Licenční smlouvy ve vztahu k ochranným známkám License Agreements concerning trademarks

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Rigorózní práce

Licenční smlouvy ve vztahu k ochranným známkám License Agreements concerning trademarks

Xxx. Xxxxxxxx Xxxx

Prosinec 2013

Abstrakt

Rigorózní práce se zabývá licenčními smlouvami ve vztahu k ochranným známkám, speciálně licenční smlouvou k ochranné známce. Rigorózní práce obsahuje ve své teoretické část výklad pojmu a pramenů licenční smlouvy. Dále jsou rozebrány jednotlivé typy licenčních smluv, včetně úpravy licenční smlouvy v novém občanském zákoníku, a příbuzné smluvní typy franchising a merchandising. Další výklad se podrobněji zabývá ochrannou známkou a licenční smlouvě k ochranné známce s přihlédnutím k problematickým otázkám. Součástí práce jsou některé otázky soutěžního a trestního práva v souvislosti s ochrannou známkou.

Abstract

The thesis deals with license agreements in relation to trademarks, specially the trademark license agreement. The thesis contains in its theoretical interpretation of the concept and sources of the license agreement. There are also analyzed various types of license agreements, including modifying the license agreement in the new Civil Code, and related types of contracts as a franchising or merchandising. Another interpretation is more concerned with trademark and trademark license agreement with regards to contentious issues. The part of the thesis are some of the issues of competition law and criminal law in connection with trademarks.

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně, že všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány, a že práce nebyla využita za účelem získání jiného nebo stejného titulu.

Na tomto místě bych rád poděkoval prof. Dr.x.x. XXXx. Xxxx Xxxxxxx, CSc., za odborné vedení a cenné připomínky při zpracování této práce.

OBSAH

Obsah 4

Seznam použitých zkratek 6

Úvod 7

1. Pojem licenční smlouvy 8

1. 1. Prameny licenčního práva 8

1. 2. Licenční smlouva podle autorského zákona 9

1. 2. 1. Licenční smlouva nakladatelská 18

1. 2. 2. Volná užití a zákonné licence 20

1. 3. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví 28

1. 3. 1. Jednotlivé předměty průmyslového vlastnictví 29

1. 3. 2. Obchodní licenční smlouva 35

1. 3. 3. Ostatní smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví 40

1. 4. Licenční smlouva v novém občanském zákoníku 41

1. 5. Příbuzné smluvní typy 48

1. 5. 1. Franchisingová smlouva 48

1. 5. 2. Merchandising 49

2. Obchodní licenční smlouva 50

2. 1. Obchodní licenční smlouva jako právní úkon 50

2. 2. Vznik obchodní licenční smlouvy 52

2. 3. Smlouva o smlouvě budoucí (budoucí obchodní licenční smlouva) 66

2. 4. Zajištění obchodní licenční smlouvy 69

2. 5. Zánik obchodní licenční smlouvy 71

2. 6. Porušení obchodní licenční smlouvy 74

3. Ochranná známka 75

3. 1. Pojem ochranné známky 77

3. 2. Účinky ochranné známky 92

3. 3. Užívání ochranné známky 95

3. 4. Ochranná známka jako předmět vlastnictví 96

3. 5. Trestněprávní aspekty ochranné známky 99

4. Licenční smlouva k ochranné známce 100

4. 1. Obsahové a formální náležitosti licenční smlouvy k ochranné známce 100

4. 1. 1. Podstatné náležitosti smlouvy (essentialia negotii) 100

4. 1. 2. Pravidelné, obvyklé náležitosti smlouvy (naturalia negotii) 104

4. 2. Licenční smlouva k ochranné známce a některé aspekty soutěžního práva 108

4. 3. Licenční smlouva ve vztahu k ochranným známkám de lege ferenda 112

Závěr 114

Resumé 115

Použité zdroje 116

Klíčová slova 121

Seznam použitých zkratek

WTO Světová obchodní organizace

WIPO Světová organizace duševního vlastnictví

EU Evropská unie

AutZ zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů

ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ZVZN zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů

ZPV zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů

ZUV zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů

ZBV zákon č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů a o změně zákona č.132/1989 Sb., o ochraně práv k novým odrůdám rostlin a plemenům zvířat, ve znění zákona č. 93/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů

ZTPV zákon č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, ve znění pozdějších předpisů

ZPO zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů

NOZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (nový)

ZOZ zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů

TrZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

InsZ zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

Úvod

Tématem této práce jsou licenční smlouvy ve vztahu k ochranným známkám. Jde tak v podstatě o téma napříč několika odvětvími soukromého práva, zejména např. autorského práva, známkového práva, občanského práva a v neposlední řadě práva obchodního. V dnešní komercionalizované době je otázka ochranné známky a licence k ochranné známce dle mého názoru vysoce aktuální, s čímž samozřejmě souvisí potřeba právního zkoumání právní úpravy jednotlivých institutů. Mým cílem není popsat zkoumanou problematiku zcela dopodrobna a se všemi souvislostmi. Jednak to dle mého názoru není praktické a dle mého názoru ani zcela možné. Cílem této práce je analytický výklad licenčních smluv jednak ve vztahu k ochranným známkám ve smyslu ochranné známky coby předmětu licenční smlouvy, tak výklad licenční smlouvy z pohledu samotného průběhu kontraktace mezi smluvními stranami. V rámci zkoumání tohoto institutu se zaměřím na podstatné náležitosti a pravidelné náležitosti licenční smlouvy k ochranné známce, na zajišťovací instituty a jejich nemalou úlohu při vytváření smlouvy, jakož i na samotný průběh uzavírání jakékoliv obchodní licenční smlouvy a na specifika z toho plynoucí.

Z hlediska ochranné známky jakožto předmětu licenční smlouvy se pokusím o detailnější rozbor zejména z pohledu pojmosloví tohoto institutu, účinků ochranné známky, otázek užívání ochranné známky a otázek ochranné známky coby předmětu vlastnictví. Dále se budu zabývat jednotlivými typy licenční smlouvy např. v režimu autorského zákona, a jejími specifikami oproti komparaci s obchodní licenční smlouvou. Ze svého výkladu nevynechám ani úpravu obchodní licenční smlouvy v novém občanském zákoníku, který nabývá účinnosti 1. ledna 2014 a se kterým přichází naprosto zásadní změna v úpravě soukromoprávních vztahů. Nevynechám ani některé otázky trestněprávní roviny známkového práva a zejména také některé aspekty soutěžního jako je nekalá soutěž a právními prostředky ochrany proti nekalé soutěži. Předpokládám a mám za to, že výsledkem této práce bude konstatování, že licenční smlouva k ochranné známce bude svým způsobem zvláštním specifickým smluvním institutem, který je třeba odlišovat od dalších příbuzných smluvních typů, jako jsou např. Franchising, Merchandising nebo Smlouva o poskytnutí know-how apod.

1. Pojem licenční smlouvy

Licenční smlouva je „smluvní typ z oboru práva duševního vlastnictví a práv osobnostních. Právněteoreticky jde o druh smlouvy pachtovní“.1 Licencí se pak obecně rozumí „jako licenční smlouva nebo jako zvláštní veřejnoprávní souhlas nebo schválení vykonavatele veřejné správy k provozování určité činnosti (srov. např. energetická odvětví nebo chemické zbraně)“.2

Ze shora uvedených obecných definic plyne, že licenční smlouva je obecně vnímána především jako smluvní typ z oboru práva duševního vlastnictví a osobnostních práv. Autorskoprávní úprava licenční smlouva je specifickém druhem licenční smlouvy z hlediska práv duševního vlastnictví.

Kromě této licenční smlouvy podléhá režimu autorského práva také licenční smlouva nakladatelská a jako specifický „podtyp“ také podlicenční smlouva. Kromě těchto typů licenčních smluv zná česká právní úprava jako samostatný smluvní typ licenční smlouvu k předmětům průmyslového vlastnictví, předmětem které jsou jednotlivé předměty duševního vlastnictví, mimo jiné také ochranné známky. Tyto smluvní typy budou dále v textu podrobeny výkladu, přičemž neopomenu provést ani souhrnný výklad k institutu tzv. volného užití a zákonným licencím jako institutům nepřímo podobným samotným smluvním licencím.

