SMLOUVY ZAKLÁDAJÍCÍ

Návrh

SMLOUVY ZAKLÁDAJÍCÍ

ÚSTAVU PRO EVROPU

Přijatý konsensem Evropským konventem

13. června a 10. července 2003

PŘEDANÝ PŘEDSEDOVI EVROPSKÉ RADY

V ŘÍMĚ

─ 18. července 2003 ─

Evropským konventem

ÚVOD

k částem I a II návrhu Xxxxxxx zakládající Ústavu pro Evropu, předaným Evropské radě, která zasedala v Soluni 20. června 2003.

PŘEDMLUVA

Evropská rada, která zasedala 14. a 15. prosince roku 2001 v Belgii v Laekenu, konstatovala, že Evropská unie dospěla k rozhodujícímu okamžiku své existence a svolala Evropský konvent o budoucnosti Evropy.

Tento Konvent byl pověřen tím, aby vyslovil návrhy na tři témata: sblížit evropské občany s evropským záměrem a evropskými orgány, dát organizační základ politickému životu a evropskému politickému prostoru v rozšířené Evropě a učinit z Unie faktor stabilizace a model v novém uspořádání světa.

Konvent určil odpovědi na otázky, které zazněly v prohlášení z Laekenu:

- navrhuje lepší rozdělení působnosti Unie a členských států,

- doporučuje sloučení smluv a udělení právní subjektivity Unii,

- stanoví zjednodušení akčních nástrojů Unie,

- navrhuje opatření na posílení demokracie, průhlednosti a účinnosti Evropské unie rozšířením příspěvku vnitrostátních parlamentů k legitimitě evropského záměru, zjednodušením rozhodovacích procesů a zajištěním větší průhlednosti a přehlednosti chodu evropských orgánů,

- stanoví nezbytná opatření pro zlepšení organizačního uspořádání a posílení úlohy každého ze tří orgánů Unie, zejména s přihlédnutím k rozšíření.

Prohlášení z Laekenu položilo otázku, zda by zjednodušení a nová úprava smluv neměly otevřít cestu k přijetí ústavního textu. Jednání Konventu nakonec vyústilo k vypracování návrhu Xxxxxxx zakládající Ústavu pro Evropu, textu, který na plenárním zasedání 13. června 2003 dosáhl širokého konsensu.

Máme tu čest tento text jménem Xxxxxxxx předložit dnes, 20. června 2003, Evropské radě na zasedání v Soluni s přáním, aby se stal východiskem budoucí Smlouvy zakládající evropskou Ústavu.

Xxxxxx Xxxxxxx x’Xxxxxxx Předseda Konventu

Xxxxxxxx Xxxxx Xxxx-Xxx Xxxxxxx

Místopředseda Místopředseda

Návrh

SMLOUVY ZAKLÁDAJÍCÍ ÚSTAVU PRO EVROPU

PREAMBULE

Xρώµεθα γάρ πολιτεία ... καί όνοµα µέν διά τό µή ές ολίγους áλλ’ ές πλείονας οικεĩν δηµοκρατία κέκληται ...

My máme ústavní zřízení... Říká se mu demokracie, protože se opírá o většinu, a ne jen o několik málo jednotlivců.

Xxxxxxxxxx II, 37

Vědomi si toho, že Evropa je světadíl, který je nositelem civilizace, že její obyvatelé, kteří sem od úsvitu lidstva postupně ve vlnách přicházeli, časem vytvořili hodnoty, které jsou základem humanismu: rovnost mezi lidmi, svoboda, úcta k rozumu,

Inspirujíce se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, jehož hodnoty byly vždy součástí jejího dědictví a který postavil život společnosti na vědomí ústřední úlohy člověka a jeho nedotknutelných a nezadatelných práv, jakož i na úctě k právnímu řádu,

Přesvědčeni o tom, že nyní již sjednocená Evropa hodlá nadále jít po této cestě civilizovanosti, pokroku a prosperity pro blaho všech svých obyvatel, a to i těch nejzranitelnějších a nejpotřebnějších, že chce zůstat světadílem otevřeným kultuře, poznání a společenskému pokroku a že si přeje prohlubovat ve svém veřejném životě demokratičnost a průhlednost, usilovat o mír, spravedlnost a solidaritu na světě,

Přesvědčeni o tom, že národy Evropy, které zůstávají nadále hrdé na svou identitu a národní historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a ve stále těsnějším svazku vytvářet svůj společný osud,

Jisti si tím, že, Evropa, „jednotná v mnohosti“, jim poskytuje nejlepší možnosti k tomu, aby při zachování práv každého jedince a s vědomím své odpovědnosti vůči budoucím generacím a této planetě mohli pokračovat ve velkém dobrodružství, které z ní činí mimořádný prostor pro naději lidstva,

Vděčni členům Evropského Konventu za to, že vypracovali tuto Ústavu ve jménu občanů a států Evropy,

[Kteří se po výměně svých plných mocí, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli na těchto ustanoveních:]

ČÁST I

HLAVA I: VYMEZENÍ A CÍLE UNIE

Článek 1: Ustavení Unie

1. Inspirujíc se vůlí občanů a států Evropy vytvořit jejich společnou budoucnost, zakládá tato Ústava Evropskou unii, jíž členské státy svěřují působnost k dosažení společných cílů. Unie koordinuje politiky členských států zaměřené na dosažení těchto cílů a vykonává metodou Společenství působnost, kterou jí svěřily.

2. Unie je otevřena všem evropským státům, které uznávají její hodnoty a které se zavazují, že je budou společně podporovat.

Článek 2: Hodnoty Unie

Unie se zakládá na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a úcty k lidským právům. Tyto hodnoty jsou společné členským státům žijícím ve společnosti, která se vyznačuje pluralismem, tolerancí, spravedlností, solidaritou a nepřípustností diskriminace.

Článek 3: Cíle Unie

1. Cílem Unie je podporovat mír, hodnoty Unie a dobré životní podmínky pro její národy.

2. Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic a společný trh s volnou a nenarušenou hospodářskou soutěží.

3. Unie usiluje o Evropu s udržitelným rozvojem založeným na vyváženém hospodářském růstu, na vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářstvím směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku svysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.

Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost mezi muži a ženami, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dětí.

Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.

Unie ctí svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost, dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví.

4. Ve svých vztazích s ostatním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a své zájmy. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, odstranění bídy a ochraně lidských práv, především práv dětí, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů.

5. Unie tyto cíle sleduje vhodnými prostředky, na základě působnosti, která je jí svěřena v této Ústavě.

Článek 4: Základní svobody a nepřípustnost diskriminace

1. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, jakož i svoboda usazování jsou Unií a uvnitř Unie zaručeny v souladu s ustanoveními této Ústavy.

2. V oblasti použití této Ústavy, a aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace z důvodu státní příslušnosti.

Článek 5: Vztahy mezi Unií a členskými státy

1. Unie ctí národní identitu svých členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje jejich základní státní funkce včetně těch, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti státu, udržením veřejného pořádku a zachováním vnitřní bezpečnosti.

2. Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem ctí a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících z Ústavy.

Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit uskutečňování cílů zakotvených v Ústavě.

Článek 6: Právní subjektivita

Unie má právní subjektivitu.

HLAVA II: ZÁKLADNÍ PRÁVA A OBČANSTVÍ UNIE

Článek 7: Základní práva

1. Unie uznává práva, svobody a zásady vyhlášené v Chartě základních práv, která tvoří část II této Ústavy.

2. Unie usiluje o přistoupení k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení k této Úmluvě se nedotkne působnosti Unie podle této Ústavy.

3. Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům jsou obecnými právními zásadami Unie.

Článek 8: Občanství Unie

1. Občanství Unie má každá osoba, která má státní příslušnost některého členského státu. Občanství Unie doplňuje tuto státní příslušnost, nenahrazuje ji.

2. Občané Unie požívají práv a podléhají povinnostem uvedeným v této Ústavě. Mají:

- právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států,

- právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu a v obecních volbách

v tom členském státě, v němž mají bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu,

- právo požívat na území třetí země, ve které členský stát, jehož jsou státními příslušníky, nemá své zastoupení, ochrany diplomatickými nebo konzulárními orgány kteréhokoli členského státu za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu,

- petiční právo k Evropskému parlamentu, právo obrátit se na evropského ochránce práv, písemně se obrátit na orgány a poradní instituce Unie v některém z jazyků Ústavy a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

3. Tato práva se vykonávají za podmínek a v mezích daných touto Ústavou a prostřednictvím ustanovení přijatých k jejich provádění.

HLAVA III: PŮSOBNOST UNIE

Článek 9: Základní zásady

1. Vymezení působnosti Unie upravuje zásada svěření. Výkon působnosti Unie upravují zásady subsidiarity a proporcionality.

2. Podle zásady svěření jedná Unie v mezích působnosti, kterou jí členské státy svěřily pro dosažení cílů stanovených v Ústavě. Působnost, která není Ústavou Unii svěřena, zůstává členským státům.

3. Podle zásady subsidiarity vyvíjí Unie činnost v oblastech, které nespadají do její výlučné působnosti, pouze tehdy a do té míry, kdy cílů zamýšlené činnosti nemohou uspokojivě dosáhnout členské státy, ať už činností na ústřední, regionální či místní úrovni, a kdy jich lze vzhledem k rozsahu nebo účinkům zamýšlené činnosti lépe dosáhnout na úrovni Unie.

Orgány Unie uplatňují zásadu subsidiarity v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality obsaženém v příloze k Ústavě. V souladu s postupem uvedeným v tomto Protokolu dbají vnitrostátní parlamenty na dodržování této zásady.

4. Podle zásady proporcionality nepřekračuje obsah a forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Ústavy.

Orgány uplatňují zásadu proporcionality v souladu s Protokolem uvedeným v odstavci 3.

Článek 10: Právní řád Unie

1. Ústava a právní akty přijaté orgány Unie při výkonu působnosti, která je jí svěřena, jsou nadřazeny právním řádům členských států.

2. Členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků vyplývajících z Ústavy nebo z aktů přijatých orgány Unie.

Článek I-11: Druhy působnosti

1. Svěřuje-li v určité oblasti Ústava Unii výlučnou působnost, může pouze Unie přijímat závazné právní akty a členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li zmocněny Unií nebo provádějí-li akty přijaté Unií.

2. Svěřuje-li v určité oblasti Ústava Unii působnost sdílenou s členskými státy, Unie a členské státy mají v této oblasti pravomoc přijímat právně závazné akty. Členské státy vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se ji rozhodla přestat vykonávat.

3. V působnosti Unie je podporovat a zajišťovat koordinaci hospodářských politik a politik zaměstnanosti členských států.

4. V působnosti Unie je vymezit a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky.

5. V některých oblastech a za podmínek stanovených v Ústavě má Unie působnost provádět činnosti, jimiž Unie podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom v těchto oblastech nahrazovala jejich působnost.

6. Rozsah a způsob výkonu působnosti Unie určují ustanovení v části III upravující odděleně jednotlivé oblasti.

Článek 12: Výlučná působnost

1. Ve výlučné působnosti Unie je stanovit pravidla hospodářské soutěže nezbytná pro fungování vnitřního trhu a v následujících oblastech:

- měnová politika pro členské státy, které přijaly euro,

- společná obchodní politika,

- celní unie,

- zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné politiky rybolovu.

2. Ve výlučné působnosti Unie je uzavřít mezinárodní smlouvu, je-li její uzavření stanoveno v některém právním aktu Unie, je-li nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní působnost nebo dotýká-li se některého vnitřního aktu Unie.

Článek 13 : Oblasti sdílené působnosti

1. Unie má sdílenou působnost s členskými státy, svěřuje-li jí Ústava působnost, která nespadá do oblastí uvedených v článcích 12 a 16.

2. Sdílená působnost mezi Unií a členskými státy se uplatňuje v těchto hlavních oblastech:

- vnitřní trh,

- prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti,

- zemědělství a rybolov s výjimkou zachování biologických mořských zdrojů,

- doprava a transevropské sítě,

- energie,

- sociální politika týkající se hledisek vymezených v části III,

- hospodářská, sociální a územní soudržnost,

- životní prostředí,

- ochrana spotřebitelů,

- společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví.

3. V působnosti Unie je vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a kosmu, zejména vymezovat a provádět programy; výkon této působnosti však nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich působnosti.

4. V oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci je v působnosti Unie vyvíjet činnost a provádět společnou politiku; výkon této působnosti však nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich působnosti.

Článek 14: Koordinace hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti

1. Unie přijímá opatření, zejména hlavní směry hospodářské politiky, s cílem zajistit koordinaci hospodářských politik členských států. Členské státy v rámci Unie svou hospodářskou politiku koordinují.

2. Zvláštní ustanovení platí pro státy, které přijaly euro.

3. Unie přijímá opatření, zejména hlavní směry politiky zaměstnanosti, s cílem zajistit koordinaci politik zaměstnanosti členských států.

4. Unie může přijímat iniciativy pro zajištění koordinace sociálních politik členských států.

Článek 15: Společná zahraniční a bezpečnostní politika

1. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky zahrnuje působnost Unie všechny oblasti zahraniční politiky, jakož i všechny otázky spojené s bezpečností Unie, včetně postupného vymezování společné obranné politiky, která může vyústit ve společnou obranu.

2. Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a dodržují akty, které Unie v této oblasti přijala. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo které snižuje účinnost jejího působení.

Článek 16: Oblasti podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti

1. Unie může vyvíjet podpůrnou, koordinační a doplňkovou činnost.

2. Oblastmi podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti na evropské úrovni jsou:

- průmysl

- ochrana a zlepšování lidského zdraví

- výchova, odborné vzdělávání, mládež a sport

- kultura

- civilní ochrana.

3. Právně závazné akty přijaté Unií na základě ustanovení upravujících odděleně jednotlivé oblasti v části III nemohou harmonizovat právní a správní předpisy členských států.

Článek 17: Doložka o pružnosti

1. Pokud se v rámci politik vymezených v části III ukáže pro dosažení některého z cílů stanovených v Ústavě činnost Unie jako nezbytná a Ústava nestanoví k této činnosti nezbytné pravomoci, Rada na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijme vhodné předpisy.

2. V rámci postupu kontrolujícího zásadu subsidiarity podle článku I-9 odstavec 3 upozorňuje Komise vnitrostátní parlamenty členských států na návrhy založené na tomto článku.

3. Ustanovení přijatá na základě tohoto článku nemohou harmonizovat právní a správní předpisy

členských států v případě, kdy Ústava tuto harmonizaci vylučuje.

HLAVA IV: ORGÁNY UNIE

Kapitola I – Institucionální rámec

Článek 18: Orgány Unie

1. Unie má jednotný institucionální rámec, který má za cíl:

- sledovat cíle Unie,

- podporovat hodnoty Unie,

- sloužit zájmům Unie, jejích občanů a členských států

a zajistit celistvost, účinnost a kontinuitu politik a činností zaměřených na dosažení jejích cílů.

2. Tento institucionální rámec zahrnuje: Evropský parlament,

Evropskou radu, Xxxx ministrů, Evropskou komisi, Soudní dvůr.

3. Každý orgán jedná v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny v Ústavě, v souladu s postupy a podmínkami v ní uvedenými. Orgány mezi sebou plně vzájemně spolupracují.

Článek 19: Evropský parlament

1. Evropský parlament vykonává spolu s Xxxxx normotvornou a rozpočtovou úlohu, úlohu politické kontroly a konzultace podle podmínek stanovených v Ústavě. Volí předsedu Evropské komise.

2. Evropský parlament volí evropští občané přímo na dobu pěti let, ve svobodných a tajných volbách. Počet poslanců Evropského parlamentu nepřekročí sedm set třicet šest. Zastoupení evropských občanů je zajištěno poměrným sestupným způsobem, přičemž je stanovena minimální hranice čtyř poslanců na členský stát.

Dostatečně včas před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009, a bude-li třeba, tak posléze pro pozdější volby, Evropská rada na návrh Evropského parlamentu a s jeho souhlasem jednomyslně stanoví složení Evropského parlamentu při dodržení výše uvedených zásad.

3. Evropský parlament volí ze svých členů předsedu a předsednictvo.

Článek 20: Evropská rada

1. Evropská rada dává Unii podněty nezbytné k jejímu rozvoji a vymezuje její směry a její obecné politické priority. Nevykonává normotvornou úlohu.

