Společné politiky

Společné politiky

Ustanovení o vytvoření tří společných komunitárních politik – zemědělské, obchodní a dopravní – byla obsažena už v Římských smlouvách, konkrétně ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství.

Principy společné zemědělské politiky reagovaly na stále živou zkušenost obyvatel Evropy s druhou světovou válkou, pro níž byl charakteristický také boj s nedostatkem potravin. V padesátých letech navíc byla západní Evropa stále nesamostatná v produkci zemědělských výrobků a musela je z velké části dovážet.

Zavedení společné obchodní politiky založené na společném celním sazebníku vůči třetím zemím zase bylo nezbytným předpokladem pro vznik celní unie a později budovaného společného trhu.

A konečně k prosazení společné dopravní politiky vedla úvaha, že odstranění bariér obchodu se zbožím na společném trhu povede k zhuštění dopravy mezi členskými státy. Stejný důsledek se předpokládal také od uvolnění pohybu osob a služeb. Zajištění plynulého fungování dopravy tudíž rovněž tvořilo nezbytný předpoklad vytvoření společného trhu.
Po dokončení vnitřního trhu v první polovině devadesátých let pokračovala ekonomická integrace dále směrem k hospodářské a měnové unii. Zavedení společné měny si ale žádalo také vytvoření společné měnové politiky. Euro by mohlo být jen stěží považováno za stabilní a důvěryhodnou měnu, kdyby si každá země eurozóny přijímala v měnové oblasti vlastní opatření.

1 Společná obchodní politika

Společná obchodní politika se zabývá pravidly pro obchod členských států EU se třetími zeměmi, nikoli pro vzájemný obchod na vnitřním trhu.

Současně se zavedením celní unie v polovině roku 1968 začal platit společný celní sazebník vůči třetím zemím a veškeré rozhodování o obchodu se třetími zeměmi přešlo do pravomoci institucí ES. Na nadnárodní úrovni se řeší:

- stanovení celních tarifů na zboží dovážené do zemí ES,
- liberalizace obchodu se třetími zeměmi,
- uzavírání dohod o obchodu a hospodářské spolupráci se třetími zeměmi,
- zavádění opatření na ochranu obchodu (v případě dumpingu nebo vývozních dotací),
- poskytování celních výhod rozvojovým zemím.

U ostatních rozvojových zemí Unie aplikuje tzv. všeobecný systém preferencí. Největší výhody poskytuje Unie nejchudším zemím sdruženým ve skupině Afrika-Karibik-Pacifik (AKP).Výrobci v těchto zemích profitují z nulových nebo minimálních cel při vývozu produkce do EU. Zároveň však nemusí stejné výhody poskytovat produktům z EU.
Společná obchodní politika EU často vyvolává mezinárodní spory, z nichž některé mohou přerůst až do tzv. obchodních válek. Známá je například kauza tzv. banánových válek, kdy si země Latinské Ameriky nacházející se mimo preferenční skupinu nejchudších států stěžovaly, že na jejich produkci prodávanou v EU je uvaleno daleko vyšší clo než na produkci z preferované skupiny.

Kromě banánů se do povědomí dostaly také třenice s USA o dovoz oceli či nábytku. Stížnosti států se řeší na půdě Světové obchodní organizace a většinou končí dohodou zúčastněných stran.
Při vyjednávání se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi Unii zastupuje Komise, na níž dohlíží Rada Evropské unie. Vyjednané podmínky Rada schvaluje zpravidla pomocí hlasování kvalifikovanou většinou. Členské státy mohou jednat pouze na velmi úzce vymezeném prostoru: samostatně mohou v odůvodněných případech zavést množstevní omezení na dovoz určitého produktu. Nicméně nemohou měnit výši cel, ani se jakkoli svévolně prohřešit proti zásadám společné obchodní politiky.

2 Společná zemědělská politika

Nejdůležitější politikou Společenství, co se výdajů týče, je společná zemědělská politika (SZP). V roce 1979 se na SZP utratilo 75 % veškerých výdajů ze společného rozpočtu. I v roce 2006 se na zemědělství stále vydává největší podíl finančních prostředků, a to lehce nad 40 %. V úvodu kapitoly jsme uvedli, proč byla SZP pro členské země Unie tak důležitá. Živá zkušenost z druhé světové války, zaostávání ve výkonu za USA a celková nesoběstačnost ES v zemědělské produkci vedly k tomu, že se v Římské smlouvě z roku 1957 objevily následující cíle:

• zajištění soběstačnosti v zásobování potravinami,

• růst produktivity,

• garance stabilních příjmů zemědělců a zajištění jejich odpovídající životní úrovně,

• stabilizace trhů,

• zajištění dodávek spotřebitelům za rozumné ceny.

K dosažení těchto cílů byly v průběhu šedesátých let zavedeny následující nástroje:

1. Orientační ceny – v zásadě optimální tržní ceny daných plodin, které sloužily k posouzení, zda se reálná tržní cena nachází nízko či vysoko.

2. Intervenční ceny – klesne-li reálná cena pod intervenční cenu, je Společenství povinno začít plodinu vykupovat, a to za cenu právě ve výši intervenčních cen. Společenství tedy musí zasáhnout, aby garantovalo příjem zemědělců aspoň ve výši intervenční ceny. Na druhou stranu zemědělci ví, že cena, za níž produkt prodají, nebude nižší než intervenční cena. Pro vyplácení intervenčních cen vznikl společný Evropský orientační a záruční zemědělský fond, který je od 1.1. 2007 nahrazen Evropským záručním fondem a Evropským zemědělským fondem pro rozvoj venkova.

