Purchase Contract as Stated in the Civil Code

V profesním životě s manželem podnikáme jako fyzické osoby. Zabýváme se prováděním staveb a realitní činností. Zejména v činnosti realitní se velmi často setkávám s kupními smlouvami. Kupní smlouvu realitní kanceláře nesepisují, ale v mnoha případech zajišťují její sepsání u advokáta, který se touto problematikou zabývá. Realitní makléř pak působí jako prostředník smluvních stran nejen při podpisu této kupní smlouvy. V praxi jsem se mnohokrát potýkám s tím, že lidé nevědí, jaké náležitosti má kupní smlouva mít, jaká práva a povinnosti smluvním stranám vyplývají z kupní smlouvy, a nakonec jsou ochotni i při této neinformovanosti smlouvu podepsat, bez toho, aby si ji přečetli. Zejména u nemovitostí se však jedná o nemalé částky, které jsou ve většině případů celoživotními úsporami kupujících. V případě úvěrů jsou lidé zatíženi, převážnou část svého produktivního života, nemalými splátkami. I když je kupní smlouva nejčastěji uzavíranou smlouvou, v případě prodeje zboží v obchodě jde o téměř každodenní uzavírání kupní smlouvy, je právní povědomí o kupních smlouvách velmi povrchní a nedostačující. Lidé se začnou dotazovat na obsah kupní smlouvy teprve až nastává problém a diví se proč ve smlouvě není uvedeno to či ono. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla uchopit téma bakalářské práce „Úprava kupní smlouvy v občanském zákoníku“ do svých rukou a tuto problematiku popsat a některými ustanoveními se podrobněji zabývat.

Cílem této bakalářské práce je vyvodit určitá pravidla řešení při kupní smlouvě, která mohou napomoci při řešení často se vyskytujících právně obtížných, avšak málo publikovaných právních problémů, ale také zásadních rozhodnutí a jejich dopadů v praxi.

Pro vypracování bakalářské práce na téma „Úprava kupní smlouvy v občanském zákoníku“ jsem použila metodu komparační analýzy. To znamená podrobně analyzovat jednotlivá zákonná ustanovení, rozložit zkoumaný problém na jednotlivé části, které se stávají předmětem dalšího zkoumání. Poznání dílčích částí umožní lépe pochopit kupní smlouvu jako celek. Analýza předpokládá, že v každém jevu je určitý systém a platí určité zákonitosti. To nám pomůže lépe pochopit vzájemné vazby, poznat a odhalit zákonitosti vztahů vyplývajících z kupní smlouvy. Komparace znamená srovnání možností systému s každodenní realitou vztahu prodávajícího a spotřebitele.

Bakalářská práce je rozdělena na dvě části. První část je věnována spíše náležitostem obecné kupní smlouvy, kterými jsou kupní cena, předmět smlouvy, forma kupní smlouvy, práva a povinnosti smluvních stran, které ze smlouvy vyplývají. Druhá část je zaměřena na problematiku prodeje zboží v obchodě a s ním související ochranu práv spotřebitele, dále pak odpovědnosti za vady prodané věci. Už ze samotného názvu práce je patrné, že hlavní zákonnou normou, použitou ke zpracování mého tématu, je zákon č. 640/1992 Sb.,občanský zákoník. S ním samozřejmě souvisí i další, těmi jsou zejména zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a v neposlední řadě nesmíme opomenout zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

1 POJEM KUPNÍ SMLOUVA

Kupní smlouva je nejdůležitějším a nejčastějším smluvním vztahem v tržním hospodářství, vymezuje právní rámec směny zboží za peníze. Prodávajícímu uzavřením této smlouvy vzniká povinnost odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Při uzavírání kupní smlouvy jde o smluvní vztah jak mezi fyzickými osobami nepodnikateli, tak mezi fyzickými osobami nepodnikateli na straně jedné a fyzickými nebo právnickými osobami jako podnikateli oprávněnými k prodeji zboží na straně druhé. Obecná ustanovení o kupní smlouvě (§ 588 – 610 občanského zákoníku, dále jen obč. z.) upravují a vztahují se obecně na všechny druhy kupních smluv a všechny druhy subjektů na obou stranách. Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě (§ 612 – 627 obč. z.) upravují vztah mezi fyzickou osobou nepodnikatelem a podnikatelem fyzickou či právnickou osobou, která prodává zboží v rámci své podnikatelské činnosti. Prodej zboží v obchodě je zatížen dalšími povinnostmi, které zaručují vyšší stupeň ochrany zejména kupujícího, kterému přiznávají další práva, zejména na reklamaci či výměnu vadného zboží.

Podle občanského zákoníku (§ 588 odstavec, dále jen odst. 1 obč. z.) jsou podstatnými náležitostmi kupní smlouvy předmět koupě a kupní cena. Pokud se smluvní strany na těchto základních náležitostech nedohodnou, k uzavření kupní smlouvy nedojde.

Kupní smlouva je charakteristická tím, že jde o smlouvu konsensuální. Právo nikoho nenutí věc prodat stejně tak jako koupit. Vyjímky mohou být určeny zákonem nebo dohodou ve smlouvě (povinnost uzavřít kupní smlouvu může být založena například smlouvou o uzavření smlouvy budoucí).

Také jde o smlouvu dvoustrannou, na jedné straně stojí prodávající se svými právy i povinnostmi, na druhé straně kupující nejen s povinností uhradit kupní cenu a převzít předmět převodu, ale i se svými právy zakotvenými v kupní smlouvě případně v obecném závazkovém právu.

Typově se jedná o smlouvu synallagmatickou v jejímž důsledku vznikají vzájemné závazky každé straně.

Kupní smlouva je smlouva úplatná. Ve smlouvě kupní musí být cena vždy stanovena v penězích nebo musí být stanoven způsob výpočtu. Pokud není cena stanovena v penězích může se jednat například o smlouvu směnnou, darovací, nepojmenovanou apod.

Právní důsledky vedou k převodu vlastnictví předmětu převodu na kupujícího. Kupní smlouva se tím liší od jiných smluvních typů právě převodem vlastnictví včetně práv a povinností vztahujících se k dané věci. Jiné typy smluv umožňují užívání nebo držení cizí věci jako například nájemní smlouva či smlouva o výpůjčce.

S kupní smlouvou se každý z nás setkává denně, aniž bychom si to uvědomovali. Jsou-li na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel má kupní smlouva charakter smlouvy spotřebitelské. Jde o smlouvu, kterou uzavírá spotřebitel, tedy fyzická osoba, která určitou věc nebo službu potřebuje pro svou vlastní spotřebu (nejedná tedy v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání).1 I nákup obyčejného rohlíku v supermarketu znamená uzavření kupní smlouvy se všemi právy i povinnostmi, jak pro Vás jako spotřebitele, tak i pro obchodníka, který Vám rohlík prodává.

Smlouva nám dává určitou jistotu, že obchod proběhne za těch podmínek, na kterých se obě strany předem domluvily.

Pojetí kupní smlouvy v českém právu uvádí Xxxxxx a Xxxxxxxx: „De lege lata2 není v českém právu uplatněn princip konsenzuální, takže samotným uzavřením kupní smlouvy ještě nedochází k převodu vlastnického práva (sama smlouva nemá translační účinek – nejde-li o převod movité věci, která není předmětem evidence nemovitostí; tam se vlastnictví nabývá účinností smlouvy - § 133-3), ale vzniká toliko závazek prodávajícího převést vlastnické právo k předmětu koupě na kupujícího. Kupní smlouva je právním titulem jeho nabytí. Je- li předmětem koupě nemovitá věc, musí k právnímu titulu (smlouva) přistoupit ještě právní způsob (modus) nabytí vlastnického práva, jímž je jeho vklad do příslušné evidence katastru nemovitostí. Tím teprve je završena koupě.

1 § 52 odst. 3 obč.z.

2 Z hlediska platné právní úpravy úvaha o tom, jaké právo je, co jako právo platí. De lege lata znamená uvažovat o problému z hlediska zákona či úpravy již přijaté, a tedy případně kritizovat obsah platných předpisů, poukazovat na nejasnosti jejich dikce a významu a zabývat se problémem jejich systematického zařazení ve stávajícím právním řádu.

U movitých věcí je způsobem nabytí převzetí (tradice) obnášející její odevzdání prodávajícím a převzetí kupujícím. Z hlediska podané komparace (srovnání) je česká právní úprava blíže německé dualistické koncepci kupní smlouvy, než francouzské.“3

2 HISTORICKÁ VÝCHODISKA

Přehledný historický exkurz uvádí v komentáři Občanského zákoníku autoři Xxxxxx a Xxxxxxxx. Pokud se ohlédneme do minulosti tak již ve 2. století př. n. l. se objevila ve Starověkém Římě smlouva trhová – smlouva o koupi a prodeji. Uznání právně vymahatelného nároku na plnění na základě pouhé dohody (konsenzu) – odtud římskoprávní pojetí kupní smlouvy jako konsenzuální pochází z uznání právně vymahatelného nároku na plnění na základě pouhé dohody (konsenzu) a bez jakékoli záruky.

V souvislosti s rozvojem směny, obchodu a řemeslné výroby a především v souvislosti s postupným překonáváním naturálního charakteru hospodářství a s růstem potřeby kapitálu se ve středověkém českém právu rozvíjely instituce závazkového práva

- včetně kupní smlouvy.

Dále pak novověký vývoj přináší kodifikaci občanského práva v podobě ABGB (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie), neboli Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811. Byl základem občanského práva v habsburské monarchii po celé 19. století. V tomto zákoníku bylo upraveno závazkové právo, ve kterém je smluvní institut označen, v českém překladu, jako smlouva trhová. Na rozdíl od toho, občanský zákoník z roku 1950 ji upravoval, již jako smlouvu kupní. V roce 1964 byla odsunuta kupní smlouva z čela závazkového práva a vymezena šesti paragrafy. Za těžiště této úpravy závazkového práva byly považovány jednoznačně tzv. služby a v jejich rámci pak zejména úprava prodeje zboží v obchodě, kterou dnes upravuje zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě (§ 612- 627 obč. z.). Za bezvýznamnou a přežitou byla považována v roce 1964 úprava vedlejších ujednání při kupní smlouvě, což bylo

3 XXXXXX, X., XXXXXXXX, X. Xx XXXXX, X. x xxx., Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde. 2008. 2. sv., s. 1397 - 2639. ISBN 978-80-7201-687-7. s. 1718.

změněno až novelou č. 509/1991 Sb., která přinesla novou úpravu kupní smlouvy. Z tehdejšího občanského zákoníku převzala pouze dvě ustanovení a ta jsou v novele v ustanoveních § 588 a § 589.

Všeobecný zákoník občanský vycházel nejen z tradic římského práva, ale především zohledňoval koncepci přirozeného práva. Na území českých zemí platil ABGB do 31. prosince 1950 a poté byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem.4

3 FUNKCE KUPNÍ SMLOUVY

Kupní smlouva vymezuje právní rámec směny zboží za peníze. Vzniká okamžikem , kdy se smluvní strany shodnou na předmětu koupě a na jeho ceně a dále se většinou dohodnou na dalších pravidelných či vedlejších nebo – li nahodilých náležitostech například zvláštní jakost věci, doba a místo plnění, způsob dopravy věci, jejího balení atd. Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že předmět koupě předá kupujícímu a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit dohodnutou cenu prodávajícímu. Nestanoví-li zvláštní právní úprava jinak, použije se vždy obecná úprava kupní smlouvy v občanském zákoníku (konkrétně § 588 a následující, dále jen násl. obč. z.).

V mezinárodním obchodním styku se pravidla uzavírání kupních smluv řídí Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva), která je publikována ve Sbírce zákonů pod č. 160/1991.

4 PLATNÝ PRÁVNÍ RÁMEC

Kupní smlouva pro účely této práce je upravena v zákoně číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, v hlavě druhé, v § 588 – 600 upravujících obecná ustanovení o kupní smlouvě, v § 601 – 610, upravujících vedlejší ujednání o kupní smlouvě, v § 612 – 627,

4 Srov. Xxxxxx, X., Xxxxxxxx, X. Xx Xxxxx X. x kol., Občanský zákoník: Velký akademický komentář.

1. vydání. Praha: Linde, 2008. 2. sv., s. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7. s. 1718, 1719.

upravujících zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Ke kupní smlouvě se vztahují další související ustanovení v občanském zákoníku například § 37 – 51 upravující právní úkony, § 51a – 57 upravují spotřebitelské smlouvy, § 118 – 121 upravují věci a práva, § 132 a 133 upravuje vlastnické právo, § 488 – 587 jsou obecnými ustanoveními závazkového práva.

Občanský zákoník se v souvislosti s kupní smlouvou odkazuje na další související právní předpisy, kterými jsou například ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen obch.z. § 1 odst. 2, § 261, § 409. Dalším je zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, dále jen zák. o ochr. spotř., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. § 5 odst. 4 zák. č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky ( katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále § 3 a 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, § 12, 17, 21 – 24 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, § 13, 17 – 26 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, § 4 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), § 26, 27 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.

Obchodní zákoník5, který upravuje vztahy mezi podnikateli, dává v souvislosti s kupní smlouvou možnost řídit se také podle obchodního zákoníku, pokud je to pro některou ze stran ( zejména pro spotřebitele) výhodnější.

Zákon o ochraně spotřebitele6 chrání kupující například před nekalými obchodními praktikami prodejců, postihuje klamavou reklamu, zakazuje diskriminaci spotřebitele a ukládá další povinnosti při prodeji výrobků a nabízených služeb.

5 z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

6 z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

Zákon o technických požadavcích7 na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů stanovuje například postupy při tvorbě technických norem, stanoví práva a povinnosti osobám, které uvádějí na trh, distribuují nebo do provozu výrobky, které by mohly ohrozit oprávněný zájem, zabezpečuje použití takových materiálů a technologií, aby byla zajištěna požadovaná kvalita výrobků a nebylo tak ohroženo zdraví osob.

V zákoně o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)8 a zákoně o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem9 jsou stanoveny způsoby evidence nemovitostí a náležitosti označení nemovitostí při jejich převodu.

Pokud se týká převod majetku státu, potom dle zákona o majetku České republiky10 a jejím vystupování v právních vztazích, stát zastupuje v majetkoprávních vztazích Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

5 ODLIŠNOSTI KUPNÍ SMLOUVY DLE OBČANSKÉHO A OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU

Kupní smlouva může být uzavřena jak podle občanského zákoníku tak podle obchodního zákoníku. Oba tyto zákoníky patří mezi předpisy soukromoprávní povahy pro něž je typická rovnost subjektů tzn., že zde není vztah nadřízenosti a podřízenosti a žádný z účastníků nemůže jednostranným úkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Dle Xxxxxxxxx občanský zákoník (§588 obč. z.) vymezuje kupní smlouvu jako povinnost prodávajícího odevzdat předmět koupě kupujícímu a povinnost kupujícího předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle obchodního zákoníku (§409 odst. 1) má prodávající ještě povinnost převést na kupujícího vlastnické právo k prodávané věci.11

7 z. č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky o změně a doplnění některých zákonů.

8 z. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky.

9 z. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

10 z. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.

11 Srov XXXXXXXXX, M., In XXXXXXX, X. XXXXXX, X. x xxx. Občanské právo hmotné 2- díl třetí: závazkové právo. 5. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer. 2009. 552 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 151.

Občanský zákoník upravuje kupní smlouvu, kterou uzavírají fyzické osoby - nepodnikatelé mezi sebou, nebo kterou uzavírá podnikatel s nepodnikatelem. Obchodní zákoník upravuje kupní smlouvu uzavíranou mezi podnikateli, je-li při jejím vzniku zřejmé, že se uzavírá v souvislosti s jejich podnikáním (§261 odst. 1). Pokud kupující kupuje věc pro své podnikání a tento účel koupě není zřetelný při uzavírání smlouvy např. anonymní koupě zboží v obchodě, řídí se tato smlouva zákoníkem občanským. Další kupní smlouvou uzavíranou mezi podnikateli, která se řídí dle občanského zákoníku, je smlouva jejímž předmětem je věc nemovitá, i tehdy pokud ji uzavírají podnikatelé v souvislosti se svým podnikáním. Pokud je však nemovitost prodávána v rámci prodeje podniku jedná se o smlouvu o prodeji podniku, kterou obsahuje obchodní zákoník (§476 a následující, dále jen násl.) a to i v případě pokud je jedním účastníkem smlouvy nepodnikatel.

Podle Xxxxxxxxxxx může podnikatel uzavřít se spotřebitelem smlouvu dle občanského i dle obchodního zákoníku. Většinou jsou tyto smlouvy uzavřeny dle zákoníku občanského. Pokud však podnikatel použije zákoník obchodní musí se na tom se spotřebitelem dohodnout a tato dohoda musí mít písemnou formu a to i tehdy pokud má kupní smlouva jinou formu než písemnou. Dohoda může být součástí kupní smlouvy nebo je upravena samostatně. Při použití obchodního zákoníku nesmí dojít ke zhoršení právního postavení spotřebitele. Jinak je dohoda neplatná. Jedná se o tzv. kogentní ustanovení, která nelze vyloučit i kdyby se na tom strany dohodly. Ochrana spotřebitele je v takovém případě nadřazená a nelze ji vyloučit. I v případě, že se strany dohodnou na užití ustanovení obchodního zákoníku pro jejich závazkový vztah, je – li jednou ze stran spotřebitel, je nutné použít kromě obchodního zákoníku i ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je – li to ve prospěch spotřebitele.12

12 Srov. XXXXXXXXXXX, B., Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde. 2008. 222 s. ISBN 978-80-7101-695-2. s. 26.

6 FORMY KUPNÍ SMLOUVY A NÁLEŽITOSTI

Na rozdíl od jiných smluv není u kupní smlouvy na movité věci, práva a jiné majetkové hodnoty, předepsána psaná forma. Tím je podpořena plynulost a rychlost občanskoprávního smluvního styku. Dle Švestky je v §46 obč. z. stanovena písemná formu jen pro smlouvy o převodech nemovitostí, dále i pro jiné smlouvy pokud tak stanoví právní předpis nebo dohoda účastníků.13 Písemná forma smlouvy musí obsahovat mimo psaného textu i podpisy smluvních stran. Jestliže smlouva, která má zákonem určenou písemnou formu, není smluvními stranami podepsána, nemůže vyvolat zamýšlené právní následky. To samé platí i pro změnu textu v písemné smlouvě, která se stává pro smluvní strany závazná, teprve po podpisu změněné smlouvy.

Pro samotné smluvní subjekty znamená písemná forma právní jistotu . Pokud však není zákonem písemná forma stanovena, musí se strany na této formě dohodnout. Švestka uvádí: „ Není – li dodržena zákonem stanovená či subjekty ujednaná písemná forma smlouvy, je smlouva neplatná. V případě nedodržení zákonné písemné formy smlouvy jde o neplatnost absolutní (§ 37 obč. z.), zatímco v případě nedodržení ujednané smluvní formy jde o neplatnost relativní (§ 40a obč. z.).

U písemných smluv je právně významná jen vůle jejich účastníků vyjádřená v písemném textu. Dále platí, že v písemném textu musí být zachyceny všechny podstatné náležitosti příslušné smlouvy (pouhé záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu jsou právně bezvýznamné). Určitost projevu vůle smluvních stran je dána obsahem písemné smlouvy (jejího textu). Není – li z písemného textu smlouvy patrný její obsah, nestačí, že tento obsah smlouvy je jasný jejím účastníkům (srov. i výklad u § 37).

V určitých případech občanský zákoník dokonce vyžaduje zpřísněnou formu, tj. formu úředního, konkrétně notářského zápisu (např. § 40 odst. 5, § 143a odst. 1, 2, 3, §

13 Srov XXXXXXX, X., In XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXX, M., a kol. Občanský zákoník I: Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009. 1394 s. ISBN 978-80-7400- 108-6. s.411.

147, § 476d odst. 2). Rovněž plná moc k určitému písemnému právnímu úkonu musí být udělena písemně (§ 31 odst. 4).“14

Písemná kupní smlouva vzniká na základě písemného návrhu tj. písemné dohodě na podstatných náležitostech smlouvy a následně písemného přijetí tj. vlastnoručními podpisy smluvních stran. U smlouvy týkající se převodu nemovitosti musí být dohoda i přijetí vždy na jedné listině. To platí i pro případy, kdy se nejedná o běžnou formu smlouvy. Jako příklad uvádím rozhodnutí soudu: „Je-li smlouva o převodu nemovitosti sepisována notářským zápisem, pak zákonnému předpokladu, že projevy účastníků musí být na téže listině (§ 46 odst. 2 obč. z., odpovídá ve smyslu ustanovení § 91 not. ř. i pokračování v notářském zápise.“15

Připravovaná novela občanského zákoníku, by měla být postavena podle Xxxxxx na myšlence, že soukromé právo je od toho, aby podporovalo a aby nebránilo svobodné iniciativě jednotlivce. Proto by například nedodržení písemné formy u smlouvy nebylo sankcionováno neplatností této smlouvy.16 Obdobné, dle mého názoru ještě menší pochybení, v podobě opomenutí úředního ověření podpisu některého z účastníků smlouvy, by nemělo mít za následek neplatnost smlouvy. To je uvedeno i v judikatuře:

„Ověření podpisu účastníka smlouvy o převodu nemovitosti není podmínkou platnosti

smlouvy.“17

Z definice obecné kupní smlouvy vyplývají její nezbytné náležitosti, mezi které patří, označení smluvních stran, označení předmětu koupě a kupní cena vyjádřená v penězích. Předmět koupě je povinen prodávající odevzdat kupujícímu a převzít si za něj kupní cenu. Vedle povinných náležitostí může dále smlouva obsahovat další práva a povinnosti smluvních stran. Pokud tato ve smlouvě nejsou jako například doba a místo plnění, jsou upravena dodatečně dle občanského zákoníku. Pokud se smluvní strany na náležitostech smlouvy nedohodnou, k uzavření smlouvy nedojde.

Povinným náležitostem kupní smlouvy se podrobněji věnuji v dalších kapitolách.

14 XXXXXXX, X., In XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXX M., a kol. Občanský

zákoník I: Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2009. 1394 s. ISBN 978-80-7400-108-6.s.412.

15 Judikatura R 74/72.

16 Srov. XXXXXX, V. Dobytek a včely musíme řešit. Protože co my víme, co bude třeba za dvacet

let? Hospodářské noviny. 2011, č. 027, 8. února. ISSN 0862-9587. s. 8.

17 Judikatura R 25/66.

7 SMLUVNÍ STRANY

Při uzavírání kupní smlouvy jde vždy o jakousi dohodu mezi smluvními stranami. Na jedné straně stojí prodávající, na druhé straně kupující. Obě strany musí být způsobilé právní subjekty, které mají způsobilost k právním úkonům. Jde o takové osoby, které jsou vybaveny právní subjektivitou, což znamená způsobilost k právům a povinnostem.

Způsobilost k právům a povinnostem nebo-li způsobilost mít práva a povinnosti (§ 7 odst. 1, 2 obč. z.), vzniká narozením, tuto způsobilost má i počaté nenarozené dítě, které se narodí živé, nikdo jí nemůže být zbaven ani omezen. Zaniká smrtí nebo prohlášením za mrtvého soudem. Způsobilost k právním úkonům (svéprávnost) nebo-li způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§ 8 odst.1, 2 obč. z.), vzniká v plném rozsahu zletilostí dovršením osmnáctého roku věku nebo uzavřením manželství. Způsobilost k právním úkonům může být omezena.

Uzavřít smlouvu však může i osoba, která je mladší osmnácti let. Takové osoby mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (§ 9 obč. z.). Podle Xxxxxxxxxxx je zapotřebí při posuzování smlouvy uzavřené mezi prodávajícím a nezletilým, přihlížet ke druhu nabyté věci, její hodnotě, společenským a právním důsledkům nabytí takovéto věci pro nezletilého. V případě právního úkonu nezletilého, ke kterému nemá způsobilost, je neplatný podle § 38 odst. 1 obč. z.. Příkladem může být, když prodávající uzavře s nezletilým smlouvu, jejímž předmětem bude například osobní automobil, potom je smlouva neplatná. Je totiž neobvyklé, aby osoba mladší osmnácti let uzavřela smlouvu, jejímž předmětem je právě auto. V případě sporu o tom, zda je tento právní úkon přiměřený rozumové a volní vyspělosti kupujícího (nezletilého), rozhoduje s přihlédnutím k okolnostem soud. 18

Podle Xxxxx, ať se jedná o prodávajícího či kupujícího, vždy hovoříme o fyzické osobě, která přímo vstupuje do těchto vztahů a jedná osobně nebo za ni jedná zástupce, nebo do nich vstupuje prostřednictvím právnické osoby, zastupuje ji navenek a projevuje její vůli. V tom případě jde o statutární orgány, které jsou k tomu oprávněny

18 Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008. 222 s. ISBN 978-80-7101-695-2. s. 21.

zákonem, smlouvou o zřízení právnické osoby či zakládací listinou. Dále se může jednat o členy právnické osoby, pokud to vyplývá z vnitřních organizačních předpisů právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich postavení obvyklé.19

Prodávající a kupující musí být ve smlouvě přesně identifikováni tak, aby nemohlo dojít k záměně s jinou osobou (jméno, příjmení, bydliště, datum narození, popřípadě jiný identifikátor jako rodné číslo nebo číslo občanského průkazu). U právnické osoby je to název, sídlo, identifikační číslo, popřípadě číslo registrace v obchodním rejstříku, registrace živnostenského oprávnění a identifikace fyzické osoby jako zástupce právnické osoby. Vždy musí být uvedeno, kdo je prodávající a kdo kupující.

8 PŘEDMĚT KUPNÍ SMLOUVY

Označení předmětu smlouvy je jednou z nezbytných náležitostí kupní smlouvy, bez kterého by smlouva byla neplatná.

Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty, dále pak byty nebo nebytové prostory (§ 118 odst. 1, 2 obč. z.). Podle Švestky je za věc považován ovladatelný hmotný předmět či ovladatelná přírodní síla ( energie vodní, parní, sluneční, elektrická, jaderná) a oboje slouží potřebám lidí.20

Předmětem kupní smlouvy nemůže být součást věci (§ 120 odst. 1 obč. z.), ani příslušenství věci pokud spolu s věcí tvoří funkční celek (§ 121 obč. z.). Příkladem součástí věci může být trvale připojená součástka kuchyňského robota, byť technicky oddělitelná, takovou nelze považovat za samostatnou věc s výjimkou jejího prodeje jako náhradního dílu. Potom ji lze považovat jako samostatnou věc. Právě určení součásti a příslušenství věci bývá často předmětem sporu, o tom se můžeme přesvědčit precedenty

19 XXXXX, X. Xxxxxxx spotřebitele. Praha: Aspi, 2005. 452 s. ISBN 80-7357-064-5. s. 171, s. 172.

20 Srov. XXXXXXX, X., In XXXXXXX, X., XXXXXXXX, O., XXXXXXX, M., XXXXXX, J., a kol. Občanský zákoník: komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006. 1491 s. ISBN 80-7179-486-4. s. 453.

v rozhodnutích soudů, kdy judikatura uvádí: „Přístavba k rodinnému domku je součástí domku.“21 Dále je v judikátu občanskoprávního soudu uvedeno: „Pozemky mohou být opatřeny stavbami různého druhu (kůlnami, altány atd.) zařízeními (studnou, vodovodním vedením, bazénem atd.) nebo osázeny nejrůznějším porostem. Uváděné stavby, zařízení a porosty však nemohou být předmětem kupní smlouvy, pokud nemají povahu samostatných věcí, což zpravidla u těchto staveb, zařízení a tím méně pak porostů nebývá; jde totiž téměř vždy o součást pozemků (ve smyslu ustanovení § 120 obč. z.), jako je tomu zjevně u porostů, nebo příslušenství věci (ve smyslu ustanovení § 121 odst. 1 obč. z.), jako je tomu např. u studní a sklepů na těchto pozemcích.“22

Prodávat se nesmí platné peníze, lze však obchodovat s valutami a cennými papíry.

Předmět koupě nemusí existovat v době uzavření kupní smlouvy, nemusí být ani jisté, zda skutečně bude, v jakém množství, kvalitě a podobně. Tehdy se jedná o tzv. koupi věci budoucí.

Další podmínkou platnosti kupní smlouvy (ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. z.) je dostatečné určení předmětu kupní smlouvy. Pokud není předmět dostatečně definován co do jeho vlastností, objemu, množství, kvality a dalších a není tedy možné předmět dostatečně identifikovat, smlouva tedy nesplňuje zákonné náležitosti a je neplatná. V případě prodeje věci úhrnem bez uvedení konkrétního množství věci je nutné vymezení tohoto úhrnu například místem, kde se věci k datu uzavření smlouvy nacházejí (například při převodu nemovitostí nelze konkretizovat každou jednotlivou věc, proto se použije souhrn věcí, které se v daný okamžik v místě nacházejí).

Xxxxxx a Xxxxxxxx uvádí: „Pro věci nemovité platí zvláštní forma smlouvy (§ 46), jakož i zvláštní ustanovení o jejich nabývání do vlastnictví (§ 133 odst. 2, 3). Jsou – li předmětem smlouvy práva ( pohledávky), jde o postoupení objednávky (cesi) - § 524, je

– li předmětem smlouvy dluh (závazek), jde již o převzetí dluhu (§ 531). Jsou – li předmětem smlouvy jiné majetkové hodnoty – např. cenné papíry, jde o smlouvu upravenou zákonem o cenných papírech ( srov. § 118). Předmětem smlouvy kupní mohou být i bytové jednotky či nebytový prostor (srov. zák. č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů , zejména ve znění zák. č. 103/2000 Sb.). Určitý druh věcí je však

21 Judikatura R 11/64.

22 Judikatura S I (s. 592).

z předmětu kupní smlouvy vyloučen. Podle zákona o ochraně spotřebitele nikdo nesmí prodávat, darovat nebezpečné výrobky (§ 7), nikdo nesmí vyrábět, dovážet, vyvážet, nabízet, prodávat a darovat výrobky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami (§ 7a). Není – li prodávající vlastníkem prodávané věci a přesto kupní smlouvu uzavře, nezpůsobí tato skutečnost neplatnost této smlouvy, avšak kupující nenabude vlastnické právo, i když by byl v dobré víře, že prodávající je vlastníkem („nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má“ – k zásadně odlišné úpravě nabytí vlastnictví od nevlastníka srov. § 446 obchodního zákoníku). Předmětem kupní smlouvy mohou být jak věci, které již existují (nikoli ale ty, které již zanikly), tak i ty, které mají v budoucnu teprve vzniknout (např. budoucí úroda). Má – li být předmětem smlouvy zhotovení nové individuálně určené věci, jako např. stavba budovy, bude se jednat již o smlouvu o dílo ( k jejím odlišnostem od smlouvy kupní srov. výklad k ustanovení § 631 a násl.). Od koupě věci budoucí, kdy se kupující zavazuje zaplatit kupní cenu jen za věc, která bude skutečně prodávajícím dodána, se odlišuje koupě naděje, kdy se kupující zavazuje zaplatit pevnou kupní cenu, a to bez zřetele k tomu, jaký bude předmět kupní smlouvy (jeho množství, kvalita atp.). Občanský zákoník koupi naděje výslovně upravuje v ustanovení § 595.“23

9 KUPNÍ CENA

Další nezbytnou součástí kupní smlouvy je uvedení kupní ceny, která je úplatou za předmět koupě. Úplata musí být vyjádřena v penězích. Pokud tomu tak není, nejde o smlouvu kupní, ale smlouvu směnnou tzn. výměna věci za věc popřípadě může jít o smlouvu nepojmenovanou (výměna věci za provedení prací apod.). Zákon ukládá kupujícímu povinnost uhradit dohodnutou kupní cenu prodávajícímu. Stanovení kupní ceny je na dohodě mezi prodávajícím a kupujícím, ale vždy se musí řídit obecně závaznými právními předpisy (§ 589 obč. z.), jinak je smlouva neplatná (§ 40a obč. z.). Xxxxxx a Xxxxxxxx uvádí: „Tímto obecně závazným předpisem je v současné době zákon

23 XXXXXX, X., XXXXXXXX, D., In XXXXX X. a kol., Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. 2. sv. s. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7. s. 1721, s. 1722.

o cenách, č. 526/1990 Sb., ve znění dalších předpisů. Ten stanoví, pokud jde o sjednávání ceny, že dohoda o ceně je dohoda o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje. Dohoda o ceně vzniká také tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu výše požadované prodávajícím (§ 2 odst. 2 zákona o cenách).“24 Podle Nesnídala nesmí vzniknout ani na jedné straně nepřiměřený prospěch. To znamená, že prodávající nesmí zneužívat svého postavení k získání nepřiměřeného prospěchu sjednáním nepřiměřené ceny nebo nákladů. Stejně tak kupující nesmí zneužít svého postavení k získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu nákupem za cenu, která výrazně neodpovídá vynaloženým a oprávněným nákladům.25 Při sjednávání ceny, mezi prodávajícím a kupujícím (spotřebitelem), je dalším používaným obecně závazným předpisem ustanovení § 3c zák.o ochr. spotř.

Způsob zaplacení kupní ceny se odvíjí od dohody mezi smluvními stranami.

Může to být například hotově, poštovní poukázkou nebo bankovním převodem.

Splatnost kupní ceny může být stanovena ve smlouvě v rámci tzv. platebních podmínek. Kupující je povinen zaplatit cenu dle této dohody, podle zvyklosti nebo bez zbytečného odkladu.Nezaplatí – li kupující cenu včas je prodávající oprávněn odevzdání předmětu koupě odepřít. Je – li předmět koupě odesílán na místo plnění nebo určení, není kupující povinen zaplatit cenu, dokud nemá možnost si předmět koupě prohlédnout (§ 591 obč. z.). Zvyklostí může být například platba kupujícího převodem z účtu do jednoho týdne. Jestliže není splatnost kupní ceny dohodnuta, v tom případě je kupující povinen zaplatit cenu první den poté, kdy byl o zaplacení požádán prodávajícím (§ 563 obč. z.) Kupující je dále povinen zaplatit kupní cenu v tom místě, které je ve smlouvě dohodnuté nebo může místo vyplynout ze sjednaného způsobu úhrady ceny. Jestliže není místo úhrady kupní ceny ve smlouvě stanoveno, pak je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Pokud se smluvní strany na ceně nedohodnou, ke sjednání smlouvy nedojde.

Při plnění povinností smluvních stran tzn. na straně prodávajícího plnit předmět kupní smlouvy a na straně kupujícího plnit kupní cenu, může dojít k současnému plnění povinností tzn., že prodávající odevzdá předmět koupě oproti zaplacení ceny předmětu

24 XXXXXX, X., XXXXXXXX, D., In XXXXX X. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. 2. sv. s. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7. s. 1722.

25 Srov. XXXXXXXX, X. Xxxxxxxxx pro dohodu. Ekonom. 1997, č. 29. XXXX 0000-0000. s. 49.

smlouvy. Příkladem je prodej v samoobslužném obchodě. Teprve zaplacení kupní ceny u pokladny je okamžikem uzavření smlouvy a převodu vlastnického práva.26 Dalším druhem plnění je zaplacení kupní ceny před odevzdáním předmětu kupní smlouvy, tzv. prenumerační koupě. Například se může jednat o platbu předem na účet prodávajícího.Takového způsobu platby se nejčastěji využívá při sjednání kupní smlouvy prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku (internet apod.), v takovém případě musí obchodník uvádět zejména informaci o firmě, jejím názvu a sídle, informaci o druhu a jakosti zboží, o možnosti vrácení a reklamace zboží, musí uvést celkovou cenu včetně všech souvisejících poplatků, nákladů na dodání, nákladů na použití komunikačních prostředků na dálku (§ 53 obč. z.). Pokud smlouva ujednává, že bude kupní cena uhrazena až po odevzdání předmětu smlouvy jedná se zpravidla o fakturaci či koupi na úvěr.

10 NABYTÍ VLASTNICKÉHO PRÁVA

Podle Xxxxxxxxx je nabývacím titulem vlastnického práva kupní smlouva. K nabytí vlastnického práva nedochází automaticky uzavřením kupní smlouvy, z kupní smlouvy však vyplývá povinnost vlastnické právo na kupujícího převést. Aby prodávající mohl vlastnické právo na kupujícího převést musí kupujícímu dle zákonné úpravy umožnit vlastnické právo nabýt. K převedení vlastnického práva je nutné, aby prodávající byl oprávněn nakládat s vlastnickým právem k prodávané věci. Toto právo má především sám vlastník, ale přesto, že občanský zákoník neobsahuje ustanovení podle něhož lze nabýt vlastnictví od nevlastníka, lze dovodit, že nabytí vlastnického práva od nevlastníka je možné například pokud věc prodává se souhlasem vlastníka.

Co se týká nemovitosti dochází k převodu vlastnického práva zápisem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Před rozhodnutím o vkladu prověřuje Katastrální úřad jisté náležitosti jako například, zda je prodávající vlastníkem nemovitosti v okamžiku uzavření kupní smlouvy, zda má smlouva předepsanou formu, zda jsou určitě označeny převáděné nemovitosti a zda není prodávající omezen

26 Srov. § 614 odst.3 obč. z.

s nakládáním s převáděnou nemovitostí. Právní účinek převodu vlastnického práva nastane ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Převádí – li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy (§ 133 odst. 3 obč. z.).

Nabytí vlastnického práva u movité věci (není – li ve smlouvě určeno jinak) je spojeno s převzetím věci, a to jak fyzickým tak symbolickým. Fyzickým převzetím věci se rozumí její uchopení, symbolickým potom převzetí potřebných dokladů nebo klíčů či jiných potřeb k užívání věci. Smluvní strany se mohou dohodnout na jiné době nabytí vlastnického práva, než která je určena zákonem. Toto ustanovení má často v kupní smlouvě povahu výhrady vlastnictví, smluvní strany v ní projevují vůli, aby vlastnické právo přešlo na kupujícího až po zaplacení kupní ceny (§ 601 obč. z.).27

Sama zastávám názor, že u převodu nemovitostí by mohlo vlastnictví na kupujícího přecházet stejně jako u movitých věcí ke dni uzavření smlouvy nebo ke dni předání a nečekat až na formální podání dokumentů do katastru nemovitostí. Obdobný názor převládl při tvorbě návrhu nového občanského zákoníku „de lege ferenda“28 z dílny ministra Xxxxxxxxx, kde se počítá s přechodem vlastnického práva ke dni podpisu kupní smlouvy k nemovitosti. Domnívám se, že pokud některá ze stran potřebuje převod vlastnictví ponechat do doby uhrazení kupní ceny, může využít stávajících možností v zákoně a uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí a samotné stvrzení kupní smlouvy ponechat na dobu, kdy budou možná rizika převodu eliminována.

27 Srov.XXXXXXXXX, M., In XXXXXXX X., XXXXXX, J a kol. Občanské právo hmotné 2 – díl třetí: závazkové právo. 5. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009. 550 s. ISBN 978–80–0000-000-0. s. 160, 161.

28 Z hlediska připravované právní úpravy úvaha o tom, jaké by právo mělo být, co z hlediska uvažujícího subjektu by mělo či nemělo být upraveno De lege ferenda označuje námět pro přípravu nové právní úpravy, diskusi o její potřebnosti a smyslu, popřípadě kritiku navrhovaných osnov koncipovaných či renovovaných zákonů.

11 PRÁVA A POVINNOSTI SMLUVNÍCH STRAN

Z kupní smlouvy vyplývají vždy pro obě smluvní strany to znamená pro kupujícího i pro prodávajícího určitá práva a povinnosti. Tato práva a povinnosti jsou vzájemně podmíněné. Z toho vyplývá, že kupní smlouva je typickým příkladem synallagmatických smluv.

Závazkem prodávajícího je především dodat věc kupujícímu a převést vlastnické právo Na druhé straně závazkem kupujícího je věc převzít a zaplatit dohodnutou kupní cenu.

Vedle podstatných náležitostí kupní smlouva obsahuje i vedlejší ujednání, která jsou obsažena v ustanoveních § 601 – 610 obč. z. Jedná se především o výhradu vlastnictví, předkupní právo, právo zpětné koupě a jiná vedlejší ujednání. Pokud dojde k porušení práv a povinností vyplývajících z kupní smlouvy, vznikne odpovědnostní vztah.

11.1 Povinnosti prodávajícího

Povinností prodávajícího je dodat věc kupujícímu a převést vlastnické právo k předmětu kupní smlouvy. Dodání věci musí proběhnout ve lhůtě a v místě plnění, které si smluvní strany dohodly. Není – li lhůta dodání ve smlouvě určena, povinností prodávajícího je odevzdat věc bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Jestliže má daná věc zůstat u prodávajícího na základě smlouvy nájemní nebo schovací, je věc odevzdána teprve tehdy, kdy pronájem nebo úschova končí. Pokud kupující nabyl vlastnické právo dříve, má povinnost prodávající předmět smlouvy pečlivě opatrovat až do odevzdání dané věci. Jestliže má prodávaná věc vady, o nichž prodávající ví, má povinnost na ně kupujícího upozornit (§ 596 obč.z.).

Stěžejním právem prodávajícího je požadovat uhrazení kupní ceny ve stanovené výši, lhůtě, způsobu a místě plnění. V případě nedodržení takového závazku ze strany kupujícího, má prodávající právo požadovat úrok z prodlení a náhradu vzniklé škody. Kupující se může dostat do prodlení i s převzetím věci tím, že neposkytne potřebnou součinnost – není přítomen v době a místě předání dle kupní smlouvy. V takovém případě může prodávající předmět převodu uložit na náklady kupujícího do doby převzetí, nebo ji prodat na účet kupujícího (§ 592 obč. z.).

11.1.1 Předání předmětu smlouvy

Předání předmětu smlouvy znamená přechod vlastnictví a držení v místě plnění - zpravidla fyzické předání věci prodávajícím a zároveň její převzetí kupujícím.

Předání věci bývá zpravidla vázáno na uhrazení kupní ceny, pokud tedy k plnění dle smlouvy nedojde, má prodávající právo odepřít vydání věci do doby uhrazení plné kupní ceny, popřípadě od smlouvy odstoupit. Právo předmět převodu zadržet do doby zaplacení je zakotveno v § 591 obč. z., možnost odstoupit od smlouvy je zakotvena v § 517, odst. 1 obč. z. pokud svůj závazek kupující nesplní i v dodatečné přiměřené lhůtě.

11.1.2 Poskytnutí záruky

Prodávající při prodeji věci deklaruje určité vlastnosti věci, kvalitu, množství, jakost a podobně. Prodávající ze zákona ručí za takto deklarované vlastnosti a je povinen poskytnout kupujícímu minimální zákonnou záruku podle druhu převáděné věci. Prodávající se s kupujícím může dohodnout na poskytnutí delší, než zákonné záruky, zejména v případě získání konkurenční výhody jiným, než cenovým zvýhodněním. Vyskytnou-li se v zákonné nebo smluvně dohodnuté lhůtě vady na předmětu převodu, má kupující právo uplatnit na prodávajícím požadavek na odstranění vady nebo slevu z kupní ceny či jinou náhradu, může v určitých případech i odstoupit od kupní smlouvy.

11.2 Práva a povinnosti kupujícího

Povinností i právem kupujícího je danou věc převzít, povinností je zaplatit prodávajícímu dohodnutou kupní cenu. Dalším právem kupujícího je uplatňovat odpovědnost za vady vůči prodávajícímu.

Pokud se na věci projeví vada dodatečně , má kupující právo uplatnit přiměřenou slevu dle rozsahu a povahy vady, nebo může odstoupit od kupní smlouvy (§ 597 obč.z.). V takovém případě jsou smluvní strany povinny vrátit sobě navzájem poskytnutá plnění.

11.2.1 Převzetí předmětu smlouvy

Xxxxxx a Xxxxxxxx uvádí: „ Převzetím movité věci rozumí soudní praxe faktické

(fyzické, hmotné) uchopení, přebrání této věci „ z ruky do ruky“, a u věcí vyžadujících

k užívání doklady ( např. řidičský průkaz k autu) je vedle fyzického přebrání zapotřebí i předání příslušenství. V některých případech může být naroveň převzetí postaveno i prohlášení, ovšem pouze tehdy, má – li tento subjekt již v držení (např. na základě půjčky), přičemž prohlášení se netýká převzetí, ale toho, že bude věc nadále užívat již jako vlastník. I zde musí předcházet fyzické přebrání této movité věci.“29

Další možností je, že převzetí i převod vlastnictví k prodané movité věci přechází na kupujícího až po zaplacení kupní ceny. Jde o tzv. výhradu vlastnictví na základě dohody mezi smluvními stranami, která musí být písemná (§ 601 obč. z.). Po dobu trvání výhrady vlastnictví nemůže kupující s danou věcí volně nakládat a na věc je ve vztahu k němu pohlíženo jako na věc cizí, pouze mu svěřenou. Zdražil uvádí:

„V takovém případě platí, že nevyplývá – li ze smlouvy něco jiného, přechází nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení na kupujícího odevzdáním věci. Kupující, který má věc ve své dispozici, tak nese riziko spojené s tím, že věc bude poškozena nebo zničena.“30

Xxxxxx a Xxxxxxxx uvádí: „Prohlášení kupujícího v kupní smlouvě, že předmět koupě „ přijímá“, nenahrazuje fyzické uchopení movité věci.“31 Zejména, pokud se jedná o věci větší hodnoty, je lepší věc předat prodávajícím a převzít kupujícím společně a na základě toho vyhotovit předávací protokol s vyznačením všech podstatných skutečností o předání a převzetí. Těmi mohou být například místo a čas převzetí, vlastnosti věci v době předání, předané příslušenství, stvrzení účasti nezávislého účastníka předání a podobně.

Kupující je povinen k předání věci ze strany prodávajícího poskytnout potřebnou součinnost – to znamená umožnit prodávajícímu věc fyzicky odevzdat.

Z kupní smlouvy plyne prodávajícímu také povinnost převést na kupujícího vlastnické právo. Je-li předmětem kupní smlouva věc movitá, přechází vlastnictví na kupujícího v době, kdy ji převezme. Kupní smlouva je právním titulem, který dokládá nabytí vlastnictví. Ke splnění povinnosti převést vlastnictví je zapotřebí, aby prodávající

29 XXXXXX, X., XXXXXXXX, D., In XXXXX X. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. 2. sv., s. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7.s. 1722.

30 ZDRAŽIL, M., O ochraně spotřebitele. Praha: Linde, 2000. 231 s. ISBN 80-7201-240-1. s. 90.

31 XXXXXX, X., XXXXXXXX, D., In XXXXX X. a kol., Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2008. 2. sv., s. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7.s. 1722.

měl oprávnění nakládat s vlastnickým právem k dané věci. To v praxi znamená, že nakládat s vlastnickým právem může nejen sám vlastník, ale i jiná osoba se souhlasem vlastníka a nabýt vlastnické právo lze i od nevlastníka. Příkladem může být zastoupení na základě plné moci, kdy se vlastník nechá zastoupit v této věci jinou osobou. Oprávnění musí být v platnosti v době rozhodné pro nabytí vlastnického práva.

U nemovitostí přechází vlastnické právo na kupujícího ke dni zapsání vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Právní účinky vkladu vznikají na základě rozhodnutí v den, kdy smluvní strany podají návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí společně se smlouvami. Smlouvy musí splňovat formální náležitosti ( forma, prohlášení prodávajícího, že je oprávněn v nakládání s nemovitostí, přesné a určité označení nemovitosti a další), které katastrální úřad zkoumá před rozhodnutím o povolení vkladu vlastnictví. Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy (§133 odst. 3 obč.z.).

11.2.2 Úhrada kupní ceny

Základní zákonnou povinností kupujícího, plynoucí z kupní smlouvy, je uhrazení kupní ceny. Ve smlouvě by měl být, kromě výše kupní ceny, stanoven termín plnění – uhrazení kupní ceny a také místo plnění, kterým může být například prodejna, místo bydliště některého z účastníků smluvního vztahu, účet vedený v bance a nebo případně jiné místo, na kterém se smluvní strany dohodnou. Pokud není termín ve smlouvě stanoven, potom platí, že by měl kupující cenu uhradit bezodkladně v nejbližším možném termínu, zpravidla proti předání věci. Nestanoví-li smlouva místo plnění, potom je kupní cena splatná v místě bydliště nebo sídla dlužníka (§ 567 odst. 1 obč.z.). Kupní cena může být hrazena ve splátkách, v takovém případě se kupující stává majitelem věci až po úplném uhrazení celé kupní ceny ( pokud není ve smlouvě stanoveno jinak ). V jiném případě může kupující uhradit cenu dopředu a to zejména v případě, kdy věc ještě fyzicky neexistuje – kupující si kupuje věc, která se musí vyrobit. Mezi způsoby úhrady kupní ceny, kromě hotovostní platby „z ruky do ruky“, řadíme také bezhotovostní převod peněz na účet nebo úhradu poštovní poukázkou. U obou forem je rozhodující doba poukázání (§ 567 odst. 2 obč.z.), tj. podání příkazu k úhradě nebo podání na poště (pokud není ve smlouvě dohodnuto jinak), ke splnění závazku dochází až po připsání částky na účet.

12 PRODEJ ZBOŽÍ V OBCHODĚ

Prodej a koupě zboží v obchodě tvoří každodenní úkony života každého z nás. Prodávající může být fyzická nebo právnická osoba, avšak musí jít v obou případech o podnikatele a prodej zboží musí souviset s jejich podnikatelskou činností. Na straně kupujícího nejde o obchod jako podnikatelskou činnost, ale o získání předmětu k uspokojení vlastní potřeby. Toto je upraveno zvláštními ustanoveními v občanském zákoníku (§ 612 - § 627 obč. z.). Tento prodej vyžaduje v některých směrech odlišnou a podrobnější právní úpravu oproti obecné úpravě kupní smlouvy, jelikož na jedné straně vystupuje podnikatel vybavený podrobnější znalostí zákona a na straně druhé laik, který se zpravidla v právních normách tolik neorientuje. Proto je obchodník dle zákona povinen informovat spotřebitele o prodávaném zboží a možnostech uplatnění záručních podmínek. Je zde větší omezení smluvní volnosti účastníků – větší množství tzv. jednostranně kogentních ustanovení, která není možné vyloučit a v důsledku toho chrání spotřebitele. Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě obsahují také zpřísněná ustanovení týkající se shody s kupní smlouvou (pravidel jakosti a množství), zákonnou záruku atd. Typické pro prodej zboží v obchodě je častá absence písemné formy kupní smlouvy.

Prodej zboží v obchodě v tomto případě neznamená prodej v konkrétním kamenném obchodě nebo stánku na tržnici, ale činnost podnikatele, tedy takovou, kterou obchodník provádí. Typická je však činnost prováděná ve vyhrazených prostorách, kterým se říká obchod. Zvláštní ustanovení budou tedy použita na veškeré smlouvy uzavřené mezi prodávajícím (podnikatelem) a kupujícím (spotřebitelem) v tzv.

„kamenném obchodě“ i mimo něj např. i ve stánku na tržnici, pojízdné prodejně atd. Dále pak smlouvy uzavřené přes internet, nebo jiný prostředek komunikace na dálku. U posledních jmenovaných je pozice spotřebitele ještě zvlášť posílena např. možností zakoupené zboží ve stanovené lhůtě bez udání důvodu vrátit (§ 53 odst. 7 obč. z.).

12.1 Specifika prodeje zboží v obchodě

Prodej zboží v obchodě je zvláštním typem kupní smlouvy. Na jedné straně vystupuje podnikatel jako prodávající, na druhé straně spotřebitel jako kupující. Právní povahou prodeje zboží v obchodě dochází k uzavření kupní smlouvy dohodou mezi

smluvními stranami (prodávající a spotřebitel) na podstatných náležitostech smlouvy, tj. předmětu koupě a kupní ceně. V obchodě zpravidla nahrazuje dohodu o kupní ceně trh, kdy je cena určena poptávkou po určitém druhu zboží a ochotou spotřebitelů cenu za zboží zaplatit. Obvyklým ujednáním, ne však nezbytným je ujednání o době a místě dodání zboží. Prodávající má povinnost zboží kupujícímu předat, kupující musí zboží zaplatit a převzít.

Podnikatelem může být právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, fyzická osoba podnikající pouze na základě živnostenského oprávnění, jiná osoba podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů nebo fyzická osoba provozující zemědělskou výrobu registrovaná podle zvláštního předpisu.32

V českém právním řádu existují dvě definice pojmu spotřebitel. Spotřebitelem podle zákona o ochraně spotřebitele (§ 2 odst. 1a zák. o ochr. spotř.) je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Výklad občanského zákoníku (§ 52 obč.z.) definuje spotřebitele jako fyzickou osobu , která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

V běžném životě se můžeme setkat i s dalšími druhy prodeje. Jde o prodej na

objednávku, zásilkový prodej (tzv. prodej na dobírku) a samoobslužný prodej..

Prodej na objednávku je specifickou formou prodeje a jeho zvláštní úprava se omezuje jen na §613 obč.z., takže jinak se na tento druh prodeje aplikují všechna ustanovení o prodeji věci v obchodě. Při prodeji na objednávku je prodávající povinen obstarat ( obstaráním se rozumí věc předat na základě kupní smlouvy) objednané zboží v dohodnuté lhůtě, a není – li lhůta dohodnuta, ve lhůtě přiměřené okolnostem. Při nesplnění této povinnosti ze strany prodávajícího je možnost kupujícího (spotřebitele) odstoupit.33 Pokud má však objednané zboží dodat jiný subjekt, než ten se kterým je spotřebitel ve smluvním vztahu, může nastat otázka, kdo zodpovídá za škodu způsobenou nedodáním objednaného zboží v dohodnuté lhůtě. K tomu judikatura uvádí:

„Za škodu způsobenou nedodáním objednaného zboží v dohodnuté lhůtě na dohodnuté

32 § 2 odst. 2 obch. z.

33 § 613 obč.z.

místo se zodpovídá, i když podle dohody o prodeji věci měl občan zboží převzít u jiného dodavatele.“34

Předmětem koupě na objednávku jsou věci, které prodávající nemá k dispozici tehdy, kdy uzavírá s kupujícím smlouvu, ale může je kupujícímu dodat. Kupní smlouva pak vzniká dle obecných ustanovení o kupní smlouvě tehdy , pokud se účastníci domluví na podstatných náležitostech smlouvy a to předmětu koupě a ceně. Prodávající má povinnost věc opatřit a v dohodnuté či v přiměřené lhůtě (pokud nebyla lhůta stanovena) ji kupujícímu odevzdat. Nedodá - li prodávající věc včas má kupující právo od smlouvy odstoupit a tudíž není ani povinen převzít co původně objednal. Pokud se obě strany dohodnou na dodání věci na místo, kterou určí kupující, pak tomu odpovídá právo a zároveň povinnost věc převzít při dodání. Pokud se neuplatní výše uvedené je kupující povinen převzít věc při prodeji. Pokud by tak neučinil je právem prodávajícího požadovat poplatek za uskladnění. Lepší je výši poplatku předem dohodnout, protože právní předpis, na základě kterého by mělo dojít k určení výše poplatku, nebyl doposud vydán.

Zásilkový prodej (tzv. prodej na dobírku) je zvláštní formou prodeje na objednávku. Platí pro něj obecná ustanovení prodeje zboží v obchodě. Speciální úprava občanského zákoníku se vztahuje pouze na převod vlastnického práva na kupujícího při zásilkovém prodeji (§614). Podstata tohoto prodeje spočívá v tom, že si kupující vybere zboží podle katalogu, vydaném prodávajícím a kupující požádá o zaslání daného zboží na místo, které si určí a prodávající mu je zašle na dobírku. K odevzdání věci dojde po zaplacení kupní ceny. Vlastnické právo k věci zaslané na dobírku přechází na kupujícího v okamžiku převzetí dané věci v místě jejího dodání. Okamžik přechodu vlastnictví má důležitý význam z důvodu toho, kdo nese riziko ztráty nebo poškození dané věci. Prodávající proto nese riziko ztráty, poškození nebo zničení věci po celou dobu, kdy je zboží zasíláno, dopravováno do místa určení. Prodávající však může pro přepravu zboží využít služeb i jiného podnikatele. Z hlediska kupujícího jsou pak smluvní vztahy mezi prodávajícím a dopravcem bezvýznamné. Dojde- li totiž k poškození či ztrátě věci při přepravě je případná odpovědnost na straně prodávajícího a přepravce.

34 Judikatura R 29/77.

Samoobslužný prodej je charakteristický tím, že kupující si sám vybírá zboží z nabízeného sortimentu bez součinnosti prodávajícího. Až do zaplacení ceny za vybrané zboží může svůj výběr změnit nebo může od zakoupení věci úplně odstoupit. K přechodu vlastnictví zde dochází až zaplacením kupní ceny, což je zároveň okamžik vzniku kupní smlouvy. Pokud do této doby kupující zaviní poškození zboží nebo jeho zničení, odpovídá za způsobenou škodu (§420 obč.z.).

12.1.1 Zboží, věc a výrobek

Zboží, věc či výrobek jsou v podstatě označením pro předmět koupě. Pojem

„věc“ má širší obsah, nemusí v jiném kontextu zahrnovat pouze zboží nebo výrobky, je však v zákoně společně s pojmem zboží i v běžném styku běžně používán a pro potřeby označení předmětu koupě jednoduše srozumitelný. „Zbožím“ lze označit věci určené k prodeji, z označení zboží je patrný účel prodeje jako podnikatelské činnosti a zahrnuje vše, co podnikatel nabízí ke koupi. Označení „výrobek“, který přechází na jiného majitele prodejem v obchodě jako zboží je třeba uvést z důvodu jeho použití například v zákoně upravujícím odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku, dále jen zák. o odp. za šk. způs. vad výr. 35

12.1.2 Pojem obchod

Pojem ochod může být chápán ve dvojím slova smyslu. Buď jako obchod v reálném smyslu slova tzn. jednotku obchodní činnosti jako jsou např. provozovny, prodejny, supermarkety, hypermarkety, prodejní sklady. Nebo může být obchod chápán jako samotná činnost prodávajícího (podnikatele). Obchod lze tedy chápat jako podnikatelskou činnost za účelem vytvoření zisku prostřednictvím prodeje zboží či služeb. K tomu se vztahují zvláštní ustanovení občanského zákoníku (§ 612- §627), která upravují prodej zboží v obchodě. Ovšem i tato samotná činnost je v praxi nejčastěji realizována ve vyhrazeném prostoru „obchodě“. Nesmíme opomíjet skutečnost, že do prodeje zboží v obchodě patří např. i smlouvy uzavřené na tržnici ve stánku, smlouvy uzavřené přes internet nebo s podomními prodejci.

35 z. č. 59/1998 Sb., o odp. za šk. způs. vad. výr.

De lege ferenda by bylo vhodné, aby občanský zákoník zahrnoval věcnou definici termínu „obchod“, protože není jasné v jakém smyslu zákonodárce tento pojem používá.

12.1.3 Věci vyloučené z obchodu

Podle Xxxxxxxxx lze za věci vyloučené z obchodu považovat takové věci, které nejsou autonomními předměty občanskoprávních vztahů. Dále jsou to věci legálně nezcizitelné tzn. věci z právního obchodu zcela vyloučené. Další kategorií jsou věci zcela nevyloučené z právního obchodu, avšak jejich prodej je omezen. Jde například o zbraně, střelivo, vojenský materiál, jedy, toxické a omamné látky, některé chemikálie. Jestliže však dojde k legálnímu prodeji těchto věcí, tzn. prodeji jen určitým osobám, prodej určitého množství, prodeji na základě licence kupujícího, pak se tento prodej řídí dle zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě (§ 612 obč. z.), jestliže nedojde v souvislosti s tímto obchodem k dalšímu omezení smluvní volnosti stran.36

12.2 Ochrana práva spotřebitele

Ochrana spotřebitele při prodeji zboží v obchodě je v českém právním řádu zakotvena celou řadou právních předpisů soukromoprávní i veřejnoprávní povahy. Důvodem je zájem společnosti na ochraně spotřebitele, který je považován za slabší stranu sjednávané spotřebitelské smlouvy. Xxxxxxxxxxx uvádí: „Při uzavírání smluv zaujímá spotřebitel navzdory své formální rovnosti s poskytovatelem reálně nevýhodné postavení, a to i při převažující nabídce nad poptávkou, natož v situaci opačné. K tomu musíme přičíst i převládající nedostatek odborných znalostí spotřebitelů, který vede k tomu, že jsou poměrně jednoduchým způsobem přesvědčeni dodavatelem k uzavření smlouvy za nevýhodných podmínek jen proto, že dodavatel produkt nadhodnotí například v rámci své prezentace.“37 Dodavatel je tedy považován za profesionála

36 XXXXXXXX, X., In XXXXX, K., a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vydání.

Praha: Linde, 2008. 2. sv., s. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7. s. 1803.

37 XXXXXXXXXXX, X. Ochrana slabší strany. In XXXXXXX, M. (ed.) Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny. 1.vydání. Olomouc: UP, 2006. 677 s. ISBN 80- 244-1565-8. s. 309.

vyzbrojeného lepšími právními informacemi, informacemi o povaze prodávaného výrobku, znalostmi psychologie prodeje a dalších.

Ochrana spotřebitele má počátek již v 19. století, kdy zákonodárce zjistil, že nelze volností ve smluvních vztazích zajistit rovnost pro obě strany. Vztahy mezi kupujícím a prodávajícím nebyly ještě tak složité, prodávající museli reagovat na požadavky kupujících a nemohli si dovolit svým nevhodným chováním, přijít o své zákazníky. To vše vedlo k ukázněnosti prodávajících a proto zvýšená právní potřeba ochrany spotřebitele nebyla nutná. Jedny z prvních oblastí práva, kde se zavedla ochrana tzv. slabší strany, byly právo pracovní a nájemní. Tato ochrana omezovala volnost silnější smluvní strany , tzn. zaměstnance a nájemce. Po druhé světové válce s celkovým rozvojem trhu docházelo k nerovnému postavení smluvních stran. Proto se i potřeba ochrany slabší strany - spotřebitele zvyšovala, právě pro jeho zhoršující se postavení. Spotřebitel měl možnost vybírat z velkého množství zboží, informace o jeho vlastnostech, způsobu užívání však byly nedostačující. Se vzrůstajícím počtem prodávajících a poskytovatelů služeb se zvyšovala i jejich anonymita. Docházelo k nekalým obchodním praktikám. Spotřebitelé byli vystavováni tlaku ze strany výrobců. Dělo se to například formou reklamy, která spotřebitele mnohdy nutila danou věc koupit, pro její vyjímečné vlastnosti. Podle Xxxxxxxxxxx si ve druhé polovině 20. století sami spotřebitelé začínaly uvědomovat nutnost legislativní a institucionální regulace na jejich ochranu. Začínali se sdružovat ve spotřebitelských organizacích, jejichž jediným cílem bylo vrátit vztah mezi spotřebitelem a výrobcem do rovnováhy. Tyto organizace nutili výrobce více naslouchat požadavkům a potřebám spotřebitelů, a chtěli zajistit, aby se stát stal jakýmsi garantem ochrany spotřebitele.38

Ochrana spotřebitele je u nás stále aktuálnější, zejména s ohledem na přistoupení České republiky k Evropským společenstvím. Zde je obecně problematika ochrany spotřebitele upravena „ Římskou úmluvou o zřízení Evropského hospodářského prostoru“ z roku 1957. Konkrétní požadavky na obsah právních norem jednotlivých členských států pak obsahují směrnice závazné pro Českou republiku. Těmi jsou například směrnice Rady 79/581/EHS, o ochraně spotřebitele při uvádění cen potravinářských výrobků, dále směrnice Rady 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve

38 Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008. 222 s. ISBN 978-80-7101-695-2. s. 15.

spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.

Mezi právní předpisy zabývající se ochranou spotřebitele patří především zákon. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, dále zákon. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákon č. 513/ 1991 Sb., obchodní zákoník.

Zákon o ochraně spotřebitele patří mezi soukromoprávní ochranu spotřebitele a předpisuje dodavatelům povinnosti, které vedou k poctivému prodeji tzn. prodávat věci ve správné jakosti, hmotnosti, míře a množství. Kupujícímu musí být ze strany prodávajícího umožněno si danou věc nejdříve prohlédnout a následně zkontrolovat výše uvedené vlastnosti věci. Další povinností je prodávat předměty v hygienicky nezávadných obalech nebo je do nich při prodeji zabalit a při samoobslužném prodeji tento hygienicky nezávadný obal poskytnout kupujícímu. Důležitá je také informační povinnost na straně prodávajícího, tzn. poskytnout spotřebiteli veškeré informace o výrobku jako jsou například jeho vlastnosti, výrobce, dovozce, dodavatel, množství, jakost, datum výroby, trvanlivost, způsob používání, cena a samozřejmě také možnosti uplatnění práva z odpovědnosti za vady které se podrobněji věnuji v jedné z následujících kapitol. Prodávající je povinen předvést věc kupujícímu na jeho žádost pokud to povaha věci umožňuje a vydat doklad o zakoupení věci. Veřejnoprávní ochranu spotřebitele zajišťují orgány státní správy, které mohou za nedodržování a porušování povinností, plynoucí ze zákona o ochraně spotřebitele nebo z dalších speciálních zákonů (např. povinnosti podnikatelů dle § 2 odst. 2 obch.z.), ukládat sankce.

Další soukromoprávní ochranou spotřebitele je Občanský zákoník a především jeho zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě (§ 612 a násl. obč. z.), a speciální ustanovení ke spotřebitelským smlouvám (§ 52 a násl. obč. z.). Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě jsou speciálními ustanoveními k ustanovením obecné kupní smlouvy (§ 588 – 600, 610 obč. z.).

Zásadní ochranou spotřebitele je trestněprávní odpovědnost prodávajícího, zejména v souvislosti s častou trestnou činností obchodníků v podobě poškozování spotřebitele (§ 253 trestního zákoníku)39

39 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

12.3 Shoda s kupní smlouvou

Shoda s kupní smlouvou klade požadavky na zboží v okamžiku jeho převzetí kupujícím tzn., že prodávající je povinen dodat zboží bez vad, popřípadě s vlastnostmi určenými, dohodnutými nebo obvyklými. občanský zákoník uvádí definici, že prodávaná věc má jakost a užitné vlastnosti smlouvou požadované, prodávajícím, výrobcem nebo jeho zástupcem popisované, nebo na základě jimi prováděné reklamy očekávané, popřípadě jakost a užitné vlastnosti pro věc takového druhu obvyklé, že odpovídá požadavkům právních předpisů, je v tomu odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a odpovídá účelu, který prodávající pro použití věci uvádí nebo pro který se věc obvykle používá. Příkladem může být koupě televizoru, u kterého výrobce uvádí, že součástí je teletext, ale po rozbalení a instalaci doma zjistíte, že teletext v televizoru není. V takovém případě není daná věc ve shodě s kupní smlouvou (§ 616 obč. z.) a kupující má právo na uvedení televizoru do shody s kupní smlouvou a to buď opravou nebo výměnou. Není – li takový postup možný může kupující žádat slevu z ceny nebo od smlouvy odstoupit. Odstoupit od smlouvy lze například tehdy, když prodávající nemá na skladě stejné zboží Pokud k danému výrobku nemá kupující důvěru, lze se na vrácení peněz s prodávajícím jedině dohodnout. Připouští – li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby její činnost mu byla předvedena.40 Judikatura ještě blíže rozvádí, jaký stupeň jakosti má prodávané zboží mít, není – li o tom dohody mezi účastníky smlouvy, ani tento údaj nevyplývá z obecně závazného předpisu či technické normy. Pokud v konkrétním případě nebyl stupeň jakosti dohodnut ani nevyplývá z právního předpisu či z technické normy, lze zpravidla vycházet z toho, že prodávaná věc musí mít obvyklou jakost41.

Podobné povinnosti, které stanoví občanský zákoník prodávajícímu ve vztahu ke shodě věci s kupní smlouvou, týkající se jakosti, množství, míry, hmotnosti atd., rovněž stanoví zákon o ochraně spotřebitele42. Pokud tedy dojde k rozporu v této věci je obrana možná nejen soukromoprávní cestou, ale i cestou veřejnoprávní, došlo – li k porušení zákona o ochraně spotřxxxxxxx00 či zákona o České obchodní inspekci44.

40 § 616 odst. 2 obč.z.

41 Judikatura R 22/83 (s. 112, odst. 2 a s. 113, odst.1).

42 z. č. 634/1992 Sb., zák. o ochr. spotř.

43 z. č. 634/1992 Sb., zák. o ochr. spotř.

V zásadě jde o to, že prodávaná věc musí mít požadovanou popř. popisovanou, očekávanou nebo obvyklou jakost, množství, míru a hmotnost. Pokud tomu tak není, způsobil prodávající protiprávní úkon. Ten je pak základem odpovědnosti za vady (§619 obč.z.). Pokud se však vada na věci projeví ve lhůtě do 6 měsíců ode dne jejího převzetí, jedná se podle Xxxxxxx o vyvratitelnou domněnku, že vada věci existovala již při předání věci. Domněnka neplatí, pokud to odporuje povaze věci, aniž by musel být opak prokázán. Domněnka není relevantní v případě prokázání opaku.45. Prodávající nenese odpovědnost tehdy, pokud vadu způsobil kupující (§616 odst. 3 obč.z.).

Jestliže je věc v rozporu se smlouvou, má kupující právo na bezplatné a urychlené uvedení věci do stavu, který odpovídá kupní smlouvě. Kupující může požadovat výměnu věci nebo její opravu. Není – li to možné, pak slevu z ceny nebo může od smlouvy odstoupit.

Prodávající má zákonem danou informační povinnost, která je uvedena v občanském zákoníku a zákoně o ochraně spotřebitele (§10). Ten stanoví povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o názvu výrobku, jeho vlastnostech, výrobci, příp. dovozci nebo dodavateli a o jiných informacích důležitých pro identifikaci výrobku, kterými jsou hmotnost, množství, velikost a jakost.. Jeho povinností je také informovat o složení materiálu u textilních výrobků a obuvi, dále pak o minimální trvanlivosti potravin podléhajících rychlé zkáze (§ 616 odst. 2 obč.z.). Pokud nelze prodávané výrobky označit přímo, musí být prodávajícím označeny údaji, které jsou uvedeny výše, jiným způsobem. Není – li ani to možné, musí je prodávající na žádost spotřebitele či příslušných orgánů státní správy sdělit, případně doložit nebo obojí (§10 odst. 3 zák. o ochr. spotř.).

12.4 Odpovědnost za vady prodané věci

Odpovědnost za vady je úzce spojena s informační povinností prodávajícího a navazuje na ni. Mimo informace, které spotřebitel potřebuje znát o věci kupované, zmíněné již v minulé kapitole, je povinnost prodávajícího poskytnout informace také o způsobu užívání výrobku (návod k použití). Tuto povinnost stanoví občanský zákoník

44 z. č. 64/1986 Sb., zák. o Čes. obch. insp.

45 Srov. XXXXXXX, M., In XXXXX, X., XXXXX, M., a kol. Občanský zákoník II. díl: Komentář.

Praha: Aspi Publishing, 2009. 2. sv., s. 904-1692. ISBN 978-80-7357-395-9. s. 1175.

(§ 617) a to za předpokladu, že pro užívání věci je zapotřebí, aby byla zachována zvláštní pravidla. V případě nesplnění povinnosti prodávajícím odpovídá za škodu kupujícímu v důsledku toho vzniklou.46 Zvláštními pravidly při výkladu tohoto zákona se rozumí návod či technická norma a s těmi je prodávající povinen kupujícího seznámit, to znamená sdělit mu, jaké má věc vlastnosti a jak je třeba ji používat (obsluhovat), jak se má provádět její údržba, skladování či uchování, pokud nejde o obecně známá pravidla. Podle zákona o ochraně. spotřebitele47 je prodávající povinen řádně informovat spotřebitele o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby, i o vlastnostech prodávaných výrobků, jakož i o riziku souvisejícím s poskytovanou službou, případně je povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu, aby byly srozumitelné a v českém jazyce. V této souvislosti uvádí judikatura: „Odpovědnost prodávajícího za škodu způsobenou nesplněním povinnosti k seznámení občana se zvláštními pravidly pro užívání koupené věci je odpovědností bez zřetele na zavinění, není přitom rozhodné, zda prodávající znal či neznal zvláštní pravidla, která mají být při užívání zachována.“48 Judikatura uvádí: „Odpovědnost prodávajícího obchodníka za škodu vzniklou z porušení povinnosti seznámit kupujícího se zvláštními pravidly užívání věci je odpovědností bez zřetele na zavinění.“49

Podle občanského zákoníku může být v obchodě prodáváno také zboží, které má vady. Vada může spočívat také v opotřebení dané věci. V tomto případě jde o prodej věci použité. Věci použité nebo s vadou jsou prodávány buď v normálních obchodech nebo ve zvláštních obchodech. Zákon ve vztahu k věcem s vadami stanoví, že nebrání-li vada věci v užívání účelu, jemuž slouží, pak je tato věc způsobilým předmětem kupní smlouvy. Dále má prodávající povinnost prodávat tyto věci za nižší ceny než je cena obvyklá bezvadné věci50, upozornit kupujícího na vadu věci zvláště tehdy, pokud je věc prodávána v normálním obchodě51 a popsat charakter vady, pokud to není zřejmé z povahy prodeje (§ 618 obč. z.). Podle Xxxxxxx je z povahy prodeje zřejmé, že se jedná

46 § 617 obč.z.

47 § 9 odst. 1 a 2 zák. o ochr. spotř.

48 Judikatura 63/68.

49 Judikatura 22/83 (s. 113, odst. 2).

50 § 877 obč.z.

51 § 10 odst. 6 zák. o ochr. spotř.

o prodej věcí s vadami, případně použitých tehdy, když je věc prodávána ve zvláštním typu prodejny. Jde o prodejnu označenou tak, aby bylo zřejmé, že se v ní prodávají věci s vadami nebo použité věci, například second hand, partiová prodejna ( prodej nových věcí s vadami), nebo označená část běžné prodejny. I v těchto případech musí prodávající výslovně upozornit kupujícího na to, o jakou vadu jde (§ 10 odst. 3 a 4 zák o ochr. spotř.) Jsou-li vadné věci prodávány v normálním obchodě vedle věcí bez vad, musí být vadné věci prodávány odděleně. Při vystavení dokladu o zakoupení použité věci, věci s vadou nebo výrobku, jehož užitná vlastnost je jinak omezena, nesmí být zapomenuto tyto skutečnosti vyznačit (§ 16 zák. o ochr. spotřebitele).52 Jestliže prodávající splní všechny povinnosti při prodeji použitých věcí nebo věcí s vadami, neodpovídá za vadu věci, pro kterou byla cena snížena. Pokud však tyto povinnosti nesplní nebo nesplní alespoň jednu z nich, potom odpovídá za vady prodané věci v plném rozsahu (§ 619 obč.z.).

Pod ustanovení § 618 občanského zákoníku nespadá prodej věci, u které byla kupní cena snížena z důvodu výprodeje nebo posezónního prodeje, jelikož se nejedná o věci s vadami. 53

Judikatura uvádí, že „ve smyslu ustanovení §247 (nyní §619) nejde o vadu věci koupené v obchodě, jde-li jen o projev běžného opotřebení nebo poškození, k němuž došlo zejména v důsledku nesprávného užívání věci. Z důvodové zprávy k části čtvrté, hlavě druhé občanského zákoníku (poznámka: v původním znění-nyní platí částečně pro ustanovení §612 a násl.) je zřejmé, že nejde o vadu pokud z povahy prodané věci vyplývá, že životnost věci je kratší než záruční doba, a proto při obvyklém užívání dojde k celkovému opotřebení prodané věci ještě před uplynutím záruční doby. Nejde o vadu v případě vlastností nebo projevů prodané věci, které sice mají nesporně povahu vady, avšak prodávající vzhledem k těmto vadám snížil cenu věci a kupujícího (pokud to není zřejmé již z povahy prodeje ) upozornil, že věc má vadu a o jakou vadu jde (§ 246, nyní §618).“54

52 Srov XXXXXXX, M., In XXXXXXX, X., XXXXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, X., a kol. Občanský zákoník: komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006. 1491 s. ISBN 80-7179-486-4. s. 1091.

53 §616 a §619 obč.z.

54 Judikatura 22/83 (s.123, odst. 5 a s. 124, odst. 1 a 3).

12.4.1 Odpovědnost za rozpor s kupní smlouvou

Rozporem s kupní smlouvou rozumíme situaci, kdy věc není při převzetí ve shodě s kupní smlouvou. Rozpor s kupní smlouvou, který se projeví v době šesti měsíců od převzetí věci se považuje za rozpor, existující již při převzetí věci, pokud to neodporuje povaze věci, nebo pokud se neprokáže opak (§ 616, odst.4 obč. z.). V obou případech má kupující právo na bezplatné uvedení do stavu dle kupní smlouvy výměnou nebo opravou dle vlastní volby,a to bez zbytečného odkladu ze strany prodávajícího. Pokud to není možné, smí kupující požadovat přiměřenou slevu nebo od smlouvy odstoupit. To neplatí, pokud o rozporu kupující věděl při převzetí věci, nebo ho sám způsobil.

Sama se přikláním spíše k navržení změny zákona ve smyslu, aby možnost volby způsobu uvedení do shody s kupní smlouvou byly na prodávajícím, který si zvolí takovou variantu, která je pro něj výhodnější – když náklady na uvedení do shody leží na jeho straně. V tomto bodě se mi zdá právní úprava až přehnaně ochranářská a zbytečně může zatížit prodávajícího nesmyslnými náklady nebo povinnostmi nad nezbytnou mez.

12.4.2 Odpovědnost za vady v rámci zákonné záruky

Mezi další odpovědnosti prodávajícího za vady, je odpovědnost záruční, která se dělí na zákonnou odpovědnost za vady a smluvní odpovědnost za vady. Záruční odpovědnost nebo – li záruční doba je lhůta, po kterou prodávající odpovídá kupujícímu za to, že věc je v souladu s kupní smlouvou v době jejího převzetí kupujícím, dále že věc bude po určitou dobu po převzetí bez vad . Pokud smluvní strany mezi sebou učiní takovou dohodu, která omezuje nebo ruší zákonem stanovenou záruční dobu, je taková smlouva neplatná. Jedná se o jednostranně kogentní ustanovení, které nelze omezit, a to i s ohledem na § 627 odst. 3 obč. z. Prodávající však může kupujícímu poskytnout záruku nad rámec zákonné úpravy, krátit ji nesmí.

Podle občanského zákoníku je stanovena záruční doba pro jednotlivé druhy zboží (§ 620 obč. z.). Při prodeji spotřebního zboží je záruční doba 24 měsíců, pro prodej potravinářského zboží je záruční doba osm dní, u prodeje krmiv je záruka tři týdny, u prodeje zvířat je to šest týdnů. Pokud je na obalu zboží nebo návodu připojeném vyznačena lhůta k použití věci (tzv. expirační lhůta), skončí záruční doba jakmile tato

lhůta uplyne.55 To znamená, že expirační lhůtou může být záruka prodloužena nikoliv však zkrácena. Jde například o léky, některé druhy potravin a další. To znamená, že v této lhůtě musí být daná věc reklamována, nejpozději však poslední den této lhůty. Pokud nedojde k uplatnění reklamace ve lhůtě, potom toto právo z odpovědnosti za vady zaniká. Je důležité zmínit, že záruka (podle § 620 odst. 1 obč. z.) se vztahuje pouze na spotřební zboží. Zákon již blíže pojem spotřební zboží nevymezuje. Xxxxx uvádí: „De lege ferenda by bylo vhodné, aby napříště obč. z. zahrnoval i definici tohoto pojmu, jenž je definován pouze směrnicí v článku 1 odst. 2 písm. b). Směrnice spotřebním zbožím rozumí „ fyzické movité předměty s výjimkou: zboží, které se prodává na základě výkonu rozhodnutí nebo jiných soudních opatření; vody, plynu, nejsou – li stáčeny v omezeném objemu nebo v určitém množství; elektrické energie“. Směrnice umožňuje, aby členské státy nezahrnuly do pojmu „ spotřební zboží“ zboží použité. Český zákonodárce tak činí, avšak důsledky právní úpravy, nikoli vyloučením tohoto sortimentu ze spotřebního zboží pojmově. Důsledkem je skutečnost, že se na tyto předměty nevztahuje zákonná záruka, ale odpovědnost za vady může být uplatněna pouze za takové vady, které předmět plnění měl již při převzetí tohoto předmětu.“56

Podle Xxxxxxxxxxx platí pro věci, které podléhají rychlé zkáze a použité věci (§ 619 odst. 1, 2 obč. z.), odlišný režim odpovědnosti za vady. V tomto případě prodávající není odpovědný za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci. U použitých věcí prodávající odpovídá pouze za ty vady, které se projeví při převzetí věci kupujícím. Věci podléhající rychlé zkáze musí být reklamovány nejdéle v den následující po koupi. Naopak právo spotřebitele z odpovědnosti za vady u věcí použitých zaniká, není- li uplatněno do 24 měsíců ode dne převzetí věci kupujícím.Tato doba může být na základě dohody smluvních stran zkrácena, ne však na méně než 12 měsíců a tato zkrácená doba musí být uvedena na dokladu o prodeji dané věci.

Typickým příkladem prodeje použité věci je prodej ojetého automobilu. V případě takového prodeje má prodávající odpovědnost pouze za ty vady, které existovaly již při převzetí automobilu kupujícím, ale kupující o těchto vadách nevěděl. Jestliže se vada projeví během prvních šesti měsíců, má se za to, že tato vada existovala již při převzetí

55 Srov. § 620 odst. 1 obč.z.

56 XXXXX, X. Xxxxxxx spotřebitele. Praha: Aspi, 2005. 452 s. ISBN 80-7357-064-5. s 245.

auta, pokud není prokázaný opak. Tuto vadu pak může spotřebitel reklamovat ve lhůtě 24 měsíců, nebo pokud se strany dohodnou tak ve lhůtě 12 měsíců.

Na věci prodávané za nižší cenu se záruka nevztahuje na vady, pro které byla cena snížena. Z toho vyplývá, že pokud byl kupující na tyto vady při prodeji upozorněn, nemůže danou věc pro tyto vady reklamovat. Pokud se na věci vyskytne jiná vada, pro kterou nebyla cena snížena a kupující na ni nebyl při prodeji upozorněn, je postup stejný, jakoby se nejednalo o věc za nižší cenu.57Jako příklad uvádím situaci, kdy si kupující chce koupit košili se slevou a je na ní napsáno, že ji nelze reklamovat. To však není podle § 619 odst.2 obč. z. možné, protože pokud byla košile nabízena prodávajícímu za nižší cenu z důvodu vady, neodpovídá prodávající pouze za tu vadu, pro kterou byla nižší cena stanovena.

Zákon nechává prostor pro případné zvýhodnění spotřebitele v tom smyslu, že umožňuje, aby byl vydán právní předpis, který by stanovil delší záruční dobu pro ty věci, které by měly být dle jejich povahy užívány po delší dobu (§ 620 odst. 2 obč. z.). Takový právní předpis však nebyl dosud vydán. Pokud by však došlo k vydání zvláštního předpisu pro konkrétní věc nebo její součástky v mezidobí od prodeje věcí v obchodě do uplynutí zákonem určené záruční doby, je třeba vycházet z této delší záruční doby. Judikatura uvádí: „Vzhledem k ustanovení § 248 odst. 2 (nyní § 620 odst. 2) je možné, že zvláštní předpis v mezidobí od prodeje věci v obchodě pro konkrétní věc nebo pro některé její součástky stanoví delší záruční dobu. V takovém případě je třeba vycházet z této delší záruční doby.“58

Smluvní odpovědnost za vady vzniká na základě dohody smluvních stran nebo pouze ze strany prodávajícího prohlášením v záručním listě (§ 620 odst. 5 obč. z.). Taková odpovědnost za vady se vztahuje buď na časově delší dobu než je dána zákonem, nebo zvětšuje odpovědnost prodávajícího vůči kupujícímu. Při smluvní odpovědnost za vady přesahující zákonnou odpovědnost, může kupující uplatňovat určitá práva z odpovědnosti za vady i poté, kdy již zákonná odpovědnost za vady zanikla (§ 626 odst. 1). Smluvní záruka vždy zákonnou záruku rozšiřuje. Naopak zúžení zákonné záruky by bylo neplatné dle § 627 odst. 3 obč. z. Také je třeba upozornit na

57 Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008. 222 s. ISBN 978-80-7101-695-2. s. 60, 61.

58 Judikatura R 2/78 (s. 43, odst. 1).

zajímavý fakt při poskytnutí prodloužené záruky, kterým je skutečnost, že si prodejce může vymínit další podmínky ke splnění ze strany kupujícího k možnosti prodlouženou záruku uplatnit. V praxi to může znamenat požadovat například originální obal, vykonávat na zakoupené věci pravidelný servis nebo jiné. Vždy ovšem musí spotřebitele o těchto podmínkách prokazatelně informovat při prodeji věci. Takové podmínky však může oprávněně po spotřebiteli požadovat až v době, která je nad rámec zákonné záruční doby. Ke sporným situacím podle Xxxxxxx však může dojít, pokud prodávající poskytuje na zboží záruku doživotní. Sporné je v prvé řade určení, zda se taková záruka vztahuje k výrobku samému, či k osobě kupujícího. Vzhledem k takové neurčitosti a faktu, že pojem doživotní záruky není v našem právním řádu ani nijak zakotven, lze důvodně předpokládat nelehké vymáhání takové záruky na prodejci, a proto lze na takovou nabízenou záruku pohlížet jako na nekalou soutěž s využitím klamavé reklamy.59

Záruční doba začíná běžet od převzetí věci kupujícím. Jestliže má uvést do provozu věc jiný podnikatel než prodávající, začíná běžet záruční doba až ode dne uvedení věci do provozu. Kupujícího však musí objednat provedení této práce nejdéle do tří týdnů od převzetí věci a musí řádně a včas poskytnout k provedení práce potřebnou součinnost (§ 621 obč. z.). Do záruční doby není započítaná doba běžící od uplatnění práv z odpovědnosti za vady až po skončení opravy věci. Prodávající má povinnost vydat kupujícímu potvrzení o uplatnění práva z odpovědnosti za vady, o provedení opravy a době jejího trvání (§ 627 odst. 1 obč. z.). Pokud však věc byla vyměněna, dochází k přerušení záruční doby a ta začíná běžet znovu (§ 627 odst. 2 obč. z.).

Jednotlivé nároky kupujícího z odpovědnosti prodávajícího za vady je rozlišena podle povahy vady věci. Vada může být odstranitelná, neodstranitelná bránící řádnému užívání věci a neodstranitelná, jež nebrání řádnému užívání věci.

Dalšími právy, která může kupující uplatnit jsou práva při koupi věci prodávané za nižší cenu nebo věci použité.

V případě odstranitelné vady má kupující právo na bezplatné, včasné a řádné odstranění vady. Dále má právo na výměnu věci nebo její součásti, není – li to

59 Srov. XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxx doživotní záruky. Právní rozhledy. 2000, roč. 8, č. 6, 9.

června. ISSN 1210-6410. s. 259–262.

vzhledem k povaze věci a vady neúměrné (§ 622 odst. 1 obč. z.). Pokud jde o výměnu judikatura uvádí: „ Kupující má právo na výměnu vadné věci (§ 251 odst. 1 obč. z. – nyní § 623 – pozn. autorů) pouze za takovou věc, která bude značkou, typem, provedením apod. shodná s původně odevzdanou věcí. Vzhledem k tomu, že k výměně dané věci dochází v rámci existující smlouvy o prodeji v obchodě, nemá prodávající ani kupující při změně ceny této věci v době od jejího prodeje do výměny právo na zaplacení rozdílu v ceně. Provedení výměny má také vliv na běh záruční doby, neboť vzhledem k ustanovení § 255 odst. 2 (nyní § 627 - pozn. autorů) začne od převzetí nové věci běžet záruční doba znova.“60 Není – li možné uplatnit výše uvedená práva kupujícího, má poté právo na přiměřenou slevu z ceny věci nebo odstoupení od smlouvy (§ 622 odst. 1 obč. z.). Judikatura uvádí:„ Ke zrušení kupní smlouvy z důvodu odpovědnosti za vady věci prodané v obchodě dochází okamžikem, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího, že smlouvu ruší.“61

Jedná – li se o vady neodstranitelné, které brání řádnému užívání věci jako věci bez vady, má kupující právo danou věc vyměnit nebo má právo od smlouvy odstoupit (§ 622 odst. 2 obč. z.). Podle Xxxxxxx je za vadu neodstranitelnou považována nejen vada, kterou nelze opravit, ale i opravitelná vada, která nebyla odstraněna včas (§ 622 odst.1 věta prvá obč. z.) nejpozději však do 30 dnů , pokud nebyla dohodnuta delší lhůta. Podle zákona o ochraně spotřebitele po uplynutí lhůty 30 dnů od uplatnění reklamace ( nebyla – li dohodnuta delší lhůta) má kupující stejná práva jako u vady neodstranitelné (§ 19 odst.3).62 Podle judikatury má kupující na výběr mezi více právy z odpovědnosti za vady a tedy platí, pokud si zvolí jednu z možných alternativ a uplatní jedno z možných práv, je svým projevem vůle vázán a nemůže jednostranně volbu uplatněného práva měnit.63 Právo na výměnu věci nebo odstoupení od smlouvy podle § 622 odst. 2 může kupující uplatnit i v tom případě, jde – li o odstranitelnou vadu, pro jejíž opětovné vyskytnutí po opravě nebo větší počet vad nelze danou věc řádně užívat. Xxxxxxx uvádí: „ O opětovné vyskytnutí vady po opravě jde jen tehdy, jestliže se stejná

60 Judikatura R 22/83 (s. 136, odst. 2.).

61 Judikatura R 17/76 (I).

62 Srov. XXXXXXX, M., In XXXXXXX, X., XXXXXXXX, O., XXXXXXX, M., XXXXXX, J., a kol.,

Občanský zákoník: Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006. 1491.s. ISBN 80-7179-486-4. s. 1099.

63 Srov. Judikatura R 22/83 (s. 130 odst. 3 a 4, s. 131, odst. 1).

vada, která byla v záruční době již nejméně dvakrát odstraňována, opětovně vyskytne. O stejné vadě lze hovořit za situace, že vada má stejné projevy ve vlastnostech věci, není však podstatné, jakým způsobem byla vada odstraňována. O uvedený případ nejde, projeví – li se na věci po předchozí opravě jiná než dosud reklamovaná vada. Větším počtem vad věc trpí tehdy, má – li v době uplatnění nároku alespoň tři odstranitelné vady. Obě tyto skutečnosti (opětovné vyskytnutí odstranitelné vady či více odstranitelných vad) lze uplatnit jen tehdy, jestliže brání v užívání věci jako věci bez vady.“64

V případě vady neodstranitelné, která nebrání užívání věci jako věci bez vady, má kupující na výběr mezi výměnou věci, přiměřenou slevou z ceny a právem od smlouvy odstoupit (§ 622 odst. 3 obč. z.). Za přiměřenou slevu z ceny je považována sleva v takové výši, která se rovná snížení obvyklé ceny v důsledku vady. Podle judikatury je výše slevy z ceny věci koupené v obchodě by neměla vyjadřovat jen samotné snížení směnné hodnoty prodané věci. Při jejím určení je třeba přihlédnout i k tomu, jak se reklamovaná vada projevuje při užívání věci, zda a jak komplikuje či omezuje užívání věci, do jaké míry zhoršuje vzhled prodané věci, zda snižuje její životnost apod.65

Právem kupujícího, při koupi věci prodávané za cenu nižší nebo věci použité u níž prodávající odpovídá za vadu, místo práva na výměnu věci je právo na přiměřenou slevu (§ 624 obč. z.). Odpovědnost za vady v tomto případě je podle § 619 obč. z., který stanoví prodávajícímu odpovědnost za ty vady, které má použitá věc při převzetí kupujícím. Pokud se však jedná o vady odpovídající míře používání nebo opotřebení, prodávající za ně neodpovídá (§ 619 odst. 3 obč. z.). Taktéž prodávající neodpovídá za ty vady u věcí prodaných za cenu nižší, pro které byla sleva poskytnuta. Pokud dojde k prodeji věci za cenu nižší nebo věci použité, a daná věc má při převzetí kupujícím vadu, za kterou prodávající odpovídá, má kupující právo na přiměřenou slevu.

64 XXXXXXX, M., In XXXXXXX, X., XXXXXXX, O., XXXXXXX, M., XXXXXX, X., a kol., Občanský zákoník: Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006. 1491.s. ISBN 80-7179-486-4. s. 1099.

65 Srov. Judikatura R 22/83 (str. 130, 131).

12.5 Reklamace

V rámci uzavírání smluv při prodeji zboží v obchodě, je důležité, aby byl kupující řádným způsobem informován o tom jak s konkrétním výrobkem zacházet tak, aby nedošlo k jeho poškození a narušení jeho funkce. Tím, že prodávající kupujícího takto informuje chrání nejen jeho, ale i sebe, protože tak může předejít zbytečným reklamacím. Reklamace je uplatnění práva z odpovědnosti prodávajícího za vady kupujícím. V praxi však často dochází při uplatnění tohoto práva k řadě sporů. Proto je velmi důležité si uvědomit, kdo může být subjektem uplatňující právo z odpovědnosti, jakým způsobem a kde lze toto právo uplatnit. Dalším problém může vzniknout v prokázání existence smluvního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím a též v otázce splnění zvláštních podmínek kupujícím při uplatnění práva z odpovědnosti prodávajícího za vady.

Pokud se jedná o subjekty, nárok z odpovědnosti prodávajícího za vady věci může uplatnit pouze subjekt k tomu způsobilý. Tímto subjektem je podle Xxxxxxxxxxx pouze ta osoba, která věc koupila, tzn. byla na straně kupujícího při uzavírání kupní smlouvy. Pokud původní kupující prodá věc další osobě, nemůže tato osoba nárok z odpovědnosti za vady uplatnit, protože tato osoba neuzavřela kupní smlouvu s původním prodávajícím a má vůči původnímu kupujícímu nároky pouze podle § 579 obč. z., kterými jsou právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady a jde – li o vadu, které činí věc neupotřebitelnou, má též právo odstoupit od smlouvy.66 V takovém případě pak může další osoba reklamovat věc pouze na základě zastoupení to znamená na základě dohody o plné moci s původním kupujícím. Není však například možné, aby prodávající v záručním listě rozšířil práva z odpovědnosti za vady na další subjekty.

Uplatnit nárok z odpovědnosti lze buď ústně nebo písemně. Jde o jednostranný právní úkon ze strany kupujícího, který musí obsahovat také popis vady a čeho se kupující domáhá. Pokud by reklamace tyto údaje neobsahovala, šlo by o neplatný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. z. pro svou neurčitost.

Místem, kde můžeme uplatnit právo z odpovědnosti prodávajícího za vady lze u prodávajícího, u kterého byla věc koupena. V záručním listě však může být uveden i

66 Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008. 222 s. ISBN 978-80-7101-695-2. s. 67.

jiný podnikatel, u něhož je kupující oprávněn odpovědnost uplatnit za předpokladu, že bydlí v místě podnikání prodávajícího nebo v místě kupujícímu bližším (§ 625 obč. z.). Ostatní práva však uplatňuje kupující u prodávajícího. Podle zákona o ochraně spotřebitele67 je prodávající povinen přijmout reklamaci v jakékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě jeho podnikání (§ 19 odst. 1 zák. o ochr. spotř.). V provozovně musí být po celou dobu pracovník pověřený k vyřizování reklamací (§ 19 odst. 2 zák. o ochr. spotř.). V případě výměny věci nebo odstoupení od smlouvy Xxxxxxxxxxx uvádí: „ Pokud spotřebiteli zákon poskytuje právo na výměnu věci nebo na odstoupení od smlouvy, musí tak spotřebitel učinit u prodávajícího, se kterým uzavřel kupní smlouvu, nikoli s podnikatelem, který je napsaný v záručním listu jako podnikatel určený k opravě.“68

Existence smluvního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím je doložena na základě záručního listu nebo dokladu o koupi zboží. Záruční list i doklad o koupi je prodávající povinen vystavit na žádost kupujícího (§ 620 odst. 3 obč. z.). Náležitostmi záručního listu jsou jméno a příjmení, název nebo obchodní firma prodávajícího, jeho identifikační číslo, dále jde – li o právnickou osobu pak sídlo, jde – li o fyzickou osobu tak bydliště. Záruční list se vystavuje hlavně v těch případech, kdy je poskytnuta kupujícímu smluvní záruka, která přesahuje zákonnou, tzn. prodloužená záruka. Pak musí být v záručním listu uvedeny podmínky a rozsah prodloužené záruky (§ 620 odst. 5 obč. z.). Místo záručního listu může kupující prokázat existenci smluvního vztahu také dokladem o koupi věci s náležitostmi, kterými jsou identifikace prodávajícího, uvedení prodané věci, její cena, datum prodeje. Tento doklad je prodávající povinen kupujícímu vydat, v opačném případě dochází k porušení zákona (§ 16 odst. 1 zák. o ochr. spotř.).

Jednou ze zvláštních povinností, kterou ukládá prodávající kupujícímu při uplatnění práva z odpovědnosti za vady může být například nutnost reklamování věci zabalené v originálním obale. Zákon však tuto povinnost kupujícímu nestanoví. Odlišné

67 z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

68 XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008. 222 s. ISBN 978-80-7101-695-2. s. 69.

to však může být při uplatnění práva z odpovědnosti za vady, pokud prodávající poskytl kupujícímu smluvní záruku. Která z věcného i časového hlediska přesahuje záruku zákonnou. Podle občanského zákoníku je prodávající oprávněn stanovit si podmínky a rozsah prodloužení záruky (§ 620 odst. 5 obč. z.).

Jedná se o vady zjevné či skryté, vady odstranitelné či neodstranitelné. Další povinností prodávajícího je prodávat danou věc za nižší cenu než věc bez vady. Podle občanského zákoníku (§ 619) pak prodávající neodpovídá za vadu, na niž při prodeji upozornil a pro kterou byla snížena kupní cena věci, dále pak u použitých věcí neodpovídá za vady, které plynou z opotřebení nebo používání. Nese však odpovědnost za všechny ostatní vady, zejména za ty, na něž kupujícího neupozornil nebo za vady, které se na věci vyskytly v záruční době, a pro kterou nebyla snížena kupní cena.69

69 §619 obč.z.

ZÁVĚR

V práci jsem se věnovala úpravě kupní smlouvy podle občanského zákoníku (z. č. 40/1964 Sb., obč. z.). Cílem práce bylo mimo jiné vyvodit určitá pravidla řešení při kupní smlouvě. K tomu bylo zapotřebí zmapovat a uchopit problematiku z pohledu platné právní úpravy ve vztahu k jejím historickým východiskům. Obsáhlejší a podrobnější výklad věnuji problematice prodeje zboží v obchodě, analyzuji jednotlivá ustanovení zákona ve vztahu k častým právně obtížným situacím v praxi.

Kupní smlouva je smlouvou synallagmatickou, ze které vyplývají závazky oběma stranám. Jedná se o smlouvu úplatnou, na jejímž základě dochází ke směně věci nebo služeb za peníze. V českém právu není předepsána psaná forma smlouvy, výjimku tvoří smlouva o převodu nemovitosti, u které je písemná forma zákonem vyžadována, dále i pro jiné smlouvy, pokud tak stanoví právní předpis nebo se na tom smluvní strany dohodnou.

České občanské právo vychází z historických kořenů navazujících na římské prameny v podobě smlouvy trhové, přes středověký rozvoj směny a obchodu včetně tehdejší úpravy kupní smlouvy, zásadní vliv na dnešní úpravu kupní smlouvy měla úprava smlouvy trhové ve Všeobecném zákoníku občanském z r. 1811 z dob habsburské monarchie. Moderní éra s úpravou již „smlouvy kupní“ se datuje do roku 1950, následně potom v dnes platné normě z roku 1964, vymezenou tehdy šesti paragrafy. Úprava kupní smlouvy byla v průběhu času podle potřeby novelizována zejména v oblastech vedlejších ujednání při kupní smlouvě a zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě.

V části obecně závazných ustanovení v kupní smlouvě definuji nezbytné zákonné náležitosti, na kterých se musí smluvní strany dohodnout a popisuji povinnosti, které prodávajícímu i kupujícímu ze smlouvy vyplývají. Nezbytnými náležitostmi jsou zejména označení předmětu převodu a ujednání o kupní ceně. Základními povinnostmi plynoucími z kupní smlouvy je u prodávajícího předmět převodu odevzdat kupujícímu a kupující má za povinnost předmět převodu převzít a dohodnutou cenu zaplatit. Smluvní strany se mohou v kupní smlouvě dohodnout na vedlejších ujednáních, kterými mohou být například výhrada vlastnictví či předkupní právo, případně na jiných vedlejších

ujednáních – tyto výhrady a podmínky zanikají po jednom roce, pokud je v této lhůtě prodávající neuplatní a nebylo ve smlouvě dohodnuto jinak.

Problematiku prodeje zboží v obchodě upravuje občanský zákoník v § 612 – 627 a zvláště potom zákon o ochraně spotřebitele (z. č. 634/1992 Sb., o ochr. spotř.). České právo tím přiznává spotřebiteli zvýšenou ochranu ve vztahu s obchodníky vybavenými podrobnější znalostí zákonů. V této kapitole jsem popsala specifika prodeje zboží v obchodě, zásadní skutečností je vždy dvoustranný smluvní vztah na jedné straně s fyzickou osobou nepodnikatelem, případně fyzickou či právnickou osobou která nakupuje zboží nesouvisející s její podnikatelskou činností, na druhé straně prodávajícího stojí fyzická nebo právnická osoba u které prodej zboží souvisí s její podnikatelskou činností. Dále upozorňuji zejména na skutečnost, že pojem obchod není v zákoně přesně definován. Zákonodárce chápe pojem obchod ve smyslu podnikatelské činnosti prodeje zboží nebo služeb, ale běžný občan si může pojem vyložit jako konkrétní prodejnu. Proto se přikláním k doplnění zákona ve smyslu definování pojmu obchod jako podnikatelské činnosti prodeje zboží nebo služeb.

Ochrana práv spotřebitele je v českém právu zakotvena nejen v zákoně o ochraně spotřebitele (z. č. 634/1992 Sb., o ochr. spotř.), ale i v dalších právních předpisech veřejnoprávní i soukromoprávní povahy (z. č. 40/1964 Sb., obč. z., z. č. 513/1991 Sb., obch. zák., a další). K zásadním mezinárodním předpisům upravujícím ochranu práv spotřebitele patří v obecné rovině například „Římská úmluva o zřízení Evropského hospodářského prostoru“, konkrétní požadavky na obsah právních norem obsahují například směrnice Rady 79/581/EHS o ochraně spotřebitele při uvádění cen potravinářských výrobků, dále směrnice rady 93/13/EHS o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, či směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.

Právní normy na ochranu práva spotřebitele musí pružně reagovat na situaci při obchodování a předcházet možným nekalým praktikám ze strany obchodníků, dnes zejména u prodeje zboží a služeb s využitím prostředků komunikace na dálku - přes internet či telekomunikační prostředky. Zvláště u takového způsobu prodeje je zapotřebí mezinárodní spolupráce k lepší vynutitelnosti práva, protože obchodníci nezřídka využívají rozdílných, pro ně výhodnějších, právních úprav prodeje zboží v jiných zemích.

Podle mého názoru však nalezneme v občanském zákoníku i takovou ochranu, která zatěžuje prodávajícího nad nutnou mez. Jedná se o ustanovení dle § 616 obč.z., které dává kupující straně možnost volby, při neshodě zboží s kupní smlouvou, zvolit si způsob odstranění vady nebo požadovat i výměnu zboží. Sama se přikláním spíše k navržení změny zákona ve smyslu, aby možnost volby způsobu uvedení do shody s kupní smlouvou byly na prodávajícím, který si zvolí takovou variantu, která je pro něj výhodnější – když náklady na uvedení do shody leží na jeho straně. V tomto bodě se mi zdá právní úprava až přehnaně ochranářská a zbytečně může zatížit prodávajícího nesmyslnými náklady nebo povinnostmi nad nezbytnou mez.

V problematice kupní smlouvy a ochraně spotřebitele můžeme nalézat stále nové podněty, plynoucí z každodenních poznatků o třecích plochách v takových smluvních vztazích. Hledání únosné meze ochrany při zachování určité smluvní volnosti je totiž velmi důležité pro relativně stabilní tržní prostředí s vyváženou pozicí ve vztahu mezi prodávajícím a kupujícím. Domnívám se, že důležitější, než další posílení práv spotřebitele, je posílení právního povědomí spotřebitelů, kteří často nedokáží využít prostředků, které jim zákony umožní využít.

ANOTACE

Příjmení a jméno autora: Xxxxx Xxxxxxxxxx

Instituce: Moravská vysoká škola Olomouc

Název práce v českém jazyce: Úprava kupní smlouvy v občanském zákoníku

Název práce v anglickém jazyce: Purchase Contract as Stated in the Civil Code

Vedoucí práce: XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxxx, Ph.D., LL.M.

Počet stran: 57 stran

Počet příloh: 0

Rok obhajoby: 2011

Klíčová slova v českém jazyce: Kupní smlouva, kupující, prodávající, spotřebitel

Klíčová slova v anglickém jazyce: Purchase contract, buyer, seller, consumer

Cílem bakalářské práce je vyvodit určitá pravidla řešení zadaného problému, která mohou napomoci při řešení často se vyskytujících právně obtížných, avšak málo publikovaných právních problémů, ale také zásadních rozhodnutí a jejich dopadů v praxi.

Práce je zaměřena především na tyto aspekty problému: vymezení základních pojmů – kupní smlouva, kupující, prodávající, práva spotřebitele, aktuální právní stav – kupní smlouva v rámci občanského práva, práva a povinnosti stran kupní smlouvy, zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě, odpovědnost za vady, úvahy de lege ferenda.

The aim of this work is to draw some rules for resolving a given problem, which can help to address frequently occurring legally difficult, but few published legal problems,

but also important decisions and their impact in practice. The work is focused primarily on those aspects of the problem: the definition of basic concepts - a contract of sale, the buyer, seller, consumer rights, current legal status - a purchase contract under civil law, the rights and obligations of the parties the purchase agreement, special provisions on the sale of goods in commerce, accountability for defects, considerations de lege ferenda.

LITERATURA A PRAMENY

XXXXXX, V. Dobytek a včely musíme řešit. Protože co my víme, co bude třeba za

dvacet let? Hospodářské noviny. 2011, roč., č. 027, 8. února. ISSN 0862-9587. XXXXXXX, X. Prodej zboží? Prodej v obchodě? In XXXXXXX, M. (ed.) Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny 2007. Olomouc: UP, 2008. 422 s. ISBN 978-80-244-1906-0.

XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. 1. vydání. Praha:

Linde, 2008. 1391 s. ISBN 978-80-7201-687-7.

XXXXX, X. Bude rok 2011 rokem nového občanského zákoníku?. Právní rozhledy.

2011, roč. 19, č. 1, 10. ledna. ISSN 1210–6410.

XXXXX, X. Xxxxxxxx zákona č. 136/2002 Sb. Pro určení odpovědnosti za vady věci při

prodeji v obchodě. Právní zpravodaj. 2003, roč. 4, č. 1. ISSN 1212-8694.

XXXXX, X., XXXXX, M., a kol. Občanský zákoník II. díl: Komentář. Praha: Aspi Publishing, 2009. 2. sv., s 904-1692. ISBN 978-80-7357-395-9.

XXXXX, X., XXXXX, X.,a XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 9.vydání. Praha: Linde, 2002. 831 s. ISBN 80-7201- 336-X .

XXXXX, X. Xxxxxxx spotřebitele. Praha: Aspi, 2005. 452 s. ISBN 80-7357-064-5. XXXXXXXX, X. Xxxxx-prodej pro všední den. Ekonom. 1997, č. 24. XXXX 0000-0000. XXXXXXXX, X. Xxxxxxxxx pro dohodu. Ekonom. 1997, č. 29. XXXX 0000-0000.

XXXXXXX, X. Xxxxxxxxxxx doživotní záruky. Právní rozhledy. 2000, roč. 8, č. 6, 9.

června. ISSN 1210-6410.

SELUCKÁ, M. Vývoj evropského spotřebitelského práva. K návrhu směrnice o právech

spotřebitelů. Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 11, 30. listopadu. ISSN 1214-7966.

XXXXXXX, X., XXXXXX, X. x xxx. Občanské právo hmotné 2: Díl třetí-závazkové právo. 5. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2009. 552 s. ISBN 978-80-7357-473-4.

XXXXXXX, X., XXXXXXXX, O., XXXXXXX, M., XXXXXX, X., a kol. Občanský zákoník:

komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006. 1491 s. ISBN 80-7179-486-4.

XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, M., a kol. Občanský zákoník I:

Komentář. 2. vydání. Praha: X.X.Xxxx, 2009. 1394 s. ISBN 978-80-7400-108-6.

XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde, 2008. 222 s. ISBN 978-80-7101-695-2.

XXXXXXXXXXX, X. Ochrana slabší strany. In XXXXXXX, M. (ed.) Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny. 1.vydání. Olomouc: UP, 2006. 677 s. ISBN 80-244-1565-8.

VOZÁB, X., XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx právo ES při prodeji zboží skutečně dvouletou obecnou záruční dobu? Právní rozhledy. 2003, roč. 11, č. 1, 10. ledna. ISSN 1210-6410. ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele. Praha: Linde , 2000. 231 s. ISBN 0-7201-240-1. XXXXXX, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 3, 8. března. ISSN 1210-6410.

Zákonné prameny

Směrnice Rady 79/581/EHS, o ochraně spotřebitele při uvádění cen potravinářských výrobků.

Směrnice Rady 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Směrnice Rady 1999/44/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Zákon. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky o změně a doplnění některých zákonů.

Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky.

Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Zákon č. 219/200 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.

Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci.

Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů.

Judikatury

R 63/68 R 74/72 R 17/76 R 2/78 R 25/66 R 11/64 R 29/77 R 22/83

Internetové zdroje

Business xxxxxx.xx [online]. cit. [2011-03-10]. Dostupný z WWW:

xxxx://xxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxxxx/.

SEZNAM ZKRATEK

násl. následující

obč. z. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

obch. z. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

odst. odstavec

s. strana

tr. z. zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

z. č. zákon číslo

zák. o ochr. spotř. zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

zák. o odp. za šk. způs. vad. výr. zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené vadou výrobku

zák. o Čes. obch. insp. zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci

Document Metadata

Table of Contents

Purchase Contract as Stated in the Civil Code

Document Metadata