2. Evropskou radu tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských států, její předseda a předseda Komise. Jejích jednání se účastní ministr zahraničních věcí Unie.

3. Evropská rada zasedá každé tři měsíce, svolává ji její předseda. Vyžádá-li si to pořad jednání, mohou se členové Evropské rady rozhodnout, že jim bude nápomocen některý ministr a v případě předsedy Komise některý evropský komisař. Pokud to vyžaduje situace, svolá předseda mimořádné zasedání Evropské rady.

4. Nestanoví-li Ústava jinak, usnáší se Evropská rada konsensuálně.

Článek 21: Předseda Evropské rady

1. Předsedu Evropské rady volí Evropská rada kvalifikovanou většinou na dobu dva a půl roku, zvolen může být ještě jednou. V případě závažné překážky nebo pochybení může Evropská rada stejným postupem jeho funkční období ukončit.

2. Předseda Evropské rady:

- předsedá jednání Evropské rady a vede je,

- zajišťuje jeho přípravu a plynulost ve spolupráci s předsedou Komise a na základě jednání Rady pro všeobecné záležitosti,

- usiluje o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř Evropské rady,

- po každém zasedání předkládá zprávu Evropskému parlamentu.

Předseda Evropské rady na své úrovni a ve své funkci zastupuje Unii navenek v oblastech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž by tím byla dotčena působnost ministra zahraničních věcí Unie.

3. Předseda Evropské rady nesmí vykonávat vnitrostátní poslanecký mandát.

Článek 22: Rada ministrů

1. Rada ministrů vykonává společně s Evropským parlamentem normotvornou a rozpočtovou úlohu a dále pak úlohu při vymezování politik a koordinaci podle podmínek stanovených v Ústavě.

2. Rada ministrů se v každém ze svých složení skládá z jednoho zástupce na ministerské úrovni jmenovaného každým členským státem. Pouze tento zástupce je zmocněn zavazovat členský stát, který zastupuje, a vykonávat hlasovací právo.

3. Nestanoví-li Ústava jinak, rozhoduje Rada ministrů kvalifikovanou většinou.

Článek 23: Složení Rady ministrů

1. Rada pro právní a všeobecné záležitosti zajišťuje celistvost jednání Rady ministrů. Za účasti Komise připravuje zasedání Evropské rady.

Vystupuje-li jako Rada pro všeobecné záležitosti ve spojení s Komisí, připravuje zasedání Evropské rady a zajišťuje jejich sledování.

Vystupuje-li jako normotvůrce, Rada ministrů jedná a spolu s Evropským parlamentem se usnáší v otázce evropských zákonů a evropských rámcových zákonů podle ustanovení Ústavy. Vystupuje-li v tomto postavení, je zastoupení každého členského státu zajištěno jedním nebo dvěma dalšími představiteli na ministerské úrovni, kteří jsou odborníky v oblasti, jež je na pořadu jednání Rady ministrů.

2. Rada pro zahraniční záležitosti vypracovává zahraniční politiku Unie podle strategických zásad vymezených Evropskou radou a zajišťuje celistvost její činnosti. Předsedá jí ministr zahraničních věcí Unie.

3. Evropská rada přijme evropské rozhodnutí stanovící další složení, v jakých může Rada ministrů zasedat.

3. Na základě rovné rotace zajišťují po dobu nejméně jednoho roku představitelé členských států v Radě ministrů předsednictví s výjimkou složení pro zahraniční záležitosti. Evropská rada přijme evropské rozhodnutí stanovící pravidla této rotace s přihlédnutím k evropské politické a zeměpisné vyváženosti a rozmanitosti členských států.

Článek 24: Kvalifikovaná většina

1. Rozhoduje-li Evropská rada nebo Rada ministrů kvalifikovanou většinou, je tato vymezena jako většina členských států zastupujících nejméně tři pětiny obyvatel Unie.

2. Nevyžaduje-li Ústava, že Evropská rada nebo Rada ministrů rozhoduje na základě návrhu

Komise nebo nerozhoduje-li Evropská rada či Rada ministrů z podnětu ministra zahraničních věcí Unie, tvoří požadovanou kvalifikovanou většinu dvě třetiny členských států zastupujících nejméně tři pětiny obyvatel Unie.

3. Ustanovení odstavců 1 a 2 vstoupí v platnost dnem 1. listopadu roku 2009, po konání voleb do Evropského parlamentu v souladu s ustanoveními článku 19.

4. Uvádí-li se v části III Ústavy, že některé zákony a rámcové zákony přijímá Rada ministrů v souladu se zvláštním normotvorným postupem, může Evropská rada z vlastního podnětu a jednomyslně po nejméně šestiměsíčním posuzovacím období přijmout rozhodnutí, opravňující k přijetí těchto evropských zákonů nebo evropských rámcových zákonů v souladu s obvyklým normotvorným postupem. Evropská rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem a poté, cy byly informovány vnitrostátní parlamenty.

Uvádí-li se v části III Ústavy, že Rada ministrů rozhoduje v určité oblasti jednomyslně, může Evropská rada z vlastního podnětu a jednomyslně přijmout evropské rozhodnutí, kterým oprávní Radu ministrů rozhodnout v této oblasti kvalifikovanou většinou. Veškeré podněty přijaté Evropskou radou na základě tohoto pododstavce jsou předány vnitrostátním parlamentům nejméně čtyři měsíce před přijetím rozhodnutí.

5. V Evropské radě se její předseda a předseda Komise neúčastní hlasování.

Článek 25: Evropská komise

1. Evropská komise podporuje obecný evropský zájem a k tomuto účelu činí vhodné podněty. Dbá na používání ustanovení Ústavy a také opatření přijatých jednotlivými orgány podle ní. Pod kontrolou Soudního dvora dohlíží na uplatňování právního řádu Unie. Komise spravuje rozpočet a řídí programy. V souladu s Ústavou vykonává rovněž úlohu v oblasti koordinace, provádění a řízení. S výjimkou společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších případů uvedených v Ústavě zastupuje Unii navenek. Činí podněty k přijímání jednoletých a víceletých programů Unie s cílem dosáhnout meziinstitucionálních dohod.

2. Nestanoví-li Ústava jinak, může být normotvorný akt Unie přijat pouze na návrh Komise. Jiné akty se přijímají na návrh Komise, stanoví-li tak Ústava.

3. Komisi tvoří sbor, který se skládá z jejího předsedy, z ministra zahraničních věcí Unie/místopředsedy, ze třinácti evropských komisařů vybíraných podle systému rovné rotace mezi členskými státy. Tento systém je stanoven v evropském rozhodnutí přijatém Evropskou radou na základě těchto zásad:

a) pokud jde o určení pořadí a doby působnosti jejich státních příslušníků ve sboru, zachází se s členskými státy na bázi přísně dodržované rovnosti, a proto rozdíl mezi celkovým počtem funkčních období, která vykonávají státní příslušníci dvou daných členských států, nemůže být nikdy větší než jedna,

b) s výhradou toho, co je uvedeno pod písmenem a), je každý následující sbor složen tak, aby uspokojivě vyjadřoval demografickou a zeměpisnou různorodost všech členských států Unie.

Předseda Komise jmenuje komisaře bez hlasovacího práva, kteří jsou vybráni s přihlédnutím ke stejným kritériím jako členové sboru a kteří pocházejí ze všech členských států.

Tato ustanovení vstoupí v platnost dnem 1. listopadu 2009.

4. Komise vykonává své funkce zcela nezávisle. Při plnění svých úkolů si evropští komisaři a komisaři nevyžádají ani nepřijmou pokyny od žádné vlády ani od žádné organizace.

5. Komise je jako sbor odpovědná Evropskému parlamentu. Za činnost komisařů je Evropskému parlamentu odpovědný předseda Komise. Podle článku III-243 Ústavy může Evropský parlament přijmout návrh na vyslovení nedůvěry Komisi. Je-li tento návrh přijat, musí evropští komisaři a komisaři kolektivně odstoupit ze svých funkcí. Komise nadále vyřizuje běžné záležitosti až do jmenování nového sboru.

Článek 26: Předseda Evropské komise

1. S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích, navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta volí Evropský parlament většinou poslanců, kteří ho tvoří. Pokud nezíská tento kandidát většinu, Evropská rada navrhne ve lhůtě jednoho měsíce Evropskému parlamentu nového kandidáta podle stejného postupu, jaký byl uveden výše.

2. Každý členský stát určený podle systému rotace sestaví listinu tří osob, mezi nimiž budou zastoupena obě pohlaví a jež pokládá za kvalifikované pro výkon funkce evropského komisaře. Zvolený předseda vybere z každého navrhovaného seznamu jednu osobu, a tak designuje třináct evropských komisařů vybraných pro jejich evropanství a záruku nezávislosti. Předseda, osoby designované za členy sboru včetně budoucího ministra zahraničních věcí Unie, jakož i osoby designované za komisaře bez hlasovacího práva podléhají kolektivně schvalovacímu hlasování Evropského parlamentu. Funkční období Komise je pětileté.

3. Předseda Komise:

- stanoví směry, v jejichž rámci plní Komise své poslání,

- rozhoduje o jejím vnitřním uspořádání ve snaze zajistit celistvost, účinnost a kolektivní povahu její činnosti,

- z řad členů sboru jmenuje místopředsedy.

Pokud jej o to požádá předseda, vzdá se evropský komisař nebo komisař úřadu.

Článek 27: Ministr zahraničních věcí Unie

1. Evropská rada rozhoduje se souhlasem předsedy Komise kvalifikovanou většinou o jmenování ministra zahraničních věcí Unie. Ten vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie. Evropská rada může jeho funkční období ukončit podle téhož postupu.

2. Ministr zahraničních věcí Unie přispívá svými návrhy k vypracování společné zahraniční politiky a provádí ji jako zplnomocněnec Rady ministrů. Stejně postupuje i v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky.

3. Ministr zahraničních věcí Unie je jedním z místopředsedů Evropské komise. Je pověřen vnějšími vztahy a koordinací dalších hledisek zahraniční činnosti Unie. Při výkonu svých funkcí v Komisi, a pouze při výkonu těchto funkcí, podléhá ministr zahraničních věcí Unie postupům, které upravují fungování Komise.

Článek 28: Soudní dvůr

1. Soudní dvůr se skládá z Evropského soudního dvora, Soudu vyšší instance a specializovaných soudů. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Ústavy.

Členské státy stanoví opravné prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblasti právního řádu Unie.

2. Evropský soudní dvůr se skládá z jednoho soudce z každého členského státu a je mu nápomocno osm generálních advokátů.

Soud vyšší instance se skládá nejméně z jednoho soudce z každého členského státu; počet soudců je stanoven ve statutu Soudního dvora.

Soudci a generální advokáti Evropského soudního dvora a soudci Soudu vyšší instance jsou vybíráni z osob, které skýtají záruky naprosté nezávislosti a které splňují všechny požadavky podle článků III-260 až III-261, a jsou jmenováni vzájemnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let; mohou být jmenováni opakovaně .

3. Soudní dvůr rozhoduje:

- o žalobách podaných členským státem, orgánem nebo fyzickými či právnickými osobami v souladu s ustanoveními části III,

- na žádost vnitrostátních soudů o předběžných otázkách týkajících se výkladu práva Unie a platnosti aktů přijatých orgány Unie,

- o ostatních případech uvedených v Ústavě.

Kapitola II – Další orgány a instituce

Článek 29: Evropská centrální banka

1. Evropská centrální banka a vnitrostátní centrální banky tvoří Evropský systém centrálních bank. Evropská centrální banka a vnitrostátní centrální banky členských států, které přijaly měnu Unie, euro, vedou měnovou politiku Unie.

2. Rozhodovací orgány Evropské centrální banky řídí Evropský systém centrálních bank. Hlavním cílem Evropského systému centrálních bank je zachování cenové stability. Aniž by byl dotčen cíl, kterým je cenová stabilita, poskytuje systém podporu obecným hospodářským politikám v Unii s cílem přispět k uskutečňování cílů Unie. Plní všechny ostatní úkoly centrální banky v souladu s ustanoveními části III a se statutem Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.

3. Evropská centrální banka má právní subjektivitu. Pouze ona je zmocněna k emisi eura. Při výkonu svých pravomocí a ve finančních otázkách je nezávislá. Orgány a instituce Unie se stejně jako vlády členských států zavazují dodržovat tuto zásadu

4. Evropská centrální banka přijímá opatření nezbytná k plnění svých úkolů v souladu s ustanoveními článků III-77 až III-83 a III-90 a za podmínek stanovených ve statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. V souladu s týmiž ustanoveními si členské státy, které nepřijaly euro, a jejich centrální banky ponechávají svou působnost v měnové oblasti

5. Evropská centrální banka je v oblastech spadajících do její působnosti konzultována při každém návrhu aktu Unie, jakož i při každém návrhu správní úpravy na vnitrostátní úrovni a může vydávat stanoviska.

6. Rozhodovací orgány Evropské centrální banky, jejich složení a způsob fungování jsou vymezeny v článcích III-84 až III-87, jakož i ve statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.

Článek 30: Účetní dvůr

1. Účetní dvůr je orgán, který provádí kontrolu účetnictví.

2. Zkoumá účty obsahující veškeré příjmy a výdaje Unie a přesvědčuje se o řádnosti finančního

řízení.

3. Skládá se z jednoho státního příslušníka každého členského státu. Jeho členové vykonávají své funkce naprosto nezávisle.

Článek 31: Poradní instituce Unie

1. Evropskému parlamentu, Radě ministrů a Komisi je nápomocen Výbor regionů a Hospodářský a sociální výbor, které plní poradní úlohu.

2. Výbor regionů se skládá ze zástupců regionálních a místních samosprávných celků, kteří buď mají volební mandát v některém regionálním nebo místním samosprávném celku, nebo jsou politicky odpovědní volenému shromáždění.

3. Hospodářský a sociální výbor se skládá ze zástupců organizací zaměstnavatelů, zaměstnanců a dalších subjektů zastupujících občanskou společnost zejména v hospodářské a sociální, občanské, profesní a kulturní oblasti.

4. Členové výboru nesmějí být vázáni žádnými příkazy. Vykonávají svou funkci zcela nezávisle v obecném zájmu Unie.

5. Pravidla týkající se složení těchto Výborů, jmenování jejich členů, jejich pravomoci a jejich fungování jsou vymezeny v článcích III-292 až III-298. Rada na návrh Komise pravidelně reviduje pravidla týkající se jejich složení, aby tak napomáhala hospodářskému, sociálnímu a demografickému rozvoji Unie.

HLAVA V: VÝKON PŮSOBNOSTI UNIE

Kapitola I: Společná ustanovení

Článek 32: Právní akty Unie

1. Při výkonu působnosti, která je jí svěřena v Ústavě, používá Unie jako právní nástroje v souladu s ustanoveními části III evropské zákony, evropské rámcové zákony, evropská nařízení, evropská rozhodnutí, doporučení a stanoviska.

Evropský zákon je legislativní akt s obecnou působností. Je závazný v celém rozsahu a přímo použitelný ve všech členských státech.

Evropský rámcový zákon je legislativní akt, který je závazný pro každý členský stát, kterému je určen, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků pro dosažení výsledku se ponechává vnitrostátním orgánům.

Evropské nařízení je nelegislativní akt s obecnou působností určený k provádění legislativních aktů a některých zvláštních ustanovení Ústavy. Může být buď závazný celém rozsahu a přímo použitelný ve všech členských státech, nebo zavazovat každý členský stát, kterému je určen, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků pro dosažení výsledku se ponechává vnitrostátním orgánům.

Evropské rozhodnutí je nelegislativní akt, který je závazný v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně.

Doporučení a stanoviska přijatá orgány nejsou závazná.

2. Je-li Evropskému parlamentu a Radě ministrů předán návrh legislativního aktu, zdrží se oba v dané oblasti přijetí aktů v tomto článku neuvedených.

Článek I-33: Legislativní akty

1. Evropské zákony a rámcové zákony na návrh Komise společně přijímá Evropský parlament a Rada ministrů v souladu s obvyklým normotvorným postupem podle článku III-302. Nedospějí-li oba orgány k dohodě, není dotyčný akt přijat.

V případech zvlášť uvedených v článku III-165, mohou být evropské zákony a rámcové zákony postupem podle článku III-302 přijímány z podnětu skupiny členských států.

