Úprava kupní smlouvy v občanském zákoníku Purchase contract as stated in the Civil code

MORAVSKÁ VYSOKÁ ŠKOLA OLOMOUC, o.p.s.

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2010 Xxxx Xxxxxxxxxx

MORAVSKÁ VYSOKÁ ŠKOLA OLOMOUC, o.p.s.

ÚSTAV PRÁVNÍCH NAUK

Xxxx Xxxxxxxxxx

Úprava kupní smlouvy v občanském zákoníku Purchase contract as stated in the Civil code

Bakalářská práce

Vedoucí práce: XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxxx LL.M. Ph.D.

V Olomouci 2010

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené informační zdroje.

V Olomouci . . . . . . . . . . . . . . .

Vlastnoruční podpis

Tímto si dovoluji poděkovat vedoucí mé bakalářské práce JUDr. Xxxxxx Xxxxxxxxxxx LL.M. Ph.D. za příjemnou spolupráci a za poskytnutí podkladů a námětů pro zpracování daného tématu.

OBSAH

Úvod                                      1

1. Vymezení pojmu kupní smlouva                      3

1.1. Právní úprava kupní smlouvy dle občanského a obchodního

zákoníku                                    3

1.2. Kdy použít obchodní a kdy občanský zákoník?              3

1.3. Význam institutu kupní smlouva                       4

1.4. Odlišení kupní smlouvy od jiných smluvních tipů podle

občanského zákoníku                            5

1.5. Zásady smluvního práva                           5

1.6. Vznik kupní smlouvy                             7

1.7. Náležitosti kupní smlouvy                          11

1.7.1. Náležitosti kupní smlouvy                         11

1.7.1.1. Předmět koupě                              11

1.7.1.2. Kupní cena                                18

1.7.2. Další ujednání                               19

1.8. Vedlejší ujednání                               19

1.8.1. Výhrada vlastnictví                            19

1.8.2. Právo zpětné koupě                            20

1.8.3. Předkupní právo                             21

1.8.4. Jiná vedlejší ujednání                           22

1.9. Práva a povinnosti stran                           22

1.9.1. Dle úpravy podle občanského zákoníku je kupující povinen

xxxxxxx                                   00

1.9.2. Dle úpravy podle občanského zákoníku je prodávající

povinen zejména                             23

1.10. Kupní smlouva a odpovědnost za vady                  24

1.10.1. Vada věci                                 24

1.10.2. Náhrada škody                              27

2. Zvláštní druh kupní smlouvy – prodej zboží v obchodě      29

2.1. Ochrana spotřebitele                             30

2.2. Povinnost prodávajícího při prodeji v obchodě              31

2.3. Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě            31

2.3.1. Shoda s kupní smlouvou                         32

2.3.2. Zákonná záruka                              33

2.3.3. Reklamace                                 35

2.3.4. Vada odstranitelná a neodstranitelná                  36

2.3.5. Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku          36

3. Spotřebitelské smlouvy                          37

3.1. Distanční smlouvy                               38

3.2. Uzavření smlouvy mimo obchodní prostory                39

Závěr                                      41

Seznam zkratek                               43

Seznam použité literatury                          44

Úvod

Bakalářská práce je zaměřena na objasnění problematiky kupní smlouvy podle občanského zákoníku. Toto téma jsem si zvolila z důvodu, že se jedná o nejzákladnější a nejpoužívanější smlouvu, která podle zkušených odborníků a historiků představuje nejstarší institut soukromého práva. Motivací k výběru tématu kupní smlouva mě vedlo poměrně časté chybování smluvních stran v běžném životě. S institutem kupní smlouva se prakticky setkal každý a setkáváme se s ním téměř každý den. Malé děti při nákupu zmrzliny a dospělé osoby například při nákupu domu či bytu.

Cílem této práce je rozpracovat poměrně široké téma, a proto se soustřeďuji nejvíce na obecné vysvětlení institutu kupní smlouva, objasnění základních pojmů týkajících se problematiky práv a povinností smluvních stran, stejně tak náležitostí kupní smlouvy. Mnoho lidí se o tom určitě již přesvědčilo, že i některé detaily neuvedené v kupní smlouvě vedou k dlouholetému sporu před soudem. V této souvislosti do mé práce zahrnu i příklady judikátů týkajících se této problematiky.

V souvislosti se sběrem a přípravou podkladů pro tuto práci bylo nutné si vytyčit vědecké metody, které byly v této práci použity. První z nich je metoda výkladová, která je z pohledu práva velice důležitá. V práci tuto metodu používám zejména v popisu základních pojmů této problematiky. Další metodou je metoda deskriptivní, kterou uplatňuji v převážné části práce při popisu právní úpravy kupní smlouvy.

Při zpracování tématu budu vycházet nejen ze z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ale i ze z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zabývající se vyvážením nerovného postavení kupujícího - spotřebitele a prodávajícího, dále v části týkající se vad výrobků z. č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

Hlavními prameny mé bakalářské práce jsou sborníky Prof.JUDr. Xxxxxx Xxxxxxx, DrSc., XXXx. Xxxxxx Xxxxxxx, XXx., XXXx. Xxxxx Xxxxxxx a XXXx. Xxxxxx Xxxxxxx, Ph.D. Občanský zákoník s komentářem, dále sborník od xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxx a kolektiv v knize Občanského zákoníku s komentáři a kniha Prof. JUDr. Xxxxxx Xxxxxxx, DrSc., Xxxx. XXXx. Xxxx Xxxxxxx, XXx. a kolektiv - Občanské právo hmotné 2.

Moji práci rozděluji na tři části, kdy se v první části věnuji kupní smlouvě, kterou uzavírají osoby nepodnikatelé, tedy osoby, které kupní smlouvu uzavírají pro svoji vlastní spotřebu. Zahrnuji i způsoby vedlejšího ujednání, které v praxi nejsou příliš zmiňované, ale

přesto je výhodné jejich užití. V této části se budu obracet zejména na ustanovení občanského zákoníku, tedy úpravu kupní smlouvy podle občanského zákoníku.

Na rozdíl od první části se v části druhé věnuji zvláštnímu ustanovení o prodeji zboží v obchodě. V této souvislosti se budu obracet nejen na ustanovení občanského zákoníku, ale i na zákon o ochraně spotřebitele a úpravu v občanském zákoníku týkající se spotřebitelských smluv. V této části poukazuji na fakt, že v tomto případě existuje nerovné postavení mezi prodávajícím a kupujícím, kdy prodávající jedná v rámci své podnikatelské činnosti a svým obratným a zkušeným chováním dostává spotřebitele někdy do mylného až nepochopitelného jednání. Cílem této části je čtenáře seznámit s právy, které pro ně vyplývají a mohou je ze zákona uplatnit.

Ve třetí části, nejméně obsáhlé, se pouze zmiňuji o ustanoveních spotřebitelských smluv v občanském zákoníku, do kterých kupní smlouva samozřejmě patří. V této části jsem vybrala dva druhy spotřebitelských smluv – prodej mimo obchodní prostory a smlouvy uzavřené na dálku, tedy prostřednictvím komunikačních cest.

1. Vymezení pojmu kupní smlouva

1.1. Právní úprava kupní smlouvy dle občanského a obchodního zákoníku

Právní řád České republiky vychází z úpravy smlouvy občanskoprávní a smlouvy obchodněprávní. Obchodněprávní kupní smlouvu upravuje obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., § 409 a násl.

Obecná ustanovení a vedlejší ustanovení při kupní smlouvě nám upravuje občanský zákoník v z. č. 40/1964 Sb., § 588 – 610. Jedná se o ustanovení, kdy prodávající i kupující nejsou podnikateli a nejednají v rámci své podnikatelské činnosti.

Pro kupní smlouvu, kdy prodávající je podnikatel a uzavírá smlouvu s osobou, která není podnikatelem, platí vedle obecných ustanovení občanského zákoníku i zvláštní ustanovení, které je obsaženo v § 612 – 627 zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. S povinnostmi pro podnikatele při prodeji výrobků a poskytování služeb jsou důležitá i ustanovení, která jsou obsažena zejména v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

Kupní smlouva patří do tzv. „spotřebitelských smluv“. Tyto smlouvy mají svá ustanovení v občanském zákoníku, zejména § 51 až 65. Jedná se o jeden z nejdůležitějších nástrojů ochrany spotřebitelů.

Zvláštním druhem kupní smlouvy je mezinárodní kupní smlouva, která se řídí Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva), která byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 160/1991. Jedná se o uzavírání kupní smlouvy mezi subjekty z různých států a přepravě zboží z území jednoho státu na území jiných států. Pro Českou republiku se tato úmluva stala závazná od 1. ledna 1993.

1.2. Kdy použít obchodní zákoník a kdy občanský?

Základním předpokladem, kdy se budeme řídit obchodním zákoníkem je, pokud se bude jednat o obchodní závazkový vztah, tzn., že obě strany jsou podnikatelé a je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti nebo mezi podnikatelem a státem či samosprávným územím při uspokojování veřejných potřeb.1

Občanským zákoníkem se budeme řídit, pokud minimálně jedna strana nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. V kupní smlouvě, která se řídí podle obchodního zákoníku a

1 § 261 odst. 1,2 Obch.Z

obsahuje otázky, na které obchodní zákoník nedokáže odpovědět, řídíme se občanským zákoníkem. Jedná se zejména o právo zpětné koupě, předkupního práva nebo jiná vedlejší ustanovení v kupní smlouvě.

Existuje také možnost, kdy se strany dohodnou, aby se kupní smlouva řídila obchodním zákoníkem. Tato dohoda musí být vždy formulována písemně i v případě, kdy se jedná o smlouvy, u kterých není nutná písemná forma. Nesmí se však zhoršit postavení osoby, která není podnikatelem (spotřebitel), jinak je dohoda o volbě obchodního zákoníku neplatná.2 Pokud podnikatel uzavře smlouvu se spotřebitelem podle obchodního zákoníku (nejčastěji z důvodu, že občanský zákoník obsahuje přísnější ustanovení podporující ochranu slabší strany, tedy spotřebitele), nelze vyloučit použití občanského zákoníku, i kdyby se strany na tom písemně ve smlouvě dohodly. Při prodeji nemovitosti3 používáme vždy ustanovení občanského zákoníku, výjimkou je pouze prodej podniku, jehož součástí je nemovitost.

1.3. Význam institutu kupní smlouva

Xxxxxx a Xxxxxxxx uvádí: „Kupní smlouva je základním smluvním typem, který občanský zákoník odůvodněně uvádí mezi smluvními typy na prvním místě. Kupní smlouva vymezuje právní rámec směny zboží za peníze. Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že předmět koupě odevzdá kupujícímu, zatímco kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu kupní cenu. Obecná úprava kupní smlouvy v občanském zákoníku se použije vždy, nestanoví-li zvláštní právní úprava jinak.4

Z výše uvedeného vyplývá, že obě strany mají k sobě určitá práva a povinnosti, která jsou při uzavření kupní smlouvy nepostradatelná. Jedná se o tzv. synallgmatický vztah, který označuje závazky obou stran vzájemně něco plnit a něco vykonat. V případě kupní smlouvy musí být předmět kupní smlouvy stanoven v peněžních jednotkách, čili se jedná o smlouvu úplatnou.

2 § 262 odst. 1,2 Obch.Z

3 33 Cdo 237/98: Pokud budou podnikatelé při své podnikatelské činnosti uzavírat kupní smlouvu, jejímž předmětem bude nemovitost, musí postupovat podle úpravy v občanském zákoníku.

4 Xxxxxx, X., Xxxxxxxx, D., In Xxxxx, X. x xxx. Občanský zákoník – Velký akademický komentář. 1.vydání. Praha: Linde Praha. 2008, ISBN 978-80-7201-687-7 s. 1719

1.4. Odlišení kupní smlouvy od jiných smluvních tipů podle občanského zákoníku

Kupní smlouvu je třeba odlišit od jiných smluvních tipů. Často obchodníci záměrně zaměňují kupní smlouvu se smlouvou o dílo5 obsaženou v hlavě čtvrté občanského zákoníku. Předmětem této smlouvy však není dodání věci nebo výrobku, ale dílem se rozumí zejména zhotovení, oprava, údržba nebo jiný výsledek činnosti stanovený ve smlouvě. Jedná se tedy o hmotně zachycený výsledek duševní nebo fyzické činnosti. Obchodníci tento záměr zaměňovat kupní smlouvu se smlouvou o dílo dělají z důvodu, že ochrana spotřebitele není v právním řádu natolik ošetřena, než když se jedná o smlouvu kupní.

Další odlišení je od smlouvy směnné.6 V tomto případě odpadá placení kupní ceny, protože vzniká závazek oběma stranám předat si vzájemně určitou věc stanovenou ve smlouvě a převod vlastnického práva k těmto věcem.

Nájemní smlouva7 se odlišuje od smlouvy kupní zejména tím, že nepřechází vlastnické právo na nájemce, ale omezuje se pouze na přenechání věci k užívání.

Smlouva darovací8 se odlišuje neplacením kupní ceny. Jedná se o dar, proto předmět smlouvy není úplatný. Odlišení ostatních druhů smluvního tipu víceméně vyplývají z názvu jako například smlouva o půjčce, výpůjčce, přepravě atd.

1.5. Zásady smluvního práva

Stejně tak jako různá odvětví českého právního řádu i jiná odvětví netýkající se práva má smluvní právo své zásady. Tyto zásady nejsou výslovně vyjádřeny v zákoně, ale jsou vytvořeny mnohaletou praxí a zkušeností soudů, které je aplikují při interpretaci předpisů a zákonů. Základním pojmem smluvního práva je smlouva, do které samozřejmě patří kupní smlouva.

Mezi základní zásady patří rovnost smluvních stran. Jak již z názvu vyplývá, obě strany mají k sobě vzájemnou povinnost, kdy obě musí něco učinit. V případě kupní smlouvy dochází k placení kupní ceny za předání předmětu smlouvy.

5 § 631 až § 656 OZ

6 § 611 OZ

7 § 663 až § 723 OZ

8 § 628 až § 630 OZ

Další zásadou, poměrně důležitou zásadou je zásada dobré víry, která jak uvádí Xxxxxxxxxxx: "Je základním principem odvozeným od zásady pacta sunt servanda a dalších právních zásad, které se přímo vztahují ke cti, poctivosti, čestnosti a upřímnosti, jejichž aplikace je v určitém čase determinována standardy společnosti, které jsou považovány za vhodné pro uzavírání závazkového vztahu.“ 9

Další důležitou zásadou je smluvní svoboda neboli autonomie vůle. Jedná se o svobodu občana vůbec smlouvu uzavřít a záleží pouze na něm, jestli tak učiní nebo ne. Listina základních práv a svobod v hlavě první nám uvádí: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“10 Což znamená smluvní volnost uzavřít smlouvu, domluvit se na obsahu a formě smlouvy (pokud zákon nestanoví jinak, např. u prodeje nemovitosti je ze zákona povinná písemná forma) i volně si vybrat spolukontrahenta, kdy však musíme dbát na uzákoněnou povinnost zákazu diskriminace spotřebitele při prodeji v obchodě.11 Stejně tak u spotřebitelských smluv je prodávající povinen nejednat tak, aby docházelo k omezování nebo neprospěchu spotřebitele a naopak spotřebitel se nemůže vzdát svých práv.

Mezi důležité zásady patří zásada „pacta sunt servanta“. To je zásada, že se smlouvy jako závazně učiněné projevy vůle mají dodržovat, je zásada vlastní (imanentní) nejen smluvnímu závazkovému právu, ale v podobě, že každý má plnit své závazky, a tak respektovat jednou dané slovo, vlastně veškerému právu.12 Jinak řečeno se při uzavření smlouvy vážeme povinností dodržovat určitá pravidla. Zejména se jedná o dodržování všeho, na čem byly strany domluvené ve smlouvě a účastníci nemají možnost měnit obsah smlouvy bez vědomí druhé strany. Strana má možnost odstoupit od smlouvy pouze v případě, že se na tom strany dohodly nebo pokud je konkrétní případ napsán v zákoně.13

Občanské smluvní právo obsahuje již mnoho zásad, z nich nejdůležitější jsou vyjmenované. Dalšími zásadami může být např. zásada dobré víry, ochrany práv třetích osob, zásada „nemo turpitudinem suam allegare potest“ (zásada, kdy nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti nebo protiprávního chování), atd.

9 Tomančáková, B. Ochrana slabší strany. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny.

1. vydání. Olomouc:UP Olomouc. 2006, ISBN 80-244-1565-8 s. 311

10 Listina základních práv a svobod čl. 2 odst. 3

11 § 6 Z. o ochr. spotř.

12 Xxxxxxx X., Xxxxxx X., a kol. Občanské právo hmotné 2 – díl třetí: závazkové právo. 5. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer a.s. 2009 ISBN 978-80-7357-473-4, s. 365

13 § 48 OZ

1.6. Vznik kupní smlouvy

Kupní smlouva je uváděna jako jeden z nejdůležitějších smluvních tipů tržního hospodářství, jelikož dochází ke směně zboží za peníze. Občanský zákoník uvádí kupní smlouvu jako povinnost prodávajícího odevzdat předmět koupě kupujícímu a povinnost kupujícího předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu kupní cenu.14

Avšak uzavřením kupní smlouvy ještě neznamená, že automaticky přechází vlastnické právo na kupujícího. Toto právo se převádí u věcí nemovitých až po zápisu do katastru nemovitostí a u věcí movitých nebo nemovitých, které nejsou předmětem evidence katastru nemovitostí, předáním kupujícímu.15

Kupní smlouva vzniká dvoustranným právním úkonem, kdy dochází k závazkovému vztahu prodávajícího a kupujícího. Pro vznik nestanoví zákon žádnou zvláštní formu. Lze ji uzavřít ve formě písemné nebo ústní. Pouze u věcí nemovitých je podle zákona povinna písemná forma.16 Z hlediska právní jistoty je však doporučovaná písemná forma nebo smlouvy vzniklé jinak než písemně dostatečně písemně potvrzovat, aby se předešlo případným sporům, ke kterým dochází v případě, pokud je smlouva sjednána ústně.

V této souvislosti bych chtěla poukázat na fakt, že i soudy si v případě některých kauz odporují, jak již vyplývá z níže uvedené judikatury. Donedávna tvrdil Nejvyšší soud, že co je napsáno ve smlouvě, je směrodatné, což nebývá občas možné, jelikož je nutné přihlédnout ke všem okolnostem.

Zmíněné uvedu na příkladu, kdy účastníci uzavřeli dne 18. 12. 1996 písemně kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo nádobí značky Zepter, které si stěžovatelka (žalovaná) objednala a žalobkyně (prodávající) se zavázala je dodat za sjednanou kupní cenu 25.999,- Kč. Stěžovatelka se zavázala kupní cenu zaplatit ve 24 měsíčních splátkách, kdy poslední splátka měla být zaplacena 20. 2. 1999. Dále bylo dohodnuto po zaplacení částky 5.700,- Kč a po zaplacení úplné kupní ceny, že stěžovatelka obdrží bonus v podobě jiného zboží a dále pro případ porušení smluvních povinností pokuta ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Možnost odstoupení od smlouvy sjednána nebyla.

14 § 588 OZ

15 § 133 OZ

16 § 46 OZ

Smlouvu stěžovatelka podepsala s reprezentantem žalobkyně, který uzavřel téhož dne se stěžovatelkou coby zástupkyní stavební spořitelny smlouvu o stavebním spoření. Dopisem dne 12. 1. 1997 sdělila stěžovatelka žalobkyni, že od smlouvy odstupuje a tedy žádnou splátku neuhradila a u soudu se ohradila pro její neplatnost.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastnice uzavřely kupní smlouvu podle § 613 občanského zákoníku. Dále neuvěřily tvrzení stěžovatelky, že na její straně nebyla vůle uzavřít kupní smlouvu, nýbrž pouze předběžnou (nezávaznou) smlouvu, případně že kupní smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud neshledal důvodnou výhradu stěžovatelky, že kupní smlouva je neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku, kdy právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.

Dále soud konstatoval, že kupní smlouva není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy (jelikož k předání zboží dojde až po zaplacení kupní ceny, což zákon nevylučuje) a užití různého písma ve smlouvě není okolností, která by ji činila neplatnou, pokud je písmo dostatečně čitelné. Proto byla žalované uložena povinnost zaplatit nejen dlužnou kupní cenu, ale i smluvní pokutu.

Žalovaná se tedy obrátila na Ústavní soud, který popřel tvrzení obecných soudů. Dospěl k názoru, že stížnost je důvodná a došel k názoru, že obecné soudy nedostatečně akcentovaly působení dobrých mravů na závazkový vztah mezi ní a vedlejším účastníkem a soustředily se pouze na izolované působení v jednotlivých ustanoveních kupní smlouvy, aniž by braly v potaz působení dobrých mravů na celý komplex tohoto závazkového vztahu. Ústavní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem zdůraznil, že u žalované byl vyvolán pocit důvěry a vděčnosti zejména tím, že zástupce prodávající nejprve podepsal stěžovatelce návrh smlouvy o stavebním spoření, od kterého však později odstoupil.

Dále některé klíčové části smlouvy (povinnost a sankce stěžovatelky) byly napsány nejmenším písmem, tím pádem působily dojmem méně relevantního obsahu, v podstatě

„poznámky pod čarou“. Dále byla smlouva uzavírána ve večerních hodinách, kdy byla snížena viditelnost a žalovaná navíc nosila dioptrické brýle, které u sebe neměla. Stěžovatelce bylo také nabízeno a předvedeno zboží v bytě, kde mohla nabýt dojmu, že se jedná o

„předběžnou smlouvu“, tedy nikoliv o kupní. Argumenty Ústavního soudu ve svém závěru

„převálcovaly“ rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo zrušeno.17

Dalším faktem, kdy bych chtěla zdůraznit skutečnost při vzniku smlouvy, jak moc je nutné ve smlouvě interpretovat povinnosti stran a konkrétně je také uvádět. Zmiňované vychází ze zjištění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp.zn. 33 Cdo 4070/2008, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp.zn. 33 Cdo 940/2007).

15. 7. 2003 uzavřela žalobkyně jako budoucí kupující se žalovanou jako budoucí prodávající smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kde se žalovaná zavázala uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem bude převod vlastnického práva k pozemku a k novostavbě řadového rodinného domu do třiceti dnů poté, co žalobkyni předloží výpis z katastru nemovitostí a z něhož nebudou vyplývat žádné právní vady. Ve smlouvě je také uvedeno, že se žalovaná zavazuje dokončit výstavbu domu a požádat o vydání kolaudačního rozhodnutí do šesti měsíců od data podpisu smlouvy o smlouvě budoucí. Dále smlouva obsahuje ujednání, že v případě prodlení žalované se splněním závazku k dokončení výstavby domu v termínu uvedeném ve smlouvě uhradí žalovaná žalobkyni smluvní pokutu ve výši 300,- Kč za každý den prodlení.

Žalovaná podala návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí dne 15. 4. 2004, kdy byla v prodlení 89 dnů a vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 26.700,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 3. 2006 uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 26.700,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení ročně od 18.

2. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 29 Co 290/2006-43 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 26.700,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, avšak výkladem smlouvy dospěl k závěru, že žalovaná se zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 300,- Kč za každý den prodlení pouze v případě, že nesplní závazek dokončit výstavbu domu ve lhůtě stanovené v článku E. písm. b/, tedy do

15. 1. 2004. Konstatoval, že ujednání v článku D. smlouvy nelze vykládat tak široce, že smluvní pokutou bylo sankcionováno i prodlení se splněním povinnosti požádat ve stejné

17 nález Ústavního soudu ze dne 15.06.2009, sp.zn. I.ÚS 342/09

lhůtě o vydání kolaudačního rozhodnutí. Uzavřel, že žalobkyni právo na smluvní pokutu nevzniklo.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém odvolacímu soudu vytkla nesprávný výklad smlouvy. Má za to, že bez žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí bylo dokončení výstavby domu bezpředmětné. Oproti odvolacímu soudu prosazuje takový výklad smlouvy, podle něhož bylo smluvní pokutou zajištěno splnění závazku žalovanou ve sjednané lhůtě nejen dokončit výstavbu domu, ale rovněž požádat o vydání kolaudačního rozhodnutí.

Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je dovolacímu přezkumu otevřena kontrola správnosti závěru dovozujícího, že žalobkyně nemá právo na smluvní pokutu ve smyslu § 544 odst. 1 občanského zákoníku; posouzení správnosti tohoto závěru závisí na prejudiciálním vyřešení otázky, zda byl vznik práva na smluvní pokutu vázán pouze na porušení povinnosti dokončit výstavbu domu do šesti měsíců od podpisu smlouvy, nebo zda byl jeho vznik vázán i na porušení povinnosti požádat v této lhůtě o vydání kolaudačního rozhodnutí.

Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 OZ nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.

V posuzovaném případě se žalovaná v článku D. smlouvy zavázala, že v případě prodlení se splněním závazku k dokončení výstavby domu v termínu uvedeném v čl. X. xxxx. b/ smlouvy uhradí žalobkyni pokutu ve výši 300,- Kč za každý den prodlení. Článek X. xxx b/ smlouvy obsahuje dva závazky žalované, a to dokončit výstavbu domu a požádat o vydání kolaudačního rozhodnutí do šesti měsíců od data podpisu smlouvy. Interpretací těchto

ujednání lze dojít k jedinému závěru, a sice že povinnost zaplatit smluvní pokutu byla vázána toliko na porušení závazku žalované dokončit výstavbu domu do šesti měsíců od podpisu smlouvy. Jinými slovy řečeno žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu jen v případě, že nedokončí výstavbu domu v termínu, který je uveden v článku E. bodu b/ smlouvy; nesplnění povinnosti požádat v této lhůtě o vydání kolaudačního rozhodnutí nebylo podle ujednání účastnic zachyceného v článku D. smlouvy sankcionováno smluvní pokutou. V souvislosti se vznikem nároku na smluvní pokutu totiž účastnice v článku D. smlouvy neodkázaly obecně na jejich ujednání v článku E. bodu b/ smlouvy, tedy na porušení povinností, které žalovanou zatěžovaly celkově; vznik práva na smluvní pokutu specifikovaly tak, že jej výslovně vázaly jen na prodlení se splněním závazku dokončit ve lhůtě výstavbu domu.

Výklad smluvních ujednání odvolacím soudem je proto správný a lze přisvědčit jeho závěru, že porušením povinnosti žalovanou požádat ve smluvené lhůtě o vydání kolaudačního rozhodnutí nevzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu.

1.7. Náležitosti kupní smlouvy

Kupní smlouva obecně vzniká, jestliže se obě strany dohodnou na celém obsahu nebo minimálně na podstatných náležitostech smlouvy.

1.7.1. Podstatné náležitosti kupní smlouvy

1.7.1.1. Předmět koupě

První podstatnou náležitostí kupní smlouvy je určení předmětu koupě. Předmětem koupě může být jak věc movitá, tak i nemovitá (povinná písemná forma). Je zde potřeba daný předmět co možná nejvýstižněji popsat. Předmětem může být věc určená jednotlivě, což znamená, že údaje ve smlouvě musí věc dostatečně odlišovat od jiných věcí stejného druhu například auto. Dále druhově, kdy musíme určit věc i s jeho množstvím (květiny) a hromadně (sbírka obrazů). Příslušenství se prodává s věcí hlavní a tato příslušenství jsou podrobně sepsána v kupní smlouvě. Je však možné si jej koupit samostatně i bez věci hlavní a to v případě, že vlastník určí, zda může být příslušenství samostatným předmětem koupě (např. zvonek u kola).

V kupní smlouvě na nemovitost musí být uvedena veškerá příslušenství patřící k nemovitosti. Jinak je to u součástí věci. Předmětem koupě nemůže být pouze součást věci, ale jedině společně s věcí hlavní. Tyto součásti nemusí být ve smlouvě stanoveny, jelikož

patří k věci hlavní automaticky (např. ruční mixér). Je možné stanovit předmětem koupě i tzv. ideální část věci, tj. podíl na věci (např. polovina pozemku). V tomto případě nenabývá věc celá do vlastnictví, ale pouze do spoluvlastnictví s vlastníky zbylé části.

V této souvislosti uvádím z judikatury rozhodnutí (22 Cdo 1455/2008), kdy soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl podle nájemní smlouvy uzavřené 21. 2. 1961 s Lidovým bytovým družstvem nájemcem bytu o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím.

Z pasportu tohoto bytu vyplývá, že k vybavení bytu náležel sklep. Na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu uzavřené 16. 12. 1998 nabyl žalobce tento byt do vlastnictví; šlo o byt umístěný ve druhém podlaží předmětného domu, skládající se z kuchyně, tří pokojů, komory, koupelny, spíže, WC, chodby a sklepní kóje s podlahovou plochou 4,8 m2, která nebyla započítána do celkové plochy jednotky. Podle výpisu z katastru nemovitostí resp. listu vlastnictví je žalobce veden jako vlastník bytové jednotky se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku.

Žalovaný jako dřívější vlastník předmětné budovy učinil prohlášení o vymezení jednotek, které schválila členská schůze žalovaného 9. 5. 1996 a příslušný katastrální úřad povolil vklad práva rozhodnutím, zapsaným v katastru nemovitostí 5. 11. 1996 s právním účinkem vkladu k 23. 5. 1996. V části B bodu 9 tohoto prohlášení je u jednotky č. 1909/9 – byt žalobce – uvedeno, že se mimo jiné skládá též ze sklepní kóje č. 9 o ploše 4,8 m2, která se nezapočítává do celkové podlahové plochy jednotky; v části C prohlášení týkající se určení společných částí budovy je pod bodem h) uveden sklep jako společná část budovy. Věc posoudil a konstatoval, že ustanovení uvedené jako položka h) části C předmětného prohlášení vlastníka budovy je absolutně neplatné, neboť tato část obchází zákon, konkrétně § 121 odst. 2 OZ ve vztahu k vymezení pojmů podle § 2 zákona o vlastnictví bytů, neboť příslušenstvím bytu jsou jednak vedlejší místnosti a vedlejší prostory určené k užívání s bytem; za vedlejší prostor ležící mimo byt, určený k užívání s ním, nutno považovat i sklep.

Uzavřel, že by zamítavé rozhodnutí s ohledem na naléhavý právní zájem žalobce, byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 OZ. Na tom nic nemění názor žalovaného, že sklepní kóje jsou odděleny pouze dřevěnými příčkami a jako takové je nelze vymezit jako příslušenství bytu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného nepřipustil změnu žaloby. Výrokem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že se

zamítá žaloba na určení, „že ustanovení uvedené jako položka h) části C prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově je neplatné a že se zamítá žaloba, aby žalovaný byl povinen učinit prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek tak, že položka h) části C tohoto prohlášení vlastníka budovy zní: sklep s výjimkou těch kójí, které jsou součástí jednotek.“

Odvolací soud předně rozhodl o žalobcově podání, označeném jako odvolání, které posoudil jako návrh na připuštění změny žaloby; tento návrh zamítl, neboť obsahoval totožné požadavky, o nichž rozhodl soud prvního stupně. Dále posoudil změny žalobního petitu z hlediska správnosti postupu soudu prvního stupně při rozhodování o nich. Neshodl se s ním v názoru na existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že soudem prvního stupně formulovaný výrok by v případě žalobcova úspěchu nebyl schopný vkladu, resp. záznamu do katastru nemovitostí a nemohl by mít pro žalobce relevantní význam pro případ, že by chtěl dosáhnout změny prohlášení vlastníka budovy postupem podle

§ 11 odst. 4 zákona o vlastnictví bytu. Shrnul, že daný spor spočívá v tom, že se účastníci neshodují v otázce, jak má být v prohlášení vlastníka budovy reflektována skutečnost, že příslušenstvím bytů jsou sklepní kóje. Uzavřel tedy, že v daném případě nebylo prokázáno, že by předmětná sklepní kóje měla charakter místnosti, nejde tudíž o součást bytové jednotky; jde toliko o společný prostor, který nelze započítat do podlahové plochy bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a uplatňuje dovolací důvody. Namítá, že soudy obou stupňů nerozhodly o celém obsahu žaloby; v podrobnostech odkazuje na obsah odvolání. Odvolací soud se nevypořádal s jeho argumentací k charakteru sklepní kóje, zabýval se opožděnými tvrzeními žalovaného, nepoučil řádně žalobce a nevyzval ho k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Předseda senátu nezjistil, že žalobce nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých tvrzení. Soud neprovedl dokazování k tomu, že předmětná kóje není místnost a že není prostorově vymezená.

Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení; k dovolání připojuje

„rozbor oprávněnosti požadavku na prokazování naléhavého právního zájmu“ a „rozbor vztahu mezi jednotkami a společnými částmi“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně uložil „projednat body návrhu z 19. 10. 1998 ve znění z 9. 5. 2000“.

Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že dovolání žalobce není důvodné. Ohledně naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, stejně jako s jeho hodnocením charakteru sklepní kóje. Podle názoru žalovaného je dovolání zjevně nedůvodné; navrhuje, aby je dovolací soud odmítl resp. zamítl.

Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolatel tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud přihlédl k opožděně vzneseným tvrzením žalovaného o stavební povaze sklepní kóje a nepoučil dovolatele o potřebě k této otázce navrhnout důkazy.

Tyto vady – pokud by byly skutečně dány – však v dané věci nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť otázka, zda stavební provedení sklepní kóje má rozhodující vliv na to, zda ohledně této kóje zatěžuje bytové družstvo zákonná povinnost učinit tuto kóji příslušenstvím jednotky a převést ji do vlastnictví člena družstva, je pro posouzení této věci nerozhodná. Pro posouzení věci je v první řadě zjistit, o jaké ustanovení zákona by bylo možno uplatněný nárok opřít; pokud by tento nárok z platného práva nevyplýval, byly by otázky stavebního provedení sklepní kóje nevýznamné. Proto by procesní vady, jakož i skutková zjištění nemající oporu v provedeném dokazování, týkající se charakteru sklepa (kóje), ke kterým by odvolací soud přihlížel, nebyly relevantní, neboť by nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak je tomu podle dovolacího soudu i v tomto případě.

V dané věci jde o neplatnost prohlášení vlastníka v části, týkající se sklepa, resp. sklepních kójí. Sklep ani kóje nejsou samostatnými věcmi, které by mohly být předmětem právních vztahů (§ 118 OZ), ale jsou součástmi domu (§ 120 odst. 1 OZ). Jestliže by tedy prohlášení vlastníka bylo v části, týkající se sklepů, neplatné, připadaly by do úvahy dvě možné situace. Pokud by se tato dílčí neplatnost (§ 41 OZ) nedotkla platnosti prohlášení jako celku (a z takové situace žaloba implicitně vychází), došlo by k řádnému vymezení zbývajících částí jednotek, které by po následném převodu vlastnického práva na členy družstva, ke kterému došlo, přešly do jejich vlastnictví s tím, že společné části budovy by byly v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. V takovém případě by tu však již nebylo vlastnictví žalovaného družstva a tudíž ani jeho pasivní legitimace; žalované družstvo jako nevlastník by nemohlo „prohlášení vlastníka“ ani částečně doplňovat. Jestliže by však následkem tvrzených pochybení měla být neplatnost celého prohlášení vlastníka, pak by

neobstála žaloba na jeho doplnění či prohlášení jeho částečné neplatnosti; tak je však v dané věci žalobní návrh koncipován.

Žaloba však z hlediska hmotného práva nemohla mít naději na úspěch ještě z dalšího důvodu. Žaloba je totiž opřena o tvrzený zákonný nárok na převod sklepní kóje, která není součástí bytu, ale mohla by tvořit jeho příslušenství. Ze zákona však nárok na převod příslušenství bytu, které leží mimo byt, nebo na jeho určení jako příslušenství jednotky, nevyplývá.

Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 121 odst. 1 OZ). Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány (§ 121 odst. 2 OZ).

Příslušenstvím bytu (ve smyslu § 121 odst. 2 OZ) jsou jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Přitom vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem (např. neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd.). Vedlejší prostory jsou prostory, které leží mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány (např. sklep, dřevník, kolna atd.) Je zjevné, že v rámci takto judikatorně vymezeného příslušenství bytu je třeba rozlišovat jednak vedlejší místnosti, které tvoří součást bytu, jednak vedlejší prostory.

Byt složený z více místností zahrnuje jako součást i ty místnosti, které nejsou obytnými, tedy i neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd. Pokud by tomu tak nebylo, zákon by nepochybně byt vymezil jako soubor „obytných místností“. Pokud se tedy jako „příslušenství bytu“ někdy uvádí i jiné než obytné místnosti pod společným uzavřením, je třeba toto označení přijmout jen s vědomím, že nejde o příslušenství v tradičním smyslu. „Bytem“ ve smyslu občanského práva nejsou jen obytné místnosti, ale je jím místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a – i když to platné právo již výslovně neuvádí - mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky (tedy bytem není více místností v domě, které nejsou propojeny fyzicky, ale jen osobou uživatele).

Jinak je však tomu u prostor, které s bytem přímo nesouvisí a nejsou pod společným uzavřením (sklep, dřevník, kolna apod.). Takové prostory nejsou součástí bytu, ale jeho příslušenstvím; jde o nesamostatné části domu, které náleží vlastníku domu jako věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s bytem (jednotkou) trvale užívány.

Skutečnost, že zákon o vlastnictví bytů považuje příslušenství jednotek za odlišný objekt, vyplývá ze skutečnosti, že v některých ustanoveních se zmiňuje o příslušenství jednotek, příp. o příslušenství bytu. Vzhledem k tomu, že tam, kde to považoval za potřebné, se zákonodárce o příslušenství jednotky (bytu) výslovně zmiňuje, je třeba učinit závěr, že pokud některé ustanovení zákona pojednává jen o jednotce (bytu), aniž by výslovně zmínilo příslušenství, rozumí se tím jen byt bez příslušenství.

Z uvedeného je zřejmé, že je třeba rozlišovat mezi bytem na jedné straně a sklepem či sklepní kójí jako příslušenstvím bytu na straně druhé; jde o dvě různé skutečnosti, které mohou mít v určitých situacích různý právní osud. Lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako R 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“. I když příslušenství bytu, nacházející se mimo byt, není samostatnou věcí, uvedený právní názor platí přiměřeně i pro ně; kdyby totiž toto příslušenství mělo vždy sdílet právní osud věci hlavní (bytu), zákon by to buď výslovně vyjádřil anebo by xxxxxxxx, že se jedná o součást bytu.

Jednotkou je podle § 2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu podle tohoto zákona. Družstvo je povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou – členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu

vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není- li dohodnuto jinak.

V dané věci žalobce opírá nárok na vymezení sklepa jako příslušenství jednotky a na jeho převedení do vlastnictví o § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, který stanoví: „Členové bytových družstev, kteří jsou nájemci bytů a nebytových prostor, mohou do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou na ně družstvo bezplatně převede vlastnictví k bytu a nebytovému prostoru. Uplynutím této lhůty toto právo zaniká“. Na citované ustanovení navazuje obdobně formulovaný § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Tato ustanovení vyjadřují tzv. smluvní přímus (povinnost uzavřít smlouvu) a vzhledem k tomu, že jde o zásah do vlastnického práva družstva, je nelze vykládat extenzívně. Je tak zřejmé, že členům bytových družstev vzniklo podle zákona č. 42/1992 Sb., i podle zákona o vlastnictví bytů jen právo na převod bytu do vlastnictví; pokud jde o příslušenství bytu tvořeného sklepem, zákon nárok na převod nezakládá. Bylo tak věcí samotného vlastníka domu, jak pro účely převodu příslušenství vymezí a zda je také na členy družstva převede, přičemž na jeho rozhodování se členové družstva mohli podílet v rámci vymezeném stanovami družstva a obecně závaznými právními předpisy.

Z uvedeného je zřejmé, že právní předpisy, o které žalobce opírá uplatněný nárok, mu tento nárok nezakládají; žalobce v řízení nedoložil, že by nárok na převedení sklepní kóje vyplýval z jiné právní skutečnosti (pokud se stanovy družstva zmiňovaly o převodu

„odpovídající části společných či nebytových prostor, šlo o neurčité vymezení). Proto další dovolací námitky nemohou vést k závěru, že výrok napadeného rozhodnutí je věcně nesprávný, a to ani v případě, že by jinak byly důvodné. Lze též poukázat na skutečnost, že žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že předmětná sklepní kóje je oddělena jen dřevěnou přepážkou, od ostatního sklepního prostoru ji nelze oddělit; toto skutkové tvrzení žalobce nepopřel.

Žaloba člena bytového družstva na určení neplatnosti prohlášení vlastníka budovy učiněného podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nemůže být úspěšná pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Žaloba v části, ve které se žalobce domáhal plnění – opravy v prohlášení vlastníka budovy – nemohla být úspěšná již proto, že žalobce žádal o vynětí „těch kójí, které jsou součástí jednotky“, z prohlášení vlastníka budovy. Jak vyplývá ze shora uvedeného, sklepní kóje není součástí jednotky (bytu),

ale může být vlastníkem domu určena jen jako příslušenství. Již proto nemohla mít žaloba naději na úspěch.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout.

Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 456,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.

Předmětem smlouvy mohou být i práva (pohledávky, závazky), jiné majetkové hodnoty (cenné papíry), které však mají zvláštní úpravu v občanském zákoníku. V žádném případě nemohou být předmětem smlouvy peníze, které jsou zákonným platidlem. Výjimkou jsou pouze peníze, které přestaly být nebo nejsou tímto platidlem (např. historické mince). Podle zákona o ochraně spotřebitele nesmí být nabízeny a prodávány nebezpečné výrobky nebo výrobky zaměnitelné s potravinami18, stejně tak není možné nabízet a prodávat lidská těla nebo její části.

1.7.1.2. Kupní cena

Další podstatnou částí kupní smlouvy je stanovení kupní ceny. Jde o úplatu předmětu kupní smlouvy sjednanou v penězích. V dnešní době nám stanovuje zákon sjednávat ceny podle obecně závazných cenových předpisů. Tyto předpisy jsou obsaženy v zákoně č. 526/1990 Sb. o cenách, ve znění pozdějších předpisů (§ 877). Jsou zde obsaženy tzv. regulované ceny, podle kterých se musí řídit prodejci při prodeji v obchodě i osoby nepodnikatelé při uzavírání kupní smlouvy. Seznam zboží s regulovanými cenami je uveřejněn v Cenovém věstníku. Stanovují nebo usměrňují výši cen (např. tabákové výrobky).

Pokud je předmětem koupě věc, která není řízena cenovými předpisy, záleží na dohodě stran při sjednání ceny. Může nastat situace, kdy prodávající prodá věc, která je v rozporu s těmito předpisy. Nestává se kupní smlouva neplatná, ale pouze dochází k tzv. relativní neplatnosti19, kdy kupující zaplatí pouze cenu, která je v souladu s cenovými předpisy. Musí se však dovolat příslušnému orgánu.

18 § 7a Z. o ochr. spotř.

19 § 40a OZ

1.7.2. Další ujednání

Vedle podstatných náležitostí může kupní smlouva obsahovat i další ujednání, která jsou tvořena doplňujícími údaji a podmínkami jako např. doba plnění, dodací lhůta, určení způsobu přepravy, zajištění kupní ceny, platební podmínky, způsob úhrady atd. Pokud nejsou ve smlouvě obsaženy potřebné údaje např. doba či místo plnění, upravuje jej podpůrně občanský zákoník.

1.8. Vedlejší ujednání

Tato vedlejší ujednání představují závazek kupujícího nebo prodávajícího, který trvá i po uzavření smlouvy a to buď zákonem danou lhůtou popř. stanovenou stranami. Občanský zákoník nám upravuje různé tipy vedlejších ujednání, z nichž nejdůležitější a nejpoužívanější jsou celkem tři. Předkupní právo, právo zpětné koupě a výhrada vlastnictví. Zrušením kupní smlouvy zanikají i vedlejší ujednání.

1.8.1. Výhrada vlastnictví

Tento druh vedlejšího ujednání si stanovují kupující a prodávající buď přímo v kupní smlouvě, nebo samostatně. Povinná je však písemná forma. V tomto případě se strany dohodnou, že vlastnické právo nepřechází na kupujícího převzetím věci, ale až po úplném zaplacení kupní ceny. Podmínkou je, že dohodnutí výhrady vlastnictví musí být ještě před odevzdáním věci. Jinak přechází vlastnické právo na kupujícího převzetím věci a dodatečná výhrada vlastnictví je tedy vyloučena.

Nejčastěji kupující trvá na této dohodě, pokud kupující platí cenu ve splátkách. Motivuje jej ke včasnému splacení kupní ceny. Kupující nemá právo s předmětem volně manipulovat do té doby, dokud se nestane vlastníkem věci, tedy dokud neskončí dohoda o výhradě vlastnictví. Kupující se v tomto případě nestává ještě vlastníkem, má věc pouze v držení, ale přechází veškerá nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilé zhoršení věci na něj, pokud se však strany nedohodly na něčem jiném.20 Stejně tak má kupující povinnost věc chránit a v případě poškození věci nést veškeré náklady.

Výhradu vlastnictví lze sjednat pouze u věcí movitých. U nemovitostí, které se zapisují do katastru nemovitostí, vlastnické právo nabývá kupujícím převodem do katastru nemovitostí. Pokud kupující poruší výhradu vlastnictví a věc prodá jinému kupujícímu, je

20 § 601 OZ

smlouva neplatná. Pokud se jedná o obchodní kupní smlouvu, nelze aplikovat úpravu občanského zákoníku, protože obchodní zákoník má svoji, konkrétně § 445 ObchZ.

1.8.2. Právo zpětné koupě

Toto právo má stejně jako výhrada vlastnictví povinnou písemnou formu. Právo zpětné koupě vzniká ujednáním, že prodávající má právo požadovat od kupujícího vrácení prodané věci za podmínky, že mu vrátí kupní cenu. Dobu, ve které právo zpětné koupě trvá, si mohou strany dohodnout, pokud tak neučiní, řídí se podle občanského zákoníku, což je nejpozději do jednoho roku. Po uplynutí doby toto právo zanikne.21

Povinnost vrátit věc tedy vzniká okamžikem, kdy příslušný projev uplatňující vrácení věci došel povinnému. Tomu pak vzniká povinnost vrátit věc bez zbytečného odkladu, což se zřejmě bude posuzovat podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím k § 3. Pokud jde o tuto povinnost, dojde podle tohoto doslovu odstavce 2 k obrácení rolí vzhledem k původní kupní smlouvě, jako by se bývalý prodávající stal kupujícím a kupující prodávajícím.22

Další otázkou je určení věci podle druhu nebo jednotlivě. Pokud je předmětem smlouvy druhově určená věc, musí vrátit věc stejného druhu ve stejném množství a jakosti. Vyplývá z toho, že s věcí může nakládat vlastník podle sebe a utvářet na ni jakékoliv změny, protože bude vracet věc jinou, druhově stejnou. Pokud jde o věc určenou jednotlivě, vlastník na ni nemůže provádět jakékoliv změny, protože musí vrátit věc stejnou, dokud právo zpětné koupě nezanikne.

Xxxxxxx uvádí: „Kupující má povinnost vrátit věc za stejných podmínek, za kterých byla prodána. Jestliže individuálně určená věc v mezidobí zanikla, nemůže se prodávající svého práva pro nemožnost plnění úspěšně domáhat. Zhoršení stavu věci však realizaci závazku nebrání. Oprávněný je v tomto případě povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou. Nebezpečí škody na věci nese do vrácení věci zavázaná strana jako vlastník věci.“23

21 § 608 OZ

22 Xxxxx, M., Xxxxx, X., Xxxxxxxx, X., a kol. Občanský zákoník – Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12.vydání. Praha: Linde Praha, 2006. ISBN 80-7201-602-4 s. 548

23 Xxxxxxx, M. in Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník I – Velké komentáře, 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2009, ISBN: 978-80-7400-108-6 s. 1755

1.8.3. Předkupní právo

Jedná se o složitější formu vedlejšího ujednání, kdy na rozdíl od práva zpětné koupě si prodávající pouze vyhrazuje, že pokud bude kupující chtít v budoucnu někdy věc prodat, tak aby byla nabídka přednostně učiněna jemu.

Xxxxxxx uvádí: „Předkupní právo lze sjednat přímo v kupní smlouvě nebo samostatnou smlouvou, aniž by se muselo jednat o vztah mezi kupujícím a prodávajícím. Předkupní právo tedy nemusí být jen vedlejším ujednáním při kupní smlouvě, ale může být sjednáno v souvislosti s jinou smlouvou nebo i samostatně mezi vlastníkem věci a třetí osobou. Může být sjednáno bezúplatně nebo za úhradu, na dobu určitou i neurčitou.“24

Podle občanského zákoníku lze předkupní právo rozdělit na obligační a věcněprávní. Obligační účinky předkupního práva působí pouze mezi smluvními stranami. Toto právo nelze převést na jiného právního nástupce, ani na dědice nebo jinou osobu oprávněné osoby, protože je nepřevoditelné.25 V tomto případě předkupní právo zaniká, jestliže oprávněný jej nevyužije nebo pokud oprávněný (prodávající) odmítne nabídku ke koupi.

Xxxxx uvádí: „Podstata věcného předkupního práva je v tom, že – rozdílně od práva obligačního – nezaniká rezignací předkupníka na první nabídku k odkoupení, anebo neschopností či neochotou splnit její podmínky, nýbrž trvá po ujednanou dobu.“26

Z uvedeného vyplývá, že pokud oprávněný nabídku odmítne, tak mu zůstává předkupní právo dále. Pokud jde však o spoluvlastníky nemovitostí, předkupní právo trvá, dokud trvá spoluvlastnictví k věci. Věcněprávní povaha se na rozdíl od obligačního předkupního práva neváže na vlastníka, ale na věc a toto právo přechází i na další vlastníky věci. Věcněprávní povaha předkupního práva vzniká zápisem do katastru nemovitostí.

Jakmile povinný nabídne věc oprávněné osobě, může odmítnout nebo ve sjednané lhůtě vyplatit věc. Pokud se strany nedohodnou na svém termínu, ze zákona musí vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po obdržení nabídky. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zaniká.27 Povinný také poruší svou povinnost, pokud prodá věc a nenabídne ji přednostně oprávněnému (oprávněný se může požadovat od nového nabyvatele, aby mu věc

24 Xxxxxxx, M. in Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník I – Velké komentáře, 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2009, ISBN: 978-80-7400-108-6 s. 1745

25 § 604 OZ

26 Xxxxx, X., in Xxxxx, K. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář. 1.vydání. Praha: Linde Praha. 2008. ISBN 978-80-7201-687-7 s. 1762

27 § 605 OZ

prodal nebo se domáhat u soudu). Oprávněný také nesmí nabízet povinnému věc za podstatně vyšší cenu, než by byla nabídnuta novému nabyvateli nebo stanovit podmínky, které neodpovídají dohodě ve smlouvě při sjednávání předkupního práva.

1.8.4. Jiná vedlejší ujednání

Je možné si dohodnout i jiná vedlejší ujednání, která nemají zvláštní úpravu v občanském zákoníku. Lze je platně dohodnout pouze v písemné formě. Podle zákona tato vedlejší ujednání platí do jednoho roku od uzavření kupní smlouvy, je však možné se písemně dohodnout na jiné lhůtě.28

Mezi jiná vedlejší ujednání patří zejména právo zpětného prodeje, které vzniká dohodou o tom, že kupující má možnost v určité lhůtě prodávajícímu vrátit věc a to za stejných podmínek, za kterých kupující věc koupil nebo za jiných sjednaných podmínek.

Je možno se také domluvit na tzv. koupě na zkoušku, kdy strany uzavřou smlouvu s podmínkou, že kupující má zkušební dobu na ověření si věci a poté předmět koupě schválí. V tomto případě musím upozornit, že ve zkušební době nezjišťujeme vady nebo jiné nedostatky, k tomu nám slouží záruční lhůta, ale vlastnosti věci.

Dalším ujednáním může být tzv. výhrada lepšího kupce, kdy má možnost prodávající do určité (sjednané) doby odstoupit od smlouvy, pokud se objeví nový kupec s lepšími podmínkami pro prodávajícího.

1.9. Práva a povinnosti stran

Uvedené povinnosti a práva patří mezi nejdůležitější v rámci uzavření kupní smlouvy, ze kterých vyplývají určité úkony, které musí vzájemně smluvní strany plnit.

1.9.1. Dle úpravy podle Občanského zákoníku je kupující povinen zejména:

a) zaplatit kupní cenu ve sjednané době a místě

Základní povinností kupujícího je zaplatit kupní cenu ve sjednané době. Ta by měla být zaplacena podle dohody v kupní smlouvě v rámci platebních podmínek. Pokud nejsou platební podmínky sjednány, tak dochází k placení kupní ceny současně s odevzdáním předmětu koupě. V tomto případě se jedná o tzv. koupě z ruky do ruky. Obě smluvní strany by však měly vykonávat svoji povinnost bez zbytečného odkladu. Ze sjednaného způsobu

28 § 610 OZ

placení může vyplynout i místo placení. Pokud není místo placení určeno ve smlouvě, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.29

b) převzít předmět prodeje

Kupující převezme předmět prodeje podle dohody v kupní smlouvě. Závisí na obsahu, kdy může ze smlouvy vyplynout povinnost prodávajícího odevzdat předmět prodeje v místě, které určí kupující. Pokud tato povinnost není určena, kupující je povinen převzít předmět prodeje v místě uzavření smlouvy.

c) nést náklady spojené s převzetím předmětu koupě

Kupující nese náklady spojené s převzetím věci sám. Pokud nastane situace, kdy kupující změní místo dodání, nese tyto náklady také. Záleží však na účastnících, kteří si mohou náklady rozdělit podle dohody.30

1.9.2. Dle úpravy podle Občanského zákoníku je prodávající povinen zejména:

a) odevzdat předmět koupě

Prodávající má povinnost předat předmět koupě kupujícímu v místě a době stanovené ve smlouvě. Pokud není ve smlouvě určena doba, měla by věc být předána bez zbytečného odkladu. Nejčastějším předáním věci je fyzické tzv. z ruky do ruky. Pokud má být věc odeslána na určité místo, prodávající by měl věc odeslat ve stanovené době podle smlouvy.

b) převést vlastnické právo

U nemovitostí, které se evidují v katastru nemovitostí, vlastnické právo přechází na kupujícího až po zapsání do katastru nemovitostí. Pokud se jedná o nemovitost, o které se nevede evidence v katastru nemovitostí, přechází vlastnické právo na kupujícího podpisem smlouvy. U věci movitých přechází vlastnické právo převzetím věci. Pokud si věc kupující nepřevezme osobně a věc je odeslána, např. poštou, vlastnické právo přechází na kupujícího až převzetím věci.

c) nést náklady spojené s odevzdáním předmětu koupě

Zde také záleží na dohodě obou stran. Pokud se však účastníci nedohodnou, náklady s odevzdáním předmětu koupě, zejména náklady na měření, vážení a balení nese prodávající.31 Dále prodávající hradí náklady spojené s převozem věci na sjednané místo.

29 § 567 odst. 1 OZ

30 § 593 OZ

1.10. Kupní smlouva a odpovědnost za vady

Odpovědnost za vady v této souvislosti platí na kupní smlouvu uzavřenou mezi osobami, které nejednají v rámci své podnikatelské činnosti, tedy osoby nepodnikatelé, kteří nenakupují za jiným účelem než pro vlastní spotřebu. V občanském zákoníku se budeme řídit zejména § 596 až § 600.

Na základě kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu vzniká povinnost předmět koupě převzít a zaplatit prodávajícímu dohodnutou cenu.32

1.10.1. Vada věci

Pokud je však předmětem kupní smlouvy věc, která má jakoukoliv vadu, má povinnost prodávající na tuto vadu upozornit kupujícího.33 Tato povinnost platí na veškeré vady předmětu kupní smlouvy. V občanském zákoníku nejsou konkrétně definované druhy vad, ale z logického myšlení předmět bude mít vadu, pokud požadovaná věc nemá dohodnutou jakost nebo prodávající prodal neodpovídající množství ve srovnání s kupní smlouvou. Prodávající musí upozornit na vady, o kterých věděl, ale zároveň lze uplatnit odpovědnost za vadu i u vad o kterých nevěděl nebo je úmyslně zatajil. Je nutné, aby byl kupující upozorněn na konkrétní druh vady, nikoli jen oznámit, že věc má vadu.

Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.34

Xxxxxx a Xxxxxxxx uvádí: „[…] Jako kritérium pro výši poskytnuté slevy kupujícímu zákon uvádí povahu a rozsah vady. Při zkoumání výše slevy je třeba vycházet z odborného (zpravidla znaleckého) posouzení reklamované vady a všech okolností jejího výskytu. Výše slevy z ceny by neměla vyjadřovat jen samotné snížení směnné hodnoty prodané věci, nýbrž při jejím určení je zapotřebí přihlédnout i k tomu, jak se reklamovaná vada projevuje při

31 § 593 OZ

32 § 588 OZ

33 § 596 OZ

34 § 597 odst. 1 OZ

užívání věci, do jaké míry zhoršuje vzhled prodané věci, zda snižuje její životnost apod. […]“35

Kupující může odstoupit od smlouvy tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým.36

V této souvislosti bych chtěla uvést usnesení Nejvyššího soudu (26 Odo 1503/2005), kdy žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 915.000,- Kč (s tam uvedeným příslušenstvím) a po změně žaloby (rozšíření žalobního petitu) částky 1.719.525,- Kč (s tam uvedeným příslušenstvím) jako přiměřené slevy z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady prodané věci. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem (mezitímním) ze dne

19. listopadu 2002 rozhodl, že nárok žalobkyně je co do základu opodstatněný.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2005, citovaný mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že nárok žalobkyně je co do základu dán a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 29. října 1996 byla mezi účastnicemi uzavřena kupní smlouva, na základě níž žalovaná prodala žalobkyni nemovitosti, a to parcelu č. 2503/108 – ostatní plocha o výměře 3995 m² a parcelu č. 2503/109 – zastavěná plocha o výměře 18 m², zapsané u Katastrálního úřadu, že dne 1. listopadu 1996 uzavřely účastnice dodatek ke kupní smlouvě, že v čl. I. kupní smlouvy prodávající ujistila kupující, že pozemky jsou podle územního plánu určeny k zástavbě, že v čl. V. kupní smlouvy účastnice prohlásily, že znají stav nemovitostí a že nemovitosti jsou zčásti tvořeny navážkou a terén je nerovný, že v čl. VIII. kupní smlouvy si účastnice sjednaly možnost odstoupení od kupní smlouvy v případě, že žalobkyně ani do 31. června 1997 neobdrží stavební povolení z důvodu, že jí plánovaná stavba haly nebude v souladu s územním plánem obce, a že rozhodnutím Katastrálního úřadu byl povolen vklad vlastnického práva, které bylo zapsáno v katastru nemovitostí dne 22. listopadu 1996 s právními účinky vkladu dne 11. listopadu 1996.

35 Xxxxxx, X., Xxxxxxxx, D., In Xxxxx, X. x xxx. Občanský zákoník – Velký akademický komentář. 1.vydání. Praha: Linde Praha. 2008. ISBN 978-80-7201-687-7 s. 1735

36 § 597 odst. 2 OZ

Vzaly rovněž za prokázané, že žalobkyně dodatečně zjistila, že na pozemku p. č. 2503/108 se nachází podzemní kabelové vedení vysokého napětí 22 kW, které bylo vybudováno v roce 1988, že jako věcné břemeno vzniklé ze zákona není zapsáno do příslušného katastru nemovitostí a že jeho vlastníkem je od roku 1990 J. E., a. s. Poté rovněž zjistily, že plánovanou stavbu skladové haly lze povolit po přeložce podzemního kabelového vedení mimo plánovanou stavbu tak, aby bylo dodrženo ochranné pásmo kabelové trasy, že žalobkyně dosud nepožádala příslušný stavební úřad o povolení výstavby skladové haly, že dopisem doručeným žalované dne 7. května 1997 uplatnila vadu předmětu koupě spočívající mimo jiné v existenci podzemního kabelového vedení a že současně požadovala slevu z kupní ceny odpovídající nákladům spojeným s přeložením podzemního kabelového vedení.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že podzemní kabelové vedení bylo na předmětné nemovitosti položeno za účinnosti zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, že oprávnění provozovat kabelové vedení energetickým podnikem je věcným břemenem vzniklým ze zákona a váznoucím na předmětných nemovitostech a že je chráněno ochranným pásmem, v němž je mimo jiné zakázáno zřizovat stavby.

Poté dovodil, že žalobkyně řádně vytkla žalované vady prodané věci v zákonem stanovené lhůtě 6 měsíců (§ 599 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., OZ). Pro účely posouzení věci podle § 597 odst. 1 OZ konečně dovodil, že podzemní kabelové vedení je dodatečně najevo vyšlá vada, na níž prodávající (v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy) kupující neupozornila, a že tato vada evidentně snížila využití předmětných nemovitostí k plánované výstavbě (soud prvního stupně, na jehož správné právní závěry odvolací soud v této souvislosti odkázal, uvedl, že zde jde o skrytou faktickou vadu, neboť předmětný pozemek nemá za této situace obvyklé vlastnosti a nelze ho použít podle jeho povahy); žalobkyně má proto právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny, jež bude odpovídat povaze a rozsahu vady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které bylo odmítnuto. Soudní praxe dovodila, že občanský zákoník pojem vady ve smyslu § 597 odst. 1 (občanského zákoníku) nedefinuje; zásadně je však nutno za tuto vadu pokládat nedostatek takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž neexistencí je možnost využití věci k danému účelu nikoli nepodstatně snížena. Pro úplnost zbývá dodat, že vlastností podle § 597 odst. 2 občanského zákoníku (a nikoli vadou ve smyslu § 597 odst. 1 občanského zákoníku) je možnost realizovat na pozemku určitý typ staveb.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že v případě, kdy dodatečně po koupi vyjde najevo vada předmětu koupě, na níž nebyl kupující prodávajícím upozorněn, nebo ukáže-li se nepravdivým ujištění prodávajícího o určitých vlastnostech či o bezvadnosti předmětu koupě, se namísto obecného ustanovení § 49a OZ uplatní úprava práv a povinností účastníků kupní smlouvy obsažená v ustanovení § 597 OZ; jinak řečeno nejde v tomto případě o důvod relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl kupujícího, nýbrž o odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci podle § 597 OZ.

Pokud se rozhodneme uzavřít smlouvu s předmětem věci, která má vadu, zákon nám neukládá povinnost uvést vadu ve smlouvě ani v případě, kdy se jedná o smlouvu písemnou. Avšak k možným pozdějším sporům je pro prodávajícího výhodnější tyto vady uvést do kupní smlouvy. Kupující však nemůže uplatnit odpovědnost za vadu, pokud byl na tuto vadu upozorněn.

Pokud vyjde najevo vada, má kupující právo na náhradu nákladů. Tyto náklady musí být úzce spojeny s uplatněním odpovědnosti za vady a to v zákonem stanovené lhůtě 6 měsíců, jde-li o vadu krmiv, do tří týdnů, a jde-li o vady zvířat, do šesti týdnu po převzetí věci u soudu. Náhradu nutných nákladů může kupující uplatnit u soudu, jen jestliže náklady prodávajícímu oznámí ve výše uvedené lhůtě.37 I v tomto případě existuje tříletá promlčecí lhůta38, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.39

1.10.2. Náhrada škody

Občanský zákoník nám upravuje dva druhy odpovědnosti – odpovědnost za škodu a odpovědnost za vady, kdy uplatněním práv z odpovědnosti za vady není dotčeno právo na náhradu škody.40 Zákon nám umožňuje použít obě práva najednou, ale náhradu škody nemůžeme uplatnit v případech, kdy vzniklá újma odpovídá právům na uplatnění odpovědnosti za vady.

Odpovědností za vady zákon sleduje hlavně, aby kupující dostal věc bez vad, popřípadě vady odstranil nebo umožnil věc vyměnit. Naopak odpovědností za škodu nám zákon

37 § 599 OZ

38 R 26/75 (s. 164, odst. 4): Pro určení běhu promlčecí doby u částek poskytnutých v souvislosti s připravovanou kupní smlouvou je vždy třeba s ohledem na různost případů, různé záměry účastníků a jejich prokazatelné projevy, co nejúplněji zjistit skutečný stav věci, tj. úmysl účastníků, obsah jejich dosavadních jednání, důvody, pro které ze zamyšlené kupní smlouvy sešlo apod., aby bylo možno posoudit, jaký byl skutečný právní důvod xxxxxx, zda tento právní důvod skutečně zanikl, proč a kdy.

39 § 101 OZ

40 § 600 OZ

umožňuje, aby byla nahrazena újma v důsledku porušení povinností, tedy následků vad na věci. Pokud uplyne lhůta odpovědnosti za vady stanovená v § 599, zákon nám umožňuje dále uplatňovat odpovědnosti za škodu.

Další možností, jak specifikovat škody a jejich vznik v občanském právu nám popisuje kniha Občanského práva hmotného: „Každé ohrožení, a tím spíše porušení právních povinností v občanskoprávních vztazích (ať smluvních, či mimosmluvních), se stává – i přes později uskutečněnou nápravu – více či méně individuálně i společensky nežádoucí, protože bývá obvykle spojeno s nepříznivými majetkovými i nemajetkovými újmami – škodami na zdraví (životě), majetku, přírodě a životním prostředí. Z toho důvodu je v občanském právu kladen – právě tak jako v ostatních právních odvětvích (obchodní právo, pracovní právo, trestní právo, správní právo, zdravotnické právo aj.), důraz na předcházení (prevenci) každého ohrožení či porušení právních povinností v občanskoprávních vztazích neboli na občanskoprávní prevenci.“41

Zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu nám upravuje také zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Tento zákon nám specifikuje, pokud dojde v důsledku vady výrobku ke škodě na zdraví, k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, než je vadný výrobek, určené a užívané k jiným než podnikatelským účelům, odpovídá výrobce poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou.42

Odlišností od odpovědnosti za vady je promlčecí lhůta. Občanský zákoník nám rozděluje tuto lhůtu na subjektivní a objektivní. Subjektivní promlčecí lhůta je dvouletá, a to ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.43 Podle Xxxxxxx: „Je třeba dodat, že tato dvouletá subjektivní promlčecí doba je, ve srovnání s ostatními evropskými právními úpravami, a to jak současnými, tak připravovanými, i ve vztahu k poškozenému, který má být úpravou náhrady škody chráněn, nepřiměřeně krátká.“44 S uvedenou citací nelze jinak než souhlasit.

Objektivní promlčecí lhůta je tříletá a to v případě, kdy škoda vznikla následkem nedbalosti nebo desetiletá, pokud se jedná o škodu, která vznikla úmyslně. Tato promlčecí

41 Švestka X., Xxxxxx X., a kol., Občanské právo hmotné 2 – díl třetí: závazkové právo. 5. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer a.s. 2009, ISBN 978-80-7357-473-4 s. 365

42 § 1 z. o odp. za šk. způs. vad. výr.

43 § 106 odst. 1 OZ

44 Xxxxxxx, X., In Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník I – Velké komentáře, 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2009, ISBN: 978-80-7400-108-6 s. 603

lhůta běží od té doby, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li škodu na zdraví.45 Pokud jde o újmu, která měla za následek škodu na zdraví, platí subjektivní promlčecí lhůta, tedy dvouletá.

2. Zvláštní druh kupní smlouvy – prodej zboží v obchodě

Tento druh kupní smlouvy patří k nejtypičtějším a nejpoužívanějším občanskoprávním smluvním tipům. Úprava v občanském zákoníku obsahuje přísnější a doplňující pravidla při uzavírání kupní smlouvy v obchodě. Jak jsem se již zmiňovala, pro prodej zboží v obchodě patří jak obecná ustanovení, tak zvláštní ustanovení občanského zákoníku a některé ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Jedná se o uzavření smlouvy, kdy prodávající osoba vystupuje jako podnikatel jednající v rámci své podnikatelské činnosti. Jedná se o osoby podnikající na základě živnostenského nebo jiného oprávnění podle zvláštních předpisů a osoby zapsané v obchodním rejstříku.

Druhá strana je spotřebitel, tedy osoba, která nákup nečiní za jiným účelem, než pro vlastní spotřebu. Spotřebitelem může být i podnikatel, ale z jeho nákupu je patrné, že neslouží k jeho podnikatelské činnosti.

Tato zvláštní úprava byla vytvořena, protože obecná ustanovení kupní smlouvy v občanském zákoníku ponechává prodávající ve výhodě. Prodávajícím je v tomto případě podnikatel, který má profesionální přístup ke své činnosti a v dnešní době spousty přesvědčovacích technik, jak nalákat co nejvíce zákazníků. V mnoha případech tato profesionální osoba zneužívá svých znalostí vůči spotřebiteli. Naopak spotřebitelem je osoba, která je chápána jako slabší strana. Nemá dostatek potřebných zdrojů a informací o prodávaném výrobku či službě tak jako prodejci. Z tohoto důvodu se právní řád snaží ochranou spotřebitele vyvážit nerovnost postavení mezi prodávajícím a spotřebitelem. Cílem ochrany spotřebitele je, aby měl spotřebitel veškeré potřebné informace o nakupovaném zboží a mohl se tedy rozhodnout ve svém nejlepším zájmu.

Prodej zboží v obchodě nezahrnuje pouze obchody kamenné, které známe například z obchodních center, ale veškeré stánky na tržištích, vánoční stánky, pojízdné obchody, nákup přes internet, atd. Tedy veškeré prostory, které slouží obchodníkům k jejich podnikatelské činnosti.

45 § 106 odst. 2 OZ

2.1. Ochrana spotřebitele

První myšlenka ochrany spotřebitele se zrodila v druhé polovině 20. století v USA, kdy se začala projevovat nerovnovážnost mezi prodávajícím a spotřebitelem. V evropských zemích od 70. let 20. století, kdy byly přijímány různé programy podporující ochranu spotřebitele. V dnešní době existuje mnoho směrnic a zákonů, které nám odpovídají na otázky práva na ochranu bezpečnosti, povinností prodávajících, potřebná informovanost spotřebitelů a možností, jak se bránit v případě nedodržení stanovených zákonů a ustanovení. I přesto není dosud v českém právním řádu komplexně zpracována. Nadále ji upravuje obrovské množství právních norem všech různých odvětví a s ohledem na tuto skutečnost není současná právní úprava plně vyčerpána. Avšak i v tomto případě má ochrana spotřebitele své nevýhody.

Jak uvádí Xxxxxxxxxxx: „Vznik ochrany spotřebitele ve smluvním právu změnilo mnohé. Na první pohled to nebylo nic nového, protože ochrana spotřebitele obecně zahrnovala právní zásah státu ospravedlňovaný nutností obnovy rovnosti stran v těchto právních vztazích. Typický náhled zákonodárce na kvality spotřebitele je v tomto směru spíše pesimistický – spotřebitelé jsou považováni za osoby naivní, za osoby, které je nutno chránit před tendencemi nechat se jednoduše ovlivnit reklamou a jednají ukvapeně a bez promyšlení. V tomto směru jsou tito spotřebitelé chráněni jako určitá kategorie osob bez ohledu na to, zda jednotlivý spotřebitel danou ochranu potřebuje nebo zda ji dokonce vůbec vyžaduje. Spotřebitelé tedy nejsou chráněni pouze v oblastech, které jsou pro život elementární (zaměstnání, nájem), ale tato ochrana se rozšířila do různých oblastí smluvního práva jako takového.“46

Jiný názor na postavení spotřebitele nám uvádí Hulmák v občanském zákoníku:

„Ochrana spotřebitele je kromě ochrany jedince také ochranou spotřeby. Čím větší ochrana spotřebitele, tím větší spotřeba. Problematičnost této vazby vedoucí až k předlužení jednotlivých domácností ústí v současné době k úvahám o legislativní zakotvení ochrany spotřebitele před spotřebou samotnou. Obecně se tak zdá, že změna trhu vedla také k úbytku zdravého selského rozumu.“47

46 Tomančáková, B., Ochrana slabší strany. In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické

dny. 1. Vydání. Olomouc:UP Olomouc, 2006. ISBN 80-244-1565-8 s. 310

ISBN 80-244-1565-8 s. 310

47 Xxxxxx, X., in Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník I – Velké komentáře. 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2009, ISBN 978-80-7400-108-6 s. 451

Z uvedených citací vyplývá, že v dnešní době člověk – spotřebitel chápe ochranu spotřebitele spíše jako možnosti, jak se vyhnout odpovědnosti ze své neznalosti a lehkovážnosti než jako jeho podporu a obranu před zkušenými obchodníky.

2.2. Povinnosti prodávajícího při prodeji zboží v obchodě

Při prodeji zboží v obchodě má prodávající kromě obecných povinností i povinnosti

„informační“. To znamená, že pokud se prodávané zboží řídí návodem nebo je upraveno technickou normou, musí být s nimi spotřebitel seznámen.48 Prodávající musí řádně informovat kupujícího o vlastnostech prodávaných výrobků a zboží. U potravin je povinnost uvést datum minimální trvanlivosti a datum spotřeby. V případě výrobků je zejména nutné, aby byly výrobky řádně označeny, o jaký druh jde, jakým způsobem výrobek používat, jeho složení, jakost, míru, hmotnost, cenu, možná rizika s jeho používáním a další informace, které slouží k jeho identifikaci. Stejně tak je prodávající povinen prodávanou věc před kupujícím překontrolovat nebo mu ji předvést.49

Jako omluvu nelze brát, pokud prodávající sám není s výrobkem seznámen a nedokáže poskytnout potřebné informace. Mohou však nastat situace, kdy výrobek není dostatečně označen a to v případě, kdy se jedná o všeobecně známé skutečnosti.50

2.3. Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě

Po vstupu do Evropské unie bylo nutné přijmout řadu nových opatření a právních předpisů, kde jednou z nich je i změna ustanovení o odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě. Touto problematikou se zabývá nejen ustanovení občanského zákoníku a zákona na ochranu spotřebitele, ale byla již vytvořena Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 1999/44/ES, o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na spotřební zboží. Hlavním důvodem vzniku této směrnice bylo zajištění minimální ochrany spotřebitelů v rámci jednotného trhu bez ohledu na právní řád místa koupě zboží.

Podle úpravy v občanském zákoníku je nutné odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě rozdělit na dvě různé situace, které mohou nastat. Jedná se o tzv. shodu s kupní

48 R 63/1968: Odpovědnost prodávajícího za škodu způsobenou nesplněním povinnosti k seznámení občana se zvláštními pravidly pro užívání koupě věci (§ 617) je odpovědností bez zřetele na zavinění; není rozhodné, zda sám prodávající znal či neznal zvláštní pravidla, která mají být při užívání zachována.

49 srov. § 9 až 15 Z.o ochr. spotř.

50 § 9 odst. 2 Z.o ochr. spotř.

smlouvou51 nebo tzv. zákonná záruka52. Jedná se o smlouvy, kdy na jedné straně vystupuje podnikatel jednající v rámci své podnikatelské činnosti a na straně druhé kupující, tedy spotřebitel.

2.3.1. Shoda s kupní smlouvou

„Shoda s kupní smlouvou se rozumí, pokud zákon nestanoví jinak, že prodávaná věc má jakost a užitné vlastnosti smlouvou požadované prodávajícím, výrobcem nebo jeho zástupcem popisované nebo na základě jimi prováděné reklamy očekávané, popř. jakost53 a užitné vlastnosti pro věc takového druhu obvyklé, že odpovídá požadavkům právních předpisů, množství, míře nebo hmotnosti a odpovídá účelu, který prodávající pro použití věci uvádí nebo pro který se věc obvykle používá. U potravin musí být vyznačeno datum minimální trvanlivosti, a jde-li o potraviny podléhající rychlé zkáze, datum použitelnosti. Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby její činnost mu byla předvedena.“ 54

Jinak řečeno, veškeré informace uvedené ve smlouvě se musí shodovat s prodávanou věcí, a zejména to, že věc nemá vadu. V tomto případě nezáleží, zda se jedná o vadu skrytou nebo zjevnou, ani vady, které vznikly např. při přepravě nebo jestli se bude jednat o vadu způsobenou při výrobě. Pokud tomu tak nebude, a objeví se vada, jedná se o tzv. rozpor s kupní smlouvou, kdy prodávající je povinen sjednat nápravu. Spotřebitel má možnou volbu nápravy a to buď výměnou věci, nebo opravou. Záleží pouze na něm (nikoliv na prodávajícím), který druh nápravy si zvolí. Pokud se objeví vada výrobku, u kterého není možnost výměny nebo opravy může spotřebitel žádat o slevu z ceny nebo od smlouvy odstoupit s tím, že mu prodávající musí vrátit celou částku, kterou zaplatil. 55

Vady, které mají za následek rozpor s kupní smlouvou, se zpravidla projeví ihned. Může však nastat situace, kdy se vada objeví později a to například v důsledku nepoužívání koupené věci. V tomto případě může spotřebitel uplatnit rozpor s kupní smlouvou v šestiměsíční lhůtě ode dne převzetí. Zákon nám stanovuje, že rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během

51 § 616 OZ

52 § 620 OZ

53 R 22/1983 (s. 112 a 113): Stupeň jakosti prodávané věci může být účastníky smlouvy dohodnut nebo může vyplývat z obecně závazného předpisu či technické normy. Pokud v konkrétním případě nebyl stupeň jakosti dohodnut ani nevyplývá z právního předpisu nebo technické normy, lze zpravidla vycházet z toho, že prodávaná věc musí mít obvyklou jakost.

54 § 616 odst. 2 OZ

55 § 616 odst. 3 OZ

šesti měsíců ode dne převzetí věci, se považuje za rozpor existující již při jejím převzetí, pokud to neodporuje povaze věci nebo pokud se neprokáže opak.56 Opak se může projevit například tím, že si prodávající nechá vypracovat posudek od nezávislé osoby, která tvrzení, že pochybil prodávající, vyvrátí. Stejně tak nemůže prodávající požadovat po spotřebiteli, aby mu prokazoval, že s věcí například manipuloval, jak nemá, ale musí prokázat na základě konkrétních důkazů opak tvrzení spotřebitele.

2.3.2. Zákonná záruka

Jedná se o odpovědnost prodávajícího (spotřebiteli snad nejznámější) za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční lhůtě. Tato záruční lhůta je stanovena zákonem a to při prodeji spotřebního zboží 24 měsíců; jde-li o prodej potravinářského zboží, je záruční doba osm dní, u prodeje krmiv tři týdny a u prodeje zvířat šest týdnů.57 Záruku, která přesahuje zákonem stanovenou lhůtu, může prodávající poskytnout spotřebiteli také na základě jejich dohody. Po uplynutí této doby právo na uplatnění vad zanikne (tzv. prekluze práva).58 Uplatnění práva odpovědnosti za vady však nelze použít na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním.59

Na žádost spotřebitele je prodávající povinen poskytnout záruční list s veškerými potřebnými informacemi a srozumitelným způsobem vysvětlit obsah a podmínky poskytované záruky.60 Záruka však platí i bez ohledu na to, zda byl záruční list kupujícímu vydán nebo ne.

„Ustanovení o tom, že záruční doba začíná běžet až převzetím věci, má význam zejména v případech, kdy uzavření smlouvy a převzetí věci nespadají v jeden okamžik (srov.

§ 613 až 614). Počátek záruční doby je odsunut pouze v případě, že jsou splněny všechny podmínky uvedené v § 621. Pokud není splněna kterákoliv z nich, počíná záruční doba běžet ode dne převzetí věci. V tomto smyslu je třeba třítýdenní lhůtu považovat za prekluzivní.“61

Podmínky stanovené ve zmíněném zákoně vyplývají z toho, že pokud má koupenou věc uvést do provozu jiný podnikatel než prodávající, začne záruční doba běžet až ode dne

56 § 616 odst 4 OZ

57 § 620 odst. 1 OZ

58 § 526 odst 1 OZ

59 § 619 odst. 2 OZ

60 srov. § 620 OZ

61 Xxxxx, M., Xxxxx, X., Xxxxxxxx, J., Občanský zákoník – Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou.

12.vydání. Praha: Linde Praha, 2006. ISBN 80-7201-602-4 s. 563

uvedení věci do provozu, pokud kupující objednal uvedení do provozu do tří týdnů od převzetí věci a řádně a včas poskytl k provedení služby potřebnou součinnost.62

Dalším pojmem, se kterým si jistě každý setkal je "expirační lhůta". Jedná se o lhůtu vyznačenou na obale nebo návodu a slouží k informovanosti spotřebitelů o použití věci podle zvláštních právních předpisů (např. léky). Záruční lhůta k těmto věcem pak skončí uplynutím této lhůty.63

V případě zákonné záruky zákon přiznává kupujícímu práva, jejichž obsah závisí na tom, kdy rozpor s kupní smlouvou nastal. Jedná se o věci, které se rychle kazí, věci použité nebo nabízené za nižší cenu.

U věcí, které se rychle kazí, lze uplatnit reklamaci pouze do druhého dne po zakoupení. U použitých věcí platí, že kupující neodpovídá za vady po převzetí věci, ale pouze při převzetí, kdy spotřebitel může uplatnit u prodávajícího výše zmíněný rozpor s kupní smlouvou po dobu šesti měsíců. I v tomto případě platí, že vada, která existovala při převzetí, ale projevila se do šesti měsíců, se považuje jako by vznikla při jejich převzetí. Tuto vadu může uplatnit ve lhůtě 24 měsíců (existuje však možnost tuto lhůtu zkrátit maximálně na dvanáct měsíců, ale pouze po domluvě s kupujícím a to písemně).

Ideálním příkladem je koupě auta v autobazaru podle Xxxxxxxxxxx: „Vzhledem k tomu, že se jedná o ojeté (použité) auto, má prodávající odpovědnost pouze za vady, které existovaly při převzetí auta spotřebitelem (ale spotřebitel o tom při koupi nevěděl). Pokud se vada vyskytne v prvních šesti měsících, má se za to, že se jedná o vadu, která existovala při převzetí auta, pokud se neprokáže opak. Tuto vadu pak může spotřebitel uplatnit (reklamovat) ve lhůtě 24 měsíců (respektive 12 měsíců, pokud se na tom dohodnou) od koupě auta (např. pokud se spotřebiteli vada objevila ihned po koupi, ale s autem pobývá 22 měsíců v zahraničí

– vzhledem k tomu, že se ale jedná o použitou věc, bude jeho důkazní pozice značně oslabena).64

Občanský zákoník obsahuje i možnost prodávání zboží s vadou, tedy za nižší cenu. Tato vada však nesmí bránit užívání věci a věc musí být prodávána za nižší cenu. Prodávající má

62 § 621 OZ

63 srov. § 620 odst. 1 OZ

64 Tomančáková, B., Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha:Linde Praha, 2008 ISBN: 978- 807101-695-2 s. 61

však povinnost kupujícího s touto vadou obeznámit.65 Vysvětlit mu, z jakého důvodu věc vadu má a jak se projevuje na chodu věci. Pokud má věc vadu, která brání užívání věci, nesmí se v obchodech prodávat vůbec.

2.3.3. Reklamace

O uplatnění práv z odpovědnosti za vady (reklamace) pojednává Xxxxxxx:

„Jednostranný právní úkon nabyvatele předmětu plnění, resp. kupujícího, jímž se tento domáhá svých nároků z odpovědnosti za vady, můžeme označit za tzv. reklamaci. Občanský zákoník tento pojem výslovně neužívá […]. Vzhledem k tomu, že pojem je mj. vymezen jako uplatnění odpovědnosti za vady, je možné tuto definici vztáhnout i na obecnou odpovědnost za vady předmětu plnění, kdy stranami nejsou bezpodmínečně podnikatel a spotřebitel. Reklamace je nezbytným předpokladem vzniku odpovědnostního právního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím. Nadto je reklamace nezbytným předpokladem pro vznik žalobního nároku – občanský zákoník ve svých ustanoveních výslovně stanoví, že domáhat se svých nároků soudní cestou je možné jen v případě, že došlo k řádnému uplatnění práv z odpovědnosti za vady u prodávajícího […].“66

Prodávající je povinen ze zákona přijmout reklamaci v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě jeho podnikání.67 Pokud je však v záručním listě uveden jiný podnikatel určený k opravě, který je v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším, uplatní kupující právo na opravu u podnikatele určeného k provedení záruční opravy.68 V případě, že spotřebiteli zákon umožňuje výměnu věci nebo odstoupení od smlouvy, musí spotřebitel toto právo uplatnit u prodávajícího, se kterým uzavřel kupní smlouvu.

2.3.4. Vada odstranitelná a neodstranitelná

Pokud se jedná o vady odstranitelné, má spotřebitel nárok na odstranění vady u prodávajícího, a to bezplatně, včas a bez zbytečného odkladu.69 Nejpozději však do třiceti dní od uplatnění reklamace. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo

65 § 618 OZ

66 Xxxxxxx, V., Uplatnění nároků z odpovědnosti za vady prodané věci a jeho důsledky v majetkové sféře kupujícího. Právní rozhledy. 2009, č. 23 s. 849

67 § 19 odst. 1 z. o ochr. spotř.

68 § 625 OZ

69 § 622 odst. 1 OZ

o vadu, kterou nelze odstranit.70 Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné, může kupující požadovat výměnu věci nebo součástky. Není-li takový postup možný, může kupující žádat přiměřenou slevu z ceny nebo od smlouvy odstoupit.71 Toto jednání může spotřebitel uplatnit až po řádné reklamaci.

Při uplatnění neodstranitelných vad je nutné rozhodnout, zda jde o vadu, která brání užívání, či nikoliv. U vad, které brání tomu, aby mohla být věc řádně užívána jako věc bez vady, má kupující právo na výměnu věci nebo má právo od smlouvy odstoupit.72 Jde-li o jiné vady neodstranitelné, které nebrání běžnému užívání a kupující nepožaduje výměnu věci, má právo na přiměřenou slevu z ceny věci nebo může od smlouvy odstoupit.73

2.3.5. Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku

Pokud se jedná o škodu způsobenou vadou výrobku, má spotřebitel dvě možnosti, jak postupovat. První z možností je podle občanského zákoníku (ustanovení o odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu) nebo podle z. č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Cílem této směrnice je ochrana spotřebitele při vzniku škody na zdraví, životě nebo majetku v důsledku vadného výrobku. Než přišel tento zákon v platnost, postupovalo se podle občanského zákoníku. Stejně tak pokud směrnice nestanoví něco jiného, postupujeme též podle občanského zákoníku.74

Xxxxxxxxxxx uvádí: „Teoreticky se dá konstatovat, že vznikne-li spotřebiteli značná škoda, bude pro něho zřejmě výhodnější uplatnit nárok na náhradu přímo u výrobce, naproti tomu náhrada škody menšího rozsahu bude vyřízena pravděpodobně operativněji u prodejce, kde spotřebitel výrobek koupil.“75

Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku nám také stanoví pojem výrobce, kdy výrobcem může být i dodavatel či osoba, která uvede na výrobek jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak nebo výrobce pouze součástky výrobku.76 Další povinností výrobce je náhrada škody na věci, za kterou odpovídá, jen v částce převyšující

70 § 19 odst. 3 z. o ochr. spotř.

71 § 622 odst. 1 OZ

72 § 622 odst. 2 OZ

73 § 622 odst. 3 OZ

74 § 10 z. o odp. za šk. způs. vad. výr.

75 Tomančáková, B., Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha:Linde Praha, 2008. ISBN 978- 807101-695-2 s. 61

76 § 2 o odp. za šk. způs. vad. výr.

částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němž škoda vznikla nebo byla zjištěna.77

Podle znění tohoto zákona se promlčí právo na náhradu škody za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat, že se mohl dozvědět o škodě, vadě výrobku a o totožnosti výrobce.78 Pokud výrobce uvede na trh vadný výrobek, který způsobil škodu, právo na náhradu škody zaniká uplynutím deseti let. To neplatí, pokud byl nárok na náhradu škody uplatněn před soudy.79 Výrobce se může odpovědnosti zprostit pouze na základě skutečností stanovených v § 5.80

3. Spotřebitelské smlouvy

Spotřebitelskými smlouvami jsou všechny smlouvy kupní, smlouvy o dílo, popř. jiné smlouvy (nepojmenované smlouvy), pokud na jedné straně je spotřebitel a na straně druhé dodavatel.81 I v tomto případě platí stejně jako při prodeji zboží, že spotřebitelem je strana, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, činní tedy pro svou spotřebu a dodavatelem je osoba, která jedná v rámci své podnikatelské činnosti.

Ustanovení o spotřebitelských smlouvách v občanském zákoníku najdeme pod § 51a až

65. Cílem těchto ustanovení je ochrana spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách (§ 55 a 56), uzavírání smluv prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (tzv. distanční smlouvy vyjmenované v § 53 až 54d), smlouvy uzavřené mimo provozovnu (§ 57) a zvláštní druh timesharingové smlouvy, tedy smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek (§ 58 až 65). V této části mé práce se však budu věnovat pouze dvěma druhům smluv a to smlouvami uzavřenými mimo provozovnu a smlouvy uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace.

77 § 6a z. o odp. za šk. způs. vad. výr. 78 § 9 z. o odp. za šk. způs. vad. výr. 79 § 9a z. o odp. za šk. způs. vad. výr.

80 § 5 z. o odp. za šk. způs. vad. výr. (1) Výrobce se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že a) výrobek neuvedl na trh nebo b) s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat, že vada výrobku, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy výrobce uvedl výrobek na trh, nebo nastala později nebo c) výrobek nevyrobil pro prodej nebo jinou formu použití pro podnikatelské účely ani že výrobek nebyl vyroben nebo jím šířen v rámci jeho podnikatelské činnosti nebo d) vada výrobku je důsledkem plnění těch ustanovení právních předpisů,

která jsou pro výrobce závazná, nebo e) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu. (2) Výrobce součásti výrobku se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že

vada byla způsobena konstrukcí výrobku, do něhož byla součást výrobku zapracována, nebo byla způsobena návodem k výrobku. (3) Výrobce se odpovědnosti zcela nebo částečně zprostí, jestliže prokáže, že vznik škody způsobil svým jednáním nebo opomenutím poškozený nebo osoba, za kterou je poškozený odpovědný.

81 § 52 OZ

3.1. Distanční smlouvy

Smlouvy bývají obecně uzavírány osobně, tedy svojí fyzickou přítomností. Distanční smlouvy se liší od obecných smluv tím, že bývají uzavřeny bez fyzické přítomnosti smluvních stran. Zákon nám stanoví příkladem prostředky komunikace zejména neadresovaný tisk, adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s obsluhou, rozhlas, videotelefon, videotext, elektronická pošta, fax, televize, komunikační síť (př. internet).82

Distanční smlouvy máme upravené v občanském zákoníku pod § 53 a 54, kdy § 53 upravuje možnosti vyloučit použití prostředků komunikace na dálku (odst. 2), povinnosti dodavatelů (odst. 3,4 a 5) a možnosti odstoupení od smlouvy (odst. 7 a 8). § 54 pojednává o smlouvách o finančních službách uzavíraných na dálku a povinnostech obchodníků. V této souvislosti byla také vytvořena Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES o ochraně spotřebitele z hlediska smluv sjednávaných na dálku. Cílem této směrnice je zejména vyjádření důvodů jejich přijetí a další možné způsoby ochrany spotřebitele před bystrými obchodníky.

Jak uvádí Xxxxx: „Důvodem je i v minulosti časté porušování soukromí spotřebitele některými dotěrnými praktikami prostřednictvím prostředků komunikace. Za další pozitivum vydané směrnice, a v důsledku toho přijímané právní úpravy členskými státy a státy na členství kandidující, je skutečnost dalšího rozvoje prodeje skrze komunikační prostředky a běžnost takového prodeje. Spotřebitel se již nemusí obávat nejzávažnějších nekalých praktik dodavatelů skrze komunikační technologie a může s důvěrou využívat těchto prostředků i ke svému užitku (např. objednávání prostřednictvím Internetu, jež se stalo pro svou výhodnost velmi populární).“83

3.2. Uzavření smlouvy mimo obchodní prostory

Uzavřením smlouvy mimo obchodní prostory se považují místa, která nejsou obvyklá k podnikání dodavatele nebo pokud dodavatel nemá žádné stálé místo k podnikání.

82 § 53 odst. 1 OZ

83 Xxxxx, T., Ochrana spotřebitele. 1. vydání, Praha: Aspi, a.s. 2005, ISBN 80-7357-064-5 s. 196

Jak uvádí Xxxxxx: „Občanský zákoník blíže nespecifikuje pojem „obvyklé prostory k podnikání“. Je však zřejmé, že se nemusí jednat pouze o místo podnikání fyzické osoby či sídlo právnické osoby. Prostorem k podnikání je ve své podstatě provozovna (§ 7 odst. 3 Obch.Z), tedy místo, kde je uskutečňována určitá podnikatelská činnost. Nezáleží na tom, zda provozovna má stálé místo, či nikoliv (např. pojízdná prodejna nebo stánek). Zda se jedná o obvyklé prostory k podnikání, je nutné zkoumat především z pohledu spotřebitele. K posouzení určitého místa jako obvyklého místa podnikání proto nestačí pouze, že je evidováno jako provozovna v živnostenském rejstříku, ale také že spotřebitel mohl na uvedeném místě očekávat podnikání daného druhu (např. prodej domácích potřeb v salonku restaurace).“84

Jedná se tedy o jakýkoliv vymezený prostor, ve kterém dodavatel nabízí své služby nebo produkty.

Touto problematikou se zabývá nejen ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 57 OZ), ale i směrnice Rady 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Cílem této směrnice, jak již vyplývá z názvu, je ochrana spotřebitele před dodavateli při uzavírání smluv mimo obchodní prostory. Tato ochrana je vyvolána z důvodu, že v těchto případech jsou spotřebitelé vystavováni tlaku dodavatelů na výjimečnosti jejich nabídky. Spotřebitel v tomto případě nemá dostatek času na rozmyšlenou, ani možnost daný produkt porovnat s jinými. Obchodníci mají své naplánované, někdy opravdu důvěryhodné přesvědčovací techniky, kterým spotřebitel lehce podlehne a podepíše kupní smlouvu. Až doma po klidném uvážení zjistí, že nabídka, kterou přijali, není až tak skvělá, jak se domnívali.

V tomto případě má spotřebitel možnost od smlouvy odstoupit v zákonné lhůtě 14 dnů od jejího uzavření. Pokud v této lhůtě nedošlo ke splnění dodávky zboží či služeb, může spotřebitel odstoupit od smlouvy bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce do 1 měsíce. Stejně tak má dodavatel povinnost spotřebitele písemně upozornit na možnosti odstoupení od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy. Pokud tak dodavatel neučiní, může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku.85 Po zrušení kupní smlouvy jsou strany povinny vrátit si

84 Xxxxxx, M., in Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxxx, M., a kol. Občanský zákoník I – Velké komentáře, 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2009. ISBN 978-80-7400-108-6 s. 552

85 § 57 OZ

navzájem vše, co podle smlouvy dostaly86 a dodavatel má povinnost vrátit zaplacené finanční prostředky do 30 dnů od odstoupení od smlouvy.87

Závěr

86 § 457 OZ

87 § 57 OZ

Naše občanské právo začalo už v době říše Římské, které formulovalo kupní smlouvu jako smlouvu trhovou. Odtud se následně rozšířilo do celé Evropy, a tak založilo základy pro pozdější úpravu občanského zákoníku a práva občanského obecně. Občanský zákoník z roku 1964, ač se to zdá neuvěřitelné, tvoří základ dnešní právní úpravy.

Nově zařazená ustanovení o spotřebitelských smlouvách byla zdůvodněna skutečností, že ve spotřebitelských vztazích neexistovala téměř žádná rovnost, čím docházelo k porušování předpisů a hlavních zásad občanského práva. O moderním pojetí ochrany spotřebitele můžeme hovořit až v souvislosti se z. č. 367/2000 Sb., který byl novelou občanského zákoníku a zadal do českého právního řádu institut spotřebitelských smluv. Ustanovení o spotřebitelských smlouvách zohledňují postavení slabší strany, tedy spotřebitele a vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské Unie byly také do českého právního řádu vloženy celkem čtyři hlavní směrnice ES, platné pro tuto oblast.

Kupní smlouva, nejdůležitější smluvní typ v tržním hospodářství, slouží jako právní základ peněžní formy směny věcí za peníze. Úprava v občanském zákoníku plní tuto funkci v zásadě ve vztazích mezi nepodnikateli nebo mezi podnikatelem a nepodnikatelem. Pro tyto smluvní strany vyplývají práva a povinnosti, která jsou při uzavření smlouvy nepostradatelná a musí být v souladu s platnými právními předpisy. Stejně tak, pokud jde o povinné náležitosti kupní smlouvy neboli tzv. podstatné náležitosti kupní smlouvy jako je předmět koupě a kupní cena.

Prodej zboží v obchodě je upraven obecnými ustanoveními o kupní smlouvě, ale i zvláštními, které mají nejen povahu doplňující, ale i speciální. Tato speciální úprava slouží zejména k vyrovnání pozice spotřebitele a dodavatele, kdy spotřebitel je slabší strana a vyžaduje vyšší stupeň ochrany před obratnými obchodníky. Ačkoli zákon hovoří o prodeji zboží v obchodě, vztahují se tato ustanovení nejen na prodej v obchodních prostorách, ale i na veškerý prodej zboží, jež obchodník v rámci své podnikatelské činnosti nabízí spotřebitelům.

Hlavním cílem mé bakalářské práce, jak jsem se již zmiňovala v úvodu, bylo vybrání nejdůležitějších a nejzajímavějších poznatků týkající se kupní smlouvy podle úpravy v občanském zákoníku. Je to téma, které je uplatňováno námi všemi, a proto je důležité být seznámen s platnou právní úpravou a předejít tak možným nejasnostem a sporům. Jak říká jedna ze zásad práva: „Neznalost zákonů neomlouvá“, ale také příjemnější zásada občanského práva: „Co není zakázáno, je povoleno“.

Práce je vypracována systematicky za použití metody výkladové a deskriptivní a přináší stručný náhled na problematiku kupní smlouvy podle úpravy v občanském zákoníku.

Seznam použitých zkratek

Tento seznam zkratek slouží ke zpřehlednění použitých zákonů a zkratek, které jsem v bakalářské práci použila.

OZ - z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Obch.Z - z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

Z. o ochr. spotř. - z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

z. o odp. za šk. způs. vad. výr. - z. č. 59/1998 o odpovědnosti za

škodu způsobenou vadou výrobku

násl. - následující

Sp. Zn.- spisová značka

písm. - písmene

ES - Evropské Společenství

z. č. - zákon číslo

Sb. - Sbírka zákonů ČR čl. - článek

odst. - odstavec

s. - strana

Seznam použité literatury

Zákonné prameny:

- z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

- z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

- z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

- z. č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku

- Listina základních práv a svobod ČR

- Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 1999/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk u spotřebního zboží

- Směrnice Rady 85/577/EHS na ochranu spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory

- Směrnice Rady 97/7/EHS na ochranu spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku

Internetové stránky:

- xxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxxx.xxx

- xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/Xxxxxx.xxxx

- xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xx

Časopisy:

- Xxxxxxx, V., Uplatnění nároků z odpovědnosti za vady prodané věci a jeho důsledky v majetkové sféře kupujícího. Právní rozhledy, 2009 č. 23

Judikatura:

- 33 Cdo 237/98

- I. ÚS 342/09

- 33 Cdo 4070/2008

- 33 Cdo 940/2007

- 22 Cdo 1455/2008

- R 25/75 (s. 164 odst. 4)

- R 22/1983 (s. 112 a 113)

- 29 Co 290/2006-43

- R 75/2004

- 26 Odo 1503/2005

Knihy:

- Xxxxx. F., Korecká. V., Xxxxxx. P., Občanský zákoník s judikaturou souvisejícími předpisy.1.vydání. Praha: C.H.Beck. 2006, 900 s. ISBN 80-7179-426-0

- Xxxxx, T., Ochrana spotřebitele. 1. vydání, Praha: Aspi, a.s. 2005. 452 s. ISBN 80- 7357-064-5

- In Xxxxx, X. a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář. 1.vydání. Praha: Linde Praha. 2008, 1391 s. ISBN 978-80-7201-687-7

- In Holub, M., Xxxxx, X., Xxxxxxxx, X., Občanský zákoník – Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12.vydání. Praha: Linde Praha, 2006. 871 s. ISBN 80- 7201-602-4

- In Xxxxxxxx, O., Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář.

5. vydání. Praha:C.H.Beck. 1999, 1237 s. ISBN 80-7179-225-X

- In Sborník příspěvků z konference Monseho dny olomoucké právnické dny. 1.vydání.

Olomouc: UP Olomouc. 2006, 677 s. ISBN 80-244-1565-8

- In Švestka, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, M., Xxxxxx, X., a kol. Občanský zákoník I a II – komentář, 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2009, 2471 s. ISBN 978-80-7400- 108-6

- Xxxxx, V., Xxxxxxxx, M., a kol., Občanské právo hmotné – Svazek I. 1. Vydání. Praha: CODEX. 1995, 352 s. ISBN 80-901683-1-0

- Xxxxx, V., Xxxxxxxx, M., a kol., Občanské právo hmotné – Svazek II. 1. Vydání. Praha: CODEX. 199, 462 s. ISBN 80-85963-01-9

- Xxxxxxx, M., Xxxxxxx. J., Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním.

3. vydání. Praha:Linde Praha, 2008 319 s. ISBN 978-80-7201-722-5

- Švestka X., Xxxxxx X., a kol. Občanské právo hmotné 2 – díl třetí: závazkové právo. 5. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer a.s. 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4

- Tomančáková, B., Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha: Linde Praha, 2008 s. 222 ISBN 978-807101-695-2

- Zdražil, M., O ochraně spotřebitele. Praha: Linde Praha. 2000, 231 s. ISBN 80-7201- 240-1