UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxx Xxxxx
Dědická smlouva a darování pro případ
smrti
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: XXXx. XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxx Ph.D.
Katedra: občanského práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15. 7. 2020
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval/a samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 389 538 znaků včetně mezer.
Xxxxx Xxxxx
V Praze dne 15. 7. 2020
Poděkování
Děkuji mnohokrát mému vedoucímu práce panu JUDr. et MUDr. Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxxxx Ph.D. za jeho velikou ochotu a cenné připomínky, jež byly pro mou práci hodnotným přínosem a inspirací.
Současně chci především poděkovat mým rodičům za poskytnutí skvělého zázemí po celou dobu studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, bez kterého by tato práce vznikala jen s neúměrnými obtížemi. Velké množství díků patří i mým dvěma mladším bratrům za jejich neustálé povzbuzování mé osoby nejen v okamžicích, kdy se psaní práce zadrhávalo. Vřelé a srdečné díky náleží mé milované partnerce, která při mně po celou dobu pevně stála, a její rodině. Nakonec směřuje poděkování i vůči celé mé širší rodině a všem mým přátelům a známým, kteří mě při psaní práce podporovali.
OBSAH
1 Stručný úvod do dědického práva 3
2.1 Dědická smlouva v římském právu 6
2.2 Vzájemné povolání za dědice v OZO 8
2.2.1 Vzájemné (společné) závěti 8
2.2.2 Dědická smlouva jako manželská smlouva mortis causa 10
3 Obecná úprava dědické smlouvy v současném právním řádu ČR 13
3.1 Dědická smlouva jako pořízení pro případ smrti a nejsilnější dědický titul 13
3.2 Strany dědické smlouvy a jejich způsobilost uzavřít dědickou smlouvu 16
3.2.1 Zůstavitel a jeho způsobilost uzavřít dědickou smlouvu 17
3.2.2 Strana odlišná od zůstavitele 18
3.2.2.3 Způsobilost strany odlišné od zůstavitele uzavřít dědickou smlouvu 19
3.2.2.4 Dědická smlouva s právnickou osobou 21
3.3 Dědická smlouva ve prospěch třetí osoby 23
3.5.1 Omezení dědické smlouvy 26
3.5.2 Převod majetku za života zůstavitele 34
3.5.3 Neúčinnost právních jednání zůstavitele pro rozpor s dědickou smlouvou 37
3.5.4 Xxxxxxxx v dědické smlouvě a jejich odlišnost od podmínek v závěti 40
3.6 Zrušení dědické smlouvy 47
4 Několik otázek souvisejících s institutem dědické smlouvy 54
4.1 Je dědické smlouva odvážná? 54
4.2 Je dědická smlouva postupitelná? 58
4.2.1 Postupitelnost smluv obecně 58
4.2.2 Postupitelnost dědické smlouvy 60
4.2.2.1 Forma postupní smlouvy, kterou smluvní dědic postupuje smlouvu dědickou 62
4.3 Jaký je vztah dědické smlouvy a smlouvy o zřeknutí se dědického práva? 63
4.4 Jde v dědické smlouvě vyloučit možnost odmítnout dědictví? 66
4.5 Jaké je uplatnění dědické smlouvy v praxi? 68
5 Dědická smlouva mezi manžely a registrovanými partnery 70
5.1 Smlouva mezi manžely, kterou se uspořádávají majetkové poměry manželů pro případ
zániku manželství smrtí a která má povahu dědické smlouvy 70
5.2 Dědická smlouva uzavřená mezi manžely 72
5.3 Dědická smlouva mezi registrovanými partnery 76
6 Darování pro případ smrti 79
6.1 Římské právo a donatio mortis causa 79
6.2 Nepřípustnost darování pro případ smrti v občanském zákoníku z roku 1964 81
6.3 Stručně o darování v současném občanském zákoníku 82
6.4 Pojem a „dvojí tvář“ darování pro případ smrti 83
6.5 (Ne)odvolatelnost darování pro případ smrti 86
6.6 Subjekty darování pro případ smrti a jejich způsobilost k darování pro případ smrti 90
6.7 Forma darování pro případ smrti 93
6.8 Předmět darování pro případ smrti 96
6.8.1 Podíl v obchodní korporaci jako předmět darování pro případ smrti 98
6.8.2 Nemovitá věc jako předmět darování pro případ smrti 101
6.8.3 Zcizení věci, která je předmětem daru 105
6.9 Darování celého majetku pro případ smrti 108
6.10 Darování pro případ smrti a nepominutelní dědicové 109
6.11 Darování (nejen) pro případ smrti ve zdravotnickém zařízení 113
6.12 Postupitelnost darování pro případ smrti stricto sensu 122
6.13 Darování pro případ smrti a daně 125
7 Falcidiánská kvarta a její vliv na dědickou smlouvu a darování pro případ
smrti 129
7.1 Falcidiánská kvarta jako římskoprávní zdroj pro dnešní úpravu dědického práva 129
7.2 Výpočet falcidiánské kvarty 132
7.3 Falcidiánská kvarta a dědická smlouva 134
8 Dědická smlouva a darování pro případ smrti s mezinárodním prvkem 137
8.1 Právo rozhodné dle ZMPS 137
8.2 Právo rozhodné dle evropského nařízení o dědictví 138
9 Dědická smlouva a darování pro případ smrti ve světě 144
9.1 Kontinentální Evropa 144
9.2 USA, Anglie a darování mortis causa 149
9.3 Afrika 152
9.4 Resumé 153
10 Vztah darování pro případ smrti stricto sensu a dědické smlouvy 155
Závěr 162
Seznam použitých zkratek I
Seznam použitých zdrojů III
Dědická smlouva a darování pro případ smrti XXXXX
Abstrakt XXIII
Klíčová slova XXIII
Inheritance contract and donation mortis causa XXIV
Abstract XXIV
Key words XXIV
Úvod
Občanský zákoník dle důvodové zprávy vychází ze zásady, že smluvní vázanost v případě jednání pro případ smrti, tedy mortis causa, není přípustná. Výjimku tvoří pouze dědická smlouva a darování pro případ smrti.1 Cílem této práce je představit, definovat a zkoumat tyto dva staronové instituty závazkově-dědického práva a zaměřit se na nejpalčivější otázky s nimi související.
Na samotném počátku je třeba poznamenat, že smluvní vázanost mortis causa není dle mého názoru správnou cestou, po které se měl zákonodárce při rekodifikaci občanského práva vydat, neboť popírá jeden z nejpodstatnějších atributů testovací svobody, a tou je možnost jednostranné odvolatelnosti pořízení pro případ smrti.
Vzhledem k tomu, že se jedná relativně mladou právní úpravu, rozsah judikatury je omezený a současná soudní praxe výkladové vodítko nedává. V práci je pracováno primárně s předpisy soukromého práva, ale místy dochází i k přesahu do veřejnoprávních norem, a to především do veřejnoprávní části práva zdravotnického, daňového práva a práva pozemkového. Nosnými pilíři právních pramenů pro tuto práci přesto zůstávají současný český občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., k němu se vztahující důvodová zpráva, komentářová a další literatura.
Doslovný jazykový výklad právních ustanovení občanského zákoníku o dědické smlouvě a darování pro případ smrti je zřídkakdy dostačujícím. Odborná veřejnost při pokusu o výklad těchto ustanovení uchyluje především k výkladu teologickému, historickému, komparativnímu a systematickému. Časté je užití analogie. V důsledku složitosti výkladu některých ustanovení dochází u odborné veřejnosti často k názorovým rozepřím, na které bude v práci upozorňováno.
Práce je systematicky rozdělena do deseti kapitol. První kapitola stručně představuje dědické právo. Kapitoly druhá až pátá jsou zaměřeny na základní historickou genezi dědické smlouvy, a především na současnou tuzemskou právní úpravu.
1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 2063, s. 478.
Předmětem kapitoly šesté je představení, definice a historický kontext darování pro případ smrti jak v právu římském, tak především v právu českém. V právu českém je darování pro případ smrti podrobeno zkoumání v obou jeho modalitách, které zná současný český občanský zákoník. Kapitola sedmá částečně vybočuje z tématu práce, neboť jejím předmětem je tzv. quarta xxxxxxxx. Považoval jsem však za nezbytné se na tento dědicko-právní institut římskoprávního původu rovněž zaměřit. Ačkoli se quarta xxxxxxxx jeví jako čistě historická záležitost, není tomu tak. Faktem zůstávají četné souvislosti tohoto institutu s darováním pro případ smrti, odkazy i dědickou smlouvou. Kapitola osmá se dotýká dědické smlouvy a darování pro případ smrti s mezinárodním prvkem. Pozornost je zaměřena na určení rozhodného práva převážně z pohledu právních předpisů Evropské unie. Kapitola devátá podává stručný exkurz do některých zahraničních právních úprav dědické smlouvy a darování pro případ smrti v evropském, angloamerickém a africkém právu. Kapitola desátá je zaměřena na vzájemný vztah darování pro případ smrti s dědickou smlouvou a jejich vzájemnou komparaci. V úplném závěru práce jsou uvedeny návrhy de lege ferenda.
1 Stručný úvod do dědického práva
Kořeny dědického práva sahají až do Římské říše a jsou úzce spjaty s podstatnými prameny římského práva, jako je Zákon 12 desek (Lex duoecim tabularum) či pozdější Justiniánský kodex (Codex iustinianus repetitae praelectionis). V moderní historii je pro naše území přelomový rok 1811, kdy byl v Rakousku, jehož byly české země v té době součástí, vyhlášen Všeobecný zákoník občanský neboli ABGB, inspirovaný právem římským i francouzským. Tento kodex byl po vzniku Československa recipován jako Československý obecný zákoník občanský (dále jen „OZO“), zůstávající v platnosti až do roku 1950. Ve druhé polovině 20. století bylo dědické právo v českých zemích ovlivněno sovětským právem, které zapříčinilo jeho značné zjednodušení, omezení dispozice s majetkem zůstavitele a redukci řady institutů, neboť komunistický režim nepočítal s přechodem majetkových práv velkých hodnot či rozsahu. Přijaty tak byly dva občanské zákoníky a to zákon č. 141/1950 Sb., nahrazující dosavadní úpravu převzatou z Rakouska a následně zákon č. 40/1964 Sb., který platil až do současné právní úpravy.2
Základní norma českého dědického práva je obsažena v Listině základních práv a svobod 3, kde se v ustanovení článku 11 odst. 1 stanoví: „Dědění se zaručuje“4. Tuto normu následně ve své třetí části, v hlavě III. s titulem „Dědické právo“ provádí současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen „OZ“). Ten oproti předchozí úpravě obnovil mnoho institutů z doby před rokem 1950. Jmenovitě můžeme hovořit například o odkazu, svěřenském nástupnictví, zcizení dědictví, aj. Současný OZ oproti minulé úpravě navíc posílil smluvní autonomii právě znovuobnovením institutu dědické smlouvy,5 a institutu darování pro případ smrti, o kterých pojednává tato práce.
Česká právní úprava dědického práva je založena na principu tzv. univerzální sukcese. Dědicové vstupují smrtí zůstavitele do jeho práv i povinností, které smrtí nezanikají. Tato práva i povinnosti na dědice přecházejí, což může dědice v případě, kdy
2 XXXXXXXX, Xxxxxxx. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praktická příručka. 1.
vydání. Praha: Leges, 2015. s. 11-13.
3 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.
4 Xxxxxx tvrdí, že toto ustanovení zaručuje nejenom dědění jako právní institut, ale též zaručuje dědické právo v subjektivním smyslu. In: XXXXXXXX, Xxxx. Civilněprávní otázky testovací svobody. In: xxxxxxxxxxxxx.xx [online] 16. 4. 2019 [cit. 31. 5. 2020] Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxx
5 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo., 1. vydání. Praha:
Xxxxxxx Kluwer, 2019., s. 20.
je pozůstalost předlužená, neúměrně zatížit.6 Jedná se o změnu oproti minulé české právní úpravě inspirované v sovětském Rusku, kdy platila konstrukce spočívající v tom, že dědic nese odpovědnost za dluhy zůstavitele jen do výše hodnoty, kterou dědictvím nabyl. Tato změna více chrání věřitele.7 Pokud v současné právní úpravě neuplatní dědicové v řízení o pozůstalosti institut tzv. výhradu soupisu, odpovídají za dluhy zůstavitele v plném rozsahu.8 V římském právu existoval obdobný institut na ochranu dědiců před předluženým dědictvím. Xxxxxx uvádí, že od dob císaře Xxxxxxxxxx byla dědici zajišťována ochrana tzv. „dobrodiním inventáře ručení obmezené“, které následně přijala i rakouská právní úprava.9 Dobrodiní či výhrada soupisu jsou instituty, které zajišťovaly (dobrodiní) či zajišťují (výhrada soupisu) určitou ochranu dědiců před principem univerzální sukcese a předluženou pozůstalostí.
Dědické právo lze chápat ve dvojím smyslu. Zaprvé jako dědické právo v objektivním smyslu, tj. jako souhrn všech právních norem upravující přechod majetkových práv a povinností po smrti člověka na jeho dědice.10 Funkcí objektivního dědického práva je zabezpečovat změnu v subjektech majetkových práv a povinností po smrti člověka.11 Ve druhém smyslu lze dědické právo chápat jako právo subjektivní, tj. právo dědice na pozůstalost či poměrný díl z ní.12 Dědické právo v subjektivním smyslu vzniká okamžikem smrti člověka, zůstavitele, kdy „napadá“ na dědice. Hovoří se o dědickém nápadu čili delaci.13 Xxxxx uvádí, že definice subjektivního dědického práva dle ustanovené § 1475 odst. 1 OZ není zcela přesná a bylo by lepší definovat dědické právo spíše jako titul k nabytí pozůstalosti nebo části z ní, neboť aby se někdo stal dědicem je třeba ještě deklaratorní rozhodnutí soudu, které představuje modus.14
6 XXXXXX, Xxx et al, op. cit., s. 24.
7 XXXXX, Xxxxx et al. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku.
Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 317.
8 XXXXXX, Xxx et al, op. cit., s. 20.
9 XXXXXX, Xxxxxxx. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Reprint
původního vydání z roku 1905. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. s. 32.
10 CHALUPA, Xxxx, XXXXXXXXX Xxxxx a XXXXXXX Xxxxxx. Dědické právo. Základy soukromého práva IX. 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2018, s. 2.
11 XXXXX, Xxxx. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). 1. vydání. Praha: INFORMATORIUM,
1993, s. 19.
12 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1475 odst. 1: „Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.“.
13 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXXXXX Xxxxx a XXXXXXX Xxxxxx, op. cit., s. 2-3.
14 XXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře, s. 4.
Aby subjektivní dědické právo vůbec mohlo vzniknout, musí být splněny určité předpoklady. Prvním z nich je smrt zůstavitele, prokazující se veřejnou listinou, úmrtním listem, či konstitutivním rozhodnutím soudu, kdy je člověk prohlášen za mrtvého. Dalším nutným předpokladem je existence pozůstalosti, tj. jmění zůstavitele, jakožto souhrn aktiv a pasiv, které přechází v rámci dědění. Od pojmu pozůstalosti je nutné odlišit pojem dědictví, který vyjadřuje část pozůstalosti přecházející na konkrétního dědice.15 V neposlední řadě je třeba zmínit způsobilého dědice, který chce dědictví přijmout. Aby dědic byl způsobilý, musí mu mj. svědčit dědický titul, tj. dědická smlouva, závěť či zákon. Dědické tituly jsou v ustanovení § 1476 OZ hierarchicky seřazeny v pořadí dle právní síly. Přijmutí dědictví může být vyloučeno jen tehdy, pokud je tak ujednáno v dědické smlouvě.16 O tom je blíže pojednáno v kapitole 4. 4 této práce.
15 Zákon č.89/2012 Sb., ustanovení § 1475 odst. 3: „Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím.“.
16 SVOBODA, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014, s. 1.-4.
2 Historie dědické smlouvy
Tato kapitola má za cíl stručný exkurz do historie institutu dědické smlouvy.
Pozornost bude věnována právu římskému a právní úpravě dědické smlouvy v OZO.
2.1 Dědická smlouva v římském právu
Dědické právo římské znalo pouze dva delační důvody čili skutečnosti konkretizující dědickou posloupnost a určující dědice. Těmi byly závěť neboli testament a zákon. Pokud byl delačním důvodem zákon, hovoříme o dědické posloupnosti intestátní. Pokud byl dědickým důvodem testament, hovoříme o dědické posloupnosti testamentární. Závěť měla před zákonem přednost. Zajímavostí je, že oba typy dědické posloupnosti vznikly souběžně či velmi krátce po sobě, což v jiných právních řádech starověku běžné nebylo.17 Římské dědické právo mj. vycházelo ze zásady nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest. Nebylo možné o části pozůstalosti pořídit závětí a část ponechat dědění podle zákona.18
Dědická smlouva (pactum successorium) nebyla v římském právu delačním důvodem, respektive dle současné právní terminologie, dědickým titulem. Xxx Xxxxxxx byla Římany z hlediska morálního považována za krkavčí smlouvu (pactum corvinium).19
Testamentární posloupnost však zřejmě skrývala určitou právní „skulinu“, která přeci jen umožňovala pořídit pro případ smrti tak, aby na takové pořízení pro případ smrti mohlo být nahlíženo jako na dědickou smlouvu. Xxxxxxx to tvrdí někteří xxxxxxxxx.00 Onou právní skulinou byl vojenský testament.
17 XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX Xxxxxxxx a XXXXXXXX Xxxxxx. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H. Xxxx,
1995, s. 331-332.
18 XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2011, s. 218.
19 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře, s. 204.
20 ČERNOCH, Radek. Umožňuje římské právo uzavření dědické smlouvy? Časopis pro právní vědu a praxi. [Online]. 2013, č. 1, s. 51-54. [cit. 24. 3. 2020] Dostupné z: xxxxx://xxxxxxxx.xxxx.xx/xxxx/xxxxxxx/xxxx/0000 A
XXXXX, Xxxxx. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016. 356 s. Spisy Právnické fakulty MU, řada teoretická, edice Scientia, sv. č. 565.
Vojenský testament, testamentum militis,21 byl pořizován římskými vojáky během jejich služby či vojenského tažení. Jednalo se o testament mimořádný. Mimořádnost testamentu obecně spočívala ve specifických požadavcích na tyto testamenty kladené, neboť bylo nutné splnit při jejich pořízení jak specifické náležitosti testamentu jako takového, tak i další podmínky v okolnostech místních či časových, které byly důvodem, že zůstavitel svou poslední vůli nemohl projevit řádně. Požadavky římského práva na mimořádné testamenty byly oproti řádné formě posledního pořízení buď přísnější anebo naopak mírnější, tedy s určitými úlevami. Pokud kladly na zůstavitele mírnější požadavky, pak hovoříme o tzv. privilegovaných mimořádných testamentech. Vojenský testament patřil do této skupiny, tedy do privilegovaných, a byl dokonce z celé skupiny nejvíce benevolentní, protože na něj nebyly kladeny žádné požadavky týkající se formy. Bylo pouze nutné dodržet podmínku času pořízení, tj. nejčastěji ve chvíli před bitvou, ve které hrozila zůstavitelovi smrt. Zároveň bylo nutné, aby zůstavitelem byl voják. Jeho bezformálnost umožňovala, aby obsahem vojenského testamentu bylo prakticky cokoliv.22
Vojenský testament byl navíc výjimkou ze zákazu souběhu dvou delačních důvodů, tj. ze zásady nemo pro parte intestatus decedere potest.23 Voják mohl pořídit o části pozůstalosti vojenským testamentem a část nechat na intestátní posloupnosti. Vojenský testament pozbýval platnosti, pokud byl voják nečestně propuštěn z armády. Pokud byl propuštěn čestně, zůstával v platnosti ještě jeden rok.24
Institut vojenského testamentu svou benevolencí umožňoval přísné omezení římského práva na dva delační důvody do jisté míry obejít a umožnil vojákům mezi sebou de facto uzavřít smlouvu dědickou.25 Xxxxx uvádí, že v poklasickém období již lze spatřovat kořeny dědické smlouvy, jakožto třetího delačního důvodu.26
21 Prapůvodní vojenský testament byl tzv. testament „v šiku“ (in procinctu). Poslední vůle byla projevena pouhým prohlášením vojáka před jeho spolubojovníky, než začala bitva. In: XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX Xxxxxxxx a XXXXXXXX Xxxxxx. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 1995. s. 276.
22 XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX Xxxxxxxx a XXXXXXXX Xxxxxx, op. cit., s. 278-280.
23 XXXXXXXX, Xxxxxx, op. cit., 2011, s. 218.
24 XXXXXX, Xxxx, Xxxxxx XXXXX, Xxxxx XXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXXXX. X. Xxxxxxx ryt. z
Arnesbergu Učební kniha pandekt. V Praze: Nákladem Právnické jednoty, 1886, s. 143.
25 ČERNOCH, Radek. Umožňuje římské právo uzavření dědické smlouvy? Časopis pro právní vědu a
praxi. [Online]. 2013, č. 1, s. 51-54. [cit. 29. 2. 2020].
26 XXXXX, Xxxxx. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016. Spisy Právnické fakulty MU, řada teoretická, edice Scientia, sv. č. 565, s. 313.
Autonomie vůle při pořízení pro případ smrtí u vojáků Říma byla skutečně pozoruhodná a ve zjevném kontrastu s přísnými formálními požadavky, které byly v římském dědickém právu kladeny na civilisty. Souvisí to jistě s respektem, jakého se dostávalo římské armádě.
2.2 Vzájemné povolání za dědice v OZO
Manželé se mohli za účinnosti OZO navzájem povolat za dědice či společně povolat za dědice třetí osobu. Činili tak buď prostřednictvím tzv. vzájemné (či společné) závěti nebo prostřednictvím dědické smlouvy obsažené ve smlouvách svatebních.27 Předmět svatebních smluv byl vymezen v rozhodnutí Rv II 133/21 (Vážný 1233):
„Smlouvami svatebními jsou toliko smlouvy, jež pořádají majetkoprávní poměry manželů jako takových a mají za předmět buď úpravu jich za trvání manželství nebo na případ úmrtí jednoho z nich hmotné zaopatření pozůstalého manžela.“28
Zatímco institut dědické smlouvy byl s účinností OZ obnoven, vzájemné závěti nikoli a současné právo je výslovně zakazuje v ustanovení § 1496 OZ, když stanoví:
„Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Zůstavitel nemůže povolání dědice svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou osobou.“ Vzhledem k tomu, že dědická smlouva je poněkud okrajově užívaným institutem29, není do budoucna vyloučeno, že se vzájemné závěti v budoucnu vrátí a dědickou smlouvu mezi manžely nahradí. Proto nepovažuji za nadbytečné tento institut vzájemného povolání za dědice v OZO vedle dědické smlouvy rovněž zmínit.
2.2.1 Vzájemné (společné) závěti
Vzájemné závěti OZO zakotvil v ustanovení § 1248, věta první: „Manželům je dovoleno se v jedné a téže závěti ustanoviti za dědice sebe obapolně, nebo také jiné osoby“. Ačkoli se tak pododdíl nazývá „Vzájemné závěti“ z textu zákona jasně plyne, že
27 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, ustanovení § 1217: „Svatebními smlouvami nazývají se smlouvy, které byly sjednány o jmění, hledíc k manželskému svazku, a mají především za předmět věno; obvěnění; jitřní dar; společenství statků; správu a požívání vlastního jmění; dědickou posloupnost, nebo doživotní požívání jmění, určené pro případ smrti, a vdovský plat“.
28 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 11. 10. 1921, sp. zn. Rv II 133/21 (Vážný
1233).
29Blíže k této problematice viz kapitola 4. 5.
manželé mohli ustavit za své dědice nejen sami sebe navzájem, ale mohli pořídit i společně ve prospěch třetích osob, tj. společným testamentem ve prospěch například svého potomka.
V druhé větě § 1248 OZO pak zákon hovoří o tom, že vzájemná závěť odvolatelná, avšak pokud odvolá pouze jeden manžel, nelze to považovat i za odvolání toho druhého.30
Aby se mohlo jednat o vzájemnou závěť či společný testament, a nikoli o dvě samostatně stojící závěti každého z manželů, kladl OZO požadavek na to, aby manželé závěť skutečně pořídili společným zřizovacím úkonem. V důsledku toho bylo nutné dodržet určitá pravidla o posledním pořízení a nebylo například možné pořídit vzájemnou závěť tím způsobem, že by manžel pořídil alografní závětí a jeho manželka by ji následně pouze podepsala za přítomnosti stejných svědků. V uvedeném případě by se jednalo o dva samostatně stojící testamenty, a to přesto, že by bylo takto pořízeno na jedné a té samé listině.31
Podobně přísnou podmínku kladl OZO i na vzájemnou závěť sepsanou vlastní rukou manželů, tj. holografně. Pokud by manželka sepsala holografní závěť, tj. pořídila by vlastnoručně, písemně, beze svědků a vlastní rukou se podepsala, což by naplňovalo požadavky na projev vůle zůstavitele v OZO, nestačilo by pro platnost vzájemné závěti to, aby její manžel pouze potvrdil, že se jedná i o jeho pořízení pro případ smrti. OZO totiž jasně stanovil, že každý z manželů musí učinit projev své vůle tak, jako by pořizoval sám.32 Jak tedy mohli manželé pořídit společným zřizovacím úkonem?
Aby manželé dodrželi jednání uno actu, bylo nutné, jak uvádí Xxxxxxxx: „Pořídit společný testament pouze ve formě ústního testamentu veřejného, neboť zřizovací úkon byl dovršen protokolem, který mohl být společný.“33
30 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, ustanovení § 1248: „Manželům je dovoleno v jedné a téže závěti ustanoviti za dědice sebe obapolně, nebo také jiné osoby. I taková závěť je odvolatelná; z odvolání jedné strany nelze však usuzovati na odvolání druhé strany (§ 583).“.
31 DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní vědu a praxi. [Online]. 2012, č. 3, [cit. 24. 3. 2020]. Dostupné z: xxxxx://xxxxxxxx.xxxx.xx/xxxx/xxxxxxx/xxxx/0000, s. 292.
32 Tamtéž.
33 Tamtéž, s. 292-293.
2.2.2 Dědická smlouva jako manželská smlouva mortis causa
Dědické smlouvy jsou v OZO zakotveny v ustanovení § 1249 a násl. Xxxxx uvádí, že OZO nezakotvoval dědické smlouvy jako poslední pořízení z toho důvodu, že stěžejním znakem posledního pořízení v OZO byla jeho jednostranná odvolatelnost, což dědická smlouva, na rozdíl od závěti či dovětku, nesplňovala. Nicméně dodává:
„Tehdejší právní teorií byla dědická smlouva společně s posledním pořízením (závětí a dovětkem) jako pořízení pro případ smrti označována.“34
Druhý způsob, jak mohli manželé navzájem pořídit pro případ smrti dle OZO, byl institut dědické smlouvy. Institut dědické smlouvy byl dle ustanovení § 602 OZO vyhrazen jen a pouze manželům. Základní ustanovení o dědických smlouvách v OZO, tj. ustanovení § 1249 OZO, umožňovalo, aby manžel slíbil druhému manželovi díl na pozůstalosti či celou pozůstalost a druhý manžel tento slib přijal. Ve stejném ustanovení OZO pak byla pro dědickou smlouvu předepsána písemná forma, kdy nedostatek její formy byl důvodem její neplatnosti.35
Ohledně nedostatku formy dědické smlouvy za účinnosti OZO stojí za pozornost prvorepublikové rozhodnutí R I 1005/26 (Vážný 6576), vyjadřující názor, že lze vadu smlouvy spočívající v nedostatku požadované formy dodatečně zhojit: „I poslednímu pořízení, postrádajícímu formálních náležitostí platnosti, lze zjednati platnost uznáním súčastněných osob.“36
Již v OZO se posuzovalo právní jednání nikoli z hlediska svého názvu ale z hlediska svého obsahu. Docházelo často ke kolizi v intepretaci manželských smluv, jejichž součástí bylo poslední pořízení. Pokud zde byla pochybnost o tom, zda část manželské smlouvy je společná závěť či dědická smlouva, interpretace svědčila společnému testamentu. 37
34 XXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1.vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře, s. 77.
35 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecný zákoník občanský, ustanovení § 1249: „Mezi manžely může býti sjednána také dědická smlouva, kterou se budoucí pozůstalost, nebo její díl slibuje a slib přijímá (§ 602). Pro platnost takové smlouvy je však nutno, aby byla zřízena písemně se všemi náležitostmi písemné závěti.“.
36 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 15. 12. 1926, sp. zn. R I 1005/26 (Vážný
6576).
37 DOBEŠOVÁ, Lenka, op. cit.
Dědickou smlouvou pořizovali manželé, aby se ustanovili za dědice. Smlouva jako taková nebyla s ohledem na ustanovení § 1254 OZO odvolatelná, pokud by způsobila újmu druhému kontrahentovi (manželovi).38 Jak však uvádí Xxxxxxxx: „Dědická smlouva mohla obsahovat rovněž nařízení ve prospěch třetích osob, ale tato nařízení byla na rozdíl od ostatních obsahových náležitostí dědické smlouvy odvolatelná“.39 Odvolatelnost je judikována v rozsudku NS Rv I 217/42 (Vážný 18359), ve kterém je obsažena následující právní věta: „Ustanovení v dědické smlouvě, učiněná ve prospěch třetích osob, jsou volně odvolatelná.“40
Tak jako v dnešní právní úpravě,41 bylo i dle OZO možné pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou maximálně o třech čtvrtinách pozůstalosti. S odkazem na ustanovení
§1253 OZO zbylá čtvrtina pozůstalosti připadla vždy zákonným dědicům, i když manžel (zůstavitel) slíbil druhému manželovi (budoucímu dědici) celou pozůstalost.42 Dobešová k tomu uvádí: “Dědická smlouva, která by nerespektovala zanechání volné jedné čtvrtiny majetku, byla v této části neplatná.“43 Dědickou smlouvou se však ve skutečnosti o celé pozůstalosti pořizovat dalo, aniž by byla v této části neplatná. Stěžejní je v této otázce judikát NS R I 177/32 (Vážný, 11615), kde bylo stanoveno: „Předpisu § 1253 OZO neodporuje úmysl smluvních stran v dědické smlouvě, zanechati veškerou pozůstalost in natura pozůstalému manželu proti vyplacení peněžité částky zákonným dědicům“.44
Ačkoli v OZO bylo stanoveno, že zůstavitel musí nechat čtvrtinu pozůstalosti volnou, během účinnosti OZO bylo prakticky umožněno smluvně pořídit o celé pozůstalosti, ale ne absolutně, neboť zde nastala dědici-manželovi zavázanému smlouvou
38 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecný zákoník občanský, ustanovení § 1254: „Dědická smlouva nemůže býti odvolána na újmu druhého manžela, s nímž byla sjednána; nýbrž jen podle předpisu zákonů zbavena moci. Nepominutelným dědicům zůstanou vyhrazena jejich práva jako vůči jinému poslednímu pořízení.“.
39 DOBEŠOVÁ, Lenka, op. cit.
40 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 7. 10. 1942, sp. zn. Rv I 217/42 (Vážný
18359).
41 Blíže k této problematice viz kapitola 3.5.1.
42 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, ustanovení § 1253: „Dědickou smlouvou nemůže se manžel docela vzdáti práva činiti poslední pořízení. Čistá čtvrtina, na které nesmí váznouti ani povinný díl někomu náležející, ani jiný dluh, zůstává podle zákona vždy vyhrazena
k volnému poslednímu pořízení. Nepořídil-li zůstavitel o ní; přece nepřipadne smluvnímu dědici, třeba by byla slíbena celá pozůstalost, nýbrž zákonným dědicům.“.
43 DOBEŠOVÁ, Lenka, op. cit.
44 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 29. 4. 1932, sp. zn. R I 177/32 (Vážný
11615).
povinnost, aby poskytl peněžitou náhradu zákonným dědicům.45 Ustanovení § 1253 věta druhá OZO46 je totiž nutno chápat jako závazek smluvního dědice vůči odkazovníkovi, který zde funguje jako zákonný odkaz. Obligační povinnosti vůči odkazovníkovi se smluvní dědic zprostí zaplacením peněžité částky, neboť tento odkaz je jejím obsahem. V dědické smlouvě pak obecně bylo možno pořídit například o polovině pozůstalosti, která připadla manželovi a ohledně zbylé části v té samé smlouvě zřídit odkazy třetím osobám.47 Nebylo tak nutné pořídit přesně o třech čtvrtinách pozůstalosti, jak dokládá i rozhodnutí NS R I 469/23 (Vážný 2647), kdy se prvorepublikový Nejvyšší soud vyjádřil takto: „V dědické smlouvě lze ve prospěch druhého manžela poříditi též částkou menší než třemi čtvrtinami pozůstalosti a ohledně zbytku lze ve smlouvě poříditi, a to i odkazy, ve prospěch třetích osob. Pozůstalostním jměním rozumí se tu celá pozůstalost, nikoli pouze tři čtvrtiny její.“48 Dle dikce ustanovení § 1253 věta první OZO nebylo možné, aby bylo ve smlouvě ustanovení, dle kterého by se manžel vzdal práva v budoucnu pořídit poslední pořízení.
Instituty dědické smlouvy a vzájemné závěti mohli manželé využít současně za situace, kdy chtěli pořídit o celé pozůstalosti. Bylo možné tímto způsobem legálně pořídit o celé pozůstalosti v jedné listině.49 Pokud se snoubenci povolali navzájem za dědice právě tímto způsobem, bylo možné, aby se právní účinky dědické smlouvy a vzájemné závěti vázaly na existenci potomstva. Snoubenci si mohli ve svatební smlouvě ujednat, že pokud jeden z nich zemře po narození potomka, dědická smlouva ani vzájemná závěť nemá právních účinků a uplatní se dědění ze zákona. Jestliže však snoubenec (manžel) zemře ještě před narozením potomstva, dědická smlouva i vzájemná závěť bude účinná. Smluvní ujednání o aplikaci dědění ze zákona však nemohlo zabránit snoubenci (manželovi) v tom, aby po narození potomka mohl o svém majetku pořídit pro případ smrti závětí.50
45 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 290.
46 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, ustanovení § 1253 věta druhá.
47 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 291.
48 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 23. 5. 1923, sp. zn. R I 469/23 (Vážný
2647).
49 XXXXX, Xxxxx. Quo vadis, dědická smlouvo. In: xxxx.xx [online] 22. 6. 2017. [cit. 26. 3. 2020].
Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx-xx-xxxxx/xxxxxx/00_000-xxx-xxxxx-xxxxxxx-xxxxxxx.
50 „Bylo-li v dědické smlouvě snoubenců ustanoveno, že, pozůstane-li po předemřelém z nastávajících manželů potomstvo, nastoupí dědická posloupnost ze zákona, kdežto, kdyby zemřel jeden ze snoubenců bez potomstva, ustanovili se snoubenci navzájem za dědice veškerého svého jmění a mělo toto ustanovení za dědice býti co do tří čtvrtin pozůstalosti dědickou smlouvou a co do čtvrté čtvrtiny pozůstalosti vzájemnou závětí, − jest ustanovení dědické smlouvy v onom případě (při zanechání potomstva) vykládati tak, že žádný
3 Obecná úprava dědické smlouvy v současném právním řádu ČR
Tato část práce má za cíl analyzovat obecnou úpravu dědické smlouvy v OZ. Obsahem této kapitoly je vymezení dědické smlouvy a jejích podstatných náležitostí v současném českém právu, jakož i její zařazení do kontextu ostatních dědických titulů a pořízení pro případ smrti. Závěrem této kapitoly bude pozornost věnována i možným způsobům zániku práv a povinností z dědické smlouvy.
3.1 Dědická smlouva jako pořízení pro případ smrti a nejsilnější dědický titul
Dědická smlouva je dvoustranné či vícestranné právní jednání, ve kterém dle ustanovení § 1582 odst. 1 OZ zůstavitel povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá.
Obsahem této smlouvy je povolání za dědice51, popřípadě odkazovníka. Dědic z dědické smlouvy je dědicem předpokládaným (presumptivním), neboť ani to, že je dědická smlouva uzavřena, ho nezbavuje práva odmítnout dědictví52 či práva uplatnit výhradu soupisu.53 Pokud je někdo povolán za dědice, je povolán k pozůstalosti, a nikoli k aktuálnímu majetku zůstavitele.54 Dědická smlouva je vedle závěti a zákona dalším dědickým titulem.55 Dědický titul je delační důvod dědění.56 Jak bylo uvedeno výše, římské právo neumožňovalo, aby se dědilo na základě dvou delačních důvodů. V současném OZ však mohou, na rozdíl od římského práva, všechny dědické tituly
z manželů není omezen ve volném opatření o svém majetku na případ smrti, pokud ovšem tomu nebrání zákon v §§ 762a 765 obč. zák., najmě že jest oprávněn poříditi o svém majetku zavětí“ In: Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 30. 10. 1931, sp. zn. Rv I 1111/30 (Vážný 11118).
51 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx. Dědické právo. Praktická příručka. 1. vydání.
Praha: Leges, 2019, s. 96.
52 Nemožnost odmítnutí dědictví si mohou strany ve smlouvě ujednat (srov. Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1485 odst. 1). Více o vyloučení možnosti odmítnut dědictví viz kapitola 4. 4.
53 XXXXXXXXX, Xxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXX Xxxxx. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. 1. vydání. Praha: Linde, 2012, s. 40.
54 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo., 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2019, s. 97.
55 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1476.
56 XXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře, s. 17.
působit vedle sebe.57 Dědická smlouva je přitom dědickým titulem nejsilnějším58 a stojí hierarchicky jak nad závětí, tak nad zákonem. Ani později pořízená závěť neruší dříve uzavřenou dědickou smlouvu. Jedinou výjimkou je situace dle ustanovení § 1590 OZ, tj. situace, kdy ke zrušení dědické smlouvy pomocí závěti dá smluvní dědic souhlas ve formě veřejné listiny.59 Sílu dědické smlouvy lze demonstrovat i na ustanovení § 1673 odst. 1 OZ, které stanoví: „Proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.“ Toto ustanovení potvrzuje výše uvedenou hierarchii dědických titulů.
Shrnuto podtrženo, ani zákon ani jakákoli závěť, a to ani ta pozdější učiněná ve formě notářského zápisu, nemohou být silnějším dědickým titulem než řádně uzavřená dědická smlouva. Pokud zůstavitel pořídí závětí v rozporu s dědickou smlouvou, může se smluvní dědic dovolávat neúčinnosti této závěti dle ustanovení § 1588 odst. 2 OZ.60
Dědická smlouva je pořízením pro případ smrti. Figuruje zde po boku závěti (testamentu) a dovětku (kodicilu).61 Na rozdíl od dědických titulů, zařadil zákonodárce při vyjmenovávání jednotlivých pořízení pro případ smrti v ustanovení § 1491 OZ dědickou smlouvu až jako druhou, za závěť. Odůvodňuje to v důvodové zprávě k ustanovením § 1491 a 1492 OZ tím, že závěť je obecný institut dědického práva a je obvyklejším a četnějším způsobem pořízení pro případ smrti. Dědická smlouva naproti tomu je institutem speciálním, odvozeným a vyvinutým ze závěti, a proto je jmenován v ustanovení § 1491 OZ až jako druhý.62 Žádným pořízením pro případ smrti, dědickou smlouvou nevyjímaje, nemůže dle ustanovení § 1492 OZ zůstavitel zkrátit svého potomka na povinném díle.
57 Tamtéž.
58 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1582
až 1585, s. 393-394.
59 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře, s. 10.
60 Blíže k této problematice viz kapitola 3. 5. 3.
61 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1491: „Pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo
dovětek.“.
62 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1491
Ustanovení § 1493 odst. 1 OZ stanoví: „Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a povolal-li za dědice nebo odkazovníka osobu, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána nebo v něm jinak působí, je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny.“ Toto ustanovení cílí na ochranu zůstavitele tak, aby nebylo zneužito jeho psychického oslabení, když je o něj pečováno osobami ve zdravotnickém či pečovatelském zařízení. Nadto má působit jako prevence před nekalými úmysly těchto osob, které by mohli chtít psychického oslabení zůstavitele využít a zneužít jeho tíseň63 ve svůj prospěch. Tím však není dotčena možnost, aby přesto zůstavitel tyto osoby povolal za dědice závětí pořízenou ve formě veřejné listiny.
Xxxxxxx je, zda se výjimka pro závěť pořízenou veřejnou listinou dle ustanovení § 1493 OZ aplikuje i na dědickou smlouvu či nikoli. Jinak řečeno, zda bude platná dědická smlouva uzavřená mezi zůstavitelem v péči zdravotnického zařízení a druhou smluvní stranou, tj. osobou uvedenou v ustanovení § 1493 odst. 1 OZ.
Dědická smlouva je silnějším dědickým titulem než závěť a nad svou formu veřejné listiny vyžaduje ještě konsens obou smluvních stran, a tím spíš by mohla být vedle závěti ve formě veřejné listiny platná i dědická smlouva. Nicméně argument a minori ad maius zde zřejmě použít nepůjde. Důvodová zpráva vysvětluje, proč dědická smlouva nemá výjimku z neplatnosti pořízení pro případ smrti učiněných za okolností dle ustanovení § 1493 OZ: „Výjimka se navrhuje pro případ pořízení ve formě veřejné listiny, protože taková závěť je výlučným projevem vůle zůstavitele (na rozdíl od dědické smlouvy, která se uzavírá za přítomnosti obou smluvních stran) a osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti má povinnost přesvědčit se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení. Proto odpadá obava z nepřípustného zůstavitelova ovlivňování.“64 Důraz je kladen na to, aby zůstavitel nebyl druhou smluvní stranou při uzavírání dědické smlouvy ovlivňován, a proto se v ustanovení § 1493 OZ stanovená výjimka pro závěť ve formě veřejné listiny na dědickou smlouvu neaplikuje. Pro zůstavitele je navíc
63 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 72.
64 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1491
bezpečnější pořídit závětí i z důvodu její jednostranné odvolatelnosti. Síla dědické smlouvy by zde mohla hrát negativní roli, neboť zůstavitel by se rozhodl smluvně zavázat během péče ve zdravotnickém zařízení a v případě pozdější změny vůle by pro něj bylo nanejvýš obtížné toto rozhodnutí změnit.
Ustanovení § 1493 odst. 1 OZ do jisté míry dočasně omezuje způsobilost některých subjektů uzavřít platně dědickou smlouvu se zůstavitelem, pokud je zůstavitel odkázán na péči těchto subjektů, alespoň po dobu této péče.
Terminologie pojmů zdravotnického práva a jejich výklad může činit potíže. Blíže je k otázce odlišné terminologie veřejnoprávní a soukromoprávní oblasti zdravotnického práva a o vztahu ustanovení § 1493 OZ a 2067 OZ (zakotvující podobnou ochranu dárci darujícímu ve zdravotnickém zařízení) pojednáno v kapitole 6. 11.
O subjektech a jejich způsobilosti uzavřít dědickou smlouvu viz kapitola následující.
3.2 Strany dědické smlouvy a jejich způsobilost uzavřít dědickou
smlouvu
Ustanovení § 1582 odst.1 OZ stanoví: „Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá.“ Jednou ze stran dědické smlouvy je vždy zůstavitel. Druhou smluvní stranou dědické smlouvy je ten, kdo uzavřel se zůstavitelem dědickou smlouvu ve svůj prospěch, anebo ten, kdo ji uzavřel ve prospěch někoho třetího.
Dědická smlouva se již neomezuje na institut vyhrazený pouze manželům či snoubencům, tak jak tomu bylo za účinnosti OZO,65 nýbrž se nově otevírá velkému množství subjektů způsobilých vstoupit do tohoto závazku.
65 Blíže k této problematice viz kapitola 2. 2. 2.
3.2.1 Zůstavitel a jeho způsobilost uzavřít dědickou smlouvu
Způsobilost zůstavitele uzavřít dědickou smlouvu je podmíněna jak způsobilosti pořizovací, tak způsobilostí smluvně se zavázat.66 Pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou může dle ustanovení § 1584 odst. 1 OZ pouze zletilý a plně svéprávný člověk. Pokud je zůstavitel omezen ve svéprávnosti, může dědickou smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit jen se souhlasem opatrovníka.67
Souhlas opatrovníka může být jak předchozí, tak následný. Vhodnější je dle Xxxxx souhlas předchozí. Souhlas by ideálně měl být obsažen ve veřejné listině, jejíž součástí je i dědická smlouva samotná.68 Souhlas opatrovníka by měl podléhat souhlasu opatrovnické rady, je-li zřízena, jinak by mělo opatrovníkovo rozhodnutí o udělení souhlasu zůstaviteli k uzavření dědické smlouvy podléhat soudnímu schválení.69
Zákon rozlišuje důvody, pro které byla svéprávnost zůstaviteli soudem omezena. Pokud je zůstavitel omezen ve svéprávnosti např. z toho důvodu, že je chorobně závislým
„gamblerem“ či chorobně závislým na požívání alkoholu, je pak jeho pořizovací způsobilost ještě více redukována.70 Plně svéprávný a zletilý zůstavitel může dle ustanovení § 1585 odst. 1 OZ pořídit nejvýše o třech čtvrtinách pozůstalosti.71 Z výše uvedených důvodů může na svéprávnosti omezený zůstavitel dle ustanovení § 1585 odst. 2 OZ pořídit toliko: „...pouze o majetku, o němž je způsobilý pořídit závětí a z tohoto majetku se počítá čtvrtina vyhrazená pořízení podle jeho zvlášť projevené vůle.“72 Závětí může tímto způsobem na svéprávnosti omezený zůstavitel pořídit dle ustanovení § 1528 odst. 2 OZ jen o jedné polovině pozůstalosti. Pokud by však dědil stát odúmrtí z důvodu
66 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1582 až 1585, s. 393-394.
67 Zákon č.89/2012 Sb. ustanovení § 1584 odst. 1: „Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný; je-li zůstavitel ve svéprávnosti omezen, může dědickou smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit se souhlasem opatrovníka.“.
68 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 288.
69 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 92.
70 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1585 odst. 2: „Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu, může pořídit dědickou smlouvou jen o majetku, o němž je způsobilý pořídit závětí. Z tohoto majetku se počítá čtvrtina vyhrazená pořízení podle jeho zvlášť projevené vůle.“
71 Blíže k této problematice viz kapitola 3. 5. 1.
72 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1585 odst. 2.
absence zákonných dědiců, je možné, aby zůstavitel pořídil o celé pozůstalosti. Pokud nastane situace, kdy zůstavitelem bude zletilý, ale na svéprávnosti omezený alkoholik, a přesto by chtěl uzavřít dědickou smlouvu, může dědickou smlouvou pořídit nejvýše o třech osminách pozůstalosti.
Zákon neumožňuje, aby zůstavitel uzavírající dědickou smlouvu byl mladší osmnácti let, a tudíž požadavek zletilosti spadá i na případy, kdy byla zůstaviteli mladšímu osmnácti let přiznána plná svéprávnost rozhodnutím soudu, či se stal plně svéprávným tím, že vstoupil do svazku manželského.73
Nakonec je třeba uvést, že dědická smlouva jako vícestranné právní jednání připouští i to, aby jednou dědickou smlouvou pořizovalo více zůstavitelů. Takové právní jednání by však bylo velmi problematické z hlediska postupu v dědickém řízení a z hlediska jeho evidence.74 Pokud dědickou smlouvu pořizuje více zůstavitelů či je zůstavitelem uzavřena s více smluvními stranami, hovoří se o mnohostranné neboli multilaterální dědické smlouvě.
3.2.2 Strana odlišná od zůstavitele
Druhá strana smlouvy přijímá závazek dědické smlouvy od zůstavitele.75 V řadě odborných publikací se hovoří o tom, že druhou stranou dědické smlouvy je pouze smluvní dědic, tj. osoba uzavírající se zůstavitelem smlouvu, které svědčí dědické právo ze smlouvy po zůstavitelově smrti. To však není zcela přesné, neboť druhou smluvní stranou dědické smlouvy může být i smluvní odkazovník či osoba, která uzavře dědickou smlouvu se zůstavitelem ve prospěch osoby třetí, viz dále.
73 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 91.
74 SVOBODA, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. s. 85.
75 Zákon č.89/2012 Sb., ustanovení § 1582 odst. 1.
Smluvnímu dědici76 se z dědické smlouvy zřizuje dědické právo čili, je povolán zůstavitelovým dědicem.77 Pokud smluvní dědic zemře, práva a povinnosti z dědické smlouvy zanikají. Výjimku tvoří pouze případ dle ustanovení § 1589 OZ.78
Pokud je druhou smluvní stranou smluvní odkazovník, dědická smlouva je dle Xxxxx tzv. „dvoustranným dovětkem“.79 V tomto „dvoustranném dovětku“ není druhá smluvní strana povolána za dědice, nýbrž se dovětkem pouze zakládá právo na plnění smluvního odkazovníka vůči dědicům zůstavitele. Povinni jsou pak ti dědicové, kteří v takové smlouvě byli označeni, a pokud zůstavitel konkrétně nikoho neoznačil, budou k plnění vůči odkazovníku povinni všichni dědicové.80 Právní úprava, vztahující se na smluvního dědice, se na smluvního odkazovníka použije obdobně.81
Xxx Xxxxxxx v praxi existuje tenká hranice mezi odkazovníkem a dědicem a dle jeho názoru může být za dědice považována i osoba, které byla zanechána konkrétní věc, přičemž dědický podíl této osoby na pozůstalosti se určí z hodnoty takto zanechané věci.82
3.2.2.3 Způsobilost strany odlišné od zůstavitele uzavřít dědickou smlouvu
Ustanovení § 1584 odst. 1 OZ stanovuje pouze přísné požadavky na způsobilost zůstavitele uzavřít dědickou smlouvu. O druhé smluvní straně dědické smlouvy zákon mlčí. Zdálo by se tak, že druhá smluvní strana dědické smlouvy nemusí být zletilá a plně svéprávná fyzická osoba. Není to ovšem tak jednoduché.
76 V této diplomové práci bude pro zjednodušení v ostatních kapitolách, tj. mimo kapitolu 3.2, užíván pro zjednodušení a přehlednost pojem „smluvní dědic“ namísto strany odlišné od zůstavitele.
77 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 283.
78 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 215.
79 Tamtéž.
80 Tamtéž.
81 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1583: „Co se v tomto oddílu stanoví o smluvním dědici, platí obdobně i pro smluvního odkazovníka.“.
82 XXXXXX, Xxxxxx. Dědická smlouva a některé problémy při jejím uzavírání, zejména pak problematika výkladu § 1585 odst. 1 OZ. In: xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx [online] 19. 12. 2017. [cit. 14. 3. 2020]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxx-xxxxxxxx-xxx-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxx-xxx- problematika-vykladu-1585-odst.-1-o.-z.
Důvodová zpráva k ustanovení k ustanovení § 1582 až 1585 stanoví: „Způsobilý k uzavření dědické smlouvy je pouze plně svéprávný člověk. Nemůže tedy uzavřít dědickou smlouvu osoba mladší osmnácti let, ani člověk, jehož svéprávnost soud omezil.“83 Shodného názoru, tj. že dědickou smlouvu je způsobilá uzavřít pouze plně svéprávná zletilá fyzická osoba, jsou kupříkladu Xxxxxxxxx s Horálkem84, Xxxxxx00 či Svoboda s Kličkou86. Xxxxxx, Xxxxxxx a Xxxxxx naopak připouští, aby smluvním dědicem byla i osoba nezletilá, které byla plná svéprávnost přiznána soudem, anebo která ji nabyla platným uzavřením manželství.87 Do budoucna se uvidí, kterým směrem se právní praxe bude ubírat.
Pokud je druhá smluvní strana osoba omezená ve svéprávnosti, přesto může dědickou smlouvu uzavřít, pokud se omezení svéprávnosti netýká způsobilosti uzavřít dědickou smlouvu. V tomto případě se nevyžaduje, na rozdíl od zůstavitele, souhlas opatrovníka. Pokud je ovšem druhou smluvní stranou, tj. stranou odlišnou od zůstavitele, osoba omezená ve svéprávnosti tak, že nemůže dědickou smlouvu uzavřít, či jde o nezletilého, je s ohledem na ustanovení § 458 a § 1584 odst. 2 OZ vyloučeno, aby za tyto osoby dědickou smlouvu uzavřel zákonný zástupce či opatrovník.88 Zákon ještě odděluje z fyzických osob speciální subjekty, jako jsou manželé, snoubenci a registrovaní partneři.89
Pokud by dědickou smlouvu uzavřely osoby, které nejsou způsobilé k takovému právnímu jednání, byla by dědická smlouva neplatná. Dle Xxxxx se jedná o neplatnost absolutní.90 Dle Xxxxxxx se jedná o neplatnost relativní.91 V úvahu následně připadá
83 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1582
až 1585, s. 393-394.
84 XXXXXXXXX, Xxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXX Xxxxx, op. cit., s. 40.
85 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 209.
86 SVOBODA, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 86.
87 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 93.
88 Tamtéž.
89 Blíže k této problematice viz kapitola 5.
90 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 302.
91 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 218.
konverze dědické smlouvy na závěť dle ustanovení § 1591 OZ,92 jestliže dědická smlouva bude mít všechny náležitosti závěti.
S ohledem na rozdílný odborný výklad ustanovení § 1584 odst. 1 OZ, zastávám názor, že nelze než doporučit, aby dědickou smlouvu uzavírali pouze lidé plně svéprávní a zletilí. Vyhnou se tím případným problémům do budoucna. Domnívám se, že zákonný požadavek osmnácti let věku zůstavitele se přesto nejeví jako dostatečný a měl by se zpřísnit.93
Nakonec zbývá poznamenat, že smluvní dědic nesmí být dědicky nezpůsobilým dle ustanovení § 1481 OZ, které stanoví: „Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.“
Není bez zajímavosti, že jeden z důvodů dědické nezpůsobilosti, tj. zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově poslední vůli, je nutné vztahovat na jakýkoli projev poslední vůle zůstavitele, a to včetně smlouvy o darování pro případ smrti.94
3.2.2.4 Dědická smlouva s právnickou osobou
Smluvní strany musí jednat vždy osobně, tj. nikoli v zastoupení. Vyplývá to z ustanovení § 1584 odst. 2 OZ, které stanoví: „Dědickou smlouvu mohou strany uzavřít a závazek z ní změnit jen osobním jednáním“. S tím souvisí problematika toho, zdali může být stranou dědické smlouvy odlišnou od zůstavitele i právnická osoba.
92 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1591: „Dědická smlouva neplatná pro nedostatek formy nebo neplatná pro nesplnění podmínek v § 1584 a 1585 nebo proto, že nevyhovuje ustanovením o smlouvách podle části čtvrté tohoto zákona, může mít přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti.“ 93 Návrhy de lege ferenda viz závěr práce.
94 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 28-29.
Xxxxxx k této problematice uvádí: Legislativní konstrukce zabraňuje tomu, aby smluvním dědicem byla právnická osoba.“95 Xxxxxxxxx, Xxxxxxx a Xxxxx uvádějí:
„Způsobilý k uzavření dědické smlouvy je pouze zletilý a plně svéprávný člověk.“96 Svoboda a Klička nejsou ke způsobilosti právnické osoby být smluvním dědicem tak skeptičtí a jejich domněnkou je: „Právnická osoba může být smluvní stranou dědické smlouvy, nicméně zákonná opora pro takové tvrzení není a až vývoj v rozhodovací praxi soudů ukáže, který právní názor je ten pravý.“97 Xxxxxx, Xxxxxxx a Dobiáš se také domnívají, že stranou dědické smlouvy může být právnická osoba. Zákon se dle nich musí vykládat tak, že jde v případě zastoupení právnické osoby jejím statutárním orgánem o zvláštní formu zastoupení, a tak dědickou smlouvu osobně uzavírá příslušný statutární orgán právnické osoby.98
Problém může být dle Xxxxxxx v tom, že v novém OZ neměla být původně, alespoň dle návrhu OZ z roku 2005, právnická osoba založena na teorii fikce, jak je tomu dnes, nýbrž tento návrh přiznával právnickým osobám svéprávnost. Ustanovení § 1584 odst. 2 OZ však zůstalo oproti úpravě právnických osob nezměněno a kopíruje návrh úpravy z roku 2005, což vyústilo v současný nejistý stav. Plašil se domnívá, že nebyl úmysl zákonodárce omezit okruh subjektů, se kterými zůstavitel smlouvu může uzavřít, neboť by to bylo v rozporu se zásadou respektu k poslední vůli zůstavitele.99 Vzhledem k tomu, že judikatura zatím tuto problematiku neřešila, zůstává otázka kontraktační způsobilosti právnické osoby uzavřít dědickou smlouvu stále otevřená.
S problematikou možnosti uzavření dědické smlouvy s právnickou osobou přímo souvisí i možnost uzavření dědické smlouvy se státem. Ustanovení § 21 OZ stanoví: „Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.“ Právní předpis, na který OZ odkazuje je zákon č. 219/2000 Sb., o zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „ZZSVM“) Dle ustanovení § 6 odst. 2 ZZSVM se právní osobnost a svéprávnost státu dělí pro účely vystupování v právních vztazích s jinými osobami mezi jeho jednotlivé organizační
95 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 97.
96 XXXXXXXXX, Xxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXX Xxxxx, op. cit., s. 40.
97 XXXXXXX, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 87.
98 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 93-94.
99 XXXXXX, Xxxxx. Může být stranou dědické smlouvy právnická osoba? Ad notam: notářský časopis. 2015,
roč. 21, č. 4, s. 6-7.
složky. Jednání organizačních složek je jednáním státu, ačkoli samy právní osobnost nemají.100 ZZSVM byl v roce 2016 novelizován mj. zákonem č. 51/2016 Sb. Ten v ustanovení § 13 odst. 2 věta druhá ZZSVM stanovil: „Dědickou smlouvu organizační složka nemůže uzavřít.“ Toto ustanovení vylučuje stát jako druhou stranu dědické smlouvy. Důvodová zpráva k výše zmíněné novele zákona č. 219/2000 Sb. uvádí:
„…výslovně se vylučuje pouze možnost uzavřít dědickou smlouvu organizační složkou státu nebo státní organizací. Uvedené řešení je motivováno výrazně soukromoprávní povahou tohoto institutu a jeho orientací na fyzické osoby, jakož i nevhodností zavazovat se takto do budoucna s dopady pro stát.“101 Z uvedeného vyplývá, že dědickou smlouvu nemůže zůstavitel se státem uzavřít. Nic však nenasvědčuje tomu, aby nemohla být uzavřena dědická smlouva mezi zůstavitelem a druhou smluvní stranou ve prospěch státu, jakožto třetí strany.
Jak uvádí Xxxxxxx a Klička: „Osoba, která způsobilost samostatně právně jednat má, může dědickou smlouvu uzavírat ve prospěch osoby, která samostatně právně jednat nemůže.“102 Pokud soudní praxe dospěje k názoru, že právnická osoba nemůže být smluvní stranou v dědické smlouvě z důvodu její nezpůsobilosti samostatně právně jednat, pak jedinou možností, jak povolat právnickou osobu (včetně státu) za dědice prostřednictvím dědické smlouvy bude to, že zůstavitel uzavře dědickou smlouvu se způsobilou fyzickou osobou ve prospěch třetí strany, kterou bude osoba právnická, kupříkladu obchodní korporace či stát.
3.3 Dědická smlouva ve prospěch třetí osoby
Právně nejsložitější je konstrukce dědické smlouvy, kdy druhou smluvní stranou je osoba, která uzavře tuto smlouvu se zůstavitelem ve prospěch třetí osoby, beneficienta. Je známa i jako tzv. pacta de hereditate tertii.
Jedná se o institut převzatý ze švýcarské právní úpravy. Na tento typ dědické smlouvy se použijí i ustanovení o smlouvě ve prospěch třetího dle § 1767 a násl. OZ.103 Třetí osoba není smluvní stranou. Nelze u ní vyloučit právo odmítnout dědictví. Hovoří
100 Srov. Zákon č. 219/2000 Sb., ustanovení § 3 odst. 2.
101 Vláda: Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 51/2016 Sb., č. 51/2016 Dz.
102 SVOBODA, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 87.
103 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 205.
se o ní jako o tzv. „reálném dědici“.104 Dědické právo vzniká třetí osobě v okamžiku smrtí zůstavitele, stejně jako je tomu u všech dědiců.105
Zůstavitel má zde postavení dlužníka a druhá smluvní strana zase věřitele. Pokud třetí osoba nebude dědit (například proto, že odmítne dědictví) potom může smluvní strana odlišná od zůstavitele požadovat dědictví pro sebe. Vyplývá to z § 1768 OZ.106 Třetí osoba se nemůže dovolávat práv náležející typicky pouze smluvní straně odlišné od zůstavitele, tj. například práva dovolávat se neúčinnosti darovací smlouvy pro její rozpor se smlouvou dědickou. Stejně tak veškerými povinnostmi obsaženými ve smlouvě bude obtížena pouze smluvní strana a nikoli třetí osoba.107 K platnosti dědické smlouvy ve prospěch třetího se souhlas beneficienta nevyžaduje.108
3.4 Forma dědické smlouvy
Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.109 Takovou listinou je podle důvodové zprávy110 a přechodného ustanovení OZ111 notářský zápis.112 Zákon kategoricky stanoví formu dědické smlouvy. Pokud nebude dodržena, bude dle zákona dědická smlouva postižena vadou způsobující její neplatnost.113 Dle Xxxxx 114 se jedná o neplatnost absolutní dle Xxxxxxx000 zase o neplatnost relativní. Zdali nedodržení formy právního jednání požadované zákonem má za následek neplatnost absolutní či relativní
104 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 284.
105 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 94.
106 Zákon č.89/2012 Sb., ustanovení § 1768: „Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se na ni, jako by nebyla práva na plnění nabyla. Neodporuje-li to obsahu a účelu smlouvy, může věřitel plnění žádat pro sebe.“.
107 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 94-95.
108 SVOBODA, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 87.
109 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1582 odst. 2.
110 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1582
až 1585, s. 393-394.
111 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 3026 odst. 2: „Vyžaduje-li právní jednání formu veřejné listiny, rozumí se jí notářský zápis; nahrazen může být rozhodnutím, kterým orgán veřejné moci v mezích své pravomoci schvaluje smír nebo jiný projev vůle, jehož povaha to nevylučuje.“
112 Požadavky na obsah notářského zápisu jsou stanoveny v ustanovení § 63 zákona č. 358/1992 Sb.
113 Zákon č. 89/2012 Sb. ustanovení § 582:
odst. 1: „Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.“
odst. 2: „Není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona.“.
114 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 285.
115 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et al. Občanský zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 218.
je obecně předmětem odborné diskuze.116 Dědickou smlouvu nelze dodatečně zhojit jednáním stran dle obecné části OZ, neboť při zhojení dochází vždy k účinkům ex nunc, což je u pořízení pro případ smrti obecně nepřípustné.117
Zákonodárce však myslel na to, aby vůle zůstavitelova nebyla v důsledku neplatnosti dědické smlouvy zcela zmařena.118 Pokud bude dědické smlouvě chybět obligatorně požadovaná forma veřejné listiny, bude ji možno i tak považovat za projev vůle zůstavitele, pokud jinak splňuje zákonné požadavky pro závěť.119 Dle Dvořáka dojde k tzv. „konverzi právního jednání“.120
Zvláštním způsobem zrušení dědické smlouvy je její zrušení pořízením závěti obsažené v § 1590 OZ, které umožňuje zůstaviteli zrušit dědickou smlouvu pořízením závěti, jestliže s tím bude zůstavitel souhlasit a tento souhlas bude mít formu notářského zápisu.
Za použití analogie s ustanovením § 1590 OZ a vzhledem k tomu, že zákon výslovně pro dědickou smlouvu stanoví formu veřejné listiny, lze dovodit, že i zrušení dědické smlouvy ujednáním smluvních stran dle § 1981 OZ bude vyžadovat notářský zápis, ačkoli obecně se v OZ požadavek na formu právního jednání při zakládání právních vztahů nevztahuje současně i na právní jednání směřující k jejich zrušení.121
116 „Formu právního jednání stanoví zákon, ustanovení – jakéhokoli zákona. Stanoví-li formu právního jednání zákon, je toto ustanovení vždy kogentní, neboť je možné jednoznačně dovodit, že zákon stanoví požadavek určité formy právě tam, kdy je třeba právně jednat v určité formě z důvodu zachování veřejného řádu, veřejného pořádku. Sankcí za nedodržení formy je v takovém případě neplatnost, a to absolutní (§ 588). Nicméně také tento nedostatek v právním jednání může být zhojen dodatečným ujednáním stran, jak se stanoví v § 582. Obsah tohoto ustanovení ale značně relativizuje závěr o absolutní neplatnosti, takže se spíš zdá, že by negativním následkem vady formy měla být (vždy jen) relativní neplatnost“ In: ZUKLÍNOVÁ, Xxxxxxxx. Forma právních jednání – II. In: xxxxxxxxxxxxx.xx [online] 30. 7. 2015[cit. 26. 3. 2020]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx/x-xxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-xx.
117 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 285.
118 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1589
až 1591, s. 395.
119 Zákon č.89/2012 Sb., ustanovení § 1591: „Dědická smlouva neplatná pro nedostatek formy nebo neplatná pro nesplnění podmínek v § 1584 a 1585 nebo proto, že nevyhovuje ustanovením o smlouvách podle části čtvrté tohoto zákona, může mít přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti.“. 120 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 218.
121 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 285.
Nakonec je třeba zmínit, že dědická smlouva se obligatorně zapisuje do Evidence právních jednání pro případ smrti vedeného Notářskou komorou ČR dle § 35b zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu.
3.5 Obsah dědické smlouvy
Obsahem dědické smlouvy je ustanovení druhé smluvní strany či třetí osoby za dědice či odkazovníka. V souvislosti s obsahem dědické smlouvy vyvstává celá řada otázek. Předně je to otázka, zdali může zůstavitel dědickou smlouvou pořídit o celé pozůstalosti, či nikoli. Dále je třeba zodpovědět, zdali může zůstavitel se svým majetkem libovolně disponovat i po uzavření dědické smlouvy, a jestliže ano, je nutné se ptát, zdali pro tento případ smluvní dědic disponuje právními nástroji, které v takovém nakládání s majetkem zůstaviteli zabrání. Zůstavitel může v dědické smlouvě rovněž stanovit podmínky, a je otázkou, zdali se na ně budou vztahovat toliko pouze ustanovení o podmínkách v první části OZ či zároveň i ustanovení o podmínkách v závěti, jejichž právní úprava je zakotvena v dědickém právu.
Zákon stanoví v ustanovení § 1585 odst. 1 OZ věta první a věta druhá:
„Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti122 musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle.“ Zůstavitel je tedy zákonem omezen co do výše pozůstalosti, když pořizuje pro případ smrti prostřednictvím dědické smlouvy. Je třeba říci, že zákonné ustanovení § 1585 odst. 1 OZ je velmi sporné a odborníci se k jeho výkladu staví s naprosto odlišnými právními názory. Ustanovení § 1585 odst. 2 OZ jako lex specialis dále rozvíjí omezení rozsahu pořízení pro případ smrti dědickou smlouvou na osoby omezené ve svéprávnosti. Pokud je zůstavitel omezený na svéprávnosti, je následně více omezen i v pořízení dědickou smlouvou. Blíže k problematice dědické smlouvy pořízené zůstavitelem omezeným ve svéprávnosti je napsáno v kapitole o stranách dědické smlouvy (kapitola 3. 2. 1). V této
122 Pozůstalost je vymezena v ustanovení § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.: „Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.“ Dle ustanovení § 1475 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. je pozůstalost ve vztahu k dědici dědictvím. Ustanovení § 1585 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. míří na pozůstalost jako celek a nelze ji chápat v tom smyslu, že by zůstavitel byl omezen pořídit dědickou smlouvou co do ¾ dědictví každého z dědiců.
kapitole bude pozornost věnována především zůstaviteli plně svéprávnému, který je omezen pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou do výše třech čtvrtin pozůstalosti.
V rámci právně-historického exkurzu stojí jistě za to zmínit, že OZO také znal omezení rozsahu dědické smlouvy co do ¾ pozůstalosti. Ustanovení § 1253 OZO stanovilo: „Dědickou smlouvou nemůže se manžel docela vzdáti práva činiti poslední pořízení. Čistá čtvrtina, na které nesmí váznouti ani povinný díl někomu náležející, ani jiný dluh, zůstává podle zákona vždy vyhrazena k volnému poslednímu pořízení. Nepořídil-li zůstavitel o ní; přece nepřipadne smluvnímu dědici, třeba by byla slíbena celá pozůstalost, nýbrž zákonným dědicům.“123 Slovní spojení „Manžel se nemůže vzdáti práva činiti poslední pořízení“ značí, že ustanovení § 1253 OZO cílilo primárně na ochranu zůstavitele, aby se nezbavil možnosti o zbylé čtvrtině pořídit závětí.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 1585 OZ pracuje s pojmem pozůstalosti, není od věci tento pojem připomenout. Pozůstalost je vymezena v ustanovení § 1475 odst. 2 OZ, které stanoví: „Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.“ Sluší se uvést, že ustanovení § 1253 OZO pracovalo s pojmem tzv. „čisté čtvrtiny“, na rozdíl od ustanovení § 1585 OZ, které pracuje s pojmem „čtvrtina pozůstalosti“. Co přesně se pod tímto pojmem skrývá, je nutné podrobit dalšímu zkoumání.
Xxxxxx uvádí, že pozůstalost je souhrnem aktiv, pasiv a k nim připočtených dluhů zůstavitele vzniklých jeho smrtí, a právě z tohoto součtu musí zůstat jedna čtvrtina volná.124 Pojem čtvrtiny pozůstalosti je tak nutné chápat ve smyslu čtvrtiny hodnoty pozůstalosti a nikoli jako čtvrtinového podílu na počtu všech věcí tvořících majetek zůstavitele. Čtvrtina se navíc vypočítává vždy z čisté pozůstalosti.125 Z toho vyplývá, že skladba majetku a počet věcí tvořící pozůstalost je irelevantní a klíčová je vždy hodnota, a to hodnota čisté pozůstalosti. Ačkoli je výklad ustanovení § 1585 OZ ve smyslu
123 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, ustanovení § 1253: „Dědickou smlouvou nemůže se manžel docela vzdáti práva činiti poslední pořízení. Čistá čtvrtina, na které nesmí váznouti ani povinný díl někomu náležející, ani jiný dluh, zůstává podle zákona vždy vyhrazena k volnému poslednímu pořízení. Nepořídil-li zůstavitel o ní; přece nepřipadne smluvnímu dědici, třeba by byla slíbena celá pozůstalost, nýbrž zákonným dědicům.“.
124 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 210-211.
125 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 290.
čtvrtiny hodnoty pozůstalosti logický, zůstává otázkou, proč zákonodárce opomenul v ustanovení § 1585 OZ slovo „hodnota“. Dle dikce zákona se jedná o „čtvrtinu pozůstalosti“ a nikoli o „čtvrtinu hodnoty pozůstalosti“ jako je tomu kupříkladu u ustanovení § 1598 OZ.
V praxi si lze představit případ, kdy pozůstalost budou tvořit čtyři automobily. Automobil č. 1 o hodnotě 1 milionu Kč, automobil č. 2 o hodnotě 500 000 Kč, automobil č. 3 o hodnotě 3 miliony Kč a automobil č. 4 o hodnotě 300 000 Kč. Pozůstalost tvoří čtyři automobily o souhrnné hodnotě 4 800 000 Kč. Čtvrtinou pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 1585 odst. 1 OZ je v tomto případě logicky nutno chápat jako čtvrtinu z celkové hodnoty automobilů, tj. 1 200 000 Kč, a nikoli jako jeden automobil ze čtyř. Dědickou smlouvou může tak zůstavitel pořídit nejvýše o částce rovnající se třem čtvrtinám součtu cen automobilů, tj. 3 600 000 Kč.
Je sporné, zdali je tato čtvrtina projevem institutu falcidiánské kvarty či nikoli.126 Ať už projevem falcidiánské kvarty tato čtvrtina je či není, ustanovení § 1585 OZ cílí především na ochranu zůstavitele tím, že omezuje jeho pořizovací svobodu a zároveň smluvní autonomii. Chrání zůstavitele do jisté míry před ním samotným. Názory se potom liší na to, zdali ustanovení § 1585 OZ chrání včetně zůstavitele i dědice a další osoby. To bude stěžejní pro posouzení typu neplatnosti dědické smlouvy v případě porušení tohoto zákonného ustanovení.
V souvislosti s volnou čtvrtinou pozůstalosti je dále potřeba si položit otázku,
k jakému okamžiku se tato volná čtvrtina počítá. Zde se odborná veřejnost opět neshodne.
Rozhodná pro výpočet zmíněné volné čtvrtiny je dle Bednáře hodnota majetku zůstavitele v okamžiku jeho smrti. S odkazem na § 1475 odst. 2 OZ tak musí zůstat volná čtvrtina toho, co zůstavitel zanechal k okamžiku své smrti a co je způsobilé přejít na dědice. Není proto právně relevantní, zda v okamžiku uzavření dědické smlouvy bylo pořízeno o třech čtvrtinách tehdejšího majetku či nikoli.127 Ustanovení § 1585 odst. 1 OZ
126 Blíže k této problematice viz kapitola 7. 3.
127 XXXXXX, Xxxxxx. Dědická smlouva a některé problémy při jejím uzavírání, zejména pak problematika výkladu § 1585 odst. 1 OZ. In: xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx [online] 19. 12. 2017. [cit. 14. 3. 2020]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxx-xxxxxxxx-xxx-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxx-xxx- problematika-vykladu-1585-odst.-1-o.-z.
dle názoru Xxxxxxx necílí na majetek existující v době pořízení, ale skutečně cílí čistě na pozůstalost.128 Bílek shodně tvrdí, že z jazykového i logického výkladu ustanovení § 1585 odst. 1 OZ vyplývá, že rozhodným okamžikem, ke kterému se toto omezení pořizovací volnosti zůstavitele vztahuje je doba úmrtí. Odůvodňuje to tím, že pozůstalost je pojmem práva dědického a do smrti zůstavitele jde o jmění.129 Těmto více či méně shodným názorům však oponují Xxxxxx, Xxxxxxx a Xxxxxx, kteří jsou názoru zcela odlišného a tvrdí, že rozhodný pro výpočet volné čtvrtiny v dědické smlouvě je okamžik uzavření dědické smlouvy mezi zůstavitelem a druhou smluvní stranou, neboť v tuto dobu je zůstavitel ještě na živu a má ze zákona právo disponovat s pozůstalostí.130
Ustanovení § 1585 odst. 1 věta třetí stanoví: „Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.“ Slovo „může“ značí, že se jedná o subjektivní právo zůstavitele pořídit o zbylé čtvrtině pozůstalosti závětí. Pokud toto právo zůstavitel neuplatní, připadne čtvrtina pozůstalosti jeho zákonným dědicům.131
Znění ustanovení § 1585 OZ zakládá řadu dalších právních otázek. Předně je to otázka, zdali bude při porušení tohoto ustanovení dědická smlouva neplatná v celém rozsahu či jen v rozsahu, ve kterém překračuje tři čtvrtiny pozůstalosti. Další otázkou je, zda se bude jednat o neplatnost absolutní či relativní.
Nejprve je nutné vymezit, v jakém rozsahu bude dědická smlouva neplatná pro rozpor s ustanovením § 1585 OZ. Xxxxxx zdůvodňuje, proč je nutné aplikovat neplatnost pouze na část dědické smlouvy, a přitom odmítá veškeré úvahy o tom, že by dědická smlouva měla být neplatná v celém rozsahu. Podle jeho názoru dochází v tomto případě k aplikaci obecného ustanovení § 576 OZ,132 dle kterého bude neplatností postižena pouze část právního jednání, které v tomto případě činí čtvrtinu rozsahu dědické smlouvy. Jestliže by měla být postižená neplatností celá smlouva, jednalo by se podle jeho názoru o přímý rozpor se smyslem a účelem ustanovení o dědické smlouvě, neboť by v takovém
128 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 98.
129 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 289.
130 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 99.
131 Zákon č. 89/2012 Sb. dle ustanovení § 1635 až 1640 rozeznává 6 dědických tříd.
132 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 576: „Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.“ Toto ustanovení je jedním z projevů principu in favorem negotii.
případě připouštěla zneužití ustanovení § 1585 OZ ze strany zůstavitele, což je nepřípustné.133 Tento názor je odbornou veřejností obecně přijímán. Existuje zde tedy názorová shoda na tom, že dědická smlouva bude neplatná pouze v tom rozsahu, v jakém odporuje zákonu, tudíž v rozsahu překročení třech čtvrtin pozůstalosti.
Dále je třeba zodpovědět, a to především kvůli řízení o pozůstalosti, zda jde při porušení zákonného ustanovení § 1585 OZ o neplatnost absolutní či relativní. Stěžejní pro určení, o jakou neplatnost se jedná, je určení, zdali se ustanovení § 1585 OZ vztahuje pouze na ochranu zůstavitele či i jiných osob.
Důvodová zpráva k ustanovením § 1582 až 1585 OZ hovoří o tom, že:
„…zůstavitel se zcela nesmí zbavit práva pořídit individuálně“ a „jeho pořizovací volnost nesmí být omezena“. Není v ní zmínka o tom, že tato ustanovení směřují i na ochranu osob odlišných od zůstavitele.134 Někteří autoři však dovozují, že ochrana je poskytována nejen zůstaviteli, a to pak vede k rozdílným názorům na typ neplatnosti.
Dle Xxxxxxx půjde při porušení § 1585 OZ o neplatnost relativní, tudíž se jí může dovolat pouze osoba, na jejíž ochranu je neplatnost stanovena135 Bílek zastává stejný názor.136 Oba autoři se poté shodně domnívají, že ochrana dle ustanovení § 1585 OZ je poskytována ne jenom zůstaviteli. Dle Xxxxx jsou oprávněni v řízení o pozůstalosti podat námitku neplatnosti všichni účastnící řízení, jejichž dědické právo je dotčeno díky rozporu dědické smlouvy s ustanovením § 1585 OZ.137 Další názor spočívá v tom, že ustanovení § 1585 OZ směřuje jen a pouze na ochranu zůstavitele a nikoho dalšího.138
V ustanovení § 586 OZ se stanoví: „Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba“. Xxxx se moc zůstavitel dovolávat této ochrany, když bude po smrti? Nejedná se tak nakonec o neplatnost absolutní?
133 XXXXXX, Xxxxxx, op. cit.
134 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1582
až 1585, s. 393-394.
135 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 218.
136 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 303.
137 Tamtéž.
138 XXXXXX, Xxxxxx, op. cit.
Na právní jednání, které je neplatné se hledí jako by nebylo učiněno. Nemá právní následky.139 Důvody absolutní neplatnosti právních jednání je vyjádřena v ustanovení § 588 OZ.140 Od relativní neplatnosti se liší tím, že soud k ní přihlíží i bez návrhu a v zákoně jsou taxativně vyjmenované důvody, za kterých je právní jednání absolutně neplatné. Jedním z důvodů absolutní neplatnosti je to, že právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek. V případě, že by zůstavitel pořídil pro případ smrti dědickou smlouvou o celé pozůstalosti, k porušení zákona dojde, neboť zákon výslovně stanoví: „Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti.“ Kumulativně však ještě musí být naplněn zjevný rozpor s veřejným pořádkem. Je třeba se ptát, zda porušením zákona zároveň dojde i ke zjevnému narušení veřejného pořádku, aby se mohlo jednat o absolutní neplatnost. Vzhledem k tomu, že veřejný pořádek je neurčitý právní pojem, budou se zde názory lišit.
Xxxxxx považuje zájem na testovací svobodě člověka za veřejný pořádek a domnívá se, že tak půjde o neplatnost absolutní. Kromě toho tento autor zdůvodňuje svůj závěr o absolutní neplatnosti dědické smlouvy pro rozpor s ustanovením § 1585 odst. 1 OZ i nemožností vznesení námitky neplatnosti ze strany zůstavitele. Důvodem takové nemožnosti je ustanovení § 579 OZ, které neumožňuje vznést námitku neplatnosti právního jednání tomu, kdo neplatnost právního jednání způsobil. Dalším důvodem je to, že zůstavitel se nemůže dovolávat neplatnosti za svého života, protože až do jeho smrti není znám rozsah pozůstalosti, a tak se ani neví, zda dědická smlouva je v rozporu s ustanovením § 1585 odst. 1 OZ či nikoli.141 Zůstavitel by se paradoxně vůbec nemohl dovolávat neplatnosti dědické smlouvy pro rozpor s ustanovením § 1585, ačkoli na jeho ochranu toto ustanovení primárně směřuje. Závěr o absolutní neplatnosti dle Bednáře se jeví jako opodstatněný.
Xxxxxxxx je opačného názoru a přiklání se k neplatnosti relativní a částečné. Ze smyslu a účelu ustanovení § 1585 odst. 1 OZ dle ní vyplývá, že námitku neplatnosti může vznést pouze zůstavitel za svého života. Pokud bude dědická smlouva pořízena o celé
139 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Následky neplatnosti. In: xxxxxxxxxxxxx.xx [online] 19. 11. 2015. [cit. 27. 5.
2020] Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxx.
140 Zákon č.89/2012 Sb., ustanovení § 588: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“.
141 XXXXXX, Xxxxxx, op. cit.
pozůstalosti a zůstavitel nevznese námitku neplatnosti, bude dědická smlouva platná
v plném rozsahu.142
Neplatnost právních jednání obecně je velmi diskutovaným tématem, a nakonec až soudní praxe bude muset určit, zdali se v tomto případě bude jednat o neplatnost absolutní či relativní. Pokud se při porušení ustanovení § 1585 odst. 1 OZ bude jednat o neplatnost relativní, je pak otázkou, kdo bude moci vznést námitku neplatnosti. Z pohledu smluvních stran se jedná o skutečně zásadní otázku. Do té doby, než se soudní praxe přikloní k tomu či onomu názorovému proudu, budou smluvní strany dědické smlouvy ve značné právní nejistotě. Jediným pozitivem je, že odborná veřejnost se alespoň shoduje na tom, že při porušení ustanovení § 1585 odst. 1 OZ se bude jednat o neplatnost částečnou, a nebude tak zneplatněna celá dědická smlouva.
Zastávám názor, že v případě rozporu dědické smlouvy s ustanovením § 1585 odst. 1 OZ se bude jednat o neplatnost absolutní. I když by se teoreticky připustilo, že tři čtvrtiny pozůstalosti dle ustanovení § 1585 odst. 1 OZ je třeba počítat k okamžiku uzavření smlouvy, což by teoreticky umožňovalo zůstaviteli dovolávat se neplatnosti za života, pořád je tu argumentace Bednáře ustanovením § 579 OZ, která se zdá být ze všech výše zmíněných tou nejsilnější.
V návaznosti na ustanovení § 1585 OZ je nutné dále rozvést i ustanovení § 1591 OZ, které stanoví: „…dědická smlouva neplatná pro nesplnění podmínek v § 1585 může mít přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti.“ Ustanovení § 1591 OZ doplňuje obecnou úpravu neplatnosti právních jednání.143 Je třeba se zamyslet nad tím, zda dojde při porušení ustanovení § 1585 OZ bez dalšího k „automatické konverzi“ dědické smlouvy na závěť a v jakém to bude rozsahu.
Problematika konverze neplatné dědické smlouvy na závěť, pokud dědická
smlouva splňuje požadavky závěti dle ustanovení § 1591 OZ, není zcela jednoznačná.
142 XXXXXXXX, Xxxxx. Kdy a jak pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou? Ad Notam: notářský časopis. 2020, č. 2, s. 19-22. Shodně též Xxxxxx, Xxxxxxx a Dobiáš. In: XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx. Dědické právo. Praktická příručka. 1. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 101.
143 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 301.
Výše bylo uvedeno, že i za účinnosti OZO bylo nutné nechat jednu čtvrtinu pozůstalosti
volnou.
Konverzi zbylé čtvrtiny na závěť však OZO neznal. Zbylá čtvrtina připadla zákonným dědicům, pokud o ni zůstavitel nepořídil jinak.144
Ačkoli by se z korelace zákonných ustanovení § 1585 a 1591 OZ mohlo zdát, že jakmile zůstavitel pořídí dědickou smlouvou o celé pozůstalosti, bude tato dědická smlouva v rozsahu jedné čtvrtiny pozůstalosti neplatná, a pouze v případě, pokud má tato dědická smlouva zákonné náležitosti závěti, dojde bez dalšího k tomu, že se dědická smlouva stane v tomto rozsahu platnou závětí, tak ne všichni odborníci jsou stejného mínění.
Je třeba především určit to, zdali má být ustanovení § 1591 vykládáno tak, že pokud bude ještě před dědickou smlouvou pořízeno závětí o celé pozůstalosti, bude dědická smlouva o celé pozůstalosti rušit původní závěť v celém rozsahu, anebo bude dědická smlouva platná o třech čtvrtinách pozůstalosti a ve zbytkové čtvrtině bude platit závěť původní. Samozřejmě vše za předpokladu, že závěti si navzájem odporují a nemohou obstát vedle sebe.
Hlavním smyslem ustanovení § 1591 OZ je zachovat závaznost projevu vůle zůstavitele, který byl vyjádřen v jím uzavřené dědické smlouvě.145 Je nutné si uvědomit, že ačkoli OZO také znal omezení rozsahu dědické smlouvy na tři čtvrtiny pozůstalosti, smlouva byla v případě tohoto porušení neplatná a ke konverzi nedošlo. Později však došlo ke zmírnění prvorepublikovou judikaturou,146 kdy dědickou smlouvou pořídit o celé pozůstalosti de facto bylo možné, aniž by to způsobovalo neplatnost takové smlouvy.
Pokud dle Xxxxxxx dojde k tomu, že zůstavitel pořídí závětí, v níž zůstaví jedné osobě celou pozůstalost a následně dojde k pořízení dědickou smlouvou o celé pozůstalosti ve prospěch jiné osoby, bude rozsah původní závěti redukován na jednu
144 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 211.
145 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 302.
146 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 29. 4. 1932, sp. zn. R I 177/32 (Vážný
11615).
čtvrtinu.147 Z uvedeného výkladu vyplývá, že dědická smlouva nebude v rozsahu překračujícím tři čtvrtiny pozůstalosti automaticky považována za novou závěť, ale pokud již zde nějaká závěť bude, bude v tomto rozsahu platit závěť dřívější.
Zůstavitel může dle Xxxxxxx v dědické smlouvě pořídit i o zbývající čtvrtině pozůstalosti, musí tak ovšem učinit jednostranně a výslovně.148 To značí, že pokud zůstavitel výslovně uzavře dědickou smlouvou o třech čtvrtinách pozůstalosti a v téže smlouvě jednostranně a výslovně pořídí o zbylé čtvrtině pozůstalosti, bude pak tato zbylá čtvrtina považována za novou závěť. Původní závěť pozbude platnosti, neboť je zde nová, vedle které nemůže obstát.
Xxxxxx je názoru, že se uplatní kombinace ustanovení § 1576 OZ (princip, že novější závěť ruší závěť předchozí, jestliže vedle ní nemůže obstát.) a ustanovení § 1591 OZ. Původní závěť sepsaná ve prospěch jedné osoby bude dle jeho názoru bez dalšího zrušena později pořízenou dědickou smlouvou o celé pozůstalosti.149
Problematika omezení dědické smlouvy dle ustanovení § 1585 a její konverze dle ustanovení § 1591 OZ způsobuje nejistotu smluvních stran a omezuje zůstavitele, aby pořídil o svém majetku zcela volně. Ve spojení s právem zůstavitele volně nakládat s majetkem dle ustanovení § 1588 OZ je pak jedním z důvodů, proč se dědická smlouva potýká s minimálním zájmem ze strany veřejnosti.150 Lze se domnívat, že jedním z důvodů nezájmu veřejnosti bude i sporný výklad dalších ustanovení zákona o dědické smlouvě a s tím spojená vysoká právní nejistota smluvních stran.
3.5.2 Převod majetku za života zůstavitele
Zůstavitel může s ohledem na § 1588 odst. 1 OZ se svým majetkem libovolně nakládat za svého života a nic mu v xxx nebrání. Důvodová zpráva k tomu uvádí:
„Dědická smlouva zakládá povolání smluvní strany za dědice - a jen to. Smluvnímu dědici má připadnout to, co po zůstavitelově smrti z jeho majetku zbude. Proto nelze zůstaviteli
147 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 211.
148 Tamtéž.
149 XXXXXX, Xxxxxx, op. cit.
150 XXXXX, Roman et al, op. cit., s. 289.
bránit, aby se svým majetkem nakládal za svého života zcela libovolně.“151 To dostává smluvního dědice do velmi nevýhodné pozice, neboť uzavírá dědickou smlouvu s určitou představou o tom, s jakým majetkem disponuje zůstavitel a může mu tak v naději budoucího velkého dědictví poskytnout na oplátku při uzavírání smlouvy vysoké protiplnění, avšak ani toto protiplnění poskytnuté smluvním dědicem nebude zůstavitele dle ustanovení § 1588 odst. 1 OZ zavazovat k tomu, aby majetek nezcizil.
Strany se dokonce nemůžou ani odchýlit v dědické smlouvě od výše zmíněného ustanovení § 1588 OZ a smluvit si omezení nakládání s majetkem, neboť se jedná o kogentní úpravu, a nikoli dispozitivní.152 To činí z dědické smlouvy poněkud problematický institut překypující nejistotou, a to navzdory ustanovení § 1588 odst. 2 OZ, které libovůli zůstavitele do jisté míry omezuje a umožňuje smluvnímu dědici
„napadnout“ darování či závěť pro rozpor s dědickou smlouvou. Závěť, která bude v rozporu s dědickou smlouvou kvůli tomu, že má být titulem pro dědění majetku spadajícího pod tuto dědickou smlouvu, lze pořídit jen se souhlasem smluvního dědice, a to ve formě veřejné listiny. (srov. ustanovení § 1590 OZ)153
Pro smluvního dědice může být výhodné, dohodnout se s zůstavitelem v dědické smlouvě na smluvním ustanovení, kterým se zůstavitel zaváže převést svůj majetek na smluvního dědice za svého života, a to na základě zákonného ustanovení § 1589 odst. 1 OZ. Převod majetku bude jednáním inter vivos.154 Dle dikce zákona155, pokud je majetek sepsán ve formě veřejné listiny, tj. notářského zápisu, musí si strany v dědické smlouvě dohodnout, že se tato smlouva nevztahuje jen na majetek takto sepsaný. Pokud se nedohodnou a nepřevede-li zůstavitel na smluvního dědice všechen svůj majetek nebo
151 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1587 až 1588, s. 394-395.
152 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit. s. 295.
153 Blíže k této problematice viz kapitola 3. 5. 3.
154 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 216.
155 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1589 odst. 1: „Dohodnou-li se strany, že zůstavitel převede na smluvního dědice majetek již za svého života, může být tento majetek sepsán ve formě veřejné listiny. V takovém případě, nepřevede-li zůstavitel všechen svůj majetek, anebo získá-li po převodu další majetek, se dědická smlouva vztahuje jen na majetek takto sepsaný, ledaže bylo ujednáno něco jiného.“.
získá-li po převodu další majetek, pak smluvní dědic skutečně zdědí jen ten majetek, o němž je sepsán notářský zápis a který na něj byl za života zůstavitele převeden.156
Zůstavitel může převést na smluvního dědice svůj majetek jak za úplatu, např. kupní smlouvou, tak i bezúplatně, např. darovací smlouvou. Pokud se majetek převádí smlouvou darovací, nejedná se v tomto případě o darování mortis causa157 Je třeba si uvědomit, že zde najednou figurují dvě smlouvy, a to smlouva dědická a smlouva, kterou se majetek převádí.158 Úplata může být také sjednána dvakrát, a to jednou v dědické smlouvě a podruhé v kupní smlouvě, kterou se majetek na smluvního dědice za života zůstavitele převádí.
Dále je třeba mít na mysli, že pokud se smluvní dědic zavázal v dědické smlouvě poskytovat zůstaviteli protiplnění, trvá tato povinnost vůči zůstaviteli i poté, co dojde k převodu vlastnického práva. Pokud došlo k odevzdání majetku za života zůstavitele a smluvní dědic následně zemře, přecházejí práva a povinnosti (práva vázaná výlučně na osobu smluvního dědice nepřecházejí) z dědické smlouvy na dědice tohoto smluvního dědice.159 Pokud tedy otec, jako zůstavitel, uzavřel úplatnou dědickou smlouvu se svým synem, jakožto smluvním dědicem, a tento syn by zemřel ještě před otcovou smrtí, přechází povinnost plnění z dědické smlouvy na synova dědice, tj. např. na jeho syna či dceru, tj. vnouče zůstavitele. Platí to však pouze za situace předpokládané ustanovením
§ 1589 odst. 2 OZ.
Pokud nedojde k převodu majetku za života zůstavitele podle ustanovení § 1589 odst. 2 OZ, poté dle Xxxxxxx smrtí zůstavitele či smluvního dědice zanikají všechny povinnosti z dědické smlouvy.160
156 Dědická smlouva tak může být poněkud v rozporu s její, pro smluvního dědice rizikovou, charakteristikou, totiž že: „Smluvnímu dědici má připadnout jen to, co po zůstavitelově smrti z jeho majetku zbude.“.
157 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 216.
158 Pro samotnou smlouvu, kterou se realizuje převod vlastnického práva na smluvního dědice za života, se forma veřejné listiny nevyžaduje. In: XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx. Dědické právo. Praktická příručka. 1. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 104.
159 Tamtéž.
160 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 217.
Ustanovení § 1589 OZ je převzato ze švýcarské právní úpravy.161 Odbornou veřejností je ustanovení § 1589 OZ vykládáno obtížně. Především není jasné, zda ustanovení § 1589 OZ nezakládá možnost nabytí majetku současně mortis causa i inter vivos. Plašil si všímá problematického výkladu ustanovení § 1589 OZ a srovnává toto ustanovení právě se švýcarskou právní úpravou, ze které je tento institut převzat. Dochází mj. k závěru, že: „Kombinace prvků pořízení pro případ smrti a právního jednání mezi živými je převzetím švýcarské úpravy čl. 534 ZGB pravděpodobně dovedena tak daleko, že zůstavitelův majetek má být na smluvního dědice převeden právním jednáním inter vivos, avšak zároveň má být takový převod vnímán i jako plnění mortis causa. To činí podstatné právně-teoretické překážky, neboť pro jediný majetkový transfer jako by existovaly dva různé právní tituly, nadto jednak s důsledkem převodu, jednak přechodu práva.“162
Závěrem je tak třeba říci, že tak jako u řady dalších ustanovení o dědické smlouvě, bude i zde záležet na budoucí notářské a soudní praxi, jak se k výkladu a k aplikaci ustanovení § 1589 OZ postaví. Toto ustanovení slouží ke snížení rizika smluvního dědice, že zůstavitel majetek po uzavření dědické smlouvy zcizí. V současnosti je však vzhledem k nejasnému výkladu míra právní nejistoty pro obě strany dědické smlouvy velmi vysoká.
3.5.3 Neúčinnost právních jednání zůstavitele pro rozpor s dědickou smlouvou
Právní postavení smluvního dědice je díky právní úpravě v OZ, jak již bylo řečeno výše, značně nejisté. Zůstaviteli nic nebrání, aby se majetku před koncem svého života libovolně „zbavoval“.163 Otec jako zůstavitel může darovat, prodat, směnit či jinak zcizit mnohá cenná aktiva z budoucí pozůstalosti ve prospěch svých kamarádů, ačkoli má uzavřenou dědickou smlouvu se svým synem, ve které je stanoveno, že syn tato aktiva zdědí. Sluší se poznamenat, že xxxxxxx xxxxx je ještě ve vyšší nejistotě, neboť závěť může zůstavitel kdykoli jednostranně odvolat.164 Dědická smlouva je však, na rozdíl od závěti,
161 Srov. Art. 534 Schweizerisches Zivilgesetzbuch (dále jen „ZGB“).
162 XXXXXX, Xxxxx. O převodu majetku na smluvního dědice za zůstavitelova života podle § 1589 OZ. In: xxxx.xx [online] 21. 4. 2017. [cit. 22. 5. 2020]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx-xx- notam/detail/39_486-o-prevodu-majetku-na-smluvniho-dedice-za-zustavitelova-zivota-podle-s-1589- oz#_ftn33.
163 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1588 odst. 1 věta první: „Dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal za svého života podle xxxxxxx.“.
164 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1494 odst. 1 věta první: „Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti,
případně i odkaz.“.
dvoustranným právním jednáním, a tak vysoká míra nejistoty smluvního dědice je zde problematická.
Zákon naštěstí zná určité právní mechanismy, které tuto nejistotu smluvního dědice zmírňují a „oklešťují“ libovůli zůstavitele při nakládání se svým majetkem potom, co uzavře dědickou smlouvu. Ustanovení o dědické smlouvě, které snižuje míru nejistoty smluvního dědice a omezuje benevolenci zůstavitele v nakládání se svým majetkem po uzavření dědické smlouvy je zákonné ustanovení § 1588 odst. 2 OZ. Toto ustanovení umožňuje smluvnímu dědici dovolávat se neúčinnosti darovací smlouvy či posledního pořízení pro případ smrti, právě pokud jsou rozporu s dědickou smlouvou.165
Dle Xxxxxxx je nutné důsledně odlišovat obecná ustanovení o relativní neúčinnosti dle ustanovení § 589 a násl. OZ., kdy se odpůrce dovolává neúčinnosti právního jednání tzv. odpůrčí žalobou a neúčinnost dle ustanovení § 1588 odst. 2 OZ, která by měla být v zákoně správně formulována jako neplatnost a zákonodárce zde pochybil.166
Ustanovení § 1588 odst. 2 OZ nedopadá na situaci, kdy zůstavitel zcizuje majetek prodejem. Kupní smlouva, kterou zůstavitel převádí na třetí osobu majetek, by na základě ustanovení § 1588 odst. 2 OZ napadnout nešla, i když by byla v rozporu s uzavřenou dědickou smlouvou. Bílek se domnívá, že pokud by byla v této převodní kupní smlouvě stanovena kupní cena v hrubém nepoměru k ceně obvyklé, mohl by se pak v tomto případě smluvní dědic dovolávat relativní neúčinnosti dle § 589 a násl. OZ. Odpůrčí žalobou by se mohl smluvní dědic dovolávat relativní neúčinnosti dle § 589 a násl. OZ i v situaci, kdy by byla předmětem dědické smlouvy pouze jedna konkrétní věc, kterou by zůstavitel, byť za úplatu, zcizil, a to bez ohledu na to, zda by cena byla v hrubém nepoměru k ceně obvyklé.167 Pokud by tento právní názor zastávala v budoucnu i judikatura, znamenalo by to podstatné zvýšení ochrany smluvního dědice.
165 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1588 odst. 2: „Pořídí-li však zůstavitel pro případ smrti nebo uzavře-li darovací smlouvu tak, že to s dědickou smlouvou není slučitelné, může se smluvní dědic dovolat neúčinnosti těchto právních jednání.“.
166 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 97.
167 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 297.
Na níže uvedeném zjednodušeném modelovém příkladu lze demonstrovat, jak nespravedlivá může dědická smlouva být vůči smluvnímu dědici a jak slabou ochranu mu zákon poskytuje.
Pan Xxxxx je vášnivým sběratelem automobilů. Tři čtvrtiny majetku Xxxxxx tvoří automobily v hodnotě dvaceti milionů Kč. Nyní se nachází v tíživé finanční situaci a nutně potřebuje peníze. Je nucen zpeněžit své automobily, a protože je nechce prodat, vymýšlí jinou alternativu. Chce přitom, aby automobily zůstaly v rodině.
Pan Xxxxx se nakonec rozhodně uzavřít se svým synem Xxxxxxxx úplatnou dědickou smlouvu. Xxxxx xxxxxx Xxxxxxx xxxxxxxx smlouvou za dědice automobilů. Xxxxxx Xxxxxxxx na oplátku poskytne peněžní protiplnění v částce dvacet milionů Kč. Xxxxx se však těsně před smrtí s Xxxxxxxx rozkmotří a své automobily prodá sousedovi za tržní cenu. Xxxxx následně všechny své peníze téměř utratí a zemře. Xxxxxx, který svou povinnost z dědické smlouvy splnil, by v tomto případě přišel o všechny své peníze a automobily by nezdědil. Dědické právo Martinovi vznikne pouze jako dědici ze zákona (resp. dědici nepominutelnému). Xxxxxx nezdědí automobily, které tvořily tři čtvrtiny hodnoty pozůstalosti, ačkoli dal svému otci tak vysoké protiplnění. 168
S ohledem na výše uvedené není jasné, zda by se v tomto případě mohl Xxxxxx dovolávat relativní neúčinnosti kupní smlouvy dle ustanovení § 589 a násl. OZ. Lze se domnívat, že spíše ne. Jisté je, že neúčinnosti dle ustanovení § 1588 odst. 2 OZ by se Xxxxxx dovolávat nemohl určitě, neboť automobily nebyly zůstavitelem Xxxxxxx xxxxxxx darovací smlouvou ani o nich nepořídil závětí. Dědické právo zde Xxxxxxxxx žádnou ochranu neposkytuje.
Ve výše uvedeném příkladu by se dalo teoreticky uvažovat i o zjevném zneužití práva zůstavitele dle § 1588 odst. 1 OZ, tj. práva zůstavitele převádět libovolně majetek za svého života. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany dle ustanovení § 8 OZ.
168 Kvůli riziku, které smluvní dědic podstupuje, může být dědická smlouva v určitých případech považována za odvážnou. Blíže viz kapitola 4. 1.
Již výše bylo uvedeno, že Bílek se přiklání ke kogentnosti ustanovení § 1588 odst. 1 OZ a spíše vylučuje možnost stran ujednat si ve smlouvě omezení libovůle zůstavitele při nakládání s majetkem po uzavření dědické smlouvy.
Existuje zde ovšem i jiný pohled na věc. Názor, že riziko smluvního dědice spočívající v tom, že zůstavitel po uzavření dědické smlouvy zcizí všechen svůj majetek prodejem, lze eliminovat vhodnými smluvními ujednáními v dědické smlouvě. Tento názor zastává Xxxxx, který dává příklad ujednání zákazu zcizení nemovitostí, které může být zapsáno i do katastru nemovitostí s účinky vůči třetím osobám.169
Je otázkou, k čemu se nakonec přikloní praxe. Je nadmíru jasné, že pokud by se připustilo možné smluvní omezení v libovůli zůstavitele v nakládání s majetkem po uzavření dědické smlouvy, dávala by dědická smlouva smluvnímu dědici mnohem vyšší právní jistotu.
3.5.4 Xxxxxxxx v dědické smlouvě a jejich odlišnost od podmínek v závěti
V ustanovení § 548 odst. 1 věta první se stanoví: „Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky.“ Účastníci soukromoprávních vztahů mohou účinek právního jednání vázat na splnění podmínky.
Podmínky jsou nahodilé složky právního jednání, accidentalia negotii. Nahodilost je myšlena ve smyslu toho, že tyto nahodilé složky se v obsahu právního jednání vyskytují občas, tu a tam. Podmínka „podmiňuje“ právní následky závislé na skutečnosti, o níž není v době právního jednání jednajícímu známo, zda nastane, anebo že nastala.170 Podmínka od sebe dělí okamžik závaznosti právního jednání a jeho účinek. Účinek nastává splněním podmínky automaticky, a to bez nutnosti dalšího právního jednání.171 Právní jednání musí svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu.172
169 XXXXX, Xxxxx et al. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013. s. 289.
170 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část, op. cit., s. 182-183. 171 XXXXXXX, Xxxx et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014. Velké komentáře, s. 1956.
172 Ustanovení § 547 OZ: „Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.“.
Podmínka musí být přípustná.173 Pokud je podmínka v rozporu se zákonem, dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem týkajícím se postavení osob, může být dle okolností považována za relativně neplatnou, absolutně neplatnou či zdánlivou. K zdánlivé podmínce se nepřihlíží.174
Podmínky se dále dělí podle mnoha faktorů. Podle formulace se dělí na podmínky pozitivní a podmínky negativní.175 Neméně důležitým dělícím faktorem je možnost ovlivnění skutečnosti ze strany smluvních stran. Pokud je skutečnost jednající stranou ovlivnitelná, např. sňatek, potom se jedná o podmínku potestativní. Pokud však smluvní strana nemá vliv na ovlivnění skutečností, poté se jedná o podmínky náhodné neboli kauzální, typicky např. přírodní událost.176 Dále se dělí dle ustanovení § 548 odst. 2 OZ na podmínky odkládací či podmínky rozvazovací podle toho, zda právní následky při jejím splnění nastanou či zaniknou. Pokud není jasné, zda jde v právním jednání o podmínku odkládací či rozvazovací, zákon v ustanovení § 548 odst. 3 OZ stanoví domněnku, že jde o podmínku odkládací. Jedná se o projev zásady in favorem negotii zakotvený v ustanovení § 574 OZ čili, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Pokud není jisté, zda se podmínka splní či nesplní, poté se o ní hovoří jako o tzv. podmínce pendentní.177 Výše uvedený výčet měl za cíl demonstrovat ty nejdůležitější druhy podmínek a jejich dělení. Teorie pak zná mnohé další způsoby dělení.
Právní úprava zmaření i splnění podmínky neoprávněnou osobou se nachází v ustanovení § 549 OZ. Fikce nesplnění podmínky je stanovena v ustanovení § 549 odst. 1 OZ: „K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně osoba, která není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na prospěch.“
Ustanovení § 549 odst. 1 OZ se bude primárně vztahovat na podmínky potestativní. Osoba musí mít možnost způsobit její splnění. Jednající osoba tak navíc musí učinit úmyslně a splnění ji musí být na prospěch.178 Ustanovení § 549 odst. 2 OZ stanoví ještě
173 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Xxxxxx I., op. cit., s. 1329.
174 XXXXXXX, Xxxx et al, op. cit., s. 1956.
175 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část, op. cit., s. 182-183.
176 XXXXXXX, Xxxx et al, op. cit., s. 1956.
177 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část, op. cit., s. 182-183.
178 XXXXXXX, Xxxx et al, op. cit., s. 1962.
tuto právní fikci: „Zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou.“
Podmínka nesmí být od počátku nemožná. Pokud nastane až následná nemožnost podmínky, poté platí, že podmínka rozvazovací má za následek trvalou účinnost právního jednání, a to od počátku. Podmínka odkládací poté neúčinnost právního jednání s konečnou platností.179 Zákaz počáteční nemožnosti podmínek je projevem zásady nemo ultra posse obligatur.
Ustanovení § 548 odst. 1 věta druhá OZ stanoví: „Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní.“ Pokud je tedy od počátku nemožná podmínka rozvazovací, nepřihlíží se k ní. Ustanovení o podmínce bude zdánlivé, dojde k analogii s ustanovením § 554 OZ. Na platnost či účinnost právního úkonu jako celku to nemá žádný vliv. Jednání, které je základem práv a povinností je nepodmíněné.180
Pokud je od počátku nemožná podmínka odkládací, bude dle právní teorie právní úkon neplatný jako celek.181 Xxxxxxxxx zdůrazňuje, že se v tomto případě neuplatní pravidlo o možnosti oddělit vadnou část právního jednání, a zbytek právního jednání považovat za bezvadný dle ustanovení § 576 OZ.182
V dědickém právu se setkáváme se speciální právní úpravou podmínek v rámci vedlejších doložek v závěti. Podmínka je totiž dle ustanovení § 1551 odst. 1 OZ jednou z vedlejších doložek v závěti. Dle znění ustanovení § 1551 odst. 2 OZ, pokud směřuje podmínka pouze ke zřejmému obtěžování dědice či odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní. Je tedy zdánlivá. Dále se nepřihlíží ani k podmínce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná. Podmínky v závěti jsou dále speciálně rozvedeny v ustanovení § 1561 a násl. OZ.
179 XXXXXXX, Xxxx et al, op. cit., s. 1956.
180 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Xxxxxx I., op. cit., s. 1329.
181 XXXXXXX, Xxxx et al, op. cit., s. 1956.
182 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. Podmínka a doložení času. In: xxxxxxxxxxxxx.xx [online] 24. 6. 2015.[cit. 28.
4. 2020]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx/xxxxxxxx-x-000.
V ustanovení § 1561 odst. 1 se stanoví: „Směřuje-li podmínka k jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může být opakováno, musí být znovu vykonáno po smrti zůstavitele, třebaže se tak stalo již za zůstavitelova života, není-li zřejmá jiná vůle zůstavitele.“ Toto ustanovení musí být vykládáno s ohledem na ustanovení § 1551 odst. 2 OZ. Dědic tak v podmínce stanoveným opakovaným výkonem jednání nesmí být zřejmě obtěžován ze zjevné zůstavitelovy svévole. Například opakované vystudování té samé školy by mohlo být za zřejmě obtěžující považováno.183
Podmínky v závěti mohou být jak odkládací, tak rozvazovací. Pokud je dědic povolán s odkládací podmínkou, dojde s ohledem na právní fikci v ustanovení § 1513 OZ ex lege ke vzniku tzv. svěřenského nástupnictví neboli fideikomisární substituce. Odkládací podmínka musí být následným dědicem splněna, aby nabyl dědictví, jinak bude dědit přední dědic.184 Následný dědic, pokud se má dědictví dočkat, musí přežít zůstavitele, být způsobilý dědit a také se splnění odkládací podmínky dožít.185 Splněním rozvazovací podmínky předním dědicem má za následek to, že přední dědic dědictví pozbude a bude dědit dědic následný, který je určen v závěti či v zákoně.186
Jestliže zůstavitel udělí dědici právo s nemožnou rozvazovací podmínkou, nepřihlíží se k ní a právo dědici zůstane. Ustanovení závěti je neplatné, pokud se jím někomu uděluje právo s nemožnou odkládací podmínkou.187
Thöndel uvádí, že lze v kontextu zásady actus valeat minus quam pereat188 dovodit, že jde o neplatnost relativní. Neplatnosti ustanovení závěti se poté domáhá dědic, kterému byla podmínka stanovena.189 Pokud bude odkládací podmínka nemožná, xxxxxxx xxxxx nebude dědit. Není přitom rozhodující, zda nemožnost nastala od počátku či až dodatečně.190
183 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 28-29.
184 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo., op. cit., s. 88-89.
185 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 28.
186 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo., op. cit., s. 88-89.
187 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 29.
188 Právní jednání je potřeba pokládat spíše za platné.
189 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo., op. cit., s. 89.
190 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV. op. cit., s. 176-177.
Vztahují se však na podmínky obsažené v dědické smlouvě ustanovení o podmínkách v závěti? Nikoli. Z ustanovení § 1587 OZ 191 a na něj navazující důvodové zprávy192 k tomuto ustanovení, jasně vyplývá, že se na podmínky v dědické smlouvě neuplatní ustanovení o podmínkách v závěti dle ustanovení § 1561 a násl. OZ, nýbrž s ohledem na kontraktační povahu institutu dědické smlouvy se uplatní podmínky pouze dle obecných ustanovení § 548-549 OZ.
Odborná literatura dále rozvádí důvodovou zprávu k ustanovení § 1587 OZ a stanoví, že v případě dědické smlouvy nedojde k aplikaci nejen ustanovení § 1561 a násl. OZ, nýbrž také ustanovení § 1551 OZ. Aplikuje se skutečně pouze obecná úprava podmínek v ustanovení § 548 až 549 OZ spolu s dalšími ustanovení obecné úpravy právních jednání.193
Xxxxxx hovoří v souvislosti ustanovením § 1587 OZ o tom, že zákon posiluje smluvní, a nikoli pořizovací prvky dědické smlouvy.194 Dědická smlouva je na rozdíl od závěti dvoustranným právním jednáním, a navíc obligatorně vyžaduje formu veřejné listiny195, notářského zápisu. Smluvní dědic se tedy zavazuje a souhlasí s podmínkami obsaženými v dědické smlouvě okamžikem jejího uzavření před notářem. Je tedy logické, že v důsledku nemožnosti přímého ovlivnění podmínky v závěti, ve které zůstavitel stanovuje podmínky jednostranně, požívá xxxxxxx xxxxx poněkud vyšší zákonné ochrany před podmínkami v závěti nežli dědic smluvní před podmínkami obsaženými v dědické smlouvě. V důsledku poněkud menší ochrany smluvního dědice v porovnání se závětním a nemožné aplikace ustanovení o podmínkách v závěti, lze dovodit, že ustanovení o podmínce v dědické smlouvě, směřující ke zjevnému obtěžování dědice ze zjevné zůstavitelovy svévole, nebude zdánlivé, neboť se neaplikuje ustanovení § 1551 odst. 2 OZ.
191 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1587: „O podmínkách v dědické smlouvě platí § 548 a 549.“
192 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1587
až 1588, s. 394-395.
193 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 293.
194 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 213.
195 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1582 odst. 2: „Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.“
Blíže k problematice formy dědické smlouvy viz kapitola 3. 4.
Bílek upozorňuje na to, že na duplicitní právní úpravu týkající se nesrozumitelnosti podmínek v ustanovení § 553 odst. 1 a § 1551 odst. 2 OZ.196 Nesrozumitelná podmínka v dědické smlouvě tak bude zdánlivá, ale pouze z důvodu aplikace ustanovení § 553 odst. 1 OZ, a nikoli díky aplikaci ustanovení § 1551 odst. 2 OZ.
Pokud by smluvní ujednání o podmínce v dědické smlouvě bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem a zároveň by odporovalo zákonu, potom by takové ujednání bylo absolutně neplatné dle ustanovení § 588 OZ a soud by musel k neplatnosti přihlížet ex officio, tedy bez nutnosti námitky neplatnosti ze strany smluvního dědice. Podmínka v dědické smlouvě, která by smluvního dědice zjevně obtěžovala, by se teoreticky také dala napadnout z důvodu její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy (relativní) či pro zjevný rozpor s dobrými mravy (absolutní). To je však otázka, kterou zodpoví až soudní praxe.
V souvislosti s neplatností podmínek v dědické smlouvě je nutné zmínit, že neplatnost ustanovení o podmínce v dědické smlouvě může zakládat neplatnost celé dědické smlouvy.197
V důsledku nemožné aplikace ustanovení § 1551 OZ,198 nebude smluvní dědic chráněn zdánlivostí podmínky, která by byla nepřiměřeným obtěžováním smluvního dědice ze zjevné svévole zůstavitele. S ohledem na to, co bylo výše v této kapitole řečeno o podmínkách obecně, platí, že pokud bude odkládací podmínka v dědické smlouvě od počátku nemožná, potom bude celá dědická smlouva neplatná. Vzhledem k aplikaci pouze obecných ustanovení o podmínkách se v dědické smlouvě nepřihlíží k nemožné podmínce, s níž je spojen zánik práva či povinnosti, tedy k podmínce rozvazovací.199 Pokud se k podmínce nebude přihlížet, bude to mít za následek pouze to, že se na ní bude hledět, jako by nebyla a právní jednání bude nadále platné.
196 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 221.
197 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 293.
198 Nemožnost aplikace ustanovení § 1551 zákona č. 89/2012 Sb. na dědickou smlouvu je logická. Dědická smlouva je na rozdíl od závěti dvoustranným právním jednáním. Smluvní dědic tak má přímou možnost ovlivnit obsah tohoto pořízení pro případ smrt a vyjádřit s ním souhlas.
199 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 548 odst. 1 věta druhá: „Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní.“.
Ve prospěch smluvního dědice svědčí to, že u dědické smlouvy postačí na rozdíl od závěti (srov. § 1561 OZ) to, aby smluvní dědic splnil podmínku, která směřuje k jednání, jež lze opakovat, již za života zůstavitele, a to bez toho, aniž by ji musel opakovat po zůstavitelově smrti. Zde je tedy pro změnu přiznána určitá výhoda dědici smluvnímu oproti dědici závětnímu. Nic by však nemělo vylučovat možnost stran dědické smlouvy ujednat si jinak. Pokud tedy zůstavitel chce, aby smluvní dědic splnil jednání, které je předmětem podmínky znovu i po jeho smrti, musí si tak s ním dohodnout v dědické smlouvě.
V závěti se dle ustanovení § 1552 OZ nepřihlíží k podmínce, kterou: „…zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel však může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.“. Dle Thöndela by se nemělo přihlížet ani k podmínce, dle které by se dědic měl rozejít s osobou, se kterou žije bez řádného statusového svazku.200 Vztahuje se však ustanovení § 1552 OZ také na dědickou smlouvu? Dle Xxxxxxx se ani toto, z jeho pohledu přísné ustanovení, v dědické smlouvě neuplatní, a to poskytuje zůstaviteli dědickou smlouvu jako skvělý prostředek k naplnění svých posledních přání.201 Nemožnost aplikace ustanovení § 1552 OZ na dědickou smlouvu lze ostatně vyčíst rovnou z důvodové zprávy.202
Díky aplikaci obecných ustanovení o závazcích a smlouvách v části čtvrté OZ nelze u dědické smlouvy její obsah, a tudíž ani ustanovení o podmínkách v ní obsažené, jednostranně změnit. V tom se liší od závěti, kdy zůstavitel může až do okamžiku své smrti podmínky ze závěti odstranit, ideálně tím, že starou závěť zničí a pořídí pro případ smrti závětí novou.203 Pokud chce zůstavitel s druhou smluvní stranou podmínky v dědické smlouvě změnit či odstranit, musí tak učinit se souhlasem druhé smluvní strany.204
200 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo, op. cit., s. 84.
201 XXXXXX, Xxxxxx, op. cit.
202 „Při ujednání podmínek v dědické smlouvě neuplatní ustanovení o podmínkách v závěti dle § 1561 a
násl.“ In: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení
§ 1587 až 1588, s. 394-395.
203 Škrtat či přepisovat v závěti se zůstaviteli může být pro zůstavitele rizikové s ohledem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 171/2018.
204 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1759.
Podmínek může být v dědické smlouvě obsaženo více. V případě většího počtu podmínek, jsou poté stanoveny buď kumulativně či alternativně. V případě kumulace je na smluvním dědici, aby splnil podmínky všechny. Naproti tomu u alternativních podmínek postačí smluvnímu dědici k tomu, aby bylo dosaženo právního následku, zvolit si pouze některou z podmínek obsažených v dědické smlouvě dle svého uvážení a tu splnit.205
Na závěr lze uvést, že právní úprava podmínek v závěti a dědické smlouvě je v ledasčem odlišná. Poměrně jasná speciální úprava podmínek v závěti, která chrání závětního dědice proti svévoli zůstavitele, a zároveň omezuje pořizovací volnost zůstavitele, se na dědickou smlouvu neaplikuje. Vzhledem k absenci speciálních ustanovení podmínek pro dědickou smlouvu by měl smluvní dědic pečlivě zvažovat, zda dědickou smlouvu se zůstavitelem uzavře a jaké podmínky si v ní případně se zůstavitelem dohodne. Zůstavitel by měl zase myslet na to, že podmínky v dědické smlouvě může změnit jen se souhlasem smluvního dědice. Obě strany by pak měly především myslet na to, že riziko soudního vyslovení neplatnosti dědické smlouvy kvůli tomu, že obsahuje neplatnou podmínku, je veliké. Na druhou stranu zákon dává v rámci zásady smluvní autonomie širší možnosti ujednání podmínek v dědické smlouvě, nežli je tomu u jednostranné závěti, což je zejména pro zůstavitele výhodou.
3.6 Zrušení dědické smlouvy
Smlouva strany zavazuje a lze ji změnit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů.206 Občanský zákoník dává řadu možností, jak zrušit dědickou smlouvu. Je tomu tak díky její smluvní povaze a s tím související aplikací části čtvrté OZ. Vzhledem k velkému množství způsobů, jak dědickou smlouvu zrušit, budou níže zmíněny pouze některé z nich. Ve všech případech je nutné trvat na tom, aby se zrušení dědické smlouvy dělo osobním jednáním jak zůstavitele, tak druhé smluvní strany. Zastoupení je vyloučeno.207
205 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 28.
206 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1759: „Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v
případech stanovených v zákoně.“
207 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 110.
První možností, jak dědickou smlouvu zrušit, je aplikace ustanovení § 1981 OZ, které stanoví možnost zrušení dědické smlouvy, coby závazku, dohodou stran (dissolucí): „Stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový.“ Jedná se tedy o dvou či vícestranné právní jednání. Standardně, co se týče formy dohody, platí ustanovení § 559 OZ, které umožňuje zvolit si libovolnou formu právního jednání. Výše však bylo uvedeno,208 že v případě zrušení dědické smlouvy dohodou, bude nutné trvat na formě přísně písemné, tj. formě veřejné listiny. Strany se mohou dohodnout i na zrušení staré dědické smlouvy a následně ji nahradit dědickou smlouvou novou. Umožňuje jim to ustanovení § 1902 OZ. Tento typ dohody, kdy dojde k zániku závazku a následně je nahrazen závazkem novým se nazývá tzv. privativní novace.209
Další teoreticky myslitelnou možností zrušení dědické smlouvy je, aby si zůstavitel s druhou smluvní stranou ujednali v dědické smlouvě možnost výpovědi dle ustanovení § 1998 odst. 1 OZ. Závazek zaniká vypovězením dle ustanovení § 1998 odst. 2 OZ, a to uplynutím výpovědní doby či účinností výpovědi. Výpověď je jednostranným a bezformálním právním jednáním vedoucím primárně k zániku závazků s trvalým či nepřetržitým plnění.210 Výpovědí zaniká závazek ex nunc.211 Výpověď by teoreticky připadala v úvahu ze strany smluvního dědice, a to u dědické smlouvy úplatné, ve které se smluvní dědic zaváže platit zůstaviteli do konce jeho života důchod.
Problematická je možnost aplikace ustanovení § 1999 OZ212 a § 2000 OZ213 na takovou dědickou smlouvu. Ustanovení § 1999 OZ se aplikuje pouze na smlouvy na dobu neurčitou. Ustanovení § 2000 OZ pouze na smlouvy na dobu určitou. Tato ustanovení
208 Blíže k této problematice viz kapitola 3. 4.
209 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit., s. 492.
210 Tamtéž, s. 515.
211 XXXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník X. Xxxxxxxxx právo. Obecná část (§1721-2054). 1.vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 1173.
212 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1999:
odst. 1:“ Zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.“
odst. 2: „Zavázala-li se strana zdržet se určité činnosti a je-li z povahy závazku zřejmé, že povinnost není časově omezena, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.“
213 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 2000:
odst. 1: „Zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.“
odst. 2: „Zavázala-li se strana zdržet se určité činnosti a je-li z povahy závazku zřejmé, že povinnost není časově omezena, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.“.
umožňují za zákonem stanovených předpokladů zrušit závazek výpovědí (§ 1999 OZ) či domáhat se zrušení závazku u soudu (§ 2000 OZ) a to bez ohledu na to, zda je výpověď sjednána ve smlouvě či není. Pro zjištění, zda se bude na dědickou smlouvu aplikovat ustanovení dle § 1999 OZ či § 2000 OZ, bude nutné určit, zda výše uvedená dědická smlouva (tj. ta, ve které se smluvní dědic zaváže poskytovat zůstaviteli doživotní důchod) bude smlouvou na dobu určitou či neurčitou. Pro takovou dědickou smlouvu lze, co se týče určení, zda je uzavírána na dobu určitou či neurčitou, analogicky použít úpravu smlouvy o doživotním důchodu dle ustanovení § 2701 a násl. OZ. Další úvahy se tedy budou nejprve týkat odstoupení od smlouvy od důchodu a následně bude provedena analýza v kontextu s dědickou smlouvou.
Xxxxxxxx je názoru, že smlouva o důchodu, ve které je ujednáno právo na výplatu důchodu po dobu příjemcova života, je smlouva na dobu neurčitou.214 Stejného názoru je i Xxxxxxx.215 S tím však zásadně nesouhlasí Geršl a Xxxxxxxxx, kteří se domnívají, že smlouva o doživotním důchodu je smlouvou na dobu určitou. Argumentují mj. tímto:
„Pokud je smlouva ujednána na dobu života fyzické osoby, je jisté, že ukončení této doby (tedy úmrtí osoby) nastane, ale není jasné, kdy (dies certus an, incertus quando). Doba trvání závazku je tedy determinována dobou života příjemce důchodu, ačkoliv je neurčité, jak dlouho bude život příjemce trvat, je však jisté, že trvání života příjemce skončí.“216 Právě v případech, kdy je sjednána smlouva na dobu, o které je jisté že skončí, ale neví se kdy, není Nejvyšší soud ČR ve svých názorech na tuto problematiku konzistentní.217 Přitom se z pohledu jistoty smluvních stran jedná o kruciální otázku.
214 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek VI., op. cit., s. 302.
215 XXXXXXX, Xxxxxxxx. Trojský kůň skrývající se ve smlouvě o důchodu. In: xxxxxx.xx [online] 12. 2. 2016. [cit. 4. 7. 2020]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxx-xxx-xxxxxxxxxx-xx-xx- smlouve-o-duchodu-100288.html.
216 XXXXX, Xxxxxxxxx a Xxxxxxx XXXXXXXXX. Smlouva o důchodu – 1.díl – důchod ujednaný na dobu života. In: xxxxxx.xx [online] 11. 7. 2018 [cit 25. 5. 2020] Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxx-x-xxxxxxx-0-xxx-xxxxxx-xxxxxxxx-xx-xxxx-xxxxxx- 107865.html.
217 Lze to demonstrovat na dvou judikátech. Prvním je Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, ve kterém Nejvyšší soud stanovil: „Je-li ujednáno, že nájemní poměr bude trvat po dobu trvání pracovního poměru nájemce u pronajímatele, sjednaného na dobu neurčitou, jde o nájemní poměr na dobu určitou.“ Druhým judikátem, ve kterém se Nejvyšší soud odchýlil od své rozhodovací praxe je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2472/2015: „Smlouva o důchodu sjednaná na dobu, po kterou bude oprávněná osoba z důvodu své zdravotní indispozice pobírat invalidní důchod, je smlouvou sjednanou na dobu neurčitou, kterou lze vypovědět podle § 582odst. 1 ObčZ 1964.“.
Pokud by se připustilo, že dědická smlouva, ve které se strana odlišná od zůstavitele zavazuje k placení doživotního důchodu zůstaviteli, je smlouvou na dobu neurčitou, poté by na ní bylo možné teoreticky aplikovat ustanovení § 1999 OZ. Toto ustanovení stanovuje možnost jednostranné výpovědi, kterou by bylo možné dědickou smlouvu zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí, pokud by tato výpověď byla podána alespoň tři měsíce předem. Výpověď by navíc nemusela být ani smluvena, neboť zde tuto možnost zániku závazku stanoví zákon. Navíc by výpověď mohla být v jakékoli formě.218 Aplikace ustanovení § 1999 OZ však nejde dle mého názoru u dědické smlouvy připustit. Bylo by to v rozporu s jejím účelem a smyslem, kdy zákonodárce kladl u dědické smlouvy důraz na její jednostrannou nezrušitelnost.219
Ustanovení § 2000 OZ odst. 1 věta první OZ stanoví: „Byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení.“ Z jazykového výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že zde zákon považuje dobu života člověka za dobu určitou. Přikláním se tedy k názoru Geršla a Pumprlové a jsem názoru, že smlouvy uzavřené na dobu života člověka jsou smlouvami na dobu určitou. Smlouvu omezenou jakoukoli právní skutečností lze v tomto úhlu pohledu považovat za smlouvu na dobu určitou, a to zřejmě i v případě, kdy určující, respektive ohraničující skutečností, je skutečnost sice jistá (určitá), ale časově nepředvídatelná.
Na základě výše uvedeného lze říci, že dědická smlouva zavazující stranu odlišnou od zůstavitele k doživotnímu důchodu ve prospěch zůstavitele, je smlouvou na dobu určitou. Aplikovat ustanovení § 1999 OZ tak u ní nelze nejen proto, že by to bylo v rozporu s jejím smyslem a účelem, ale hlavně z tohoto důvodu. Do jisté míry může být omezená i aplikace ustanovení § 2000 OZ. Není totiž zcela jasné, zda dědická smlouva je tzv. „šněrovací smlouva“, jak nazývá důvodová zpráva smlouvy zavazující smluvní stranu pro neúměrně dlouhou dobu, a na které ustanovení § 2000 OZ dopadá.220
218 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V. 1. vydání.
Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře. s. 515.
219 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1582
až 1585, s. 393-394.
220 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1998
až 2000, s. 467.
První podmínkou, aby se šlo domáhat zrušení závazku soudem, je dle ustanovení § 2000 OZ to, že závazek musí být sjednán na dobu určitou. Musí být sjednán na celý život či na více než deset let. Druhá podmínka spočívá v tom, že závazek je na tuto dobu sjednán bez vážného důvodu. Třetí podmínka je, že musí uplynout deset let od jeho vzniku. Tyto podmínky musí být naplněny kumulativně.221 Problematická bude v případě dědické smlouvy podmínka druhá. Vážnost důvodu by se měla dle Šilhána zkoumat z hlediska jeho rentability a ekonomické racionality.222 V konkrétním případě bude vždy nutné zkoumat, zda daná dědická smlouva byla uzavřena z ekonomicky racionálního důvodu.
Systematickým výkladem ustanovení § 2000 OZ lze dovodit ještě podmínku čtvrtou. Ustanovení § 2000 OZ je systematicky zařazeno mezi ustanoveními o výpovědi, a proto cílí pouze na smlouvy, které jednu ze stran zavazují k trvalému či nepřetržitému plnění. Z tohoto důvodu je aplikace ustanovení § 2000 OZ zcela vyloučena u bezúplatné dědické smlouvy či u úplatné dědické smlouvy s jednorázovým protiplněním.
S ohledem na výše uvedené, lze aplikaci ustanovení § 2000 OZ na dědickou smlouvu zvažovat jen ve skutečně velmi ojedinělých případech. Lze si představit případ, kdy peněžní dávky, ke kterým se smluvní dědic v dědické smlouvy zavázal a které platí smluvní dědic zůstaviteli po dobu desítek let, zjevně převyšují budoucí hodnotu pozůstalosti a nelze na smluvním dědici spravedlivě požadovat, aby v takovém závazku nadále setrval.
V úvahu dle ustanovení § 2000 OZ odst. 1 věta druhá OZ teoreticky připadá ještě zrušení závazku z dědické smlouvy soudem z důvodu změny okolností (rebus sic stantibus). V tom případě nemusejí být naplněny podmínky vážného důvodu ani podmínka uplynutí deseti let od vzniku závazku.223 Dle ustanovení § 2000 odst. 2 OZ se strany ve smlouvě nemohou vzdát svého práva na zrušení závazku soudem dle § 2000 odst. 1 OZ, což je další rozdíl oproti ustanovení § 1999 OZ.
221 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit., s. 517.
222 HULMÁK, Xxxxx et al. Občanský zákoník X. Xxxxxxxxx právo. Obecná část (§1721-2054). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 1181.
223 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit., s. 518.
Další možností, jak dědickou smlouvu zrušit, je odstoupením od smlouvy dle ustanovení § 2001 a násl. OZ. Strany dědické smlouvy mohou dle ustanovení § 2001 OZ od této smlouvy odstoupit v případě, kdy si to ve smlouvě ujednají či stanoví-li tak zákon. Ten tak stanoví v ustanovení § 2002 OZ, kdy umožňuje odstoupit od smlouvy v případě, kdy došlo k tzv. „podstatnému porušení smlouvy“. Dle dikce ustanovení § 2002 OZ: „Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla či musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala.“. Co by bylo takovým podstatným porušením v případě dědické smlouvy, bude muset zodpovědět až budoucí soudní praxe. Dále je nutné poznamenat, že výkon práva odstoupení od smlouvy nemůže být dle judikatury Nejvyššího soudu ČR porušením smluvní povinnosti224, a naopak může být uplatněn bez zdůvodňování.225 Strany dědické smlouvy mají možnost ujednat si ve smlouvě smluvní pokutu dle § 2048 OZ. Dle dosavadní soudní praxe, bylo ustanovení ve smlouvě, které váže smluvní pokutu na odstoupení od smlouvy, absolutně neplatné.226 Nedávno však byla tato praxe Nejvyšším soudem ČR, i s ohledem na autonomii vůle v novém OZ, do jisté míry narušena.227 Na to by měl zůstavitel s druhou smluvní stranou při ujednávání si smluvní pokuty v dědické smlouvě pamatovat. Nakonec je nutné poznamenat že, na rozdíl od výpovědi, se odstoupením od smlouvy dle ustanovení § 2004 odst. 1 OZ závazek zrušuje od počátku (ex tunc).
Výše bylo uvedeno několik možností, jak lze zrušit dědickou smlouvu dle části čtvrté OZ. Tyto úvahy byly podmíněny částečně obligační povahou dědické smlouvy a zároveň zněním ustanovení § 11 OZ, které stanoví: „Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností.“ Dále je nutné se zaměřit na to, jaké dává možnosti zrušení dědické právo.
Dle ustanovení § 1590 OZ může zůstavitel zrušit dědickou smlouvu pořízením závěti. Potřebuje k tomu souhlas smluvního dědice učiněný ve formě veřejné listiny, tj. notářského zápisu. Souhlas smluvního dědice je neodvolatelný a může být učiněn během
224 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010. 225 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005. 226 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004. 227 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019.
života zůstavitele i po jeho smrti.228 Pokud by smluvní dědic tento souhlas neudělil, závěť by neměla právních účinků.229 Dědická smlouva může zaniknout i smrtí smluvního dědice.230 Vyloučen z dědického práva bude rovněž i smluvní dědic, který je nezpůsobilý dle ustanovení § 1481 OZ. Dědická smlouva se tak ruší v okamžiku, kdy se smluvní dědic stal dědicky nezpůsobilým. Jako další způsob zrušení dědické smlouvy připadá v úvahu zrušení dědické smlouvy uzavřené s nepominutelným dědicem jeho vyděděním dle ustanovení § 1646 a násl. OZ.
U dědických smluv mezi manžely platí dle ustanovení § 1593 odst. 1 OZ to, že dědická smlouva mezi manžely může být zrušena rozvodem manželství, ujednají-li si tak manželé v této smlouvě. Pokud si tak v dědické smlouvě neujednají, lze po rozvodu požadovat její zrušení soudem. Dále dědická smlouva mezi manžely zaniká dle ustanovení § 1593 odst. 2 OZ prohlášením manželství za neplatné.
Xxxxxx, Xxxxxxx a Xxxxxx uvádí, že manželé mohou do dědické smlouvy navíc vložit zásadu, že narodí-li se jim dítě a dožije-li se toto dítě smrti rodičů, pozbude dědická smlouva účinků smrtí prvního z manželů a projednání pozůstalosti proběhne s dědici na základě intestátní posloupnosti.231
228 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 110.
229 Tamtéž.
230 SVOBODA, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 90.
231 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 110.
4 Několik otázek souvisejících s institutem dědické smlouvy
Dědická smlouva, jakožto staronový institut dědického práva, zakládá mnoho otázek, na které OZ ne vždy dává jasnou odpověď. Teprve šestiletá účinnost nového OZ je navíc příliš málo na to, aby zde byla relevantní judikatura, která by sporné otázky osvětlila. Některé sporné otázky současné právní úpravy jsou popsány níže. Patří mezi ně především otázka odvážnosti a postupitelnosti dědické smlouvy. Dále je to otázka týkající se vztahu dědické smlouvy a smlouvy o zřeknutí se dědického práva. V neposlední řadě je třeba zodpovědět (ne)možnost vyloučení odmítnout dědictví ujednáním v dědické smlouvě. Pro představu a zodpovězení otázky nakolik je dědická smlouva v praxi užívaný institut, poslouží grafické znázornění vývoje počtu uzavíraných dědických smluv v minulých letech.
4.1 Je dědické smlouva odvážná?
Závazky z odvážných neboli aleatorních smluv jsou definovány v ustanovení § 2756: „Závisí-li podle ujednání stran prospěch, anebo neprospěch alespoň jedné ze smluvních stran na nejisté události, jedná se o smlouvu odvážnou.“ Jak uvádí Xxxx:
„Pojmovým znakem tzv. odvážných (aleatorních) smluv je závislost prospěchu či neprospěchu alespoň jedné ze smluvních stran na nejisté události.“ 232
Na odvážnost smlouvy nemá vliv, jestli je úplatná či bezúplatná.233 OZ nedává žádný taxativní výčet odvážných smluv a je v něm pouze výčet smluvních typů, které se za odvážné považují vždy, tj. smlouva pojistná, sázka, hra a los.234
Svoboda a Xxxxxx ve své knize tvrdí, že dědická smlouva je smlouvou odvážnou a odůvodňují to tím, že zůstaviteli nic nebrání v libovolné dispozici se svým majetkem za jeho života a smluvnímu dědici tedy nemusí z pozůstalosti de facto nic zbýt, ačkoli sám smlouvu dodržoval.235 Xxxxx dokonce jde ještě dál a hovoří o tom, že se jedná o smlouvu
232 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek VI. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře, s. 405.
233 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 2756
až 2757, s. 539.
234 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 2756 a násl.
235 SVOBODA, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014, s. 85.
heroickou. 236 Existuje zde však i názor, že se v případě dědické smlouvy bude jednat o smlouvu odvážnou jen v případě, kdy bude dědická smlouva úplatná.237
Je na místě zaměřit se na pojem „nejistá událost“. U dědické smlouvy je možné teoreticky pohlížet dvěma způsoby na to, v čem lze nejistou událost spatřovat. Prvně lze na tento pojem teoreticky nahlížet tak, že (ne)jistou událost lze spatřovat ve smrti zůstavitele. Druhým způsobem lze na toto slovní spojení teoreticky pohlížet tak, že jde o ono riziko smluvního dědice, které podstupuje vstupem do závazku, kdy vůbec netuší, co a kolik toho nakonec zdědí. Prvně ke smrti jako k (ne)jisté události.
Smrt člověka je bezesporu velmi významnou právní událostí,238 a právě okamžikem smrti zůstavitele vznikne dědici buď prospěch či neprospěch z pozůstalosti. Jak pravil český romanopisec Xxxxxxxx Xxxx, „Jediné, co je v životě jisté, je smrt.“239 Smrt je jistá, pouze její hodina je nejistá (Mors certa, hora incerta). Smrt nastane v den, který jistě nastane, ale neví se, kdy nastane. (dies certus an, incertus quando).
I přesto, že se neví, kdy smrt nastane, je smrt jistá, nikoli nejistá událost, a tudíž nemůže naplňovat pojem „nejistá událost“ zakotvený v ustanovení § 2756 OZ. Dědická smlouva dle tohoto pohledu nenaplňuje obecné znaky odvážných smluv uvedené v ustanovení § 2756 OZ a není tedy smlouvou odvážnou, neboť prospěch či neprospěch smluvního dědice je vázán na smrti, kterou nelze považovat za nejistou událost.
Pokud by byl pojem „nejistá událost“ nahrazen za pojmem „nejistá výhoda“, mající původ v definici odvážných smluv v OZO,240 problém se zařazením dědické smlouvy do smluv odvážných by již dle mého názoru nebyl a žádný výkladový problém
236 XXXXX, Xxxxx. Quo vadis, dědická smlouvo. In: xxxx.xx [online] 22. 6. 2017. [cit. 26. 3. 2020].
Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx-xx-xxxxx/xxxxxx/00_000-xxx-xxxxx-xxxxxxx-xxxxxxx.
237 XXXXXX, Xxxxxx. Dědická smlouva a některé problémy při jejím uzavírání, zejména pak problematika výkladu § 1585 odst. 1 OZ. In: xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx [online] 19. 12. 2017. [cit. 14. 3. 2020]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx/xxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxx-xxxxxxxx-xxx-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxx-xxx- problematika-vykladu-1585-odst.-1-o.-z.
238 Xxxxxxxxx uvádí: „Právní událost je součást objektivní reality: jde o skutečnost, která je v určité podobě a za určitých okolností pro právo významná: objektivní právo ji bere na zřetel a spojuje s ní právní následky“ In: XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016., s. 206.
239 XXXX, Xxxxxxxx. Spalovač mrtvol. E-kniha. In: xxx.xx [online] [cit. 30. 6. 2020] Dostupné z:
xxxxx://xxx0.xxx.xx/xxxxx/00/00/00/00/00/xxxxxxxx_xxxxxx.xxx.
240 Srov. ustanovení § 1267 císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský.
by nevznikl. Koneckonců, dědická smlouva v OZO byla považována za smlouvu
odvážnou.241
U řady renomovaných právníků stále převládá druhý pohled na věc. „Nejistou událost“ nespatřují v jistotě smrti, ale spojují ji, jak již bylo výše uvedeno, s oním rizikem, které smluvní dědic postupuje při uzavření dědické smlouvy, kdy neví o tom, zda v budoucnu zdědí miliony korun v aktivech či naopak miliony korun v pasivech. Toto riziko souvisí mj. právě s tím, že smrt je sice jistou událostí, nicméně se neví, kdy nastane, a tudíž právě na okamžiku smrti může záležet, zda smluvní dědic bude dědit více aktiv než pasiv. A na základě tohoto je dědická smlouva považována za smlouvu odvážnou. Je tak nutné se zaměřit na odvážnost dědické smlouvy i z tohoto pohledu.
Smluvní dědic se skutečně dostává v dědické smlouvě do rizika tím, že až do poslední chvíle neví, zda aktiva pozůstalosti budou převažovat nad jejími pasivy. Zákon ovšem umožňuje ujednat si v dědické smlouvě některá vedlejší ustanovení, která riziko smluvního dědice poněkud snižují, ne-li úplně eliminují. Představme si případ, kdy smluvní dědic uzavře dědickou smlouvu se zůstavitelem, ve které se zůstavitel zaváže převést ještě za svého života svůj majetek na smluvního dědice a předmětem dědické smlouvy bude pouze tento majetek, konkrétně sepsán ve formě notářského zápisu.242
Vlastnické právo k takto sepsanému majetku nabývá smluvní dědic již samotným převodem, tj. ještě za života zůstavitele.243 Z toho plyne, že již nenese riziko toho, že zůstavitel takto sepsaný a převedený majetek zcizí a smluvnímu dědici z pozůstalosti nic nezbude. Bude i za těchto podmínek dědická smlouva smlouvou odvážnou?
Domnívám se, že pokud by dědická smlouva byla uzavřena výše uvedeným způsobem, lze uvažovat o nějakém riziku, které smluvní dědic postupuje, pouze v případě, pokud by bylo v dědické smlouvě sjednané peněžní či jiné protiplnění smluvního dědice, které by doživotně poskytoval zůstaviteli i po tom, co byl majetek převeden. Smluvní dědic totiž neví, jak dlouho bude zůstavitel ještě naživu, a tak ani
241 XXXXX, Xxxxx. Dědická smlouva a darování pro případ smrti. Ad Notam: notářský časopis. 2013, č. 4,
s. 14-17.
242 Blíže k převodu majetku na smluvního dědice za života zůstavitele viz kapitola 3. 5. 2.
243 XXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře, s. 298.
netuší, kolik bude muset ve finále zůstavitelovi plnit. Xxxxxx k tomu uvádí, že lze toto riziko smluvního dědice odstranit tím, že se ve smlouvě sjedná maximální výše renty, kterou smluvní dědic zůstavitelovi poskytne.244
Určitou analogii dědické smlouvy je možné spatřovat s institutem zcizení dědictví dle ustanovení § 1714 a násl. OZ. Jeho podstatou je to, že dědic, zcizitel, převádí smlouvou po smrti zůstavitele své dědictví na jinou osobu, nabyvatele.
Předmětem smlouvy o zcizení dědictví je tedy dědické právo zcizitele. A právě tato smlouva o zcizení dědického práva může být jak smlouvou odvážnou, tak nikoli. Základním rozlišovacím prvkem mezi tím, zda je odvážnou či není, je to, zda byl za základ smlouvy vzat seznam práv a povinností či nikoli. Pokud ne, nabyvatel neví, zda dědictví není předlužené a vstupuje tedy do rizika, a pak půjde o smlouvu odvážnou. Pokud je ovšem sepsán seznam práv a povinností, potom se prvek nejistoty vytrácí, neboť rozsah dědického práva je upřesněn a nabyvatel ví, co ho čeká.245 Zde zákonodárce odvážnost smlouvy v „riziku“ spatřuje, což značí, že by bylo možné podřadit pod spojení
„nejistá událost“ dle ustanovení § 2756 OZ. Nabyvatel je zde totiž v podobném postavení (riziku) jako smluvní dědic a zákonodárce smlouvu o zcizení dědictví za odvážnou považuje až na výše uvedenou výjimku, kdy dojde k sepsání seznamu práv a povinností.
Pokud by se tak přistoupilo na druhý pohled, a totiž spojení nejisté události s rizikem, které podstupuje smluvní dědic, bylo by možné per analogiam uvažovat o dědické smlouvě jako o smlouvě odvážné vždy, až na jednu výjimku. Výjimkou by byla pouze výše uvedená situace dle ustanovení § 1589 odst. 1 OZ, kdy by si strany dědické smlouvy sjednaly převod konkrétního majetku, sepsaného notářským zápisem, ještě za života zůstavitele a zůstavitel by nepřevedl všechen svůj majetek, anebo by získal po převodu další majetek. Dědická smlouva by se poté vztahovala jen na majetek takto sepsaný a smluvní dědic by v tomto měl jistotu. Tento pohled na dědickou smlouvu je pravděpodobnější.
244 XXXXXX, Xxxxxx, op. cit.
245 XXXXXX, Xxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo., 1. vydání. Praha:
Wolters Kluwer, 2019, s. 188-189.
Pokud by se přistoupilo na první způsob, tj. čistě jazykový výklad ustanovení § 2756 OZ, tak dědická smlouva odvážnou standardně nebude, neboť prospěch či neprospěch smluvního dědice je závislý na smrti zůstavitele, což je jistá událost.
Otázka odvážnosti dědické smlouvy je stěžejní z hlediska aplikace některých právních ustanovení dle části čtvrté OZ. Dle ustanovení § 2757 OZ se na odvážné smlouvy nedají aplikovat ustanovení o neúměrném zkrácení (srov. ustanovení § 1793 a násl. OZ) ani ustanovení o změně okolností (srov. ustanovení §1764-1766 OZ).
4.2 Je dědická smlouva postupitelná?
V této kapitole bude pojednáno o (ne)možnosti postoupení dědické smlouvy. Prvně bude obecně vymezen institut postoupení smlouvy v OZ a následně bude zkoumáno, zda ho lze aplikovat i na dědickou smlouvu.
4.2.1 Postupitelnost smluv obecně
Postoupení smlouvy, cese smlouvy, je v našem občanském právu nový institut, doplňující příbuzné instituty upravené již za účinnosti minulého občanského zákoníku, jako je například institut postoupení pohledávky (cese).
Obecná úprava o cesi smlouvy v předchozí právní úpravě občanského práva chyběla, nicméně zde existovala speciální úprava, platící i dnes, o postoupení smlouvy o zájezdu. Fakticky však k postoupení smlouvy docházelo kombinací institutů postoupení pohledávky, tj. cesí, a převzetím dluhu, tj. privativní intercesí. Pokud chtěly smluvní strany uzavřít smlouvu o postoupení smlouvy, v praxi to tedy bylo možné, uzavíraly ji však vzhledem k absenci doslovné právní úpravy jako smlouvu inominátní a vyžadoval se souhlas všech tří zúčastněných. 246
V současnosti se právní úprava postoupení smlouvy nachází v ustanovení § 1895 a násl. OZ. Definice postoupení smlouvy je zakotvena v ustanovení § 1895 odst. 1 OZ, které stanoví: „Nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno.“
246 HULMÁK, Xxxxx et al. Občanský zákoník X. Xxxxxxxxx právo. Obecná část (§1721-2054). 1.vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 792.
K podstatě postoupení smluv, uvádí důvodová zpráva k OZ247 toto: „Podstata postoupení smlouvy je v tom, že po uzavření smlouvy jedna ze smluvních stran svá práva a povinnosti ze smlouvy smluvně převede na třetí osobu a vzhledem k tomu, že se takový postup podstatně dotýká právního postavení druhé strany původní smlouvy, vyžaduje se k postupu smlouvy její souhlas udělený předem, anebo následně.“
Od cese se liší tím, že se převádí nejen právo ale i povinnost,248 a to celé je podmíněno souhlasem249 druhé strany smlouvy, který se u cese nevyžaduje. Velmi dobře shrnul rozdíl mezi cesí a cesí smlouvy Xxxxxxx: „U cese pohledávky dochází pouze ke změně věřitele pohledávky, která je obsahem závazku, a dlužník této pohledávky nemusí s postoupením projevit souhlas. Při postoupení smlouvy dochází k převodu všech práv a povinností jedné ze stran závazku, přičemž druhá strana musí s postoupením souhlasit.“250
Aby bylo možné smlouvu postoupit, její povaha to nesmí vylučovat.251 Dle důvodové zprávy k OZ252 budou vyloučeny především smlouvy, které: „…obsahují závazek k osobnímu plnění některé ze smluvních stran a jeho plnění závisí na osobních vlastnostech jedné či druhé strany.“ V praxi si pod tím můžeme představit kupříkladu o smlouvu o dílo, v níž se slavný sochař zaváže objednateli vytesat sochu natolik specifickou, že ji může zhotovit jen on sám. „Nevylučuje-li to povaha smlouvy“ je neurčitý právní pojem, který však může hrát velmi důležitou roli v otázce postupitelnosti dědické smlouvy, viz dále.
247 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1895 až 1900, s. 457-458.
248 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře, s.348.
249 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1895 odst. 1: „Nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno.“.
250 XXXXXXX, Xxxxx. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. 1.vydání. Praha: Leges, 2013., s. 77.
251 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1895 odst. 1: „Nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno.“.
252 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1895 až 1900, s. 457-458.
4.2.2 Postupitelnost dědické smlouvy
Možnost postoupení dědické smlouvy je nutné rozlišovat podle jednotlivých stran dědické smlouvy. Nejprve bude rozebrána možnost postoupení dědické smlouvy ze strany smluvního dědice.
Ustanovení § 1588 odst. 1 věta druhá OZ a contrario přípouští, aby pokud je to v dědické smlouvě výslovně ujednáno, mohl smluvní dědic převést své právo na jinou osobu.253 Xxxxxx v souvislosti s tím uvádí, že převod musí být výslovně ujednán a hovoří o posílení osobního prvku vázaného v dědické smlouvě na smluvního dědice.254
Xxxxxx a spol. tvrdí, že na základě ustanovení § 1588 lze v dědické smlouvě bez dalšího ujednat možnost postoupení dědické smlouvy řídící se ustanoveními § 1895 a násl. OZ, tedy ustanoveními o postoupení smluv. Je zde nutný pouze souhlas s tímto postoupením ze strany zůstavitele, jakožto postoupené strany, učiněný nejlépe ve formě notářského zápisu. Zůstavitel tím de facto dává za svého života souhlas s novým nabyvatelem, s novým dědicem. Aplikovat se bude toto ustanovení nejčastěji u dědických smluv ve prospěch třetího.255
U odborné veřejnosti ovšem nepanuje shoda v účelu ustanovení § 1588 odst. 1 věta druhá OZ. Toto zákonné ustanovení cílí dle Xxxxx primárně na omezenou možnost zcizovat dědictví po smrti zůstavitele dle ustanovení § 1714 OZ. Bílek argumentuje tím, že pokud by ustanovení v dědické smlouvě umožňovalo převádět smluvnímu dědici práva a povinnosti z dědické smlouvy bez dalšího, došlo by k rozporu s ustanovením § 1514 odst. 2 OZ. Bílek připouští možnost postoupení smlouvy za života zůstavitele dle ustanovení § 1895, ale pouze za situace, kdy smlouva obecně připouští postoupení práv a povinností smluvního dědice a zůstavitel dá souhlas s jejich převodem na konkrétní osobu. Nakonec Xxxxx připouští ještě další možnost, jak může smluvní dědic převést svá práva a povinnosti ze smlouvy na třetí osobu. Tato možnost spočívá v tom, že v dědické smlouvě bude ustanovení o možnosti převodu práv a povinností smluvního dědice na
253 OZ, ustanovení § 1588 odst. 1 věta druhá: „Není-li ujednáno něco jiného, nemůže strana povolaná za dědice převést své právo na jinou osobu.“
254 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře, s. 215.
255 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx. Dědické právo. Praktická příručka. 1.vydání.
Praha: Leges, 2019. s. 95.
jednu konkrétní osobu a bude na vůli smluvního dědice, zda svá práva a povinnosti převede.256 Poslední jmenovaná možnost „oklešťuje“ potenciální libovůli smluvního dědice vybrat jakoukoli třetí osobu, a nejedná se tak o zákonem zakázanou (srov. ustanovení § 1514 OZ) jednostrannou změnu projevu vůle zůstavitele.
Zákonné ustanovení § 1588 odst. 2 OZ v kombinaci s ustanovením § 1895 OZ dává, s ohledem na výše uvedené, smluvnímu dědici možnost za splnění určitých podmínek, jako je především souhlas zůstavitele v odpovídající formě, dědickou smlouvu třetí osobě postoupit.
Postoupit dědickou smlouvu smluvním dědicem třetí osobě je tak v zásadě možné. Problematické u postoupení dědické smlouvy dle ustanovení § 1895 OZ ze strany smluvního dědice bude nakonec pouze to, zda jde o dědickou smlouvu, kde je dědic zavázán k protiplnění, tj. smlouvu synallagmatickou, typicky v případě, kdy bude ve smlouvě povolání za dědice podmíněno zaplacením určité sumy smluvním dědicem, anebo půjde o dědickou smlouvu asynallagmatickou, tj. bez protiplnění ze strany smluvního dědice, což je typicky dědická smlouva v „základu“, tj. bezúplatná dědická smlouva bez jakýkoliv vedlejších ujednání. O problematice postoupení asynallagmatických smluv blíže viz kapitola 6. 12.
Zůstaviteli ustanovení § 1588 odst. 1 OZ převod práv a povinností neumožňuje. I když by se teoreticky dalo uvažovat o aplikaci ustanovení § 1895 OZ bez „zmocnění k převodu“ v ustanovení § 1588 OZ. Ani za těchto okolností by však postoupení dědické smlouvy ze strany zůstavitele nebylo možné.
Postupitel vždy smluvně převádí „svá práva a povinnosti ze smlouvy“ na třetí osobu. Obsah smlouvy se nemění, mění se pouze smluvní strany.257. Je vyloučeno postoupení smlouvy, jejíž obsah by se změnou smluvní strany změnil.258 Jestliže, by zůstavitel postoupil, logicky by se změnou zůstavitele došlo i ke změně obsahu dědické smlouvy, což je vyloučené.
256 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 296.
257 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit., s. 348.
258 Tamtéž.
4.2.2.1 Forma postupní smlouvy, kterou smluvní dědic postupuje smlouvu
dědickou
Výše bylo řečeno, že práva a povinnosti smluvního dědice z dědické smlouvy lze za určitých okolností díky kombinací ustanovení § 1588 odst. 1 § 1895 a násl. OZ, převést. Jaká však bude forma smlouvy o postoupení, jestliže se budou převádět práva a povinnosti z dědické smlouvy?
Pro dědickou smlouvu stanovil zákonodárce obligatorně přísně písemnou formu, tj. formu veřejné listiny.259 Stejný požadavek pak zákonodárce klade i na její změnu.260 U postupní smlouvy však zákonodárce žádnou formu výslovně nestanovil. S ohledem na ustanovení § 564 OZ je změna obsahu smlouvy možná pouze stejnou či přísnější formou, než v jaké byla uzavřena.
Aplikace ustanovení § 564 OZ je však pro postupní smlouvu vyloučena, neboť při postoupení smlouvy ke změně obsahu smlouvy vůbec nedochází.261 Obecně se u právních jednání vychází z principu jejich bezformálnosti262, tj. pokud zákon či smlouva výslovně nestanoví formu písemnou263 či přísně písemnou, mohou si strany zvolit právně jednat i ústní formou.
Požadavek na formu smlouvy o postoupení smlouvy zákon výslovně neupravuje, a contrario lze tedy dovodit možnost jejího uzavření v jakékoli formě. Pokud jde o projev vůle, je možné sjednání takové smlouvy i mlčky čili konkludentně.264
259 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1582 odst. 2: „Dědická forma vyžaduje formu veřejné listiny.“ Blíže
k problematice formy dědické smlouvy viz kapitola 3. 4.
260 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 564: „Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.“
261 HULMÁK, Xxxxx et al. Občanský zákoník X. Xxxxxxxxx právo. Obecná část (§1721-2054, op. cit. s. 792.
262 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 559: „Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“
263 Písemnou formu vyžaduje například kupní smlouva při koupi či prodeji nemovité věci dle ustanovení §
2128 zákona č. 89/2012 Sb.
264 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit. s. 349.
S ohledem na právní jistotu je však nutné trvat na požadavku, aby postupní smlouva byla vždy ve formě, ve které bylo původní právní jednání stran.265
Z výše uvedeného plyne, že smlouvu o postoupení smlouvy dědické je z pohledu právní jistoty nejvhodnější uzavřít ve formě veřejné listiny. To, jestli praxe připustí i méně přísnou formu, ukáže až čas.
4.3 Jaký je vztah dědické smlouvy a smlouvy o zřeknutí se dědického práva?
Zřeknutí se dědictví266 či také zřeknutí se dědického práva neboli renunciace je, stejně jako dědická smlouva, nově zakotvený smluvní institut dědického práva v OZ. Je tak na místě tyto dvě smlouvy navzájem porovnat a nastínit jejich vzájemný vztah. Na úvod je třeba vymezit institut zřeknutí se dědického práva.
Zřeknutí se dědického práva bylo v předchozím občanském zákoníku vyloučeno.267 Svoboda a Xxxxxx v souvislosti s novým institutem zřeknutí se dědického práva uvádí, že v novém občanském zákoníku bylo nutné právně zakotvit neformální a právně nezavazující „rodinné dohody“. Prostřednictvím těchto dohod se potenciální dědicové dohodli za života zůstavitele na tom, kdo bude co dědit po jeho smrti. Díky jejich právní nezávaznosti však nepředešly dědickým sporům po smrti zůstavitele, a v důsledku toho nedocházelo úspěšně k dohodě o vypořádání dědictví v rámci dědického řízení.268 Nová právní úprava zakotvuje zřeknutí se dědického práva v ustanovení § 1484
265 HULMÁK, Xxxxx et al. Občanský zákoník X. Xxxxxxxxx právo. Obecná část (§1721-2054), op. cit., s. 792.
266 Xxxxx a Beerová uvádí, že v ustanovení souvisejících s ustanovením § 1484 zákona č. 89/2012 Sb. zákonodárce používá nesprávného pojmu zřeknutí se dědictví. To není dle jejich názoru terminologicky přesné. S ohledem na definici dědictví v zákoně č. 89/2012 Sb. by se mělo hovořit pouze o zřeknutí se dědického práva. In: XXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře., s. 53.
267 Srov. zákon č. 40/1964 Sb., ustanovení § 574 odst. 2.
268 XXXXXXX, Xxxx a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 45.
OZ269. Jde o smlouvu, obligatorně ve formě veřejné listiny, kterou se budoucí dědic270 předem zříká svého dědického práva.
V řadě států zřeknutí se dědictví splývá v jedno s dědickou smlouvou.271 Smlouva o zřeknutí se dědictví je považována za dědickou i dle evropského nařízení č. 650/2012 Sb.272 Český zákonodárce se však rozhodl tyto dva nástroje dědického práva od sebe oddělit. Zřeknutí se dědictví je pak v českém právním řádu inspirováno především rakouským občanským zákoníkem (ABGB), nicméně došlo zde k detailnější úpravě, než je tomu u našich jižních sousedů.273 Vzhledem k některým rozdílům274 dědické smlouvy a smlouvy o zřeknutí se dědického práva je na místě komparace těchto dvou institutů. Jejich společné vlastnosti spočívají především v tom, že oba instituty jsou smlouvy dědického práva, musí mít formu veřejné listiny a jednou smluvní stranou musí být vždy zůstavitel. Obě smlouvy jsou dle notářského řádu evidovány v evidenci právních jednání pro případ smrti.275 Díky jejich smluvní povaze se přiměřeně aplikují na oba tyto instituty ustanovení části čtvrté OZ.
Dědická smlouva a smlouva o zřeknutí se dědického práva se v mnohém liší. Dědická smlouva právo smluvnímu dědici zakládá, zatímco smlouvou o zřeknutí dědictví se dědic svého práva zříká.276 Dědická smlouva je dědickým titulem, a zároveň pořízením pro případ smrti.277 Smlouva o zřeknutí se dědictví dědickým titulem není.278 Pořízením pro případ smrti jsou dle ustanovení § 1491 OZ dědická smlouva, závěť a dovětek. Bílek
269 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1484:
Odst. 1: „Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem; není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl; kdo se však zřekne jen práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti.
Odst. 2: „Zřekl-li se někdo dědického práva ve prospěch jiné osoby, má se za to, že zřeknutí platí, jen stane- li se tato osoba dědicem.“
Odst. 3: „Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny; práva a povinnosti z ní však mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu.“
270 Hovoří se o tzv. „presumptivním dědici“.
271 Blíže k této problematice viz kapitola 9. 1.
272 XXXXXXX, Xxxxxxxxx. Dědický statut – právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry. 1. vydání.
Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2017. s. 167.
273 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1484, s. 364-366.
274 Rozdílnost smluv může být částečně dána tím, že český zákonodárce se u smlouvy o zřeknutí se dědického práva inspiroval v Rakousku, zatímco u dědické smlouvy byla hlavním inspirativním zdrojem švýcarská právní úprava.
275 Srov. zákon č. 358/1992 Sb., ustanovení § 35b odst. 1 písm. a) a e).
276 XXXXX, Roman et al, op. cit., s. 292.
277 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1476 a § 1491. Blíže k této problematice viz kapitola 3. 1.
278 Tamtéž.
však za pořízení pro případ smrti považuje i smlouvu o zřeknutí se dědictví.279 Pokud by se přistoupilo na to, že smlouva o zřeknutí se dědictví je pořízením pro případ smrti, mohlo by to být poněkud problematické (viz dále). Lze se však shodnout na tom, že jak dědická smlouva, tak smlouva o zřeknutí se dědického práva, jsou právní jednání pro případ smrti.
Dědickou smlouvou může zůstavitel povolat za dědice i třetí osobu, nikoli pouze druhou smluvní stranu.280 U zřeknutí se dědictví je možné pouze to, aby se strana odlišná od zůstavitele zřekla svého dědického práva ve prospěch třetí osoby, a to za podmínky, že se tato třetí osoba stane dědicem.281
Dědická smlouva nelze uzavřít v zastoupení, ale pouze osobně282. U smlouvy o zřeknutí se dědictví však zákon mlčí. Zastoupení smluvních stran, tj. jak zůstavitele, tak druhé smluvní strany, je tak u zřeknutí se dědictví fakticky možné. Dle Xxxxxxx připadá v úvahu jak zastoupení zákonné, tak zastoupení opatrovníkem, tak i zastoupení na základě plné moci.283 Zde lze demonstrovat, proč by bylo problematické považovat smlouvu o zřeknutí se dědického práva za pořízení pro případ smrti. Ustanovení § 458 OZ stanoví: „Zákonný zástupce nebo opatrovník není oprávněn za zastoupeného právně jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání“ Pokud by se tedy přistoupilo na to, že smlouva o zřeknutí se dědického práva je pořízením pro případ smrti, nebylo by pro zůstavitele a potenciálního dědice možné uzavřít ji v zákonném zastoupení či v zastoupení opatrovníkem a zbývalo by pouze zastoupení na základě plné moci.
Zůstavitel uzavírající dědickou smlouvu musí být plně svéprávný a zletilý.284 Zde zákon tak přísný požadavek pro způsobilost uzavřít smlouvu o zřeknutí se dědictví nestanoví, a tudíž není nutné, aby stranami zřeknutí se dědictví byly pouze osoby zletilé.
279 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 292.
280 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1582 odst. 1.
281 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1484 odst. 2.
282 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1584 odst. 2. Blíže k této problematice viz kapitola 3. 2.
283 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 41.
284 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1585 odst. 2. Více o způsobilosti subjektů uzavírající dědickou
smlouvu viz kapitola 3. 2.
OZ v ustanovení § 1586 stanoví: „Byla-li dědická smlouva uzavřena s tím, že se ostatní dědici zřekli svého dědického práva, pozbývá zřeknutí se dědictví účinky, nedědí- li dědic povolaný v dědické smlouvě.“ Právní úprava zde cílí především ochranu zákonných či nepominutelných dědiců, kteří se zříkají svého dědického práva. Pokud zůstavitel uzavře dědickou smlouvu, musí smluvní dědic dědit, jinak zřeknutí se dědictví pozbude právních účinků.285 Xxxxxx tvrdí, že ačkoli zřeknutí se dědictví a dědická smlouva jsou dva samostatné smluvní typy, lze vtělit obsah obou z nich do jednoho smluvního dokumentu.286
Stejně jako dědická smlouva, může být i smlouva o zřeknutí se dědického práva úplatná. U úplatné dědické smlouvy smluvní dědic zavazuje zůstaviteli poskytnout peníze či jiné majetkové protiplnění, aby ho ustanovil dědicem. U smlouvy o zřeknutí se dědického práva, poskytuje zůstavitel protiplnění nepominutelnému dědici, aby se vzdal svého povinného dílu.287 Je zde třeba upozornit na to, že pokud se dědic zřekne svého dědického práva, ale ponechá si své právo na povinný díl, bude ho muset smluvní dědic vyplatit, uplatní-li na něj nepominutelný dědic své právo.288
Kombinací těchto dvou smluvních institutů dědického práva může zůstavitel s více nepominutelnými dědici smluvně pořídit téměř289 o celé pozůstalosti ve prospěch osoby odlišné od nepominutelných dědiců. V důsledku zřeknutí se dědického práva budou potomci z dědění vyloučeni a osobě povolané za smluvního dědice prostřednictvím dědické smlouvy bude dědické právo založeno.
4.4 Jde v dědické smlouvě vyloučit možnost odmítnout dědictví?
Dědic má právo dědictví odmítnout. Vyplývá to z ustanovení § 1485 a násl. OZ. Dědic podle ustanovení § 1485 a násl. OZ učiní po smrti zůstavitele neodvolatelné prohlášení vůči soudu a to výslovně, vážně, v zákonné lhůtě, bez podmínek či výhrad. Na
285 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1586, s. 394.
286 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV., op. cit., s. 212.
287 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 292.
288 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 102.
289 Zůstavitel zde naráží na „volnou čtvrtinu“ stanovenou v § 1585 zákona č. 89/2012 Sb. Blíže k této
problematice viz kapitola 3. 5. 1.
rozdíl od zřeknutí se dědictví se tak neděje smlouvou mezi dědicem a zůstavitelem, což je logické, neboť se jedná o právní jednání učiněné až po smrti zůstavitele.
Institut odmítnutí dědictví je jedinou možností dědice, jak neodpovídat za dluhy a zároveň se zbavit všech povinností uložených mu zákonem či zůstavitelem.290 Existuje zde však výjimka, která dědici právo odmítnout dědictví neumožňuje a ta souvisí s dědickou smlouvou.
V dědické smlouvě je možné vyloučit možnost dědice odmítnout dědictví. Vyplývá to z ustanovení § 1485 odst. 1 OZ, který stanoví: „Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní dědic však jen, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic, může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu.“
Xxxxx a Xxxxxxx hovoří o tom, že jde o první výjimku ze zásady, že každý má právo odmítnout nabytí vlastnictví. Dědic může dědictví zcizit či se ho vzdát, nicméně poté bude odpovídat za dluhy solidárně s osobou, v jejíž prospěch se dědictví vzdal či na kterou smlouvou o zcizení dědického práva své dědictví převedl.291
To, že je dle zákona možné, aby si strany v dědické smlouvě ujednali nemožnost smluvního dědice dědictví odmítnout, zakládá značnou nejistotu smluvního dědice, zda náhodou nezdědí vysoké dluhy, které by musel následně přijmout a odpovídat za ně celým svým majetkem. Naštěstí zde existuje již několikrát zmíněný institut výhrady soupisu pozůstalosti, který dědici umožňuje, aby odpovídal za dluhy jen do výše hodnoty nabytého dědictví.
Výhradu soupisu pozůstalosti může dědic uplatnit vždy a nemůže se tohoto svého práva zbavit ani ujednám v dědické smlouvě.292 V případě, že by dědická smlouva umožňovala i to, byla by dědická smlouva, vzhledem k neomezené odpovědnosti za dluhy zůstavitele v českém dědickém právu, skutečně smlouvou „sebevražednou“.
290 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 214.
291 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 58.
292 XXXXXXX, Luboš. Výhrada soupisu pozůstalosti. In: xxxxxx.xx [online] 30. 9. 2014 [cit. 23. 5. 2020].
Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxx-xxxxxxxxxxxx-00000.xxxx.
Na závěr se zdá nutné zmínit, že z ustanovení § 1702 OZ vyplývá to, že pokud zůstavitel uzavře dědickou smlouvu se smluvním dědicem, ve které bude smluvnímu dědici stanovena nějaká povinnost (např. podmínka vystudovat vysokou školu), nemůže se smluvní dědic této povinnosti zprostit tím, že dědictví na základě dědické smlouvy odmítne a místo toho bude dědit ze zákona, tedy na základě intestátní posloupnosti, protože je to pro něj výhodnější. Buď smluvní dědic bude dědit i s povinností nebo dědit nebude. Drápal k rozsahu, v jakém nedojde k dědění ze zákona, uvádí, že dědic nemůže na základě zákona nabýt dědictví jen v rozsahu v jakém mu svědčilo dle dědické smlouvy.293
4.5 Jaké je uplatnění dědické smlouvy v praxi?
Již v roce 2015 upozorňoval Xxxxx na nízký zájem o uzavírání dědických smluv ze strany veřejnosti, a to hlavně díky problematickému ustanovení § 1585 odst. 1 OZ, které neumožňuje pořídit dědickou smlouvou o celé pozůstalosti, a ustanovení § 1588, které umožňuje zůstaviteli libovolně nakládat s majetkem i po uzavření dědické smlouvy.294
Dědická smlouva je i nadále v praxi málo využívána hlavně z důvodu nutnosti zachovat volnou čtvrtinu pozůstalosti dle ustanovení § 1585 odst. 1 OZ. V roce 2019 to konstatoval i prezident Notářské komory České republiky Xxxxxxxx.295
Na grafu (viz níže) je znázorněn vývoj v počtu uzavřených dědických smluv v České republice od účinnosti OZ do současnosti. Osobně se domnívám, že nejen výkladově problematická zákonná úprava a omezení obsahu dědické smlouvy jsou důvody malého zájmu veřejnosti. Problematická může být dle mého názoru i nízká informovanost veřejnosti o existenci tohoto právního institutu, aby se však nejednalo o pouhou fabulaci, byl by nutný další výzkum. Pro srovnání je uveden i grafický vývoj v počtu závětí sepsaných u notáře.
293 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 580.
294 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 289.
295 XXXXXXXX, Radim In: XXXXXXXX, Xxxx. Dědická smlouva stojí výš než závěť. Dědicům tak dává větší jistotu. In: xxxxx.xx [online] 12. 7. 2019 [cit. 27. 6. 2020] Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxxxx/xxxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx- vule-dedic-dedicka-smlouva.A190709_110324_viteze_daja.
Počet dědických smluv sepsaných u notáře
250
200
150
100
50
0
214
193
169
174
144
161
84
2014 2015 2016 2017 2018 2019 2020
Počet sepsaných dědických smluv
296
Počet závětí sepsaných u notáře
25 000
20 000
15 000
10 000
5 000
0
23 714
20 702
17 300
19 021
19 902
2015
2016
2017
2018
2019
Počet závětí sepsaných u notáře
297
296 Graf je vytvořen na základě statistických dat poskytnutých Notářskou komorou ČR prostřednictvím emailové komunikace s Notářskou komorou ČR ze dnů 24-25.6.2020.
297 Češi loni u notářů sepsali 24.000 závětí, meziročně o 3000 více. In: xxxxx-xxxxxxx.xx [online] 7. 7. 2020
[cit 10. 7. 2020]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxx-xxxxxxx.xx/0000/00/xxxx-xxxx-x-xxxxxx-xxxxxxx-00-000- zaveti-mezirocne-3000-vice/.
5 Dědická smlouva mezi manžely a registrovanými partnery
Dědická smlouva mezi manžely byla známým právním institutem již za první republiky.298 Do českého dědického práva se s účinností OZ dědická smlouva vrátila, ale nová právní úprava rozšířila okruh subjektů způsobilých dědickou smlouvu uzavřít.299 Zákonodárce přesto pro manžele stanovil speciální úpravu. Zvláštní úprava dědických smluv uzavřených mezi manžely je zakotvena v části třetí OZ, a to konkrétně v ustanovení § 1592 a § 1593 OZ.
S dědickou smlouvou se lze v OZ setkat nejen až v části třetí, ale již v rámci právní úpravy manželství300 v části druhé OZ, nazvané Rodinné právo, konkrétně pak v úpravě manželského majetkového práva.
Cílem této kapitoly bude rozebrat a zhodnotit problematiku uzavírání dědických smluv mezi manžely a registrovanými partnery.
5.1 Smlouva mezi manžely, kterou se uspořádávají majetkové poměry manželů pro případ zániku manželství smrtí a která má povahu dědické smlouvy
Součástí manželského majetkového práva je především majetkový soubor označovaný jako společné jmění manželů.301 Společné jmění302 manželů podléhá dle ustanovení § 708 odst. 2 OZ zákonnému, smluvenému, anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.303 Dle ustanovení § 718 odst. 2 OZ lze pak smlouvou uspořádat majetkové poměry pro případ zániku manželství. Pokud se jedná o případ zániku
298 Blíže k této problematice viz kapitola 2. 2 a násl.
299 Blíže k této problematice viz kapitola 3. 2 a násl.
300 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 655: „Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“.
301 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx et al. Občanské právo hmotné. Svazek 2. Díl druhý: Rodinné právo. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 50.
302 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 708 odst. 1 věta první: „To, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů.“.
303 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 708 odst. 2.
manželství smrtí, považuje se v této části smlouva za smlouvu dědickou, má-li její náležitosti304, a to bez ohledu na smluvený majetkový režim manželů.305
V zásadě existují dle ustanovení § 718 odst. 2 OZ 2 režimy smlouvy, kterou se uspořádávají majetkové poměry manželů pro případ zániku manželství smrtí jednoho z manželů. V prvním režimu se uplatní fikce smlouvy dědické a o této smlouvě se pak v odborné literatuře hovoří jako o smlouvě mající povahu smlouvy dědické a v druhém režimu se poté jedná o smlouvu, která se za dědickou považovat nedá. Rozdělujícím kritériem mezi těmito dvěma režimy je to, jestli náležitosti té či oné smlouvy odpovídají náležitostem dědické smlouvy dle ustanovení § 1582 a násl. OZ, či nikoli. Pozornost bude níže věnována, z důvodu zaměření práce, pouze smlouvě mající povahu smlouvy dědické, tedy té, která zákonem stanovené náležitosti dědické smlouvy splňuje bez dalšího.
Zákonné znění „má-li její náležitosti“ je nutné chápat ve smyslu formalit potřebných pro platnost dědické smlouvy. Smlouva musí být ve formě notářského zápisu, musí být uzavřena manžely osobně a v neposlední řadě musí obsahem smlouvy být povolání za dědice.306 Dále je nutné zkoumat i svéprávnost manželů uzavírající tuto smlouvu.307
Spornou je otázka, o jakém majetku a v jakém rozsahu lze touto smlouvou pořídit. Dále je třeba si položit otázku, zda je tato smlouva mající povahu smlouvy dědické sama o sobě dědickým titulem či nikoli.
Smlouva mající povahu smlouvy dědické je specifický typ dědické smlouvy uzavřené mezi manžely a je značně omezena co do svého rozsahu. Její rozsah je omezen pouze co do rozsahu společného jmění manželů, a nemůže tak pojednávat o výlučném majetku každého z manželů.308 Dle Xxxxxx, Muzikáře a Dobiáše se lze
304 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 718 odst. 2.
305 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek II. 1. vydání.
Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře, s. 158.
306 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx. Dědické právo. Praktická příručka. 1. vydání.
Praha: Leges, 2019, s. 111.
307 XXXXXXXX, Xxxxx. Možnosti dispozice dědiců s dědickým právem. Ad notam: notářský časopis. 2015, roč. 21, č.3, s. 20.
308 XXXXXXXXX, Xxxxxx et al.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 230.
přiklonit k názoru, že se neuplatní na společné jmění manželů úprava „volné čtvrtiny“309 dle ustanovení § 1585 OZ. Manželé tak mohou smlouvou pořídit o veškerém majetku ve společném jmění manželů a nezůstane jim právo volně pořídit o čtvrtině majetku v jejich společném jmění. Xxxxxx, Xxxxxxx a Xxxxxx uvádí, že tato smlouva je: „dědickým titulem pro pozůstalého manžela k majetku ve společném jmění manželů, který je pro něj touto smlouvou vyhrazen.“ 310
Jestliže jsou splněny veškeré náležitosti dědické smlouvy, platí pro smlouvu, kterou se uspořádávají majetkové poměry manželů pro případ zániku manželství smrtí, fikce, že se jedná o smlouvu dědickou a tato smlouva je dědickým titulem.
Vzhledem k tomu, že dle ustanovení § 3020 OZ311 se na registrované partnerství 312 nevztahuje ustanovení o manželství dle části druhé OZ, nelze smlouvu dle ustanovení § 718 odst. 2 OZ uzavřít mezi registrovanými partnery.
5.2 Dědická smlouva uzavřená mezi manžely
Ustanovení § 1592 odst. 1 OZ stanoví: „Manželé mohou uzavřít dědickou smlouvu, podle níž jedna strana povolává druhou za dědice nebo za odkazovníka a druhá strana toto povolání přijímá, anebo se takto za dědice nebo za odkazovníky povolávají navzájem.“
Domnívám se, že toto zákonné ustanovení značně znevýhodňuje manžele oproti jiným subjektům při uzavírání dědické smlouvy. Manželé spolu nemohou uzavřít dědickou smlouvu ve prospěch třetí osoby, tak jako je tomu u obecné úpravy dle ustanovení § 1582 a násl. OZ, ale mohou povolat dědici pouze sami sebe navzájem či jeden druhého.
309 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1585: „Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.“ Blíže k problematice volné čtvrtiny viz kapitoly 3. 5. 1 a 7. 3.
310 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 112.
311 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 3020: „Ustanovení částí první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů.“
312 Zákon č. 115/2006 Sb., ustanovení § 1 odst. 1: „Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem.“
Povolání za dědice navzájem je dle Xxxxx možné i u jiných subjektů, než jsou manželé.313 Shodného názoru je x Xxxxxx, Xxxxxxx a Dobiáš.314 Z uvedeného vyplývá, že možnost vzájemné dědické smlouvy nenáleží pouze manželům, ačkoli je třeba připustit, že na to existuje i odlišný názor.315 Xxxxxx poté v souvislosti se vzájemným povoláním za dědice hovoří o tom, že taková dědická smlouva je vždy smlouvou úplatnou.316 Pokud by chtěli manželé vzájemně pořídit pro případ smrti o celé pozůstalosti, bude dle Xxxxxx nutné sepsat tři listiny, a to dědickou smlouvu a dvě samostatné závěti.317
OZ na základě ustanovení § 1592 odst. 2 umožňuje snoubencům uzavřít dědickou smlouvu před vznikem manželství. Taková smlouva se následně stane účinnou až vznikem manželství.318 Znění ustanovení § 1592 odst. 2 OZ není nic jiného než odkládací podmínka.
Zákon pamatuje na případ, kdy manželé uzavřou dědickou smlouvu a následně se rozvedou. OZ v ustanovení § 1593 odst. 1 stanoví: „Rozvodem manželství se neruší práva a povinnosti z dědické smlouvy, ledaže dědická smlouva určí něco jiného. Po rozvodu manželství se každá strana může domáhat, aby dědickou smlouvu zrušil soud. Soud návrhu nevyhoví, směřuje-li proti tomu, kdo nezapříčinil rozvrat manželství a s rozvodem nesouhlasil.“ Před manžely tedy stojí několik možností, jak zrušit práva a povinnosti z dědické smlouvy.319 Manželé si mohou v dědické smlouvě ujednat, že se rozvodem práva a povinnosti z dědické smlouvy ruší. Neujednají-li si tak, poté je na soudu, aby o jejich zrušení rozhodl na návrh některého z nich. Pro rozvod manželů je nutná podmínka tzv. kvalifikovaného rozvratu manželství.320
313 XXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 306-307.
314 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 93.
315 Xxxxxxx a Xxxxxxxx jsou názoru, že povolání za dědice navzájem je vyhrazeno pouze manželům a jiné subjekty se v dědické smlouvě povolávat za dědice navzájem nemohou. In: XXXXXXX, Xxxx a Xxxxxx XXXXXXX. Nový občanský zákoník. Dědické právo. Edice právo pro každého. 2.vydání. Praha: GRADA publishing, 2017. s. 93.
316 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek IV. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře. s. 206.
317 KLEIN, Šimon. Quo vadis, dědická smlouvo. In: xxxx.xx [online] 22. 6. 2017. [cit. 26. 3. 2020].
Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx-xx-xxxxx/xxxxxx/00_000-xxx-xxxxx-xxxxxxx-xxxxxxx.
318 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1592 odst. 2.
319 Blíže k problematice zrušení dědické smlouvy viz kapitola 3. 6.
320 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 755: „Manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce,
trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.“.
OZ rozeznává dva typy rozvodů. Předně je to rozvod dle ustanovení § 757 OZ, kdy se nezjišťuje příčina rozvratu manželství a poté je to rozvod se zjišťováním příčin rozvratu manželství dle ustanovení § 755 OZ. Je očividné, že ustanovení § 1593 odst. 1 věta třetí cílí na ochranu manžela, který nezapříčinil rozvrat manželství a s rozvodem nesouhlasil. Ustanovení § 1593 odst. 1 souvisí s rozvodem dle ustanovení § 755 OZ, kdy soud zjišťuje příčinu rozvratu manželství. Jestliže jde o rozvod dle ustanovení § 757 OZ, je na úvaze soudu, zdali práva a povinnosti z dědické smlouvy zruší či nikoli.321
Zdá se nutné upozornit, že manželství nezaniká jen rozvodem či smrtí, jak bylo výše uvedeno, nýbrž zaniká dle ustanovení § 29 odst. 2 OZ i za situace, kdy jeden či oba manželé podstoupí změnu pohlaví. To je nutné v souvislosti s ustanovením § 1593 odst. 1 OZ reflektovat a určit, zda se toto ustanovení dá aplikovat i pokud manželství zanikne v důsledku změny pohlaví manželů.
Změna pohlaví nastává dle ustanovení § 29 odst. 1 OZ fakticky, tj. provedením chirurgického zákroku322 při současném znemožnění reprodukčních funkcí člověka. Změnu pohlaví může podstoupit pouze osoba starší osmnácti let čili osoba zletilá.323 OZ v ustanovení § 29 odst. 2 uvádí, že o majetkových povinnostech a právech muže a ženy v době po zániku manželství platí obdobně ustanovení o majetkových povinnostech a právech v době po rozvodu. Dobrovolná k tomu uvádí: „Pokud dojde k zániku manželství na základě změny pohlaví, má to stejné následky jako rozvod manželství.“324 S ohledem na výše uvedené se lze domnívat, že aplikace ustanovení § 1593 odst. 1 je u tohoto způsobu zániku manželství na místě a manželé se tak mohou domáhat zrušení dědické smlouvy po zániku manželství změnou pohlaví. Pokud by se v praxi trvalo na tom, že se toto ustanovení aplikovat nebude, bylo by to k druhému manželu, tj. k tomu, který si pohlaví změnit nenechal, zjevně nespravedlivé a příčící se dobrým mravům.
321 XXXXX, Xxxxx et al, op. cit., s. 308.
322 Blíže k náležitostem potřebným pro změnu pohlaví a chirurgickým výkonům, které ke změně pohlaví směřují viz ustanovení § 21 a násl. zákona č. 373/2011 Sb.
323 Požadavek zletilosti vychází z ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb. Občanský zákoník kanadské provincie Québec, ze které česká úprava dle důvodové zprávy k ustanovení § 29 zákona č. 89/2012 Sb. vychází, takový požadavek nestanoví a umožňuje, aby změnu pohlaví za zákonných podmínek podstoupila i osoba nezletilá (srov. ustanovení Art. 71. 1. Civil code of Québec).
324 XXXXXXX, Xxxx et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014. Velké komentáře, s. 193.
Zákon upravuje i vliv prohlášení manželství za neplatné soudem na dědickou smlouvu uzavřenou mezi manžely. Ustanovení § 1593 odst. 2 OZ stanoví: „Prohlášením manželství za neplatné se ruší práva a povinnosti z dědické smlouvy, ledaže takové manželství již dříve zaniklo smrtí jednoho z manželů.“
Rozhodnutím soudu, kterým soud vyslovuje neplatnost manželství ze zákona se tedy ex lege ruší práva a povinnosti z dědické smlouvy uzavřené mezi manžely. Dědická smlouva mezi manžely však zůstane v platnosti, ačkoli důvody pro neplatnost manželství byly naplněny, pokud ještě před prohlášením soudu o neplatnosti manželství jeden z manželů zemře.325
Značně problematický může být pro nezletilé manžele326 zákonný požadavek zletilosti zůstavitele pro možnost pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou. Obecně pro dědickou smlouvu platí, že zůstavitel uzavírající dědickou smlouvu musí být dle ustanovení § 1584 odst. 1 OZ plně zletilý a svéprávný. Již výše bylo uvedeno, že nabytí svéprávnosti uzavřením manželství dle § 30 odst. 2 OZ nezakládá způsobilost zůstavitele pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou. Zákon manželům neustupuje z požadavku zletilosti. Manželům uzavírající dědickou smlouvu nedává žádnou výjimku. Lze se tak domnívat, že nezletilí manželé nemohou dědickou smlouvou pořídit pro případ smrti. Pokud nastane situace, kdy bude jeden z manželů zletilý a druhý ne, nemohou ani tak dědickou smlouvu uzavřít, neboť jak bylo výše dovozeno, lze mít za to, že zákonný požadavek zletilosti pro způsobilost uzavřít dědickou smlouvu dopadá i na smluvní stranu odlišnou od zůstavitele (smluvního dědice).327
Dědická smlouva dle ustanovení § 1592 a § 1593 OZ se od smlouvy dle ustanovení
§ 718 odst. 2 OZ se a násl. liší v mnohém.
Předně je nutné zmínit to, že dědickou smlouvou mezi manžely dle ustanovení § 1592 a § 1593 OZ lze pořídit nejen o majetku spadajícím do společného jmění
325 Tamtéž.
326 Aby mohli nezletilý muž či nezletilá žena vstoupit do manželství, je dle ustanovení § 672 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. nutné, aby byli plně svéprávní. Soud může dle ustanovení § 672 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. povolit nezletilému staršímu šestnácti let uzavření manželství, jsou-li pro to důležité důvody. Plnou svéprávnost nabývá nezletilý okamžikem uzavření manželství a neztrácí ji ani po jeho zániku či pokud je manželství prohlášeno za neplatné soudem. (srov. ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.).
327 Blíže k této problematice viz kapitola 3. 2 a násl.
manželů, nýbrž i o majetku výlučném, tj. takovém, který má každý z manželů ve svém výlučném vlastnictví. Dále se na ní uplatní ustanovení § 1585 OZ,328 tj. obecné ustanovení o dědické smlouvě, které umožňuje zůstaviteli pořídit dědickou smlouvou maximálně o třech čtvrtinách pozůstalosti. O zbylé čtvrtině pak musí manželé pořídit dle své zvlášť projevené vůle329 Vzhledem k použití analogie a aplikace ustanovení § 3020 OZ na registrované partnerství, je registrovaným partnerům umožněno uzavřít dědickou smlouvu dle ustanovení § 1592 OZ, ale nikoli smlouvu dle ustanovení § 718 odst. 2 OZ. V souvislosti s manželskými dědickými smlouvami aplikovanými na registrované partnery mohou ovšem být některé aspekty právní úpravy ne zcela jasné. O této problematice viz následující kapitola.
5.3 Dědická smlouva mezi registrovanými partnery
Registrované partnerství je dle ustanovení § 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství (dále jen „ZRP“): „trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem.“ Na úvod je třeba říci, že mezi registrovanými partnery okamžikem uzavření registrovaného partnerství nevzniká žádné
„společné jmění“. Pokud chtějí registrovaní partneři majetkové společenství, musí uzavřít smlouvu dle ustanovení § 1236 a násl. OZ, jinak nabývají věci pouze do svého výlučného vlastnictví či podílového spoluvlastnictví.330 Specifikem manželského svazku je právě vznik společného jmění manželů a tato esenciální vlastnost registrovanému partnerství chybí.
Předmětem vzájemných práv a povinností v dědické smlouvě mezi manžely bude především majetek v tomto režimu a součástí dědické smlouvy bude často ujednání obsahující pokyn, kterým se společné jmění manželů vypořádává.331 Majetek v režimu společného jmění registrované partnerství postrádá, a z toho důvodu takové ujednání v dědické smlouvě mezi registrovanými partnery bude chybět.
Stěžejní pro problematiku dědických smluv mezi registrovanými partnery bude ustanovení § 3020 OZ, které stanoví: „Ustanovení částí první, třetí a čtvrté o manželství
328 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 1585. Více o problematice „volné čtvrtiny“ v dědické smlouvě blíže
viz kapitoly 3. 5. 1.
329 XXXXXX, Xxxxxx, XXXXXXX Xxxxxxxx a XXXXXX Xxxx, op. cit., s. 108.
330 XXXXXXXXX, Xxxxxxxx et al, op. cit., s. 175.
331 XXXXX, Roman et al, op. cit., s. 307.
a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů.“ Slovo „obdobně“ však může vyvolávat jisté výkladové a aplikační problémy u ustanovení § 1592 odst. 2 a § 1593 odst. 1 OZ.
Prvně je nutné se vyjádřit k otázce aplikačního problému ustanovení § 1592 odst. 2 OZ, které umožňuje uzavřít dědickou smlouvu i snoubencům. Jak bylo uvedeno výše, jedná se o dědickou smlouvu s odkládací podmínkou. Dle ustanovení § 656 odst. 1 OZ jsou snoubenci muž a žena, kteří hodlají vstoupit do manželství. Má však tento institut svou obdobu v registrovaném partnerství? ZRP v ustanovení § 2 hovoří pouze o „osobách vstupujících do partnerství“ nikoli „o osobách hodlajících vstoupit do partnerství“. Definice snoubenců v sobě skrývá určitý prvek plánovanosti a časového rozestupu mezi zasnoubením a vstupem do manželství. Navíc snoubenci při sňatečném obřadu uvádí, že zvážili uspořádání svých budoucích majetkových poměrů. U registrovaného partnerství institut obdobný snoubencům zcela chybí, a proto se lze domnívat, že aplikace tohoto ustanovení na dědické smlouvy mezi registrovanými partnery může být sporná.
Registrované partnerství zaniká dle ustanovení § 14 ZRP buď smrtí jednoho z partnerů, prohlášením partnera za mrtvého, anebo zrušením registrovaného partnerství rozhodnutím soudu. Dále může zaniknout dle ustanovení § 29 OZ změnou pohlaví partnera. I přes znění ustanovení § 3020 OZ332 je třeba do jisté míry pochybovat o aplikaci ustanovení § 1593 odst. 1 OZ na registrované partnery. Figuruje zde totiž odlišná právní terminologie rozvodu manželství oproti zrušení registrovaného partnerství. Při zániku registrované partnerství soud toto partnerství totiž nerozvede jako v případě manželství, nýbrž ho zruší. Zákon č. 115/2006 Sb. hovoří o tom, že soud zkoumá či nezkoumá (v případě součinnosti druhého partnera) to, jestli vztah fakticky netrvá.333 Nezkoumá jako v případě manželství tzv. „kvalifikovaný rozvrat manželství“, tj. že manželství je trvale a hluboce, nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Ustanovení
§ 1593 odst. 1 věta třetí OZ výslovně hovoří o rozvratu manželství a dává manželovi, který rozvrat manželství nezapříčinil a s rozvodem nesouhlasil ochranu spočívající v tom, že soud návrhu na zrušení dědické smlouvy nevyhoví, směřuje-li proti tomuto manželovi.
332 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 3020: „Ustanovení částí první, třetí a čtvrté o manželství a o právech a povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva a povinnosti partnerů.“.
V nynější334 právní úpravě registrovaného partnerství nelze spatřovat obdobu kvalifikovaného rozvratu, a tudíž je aplikace ustanovení § 1593 odst. 1 OZ na dědické smlouvy mezi registrovanými sporná.
Aplikace ustanovení § 1593 odst. 2 OZ na registrované partnerství by již předmětem výkladových a aplikačních rozepří být neměla. Registrované partnerství, stejně jako manželství může být soudem prohlášeno za neplatné.335
Vzhledem k absenci společného jmění nedává dědická smlouva mezi registrovanými partnery, která je obdobou dědické smlouvy mezi manžely, až tak velký smysl. Teoreticky problematická může být aplikace ustanovení § 1593 odst. 1 OZ. Z nynější právní úpravy neplyne, dle mého názoru, zcela jasný úmysl zákonodárce aplikovat ustanovení § 1593 odst. 1 OZ na dědickou smlouvu mezi registrovanými partnery. Do jisté míry problematická může být i aplikace ustanovení § 1592 odst. 2 OZ na dědickou smlouvu mezi registrovanými partnery, neboť registrované partnerství postrádá institut obdobný snoubencům.
Výše uvedené aplikační nejasnosti vztahující se k dědické smlouvě mezi registrovanými partnery by mohla vyřešit novela OZ, která by zpřístupnila institut manželství i stejnopohlavním párům a institut registrovaného partnerství by byl jednou provždy zrušen. Chystaná novela OZ má toto za cíl a počítá se změnou mj. ustanovení § 655 a 656 OZ, kdy se slova „muže a ženy“ nahrazují slovy „dvou lidí“ a dále mění výše zmíněné ustanovení § 29 odst. 2 OZ tak, že manželství již nezanikne změnou pohlaví.336
334 Je třeba poznamenat, že zde figurovaly dřívější návrhy zákonů týkající se problematiky svazků stejnopohlavních párů, které pracovaly při zániku svazku stejnopohlavních párů právě s pojmoslovím
335 U registrovaného partnerství je to však nikoli na základě zákona č. 89/2012 Sb., ale na základě ustanovení § 5 a násl. zákona č. 115/2006 Sb.
336 Sněmovní tisk 201/0. část č. 1/4. Novela z.-občanský zákoník. In: xxxxxxxxxxxxxxxxxx.xx [online] [cit.
24. 5. 2020]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xxxx/xxxxx.xxx?Xx0&XXx000&XX0x0.
6 Darování pro případ smrti
Cílem této kapitoly je představit, definovat, zkoumat a zařadit do historického kontextu právní institut darování pro případ smrti. Těžištěm kapitoly je právní úprava v současném českém právu a s ní související aktuální problematické právní otázky. Okrajově bude zmíněna i právní úprava v minulých občanských zákonících účinných na území našeho státu. Pro pochopení důvodu vzniku darování pro případ smrti, jakož i jeho smyslu a účelu, je nutné zprvu nastínit římskoprávní úpravu.
6.1 Římské právo a donatio mortis causa
V Institucích je shrnut smysl a účel darování pro případ smrti takto: „O darování pro případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice.“337
Darování pro případ smrti (Donatio mortis causa) mělo v římském právu určitý historický vývoj. Celou dobu se však jednalo o dvoustranné právní jednání. Původně se tato modalita darování užívala pouze v souvislosti, kdy dárci hrozilo smrtelné nebezpečí. Musel být naplněn úmysl dárce rozšířit majetek obdarovaného (causa donationis), a zároveň podmínka, že dárce se nachází v nebezpečí života (causa mortis).338 Pokud dárce vyvázl šťastně ze situace, kdy byl v ohrožení života, dar neplatil339 Obdarovaný dar vracel dárci zpět v okamžiku, kdy pominulo nebezpečí dárci hrozící, a tedy přežil.340
Jak plynul čas, bylo za darování pro případ smrti považováno každé darování s odkládací (suspenzivní) podmínkou, že obdarovaný přežije dárce. Pokud obdarovaný nepřežil, darování nemělo právních účinků. V justiniánském právu se objevovalo i darování pro případ smrti s podmínkou rozvazovací (rezolutivní).341
337 BLAHO, Xxxx a Xxxxxx XXXXXXXX. IUSTINIANI INSTITUTIONES. JUSTINIÁNSKÉ INSTITUCE.
Praha: Karolinum, 2010. s. 123.
338 XXXXXXXX, Xxxxxx. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2011. s. 252.
339 XXXXXXXXX, Xxxxxxx, Xxx XXXXX a Xxxxxx XXXXXX. Dějiny a systém soukromého práva římského. 7. vydání. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského, 1929. s. 550.
340 XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX Xxxxxxxx a XXXXXXXX Xxxxxx. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H. Xxxx,
1995, s. 314.
341 Tamtéž.
Dá se říci, že v římském právu existovaly tři různé modality donatio mortis causa. První modalita spočívala v tom, že dárce v ohrožení života inter vivos převedl dar do vlastnictví obdarovaného tradicí (traditio) či mancipací (mancipatio) a následně po něm tento dar požadoval zpět, pokud unikl hrozbě smrti. Vrácení se mohl domáhat kondikcí (condictionem causa data causa non secuta). Jestliže byla darovaná věc převedena na obdarovaného fiducií ve formě mancipace, měl přeživší dárce další možnost domáhat se vrácení, a to prostřednictvím actio fiduciae. Nakonec, pokud se obdarovaný zavázal k vrácení daru stipulací, měl přeživší dárce možnost žaloby ze stipulace (actio ex stipulatu). Druhá modalita darování pro případ smrti spočívala v tom, že dárce převáděl na obdarovaného vlastnictví věci s odkládací podmínkou spočívající v tom, že obdarovaný dárce přežije. Obdarovaný se následně stal vlastníkem věci až okamžikem úmrtí dárce. Třetí modalitou bylo, že dárce uzavřel s obdarovaným darování s podmínkou rozvazovací a vlastnictví v případě, kdy dárce přežil obdarovaného, spadlo samo sebou zpět na dárce.342
Není bez zajímavosti, že darování pro případ smrti stejně jako odkaz bylo omezeno falcidiánskou kvartou,343 a dary tak nemohly „ukrojit“ z pozůstalosti více jak tři čtvrtiny její hodnoty.344
Darování pro případ smrti nebylo původně jednostranně odvolatelné. Až v justiniánském právu bylo možné dar jednostranně odvolat. Stále však mělo toto právní jednání nespornou výhodu pro dárce v tom, že jeho způsobilost darovat pro případ své smrti nebyla vázána na jeho testovací způsobilost. Darovat tak mohla i osoba, která nemohla pořídit testament.345 Xxxxxxxxx uvádí, že takto mohli darovat nedospělý tutore auctore či poddaný syn z peculia se svolením otcovým, ač jinak nebyli způsobilí učinit poslední pořízení.346
U darování pro případ smrti ve starověkém Římě je vidět jeho postupná transformace z institutu sloužícího Římanům, kteří se ocitli v přímém nebezpečí smrti, v institut do jisté míry obcházející tradiční pořízení pro případ smrti.
342 XXXXXXXXX, Xxxxxxx, Xxx XXXXX a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 550. 343 XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX Xxxxxxxx a XXXXXXXX Xxxxxx, op. cit., s. 315. 344 Blíže o falcidiánské kvartě viz kapitola 7.
345 XXXXX, Xxxxxxx, XXXXX Xxxxxxxx a XXXXXXXX Xxxxxx, op. cit., s. 314.
346 XXXXXXXXX, Xxxxxxx, Xxx XXXXX a Xxxxxx XXXXXX, op. cit., s. 550.
6.2 Nepřípustnost darování pro případ smrti v občanském zákoníku
z roku 1964
Občanský zákoník z roku 1964 darování pro případ smrti zakazoval,347 a to pod sankcí absolutní neplatnosti.348 Následoval tak v tomto směru civilní kodex z roku 1950.349
Zákaz darování pro případ smrti v minulé občansko-právní úpravě se opíral mj. o argumentaci, že chrání autonomii vůle vlastníka ve smyslu svobody při pořízení pro případ smrti. Xxxxx tento argument rozporuje a tvrdí, že darování pro případ smrti nebylo správně pochopeno. Dle Xxxxxx nelze posílit tuto svobodu jednotlivce zákazem. Ve prospěch rozšíření autonomie vůle dle něj nehovoří, že zákazem darování pro případ smrti bude jednající zbaven odpovědnosti za své předchozí chtěné jednání.350
Jak bylo výše uvedeno, darování pro případ smrti však existuje v různých modalitách. Zákaz darování pro případ smrti v minulém občanském zákoníku nedopadal na jednu z nich. Bylo možné uzavřít darovací smlouvu, kterou dárce převedl na obdarovaného předmět daru za svého života (inter vivos) a podmínil si jeho navrácení, přežije-li obdarovaného. Strany si tuto podmínku musely výslovně ujednat ve smlouvě.351
Z výše uvedeného plyne, že dárce s obdarovaným mohli za účinnosti minulého občanského zákoníku platně uzavřít darovací smlouvou s rozvazovací (rezolutivní) podmínkou, že přežije-li dárce obdarovaného, předmět daru se mu vrátí do vlastnictví.
347 Zákon č. 40/1964 Sb., ustanovení § 628 odst. 3: „Neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti.“
348 Tamtéž, ustanovení § 39: „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“
349 Zákon č. 141/1950 Sb., ustanovení § 385: „Darovací smlouva je neplatná, pokud má být podle ní plněno až po dárcově smrti.“
350 XXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Svazek 2. (§ 488-800). Praha: Linde Praha, a.s., s. 1884-1885.
351 Tamtéž.
K donatio mortis causa tak, jak ho zná současný občanský zákoník, nemohlo dojít. V současné právní úpravě nabývá obdarovaný předmět daru do vlastnictví až dnem smrti xxxxx, nikoli za jeho života (viz dále).
6.3 Stručně o darování v současném občanském zákoníku
Darování je v OZ zakotveno v ustanovení § 2055 a násl. Definice darovací smlouvy je v ustanovení § 2055 odst. 1 OZ, které stanoví: „Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.“ Hlavními pojmovými znaky darování jsou jeho dobrovolnost, ve smyslu neexistence zákonné povinnosti něco darovat, a bezúplatnost.352
Standardně je darování právní jednání mezi živými, tedy inter vivos. Dochází k plnění za života dárce i obdarovaného. Pokud má plnění nastat až po smrti dárce, jde o darování pro případ smrti, donatio mortis causa, a to za podmínky, že obdarovaný dárce přežije.
Darování obecně je translačním kontraktem, neboť dochází k bezúplatnému převodu vlastnického práva z dárce na obdarovaného. Pokud dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci, jedná se o tzv. reálné darování či reálný kontrakt. Pokud se dárce zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví, jedná se o tzv. konsenzuální darování či konsenzuální kontrakt. V obou případech poté platí, že obdarovaný musí souhlasit, neboť darování je dvoustranným právním jednáním.353 U reálného darování dochází současně k projevu vůle dar darovat, projevu vůle dar přijmout a k odevzdání věci jako předmětu daru.354
Z darovací smlouvy vzniká tzv. asynallagmatický závazek, neboť povinnost plnit má jen dárce. Pro perfekci darování se však vždy vyžaduje souhlasný projev vůle obou
352 XXXXXXX, Xxxxxxxx et al. Úvod do studia občanského práva. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2018, s. 298- 299.
353 Tamtéž.
354 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře. s. 619.
stran.355 Povaha asynallagmatu může u darování činit problém z hlediska možné aplikace
ustanovení o postoupení smlouvy dle § 1895 a násl. OZ na tuto smlouvu.356
6.4 Pojem a „dvojí tvář“ darování pro případ smrti
Darování pro případ smrti, jakožto modalita darování, se do českého právního řádu vrátila s účinností OZ a spolu s dědickou smlouvou je dle důvodové zprávy k OZ výjimkou ze zásady nepřípustnosti smluvní vázanosti mortis causa.357
Zákonodárce se v současné právní úpravě rozhodl pro dvojkolejnost tohoto právního institutu na pomezí práva dědického a obligačního. Na darování pro případ smrti dopadá primárně ustanovení § 2063 OZ, které je součástí práva závazkového a stanoví:
„Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posuzuje zpravidla jako odkaz. Podle ustanovení o darování se řídí, přijme-li obdarovaný dar a vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá o tom obdarovanému listinu. Tím není dotčen § 2057.“ V ustanovení § 1594 odst. 2 OZ, které je součástí práva dědického, následně zákon stanoví víceméně totéž: „Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se považuje za odkaz, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat.“
Současná právní úprava darování pro případ smrti není nepodobná úpravě darování pro případ smrti, tak jak ji znal OZO.358 „Dvojí tvář“ darování pro případ smrti v OZ není nic neobvyklého. Dlouhodobě stojí darování pro případ smrti někde mezi darovací smlouvou a odkazem. Xxxxxxx viděl darování pro případ smrti zhruba takto: „Darování pro smrt jest smlouva s výminkou, která podle zvláštností, ze svého účelu a z výsledku vyplývajících, blíží se k odkazům ve své podobě, a protož padá pod pravidla, dle kterých se řídí odkazy.“359 Darování s rezolutivní podmínkou, kdy dárce převede za života na obdarovaného věc v očekávání své smrti, ale předmět daru se mu vrátí do vlastnictví,
355 XXXXXXX, Xxxxxxxx et al, op. cit., s. 299.
356 Blíže k této problematice viz kapitola 6. 12.
357 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 2063, s. 478.
358 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, ustanovení § 956: „Darování, k jehož splnění má dojíti teprve po smrti dárcově, platí jako odkaz, šetřilo-li se předepsaných formálností. Jen tehdy budiž pokládáno za smlouvu, když obdarovaný je přijal, dárce se výslovně zřekl oprávnění je odvolati a byla o tom doručena obdarovanému písemná listina.“.
359 SAVIGNY In: GRÜNWALD, Xxxxxxxx. Právo dědické: podle obecného zákoníka občanského: s výkladem jakož i s přípravným a historickým úvodem. (Xxxxxxxx Xxxxxxxx), 1853. s. 24.
jestliže smrti unikne, za darování pro případ smrti považováno nebylo. Pokládalo se za darování mezi živými. Za zmínku zde stojí jeden smutný judikát vztahující se k době nesvobody, a to Rv I 109/47 (R 236), kdy Nejvyšší soud Československé republiky stanovil: „Není darováním na případ smrti, nýbrž mezi živými pod resolutivní výminkou, prohlásil-li dárce, že nevrátí-li se z koncentračního tábora ani on ani jeho děti, může si obdarovaný ponechati věc, již má pro dárce v úschově.“ 360
Při srovnání ustanovení § 1594 a § 2063 OZ nelze nevidět jistou mezeru, jakési hluché místo. A totiž, čím je darování, které je závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, a ve kterém se dárce vzdal práva dar odvolat, ale listinu o tom již obdarovanému nevydal? Elischer se věnuje vztahu těchto dvou zákonných ustanovení a ve snaze favorizovat platnost právního jednání před jeho neplatností dochází k závěru, že ustanovení § 2063 OZ je nutné chápat jako speciální (lex specialis), ve smyslu jeho požadavku výslovného vzdání se práva, k ustanovení § 1594 odst. 2 OZ.361 Z toho vyplývá, že jakékoli darování, které je závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, je dle OZ darováním pro případ smrti. Pokud se dárce vzdá práva dar odvolat a vydá o tom listinu, jedná se o darování. Pokud dárce listinu nevydá, uplatní se fikce odkazu. V obou případech ale půjde o platné právní jednání.
Nyní k výkladu restriktivnímu. Dle ustanovení § 1594 OZ se považuje za odkaz takové darování, které je závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije a dárce se nevzdal práva dar odvolat. Dle ustanovení § 2063 OZ se darování závislé na podmínce, kdy obdarovaný dárce přežije, posuzuje „zpravidla jako odkaz“,362 ale nikoli „vždy jako odkaz“. Dle ustanovení o darování se řídí pouze tehdy, vzdal-li se dárce práva dar odvolat a vydal-li o tom obdarovanému listinu. Z toho vyplývá, že darování, které je závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, vzdá se práva dar odvolat, ale nevydá o tom listinu, bude stát někde mezi darováním inter vivos a darování mortis causa. Bude jakýmsi „kočkopsem“. Nejde o darování mezi živými, protože je závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, a tudíž se na něj neaplikuje ani ustanovení § 2076 OZ, které
360 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 8. 5. 1947, sp. zn. Rv I 109/47 (R 236). 361 XXXXXXX, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit., s. 653.
362 Důvodová zpráva k § 2063 zákona č. 89/2012 Sb. uvádí: „Dar vázaný na podmínku, že obdarovaný dárce přežije, má být pravidelně posuzován jako odkaz; o dar půjde jen za podmínek formulovaných v navrženém ustanovení“ In: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 2063, s. 478.
stanovuje zdánlivost pro vzdání se práva dar odvolat (revokovat) jen a pouze u darování mezi živými.363 Zároveň nejde o darování pro případ smrti ve smyslu ustanovení § 1594 a 2063 OZ, neboť dárce se vzdal práva dar odvolat, díky čemuž se nemůže jednat o odvolatelný odkaz, ale zároveň nedošlo v důsledku nevydání listiny k definitivnímu vzdání se práva dar odvolat, aby se jednalo o darování pro případ smrti stricto sensu. Restriktivní výklad by zakládal otázku vztahující se k možné neplatnosti takového darování.
Existuje zde ještě názor zastávaný Xxxxxxx a Bednářem spočívající v tom, že nebude-li listina o vzdání se práva dar odvolat obdarovanému vydána, avšak ostatní podmínky budou splněny, je možné toto právní jednání považovat za poslední vůli dárce, samozřejmě za předpokladu, že budou splněny náležitosti pro platnost závěti.364 Bude na judikatuře, jak se s výše zmíněným výkladovým problémem vypořádá do budoucna.
Jasné je to, že zákonná úprava OZ evidentně preferuje, aby se darování pro případ smrti řídilo dědickým právem, konkrétně právní úpravou odkazů dle ustanovení § 1594 a násl. OZ. Na odvolatelné darování se uplatní právní režim odkazu. Obdarovaný bude po smrti dárce v postavení odkazovníka, což je de iure věřitel zůstavitelova dědice, a věc, kterou darováním pro případ smrti dárce obdarovanému zanechal se posoudí podle pravidel o odkazech, a bude obdarovanému vydán dle ustanovení § 1620 OZ jako běžný odkaz365 Právní úpravu odkazů s ohledem na shora uvedené bude zřejmě možné aplikovat i na darování, kterým se dárce vzdal práva dar odvolat, ale nevydal o tom listinu.
Ustanoveními o darování dle § 2055 a násl. OZ se bude řídit, pokud dárce s obdarovaným uzavřou darovací smlouvu s odkládací (suspenzivní) podmínkou, že obdarovaný přežije dárce, dárce se vzdá se práva dar odvolat (revokovat) a vydá o tom obdarovanému listinu. Pokud tak neučiní, půjde o odkaz.
Darování pro případ smrti je konsenzuálním darováním. Xxxxxxxx uvádí, že reálné darování připadá u darování pro případ smrti v úvahu pouze tehdy, pokud by došlo
363 Blíže ke vzdání se možnosti odvolat dar viz kapitola 6. 5.
364 XXXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 11.
365 Tamtéž.
k odevzdání věci, ale k převodu vlastnického práva by předáním věci nedošlo, a to z důvodu výhrady dárce ponechat si vlastnické právo k věci až do okamžiku své smrti. Dárce by tak převedl na obdarovaného prozatím pouze některé z dílčích práv jako je například právo užívací či požívací.366 Na povahu takového darování, tj. kdy dojde k odevzdání věci, ale vlastnické právo nabyde obdarovaný až okamžikem smrti dárce, existuje i odlišný názor.367
Nezbývá než shrnout, že darování pro případ smrti je (nejen) v současném OZ jakýmsi doktorem Xxxxxxxx a panem Xxxxx. Rozdělujícím kritériem, zda se bude darování pro případ smrti posuzovat jako odkaz či jako darovací smlouva však nebude den a noc, jako v případě románu od Stevensona368, nýbrž jejich rozdílná odvolatelnost a další formální náležitosti. Pokud se bude v této práci hovořit o darování pro případ smrti stricto sensu, myslí se tím to, které se řídí ustanoveními o darování.
6.5 (Ne)odvolatelnost darování pro případ smrti
Odvolatelnost darování pro případ smrti je zásadním dělícím kritériem pro to, zda se darování bude řídit zákonnými ustanoveními o odkazu dle ustanovení § 1594 a násl. OZ, anebo ustanoveními o darování dle ustanovení § 2055 OZ. Důvodová zpráva uvádí k zásadnímu rozdílu jednotlivých darování pro případ smrti toto: „Věcný rozdíl je zejména v tom, že odkaz je odvolatelný, zatímco při darování pro případ smrti dar odvolat nelze.“369
Darování pro případ smrti, které se považuje za odkaz, je zůstavitelem jednostranně odvolatelné, a to z libovolných důvodů. Tato modalita darování pro případ smrti podléhá právní úpravě pořízení pro případ smrti370 a právě z těchto ustanovení vyplývá jednostranná odvolatelnost odkazu. Dle ustanovení § 1498 OZ je
366 XXXXXXXX, Xxxxx. Darování a jeho podoby v novém soukromém právu. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2016, s. 84.
367 Xxxxx s Xxxxxxxx uvádí: „Odevzdá-li dárce obdarovanému předmět daru s tím, že se tato věc má stát vlastnictvím obdarovaného až v okamžiku smrti xxxxx, je třeba takové jednání považovat za darování mezi živými, nikoliv za darování pro případ smrti.“ In: XXXXXX, Xxxxx et al. Občanský zákoník XX. Xxxxxxxxx právo. Zvláštní část (§2055-3014). 1. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 11.
368 XXXXXXXXX, Xxxxxx Xxxxx. Podivný případ doktora Xxxxxxx a pana Xxxx. Přeložil Xxxxxxx XXXXXXXX, ilustroval Xxxxx XXX. Praha: Dokořán, 2008. Netopýr.
369 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 2063, s. 478.
370 Tamtéž.
odkaz nařízen dovětkem (kodicilem). Dovětek může být buď součástí závěti (testamentární kodicil) či stát osamoceně (intestátní kodicil),371 ale v obou případech se řídi ustanoveními o závěti dle § 1494 a násl. OZ. Zůstaviteli dává ustanovení § 1575 násl. OZ možnost závěť (dovětek) kdykoli zrušit, a to buď jednostranným odvoláním či pořízením nové závěti (nového dovětku). Odkaz lze navíc odvolat i jinak než zrušením závěti (dovětku), a to domněnkami odvolání odkazu zakotvenými v ustanovení § 1602 OZ. Výjimkou, kdy odkaz není jednostranně odvolatelný, je případ, kdy je odkaz zřízen ve prospěch smluvního odkazovníka dědickou smlouvou, respektive smlouvou o odkazu, dle § 1582 a násl. OZ.
Zákon nestanoví žádné zákonné důvody, které by podmiňovaly odvolatelnost odkazu. Zůstavitel může odkazy odvolat libovolně. Pokud by tak nemohl učinit z libovolného důvodu, bylo by to v rozporu s principem pořizovací volnosti zůstavitele. Takové omezení lze nalézt pouze u dědické smlouvy (smlouvy o odkazu) dle ustanovení
§ 1582 a násl. OZ. V ostatních případech může zůstavitel odkaz odvolat zcela libovolně. U darování pro případ smrti, které se považuje za odkaz, nelze uvažovat ani o tom, že by bylo odvolatelné jen ze zákonných důvodů pro odvolání daru, neboť se řídí zákonnými ustanoveními dědického práva.
Darování pro případ smrti stricto sensu, tedy to, které se řídí ustanoveními o darování, jednostranně odvolatelné není. Dárce se v tomto případě musí dle ustanovení
§ 2063 OZ vzdát svého práva dar odvolat vydat o tom listinu obdarovanému. Vzdání se odvolání daru je stěžejní atribut darování pro případ smrti stricto sensu. Vyvstává zde však otázka, zda vzdání se odvolání daru lze chápat absolutně, tedy zda se dárce tím, že se vzdává práva dar odvolat (revokovat), vzdává bez dalšího i svého práva odvolat dar ze zákonných odvolacích důvodů (tzv. revokačních důvodů) dle ustanovení § 2068 a násl. OZ, tj. pro nevděk a nouzi, a zda by vůbec bylo možné se těchto výsostných dárcových práv vzdát s ohledem na ustanovení § 2076 OZ.372
371 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Konsolidovaná verze. Ustanovení § 1498, s. 370.
372 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 2076: „Vzdá-li se dárce při darování mezi živými předem práva odvolat dar pro nouzi nebo nevděk, nepřihlíží se k tomu.“
Při hledání odpovědi na tuto otázku není od věci podívat se i do historie na právní úpravu odvolání daru v OZO. Jak bylo výše uvedeno, OZO rozeznával zaprvé darování pro případ smrti, které platilo jako odkaz, a zadruhé „neodvolatelné“ darování pro případ smrti, pokládané při splnění všech předepsaných formalit za smlouvu.373 V následujících řádcích bude uvedeno, z jaké z perspektivy se na odvolání daru pro případ smrti v OZO (resp. ABGB) dívali někteří právníci devatenáctého a dvacátého století. Předem je nutné říci, že odvolatelnost darování pro případ smrti byla v tomto historickém období předmětem mnohých diskuzí.
Dle Zeillera (citovaného Xxxx-Xxxxxxxxx) bylo „neodvolatelné“ darování pro případ smrti nadále odvolatelným dle zásad platných pro darování mezi živými.374 OZO znal odvolání daru pro nouzi, pro nevděk375, pro zkrácení povinné výživy, povinného dílu či věřitelů, a nakonec znal OZO i možnost potomně narozených dětí uplatňovat právo na zákonné úroky z darované částky vůči obdarovanému či jeho dědicům.376 Všechny tyto zákonné důvody pro odvolání daru se daly aplikovat na darování pro případ smrti i přes vzdání se odvolání ze strany dárce.377
Xxxxxxxxxx (citovaný Xxxxxxxxxx) považoval za smlouvu i darování pro případ smrti, které dle dikce OZO (ABGB) platilo jako odkaz. Z toho důvodu nepřipouští Winiwarter možnost libovolného jednostranného odvolání ani u darování pro případ smrti platící jako odkaz. Odvolat darování pro případ smrti, které platilo jako odkaz, bylo dle něj přípustné pouze za předpokladu, že byly naplněny zákonem stanovené důvody odvolání daru dle § 947-955 OZO či si dárce vymínil možnost odvolání ve smlouvě.378 Opačného názoru byl kupříkladu Mayr, neboť co do odvolatelnosti takového darování
373 Srov. ustanovení § 956 císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský.
374 XXXXXXX: Kommentar, § 956, čís. 3 a j. In: XXXX-XXXXXXX, Xxxxxx. Soustava občanského práva, Kniha pátá: Právo dědické. Brno: Barvič & Xxxxxxx, 1927, s. 121.
375 U odvolání daru pro nevděk stojí za pozornost prvorepublikové rozhodnutí Rv 373/22 (Vážný 2390):
„Práva odvolati dar pro hrubý nevděk obdařeného nelze se platně zřeknouti. V cizoložství obdarovaného manžela nelze spatřovati hrubý nevděk opravňující k odvolání daru, dopustil-li se i dárce cizoložství.“ In: Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv II 373/22 (Vážný 2390).
376 Srov. ustanovení § 947 až 954 císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský. 377 GRÜNWALD, Xxxxxxxx. Právo dědické: podle obecného zákoníka občanského: s výkladem jakož i s přípravným a historickým úvodem. (Xxxxxxxx Xxxxxxxx), 1853, s. 24.
378 WINIWARTER In: XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Právo dědické: podle obecného zákoníka občanského: s výkladem jakož i s přípravným a historickým úvodem. (Xxxxxxxx Xxxxxxxx), 1853, s. 24.
pro případ smrti xxxxxxx, dle jeho názoru, právní úprava jednostranné odvolatelnosti odkazu.379
Tolik k historickému exkurzu, ale nyní již k současnému českému právu. V současné právní úpravě se dárce dle ustanovení § 2076 OZ nemůže při darování inter vivos vzdát svého práva dar odvolat pro nouzi či nevděk. Pokud by se dárce vzdal svého práva dar odvolat z těchto zákonných důvodů, vůbec by se k takovému ujednání nepřihlíželo, bylo by tedy zdánlivé. Z ustanovení § 2076 OZ lze evidentně a contrario dovodit, že na darování mortis causa, ve kterém se dárce vzdal práva dar odvolat a vydal o tom listinu (darování pro případ smrti stricto sensu), se zákonný zákaz vyloučení možnosti odvolat dar pro nevděk či pro nouzi vztahovat nebude. Nemožnost aplikace § 2076 na donatio mortis causa ostatně potvrzuje x Xxxxxxxx. Pokud by se dle něj aplikovalo toto ustanovení i na darování pro případ smrti, jednalo by se o rozpor se samotným hmotněprávním předpokladem této darovací modality.380 Z uvedeného vyplývá, že neexistuje žádná překážka zabraňující tomu, aby se dárce při darování pro případ smrti v užším smyslu nemohl vzdát práva dar odvolat i ze zákonných revokačních důvodů. Pokud se dárce při darování pro případ smrti vzdá výslovně práva dar odvolat a vydá o tom listinu, vzdá se tím bez dalšího i práva dar odvolat pro nevděk a pro nouzi. Stejnou optikou se na tuto problematiku dívají x Xxxxxx s Kasíkem.381 Existuje na to však i názor opačný.382
Vzdání se práva odvolání daru může být buď součástí darovací listiny či může být samostatnou listinou.383 Ostatně stejně tomu bylo i za účinnosti OZO.384 Datace listiny, kterou se dárce vzdává práva dar odvolat, nemusí být dle Elischera stejné datace jako
379 XXXX-XXXXXXX, Xxxxxx. Soustava občanského práva, Kniha pátá: Právo dědické. Brno: Barvič & Xxxxxxx, 1927, s. 122.
380 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit., s. 715.
381 HULMÁK, Xxxxx et al. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014), op. cit., s. 11.
382 „Obligatorní výslovné vzdání se práva odvolat darování pro případ smrti je pouhým odlišujícím prvkem mezi odkazem a darováním pro případ smrti a nemá vliv na možnost odvolat dar ze zákonných důvodů.“ In: XXXXXXX, Xxxx. Darování pro případ smrti – trojský kůň dědického práva. Právní rozhledy. 2015, č. 13-14, s. 474-481.
383 XXXXXXXX, Xxxxx, op. cit., s. 84.
384 XXXX-XXXXXXX, Xxxxxx, op. cit., s. 121.
darovací smlouva, přesto by však samotný projev vůle o vzdání se práva dar odvolat měl být učiněn současně s uzavřením darovací smlouvy pro případ smrti.385
6.6 Subjekty darování pro případ smrti a jejich způsobilost k darování pro případ smrti
Obecně mohou být u darovacích smluv jak dárce, tak obdarovaný, osobami fyzickými i právnickými.386 Je otázkou, zda právnická osoba může uzavřít darování pro případ smrti. Již samotný název tohoto institutu implikuje, že darovat pro případ smrti je výsostným právem člověka. Dárce, pokud daruje pro případ smrti, nemůže být právnickou osobou, neboť ta neumírá, ale zaniká. Právnická osoba nežije, nemůže tak dárce přežít, což implikuje nemožnost právnické osoby (včetně státu387) být způsobilá přijmout dar pro případ smrti od dárce. Tento výklad se zdá být do budoucna nejvíce uchopitelným, neboť nejvíce odpovídá smyslu a účelu darování pro případ smrti. Lze se však vydat i jinou cestou výkladu. Stranami darování mezi živými (donatio inter vivos) mohou být právnické osoby, ačkoli by již samotným jazykovým výkladem měla být dovozena nemožnost uzavření darovací smlouvy inter vivos mezi osobami právnickými, neboť nežijí. Nezdá se však, že by se analogicky dala dovodit možnost darovat pro případ smrti i mezi právnickými osobami. Lze se domnívat, že darování pro případ smrti je možné skutečně uzavřít jen mezi fyzickými osobami, a to z důvodu, že OZ v souvislosti s dárcem a obdarovaným výslovně hovoří o smrti a přežití.
Způsobilost člověka uzavřít darování pro případ smrti stricto sensu je podmíněna pouze jeho způsobilostí smluvně se zavázat, tj. svéprávností.388 Ustanovení § 2066 OZ stanoví: „Osoba omezená ve svéprávnosti je způsobilá darovat a přijmout dar malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý.“ Pokud je tak osoba ve svéprávnosti omezena rozhodnutím soudu,389 je její způsobilost přijmout dar limitována hodnotou daru (dar malé hodnoty v okamžiku darování) či jeho obvyklostí se zřetelem k tomu, kdy je dar poskytován (např. o Vánocích je to obvyklé).390
385 XXXXXXXX, Xxxxx, op. cit., s. 84.
386 ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek V., op. cit., s. 626.
387 Stát se dle ustanovení § 21 zákona č. 89/2012 Sb. v oblasti soukromého práva považuje za právnickou
osobu.
388 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 15 odst. 2: „Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).“.
389 Srov. zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 55 a násl.
390 XXXXXXXX, Xxxxx, op. cit., s. 46.
Lze uvažovat nad tím, že darování pro případ smrti mohou uzavřít i osoby nezletilé, které nenabyly plné svéprávnosti. U osob nezletilých, které nenabyly plné svéprávnosti, se uplatní ustanovení § 31 OZ, které stanoví: „Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.“ Je nutné, aby soud vždy posuzoval darovací smlouvu ad hoc. Pokud má být obdarovaný nezletilým, je dle judikatury Nejvyššího soudu ČR nutné, aby se při posuzování způsobilosti nezletilého k přijetí daru posuzoval vztah profitu nezletilého z daru contra povinnosti nezletilého z něho plynoucí.391
Darování pro případ smrti, které se posuzuje jako odkaz, se řídí, jak bylo výše uvedeno, právní úpravou dědického práva, konkrétně úpravou pořízení pro případ smrti. Vzhledem k tomu, že se na odvolatelné darování pro případ smrti použije právní režim odkazu, musí mít zůstavitel nařizující odkaz (dárce darující pro případ smrti) pořizovací způsobilost pořídit pro případ smrti závětí dle ustanovení § 1525 a násl. OZ. Snad jen, když by se jednalo o odkaz (dar) malé hodnoty, mohla by, s ohledem na ustanovení § 1595 OZ, pořizovat (darovat) i osoba nezpůsobilá. Pokud by se v praxi připustilo, aby darováním pro případ smrti šlo zřídit jakýkoli odkaz i bez splnění náležitostí nutných pro pořízení pro případ smrti, docházelo by k jasnému obcházení zákona, neboť by šlo zřídit odkaz i bez pořizovací způsobilosti.
Co se týče osoby obdarované, tak ačkoli se odvolatelné darování pro případ smrti řídí pravidly pro odkaz, které umožňují, aby odkazovníkem byla i právnická osoba392, lze se domnívat, že u darování pro případ smrti, které se posuzuje jako odkaz, to není možné, neboť by to bylo v přímém rozporu s podstatou institutu donatio mortis causa.
391 „Při posuzování způsobilosti nezletilého k přijetí daru je významné též hledisko finančního (hodnotového) profitu darování v porovnání s případnými v úvahu přicházejícími povinnostmi či omezeními, jež by pro nezletilého měly z takového obdarování plynout.“ In: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3321/2008.
392 Právní úprava dědického práva, konkrétně ustanovení § 1478 zákona č. 89/2012 Sb., dokonce umožňuje, aby odkazovníkem byla i právnická osoba, která má teprve vzniknout.
Darování pro případ smrti posuzované jako odkaz upravuje dle Xxxxxx odchylky od obecné úpravy pořízení pro případ smrti.393 Navzdory tomu, že v obecné úpravě není problém s tím, aby odkazovníkem byla právnická osoba, lze se domnívat, že darování pro případ smrti ji jako obdarovanou nepřipouští v žádném případě a stanovuje tak v tomto odchylnou úpravu.
Další otázka vztahující se k subjektům darování pro případ smrti se týká možnosti obdarovat dítě již počaté, ale dosud nenarozené (tzv. nasciturus394). Nasciturus může být obdarovaným, bude-li to vyhovovat jeho zájmům. Nasciturus má omezenou právní osobnost a nemá způsobilost k právnímu jednání, a tudíž je nutné, aby byl při přijetí daru zastoupen svým zákonným zástupcem.395 U darování pro případ smrti stricto sensu bude muset navíc dárce zákonným zástupcům396 obdarovaného nascitura vydat listinu o tom, že se vzdává práva svůj dar odvolat.
Pokud je dárcem pro případ smrti manžel, upozorňuje Xxxxxxx na problematiku darování pro případ smrti související se společným jměním manželů (dále jen „SJM“). Naráží na problematiku nikoli běžné správy majetku v rámci SJM, kdy mají jednat manželé společně či jeden se svolením druhého manžela (srov. ustanovení § 713 OZ). Do nikoli běžné správy totiž spadá i darování darů větší hodnoty. Pokud manžel potají za zády, tj. bez souhlasu druhého manžela, daruje pro případ smrti třetí osobě dar větší hodnoty, může druhý manžel, který k tomuto právnímu jednání souhlas nedal, namítnout neplatnost takového právního jednání. Problém je v tom, že tříletá lhůta, ve které může neplatnost namítnout, počíná běžet od okamžiku, kdy se manžel, jehož souhlas byl opomenut, o darování dozvěděl nebo se dozvědět mohl. To může dle Xxxxxxx zakládat značnou právní nejistotu dárce i pozůstalého manžela, neboť lhůta může často začít běžet až po smrti dárce, v okamžiku, kdy se obdarovaný začne domáhat svého práva na vydání předmětu darování pro případ smrti. Xxxxxxx dále upozorňuje i na to, že pokud byla
393 XXXXX, Xxxxx. Dědická smlouva a darování pro případ smrti. Ad Notam:notářský časopis. 2013, č. 4,
s. 14-17. XXXX 0000-0000.
394 Zákon č. 89/2012 Sb., ustanovení § 25: „Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Xxxxxxxx-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.“
395 XXXXXXX, Xxxx et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014. Velké komentáře. s. 25.
396 Frinta uvádí, že zákonní zástupci nascitura jsou jeho rodiče. Rodiče zastupují nascitura společně, jednat však může každý z nich. Určení otce nascitura se řídí dle ustanovení § 776 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. In: ŠVESTKA, Xxxx, XXXXXX, Xxx a XXXXX Xxxxx et xx. Xxxxxxxx zákoník: komentář. Svazek I. 1. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014. Komentáře. s. 134-135.
darována část SJM, stává se okamžikem smrti dárce vlastnictvím obdarovaného, a zároveň okamžikem smrti zaniká SJM, které musí být vypořádáno. Předmětem vypořádání SJM tak již nemůže být předmět daru.397
Nakonec zbývá poznamenat, že na darování pro případ smrti stricto sensu se neuplatní ustanovení § 458 OZ, které stanoví: „Zákonný zástupce nebo opatrovník není oprávněn za zastoupeného právně jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání.“ Logickým výkladem lze a contrario dovodit, že zákonný zástupce či opatrovník je oprávněn zastupovat dárce při darování pro případ smrti stricto sensu, neboť to není pořízení pro případ smrti ve smyslu ustanovení
§ 1491 OZ. Pokud se však jedná o darování pro případ smrti, které se posuzuje jako odkaz, jsem názoru, že vzhledem k aplikaci ustanovení o pořízení pro případ smrti na tento institut zde zastoupení dárce nepřipadá v úvahu.
O problematice darování pro případ smrti ve zdravotnických zařízeních blíže viz
kapitola 6. 11.
6.7 Forma darování pro případ smrti
Pro srovnání formy, která byla zákonem pro darování pro případ smrti vyžadována v minulosti a která je vyžadována dnes, není od věci malý historický exkurz do období účinnosti OZO.
V OZO bylo nutné dědické smlouvy i jakákoli darování, kterými se věc odevzdala obdarovanému až později, nutno učinit ve formě notářského spisu.398 Xxxxxx uvádí: „Dle
397 XXXXXXX, Xxxx. Darování pro případ smrti – trojský kůň dědického práva. Právní rozhledy. 2015, č. 13-14, s. 474-481.
398 Zákon č. 76/1871 ř. z., ustanovení § 1:
„Aby níže položené smlouvy a jednání právní měly platnost, potřebí aby v příčině jich byl zdělán spis
notářský, totiž:
a) Smlouvy svadební;
b) smlouvy trhové, směnné, o důchod doživotní a o zápůjčku, učiněné mezi manžely, a přiznání se ke dluhu, kteréž učiní jeden manžel druhému;
c) potvrzení, že manželka obdržela věno i když bylo potvrzení vydáno někomu jinému, nežli manželce;
d) smlouvy o dání, když věc skutečně se neodevzdá;
e) všeliké listiny o jednáních právních mezi živými, které dělají slepí, nebo které dělají hluší, jenž neumí čísti, aneb němí, jenž neumí psáti, když tyto osoby jednání právní svou osobou uzavírají;
V jiných nařízeních zvláštních, týkajících se toho, zdali některé jednání právní má se učiniti před soudem neb před notářem, tímto zákonem ničeho se nemění.“.