Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Obor: Právo a právní věda
Katedra občanského práva
Spotřebitelské smlouvy
Xxx. Xxxxx Xxxxx 2014/2015
„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Spotřebitelské smlouvy zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
Xxx. Xxxxx Xxxxx
Poděkování
Touto cestou bych rád poděkoval doc. JUDr. Xxxxxxx Xxxxxxx, Ph.D., vedoucí mé rigorózní práce, za její trpělivost, odborné vedení a cenné rady, které mi pomohly při zpracování této rigorózní práce.
Abstrakt (Česky)
Tato rigorózní práce je věnována právní problematice spotřebitelských smluv. Nejprve se tato práce zaměřuje na vymezení podstaty ochrany spotřebitele, a to jak z pohledu práva soukromého, tak i z pohledu práva veřejného. Následuje shrnutí historického vývoje ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv. Dále se práce zaměřuje na vymezení základních právních zásad, na nichţ je uvedená problematika zaloţena. Poté následuje definice subjektů spotřebitelských smluv. Další část této práce se zaobírá účinnou právní úpravou spotřebitelských smluv v občanském zákoníku, jakoţ i výkladem nejčastějších smluvních typům spotřebitelských smluv. V práci je rovněţ porovnána česká právní úprava spotřebitelských smluv s právní úpravou kanadské provincie Ontario. Závěr práce celou problematiku shrnuje a předkládá doporučení de lege ferenda.
Abstract (English)
The aim of this thesis is legal issues of consumer contracts. First part of this thesis is focused on a definition of the essence of the consumer protection, both from the part of private law, as well from the part of public law. The next part of this thesis describes the historical development of consumer protection and consumer contracts. Furthermore this thesis is focused on defining the basic legal principles on which that issue is based. The next part of this thesis defines the subjects of consumer contracts. Another part of this thesis deals with the efficient legislation of consumer contracts in the Civil Code. The attention is also paid to the most common types of consumer contracts. This thesis also compares the Czech legislation of consumer contracts with legislation of Ontario. The conclusion summarizes the whole issue and makes recommendations de lege ferenda.
Klíčová slova (Česky) Keywords (English)
Spotřebitel Podnikatel
Ochrana spotřebitele Spotřebitelská smlouva Distanční smlouva
Smlouva uzavíraná mimo obchodní prostory
Timeshare Občanský zákoník
Consumer Trader
Consumer protection Consumer contract Distance contract
Off-premises contract
Timeshare
The Civil Code
Obsah
1 Vymezení základních aspektů 14
1.1 K podstatě ochrany spotřebitele 14
1.2 Veřejnoprávní a soukromoprávní ochrana spotřebitele 15
1.3 Vývoj právní ochrany spotřebitele 17
1.3.1 Počátky ochrany spotřebitele 17
1.3.2 Ochrana spotřebitele v novodobém pojetí 19
1.3.3 Vývoj spotřebitelského práva na úrovni Evropské unie 20
1.3.4 Zakotvení ochrany spotřebitele do českého právního řádu 21
1.4 Zásady soukromého práva a ochrany spotřebitele 23
1.4.2 Zásada autonomie vůle 24
1.4.3 Zásada ochrana slabší smluvní strany 25
1.4.4 Další zásady soukromého práva 26
2 Subjekty spotřebitelských smluv 27
2.1.1 Obecné vymezení pojmu spotřebitel 27
2.1.2 Spotřebitel formální či materiální 30
2.1.4 Právnická osoba jako spotřebitel 33
2.2.1 Obecné vymezení pojmu podnikatel 35
2.2.2 Podnikatel jako právnická osoba veřejného práva 38
2.2.3 Pronajímatel jako podnikatel 40
3.1 Obecné vymezení spotřebitelských smluv 42
3.2 Obecná ustanovení pro spotřebitelské smlouvy 44
3.2.2 Výklad ve prospěch spotřebitele 46
3.2.3 Jednostranná kogentnost 48
3.2.5 Tzv. vázaný spotřebitelský úvěr 54
3.2.6 Zákaz poţadovat další platbu 55
3.2.7 Zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy 56
3.3 Distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory 58
3.3.4 Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory 67
3.3.5 Odstoupení od smlouvy 72
3.5.2 Sdělení před uzavřením smlouvy 83
3.5.4 Odstoupení od smlouvy 85
4 Nejčastěji pouţívané typy spotřebitelských smluv 87
4.1.1 Obecné vymezení kupní smlouvy 87
4.1.2 Zvláštní ustanovení o prodeji zboţí v obchodě 88
4.2.1 Obecné vymezení smlouvy o dílo 94
4.2.2 Ochrana spotřebitele v ustanoveních upravujících smlouvu o dílo 96
5 Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu Ontaria 106
5.1 Obecné vymezení 106
5.2 Informační povinnost 108
5.3 Distanční smlouvy 110
5.4 Tzv. Timeshare 111
Závěr 113
Resume 117
Seznam pouţité literatury: 120
Knihy a komentáře (řazeno abecedně dle autora) 120
Odborné články (řazeno abecedně dle autora): 122
Soudní rozhodnutí 123
Česká republika (řazeno dle data): 123
Soudní dvůr Evropské unie (řazeno dle data): 124
Španělské království (řazeno dle data) 126
Maďarsko (řazeno dle data): 126
Republika Rakousko (řazeno dle data) 126
Nizozemsko (řazeno dle data): 126
Spolková republika Německo (řazeno dle data): 126
Elektronické prameny (řazeno abecedně dle autora): 127
Xxxxxxx xxxxxx 000
Přílohy 130
Příloha č. 1 - Vzorové poučení o právu na odstoupení od smlouvy 130
Příloha č. 2 - Vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy 133
Seznam použitých zkratek
ABGB - Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (obecný občanský zákoník)
BGB - Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník)
EHS - Evropské hospodářské společenství
ESD - Soudní dvůr Evropské unie
ESVO - Evropské sdruţení volného obchodu
Listina - Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů
NObčZ - Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ObčZ - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ObchZ - Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Směrnice č. 2005/29/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES
ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách)
Směrnice č. 2008/122/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/122/ES
ze dne 14. ledna 2009, o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a výměně
Směrnice č. 2011/83/EU - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU
ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady č. 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady č. 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES
Směrnice č. 85/577/EHS - Směrnice Rady č. 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985,
o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory
Směrnice č. 93/13/EHS - Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o
nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
Směrnice č. 97/7/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES ze
dne 20. května 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku
Směrnice č. 90/314/EHS - Směrnice Rady č. 90/314/EHS ze dne 13. června 1990, o
souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy
Směrnice č. 1999/44/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES
ze dne 25. května 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboţí a záruk na toto zboţí
Smlouva o fungování EU - Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské
unie
SpotřÚ - Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů
Ústava - Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (pokud je v textu komentáře uvedeno jen ustanovení bez bliţšího označení, rozumí se tím ustanovení Ústavy)
ŽZ - Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů
Úvod
Jako téma této rigorózní práce jsem si zvolil problematiku spotřebitelských smluv, neboť se dle mého názoru jedná o zajímavé téma, které je stále předmětem diskusí odborné veřejnosti, a to nejen s ohledem na nedávnou rekodifikaci práva soukromého. Rovněţ se v rámci své koncipientské praxe nejčastěji setkávám právě s touto právní oblastí, a z tohoto důvodu bych tak rád uplatnil takto nabyté znalosti právě při zpracování této práce.
Je však nutné zdůraznit, ţe spotřebitelské smlouvy nejsou ţádným smluvním typem, neboť spotřebitelskou smlouvou rozumíme jakoukoli smlouvu nominátní, ale i smlouvu inominátní, pokud jsou jejími smluvními stranami spotřebitel a podnikatel. Označení takovýchto smluv jako smluv spotřebitelských je tedy nepřesné. Teoreticky přesné označení těchto smluv by tak bylo označení jako „smlouvy uzavírané se spotřebitelem“. I přes tuto skutečnost však ve své práci budu uţívat pojem „spotřebitelská smlouva“, neboť se jedná dle mého názoru o pojem jiţ dlouhodobě zaţitý a v praxi často uţívaný.
Tato práce si klade za cíl blíţe charakterizovat podstatu spotřebitelských smluv a institutu ochrany spotřebitele, vymezit subjekty těchto smluvních vztahů, jakoţ i podat hlubší analýzu platné a účinné právní úpravy a s ní se pojících problémů, a to za pomoci reflektování související judikatury. Za tímto účelem jsem si tak stanovil základní hypotézy, ze kterých budu při zpracování této práce vycházet. Jedná se o následující hypotézy:
Právní úprava spotřebitelských smluv obsaţená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů poskytuje spotřebiteli vyšší míru právní ochrany neţli původní právní úprava obsaţená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Účinná vnitrostátní právní úprava spotřebitelských smluv představuje oproti původní právní úpravě zcela konformní transpozici právní úpravy unijní.
Vymezení pojmu spotřebitel a pojmu podnikatel není v zákoně z pohledu právní praxe zcela jednoznačné.
Účinná právní úprava jiţ neobsahuje tzv. zákonnou záruku za jakost.
Sekundárním cílem této práce je tak pravdivost výše stanovených hypotéz potvrdit, či naopak zcela vyvrátit.
Práce je členěna na kapitoly, podkapitoly a oddíly. Přestoţe tématem této práce jsou spotřebitelské smlouvy, tato problematika je úzce spjata s institutem ochrany spotřebitele. Nejprve se tak v této práci budu věnovat podstatě ochrany spotřebitele a její nezbytností.
Rovněţ, avšak pouze okrajově, vymezím ochranu spotřebitele jak z pohledu práva soukromého, tak i z pohledu práva veřejného, neboť soukromoprávní a veřejnoprávní ochrana spotřebitele se vzájemně prolínají a tvoří systematický celek ochrany spotřebitele. Následně se pokusím charakterizovat počátky ochrany spotřebitele a shrnout tak historický vývoj spotřebitelských smluv.
Soukromé právo, stejně jako jeho jednotlivá právní odvětví, je ovládáno řadou právních zásad a principů. Jinak tomu není ani v problematice spotřebitelských smluv. Ať uţ jsou tyto právní zásady zakotveny v platném právu či nikoli, jejich význam je zásadní, neboť napomáhají při aplikaci a interpretaci právních norem. Z tohoto důvodu se v této práci budu rovněţ zaobírat některými právními zásadami soukromého práva, jeţ povaţuji z pohledu ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv za nejvýznamnější. Předmětem výkladu tak bude vymezení zásady rovnosti, zásady autonomie vůle stran a zásady ochrany slabší smluvní strany.
Vzhledem ke skutečnosti, ţe spotřebitelské smlouvy jsou dvoustranným nebo vícestranným právním jednáním, další kapitola této práce bude věnována subjektům těchto právních vztahů, zejména pak definici pojmu „spotřebitel“ a pojmu „podnikatel“. Vymezení rozsahu těchto pojmů osobně povaţuji za základ této problematiky, neboť právě v praxi můţe ohledně rozsahu těchto pojmů vznikat řada problematických otázek.
Následující kapitola této práce bude věnována analýze platné a účinné právní úpravy spotřebitelských smluv v českém právním řádě. Předmětem výkladu bude nejprve obecné vymezení spotřebitelských smluv. Pozornost bude dále věnována obecným ustanovením pro spotřebitelské smlouvy, jeţ jsou zákonem upraveny v ustanoveních § 1811 a násl NObčZ. Na tomto místě zákon upravuje dle mého názoru jeden z nejvýznamnějších nástrojů ochrany spotřebitele, kterým je institut informační povinnosti podnikatele vůči spotřebiteli. Pozornost bude rovněţ soustředěna na zákonnou úpravu distančních smluv a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. Pouze okrajově, zejména s ohledem na rozsáhlost problematiky, se budu zaobírat problematikou finančních sluţeb, které zákon upravuje v ustanoveních
§ 1841 a násl. NObčZ. Závěr kapitoly pak bude věnován problematice smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních sluţbách neboli tzv. timeshare.
Také neopomenu zaměřit výklad na konkrétní smluvní typy spotřebitelských smluv. Avšak vzhledem k rozsáhlosti této problematiky není dost dobře moţné se podrobně zaobírat všemi smluvními typy, a z tohoto důvodu budou předmětem výkladu pouze vybrané smluvní typy spotřebitelských smluv, které jsou dle mého názoru v praxi uţívány nejčastěji. Pozornost tak bude věnována kupní smlouvě, smlouvě o dílo a smlouvě o zájezdu. Rovněţ se však
v rámci těchto smluvních typů nebude jednat o komplexní výklad, nýbrţ se zaměřím pouze na vybraná zákonná ustanovení, jeţ mají z pohledu ochrany spotřebitele zásadní význam.
Následovat bude také krátká kapitola věnovaná srovnání zákonné úpravy spotřebitelských smluv v českém právním řádu s právní úpravou obsaţenou v právním řádu provincie Ontario. Pro uvedenou komparaci jsem si vybral právní řád provincie Ontario z důvodu, ţe se nejedná o právní řád členského státu Evropské unie, neboť právní úpravy všech členských států jsou s ohledem na unijní právní předpisy a princip tzv. maximální harmonizace téměř shodné.
Při zpracování této problematiky pouţiji zejména metodu analýzy právních předpisů a relevantní judikatury. Taktéţ vyuţiji metodu kompilace dostupné literatury a metodu srovnávací, a to jak z pohledu historického, tak i z pohledu geografického.
Tato práce je zpracována k právnímu stavu platnému a účinnému ke dni 1. 6. 2014.
1 Vymezení základních aspektů
1.1 K podstatě ochrany spotřebitele
Jedním ze základních charakteristických rysů soukromého práva je rovné postavení smluvních stran. Přestoţe z formálního hlediska má spotřebitel stejné postavení jako podnikatel, neboť spolu uzavírají dobrovolně občanskoprávní vztah, pro který je charakteristická zásada autonomie vůle stran, z faktického hlediska tomu tak není. Na jedné straně smluvního vztahu stojí spotřebitel jakoţto osoba bez odborných znalostí a na druhé straně podnikatel jakoţto profesionál, který je vůči spotřebiteli ve výhodě svou odborností, profesními znalostmi a ekonomickou převahou.
Ve skutečnosti je tak spotřebitel ve svých vyjednávacích moţnostech často omezen, a to zejména „s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv“1. Zejména u těchto formulářových neboli adhezních smluv jsou vyjednávací moţnosti spotřebitele omezeny na pouhou akceptaci návrhu.
Nejasné podmínky pro spotřebitele mohou také vyplývat ze smluv týkajících se spotřebitelských úvěrů a na vybranou spotřebitel mnohdy nemá ani v důsledku prováděné cenové politiky. Také pokud se mají práva a povinnosti smluvních stran, jejichţ ekonomické postavení není stejné, řídit obchodními podmínkami, je tu značné riziko, ţe ekonomicky silnější strana prosadí znění těchto podmínek tak, ţe bude ve svém postavení zvýhodněna oproti smluvní straně ekonomicky slabší a méně zkušené.2
Základní myšlenka ochrany spotřebitele proto spočívá ve snaze vyváţit toto fakticky nerovné postavení spotřebitele a poskytnout mu zvýšenou ochranu, která se mu v obecné rovině občanským zákoníkem nedostává. Děje se tak prostřednictvím kogentních ustanovení zákona, od nichţ není připuštěno smluvní odchýlení v neprospěch spotřebitele.
„Spotřebitelské právo, ať již jej pojímáme jako dílčí oblast závazkového práva, a tedy jako integrální součást práva občanského, nebo jako zvláštní právní disciplínu mnohde upravenou v samostatném kodexu (srov. Francouzský Code de la consommation, italský
1 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06.
2 Xxx XXXXXXXXX, X., K pojmu „spotřebitel“ v české právní úpravě [online]. Aplikované právo
[cit. 10.2.2014]. Dostupné z: < xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx-xxx/00.xxx>.
Codice del consumo), se v každém případě vymezuje vůči obecnému občanskému právu řadou specifik.“3 Zatímco obecné závazkové právo se spolu s jeho obecnými principy vyznačuje abstraktním řešením skutkových situací, které míří na kteréhokoli kontrahenta, tedy věřitele či dluţníka, bez ohledu na to, zda je v dané smluvní situaci spotřebitelem či nikoli, spotřebitelské právo cílí přímo na konkrétní situace a snaţí se kombinací preventivních a následných prostředků upravovat pozici spotřebitele ve vztahu k podnikateli jakoţto profesionálovi.
Lze tak shrnout, ţe podstatou ochrany spotřebitele není zvýhodňování některé ze stran občanskoprávních vztahů, nýbrţ znovunastolení smluvní rovnováhy mezi účastníky těchto právních vztahů, která je fakticky deformována ekonomickou a odbornou převahou podnikatele jakoţto profesionála. Dle mého názoru je však také nutné tyto ochranné spotřebitelské normy aplikovat racionálně a vyváţeně, aby naopak nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování spotřebitele. Neboť lze jednoznačně souhlasit s názorem Xxxxxxxxx D. v tom, ţe by nebylo „žádoucí bezvýjimečně a za všech okolností favorizovat spotřebitele tam, kde rozdíly v míře smluvní autonomie kontrahentů jsou zanedbatelné, nebo tam, kde je smluvní symetrie vychýlena na jednu či druhou stranu jen nepatrně.“4
1.2 Veřejnoprávní a soukromoprávní ochrana spotřebitele
Bylo by však nesprávné chápat ochranu spotřebitele pouze jako ochranu soukromoprávní. Rovněţ veřejné právo chrání spotřebitele, a to nejen z hlediska zdraví občanů či bezpečnosti výrobků, ale částečně také zasahuje do soukromoprávních vztahů. „Soukromoprávní a veřejnoprávní ochrana spotřebitele se vzájemně prolíná a tvoří, resp. měla by tvořit systematický celek ochrany spotřebitele.“5
Skutečnost, ţe ochrana spotřebitele soukromoprávní a veřejnoprávní se v českém právním řádu prolíná, je zcela zřejmá. Bohuţel však vlastní souladnost veřejnoprávních a
3 XXXXXXXX, D. In XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, X. x xxx. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 289.
4 XXXXXXXX, D. In XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, X. x xxx. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 294.
5 XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 3.
soukromoprávních pojmů, institutů atd. není dostatečná a způsobuje mnohdy aplikační a výkladové problémy.6
Pokud by však nebyla veřejným právem zajištěna účinná ochrana před nepoctivými či jinak poškozujícími přístupy podnikatelů, došlo by nejenom k narušení soutěţního prostředí, ale také k porušování některých hodnot demokratické společnosti, které jsou pro svůj význam zakotveny v Ústavě a Listině základních práv a svobod jakoţto základních předpisech ústavního pořádku. Ty sice kaţdému umoţňují podnikání, avšak v rámci zákonem vymezených podmínek a nikoliv na úkor majetku a zdraví občanů.7
Ohledně komparace soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany spotřebitele bychom pak mohli vyslovit následující. Zatímco soukromoprávní ochrana spotřebitele je převáţně následná, ochrana spotřebitele ve veřejném právu je spíše preventivní. Veřejnoprávní ochrana spotřebitele zpravidla nevyţaduje aktivní chování spotřebitele, spotřebitel však nemá moc nad případným řízením, které probíhá. Naopak soukromoprávní ochrana spotřebitele zpravidla vyţaduje aktivitu spotřebitele a spotřebitel je tak oprávněn s řízením nakládat.8
Soukromoprávní ochranu zejména reprezentuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Veřejnoprávní ochranu spotřebitele pak představují zejména tyto právní předpisy:
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
6 Dle SELUCKÁ, M. In HURDÍK, X. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 160 s.
7 ZDRAŢIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000, s. 11.
8 Xxx XXXXX, X., XXXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In Pocta Xxxxx Xxxxxxxx k 80. Narozeninám. 1. vyd. Praha: ASPI, 2005, s. 162.
Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe, ve znění pozdějších předpisů
Jako „ultima ratio“ pak nastupuje také ochrana poskytovaná právem trestním. Specifickou ochranu spotřebiteli tak poskytuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kdyţ v ustanovení § 253 odst. 1 definuje trestný čin poškozování spotřebitele, který spáchá ten, „kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tím, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady“. Za takovýto trestný čin pak můţe být uloţen trest odnětí svobody aţ na jeden rok, zákaz činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Dále trestní zákoník definuje mimo jiné také hospodářské trestné činy, které by bylo moţné povaţovat také za ustanovení chránící spotřebitele.
Je však třeba uvést, ţe nezbytností k dosaţení cíle a smyslu ochrany spotřebitele je poskytnutí veřejného procesního práva, které účelně umoţní realizovat ochranu spotřebitele. Avšak v současnosti často spotřebitelé rezignují na vynucení svých práv vzhledem k nepruţnému a drahému procesu ochrany těchto práv, neboť aţ na výjimky je spotřebitel odkázán na klasické sporné řízení vedené obecnými soudy, které je drahé a zdlouhavé.
1.3 Vývoj právní ochrany spotřebitele
1.3.1 Počátky ochrany spotřebitele
Přestoţe právní úprava institutu ochrany spotřebitele, tak jak ji chápeme dnes, je poměrně mladá, řadu prvků ochrany spotřebitele můţeme vysledovat jiţ v počátcích organizace lidské společnosti.
Odedávna měla lidská společnost snahu chování jednotlivců v dané společnosti regulovat. Vzhledem ke skutečnosti, ţe pro rozvoj a bohatství kaţdé lidské společnosti byl vţdy důleţitý obchod, coţ si lidé naprosto uvědomovali, snaţili se zamezit takovým praktikám obchodníků a výrobců, které by rozvoj obchodu narušovaly či obchod přímo
poškozovaly.9 Avšak z pohledu soudobé terminologie se spíše jednalo o veřejnoprávní normy, jejichţ smyslem nebylo chránit kupujícího jakoţto spotřebitele ve smyslu, jak ho chápeme dnes, nýbrţ slouţily jako prostředek k ochraně obchodu jako takového.10
Jiţ u nejstarších civilizací, jako je například Egypt za vlády Xxxxxx XX., můţeme nalézt první kodifikovaná pravidla týkající se závazků, hospodářského styku mezi obchodníky, ale i mezi obchodníky a prostými kupujícími, které dnes označujeme jako spotřebitele. Dále pak v Mezopotánii se stal bezesporu nejproslulejší právní památkou Chammurapiho zákoník, který rovněţ upravoval některé aspekty závazkového práva, jako je například kupní smlouva či otázka náhrady škody.11
Nelze také pominout římské právo, které jiţ ve starověku rozlišovalo právo soukromé a právo veřejné. Římské právo bylo jiţ tehdy natolik rozpracováno do nejmenších detailů, ţe bylo schopné tehdejšímu kupujícímu poskytnout dostatečnou ochranu. Například rozeznávalo jiţ odpovědnost za vady faktické a vady právní12, či upravovalo několik základních druhů smluv, jako jsou zápůjčka, půjčka, smlouva o úschově a smlouva kupní.
Z období středověku lze pak zmínit Magnu Chartu Libertatum z roku 1215, která stanovovala jednotné míry pro víno, pivo či obilí.13
Na našem území stojí za zmínku např. kodifikovaná Práva městská království Českého Xxxxx Xxxxxxxxx z Koldína vydaná tiskem r. 1579.14 Městské právo jiţ ve středověku také znalo odpovědnost za vady prodávané věci. Z počátku však byla známa pouze odpovědnost za vady právní, kdyţ při prodeji movitých věcí prodávající odpovídal za tu skutečnost, ţe se nejedná o věc kradenou. Odpovědnost za vady faktické byla upravena aţ později.15 „Výslovná odpovědnost za faktické vady prodávané věci je uzákoněna v městském právu při prodeji koně. Prodávajícímu se ukládá povinnost sdělit kupci, že kůň je „svobodný a nekradený“, že není „dýchavičný, uhřivý a namožený“. Pokud se pak jedna z těchto vad přece jen do tří dnů projevila, byl povinen prodávající vzít si koně zpět a vrátit kupci peníze.“16
9 Xxx XXXXXX, X. Xxxxxxx spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006, s. 20.
10 Dle ZDRAŢIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000, s. 7.
11 Xxx XXXXX, X. Xxxxxxx spotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 21.
12 Xxx XXXXX, X. Xxxxxxxxx dějiny státu a práva. 1. vyd. Praha: Panorama, 1983, s. 43.
13 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1.
14 Xxx XXXX, X. Dějiny státu a práva v Československu. Díl 1., Do r. 1918. 1. vyd. Praha: Panorama, 1988, s. 180.
15 Xxx XXXX, X. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 132.
16 XXXX, X. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 132.
Z pohledu ochrany spotřebitele byly rovněţ významné cechovní předpisy, které do nástupu manufakturní výroby v rámci cechovní soustavy regulovaly mnoţství výrobků a jejich cenu takovým způsobem, aţ musely být v zájmu povznesení průmyslu a obchodu státní mocí regulovány. Cechy nástupem průmyslového způsobu výroby ztratily svůj význam a byly postupně rušeny. Pro zemi Českou a Moravskou tomu tak bylo rakouským Ţivnostenským řádem z roku 1859.17 „Živnostenský řád stanovil v zájmu ochrany spotřebitele například povinnosti při označování provozoven, v oceňování výrobků, při zajištění hygieny provozoven, informační povinnosti u některých druhů zboží a další.“18 Ţivnostenský řád tak lze zařadit do okruhu veřejnoprávních předpisů, které jiţ sledovaly nejenom společenský zájem na rozvoji ţivností, ale také i vlastní ochranu spotřebitele.
1.3.2 Ochrana spotřebitele v novodobém pojetí
Přestoţe výše uvedené právní úpravy závazkových vztahů měly faktický dopad téţ na ochranu spotřebitelů, ochrana spotřebitele nebyla jejím hlavním účelem. Nejednalo se tak o institut ochrany spotřebitele v tom pojetí, jak jej chápeme dnes.
Za počátky novodobé ochrany spotřebitele a tím i spotřebitelských smluv lze povaţovat aţ období po druhé světové válce. Do té doby ochrana spotřebitele jakoţto samostatného právního institutu nebyla aţ tak moc potřebná. Vztahy mezi zákazníky jakoţto spotřebiteli a prodejci byly vymezeny lokálně, neboť zákazníci a prodejci se navzájem znali a z tohoto osobního kontaktu vycházel i způsob ochrany zájmů spotřebitelů. Avšak s rozvojem výroby, dopravy, komunikačních prostředků a se zvětšením trhu, který postupně dosáhl mezinárodního rozměru, se vztah mezi prodejci a jejich zákazníky anonymizoval, čímţ byl zákazník zbaven moţnosti konfrontovat své poţadavky a přání přes prodávajícího s výrobcem.19
„Počátkem šedesátých let 20. století si spotřebitelé ve Spojených státech amerických uvědomují potřebu legislativního a institucionálního uspořádání ochrany spotřebitele, začínají se sdružovat v dobrovolných nezávislých spotřebitelských organizacích a snaží se uvést narušený vztah spotřebitel verzus výrobce a prodejce opět do rovnováhy. Skupiny na
17 Dle ZDRAŢIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000, s. 8.
18 ZDRAŢIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000, s. 8.
19 Dlx XXXXXX, O. Xxxxxxx xpotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006, s. 20.
ochranu zájmů spotřebitelů chtějí přimět výrobce, aby braly větší zřetel na požadavky spotřebitelů, usilují o zvýšení množství spotřebitelských informací – chtějí znát např. základní složky výrobku, výživovou hodnotu potravin, pravdivý užitek výrobku, čerstvost potravin atd. a snaží se o to, aby vláda přijala úlohu garanta ochrany spotřebitele, aby vláda kontrolovala bezpečnost výrobků, které jsou potencionálně nebezpečné a aby pokutovala ty společnosti, které nejsou dostatečně opatrné.“20
1.3.3 Vývoj spotřebitelského práva na úrovni Evropské unie
Zhruba od 70. let se prosazuje ochrana spotřebitele také v evropských zemích. Německý AGBG je přijat v roce 1976, francouzský Loi Scrivener v roce 1978.21
Přestoţe Evropské hospodářské společenství nemělo v oblasti ochrany spotřebitele ţádné pravomoci ani rozpočtové zdroje, oblast ochrany spotřebitele se dostala do pozornosti vrcholných představitelů jiţ začátkem 70. let. Poprvé tomu bylo na paříţském summitu v roce 1972, kdy hlavy států a vlád vyzvaly k politické akci v této oblasti.22 V dubnu 1975 Evropská komise představila Předběţný program o ochraně spotřebitele a informační politice, který mimo jiné stanovil pět základních práv spotřebitele. Kaţdý spotřebitel má podle něho právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, ochranu ekonomických zájmů, náhradu škody, informace a vzdělávání a na zastoupení.23 „V programu dále zaznělo, že spotřebitelská politika má průřezový charakter a uvedené cíle byly postupně začleňovány do zvláštních politik Společenství (např. do hospodářské politiky, společné zemědělské politiky, politiky životního prostředí, energetické a dopravní politiky, aj.).“24 Tento výstup se tak stal v podstatě první společnou spotřebitelskou strategií na úrovni EHS (dnes Evropské unie).
Za další mezník evropského spotřebitelského práva lze bezpochyby označit Jednotný evropský akt podepsaný v roce 1986, který zakotvil poprvé v primárním právu pojem spotřebitel. Rovněţ do Smlouvy o zaloţení EHS bylo prostřednictvím Jednotného evropského aktu vloţen nový čl. 100a, který zmocnil Evropskou komisi navrhovat opatření na ochranu
20 Dlx XXXXXX, O. Xxxxxxx xpotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006, s. 21.
21 Dlx XXXXXX, M. Xx XXXXXXX, J., XXXXXX, J., ŠXXXXXX, M., HUXXXX, M. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 452.
22 Dle XXXXXXXXXXX, V., Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu
[cit. 18.2.2014]. Dostupné z: < xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx0000.xxxx>.
23 Dlx XXXXXXX, H. Xxxxxxx xpotřebitele ve vztahu ke komunitárnímu právu. Právní rádce. 2005, č. 8. s. 8.
24 XXXXXXXXXXX, V., Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu
[cit. 18.2.2014]. Dostupné z: < xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx0000.xxxx>.
spotřebitelů, přičemţ základem měl být vysoký stupeň ochrany.25 Pojem spotřebitele však v Jednotném evropském aktu nebyl přesně definován.
Ochranu spotřebitele jako samotnou politiku zavedla aţ Maastrichtská smlouva z února 1992, která pro ni v čl. 129a (dnes čl. 153) Smlouvy o zaloţení Evropského společenství poloţila nezbytný právní základ a pojala ji za plnohodnotnou komunitární politiku.26
Následně Amsterodamská smlouva z roku 1997 pozměnila výše uvedený čl. 129a tak, ţe se na jeho základě výslovně stanovilo, ţe „k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Evropské společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů“.
Dnes je jiţ moţné ochranu spotřebitele označit za jedno ze stěţejních témat, kterými se Evropská unie zabývá, a i z tohoto důvodu je tato oblast upravována řadou unijních směrnic.
1.3.4 Zakotvení ochrany spotřebitele do českého právního řádu
V českém právním řádu se setkáváme s výslovnou ochranou spotřebitele od 90. let minulého století, kdy směrnice na ochranu spotřebitele byly implementovány zejména do ObčZ.27
„Z toho však neplyne, že spotřebitel nebyl chráněn např. obecnými ustanoveními obč. zákoníku (např. typicky § 39 obč. zákoníku stíhající ujednání smluv nemravně výhodných pro dodavatele).“28
Prvním krokem českého zákonodárce při prosazování soukromoprávní ochrany spotřebitele bylo zavedení cestovní smlouvy, jakoţto nového smluvního typu, do ObčZ, a to zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, jenţ implementoval směrnici č. 90/314/EHS.
25 Dlx XXXX, M., Geneze evropského spotřebitelského práva a jeho vývoj [online]. xxxxxx.xx [cit. 18.2.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxxxxxxxx-xxxxx-x-xxxx-xxxxx- 77559.html>.
26 Dle XXXXXXXXXXX, V., Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu
[cit. 18.2.2014]. Dostupné z: < xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx0000.xxxx>.
27 Dle SELUCKÁ, M. In HURDÍK, J. Xvropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 162 s.
28 HUXXXX, X. Xvropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 162 s.
Český právní řád však stále neznal pojem „spotřebitel“, neboť dílčí ustanovení prosazující ochranu spotřebitele uţívaly pojmy „kupující“ či „zákazník“. Pojem „spotřebitel“ se tak v českém právním řádu objevuje aţ novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. Cílem této novely bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s acquis communitaire dosaţeným v této oblasti, a tak byl do českého právního řádu výslovně zakotven také reţim spotřebitelských smluv.
Následně došlo zákonem č. 370/2000 Sb. k novelizaci ObchZ, který po novelizaci obsahoval ustanovení zakazující vyloučení aplikace ustanovení chránících spotřebitele obsaţených v ObčZ dohodou stran. Zákonem č. 135/2002 Sb. došlo k implementaci směrnice č. 94/47/ES, o timesharingových smlouvách.
Poměrně zásadní změna byla do českého právního řádu zavedena zákonem č. 56/2006 Sb., kterým byla novelizována obecná ustanovení chránící spotřebitele a do ObčZ byla zavedena ustanovení regulující smlouvy o finančních sluţbách uzavíraných na dálku.
Podstatnou změnu přinesla v roce 2012 rekodifikace soukromého práva přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „NObčZ“). Přestoţe se při zpracovávání návrhu NObčZ objevily diskuze na téma vyhrazení úpravy ochrany spotřebitele samostatnému zákonu, zákon v přijatém znění ochranu spotřebitele obsahuje.29 „Cílem vyčlenění soukromoprávní části spotřebitelského práva do samostatného právního předpisu bylo ochránit před nutně častými novelizacemi.“30
Ustanovení o ochraně spotřebitele v NObčZ dle důvodové zprávy vycházejí z původní právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., která byla od přijetí zákona č. 367/2000 Sb. postupně doplňována a zpřesňována. Ustanovení o ochraně spotřebitele také reflektují směrnici č. 2011/83/EU, o právech spotřebitelů. Dle důvodové zprávy úprava ochrany spotřebitele v NObčZ rovněţ usiluje o přehlednější systematické uspořádání právních pravidel o ochraně spotřebitele a o jejich přesnější i srozumitelnější vyjádření. Přijatá ustanovení rovněţ reagují na problémy a nejasnosti, které se při pouţívání původního zákona vyskytovaly v praxi.31
29 Dle SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 10.
30 MEXXXX, X. X úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21.
31 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 22.2.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
1.4 Zásady soukromého práva a ochrany spotřebitele
Soukromé právo, stejně jako jeho jednotlivá právní odvětví, je ovládáno řadou právních zásad a principů. Jinak tomu není ani v problematice ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv. Ať uţ jsou tyto právní zásady zakotveny v platném právu či nikoli, jejich význam je zásadní, neboť napomáhají při aplikaci a interpretaci právních norem. Z tohoto důvodu se v následujících oddílech této práce budu zaobírat některými zásadami soukromého práva, jeţ povaţuji z pohledu ochrany spotřebitele za nejvýznamnější.
Jednou ze základních zásad, jeţ je charakteristická pro právo soukromé, je rovnost subjektů právních vztahů, tedy i rovnost smluvních stran. Tento rys je někdy povaţován přímo za pojmový znak soukromého práva. „Proto se zdá, že každá zvláštní ochrana, poskytovaná jen jednomu ze subjektů právního vztahu, je čímsi, co se příčí povaze soukromého práva, neboť nezbytně je spojena s právním zvýhodněním.“32
V českém právu je rovnost pojata jako ústavní zásada, a to nikoli pouze technicky, ale hodnotově. 33 Např. čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který kaţdému garantuje nejen svobodu, ale také rovnost v právech a důstojnosti, dále zásadu rovnosti obsahují také čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto pojetí posiluje svými nálezy také Ústavní soud.34
NObčZ však pozitivní zakotvení této zásady neobsahuje a současně původní zakotvení zásady rovnosti v §2 odst. 2 ObčZ označuje za metodologicky vadné, protoţe „základ konstrukce soukromého a občanského práva není v principu rovnosti, ale v principu autonomie vůle stran“35. Přesto na ústavní zásadu rovnosti v právech obsaţenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod odvolává alespoň důvodová zpráva.36
Klasické pojetí rovnosti v soukromoprávních vztazích se zakládá na rovnosti formální. Ta spočívá v tom, ţe zákon neposkytuje ţádnému subjektu právní výhody, jakoţ i v tom,
32 XXXXXX, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, č. 3.
33 Dle HURDÍK, J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2013, s. 75.
34 Např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp.zn. Pl. ÚS 4/95.
35 XXXXX, K., ZUXXXXXXX, M., XXXXX, B., XXXXXX, T. Xxxxxx xbčanského zákoníku. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009, 252 s.
36 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 22.2.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
ţe v soukromoprávní sféře není ţádná ze stran vůči druhé v pozici nadřazenosti.37 Takovéto pojetí rovnosti však nenalézá odraz ve skutečné realitě a z tohoto důvodu soukromé právo směřuje k rovnosti faktické. „Pokud faktická nerovnost přesáhne únosnou míru, právo se pomocí normativních institutů snaží faktickou nerovnost vyrovnat např. tím, že chrání zjevně slabší stranu právního vztahu v neprospěch strany silnější.“38
„Rovnost faktickou však nelze zaměňovat za „rovnostářství“. Absolutizace rovnosti, rovnosti ve výsledku vede k demotivaci schopnějších členů společnosti; na druhé straně absolutizace svobody znamená, že by „přežili“ jen ti nejsilnější a to mnohdy na úkor těch méně silných.“39
Právo se tak snaţí tuto faktickou nerovnost spotřebitele vyrovnat zvýšenou ochranou, která se projevuje například zakotvením některých zvláštních povinností podnikatelů vůči spotřebitelům, nebo naopak spotřebitelům přiznává zvláštní práva. Je však nutné, jak jsem jiţ uvedl v podkapitole č. 1.1 této práce, tyto ochranné spotřebitelské normy aplikovat racionálně a vyváţeně, aby naopak nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování spotřebitele.
Další ze stěţejních zásad soukromého práva, na které je soukromé právo bytostně zaloţeno, je zásada autonomie vůle.40 Zásada autonomie vůle vyjadřuje širokou moţnost fyzických a právnických osob utvářet soukromoprávní vztahy podle své vlastní vůle. V NObčZ je tato zásada obsaţena v ustanovení § 3 odst. 1.
Jak uvádí důvodová zpráva, NObčZ vychází z ideje, ţe funkční určení soukromého práva je slouţit člověku jako prostředek k prosazování jeho svobody, a proto za první zásadu soukromého práva pokládá autonomii vůle, zatímco ObčZ akcentoval zásadu rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů.
Její realizace tak předpokládá volní jednání soukromoprávních subjektů, jeţ bude mít nejčastěji podobu právního jednání. Vymezení typických projevů zásady autonomie vůle lze kategorizovat podle svobodného rozhodnutí subjektu soukromoprávního vztahu rozhodnout
37 Dle XXXXXX, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, č. 3.
38 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 12.
39 BEXXXX, J. Xxxxxxx xovnosti a ochrana slabšího. Právní fórum. 2004, č. 4.
40 Dlx XXXXXX, J., XXXXX, J., HRXXXXXXX, M. Úvod do soukromého práva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 80.
se, (i) zda učiní právně relevantní chování, či nikoliv, (ii) o výběru adresáta tohoto chování,
(iii) o obsahu právně relevantního chování a (iv) o formě právně relevantního chování.41 Současně ustanovení § 1 odst. 2 NObčZ stanoví, ţe nezakazuje-li to zákon výslovně,
mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. S ohledem na kogentní ustanovení chránící spotřebitele však vyvstává otázka, zda tímto nedochází k omezování právě autonomie vůle, a tedy k narušování této stěţejné zásady soukromého práva. Avšak jak uvádí Sexxxxx X., „kontraktační svoboda není bezbřehá, neboť musí být v souladu s „good faith“ (dobrou vírou, resp. dobrými mravy), „fear dealing“ (poctivým obchodním stykem) a s kogentními normami zavedených, tradičních principů.“42
Podíváme-li se však na zásadu autonomie vůle z pohledu spotřebitele, ne všechny její znaky budou vţdy fakticky v praxi naplněny. Zejména pak svoboda rozhodnutí subjektu o obsahu právně relevantního chování bude často v praxi omezena, neboť vyjednávací moţnosti spotřebitele jakoţto slabší smluvní strany budou omezeny na pouhou akceptaci návrhu podnikatele. Z tohoto důvodu tak právní řád obsahuje tyto kogentní normy, jako mantinely v nichţ smluvní strany mohou autonomii vůle uplatnit.
1.4.3 Zásada ochrana slabší smluvní strany
Ochrana slabší smluvní strany představuje zásadu s funkční vazbou na zásadu rovnosti. Jedná se v podstatě o stěţejní zásadu, na níţ je ochrana spotřebitele vystavěna. Ochrana slabší smluvní strany tak vychází s reálného světa, kdy proti sobě stojí strany, které fakticky nemají stejné moţnosti, sílu a prostředky.
Ochrana slabší smluvní strany se začala nejprve prosazovat v Anglii, kdyţ v roce 1974
„soudce Loxx Xxxxxxx xozhodl v případu Loyd´s Bank LTD vs. Bundy, že nerovná smluvní síla, moc, nerovný smluvní vliv na kontraktační ujednání („inequality of bargaining power“) mezi smluvními stranami může vytvořit určitý druh morálního tlaku, osobních a sociálních podmínek, duševní slabosti, které vedou k ujednání všeobecně nespravedlivých a nepoctivých výhod pro jednu smluvní stranu. Konkrétně šlo v případu o to, že starší muž (otec) byl nucen bankou, aby se zaručil za úvěr, který potřeboval jeho syn, který byl v zoufalé finanční situaci. A jeho otec toto ručení přijal, protože cítil morální povinnost pomoci svému dítěti.“43
41 Dle HURDÍK, J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2013, s. 71.
42 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 10.
43 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 11.
Jak jiţ bylo uvedeno, s ohledem na tuto zásadu je spotřebiteli ukládáno méně povinností a přiznáváno více práv, zatímco podnikateli je zatíţen více subjektivními povinnostmi a svědčí mu méně práv neţ spotřebiteli. Účelem je dosaţení skutečné rovnováhy tím, ţe budou právně vyrovnány výchozí ekonomické, informační, odborné a jiné rozdíly, jeţ mezi smluvními stranami panují. Tedy, aby bylo dosaţeno rovnosti jako cíle, je nutno nerovnost výchozích pozic korigovat stejně nerovnou úpravou prostředků.44
1.4.4 Další zásady soukromého práva
Při ochraně spotřebitele však neméně důleţitou roli hrají i další soukromoprávní zásady. Bude se tak například jednat o zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboli bdělým náleţí práva, jejíţ podstatou je, upozornit na skutečnost, ţe právo je nástrojem v rukou schopných.45 Dále pak zásada ekvity a její související zásady, jako jsou dobré mravy, zákaz zneuţití práva, ochrana dobré víry, prevence a další soukromoprávní zásady.
Jedná se však pouze o příkladmý výčet soukromoprávních zásad, neboť vymezení veškerých soukromoprávních zásad pojících se k problematice spotřebitelských smluv by bylo značně obsáhlé a takovéto vymezení není předmětem výkladu této práce.
44 Dle HURDÍK, J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2013, s. 77.
45 Dle XXXXX, J. Xxxxxxxx xrávo hmotné. 2. vyd. Brno: Doplněk, 1998, s. 16.
2 Subjekty spotřebitelských smluv
S ohledem na skutečnost, ţe tato práce je věnována problematice spotřebitelských smluv, tedy dvoustrannému nebo vícestrannému právnímu jednání, je dle mého názoru rovněţ podstatné definovat subjekty těchto právních vztahů. Z tohoto důvodu se tak budu v následujících podkapitolách této práce věnovat vymezení smluvních stran spotřebitelských smluv.
Jednou ze smluvních stran spotřebitelské smlouvy je vedle podnikatele také spotřebitel. Právě tato smluvní strana je charakteristickým znakem pro spotřebitelské smlouvy. Z důvodu, ţe jasné vymezení pojmu „spotřebitel“ je podstatným aspektem problematiky spotřebitelských smluv, následující oddíly této práce budou věnovány vymezením tohoto pojmu.
2.1.1 Obecné vymezení pojmu spotřebitel
Pojem „spotřebitel“ je ústředním pojmem nejen samotné problematiky spotřebitelských smluv, nýbrţ celé oblasti ochrany spotřebitele. Přesto však nelze jednoznačně říci, ţe by tento základní pojem byl jednoznačně definován.
Obecně lze říci, ţe spotřebitel je „subjekt, který užívá, spotřebovává a konzumuje zakoupené zboží“46. I přes toto vymezení však základní vlastností, jeţ spotřebitele definuje, není spotřeba, neboť spotřebitelem můţe být i ten, kdo dává věc nebo sluţby podnikateli, např. informace, nájem nebytových prostor, staroţitnost, úvěr atd.47 Spotřebitel je tak vedle podnikatele jednou ze stran závazkového vztahu, který je oproti podnikateli ve slabším postavení. Z tohoto důvodu je i moţným objektem nepoctivého jednání ze strany podnikatele. Jednotnou koncepci spotřebitele nemá ani unijní právo. „Třebaže evropské právo garantuje spotřebiteli vysokou úroveň ochrany (čl. 169 Smlouvy o fungování EU), neusiluje v obecné rovině o přesné vymezení, co je obsahem takové ochrany.“48 Tato skutečnost pak ve
46 HOROVÁ, O. Xxxxxxx xpotřebitele. 2. vyd. Praha: Oeconomica, 2004, s. 7.
47 Dle HUXXXX, M. In LAXXXXX, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 1596.
48 ELXXXXXX, D. In XXXXXX, J., ŠXXXXXX, J., ZUXXXXXXX, M. x xxx. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 290.
svém důsledku znamená, ţe vymezení „spotřebitele“, jehoţ zdraví a bezpečí je chráněno určitou směrnicí, nemusí být totoţné s vymezením „spotřebitele“, jehoţ hospodářský zájem ochraňuje směrnice jiná.
Většina unijních směrnic, jejichţ účelem je ochrana hospodářských zájmů spotřebitele, však definuje spotřebitele jako osobu fyzickou, jenţ jedná pro svou potřebu, nikoliv pro potřebu spjatou s výdělečnou činností. Směrnice č. 2005/29/ES v čl. 2 písm. a) například definuje spotřebitele jako „fyzickou osobu, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání“. Obdobnou konstrukci pojmu „spotřebitel“ obsahuje například i směrnice č. 2011/83/EU v čl. 2 odst. 1, dle kterého se spotřebitelem rozumí „fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“.
S vymezením pojmu „spotřebitel“ měl problém rovněţ český zákonodárce. Ten v ustanovení §52 odst. 3 ObčZ ve znění účinném do 31. 7. 2010 definoval spotřebitele jako „osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Takovéto vymezení spotřebitele mělo za následek, ţe právní praxe v souladu s gramatickým výkladem přistupovala k pojmu „spotřebitel“ extenzivně a poskytovala tak ochranu, jak osobám fyzickým, tak i osobám právnickým.49 „Konzistentní výklad pojmu spotřebitel byl navíc narušen samotným občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., který v následujících ustanoveních chápal spotřebitele úžeji ve shodě se spotřebitelským acquis.“50 Extenzivní vymezení spotřebitele však nebylo v souladu se směrnicemi Evropské unie a ani judikaturou ESD a z tohoto důvodu tak český zákonodárce v rámci novelizace provedené zákonem č. 155/2010 Sb. s účinností od 1. 8. 2010 definoval spotřebitele pouze jako osobu fyzickou. ObčZ v ustanovení § 54a odst. 4 písm. c) obsahoval dále i speciální definici pro účely smlouvy o finančních sluţbách uzavíraných na dálku, jenţ za spotřebitele pokládal pouze „fyzickou osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“.
Dnes je v platném a účinném českém právu legální definice pojmu „spotřebitel“ obsaţena především v ustanovení § 419 NObčZ, které vymezuje spotřebitele jako „každého
49 Dlx XXXXXXXX, D. Xx XXXXXX, J., ŠXXXXXX, J., ZUXXXXXXX, M. x xxx. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 291.
50 ELXXXXXX, X. Xx XXXXXX, J., ŠXXXXXX, J., ZUXXXXXXX, M. x xxx. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 291.
člověka, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“. Spotřebitelem je tak pouze osoba fyzická, a to konkrétně ta, která s podnikatelem uzavírá smlouvu nebo s ním jedná, přičemţ jednáním je nutné chápat jak jednání faktické, tak jednání právní. Spotřebitelem je ovšem jen ten člověk, který takto s podnikatelem jedná mimo rámec vlastní podnikatelské činnosti.51 Z obdobného pojetí například také vychází právní úprava německá, jeţ obsahuje vymezení pojmu spotřebitele v ustanovení § 13 BGB následovně: „Verbraucher ist jede natürliche Person, die ein Rechtsgeschäft zu einem Zwecke abschließt, der weder ihrer gewerblichen noch ihrer selbständigen beruflichen Tätigkeit zugerechnet werden kann. (Spotřebitel je každá fyzická osoba, která vstupuje do právního vztahu za účelem, který nelze připsat jak její obchodní, tak ani profesní činnosti – poznámka autora)“
Takovéto vymezení spotřebitele rovněţ dle důvodové zprávy k NObčZ reflektuje unijní právní úpravu, a to zejména pokud jde o úpravu směrnice č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice č. 85/577/EHS,
o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku a dalších.52
Vzhledem ke skutečnosti, ţe kaţdá fyzická osoba můţe být nejen spotřebitelem, ale i podnikatelem, rozlišujícím znakem tak dle mého názoru bude především účel právního jednání, které tato fyzická osoba činí. Je tak nutné takovéto právní jednání jednající osoby posuzovat vţdy jednotlivě v kaţdém konkrétním případě, neboť spotřebitelem můţe být například „advokát, pokud si koupí obálku k odeslání soukromé pošty, ale rovněž může být podnikatelem, pokud obálku použije pro svou advokátní kancelář“53.
S ohledem na systematické zařazení této legální definice spotřebitele, kdy zákonodárce tuto definici začlenil do obecné části, hlavy II. „Osoby“ NObčZ, lze dovozovat, ţe takovéto legální vymezení je třeba chápat jako generální definici spotřebitele napříč celým právním řádem.54 Shodně se k tomuto pojetí legální definice spotřebitele vyjadřuje také důvodová zpráva, kdyţ k ustanovení § 419 NObčZ stanoví, ţe „tento pojem má význam nejen
51 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
52 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
53 KOXXXXXXX, J., K pojmu „spotřebitel“ v české právní úpravě [online]. Aplikované právo [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: < xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx-xxx/00.xxx>.
54 Dle XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 13.
pro příslušná ustanovení navrhovaného zákona, ale pro celé soukromé právo a konec konců i pro příslušné právní předpisy z oboru práva veřejného“55.
Vnitrostátní právní úprava de lege lata ovšem nabízí řadu dalších definic pojmu
„spotřebitel“. Všechna ostatní vymezení tohoto pojmu je však třeba vykládat jako vymezení speciální, která zohledňují zvláštní povahu právního vztahu zpravidla vycházející z nepřímého předmětu soukromoprávního vztahu.56
Z důvodu, ţe pojem „spotřebitel“ nemá jasně stanovené hranice a jeho definice je v praxi často dotvářena zejména soudní judikaturou, v následujících oddílech této práce se zaměřím na problematické otázky, jeţ vyvstávají při vymezení pojmu „spotřebitel“.
2.1.2 Spotřebitel formální či materiální
Jak jsem jiţ uvedl v předchozím oddíle této práce, rozlišujícím znakem pro aplikaci ustanovení chránících spotřebitele bude účel právního jednání. V souvislosti s tímto tvrzením však vyvstává otázka, nakolik o spotřebitelském charakteru musí vědět druhá strana. Texx, zda je rozhodující skutečný charakter či charakter prezentovaný. Neboť v praxi je tak zcela běţné, ţe fyzické osoby, které jsou podnikatelé, jednají v rámci svých podnikatelských vztahů a vystupují navenek jako spotřebitelé. Příkladem takovéhoto jednání můţe být například jiţ uvedená situace, kdy advokát nakupuje kancelářské potřeby, nábytek, odbornou literaturu, či který si pronajme osobní automobil k uskutečnění pracovní cesty.
Osobně se však domnívám, ţe při posouzení postavení smluvní strany, tedy, zda daná osoba vystupuje v konkrétním právním vztahu jako spotřebitel či nikoliv, nelze zohledňovat skutečnosti, které druhé smluvní straně nemohly být objektivně známi. Obdobný názor vyslovil rovněţ Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, ţx „principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. … Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.“ Pokud bychom tak při posuzování postavení
55 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
56 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.X.Xxxx, 2008, s. 48.
jedné ze smluvních stran zohlednily také skutečnosti, které druhé smluvní straně nemohly být objektivně známi, popřeli bychom tak právě uvedený princip ochrany důvěry v závazkových vztazích a poctivého jednání.
Je však nutné rovněţ zdůraznit, ţe při posuzování postavení konkrétní osoby nelze vycházet čistě jen z pouhého formálního označení takovéto osoby. Neboť, jak uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, „pouhá skutečnost, že fyzická osoba je ve smlouvě označena jako podnikatel, nevylučuje aplikaci ustanovení o ochraně spotřebitele, pokud se v daném vztahu tato osoba jako podnikatel nechová“. Pro posouzení otázky, zda daná osoba je spotřebitelem či nikoli, tak není rozhodující pouze formální postavení smluvních stran, nýbrţ skutečný účel takovéhoto jednání. 57 Tento skutečný účel však musí být posuzován právě s ohledem na výše uvedený princip ochrany důvěry v závazkových vztazích a poctivého jednání.
Spotřebitelem tak bude osoba, která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby. Zde však vyvstává další otázka, a to, zda tato osoba musí jednat čistě pro svou osobní potřebu, či také pro potřebu jiné fyzické osoby. Tímto problémem se zabýval ESD ve svém rozhodnutí Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997, kde uvedl, ţe je nutné takovouto spotřebu vykládat nejen jako spotřebu této jednající osoby, ale také spotřebu jiných osob jako například dětí, manţela či své rodiny.58
Nutné je však rovněţ uvést, ţe skutečnost, kdy fyzická osoba není podnikatelem, ještě neznamená, ţe tato osoba musí být chráněna jako spotřebitel. Jedná se tak například o neoprávněné podnikatele. Přestoţe takováto osoba nemá oprávnění k podnikatelské činnosti a není podnikatelem po stránce formální, pokud tato osoba jako podnikatel navenek vystupuje a jako podnikatel se chová, materiální hledisko a jiţ uvedený princip důvěry v závazkových vztazích by zde mělo převáţit. Rozhodující tak bude účel a charakter jednání. Pokud takovéto jednání bude nést znaky podnikání, nemůţe být na danou osobu pohlíţeno jako na spotřebitele.59 Xxxxxxxxx situací se rovněţ zabýval ESD, který ve svém rozhodnutí Xxxxxx Xxxxxx proti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005 dovodil, ţe je třeba chránit dobrou víru druhé strany. Jestliţe podnikatel jedná v dobré víře, ţe druhá strana není spotřebitelem,
57 Xxx XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 469.
58 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997, sp. zn. C-269/95.
59 Xxx XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 470.
např. s ohledem na pouţití obchodních listin, nemůţe se tato osoba dovolávat toho, ţe měla postavení spotřebitele.60
Za odlišnou situaci však lze označit jednání fyzické osoby, která ještě není podnikatelem, ale na podnikání se jiţ připravuje. Zde ESD ve svém rozhodnutí Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997 dovodil, ţe spotřebitelský charakter nemá nejenom jednání, které činí fyzická osoba nikoliv za účelem jiţ provozovaného obchodu, ale i jednání, které činí fyzická osoba za účelem obchodu, který má začít provozovat teprve v budoucnu.61
Podobně se nejedná o spotřebitele, ač fyzická osoba není podnikatelem, pokud účelem jednání této osoby je podnikání jiné osoby. Jednání ručitele či jiné osoby poskytující zajištění za podnikatelský úvěr jiné osoby tedy nemá spotřebitelský charakter. Touto problematikou se zabýval ESD ve svém rozhodnutí Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Xxxxxx Xxxxxxxxxx ze dne 17. 3. 1998.62
O tzv. dual use z hlediska postavení spotřebitele se jedná tehdy, pokud jednání subjektu má z části podnikatelský a z části spotřebitelský charakter. Tedy pokud daný subjekt vyuţívá jednu a tutéţ věc jak k soukromým účelům, tak i k účelům podnikatelským. Bude se tak například jednat o situaci, kdy fyzická osoba podnikatel si koupí osobní automobil, který bude vyuţívat jak pro svou osobní potřebu, tak i pro účely podnikání. Ohledně takovéto situace tak vyvstává otázka, zda na danou osobu lze nahlíţet jako na spotřebitele či nikoliv?
Lze uvést názor Tichého L., dle něhoţ má spotřebitelský „charakter taková smlouva, jejíž účel ve své podstatě nespočívá v podnikatelské činnosti. Přitom ovšem posuzování této otázky musí vycházet z objektivních kritérií. Subjektivní hledisko nepřichází v úvahu.“63
Touto otázkou se však zabýval také ESD ve svém rozhodnutí Xxxxxx Xxxxxx proti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005, kde naopak dovodil, ţe pokud je smlouva uzavírána částečně pro soukromé a částečně pro podnikatelské účely, nejedná se o spotřebitelskou smlouvu.
60 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxx Xxxxxx proti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. C-464/01.
61 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997, sp. zn. C-269/95.
62 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Xxxxxx Xxxxxxxxxx ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. C-45/96.
63 TICHÝ, X., Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropskám a českém právu [online]. Cahiers du CEFRES
[cit. 15.3.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xx/XXX/xxx/xxxxx_0000_xxxxxxxxxxx_xxxxxxx_xxxxxx.xxx>.
Výjimkou jsou případy, kdy podnikatelský účel je ve vztahu k celkovému rozsahu dodávky zanedbatelný. Pouhá převaha soukromého účelu tak nestačí.64
Je však třeba uvést, ţe toto rozhodnutí ESD bylo odbornou veřejností kritizováno. Osobně se tak nepřikláním ani k závěru ESD, ani k názoru Tichého L. Dle mého názoru by pro posouzení otázky, zda na osobu, jeţ uţívá jednu a tutéţ věc jak k soukromým, tak i k podnikatelským účelům, mělo být nahlíţeno jako na spotřebitele, je rozhodující převládající charakter účelu takovéhoto právního jednání. Rozhodující by tak měla být ta skutečnost, zda takováto osoba uvedený automobil uţívá převáţně k účelům soukromým nebo k účelům souvisejícím s podnikáním. Pokud by v takovéto situaci soukromé účely převládaly, bylo by třeba na tuto osobu pohlíţet jako na spotřebitele. Naopak pokud by daná osoba uvedený automobil uţívala převáţně k podnikatelským účelům a pouze občas by tento automobil uţila také za účelem osobní povahy, jako je například pravidelný týdenní nákup potravin, ochrana spotřebitele by na tuto fyzickou osobu nedopadala.
„V každém případě musí být přihlédnuto také k tomu, zda druhá osoba (tedy dodavatel) nemohla rozumně předpokládat na základě jednání objednatele, že nejde o soukromý účel; například z důvodu, že bylo jedincem objednáno zboží, které by mohlo být fakticky použité k obchodu, byly použity obchodní listiny, místem dodání je provozovna, nebo je zmíněna otázka uplatnění daně z přidané hodnoty. V takovém případě musí být chráněna dobrá víra druhé strany, a to i přestože podnikatelský účel je ve skutečnosti pouze zanedbatelný.“65 Kaţdý jednotlivý případ je tak nutné vţdy posuzovat právě s ohledem na jiţ uvedený princip ochrany důvěry v závazkových vztazích a poctivého jednání.
2.1.4 Právnická osoba jako spotřebitel
Další otázkou evropského spotřebitelského práva je, zda je moţné aplikovat ochranná ustanovení spotřebitelského acquis také na právnické osoby soukromého práva.66
Dle mého názoru lze jednoznačně říci, ţe za zranitelné můţeme pokládat také některé osoby právnické. Bude se tak jednat převáţně o neziskové společnosti, nadace či společenství
64 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxx Xxxxxx proti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. C-464/01.
65 XXXXXX, M. In ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 471.
66 Xxx XXXXXXXX, X. Xx XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, X. x xxx. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 292.
vlastníků, které mohou být vůči poskytovatelům ve stejné informační či profesionální nevýhodě jako osoby fyzické.
Judikatura ESD, jakoţ i obecných soudů jednotlivých členských států je však v tomto směru rozporuplná. Některé obecné soudy členských států dokonce vykládaly pojem spotřebitel ve směrnici č. 1999/44/ES tak, ţe spotřebitelem ve smyslu směrnice můţe být právnická osoba jakoţto podnikatel uţívající předmět koupě pro účely podnikání.67 Dále například Nejvyšší soud Maďarské republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. VI. 30.642/2000. sz. uvedl, ţe pod pojem spotřebitel můţe být podřazena také právnická osoba, a to v situacích, kdy nejedná v rámci své profesní či obchodní činnosti. Rovněţ také ESD při výkladu směrnice č. 85/577/EHS ve svém rozhodnutí Xxxxxxx Xx Xxxxx ze dne 14. 3. 1991 výslovně deklaroval, ţe členským státům je dovoleno implementovat směrnici takovým způsobem, aby dopadala na prodej podniku obchodníkem, tj. výslovně umoţnil rozšířit ochranu spotřebitele i na právnické osoby, resp. podnikatele.68
Na druhou stranu však „ESD v některých případech (C-52/00 Judgement of 25/04/2000, Commission / France Rec.2002, p. I-3827), C-154/00 Judgment of 25/04/2002, Commission / Greece (Rec.2002, p.I-3879) zhodnotil přísnější ochranu spotřebitele jako nesprávně provedenou směrnici ve vnitrostátním právu, přestože směrnice přísnější úpravu výslovně dovolovala, avšak vnitrostátní implementace (přísnější úprava) byla shledána jakožto narušující vnitřní trh ES.“69 Je však nutné zdůraznit, ţe s ohledem na tuto skutečnost se tak postupně začíná prosazovat princip tzv. maximální harmonizace, jehoţ cílem je zajistit, aby úprava ve všech členských státech byla pokud moţno stejná.70 Výklad pojmu spotřebitel se tak postupně ve všech členských státech Evropské unie sjednotil, kdyţ za spotřebitele je tak moţné pokládat pouze osobu fyzickou.
V českém právním prostředí bylo moţné pokládat právnickou osobu za spotřebitele aţ do 31. 7. 2010, tedy do účinnosti zákona č. 155/2010 Sb.71 Právní úprava de lege lata však za spotřebitele s ohledem na unijní právní úpravu pokládá pouze člověka jako osobu fyzickou. Dle důvodové zprávy však tímto vymezením není „vyloučena ochrana právnických osob,
67 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X.X.Xxxx, 2008, s. 52.
68 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci trestního řízení proti Xxxxxxx Xx Xxxxx ze dne 14. 3. 1991, sp. zn. C-361/89.
69 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X.X.Xxxx, 2008, s. 53.
70 Dle XXXXXXX, M. Princip minimální harmonizace při transpozici směrnic v oblasti ochrany spotřebitele.
Právní fórum. 2004, č. 1. s. 14.
71 Xxx XXXXX, T., Právnická osoba jako spotřebitel? Uţ ne [online]. xxxxxx.xx [cit. 17.3.2014]. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxx-xxxxx-xxxx-xxxxxxxxxxx-xx-xx-00000.xxxx>.
zvláště právnických osob, které nepodnikají, ba ani ochrana těch podnikatelů, kteří se za určité situace ocitnou v postavení slabší strany (typicky uzavírá-li smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem). Těmto osobám bude náležet ochrana podle obecných ustanovení, nikoli podle zvláštní úpravy ochrany spotřebitele.“72
Lze tak uzavřít, ţe definice pojmu spotřebitel v právu unijním, jakoţ i v judikatuře ESD a v judikatuře obecných soudů členských států se i přes poměrnou roztříštěnost postupně ustálila a od výkladu pojmu spotřebitel ve prospěch právnických osob bylo postupně opuštěno. Dle mého názoru je však nutné souhlasit s názorem Xxxxxxx M., která uvádí, ţe otázka, zda má být za spotřebitele také pokládána osoba právnická, je spíše otázkou politickou, kdyţ stejná ochrana osobám právnickým můţe být poskytnuta nikoli jako spotřebitelům, nýbrţ jako neprofesionálům.73 V praxi tak řada členských států přistupuje k tomu řešení, ţe ochranu právnickým osobám neposkytuje prostřednictvím institutu ochrany spotřebitele nýbrţ prostřednictvím institutu ochrany slabší smluvní strany. V našem právním řádu je tato ochrana slabší smluvní strany zakotvena v ustanovení § 433 NObčZ.
Současná právní úprava označuje druhou smluvní stranu spotřebitelské smlouvy jako podnikatele. V následujících oddílech této práce se tak budu věnovat problematice vymezení pojmu „podnikatel“.
2.2.1 Obecné vymezení pojmu podnikatel
Je nutné zmínit, ţe NObčZ opouští koncepci dřívější právní úpravy obsaţené v ObčZ, která druhou smluvní stranu spotřebitelské smlouvy označovala jako dodavatele.
Pojem „dodavatel“ byl v předchozí právní úpravě definován v § 52 odst. 2 ObčZ, jako
„osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Jak jsem jiţ zmínil, účinná právní úprava váţe definici druhé smluvní strany spotřebitelské smlouvy na pojem „podnikatel“.
72 Důvodová zpráva k § 419 zákona č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 20.3.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
73 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 54.
Tento pojem byl rovněţ vymezen v předchozí právní úpravě, a to v § 2 odst. 2 ObchZ v návaznosti na odst. 1, v němţ bylo definováno podnikání, jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“. Za podnikatele pak ObchZ označoval následující osoby:
a) osoby zapsané v obchodním rejstříku,
b) osoby, které podnikají na základě ţivnostenského oprávnění,
c) osoby, které podnikají na základě jiného neţ ţivnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů a
d) osoby, které provozují zemědělskou výrobu a jsou zapsány do evidence podle zvláštního předpisu.
Je tak zřejmé, ţe „většinou byl pojem „podnikatel“ vázán na to, že určitá osoba měla k podnikání příslušné oprávnění. Jestliže určitá osoba provozovala podnikatelskou činnost neoprávněně (neměla k ní příslušné oprávnění, popřípadě měla podnikání zakázané), nebyla podle obchodního zákoníku podnikatelem.“74 Zároveň však bylo v § 3a ObchZ stanoveno, ţe povaha a neplatnost právního úkonu takové osoby není dotčena, a tak právní úkony osoby, která provozovala podnikatelskou činnost neoprávněně, byly posuzovány jako právní úkony podnikatele v reţimu ObchZ.
Dnešní právní úprava de lege lata obsahuje definici podnikatele v ustanovení
§ 420 odst. 1 NObčZ, jenţ podnikatele vymezuje následovně: „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele“.
Současná právní úprava tak pojem podnikatele neváţe na určitá oprávnění, ale jako základní kritérium stanoví, ţe podnikatelem je ten, kdo provozuje podnikatelskou činnost, přičemţ se vymezují charakteristické znaky takovéto činnosti. Z ustanovení
§ 420 odst. 1 NObčZ tak lze určit tyto pojmové znaky podnikání jakoţto činnosti vykonávané
(i) samostatně, (ii) výdělečně, (iii) ţivnostenským nebo obdobným způsobem, (iv) na vlastní účet a odpovědnost, (v) se záměrem činit tak soustavně a (vi) za účelem dosaţení zisku.
Avšak určitou činnost lze povaţovat za podnikání pouze tehdy, pokud při jejím vykonávání jsou kumulativně splněny všechny výše uvedené pojmové znaky. Zákonodárce tak v NObčZ opouští formální hledisko veřejnoprávního oprávnění k provozování
74 XXXXX, X. In XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 298.
podnikatelské činnosti a naopak stanovuje hledisko materiální, tj. pokud někdo jedná se záměrem soustavně získávat zisk, musí být povaţován za podnikatele, ať uţ má oprávnění k provozování takovéto činnosti či nikoli.75
Důvodová zpráva rovněţ zdůrazňuje, ţe taková osoba je povaţována za podnikatele jen se zřetelem ke své podnikatelské činnosti. Pokud podnikatel vykonává i jinou neţ podnikatelskou činnost, není ve vztahu k této činnosti povaţován za podnikatele, a proto se na něj při takovéto činnosti nevztahují zvláštní ustanovení platící pro podnikatele.76
Doplňkem k uvedenému obecnému vymezení podnikatele v § 420 odst. 1 NObčZ je ustanovení § 421 odst. 1 NObčZ, podle něhoţ se za podnikatele povaţuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku, a dle ustanovení § 421 odst. 2 NObčZ se má za to, ţe podnikatelem je osoba, která má k podnikání ţivnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.
Ustanovení § 420 odst. 2 NObčZ však pro účely ochrany spotřebitele a pro účely ustanovení § 1963 NObčZ obsahuje speciální definici podnikatele. Ta za podnikatele povaţuje také „každou osobu, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele“. Tato definice pro spotřebitelské vztahy je odlišná a postavená na „specifickém konání „uzavírá“ či „jedná“, ale hledisko ziskuchtivosti chybí, tj. pod spotřebitelskou definici „podnikatele“ můžeme subsumovat i ty subjekty, které sice vykonávají určité specifické činnosti, nicméně nevykonávají je za účelem zisku, resp. není primárním účelem těchto osob vytvářet zisk“77.
Definice podnikatele se zdá být oproti definici spotřebitele rozsáhlejší, neboť smlouva, kterou uzavírá podnikatel, musí souviset s obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či samostatným výkonem povolání, zatímco spotřebitel jedná mimo svou podnikatelskou činnost nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání nebo jinak jedná s podnikatelem. Dle mého názoru tak není zcela zřejmé, proč zákonodárce nezvolil „zrcadlové“ definice, jak tomu původně bylo v občanském zákoníku.
Dále také vzhledem ke skutečnosti, ţe pojmy „obchodní, výrobní a jiná obdobná činnost“ uţité zákonodárcem v definici podnikatele lze shrnout pod pojem „podnikatelská
75 Dle XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 20.
76 Dle XXXXX, X. In XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 299.
77 XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 20.
činnost“, jenţ zákonodárce uţil v definici spotřebitele, vyvstává otázka, jaký byl úmysl zákonodárce, kdyţ neuţil shodné pojmy. Důvodová zpráva se však k této problematice nevyjadřuje. „Mohli bychom dovozovat, že výrobní činnost bude mít vztah k odpovědnosti za škodu vzniknuvší vadným výrobkem, popř. na specifická práva spotřebitele (kupujícího) vůči výrobci v případě vady výrobku. Nicméně i v těchto případech bude subjekt (výrobce) možné považovat za podnikatele.“78
Také je otázkou z jakého důvodu zákonodárce pojem „jinak jedná“ uţívá pouze v definici spotřebitele a nikoli jiţ v případě vymezení podnikatele. „Pokud totiž spotřebitel s podnikatelem „jinak jedná“, ale podnikatel se spotřebitelem již toto nečiní, zdá se být vymezení nesystematické a asymetrické“79. Pod tímto pojmem přitom lze chápat také předsmluvní jednání vedoucí k uzavření smlouvy.
Rovněţ je podstatné zdůraznit, ţe s ohledem na skutečnost, kdy zákonodárce za podnikatele povaţuje kaţdou osobu, jeţ splňuje stanovené podmínky, podnikatelem můţe být jak fyzická osoba, tak i osoba právnická.
2.2.2 Podnikatel jako právnická osoba veřejného práva
Další důleţitou otázkou spotřebitelského práva je skutečnost, zda je moţné za profesionála povaţovat právnickou osobu veřejného práva, resp. zda má dopadat ochrana spotřebitele také na sluţby poskytované veřejnoprávními právnickými osobami.
Směrnice č. 93/13/EHS povaţuje za poskytovatele „veškeré fyzické či právnické osoby soukromého nebo veřejného práva …, které jednají v rámci své profesní činnosti“.
Doktrína se obecně spíše přiklání k přístupu, podle něhoţ jsou příjemci veřejných, zejména pak administrativních, sluţeb podřízeni modifikovanému reţimu spotřebitelského práva. „Vydělování veřejných služeb ze spotřebitelského práva nemá … pozitivní oporu v komunitárním právu, neboť tam se výslovně neodlišují na poskytovatelské straně subjekty soukromého práva od subjektů práva veřejného, nýbrž k naplnění spotřebitelského právního vztahu je třeba pouze dodržet zásadu „obvyklé profesní činnosti“ na straně poskytovatele. Tedy příjemci veřejných, a to i administrativních služeb, jsou sui generis spotřebitelé, tyto
78 XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 21.
79 Tamtéţ
služby jsou poskytovány v rámci obvyklé profesní činnosti subjektů veřejného práva, i když v rámci těchto vztahů může docházet k jistým modifikacím spotřebitelských práv.“80
Touto otázkou se rovněţ zabýval ESD, který dovodil, ţe ochranu spotřebitele lze přikládat i fyzickým osobám, které jsou příjemci sluţeb, poskytovaných subjekty veřejného práva.81
Rovněţ důvodová zpráva k § 420 NObčZ uvádí, ţe pojmové pojetí podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele rozšiřuje tak, aby pojem při ochraně spotřebitele byl vykládán konformně s evropským právem. „Spotřebitel musí být chráněn i v těch případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné: např. při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti (např. při provozu nemocnice, veřejné dopravy, při provozování veřejně prospěšných ústavů) osobami, které ve vztahu k této činnosti status podnikatele nemají, např. proto že náleží do veřejného sektoru. Např. směrnice Rady 93/13/EHS používá v této souvislosti výraz „veřejnoprávně vlastněná“ (publicly owned) osoba, což z hlediska české právní terminologie převzít nelze, protože osobu nelze vlastnit.“82 NObčZ se tak spokojuje s výrazem „kaţdá osoba“, kterým se dává najevo, ţe její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný.
Dle mého názoru je podstatné rozlišovat subjekty s veřejnoprávním základem, neboli tzv. veřejnoprávně vlastněné, jako jsou např. nemocnice, vodárny, zdravotnické, telekomunikační sluţby atd., a dále pak orgány veřejné moci, které poskytují sluţby, jako jsou například sociální dávky, soudnictví atd. V prvém případě se jedná subjekty, jeţ vstupují do soukromoprávních vztahů, které se řídí alespoň subsidiárně občanským zákoníkem, a na tyto právní vztahy lze ochranu spotřebitele aplikovat. Co se týče případu druhého, Xxxxxxx X. se přiklání spíše ke spotřebitelskému pojetí, kdyţ zastává názor, ţe „služby orgánů veřejné moci jsou koneckonců syntézou poskytování služeb a výkonné a nařizovací funkce veřejné moci. Činnost orgánů veřejné moci se tedy vyznačuje vyšší mocí nad službami, jež poskytují. Proto je třeba aplikovat zvláštní pravidla tak, aby se předcházelo zneužívání veřejné moci vůči spotřebiteli, který administrativní službu konzumuje,“83
80 XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxx evropské diskuse o pojmu „spotřebitel“. Evropské právo. 2003, č. 10. s. 8.
81 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci SAT Fluggesellschaf proti Eurocontrol ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. C-364/92.
82 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 20.3.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
83 XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxx evropské diskuse o pojmu „spotřebitel“. Evropské právo. 2003, č. 10. s. 8.
Osobně se však domnívám, ţe je nutné posoudit kaţdý případ zvlášť, a to vţdy s ohledem na konkrétní skutečnosti daného případu. Dle mého názoru tak nelze takovéto rozhodnutí všeobecně paušalizovat na veškeré veřejnoprávní subjekty, aniţ bychom přihlédli ke konkrétním skutečnostem. Například obecně je dle mého názoru moţné vyslovit, ţe veřejnou zdravotní pojišťovnu, jeţ poskytuje veřejné zdravotní pojištění, není moţné povaţovat za podnikatele. Přesto však v určitých případech, jako je například šíření komerční reklamy, lze i veřejnou zdravotní pojišťovnu za podnikatele pokládat. Touto problematikou se rovněţ zabýval ESD ve svém rozhodnutí BKK Mobil Oil Körperschaft des öffentlichen Rechts proti Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs eV, ve kterém vyslovil, ţe veřejnoprávní subjekt pověřený plněním úkolů v obecném zájmu, jako je zdravotní pojišťovna, můţe být v případě, ţe šíří mezi spotřebitele komerční reklamu, kvalifikován jako podnikatel.84
I přes tuto skutečnost je však nutné uvést, ţe některé orgány veřejné moci, jako jsou například soudy, nebude moţné povaţovat za podnikatele nikdy, neboť jejich činnost bude vţdy představovat výkon moci veřejné. Veřejnoprávní orgány při výkonu veřejné moci dle mého názoru za podnikatele pokládat nelze.
2.2.3 Pronajímatel jako podnikatel
Zvláštní pozornost je nutné věnovat problematice nájemních smluv, a to zejména nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Vzniká tak otázka, zda i v případě takovéhoto nájmu můţe jít o spotřebitelskou smlouvu, neboť jednání pronajímatele bývá tradičně chápáno jako jednání nepodnikatelské, jakoţto správa majetku.85
Dle mého názoru, není pochyb o postavení pronajímatele, jestliţe podnikatelsky pronajímá movité věci dle § 2316 a násl. NObčZ. Zde pronajímatel zcela jistě v postavení podnikatele bude. Avšak bude-li se jednat o nájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, dle § 3 odst. 3 písm. ah) ŢZ pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor není ţivností. Z tohoto důvodu tak nebude naplněna zákonná domněnka v § 421 odst. 2 NObčZ, ţe podnikatelem je osoba, která má k podnikání ţivnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.
84 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci BKK Mobil Oil Körperschaft des öffentlichen Rechts proti Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs eV ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. C-59/12.
85 Xxx XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 467.
Pokud se tak nejedná o ţivnost, zákonná domněnka se neuplatní a dle mého názoru bude nutné zkoumat jiţ uvedené materiální hledisko. Pokud toto materiální hledisko nebude naplněno, pronajímatel nebude v postavení podnikatele.
Dále můţe být sporné, zda je osoba zapsaná v obchodním rejstříku podnikatelem i v případě, ţe nevykonává podnikatelskou činnost, jak to umoţňuje u kapitálových společností obecně a u osobních společností a druţstev v omezeném rozsahu § 2 odst. 1 a § 552 odst. 1 ZOK.86 Jedná se o tzv. fiktivní podnikatele.
Vzhledem ke skutečnosti, ţe dle § 421 odst. 1 NObčZ se za podnikatele povaţuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku a současně toto ustanovení neobsahuje ţádnou výjimku, lze mít za to, ţe osoby zapsané v obchodním rejstříku se povaţují za podnikatele i přesto, ţe podnikatelskou činnost nevykonávají. Jedná se tak o fikci zákona.
Zákon na tomto místě tak stanovuje výjimku, kdy dle mého názoru není podstatné hledisko materiální, neboť v tomto případě převáţí formální pojetí podnikatele. Tedy, přestoţe některé kapitálové společnosti nebudou naplňovat materiální hledisko, neboť nebudou provozovat svou činnost se záměrem dosahovat zisku, budou se s ohledem na jejich zápis v obchodním rejstříku a ustanovení § 421 odst. 1 NObčZ povaţovat za podnikatele.
86 Xxx XXXXX, X. In XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2013, s. 300.
3 Spotřebitelské smlouvy
3.1 Obecné vymezení spotřebitelských smluv
Spotřebitelské smlouvy, představují soukromoprávní základ ochrany spotřebitele. Ustanovení občanského zákoníku regulující spotřebitelské smlouvy, která jsou obsaţena v Dílu 4 v
§ 1810 a násl. NObčZ, jsou ustanoveními speciálními ve vztahu k obecné soukromoprávní úpravě smluvního práva. Z tohoto důvodu takovéto smlouvy a z nich vzešlé právní vztahy se budou řídit vedle obecných ustanovení smluvního závazkového práva a zvláštní úpravy smluvních typů, také speciální úpravou obsaţenou právě v Dílu 4 NObčZ.
Spotřebitelské smlouvy však nejsou ţádným zvláštním smluvním typem. Výraz
„spotřebitelská smlouva“ byl do českého právního řádu zaveden novelou ObčZ provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. „Jde o doslovný překlad anglického consumer contract nebo německého Verbrauchervertrag, takto vzniklý český výraz však není správný, protože se nemíní označit smluvní typ - srov. české výrazy „kupní smlouva“, „pracovní smlouva“,
„příkazní smlouva“ nebo „darovací smlouva“ aj. - ale smlouvu uzavíranou mezi specifickými stranami, přičemž důraz se klade na spotřebitele a na jeho ochranu.“87
Důraz tak není kladen na smluvní typ, a proto spotřebitelskou smlouvou rozumíme jakoukoli smlouvu nominátní, ale i smlouvu inominátní, pokud jsou smluvními stranami spotřebitel a podnikatel. NObčZ tuto skutečnost na rozdíl od ObčZ zohledňuje, a proto označuje uvedená zákonná ustanovení jako „závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem“. „Obdobně při označení těchto smluv postupuje např. francouzština (contracts conclus avec le consommateurs), španělština (contratos celebrados con consumidores), italština (contratti stipulati con i consumatori) a některé další jazyky.“88 Označení těchto smluv jako smluv uzavíraných se spotřebitelem je tak v češtině teoreticky přesné obsahu tohoto pojmu.89
Nicméně důvodová zpráva uvádí, ţe se tímto nemíní vymýtit z textu zákona a ani z běţného jazyka výraz „spotřebitelská smlouva“, neboť tento pojem je jiţ v praxi
87 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 14.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
88 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 14.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
89 Dle SELUCKÁ, M. in XXXXX, X. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 316;
obdobně XXXXX, J. Quo vadis, občanské právo. Právní zpravodaj. 2008, č. 12.
dlouhodobě zaţitý. S ohledem a tuto skutečnost NObčZ tedy označuje uvedené smlouvy jako smlouvy uzavírané se spotřebitelem, ale současně zavádí legislativní zkratku „spotřebitelské smlouvy“, jako zjednodušené označení, kterým se však nenazývá právní pojem, ale jedná se
o zkrácené vyjádření usnadňující literární zpracování zákonného textu.
Spotřebitelské smlouvy tak můţeme definovat jako dvoustranné adresované právní jednání, které je právním důvodem synallagmatického právního vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem. Je však podstatné také uvést, jak správně zmiňuje Selucká M., ţe není moţné povaţovat za spotřebitelské vztahy jen právní vztahy vzniklé na základě spotřebitelské smlouvy, přestoţe nejtypičtějším titulem vzniku spotřebitelské obligace bude bezesporu spotřebitelská smlouva jako dvoustranné nebo vícestranné právní jednání.90
Závazkové právní vztahy vznikají rovněţ na základě jednostranného právního jednání. Aplikace ustanovení o spotřebitelských smlouvách tak můţe mít význam i v těchto případech, např. v souvislosti s přísliby výhry. ESD se touto problematikou zabýval ve věci Xxxxxx Xxxxxxx00 a ve věci Xxxxx Xxxxxx proti Xxxxx Xxxxxxx GmbH92. Skutkově šlo o adresovaný dopis, který vyvolal u adresáta zdání výhry za předpokladu splnění podmínek, objednávky zboţí nebo předloţení poukázky. Adresát podmínky splnil. Uvedený slib má podle ESD v obou případech smluvní povahu. V případě poţadavku objednávky zboţí je s ní slib výhry natolik spojen, ţe se jedná o smluvní povinnost podle čl. 13 odst. 1 bod 3 Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.93
NObčZ v rámci Dílu 4 upravuje několik samostatných institutů, na základě kterých můţeme zákonná ustanovení Dílu 4 rozdělit na následující okruhy:
Obecná ustanovení (§ 1810 – 1819 NObčZ)
Smluv uzavírané distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory (1820 – 1840 NObčZ)
Dočasné uţívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační sluţby (1852 – 1867 NObčZ)
90 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X.X.Xxxx, 2008, s. 33.
91 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxxx proti Schlank & Xxxxxx ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. C-96/00.
92 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxx Xxxxxx proti Xxxxx Xxxxxxx GmbH ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. C-27/02.
93 Xxx XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 464.
Mezi uvedenými okruhy opět existují vztahy lex specialis derogat legi generali. Ve vztahu k obecným ustanovením mají tedy další dva uvedené okruhy povahu ustanovení speciálních a mají tak přednost před ustanoveními obecnými.
3.2 Obecná ustanovení pro spotřebitelské smlouvy
Lze říci, ţe informační povinnost je jedním z prvních právních prostředků ochrany slabší smluvní strany. ESD stále preferuje spíše informační povinnost ve prospěch spotřebitele namísto výslovných zákazů určitého chování prosazujících ochranu spotřebitele. V současné informační společnosti pak takováto potřeba pravdivých a úplných informací pro spotřebitele ještě vzrůstá, neboť právní jednání vznikající elektronickou formou musí být pro spotřebitele co nejvíce transparentní.94 Smysl a účel je zcela zřejmý, neboť jeho podstatou je spotřebitele dostatečně informovat, aby byl schopen se kvalifikovaně rozhodnout, zda danou smlouvu uzavře či nikoli.
Tento institut informační povinnosti je obsaţen v ustanovení § 1811 NObčZ. Jedná se tak o obecnou úpravu informační povinnosti, která se uţije na veškeré spotřebitelské smlouvy. NObčZ však také upravuje informační povinnost speciální, a to vţdy v rámci právní úpravy vztahujících se k jednotlivým druhům spotřebitelských smluv. Speciální úpravě informační povinnosti se však budu věnovat v následujících oddílech této práce.
Ustanovení § 1811 odst. 1 NObčZ tak stanoví, ţe „veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva“. Tento poţadavek NObčZ přejímá zejména z čl. 5 směrnice č. 93/13/EHS a z čl. 5 odst. 1 směrnice č. 2011/83/EU.
Ve světle judikatury ESD je pak nutné tento poţadavek jasnosti a srozumitelnosti vykládat nejen z hlediska gramatického, ale rovněţ z takovéhoto sdělení mají být jasné a srozumitelné i ekonomické důvody pouţití smluvní klauzule a její souvislost s ostatními smluvními klauzulemi. Uvedenou otázkou se ESD zabýval ve věci Xxxxxx Xxxxx, Káslerné Xxxxx Xxxxxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt., kdyţ v daném případě šlo o ujednání, podle něhoţ banka určovala výši splátky úvěru podle aktuálního prodejního kurzu cizí měny. Z jiného smluvního ujednání pak vyplývalo, ţe výše úvěru v cizí měně byla určena podle
94 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: X.X.Xxxx, 2008, s. 76.
nákupního kurzu cizí měny. ESD v daném případě dovodil, ţe poţadavek jasnosti a srozumitelnosti je nutné hodnotit nejen z hlediska gramatického, nýbrţ je nutné hodnotit také jasnost a srozumitelnost například i fungování převodního mechanismu a jeho vztah k mechanismu stanovenému jinými klauzulemi týkajícími se uvolnění úvěru, tak aby byl spotřebitel schopen na základě jasných a srozumitelných kritérií vyhodnotit ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou.95
Z jiného rozhodnutí ESD, konkrétně se jedná o rozhodnutí ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt., pak dále vyplývá, ţe poţadavek jasnosti a srozumitelnosti smluvních ujednání také vyţaduje, aby bylo spotřebiteli umoţněno předem všechna ujednání smlouvy prověřit.96
Je však nutné zdůraznit, ţe jde o jiný právní poţadavek, neţ jaký právní úprava spojuje s určitostí a srozumitelností projevu vůle a také s odlišnými právními následky. Jak uvádí důvodová zpráva, následkem porušením této povinnosti není neplatnost, nýbrţ můţe jít porušení informační povinnosti zakládající spotřebitelovo právo od smlouvy odstoupit za výhodnějších podmínek.
Ustanovení § 1811 odst. 2 NObčZ pak transponuje čl. 5 odst. 1 směrnice č. 2011/83/EU, kdyţ shodně uvádí výčet informací, které musí podnikatel spotřebiteli poskytnout ještě před uzavřením smlouvy, pokud takovéto skutečnosti nejsou zřejmé ze souvislostí. Není tedy nutné, aby podnikatel poskytoval veškeré informace aktivně, nýbrţ některé informace, jako jsou například totoţnost podnikatele, způsob platby, vlastnosti zboţí apod., mohou být spotřebiteli zřejmé z jiných souvislostí. Aţ v případě, ţe není moţné některou poţadovanou informaci z takových souvislostí dovodit, musí podnikatel vystoupit aktivně a informaci poskytnout v dostatečném časovém předstihu před uzavřením smlouvy.97
Podnikatel je tak povinen dle předmětného ustanovení zákona v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím neţ spotřebitel učiní závaznou nabídku spotřebiteli poskytnout následující informace:
a) „svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj,
95 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxx Xxxxx, Káslerné Xxxxx Xxxxxxxx proti OPT Jelzálogbank Zrt. ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. C-26/13.
96 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt. ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. C-472/10.
97 Dle SELUCKÁ, X. Xxxxx a prodej: nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2013, s. 11.
b) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,
c) cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech daní a poplatků,
d) způsob platby a způsob dodání nebo plnění,
e) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány,
f) údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,
g) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou,
h) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných opatření, a
i) údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by mu mohly být známy.“
Čl. 5 odst. 3 směrnice č. 2011/83/EU však umoţňuje členským státům tuto povinnost částečně uvolnit. Český zákonodárce tuto moţnost vyuţil a výjimky z této povinnosti upravil v ustanovení § 1811 odst. 3 NObčZ, které stanoví, ţe povinnost dle odstavce 2 se neuplatní, pokud jde o uzavírání smlouvy za účelem vyřizování záleţitostí kaţdodenního ţivota, pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření a pokud jde o smlouvu na dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči.
Osobně takovéto uvolnění povinnosti vítám zejména u smluv uzavíraných za účelem vyřizování záleţitostí kaţdodenního ţivota, neboť pokud by zákonodárce tuto výjimku neumoţnil, lze se domnívat, ţe by splnění uvedené informační povinnosti představovalo neúměrné zatíţení pro podnikatele.
3.2.2 Výklad ve prospěch spotřebitele
Ustanovení § 1812 odst. 1 NObčZ obsahuje interpretační pravidlo, které stanoví, „lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.“. Jedná se tak o zvláštní právní normu, která pro spotřebitelské smlouvy modifikuje obecná interpretační pravidla stanovená v ustanoveních § 555 a násl. NObčZ.
Uvedené ustanovení tak promítá do vnitrostátního právního řádu čl. 5 směrnice č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Uvedený článek ukládá, aby podmínky spotřebitelských smluv byly vţdy vyjádřeny jednoduchým
srozumitelným jazykem, a současně stanoví, ţe při pochybnostech o významu ujednání musí převáţit výklad nejvýhodnější pro spotřebitele. Toto interpretační pravidlo tak vychází z předpokladu, ţe spotřebitelské smlouvy jsou převáţně připravené podnikatelem jako formulářové, a proto pokud obsahují výraz či formulaci, která připouští její různý výklad, jsou nejasnosti a s nimi spojené i případné nepříznivé důsledky přičteny k tíţi podnikateli.98
Jde však o zvláštní výhodu, kterou zákonodárce v souladu s čl. 5 směrnice č. 93/13/EHS přiznává pouze spotřebiteli. Nemohou se ji tak dovolávat ty osoby, které mají podle vnitrostátních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, jako jsou např. sdruţení na ochranu spotřebitele. Touto problematikou se rovněţ zabýval ESD, a to ve věci Komise Evropských společenství proti Španělskému království. V uvedeném rozhodnutí ESD uvedl, ţe toto rozlišení, co se týče pouţitelnosti pravidla pro výklad, mezi ţalobami týkajícími se individuálního spotřebitele a ţalobami na zrušení, které se týkají osob, nebo organizací zastupujících kolektivní zájmy spotřebitelů, spočívá v rozdílnosti účelu těchto ţalob. Zatímco příznivější výklad v případě individuálně dotčeného spotřebitele přináší tomuto spotřebiteli prospěch okamţitě, není naopak vhodné vykládat tyto smluvní podmínky v případě jejich pochybností, tak ţe přinášejí příznivé účinky pro všechny spotřebitele. Právě objektivní výklad těchto podmínek umoţňuje častěji zakázat pouţití podmínky nejasné nebo dvojsmyslné, coţ má v konečném důsledku za následek větší ochranu spotřebitelů.99
K výkladu příznivějšímu pro spotřebitele v souladu s ustanovením
§ 1812 odst. 1 NObčZ je dle rozhodnutí Nejvyššího soudu100 však třeba přistoupit pouze tehdy, panuje-li o významu smluvního ujednání spotřebitelské smlouvy pochybnost.
V praxi dále vyvstává otázka, zda pravidlo výkladu ve prospěch spotřebitele můţe platit i pro zakázané neboli nepřiměřené smluvní podmínky. Tedy, zda takovéto podmínky, pokud je lze vykládat různě, mají být vyloţeny ve prospěch spotřebitele, nebo má být vyloučena jejich závaznost.101 Dle mého názoru by výkladové pravidlo ve prospěch spotřebitele mělo slouţit pouze k rozptýlení pochybností o významu právního jednání, nikoli k zastírání jeho evidentních a podstatných vad. Z tohoto důvodu se tak dle mého názoru toto pravidlo ve prospěch spotřebitele na nepřiměřené smluvní podmínky nepouţije.
98 Xxx XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 536.
99 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Komise Evropských společenství proti Španělskému království ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. C-70/03.
100 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 142/2010.
101 Xxx XXXXX, X. Xxxxxx právních jednání contra proferentem. Právní rozhledy. 2013, č. 6.
Ustanovení § 1812 odst. 2 NObčZ dále stanoví, ţe „k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje“. To znamená, ţe pokud si strany ujednají odchylku od donucujících ustanovení, jejichţ účelem je ochrana spotřebitele, k takovémuto ujednání se nepřihlíţí. Takovéto ujednání je tak právně bezvýznamné a jako takové je pro právo neexistující. Rovněţ tedy nemá ani ţádný vliv na práva a povinnosti smluvních stran. Platnost zbytku smlouvy však dotčena není.
Osobně však spatřuji problém ve formulaci tohoto ustanovení. Na rozdíl od ustanovení
§ 55 odst. 1 ObčZ, které stanoví, ţe „smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele“, NObčZ uţívá obrat „odchýlení se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele“. Jedná se tedy o vymezení uţší, kdy jednostranná kogentnost se bude týkat jen speciálních ustanovení upravujících ochranu spotřebitele.102
Ustanovení § 1813 NObčZ obsahuje generální klauzuli, která obecně vymezuje nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách a zakazuje tak „ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“
Jak uvádí důvodová zpráva, jedná se „o příkaz jednat v tzv. objektivní dobré víře (anglické good faith, německé Treu und Glauben aj.), kterou návrh vyjadřuje uložením povinnosti uplatnit subjektivní práva a plnit subjektivní povinnosti při poctivém dodržování dobrých mravů a se zřetelem k zvyklostem občanského života.“103 Výraz „dobrá víra“, který byl obsaţen v ustanovení v § 56 odst. 1 platného ObčZ, je anglicismus, který však je v kontextu české právní terminologie matoucí, neboť tento pojem je ve zdejším právním
102 Dle XXXXX, P., Neúměrné zkrácení a lichva dle nového občanského zákoníku [online]. xxxxxx.xx [cit. 17.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxx-xxx-xxxxxx- obcanskeho-zakoniku-83728.html>.
103 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 17.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
pojmosloví jiţ obsazen a je chápán jako objektivně hodnocené vnitřní přesvědčení určité osoby, ţe je něco po právu.104 Z tohoto důvodu NObčZ vztahuje nerovnováhu práv na poţadavek přiměřenosti, který je nutné zkoumat vţdy s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu.
V praxi to znamená, ţe v první řadě je třeba posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran. Pokud půjde o značnou nerovnováhu, je nutné dále zkoumat k újmě jaké strany. Jestliţe bude shledána značná nerovnováha k újmě spotřebitele, musí být dále zjištěno s ohledem na okolnosti konkrétního případu, zda jde o nerovnováhu přiměřenou či nepřiměřenou. Kaţdá nerovnováha v právech a povinnostech, a dokonce ani značná nerovnováha, nemusí tedy vést k důsledkům předpokládaným v § 1812 odst. 2 NObčZ.105 Nutné je tak při posouzení přiměřenosti nerovnováhy dle ESD zkoumat, zda podnikatel, který jednal se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, ţe by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. V případě, ţe podnikatel mohl toto očekávat, nemůţe se tak jednat o ujednání nepřiměřené.106 Dále je třeba dle ustanovení čl. 4 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS při posouzení
nepřiměřenosti smluvních ujednání vzít v úvahu zejména povahu zboţí a sluţeb, okolnosti uzavírání smlouvy, jakoţ i další ujednání posuzované smlouvy nebo smlouvy, na níţ je závislá. Je tak nutné uvést, ţe posouzení nepřiměřenosti smluvních ujednání nelze činit izolovaně, nýbrţ, jak uvádí také rozhodnutí ESD ve věci Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai, je nutné nepřiměřenost takovéhoto ujednání zkoumat právě ve spojitosti s dalšími ujednáními smluvních stran.107
Jako nepřiměřená však mohou být posouzena nejen ujednání, která stanoví práva a povinnosti smluvních stran, ale rovněţ také pouhá prohlášení o skutečnostech, která ţádná práva a povinnosti smluvních stran nestanoví. Touto problematikou se například zabýval ESD ve svém rozhodnutí Constructora Principado SA proti Xxxx Xxxxxxx Xxxxxxxx Álvarez, kde uvedl, ţe důkaz o skutečnosti, ţe cena byla sníţena výměnou za přijetí dodatečných
104 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 17.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
105 Xxx XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 542.
106 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxxx Xxxx proti Caixa dʼEstalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa) ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. C-415/11.
107 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. C-472/11.
povinností spotřebitelem, nemůţe být podán pouze tím, ţe podnikatel začlení jednoduché prohlášení v tomto smyslu do smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána.108
Naopak jako nepřiměřená ujednání nemohou být posouzena ujednání smluvních stran, která jsou zcela totoţná s dispozitivní či kogentní právní úpravou, jeţ se na daný závazek pouţije. Pokud by však bylo stranami ujednáno smluvní ustanovení, které by sice bylo totoţné, jako dispozitivní zákonné ustanovení, avšak pouţitelné na jiný smluvní typ, je v souladu s rozhodnutím ESD ve věci RWE Vertrieb AG. proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV třeba jiţ nepřiměřenost takovéhoto ujednání přezkoumávat.109
Věta druhá ustanovení § 1813 NObčZ pak obsahuje výjimku, kdyţ stanoví, ţe uvedený zákaz, neplatí „pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem“. Toto ustanovení tak implementuje úpravu obsaţenou v čl. 4 odst. 2 směrnice č. 93/13/EHS. Jak jsem jiţ uvedl v předcházejícím oddíle této práce, poţadavek se neomezuje na jasnost a srozumitelnost pouze jen z formálního a čistě gramatického hlediska, nýbrţ v souladu s judikaturou ESD musí např. úvěrová smlouva uvádět také důvod a způsob převodu cizí měny transparentním způsobem.110 Přestoţe tedy přezkum ujednání o ceně je v souladu s ustanovením § 1813 NObčZ omezen, je nutné uvést, ţe dle rozhodnutí ESD ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt. ujednání o moţnosti změny ceny podléhá přezkumu přiměřenosti jiţ zcela bez omezení.111 Pokud je tak například stranami ujednáno, ţe podnikatel je oprávněn změnit jednostranně náklady související se sluţbou, která má být poskytnuta, aniţ výslovně popíše způsob změny ceny nebo upřesní pádné důvody této změny, lze takovéto ujednání zcela určitě posoudit jako nepřiměřené.
V souladu s ustanovením § 1815 NObčZ se pak k takovýmto nepřiměřeným ujednáním nepřihlíţí, ledaţe se jich spotřebitel dovolá. Jedná se tak o podstatný rozdíl oproti úpravě obsaţené v ObčZ. Ta v ustanovení § 55 odst. 2 ObčZ ve znění účinném do 31. 7. 2010 nejprve nepřiměřená ujednání stíhala relativní neplatností. Nepřiměřená ujednání tak byla
108 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Constructora Principado SA proti Xxxx Xxxxxxx Xxxxxxxx Álvarez ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. C-226/12.
109 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci RWE Vertrieb AG. proti Verbraucherzentrale Nordrhein- Westfalen eV ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. C-92/11.
110 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Xxxxxx Xxxxx, Káslerné Xxxxx Xxxxxxxx proti OPT Jelzálogbank Zrt. ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. C-26/13.
111 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt. ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. C-472/10.
povaţována za platná, pokud se spotřebitel neplatnosti nedovolal. Avšak právo dovolat se neplatnosti se promlčovalo v obecné promlčecí lhůtě 3 let běţící v zásadě od uzavření spotřebitelské smlouvy. Jednalo se tak o podmíněnou platnost právního jednání v tom smyslu, ţe bylo ponecháno na úvaze spotřebitele, zda se chce neplatnosti právního jednání dovolat či nikoliv. Soud sám z úřední moci neplatnost smluvních ujednání z tohoto důvodu nezkoumal.112
Avšak z preambule jakoţ i samotného textu směrnice č. 93/13/EHS je zřejmé, ţe nepřiměřená ujednání ve smlouvě uzavřené podnikatelem se spotřebitelem mají být povaţována přinejmenším za absolutně neplatná, tj. neplatná od samého počátku, aniţ by se spotřebitel této neplatnosti musel jakýmkoliv způsobem dovolávat.113 Rovněţ ESD ve spojených věcech C-240/98 aţ C-244/98 Océano Grupo Editorial SA proti Rocióovi Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxxx a ostatním ve svém rozsudku dospěl k závěru, ţe ochrana, kterou zaručuje směrnice č. 93/13/EHS, vyţaduje, aby byla národnímu soudu při zjišťování přípustnosti ţaloby podané u národních soudů dána moţnost zkoumat z úřední povinnosti, zda ustanovení jemu předloţené smlouvy je nepřiměřené. ESD dovodil, ţe cíl čl. 6 směrnice č. 93/13/EHS nemůţe být dosaţen, pokud by spotřebitelé museli nepřiměřenost takovýchto ujednání sami uplatňovat.114
Vzhledem k rozsáhlé kritice takto nesprávně provedené implementaci směrnice č. 93/13/EHS český zákonodárce s účinností od 1. 8. 2010 znění ustanovení § 55 odst. 2 ObčZ změnil tak, ţe nepřiměřená ujednání byla stíhána neplatností absolutní. Avšak právní úprava de lege lata, jak jsem jiţ uvedl výše, jde ještě dále, kdyţ v ustanovení § 1815 NObčZ stanoví, ţe „k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá“. Takováto úprava tak ještě více zvýhodňuje spotřebitele, kdyţ se nepřiměřená ujednání pokládají za nicotná, tj. hledí se na ně jako na právně bezvýznamné s tím, ţe současně je spotřebiteli umoţněno na základě své aktivity se takovýchto ujednání dovolat. Poţadavkům unijního práva je tak dle mého názoru učiněno zadost.
Ustanovení § 1814 NObčZ pak uvádí v demonstrativním výčtu typová nepřiměřená ujednání (tzv. unfair terms), která se ve spotřebitelských smlouvách vyskytují nejčastěji. Tento výčet vychází z čl. 2 písm. a), čl. 3 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS, které stanoví,
112 Xxx XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 453.
113 Dle XXXXXXXX, J. Neplatnost nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Bulletin advokacie.
2009, č. 1-2.
114 Xxx XXXXXXX, X. Xxxxxxxxx nad § 652 odst. 2 ObchZ a § 55 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy. 2005, č. 12.
ţe příloha obsahuje „informativní a nevyčerpávající“ seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. Seznam nepřiměřených ujednání uvedený v příloze směrnice č. 93/13/EHS však nemusí být podle ESD proveden v národním zákonodárství vůbec. Členské státy však pouze musí za účelem dosaţení cílů směrnice zvolit takovou formu a prostředky, které poskytují dostatečnou záruku, ţe se s ním má moţnost veřejnost seznámit.115
Ustanovení § 1814 NObčZ tak stanoví, ţe se zvláště zakazují „ujednání, která
a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy,
b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,
c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,
d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli,
e) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,
f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,
g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran,
h) odkládají určení ceny až na dobu plnění,
i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,
j) zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele,
k) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě, nebo
l) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen.“
115 Dle XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 544.
Jednotlivá zakázaná ujednání vycházejí z větší části z původní úpravy obsaţené v ustanovení § 56 odst. 3 ObčZ s tím, ţe v těchto demonstrativních případech došlo převáţně pouze k formulačním změnám.116 Jako kladné hodnotím, ţe jsou nově upravena práva spotřebitele ve vztahu k moţnosti uplatnit své nároky ţalobou či pomocí jiných procesních prostředků, a to zvláště ve vztahu k rozhodčímu řízení. Dále nově není moţné na spotřebitele přenášet důkazní břemeno k prokázání splnění povinnosti ukládané podnikateli ustanoveními o smlouvě o finanční sluţbě a zbavit spotřebitele práva určit, na který závazek má být poskytnuté plnění započteno.
Naopak jiţ však nejsou výslovně uvedena ujednání omezující spotřebitele při uplatnění práv z odpovědnosti za vady či vzniklé škody, ujednání ukládající spotřebiteli plnit i v případě, ţe podnikatel své závazky nesplní a ujednání umoţňující podnikateli převést práva a povinnosti ze smlouvy způsobem vedoucím ke zhoršení práv spotřebitele. I přes skutečnost, ţe výčet v ustanovení § 1814 NObčZ je pouze demonstrativní a takováto ujednání budou postiţena na základě generální klauzule obsaţené v ustanovení § 1813 NObčZ, dle mého názoru by z praktického hlediska mělo větší váhu a důraz výslovné zakotvení zákazu takovýchto ujednání.
Přestoţe konstrukce nepřiměřených ujednání v NObčZ je v mnohém lepší neţ původní úprava v ObčZ, lze vyslovit, ţe zcela bez chyby také není. Kladně hodnotím, ţe se při posuzování ujednání ve spotřebitelských smlouvách z úhlu rozporu s poţadavkem přiměřenosti správně postupuje v souladu se zásadou proporcionality. Vţdy je tak třeba s ohledem na konkrétní případ posoudit rovnováhu práv a povinností podnikatele a spotřebitele.117
Avšak jako problematickou spatřuji tu skutečnost, ţe generální klauzule obsaţená v ustanovení § 1813 NObčZ je pojata jako vyvratitelná právní domněnka, kdeţto ujednání výslovně uvedená v ustanovení § 1814 NObčZ jsou zakázána zcela bez dalšího. „Zvolené řešení jakoby nabádalo k tomu, že § 1814 NObčZ nenavazuje na generální klauzuli a že tam vyjmenovaná ujednání není třeba zkoumat z pohledu přiměřenosti.“118
116 Xxx XXXXXXXXXX, A. J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2012, s. 202.
117 Dle XXXXXXXX, X., XXXXXXXXXXXXX, X. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 242.
118 XXXXXXXX, P., XXXXXXXXXXXXX, X. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 243.
Na místě je však přijetí konformního výkladu s příslušnou směrnicí č. 93/13/EHS. Směrnice stanoví informativní a nevyčerpávající seznam podmínek. Tento seznam je však, jak jsem jiţ uvedl výše, pouze ilustrativní. Podmínka uvedená v tomto seznamu nemusí být nezbytně povaţována za nepřiměřenou a naopak. Dle rozhodnutí ESD, C-237/02, ve věci Xxxxxxxxxx Kommunalalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG proti Xxxxxxx Hofstetterovi a Xxxxxx Hofstetterové je na národním soudu, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem rozhodl, zda konkrétní podmínka je nepřiměřená či nikoliv.
3.2.5 Tzv. vázaný spotřebitelský úvěr
Ustanovení § 1816 NObčZ se týká „zejména smluv o spotřebitelském úvěru označovaných v odborném žargonu jako tzv. POS loans [„point of sale loans", „úvěry (uzavírané) v místě prodeje"] a v běžné komunikaci nesprávně jako „splátkový prodej".“119 Toto ustanovení tak chrání spotřebitele před moţnými obtíţemi při odstoupení od smlouvy o dodání zboţí nebo poskytnutí sluţeb v případě, ţe spotřebitel hradí cenu nebo úplatu s vyuţitím úvěru, který mu poskytl buď podnikatel sám, xxxxx který mu poskytla na základě smlouvy uzavřené s podnikatelem třetí osoba, a to vědomě na účel sledovaný uzavíráním spotřebitelských smluv.
Dle tohoto ustanovení pokud je hrazena kupní cena zboţí z úvěru nebo zápůjčky poskytnuté podnikatelem a odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru nebo zápůjčce. To platí i v případě, ţe úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem. Ustanovení § 1816 NObčZ tak reaguje na skutečnost, ţe pokud dojde k odstoupení spotřebitele od smlouvy o koupi zboţí nebo poskytnutí sluţeb, které jsou financovány spotřebitelským úvěrem nebo zápůjčkou, ztrácí spotřebitel ekonomický zájem na tomto úvěru či zápůjčce, neboť jiţ nemusí mít zájem na pořízení jiného obdobného zboţí či sluţby, nebo můţe mít zájem na pořízení zboţí či sluţby v jiné ceně a podobně. Avšak vzhledem k výslovnému textu zákona bude uvedený účinek moţné vztáhnout pouze na vázanou smlouvu o úvěru nebo smlouvu o zápůjčce.
Doposud byla tato právní úprava vlastní pouze spotřebitelským smlouvám o dočasném uţívání ubytovacího zařízení dle ustanovení § 71 ObčZ. Nyní se tak vztahuje na všechny spotřebitelské smlouvy s tím, ţe na smlouvu uzavřenou distančním způsobem a smlouvu o dočasném uţívání ubytovacího zařízení se vztahuje vţdy, v ostatních případech pak lze toto
119 XXXXXXXXX, L., SLXXXXX, J. Xákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 147.
pravidlo smluvně vyloučit. Podmínkou pro uplatnění tohoto ustanovení však je, aby byl předmětný úvěr nebo zápůjčka poskytnutý vědomě na účel sledovaný uzavřením spotřebitelské smlouvy. 120 Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soud ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 As 93/2008 tak pro posouzení skutečnosti, ţe se v daném případě jedná o tzv. vázaný spotřebitelský úvěr, musí být tento účel úvěru ve smlouvě přímo uveden. „Pokud tedy účelovost spotřebitelského úvěru není ve smlouvě zmíněna, je třeba presumovat, že se
o účelově vázaný úvěr nejedná.“121 Poskytovatel úvěru či zápůjčky pak nesmí vůči spotřebiteli uplatnit ţádné sankce v souvislosti s vyuţitím tohoto jeho práva.
Je rovněţ podstatné zmínit, ţe obdobnou úpravu obsahuje ustanovení § 14 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpotřÚ“). Avšak z důvodu úzké působnosti SpotřÚ ustanovení § 1816 NObčZ dopadá na širší okruh právních vztahů. Ustanovení obsaţená v SpotřÚ tak jsou vůči ustanovením v NObčZ lex specialis.
3.2.6 Zákaz požadovat další platbu
Ustanovení § 1817 NObčZ, které je provedením čl. 22 směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů stanoví, ţe „podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas.“
Jde o ochranu spotřebitele před povinnostmi finančních závazků, které plynou z povinností skrytých ve spotřebitelských smlouvách. Dle důvodové zprávy se tak například jedná o situaci, kdy je poskytnutí určitého produktu podmíněno povinností uzavřít pojistku. Význam ustanovení spočívá v tom, ţe spotřebitel musí být na tyto podmínky, které jsou spjaty s dalšími finančními závazky, upozorněn jiţ v hlavní smlouvě a nikoliv například v obchodních podmínkách.122
Pokud však spotřebitel jiţ podnikateli cenu těchto dalších plnění zaplatil, a to aniţ by si podnikatel pro takovouto další platbu vyţádal výslovný souhlas, jsem toho názoru, ţe spotřebitel můţe takto zaplacenou cenu plnění poţadovat zpět z titulu bezdůvodného
120 Dlx XXXXXXXX, P., PIXXXXXXXXXXX, L. Xový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 244.
121 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 As 93/2008.
122 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 20.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
obohacení. Jestliţe totiţ zákon vyţaduje k dohodě o dalších platbách výslovný souhlas spotřebitele a spotřebitel tento souhlas neučinil, tato dohoda nevznikne.
3.2.7 Zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy
Původní právní úprava v ObčZ stanovila, ţe lhůta pro odstoupení od smlouvy spotřebitelem je zachována, pokud ve stanovené lhůtě takovéto odstoupení od smlouvy je podnikateli doručeno. Oproti této původní úpravě tak NObčZ obsahuje podstatnou změnu, kdyţ v ustanovení § 1818 NObčZ stanoví, ţe pokud vyuţije „spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu, považuje se lhůta pro odstoupení za zachovanou, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle podnikateli oznámení, že od smlouvy odstupuje“.
V souvislosti s touto změnou se tak vyskytly mnohé názory, ţe tímto dochází ke změně z původní tzv. hmotněprávní lhůty na nově tzv. procesní lhůtu.123 Osobně však s tímto názorem nesouhlasím. Domnívám se, ţe i přes skutečnost, kdy je nově českým zákonodárcem stanoveno, ţe lhůta pro odstoupení od smlouvy se povaţuje za zachovanou, pokud spotřebitel odešle v jejím průběhu oznámení, ţe od smlouvy odstupuje, stále se jedná o lhůtu tzv. hmotněprávní, a to i přes to, ţe se jako procesní lhůta chová. „Povaha lhůty jako hmotněprávní či procesní odvisí od povahy právního úkonu, k jehož učinění je lhůta stanovena.“124 Hmotněprávní lhůta je tedy určena pro úkon hmotněprávní, naopak procesní lhůta pro úkon procesní. Vzhledem ke skutečnosti, kdy odstoupení od smlouvy je úkonem hmotněprávním, neboť utváří hmotná práva a povinnosti, předmětná lhůta dle ustanovení
§ 1818 NObčZ má zajisté povahu lhůty hmotněprávní.
Uvedená změna však vhodně posiluje ochranu spotřebitele zejména z pohledu právní jistoty. V praxi se dříve mnohdy stávalo, ţe ač bylo odstoupení od smlouvy spotřebitelem odesláno včas, pro okolnosti spočívající na straně doručovatele se toto odstoupení dostalo do sféry podnikatele aţ po uplynutí stanovené lhůty. Tento problém se tak zákonodárce snaţí řešit, kdyţ nyní pro zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy spotřebiteli postačí pouze odstoupení ve lhůtě odeslat.
Dále dle uvedeného ustanovení spotřebitel můţe od smlouvy odstoupit, aniţ by byl povinen uvést v tomto odstoupení jakýkoliv důvod. Rovněţ ze strany podnikatele by
123 Např. AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. xxxxx.xx. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/xxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxxxxx-xx-xxxxx- smlouvy?do=detail-export>.
124 WINTEROVÁ, A., Civilní právo procesní. 1. vyd. Praha : Linde, 1999, s. 176.
s takovýmto odstoupením neměl být spojován ţádný postih. Přestoţe termín „postih“ zákon nikterak dále nedefinuje, přikláním se k závěru Selucké M., ţe bude třeba k výkladu tohoto termínu přistupovat obdobně jako k termínu „sankce“.125
Ustanovení § 1819 NObčZ, které stanoví, ţe „textová podoba je zachována, jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem, že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat“, reaguje na výkladové a aplikační potíţe původní právní úpravy v ObčZ. Původní právní úprava totiţ, např. v ustanovení § 53 odst. 6, § 54b odst. 8, § 60 odst. 1 a 2 ObčZ, vyţadovala, aby určitá sdělení byla vůči spotřebiteli učiněna písemně. Tento poţadavek však vyvolával v praxi představu, ţe má jít o sdělení v písemné formě, tedy o právní jednání učiněné v písemné formě včetně podpisu jednající osoby.
Směrnice však nevyţadují, aby veškerá sdělení měla formu stanovenou jako písemnou pro některé projevy vůle, nýbrţ aby byl spotřebitel informován dostupným způsobem s pouţitím takového komunikačního prostředku, který umoţňuje spotřebiteli uchovávat poskytnuté údaje a opakovaně zobrazovat.126
Dle rozhodnutí Soudního dvora ESVO ve věci Inconsult Anstalt Inconsult proti Finanzmarktaufsicht tak můţe být textová podoba splněna i u internetových stránek. Musejí však být dodrţeny tři následující kumulativní podmínky. Internetová stránka musí spotřebiteli umoţňovat uloţit informace, které obdrţel. Tato moţnost uloţení musí být zajištěna na dostatečně dlouhou dobu a v neposlední řadě musí být na ochranu zákazníka zajištěna nezměnitelnost informací ze strany subjektu, který je poskytl.127 Naopak dle rozhodnutí ESD ve věci Content Services Ltd. proti Bundesarbeitskammer není textová podoba splněna, pokud je sdělení učiněno pouhým hypertextovým odkazem na internetové schránky.128
Účelem tohoto ustanovení je tak jasně rozlišit písemnou formu upravenou v ustanoveních § 561 a § 562 NObčZ od podoby textové. Zákon poţadavek na textovou
125 Dle SELUCKÁ, M. Xxxxx x prodej: nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2013, s. 40.
126 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 21.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
127 Rozhodnutí Soudního dvora Evropského společenství volného obchodu ve věci Inconsult Anstalt Inconsult proti Finanzmarktaufsicht ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. E-4/09.
128 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Content Services Ltd. proti Bundesarbeitskammer ze dne 5. 7. 2012, sp. zn. C-49/11.
podobu uţívá pouze ve vztahu k ustanovením Dílu 4 NObčZ upravující závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Textovou podobu například zákon poţaduje v ustanovení
§ 1827 odst. 2 NObčZ, jenţ stanoví, ţe „uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků, poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek.“
Dle mého názoru začlenění uvedeného zákonného ustanovení do textu zákona je účelné a praktické, neboť tímto jasným rozlišením textové podoby od písemné formy se nejen vyřešily výkladové a aplikační problémy, s nimiţ se potýkala původní právní úprava, ale rovněţ tím došlo ke sjednocení vnitrostátní právní úpravy s úpravou evropskou. Textová podoba tak zvyšuje jistotu smluvních stran o obsahu sdělení a moţnosti jeho prokázání, na druhou stranu není pro podnikatele takovou zátěţí, jakou by zajisté představovala písemná forma.
3.3 Distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory
Vedle obecných pravidel, která byla popsána v podkapitole č. 3.2 této práce, zákon rovněţ upravuje některé zvláštní případy, kdy je riziko nečestného jednání podnikatele a zneuţití jeho silnějšího postavení vůči zákazníkovi ještě vyšší neţ obvykle. Jedná se o tzv. distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. U těchto typů smluv tak zákon ochranu spotřebitele ještě více posiluje.
Za distanční smlouvy právní teorie i praxe označují smlouvy uzavírané za pouţití prostředků komunikace na dálku, tj. bez současné přítomnosti smluvních stran. Avšak označení distanční smlouva není zcela přesné, protoţe tímto výrazem se neoznačuje smluvní typ, ale způsob kontraktace. Z toho důvodu zákonodárce v NObčZ volí označení, které vystihuje, ţe jde o ustanovení o smlouvách uzavíraných distančním způsobem, nikoliv smlouvy distanční.129 Přesto však namísto zákonem uţívaného pojmu „smlouva uzavíraná distančním způsobem“ budu v této práci uţívat nadále pojem „distanční smlouva“, neboť tento termín je nejen v běţném jazyce, ale i v právní praxi dlouhodobě zaţitý.
129 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 21.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
Na rozdíl od původní právní úpravy obsaţené v ustanovení § 53 odst. 1 ObčZ jiţ NObčZ demonstrativní výčet prostředků komunikace na dálku neobsahuje. „Typickým příkladem smlouvy uzavírané na dálku je tak nákup zboží v internetovém obchodě či koupě zboží po jeho výběru ze zaslaného katalogu obchodníka. Takovou smlouvu lze však uzavřít i po telefonu, kdy jsou různé výrobky či služby nabízeny call centry nebo třeba prostřednictvím teleshoppingu.“130 Jako další prostředky komunikace na dálku lze například uvést neadresný tisk, adresný tisk, reklamu v tisku, rozhlas, Skype, ICQ atd.
Smlouvou uzavíranou mimo obchodní prostory podnikatele se pak rozumí případy, kdy se smluvní strany sice fyzicky setkají, avšak na místě, které není provozovnou podnikatele. V těchto situacích je na spotřebitele mnohdy činěn nátlak, aby koupil nabízené zboţí či vyuţil sluţbu, přičemţ tento spotřebitel často nemá prostor na to, aby si koupi rozmyslel, porovnal s jinými nabídkami a podobně. Typicky se tak jedná o podomní prodeje, kdy různí prodejci navštěvují zákazníky přímo v jejich bytě, aniţ by je tam spotřebitel pozval.131
Danou problematiku smluv uzavíraných distančním způsobem a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory podnikatele zákon upravuje v části čtvrté, hlavě I, dílu 4, oddílu 2 NObčZ, kdyţ nejprve obsahuje obecná ustanovení společná jak pro distanční smlouvy, tak pro smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory, dále jsou upravena v § 1824 aţ § 1827 NObčZ zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných distančním způsobem a v § 1828 NObčZ zvláštní ustanovení o závazcích uzavřených mimo obchodní prostory, dále pak ustanovení upravující odstoupení od smlouvy, ustanovení společná a v poslední řadě ustanovení upravující finanční sluţby. Uvedená systematika zákona je tak dle mého názoru neuspořádaná a do jisté míry i nepřehledná, kdyţ zcela nesystematicky jsou nejprve upravena ustanovení obecná, po nich následují ustanovení zvláštní a následně opět ustanovení obecná. Z tohoto důvodu bych de lege ferenda navrhoval změnu systematiky daných ustanovení tak, aby nejprve byla komplexně upravena ustanovení obecná a aţ následně ustanovení zvláštní.
Uvedená systematika je do jisté míry rovněţ ovlivněna směrnicí č. 2011/83/EU, která byla přijata za účelem unifikace spotřebitelského práva napříč členskými státy Evropské unie a jejíţ implementace tak měla značný dopad na podobu současné právní úpravy.
„Směrnice je totiž postavena na principu tzv. úplné harmonizace, kdy členské státy v rámci
130 XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 60.
131 Dle XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 60.
svého vnitrostátního práva nesmí ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná, včetně více či méně přísných ustanovení, za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud takovou možnost směrnice výslovně nepřipouští.“132 To je také zásadní rozdíl oproti původní právní úpravě v ObčZ, která naopak vycházela z tzv. harmonizace minimální, kdy komunitární právo stanoví minimální základ obligatorní právní úpravy, na níţ si pak kaţdý členský stát můţe budovat jiţ vlastní, individuální úpravu spotřebitelského práva.
Jak jsem jiţ uvedl v oddíle 3.2.1 této práce, podnikatel má obecně povinnost poskytnout spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy informace uvedené v ustanovení
§ 1811 odst. 2 NObčZ. U distančních smluv a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory však má podnikatel vedle této obecné informační povinnosti dále ještě povinnost spotřebiteli sdělit další předsmluvní informace, které vymezuje ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ.
Povinnost podnikatele sdělit spotřebiteli údaje uvedené v ustanovení
§ 1811 odst. 2 NObčZ a současně údaje uvedené v ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ v případech, kdy je smlouva sjednávána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, stanovuje ustanovení § 1824 odst. 1 NObčZ. Pro případy, kdy je smlouva sjednávána mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání pak tuto povinnost stanovuje ustanovení
§ 1828 odst. 1 NObčZ.
Zákon tyto předsmluvní informace obsaţené v ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ označuje jako „Sdělení před uzavřením smlouvy“, které stanoví, ţe „směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm podnikatel výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, který umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále jen
„prostředek komunikace na dálku“) nebo směřuje-li takové jednání k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku také
…“
Zákon tak vyţaduje, aby podnikatel tyto informace poskytl spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo předtím, neţ spotřebitel učiní závaznou nabídku,
132 SALAJKA, R., Pár poznámek k ochraně spotřebitele v rámci NOZ [online]. xxxxxx.xx [cit. 21.4.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxx-xxxxxxxxxxxx-x-xxxxx-xxx- 91639.html>.
kdyţ však jiţ uţitý termín „v dostatečném předstihu“ dále nespecifikuje. Závazné právní jednání ze strany spotřebitele však můţe být učiněno teprve poté, co měl dostatečnou moţnost se s předsmluvními informacemi seznámit. Lze tak uzavřít, ţe předstih nebude dostatečný, pokud by byly informace poskytnuty aţ poté, kdy spotřebitel učinil závazný návrh na uzavření smlouvy. Osobně se však domnívám, ţe v praxi bude častější situace, kdy tímto závazným právním jednáním ze strany spotřebitele bude spíše akceptace nabídky podnikatele neţ závazný návrh na uzavření smlouvy ze strany spotřebitele.
V původní právní úpravě předsmluvní informační povinnost podnikatele byla obsaţena v ustanovení § 53 odst. 4 ObčZ. Pokud bychom tak provedli komparaci původní právní úpravy a platné právní úpravy, jako podstatný rozdíl lze označit zejména tu skutečnost, ţe výčet předsmluvních informací obsaţených v ustanovení § 53 odst. 4 ObčZ byl pouze demonstrativní. Naopak jak ustanovení § 1811 odst. 2 NObčZ, tak i ustanovení
§ 1820 odst. 1 NObčZ jiţ obsahují výčet taxativní. Osobně tuto změnu hodnotím kladně, a to zejména s ohledem na vyšší právní jistotu spotřebitele.
Dle mého názoru dalším podstatným rozdílem je, ţe uvedená úprava platí i pro případy, kdy smluvní jednání stran směřuje k uzavření smlouvy mimo obchodní prostory podnikatele, neboť původní právní úprava v ObčZ dopadala pouze na smlouvy uzavírané na dálku.
Na základě uvedené komparace právních úprav lze vyslovit závěr, ţe jak původní, tak i účinná právní úprava shodně stanovují povinnost podnikateli poskytnout informace o totoţnosti podnikatele, charakteristice zboţí nebo sluţby, ceně zboţí nebo sluţby včetně všech daní nebo poplatků, způsobu platby a způsobu dodání, nákladech na dodání, poučení o právu na odstoupení a o nákladech pouţití komunikačních prostředků na dálku.
Za velmi významnou novinku oproti původní právní úpravě v ObčZ povaţuji ustanovení § 1820 odst. 1 písm. f) NObčZ, podle kterého, pokud lze vyuţít práva na odstoupení od smlouvy, má podnikatel povinnost spotřebiteli sdělit „podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis“. Nově tak má podnikatel povinnost spotřebiteli poskytnou nejen uvedené informace, ale také formulář pro odstoupení od smlouvy. Náleţitosti tohoto formuláře pro odstoupení od smlouvy stanoví nařízení vlády č. 363/2013 Sb., které stanovuje nejen obsah zmíněného formuláře, ale i vzorovou formulaci poučení pro spotřebitele.
Osobně se domnívám, ţe dříve mnoho spotřebitelů toto své právo od smlouvy odstoupit nevyuţívalo pouze pro neznalost náleţitostí a poţadavků na toto odstoupení.
Uvedený formulář je tak dle mého názoru přínosným posílením ochrany spotřebitele, neboť postup při odstoupení od smlouvy spotřebitelům značně usnadňuje.
Další novinkou oproti úpravě obsaţené v ObčZ je povinnost podnikatele informovat spotřebitele o tom, ţe v případě odstoupení od smlouvy, ponese náklady na vrácení zboţí, a to i v případě, kdy nemůţe být zboţí vráceno obyčejnou pozemní poštou. Uvedená povinnost je stanovena ustanovením § 1820 odst. 1 písm. g) NObčZ. Pokud o tom podnikatel spotřebitele neinformuje, vyplývá pro něj sankce v tom smyslu, ţe je povinen tyto náklady na dopravu vráceného zboţí uhradit sám.133
Dále za velmi přínosné povaţuji zakotvení ustanovením § 1820 odst. 1 písm. j) NObčZ povinnosti podnikatele sdělit spotřebiteli údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování stíţností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stíţností na orgán dohledu nebo státního dozoru.
NOxxX xaopak jiţ však neupravuje povinnost, podle které byl podnikatel povinen zajistit ke svým identifikačním informacím, jakoţ i informacím příslušného veřejného orgánu, trvalý veřejný přístup.
Dále je nově ustanovením § 1820 odst. 2 NObčZ zavedena moţnost splnit informační povinnost ve vztahu k moţnostem odstoupení od smlouvy a souvisejícím nákladům prostřednictvím vzorového poučení o moţnosti odstoupit od smlouvy, jehoţ náleţitosti stanoví také nařízení vlády č. 363/2013 Sb. Osobně se domnívám, ţe tuto moţnost uvítá řada podnikatelů, neboť se z pohledu podnikatelů jedná alespoň o částečné usnadnění informační povinnosti.
Oproti původní právní úpravě obsaţené v ObčZ zavádí ustanovení § 1821 NObčZ dle Večeři J. poměrně průlomové pravidlo.134 Uvedené ustanovení stanoví, ţe „pokud podnikatel spotřebiteli nesdělil údaje o dalších daních a poplatcích, které spotřebitel ponese podle
§ 1811 odst. 2 písm. c) nebo o nákladech podle § 1811 odst. 2 písm. e) nebo podle § 1820 odst. 1 písm. g), není spotřebitel povinen tyto daně, poplatky nebo náklady podnikateli hradit“. Domnívám se však, ţe v praxi tato změna natolik průlomová nebude, a to zejména s ohledem na neznalost spotřebitelů o moţnosti vyuţít tohoto svého práva, neboť předmětné ustanovení stanoví, ţe tyto daně, poplatky nebo náklady není spotřebitel povinen podnikateli uhradit. Neznamená to tedy, ţe podnikatel k takovéto úhradě spotřebitele nemůţe vyzvat.
133 Dle XXXXXXXX, J., Změny pro ehopy od 1. 1. 2014 – kompletní změny z nového občanského zákoníku! (1. díl) [online]. xxxxxxxxxxxxxxx.xx [cit. 1.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxx-xxx- eshopy-od-1-1-2014-kompletni-zmeny-z-noveho-obcanskeho-zakoniku-1-dil/>.
134 VEČEŘA, J. Xxxxxxx xpotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 219.
Jedná se tedy pouze o právo spotřebitele, nikoli o zákaz podnikateli tyto úhrady poţadovat a z tohoto důvodu, pokud spotřebitel na základě výzvy podnikatele takovéto úhrady provede, nebude se jednat o bezdůvodné obohacení.
Z pohledu ochrany spotřebitele bych tedy de lege ferenda spíše navrhoval, aby uvedené ustanovení podnikateli zakazovalo tyto daně, poplatky nebo náklady na spotřebiteli poţadovat, a to v případě, ţe mu předmětné informace nesdělí předem. Jednalo by se tak o zákaz podnikatele, nikoli o právo spotřebitele. Poskytnutá úhrada spotřebitelem by pak představovala bezdůvodné obohacení na straně podnikatele. Rovněţ by s porušením tohoto zákazu, bylo moţné spojit i další sankce. Je však otázkou, zda by takováto úprava nebyla jiţ neúměrně přísná v neprospěch podnikatele.
Uvedené ustanovení § 1821 NObčZ je tak dle mého názoru nesprávnou transpozicí čl. 6 odst. 6 směrnice č. 2011/83/EU, který naopak stanoví, ţe pokud „obchodník nesplní požadavky na poskytnutí informací o dalších poplatcích či nákladech podle odst. 1 písm. e), nebo o nákladech spojených s navrácením zboží podle odst. 1 písm. i), spotřebitel tyto dodatečné poplatky či náklady nehradí“. Je tak patrné, ţe uvedená ustanovení nejsou zcela shodná. Domnívám se, ţe z výše uvedených důvodů lze rovněţ vyslovit závěr, ţe platné znění ustanovení § 1821 NObčZ je v rozporu s poţadavkem směrnice na jiţ uvedenou úplnou harmonizaci.
Dalším prostředkem ochrany spotřebitele z pohledu právní jistoty je nezměnitelnost předsmluvních informací stanovená v ustanovení § 1822 NObčZ. Uzavřená „smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před jejím uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají.“ Je-li toto pravidlo porušeno a podnikatel takovéto údaje změní bez výslovného ujednání se spotřebitelem, zákon stanoví, ţe jako obsah smlouvy platí údaj pro spotřebitele příznivější.
Rovněţ lze dle mého názoru uvítat pravidlo, kdy podnikatel není oprávněn plnit závazky ze smluv o poskytování sluţeb dříve, neţ po uplynutí lhůty pro odstoupení od smlouvy. To lze jen na základě výslovné ţádosti spotřebitele učiněné v textové podobě. Pokud taková ţádost v poţadované formě není, nevzniká podnikateli oprávnění k plnění.135
Lze tak shrnout, ţe informační povinnost je důleţitým nástrojem ochrany spotřebitele, coţ také zohledňuje současná právní úprava, kdyţ informační povinnost v NObčZ je upravena daleko podrobněji neţ právní úprava obsaţená v ObčZ. Na jednu stranu lze takovouto úpravu
135 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 4.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
hodnotit kladně, neboť vyšší poţadavky na informační povinnost podnikatele zajisté poskytují silnější ochranu spotřebiteli. Na stranu druhou takováto právní úprava bude rovněţ představovat vyšší zátěţ pro podnikatele. Zákon se však tuto skutečnost snaţí alespoň částečně zmírnit uvedenou moţností podnikatele sdělit spotřebiteli některé informace prostřednictvím vzorového poučení.
I přes to, ţe předmětná právní úprava je zejména výsledkem transpozice směrnice č. 2011/83/EU, která vyţaduje tzv. úplnou harmonizaci národních právních úprav, některá ustanovení, např. § 1821 NObčZ, tento poţadavek na úplnou harmonizaci v důsledku nesprávné transpozice nesplňují. Z tohoto důvodu bych de lege ferenda navrhoval zejména sladění textace právní úpravy obsaţené v NObčZ s úpravou unijní.
Jak jsem jiţ uvedl v oddíle 3.3.1 této práce, distanční smlouvou se rozumí taková smlouva, která je uzavřena distančním způsobem, tedy za pouţití prostředků komunikace na dálku.
Přestoţe NObčZ neobsahuje přímou definici distanční smlouvy, resp. smlouvy uzavírané prostředkem komunikace na dálku, její nepřímé vymezení je obsaţeno v ustanovení
§ 1820 odst. 1 NObčZ. Toto vymezení je rovněţ v souladu s přímou definicí obsaţenou v čl. 2 odst. 7 směrnice č. 2011/83/EU, která stanoví, ţe smlouvou uzavřenou na dálku je
„jakákoli smlouva uzavřená mezi obchodníkem a spotřebitelem v rámci organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele s výhradním použitím jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku až do okamžiku uzavření smlouvy včetně tohoto okamžiku“.
Je však nutné zdůraznit, ţe veškeré smlouvy, při jejímţ uzavírání byl uţit prostředek komunikace na dálku, nelze automaticky označit za smlouvy distanční. Tuto skutečnost rovněţ zohledňuje směrnice č. 2011/83/EU ve svém bodě č. 20, kdyţ příkladmo definuje nejčastější situace, které lze povaţovat za uzavření distanční smlouvy a které jiţ nikoliv.
Definice distanční smlouvy by tak měla zahrnovat situace, kdy spotřebitel navštíví obchodní prostory podnikatele za účelem pouhého získání informací o zboţí či sluţbách a následně sjedná a uzavře smlouvu distančním způsobem. Naopak smlouva, která je sjednána v obchodních prostorách podnikatele a která je nakonec uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, by neměla být povaţována za smlouvu distanční. Za distanční smlouvu by rovněţ neměla být povaţována ani smlouva, jejíţ uzavírání je zahájeno prostřednictvím komunikace na dálku, ale která je nakonec uzavřena v obchodních prostorách podnikatele.
Dále by pojem distanční smlouva neměl zahrnovat rezervace, které provede spotřebitel prostřednictvím jednoho z prostředků komunikace na dálku s cílem objednat si u odborníka poskytnutí sluţby, jako například v případě, kdy se spotřebitel objedná u kadeřníka.136
Vhledem ke skutečnosti, kdy NObčZ obdobný výčet situací neobsahuje, vymezení distančních smluv je dle mého názoru v českém právním řádu širší. Přesto je však nutné, aby české obecné soudy při výkladu vnitrostátních právních norem postupovaly vţdy v souladu s unijní právní úpravou.
Lze tak uzavřít, ţe pro posouzení otázky, zda se jedná v konkrétním případě o smlouvu uzavřenou distančním způsobem či nikoliv, je významný okamţik uzavření takovéto smlouvy. Předmětná smlouva tak musí být uzavřena na dálku, nestačí pouhé sjednávání, kdy je následně smlouva uzavřena za osobní účasti stran. Vyţaduje se tedy uţití prostředků komunikace na dálku aţ do chvíle, kdy je smlouva uzavřena, a to včetně jejího uzavření.137
Domnívám se, ţe z těchto důvodů je nutné rovněţ odmítnout i takové postupy podnikatelů, kdy umoţňují spotřebitelům osobní převzetí objednaného zboţí na pobočce a při tomto osobním převzetí pak spotřebitele upozorňují, ţe nemá právo na odstoupení od smlouvy dle ustanovení o distančních smlouvách, neboť vzhledem k tomu, ţe došlo k osobnímu převzetí věci kupujícím, se nejedná o smlouvu uzavřenou distančním způsobem. Jak jsem jiţ uvedl, podstatná je skutečnost, ţe smlouva byla v nepřítomnosti stran uzavřena. Okamţik a způsob plnění pak není pro posouzení otázky, zda se jedná o distanční smlouvu, podstatný.
Z pohledu problematiky distančních smluv je rovněţ důleţité jasně vymezit pojem
„prostředek komunikace na dálku“. Jak jsem jiţ uvedl v oddíle 3.3.1 této práce, NObčZ definici tohoto pojmu, ani příkladmý výčet prostředků komunikace na dálku neobsahuje. Demonstrativní výčet prostředků komunikace na dálku tak obsahuje alespoň důvodová zpráva, která stanoví, ţe „prostředky komunikace na dálku se rozumí zejména takové, jako jsou neadresovaný tisk, adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s (lidskou) obsluhou i telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext), rozhlas, videotelefon (telefon s obrazovkou), videotext (mikropočítač a televizní obrazovka), elektronická pošta, faxový přístroj, televize (televizní
136 Dle bodu č. 20 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.
137 Dlx XXXXXX, M. Xx XXXXXXX, J., XXXXXX, J., ŠXXXXXX, M., HUXXXX, M. a kol. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 478.
nákup, teleshopping), veřejná komunikační síť (např. internet)“138. Přímou definici prostředků komunikace na dálku můţeme také nalézt ve směrnici č. 97/7/ES, jenţ tento pojem vymezuje jako „jakékoli prostředky, které mohou být použity k uzavření smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem bez jejich současné fyzické přítomnosti“139. Uvedená směrnice však byla zrušena směrnicí č. 2011/83/EU, a to s účinností od 13. června 2014.
Německý Spolkový soudní dvůr dále dovodil, ţe prostředkem komunikace na dálku je také doručovatel, který nemůţe ke smlouvě podat ţádné další informace. Jednalo se o případ, kdy si spotřebitel telefonicky objednal multibalíček, jenţ obsahoval telefon a formulářovou smlouvu o poskytování telekomunikačních sluţeb. Uvedený balíček byl spotřebiteli doručen zvláštní doručovací sluţbou, kdy doručovatel překontroluje údaje v občanském průkazu spotřebitele a spotřebitel předmětnou formulářovou smlouvu před ním podepíše. Doručovatel následně informoval poskytovatele telekomunikační sluţby, který sluţbu aktivoval. Německý soud tak konstatoval, ţe doručovatel není schopen poskytnout spotřebiteli podstatné informace týkající se zejména jeho práv a povinností vyplývajících z uvedeného závazku. Z tohoto důvodu se jedná o smlouvu uzavřenou distančním způsobem.140
Dále je nutné od distanční smlouvy rozlišovat smlouvu elektronickou. Smlouva elektronická je pojmem uţším, neţ smlouva distanční. Elektronickou smlouvu lze charakterizovat jako smlouvu, která je uzavřena pomocí elektronických prostředků komunikace na dálku.141 Lze tedy uzavřít, ţe kaţdá elektronická smlouva je smlouvou distanční, avšak ne všechny smlouvy distanční jsou zároveň smlouvami elektronickými.
Zákon v případě elektronických smluv rozšiřuje informační povinnost podnikatele o další údaje. Podnikatel tak musí spotřebiteli sdělit vedle údajů dle ustanovení
§ 1811 odst. 2 NObčZ a ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ také údaje obsaţené v ustanovení
§ 1826 odst. 1 NObčZ. Jedná se o údaje, (i) zda uzavřená smlouva bude u něho uloţena a zda k ní umoţní spotřebiteli přístup, (ii) o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít,
(iii) o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, (iv) o moţnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky a
(v) o kodexech chování, které jsou pro podnikatele závazné nebo které dobrovolně dodrţuje a
138 Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 4.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
139 Článek 2 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES ze dne 20. 5. 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.
140 Dle rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III ZR 380/03.
141 Dle VUČKA, J., Elektronické smlouvy – část I: Obecně o uzavírání smluv elektronickou cestou [online].
xxxxxxx.xx [cit. 8.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxxx.xx/xxxxx.xxxxx?xx00000>.
o jejich přípustnosti s vyuţitím elektronických prostředků. Uvedené ustanovení je transpozicí čl. 10 směrnice č. 200/31/ES, tzv. směrnice o elektronickém obchodu.
Dále ustanovení § 1827 odst. 2 NObčZ stanovuje povinnost podnikatele, v případě, ţe je smlouva uzavírána za pouţití elektronických prostředků, poskytnout spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek.
Pokud je smlouva uzavírána prostřednictvím telefonické komunikace, ustanovení
§ 1825 NObčZ stanoví, ţe podnikatel sdělí spotřebiteli „na začátku hovoru základní údaje o sobě a účelu hovoru“. Transponované ustanovení čl. 8 odst. 5 směrnice č. 2011/83/EU však stanoví, ţe podnikatel sdělí spotřebiteli „na začátku hovoru svou totožnost, případně totožnost osoby, v jejímž zastoupení telefonuje, a obchodní účel hovoru“. Je tak otázkou, co vedlo českého zákonodárce k uţití pojmu „údaj o sobě“, kdyţ unijní právní úprava uţívá, jak v čl. 5 odst. 1 písm. b) a v čl. 6 odst. 1 písm. b), tak i v čl. 8 odst. 5 směrnice č. 2011/83/EU vţdy shodný pojem „totoţnost“, tedy v anglické verzi pojem „identity“. Je tak zcela evidentní, ţe uvedené unijní ustanovení bylo do českého právního řádu transponováno nesprávně. Z tohoto důvodu bych de lege ferenda navrhoval uvedený pojem „údaj o sobě“ nahradit pojmem „totoţnost“.
Dále v ustanovení § 1827 odst. 1 NObčZ zůstává zachována povinnost podnikatele, dle které „podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku, je podnikatel povinen prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení“. Z tohoto pravidla zákon dále stanoví výjimku pro smlouvy uzavírané výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací. Obdobné pravidlo zakotvovalo téţ ustanovení § 53 odst. 5 ObčZ, které však oproti platné právní úpravě navíc obsahovalo domněnku doručení, dle níţ objednávka a potvrzení jejího obdrţení byly povaţovány za doručené, pokud se s nimi strany, jimţ byly určeny, mohly seznámit.
3.3.4 Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory
Jak jsem jiţ uvedl v oddíle 3.3.1 této práce, smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory se rozumí případy, kdy se strany při uzavírání smlouvy sice fyzicky setkají, avšak na místě, které není provozovnou podnikatele. Zákon v těchto případech, stejně jako u smluv uzavíraných distančním způsobem, poskytuje spotřebiteli vyšší míru ochrany. Tato vyšší míra ochrany spotřebitele je zejména odůvodněna argumentem, ţe mimo obchodní prostory můţe být spotřebitel potencionálně vystaven psychologickému nátlaku nebo vůči němu můţe být
vyuţito momentu překvapení, bez ohledu na to, zda si návštěvu podnikatele vyţádal či nikoli.142
NObčZ obsahuje zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory v ustanovení § 1828 NObčZ. Spotřebitel je opět chráněn primárně informační povinností ze strany podnikatele143, kdyţ ustanovení § 1828 odst. 1 NObčZ stanoví, ţe pokud, „se smlouva sjednává mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli písemně údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1; v jiné textové podobě jen tehdy, pokud s tím spotřebitel souhlasil“.
Za smlouvu uzavřenou mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání se pak dle ustanovení § 1828 odst. 2 NObčZ povaţuje „také smlouva uzavřená
a) v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu uzavření došlo bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele mimo tyto prostory, a
b) během zájezdu organizovaného podnikatelem za účelem propagace a prodeje zboží či poskytování služeb“.
Kladně tak hodnotím skutečnost, ţe mezi smlouvami mimo obchodní prostory zákon výslovně zmiňuje i organizované zájezdy, jejichţ účelem je propagace zboţí nebo sluţeb. Osobně se domnívám, ţe právě v těchto případech je riziko nečestného jednání podnikatele a zneuţití jeho silnějšího postavení v praxi nejčastější, a to i zejména s ohledem na skutečnost, kdy oběťmi těchto nekalých praktik podnikatelů se stávají převáţně starší lidé, kteří se nechají nalákat nízkou cenou výletu, kde je na ně následně činěn nátlak, aby si koupili předraţené zboţí, o němţ by za běţných okolností vůbec neuvaţovali.144 Lze také zcela souhlasit s argumentem Ústavního soudu České republiky, který ve svém rozhodnutí uvedl, ţe na obchodních prezentacích se podnikatelé navíc snaţí u spotřebitele vyuţít pocitu vděčnosti za poskytnuté doprovodné sluţby spojené s touto prezentací, které se spotřebitel následně snaţí kompenzovat právě snahou vyhovět nabídce podnikatele.145
S ohledem na výše uvedené je patrné, ţe NObčZ neobsahuje definici smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, kdyţ pouze v ustanovení § 1828 odst. 2 NObčZ
142 Dle bodu č. 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.
143 Dle XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 45.
144 Dle XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 60.
145 Dle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09.
stanovuje příkladmý výčet situací, které se dle zákona rovněţ povaţují za uzavírání smluv mimo obchodní prostory. Avšak přesto, ţe takovéto zákonné vymezení má poměrně široký aplikační rozsah, bude nutné jej vykládat nejen v souladu s judikaturou českých soudů, ale také s ohledem na unijní právní úpravu obsaţenou ve směrnici č. 2011/83/EU.
Oproti české právní úpravě směrnice č. 2011/83/EU obsahuje v čl. 2 odst. 8 uţší definici smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Uvedené ustanovení za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory pokládá jakoukoli smlouvu uzavřenou „mezi podnikatelem a spotřebitelem, která je:
a) uzavřena za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele v místě, které není obchodními prostorami obchodníka;
b) pro kterou byla předložena nabídka spotřebitelem za stejných okolností, které stanoví písmeno a);
c) uzavřena v obchodních prostorách obchodníka nebo s použitím prostředků komunikace na dálku bezprostředně po osobním a individuálním oslovení spotřebitele na místě, které není obchodními prostorami obchodníka, za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele, nebo
d) uzavřena během zájezdu organizovaného obchodníkem za účelem nebo s účinkem propagace a prodeje zboží či služeb spotřebiteli“.
K uvedené definici pak směrnice č. 2011/83/EU opět obsahuje v bodě č. 21 výčet nejčastějších situací, které je třeba pokládat za uzavírání smluv mimo obchodní prostory. Jedná se tak zejména o případy, kdy je smlouva uzavírána u spotřebitele doma nebo na jeho pracovišti. Dále by definice smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory měla zahrnovat rovněţ situace, kdy je spotřebitel osloven mimo obchodní prostory, avšak smlouva je uzavřena bezprostředně poté v obchodních prostorách podnikatele nebo s vyuţitím jednoho z prostředků komunikace na dálku. Naopak definice smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory by neměla zahrnovat takové situace, kdy podnikatel nejprve přijde domů ke spotřebiteli zásadně za účelem provedení měření či vypracování odhadu bez jakéhokoli závazku ze strany spotřebitele a kdy je pak smlouva uzavřena aţ v pozdějším časovém termínu v obchodních prostorách podnikatele nebo pouţitím prostředku komunikace na dálku na základě odhadu, který podnikatel poskytl.146
146 Dle bodu č. 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.
Rovněţ dle judikatury Evropského soudního dvora, je-li smlouva se spotřebitelem uzavírána třetí osobou jednající jménem nebo na účet podnikatele, není pro posouzení otázky, zda se jedná o smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, rozhodné, zda podnikatel věděl nebo měl vědět, ţe smlouva byla uzavřena při podomním prodeji, tedy mimo obchodní prostory.147
Dle mého názoru je také podstatné vymezit pojem „obchodní prostory“, který je právě ústředním atributem uvedené problematiky smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. V českém právním řádu definici uvedeného pojmu nenalezneme. Unijní právní úprava však jiţ definici obchodních prostor obsahuje, a to v čl. 2 odst. 9 směrnice č. 2011/83/EU, který za obchodní prostory pokládá (i) veškeré nemovité maloobchodní prostory, kde podnikatel trvale provozuje svou činnost, nebo (ii) veškeré movité maloobchodní prostory, kde podnikatele obvykle provozuje svou činnost.
V souladu s bodem č. 22 směrnice č. 2011/83/EU by tak obchodní prostory měly zahrnovat prostory v jakékoli podobě (například prodejny, stánky nebo nákladní automobily), které podnikateli slouţí jako trvalé či obvyklé místo jeho obchodování. Maloobchodní prostory, kde podnikatel svou činnost provozuje na sezónním základě, například během turistické sezóny v lyţařském či přímořském letovisku, by za obchodní prostory povaţovány být měly, neboť v nich podnikatel svou činnost provozuje obvykle. Naopak za obchodní prostory by neměla být povaţována veřejně přístupná místa, jako jsou například ulice, pláţe, sportovní zařízení, veřejná doprava, které podnikatel pro své podnikání pouţívá pouze výjimečně, dále pak ani soukromá obydlí nebo pracoviště.148
Avšak zda lze ustanovení upravujících smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory také vztáhnout na případy uzavírání smluv na prodejní výstavě či veletrhu je dle mého názoru otázkou diskutabilní. Je tak třeba uvést, ţe dle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky je nutné za obchodní prostory pokládat také stánek na výstavišti.149 Tomuto postoji rovněţ svědčí argument, ţe stálost místa k podnikání nelze chápat pouze ve smyslu neměnného umístění. Místem k podnikání je určitý ohrazený prostor, který je v daném čase lokalizovaný
147 Dle Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Crailsheimer Volksbank eG proti Xxxxx Xxxxxxx a další ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. C-229/04.
148 Dle bodu č. 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.
149 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004.
a v němţ dodavatel soustavně nabízí své sluţby. Z pouhé dočasnosti prostor k podnikání nevyplývá nezbytnost ochrany spotřebitele daná jeho překvapením či nepřipraveností.150
Rovněţ při posuzování konkrétní situace je dle mého názoru třeba vycházet z konceptu průměrného spotřebitele, který je konceptem obecně uţívaným v rámci Evropské Unie. „Proto při aplikaci tohoto konceptu je třeba považovat za „prostory obvyklé k podnikání dodavatele“ každé prostory, které má dodavatel zapsány do příslušné evidence, kde se spotřebitel může s těmito údaji seznámit. Co se týká ostatních prostor, kde je provozována činnost dodavatele, je třeba přihlížet především k okolnostem, za nichž je smlouva uzavírána. Pokud průměrný spotřebitel považuje daný prostor za prostor, kde obvykle dochází k nabízení zboží a služeb dodavatelem, jeho ostražitost vůči obchodním praktikám je větší a nepotřebuje takovou míru ochrany jako v situacích, kdy je vystaven určitému tlaku ze strany dodavatele a zájem na jeho ochraně je daleko větší.“151 Domnívám se tak, ţe průměrný spotřebitel by měl předpokládat jiţ předem, ţe na veletrhu budou podnikatelé prezentující své zboţí rovněţ toto zboţí nabízet k prodeji a z tohoto důvodu moment překvapení nepřipadá v úvahu. Osobně tak zastávám názor, ţe stánek na veletrhu lze jednoznačně za obchodní prostory pokládat.
Uvedený závěr Nejvyššího soudu České republiky je však nejen v rozporu se směrnicí č. 2011/83/EU, které ve svém bodě č. 22 stanoví, ţe stánky na trhu a veletrţní stánky by měly být za obchodní prostory povaţovány pouze v případě, ţe splňují podmínku obvyklosti, ale také v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora, podle které smlouvy uzavírané na veletrhu či výstavě jsou smlouvami uzavřenými mimo obchodní prostory.152 V souladu s tímto rozhodnutím Evropského soudního dvora rozhodl rovněţ německý soud Bundesgerichtshof153, tak ţe směrnice č. 85/577/EHS zahrnuje také smlouvy sjednané na veletrhu či výstavě, neboť podnikatel pozval spotřebitele na místo (veletrh), kde obvykle neprodává a kde mu chce nabídnout své výrobky či sluţby.
150 Dle XXXXXX, X. Xx XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 553.
151 XXXXX, T., Xxxxxxxx obvyklé k podnikání dodavatele (ve smyslu § 57 občanského zákoníku s přihlédnutím ke komunitárnímu původu tohoto pojmu) [online]. xxxxxx.xx [cit. 11.5.2014]. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xx-xxxxxx-00-xxxxxxxxxx- zakoniku-s-prihlednutim-ke-komunitarnimu-puvodu-tohoto-pojmu-54970.html>.
152 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Travel Vac SL proti Xxxxxx Xxxx Xxxxxx Xxxxxxx ze dne 22.
4. 1999, sp. zn. C-423/97.
153 Rozhodnutí Bundesgerichtshof ze dne 28. 10. 2003, sp. zn. X ZR 178/02.
Lze tak shrnout, ţe zákonná úprava ochrany spotřebitele při uzavírání smluv mimo obchodní prostory reaguje zejména na směrnici č. 2011/83/EU. Jako nástroj ochrany spotřebitele opět primárně slouţí informační povinnost podnikatele, která tak oproti úpravě obsaţené v ObčZ je podstatně širší, neboť ustanovení § 57 odst. 2 ObčZ obsahovalo pouze povinnost podnikatele upozornit spotřebitele na právo odstoupit od smlouvy.
V neposlední řadě je nutné uvést, ţe důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, ţe daná smlouva byla opravdu uzavřena mimo obchodní prostory, nese spotřebitel. Domnívám se, ţe přesunutí důkazního břemene na podnikatele by znamenalo jiţ neopodstatněné a přísné zvýhodnění spotřebitele na úkor podnikatele. Touto problematikou se zabýval také Nejvyšší soud Španělského království, kdyţ povinnost spotřebitele nést důkazní břemeno potvrdil.154
Společná pravidla pro odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem a od smluv uzavřených mimo obchodní prostory obsahují ustanovení § 1829 aţ 1837 NObčZ. Jedná se tak o provedení čl. 9 aţ 16 směrnice č. 2011/83/EU.
Právo spotřebitele odstoupit od smlouvy je obsaţeno v ustanovení
§ 1829 odst. 1 NObčZ, které stanoví, ţe „spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů“. Toto ustanovení pak doplňuje § 1818 věta druhá NObčZ, které stanoví, ţe „má-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy …, nevyžaduje se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy nelze spojit postih“. Jedná se tak o oprávnění spotřebitele, za jehoţ výkon nemůţe být ze strany podnikatele nikterak postiţen, ať uţ smluvní pokutou, či jinou sankcí.
Rovněţ, jak jsem jiţ uvedl v oddíle 3.2.7 této práce, podstatnou změnu představuje skutečnost, kdy pro zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy postačí, ţe takovýto projev vůle spotřebitel ve lhůtě 14 dnů podnikateli odešle. Naopak původní právní úprava v ObčZ k zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy vyţadovala, aby v této lhůtě odstoupení od smlouvy bylo podnikateli doručeno.
Počátek běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy je obecně dán dnem, kdy spotřebitel zboţí převzal. Ustanovení § 1829 odst. 1 NObčZ však nově upřesňuje počátek běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy v případě, kdy je na základě jedné smlouvy dodáváno více druhů
154 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Španělského království ve věci Bruno proti “A., S. A. L.” ze dne 9. 5. 2008, sp. zn. 393/2008.
zboţí nebo několik částí, nebo je-li předmětem smlouvy pravidelná opakovaná dodávka zboţí. Jde-li tedy o smlouvu, na jejímţ základě je dodáváno několik druhů zboţí nebo několik částí, běţí lhůta pro odstoupení od smlouvy ode dne převzetí poslední dodávky zboţí. Jde-li o smlouvu, jejímţ předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboţí, běţí lhůta pro odstoupení od smlouvy ode dne převzetí první dodávky zboţí.155
Důleţitou změnu spatřuji také v prodlouţení lhůty pro odstoupení od smlouvy v tom případě, kdy podnikatel nesplní svou povinnost náleţitě spotřebitele poučit ohledně jeho práva na odstoupení od smlouvy. Tato poučovací povinnost podnikatele je stanovena v ustanovení § 1820 odst. 1 písm. f) NObčZ. Podle předchozí právní úpravy v ustanovení
§ 53 odst. 7 ObčZ lhůta činila při porušení této informační povinnosti aţ 3 měsíce. NObčZ tuto lhůtu v souladu s čl. 10 směrnice č. 2011/83/EU prodluţuje, a to aţ na jeden rok a 14 dnů. Ustanovení § 1829 odst. 2 NObčZ tak konkrétně stanoví, ţe „nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy … může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení … Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.“. „Z toho vyplývá, že důsledkem nesplnění poučovací povinnosti je podstatná soukromoprávní „sankce“ pro obchodníka spočívající v tom, že spotřebitel může právo od kupní smlouvy odstoupit realizovat po velmi dlouhou dobu.“156
Zákon taktéţ v ustanovení § 1830 NObčZ umoţňuje, aby právo na odstoupení od smlouvy spotřebitel realizoval prostřednictvím vzorového formuláře vyplněného na internetových stránkách. V praxi tak dojde zpravidla k elektronickému vyplnění formuláře, kdy projev vůle je učiněn formou stisknutí tlačítka na internetových stránkách prodejce. Zákon však vyţaduje, aby podnikatel takový projev vůle potvrdil bez zbytečného odkladu spotřebiteli v textové podobě. Nepotvrzení nemá vliv na odstoupení od smlouvy, ale můţe být sankcionováno podle předpisů veřejného práva.157
Zákon s odstoupením od smlouvy rovněţ pojí povinnost stran vzájemně si vrátit poskytnuté plnění, neboť předmětná smlouva se od počátku ruší. Ustanovení
155 Dle AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. xxxxx.xx [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/xxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxxxxx-xx-xxxxx- smlouvy?do=detail-export>.
156 AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. xxxxx.xx [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/xxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxxxxx-xx-xxxxx- smlouvy?do=detail-export>.
157 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
§ 1831 odst. 1 NObčZ tak zakotvuje, „že odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, zašle nebo předá podnikateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, zboží, které od něho obdržel“. Aujezdský J. i v tomto případě opět uvádí, ţe se „jedná o tzv. procesní lhůtu, což znamená, že pro její zachování postačí, pokud spotřebitel zboží podnikateli poslední den lhůty odešle.“158 S tímto názorem opět nesouhlasím, kdyţ dle mého názoru se jedná o stejný případ, kterým jsem se jiţ zabýval v předchozím oddíle této práce. Domnívám se tak, ţe tato lhůta není lhůtou procesní, nýbrţ lhůtou hmotněprávní, neboť předmětné právní jednání utváří hmotná práva a povinnosti.
Vzájemnou povinnost podnikatele vrátit peníze spotřebiteli pak obsahuje ustanovení
§ 1832 odst. 1 NObčZ, které stanoví, xx „odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání …“. Lhůta, ve které je podnikatel povinen vrátit peněţní prostředky spotřebiteli je tak oproti předchozí právní úpravě v ObčZ kratší, a to z původních 30 dní počítaných od okamţiku odstoupení od smlouvy spotřebitelem, na 14 dní.
Zákon dále stanoví, ţe podnikatel můţe po spotřebiteli v případě odstoupení od smlouvy poţadovat jen náklady zákonem stanovené. Jde například o část převyšující náklady na nejlevnější způsob dodání zboţí nabízený podnikatelem, pokud bylo zboţí dodáno na základě ţádosti spotřebitele jiným draţším způsobem nebo náklady spotřebitele spjaté s odstoupením, nejedná-li se o zákonem stanovené případy, kdy náklady nese podnikatel.159 Tuto problematiku řešil ESD ve svém rozhodnutí Handelsgesellschaft Xxxxxxxx Xxxxx GmbH proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV, kdyţ vyslovil, ţe vnitrostátní úprava je v rozporu s unijní právní úpravou, pokud umoţňuje, aby ve smlouvě uzavřené na dálku poţadoval po spotřebiteli náklady na dopravu zboţí v případě, ţe tento spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy.160
Avšak dle ustanovení § 1832 odst. 4 NObčZ odstoupí-li spotřebitel od kupní smlouvy, podnikatel není povinen vrátit přijaté peněţní prostředky dříve, neţ mu spotřebitel zboţí předá
158 AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. xxxxx.xx [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/xxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxxxxx-xx-xxxxx- smlouvy?do=detail-export>.
159 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství X.X.Xxxx [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
160 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Handelsgesellschaft Xxxxxxxx Xxxxx GmbH proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. C-511/08.
nebo prokáţe, ţe zboţí podnikateli odeslal. Dle mého názoru však ustanovení „prokáţe, ţe zboţí podnikateli odeslal“ můţe v praxi činit výkladové problémy, neboť zákon jiţ bliţší návod pro interpretaci neposkytuje. Rovněţ tento návod nenalezneme ani na úrovni unijní právní úpravy, kdyţ toto pravidlo je obdobně stanoveno v ustanovení čl. 13 odst. 3 směrnice č. 2011/83/EU také bez bliţšího návodu pro interpretaci.
Avšak v případě, kdy spotřebitel odstoupí od smlouvy uzavřené mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání a pokud bylo zboţí dodáno do domácnosti spotřebitele v okamţiku uzavření smlouvy a povaha zboţí jej neumoţňuje odeslat obvyklou poštovní cestou, převezme zboţí od spotřebitele podnikatel na své náklady v jeho domácnosti.
Dle ustanovení § 1833 NObčZ „spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti“. S ohledem na znění tohoto ustanovení tak lze dovozovat, ţe pokud spotřebitel bude s předmětným zboţím nakládat pouze v souladu s jeho povahou a vlastnostmi, nemůţe nést ekonomické důsledky za takovéto znehodnocení zboţí. V praxi pak mohou vznikat například takové situace, kdy spotřebitel před letní dovolenou zakoupí fotoaparát distančním způsobem, během dovolené ho pouţívá a po návratu ho v zákonné 14 denní lhůtě vrátí, aniţ by nesl jakékoli ekonomické důsledky. Tímto se dostáváme do zjevně absurdní situace, kdy by spotřebitel porušil zákon pouze v tom případě, ţe by uvedený fotoaparát vyuţíval v rozporu s jeho povahou a vlastnostmi.
Z tohoto důvodu se domnívám, ţe uvedené ustanovení zcela neodpovídá dikci unijní právní úpravy obsaţené v čl. 14 odst. 2 směrnice č. 2011/83/EU, který stanoví, ţe „spotřebitel odpovídá pouze za případné snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží“. Směrnice tedy na rozdíl od české úpravy nepředpokládá, ţe by spotřebitel mohl zboţí před odstoupení od smlouvy uţívat a přitom nenesl ekonomické důsledky znehodnocení zboţí v případě následného odstoupení od smlouvy z jeho strany.161
Obdobným případem se zabýval také Nejvyšší rakouský soud. Jednalo se o situaci, kdy spotřebitel si zakoupil distančním způsobem zboţí, které uţíval pouze několik hodin a následně od smlouvy odstoupil a zakoupené zboţí vrátil. Nejvyšší rakouský soud uvedl, ţe spotřebitel však zakoupené zboţí uţíval mnohem déle, neţ bylo nutné k jeho vyzkoušení, coţ vedlo k opotřebení tohoto zboţí a sníţení jeho hodnoty. S ohledem na tuto skutečnost tak
161 Dle AUJEZDSKÝ, J., Znehodnocení zboţí spotřebitelem před odstoupením od smlouvy [online]. xxxxx.xx [cit. 18.5.2014]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxx/xxxx-xxxxxx/xxxxx-x/xxx-0/xxxxx-0/xxxxxxxx- 1?detail-item-5187-comments-item-1589-expanded=1&do=detail-item-5187-comments-item-1589-export>.
podnikatel není schopen takto vrácené zboţí prodat jiţ jako nové, nýbrţ pouze jako pouţité, a to za podstatně niţší cenu. S ohledem na tuto skutečnost je tak přijatelné, aby podnikatel po spotřebiteli poţadoval příslušnou kompenzaci za takovéto sníţení hodnoty předmětného zboţí.162
Bliţší informace k této otázce pak podává bod 47 směrnice č. 2011/83/EU, který uvádí, ţe „někteří spotřebitelé uplatňují své právo odstoupit od smlouvy poté, co zboží používali v míře vyšší, než je míra nutná k tomu, aby se obeznámili s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží. V tomto případě by spotřebitel neměl pozbýt právo odstoupit od smlouvy, měl by však odpovídat za případné snížení hodnoty zboží. Aby se spotřebitel obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží, měl by s ním nakládat a zkontrolovat je jen takovým způsobem, jaký by mu byl umožněn v prodejně. Například oděv by si měl spotřebitel jen vyzkoušet a neměl by jej nosit.“
Je tak otázkou, nakolik je takováto silnější ochrana spotřebitele úmyslem zákonodárce a nakolik se jedná pouze o nesprávnou implementaci unijní právní úpravy. Domnívám se však, ţe takováto ochrana spotřebitele je nejen v rozporu se směrnicí č. 2011/83/EU, a tím i s jiţ zmiňovaným principem tzv. úplné harmonizace, ale rovněţ jiţ přesahuje rozumnou a potřebnou míru ochrany spotřebitele. V praxi tak řada spotřebitelů můţe naopak této silnější ochrany zneuţívat. De lege ferenda bych z tohoto důvodu navrhoval sjednotit dikci zákona s unijní právní úpravou.
Právo spotřebitele odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu však není absolutní, kdyţ zákon v ustanovení § 1837 NObčZ stanovuje výjimky taxativním výčtem smluv, kdy vzhledem k jejich specifickému charakteru spotřebiteli neumoţňuje odstoupit od smlouvy v souladu s ustanovením § 1829 odst. 1 NObčZ. Toto ustanovení transponuje úpravu obsaţenou v čl. 16 směrnice č. 2011/83/EU. Předchozí právní úprava výjimky z práva odstoupit od smlouvy obdobně obsahovala v ustanovení § 53 odst. 8 ObčZ. Úprava v NObčZ však tento výčet spotřebitelských smluv, od nichţ není spotřebitel výše uvedeným způsobem oprávněn odstoupit, významně rozšiřuje. Lze tak dle mého názoru uvítat výslovné zakotvení nemoţnosti odstoupit od dodávky zboţí v uzavřeném obalu, které spotřebitel z obalu vyňal a z hygienických důvodů jej není moţné vrátit.
Dále pak spotřebitel nepřísluší právo odstoupit od smlouvy, pokud nemůţe vrátit zboţí v původním stavu, protoţe se rychle kazí či uţ bylo nenávratně míseno se zboţím jiným nebo bylo zvláště upraveno podle přání spotřebitele. To samé platí také u smluv, jejichţ předmětem
162 Rozhodnutí Nejvyššího rakouského soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ob 110/05S.
je dodávka zvukové nebo obrazové nahrávky či počítačového programu, pokud byl porušen jejich původní obal, nebo dodávka novin, periodik nebo časopisů.163
Lze tak shrnout, ţe platná právní úprava problematiky odstoupení spotřebitelem od smlouvy bez udání důvodu poskytuje spotřebiteli vyšší míru ochrany, neţ úprava předchozí v ObčZ. Přestoţe je však tato úprava výsledkem implementace směrnice č. 2011/83/EU, některá ustanovení dikci směrnice zcela neodpovídají, coţ v praxi můţe činit řadu výkladových problémů. Z tohoto důvodu je nutné problematická ustanovení sjednotit s dikcí implementované směrnice.
Ustanovení § 1838 NObčZ stanoví, ţe „dodal-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky a ujal-li se spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele. Spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom vyrozumět“.
Uvedené ustanovení tak poskytuje ochranu spotřebiteli před neţádoucím obtěţováním ze strany podnikatelů, konkrétně před případy tzv. setrvačního prodeje. Jedná se o situace, kdy podnikatelé dodávají spotřebitelům zboţí nebo sluţby aniţ by si je spotřebitelé předem objednali. Z pohledu podnikatele pak takovéto zaslání neobjednaného zboţí spotřebiteli představuje nabídku k uzavření distanční smlouvy.164
Základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je určení, ţe se v dané situaci jedná o nabídku bez objednávky spotřebitele. Zde je důleţitá absence jakékoliv objednávky, protoţe pouze v takovém případě lze hovořit o nevyţádaném plnění.165 Uvedené ustanovení tak nedopadá na situace, kdy si spotřebitel objedná určité zboţí, ale podnikatel namísto objednaného zboţí dodá spotřebiteli zboţí jiné. Rovněţ ustanovení nedopadá na situace, kdy ze strany podnikatele ve skutečnosti o ţádnou nabídku nešlo, neboť je zjevné, ţe zboţí je určeno pro jiného příjemce. Jedná se tak například o chybu v adrese, či omyl doručovatele.166
Spotřebitel se však nestává vlastníkem neobjednaného plnění, nýbrţ se dle zákona na něho hledí jako na poctivého drţitele. Domnívám se však, ţe spotřebitel se nestává ani
163 Dle XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 63.
164 Dlx XXXXXXXX, M., ŠXXXXXX, J., XXXXXX, J. Xxxxxxxx xrávo hmotné. 4. vyd. Praha: ASPI, 2006, s. 48.
165 Dlx XXXXXX, M. Xx XXXXXXX, J., XXXXXX, J., ŠXXXXXX, M., HUXXXX, M. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 491.
166 Dlx XXXXXX, M. Xx XXXXXXX, J., XXXXXX, J., ŠXXXXXX, M., HUXXXX, M. x xxx. Občanský zákoník :
komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 491.
poctivým drţitelem věci v souladu s ustanovením § 992 odst. 1 NObčZ, neboť dle tohoto ustanovení je poctivým drţitelem pouze ten, „kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává“. V tomto případě však takovýto spotřebitel nemůţe z přesvědčivého důvodu mít za to, ţe mu náleţí vlastnické právo k věci, jejíţ drţby se ujal. Dle mého názoru se tak jedná pouze o právní fikci poctivé drţby a z tohoto důvodu se v těchto případech neuplatní ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Vlastnické právo spotřebitel můţe nabýt aţ vydrţením věci v souladu s ustanovením
§ 1089 NObčZ, pokud bude drţet vlastnické právo k věci po stanovenou dobu. Délku doby pak stanoví ustanovení § 1091 NObčZ jako dobu tříletou. Pokud tedy bude spotřebitel neobjednané plnění drţet po dobu tří let, stane se vlastníkem této věci.
Ustanovení § 1839 NObčZ stanoví, ţe „v případě pochybností musí podnikatel prokázat, že sdělil spotřebiteli údaje, které je povinen sdělit podle tohoto pododdílu“. Zákon tak výslovně stanoví, ţe důkazní břemeno ohledně skutečnosti, ţe spotřebiteli byly podnikatelem sděleny veškeré informace dle ustanovení § 1811 odst. 2, § 1820 odst. 1, § 1825 a § 1826 odst. 1 NObčZ, nese podnikatel. Dle mého názoru se jedná o důleţitý nástroj ochrany spotřebitele, bez kterého by nemohlo být dosaţeno kýţeného poţadavku na ochranu spotřebitele. Pokud by důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, ţe uvedené informace nebyly spotřebiteli poskytnuty, nesl naopak spotřebitel, bylo by to zcela v rozporu se smyslem a účelem ochrany spotřebitele.
Dále zákonodárce v ustanovení § 1840 odst. 1 NObčZ v souladu se směrnicí č. 2011/83/EU uvádí taxativní výčet případů, na které se výše uvedená ustanovení
o smlouvách uzavíraných distančním způsobem a smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory nepouţijí. Obdobný výčet v předchozí právní úpravě obsahovalo ustanovení
§ 54 ObčZ. Nově však NObčZ stanoví, ţe ustanovení o smlouvách uzavíraných distančním způsobem a smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory se nepouţijí také na smlouvy, jejichţ předmětem je poskytování sociální či zdravotní péče, dále pak sázka, hra nebo los. Naopak výčet v ustanovení § 140 odst. 1 NObčZ neobsahuje draţby a dále na smlouvy o finančních sluţbách se jiţ předmětná úprava uplatní plně, zatímco dle předchozí právní úpravy v ObčZ se na tyto smlouvy vztahovala pouze některá ustanovení.167
167 Dle XXXXXXXXXX, A. J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2012, s. 190.
S ohledem na skutečnost, ţe problematika smluv o finančních sluţbách sjednaných distančním způsobem je natolik specifická a obsáhlá, budu se touto problematikou ve své práci zabývat pouze okrajově. Výkladem této podkapitoly tak bude pouze obecné shrnutí předmětné právní problematiky.
Zákon tak reaguje na skutečnost, ţe prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mohou být uzavírány i smlouvy o finančních sluţbách. Jedná se tak zejména o smlouvy, jejichţ předmětem je poskytování bankovních sluţeb, úvěrových sluţeb a sluţeb platební povahy, investičních sluţeb a pojišťovacích sluţeb. Uvedenou problematiku pak zákon upravuje v ustanoveních § 1841 aţ 1851 NObčZ. Tato úprava však v zásadě vychází z předchozí právní úpravy obsaţené v ustanoveních § 54a aţ 54d ObčZ.
Zákonodárce u smluv o finančních sluţbách sjednaných distančním způsobem stanoví podnikateli rozšířenou informační povinnost vůči spotřebiteli. Výčet informací, které je podnikatel povinen v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, neţ spotřebitel učiní závaznou nabídku, sdělit spotřebiteli, obsahuje ustanovení
§ 1843 odst. 1 NObčZ. Jedná se tak například o údaje o své osobě, o sluţbě, cenách, uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, ale například i o orgánu, který vykonává dohled nad jeho činností. „Banka tak musí například zákazníka informovat o tom, že spadá pod bankovní dohled České národní banky. Dále je podnikatel povinen upozornit spotřebitele i na rizika související s finanční službou, která jsou mimo jeho vliv, včetně upozornění, že budoucí výnosy nemusejí být obdobné jako v minulých letech. Smlouvy o finančních službách jsou často uzavírány prostřednictvím třetí osoby. V těchto případech musí spotřebitel obdržet základní údaje i o tomto zástupci nebo zprostředkovateli.“168
Údajům, které byly spotřebiteli takto sděleny, musí vţdy odpovídat i obsah smlouvy. Pokud by se měl přesto obsah smlouvy od těchto údajů lišit, musí to být spotřebiteli sděleno před uzavřením smlouvy a změny musí být ve smlouvě výslovně označeny. Při nedodrţení této povinnosti zákon jako sankci stanoví, ţe by v takovém případě platil jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější. Lze tak uzavřít, ţe zákonná úprava zajišťuje spotřebiteli při uzavírání smluv o finančních sluţbách distančním způsobem co největší informovanost.
168 XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 64.
Spotřebitel má dále v souladu s ustanovením § 1845 odst. 2 NObčZ právo kdykoli za trvání závazku poţadovat po podnikateli poskytnutí stanovených informací v tištěné podobě i právo měnit prostředek komunikace na dálku, pokud to neodporuje povaze poskytované finanční sluţby.169
Zákon rovněţ v ustanovení § 1846 odst. 1 NObčZ poskytuje spotřebiteli příleţitost si své rozhodnutí dodatečně zváţit a od smlouvy bez uvedení důvodu a bez sankce odstoupit. K tomuto odstoupení od smlouvy můţe spotřebitel v souladu se zákonem přistoupit ve lhůtě čtrnácti dnů a jedná-li se o ţivotní pojištění nebo penzijní připojištění, pak ve lhůtě třiceti dnů. Pokud však podnikatel poskytl spotřebiteli klamavé údaje, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se o tom dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl. Ustanovení § 1847 NObčZ však právo na odstoupení spotřebiteli nepřiznává, pokud cena finančních sluţeb závisí na pohybech cen na finančních trzích, které podnikatel nemůţe ovlivnit, a rovněţ u smluv o cestovním pojištění nebo o pojištění zavazadel nebo o podobném krátkodobém pojištění s pojistnou dobou kratší neţ jeden měsíc.
Pokud spotřebitel od smlouvy odstoupí, je podnikatel oprávněn poţadovat po spotřebiteli zaplacení jen za sluţbu jiţ uskutečněnou a jen v přiměřeném rozsahu. „Úplata tedy zejména nesmí být taková, aby nahrazovala smluvní pokutu nebo jinou sankci za odstoupení od smlouvy. Dojde-li k odstoupení od smlouvy, vrátí si strany navzájem plnění, která si předtím případně poskytly. Jedná se o veškerá plnění, která si strany poskytly na základě jejich závazkového vztahu. K tomu se stanovuje třicetidenní lhůta.“170
Zákon rovněţ chrání spotřebitele před nevyţádanými sluţbami a pro takovéto případy v ustanovení § 1851 NObčZ stanoví, ţe spotřebiteli nevzniká povinnost za plnění zaplatit či povinnost jiná.
169 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14.7.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
170 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14.7.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
Timeshare jako nový produkt cestovního ruchu vznikl jiţ v šedesátých letech minulého století ve Francii a poté se relativně rychle rozšířil do dalších zemí v Evropě, ale téţ v USA a jinde na světě. Velký růst pak timeshare zaţil zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a začal představovat alternativu k rekreačním zájezdům a dalším klasickým sluţbám cestovního ruchu.171
„Podstatou klasického time-sharingu je úplatné získání práva strávit určitou dobu (obvykle jeden nebo několik týdnů v roce) v rekreačním zařízení v konkrétně určeném nebo určitelném časovém intervalu během roku. Od smluv týkajících se prostého ubytování se time- sharing liší zejména tím, že se obvykle jedná o dlouhodobý vztah. Není výjimkou, že příslušné smlouvy týkající se ubytování v konkrétním ubytovacím zařízení na určitou dobu v roce jsou uzavírány i na dobu mnoha let.“172
Timeshareovou smlouvu, neboli téţ smlouvu o dočasném uţívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních sluţbách, bychom tedy mohli definovat jako smlouvu, na základě níţ spotřebitel získává právo na úplatné uţívání nemovitosti, nebo jen její části, na jeden či více stanovených nebo stanovitelných časových úseků během roku, a to po dobu několika let s tím, ţe ve zbývajícím období roku pak uţívají nemovitost jiní oprávnění z timeshareové smlouvy.173 Zároveň spotřebitel můţe čerpat další sluţby jako například dopravu.
Veselý J. uvádí, ţe z hlediska zařazení timesharu do systematiky občanského zákoníku by se spíše přikláněl k řešení ve formě zvláštního smluvního typu, kterým dle něho timeshareová smlouva ve skutečnosti je.174 Osobně se však s tímto názorem Vexxxxxx X. xxxxxxxxxxxx. Dle mého názoru timeshareové smlouvy nepředstavují jednotný smluvní typ, neboť mohou vzniknout uzavřením smluv věcněprávních i obligačních, pojmenovaných
171 Dlx XXXXXXX, V., Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv [online]. xxxxxxxxxxxx.xx [cit. 25.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx/xxx- d34055v43532-nova-pravni-uprava-timesharingu-a-obdobnych-ci-souvisejicich-smluv/>.
172 XXXXXXX, V., Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv [online]. xxxxxxxxxxxx.xx [cit. 25.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxx/xxx- d34055v43532-nova-pravni-uprava-timesharingu-a-obdobnych-ci-souvisejicich-smluv/>.
173 Dlx XXXXXX, J. Xxxxxx xxrava „time-sharingu“ v občanském zákoníku a její úskalí – 1. část. Právní rozhledy. 2003, č. 5.
174 VESELÝ, J. Xxxxxx xxrava „time-sharingu“ v občanském zákoníku a její úskalí – 1. část. Právní rozhledy. 2003, č. 5.
i nepojmenovaných. Proto ani občanský zákoník nepojímá timeshareové smlouvy jako zvláštní typ smlouvy, ale upravuje je ve zvláštních ustanoveních, která chrání spotřebitele, ať jiţ je mu právo uţívat ubytovací zařízení nebo jiné sluţby zřízeno smlouvou jakéhokoli typu. Shodný právní názor zastává rovněţ Xxxxxxx J.175 či Melzer F.176 Zcela odlišný právní názor pak zastává Sexxxxx X., dle které je timeshare klasický nájem, byť by mohl být modifikován druţstevním nájmem rekreačního apartmá.177
Lze uvést, ţe ve prospěch výše uvedené různé povahy smluv o dočasném uţívacím právu k ubytovacímu zařízení se přiklání také zahraniční judikatura. Například Nejvyšší nizozemský soud ve věci X proti Hotel Kura Hulanda (Westpunt) uvedl, ţe smlouva o dočasném uţívání ubytovacího zařízení můţe mít povahu jak smlouvy nájemní, tak i kupní či jiné smlouvy.178
Vnitrostátní právní úprava timeshareových smluv je obsaţena v části čtvrté, hlavě I, dílu 4, oddílu 3 NObčZ nazvaném „Dočasné uţívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační sluţby“. Konkrétně se pak jedná o ustanovení § 1852 NObčZ aţ § 1867 NObčZ, která jsou implementací směrnice č. 2008/122/ES, o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném uţívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. Uvedená směrnice stojí opět na principu úplné harmonizace a nedává tak členským státům moţnost se od ní odchýlit.
V souladu s ustanovením § 1852 odst. 1 NObčZ se tak předmětná právní úprava smluv
o dočasném uţívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních sluţbách uţije na spotřebitelské smlouvy, kterými spotřebitel nabývá za úplatu (i) právo uţívat ubytovací zařízení s noclehem na více neţ jeden časový úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných sluţeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období delší neţ jeden rok, (ii) účastenství ve výměnném systému spojené s právem na plnění podle předchozího bodu výměnou za poskytnutí moţnosti jiné osobě vyuţít svá obdobná práva ze smlouvy uvedené v předchozím bodu, nebo (iii) právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu práva podle bodu (i).
175 XXXXXXX, X. Xxxx xharing – problematický smluvní typ. Právní rozhledy. 1995, č. 5.
176 MEXXXX, X. X úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21.
177 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 10.
178 Rozhodnutí Nejvyššího nizozemského soudu ve věci X proti Hotel Kura Hulanda (Westpunt) ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. R06/016HR.
Podmínkou pro aplikaci této zvláštní úpravy je tedy skutečnost, ţe se jedná o smlouvy uzavírané na dobu přesahující jeden rok. To však bude dle mého názoru pravidlem, neboť, jak jsem jiţ uvedl výše, tyto smlouvy jsou uzavírány zpravidla i na několik desetiletí. Nutné je však zdůraznit, ţe původní právní úprava obsaţená v ObčZ, jenţ vyţadovala dobu trvání smlouvy alespoň na tři roky, byla v praxi mnohdy obcházena tím způsobem, ţe smlouvy byly záměrně uzavírány na období nepatrně kratší, čímţ tato časová podmínka nebyla splněna. Obdobnou situaci posoudil například španělský Zemský soud v Santa Cruz de Tenerife ve svém rozhodnutí tak, ţe pokud je takováto smlouva sjednána na časový úsek kratší s automatickým prodluţováním na období další, a to za účelem vyloučení aplikace právní regulace, jedná se o obcházení zákona a právní úpravu timeshareových smluv je nutné na daný případ aplikovat.179
3.5.2 Sdělení před uzavřením smlouvy
V souladu s ustanovením § 1854 odst. 1 NObčZ, jeţ provádí čl. 3 směrnice č. 2008/122/ES, má podnikatel povinnost v případě, ţe smlouva o dočasném uţívání ubytovacího zařízení, o dlouhodobém rekreačním produktu, o dalším prodeji nebo o výměně bude nabídnuta spotřebiteli osobně v rámci propagační nebo prodejní akce, na pozvánce zřetelně uvést obchodní účel a povahu dané akce.
Spotřebitel je mimo jiné opět chráněn tím, ţe se podnikateli ukládá v ustanovení
§ 1854 odst. 2 NObčZ povinnost, aby spotřebiteli sdělil ještě před uzavřením smlouvy taxativně vymezené údaje, které následně nemůţe svévolně měnit. Tyto údaje musí být spotřebiteli poskytnuty na formuláři, jehoţ podobu stanoví nařízení vlády č. 364/2013 Sb., o formulářích pro smlouvy, ve kterých se sjednává dočasné uţívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační sluţby. Podnikatel je tak povinen sdělit spotřebiteli před uzavřením smlouvy informace o své totoţnosti, přesné vymezení povahy a obsahu nabývaných práv (včetně popisu konkrétní nemovitosti), vymezení časového období, v němţ spotřebitel bude čerpat práva, určení ceny, přehled dalších případných úhrad, přehled dalších sluţeb atd.
Zároveň podnikatel musí spotřebitele výslovně poučit o jeho právu na odstoupení, o délce lhůty k odstoupení a o zákazu platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění
179 Rozhodnutí španělského Zemského soudu v Santa Cruz de Tenerife ve věci Xxxxxx Xxxxxx xnd Xxxxxxxx Xxxxxxxx X. xroti “Turventa S. L. U.” and “Nove Ferien Plus Est.” ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 344/2002.
v průběhu lhůty na odstoupení. Spotřebitel má dále právo, aby mu tyto informace byly sděleny v jazyce, ve kterém má bydliště nebo jehoţ je státním příslušníkem, dle jeho volby.180
Smlouva o dočasném uţívání ubytovacího zařízení, dlouhodobém rekreačním produktu, dalším prodeji nebo výměně musí být uzavřena v souladu s ustanovením § 1855 NObčZ v písemné formě. Poţadavek na písemnou formu smlouvy vyplývá z nutnosti zajistit jednoznačnost jejího obsahu. Podnikatel však nemá právo namítnout vůči spotřebiteli neplatnost smlouvy pro nedostatek písemné formy. Jedná se tak o určitou formu jednostranné kogentnosti.
V souladu se směrnicí se vymezují také zvláštní náleţitosti, které musí tato smlouva obsahovat. Dle ustanovení § 1856 odst. 1 NObčZ musí být ve smlouvě uvedena jména smluvních stran a jejich bydliště nebo sídlo, údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením smlouvy, jakoţ i den uzavření smlouvy a místo, kde byla smlouva uzavřena. Součástí smlouvy musí být také formulář pro odstoupení od smlouvy, jehoţ podobu taktéţ stanoví nařízení vlády č. 364/2013 Sb. ve své příloze č. 5. Kladně pak zejména hodnotím ustanovení zákona, které stanoví, ţe údaje ve formuláři pro odstoupení od smlouvy vyplní podnikatel. Jedná se tak o podstatné usnadnění pro spotřebitele, kdyţ k uplatnění svého práva od smlouvy odstoupit mu postačí uvedený formulář pouze podepsat a ve lhůtě odeslat.
Součástí smlouvy musí být také předsmluvní informace jiţ dříve poskytnuté spotřebiteli v souladu s ustanovením § 1854 odst. 2 NObčZ. Tyto údaje je moţné změnit pouze tehdy, pokud si změny v obsahu smluvní strany výslovně sjednaly nebo pokud je změna vyvolána nepředvídatelnými okolnostmi, které jsou nezávislé na vůli poskytovatele a kterým nebylo moţné zabránit. Jestliţe je zřejmé ještě před uzavřením samotné smlouvy, ţe její obsah bude od těchto informací odlišný, je třeba, aby je podnikatel spotřebiteli sdělil v textové podobě, tedy v takové formě, která umoţňuje i jejich opakované zobrazení, způsobem umoţňující snadný přístup. Dále je třeba, aby tyto změny byly ve smlouvě výslovně označeny, jinak platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.181
180 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 25.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
181 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 26.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
Zákon se dále v ustanovení § 1858 NObčZ dle mého názoru snaţí zabránit tomu, aby spotřebitel podepsal něco, co vlastně podepsat nechtěl z důvodu, ţe některé ustanovení ve smlouvě přehlédl. Z tohoto důvodu předmětné ustanovení zákona stanoví, ţe ujednání o právu odstoupit od smlouvy, o lhůtě k odstoupení i ujednání o zákazu platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu této lhůty podepisuje spotřebitel kaţdé zvlášť.182 Následně jakmile je smlouva uzavřena, podnikatel je povinen spotřebiteli jedno její vyhotovení vydat.
K ochraně spotřebitele slouţí i další právní pravidla týkající se jazyka, ve kterém musí být smlouva uzavřena. Jedná se například o povinnost podnikatele poskytnout spotřebiteli i úřední překlad textu smlouvy do jazyka členského státu Evropské unie, v němţ se nachází nemovitá věc, která je předmětem smlouvy, a tento jazyk je jiný neţ jazyk státu, v němţ je smlouva uzavřena.183
Ustanovení § 1866 NObčZ pak obsahuje způsob placení z timeshareové smlouvy. Způsob placení musí být v souladu s tímto ustanovením zákona ujednán tak, ţe platby včetně členského poplatku jsou rovnoměrně rozděleny do ročních splátek v téţe výši. Pokud by strany toto pravidlo nerespektovaly a sjednaly by si odlišný způsob placení, k takovémuto ujednání stran by se nepřihlíţelo. Ohledně těchto pravidelných splátek je pak podnikatel povinen vţdy spotřebitele k jejich uhrazení vyzvat v textové podobě, a to nejpozději čtrnáct dnů předem, jinak je dluh splatný ve lhůtě čtrnácti dnů poté, co podnikatel spotřebitele vyzval.
Nejdůleţitějším aspektem ochrany spotřebitele je v tomto případě právo odstoupit od smlouvy. Podle ustanovení § 1861 odst. 1 NObčZ můţe spotřebitel od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě čtrnácti dnů, a to bez uvedení jakýchkoli důvodů. Tato lhůta běţí ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel tak má moţnost, aby si v této lhůtě plně uvědomil a zváţil, k čemu se ve smlouvě zavázal a aby si získané údaje ověřil.184
Ustanovení § 1862 NObčZ pak spotřebiteli poskytuje silnější ochranu v podobě prodlouţení lhůty pro odstoupení v případě, ţe podnikatel nesplnil některou mu zákonem stanovenou povinnost. Nebylo-li tak spotřebiteli po uzavření smlouvy vydáno její vyhotovení,
182 Dle XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 65.
183 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 30.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
184 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 31.5.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
stanovuje se konec lhůty pro odstoupení od smlouvy v závislosti na dni, kdy spotřebitel vyhotovení obdrţel. Jestliţe ve smlouvě chybí některé údaje, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy, znamená to opět natolik závaţné porušení podnikatelových povinností, ţe to spotřebiteli zaloţí právo odstoupit od smlouvy v prodlouţené lhůtě. Spotřebitel tak můţe od smlouvy odstoupit do tří měsíců a čtrnácti dnů, případně do čtrnácti dnů od sdělení těchto údajů.
Spotřebitel je rovněţ chráněn institutem prodlouţení lhůty pro odstoupení od smlouvy v případě, kdy mu podnikatel nevydal vyplněný formulář pro odstoupení od smlouvy. V tomto případě pak činí lhůta pro odstoupení od smlouvy jeden rok a čtrnáct dnů. Byl-li však tento formulář spotřebiteli vydán do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, končí lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od obdrţení formuláře.
Dle ustanovení § 1863 NObčZ v případě odstoupení od smlouvy nemusí spotřebitel na své náklady nic vracet, přestoţe mu jiţ byla sluţba poskytnuta. Zákon také v souladu se směrnicí č. 2008/122/ES obsahuje pravidlo, ţe odstoupení od smlouvy se vztahuje i na další vedlejší, resp. související, smlouvy, na jejichţ základě spotřebitel nabyl práva spojená s hlavní smlouvou.
Po dobu běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy pak nesmí podnikatel po spotřebiteli poţadovat zálohovou platbu, či jiné plnění nebo zajištění takovéhoto plnění. Shodný postoj můţeme nalézt také v zahraniční judikatuře. Například španělský Zemský soud v Cantabrii ve svém rozhodnutí ve věci Xxxxxx x Xxxxxxx xroti „Free Enterprise SL“ stanovil, ţe podnikatel nesmí zálohovou platbu poţadovat nejen v průběhu základní desetidenní lhůty pro odstoupení od smlouvy, ale také v průběhu měsíců, v nichţ můţe uplatnit své právo odstoupit od smlouvy z důvodu, ţe od podnikatele nedostal všechny povinné informace v souladu se zákonem.185
185 Rozhodnutí španělského Zemského soudu v Cantabrii ve věci Xxxxxx x Xxxxxxx xroti „Free Enterprise SL“ ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 196/2004.
4 Nejčastěji používané typy spotřebitelských smluv
Pojednání o kaţdém z konkrétních smluvních typů není vzhledem k rozsáhlosti takovéto problematiky a úpravy dost dobře moţné, a proto takovýto výklad nebude předmětem této práce. Pozornost tak bude věnována pouze vybraným smluvním typům, tedy kupní smlouvě, smlouvě o dílo a smlouvě o zájezdu.
Vhledem ke skutečnosti, ţe je tato práce věnována problematice spotřebitelských smluv, předmětem výkladu rovněţ nebude komplexní problematika vybraných smluvních typů, ale pouze nejpodstatnější zákonná ustanovení z pohledu ochrany spotřebitele.
4.1.1 Obecné vymezení kupní smlouvy
Mezi nejčastější právní vztahy vznikající mezi spotřebiteli a podnikateli je bezesporu koupě. Platná a účinná právní úprava upravuje koupi, resp. kupní smlouvu, v ustanoveních § 2079 aţ
§ 2183 NObčZ. Oproti předchozí právní úpravě se jedná o komplexní úpravu, neboť odstraňuje zdvojení právní úpravy kupní smlouvy dříve obsaţené jak v občanském zákoníku, tak v obchodním zákoníku. Účinná právní úprava tak umoţňuje kontraktovat kupní smlouvu jen podle NOxxX, kdyţ však současně zachovává určitá specifika v případě vztahů mezi podnikateli (např. koupě závodu).186
Kupní smlouva je systematicky zákonem upravena tím způsobem, ţe zákonodárce člení určité části specifické pro kupní smlouvu do jednotlivých pododdílů. První pododdíl
„Obecná ustanovení“ vymezuje obecné předpoklady vzniku kupní smlouvy, subjekty a předmět smlouvy, jakoţ i obsah obecné kupní smlouvy. Následuje pododdíl „Koupě movité věci“ a pododdíl „Koupě nemovité věci“, který upravuje odchylky vztahující se ke koupi nemovitých věcí. Čtvrtý pododdíl „Vedlejší ujednání při kupní smlouvě“ zmiňuje, jaká ujednání můţe kupní smlouva obsahovat. Jedná se o tzv. vedlejší náleţitosti smlouvy. Z pohledu ochrany spotřebitele je však nejvýznamnější pododdíl „Zvláštní ustanovení o prodeji zboţí v obchodě“, který modifikuje obecnou úpravu kupní smlouvy a speciálními
186 Dle XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 23.
ustanoveními upravuje některé instituty vztahující se ke kupní smlouvě ve prospěch ochrany spotřebitele. V neposlední řadě pak zákon obsahuje speciální ustanovení o koupi závodu.
Koupě je tedy dvoustranným pojmenovaným závazkovým právním vztahem mezi prodávajícím a kupujícím, z něhoţ má prodávající povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupující má povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupujícímu dohodnutou kupní cenu. Prodávající má rovněţ povinnost umoţnit kupujícímu nabytí vlastnického práva k věci, která je předmětem koupě.
Z výše uvedeného vyplývají povinné náleţitosti kupní smlouvy, jimiţ jsou předmět koupě a kupní cena. Neshodnou-li se účastníci kupní smlouvy na těchto náleţitostech, k uzavření smlouvy nedojde.187 Rovněţ je třeba zmínit, ţe písemná forma není zákonem předepsána.
4.1.2 Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě
Jak jiţ bylo uvedeno v předchozím oddíle této práce, zvláštní ustanovení o prodeji zboţí v obchodě obsahuje řadu výjimek a doplnění oproti obecné právní úpravě kupní smlouvy. Ustanovení týkající se ochrany spotřebitele jsou však z velké části kogentní a nelze se od nich odchýlit v neprospěch spotřebitele jakoţto kupujícího.
Jednou z těchto odlišností je přechod vlastnického práva, jenţ je obsaţen v ustanovení
§ 2160 NObčZ. Obecně v případě movitých individuálně určených věcí vlastnické právo přechází na kupujícího v souladu s ustanovením § 1099 NObčZ uţ samotnou smlouvou k okamţiku její účinnosti, ledaţe je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Ustanovení
§ 2160 odst. 1 NObčZ však stanoví, ţe kupující nabývá vlastnické právo k věci převzetím koupené věci. Jedná se tak o prolomení principu konsenzuality a přechod vlastnického práva je vázán na princip tradice.
Výjimku dále zákon stanoví také pro tzv. samoobsluţný prodej, tedy prodej, kdy si kupující vybírá sám věci, které budou předmětem koupě a teprve po dokončení tohoto výběru zaplatí kupní cenu. Při samoobsluţném prodeji tak dle ustanovení § 2160 odst. 2 NObčZ nabývá kupující vlastnické právo k věci zaplacením kupní ceny. Do té doby můţe kupující jím vybranou věc vrátit na původní místo a k uzavření kupní smlouvy nepřistoupit. Avšak pokud spotřebitel poškodí či zničí jím vybrané zboţí ještě před zaplacením kupní ceny, tedy
187 Dlx XXXXX, T. Xxxxxxx xpotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 241.
před nabytím vlastnického práva k této věci, tuto škodu nahradí podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu.
Zásadní pojmem je v případě prodeje zboţí v obchodě shoda s kupní smlouvou. Podle ustanovení § 2161 odst. 1 NObčZ prodávající odpovídá kupujícímu za to, ţe věc při převzetí nemá vady. Prodávající pak odpovídá kupujícímu zejména za to, ţe věc v době, kdy ji kupující převzal (i) má vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboţí a na základě reklamy jimi prováděné, (ii) se věc hodí k účelu, který pro její pouţití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle pouţívá, (iii) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy, (iv) je věc v odpovídajícím mnoţství, míře nebo hmotnosti a (v) věc vyhovuje poţadavkům právních předpisů. U zuţivatelných věcí pak v souladu s ustanovením § 2163 NObčZ musí být vyznačena doba nejkratší trvanlivosti, popřípadě, u věci podléhající rychlé zkáze, doba, po kterou lze věc pouţít.
Ustanovení § 2161 odst. 2 NObčZ pak zakotvuje ve prospěch ochrany spotřebitele domněnku, ţe pokud se projeví v průběhu šesti měsíců od převzetí věci vada, má se za to, ţe věc byla vadná jiţ při převzetí. Jedná se však o vyvratitelnou domněnku. Pokud tedy prodávající prokáţe opak nebo pokud domněnka odporuje povaze koupené věci, tato domněnka je vyloučena.188
Provedeme-li komparaci uvedené úpravy s předchozí právní úpravou, zjistíme, ţe právní úprava se v zásadě nemění a ţádným výrazným způsobem se neodklání od čl. 2 směrnice č. 1999/44/ES. „Dle obou srovnávaných právních úprav prodávající v zásadě splní svoji povinnost, pokud dodá kupujícímu zboží kvalitativně i kvantitativně bezvadné, se znaky, jakostí a užitnými vlastnostmi smluvenými nebo oprávněně očekávanými a návodem nebo jinými dokumenty potřebnými k instalaci či užívání zboží.“189
Prodávající rovněţ v souladu s ustanovením § 2164 NObčZ můţe prodat i zboţí, které má vadu, pokud tato vada nebrání uţívat věc k určenému účelu. Učinit však tak můţe pouze za cenu niţší, neţ jaká je obvyklá cena bezvadné věci. Není-li to zřejmé uţ z povahy
188 Dlx XXXXX, J., Zákonná záruka podle NOZ opravdu končí! [online]. xxxxxxxx.xx [cit. 1.6.2014]. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/000>.
189 XXXXXXXX, T., Vybrané dopady nového občanského zákoníku na prodej zboţí a poskytování sluţeb v obchodě [online]. xxxxxx.xx [cit. 15.6.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxx- dopady-noveho-obcanskeho-zakoniku-na-prodej-zbozi-a-poskytovani-sluzeb-v-obchode-85858.html>.
prodeje, musí prodávající kupujícího upozornit, ţe věc má vadu a o jakou vadu se jedná.190 Jako příklad lze uvést skleničky na pití, kde vadu představuje kaz materiálu v podobě bublinky ve skle. Tato vada nikterak nebrání uţívání věci, neboť se jedná o vadu pouze estetickou. Přesto tato vada sniţuje hodnotu zboţí, a proto prodávající můţe takovéto skleničky prodat pouze za cenu niţší neţ, jaká je obvyklá cena takovýchto skleniček bez vad. Prodávající by však měl vadu specifikovat v kupní smlouvě nebo dokladu o koupi, aby případně unesl důkazní břemeno, ţe kupujícího informoval a ţe takovou vadu jiţ nelze reklamovat.
Ustanovení § 2165 odst. 1 NObčZ pak stanoví, ţe„kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.“ Výjimkou je zuţivatelné zboţí nebo zboţí podléhající rychlé zkáze. Takové zboţí lze dle ustanovení § 2163 NObčZ reklamovat ve vyznačené době trvanlivosti nebo době, po kterou lze věc pouţít. Formulace uvedeného ustanovení § 2165 odst. 1 NObčZ však způsobuje v praxi řadu výkladových nejasností, a to zejména s ohledem na pojem „vyskytne“. Mezi odbornou veřejností se tak objevují protichůdné názory na to, zda NObčZ poskytuje záruku za jakost v trvání 24 měsíců obdobně, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě dle ustanovení
§ 620 odst. 1 ObčZ, či nikoliv.
Dle právního názoru Liškutína T. zákonná záruka za jakost v NObčZ zakotvena není.191 Proto bude záleţet na tom, zda si záruku za jakost prodávající s kupujícím v souladu s ustanovením § 2113 NObčZ sjedná ve smlouvě nebo, zda bude kupujícímu deklarována v záručním listě, či přímo na výrobku, jeho obale nebo v reklamě. Rovněţ Xxxxxxxx P. uvádí, ţe „prodávající tedy ze zákona neručí za to, že si zboží uchová po dobu 2 let své obvyklé vlastnosti, a že bude způsobilé k používání pro obvyklý účel... Je třeba dodat, že tato právní úprava plně odpovídá požadavkům příslušné evropské směrnice, podle které zákonná záruka neexistuje. Ostatně je to zřejmé i ze zahraničních právních úprav, které vycházejí ze stejné evropské úpravy a rovněž zákonnou záruku neznají.“192 Shodný právní názor zastává rovněţ Remeš J.193
190 Dle XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 123.
191 XXXXXXXX, X. Xtázky nad zákonnou zárukou při prodeji zboţí v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy. 2014, č. 5.
192 XXXXXXXX, P., PIXXXXXXXXXXX, L. Xový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 306.
193 XXXXX, J., Zákonná záruka podle NOZ opravdu končí! [online]. xxxxxxxx.xx [cit. 15.6.2014]. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/000>.
Naopak Xxxx P. argumentuje ve prospěch takovéto zákonné záruky za jakost. V kontinuitě s předchozí právní úpravou se pak domnívá, ţe ustanovení
§ 2165 odst. 1 NObčZ je nadále základem úpravy dvouleté záruční doby. Mělo by tedy stačit, aby se v této době na zboţí vada vyskytla neboli aby v této době také vznikla. 194 Xxxx P. dále uvádí, ţe „zamýšlené změny při tvorbě NObčZ se dle předkladatelů měly omezit pouze na úpravy stylistické a systematické. Záměr odstranit dvouletou zákonnou záruku z občanského práva závažně přesahuje tento typ změn a měl být jednoznačně artikulován. Na podporu tohoto výkladu se však lze dovolat i výkladu gramatického.“195 Tento právní názor zastává rovněţ Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo spravedlnosti, která ve svém společném stanovisku ze dne 10. 5. 2013 uvádějí, ţe se na záruce nic nemění a spotřebitelé se tedy zkrácení svých práv v souvislosti s účinností NObčZ obávat nemusí.196
Mezi odbornou veřejností je tak právní názor ohledně otázky, zda je zákonná záruka v českém právním řádu zachována, či nikoliv, nejednotný. Osobně se však přikláním k názoru, ţe zákonná záruka za jakost jiţ není zákonem zakotvena. Domnívám se, ţe podporou tohoto argumentu je rovněţ přístup Evropské unie k zákonné záruce za jakost, která, ač přes silný ochranářský přístup spotřebitele, zákonnou záruku nepoţaduje. Předmětné ustanovení § 2165 odst. 1 NObčZ je tak dle mého názoru třeba vykládat pouze jako prekluzivní omezení pro uplatnění reklamace vadného plnění. To znamená, ţe vadné plnění je kupující oprávněn reklamovat po dobu 24 měsíců za podmínky, ţe vada existovala jiţ při převzetí. Je však nutné uzavřít, ţe definitivní stanovisko ohledně uvedené otázky, zda zákonná záruka za jakost je zachována, či nikoliv, přinese aţ soudní praxe.
Ustanovení § 2167 NObčZ pak stanoví, ţe ustanovení § 2165 NObčZ se nepouţije
(i) u věci prodávané za niţší cenu na vadu, pro kterou byla niţší cena ujednána, (ii) na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým uţíváním, (iii) u pouţité věci na vadu odpovídající míře pouţívání nebo opotřebení, kterou věc měla při převzetí kupujícím, nebo (iv) vyplývá-li to z povahy věci. Uvedené ustanovení je tak obdobou ustanovení § 619 odst. 2 a 3 ObčZ, kdyţ navíc obsahuje rozšíření o zbavení práva kupujícího z vady pro případy, kdy tato skutečnost vyplývá z povahy věci. Na ustanovení v tomto bodě (iv) je dle mého názoru nutné nahlíţet jako na tzv. sběrný koš pro případy, kdy nelze aplikovat ustanovení v bodech
194 XXXX, X. Xad několika rektifikačními nejasnostmi. Obchodněprávní revue. 2012, č. 11-12.
195 Tamtéţ
196 Dle FOREJTOVÁ, V., Dvouletá zákonná záruka na zboţí bude platit i po 1. lednu 2014 [online]. xxx.xx
[cit. 15.6.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxxx000000.xxxx>.
předcházejících, avšak uplatnění odpovědnosti prodávajícího za vady se v takovéto situaci jeví jako zcela nepřiměřené.
Kupující má dále dle ustanovení § 2166 NObčZ právo na písemné potvrzení prodávajícího o rozsahu a době trvání jeho povinnosti v případě vadného plnění, přičemţ prodávající v potvrzení srozumitelným způsobem vysvětlí obsah, rozsah, podmínky a dobu trvání své odpovědnosti i způsob, jakým lze uplatnit práva z ní plynoucí. Takové prohlášení lze, nebrání-li tomu povaha věci, nahradit i dokladem o zakoupení věci obsahujícím uvedené údaje.197
V souladu s ustanovením § 2168 NObčZ si strany nemohou ujednat zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění. Pokud si takto prodávající a kupující zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění ujednají, k takovémuto ujednání se nepřihlíţí. Výjimku však zákon připouští pro situaci, kdy si strany ujednaly zkrácení takovéto doby na polovinu zákonné doby při koupi jiţ pouţitého spotřebního zboţí.
Pro případ vadného plnění ustanovení § 2169 NObčZ zakotvuje právo kupujícího na dodání nového zboţí, resp. výměnu zboţí, není-li to vzhledem k povaze vady nepřiměřené. Pokud se však vada týká pouze součásti věci, můţe kupující poţadovat jen výměnu této součásti. Nově se tak stanoví korektiv pro případy neúměrného poţadavku na výměnu zboţí. Kupující má mít moţnost poţadovat zpravidla pouze bezplatné odstranění vady, a to zejména pokud je moţné vadu odstranit bez zbytečného odkladu. Jestliţe není náprava vadného plnění moţná tímto způsobem, kupující můţe od smlouvy odstoupit.198
Ačkoli to ze zákona přímo nevyplývá, termín „nové dodání věci“ odpovídá pojmu
„výměna věci“. Jedná se tedy o nejednotnou terminologii NObčZ, kdyţ v ustanovení
§ 2171 NObčZ hovoří o „výměně věci“ a v ustanovení § 2169 NObčZ pracuje s pojmem
„nové dodání věci“. Domnívám se, ţe za účelem větší přehlednosti a lepší orientace v NObčZ by bylo jistě lepší, kdyby se zákonodárce drţel zvolené terminologie tam, kde není třeba zavádět nové pojmy, které ve své podstatě vyjadřují totéţ.199
V souladu s ustanovením § 2169 odst. 2 NObčZ má dále kupující „právo na dodání nové věci, nebo výměnu součásti … i v případě odstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný výskyt vady po opravě nebo pro větší počet vad. V takovém případě má
197 Dle XXXXXXX, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 124.
198 Dlx XXXXXXXX, X. Xtázky nad zákonnou zárukou při prodeji zboţí v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy. 2014, č. 5.
199 Dlx XXXXXX, X. Xrodej a servis vozidel spotřebitelům (nejen ve značkových servisech) po rekodifikaci.
Obchodněprávní revue. 2014, č. 5.
kupující i právo od smlouvy odstoupit.“ Pojmy „opakovaný výskyt vady“ a „větší počet“ bude nutno vykládat s jistou návazností na dosavadní rozhodovací praxi českých soudů.200 Dle mého názoru, jelikoţ se tyto pojmy příliš neliší od těch, které uţívalo ustanovení
§ 622 odst. 2 ObčZ, bude nutné zachovat jistou míru kontinuity výkladu.
Kupující můţe dle ustanovení § 2169 odst. 3 NObčZ poţadovat namísto výše uvedených nároků také přiměřenou slevu z ceny zboţí. „Při slevě je třeba posoudit, o kolik poklesla hodnota věci. Snížení ceny nelze redukovat na hodnotu vadné součástky. Rozsah snížení musí být posouzen vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.“201
Lze tak uzavřít, ţe na rozdíl od zakotvení práva kupujícího na volbu způsobu vyřízení reklamace vadného plnění v předchozí právní úpravě dochází k oslabení práva kupujícího na základě korektivu přiměřenosti.
Kladně hodnotím moţnost kupujícího poţadovat slevu z kupní ceny zboţí namísto jakéhokoliv jiného nároku vyplývajícího z odpovědnosti za vadné plnění. Kupujícímu je umoţněno zajistit nápravu vady svépomocí, coţ můţe být rychlejší a rovněţ také levnější, a prodávajícímu poskytnout slevu, která můţe být niţší neţ náprava provedená např. výjezdem technika.202
Kupujícímu však v souladu s ustanovením § 2170 NObčZ nenáleţí práva z vadného plnění, pokud před převzetím věci věděl, ţe věc má vadu, anebo pokud vadu sám způsobil. Toto ustanovení je tak výsledkem částečné transpozice ustanovení čl. 2 odst. 3 směrnice č. 1999/44/ES, který vylučuje odpovědnost prodávajícího za vady v případě, ţe „spotřebitel v okamžiku uzavření smlouvy věděl o rozporu se smlouvou nebo pokud o něm rozumně nemohl nevědět nebo pokud rozpor se smlouvou vznikl na základě materiálu dodaného spotřebitelem“. Oproti unijní právní úpravě, která znalost vady váţe na tzv. rozumnost spotřebitele, vnitrostátní právní úprava ţádnou míru zřetelnosti rozporu se smlouvou nestanoví. Uvedené ustanovení tak oproti unijní právní úpravě poskytuje spotřebiteli vyšší míru právní ochrany.
Práva z vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého byla věc koupena, případně u osoby určené k opravě, bylo-li tak sjednáno. Uplatní-li kupující právo z vadného plnění,
200 Dle XXXXXX, X. Xrodej a servis vozidel spotřebitelům (nejen ve značkových servisech) po rekodifikaci.
Obchodněprávní revue. 2014, č. 5.
201 XXXXX, J. Xxxxxxxx xákona č. 136/2002 Sb. pro určení odpovědnosti za vady při prodeji v obchodě. Právní zpravodaj. 2003, č. 1.
202 Dle XXXXXXXX, T. Otázky nad zákonnou zárukou při prodeji zboţí v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy. 2014, č. 5.
potvrdí mu druhá strana v písemné formě, kdy právo uplatnil, jakoţ i provedení opravy a dobu jejího trvání.
Ustanovení § 2174 NObčZ stanoví, ţe „ujednají-li strany ještě předtím, než kupující může uplatnit právo z vady věci, že se jeho práva omezí nebo že zanikají, nepřihlíží se k tomu.“ Zákonného zákazu se daná strana proto nemusí dovolávat, neboť takovéto ujednání zákon sankcionuje zdánlivostí. S ohledem na ochranu spotřebitele se tak jedná o výjimku oproti moţnosti zakotvené v ustanovení § 1916 odst. 2 NObčZ, které umoţňuje vzdát se předem práv z vadného plnění. Vyloučení odpovědnosti z důvodu ochrany spotřebitele při prodeji zboţí v obchodě tak zákon neumoţňuje, a to ani v omezeném rozsahu.
NObčZ obdobně, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě, poskytuje spotřebitelům při uzavírání kupní smlouvy prostřednictvím speciálních ustanovení vyšší míru právní ochrany. Nutné je však uvést, ţe řada zákonných ustanovení v NObčZ stále ještě vyvolává mezi odbornou veřejností bouřlivé debaty, a to zejména ve vztahu k otázce interpretace těchto zákonných ustanovení. Jako příklad lze uvést jiţ zmiňovanou zákonnou záruku za jakost. Uvedené nejasnosti tak bude muset překonat aţ soudní praxe. Je rovněţ na první pohled zřejmé, ţe se český zákonodárce snaţil uvedenými změnami sjednotit vnitrostátní právní úpravu s unijní právní úpravou. Přesto však v řadě ustanovení vnitrostátní právní úprava poţadavky stanovené unijní právní úpravou překonává a poskytuje spotřebiteli dokonce míru právní ochrany vyšší. Tuto skutečnost však lze dle mého názoru pokládat za konformní s unijním právem, neboť směrnice č. 1999/44/ES stanoví pouze minimální úroveň ochrany spotřebitele.
4.2.1 Obecné vymezení smlouvy o dílo
Dle mého názoru je moţné pokládat smlouvu o dílo za druhý nejčastěji uzavíraný smluvní typ mezi spotřebiteli a podnikateli. NObčZ smlouvu o dílo upravuje v ustanoveních § 2586 aţ
§ 2635 NObčZ. Opět je nutné zdůraznit, ţe se jedná o komplexní právní úpravu odstraňující dualismus úpravy neobchodní a obchodní smlouvy o dílo, jak tomu bylo v předchozí právní úpravě.
V zájmu přehlednosti je úprava smlouvy o dílo strukturována tak, ţe zákon „nejprve upravuje smlouvu o dílo obecně, a poté odchylky o ceně díla sjednané podle rozpočtu, o díle prováděném na nemovitých věcech a o dílech s nehmotným výsledkem.“203
Smlouvou o dílo se tak podle legální definice obsaţené v ustanovení
§ 2586 odst. 1 NObčZ zavazuje zhotovitel provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Jedná se tedy o dvoustranný vzájemný závazkový právní vztah, jehoţ účelem je poskytnout objednateli podle stanoveného zadání dílo za úplatu.
Podstatnými náleţitostmi smlouvy o dílo je tak dohoda o předmětu smlouvy a dohoda o poskytnuté ceně za dílo. Ujednání výše ceny díla však není povinnou náleţitostí smlouvy. Strany se musí pouze dohodnout na skutečnosti, ţe zhotovitel dílo provede za úplatu. Pokud si strany neujednají výši ceny díla a ani způsob jejího určení a projeví vůli smlouvu uzavřít bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéţ nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek.
Od smlouvy kupní se pak smlouva o dílo liší zejména svým předmětem, jímţ je u kupní smlouvy odevzdání jiţ existující věci. Naopak u smlouvy o dílo se jedná o zadání zhotovení nové věci, která se tak vţdy stává velice individuální podle poţadavků objednatele v zadání díla předpokládaných. Základním charakteristickým znakem díla je tedy jeho neexistence v době uzavření smlouvy o dílo. 204 Dílo je dle důvodové zprávy pojato
„standardně jako činnost (práce), přičemž práce jako plnění smlouvy o dílo se od práce poskytované zaměstnancem na základě pracovní smlouvy liší zejména tím, že podle smlouvy o dílo vykonává zhotovitel činnost samostatně, podle vlastního rozvrhu, s vlastními prostředky a na vlastní riziko, nepodléhaje ani soustavnému dozoru, ani řízení objednatele.“205
V souladu s ustanovením § 2587 NObčZ se pak dílem rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údrţba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se pak rozumí vţdy zhotovení, údrţba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.
Rovněţ je zásadou, ţe zhotovitel provádí dílo osobně nebo jej nechává provést pod svým osobním vedením jen tehdy, je-li to zapotřebí vzhledem k jeho osobním vlastnostem nebo k povaze díla. Nejedná-li se o takový případ, můţe zhotovitel pověřit provedením nebo
203 MAXXX, X. Xe smlouvě o dílo podle nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2013, č. 10.
204 Dlx XXXXX, T. Xxxxxxx xpotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 258.
205 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 22.6.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
vedením díla jinou osobu, pak ale, jiţ podle obecné úpravy závazkového práva, odpovídá za řádné plnění, jako by dílo provedl sám.206
4.2.2 Ochrana spotřebitele v ustanoveních upravujících smlouvu o dílo
S ohledem na skutečnost, ţe ne vţdy lze cenu díla přesně určit předem, ustanovení
§ 2586 odst. 2 NObčZ připouští cenu určit odhadem. Dle mého názoru lze z pohledu ochrany spotřebitele označit za významné ustanovení § 2612 NObčZ, které upravuje postup, jakým můţe být odhadovaná cena zvýšena.
Ke stanovení ceny díla odhadem strany přistupují často za situace, kdy ani jedna z nich není v době sjednávání smlouvy schopna určit rozsah plnění, a to jak ze strany zhotovitele, tak následně ze strany objednatele, a přesto smluvní strany mají zájem alespoň rámcově určit výši ceny, tedy ji odhadnout. V praxi se tento způsob určení ceny vyskytuje často u oprav či úpravy věci, kdy zhotovitel na počátku není schopen přesně určit rozsah své činnosti, který se bude odvíjet nejen od zjištění, co bude na věci provádět, ale také od průběhu provádění díla.207 Jako příklad lze uvést opravu automobilu v automobilovém servisu, kdy cena opravy jakoţto díla je často předem určena odhadem, avšak v průběhu je mnohdy značně navyšována v závislosti na prováděných pracích. Praxí tak často bývají situace, kdy spotřebitel, který původně předpokládal, ţe na vozidle bude prováděna pouze výměna poškozeného dílu, nakonec hradí několikanásobně vyšší cenu z důvodu provedených oprav nad rámec objednávky.
Uvedené ustanovení poskytuje objednateli ochranu tím způsobem, ţe pokud zhotovitel zjistí, ţe cenu určenou odhadem bude třeba podstatně překročit, musí to objednateli bez zbytečného odkladu s odůvodněným určením nové ceny oznámit. Pokud se však bude jednat
o navýšení ceny, které není moţné hodnotit jako podstatné, nepřichází v úvahu aplikace tohoto zákonného ustanovení. Za podstatné překročení pak v souladu se soudní judikaturou lze označit takové překročení, které navyšuje původní cenu díla o 10 aţ 20 %.208
V případě, ţe by zhotovitel nesplnil svou informační povinnost bez zbytečného odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny zjistil, anebo zjistit měl a mohl, ztrácí právo na
206 Dlx XXXXX, X. Xe smlouvě o dílo podle nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2013, č. 10.
207 Dlx XXXXXXXX, J. Xxxxxxx x dílo v novém občanském zákoníku: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2013, s. 101.
208 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 1. 1969, sp. zn. 5 Cz 12/68 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88.
zaplacení rozdílu v ceně, tedy rozdílu mezi cenou dohodnutou odhadem a novou cenou, ke které dospěl. Vzhledem k vymezení tohoto zákonného ustanovení se dá dovodit, ţe se jedná o prekluzivní zánik oprávnění ţádat rozdíl v ceně.209
Současně právní úprava umoţňuje objednateli reagovat na zvýšení ceny, a to tím, ţe v ustanovení § 2612 odst. 2 NObčZ poskytuje objednateli moţnost od smlouvy odstoupit. Takovéto odstoupení od smlouvy však objednatel musí učinit bez zbytečného odkladu po doručení oznámení o vyšší ceně. V případě, ţe by tak objednatel neučinil bez zbytečného odkladu, aplikuje se zákonná domněnka, ţe objednatel s navýšením ceny souhlasí. Jedná se tedy o prolomení zásady obsaţené v ustanovení § 1740 odst. 1 NObčZ, jenţ stanoví, ţe „kdo mlčí, nesouhlasí“, neboť v tomto případě lze vyslovit, ţe mlčení ze strany objednatele znamená souhlas.
Z pohledu ochrany spotřebitele jsou rovněţ významná ustanovení
§ 2620 a násl. NObčZ, která upravují určení ceny díla podle rozpočtu. Ta stanoví, ţe pokud je cena ujednána pevnou částkou, nebo odkazem na rozpočet, který je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem do uzavření smlouvy, nemůţe ani objednatel ani zhotovitel ţádat změnu ceny díla proto, ţe si dílo vyţádalo jiné úsilí nebo jiné náklady, neţ bylo předpokládáno. Výjimkou z tohoto pravidla je pouze situace, kdy nastane zcela mimořádná nepředvídatelná okolnost, která dokončení díla podstatně ztěţuje. Pak můţe soud na návrh podle svého uváţení rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny za dílo, anebo o zrušení smlouvy a o tom, jak se strany vypořádají. Osobně se však domnívám, ţe takováto situace v praxi téměř nemůţe nastat.
Pokud by však byla cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, ţe se nezaručuje jeho úplnost, můţe zhotovitel poţadovat zvýšení ceny, objeví-li se při provádění díla potřeba činností do rozpočtu nezahrnutých. Pokud by byla cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, ţe se nezaručuje jeho závaznost, můţe zhotovitel poţadovat zvýšení ceny, oč nevyhnutelně převýší náklady účelně vynaloţené zhotovitelem náklady zahrnuté do rozpočtu. Poţadavek zvýšení ceny však musí zhotovitel učinit bez zbytečného odkladu, jinak jeho nárok na zvýšení ceny zaniká. Objednatel má naopak právo od smlouvy odstoupit v případě, ţe zhotovitel poţaduje navýšení ceny díla o více neţ 10 % ceny podle rozpočtu. Toto odstoupení od smlouvy musí objednatel učinit opět bez zbytečného odkladu poté, co se o navýšení ceny díla dozvěděl.
209 Dlx XXXXXXXX, J. Xxxxxxx x dílo v novém občanském zákoníku: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2013, s. 102.
Ochranu spotřebitele jakoţto objednatele lze dále nalézt v ustanoveních
§ 2615 NObčZ upravující vady díla. Dílo lze pokládat za vadné v případě, ţe bylo zhotovitelem provedeno, avšak výsledek jeho činnosti neodpovídá podmínkám a charakteristikám, jaké byly stranami dojednány ve smlouvě. Můţe se tak jednat o vady kvalitativní i kvantitativní, případně i vady obalu, vzhledu, vady právní apod.210
Uvedená ustanovení vyhovují poţadavku čl. 1 odst. 4 směrnice č. 1999/44/ES, který stanoví, aby se specifická odpovědnost za vady, prosazující ochranu spotřebitele, vztahovala nejen na věci koupené, ale i na věci zhotovované pro spotřebitele.
Ustanovení § 2615 odst. 2 NObčZ tak obsahuje odkaz na aplikaci „obdobného“ ustanovení o kupní smlouvě. Objednatel tedy můţe po zhotoviteli poţadovat zhotovení nového díla. Objednatel však není oprávněn poţadovat provedení náhradního díla, jestliţe předmět díla vzhledem k jeho povaze nelze vrátit nebo předat zhotoviteli. Dále objednatel můţe od smlouvy odstoupit, je-li to přiměřené vadě díla. Odstoupit od smlouvy o dílo tedy nemůţe, pokud je předmětem smlouvy zhotovení stavby a vada spočívá například pouze ve vrzajících dveřích. Objednatel můţe rovněţ poţadovat slevu z ceny díla. Opět se však musí jednat o slevu přiměřenou a poměrnou vadě díla.
V případě zhotovení díla pro spotřebitele jakoţto objednatele můţe být rovněţ uţita vyvratitelná domněnka dle ustanovení § 2161 odst. 2 NObčZ, podle níţ se má za to, ţe věc byla vadná jiţ při převzetí, pokud se vada projeví v průběhu šesti měsíců od převzetí. Objednatel proto nemusí prokazovat, ţe vada, která se projevila ve lhůtě šesti měsíců, existovala jiţ při předání věci zhotovené na zakázku.
Dále ustanovení § 2618 NObčZ stanoví, ţe soud nepřizná objednateli právo z vadného plnění, neoznámil-li objednatel vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při náleţité pozornosti zjistit měl, nejpozději však do dvou let od předání díla, a namítne-li zhotovitel, ţe právo bylo uplatněno opoţděně.
210 Dlx XXXXXXXX, J. Xxxxxxx x dílo v novém občanském zákoníku: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2013, s. 109.
Dle mého názoru je jednou z nejčastěji uzavíraných smluv se spotřebitelem rovněţ smlouva o zájezdu. Tu zákonodárce upravuje v ustanoveních § 2521 aţ 2549 NObčZ. Nad rámec lze také uvést, ţe tato soukromoprávní úprava uvedené problematiky je doplňována veřejnoprávní úpravou obsaţenou v zákoně č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu.
Úprava obsaţená v NObčZ na rozdíl od předchozí právní úpravy obsaţené v § 852a a násl. ObčZ opouští označení „cestovní smlouva“, neboť takovéto označení je nepřesné s ohledem na skutečnost, ţe plněním podle této smlouvy není cesta, nýbrţ zájezd jako soubor sluţeb cestovního ruchu. „Označení této smlouvy jako cestovní je nepřesné i z toho důvodu, že o tuto smlouvu půjde, i když doprava cestujícího nebude do poskytovaného souboru služeb cestovního ruchu vůbec zahrnuta.“211 NObčZ tedy s ohledem na tuto skutečnost uţívá označení „smlouva o zájezdu“.
Uvedená zákonná úprava představuje implementaci směrnice č. 90/314/EHS,
o souborných sluţbách pro cestování, pobytech a zájezdech.
Smlouvou o zájezdu se tedy pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka jakoţto spotřebitele předem připravený soubor sluţeb cestovního ruchu (zájezd) a zákazník se za tyto sluţby zavazuje zaplatit souhrnnou cenu. Zájezdem se pak rozumí takový soubor sluţeb cestovního ruchu, který je uspořádán na dobu delší neţ dvacet čtyři hodiny nebo zahrnuje-li přenocování a obsahuje-li alespoň dvě z těchto plnění: (i) ubytování, (ii) dopravu a/nebo
(iii) jinou sluţbu cestovního ruchu, která není doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených sluţeb. Jinými sluţbami mohou být například průvodcovské sluţby nebo organizace fakultativních výletů.
V souladu s rozhodnutím ESD ve věci Club Tour, Viagens e Turismo SA proti Xxxxxxx Xxxxxx Xxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxx pak pojem zájezd zahrnuje i cesty, které jsou cestovní kanceláří organizovány na přání spotřebitele. Součástí smlouvy jsou i veškerá zvláštní přání, která spotřebitel při objednání zájezdu pořadateli sdělil a obě strany je akceptovaly.212 Předmětná právní úprava regulující smlouvu o zájezdu se v souladu s rozhodnutím ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxxxxx, Xxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxxx Xxxxxxxxxx x další proti Rakouské
211 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Xxxx-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 5.7.2014]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx>.
212 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Club Tour, Viagens e Turismo SA proti Xxxxxxx Xxxxxx Xxxx Xxxxxxxxx Xxxxxxx ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. C-400/00.