Uzavírání mezinárodní kupní smlouvy dle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra mezinárodního a evropského práva

Bakalářská práce

Uzavírání mezinárodní kupní smlouvy dle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

Xxxx Xxxxxxxxx

2008/2009

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Uzavírání mezinárodní kupní smlouvy dle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucí mojí práce paní JUDr. Kláře Xxxxxxxxx za čas, který mi věnovala a za cenné rady a připomínky, které mi pomohly k vytvoření konečné podoby této práce.

Obsah

1 Úvod 4

2 Cíl a metodika práce 6

3 Prameny a metody mezinárodního práva soukromého 8

3.1 Prameny práva 8

3.1.1 Střety pramenů 11

3.2 Metody úpravy 12

3.2.1 Metoda kolizní 13

3.2.2 Metoda přímá 14

3.3 Volba rozhodného práva 15

4 Vídeňská úmluva a její aplikace 17

5 Uzavírání smluv podle Vídeňské úmluvy 21

5.1 Forma uzavírání smlouvy 21

5.2 Návrh na uzavření smlouvy (oferta) a jeho přijetí 23

5.3 Uzavírání smluv za pomoci obchodních podmínek 34

5.3.1 Pojem obchodní podmínky 34

5.3.2 Včlenění obchodních podmínek do smlouvy 35

5.3.3 Bitva forem 37

6 Závěr 42

7 Resume 44

8 Použitá literatura a prameny 46

9 Seznam zkratek a pojmů 48

1 Úvod

Úprava mezinárodních smluvních vztahů představuje pro řadu podnikatelů stěžejní oblast, ve které mohou dosahovat konkurenční výhody, ale také nezanedbatelných rizik spojených s podnikáním. Od listopadové revoluce v roce 1989 došlo v naší společnosti k řadě společenským, politickým a ekonomickým změnám. Podnikatelským subjektům se otevřely naprosto nové možnosti, především v příležitosti rozšířit své obchodní aktivity za hranice státu. Zahraniční obchodní činnost přestala být výsadou monopolu státu realizova- ného velkými státními podniky. Od roku 1992 jsou k hospodářským stykům se zahraničím oprávněni všichni podnikatelé. Tento proces bylo nutno upravit právními normami a vytvořit ucelený systém, který byl významně ovlivněn převzetím závazků v rámci WTO a uzavřením dohody o přidružení k ES.

Zatímco v roce 1993 dosahoval obrat zahraničního obchodu v České republice 0,847 mil. Kč, během deseti let vzrostl do výše 2,811 mil. Kč. Dalším významným fakto- rem, který přispěl k nárůstu obratu zahraničního obchodu, byl vstup ČR do Evropské unie. V roce 2005 již byl obrat 3,698 mil. Kč, což představovalo během dvou let nárůst téměř o 32 %. Údaje z roku 2007 říkají, že obrat dosáhl výše 4,865 mil. Kč a od roku 2005 poprvé převažuje nepatrně dovoz nad vývozem. Podrobnější údaje o vývoji zahraničního obchodu jsou uvedeny v příloze č. 11.

S nárůstem zahraničního obchodu je spojena nutnost věnovat této problematice znač- nou pozornost, protože zahraniční obchodní styky se vyznačují určitými odlišnostmi oproti vnitrostátnímu obchodu. Podnikatel se musí vyrovnat s rozdílnými ekonomickými, politic- kými, dopravními či právními riziky, které výrazně ovlivňují výsledek obchodní transakce. Je důležité si uvědomit, že na mezinárodní obchodní styk dopadají nejen různé prameny mezinárodního práva, ale také postupem času vytvořené obchodní zvyklosti. Pro dosažení úspěšné obchodní transakce je nezbytné dokázat se orientovat v základní právní úpravě a v nejdůležitějších dokumentech, které upravují režim mezinárodních kupních smluv.

Řada mezinárodních organizací se snažila ve 20. století najít způsoby sjednocení a unifikace kupních smluv s mezinárodním prvkem. Dnes existuje mnoho organizací zabývajících se problematikou mezinárodního obchodu. Za nejvýznamnější je v této

1 ČSÚ. Dlouhodobý vývoj zahraničního obchodu České republiky [citováno 22.2.2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxx/xxxxxxxxxx.xxx /aktual/ep-6. Doplněno o vlastní výpočty.

oblasti považována Organizace spojených národů (dále jen OSN), která během téměř patnáctiletého procesu podnikala unifikační kroky, jejichž výsledkem bylo v roce 1980 přijetí Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží na diplomatické konferenci ve Vídni (dále jen Vídeňská úmluva). Úmluvu přijalo k dnešnímu dni 74 států2. Ve své práci se bude zabývat především procesem uzavírání mezinárodní kupní smlouvy.

Slabinou zůstává, že Vídeňská úmluva obsahuje jisté mezery, které je nutné právně ošetřit pomocí kolizních norem, které pomáhají určit národní právo rozhodné pro daný obchodní vztah. S ohledem na individuální charakter každého smluvního vztahu je nezbyt- né řádně upravit jednotlivé otázky práv a povinností smluvních stran a také způsob řešení sporu, který může mezi stranami smlouvy vzniknout. Na všechny aspekty, které si strana chce a může upravit ve smlouvě, je nutné myslet před samotným uzavřením smlouvy.

2 UNCITRAL: Status 1980 – United Nations Convention on Contract for the International Sale of Go- ods. [citováno. 19.5.2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxx/xx/xxxxxxxx_xxxxx/xxxx_xxxxx

/1980CISG_status.html.

2 Cíl a metodika práce

Významnost úpravy mezinárodních vztahů je v současnosti nezpochybnitelná. Baka- lářská práce bude zaměřena na poskytnutí základních informací o procesu uzavírání mezinárodní kupní smlouvy. K tomu, aby bylo možné se zabývat aspekty spojenými s uzavíráním smlouvy, je nezbytné seznámit se s právní úpravou vztahu s mezinárodním prvkem pomocí kolizní a přímé metody. Vzhledem k tomu, že přímá úprava má při aplika- ci přednost před metodou kolizní, podstatná část práce bude věnována aplikaci Vídeňské úmluvy, přičemž důležitá budou zejména ustanovení upravující aplikovatelnost úmluvy, formy uzavírání smluv, podání návrhu na uzavření smlouvy, způsoby akceptace a včleňování obchodních podmínek.

Právní úprava je základním stavebním kamenem pro realizaci obchodního vztahu s mezinárodním prvkem. Bez zohlednění všech právních aspektů není možné dosáhnout v této oblasti úspěchu. Jakmile zajistíme soulad s příslušnými právními řády, můžeme se zabývat ekonomickými přínosy či riziky, které z dané obchodní transakce vyplynou. Zda obchodník bude úspěšný, závisí na tom, jak si ve smlouvě upraví především obchodní podmínky.

Základem tvorby práce bylo řádné nastudování problematiky z dostupných zdrojů, a to především z literatury a z učebnic zabývajících se mezinárodním právem soukromým a obchodním a z internetových zdrojů poskytující nepřeberné množství informací, judikátů či komentářů. Potřebné prameny jsem získala zejména z univerzitních knihoven věnujících se právnické literatuře a z internetu.

Práce obsahuje kapitoly, které upravují jednotlivé otázky spojené se vznikem smlou- vy. Třetí kapitola práce je zaměřena na právní aspekty mezinárodní kupní smlouvy, které přestavují základ pro realizaci obchodní transakce. Hlavní otázkou je aplikovatelnost právních norem pro daný obchodní vztah, neboť od tohoto se odvíjí další jednání stran a případné rozhodování sporu státními či nestátními orgány. Čtvrtá kapitola se věnuje aplikaci Vídeňské úmluvy na kupní smlouvu a zásadám správné interpretace. Největší pozornost je věnována páté kapitole, která se zabývá samotným procesem uzavírání smlouvy. Jedná se o otázky formy, obsahových náležitostí a procesu podání nabídky na uzavření smlouvy (oferty) a jejího přijetí.

Závěrečná část práce obsahuje shrnutí získaných poznatků o mezinárodní koupi zboží se zaměřením na proces uzavření smlouvy. Výsledkem by mělo být zhodnocení stávajícího stavu a formulace obsahových doporučení ke zlepšení výsledků v praxi. Lze očekávat, že tvorba a s tím související správnost a bezvadnost kupních smluv bude záviset na velikosti a zkušenostech stran.

3 Prameny a metody mezinárodního práva soukromého

Právní základ je pro oblast mezinárodních obchodních vztahů nezbytný a vytváří sta- vební kameny pro praktickou aplikaci. Mezinárodní obchodní vztahy jsou realizovány ve třech rovinách. Jedná se o vztahy:

▪ mezi státy a mezinárodními organizacemi,

▪ mezi státem a subjektem realizující příhraniční ekonomickou činnost,

▪ mezi obchodníky z různých států3.

Právě vztahy mezi obchodníky lze označit za jádro mezinárodního obchodu. Regula- ce těchto vztahů je v českém právním řádu upravena mezinárodním právem soukromým. Definice tohoto právního odvětví může znít takto: Mezinárodní právo soukromé představu- je soubor právních norem upravujících soukromoprávní vztahy (tj. vztahy práva občanského, obchodního, rodinného a pracovního) s mezinárodním prvkem, včetně práv- ních norem upravujících postup soudů a jiných orgánů či účastníků, příp. i jiných osob a vztahy mezi nimi vznikající v řízení o občanskoprávních věcech, v němž je obsažen mezinárodní prvek.4 Z této definice je podstatné vymezení soukromoprávních vztahů a mezinárodního prvku. Ten mohou představovat různé skutečnosti – subjekt, předmět, právní vztah nebo právně významná skutečnost pro vznik a existenci právního vztahu.

3.1 Prameny práva

Prameny mezinárodního práva soukromého lze dělit podle původu na normy vnit- rostátní, mezinárodní nebo komunitární. Klíčovým pramenem je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS) ve znění pozdějších předpisů. Hlavním účelem je určit, kterým právním řádem se budou řídit

3 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006. s. 17.

4 Rozehnalová, N., Xxxxxxxxxxxx, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesní- ho – řešení sporů. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 12.

jednotlivé občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem a dále upravit právní postavení cizinců či stanovit postup justičních orgánů, které upravují výše zmíněné vztahy.5 Mezi další důležité české právní normy, které upravují aspekty mezinárodního obchodu a v kterých naleznou podnikatelé podstatná ustanovení upravující jejich obchodní vztah, patří:

▪ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

▪ zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě,

▪ zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů,

▪ zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

▪ zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový atd.

Normami mezinárodního původu jsou především mezinárodní smlouvy. K tomu, aby mezinárodní smlouva byla pramenem práva a regulátorem chování pro subjekt práva vnitrostátního, musí být splněny podmínky vnitrostátní závaznosti mezinárodních smluv. Taková smlouva musí splňovat podmínky stanovené mezinárodním právem veřejným (jedná se o otázky objektivní platnosti, platnosti a závaznosti pro ČR prostřednictvím ratifikační listiny). Vedle toho existují podmínky stanovené vnitrostátním právem, a to konkrétně čl. 10 Ústavy ČR, který nám říká: Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Toto pravidlo nazýváme aplikační předností6.