1. 1. Prameny licenčního práva

Z hlediska pramenů licenčního práva v České republice lze konstatovat, že neexistuje jednotných ucelený právní „zdroj“, ze kterého by vycházela právní úprava licenční smlouvy obecně. Je tomu tak především proto, že v praxi rozlišujeme licenční smlouvu v režimu autorského zákona, obchodní licenční smlouvu v režimu obchodního zákoníku apod. Zaměříme-li se však na stěžejní předmět této práce, resp. licenční smlouvu ve vztahu k ochranným známkám, můžeme potom prameny právní úpravy rozdělit na:

a) mezinárodní - v tomto režimu jde o řadu bilaterálních či vícestranných úmluv, dohod, z nichž zmiňuji především dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu

1 XXXXXXXX, X. a kol. Právnický slovník, Praha 2009

2 Tamtéž

vlastnictví (dohoda TRIPS), která tvoří přílohu dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO),

b) evropské (v rámci EU) – zde je to především Nařízení Rady č. 207/2009 o ochranné známce Společenství ze dne 26. 2. 2009 (kodifikované znění),

c) národní – na národní úrovni je to samozřejmě samotný zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdější předpisů, dále zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, a samozřejmě zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

1. 2. Licenční smlouva podle autorského zákona

Pravděpodobně nejznámějším typem licenční smlouvy z oblasti práv duševního vlastnictví je licenční smlouva dle ust. § 46 a násl. AutZ. Licenční smlouvou zde autor3 poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle § 49 odst. 2 písm. b AutZ sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu.

Autor licenční smlouvou realizuje jedno ze svých základních majetkových práv, tj. právo dílo užít. „Oproti předchozí právní úpravě (…) dochází k zásadnímu koncepčnímu posunu, když autorský zákon nerozlišuje několik smluvních typů, nýbrž stanoví obecný smluvní typ, a to typovou autorskoprávní smlouvu licenční. Označení „licenční smlouva“ je použito poprvé v naší autorskoprávní historii. Sleduje se tím zejména zřetelnější odlišení konstitutivního právního vztahu mezi autorem a uživatelem díla, který se v našem autorském právu tradičně uplatňuje, oproti zcizení práva, které spočívá v translativním převodu absolutního subjektivního autorského práva, jež je autorským zákonem zakázán.“4 Dle ust. 46 odst. 3 AutZ dále platí, že nabyvatel je povinen licenci využít, ledaže je ve smlouvě sjednáno jinak.

Ze slovenské právní doktríny lze ohledně autorskoprávní licenční smlouva odkázat např. na názor „V zmysle ustanovenia § 18 ods. 2 a § 63 ods. 2 AZ má takáto osoba právo

3 Dle § 5 AutZ se za autora považuje fyzická osoba, která vytvořila dílo (literární, dílo umělecké a dílo vědecké atd.)

4 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 477

udeľovať súhlas na použitie svojho diela, resp. umeleckého výkonu, pričom tento súhlas sa udeľuje licenčnou zmluvo. Vzhľadom na osobnostný charakter autorského práva aj práva výkonných umelcov, autorský zákon kogentne upravuje neprevoditeľnosť týchto práv, čo znamená, že ani autor, ani výkonný umelec nemôžu previesť právo udeľovať súhlas na použitie predmetu ochrany na inú osobu (…) Udelením súhlasu na použitie konkrétneho predmetu ochrany sú len povinní strpieť jeho použitie v rozsahu udeleného súhlasu, avšak samotné ich právo používať tento predmet a udeľovať súhlas na každé ďalšie použitie zostávajú zachované.“5

Pojmovými znaky autorskoprávní licenční smlouvy jsou poskytnutí oprávnění právo dílo užít, konkrétní dílo jako předmět samotné licenční smlouvy a ujednání o odměně. Absence některého z těchto pojmových znaků autorskoprávní licenční smlouvy způsobuje absolutní neplatnost takovéto smlouvy jako právního úkonu (srov. § 39 ObčZ). V této souvislosti si dovoluji poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, kde se Nejvyšší soud zabýval případem, kde účastníci uzavřeli smlouvu, předmětem které bylo plnění odpovídající svou podstatou poskytnutím oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo. Předmětná smlouva byla mezi účastníky uzavřena jako inominát ve smyslu ust. § 269 odst. 4 ObchZ.