3. Prahové ceny – používají se ve vztahu ke třetím zemím. Pokud chce zemědělec ze třetí země vyvážet produkt do EU, nesmí být jeho cena nižší než tzv. prahová cena stanovená Unií. EU tak chrání domácí zemědělce před levnější konkurencí z dovozu.
   
   

Všechny cíle SZP citované v Římských smlouvách se podařilo splnit do počátku 80. let. Ceny byly víceméně stabilní, produktivita zemědělců vzrostla, stejně tak jako jejich životní úroveň. Společenství dosáhla z velké části samostatnosti v zemědělské produkci. Nicméně už na počátku 80. let se projevily nedostatky systému. Fakt, že zemědělci měli garantovanou intervenční cenu, vedl k velkému zvyšování produkce a hromadění zásob v intervenčních skladech. V roce 1984 musela Společenství poprvé přikročit k zavedení kvót na mléčnou produkci. Každému výrobci vyměřila maximální objem produkce za rok, při jehož překročení musel zemědělec zaplatit pokutu. Podobný systém je na trhu s mlékem uplatňován dodnes.
I přes toto dílčí opatření ale sílila kritika společné zemědělské politiky. Odpůrcům společné politiky vadilo, že je velmi drahá – výdaje na ni se do devadesátých let 20. století pohybovaly vysoko nad polovinou všech prostředků uvolněných ze společného rozpočtu. Zastáncům liberální politiky (čili fungování trhu bez velkých zásahů institucí) se zase nelíbilo, že ceny v ES jsou de facto uměle drženy na vyšší úrovni, než kdyby byly určovány jen na základě poptávky a nabídky. Zemím mimo ES se také příliš nezamlouvaly prahové ceny, které znevýhodňovaly jejich zemědělce oproti konkurentům z ES.

Na počátku 90. let ES pod tlakem obchodních partnerů a domácích kritiků přikročila k tzv. XxXxxxxxxx reformě SZP a zavedla nové nástroje:

1. systém přímých plateb zemědělcům,

2. snížení intervenčních cen nebo finančního odstupného, pokud nechal farmář ležet část půdy ladem,

3. na některé produkty byly znovu uvaleny množstevní kvóty.

Díky těmto opatřením se podařilo výrazně snížit množství skladovaných zásob a zároveň zajistit podpory pro kvalitnější ekologickou produkci.

Přes úspěch reformy ale vyvstaly další problémy – nemoc šílených krav nebo odhalení výkrmu kuřat látkami s jedovatými dioxiny v Rakousku obrátily pozornost veřejnosti k dopadu konzumace zemědělských produktů na zdraví obyvatelstva. Unie proto obrátila pozornost na podporu ekologického zemědělství.

V reformním směru se nesl i dokument Agenda 2000, jenž naznačil vývoj politik Unie do roku 2006. Pro oblast zemědělství Agenda stanovila, že by se měly omezovat zásahy do fungování trhu a že by se rozloha orné půdy už neměla zvětšovat. Agenda 2000 nastínila podmínky rozšíření o deset nových členských států střední a východní Evropy.
Po vstupu do EU dostávají zemědělci z nových členských států nižší dotace než jejich kolegové v patnáctce. Každý rok je však částka navyšována a v roce 2013 by měly rozdíly zcela zmizet.

Regulace pomocí SZP neprobíhá ve všech odvětvích stejně – zatímco pro producenty mléka, obilnin či cukru se stále uplatňují intervenční ceny a u hovězího masa je navíc unijní produkce přísně chráněna před mimounijní konkurencí, u produkce olejnin, vajec či vepřového masa je cena stanovována výhradně na tržním principu a intervenční ceny se nepoužívají.

3 Společná dopravní politika

Aby mohla být zajištěna bezproblémová přeprava zboží a osob na společném trhu, stanovila Smlouva o založení EHS, že dopravce z jednoho členského státu by měl mít přístup na trh s dopravními službami ve všech jiných zemích ES. Například italská firma může pro svého německého klienta provést převoz zboží z Německa do Francie.

Vyšší konkurence měla vést ke snížení nákladů. Původně byla do společné dopravní politiky zahrnuta jen železniční, silniční a říční doprava. Od druhé poloviny 80. let došlo k postupnému uvolnění také u námořní a letecké dopravy.

Zatímco u letecké a námořní dopravy byly principy volného trhu prosazeny poměrně rychle, u silniční a železniční dopravy byla situace složitější. Budování vnitřního trhu před rokem 1993 však pomohlo překonat většinu překážek. Nicméně ani dnes není svoboda poskytování dopravních služeb kompletní. Po rozšíření Unie na pětadvacítku se nadále rozhodly jak nové, tak staré členské země chránit domácí silniční dopravce a uplatnily přechodné období na tzv. kabotáž. Dopravce ze země A tak zpravidla nemůže provést dopravu zboží mezi dvěma místy v zemi B. Přechodné období bude platit do roku 2009.

Od Maastrichtské smlouvy začala Evropská unie s budováním tzv. dopravních, telekomunikačních a energetických transevropských sítí. Z prostředků EU a členských států vynaložených na tuto prioritu by například mělo být vybudováno spojení rychlovlaky mezi hlavními centry EU.

4 Společná měnová politika

Završení hospodářské a měnové unie, která se stala nástavbou vnitřního trhu, si vyžádalo úzkou spolupráci centrálních bank členských států v rámci Evropského systému centrálních bank. Klíčovou roli v této oblasti hraje Evropská centrální banka.

Hlavním cílem měnové politiky pro země eurozóny je udržení cenové stability v měnové unii. Rada ECB určuje klíčové úrokové sazby, společně s národními centrálními bankami provádí tzv. operace na volném trhu, kdy nakupuje či prodává kvalitní cenné papíry a mění tak množství peněz v oběhu. ECB je také jedinou institucí, která může povolit emisi bankovek eura.

Vybrané koordinované politiky

1 Hospodářská a sociální soudržnost

Co se finanční náročnosti koordinovaných politik týče, největší dopad na unijní rozpočet má regionální a strukturální politika zavedená Jednotným evropským aktem. Cílem politiky je pomoc zaostalejším regionům při srovnávání kroku s vyspělejšími oblastmi. K těmto účelům byly na unijní úrovni zřízeny zvláštní fondy:

• Evropský sociální fond, z nějž plynou prostředky například na podporu zaměstnanosti v problémových regionech,

• Evropský fond regionálního rozvoje,

• Kohezní fond – zaměřený na velmi drahé infrastrukturální projekty jako je výstavba dopravních sítí (dálnice apod.).

Jaké regiony mohou na pomoc ze strukturálních či Kohezního fondu dosáhnout? Přestože se pravidla pro poskytnutí prostředků každých sedm let mění, lze v zásadě zobecnit, že o peníze mohou žádat především subjekty z oblastí, kde je hrubý domácí produkt na hlavu nižší než 75 % EU (výjimečně ovšem i z regionů s vyšším HDP), z oblastí s vysokou nezaměstnaností či s problémy při tzv. restrukturalizaci. Finanční prostředky z fondů jsou vyčleněny také na pomoc regionů s extrémně nízkou hustotou zalidnění nebo na spolupráci hraničních regionů.
Limity pro množství peněz přidělených jednotlivým zemím se vždy stanovují na 7 let dopředu v rámci tzv. finanční perspektivy. Již dnes tedy víme, kolik mohou české subjekty maximálně

vyčerpat do konce roku 2013. Detailní pravidla pro čerpání si stanovuje každý stát zvlášť.

Pozn

Strukturální fondy a Česká republika

V České republice existují tzv. Operační programy, v jejichž rámci mohou být podávány projekty například na podporu cestovního ruchu, podnikání v zaostalejším regionu, rekvalifikace apod. Je-li projekt přijat, předkladatel (podnikatel, nezisková organizace apod.) jej provede a poté dostane část prostředků za realizaci projektu z fondů EU. Zpravidla se jedná o 50 % nákladů. Detailní informace o strukturálních fondech v ČR obsahuje stránka: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx-xxxxx.xx/.

Nastaví-li stát kritéria pro čerpání špatně nebo příliš přísně, musí nevyčerpané prostředky na konci programového období vrátit. Od schopnosti čerpat peníze ze strukturálních fondů se tak nakonec může vyvíjet rozpočtová pozice členských zemí – zda se stanou konečnými příjemci nebo přispěvateli.

Koordinace hospodářské politiky

Jádrem koordinace je myšlenka, že ekonomické opatření provedené v jednom členském státě, může mít dopad na jiné členské země. Budou-li se státy snažit o vyrovnaný růst, nízkou inflaci či stabilní kurzy, pozitivní efekty se projeví i přes jejich hranice a povedou k harmonickému vývoji vnitřního trhu.

Článek o postupném sbližování hospodářské politiky členských zemí obsahovala už Římská smlouva, nicméně skutečné pravomoci k provádění koordinace dostaly orgány Unie až díky maastrichtské a amsterdamské revizi zakladatelských smluv. Budování hospodářské a měnové unie vyžadovalo tvorbu nových nástrojů nutných k propojení centrálně řízené společné měnové politiky a politik vedených na národní úrovni (především rozpočtová politika apod.). Nezodpovědně prováděné národní politiky totiž mohly oslabit společnou měnu euro.
Mezi hlavní nástroje a oblasti koordinace hospodářské politiky patří:
Pakt stability a růstu – pravidla přijatá v roce 1996 stanovila limity pro výši rozpočtových schodků a zadlužení států, které přijaly euro. Za překročení stanovených limitů hrozily členským státům sankce, jež však nebyly nikdy uplatněny. V roce 2005 byla pravidla značně zmírněna.
Cardiffský proces – členské státy každý rok vydávají zprávy, jak funguje jejich trh zboží, služeb a kapitálu. Vyměňují si zkušenosti a tlačí na ostatní státy, aby neotálely s reformami.
Kolínský proces – na pravidelných schůzkách se setkávají zástupci Rady EU, Komise, Evropské centrální banky či odborů, aby si vyměnili informace o hospodářské situaci EU a dohodli se na společném postupu k zajištění nízké inflace.
Lisabonský proces – je nutný k dosažení cílů tzv. lisabonské strategie, která chce zmírnit špatnou ekonomickou výkonnost a z toho plynoucí zaostávání Evropy za hlavními obchodními rivaly (USA). Zahrnuje opatření na podporu zaměstnanosti, sociální soudržnosti či na podporu vědy a výzkumu. 

Sociální politika

Přestože je kapitola Smlouvy o založení ES týkající se sociální politiky poměrně krátká, stanovuje obecně platná pravidla pro celou Unii týkající se sociálního zabezpečení a ochrany zaměstnanců při práci, rovnosti mužů a žen na trhu práce, právo pracovníků na informace, bezpečnost v práci a podobně. Komise se zavazuje, že podpoří spolupráci členských zemí v sociálních aspektech politiky zaměstnanosti, pracovního práva a pracovních podmínek, sociálního zabezpečení, hygieny práce či nemocí z povolání a pomůže rozvíjet dialog mezi zaměstnanci (odbory) a zaměstnavateli. Finanční prostředky na tuto oblast poskytuje také Evropský sociální fond.

Politika na podporu výzkumu a technologického vývoje

Jelikož EU zaostává v technologickém rozvoji za oběma rivaly – USA i Japonskem, je podpoře výzkumu věnovaná od konce 80. let velká pozornost. Těžiště politiky sice zůstává na členských státech, nicméně Unie vynakládá stále více finančních prostředků na podporu spolupráce vědeckých pracovišť z různých členských států. Dále zřizuje vlastní výzkumná střediska a financuje vlastní vědecké projekty. Vývoj nových technologií je nutný k udržení kroku s největšími obchodními rivaly a k získání náskoku před novým konkurentem – Čínou.

Politika ochrany životního prostředí

Do práva Evropských společenství se problematika životního prostředí dostala až v souvislosti s Jednotným evropským aktem. Na unijní úrovni byla přijata společná pravidla týkající se kvality vody, limitů znečištění ovzduší, nejvyšších přípustných limitů pro hlučnost, principy pro výrobu a manipulaci s chemickými výrobky, zpracování odpadů či ochrany přírody.
Evropské právo také definuje tři zásady: preventivní opatření na ochranu životního prostředí jsou důležitá a ušetří prostředky na likvidaci případných škod, náprava ohrožení životního prostředí se má provádět u zdroje a škody platí vždy sám znečišťovatel. Mimo tato opatření ale leží těžiště ochrany životního prostředí opět na členských zemích.

Energetická politika

Evropská unie iniciovala podpis Energetické charty, k níž se přidala také Česká republika. Na jejím základě probíhá odstranění překážek přístupu k rozvodu energie, každý spotřebitel si tedy bude moci vybrat, od jakého poskytovatele bude energii odebírat. Zároveň je kladen velký důraz na dopady energetiky na životní prostředí.

Politika na ochranu spotřebitele

K zajištění volného pohybu zboží a služeb na vnitřním trhu musí být všude v Unii zavedeny také obdobné standardy na ochranu spotřebitele, týkající se především ochrany jeho zdraví a bezpečnosti, práva na informace či na náhradu škody. Pokud by se standardy lišily, mohly by členské země s přísnějšími požadavky blokovat dovoz zboží či služeb z jiných členských států.

Ochrana hospodářské soutěže

Význam této politiky vzrostl s vytvořením vnitřního trhu. Hlavní úlohu hraje Komise, která dohlíží, aby státy nebo firmy nezneužívaly svoje dominantní postavení proti jiným subjektům na trhu. V síti Komise už uvízla například americká společnost Microsoft zneužívající monopolní postavení svého systému Windows. Souhlas Komise je nutný i při velkých fúzích podniků s možným dopadem na vnitřní trh. Členské země si též musí dát pozor při vyplácení státní pomoci podnikům. Státní pomoc sama o sobě narušuje hospodářskou soutěž, a tak je přípustná jen v úzce vymezených případech jako při nápravě důsledků přírodních katastrof.

Politiky EU a rozpočet Unie

Potřeba vytvoření společného rozpočtu vyvstala v šedesátých letech v souvislosti s rostoucími náklady na společnou zemědělskou politiku. Od roku 1970 mají ES vlastní příjmy založené na: podílu z DPH vybrané v členských zemí EU, zemědělských dávkách a clech z dovozů ze třetích zemí. V osmdesátých letech 20. století k těmto zdrojům přibyl podíl z celkového hrubého národního produktu členských států, který dnes ve struktuře příjmů rozpočtu hraje dominantní roli (65 % v roce 2005) následován zdrojem DPH (15 %).

Rozpočet Unie se zásadně liší od rozpočtů států:

1. Nemůže být nikdy deficitní (výdaje nesmí překročit příjmy).
2. Má jinou strukturu příjmové a výdajové strany.
3. Je menší – rozpočet EU se v současné době pohybuje lehce nad hranicí 100 miliard eur, čili kolem 1 % hrubého národního produktu členských zemí, u národních států se pohybuje v desítkách procent HNP.
4. Limity pro jednotlivé kapitoly jsou stanoveny v rámci sedmiletých finančních perspektiv

Hlavní část výdajů stále směřuje na společnou zemědělskou politiku (v roce 2005 na ni bylo uvolněno 48,5 mld. eur, čili 45 % celkových výdajů).
Druhé místo patří strukturálním operacím spojeným s regionální politikou (32,4 mld. eur, 31 %).

Na místě třetím figurují vnitřní politiky, jako je sociální politika, výzkum, technický rozvoj, energetika apod. s celkovými výdaji 8 miliard eur (8 %). Místo čtvrté patří vnějším politikám – rozvojové pomoci, boji proti drogám, nemocem, přírodním katastrofám apod. Do této kapitoly například spadá unijní pomoc iráckému obyvatelstvu nebo obětem vlny tsunami v jihovýchodní Asii (celkem 5,5 mld., 5 %). Mimo rozpočet EU jsou na rozvojovou pomoc vyčleněny prostředky také z Evropského rozvojového fondu s celkovým objemem kolem 24 mld. eur, do nějž přispívají přímo členské země. Na administrativní výdaje vydá Unie ročně kolem 6 mld. eur (6 %), zbytek prostředků tvoří předvstupní pomoc (3,3 mld., 3 %) a rezervy (1,7 mld., 2 %).

Celkové výdaje činily v roce 2005 přibližně 116 mld. eur.