Normy komunitárního původu získávají v důsledku vstupu ČR do Evropské unie (dá- le jen EU) a postupným rozšiřováním počtu členských zemí stále většího významu. Komunitární právo (neboli právo ES) se považuje za zvláštní právní řád, který uplatňuje vůči vnitrostátním právním řádům členských států všeobecnou přednost7. Nutnost komuni- tarizace mezinárodního práva soukromého souvisela s vytvářením společného, později

5 Zákon č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, § 1, ve znění pozdějších před- pisů.

6 Xxxxxxxxxxx, N., Xxxxxxxxxxxx, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesní- ho – řešení sporů. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 15

7 Křepelka, X. Xxxxx Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2005. s. 9.

jednotného vnitřního trhu, který umožňuje volný pohyb zboží, služeb, osob či kapitálu. Řešením složitých problémů souvisejících s rozdílnými právními úpravami v jednotlivých členských státech je unifikace hmotnými normami (jednotná právní úprava) nebo jednot- ných kolizních norem. Současně je nezbytné tuto unifikaci doplnit o sjednocení a stanovení pravomoci soudu a uznání a výkonu soudních rozhodnutí. Ve vývoji komunitarizace mezinárodního práva soukromého a procesního lze spatřit tři etapy:

a) Období od vzniku ES do přijetí Maastrichtské smlouvy. Pravomoci ES nebyly v této době tak široce koncipovány, proto byla některá opatření z oblasti procesní- ho práva přijata formou mezinárodních smluv. Jedná se například o Úmluvu o pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a ob- chodních (Brusel I) nebo Úmluvu o právu rozhodném pro smlouvy (Řím I).

b) Od Maastrichtské smlouvy po Amsterdamskou smlouvu. Vedle již existujícího komunitárního pilíře vznikl II. pilíř upravující společnou zahraniční a bezpečnost- ní politiku a III. pilíř zahrnující spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí. Hlavním nástrojem úpravy mezinárodního práva soukromého byly nadále meziná- rodní smlouvy.

c) Amsterdamská smlouva – základ komunitarizace mezinárodního práva sou- kromého. V této etapě došlo k převedení spolupráce v oblasti civilní a justice do

I. pilíře, což vytvořilo základ pro úpravu komunitárními nástroji. Současně byla Evropskému soudnímu dvoru poskytnuta pravomoc k interpretaci jednotlivých ustanovení8.

Komunitární právo (právo ES) představuje právní nástroj I. pilíře a sestává se z několika součástí:

▪ Primární právo – zřizovací smlouvy (Smlouva ES ve znění všech následných změn a doplňků). Tyto mezinárodní smlouvy jsou uzavřeny mezi členskými státy.

8 Rozehnalová, N., Xxxxxxxxxxxx, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesní- ho – řešení sporů. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 10

▪ Sekundární právo – legislativní akty orgánů ES, které jsou závazné pro členské státy a zpravidla i pro jednotlivce. Normy mezinárodního práva soukromého a procesního nalezneme v celé řadě nařízení a směrnic. Nařízení, jakožto „komu- nitární zákony“ (v oblasti výlučné pravomoci ES), jsou závazné pro kohokoliv, kdo podléhá juridikci členských států. Pravidla v nich stanovená jsou přímo účin- ná ve vnitrostátní právní úpravě členského státu a má absolutní přednost před veškerým neslučitelným právem. Směrnice jsou určeny členským státům a před- pokládá se jejich plnění prostřednictvím implementace ve vnitrostátním právu, která může mít podobu novelizace zákona, vydáním nového zákona či použitím podzákonného předpisu dle tradic členských států (např. vyhláška či nařízení). Hlavním účelem směrnic je sblížení právních standardů týkající se jednotného tr- hu.

▪ Mezinárodní smlouvy uzavřené mezi ES a nečlenskými státy – zavazují orgá- ny ES a členské státy.9

Pro zahraniční politiku jsou důležité právní nástroje II. pilíře, kterými jsou akty Rady EU (společné strategie, společné akce a společné postoje). Pro obchodní politiku jsou významné společné postoje, které vymezují politický přístup ES (EU) k některým nečlen- ským státům z hlediska vzájemného obchodu.

3.1.1 Střety pramenů

Obecně může dojít k následujícím střetům pramenů:

9 Rozehnalová, N., Xxx, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 54.

a) Kolize norem vnitrostátního původu a mezinárodních smluv. Řešení lze nalézt v čl. 10 Ústavy, kdy mezinárodní smlouva má při splnění podmínek uvedených v tomto článku aplikační přednost.

b) Vztah norem vnitrostátního a komunitárního původu. Základním principem je přímý účinek a aplikační přednost práva ES. Typicky se jedná o vztah ZMPS a úpravy Římské úmluvy o právu rozhodném pro smlouvy.

c) Vztah norem mezinárodního a komunitárního původu. Jedná se o různé druhy problémů, které nelze obecně zodpovědět. Příčinou jsou vyvíjející se pravomoci orgánů ES, kdy určité otázky byly řešeny přijetím mezinárodní smlouvy v rámci mezinárodních organizací a jejich následná úprava normami komunitárními. Ob- vykle proto obsahuje norma komunitárního původu vymezení vztahu k mezinárodním smlouvám, kterými je daný stát vázán. Příkladem může být čl. 21 Římské úmluvy, který nebrání použití mezinárodních úmluv, jejíž smluvní stranou smluvní stát je nebo se jím stane.

d) Střety mezinárodních smluv. Za střet je považována taková situace, kdy existují dvě mezinárodní smlouvy, které zavazují oba dotčené státy, mají stejný předmět úpravy a v žádné z nich není střet řešen.10

3.2 Metody úpravy

Mezinárodní obchodní transakce má nejčastěji podobu koupě – prodej. Klíčovým prvkem této transakce je kupní smlouva, které by podnikatel měl věnovat dostatečnou pozornost, přičemž by měl mít základní znalost nejen o obsahu národních řádů, ale i právních úprav mezinárodních. Během obchodní transakce může dojít ke skutečnostem, které nejsou ve smlouvě řádně ošetřeny, a proto je důležité určit, kterým právním řádem budou vzniklé problémy řešeny. Pro regulaci smlouvy, která obsahuje mezinárodní prvek, lze využít dvou metod: metody kolizní a metody přímé. Tyto metody stojí nejen vedle

10 Rozehnalová, N., Xxxxxxxxxxxx, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromé- ho a procesního – řešení sporů. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 14-16.

sebe, ale v určitých případech se mohou při konkrétní aplikaci na právní vztah také dopl-

ňovat.

3.2.1 Metoda kolizní

První z nich je kolizní metoda, která je považována za obecnou metodu regulace, ne- boť je využitelná pro všechny vztahy mezinárodního práva soukromého. Typickou otázkou, na kterou tato metoda odpovídá je: „kterým právním řádem se řídí sledovaný právní vztah.“11 Podstatou je výběr jednoho národního právního řádu, kterým se bude daný právní vztah řídit. K jejímu určení jsou využívány kolizní normy, které jsou zpravidla součástí jednotlivých právních řádů.

Kolizní metoda je typická tím, že sama neobsahuje přímo úpravu dotčených vztahů, nýbrž odkazuje na některý národní právní řád, jehož normy jsou následně aplikovány.12

V českém prostředí jsou kolizní normy obsaženy v Římské úmluvě, zejména v čl. 3 pojednávající o svobodné volbě práva a v čl. 4 odst. 113 vyjadřující kritérium nejuž- šího spojení, jemuž podle základní domněnky uvedené v čl. 4 odst. 2 Římské úmluvy odpovídá právo místa domicilu prodávajícího.14 Koncepčně stejné řešení nalezneme v § 9 (volba práva) a v čl. 10 ZMPS, který upravuje použití právního řádu v případě, že si strany rozhodné právo sami nezvolí. Podle čl. 10 odst. 2 písm. a) ZMPS se smlouvy kupní a smlouvy o dílo řídí právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího nebo zhotovitele díla v době uzavření smlouvy. ZMPS se aplikuje na smlouvy uzavřené před 1. červencem 2006 (den účinnosti Římské úmluvy). Římská úmluva se aplikuje na smlouvy uzavřené v době od 1. července 2006 do 16. prosince 2009.

Na smlouvy uzavřené od 17. prosince 2009 se použije nové nařízení Řím I, které na- hradí Římskou úmluvu, která není nástrojem komunitárního práva, ale mezinárodní smlouvou a zavazuje pouze smluvní státy. Nařízení Řím I bylo přijato proto, aby proble-

11 tamtéž. s. 22.

12 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 183.

13 Znění čl. 4 odst. 1 Římské úmluvy: „V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí. Na část smlouvy, kterou lze od zbytku smlouvy oddělit a která úžeji souvisí s jinou zemí, však lze výjimečně použít právo této jiné země.“

14 Xxxxxxx, X. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 281.

matika určení rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy byla upravena přímo komunitárním právem.15

3.2.2 Metoda přímá

Druhou základní metodou českého mezinárodního práva soukromého je metoda pří- má. Tato metoda přímo upravuje práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Za základ lze považovat přímé použití hmotněprávních norem obsahujících úpravu soukromopráv- ních vztahů s mezinárodním prvkem. Metoda přímá je dobře aplikovatelná ve sféře ekonomické spolupráce mezi subjekty soukromého práva. Zjednodušeně lze říci, že meto- da přímá se použije bezprostředně bez odkazu na nějaký národní právní řád. Pravidelně se přímé normy vyskytují v mezinárodních smlouvách (např. Vídeňská úmluva, Úmluva OSN o promlčení při mezinárodní koupi zboží, Úmluva o mezinárodní železniční přepravě).16

Pokud hovoříme o metodě přímé, je důležité si uvědomit, že zde existují tzv. vnitřní a vnější meze úpravy. Vnější meze jsou určeny předmětem úpravy konkrétního souboru přímých norem, které vymezují dosah svého dopadu. Tento dosah může být buď věcný (určení typu vztahů, které jsou předmětem úpravy), nebo vymezením mezinárodní povahy těchto vztahů (s využitím mezinárodních prvků). Vnitřní meze jsou dány tím, že norma přímá neupravuje všechny otázky, které jsou předmětem její úpravy. Jestliže si strany sami nedoplní otázky, které nejsou unifikovaně upraveny, uplatňují se různé způsoby úpravy. Může to být dle obecných principů, které ovládají unifikovanou normu (tzv. uzavřená úprava) nebo se využije norem mezinárodního práva soukromého, a to buď unifikovaných (např. Vídeňská úmluva), nebo národních (např. ZMPS) a pak hovoříme o úpravě otevře- né.17

Rozvoj mezinárodního obchodu ve 20. století přispěl ke stále výraznějším unifikač- ním snahám. Prvé vážnější snahy o unifikaci kupní smlouvy lze spojovat s Mezinárodním institutem pro sjednocení soukromého práva zřízeným v roce 192818 V roce 1964 navrhla mezinárodní diplomatická konference v Haagu dvě mezinárodní úmluvy: Jednotný zákon

15 Xxxxxx.xx. 55276. Řím I – nové nařízení o určení práva, kterým se řídí pracovní smlouvy [citováno 19.5.2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxx-x-xxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxx-xxxxx-xxxxxx- se-ridi-pracovni-smlouvy-55276.html?mail.

16 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 182.

17 tamtéž. s. 183.

18 tamtéž. s. 247.

o mezinárodní koupi zboží a Jednotný zákon o uzavírání smluv v mezinárodní koupi zboží. Problémem bylo, že obě úmluvy nebyly ratifikovány celou řadou států včetně USA, a proto vstoupily v platnost až v roce 1972 s dosti omezeným počtem smluvních stran19. Kromě vzniku těchto úmluv probíhaly další unifikační kroky na půdě OSN a její Komise pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). Výsledkem celého procesu bylo přijetí Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží na diplomatické konferenci ve Vídni v roce 1980. V platnost vstoupila tato smlouva o osm let později, a to 1. ledna 1988. Důvodem tohoto časového rozdílu mezi podpisem a platností byl proces ratifikace deseti smluvními státy. Součástí českého právního řádů se stala od 1. dubna 1991 a po rozdělení ČSFR v roce 1993 se stala ČR smluvním státem.20

Jisté unifikační snahy probíhaly také na regionální úrovni. Příkladem může být unifi- kace soukromého práva v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (dále RVHP), jejímž cílem bylo sloučení významného počtu tehdejších socialistických států. V rámci Evrop- ských společenství byla přijata širší unifikace kolizního práva (Římská úmluva o právu rozhodném pro závazkové vztahy ze smluv), která učinila vzhledem ke své povaze erga omnes řešení obsažené v Haagské úmluvě zbytečné právě v té skupině států, kde existoval příklon k řešením kolizním.21

3.3 Volba rozhodného práva

Určení rozhodného práva představuje základní možnost stanovení rozhodného práva. Volbu práva upravuje Římská úmluva, ZMPS, některé dvoustranné smlouvy o právní pomoci či Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži. Volba práva představuje základní možnost určení rozhodného práva. V souvislosti s volbou práva se hovoří o tzv. neomezené kolizní volbě právního řádu, kdy si strany mohou neomezeně zvolit jakýkoliv existující právní řád. Musí ale zároveň respektovat jistá omezení. Především musí jít

o aktuálně existující právní řád a v souladu s pravidelnou interpretací čl. 3 Řím I,

§ 9 ZMPS, § 37 ZRŘ musí jít o právní řád platný v některém státě. Volba práva je pravi- delně realizována doložkou o volbě práva, která je součástí nabízených obchodních podmínek anebo je obsažena (obvykle) v závěrečných ustanoveních smlouvy. Jestliže si

19 Belgie, Gambie, Itálie, Izrael, Lucembursko, Nizozemí, NSR, San Xxxxxx, Velká Británie.

20 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 29.