Soud zde zaujal následující stanovisko: „Dostatečné určení předmětu závazků účastníky smlouvy je předpokladem uzavření nepojmenované smlouvy (§ 269 odst. 2 věta druhá obch. zák.), pouhé splnění toho předpokladu však neznamená, že smlouva byla uzavřena platně a vyvolala tudíž zamýšlené právní účinky (…) Nepojmenované smlouvy jsou tedy právním důvodem vzniku závazků za podmínky, že neodporují obsahu nebo účelu zákona a nejsou stiženy ani žádným z dalších důvodů absolutní neplatnosti právních úkonů.“6

Jinými slovy řečeno, je nutné při uzavírání smlouvy dbát na dostatečné určení předmětu smlouvu, a pokud smlouva obsahuje vymezení předmětu plnění, které odpovídá (jako ve výše uvedeném případě licenční smlouvě) je potřeba uzavřít takovou licenční smlouvu v režimu § 46 a násl. AutZ a ne jako nepojmenovanou smlouvu v režimu § 269 odst. 4 ObchZ.

5 XXXXXXX, X. Kolektívna správa autorského práva a práv súvisiacich s autorským právom. In ŠVIDROŇ, X., XXXXXXX, Z., XXXXXX, M., XXXXXX, A. (Ed. XXXXXXX, J.) Právo duševného vlastníctva v informačnej spoločnosti a v systéme práva. Bratislava: VEDA, 2009, str. 209

6 Viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3932/2010

Výhradní a nevýhradní licence

Autorskoprávní licenční smlouva musí být uzavřena v písemné formě, pokud se licence poskytuje jako výhradní (§ 46 odst. 4 AutZ). Zde je namístě vysvětlit institut výhradní a nevýhradní licence.

Podle ust. § 47 odst. 1 AutZ platí, že licence může být poskytnuta jako licence výhradní nebo licence nevýhradní. V případě výhradní licence autor nesmí poskytnout licenci třetí osobě. Pokud není sjednáno jinak, je v případě výhradní licence i sám autor povinen zdržet se výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému udělil licenci (srov. § 47 odst. 2 AutZ). „Výhradnost licence nemusí být ve smlouvě sjednána výslovně; postačí tedy, když ze smluvního ujednání vyplývá. Jednoznačně lze ale doporučit, aby ujednání v tomto smyslu bylo výslovné. Výhradnost licence (exkluzivita) spočívá v tom, že byla-li udělena, nemůže autor licenci ohledně dotčených způsobů užití udělit další osobě. Zákon o svobodném přístupu k informacím v souvislosti s poskytováním informací umožňuje udělení jen nevýhradní licence. Poskytnutí výhradní licence přichází v úvahu jen v případě nezbytného a veřejného zájmu, přičemž důvodnost poskytnutí výhradní licence musí být každé tři roky nově posouzena.“7

V případě nevýhradní licence tato omezení neplatí a autor je i nadále oprávněn k výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému licenci udělil, jakož i k poskytnutí licence třetím osobám (srov. § 47 odst. 3 AutZ). Podle ust. § 47 odst. 4 AutZ platí, že nevýhradní licence získána nabyvatelem před následným poskytnutím výhradní licence třetí osobě zůstává zachována, pokud není mezi autorem a nabyvatelem takové nevýhradní licence sjednáno jinak. Smlouva, kterou autor poskytne třetí osobě licenci v době, kdy trvá výhradní licence nabyvatele k témuž způsobu užití, je podle ust. § 47 odst. 5 AutZ neplatná, ledaže nabyvatel výhradní licence k uzavření takové smlouvy udělí písemný souhlas.

Poskytnutí oprávnění třetí osobě (podlicence)

Autorský zákon v ust. § 48 odst. 1 umožnuje v rámci smluvní volnosti nabyvateli oprávnění tvořícího součást licence zcela nebo zčásti poskytnout třetí osobě. I v případě podlicenční smlouvy platí, že třetí osoba je povinna licenci využít, ledaže je ve smlouvě sjednáno jinak (srov. § 48 odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 3 AutZ). V případě podlicence se ze

7 XXXXXXXXXXX, X., XXXX, P., Autorský zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2012, str. 92

zákona vyžaduje písemný souhlas autora s postoupením oprávnění. Podle ust. § 48 odst. 2 AutZ je nabyvatel licence povinen bez odkladu informovat autora o postoupení licence a o osobě postupníka. Nelze nezmínit, že v případě prodeje podniku či jeho části, která tvoří jeho samostatnou složku, se k přechodu licence nevyžaduje ve smyslu ust. § 48 odst. 3 AutZ souhlas autora, samozřejmě pokud není ve smlouvě jednáno jinak.

