio primaria acquiritur Deo: tamen quia concernit commodum hominis, Deus recipit juramentum ad illius commodum, et sic, illo remittente, Deus etiam remittit«. I dospívá se k závěru: Upouští-li každý z obou

70

zasnoubených od prospěchu, který by mu bylo přineslo uzavření sňatku skutečného, není důvodu, proč by ohledy na věrouku měly brániti právnímu pravidlu, které i v tomto případě dovoluje zrušení zasnoubení. !

,?) Nauka, která vykládá, že se manželství zakládá smlouvou, měla za následek, že kanonisté aplikovali na manželskou smlouvu veškera ona pravidla, která se v Justinianském právu týkají smluv v pravém toho slova smyslu, tak zejména pravidlo, dle něhož lze uzavřití manželství i pod výminkou. I rozumí se, že pravověda doby, která nám právě tane na mysli, užívá těchto pravidel též uvažujíc o zasnoubení. Kdežto však zásada o nerozlučitelnosti manželského svazku zabraňuje kanonistické pravovědě, že by mohla připustiti pro smlouvu manželskou i výminky rozvazující - r e s o 1 u t i v n í — připouští kanonistická pravověda pro zasnoubení i možnost výminek tohoto druhu; a tak se děje, že se během' času v širokých vrstvách lidu vžívá obyčej, dle něhož snoubenci sami, po případě držitelé rodinné moci nad tím neb oním zasnoubeným, činí příští uzavření manželského sňatku závislým na otázce, zda tu ještě v době uzavření sňatku bude stav takový, jaký byl při uzavření zasnoubení.

7) Xxxxxxxx, které, jak z dosavadního přehledu zajisté vy­ plývá, nikterak nepřejí závaznosti zasnoubení, jeví se pak i v usta­ novení. dle něhož se zasnoubeni stává neplatným, byla-li mu při­ pojena výminka nemožná, kdežto výminka tohoto druhu připojená k projevu vůle uzavřití sňatek manželský platnosti projevené vůle nikterak neruší, jsouc pokládána pouze za nedoloženou.

e) Práce, kterou věnují kanonisté v době néjvětšího rozpětí ideí theokratických systemisování názorů na právo manželské nese se, jak známo, též k tomu, aby byla jasně vyhraněna nauka o překážkách manželských.

Ježto pak kanonisté pokládají smlouvu zásnubni za smlouvu o příští smlouvě manželské, není zajisté nikterak s podivem, vztahují- li veškera právní pravidla, která řeholují překážky manželské i na zasnoubení samo. (Výjimka jest tu pouze ta, že platnosti zasnoubení nevadí překážka nedospělosti — impedimentum aetatis — pokud se jedná o nedospělce starší sedmi let.)

Překážce švakrovství jest pak co se týče zasnoubení přizpů­

sobena překážka zvaná překážkou z ohledů na veřejnou mravopo-

čestnost impedimentum publicae honestatis, která

71

vzrůstá mezi zasnoubeným a příbuznými spoluzasnoubence až do

čtvrtého stupně a jest překážkou manželství vylučující.

Uvědomíme-li si pak. jakou moc dala nauka o překážkách manželských církevnímu soudnictví, chtělo-li ten který manželský svazek de facto zrušiti. pochopíme, do jaké míry oslabuje i aplikaci nauky o manželských překážkách na instituci zasnoubeni závaznost poměru z*) ásnubního.

f) Přes to, že za poměrů takto změněných bylo církevnímu soudnictví začasto řešiti otázku, zda by nebylo vhodno přiznati snoubenci, který jest ochoten dostáti závazku na se vzatému, právo žádati na snoubenci, který zavinil, že se zasnoubení odepře církev­ ním soudem závaznost, náhradu škody, církevní pravoznalectvi. xxxxxxxxx v tomto směru původní své názory zúplna. Tuto názo­ rovou setrvačnost nevysvětluje pak ovšem pouhá úcta k názorům římskoprávním. nýbrž i snaha, aby zvyklost zasnubování vymizela z lidových obyčejů, jako zvyklost právně úplně nezávazná.

g) Pouze v jediné-n směru jsou nové myšlenkové proudy ná­

pomocny závaznosti instituce zasnoubení.

Uvažujíce o smlouvě manželské kanonisté uznávají možnost, že manželský consensus nemusí býti vyřčen v úmyslu, aby vázal ihned, a že naopak strany mohou vyjádřiti manželský consensus v úmyslu, aby vázal teprve v budoucnosti. Dle koncepce kanonistů není projev souhlasné vůle druhu posléze uvedeného pouhým pro­ jevem vůle zasnoubení, nýbrž skutečným projevem konsensu man­ želského, který ovšem má míti plné právní účinky teprve tehdy, až mu je strany přiznají. O tom, že později strany takovýto con­ sensus de íuturo, jak praví rčení doby, přeměnili na consensus de praesenti. jest dle názoru kanonistů nezvratně podán důkaz tehdy, došlo-li k vykonáni skutečné soulože. Důkaz o pozdějším provedeni soulože tvoří pak praesumptionem juris et de jure o tom, že strany, které byly dříve projevily consensus de íuturo. vyměnily, souložíce, consensus de praesenti.

V praxi života nelze ovšem různiti mezi manželským kon­ sensem pro íuturo a projevem vůle zásnubní. I jest patrno, že se takto dostává v církevní pravoznalectvi oklikou zásada, dle níž se zasnoubení mění v manželství následnou souloží.

*) O dalších osudech impedimenta publicae honestalis pojednáme na místě jiném.

Ti

5. Další vývojovou etapu v názorech církevního pravoznalectví

na instituci zasnoubení značí ovšem Tridentinum.

Jak známo Tridentinum zavedlo v právo manželské daleko­ sáhlé novoty tím. že stanovilo neplatnost manželství, které by bylo uzavřeno xxx-xx, ncž-li před farářem a dvěma svědky. Zá­ roveň postaralo se pak o to, aby chystané sňatky manželské vešly veřejně ve známost, zakázavši duchovnímu správci provésti sňat- kový obřad, nedošlo-li před tím k provedení tak zv. manželských ohlášek.

Reforma Tridentina měla za následek, že právní význam zasnoubení, který tu ještě zbyl z periody předcházející, dále hluboce poklesl:

Dle Tridentina byla pro platnost sňatku jedině rozhodnou okolnost, zda uzavření sňatku nevadila překážka manželství vylu­ čující, a zda v ohledu formálním bylo učiněno zákonným předpisům zadost. I rozumí se předem, že Xxxxxxxxxxxx bylo učení, které připouštělo možnost konsensu de futuro a přeměna konsensu tohoto na konsensus de praesenti per copulam carnalem přivedeno vůbec ad absurdum.

A dále:

Ježto manželská reforma provedená Tridentinern vzešla z toho důvodu, aby byla zajištěna stabilita poměrů manželských pokud možno nejvíce, jest pochopitelno. že následná prakse nikterak ne­ ustrnula na oněch případech, ve kterých bylo již dříve možno církevnímu soudu vynésti rozsudek znějící na neplatnost zasnoubení pod tlakem nauky, která spatřovala v zasnoubení pactum de con­ trahendo, nýbrž že se přímo přiřkla církevnímu soudu moc, aby vůbec prohlásil zasnoubeni za nezávazné, obává-1 i se, že by manželství mezi zasnoubenými bylo nešťastné. Že k závěru tohoto druhu lze dojiti přirozeně v každém případě, kde se jeden ze zasnoubených brání dostáti závazku, který na se vzal zasnoubením, rozumí se; i jest patrno, že v praksi života byla církevním soudům otevřena takto dokořán brána možnosti pro- hlásiti zasnoubení za nezávazné v každém případě konkrétním, ve kterém bylo nutno domáhati se zakročení soudního. —

Za tohoto stavu věci stala se v potridentské praxi soudní ovšem otázka, není-li třeba zrevidovati ony názory církevního

73

pravoznalectvf, které pod tlakem názoru práva Justiniánského nepřipouštěly možnost žádosti za náhradu škody vzniklé jedné straně ze zrušení zasnoubeni stranou druhou, otázkou velmi aktu- elni. V tomto směru soudní praxe potridentská z počátku značně kolísala; během doby ustálila však, uznávajíc ovšem dřívější pra­ vidla, která se týkají případů, v nichž byla dána arrha sponsalitia. na stanovisku, že nelze sice připustiti možnost umluviti pokutu konvencionální, že však jest zasnoubenému, který závazku na se vzatému chce dostáti. přiznati právo, žádati za náhradu škody, která mu byla zrušením zasnoubeni skutečně vznikla — d a m n u m emergens — nikoliv však náhradu ušlého zisku — 1 u c r u ra c e s s a n s.

Přes tyto dalekosáhlé změny zůstávají z předchozích názorů právních i v právu potridentském stále ještě trčeti tři základní pra­ vidla:

a) Xxxxx církevní přijímají stále ještě žaloby, jimiž se vymáhá splnění závazku vzniklého ze zasnoubení — actiones ad pe- tendam matrimonii celebrationem.

b) Zasnoubení tvoří i nadále zakazující překážku man­ želství: jinými slovy jest tedy stále ještě ten. kdo by uzavřel man­ želský sňatek, nedbaje platného závazku zásnubního, vystaven církevním trestům právě tak. jako po případě duchovní správce, který by vykonal sňatkový obřad, věda, že jednoho ze snoubenců nebo oba tíži zásnubní závazek s jinou osobou, než-li s příštím manželem.

c) Tridentinum netroufalo si ještě nikterak odepříti držitelům

rodinné moci právo zasnoubiti nedospělého.

6. Další novoty přináší dekret Xxx X. z r. 1907 »N e t e m e r e«. Dekret tento, zabývaje se, jak známo, reformou tridentského práva manželského, chce docíliti, aby se zasnoubení uzavírala vždy s roz­ vahou a aby byl usnadněn důkaz o to.n, že k zasnoubení došlo na základě skutečné souhlasné vůle obou stran.

Již v minulosti názorového vývoje týkajícího se instituce za­ snoubení došlo k pokusu zformalisovati tuto instituci za účelem, který tane na mysli redaktorům dekretu »Ne temere«. A to tehdy, kdy kanonistická doktrina v dobách největšího rozmachu idejí theo­ kratických stanovila požadavek, aby lid uzavíral manželské sňatky

74

před knězem a dvěma svědky, netroufajíc si ovšem ještě prohlásí ti sňatky uzavřené s opomenutím této formy za neplatné. Tehdy totiž vydán byl zároveň předpis, aby se i zasnoubení dálo vždy podob­ ným způsobem — »i n f a c i c e c c 1 e s i a e«. Ohledně zasnoubení upustila však sama církevní praxe záhy od tohoto požadavku. To proto, že se tendence církevních pravoznalectví z této doby nesly k to­ mu, aby závazná moc zasnoubení byla, pokud lze za daných poměrů, co nejvíce oslabena; vždyť dodržování předpisu, dle něhož má k za­ snoubení docházeti in facie ecclesiae bylo by v praxi života vy­ volalo tytéž obtíže, které vznikaly v případech, kdy zasnoubení bylo provázeno náboženským aktem přísahy, a kdy se po té strany shodly na tom, že snubnímu závazku nedostojí, poněvadž zasnou­ bení provedené in facic ecclesiae musilo býti rovněž pokládáno za akt nábožensky slavnostní a tudíž i nábožensky významný.

Ježto ani Tridentinum zasnoubení nijak neformalisovalo, zů­ stalo řešení otázky, zda by se přece jenom nedoporučovalo podmí- niti závaznost zasnoubení určitou formou, vyhraženo církevnímu zákonodárství dob nejnovějších.

Dekret »Ne temere« zodpověděl si tuto otázku kladně: Před­ pisuje však takovou formu, která nemůže býti pokládána za akt nábožensky významný.

Předpisy dekretu zní takto:

Má-li býti zasnoubení platné, jest třeba, aby smlouva o něm byla redigována písemně; dotyčnou listinu podepíší obě strany, dále farář, po případě biskup jemu nadřízený osobně (nikoliv jeho po­ mocníci nebo zástupci), nebo alespoň dva svědci. Neumějí-li oba nebo jeden ze zasnoubených psáti, jest tuto okolnost poznamenati na vyhotovené listině, která by jinak byla neplatnou a musí býti přibrán k podpisu ještě další svědek.

Pro příště lze tedy po rozumu tohoto pramene právního uva- žovati o otázce, zda to které zasnoubení jest plátno čili nic, jenom tehdy, bylo-li zjištěno, že k němu došlo ve formě nyní předepsané. Dekretem »Ne temere« jest však v názory církevního pravo­ znalectví na instituci zasnoubení nepřímo zavedena další daleko­

sáhlá novota:

Jeho text nezabývá se sice řešením otázky, zda mají i pro příště zůstati platna zasnoubení nedospělou uzavřená na základě

75

vůle držitelů moci rodinné. Jest však zajisté jasno, že již od doby působnosti tohoto právního pramene o platnosti zasnoubení tohoto druhu vůbec uvažováno býti nemohlo, poněvadž formalistní předpis dekretu chce docíliti toho, aby bylo zabráněno možnosti uzavírati zasnoubení nerozvážně; i bylo by zajisté velmi odvážným tvrzení, že zůstala i nadále z předchozího vývoje právního v platnosti ona pravidla, která uznávala zasnoubení nedospělých na základě pro­ jevu vůle držitele rodinné moci; vždyť v těchto případech nelze, vůbec mluviti o vůli zasnoubeného. Chtíti z okolnosti, že v tom kterém konkrétním případě byl písemný doklad vyhotoven a pode-, psán nedospělcem, usuzovati na to, že tu byla i zcela uvážena vůle nedospělcova, nebylo by, leč absurditou.

7. Teprve Codex vyrovnává se zcela s minulostí církevních

piávních názorů o zasnoubení:

1. Codex prohlašuje předem, že závazek, který plyne ze za­ snoubení, není vůbec závazkem právním, nýbrž, že jest v něm viděti pouhou t. zv. »obligatio naturalis«, to jest závazek, který, byl-li splněn, byl splněn po právu, o jehož vynucení objektiv­ ním právním řádem však vůbec řeči býti nemůže. Dle Codexu nelze tedy již na církevní soud vůbec vznésti žalobu, která by usilovala o to, aby strana žalovaná uzavřela manželství se stranou žalující.

2. Uvedený základní svůj názor Codex pak účinně podporuje tím. že zasnoubení neuznává ani za zakazující překážku manželství; zasnoubený, který nedbaje zásnubního pouta, uzavřel poté manželský sňatek s osobou třetí, není již podroben církevnímu, trestu, a duchovní správce, který ví o existenci předchozího za-, snoubení, nemůže rušiteli zásnubního pouta odepříti vykonání sňat- kového obřadu.

A tak dle nynějšího práva církevního má zasnoubení pouze

význam ten:

Codex uznává pro příště pouze, že strana, která bezdůvodně zrušila zasnoubení, jest povinna, aby straně druhé nahradila škodu skutečně vzniklou.

Tento předpis kodexového práva logickým ovšem není:

Závazek k náhradě škody nelze tu vysvětliti ani deliktem, ani quasideliktem rušitele zásnubního pouta, zároveň však ani tím. že by bylo došlo k pouhému nedostání smlouvě; v tomto posledním

76

směru nelze přece přehlížeti, že dle základních názorů Codexu vzniká ze zasnoubeni pouhá obligatio naturalis; a lze z těžká mluviti o povinnosti k náhradě škody vzniklé tím, že někdo nedostál obligaci tohoto druhu.

Nelogičnost redaktorů Codexu má však důvody pochopitelné;

a) Předně Codex si netroufá čeliti stanovisku vědy kanoni- stické z období bezprostředně předcházejícího, která, jak jsme byli viděli, byla se již po Tridentinu odchýlila od názorů římsko-právních a znala možnost náhrady škody vzniklé z nesplnění zásnubního

závazku.

b) Redaktoři Codexu zajisté si uvědomili, že podobné stano­ visko zaujímá u věci, o kterou jde, celá řada moderních státních systémů právních; i pokládali patrně za vhodno, něvyvolávati v tomto směru konfliktů se zákonodárstvím světským, třebas by se tak dálo na úkor pravoznalecké logiky.

c) Konečně nelze přehlížeti, že církev římsko-katolická pokládá instituci manželství a vše, co s ní souvisí, za výhradnou doménu zákonodárství a soudnictví církevního; i jest patrno, že redaktorům Codexu byla vítána příležitost, která umožnila, že spory o náhradu škody vzniklé zrušením zasnoubení mohly jakožto res spiritualibus adnexae i nadále zvětšovati objem církevního soudnictví.

A ještě jednu nedůslednost jest vytknout! kodexovému právu: Codex nemluví vůbec o tom, jakým způsobem zasnoubení za­ niká; vycházíf tu patrně z předpokladu, že jest bezůčelno šířiti se

v tomto ohledu ohledně instituce, která nemůže míti zamýšleného

právního účinku.

Počin redaktorů Codexu byl by logickým pouze tehdy, kdyby redaktoři udrželi základní svoji thesi, která má za to, že zasnoubení jest pouhou obligatio naturalis, do nejzazších její důsledků; jak­ mile však přiznává Codex možnost žaloby za náhradu škody, vzniklé zrušením zasnoubení, [která by stanovila, jakým způsobem zasnoubení zaniká po právu], tvoří ovšem v jeho systému nedostatek pravidel, c telnou mezeru. Jeť přece patrno, že nárok na náhradu škody po zrušení zasnoubení může býti vznesen pouze tehdy, bylo-li zasnoubení zrušeno bezdůvodně, kdežto v případě, kde zaniklo za­ snoubení po právu samo sebou. nemůže býti o nároku na náhradu škody vůbec řeči.

77

Vědecká interpretace práva kodexového nemůže ovšem v tomto směru vycházeti z jiného předpokladu, než z předpokladu, že zákon ponechává církevnímu soudu možnost, aby si otázku, o kterou jde, rozřešil dle volného uvážení. Tak zajisté nebude lze mluviti o oprávněnosti vzneseného nároku na náhradu škody, došlo-li ke zrušení zasnoubení obapolným odstoupením snoubenců, dále před­ chozím porušením snubního závazku stranou nyní žalující (na př. tím, že neodůvodněně odkládala uzavření manželství, nebo že po zasnoubení tělesně obcovala s osobou třetí), dále tím, že poměry, za kterých bylo zasnoubení uzavřeno, se změnily bez viny strany, jež zasnoubení ruší (na příklad druhá strana se dopustí zločinu, od­ padne od víry, trvale ochuraví nebo stane se očividně nezpůsobilou nésti břemeno budoucího manželství).