21 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 250.

strany sami neurčí ve smlouvě rozhodné právo (např. pomocí doložky o volbě práva), podle kterého se bude smlouva řídit, je nutné pořadí aplikace norem vnitrostátních, mezi- národních či komunitárních dovodit. 22

22 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 184-186.

4 Vídeňská úmluva a její aplikace

Vídeňskou úmluvu tvoří 101 článků, které jsou rozvrženy do čtyř částí. První část upravuje obecná ustanovení s vymezením předmětu úpravy, druhá část reguluje vznik smlouvy. O třetí části lze říci, že obsahuje především vymezení práv a povinností smluv- ních stran, reklamační režim, náhradu škod, vyloučení odpovědnosti či odstoupení od smlouvy. Čtvrtá část obsahuje závěrečná ustanovení. Pozornost této práce bude věnována především první a druhé části, ve kterých nalezneme úpravu uzavírání mezinárodní kupní smlouvy. Mezi obsahem Úmluvy a českou vnitrostátní úpravou nalezneme velké množství podobností, což je dáno skutečností, že novely občanského zákoníku a obchodního zákoní- ku byly na počátku devadesátých let připravovány mimo jiné i pod vlivem Úmluvy. Značná podoba je u procesu uzavírání kupní smlouvy mezi § 43a a následujících občan- ského zákoníku a ustanovení v čl. 14 a následujících Úmluvy.23

Použití Vídeňské úmluvy je podmíněno celou řadou skutečností. Záleží na přístupu k Úmluvě, na vlastním rozsahu Úmluvy a samozřejmě na vůli stran, neboť Úmluva má v zásadě dispozitivní charakter (viz čl. 6 Vídeňské úmluvy).24 Úmluva se na konkrétní smlouvu použije v případě, že se jedná o

▪ kupní smlouvu,

▪ s mezinárodním prvkem,

▪ tato skutečnost je stranám známa,

▪ neexistuje odchylné ujednání stran.25

Ačkoliv ve výše uvedené charakteristice je uvedena kupní smlouva, je nutné si uvě- domit, že ji nelze aplikovat na všechny kupní smlouvy. Mezi kupní smlouvy, které nejsou předmětem Vídeňské úmluvy, patří spotřebitelské kupní smlouvy, koupě na dražbách, koupě při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu, koupě cenných papírů nebo peněz, lodí, člunů, vznášedel, letadel a elektrické energie (viz čl. 2 Úmluvy). Z hlediska

23 Xxxxxxx, X. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 276.

24 Znění čl. 6 Vídeňské úmluvy: „Strany mohou vyloučit použití této Úmluvy nebo, s výjimkou člán- ku 12, kteréhokoliv jejího ustanovení nebo jeho účinky změnit.“

25 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 30.

obchodního je nutné přesně určit, zda se jedná o smlouvu kupní či o smlouvu o dílo. Pravidla pro jejich vymezení jsou obsaženy v čl. 3 Úmluvy. Za smlouvu o dílo se považuje situace, kdy převažující část závazků spočívá ve vykonání prací, poskytování služeb nebo pokud objednávající strana dodá podstatnou část věcí nezbytných pro výrobu či zhotovení zboží.

Další z podmínek, které musejí být pro možnou aplikaci Vídeňské úmluvy splněny, je existence mezinárodního prvku, který se odvíjí od místa podnikání stran kupní smlouvy, které se musejí nacházet v jiných státech. Toto je upraveno článkem 1 odst. 1 písm. a), který říká, že místa podnikání se nacházejí ve smluvních různých státech. Článek 1 odst. 1 písm. b) upravuje druhou variantu, kdy jeden z těchto států, případně žádný z nich, není státem smluvním. Aplikovat Úmluvu je pak možné, jestliže ustanovení mezi- národního práva soukromého odkazují na právní řád členského státu. Proti tomuto bodu byly již v době přijímání Úmluvy vzneseny námitky. Na návrh ČSSR došlo k zakotvení výhrady, která byla posléze využita jak ČSFR, tak i ČR. Pro ČR a státy, které se k výhradě připojily, proto platí, že je nezbytné naplnění podmínky podle písm. a), tj. aby strany kupní smlouvy měly místo podnikání v různých členských státech.26

Situace, kdy strana má více míst podnikání, je řešena v čl. 10 písm. a), podle něhož je rozhodující to místo podnikání, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění s přihlédnutím k okolnostem, které jsou stranám známy nebo byly stranami zamýšleny kdykoliv před uzavřením smlouvy nebo při jejím uzavření.27 Obvykle je místem podnikání chápána provozovna či závod společnosti, kde je zboží vyráběno, případně kam má být zboží dodáno.

Dalším charakteristickým rysem je známost skutečností, která je chápána tak, že smluvní strany jsou plně seznámeny se skutečnostmi, které musí vyplývat ze smlouvy, z jednání mezi stranami nebo z informací poskytnutých stranami kdykoliv do uzavření smlouvy nebo při jejím uzavření. V případech, kdy tomu tak není a strana se domnívá, že se jedná o vnitrostátní obchod, je chráněna její dobrá víra a Úmluva se neaplikuje.

Jak již bylo řečeno, Úmluva má dispozitivní povahu a to díky čl. 6, který umožňuje kterékoliv ustanovení změnit nebo vyloučit, či dokonce vyloučit aplikaci Vídeňské úmluvy jako celku. To je ale možné pouze při řádné formulaci, která vylučuje jakékoliv pochyb-

26 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 31.

27 tamtéž s. 32.

nosti. Příkladem takové formulace může být například ustanovení: „Tato smlouva se neřídí Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.“ Na základě takového ustanovení nastupují kolizní normy, které určí rozhodné právo.

Landgericht Landshut, Germany, Case No. 54 0 644/94, date 05.04.1995 – Švýcarský ku- pující a německý prodávající uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl nákup sportovního oblečení. Prodávající nedodal zboží ve lhůtě podle smlouvy, proto kupující určit dodatečnou lhůtu pro splnění povinnosti. Po dodání ale kupující objevil na zboží nedostatky, a proto požádal prodávají- cího o vrácení zaplacené ceny při zaslání vadného zboží zpět. Jakmile prodávající na to nereagoval, podnikl švýcarský kupující právní kroky. Soud rozhodl, že smlouva byla uzavřena dle Vídeňské úmluvy, neboť smluvní strany mají místa podnikání ve smluvních státech a Úmluva nebyla strana- mi vyloučena. Soud odmítl požadavek, aby byl vztah upravován německým právem s tím, že Vídeňská úmluva představuje jednotné právo, které je tedy i přímo německým právem. Soud poukázal na to, že nestačí pouhé ujednání, že na vztah bude užito německé právo. Je nutné, aby tak bylo učiněno dostatečným výslovným odkazem.28

4.1 Interpretace Vídeňské úmluvy

Interpretace mezinárodní úmluvy, která sjednocuje a reguluje práva a povinnosti sub- jektů vnitrostátního práva, je značně problematická jak teoreticky, tak i prakticky. Samotnou interpretaci lze chápat jako proces zjišťování obsahu právních norem z textu právních předpisů.29

Zásady správné interpretace Vídeňské úmluvy jsou obsaženy v čl. 7 odst. 1.30 Inter- pretační zásada týkající se mezinárodní povahy Úmluvy vyplývá z nutnosti zohlednit mezinárodní původ při jejím výkladu prováděným národními soudy či rozhodci. S ohledem na unifikační snahu je nezbytné, aby výklad vykazoval jistou nezávislost a autonomii vůči vnitrostátnímu právu. Pojmy a instituty, které jsou v úmluvě obsaženy, musí být vykládány bez ohledu na význam, který mají v daném či jiném vnitrostátním právu, neboť se jedná o pojmy, které nenáleží konkrétnímu právnímu řádu.31

28 Rozhodnutí soudu Landgericht Landshut, Německo, ze dne 5.4.1995, sp. zn. 54 0 644/94. [citováno 3.6.2009] Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxxxxx.

29 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 272.

30 Znění čl. 7 odst. 1: „Při výkladu této Úmluvy se přihlédne k její mezinárodní povaze a k potřebě pod- porovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu.“

31 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 35.

Výše uvedenou interpretační zásadu doplňuje také zásada jednotnosti při jejím pou- žívání, zejména při aplikaci národními soudy. Souvisí to se základním cílem Úmluvy, kterým je sjednocení dané problematiky. V praxi je jednotnost zajišťována zveřejňováním rozhodnutí ve veřejně dostupných internetových databázích, které umožňují soudům a rozhodcům vytvářet jednotný postup.32

Při výkladu je třeba dle čl. 7 odst. 1 dodržovat zásadu dobré víry, jakožto jednoho ze základních principů chování stran, který bývá také často uváděn jako obecná zásada, na níž je Úmluva postavena. Zásadou dobré víry se mají řídit nejen smluvní strany ale také rozhodovací orgány při její interpretaci. Problém může způsobovat odlišné pojetí tohoto institutu v jednotlivých národních právních řádech33.

32 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 274.

33 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 35.

5 Uzavírání smluv podle Vídeňské úmluvy

Vídeňská úmluva vychází při vzniku kupní smlouvy z tradičního pojetí charakterizo- vaného konstitutivními účinky vzájemně korespondujících prohlášení stran. Přístup založený na nabídce a jejím přijetí je komparativně zjištěným základním způsobem vzniku smlouvy. Nicméně existují i přístupy jiné.34 Mechanismus uzavírání mezinárodní kupní smlouvy je do značné míry stejný, jak je upraven v ustanovení § 43 a následujících občan- ského zákoníku.

Proces uzavírání smlouvy může mít nejrůznější podoby. Jednání mohou probíhat me- zi přítomnými stranami (obvykle u dodávek vysokých hodnot nebo časově dlouhodobých) nebo mezi nepřítomnými, které se zpravidla děje u zboží druhově určeného. Další rozdíly v procesu uzavírání lze spatřit v délce jednání nebo také v koncepci samotných dokumentů

– jednoduchá nabídka, nabídka s přiloženými obchodními podmínkami, nabídka s odkazem na obchodní podmínky, formulářová smlouva atd.35 Následující podkapitoly se budou věnovat jednotlivým aspektům, které jsou důležitě pro uzavření smlouvy.

5.1 Forma uzavírání smlouvy

Vídeňská úmluva je založena na principu bezformálnosti, který se projevuje přede- vším ve způsobu uzavření, změn a ukončení smlouvy. Ustanovení o formě smlouvy je obsaženo v čl. 11 a věnuje se především písemné podobě či formálním náležitostem.36 Znění tohoto ustanovení ovšem neplatí podle čl. 12 tehdy, jestliže stát, na jehož území má jedna ze stran své místo podnikání, učinil výhradu dle čl. 9637, přičemž strany samy nemo- hou vyloučit či změnit účinky tohoto článku. Výše uvedená ustanovení nevedou automaticky k uzavření smlouvy v písemné formě. Tato výhrada se vztahuje nejen na

34 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 281-282.