2. Ve zvláštních případech uvedených v Ústavě přijímá evropské zákony a rámcové zákony Evropský parlament za účasti Rady ministrů nebo tato Rada za účasti Evropského parlamentu podle zvláštních normotvorných postupů.

Článek 34: Nelegislativní akty

1. Evropská nařízení a evropská rozhodnutí přijímají Rada ministrů a Komise v případech uvedených v článcích I-35 a I-36 a v případech zvlášť uvedených v Ústavě. Evropská centrální banka přijímá evropská nařízení a evropská rozhodnutí, opravňuje-li ji k tomu Ústava.

2. Opravňuje-li je k tomu Ústava, Rada ministrů a Komise, jakož i Evropská centrální banka přijímají doporučení.

Článek 35: Nařízení přenesené působnosti

1. Evropské zákony a rámcové zákony mohou na Komisi přenést působnost vydávat nařízení přenesené působnosti, která doplňují nebo pozměňují některé méně podstatné součásti zákona či rámcového zákona.

Zákony a rámcové zákony výslovně vymezují cíle, obsah, rozsah a dobu trvání přenesené působnosti. Předmětem pověření nemohou být součásti, které mají pro danou oblast zásadní význam. Ty jsou vyhrazeny zákonům nebo rámcovým zákonům.

2. Evropské zákony a rámcové zákony výslovně vymezují prováděcí podmínky, jimž podléhá přenos působnosti. Tyto podmínky mohou spočívat v následujících možnostech:

- Evropský parlament nebo Rada ministrů se mohou rozhodnout, že přenos působnosti odvolají,

- nařízení přenesené působnosti může vstoupit v platnost pouze tehdy, nevysloví-li ve lhůtě stanovené zákonem nebo rámcovým zákonem Evropský parlament nebo Rada ministrů žádné námitky.

Pro účely předcházejícího pododstavce se Evropský parlament usnáší většinou hlasů svých

členů a Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou.

Článek 36: Prováděcí akty

1. Členské státy přijmou ve svém vnitrostátním právním řádu všechna opatření nezbytná pro provedení právně závazných aktů Unie.

2. Jsou-li pro provedení závazných aktů Unie nezbytné shodné podmínky, mohou tyto akty svěřit prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článku 39 Radě ministrů.

3. Pravidla a obecné zásady vztahující se na způsoby kontroly prováděcích aktů Unie členskými státy stanoví předem evropský zákon.

4. Prováděcí akty Unie mají formu evropských prováděcích nařízení nebo evropských prováděcích rozhodnutí.

Článek 37: Společné zásady pro právní akty Unie

1. Neuvádí-li Ústava zvláštní ustanovení, rozhodují orgány při dodržení platných postupů a v souladu se zásadou proporcionality podle článku 9 o druhu aktu, který bude v daném případě přijat.

2. Evropské zákony a rámcové zákony, evropská nařízení a evropská rozhodnutí musejí být odůvodněna a odvolávat se na návrhy nebo stanoviska požadovaná touto Ústavou.

Článek 38 : Zveřejnění a vstup v platnost

1. Evropské zákony a rámcové zákony přijaté v souladu s obvyklým normotvorným postupem podepisuje předseda Evropského parlamentu a předseda Rady ministrů. V ostatních případech je podepisuje předseda Evropského parlamentu nebo předseda Rady ministrů. Evropské zákony a rámcové zákony jsou vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie a vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení.

2. Evropská nařízení a evropská rozhodnutí, není-li v nich uvedeno, komu jsou určena nebo obracejí-li se ke všem členským státům, podepisuje předseda orgánu, který je přijímá, jsou vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie a vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení.

3. Ostatní rozhodnutí jsou oznámena těm, komu jsou určena, a nabývají účinku tímto oznámením.

Kapitola II : Zvláštní ustanovení

Článek 39: Zvláštní ustanovení pro provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky

1. Evropská unie vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku založenou na rozvoji vzájemné politické solidarity mezi členskými státy, na určení otázek obecného zájmu a na stále se zvyšující konvergenci činností členských států.

2. Evropská rada určí strategické zájmy Unie a stanoví cíle své společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Rada ministrů tuto politiku vypracuje v rámci strategických směrů stanovených Evropskou radou a způsobem uvedeným v části III.

3. Evropská rada a Rada ministrů přijmou nezbytná evropská rozhodnutí.

4. Tuto společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vykonává ministr zahraničních věcí Unie a

členské státy, které k tomu využívají prostředků na vnitrostátní úrovni a na úrovni Unie.

5. S cílem vymezit společný přístup vedou členské státy v Evropské radě a v Radě ministrů vzájemné konzultace o všech otázkách obecného zájmu týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Dříve než každý členský stát podnikne jakékoli kroky na mezinárodní scéně nebo přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy Unie, poradí se s ostatními v Evropské radě nebo v Radě ministrů. Konvergentní činností zajišťují členské státy to, že Unie bude moci prosazovat své zájmy a hodnoty na mezinárodní scéně. Členské státy jsou mezi sebou solidární.

6. Evropský parlament je pravidelně konzultován, pokud jde o hlavní hlediska a základní možnosti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a je informován o jejím vývoji.

7. Evropská rada a Rada ministrů přijímají v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky evropská rozhodnutí jednomyslně kromě případů uvedených v části III. Evropská rada a Rada ministrů jednanají na návrh členského státu, ministra zahraničních věcí Unie nebo tohoto ministra s podporou Komise. Evropské zákony a evropské rámcové zákony jsou vyloučeny.

8. Evropská rada může jednomyslně rozhodnout, že Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou i v jiných případech než uvedených v části III.

Článek 40: Zvláštní ustanovení pro provádění společné bezpečnostní a obranné politiky

1. Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zajišťuje Unii operativní schopnost, která se opírá o civilní a vojenské prostředky. Unie je může použít pro mise mimo území Unie, aby tak zajistila zachování míru, předcházení střetům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Plnění těchto úkolů je založeno na využití kapacit poskytnutých členskými státy.

2. Společná bezpečnostní a obranná politika zahrnuje postupné vymezení společné obranné politiky Unie. Ta povede ke společné obraně, jakmile tak Evropská rada jednomyslně rozhodne. V tomto případě doporučí Evropská rada členským státům přijetí takového rozhodnutí v souladu s jejich ústavními předpisy.

Politika Unie podle tohoto článku se nedotýká zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou společnou obranu v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, které vyplývají za Severoatlantické smlouvy a které jsou v souladu se společnou bezpečnostní a obrannou politikou vytvořenou v tomto rámci.

3. Při provádění společné bezpečnostní a obranné politiky dávají členské státy Unii k dispozici civilní a vojenské kapacity, aby přispěly k plnění cílů vymezených Radou ministrů. Členské státy, které mezi sebou ustavily mnohodnárodní síly, je mohou rovněž dát k dispozici společné bezpečnostní a obranné politice.

Členské státy se zavazují, že budou své vojenské kapacity postupně zdokonalovat. Zřizuje se Evropská agentura pro vyzbrojování, výzkum a vojenské kapacity, aby bylo možno určit operativní potřeby, vytvořit opatření k jejich uspokojení a přispět k určení a případně k provedení všech účelných opatření pro posílení výrobní a technologické základny v oblasti obrany, podílet se na vymezení evropské politiky kapacit a vyzbrojování a napomáhat Radě ministrů při hodnocení zlepšování vojenských kapacit.

4. Evropská rozhodnutí týkající se provádění společné bezpečnostní a obranné politiky včetně těch, která se týkají zahájení mise uvedené v tomto článku, přijímá Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh ministra zahraničních věcí Unie nebo na návrh některého členského státu. Ministr zahraničních věcí Unie může případně společně s Komisí navrhnout, aby byly použity vnitrostátní prostředky anebo nástroje Unie.

5. Za účelem zachovat hodnoty Unie a posloužit jejím zájmům může Rada ministrů v rámci Unie pověřit uskutečněním mise skupinu členských států. Uskutečnění této mise upravují ustanovení článku III-211.

6. Členské státy, jejichž vojenské kapacity splňují vyšší kritéria a které mezi sebou přijaly v této oblasti přísnější závazky za účelem vedení těch nejnáročnějších misí, naváží mezi sebou v rámci Unie strukturovanou spolupráci. Tuto spolupráci upravují ustanovení článku III-213.

7. Dokud Evropská rada nerozhodla v souladu s odstavcem 2 tohoto článku, zavádí se v rámci Unie úzká spolupráce v oblasti vzájemné obrany. Na základě této spolupráce by státu, který se účastní této spolupráce a jenž by se stal předmětem ozbrojeného napadení na svém území, ostatní účastnické státy poskytly v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů pomoc a podporu všemi vojenskými či jinými prostředky, které jsou v jejich moci. Zúčastněné státy budou při provádění úzké spolupráce v oblasti vzájemné obrany úzce spolupracovat s Organizací Severoatlantické smlouvy. Pravidla účasti a fungování a také rozhodovací postupy pro tuto spolupráci jsou uvedeny v článku III-214.

8. Pokud jde o hlavní hlediska a základní možnosti společné bezpečnostní a obranné politiky, Evropský parlament je pravidelně konzultován a je informován o jejím vývoji.

Článek 41: Zvláštní ustanovení pro uskutečňování prostoru svobody, bezpečnosti a práva

1. Unie představuje prostor svobody, bezpečnosti a práva:

- přijímáním evropských zákonů a rámcových zákonů, které, je-li to nutné, usilují o sbližování vnitrostátních předpisů v oblastech vyjmenovaných v části III,

- podporou vzájemné důvěry mezi příslušnými úřady členských států, především na základě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí,

- operativní spoluprací příslušných orgánů členských států včetně útvarů policie, celní správy a dalších útvarů specializovaných na oblast předcházení a zjišťování trestné činnosti.

2. V rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva se vnitrostátní parlamenty mohou podílet na mechanismech vyhodnocování uvedených v článku III-161 a jsou zapojeny do politické kontroly činnosti Europolu a do hodnocení činnosti Eurojustu, v souladu s články III-177 a III-174.

3. V oblasti policejní a soudní spolupráce v trestních věcech mají členské státy právo iniciativy podle článku III-165.

Článek 42: Doložka o solidaritě

1. Je-li některý členský stát předmětem teroristického útoku, přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, Unie a její členské státy jednají společně v duchu solidarity. Unie uvede do pohotovosti všechny nástroje, které má k dispozici, včetně vojenských prostředků, které jí daly k dispozici členské státy, aby:

a) - předešla teroristické hrozbě na území členských států,

- chránila proti případnému teroristickému útoku demokratické instituce a civilní obyvatelstvo,

- poskytla pomoc členskému státu na jeho území, pokud o to požádají jeho orgány v případě teroristického útoku,

b) - poskytla pomoc členskému státu na jeho území, pokud o to požádají jeho orgány v případě pohromy.

2. Provádění tohoto ustanovení je podrobně uvedeno v článku III-231.

Kapitola III: Posílená spolupráce

Článek 43 Posílená spolupráce

1. Členské státy, které si v rámci nevýlučné působnosti Unie přejí mezi sebou navázat posílenou spolupráci, se mohou v mezích a za podmínek uvedených v tomto článku a dále pak v článcích III-322 až III-328 obracet na její orgány a vykonávat svou působnost při použití příslušných ustanovení Ústavy.

Posílená spolupráce má za cíl napomoci uskutečnění cílů Unie, ochránit její zájmy a posílit její integrační proces. Po jejím navázání k ní mají přístup všechny členské státy podle článku III-324.

2. Povolení zahájit posílenou spolupráci vydává v poslední instanci Rada ministrů, shledala-li, že cíle, které tato spolupráce sleduje, nemůže v rozumné lhůtě dosáhnout Unie jako celek, a za podmínky, že se k ní připojí nejméně jedna třetina členských států. Rada ministrů rozhoduje v souladu s postupem uvedeným v článku III-325.

3. Na přijímání aktů se podílejí pouze členové Rady ministrů zastupující členské státy účastnící se posílené spolupráce. Jednání Rady ministrů se však mohou zúčastnit všechny členské státy.

Jednomyslnost tvoří pouze hlasy zástupců zúčastněných států. Jako kvalifikovaná většina se označuje většina zástupců zúčastněných států zastupujících nejméně tři pětiny obyvatel těchto států. Nevyžaduje-li Ústava, aby Rada ministrů rozhodovala na základě návrhu Komise, nebo nerozhoduje-li Rada ministrů z podnětu ministra zahraničních věcí Unie, požadovanou kvalifikovanou většinu tvoří dvě třetiny zúčastněných států zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatel.

4. Akty přijaté v rámci posílené spolupráce zavazují pouze zúčastněné státy. Nepokládají se za acquis, které musí být přijato kandidáty na přistoupení k Unii.

HLAVA VI: DEMOKRATICKÝ ŽIVOT UNIE

Článek 44: Zásada demokratické rovnosti

Ve všech svých činnostech dodržuje Unie zásadu rovnosti svých občanů. Ze strany orgánů Unie se jim všem dostává stejné pozornosti.

Článek 45: Zásada zastupitelské demokracie

1. Fungování Unie je založeno na zásadě zastupitelské demokracie.

2. Občané jsou na úrovni Unie přímo zastoupeni v Evropském parlamentu. Členské státy jsou zastoupeny v Evropské radě a v Radě ministrů svými vládami, které jsou odpovědné vnitrostátním parlamentům voleným jejich občany.

3. Každý občan má právo podílet se na demokratickém životě Unie. Rozhodnutí se přijímají co nejotevřeněji a co nejblíže občanům.

4. Politické strany na evropské úrovni přispívají k utváření evropského politického vědomí a k vyjádření vůle občanů Unie.

Článek 46: Zásada participativní demokracie

1. Orgány Unie dávají vhodnými způsoby občanům a reprezentativním sdružením možnost projevovat a veřejně si vyměňovat své názory na všechny oblasti činnosti Unie.

2. Orgány Unie udržují otevřený, průhledný a pravidelný dialog s reprezentativními sdruženími a s občanskou společností.

3. Za účelem zajištění soudržnosti a průhlednosti jednání Unie vede Komise s dotyčnými stranami rozsáhlé konzultace.

4. Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států může Komisi vyzvat, aby předložila vhodný návrh k otázkám, u kterých se tito občané domnívají, že je k nim nezbytné přijetí právního aktu Unie k účelu provedení této Ústavy. Evropský zákon stanoví zvláštní postup a podmínky požadované pro tuto občanskou iniciativu.

Článek 47: Sociální partneři a samostatný sociální dialog

S přihlédnutím k různorodosti vnitrostátních systémů Evropská unie uznává a podporuje úlohu sociálních partnerů na úrovni Unie; uznává jejich samostatnost a zároveň mezi nimi usnadňuje dialog.

Článek 48: Evropský ochránce práv

Evropský ochránce práv jmenovaný Evropským parlamentem přijímá stížnosti týkající se nesprávného úředního postupu orgánů, institucí a agentur Unie, provádí o nich šetření a vydává o nich zprávu. Evropský ochránce práv vykonává svou funkci zcela nezávisle.

Článek 49: Průhlednost jednání orgánů Unie

1. S cílem podpořit dobrou správu a zajistit účast občanské společnosti jednají orgány, instituce a agentury Unie co nejotevřeněji.

2. Při projednávání a přijímání normotvorného návrhu jsou schůze Evropského parlamentu, jakož i schůze Rady ministrů, veřejné.

3. Každý občan Unie nebo každá fyzická osoba pobývající nebo právnická osoba mající své statutární sídlo v jednom členském státě má za podmínek uvedených v části III právo na přístup k dokumentům orgánů, agentur a institucí Unie bez ohledu na to, v jaké podobě jsou tyto dokumenty vypracovány.

4. Evropský zákon stanoví obecné zásady a meze, které z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu upravují výkon práva na přístup k těmto dokumentům.

5. V souladu s evropským zákonem podle předcházejícího odstavce stanoví každý orgán, instituce nebo agentura uvedená v odstavci 3 ve svém jednacím řádu zvláštní ustanovení týkající se přístupu k dokumentům v souladu s evropským zákonem uvedeným v odstavci 4.

Článek 50: Ochrana osobních údajů

1. Každý člověk má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají.

2. Evropský zákon stanoví pravidla, jež souvisejí s ochranou fyzických osob ve vztahu ke zpracování osobních údajů institucemi, orgány a agenturami Unie a také členskými státy při výkonu činností, které spadají do oblasti použití právního řádu Unie, a pravidla, jež souvisejí s volným pohybem těchto údajů. Dodržování těchto pravidel podléhá kontrole nezávislého orgánu.

Článek 51: Postavení církví a nekonfesních organizací

1. Unie uznává a nepředjímá postavení, jaké budou mít na základě vnitrostátního právního řádu církve a sdružení či náboženská společenství v členských státech.

2. Unie rovněž uznává status filozofických a nekonfesních organizací.

3. Unie udržuje otevřený, průhledný a pravidelný dialog s těmito církvemi a organizacemi a uznává jejich identitu a jejich osobitý příspěvek.

HLAVA VII: FINANCE UNIE

Článek 52: Rozpočtové a finanční zásady

1. Veškeré příjmy a výdaje Unie musí být pro každé rozpočtové období plánovány a zapsány do rozpočtu v souladu s ustanoveními části III.

2. Rozpočet musí být vyrovnaný z hlediska příjmů a výdajů.

3. Výdaje zapsané v rozpočtu jsou oprávněné po dobu trvání rozpočtového období v souladu s evropským zákonem podle článku III-318.

4. Provádění výdajů zapsaných v rozpočtu vyžaduje předběžné přijetí právně závazného aktu, který dává právní základ činnosti Unie a provádění výdajů v souladu s evropským zákonem podle článku III-318. Tento akt musí mít podobu evropského zákona, evropského rámcového zákona, evropského nařízení nebo evropského rozhodnutí.

5. S cílem zajistit rozpočtovou kázeň nepřijímá Unie akty, které by mohly mít výrazný dopad na rozpočet bez toho, aniž by poskytly záruku, že daný návrh nebo opatření může být financováno v mezích vlastních zdrojů Unie a víceletého finančního rámce podle článku 54.

6. Rozpočet Unie je plněn v souladu se zásadou řádného finančního řízení. Členské státy a Unie spolupracují tak, aby rozpočtové prostředky byly použity v souladu se zásadami řádného finančního řízení.

7. V souladu s ustanoveními článku III-321 potírá Unie a členské státy podvody a všechny nezákonné činnosti poškozující finanční zájmy Unie.

Článek 53: Zdroje Unie

1. Unie si zajistí prostředky nezbytné pro dosažení svých cílů a pro úspěšné vedení svých politik.

2. Aniž by tím byly dotčeny další příjmy, je rozpočet Unie v plné výši financován z vlastních zdrojů.

3. Evropský zákon přijatý Radou ministrů stanoví meze zdrojů Unie a může ustavit nové kategorie zdrojů či zrušit některou stávající kategorii. Tento zákon vstoupí v platnost teprve po schválení členskými státy, v souladu s jejich příslušnými ústavními pravidly. Po konzultaci s Evropským parlamentem se Rada ministrů usnáší jednomyslně.

4. Konkrétní otázky ke zdrojům Unie stanoví evropský zákon přijatý Radou ministrů. Rada ministrů se usnáší po obdržení souhlasu Parlamentu.

Článek 54: Víceletý finanční rámec

1. Víceletý finanční rámec má za cíl zajistit uspořádaný vývoj výdajů Unie v mezích vlastních zdrojů. Podle kategorie výdajů stanoví v souladu s ustanoveními článku III-308 výši roční horní hranice závazných rozpočtových prostředků.

2. Víceletý finanční rámec stanoví evropský zákon přijatý Radou ministrů. Ta se usnáší po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, který se usnáší většinou svých členů.

3. Roční rozpočet Unie dodržuje víceletý finanční rámec.

4. Poté, kdy Ústava vstoupí v platnost, rozhoduje Rada ministrů při přijímání prvního víceletého finančního rámce jednomyslně.

Článek 55: Rozpočet Unie

Na návrh Xxxxxx přijímá Evropský parlament a Rada ministrů evropský zákon, který stanoví roční rozpočet Unie podle pravidel uvedených v článku III-310.

HLAVA VIII: UNIE A JEJÍ BLÍZKÉ OKOLÍ

Článek 56: Unie a její blízké okolí

1. Unie rozvíjí se státy ve svém sousedství velmi dobré vztahy s cílem vytvořit prostor prosperity a dobrých sousedských vztahů založený na hodnotách Unie a vyznačující se těsnými a mírovými vztahy spočívajícími na spolupráci.

2. Unie proto může se zainteresovanými zeměmi uzavírat a provádět zvláštní dohody v souladu s ustanoveními článku III-227. Tyto dohody mohou obsahovat vzájemná práva a povinnosti a také možnost vyvíjet společnou činnost. Jejich provádění je předmětem pravidelných konzultací.

HLAVA IX: PŘÍSLUŠNOST K UNII

Článek 57: Kritéria pro přijetí a postup pro přistoupení k Unii

1. Unie je otevřená vůči všem evropským státům, které zachovávají její hodnoty uvedené v

článku 2 a zavazují se k jejich společné podpoře.

2. Každý evropský stát, který si přeje stát se členem Unie, může podat svou žádost Radě ministrů. O této žádosti je informován Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty členských států. Rada ministrů se usnáší jednomyslně po konzultaci s Komisí a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Podmínky a pravidla pro přijetí jsou předmětem dohody mezi členskými státy a kandidátským státem. Tato dohoda podléhá ratifikaci všemi signatářskými státy v souladu s jejich příslušnými ústavními pravidly.

Článek 58: Pozastavení práva příslušnosti k Unii

1. Na odůvodněný návrh členských států, Evropského parlamentu nebo Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, může Rada ministrů, která se usnáší čtyřpětinovou většinou svých členů, přijmout evropské rozhodnutí, v němž se konstatuje existence zřetelného nebezpečí, že jeden z členských států závažně porušil hodnoty uvedené v článku 2. Rada před vyslovením tohoto zjištění vyslechne dotyčný členský stát a podle stejného postupu mu může předat doporučení.

Rada ministrů pravidelně ověřuje, zda důvody, které vedly k tomuto zjištění, zůstávají nadále v platnosti.

2. Na návrh jedné třetiny členských států nebo Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada usnášející se jednomyslně přijmout evropské rozhodnutí, v němž se konstatuje, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených v článku 2 jedním z členských států, poté, co členský stát vyzve, aby se k této věci vyjádřil.

3. Bylo-li učiněno zjištění podle odstavce 2, může Rada ministrů kvalifikovanou většinou přijmout evropské rozhodnutí, kterým se pozastavují některá práva vyplývající pro dotyčný členský stát z použití Ústavy včetně hlasovacích práv členského státu v Radě ministrů. Rada ministrů přitom přihlédne k možným důsledkům tohoto pozastavení pro práva a povinnosti fyzických a právnických osob.

Tento členský stát zůstává v každém případě vázán povinnostmi, které pro něj vyplývají z Ústavy.

4. Rada ministrů se může později kvalifikovanou většinou usnést, že přijme evropské rozhodnutí, které změní nebo zruší opatření přijatá podle odstavce 3, jestliže se změnila situace, která vedla k přijetí těchto opatření.

5. Pro účely tohoto článku se Rada ministrů usnáší bez přihlédnutí k hlasování dotyčného členského státu. To, že se osobně přítomní nebo zastoupení členové zdrží hlasování, nebrání přijetí rozhodnutí uvedených v odstavci 2.

Tohoto odstavce se použije i tehdy, jsou-li hlasovací práva pozastavena podle odstavce 3.

6. Pro účely odstavců 1 a 2 se Evropský parlament usnáší dvoutřetinovou většinou odevzdaných hlasů, které představují většinu jeho členů.

Článek 59: Dobrovolné vystoupení z Unie

1. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními pravidly může rozhodnout vystoupit z Evropské unie.

2. Členský stát, který se rozhodne, že vystoupí, oznámí svůj úmysl Evropské radě, která toto oznámení přijme. S ohledem na směry Evropské rady Unie dojedná a uzavře s tímto státem dohodu stanovící způsob jeho vystoupení s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tuto dohodu uzavírá jménem Unie Rada ministrů, která se usnáší kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

Představitel členského státu, který vystupuje, se v Evropské radě nebo v Radě ministrů neúčastní ani jednání ani rozhodnutí, která se ho týkají.

3. Tato Ústava přestává pro dotyčný členský stát platit od data, kdy vstoupí v platnost dohody o vystoupení, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky od oznámení uvedeného v odstavci 2, kromě případu, kdy Evropská rada po dohodě s dotyčným členským státem rozhodne o prodloužení této lhůty.

4. Požádá-li stát, který z Unie vystoupil, o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle

článku 57.

ČÁST II

CHARTA ZÁKLADNÍCH PRÁV UNIE

PREAMBULE

Vytvářejíce mezi sebou stále těsnější unii, jsou národy Evropy odhodlány sdílet mírovou budoucnost založenou na společných hodnotách.

Unie, vědoma si svého duchovního a morálního dědictví, se zakládá na nedělitelných a všeobecných hodnotách lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity; spočívá na zásadách demokracie a vlády práva. Do středu své činnosti staví jednotlivce, a to tím, že zavádí občanství Unie a vytváří prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Unie přispívá k zachování a rozvíjení těchto společných hodnot za současného respektování rozmanitosti kultur a tradic národů Evropy, národní identity členských států a uspořádání jejich veřejné moci na státní, regionální a místní úrovni; usiluje o podporu vyváženého a udržitelného rozvoje a zajišťuje volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, jakož i svobodu usazování.

Za tímto účelem je nezbytné posílit s ohledem na společenský vývoj, sociální pokrok a vědeckotechnologický rozvoj ochranu základních práv, a to jejich výraznějším vyjádřením v Chartě.

Při náležitém respektování pravomocí a úkolů Unie, jakož i zásady subsidiarity, potvrzuje tato Charta práva, která vyplývají především z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům, z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ze Sociálních chart přijatých Unií a Radou Evropy, jakož i z rozsudků Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. Charta bude z tohoto hlediska vykládána soudy Unie a členských států s tím, že bude náležitě brán zřetel na vysvětlení vyjádřená pod vedením předsednictvem Konventu pověřeného vypracováním Charty.

Uplatňování těchto práv s sebou nese odpovědnost a povinnosti, jak ve vztahu k druhému, tak ve vztahu k lidskému společenství a budoucím generacím.

Proto také Unie uznává práva, svobody a zásady, které jsou zakotveny níže.

HLAVA I: DŮSTOJNOST

Článek II-1: Lidská důstojnost

Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být zachována a chráněna.

Článek II-2: Právo na život

1. Každý má právo na život.

2. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti nebo popraven.

Článek II-3: Právo na integritu lidské osobnosti

1. Každý má právo na to, aby byla zachována jeho fyzická a duševní integrita.

2. V lékařství a biologii se musí dodržovat zejména:

a) svobodný a poučený souhlas dotčené osoby daný zákonem stanoveným způsobem,

b) zákaz eugenických praktik, zejména těch, jejichž cílem je výběr lidských jedinců,

c) zákaz používat lidské tělo a jeho části jakožto zdroje finančních výdělků,

d) zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí.

Článek II – 4: Zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu

Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek II-5: Zákaz otroctví a nucené práce

1. Nikdo nemůže být držen v otroctví nebo nesvobodném postavení.

2. Nikomu nemůže být uloženo vykonávat nucenou nebo nedobrovolnou práci.

3. Obchodování s lidmi je zakázáno.

HLAVA II: SVOBODY

Článek II-6: Právo na svobodu a bezpečnost

Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost.

Článek II-7:Úcta k soukromému a rodinnému životu

Každý má právo na to, aby byl ctěn jeho soukromý a rodinný život, jeho obydlí a jeho sdělení.

Článek II-8:Ochrana osobních údajů

1. Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají.

2. Tyto údaje musí být zpracovány poctivě, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného zákonem stanoveného legitimního důvodu. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu.

3. Na dodržování těchto pravidel dohlíží nezávislý orgán.

Článek II-9: Právo uzavřít manželství a právo založit rodinu

Právo uzavřít manželství a na založit rodinu je zaručeno podle vnitrostátních zákonů, které upravují uplatňování těchto práv.

Článek II-10: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání

1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo víru sám nebo společně s jinými, veřejně či soukromě, bohoslužbou, učením, jednáním a obřady.

2. Právo odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí se uznává v souladu s vnitrostátními zákony upravujícími uplatňování tohoto práva.

Článek II-11: Svoboda projevu a informací

1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu názoru a svobodu přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zásahů veřejné moci a bez ohledu na hranice.

2. Svoboda a pluralita sdělovacích prostředků musí být zachována.

Článek II-12: Svoboda shromažďování a sdružování

1. Každý má právo na svobodu pokojně se shromažďovat a sdružovat na všech úrovních, zejména pokud jde o záležitosti politické, odborové či občanské, což zahrnuje právo každého zakládat odbory a vstupovat do nich za účelem ochrany svých zájmů.

2. Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjádřování politické vůle občanů Unie.

Článek II-13: Svoboda umění a věd

Umění a vědecký výzkum nesmí být omezovány. Akademická svoboda musí být zachována.

Článek II-14: Právo na vzdělání

1. Každý má právo na vzdělání a přístup k odbornému a dalšímu vzdělávání.

2. Toto právo zahrnuje možnost bezplatné povinné školní docházky.

3. Svoboda zakládat vzdělávací zařízení při náležitém respektování demokratických zásad a práva rodičů zajistit vzdělání a vyučování svých dětí v souladu s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením musí být zachováno podle vnitrostátních zákonů upravujících uplatňování této svobody a tohoto práva.

Článek 15: Právo svobodné volby povolání a právo pracovat

1. Každý má právo pracovat a vykonávat svobodně zvolené nebo přijaté povolání.

2. Každý občan Unie může svobodně hledat zaměstnání, pracovat a vykonávat právo usazování a poskytování služeb v kterémkoli členském státě.

3. Občané třetích zemí, kteří mají povolení pracovat na území členských států, mají právo na pracovní podmínky rovné pracovním podmínkám občanů Unie.

Článek 16: Svoboda podnikání

Svoboda podnikání se uznává podle právního řádu Unie a podle vnitrostátních zákonů a zvyklostí.

Xxxxxx XX-17: Právo na vlastnictví

1. Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat ho, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku kromě situace, kdy je to ve veřejném zájmu, a to v případech a za podmínek stanovených zákonem a při poskytnutí spravedlivé náhrady

v přiměřené lhůtě. Způsob užívání majetku může rovněž být upraven zákonem do té míry, do jaké je to z hlediska veřeného zájmu nezbytné.

2. Duševní vlastnictví je chráněno.

Článek II-18: Právo na azyl

Právo na azyl je zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy ze dne 28. července 1951 a Protokolu ze dne 31. ledna 1967 o postavení uprchlíků a v souladu s Ústavou.

Článek II-19: Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání

1. Hromadné vyhoštění je zakázáno.

2. Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn nebo vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

HLAVA III: ROVNOST

Článek II-20: Rovnost před zákonem

Před zákonem jsou si všichni rovni.

Článek II-21: Zákaz diskriminace

1. Nepřipouští se žádná diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo víře, politických názorech či jakémkoli jiném světovém přesvědčení, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.

2. V oblasti použití Ústavy a aniž jsou dotčena jakákoli její zvláštní ustanovení, se zakazuje jakákoli diskriminace z důvodu státní příslušnosti.

Článek II-22: Kulturní, náboženská a jazyková rozmanitost

Unie zachovává kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost.

Článek II-23: Rovnost mužů a žen

Rovnost mužů a žen ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci musí být zajištěna.

Zásada rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch nedostatečně zastoupeného pohlaví.

Článek II-24: Práva dítěte

1. Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich dobré životní podmínky. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se týkají dětí, se podle jejich věku a zralosti musí k těmto názorům přihlížet.

2. Při všech úkonech týkajících se dětí, ať už je provádějí veřejné orgány nebo soukromé instituce, se musí přihlížet především k nejvlastnějším zájmům dítěte.

3. Každé dítě má právo udržovat pravidelně osobní vztahy a přímé styky s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jeho zájmy.

Článek II-25: Práva starších osob

Unie uznává a zachovává práva starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě.

Článek II-26: Začleňování zdravotně postižených osob

Unie uznává a zachovává právo postižených osob na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, zapojení do společnosti a do pracovní činnosti a jejich účast na životě společnosti.

