UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxx. Xxxxx Xxxxxxxxxx, LL.M.
Smlouva o úvěru
se zaměřením na postavení banky jako věřitele
Rigorózní práce
Pověřený akademický pracovník: XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, Ph.D. Katedra: Katedra obchodního práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. 1. 2018
Čestné prohlášení:
Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Současně prohlašuji, že vlastní text rigorózní práce včetně poznámek pod čarou obsahuje celkem 276 478 znaků.
V Českých Budějovicích, 31. 1. 2018
Xxx. Xxxxx Xxxxxxxxxx, LL.M.
Poděkování:
Děkuji panu XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxx, Ph.X., vedoucímu mé rigorózní práce za odborné konzultace, jeho čas a celkovou pomoc při zpracování.
Obsah
Vymezení zkoumané problematiky 7
1.2 Význam úvěru a jeho úloha v ekonomice 15
2. Právní vymezení smlouvy o úvěru 17
3. Historický vývoj právní úpravy smlouvy o úvěru 20
4.1 Specifika uzavření smlouvy o úvěru 24
4.3 Smluvní strany smlouvy o úvěru 27
4.4 Banka jako strana úvěrující 31
5. Jednotlivé otázky úvěrového vztahu 35
5.1 Poskytnutí a čerpání úvěru 35
5.5.1 Smluvní úrok z úvěru a jeho výše 47
5.6.1 Obecná úprava zajištění dluhu 58
5.6.2 Zákaz zatížení nebo zcizení 59
5.7 Všeobecné obchodní podmínky 61
5.7.2 Změna obchodních podmínek 63
5.8.2 Prodlení úvěrovaného se splácením úvěru 67
5.8.3 Předčasné splacení úvěru 69
5.10 Zánik závazku ze smlouvy o úvěru 76
6. Realizace práv z úvěru pohledem banky 84
6.1 Soudní vymáhání pohledávky 85
6.2 Vybrané instituty mimosoudního vymáhání pohledávky 86
6.2.2 Notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti 96
6.2.3 Postoupení pohledávky 101
6.3 Arbitrabilita sporů z úvěru 106
7. Insolvenční řízení jako specifický prostředek realizace práv z úvěru 110
7.1 Specifika postavení banky jako zajištěného věřitele v insolvenčním řízení 113
7.2 Insolvenční návrh 115
7.3 Přihlášení pohledávky 120
7.4 Zpeněžování majetkové podstaty 127
Závěr 130
Seznam použité literatury 135
Abstrakt 149
Abstract 150
Seznam klíčových slov 151
The Keywords 151
Přehled použitých zkratek
OZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů
BankZ zákon č. 21/1992 Sb., zákon o bankách ve znění pozdějších předpisů
DevZ zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon
ZSÚ zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů
SpotřÚ zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (derogován s účinností k 1.12.2016)
ABGB císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud. Obecný zákoník občanský (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch)
OZř zákon č. 128/2000 Sb., zákon o obcích ve znění pozdějších předpisů (obecní zřízení)
KZř zákon č. 129/2000 Sb., zákon o krajích ve znění pozdějších předpisů (krajské zřízení)
ExŘ zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)
ČNB Česká národní banka
ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
ZSÚD zákon č. 87/1995 Sb., zákon o spořitelních a úvěrních družstvech ve znění pozdějších právních předpisů
TrZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších právních předpisů
PRIBOR Prague Interbank Offered Rate
XXXXX Xxxxxx Interbank Offered Rate
EURIBOR Euro Interbank Offered Rate
ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších právních předpisů
XxxX zákon č. 256/2013 Sb., zákon o katastru nemovitostí ve znění pozdějších právních předpisů (katastrální zákon)
OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů
EBRD Evropská banka pro obnovu a rozvoj
InsZ zákon č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších právních předpisů (insolvenční zákon)
NotŘ zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád ve znění pozdějších právních předpisů
ZRŘ zákon č. 216/1994, Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších právních předpisů
BRKI Bankovní registr klientských informací
NRKI Nebankovní registr klientských informací
SOLUS Sdružení na ochranu leasingu a úvěrů spotřebitelům
Úvod
Vymezení zkoumané problematiky
Úvěr je jedním z klíčových bodů současné ekonomiky, jehož funkcí je zejména přerozdělování volných finančních prostředků. Zároveň jej chápeme jako zásadní aspekt, jímž banky ovlivňují množství peněz v oběhu. Nemá však toliko význam ekonomický, ale jedná se současně o zásadní problematiku právní, jež ovlivňuje právní vztahy stále se zvyšujícího počtu subjektů. Nejen ve smyslu stále nedávné velké rekodifikace soukromého práva, ale i s odkazem na nový zákon o spotřebitelském úvěru účinný k 1.12.2016 jde o téma aktuální.
Úvěr je tržním nástrojem umožňujícím redistribuci volných peněžních prostředků směrem k subjektům, které vykazují jejich aktuální potřebu. Může se typicky jednat o podnikatele, kteří pomocí úvěru realizují svůj podnikatelský záměr, resp. kryjí své náklady. Současně je však nutno uvést, že úvěrové financování čím dál tím častěji využívají i nepodnikatelé a domácnosti, které jeho prostřednictvím realizují potřebu bydlení nebo saturují své jiné hmotné potřeby. Trendem dnešní doby je též poskytování úvěrů na nákup spotřebního zboží. Úvěr je však využíván i v mezinárodním prostředí stran jednotlivých států, které s jeho pomocí pokrývají své rozpočtové schodky.
Ke správnému uchopení tématu smlouvy o úvěru z právního pohledu je tak nutné vnímat shora uvedené základní principy úvěru jako stěžejního nástroje ekonomického. Následně je možné přistoupit k výkladu jednotlivých otázek již přímo souvisejících se smlouvou o úvěru jako jedním z nejčastěji uzavíraných bankovních obchodů.
Smlouvu o úvěru pak označujeme jako kontrakt úplatný, když specifickou úplatou za poskytnuté peněžní prostředky je zde úrok. Stěžejními otázkami smlouvy o úvěru je vymezení jejích podstatných náležitostí, jimiž bude identifikace strany úvěrované a úvěrující, vymezení úvěrového rámce, a především pak výslovné označení závazku strany úvěrující peněžní prostředky poskytnout a tomu odpovídající závazek strany úvěrované tyto peněžní prostředky vrátit spolu s úroky. S problematikou smlouvy o úvěru však souvisí i celá řada dalších otázek jako je zajištění úvěru, jeho zesplatnění a následná realizace práv z úvěru.
Předkládaná rigorózní práce bude zkoumat problematiku smlouvy o úvěru optikou banky a soustředí se zejména na pojednání o důležitých právních institutech úvěru, stejně jako o vybraných způsobech realizace práv banky z úvěru. Předmětem této práce naopak nebude zkoumání problematiky spotřebitelských úvěrů, byť v dílčích pasážích práce bude i toto téma s odkazem na komplexní pojetí tématu nosného zmíněno.
Struktura práce
Rigorózní práce je strukturována na kapitoly věnující se generálnímu výkladu aktuální právní úpravy smlouvy o úvěru a na části obsahově specifičtější zpracované optikou bankovního sektoru.
První část práce se zabývá vymezením pojmu úvěru a specifikací jeho významu v ekonomice. Současně je zařazeno právní vymezení smlouvy o úvěru jako stěžejního bankovního obchodu a její základní právní charakteristika. Druhá část je věnována historickému exkurzu do právního vývoje úvěru od dob otrokářské a feudální společnosti až do stávající právní úpravy kodifikované v současném občanském zákoníku.
Část třetí až pátá obsahuje výklad obecné právní úpravy smlouvy o úvěru. Nejprve je pojednáno o formě a uzavření smlouvy o úvěru, včetně specifikace smluvních stran. Zvláštní pozornost je věnována postavení banky jako straně úvěrující. Následuje zpracování jednotlivých dílčích otázek smlouvy o úvěru jako je například poskytnutí a čerpání úvěru, jeho výše, měna a účel. Zařazen je též výklad o úročení úvěru, s tím, že tato kapitola je dělena na dvě části, a sice pojednání o smluvním úroku z úvěru a úroku z prodlení. Opomenut není ani výklad o otázce zajištění úvěru. Kapitola si však neklade za cíl představení veškerých relevantních zajišťovacích prostředků, neboť toto není ani možné z důvodu zvažovaného rozsahu práce. Smyslem je upozornit na některé zvláštní aspekty, jež jsou podstatné zejména z pohledu banky jako zajištěného věřitele. Je tak zařazena zejména kapitola zkoumající problematiku zákazu zcizení a zatížení. Následují kapitoly postupně zaměřené na téma všeobecných obchodních podmínek, předčasného splacení úvěru, zesplatnění úvěru a konečně téma zániku závazku z úvěru.
Pojednání o problematice zesplatnění úvěru je pak stěžejním základem pro výklad následující, kterým jsou v části šesté a sedmé kapitoly na téma realizace práv z úvěru, včetně pojednání o insolvenčním řízení jako o specifickém prostředku vymáhání pohledávky z úvěru.
Kapitola šestá, zabývající se realizací práv z úvěru pohledem banky, determinuje jednotlivé způsoby uspokojení pohledávky úvěrující banky. Byť za tradiční způsob vymáhání považujeme nalézací, resp. navazující vykonávací řízení, neklade si předkládaná práce za cíl komplexní rozbor tohoto tématu. Naopak se soustředí na pojednání o „alternativních“ možnostech, jak pohledávku banky uspokojit. Pozornost je
tak zejména věnována institutu přímého prodeje zástavy, který, byť měl přinést do procesu vymáhání výrazné zjednodušení, je naopak stále zatížen mnoha judikatorně dosud neřešenými nejasnostmi. Právě na ně bude upozorněno. V této souvislosti byl zároveň zařazen exkurz do problematiky přímého prodeje na Slovensku, když právě slovenská právní úprava byla té české inspirací. Včleněna byla i samostatná kapitola věnující se tématu notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, postoupení pohledávky a v neposlední řadě též otázce arbitrability sporů z úvěrové smlouvy, neboť mám za to, že tyto otázky přímo souvisí s realizací práv z úvěru. Na tomto místě si text klade za cíl jednak krátce představit problematiku řešení sporů před rozhodci spolu se souvisejícími výhodami a zejména pak upozornit na novelu zákona o rozhodčím řízení z roku 2016, která v návaznosti na nový zákon o spotřebitelském úvěru derogovala arbitrabilitu sporů ze spotřebitelských úvěrů.
Část sedmá, zaměřená na některé otázky insolvenčního řízení, se soustředí na představení specifik postavení banky jako zajištěného věřitele v insolvenčním řízení vedeném proti obligačnímu dlužníku z úvěru, resp. jeho zástavci. Zároveň bude pojednáno o zásadních změnách, které přinesla poslední novela insolvenčního zákona účinná od 1.7.2017.
Cíle a metody práce
Ve smyslu shora uvedeného a s přihlédnutím k mému působení na pozici právníka banky, jsem problematiku smlouvy o úvěru zvolila jako téma předkládané rigorózní práce. Jelikož se však jedná o téma relativně často zpracovávané, kladu si za cíl využít konkrétní zkušenosti z oblasti bankovních obchodů a pojmout jej se zaměřením na některé právně relevantní situace z pohledu banky jako poskytovatele úvěru a věřitele.
Obecným cílem předkládané práce je kultivované shrnutí aktuální právní úpravy smlouvy o úvěru se zaměřením na vybraná témata, zejména pak realizaci práv banky jako věřitele z problematických tzv. zesplatněných úvěrů. Byť tradičním způsobem realizace práv z úvěru je již zmiňované řízení nalézací, akcent bude přiřazen metodám alternativním s upozorněním na některá sporná témata, jež by měla banka v pozici věřitele při realizaci svých práv zohledňovat. S takovou situací je nutno se vypořádat zejména v případě přímého prodeje zástavy anebo v případě uzavření notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti. Dále považuji za nutné zmínit v této práci některé poslední právní změny, které zavádí nedávná novela zákona insolvenčního. Zkoumaná problematika by tak dále měla za cíl upozornit na tyto novinky, zhodnotit jejich přínos nejen z pohledu de lege lata a poskytnout věřitelům z úvěru vodítko k řešení souvisejících situací. V oblasti insolvenčního řízení se bude typicky jednat o nový právní institut doložení existence pohledávky v návrhu na zahájení insolvenčního řízení směrovaného vůči právnické osobě. Předkládaná práce by současně měla definovat téma štěpení pohledávek banky jako zajištěného věřitele v insolvenčním řízení projednávaném formou oddlužení plněním splátkového kalendáře, a to včetně rozboru související judikatury s nabídnutím právních východisek a úvah de lege ferenda.
Rigorózní práce se naopak nezabývá problematikou úvěrů spotřebitelských a neklade si za cíl zkoumat související novou právní úpravu účinnou od 1.12.2016. Byť se bezesporu jedná o téma v praxi poskytování bankovních úvěrů relevantní, je současně představováno obsáhlou specifickou materií, která by si zasluhovala detailní analýzu v samostatné práci a omezený kapacitní rozsah této práce tak překonává. Dle mého názoru by se předestřený výklad neobešel bez širšího zpracování samotného tématu ochrany spotřebitele, když závěrem těchto úvah byla dohoda s vedoucím rigorózní práce, že problematika spotřebitelských úvěrů do předkládané práce zahrnuta nebude. Pakliže je na dílčích místech práce úprava spotřebitelského úvěru zmíněna, je tomu tak z důvodu
komplexnějšího uchopení nosného tématu práce. Důraz je však jednoznačně kladen primárně na jednotlivé důležité právní instituty úvěru jako významného právního instrumentu a dále na téma realizace práv banky z úvěru.
Rigorózní práce je založena zejména na metodě popisné a právně – analytické. V míře nutné pro uchopení zejména teoretické části zpracovávaného tématu bude použita i metoda kompilační.
1. Pojem a význam úvěru
1.1 Pojem úvěru
Úvěr je možné chápat a tím pádem blíže specifikovat jednak v rovině ekonomické a zároveň v rovině právní. Z pohledu ekonomického se jedná o formu dočasného postoupení hodnoty ve zbožové nebo peněžní formě jedním subjektem subjektu jinému, a to za stanovení podmínky vrácení takové hodnoty a zaplacení úroku. Vždy tak dochází ke vzniku dlužnického vztahu.1 Ekonomické hledisko rozlišuje úvěr obchodní, též označovaný jako dodavatelský či zbožový a úvěr finanční, jež je vývojově mladší a zboží je zde nahrazeno penězi.2
Odborná literatura nabízí celou řadu definic úvěru. Slovník obchodního práva uvádí: „Úvěr (lat. creditum) – půjčka, dluh; 1. Vztah vznikající při odevzdání hodnoty někomu jinému na dočasné použití. 2. Forma návratné redistribuce dočasně nebo trvale uvolněných zbožových (obchodní úvěr) nebo peněžních (finanční úvěr) fondů.3
Jedná se o definici širokou zahrnující v sobě jak hledisko ekonomické, tak právní. Je zřejmé, že právní definici úvěru vyhovuje v tomto smyslu toliko úvěr finanční, jakožto důležitý nástroj v hospodaření každého (ekonomického) subjektu i celého státu. Lze uzavřít, že termíny úvěr, úvěrování, úvěrový vztah či úvěrové operace je možné interpretovat jak samostatně, a to z pohledu právního nebo ekonomického, tak i v souvislosti se smlouvou o úvěru, resp. její právní úpravou. Úvěrová smlouva se pak řadí k základním institutům tržní ekonomiky.4
V předkládané rigorózní práci se budu zabývat úvěrem finančním představovaným problematikou smlouvy o úvěru.
1 XXXX, X. Finanční právo a jeho instituty. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2006. Vysokoškolské právnické učebnice, 269 s.
2 XXXX, X. Finanční právo a jeho instituty. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2006. Vysokoškolské právnické učebnice, 270 s.
3 Tamtéž
4 XXXXXXXXXX, X. Smlouva o úvěru. In XXXXXXXXX Xxxxx (ed.) Pocta Xxxxxx Xxxxxxx k 80. narozeninám. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2006, 225 s.
Úvěrem v právním smyslu se rozumí návratné poskytnutí peněžních prostředků s tím, že příjemce úvěru je navíc povinen zaplatit poskytovateli úvěru ještě úplatu ve formě úroků z poskytnutých peněžních prostředků. 5 Pojem úvěru je vymezen v několika právních předpisech. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále také již jen „OZ“ nebo „občanský zákoník“) upravuje ve svém § 2395 toliko smlouvu o úvěru, když z tohoto ustanovení lze dovodit následující: úvěr představuje závazek jedné smluvní strany poskytnout peněžní prostředky do určité výše a tomu odpovídající závazek druhé smluvní strany peněžité prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách v platném znění (dále také již jen „BankZ“ nebo
„zákon o bankách“) ve svém ust. § 1 odst. 2 písm. b) zakotví, že úvěrem jsou „v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky“.
Pojmu finančního úvěru se věnoval též zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon (dále také již jen „DevZ“ nebo „devizový zákon“). Finančním úvěrem je „poskytnutí peněžních prostředků v české nebo v cizí měně, se kterým je spojena povinnost k jejich vrácení v peněžní formě; za finanční úvěr se považuje i peněžní půjčka, hypoteční úvěr, spotřebitelský úvěr, finanční leasing“. Nutno však doplnit, že tento právní předpis byl s účinností k 18.10.2016 zrušen.
Právě uvedené definice se protínají v základní tezi ohledně návratného poskytnutí peněžních prostředků, nutno však upozornit, že OZ nadto předpokládá sjednání úhrady úroků. Takové ujednání je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, bez které by se smlouva posuzovala jako zápůjčka.
5 PLÍVA, S.; XXXX, Š.; XXXXX P. et. al. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: ASPI-Xxxxxxx Kluwer, 2009, 80 s.
1.2 Význam úvěru a jeho úloha v ekonomice
Úvěr je nástrojem, který ovlivňuje množství peněž v oběhu. Z tohoto pohledu je považován za objekt veřejného zájmu, který je nezbytné určitými způsoby regulovat. Vztahy mezi věřitelem a dlužníkem jsou sice charakterizovány smluvní volností, resp. jsou upraveny dispozitivními normami soukromého práva, ale vztahy upravující organizované poskytování úvěrů na finančním trhu vychází převážně z právních norem kogentních, jež jsou typické pro právo veřejné, zejména právo finanční. 6
Bankovní úvěr de facto zvyšuje výkonnost ekonomiky tím, že pozitivně působí na plynulost jejich procesů v oblasti výroby i obchodu. Jedná se o situace, kdy jak subjekty podnikatelské, tak i fyzické osoby, disponují určitým množstvím dočasně volných peněžních prostředků, když současně u jiných subjektů vzniká jejich dočasná zvýšená potřeba. Zároveň dochází k obdobné nerovnoměrnosti i z hlediska časového u každého jednotlivého subjektu. Jde např. o časový nesoulad mezi tržbou a výdaji. Logicky se tak objevuje potřeba dodatečných peněžních prostředků, když k realizaci zboží, resp. k tržbě dochází až s určitým časovým odstupem (typicky sezónní činnosti).7
Základní příčinnou existence úvěru jsou tedy objektivní procesy koloběhu individuálního kapitálu, ve kterém dochází k nerovnoměrnému vývoji.8 Tato nerovnoměrnost a časový nesoulad pohybu peněžních prostředků je v praxi využíván krom případů popsaných níže i typicky při zahajování činnosti podnikatelů.9 Na jedné straně vznikají finanční přebytky, na straně druhé poptávka po penězích. Takového jevu pak využívají finanční zprostředkovatelé, zejména banky, které prostřednictvím umožňování vkladů nebo vedení spořících účtů, shromažďují peněžní prostředky, které pak za úplatu v podobě úroku poskytují na druhé straně stojícím subjektům. Významnou funkcí úvěru je i funkce emisní, distribuční a kreační. Přičemž funkce emisní, nebo-li peněžní znamená, že prostřednictvím bankovního úvěru jsou peníze uváděny do oběhu a
6 XXXXX, M.; XXXXXXXXX, M.; KOTÁB, P.; XXXXXXX, X. a kol. Finanční právo 6. aktualizované vydání. nakl.
X.X. Xxxx 2012, 322 s.
7 XXXXX, M.; XXXXXXXXX, M.; KOTÁB, P.; XXXXXXX, X. a kol. Finanční právo 6. aktualizované vydání. nakl.
X.X. Xxxx 2012, 94 s.
8 XXXX, X. Finanční právo a jeho instituty. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2006. Vysokoškolské právnické učebnice, 272 s.
9 XXXXX, X. Smlouva o úvěru. Bulletin advokacie 11-12/2005. 29 s.
z oběhu stahovány. Funkce distribuční přerozděluje volné peněžní fondy. Kreační funkce úvěru pak vychází z multiplikace depozit, tj. z jedné jednotky prvotního depozita se prostřednictvím bankovního úvěru vytvoří další jednotky odvozených depozit, která mohou být následně v bankách opět rozdělena a použita jako úvěr. Tímto způsobem se z prvotních depozit vytvoří násobek depozitních peněz.10
10 [online], cit. [19.1.2018]: dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx-xxxxxxx.xxxxxxxxxx.xx
2. Právní vymezení smlouvy o úvěru
Stěžejní právní rámec problematiky smlouvy o úvěru nalezneme v ust. § 2395 an. OZ. Ten stanoví: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Systematicky je úprava zařazena do části čtvrté - Relativní majetková práva, hlava II – Závazky z právních jednání, díl 2 - Přenechání věci k užití jinému, oddíl 7 - Úvěr. Úvěr patří mezi závazky z právního jednání. Další ustanovení, která dopadají na smlouvu o úvěru, jsou tedy kromě vlastní úpravy úvěru v ustanovení § 2395 až 2400 OZ také ustanovení hlavy I části čtvrté OZ, která upravuje všeobecná ustanovení o závazcích. Úprava úvěru je vůči úpravě obsažené v hlavě I části čtvrté OZ úpravou speciální. Pro otázky neupravené v §§ 2395 až 2400 OZ použijeme ustanovení §§ 1721 až 2054 OZ. Bude se jednat zejména o otázku vzniku, obsahu, změny a zániku závazků, uzavírání smlouvy nebo otázek zajištění a utvrzení dluhu, a také úroků. V případě kontokorentního úvěru je relevantní zároveň ustanovení o smlouvě o účtu, když OZ přímo vymezuje kontokorentní úvěr v ustanovení § 2665.
Je možné uzavřít, že oproti dřívější právní úpravě je OZ mnohem stručnější. Obsahuje až dvakrát méně legislativního textu. To je dáno zejména zásadou autonomie vůle, která je v nové úpravě soukromoprávních vztahů dominantní a ponechává konkrétní úpravu na individuálním ujednání smluvních stran.
Jako další právní pramen je možné jmenovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo „ZSÚ“), který se věnuje úpravě úvěrů spotřebitelských. Jedná se o zákon, který s účinností k 1.12.2016 zrušil a nahradil dosavadní zákon č. 145/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také již jen „SpotřÚ“). Je možné konstatovat, že ZSÚ především transponoval směrnici 2014/17/EU o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010. 11 K tomuto účelu se přidružil záměr zásadním způsobem změnit implementaci směrnice
11 Důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; dostupné na: [www.xxxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxx0x0xxxxx0x0xxxx0x wi6q]
Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. 12
Občanský zákoník definuje smlouvu o úvěru jako závazek úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazek úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Z ustanovení
§ 2395 OZ můžeme tedy dovodit, jaké jsou podstatné náležitosti smlouvy o úvěru, když se jedná o:
i. povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho žádost a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,
ii. povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit,
iii. povinnost úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu úroky.13
Ve smlouvě o úvěru však dochází ke specifikaci celé řady dalších skutečností, zejména pak smluvních stran (úvěrující – úvěrovaný). Hovoříme o jejích nepodstatných náležitostech, tj. konkrétně o stanovení výše úroků, způsobu úročení, sjednání podmínek čerpání úvěru a jeho splácení, o zajištění, smluvní pokutě a o sankcích za porušení povinností. Těmto tématům se budu podrobněji věnovat v následujících kapitolách.
Smlouvu o úvěru řadíme mezi kontrakty úplatné, kdy úplatu za dočasné poskytnutí peněžních prostředků představuje úrok. Dále mezi závazky synallagmatické, když se smluvní strany v průběhu trvání vztahu dostávají do pozice věřitele i dlužníka. Do doby, kdy povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky není splněna, je úvěrující v postavení dlužníka a úvěrovaný v postavení věřitele. Poté, co je úvěr čerpán, se úvěrovaný dostává do postavení dlužníka a úvěrující se stává věřitelem.14 Zároveň se jedná o smlouvu konsensuální, když pro její vznik postačí shodná vůle smluvních stran ohledně jejích podstatných náležitostí.15
12 XXXXXXX, X.; XXXXXXX, L.; XXXXXXXX, P.; WACHTLOVÁ, L. a FLÍDR, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru, komentář. 1.vydání. X.X.Xxxx 2017, 1 – 3 s.
13 XXXXX, X.; XXXX, Š.; XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, 126 s.
14 XXXXXXXXX, X. In: XXXXXXX, X.; XXXXXX, X.; XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. Vyd.
1. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, 1497-1498 s.
15 XXXXXXXXXX, X. Smlouva o úvěru. In XXXXXXXXX Xxxxx (ed.) Pocta Xxxxxx Xxxxxxx k 80. narozeninám. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2006, 227 s.
Byť se ve své práci nebudu zvlášť věnovat srovnání smlouvy o úvěru s jinými smluvními typy, považuji za důležité ve zkratce upozornit na její podobnost se smlouvou o zápůjčce upravenou v ustanovení § 2390 až 2394 OZ. Jejími podstatnými náležitostmi jsou i. přenechání zastupitelné věci zapůjčitelem vydlužiteli tak, aby ji užil podle xxxxxxx, a ii. povinnost vydlužitele po čase vrátit zapůjčiteli věc stejného druhu. Oba smluvní typy mají k sobě velmi blízko. Zákonné definici úvěru dle zákona o bankách by dokonce smlouva o zápůjčce vyhověla. Jejím předmětem sice mohou být peníze, ale i jiné zastupitelné věci. Na rozdíl od smlouvy o úvěru se jedná o kontrakt reálný. Úrok nemusí být sjednán. Proto literatura uvádí, že pokud by ve smlouvě označené jako smlouva o úvěru nebyly sjednány úroky (což je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru), posuzovala by se pravděpodobně jako smlouva o zápůjčce.16
16 Např. XXXXXXXXX, X. In: XXXXXXX, J; XXXXXX, X.; XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek
V. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, 1498 s. Dále ELEK, Š. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník
VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014. 704 s.
3. Historický vývoj právní úpravy smlouvy o úvěru
Úvěr získává svou bazální podobu, tj. vzniká již téměř před třemi tisíci lety, kdy se v otrokářské a feudální společnosti vyvíjí úvěr lichvářský. K širšímu rozvoji pak dochází s nástupem zbožní výroby, jež zapříčinila soustavné širší využívání úvěrů v důsledku časového oddělení dodávky a platby za zboží. Mezi obchodníky tak vzniká nová forma ekonomického spojení v podobě úvěrového styku. Proto také obchodní úvěr vývojově předchází vzniku finančního, resp. bankovního úvěru.17
Historickou zásluhu na zkonstruování institutu úvěru jako závazku mezi dlužníkem a věřitelem, který je vynutitelný pod sankcí žaloby a exekuce, mají Římané.18 Ti nazývali kontrakt, na jehož základě docházelo k úplatnému dočasnému přenechání genericky určených věcí, zápůjčkou – mutuum. Jednalo se o kontrakt reálný, na jehož základě „převede věřitel do vlastnictví dlužníka určité množství věcí zastupitelných (genericky určených) a dlužníka si tak zaváže, aby mu po nějakém čase totéž množství věcí téhož druhu vrátil.“19 Úroky – usurae nebyly součástí hlavního kontraktu, nýbrž k němu zaujímaly akcesorickou povahu. Jejich povolená výše byla značně nestálá. Od jejich úplného zákazu (lex Genucia z roku 342 př. Kr.) až po 8 % ročně podle justiniánského práva v případě pohledávek obchodníků. Zakázán byl tzv. anatocismus (usurae usurarum) neboli pobírání úroků z úroků. Stejně tak nebylo možné pobírat úroky ultra sortis summam, tedy poté, co jejich výše dosáhla hodnoty jistiny.20 Nutno doplnit, že v této době existovaly i zvláštní druhy úvěru. Jednalo se např. o příslib poskytnutí půjčky v budoucnu, který byl taktéž vymahatelný, ovšem pouze za podmínky, že byl učiněn formou stipulace. Dále Římané užívali institut contractus mohatrae, jehož princip spočíval v odevzdání věřitelovy věci dlužníkovi. Ten věc prodal a kupní cenu si ponechal jako půjčku. Jmenovat je možné též půjčku faenus nauticum. Dlužník se zavazoval vrátit
17 XXXXX, M.; XXXXXXXXX, M.; KOTÁB, P.; XXXXXXX, X. a kol. Finanční právo 6. aktualizované vydání. nakl.
X.X. Xxxx 2012, 92 s.
18 XXXX, X. Finanční právo a jeho instituty. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2009. Vysokoškolské právnické učebnice, 284 s.
19 XXXXX, X.; XXXXXXXX, M.; XXXXX, X. Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vyd., 1. v nakl. Xxxx. Praha: Xxxx, 1995, 245 s.
20 Tamtéž, 222-223 s.
půjčku za podmínky, že celá půjčka, resp. xxxxx za ni nakoupený bude řádně a včas přepraven lodí do cílového bodu určení.21
Ve středověku byl vývoj úvěru limitován křesťanským učením, zejména pak Xxxxxx Xxxxxxxxxx. To spočívalo na ideologii biblického výroku „Mutuum date nihil inde sperantes.“ (Dávejte zápůjčku, aniž byste z toho očekávali nějaký prospěch).22 Nutno dodat, že se však nejednalo o zákaz absolutní. Zejména v obchodních kruzích byl překonán a sami panovníci často využívali půjček bohatých obchodníků.
Limitem zásadnějšího rozvoje úvěru v další době byla jednak existence naturálního hospodaření a dále pak zákaz lichvy, tj. půjčování peněz na úroky, které se trestalo smrtí.23 Ani tato skutečnost však nezamezila reálné poptávce společnosti po půjčkách. Proto začal vznikat prostor pro tzv. komorní platy (rentu), též nazývané jako holé nebo věčné. Tato renta byla zřizována na cizí nemovitosti ve prospěch jejího vlastníka a vázla na ni s obdobnými účinky jako věcné břemeno. Principem bylo splacení renty do výše hodnoty nemovitosti, když nadbytek plnil de facto funkci úroku. Přestože tento institut onomu zákazu půjčování na úroky formálně neodpovídal, naplňoval faktickou ekonomickou roli úvěru, tj. úplatné nakládání s cizím kapitálem. Důvodem zrušení tohoto institutu byly až v době husitské spekulace s převoditelností nároku na pobírání platu. Koncem 15. století však úměrně k reálné potřebě společnosti došlo k uzákonění úplatného půjčování peněz. Současně byly zákonem upraveny limitní úrokové sazby. Počáteční úroková míra ve výši 10 % byla postupně snižována až na 6 %, když tuto hodnotu následně převzalo i Obnovené zřízení zemské. Beze změny zůstala trestnost lichvy, avšak došlo k podstatné úpravě související skutkové podstaty. Za lichvu se nadále považovala toliko situace, kdy byl vymáhán vyšší, než zákonem stanovený úrok, anebo se jednalo o půjčování neúměrně nadhodnocených věcí, tzv. partytů.24
Dalšího rozmachu pak úvěrování dosahuje se zvyšující se zbožovou výrobou v 19. století. Původní koncept privátních bankéřů počíná být plynule nahrazován systémem prvních peněžních ústavů. Zejména se jednalo o spořitelny či v případech tzv. úvěrů
21 XXXXX, X. In REBRO, K.; Blaho P. Římske právo. Bratislava: IURA EDITION. 2003. 356 – 357 s.
22 Tamtéž, 223 s.
23 XXXX, X. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4., přeprac. vyd., (v nakl. Leges vyd. první). Praha: Leges, 2010, 133 s.
24 Tamtéž, 133-134 s.
zemědělských, i o hospodářské záložny. Hlavní ideou bylo zabezpečení naturálních a peněžních přebytků z let v tomto smyslu produktivních do období hospodářsky méně stabilních.25 Zákonem č. 77/1885 r.z. pak došlo k zakotvení snížené úrokové sazby ve výši 5 % a k postupnému odbourání omezení z let minulých.
Všeobecný rakouský zákoník občanský z r. 1811 (ABGB) upravoval tuto problematiku ve svém ustanovení § 983 jakožto zápůjčku. Nutno dodat, že vycházel z tohoto institutu a jeho úpravy v římském právu jako kontraktu reálného. Smluvní strany měly též možnost uzavřít smlouvu o otevření úvěru, a to pod právním režimem smlouvy innominátní. Principem byla pohledávka, jež dlužníkovi náležela a k jejíž úhradě (tedy čerpání úvěru) došlo až v budoucnosti na zvláštní žádost oprávněné osoby, tj. dlužníka.26
K vytvoření stabilní úvěrové soustavy pak dochází po vzniku Československa, kdy toto období charakterizované též rozmachem v podnikání poskytlo rozvoji úvěru potřebné společenské podmínky. Koncentrace kapitálu postupně vedla ke vzniku velkobank. Právní úprava byla do československého právního řádu recipována z rakouského ABGB zákonem č. 11/1918 Sb. a byť snahy o rekodifikaci soukromého práva byly patrné, nikdy nedošly konečného cíle, resp. byly ukončeny změnou politické situace a nástupem 2. světové války.
Poválečné období s sebou sice přineslo potřebu úvěrování zejména pak za účelem investování do nápravy vzniklých škod, nicméně z pohledu socialistických zemí byl naopak rozvoj úvěru zpomalen. Hovoříme o etapě direktivně řízené ekonomiky státu, kdy se veškeré úvěrové obraty uskutečňovaly na základě centrálních předem stanovených plánů. Funkce úvěru byla především kontrolní a rozdělovací, kdy cílem státu bylo takto ovládat národní hospodářství.
K uvolnění a liberalizaci nejen na poli poskytování úvěrů dochází až s pádem socialismu na konci 80. let minulého století. 1. ledna 1992 pak konečně nabývá účinnosti obchodní zákoník, jež upravuje smlouvu o úvěru ve svém ustanovení § 497-507 a z něhož
25 XXXX, X. Finanční právo a jeho instituty. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2009. Vysokoškolské právnické učebnice, 284 s.
26 XXXXXX, X.; XXXXXXXX, X. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. Repr. pův. vyd. z r. 1936. Praha: Codex Bohemia, 1998, 520 s.
vycházíme dalších dvacet dva let až do příchodu velké rekodifikace soukromého práva a účinnosti nynějšího občanského zákoníku k 1. lednu 2014.
4. Vznik smlouvy o úvěru
4.1 Specifika uzavření smlouvy o úvěru
Smlouva o úvěru je kontraktem konsensuálním, jež obecně nabývá účinnosti akceptací nabídky. V praxi je však možné se setkat s některými atypickými případy uzavření úvěrové smlouvy. Jedná se zejména o uzavírání smluv formulářovým, adhézním způsobem, kdy je nutno nad rámec obecné úpravy smlouvy o úvěru aplikovat i ustanovení
§§ 1798 až 1801 OZ věnující se problematice adhezních smluv, anebo o případy uzavření smlouvy se spotřebitelem mimo obchodní prostory, kdy aplikujeme ustanovení §§ 1820 an. OZ. Jedná se o ustanovení zařazená do českého právního řádu skrze transpozici evropských směrnic na ochranu spotřebitele, zejména se jedná o směrnici č. 2011/83/EU. V takových případech je pro úvěrujícího nezbytné dodržet kvalifikovanou míru informační povinnosti, a to v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy, resp. předtím, než sám spotřebitel učiní závaznou nabídku.
Obdobně nutno pamatovat na speciální úpravu v případech, kdy dochází k uzavření smlouvy o úvěru stran některých právnických osob, u nichž uzavírání smluv podléhá zvláštnímu schválení. Je tomu tak např. u obcí, kde je na základě ustanovení § 85 OZř, zapotřebí souhlasu zastupitelstva obce, resp. zastupitelstva kraje (ust. § 36 KZř. K uzavření smlouvy společenstvím vlastníku nutno doložit souhlas shromáždění společenství podle ustanovení § 1208 písm. g) OZ.
Jako úvěrovaný může ve smlouvě figurovat i dítě. V takovém případě je ale nutná kooperace rodičů, kteří potřebují k právnímu jednání souhlas soudu (ust. § 898 odst. 2 písm. d) OZ).
Pakliže jsou úvěrovaní manželé, stává se závazek splatit úvěr součástí jejich společného jmění. Manželé budou ze smlouvy zavázáni solidárně. V bankovní praxi je však možné setkat se s tím, že úvěrovaným je pouze jeden z manželů. I tehdy v zásadě platí, že dluh je součástí společného jmění. Zákon taxativně vymezí případy, kdy se dluh součástí společného jmění nestává. Ve smyslu ustanovení § 710 písm. a) OZ, kdy se úvěr týká majetku, jež výhradně náleží toliko jednomu z manželů (např. úvěr na rekonstrukci nemovitosti, jež je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů). Dále pak jde o situaci, kdy úvěr převezme jeden z manželů, aniž by k tomuto jednání disponoval souhlasem manžela/manželky, a aniž by se zároveň jednalo o obstarávání každodenních nebo
běžných potřeb rodiny. Závěrem pak je, že prostředky takto nabyté se součástí společného jmění stanou, avšak zavázaným z úvěrové smlouvy bude jen jeden z manželů, totiž ten, který smlouvu uzavřel. Tento závěr však nebrání tomu, aby se úvěrující při výkonu rozhodnutí pro případ vymáhání pohledávky uspokojil i z toho, co je součástí společného jmění.
4.2 Forma smlouvy o úvěru
Smlouva o úvěru je v praxi obvykle uzavírána v písemné formě. Avšak zákon 27 pro její úspěšné uzavření žádnou speciální formu nepředpokládá. K uzavření smlouvy o úvěru tak může dojít i ústně nebo také konkludentně. 28 Platí zde obecná zásada bezformálnosti právního jednání ve smyslu ustanovení § 559 OZ. Byť písemná forma smlouvy o úvěru je z mnoha pohledů vhodnější a obvyklejší, ve smyslu právě zmíněné smluvní volnosti není podmínkou platného uzavření smlouvy. I toto obecné pravidlo stanovené v OZ má však své limity. Pakliže budeme hovořit o nejčastější situaci uzavření smlouvy o úvěru, tj. poskytnutí úvěru bankou, lze její písemnou formu označit za vhodný předpoklad, neboť banka je ve smyslu ustanovení § 24 BankZ povinna předložit České národní bance na její žádost doklady a jiné materiály potřebné pro výkon dohledu. Obdobně je dále banka ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 BankZ povinna uschovávat doklady o uskutečněných obchodech po dobu nejméně deseti let. Lze tak uzavřít, že pro případ, kdy bude stranou úvěrující banka, bude pravidelně, resp. z důvodu, aby banka byla schopna předložit České národní bance bez zbytečného odkladu příslušné podklady, smlouva o úvěru uzavírána v písemné formě. 29
U úvěru spotřebitelského zákon explicitně požaduje formu písemnou. Zajímavostí je, že však nedodržení písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy (ust. § 104 ZSÚ). Důvodem je fakt, že v opačném případě by ustanovení cílící na zvýšenou ochranu spotřebitele mělo opačný dopad s nepříznivými následky pro spotřebitele, který by
27 roz. OZ
28 Výjimka z nastíněného pravidla je tvořena smlouvou o spotřebitelském úvěru, pro jejíž platné uzavření písemná forma dodržena být musí.
29 XXXXX, X. Obchodní zákoník: Praktické poznámkové vydání s výběrem z judikatury od roku 1900. 5. přeprac. a rozš. vyd. podle stavu k 1.11.2006. Praha: Linde, 2006, 784 s.
v kontextu právní úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2993 OZ) byl nucen takto získané peněžní prostředky předčasně vrátit. Je tak na místě podotknout, že zákon se v nastíněném případě odchyluje od obecné právní úpravy, která stanoví, že úkon učiněný nikoliv ve formě stanovené zákonem, je bez dalšího neplatný. 30 Ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 ZSÚ se však uplatní sankce: „… nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, … platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla- li sjednána zápůjční úroková sazba nižší.“ 31 Na tomto místě lze podotknout, že benevolenci co do platnosti smlouvy o úvěru při nedodržení písemné formy obdobně zakotvil již zrušený zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2010. 32
30 Ust. § 582 odst. 1 OZ
31 XXXXXXX, X.; XXXXXXX, L.; XXXXXXXX, P.; WACHTLOVÁ, L. a FLÍDR, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru, komentář. 1.vydání. X.X.Xxxx 2017, 550 s.
32 Ustanovení § 6 SpotřÚ
4.3 Smluvní strany smlouvy o úvěru
Platná právní úprava vymezuje smluvní strany úvěru jako úvěrujícího a úvěrovaného. Úvěrujícím je subjekt, který úvěr poskytuje, tj. zaujímá postavení věřitele a má zejména povinnost poskytnout peněžní prostředky na požádání dlužníka. Úvěrovaný je naopak subjektem, který úvěr přijímá, resp. kterému úvěrující úvěr poskytuje. Jeho základní povinností je pak poskytnuté peněžní prostředky v předem dohodnuté době úvěrujícímu vrátit a zaplatit úroky. Je tak v pozici dlužnické.
Výše zmíněná terminologie je relativně nová, do problematiky smlouvy o úvěru se dostává až s velkou rekodifikací soukromého práva. Právní úprava předešlá, tj. obchodní zákoník, označovala smluvní strany nepřesně, zmatečně, a to jako věřitele a dlužníka. O nevhodnosti těchto termínů hovoří i důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, která zmiňuje, že se jedná o pojmy, jež „nejsou zcela přesné“. 33 Nepřesnost těchto pojmů lze spatřovat jednak ve skutečnosti, že se jedná o pojmy příliš obecné, které u konkrétních závazků nevyhovují a způsobují nejasný výklad. Dále pak ve skutečnosti, že smlouva o úvěru se řadí mezi závazky synallagmatické, tedy jedná se o právní vztah s více právy a povinnostmi, jež jsou vzájemné a role smluvních stran se mění. Je nutné pamatovat na fakt, že až do momentu poskytnutí peněžních prostředků je úvěrující (věřitel) v pozici dlužníka a úvěrovaný (dlužník) je jeho věřitelem. Ke změně tohoto stavu dochází až momentem čerpání úvěru, kdy se dosavadní dlužník (poskytovatel úvěru) teprve dostává do pozice věřitele a příjemce úvěru do pozice dlužníka. 34 Nelze tak bez dalšího označovat smluvní strany jako věřitele a dlužníka, neboť v různý časový moment úvěrového vztahu se obě strany nachází v různých pozicích. Je možné zmínit, že v bankovní praxi se pro jasnější orientaci označují smluvní strany úvěrové smlouvy jako banka a klient. Dle mého názoru je současně obchodní výhodou takovéhoto označení i výrazně přívětivější „proklientský“ přístup, když klient by ryze zákonné označení dlužník, resp. úvěrovaný nemusel vnímat zcela komfortně.
Dle dřívější právní úpravy byla smlouva o úvěru na základě ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále také již jen „ObchZ“) řazena
33 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K § 2395-2340, dostupné na [xxx.xxxxxxxxxx.xx]
34 XXXXXXX, I.; XXXXXX, X.; XXXXXXX, Z. et al. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem: podle stavu k 1. 4. 2006. Praha: Linde, 2006, 1238–1239 s.
mezi absolutní obchody, tj. vztahy mezi smluvními stranami úvěru se a priori řídily obchodním zákoníkem, bez ohledu na právní povahu účastníků. Těmi mohli být jak podnikatelé (lhostejno zda úvěr souvisel s jejich podnikatelskou činností či nikoliv), tak nepodnikatelé, resp. osoby fyzické i právnické. 35 Na úvěrový vztah se aplikovala zároveň obecná ustanovení obchodního zákoníku, což bylo s ohledem na synallagmatický charakter smluvního vztahu podstatné zejména v situaci, kdy se věřitel dostal v počátku smluvního vztahu do prodlení s poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi. V takovém případě se aplikovala obecná ustanovení obchodního zákoníku o prodlení věřitele (mora creditoris).
V souvislosti s dostatečnou konkretizací smluvních stran úvěru je na místě zmínit jednu ze základních zásad poskytování úvěrů, a sice zásadu návratnosti. Jejím jádrem je zákonný požadavek adresovaný dlužníkovi, který je povinen poskytnuté peněžní prostředky úvěrujícímu vrátit. Mezi součásti této zásady je však možné podřadit i postup banky jako úvěrujícího, jež si před samotným uzavřením úvěrové smlouvy důsledně ověřuje a prokazuje totožnost potenciální strany úvěrované.
Co se týká konkrétních zákonných požadavků na každou ze smluvních stran, pak pro stranu úvěrovanou, tj. pro příjemce úvěru zákon nikterak neklade limity co do jeho vlastností. Jako úvěrovaný může vystupovat jakákoliv fyzická i právnická osoba, jež má právní osobnost a je v potřebném rozsahu svéprávná a způsobilá na sebe svým jednáním práva a povinnosti z úvěrové smlouvy převzít. 36 Zvláštního režimu a pozornosti požívá úvěrovaný, jež je v právním postavení spotřebitele. ZSÚ sice na rozdíl od derogovaného SpotřÚ z roku 2010 neobsahuje vlastní definici spotřebitele, nicméně dle důvodové zprávy k ZSÚ je možné opřít se o právo soukromé 37, konkrétně o § 419 OZ, jež stanoví:
„Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ Taková situace následně předvídá jednak dodržení zvláštních požadavků co
35 XXXXXXX, X.; XXXXXXX, Z.; XXX, Z. et al. Obchodní zákoník: komentář. II. díl. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2009, 2 sv., 1581 s.
36 XXXXXXX, X.; XXXXXX, X.; XXXXXXX, Z. et al. Obchodní zákoník: úplný text zákona s komentářem: podle stavu k 1. 4. 2006. Praha: Linde, 2006, 1239 s.
37 XXXXXXX, X.; XXXXXXX, L.; XXXXXXXX, P.; WACHTLOVÁ, X. a FLÍDR, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru, komentář. 1.vydání. X.X.Xxxx 2017, 4-26 s.
do okolností sjednávání úvěrové smlouvy, stejně tak jako ohledně obsahových náležitostí samotné úvěrové smlouvy.
Stejně benevolentně se pak zákonodárce staví k vymezení okruhu subjektů, jež jsou v pozici strany úvěr poskytující, tj. úvěrujícího, resp. věřitele. Může jím být taktéž každá právnická i fyzická osoba, a to i nepodnikatel.38 Nutno dodat, že se však jedná o obecný pohled na věc, kterému klade limity fakt, že pro případ, kdy je poskytování úvěru předmětem podnikání úvěrujícího, musí tento disponovat oprávněním k poskytování úvěrů 39, a to buď na základě zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, anebo na základě zvláštních zákonů, jak je tomu u bank, obchodníků s cennými papíry nebo u spořitelen a úvěrních družstvech, která na základě § 1 odst. 2 ZSÚD vykonávají činnosti v podobě přijímání vkladů od svých členů a poskytování úvěrů svým členům.
Ve smyslu živnostenského zákona je poskytování úvěrů živností volnou. Řadí se do kategorie služeb v oblasti administrativní správy a služeb organizačně hospodářské povahy, jejíž obsah je vymezen jako „Služby organizačně hospodářské povahy, zejména poskytování úvěrů a půjček nebankovními subjekty z vlastních zdrojů (například pro podnikatelské účely)…“. 40 Jinak tomu bylo u poskytování spotřebitelských úvěrů. Zde se jednalo o činnost vázanou definovanou následovně: „Činnosti spojené s poskytováním nebo přislíbením spotřebitelského úvěru, jímž se rozumí odložené platby, půjčky, úvěry nebo jiné obdobné finanční služby spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem podle zákona o spotřebitelském úvěru.“ 41 Nová úprava spotřebitelského úvěru však s účinností od 1.12.2016 poskytování spotřebitelských úvěrů z působnosti živnostenského zákona zcela vyčlenila.
38 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001: „Smlouvu o úvěru může platně uzavřít (ať již jako věřitel nebo jako dlužník) jakýkoli subjekt.“ Dále Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006: „Smlouvu o úvěru může jako věřitel zásadně uzavřít kterýkoli subjekt.“
39 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 698 s.
40 Nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, příloha č. 4, položka č. 70.
Ve smyslu ustanovení § 420 OZ se za podnikatele považuje i taková osoba, jež sice nepodniká na základě příslušného oprávnění, ale naplňuje zákonem předvídané znaky podnikatele, tj. (i) vykonává samostatně (ii) na vlastní účet a odpovědnost (iii) výdělečnou činnost, a to (iv) živnostenským nebo obdobným způsobem, (v) se záměrem činit tak soustavně a (vi) za účelem dosažení zisku. 42 Oproti původní právní úpravě se jedná o zřejmý posun v právním vymezení neoprávněného podnikání, jež je zároveň stěžejním tématem i v problematice poskytování úvěrů. Na takovou osobu neoprávněně podnikající by se totiž neuplatnila ustanovení OZ o podnikatelích, čímž by došlo ke zcela paradoxnímu zvýhodnění takové osoby oproti podnikateli vykonávajícím svou podnikatelskou činnost oprávněně.
Je možné doplnit, že předchozí právní úprava, tj. obchodní zákoník ve svém ustanovení § 499 předvídal pro subjekt poskytující úvěr sjednání úplaty. To však pouze v případě, kdy se jednalo o kvalifikovaného poskytovatele, který úvěry sjednával na základě svého podnikatelského oprávnění. Stávající právní úprava tuto myšlenku nepřevzala. Platí tak, že úplatu za sjednání závazku poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky, může sjednat jakýkoliv úvěrující. Lze dovodit, že limitem je zde toliko ustanovení § 1 odst. 2 OZ, tj. neporušení zásady dodržení dobrých mravů.
42 XXXXX, X. In: XXXXXX, X.; XXXX, P. a kol.: Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III. § 419-654. Vyd. 1. Praha: Leges, 2014, 10-15 s.
4.4 Banka jako strana úvěrující
Subjektem v praxi nejčastěji stojícím na straně věřitele, resp. úvěrujícího, je banka. Právní postavení banky vymezuje zákon č. 21/1992 Sb., zákon o bankách v platném znění (dále také již jen „BankZ) ve svém ustanovení § 1 odst. 1. Bankami se rozumí právnické osoby, které a) přijímají vklady od veřejnosti a b) poskytují úvěry, přičemž k výkonu těchto činností mají bankovní licenci.
Banka jakožto právnická osoba musí mít vždy právní formu akciové společnosti. Předmětem podnikání mohou být jednak již zmíněné činnosti, které zároveň patří mezi ty, jež jsou nejvýznamněji uplatňované, tj. přijímání vkladů a poskytování úvěrů, mohou jimi však být i činnosti další, vymezené v ustanovení § 1 odst. 3 a 4 BankZ. K výkonu činnosti banky je nutné disponovat zvláštním povolením, které uděluje Česká národní banka (dále také již jen „ČNB“), jedná se o bankovní licenci. Ta je udělována na dobu neurčitou a je nepřevoditelná. Zároveň slovo „banka“ smí ve své obchodní firmě užívat výhradně subjekt, jemuž byla udělena bankovní licence. Zákon o bankách ve svém znění účinném do 31.7.2009 zakazoval, aby banka vykonávala kontrolu nad jinou právnickou osobou, která není bankou, resp. finanční institucí či bankou zahraniční anebo podnikem pomocných finančních služeb nebo nemovitostní společností podle zvláštního zákona. Současné znění zákona o bankách však ve svém § 17 odst. 1 stanoví odlišná pravidla. 43 Činnost banky je podrobena státnímu dohledu, který vykonává ČNB.44
43 Ustanovení § 17 odst. 1 BankZ: „Banka může nabýt podíl v jiné právnické osobě, založit jinou právnickou osobu nebo podílet se na jejím založení, pokud
a)
se nestane společníkem s neomezeným ručením, b)
nejde o osobu, která má na této bance kvalifikovanou účast, ledaže jde o účastnické cenné papíry této osoby držené krátkodobě za účelem obchodování a banka dodrží pravidla pro nabývání, financování a posuzování aktiv stanovené Českou národní bankou podle § 14 odst. 1 písm. c),
c)
nejsou právní nebo jiné překážky pro poskytování informací touto osobou bance a pro poskytování těchto informací bankou pro účely dohledu nad činností banky a je zachována průhlednost konsolidačního celku, jehož členem je banka, a úzké propojení v rámci konsolidačního celku nebrání výkonu dohledu nad činností banky, nebo
d)
investice je v souladu s celkovou strategií banky a banka řídí rizika s touto investicí spojená zejména z hlediska případných závazků banky z toho plynoucích.“
44 XXXXXXXXX, X. Banka IN XXXXXXXX, D. a kol. Právnický slovník, 3. vydání. C.H.XXXX, 2009. 321 s.
Zákon o bankách mimo jiné ve svém ustanovení §§ 12 - 14 vyjmenovává povinnosti, které jsou banky při své činnosti povinny plnit. Banka je zejména povinna při své činnosti postupovat obezřetně. Provádění obchodů, a to včetně poskytování úvěrů musí probíhat tak, aby nedošlo k poškození zájmů klientů banky. Zakázáno je uzavírání obchodů za nevýhodných podmínek nebo takových, skrze které by se banka zavázala k hospodářsky neodůvodněnému plnění. Dále je stanovena povinnost, a to jak pro banky, tak zahraniční banky, k udržování předem určené výše kapitálu, k dodržování pravidel pro převod rizik, likvidity a bezpečného provozu. ČNB dozoruje, aby banka byla vždy připravena dodržet svou platební schopnost, a to jak v měně české, tak cizí. Zároveň provádí kontrolu dodržování pravidel úvěrové angažovanosti. Banka je, jakožto akciová společnost, povinna vždy postupovat v souladu se zásadou péče řádného hospodáře. Dodržování této zásady se v činnosti banky promítá nejen při uzavírání jednotlivých obchodů s klienty, ale je nutné na ni pamatovat i v procesu realizace práv banky z úvěru, tj. při vymáhání jejích pohledávek. Banka je mnohdy konfrontována se skutečností, kdy na základě dostupných informací ohledně majetku jejího dlužníka, je vysoce pravděpodobné, že k uspokojení její pohledávky nedojde. Nicméně i přes tuto skutečnost, a tedy v duchu zásady péče řádného hospodáře, když není vyloučeno, že dlužník v budoucnu majetek nabyde, je nucena vynaložit náklady na uplatnění jejích oprávněných nároků před soudem.
V odborné literatuře je možné se mimo jiné setkat s názorem, podle něhož poskytování úvěrů jako předmět činnosti smí provádět toliko banka, resp. subjekty, jež disponují zvláštním zákonným povolením. Z této úvahy se dále dovozuje, že subjekty odlišné od banky by takový předmět činnosti mít nemohly, resp. směly by úvěry poskytovat jen výjimečně a jednorázově.45 Nutno dodat, že tento právní názor byl již překonán, resp. do popředí se dostala skutečnost, že úvěr může poskytnout jakákoliv osoba, má – li k tomu živnostenské oprávnění. Podpora pro tento závěr byla nalezena prostřednictvím výkladu ustanovení § 2 odst. 1 BankZ, který vyhrazuje bankám pouze přijímání vkladů od veřejnosti. Je tak možné dovodit, že samotné poskytování úvěrů bez současného přijímání vkladů od veřejnosti není činností, jež by náležela výhradně
45 XXXXXXXXX, I.; XXXXX, S.; XXXXX, M. et al. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2010, 1149–1150 s.
bankám. K tomuto výkladu se přiklonila ČNB a jeho podporu je možno nalézt i v judikatuře. 46
Zajímavý názor ohledně poskytování úvěrů a s tím spojené typologie souvisejícího živnostenského oprávnění zaujal již před rekodifikací soukromého práva X. Xxxxx. 47 Vycházel z tehdejší právní úpravy, kdy poskytování úvěrů bylo jakožto forma podnikání živností volnou, resp. pokud hovoříme o úvěru spotřebitelském, živností vázanou. 48 S odkazem na význam a důsledky této činnosti si pak X. Xxxxx kladl otázku, zda by poskytování úvěru nemělo být živností vázanou či dokonce koncesovanou. Na tomto místě je nutné upozornit na úpravu, kterou přineslo nařízení vlády věnující se obsahovým náležitostem jednotlivých živností. 49 To totiž skutečně zařadilo činnost spočívající ve zprostředkování a poskytování spotřebitelského úvěru mezi živnosti vázané. Dne 1.12.2016 však nabyl účinnosti zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který zrušil ohlašovací živnost vázanou s předmětem podnikání: „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“ a tato činnost se tak dokonce stala činností vyloučenou z režimu živnostenského zákona. Nadále je možné poskytovat spotřebitelské úvěry výhradně na základě zvláštního oprávnění udělovaného Českou národní bankou.
Zejména vzhledem k související stále se rozvíjející právní úpravě ochrany spotřebitele takovou změnu hodnotím kladně. Zastávám názor, že poskytování úvěrů, ať už spotřebitelům nebo podnikatelům je činností, jejíž výkon typicky přísluší bankovním
46 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 08. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001: „Z dikce uvedeného ustanovení [§ 497 ObchZ] plyne, že smlouvu o úvěru může platně uzavřít (ať již jako věřitel nebo jako dlužník) jakýkoli subjekt. To, zda poskytování úvěru je předmětem činnosti věřitele, může být významné jen pro řešení otázky, zda si věřitel může platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr (srov.
§ 499 obch. zák.) nebo právě pro úvahu o určení okruhu osob oprávněných tento smluvní vztah za věřitele založit [§ 20 odst. 2 ObčZ].“
47 PLÍVA, S. Právní problematika úvěrové smlouvy. Obchodní právo. 1998, č. 12, 11 s.
48 Srov. nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, příloha č. 4, pol. č. 70: “Služby organizačně hospodářské povahy, zejména poskytování úvěrů a půjček nebankovními subjekty z vlastních zdrojů… Obsahem činnosti není poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“; příloha č. 2: „Činnosti spojené s poskytováním nebo přislíbením spotřebitelského úvěru, jímž se rozumí odložené platby, půjčky, úvěry nebo jiné obdobné finanční služby spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem podle zákona o spotřebitelském úvěru.“
49 Nařízení vlády č. 288/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností.
institucím. Pakliže zákonodárce připouští, aby poskytování takové služby náleželo zásadně i jiným, tj. nebankovním subjektům, je zpřísněná regulace zcela na místě.
5. Jednotlivé otázky úvěrového vztahu
Smlouva o úvěru zásadně nemusí být sjednána v písemné formě. Pro úplnost je na tomto místě možné doplnit, že smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu naopak mít musí. 50 Pakliže se budeme věnovat podobě smlouvy o úvěru optikou nejčastější strany úvěrující, tj. banky, hovoříme o komplexní, zpravidla písemné smluvní dokumentaci. Té odpovídá detailní zpracování jednotlivých částí smlouvy o úvěru, o nichž bude pojednáno v následujících podkapitolách.
5.1 Poskytnutí a čerpání úvěru
Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je a) povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky a b) povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 51 Pro tuto podkapitolu podstatná je část a), když této povinnosti úvěrujícího odpovídá právo/možnost úvěrovaného na čerpání úvěru. Nutno upozornit, že se tak nejedná o povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky čerpat.
Dle zákonné dikce ustanovení § 2395 OZ má úvěrovaný povinnost peněžní prostředky poskytnout do určité částky. S tímto úzce souvisí problematika výše úvěru, resp. sjednání jeho limitu. Úvěrovaný má pak možnost čerpat úvěr až do výše v úvěrové smlouvě předem sjednaného limitu (též v bankovní praxi nazývaného jako „úvěrový rámec“), což na druhou stranu neznamená, že je povinen úvěr až do oné „určité částky“ vyčerpat. Úvěrovaný může čerpat celý úvěr nebo jen jeho část. Jinak tomu bude v případě, kdy v úvěrové smlouvě bude výše úvěru sjednána jako částka pevná. Potom se předpokládá čerpání celé předem určené částky. Z pohledu strany úvěrující však v praxi toto rozlišení zůstává bez významu. Předestřená myšlenka vychází z faktu, že úvěrující musí být vždy připraven k poskytnutí celé úvěrové částky, tj. i v případě, kdy
50 Ustanovení § 104 ZSÚ
51 Ustanovení § 2395 OZ
nepůjde o případ pevně sjednané výše, ale o nastavení rámce, musí být úvěrující vždy připraven vyhovět požadavku úvěrovaného na čerpání úvěru až do plné výše limitu. 52
Se závěry výše uvedenými souvisí otázka tzv. kompenzace za nevyčerpaný úvěr. Ta vychází z myšlenky, že úvěrující musí mít rezervovány peněžní prostředky až do sjednané maximální výše, přičemž v případě, že úvěrovaný nakonec úvěr v celé výši nevyčerpá, měl by mít povinnost úvěrujícímu kompenzovat náklady s rezervací prostředků spojené. 53
Nutno podotknout, že ohledně této otázky není odborná literatura jednotná, když se objevuje i názor opačný. Sjednáním limitu totiž úvěrující zakotví možnost nevyčerpání předem stanovené konkrétní částky. Neměl by tak požadovat kompenzaci za skutečnost, o níž předem ví, že může nastat. Naopak by ke kompenzaci mělo docházet v případech, kdy je částka pevně stanovena a nedojde k jejímu úplnému čerpání. 54
Ohledně pojetí této otázky se názorově přikláním k řešení prvému, tj. k povinnosti kompenzovat náklady s rezervací nevyčerpaných prostředků. Zákon sice vymezí čerpání úvěru jako právo, nikoliv povinnost úvěrovaného, nicméně je plně v dispozici stran, zda si kompenzaci sjednají či nikoliv. A vzhledem k tomu, že nastavení úvěrového rámce technikou „až do výše“ je úpravou zcela zřejmě výhodnou pro úvěrovaného, kdy se může v průběhu trvání úvěrového vztahu samostatně rozhodnout, zda a do jaké výše bude čerpat, zastávám názor, že by taková „služba“ měla být „zpoplatněna“, a to právě ve formě kompenzace s tím spojených nákladů.
Povinnost úvěrujícího poskytnout úvěr je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Plnění této povinnosti však musí předcházet žádost úvěrovaného o výplatu peněžních prostředků, jež jsou předmětem úvěrové smlouvy. Hovoříme tak o podmínečném poskytnutí závisejícím na aktivitě strany úvěrované. 55 Pakliže úvěrovaný o poskytnutí peněžních prostředků nepožádá, nemá úvěrující povinnost peněžní prostředky vyplatit.
52 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 699 s.
53 XXXXX, X.; XXXX X.; XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, 130 s.
54 XXXXXXXXXX, X. Smlouva o úvěru. In XXXXXXXXX, I. (ed.) Pocta Xxxxxx Xxxxxxx k 80. narozeninám. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2006, 228 s.
55 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 723 s.
V praxi je však možné registrovat vůli smluvních stran čerpání úvěru, resp. vymezení konkrétních termínu již předem stanovit ve smlouvě. V demonstrované situaci platí takto ujednaný termín a úvěrující je povinen v tomto termínu provést výplatu bez ohledu na aktivitu úvěrovaného. Ten již nemusí o poskytnutí financí zvlášť žádat. Zákon totiž blíže nespecifikuje náležitosti takové žádosti, tj. nemusí se nutně jednat o samostatné právní jednání uskutečněné po uzavření smlouvy. Naopak postačí, pokud je tato žádost zařazena mezi ustanovení smlouvy o úvěru. 56 Pro případ, že smlouva o úvěru nestanoví do kdy je možné o poskytnutí úvěru požádat, platí, že úvěrovaný může směrovat svou žádost úvěrujícímu kdykoliv, pokud úvěrový vztah a s tím spojený závazek trvá. 57
S tímto výkladem úzce souvisí otázka splatnosti závazku úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky. Splatnost nastává až v momentě, kdy je o to úvěrovaným požádán, resp. pakliže bylo ujednáno, tak dle dohody v úvěrové smlouvě. Úvěrující je dále povinen poskytnout peněžní prostředky v době, kterou strana úvěrovaná v žádosti stanoví. Pro případ, že tak neučiní, je úvěrující povinen poskytnout je bez zbytečného odkladu po obdržení žádosti úvěrovaného. Tento mechanismus odpovídá obecnému nastavení podle ustanovení § 1958 odst. 2 OZ, které zakotví pravidlo, že dlužník je povinen splnit svůj dluh bez zbytečného odkladu poté, co byl o to věřitelem požádán. Úvěrující je tak v pozici dlužníka a úvěrovaný v pozici věřitele. Dosavadní postavení smluvních stran se však po splnění povinnosti poskytnout peněžní prostředky mění. Poskytovatel úvěru se dostává do role věřitele a příjemce úvěru se stává jeho dlužníkem.58
Právě uvedený závěr však neplatí bezvýjimečně, resp. mění se podle typu bankou poskytovaného úvěru. Např. u úvěru kontokorentního, jehož smyslem je opakované čerpání peněžních prostředků do určité výše, tato myšlenka neobstojí, neboť se smluvní strany v průběhu trvání závazkového vztahu opakovaně nachází střídavě v pozici dlužníka a věřitele. Obdobně pokud dochází k postupnému čerpání úvěru, jsou si
56 Tamtéž. 723 s.
57 XXXXX, X.; XXXX X.; XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, 131 s.
58 Tamtéž 724 s.
smluvní strany vždy zároveň dlužníkem a věřitelem. Do této kategorie je možné zařadit též úvěr revolvingový nebo úvěr z kreditní karty. 59
Úvěrující je povinen poskytnout peněžní prostředky způsobem, který si s úvěrovaným předem sjednali. V úvahu přichází dvě možnosti, a sice poskytnutí v hotovosti nebo bezhotovostní převod ve prospěch bankovního účtu úvěrovaného. V praxi není výjimkou, že banka poskytuje peněžní prostředky třetí osobě od osoby úvěrovaného odlišné, která je vůči úvěrovanému v pozici jeho věřitele. Účel úvěrové smlouvy je pak omezen na splnění povinnosti úvěrovaného vůči třetí osobě. Plnění pak obvykle probíhá na základě předložení zvláštního podkladu, kterým může být zejména smlouva, resp. jiný doklad prokazující existenci závazku úvěrovaného vůči třetí osobě. 60 Tato osoba musí být určena úvěrovaným. Potom se nejedná o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení §§ 1888 an. OZ. Banka jakožto úvěrující se nestává dlužníkem místo úvěrovaného. Stejně tak se nejedná o přistoupení úvěrujícího k dluhu úvěrovaného ve smyslu ustanovení §§ 1892 an. OZ, neboť úvěrující banka plní na základě dohody s úvěrovaným, nikoliv v souvislosti s domluvou s jeho věřitelem. Z pohledu úvěrovaného se jedná o splnění závazku vůči jeho věřiteli, tj. třetí osobě, která není oprávněna plnění od dlužníka úvěrovaného, tj. poskytovatele úvěru odmítnout. 61
Důležitým momentem je u poskytnutí úvěru přechod vlastnického práva k peněžním prostředkům. Pro úspěšný přechod vlastnického práva je nutné, aby úvěrující byl vlastníkem peněžních prostředků. Pokud by tato podmínka naplněna nebyla, vlastnictví by nepřešlo, resp. muselo by dojít k naplnění podmínek, za nichž je možné nabýt vlastnického práva od neoprávněného ve smyslu ustanovení §§ 1109 an. OZ. 62
59 XXXXX, X. K úvěru a zápůjčce [online]. [cit. 2017-03-08]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx xxxxxxxxx.xx/x-xxxxx-x-xxxxxxxx?xxxxxxxxxxxx.
60 XXXXX, X.; XXXX X.; XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, 128 s.
61 XXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 724 s.
62 XXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 700 s.
63 „mora creditoris“. Ustanovení § 168-1973 OZ.
5.2 Výše úvěru
Oproti vyjádření lhůty pro poskytnutí peněžních prostředků nebo systematiky čerpání, která nemusí být ve smlouvě vůbec uvedena, představuje výše úvěru údaj, který musí být postaven na jisto vždy. Stanovení výše úvěru, resp. specifikace objemu peněžních prostředků, které je úvěrující povinen poskytnout úvěrovanému, musí být navíc určité. Je nutné, aby uvedená částka byla stanovena jak co do množství, tak co do měny. 64 Je však možné dodat, že požadavek na určitost vyjádření výše úvěru by měl být vykládán spíše extenzivně. Smluvní strany by měly mít možnost sjednat výši úvěru dodatečně, pakliže smlouva o úvěru stanoví alespoň základní postup výpočtu výše úvěru. Je možné uvažovat i o případu, kdy bude úvěr poskytnutý jako neomezený. Když odhlédneme od faktu, že v praxi by byl takový závazek nesplnitelný 65, jednalo by se navíc o smlouvu, která by nesplňovala základní zákonné předpoklady ve smyslu ustanovení § 2395 OZ, a nebylo by možné ji považovat za smlouvu o úvěru. 66
Výši úvěru je možné vymezit buď jako úvěrový limit nebo jako pevnou částku. 67 Úvěrovým limitem je maximální částka, do níž úvěrovaný může čerpat peněžní prostředky. Jak již bylo pojednáno v kapitole předchozí, strana úvěrující musí rezervovat finanční prostředky až do horní hranice sjednaného limitu, přičemž strana úvěrovaná nemusí peněžní prostředky až do této výše vyčerpat. Je pak v dispozici smluvních stran, zda s nedočerpáním budou spojovat určitou sankci v podobě kompenzace, resp. smluvní pokuty. Zejména v bankovní praxi se setkáváme i s termínem úvěrový rámec, částka úvěrového limitu apod. 68
Úvěrový rámec je typický pro kontokorentní úvěr. Ten funguje na principu opětovného poskytování úvěru, a to až do výše předem sjednaného úvěrového rámce.
64 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Praha: Linde Praha. 1997. 375 s.
65 Ustanovení § 580 odst. 2 OZ
66 XXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 696 s.
67 Plíva, S. v Xxxxxxxxx, X. Xxxxx, X. Xxxxx, X. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: X. X. Xxxx. 2006. 1217 s.
68 XXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 695 s.
Dochází zároveň k průběžnému splácení, a to prostřednictvím jednotlivých došlých plateb. 69 Běžný účet klienta, ke kterému je sjednán kontokorentní rámec se pak může opakovaně dostávat do povoleného debetního zůstatku, resp. klient čerpá úvěr prostřednictvím plateb a výběrů. Banka však nikdy na účet nepřipisuje prostředky. 70
Alternativou stanovení výše úvěru je pevná částka. Jak již bylo zmíněno shora, oproti úvěrovému rámci nepředstavuje tato možnost pro úvěrujícího žádný praktický rozdíl. V obou případech je totiž povinen „rezervovat“ prostředky po dobu trvání jeho závazku, a to ať už v dané konkrétní výši (pevná částka) anebo až do sjednané výše (úvěrový rámec).
69 XXXXXX, X. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 522 s.
70 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 5 Cmo 512/99, uvedený v časopisu Právní praxe v podnikání č. 5/2000, 22 s.
5.3 Měna úvěru
Občanský zákoník stanoví, že: „Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.“ 71 Oproti tomu obchodní zákoník zakotvil následující: „Strany mohou určit peněžní prostředky, jež jsou předmětem smlouvy, i v jiné než české měně, pokud to není v rozporu s devizovými předpisy. Pokud se strany nedohodnou jinak, je dlužník povinen vrátit peněžní prostředky v měně, v níž mu byly poskytnuty, a v téže měně platit úroky.“ 72
Je zřejmé, že nynější soukromoprávní úprava nepřejala z obchodního zákoníku ustanovení týkající se v současné době již zrušeného devizového zákona. S odkazem na jednu ze základních zásad soukromého práva, a sice že povoleno je vše, co není zákonem zakázáno, je zjevné, že toto ustanovení postrádalo významu. Odborná literatura též zmiňuje fakt, že problematika devizového zákona byla problematikou veřejnoprávní, když není v tomto smyslu důvodné ji začleňovat a upravovat v kodexu soukromoprávním. 73
Je podstatné uvést, že stanovení měny úvěru je pro platnost smlouvy o úvěru zásadní. Jak bylo vyloženo v kapitole předchozí věnované výši úvěru, je nezbytné, aby peněžní prostředky, jež jsou předmětem úvěru a mají být poskytnuty, byly jasně specifikovány. Tento zákonný požadavek nutno chápat nejen ve smyslu vyčíslení množství takových peněžních prostředků, ale stejně tak důležité je jasně vymezit měnu úvěru. Pakliže by byla stanovena výše, ale nikoliv měna, nevyhověla by taková hodnota požadavku určitosti. Tato skutečnost by měla za následek nicotnost dané smlouvy podle ustanovení § 553 odst. 1 OZ. Smluvním stranám by byla zachována možnost postupovat podle ustanovení § 553 odst. 2 OZ, tj. odstranit vadu pomocí vyjasnění dané otázky ex post. Pro úplnost dodávám, že požadavek určitosti netřeba ohledně stanovení měny vykládat příliš restriktivně, resp. postačí, pakliže je uvedena příslušná standardně používaná zkratka dané měny, např. Kč/CZK/USD/EUR. 74
71 Ustanovení § 2396 OZ
72 Ustanovení § 498 ObchZ
73 XXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 715 s.
74 Tamtéž, 716 s.
S problematikou měny úvěru úzce souvisí i téma tzv. redenominačního rizika, tj. riziko legislativní změny, resp. zániku měny, v níž byl úvěr poskytnut. V takovém případě se dluhy denominované v původní měně nově určují na základě předem stanovených přepočítávacích poměrů. Smluvní strany se však zásadně mohou od těchto poměrů odchýlit a předem ve smlouvě sjednat odlišnou systematiku. 75
Platí, že úvěr může být poskytnut jak v měně české, tak v měně cizí, přičemž k vrácení prostředků by mělo zásadně dojít v téže měně, ve které byly poskytnuty. Ve shodné měně následně dochází i k úhradě úroků. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení 76 je dispozitivní, je plně na vůli stran, zda si sjednají podmínky odlišné.
K tématu měny úvěru připojuji pojednání o cizoměnových úvěrech. V právním řádu České republiky nenajdeme omezení poskytování úvěrů v cizí měně. Devizový zákon, jež byl s účinností k 18.10.2016 zrušen, toliko zakotvil pravidlo poskytování informací ohledně finančních úvěrů poskytnutých cizozemcům a tuzemcům žijícím v zahraničí, když devizové orgány tyto skutečnosti zohledňovaly při sestavení platební bilance ČR. Zdroje pro poskytování úvěrů v cizích měnách získávají banky na mezinárodních trzích za úrokovou sazbu odvozenou od referenční úrokové sazby daného státu, obdobně tak následně dochází i k určení samotné úrokové sazby v úvěrové smlouvě, což mnohdy bývá pro klienta výhodnější, než podrobení se úroku při poskytnutí úvěru v domácí měně. Negativum však spočívá v tom, že smluvní strany nesou riziko změny kurzu, když pro případ, že dojde k propadu směnného kurzu mezi měnou domácí a měnou poskytnutých prostředků, nebude tento rozdíl nikterak zohledněn. Vráceny musí být prostředky ve stejné měně i výši. Smluvní strany mohou jako určitou ochranu sjednat tzv. měnové zajištění ve formě devizového derivátu. To ovšem neplatí, pakliže je jednou ze smluvních stran spotřebitel. Tato skutečnost má pak nepříznivý dopad právě na skupinu spotřebitelů, kterým dluh z cizoměnového úvěru může s odkazem na změnu kursu narůstat. K eliminaci takových stavů dochází prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení, která zakládá právo spotřebitele změnit za určitých podmínek měnu poskytnutého úvěru. Pakliže se výše splatné částky navýší o více než 20 % oproti hodnotě stanovené na základě původního kurzu, je banka
75 Tamtéž, 717 s.
76 Ustanovení § 2396 OZ
povinna na takovou skutečnost spotřebitele písemně upozornit a informovat jej o možnosti měnu úvěru změnit. 77 ZSÚ ve svém § 116 stanoví povinnost poskytovatele úvěru umožnit spotřebiteli změnu měny, ve které je úvěr vyjádřen na měnu odlišnou. Přičemž jednoznačnou ochranu spotřebiteli nabízí toliko ustanovení § 116 odst. 1 písm. d), které mu dává právo změnit měnu úvěru na měnu členského státu, ve kterém má v době žádosti o změnu bydliště. 78
77 XXXX, Xxxxxx. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055- 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 716 s.
78 XXXXXXX, X.; XXXXXXX, L.; XXXXXXXX, P.; WACHTLOVÁ, X. a FLÍDR, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru, komentář. 1.vydání. X.X.Xxxx 2017, 571-573 s.
5.4 Účel úvěru
Sjednání účelu úvěru se neřadí mezi podstatné náležitosti smlouvy, tedy je zcela v dispozici smluvních stran, zda se rozhodnou účel úvěru ve smlouvě vymezit či nikoliv. Pokud je sjednán účelový úvěr, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. 79 Rozhodnutí o specifikaci účelu úvěru ve smlouvě je rozhodnutím z praktického pohledu pozitivním spíše pro úvěrujícího, když ten následně poskytuje úvěr výhradně k danému účelu. Není výjimkou, že pak úvěrující poskytuje prostředky přímo věřiteli strany úvěrované, tedy má jistotu, že jsou použity skutečně v souladu se sjednaným účelem. Použití úvěru tak odpovídá pohledávkám věřitelů úvěrovaného a dochází k omezení rizika nesplacení úvěru, jehož příčinou může být právě situace, kdy úvěrovaný použije peněžní prostředky k účelu odlišnému. 80
Pakliže se smluvní strany rozhodnou účel úvěru sjednat, přichází otázka jeho specifikace. Účel úvěru může být sjednán zcela konkrétně, např. na koupi určitého zboží na základě určité faktury. Zde tak zásadně půjde o situace, kdy úvěrující bude plnit za úvěrovaného přímo jeho věřiteli jakožto prodávajícímu. Anebo jej smluvní strany mohou vymezit více obecně, např. úvěr sloužící podnikání úvěrovaného. 81
Na základě ustanovení § 2400 OZ platí, že úvěrující může odstoupit od smlouvy o úvěru, jestliže úvěrovaný použije poskytnuté peněžní prostředky k jinému, než sjednanému účelu anebo je použití prostředků ke sjednanému účelu nemožné. Následkem odstoupení je pak povinnost úvěrovaného vrátit úvěrujícímu vše, co mu bylo dosud na základě smlouvy o úvěru poskytnuto. Je tím zejména jistina, tj. prostředky, jež byly úvěrujícím poskytnuty a úvěrovaným čerpány. Spolu s jistinou je však v takovém případě úvěrovaný povinen vrátit i úroky. Stricto sensu se nejedná o vrácení, ale vlastně o úhradu
79 Ustanovení § 2398 odst. 2 OZ
80ELEK, Š. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 722 s.
dosud nezaplacených úroků. Úvěrovaný je povinen zaplatit úroky od poskytnutí do vrácení jistiny, tedy nikoliv pouze úroky splatné do odstoupení od smlouvy. 82
Použitím prostředků na jiný než sjednaný účel bez souhlasu věřitele nikoliv v malém rozsahu, tj. odpovídající částce v minimální výši 25.000,- Kč, může dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení § 211 odst. 2 TrZ. S naplněním této skutkové podstaty je spojena možnost uložení trestu odnětí svobody v délce trvání až dvou let nebo zákazu činnosti. Další skutkovou podstatou, jež může být za určitých okolností takovým jednáním naplněna, je skutková podstata trestného činu způsobení úpadků podle ustanovení § 224 odst. 1 písm. c) TrZ.
Použití poskytnutých peněžních prostředků v souladu se sjednaným účelem je povinností úvěrovaného nikoliv úvěrujícího. Odpovědnost za dodržení účelu úvěru, tak zatěžuje stranu úvěrovanou. Čerpání úvěru je plně v režii úvěrovaného, banka neodpovídá za to, že prostředky nebudou použity k danému účelu, má však právo (nikoliv povinnost), čerpání úvěru v této souvislosti omezit, resp. čerpání neumožnit.
82 Ustanovení § 2399 odst. 2 OZ
5.5 Úročení úvěru
Úrok přestavuje z ekonomického pohledu úplatu za poskytnutí úvěru, kterou je úvěrovaný povinen úvěrujícímu hradit. Jedná se tak v duchu vyjádření „usura est commodum certum quod propter usum rei mutatae recipitur“ o cenu či odměnu úvěrujícího za dočasné poskytnutí peněžních prostředků straně úvěrované. 83 Obdobně se ke smyslu úroku vyjadřuje i zahraniční odborná literatura, která úrok chápe jako
„ekonomický prospěch, jež je obdržen za užití půjčené věci“. 84
V právním smyslu je pak úrok příslušenstvím pohledávky, která vznikne úvěrující bance prostřednictvím poskytnutí peněžních prostředků úvěrovanému. 85 Vůči vztahu hlavnímu, jehož předmětem je jistina, je úrokový vztah akcesorickým. Existence úrokového závazku je tak podmíněna vznikem a trváním závazku sjednaného mezi smluvními stranami jakožto závazek hlavní. 86 Je možné doplnit, že úroky však mohou být žalovány samostatně nebo společně s pohledávkou.
Ustanovení o úrocích nalezneme v obecné části závazkového práva v ustanovení §§ 1802 – 1806 OZ. Ve smyslu smlouvy o úvěru je pak sjednání úroku její podstatnou náležitostí. Lze doplnit, že sjednání výše úroku, způsobu jeho určení a další obdobné dílčí body již nejsou podstatnou náležitostí a je na vůli stran, zda ujednání o úrocích o takové náležitosti doplní. Pokud by ve smlouvě o úvěru nedošlo ke sjednání závazku strany úvěrované hradit úroky, nejednalo by se o smlouvu o úvěru, ale buďto o smlouvu o zápůjčce či o smlouvu nepojmenovanou. Tento závěr je možné podpořit dostupnou judikaturou, když například dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 se podává následující: „Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují
83 XXXX, X. Finanční právo a jeho instituty. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2006. 269 s.
84 XXXXXX, X. X. A Law Dictionary and Glossary. Vol. II. New York: Xxxxx, Xxxxxxx & Co., Law Publishers, 1867, 565 s.
85 Utanovení § 513 OZ
86 XXXXXXXX, D.; XXXXX, J.; XXXXXXXXX, M.; XXXXXX, J.; XXXXXXXXXX, V.; XXXXXXXXXX, M.; STAVINOHOVÁ, X. a TELEC, I. Právnický slovník. 2. rozš. vyd. Praha: X.X. Xxxx, 2003. 1320 s.
banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované. Případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.“
5.5.1 Smluvní úrok z úvěru a jeho výše
Pro další výklad kapitoly úroků z úvěru je důležité vymezit dva typy úroků, které jsou v souvislosti se smlouvou o úvěru relevantní. Jsou jimi jednak úroky smluvní, v bankovní praxi též nazývané jako „úroky z úvěru“, jejichž sjednání, resp. sjednání závazku tyto hradit, je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, a vedle toho jsou to úroky z prodlení neboli úroky sankční, jejichž role je podstatná v momentě, kdy strana úvěrovaná neplní svůj závazek hradit řádně a včas jednotlivé splátky úvěru, resp. neuhradí vyčerpaný a splatný kontokorentní úvěr či tento přečerpá nad sjednaný úvěrový limit.
Stanovení výše smluvního úroku je sice nepodstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nicméně banky se svými klienty zpravidla tento údaj sjednávají. Jak plyne z úvodního výkladu této kapitoly, jedná se de facto o cenu za poskytnutí peněžních prostředků. Stalo se tak pravidlem, že banky prostřednictvím snížení úrokové sazby zvyšují svou konkurenceschopnost na trhu poskytování úvěrů a je tedy v praxi nepředstavitelné, že by ke sjednání výše úrokové sazby u poskytnutí bankovního úvěru nemělo dojít. Přesto je však nutné uvést, že pro případ, kdy smluvní strany výši úroků nesjednají, užije se úprava zákonná, tj. § 1802 OZ. Podle tohoto ustanovení je dlužník primárně povinen k úhradě úroků ve výši, jež stanoví zvláštní právní předpis. Nicméně tento limit do právního řádu nebyl dosud vtělen. 87 V takovém případě je úvěrovaný povinen hradit úroky ve výši obvyklé. Jedná se o výši úroků, které běžně poskytují banky v místě bydliště, resp. sídle úvěrovaného (dlužníka), když určujícím časovým kritériem je doba uzavření smlouvy o úvěru. 88 Za místo bydliště, resp. sídlo se v tomto smyslu považuje území celé ČR.89
87 XXXXX, X.; XXXX, X. a XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. 129 s.
88 Ustanovení § 1802, věta druhá OZ.
89 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1214/2005: „Nejvyšší soud za použití systematického, teleologického a logického výkladu § 502 odst. 1 věty první a druhé a § 369 odst. 1 ObchZ dovodil, že použití průměrné úrokové sazby bank působících na území České republiky těmto ustanovením neodporuje. Za situace, kdy nelze pojem „sídlo“ omezit pouze na obec, ve které je umístěno sídlo dlužníka, není logického důvodu, pro který by nebylo možno chápat tento pojem tak, že jde o celé území České republiky. Takové vymezení nepochybně odpovídá účelu posuzovaného ustanovení, kterým je podle přesvědčení Nejvyššího soudu nutnost stanovit (za situace, kdy si účastníci nesjednali sazbu úroků z
Nejvyšší soud ČR se vyjadřuje i k otázce určení obvyklé výše úroku a upozorňuje, že není zřejmé, zda onu obvyklou výši úroků získáme aritmetickým či váženým průměrem úrokových sazeb jednotlivých bank nacházejících se v rozhodném místě. Dále pak úvahu rozvíjí a dochází k závěru, že pokud občanský zákoník pracuje s termínem obvyklého úroku, je nutno za tento považovat úrok, který banky poskytují nejčastěji. Dalším podstatným kritériem je pak to, o jaký úvěr se jedná. Rozhodující je typ a jeho charakteristické znaky. 90
Mám za to, že ustanovení § 1802 OZ je dosti kontroverzní a jak v odborné literatuře, tak v judikatuře lze nalézt řadu argumentů svědčících o jeho nevhodné formulaci. Předně bylo toto ustanovení téměř doslova převzato z § 502 bývalého obchodního zákoníku, a to přesto, že se i Nejvyšší soud ČR vyjádřil o jeho znění a celkovém efektu negativně. Konkrétně upozornil na vágnost daného ustanovení a rozvinul úvahu ohledně nevhodně stanoveného kritéria v podobě místa bydliště, resp. sídla úvěrovaného. V této souvislosti pak Nejvyšší soud ČR dovozuje, že za relevantní nutno považovat nikoliv pouze území dané obce, ale právě území celé ČR. 91
Pakliže vezmeme v potaz obvyklou situaci, kdy smluvní strany vyjednávají konkrétní podmínky poskytnutí úvěru, tj. včetně nastavení výše úrokové sazby, lze si jen stěží představit, že pro tuto diskusi bude určující, kde má potencionální úvěrovaný své bydliště či sídlo. Mnohem spíše bude rozhodné, o jaký typ úvěru se jedná (kontokorentní/spotřebitelský/hypoteční) či jaké jsou aktuální interní podmínky pro určení výše úrokové sazby v dané bankovní instituci. Nadto je nezbytné vzít v úvahu též situaci, kdy úvěrovaným bude zahraniční subjekt, kde by při doslovném výkladu daného ustanovení bylo nutné zabývat se výší úrokových sazeb zahraničních bank, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Obdobně pokud hovoříme o místě bydliště, resp. sídla dlužníka, tedy o konkrétní obci, je nutné připustit, že zdaleka ne v každé obci se nachází banka, tak aby bylo možné bez dalšího stanovit výši úrokové sazby v daném místě obvykle poskytovanou. Zástavám tak názor, že v případném výkladu ustanovení § 1802
prodlení) rozumnou a spravedlivou výši úrokové sazby. Přitom se a priori nevylučuje ani možnost jiného způsobu určení úrokové sazby, za předpokladu, že ve vazbě na konkrétní okolnosti případu povede k rozumnému a spravedlivému určení výše úrokové sazby.“
90 Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1214/2005
91 Tamtéž
OZ je nutné zohlednit zejména výši úrokové sazby pro daný typ úvěru poskytovanou bankami na území celé ČR, a nikoliv se soustředit výlučně na obvyklý úrok v lokalitě bydliště, resp. sídla dlužníka.
Pro přesný výpočet úroků je určující výše jistiny a úroková sazba sjednaná mezi stranami, resp. její výše určená na základě ustanovení § 1802 OZ. Úrokovou sazbu je pak možné blíže definovat buďto jako pevnou (fixní) nebo pohyblivou (variabilní). Pro specifikaci pohyblivé úrokové sazby je určující proměnná referenční úroková sazba, která tvoří její základ a k níž se následně připočítává marže úvěrujícího. Ta je sjednaná s ohledem na parametry daného konkrétního úvěrového případu. 92 Přihlíží se zejména k bonitnímu postavení příjemce úvěru a riziku, které úvěrující prostřednictvím poskytnutí úvěru na sebe bere. Hovoříme o tzv. úvěrovém riziku, tedy možnosti, že půjčené peněžní prostředky úvěrovaný úvěrujícímu nevrátí. 93 Referenční úrokovou sazbou je tak jakýsi základ pro výpočet konečné celkové úrokové sazby, jež má být uplatněna. Zásadní je, že pochází z veřejného zdroje a její aktuální výše je vždy smluvními stranami ověřitelná, avšak nikdy není možné ji přímo ovlivnit. 94
V českém prostředí poskytování úvěrů se budeme nejčastěji setkávat s referenční úrokovou sazbou typu PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate), EURIBOR (Euro Interbank Offered Rate) či LIBOR (London Interbank Offered Rate). Zřídka, ale přesto si referenční úrokovou sazbu vytváří banky samy, pak se jedná o tzv. základní úrokovou sazbu stanovenou dle výše úroků, které daná banka platí na vkladech. 95 U hodnoty PRIBOR, jde o sazbu, za níž si banky navzájem poskytují úvěry na mezibankovním trhu. 96 Její výše se denně určuje na základě kotací českých referenčních bank a dle pravidel stanovených ČNB. 97 Pro úvěry, jež jsou poskytovány v cizí měně, se použijí zejména
92 XXXXXXX, X. Obchodní zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2009, 1586 s.
93 XXXX, X. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 691 s.
94 Ustanovení § 3 odst. 2 písm. j) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru
95 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 692 s.
96 XXXXXXX, X. Obchodní zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2009, 1587 s.
97 XXXX, X. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 693 s.
referenční sazby EURIBOR a LIBOR. Pohyblivá úroková sazba, jejíž základ je tvořen shora popisovanou referenční sazbou se v bankovní praxi využívá zejména u úvěrů poskytovaných korporátní klientele.
Na tomto místě je možné upozornit na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1011 ze dne 8.6.2016 o indexech, které jsou používány jako referenční hodnoty ve finančních nástrojích a finančních smlouvách nebo k měření výkonnosti investičních fondů. Toto nařízení přineslo nová pravidla, která mají zajistit větší přesnost a integritu referenčních hodnot používaných ve finančních nástrojích. Cílem je obnovení důvěry v indexy používané jako finanční referenční hodnoty po manipulačních skandálech z nedávných let. Na přesnosti referenčních hodnot závisí nastavení cen řady finančních nástrojů a smluv, přičemž pochybnosti ohledně věrohodnosti indexů a sazeb, které jsou používány jako referenční hodnoty, mohou zapříčinit podlomení důvěry trhu, způsobit ztráty spotřebitelům a investorům a narušit fungování reálné ekonomiky.98 V tomto kontextu tak EU přistupuje ke zpřísnění souvisejících pravidel. Nařízení zejména zavádí právně závazný kodex chování pro dodavatele vstupních údajů, který vyžaduje používání důkladných metodik a dostatečných a spolehlivých údajů. Požaduje, aby byly jako vstupní údaje používány pokud možno údaje o skutečných transakcích. S nastíněnou problematikou jde ruku v ruce nastavení nových pravidel pro určení sazby PRIBOR, jejímž administrátorem je nově nezávislá mezinárodní organizace se sídlem na Novém Zélandu, Global Rate Set Systems. Tuto činnost dříve ve spojení s ČNB vykonávala Asociace finančního trhu České republiky. Od 1.1.2018 podléhá sazba PRIBOR zpoplatnění. Administrátor vytvořil dohledový sbor, který na základě svého odborného posouzení stanoví její hodnotu. Následně je tato hodnota přenášena dále, a to přes poskytovatele (typicky Reuters). O jeden den později pak je sazba PRIBOR dostupná veřejně a bez poplatku. 99
Způsobem vyjádření úrokové sazby je úroková míra, když nadto se běžně uvádí ještě úrokové období. Nejtypičtější je pak procentuální vyjádření míry za období kalendářního roku, tj. per annum (p.a.). Doba, za kterou se úroky připisují však může být i kratší –
98 Důvodová zpráva k NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o indexech, které jsou používány jako referenční hodnoty ve finančních nástrojích a finančních smlouvách, dostupné z: [xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXX/?xxxxXXXXX:00000XX0000&xxxxxXX], cit. [18.1.2018]
99 Dostupné z: [xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/00/00000/xxxxxx/xxxxxxx-xxx-x-xxxxxx-0000/], cit. [18.1.2018]
denní (p.d.), měsíční (p.m.), pololetní (p.s.). 100 Ustanovení § 1803 OZ zakotví následující vyvratitelnou právní domněnku. Pakliže nebylo ujednáno jinak, platí, že úrokové období je roční. Smluvní strany taktéž mohou předem vymezit, zda úroky budou účtovány na počátku úrokového období (předlhůtní úročení), anebo na konci úrokového období (polhůtní úročení). 101
Výpočtu úrokového období slouží několik mezinárodních standardů. Hovoříme např. o anglickém standardu, tj. Actual/365, pro který je podstatný přesný počet dní připadající na dané úrokové období, resp. kalkuluje s plným počtem 365 dnů v roce. Oproti tomu standard německý 30E/360 předvídá celé měsíce vždy jako 30 - ti denní cykly a dále počítá s hodnotou délky roku o 360 dnech. 102
Úvěrující může s úvěrovaným taktéž dopředu sjednat způsob úrokování. Pokud bude domluveno úrokování jednoduché, nebudou se úroky na konci stanoveného úrokového období připisovat k jistině, tj. nebudou se již dále úročit. Opakem je pak úrokování složené, které de facto představuje kapitalizaci nebo též konsolidaci úroků. Jde o situaci, kdy v momentě splatnosti úroků se tyto stávají součástí jistiny a od daného okamžiku se nadále úročí společně s jistinou. Logickým důsledkem je fakt, že ztrácí svou dosavadní právní povahu příslušenství pohledávky. Namísto úhrady splatných úroků je tak stran banky poskytován úvěrovanému další úvěr ve výši právě těmto splatným úrokům odpovídající.
Dalším zákonným limitem v problematice úročení pohledávky je ustanovení § 1805 odst. 2 OZ: „Věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží.“ Jedná se o pravidlo upravující nikoliv výši úrokové sazby, ale maximální celkovou částku, kterou může úvěrující po úvěrovaném požadovat. Toto ustanovení je zásadní při realizaci práv strany úvěrující ze smlouvy o úvěru, když pro případ, že bude oddalovat uplatnění své pohledávky u soudu
100 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014. 702 s.
101 Tamtéž, 700 s.
102 XXXXX, X.; XXXX, X. a XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. 129 s.
natolik, že by celková částka úroků měla být rovna celkové částce jistiny, není možné uplatnit úroky další.
Jedná se o tzv. pravidlo ultra duplum (taktéž usurae ultra duplum či též ultra alterum tantum), které má původ v právu římském. Zajišťuje ochranu dlužníka před dalším narůstáním úroků, a to ať už z úvěru či z prodlení. Předcházející úprava soukromého práva (tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník/“ObčZ“) tuto doktrínu neobsahovala
103 a odmítavě se k předestřené otázce stavěla i judikatura. Ta zejména popřela, že by dlužníkova ochrana před věřitelovým otálením byla zapotřebí v souvislosti se zásadou neporušování dobrých mravů. 104 Až soukromoprávní úprava stávající tyto názory překonala a vtělila ochranu přímo do textu zákona. 105 Nutno doplnit, že úroky, které v tomto smyslu jistinu „přerostly“, se stávají naturální obligací, tj. pakliže je dlužník (úvěrovaný) dobrovolně zaplatí, nezakládá takové právní jednání vznik bezdůvodného obohacení na straně věřitele (úvěrujícího).
Dle mého názoru, bylo zakotvení zmiňovaného principu do stávající úpravy nevyhnutelné, a to zejména s odkazem na sílící trend ochrany slabší smluvní strany. Znění citovaného ustanovení nicméně považuji za nekomplexní, když není patrno, zda je svou povahou kogentní či nikoliv. Autor komentáře sice uvádí, že se jedná o ustanovení kogentní, avšak pouze co do situace, v níž vystupuje slabší smluvní strana, přičemž ve vztazích podnikatelských se dané ustanovení neužije. Mám za to, že smyslem pravidla ultra duplum, z něhož dané ustanovení vychází, je však nikoliv pouze ochrana slabší smluvní strany, ale zejména zdůraznění odpovědnosti včasného a legálního vymáhání pohledávky úvěrující banky bez ohledu na to, zda je na straně úvěrované spotřebitel či nikoliv. Obdobná systematika byla uplatňována i v ABGB 106 a nacházíme ji i
103 XXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V: závazkové právo: obecná část (§ 1721-2054): komentář. V Praze: X.X. Xxxx, 2014. 363 s.
104 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2006, sp.zn. 33 Odo 71/2006, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2012, sp.zn. 33 Cdo 1030/2011 a Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.11.2012, sp.zn. 33 Cdo 2190/2012
105 Ustanovení § 1805 odst. 2 OZ
106 Ustanovení § 1305 zákona č. 946/1811 Sb.zák.soud. znění účinné od 1. 1. 1917 do 31. 12. 1965: „Dal-li věřitel, aniž soudem upomínal, úrokům vzrůsti až na částku hlavního dluhu, pomine právo žádati z jistiny další úroky. Ode dne však podání žaloby mohou býti úroky žádány znovu.“
v zahraničních právních předpisech. 107 Důležité je též uvědomit si, že hranicí tohoto pravidla je promlčení pohledávky, z níž by úroky narůstaly.
Stěžejní otázkou této problematiky je též vyjasnění, jak má banka své právo uplatnit, tj. bude se vždy nutně jednat o uplatnění před soudem, tj. podání žalobního návrhu anebo postačí splnění jakési notifikační povinnosti směrem k dlužníkovi (kvalifikovaná předžalobní upomínka)? Zatímco věta první daného ustanovení uplatnění blíže nespecifikuje, věta druhá již jasně vymezí, že pro další běh úročení je zásadní moment uplatnění nároku před soudem.
Kloním se k názoru, že pouhé naplnění informační povinnosti směrem k dlužníku nepostačí. Mimo jiné z důvodové zprávy k tomuto ustanovení je možné dovodit, že správným výkladem je ten „vymáhácí“, tj. požadující uplatnění pohledávky banky před soudem. Jedině tehdy totiž můžeme hovořit o obecné motivaci věřitele k účelnému vymáhání své pohledávky, resp. o zákazu, aby vymáhání zdržoval. Takového účinku pouhým informováním dlužníka nedocílíme. Lze tak uzavřít, že v momentě, kdy úroky dosáhnou výše jistiny a zároveň pohledávka nebyla uplatněna soudně, úročení se staví, a to i přesto, že pohledávka byla v minulosti uplatněna u dlužníka (upomínka). Přirůstání úroků je však obnoveno, pokud banka uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy před soudem. Stejné účinky jako uplatnění práva před soudem má uplatnění práva před rozhodcem dle rozhodčí smlouvy. 108
Související je otázka ujednání kapitalizace úroků. Podle zahraniční právní úpravy, jež byla ustanovení § 1805 inspirací, je sice možné toto pravidlo „obejít“ sjednáním kapitalizace úroků ex ante 109, nicméně takový postup je v českém právním prostředí neaplikovatelný a každá kapitalizace, novace či refinancování splatného úroku opět nutně vede ke znovuobnovení pravidla ultra duplum. 110
107 Ustanovení § 103 (5) jihoafrického celostátního zákona o úvěru (National Credit Act) č. 34 z roku 2005
108 Ustanovení § 3017 OZ: „Ustanovení tohoto zákona, která se týkají uplatnění práva u soudu nebo soudního řízení či soudního rozhodnutí, se obdobně použijí i pro uplatnění práva před rozhodcem, pro rozhodčí řízení nebo pro rozhodčí nález.“
109 Rozhodnutí ze dne 20. 1. 2000, sp.zn. 6 Ob 326/99f, rakouský Obergerichtshof
110 XXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V: závazkové právo: obecná část (§ 1721-2054): komentář. V Praze: X.X. Xxxx, 2014. 366 s.
Závěrem výkladu věnovanému fungování tohoto principu upozorním, že je aplikovatelné nejen na úroky smluvní, ale stejně tak na úroky sankční (úroky z prodlení) a zasahuje i do úhrady smluvní pokuty, kterou je možné považovat za projev sankčního úroku. Pakliže tedy máme porovnat výši úroků s výší jistiny, je nezbytné sečíst všechny tyto hodnoty. Započítávají se však toliko úroky splatné, resp. ty zaplacené anebo naopak ty dosud nezaplacené, nejsou pro výpočet směrodatné. 111
Úrok z prodlení je ve smyslu aktuální právní úpravy sankčně – motivačním prostředkem 112, jak úvěrovaného přimět k řádnému a včasnému hrazení poskytnutého úvěru. Zároveň se jedná o mechanismus, který se uplatní bez ohledu na to, zda smluvní strany jeho uplatnění a výši sjednaly. Nárok na uplatnění úroku z prodlení je zakotven v ustanovení § 1970 OZ. Pro případ, že smluvní strany výši úroku z prodlení nestanoví, užije se výše zákonná předvídaná souvisejícím právním předpisem. Nárok a výše úroku z prodlení tak zůstávají zachovány vždy, bez ohledu na to, zda ve smluvní dokumentaci takové ujednání absentuje.
„Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“113 Jak plyne ze zákonné dikce daného ustanovení, jediným limitem možnosti požadovat úrok z prodlení je řádné plnění povinností věřitele (úvěrujícího). Pokud úvěrovaný nemohl plnit svůj dluh z důvodu prodlení úvěrujícího, není úvěrovaný v prodlení. 114 Úvěrující bude v prodlení, pakliže nepřijal řádně nabídnuté plnění od
111 Tamtéž, 368 s.
112 XXXXXX, X. IN HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1050 s.
113 Ustanovení § 1970 OZ
114 Ustanovení § 1968 a 1970 OZ
úvěrovaného anebo k takovému plnění neposkytl potřebnou součinnost. Jedná se o ochranu úvěrovaného před eventuální taktikou úvěrujícího, jak získat úroky z prodlení.
Problematika úroků z prodlení byla rekodifikací soukromého práva též zasažena. Dřívější nemožnost požadovat úroky (z prodlení) z úroků (smluvních), podporována judikaturou Nejvyššího soudu 115, byla překonána a § 1806 OZ takový postup legalizoval.
116 Podmínkou je však předchozí sjednání takového postupu ve smlouvě o úvěru a argumentací a contrario je možné uzavřít, že pokud tato možnost ex ante sjednána nebyla, úroky z úroků požadovat nelze. Co se týká výše úroků z úroků, platí, že si smluvní strany mohou sjednat výši odlišnou od výše úroků z prodlení.117
Současně nadále platí, že vznik povinnosti platit úrok z prodlení nic nemění na povinnosti platit zároveň i úrok z úvěru, tj. úrok smluvní. Ten takto nezaniká ani se nemění jeho výše. Pro úvěrovaného je tak dána povinnost úhrady úroku ve výši, jež se rovná součtu obou úrokových sazeb. 118
Lze shrnout, že podmínkami vzniku nároku na úrok z prodlení je fakt, že se jedná o peněžitý dluh, s jehož úhradou je dlužník v prodlení a zároveň není v prodlení jeho věřitel (resp. ten řádně plní své povinnosti) a dlužník je za prodlení odpovědný. Všechny jmenované podmínky zde musí být naplněny současně. Jedná se tak o kumulativní výčet, kdy předchozí smluvní ujednání podmínkou není. Současně je však nutno upozornit, že smluvní strany mohou „zákonný“ účinek úroků z prodlení vyloučit. Může se tak stát za podmínky, že úrok z prodlení nahradí smluvní pokutou. 119 Úplné vypuštění úroku
115 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2004, sp.zn. 35 Odo 101/2002: „Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že ani občanský ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají.“ Tento závěr byl potvrzen i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006.
116„Úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.“
117 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 729 s.
118 Tamtéž, 728 s.
119 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.9.2011, sp.zn. 23 Cdo 1599/2010: „Je věcí autonomie vůle smluvních stran, zda vyloučí povinnost dlužníka v případě prodlení se zaplacením peněžitého závazku zaplatit úrok z prodlení s tím, že dlužník v případě tohoto prodlení bude povinen zaplatit pouze smluvní pokutu.“
z prodlení by vedlo jednak k výrazné nerovnováze právního postavení smluvních stran a zároveň by se jednalo o porušení směrnice na ochranu věřitele 2011/7/EU.
Ustanovení § 1970 je tak možné vnímat jako dispozitivní, když krom již jmenovaných možností, jak smluvní strany mohou do zákonné úpravy zasáhnout (zejm. úplné nahrazení adekvátní smluvní pokutou), je především možnost sjednat sazbu úroku z prodlení ve výši odlišné oproti zákonodárcem předvídané. Ta je stanovena na základě nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 120 a odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. Roční sazba úroků z prodlení tak odpovídá hodnotě 8 % + repo sazba ČNB k poslednímu dni předcházejícího pololetí.
Na tomto místě je nutné upozornit, že bankovní rada ČNB dne 3.8.2017 jednomyslně přistoupila ke zvýšení limitní úrokové sazby pro dvoutýdenní repo operace, a to o 20 bazických bodů z hodnoty 0,05 %, jež od 2.11.2012 představovala historické minimum, 121 na hodnotu 0,25 %, s účinností od 4.8.2017. 122 Toto zvýšení však nezůstalo jediným v roce 2017, když s účinností k 3.11.2017 byla hodnota předmětné sazby dále navýšena, a to na nynějších 0,5 %. 123 Pokud se tedy dlužník dostává do prodlení v časovém rozmezí 2.11.2012 až 31.12.2017, bude zákonná sazba úroku z prodlení odpovídat 8,05 % p.a. Pro výpočet sazby úroku z prodlení s počátkem prodlení od 1.1.2018, je směrodatná výše reposazby k 31.12.2017. „Nově“ je tak možné kalkulovat s výší zákonného úroku z prodlení 8,5 % p.a.
120 Nařízení vlády, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob
5.6 Zajištění úvěru
Pod pojmem zajištění úvěru je možné v širším pojetí a z pohledu banky rozumět už samotný proces prověřování bonity potenciálního klienta, resp. souhrn opatření, která banka aplikuje s cílem zajistit si řádné splácení úvěru, a to včetně úroků. Lze přijmout za obecné pravidlo, že čím rizikovější je úvěr a čím je delší doba jeho splatnosti, tím musí být zajištění kvalitnější. Optikou banky jako úvěrujícího je možné mezi zajištění úvěru zařadit už samotnou prověrku úvěrové schopnosti dlužníka (úvěrovaného). Je zejména zjišťována bonita klienta, přičemž ten předkládá podnikatelský záměr, účetnictví, prohlášení o majetku a obdobné dokumenty. V tomto smyslu pak banka přistupuje k redukci úvěrového limitu, anebo diverzifikuje riziko prostřednictvím konsorciálních (syndikovaných) úvěrů. I přes tato opatření se však v bankovní praxi nelze vyhnout případům, kdy poskytnutý úvěr není následně řádně hrazen. Pro tyto případy banka sjednává ve smlouvě o úvěru různé formy zajištění (typicky zajištění věcněprávní – zástavní právo k nemovitosti či zajištění osobní – ručitelská prohlášení, směnky aj.). Až v tento moment tedy hovoříme o zajištění úvěru v užším pojetí, tj. o jednotlivých zajišťovacích instrumentech.
Nutno podotknout, že ne všechny úvěry bývají zajištěné. Z pohledu zajištěnosti je tak možné úvěry rozdělit na zajištěné a nezajištěné. Přestože odborná literatura spíše uvádí, že nezajištěné úvěry se poskytují pouze zcela výjimečně 124, domnívám se, že v bankovní praxi tomu tak není. Tento závěr opírám zejména o údaje zveřejňované Českou bankovní asociací 125 v kombinaci s informacemi dostupnými z veřejných záznamů Ministerstva pro místní rozvoj 126. Na jejich základě sice není možné získat detailní přehled o počtu zajištěných a nezajištěných úvěrů, nicméně je možné dovodit, že úvěry zajištěné zástavním právem k nemovitosti (které lze považovat za nejčastěji sjednávaný zajišťovací instrument) představují toliko čtvrtinu až třetinu všech úvěrů poskytnutých tuzemským bankovním sektorem.
124 Srov. XXXXX, X. Smlouva o úvěru. Právní fórum. 2012, č. 6, 262 s. Dále XXXXXXXXXX, X. Smlouva o úvěru. In XXXXXXXXX, I. (ed.). Pocta Xxxxxx Xxxxxxx k 80. narozeninám. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2006, 235 s.
125 Česká bankovní asociace. Banky a fakta. [online]. [cit. 2017-07-14]. xxxxx://xxx.xxxxx-xx.xx/.
126 Ministerstvo pro místní rozvoj. Bytová politika. [online]. [cit. 2017-09-20]. xxxx://xxx.xxx.xx/xx/Xxxxxxxx-xxx-x-xxxxxx-xxxxxxxx/Xxxxxx-xxxxxxxx/Xxxxxxxxx-xxxxx/Xxxxxxxxxx- jistiny-hypotecnich-uveru.
Skrze sjednání zajištění, resp. zajištění dluhu se pozice věřitele (úvěrujícího) stává komfortnější. Toto zlepšení může spočívat ve zřízení práva k přednostnímu a výhradnímu uspokojení z určitého dlužníkova majetku nebo v přistoupení třetí osoby, jež bude věřiteli odpovídat za dluh svým majetkem anebo konečně ve zřízení věcného práva ve prospěch věřitele k majetku třetí osoby. Není vyloučeno, že jednotlivé způsoby se navzájem kombinují. 127
5.6.1 Obecná úprava zajištění dluhu
Obecnou úpravu zajištění dluhu nalezneme v ustanovení § 2010, věta první OZ, dle kterého lze zajistit dluh, zaváže-li se třetí osoba věřiteli nebo ve prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo ve prospěch věřitele majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní. Věta druhá daného ustanovení zakotví pravidlo, že smluvní pokuta a uznání dluhu je utvrzením dluhu, nikoliv zajišťovacím prostředkem.
„Nový“ občanský zákoník tak konečně odstraňuje nepřesnou terminologii a zařazení institutu smluvní pokuty a uznání dluhu mezi zajišťovací instrumenty. Jako zajišťovací je totiž možné nazvat daný prostředek výhradně za situace, kdy se v důsledku jeho realizace zlepší kreditní pozice věřitele. 128 Smluvní pokuta a uznání dluhu sice přinesou věřiteli určitý hospodářský benefit, avšak nikdy neslouží k zajištění dluhu samotného. 129
Za účelem posílení postavení věřitele může být sjednán některý ze zajišťovacích nástrojů, které aktuální občanský zákoník nabízí. Dovolená je samozřejmě i jejich kombinace. K zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy je pak možné využít všechny tyto zajišťovací instrumenty. Nejčastěji dochází ke sjednání zajištění ve formě zástavního práva či ručení. 130 I v kategorii bankovních úvěrů se ve většině případů setkáváme právě
127 XXXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 1238 s.
128 Tamtéž, 1240 s.
129 Ministerstvo spravedlnosti. Důvodová zpráva k NOZ: konsolidovaná verze [online]. [cit. 2017-09-16]. xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX-xxxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx, 467-468 s.
130 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 704 s.
se zajištěním zástavním právem, typicky k nemovitosti, ručením a dále jsou často užívány finanční záruky anebo dohody o srážkách ze mzdy či jiných příjmů. 131
Jasné vymezení rozdílu mezi zajištěním dluhu a utvrzením dluhu však není zdaleka jedinou pozitivní změnou, kterou rekodifikace soukromého práva do oblasti zajišťovacích instrumentů vnesla. Zcela zásadní je zásah do úpravy zástavního práva v podobě rozšíření způsobů uspokojení zástavního věřitele ze zástavy o přímý prodej zástavy. Jelikož se však především jedná o jeden ze způsobů uspokojení pohledávky věřitele z nehrazeného úvěru, řadím výklad o přímém prodeji zástavy do kapitoly věnující se realizaci práv z úvěru. Předkládaná práce si vzhledem ke zvažovanému rozsahu neklade za cíl komplexní rozbor zajišťovacích instrumentů, proto dále přistupuji k výkladu toliko ohledně institutu zákazu zcizení a zatížení, neboť jej v kontextu smlouvy o úvěru považuji jednak za téma relativně nové a především pak za nástroj umožňující bance efektivnější ochranu jejích sjednaných zajištění.
5.6.2 Zákaz zatížení nebo zcizení
Podstatnou změnou oproti „staré“ právní úpravě a institutem, jež jako zástavní věřitelé a úvěrující uvítaly zejména banky, je možnost sjednat ohledně předmětu zástavy zákaz zatížení, tj. zákaz zřízení věcného práva k věci, které by na věci vázlo s účinky vůči třetím osobám, typicky zápis dalšího zástavního práva do katastru nemovitostí. Ustanovení § 169 písm. b) ObčZ 1964 prohlašovalo dohody o tom, že zástavní dlužník nezřídí k zástavě další zástavní právo, za neplatné, pokud se týkaly nemovitých věcí. Ustanovení § 1309 odst. 2 OZ naopak počítá jako s platnými nejen s takovými dohodami, ale dokonce i s dohodami o tom, že zástavní právo nebude k věci zřízeno vůbec, a umožňuje stranám zástavní smlouvy dosáhnout toho, že tyto dohody budou účinkovat i vůči třetím osobám. 132 V případě, že tento smluvní zákaz bude zapsán do veřejného seznamu, nebude s tím spojené omezení sporné. Praktické využití mají tak tato ujednání zejména v případě, kdy je zřizováno zástavní právo k nemovitosti. V těchto případech přistupují banky ke zřízení souvisejícího zákazu zcizení a zatížení téměř vždy, neboť
131 LIŠKA, P.; XXXX, X. a XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, 130 s.
132 XXXXXXX, X. IN XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 1. vydání, 2013, 1065
– 1066 s.
zápisem těchto zákazů do veřejného seznamu – katastru nemovitostí získává jejich dohoda účinky věcného práva působícího i vůči třetím osobám a tím zásadním způsobem posilují svou věřitelskou pozici a tlumí nechtěné dispozice úvěrovaného, resp. zástavního dlužníka s předmětem zástavy. Automatické přistoupení ke zřízení zákazu zcizení a zatížení v případě, že je předmětem zástavy nemovitost, je logickým projevem zájmu úvěrujícího na zajištění řádného a sjednaného nakládání s předmětem zástavy. Zákaz zcizení nebo zatížení však může být sjednán i samostatně, tj. aniž by se jednalo o zastavenou věc. Používá se v situacích, kdy dlužník je omezen v dispozicích se svým majetkem a nemůže věřiteli zajištění dluhu poskytnout. Utvrdí tedy dluh alespoň tak, že nedojde ke ztížení postavení věřitele v důsledku jeho právního jednání – zcizení nebo zatížení. 133
Zákazem zcizení se pak rozumí zákaz převodu vlastnického práva k věci na základě právního jednání zcizitele. Nedotýká se však nikterak, obdobně jako zákaz zatížení, jiných možností přechodu vlastnického práva nebo vzniku zatížení. Typicky zřízení věcného břemene na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, anebo přechod vlastnického práva na základě dražby při výkonu rozhodnutí.
Zákaz zcizení a zatížení může být zřízen výlučně z důvodu hodného právní ochrany, s tím, že posílení postavení věřitele při uspokojení své existující či budoucí pohledávky, resp. vazba na trvání pohledávky, takový důvod zcela jistě představuje. 134
Porušení zákazu zcizení a zatížení je primárně porušením smluvní povinnosti a vede k právním následkům předvídaným v dané smlouvě. Typicky povinnost hradit smluvní pokutu, povinnost dluh dozajistit či učinění dluhu ihned splatným. Pakliže však bude takový zákaz sjednán s věcněprávním účinkem, nebude mít jeho porušení účinků vůči třetí osobě, která o něm nevěděla nebo vědět nemohla. Takový efekt je však vyloučen u zápisů do veřejného seznamu, typicky katastru nemovitostí, když předchozí zápis zákazu zcizení je překážkou pro zápis převodu vlastnického práva, ale i zápis zatížení, které je v rozporu se zákazem zcizení nebo zatížení. 135
133 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 200 s.
134 Tamtéž
135 § 17 odst. 1 písm. f) XxxX
5.7 Všeobecné obchodní podmínky
Všeobecné obchodní podmínky nebo též všeobecné smluvní podmínky jsou fenoménem, jež je zejména v bankovní praxi zásadním způsobem využíván. Všeobecné obchodní podmínky totiž zjednodušují a racionalizují celkový kontraktační proces. 136
Zákon sice nedefinuje pojem všeobecných obchodních podmínek, nicméně z odborné literatury a zejména praxe dovozujeme, že se jedná o nepřímé smluvní ujednání nahrazující část obsahu smlouvy. 137 V zahraniční právní úpravě se setkáváme s výrazy
„Allgemeine Geschäftsbedingungen“, „Standard Terms and Conditions“ či „Termes et Conditions“. Český právní řád sice termín všeobecných obchodních podmínek reflektuje, nicméně legální definici, jak je tomu např. v německé právní úpravě, nenalezneme. 138 Všeobecné obchodní podmínky zejména přispívají uzavírání typizovaných smluv, a to pro okruh z věcného hlediska obdobných obchodních případů. Takovéto výhody je možné využít především v situacích, kdy poskytovatel (úvěrující) uzavírá se značným množstvím odběratelů (úvěrovaných) značné množství obchodů, přičemž potřeby a tím pádem i obsahy jednotlivých obchodů jsou si velmi blízké. Nutno podotknout, že všeobecné obchodní podmínky nejsou projevem způsobu kontraktace, ale mnohem spíše jde o jakýsi technický prostředek, jak kontraktační proces zrychlit a zefektivnit. 139
Ve smyslu ustanovení § 1751 OZ lze část obsahu smlouvy vymezit odkazem na obchodní podmínky, které jsou k nabídce připojeny anebo smluvním stranám známy. Pakliže smlouva samotná obsahuje odchylná ujednání, mají tato před obchodními podmínkami vždy přednost. Na tomto místě nutno podotknout, že přívlastek „obchodní“
136 XXXXXXXX, X. Všeobecné obchodní podmínky a řešení jejich kolize po rekodifikaci. Obchodněprávní revue č. 4/2015. 106 s.
137 Xxxxxx, X. Obchodní podmínky v kupní smlouvě. Daňová a hospodářská kartotéka, č. 12/1996
138 Srov. ustanovení § 305 odst. 1 větu první a druhou BGB: „Allgemeine Geschäftsbedingungen sind alle für eine Vielzahl von Verträgen vorformulierten Vertragsbedingungen, die eine Vertragspartei (Verwender) der anderen Vertragspartei bei Abschluss eines Vertrags stellt. Gleichgültig ist, ob die Bestimmungen einen äußerlich gesonderten Bestandteil des Vertrags bilden oder in die Vertragsurkunde selbst aufgenommen werden, welchen Umfang sie haben, in welcher Schriftart sie verfasst sind und welche Form der Vertrag hat.“
139 XXXXXXXX, X. Všeobecné obchodní podmínky a řešení jejich kolize po rekodifikaci. Obchodněprávní revue č. 4/2015. 107 s.
není možné vykládat doslovně, když institut všeobecných obchodních podmínek je možné využít i v ryze občanskoprávních vztazích.
Obchodní podmínky tedy nejsou smlouvou, nicméně stávají se součástí daného smluvního vztahu tím, že je na ně v textu smlouvy samotné odkazováno. Jejich obsah je tak pro obě smluvní strany závazný. Typickým formátem je pak stručnost smlouvy jakožto textace základní a tomu odpovídající obsáhlost a specifičnost obchodních podmínek. 140
Používání odkazu na obchodní podmínky je dnes již ustálenou praxí při uzavírání úvěrových smluv stran bankovních institucí. Nezřídka se tak v bankovní praxi setkáváme též s termínem úvěrové podmínky či obecné podmínky pro poskytování úvěrů. Je možné doplnit, že banky velmi často přistupují k diverzifikaci obchodních podmínek, když vypracovávají podmínky zvlášť pro jednotlivé produkty. Registrujeme tak např. obecné podmínky pro kreditní karty, pro poskytování bankovních záruk anebo podmínky vztahující se k platebnímu styku.
Podstatné je pro úvěrujícího vypořádat se s odkazem, resp. řádným připojením obchodních podmínek k úvěrové smlouvě tak, aby bylo postaveno najisto, že jsou tyto součástí dané smlouvy. Prostý odkaz na obchodní podmínky přitom není dostatečný, resp. fakt, že úvěrovaný podepíše odkaz na podmínky, ještě neznamená, že s nimi byl seznámen a nezakládá tak jejich začlenění do úvěrové smlouvy. 141 Kvalifikovanou formou seznámení je přiložení obchodních podmínek k úvěrové smlouvě, tj. jejich fyzické propojení se smlouvou samotnou. V takovém případě již není zkoumáno, zda se s nimi úvěrovaný seznámil a platí zde fikce seznámení. Oblát je však i za této situace chráněn skrze ustanovení § 1753, tj. proti překvapivým ujednáním. 142
140 XXXXXXX, X.; XXXXXXX, Z.; XXX, Z. et al. Obchodní zákoník: komentář. II. díl. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2009, 2 sv., 1297 s.
141 XXXXXX, X. IN HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, 152 s.
142 Tamtéž
„Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“ 143 Ochrana před překvapivými obchodními podmínkami směřuje ke kontrole jejich obsahu. Subjekt, jež benefit obchodních podmínek využívá, je nesmí zneužívat na újmu druhé smluvní strany. Jedná se o projev požadavku na poctivost jednání ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 OZ. Platí, že se nikdo nemůže dovolávat ujednání, se kterým druhá smluvní strana nemohla počítat. 144 Právním následkem shledané překvapivosti je pak neúčinnost takového ujednání, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.
Lze tak doporučit, aby banky při formulaci obchodních podmínek postupovaly s nejvyšší možnou opatrností, neboť následky nedodržení požadavku jejich transparentnosti mohou být ve smyslu citovaného ustanovení fatální.
5.7.2 Změna obchodních podmínek
Pakliže dochází ke změně obchodních podmínek, je ve smyslu výkladu shora uvedeného, logickým důsledkem i změna smlouvy jako takové. Jestliže strany mají možnost předem upravit postup při změně smlouvy, musí jim být stejné právo zachováno i při změně obchodních podmínek, které jsou její součástí. Přičemž není vyloučeno, že změna proběhne toliko určitým projevem konkludentního jednání. Pakliže banka spojí změnu obchodních podmínek s jednostranným právním jednáním (typicky změny poplatků a cen služeb spojených s užíváním běžného účtu na základě smlouvy o založení a vedení běžného účtu), když se dopředu dohodne s klientem, že pokud tento neprojeví nesouhlas, stávají se změny součástí smlouvy, nejedná se o neplatné ujednání obchodních
143 Ustanovení 1753 OZ
144 XXXXXX, X. IN HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, 168 s.
podmínek. Limitem je pak ustanovení § 1752 OZ, které kogentně vymezí, kdy je možné obchodní podmínky měnit cestou ultimáta. 145
§ 1752 stanoví, za jakých podmínek je možné v obchodních podmínkách provádět pozdější jednostranné změny. Toto ustanovení se však týká výhradně následujících situací: (i) strana, která obchodní podmínky vydala, uzavírá v běžném obchodním styku smlouvy s větším počtem osob, přičemž tyto smlouvy ji dlouhodobě zavazují k opětovnému plnění stejného druhu s odkazem na všeobecné podmínky a (ii) z povahy závazku vyplývá rozumná potřeba pozdější změny obchodních podmínek, a to již při jednání o uzavření smlouvy. Pokud dojde ke kumulativnímu splnění jmenovaných podmínek, mohou si strany sjednat, že podmínky budou v budoucnu jednostranně změněny. V takovém ujednání musí být však určen způsob změny, resp. jak bude tato změna druhé smluvní straně oznámena a dále musí být zachováno právo druhé smluvní strany takovou změnu obchodních podmínek vypovědět.
Pakliže budeme uvažovat nad problematikou změny obchodních podmínek v kontextu smlouvy o úvěru, je dle mého názoru možné uzavřít, že možnost banky jako úvěrujícího obchodní podmínky jednostranně změnit, zásadně dána je. Bezesporu se totiž v případě poskytování úvěrů jedná o uzavírání smluv v běžném obchodním styku a s větším počtem osob (vycházím z toho, že poskytování úvěrů je hlavní činností banky). Otázkou pak je, zda se u smlouvy o úvěru jedná o opakující se plnění. Nicméně z předmětného ustanovení není zřejmé, která ze stran má poskytovat opětující se plnění, proto je možné dovodit, že postačí, když takové plnění poskytuje alespoň jedna z nich. 146 Tato podmínka pak bude jistě naplněna u úvěrů kontokorentních či revolvingových, kde právě opakující se čerpání, tj. opakující se plnění stran úvěrujícího je jejich typickým znakem. Otázkou je, zda tato podmínka bude naplněna i v případě splátkových úvěrů. Jednotlivé splátky totiž spíše budou představovat postupné dílčí plnění. 147 Uvedené ustanovení tak dle mého názoru bude dopadat pouze na některé typy úvěrů.
145 XXXXXX, X. IN HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, 155 s.
146 XXXXXXXXXX, I.; XXXXXXX, R. In: XXXXXXX, X.; XXXXXX, X.; XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, 75 s.
147 XXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 938 s.
5.8 Splácení úvěru
Skrze splácení úvěru plní úvěrovaný svou základní povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky úvěrujícímu, když tato jeho povinnost patří mezi podstatné náležitosti smlouvy o úvěru. 148
Úvěrovaný je povinen vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době. Pokud taková doba nebyla mezi smluvními stranami dohodnuta, platí, že prostředky musí vrátit do měsíce ode dne, kdy byl o to požádán. 149 Nutno však doplnit, že ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 OZ může úvěrující požádat o vrácení peněžních prostředků ihned po jejich čerpání. 150 Pro tento případ se pak použije citované ustanovení
§ 2399 odst. 1 OZ, tj. měsíční lhůta pro vrácení. V úvěrové smlouvě též může být sjednáno, že úvěr je splatný na požádání, tj. bezprostředně/okamžitě poté, co je úvěrovaný o splacení požádán. Taková ujednání mají své místo ve smlouvách o kontokorentním úvěru. 151 Naopak pakliže bude dopředu sjednán termín splatnosti, bude se jednat o úvěr termínovaný. 152
V případě úvěrů účelových by se jednalo o ujednání, které jde proti logice jejich postupného splácení. To je zároveň nejčastější formou vrácení úvěru. Jednotlivé splátky umožní rozložení splácení úvěru v čase a tím pádem snadnější úhradu celkové dlužné částky stran úvěrovaného. Přestože se jedná o postupné splácení formou splátkového kalendáře, ve smlouvách o úvěru bývá sjednáno zároveň konečné datum splatnosti úvěru. K tomuto datu se totiž nesplacený úvěr stává bez dalšího splatným, tj. zejména bez ohledu na to, jak předtím probíhalo splácení. Splátky mohou mít dopředu stanovenou pevnou výši, případně se může jednat o tzv. anuitu, tj. pevná splátka plus splátka splatných úroků, jejichž poměr se v čase mění. Taktéž je možné se setkat se splátkou progresivní (zvyšující
148 Ustanovení § 2395 OZ
149 Ustanovení § 2399 odst. 1 OZ
150 „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“
151 XXXXX, X. K úvěru a zápůjčce [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx- xxxxxxxxx.xx/x-xxxxx-x-xxxxxxxx?xxxxxxxxxxxx. 88
152 XXXXX, X.; XXXX, X. a XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. 132 s.
se v průběhu splácení) anebo splátkou degresivní (snižující se). 153 Lze uzavřít, že v bankovní praxi smluvní strany pravidelně sjednávají dobu/čas splatnosti úvěru, tj. zákonem podpůrně stanovená lhůta jednoho měsíce se nepoužije.
Zákon nepředvídá způsob vrácení peněžních prostředků, může se tak stát bezhotovostním převodem i předáním v hotovosti. V případě bankovních úvěrů však velmi často půjde o inkasní převod, kdy banka sama pro sebe sjedná právo inkasovat z účtu úvěrovaného. 154 Pro případ, že si smluvní strany nesjednají způsob splácení peněžních prostředků, užije se ustanovení § 1926 OZ. Podle tohoto ustanovení, lze – li dluh splatit několika způsoby, má se za to, že volba způsobu náleží dlužníku.
Dalším parametrem, kterému se věnuje zákonná úprava je místo plnění. Ustanovení § 1955 věta druhá OZ stanoví, že peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště, resp. sídle věřitele, tj. v případě smlouvy o bankovním úvěru – sídla úvěrujícího/banky. Ustanovení
§ 1957 OZ doplňuje, že pokud je na dluh plněno bezhotovostně, může úvěrovaný využít služeb poskytovatele platebních služeb nebo služeb poštovních.
Problematika hrazení úroků nebyla při rekodifikaci soukromého práva zahrnuta mezi ustanovení věnující se úpravě smlouvy o úvěru, ale byla zařazena mezi obecná ustanovení o obsahu závazků. Jedná se konkrétně o § 1805 odst. 1 OZ, který stanoví, že není-li ujednána doba placení úroků, platí se úroky spolu s jistinou, s tím, že pokud je jistina splatná později než za rok, jsou úroky hrazeny ročně pozadu. Nutno poznamenat, že se nejedná o rok kalendářní, ale skutečně o faktickou dobu jednoho roku, jež počíná běžet ode dne poskytnutí peněžních prostředků a její uplynutí se určí v kontextu ustanovení § 605 odst. 2 OZ. § 1805 odst. 1 OZ je ustanovením dispozitivním, tj. smluvní volnost a možnost přednostního odlišného ujednání smluvních strany je reflektováno.
153 XXXXXX, O. Finanční trhy. 4., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2014, 97 s.
154 HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI.: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, Praha: X.X. Xxxx, 2014, 725 s.
Této možnosti využívají zejména banky jako úvěrující, když zpravidla sjednávají úhradu úroků s měsíční frekvencí. 155
Podstatné je též zákonem předvídané pravidlo, podle něhož se dále neúročí ta část jistiny, jež byla úvěrovaným uhrazena, lhostejno zda se tak stalo formou splátky či jinak.
156
Občanský zákoník dále upravuje měnu úroků, když stanoví, že úroky jsou hrazeny v měně shodné s měnou jistiny. Poskytnuté peněžní prostředky (jistina) se pak vrací v měně, v níž byly peněžní prostředky poskytnuty. 157 Jedná se však taktéž o ustanovení s dispozitivním charakterem.
5.8.2 Prodlení úvěrovaného se splácením úvěru
Úvěrovaného, který je v prodlení se splácením úvěru jednak stíhají následky prodlení dlužníka (mora debitoris) dle obecných ustanovení o prodlení ve smyslu ustanovení § 1968 an. OZ, současně je však nutné respektovat zvláštní úpravu za situace, kdy dlužník je v právním postavení spotřebitele. Pro případ prodlení dlužníka – spotřebitele z úvěru na bydlení se právní režim řídí čl. 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010. 158 ZSÚ jakožto související právní předpis vnitrostátní ve svém § 122 stanoví pravidla, jimiž je věřitel pro případ prodlení spotřebitele povinován se řídit. Zejména věřitel nemůže požadovat úroky z prodlení ve výši přesahující zákonnou výši úroku z prodlení. 159
155 XXXXX, X.; XXXX, X. a XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. 133 s.
156 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI.: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, Praha: X.X. Xxxx, 2014, 727 s.
157 Ustanovení § 2396 OZ
158 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI.: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, Praha: X.X. Xxxx, 2014, 728 s.
159 XXXXXXX, X.; XXXXXXX, L.; XXXXXXXX, P.; WACHTLOVÁ, L. a FLÍDR, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru, komentář. 1.vydání. X.X.Xxxx 2017, 598-600 s.
Především je pak úvěrovaný pro případ prodlení povinen hradit úrok z prodlení, a to ve výši sjednané s úvěrujícím ve smlouvě o úvěru. Není-li takového ujednání, ve výši zákonné. Ohledně specifikace zákonné výše úroku z prodlení si dovoluji odkázat na kapitolu 5.5.2. této rigorózní práce. Upozorním však na kontroverzní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které nebylo možné v občanskoprávních vztazích ujednat úrok z prodlení ve výši odlišné od jeho výše zákonné. 160 Obdobně nebyla vyjasněna otázka tzv. anatocismu, tj. možnosti požadovat úroky z úroků. V roce 2002 zaujal Nejvyšší soud ČR stanovisko, že takový postup možný je. 161 V roce 2004 se však velký senát obchodního kolegia přiklonil k názoru opačnému, když judikoval, že „Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že ani občanský zákoník z roku 1964, ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Jinak řečeno, ani obchodní zákoník, ani občanský zákoník z roku 1964 nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky.“ 162 Diskutovaným byl následně judikát vznikající již po platnosti nové soukromoprávní úpravy, v němž Nejvyšší soud setrval při svém odmítavém stanovisku a judikoval, že „budoucí právní úprava úročení sjednaných úroků z prodlení (v § 1806 ObčZ) nemůže být (není) důvodem ke změně výkladu podaného ke stávajícímu znění občanského zákoníku z roku 1964“ 163 Do předestřené polemiky vnáší konečné řešení § 1806 prostřednictvím pravidla, že úroky z úroků požadovány býti mohou, pakliže tak smluvní strany takovou možnost dopředu sjednaly. 164
Pro případ prodlení se splácením úvěru však úvěrovaný musí počítat i s variantou úplného zesplatnění úvěru. Pokud je totiž úvěr hrazen ve splátkách, platí ve smyslu ustanovení § 1931 OZ, že úvěrující má nárok na vyrovnání celé pohledávky, pokud tak
160 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.2004, sp.zn. 33 Odo 117/2003
161 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.3.2002, sp.zn. 33 Odo 47/2002: „Nesplacení smluvních úroků v dohodnuté lhůtě opravňuje věřitele vymáhat po dlužníkovi úrok z prodlení, neboť nesplacené smluvní úroky se stávají dluhem, a podle § 517 ObčZ 1964 může věřitel po dlužníkovi požadovat vedle plnění i úrok z prodlení. Proto je možno požadovat úrok z prodlení z nezaplacených smluvených úroků.“
162 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2004, sp.zn. 35 Odo 101/2002
163 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2012, sp.zn. 29 ICdo 31/2012
164 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI.: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, Praha: X.X. Xxxx, 2014, 730 s.
bylo dopředu sjednáno. Jde o tzv. ztrátu výhody splátek. 165 K této problematice bude pojednáno více v následující kapitole.
5.8.3 Předčasné splacení úvěru
Problematika předčasného splacení je v zákonných ustanoveních věnujících se smlouvě o úvěru speciálně upravena (lex specialis). Jedná se v porovnání s obecnou úpravou závazkových vztahů (lex generalis) o úpravu pro stranu úvěrovanou výrazně příznivější. Ustanovení § 2399 odst. 2 OZ totiž předvídá jednak to, že úvěrovaný má možnost vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před sjednanou dobou, zároveň však zakotví pravidlo, dle kterého úvěrovaný zaplatí úroky jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. V méně komfortní pozici se pak naopak nachází strana úvěrující, když skrze předčasné splacení přichází o část příjmu v podobě neuhrazených úroků, s nimiž však na počátku schvalování úvěrového případu bylo počítáno. Oproti jmenované obecné úpravě, která stanoví, že dlužník si v případě předčasného splnění dluhu není oprávněn odečíst budoucí úroky, se jedná o pravidlo zcela zjevně prospěšné úvěrovanému. 166
Opět nutno doplnit, že se nejedná o ustanovení kogentní, tj. úvěrující a úvěrovaný mohou předem vymezit úpravu odlišnou. Typicky se bude jednat o sjednání určité kompenzace za předčasné splacení, resp. poplatek za umožnění a technické provedení předčasné úhrady poskytnutého úvěru. Tímto způsobem tak dojde alespoň k částečné náhradě za úrok, o který byl tímto postupem úvěrující připraven. Zde poznamenám, že vzhledem k dispozitivnosti ustanovení vztahujícímu se k předčasnému splacení přichází v úvahu i varianta, že smluvní strany předčasné splacení zcela vyloučí. V praxi tomu tak však nebývá a přistupuje se k již zmiňovanému kompenzačnímu poplatku za předčasné splacení. Vzhledem k tomu, že úvěrové instituce i po provedení předčasného splacení dále nesou náklady financování (cost of funding), resp. jsou nadále povinny hradit úroky svým věřitelům, považuji takovou praxi za zcela ospravedlnitelnou.
165 Tamtéž
166 XXXXXXXXX, X. In: XXXXXXX, X.; XXXXXX, X.; XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. Vyd.
1. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, 1505 s.
Úvěrovaný má též možnost předčasně splatit toliko část úvěru. V takové situaci zpravidla zůstává nadále zachována původní výše splátky úvěru. V důsledku ponížení jistiny o provedenou jednorázovou splátku, pak dochází k celkové úhradě úvěru v kratším čase. Smluvní strany mohou též sjednat postup opačný, tj. zachovat naopak dobu splacení a poměrně snížit měsíční splátku. 167
167 XXXXX, X.; XXXX, X. a XXXXX, X. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. 133 s.
5.9 Zesplatnění úvěru
Problematice zesplatnění úvěru se věnuje občanský zákoník jednak ve svém ustanovení § 1931 a dále pak v ustanovení § 2017 odst. 1, tj. v kontextu doplnění jistoty. Zvláštní úprava je pak obsažena v zákoně o spotřebitelském úvěru. I ta bude v této kapitole zmíněna. Dle mého názoru je nutno problematiku zesplatnění analyzovat i z úhlu zmiňovaného speciálního zákona, neboť právě moment zesplatnění a fáze k němu vedoucí je určujícím základem pro proces následující, tj. realizaci práv z úvěru.
Bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. 168 Hovoříme tak o tzv. ztrátě výhody splátek, jež je jakýmsi kvalifikovaným sankčním následkem stíhajícím úvěrovaného pro případ, že je v prodlení s úhradou splátky úvěru. Ztráta výhody splátek/zesplatnění pak v praktické rovině znamená, že úvěrovanému je odňata možnost splácet poskytnuté peněžní prostředky postupně formou sjednaného splátkového plánu a je naopak povinen uhradit celý úvěr, resp. zbývající část dluhu najednou. Podstatný je fakt, že zákon sankci v podobě zesplatnění úvěru nezavádí, pouze aprobuje možnost, aby si úvěrující takovou možnost ve smlouvě o úvěru předem sjednal.
Konkrétní postup zesplatnění úvěru pak též může být nastaven různě. K zesplatnění může dojít automaticky, tj. samotným prodlením s úhradou jedné splátky. Spíše však bude navázán na určité specifické situace – dosažení určité delší doby trvání prodlení, případně překročení splatnosti více než jedné splátky. Variantou je též aktivace zesplatnění až po provedení jednostranného právního úkonu úvěrujícího – zesplatnění v systému banky a oznámení této skutečnosti úvěrovanému. Právě tato situace odpovídá svou podstatou ztrátě výhody splátek. 169 Je možné doplnit, že ujednání o způsobu zesplatnění bývají součástí všeobecných obchodních podmínek bank.
Následkem zesplatnění je pak okamžitá splatnost dluhu v celé své úplnosti. Pakliže by úvěrovaný přes tuto skutečnost dále hradil měsíční splátky, jednalo by se
168 Ustanovení § 1931 OZ
169 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.2.2006, sp.zn. 33 Odo 1630/2005
jednak o porušení smlouvy a ve smyslu ustanovení § 1930 odst. 2 OZ by se případně jednalo o částečné plnění na zesplatněný dluh.
Ve smyslu ustanovení § 1931 OZ vzniká úvěrujícímu právo na vyrovnání celé pohledávky. Toto ustanovení se však nikterak nevěnuje otázce, do kdy bude úvěrovaný povinen zbývající dluh vyrovnat. Odpověď je tak potřeba vyhledat mezi obecnými ustanoveními o závazcích, konkrétně v § 1958 odst. 2 OZ, dle kterého má dlužník uhradit svůj dluh bez zbytečného odkladu poté, co výzvu k úhradě obdržel. Obdobně se pak k tomuto tématu vyjadřuje i judikatura. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí z r. 2009 konstatoval následující: „V případě, že se zbytek dluhu stane splatným, promlčecí doba běží od doby splatnosti celého zbývajícího nesplněného závazku. Doba splatnosti může být i v těchto případech stanovena ve smlouvě. Není-li takové dohody nebo nemůže-li být doba plnění ve smlouvě určena – např. proto, že byla ujednána tzv. ztráta výhody splátek, je dlužník povinen závazek splnit ve lhůtě určené § 340 odst. 2 ObchZ (dnes § 1958 odst. 2 ObčZ, tj. bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele).“ 170
Ve smlouvě může tedy být sjednána konkrétní doba, vždy je však možné stran úvěrujícího tento nárok uplatnit v zákonném režimu, tj. nejpozději do splatnosti splátky následující. Naopak pokud úvěrující své právo neuplatní, přestože důvody byly dány, platí, že je úvěrovaný v prodlení toliko s úhradou jedné splátky. Pro případ, že se v budoucnu prodlení bude opakovat, má úvěrující opět možnost úvěr zesplatnit.171
K předestřenému závěru shodně dochází i související soudní praxe. Například Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí z r. 2006 uzavřel, že právo na zesplatnění může věřitel uplatnit vždy pouze do splatnosti další nejbližší splátky, s tím, že pokud tak neučiní a dlužník řádně a včas příští splátku zaplatí, může věřitel následně vymáhat jen onu jednu neuhrazenou splátku. Práva na zaplacení celého zbytku pohledávky však může využít kdykoliv při vynechání některé z dalších splátek. 172 V souvislosti s citovaným právním posouzením Nejvyšší soud zamítl dovolání směrované proti rozhodnutí o odvolání Krajského soudu v Brně, kterým došlo k potvrzení rozhodnutí Městského soudu v Brně, na jehož základě byla nařízena exekuce podle notářského zápisu se svolením k přímé
170 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2009, sp.zn. 32 Cdo 3762/2007
171 XXXXXX, X. IN HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, 938 s.
172 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.10.2006, sp.zn. 20 Cdo 237/2006
vykonatelnosti. Dovolací soud nepřisvědčil argumentaci dovolatelky, totiž že pokud mělo dojít k zesplatnění celkové dlužné částky, mělo se tak stát až po výzvě věřitele k dodatečné úhradě dílčí splátky, resp. po marném uplynutí lhůty, kterou měl věřitel k takovému právnímu jednání dovolatelky stanovit. Věřitel oproti tomu upozornil, že v případě, kdy byla předem sjednána možnost zesplatnění, a to výlučně vázaná na skutečnost stavu prodlení ohledně jedné z dílčích splátek, bylo okamžité zesplatnění, resp. navazující uplatnění nároku na úhradu celé pohledávky skrze návrh na zahájení exekučního řízení zcela na místě a jakékoliv jiné kroky by byly provedeny nad rámec obsahu dohody, která byla s dlužníkem uzavřena.
Ustanovení § 2017 odst. 1 OZ upravuje problematiku doplnění jistoty, když zakotví právo věřitele požadovat přiměřené doplnění jistoty v případě, kdy tato ztratí na ceně tak, že se zajištění stane nedostatečným. Pokud by takový požadavek dlužník neakceptoval, stane se bez dalšího splatnou ta část pohledávky, jež se v důsledku úbytku jistoty stala nezajištěnou. Jedná se o kvalifikovaný případ zesplatnění ex lege. Odstavec 2 předmětného ustanovení navíc zakotví použitelnost odstavce 1 i v případech, kdy jistota byla stran věřitele oprávněně čerpána, tj. kdy ji věřitel již použil na úhradu svých zajištěných splatných pohledávek.
Jedná se o promítnutí § 163 odst. 2 „starého“ občanského zákoníku do rekodifikované právní úpravy. To ovšem s tím rozdílem, že aplikovatelnost není nadále omezena toliko na zástavní právo, jak tomu bylo v úpravě předchozí.
Na tomto místě považuji za nezbytné upozornit na rozdílné výklady co do použitelnosti daného ustanovení na různé typy zajištění. Odborná literatura se k této otázce vyjadřuje značně nejednotně. Ustanovení § 2017 OZ je nutné vykládat v kontextu ustanovení souvisejícího, a sice § 2012 OZ. To zakotví pravidlo, že jistota se poskytuje zřízením zástavního práva nebo způsobilým ručitelem. V této souvislosti pak Xxxx dochází k závěru, že jistota v sobě obsahuje toliko tyto dva uvedené instituty a § 2017 OZ tak bude možné aplikovat výhradně v případě snížení hodnoty zástavy anebo ručení. 173 K opačnému závěru ale dochází Xxxxxxx i X. Xxxxx, který považuje výčet uvedený v § 2012 za taxativní a tím pádem uzavírá, že se povinnost doplnit jistotu vztahuje i na
173 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 735 s.
všechny ostatní zajišťovací instituty. 174 Přestože judikatura se ohledně předestřené problematiky dosud nerozvinula, zastávám názor, že dané ustanovení je potřeba vykládat, jako by se týkalo všech zajišťovacích institutů. Nebylo dle mého přesvědčení cílem zákonodárce omezit takovou možnost toliko na dva vybrané zajišťovací prostředky, ale naopak zakotvit obecné pravidlo, jež bude fungovat bez ohledu na to, zda se jedná o zástavní právo, ručení či jakýkoliv jiný zajišťovací prostředek. V tomto duchu se konečně vyjadřuje i důvodová zpráva k občanskému zákoníku, když uvádí následující: „Nejen při zřízení zástavního práva, jak stanoví platný občanský zákoník v § 163 odst. 2, ale obecně při poskytnutí jakékoli jistoty se má uplatnit právní pravidlo o povinnosti jistotu doplnit, pokud ta klesne na ceně.“ 175
Zvláštní režim zesplatnění upravuje zákon č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru v platném znění. Tento právní předpis s účinností k 1.12.2016, který nejen do problematiky zesplatnění vnáší nová pravidla, jež zejména banky musely ve své smluvní dokumentaci a postupech zohlednit.
Zákon o spotřebitelském úvěru ve svém § 124 zakotví následující: „Stane-li se spotřebitelský úvěr v důsledku prodlení spotřebitele splatným, týká se tato splatnost pouze nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoli i budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Věřitel spotřebitele před tím, než se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, vyzve k uhrazení dlužné splátky a poskytne mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů.“
Citované ustanovení si klade za cíl zejména zamezit některým praktikám poskytovatelů úvěrů, které spočívají v okamžitém zesplatnění celého úvěru při marginálním prodlení úvěrovaného. Jedná se de facto o situace, kdy poskytovatel úvěru vydělává nikoliv na úrocích se spotřebitelem sjednaných, ale na úrocích sankčních se zesplatněním spojených. Nadto je možné uvést, že na trhu spotřebitelských úvěrů existovaly i takové poměry, kdy úvěr byl zesplatněn, tj. aktivovaly se ty nejzávažnější sankce, i samotným prodlením úvěrovaného s dodáním některého z požadovaných
174 XXXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 1254 s.
Shodně: XXXXX, T. In: XXXXXXX, X.; XXXXXX, X.; XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. Vyd.
1. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, 545 s.
175 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). [online]. Ministerstvo spravedlnosti [cit. 28. 8. 2017]. K
dokumentů (typicky doklad totožnosti).176 Uváděná lhůta 30 – ti dnů musí být dodržena vždy. Pokud je tedy spotřebitel s prodlením s úhradou měsíční splátky, je nutné, aby mu stran úvěrujícího byla odeslána výzva ke splnění povinnosti a dodatečnému vyrovnání splatného závazku. Pokud úvěrovaný – spotřebitel v rámci této lhůty dlužnou částku zcela uhradí, ztrácí úvěrující možnost zesplatnění úvěru. Pro případ, že dlužník bude opětovně v prodlení, musí jej úvěrující znovu vyzvat a poskytnout k nápravě lhůtu 30 - ti dnů.
Občanský zákoník sice umožňuje sjednat sazbu úroku z prodlení v jakékoliv výši, resp. ve výši, jež bude v souladu s doktrínou dobrých mravů, nicméně zákon o spotřebitelském úvěru, jakožto zákon speciální, zakotví odlišnou právní úpravu. Sazba úroku z prodlení v takové situaci nesmí být odlišná od výše stanovené právním předpisem.177 Tímto právním předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, jež pro případy spotřebitelských úvěrů nepředstavuje úpravu subsidiární, ale naopak závaznou. Aktuální maximální možná výše sazby úroku z prodlení u spotřebitelských úvěru tak odpovídá hodnotě 8,5 % p.a.
Ustanovení § 124 ZSÚ současně plně respektuje pravidlo zakotvené v ustanovení § 1805 odst. 2 OZ a předvídá, že úvěrovaný má nárok na sjednané úroky za dobu, po kterou měl spotřebitel peněžní prostředky k dispozici. Pro případ zesplatnění spotřebitelského úvěru je tak úvěrujícímu založen nárok požadovat jak úroky sjednané, tak úroky z prodlení, případně též smluvní pokutu a náklady spojené s vymáháním dluhu. 178
176 Důvodová zpráva k Návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. [online]. Ministerstvo spravedlnosti [cit.
28. 8. 2017]. K § 122 an. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xx/.../Xxxxxxxxxxxxxx-xxxx_0000-00_Xxxxxxxx- zprava-Pravni-uprava-distribuce-uveru-pro-spotrebitele.pdf
177 Tamtéž
178 Tamtéž
5.10 Zánik závazku ze smlouvy o úvěru
Zánik závazku ze smlouvy o úvěru není speciálně upraven, tedy se řídí obecnými ustanoveními o zániku závazků. Případů zániků závazků a způsobů jejich členění je celá řada, přičemž ve vztahu ke smlouvě o úvěru bude především relevantní jejich rozdělení dle toho, zda se jedná o zánik spojený s uspokojením věřitele (úvěrujícího) anebo bez jeho uspokojení, resp. v souvislosti s neplněním povinností dlužníka (úvěrovaného). Lze tak tvrdit, že typickými případy zániku závazku ze smlouvy o úvěru bude splnění, výpověď smlouvy a odstoupení od smlouvy. 179
Splnění neboli solutio je ve smyslu smlouvy o úvěru rozvazovacím aktem, pomocí kterého se dlužník svého závazku zprostí. Přitom zde není třeba žádného zvláštního jednání dlužníka ani věřitele. Jedná se totiž o naplnění významu smlouvy o úvěru, tj. o vykonání toho, co bylo smluvními stranami sjednáno. Pakliže tedy hovoříme o zániku závazku ze smlouvy o úvěru splněním, znamená to, že došlo ke splnění veškerých z tohoto závazku vyplývajících povinností. 180 Ve svém základu se bude jednat zejména o splnění závazků, jež jsou zároveň zákonem předvídány jako podstatné náležitosti smlouvy o úvěru, tj. poskytnutí peněžních prostředků stran úvěrujícího a jejich vrácení spolu s úhradou úroků stran úvěrovaného.
Subjekty splnění dluhu jsou zásadně úvěrující a úvěrovaný. Mohou jimi však být i subjekty od právě jmenovaných odlišné. Obvykle jsou těmito třetími subjekty osoby úvěr zajišťující, resp. ručitelé. Mohou však jimi být i osoby jiné, ovšem plnící se souhlasem dlužníka. Úvěrující má povinnost od jmenovaných třetích osob plnění akceptovat. 181
179 XXXXXX, X.; XXXXXX, X. a kol. Obchodní smlouvy: závazky v podnikání. 1. vydání. V Praze: X.X. Xxxx, 2015, 465 s.
180 XXXXXXXXXX, I. Obchodní právo: Obligační právo - komparativní rozbor. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2009, 294- 296 s.
181 Ustanovení § 1936 odst. 1 OZ
Dle mého názoru je však v situaci, kdy má dojít k přijetí plnění stran třetí osoby, aniž by tato byla ručitelem či osobou úvěr zajišťující, podstatné, aby úvěrující disponoval písemným podkladem avizujícím tento postup. Může se jednat o sdělení dlužníka o tom, že za něj bude plnit třetí osoba – zde je vhodné, zejména v intencích problematiky bezdůvodného obohacení, aby úvěrující požadoval vlastnoručním podpisem stvrzené souhlasné stanovisko této třetí osoby. Právně dalece „nejbezpečnější“ však bude předchozí přistoupení třetí osoby k závazku dlužníka a až na tuto skutečnost navazující splnění. Platí taktéž, že kdo plní za jiného, aniž za dluh ručí a ani dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu svou pohledávku postoupil. 182 Právě toto zákonné ustanovení je odbornou literaturou hodnoceno jako nejasné a diskutabilní, když pod pojmem postoupení nerozumíme zánik pohledávky. Z tohoto důvodu je nutné, aby výklad proběhl v kontextu ustanovení § 1937 odst. 2 OZ, tj. pojímat postoupení jako zvláštní případ fakultativní subrogace, při níž sice dochází k uspokojení věřitele, ale současně ona třetí osoba vstupuje do jeho práv, a to na svou žádost. Věřitel (úvěrující) má pak povinnost předat postupníkovi veškeré relevantní dokumenty a informace. 183
Obecně je možné závazek vypovědět, pokud si takovou možnost smluvní strany sjednají anebo stanoví-li tak zákon. 184 Pro smlouvu o úvěru není zakotvena žádná speciální úprava, proto je nutno vycházet z úpravy v ustanovení § 1998 an. OZ.
V § 1999 odst. 1 OZ je přitom zakotven zvláštní případ výpovědi bez udání důvodu. „Zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.“ Uvedené pravidlo není případem výpovědi sankční,
182 Ustanovení § 1936 odst. 2 OZ
183 XXXXXX, X. IN HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, 953 s.
184 Ustanovení § 1998 OZ
nepředvídá konflikt mezi smluvními stranami, ani porušení povinnosti některé z nich. Smyslem je zde upravit specifickým způsobem výpověď u závazků sjednaných na dobu neurčitou, které oproti jednorázovým či krátkodobým smlouvám vykazují zvláštní znaky.
185
Výpověď ve smyslu ustanovení § 1999 může být využita, pokud jsou naplněny následující znaky: (i) jedná se o závazek na dobu neurčitou a (ii) předmětem závazku je opakovaná nebo nepřetržitá činnost. Závazek pak zaniká po uplynutí 3 – měsíční výpovědní doby, ta však skončí vždy až ke konci příslušného kalendářního čtvrtletí.
Do této kategorie je možné zařadit smlouvu o kontokorentním úvěru, smlouvu o revolvingovém úvěru anebo úvěry z kreditních karet, resp. takové úvěry, které je možné čerpat a splácet opakovaně, ovšem pouze v případě, že budou splňovat podmínku jejich sjednání na dobu neurčitou. 186
Pro případ výpovědi spotřebitelského úvěru se užije zvláštní právní úprava, konkrétně ustanovení § 120 ZSÚ. To zakládá spotřebiteli možnost vypovědět smlouvu o úvěru kdykoliv a s okamžitou účinností, pokud nebyla sjednána výpovědní doba. Ta však nikdy nesmí být delší než 1 měsíc. Věřiteli je pak dán nárok vypovědět smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výpovědní době, která nesmí být kratší než dva měsíce.
Problematika odstoupení je v obecné rovině upravena ustanovením §§ 2001 – 2005 OZ. V kontextu smlouvy o úvěru pro tento případ zániku závazku nalézáme i zvláštní úpravu, a to v § 2400 OZ.
Odstoupením se rozumí případ zániku závazkového vztahu, jehož účel nebyl naplněn. Zároveň je toto právo možné chápat jako velmi účinný prostředek smluvní strany, kterého je však možné užít výhradně v situaci, kdy dochází k naplnění buďto zákonem či smlouvou výslovně předvídaných podmínek. Jedná se o závažný zásah do
185 XXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, 1178 s.
186 XXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 738 s.
trvání závazku, neboť tento je na rozdíl od výpovědi rušen od počátku, a současně o průlom do zásady pacta sunt servanda. Smluvní strany totiž po odstoupení nejsou dále zavázány k dodržení uzavřeného závazku. Výpověď, která by se na první pohled mohla jevit jako obdobný případ zániku závazku, je ve své podstatě pouhým nepokračováním daného smluvního vztahu. Další práva a povinnosti tak sice už nevznikají, nicméně ta, jež vznikla předtím, zůstávají a je taktéž možné nároky z nich soudně vymáhat. Oproti tomu při odstoupení odpadá právní důvod plnění, závazek se zrušuje s účinky ex tunc, dlužné plnění z doby před účinností odstoupení nemusí být doplněno a vymáhat jej tak není dále možné. 187 Xxxxx hovoří o odstoupení jako o jednostranném právním úkonu smluvní strany, které je jakýmsi trestem za nedodržení/porušení ať už zákonné nebo smluvní povinnosti. 188
Podstatné je uvést, že však v souvislosti s odstoupením od smlouvy o úvěru nezaniká právo na úhradu úroků z prodlení ani na úhradu případné smluvní pokuty. Stejně tak zůstává zachováno právo na náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s porušením některé ze smluvních povinností. Není též výjimkou, že smlouva o úvěru obsahuje ujednání o řešení sporů. Ani tato ujednání však nezanikají, a to z důvodu, že se jedná o úpravu, jež má svou povahou zavazovat smluvní strany právě i po aktu odstoupení. Pro úplnost je možné dodat, že i v těchto případech, tj. kdy je rozhodčí smlouva obsažena ve smlouvě hlavní, není možné zapomínat na skutečnost, že se jedná o dvě relativně samostatné smlouvy, resp. jejich platnost je nutno posuzovat odděleně. Konečně v případě smlouvy o úvěru (smlouva hlavní) se jedná o smlouvu hmotněprávní, naopak v případě rozhodčí smlouvy o smlouvu procesní, jejichž cíle jsou tak logicky odlišné.189 Odstoupení též nevyvolá žádných účinků směrem k zajištění. 190 To trvá i nadále a
187 XXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2014, 1186 – 1196 s.
188 XXXXX, X. a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, 103 s.
189 XXXXXXXXXX, X. X. Xxxxx o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2012, 216-303 s., 03.44 ř.
190 Ustanovení § 2005 odst. 2 OZ
vztahuje se i na povinnosti úvěrovaného s odstoupením spojené, tj. zejména vrácení veškerého poskytnutého plnění. 191
Ustanovení § 2001 OZ zakotví, že odstoupit od smlouvy je možné buďto z důvodů, jež smluvní strany předem sjednaly anebo z důvodů zákonných. Pro smlouvu o úvěru, kde se v pozici smluvní strany nachází banka, je typické sjednání konkrétních případů odstoupení nad rámec zákonem předvídaných situací. Taková ujednání zpravidla nalézáme ve všeobecných obchodních podmínkách. Obsahově se liší jednak co do jednotlivých bank, ale také co do různých typů úvěru. Zákonné důvody je pak možné dělit na obecné a zvláštní, tj. upravující odstoupení speciálně pro závazky ze smlouvy o úvěru.
Ve smyslu obecných důvodů odstoupení zákon odlišuje odstoupení při podstatném porušení smlouvy a odstoupení pro porušení smluvní povinnosti nepodstatným způsobem. Ustanovení § 2002 odst. 1 OZ zakotví, že za podstatné se považuje porušení smlouvy, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala. Pro tento případ je možné, aby druhá smluvní strana odstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu. Stejně tak je zachována možnost odstoupení bez zbytečného odkladu v případě, kdy z chování druhé strany nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným způsobem, a nedá-li na výzvu oprávněné strany přiměřenou jistotu. 192 V ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není. Jedná – li se o nepodstatné porušení a zároveň nejde o případ zákonného odstoupení z důvodu prodlení (§ 1978 OZ), právo na odstoupení nevzniká, ledaže smluvní strany sjednaly možnost odstoupení ve smlouvě.
5.10.3.1 Zvláštní případy odstoupení od smlouvy o úvěru
Zvláštními případy odstoupení od smlouvy o úvěru je dle ustanovení § 2400 OZ
(i) použití peněžních prostředků na jiný než předem sjednaný účel a dále (ii) situace, kdy je použití peněz k sjednanému účelu nemožné. Jedná se o převzetí osvědčeného ustanovení § 507 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Nutno upozornit, že pro
191 XXXXXX, X. In: XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 1218 s.
192 Ustanovení § 2002 odst. 2 OZ
použití citovaného ustanovení je nutné, aby úvěrový vztah byl již ve fázi po načerpání úvěrových prostředků. Zároveň je však bez významu, zda úvěrovaný použil k nesjednanému účelu všechny anebo jen část poskytnutých peněžních prostředků. Po odstoupení je pak úvěrovaný povinen vrátit úvěrujícímu vše co od něj v souvislosti se smlouvou o úvěru obdržel, přičemž se bude jednat o jistinu a úroky. V případě úroků sice nelze hovořit o vrácení v pravém slova smyslu, nicméně podle ustanovení § 2399 odst. 2 OZ musí dojít k úhradě úroků od doby poskytnutí do vrácení jistiny, tj. nikoliv pouze úroků, jež se staly splatnými před momentem odstoupení od smlouvy. 193 Povinnost k úhradě úroků po odstoupení je možné též dovodit z ustanovení § 3002 odst. 2 OZ upravujícím bezdůvodné obohacení. To předvídá situaci, kdy poctivý příjemce užívá věc nabytou na základě úplatné smlouvy a pro případ, že je taková smlouva neplatná, poskytne druhé smluvní straně náhradu za užívání do výše jeho prospěchu. Pokud vyjdeme ze skutečnosti, že smlouva o úvěru se řadí mezi smlouvy úplatné a úroky představují náhradu za užívání poskytnutých peněžních prostředků, jeví se závěr ohledně povinnosti úroky přes odstoupení uhradit per analogiam jako interpretačně správný. 194
Použití peněžních prostředků k jinému, než sjednanému účelu není spojeno pouze se sankčním odstoupením, současně bude zpravidla docházet k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 TrZ, přičemž se tak musí stát bez souhlasu věřitele a nikoliv v malém rozsahu, tj. odpovídající částce alespoň ve výši 25 000,- Kč. Pachatel tohoto trestného činu může být potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Trestní zákoník s užitím poskytnutých finančních prostředků na jiný než v úvěrové smlouvě sjednaný účel, resp. na účel, jež je se sjednaným účelem v hrubém nepoměru, spojuje též možné naplnění skutkové podstaty trestného činu způsobení úpadku podle svého ustanovení § 224 odst. 1 písm. c). 195
V případě odstoupení od smlouvy o úvěru z důvodu nemožnosti účelu úvěru je úvěrovaný obdobně povinen k vrácení poskytnutých peněžních prostředků spolu s úroky. Použijí se tak stejná pravidla jako pro odstoupení z důvodu použití peněžních prostředků
193 XXXX, X. In HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), komentář, 1. vydání, 2014, 732 s.
194 Tamtéž
195 Ustanovení § 224 odst. 1 písm c) TrZ: „Kdo, byť i z hrubé nedbalosti, si přivodí úpadek tím, že užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.“
k jinému než sjednanému účelu. Rozdílem je možnost odstoupení ještě před načerpáním úvěru, kdy v takové situaci úvěrovaný nevrací ničeho.
5.10.3.2 Odstoupení od smlouvy o úvěru z jiných důvodů
Obchodní zákoník rozšiřoval případy zákonného odstoupení od smlouvy o situaci
(i) zániku či zhoršení zajištění, pokud úvěrující zajištění nedoplnil (§ 505 ObchZ), a dále
(ii) pokud byl úvěrující v prodlení s úhradou více než dvou splátek anebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce (§ 506 ObchZ). Je možné konstatovat, že oba popisované případy byly občanským zákoníkem převzaty, ovšem tak, že následkem je oprávnění úvěrujícího nikoliv od smlouvy odstoupit, ale učinit úvěr, resp. jeho nezajištěnou část ihned splatným. 196 Nadto je podstatné podotknout, že zmiňované ustanovení § 506 ObchZ věnující se prodlení úvěrovaného s úhradou splátek bylo přesunuto toliko do úpravy o smlouvy o zápůjčce. Pro smlouvu o úvěru je tak možné použít toliko ustanovení
§ 1931 podle kterého bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly; toto právo však může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejbližší příští splátky. I toto ustanovení je tak případem, kdy odstoupení není více možné, avšak je možné úvěr zesplatnit, pokud smluvní strany aplikaci tohoto ustanovení sjednaly.
Lze shrnout, že krom již uváděných zvláštních důvodů dle § 2400 OZ (tj. užití peněžních prostředků k jinému než sjednanému účelu/nemožnost účelu úvěru), může úvěrovaný odstoupit toliko z důvodů obecných – prodlení úvěrovaného zakládajícím nepodstatné porušení jeho povinností (§ 1978 odst. 1 OZ) anebo z důvodu porušení úvěrové smlouvy podstatným způsobem (§ 2002 OZ). Nutno uvést, že právě ustanovení
§ 2001 OZ, tj. možnost upravit si otázku odstoupení smluvně, představuje v kontextu shora zmiňovaných ustanovení § 506 a § 505 ObchZ stěžejní pravidlo, skrze které zásadně dochází k odstoupení z důvodu zhoršení zajištění či kvalifikovaného prodlení i nyní po účinnosti nové právní úpravy.
196 Ustanovení § 2017 OZ
5.10.3.3 Odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru
Pro úplnost na toto místo zařazuji stručný exkurz do právní úpravy odstoupení od smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebitelem, neboť mám za to, že tento specifický režim je možné označit za další kategorii v tématu odstoupení od smlouvy o úvěru. ZSÚ stanoví, že spotřebitel může od smlouvy o úvěru odstoupit bez udání důvodu ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření smlouvy. Nadto v případě, že úvěrová smlouva neobsahuje informace podle
§ 106 až 108 nebo § 109 odst. 1 ZSÚ, neskončí tato lhůta dříve než 14 dnů ode dne jejich písemného doplnění. 197
197 Ustanovení § 118 odst. 1 ZSÚ
6. Realizace práv z úvěru pohledem banky
Pakliže úvěrovaný neplní své závazky ze smlouvy o úvěru ani přes výzvy úvěrujícího k dodatečnému splnění těchto povinností a zároveň dojde k naplnění zákonem předvídaných podmínek 198, přistoupí úvěrující k zesplatnění úvěru. V případě úvěru kontokorentního se jedná o situace přečerpání úvěrového rámce, resp. nevrácení poskytnutých peněžních prostředků přes jejich nastalou splatnost. Následkem popisovaných skutečností je zahájení fáze realizace práv úvěrujícího ze smlouvy o úvěru, tj. vymáhání jeho splatné pohledávky včetně veškerého příslušenství. Konkrétní postup vymáhání závisí na právním postavení věřitele, přístupu dlužníka k řešení vzniklé situace a zejména pak na způsobu zajištění pohledávky z úvěru.
Zásadně je možné proces realizace práv ze smlouvy o úvěru dělit na způsob mimosoudní, předpokládající kooperaci dlužníka – úvěrovaného, resp. třetí osoby (sjednání obnoveného splátkového plánu ve formě notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti, postoupení pohledávky) a na způsob soudního vymáhání (žaloba na zaplacení, směnečná žaloba, návrh na soudní prodej zástavy). Zvláštní kategorii pak tvoří vymáhání pohledávky v insolvenčním řízení a před rozhodčím soudem.
Z pohledu úvěrujícího - banky je před zvolením způsobu realizace nezbytné vypořádat se též s otázkou zachování, resp. ztráty fungujícího klientského vztahu s úvěrovaným, jemuž banka spravuje větší portfolio produktů a jehož celková angažovanost převyšuje pohledávku banky z konkrétního zesplatněného úvěru. Jedná se typicky o propojení úvěrových smluv uzavřených s obchodní společností, jež je ovládána fyzickou osobou, která současně vystupuje jako úvěrovaný ze smlouvy o poskytnutí některého typu z privátních úvěrů. Na jedné straně taková situace vyžaduje důkladnou kontrolu platební morálky klienta u těchto jiných, dosud nezesplatněných produktů, na druhé straně banka zpravidla odkládá spuštění procesu soudního vymáhání a koncentruje se na kvalifikovanou debatu s klientem, jejímž cílem je právě zachování fungujícího klientského vztahu, potažmo nalezení řešení mimosoudního.
Jednotlivé banky pak aplikují odlišné modely interních pravidel pro vymáhání pohledávek. Za společný jmenovatel však lze považovat existenci specializovaného
198 Ustanovení § 1931 a § 2017 odst. 1 OZ
právního oddělení, na které jsou „problémové“ úvěry předávány poté, co předchozí komunikace úvěrovaného s jeho bankovním poradcem zůstala bez pozitivního výsledku.
6.1 Soudní vymáhání pohledávky
Tradiční způsob vymáhání pohledávky ze smlouvy o úvěru představuje nalézací řízení před civilním soudem, na které zásadně navazuje řízení vykonávací představované soukromou nebo soudní exekucí. Úvěrující může své nároky uplatnit zejména prostřednictvím žaloby na zaplacení, návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu nebo postupovat přímo vůči předmětu zástavního práva prostřednictvím návrhu na soudní prodej zástavy. Jednotlivé způsoby pak úvěrující volí s odkazem na individuální charakter daného úvěrového obchodu (mnohost obligačních dlužníků, zajištění směnkou s avalem, apod.), když rozhodující je též aktuální právní stav zástavy – nemovitosti. Pro případ, že je tato již zatížena zápisem „cizí“ zahájené exekuce, nebude zpravidla vhodným řešením postupovat podáním návrhu na soudní prodej zástavy, když s případným exekučním řízením se úvěrující dostává toliko do pořadí za již zahájenou/zahájené exekuce s přednostním právem dražit. Pakliže je zástavce zároveň příjemcem úvěru a obligačním dlužníkem, je v takové situaci na místě uvažovat spíše o podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, když banka pravidelně disponující zástavním právem v prvním pořadí má následně možnost zpeněžení nemovitosti přímo ovlivnit. Tématu insolvenčního řízení se však budu věnovat v samostatné kapitole této práce.
Společným jmenovatelem shora uvedených způsobů realizace práv úvěrujícího ze smlouvy o úvěru je zdlouhavost celého procesu, když nalézací řízení, resp. cesta k získání pravomocného titulu se mnohdy (zejména v případě obrany žalovaného) protáhne až na několik let.
Z toho důvodu je dle mého názoru potřebné zabývat se v pozici úvěrujícího nalezením alternativních postupů, jejichž prostřednictvím je možné svá práva účelněji a efektivněji realizovat. Současně mám za to, že detailní pojednání o formách a průběhu nalézacího řízení tematicky i obsahově předkládanou rigorózní práci přesahuje. Následující podkapitoly tak budou věnovány jednotlivým možnostem představujícím právě onu alternativu řízení nalézacího.
6.2 Vybrané instituty mimosoudního vymáhání pohledávky
Za účinnosti „starého“ občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., se zástavní věřitel mohl pro případ neuspokojení své pohledávky domáhat zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě, případně skrze podání návrhu na soudní prodej zástavy ve smyslu ustanovení § 165a ObčZ. První z uvedených variant byla realizována v režimu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava týkající se soudního prodeje zástavy byla do 31. 12. 2013 obsažena v § 200y an. OSŘ. V souvislosti s vyčleněním nesporných řízení do samostatného procesního předpisu pak byla tato ustanovení zakotvena do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, konkrétně pak do jeho ustanovení § 353a an. V obou jmenovaných případech však bylo nezbytné dodržet po formální stránce poměrně striktní postup, jež byl pro zástavního věřitele nejen po finanční stránce, ale i z časového hlediska značně nákladný. Výrazného uvolnění se zástavnímu věřiteli (úvěrujícímu) dostává díky ustanovení § 1359 odst. 1, věta první OZ: „Jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona.“ Toto ustanovení přichází s možností sjednat nad rámec v OZ předem definovaných způsobů zajištění i další alternativní postupy. Xxxx bude v praxi zejména prodej předmětu zástavy napřímo, tj. prodej z volné ruky.
Zásadní výhodou přímého nebo také privátního prodeje je fakt, že věřitel (úvěrující), k němu může přistoupit bez toho, aniž by disponoval vykonatelným titulem. Inspirací pro tuto úpravu byl modelový zákon EBRD z r. 1994 a jeho transpozice do slovenského občanského zákoníku, a to zákonem č. 564/2002 Z. z. Při výkladových nejasnostech je tak možné k těmto vzorům přihlížet. 199 Nutno však upozornit, že přímý prodej, stejně tak jako ostatní způsoby realizace zajištění musí ustoupit jakožto forma individuálního
199 XXXXXXX, X. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku - zástavní právo. Obchodněprávní revue 9/2013, 241 s.
uspokojení věřitele, uspokojení kolektivnímu. Proto zahájené insolvenční řízení zásadně brání jak započetí, tak pokračování v přímém prodeji. 200
Pokud jde o některé nejasnosti ohledně privátního prodeje, OZ zejména nestanoví, zda je zástavní věřitel v procesu přímého prodeje oprávněn jednat vlastním jménem. K dané problematice se však vyjadřuje důvodová zpráva, z níž je možné takové zmocnění dovodit. 201 Ten samý závěr je pak možné učinit na základě gramatického a logického výkladu ustanovení § 1365 OZ: „Ujedná-li se, že zástavní věřitel může zástavu prodat jiným způsobem než ve veřejné dražbě…“. Oprávnění postupovat v procesu přímého prodeje vlastním jménem přiznává zástavnímu věřiteli zásadně i odborná literatura. 202 Přestože je tak možné shrnout, že jak důvodová zpráva, tak odborná literatura se kloní k „prověřitelským“ závěrům ohledně jejich zmocnění, v praxi již takový postup jasný nebývá. Zejména některá katastrální pracoviště tendují k argumentaci, že zástavní věřitel není oprávněn v převodní smlouvě figurovat jako převodce, resp. že taková smlouva pak jako vkladová listina neobstojí. Na telefonický dotaz u jednoho z katastrálních pracovišť bylo dokonce sděleno, že na této skutečnosti nic nezmění fakt, že přílohou vkladové listiny bude dohoda o přímém prodeji.
Předestřené názorové a interpretační nejasnosti budou zcela sjednoceny až s vývojem a následným ustálením související judikatury, která v současné době není k dispozici. Mám však za to, že v této situaci je již sama důvodová zpráva dostatečně relevantním pramenem, z něhož je možné oprávnění banky postupovat v procesu přímého prodeje vlastním jménem dovodit. Zastávám názor, že faktický nesoulad zápisu vlastnického práva na příslušném LV s vkladovou listinou (smlouvou o převodu nemovitosti, v níž jako strana prodávající bude vystupovat banka, tj. subjekt odlišný od vlastníka vedeného v katastru nemovitostí), nemůže po doložení dohody o přímém prodeji bránit převodu
200 Srov. § 109 odst. 1 písm. b) InsZ. Výjimky mohou v konkrétním případě vyplynout z rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 82 odst. 2 písm. b) InsZ.
201 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). [online]. Ministerstvo spravedlnosti [cit. 28. 8. 2017]. 345 s. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX-xxxxxxxxxxxxx- verze.pdf: „Navrhovaná úprava věnuje zvýšenou pozornost právům zástavního věřitele při zpeněžení zástavy, jakož i ochraně zájmů zástavního dlužníka a případně i dalších osob. Zpeněžuje-li zástavní věřitel zástavu, činí tak vlastním jménem, neboť jej zákon opravňuje naložit s cizí věcí a zástavní dlužník je povinen zpeněžení zástavy strpět.“
202 např. XXXXXXX, X. IN XXXXXX, X. et al. Občanský zákoník III: Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. XXXX, 2013, 1114 s. či VYMAZAL, L. Zástavní právo v novém občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2015. 273 s.
nemovitosti. Per analogiam by pak obdobný problém měl vznikat při prodeji nemovitosti v insolvenčním řízením, kde v procesu převodu vlastnického práva figuruje jako strana prodávající výhradně insolvenční správce. Zde však převod proběhne bez komplikací. Mám za to, že odlišnost definovaných situací spočívající ve skutečnosti, že dohoda o přímém prodeji je listinou soukromoprávního charakteru oproti autoritativnímu prohlášení úpadku příslušným insolvenčním soudem, je zde naprosto bez právního významu. V obou případech se jedná o titul dostatečně zdůvodňující omezení dispozic vlastníka nemovitosti s převodem, když v případě dohody o přímém prodeji se nadto jedná o dlužníkův projev vůle.
Dle mého uvážení však právě uvedený názor neobstojí při střetu přímého prodeje se zápisem zahájené exekuce na dotčeném LV. Jedním z účinků zahájeného exekučního řízení, resp. doručení příslušného vyrozumění povinnému, je aktivace účinků generálního inhibitoria. Pakliže vyjdeme ze zákonné teze, že povinný není od této chvíle oprávněn nakládat se svým majetkem a je tak omezen ve svých dispozičních právech, nemůže se banka jako věřitel úspěšně dovolat s ním uzavřené dohody o přímém prodeji, byť byla uzavřena dříve. Došlo by pak de facto k aktivaci dispozičního práva povinného, které je však již ve chvíli onoho vyrozumění negováno generálním inhibitoriem předvídaným exekučním řádem. 203 Předestřené otázce se budu dále věnovat v závěru této kapitoly, kde bude upozorněno na odlišnost vzorové slovenské právní úpravy.
Dalším sporným bodem přímého prodeje je pak otázka, kdy je možné dohodu o přímém prodeji uzavřít. Musí být tato vtělena již do smlouvy o zřízení zástavního práva anebo je možné ji uzavřít kdykoliv později. Zastávám názor, že sjednání přímého prodeje ex post není žádným ustanovením právního řádu zakázáno, a tedy v duchu zásady praeter legem je takový postup možný. K obdobnému závěru dochází i Vymazal či Richter. 204 Xxxxx se domnívám, že pakliže bychom měli trvat na požadavku uzavření dohody o přímém prodeji ihned při uzavření již samotné smlouvy zástavní, byl by takový požadavek projevem přílišného formalismu. Na tomto místě je dle mého názoru nutný exkurz do § 1315 odst. 2 písm. b) OZ, dle kterého se do doby, než zajištěný dluh dospěje, zakazuje ujednat, že věřitel může zpeněžit zástavu libovolným způsobem. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že toto ustanovení zakazuje uzavření dohody o přímém prodeji
203 Ustanovení § 44a odst. 1 ExŘ
204 obdobný závěr viz. VYMAZAL op. cit. str. 277 či XXXXXXX, X. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku – zástavní právo. Obchodněprávní revue. 2013, č. 9, 252 s.
před splatností věřitelovy pohledávky, je nutné správně vyložit zejména slova
„libovolným způsobem“, to vše v kontextu ustanovení § 1359 odst. 1, věta první
„…jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě.“ Právní úprava realizace zástavního práva tedy předvídá, že smluvní strany písemně sjednají způsob, jakým bude věřitel při zpeněžení postupovat (zpravidla již v samotné zástavní smlouvě). V tomto smyslu pak diskutované ustanovení písm. b) znamená pouze to, že před splatností dluhu nelze sjednat, že zástava bude zpeněžena libovolným, tj. předem nespecifikovaným způsobem. Na druhou stranu to však neznamená, že jasně vymezený způsob zpeněžení sjednán být nemůže. Lze uzavřít, že takovým (určitým) způsobem může být zpeněžení sjednáno vždy, lhostejno zda k tomu dojde před či po splatnosti věřitelovy pohledávky. Je možné upozornit, že v bankovní praxi budou takové dohody zásadně součástí úvěrové dokumentace již od samého počátku, tedy ještě před splatností pohledávky ze smlouvy o úvěru. 205
Dalším kontroverzním bodem je pak v problematice přímých prodejů samotný zápis do katastru nemovitostí a s tím spojené postavení účastníků vkladového řízení. Katastrální zákon po své novele totiž změnil definici účastníků řízení. „Starý“ katastrální zákon, tj. zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, stanovil, že účastníkem vkladového řízení jsou účastníci toho právního úkonu, na jehož základě má být zapsáno právo do katastru. 206 Oproti tomu „nová“ právní úprava, tj. zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje účastníky řízení odlišně. Účastníkem řízení o povolení vkladu je ten, jehož právo vzniká, mění se nebo se rozšiřuje, a ten, jehož právo zaniká, mění se nebo se omezuje. Stricto sensu by tak dle XxxX měli být účastníky vkladového řízení pouze zástavní dlužník a nový nabyvatel vlastnického práva. Zástavní věřitel by se pak nemohl účastníkem vkladového řízení stát ani na základě ustanovení §
205 XXXXXX, X. IN XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), komentář. 1. vydání, 2013, 1073 – 1075 s.
206 Ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických či jiných věcných práv k nemovitostem
27 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť toto pojetí účastníků správního řízení nenajde ve vkladovém řízení uplatnění. 207
Právě uvedeným závěrem se pak věřitel (úvěrující) dostává do naprosto absurdní situace, kdy je jednou ze smluvních stran na vkladové listině, ale přesto se nestává účastníkem vkladového řízení. Oproti tomu dlužník (úvěrovaný/zástavce) je z pozice účastníka řízení nadán veškerými s tím spojenými procesními právy. Tedy mimo jiné je mu též dána možnost uplatňovat procesní námitky. Pakliže by tak např. namítal, že podpis na dohodě o realizaci zástavního práva není jeho, nezbyde pravděpodobně příslušnému katastrálnímu pracovišti, než takový návrh zamítnout, neboť není postaveno najisto, že je zástavní věřitel (úvěrující) skutečně oprávněn se zástavou disponovat. Povolení vkladu by se následně věřitel musel zdlouhavě domáhat soudní cestou. 208
Řešením popisované situace by mohlo být současné podání návrhu na výmaz zástavního práva, čímž by se věřitel dostal do postavení účastníka řízení se stejnými procesnímu právy. Vyvstává však otázka zániku zástavního práva v důsledku jeho realizace přímým prodejem. Žádný právní předpis totiž nestanoví, že by přímým prodejem zástavní právo bez dalšího ex lege zanikalo. Odborná literatura se k této problematice vyjadřuje nejednotně. Zatímco Vymazal dochází k závěru, že navzdory absenci zákonné právní úpravy, k automatickému zániku dochází 209, Richter uvádí, že kupující bude pravděpodobně nadále vyžadovat, aby se zástavní věřitel svého práva výslovně vzdal. 210 Dle mého názoru spíše obstojí názor druhý v pořadí. Pakliže vyjdeme z faktu, že automatický zánik zástavního práva není zákonem výslovně upraven, domnívám se, že je možné v duchu zásady právní jistoty a předcházení sporů bez dalšího presumovat konzervativní postup katastrálních pracovišť a doporučit dlužníkům, resp. nabyvatelům, aby vzdání se zástavního práva bylo na věřiteli zvlášť vyžadováno.
207 XXXXXXXX, X. a kol. Katastr nemovitostí. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016. 71 s., shodně pak např. x XXXXXXXX, X. Katastrální zákon. Komentář. Komentář k § 13 XxxX v ASPI
209 VYMAZAL, L. Zástavní právo v novém občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2015. 295 s.
210 XXXXXXX, X. IN XXXXXX, X. et al. Občanský zákoník III: Komentář. Věcná práva. Praha: C. H. XXXX, 2013, 252 s.
Pakliže bychom se měli věnovat samotnému postupu úvěrujícího vedoucímu ke zpeněžení zástavy přímým prodejem, je nejprve nutné zopakovat, že hlavní výhoda, jež přímý prodej přináší, je možnost realizace zástavního práva bez exekučního titulu. Tento benefit je však vykoupen poměrně striktními pravidly co do počínání věřitele. Ten je předně povinen započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníku oznámit (§ 1364 odst. 1 OZ). Mezi předáním informace o započetí výkonu a samotnou realizací zástavního práva, tj. zpeněžením zástavy, musí vždy existovat dostatečný časový prostor, v němž se zástavní dlužník může takovému počínání bránit. Ustanovení § 1364 odst. 1 OZ je převzato z § 151m odst. 1 slovenského občanského zákoníku, který implementoval principy vyjádřené v článku 24 modelového zákona EBRD, ovšem s tím, že tam navrženou lhůtu 60 dní zkrátil na polovinu. 211 Na dlužníka, jemuž bylo oznámeno započetí výkonu zástavního práva, je však současně uvrženo arrestatorium, kdy zcizení zástavy bez předchozího souhlasu zástavního věřitele není možné. 212 Zástavní dlužník je povinen postup vedoucí k realizaci zástavy strpět a poskytnout zástavnímu věřiteli potřebnou součinnost. 213
Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, jako inspiraci aktuální právní úpravy přímého prodeje v České republice je možné označit slovenský právní řád. Z tohoto důvodu zařazuji exkurz do slovenského pojetí problematiky přímého prodeje. Jak vymezeno shora, přímý prodej v ČR, ostatně jako ostatní způsoby realizace zajištění, musí ustoupit jakožto forma individuálního uspokojení věřitele, uspokojení kolektivnímu. Proto zahájené insolvenční řízení zásadně brání jak započetí, tak pokračování v přímém prodeji. Velmi pravděpodobně ustoupí přímý prodej též zahájenému exekučnímu řízení. Nutno však upozornit, že nastává následující situace. Úvěrující má zřízeno zástavní právo k nemovitosti, jež je na souvisejícím LV zapsáno jako první v pořadí. Následně je zapsáno zahájení exekučního řízení, resp. exekuční příkaz k prodeji nemovitosti. Úvěrující má v takový moment sice právo svou pohledávku do zahájeného exekučního řízení přihlásit, resp. být uspokojen z výtěžku dražby, nicméně nevystupuje v tomto řízení jako jeho účastník, tj. zejména se nemůže nikterak bránit proti vydanému usnesení o ceně, které může cenu nemovitosti stanovit pod její skutečnou
211 XXXXXXX, X. Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku - zástavní právo. Obchodněprávní revue 9/2013, 241 s.
212 Ustanovení § 1363 OZ
213 Ustanovení § 1367 OZ
hodnotou. Bohužel jediným prostředkem jak následně dražbu odvrátit, je podat vůči zástavci (pakliže je současně úvěrovaným a obligačním dlužníkem) insolvenční návrh. Docházím tak k závěru, že zahájené exekuční řízení, nejen že neumožní zástavnímu věřiteli/úvěrujícímu využít benefitu (přímého prodeje), který si jako bdělý (vigilantibus iura scripta sunt) se svým dlužníkem předem sjednal, ale současně může dojít k prokazatelnému poškození jeho práv, když ke zpeněžení nemovitosti může dojít nezávisle na jeho vůli. Za zdařilejší právní úpravu si tak dovoluji označit tu, jež naší české byla předlohou, tj. slovenskou, která řešení předestřené situace explicitně vymezuje.
Tzv. priamy predaj nehnuteľnosti ve smyslu ust. § 151j odst. 1 zákona č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník, v znení neskorších predpisov (dále také již jen jako „SlOZ“), představuje jeden ze způsobů výkonu zástavního práva zástavním věřitelem za účelem uspokojení jeho pohledávky. Podle ustanovení §151j odst. 1 SlOZ platí, že „Ak pohľadávka zabezpečená záložným právom nie je riadne a včas splnená, môže záložný veriteľ začať výkon záložného práva. V rámci výkonu záložného práva sa záložný veriteľ môže uspokojiť spôsobom určeným v zmluve alebo predajom zálohu na dražbe podľa osobitného zákona, alebo domáhať sa uspokojenia predajom zálohu podľa osobitných zákonov, ak tento zákon alebo osobitný zákon neustanovuje inak.“ Zástavní věřitel si tak může se zástavcem předem sjednat možnost využít institutu přímého prodeje zástavy. Tato smlouva by měla upravit alespoň cenové podmínky, které budou zavazovat zástavního věřitele, tak aby nedošlo k poškození práv zástavce. Východiskem pro stanovení této ceny by měla být tzv. všeobecná cena zálohu, přičemž ve smyslu ust. § 151m odst. 8 SlOZ by se mělo jednat o cenu, za ktorú sa rovnaký alebo porovnateľný predmet zvyčajne predáva za porovnateľných podmienok v čase a mieste predaja zálohu. Zástavní věřitel a zástavce mohou též sjednat, komu zástava prodána být nesmí (např. konkurujícímu podnikateli), resp. jaké podmínky musí naplnit budoucí nabyvatel. Záměrné neuvedení ceny prodeje v dohodě o výkonu zástavního práva je považováno za obcházení zákona. Ve smyslu ust. § 151m odst. 6 SlOZ jedná zástavní věřitel jménem zástavce a prodejem zástavy může pověřit i třetí osobu. 214
Pakliže se máme zabývat otázkou, zda je dle slovenské právní úpravy možné přistoupit k přímému prodeji zástavy (nemovitosti) přes zahájené exekuční řízení, resp. přes zápis exekutorského zástavního práva na příslušném LV, je nutno vymezit
214 FEKETE, I. Občiansky zákonník, Veľký komentár, 1. diel, Bratislava : Eurokódex 2011. k § 151 an.
následující. Pravidla pro případ několika zástavních práv zřízených k téže věci stanoví SlOZ ve svém § 151k odst. 1: „…rozhodujúce je ich poradie registrácie v registri záložných práv počítané odo dňa ich najskoršej registrácie alebo odo dňa ich registrácie v osobitnom registri.“ Exekutorské zástavní právo přitom v předestřené problematice představuje určité specifikum. Pro pořadí tohoto zástavního práva platí ust. § 171 zákona č. 233/1995 Z. z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok). Podle ust. § 171 odst. 1 platí: „Pre poradie exekučného záložného práva je rozhodujúci čas jeho zápisu do katastra nehnuteľností podľa osobitných predpisov. Pre poradie medzi viacerými exekučnými záložnými právami zriadenými exekútorom pre jednotlivé pohľadávky je rozhodujúci čas, keď došiel exekútorovi návrh na zriadenie exekučného záložného práva. Ak došlo niekoľko návrhov zároveň, majú záložné práva rovnaké poradie.“ Podle ust. § 171 odst. 2: „Ak sa pre vymáhanú pohľadávku zriadilo zmluvné záložné právo skôr, poradie exekučného záložného práva sa riadi poradím tohto zmluvného záložného práva.“ V katastru nemovitostí se v takovém případě o exekutorském zástavním právu uvede záznam, a to k položce zápisu dosavadního smluvního zástavního práva. A pokud je k jedné nemovitosti zřízeno více zástavních práv, uspokojí se v pořadí jejich vzniku, přičemž nejprve dojde k uspokojení pohledávky zajištěné nejstarším zástavním právem.
Zcela zásadní je pak v dané problematice ust. § 151h ods. 6 SlOZ: „Konanie o výkon rozhodnutia alebo exekučné konanie na záloh možno viesť iba vtedy, ak oprávneným je záložný veriteľ alebo ak záložný veriteľ s výkonom rozhodnutia alebo s exekúciou súhlasí.“ K citovanému ustanovení SlOZ se vyjádřil i Ústavný súd Slovenskej republiky, který v Nálezu sp. zn. III. ÚS 51/2014 konstatoval, že: „Na exekučné konanie vedené súdnym exekútorom na vykonanie exekúcie predajom nehnuteľnosti (zálohu), na ktorú bolo predtým zriadené zmluvné záložné právo, nemal súhlas prednostného záložného veriteľa, čím nebolo vyhovené požiadavkám ustanoveným v § 151h ods. 6 OZ a § 61a odst. 2 EP.“ Ústavný súd se přiklonil k názoru uvedenému v usnesení sp. zn. III. ÚS 20/08, které vycházelo z plenárního rozhodnutí sp. zn. PL. ÚS 20/05. V tomto případe Ústavný súd zdůraznil, že pokud zástavní věřitel (bez postavení oprávněného) nesouhlasí se soudní exekucí, není možné ji vést. Ústavný súd též konstatoval, že cílem ust. § 151h ods. 6 SlOZ je zvýšená právní ochrana zástavního věřitele ve vztahu k uplatnění práva na exekuční řízení na věci zástavním právem zajištěné. Zástavní věřitel, jako přednostní věřitel, má mít nejsilnější postavení při uspokojovaní svých pohledávek ze zástavy, a jeho
právo by nemělo být omezováno ani zástavními právy, které vzniknou později. Tento legitimní cíl na druhé straně neznemožňuje a nemůže zcela znemožnit uplatnění práv ostatních věřitelů vůči dlužníkovi. Podle pléna Ústavného súdu omezení rozsahu exekuce vyplývající z ust. § 151h odst. 6 SlOZ souvisí s hmotněprávní úpravou zástavního práva (ust. §§ 151 a násl. SlOZ), která posiluje ochranu zástavního věřitele a jejíž součástí je i jeho souhlas s provedením exekuce. Tento souhlas je nutno považovat za součást vzniku práva na soudní a jinou právní ochranu v exekučním řízení, a za předpoklad úspěšného zahájení a vedení exekuce. Nedostatek souhlasu zástavního věřitele s exekucí není možné ospravedlnit argumentací, v jejímž smyslu zřízení exekutorského zástavního práva není způsobem výkonu exekuce. Předmětné ustanovení SlOZ a i Exekučného poriadku bez jakýchkoliv pochybností hovoří o vedení exekuce vůči zástavě, tedy o celém procesu směřujícím k nucenému vymožení pohledávky, nikoliv o konkrétním procesním úkonu jako součásti tohoto procesu. Formalistický argument, že zřízení exekutorského zástavního práva není způsobem výkonu exekuce tak nelze akceptovat.
Na základě shora uvedeného je tak možné uzavřít, že přímý prodej, pakliže se váže ke smluvnímu zástavnímu právu, jež bylo do katastru nemovitostí zapsáno dříve než exekutorské zástavní právo, má před touto exekucí přednost, resp. tuto nelze provést v případě, kdy zástavní věřitel nevysloví s takovým postupem svůj souhlas. Rozhodující skutečností je proto pro banku v pozici zástavního věřitele datum vzniku zástavního práva, resp. skutečnost, zda je toto zástavní právo v pořadí před exekutorským zástavním právem. Pokud zástavní právo banky, k němuž se váže dohoda o přímém prodeji, vzniklo dříve, může banka přistoupit k jeho výkonu, typicky přímým prodejem, a to v souladu se shora citovanými ustanoveními SlOZ bez ohledu na existenci (později vzniknuvšího) exekutorského zástavního práva.
Právě popsanou slovenskou úpravu považuji za zdařilejší, resp. umožňující zajištěnému věřiteli plně využít svého práva, jež se zástavcem sjednal. V českém právním prostředí naopak dochází k paradoxní situaci, kdy věřitel, typicky banka má sice své zástavní právo zapsáno na příslušném LV nemovitosti jako první v pořadí, nicméně je v jeho výkonu tzv. ochromen později a z popudu třetí osoby zahájeným exekučním řízením. Pánem situace se tak stává oprávněný z tohoto exekučního řízení, a to přesto, že velmi často k dané nemovitosti ani žádné zástavní právo předem nesjednal. Fakticky tak dochází k situaci, kdy silnějšího právního postavení požívá osoba od zajištěného věřitele odlišná a dohodu o přímém prodeji ve většině případů banka ani nemůže použít. V
momentě, kdy se úvěrovaný dostává do fáze zesplatnění úvěru, je již obvykle v dlužnické pozici k vícero subjektům. A pakliže se tyto rozhodnou vůči němu vést exekuční řízení, nemá již banka možnost provést výkon svého zástavního práva, resp. uplatnit práva z dohody o přímém prodeji. Jedná se tak sice teoreticky vzato o právní institut nabízející věřitelům jakousi privilegovanou možnost uplatnění svých práv, nicméně vzhledem k nekomplexní právní úpravě ve vztahu k zahájeným exekučním řízením není v praxi téměř vůbec možné tohoto předem sjednaného benefitu využít.
6.2.2 Notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti
V případě, kdy je úvěrovaný schopen a ochoten svůj dluh vzniklý z titulu zesplatněného účelového úvěr, resp. splatného kontokorentního úvěru hradit, představuje splátkový plán sjednaný ve formě notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti variantu výhodnou i pro stranu úvěrující. Ta totiž získává vykonatelný právní titul a pro případ dalšího nehrazení dlužné částky stran úvěrovaného, může bez dalšího, tj. bez absolvování nalézacího řízení zahájit řízení exekuční.
Úpravu notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti nalezneme v ustanovení § 71a až § 71c ve třech různých formách. První variantou je notářský zápis, kterým se jeho účastník zavazuje ke splnění peněžité pohledávky druhého účastníka, která však plyne ze závazkového právního vztahu (typicky smlouva o úvěru nebo smlouva o zápůjčce), který je teprve zakládán. 215 Druhou variantou je notářský zápis o jednostranném právním úkonu, na jehož základě účastník uzná peněžitou pohledávku ovšem z již existujícího právního vztahu. 216 A konečně třetí variantou je notářský zápis o dohodě, v níž se účastník zavazuje ke splnění pohledávky druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, ve které svolí, aby takový zápis byl podkladem pro provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) a aby byl notářský zápis exekučním titulem pro případ, že svou povinnost řádně a včas nesplní. 217 U tohoto typu zápisu se můžeme setkat s označením notářský zápis o dohodě jako exekučním titulu. 218
Notářský zápis o dohodě ve smyslu ustanovení § 71b NotŘ musí krom náležitostí podle § 63 NotŘ obsahovat (i) označení osoby povinné, tj. osoby zavazující se ke splnění pohledávky, (ii) označení osoby oprávněné, tj. osoby, jejíž nárok má být splněn, (iii) skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, (iv) předmět plnění, (v) dobu plnění a (vi) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu. 219 Podstatným znakem tohoto typu zápisu je předpoklad, že daný právní vztah již existuje. Jeho účastníci
215 Ustanovení § 71a odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád v platném znění 216 Ustanovení § 71a odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád v platném znění 217 Ustanovení § 71b zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád v platném znění
218 XXXXX, X. Notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti. Ad Notam 2/2013, 29 s.
219 Ustanovení § 71b odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád v platném znění