35 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 38. 36 Znění čl. 11 Vídeňské úmluvy: „Smlouva o koupi nemusí být uzavřena nebo prokazována písemně a nevyžadují se u ní žádné jiné formální náležitosti; lze ji prokazovat jakýmikoliv prostředky, včetně svědků.“

37 Znění čl. 96 Vídeňské úmluvy: „Smluvní stát, jehož právní předpisy vyžadují, aby smlouva o koupi byla uzavřena nebo prokazována písemně, může kdykoliv učinit prohlášení podle čl. 12, že ustanovení čl. 11, čl. 29 nebo části II této Úmluvy, která připouštějí, aby smlouva o koupi zboží byla uzavřena, dohodou měněna nebo ukončena nebo aby nabídka, její přijetí nebo jiný projev vůle se uskutečnil v jakékoliv jiné formě než písemné, neplatí, jestliže kterákoliv strana má místo podnikání na jeho úze- mí.“

formu uzavírané smlouvy o koupi, ale také na dohodu o její změně, zrušení, nabídku, její přijetí nebo jiný projev vůle stran. Z textu vyplývá, že výhrada podle čl. 96 se dotýká i výše uvedených úkonů (tj. dohoda o změně, zrušení, nabídka a její akceptace). Jestliže je za rozhodné právo určeno právo smluvního státu, který výhradu podle čl. 96 neučinil, pak je v důsledku možné čl. 11 použít.

Metropolitan Court of Budapest, Hungary, Case No. AZ 12.G.41.471/1991, date 23.03.1992 - Německý prodávající a maďarský kupující, kteří spolu již dlouhodobě obchodovali, souhlasili s prodejem zboží prostřednictvím telefonického kontaktu. Poté, co bylo zboží doručeno, odmítl kupující za zboží zaplatit, neboť poukazoval na to, že smlouva nebyla po telefonu uzavřena. Soud potvrdil aplikaci Vídeňské úmluvy na tento smluvní vztah proto, že se místa podnikání obou stran nacházely na území smluvních států a maďarské mezinárodní právo soukromé nemohlo platit v záležitostech, které jsou upraveny Úmluvou. Pro soud bylo rozhodující určit, zda musí být smlouva uzavřena písemně podle rozhodného práva. Maďarské právo určilo jako rozhodné právo německé, které nevyžaduje k uzavření platné smlouvy písemnou formu, proto bylo možné prohlá- sit, že smlouva mohla být platně uzavřena po telefonu. Soud určil, že návrh byl dostatečně určitý (podle čl. 14 odst. 1 Úmluvy), neboť obsahoval údaje o kvalitě, množství a ceně, které vyplývaly ze zavedené praxe mezi stranami. Prodávající dodal opakovaně stejný typ zboží, které bylo již dříve kupujícím přijato a následně zaplaceno. Prodávající obdržel kromě kupní ceny také úroky, jejíchž výše byla určena podle práva sídla prodávajícího.38

Forma změny či ukončení smlouvy je upravena čl. 29 odst. 139 a opět opakuje pravi- dlo o bezformálnosti. Čl. 29 odst. 2 upravuje způsob změny či ukončení písemné smlouvy, kdy si strany ujednají, že změna nebo ukončení smlouvy je možné pouze písemnou for- mou. Strana však může ztratit svým chováním možnost dovolání se tohoto ustanoven v rozsahu, v jakém druhá strana spoléhala na toto chování. Jde o to, že pokud dá dotčená strana svým chováním na vědomí, že netrvá na dodržení písemné formy smlouvy, a jestliže druhá strana na takovéto chování spoléhá, pak není nutné k platnosti změny, resp. ukončení smlouvy dodržet požadovanou formu.

38 Rozhodnutí Metropolitan Court of Budapest, Maďarsko ze dne 23.3.1992, sp. zn. AZ 12.G.41.471/1991. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx00&xxxxx Abs- tract [citováno 21.5.2009]

39 Znění čl. 29 odst. 1: „Smlouva může být změněna nebo ukončena pouhou dohodou stran.“

Písemnou formu zahrnuje podle čl. 13 také telegram a dálnopis. To potvrzují i soudní rozhodnutí, která poukazují na to, že jestliže byla Úmluva aplikována, pak by měly být zprávy zaslané dálnopisem považovány za platné na základě čl. 13 Úmluvy, který je použitelný pouze pro mezinárodní kupní smlouvy.40 V souvislosti s technickým pokrokem je nutné rozšířit telegram či dálnopis o další prostředky komunikace, které umožňují výměnu informací mezi stranami. Jak uvádí UNIDROIT, písemná forma představuje převedení záznamu umožňující vytvoření kopie ve vnímatelné podobě. Z toho vyplývá, že s rozvojem elektronického obchodního styku je spojena elektronická výměna informací mezi obchodními partnery pomocí internetu a e-mailů, jejichž používání v rámci Vídeňské úmluvy je upraveno čl. 13.41

5.2 Návrh na uzavření smlouvy (oferta) a jeho přijetí

Základní koncepce uzavírání mezinárodní kupní smlouvy vychází z klasického pojetí vzájemně si korespondujících souhlasných projevů stran. Těmito projevy jsou jednostranné právní úkony, kdy na jedné straně stojí nabídka a na straně druhé její přijetí. Vídeňská úmluva upravuje jen základní, minimální prvky náležitostí smlouvy, neboť nebylo možné dosáhnout takového stupně sblížení úprav, který by byl uznatelný pro státy z různých právních oblastí. Proto Úmluva umožňuje provést vůči některým ustanovením výhrady. Jedná se například o zakotvení výhrady v čl. 92, v níž skandinávské státy42 odmítly být vázány části II Úmluvy upravující uzavírání smlouvy. Tyto státy nejsou považovány za smluvní státy ohledně úpravy obsažené v části, kterou svým prohlášením o výhradě nejsou vázány.

Metropolitan court of Budapest, Hungary, Case No. 12.G.75.693/1995/38, date 21.05.2009 – Švédská společnost žalovala maďarskou společností za nezaplacení kupní ceny za dodané zboží. Ten namítl neplatnost smlouvy. Soud potvrdil aplikovatelnost Vídeňské úmluvy, neboť se místa podnikání obou stran nacházely na území smluvních států. S ohledem na výhradu,

40 A/CN.9/562 – Introduction to degest of case law on the Nations Sales Convention [citováno 20.5.2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxx/xx/xxxx_xxx/xxxxxxx/xxxx.xxxx.

41 Charters, A., L. Use of the UNIDROIT Principles to help interpret CISG Arcticle 13 [citováno 19.52009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxxxxxx/xxx00.xxxx

42 Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko a Island.

kterou učinilo Švedsko k části II Úmluvy, bylo nutné řešit vznik smlouvy dle norem mezinárodního práva soukromého Maďarska, které odkazovaly na aplikaci švédského práva. 43

Úmluva pro svoji neúplnou úpravu vzniku smlouvy obsahuje otázky výslovně vylou- čené z dosahu úmluvy dle čl. 4 - otázky týkající se platnosti smlouvy, některého jejího ustanovení či zvyklostí. Otázky spadající do rozsahu úmluvy, avšak úmluvou neupravené dle čl. 7 odst. 2 (např. určení výše úroků z prodlení).44

Praktickým řešením je podle Kapitána doporučení, aby obchodníci doplňovali své smlouvy doložkou o vyplnění mezer. „Znění takové doložky může být následující: Xxxxxx výslovně neřešené Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží budou posuzo- vány podle českého vnitrostátního práva.“ Pro zdůraznění vůle stran lze doplnit textem:

„Článek 7 odst. 2 této úmluvy se nepoužije.“ Z praktického hlediska se doporučuje, aby se doložky či texty smlouvy zaměřující se na vyplnění mezer vyjadřovaly výslovně a naprosto jasně.45

5.2.1 Nabídka

Nabídka na uzavření smlouvy musí splňovat jak požadavky dotčeného právního řádu určeného pravidly mezinárodního práva soukromého, tak i náležitosti dle Vídeňské úmlu- vy, která upravuje způsob podání návrhu na uzavření smlouvy a další otázky v čl. 14 až 17.46

Náležitosti nabídky

Nabídka je právním úkonem směřujícím k uzavření smlouvy, přičemž musí být spl- něny náležitosti podle čl. 14 Úmluvy. Nezbytné je stanovení minimálních požadavků z pohledu ekonomického zhodnocení transakce. Těmito náležitostmi jsou níže uvedené skutečnosti:

43 Rozhodnutí soudu Metropolitan Court of Budapest, Maďarsko ze dne 21.5.1996, sp. zn. 12.G.75.693/1995/38. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxx Abstract [citováno 4.6.2009]

44 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 285-287.

45 Xxxxxxx, X. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 287.

46 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 288.

▪ je určena jedné nebo několika určitým osobám – jestliže by tento úkon nesměřo- val konkrétní osobě či osobám, mohlo by se jednat o výzvu k podávání nabídek podle čl. 14 odst. 2, jejíž reakcí je přijetí nabídky na uzavření smlouvy, kterou může či nemusí autor výzvy přijmout.

▪ určitost obsahu návrhu – jedná se o dostatečné určení zejména nepřímého před- mětu kupní smlouvy, což je zboží, ať už individuálně či druhově, a jeho množství. Pro konkrétní popis zboží může být použito vzorku, odkazu na katalog nebo pros- tý popis. Za dostatečně určitý návrh lze považovat takový popis, na který lze reagovat prostým vyjádřením souhlasu bez nutnosti jakýchkoliv dodatků.

▪ projev vůle je vázán smlouvou – nelze považovat za návrh smlouvy takový projev, který obsahuje formulaci naznačující, že se navrhovatel necítí být smlouvou vá- zán.

▪ kupní cena nebo ustanovení umožňující její určení – stejně jako zboží i cena může být určena různými způsoby. K jejímu vyjádření mohou být použity nejrůznější způsoby, např. cena za kus, za jednotku hmotnosti, odkaz na určitou burzu a ceny na ní případně určení třetí osobou. Může se stát, že ačkoliv byla kupní smlouva platně uzavřena, není v ní přímo nebo nepřímo určena kupní cena. Jak uvádí Ro- zehnalová, mohlo by jít např. o vznik smlouvy s výslovným stanovením, že kupní cena bude určena později.47 Řešení umožňující její určení se nalézá v čl. 55, který říká, že jestliže strany neprojevily jinou vůli, odpovídá kupní cena ceně, která by se obecně účtovala v příslušném odvětví za srovnatelných okolností v době uza- vření smlouvy.48

Jestliže by návrh neobsahoval některou z výše uvedených náležitostí a jestliže by se strany nedohodly na vyloučení Úmluvy či kteréhokoliv jejího ustanovení podle čl. 6, nelze projev vůle strany označit jako návrh kupní smlouvy.

47 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 290.

48 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 38.

V praxi jsou často k těmto náležitostem začleněny obchodní podmínky, které upravují řadu dalších otázek regulujících právní vztah. Tyto obchodní podmínky mohou existovat buď jako samostatný formulář, nebo jako formulářová smlouva. Problematické může být také rozlišení mezi nabídkou na uzavření smlouvy a běžnou nabídkou v rámci obchodního jednání. Z toho vyplývá, že je nanejvýš praktické přesně vymezit tyto dva pojmy, které mohou být příčinou sporu.49

Oberster Gerichtshof, Austria, Case No. 6 Ob 311/99z, date 09.03.2000 - Rakouský kupující navrhl německému prodávajícímu kupní cenu ve výši existující smlouvy. Ten odpověděl protina- bídkou dle čl. 19 odst. 1, která podstatně měnila cenu. Kupující na tuto toto přistoupil písemně bez námitek, a proto začal prodávající plnit a požadoval kupní cenu. Problémem bylo, že německý prodávající považoval dané obchodní jednání za proces uzavírání smlouvy, přičemž šlo o pouhé jednání o dodávce v rámci již mezi stranami existující rámcové smlouvy.50

Důležitou náležitostí je z pohledu ekonomického také otázka platebních a dodacích podmínek, které přímo určují míru povinností a způsob stanovení nákladů transakce. Vhodné je v nabídce zformulovat způsoby řešení reklamací, stanovení nároků z odpovědnosti za vady, určení náhrady škody, určení výše úroků z prodlení a smluvní pokuty, zformulování rozhodčí doložky

Časové vymezení nabídky

Při podávání nabídky je nezbytné zabývat se časovým aspektem, tj. od kterého oka- mžiku návrh působí a jak dlouho. Návrh na uzavření smlouvy je účinný až okamžikem doručení adresátovi. Není přitom rozhodující skutečné doručení a seznámení se adresáta s jeho obsahem. Rozhodující je okamžik, kdy se adresát mohl k návrhu dostat.51 Čl. 15 odst. 1 říká, že nabídka působí od doby, kdy dojde osobě, které je určena. Specifika- ce „okamžiku dojití“ je upravena čl. 24 a jedná se o zásadu, která se vztahuje k celé druhé části Úmluvy. Dojití je okamžik:

49 Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 292.