 Box 4.9 – Komise vs. Microsoft aneb Nejznámější případ antimonopolní politiky EU

Po sedmi letech intenzivního vyšetřování dostal v březnu roku 2004 softwarový gigant Microsoft rekordní pokutu od Evropské komise za zneužívání svého téměř monopolního postavení. Komisi se nelíbilo, že Microsoft dodával v rámci balíčku operačního systému Windows také audio-video přehrávač Windows Media Player. Tím podle závěrů vyšetřovatelů poškozoval další výrobce, především společnosti RealNetwork produkující přehrávač Real One Player a firmu Apple s jejím QuickTime Media Player. Microsoft navíc svým konkurentům v rámci zachování obchodního tajemství nesdělil tzv. zdrojové kódy nezbytné pro to, aby software konkurence běžel hladce také na serverech řízených systémem Windows.
Rozsudek Komise reprezentované tehdejším komisařem pro hospodářskou soutěž Xxxxxx Xxxxxx byl přelomovým verdiktem, neboť pro společnost Microsoft stanovil skutečně tvrdé podmínky.
Zaprvé, firma měla zaplatit pokutu ve výši 497 milionů eur, což byla do té doby vůbec nejvyšší pokuta udělená Komisí. Zadruhé, do 90 dnů měl začít dodávat výrobcům počítačů také verzi operačního systému Windows bez sporného přehrávače Windows Media Player. Dalších 120 dní měla firma na to, aby konkurenci sdělila úplné a přesné informace o kódu rozhraní.Tvrdý postih měl podle komisaře Xxxxxxx sloužit jako varování pro ostatní firmy v dominantním postavení. Rozsudkem v kauze Windows Media Player však postihy Microsoftu neskončily. Společnost sice konkurenci poskytla údaje o nezbytných kódech, ty však byly podle mínění Komise neúplné, a tak za každý den prodlení nabíhaly k původní výši pokuty další miliony. Do konce června 2006 k původní částce, kterou Microsoft bez problémů uhradil, přibylo dodatečných 280 milionů eur. Kauza Media Player sice byla nakonec formálně v létě 2006 uzavřena dohodou obou stran, Komise však sleduje aktivity Microsoftu i nadále. Pochybnosti se totiž objevují rovněž kolem nové sady Microsoft Office 2007. Podle předběžných stížností, které Komise obdržela, totiž hrozí, že nová sada nebude podporovat ukládání dokumentů s příponou PDF (Portable Document Format). Výrobce PDF, firma Adobe, požadovala, aby bylo užívání PDF formátu zpoplatněno. Microsoft reagoval záměrem nabízet v nové řadě Microsoft Office vlastní formát XPS, který PDF konkuruje.
Na připravované produkty společnosti Microsoft si stěžují také konkurenční výrobci zabezpečovacího software. Připravovaný operační systém Vista totiž už bude mít zabezpečovací prvky přímo zabudované. V září 2006 potvrdila komisařka pro hospodářskou soutěž Xxxxxx Xxxxxxxx, že se výše uvedenými stížnostmi bude vážně zabývat. Xxxxxxxx tvrdí, že přísným postupem proti firmě Microsoft chce uvolnit místo pro konkurenci na trhu software. Větší konkurence by podle ní přispěla ke snížení cen programů pro koncové uživatele a k urychlení inovací.

Pokuty firmám působícím v EU
Firma	Rok	Suma (mil. eur)
Microsoft. Corp. (USA)	2004 - 2006	497 + 280
Hoffmann-La Roche AG (CH)	2001	462
BASF AG (D)	2001	296
Lafarge (Fr)	2002	149,6
Xxxx Xxxxxxx	2001	184
Nintendo (Jap)	2002	149

Major Xxx. Xxxxxxx Xxxxxx

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie

Evropská unie (EU) je společenství demokratických států, spojených zásadami svobody, právního státu a úcty k lidským právům, jež se rozhodly vzájemně spolupracovat a postupně integrovat v nadnárodní strukturu, která je výhodná pro všechny zúčastněné země. V současné době se často hovoří o její společné zahraniční a bezpečnostní politice, vojenských silách a krizovém managementu. Cílem článku je proto popsat některé důležité momenty, které vedly k tvorbě vlastní evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, a popsat orgány a nástroje, které slouží k jejímu utváření a prosazování. Z pozice uchazeče o členství v EU se totiž budeme s uvedenými pojmy setkávat stále častěji [1].

Pozadí a vznik CFSP

EU se za dobu své existence stala jedním z nejvýznamnějších ekonomických činitelů s průmyslovými, obchodními a finančními vazbami téměř po celém světě. V souvislosti s narůstající globalizací těchto ekonomických vazeb se rozšiřuje oblast zájmů EU [2]. Proto je třeba zabezpečit dosaženou ekonomickou moc důvěryhodnou zahraniční a bezpečnostní politikou, která bude mít ke svému prosazování i odpovídající vojenské síly a prostředky. Tato potřeba je dána také zájmem o stabilitu ekonomického prostředí, a to i mimo evropské hranice, jehož narušení může mít negativní dopady na členské země EU (viz obr. 1).

Dalším důvodem, který vede k nutnosti uplatnit svůj vliv prostřednictvím společné zahraniční a bezpečnostní politiky, je fakt, že EU poskytuje více než 50 % zdrojů světové humanitární pomoci a stejné procento prostředků vkládá do fondů, jež mají napomoci mezinárodnímu rozvoji.

K prosazování jednotné politiky v oblasti zahraničních věcí a bezpečnosti dochází prostřednictvím tzv. společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie (Common Foreign and Security Policy), známé pod zkratkou CFSP. Základy k jejímu budování jsou položeny v maastrichtské smlouvě, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Následná amsterodamská smlouva z roku 1997 (ratifikovaná 1. 5. 1999) revidovala některé záležitosti CFSP, s cílem zvýšit její efektivitu a charakter, přinesla nové důležité rozhodnutí vytvořit funkci vysokého představitele pro CFSP, kterým byl po jednání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999 jmenován bývalý generální tajemník NATO Xxxxxx Xxxxxx.

Důležitý mezník představuje francouzsko-britské jednání v Saint Malo v roce 1998, kde obě země deklarovaly, že k dosažení skutečně efektivní CFSP musí mít EU kapacity pro vedení autonomních operací, což nutně znamená posílit své ozbrojené síly, které budou mít oporu v silném a konkurence schopném evropském obranném průmyslu a v technologiích. Byly tak položeny základy pro vývoj, kterého jsme v této oblasti v posledních dvou letech svědky. Ten spočívá hlavně ve vytyčení a přijetí “evropského základního cíle” (EHG - European Headline Goal) na summitu EU v Helsinkách v r. 1999 a na rozhodnutí o vytvoření politicko-vojenských struktur v podobě Politického a bezpečnostní výboru v Bruselu (PSC - Political and Security Committee), Vojenského výboru Evropské unie (EUMC - EU Military Committee) a Vojenského štábu EU (EUMS - EU Military Staff).

Obr. 1: Vznik EU a její hlavní orgány

EU tak nejpozději v průběhu roku 2001 převezme roli, kterou doposud úspěšně, či méně úspěšně, hrála Západoevropská unie, která tím ukončí svou rozporuplnou existenci.

Orgány pro utváření a implementaci CFSP

• Evropská rada (European Council)

Je nejvyšším orgánem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v tom smyslu, že určuje principy a všeobecné směrování této politiky. Amsterdamská smlouva říká, že Evropská rada rozhodne o společné strategii, která bude následně unií naplňována. První takovou společnou strategií je společná strategie pro bilaterální vztahy mezi EU a Ruskem, která byla přijata v Kolíně v roce 1999. Následně každý další summit EU přijal jednu společnou strategii - Helsinky 1999 (EU - Ukrajina), Feira 2000 (EU - Středozemí). Na základě společných strategií může Rada Evropské unie přijímat rozhodnutí, opatření nebo společná stanoviska kvalifikovanou většinou.

• Rada Evropské unie (Council of the European Union)

Skládá se z ministerských představitelů členských zemí. Záležitosti CFSP jsou projednávány s ministry zahraničí v Radě pro všeobecné vztahy (General Affairs Council). Rada Evropské unie přijímá rozhodnutí pro formulaci a naplňování CFSP na základě všeobecných principů stanovených Evropskou radou. Amsterdamská smlouva pověřuje Xxxx Evropské unie úkolem doporučovat Evropské radě společné strategie a ty potom naplňovat. Záležitosti Rady pro všeobecné vztahy jsou připravovány na úrovni národních zástupců - velvyslanců - ve Stálém výboru představitelů (Permanent Representatives Committee).

• Předsednictví (Presidency)

Každých šest měsíců se střídají členské země EU v předsednictví Evropské rady, Rady Evropské unie a dalších podřízených orgánů a pracovních skupin. Po období šesti měsíců reprezentují unii v záležitostech CFSP v ostatních mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích. V tomto úkolu napomáhá předsednictví generální tajemník Rady Evropské unie a zároveň vysoký představitel pro CFSP ve spolupráci s Evropskou komisí.

• Vysoký představitel pro CFSP, generální tajemník Rady Evropské unie a plánovací skupina

Amsterdamská smlouva stanovuje, že generální tajemník Rady EU bude rovněž vysokým představitelem pro CFSP (Mr. CFSP - X. Xxxxxx), který bude asistovat Radě EU při formulování a naplňování politických rozhodnutí a tam, kde to bude nezbytné, bude jménem Rady EU, na požádání předsednictví, vést dialog s třetí stranou. Od Xxxxxxx Xxxxxx se očekává, že přinese do EU “bezpečnostní” kulturu a že jeho znalost a zkušenost z bezpečnostní problematiky napomůže při formování politicko-vojenských struktur  EU. Na druhou stranu existoval i určitý odpor k jeho jmenování na straně neutrálních zemí, které měly obavy z jakési “atlantizace” či militarizace EU.

Plánovací skupina (PU - Policy Unit), která byla vytvořena rovněž na základě amsterdamské smlouvy, je součástí sekretariátu Rady EU a patří do odpovědnosti vysokého představitele pro CFSP. Personál PU je složen z představitelů sekretariátu, zástupců členských zemí, Evropské komise a Západoevropské unie. Úkoly PU jsou následující:
- monitorování a analýza vývoje situace v oblastech zájmu CFSP,
- vyhodnocování zájmů unie a označování oblastí, kam by se měla CFSP v budoucnu zaměřit,
- hodnocení a včasné varování před událostmi a situacemi, které mohou mít negativní následky, včetně politických krizí,
- na základě požadavku Rady EU, předsednictví nebo z vlastní iniciativy, předkládat návrhy pro formulování politiky EU v Radě EU.

Obr.2. Orgány pro utváření a implementaci CFSP

• Evropská komise (European Commission)

Evropská komise se plně zabývá prací v oblasti CFSP a jejím úkolem je zajistit, aby CFSP byla v souladu s vnějšími ekonomickými vztahy a zájmy EU, tedy s oblastmi, kde právě Evropská komise hraje vedoucí roli. Evropská komise se účastní jednání Rady EU a jejich dalších orgánů. Rada může požádat komisi, aby předkládala vhodné návrhy k zajištění implementace společných rozhodnutí a stejně tak komise sama, může iniciovat návrhy v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky k projednání v Radě EU.

• Zvláštní představitelé (Special Representatives)

Amsterdamská smlouva umožňuje Radě EU jmenovat tzv. zvláštní představitele s mandátem pro řešení určitých politických záležitostí. Od doby vytvoření CFSP bylo jmenováno několik zvláštních představitelů - pro Blízký východ, oblast Velkých jezer v Africe a pro jihovýchodní Evropu.

Nástroje CFSP

Na rozdíl od ostatních oblastí, kterými se Evropská unie zabývá, není CFSP vybavena žádnými právními prostředky ve formě nařízení (directives) a regulací (regulations).

Amsterdamská smlouva dává CFSP dva nové nástroje: společnou strategii (common strategies) a mezinárodní smlouvy (international agreements) - vedle nástrojů, které již obsahuje maastrichtská smlouva, a kterými jsou: společná stanoviska (common positions), společná opatření (joint actions) a deklarace (declarations).

1. Společné strategie

Jsou rozhodnuty Evropskou radou na doporučení Rady EU v oblastech, kde mají členské země důležité zájmy. Jak bylo uvedeno výše, několik takových strategií již bylo přijato. Rada EU naplňuje společné strategie prostřednictvím přijímání společných opatření a společných stanovisek.

2. Společná stanoviska

Rada EU může přijmout společné stanovisko jako vyjádření unie k určité záležitosti. Je potom na jednotlivých členských zemích, aby zajistily, že jejich národní pozice budou v souladu s tímto společným stanoviskem.

3. Společná opatření

Jsou přijímána Radou EU v určité záležitosti, která vyžaduje podniknutí praktických kroků Evropskou unií. Každé takové opatření je specifikováno cílem, obsahem, zdroji a podmínkami, za nichž bude naplněno.

4. Mezinárodní smlouvy

V případě, že je potřebné uzavřít mezinárodní smlouvu s jedním nebo více státy nebo s mezinárodní organizací v oblasti CFSP, může Rada EU pověřit předsednictví, aby zahájilo vyjednávání. Při takových jednáních může rovněž asistovat Evropská komise. Smlouvy jsou poté uzavřeny Radou EU (jednomyslně a na doporučení předsednictví).

Vytyčení “evropského základního cíle” (EHG - European Headline Goal)

Helsinský summit EU v prosinci 1999 vytyčil EHG, jehož smyslem je vybudovat efektivní vojenské kapacity pro řešení budoucích krizových situací. Půjde o řešení krizových situací v rámci tzv. petersbergských operací, kterými jsou: humanitární a záchranné operace, operace na udržení míru (peacekeeping) a operace s využitím bojových sil v rámci krizového managementu, včetně operací k utváření míru (peacemaking). Mezi důležité úkoly se počítá také schopnost provádět evakuace vlastních občanů z ohrožených oblastí a zavedení systému prevence a včasné výstrahy, který by měl monitorovat a vyhodnocovat potenciální ohniska napětí a včas upozorňovat na vznikající rizika. Zvláště zmíněná prevence ukazuje na určitý posun v chápání bezpečnostní politiky, která nebude již jen reagovat na vzniklou situaci, ale bude se snažit vzniku takové situace předejít (ať již politickými, ekonomickými nebo vojenskými prostředky).

K dosažení uvedených cílů se členské země EU dohodly vytvořit společné evropské standardy pro síly rychlého nasazení a urychleně vypracovat kolektivní standardy pro oblasti velení a řízení, zpravodajství a strategickou přepravu. Při jejich utváření sehrají roli nepochybně zkušenosti zemí EU, členů NATO, z plánovacích postupů a procedur v Alianci, k nimž přispějí nečlenové NATO svými poznatky ze zapojení do partnerského plánovacího procesu PARP (Partnership for Peace Planning and Review Process - proces plánování a hodnocení v PfP).

Dosažení standardů se předpokládá za koordinovaného národního a mezinárodního úsilí prostřednictvím následujících opatření:
- vytvořením a následnou koordinací prostředků včasné výstrahy včetně zpravodajství;
- posílením schopností stávajících mezinárodních evropských sil rychlé reakce;
- přípravou vytvoření evropského velitelství vzdušné přepravy;
- zvýšením počtů jednotek rychlé reakce;
- zvýšením kapacity strategické námořní přepravy.

Jak je patrné, uvedená opatření se týkají oblastí, v nichž evropští spojenci v NATO výrazně zaostávají za USA - zpravodajství, dostatečně mobilní a pohotové síly rychlé reakce, strategická přeprava. Tyto nedostatky se mimo jiné naplno projevily již v průběhu kosovské krize a následně byly také identifikovány v rámci auditu vojenských kapacit a schopností zemí ZEU [3], provedeným v minulém roce.

Vojenské síly a prostředky EU

Členské země EU si předsevzaly vybudovat do roku 2003 síly, které budou schopny plnit všechny úkoly vyplývající z petersbergských operací, včetně takových, které budou vyžadovat nasazení sil až do velikosti armádního sboru, což v číslech znamená 50 až 60 tisíc vojáků. Tyto síly budou připraveny tak, aby byly schopny samostatného působení se všemi nezbytnými složkami jako jsou velení a řízení, zpravodajství, logistika a další prvky bojové podpory po dobu jednoho roku s dobou nasazení do 60 dnů.

Tento ambiciózní požadavek však bude muset být podpořen dostatečným zázemím pro střídání, doplňování a případné posilování hlavních sil, což ve skutečnosti představuje počty nejméně dvakrát, respektive třikrát vyšší. Takto náročný požadavek by bylo možné splnit jen za předpokladu podstatného zvýšení vojenských rozpočtů v členských zemích unie. Tomu však neodpovídá současná praxe, kdy většina zemí o zvyšování vojenských výdajů naprosto neuvažuje. Spíše je snaha nalézt rezervy v efektivnějším vynakládání stávajících prostředků, v nalezení vyšších forem spolupráce jak mezi ozbrojenými silami jednotlivých členských zemí, tak v oblasti evropského obranného průmyslu.

Politicko-vojenské orgány EU

> Politický a bezpečnostní výbor (PSC - Political and Security Committee)

Tento výbor si lze zjednodušeně představit jako Severoatlantickou radu v NATO (NAC). Výbor bude složen z národních představitelů na úrovni velvyslanců. Bude se zabývat všemi aspekty společné zahraniční a bezpečnostní politiky v souladu s ustanoveními mlouvy o Evropské unii.

> Vojenský výbor EU (EUMC - European Union Military Committee)

Nejvyšší vojenský orgán EU bude složen z náčelníků generálních štábů/náčelníků obrany, kteří budou při řešení běžné agendy zastupováni svými zástupci (MILREP - Military Representatives). Jednání na úrovni náčelníků generálních štábů/náčelníků obrany budou probíhat pravděpodobně jedenkrát za předsednictví, tedy dvakrát do roka, což odpovídá frekvenci jednání na této vysoké úrovni v NATO a v ZEU. Výbor bude zpracovávat stanoviska a doporučení pro PSC a odborně řídit Vojenský štáb EU. Předseda Vojenského výboru EU, pravděpodobně bývalý NGŠ některé členské země, se bude účastnit jednání Rady EU vždy, když bude na pořadu jednání problematika obrany a bezpečnosti.

> Vojenský štáb EU (EUMS - European Union Military Staff)

Bude působit v rámci struktur Rady EU a jeho úkol bude spočívat v poskytování vojenských stanovisek a doporučení příslušným politickým orgánům, v řízení případných operací krizového managementu v rámci EU. Vojenský štáb se bude dále zabývat včasnou výstrahou, hodnocením situace a konečně strategickým plánováním operací v celé škále petersbergských operací, včetně plánování vojenských sil a prostředků.

Všechny tyto uvedené orgány v současnosti působí na dočasném principu s tím, že úplné dopracování jejich konečné struktury a funkčních náplní by mělo být provedeno do konce roku 2000. Personálně by pak měly být obsazeny nejpozději do poloviny roku 2001, kdy se předpokládá plná operační schopnost.

CFSP a Česká republika

I když ze svého postavení nečlena EU nemá ČR příležitost aktivně se zapojit do utváření CFSP, neznamená to, že by pasivně přihlížela vývoji v této důležité oblasti. Naopak, ČR několikrát jasně vyjádřila, že je ochotna a má velký zájem podílet se na plánovacích a rozhodovacích procesech, a to zejména v politicko-vojenské části CFSP. K tomuto nás vede přirozená snaha být spolutvůrcem na něčem, co má přispět k posílení evropské bezpečnosti a schopnosti Evropy vypořádat se s vlastními krizemi vlastními silami. Dalším důvodem je naše zkušenost na poli evropské bezpečnosti, kterou jsme získali v pozici členské země Severoatlantické aliance a zkušenosti ze zapojení do práce ZEU, nejprve jako přidruženého partnera, později, po vstupu do NATO, jako přidruženého člena.

Stejně jako u ostatních aliančních zemí, nečlenů EU, však zatím není známa forma zapojení do nově utvářených politicko-vojenských struktur EU.

Podle některých úvah by nečlenské země mohly být zapojeny do plánovacích a řídících procesů až v případě vedení operace, do které by významnou měrou přispěly svými silami a prostředky. Výši příspěvku by potom odpovídala míra zastoupení v těchto procesech. Nutno podotknout, že nebylo zatím definováno co se rozumí významným příspěvkem.

ČR vyhlásila zájem poskytnout do EHG vojenské síly v podobě jednoho mechanizovaného praporu, roty chemické ochrany, roty speciálního určení, jednoho roje vrtulníků a jedné polní nemocnice. Nabídka ČR byla EU přijata, bude však zvažována nad rámec EHG a nikoli jako jeho součást.

CFSP je relativně novou oblastí v rámci Evropské unie, která do značné míry závisí na vůli členských zemí EU podřizovat vlastní zahraniční politiku společné politice unie, a naopak, tuto společnou politiku vytvářet a následně prosazovat i na národní úrovni. Tato vůle je nepochybně ovlivněna tím, že není jednoduché najít společnou řeč pro zahraničně politické otázky mezi 15 členskými zeměmi, kde každá má své odlišné národní zájmy. Určitá nejednotnost se projevila i v době nedávného konfliktu v Kosovu. Na základě této zkušenosti proto dochází k urychlování procesů v oblasti CFSP, jedním z nichž je i helsinské rozhodnutí o vybudování důvěryhodných vojenských kapacit EU a odpovídajících politicko-vojenských struktur, které převezmou po zániku ZEU odpovědnost za plnění petersbergských operací. Lze očekávat, že krok Evropanů k vybudování vlastních obranných kapacit dojde v rámci EU k svému reálnému naplnění. Díky tomu, že na rozdíl od ZEU v EU existuje politická vůle tak učinit, se zdá tato domněnka oprávněná.

Poznámky:

Název “Evropská společenství” se od r. 1967 začal používat souhrnně pro ESVO, EHS a EURATOM. Aby se toto zohlednilo, bylo v maastrichtské smlouvě rozhodnuto přejmenovat EHS na Evropské společenství (ES). Tatáž smlouva zakotvila název Evropská unie (pod kterou patří zmiňované organizace ESUO, EURATOM a Evropské společenství).

Vztahy EU k některým evropským státům jsou nadstandardní. Např. uzavřela dohodu s Evropským sdružením volného obchodu (Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko) o vytvoření tzv. Evropského hospodářského prostoru.

Západoevropská unie (ZEU) je obrannou organizací, která byla založena v r. 1954. Roli ZEU, která zřejmě na konci roku 2002 zanikne, postupně přebírá celá EU, což zvyšuje význam evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI).