RECENZE

RECENZE

Xxxx Xxxxxxxx: Obligace z kontraktu –

Smlouva a její vymahatelnost v římském právu

Xxxxxx Xxxxxxx*

Nestává se příliš často, že by v českém pro- středí vyšla monografie věnovaná římskému právu. Tím spíše je třeba přivítat nedávno vy- danou knihu Obligace z kontraktu naklada- telstvím Auditorium, jejímž autorem je xxx. XXXx. Xxxx Xxxxxxxx, Dr., z právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Římské právo stojí u samých základů sou- časných právních řádů kontinentální právní kultury, mezi než krom většiny evropských patří i právní řády jihoamerické a východo­ asijské. Dalece ovlivnilo právo věcné, dědické i obligační, a ačkoli je míra ovlivnění těchto jednotlivých podoblastí práva soukromého v závislosti na právním řádu rozdílná, přece jen můžeme obecně prohlásit, že snad nejvý- razněji bylo svým římským vzorem ovlivně- no právo závazkové. Už proto má tedy smysl vyrazit ad fontes současného civilního práva a načerpat tam pochopení i v dnešní době známých institutů závazkového práva.

Jak už název díla napovídá, je toto věno- váno toliko jedné části obligací dle Xxxxxx bipartice, totiž závazkům z kontraktu a nikoli závazkům z deliktu.1 Jelikož z římské úpravy deliktů, která se vyznačovala roztříštěností a kazuistikou, současné právo čerpá přece jen poněkud méně, je volba závazků z kontraktu, které současné právo ovlivnily v nesrovnatel- ně větší míře, logickou volbou.

Kniha je strukturována velmi přehledně a lo- gicky. První dvě kapitoly jsou věnovány obecným otázkám, totiž systematickému zařazení závaz- ků z kontraktu a jejich závaznosti, následující kapitoly pak víceméně sledují životní cyklus ob­ ligace z kontraktu. Postupně se tak setkáváme s jejím uzavřením, obsahem, typem, zánikem, prodlením, vymahatelností v soudním a jiném řízení a konečně exekucí a konkurzem.

Úvodní kapitola představuje poměrně známou látku, totiž výklad o systematickém

zařazení kontraktu, jeho původu a dalším dě- lení tohoto pojmu.2 Jedná se o materii nutně pro- bíranou v úvodu každé publikace věnované dané problematice. Autor však vychází za hra- nice běžného výkladu, neboť jednak zohledňuje velké množství originálních pramenů a jednak ukazuje, jak se jednotlivé koncepty římského práva, kde nebyly ještě zcela ustáleny, promítly do současných právních řádů. Tak je tomu na- příklad ohledně dělení práv věcných a závazko- vých. Autor si kupříkladu správně všímá, že ABGB vychází z Gaiovy systematiky dělení práva na právo vztahující se k osobám, věcem a žalobám a vzhledem k tomu velmi široce po- jímá kategorii práv k věcem (Sachenrechte), kte- rá dále dělí na „věcná práva k věcem” (dingliche Sachenrechte) a „osobní práva k věcem” (persön- liche Sachenrechte). Jelikož český jazyk má pouze jeden výraz pro věc, zatímco jazyk německý dva (die Sache; das Ding), je překlad těchto termí- nů, které jinak odpovídají českým pojmům ab- solutních a relativních majetkových práv, velmi obtížný a pro čtenáře nevládnoucího němčinou poměrně komplikovaný.3 Proto je velmi vhod- né, že autor se této otázce věnuje, čímž předchá- zí mnohému nepochopení.

Za nejvýznamnější přínos první kapitoly však autor této recenze považuje výklad o vý- voji názoru na obecnou závaznost smluv. Známá zásada pacta sunt servanda totiž vůbec není římského původu. Sami Římané totiž vycházeli z principu typové vázanosti kon- traktů. Pouze typizované kontrakty byly tedy chráněny žalobami a ostatním ujednáním se nedostávalo právní ochrany. Praetor pro ně mohl pravda povolit žalobu in factum, tedy žalobu speciálně pro daný případ vytvoře- nou, ale to záleželo jen na jeho vůli a nezajiš- ťovalo tedy smluvním stranám právní jistotu. Platila totiž zásada nuda pactio obligationem non parit, sed parit exceptionem,4 tedy prostá

* Autor působí jako doktorand na katedře právních dějin PF UK a katedře římského práva a právních dějin právnické fakulty Katolické Univerzity v Lovani. E-mail: xxxxxxxx@xxx.xxxx.xx. Tato práce vznikla na základě plné finanční podpory GAUK a je výstupem grantového projektu č. 228121 s názvem Depositum Irregulare a podobné typy depositních smluv v římském právu a v pozdějším historickém vývoji.

1 Xxxxx XXX, 88. Později Xxxxx (nebo jeho pozdější epigon) přidal i třetí důvod a vytvořil tak tzv. tripartici, což je patrné v D. 44, 7, 1 pr.

2 K tomu viz např. XXXXXXX Xx., R. J. Classifying and Clarifying Contracts. Louisiana Law Review, 2016, roč. 76, č. 4, str. 1064–1107.

42

3 XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx z kontraktu - Smlouva a její vymahatelnost v římském právu. Praha 2021, str. 24.

4 D. 2, 14, 7, 4.

RECENZE JURISPRUDENCE 1/2022

dohoda nezakládá žalobu,5 ale zakládá námit- ku. Tak vznikl pojem pacta nuda, tedy holé do- hody, které nebyly právně vymahatelné a zaklá- daly pouze procesní námitku. Postupně však začal praetor svým ediktem a následně císař konstitucemi vymahatelnost některých pakt uznávat. Jednalo se však o typizovaná pakta, čímž pádem nebyl princip typové vázanosti smluv narušen, pouze došlo k rozšíření jejich okruhu.6 Podobně jako s pakty tomu bylo i s ino­ minátními kontrakty, které danou zásadu neprolomily, ale opět pouze rozšířily oblast ža- lovatelných typizovaných vztahů.7

K odklonu od zásady nuda pactio obligatio- nem non parit dochází velmi pozvolna. Histo- xxxxx první formulaci obecné závaznosti smluv provedla roku 348 po Kr. synoda v Kartágu, když projednávala spor dvou bis- kupů o hranice jejich diecézí. Tato hranice byla předtím vymezena toliko neformální do- hodou, a tak vyvstala otázka, zda je závazná. Synoda rozhodla kladně, přičemž obecně uvedla, že má být zachováván smír a dodržo- vány úmluvy (pax servetur et pacta custodian- tur). Předmětné rozhodnutí bylo obsaženo i ve sbírce církevních předpisů, tedy Dekretálií Řehoře IX., zvaných též Liber extra, přičemž zde byla uvedena ještě důležitá poznámka: Pacta quantumque nuda servanda sunt – doho- dy, třebaže holé, je nutno dodržovat. Tento závěr byl samozřejmě podporován také argu- menty náboženské a morální povahy. Obecná závaznost dohod byla tedy prosazena v prá- vu kanonickém. Církevní soudy dle ní rozho- dovaly a poskytovaly právní ochranu stra- nám dovolávajícím se uzavřené dohody.

Jinak tomu ovšem bylo v právu civilním. Ci-

vilisté se totiž cítili být více ovlivněni tradiční římskou doktrínou vyplývající z pramenů a proces přijetí této zásady zde tedy trval déle. Jeho základy položily Azo a Accursius, ale tepr- ve v průběhu 15. století došla civilní právní věda k tomu, že holé (tedy neformální) dohody (pacta nuda) se stávají žalovatelnými, za podmínky, že získají oděv (vestimentum). Tím může být např. předání věci nebo pouhý souhlas stran, což ved- lo Accursia k prohlášení: Nullum pactum sit nud- um: cum quodlibet in se consensum – žádná doho- da není nahá, protože každá obsahuje souhlas. Tento názor se v průběhu 15. století stává domi- nantním, ale teprve nauka přirozeného práva, reprezentovaná např. Xxxxxxx, vede k jeho

naprostému prosazení, které vrcholí jeho zahr- nutím do velkých kodifikací 19. století.8

Výše uvedený proces, jehož hlavní kontury jsou zde uvedeny, byl velmi komplikovaný a zdlouhavý. Není tedy divu, že v české litera- tuře zatím nebyl, přes svou nepochybnou dů- ležitost pro celkový vývoj práva, alespoň po- kud je autorovi této recenze známo, popsán. Už jen pro tuto zásluhu je tedy Bělovského kni- hu hodnotit kladně, neboť díky ní již není český čtenář odkázán jen na cizojazyčné prameny.9

Z mnohých dalších kapitol, které kniha obsa- huje, je možno zmínit kapitolu pátou, která po- dává stručný, ale přesto informačně hodnotný přehled jednotlivých typizovaných nominál- ních kontraktů. Přes omezený prostor zde autor nastiňuje i jednotlivé kontroverzní otázky řím- ského práva, např. původ a podobu nepravidel- né úschovy (depositum irregulare), čímž pádem může být dílo pro zvídavého čtenáře východis- kem pro další studium.10

Obecně je třeba také vyzdvihnout práci se zdroji. Autor nešetří odkazy na původní prame- ny, které jsou jinde a jinými autory opomíjeny, a přitom jsou to ony, a ne práce pozdějších práv- níků, které jsou nejlepším a nejautentičtějším dokladem o platném právu římském. Nejedná se jen o prameny čistě právní, ale i mimoprávní, jakou jsou především díla Xxxxxxxxxx, ale i Xxxx- tova. Stejně jako již staří římští právníci také obohacuje čtenáře citacemi z Iliady.11 Také roma- nistická literatura, a to nejen ta česká, nýbrž také německá, francouzská, italská a anglická, je čas- to citována. Konečně je vhodné poznamenat, že krom práva kniha okrajově pojednává i o téma- tech neprávních, ale s právem souvisejících, jako je např. filosofie12 nebo náboženství13, a autor také činí podnětné poznámky o ekonomické historii starého Říma.14

Nezbývá než zodpovědět otázku, komu je kniha určena. Romanista v ní nalezne částečně shrnutí známých informací, které jsou ovšem rozvinuty a obohaceny o novou látku a systema- ticky vyloženy. Osoby věnující se spíše současné- mu právu budou moci pohlédnout na jeho vývoj, což jim snad umožní pochopit a případně též lépe vyložit instituty moderního práva. Studenti pak konečně naleznou rozvinutí a obohacení lát- ky, kterou učebnice povětšinou podávají ve zhuštěné, a tedy obtížně srozumitelné formě. Ať už však bude pohnutka čtenáře ke studiu knihy jakákoli, jistě nebude svého rozhodnutí litovat.

5 Vzhledem k danému kontextu je vhodnější výraz obligatio přeložit jako žaloba.

6 XXXXXXXX, c. d., str. 79–85.

7 XXXXXXXX, x. x., str. 85–91.

8 XXXXXXXX, x. x., str. 91–100.

9 Např. XXXXXX, X. Xx marché du mérite: Penser le droit et l‘économie avec Xxxxxxx Xxxxxxx. Brusel 2019, str. 39–55, a jiná díla tohoto autora.

10 XXXXXXXX, c. d., str. 269–273.

11 Xxxxx XXX, 144.

12 XXXXXXXX, x. x., str. 131–132.

43

13 XXXXXXXX, x. x., str. 132.

14 XXXXXXXX, x. x., str. 96.