50 Rozhodnutí Oberster Gerichtshof, Rakousko, č. 6 Ob 311/99z, ze dne 09.03.2000. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxxxxx [citováno. 19.5.2009]

51 Chlebcová, X. Xxxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 303.

▪ kdy je osoba s návrhem seznámena osobně, tj. nabídka je učiněna ústním proje- vem,

▪ kdy je osobě doručen jakýmkoliv způsobem do vlastních rukou, do jejího místa podnikání nebo na poštovní adresu či do jejího místa bydliště. Smluvní strany mohou přistoupit na elektronickou komunikaci prostřednictvím e-mailové adresy, přičemž dokumenty došlé do e-mailové schránky jsou považované jako za doru- čené do klasické poštovní schránky. Jedná se tedy o dojití ostatními prostředky.52

S osobním dojitím souvisí spor, který řešil německý soud a týkal se oznámení, které bylo učiněno telefonicky, a kdy nebyly splněny předpoklady osobního předání podle čl. 24 Úmluvy.

Landgericht Bochum, Germany, Case No. ---, date 21.01.1996 – Německý kupující si ob- jednal určité množství pralinek od italského kupujícího. Po dodání kupující zjistil, že pralinky došly změklé, neboť během dopravy byly nevhodně chlazeny. O tomto hovořil se zaměstnancem prodávajícího telefonicky. Problém spočíval v tom, že tento zaměstnance nebyl oprávněn přijímat hovory, ačkoliv ujistil kupujícího, že zprávu předá prodávajícímu, což se nikdy nestalo. Podle soudu se měl kupující ujistit, že zpráva byla skutečně předána prodávajícímu.53

Obecně se předpokládá vázanost navrhovatele vlastní nabídkou na uzavření smlouvy včetně její případné odvolatelnosti. Vázaností navrhovatele je myšlena vymezená doba přijetí nabídky případně doba rozumná. Podle čl. 18 odst. 2 Úmluvy obvykle určuje navr- hovatel lhůtu, po jakou hodlá být návrhem vázán. Není-li tak navrhovatelem učiněno, musí být ústně učiněná nabídka přijata ihned, jinak v době rozumné s přihlédnutím k okolnostem obchodu. Pojem doba rozumná je příliš obecný a neurčitý, proto je důležité vzít v úvahu další okolnosti:

▪ dobu cesty návrhu,

52 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 39.

53 Rozhodnutí Landgericht Bochum, Německo ze dne 24.01.1996, sp. zn. ---,. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxxxxx [citováno 19.5.2009]

▪ formu návrhu – např. návrh zaslaný elektronickou poštou proti běžné poště, který má delší dobu doručení,

▪ povahu zboží - předpoklad rychlejší reakce u zboží podléhajícího zkáze (např. po- traviny) než např. u strojního zařízení,

▪ složitost kontraktu – je pochopitelné, že čím složitější, nákladnější či dlouhodo- bější transakce má vzniknout, tím delší časové období je nutné ponechat příjemci, aby si mohl promyslet všechny právní a ekonomické důsledky uzavřeného kon- traktu,

▪ náročnost kontraktu spojení s vyřízením všech úředních povolení,

▪ dobu cesty odpovědi.54

Podaný návrh je možné zrušit v případě, že oznámení o zrušení dojde osobě, které byl určen, dříve nebo současně s návrhem. Tato situace se vztahuje i na návrh, který je neodvolatelný (viz čl. 15 odst. 2). Odvolání je možné do okamžiku, než potenciální příjemce odešle akceptaci. Podle čl. 16 odst. 2 není odvolání možné tehdy, jestliže z návrhu vyplývá, že je neodvolatelný, nebo jestliže potenciální příjemce mohl důvodně spoléhat na jeho neodvolatelnost a podle toho jednal. Rozdíly mezi zrušením a odvoláním (pochopitelně vedle jejich časového prvku) je možné vidět jednak v tom, že zrušení není omezeno důvody, případně nedopadá jen na některé případy, jednak i v otázce možného vzniku škody na straně příjemce návrhu.55 Jestliže dojde při odvolání ke vzniku škody na straně potenciálního příjemce, postupuje se podle národního právního řádu dle pravidel mezinárodního práva soukromého, neboť Vídeňská úmluva tuto náhradu škody neupravu- je.56

Nabídka může zaniknout několika způsoby. Typickým příkladem je odmítnutí nabíd- ky potenciálním příjemcem (viz čl. 17 Úmluvy). Dále se jedná o situaci, kdy oznámení o přijetí nabídky nedojde navrhovateli ve stanovené době pro dojití či v době rozumné s ohledem na okolnosti obchodu (viz čl. 18 odst. 2). Třetí možností je zánik nabídky z důvodu dodatků, změn či jiných změn, které odpověď na nabídku mění v protinabídku

54 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 40.

55 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 294.

56 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 40.

(viz čl. 19 odst. 1). O aplikaci čl. 19 odst. 2 a 3 týkající se podstatných a nepodstatných změn bude pojednáno v následující podkapitole.

5.2.2 Přijetí nabídky

Proti návrhu stojí přijetí, které představuje právní úkon strany, vůči níž směřoval ná- vrh na uzavření smlouvy. Přijetí (akceptaci) je upraveno v čl. 18 až 24 Vídeňské úmluvy a chápeme jej jako souhlasný projev s návrhem na uzavření smlouvy. Podle čl. 18 odst. 1 může mít souhlas následující podobu:

▪ prohlášení učiněné osobou, které byla nabídka určena, např. podpis smlouvy nebo formuláře či jiné písemné vyjádření souhlasu s objednávkou nebo ústní vyjádření souhlasu. Není zde nutný soulad komunikačních prostředků mezi nabídkou a je- jím přijetím s výjimkou situace, kdy je v nabídce forma přijetí jednoznačně stanovena.

▪ jiné jednání naznačující souhlas s návrhem, např. otevření dokumentárního akre- ditivu, zaplacení zboží převodem na účet, odeslání zboží. Z tohoto jednání by mělo být jasné, že se jedná o závazný projev vůle, přičemž takovýto právní úkon je možný tehdy, jestliže je to dovoleno v návrhu nebo to vyplývá z praxe či zvyk- lostí, které si strany mezi sebou zavedly (viz čl. 18 odst. 3).

▪ nečinnost, např. na základě předchozího ujednání či zvyklosti stran. Jak je však uvedeno v čl. 18 odst. 1, mlčení nebo nečinnost samy o sobě nejsou přijetím. Je zde tedy nutná existence praxe zavedené mezi stranami, aplikace obchodních zvyklostí či rámcové ujednání o výkladu mlčení a nečinnosti.57

Rechtbank van Koophandel, Hasselt, Belgium, Case No. ---, date 02.12.1998 - Předmětem sporu mezi holandským prodávajícím a belgickým kupujícím byl způsob placení smluvní ceny. Předmětem nebylo odepření povinnosti zaplatit kupní cenu, ale námitka kupujícího, že doposud neobdržel obchodní podmínky prodávajícího, které by upravovaly placení úroků ve výši 18 %

57 Chlebcová, X. Xxxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 303.

a náhrady škody ve výši 12 %. Prodávající oponoval tím, že obchodní podmínky byly pro kupující- ho závazné, neboť byly obsaženy v příslušné obchodní komoře a kupující o tomto obdržel kopii během uzavírání smlouvy. Tento závazkový vztah se řídil Vídeňskou úmluvou, proto soud rozhodl ve prospěch kupujícího s ohledem na ustanovení čl. 18 odst. 1 Úmluvy, který vylučuje přijetí nabídky mlčením či nečinností. Současně bylo poukázáno na respektování čl. 6 Úmluvy o možnosti vyloučení určitých ustanovení Úmluvy, avšak v tomto případě by byla změna ustanovení možná tehdy, jestliže by změně obchodních podmínek byla druhé straně oznámena a ta to vzala na vědo- mí.58

Podmínkou přijetí je jeho provedení v určité lhůtě dle pravidel určených čl. 18 Úmluvy. Přijetí se stává účinným okamžikem doručení vyjádření navrhovateli. Neúčinné je přijetí, pokud souhlasné vyjádření je doručeno po lhůtě určené na příjímání akceptací. Jestliže není lhůta určena, měl by příjemce odpovědět na ústně učiněný návrh ihned, není-li stanoveno něco jiného, jinak v době rozumné s přihlédnutím k okolnostem obchodu. Čl. 20 upravuje stanovení lhůt pro přijetí nabídky určenou navrhovatelem. V případě určení nabídky telefonicky, dálnopisem či jiným způsobem umožňující okamžité sdělení (dnes zcela běžně pomocí e-mailu), začíná lhůta běžet okamžikem dojití nabídky osobě, které je určena. U dopisu počíná běžet lhůta od data uvedeného v dopise či na obálce, u telegramu podáním k odeslání. Státní svátky a dny klidu se do lhůty započítávají, avšak jestliže náleží poslední den lhůty pro přijetí na takovýto den v místě podnikání navrhovatele, prodlužuje se tato lhůta na první následující pracovní den.

Čl. 21 odst. 1 řeší situaci, kdy je přijetí učiněno pozdě, ale přesto je zájem na uzavření smlouvy. Při pozdě učiněném přijetí smlouva vznikne, jestliže navrhovatel informuje příjemce, že pozdě učiněnou akceptaci přijímá. Musí se zde objevit navazující projev vůle ze strany navrhovatele. V souvislosti s doručováním mohou vzniknout problémy s pozdním dodáním přijetí nabídky, které jsou upraveny čl. 21 odst. 2. Může nastat situace, že přijetí nabídky bylo doručeno pozdě, avšak z dopisu či jiné písemnosti vyplývá, že toto pozdní dojití bylo způsobeno okolnostmi, které odesílatel nemohl ovlivnit, neboť přijetí nabídky bylo zasláno včas a problém nastal na straně přepravy. Jestliže navrhovatel tako-

58 Rozhodnutí soudu Rechtbank van Koophandel, Hasselt, Belgie, ze dne 2.12.1998. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxx000&xxxxxxx [citováno 21.5.2009]

véto pozdní přijetí přijme, nastávají účinky přijetí, ledaže by navrhovatel vyrozuměl ústně či písemnou smlouvou odesílatele o tom, že považuje nabídku za zaniklou.59

Při procesu uzavírání kupní smlouvy je optimální, jestliže příjemce akceptuje došlou nabídku bez jakýchkoliv výhrad. Potom je oběma smluvním stranám zcela jasný obsah smlouvy a pro ně vyplývající práva a povinnosti. Ovšem celkem běžně nekorespondují obsahová znění nabídky a její akceptace. Příjemce nabídky projeví souhlasnou vůli s uzavřením smlouvy, ale k akceptaci přiloží vlastní obchodní podmínky, které mohou měnit původní návrh podstatným nebo nepodstatným způsobem. Odpověď příjemce, která jakýmkoliv způsobem mění původní návrh, je českým obchodním zákoníkem považován za protinávrh. Vídeňská úmluva přistupuje k této skutečnosti poněkud odlišně a pravidla pro řešení této situace nalezneme v čl. 19:

▪ Odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje dodatky či odchylky, kte- ré nemění podstatným způsobem původní nabídku, je přijetím, jestliže navrhovatel nevznese bez zbytečného odkladu proti rozdílům námitky. Pokud nejsou námitky učiněny, vznikne smlouva ve verzi změn uvedených v přijetí.

▪ Odpověď na nabídku, která obsahuje dodatky či odchylky podstatného charakte- ru, je odmítnutím nabídky a má povahu protinabídky. Aby vznikla smlouva, musel by původní navrhovatel reagovat na protinabídku přijetím. 60

Za podstatné odchylky jsou považovány změny např. v kupní ceně, způsobu placení, jakosti a množství zboží, místě a době dodání, odpovědnosti stran nebo v otázce řešení sporů. Jedná se tedy o informace, které jsou odlišné oproti učiněnému návrhu. Jak pouka- zuje Chlebcová, nemusí být každá odlišnost skutečně jiným zněním, může se jednat o použití jiných slov pro pojmenování týchž skutečností. V takovém případě se nejedná

o odlišnosti ve smyslu čl. 19 Úmluvy. Tato situace může vzniknout při jazykových překla- dech, jazykové rozmanitosti, neexistenci jazykových ekvivalentů či v důsledku překlepů. K úspěšnému řešení je nutné přihlédnout k čl. 8 usnadňující interpretaci projevů, prohláše-

59 Xxxxxxxxxxx, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, 2006. s. 297.

60 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 42.

ní či jiného chování strany.61 Prohlášení či chování stran se vykládá podle úmyslu, jestliže druhé straně byl tento úmysl znám nebo ji nemohl být neznám. Uvedení kogentních usta- novení práva rozhodného jsou vždy součástí nabídky, proto jejich uvedení lze rovněž považovat za doplnění.

Za podstatné změny lze považovat dodatky a odchylky uvedené v čl. 19 odst. 3: Do- datky a odchylky, které se týkají zejména kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé straně nebo řešení sporů, se považují za podstatnou změnu podmínek nabídky. Toto výkladové pravidlo ovšem nemůže omezit autonomii vůle stran, vyplývající z dispozitivní povahy právní úpravy.

Podaná protinabídka musí opět splňovat podmínky uvedené v čl. 14 a násl. Úmluvy. Při nesplnění těchto podstatných náležitostí nabídky dle čl. 14 Úmluvy se nabídka vykládá za použití čl. 8 a čl. 19 odst. 1 Úmluvy jako protinabídka, která v sobě zahrnuje základní údaje a podmínky původní nabídky.

Oberlandesgericht Frankfurt am Main, Germany, Case No. 25 U 185/94, date 31.3.1995

- Italský kupující si objednal na základě učiněné nabídky německým výrobcem skla určité množ- ství zkumavek. Obsah objednávky kupujícího se lišila od nabídky v podmínkách upravujících kvalitu zboží. Aniž by byla mezi stranami dosažena shoda o typu skla, které by mělo být na výrobu zkumavek použito, dodal prodávající zkumavky, které byly vyrobeny z typu skla, u kterého se domníval, že by mohlo odpovídat potřebám kupujícího. Kupující odmítl zaplatit za tuto dodávku zkumavek, a proto podal prodávající proti tomuto žalobu. Soud rozhodl, že tato smlouva nebyla platně uzavřena, neboť se strany nedohodly na zásadních otázkách kvality a jakosti zboží. Podle soudu došlo ke změně nabídky prodávajícího, která nebyla v souladu s objednávkou a došlo tak k podstatné změně. Proto nebyla smlouva mezi stranami platně uzavřena v souladu s čl. 19 odst. 1 a 3 Vídeňské úmluvy.62

Naopak za podstatné změny se nepokládají:

▪ nepřesnosti způsobené překladem,

▪ odlišnosti způsobené jazykovou rozmanitostí,

61 Xxxxxxxxx, X. Xxxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 304.

62 Rozhodnutí soudu Oberlandesgericht Frankturt am Main, Německo ze dne 31.3.1995, sp. zn. 25 U 185/94. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxxxxx [cito- váno 21.5. 2009]

▪ odlišnosti způsobené neexistencí ekvivalent použitých pojmů v jazyce druhé stra- ny,

▪ překlepy,

▪ výslovné uvedení kogentní úpravy práva rozhodného nebo i úpravy dispozitivní, pokud nebylo v nabídce uvedeno jinak (nebyla návrhem vylučována).63

Při zaslání přijetí s nepodstatnými změnami (viz čl. 19 odst. 2) se jedná o přijetí, le- daže by navrhovatel bez zbytečného odkladu vznesl ústně či písemně proti těmto rozdílům námitku. Jestliže tak neučiní, stávají se změny obsažené v přijetí součástí smlouvy. Okol- nosti, které jsou v praxi považovány spíše za nepodstatné změny, se týkají volby přepravních podmínek, způsobu dopravy či balení zboží a při jejich akceptaci jsou začle- něny do smlouvy.

Landgericht Baden-Baden, Germany, Case No. 4 O 113/90, date 14.08.1991 – Německý kupující udržoval s italským prodávajícím obchodní vztah již od roku 1982. Kupující učinil objednávku, s kterou prodávající písemně souhlasil a současně doplnil všeobecné podmínky o dobu, do níž má být dáno oznámení o vadě. Kupující po dodávce zboží zaplatil jen část ceny, s tím, že poukazoval na vadnost zboží. Soud se zabýval doplněním objednávky o odchylku vyme- zující dobu k uplatnění oznámení o vadě a naznal, že toto doplnění je nepodstatnou odchylkou, a proto smlouva vznikla. Soud rozhodl, že se kupující nemůže domáhat náhrady škody, protože neoznámil vadu zboží do 30 dní od jeho obdržení a k tomu musí zaplatit prodávajícímu celou kupní cenu.64

Dle čl. 23 je smlouva uzavřena okamžikem, kdy se přijetí nabídky stane účinným. Okamžik účinnosti přijetí nabídky je upraven čl. 18, přičemž podmínka dojití je upravena čl. 24 Úmluvy, a proto okamžikem rozhodným pro vznik smlouvy moment, kdy souhlasný projev vůle je doručen navrhovateli. Jestliže se jedná o konkludentní přijetí (např. zaplace- ní kupní ceny či odeslání zboží), je přijetí účinné okamžikem vykonání tohoto projevu. Strany si mohou v rámci dispozitivní povahy Vídeňské úmluvy stanovit jiný okamžik vzniku smlouvy.

63 Xxxxxxxxx, X. Xxxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 304.

64 Rozhodnutí soudu Landgericht Baden-Baden, Německo ze dne 14.8.1991, sp. zn. 4 O 113/90. Do- stupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx00&xxxxxXxxxxxxx [citováno 3.6.2009]

5.3 Uzavírání smluv za pomoci obchodních podmínek

Každá ze smluvních stran má různé motivy, proč uzavírá kupní smlouvu. Prodávající má zájem prodat předmět kupní smlouvy, získat finanční prostředky a tím rozvíjet svoji obchodní činnost. Kupující stojí na opačné straně zájmu. Má v úmyslu nakoupit zboží dle vlastních požadavků nejčastěji pro další spotřebu či výrobu vlastního předmětu podnikání. Za koupi smlouvou specifikovaného zboží je potom ochoten zaplatit určitou peněžní částku. Každá strana se tedy snaží dosáhnout pro ni nejlepších podmínek obchodu. Za hlavní aspekty ovlivňující výsledek mezinárodní obchodní transakce lze považovat sjedná- ní obchodních podmínek upravujících práva a povinnosti stran.

5.3.1 Pojem obchodní podmínky

Kupní smlouvu je možné uzavřít se včleněnými obchodními podmínkami, které dále zpřesňují a určují obsah smlouvy. Jedná se o skutečnost, která je v mezinárodním obchodě hojně využívána. Obchodní podmínky jsou předem zpracované, písemné, standardizované texty termínů, které obsahují zpravidla údaje o odpovědnosti, přechodu vlastnického práva a nebezpečí, platební údaje, údaje o záručních lhůtách, rozhodčí doložku, klauzuli o výběru rozhodného práva apod. Jedná se o údaje, které lze použít pro neurčitý počet vzájemně si podobných obchodních operací. Mohou být uváděny na formulářích, např. na zadní straně nabídky nebo objednávky.65 Jejich hlavním smyslem je doplnit individuální část smlouvy a v rámci potřeby co nejpodrobněji upravit práva a povinnosti stran.

Vedle obchodních podmínek lze v oblasti mezinárodního obchodu použít další stan- dardizované formy uzavírání smluv, a to především formulářové smlouvy nebo Guide (právní návody). Obchodní podmínky lze klasifikovat z více hledisek:

a) z hlediska smluvní svobody:

▪ vzorové – jedná se o takové podmínky, u níž strana, která je navrhuje, předpoklá- dá, že budou předmětem dalšího jednání

65 Rozehnalová N., Právo mezinárodního obchodu. Brno: Masarykova univerzita v Brně,2001, s. 153.,

▪ adhezní – smluvní strana nepředpokládá další jednání a druhá strana má možnost podmínky přijmout v nezměněné podobě a smlouvu uzavřít, nebo smlouvu neu- zavřít (typicky je tento typ obchodních podmínek využíván v bankovnictví nebo obchodní činnosti velkých obchodních řetězců)

b) z pohledu subjektu, který obchodní podmínky vypracoval:

▪ zpracované mezinárodní organizací

▪ vydané obchodními společnostmi či svazy s významným postavením v obchodě s určitou komoditou (FIDIC, Mezinárodní obchodní komora v Paříži)

▪ vypracované individuálním obchodníkem66

5.3.2 Včlenění obchodních podmínek do smlouvy

Způsob včlenění obchodních podmínek do smlouvy není upraven Vídeňskou úmluvou, proto je třeba respektovat obecná pravidla včetně přihlédnutí k praxi zavedené mezi stranami či v dané oblasti. Obchodní podmínky mohou být včleněny:

▪ V rámci nabídky a jejího přijetí – v tomto případě jsou obchodní podmínky vý- slovně akceptovány. Problém může nastat s jejich včleňováním do návrhu a jejich účinností. Podle Vídeňské úmluvy je možné včlenění v rámci nabídky buď na zá- kladě přiložení podmínek k nabídce či jejímu přijetí nebo pomocí poznámky či odkazem, kdy je druhá strana seznámena s obsahem podmínek (vědomost druhé strany vyplývá např. z předchozí praxe).

▪ Cestou zavedené praxe mezi stranami – jestliže spolu smluvní strany pravidelně obchodují a znají své obchodní podmínky, budí tato obchodní praxe dostatečnou důvěru ve známost podmínek. A je-li současně i následné chování přiměřené,

66 Xxxxxxxx, Xxxx. Doložka včleňující obchodní podmínky do smlouvy, studijní materiál [citováno 20.5. 2009]. Dostupné z: xxxxx://xx.xxxx.xx/xxxx/xx/0000/xxxxxx0000/XX000Xx/0000000/ Vclenova- ci_dolozka.htm?fakulta=1422;obdobi=4363;studium=212549;kod=BO502Zk

partner nedá najevo nesouhlas, lze uvažovat, že i v dalším konkrétním případě se obchod opakuje za stejných podmínek jako obchody předchozí.67

Gerechtshof´s Hertogenbosch, Netherlands, Case No. 456/95/He, date 24.04.1996 – Ni- zozemský kupující si objednal od německého prodávajícího přízi. Prodávající potvrdil objednávku faxem, v němž odkázal na obchodní podmínky Německé asociace obchodníků s přízí, které obsa- hovaly určitou výši úroků. Po dodání zboží kupující nezaplatil, proto prodávající požadoval zaplacení kupní ceny včetně úroků dle obchodních podmínek. Soud při řešení tohoto sporu vychá- zel ze všeobecné známosti obchodních podmínek, které jsou v daném typu obchodu běžně využívány. Proto, i když neměl prodávající jistotu, že byly obchodní podmínky kupujícímu skuteč- ně doručeny, měla nizozemská strana tyto obchodní podmínky očekávat. Navíc obě strany již dříve uzavřely takovéto obchody za stejných podmínek.68

Samotné včlenění je možné buď samotným přiložením k návrhu, otištěním na zadní stranu návrhu, použitím včleňovací doložky nebo odkazem na obecně známé obchodní podmínky (v tomto případě je důležitá jasná a přesná formulace). Význam včleňovací doložky spočívá v tom, že konkrétní obchodní podmínky se stanou součástí smlouvy. Jestliže by včleňovací doložka nebyla součástí smlouvy, případně by byla umístěna až pod podpisy stran, pak by její znění nebylo součástí smlouvy a smluvní vztah by se řídil obec- nou zákonnou úpravou.69

Včleňovací doložka by měla mít následující obsah:

▪ doslovné uvedení, že obchodní podmínky jsou součástí smlouvy,

▪ označení smlouvy, jejíž součástí mají obchodní podmínky být (obvykle uvedeno pomocí spojení „této smlouvy“),

▪ řádná identifikace obchodních podmínek, které mají být součástí smlouvy (název,

číslo atd.),

▪ kde se obchodní podmínky nacházejí:

67 Rozehnalová N., Standardizované formy uzavírání smluv v mezinárodním obchodě. Brno: Masaryko- va univerzita, 1991, s. 41-44.

68 Rozhodnutí soudu Gerechtshof´s Hertogenbosch, Nizozemí ze dne 24.4.1996, sp. zn. 456/95/He. Do- stupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxxxxx [citováno 3.6.2009]

69 Rozehnalová, N., a kol, Mezinárodní obchodní transakce. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 43.

a) na zadní straně smlouvy,

b) jsou ke smlouvě přiloženy,

c) odkázání na obecně známé obchodní podmínky.70

S ohledem na to, že Vídeňská úmluva neupravuje žádným ustanovením uzavírání smlouvy s odkazem na obchodní podmínky, úplatní se dispozitivnost vyplývající z čl. 6 Úmluvy. Smluvní strany mohou svojí vůli nahradit pravidla stanovená Vídeňskou úmluvou a nahradit je obchodními podmínkami, které při jejich správném začlenění mají přednost. Čl. 4 Úmluvy upravující posuzování případné platnosti či neplatnosti obchodních podmínek představuje mezeru Vídeňské úmluvy, která by byla řešena pomocí rozhodného práva pro daný obchodní vztah. Vídeňská úmluva rovněž neupravuje řešení rozporu ujednání obsažených ve smlouvě a těch, které jsou obsažené v obchodních podmínkách.

5.3.3 Bitva forem

Během uzavírání kupní smlouvy jsou často využívány včleněné obchodní podmín- ky71, které upřesňují podmínky kontraktu. Standardně tento proces probíhá na základě učiněné nabídky a jejího přijetí. Každá ze smluvních stran se pochopitelně snaží vyjednat pro sebe co nejlepší podmínky a s tím souvisí i rozpornost těchto stanovených podmínek.

Rozpor nastává v situaci, kdy si strany do nabídky a její akceptace přiloží své vlastní obchodní podmínky. Otázkou pak zůstává, která ustanovení se stala součástí smlouvy. Rozpor se pravidelně objevuje již při použití tzv. ochranné klauzule. Tato zakotvuje, že strana obchoduje pouze na základě svých obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Jakékoliv zohlednění obchodních podmínek druhé strany je výslovně či implicitně vyloučeno.72 Problematické je také včlenění obchodních podmínek, které řeší otázky, jež druhá strana nemá v podmínkách upraveny a jde tedy o doplňující ustanovení.

70 Xxxxxxxx, Xxxx. Doložka včleňující obchodní podmínky do smlouvy, studijní materiál [citováno 20.5.2009]. Dostupné z: xxxxx://xx.xxxx.xx/xxxx/xx/0000/xxxxxx0000/XX000Xx/0000000/ Vclenova- ci_dolozka.htm?fakulta=1422;obdobi=4363;studium=212549;kod=BO502Zk

71 Tyto obchodní podmínky mají velmi často podobu předtištěných souborů standardizovaných podmí- nek, které jsou stranami využívány pro daný typ smlouvy.

72 Xxxxxxxxx, X. Xxxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 306.

Výše popsaná skutečnost se nazývá bitva forem (battle of forms) a její řešení není ve Vídeňské úmluvě jednoznačně upraveno, protože neexistuje speciální ustanovení řešící tuto problematiku. Hlavní příčinou tohoto stavu je velmi rozmanitá povaha kolizí obchod- ních podmínek a také nespočetné množství variant chování smluvních stran, které neumožňují použití jednotného ustanovení.73 Další důvod vzniku tohoto jevu lze spatřovat v čl. 19 Vídeňské úmluvy a v jeho jednotlivých odstavcích.

▪ odst. 1 – podstavou je zrcadlové krytí obsahu nabídky a jejího přijetí (tzv. mirror image rule). V případě, že přijetí obsahuje dodatky, omezení či jiné změny, jedná se o odmítnutí původní nabídky a zakládá protinávrh.

▪ odst. 2 – jestliže akceptace obsahuje dodatky a změny, které nepodstatně mění podmínky nabídky, je taková odpověď přijetím, které se stává součástí smlouvy, ledaže by navrhovatel vznesl proti rozdílům námitky bez zbytečného odkladu.

▪ odst. 3 – uvádí demonstrativní výčet toho, co je považováno za podstatné změny podmínek nabídky.74

V praxi se často stává, že strany uzavřou smlouvu, aniž by se řádně seznámily s ustanoveními všeobecných obchodních podmínek či formulářových smluv. Jejich znění si přečtou až v okamžiku vzniku sporu, což vede ke vzniku dvou otázek:

▪ Vznikla mezi stranami platná smlouva?

▪ Jestliže platná smlouva vznikla, jaký je její obsah?

Z dostupné judikatury vyplývá víceméně jednotné hodnocení této situace. Jestliže do- šlo k výměně nabídky a její akceptace a strany se shodly na obecném obsahu smlouvy, je

73 Xxxxxxxxx, X. Xxxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 306.

74 Xxxxxxxx, Xxxx. Smluvní ustanovení vylučující automatické použití obchodních podmínek druhé strany (omezení jevu bitva forem [citováno 24.5.2009]. Dostupné z: hps://xx.xxxx.xx/xxxx/xx/0000/xxxxxx 2008/BO502Zk/2546004/Dolozka bitva_forem.htm?fakulta=1422;obdobi=4363;studium=212549;ko d=BO502Zk.

smlouva považována za platně uzavřenou. Rozpor vzniká v hodnocení podmínek, které jsou součástí smlouvy.

Jak uvádí Xxxxxxxxxxxx, ze zásad UNIDROIT vyplývá, že jestliže obě strany stanoví základní podmínky smlouvy, na kterých se shodnou, smlouva by měla být založena na těchto obchodních podmínkách, ledaže by jedna strana informovala druhou stranu, že nebude takovouto smlouvou vázána. Principy evropského mluvního práva jsou založeny na podobných zásadách jako Principy UNIDROIT. Jestliže strany dosáhly shody s výjimkou znění sporných obchodních podmínek uvedených v nabídce a její akceptaci, je přesto smlouva vytvořena. Všeobecné obchodní podmínky zahrnují to, na čem se strany shodly. Naopak, smlouva nevznikne, jestliže jedna ze stran před uzavřením výslovně stanoví prostřednictvím obchodních podmínek, že nemíní uznat smlouvu podle výše stanovené věty nebo jestliže jedna ze stran informuje druhou stranu o tom, že nemíní uznat tuto smlouvu. 75

Existují tři základní pravidla řešení bitvy forem:

▪ Mirror image rule – jedná se o řešení, které je považováno za spravedlivé z pohledu obou stran, kdy do smlouvy jsou začleněna ustanovení, která se shodují, a zbylá odporující si ustanovení obchodních podmínek jsou nahrazena zákonnou úpravou dle rozhodného práva. Řada rozhodnutí považuje za součást smlouvy ta ustanovení obchodních podmínek, na kterých se strany shodly.

Oberlandesgericht Xxxx, Germany, Case No. 16 W 25/06, date 24.05.2006 - Německý kupující si objednal u holandského prodávajícího nízkopodlažní autobus, který měl obsahovat polstrovaná sedadla. Po převzetí zboží se kupující domáhal toho, že nebylo zboží v souladu se smlouvou a proto podal žalobu. Soud první instance odmítl žalobu kupujícího a ten se odvolal. Odvolací soud se zabýval především otázkou nalezení příslušného fóra. Kupující tvrdil, že sídlo prodávajícího se nalézá v Německu, a proto by mohl být zde i žalován podle nařízení Brusel I. Prodávající však toto tvrzení odmítl. Odvolací soud poukázal na to, že není nutné řešit sídlo prodávajícího dle nařízení Brusel I, neboť součástí smlouvy byla prorogační doložka ve prospěch soudů místa podnikání prodávajícího, na které se shodly obchodní podmínky obou stran. V souladu

75 Xxxxxxxxxxxx, Xxxxx. Battle of the Forms in International Contract Law[citováno 21.5.2009]. Dos- tupný z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx0.xxxx.

s ustanovením čl. 19 Vídeňské úmluvy lze tyto shodné obchodní podmínky zohlednit, neboť si vzájemně neodporují.76

▪ Knock out rule – dle tohoto principu není zkoumána povaha kolidujících ustano- vení. Jestliže strany sjednají základní náležitosti smlouvy a uskuteční na jejím základě plnění, je smlouva brána jako platná i přes odporující si podmínky. Pro samotný obsah smlouvy jsou pak podstatné jen ty podmínky, které se nevylučují. Takovéto rozhodnutí soudu, které vyšlo z autonomie vůle stran, a kdy byla smlouva prohlášena za platnou, je uvedeno v následujícím příkladě.

Amtsgericht Kehl, Germany, Case No. 3 C 925/93, date 06.10.1995 - Soudní spor mezi německým kupujícím a italským prodávajícím, kteří uzavřeli smlouvu o prodeji módního zboží. Každá ze stran přiložila vlastní všeobecné obchodní podmínky, které obsahovaly prorogační doložku o volbě práva (německé versus italské právo). Kupující převzal zboží, ale protože kvalita zboží nebyla v souladu se smlouvou, odmítl zaplatit kupní cenu. Kupující reklamoval tuto skuteč- nost u prodávajícího telefonicky týden po objevení vady a do šesti týdnů mu faxem zaslal oznámení o odstoupení od smlouvy.

Soud rozhodl, že je prodávající oprávněn obdržet nezaplacenou cenu včetně úroků z nezapla- cení, neboť telefonické oznámení není průkazné a písemné oznámení bylo učiněno nepřiměřeně pozdě. Prodávající navrhoval v nabídce jako rozhodné právo italské, avšak odpovědí kupujícího byla změna rozhodného práva a následné přijetí jeho protinabídky (právo německé). V souladu s čl. 19 Úmluvy se jednalo o podstatnou změnu návrhu na uzavření smlouvy, proto by smlouva neměla vzniknout. Protože ale strany plnily v souladu s ostatními podmínkami, soud prohlásil za platnou v souladu s čl. 6 Úmluvy. Proto jako rozhodné bylo určeno německé právo podle všeobecných podmínek kupujícího. V samotném důsledku byla výše úrokové sazby určena v souladu s německým mezinárodním právem, které určilo jako rozhodné právo italské.77

▪ Last shot rule – plnění ze smlouvy je interpretováno jako souhlas strany s posledními zaslanými obchodními podmínkami, případně změnami nabídky. U tohoto principu jsou brány dokumenty obsahující jakékoliv změny jako proti-

76 Rozhodnutí soudu Oberlandesgericht Xxxx, Německo ze dne 24.5.2006, sp. zn. 16 W 25/06. Dostup- ný z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx0000&xxxxxXxxxxxxx [citováno 24.5.2009]

77 Rozhodnutí soudu Amtsgericht Kehl, Německo ze dne 06.10.1995, sp. zn. 3 C 925/93. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/xxxx.xxx?xxxx0&xxxxxxx&xxx000&xxxxxXxxxxxxx [citováno 24.5.2009]

nabídka. Jestliže druhá strana nevznese proti tomu žádnou námitku, je její jednání bráno jako souhlas se změnami. 78

Příkladem tohoto principu může být jednání o reklamačních podmínkách v rozhodnutí soudu Oberlandesgericht Saarbrücken.

Oberlandesgericht Saarbrücken, Germany, Case No. 1 U 69/92, date 13.01.2009 - Fran- couzský prodávající prodal německému kupujícímu dveře. Kupující odmítl zaplatit kupní cenu z důvodu nedostatečného souladu zboží se zněním uvedeným ve smlouvě. Prodávající proto zažaloval kupujícího za nezaplacení kupní ceny. Podle rozhodnutí soudu měl kupující zaplatit kupní cenu, přičemž vycházel z podmínek včasné a řádné reklamace zboží. Prodávající stanovil ve svých obchodních podmínkách lhůtu pro reklamaci, která měla podobu protinávrhu dle čl. 19 odst.

