STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY VERICI TRSTENJAK
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 8. září 20111
I – Úvod
1. V tomto řízení o předběžné otázce po- dle článku 267 SFEU pokládá belgický Hof van Cassatie (dále jen „předkládající soud“) Soudnímu dvoru řadu otázek ohledně výkla- du Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu dne
19. června 1980 v Ĕímě (dále jen „Ĕímská úmluva“ 2). Tato úmluva byla podle důvodů uvedených v preambuli uzavřena ve snaze pokračovat v práci na sjednocení práva v ob- lasti mezinárodního práva soukromého, kte- rá již byla v Unii, zejména v oblasti soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí, vykonána, jakož i s přáním vytvořit jednot- né normy týkající se rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy. Sjednocením do- tčených kolizních norem mělo být přispěno k právní jistotě v evropském právním prosto- ru. Na tento cíl navazuje rovněž nařízení Ev- ropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Ĕím I) 3 (dále jen „nařízení Ĕím I“), které Ĕímskou úmluvu nahradilo s účinky k 17. prosinci 2009. Na zá- kladě toho, že se toto nařízení použije až na
1 — Původní jazyk: němčina. 2 — Úř. věst. 1980, L 266, s. 1.
3 — Úř. věst. 1980, L 177, s. 6.
smlouvy uzavřené po tomto okamžiku a že pracovní smlouva, která je předmětem sporu, byla uzavřena dne 7. srpna 2001, se na ni pou- žijí pouze ustanovení Ĕímské úmluvy.
2. Žádost o rozhodnutí o předběžné otáz- ce byla podána v rámci sporu mezi panem Voogsgeerdem, nizozemským státním pří- slušníkem, a jeho bývalým zaměstnavatelem, firmou Navimer se sídlem v Lucemburském velkovévodství, pro kterou pracoval jako vedoucí lodní inženýr, ohledně nároku na náhradu škody z důvodu údajně zneužívají- cí výpovědi pracovního poměru. Je při tom sporné, které vnitrostátní právo se má v ko- nečném důsledku v původním řízení pou- žít, zvláště když by v případě použitelnosti lucemburského práva – které bylo původně sjednáno jako lex contractus – žalobě pana Voogsgeerda na náhradu škody bránila tří- měsíční prekluzivní lhůta, která v mezidobí uplynula. On sám zastává stanovisko, že tato prekluzivní lhůta neplatí, neboť je v rozporu s kogentními ustanoveními belgického práva,
která se podle jeho názoru použijí na jeho pracovní smlouvu. K odůvodnění použitel- nosti belgického práva se odvolává mj. na to, že v rámci provádění své pracovní smlouvy vždy dostával pokyny jiného podniku, který je však s jeho zaměstnavatelem úzce propojen, totiž firmy Naviglobe se sídlem v Antverpách. Z toho dovozuje, že Naviglobe je nutné pova- žovat za provozovnu jeho zaměstnavatele ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) Ĕímské úmluvy s tím důsledkem, že se použije v ní uvedená zvláštní úprava.
3. Předběžné otázky jsou v podstatě zamě- řeny na získání informace o tom, co má být chápáno pod pojmem „provozovna“ ve smy- slu výše uvedeného ustanovení resp. jaké podmínky mají být kladeny na tento skutkový znak, aby se v něm mohlo použít obsažené kolizní pravidlo. S ohledem na paralely exi- stující mezi věcí C-29/10, Koelzsch 4, ve kte- ré šlo o výklad čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, a touto věcí, se jeví být nezbytný přezkum vztahu mezi oběma ustanoveními.
4 — Rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch (C-29/10, Sb. rozh. s. I-1595).
II – Normativní rámec
A – Římská úmluva
4. Článek 3 („Svobodná volba práva“) stanoví:
„(1) Smlouva se řídí právem, které si stra- ny zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z usta- novení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část.
[…]“
5. Článek 4 Ĕímské úmluvy („Rozhodné prá- vo při neexistenci volby práva“) stanoví:
„(1) V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí. Na část smlouvy, kterou lze od zbytku smlouvy oddělit a která úžeji souvisí s jinou zemí, však lze výjimečně použít právo této jiné země.
[…]“
6. Článek 6 Ĕímské úmluvy („Individuální pracovní smlouvy“) stanoví:
„(1) Bez ohledu na článek 3 nesmí být za- městnanec v případě pracovních smluv v dů- sledku volby rozhodného práva stranami zba- ven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 v případě neexistence volby roz- hodného práva.
(2) Bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhod- ného práva podle článku 3 řídí
a) právem země, v níž zaměstnanec při pl- nění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi, nebo
b) právem země, v níž se nachází provozov- na, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi;
vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, použije se na smlouvu právo této země.“
7. První protokol o výkladu Úmluvy o prá- vu rozhodném pro smluvní závazkové vzta- hy, otevřené k podpisu dne 19. června 1980 v Ĕímě, Soudním dvorem Evropských spole- čenství 5 (dále jen „První protokol o výkladu Ĕímské úmluvy“) v článku 1 stanoví:
„Soudní dvůr Evropských společenství má pravomoc rozhodovat o výkladu
a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluv- ní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Ĕímě dne 19. června 1980 [...],
b) úmluv o přistoupení k Ĕímské úmluvě států, které se staly členy Evropských společenství po dni, ke kterému byla ote- vřena k podpisu,
[…]“
8. Článek 2 Prvního protokolu o výkladu Ĕímské úmluvy stanoví:
„Kterýkoli z níže uvedených soudů může po- žádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, která vyvstane při projednávání věci před tímto soudem a která se týká výkladu
5 — Úř. věst. 1998, C 27, s. 47.
ustanovení aktů uvedených v článku 1, pova- žuje-li tento soud rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku:
[…]
b) soudy smluvních států, rozhodují-li jako soudy odvolací.“
B – Bruselská úmluva
9. Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních vě- xxxx (dále jen „Bruselská úmluva“) 6 v člán- ku 5 stanoví:
„Osoba, která má bydliště na území některé- ho smluvního státu, může být v jiném smluv- ním státě žalována,
[…]
6 — Úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304,
s. 1 a – změněné znění – s. 77), Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Ĕecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1), Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. L 285, s. 1), jakož i Úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (Úř. věst. 1997, C 15, s. 1).
5. jedná-li se o spor vyplývající z provozo- vání pobočky, zastoupení nebo jiné pro- vozovny, u soudu místa, kde se tyto slož- ky nacházejí;
[…]“
C – Vnitrostátní právo
10. Podle článku 80 lucemburského zákona ze dne 9. listopadu 1990 7 o zřízení lucem- burského veřejného rejstříku námořních lodí mají námořníci při zneužívající výpovědi pracovní smlouvy pro námořníky nárok na náhradu škody s úroky; žalobu na náhradu škody pro tuto zneužívající výpověď lze po- dat k pracovnímu soudu pouze v prekluzivní lhůtě tří měsíců po doručení výpovědi nebo jejího odůvodnění.
7 — Zákon ze dne 9. listopadu 1990 o vytvoření rejstříku námořní dopravy, Memorial A-No 58, Úřední věstník Lucemburského velkovévodství, s. 807 a násl.
III – Skutkový stav, původní řízení a před- běžné otázky
11. Pan Voogsgeerd, nizozemský státní pří- slušník, uzavřel dne 7. srpna 2001 pracovní smlouvu na dobu neurčitou s firmou Navi- mer se sídlem v Lucemburském velkovévod- ství. Jako rozhodné právo bylo v této pracovní smlouvě sjednáno lucemburské právo.
12. Pan Voogsgeerd pobíral svůj plat od se- kretariátu firmy Navimer, který má rovněž sídlo v Lucembursku, a byl navíc pojištěn u lucemburské zdravotní pojišťovny.
13. Během období od srpna 2001 do dubna 2002 vykonával činnost jako vedoucí inženýr na palubě lodí MS Xxxxxx a Prince Xxxxx ve vlastnictví firmy Navimer, přičemž jako ob- last výkonu práce je uváděno Severní moře.
14. Dopisem ze dne 8. dubna 2002 Navimer pana Xxxxxxxxxxx propustila; ten se proti jednostrannému zrušení své pracovní smlou- vy bránil žalobou na ochranu před výpovědí ze dne 4. dubna 2003 před pracovním sou- dem Antverpy.
15. Na podporu své žaloby se pan Xxxxxxxxxx odvolával s poukazem na čl. 6 odst. 1 Ĕímské úmluvy na kogentní ustanovení belgického práva, která jsou použitelná při neexistenci
volby práva mezi smluvními stranami podle čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.
16. Přitom tvrdil, že je nutné ho považovat za vázaného pracovní smlouvou s belgickou firmou Naviglobe, a nikoli s lucemburskou firmou Navime, neboť v rámci výkonu své činnosti se musel stále vydávat do Antverp, aby byl přítomen u nakládky lodí a přijímal pokyny od svého zaměstnavatele, které mu byly předávány prostřednictvím Naviglobe.
17. Pracovní soud Antverpy rozhodl, že na podkladě všech okolností pracovního pomě- ru je nutné považovat Navimer za provozov- nu, u které je pan Voogsgeerd zaměstnán, a tudíž se na pracovní smlouvu musí použít kogentní ustanovení lucemburského práva podle čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.
18. Dále pracovní soud Antverpy rozhodl, že žalobu na náhradu škody z důvodu protipráv- ní výpovědi pracovní smlouvy je nutné zamít- nout, neboť byla podána po uplynutí třímě- síční prekluzivní lhůty stanovené v článku 80 zákona o zřízení lucemburského veřejného rejstříku námořních lodí.
19. Proti tomuto rozsudku podal pan Voogs- geerd opravný prostředek u příslušného sou- du v Antverpách. Z předkládacího usnesení
20. Ve své kasační stížnosti u předkládajícího soudu pan Voogsgeerd uplatňuje stejné argu- menty jako u odvolacího soudu. Předkládají- cí soud upozorňuje na to, že pokud by údaje byly pravdivé, mohla by firma Naviglobe se sídlem v Antverpách být považována za pro- vozovnu ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmlu- vy, ke které by pan Xxxxxxxxxx byl vázán na základě svého skutečného zaměstnání.
