UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxx Xxxxxx
Spotřebitelské smlouvy v mezinárodním právu soukromém
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxxx, Ph.D. Katedra: Obchodního práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu) : 16.03.2020
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 147.386 znaků včetně
mezer.
Xxxx Xxxxxx
V Praze dne 16.03.2020
Poděkování
Tímto děkuji XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxxx, Ph.D. za odborné vedení této práce, její cenné rady, připomínky a podněty, kterými přispěla k vytvoření této práce.
Seznam nejčastěji používaných zkratek a pojmů
Brusel I | Nařízení EP a Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech |
Brusel I bis | Nařízení EP a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech |
Bruselská úmluva | Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968 |
EP | Evropský parlament |
EPR | Evropský platební rozkaz |
ES | Evropská společenství nebo Evropské společenství |
ESD | Evropský soudní dvůr |
ESVO | Evropské sdružení volného obchodu |
EU | Evropská unie |
EÚLP | Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod |
Jenardova zpráva | Report on the Convention on Jurisdiction and the Enforcement of Judgements in Civil and Commercial Matters (signed in Brussels, 27 September 1968) by P. Jenard |
Komise | Evropská komise |
Luganská úmluva I | Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí z roku 1988 |
Luganská úmluva II | Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 2007 |
Maastrichtská smlouva | Smlouva o Evropské unii, vstup v platnost 1. ledna 1993 |
MPS | Mezinárodní právo soukromé |
Nařízení o drobných nárocích | Nařízení EP a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích |
Nařízení o evropském platebním rozkazu | Nařízení EP a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu |
OZ | Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník |
Řím I | Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy |
Římská úmluva | Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (1980) |
Xxxxxxxxxxxx zpráva | Report on the 1968 Brussels Convention on the Association of the Kingdom of Denmark, Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland to the Convention on jurisdiction and the enforcement of judgments in civil and commercial matters and to the Protocol on its interpretation by the Court of Justice (signed at Luxemburg, 9 October 1978) by X. Xxxxxxxxx |
SDEU | Soudní dvůr Evropské unie |
SEU | Smlouva o Evropské unii |
SFEU | Smlouva o fungování Evropské unie |
Směrnice o elektronickém obchodu | Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu |
Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách | Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách |
Směrnice o souborných cestovních službách | Směrnice EP a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách |
Směrnice o trzích finančních nástrojů | Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů |
Obsah
1. Obecná charakteristika spotřebitelské smlouvy 3
1.1. Definiční znaky spotřebitelské smlouvy 3
2. Historie Brusel I bis a Luganské úmluvy II 7
3. Subjekty spotřebitelské smlouvy 11
3.1.2. Budoucí podnikatelský účel 13
3.1.3. Kombinace podnikatelského a soukromého účelu smlouvy 14
3.1.4. Zprostředkovaný podnikatelský účel 15
3.1.5. Vazba fyzické osoby na obchodní korporaci 16
3.1.6. Využívání sociálních sítí 17
4. Kategorie spotřebitelských smluv 25
4.1. Smlouvy nevyžadující kritérium provozování či zaměření činnosti 25
4.1.1. Minimální počet a výše splátek 27
4.1.2. Držba a výhrada vlastnického práva 28
4.2. Smlouvy vyžadující kritérium provozování či zaměření činnosti 28
4.2.1. Provozování činnosti v členském státě 29
4.2.2. Zaměření činnosti na členský stát 29
4.2.3. Rozšíření pojmu zaměření činnosti 32
4.3. Vyloučení přepravních smluv 33
5. Uzavření spotřebitelské smlouvy 34
5.1. Požadavek na synallagma 34
5.2. Překonání požadavku na synallagma 35
5.3. Uzavření smlouvy na dálku 35
5.4. Příčinná souvislost mezi zaměřením činnosti a uzavřením spotřebitelské smlouvy 36
6. Zahájení řízení o nárocích ze spotřebitelských smluv a související otázky 38
6.1. Aktivní věcná legitimace ve vztahu k jurisdikční ochraně 38
6.1.1. Nemožnost převedení jurisdikční ochrany na právnickou osobu 39
6.1.2. Nemožnost převedení jurisdikční ochrany na fyzickou osobu 40
6.1.3. Přechod jurisdikční ochrany 40
6.2.1. Neznámé bydliště spotřebitele 44
6.3. Žaloba podaná spotřebitelem 44
6.3.1. V místě bydliště smluvního partnera 44
6.3.2. V místě bydliště spotřebitele 45
6.4. Žaloba podaná smluvním partnerem 45
6.5. Žaloba v případě migrace spotřebitele 46
6.7.1. Ujednané po uzavření smlouvy 50
6.7.2. Rozšiřující spotřebitelovu možnost volby 51
6.7.3. U smluv původně vnitrostátních 52
6.8. Zvláštní procesní předpisy 53
6.8.1. Nařízení o evropském platebním rozkazu 55
6.8.2. Nařízení o drobných nárocích 57
Spotřebitele, jako slabší smluvní stranu v porovnání s podnikatelem, je zapotřebí chránit zvláštními ustanoveními právních předpisů. Důvody proto jsou zřejmé – disproporce ve zkušenostech a ekonomické síle těchto smluvních stran. Aby spotřebitel nebyl ve smluvním vztahu s podnikatelem tak citelně znevýhodněn, přijala postupně EU řadu opatření, která mají za cíl tuto nerovnováhu zmírnit. V průběhu let tak byl vytvořen systém skládající se z ochrany poskytnuté procesněprávními, kolizními a hmotněprávními normami.
Ve své práci jsem se rozhodl zabývat se poměrně úzkou výsečí z celkového systému spotřebitelské ochrany, a to ochranou jurisdikční ve spotřebitelských smlouvách s mezinárodním prvkem. Jurisdikční ochranu totiž považuji za nejdůležitější prvek v celkovém systému spotřebitelské ochrany v mezinárodním právu soukromém. Evropskou právní úpravu spotřebitelské jurisdikční ochrany nalezneme v procesněprávních normách, zejména pak v nařízení Brusel I bis. Podstatou jurisdikční ochrany je ochránit spotřebitele tím, že mu umožní žalovat smluvního xxxxxxxx0 u soudu členského státu dle místa bydliště spotřebitele. Smluvnímu partnerovi naopak ukládá povinnost žalovat spotřebitele pouze u soudů členského státu dle místa spotřebitelova bydliště.2 Tím je zaručeno, že případné soudní řízení bude vedeno u soudu, který nebude pro spotřebitele příliš vzdálený a v jazyce, kterému spotřebitel rozumí. Xxxxxxxxx a Xxxxxxx se proto nezdráhají spotřebitelskou jurisdikční ochranu označit za „ostrý meč“ v rukou spotřebitele.3
Ve spotřebitelských sporech se často jedná o nároky, které jsou vyčísleny na částky nízké hodnoty. Pokud by tedy spotřebiteli nebyla poskytnuta zvláštní jurisdikční ochrana, hrozila by jeho rezignace na vymáhání těchto nároků z důvodu jejich složitého uplatňování a vymáhání ve státě, kde nemá své bydliště. Smluvní partneři by této skutečnosti naopak mohli snadno zneužívat a chovat se ve smluvních vztazích se spotřebiteli ještě agresivněji. Využívali by tedy zásady nemo iudex sine actore.4
1 Za účelem sjednocení terminologie s nařízením Brusel I bis, budu nadále podnikatele označovat jako smluvního
partnera.
2 Užití singuláru u spotřebitele a plurálu u smluvního partnera není náhodou. Dikce čl. 18 totiž v případě žaloby podané spotřebitelem v místě bydliště spotřebitele určuje jak mezinárodní, tak i místní příslušnost. U žaloby podané smluvním partnerem však určuje pouze příslušnost mezinárodní. Xxx XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in XXXXXX, Xxxxxx a Xxxxx XXXXXXXXX. Brussels I bis regulation: commentary. München: Sellier European Law Publishers, 2016. European commentaries on private international law, v. 1. ISBN 978-3-504-38480-7. s. 512 až 513.
3 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 510.
4 Bez žalobce není soudce.
Je nutné však nalézt adekvátní míru mezi ochranou poskytnutou spotřebiteli a povinnostmi stanovenými smluvnímu partnerovi. Cílem EU je tudíž zajistit, aby nedocházelo k rozšiřování spotřebitelské jurisdikční ochrany i na smlouvy, u kterých poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany není důvodné.5
Za cíl své práce jsem si proto stanovil zodpovězení následujících otázek: „Jaká je charakteristika smluv v mezinárodním právu soukromém, u nichž spotřebiteli přísluší spotřebitelská jurisdikční ochrana, a jak se tato ochrana projeví při zahájení soudního řízení?“
Po úvodním obecném vymezení spotřebitelské smlouvy dle Brusel I bis se budu zabývat historickým vývojem Brusel I bis a Luganské úmluvy II, která je téměř totožného znění jako Brusel I bis. Rozšiřuje tak spotřebitelskou jurisdikční ochranu i na státy ESVO.6
V dalších částech práce se podrobně zaměřím na charakteristiku spotřebitelské smlouvy. Výklad k jejím jednotlivým definičním znakům doplňuji o aktuální interpretační problémy, se kterými se musí praxe ve vztahu k těmto smlouvám vypořádat.7 Pojmy uvedené v evropských pramenech práva je nutno podrobit autonomnímu výkladu, tedy bez ohledu na znění vnitrostátních právních předpisů, a to za účelem jednotné aplikace ve všech členských státech.8 Budu se tedy zabývat především judikaturou SDEU, neboť ten je orgánem způsobilým k závazné interpretaci práva EU.
V poslední části se potom zaměřím na zahájení řízení o sporech ze spotřebitelských smluv a s tím související otázky. Zahájení řízení představuje praktickou realizaci spotřebitelské jurisdikční ochrany. Pokud by řízení proběhlo v rozporu se spotřebitelskou jurisdikční ochranou, je takové rozhodnutí možno jednoduše napadnout a zabránit tak tím jeho vykonatelnosti.9 I v této části jsem se zaměřil na některé instituty, nad kterými v právní teorii nepanuje shoda.10
5 XXXXXXXXXX, X. in ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-123-3, s. 225.
6 Evropské sdružení volného obchodu je mezinárodní organizace založená v roce 1960. V současnosti jsou jejími členy Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.
7 Viz níže např. kapitoly o zprostředkovaném podnikatelském účelu 3.1.4. či využívání sociálních sítí 3.1.7.
8 Např. rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, C-498/16 – Schrems, bod 28.
9 Viz čl. 45 odst. 1 písm. e) bod i) Brusel I bis.
10 Viz níže např. kapitoly o přechodu spotřebitelské jurisdikční ochrany 6.1.4. či žalobě v případě migrace spotřebitele 6.6.
1. Obecná charakteristika spotřebitelské smlouvy
1.1. Definiční znaky spotřebitelské smlouvy
K tomu, aby se na spotřebitelskou smlouvu použila zvláštní jurisdikční ustanovení Brusel I bis, je
zapotřebí splnění určitých podmínek. Jejich výčet nalezneme v čl. 17 Brusel I bis. Jedná se o:
• přítomnost specifických subjektů ve smluvním vztahu (spotřebitele a smluvního partnera),
• předmět smlouvy spadající do specifických kategorií smluv a
• požadavek na skutečné uzavření smlouvy.
Tyto podmínky potvrzuje i ustálená judikatura SDEU:
„zaprvé má některá ze smluvních stran postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a zatřetí spadá takováto smlouva do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) uvedeného článku 15 [Brusel I; v současnosti článek 17 v Brusel I bis]“.11
Výše uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. V případě nesplnění jen jedné z nich se tedy na takovou spotřebitelskou smlouvu spotřebitelská jurisdikční ustanovení Brusel I bis neaplikují.12
Nezbytná je rovněž přítomnost mezinárodního prvku v daném smluvním vztahu, bez kterého by se daná spotřebitelská smlouva řídila pouze vnitrostátními právními předpisy. Brusel I bis se totiž uplatní výlučně ve vztazích s mezinárodním prvkem.13 Mezinárodní prvek se přitom pro účely poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany nemusí ve smlouvě nutně vyskytovat v okamžiku uzavření smlouvy. Může se do dané smlouvy dostat až posléze, např. přestěhováním spotřebitele do jiného členského státu a tím způsobenou změnou bydliště. To výslovně vyplývá z čl. 19 odst. 3 Brusel I bis.14
11 Např. rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. března 2013, C-419/11 - Česká spořitelna, bod 30.
12 Ibid., bod 30.
13 ROZEHNALOVÁ, N. in op. cit. č. 5. s. 173.
14 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 448.
Právní vztahy soukromého práva, které se neuskutečňují výhradně uvnitř hranic určitého státu, ale mají v některém svém prvku vztah k zahraničí, označuje jurisprudence za „soukromoprávní poměry (vztahy) s mezinárodním, popřípadě zahraničním, přeshraničním nebo cizím prvkem.“15
V této práci budu nadále používat pojem mezinárodní prvek, ač to dle některých názorů není pojem nejvhodnější,16 nicméně je možné jej považovat za synonymum k ostatním výše uvedeným pojmům.17
Mezinárodní prvek musí být dostatečně významný. Nemůže se tedy jednat o mezinárodní prvek, který by byl svým významem zjevně zanedbatelný.18, 19 Mezinárodní prvek lze obecně nalézt v právním vztahu u těchto prvků:
• subjektu (bydliště smluvních stran v různých státech),
• skutečnosti právně významné pro existenci právního poměru (takové, která již v zahraničí nastala nebo nastat může),
• předmětu právního vztahu (předmět je umístěn v cizině) nebo
• právní závislosti (akcesoritou) daného právního poměru na jiném právním vztahu, pokud
se takový řídí cizím právem.20
Ve spotřebitelských smlouvách se můžeme s mezinárodním prvkem setkat u všech výše uvedených prvků právního vztahu. Předpokladem aplikace spotřebitelských jurisdikčních ustanovení dle Brusel I bis je především existence mezinárodního prvku na straně subjektu.21 Samotná existence mezinárodního prvku pouze na straně subjektu však někdy není pro poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany spotřebiteli dostačující. Proto se mezinárodní prvek musí často nacházet u více prvků spotřebitelské smlouvy.
15 XXXXXXXXXX, X. in XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2015. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx). ISBN 978-80-7380-550-0. s. 23.
16 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 15. s. 23.
17 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. V Praze: X.X. Xxxx, 2013. Academia
iuris (C.H. Xxxx). ISBN 978-80-7400-504-6. s. 4.
18 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 15. s. 23.
19 Takovým by byl například nákup zboží vyrobeného v zahraničí českým spotřebitelem v České republice u prodejce se sídlem v České republice.
20 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 15. s. 24.
21 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 17. s. 107.
Mezinárodní prvek u skutečnosti právně významné pro existenci právního vztahu nalezneme u spotřebitelských smluv např. v podobě jakéhokoli zaměření činnosti smluvního partnera na členský stát spotřebitele, kde má tento bydliště, pokud smlouva spadá do rozsahu této činnosti.22 Zaměření činnosti smluvního partnera tedy může ve spojení s mezinárodním prvkem na straně subjektu založit mezinárodní ochranu spotřebiteli ve vztazích, kde by pouhá existence mezinárodního prvku na straně subjektu nepostačovala.23, 24
U předmětu právního poměru se s mezinárodním prvkem můžeme setkat např. u ubytovacích služeb, které budou poskytnuty v zahraničí. Pokud je však předmět plnění poskytnut výlučně v zahraničí, neuplatní se na takového spotřebitele speciální ochrana kolizních norem.25 Jurisdikční ochrana však takovému spotřebiteli může i přesto příslušet.
Xxxxxxxxxx je dokonce toho názoru, že postačuje, aby byl mezinárodní prvek ve spotřebitelské smlouvě přítomný pouze u předmětu smlouvy.26 Spotřebitelskou jurisdikční ochranu dle Brusel I bis vztahuje tedy i na případy, kdy spotřebitel i smluvní partner mají bydliště ve stejném členském státu, a pouze předmět spotřebitelské smlouvy je částečně nebo výlučně poskytnut v zahraničí. Smlouvu, která má vztah k zahraničí pouze ve svém předmětu pak označuje jako „der unechte Inlandsfall“ (nepravý vnitrostátní případ).27
Staudingerem prosazovaná koncepce však dle mého názoru až příliš rozšiřuje spotřebitelskou jurisdikční ochranu i na případy, u kterých není nutno spotřebitele takto chránit. Cílem spotřebitelské jurisdikční ochrany je totiž ochránit spotřebitele před soudním řízením mimo členský stát jeho bydliště. V případě, že spotřebitel i smluvní partner mají bydliště ve stejném členském státě, tak by spotřebiteli toto riziko evidentně nehrozilo, neboť by mohl podle vnitrostátních předpisů žalovat smluvního partnera ve státě, kde má i on sám své bydliště.
Takto rozšířená koncepce spotřebitelské jurisdikční ochrany rovněž navíc dle mého názoru koliduje s judikaturou SDEU např. ve věci Xxxxxxx,28 neboť pokud by se SDEU ztotožnil s interpretací, která by takto rozšířila spotřebitelskou jurisdikční ochranu, byly by závěry v tomto
22 Srov. dikci čl. 17 bod 1. písm. c) Brusel I bis.
23 K zaměření činnosti na členský stát bydliště spotřebitele viz níže kapitola 4.2.2.
24 Viz níže kapitola 4.2 smlouvy vyžadující kritérium provozování či zaměření činnosti.
25 Čl. 6 bod 4. Řím I.
26 Za splnění podmínky, že spotřebitel a smluvní partner mají bydliště ve stejném členském státu. K pojmu bydliště viz níže kapitola 6.2.
27 XXXXXXXXXX, X. in XXXXXXXX, Xxxxxx. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht: EuZPR/EuIPR : Kommentar. 4. Auflage. Köln: Xxxx Xxxxxxx, 2016. ISBN 978-3-504-47202-3. (Band I). s. 483 až 487.
28 Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, C-478/12 – Maletic.
rozsudku poněkud nadbytečné.29 SDEU totiž v tomto rozsudku vytvořil konstrukci, která spočívala v tom, že umožnil spotřebiteli žalovat smluvního partnera (který má bydliště ve stejném členském státu jako on sám) u soudů svého bydliště, pokud byla spotřebitelská smlouva uzavřena v souvislosti s činností zprostředkovatele s bydlištěm v jiném členském státu. V případě, kdyby SDEU považoval mezinárodní prvek u předmětu smlouvy30 za způsobilý založit aplikovatelnost spotřebitelské jurisdikční ochrany, bezesporu by tak judikoval.
Právní závislost jednoho právního poměru na jiném nalezneme u spotřebitelských smluv v těch případech, kdy spotřebitel neuzavírá smlouvu se smluvním partnerem napřímo, ale v tomto právním vztahu vystupuje ještě další osoba – zprostředkovatel. Pokud můžeme dovodit existenci spotřebitelské smlouvy dle Brusel I bis alespoň ve vztahu ke smluvnímu partnerovi nebo zprostředkovateli, založí taková i spotřebitelskou jurisdikční ochranu ve vztahu ke smluvnímu partnerovi, resp. zprostředkovateli. Tato ochrana se v praxi projeví tím, že spotřebitel bude moci podat žalobu proti zprostředkovateli i smluvnímu partnerovi u soudu členského státu dle místa svého bydliště, i když by právní vztah s jedním z nich jinak nepožíval spotřebitelské jurisdikční ochrany dle Brusel I bis.31
29 Viz níže kapitola 3.2.1. zprostředkovatel.
30 Předmětem smlouvy v rozsudku Maletic byl zájezd do Egypta.
31 Viz níže kapitola 3.2.1. a rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 14.11.2013, C-478/12 – Maletic.
2. Historie Brusel I bis a Luganské úmluvy II
Za účelem posílení mezinárodní ochrany v přeshraničních obchodních transakcích podepsalo šest původních zakládajících členů evropských společenství32 v září roku 1968 Bruselskou úmluvu o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.33 Jejím primárním cílem bylo usnadnění uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních a obchodních věcech. Avšak samotná úmluva byla ve svém znění více ambiciózní a vytvořila jednotná pravidla pro určování mezinárodní soudní příslušnosti v přeshraničních občanských a obchodních sporech.34 Úmluva vstoupila v platnost k 01.02.1973 a její text doprovázela Jenardova zpráva, která dodnes slouží jako významný interpretační nástroj.35 Bruselská úmluva však v této verzi neznala pojem spotřebitel.
Za účelem jednotné aplikace Bruselské úmluvy svěřily členské státy Evropskému soudnímu dvoru (nyní SDEU) pravomoc k její interpretaci. Ke svěření pravomoci došlo na základě Protokolu o interpretaci Bruselské úmluvy Soudním dvorem, který vstoupil v platnost k 01.09.1975.36 ESD ve své rozhodovací praxi odhalil nedostatky Bruselské úmluvy, a dal tak podnět k akademickým a legislativním pracím, které vyústily v její změny.37
Největších změn se Bruselská úmluva dočkala se vstupem Dánska, Irska a Velké Británie do Evropských společenství v roce 1978. Pro spotřebitelské právo bylo stěžejní změnou zavedení pojmu spotřebitele. Ten byl zaveden do části čtvrté, která nově zněla: „soudní příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, namísto původního znění: „soudní příslušnost ve věcech splátkového prodeje a půjček“. V článku 13 byla potom zavedena definice pojmu spotřebitele jako osoby, která uzavřela smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. V článku 13 bodu 3 došlo rovněž k rozšíření okruhu smluv, u kterých spotřebiteli přísluší spotřebitelská jurisdikční ochrana. Jednalo se o smlouvy o dodání zboží nebo služeb, pokud byla spotřebiteli ve státě jeho bydliště učiněna ze strany smluvního partnera zvláštní nabídka nebo
32 Belgie, Německo, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko.
33 Znění dostupné z
xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXXX/?xxxxXXXXX:00000X0000(00)&xxxxxXX [citace k 16.03.2020].
34 XXXX, X. a XXXXXXX, X. in BASEDOW, Jürgen, Xxxxxxx XXXX, Xxxxxx XXXXXXX a Xxxxx X. xx XXXXXX XXXX, B. a XXXXXXX, X. in ASENSIO. Encyclopedia of private international law. Cheltenham, UK: Xxxxxx Xxxxx Publishing, [2017]. ISBN 9781782547228, s. 219.
35 Znění dostupné z xxxx://xxx.xxxx.xxx/0000/0/xxxxxxxxxx_xxxxxx_xxxxxx_X00_00.xxx [citace k 16.03.2020].
36 ROZEHNALOVÁ, N. in op. cit. č. 5. s. 171.
37 XXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 34. s. 219, 220.
smluvní partner zaměřil reklamu na členský stát bydliště spotřebitele, a ten učinil v tomto státě nezbytné kroky k uzavření takové smlouvy.
V souvislosti s přijetím těchto změn byl přijat další významný interpretační materiál – Xxxxxxxxxxxx zpráva.38 Ta cílila především na vyjasnění znění Bruselské úmluvy za účelem její adaptace na anglosaský právní systém,39 na kterém jsou v Evropě vystavěny právní řády Irska a Velké Británie.
Dalších změn se Bruselská úmluva dočkala vždy v souvislosti s přístupovými smlouvami a vstupy dalších států do Evropských společenství v letech 1981, 1986 a 1995. Tyto změny však nepředstavovaly kompletní přestavbu, nýbrž spíše určitý logický evoluční krok.40
V souvislosti s přijetím Amsterdamské smlouvy v roce 1997, která vstoupila v platnost roku 1999, získala Evropská unie pravomoc ve věcech mezinárodního práva soukromého a občanského soudního řízení.41, 42 Díky tomu mohlo dojít k přijetí Brusel I, které se již řídilo řádným legislativním procesem EU.
K nahrazení Bruselské úmluvy Brusel I došlo s platností k 01.03.2002, přičemž toto nařízení výslovně navazovalo na Bruselskou úmluvu a judikaturu Soudního dvora k ní.43 Jedním z jeho cílů bylo zohlednit technologický rozvoj společnosti, zejména ve využívání internetu při kontraktačním procesu. Rozšířilo ochranu spotřebitele, neboť ta se nově nevztahovala pouze na určité druhy smluv, ale - za splnění podmínky provozování činnosti v členském státu bydliště spotřebitele nebo zaměření činnosti na tento stát - nově na všechny druhy smluv, vyjma smluv přepravních, pojistných a individuálních pracovních.
Specifická situace nastala ve vztahu k Dánsku, Irsku a Velké Británii, jelikož tyto státy nejsou vázány třetí částí hlavy V. SFEU. Pro všechny výše uvedené státy se však Brusel I nakonec uplatňovalo, neboť Velká Británie a Irsko se přijímání Brusel I od počátku účastnily a Dánsko se na základě mezinárodní dohody s EU s účinností k 01.07.2007 rovněž zavázalo k jeho aplikaci.44
38 Znění dostupné z xxxx://xxx.xxxx.xxx/0000/0/xxxxxxxxxx_xxxxxxx_xxxxxxxxx_X_00_00.xxx [citace k 16.03.2020].
39 XXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 34. s. 223.
40 XXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 34. s. 223.
41 XXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 34. s. 219.
42 Nyní článek 81 SFEU.
43 Recitál 19 Brusel I.
44 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 17. s. 90, 91.
V současné době platné Brusel I bis, které je přepracováním Brusel I, je platné od 10.01.2015.45 Účastní se jej všechny státy EU kromě Dánska, které jej však aplikuje v návaznosti na výše uvedenou dohodu s EU z roku 2007.46 Zajištěna je výslovně návaznost na Bruselskou úmluvu a Brusel I.47 Velká Británie, která vystoupila z EU k 01.01.2020, se v době dokončení této práce stále účastnila Brusel I bis, a to s ohledem na znění „smlouvy o BREXITU“.48
Významnou změnou v ochraně spotřebitele oproti Brusel I, přinesl článek 18 odst. 1 Brusel I bis. Umožnil spotřebiteli, aby mohl v případě, kdy má smluvní partner bydliště mimo členský stát, podat proti tomuto žalobu u soudu členského státu dle místa svého bydliště. Tuto možnost totiž spotřebitel v Brusel I neměl.49 Rozšířila se tak významně možnost spotřebitele domoci se svých práv.
Na druhou stranu je však nutno uvést, že případné vykonání takto vydaného rozsudku může být velmi složité. Pokud totiž smluvní partner nebude mít na území členského státu majetek, který by bylo možno postihnout ve vykonávacím řízení, tak se spotřebitel bude muset stejně obrátit na soudy třetích států. V tomto třetím státě pak bude muset pravděpodobně provést exequatorní řízení, v horším případě pak nanovo zahájit samotné nalézací řízení.
První Luganská úmluva z roku 1988 sledovala obdobný cíl jako Bruselská úmluva z roku 1968 a byla uzavřena mezi státy ESVO a členskými státy ES. Přístup států ESVO k Bruselské úmluvě nebyl možný, jelikož k ní mohly přistoupit pouze státy, které byly zároveň členy ES. To byl rozdíl oproti Luganské úmluvě, ke které mohly přistoupit i státy, které nebyly členy ESVO. V souvislosti s přístupem některých původních států ESVO do ES měla nakonec Luganská úmluva pouze 3 signatářské státy, které nebyly členy Evropských společenství – Island, Norsko a Švýcarsko.50
45 Vyjma článků 75 a 76, které byly účinné od 10. ledna 2014.
46 ROZEHNALOVÁ, N. in op. cit. č. 5. s. 172.
47 Recitál 34 Brusel I bis.
48 Dostupné z xxxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxx/xxxxx/xxxx-xxxxxxxxx/xxxxx/xxxxxxxxxxxx_xxxxxxxxxx_xxxxxxxxx_00- 10-2019_1.pdf. s. 121, 122. [citace k 16.03.2020].
49 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 447.
50 ROZEHNALOVÁ, N. in op. cit. č. 5. s. 167.
V důsledku změn, které přineslo Brusel I došlo k zahájení jednání mezi EU a státy Luganské úmluvy o přijetí nové úmluvy. Nebyla přitom vyjasněna otázka, zda tuto úmluvu může EU sjednat sama či nikoli. Kladnou odpověď na tuto otázku podal SDEU ve svém posudku.51 Luganská úmluva II byla podepsána v roce 2007 a v platnost vstoupila k 01.01.2010 pro EU, Dánsko a Norsko, o rok později pro Švýcarsko a 01.05.2011 pro Island.52 Nevztahuje se tedy na všechny státy ESVO, neboť Lichtenštejnsko ji nepodepsalo.
Luganská úmluva společně s Brusel I bis vytváří systém, který se označuje jako bruselsko- luganský režim. Vzájemný vztah obou těchto předpisů je upraven v čl. 73 odst. 1 Brusel I bis, respektive v čl. 64 Luganské úmluvy II. Soudy členských států EU aplikují u sporů ze spotřebitelských smluv s mezinárodním prvkem Luganskou úmluvu II v řízení, kdy má žalovaná strana své bydliště na území Norska, Švýcarska nebo Islandu. Pokud má žalovaná strana své bydliště na území států EU, tak aplikují Brusel I bis. Soudy Norska, Švýcarska a Islandu aplikují Luganskou úmluvu II, pokud má žalovaná strana své bydliště na území těchto států. Pokud má žalovaná strana bydliště na území členských států EU, tak aplikují Brusel I bis.53
Znění Luganské úmluvy kopíruje znění Brusel I. Úprava příslušnosti ve spotřebitelských smlouvách je tedy v dikci článků 15 až 17 oproti současnému znění Brusel I bis, které úpravu příslušnosti ve spotřebitelských smlouvách obsahuje v článcích 17 až 19. Dikce těchto článků je však téměř totožná. Rozdíly bychom našli pouze v používání pojmu „stát vázaný touto úmluvou“, namísto „členský stát“ dle Brusel I bis, a absenci spojení „bez ohledu na bydliště druhé strany“ v čl. 16 odst. 1 Luganské úmluvy II oproti čl. 18 odst. 1 Brusel I bis.
Z toho tedy vyplývá, že spotřebitelé s bydlištěm v Norsku, Švýcarsku a Islandu nemohou dle
Luganské úmluvy II žalovat smluvního partnera, který má bydliště ve třetím státu.
51 Posudek SDEU ze dne 07.02.2006.
Dostupný z xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXX/?xxxxXXXXX:00000XX0000&xxxxxXX [citace k 16.03.2020].
52 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 17. s. 85, 86.
53 XXXXXXXX, X. in XXXXXXXX, Xxxxxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní obchodní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2019. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx). ISBN 978-80-7380-764-1. s. 301.
3. Subjekty spotřebitelské smlouvy
K tomu, aby byly spotřebitelské smlouvy posouzeny jako spotřebitelské smlouvy ve smyslu Brusel I bis, se vyžaduje účast specifických subjektů na takovém smluvním vztahu. Jedná se o spotřebitele a smluvního partnera. O spotřebitelské smlouvě tedy nelze hovořit v případě smlouvy uzavřené např. mezi dvěma spotřebiteli. Není vyloučena ani pluralita subjektů spotřebitelské smlouvy tzn. případy, kdy v jedné spotřebitelské smlouvě vystupuje více spotřebitelů nebo smluvních partnerů na jedné nebo obou stranách.
Označení spotřebitel a smluvní partner je nutno chápat v materiálním slova smyslu. Formálně v dané smlouvě mohou subjekty vystupovat pod různými označeními. Spotřebitel např. jako zákazník, kupující, klient, úvěrovaný či příjemce služeb. Smluvní partner např. jako organizátor, prodávající, úvěrující, poskytovatel služeb, zprostředkovatel či cestovní agentura. Vždy je nicméně nutno posoudit, zda lze dané formální smluvní označení subjektů vztáhnout i pod materiální chápání pojmů spotřebitel či smluvní partner dle Brusel I bis.
Definici pojmu spotřebitel v Brusel I bis nenalezneme. V čl. 17 odst. 1 se pouze dočteme, že spotřebitel uzavírá smlouvu pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Dle Bobka z tohoto ustanovení můžeme dovodit dva znaky: Obecnost pojmu spotřebitel, který je posuzován vždy ve vztahu ke konkrétní smlouvě,54 a účel této smlouvy, který se nesmí týkat spotřebitelovy profesionální nebo podnikatelské činnosti. Profesionální nebo podnikatelská činnost nemusí znamenat okamžitý hospodářský zisk dané osoby z uzavřené smlouvy, ale spíše určitou „pokračující a strukturovanou hospodářskou činnost.“55
Pojem spotřebitele prošel v čase poměrně dynamickým vývojem. V původní verzi Bruselské úmluvy z roku 1968 se pojem spotřebitele, jak jsem již uvedl výše, nevyskytoval. V části čtvrté, která upravovala speciální jurisdikční ochranu u splátkového prodeje a půjček, byly jako subjekty uvedeny pouze prodejce, půjčovatel a kupující. Vyskytla se tedy otázka, jak široce lze tuto ochranu vnímat a jakým subjektům přísluší.
54 Jeden subjekt může tedy ve dvou různých smlouvách se stejným předmětem vystupovat jednou jako spotřebitel a podruhé jako smluvní partner. Vždy záleží, za jakým účelem konkrétní smlouvu uzavírá.
55 Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxx přednesené dne 14. listopadu 2017, věc C-498/16, Xxxxxxxxxx
Xxxxxxx proti Facebook Ireland Limited, body 29 až 31.
ESD zaujal ve svém rozsudku ve věci C-150/77 – Bertrand56 k této otázce restriktivní výklad. Uvedl, že cílem jurisdikční ochrany poskytnuté v části čtvrté Bruselské úmluvy je chránit pouze ty kupující, u kterých je taková ochrana odůvodněná jejich ekonomickou pozicí v porovnání s prodejci. Musí se proto jednat o takové kupující, kteří jsou konečnými spotřebiteli a neuzavírají kupní smlouvu na splátky za účelem své vlastní profesionální nebo výdělečné činnosti.57
Velmi restriktivně se SDEU postavil také k otázce, zda by spotřebitelem mohla být i právnická osoba, která uzavře smlouvu se smluvním partnerem, a to mimo rámec své výdělečné činnosti. V rozsudku C-541/99 - Cape a Idealservice MN RE58 posuzoval, zda je nutno ustanovení směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách aplikovat pouze na fyzické osoby dle jejího článku 2 písm. c), nebo je možno poskytnout jurisdikční ochranu i obchodní společnosti, která uzavřela smlouvu mimo rámec své obchodní činnosti, a to pouze za účelem uspokojení potřeb svých zaměstnanců.
SDEU případ posoudil dle jazykového výkladu daného ustanovení a uvedl, že ochranu právnické osobě přiznat nelze, neboť jako spotřebitel je ve směrnici uvažována pouze fyzická osoba. Prodejcem přitom dle směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách může být nejen právnická, ale i fyzická osoba.59
Ač se tento rozsudek netýkal přímo výkladu pojmu spotřebitel v Bruselské úmluvě, lze jej na ni přesto aplikovat, a to za účelem jednotného výkladu právních institutů v právu EU.60 Pro adresáty práva by bylo velmi zmatečné, pokud by se aplikoval výklad umožňující pod pojem spotřebitele v jednom pramenu evropského práva zahrnout fyzické i právnické osoby, zatímco pod jiným pouze osoby fyzické.
Otázkou nicméně zůstává, zda bylo omezení pojmu spotřebitel výlučně na fyzické osoby nastaveno vhodně. I právnická osoba totiž často vystupuje ve smlouvách mimo rámec své výdělečné či profesionální činnosti. I ekonomická síla takové právnické osoby může být v porovnání se smluvním partnerem velmi disproporční.
56 Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. června 1978, C-150/77 – Xxxxxxxx.
57 Ibid., bod 21.
58 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. listopadu 2001, C-541/99 - Cape a Idealservice MN RE.
59 Ibid., body 15, 16.
60 XXXX, Xxxxxxxx. Cross-border consumer contracts. New York: Oxford University Press, c2008. ISBN 9780199276547. s. 89.
Můžeme si například představit situaci, kdy veřejná obchodní společnost podle českého práva s ročním obratem 500 tisíc korun českých uzavírá smlouvu o dodávce zboží s nadnárodním konglomerátem, který má roční obrat v řádech miliard EUR. Ani v této situaci však nemůže být právnická osoba spotřebitelem a využít tak spotřebitelské jurisdikční ochrany dle Brusel I bis.
3.1.2. Budoucí podnikatelský účel
Fyzická osoba se může ocitnou v situaci, kdy neuzavírá smlouvu za účelem výdělečné činnosti v době uzavření smlouvy, ale tento účel je dán do budoucna.61 V dané smlouvě tedy nevystupuje za účelem uspokojení vlastních osobních potřeb, avšak za účelem výdělečné činnosti, která je směřována do budoucna. Dle SDEU však i budoucí výdělečný účel smlouvy brání poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany.62
Stejně se posoudí i situace v případě kombinace podnikatelského a soukromého účelu smlouvy,63
kdy podnikatelský účel směřuje rovněž pouze do budoucna.64
Nicméně je minimálně k zamyšlení, zda takto zúžená definice spotřebitele není v rozporu s důvody, proč se vůbec přistoupilo ke zvláštní jurisdikční ochraně spotřebitele, tedy s teleologickým výkladem pojmu spotřebitel. Postavení fyzické osoby, která uzavírá smlouvu pouze za budoucím podnikatelským účelem, může být vůči smluvnímu partnerovi ve zřejmé nerovnováze. Taková fyzická osoba totiž doposud nemusí mít žádné předchozí zkušenosti s podnikáním, a proto může být vůči smluvnímu partnerovi, se kterým uzavírá smlouvu, velmi zranitelná.65
Xxx Xxxxxxxxxxx a Xxxxxxxx je vyloučení spotřebitelské jurisdikční ochrany pro smlouvy s budoucím podnikatelským účelem v pořádku. Spotřebitele, který se rozhodne podnikat, obrazně označují za malého žraloka, který se musí naučit plavat mezi ostatními žraloky v okamžiku, kdy se rozhodne stát se žralokem. Malé žraloky potom nelze nepovažovat za žraloky jen proto, že jsou malí.66
61 Protože např. pro výkon dané činnosti ještě nemá nezbytné podnikatelské oprávnění.
62 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3. července 1997, C-269/95 - Xxxxxxxxx v. Dentalkit, bod 17.
63 K pojmu viz níže, kapitola 3.1.3.
64 Srov. rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. února 2019, C-630/17 – Xxxxxxxxxxx.
65 Srov. Restrictions on Jurisdiction Clauses in Consumer Contracts within the European Union by Xxxxxxx Xxxxxxxx Terradas. s. 9. Dostupné z xxxxx://xxxxx.xxx.xx.xx.xx/xxxxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxxx-xxxxxxx-xx-xxxxxxxx- contracts-within-the-european-union/ [citace k 16.03.2020].
66 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 468.
3.1.3. Kombinace podnikatelského a soukromého účelu smlouvy
Situace, kdy fyzická osoba uzavírá smlouvu pro účely nikoli čistě profesionální či podnikatelské, ale částečně i soukromé, označuje jurisprudence jako dvojí účel spotřebitelských smluv, popřípadě jako kombinovanou smlouvu.67
SDEU se ve svém rozsudku ve věci C-464/01 – Gruber68 k této problematice vyjádřil. Judikoval, že spotřebiteli lze zvláštní jurisdikční ochranu přiznat pouze v případě, kdy se podnikatelská činnost vůbec netýká předmětné smlouvy anebo v případě, kdy je taková činnost pouze zanedbatelného významu. Nepostačí tedy, pokud pouze převažuje soukromý účel smlouvy nad účelem podnikatelským.69
Je přitom na spotřebiteli, aby případnou zanedbatelnost podnikatelského účelu při pochybnostech sám prokázal. V případě existence pochybnosti o nikoli zanedbatelném podnikatelském účelu se nezkoumá ani skutečnost, zda mohl být smluvnímu partnerovi podnikatelský účel znám nebo ne. Spotřebitel rovněž nese riziko ztráty spotřebitelské jurisdikční ochrany v případě, kdy vyvolá ve smluvním partnerovi přesvědčení, že jedná v rámci své výdělečné činnosti, aniž tomu tak ve skutečnosti je.70
Výše uvedené je velmi důležitým nástrojem pro posuzování, zda má určitá osoba postavení spotřebitele či nikoli. Stanoví se, že pokud existuje pochybnost o podnikatelském účelu smlouvy, tíží důkazní břemeno k prokázání opaku spotřebitele. Smluvní partner může následně předložit důkaz opaku. SDEU tedy neuplatnil vůči fyzické osobě ani institut tzv. přenesení důkazního břemene, kdy by musel neexistenci podnikatelského účelu smlouvy prokazovat smluvní partner.71,72
Nutno uvést, že dané řešení je vhodné, neboť v případě, kdy by musel smluvní partner prokazovat neexistenci podnikatelského účelu smlouvy, byl by tento vystaven neúměrným obtížím a nákladům spojeným s takovým dokazováním. Zároveň by se tím přiznala fyzické osobě nepřiměřená ochrana, která by vyvolala výraznou disproporci mezi mírou ochrany spotřebitele a nezatěžováním smluvního partnera. SDEU proto rozhodl v souladu se zásadou in dubio pro smluvního partnera.
67 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 53. s. 103.
68 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, C-464/01 – Xxxxxx.
69 Ibid., body 37, 39.
70 Ibid., bod 52.
71 Ibid., body 46, 51.
72 Srov. XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 453, 454.
3.1.4. Zprostředkovaný podnikatelský účel
Při existenci podnikatelského účelu na straně fyzické osoby se zdá být situace poměrně jasná. Pokud podnikatelský účel není zanedbatelný, nepřísluší takové fyzické osobě spotřebitelská jurisdikční ochrana. Stejně se posoudí i situace, kdy bude uzavřena smlouva, která je uzavírána pouze výjimečně při podnikatelské činnosti fyzické osoby.73 Otazník se však objevuje v situaci, kdy by nebyl podnikatelský účel přítomen přímo u fyzické osoby, nýbrž zprostředkovaně u třetí osoby. Předmět smlouvy by tedy byl využíván částečně k podnikatelské činnosti třetí osoby.
Spornou situaci bychom si mohli představit následovně. Fyzická osoba s bydlištěm v České republice uzavře s prodejcem74 s bydlištěm v Německu přes internet kupní smlouvu, jejímž předmětem bude osobní automobil. Tento automobil bude následně užíván kupujícím, který je řidičem referentem.75 V případě užívání automobilu pouze k dopravě do zaměstnání by bylo takové užívání vozidla posouzeno nepochybně jako žádný podnikatelský účel, neboť automobil v tomto případě neslouží k podnikatelským účelům. Změnila by se však situace v případě služebních cest, kdy by byl zaměstnancův osobní automobil využíván k zaměstnavatelovým podnikatelským účelům a za takový by zaměstnavatel platil i silniční daň?76
Zde již situace není tak jednoznačná a spíše bych se klonil k závěru, že takové vozidlo by bylo skutečně využíváno i k podnikatelskému účelu, který by nebyl zanedbatelný (i když by se nejednalo o podnikatelský účel kupujícího). Zaměstnanci (kupujícímu) by proto nepříslušela spotřebitelská jurisdikční ochrana dle Brusel I bis. Takový zaměstnanec by se pak pravděpodobně hájil tím, že při uzavírání kupní smlouvy si tento podnikatelský účel nedokázal představit, popřípadě že zaměstnavatel platil za vozidlo silniční daň pouze několik málo dní v roce.77 Argumentovat by mohl i tím, že celkový počet najetých kilometrů v těchto dnech nebyl příliš vysoký, popřípadě že vozidlo nebylo při tomto využití havarováno apod.
Variace takových případů by mohla být značná. Fyzická osoba by např. v době uzavření kupní smlouvy byla již zaměstnána u zaměstnavatele, který již v minulosti platil silniční daň za zaměstnancův osobní automobil. Dalším příkladem může být fyzická osoba, která se v době
73 Např. případ, kdy profesionální sportovec uzavírá smlouvu s agentem, za účelem zastupování sportovce při jednání mezi ním a potencionálními sponzory. V podrobnostech HILL, J. in op. cit. č. 60. s. 93.
74 Který zaměřuje svou činnost na Českou republiku.
75 Řidič referent je jakýkoliv pracovník, který řídí služební nebo vlastní vozidlo během služební cesty, byť třeba jen v rámci obce, a přitom není řidičem z povolání. Viz xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxx-xxxxxxxx/ [citace k 16.03.2020].
76 Viz §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční.
77 Dle počtu dní, po které bylo vozidlo využito k zaměstnavatelovým účelům.
uzavření kupní smlouvy teprve uchází o zaměstnání, kde se k řádnému výkonu zaměstnání vyžaduje řidičské oprávnění a vlastní osobní automobil.
3.1.5. Vazba fyzické osoby na obchodní korporaci
V praxi není nouze o případy, kdy při poskytování úvěrů obchodním korporacím úvěrová instituce vyžaduje zajištění takového úvěru fyzickými osobami. Činí tak s cílem posílit vymahatelnost pohledávky, a to vzhledem k omezenému ručení kapitálových obchodních korporací za své dluhy. Zajištění dluhu poskytují nejčastěji jednatelé či společníci obchodní korporace, tedy osoby s určitými profesionálními či podnikatelskými vazbami na danou obchodní korporaci. Zajištění může být provedeno dle českého práva např. převzetím ručení nebo vystavením směnky.
Fyzická osoba v takovém případě sice neposkytuje zajištění za účelem vlastní obchodní činnosti, ale její vztah k obchodní korporaci má úzké podnikatelské nebo profesionální vazby. Tyto mohou být založeny např. její funkcí jednatele ve společnosti či majetkovou účastí ve formě většinového obchodního podílu. S ohledem na tuto úzkou vazbu fyzické osoby na obchodní korporaci tedy nelze takové osobě poskytnout spotřebitelskou jurisdikční ochranu.78
Nejasným nicméně zůstává, zda lze vyloučit jurisdikční ochranu spotřebitele pouze u osob, které vykonávají funkci statutárního orgánu společnosti, popřípadě většinového společníka, nebo i u osob jiných. Takovými osobami by mohly být např. fyzické osoby, které mají postavení kvalifikovaného akcionáře, kvalifikovaného společníka, popřípadě člena dozorčí nebo statutární rady. Osobně bych se spíše klonil k restriktivnímu výkladu, tedy k vyloučení spotřebitelské jurisdikční ochrany i pro tyto fyzické osoby. I u nich je totiž možné vysledovat úzké vazby na společnost a dispozici s možnostmi, jak ovlivnit její rozhodování.
Generální advokátka Xxxxxxxxx ve svém stanovisku prezentovala příklad, u kterého se jurisdikční
ochrana spotřebiteli při ručení za závazek třetí osoby bez pochyby poskytne.79
78 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. března 2013, C-419/11 - Česká spořitelna, body 37 až 40.
79 Stanovisko generální advokátky Xxxxxxx Xxxxxxxxx přednesené dne 20. září 2012, věc C-419/11, body 38 a 39:
„38. Uvedu jiný příklad, na němž ukáži zcela opačnou situaci. Nezletilý si chce koupit chytrý telefon, ale dodavatel se sídlem v jiném členském státě odmítne uzavřít kupní smlouvu bez toho, aby rodiče nezletilého vystupovali jako ručitelé za jeho závazky z této smlouvy. Rodiče poskytnou nezbytné ručení a nezletilý si telefon koupí. Ve smlouvě uzavřené s dodavatelem je nezletilý nepochybně spotřebitelem. V případě, že dodavatel proti němu na základě smlouvy podá žalobu, uplatní se na něj články 15 a 16.
39. Jaké právní postavení mají rodiče? Domnívám se, že mají rovněž nárok na ochranu, kterou poskytují tato ustanovení. Takovýto výsledek odráží celkovou systematiku nařízení. Přestože jsou, jak je možné si představit, pravděpodobně zkušenější a finančně solventnější než jejich potomek, je možné očekávat, že budou ekonomicky slabší a méně zkušení v právních záležitostech než profesionální smluvní partner, kterým je dodavatel (23). Dohody zahrnující rodiče proto představují „věci týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem“ ve smyslu čl. 15 odst. 1.“
Xxxxxxxxxx je toho názoru, že fyzickou osobu lze u zajištění závazků třetí osoby pokládat za spotřebitele pouze v případě, že zajišťuje závazek jiného spotřebitele.80 Kloní se tedy ke značně restriktivnímu pojetí pojmu spotřebitele při zajištění závazku třetí osoby.
3.1.6. Využívání sociálních sítí
Fenoménem dnešní doby jsou sociální sítě. Pouze malá část členů současné populace nemá svůj účet např. na sociální síti Facebook, Instagram, Twitter nebo LinkedIn. Tento účet pak každý využívá trochu jiným způsobem. Někdo výhradně pro soukromé účely, jiný pouze pro profesionální, ale většina kombinovaně, tedy částečně pro účely soukromé i profesionální.
SDEU byl postaven před otázku, zda uživatel soukromého účtu na Facebooku (fyzická osoba) neztrácí postavení spotřebitele ve smyslu Brusel I bis, pokud vydává knihy, přednáší, provozuje internetové stránky, vybírá dary a nechává si postoupit nároky řady jiných spotřebitelů. Všechny tyto jeho aktivity přitom souvisejí s jím uplatňovanými nároky vůči Facebooku v soudních řízeních.81
Skutkový stav případu byl ještě komplikován skutečností, že uživatel měl vedle svého soukromého účtu založenu rovněž stránku na Facebooku, kterou využíval pro reklamu na své výše uvedené aktivity. Ve smluvních podmínkách společnosti Facebook je uvedeno, že ten, kdo chce služby Facebooku využívat k profesionálním účelům, si musí založit stránku.82 Účet by tedy měl sloužit pouze k soukromým účelům. Toto ale v praxi často není dodržováno a uživatelé svůj Facebookový účet užívají i k profesionálním nebo výdělečným účelům. Založení účtu na Facebooku je přitom nezbytným předpokladem k založení stránky.
SDEU a generální advokát se tedy ve svých úvahách zabývali rovněž vzájemným smluvním
propojením soukromého účtu a stránky na Facebooku.
Dle SDEU přísluší předkládajícímu soudu posoudit, zda je daný smluvní vztah k soukromému účtu a stránce založen jednou nebo dvěma smlouvami. I kdyby byl však daný vztah založen pouze jednou smlouvou, nezměnilo by to nic na posouzení otázky v původním řízení. Uživatel soukromého účtu na Facebooku totiž nemůže svou činností, jako v projednávané věci, přijít o postavení spotřebitele ve vztahu k nárokům ze svého soukromého účtu. Při uzavírání smlouvy je nutno brát ohled na povahu a účel smlouvy (podnikatelský či soukromý), a nikoli na subjektivní
80 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 497.
81 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, C-498/16 – Schrems, bod 9.
82 Znění dostupné z xxxxx://xx-xx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxx [citace k 16.03.2020].
postavení této osoby. Odborné znalosti takové osoby tedy nehrají roli, neboť v případě jejich zohlednění by byl brán ohled na subjektivní postavení osoby, a nikoli na účel smlouvy.83
S rozsudkem SDEU souhlasím, jeho argumentace se však bohužel omezila na otázku položenou předkládajícím soudem, a nebyla tudíž příliš ambiciózní ve vztahu k podobným typům řízení obecně. Jak totiž posoudit situaci, kdy by aktivity uživatele stránky na Facebooku bylo možno posoudit jako jednání za podnikatelským účelem? Zde by právě byla významnou otázka smluvního propojení mezi soukromým účtem a stránkou na Facebooku.
Obšírněji se k této obecné otázce vyjádřil generální advokát Xxxxx a uvedl, že soukromý účet a stránka na Facebooku mohou být založeny:
• dvěma samostatnými smlouvami,
• hlavní a vedlejší smlouvou, nebo
• pouze jednou smlouvou.84
V případě existence dvou samostatných smluv by byla situace jednoznačná. Uživatel by tedy mohl bez problémů uplatnit nároky ze svého soukromého účtu, protože ten neužíval k výdělečným účelům. Stejný závěr by se pravděpodobně uplatnil i v případě existence smlouvy hlavní (soukromý účet) a vedlejší na ni navázané (stránka), neboť takto vzniklý akcesorický vztah by nemohl změnit soukromou povahu smlouvy hlavní. Jiný závěr by však bylo nutno dovodit při existenci pouze jedné smlouvy. V tomto případě by musel soud vyhodnotit celkový podnikatelský účel, a pokud by nebyl zanedbatelný, nepříslušela by takovému uživateli, v souladu s rozsudkem ve věci Xxxxxx, spotřebitelská jurisdikční ochrana.85
Právě smluvní povaha soukromého účtu a stránky na Facebooku je dle mého názoru stěžejní otázkou z hlediska spotřebitelské jurisdikční ochrany, a SDEU ji obecně bohužel neřešil. Pouze tedy oddálil rozhodnutí o této otázce do budoucna, neboť vnitrostátní soudy k ní pravděpodobně budou přistupovat značně odlišně, což zapříčiní nejednotnost v judikatuře jednotlivých členských států.
83 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, C-498/16 – Schrems, body 39 až 41.
84 Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxx přednesené dne 14. listopadu 2017, věc C-498/16, Xxxxxxxxxx Xxxxxxx, body 54 a 57.
85 Ibid., body 54 až 59.
Spory z užívání sociálních sítí budou v budoucnu pravděpodobně z důvodu neustále se zvyšujících požadavků na ochranu osobních údajů na denním pořádku. Bude tedy zajímavé sledovat, jakým směrem se judikatura SDEU v této oblasti vydá.
U investičních služeb je situace do značné míry podobná situaci při využívání sociálních sítí. Rozdíl je v tom, že investiční služby jsou vždy využívány za účelem dosažení finančního zisku, zatímco sociální služby mohou sloužit i k ryze neziskovým účelům. I u investičních služeb se proto vyskytla otázka, zda může být fyzická osoba při jejich využívání spotřebitelem.
SDEU se ve věci C-208/18 – Petruchová86 k této problematice vyjádřil. Při posuzování, zda může být fyzická osoba účastnící se trhu s cennými papíry prostřednictvím třetí osoby spotřebitelem ve smyslu Brusel I bis, posuzoval zejména následující skutečnosti:
• odborné znalosti fyzické osoby,
• výši investované částky, celkový zisk z provedené investice a její význam z hlediska celkových příjmů fyzické osoby,
• rizikovost investičních služeb,
• počet a pravidelnost provedených investic,
• vliv pojmosloví směrnice o trzích finančních nástrojů – profesionální/neprofesionální
klient na kvalifikaci spotřebitele dle Brusel I bis.
U všech těchto skutečností SDEU shledal, že nemají vliv na posouzení, zda je fyzická osoba spotřebitelem při využívání investičních služeb. Níže se jednotlivým skutečnostem budu věnovat blíže.
Postavení fyzické osoby ve smlouvě je nutno posuzovat s ohledem na povahu a účel této smlouvy, nikoli tedy s ohledem na znalosti či zkušenosti fyzické osoby v dané oblasti. Pokud tedy fyzická osoba uzavírá smlouvu za nikoli profesionálním či podnikatelským účelem, není její subjektivní postavení v dané oblasti způsobilé zbavit ji spotřebitelské jurisdikční ochrany.87
Celková výše provedené investice nehraje roli. Je tomu tak z důvodu nestanovení prahové hodnoty smluvní částky pro spotřebitelské smlouvy v ustanoveních o spotřebitelské jurisdikční ochraně.
86 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, C-208/18 – Petruchová.
87 Ibid., bod 54.
Relevantní není ani výše zisku z provedené investice. Fyzická osoba by totiž nemohla dopředu vědět, zda zisk z provedené investice bude ve výši přesahující určitou prahovou hodnotu či nikoli, neboť výše zisku či ztráty z provedené investice je nejistá a souvisí s investičním rizikem.88
Spotřebitelská jurisdikční ochrana by proto záležela do značné míry na náhodě. Podíl příjmu fyzické osoby z investice na jejích celkových příjmech není rovněž relevantním. Opačný závěr by totiž vedl k diskriminaci méně movitých investorů v porovnání s těmi movitějšími.89
Výše uvedené závěry jsou tedy v souladu se základním cílem Brusel I bis, kterým je předvídatelné určení mezinárodní příslušnosti.90 Opačné závěry totiž nemají legislativní oporu a byly by potenciálně nahodilé či diskriminační.
Rizikovost investičních služeb nemůže ovlivnit postavení spotřebitele. Je tomu tak z toho důvodu, že Brusel I bis nevyžaduje, aby spotřebitel jednal např. s náležitou péčí či obezřetně. Opačný závěr by měl za důsledek ztrátu postavení spotřebitele i pro řadu dalších smluvních typů (obecně např. pro všechny aleatorní smlouvy). Právě rizikovost uzavíraných smluv pro spotřebitele je přitom jedním z důvodů pro poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany.91
Počet a pravidelnost prováděných investic prostřednictvím třetí osoby je rovněž bez relevance, neboť účel uzavřené smlouvy je nutno posuzovat k okamžiku uzavření smlouvy. Na účel smlouvy je proto nutno nahlížet statickým přístupem, a odmítnout možnou ztrátu postavení spotřebitele v čase v souvislosti s prováděným smluvním plněním. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou právní jistoty. Za určitých výjimečných okolností však není vyloučeno uplatnění dynamického přístupu, který umožňuje přehodnocení postavení spotřebitele v dané smlouvě v čase.92, 93
Ve směrnici o trzích finančních nástrojů nalezneme rozlišení mezi profesionálními a neprofesionálními klienty. Neprofesionálního klienta potom směrnice o trzích finančních nástrojů chrání zvláštními ustanoveními jako slabší smluvní stranu. Pojmy spotřebitel a neprofesionální klient se však liší a není možno je proto ztotožňovat. Neprofesionálním klientem
88 Ibid., bod 51.
89 Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxxx Xxxxxxx, přednesené dne 11.04.2019, věc C-208/18 – Xxxxxxxxxx,
bod 52.
90 Recitál 15 Brusel I bis.
91 Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxxx Xxxxxxx, přednesené dne 11.04.2019, věc C-208/18 – Xxxxxxxxxx,
body 54 až 58.
92 V podrobnostech Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxx přednesené dne 14. listopadu 2017, věc
C-498/16 – Schrems, body 35 až 41.
93 Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxxx Xxxxxxx, přednesené dne 11.04.2019, věc C-208/18 – Xxxxxxxxxx,
body 50 až 52.
totiž může být i právnická osoba a rovněž i osoba, která investiční smlouvu uzavírá za účelem své výdělečné nebo profesionální činnosti. Odlišný je také účel ochrany spotřebitele a neprofesionálního klienta. Statut neprofesionálního klienta je spojen především se zvláštní ochranou spojenou s poskytováním informací vztahujících se k dané investici.94
Druhým subjektem, který vystupuje ve spotřebitelských smlouvách, je smluvní partner. Z definice v článku 17 Brusel I bis explicitně nevyplývá, že by smluvní partner musel být profesionálem. Z celé řady skutečností je však zřejmé, že tomu tak být musí. Čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) je spojen s poskytnutím určitého splátkového financování za účelem koupě movité věci, u něhož je pravděpodobné, že bude poskytováno výhradně profesionály. Čl. 17 odst. 1 písm. c) se potom výslovně vztahuje pouze na smluvního partnera, který provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost, neboť vyžaduje provozování této činnosti v členském státu bydliště spotřebitele nebo zaměření této činnosti smluvního partnera na členský stát bydliště spotřebitele.95
Smluvním partnerem ve smyslu Brusel I bis tedy nemůže být spotřebitel, který by uzavíral smlouvu s jiným spotřebitelem.96, 97 Takové řešení je logické a vyhovující požadavku na restriktivní výklad jurisdikční ochrany spotřebitele. V případě, kdy by se za smluvního partnera dal považovat i jiný spotřebitel, by mohlo dojít k paradoxní situaci, jelikož by bylo mezinárodně příslušných více soudů. I smluvní partner, který by byl zároveň spotřebitelem, by se totiž mohl dovolávat mezinárodní a místní příslušnosti soudu členského státu svého bydliště.98 Tím by se situace výrazně zkomplikovala a byl by popřen základní smysl a účel Brusel I bis, kterým je předvídatelné určení mezinárodně příslušného soudu.99
Spotřebitel je chráněn, pouze pokud vystupuje na straně poptávky, nikoli nabídky (např. případ, kdy spotřebitel prodává obnošené oblečení do tzv. Second Handu100). V opačném případě mu nenáleží spotřebitelská jurisdikční ochrana. Spotřebitelská jurisdikční ochrana se tedy poskytne
94 Ibid., 84 až 88.
95 XXXX, X. a XXXXXXX, X. in op cit. č. 34. s. 465.
96 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 473, 474.
97 A contrario např. z např. z rozsudku Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 5. prosince 2013, C-508/12 –
Xxxxxxx, bod 27.
98 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 475.
99 Viz recitál 15 Brusel I bis.
100 Obchod s obnošeným oblečením.
pouze ve vztazích B2C. Z režimu spotřebitelské jurisdikční ochrany jsou tedy vyloučeny vztahy
C2B, C2C a B2B.101
Staudinger však a priori spotřebitelskou jurisdikční ochranu ve vztazích C2B nevylučuje. Připouští ji pro případ, kdy spotřebitel (vystupující na straně nabídky) uzavře smlouvu s podstatně silnějším smluvním partnerem.102
Vedle spotřebitele a smluvního partnera často přímo ve spotřebitelských smlouvách, popřípadě při jejich uzavírání vystupuje ještě jeden subjekt - zprostředkovatel. Jeho úkolem je pro jednu ze stran spotřebitelské smlouvy zprostředkovat její uzavření, za což následně obdrží plnění. Ve velké většině případů bude tento zprostředkovatel zprostředkovávat uzavření spotřebitelské smlouvy za úplatu od smluvního partnera. Xxxx bude poskytovat své know-how a prostředky k tomu, aby jeho prostřednictvím smluvní partner mohl se spotřebitelem uzavřít smlouvu.
Typickým příkladem je systém zprostředkování ubytovacích služeb společností Booking, se kterým se již většina z nás při cestách do zahraničí osobně setkala. Tato společnost poskytuje jednotlivým ubytovacím zařízením služby v podobě inzerce jejich ubytovacích kapacit na svých internetových stránkách. Za tyto služby následně od poskytovatele ubytovacích služeb obdrží určité procento z hodnoty uskutečněné rezervace. Samotný spotřebitel za uzavřenou příkazní smlouvu zprostředkovateli nic přímo neplatí.103
Pokud bychom vztah mezi spotřebitelem a zprostředkovatelem posuzovali pouze prizmatem hmotného práva (např. českého), mohli bychom dospět k závěru, že zde existují 3 dvoustranné oddělené smluvní vztahy. Mezi spotřebitelem a smluvním partnerem, spotřebitelem a zprostředkovatelem a smluvním partnerem a zprostředkovatelem. Pokud by tedy chtěl spotřebitel vymáhat nároky např. ze smlouvy o poskytnutí ubytovacích služeb, mohl by žalovat pouze smluvního partnera. Ten je totiž subjektem, který poskytuje pro smlouvu charakteristické plnění. Zprostředkovatel by odpovídal pouze za řádné zprostředkování uzavření smlouvy mezi spotřebitelem a smluvním partnerem.
101 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 475.
102 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 478.
103 Všeobecné podmínky pro služby cestovního ruchu společnosti Booking.
Znění dostupné z xxxxx://xx-xx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxx [citace k 16.03.2020].
Zprostředkovatel by tedy neměl pro vymáhání nároků ze smlouvy o poskytnutí ubytovacích služeb pasivní věcnou legitimaci a existence mezinárodního prvku by se pro účely vymáhání nároků spotřebitelem posuzovala izolovaně u smluvních vztahů mezi:
• spotřebitelem a smluvním partnerem,
• spotřebitelem a zprostředkovatelem.
Interpretace dle Brusel I bis je však odlišná.
SDEU ve své rozhodovací praxi judikoval, že nezáleží na tom, kolik existuje smluvních vztahů mezi spotřebitelem, smluvním partnerem a zprostředkovatelem dle hmotného práva. Rozhodujícím je to, že zprostředkovatel svou aktivitou umožnil uzavření smlouvy mezi spotřebitelem a smluvním partnerem. Smluvním partnerem spotřebitele je tedy dle Brusel I bis i subjekt, který umožní uzavření smlouvy se smluvním partnerem, který poskytuje plnění ze spotřebitelské smlouvy. Pokud tedy např. zprostředkovatel, který má sídlo v jiném členském státu, než má spotřebitel bydliště, zprostředkuje uzavření smlouvy mezi tímto spotřebitelem a smluvním partnerem se sídlem v členském státu spotřebitelova bydliště, jsou jak zprostředkovatel, tak i smluvní partner žalovatelní v členském státě u soudu bydliště spotřebitele.104 Mezinárodní prvek se tedy do tohoto jinak jurisdikčně vnitrostátního vztahu dostane přes skutečnost, že sídlo zprostředkovatele je v jiném členském státu, než je bydliště spotřebitele.
Spotřebitel dokonce v takovém případě musí žalovat u soudu členského státu svého bydliště jak zprostředkovatele, tak i smluvního partnera. Pokud by se totiž rozhodl jeden z těchto subjektů žalovat u jiného soudu, ohrozil by tím jeden z cílů Brusel I bis, kterým je zabránění souběžných řízení a vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí.105, 106
Závěry z tohoto rozsudku však dle mého názoru nesmí být takové, že by snad bylo spotřebiteli umožněno žalovat jak zprostředkovatele, tak smluvního partnera u soudu bydliště spotřebitele na náhradu škody společně a nerozdílně. Ve výše uvedeném rozsudku totiž SDEU vycházel ze skutkového stavu a hmotného práva v původním řízení, kde rakouské právo pravděpodobně zná odpovědnost zprostředkovatele spotřebiteli i za samotné plnění smluvního partnera. Tuto možnost ponechává jednotlivým členským státům výslovně (např. u zájezdů) směrnice o souborných cestovních službách v čl. 13 odst. 1.
104 Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, C-478/12 – Maletic, body 29, 32.
105 Ibid., body 30, 31.
106 Srov. recitál 21 Brusel I bis.
Odpovědnost zprostředkovatele za samotné plnění smluvního partnera však např. český právní řád nezná. Proto by bylo nesprávné vyvozovat z rozsudku Maletic např. ten závěr, že zprostředkovatel i smluvní partner jsou solidárně odpovědní za plnění poskytnuté ze smlouvy mezi spotřebitelem a smluvním partnerem. Tak tomu, dle mého názoru, z výše uvedených důvodů není.
Rozsudek ve věci Maletic tedy pouze umožňuje spotřebiteli v případě, že zprostředkovatel a smluvní partner mají jeden bydliště v členském státu bydliště spotřebitele a druhý v jiném státu (ne nutně členském), žalovat oba v místě bydliště spotřebitele. V žádném případě to ale neznamená vyvození odpovědnosti za dané smluvní vztahy mezi spotřebitelem, smluvním partnerem a zprostředkovatelem. Tyto smluvní vztahy, jejich počet, odpovědnost za ně a případný regres je nutno kvalifikovat dle rozhodného práva.
Pokud tedy např. následně z rozhodného práva vyplyne, že zprostředkovatel není odpovědný za plnění poskytnuté spotřebiteli smluvním partnerem, měl by soud zprostředkovatele vyloučit k samostatnému řízení anebo vůči němu řízení zastavit.107
107 V případě, kdy spotřebitel podal vůči smluvnímu partnerovi i zprostředkovateli společnou žalobu.
4. Kategorie spotřebitelských smluv
Předmět smlouvy spadající do specifické kategorie smluv je další nezbytnou náležitostí k tomu, aby bylo možno smlouvu označit jako spotřebitelskou ve smyslu Brusel I bis. Je tedy jedním z definičních znaků takové smlouvy. Obecně lze spotřebitelské smlouvy pro účely Brusel I bis rozdělit do dvou kategorií – nevyžadující kritérium provozování činnosti v členském státě bydliště spotřebitele či zaměření činnosti smluvního partnera na tento členský stát108 a smlouvy, u kterých se kritérium provozování či zaměření činnosti vyžaduje.
V dikci čl. 17 bodu 1 Brusel I bis nalezneme pod písmeny a), b) taxativní výčet smluv, u kterých se nezkoumá kritérium provozování či zaměření činnosti. Druhá kategorie smluv zahrnuje všechny myslitelné smlouvy, u kterých se toto kritérium naopak vyžaduje. Výjimkou jsou smlouvy, u kterých se uplatní výlučná příslušnost soudu (čl. 24), pojistné (upraveny zvláštními pravidly v čl. 10 až 16 Brusel I bis), individuální pracovní, a rovněž dle čl. 17 odst. 3 přepravní kromě případů, kdy smlouva poskytuje kombinaci přepravy s ubytováním zahrnutým v ceně.
Výlučná příslušnost se však neuplatní např. u sporů o zaplacení smluvní ceny za věcná práva k nemovitým věcem. Ustanovení čl. 24 Brusel I bis se totiž u věcných práv uplatní pouze u sporů o vlastnictví věcných práv k nemovité věci. Určovací žaloba by tedy musela být podána u výlučně příslušného soudu, zatímco žaloba na plnění by mohla být podána u soudů členského státu dle místa spotřebitelova bydliště (v závislosti na existenci spotřebitelské smlouvy).109, 110
4.1. Smlouvy nevyžadující kritérium provozování či zaměření činnosti
Dle dikce čl. 17 odst. 1 písm. a) se jedná o koupi věcí movitých, které spotřebitel kupuje od smluvního partnera na splátky. Dikce nařízení tedy ze své věcné působnosti a contrario vylučuje koupi nemovitých věcí.
Spotřebitelská jurisdikční ochrana se rovněž neposkytne v případě splátkové úhrady za služby poskytnuté spotřebiteli smluvním partnerem a za práva duševního vlastnictví (nejsou věcmi movitými).111
108 Pro zjednodušení dále jen jako „kritérium provozovaní či zaměření činnosti“.
109 XXXX, X. in op. cit. č. 60. s. 106, 107.
110 Obdobně srov. XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 501.
111 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 494.
Dle některých autorů nelze za věci movité ve smyslu Brusel I bis považovat ani cenné papíry.112, 113 Tento názor však odporuje pojetí cenných papírů a zaknihovaných cenných papírů, které česká právní věda považuje vždy za věci movité.114 Pokud je mi známo, tak i např. německá právní věda cenný papír i zaknihovaný cenný papír považuje vždy za věc movitou. Nevím proto do jaké míry lze názory výše uvedených autorů v této věci brát za určující.115 Sám souhlasím s Čechem116 a jsem přesvědčen, že cenný papír i zaknihovaný cenný papír jsou věcí movitou. Koupě cenného papíru i zaknihovaného cenného papíru na splátky by tedy dle mého názoru měly spadat pod čl. 17 odst. 1 písm. a). Konečné posouzení této otázky však bude záležet na SDEU, který doposud povahu cenného papíru či zaknihovaného cenného papíru jako věci movité neřešil. Vzhledem k autonomnímu výkladu pojmů v Brusel I bis, tedy bez ohledu na znění vnitrostátních předpisů, není vyloučena možnost, že SDEU skutečně cenné papíry a zaknihované cenné papíry nebude považovat za věci movité. Vzhledem k výše uvedenému to však nepovažuji za příliš pravděpodobné.
Do kategorie smluv nevyžadujících kritérium provozování či zaměření činnosti spadají rovněž dle čl. 17 odst. 1 písm. b) Brusel I bis půjčky návratné ve splátkách nebo jiné úvěrové obchody uzavřené za účelem financování koupě movitých věcí. Toto ustanovení tedy chrání spotřebitele pouze u tzv. účelových půjček nebo úvěrů. Ze smlouvy o půjčce či úvěru proto musí být patrné, za účelem koupě jaké movité věci byly peněžní prostředky poskytnuty. V případě neúčelových půjček či úvěrů se proto spotřebiteli jurisdikční ochrana podle tohoto ustanovení neposkytne. Ten by totiž nemusel naložit s prostředky za účelem koupě věcí movitých, nýbrž by s nimi mohl naložit libovolným způsobem.117
Dikce čl. 17 odst. 1 písm. a), b) tedy poskytují ochranu pasivnímu i aktivnímu spotřebiteli. Pasivní spotřebitel je takový, který aktivně nevyhledává smluvního partnera, nespadajícího pod kritérium provozování či zaměření činnosti. Aktivní spotřebitel naopak sám takového smluvního partnera z vlastní iniciativy vyhledává. To je rozdílem oproti kategorii smluv, u kterých se kritérium provozování či zaměření činnosti ve vztahu k uzavřené smlouvě vyžaduje. Tyto smlouvy totiž
112 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 494.
113 Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxxxxx, přednesené dne 03.09.2014, věc C-375/13 – Xxxxxxx, bod 27.
114 XXXX, X. in ČERNÁ, Xxxxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxx XXXXXXXXXX a Xxx XXXXX. Obchodní právo: podnikatel, podnikání, závazky s účastí podnikatele. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-333-4. s. 335.
115 I s ohledem na absenci odůvodnění tohoto názoru. Szpunar jej neodůvodňuje vůbec a Staudinger pouze odkazem na rozsudky rakouských soudů, ke kterým bohužel nemám přístup.
116 XXXX, X. in op. cit. č. 114. s. 335.
117 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 479, 480.
chrání pouze pasivního spotřebitele.118 Rozdíl mezi aktivním a pasivním spotřebitelem se však do značné míry v důsledku rozsudku SDEU ve věci C-218/12 – Emrek119 setřel.120, 121
V souvislosti se současným zněním článku 17 písm. c) Brusel I bis, které poskytuje spotřebitelskou jurisdikční ochranu u téměř všech druhů smluv, si někteří kladou otázku, zda by de lege ferenda nebylo vhodné písm. a), b) z dikce článku 17 vypustit. Není totiž vážný důvod pro to, proč zrovna koupi věcí movitých formou splácení kupní ceny nebo uvěrové financování takové movité věci nepodrobit rovněž požadavku provozování či zaměření činnosti. Vzhledem k absenci požadavku na provozování či zaměření činnosti se rovněž nabízí otázka, zda nejsou tito smluvní partneři diskriminování v porovnání se smluvními partnery, kteří neuzavírají smlouvy spadající do této kategorie.122
Představme si následující příklad. Spotřebitel s bydlištěm v České republice uzavře v Německu v autosalonu smlouvu o koupi osobního automobilu.123 V případě zakoupení automobilu na splátky bude moci spotřebitel využít spotřebitelské jurisdikční ochrany. V případě plné úhrady kupní ceny na místě však nikoli. V obou případech přitom zaplatí za osobní automobil stejnou částku. Takto koncipovaná spotřebitelská jurisdikční ochrana je proto do značné míry nelogická.
4.1.1. Minimální počet a výše splátek
Otázkou, zda se vyžaduje určitý minimální počet splátek ve vztahu ke kupní ceně předmětu koupě, se zabýval SDEU ve svém rozsudku ve věci C-150/77 – Xxxxxxxx.124 Zde SDEU dovodil, že podnikající právnické osobě kupující stroj na 2 splátky, prostřednictvím vystavených směnek, zvláštní ochrana dle ustanovení Bruselské úmluvy nepřísluší. SDEU však toto pravidlo vztáhl pouze na podnikající právnické osoby, jelikož před vydáním tohoto rozsudku nebylo postaveno na jisto, zda ochrana podle ustanovení Bruselské úmluvy nepřísluší i podnikající právnické osobě. Tento rozsudek považuji tedy spíše než za stanovení pravidla určitého minimálního počtu splátek za ujasnění, že ochrana těchto zvláštních jurisdikčních pravidel chrání pouze spotřebitele.
S ohledem na výše uvedené mám tedy za to, že fyzické osobě přísluší ochrana spotřebitelského práva při uzavření kupní smlouvy se splátkovou úhradou kupní ceny při jakémkoli počtu těchto
118 KYSELOVSKÁ, T. in op. cit. č. 5. s. 229.
119 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 17. října 2013, C-218/12 – Emrek.
120 Viz níže kapitola 5.4. příčinná souvislost mezi zaměřením činnosti a uzavřením spotřebitelské smlouvy.
121 V podrobnostech srov. XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 511 až 513.
122 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 480.
123 Autosalon nezaměřuje svou činnost na Českou republiku.
124 Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. června 1978, C-150/77 – Xxxxxxxx.
splátek (z logiky věci minimálně dvou) i jejich libovolné výši. Typicky se přitom bude jednat alespoň o 3 splátky. Stejné závěry se uplatní i u kategorie smluv dle čl. 17 odst. písm. b), kde půjčená či úvěrovaná částka nesmí být rovněž vrácena v jedné platbě.125, 126
4.1.2. Držba a výhrada vlastnického práva
Za spotřebitelskou smlouvu dle Brusel I bis lze však rovněž považovat pouze takovou koupi movité věci na splátky nebo její úvěrové financování, kdy je držba k movité věci na kupujícího převedena před uhrazením poslední splátky kupní ceny movité věci. Dle SDEU je tedy spotřebitelská jurisdikční ochrana poskytnuta pouze u splátkového či uvěrového financování kupní ceny, které neskončí ještě před převedením držby k dané movité věci na kupujícího.127
Jak tomu bude nicméně v případě, kdy kupující fyzická osoba uzavře kupní smlouvu na splátky a bude na ni převedena držba před splacením kupní ceny, avšak bude zároveň ujednána výhrada vlastnického práva k předmětu koupě? Vyžaduje výše uvedené judikatura pouze převedení držby, nebo i samotného vlastnického práva před úhradou poslední splátky kupní ceny?
Domnívám se, že případné smluvní ujednání výhrady vlastnického práva k předmětu koupě nebude mít vliv na poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany kupujícímu. Pokud by tomu tak nebylo, byla by jurisdikční ochrana spotřebitele vyloučena i např. pro případy nákupu movité věci formou finančního leasingu, což považuji za absurdní.128 Ujednáním výhrady vlastnického práva k předmětu koupě by totiž smluvní partner mohl velmi jednoduše vyloučit uplatnění spotřebitelské jurisdikční ochrany.
4.2. Smlouvy vyžadující kritérium provozování či zaměření činnosti
Druhou kategorií spotřebitelských smluv vymezených v Brusel I bis jsou smlouvy, výčet jejichž předmětů není uzavřený. Tím se liší od první kategorie, kde jsou předměty smluv vymezeny taxativně. Může se tudíž jednat o smlouvy pojmenované hmotným právem, nebo nepojmenované (inominátní). Jako příklad je možno uvést poskytnutí ubytovacích služeb, souborných cestovních služeb, koupi movité věci bez splátkové úhrady kupní ceny či poskytnutí služeb na sociálních sítích.
125 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 495.
126 Opačný názor zastává Chlebcová. Domnívá se, že u smluv kategorie čl. 17 odst. 1 písm. b) může být částka vrácena i jednorázově. Dostupné z xxxxx://xx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxx/xx00/xxx/xxx/xxxxx/00.xxxx [citace k 16.03.2020]
127 Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 27. dubna 1999, C-99/96 – Mietz, bod 31.
128 Srov. XXXXXXXXXX, X. in. op. cit. č. 5. s. 229.
U všech těchto smluv je nicméně nutné splnit předpoklad stanovený v čl. 17 bodu 1. písm. c) Brusel I bis, a to kritérium provozování či zaměření činnosti, přičemž takto uzavřená smlouva musí spadat do rozsahu těchto činností.
4.2.1. Provozování činnosti v členském státě
Pojem provozování profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, ve kterém má spotřebitel bydliště nečiní potíže. Rozumí se jím veškeré případy, kdy má smluvní partner v členském státě bydliště spotřebitele své bydliště129 nebo pobočku. Provozování činnosti se však neomezuje pouze na tyto případy. Zakládat jej může rovněž např. samotné poskytování služeb v členském státu bydliště spotřebitele.130
Pojem zaměření činnosti však tak jednoznačný není a je nutno se jím blíže zabývat.
4.2.2. Zaměření činnosti na členský stát
Kritérium zaměření činnosti bylo zavedeno až s přijetím Brusel I, a to s ohledem na rozvoj nových komunikačních prostředků a vývoj elektronického obchodu. Cílem bylo poskytnout spotřebiteli vyšší míru ochrany v porovnání s Bruselskou úmluvou, která vyžadovala, aby smluvní partner učinil zvláštní nabídku přímo spotřebiteli nebo, aby zaměřil reklamu na členský stát bydliště spotřebitele. Po spotřebiteli se pak vyžadovalo, aby v tomto státě uskutečnil právní kroky nezbytné k uzavření smlouvy.131 Toto znění tak zákonodárce EU nově nahradil podmínkami, jež se nově vztahují pouze na smluvního partnera.132 Zvýšená spotřebitelská jurisdikční ochrana byla tedy prosazena i přes odpor sektoru elektronických obchodníků, kteří argumentovali potenciálním zastavením rozvoje elektronického obchodu v EU. Zákonodárce EU naopak argumentoval podpořením růstu tohoto sektoru, neboť spotřebitel, mající vyšší jistotu svého domácího sudiště, bude více ochoten nakupovat přes internet.133
Smlouvy uzavřené přes internet se vyznačují tím, že smluvní partner většinou vyžaduje zaplacení smluvní ceny předem. Spotřebitel je tedy s ohledem na tuto praxi ještě více zranitelnější, neboť je to smluvní partner, který obdrží smluvní plnění jako první.134
129 K pojmu bydliště viz níže kapitola 6.2.
130 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 502.
131 V podrobnostech k uzavření spotřebitelské smlouvy viz níže kapitola 5.
132 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, C-585/08 - Xxxxxx a Hotel Alpenhof, body 59, 60.
133 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 481, 482.
134 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 447.
SDEU se musel ve své rozhodovací praxi vypořádat s otázkou, co se pod pojmem zaměření činnosti rozumí, neboť v dikci Brusel I bis definici nenalezneme. Ve svém rozsudku ve věci C-585/08 - Xxxxxx a Hotel Alpenhof135 pak vymezil indicie, které naznačují zaměření činnosti smluvního partnera na členský stát bydliště spotřebitele. Pod těmito indiciemi se rozumí následující skutečnosti, jejichž výčet je pouze demonstrativní a přísluší vnitrostátním soudům ověřit jejich existenci v probíhajících řízeních:
• „mezinárodní povaha činnosti,
• popis cesty do sídla podnikatele s počátkem v jiných členských státech,
• použití jiného jazyka nebo měny, než jsou jazyk nebo měna, které jsou obvykle používány v členském státě, ve kterém má podnikatel sídlo s možností provést rezervaci a potvrdit ji v tomto jiném jazyce,
• uvedení telefonického spojení s mezinárodním předčíslím,
• vynaložení nákladů na službu sponzorovaných odkazů na internetu s cílem usnadnit spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech přístup na stránku podnikatele nebo jeho zprostředkovatele,
• použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, a
• uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlištěm v jiných členských státech.“136
Indicie mají tedy prokázat úmyslné zaměření smluvního partnera na členský stát bydliště spotřebitele. U tradičních forem reklam (tisk, televize, rádio) je úmysl smluvního partnera vždy přítomen. Indicie se tedy uplatní pouze ve vztahu k internetovým stránkám.137 Není přitom významné, zda jsou internetové stránky ve vlastnictví smluvního partnera či nikoli, pokud osoba, která vlastní internetové stránky jedná jménem a na účet smluvního partnera.138
Samotná dostupnost internetové stránky smluvního partnera v členském státu bydliště spotřebitele nepostačuje k tomu, aby se činnost smluvního partnera dala označit za zaměřenou na daný členský stát.139 Podstatou zaměření činnosti smluvního partnera na členský stát bydliště spotřebitele je totiž určité aktivní jednání smluvního partnera směřující k tomu, aby s ním spotřebitelé z daných
135 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, C-585/08 - Xxxxxx a Hotel Alpenhof.
136 Ibid., bod 93.
137 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 504.
138 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, C-585/08 - Xxxxxx a Hotel Alpenhof, bod 89.
139 Ibid., bod 69.
členských států uzavírali smlouvy. Pouhá dostupnost internetové stránky by tudíž popírala význam pojmu zaměření činnosti. Rozlišování mezi tzv. pasivními (neumožňujícími uzavření smlouvy přes internet) a aktivními (umožňujícími uzavření smlouvy přes internet) internetovými stránkami v tomto kontextu rovněž není určujícím hlediskem.140, 141 Je tomu tak proto, že i pouhá existence internetové stránky představuje nabídku vůči předem neurčenému počtu osob, a je tedy zamyšlená k přilákání potenciálních zákazníků.142 Při celkovém vyhodnocování, zda smluvní partner zaměřuje svou činnost na daný členský stát či nikoli, je nutno zkoumat pozitivní a negativní implikaci těchto jednotlivých indicií.
V případě jazyka jako indicie je nutné rozlišovat mezi jazyky regionálními a globálními. Internetové stránky v němčině německého smluvního partnera se budou považovat za indicii nasvědčující zaměření činnosti minimálně ještě na Rakousko a některé švýcarské kantony (protože němčina je v těchto státech úředním jazykem). Regionální znalost němčiny na území určitých států však za pozitivní indicii považovat nelze (např. Xxxxxxx Xxxxxxxxx, dánské pohraničí apod.). Jiná je situace u angličtiny, která je globálním jazykem. Pokud využívá smluvní partner ke své propagaci na internetu angličtinu, tak ta je způsobilá téměř v každém členském státu EU pozitivně indikovat zaměření tohoto smluvního partnera, neboť znalost angličtiny je v členských státech již na vysoké úrovni a mnoho obyvatel těchto států se může cítit adresovanými takovou propagací.143
U měny je pozitivní indicií umožňování platby v EUR u všech členských států s EUR jako oficiální měnou. Situace je však jiná, pokud např. český smluvní partner výslovně uvede, že přijímá platbu pouze v českých korunách. Taková indicie je naopak jednoznačně negativní.144
Indicii mezinárodní povahy činnosti je možno názorně předvést na restauračních zařízeních. Za pozitivní indicii poslouží např. prezentování ocenění Michelinská hvězda,145 popřípadě odkaz na hodnocení předchozích hostů, provedená přes portál společnosti Tripadvisor.146 Pokud smluvní partner používá doménu eu., com., org. či net., naznačuje to mezinárodní zaměření jeho činnosti. Smluvní partner by však pravděpodobně mohl relevanci této indicie snížit, pokud by prokázal, že
140 Stanovisko generální advokátky Xxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 18. května 2010, věc C‑585/08, bod 63.
141 Shodně Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, C-585/08 - Xxxxxx a Hotel Alpenhof, bod 79.
142 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 489.
143 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 491.
144 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 491, 492.
145 Nejvyšší gastronomické ocenění, které je známé po celém světě.
146 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 492.
nemohl z důvodu dostupnosti použít svou státní doménu (např. již byla obsazena). Negativní indicií je naopak použití domény konkrétního státu jako např. cz., sk. či de.147
Významným kritériem je uvedení mezinárodní klientely. Za pozitivní indicii slouží, pokud smluvní partner na svých internetových stránkách uvádí, že jeho služby již využili zákazníci z konkrétních států, popřípadě uvádí i jimi provedené hodnocení.148
Vedle indicií stanovených SDEU můžeme nalézt i některé další potenciálně významné indicie:
• smluvní partner ze třetího státu uvádí na svých internetových stránkách informace, které musí povinně uvádět pouze smluvní partneři se sídlem v členských státech (např. povinnosti ze směrnice o elektronickém obchodu),
• uvádění odkazů na různé právní řády (např. spotřebitel může odstoupit od smlouvy dle ustanovení německého občanského zákoníku),
• obsah reklamy (např. angažování známé osobnosti v určitém státě149 – Xxxxxxx Xxxx v reklamě společnosti Huawei. Taková reklama evidentně cílí na českého spotřebitele, neboť Xxxxxxx Xxxx je v České republice jednou z nejznámějších osobností).
4.2.3. Rozšíření pojmu zaměření činnosti
V rozsudku ve věci C-297/14 – Hobohm150 se SDEU zabýval smlouvou, kterou nebylo možno podřadit, dle výše uvedených indicií, pod zaměření činnosti smluvního partnera. I přes to však SDEU nalezl u této smlouvy dostatečně silnou vazbu na dříve uzavřenou spotřebitelskou smlouvu, ve které smluvní partner vystupoval jako zprostředkovatel. Tato vazba spočívala ve skutečnosti, že později uzavřená smlouva měla umožnit dosažení hospodářského cíle původně uzavřené spotřebitelské smlouvy.151, 152
V důsledku výše uvedeného tedy SDEU přiznal spotřebitelskou jurisdikční ochranu i u smlouvy, kterou by jinak nešlo podřadit pod kritérium zaměření činnosti. Rozšířil tím tak počet případů, u kterých se spotřebitelská jurisdikční ochrana může aplikovat. Je však nutno mít na paměti, že toto rozšíření pokrývá pouze ty smlouvy, kde pozdější smlouva (která nesplňuje kritérium
147 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 492, 493.
148 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 494.
149 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 495.
150 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 23. prosince 2015, C-297/14 – Hobohm.
151 Ibid., bod 35.
152 Smluvní partner měl zajistit na základě příkazní smlouvy dokončovací práce v bytu spotřebitele. Prodej tohoto bytu již v minulosti sám zprostředkoval. Stavební práce na bytu však nebyly dokončeny, neboť se developer dostal do finančních potíží.
zaměření činnosti) umožňuje dosažení hospodářského cíle původní spotřebitelské smlouvy. Vzhledem k těmto restriktivním podmínkám se tudíž příliš mnoho takových případů v praxi pravděpodobně vyskytovat nebude.
4.3. Vyloučení přepravních smluv
Vyloučení spotřebitelské jurisdikční ochrany pro přepravní smlouvy se týká jak přepravy osob, tak věcí. Spotřebitelé by pravděpodobně příliš mnoho přepravních smluv s mezinárodním prvkem o přepravě věcí stejně neuzavírali. Lze si však představit např. situaci, kdy se zaměstnanec stěhuje za prací z jednoho členského státu do jiného a bere si s sebou vybavení své domácnosti (skříně apod.).153
Jako důvody pro vyloučení přepravních smluv (kromě smluv o poskytnutí souborných služeb cestovního ruchu) bývají uváděny především dva. Prvním je ten, že přepravní smlouvy s mezinárodním prvkem jsou upraveny mezinárodními úmluvami,154 a vzhledem k čl. 71 Brusel I bis mají takové úmluvy aplikační přednost. Druhý argument pak spočívá v tom, že přeprava osob je uzavírána s velkým množstvím spotřebitelů, a proto by přepravci neměly být zatěžováni spotřebitelskou jurisdikční ochranou.
Xxx Xxxxxxxxxxx a Xxxxxxxx však ani jeden z těchto argumentů při bližším zkoumání neobstojí. Mezinárodní smlouvy totiž neupravují veškeré druhy přepravy osob. Neexistuje například mezinárodní úmluva, která by regulovala přepravu kombinovanou či autobusovou. Skutečnost, že přeprava osob je uzavírána s velkým množstvím spotřebitelů, pak nehraje žádnou roli, neboť většina spotřebitelských smluv je postavena rovněž na velkém množství spotřebitelů. Tato argumentace je tedy vnitřně rozporná s cílem sledovaným spotřebitelským právem, a pokud by se uplatnila i na zbylé druhy spotřebitelských smluv, byla by tím ohrožena samotná podstata spotřebitelské jurisdikční ochrany dle Brusel I bis.155
153 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 504 až 506.
154 Např. Xxxxxxxxxxxx zpráva, bod 160.
155 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 506, 507.
5. Uzavření spotřebitelské smlouvy
Dalším definičním znakem spotřebitelské smlouvy dle Brusel I bis je požadavek na její skutečné uzavření. Spotřebitelskou jurisdikční ochranu není možné poskytnout v případě pouhé předsmluvní odpovědnosti.156 Předsmluvní odpovědnost může spotřebitel žalovat dle obecných ustanovení o příslušnosti Brusel I bis. Ta jsou totiž koncipována šířeji než ustanovení spotřebitelské jurisdikční ochrany, která vyžadují uzavření smlouvy.157
V průběhu vývoje úpravy spotřebitelských smluv v Bruselské úmluvě, Brusel I a Brusel I bis se potom při uzavírání spotřebitelské smlouvy lišil požadavek na vzájemnost plnění smluvních stran, učinění nezbytných kroků k uzavření smlouvy v místě bydliště spotřebitele a příčinnou souvislost mezi uzavřením smlouvy a zaměřením činnosti.
Spotřebitelské smlouvy uzavřené za účinnosti Bruselské úmluvy musely splňovat požadavek na oboustrannost a vzájemnou podmíněnost závazků smluvních stran.158 SDEU tuto otázku opakovaně řešil ve vztahu ke klamavému příslibu smluvního partnera vyplatit spotřebiteli výhru u zásilkového obchodování.159
SDEU v rozsudku ve věci C-96/00 – Gabriel160 judikoval, že spotřebiteli přísluší spotřebitelská jurisdikční ochrana u přislíbené výhry pouze v případě, kdy u smluvního partnera zároveň objednal zboží.161 Příslib takto slíbené výhry je v tomto případě totiž nerozlučně spjat s objednávkou zboží, která je úplatná. Není přitom podstatné, zda je cena za objednávku zboží ve vztahu ke slíbené výhře ve značném nepoměru či nikoli. To, že vyplacení výhry smluvní partner ve skutečnosti podmiňoval dalšími skutečnostmi, není rovněž rozhodné, pokud u průměrného spotřebitele mohl příslib vyvolat přesvědčení, že k vyplacení výhry mu stačí objednat zboží.162
Jiný případ SDEU řešil v situaci, kdy příslib výhry nebyl podmíněn objednávkou zboží, a spotřebitel ani žádnou objednávku zboží neučinil.163 V tomto případě naopak SDEU judikoval, že se spotřebitel nemůže domáhat spotřebitelské jurisdikční ochrany, neboť se sám k žádnému
156 Culpa in contrahendo.
157 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, C-180/06 – Ilsinger, bod 57.
158 Synalagmatické závazky.
159 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 53. s. 103.
160 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 11. července 2002, C-96/00 – Xxxxxxx.
161 Vyplacení slíbené výhry smluvní partner zdánlivě podmiňoval objednáním zboží. Ve skutečnosti však vyplacení výhry bylo závislé na řadě dalších podmínek.
162 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 11. července 2002, C-96/00 – Xxxxxxx, bod 60.
163 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, C-27/02 – Engler.
plnění nezavázal.164 Spotřebitel nemůže v tomto případě být žalován smluvním partnerem. Není proto důvodné mu poskytnout zvláštní jurisdikční ochranu. Účelem spotřebitelské jurisdikční ochrany je totiž ochránit spotřebitele, nikoli umožňovat jeho obohacení.165
5.2. Překonání požadavku na synallagma
Společně s přijetím Brusel I došlo i k posunu v judikatuře ve vztahu k požadavku na synallagma ve spotřebitelské smlouvě. Ve věci C-180/06 – Ilsinger166 SDEU judikoval, že znění Brusel I pokrývá širší okruh spotřebitelských smluv než Bruselská úmluva. Z tohoto důvodu již zřejmě věcná působnost Brusel I není omezena na spotřebitelské smlouvy, kde se strany zavázaly k oboustranně podmíněnému plnění.167
„Zatímco čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy zahrnuje pouze smlouvy o poskytnutí služeb nebo movité věci, vztahuje se čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 [Brusel I] na všechny smlouvy, uzavřené mezi spotřebitelem a druhým smluvním partnerem za podmínek tohoto článku.“168
To však nic nemění na požadavku, aby smlouva byla skutečně uzavřena. Vnitrostátní soud proto musí posoudit, zda je příslib výhry možno skutečně chápat jako nabídku a následné jednání spotřebitele jako přijetí této nabídky. Toto posouzení je nutno provést z pohledu průměrného spotřebitele a jeho vnitřního přesvědčení, jaké kroky musí uskutečnit k přijetí nabídky. Pokud např. soud dovodí, že z příslibu výhry jako nabídky postačuje, aby spotřebitel odeslal smluvnímu partnerovi pouze výherní kupon bez provedení objednávky zboží, pak je odesláním výherního kuponu i uzavřena spotřebitelská smlouva. Spotřebitel se tedy nemusí zavázat k vzájemně podmíněnému plnění. V opačném případě k uzavření spotřebitelské smlouvy nedojde a spotřebitel se nemůže domoci zvláštní jurisdikční ochrany.169, 170
5.3. Uzavření smlouvy na dálku
Znění Bruselské úmluvy vyžadovalo po spotřebiteli, aby ve státu svého bydliště učinil právní kroky nezbytné k uzavření smlouvy se smluvním partnerem. S ohledem na rozvoj nových komunikačních prostředků, zejména internetu, se zákonodárce EU rozhodl tento požadavek na straně spotřebitele vypustit. U smluv uzavřených přes internet totiž může být problematické určení
164 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, C-27/02 – Xxxxxx, body 36, 37.
165 XXXX, X. in op. cit. č. 60. s. 87.
166 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, C-180/06 – Xxxxxxxx.
167 Ibid., body 49 až 51.
168 Stanovisko generální advokátky Xxxxxx Xxxxxxxxx přednesené dne 11.09.2008, věc C-180/06, bod 38.
169 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, C-180/06 – Xxxxxxxx, body 54 až 56.
170 Stanovisko generální advokátky Xxxxxx Xxxxxxxxx přednesené dne 11. září 2008, Věc C-180/06, body 60 až 62.
místa, kde došlo ke krokům nezbytným k uzavření smlouvy. Proto je nutno zajistit lepší ochranu spotřebitelů.171 Nebyl přitom schválen pozměňovací návrh č. 23 k Brusel I, který naopak vyžadoval uzavření smlouvy na dálku.172
Výše uvedené potvrdil SDEU ve věci C-190/11 – Mühlleitner,173 kde judikoval, že se nevyžaduje uzavření spotřebitelské smlouvy na dálku, avšak pouze splnění kritéria zaměření činnosti smluvního partnera a možnost podřadit uzavřenou smlouvu pod toto zaměření.174 Uzavření smlouvy na dálku přitom může být jednou z indicií zaměření činnosti. Pokud však smluvní partner zaměřuje svou činnost např. tím, že v členském státu bydliště spotřebitele inzeruje pouze televize a spotřebitel s ním následně uzavře smlouvu o koupi např. radia, nelze takovou smlouvu podřadit pod zaměření činnosti smluvního partnera.175
5.4. Příčinná souvislost mezi zaměřením činnosti a uzavřením spotřebitelské
smlouvy
Musí si však spotřebitel být vědom toho, že smluvní partner zaměřuje činnost na členský stát jeho bydliště určitým prostředkem? Jinými slovy, musí existovat příčinná souvislost mezi prostředkem použitým k zaměření činnosti a uzavřením smlouvy?
SDEU se ve věci C-218/12 – Emrek176 zabýval situací, kdy se spotřebitel nedozvěděl o smluvním partnerovi z internetových stránek, kterými smluvní partner zaměřoval svou činnost, nýbrž od svých známých. S tímto smluvním partnerem následně spotřebitel uzavřel smlouvu o koupi ojetého vozidla (prodej ojetých vozidel smluvní partner prezentoval na svých internetových stránkách). Dle SDEU by obligatorní požadavek na příčinnou souvislost mezi prostředkem použitým k zaměření činnosti a uzavřením smlouvy vyvolával komplikace v dokazování v případě, kdy by spotřebitel neuzavřel smlouvu na dálku. Spotřebitel by totiž mohl vždy tvrdit, že uzavření smlouvy předcházelo navštívení internetových stránek smluvního partnera. Smluvní partner by přitom nemohl prokázat opak.177 Uzavření smlouvy na dálku přitom dle judikatury ve věci Xxxxxxxxxxxx není předpokladem pro existenci spotřebitelské smlouvy dle Brusel I bis.
171 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, C-585/08 - Xxxxxx a Hotel Alpenhof, body
60 až 62.
172 Dokument s pozměňovacími návrhy k Brusel I; návrh č. 23 na stranách 18 a 19 dostupný
z xxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx/xxxxxx/xxxxx/xxxxxxxxxx/X0-0000-00.xxx [citace k 16.03.2020].
173 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 6. září 2012, C-190/11 – Mühlleitner.
174 Ibid., body 36 a 45.
175 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 499.
176 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 17. října 2013, C-218/12 – Emrek.
177 Stanovisko generálního advokáta Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 18.07.2013, věc C-218/12, bod 25.
Z těchto důvodů tedy SDEU judikoval, že nemusí existovat příčinná souvislost mezi prostředkem použitým k zaměření činnosti a uzavřením smlouvy. Příčinná souvislost však může představovat jednu z indicií zaměření činnosti smluvního partnera.178
178 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 17. října 2013, C-218/12 – Emrek, bod 30.
6. Zahájení řízení o nárocích ze spotřebitelských smluv a související otázky Pokud byly naplněny veškeré výše uvedené definiční znaky spotřebitelských smluv a závazek ze smlouvy nebyl jednou ze stran řádně splněn, nastává možnost druhé smluvní strany domáhat se svého nároku. Smluvní strana má k dispozici celou řadu možností, jakým způsobem se svého nároku může domoci. Může jít cestou soudního řízení, rozhodčího řízení, ADR179 či ODR.180 Níže se budu zabývat pouze zahájením soudního řízení, které je obecným způsobem řešení sporů.
Ostatní možnosti totiž vyžadují součinnost i druhé smluvní strany, popřípadě specifické smluvní ujednání (rozhodčí řízení). Na závěr této kapitoly se potom věnuji zvláštním procesním předpisům EU – nařízení o evropském platebním rozkazu a nařízení o drobných nárocích. Tato nařízení jsou v praxi u sporů ze spotřebitelských smluv s mezinárodním prvkem hojně využívána, a to vzhledem k urychlenému projednání věci, nižším procesním nákladům a přímé aplikovatelnosti ve všech členských státech.
6.1. Aktivní věcná legitimace ve vztahu k jurisdikční ochraně
Aktivní věcná legitimace je teoretický právní institut,181 který určuje, jaký subjekt je způsobilý vymáhat nároky ze smlouvy, které nebyly splněny dobrovolně. Existence aktivní věcné legitimace je tedy jedním z předpokladů úspěchu žaloby. Vyžaduje, aby subjekt, který vymáhá soudní cestou nárok, byl rovněž nositelem hmotného práva.
U smluvního partnera žádné odchylky od obecného režimu spotřebitelské právo neobsahuje, neboť v jeho prospěch nesvědčí spotřebitelská jurisdikční ochrana stanovená Brusel I bis. Smluvní partner tedy může spotřebitele buď žalovat sám, anebo postoupit svůj nárok na třetí osobu. Tím ji učiní aktivně procesně legitimovanou. S rozvojem internetového obchodování a skutečnosti, že smluvní partner vyžaduje téměř vždy celou platbu předem, však nebudou žaloby podávané smluvními partnery vůči spotřebitelům příliš časté. Smluvní partner již totiž smluvní plnění obdržel.
Jiná situace je však u spotřebitele, u kterého je vymáhání nároků ze spotřebitelských smluv podrobeno ochrannému režimu. Ten si může vybrat, zda bude smluvního partnera žalovat u soudu členského státu svého bydliště nebo u soudů bydliště smluvního partnera.
179 Alternativní řešení sporů.
180 Online řešení sporů.
181 V podrobnostech WINTEROVÁ, X. in XXXXXXXXX, Xxxxx a Xxxxx XXXXXXX. Civilní právo procesní. 8. vydání. Praha: Leges, 2015. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-076-5. s. 135, 136.
6.1.1. Nemožnost převedení jurisdikční ochrany na právnickou osobu
Otázkou, zda může právnická osoba, na kterou byla postoupena pohledávka spotřebitele ze spotřebitelské smlouvy, využít spotřebitelské jurisdikční ochrany, se zabýval SDEU ve svém rozsudku C-89/91 - Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx.182 Spornou situací bylo, zda může právnická osoba jako postupník žalovat smluvního partnera na základě postoupení pohledávky u soudu členského státu dle místa svého bydliště, či zda na ni spotřebitelská jurisdikční ochrana postoupením pohledávky nepřechází, a musí proto žalovat smluvního partnera dle obecných jurisdikčních pravidel.
SDEU judikoval, že spotřebitelskou jurisdikční ochranu je možno poskytnout pouze osobám, u kterých je tato ochrana odůvodněná jejich ekonomickou a zkušenostní nerovnováhou vůči smluvnímu partnerovi. Není ji tedy možno rozšiřovat na osoby, u kterých tato nerovnováha neexistuje. Proto se spotřebitelské jurisdikční ochrany může domáhat pouze spotřebitel, a nikoli právnická osoba na základě spotřebitelem postoupené pohledávky. U spotřebitele se rovněž vyžaduje, aby byl smluvní stranou spotřebitelské smlouvy, ze které uplatňuje nárok.183 Právnická osoba jako postupník tedy musí smluvního partnera žalovat dle obecných ustanovení o příslušnosti Brusel I bis.
Výše uvedený rozsudek považuji za naprosto správný. Pokud by totiž SDEU postupoval opačným způsobem, vystavil by smluvního partnera obrovské nejistotě. Ten by totiž nemohl ovlivnit, komu by mohl spotřebitel postoupit nároky ze spotřebitelské smlouvy.184 Spotřebitel by tak mohl postoupit svou pohledávku např. právnické osobě se sídlem kdekoli v EU. Někdy i s cílem poškodit smluvního partnera.185 Takový závěr by tedy otevřel pomyslnou bránu pro spekulativní jednání, kdy by spotřebitel mohl cíleně postupovat nároky právnické osobě do členského státu s nejvýhodnějšími jurisdikčními pravidly. Tím by docházelo k tzv. forum shoppingu. Smluvní partner by tedy byl vystaven obrovské nejistotě ve vztahu k předvídatelnosti případného sudiště a nákladům spojeným s takovými řízeními.
182 Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. ledna 1993, C-89/91 - Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx v. TVB. 183 Ibid., body 18, 19, 23, 24.
184 Případné ujednání o zákazu postoupení pohledávek by bylo pravděpodobně nekalým jednáním ze strany smluvního partnera, a tudíž i neúčinným vůči spotřebiteli.
185 Představme si situaci, kdy by například spotřebitel cíleně postoupil svou pohledávku za smluvním partnerem na druhý konec EU, než se nachází bydliště smluvního partnera. Takové jednání by evidentně bylo vedeno s cílem poškodit smluvního partnera při jeho procesní obraně.
6.1.2. Nemožnost převedení jurisdikční ochrany na fyzickou osobu
Otázkou, zda může spotřebitel vymáhat na něj postoupené nároky od jiných spotřebitelů, se zabýval SDEU ve věci C-498/16 – Schrems.186 Žalobce xxx Xxxxxxx byl spotřebitelem, který vymáhal vlastní spotřebitelské nároky vůči společnosti Facebook. Vedle toho si na sebe nechal postoupit nároky jiných spotřebitelů, které se týkaly téhož právního rámce, tedy nároků spotřebitelů z užívání soukromého účtu na Facebooku. Xxx Xxxxxxx vymáhal nároky jak spotřebitelů s bydlištěm ve stejném členském státu jako on sám, tak i v jiných členských státech a rovněž i ve třetích zemích.
SDEU musel tedy posoudit, zda při takovém postoupení nároků je zachována spotřebitelská jurisdikční ochrana i pro postupníka, který je rovněž spotřebitelem.
SDEU se ve shodě s generálním advokátem187 postavil k této otázce restriktivně a judikoval stejný závěr jako ve věci C-89/91 – Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx. Spotřebitel tedy může uplatnit spotřebitelskou jurisdikční ochranu pouze u nároků ze spotřebitelské smlouvy, ve které je sám smluvní stranou, nikoli tedy u nároků jiných spotřebitelů bez ohledu na jejich bydliště.188
6.1.3. Přechod jurisdikční ochrany
Výše uvedené případy se zabývaly právním nástupnictvím při převodu nároků ze spotřebitelských smluv. Xxxxxxx nicméně je, zda se závěry týkající se převodu dají aplikovat i na přechod, tj. případy, kdy nepřechází nárok na právního nástupce ze smlouvy, ale ze zákona. V případě, že by se totiž výše uvedené závěry týkající se převodu nároku týkaly i přechodu, mělo by to velmi nepříznivé následky např. pro pozůstalé zemřelého spotřebitele. Ti by se totiž nemohli domoci spotřebitelské jurisdikční ochrany u soudů členských států dle místa svého bydliště, a byli by proto nuceni žalovat smluvního partnera dle obecných jurisdikčních ustanovení.
Přechod nároků ze spotřebitelských smluv představuje palčivý problém. Představme si totiž např. situaci, kdy má zůstavitel v České republice 4 dědice. Těm pak napadne pozůstalost ve formě ideálních dědických podílů, každému z nich ve výši 25 % k pozůstalosti. Každý z dědiců bude mít i ideální 25% podíl k osobnímu automobilu, který zůstavitel koupil od rakouského smluvního partnera přes internet.189 Každý z dědiců má pak bydliště u jiného místně příslušného
186 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, C-498/16 – Schrems.
187 Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxx přednesené dne 14. listopadu 2017, věc C‑498/16, Xxxxxxxxxx Xxxxxxx, body 54 až 59.
188 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, C-498/16 – Schrems, bod 49.
189 Vycházejme z toho, že byly splněny všechny definiční znaky spotřebitelské smlouvy dle Brusel I bis.
vnitrostátního soudu v České republice. Může každý z dědiců využít příslušnosti soudu dle místa svého bydliště?
Pokud bychom vycházeli z judikatury ve věcech C-89/91 - Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx v. TVB a C-498/16 – Schrems, dospěli bychom pravděpodobně k závěru, že nikoli. Dědicové totiž nebyli smluvními stranami původní spotřebitelské smlouvy znějící na koupi osobního automobilu, a proto by nesplnili jednu z nezbytných podmínek k poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany.
Pokud vím, tak SDEU dosud žádný případ týkající se přechodu spotřebitelské jurisdikční ochrany neřešil. Určité vodítko však poskytl v rozsudku ve věci C-347/08 - Vorarlberger Gebietskrankenkasse.190 Tento rozsudek se sice týkal pojistného sporu, nicméně s ohledem na podobnosti zvláštní jurisdikční ochrany v systému pojistných a spotřebitelských smluv, mám za to, že lze uvažovat o analogické aplikaci i u spotřebitelských smluv.191 Pod bodem 44 SDEU uvedl:
„Naopak takový zákonný postupník nároků bezprostředně poškozeného, který může být sám považován za slabší stranu, musí mít možnost využít zvláštních pravidel pro určení soudní příslušnosti definovaných uvedenými ustanoveními. Tak tomu je zejména, jak tvrdí španělská vláda, v případě dědiců oběti dopravní nehody.“192
Požadavek slabší smluvní strany by v případě dědění byl splněn pravděpodobně vždy vyjma případů, kdy by dědila právnická osoba nebo např. stát při odúmrti. U těchto dědiců by kritérium slabší smluvní strany nemohlo být splněno, protože stát ani právnické osoby nemohou být spotřebiteli.193 Nemohli by tudíž logicky využít ani spotřebitelské jurisdikční ochrany.
Pokud by však dědicům příslušela spotřebitelská jurisdikční ochrana zůstavitele, tak bychom celý systém spotřebitelské jurisdikční ochrany výrazně zkomplikovali. V případě dědiců s bydlištěm v různých členských státech, bychom mohli dospět k situaci,194 kdy by jeden dědic žaloval smluvního partnera o část smluvního nároku odpovídajícímu jeho podílu v jednom členském státě a další dědic v jiném členském státu. Hrozilo by tudíž vážné riziko souběžných řízení v různých
190 Rozsudek ze dne 17. září 2009, C-347/08 - Vorarlberger Gebietskrankenkasse.
191 Srov. stanovisko generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxx, přednesené dne 18. května 2017, věc C-340/16, Landeskrankenanstalten-Betriebsgesellschaft – KABEG, bod 45.
192 Rozsudek ze dne 17. září 2009, C-347/08 - Vorarlberger Gebietskrankenkasse, bod 44.
193 Zvláštní ochrana u pojistných smluv je nicméně posuzována šířeji a nemusí náležet pouze fyzickým osobám.
194 Viz kapitola 6.6. žaloba v případě migrace spotřebitele.
členských státech o nárocích z totožné smlouvy, která by mohla skončit různým způsobem, a tudíž by nebyla slučitelná.195
S ohledem na toto riziko se proto domnívám, že při přechodu nároků ztrácí i fyzická osoba jako dědic zůstavitelovu spotřebitelskou jurisdikční ochranu, a musí proto žalovat smluvního partnera dle obecných jurisdikčních ustanovení. Při aplikaci opačného závěru by totiž došlo k výraznému zkomplikování celého systému, což by mohlo v praxi vyústit v souběžná řízení o nárocích z totožné smlouvy v různých členských státech a z toho plynoucí rizika vydání neslučitelných rozhodnutí.
Pojem bydliště je stěžejním institutem v celém systému spotřebitelské jurisdikční ochrany. Je totiž hraničním určovatelem, neboť určuje mezinárodně příslušný soud, kde může spotřebitel zahájit soudní řízení, popřípadě být žalován, a to bez ohledu na spotřebitelovu státní příslušnost.196 Pojem bydliště se používá jak ve vztahu ke spotřebiteli, tak ke smluvnímu partnerovi.
Bydliště fyzické osoby (i podnikající) není v Brusel I bis autonomně upraveno. Kolizní norma čl. 62 Brusel I bis proto přenechává toto posouzení právním řádům jednotlivých členských států.197 Soud, u něhož byl podán návrh na zahájení řízení, použije své právo pro určení, zda má fyzická osoba bydliště na území tohoto členského státu.198 Pokud fyzická osoba bydliště na území tohoto členského státu nemá, musí soud použít právo jiného členského státu199 pro určení, zda má fyzická osoba na území tohoto jiného členského státu své bydliště.200
Odlišná situace je u osob jiných než fyzických. U nich totiž v čl. 64 Brusel I bis nalezneme přímou, tj. autonomní definici bydliště.201 Bydlištěm osoby jiné než fyzické se přitom rozumí místo, kde má tato osoba své sídlo, ústředí nebo provozovnu.202 Vzájemný vztah sídla, ústředí a provozovny přitom není hierarchický, uplatní se všechna tři místa vedle sebe. Je pouze na výběru spotřebitele, které místo zvolí, pokud se rozhodne podat žalobu u soudů členského státu bydliště smluvního partnera (je-li tu rozdíl v místu). Sídlem se nerozumí faktické sídlo, ale sídlo uvedené v příslušném
195 Srov. recitál 21 Brusel I bis.
196 XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013.
Teoretik. ISBN 978-80-87576-84-7. s. 37.
197 XXXXXXXX, X. in op. cit. č. 196. s. 39.
198 Čl. 62 odst. 1 Brusel I bis.
199 U kterého předpokládá, že by mohla fyzická osoba mít své bydliště.
200 Čl. 62 odst. 2 Brusel I bis.
201 XXXXXXXX, X. in op. cit. č. 196. s. 40.
202 Čl. 63 odst. 1 Brusel I bis.
veřejném rejstříku.203 Specifická interpretační pravidla se potom uplatní ve vztahu k určování bydliště jiných než fyzických osob pro účely Irska, Kypru a Velké Británie.204
Bydliště je překladem anglického pojmu domicile. Pojem bydliště používaný českým zákonodárcem však může být matoucí. V českém právním řádu se totiž pojem bydliště uplatňuje pouze ve vztahu k fyzickým osobám. Rozumí se jím místo, kde se fyzická osoba zdržuje s úmyslem žít tam trvale, s výhradou změny okolností.205 Ve vztahu k právnickým osobám však český právní řád pojem bydliště nezná. Navrhuje se proto pojem domicil z anglického znění Brusel I bis nepřekládat, a používat ho jako neutrální termín.206
Různé definice bydliště fyzické osoby v jednotlivých členských státech mohou zapříčinit i situaci, kdy má fyzická osoba bydliště v jednom okamžiku ve více členských státech.207 Nejvyšší soud tuto možnost pro účely českého právního řádu připustil a judikoval, že soud se při zjištění bydliště fyzické osoby v jiném členském státu nesmí na tuto skutečnost omezit, ale musí posoudit, zda nemá fyzická osoba bydliště i v České republice.208 Existence těchto paralelních bydlišť tak může v určitých případech zvýhodnit žalující stranu, neboť ta si může vybrat z více alternativ, u kterého soudu podá žalobu.209
Vedle pojmu bydliště zná ještě český právní řád pojmy jako trvalý, přechodný a dlouhodobý pobyt, které nicméně nelze s pojmem bydliště ztotožňovat. Jedná se totiž o administrativní pojmy, užívané k evidenčním účelům. Nemusí tak nutně reflektovat skutečný vztah fyzické osoby k danému místu.210
Bydliště smluvní strany se potom vždy posuzuje k okamžiku zahájení řízení. Po tomto okamžiku již následná změna bydliště nehraje roli, a to vzhledem k zásadě perpetuatio fori.211, 212, 213
203 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 17. s. 98.
204 Čl. 63 odst. 2 Brusel I bis.
205 §80 odst.1 OZ.
206 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 17. s. 98.
207 XXXXXXXX, X. in op. cit. č. 196. s. 43.
208 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 07. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011.
209 Viz níže kapitoly o žalobách podaných spotřebitelem 6.3., smluvním partnerem 6.4. a žaloby v případě migrace spotřebitele 6.5.
210 XXXXXXXX, X. in op. cit. č. 196. s. 44.
211 XXXXXXXX, X. in op. cit. č. 196. s. 21.
212 Shodně SIMON, P. in DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. Praha: X.X. Xxxx, 2009. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-107-9. s. 3034.
213 K použití zásady perpetuatio fori se i přes absenci výslovné úpravy přiklání i ROZEHNALOVÁ, N. in op. cit.
č. 5. s. 184.
6.2.1. Neznámé bydliště spotřebitele
V praxi se soudy musí vypořádat i se situací, kdy nelze určit bydliště jedné ze smluvních stran spotřebitelské smlouvy. Nejčastěji je tomu ve vztahu ke spotřebiteli, neboť smluvním partnerem je u spotřebitelských smluv v mezinárodním právu soukromém zpravidla právnická osoba. U té pak lze bydliště určit jednoduše dle zápisu jejího sídla ve veřejných rejstřících.
Ve věci C-327/10 - Hypoteční banka214 se k neznámému bydlišti žalovaného spotřebitele vyjádřil SDEU. Dle něj musí vnitrostátní soud nejprve důsledně provést veškerá pátrání, která vyplývají ze zásady řádné péče a dobré víry, za účelem zjištění bydliště spotřebitele. Tato šetření nejprve musí soud provést ve vztahu ke svému státu, následně k dalším členským státům, a nakonec ke třetím státům. Pouze pokud nedisponuje žádnými relevantními indiciemi o bydlišti spotřebitele v některém z výše uvedených států, může založit mezinárodní příslušnost dle místa posledně známého bydliště takového spotřebitele.215
Opačný závěr by totiž mohl v určitých situacích zapříčinit zbavení smluvního partnera práva na soudní ochranu. Smluvní partner by se totiž nemohl vzhledem k neznámému bydlišti spotřebitele domoci svých práv v soudním řízení.216
6.3. Žaloba podaná spotřebitelem
6.3.1. V místě bydliště smluvního partnera
Článek 18 odst. 1 Brusel I bis umožňuje spotřebiteli žalovat smluvního partnera u soudů členského státu, kde má tento smluvní partner bydliště. Jedná se o možnost, která s sebou nepřináší spotřebiteli zvláštní ochranu, a proto v praxi není příliš využívána. Spotřebitel se však i přes to může rozhodnout, že pro něj řízení v místě bydliště smluvního partnera bude výhodnější, a proto je vhodné spotřebiteli tuto možnost ponechat. Mohlo by tomu tak být např. z důvodů lepší dostupnosti důkazních prostředků v místě bydliště smluvního partnera či výhodnějších procesních předpisů v oblasti nároků na dokazování. V minulosti byla ještě jedním z možných důvodů pro podání žaloby u soudů členského státu bydliště smluvního partnera skutečnost, že v případě i následného výkonu soudního rozhodnutí v takovém státu nebylo nutno provést exequatorní
214 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. listopadu 2011, C-327/10 - Hypoteční banka.
215 Ibid., body 42, 52.
216 Ibid., bod 45.
řízení. V Brusel I bis však již požadavek na vydání prohlášení o vykonatelnosti nenalezneme,
a proto zdůvodnění takového postupu ztratilo ještě více na relevanci.217
6.3.2. V místě bydliště spotřebitele
Mnohem častějším rozhodnutím spotřebitele tedy bude podat žalobu u soudu členského státu dle místa svého bydliště. Jedná se o nejsilnější nástroj ochrany spotřebitele v mezinárodním právu soukromém, neboť spotřebitel může vést celé řízení ve svém jazyce, podle procesních předpisů svého státu a s tím souvisejícími nižšími náklady na případné právní zastoupení.
Významnou změnu oproti Brusel I přineslo Brusel I bis, které rozšířilo jurisdikční ochranu spotřebitele nikoli pouze vůči smluvním partnerům s bydlištěm v členských státech, ale i vůči smluvním partnerům s bydlišti ve třetích státech. Tato ochrana byla rozšířena změnou provedenou v článku 18 odst. 1 Brusel I bis, do jehož dikce bylo vloženo „bez ohledu na bydliště druhé strany“. Xxxxxxxxx a Xxxxxxx toto rozšíření spotřebitelské jurisdikční ochrany označují pro smluvní partnery dokonce za „Hells Bells (AC/DC)“ a pro spotřebitele za „Xmas“.218
Je však nutno zdůraznit, že výše uvedená možnost spotřebitele podat žalobu vůči smluvnímu partnerovi ze třetí země v místě svého bydliště, se skutečně týká pouze soudu členského státu dle místa bydliště spotřebitele. Nelze ji proto rozšiřovat na třetí státy v případě podání žaloby spotřebitelem v místě bydliště smluvního partnera. Žaloby podané ve třetím státu se totiž řídí v souladu se zásadou lex fori procesními předpisy daného státu.219
6.4. Žaloba podaná smluvním partnerem
Smluvní partner si na rozdíl od spotřebitele nemůže vybrat, v jakém státu podá na spotřebitele žalobu. Čl. 18 odst. 2 Brusel I bis je v tomto jednoznačný, neboť stanoví, že smluvní partner může podat žalobu pouze u soudů členského státu, kde má bydliště spotřebitel. Spotřebitel musí mít bydliště na území členských států při uzavření smlouvy i při následném zahájení soudního řízení.220 Brusel I bis totiž nechrání spotřebitele, pokud smluvní partner uzavře spotřebitelskou smlouvu se spotřebitelem, který má bydliště ve třetí zemi nebo se do ní po uzavření spotřebitelské smlouvy následně přestěhuje. Tito spotřebitelé tedy nejsou chráněni zvláštními jurisdikčními
217 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 509, 510.
218 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 511.
219 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 509.
220 Pokud chce využít spotřebitelské jurisdikční ochrany.
normami Brusel I bis.221 Pokud má však spotřebitel bydliště v členském státu, musí jej smluvní
partner v něm i žalovat.
Výjimky z tohoto pravidla jsou tři:
• podání vzájemné žaloby,222
• uzavření prorogační dohody223,
• tzv. tichá prorogace (pokud se spotřebitel zúčastní soudního řízení mimo členský stát svého bydliště a souhlasí s jeho pokračováním).
6.5. Žaloba v případě migrace spotřebitele
Vedle tří výše uvedených výjimek je však nejasné, jak postupovat v případě, kdy se spotřebitel po uzavření smlouvy přestěhuje do jiného členského státu. Přísluší mu i v tomto novém členském státě spotřebitelská jurisdikční ochrana dle Brusel I bis nebo nikoli? Jinými slovy - může si spotřebitel, respektive smluvní partner vybrat, zda bude žalovat smluvního partnera, respektive spotřebitele u soudů nového nebo starého členského státu bydliště spotřebitele?
V odpovědi na tuto otázku je nutno se zaměřit na znění čl. 17 odst. 1 Brusel I bis. Písm. a), b) zahrnují spotřebitelské smlouvy, u kterých se nevyžaduje provozování nebo zaměření činnosti. U těchto smluv by tedy nemělo nové bydliště spotřebitele představovat zábranu v poskytnutí jurisdikční ochrany i v tomto novém bydlišti spotřebitele.
Jiná situace však nastává u smluv dle písm. c). Bruselská úmluva u těchto smluv vyžadovala po spotřebiteli podniknutí kroků nezbytných k uzavření smlouvy v původním státu bydliště spotřebitele. Ze znění Bruselské úmluvy bychom tak mohli dovodit závěr, že na tyto smlouvy se nevztahovalo poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany při přestěhování spotřebitele do nového členského státu, protože požadavek na podniknutí kroků tuto ochranu evidentně omezoval na členský stát původního bydliště spotřebitele.224
V Brusel I a Brusel I bis již však požadavek na podniknutí nezbytných kroků k uzavření smlouvy nenalezneme. V současné dikci se nachází pouze, že uzavřená smlouva spadá pod kritérium provozování či zaměření činnosti. Vyvstává tak otázka, zda má spotřebitel, respektive smluvní
221 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 514.
222 Viz níže kapitola 6.7.
223 Viz níže kapitola 6.8.
224 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 512.
partner možnost volby, kde podá žalobu (zda v novém či původním členském státu bydliště spotřebitele), pokud smluvní partner zaměřuje svou činnost jak na původní, tak na nový členský stát bydliště spotřebitele.225
SDEU se touto otázkou ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval, a proto musíme odpověď hledat v judikatuře vnitrostátních soudů a odborné literatuře. Dle Havelky lze v judikatuře českých soudů sledovat v zásadě dvě možnosti, jakým způsobem tuto otázku řešit:226
1) soud posoudí zaměření činnosti smluvního partnera v původním členském státu bydliště spotřebitele k době uzavření spotřebitelské smlouvy. Pokud takové zaměření činnosti nalezne, dovodí jurisdikční ochranu spotřebitele i pro bydliště v jeho novém členském státu bez toho, aby zkoumal zaměření činnosti i na tento nový členský stát,227, 228
2) soud zkoumá zaměření činnosti na nový členský stát bydliště spotřebitele, a pokud zaměření činnosti na tento nový stát nenalezne, tak spotřebitelskou jurisdikční ochranu neposkytne a mezinárodní příslušnost posoudí dle alternativní příslušnosti místa plnění závazku dle čl. 7 odst. 1 Brusel I bis.229, 230
Xxxxxxx dále uvádí, že obě výše uvedená řešení mají určité nedostatky. První možnosti vytýká, že pokud dovodí spotřebitelskou jurisdikční ochranu i pro nový členský stát bydliště spotřebitele, nereflektuje vůbec systematický výklad čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 Brusel I bis. Přiznání možnosti spotřebiteli žalovat smluvního partnera i v členském státu, na který se smluvní partner svojí činnosti nezaměřuje, by popíralo význam čl. 17 odst. 1 písm. c). Druhé možnosti pak vytýká, že zkoumání zaměření činnosti na nový členský stát by mohlo vést k nahodilým závěrům, které by způsobily, že při přestěhování do některých členský států by spotřebitelská jurisdikční ochrana poskytnuta byla, zatímco při přestěhování do jiných nikoli. Takové závěry by byly chybné i vzhledem k tomu, že by zde ani v členských státech, na které by smluvní partner rovněž zaměřoval svoji činnost, neexistovala žádná souvislost mezi uzavřením smlouvy a zaměřením této činnosti. Tento závěr dle něj nemůže vyvrátit ani rozsudek ve věci C-218/12 – Emrek,231 který rozvolnil výklad ve věci příčinné souvislosti mezi uzavřením smlouvy a zaměřením činnosti.
225 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 512.
226 XXXXXXX, Xxxxx. Migrující spotřebitelé a určení mezinárodní příslušnosti v kontextu nařízení Brusel I bis. Právní rozhledy, Nakladatelství X.X. Xxxx, 2016, roč. 24, č. 18, s. 625-631. ISSN 1210-6410.
227 Usnesení OS v Hodoníně ze dne 20.03.2012, č. j. 4 C 334/2011-19.
228 Usnesení OS Praha-západ ze dne 09.12.2013, č. j. 18 C 189/2013-54. 229 Usnesení KS v Praze ze dne 13.03.2014, č. j. 30 Co 107/2014-45. 230 Usnesení KS v Praze ze dne 28.04.2015, č. j. 27 Co 155/2015-76.
231 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 17. října 2013, C-218/12 – Emrek.
Tento rozsudek však dle Xxxxxxx nelze interpretovat jako úplné vyprázdnění příčinné souvislosti mezi uzavřením smlouvy a zaměřením činnosti.232
Xxxxxxx proto prosazuje výklad, který by posuzoval zaměření činnosti na členský stát bydliště spotřebitele k okamžiku uzavření smlouvy. Při případné změně bydliště spotřebitele do jiného členského státu by pak smluvní partner nemusel žalovat spotřebitele v tomto novém členském státu. Při migraci spotřebitele by se tedy mělo postupovat dle obecných ustanovení umožňujících podat žalobu buď v místě bydliště žalovaného, nebo v místě plnění závazku ze spotřebitelské smlouvy. Xxxxxxx přitom nevylučuje ani možnost, kdy by bylo možno podat žalobu u soudů členského státu dle původního bydliště spotřebitele v době uzavření smlouvy.233
Xxxxxxxxx a Xxxxxxx jsou naproti tomu názoru, že by si spotřebitel mohl vybrat v případě, kdy se smluvní partner zaměřuje jak na původní, tak na nový členský stát bydliště spotřebitele, kde podá žalobu. Alternativně by tak mohl smluvního partnera žalovat buď u soudu členského státu dle svého původního, nebo nového bydliště. Smluvní partner naproti tomu musí vždy spotřebitele žalovat pouze u soudů nového členského státu bydliště spotřebitele. Smluvní partner si tedy na rozdíl od spotřebitele nemůže sudiště vybrat. 234
Xxxxxxxxxx s Xxxxxxxxxx a Xxxxxxxxx souhlasí, avšak možnost spotřebitele žalovat smluvního partnera v novém členském státě omezuje na případy, kdy se smluvní partner zaměřoval i na tento nový členský stát bydliště spotřebitele již při uzavření spotřebitelské smlouvy.235
Výše uvedené názory jsou beze sporu relevantní a bude záležet na SDEU, ke kterému z nich se v budoucnu přikloní. Osobně se, v případě kdy bude žalobce spotřebitel, kloním k názoru Mankowského a Xxxxxxxx. Jsem totiž přesvědčen, že spotřebiteli by možnost vést řízení v novém členském státě výrazně ulehčila život, jelikož by se nemusel účastnit řízení u soudu jiného členského státu, který by mohl být od jeho nového bydliště velmi vzdálen. V případě, že se smluvní partner svojí činností zaměřuje i na nový členský stát bydliště spotřebitele, tak zde pro smluvního partnera důvodný předpoklad, že v tomto státu může být i žalován. Dle mého názoru by tudíž v případě migrace takového spotřebitele nebylo soudní řízení pro smluvního partnera v tomto novém členském státě bydliště spotřebitele nepředvídatelné či hrubě nespravedlivé. Smluvní
232 XXXXXXX, X. in op. cit. č. 226 s. 625-631.
233 Podobně ZAVADILOVÁ, M. in Rekodifikace obchodního práva - pět let poté. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2019.
ISBN 978-80-7598-426-5. s. 394.
234 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 512, 513.
235 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 514.
partner je totiž profesionálem, který musí počítat s tím, že v okamžiku, kdy se rozhodne svou činnost zaměřovat i na jiné členské státy, bude v těchto vystaven i potencionálním soudním řízením.
V případě, kdy je žalobcem smluvní partner, se také přikláním k názoru Xxxxxxxxxxx a Xxxxxxxx, nicméně s jiným odůvodněním. Smluvní partner již dnes bude žalobcem ve spotřebitelských smlouvách pouze zřídka. U smluv uzavřených přes internet totiž smluvní partner téměř vždy vyžaduje úhradu předmětu smlouvy před jeho dodáním. Výjimky můžeme nalézt zejména u vnitrostátních spotřebitelských smluv, do kterých se mezinárodní prvek dostane vlivem změny bydliště spotřebitele po uzavření smlouvy. U těchto smluv nicméně Brusel I bis v čl. 19 odst. 3 výslovně připouští možnost ujednání prorogační dohody zakládající mezinárodní příslušnost soudů členského státu, kde mají smluvní partner i spotřebitel ke dni uzavření smlouvy společné bydliště. Pokud bychom přistoupili na interpretaci Xxxxxxx, stalo by se v podstatě ustanovení čl. 19 odst. 3 obsolentním, neboť toto ustanovení míří právě na případy, kdy se spotřebitel po uzavření smlouvy přestěhuje do jiného členského státu. Pokud se tedy chce smluvní partner vyhnout povinnosti podat žalobu na spotřebitele v členském státu jeho nového bydliště, má možnost „zafixovat“ smluvním ujednáním sudiště u členského státu, u kterého měly obě smluvní strany bydliště při uzavření smlouvy. Analogicky tento závěr na spotřebitele, dle mého názoru aplikovat nelze, neboť ten v naprosté většině případů nemůže ovlivnit znění smlouvy.
Institut vzájemné žaloby v čl. 18 odst. 3 Brusel I bis reguluje možnost spotřebitele, respektive smluvního partnera uplatnit vůči původně podané žalobě vlastní nárok. Tím je umožněno se v určitých případech vyhnout jinak obligatorní příslušnosti soudu. Vzájemná žaloba tedy nepodléhá nutnosti podat žalobu u soudů členského státu, kde má spotřebitel bydliště, v případě že se spotřebitel rozhodne žalovat smluvního partnera mimo členský stát svého bydliště. Odůvodnění tohoto postupu můžeme nalézt v tom, že zákonodárce EU chce zabránit souběžným řízením z totožných spotřebitelských smluv v různých členských státech. Rovněž v této situaci existuje již nižší potřeba chránit spotřebitele před řízením mimo členský stát jeho bydliště, neboť spotřebitel již zahájil vůči smluvnímu partnerovi řízení mimo členský stát svého bydliště.
Není však jednoznačné, zda smluvní partner nebo spotřebitel mohou podat vzájemnou žalobu i ohledně nároku, který se netýká stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba. Xxxxxxxxx a Xxxxxxx jsou toho názoru, že čl. 18 odst. 3 Brusel I bis, který upravuje vzájemné
žaloby u spotřebitelských smluv, je nutno vykládat stejně jako obecnou úpravu vzájemné žaloby v čl. 8 odst. 3 Brusel I bis. Tento vyžaduje, aby se vzájemná žaloba týkala pouze stejné smlouvy nebo skutečnosti jako žaloba původní.236, 237
Xxxxxxxxxx se naopak domnívá, že se předmět vzájemné žaloby nemusí týkat stejné spotřebitelské smlouvy jako původní žaloba. Nemusí se dle něj dokonce týkat žádné spotřebitelské smlouvy. Vzájemná žaloba však i přesto musí vykazovat k původní žalobě určitou souvislost.238
Úvodem je nutno zdůraznit, že jurisdikční pravidla stanovená čl. 18 Brusel I bis jsou kogentní. Odchýlit se od nich lze dvoustranným právním jednáním pouze ve formě prorogačních dohod dle čl. 19 Brusel I bis, který obsahuje taxativní výčet těchto možných dohod. Uzavírání těchto dohod je zároveň velmi limitováno, neboť v opačném případě by celá koncepce spotřebitelské jurisdikční ochrany byla velmi neefektivní. Smluvní partner by ji totiž mohl velmi snadno obejít smluvními ujednáními ve všeobecných podmínkách spotřebitelských smluv.239
Ač v čl. 19 Brusel I bis není výslovně uvedeno, že prorogační dohody musí splnit formální náležitosti dle čl. 25 Brusel I bis, ze systematického výkladu Brusel I bis to jednoznačně vyplývá. Hmotněprávní platnost prorogační dohody se pak řídí dle právního řádu prorogovaného soudu.240
6.7.1. Ujednané po uzavření smlouvy
Čl. 19 odst. 1 Brusel I bis reguluje prorogační dohody uzavřené až po vzniku sporu, umožňující zahájení řízení v kterémkoli členském státě. Z toho a contrario vyplývá, že pokud by prorogační dohody dle tohoto ustanovení byly uzavřeny již při uzavírání smlouvy nebo po jejím uzavření před vznikem sporu, byly by dle tohoto ustanovení neúčinné. Žádný vliv na to nemá ani skutečnost, zda byla prorogační dohoda sjednána tzv. formulářovou smlouvou či individuálně. Neúčinné by byly i dohody uzavřené s odkládací podmínkou, neboť ty by byly rovněž pouhým obcházením daného ustanovení.241
236 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 514.
237 V podrobnostech k pojmu stejná skutečnost jako u původní žaloby viz rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 31. května 2018, C-306/17 – Nothartová.
238 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 524.
239 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 515.
240 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 516.
241 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 519, 520.
Důvodem pro umožnění výběru sudiště v libovolném členském státu je skutečnost, že po vzniku sporu již bude spotřebitel daleko více ostražitý než při uzavírání smlouvy. Bude mít tedy možnost se důkladně informovat o případných následcích vyplývajících z uzavření prorogační dohody. Při uzavírání smlouvy totiž málokterý spotřebitel čte důsledně, pokud vůbec, všeobecné smluvní podmínky smluvního partnera, které jsou ještě často mnohastránkové a psané malým písmem.
Samozřejmě se nabízí otázka, proč by spotřebitel měl přistoupit na vzdání se ochrany sudiště dle místa svého bydliště. Možným důvodem pro souhlas spotřebitele může být např. ústupek ze strany smluvního partnera jako určité protiplnění za spotřebitelův souhlas (např. snížením vymáhané částky).242
6.7.2. Rozšiřující spotřebitelovu možnost volby
Článek 19 odst. 2 Brusel I bis upravuje prorogační dohody, které rozšiřují možnost spotřebitele podat žalobu i v jiných státech než jen dle čl. 18 odst. 1 Brusel I bis. Dohody dle tohoto ustanovení tedy svědčí pouze spotřebiteli, smluvní partner se proto takového sudiště nemůže dovolat. Není podstatné, zda prorogační dohoda dle tohoto ustanovení byla uzavřena při uzavření spotřebitelské smlouvy nebo až posléze, protože nijak neomezuje možnost spotřebitele podat žalobu u soudu členského státu svého bydliště. Pouze mu nabízí další možnost na výběr. Proto je stricto sensu článek 18 Brusel I bis ve své podstatě pouze jednostranně kogentní, neboť stanoví určitý minimální standard poskytnuté ochrany, kterou je možné dvoustranným právním jednáním ještě rozšířit. Chránit spotřebitele proti jeho vlastnímu zájmu by totiž postrádalo smysl.243
Xxxxxxx nicméně zůstává praktické využití této možnosti. Smluvní partner pravděpodobně příliš zájmu na rozšíření spotřebitelské jurisdikční ochrany mít nebude, neboť pro něj z toho žádné výhody neplynou. Pouze větší nejistota. Ani případné zatraktivnění smluvních podmínek pro spotřebitele touto formou oproti jiným smluvním partnerům pravděpodobně nebude hrát příliš velkou roli. Pro spotřebitele je totiž nejdůležitější především cena a kvalita zboží.244 Případný prodejní slogan: „V případě sporu ze smlouvy nás můžete žalovat u italských soudů“, by tedy pravděpodobně mnoho nových zákazníků nepřinesl.
242 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 521, 522.
243 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 521, 522.
244 XXXXXXXXX, X. a XXXXXXX, X. in op. cit. č. 2. s. 521, 523.
6.7.3. U smluv původně vnitrostátních
Poslední typ prorogačních dohod upravuje čl. 19 odst. 3 Brusel I bis. Vztahuje se na případy, kdy se původně vnitrostátní spotřebitelská smlouva přestěhováním spotřebitele nebo smluvního partnera posléze stane spotřebitelskou smlouvou dle Brusel I bis. K tomu, aby bylo možno uzavřít prorogační dohodu dle tohoto ustanovení je nutno splnit kumulativně 3 podmínky:
• obě smluvní strany musí mít při uzavírání smlouvy bydliště ve stejném členském státu,
• prorogační dohoda musí svěřit jurisdikci soudům tohoto státu,
• prorogační dohoda nesmí být v rozporu s právním řádem tohoto členského státu.
Pokud jsou splněny všechny výše uvedené podmínky, nemá případná migrace jedné ze smluvních stran po uzavření smlouvy do jiného státu vliv na mezinárodní příslušnost soudu. Ta je totiž
„zafixována“ u členského státu společného bydliště smluvních stran v době uzavření spotřebitelské smlouvy. Jak již bylo výše uvedeno v kapitole o žalobě v případě migrace spotřebitele, tuto možnost bude pravděpodobně využívat převážně smluvní partner. Pro toho by případná migrace (a s tím související změna bydliště) spotřebitele do jiného členského státu znamenala nebezpečí povinnosti žalovat spotřebitele v jiném členském státu, respektive možnosti být v takovém státu žalován. Prorogací dle tohoto ustanovení se tedy tomuto riziku může smluvní partner elegantně vyhnout.
Otázkou však zůstává, zda je nutno na tuto prorogačního dohodu aplikovat závěry SDEU z rozsudku ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98.245 V tomto rozsudku SDEU posuzoval platnost vnitrostátní prorogační dohody ve smlouvě se spotřebitelem, která určila místně příslušný soud v místě sídla obchodníka. SDEU judikoval, že taková dohoda je v rozporu se směrnicí o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a proto ji označil za neúčinnou.
S ohledem na to, že dle čl. 67 Brusel I bis má směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách přednost před ustanoveními Brusel I bis, se tedy domnívám, že prorogační dohoda dle čl. 19 odst. 3 musí být v souladu s výše uvedeným rozsudkem SDEU.
Prorogační dohodou dle tohoto ustanovení tedy nesmí být určeny vnitrostátní soudy, kde by měl smluvní partner své bydliště. V souladu s rozsudkem ve věci Pannon GSM246 by pak musel soud
245 Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA proti Xxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxxx (C-240/98) a Salvat Editores SA proti Xxxx X. Xxxxxxx Xxxxx Xxxxxx (C-241/98), Xxxx Xxxx Copano Xxxxxxx (C-242/98), Xxxxxxxx Xxxxxxxx (C-243/98) a Xxxxxx Xxxxx Xxxxx (C-244/98).
246 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 4. června 2009, C-243/08 - Pannon GSM.
platnost této prorogační dohody jako zneužívající klauzuli sám z úřední povinnosti posoudit.
Spotřebitel by tedy nemusel její platnost sám namítat.
Tuto argumentaci ještě rozvádí Xxxxxxxxx.247 Dle ní je nezbytné rovněž posoudit, zda prorogační dohoda o místní příslušnosti a prorogační dohoda o mezinárodní příslušnosti tvoří jednu, či více dohod. Prorogační dohoda o mezinárodní příslušnosti přitom může i konkludentně vyplývat z prorogační dohody o místní příslušnosti. Pokud by totiž z textu smlouvy bylo možno dovodit, že existují dohody dvě, nezapříčinila by neplanost prorogační dohody o místní příslušnosti automaticky neplatnost prorogační dohody o mezinárodní příslušnosti. Případnou neplatnost prorogační dohody o mezinárodní příslušnosti je třeba vždy posoudit individuálně, a to s ohledem na vůli smluvních stran.
Odlišný názor má Xxxxxxxxxx. Domnívá se, že prorogační dohody o mezinárodní a místní příslušnosti je nutno posuzovat jako celek, a je nutno je proto obě posoudit jako neúčinné, pokud prorogují místně příslušný soud dle sídla smluvního partnera.248
6.8. Zvláštní procesní předpisy
Zahájení běžného soudního řízení dle vnitrostátních procesních předpisů nemusí být pro spotřebitele či smluvního partnera vždy tím nejefektivnějším způsobem, jak se domoci svého práva. Je tomu tak z toho důvodu, že běžné soudní řízení bývá často zdlouhavé a finančně nákladné. Zdlouhavost je dána především skutečností, že rozhodnutí o žalobě je odvislé od nápadu soudu, který může být u některých soudů až extrémní. Určitý vliv má rovněž skutečnost, že spory s mezinárodním prvkem jsou stále svojí četností spíše marginálními, a pokud nemá příslušný soud soudce specializujícího se na tuto oblast, zabere soudci studování judikatury a předpisů mezinárodního práva soukromého daleko více času než klasický vnitrostátní případ. V určitých případech tedy mohou uplynout mezi podáním žaloby a pravomocným rozhodnutím i roky, neboť soudci většinou nejsou vázáni lhůtou, ve které mají ve věci rozhodnout.249
Finanční nákladnost je potom spojena se skutečností, že málokterý spotřebitel či smluvní partner je natolik právně znalý, aby byl schopen sám podat žalobu a následně i vést soudní řízení. Ve velké většině případů tedy i bez případné povinnosti stanovené advokátním přímusem, hledají tito právní
247 Stanovisko generální advokátky Xxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 18. května 2010, věc C-585/08, body 105 až
112.
248 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 27. s. 529.
249 Xxxxxx se nesmí dopustit pouze průtahů v řízení, což je dosti vágně stanovená povinnost.
zastoupení pro dané řízení. Případná náhrada nákladů za právní zastoupení je však spojena s velkou nejistotou odvíjející se od výsledku nalézacího a vykonávacího řízení. U sporů nízké hodnoty by proto z logiky věci hrozila rezignace na vymáhání těchto nároků z důvodu značných procesních nákladů běžného soudního řízení.
EU proto přijala specifická procesní nařízení pro nároky s mezinárodním prvkem, která umožňují vedení řízení o nárocích (nejen ze spotřebitelských smluv) i jiným způsobem než dle vnitrostátních právních předpisů. Těmito nařízeními jsou nařízení o evropském platebním rozkazu a nařízení o drobných nárocích. Oboje tato nařízení se neuplatní v Dánsku.
Nařízení o evropském platebním rozkazu není na rozdíl od nařízení o drobných nárocích omezeno maximální přípustnou výší hodnoty nároku, je proto obecným zvláštním procesním předpisem pro nesporné nároky. Nařízení o drobných nárocích je potom určeno pouze pro bagatelní spory (s hodnotou nároku ve výši nepřevyšující 5.000,- EUR), které mohou být sporného či nesporného charakteru. Mezinárodní příslušnost se stejně jako u řízení dle vnitrostátních procesních předpisů určí i u těchto nařízení dle ustanovení Brusel I bis regulující spotřebitelskou jurisdikční ochranu,250 avšak s určitými odchylkami, které uvádím níže.
U obou těchto nařízení je postaveno na jisto, že přeshraničním případem se rozumí pouze případ, kdy má alespoň jedna ze stran bydliště v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byla podána žaloba.251, 252 Vyloučeny jsou tak tedy explicitně případy, kdy by byl mezinárodní prvek v daném smluvním vztahu přítomen pouze u předmětu smlouvy.253 A contrario dle mého názoru můžeme rovněž dovodit, že tato nařízení neumožní spotřebiteli žalovat smluvního partnera, který má bydliště ve třetí zemi. Třetí země totiž není členským státem, a takový případ tedy nebude možno posoudit jako přeshraniční, který je regulovaný těmito nařízeními. Pokud tedy spotřebitel zamýšlí žalovat smluvního partnera se sídlem ve třetím státě, musí využít běžného soudního řízení, popřípadě žalovat smluvního partnera přímo ve třetím státě.
250 XXXXXXXXXX, X. in op. cit. č. 53. s. 108.
251 Čl. 3 nařízení o evropském platebním rozkazu a čl. 3 nařízení o drobných nárocích.
252 V návrhu změny nařízení o evropském řízení o drobných nárocích se počítalo s rozšířením okruhu přeshraničních případů i např. na případy, kdy je místo provádění smlouvy v jiném členském státě, přičemž strany sporu mají bydliště ve stejném členském státu jako je soud, u kterého bylo soudní řízení zahájeno. V podrobnostech str.6 návrhu.
Znění dostupné z xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXX/?xxxxXXXXX:00000XX0000&xxxxxxx [citace k 16.03.2020].
253 Tyto případy pro běžné soudní řízení považuje Xxxxxxxxxx za dostatečné pro založení aplikovatelnosti Brusel I
bis. Viz výše kapitola 1.2 o mezinárodním prvku a výklad k „der unechte Inladsfall“.
EU s cílem zvýšit informovanost smluvních stran o těchto zvláštních procesních předpisech, zpracovala na svých internetových stránkách velmi přehledné manuály popisující postup k uplatnění nároku dle těchto zvláštních procesních předpisů.254, 255 Tyto manuály jsou doplněny o veškeré nezbytné formuláře k podání samotné žaloby a provedení dalších navazujících procesních úkonů. EU se tedy i touto cestou snaží vést smluvní strany ke snižování procesních nákladů a snížit potřebu právního zastoupení. Manuály jsou zpracovány ve všech jazycích členských států EU a obsahují rovněž kontakty na spotřebitelské organizace jednotlivých členských států, které nabízející bezplatnou právní pomoc při vymáhání nároku spotřebitelem.
Výše uvedené má však za důsledek, že členské státy budou stranám sporu v těchto řízeních přiznávat náklady za právní zastoupení pravděpodobně pouze ve velmi omezeném spektru případů. Smluvní strany jsou totiž EU „vybízeny“ k provedení soudního řízení dle těchto předpisů bez právního zastoupení, neboť se jedná o řízení, která jsou standardizována pomocí formulářů a jejichž předmětem jsou buď nesporné nebo bagatelní pohledávky.
6.8.1. Nařízení o evropském platebním rozkazu
Nařízení o evropském platebním rozkazu vstoupilo v platnost k 12.12.2008, vyjma čl. 28, 29, 30 a 31. Uplatní se pouze pro spory z občanských a obchodních věcí, a to pro peněžité smluvní nároky (mimosmluvní nároky jsou tedy až na výjimky vyloučeny z věcné působnosti nařízení).256
Nařízení přitom nenahrazuje vnitrostátní předpisy o platebních rozkazech ve sporech s mezinárodním prvkem. Žalobce si tedy může vybrat, zda využije vnitrostátní, nebo evropské řízení o platebním rozkazu. Hlavní výhodou pro žalobce není skutečnost, že pokud bude postupovat podle nařízení o evropském platebním rozkazu, nebude muset takto vydané rozhodnutí podrobit exequatornímu řízení v jiných členských státech. Exequatorní řízení totiž nebude muset provést ani u exekučních titulů vydaných dle vnitrostátních předpisů o platebním rozkazu. Hlavní výhodou pro žalobce je možnost využití nařízení o evropském platebním rozkazu ve všech členských státech, neboť vnitrostátní úprava řízení o platebních rozkazech jednotlivých členských států může být značně odlišná.257
254 Manuály k nařízení o evropském platebním rozkazu.
Dostupné z xxxxx://x-xxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxx_xxx_xxxxxxx_xxxxxxxxxx-00-xx.xx [citace k 16.03.2020].
255 Manuály k nařízení o drobných nárocích.
Dostupné z xxxxx://x-xxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxx_xxxxxx-00-xx.xx?xxxxxxxxx [citace k 16.03.2020].
256 XXXXXX, U., P. in XXXXXXXX, Xxxxxx. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht: EuZPR/EuIPR : Kommentar. 4. Auflage. Köln: Xxxx Xxxxxxx, 2016. ISBN 978-3-504-47203-0. (Band II). s. 260.
257 XXXXXX, U., P. in op. cit. č. 256. s. 262.
Nařízení je postaveno na kombinaci principů nelistinného a listinného řízení. Nelistinný princip spočívá ve skutečnosti, že žalobce musí v žalobním návrhu uvést na předepsaném formuláři pouze okolnosti, na základě kterých se domáhá svého nároku, a popis důkazních prostředků k prokázání těchto okolností. Nemusí tedy soudu z vlastní iniciativy předložit žádné důkazy, dostatečným je pouze jejich popis. Listinný princip pak spočívá v povinnosti soudu posoudit oprávněnost nároku na základě takto podané žaloby. Soud tedy nevydává EPR automaticky, ale pouze pokud není žalovaný nárok zjevně neopodstatněný a formálně vadný.258
V případě, že soud shledá takto podaný žalobní návrh za nikoli zjevně neopodstatněný a jsou splněny všechny formální náležitosti, vydá EPR co nejdříve, obvykle do 30 dnů. V opačném případě žalobní návrh odmítne, popřípadě vyzve k jeho doplnění, pokud obsahuje formální nedostatky. Úpravu doručení takto vydaného EPR ponechává nařízení na vnitrostátních procesních předpisech, přičemž v čl. 13 až 15 uvádí na výběr jednotlivé možnosti. V případě řádného doručení EPR žalovanému, může žalovaný podat ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení odpor proti EPR, který nemusí být nijak odůvodněn. Lhůta je procesněprávní, žalovanému tedy postačí ve lhůtě 30 dnů od doručení EPR odpor soudu odeslat.
V případě podání odporu proti EPR řízení pokračuje dle nařízení o drobných nárocích (pokud je žalovaná pohledávka ve výši nepřevyšující 5.000,- EUR) či dle vnitrostátních procesních předpisů.259
V souvislosti s posouzením nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách vyvstala otázka, zda může vnitrostátní soud ze své iniciativy po smluvním partnerovi vyžadovat poskytnutí doplňujících informací ke smluvním ujednáním, jichž se smluvní partner dovolává, či zda soud s ohledem na čl. 7 písm. d), e) takové oprávnění nemá, a musí tedy posoudit oprávněnost nároku i bez těchto dodatečných informací.
SDEU se k této otázce vyjádřil v rozsudku ve spojených věcech C-453/18 a C-494/18 - Xxxxxxx.260 Zabýval se skutkovým stavem, kdy se předkládací soud domáhal po žalobci (smluvním partnerovi) předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru a uvedení výpočtu, na základě kterého se smluvní partner domáhal nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru prostřednictvím
258 Stanovisko generální advokátky Xxxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 31. října 2019, spojené věci C‑453/18 a C‑494/18 – Xxxxxxx, body 88 až 90.
259 XXXXXXXX, X. in op. cit. č. 53. s. 302, 303.
260 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 19. prosince 2019, spojené věci C-453/18 a C-494/18 –
Bondora.
EPR. Tyto skutečnosti předkládací soud považoval za stěžejní k posouzení, zda smlouva o spotřebitelském úvěru neodporuje ustanovením směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Žalobce tyto dokumenty odmítl předložit, neboť se domníval, že je není nutno předložit za účelem vydání EPR.261 Svůj postoj odůvodňoval jednak dikcí čl. 7 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu a rovněž ustanovením vnitrostátního španělského práva, které znělo:
„Pro podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu se použije vzorový formulář A uvedený v příloze I nařízení č. 1896/2006 [nařízení o evropském platebním rozkazu], aniž je nutné předkládat jakékoli dokumenty; tyto budou případně prohlášeny za nepřípustné.“262
SDEU předně zdůraznil, že cílem nařízení o evropském platebním rozkazu je urychlení a zjednodušení řízení o nesporných nárocích v přeshraničních případech. Tento cíl však nemůže vést ve svém důsledku k obcházení směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K obcházení by totiž v podobných případech skutečně mohlo docházet, neboť by existovalo riziko, že by spotřebitel odpor nepodal vzhledem ke své logicky nižší informovanosti o hmotném spotřebitelském právu. Hrozila by tudíž reálná možnost, že by spotřebitel nárok smluvního partnera považoval za oprávněný, i když ten by se zakládal na smluvním ujednání, které by jinak soud v běžném soudním řízení musel posoudit z úřední povinnosti jako neúčinný vůči spotřebiteli.263
Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ve spojení s nařízením o evropském platebním rozkazu tedy musí být vykládány v tom smyslu, že umožňují vnitrostátnímu soudu vyžádat si před vydáním EPR dodatečné informace od žalobce (smluvního partnera) za účelem posouzení souladu spotřebitelské smlouvy se směrnicí o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.264
6.8.2. Nařízení o drobných nárocích
Evropské řízení o drobných nárocích je řízení, které je limitováno hodnotou nároku nepřevyšující 5.000,- EUR. V České republice podobné vnitrostátní řízení neexistuje. Všechna řízení (i ta o velmi nízkých hodnotách nároku) jsou tedy vedena dle obecných procesních předpisů. Určitý
261 Ibid., body 21 až 23.
262 Ibid., bod 19.
263 Ibid., body 36, 37, 50, 51.
264 Ibid., bod 54.
prvek řízení o drobných nárocích můžeme spatřit pouze v omezení možnosti podat odvolání
a dovolání u nároků, jejichž hodnota nepřevyšuje 10.000,- Kč, respektive 50.000,- Kč.
V členských státech EU však často nějakou speciální vnitrostátní úpravu pro řízení o drobných nárocích nalezneme.265, 266 Pro taková řízení jsou pak stanoveny odlišnosti oproti běžnému řízení např. v podobě:
• přesně stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí,
• absence požadavku ústního jednání,
• absence advokátního přímusu pro takové řízení,
• povinnosti nebo fakultativnosti využití takového speciálního řízení pro uplatnění nároku,
• omezení odvolacích důvodů.
Velmi zajímavé je rovněž sledování odlišné maximální výše přípustné hodnoty nároku pro řízení o drobných nárocích dle vnitrostátních předpisů jednotlivých členských států EU. Spotřebitel či smluvní partner se proto mohou i s ohledem na maximální přípustnou výši hodnoty nároku pro konkrétní řízení rozhodnout zvolit na místo běžného soudního řízení i tyto specifické vnitrostátní předpisy pro řízení o drobných nárocích. Maximální výše přípustné hodnoty nároku dle některých vnitrostátních předpisů totiž dokonce převyšují maximální hodnotu nároku dle nařízení o drobných nárocích, která je 5.000,- EUR.
Samotné nařízení o drobných nárocích vstoupilo vyjma svého článku 25 v platnost k 01.01.2009. Stejně jako nařízení o evropském platebním rozkazu se uplatní pouze pro spory z občanských a obchodních věcí, a to pro peněžité smluvní nároky. V původním znění bylo nařízení určeno pouze pro nároky o maximální hodnotě nepřevyšující 2.000,- EUR. Tato maximální výše byla zvýšena novelizací platnou od 17.07.2017, která zvýšila maximální výši hodnoty nároků uplatňovaných v tomto nařízení na 5.000,- EUR.267
Celé řízení o drobných nárocích je značně formalizované, neboť podání žaloby a provedení všech dalších procesních úkonů probíhá prostřednictvím předepsaných formulářů. Řízení je téměř
265 Informace k právním úpravám jednotlivých členských států v oblasti řízení o drobných nárocích
dostupné z xxxxx://x-xxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxx_xxxxxx-00-xx-xx.xx?xxxxxxx0 [citace k 16.03.2020].
266 V podrobnostech k vybraným vnitrostátním řízením o drobných nárocích srov. XXXXX, X. in XXXXXXXX, Xxxxxx. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht: EuZPR/EuIPR : Kommentar. 4. Auflage. Köln: Xxxx Xxxxxxx, 2016. ISBN 978-3-504-47203-0. (Band II). s. 422 až 429.
267 Návrh na zvýšení maximální přípustné hodnoty na 10.000,- EUR nebyl přijat.
Znění dostupné z xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/XXX/?xxxxXXXXX:00000XX0000&xxxxxxx [citace k 16.03.2020].
výlučně písemné. Ústní jednání soud nařídí, pouze pokud není možné rozhodnout na základě předložených písemných důkazů nebo pokud o to některá ze stran požádá. Tuto žádost však může soud odmítnout s tím, že ústní jednání není pro rozhodnutí ve věci nezbytné. Xxxxx si proto pokládá otázku, zda toto nařízení neodporuje právu na spravedlivý proces dle čl. 6 EÚLP a judikatuře k němu.268 Požadavek na zajištění veřejného projednání věci totiž může být článkem 5 odst. 1 nařízení o drobných nárocích obejit.
V příloze k žalobnímu formuláři přiloží žalobce konkrétní důkazy, jimiž odůvodňuje svůj nárok (smlouvy, účtenky, korespondenci s protistranou apod.).269 Pokud soud shledá takto podanou žalobu za odůvodněnou, informuje o ní do 14 dnů protistranu a stanoví jí lhůtu 30 dnů k odpovědi na žalobu. V opačném případě vyzve k doplnění žaloby, nebo ji rovnou zamítne. Do 30 dnů od obdržení odpovědi žalované strany pak soud ve věci zpravidla rozhodne.270
Takto vydaný rozsudek je předběžně vykonatelný, neboť podání přípustného opravného prostředku dle vnitrostátních předpisů nemá odkladný účinek.271
268 XXXXX, X. in op. cit. č. 266. s. 432.
269 Informační portál EU k nařízení o drobných nárocích.
Dostupný z xxxxx://x-xxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxx_xxxxxx-00-xx.xx [citace k 16.03.2020].
270 Pokud si nevyžádá od stran sporu další informace či nenařídí ústní jednání (čl. 7 odst. 1).
271 XXXXXXXX, X. in op. cit. č. 53. s. 303.
Materie evropské spotřebitelské jurisdikční ochrany je velmi bohatá a její vývoj lze popsat řadou výrazů, rozhodně však ne jako stagnující. Ač SDEU opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje premisu, že spotřebiteli je nutno poskytnout jurisdikční ochranu pouze v restriktivním množství případů, můžeme v jeho rozhodovací praxi nalézt řadu rozhodnutí, která svědčí spíše o opačné tendenci.
Nejpatrněji můžeme rozšiřování spotřebitelské jurisdikční ochrany nalézt v překonání judikatury SDEU u požadavku na vzájemnou podmíněnost plnění u spotřebitelských smluv. Spotřebitelskou jurisdikční ochranu je proto možno poskytnout i u závazků z ručení, slibu či darování. Další významné rozšíření spotřebitelské jurisdikční ochrany lze spatřovat v extenzivním výkladu pojmu spotřebitel, které zahrnuje i případy, kdy fyzická osoba uzavírá smlouvu se smluvním partnerem, přičemž dané smluvní plnění může představovat významný zdroj jejích příjmů (investiční služby), či v postupném překonání požadavku na příčinou souvislost mezi uzavřením spotřebitelské smlouvy a prostředkem použitým smluvním partnerem k zaměření činnosti na členský stát bydliště spotřebitele.
Poměrně striktní omezení poskytnutí spotřebitelské jurisdikční ochrany lze naopak sledovat u případů kombinovaných smluv či převodu jurisdikční ochrany při postoupení pohledávky ze spotřebitelské smlouvy na třetí osobu.
Právě postoupení spotřebitelské jurisdikční ochrany však může být do budoucna další oblastí, ve které dojde k rozšíření spotřebitelské jurisdikční ochrany. Současný návrh směrnice EP a Rady o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů272 počítá ve svém znění s rozšířením kolektivní ochrany spotřebitele. Doposud se totiž kolektivní orgán ochrany spotřebitele může domáhat pouze zdržení se jednání smluvního partnera (případně takto hrozícího jednání), kterým smluvní partner porušuje právo EU. Nově se však navrhuje, že se orgán kolektivní ochrany bude moci pro spotřebitele domáhat po smluvním partnerovi rovněž odškodnění. Samotná pravidla pro mezinárodní příslušnost tato směrnice ale neobsahuje, orgán kolektivní ochrany tedy bude muset žalovat smluvního partnera dle obecných procesních předpisů.
272 Znění dostupné z xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:xxxx0x00-0x00-00x0-x0xx- 01aa75ed71a1.0012.02/DOC_1&format=PDF [citace k 16.03.2020].
Nicméně představa budoucí směrnice, která by umožnila postoupení spotřebitelské jurisdikční ochrany na orgán kolektivní ochrany spotřebitele již není od této koncepce příliš vzdálena, a mohla by být zavedena například pro vymáhání nároků spotřebitelů ze stejného členského státu.273
Pokud by tedy například českému orgánu kolektivní ochrany spotřebitele byly postoupeny pouze nároky spotřebitelů s bydlištěm v ČR vůči témuž zahraničnímu smluvnímu partnerovi, mohl by tento orgán tohoto smluvního partnera žalovat u soudu svého bydliště. Přešla by na něj tedy v těchto případech spotřebitelská jurisdikční ochrana.
Převod spotřebitelské jurisdikční ochrany je však ještě v současné době spíše hudbou vzdálené budoucnosti i vzhledem k tomu, že návrh směrnice o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů doposud nebyl přijat.
De lege ferenda je rovněž možno v současném systému spotřebitelské jurisdikční ochrany uvažovat o vypuštění čl. 17 písm. a), b) z dikce Brusel I bis. Tato ustanovení totiž mohou být potenciálně diskriminační vůči smluvním partnerům nabízejícím prodej movitých věcí na splátky nebo úvěrové financování takových věcí. U těchto smluvních partnerů se totiž neposuzuje kritérium provozování či zaměření činnosti.274
273 Obdobně se vyjádřila Komise ve věci C-498/16 – Schrems.
274 Viz kapitola 4.1.1. minimální počet a výše splátek.
1. Seznam použité literatury
BASEDOW, Jürgen, Xxxxxxx XXXX, Xxxxxx XXXXXXX a Xxxxx X. xx XXXXXX XXXXXXX. Encyclopedia of private international law. Cheltenham, UK: Xxxxxx Xxxxx Publishing, [2017]. ISBN 9781782547228.
XXXXX, Xxxxxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxx XXXXXXXXXX a Xxx XXXXX. Obchodní právo: podnikatel, podnikání, závazky s účastí podnikatele. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-333-4.
XXXXXX, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. Praha: X.X. Xxxx, 2009. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-107-9.
XXXX, Xxxxxxxx. Cross-border consumer contracts. New York: Oxford University Press, c2008. ISBN 9780199276547.
XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2015. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx). ISBN 978-80-7380-550-0.
XXXXXX, Xxxxxx a Xxxxx XXXXXXXXX. Brussels I bis regulation: commentary. München: Sellier European Law Publishers, 2016. European commentaries on private international law, v. 1. ISBN 978-3-504-38480-7.
XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vyd. V Praze: C.H.
Xxxx, 2013. Academia iuris (C.H. Xxxx). ISBN 978-80-7400-504-6.
XXXXXXXX, Xxxxxxxxx. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém.
Praha: Leges, 2013. Teoretik. ISBN 978-80-87576-84-7.
XXXXXXXX, Xxxxxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní obchodní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2019. Monografie (Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx). ISBN 978-80-7380-764-1.
XXXXXXXX, Xxxxxx. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht: EuZPR/EuIPR : Kommentar. 4. Auflage. Köln: Xxxx Xxxxxxx, 2016. ISBN 978-3-504-47202-3. (Band I).
XXXXXXXX, Xxxxxx. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht: EuZPR/EuIPR : Kommentar. 4. Auflage. Köln: Xxxx Xxxxxxx, 2016. ISBN 978-3-504-47203-0. (Band II).
Rekodifikace obchodního práva - pět let poté. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2019. ISBN 978-80- 0000-000-0.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx, Xxxxx XXXXXXXXX, Xxxxxx XXXXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie. 2. vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2018. ISBN 978-80-7598-123-3.
XXXXXXXXX, Xxxxx a Xxxxx XXXXXXX. Civilní právo procesní. 8. vydání. Praha: Leges,
2015. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-076-5.
2. Seznam použitých internetových zdrojů
Definice řidiče referenta
xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxx-xxxxxxxx/ [citace k 16.03.2020].
Dokument s pozměňovacími návrhy k Brusel I bis; návrh č. 23 na stranách 18 a 19
xxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx/xxxxxx/xxxxx/xxxxxxxxxx/X0-0000-00.xxx [citace k 16.03.2020].
Jenardova zpráva
xxxx://xxx.xxxx.xxx/0000/0/xxxxxxxxxx_xxxxxx_xxxxxx_X00_00.xxx [citace k 16.03.2020].
Ochrana spotřebitele v evropském mezinárodním právu soukromém (Xxxxx Xxxxxxxxx)
xxxxx://xx.xxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxx/xx00/xxx/xxx/xxxxx/00.xxxx [citace k 16.03.2020].
Posudek SDEU ze dne 07.02.2006 k výlučné či sdílené pravomoci Evropského společenství uzavřít novou úmluvu o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských
a obchodních věcech, která má nahradit stávající Luganskou úmluvu
xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx- content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:62003CV0001&from=EN [citace k 16.03.2020].
Restrictions on Jurisdiction Clauses in Consumer Contracts within the European Union by
Xxxxxxx Añoveros Terradas
xxxxx://xxxxx.xxx.xx.xx.xx/xxxxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxxx-xxxxxxx-xx-xxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxx- the-european-union/ [citace k 16.03.2020].
Xxxxxxxxxxxx zpráva
xxxx://xxx.xxxx.xxx/0000/0/xxxxxxxxxx_xxxxxxx_xxxxxxxxx_X_00_00.xxx [citace k 16.03.2020].
Smlouva o brexitu xxxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxx/xxxxx/xxxx-
political/files/consolidated_withdrawal_agreement_17-10-2019_1.pdf [citace k 16.03.2020].
Smluvní podmínky společnosti Facebook
xxxxx://xx-xx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxx [citace k 16.03.2020].
Všeobecné podmínky pro služby cestovního ruchu společnosti Booking
xxxxx://xx-xx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxx [citace k 16.03.2020].
Znění Bruselské úmluvy z roku 1968 xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-
content/EN/TXT/HTML/?uri=CELEX:41968A0927(01)&from=GA [citace k 16.03.2020].
Informační portál EU k řízení o drobných nárocích
xxxxx://x-xxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxx_xxxxxx-00-xx.xx?xxxxxxxxx [citace k 16.03.2020].
Informační portál EU k řízení o evropském platebním rozkazu
xxxxx://x-xxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxxx_xxxxx_xxx_xxxxxxx_xxxxxxxxxx-00-xx.xx [citace k 16.03.2020].
Návrh Směrnice EP a Rady o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:xxxx0x00-0x00-00x0-x0xx- 01aa75ed71a1.0012.02/DOC_1&format=PDF [citace k 16.03.2020].
3. Seznam použitých právních předpisů Právní předpisy České republiky
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících
Zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Právní předpisy Evropské unie
Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 1968 (Bruselská úmluva).
Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980 (Římská úmluva).
Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí z roku 1988 (Luganská úmluva I).
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu.
Nařízení EP a Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I).
Nařízení EP a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu.
Nařízení EP a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.
Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 2007 (Luganská úmluva II).
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů.
Směrnice EP a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách.
4. Seznam použité judikatury
Rozsudky ESD a SDEU
Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. června 1978, C-150/77 – Xxxxxxxx.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. ledna 1993, C-89/91 - Xxxxxxxx Xxxxxx Xxxxxx v. TVB.
Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3. července 1997, C-269/95 - Xxxxxxxxx
v. Dentalkit.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. dubna 1999, C-99/96 – Xxxxx.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial SA proti Xxxxx Xxxxxxxx Xxxxxxxx (C-240/98) a Salvat Editores SA proti Xxxx X. Xxxxxxx Xxxxx Xxxxxx (C-241/98), Xxxx Xxxx Copano Xxxxxxx (C-242/98), Xxxxxxxx Xxxxxxxx (C-243/98) a Xxxxxx Xxxxx Xxxxx (C-244/98).
Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. listopadu 2001, C-541/99 - Cape a Idealservice MN RE.
Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 11. července 2002, C-96/00 – Xxxxxxx. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, C-464/01 – Xxxxxx. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005, C-27/02 – Engler.
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. května 2009, C-180/06 – Xxxxxxxx.
Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 4. června 2009, C-243/08 - Pannon GSM.
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. prosince 2010, C-585/08 - Xxxxxx a Hotel Alpenhof.
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. listopadu 2011, C-327/10 - Hypoteční
banka.
Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 6. září 2012, C-190/11 – Mühlleitner. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 17. října 2013, C-218/12 – Emrek.
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. března 2013, C-419/11 - Česká spořitelna.
Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 14. listopadu 2013, C-478/12 – Maletic.
Rozsudek Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 5. prosince 2013, C-508/12 – Xxxxxxx.
Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 28. ledna 2015, C-375/13 – Kolassa. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 23. prosince 2015, C-297/14 – Hobohm. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 25. ledna 2018, C-498/16 – Schrems.
Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 31. května 2018, C-306/17 – Nothartová. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. února 2019, C-630/17 – Xxxxxxxxxxx. Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, C-208/18 – Petruchová.
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 19 prosince 2019, spojené věci C-453/18 a C-494/18 – Xxxxxxx.
Judikatura českých soudů
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 07. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011. Usnesení OS v Hodoníně ze dne 20.03.2012, č. j. 4 C 334/2011-19.
Usnesení OS Praha-západ ze dne 09.12.2013, č. j. 18 C 189/2013-54. Usnesení KS v Praze ze dne 13.03.2014, č. j. 30 Co 107/2014-45.
Usnesení KS v Praze ze dne 28.04.2015, č. j. 27 Co 155/2015-76.
Stanoviska generálních advokátů SDEU
Stanovisko generální advokátky Xxxxxx Xxxxxxxxx přednesené dne 11.09.2008, věc C-180/06 –
Xxxxxxxx.
Stanovisko generální advokátky Xxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 18. května 2010, věc
C-585/08 - Pammer a Hotel Alpenhof.
Stanovisko generální advokátky Xxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 8. září 2010, věc C-327/10
– Hypoteční banka.
Stanovisko generální advokátky Xxxxxxx Xxxxxxxxx přednesené dne 20. září 2012, věc
C-419/11 – Česká spořitelna.
Stanovisko generálního advokáta Xxxxx Xxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 18.07.2013, věc
C-218/12 – Emrek.
Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxx přednesené dne 14. listopadu 2017, věc
C-498/16 – Schrems.
Stanovisko generálního advokáta Xxxxxxxx Xxxxxxx, přednesené dne 11.04.2019, věc
C-208/18 – Petruchová.
Stanovisko generální advokátky Xxxxxxx Xxxxxxxxx, přednesené dne 31. října 2019, spojené věci C-453/18 a C-494/18 - Xxxxxxx.
Spotřebitelské smlouvy v mezinárodním právu soukromém
Spotřebitelské smlouvy v mezinárodním právu soukromém jsou regulovány celou řadou právních předpisů. Tyto předpisy můžeme obecně rozdělit na jurisdikční, kolizní a hmotněprávní. Za cíl své práce jsem si stanovil zodpovězení následujících otázek: „Jaká je charakteristika smluv v mezinárodním právu soukromém, u nichž spotřebiteli přísluší spotřebitelská jurisdikční ochrana, a jak se tato ochrana projeví při zahájení soudního řízení?“ Omezil jsem se přitom na jurisdikční předpisy EU a ESVO.
Práce je dělena do šesti kapitol. V první je představena obecná charakteristika spotřebitelské smlouvy v mezinárodním právu soukromém, tedy její definiční znaky a mezinárodní prvek. Druhá kapitola je věnována historickému vývoji dvou hlavních právních předpisů, které tvoří bruselsko- luganský režim – Brusel I bis a Luganské úmluvě II, a vývoji právní úpravy spotřebitelské jurisdikční ochrany v jejich dikcích. Ve třetí, čtvrté a páté kapitole představuji podrobně jednotlivé definiční znaky spotřebitelské smlouvy v mezinárodním právu soukromém – subjekty spotřebitelské smlouvy, jednotlivé kategorie spotřebitelských smluv a požadavek na uzavření smlouvy. Vedle obecného výkladu k jednotlivým definičním znakům rozebírám sporné otázky jako využívání sociálních sítí, zprostředkovaný podnikatelský účel či povaha cenného papíru jako věci movité. Závěrečná šestá kapitola je věnována zahájení řízení o nárocích ze spotřebitelských smluv a souvisejícím otázkám. V této kapitole se omezuji na soudní řízení, které je obecným způsobem řešení sporů. Vedle obecného výkladu se rovněž věnuji sporným otázkám jako je přechod spotřebitelské jurisdikční ochrany či žaloba v případě migrace spotřebitele.
V celé práci vycházím z judikatury SDEU, neboť ten je orgánem způsobilým k závazné interpretaci evropského práva, zahraniční anglické a německé literatury, české literatury a rozsudků českých soudů.
Klíčová slova: [spotřebitel, smluvní partner, jurisdikční ochrana spotřebitele]
Consumer contracts in private international law
Consumer contracts in private international law are regulated by several pieces of legislation. These can be generally divided into jurisdictional rules, conflict of law rules and substantive law. The aim of my thesis is to answer the following questions: "What is the characteristics of contracts in private international law, which entitle the consumer to consumer jurisdictional protection, and how does that protection manifest itself when the legal proceedings are instituted?" I have therefore confined myself to the jurisdictional rules of EU and EFTA.
The thesis is divided into six chapters. The first chapter introduces the general characteristics of the consumer contract in private international law, i.e. its specific features and the international element. The second chapter is devoted to the historical development of the two main pieces of legislation that make up the Brussels-Lugano regime - the Brussels I bis and the Lugano II Convention, and to the development of the jurisdictional rules on consumer jurisdictional protection in their wordings. In the third, fourth and fifth chapter I present in detail the specific features of the consumer contract in private international law - subjects of consumer contract, individual categories of consumer contracts and the requirement to conclude a contract. In addition to the general interpretation of the specific features, I analyse contentious issues such as the use of social networks, the mediated business purpose or the nature of a security as a movable item. The final sixth chapter is devoted to the institution of legal proceedings on the claims arising out of consumer contracts and issues related to it. In this chapter I confine myself to the court proceedings as a general method of dispute resolution. In addition to the general interpretation, I also deal with contentious issues such as the transfer of consumer jurisdictional protection or an action in the event of consumer’s migration.
In the whole thesis, I follow the case law of the CJEU, as it is a body capable of binding interpretation of the European legislation, foreign English and German literature, Czech literature and judgments of Czech courts.
Key words: [consumer, other party, jurisdictional protection of consumer]