1. Kupující tuto skutečnost akceptoval tím, že převzal prodávané zboží, a proto se obchodní podmínky prodávajícího stalý řádnou součástí smlouvy.79

Obecně lze říci, že sporná ustanovení budou posuzována dle práva rozhodného pro samotnou smlouvu. Podle Úmluvy je třeba hledat obecné zásady, na níž Úmluva spočívá, nebo hledat ustanovení právního řádu rozhodného dle ustanovení mezinárodního práva. Další možností je hledat rozhodné právo podle pravidel kolizního práva v místě řešení sporu (fóra) nebo dle právního řádu sídla strany poskytující charakteristické plnění. Hledá- ní rozhodného práva je ale mnohdy složitý proces, u kterého se musí zohlednit celá řada skutečností.

78 Xxxxxxxxx, X. Xxxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, 2008, č. 7, s. 307.

79 Rozhodnutí soudu Oberlandesgericht Saarbrücken, Německo ze dne 13.1.2009, sp. zn. 1 U 69/92. Dostupné z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxxx/000000x0.xxxx [citováno 24.5.2009]

6 Závěr

Tato práce by měla poskytnout základní informace a ucelený pohled na problematiku uzavírání smlouvy o mezinárodní koupi zboží. Nesmíme zapomínat na to, že toto téma představuje pouze zlomek veškerých mezinárodních ekonomických vztahů80.

Mezinárodní kupní smlouvy jsou v podnikatelské činnosti využívány širokým spekt- rem subjektů. Důvodem je především propojování trhů, zkracování vzdáleností mezi podnikateli, využívání moderních komunikačních prostředků, které umožňují propojení podnikatelských subjektů z různých států či kontinentů. Současně s tímto trendem jsou využívány nejrůznější druhy nákladní přepravy, která umožňuje dosahovat velmi rychlého dodání objednaného zboží.

K tomu, aby celý proces od objednání zboží až po jeho dodání proběhl bez komplika- cí, včas a řádně, napomáhá uzavření mezinárodní kupní smlouvy mezi smluvními stranami. Proto je nutné zajistit bezproblémový průběh uzavření kupní smlouvy s důrazem na ošetře- ní všech podstatných a pro podnikatele nezbytných otázek. Proto by manažeři a podnikatelé, kteří chtějí začít obchodovat se zahraničními partnery, měli pro začátek využit odbornou právní pomoc. Často se stává, že podnikatelé obchodující se zahraničím používají vzory smluv, získaných od svých obchodních partnerů, které si uzpůsobí vlast- ním potřebám včleněním úprav zdánlivě praktických otázek. Takto vytvořené koncepty smluv jsou oslabeny jednak opakovanými překlady, tak i zásahy spojenými s neznalostí této problematiky.

Každá kupní smlouva se liší obsahem, strukturou a odlišnými podmínkami kontraktu. Proto je vhodné specifikovat smlouvu včleněním obchodních podmínek. Avšak toto včlenění do smlouvy může být zdrojem řady sporů či nedorozumění, která mohou skončit před soudy či rozhodci.

Je důležité, aby si podnikatelé před vstupem na zahraniční trh uvědomili rizika, která jsou se zahraničním obchodem spojena, a tím eliminovali nebezpečí ztráty nebo bankrotu celé firmy. Před uzavřením kupní smlouvy je důležité, aby si podnikatel prověřil svého obchodního partnera především z pohledu finanční stability, platební morálky, důvěryhod-

80 Dále je možné se zabývat mezinárodním ekonomickým právem, mezinárodní výměnou zboží za zboží, mezinárodními dodávkami investičních celků, mezinárodními finančními transakcemi, mezi- národní kontrolou a inspekcemi, obchodním zastoupením apod.

nosti či bezpečnosti teritoria. Jestliže by existovaly určité pochybnosti o spolehlivosti tohoto obchodního partnera, je lépe s takovým subjektem neuzavírat žádný obchodní kontrakt, případně tuto situaci řádně ošetřit ve smlouvě (např. zřízení dokumentárního akreditivu).

Pro vytvoření uceleného a přehledného systému zjištěných skutečností provedu krát- ké shrnutí z mého pohledu nejpodstatnější výsledků, ke kterým jsem došla.

▪ Uzavírat mezinárodní kupní smlouvu na základě odborné právní konzultace, na- studování odborné literatury zabývající se mezinárodním obchodem.

▪ Stanovení obchodní strategie a hlavních cílů, kterých má být mezinárodní kupní smlouvou dosaženo. Součástí toho by mělo být přesné vymezení nástrojů, jejichž pomocí podnikatel dosáhne stanovené strategie a cílů.

▪ Důraz na volbu obchodního partnera, zhodnocení rizik a výhod vyplývajících z obchodního styku.

▪ Při tvorbě kupní smlouvy zahrnout do textu všechny právní a ekonomické aspek- ty, které by mohly dopady na celkovou úspěšnost podnikatelské aktivity. Jedná se zejména o úpravu volby práva, předmětu smlouvy, obchodních podmínek, vyme- zení práv a povinností smluvních stran, následky porušení smluvní povinnosti, garanční podmínky či přechod nebezpečí a vlastnictví.

▪ Využít v obchodním styku zavedených obchodních zvyklostí (např. dodací dolož- ky INCOTERMS).

7 Resume

This work gives an overview of the problems faced when concluding a contract for the purchase of goods internationally. It should not be forgotten that international purchase contracts represents only a fraction of all international economic ralations.81

International purchase contracts are used in entrepreneurial activities in a wide variety of fields and for a variety of reasons; they allow markets to be networked effectively and they reduce the distance between entrepreneurs, so that utlising modern technology it is possible to network with entrepreneurs in other countries or continents. Similarly, effective use of technology allow goods to be delivered rapidly and efficiently.

It is important that the chain events, from ordering goods to their final delivery, runs as smoothly as possible and an international purchase contract is of vital importance. When drawing up such a contract, it is imperative that many questions are asked so that problems are less likely to occur. Legal advice is also advisible.

It is common for standard contracts to be used with modifications added for each in- dividual contract. There is a danger that if the contract is based on translations, then errors can be accentuated, leading to problems in the future. Such misunderstandings can end up in court unless they can be resolved amicably out of court.

It is important to carry out background checks on businesses with which you plan to do business. Failure to do so could result in significant financial losses or even bankruptcy. Checks should be made as to the financial stability of the company, their trustworthiness and the safety of the country in which they operate. If there are any doubts as to the cre- ditworthiness of a company, then it is best not to proceed with the contract, or use alternative methods such as system documentary credit. The creation of a comprehensive and well planned system will lead to substantially better results.

81 It is possible deal with international economics in a satisfactory way, exchanging goods, utilising in- ternational financial operations, international verification and inspections.

▪ An international purchase contract should be drawn up by someone with a knowledge of law and also be conversant with the relevant terms in international business.

▪ An assesment of the business strategy and of its chief aims will help achieve a successful international purchase contract. This would include constructing a time frame for such aims.

▪ There should be an emphasis on the various options open to the customer, an es- timation of the various possibilities and potential advantages resulting from commercial relations.

▪ When producing a purchase contract, care should be taken to consider all possible factors, the business conditions, the exact expectations of both sides and what to do in case of failure of contractual duty.

▪ Standard terms are available through documents such as delivery clause INCO- TERMS.

8 Použitá literatura a prameny

Monografie:

XXXXXXXXXXXXX, E., PLCHOVÁ, B., a kol. Zahraniční obchod. 3. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2004. 263 s. ISBN 80-7265-074-2

DE LY, F., Opting out: se Observations on the Occasion of the CISG´s 25th Anniversary, Quo vadis CISG. Bruxelles: Bruylant, 2005. 323 s. ISBN 2 8027-2027-9

KŘEPELKA, X. Xxxxx Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 74 s. ISBN 80-210-3703-2

XXXXXX, Z., XXXXXXX, K., XXXXXX, V. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1993. 119 s. ISBN 80-7066-783-4

ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzi- ta, 2002. 468 s. ISBN 80-210-2612-X

ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, Xxxxxxx Kluwer, 2006. 556 s. ISBN 80-7357-196-X

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku.

2. vyd. Praha: ASPI, Xxxxxxx Kluwer, 2008, 388 s. ISBN 978-80-7357-324-9

ROZEHNALOVÁ, N. Standardizované formy uzavírání smluv v mezinárodním obchodě.

1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 468 s. ISBN 80-210-2612-X

ROZEHNALOVÁ, N. a kol. Mezinárodní obchodní transakce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 103 s. ISBN 978-80-210-3575-1

XXXXXXXXXXX, N., XXXXXXXXXXXX, X. Xxxxxxx problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 77 s. ISBN 80-210-3515-3

ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 207 s. ISBN 80-210-4073-4

Právní předpisy a mezinárodní smlouvy:

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších přepisů

Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 160/1991 Sb., Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží

Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy

Časopisy:

CHLEBCOVÁ, X. Xxxxxxxx smlouvy dle čl. 19 Vídeňské úmluvy. Právní fórum, roč. V,

č. 7, 2008, s. 302-308. ISSN 1214-7966

XXXXXXX, X. Podmínky aplikovatelnosti Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum, roč. V, 2008, č. 7, s. 281. ISBN 1214-7966

XXXXXXX, X. Praxe použití Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum, roč. V, č. 7, 2008, s. 273-274. ISSN 1214-7966

Internetové zdroje:

A/CN.9/562 – Introduction to degest of case law on the Nations Sales Convention [ci- továno 20.5.2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxx/xx/xxxx_xxx/xxxxxxx

/cisg.html.

Charters, A., L. Use of the UNIDROIT Principles to help interpret CISG Arcticle 13 [citováno 19.52009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxxxxxx/xxx00.xxxx

ČSÚ. Dlouhodobý vývoj zahraničního obchodu České republiky [citováno 22.2.2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxx/xxxxxxxxxx.xxx /aktual/ep-6.

Xxxxxx.xx. 55276. Řím I – nové nařízení o určení práva, kterým se řídí pracovní smlouvy [citováno 19.5.2009]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxx-x-xxxx-xxxxxxxx-x- urceni-prava-kterym-se-ridi-pracovni-smlouvy-55276.html?mail.

Xxxxxxxxxxxx, Xxxxx. Battle of the Forms in International Contract Law[citováno 21.5.2009]. Dostupný z: xxxx://xxxxx0.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxx0.xxxx.

Soudní a arbitrážní rozhodnutí dostupná z: xxx.xxxxxx.xxxx a xxx.xxxx.xxx.xxxx.xxx

Xxxxxxxx, X. Xxxxxxx včleňující obchodní podmínky do smlouvy, studijní materiál [ci- továno 20.5. 2009]. Dostupné z: xxxxx://xx.xxxx.xx/xxxx/xx/0000/xxxxxx0000/XX000Xx

/2546004/Vclenovaci_dolozka.htm?fakulta=1422;obdobi=4363;studium=212549;kod=BO 502Zk.

Valdhans, X. Xxxxxxx ustanovení vylučující automatické použití obchodních podmínek druhé strany (omezení jevu bitva forem [citováno 24.5.2009]. Dostupné z: hps://xx.xxxx.xx/xxxx/xx/0000/xxxxxx0000/XX000Xx/0000000/Xxxxxxx bitva_forem.htm

?fakulta=1422;obdobi=4363;studium=212549;kod=BO502Zk.

9 Seznam zkratek a pojmů

Brusel I – nařízení č. 44/2001 o pravomoci soudů a uznání a vykonatelnost rozhodnutí ve věcech občanských a soudních.

ČR – Česká republika.

ČSFR – Československá federální republika.

EU – Evropská unie.

OSN – Organizace spojených národů.

Římská úmluva – Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980

Vídeňská úmluva, Úmluva – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží sjednaná dne 11. dubna 1980 ve Vídni.

ZMPS – zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění