Vysoká škola CEVRO Institut Diplomová práce Společná bezpečnostní a obranná politika po změně Lisabonské smlouvy Jakub Horský Praha 2020 Vysoká škola CEVRO Institut Katedra veřejného práva a veřejné správy Jakub Horský Studijní program: Veřejná správa...

Cílem práce je poukázat na vliv Lisabonské smlouvy, dále na změnu charakteru bezpečnostní
a obranné politiky členských států. Lisabonská smlouva vyvolala řadu změn v charakteru spolupráce mezi členskými státy, zejména v oblasti bezpečnosti. V rámci této spolupráce je základním kamenem ustanoven mezivládní charakter spolupráce. Jednotlivé unijní státy se snaží skrze mezivládní spolupráci uchránit a ubránit své národně zahraniční zájmy před vlivem jednotlivých unijních orgánů. Analytický výzkum mé práce se bude převážně zabývat hledáním případů společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde Lisabonská smlouva omezila mezivládní charakter spolupráce.

Summary

The aim of my diploma thesis is to point out the influence of the Lisbon Treaty on the change of character of security and defense policy of member states. The Lisbon Treaty has brought about a number of changes in the nature of cooperation between Member States, particularly in the field of security. The intergovernmental nature of cooperation is the cornerstone of this cooperation. Through intergovernmental cooperation, the individual EU states try to protect and defend their national foreign interests from the influence of individual EU bodies. The analytical research of my work will mainly deal with the search for cases of the Common Foreign and Security Policy, where the Lisbon Treaty limited the intergovernmental nature of cooperation.

Klíčová slova:

Lisabonská smlouva

Evropská Unie

Společná bezpečnostní a obranná politika

Bezpečnost

Key words:

Treaty of Lisbon

European Union

Common Security and Defense Policy

Security

1. Úvod

Společná obranná a bezpečnostní politika Evropské unie je již od počátku velmi kontroverzní
a diskutované téma napříč politickým spektrem. Od začátku 90. let si jednotlivé členské státy pod narůstající integrací byly více a více vědomi nutnosti koordinace jednotlivých politik, obzvláště pak v oblasti obrany a bezpečnostní. Státy si byly vědomi, že musejí tyto kroky dělat společně.

Bohužel dlouho nebyly schopny se domluvit na jednotném postupu. Spolupráce na začátku byla spíše formou nezávazných konzultací nebo setkání bez hlubší spolupráce. V tomto smyslu nastal zlom v 90. letech, kdy oficiálně vzniká společná obranná a bezpečnostní politika.¹ Nastalo tak přijetím Smlouvy o EU, která rapidně upravila a změnila takzvanou Evropskou politickou spolupráci.² Další ovlivnění této politiky přišlo skrze přijetí Lisabonské smlouvy, která společnou bezpečnostní politiku ovlivnila především institucionálně.

Samotná smlouva zavazuje jednotlivé členské státy k větší integraci i ochraně zájmů, ale pouze na mezinárodní scéně. Na druhé straně existují názory, které toto popírají. Tyto názory říkají, že smlouva vedla k silnému omezení suverenity jednotlivých členských států z toho důvodu, že výrazná většina národních pravomocí byla přesunuta na orgány EU.

Zde se otevírá možnost pro debatu, zda nově vzniklé instituty a přenos pravomocí na nadnárodní úrovni jsou plně pod kontrolou členských států³ nebo zda naopak síla a vliv bude sílit na úkor národních států. Cílem práce je popsat a komparovat vliv Lisabonské smlouvy na společnou spolupráci v oblasti obranné a bezpečnostní politice mezi členskými státy unie. Základním charakteristickým znakem této spolupráce je mezinárodní nebo také mezivládní charakter. Jednotlivé státy se skrze tento charakter snaží chránit své zájmy, tím ale ukazují plnou skepsi k úplnému sjednocení obranné a bezpečnostní politiky pod jednotnou vlajkou.

Ve své práci chci hledat případy nebo momenty, kdy Lisabonská smlouva omezila nebo znemožnila mezivládní spolupráci. Narušení této spolupráce by znamenalo zvýšení pravomoci Unie v oblasti společné obranné a bezpečnostní oblasti. Zároveň posun snahy integrace této oblasti do mezinárodního charakteru. Během práce bych rád vedl úvahu, zda při přenosu pravomocí členských států na mezinárodní úroveň, dochází k omezování výkonu národních suverenit.

Moje práce bude omezena na vyhledávání případů, které souvisejí s bezpečnostně obrannou politikou a dále to, jestli smlouva omezila výkon suverenity. Je mi jasné, že vymezení pojmu suverenity je problematické, ale v práci ho nebudu nějak více rozebírat. Samo členství státu v jakékoliv mezinárodní či světové organizaci může být automaticky bráno jako vzdání
se dobrovolně části suverenity, která může ovlivnit koncept státní suverenity. Proto bych spíše chtěl práci vést jako případovou studii postihu vlivu Lisabonské smlouvy na suverenitu v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, vlivu smlouvy na charakter spolupráce mezi státy, zda musejí členské státy jednat podle unijní politiky a nařízení, navzdory jejich národním zájmům v případě nesouhlasu.

Chci také pracovat s hypotézou, že Evropská unie je kolektivní organizace bezpečnosti. Proto si kladu tuto hypotézu a budu se snažit během práce jí potvrdit nebo naopak vyvrátit. Bude mě především zajímat vliv změn zavedené Lisabonskou smlouvou na tuto organizaci. Jako hlavní metodu pro svoji práci jsem zvolil srovnávací, tedy komparativní metodu. Tuto metodu považuji pro svoji práci ideální, protože mi umožní porovnat smlouvy v čase, a hlavně jejich změny.

Primární srovnání se bude převážně opírat a těžit z hlavních smluv a dokumentů od začátku
90. let. Diplomová práce se bude převážně zaměřovat na samotnou změnu smluv ve společné obranné a bezpečnostní oblasti a jejího případného vlivu na členské státy. Komparaci jsem si dále vybral proto, že tato metoda dokáže nejlépe zobrazit požadovaný obsah smluv, který chci zkoumat. Na začátku práce vymezím základní vývoj společné obranné a bezpečnostní politiky a její kořeny od konce 50. let. Budu se snažit co nejvíce vývoj zasadit do kontextu celé evropské integrace.

Začnu popisem situace Francouzsko-britského impulsu, dále zasedání Evropské rady v Kolíně nad Rýnem a zasedání v Helsinkách. Celému popisu chci věnovat maximálně 10 normostran. Samotná komparace a výzkum začne první smlouvou, a to Smlouvou o Evropské unii (nebo také Maastrichtská smlouva), která vstoupila v platnost v roce 1993. Smlouva poprvé konkrétně definuje společnou bezpečnostní a obrannou politiku jako jeden z pilířů EU. Dále bude pojednáno o Amsterodamské smlouvě z roku 1997, Xxxxxxx z Nice a poslední přijaté Lisabonské smlouvě. Ideálem mé práce by na konci mělo být shrnutí všech výše uvedených smluv se zaměřením, zda obsahují omezující prvky spolupráce členských zemí unie. Z tohoto závěru pak bude možné diskutovat nad tím, jestli je integrace v oblasti společné obranná bezpečnostní politiky mezivládní záležitost nebo jestli je zde potřeba zásah nadnárodního tělesa.

Dále si myslím, že toto může pomoci k rozdělením pravomocí mezi členské státy a Evropskou unii a její instituce. Srovnání smluv by mělo vést k porovnání smluvní a právní úpravy spolupráce v oblasti společné obranné a bezpečnostní politiky v průběhu formování celého procesu až do dnešní doby. Na konci mé práce bych měl být schopen říct a zhodnotit dopad Lisabonské smlouvy na charakter v oblasti společné obranné a bezpečnostní politiky a také vliv Evropské unie jako organizaci kolektivní bezpečnosti.

K posouzení vývoje Evropské unie využívám hlavně primární právo, tedy jednotlivé smlouvy, které jsem zmínil výše. Kvůli výše uvedenému tématu a aktuálnosti, se budu zdráhat používat internetové zdroje a spíše se zaměřím na konkrétní prohlášení nebo dokumenty orgánů Evropské Unie.

V poslední části práce se zamýšlím nad vztahem společné obrané a bezpečnostní politiky Unie a NATO. Tento vztah demonstruji na vybraných aspektech bezpečnostních strategiích a BGs.

2. Kořeny vývoje společné obranné a bezpečnostní politiky

První pokusy o vytvoření sofistikovaného obraného uskupení po vzoru dnešního NATO, sahají až na začátek 50. let 20. století.⁴ Primárně z důvodů Korejské krize a eskalace studené války, kdy hrozba typu Sovětského svazu donutila západní mocnosti k vybudování obranného valu. První návrhy se objevily už na počátku 50. let, ale nikdy nebyly ratifikovány. Soustavné budování můžeme pozorovat až od začátku 90. let. K tomu primárně přiměly události po skončení studené války, etnické a náboženské konflikty v Jugoslávii nebo terorismus v Evropě. Nově vznikající obrannou a bezpečnostní politiku tak můžeme do značné míry chápat jako proces osamotnění Evropské unie vůči USA.

Evropskou politiku po skončení studené války ovlivnilo několik důležitých aspektů. Jedním z hlavních byla schizofrenie až šílenství evropského prostředí. Evropa v té době byla rozdělena na dva tábory. Na europeisty a atlantisty. Jedni se přikláněli k myšlence, že se má posilovat Evropská unie, která má aktivně tvořit svoje ozbrojené složky a druzí preferovali snahu
o rozšíření NATO jako jediného garanta bezpečnosti v Evropě.⁵ Druhým klíčovým aspektem, který ovlivňoval dění, byl Balkánský poloostrov, kde vypukl skutečný konflikt na území Evropy. Válka na Balkáně ukázala neschopnost a nerozhodnost mezinárodního společenství zasáhnout a ukončit tuto válku.

Konflikt ukázal v celé kráse neefektivitu národních států zasáhnout. Na toto reflektoval v roce 2003 Xxxxxx Xxxxxx, vysoký zmocněnec pro společnou obranou a bezpečnostní politiku EU v bezpečnostní strategii, kde uvádí, že „žádná země nedokáže vyřešit složité problémy současnosti sama“.⁶ Po skončení konfliktu se ukázala další slabina společného evropského prostoru. Jednotlivé státy se nemohly dohodnout na názoru, jak bude vypadat post-konfliktní Balkán. Spory o podobu a fungování vypukly především mezi Německem, Francií a Velkou Británií. Primárně tedy mezi nejsilnějšími zeměmi (jak vojensky tak ekonomicky).⁷ Existuje ale ještě jeden okamžik, na kterém Evropská unie pohořela nejvíce. Jednalo se primárně
o nedostatečné využití vojensko-ekonomických kapacit a mechanismus jejich využití.

Tyto kapacity a mechanismy byly vytvořeny a stanoveny v Petersbergských úkolech z roku 1992, které měly být zároveň podkladem pro novou evropskou strategii. V tom samém roce začala také reorganizace vojenských sil NATO a ZEU. Ani to nestačilo k naplnění všech úkolů, a proto bylo potřeba nasazení USA, aby ukončily konflikt.⁸

Posledním aspektem, který určil směřování a vývoj, a který ovlivnil vnímání bezpečnosti v celé Evropě a určil nový směr evropské politiky, byly teroristické útoky. A to
jmenovitě teroristické útoky v záři 2001 v USA, v roce 2004 v Madridu a 2005 v Londýně. Následná invaze USA do Afganistánu. Po skončení konfliktu na Balkáně nastal nový proces vzniku společné bezpečnostní a obranné politiky. Hlavní otázkou bylo, jak vyřešit rovnováhu sil mezi NATO a společnou bezpečnostní politikou EU a jak nastavit fungující mechanismy. Proto společná bezpečnostní a obraná politika vzniká jako odpověď na nové mezinárodní uspořádání postižené teroristickými útoky.

První impuls k vytvoření sofistikovanější Evropské bezpečnostní a obranné politiky ve stínu války na Balkáně, byl Francouzko – britský summit v Saint-Malo v roce 1998. Vznikla zde první deklarace, která se systematicky zabývala vytvořením společné obrany a vytvoření svých vlastních operačních sil, které by byly nezávislé na NATO. Hlavní reprezentanti obou vojenských mocností zde aktivně podpořili hlavní ideu, že by se Evropská unie měla stát plnohodnotným hráčem na mezinárodní úrovni ve vojenské oblasti.

Tím se primárně myslelo naplnění Amsterodamské smlouvy, která obsahuje rozhodnutí Evropské rady o vytvoření společné obranné politiky.⁹ Evropské společenství musí mít k dispozici samostatné kapacity pro přímou akci a k tomu odpovídající vojenské kapacity¹⁰. Dále by mělo existovat věrohodné a relevantní plánovaní, velení a další logistika. Státy se také dohodly na rozvoji nevojenské pomoci, k vytvoření jednotek pro humanitární a mírové operace, dále na pomoci při obnovování post-konfliktní oblasti nebo výcvik policistů nebo monitorování výsledků voleb.

Podle tehdejší dohody ze summitu se nemělo jednat o doplnění NATO, ale o snahu vytvořit nové obranné politiky. Hlavní myšlenou mělo být zvýšení schopností reagovat na nově vzniklé konflikty ve světě, kde se NATO¹¹ neangažuje. Výsledkem bylo přijetí deklarace, která si klade za cíl zachovat závazky vůči NATO a ZUU, především podle článku 5. Washingtonské smlouvy. Navíc se zde definitivně stanovil termín ukončení a zániku ZEU, kterým byl začátek roku 2000.

O rok později se v roce 1999 proběhl v Helsinkách summit Evropské unie. Z dnešního pohledu se jednalo o velmi důležitý summit, protože měl jenom jeden úkol, a to zformulovat a založit Evropský základní cíl. Tento cíl obsahoval pevný závazek vůči všem členským státům EU, s cílem do roku 2003 vytvořit vojenské jednotky o síle 50 až 60 tisíc osob, které budou schopny být nasazeny během 60 dní po dobu jednoho roku. Síly a kapacity měly být budovány podle Petersbergských úkolů pod vedením XX.¹² Touto cestou měly být vytvořeny Evropské síly rychlé reakce¹³. Tyto síly měly odrážet vojenskou soběstačnost a schopnost velení, zajištění celého velení a zajistit bojovou podporu napříč všemi složkami.¹⁴

Summit také zdůraznil, že plánované vytvoření jednotek není nic proti NATO, a cílem není vytvoření společné evropské armády. Vojáci budou i nadále spadat pod jednotlivé národní armády a budou podléhat pouze národnímu velení. Síly rychlé reakce nemají být součástí integrovaného velení, ale mají být pouze kapacity jednotlivých členských států, které je nasazují k případnému využití v bojových operacích bez hlavního velení NATO. To znamená, že EU se chystá mít své vlastní ozbrojené složky, stejně tak jako NATO nemá své vlastní ozbrojené složky. Cílem společných sil je sdílení vojenských sil. Bylo také potvrzeno, že NATO je jedinou organizací kolektivní obrany všech jejich členů.

Celkový vývoj a historie společné obranné a bezpečnostní politiky je také poznamenán významným summitem NATO z dubna 1999. Byla zde oficiálně potvrzena a uznána iniciativa EU. Velkou pomoc v tomto sehrál i tehdejší prezident Xxxx Xxxxxxx, který opakovaně vyslovil podporu této myšlence budovat evropskou obrannou, nejen v rámci NATO, ale i mimo něj. Primárním cílem smluv Berlín Plus bylo sdílení a přístup k operačním silám NATO. Byl tu položen základ i pro budoucí smlouvy Berlín Plus.

Autor zde poznamenává, že fungování obou organizací, tedy NATO a EU, je základní stavební kámen pro fungování celé obranné a bezpečnostní politiky. Hlavní myšlenka je postavena na tom, že pokud se EU rozhodne pro svojí vlastní operaci vojenskou či nevojenskou, může začít využívat všech prostředků NATO. Následně v roce 2000 se konal summit EU, který měl za cíl dále prohloubit spolupráci EU a NATO¹⁵. Především se jednalo o vyčlenění operačních sil, prostředků a velení.¹⁶ ¹⁷

Dalším významným bodem ve vývoji společné obranné a bezpečnostní politiky byl summit v Nice konaný v únoru 2001. Na tomto summitu se dohodl další postup v budování společné obranné a bezpečnostní politiky. SBOP se zde stává oficiální součástí práva
EU, tedy mezinárodních smluv. I zde vyvstala otázka ohledně vztahů EU a NATO. Zde je dobré připomenout, že ne všechny členské státy EU jsou členy NATO, popřípadě jak jednotlivé členské země budou mít přístup k vojenským kapacitám EU. Na summitu se také poprvé zavedly nové funkce, především Politický a bezpečnostní výbor, který má za úkol sjednocovat vojenské operace, informace a zázemí pro vedení operací.¹⁸

Dalším krokem byl summit v roce 2001 v Leakenu. Na tomto summitu se dohodlo vytvoření stále komise, která se scházela v letech 2001 až 2003 a měla za úkol definovat a diskutovat
o budoucí podobě obrany.

Výsledkem práce této komise byla vytvoření Smlouvy o Ústavě pro Evropu.¹⁹ V případě schválení a následné ratifikace by pro společnou obrannou a bezpečnostní politiku znamenal velký pokrok vpřed. Smlouva totiž předpokládá ve svém článku I-41²⁰ a to zejména „Členské státy, jejichž vojenské kapacity splňují vyšší kritéria a které přijaly v této oblasti přísnější závazky s ohledem na vedení těch nejnáročnějších misí, naváží v rámci Unie stálou strukturovanou spolupráci. Tato spolupráce se řídí článkem III-312. Nedotýká se ustanovení článku III-309. “²¹.

Dalším klíčovým ustanovením byl článek a závazek společné obrany vůči nepříteli. To se týká především článků I-41 a I–43. Tyto články nám říkají, že by nově mohla unie vést válku
a ozbrojené operace proti terorismu. „Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zajišťuje Unii operativní schopnost, která se opírá o civilní a vojenské prostředky. Unie je může použít pro mise vedené mimo území Unie k udržení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Plnění těchto úkolů je založeno na využití kapacit poskytnutých členskými státy.“²². Následně článek 43 se zaobírá pojistkou solidarity, tedy pokud se jeden stát stane cílem teroristického útoku nebo pohromy. Xxxxxxxx měl také nově vzniknout post ministra zahraničních věcí EU.

Následně přichází rok 2003 a další vývoj. V roce 2003 byla vypracována Evropská bezpečnostní strategie. V této strategii je z dnešního pohledu několik zásadních věcí. Prvně stanovuje globální hrozby pro Evropu, odmítá terorismus jako prostředek vedení boje
a zavazuje s k solidaritě s členskými státy vůči terorismu. Jako další hrozba je spatřování v šíření zbraní hromadného ničení „EU označila šíření zbraní ze strany států i teroristů za „potenciálně největší ohrožení bezpečnosti EU“. Toto nebezpečí se v posledních pěti letech zvyšuje a staví multilaterální rámec pod tlak. Ačkoliv Libye svůj program týkající se zbraní hromadného ničení zrušila, Írán a rovněž Severní Korea musí ještě získat důvěru mezinárodního společenství. Pravděpodobné oživení zájmu o jadernou energii pro civilní účely v nadcházejících desetiletích s sebou rovněž přináší výzvy pro systém nešíření zbraní, pokud nebude spojeno s vhodnými zárukami.“²³

Dokument obsahuje tři základní strategické cíle Evropské unie pro přežití a zabezpečení. První cíl je účinný boj proti terorismu a s tím souvisí aktivní potlačování financování terorismu a lepší spolupráce a propojení bezpečnostních složek napříč kontinentem.²⁴ Dalším cílem je budování bezpečnosti v našem sousedství a Mezinárodní řád založený na účinném multilateralismu.

Cíle společné bezpečnostní a obranné strategie jsou primárně založeny na společných unijních operací po celém světě, jak s pomocí NATO, tak bez nich. Od 1. ledna 2003 až do dnešní doby proběhlo nebo stále probíhá okolo 30 společných misí.²⁵ První úspěšná operace se datuje do roku 2003, a to policejní mise v Bosně a Hercegovině. Unie by měla být schopná plnit v dnešní době všechny druhy operací, a to jak vojenské, tak mírové. Dále je schopna hlídat hranice, kontrolovat a hlídat průběh voleb.

Díky fungujícímu modelu Berlin Plus je Evropská Unie schopna plnit mise samostatně jako například mise z roku 2003 Artemis v Kongu nebo EUFRO v Čadu a částečně Nigeru. Na druhou stanu existují již mise, kde se spolupracovalo s NATO jako na příkladu operace Concordia roku 2003 nebo mise v Bosně a Hercegovině. V rámci jednotlivých misí se vždy lišil charakter, ať šlo o vojenské, mírové nebo civilní mise. Je otázkou, jak financovat jednotlivé mise. Mírové a civilní operace se platí z rozpočtu, na vojenské mise přispívá každý členský stát. V tomto ohledu se nabízí otázka, jestli jednotlivé operace Unie byly úspěšné či nikoli a jestli se Unie stala členem mezinárodního pořádku?²⁶

V roce 2004 přichází další dílčí vývoj. Evropská rada rozšiřuje seznam Petersbergských úkolu v novém dokumentu Cíl výstavby sil 2010.²⁷ Jedná se především o společné ozbrojené operace mimo území EU, boj proti terorismu²⁸ a nově reformu ozbrojených složek členských států. Dokument dále zakládá nové instituce a organizace, především Evropskou obrannou agenturu a dále se ustanovují tzv. bojové skupiny.²⁹

S tím jde ruku v ruce také fakt, že se v té době začínají ozývat ohlasy, že společná obranná
a bezpečnostní politika je natolik silná, že EU NATO už nepotřebuje. Tyto hlasy byly slyšet především z Německa a Francie, s tím že EU se má separovat a osamostatnit. Toto vyjádření se týkalo především invaze do Iráku, se kterým mělo, jak Německo, tak i Francie, problém. Je pravda, že společná obranná a bezpečnostní politika není ideální a tímto prohlášením ukázaly na možné problémy.³⁰

Poslední významnou změnu ve fungování společné obranné a bezpečnostní politiky přinesla až v roce 2009 Lisabonská smlouva. Je to zatím poslední platný dokument, který mění obsah
a pravidla primárního práva EU. Vlivu Lisabonské smlouvy se budu věnovat v pozdější fázi práce.

Závěrem této kapitoly lze napsat, že základním stavebním kamenem pro budování společné bezpečnostní a obranné politiky byl rozpad bipolárního uspořádání světa a konflikty
v 50. letech, především Korejská válka. Dále zde existovala snaha o vybudování valu a snaha o kolektivní obranu.³¹ Postupem času si Evropská unie vytvořila sama možnosti účastnit se zahraničních misí. Posledním významným zásahem do tohoto konstruktu byla Lisabonská smlouvy, která významně prohloubila spolupráci států stanoviskem, že:

„Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční
a bezpečnostní politiky. Zajišťuje Unii operativní schopnost, která se opírá o civilní a vojenské prostředky. Unie je může použít pro mise vedené mimo území Unie k udržení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Plnění těchto úkolů je založeno na využití schopností poskytnutých členskými státy.“³²

Pro plnohodnotné fungování Evropské Unie je nejdůležitější, aby byla schopna jednak zajistit svoji vlastní bezpečnost, ale také aby pružně a flexibilně reagovala na nové hrozby, jako je již zmiňovaný terorismus nebo konflikty na regionální úrovni. Z tohoto plyne také to, že v dnešní době nemůže žádný členský stát čelit těmto hrozbám sám.

3. Maastrichtská smlouva (Smlouva o EU) její vliv na společnou bezpečnostní a obrannou politiku

Jako další mezník vývoje jsou dvě konference, které se uskutečnily v roce 1990 v Římě. Tyto mezivládní konference, nebo taky summity, měly za úkol vyřešit otázky měnové a politické
a stanovit další směrování Unie. Dalším problémem, který musela mezivládní konference překonat, byl strach a obava zemí Evropského společenství z dalšího vývoje a expanze sjednocení Německa. Typicky Francie usilovala o federalistický přístup k sjednocení, který nabízel kontrolu nad sjednocením Německa jak v politické, tak ekonomické rovině.³³

Společná bezpečnostní a obranná politika je ve smlouvě v preambuli, a kapitole V. V této otázce byly jednotlivé státy od počátku rozděleny na státy atlantické vazby a europeisty. Sama smlouva o EU má ve své preambuli “provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně budoucího vymezení společné obranné politiky, která by mohla vést v souladu s článkem 42 ke společné obraně, a posilovat tak evropskou identitu a nezávislost v zájmu podpory míru, bezpečnosti a pokroku v Evropě a ve světě.„³⁴ tyto cíle jsou dále rozpracovány v článku 3 Smlouvy o EU. Smlouva o EU definuje svoje cíle v oblasti společné obranné a bezpečnostní politiky jako je posilování míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu s Chartou
OSN, mezinárodní spolupráce a posilování bezpečnosti.³⁵

Společná bezpečnostní a obranná politika je v textu smluv definována včetně otázek ohledně bezpečnosti EU a vymezení obranné politiky. Dále se zohledňuje to, že všechny členské státy mají specifické závazky. Tyto požadavky však nebrání rozvoji užšího partnerství mezi více státy, pokud tyto státy mají stejné cíle a požadavky.

Politicky byla proti tomuto návrhu Velká Británie, která se ale nezúčastnila mezivládní konference, protože se nemusela podílet na vytvoření projektu sociální Evropy. Mezivládní konference se v konečném návrhu domluvila na dokumentu s názvem Smlouva o Evropské Unii. Podle místa ratifikace je také známa jako Maastrichtská smlouva. Smlouva jako další díl k Evropské integraci vykazuje posun k nadnárodní nebo supra nacionální úrovni
společenství, a to obzvláště v prvním pilíři.

Naopak nové agendy jako Společná zahraniční a bezpečnostní politika nebo Justice a vnitro, navazují na Schengenské dohody o zachování mezivládní spolupráce a rozhodování. Smlouva zavádí koncept tří pilířů, které vycházejí ze základních smluv a třídí jednotlivé politiky do oddělených politik. Základním měřítkem k určení je míra nadnárodní nebo také supra nacionální úrovni.³⁶

První pilíř upravuje pravomoci, které byly ponechány pouze v rukou Komise a Radě ministrů, kde se hlasuje kvalifikovanou většinou. Tento pilíř tvoří primárně smlouva o EHS, která je přejmenovaná nově na Smlouvu o EU. Do tohoto pilíře spadá agenda jednotného trhu, jako je společná obchodní, zemědělská, dopravní a nově ustanovená společná měna, občanství Unie nebo princip subsidiarity. Druhý pilíř obsahuje nově pojatou agendu Společné bezpečnostní
a obranné politiky a zahraničních vztahů. Třetí pilíř zahrnuje nově spolupráci v oblasti justice a vnitra v trestně právních věcech. Maastrichtská smlouva tedy vytvořila a zastřešila pilíře, obdobně jako předtím JEA.

Samotná smlouva je velmi krátký dokument, současně obsahuje velké množství pozměňujících ustanovení. Smluvní a právní vymezení specifik vybraných zemí je zde především proto, že smluvní výjimky zakládají dvourychlostní Evropu, která je ovšem pro Unii dlouhodobě nepřijatelná a nepočítá se s ní do budoucna.

Trvalou výjimku nebo také opt-outs dostala Velká Británie, která nesouhlasila s integračním postupem a poté Dánsko. Dánsko bylo specifické v tom, že se jednalo o reakci na tamní referendum. Trvalé výjimky Velké Británie se týkaly především společné měny. V Dánském případě se jednalo o výjimky v oblasti společné bezpečnostní a obranné politice, tedy především se neúčastnit obrané složky.

Smlouva se také nově v rámci prvního pilíře zabývá institucionální reformou v rámci jednotlivých politik. Z funkčního hlediska je důležitý princip subsidiarity, který se stal východiskem, pro řešení sporů mezi Brusel a členskými státy. Klíčové je ovšem to, že Unie sama konstatovala, že dle principu subsidiarity bude Unie zasahovat pouze v případech nezbytně nutných.

Po přijetí byl nejdiskutovanější oblastí druhý a třetí pilíř. V těchto pilířích byly nově definované cíle, které zůstaly omezeny mezivládním charakterem, znamenaly velký posun k celkové integraci Unie. Jako hlavní a klíčový prvek pro realizaci této politiky byly stanoveny společné akce a postoje, které se přijímají ve většině případů jednomyslným rozhodnutím ve spolupráci s Komisí nebo Evropským parlamentem.

V případě společné obranné a bezpečnostní politiky byla stanovena jako hlavní orgán Rada
a Rada ministrů, která se musí na společném postupu jednomyslně shodnout.³⁷ Konstrukt v procesu přijímání v oblasti společné bezpečnostní a obranné politice může podat jakýkoliv stát a také komise, která je ovšem zapojená do všech operací a prací v této oblasti.

Nicméně Komise nemá výhradní právo jakékoliv iniciativy jako v prvním pilíři. Na vytváření se proto spíše podílí Evropský parlament. Nově je také povinností Rady, aby byly konzultovány hlavní aspekty bezpečnosti a obrany. Smlouvu o EU, která definuje společnou a bezpečnostní politiku, lze rozdělit nově na části zahraničně politickou a na oblast obrany. Nejvýznamnější posun je v oblasti obrany, kterou lze považovat za klíčový integrační posun v tomto pilíři.

Ve smlouvě se dále uvádí, že EU má zájem dále prohlubovat vztahy se ZEU, aniž by tím trpěly nebo byly ohroženy ostatní vztahy členských zemí nebo vztah k NATO. Unie chtěla po ZUE, kterou chápala a brala jako integrační součást Unie, aby sama vypracovávala a prováděla akce, které mají dopad na obranu či bezpečnost. “Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami
a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.³⁸„

Další detailní fungování vztahů ZEU a EU bylo předmětem dalších debat a deklarací, které se připojily ke Smlouvě o EU. Klíčová je zde Deklarace o ZUE, kdy je potvrzeno, že ZEU má s EU i nadále spolupracovat na vytvoření evropské identity. Státy souhlasí a následně se vytváří funkční model společné obranné politiky. Součástí této deklarace je systém a vymezení schůzek a metod ZEU.³⁹ Tyto schůzky mají probíhat na úrovni generálního sekretariátu ZEU a Rady, následného předsednictvím obou těchto organizací.

Smlouva sama o sobě v tomto ohledu, tedy společné obranné a bezpečnostní politiky otevřela řadu témat a problémů ohledné koncepce a budoucího směřování. Hlavním sporem bylo, zda
a jak má být společná a obranná politika koncipována dostatečně a jestli je efektivní. Dalším sporem byl způsob, jakým se schvalovaly a uskutečňovaly tyto akce. Byl zde dlouhý
a neefektivní schvalovací mechanismus, který celou dobu narážel na nedostatek kapacit. V dalších letech se objevily další problémy, které komplikovaly celé fungování, jak přesně vymezit cíle, vyřešit členství EU, právní subjektivitu, vyřešit vztah NATO a ZUE.

I přes to zůstaly politická unie, tak společná a obranná politika, nedokončeny
a nevyřešeny. Společná obranná a bezpečnostní politika zůstaly po smlouvě o EU v prvopočátcích s tím, že se ukončí a dořeší, až na další mezivládní konferenci, která pokračovala rokem 1996 v Turíně, kde byla přijata smlouva na zasedání Evropské rady, tedy v Amsterodamu a v roce 1997 oficiálně podepsána jako Amsterodamská smlouva.

V komparaci s Maastrichtskou smlouvou, Lisabonská smlouva v sobě zahrnuje neutrální stanovisko ohledně toho, že nedojde nikdy v budoucnu k omezení členských států, aby mohly samostatně rozhodovat o své zahraniční a bezpečnostní politice. Takový postoj by mohl znamenat velký problém v mnoha ohledech. Jednak se zde vytváří překážky pro plné fungování společné obranné a bezpečnostní politiky, protože Unii má členy, která dominují formulování této politiky. Národní zájmy ostatních členů jsou tak silně určovány a koordinovány společnými postoji EU.

Dále Lisabonská smlouva nechává jednotlivé orgány a instituce tak, jak byly definovány
a navrhnuty v Maastrichtské smlouvě. Převážně se jedná o to, že Evropský Parlament má stále konzultativní postavení, dále se parlament Rady a Komise dotazovat na stav v oblasti společné obrany a bezpečnosti. Rada byla až na popud Lisabonské smlouvy oficiálně uznána jako jedním z orgánů Unie.

Nová role Rady v rámci společné obrany a bezpečnosti byla definována tak, aby vytvářela základní strategické rámce a koncepce cílů a oblastí, kde se bude Unie angažovat. Nově bude do tohoto procesu zapojena i Komise, která bude mít na starosti rozpočet v rámci společné obrany a bezpečnosti. Maastrichtská smlouva dále zavedla mechanismus, že členové Komise budou jmenování z jednotlivých členských států jednomyslným souhlasem. Po zásahu Lisabonu se mechanismus změnil. Nově Komise jmenuje Evropskou radu, které postačí kvalifikovaná většina. Odpadá tak absence souhlasu všech členských zemí.

Po bezpečnostní stránce je smlouva konzistentní. Smlouva potvrzuje propojení NATO a EU. Smlouva uznává závazky plynoucí z členství v NATO. Redefinují se také Petersbergské úkoly a cíle, které si Unie sama bere do kompetencí.

Klíčovým orgánem zůstává Rada EU, která je zodpovědná za celou oblast společné obrany
a bezpečnosti a rozhoduje v klíčových věcech. Dále jsou zde členská státy, které si drží mezivládní charakter spolupráce a disponují tak značnou pravomocí skrze své ministry zahraničí. Xxxxxxxxx se i charakter mechanismů přijetí rozhodnutí. K přijetí společného rozhodnutí je zapotřebí souhlasu všech členů. Přesto stále platí, že každý členský stát má právo si formulovat politiku samostatně i přes jednotný postoj Unie.

Maastrichtská smlouva také předpokládá, že všechny členské státy se shodnou na společné akci, když by vypukla krizová situace a členské státy by měly jednat. Dále smlouva potvrzuje, že členské státy budou přijímat společné postoje na mezinárodní úrovni. Kolektivní obrana je ve smlouvě přenechána Západoevropské unii jako hlavnímu garantovi. Smlouva počítá i s tím,
že ZUE bude dále fungovat po boku NATO, s níž bude sdílet obranou a bezpečnostní hierarchii.

Maastrichtská smlouva říká, že Západoevropská unie je podřízena EU. ZEU provádí společné operace a mise v rámci společné obrany a bezpečnosti, nepočítá se s ní ale do budoucnosti jako orgánem Unie. Unie skrze tuto smlouvu a další dílčí ustanovení ukotvila institucionálně společnou obranu a bezpečnost. I přes stále trvající charakter mezivládní spolupráce, členské státy se odmítají vzdát svých národních zájmů a národních priorit v této společné politice. Platí zde stále princip jednomyslného hlasování. Tento mechanismus sem byl implementován Radou z toho důvodu, že se členské státy obávaly omezení svých práv. V 90. letech nelze hovořit
o tom, že Unie směřovala k nějakému sofistikovanému modelu společné obrany a bezpečnosti.

Tato smlouva předznamenala další posun v oblasti společné a obranné politiky, a to především to, že Evropská rada má koncipovat a přijímat společnou strategii, kterou Rada konkretizuje v rámci společných postojů a akcí. V zásadě je ale stále zachován princip mezivládního charakteru spolupráce.⁴⁰

4. Amsterodamská smlouva její vliv na společnou bezpečnostní a obrannou politiku

Výsledkem deficitů a špatné organizace byla další reforma v oblasti společné bezpečnostní
a obranné politice v Amsterodamské smlouvě. Amsterodamská smlouva zachovává pilířové rozdělení ze Smlouvy o EU. Dále provádí restrukturalizaci společné bezpečnosti a obrany, které zůstaly součástí hlavy V. V obecné rovině se cíle a nástroje zachovávají a nově se objevuje potřeba větší integrace. Ve smlouvě se nově objevuje to, že státy spolu spolupracují a posilují vzájemnou solidaritu. “Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity.„⁴¹

Jednotlivé členské státy zpřesnily nástroje a fungování v oblasti společné bezpečnostní
a obranné politice. Tento postoj byl definován jako “Společné postoje vymezují přístup Unie ke konkrétní otázce zeměpisné nebo tematické povahy. Členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní politiky byly v souladu se společnými postoji.„⁴²

Tyto společné akce se definují jako “Společné akce jsou zaměřeny na řešení zvláštních situací, při nichž se operativní akce ze strany Unie považuje za žádoucí. Ve společných akcích jsou vymezeny cíle, rozsah, prostředky, které budou Unii poskytnuty, a je-li to nezbytné, doba trvání a podmínky jejich provádění.“⁴³

Tyto akce dále stanovují cíle, prostředky a rozsah, který Unie poskytne po dobu trvání své operace. Pro tyto prostředky a nástroje je klíčová shoda všech začleněných národních států do struktur obrany a bezpečnosti. Smlouvy také zavádí nový nástroj pro cíle a formulace, který bývá označován jako společná strategie. Tato nová strategie definuje nově činnost Unie, kde mají členské státy důležité společné zájmy.⁴⁴ Tato strategie je nově přijímána Radou na základě Rady EU.

Nově se také reformuje mechanismus přijímání rozhodnutí ke společné strategii a postupu, ale také se zavádí nové hlasování, a to konstruktivní abstence. Členské státy tímto dostaly možnost, jak vyslovit aktivní nesouhlas s aktivitami v oblasti bezpečnosti a obrany. Tento systém umožnuje, aby se člen Rady zdržel hlasování. Stane-li se tak, pak příslušný stát nehlasuje
a respektuje výsledek hlasování jako celek celé Unie. “V duchu vzájemné solidarity se dotyčný členský stát zdrží jakékoli činnosti, která by se mohla dostat do rozporu s činností Unie založené na takovém rozhodnutí nebo jí bránit, a ostatní členské státy jeho postoj uznávají.“⁴⁵ Podmínka pro použití tohoto mechanismu je podmíněna tím, že ho smí použít pouze omezená skupina států. Zdržení se hlasování může skupina států, které mají maximálně jednu třetinu všech hlasů v Radě.

Ve smlouvě se dále zachovává princip jednomyslnost při rozhodování v oblasti společné bezpečnostní a obranné politice. Je zde ale odchylka v článku 23 a to, “že přijímá-li
společné akce, zaujímá-li společné postoje nebo přijímá-li jím rozhodnutí na základě společné strategie; přijímá-li rozhodnutí k provedení společné akce nebo společného postoje.“⁴⁶

K významnému zásahu a posunu došlo vznikem nové funkce, a to funkce Vysokého zmocněnce pro společnou bezpečnost a obranu. Ten představuje stálého spolupracovníka Unie a je definován “jako vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku je nápomocen Radě v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky především tím, že přisívá k formulování, přípravě a provádění politických rozhodnutí a případně tím, že vede jménem Xxxx na žádost předsednictví politický dialog se třetími stranami.“⁴⁷ Funkce vznikla sloučením už tak existujícího generálního tajemníka Rady.

Hlavním orgánem, který zodpovídá za směřování a institucionální zázemí, je Evropská rada. Vnější reprezentace je doplněna dále o zvláštního zmocněnce, který vykonává úkoly a cíle jménem Rady. Smlouva dále rozpracovává obranné aspekty. V předešlé smlouvě, Smlouvě
o EU jsou tyto nástroje pouze nastíněny jako možná budoucí alternativa.

Již samotná preambule naznačuje větší ochotu k řešení tohoto tématu. Evropská Unie se tak aktivně hlásí k budování této politiky, “provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně budoucího vymezení společné obranné politiky, která by mohla vést v souladu s článkem 42 ke společné obraně, a posilovat tak evropskou identitu a nezávislost v zájmu podpory míru, bezpečnosti a pokroku v Evropě a ve světě“.⁴⁸

Posouvá se i vztah k Západoevropské unii. Přístup k operačním prostředkům poskytne Evropská Unie ZEU. “upravené tímto článkem zahrnují humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krize, včetně prosazování míru.⁴⁹ Podle tohoto ustanovení mají přístup k mísím všechny země“.⁵⁰ ZUE je v tomto ohledu oprávněna vypracovávat a předkládat opatření, která se podílejí na rozhodování. Vztah mezi EU a ZEU je definován jako

“Západoevropská unie (ZEU) je nedílnou součástí vývoje Unie, která poskytuje Unii přístup k operativním prostředkům, zejména v rámci odstavce 2. Podporuje Unii při vymezování obranných hledisek společné zahraniční a bezpečnostní politiky v souladu s tímto článkem. Unie napomáhá vytváření užších institucionálních vztahů se ZEU s ohledem na možnost začlenění ZEU do Unie, rozhodne-li tak Evropská rada. V takovém případě doporučí Evropská rada členským státům přijetí tohoto rozhodnutí v souladu s jejich ústavními předpisy“.⁵¹ Tento proces musela schválit Evropská rada a následně všechny členské státy.

O dalších otázkách vojenského nebo obranného charakteru se musí hlasovat jednomyslně. Smlouva také řeší vztah mezi členskými zeměmi v oblasti zbrojení. “V míře, v jaké to členské státy považují za vhodné, bude postupné vytváření rámce společné obranné politiky podporováno vzájemnou spoluprací v oblasti vyzbrojování“.⁵² Další dílčí posun nastal ohledně společného založení jednotek politického plánování a včasné reakce.⁵³ Tento program měl propojit ZEU a EU v oblasti obrany a bezpečnosti. PPEWU byla primárně složena ze zástupců sekretariátu, členských států Komise a Rady.⁵⁴

Hlavním úkolem této organizace bylo monitorování bezpečnostních a zahraničních událostí
a včasně varovat na vzniklé konflikty. I sama smlouva se sama potýkala s řadou velkých komplikací a neduhů v oblasti obrany a bezpečnosti. Ze začátku bylo jasné, že nelze dosáhnout schody mezi všemi členskými státy. Základním problémem bylo to, že se nevyřešila otázka mezi prvním a druhým pilířem. Příklad můžeme nalézt ve vymezení vlivu Komise na společnou obranu a bezpečnost. V článku 25 se píše, že. “Aniž je dotčen článek 207 Smlouvy o založení Evropského společenství, sleduje Politické a bezpečnostní výbor mezinárodní situaci v oblastech společné zahraniční a bezpečnostní politiky a přispívá k vymezení politik podáváním stanovisek Radě na její žádost nebo z vlastního podnětu. Sleduje také provádění dohodnutých politik, aniž je dotčena působnost předsednictví a Komise.“⁵⁵

Článek vymezuje vliv Komise. Komise spolu s Xxxxx odpovídá za aktivity a cíle spojené s EU v druhém pilíři. Skutečnost, že Komisi byla přidělena další oblast a zároveň není posílena postavení Komise, ukazuje stav po vstupu Smlouvy o EU. Dalším problémem, kterému smlouva čelila, byla změna mechanismů hlasování. Nejvýznamnějším bylo bezesporu zavedení konstruktivní absence, což byl krok k většímu mezivládnímu charakteru spolupráce. Druhou významnou změnou byl posun hlasování k použití kvalifikované většiny. Tento posun se může v oblasti obrany a bezpečnosti vnímat jako další posun k nadnárodní spolupráci.

Ovšem i v tomto ohledu má v sobě smlouva pojistky a omezení pro použití. Jednak musí před samotným hlasováním existovat shoda na úrovni Evropské rady, protože společné akce jsou výrazem společných strategií a postupů. Na tomto místě je dobré upozornit na rozpor v textu smlouvy.

Na rozdíl od Amsterodamské smlouvy, Lisabonská smlouva umožnuje se zdržet hlasování v oblasti společné obrany a bezpečnosti. Pokud by mělo být přijato nějaké rozhodnutí, smlouva vyžaduje jednu třetinu z celkového počtu hlasů. Mechanismus hlasování má primárně odrážet zastoupení členských států v Unii. Lisabonská smlouva, oproti Amsterodamské, vytváří pozici Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tato funkce do sebe nově shlukuje Vysoké zmocněnce pro obranu a zahraničí a dále předsedu Rady pro všeobecné záležitosti pro vnější vztahy.

Hlavním úkolem nově vzniklé pozice je primárně přijímat rozhodnutí Rady a Evropské rady. Vysoký představitel taky zodpovídá za vnější činnosti Unie. Další prací je dialog se třetí stranou a tlumočení stanovisek Unie. V původní Amsterodamské smlouvě bylo uvedeno, že k této činnosti potřebuje povolení od Rady. To se Lisabonskou smlouvou změnilo a díky smlouvě se také zvýšily pravomoci.

Článek 13 Smlouvy o EU říká, že “Evropská rada rozhoduje o společných strategiích, které Unie provádí v oblastech, kde existují důležité společné zájmy členských států. Ve společných strategiích jsou vymezeny cíle, doba trvání a prostředky, které Unie a členské státy poskytnou.“⁵⁶ To ale v důsledku znamená, že společné akce strategie jsou výsledkem zájmů všech členských států a nikoli EU⁵⁷. Obě výše jmenované pojistky existují proto, aby členské státy mohly provádět obstrukce v oblasti společné obrany a bezpečnosti.

Hlavní smyslem Amsterodamské smlouvy bylo to, aby se z Evropské Unie stal mezinárodní hráč. Hlavní posun nastal vnikem funkce Vysoké zmocněnce, kde Lisabonská smlouva dále posiluje pravomoci a oblasti působení. Smlouva také zavedla nový hlasovací mechanismus.
O strategiích a konkrétních krocích se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva tento model zachovává.

Evropská Unie se touto smlouvou ještě ke společné obraně a bezpečnosti nedostala. Amsterodamská smlouva také potvrdila poddanost ZUE k EU. ZUE bude i nadále brán jako hlavní vykonavatel všech rozhodnutí a operací. Do budoucna se také uvažuje, že ZEU se začlení do struktur EU. Proti tomuto kroku byly některé státy, a proto se tento proces zasekl. Aby vůbec tento nápad byl schopný realizace, musely by členské státy hlasovat jednomyslně, a to nepřicházelo v úvahu.

5. Xxxxxxx z Nice její vliv na společnou bezpečnostní a obrannou politiku

I Amsterodamská smlouva nechala řadu otázek a témat nevyřešených. Základní změnou, kterou přinesla Amsterodamská smlouva, bylo to, že vstoupil v platnost vybraný okruh změn, které měly velmi malý dopad na celou kapitolu bezpečnosti a obrany. Smlouva nepřinesla ani zásadní vliv na instituce EU. Přesto Amsterodamská smlouva přinesla jednu výhradu. Přinesla změnu v oblasti přijímání nových členů a společné strategie.

To ale znamenalo, že původní mechanismus, Protokol o orgánech a možnosti rozšíření Evropské unie, se stal neplatným. Mezivládní konference konaná v Helsinkách v prosinci 1999, diskutovala primárně otázky ohledně Rady, vážení hlasů, možnosti o rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, přijímána byla celá řada podmětů z řad členských států.⁵⁸ Výsledkem mezivládní konference byla smlouva z Nice, která revidovala primární právo EU. Smlouva má pouze třináct článků a lze jí charakterizovat jako technickou a revizní smlouvu. Smlouva se dělí na dvě části. První část je zaměřena především na samotnou revizi předchozích smluv, tedy Smlouvy o EU a Smlouvy o ES.

Dále se revize týkají smluv o EUROATOM a Smlouvy ESUO. Tyto revize pouze kopírují změny ve Smlouvě o ES, proto je Xxxxxxx z Nice dále nevyjmenovává.⁵⁹ Druhá část upravuje přechodná a závěrečná ustanovení. Dalším důležitým instrumentem jsou ke smlouvě přidané protokoly, které revidují a řeší otázku pravomocí. Hlavním smyslem a obsahem Smlouvy z Nice, která ovšem zachovává platnost členění Amsterodamské smlouvy, jsou primárně články a ustanovení, které upravují složení a pravomoci orgánů EU. Jednotlivých politik
a kapitol se smlouva dotýká jen velmi okrajově, třeba tím, že umožnuje odstranění jednomyslného hlasování. Článek jedna Smlouvy z Nice obsahuje revidující obsah Smlouvy
o EU.

V první řadě se jedná o změnu článku 7, který se týká mechanismu a obrany hodnot EU. Zde byla provedena změna a vloženo nové ustanovení o hlasování a rozhodování, existuje nebezpečí, toho, že členský stát poruší zásady jednoty. “Komise může Rada většinou čtyř pětin svých členů po obdržení souhlasného stanoviska Evropského parlamentu rozhodnout, že existuje zřejmé nebezpečí, že některý členský stát závažně poruší zásady uvedené v čl. 6 odst. 1, a podat mu tomuto členskému státu vhodná doporučení. Před přijetím tohoto rozhodnutí vyslechne Rada daný členský stát a může se stejným postupem rozhodnout, že požádá nezávislé osobnosti, aby v přiměřené lhůtě předložily zprávu o situaci v daném členském státě.„⁶⁰ Tento nový mechanismus zavádí, aby jednotlivé členské státy u Rady po souhlasu Evropského parlamentu hlasovaly o existenci nebezpečí. Další dílčí změnou je mechanismus o nezávislé osobnosti, která předkládá nezávislou zprávu o dané situaci v zemi. Podlé této reformy je také Rada povinna přezkoumávat, zda nedošlo ke změně v členské zemi. Nadále zůstává v platnosti mechanismus o porušení základních hodnot a principů.

Xxxxxxx z Nice představovala také nejzásadnější zásah do primárního práva EU. Smlouva také připravila jednotlivé instituce EU na větší počet členských států a tím pádem rozšířit Unii
o nové státy. Nadále smlouva rozšiřuje možnost, za jakých okolností lze hlasovat kvalifikovanou většinou, dále smlouva omezuje horní počet vybraných orgánů, především Evropského parlamentu, Výboru regionů nebo Hospodářského výboru. Smlouva také upravuje fungování Účetního dvora.

Změny v oblasti společné a obranné politiky smlouva se dají definovat jako snaha o větší rychlost a pružnost v reakci na pilířovitou strukturu smlouvy. Primárně se smlouva dotýká článku 17. “Společná zahraniční a bezpečnostní politika zahrnuje všechny otázky, které se týkají bezpečnosti Unie, včetně postupného vymezení rámce společné obranné politiky, která by mohla vyústit ve společnou obranu, rozhodne-li tak Evropská rada. V takovém případě doporučí Evropská rada členským státům přijetí tohoto rozhodnutí v souladu s jejich ústavními předpisy. Politika Unie podle tohoto článku se nedotýká zvláštní povahy bezpečnostní a obranné politiky některých členských států a uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou společnou obranu v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), které vyplývají ze Severoatlantické smlouvy a které jsou v souladu se společnou bezpečnostní a obrannou politikou vytvořenou v tomto rámci. V míře, v jaké to členské státy považují za vhodné, bude postupné vytváření rámce společné obranné politiky podporováno vzájemnou spoluprací v oblasti vyzbrojování.„⁶¹

V tomto článku se odstraňuje již neaktuální vztah EU a ZEU a důraz je kladem na budování v oblasti vyzbrojování. Dílčí změna se odehrála u mechanismu zvláštního zástupce, kde se ruší jednomyslný proces schvalování, nově postačuje kvalifikovaná většina Rady. Nově byl
i upraven mechanismus uzavírání dohod se třetími stranami a jednotlivými mezinárodními organizacemi. Nově se také zavádí diference v hlasování, které má za cíl odstranit podmínku toho, aby byl stát zmocněn po jednomyslném hlasování Rady. V tomto ohledu byla jednomyslnost nahrazena kvalifikovanou většinou za podmínky, že se jedná o společnou akci nebo plán pokud se oblast dotýká justiční spolupráce mezi členskými státy.

Další změny proběhly na poli Politického výboru, které smlouva přejmenovává nově na Politický a bezpečnostní výbor. “Aniž je dotčen článek 207 Smlouvy o založení Evropského společenství, sleduje politický a bezpečnostní výbor mezinárodní situaci v oblastech společné zahraniční a bezpečnostní politiky a přispívá k vymezení politik podáváním stanovisek Radě na její žádost nebo z vlastního podnětu. Sleduje také provádění dohodnutých politik, aniž je dotčena odpovědnost předsednictví a Komise. V rámci této hlav vykonává výbor pod odpovědností Rady politickou kontrolu a strategické řízení při operacích řešení krizí. Rada může za účelem operace řešení krizí a po dobu jejího trvání, jak ji Rada vymezí, zmocnit výbor k přijímání vhodných rozhodnutí týkajících se politické kontroly a strategického řízení operace, aniž je dotčen článek 47.„⁶²

Výbor má nově nad rámec své původní kompetence pověření k politické kontrole operací
a společného postupu. Rada se stává hlavním orgánem pro příjímání závazných rozhodnutí. Smlouva dále předpokládá a realizuje jednotlivé bezpečnostní schůzky pod záští Politického
a bezpečnostního výboru. Nově se také zavádí opatření krizového řízení, předoperačních
a operačních fází. Na summitu v Laekenu roku 2001 bylo dále konstatováno, že jednotlivé členské státy díky rozvoji obrany a bezpečnosti, jsou schopny vést operace pod jednotným velením EU.

Xxxxxxx dále otevírá a předpokládá nové možnosti. Zejména v oblasti zrychlené a zesílené spolupráce a flexibility mechanismů schvalování. Pro tyto účely jsou ve smlouvě nově implementované články 27a až e, tedy, že

„Článek 27a 1. Účelem posílené spolupráce v některé z oblastí uvedených v této hlavě je chránit hodnoty Unie a sloužit jejím zájmům v jejich souhrnu tím, že potvrdí její identitu jako soudržné síly v mezinárodních vztazích. Spolupráce zachovává – zásady, cíle, obecné směrování a soudržnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jakož i rozhodnutí přijatá v jejím rámci, – pravomoci Evropských společenství a – spojitost mezi souhrnem politik Unie a jejími vnějšími činnostmi. 2. Na posílenou spolupráci podle tohoto článku se použijí články 11 až 27, 27b a 28, nestanoví-li článek 27c a články 43 až 45 jinak.

Článek 27b Posílená spolupráce podle této hlavy se týká provádění společné akce nebo společného postoje. Nemůže se týkat otázek souvisejících s vojenstvím nebo s obranou.

Článek 27c Členské státy, které navrhují navázat mezi sebou posílenou spolupráci podle článku 27b, podají v tomto smyslu žádost Radě. Žádost bude předána Komisi a pro informaci Evropskému parlamentu. Komise zaujme stanovisko zejména ke spojitosti zamýšlené posílené spolupráce s politikami Unie. O vydání povolení rozhodne Rada v souladu s čl. 23 odst. 2 druhým a třetím pododstavcem s výhradou článků 43 až 45.

Článek 27d Aniž jsou dotčeny pravomoci předsednictví a Komise, dbá generální tajemník Rady, vysoký zástupce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, zejména na to, aby byli Evropský parlament a všichni členové Rady plně informováni o provádění posílené spolupráce v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky

Článek 27e Každý členský stát, který si přeje podílet se na posílené spolupráci navázané na základě článku 27c, oznámí svůj záměr Radě a uvědomí o něm Komisi. Komise podá Radě stanovisko ve lhůtě tří měsíců ode dne obdržení oznámení. Ve lhůtě čtyř měsíců ode dne obdržení oznámení rozhodne Rada o žádosti a o případné zvláštní právní úpravě, kterou považuje za nezbytnou. Rozhodnutí se považuje za schválené, pokud je Rada v téže lhůtě kvalifikovanou většinou neodloží; v tomto případě Rada své rozhodnutí odůvodní a stanoví lhůtu pro jeho přezkoumání. Pro účely tohoto článku rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou. Kvalifikovanou většinou se rozumí týž podíl vážených hlasů a týž podíl 9 počtu zúčastněných členů Rady, jaké stanoví čl. 23 odst. 2 třetí pododstavec. „⁶³

Tyto nově implementované články mají za cíl specifikovat, jaké jsou klíčové hodnoty a nadále tyto hodnoty udržovat na mezinárodní úrovni. Dále se bude upírat pozornost na zesílenou spolupráci v oblastech, jako jsou společné akce a postojů. Naopak se nemůže jednat ohledně vojenství, techniky nebo obrany. Za celkovou informovanost, tedy jak jednotlivým členským zemím, tak Evropskému parlamentu a Radě, zodpovídá Vysoký zmocněnec.

Žádost o spolupráci se podává Radě a Komisi. Spolupráce může být také zahájena schválením Rady kvalifikovanou většinou. Smlouva nově také revidovala problematiku spolupráce justice v trestních věcech. Evropská Unie si celou dobu uvědomovala potřebu neustálého vývoje v této oblasti, jednak v souvislosti s tím, že v roce 2004 přišla vlna rozšíření zemí do EU a taky, že bude potřeba reformovat primární právo EU v souvislosti s posilováním rolí EU, jakožto globálního aktéra v post bipolárním světě.

Specifická oblast společné bezpečnosti a obrany, tedy vnějších vztahů se dotýká a prolíná s prvním pilířem. Další spolupráce a rozšiřování v bezpečnostní a obrané politice musejí pro budoucnost nově zahrnovat nejen hard security, ale nově i soft nebo také smart security. Typickým příkladem je energetická bezpečnost Změny a debaty ohledně změny primárního práva a změna charakteru obranné a bezpečnostní politiky, která s sebou přináší i oblast nevojenského charakteru. Nejvýraznější dokument po roce 2002 je dokument Evropské rady,
a to Headline Goal 2010.

V této strategii má být EU do roku 2010 schopná odpovídat na krizové situace prostřednictvím mechanismu sil rychlé reakce. Xxxxxxxxx dále počítá s vybudováním Evropské obranné agentury. Do roku 2007 by měla být EU schopná vybudovat malé útočné jednotky pro boj v různých typech bojiště. Budoucnost a funkčnost je do značné míry odkázána na schopnost vzájemně se domluvit a budovat bezpečnostní a obrannou politiku EU. Dále na schopnostech kooperovat s dalšími mezinárodními a organizacemi, v tomto především s NATO.

Ve srovnání s Lisabonskou smlouvou přináší posílení v oblasti bezpečnosti a obrany. Nově se státy mohou aktivně zúčastnit stálé spolupráce a poskytovat tak své národní bojové jednotky pro jednotlivé mise Unie. Všechny mechanismy hlasování jsou zachovány pro všechny oblasti. Členské státy mohou dále spolupracovat na mezivládní úrovni. Poprvé v historii se všechny členské státy shodly na nutnosti akce, a proto se v roce 2003 uskutečnila první mise. Jednalo se o čistě policejní misi v Bosně a Hercegovině.

Oproti smlouvě z Nice, Lisabonská smlouva nově představuje mise, na kterých lze použít jak vojenské, tak civilní možnosti nasazení. Tím je myšlena mise v oblasti humanitární pomoci, pomocné mise, poradní a rekonstrukční mise, mise na podporu míru, mise boje proti terorismu. Lisabonská smlouva, tak na rozdíl od Nice, přináší větší prostor pro spolupráce členských států.

Dále oproti Nice, Lisabonská smlouva v sobě obsahuje povinnost vzájemné pomoci členských států, pokud se členský stát stane předmětem útoku. V Lisabonské smlouvě se už dosáhla plošná shoda, jak postupovat v krizových situacích a zajistily se mechanismy kolektivní spolupráce. Obdobný systém kolektivní obrany můžeme vidět i u NATO, kde útok na jeden členský stát je považován za útok na celou organizaci. To samé lze tvrdit po Lisabonské smlouvě a systému vzájemné pomoci. To znamená, že do primárního práva EU se zavádí povinnost kolektivní obrany. Lisabonská smlouva pak ještě obsahuje závazek, že členské státy Unie plně respektují postavení a spolupráci s NATO.

Smlouva z Nice neposunula nějak zásadně ani výrazně pravomoci v oblasti společné obrany
a bezpečnosti. Smlouva rozšířila oblasti, kde lze hlasovat kvalifikovanou většinou, nicméně Rada rozhoduje stále mechanismem jednomyslnosti. Až Lisabonskou smlouvou se Unie stala orgánem kolektivní obrany. Tímto EU potvrzuje a respektuje pozici NATO jako stálého garanta obrany. Od počátku 90. let se Unie snaží o vybudování stabilní role na mezinárodní úrovni. Smlouva z Nice je v tomto ohledu přelomová, protože úplně prvně v historii dovoluje Unii vybudovat si svoje vlastní vojenské kapacity, které jsou nezávislé na NATO.

Lisabonská smlouva ruší finálně pilířovou strukturu, která byla zavedena Maastrichtskou smlouvou. Pravomoci se tak nově dělí na mezivládní a nadnárodní. Lisabonská smlouva
i předchozí smlouvy o EU definují společnou obranu a bezpečnost jako specifickou oblast. Přesto smlouva nebrání, aby si jednotlivé členské státy bránily svojí národní bezpečnost. Členské státy se mohou kdykoliv domáhat vlastní bezpečnosti.

V následující tabulce jsou uvedeny změny zavedené Smlouvou z Nice

Předsednictví EU reprezentuje EU v otázkách společné bezpečnosti a obrany, Informuje Evropský parlament

Evropská rada určuje základní principy a strategie, jednomyslně přijímá všechny dohody

Vysoký zmocněnec asistuje Xxxx při formulování politických rozhodnutí, na žádost vede dialog se třetími zeměmi

Jednotka politického plánování a včasného varování podléhá Vysokému zmocněnci, sleduje a vyhodnocuje zájmy EU, sleduje případné oblasti vzniku krizí

Zvláštní vyslanci vysíláni Radou, jsou pořízeni Vysokému zmocněnci, poradní charakter

Rada EU přijímá rozhodnutí o společných akcích a postojích

COREPER připravuje primárně podklady pro zasedání Rady

Pracovní skupiny připravují stanoviska a podklady pro práci ve bezpečnostním výboru

Politický a bezpečnostní výbor sleduje primárně mezinárodní situaci, podává stanoviska Radě, tento výbor je klíčový při řešení krizí odpovídá za politickou kontrolu a vede vojenská
a strategická rozhodnutí.

Vojenský výbor je zodpovědný za vojenské aspekty misí

Vojenský štáb EU asistuje Vysokému zmocněnci, má za cíl strategické plánovaní
a management všech operací

Komise asistuje členským státům, informuje Evropský parlament, dává podměty Radě, provádí financování misí

Členské státy předkládají návrhy Radě, uvádějí svoje národní politiky v soulad s politikou EU, obhajují stanoviska EU na mezinárodní úrovni, spolupracují ve prospěch společných zájmů
a cílů

Evropský parlament diskutuje rozvoj obrany a bezpečnosti, dává doporučení Radě a může jí interpelovat

Skupina poradců má za úkol sledovat právní stránku a finanční aspekty všech misí⁶⁴

6. Lisabonská smlouva a její vliv na společnou bezpečnostní a obrannou politiku

V této kapitole se zaměřím na Lisabonskou smlouvu, nejdříve politicky a poté z pohledu jejího konkrétního dopadu na společnou zahraniční a obrannou politiku.

V roce 2007 se rozhodla Evropská rada vytvořit balík tzv. reformních smluv pro celou Evropskou Unii. Tento baliček byl následně schválen na dalším zasedání Evropské rady v říjnu téhož roku ve Městě Lisabon ve Portugalsku, odtud Lisabonská smlouva. Je dobré
připomenout, že celou debatu o reformách odstartoval pokus přijmout společnou Xxxxxxx
o Ústavě pro Evropu. Po velmi hlasitém Francouzském a Nizozemském odmítnutí vzniká myšlenka sjednocení pod Lisabonskou smlouvou.

Lisabonská smlouva je primárně založena na novelizaci dřívějších smluv a nově přiznává Evropské Unii právní subjektivitu.⁶⁵ Ke smlouvě byla později ještě připojena Listina základních práv EU, která je také právně vymahatelná. Výjimku si v této oblasti vyjednalo Polsko a Velká
Británie. Ve smlouvě nebudou zavedeny a uplatněny symboly EU jako vlajka a hymna, s nimiž původní návrh ústavy počítal.

Nově se také zavedla lhůta osmi týdnů, která slouží jako možnost, kdy se národní parlamenty mohou vyjádřit ke legislativnímu procesu a oproti SÚE dochází k navýšení o dva týdny. Co se týče kontrolních mechanismů, nově se zavádí tzv. udělení žluté karty, tedy situace, kdy nadpoloviční většina národních států nebude souhlasit s návrhem komise, poté se celý návrh přesune směrem k Evropskému parlamentu, aby se zachoval princip subsidiarity. Naopak mechanismus červené karty, tedy uplatňování v oblasti rodinného práva v rozporu s mezinárodním právem bez ratifikace.⁶⁶

Lisabonská smlouva také nově posiluje dosavadní postavení Evropského parlamentu a rozšiřuje jeho pravomoci v unijní legislativě, zejména v oblasti justice, vnitra a trestních věcech, které jsou nově přesunuty do spolurozhodovacího procesu. Dalším významným prvkem, který se nově objevuje, je lidová iniciativa. Smlouva počítá z možností aplikace přímé demokracie, kdy při dostatečném nasbírání hlasů, v tomto případě jednoho milionu, z různých členských států může požadovat, aby Evropská komise navrhla nebo upravila legislativu spadající do politiky Unie.⁶⁷

„Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států se může ujmout iniciativy a vyzvat Evropskou komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.“⁶⁸

Smlouva dále přináší změny do jednotlivých institucí. První změnou je snížení počtu členů Evropského parlamentu ze celkových 785 na nově 751. S maximálním a minimálním počtem křesel a to od 6 do 96 křesel. Tato změna se konkrétně dotkla i České republiky, kdy došlo ke snížení křesel ze 24 na 22. Nově je formálně uznána Evropská rada jako orgán Unie. Lisabonská smlouva ruší rotační princip a zavádí nově předsedu Evropské rady (někdy také jako Evropského prezidenta).

Vzniká další funkce, a to Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (Ministra zahraničních věcí EU). Smlouva dále postihuje složení komise.⁶⁹ Z původních
27 komisařů se počet snižuje pouze na 18, které mají za úkol reprezentovat dvě třetiny zemí EU, na základě demografické a zeměpisné různorodosti. Smlouva dále posiluje vliv Soudního dvora v oblastech trestních věcí, justice a vnitra.

Dále se jako novinky zavádí princip oboustranné flexibility. Ta v principu umožnuje přenášet pravomoc v obou směrech. Cílem je vytvoření možnosti pro to, aby mohly být přenášeny pravomoci členských států na Unii a naopak, tedy z Unie na členské státy. Tento princip úzce souvisí s dodržováním základných zásad, na kterých je postaveno fungování Unie, primárně je to zásada subsidiarity a proporcionality. Princip flexibility je primárně upraven v článku 48 zejména, „Vláda kteréhokoli členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách. Tyto návrhy předá Rada Evropské radě a oznámí se vnitrostátním parlamentům.“⁷⁰

Stále platí, že členské státy mohou v jakékoliv chvíli iniciovat změnu textu zakládajících Smluv na základě všeobecné shody. Z tohoto pohledu se dá říct, že výše popsaný princip slouží nejen k rozšiřování, ale stejně by měl sloužit k omezování pravomocí Unie. Princip flexibility je navíc podpořen doplňujícími protokoly, které lépe vymezují a definují rozsah pravomocí ve sdílené oblasti.⁷¹ S rozsahem souvisí ještě jedna otázka, a to tzv. doložka flexibility. Tento princip slouží k tomu, aby bylo možné přijmout na unijní úrovni nezbytná opatření. Tento pružný postup se uplatnil pouze ve fungování vnitřního trhu. Nově se tento postup rozšiřuje do všech ostatních politik. Výslovně vyloučena je společná bezpečnostní a obranná politika.

Další významnou změnou, která Lisabonská smlouva přináší je změna v hlasování. To znamená změnu ve vymezení kvalifikované většiny, která platí od roku 2014. Státy mohly využít přechodné období a pořádat Xxxx, aby ponechala původní systém hlasování kvalifikovanou většinou do roku 2017. Lisabonská smlouva také nově ruší počet hlasů kvalifikovanou většinou a nově ji definuje na nejméně 55% všech členů Rady, které tvoří nejméně 15 z nich a zastupující členské státy, představující 65% obyvatel Unie.

K přijetí návrhu je tedy potřeba splnění podmínek, jak počet států, tak počet občanů. Nový systém, který zavádí Lisabonská smlouva, tedy hlasování kvalifikovanou většinou, oslabuje především Českou republiku. Oslabení je absolutní ve vztahu k velkým států. Počet vázaných hlasů, která má Česká republika v Radě je nižší, než by odpovídalo počtu obyvatel.

6.1 Společná bezpečnostní a obraná politika v Lisabonské smlouvě

Historické kořeny pro sjednocení a zefektivnění společné zahraniční a bezpečnostní politiky lze vysledovat až k Maastrichtské smlouvě z roku 1992-1993. Jádrem je, že jednotlivé členské státy se odmítají vzdát svého výlučného práva a postavení o otázkách společné zahraniční
a bezpečnostní politiky a trvají na specifickém postupu a charakteru mezivládní spolupráce. Tento postup a charakter je dán jednomyslnou rozhodovací procedurou, dále omezenou pravomocí Evropské komise a Evropského parlamentu a příslušným ustanovením jurisdikce Evropského soudního dvora.

Posílení společné zahraniční a bezpečnostní politiky se v minulosti snažilo dosáhnout zlepšení koordinace a zajištění návaznosti při výkonu funkce předsednické země v možnosti nepodílení se na společných akcích nebo posílení vazem mezi státy se společným zájmem, která vytvořila smlouva z Nice.⁷²

Stávající úprava ponechala všechny parametry současné rozhodující a institucionální struktury v platnosti. Pro členské státy je klíčové to, že výlučná pravomoc v tomto rozhodovacím procesu zůstala zachována jako právo každého členského státu. Evropská rada bude mít i nadále primárně za cíl identifikovat cíle a zájmy Unie, starat se a přijímat obecné změny ohledně společné zahraniční a bezpečnostní politiky. V jednotlivých rozhodnutích se budou vymezovat finanční prostředky od jednotlivých členských států. Sledování celkového vývoje společné zahraniční a bezpečnostní politiky bude mít na starosti Rada ve formě přijímání rozhodnutí Unie. Všechna rozhodnutí jsou přijímána jednomyslně.⁷³

Na druhou stranu existuje možnost hlasování kvalifikovanou většinou. Tato procedura se uplatní v případech, kdy Rada přijímá rozhodnutí, kterými se provádí již dříve přijatá rozhodnutí, nebo když přijímá rozhodnutí a podněty od Evropské rady. Použití kvalifikované většiny může jakýkoliv člen rady kdykoliv zablokovat a prosadit, že se návrh předloží Evropské radě k jednomyslnému rozhodnutí.⁷⁴

Lisabonská smlouva stanovuje a upravuje cíle, úkoly, zásady v oblasti společné bezpečnostní
a obranné politice článkem 21. SEU. Tyto zásady se opírají o demokracii, právní stát, lidská práva, dodržování zásad Charty Organizace Spojených národů a dodržování mezinárodního práva. Tyto cíle jsou dále společné pro vnější činnost Unie.

Smlouva nově vytváří funkci představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, někdy označován jako vysoký představitel. Vytvořením této funkce je jedna z klíčových změn, kterou Lisabonská smlouva přináší. Dále se propojují dvě klíčové složky zahraniční
a bezpečnostní politiky Unie. Prvním z nich je Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Společná bezpečnostní a obranná politika, se realizuje Rada a jednotlivé členské státy, jí mají jako svojí výlučnou pravomoc.

Jako druhá oblast se propojuje Vnější politika Evropského společenství. Tím se myslí společná obchodní politika, humanitární pomoc, smluvní vztahy se zeměmi třetího světa. Klíčovým orgánem při implementaci je Evropská komise. Tímto se dostává k větší soudržnosti a efektivitě na mezinárodní úrovni a vede k lepší spolupráci na mezivládní úrovni. Významnou roli hraje
i to, že Lisabonskou smlouvou nabývá Unie právní subjektivitu.⁷⁵

Lisabonská smlouva zavadí jednu z dalších klíčových změn a to, že Unie získává právní subjektivitu. Ta je upravena v článku 47. “Unie má právní subjektivitu. „⁷⁶

Do té doby mělo právní subjektivitu pouze Evropské společenství, které mohlo uzavírat mezinárodní dohody. Unie působila pouze na mezinárodní úrovni jako politický útvar. Mezivládní konference potvrdila, že subjektivita Unii nebude opravňovat k přijímání předpisů nebo smluv, v oblastech mimo pravomoci, které byly Unii svěřeny jednotlivými státy. V rovině praktické se tato změna promítne v přeměně Delegací Evropské komise ve třetích zemích na Delegaci Evropské unie, tato delegace bude nově součástí Evropské služby pro vnější činnost. Nově i dohody se třetími stranami se budou uzavírat jménem EU a nikoli jménem ES.

Je otázkou, nakolik dokáže tento model uplatnit Evropská Unie, jako nástroj zahraniční
a obranné politiky na světové scéně. Klíčovým aspektem pro budoucí úspěch bude záviset především na novém vysokém představiteli ve své nové roli. Dále bude také záležet na jednotlivých členských státech a na jejich schopnosti dohody o konkrétním fungování.

Právní základ pro sjednávání a uzavírání smluv v oblasti společné bezpečnostní a obranné politice, mechanismus je zakotven v článku 37 SUE podle kterého, “Unie může uzavřít dohody s jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi v oblastech spadajících do této kapitoly.„⁷⁷ Navíc smlouvy ohledně společné bezpečnostní a obranné politice mají svá specifika oproti ustanovení 218 SFEU. Jedná se například o zmocnění k jednání, které nepředkládá komise, ale vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Smlouvy
a dohody jsou uzavírány jednomyslně, protože jednomyslnost se zpravidla v této oblasti vyžaduje.⁷⁸ ⁷⁹

Specifika a pravomocí v této oblasti nejsou upraveny zcela jednoznačně a nechává se zde prostor pro úvahy a spekulace. Na druhou stranu je zřejmé, že oblast společné bezpečnostní
a obranné politiky nebude spadat do výlučné pravomoci Unie, protože by to bylo zcela v rozporu celého konceptu společné bezpečnostní a obranné politice. Spolupráce v této oblasti je založena na mezivládní úrovni všech členských států.

Obecné jsou pravomoci upraveny v článku 2 odst. 4 SFEU “Unie má v souladu s ustanoveními Smlouvy o Evropské unii pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky.„⁸⁰

Na toto ustanovení navazuje druhé, které stanoví, “že Pravomoc Unie v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky se vztahuje na všechny oblasti zahraniční politiky
a všechny otázky týkající se bezpečnosti Unie, včetně postupného vymezení společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně.„⁸¹

Z povahy věci a spolupráce mezi členskými státy a Unií v rámci společné bezpečnostní
a obranné politice lze tuto pravomoc charakterizovat jako sdílenou, která se z principu nemůže stát pravomocí výlučnou a na druhé straně umožnuje vykonávání pravomoci členských států s ohledem na princip solidarity a respektu. Důvodem sporu je čl. 218 odst.3, která stanovuje kritérium pro posouzení, zda dohoda spadá do oblasti společné bezpečnostní
a obranné politice či nikoli, “týká-li se zamýšlená dohoda výlučně nebo zejména společné zahraniční a bezpečnostní politiky, vysoký představitel Unie pro zahraniční věci
a bezpečnostní politiku podává Radě doporučení a Rada přijme rozhodnutí, kterým dá zmocnění k zahájení jednání a v závislosti na předmětu zamýšlené dohody jmenuje vyjednavače nebo vedoucího vyjednavačského týmu Unie„.⁸²

V tomto bodě lze očekávat, že mohou nastat spory o povaze sjednávání dohod ze strany Evropského parlamentu, který se tímto snaží posílit svojí omezenou pravomoc v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky. Pro tuto oblast bude také do značné míry určující, jakou judikaturu vybere SDEU. Přesto je patrné, že SDEU nebude do budoucna moci používat k určení, zda přijímaný akt spadá do oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky a hledisko cílů, neboť SEU obsahuje jednotné cíle celé EU pro vnější vztahy.⁸³

Lisabonská smlouva již nepřebírá oproti předchozím smlouvám výhrady ke splnění ústavních předpisů ohledně ústavních předpisů členských států přes tím, než bude smlouvou vázán. V rámci společné bezpečnostní a obranné politiky, vzhledem ke specifičnosti této oblasti, by se měly upravit spíše kontrolní mechanismy ze stran členských států. Jako například nezbytné pomoci upravit smluvní vztahy se třetím státem a podmínky vyslání vojenské nebo civilní mise do oblasti kde se konflikt nachází.

Členský stát může uplatňovat výhrady, než vysloví souhlas s vysláním jednotek. Je totiž nutné zmínit, že jednotlivé členské státy nejsou právně smluvními stranami v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky, musí se vycházet primárně z toho, že na Unii byly přesunuty v důsledku přiznání subjektivity pravomoci v oblasti společné bezpečnostní a obranné politiky, a to i přesto, že po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zachovává Unie svojí specifickou povahu.⁸⁴

Další významnou změnu, kterou Lisabonská smlouva zavádí, je vznik Evropské služby pro vnější činnosti. Tu zakládá čl. 27 odst. 3 SEU, a to “Při výkonu své funkce se vysoký představitel opírá o Evropskou službu pro vnější činnost. Tato služba působí ve spolupráci s diplomatickými službami členských států a skládá se z úředníků příslušných oddělení generálního sekretariátu Rady a Komise, jakož i z vyslaného personálu vnitrostátních diplomatických služeb. Organizaci a fungování Evropské služby pro vnější činnost stanoví rozhodnutí Rady. Rada rozhoduje na návrh vysokého představitele po konzultaci s Evropským parlamentem a po obdržení souhlasu Komise.„⁸⁵

Tento nově vniklý orgán je svým charakterem službou sui generis, jejíž fungování je do značné míry určeno Radou. Celý orgán je podřízen právě vysokému představiteli. Dále jsou do tohoto orgánu nově začleněny vojenské a civilní kapacity, které do té doby podléhaly Radě.

Aktivity Evropské služby pro vnější činnosti se tak nikdy nemohou křížit s kompetencí Komise v oblastech rozšiřování Unie a obchodní politikou. Tyto oblasti jsou totiž stále v rukou jednotlivých komisařům, které za ně zodpovídají. Navíc samotná služba pro vnější činnosti je pouze služební útvar, který nemá žádné rozhodující pravomoci, jako například Rada právě v oblasti společné politiky.⁸⁶

7. Vztahy Společné obrané a bezpečností politiky k NATO

Na úvod je důležité podotknout, že společná a obranná politika nemá sloužit k nahrazení NATO, ale měla by ho spíše doplňovat. EU má být schopná pomocí společné obranné
a bezpečnostní politiky provádět vlastní mise a vojenské operace, které nepotřebují asistenci NATO.

Tento vztah obou organizací dokládají dva klíčové dokumenty. Jedná se o Deklaraci Evropské Unie a NATO o bezpečnostní politiku a dohody Berlín Plus. Spolupráce mezi EU a NATO je primárně zaměřena na spolupráci v oblasti vojenských a civilních operací, nešíření zbraní hromadného ničení a boje proti terorismu.⁸⁷ Tyto dva dokumenty se prolínají a hrají významnou roli v utváření mezinárodního míru a spolupráce s NATO.

Role NATO je v bezpečnostní architektuře EU klíčová a životně důležitá v mnoha aspektech. Vztahy obou organizací jsou komplikované v mnoha oblastech a mnoha faktorech. Na politické úrovni se jedná zejména o rozdílené cíle Unie a NATO, které obě organizace chápou jako možnost prosazovat svoje národní zájmy. První vnitrostátní problém je historický vztah Francie a Velké Británie. Strategie Franci je omezit styky s NATO a začít budovat evropskou armádu a co nejsilnější obrannou politiku.

Velká Británie, i když není členem EU, je stále člen NATO se snaží propojit nevojenské mise Unie s NATO. Další oblast, která je dlouhodobě neřešitelná, je Turecko – Kyperský spor. Tento spor Francie využívá k posílení evropské bezpečnosti a oslabení Aliance. Turecko aktivně blokuje vstup Kypru do NATO a výměnu informací před program Partnerství pro mír. Naopak Kypr brání přijetí Turecka do EU a Evropské obranné agentury. Je nutné zmínit i vývoj USA ke společné obranné a bezpečnostní politice.

Ze začátku USA odmítaly navázat vztah až po příležitost k navázání bezpečnostního partnerství. Xxxxxxx zůstává, do jaké míry je pro USA atraktivní EU. Co se stane, až Unie nebude být schopna jednat jako globální partner USA? Existuje jeden silný argument, proč pokračovat v nastaveném prohlubování vztahů. Bez existence společné obranné a bezpečnostní politiky je EU pro USA nerelevantní partner. Lze vysledovat dva přístupy NATO-EU jak vyřešit problém přístupu.

Jeden přístup razí cestu formální, striktně dělba mezi oběma organizacemi. Představa je taková, že NATO by se zabývalo pouze operacemi s nejvyšší hrozbou. Unie by pak měla na starosti civilní stránku mise a krizový management. Tento model dělby práce se někdy označuje jako Britský. Druhý model je model kompatibility.

Model spolupráce předpokládá, že obě organizace jsou budovány podle stejných standardů
a měřítek. Bohužel ani jeden model není za současných podmínek politicky prosaditelný, byť by Unii prospěl. V současné době nelze ani předpokládat, že by členské státy měli chuť
a odvahu k těmto krokům. Koncepce NATO je v mnohém vymezena úžeji a dokáže se lépe orientovat na otázky spojené s vojenskou oblastí a bezpečností.

Kromě tradiční úlohy tedy odstrašení protivníka a obrana území se muselo NATO po skončení studené války přeorientovat i na nevojenské hrozby. Xxxxxxx také zůstává, jaké další úkoly by NATO mělo plnit? Při tomto určení, by hlavním vodítkem měla být efektivita a efektivnost, která má EU v oblastech civilních vedení misí. Tato cesta se jeví jako logická pro doplnění s teritoriální obranou.

Aby tento vztah fungoval, musejí obě organizace naplno využít kompatibilitu, v oblastech vojenského rozvoje jednotek a také specializaci, která plyne dlouhodobě z postojů obou organizací. Tento spor je možný pouze za podmínky, že se vyřeší Turecko-Kyperský problém. V neposlední řadě musí existovat i politická poptávka po revizi obou organizací, zejména ve vojenských oblastech.

Vzájemný vztah hraje klíčovou roli pro otevřenost a transparentnost. Důležitým aspektem spolupráce je také posilování spolupráce v době krize a vedení politického dialogu. Klíčovou podmínkou je také maximální hospodárnost s minimálním překrýváním výdajů. Na problematiku vztahů a budoucí spolupráce se EU a NATO sešli v roce 2000 na zasedání Evropské rady. EU se zde soustředila na vyřešení problematiky vztahů s NATO.

K vyřešení byly založeny celkem 4 pracovní skupiny, které měly vypracovat plány a strategie pro vztahy s NATO. První skupina se soustředila na výměnu utajovaných informací
a skutečností, druhá se soustředila na vojenské kapacity NATO a přístup EU k těmto prostředkům, třetí skupina měla starosti sledování mechanismů pro plánování vojenských operací na síly rychlé reakce. Poslední skupina se zabývala institucionalizací vztahů EU
a NATO.

Na summitu se také jednalo o rozvoji nevojenských sil a prostředků, především policie. Členské státy se tehdy zavázaly, že do roku 2003 vytvoří formaci až 5000 policistů, které budou nasazovat na humanitární mise po dobu 30 dnů.⁸⁸ Součástí summitu byla i snaha o dosažení společného postupu a vyjasnění si vzájemných pravomocí a toho, jak EU bude využívat kapacity NATO. Bohužel státy nebyly jednotné v otázce úlohy NATO. Nebylo taky jasné, jakou úlohu má mít EU. Po skončení studené války a bipolarity světa se vojenská bezpečnost odsunula a do popředí se začaly dostávat nevojenské hrozby.

Strategicky důležitým se stal obchod nebo globalizace a integrace. V tomto kontextu je důležitější EU než NATO. NATO byla od počátku budována jako vojenská organizace, které se zaměřuje pouze na vojenské a bezpečnostní otázky. V 90. letech se tak dostává do popředí vztah EU a USA. NATO v 90. letech ztrácí dech. Řada autorů se domnívá, že po rozpadu Varšavské smlouvy nemá už NATO smysl a měla by se rozpadnout.

Tento fakt podporuje i válka v Afghánistánu, kde USA využila pomoc koalice ochotných než pomoc NATO.⁸⁹ V dnešní době nehrozí návrat komunismus ale spíše globální terorismus od nestátních aktérů. Zlom nastává po 11. září 2001. EU i NATO pochopily, že hrozby ohrožují všechny. Náhled na hrozby nám nejlépe vypovídají dokumenty jako Evropská bezpečnostní strategie a Národní bezpečnostní strategie Spojených států.

Unie si proto sestavila a napsala v roce 2003 na summitu Evropskou bezpečností strategii pod názvem Bezpečná Evropa v lepším světě. EU definuje v této strategii oblasti, které považuje za klíčové pro bezpečnost. První je terorismus, který je stále více sofistikovanější. Hlavní kanály pro šíření je internet. Teroristé mají taky mnohem lepší finanční a technické zázemí pro použití neomezeného násilí. Nejnovější vlna je spojena hlavně s náboženským extrémismem
a zahraničními bojovníky. Terorismus je také globální problém. V posledních 15 letech proběhly řady teroristických útoků na území EU. Na území EU byly také nalezeny základny buněk Al-Kajdy ve Francii, Německu nebo Velké Británii.

Druhým tématem, které souvisí s terorismem, jsou zbraně hromadného ničení. ZHN představují největší hrozbu pro bezpečnost Evropy. Díky jednotlivým smlouvám se podařilo na území EU omezit šíření těchto zbraní. Bohužel jsou zde země blízkého a středního východu, které ohrožují bezpečnost Unie. V těch zemích probíhá prodej a vývoj ZHN. Evropa proto stojí na prahu nového problému, a to zabránění šíření ZHN z těchto oblastí. Nejhorší scénář pro budoucnost je ten, že teroristé získají funkční zbraně ZHN a použijí je v Evropě. Další hrozba jsou regionální konflikty. Tyto konflikty mají zásadní vliv na Evropu v oblasti masové migrace, kterou již několikrát zažila.

Regionální konflikty v Africe, Ukrajině, Sýrii mají negativní vliv na celý bezpečnostní prostor. V neposlední řadě ohrožují celý region a napomáhají organizovanému zločinu. Další nebezpeční, které ohrožuje Evropu, jsou zhroucené státy, které oslabují region, napomáhají organizovanému zločinu a startují nestabilitu v regionu. Země jako Libérie, Somálsko, Čad nebo Irák jsou toho příkladem. Organizovaný zločin je brán taky jako hrozba, která má dosah po celé EU. Často bývá propojen s terorismem nebo prodejem ZHN.⁹⁰ Organizovaný zločin se převážně týká prodeje drog a zbraní. Unie pro řešení těchto otázek používá především měkkou sílu nebo také soft power.

Ta v sobě zahrnuje preventivní operace, volební pozorování, humanitární mise. Je potřeba si také uvědomit, že členské státy si nejsou v mnoha oblastech rovny a jsou názorově rozštěpeny. Hlavní členské státy jako Francie nebo Německo mají vlastní cesty, jak řeší obranu svých zemí. Pokud má být Unie úspěšná, měla by se v klíčových věcech sjednotit a mluvit jedním hlasem. Pro řešení výše uvedených hrozeb nechce Unie používat vojenskou sílu. Z důvodu, že na Unie bude pohlíženo jako na agresora porušující mezinárodní právo. Krátké střelné zbraně, přenosné granáty a další zbraně během 90. let zlevnily a jsou na černém trhu mnohem dostupnější.

Toto vede ke zmenšení rozdílu, kdo má a nemá zbraně a přístup k nim. Západní země Unie mají stále vojenskou převahu ve vzduchu a v informačních technologiích. Útoky na území Unie mohou mít devastující účinek na obyvatelstvo a polarizovat ho. Unie proto v této oblasti vypracovala materiál koncept lidské bezpečnosti z roku 2004. Hlavní smysl tohoto materiálu je poukázat na přesun z nosičů zbraní na informace jako základ konfliktu. Dokument obsahuje 7 okruhů a cílů. První téma se dotýká lidských práv. Poprvé se objevuje teze, že lidská práva mají přednost před suverenitou státu.

Mění se řešení konfliktů pomocí vojenské dimenze na sociální dimenzi. Hlavní pozornost je věnována bezpečnosti státu. Dále je kladen důraz na jedince, jako na základní jednotku státu. V neposlední řadě je zapotřebí legitimní vlády, která bude zajištovat bezpečnost jedince. Tímto způsobem se má zajistit propojení mezi politickou, lidskou a bezpečnostní dimenzí státu. Další oblastí, na kterou se koncepce soustředí, je multilateralismus. Ten se dotýká společného postupu mezinárodních organizací jako OSN nebo NATO. Zároveň se má sledovat dodržování mezinárodního práva, spolupráce a norem. Má se uplatňovat princip subsidiarity při získávání informací od zdola nahoru.

Pozornost se má ubírat na nově vznikající konflikty a na masovou migraci. Zásadní ohrožení státu vzniká na úrovni regionů. Dále se využívají právní nástroje a diplomatické cesty. Cílem je prosazování norem a práva i během probíhajícího konfliktu. Tato oblast se týká převážně vojáků a policie, která by podle tohoto měla sbírat relevantní informace v boji. Cílem by měla být primárně ochrana života a minimalizace ztrát na životech. USA mají jiný přístup. Hlavní dokument národní strategie vznikal za vlády Xxxxxx X. Xxxxx v roce 2002. Dokument definuje nové přístupy a principy nové strategie USA po 11. září. Cílem USA je udržet regionální bezpečnost a rozvíjet ozbrojené složky USA.

V neposlední řade hájit národní zájmy USA. Lze v NBS a EBS najít společné zájmy. Zájmy se týkají převážně globálního terorismu, útokům na Evropská a Americká města a centra, zabránění šíření ZHN. Strategie USA bere také v úvahu změnu konceptu války, kdy ustupuje vojenský sektor. Tradiční koncept války už neodpovídá 21. století a jejímu vedení války. Po 11. září musela USA prodělat změnu myšlení a nahlížení na válku. Hlavní změna je v tom, že teroristy nelze zastrašit a poté nelze úplně zabránit šíření ZHN. Strategie USA je nově založena na aktivním boji, ještě před tím, než se hrozba stane objektivní hrozbou.⁹¹ ⁹²

Nové myšlení USA se velice liší od toho Evropského. Je pravda, že jak USA, tak EU se shodují ve hrozbách a jejich řešení, liší se zásadně jak postupovat a řešit tyto konflikty. EU je budována na soft power a principu multilateralismu, to znamená kombinace politiky, diplomacie, nátlaku, mechanismu pro sankce a v neposlední řadě vojenského zásahu ale pouze s povolením OSN. Kultura USA je pravý opak.

Je postavena na principu vojenské odpovědi na hrozby. Xxxx preventivního útoku, který ještě objektivně nenastal. Jak Evropský, tak přístup USA má své výhody a nevýhody. Z dlouhodobého hlediska je ale Evropský bezpečnostní model lepší a má šanci uspět. Evropský model se snaží primárně zaměřovat na kořeny konfliktů a hrozeb, nereaguje pouze na následky.

Evropa přistupuje k řešení konfliktů jako mix vojenských i nevojenských přístupů, tedy jakási kombinace hard power a soft power.⁹³ Hlavním cílem společné a bezpečnostní politiky má být harmonizace a jednotnost členských států v oblasti bezpečnosti a obrany. Touto cestou pak dochází k převzetí zodpovědnosti za vojenské i civilní operace bez zásahu USA nebo NATO. Pro Unii má NATO tři klíčové oblasti spolupráce. Jednak se jedná o udržení nízké až střední intenzity konfliktu, zajištění kontinuální spolupráce mezi EU a NATO, poskytnutí vojenské
a bezpečnostní záruky a chránit členy aliance.⁹⁴

Vztah mezi EU a NATO by ale nemusel být založen primárně na soutěži a rivalitě. Obě organizace by se mohly primárně soustředit na vojenské operace a preventivní útoky. Bývalý prezident Xxxxx Xxxxx měl strategii, která měla za cíl snížit počet jaderných zbraní na světě. Začíná se objevovat potřeba snížení ZHN se platnými závazky o nešíření ZHN. Tento problém ukazuje na to, že je zde potřeba užšího partnerství mezi EU a NATO. Je potřeba větší koordinace v oblasti vojenství, technologií nebo informací. NATO po 11. září zažívá malý restart, protože si uvědomuje globální rozměr terorismu. NATO si uvědomuje, že bude muset rozšířit svoje pole působnosti mimo svůj euroatlantický prostor. Touto cestou se otevíral dialog mezi EU a NATO o budoucí podobě.

Po 11. září si NATO začalo hledat po světě nové spojence jako Austrálie, Nový Zéland. Také Unie pochopila potřebu změny. Začíná se věnovat krizím ve státech, které přímo sousedí s Unií. Tedy blízký a střední východ, země Balkánu nebo středomoří. Právě operace mimo území obou organizací může být mnoha ohledech základem pro novou podobu vztahů EU-NATO.

Toto se stalo realistou prostřednictvím systému Berlín Plus. Díky tomu může EU podnikat operace s pomocí prostředků NATO. Bohužel mezi evropskými státy se objevili problémy ke vztahu EU a NATO. Největší střed se odehrával okolo plánovacích kapacit vojenských operací a duplicitních výdajů. Hlavní spor vypukl mezi Francií, Německem a Velkou Británií. Francie s Německou navrhovaly, aby se vytvořiy samostatné plánovací centrum EU.

Naproti tomu stála Británie, která se bála, že vytvořením tohoto centra se se EU odkloní od EU a vytvoří se vlastní kapacity. Spor byl nakonec ukončen až v roce 2003, kdy vzniká plánovací instituce při EU. Členské státy EU a NATO se v mnohém překrývají. 21 států jsou členy obou organizací zároveň. Bylo také potřeba vyřešit, aby nedocházelo k duplicitě. Systém byl nastaven tak, že kde bude jednat a působit EU nebude jednak NATO a naopak. Hlavní důvod tohoto systému byl ten, aby členské státy nemusely platit stejné částky dvakrát. Platba jedné organizace vedla taky k optimalizaci výdajů. Státy totiž disponují jednou armádou, kterou dávají k dispozici jak NATO, tak EU.

Další nedostatky se objevily ve výzbroji EU. V této oblasti EU brutálně zaostávala za NATO. V této oblasti se jednalo zejména o vzdušnou přepravu a logistiku, navádění raket a sběr informací. Komplikace se také vyskytly při budování jednotek sil rychlé reakce. NATO má k dispozici svoje vlastní jednotky označované jako NATO Response Force, které mají až 25000 vojáků, kteří jsou nasazeni do 5 až na 30 dnů. EU má naproti tomu Rapid Response Force. Tyto jednotky jsou oproti NATO větší a pomalejší. Tyto jednotky tvoří 60000 vojáků, kteří jsou nasazeni až na 1 rok. Od roku 2010 má EU navíc Battle Group, tedy jaké si bojové skupiny, které mají doplňovat struktury NATO.

Bohužel ani tyto kroky nevedly k harmonizaci vztahů. Nefunkčnost se ukázala při konfliktu v Darfúru, kdy se EU ani NATO nebyly schopni dohodnout, jak mají pomoct Africké Unii. Výsledkem byl rozkol, protože v oblasti bezpečnosti a zahraniční politiky je každá členská země svrchovaná. Dalším významným faktorem, který oslabuje spolupráci EU a NATO je Turecko-Kyperský problém. Vyřešení tohoto problému je ale nereálný. Turecko aktivně blokuje vstup Kypru do NATO a účast na operacích Unie. Naopak Kypr blokuje aktivní účast Turecka v operacích Unie. Turecko je ale jak pro EU, tak pro NATO klíčový strategický partner ve strategickém významu. Kypr nedovolí vstup Turecka do EU a Turecko vstup Kypru do NATO.

Další oblasti společné spolupráce a harmonizace je systém Berlín Plus. Belin Plus je komplex dohod mezi EU a NATO. Byl uzavřen v roce 2003. Kořeny sahají do roku 1996, kdy se musel vyřešit vztah mezi těmito organizacemi. Klíčové bylo zapojit i státy které nejsou členy NATO ale pouze EU a naopak. Jako například Turecko nebo Norsko. Hlavním cílem komplexu dohod je zamezit duplikaci jednotek a financí a efektivně řešit všechny krize. Dohody se dají shrnout do čtyř okruhů. První okruh se týká společného plánování EU a NATO. EU využívá vrchní velení SHAPE. Druhý okruh zajištuje jednotné velení nad všemi operacemi. Třetí oblast upravuje systém jednotného plánování operací. Poslední oblast upravuje využívání a sdílení kapacit EU a NATO.⁹⁵

Dále vzniklo centrum krizové konzultace, na kterém se setkávají Všechny relevantní orgány EU a NATO. Jde zejména o generálního tajemníka NATO, Severoatlantická rada a Politická
a bezpečnostní výbor EU. Cílem setkávání je primárně výměna utajovaných informací a ladění společného postupu. Členská státy dále vysílají především do vojenského výboru důstojníky, aby je zastupovali ve vojenských otázkách. První opravdový ostrý test funkčnosti systému Berlín Plus byla operace Concordia v Jugoslávské republice. Byla to první vojenská mise pod hlavičkou EU.

Operace byla zahájena v roce 2003. EU navazovala na předešlé působení jednotek NATO. EU zde také poprvé naplno využívá vojenské a velící kapacit NATO. To především znamenalo pánování operací, komunikace a velící prostředky. Cílem této operace bylo prověření
a demonstrace funkčnosti EU a NATO. Operace sloužila i jako stabilizační prvek v regionu. EU prováděla primárně humanitární pomoc s obnovou státu a důvěry občanů. Operace byla ukončena stejného roku v prosinci. Později byla vyhodnocena jako úspěšná. EU prokázala, že zvládá vojenské operace. Druhá operace, kde byl aktivován mechanismus Berlín Plus, byla Mise Althea. Mise začala v roce 2004 a trvá do dnešních dní.

Cílem mise je jednak prověřit roli EU jako samostatného velitele a prověření velení. K této misi Rada schválila speciální vojenské síly EUROFOR. NATO zde má pouze poradní roli, se kterou se konzultuje postup ve velení a strategie. Dalším cílem mise bylo obnova Bosny a Hercegoviny a obnova post konfliktní země, zabránění dalších etnických konfliktů a boj s organizovaným zločinem. Dlouhodobí cíl je stabilizace země a celého regionu, který nebude představovat hrozbu pro EU.

V rámci mise byla zahájena i nevojenská část a to policejní. Ta se soustředila primárně na vycvičení místní policie a stabilizace vnitřního pořádku a řádu. Jednotlivé operace ukazují, že systém Berlín Plus je funkční možnost jak spolu EU a NATO má spolupracovat. Je pravda, že mise pod systémem Berlín Plus byly pouze dvě a je otázka, jak by mise probíhaly dnes. Jak by probíhaly mise, na které se nevztahuje Berlín Plus? Obě organizace provádějí svoje oddělené operace bez aplikace Berlín Plus.

Další oblast působení EU je projekt Galileo. Galileo je navigační systém pro určování polohy GPS. Cílem bylo vytvořit evropský model amerického systému Navstar. Oba systémy mají ve vojenské oblasti spolupracovat a pořizovat informace. Projekt byl poznamenán řadou neúspěchů. Jednak nebyla vyjasněna finanční stránka, která původně předpokládala, že bude financován kombinací veřejného a soukromého sektoru. Další problém byl smysl samotného používání. Xxxxxxx byl koncipován jako civilní program pro civilní potřeby. Historicky EU neměla svoje vlastní satelity a musela si tyto systémy externě pronajímat.

Primárně si pronajímala systémy od NATO nebo od komerčního sektoru. Galileo vnikl pod záští Evropské kosmické agentury a hlavním cílem mělo být sběr dat a informací s využitím jak do vojenského sektoru, tak civilního. Kromě nezávislosti se jednalo i o ekonomické aspekty. EU skrze tento program vnikla na nový trh se satelitními službami. To mělo vést k vývoji nových technologií a vznik pracovních míst. Jak již bylo zmíněno, tento projekt je do značné míry civilním programem.

V posledních letech se uvažuje i o vojenském využití. To je ale otázkou politickou, která leží primárně na členských státech. Hlavním orgánem, který zodpovídá za provoz Galilea je Evropská kosmická agentura, která podléhá Komisi. Tento projekt je zatím nejdražší v historii EU. Spolu se systémem GPS má poskytnou lepší a větší pokrytí. Projekt byl zahájen Evropskou komisí v 90. letech, kdy se zkoumali možnosti nových technologií v oblasti signálu a určování polohy.

V roce 1999 byl vypracován program globálního pokrytí, který měl sloužit civilním prostředkům a orgánům. Bohužel byl projekt od začátku velmi problematický a jeho spuštění je v nedohlednu.

Systém měl být zprovozněn finálně v roce 2010. Předpokládalo se, že se postupně vypustí okolo 30 družic. Družice měly zajistit spolehlivost a diverzitu systému. Když vypadne jeden satelit, druhý ho nahradí. Dvě družice už byly vyslány v roce 2011. Plné spuštění se mělo konat letos tedy v roce 2020. Podle plánu mělo být vypuštěno 30 satelitů. Bohužel se spuštění projektu odsouvá. Projekt Xxxxxxx byl vytvářen, aby snížil závislost na USA.

Druhou oblastí vzájemné spolupráce EU a NATO je vztah Battle Groups a NATO responce force. Cílem Unie v bezpečností oblasti je preventivě předcházet konfliktům v blízkosti hranice Unie. Primárně diplomacií, sankcemi nebo politickým nátlakem. Pokud toto selže, nastupuje vojenská síla. Základním cílem je zabránění propuknutí ozbrojeného konfliktu a vyřešení jeho situace v co nejmenším rozsahu. Unie preferuje kvalitu před kvantitou. Z tohoto důvodu má EU k dispozici vlastní jednotky, které jsou složeny z národních armád členských států.

Tyto jednotky se označují jako Battle Groups, bojové jednotky. Hlavním důvodem, proč tyto jednotky vznikly, byl důvod potřeby Unie. Tyto jednotky představují základní vojenskou sílu pro řešení konfliktů. Jednotky vytvářejí základní stavební kámen společné obranné
a bezpečnostní politiky EU. Celý koncept leží také na dobrovolnosti členských států pronajímat svoje národní armády Unii. Xxxxxxx Groups má podobu Sil rychlé reakce NATO.

Vytvořením Battle Groups mělo sloužit Unii jako hlavní nástroj pro vedení operací, které by byly nezávislé na NATO. Podmínkou je, že jednotlivé operace musejí být schváleny Radou
a mít mandát Rady bezpečnosti OSN. Výhody jednotek Battle Groups spočívá primárně v mobilitě a flexibilitě. Jednotky jsou koncipovány do 15 bojových skupin. Tyto skupiny odpovídají praporu a síle 1500 až 2000 vojáků. To znamená velení, logistika, průzkum.

Nikde nejsou pevně stanoveny struktury, jak mají tyto prapory vypadat, což zvyšuje flexibilitu a schopnost organizace. BG by měly být dostatečně flexibilní a mobilní pro nasazení ve vzdálených oblastech. Základním problémem v nasazení BG, je že mise musejí mít mandát Rady a souhlas všech členských států, které se na misi podílejí. Tím se myslí schválení národním Parlamentem. Procedury schvalování na vnitrostátních úrovních jsou mnohdy zdlouhavé a neumožnují pružné reagování. Z tohoto důvodu nemůže BG reagovat na hrozby flexibilně.

V minulosti došlo k založení meziparlamentní organizace s BG, které vedly ke zkrácení byrokratického schvalování misí. Bohužel reakce na úrovni členských států je doposud nedostačující a pomalá. V neposlední řade, se nedaří shodnout se ohledně nasazení BG v misích. Mise v Čadu, Mali nebo Kongu, kde BG mohly působit jako podpůrné jednotky,
byly vyhodnoceny jako nevhodné. Jednotky nebyly nasazeny ani do operace Althea, protože byly vyhodnoceny jako nevhodné.

Problém je také v tom, že doposud nevznikly vhodné podmínky pro schválení Radou
a následným nasazením. Otázkou také zůstává, jestli by byly při takové operaci splněny všechny podmínky.⁹⁶ Největší misi, kterou BG prodělalo, byla operace v Mali. Mali je stát v Africe blízko evropských hranic. Důvodem nasazení jednotek BG byla snaha eliminovat teroristy a migraci do Evropy. Mise měla za cíl omezit a zničit teroristické skupiny a následně vyčkat na příchod jednotek Africké Unie a OSN.

Státy, jako Polsko nebo Německo, zaspaly a nechaly se předběhnout Francií, která celou misi vedla. Nepochopení konceptu BG a následná nespolupráce a zapojení se do vojenských misí vedla k tomu, proč tyto jednotky nebyly nikdy nasazeny v plném rozsahu dohod. Komplikace v konceptu ukazuje i velmi neutrální Švédsko, které kritizuje neschopnost BG zasáhnout.

Švédsko sice není členem NATO, ale v Evropě má jednu z nejsilnějších a nejlépe vybavených armád. Je proto jasné, že Švédsko má zájem podílet se aktivně na misích BG. I problémy, které jsem se snažil popsat, je existence a symbolika BG v rámci společné bezpečnosti a obrany významná. Unie skrze tyto jednotky vysílá signál, že je schopna vést vojenské mise mimo území Unie a nebojí se válečného konfliktu.

Česká republika se do tohoto programu zapojila v roce 2004, kdy se schválil vstup do tohoto programu. Koncepce je postavená na tom, že ČR nebude a také nemůže poskytovat vojáky a prostředky jak NATO, tak EU proto, že armáda je příliš malá na takové operace. ČR poskytuje v rámci Unie standardizované jednotky jako pěší roty, chemické nebo logistické jednotky. Ke spolupráci může být povolána i police. Dlouhodobě mezi nejlépe hodnocené jednotky patří chemici, kteří mají v mnoha operacích klíčovou roli. Dále armáda pomáhá ve výcviku a podílí se na civilních aspektech operací.

Česká republika se poprvé zúčastnila struktur BG v roce 2005 spolu se Slovenskem. V témž roce bylo podepsáno společné prohlášení, že Česká a Slovenská republika vytvoří společné československé uskupení. Prohlášení bylo uzavřeno s důrazem na společnou obranou
a bezpečnostní politiku a na struktury EU. Pro kompaktnost BG se Česká a Slovenská republika dohodly, že budou svoje jednotky cvičit dohromady. Podle dohod Česká republika nesla hlavní zodpovědnost za hlavní cíle a výcvik.

Jednotlivé organizační složky budou stanoveny na základě operačního plánu operace. Podle dohody byl zvolen jako hlavní jazyk čeština a slovenština. Ve vyšších stupních velení pak angličtina.⁹⁷ Další vývoj přináší rok 2008. V tomto roce se nově k Česku a Slovensku připojují země jako Německo, Rakousko nebo Irsko s představením společného bojového plánu do roku 2013. Po politické diskuzi Vláda tento návrh schválila.

Vedle kapacit Unie nesmíme zapomínat i na NATO a jeho vojenské kapacity. V roce 2002 na summitu v Praze se rozhodlo o vytvoření NATO Responce Force (NRF), tedy síly rychlé reakce. Hlavním úkolem těchto sil je spolupracovat s Unií ve vojenské oblasti. Tímto způsobem se má zabránit duplikaci jednotek a výdajů na obranu. V obou těchto mechanismech se dají najít společné rysy a podobnosti. Jedná se především o podobný časový rámec nasazení do operací, systém velení, financování, participace na společných operacích. Bohužel ale i zde existují problémy, a to ve vojenských velikostech jednotek. Zde jsou kapacity NATO ve výhodě před Unií. Rozdíly se dají najít i ve výcviku. Jednotky NATO jsou většinou trénovány pod jednotným velením USA. Jednoty Unie jsou trénovány svými členskými státy a kompetence mají armády jednotlivých států.

8. Závěr a diskuze

V mé diplomové práce jsem se snažil zjistit a objasnit momenty, kdy Lisabonská smlouva svým charakterem mohla nebo omezila pravomoci jednotlivých členských států v oblasti společné bezpečnostní a obrané politiky.

V ustanoveních jednotlivých smluv jsem vybíral takové prvky a instrumenty, které mají souvislost se společnou bezpečnostní a obrannou politikou, které mají charakter mezivládní spolupráce a poté spadají výlučně do kompetencí členských států Unie. V komparaci s jednotlivými smlouvami o EU lze konstatovat, že Lisabonská smlouva do oblasti společné obrané a bezpečnostní politiky vnesla větší míru nadnárodní spolupráce jednotlivých členských států.

To se projevovalo a projevuje typicky v oblasti hlasováním, kde kvalifikovaná většina razantně ovlivnila tuto oblast. Zavedením kvalifikované většiny do značné míry narušilo rovnováhu mezivládního charakteru spolupráce v oblasti společné obrany a bezpečnosti. Přesto lze i nadále tvrdit, že mezivládní spolupráce přetrvává. Jednotlivé členské státy mají možnost zablokovat hlasování kvalifikovanou většinou a předložit návrh ke Komisi k jednomyslnému přijetí.

V Lisabonské smlouvě je obsažena konstruktivní absence, které přetrvává z minulých smluv. Klíčovou změnu, kterou Lisabonská smlouva přináší, je vznik funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a politiku. Tuto funkci zavedla v roce 1999 Amsterodamskou smlouvou. Hlavním cílem bylo sjednotit zahraničně politickou spolupráci, aby EU vystupovala v otázkách bezpečnosti a obrany jednotně. Přesto je vidět, že se jednotlivé členské státy nechtěly vzdát svého postavení v této oblasti, a proto Vysoký představitel pro zahraniční věci a politiku nemá žádné pravomoci a slouží spíše jako pomocný orgán Radě a Komisi.

Unie, jako celek, dále posílila díky Lisabonské smlouvě a na mezinárodní úrovni může působit mnohem efektivněji i díky tomu, že Lisabonská smlouva dává Unii právní subjektivitu. I proto se autor domnívá, že může docházet k většímu posilování nadnárodního charakteru. Maastrichtská smlouva zavedla nově pilířovou strukturu a Lisabonská smlouva jí zrušila. Tím nastalo rozdělení spolupráce na národní a mezinárodní. Hlavní smysl byl v tom, aby jednotlivá rozhodnutí společné obrany a zahraničí byla přijímána jednomyslně Radou a Komisí. Členské státy mají v tomto klíčový nástroj a zásadní postavení, jak bude vypadat tato oblast.

Rada EU je i nadále klíčový orgán, který formuje a vytváří podmínky v oblasti společné obrany a bezpečnosti. Evropská rada naopak definuje cíle, zájmy a vytváří strategie. Lze tedy tvrdit, že Lisabonská smlouva ve zkoumané oblasti společné obrany a bezpečnosti neměla situace, kdy by omezila suverenitu jednotlivých členských států a mezivládní charakter spolupráce ve zkoumané oblasti. Smlouva ve své podstatě nemůže omezovat jednotlivé členské státy, protože zkoumaná oblast má zvláštní povahu.

Celý mechanismus zkoumané oblasti je založen na jednomyslnosti. Xxxxxxx je proto spíše podpořit spolupráci než jí omezovat. Nabízí se otázka, jestli po zásahu Lisabonskou smlouvou lze vnímat Unii jako organizaci kolektivní bezpečnosti po vzoru NATO. Nejprve je nutné si definovat znaky takové organizace. V tomto smyslu spatřuji znaky jednak v jednotlivých smlouvách, jednomyslné rozhodování, identifikace nepřítele a v neposlední řadě mechanismus kolektivní obrany a bezpečnosti.

Dalším znakem, který může definovat kolektivní bezpečnost, je společný závazek po vzoru jeden za všechny, všichni za jednoho. Jednotlivé členské státy se tak dobrovolně zavazují, že útok vůči jednomu, je útok na všechny ve smyslu jednoho celku.

Dalším znakem takové organizace je snaha řešit krizové a ozbrojené situace mírovou cestou bez použití násilí. Lisabonská smlouva splňuje všechny tyto výše popsané náležitosti jako organizace kolektivní bezpečnosti. Posledním znakem, který je nutný, Lisabonská smlouva zavádí systém solidarity, jako povinnost vzájemné pomoci všech členských států. Tímto způsobem také Unie nechala zaniknout ZEU, která se stala součástí primárního práva v roce 2010.

Smlouva ale také říká, že tento závazek se netýká všech a plně si uvědomuje neutralitu některých členských zemí. K tomu si Unie uvědomuje fakt existenci NATO a plně reflektuje požadavky členských zemí na tuto organizaci. Po formální stránce Unie splňuje všechny znaky. Na druhou stranu je nutné myslet na to, že existuje NATO, které je pro drtivou většinu členských států, garantem bezpečnosti a plní velmi obdobné funkce jako Unie.

Jednotlivé členské státy od začátku integrace Unie pochopily, že je nutný společný postup v oblasti této politiky. V jednotlivých pasážích smluv, které se týkají společné obrany
a bezpečnosti, lze pozorovat snahu o vzájemnou kooperaci. Základním stavebním kamenem této oblasti jsou právě jednotlivé členské táty, které jsou pro další budoucnost
klíčové. Problém, který zde vidím, je rozdílný postoj členských států, které se chtějí zapojovat jen do předem vybraných akcí a operací.

Je pochopitelné, že funkční oblast bezpečnosti a obrany bude vždy omezovat státy a jejich cíle. I přes toto výše jmenované, lze vnímat Unii jako model organizace, která by v budoucnosti mohla řešit různé problémy na úrovni NATO nebo OSN. Oblast společné bezpečnostní
a obranné politiky však i nadále zůstává pevně v rukou jednotlivých členských států, kde se v klíčových věcech hlasuje jednomyslně, což můžeme také vnímat jako jakousi pojistku vůči federalizaci Unie.

Jak Rada, tak Komise si dobře uvědomuje důležitost a potřebu budovat bezpečnostní složky. Z tohoto důvodu byl v roce 2003 přijat dosud platný dokument bezpečnostní strategie pod názvem Evropa v lepším světě. Tento dokument identifikuje a definuje pět klíčových politicko-bezpečnostních oblastí, kde chce Unie posílit svoji činnost. Je to primárně boj s terorismem, šíření ZHN, slabé a darebácké státy a boj s nimi. Je nutno podotknout, že žádná z těchto hrozeb není čistě vojenská a na řešení se bude podílet celá paleta mechanismů.

Řešení leží na pomezí vojensko-politických řešení a na rozvojové politice. Dále strategie zdůrazňuje budování bezpečného regionu a posilování Unie na mezinárodní scéně. Hlavním zdrojem legitimity všech operací má být NATO. Podle Unie se má dále spolupracovat na prohlubování vztahů jak ve vojenské, tak civilní oblasti. Obě organizace mají spolupracovat současně na řešení vzniklých konfliktů. V mezinárodních vztazích se EU přiklání na jednu stranu ke spolupráci s USA a Ruskem. V neposlední řade spolupracovat se všemi ostatními regionálními organizacemi. Obě země představují svým způsobem partnery na mezinárodní scéně.

Co se týče vztahů Společné obrané a bezpečnostní politiky a NATO, tak lze říct, že tento vztah se stále vyvíjí. NATO byla od svého počátku brána jako hlavní garant bezpečnosti jak ve vojenských, tak civilních oblastech. Toto postavení bylo narušeno v 90. letech právě vznikem obranné a bezpečnostní politiky Unie. Hlavním cílem bylo posílit postavení Unie na mezinárodní scéně. Základem k tomu byl summit v Saint-Malo v roce 1998 a o rok později summit v Kolíně na Rýnem.

V témž roce k tomu vzniká Evropský základní cíl, který dává oficiálně vzniknout Evropským silám rychlé reakce. Tento krok představoval stavební kámen pro budoucí společnou obrannou politiku. Znakem, který je typický pro Unii je, že se zde tříští vize těsnější integrace a zájmy členských států. NATO byla koncipována od samého začátku jako čistě vojenská organizace, což Unie ví a nikdy se v této oblasti NATO nevyrovná. Unie byla postavena jako politická a ekonomická regionální organizace. Až založením obranné a bezpečnostní politiky se dostala Unie do vojenské oblasti.

Vtahy byly narušeny útoky z 11. září díky tomuto útoku Unie posílila a NATO ztratilo. Budoucí vztah a vývoj mezi EU a NATO nejasný. Existují čtyři možnosti vývoje. První možnost je vzájemná harmonizace na všech úrovních obou organizací. To by v konečném důsledku znamenalo, že mezi EU a NATO nebude žádný rozdíl a za bezpečnost budou odpovídat jednotně. Druhou možností je návrat NATO jako hlavního bezpečnostního hegemona. Tímto se ovšem oslabí role EU v oblasti obranné a bezpečností politiky. Tato varianta je možná pouze za předpokladu, že vznikne nová vnější hrozba na ose EU-NATO. Třetí scénář je pravý opak, tedy maximální posílení Unie v oblasti bezpečnosti a oslabení NATO. Tato varianty by měla za následek štěpení vztahů mezi USA a EU.

Poslední varianta je oslabení obou organizací současně. Tato varianta je ale naprosto nepravděpodobná. V mezinárodním prostoru bude vždy jeden dominantní hegemon. Význam NATO však zůstane stejné ještě dlouho. Důvodem je nedostatek politické vůle a neschopnost rozvíjet vojenský sektor. Unie je z tohoto pohledu závislá na NATO ve všech ohledech. Vojenská a civilní prostředky budou sloužit jako doplněk Aliance.

9. Zdroje

9.1 Knižní zdroje

XXXXXXX, Xxxxx. Když se řekne Lisabonská smlouva--: perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Praha: Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, 2008. ISBN 978-80-87041-48-2.

ŠIŠKOVÁ, Xxxxxxx. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha: Leges, 2012. Teoretik. ISBN 978-80-87576-17-5.

XXXXX, Xxxx a Xxxxxxx XXXXXXX. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. ISBN 978-80-7325-180-2.

XXXXX, Xxxxx. Evropské právo. 4. vyd. V Praze: X.X. Xxxx, 2011. Beckovy právnické učebnice. ISBN 978-80-7400-333-2.

XXXXXXXX, Xxxx, ed. Lisabonská smlouva: konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Úřad vlády České republiky, Odbor informování o evropských záležitostech, 2009. ISBN 978-80-7440-017-9.

XXXXXXXX, Xxxx a Xxxx XXXXX, ed. Vývoj a perspektivy Evropské unie. Praha: X. Xxxxxxxx v nakl. Jalna, 2008. ISBN 978-80-86396-37-8.

XXXXXXX, Xxxxx. Úvod do evropského práva. 6. vydání. V Praze: X.X. Xxxx, 2019. ISBN 978-80-7400-752-1.

XXXXXX, Antje a Xxxxxx XXXX. European integration theory. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-922609-2.

XXXXXXX, Xxxx. Contemporary security studies. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 2010. ISBN 978-0-19-954885-9.

XXXX, Xxxxx. Evropská bezpečnostní a obranná politika: národní perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2002. ISBN 80-86506-25-8.

PLECHANOVOVÁ, Běla. Institucionální vývoj Evropské unie od Maastrichtské smlouvy k východnímu rozšíření: hledání rovnováhy mezi společenstvím a jeho členskými státy. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0800-6.

XXXXX, Xxxxxx a Xxxxxx XXXXXXXX. Dějiny evropské integrace. V Praze: Triton, 2006. Dějiny do kapsy. ISBN 8072547313.

XXXXXXX, Xxxxx. Právo vnějších vztahů EU. V Praze: X.X. Xxxx, 2010. Xxxxxxx mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-352-3.

European union law. New York, NY: Oxford University Press, 2017. ISBN 978-01-9878-91-30.

XXXXXX, Xxxxxxxxxxxx. Dilemmas of European integration: the ambiguities and pitfalls of integration by stealth. New York: Oxford University Press, 2005. ISBN 978-0199274307.

Xxxx Xxxxxxx and Xxxxxx Xxxxxx, The Security–Development Nexus in European Union Foreign Relations after Lisbon: Policy Coherence at Last? Development Policy Review, 35, 4, (475-492), (2016).

Xxxxx, Xxxxx. 2009. „NATO a Evropská unie: dva kohouti na jednom smetišti?“ Mezinárodní politika, 33, č. 3, 6–9.

Xxxxxxxx, Xxxxx. 2001. „Sweden: Adaptation and Resistance.“ In: The European Union and the Member States: Cooperation, Coordination, and Compromise. Eds. XXXX, Xxxxxxx X. – XXXXX, Xxxxx B. Boulder: Xxxxx Xxxxxxx, 253–269.

XXXXXXX, T. P., Xxxxxx XXXXXX, Xxxxxxx XXXXX, Xxxxx XXXXXXX a T. P. XXXXXXX. European law. 5th ed. New York: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19-958905-0.

XXXXXXXXX, Xxxxx. Mise EU a Bojová uskupení EU: Významný nástroj realizace bezpečnostní politiky EU. In: Bezpečné Česko v bezpečné Evropě. Praha: Úřad vlády ČR, ISBN 978-80-87041-17-8.

9.2 Internetové zdroje

XXXXXXX, Xxxxx. EUROPEAN DEFENCE IN THE WAKE OF THE LISBON TREATY [online]. Academia Press, 2008. [cit. 13.4.2020]. Dostupné online na www: xxxx://xxx.xxxx.xxx/0000/0/xx.00.xxx

BAILES, Xxxxxx. The end for Western European Union, a future for European defence? [online]. Academia Press, 2011. [cit. 13.4.2020]. Dostupné online na www: xxxx://xxx.xxxx.xxx/00000/0/xx00.xxx

Xxxxxxxx, Xxxxxx, ed. EU Security and Defence Policy: The first five years (1999- 2004). [online]. Published by the EU for Security Studeis. [cit. 13.4.2020]. Dostupné online na www: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxx/xxxxx/XXXXXXxxxx/0xxxxxx.xxx

Maastrichtská smlouva. 1992. Praha, Ústav mezinárodních vztahů. Dostupná online na www: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxxxxx/xx/xx-xxx-xxxx/xxx-xxxxxxxxxx-xxx-xxx-xxxxxxxx/xxxxxxxxxx-xxxxxx

AMSTERODAMSKÁ SMLOUVA POZMĚŇUJÍCÍ SMLOUVU O EVROPSKÉ UNII, SMLOUVY O ZALOŽENÍ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ A SOUVISEJÍCÍ AKTY. 1997. [cit. 12.4.2020]. Dostupné online na www: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/0/000-xxxxxxxxxx.xxx

KONFERENCE ZÁSTUPCŮ VLÁD ČLENSKÝCH STÁTŮ. Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie. 2007. [cit. 13.4.2020]. Dostupné online na www: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/0/000-xxxxxxxxxx_xxxxxxx.xxx

XXXXXX, Xxxxxxxx, Agentury v rámci bývalého „druhého pilíře" Evropské unie, Vojenské rozhledy, 2010, roč. 19 (51), č. 2, s. 114–118, XXXX 0000-0000. Dostupné online na www: xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxx-x-xxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxxx-xxxx

XXXXXXX, Xxxxx. Integrace nebo mocenská rovnováha? Konceptualizace „vysoké“ a „nízké“ zahraničně-bezpečnostní politiky v rámci Evropské unie. Mezinárodní vztahy 2/2007. [cit. 13.4.2020]. Dostupné online na www: file:///C:/Users/Xxxxx%20Horsk%C3%BD/Downloads/257-Article%20Text-496-1-10-20111114.pdf

Xxxxxxx, Xxxxx, Xxxxx, Xxxxxxx, Xxxxx, Ubrání se Evropa bez Američanů? Úvahy o evropské bezpečnosti „dvacet let poté.“, Vojenské rozhledy, 2009, roč. 18(50), č. 4, s. 61-50, XXXX 0000-0000 (tištěná verze), ISSN 2336-2995 (on line), dostupné online na xxx.xxxxxxxxxxxxxxxx.xx.



ZADÁNÍ ZÁVĚREČNÉ PRÁCE

Akademický rok:		2018/2019
Příjmení a jméno:		Xx. Xxxxx Xxxxxx
Školní email:		Xxxxx.Xxxxxx@xxxx.xx
Studijní obor:		Bezpečnostní studia (Prezenční)

ÚDAJE O ZÁVĚREČNÉ PRÁCI
Typ práce:			Diplomová práce
Název práce:			Společná bezpečnosní a obranná politika po změně Lisabonské smlouvy
Název práce anglicky:			Common Security and Defense Policy following the Lisbon Treaty
Charakteristika a cíle práce:			Cílem práce je poukázat na vliv Lisabonské smlouvy na změnu charakteru bezpečnostní a obrané politiky členských států. Lisabonská smlouva vyvolala řadu změn v charakteru spolupráce mezi členskými státy zejména v oblasti bezpečnosti. V rámci této spolupráce je základním kamenem ustanoven mezivládní charakter spolupráce. Jednotlivé unijní státy se snaží skrze mezivládní spolupráci uchránit a ubránit své národně zahraniční zájmy před vlivem jednotlivých unijních orgánů. Analytický výzkum mé práce se bude převážně zabývat hledáním případů společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde Lisabonská smlouva omezila mezivládní charakter spolupráce.
Výzkumná otázka:			V jakých momentech omezila Lisabonská smlouva pravomoci členských států v oblasti společné bezpečností politiky?
Literatura a zdroje:			a) smlouvy 1) Amsterodamská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii, smlouvy o založení Evropských společenství a související akty dostupná online na xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/0/000-xxxxxxxxxx.xxx. 2) Euroskop. Jednotný Evropský akt (xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/0/000-xxx.xxx 3) Lisabonská smlouva dostupná online na xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxx/xxx_xxxxxxx/xx-xxxxxxxx-0000.xxx 4) Maastrichtská smlouva. 1992. Praha, Ústav mezinárodních vztahů. Dostupná online na xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxxxxx/xx/xx-xxx-xxxx/xxx-xxxxxxxxxx-xxx-xxx-xxxxxxxx/xxxxxxxxxx-xxxxxx 5) Ministerstvo obrany. Severoatlantická smlouva dostupná online na xxxx://xxx.xxxx.xxxx.xx/xxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx-0000 6) Niceská smlouva: pozměňující Smlouvu o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty (xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxxxxxx/xxx/xxxxxxxx/xxxxxxx_x_xxxx.xxx b) knižní zdroje 1) Xxxxxxx, Xxxxx; Xxxxxx, Xxx; Xxxxxxxx, Libor: 2007. Kapitoly o bezpečnosti. Praha, Karolinum. 2) Xxxxxxx, Xxx: 2006. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha, Ministerstvo obrany České republiky. 3) Xxxxxxxx, Xxxxxx; Xxxxx, Xxxxxx: (2005). Dějiny evropské integrace II. Praha, Triton. 4) Xxxxx, Xxxx: (2011). Historie a organizace EU. České Budějovice, Vysoká škola evropských a regionálních studií.

Vytištěno: 18. 3. 2020 9:02	1 z 2			xxx.xxxxxxxxxxx.xx

			5) Xxxxx, Xxxx; Xxxxxxx, Xxxxxxx: (2003). Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury. 6) Xxxxxx, Xxx: (2008). Odzbrojení, prostředek zajištění mezinárodní bezpečnosti. Plzeň, Xxxx Xxxxx. 7) Khol, Radek, a kol. (2002) Evropská bezpečnostní a obranná politika: národní perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. 8) Khol, Radek, a kol. (2000) Česká republika a Evropská bezpečnostní a obranná politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů 2000. 9) Xxxxxxxxxxxx, Běla: (2004). Institucionální vývoj Evropské unie od Maastrichtské smlouvy k východnímu rozšíření. Praha, Karolinum. 10) Xxxxxxx, Xxxxx: (2009). Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Plzeň, Xxxx Xxxxx. 11) Xxxxxxx Xxxxxxxxx a kol: Česká republika - trendy, ohrožení příležitosti. Karolinum (2009). 12) Khol, Radek – Xxxxx, Libor: Evropské bezpečnostní struktury. Obrana a strategie, (2003). c) cizojazyčné zdroje 1)Xxxxxxxx, Xxxxxxxxx B.: 2008. Crafting EU Security Policy: In Pursuit of a European Identity. London, Xxxxx Xxxxxxx Publishers. 2) Xxxxxxx, Xxxxx; Xxxxxxx, Xxxxxxx: 2008. European Defence in the Wake of The Lisbon Treaty. Gent, Academia Press. 3) XXXXXXXX, Xxxx: The European Security and Defence Policy. JCMS, 40, 2002, č. 4 4) Xxxxx, Xxxxxx: 2001. Something Happened: Sovereignty and European Integration. In: Extraordinary Times, IWM Junior Visiting Fellows Conferences. Vienna, Vol. 11. 5) Xxxxxx, Xxxxxx (2003) Towards a Common European Security and Defence Policy: The Ways and Means of Making it a Reality. Münster: LIT Verlag. 6) Xxxxxxxx, Xxxxxx, ed. (2004) EU Security and Defence Policy: The first five years (1999- 2004). Paris: EU Institute for Security Studies. xxxx://xxx.xxx-xx.xxx/xxxxx/0xxxxxx.xxx
Vedoucí práce:			Xxx. Xxxxx Xxxxx
Zadání práce schváleno ORO dne:			3. 12. 2019
Stav zadání práce:


Podpis autora práce:



Vytištěno: 18. 3. 2020 9:02	2 z 2			xxx.xxxxxxxxxxx.xx

1 Některé zdroje uvádějí také název SZBP. Ve své práci budu používat zkratku podle verze užívané Úřadem vlády České republiky. Jako například tady: xxxxx://xxxxxx.xx/xxxxxxxx-xxxxx/xxxxxx/xxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxx_xx

2 Sama tato organizace byla založena na základě Davignonovy zprávy, která měla definovat spolupráci mezi členskými státy.

3 Otázky suverenity se řešily již mnohokrát, xxxxx://xxxxxxxx.xx/xxxxxxx/xx-x-xxxxxxxx-xxxx/xxxxxxx/xxxxx-xxx-xx-xxxxxxxxxx-xx-xxxxx-xxxx-xxxx-xx-xxxxxx-xxxxxxx-xxxxx/

4 Xxxxx, Xxxxx, Khol, Xxxxx (2003) Evropské bezpečnostní struktury. Obrana a strategie (Online). Roč. 3, č. 2, s.

20–23.

5 Xxxxx, Xxxx-Xxxx. An historical perspective. In: Gnesotto: 2004, s. 37–40.

6 A Secure Europe in a Better World. European Security Strategy, 12 December 2003, s. 1-3. [cit. 7. února.2020] online dostupný na World Wide Web: xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxx/0000/00/00/0xx000x0-000x-000x-x000-xxx0xx000x0x/xxxxxxxxxxx_xx.xxx

7 Xxxxx, Xxxx-Xxxx. An historical perspective. In: Gnesotto: 2004, s. 38-43.

8 Xxxxx, Xxxx-Xxxx. An historical perspective. In: Gnesotto: 2004, s. 40-44.

9 Xxxxx, Xxxx; Xxxxxxx, Xxxxxxx: 2003. Evropská unie. Brno, s. 571-575.

10 Tím se myslí síly o velikosti 50 a 60 tisíc osob, připravené být nasazení v horizontu 60 dní a vyslání na misi maximálně jednoho roku. Na tomto summitu se úplně poprvé objevuje program na vybudování vojenských sil rychlé reakce, které jednotlivé státy zavazovali k aktivní účasti na misích. Tématem se budu zaobírat v samostatné kapitole mojí práce.

11 Britsko-francouzská deklarace, [cit. 9. února.2020] dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxx/0000/0/00/x0xx00xx-xx00-0x00-000x-x0x0xx00x00x/xxxxxxxxxxx_xx.xxx

12Summit v Helsinkách, [cit. 7. února.2020] dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx.xxxx.xx/xx/xxx/xxxxxxxxxxx_xx_xxx_xxxxxxxx_xxxxxxxx_xxxxxxx_xxxxxxx_xxxxxxxxxx_xxxxxxxxxxxx_xxx_xxxxxxxxxxx_00_00_xxxxxxxx_0000-xx-00x000xx-0x00-0xxx-x000-0000x000xxxx.xxxx

13 Neboli (European Rapid Reaction Force - ERRF)

14 Xxxxx, Xxxx-Xxxx. An historical perspective. In: Gnesotto: 2004, s. 49

15Časopis socioekonomické a humanitní studie, [cit. 9. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxx://xxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxx/xx-xxxxxxx/xxxxxxx/0000/00/0-0000.xxx S. 6-8.

16 Xxxxxxx, Xxxxx: 2001. ESDP – pohled z Bruselu na vztah EU-NATO. In: Khol, Radek, Česká republika
a Evropská bezpečnostní a obranná politika. Praha, Ústav mezinárodních vztahů. S. 25.

17 Na summitu se rozhodlo, že každý členský stát bude mít k dispozici vojenskou sílu o velikosti až 100 000 mužů, dále bojová letadla a vodní plavidla. Xxxxxxxxx se také pravidla pro operační velení. Vojenské kapacity se označili za plnohodnotné a dostačující pro závazný rok 2003. Slabiny byli především v lodní a vzdušné přepravě a podpoře.

18 Xxxxxx, Xxxxx. EBOP ve světle transatlantických vztahů. In: Král, Xxxxxx: 2005, s. 80-84.

19 XXXXXXX, Xxxxx. Historie integračních koncepcí a jejich vyústění v realitě EU. Ostrava: Key Publishing, 2007. Právo (Key Publishing). S. 149-156.

20 Zvláštní ustanovení týkající se společné bezpečnostní a obranné politiky

21Smlouva o Ústavě pro Evropu, [cit. 10. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/?xxxxxxxxxxx:XX.X_.0000.000.00.0000.00.XXX&xxxxXX:X:0000:000:XXX#x-000, článek I-41 odstavec 6.

22Rada Evropské unie. Bezpečná Evropa v lepším světě: Evropská bezpečnostní strategie, [cit. 10. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxx-xxxxxxx/XX/XXX/?xxxxxxxxxxx:XX.X_.0000.000.00.0000.00.XXX&xxxxXX:X:0000:000:XXX#x-000 článek 41 odstavec 1.

23 Více o zbraních hromadného ničení ve strategii online: Rada Evropské unie. Bezpečná Evropa v lepším světě: Evropská bezpečnostní strategie [cit. 10. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/00000/xx0000000xxx.xxx str. 11

24 K boji proti terorismu může být zapotřebí kombinace zpravodajských, politických, soudních, vojenských i jiných prostředků. Ve státech, které se zhroutily, může být třeba vojenských prostředků k obnovení pořádku a humanitárních prostředků k řešení nastalé krizové situace. Rada Evropské unie. Bezpečná Evropa v lepším světě: Evropská bezpečnostní strategie [cit. 11. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/00000/xx0000000xxx.xxx str. 12-14

25Evropská služba pro vnější činnost, operace EU, [cit. 13. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxx/00000/xxxxx-xxxxxxxx-00-xxx-0000.xxx

26 XXXXXX, Xxxxxx. Bezpečnostní a politická dimenze integračního procesu: (společná zahraniční a bezpečnostní politika EU). Praha: Oeconomica, 2006. S. 95.

27 Consilium. Headline Goal 2010, dokument v angličtině online, [cit. 10. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxx://xxxxxxxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxx/xxx?xxXX&xxXX%0000000%000000%00XXXX

28 Reakce na 11. září a útoky v Londýně a Madridu

29 Tomuto tématu se chci více rozpracovat v další části práce, na tomto místě napíši, že bojové skupiny jsou velmi specifická forma sil rychlé reakce. Tyto jednotky se vyznačují velkou flexibilitou, rychlostí, jsou snadno udržitelné a pohyblivé.

30 Xxxxxx, Xxxxx. EBOP ve světle transatlantických vztahů. In: Král, Xxxxxx: 2005, s. 40.

31 Tím se především myslí závazek vůči čl. 51 Charty OSN

32 Smlouva o Evropské Unii, [cit. 13. února.2020] Dostupný na Wordl Wide Web: xxxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxxx:0xx000xx-x0x0-0xx0-x000-xx00000x0xx0.0000.00/XXX_0&xxxxxxxXXX

33 XXXXX, Xxxx a Xxxxxxx XXXXXXX. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. S. 129

34 Tamtéž. S. 607

35 Čl.2 SEU

36 Tamtéž. S. 130

37 Tamtéž. S. 135

38 Čl. 4 odst.2 SFEU

39 Jedná se o deklaraci č. 31

40 TICHÝ, Luboš. Evropské právo. 4. vyd. V Praze: X.X. Xxxx, 2011. Beckovy právnické učebnice. S. 27

41 Čl. J.1. odst. 2 Smlouvy o EU revidované Amsterodamskou smlouvou.

42 Čl. J.5. odst. 1 Smlouvy o EU revidované Amsterodamskou smlouvou.

43 Čl. J.4. odst. 1 Smlouvy o EU revidované Amsterodamskou smlouvou.

44 XXXXX, Xxxx a Xxxxxxx XXXXXXX. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. S. 624

45 Čl. 31 odst.2 Smlouvy o EU revidované Amsterodamskou smlouvou.

46 Čl. 23 SEU

47 Čl. 26 SEU

48 Preambule SEU

49 Čl.17 SEU

50 TICHÝ, Luboš. Evropské právo. 4. vyd. V Praze: X.X. Xxxx, 2011. Beckovy právnické učebnice. S. 34

51 Čl. J.7 odst.1 Amsterodamská smlouva.

52 Čl.17 SEU

53 PPEWU, v angličtině označovány jako Policy Planning and Early Warning Unit

54 XXXXX, Xxxx a Xxxxxxx XXXXXXX. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. S. 628

55 Čl. 25 SEU

56 Čl. 13 SEU

57 XXXXX, Xxxx a Xxxxxxx XXXXXXX. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. S. 639

58 XXXXX, Xxxx a Xxxxxxx XXXXXXX. Evropská unie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. S. 166

59 XXXXX, Xxxxx. Evropské právo. 4. vyd. V Praze: X.X. Xxxx, 2011. Beckovy právnické učebnice. S. 40

60 Čl. 7 Smlouvy o EU revidované Smlouvou z Nice

61 Čl. 17 odst. 2 Smlouvy Nice

62 Čl. 25 Smlouvy z Nice

63 ČL. 27a-27e Smlouvy z Nice

64 Xxxxx, Xxxx; Xxxxxxx, Xxxxxxx: 2003. Evropská unie. Brno, s. 640. Vlastní doúprava

65 Toto téma chci rozpracovat níže

66 XXXXXXXX, Xxxx a Xxxx XXXXX, ed. Vývoj a perspektivy Evropské unie. Praha: X. Xxxxxxxx v nakl. Jalna, 2008. S. 35

67 Tamtéž, s. 35

68 Čl. 11 SEU, odst. 4

69 XXXXXXXX, Xxxx a Xxxx XXXXX, ed. Vývoj a perspektivy Evropské unie. Praha: X. Xxxxxxxx v nakl. Jalna, 2008. S. 37

70 Čl. 48 SEU, odst. 2

71 XXXXXXX, Xxxxx. Když se řekne Lisabonská smlouva--: perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Praha: Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, 2008. S. 35

72 XXXXXXX, Xxxxx. Lisabonská smlouva. Co nového by měla přinést? Praha: Parlamentní institut, 2008. S.68

73 Tamtéž. S. 70

74 Čl. 31. odst. 2 SEU.

75 XXXXXXX, Xxxxx. Když se řekne Lisabonská smlouva--: perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. Praha: Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, 2008. S.142

76 Čl. 47 SUE

77 Čl. 37 SUE

78 XXXXXXX, Xxxxxxx. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha: Leges, 2012. Teoretik. S. 184

79 Čl. 218 odst. 8 SFEU

80 Čl. 2 odst. 4 SFEU

81 Čl. 24 odst. 1 SEU

82 Čl. 218 odst. 3 SFEU

83 Srov. Rozsudek SDEU ze dne 20.5.2008 ve věci C-91/05 komise vs. Rada

84 XXXXXXX, Xxxxxxx. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha: Leges, 2012. Teoretik. S. 187

85 Čl. 27 odst. 3 SEU.

86 Parlamentní Institut, Evropská služba pro vnější činnosti, informační podklad č. 3089, Praha 2010. S. 2-4.

87 XXXXX Xxxxxxx. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie (právní náhled). Praha: Linde Praha, a.s, 2006. s. 339. ISBN 80-7201-615-6

88 XXXXX Xxxx, XXXXXXX Xxxxxxx. Evropská unie. 2. vyd. Brno: CDK, 2010. s. 637. ISBN 978-80-7325-223-6

89 EURACTIV. Evropská unie a NATO [online]. Sep 09, 2006. XXXX 0000-0000. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxxx0/xxxx-xxxxxxx/xxxxxxx-xxxx-x-xxxx

90 3 KOLEKTIV AUTORŮ. Bezpečné Česko v bezpečné Evropě. Praha: Úřad vlády ČR, 2007. s. 8-9. ISBN 978-80- 00000-00-0

91 KHOL, Radek. Národní bezpečnostní strategie USA. In: Mezinárodní vztahy , 2005. s. 71-85. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxx/000

92 EICHLER, Xxx, Proměny bezpečnostní strategie USA na počátku 21. století, Vojenské rozhledy, 2010, roč. 19 (51), č. 4, s. 38–48,

93 XXXXX, Xxxxxxx. Bezpečnostní politika Evropské unie (na pozadí bezpečnosti globální). In: Xxxxx.xx, 2007. s. 16. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xx/xx_xx.xxx

94 XXXXXXXX, Xxxxx a Xxx XXXXX, ed. Nová strategická koncepce NATO: zájmy a priority České republiky. Praha: Centrum transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut, 2010. s. 14. ISBN 978-80-87125-11-3.

95 Berlin Plus Agreement on-line text (xxxx://xxx.xxxx.xxx/xxxxx/xxxx/0000/xxxxx_xx/xx000000x.xxx).

96 XXXXX, Xxxxx. Bojové skupiny EU: čekání na „ideální“ konflikt. In: Euroskop [online]. Dostupné z: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/00/00000/xxxxxx/xxxxxx-xxxxxxx-xx-xxxxxx-xx-xxxxxxx-xxxxxxxx/

97 Memorandum o porozumění mezi Ministerstvem obrany České republiky a Ministerstvem obrany Slovenské republiky o vytvoření společného česko-slovenského bojového uskupení Evropské unie. 2005. [online]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxx/xxxx.xxx?xxx0000&xxxxxxxx

Document Metadata

Table of Contents

Vysoká škola CEVRO Institut Diplomová práce Společná bezpečnostní a obranná politika po změně Lisabonské smlouvy Jakub Horský Praha 2020 Vysoká škola CEVRO Institut Katedra veřejného práva a veřejné správy Jakub Horský Studijní program: Veřejná správa...

Document Metadata