HLAVA IV: SOLIDARITA

Článek II-27: Právo pracovníka na informace a na konzultace v podniku

Pracovníci nebo jejich zástupci musí mít na příslušných úrovních zaručeno právo na včasné informace a konzultace za podmínek, které stanoví právo Unie a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti.

Článek II-28: Právo na kolektivní vyjednávání a vystupování

Pracovníci a zaměstnavatelé či jejich příslušné organizace mají v souladu s právem Unie a vnitrostátními předpisy a zvyklostmi právo sjednávat a uzavírat na příslušných úrovních kolektivní smlouvy a v případě střetu zájmů vést kolektivní akce na obranu svých zájmů, včetně stávky.

Článek II-29: Právo na zprostředkování práce

Každý má právo na bezplatné zprostředkování práce.

Článek II-30: Ochrana v případě neoprávněného propuštění

Každý pracovník má v souladu s právem Unie a s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi právo na ochranu před neoprávněným propuštěním.

Článek II-31: Slušné a spravedlivé pracovní podmínky

1. Každý pracovník má právo na pracovní podmínky, které zachovává jeho zdraví, jeho bezpečnost a důstojnost.

2. Každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou.

Článek II-32: Zákaz dětské práce a ochrana mladých lidí při práci

Zaměstnávat děti se zakazuje. Aniž by tím byla dotčena příznivější pravidla a omezené výjimky, minimální věk pro přijetí do zaměstnání nesmí být nižší než minimální věk pro ukončení povinné školní docházky.

Mladí lidé přijatí do práce musí práci vykonávat za podmínek odpovídajících jejich věku a být chráněni před hospodářským vykořisťováním a před každou prací, která by mohla ohrozit jejich bezpečnost, zdraví nebo tělesný, duševní, mravní nebo společenský vývoj nebo narušit jejich vzdělávání.

Článek II-33: Rodinný a pracovní život

1. Rodina požívá právní, hospodářské a sociální ochrany.

2. V zájmu zachování souladu mezi rodinným a pracovním životem má každý právo na ochranu před propuštěním z důvodu spojeného s mateřstvím a právo na placenou mateřskou dovolenou a na rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte.

Článek II-34: Sociální zabezpečení a sociální pomoc

1. Unie uznává a zachovává nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální služby zajišťující ochranu v takových případech, jako je mateřství, nemoc, pracovní úrazy, závislost nebo stáří, stejně jako v případě ztráty zaměstnání, a to v souladu s postupy stanovenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.

2. Každý, kdo oprávněně pobývá a pohybuje se uvnitř Evropské unie, má nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální výhody v souladu s právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.

3. Za účelem boje proti vyloučení ze společnosti a chudobě Unie uznává a zachovává právo na sociální výpomoc a bytovou pomoc, jejichž cílem je zajistit důstojnou existenci pro všechny, kdo nemají dostatečné prostředky, v souladu s pravidly ustavenými právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi.

Článek II-35: Ochrana zdraví

Každý má právo na přístup k preventivní zdravotní péči a na poskytnutí lékařské péče podle podmínek stanovených ve vnitrostátních právních předpisech a zvyklostech. Při vymezení a provádění všech politik a činností Unie je zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví.

Článek II-36: Přístup ke službám obecného hospodářského zájmu

Unie v souladu s Ústavou a s cílem podpořit sociální a územní soudržnost Unie uznává a zachovává přístup ke službám obecného hospodářského zájmu tak, jak jsou uvedeny ve vnitrostátních právních předpisech a zvyklostech.

Článek II-37: Ochrana životního prostředí

Vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zvyšování jeho kvality musí být začleněny do politik Unie a zajištěny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje.

Článek II-38: Ochrana spotřebitele

Jednotlivé politiky Unie musejí zajišťovat vysokou úroveň ochrany spotřebitele.

HLAVA V: OBČANSKÁ PRÁVA

Článek II-39: Právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu

1. Každý občan Unie má právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu v

členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.

2. Členové Evropského parlamentu jsou voleni v přímých a všeobecných volbách svobodným a tajným hlasováním.

Článek II-40: Právo volit a být volen v obecních volbách

Každý občan Unie má právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.

Článek II-41: Právo na dobrou správu

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a agenturami Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě.

2. Toto právo zahrnuje především:

a) právo každého být vyslechnut před přijetím individuálního opatření, které by se ho mohlo nepříznivě dotknout,

b) právo každého na přístup k dokumentům, které se ho týkají, při zachování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství,

c) povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.

3. Každý má právo na to, aby v souladu s obecnými zásadami společnými právu členských států, mu Unie nahradila každou škodu, kterou mu při plnění svých povinností způsobí její orgány nebo její pracovníci.

4. Každý se může písemně obrátit na orgány Unie v jednom z úředních jazyků Ústavy a musí obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Článek II-42: Právo na přístup k dokumentům

Každý občan Unie a každá fyzická osoba pobývající nebo právnická osoba mající své statutární sídlo v některém členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a agentur Unie bez ohledu na to, v jaké podobě jsou tyto dokumenty vypracovány.

Článek II-43: Evropský ochránce práv

Každý občan Unie a každá fyzická osoba pobývající nebo právnická osoba mající své statutární sídlo v jednom členském státě má právo obracet se na evropského ochránce práv v případě nesprávností v činnosti orgánů, institucí nebo agentur Unie, s výjimkou Soudního dvora a Soudu vyšší instance při jejich soudní činnosti.

Článek II-44: Petiční právo

Každý občan Unie a každá fyzická osoba pobývající nebo právnická osoba mající své statutární sídlo v jednom členském státě má petiční právo k Evropskému parlamentu.

Článek II-45: Volný pohyb a pobyt

1. Každý občan Unie má právo volně se pohybovat a bydlet na území členských států.

2. Volný pohyb a pobyt může být v souladu s Ústavou přiznán státním příslušníkům třetích zemí legálně pobývajícím na území členského státu.

Článek II-46: Diplomatická a konzulární ochrana

Každý občan Unie má na území třetí země, ve které členský stát, jehož je státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na ochranu diplomatickými nebo konzulárními orgány kteréhokoli členského státu za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.

HLAVA VI: SOUDNICTVÍ

Článek II-47: Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces

Každý, jehož práva a svobody zaručené právním řádem Unie jsou porušovány, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinnou soudní ochranu.

Každý má právo, aby jeho věc v přiměřené lhůtě spravedlivě a veřejně projednal nezávislý a nestranný soud, předem ustavený zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, dát se hájit a zastupovat.

Bezplatná právní pomoc je poskytnuta všem, kdo nemají dostatečné prostředky, pokud je to nezbytné k tomu, aby jim byl zajištěn skutečný přístup ke spravedlnosti .

Článek II-48: Presumpce neviny a právo na obhajobu

1. Na každého obviněného se vztahuje presumpce neviny, dokud není jeho vina prokázána podle zákona.

2. Každému obviněnému je zaručeno zachování práva na obhajobu.

Článek II-49: Zásady zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů

1. Nikdo nesmí být odsouzen za trestný čin pro jednání nebo opomenutí, které nepředstavovalo trestný čin podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva v době, kdy k němu došlo. Stejně tak nesmí být uložen přísnější trest než ten, jaký bylo možno uložit v době, kdy k trestnému činu došlo. Pokud poté, co již byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloží se tento mírnější trest.

2. Tento článek nebrání, aby byl někdo trestně stíhán nebo trestán za jednání nebo opomenutí, které v dodě, kdy k němu došlo, bylo trestné podle obecných zásad uznávaných mezinárodním společenstvím.

3. Výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu.

Článek II-50: Právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin

Nikdo nesmí být v trestním řízení stíhán nebo trestán za čin, za který už byl v Unii v souladu se

zákonem pravomocně zproštěn obžaloby nebo odsouzen.

HLAVA VII: VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ UPRAVUJÍCÍ VÝKLAD A POUŽITÍ CHARTY

Článek II-51: Oblast použití

1. Ustanovení této charty jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a agenturám Unie, jakož i členským státům, pokud uplatňují právo Unie. Musejí proto respektovat práva, dodržovat zásady a prosazovat jejich použití v souladu s příslušnými svými pravomocemi, při zachování mezí pravomoci, které jsou Unii svěřeny v dalších částech Ústavy.

2. Tato Charta nerozšiřuje oblast použití právního řádu Unie nad rámec pravomocí Unie ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nepozměňuje pravomoc a úkoly stanovené v dalších částech Ústavy.

Článek II-52: Rozsah a výklad práv a zásad

1. Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto Chartou musí být stanoveno zákonem a zachovávat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

2. Práva uznáná touto Chartou a jsou podrobněji upravena v dalších částech Ústavy, mají být vykonávána za podmínek a v mezích stanovených v těchto zmiňovaných částech.

3. Pokud tato Charta obsahuje práva odpovídající právům zaručeným v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, smysl a rozsah těchto práv jsou stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právní řád Unie poskytoval širší ochranu.

4. Vzhledem k tomu, že tato Charta uznává základní práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tato práva se vykládají v souladu s těmito tradicemi.

5. Ustanovení této Charty, která obsahují zásady, mohou být prováděna normotvornými a výkonnými akty přijímanými orgány a institucemi Unie, a akty členských států, pokud při výkonu své příslušné pravomoci provádějí právo Unie. Před soudem mohou být použita pouze pro výklad a kontrolu zákonnosti těchto aktů.

6. Jak je uvedeno v této Chartě, má se plně přihlížet k vnitrostátnímu zákonodárství a zvyklostem.

Článek II-53: Rozsah ochrany

Žádné ustanovení této Charty nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které jsou v příslušné oblasti uznány právem Unie, mezinárodním právem a mezinárodními úmluvami, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy včetně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústav členských států.

Článek II-54: Zákaz zneužití práv

Žádné ustanovení této Charty nesmí být vykládáno tak, že znamená jakékoli právo zapojit se do činnosti nebo vykonat čin zaměřený k poškození jakýchkoli práv a svobod uznaných v této Chartě, nebo k jejich většímu omezení, než je uvedeno v této Chartě.

ČÁST III

POLITIKY A FUNGOVÁNÍ UNIE

HLAVA I

DOLOŽKY O OBECNÉM POUŽITÍ

Článek III-1

Unie zajišťuje soudržnost mezi jednotlivými politikami a činnostmi podle této části Ústavy s přihlédnutím ke všem svým cílům a v souladu se zásadou svěření pravomocí.

Článek III-2

Ve všech činnostech uvedených v této části usiluje Unie o odstranění nerovnosti a o podporu rovného zacházení pro muže a ženy.

Článek III-3

Při vymezování a provádění politik a činností podle této části se Unie snaží potírat jakoukoli diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku či sexuální orientace.

Článek III-4

Do vymezování a provádění politik a činností Unie uvedených v této části musí být zahrnuty požadavky na ochranu životního prostředí zvláště ve snaze o podporu udržitelného rozvoje.

Článek III-5

Při vymezování a provádění ostatních politik a činností Unie se přihlíží k požadavkům na ochranu spotřebitele.

Článek III-6

Aniž jsou dotčeny články III-55, III-56 a III-136 a s ohledem na místo, které zaujímají služby obecného hospodářského zájmu jako služby, jimž všichni v Unii přičítají určitou hodnotu, což se týká i úlohy, kterou hrají při podpoře sociální a územní soudržnosti, pečují Unie a členské státy v rámci svých pravomocí a v oblasti působnosti Ústavy o to, aby zejména hospodářské a finanční zásady a podmínky pro fungování těchto služeb umožňovaly naplnění jejich úkolů. Tyto zásady a tyto podmínky vymezí evropský zákon.

HLAVA II

NEPŘÍPUSTNOST DISKRIMINACE A OBČANSTVÍ

Článek III-7

Zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti může upravit evropský zákon nebo rámcový zákon podle článku I-4.

Článek III-8

1. Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení Ústavy a v mezích pravomocí, které Ústava svěřuje Unii, může evropský zákon nebo rámcový zákon přijatý Radou ministrů stanovit nezbytná opatření pro potírání veškeré diskriminace na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

2. Evropský zákon nebo rámcový zákon může stanovit základní zásady stimulačních opatření Unie a vymezit tato opatření na podporu činností členských států, s vyloučením jakékoli harmonizace jejich právních a správních předpisů.

Článek III-9

1. Pokud se činnost Unie ukáže jako nezbytná pro usnadnění výkonu práva na volný pohyb a pobyt občanů Unie podle článku I-8 a pokud Ústava za tímto účelem nestanoví nezbytné pravomoci, může za tímto účelem stanovit opatření evropský zákon nebo rámcový zákon.

2. Za stejným účelem a pokud Ústava v této oblasti nestanoví pravomoci, může opatření týkající se cestovních pasů, průkazů totožnosti, povolení k pobytu a dalších podobných dokladů a opatření týkající se sociálního zabezpečení nebo sociální ochrany stanovit evropský zákon nebo rámcový zákon. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.

Článek III-10

Způsob výkonu práva každého občana Unie volit a být volen v obecních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu v členském státě, v němž má bydliště, ač není jeho státním příslušníkem, stanoví podle článku I-8 evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem. Tato úprava může stanovit výjimky tam, kde je to odůvodněno zvláštními obtížemi některého členského státu.

Právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu se vykonává, aniž je dotčen článek III-232 odstavec 2 a opatření přijatá pro jeho použití.

Článek III-11

Členské státy přijmou předpisy nezbytné k tomu, aby byla zajištěna diplomatická a konzulární ochrana občanů Unie ve třetích zemích, jak je uvedeno v článku I-8.

Opatření nezbytná pro usnadnění této ochrany může stanovit evropský zákon Rady ministrů. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.

Článek III-12

Jazyky, ve kterých se může každý občan Unie podle článku I-8 obracet na její orgány nebo poradní subjekty a obdržet v nich odpověď, jsou ty, které jsou uvedeny v článku IV-10. Orgány a poradní subjekty podle tohoto článku jsou ty, které jsou vyjmenovány v článku I-18 odstavci 2, v článku I- 30 a článku I-31 a rovněž evropský ochránce práv.

Článek III-13

Každé tři roky podává Komise Evropskému parlamentu, Radě ministrů a Hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o použití ustanovení článku I-8 a této hlavy. Tato zpráva přihlíží k rozvoji Unie.

Na tomto základě, a aniž jsou dotčena ostatní ustanovení Ústavy, může evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů doplnit práva podle článku I-8. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Tento zákon nebo rámcový zákon vstoupí v platnost teprve poté, kdy byl schválen členskými státy podle jejich příslušných ústavních pravidel.

HLAVA III

VNITŘNÍ POLITIKY A ČINNOSTI

KAPITOLA I VNITŘNÍ TRH

ODDÍL 1 VYTVÁŘENÍ VNITŘNÍHO TRHU

Článek III-14

1. Opatření určená k vytváření vnitřního trhu přijímá Unie v souladu s tímto článkem, s článkem III-15 a článkem III-26 odstavcem 1, články III-29, III-39, III-62, III-65 a III-138 a aniž jsou dotčena další ustanovení Ústavy.

2. Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Ústavy.

3. Rada ministrů na návrh Xxxxxx přijímá evropská nařízení nebo rozhodnutí, která stanoví obecné zásady a podmínky nezbytné k zajištění vyváženého pokroku ve všech dotyčných odvětvích.

Článek III-15

Při přípravě návrhů směřujících k dosažení cílů stanovených v článku III-14 vezme Komise v úvahu úsilí, jež budou muset vynaložit některá hospodářství, která se liší stupněm vývoje, při vytváření vnitřního trhu, a může navrhnout vhodná opatření.

Pokud budou mít tato opatření podobu výjimek, musí být dočasná a mohou narušovat fungování společného trhu co nejméně.

Článek III-16

Členské státy se navzájem konzultují, aby mohly společně přijmout nezbytná opatření předcházející tomu, že by fungování vnitřního trhu bylo postiženo v důsledku opatření, které by některý členský stát byl nucen přijmout v případě závažných vnitřních nepokojů postihujících veřejný pořádek, v případě války nebo závažného mezinárodního napětí, představujícího válečnou hrozbu, či proto, aby dostál závazkům, které sjednal s cílem zachovat mír a mezinárodní bezpečnost.

Článek III-17

Pokud opatření přijatá podle článků III-6 a III-34 mají za následek narušení podmínek hospodářské soutěže na vnitřním trhu, prozkoumá Komise s dotyčným státem, za jakých podmínek mohou být tato opatření přizpůsobena pravidlům, jež stanoví Ústava.

Odchylně od postupu podle článků III-265 a III-266 se může Komise nebo kterýkoli členský stát obrátit přímo na Soudní dvůr, pokud usoudí, že jiný členský stát zneužívá pravomocí podle článků III-6 a III-34 . Soudní dvůr se usnáší za zavřenými dveřmi.

ODDÍL 2

VOLNÝ POHYB OSOB A SLUŽEB

Pododdíl 1

Pracovníci

Článek III-18

1. Pracovníci mají právo volně se pohybovat uvnitř Unie.

2. Mezi pracovníky členských států je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

3. Pracovníci mají právo s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví:

a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;

b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;

c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání státních příslušníků;

d) zůstat na území členského státu po ukončení zaměstnání za podmínek, které budou předmětem evropských nařízení přijatých Komisí.

4. Tento článek se nepoužije pro zaměstnání ve veřejné správě.

Článek III-19

Opatření nezbytná pro uskutečnění volného pohybu pracovníků, jak je vymezen v článku III-18, stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon. Tento zákon nebo rámcový zákon se přijímá po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem.

Evropský zákon nebo rámcový zákon je zejména zaměřen na:

a) zajištění úzké spolupráce mezi vnitrostátními úřady práce,

b) odstranění těch administrativních postupů a praxe, jakož i lhůty pro přístup pracovníků k volným pracovním místům, vyplývajících buď z vnitrostátních právních předpisů, nebo z dohod dříve uzavřených mezi členskými státy, jejichž zachování by bylo překážkou liberalizace pohybu pracovníků,

c) odstranění všech lhůt a jiných omezení stanovených vnitrostátními právními předpisy nebo dohodami dříve uzavřenými mezi členskými státy, které kladou pracovníkům jiných členských států jiné podmínky svobodné volby pracovního místa než pracovníkům vlastním,

d) vytvoření vhodného mechanismu, jenž by umožňoval propojení mezi nabídkou a poptávkou na trhu pracovních sil a usnadňoval jejich vyrovnávání způsobem, který by vylučoval vážné ohrožení životní úrovně a zaměstnanosti v různých regionech a odvětvích průmyslu.

Článek III-20

Členské státy budou v rámci společného programu podporovat výměnu mladých pracovníků.

Článek III-21

V oblasti sociálního zabezpečení stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon opatření nezbytná pro uskutečnění volného pohybu pracovníků zavedením systému, který migrujícím pracovníkům a pracovníkům vykonávajícím samostatnou činnost a oprávněným příslušníkům jejich rodin zajistí:

a) započtení všech dob získaných podle právních předpisů pro účely vzniku a zachování nároků na dávky, jakož i výpočet jejich výše,

b) vyplácení dávek osobám s bydlištěm na území členských států.

Pododdíl 2

Svoboda usazování

Článek III-22

V rámci tohoto pododdílu jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností státními příslušníky jednoho členského státu na území druhého státu.

Státní příslušníci jednoho členského státu mají právo na přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon na území jiného členského státu , jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností ve smyslu článku III-27 odstavce 2, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení, s výhradou ustanovení oddílu týkajícího se kapitálu.

Článek III-23

1. Opatření pro uskutečnění svobody usazování v určitém oboru činnosti stanoví evropské rámcové zákony. Přijímají se po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem.

2. Evropský parlament, Rada ministrů a Komise plní úlohy, které pro ně vyplývají z odstavce 1, přičemž zejména:

a) zpravidla se přednostně zabývají takovými obory činnosti, v nichž svoboda usazování zvláště významně přispívá k rozvoji výroby a obchodu,

b) zajišťují úzkou spolupráci mezi příslušnými orgány státní správy členských států, aby se informovaly o konkrétní situaci v různých oborech činnosti uvnitř Unie,

c) odstraňují administrativní postupy a praxi, které vyplývají z vnitrostátních právních předpisů nebo z dohod uzavřených dříve mezi členskými státy a jejichž další zachování by bylo překážkou svobody usazování;

d) zajišťují, aby pracovníci jednoho členského státu, kteří jsou zaměstnáni na území jiného členského státu, mohli na tomto území zůstat za účelem výkonu samostatně výdělečné činnosti, splňují-li podmínky, které by museli splňovat, kdyby do tohoto státu vstupovali s úmyslem takovou činnost zahájit,

e) umožňují státním příslušníkům jednoho členského státu nabývat a užívat nemovitosti na území jiného členského státu, pokud to není v rozporu se zásadami stanovenými v článku III-123 odstavci 2,

f) postupně odstraňují omezení svobody usazování v každém oboru činnosti, který přichází v úvahu, a to jak pokud jde o podmínky zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností na území členského státu, tak i pokud jde o podmínky vstupu zaměstnanců mateřského podniku na řídící nebo dozorčí místa těchto zastoupení, poboček nebo dceřiných společností,

g) v míře nezbytné k dosažení jejich rovnocennosti koordinují záruky, které jsou pro ochranu zájmů společníků i třetích osob vyžadovány v členských státech od společností ve smyslu článku III-27 druhého pododstavce,

h) kontrolují, zda podmínky usazování nejsou narušovány podporami poskytovanými členskými státy.

Článek III-24

Tento pododdíl se v členských státech nevztahuje na činnosti, které jsou v příslušném členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci.

Evropský zákon nebo rámcový zákon může některé činnosti vyjmout z používání ustanovení tohoto pododdílu.

Článek III-25

1. Tento pododdíl a opatření přijatá na jeho základě nevylučují užití těch ustanovení právních a správních předpisů, které stanoví zvláštní režim pro cizí státní příslušníky z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

2. Vnitrostátní předpisy podle odstavce 1 koordinuje evropský rámcový zákon.

Článek III-26

1. Přístup osob k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu usnadňuje evropský rámcový zákon. Je zaměřen na:

a) vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci,

b) koordinaci právních a správních předpisů členských států týkajících se přístupu k samostatně výdělečným činnostem a k jejich výkonu.

2. Pokud jde o povolání lékařská, ostatní zdravotnická a farmaceutická, bude postupné odstraňování omezení záviset na koordinaci podmínek pro výkon těchto povolání v jednotlivých členských státech.

Článek III-27

Se společnostmi, podle práva některého členského státu, jež mají své sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř Unie, se pro účely tohoto pododdílu zachází stejně jako s fyzickými osobami, které jsou státními příslušníky členských států.

Společnostmi se rozumějí společnosti založené podle občanského nebo obchodního práva včetně družstev a jiné právnické osoby veřejného nebo soukromého práva s výjimkou neziskových organizací.

Článek III-28

Členské státy poskytnou vnitrostátní zacházení příslušníkům ostatních členských států, pokud jde o jejich kapitálovou účast ve společnostech ve smyslu článku III-27, aniž je dotčeno použití ostatních ustanovení Ústavy.

Pododdíl 3

Volné poskytování služeb

Článek III-29

V rámci tohoto pododdílu jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě Unie, než se nachází příjemce služby.

Použitelnost tohoto pododdílu na poskytovatele služeb, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí a kteří jsou usazeni uvnitř Unie, mohou rozšířit evropské zákony nebo rámcové zákony.

Článek III-30

Za služby se podle této ústavy pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.

Služby zahrnují zejména:

a) činnosti průmyslové povahy,

b) činnosti obchodní povahy,

c) řemeslné činnosti,

d) činnosti v oblasti svobodných povolání.

Aniž je dotčen pododdíl týkající se práva usazování, může poskytovatel služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost v členském státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům.

Článek III-31

1. Volný pohyb služeb v oblasti dopravy je upraven oddílem o dopravě.

2. Liberalizace bankovních a pojišťovacích služeb, které jsou spojeny s pohybem kapitálu, se uskuteční v souladu s liberalizací pohybu kapitálu.

Článek III-32

1. Opatření pro liberalizaci určitého typu služeb stanoví evropský rámcový zákon. Přijímá se po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem.

2. Evropský rámcový zákon uvedený v odstavci 1 se zpravidla přednostně týká těch služeb, které mají přímý vliv na výrobní náklady nebo jejichž liberalizace přispívá ke směně zboží.

Článek III-33

Členské státy jsou připraveny přistoupit k liberalizaci služeb ve větší míře, než jsou povinny na základě evropského rámcového zákona přijatého podle článku III-29 odstavce 1, pokud jim to dovolí jejich celková hospodářská situace, jakož i situace v příslušném hospodářském odvětví.

Za tím účelem podá Komise příslušným členským státům vhodná doporučení.

Článek III-34

Dokud nebudou odstraněna omezení volného pohybu služeb, uplatňuje je každý členský stát na všechny poskytovatele služeb podle článku III-29 prvního pododstavce bez rozdílu státní příslušnosti nebo místa pobytu.

Článek III-35

Na otázky upravené tímto pododdílem se použijí články III-24 až III-27.

ODDÍL 3 VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ

Pododdíl 1

Celní unie

Článek III-36

1. Unie zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod se zbožím a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím.

2. Článek III-38 a pododdíl 3 tohoto oddílu se týkají výrobků, které pocházejí z členských států, jakož i těch výrobků pocházejících ze třetích zemí, které jsou v členských státech ve volném oběhu.

Článek III-37

Za výrobky ve volném oběhu se v členských státech pokládají ty výrobky, které pocházejí ze třetích zemí, u kterých byly v tomto členském státě splněny dovozní náležitosti a zaplacena cla a poplatky s rovnocenným účinkem a u kterých nedošlo k plnému ani částečnému navrácení těchto cel a poplatků.

Článek III-38

Dovozní a vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Tento zákaz se vztahuje také na cla fiskální povahy.

Článek III-39

Rada ministrů na návrh Komise přijme evropská nařízení nebo rozhodnutí, jež stanoví sazby společného celního sazebníku.

Článek III-40

Při plnění úkolů, které jí byly svěřeny v tomto pododdíle, Komise vychází:

a) z nutnosti podporovat obchod mezi členskými státy a třetími zeměmi,

b) z vývoje podmínek hospodářské soutěže uvnitř Unie, pokud vývoj povede ke zvýšení konkurenceschopnosti podniků,

c) z požadavků zásobování Unie surovinami a polotovary, přičemž Komise dbá, aby mezi

členskými státy nedošlo k narušení podmínek hospodářské soutěže u konečných výrobků;

d) z nutnosti vyvarovat se vážných poruch v hospodářství členských států a zajistit racionální rozvoj výroby a rozšíření spotřeby v Unii.

Pododdíl 2

Celní spolupráce

Článek III-41

Opatření k posílení celní spolupráce mezi členskými státy a mezi členskými státy a Komisí stanoví v mezích oblasti působnosti Ústavy evropské zákony nebo rámcové zákony.

Pododdíl 3

Zákaz množstevních omezení

Článek III-42

Množstevní omezení dovozu i vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi

členskými státy zakázána.

Článek III-43

Článek III-42 nevylučuje zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.

Článek III-44

1. Členské státy upraví státní monopoly obchodní povahy tak, aby byla vyloučena jakákoli diskriminace mezi státními příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboží.

Tento článek se vztahuje na každý subjekt, jehož prostřednictvím členský stát právně nebo fakticky, přímo nebo nepřímo kontroluje, řídí nebo významně ovlivňuje dovoz nebo vývoz mezi členskými státy. Tato ustanovení platí i pro monopoly, jež stát svěřuje jiným subjektům.

2. Členské státy se zdrží zavádění jakéhokoli nového opatření, které by bylo v rozporu se zásadami stanovenými v odstavci 1 nebo které by omezovalo dosah článků týkajících se zákazu cel a množstevních omezení mezi členskými státy.

3. V případě státního monopolu obchodní povahy, s nímž jsou spjata nařízení, jež mají usnadňovat odbyt nebo zhodnocení zemědělských produktů, musí být pravidla stanovená tímto článkem používána tak, aby byly zajištěny rovnocenné záruky zaměstnanosti a životní úrovně příslušných producentů.

ODDÍL 4 KAPITÁL A PLATBY

Článek III-45

V rámci tohoto oddílu jsou zakázána omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi

členskými státy a třetími zeměmi.

Článek III-46

1. Článkem III-45 není dotčeno používání žádných omezení vůči třetím zemím, která existují ke dni

31. prosince 1993 podle vnitrostátního práva nebo práva Společenství ve vztahu k pohybu kapitálu do nebo ze třetích zemí, zahrnujícího přímé investice včetně investic do nemovitostí, usazování, poskytování finančních služeb či přijetí cenných papírů na kapitálové trhy.

2. Opatření týkající se pohybu kapitálu do a ze třetích zemí, zahrnujícího přímé investice, včetně investic do nemovitostí, usazování, poskytování finančních služeb či přijetí cenných papírů na kapitálové trhy, stanoví evropské zákony nebo rámcové zákony.

Evropský parlament a Rada ministrů usilují o uskutečnění cíle volného pohybu kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi v co největším měřítku, aniž jsou dotčena ostatní ustanovení Ústavy.

3. Odchylně od odstavce 2 může opatření, která v právním řádu Unie představují krok zpět, pokud jde o liberalizaci pohybu kapitálu do a ze třetích zemí, stanovit pouze evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů. Rada ministrů se rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.

Článek III-47

1. Článkem III-45 není dotčeno právo členských států:

a) uplatňovat příslušná ustanovení svých daňových předpisů, která rozlišují mezi daňovými poplatníky, kteří nejsou ve stejné situaci, podle místa bydliště nebo podle místa, kde je jejich kapitál investován,

b) učinit všechna nezbytná opatření, jež by zabránila porušování vnitrostátních právních a správních předpisů, zejména v oblasti daňového práva a dohledu nad finančními institucemi, nebo stanovit postupy pro ohlašování pohybu kapitálu pro účely správní či statistické, nebo učinit opatření odůvodněná veřejným pořádkem či veřejnou bezpečností.

2. Tímto oddílem není dotčena použitelnost omezení práva usazování, pokud jsou slučitelná s Ústavou.

3. Opatření a postupy uvedené v odstavcích 1 a 2 nesmějí představovat ani prostředek svévolné diskriminace, ani zastřené omezování volného pohybu kapitálu a plateb ve smyslu článku III-45.

Článek III-48

Pokud pohyb kapitálu do či ze třetích zemí za výjimečných okolností způsobuje nebo hrozí-li, že způsobí vážné poruchy fungování hospodářské a měnové unie, může Rada ministrů na návrh Komise přijmout evropská nařízení nebo rozhodnutí, která zavedou ochranná opatření vůči třetím zemím na dobu, která nepřekročí šest měsíců, jsou-li taková opatření naprosto nezbytná. Přijmou se po konzultaci s Evropskou centrální bankou.

Článek III-49

Vyžádá-li si to uskutečnění cílů uvedených v článku III-158, zejména pokud jde o předcházení organizované trestné činnosti, terorismu a obchodování s lidmi, jakož i o boj proti těmto jevům, může evropský zákon vymezit rámec opatření týkajících se pohybu kapitálu a plateb, jako je zmražení fondů, finančního jmění nebo výtěžků z hospodářské činnosti, které náležejí fyzickým nebo právnickým osobám, seskupením nebo nestátním útvarům, jsou jejich majetkem nebo jež mají v držbě.

K provedení zákona uvedeného v prvním pododstavci přijme Rada ministrů na návrh Komise evropská nařízení nebo rozhodnutí.

ODDÍL 5

PRAVIDLA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE

Pododdíl 1

Pravidla vztahující se na podniky

Článek III-50

1. S vnitřním trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, zejména ty, které:

a) přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny a jiné obchodní podmínky;

b) omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice;

c) rozdělují trhy nebo zdroje zásobování;

d) uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži;

e) podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.

2. Dohody nebo rozhodnutí zakázané podle tohoto článku jsou neplatné od počátku.

3. Odstavec 1 však může být prohlášen za neúčinný pro:

− dohody nebo kategorie dohod mezi podniky,

− rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků,

− jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie,

které přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které

a) neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná;

b) neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.

Článek III-51

S vnitřním trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo na jeho podstatné části.

Takové zneužívání může zejména spočívat:

a) v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo

nerovných obchodních podmínek;

b) v omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje na úkor spotřebitelů;

c) v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži;

d) v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.

Článek III-52

1. Pro použití zásad uvedených v článcích III-50 a III-51 přijme Rada ministrů na návrh Komise evropská nařízení. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.

2. Cílem evropských nařízení podle odstavce 1 je zejména:

a) zajistit dodržování zákazů uvedených v článku III-50 odstavci 1 a článku III-51 stanovením pokut a penále;

b) určit prováděcí pravidla k článku III-50 odstavci 3 s přihlédnutím k nutnosti zajistit účinný dozor při co největším zjednodušení správní kontroly;

c) podrobněji vymezit v případě potřeby rozsah uplatňování článků III-50 a III-51 v jednotlivých hospodářských odvětvích;

d) vymezit úlohy Komise a Soudního dvora při provádění ustanovení uvedených v tomto odstavci;

e) vymezit poměr mezi vnitrostátními právními předpisy na jedné straně a ustanoveními tohoto oddílu nebo evropskými nařízeními přijatými na základě tohoto článku na straně druhé.

Článek III-53

Dokud nenabudou platnosti evropská nařízení přijatá podle článku III-52, rozhodují o přípustnosti dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě a o zneužívání dominantního postavení na vnitřním trhu orgány členských států v souladu s vnitrostátními právním předpisy a ustanoveními článku III- 50, zejména odstavce 3, a článku III-51.

Článek III-54

1. Aniž je dotčen článek III-53, dbá Komise na provádění zásad vytyčených v článcích III-50 a III-51. Na žádost členského státu nebo z úřední povinnosti a v součinnosti s příslušnými orgány členských států, které jí budou nápomocny, vyšetřuje Komise případy domnělého porušení uvedených zásad. Zjistí-li, že k porušení došlo, navrhne prostředky vhodné k jeho odstranění.

2. Trvá-li porušení i nadále, Komise konstatuje porušení zásad zdůvodněným rozhodnutím.

Komise může své rozhodnutí zveřejnit a zmocnit členské státy, aby přijaly potřebná opatření k nápravě, jejichž podmínky a podrobnosti Komise určí.

3. Komise může přijmout evropská nařízení týkající se kategorií dohod, o nichž se Rada ministrů rozhodla v souladu s článkem III-52 odstavcem 2 písmenem b).

Článek III-55

1. Pokud jde o podniky veřejného práva a podniky, kterým členské státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva, tyto státy nepřijmou ani neponechají v platnosti opatření odporující pravidlům této smlouvy, zejména pravidlům stanoveným v článku I-4 odstavci 2 a v článcích III-55 až III-58.

2. Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají ustanovením této ústavy, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.

3. Komise dohlíží na provádění tohoto článku a vydává podle potřeby členským státům potřebná evropská nařízení nebo rozhodnutí.

Pododdíl 2

Státní podpory

Článek III-56

1. Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Ústava jinak.

2. S vnitřním trhem jsou slučitelné:

a) podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků;

b) podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi;

c) podpory poskytované hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, pokud jsou potřebné k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených tímto rozdělením.

3. Za slučitelné s vnitřním trhem mohou být považovány:

a) podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností;

b) podpory, které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu;

c) podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem;

d) podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže v v míře odporující společnému zájmu;

e) jiné kategorie podpor, které určí evropská nařízení nebo rozhodnutí přijatá Radou ministrů na návrh Komise.

Článek III-57

1. Komise ve spolupráci s členskými státy neustále zkoumá režimy podpor existující v těchto státech. Navrhuje jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování vnitřního trhu.

2. Zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná s vnitřním trhem podle článku III-56 nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví.

Nepodrobí-li se dotyčný stát tomuto evropskému rozhodnutí ve stanovené lhůtě, může Komise nebo jiný zainteresovaný stát, odchylně od článků III-265 a III-266, předložit věc přímo Soudnímu dvoru.

Rada ministrů může na žádost členského státu jednomyslně rozhodnout, že podpora, kterou tento stát poskytuje nebo hodlá poskytnout, má být odchylně od článku III-56 nebo od evropských nařízení podle článku III-58 považována za slučitelnou s vnitřním trhem, odůvodňují-li takové rozhodnutí mimořádné okolnosti. Zahájila-li již Komise ve věci této podpory řízení podle tohoto odstavce prvního poddstavece, bude podáním žádosti příslušného státu Radě ministrů uvedené řízení pozastaveno až do vyjádření Rady ministrů.

Nevyjádří-li se však Rada ministrů do tří měsíců po podání této žádosti, rozhodne věc Komise.

3. Komise musí být členskými státy včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek III-56 slučitelný s vnitřním trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Xxxxxx v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.

4. Komise může přijmout evropská nařízení týkající se kategorií státních podpor, u kterých Rada ministrů v souladu s článkem III-55 dala možnost vyjmout je z postupu uvedeného v odstavci 3.

Článek III-58

Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropská nařízení pro použití článků III-56 a III- 57, zejména stanovit podmínky, za nichž se použije článek III-57 odstavec 3, jakož i druhy podpor, které nepodléhají tomuto postupu. Rada ministrů se rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.

ODDÍL 6

FISKÁLNÍ USTANOVENÍ

Článek III-59

Členské státy nepodrobí přímo ani nepřímo výrobky jiných členských států jakémukoli vyššímu vnitrostátnímu zdanění než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí.

Členské státy nepodrobí dále výrobky jiných členských států vnitrostátnímu zdanění, které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům.

Článek III-60

Pokud jsou výrobky vyvezeny na území některého členského státu, nesmí být navrácení vnitrostátních daní vyšší než vnitrostátní daně, kterým byly výrobky přímo nebo nepřímo podrobeny.

Článek III-61

Osvobození od daně a navracení daní při vývozu do jiných členských států s výjimkou daně z obratu, spotřebních a ostatních nepřímých daní, jakož i vyrovnávací poplatky při dovozu

z členských států jsou přípustné pouze tehdy, pokud by zamýšlené ustanovení na omezenou dobu předem schválilo evropské rozhodnutí přijaté Radou ministrů na návrh Komise.

Článek III-62

1. Evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů stanoví opatření k harmonizaci právních předpisů týkajících se daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní za předpokladu, že tato harmonizace je nezbytná pro zajištění fungování vnitřního trhu a zabrání narušení hospodářské soutěže. Rada ministrů se rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem.

2. Zjistí-li Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh Komise, že se opatření uvedená v odstavci 1 týkají administrativní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům, rozhoduje se při přijímání evropského zákona nebo rámcového zákona, který stanoví tato opatření, kvalifikovanou většinou, odchylně od odstavce 1.

Článek III-63

Zjistí-li Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh Komise, že se opatření ohledně daně ze společností týkají správní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům, přijme kvalifikovanou většinou evropský zákon nebo rámcový zákon stanovící tato opatření za předpokladu, že jsou nezbytná pro zajištění fungování vnitřního trhu, a zabrání narušení hospodářské soutěže.

Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem.

ODDÍL 7

SBLIŽOVÁNÍ PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

Článek III-64

Aniž je dotčen článek III-62, evropský rámcový zákon Rady ministrů stanoví opatření pro sbližování právních a správních předpisů členských států, které mají přímý dopad na vytváření nebo fungování vnitřního trhu. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem a s Hospodářským a sociálním výborem.

Článek III-65

1 Není-li v Ústavě stanoveno jinak, použije se tento článek pro uskutečnění cílů uvedených v článku III-14. Evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví opatření ke sbližování právních a

správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu. Tento zákon nebo rámcový zákon je přijímán po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem.

2. Odstavec 1 se nepoužije na ustanovení o daních, ustanovení týkající se volného pohybu osob, ani na ustanovení týkající se práv a zájmů zaměstnanců.

3. Komise bude ve svých návrzích podle odstavce 1 týkajících se zdraví, bezpečnosti, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitele vycházet z vysoké úrovně ochrany a přihlédne přitom zejména k novému vývoji založenému na vědeckých poznatcích. V rámci svých pravomocí usilují o dosažení tohoto cíle též Evropský parlament a Rada ministrů.

4. Pokládá-li členský stát po přijetí harmonizačního opatření prostřednictvím evropského zákona, rámcového zákona nebo nařízení Komise za nezbytné ponechat si ze závažných důvodů uvedených v článku III-43 vlastní vnitrostátní předpisy nebo předpisy týkající se ochrany životního nebo pracovního prostředí, oznámí je Komisi spolu s důvody pro jejich ponechání.

5. Aniž je dotčen odstavec 4, pokládá-li členský stát poté, co Rada ministrů nebo Komise přijaly harmonizační opatření prostřednictvím evropského zákona, rámcového zákona nebo nařízení Komise za nezbytné zavést vnitrostátní předpisy opírající se o nové vědecké důkazy vztahující se k ochraně životního nebo pracovního prostředí z důvodu zvláštního problému, který se objeví

v tomto členském státě po přijetí harmonizačních opatření, oznámí zamýšlené předpisy Xxxxxx spolu s důvody pro jejich zavedení.

6. Komise do šesti měsíců po oznámení podle odstavců 4 a 5 přijme evropské rozhodnutí, kterým schválí nebo zamítne dotyčné vnitrostátní právní předpisy poté, co prověří, zda neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy a nenarušují fungování vnitřního trhu.

Nerozhodne-li Komise v této lhůtě, považují se vnitrostátní předpisy uvedené v odstavcích 4 a 5 za schválené.

Je-li to opodstatněné složitostí věci a není-li to nebezpečné pro lidské zdraví, může Komise oznámit dotyčnému členskému státu, že lhůta uvedená v tomto odstavci může být prodloužena o další dobu až šesti měsíců.

7. Je-li členský stát oprávněn podle odstavce 6 zachovat nebo zavést vnitrostátní předpisy, které se odchylují od harmonizačního opatření, přezkoumá Komise neprodleně, zda má navrhnout přizpůsobení tohoto opatření.

8. Upozorní-li členský stát v některé oblasti, která byla předmětem harmonizačních opatření, na určitý problém veřejného zdraví, uvědomí o něm Komisi, která neprodleně přezkoumá, zda nenavrhne Radě ministrů vhodná opatření.

9. Odchylně od postupu podle článků III-265 a III-266 může Komise nebo kterýkoli členský stát předložit věc přímo Soudnímu dvoru, domnívá-li se, že jiný členský stát zneužívá pravomoci stanovené v tomto článku.

10. V tomto článku uvedená harmonizační opatření zahrnují ve vhodných případech ochrannou doložku, která zmocňuje členské státy přijmout z jednoho nebo více důvodů neekonomické povahy uvedených v článku III-43 prozatímní opatření, která podléhají kontrolnímu postupu Unie.

Článek III-66

Zjistí-li Komise, že existující rozdíly mezi právními a správními předpisy členských států narušují podmínky hospodářské soutěže na společném trhu a vyvolávají narušení, které je nutno odstranit, poradí se s dotyčnými členskými státy.

Nevedou-li tyto porady k dohodě, odstraní dotyčné narušení evropský rámcový zákon. Mohou být přijata jakákoli jiná účelná opatření uvedená v Ústavě.

Článek III-67

1. Jsou-li důvody k obavám, že přijetí nebo změna právníhoa správního předpisu může vyvolat narušení ve smyslu článku III-66, zahájí členský stát, který přijetí nebo změnu zamýšlí, konzultaci s Komisí. Komise po konzultaci s členskými státy doporučí příslušným státům vhodná opatření, aby k nerovnováze nedošlo.

2. Jestliže stát, který hodlá přijmout nebo změnit vnitrostátní předpisy, nevyhoví doporučení Komise, které je mu určeno, nelze od jiných členských států požadovat, aby podle článku III-66 změnily své vnitrostátní předpisy za účelem odstranění tohoto narušení. Jestliže členský stát, který nedbal doporučení Komise, vyvolá narušení pouze ke své vlastní újmě, článek III-63 se nepoužije.

Článek III-68

V rámci uskutečňování vnitřního trhu stanoví evropský zákon nebo rámcový zákon opatření týkající se vzniku evropských listin pro zajištění jednotné ochrany práv intelektuálního vlastnictví v Unii a zavedení centralizovaného režimu pro vydávání povolení, pro koordinaci a kontrolu na úrovni Unie.

Pravidla pro používání jazyků ve vztahu k evropským listinám stanoví evropský zákon Rady ministrů. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.

XXXXXXXX XX XXXXXXXXXXX A MĚNOVÁ POLITIKA

Článek III-69

1. Pro účely stanovené v článku I-3 zahrnují činnosti členských států a Unie ve smyslu článku 2 za podmínek podle této ústavy přijetí hospodářské politiky, která je založena na těsné koordinaci hospodářských politik členských států, na vnitřním trhu a na vymezení společných cílů a která je vedena v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou hospodářskou soutěží.

2. Souběžně s tím zahrnují tyto činnosti za podmínek a v souladu s postupy stanovenými v Ústavě jednotnou měnu, euro, jakož i vymezení a provádění jednotné měnové a devizové politiky, jejímž prvořadým cílem je udržet cenovou stabilitu a, aniž je dotčen tento cíl, podporovat obecnou hospodářskou politiku v Unii v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží.

3. Tyto činnosti členských států a Unie zahrnují dodržování následujících hlavních zásad: stabilní ceny, zdravé veřejné finance a měnové podmínky a ustálená platební bilance.

ODDÍL 1 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA

Článek III-70

Členské státy směřují své hospodářské politiky tak, aby v rámci hlavních směrů uvedených v článku III-71 odstavci 2 přispívaly k dosahování cílů Unie ve smyslučlánku I-3. Členské státy a Unie postupují v souladu se zásadami stanovenými v článku III-69 a v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží, čímž je podporováno účinné rozdělení zdrojů.

Článek III-71

1. Členské státy považují své hospodářské politiky za věc společného zájmu a koordinují je v Radě ministrů v souladu s článkem III-70.

2. Rada ministrů na doporučení Komise vypracuje návrh hlavních směrů hospodářské politiky

členských států a Unie a podá o tom zprávu Evropské radě.

Evropská rada na základě zprávy Rady ministrů projedná závěry o hlavních směrech hospodářských politik členských států a Unie. Na základě těchto závěrů přijme Rada ministrů doporučení, ve kterém budou tyto hlavní směry stanoveny. Rada ministrů informuje o doporučení Evropský parlament

3. K zajištění užší koordinace hospodářských politik a trvalé konvergence hospodářské výkonnosti členských států sleduje Rada ministrů na základě zpráv předkládaných Komisí hospodářský vývoj v každém členském státě a v Unii, jakož i soulad hospodářských politik s hlavními směry uvedenými v odstavci 2, a pravidelně provádí celkové hodnocení.

Pro účely tohoto mnohostranného dohledu poskytují členské státy Komisi informace o důležitých opatřeních v oblasti své hospodářské politiky, jakož i další informace, které považují za nezbytné.

4. Zjistí-li se na základě postupu uvedeného v odstavci 3, že hospodářské politiky členského státu nejsou v souladu s hlavními směry uvedenými v odstavci 2 nebo že by mohly ohrozit fungování hospodářské a měnové unie, může Komise předat danému členskému státu výstrahu. Rada ministrů může na návrh Komise předat danému členskému státu nezbytná doporučení. Rada ministrů může na návrh Komise rozhodnout o zveřejnění svých doporučení.

V rámci tohoto odstavce Rada ministrů rozhoduje bez ohledu na hlasování zástupce dotyčnéhoho členského státu a kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů ostatních členských států zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva.

5. Předseda Rady ministrů a Komise podají Evropskému parlamentu zprávu o výsledcích mnohostranného dohledu. Jestliže Rada ministrů svá doporučení zveřejnila, může být předseda Rady ministrů vyzván, aby vystoupil před příslušným výborem Evropského parlamentu.

6. Evropský zákon může stanovit podrobná pravidla pro postup při mnohostranném dohledu podle odstavců 3 a 4.

Článek III-72

1. Aniž jsou dotčeny jiné postupy stanovené v Ústavě, může Rada ministrů na návrh Komise přijmout evropské rozhodnutí, které stanoví opatření přiměřená hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými výrobky.

2. Nastanou-li členskému státu z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může Rada ministrů na návrh Komise přijmout evropské rozhodnutí, jímž danému členskému státu za určitých podmínek poskytne finanční pomoc Unie. Předseda Rady ministrů o rozhodnutí informuje Evropský parlament.

Článek III-73

1. Evropské centrální bance a centrálním bankám členských států (dále jen „národním centrálním bankám“) se zakazuje poskytovat možnost přečerpání zůstatku bankovních účtů nebo jakýkoli jiný typ úvěru orgánům, institucím nebo agenturám Unie, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejnoprávním orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo podnikům veřejného práva členských států; Evropské centrální bance a národním centrálním bankám je rovněž zakázán přímý nákup jejich dluhových nástrojů.

2. Odstavec 1 se nepoužije na úvěrové instituce ve veřejném vlastnictví, kterým národní centrální banky a Evropská centrální banka v souvislosti s poskytováním peněžních prostředků centrálními bankami poskytují stejné zacházení jako soukromým úvěrovým institucím.

Článek III-74

1. Zakazují se jakákoli opatření, která nejsou odůvodněna veřejným dohledem a která umožňují orgánům, institucím či agenturám Unie, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejným orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo podnikům veřejného práva členských států zvýhodněný přístup k finančním institucím.

2. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropská nařízení nebo rozhodnutí, která přesněji vymezí použití zákazu uvedeného v odstavci 1. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.

Článek III-75

1. Unie neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo podniků veřejného práva kteréhokoli členského státu, pokud se nejedná o vzájemné finanční záruky pro společné uskutečňování určitého záměru. Členský stát neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo podniků veřejného práva jiného členského státu, aniž jsou dotčeny vzájemné finanční záruky pro společné uskutečňování určitého záměru.

2. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropská nařízení nebo rozhodnutí, která přesněji vymezí zákazy uvedené v článku III-73 a v tomto článku. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.

Článek III-76

1. Členské státy se vyvarují nadměrných schodků veřejných financí.

2. Komise sleduje vývoj rozpočtové situace a výši veřejného zadlužení v členských státech, aby bylo možno zjistit závažné chyby. Zkoumá zejména dodržování rozpočtové kázně na základě těchto dvou kritérií:

a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučovanou hodnotu, ledaže by:

i) buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží doporučované hodnotě,

ii) nebo by překročení doporučované hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k doporučované hodnotě;

b) zda poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu nepřekračuje doporučovanou hodnotu, ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě.

Doporučované hodnoty jsou stanoveny v Protokolu o postupu při nadměrném schodku.

3. Nesplňuje-li členský stát požadavky podle jednoho nebo žádného z těchto kritérií, Komise vypracuje zprávu. Zpráva Xxxxxx přihlédne k tomu, zda schodek veřejných financí překračuje veřejné investiční výdaje, jakož i ke všem dalším rozhodujícím faktorům včetně střednědobé hospodářské a rozpočtové pozice členského státu.

Komise může také vypracovat zprávu, je-li i přes plnění kritérií toho názoru, že v některém členském státě existuje riziko nadměrného schodku.

4. Hospodářský a finanční výbor vydá stanovisko ke zprávě Komise..

5. Usoudí-li Komise, že v členském státě existuje nebo může vzniknout nadměrný schodek, předloží stanovisko danému členskému státu.

6. Rada ministrů na doporučení Komise a po zvážení všech případných připomínek, které dotyčný členský stát učiní, rozhodne po celkovém zhodnocení, zda existuje nadměrný schodek. V takovém případě Rada ministrů stejným postupem přijme doporučení, která předá příslušnému členskému státu, aby tento členský stát mohl do dané lhůty tuto situaci ukončit. S výhradou odstavce 8 nejsou tato doporučení zveřejňována.

V rámci tohoto odstavce se Rada ministrů rozhoduje bez ohledu na hlasování zástupce dotyčného členského státu a kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů ostatních členských států, zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva.

7. Evropská rozhodnutí a doporučení uvedená v odstavcích 8 až 11 přijme Rada ministrů na doporučení Komise. Rada ministrů se rozhoduje bez ohledu na hlasování zástupce dotyčného členského státu a kvalifikovaná většina je vymezena jako většina hlasů ostatních členských států zastupujících nejméně tři pětiny jejich obyvatelstva.

8. Zjistí-li Rada ministrů, že ve stanovené lhůtě nebyla na její doporučení přijata žádná účinná

opatření, může svá doporučení zveřejnit.

9. Nepostupuje-li členský stát ani poté podle doporučení Rady ministrů, může Rada ministrů přijmout evropské rozhodnutí o výzvě členskému státu, aby v určité lhůtě vyvinul činnost ke snížení schodku v míře, kterou Rada ministrů považuje za nezbytnou pro nápravu situace.

V takovém případě může Rada ministrů požádat dotyčný členský stát, aby podle zvláštního harmonogramu předkládal zprávy za účelem posouzení jeho úsilí o nápravu.

10. Pokud se členský stát nepodřídí evropskému rozhodnutí přijatému podle odstavce 9, může Rada ministrů rozhodnout, že použije nebo případně zostří jedno nebo více z následujících opatření:

a) požádá dotyčný členský stát, aby před vydáním obligací a jiných cenných papírů zveřejnil dodatečné informace, které Rada ministrů určí,

b) vyzve Evropskou investiční banku, aby přehodnotila svou úvěrovou politiku vůči dotyčnému

členskému státu,

c) požádá dotyčný členský stát, aby u Unie uložil neúročený vklad v přiměřené výši, dokud nebude podle názoru Rady ministrů nadměrný schodek napraven,

d) uloží pokuty v přiměřené výši.

Předseda Rady ministrů informuje Evropský parlament o přijatých rozhodnutích.

11. Rada ministrů zrušuje některá nebo všechna opatření uvedená v odstavcích 6 a 8 až 10, pokud usoudí, že nadměrný schodek v dotyčném členském státě je napraven. Zveřejnila-li Rada ministrů předtím svá doporučení, učiní, jakmile bude zrušeno rozhodnutí podle odstavce 8, veřejné prohlášení, že nadměrný schodek v dotyčném členském státě již neexistuje.

12. Právo podat žalobu podle článků III-265 a III-266 nemůže být uplatněno v rámci odstavců 1 až 6, 8 a 9.

13. Další ustanovení týkající se provádění postupu popsaného v tomto článku jsou uvedena v Protokolu o postupu při nadměrném schodku.

Vhodná opatření nahrazující tento protokol stanoví evropský zákon přijatý Radou. Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem a s Evropskou centrální bankou.

S výhradou ostatních ustanovení tohoto odstavce přijímá Rada ministrů na návrh Komise evropská nařízení nebo rozhodnutí, která stanoví způsoby a vymezení používání tohoto protokolu. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.

ODDÍL 2 MĚNOVÁ POLITIKA

Článek III-77

1. Hlavním cílem Evropského systému centrálních bank je udržovat cenovou stabilitu. Aniž je dotčen cíl cenové stability, podporuje Evropský systém centrálních bank obecné hospodářské politiky v Unii se záměrem přispět k dosažení cílů Unie, jak jsou vymezeny v článku I-3. Evropský systém centrálních bank jedná ve shodě se zásadami stanovenými v článku III-69 a v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou hospodářskou soutěží, čímž podporuje efektivní umisťování zdrojů.

2. Evropský systém centrálních bank plní tyto základní úkoly:

a) vymezuje a provádí měnovou politiku Unie,

b) provádí devizové operace v souladu s článkem III-228,

c) drží a spravuje oficiální devizové rezervy členských států,

d) podporuje plynulé fungování platebních systémů.

3. Odstavec 2 bod c) se nevztahuje na držení a správu devizových provozních zůstatků vládami

členských států.

4. Evropská centrální banka je konzultována:

a) ke všem návrhům aktů Unie v oblasti její působnosti,

b) vnitrostátními orgány ke všem návrhům správních předpisů z oblasti její působnosti, avšak

v mezích a za podmínek stanovených Radou ministrů postupem podle článku III-79 odstavce 6.

Evropská centrální banka může předkládat stanoviska orgánům, institucím nebo agenturám Unie nebo vnitrostátním orgánům v záležitostech spadajících do oblasti její působnosti.

5. Evropský systém centrálních bank přispívá k k řádnému provádění opatření, která přijímají příslušné orgány v oblasti obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi a stability finančního systému.

6. Evropský zákon může svěřit Evropské centrální bance zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k dohledu nad úvěrovými a dalšími finančními institucemi, s výjimkou pojišťovacích podniků. Tento zákon je přijímán po konzultaci s Evropskou centrální bankou.

Článek III-78

1. Evropská centrální banka má výlučné právo povolovat vydávání bankovek v měně euro v Unii. Tyto bankovky mohou vydávat Evropská centrální banka a národní centrální banky. Bankovky vydávané Evropskou centrální bankou a národními centrálními bankami jsou jedinými bankovkami, které mají v Unii status zákonného platidla.

2. Členské státy mohou vydávat mince v měně euro, objem jejich emise však vyžaduje schválení Evropské centrální banky. Rada ministrů může na návrh Komise přijmout evropská nařízení, která stanoví opatření k sladění nominálních hodnot a technických specifikací všech mincí určených pro oběh v rozsahu nezbytném k umožnění jejich plynulého oběhu v Unii. Rada ministrů se rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem a s Evropskou centrální bankou.

Článek III-79

1. Evropský systém centrálních bank se skládá z Evropské centrální banky a národních centrálních bank.

2. Evropská centrální banka má právní subjektivitu.

3. Evropský systém centrálních bank je řízen rozhodovacími orgány Evropské centrální banky, kterými jsou Rada guvernérů a Výkonná rada.

4. Statut Evropského systému centrálních bank je stanoven v Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.

5. Evropský zákon může pozměnit články 5.1, 5.2, 5.3, 17, 18, 19.1, 22, 23, 24, 26, 32.2, 32.3, 32.4, 32.6, 33.1a) a 36 statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky:

a) buď na návrh Komise po konzultaci s Evropskou centrální bankou,

b) nebo na doporučení Evropské centrální banky po konzultaci s Komisí.

6. Rada ministrů přijme evropská nařízení a rozhodnutí stanovící opatření podle článků 4, 5.4, 19.2, 20, 28.1, 29.2, 30.4 a 34.3 statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Rada ministrů rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem:

a) buď na návrh Komise a po konzultaci s Evropskou centrální bankou,

b) nebo na doporučení Evropské centrální banky a po konzultaci s Komisí.

Článek III-80

Při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim Ústavou a statutem Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky nesmí Evropská centrální banka, žádná národní centrální banka ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat ani přijímat pokyny od orgánů, institucí či agentur Unie, od žádné vlády členského státu ani od jakéhokoli jiného subjektu. Orgány, instituce nebo agentury Unie a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnažit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů Evropské centrální banky či vnitrostátních centrálních bank při plnění jejich úkolů.

Článek III-81

Každý členský stát zajistí, aby jeho vnitrostátní právní předpisy, včetně statutu jeho národní centrální banky, byly slučitelné s Ústavou a se statutem Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky.

Článek III-82

1. K plnění úkolů svěřených Evropskému systému centrálních bank, v souladu s Ústavou a za podmínek stanovených statuty Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, Evropská centrální banka přijímá:

a) evropská nařízení a rozhodnutí v rozsahu nezbytném pro plnění úkolů vymezených v článku

3.1 první odrážce, v článcích 19.1, 22 nebo 25.2 statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky a dále v případech stanovených akty Rady ministrů, jež jsou uvedeny v článku III-79 odstavci 6,

b) evropská rozhodnutí nezbytná pro plnění úkolů svěřených Evropskému systému centrálních bank Ústavou a statutem Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky,

c) doporučení a stanoviska.

2. Evropská centrální banka může rozhodnout o zveřejnění svých evropských rozhodnutí, doporučení a stanovisek.

3. Rada ministrů přijme v souladu s postupem podle článku III-79 odstavce 6 evropská nařízení stanovící meze a podmínky, v jakých je Evropská centrální banka zmocněna ukládat podnikům pokuty či penále za neplnění povinností vyplývajících z jejích nařízení a evropských rozhodnutí.

Článek III-83

Aniž je dotčena pravomoc Evropské centrální banky, evropský zákon nebo rámcový zákon stanoví opatření nezbytná pro používání eura jako jednotné měny členských států. Tento zákon nebo rámcový zákon se přijímá po konzultaci s Evropskou centrální bankou.

ODDÍL 3 INSTITUCIONÁLNÍ USTANOVENÍ

Článek III-84

1. Rada guvernérů Evropské centrální banky se skládá z členů Výkonné rady Evropské centrální banky a z guvernérů vnitrostátních centrálních bank členských států bez udělené výjimky ve smyslu článku III-91.

2. a) Výkonná rada se skládá z prezidenta, viceprezidenta a čtyř dalších členů.

b) Prezident, viceprezident a další členové Výkonné rady jsou jmenováni z řad osobností s uznávanou profesionální zkušeností a autoritou v měnových a bankovních záležitostech vzájemnou dohodou vlád členských států na úrovni hlav států nebo předsedů vlád na doporučení Rady ministrů, po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů Evropské centrální banky.

Jejich funkční období je osmileté; nemohou být jmenováni opakovaně.

Členy Výkonné rady mohou být pouze státní příslušníci členských států.

Článek III-85

1. Předseda Rady ministrů a člen Komise se mohou bez hlasovacího práva účastnit zasedání Rady guvernérů Evropské centrální banky.

Předseda Rady ministrů může předkládat Radě guvernérů Evropské centrální banky návrhy k projednání.

2. Prezident Evropské centrální banky je zván k účasti na zasedáních Rady ministrů, když Rada ministrů projednává záležitosti mající vztah k cílům a k úkolům Evropského systému centrálních bank.

3. Evropská centrální banka předkládá výroční zprávu o činnosti Evropského systému centrálních bank a o měnové politice za uplynulý a běžný rok Evropskému parlamentu, Radě ministrů, Komisi a také Evropské radě. Prezident Evropské centrální banky tuto zprávu předkládá Radě ministrů a Evropskému parlamentu, který na jejím základě může zahájit obecnou rozpravu.

Prezident Evropské centrální banky a další členové Výkonné rady mohou být na žádost Evropského parlamentu nebo z vlastního podnětu vyzváni, aby vystoupili před příslušnými výbory Evropského parlamentu.

Článek III-86

1. Na podporu koordinace politik členských států v rozsahu potřebném pro fungování vnitřního trhu se zřizuje Hospodářský a finanční výbor.

2. Tento výbor má tyto úkoly:

a) vydávat stanoviska na žádost Rady ministrů nebo Komise nebo z vlastního podnětu a předkládat je těmto orgánům,

b) sledovat měnovou a finanční situaci členských států a Unie a pravidelně o tom podávat zprávu Radě ministrů a Komisi, zejména pokud jde všeobecný platební styk s třetími zeměmi a mezinárodními institucemi,

c) aniž je dotčen článek III-247, přispívat k přípravě jednání Rady podle článku III-48, článku III-71 odstavce 2, 3, 4 a 6, článků III-72, III-74, III-75, III-76, článku III-77 odstavce

6, článku III-78 odstavce 2, článku III-79 odstavce 5 a 6, článků III-83, III-90 a článku III-92 odstavce 2 a 3, článku III-95, článku III-96 odstavce 2 a 3, článků III-224 a III-228, a plnit všechny další poradní a přípravné úkoly, které jsou mu svěřeny Radou ministrů,

d) posuzovat alespoň jednou ročně situaci v oblasti pohybu kapitálu a volnosti plateb, jak vyplývá z použití Ústavy a z aktů Unie; posuzování se týká všech opatření vztahujících se na pohyb kapitálu a plateb; výbor podává zprávu Komisi a Radě ministrů o výsledku tohoto posouzení.

Každý členský stát, Komise a Evropská centrální banka jmenují nanejvýš po dvou členech do výboru.

3. Rada ministrů přijme na návrh Komise evropské rozhodnutí, které stanoví podrobná ustanovení týkající se složení Hospodářského a finančního výboru. Rozhoduje po konzultaci s Evropskou centrální bankou a tímto výborem. Předseda Rady ministrů informuje o takovém rozhodnutí Evropský parlament.

4. Pokud a dokud existují členské státy, na které se vztahují výjimky uváděné v článku III-91, sleduje výbor nad rámec úkolů podle odstavce 2 měnovou a finanční situaci a všeobecný platební styk těchto členských států a pravidelně o tom podává zprávu Radě ministrů a Komisi.

Článek III-87

V záležitostech upravených v článku III-71 odstavci 4, článku III-76 s výjimkou odstavce 13, článků III-83, III-90, III-91, článku III-92 odstavce 3 a článku III-228, může Rada ministrů nebo členský stát požádat Komisi, aby podle potřeby podala doporučení nebo návrh. Komise posoudí žádost a neprodleně předloží své závěry Radě ministrů.