21. S ohledem na přetrvávající výkladové po- chybnosti se Hof van Xxxxxxxx rozhodl přeru- šit řízení a položit Soudnímu dvoru následu- jící předběžné otázky:
„1) Je nutno zemí, v níž se nachází provozov- na, u které je zaměstnanec zaměstnán ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závaz- kové vztahy, otevřené k podpisu v Ĕímě dne 19. června 1980, rozumět zemi, v níž se nachází provozovna zaměstnavatele, u které je zaměstnanec podle pracovní smlouvy zaměstnán, nebo zemi, v níž se nachází pobočka zaměstnavatele, u níž zaměstnanec skutečně vykonává práci,
i když obvykle svou práci nevykonává v jediné zemi?
2) Je místo, kde je zaměstnanec, který svou práci obvykle nevykonává v jediné zemi, povinen se ohlásit, a kde obdrží pokyny k výkonu své činnosti, nutno považovat za místo skutečného výkonu práce ve smyslu první otázky?
3) Musí provozovna zaměstnavatele, u níž zaměstnanec ve smyslu první otázky skutečně vykonává práci, splňovat určité formální požadavky, jako je samostatná právní subjektivita, nebo k tomu posta- čuje existence faktické provozovny?
4) Lze provozovnu jiné společnosti, s níž společnost, která je zaměstnavatelem, udržuje vztahy, považovat za provozov- nu ve smyslu třetí otázky, i když na tuto jinou společnost nebyla přenesena řídící pravomoc?“
IV – Ĕízení před Soudním dvorem
22. Předkládací rozhodnutí ze dne 7. červ- na 2010 došlo kanceláři Soudního dvora dne
29. července 2010.
23. Písemná vyjádření předložily pan Voogs- geerd, belgická a nizozemská vláda a Evrop- ská komise, a to ve lhůtě stanovené v člán- ku 23 statutu Soudního dvora.
24. Na otázku Soudního dvora předkládající- mu soudu, zda tento s ohledem na rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch (C-29/10), který mu byl rovněž sdělen, trvá na své žá- dosti o rozhodnutí o předběžné otázce, ten- to soud odpověděl dopisem ze dne 4. dubna 2011, který byl doručen kanceláři Soudního dvora dne 21. dubna 2011, kladně.
25. Soudní dvůr při výkonu své pravomoci nařídit organizační procesní opatření polo- žil zúčastněným ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 2 písm. b) Ĕímské úmluvy na původní případ otázku, na kterou xxxx ve stanovené lhůtě písemně odpověděli.
26. Jelikož žádný ze zúčastněných nenavr- hl zahájení ústní části řízení, bylo možné po všeobecné schůzi Soudního dvora konané dne 17. května 2011 vypracovat v této věci stanovisko.
V – Hlavní argumenty zúčastněných
A – K první a druhé předběžné otázce
27. Nizozemská vláda a Komise jsou toho ná- zoru, že výraz „země, v níž se nachází provo- zovna, u které je zaměstnanec zaměstnán,“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy je nutné chápat tak, že je tím myšlena země, ve kterém se nachází provozovna podniku, který uzavřel se zaměstnancem pracovní smlouvu.
28. Podle názoru nizozemské vlády je nutné čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy chápat doslov- ně. Toto ustanovení totiž slouží k sjednocení kolizních norem, zabránění forum shopping, podpoře právní jistoty a usnadnění určení rozhodného práva. Za tímto účelem ale musí být kolizní normy ve značné míře předvída- telné. Je však nejasné, co přesně má být chá- páno pod „místem skutečného zaměstnání“ především tehdy, když zaměstnanec obvykle nevykonává svoji práci v jediné zemi.
29. Komise tvrdí, že za hlavní kolizní pravidlo je nutné považovat pravidlo obsažené v čl. 6
odst. 2 písm. a) úmluvy, takže příslušný soud musí nejprve zjistit, zda existuje středisko v činnosti příslušného zaměstnance. Soud musí při svých úvahách pokud možno vychá- zet z místa činnosti, které nejlépe odpovídá konkrétní situaci, dokonce i když zaměstna- nec vykonává svoji činnosti ve více členských státech. Toto pravidlo umožňuje při širokém výkladu největší možnou právní jistotu, neboť je dalece předvídatelné a navíc nejlépe odráží skutečnost. Komise je tedy toho názoru, že toto pravidlo dovoluje ve většině případů zjiš- tění rozhodného práva. Kolizní pravidlo ob- sažené v čl. 6 odst. 2 písm. b) lze použít teprve subsidiárně, pokud takové středisko činnosti nelze zjistit.
30. Podle tohoto kolizního pravidla by v úva- hu přicházely dva možné přístupy. Toto pra- vidlo by totiž mohlo být vykládáno tak, že se vztahuje buď k místu provozovny, ke které je zaměstnanec vázán na základě své činnosti (hledisko založené na skutečnostech), nebo k místu provozovny, která zaměstnance podle pracovní smlouvy zaměstnala (formální hle- disko). Komise se vyslovuje pro druhý výklad. Na jedné straně samo znění písmene b) tím- to směrem ukazuje: s pojmem „zaměstnání“ je spíše spojen okamžik uzavření smlouvy než okamžik výkonu činnosti, na rozdíl od hlediska v písmenu a), které se výslovně od- volává na obvyklý výkon práce při provádě- ní pracovní smlouvy. Na straně druhé je ze
systematického hlediska málo logické, kdy- by bylo použito hledisko založené rovněž na skutečnostech, ačkoli ani při širokém výkladu hlediska obsaženého v písmenu a) není zjiště- ní střediska činnosti možné.
31. Pan Voogsgeerd a belgická vláda naproti tomu zastávají názor, že výraz „země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán“ v článku 6 odst. 2 písm. b) úmlu- vy se vztahuje na zemi, v níž se nachází pro- vozovna, ke které je zaměstnanec vázán při skutečném výkonu své práce.
32. Pan Voogsgeerd v této souvislosti tvrdí, že v takové situaci, jaká nastala v původním ří- zení, vykazuje pracovní poměr pouze slabou vazbu k místu provozovny podniku, u které- ho je zaměstnanec zaměstnán. Použití práva tohoto státu by bylo v rozporu s přístupem, na kterém je úmluva založena, podle kterého je rozhodné právo toho státu, který vykazuje užší vazbu k pracovnímu poměru. Uzavření smlouvy s provozovnou mateřské společnosti za pouhým účelem pracovat v zahraničí pro pobočku této společnosti by tudíž asi nemělo mít vliv na určení rozhodného práva.
34. Belgická vláda tvrdí, že „zemí, v níž se nachází provozovna, u níž je zaměstnanec zaměstnán“, je myšlena ta země, ve které se nachází provozovna, ke které je zaměstnanec vázán skutečným výkonem své práce.
35. Zaprvé upozorňuje na to, že chápání to- hoto ustanovení způsobem, že je jím myšlena země uvedená ve smlouvě, by mohlo mít za důsledek, že kogentní ustanovení práva této země by neměla žádný vztah ke skutečnému výkonu práce. Spojení při použití takového hlediska by bylo závislé na okolnosti, která často nemá žádný vztah ke skutečné práci. Zadruhé tím nemůže být chápáno uzavření pracovní smlouvy v hlavním sídle společnosti,
ačkoli práce ve skutečnosti není vykonávána v zemi, ve které se toto hlavní sídlo nachází. To by mohlo lehce vést ke zneužití tím, že by zaměstnavatel např. mohl přemístit sídlo spo- lečnosti do země, ve které existují jen slabé sociální záruky pro zaměstnance. Zatřetí vy- chází přístup belgické vlády z „teorie užší vaz- by“, podle které se musí použít právo země, ke které při zohlednění všech okolností existují užší vazby. Na užší vazbu může ukazovat více aspektů, např. jazyk smlouvy, použitá měna, zápis do rejstříku osob, státní příslušnost smluvních stran a místo výkonu řídící pravo- moci zaměstnavatelem.
B – Ke třetí a čtvrté předběžné otázce
36. Podle názoru pana Xxxxxxxxxxx lze hos- podářský subjekt kvalifikovat jako provozov- nu ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, po- kud má zastoupení nebo kancelář vykazující určitou stálost, které má právní subjektivitu nebo splňuje jiné požadavky.
37. Nicméně je toho názoru, že uznání tako- vé vlastnosti nevyžaduje, aby dotčená organi- zační jednotka měla řídící pravomoc nebo na ni byla taková pravomoc přenesena hlavním podnikem. Může být jak pobočka bez právní subjektivity, tak dceřiná společnost s právní subjektivitou.
38. Belgická vláda zastává názor, že právní subjektivita není formálním předpokladem
„provozovny“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, a že každou pobočku nebo agenturu společnosti, jejíž založení se uskuteční v sou- ladu s právem země provozovny, lze kvalifiko- vat jako provozovnu.
39. Nicméně každá provozovna podniku musí obdržet od mateřské společnosti řídící pravomoc ve vztahu ke stanovení podmínek odměňování a propouštění.
40. Komise je rovněž toho názoru, že kvalifi- kace jako provozovna vyžaduje určitou mini- mální míru stability. Odkazuje v této souvis- losti na rozsudek Somafer 8, ve kterém Soudní dvůr při výkladu čl. 5 odst. 5 Bruselské úmlu- vy rozhodl, že pojmem „pobočka, agentu- ra nebo provozovna“ je myšleno centrum
8 — Rozsudek ze dne 22. listopadu 1978 (33/78, Recueil, s. 2183).
obchodní činnosti, které dlouhodobě vystu- puje jako pobočka mateřského podniku. Ko- mise tvrdí, že odpovídající přístup brání ve vytvoření vazby k zemi, která vykazuje nižší úroveň ochrany zaměstnanců.
VI – Právní posouzení
A – Úvodní poznámky
41. Kolize mezi jednotlivými právními řády v oblasti pracovního práva nastolují právě u pracovních poměrů, které vykazují pře- shraniční rozměr, komplexní právní otázky. V neposlední řadě proto připravují soudům členských států povolaným k určení práva po- užitelného na pracovní smlouvu často značné problémy. S každodenními problémy v sou- vislosti s výkladem pracovní smlouvy se totiž snoubí nejistota ohledně volby vhodného vo- dítka k určení rozhodného práva. Tyto pro- blémy v soudní praxi narůstají s tím, čím ob- vyklejším se stává vysílání zaměstnanců, čím více občanů Unie využívá volného pohybu zaměstnanců a čím více podniků udržuje ob- chodní vztahy se zahraničím, resp. provozov- ny v jiných zemích. Vysílání – dočasné nebo na dobu neurčitou – mnoha zaměstnanců se stalo důležitým faktorem v mezinárodních
1990 o zřízení lucemburského veřejného ná- mořního rejstříku. Jeho žaloba by v takovém případě musela být zamítnuta. Podle toho bude muset příslušný vnitrostátní soud opřít své rozhodnutí o příslušná ustanovení Ĕím- ské úmluvy a přitom zohlednit řadu právních aspektů a prvků skutkového stavu. Výklad příslušných ustanovení a pojmů, který Soudní dvůr provede v rámci projednávaného řízení o předběžné otázce, mu má napomoci k práv- ně správnému rozhodnutí, které bude pokud možno také odpovídat účelu úpravy článku 6 úmluvy, totiž ochraně zaměstnance přiměře- ným způsobem.
B – Popis systematického postupu zkoumání při zjišĺování rozhodného práva
42. Před takový problém je postaven i vnit- rostátní soud v původním řízení, který musí rozhodnout o tom, zda na původní případ má použít lucemburské, nebo belgické právo. Četné vztahy k právu obou členských států neumožňují na první pohled jednoznačnou kvalifikaci. Zjištění rozhodného práva se však ukazuje být pro pana Xxxxxxxxxxx zá- sadního významu, neboť jeho žalobě na ná- hradu škody z důvodu zneužívající výpovědi by v případě použitelnosti lucemburského práva bránila v mezidobí uplynulá tříměsíč- ní prekluzivní lhůta stanovená v článku 80 lucemburského zákona ze dne 9. listopadu
9 — Srov. Xxxxxx, X., „La loi applicable au contrat de travail dans les relations internationales“, Revue de jurisprudence sociale, 4/1994, s. 237.
43. Za účelem zasazení vyvstanuvších práv- ních otázek do správného tematického a sys- tematického kontextu se před tím, než se budu věnovat vlastním předběžným otáz- kám, budu krátce zabývat postupem zkoumá- ní, který musí vnitrostátní soud při zjišťování rozhodného práva dodržet. Abych poskytla vnitrostátnímu soudu pokud možno uži- tečnou odpověď na právní otázky vznesené v projednávaném případě, neprovedu tento podpis odtrženě od původního skutkového
stavu, nýbrž se budu co možná nejvíce odvo- lávat na jeho jednotlivé aspekty.
1. Svobodná volba práva jako základní pravidlo
44. Ĕímská úmluva se vyznačuje tím, že autonomii stran přiznává ústřední význam tím, že smluvním stranám podle čl. 3 odst. 1 jako základní pravidlo povoluje svobodnou volbu práva 10. Tím se tedy shodují hodnoty této úmluvy s názorem již zastávaným Xxxx- ním dvorem v jeho judikatuře, podle které
„smluvní ujednání, ve kterých je vyjádřena shodná vůle stran, musí mít přednost před každým jiným hlediskem, které lze použití pouze v případě, že smlouva mlčí“ 11. Pokud však strany volbu práva neučiní, určuje se
10 — Srov. Xxxxxxx, X., Re European Contracts Convention – Re Rome Convention on the Choice of Law for Contracts, Lon- dýn 1991, s. 87, bod 5.01, Schneider, G., „Einfluss der Rom-I-
-VO auf die Arbeitsvertragsgestaltung mit Auslandsbezug“,
Neue Zeitschrift für Arbeitsrecht, 2010, s. 1380, a Ofner, H.,
„Neuregelung des Internationalen Vertragsrechts: Römis- ches Schuldvertragsübereinkommen“, Recht der Wirtschaft, č. 1/1999, s. 5, kteří zdůrazňují hodnotu svobodné volby práva. Podle názoru Xxxx, E., „The new Rome I/Rome II/ Brussel I synergy“, Yearbook of Private International Law, svazek 10, 2008, s. 179, představuje zásada svobodné volby, která tvoří základ svobodné volby práva, dokonce jeden z právních principů uznaných kulturními národy ve smyslu čl. 38 písm. c) statutu Mezinárodního soudního dvora.
11 — Rozsudek ze dne 26. listopadu 1985, Komise/CODEMI
(318/81, Recueil, s. 3693, bod 21).
rozhodné právo podle článku 4 této úmluvy, která jako základní kritérium stanoví použití práva země, se kterou smlouva nejúže souvisí.
45. K tomu je nutné konstatovat, že v pů- vodním případě jsou podmínky čl. 3 odst. 1 úmluvy zcela splněny, neboť firma Navimer a pan Voogsgeerd při uzavření pracovní smlouvy výslovně stanovily jako právo pou- žitelné právo Lucemburského velkovévodství. V tomto ohledu by mohlo být vycházeno ze zásadní použitelnosti lucemburského pra- covního práva, pokud by nebyla relevantní zvláštní ustanovení této úmluvy.
2. Zvláštní předpisy na ochranu zaměstnance
46. Články 3 a 4 by totiž mohly být v pů- vodním případě vytěsněny jinými ustanove- ními této úmluvy v důsledku vztahu speci- ality podle zásady lex specialis derogat legi generali. V úvahu přichází článek 6 úmluvy, který upravuje právo použitelné na pracov- ní smlouvy a pracovní poměry. Představuje v tomto ohledu zvláštní úpravu ve vztahu ke článkům 3 a 4 této úmluvy, neboť obsahuje od
nich se odchylující předpisy na ochranu slabší smluvní strany, totiž zaměstnance 12.
47. Na straně jedné čl. 6 odst. 1 stanoví, že zaměstnanec nesmí být v důsledku volby roz- hodného práva stranami zbaven ochrany, kte- rou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby rozhodného práva. Na straně druhé je v čl. 6 odst. 2 úmluvy obsažena zvláštní úprava, která se použije při neexistenci vol- by práva: v tomto případě se použije právo země, ve které zaměstnanec obvykle vykoná- vá svoji práci, resp. – pokud nelze zjistit zemi, ve které je práce obvykle vykonávána – právo země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán. Oba základní hra- niční určovatele se vyznačují tím, že zaprvé jsou v alternativním vztahu, tj. navzájem se vylučují, a zadruhé pokrývají celé spektrum
12 — Srov. Xxx Xxxxxxxxxxx, W., „The Rome Convention on the law applicable to contractual obligations and labour law“, Freedom of services in the European Union – Labour and Social Security Law: Re Bolkestein Initiative (vyd. Xxxxx Xxxxxxxx), Xxxx 2006, s. 168, Wojewoda, M., „Mandatory rules in private international law: with special reference to the mandatory system under the Rome Convention on the law applicable to contractual obligations“, Maastricht jour- nal of European and comparative law, č. 2/2000, s. 197, 201, Xxxxxxxx, O., „La protection de la partie faible dans le règle- ment Rome I“, Xxxxxxx Xxxxxx, 2008, s. 2175, Xxxxxxxx, T./ Xxxxxx, M./Xxxxxxxxx, F., Recht der elektronischen Medien
– Kommentar (vyd. Xxxxxx Xxxxxxxx/Xxxxxx Xxxxxxxx),
2. vydání, Mnichov 2011, Ĕím I článek 8, bod 1, a Lein, E. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 187, kteří v tom spatřují zvláštní úpravu k omezení svobody volby práva, zásadně existující i pro pracovní smlouvu, která existuje v zájmu ochrany zaměstnance.
možných konstelací případů 13. Konečně obsahuje čl. 6 odst. 2 úmluvy v posledním pododstavci odchylnou klausuli 14, podle kte- ré se žádné z těchto ustanovení nepoužije, pokud pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí. V tomto případě se použije právo této jiné země. Tato úprava se vyznačuje základní myšlenkou, aby v zájmu zaměstnance hodné- ho ochrany platilo právo té země, která s pra- covní smlouvou nejúže souvisí.
48. Aby mohlo zůstat nepoužito základní pravidlo zakotvené v článku 3, musí tedy vni- trostátní soud podle čl. 6 odst. 1 úmluvy zjis- tit, jaké právo by se použilo, pokud by strany neučinily volbu práva, a zda by tím možná byl zaměstnanec zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva jiné země. Toto zjištění přísluší vnitrostátnímu soudu, který musí v podstatě posoudit, jaké právo – právo zvolené nebo jinak použitelné právo – poskytuje zaměstnanci větší ochranu (tzv. kolizněprávní princip výhodnosti) a zda
13 — Srov. Xxxxxxx, X., „Gewöhnlicher Xxxxxxxxxx im Internatio- nalen Privatrecht“, Festschrift für Xxxxxxx Xxxxxxxx zum 70. Geburtstag, Mnichov 2005, s. 722.
14 — Srov. Xxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 10),
s. 5, Xxxxxx, U., „Die Rom I-Verordnung“, Praxis des inter- nationalen Privat- und Verfahrensrechts, č. 1/2010, s. 41, a Martiny, D., Internationales Vertragsrecht – Das interna- tionale Privatrecht der Schuldverträge (vyd. Xxxxxxxxx Xxx- xxxxxx/Xxxxxx Xxxxxxx), Kolín nad Rýnem 2010, s. 1431, kteří označují úpravu v čl. 6 odst. 2 posledním pododstavci výslovně jako „odchylnou klauzuli“.
příslušná ustanovení výhodnějšího práva mají podle příslušného právního řádu kogentní právní charakter 15. Pokud dohodnuté prá- vo nezná žádné kogentní ochranné předpisy nebo zůstává za standardem práva rozhodné- ho podle čl. 6 odst. 2 úmluvy, použijí se pro zaměstnance výhodnější kogentní předpisy tohoto právního řádu. To může vést k tomu, že se na pracovní poměr použijí různé právní řády 16. Poskytuje-li však naproti tomu strana- mi zvolené právo zaměstnanci stejnou nebo větší ochranu jako právo rozhodné podle čl. 6 odst. 2 úmluvy, bude setrváno na dohodnu- tém právu 17.
49. S ohledem na to, že na straně jedné mo- hou určité předpisy uvnitř téhož právního
15 — Srov. Xxxxxxx, X., Application of mandatory rules in the private international law of contracts, Frankfurt nad Mohanem 2010, s. 62 a násl., Xxxxxxxx, M. (dílo cito- vané v poznámce pod čarou 11), s. 197, 201, a Xxxxxxxx,
O. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 2175, které poukazují na problém se zjištěním, které vnitrostátní před- pisy jsou výhodnější a zda dotčené předpisy mají kogentní právní charakter.
16 — Srov. Schneider, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382.
17 — Srov. Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14),
s. 1431 a násl.
řádu být výhodnější a na straně druhé před- pisy v obou právních řádech mohou být roz- dílné nebo navzájem neslučitelné, může po- souzení prvně jmenovaného aspektu – jaké právo stanoví výhodnější úpravu – sotva dopadnout tak, že oba pracovněprávní řády budou srovnány globálně a zcela odtrženě od rozhodovaného případu. To by vnitrostátní soud postavilo před stěží řešitelné problémy, zvláště když určitá pracovněprávní úprava sama o sobě nebo ve spojení s jinými může mít různé účinky 18. Naopak musí být při pro- váděném posouzení v první řadě zohledněny ty aspekty, které se přímo dotýkají předmětu sporu 19.
18 — Srov. Xxx Xxxxxxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 173.
19 — Srov. Xxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 9),
s. 130, Xxxxxxxx, T./Xxxxxx, M./Xxxxxxxxx, F. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), bod 7, podle jejichž názoru je pro srovnání výhodnosti nutné vycházet z konkrétního předmětu sporu, Xxxxxxx, K. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 62 a násl., a Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 15), s. 1361, bod 1883, podle kterého platí kolizněprávní princip výhodnosti. Obsah právních řádů, které přicházejí do úvahy, musí být navzájem porov- nán. Úprava výhodnější pro zaměstnance má přednost. Zvážení se provádí srovnáním výsledků, ke kterým dotčené právní řády v individuálním případě vedou. Srovnání nelze rozšiřovat na celý právní řád, nýbrž se musí řídit podle věcné otázky, o které je rozhodováno. Obsáhlé komplexní srovnání se neprovádí. Výhodnější řešení je takové, které kvantitativně nebo kvalitativně nejvíce vychází vstříc náro- kům zaměstnance z individuálního pracovního poměru a lépe jej chrání, např. nejlépe chrání existenci jeho pracov- ního poměru. Je možné rovněž postavit vedle sebe peně- žitou hodnotu právních položek v jednotlivých právních řádech.
50. V původním případu jde o úpravu ohled- ně ochrany před výpovědí pro zaměstnance, jakož i její soudní uplatnění 20. Při posouze- ní původního případu by tedy mohla hrát roli okolnost, že podle lucemburského práva platí pro podání žaloby na náhradu škody z důvodu zneužívající výpovědi tříměsíční prekluzivní lhůta, zatímco v belgickém právu vzhledem k neexistenci údajů předkládající- ho soudu o opaku takovéto časové omezení neplatí. Použitelnost zvláštních ustanovení úmluvy na ochranu zaměstnance na původní případ je dle mého názoru nasnadě, přede- vším s odkazem na vysvětlivky ve zprávě Gi- xxxxxx/Lagarde o Ĕímské úmluvě 21 k fungo- vání článku 6, které uvádějí podobný příklad úpravy výhodnější pro zaměstnance: „Jsou-
-li zaměstnanci chráněni právními předpisy použitelnými na základě odstavce 2 lépe než zvoleným právem, např. poskytnutím delší výpovědní doby, vylučují tyto právní před- pisy odpovídající předpisy zvoleného práva a platí na místo nich.“ S ohledem na to, že se v obou případech vždy jedná o lhůty, jejichž funkce spočívá v ochraně zaměstnance před znevýhodněními způsobenými výpovědí, jeví se být základní myšlenka obsažená v příkladu přenositelná na spornou úpravu. Podle toho by delší prekluzivní lhůta, nebo dokonce ne- existence takové lhůty pro soudní uplatnění
20 — Podle názoru Xxxxxxxxxx, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, a Schlachtera, M., „Grenzüber- schreitende Arbeitsverhältnisse“, Neue Zeitschrift für Arbeitsrecht, 2/2000, s. 61, je v rámci posouzení, jaké právo stanoví výhodnější úpravu, možné vytvoření srovnatelných věcných skupin (např. právo na dovolenou, ochrana před výpovědí nebo ochrana existence). Zde provedené vyme- zení předmětu sporu (ochrana před výpovědí pro zaměst- nance a její soudní uplatnění) sleduje přístup těchto autorů.
21 — Zpráva o Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závaz- kové vztahy od X. Xxxxxxxx a X. Xxxxxxx (Úř. věst. 1980, C 282, s. 1).
nároku na náhradu škody v belgickém právu ospravedlňovala nepoužití jinak v zásadě po- užitelných lucemburských předpisů.
51. Pokud by měla být belgická ustanovení na ochranu před výpovědí kvalifikována jako
„kogentní“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 úmluvy, bylo by možné volbu lucemburského práva pova- žovat za „zbavení“ zaměstnance ochrany.
3. Vztah mezi čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) úmluvy
52. Účel úpravy článku 6 úmluvy, který, jak již bylo zmíněno, spočívá v ochraně zaměst- nance, je odůvodněn tak, že tento je zpravidla považován za sociálně a ekonomicky slabší stranu. Této ochrany je dosaženo tím, že se na smlouvu použije právo země, se kterou pracovní smlouva nejúže souvisí. Tím je, jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku Koelz- sch, právo země, v níž zaměstnanec vykonává
svoji profesní činnost, a nikoli právo země, v níž má zaměstnavatel své sídlo. Podle ná- zoru Soudního dvora totiž zaměstnanec vy- konává svoji hospodářskou a sociální činnost v prvně jmenované zemi a zde ovlivňuje ob- chodní a politické prostředí i pracovní čin- nost. Podle názoru Soudního dvora je tedy nutné zaručit dodržování zaměstnaneckých předpisů stanovených právem této země v co možná nejširší míře 22.
53. Za účelem přiměřeného naplnění ochranného účelu článku 6 úmluvy Soudní dvůr v rozsudku Kooelzsch dále vysvětlil, že hraniční určovatel země, v níž zaměstnanec
„obvykle vykonává svoji práci“, upravený v jeho odst. 2 písm. a), musí být vykládán ši- roce, zatímco hraniční určovatel sídla země, v níž se nachází „provozovna, u které je za- městnán“, upravený v odst. 2 písm. b) téhož článku by se měl použít v případě, že soud, který má ve věci rozhodnout, není schopen určit zemi obvyklého výkonu práce 23.
54. Z účelu úpravy, systematické konstrukce článku 6 i ze znění jednotlivých ustanovení
22 — Rozsudek Koelzsch (uveden výše v poznámce pod čarou 4, bod 42).
23 — Rozsudek Koelzsch (uveden výše v poznámce pod čarou 4, bod 43)
(„pokud tento svoji práci obvykle nevykonává v jediné zemi“) vyplývá, že vnitrostátní soud musí v rámci zjišťování rozhodného práva použít odst. 2 písm. a), dříve než použije pís- meno b). Při tom mu přísluší, aby zjišťoval středisko činnosti zaměstnance. Použití čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy tedy zásadně nebrání tomu, aby zaměstnanec byl případně v rám- ci své činnosti přechodně vyslán do jiných zemí 24.
55. Soudní dvůr, který rozhodoval ve věci Koelzsch o výkladu hraničního určovate- le „obvyklého výkonu práce“ v čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, to formuloval v bodě 44 roz- sudku tak, že toto ustanovení se má použít,
„pokud je soud, který má ve věci rozhodnout, schopen určit stát, se kterým má práce pod- statnou vazbu“. Jak Soudní dvůr dále rozvedl v bodu 45 tohoto rozsudku, taková vazba exi- stuje k místu, „na kterém nebo ze kterého za- městnanec skutečně vykonává svou pracovní
24 — V tomto smyslu Xxx Xxxxxxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 169, který upozorňuje na to, že účel této úpravy spočívá v tom, aby byla v případě dočas- ného vyslání do zahraničí nastolena právní jistota a bylo zamezeno manipulacím.
činnost, a v případě neexistence střediska činnosti [k] místu, kde zaměstnanec vykoná- vá podstatnou část své činnosti“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska).
4. Kritéria pro zjišťování střediska činnosti
56. Xxxxxx výklad, kterého se dočkal čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy v rozsudku Koelz- sch, má důsledky pro právní posouzení pro- jednávané věci, především co se týče volby správného kolizního pravidla. Hlediska, kte- rá Soudní dvůr v této věci vyvinul za účelem zjištění střediska činnosti, se totiž jeví být v původním případě použitelnými. To de- tailně vysvětlím s odkazem na dotčená místa rozsudku, jakož i relevantní prvky skutkové- ho stavu původního případu.
57. Jak Soudní dvůr v tomto rozsudku správ- ně konstatoval, lze pod místem obvyklého výkonu práce chápat nejen místo, na kterém zaměstnanec svoji profesní činnosti skutečně vykonává. Zájmům ochrany zaměstnance, ja- kož i soudržného výkladu v souladu s přísluš- nými ustanoveními Bruselské úmluvy resp. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. pro- since 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchod- ních věcech 25 (tzv. nařízení Brusel I) 26, který byl proveden v judikatuře Soudního dvora, naopak odpovídá, že jím musí být chápáno i místo, ze kterého zaměstnanec svoji pro- fesní činnost skutečně vykonává. Za zmínku v této souvislosti stojí, že tento výklad byl potvrzen v okolnosti, že unijní zákonodárce tento případ výslovně převzal do nástupnic- kého ustanovení čl. 8 odst. 2 nařízení (ES)
25 — Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.
26 — U nařízení č. 44/2001 je obecně nutné vycházet z konti- nuity ve vztahu k Bruselské úmluvě („zásada kontinuity“). Význam této zásady při výkladu nařízení č. 44/2001 vyplývá z bodu 19 odůvodnění nařízení, podle kterého musí být zajištěna návaznost mezi Bruselskou úmluvou a tímto naří- zením a i Soudní dvůr má zaručit návaznost při výkladu nařízení. Soudní dvůr ve své judikatuře již význam jednot- ného výkladu obou právních aktů zdůraznil (viz mé stano- visko ze dne 27. ledna 2009, Falco Privatstiftung a Xxxxxxxx (C-533/07, rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Sb. rozh. I-3327).
č. 593/2008 27, čímž došlo k vyjasnění existují- cího právního stavu 28.
58. Vycházeje z tohoto zjištění rozvinul Soudní dvůr v bodě 48 a následujících roz- sudku Koelzsch kritéria, která mají pomoci vnitrostátnímu soudu k určení střediska čin- nosti zaměstnance. S ohledem na skutečnost, že předmětem této věci bylo zjištění obvyk- lého místa práce řidiče kamionu, vztahují se tato kritéria odpovídajícím způsobem na speciální oblast sektoru mezinárodní dopra- vy. Tato okolnost sama o sobě by neměla brá- nit použitelnosti těchto kritérií na původní případ, zvláště když pan Xxxxxxxxxx podle
27 — V souladu s tím zní čl. 8 odst. 2 nařízení (ES) č. 593/2008 takto: „V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem země, v níž, případně z níž, zaměst- nanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci. Za změnu země obvyklého výkonu práce se nepovažuje, když zaměstnanec dočasně vykonává svou práci v jiné zemi.“
28 — Zde zastávané hodnocení, že článkem 8 odst. 2 nařízení (ES) č. 593/2008 byl pouze vyjasněn existující právní stav, se shoduje s hodnocením některých autorů, kteří jsou toho názoru, že cílem tohoto nového právního nástroje nebylo zavádění nových pravidel, nýbrž transformování existu- jící úmluvy do nařízení. Změny byly zaměřeny na to, aby některá ustanovení úmluvy modernizovaly a formulovaly je jasněji, resp. přesněji, a tím tedy přispěly k právní jistotě, aniž zaváděly nové prvky, které by podstatně měnily exi- stující právní stav (srov. Ferrari, F., „From Rome to Rome via Brussels: remarks on the law applicable to contractual obligations absent of a choice by the parties“, Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privat- recht, č. 4/2009, s. 751 a násl.). Srov. zvláště k hraničnímu určovateli obvyklého místa práce Xxxxxx, U., „Die Rom I-Verordnung“, Praxis des internationalen Privat- und Ver- fahrensrechts, č. 1/2010, s. 27, 41, který považuje změnu pouze za vyjasnění. Nový doplněk „nebo z níž“ má stanovit, že postačí, pokud má zaměstnanec středisko činnosti, ze kterého je práce organizována, ze kterého vyjíždí, do kte- rého se vrací a na kterém popřípadě vykonává i části své činnosti.
údajů předkládajícího soudu pracoval zjevně pro podnik činný v oblasti námořního zasila- telství. Ačkoli nepracoval jako kapitán, nýbrž jako vedoucí inženýr, lze ze spisu zjistit, že byl zjevně stejně jako zbytek posádky činný i na palubě lodí, které se pro podnik pohybovaly v Severním moři. V důsledku toho mohou být kritéria rozvinutá Soudním dvorem v roz- sudku Koelzsch při vzhledem k neexistenci protichůdných vodítek přímo použita při po- souzení skutkového stavu v původním řízení.
59. Podle těchto kritérií musí vnitrostátní soud při zohlednění podstaty práce v sek- toru mezinárodní dopravy přihlédnout ke všem hlediskům, která charakterizují čin- nost zaměstnance. Musí zejména určit, ve kterém státě se nachází místo, ze kterého zaměstnanec uskutečňuje své služební jízdy, dostává příkazy ke svým služebním jízdám a organizuje svoji práci, jakož i místo, kde se nacházejí pracovní nástroje. Musí rovněž ověřit, do jakých míst je přeprava převážně uskutečňována, na jakých místech se provádí překládka zboží, jakož i do jakého místa se za- městnanec po uskutečnění svých služebních jízd vrací. Nakonec je rozhodné, kde zaměst- nanec plní v podstatě své závazky vůči svému zaměstnavateli 29.
29 — Rozsudek Koelzsch (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, body 48 a 49).
60. Pokud by vnitrostátní soud tato hlediska použil na věc v původním řízení, mohl by zjis- tit, že existuje dostatek vodítek pro domněn- ku, že středisko činnosti pana Voogsgeerda ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy bylo v Antverpách. Z předkládacího rozhodnutí je totiž zřejmé, že byl povinen hlásit se před naloděním v Antverpách a dostával od fir- my Naviglobe, která zde měla sídlo, pokyny a příkazy, přičemž k tomu docházelo při plně- ní jeho pracovní smlouvy s firmou Navimar. V důsledku toho byly Antverpy místem, na kterém pan Xxxxxxxxxx pracoval a měl svoji stálou základnu, ze které vyjížděl na své pra- videlné služební jízdy. S ohledem na skuteč- nost, že zjištění rozhodného práva na základě čl. 6 odst. 2 písm. a) je bez dalšího možné, je pochybné, zda ve věci v původním řízení ještě existuje prostor pro použití čl. 6 odst. 2 písm. b) 30.
30 — Srov. v souvislosti s příslušnou oblastí působnosti předpisů v písmenech a) a b) úmluvy s ohledem na provedené upřes- nění nařízením (ES) č. 593/2008, Xxxxxxxx, O. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 2175, který upozorňuje na již zmíněné zákonodárné upřesnění v čl. 8 odst. 2 nařízení (ES) č. 593/2008 („z níž“) a při tom vysvětluje, že toto upřesnění přispěje k úpravě situace lodního personálu, který je při- dělen k určité základně. Podle názoru autora toto upřes- nění dále omezí oblast působnosti čl. 8 odst. 3 nařízení (ES) č. 593/2008 (nástupnická úprava čl. 6 odst. 2 písm. b) Ĕímské úmluvy). Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 13), s. 1434, bod 4848, upozorňuje na to, že tímto upřesněním se rozšiřuje vazba na místo práce a rele- xxxxx hraničního určovatele zaměstnávající provozovny je potlačována. Oba autoři se shodují v tom, že oblast působ- nosti hraničního určovatele místa obvyklé činnosti byla rozšířena, oblast působnosti hraničního určovatele místa zaměstnání ale byla omezena.
61. Okolnost, že více prvků skutkového stavu hovoří pro to, aby čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy byl považován ve věci v původním řízení za vlastní příslušnou normu, však nesmí svádět k zpochybňování relevance předběžných otá- zek pro rozhodnutí. Podle judikatury Xxxx- xxxx dvora je totiž pouze vnitrostátní soud příslušný k tomu, aby vymezil předmět otá- zek, které zamýšlí podat. Pouze vnitrostátní soud, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, kte- ré bude vydáno, je povinen posoudit v indi- viduálním případě jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek položených Soudnímu dvoru. V důsledku toho je Soudní dvůr v zá- sadě povinen rozhodnout, jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva 31.
62. Xxxxx dále připomenuto, že předkládají- cí soud nese nakonec odpovědnost za to, že skutkový stav bude vyčerpávajícím způso- xxx objasněn, aby byly zjištěny ty skutkové a právní prvky, které možná nabízejí vodítka pro vazbu na určitý právní řád, a tyto byly
31 — Xxx xxxxxxxx ze dne 5. května 2011, MSD Xxxxx (C-316/09, Sb. rozh. s. I-3249, bod 21); ze dne 30. listopadu 2006, Brün- xxxxxxx a Autohaus Hilgert (C-376/05 a C-377/05, Sb. rozh
s. I-11383, bod 26); ze dne 22. května 2003, Xxxxxxxx a další (C-18/01, Recueil, s. I-5321, bod 19); ze dne 27. února 2003, Xxxxx Xxxxxx (C-373/00, Recueil, s. I-1931, bod 21); ze dne
22. ledna 2002, Canal Satélite Digital (C-390/99, Recueil,
s. I-607, bod 18), a ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C-379/98, Recueil, s. I-2099, bod 38).
předloženy Soudnímu dvoru jako základ pro jeho rozhodnutí. Tím má být Soudnímu dvo- ru umožněno, aby efektivně vykonával své vý- kladové pravomoci v rámci vztahu spoluprá- ce, který charakterizuje řízení o rozhodnutí o předběžné otázce, a aby podal předkláda- jícímu soudu užitečný výklad unijního práva, který co možná nejvíce přispěje k vyřešení sporu v původním řízení. Ačkoli lze předpo- kládat, že předkládající soud tuto povinnost splnil a zjistil skutkový a právní rámec a ve svém předkládacím rozhodnutí jej dostatečně přesně popsal, nelze v zásadě vyloučit, že dis- ponuje informacemi, které hovoří pro použití hraničního určovatele v písmenu b) namísto, tak jak je zde zastáváno, hraničního určovate- le v písmenu a).
63. Pro účely tohoto řízení o předběžné otáz- ce je v každém případě třeba vycházet z toho, že předkládající soud právně bezvadně vy- cházel z nepoužitelnosti čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy. Z tohoto důvodu bude následně čl. 6 odst. 2 písm. b) vyložen ve světle předběž- ných otázek.
C – Přezkum předběžných otázek
1. K první a druhé předběžné otázce
64. První a druhá předběžná otázka jsou zaměřeny na definici pojmu „provozovna zaměstnavatele“ obsaženou v čl. 6 odst. 2 písm. b), přičemž předkládající soud v zása- dě chce vědět, zda jím má být chápáno místo, ve kterém byl zaměstnanec podle pracovní smlouvy zaměstnán, nebo spíše místo, ve kte- rém skutečně pracuje.
65. Pro výklad, že pod pojmem „provozov- na zaměstnavatele“ použitým v čl. 6 odst. 2 písm. b) má být chápáno místo, ve kterém byl zaměstnanec podle pracovní smlouvy za- městnán, hovoří již znění tohoto ustanovení. Použití výrazu „zaměstnání“ ve stejné větě vychází zjevně z uzavření pracovní smlouvy, resp. u faktického pracovního poměru ze za- hájení práce, a nikoli ze skutečného zaměst- nání zaměstnance 32. To však přesto může
32 — Srov. Xxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), bod 8.21, a Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891. V tomto smyslu Xxxxxx- der, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, podle kterého se použije právní řád země, v níž se nachází zaměstnávající provozovna bez ohledu na to, zda zaměstna- nec také v místě provozovny plní svoji smluvní povinnost. Podle Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14),
s. 1439, bod 4859, nemusí zaměstnanec pracovat v místě provozovny.
hrát roli pro výklad čl. 6 odst. 2 písm. a), ne- boť tato úprava vychází ze skutkového znaku obvyklého výkonu práce.
66. Další vodítka pro chápání pojmu „provo- zovna zaměstnavatele“ v čl. 6 odst. 2 písm. b) vyplývají z teleologického a systematické- ho výkladu úpravy obsažené v čl. 6 odst. 2 úmluvy.
67. Jak již bylo zmíněno, spočívá význam a účel zvláštních ustanovení pro individu- ální pracovní smlouvy a pracovní poměry v ochraně zaměstnance. S ohledem na sku- tečnost, že místo, ve kterém zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, nakonec nejúže souvisí s pracovní smlouvou, a vazba na právo tohoto členského státu tudíž nejvíce odpovídá ochraně zaměstnance, musí být čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy vykládán zá- sadně široce, jak správně konstatoval Soudní dvůr v rozsudku Koelzsch. Nutnost přednost- ní použitelnosti tohoto ustanovení v zájmu ochrany zaměstnance proto hovoří pro nutný odpovídající úzký výklad čl. 6 odst. 2 písm. b).
68. Pokud by v případě, který má být kon- krétně rozhodnut, nepřicházela v úvahu použitelnost čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, hovořily by především zájmy právní jistoty pro spíše formální výklad úpravy obsažené v písmenu b), a to v tom směru, že se vztahuje na místo provozovny podniku, která zaměst- nance zaměstnala podle pracovní smlouvy. V tomto ohledu si názor nizozemské vlády 33 a Komise 34 ubírající se tímto směrem zaslouží výslovného souhlasu. Vazba na místo zaměst- nání totiž nabízí výhodu předvídatelnosti rozhodného práva na rozdíl od vazby na ryze faktický znak, jako je místo obvyklého výko- nu práce. Zatímco posledně uváděné místo se může v rámci profesního života často měnit, zůstává místo zaměstnání zpravidla neměn- né, a to bez ohledu na případné přemístění sídla podniku samotného nebo možné dlou- holeté vyslání zaměstnance do zahraničí 35. Konec konců místo zaměstnání podává nej- jasněji informaci o tom, kde byl zaměstnanec poprvé začleněn do struktury podniku. Právě u pracovních poměrů, které vyžadují po za- městnanci vysokou mobilitu, se toto hledisko
33 — Srov. bod 14 vyjádření nizozemské vlády.
34 — Srov. bod 20 vyjádření Komise.
35 — Srov. Xxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 144, bod 8.21. Podobně i Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1440, bod 4861, který upozor- ňuje na to, že pozdější přeložení zaměstnávající provozovny nemění statut pracovní smlouvy.
ukazuje být hlediskem, které nejvíce slouží stálosti právních vztahů smluvních stran 36.
69. Na tomto pozadí není pochopitelné, proč by se signatářské země Ĕímské úmluvy chtěly předvídatelnosti tohoto hraničního ur- čovatele vzdát, aby na jeho místě vycházely z méně spolehlivého hraničního určovatele, jako je místo skutečného zaměstnání. Tako- vé chápání sporné úpravy, jak jej zastává pan Xxxxxxxxxx ve svém písemném vyjádření 37, totiž nedoceňuje, že čl. 6 odst. 2 písm. a) již uvádí faktický hraniční určovatel, který bude na základě svého širokého výkladu ve většině případů relevantní. Ze systematického pohle- du by tedy bylo nelogické, kdyby písmeno b) obsahovalo v podstatě stejnou úpravu, neboť jinak by bylo prostě nadbytečné. Existence vlastní, samostatné úpravy hovoří naopak pro vlastní obsah úpravy tohoto ustanovení, který je nutné přísně odlišovat od úpravy v písme- nu a). Co se konkrétně týče obsahu úpravy, nelze smluvním stranám úmluvy podsouvat, že neznaly výše zmíněné výhody formální- ho hraničního určovatele. Naopak je třeba vycházet z toho, že tento hraniční určovatel do systému úpravy úmluvy chtěly integro- vat. Systematický výklad čl. 6 odst. 2 písm. b)
36 — Srov. Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1438, bod 4857.
37 — Srov. bod 5 vyjádření pana Voogsgeerda.
úmluvy tak spíše umožňuje závěr, že odkazuje na místo uzavření smlouvy.
70. To však nutně neznamená, že pod po- jmem „provozovna“ ve smyslu tohoto usta- novení je třeba chápat pouze hlavní sídlo podniku. Takový výklad by opomíjel, že ob- chodní vztahy podniků dnes vykazují četná mezinárodní propojení a že nemálo spo- lečností má pobočky nebo agentury ve více členských státech, aby těžily z výhod vnitřní- ho trhu. Takové pobočky a agentury mohou vlastním jménem nebo jménem společnosti samy zaměstnávat personál. V souladu s tím musí být rovněž možné, aby byly zahrnuty pod pojem „provozovna“, pokud jsou splněny určité předpoklady. Takový výklad je potvr- zen právě anglickou verzí zněním čl. 6 odst. 2 písm. b) („the place of business through which he was engaged“) úmluvy, jejíž znění otevírá možnost zaměstnání, u kterého provozovna zaujímá pouze roli zprostředkovatele mezi společností a zaměstnancem 38. Aby úprava
38 — Ostatní jazyková znění takovému chápání čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy v žádném případě nebrání, neboť pone- chávají otevřené obě možnosti, totiž, zda provozovna zaměstnala zaměstnance vlastním jménem nebo jmé- nem mateřského podniku. Viz německé („Niederlassung
…, die den Arbeitnehmer eingestellt hat“), francouzské („établissement qui a embauché le travailleur“), španěl- ské („establecimiento que haya contratado al trabajador“), nizozemské („vestiging … die de werknemer in dienst heeft genomen“), italské („sede che ha proceduto ad assumere il lavoratore“) a portugalské („estabelecimento que contratou o trabalhador“) jazykové znění.
v čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy nebyla zbavena své funkce lehce použitelného hraničního ur- čovatele a navíc bylo sníženo riziko zneužití, musí být v každém případě požadováno, aby se příslušná pobočka, resp. agentura z pově- ření zaměstnavatele aktivně musela podílet na uzavření pracovní smlouvy, např. v rámci vyjednávání o smlouvě se zaměstnancem 39.
71. Vycházení z místa zaměstnání zajisté ne- může zcela vyloučit riziko zneužití, zvláště když se jeví být velmi dobře představitelným, že nějaký zaměstnavatel by mohl být případ- ně náchylný k tomu, že jako místo pro uzavře- ní pracovní smlouvy zvolí zemi, jejíž pracov- něprávní ustanovení zaručují pouze nízkou úroveň ochrany pro zaměstnance 40. Na tomto pozadí by se vazba na místo zaměstnání moh- la za určitých okolností jevit libovolnou nebo dokonce svévolnou, neboť konečně může záviset i na náhodě, kde zaměstnanec uza- vře smlouvu. Za účelem předcházení tomuto
39 — Srov. Xxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 10),
s. 145, bod 8.22, který zastává názor, že místem provozovny, která zaměstnance zaměstnala, nemusí být chápáno jen místo, které bylo použito jako sídlo firmy s poštovní schrán- kou, nýbrž místo provozovny, která se aktivně podílela na zaměstnání zaměstnance, např. tím, že vstoupila do vyjed- návání o smlouvě se zaměstnancem.
40 — Srov. Xxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 13),
s. 731, který upozorňuje na široce rozšířenou praxi při zaměstnávání námořníků. Podle jeho údajů jsou námořníci často získáváni tzv. „hire agencies“ nebo „crewing compa- nies“, které mají sídlo v zemích s nízkými pracovněprávními minimálními standardy a nízkými mzdami. „Zaměstnáva- jící provozovnou“ pak není rejdařství lodi, nýbrž např. per- sonální agentura na ostrovním státě Antigua.
nebezpečí by muselo být v extrémních přípa- dech jako dodatečný předpoklad pro kvalifi- kaci jako „provozovny“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy požadováno, aby byl zaměst- nanec v místě i skutečně zaměstnáván a aby se přitom nejednalo pouze o místo uzavření smlouvy 41.
72. Co se týče věci v původním řízení, lze konstatovat, že ze skromných údajů v před- kládacím usnesení i ve vyjádření pana Voogs- geerda nelze učinit závěry o skutečném průběhu uzavření smlouvy, resp. o případné účasti Naviglobe na procesu zaměstnání. Po- kud měl být pan Voogsgeerd podle smlouvy zaměstnán jménem firmy Navimer, nutně to nevylučuje, že se firma Naviglobe za určitých okolností mohla účastnit procesu zaměstná- ní tím, že např. zveřejnila výběrové řízení na pracovní místo, provedla přijímací pohovor,
41 — V tomto smyslu Xxx Xxxxxxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 171, který upozorňuje na to, že v místě podniku by skutečně musela existovat provo- zovna a zaměstnanec by skutečně musel být zaměstnáván jedním odvětvím tohoto podniku. Není dostatečné, pokud na provozovně byla pouze uzavřena pracovní smlouva. Podle názoru Schlachtera, M. (dílo citované v poznámce pod čarou 20), s. 60, je místem zaměstnání nutné zásadně chápat místo uzavření smlouvy. Obavě, že založením pobočky zabývající se pouze najímáním zaměstnanců by byl prohlášen za použitelný právní řád s co možná nejnižší úrovní ochrany, lze čelit upřesněnými požadavky na pojem
„provozovna“. Podle názoru autora je jí proto nutné chápat pouze taková zařízení, která minimálně řízením a organi- zací zaměstnání najatých osob přímo slouží podnikovému účelu, nikoli však čisté náborové kanceláře.
stanovila podrobnosti pracovní smlouvy nebo poskytla své prostory pro účely uza- vření pracovní smlouvy. Předkládající soud bude přitom muset osvětlit pozadí zaměst- nání pana Xxxxxxxxxxx a konkrétní roli firmy Naviglobe.
73. Pokud by se ukázalo, že existuje zřejmý rozdíl mezi místem zaměstnání a místem skutečného výkonu práce, bylo by možné použitím úpravy výjimky v čl. 6 odst. 2 po- sledním pododstavci vytvořit pro ochranu za- městnance prospěšnější, užší vazbu pracovní smlouvy nebo pracovního poměru k místu rozhodného práva. Podle této úpravy se to- tiž – odchylně od ostatních dříve citovaných ustanovení – použije právo země, se kterou pracovní smlouva nebo pracovní poměr „úže souvisí“. Účelem této úpravy je zabránit rizi- ku, že zaměstnavatel úmyslně přemístí sídlo svého podniku do země, jejíž pracovní prá- vo poskytuje zaměstnanci nízkou úroveň ochrany, za tím účelem, aby právo této země bylo použito. Tato úprava vyrovnává některé
nevýhody spíše rigidního systému hranič- ních určovatelů v čl. 6 odst. 2 úmluvy tím, že výjimečně odkazuje na uvážení vnitrostát- ního soudu za účelem umožnění pružného, konkrétním okolnostem přizpůsobeného řešení 42. Výlučné zohlednění místa uzavření smlouvy při použití čl. 6 odst. 2 písm. b totiž může při rozdílu mezi provozovnou, která uzavřela smlouvu, a místem činnosti, ale i při delší době pracovního poměru a pozdější změně skutkových okolností být neúčelné 43.
74. Je nezbytné, aby pracovní smlouva úže souvisela s touto jinou zemí. Rozhodnost tohoto práva může vyplynout ze souhrnu okolností 44. Následující hlediska mohou dát vodítka pro užší spojení k určité zemi: jazyk smlouvy, přijetí právních konceptů z určité- ho právního řádu, použitá měna, doba trvá- ní pracovní smlouvy, zápis do rejstříku osob, státní příslušnost smluvních stran, obvyklé bydliště, místo, ve kterém zaměstnavatel vy- konává svůj personální dohled, jakož i místo
42 — Srov. Xxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 19),
s. 119. Xxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 13),
s. 720, označuje úpravu v čl. 6 odst. 2 posledním podod- stavci jako odchylnou klauzuli, která uvolňuje rigidní systém hraničního určovatele. Courneloup, S., „La loi appli- cable aux obligations contractuelles – Transformation de la Convention de Rome en règlement communautaire ‚Rome I‘“, La Semaine Juridique. Édition Générale, č. 44/2008, s. 26 a násl., bod 11, upozorňuje na výhody a nevýhody rigidních hraničních určovatelů. Na straně jedné nevede poskytnutí širokého prostoru pro soudcovské uvážení vždy k předvída- telným řešením. Na straně druhé nevede příliš rigidní pra- vidlo vždy k použití práva, které nejúže souvisí s pracovní smlouvou.
43 — Srov. Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891.
44 — Tamtéž, s. 1371, bod 1893, a Schneider, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1383.
uzavření smlouvy 45. Každé z těchto hledisek může samo o sobě otevírat užší spojení k jiné zemi než k zemi, ve které je zaměstnanec za- městnáván nebo v níž se nachází provozovna, která ho zaměstnala. Přitom je ovšem třeba zvážit, že čl. 6 odst. 2 poslední pododstavec obsahuje pouze úpravu výjimky, která se pou- žije teprve poté, co byla předem přezkoumá- na relevance úpravy v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) úmluvy 46.
75. Souhrnně lze konstatovat, že zemí, v níž se nachází provozovna, která zaměstnance ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy zaměst- nala, je třeba chápat zemi, v níž se nachází provozovna zaměstnavatele, která zaměst- nance zaměstnala podle pracovní smlouvy. Jelikož druhá předběžná otázka byla zjevně položena pouze pro případ, že by Xxxxxx dvůr dospěl k jinému názoru, tedy že je jí tře- ba chápat zemi, v níž se nachází provozovna zaměstnavatele, u které je zaměstnanec sku- tečně zaměstnán, je stanovisko k této před- běžné otázce nadbytečné.
45 — Srov. Xxx Xxxxxxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 171 a násl.
46 — Srov. Xxxxxxx, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 13), s. 720, který upozorňuje na to, že přímé použití této klausule před přezkoumáním obou základních hraničních určovatelů v čl. 6 odst. 2 a) a b) je metodicky nemožné.
2. Ke třetí předběžné otázce
76. Třetí a čtvrtá předběžná otázka se v pod- statě týkají právních požadavků, které musí
„provozovna“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy splňovat, aby mohla být jako taková kvalifikována.
77. Svojí třetí otázkou žádá předkládající soud konkrétně o informaci, zda provozov- na zaměstnavatele, u které je zaměstnanec ve smyslu první otázky skutečně zaměstnán, musí splňovat určité formální požadavky jako existenci vlastní právní subjektivity, nebo pro to naopak postačuje existence faktické provo- zovny. I když tato otázka byla položena zjevně pro případ, že by Xxxxxx dvůr na první před- běžnou otázku odpověděl jinak, než je zde navrhováno, jsem toho názoru, že předkláda- jícímu soudu je přesto možné poskytnout uži- tečné výkladové prvky pro posouzení případu v původním řízení, zvláště když jsou nadále relevantní. Mohly by totiž předkládajícímu soudu být nápomocny při posouzení otázky, zda firmu Naviglobe lze popřípadě funkčně kvalifikovat jako provozovnu firmy Navimer ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.
78. K tomu je nejprve nutné konstatovat, že čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy nestanoví, soudě alespoň podle jeho znění, požadavek,
aby provozovna ve smyslu tohoto ustanove- ní vždy musela mít právní subjektivitu. To již ukazuje na nutnost méně formálního chápání pojmu „provozovna“. Pokud dále zohledníme již zmíněný účel této úpravy i Ĕímské úmluvy jako celku 47, totiž zajistit v zájmu smluvních stran větší právní jistotu ohledně rozhodného práva, minula by velmi pravděpodobně svůj účel, kdyby hraniční určovatel k právu urči- té země závisel nakonec na tom, zda sporná provozovna splňuje předpoklady pro získání právní subjektivity podle ustanovení tohoto právního řádu. S ohledem na rozdíly mezi právními řády a s tím spojené myslitelné mi- nimální požadavky by nebylo pro vnitrostátní soud, konfrontovaný s cizím právní řádem, vždy jednoduché zjistit, zda tyto předpokla- dy jsou splněny ohledně určité pobočky či agentury.
79. S ohledem na skutečnost, že provozov- na může za určitých okolností při přijímání zaměstnance, jak již bylo rozvedeno, fungo- vat pouze jako „zprostředkovatel“, aniž musí
47 — Viz bod 1 tohoto stanoviska.
uzavírat smlouvu vlastním jménem 48, jeví se tudíž požadavek právní subjektivity pro- vozovny příliš přísný, aby byl dodržen poža- davek právní jistoty, ale zároveň byly splně- ny i požadavky jednoduchého a pružného zacházení. Požadavek, aby „provozovna“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy byla vždy chápána jako sídlo společnosti jako takové, by tedy bylo nutné považovat za příliš omezující. Požadavky právní jistoty a pružnosti by v kaž- dém případě asi byly splněny, kdyby za provo- zovnu byla považována faktická provozovna, např. kancelář zástupce zaměstnavatele.
80. Je však v každém případě nutné poža- dovat, aby zaměstnavatel vykonával skuteč- nou kontrolu provozovny, aby mu mohlo být jednání provozovny přičítáno jako vlastní jednání. Poslední by bylo možné předpoklá- dat, pokud provozovna v nejširším smyslu, tj. pobočka bez právní subjektivity, nebo do- konce právní subjektivitou vybavená dceřiná společnost přijímá od obchodního vedení dominantní společnosti pokyny, ale i v přípa- dě, jako je věc v původním řízení, kdy mají dva podniky totéž obchodní vedení. Jako re- levantní lze proto v této souvislosti posoudit poukaz pana Xxxxxxxxxx na společného jed- natele obou podniků 49. Při takové identitě ve
48 — Viz bod 70 tohoto stanoviska.
49 — Srov. bod I vyjádření pana Voogsgeerda.
složení obchodního vedení totiž mizí dalece rozdíly mezi oběma podniky, neboť jak utvá- ření jejich vůle, tak jejich jednání odpovídá jednání jedné jednotky.
81. Ačkoli získání právní subjektivity ne- představuje nutný předpoklad pro kvalifikaci jako „pobočka“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, je přesto nutné jako minimální stan- dard požadovat, aby dotčená provozovna společnosti – jak pan Voogsgeerd 50 a Komi- se 51 správně poznamenávají – vykazovala ur- čitou dlouhodobost na dotčeném místě. Má tím být zabráněno tomu, aby zaměstnavatel využil pouhou přechodnou přítomnost v ur- čité zemi k tomu, aby platilo právo země, kte- rá se za určitých okolností vyznačuje nízkou úrovní ochrany práce. Za nedostatečné by tedy bylo nutné považovat, kdyby se pověře- nec zahraničního zaměstnavatele v pravidel- ných intervalech objevoval na tomto místě za účelem přijímání zaměstnanců pro použití v zahraničí 52. Pokud oproti tomu tentýž po- věřenec cestuje do země, ve které má zaměst- navatel stálé zastoupení svého podniku, byl by naprosto obhajitelný předpoklad, že toto je
50 — Srov. bod IV. 3. vyjádření pana Voogsgeerda. 51 — Srov. bod 28 vyjádření Komise.
52 — Srov. Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14),
s. 1439, bod 4859. Také Schneider, X. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, vychází ze znaku dlou- hodobosti provozovny.
„provozovnou“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, v níž byl zaměstnanec zaměstnán 53.
82. Vycházeje z mých závěrů ohledně výkla- du hraničního určovatele místa zaměstnání 54 a v souladu s výše uvedeným minimálním požadavkem dlouhodobosti musí být pojem
„provozovna“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy chápán tak, že v první řadě zahrnuje podnik, který celkově organizuje zaměstná- ní zaměstnance. Avšak pojem by mohl být vykládán ještě šíře a zahrnovat i jiné organi- zační jednotky, které vykonávají činnost pro zaměstnavatele, např. ve formě části podniku nebo provozovny podniku, aniž však musí splňovat požadavky kladené na podnik 55. Pro- vozovnu je totiž nutné zásadně odlišovat od sídla zaměstnavatele, tj. subjektu práva pod- niku. Zjednodušeně formulováno postačí pro kvalifikaci jako provozovna, že zaměstnavatel
53 — V tomto smyslu Lagarde, P., „Le nouveau droit internatio- nal privé des contrats après l’entrée en vigueur de la Con- vention de Rome du 19 juin 1980“, Revue critique de droit internationale privé, 1991, s. 318 a násl., který na základě obou případů vysvětluje znaky provozovny ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.
54 — Viz bod 70 tohoto stanoviska.
55 — Podle názoru Xxxxxxxxxx, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, označuje provozovna organizační jednotku podniku založenou na určitou dobu k vyvíjení obchodní činnosti, aniž by musela splňovat požadavky kla- dené na podnik.
je z tohoto místa obchodně činný a k tomu používá zaměstnance 56.
83. Vodítka pro odpovídající výklad podá- vá judikatura Soudního dvora k čl. 5 bod 5 Bruselské úmluvy, podle které je pojmem po- bočky, agentury nebo provozovny ve smyslu tohoto předpisu „míněno středisko obchod- ní činnosti, které dlouhodobě vystupuje jako pobočka mateřského podniku, má obchod- ní vedení a je věcně vybaveno tak, že může obchodovat se třetími osobami způsobem, že tyto, i když vědí, že možná bude založen právní vztah s mateřským podnikem se síd- lem v zahraničí, se nemusí obracet přímo na něj, nýbrž mohou uzavírat obchody ve stře- disku obchodní činnosti, který je jeho poboč- kou“ 57. Propojení mezi Bruselskou úmluvou a Ĕímskou úmluvou jsou, jak jsem podrob- ně popsala ve stanovisku ve věci Koelzsch 58, rozmanitá. V neposlední řadě proto Soudní dvůr ve své judikatuře k oběma úmluvám učinil pokus paralelního výkladu obdobně znějících ustanovení, pokud to dovoloval
56 — Srov. Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891.
57 — Rozsudek uvedený v poznámce pod čarou 8, bod 12.
58 — Srov. mé stanovisko ze dne 16. prosince 2010, Koelzsch (rozsudek uvedený shora v poznámce pod čarou 4, body 44 a násl). Srov. dále Lein, E. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 178, která správně poznamenává, že nařízení Ĕím I, Ĕím II a Brusel I se vyznačují tím, že jejich účelem bylo vytvoření jednotného mezinárodního práva soukro- mého, přičemž sledují více společných cílů: zlepšení předví- datelnosti práva, posílení právní jistoty v rámci evropského právního prostoru a podporu průhlednosti. Nařízení tvoří jednotnou a autonomní úpravu, zároveň mezi nimi dochází k synergiím.
předmět úpravy. V projednávaném případě není důvod se od tohoto postupu odchylovat. V zájmu pokud možno jednotného výkladu pojmů mezinárodního práva soukromého se jeví být smysluplné přenést tuto definici „pro- vozovny“ rozvinutou Soudním dvorem pro čl. 5 bod 5 Bruselské úmluvy na čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.
84. Z výše uvedeného vyplývá, že „provozov- na“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy může být oproti hlavní společnosti ve vztahu právní závislosti. Pokud by tedy předkládající soud při svém posouzení původního skutko- vého stavu dospěl k závěru, že Naviglobe je možné považovat za pobočku nebo dokonce za dceřinou společnost Navimeru, nebrání případně chybějící právní subjektivita Navi- globe kvalifikaci jako „provozovny“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.
85. Po všem shora uvedeném docházím k zá- věru, že právní subjektivita není požadavkem, který musí provozovna zaměstnavatele spl- ňovat, pokud tato provozovna byla zřízena
v souladu s příslušnými ustanoveními země sídla a vykazuje určitou dlouhodobost 59.
3. Ke čtvrté předběžné otázce
86. Prostřednictvím své poslední předběžné otázky chce předkládající soud vědět, zda lze provozovnu jiné společnosti, se kterou udr- žuje společnost zaměstnavatele vztahy, pova- žovat za „provozovnu“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, i když řídící pravomoc neby- la na tuto jinou společnost přenesena.
87. Je třeba předeslat, že toto ustanovení – jak již bylo popsáno v rámci mých úvah k prv- ní předběžné otázce 60 – vychází z formální- ho aktu „zaměstnání“ zaměstnance, a nikoli z faktického aspektu výkonu práce. Proto ne- může být pro chápání tohoto ustanovení vý- znamné, kdo má v konkrétním případě řídí- cí pravomoc. Jelikož řídící pravomoc není rozhodným kritériem pro kvalifikaci jako
59 — V tomto smyslu Xxxxxxx, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891, a Schneider, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382.
60 — Viz bod 75 tohoto stanoviska.
„provozovna“, muselo by být na předběžnou otázku odpovězeno odpovídajícím způsobem kladně.
88. Podpůrné zkoumání toho, co právně cha- rakterizuje pracovní poměr, nevede k jinému závěru. Podle judikatury Soudního dvora k pojmu „pracovník“ v čl. 45 SFEU, který má být v Unii vykládán autonomně, „je pracovní poměr podle této judikatury charakterizován okolností, že určitá osoba vykonává po urči- tou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou po- bírá odměnu“ 61. Z toho vyplývá, že vázanost zaměstnance pokyny představuje charakte- ristický znak každého pracovního poměru, který v podstatě vyžaduje, aby dotčená oso- ba byla podřízena pokynu nebo dohledu jiné osoby, která mu stanoví práce, které mají být vykonány, nebo pracovní dobu, a jejíž naří- zení nebo předpisy je zaměstnanec povinen dodržovat 62. Tento znak slouží v první řadě k vymezení oproti samostatně výdělečným
61 — Srov. rozsudky ze dne 3. července 1986 Xxxxxx-Xxxx (66/85, Recueil, s. 2121, body 16 a 17); ze dne 26. února 1992, Ber- nini (C-3/90, Recueil, s. I-1071, body 14); ze dne 12. května 1998, Xxxxxxxx Xxxx (C-85/96, Recueil, s. I-2691); ze dne
8. června 1999, Xxxxxxx (C-337/97, Recueil, s. I-3289, bod 13); ze dne 23. března 2004, Xxxxxxx (C-138/02, Recueil, s. I-2703, bod 26); ze dne 7. září 2004, Trojani (C-456/02, Sb. rozh. s. I-7573, bod 15); ze dne 17. března 2005, Kra- xxxxxx (C-109/04, Sb. rozh. s. I-2421, bod 12), a ze dne
30. března 2006, Xxxxxxx (C-10/05, Sb. rozh. s. I-3145, bod 18).
62 — Srov. rozsudek Xxxxxx-Blum (uvedený výše v poznámce pod čarou 61, bod 18).
činnostem, které jsou zahrnuty buď pod svo- bodu usazování podle článku 49 a následují- cích SFEU, nebo pod volný pohyb služeb po- dle článku 56 a násl. SFEU.
89. Ačkoli je při reálném výkladu nutné vy- cházet z toho, že zpravidla to bude zaměst- navatel, kdo bude mít v rámci pracovního po- měru výlučnou řídící pravomoc, tato definice zásadně nevylučuje, aby zaměstnavatel svoji řídící pravomoc popřípadě částečně nebo zcela převedl na třetí osobu. Rozsah takového převodu řídící pravomoci podléhá soukro- mým autonomním dohodám. Je-li smluvně stanoveno, že zaměstnanec musí vykonávat práci vůči společnosti, se kterou společnost zaměstnavatele udržuje vztahy, lze očekávat, že na tuto společnost budou zaměstnavate- lem převedeny řídící pravomoci, pokud jde o druh a způsob výkonu činnosti.
90. Okolnost, že třetí osoba může řídit čin- nost zaměstnance se souhlasem zaměstna- vatele udělováním pokynů a výkonem povin- nosti dohledu, však v právním ohledu nemění nic na tom, že zaměstnanec nakonec plní své smluvní povinnosti vůči zaměstnavateli.
Pokud pak Voogsgeerd obvykle dostával po- kyny přímo od Naviglobe, stalo se tak zjev- ně při plnění jeho smluvních povinností vůči Navimer. Z právního hlediska je ale rovněž myslitelné, že si zaměstnavatel svoji řídící pravomoc vůči zaměstnanci ponechá nebo ji na sebe znovu atrahuje, pokud to považuje za nutné. Nakonec to ale nic nemění na tom, že případné poskytnutí řídícího oprávnění pro- vozovně je pouze jednou možností z mnoha, kterou zaměstnavatel disponuje k naplnění svých cílů. Není však samo o sobě způsobi- lé ovlivnit posouzení, zda má být třetí osoba kvalifikována jako „provozovna“ zaměstnava- tele ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.
91. Na čtvrtou předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že provozovna jiné společnosti, se kterou společnost zaměstna- vatele udržuje vztahy, se může rovněž pova- žovat za provozovnu ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b úmluvy, i když řídící pravomoc nebyla na tuto jinou společnost přenesena.
VII – Závěry
92. Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhuji Soudnímu dvoru, aby na před- běžné otázky položené Hof von Cassatie odpověděl následovně:
„1) Pokud by vnitrostátní soud po přezkumu všech okolností původního případu konstatoval, že zaměstnanec při plnění své pracovní smlouvy obvykle vykonává svoji práci v určitém státě, je povinen použít čl. 6 odst. 2 písm. a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, předložené k podpisu dne 19. června 1980 v Ĕímě, i když je zaměstnanec přechodně vyslán do jiného státu. V takovém případě je použití čl. 6 odst. 2 písm. b) vyloučeno.
2) Pokud by podmínky čl. 6 odst. 2 písm. a) podle názoru vnitrostátního soudu ne- byly splněny, je třeba čl. 6 odst. 2 písm. b) vykládat takto:
a) Zemí, ve které se nachází provozovna, která zaměstnala zaměstnance, je nutné chápat zemi, ve které se nachází provozovna zaměstnavatele, která uzavřela se zaměstnancem pracovní smlouvu, přičemž místo skutečného zaměstnání není v zásadě významné.
b) Právní subjektivita není požadavkem, který musí provozovna zaměstnava- tele ve smyslu tohoto ustanovení splňovat, pokud tato provozovna byla zří- zena v souladu s příslušnými ustanoveními státu sídla a vykazuje určitou trvalost.
c) Provozovnu jiné společnosti, s níž společnost, která je zaměstnavatelem, udržuje vztahy, lze považovat za provozovnu ve smyslu čl. 6 odst.2 písm. b) úmluvy, i když na tuto jinou společnost nebyla přenesena řídící pravomoc.“