Odměna za poskytnutí licence

Odměna coby podstatná náležitost licenční smlouvy musí být ve smlouvě stanovena buď přímo svou výší anebo musí být alespoň stanoven způsob jejího určení. AutZ rozlišuje dva případy, kdy absence výše odměny nebo aspoň způsobu jejího určení v licenční smlouvě zákon nepostihuje neplatností. Prvním případem je podle ust. § 49 odst. 2 písm. a) je situace, kdy z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít smlouvu úplatně i bez určení výše odměny; v takovém případě je nabyvatel poskytnout autorovi odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy pro takový druh díla. Druhým případem je případ, kdy smluvní strany sjednají, že licence se poskytuje bezúplatně. Při stanovení odměny se dle ust. § 49 odst. 7 AutZ přihlédne k účelu licence a způsobu a okolnostem užití díla a k územnímu, časovému a množstevnímu rozsahu licence.

Pokud autor poskytne licenci k pronájmu originálu nebo rozmnoženiny díla zaznamenaného na zvukový nebo zvukově obrazový záznam výrobci takového záznamu, vzniká mu vůči osobě, která bude originál nebo rozmnoženinu takto zaznamenaného díla pronajímat, právo na přiměřenou odměnu. Tohoto práva se autor nemůže vzdát (srov. § 49 odst. 3 AutZ). „ I přes legislativně systematicky nevhodné zařazení právní úpravy tohoto práva mezi ustanovení autorského zákona o licenční smlouvě jde svou povahou o právo absolutní povahy, neboť je uplatnitelné vůči třetím osobám, nikoli vůči osobě, s níž je autor ve smluvním licenčním (či jiném) poměru inter partes (obdobně jako tzv. dodatkové autorské odměny dle § 24 a § 25). Toto právo vzniká autorovi vůči každé osobě, která získala oprávnění k pronájmu nosičů tohoto díla nikoli od autora samotného, ale od výrobce zvukového nebo zvukově obrazového záznamu (tj. od licenčního nabyvatele), a to zpravidla na základě sublicence poskytnuté třetí osobě tímto výrobcem.“8

Ust. § 49 odst. 4 AutZ stanoví kontrolní oprávnění autora ve vztahu k nabyvateli licence. Ten je povinen umožnit autorovi kontrolu příslušné účetní nebo jiné dokumentace ke zjištění skutečné výše odměny. Na druhé straně vzniká s tímto oprávněním i povinnost stanovená autorovi. Poskytne-li nabyvatel licence autorovi informace označené nabyvatelem jako důvěrné, nesmí je autor prozradit třetí osobě ani je použít pro své potřeby v rozporu s účelem, ke kterému mu byly poskytnuty.

V dalších odstavcích ust. § 49 je dále upravena povinnost nabyvatele poskytovat autorovi pravidelná vyúčtování odměny ve sjednaných časových obdobích a není-li sjednáno jinak, je povinen tak učinit alespoň jednou ročně (§ 49 odst. 5 AutZ), a také právo autora požadovat přiměřenou dodatečnou odměnu v případě, není-li odměna stanovena v závislosti na výnosech z využití licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu díla pro dosažení takového zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu (§ 49 odst. 6 AutZ).

Pro úplnost uvádím, že komunitární právo ohledně odměny za poskytnutí licence stanoví následující: „Právo komunitární stanoví členským státům povinnost stanovit nezadatelné právo na spravedlivou odměnu při pronájmu originálu nebo rozmnoženiny díla zaznamenaného na zvukový nebo zvukově obrazový záznam (čl. 5 cit. směrnice 2006/115/ES). Stanoví rovněž možnost povinné kolektivní správy tohoto práva.“9

Omezení licence

Podle ust. § 50 odst. 1 AutZ platí, že: „Licence může být omezena na jednotlivé způsoby užití díla; způsoby užití díla mohou být omezeny rozsahem, zejména co do množství, místa nebo času“. Navazující druhý odstavec předmětného ustanovení pak stanoví domněnku, že se licence poskytuje k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak je to nutné k dosažení účelu smlouvy v případě, nestanoví-li smlouva, ke kterým jednotlivým způsobům užití díla nebo k jakému rozsahu užití se licence poskytuje.

Za relevantní považuji ust. § 50 odst. 3 AutZ, které fakultativně upravuje územní, časový a množstevní rozsah licence. Podle tohoto ustanovení platí, nevyplývá-li ze smlouvy nebo jejího účelu jinak, že

a) územní rozsah licence je omezen na území České republiky,

b) časový rozsah licence je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí licence, a má-li být dílo odevzdáno až po poskytnutí licence, tak od takového odevzdání,

c) množstevní rozsah licence je omezen na množství, které je obvyklé u daného druhu díla a způsobu užití.

V případě, že smlouva nestanoví jinak, zahrnuje v sobě licence k rozmnožování díla oprávnění k pořízení rozmnoženin přímých i nepřímých, trvalých i dočasných, vcelku nebo zčásti, jakýmikoli prostředky a v jakékoliv formě, a pokud jde o rozmnoženiny v elektronické formě, jak ve spojení on-line, tak i off-line. Konečně ohledně omezení licence ust. § 50 odst. 5 AutZ stanoví, že licence k rozmnožování díla zahrnuje i licenci k rozšiřování takto zhotovených rozmnoženin. Tato úprava je dispozitivní a platí, pokud smlouva nestanoví jinak.

Omezení nabyvatele licence

Pokud si smluvní strany v licenční smlouvě nesjednají jinak, nesmí nabyvatel licence upravit či jinak měnit dílo, jeho název nebo označení autora. V opačném případě tak nabyvatel smí učinit, pokud mu to umožnuje smlouva anebo jde-li o takovou úpravu či jinou změnu díla nebo jeho názvu, u které lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil; ani v takovém případě nabyvatel nesmí dílo nebo jeho název změnit, pokud si autor svolení vyhradil i pro tyto změny a nabyvateli je taková výhrada známa (srov § 51 AutZ). Pro úplnost dodávám, že mezinárodní ani komunitární úprava se otázkou smluvního omezení nabyvatele licence nezabývá.

Rozmnoženina pro autora

Jistým specifikem licenční smlouvy dle autorského zákona je následující oprávnění autora, které umožňuje ust. § 52 AutZ. Lze-li to na nabyvateli licence k rozmnožování díla spravedlivě požadovat a je-li to obvyklé, je nabyvatel povinen poskytnout autorovi na své náklady alespoň jednu rozmnoženinu autorova díla z rozmnoženin jím pořízených na základě příslušné licence. „ Na rozdíl od předchozí zákonné úpravy se nejedná pouze o nárok smluvní, ale stanoví jej kogentně přímo autorský zákon. (Srov. však § 11 dříve platné vyhl. č. 25/1967

Sb., o úpravě autorských odměn za vydání slovesných děl.) Jedná se nikoli o právo absolutní povahy, ale pouze o relativní oprávnění, vzniklé licenční smlouvou.“10

Odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele

Podle ust. § 53 odst. 1 AutZ platí, že „Nevyužívá-li nabyvatel výhradní licenci vůbec nebo využívá-li ji nedostatečně a jsou-li tím značně nepříznivě dotčeny oprávněné zájmy autora, může autor od smlouvy odstoupit. To neplatí v případě, že nevyužívání nebo nedostatečné využívání licence je způsobeno okolnostmi převážně spočívajícími na straně autora“. Toto ustanovení je výrazem spravedlivého požadavku autorova na využití licence v případě, že licence byla poskytnuta jako výhradní, přičemž toto právo autora na odstoupení nelze smluvně vyloučit ani omezit.11

Pro využití autorova práva na odstoupení je nutné, aby autor nejprve nabyvatele vyzval, aby v přiměřené lhůtě od dojití výzvy licenci dostatečně využil. K tomu je dále nezbytné, aby nabyvatel oprávnění dostatečně nevyužil ani přes tuto výzvu (srov. § 53 odst. 2 AutZ). V tomto odstavci jsou rovněž stanoveny náležitosti autorovi výzvy adresované nabyvateli, ve které musí být uvedeno upozornění o možnosti autora k odstoupení jako následku marného uplynutí přiměřené lhůty. Této výzvy není třeba, jestliže využití oprávnění nabyvatelem není možné anebo jestliže nabyvatel prohlásí, že licenci nevyužije.

Podle ust. § 53 odst. 3 AutZ platí: „Nestanoví-li smlouva jinak, autor nemůže právo na odstoupení od smlouvy podle odstavce 1 uplatnit před uplynutím dvou let od poskytnutí licence, a má-li být dílo odevzdáno až po poskytnutí licence, od takového odevzdání; u příspěvků do periodického tisku s denní periodicitou činí tato lhůta tři měsíce a u ostatního periodického tisku jeden rok. Je-li třeba před odstoupením od smlouvy učinit výzvu podle odstavce 2, nelze před uvedenou lhůtou učinit ani takovou výzvu.“

V souladu s názorem právní doktríny platí, že maximální časová lhůta pro uplatnění práva na odstoupení není zákonně stanovena. „Autorský zákon (na rozdíl např. od právní úpravy německé) nestanoví maximální délku této lhůty. Není však možné sjednání takové lhůty, která by možnost odstoupení autora fakticky znemožnila. Takové ujednání by bylo neplatné pro obcházení zákona (srov. § 39 ObčZ). (Srov. Kříž, Holcová, Kordač, Xxxxxxxxxx,

10 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 525

11 XXXXXXXXXXX, X., XXXX, P., Autorský zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2012, str. 99

2005.)“12 Pro okamžik zániku smlouvy dle ust. § 53 odst. 4 AutZ platí, že je to den doručení odstoupení nabyvateli.

Dalším zajímavým zákonným ustanovením ohledně odstoupení autora od smlouvy pro nečinnost nabyvatele je § 53 odst. 5 AutZ, dle kterého platí, že autor je povinen nahradit nabyvateli škodu odstoupením od smlouvy mu vzniklou, jestliže k tomu existují důvody zvláštního zřetele hodné. V úvahu se přitom vezmou zejména důvody, pro něž nabyvatel licenci dostatečně nevyužil. „ Oprávněný nárok nabyvatele licence na náhradu škody v případě odstoupení autora od licenční smlouvy pro nečinnost nabyvatele licence tak bude spíše výjimečnou věcí, neboť příčinou odstoupení od smlouvy je jednání nabyvatele licence. Pro srovnání je zajímavé upozornit na ustanovení § 54 odst. 2, kdy v případě odstoupení autora od licenční smlouvy pro změnu jeho přesvědčení je autor povinen nahradit nabyvateli licenci škodu bez dalších podmínek.“13 Z hlediska značné složitosti prokazování existence jednotlivých předpokladů odpovědnosti povinného subjektu za škodu se domnívám, že tento nárok na náhradu škody bude v praxi velmi složitě vymahatelný.

V případě, že k využití licence vůbec ze strany nabyvatele nedošlo, je autor povinen vrátit nabyvateli odměnu, kterou od něj přijal na základě smlouvy, od které odstoupil; došlo-li k využití licence pouze nedostatečně, je povinen vrátit odměnu sníženou o část, která s ohledem na poměr uskutečněného a smlouvou nebo zákonem stanoveného rozsahu využití licence připadá na uskutečněné využití (srov. § 53 odst. 6 AutZ). Konečně dle ust. § 53 odst. 7 AutZ platí, že byl-li nabyvatel povinen licenci využít a porušil-li tuto povinnost, zůstává autorův nárok na odměnu odstoupením od smlouvy podle odstavce 1 nedotčen; pokud byla výše odměny dohodnuta v závislosti na výnosech z užití díla, má se za to, že autorovi vznikl nárok na odměnu ve výši, v jaké by mu vznikl, kdyby nabyvatel v době před odstoupením od smlouvy licenci dostatečně využil.

Tato úprava v odst. 6 a 7 je výrazem toho, že při zrušení smlouvy od počátku se smluvní strany vypořádají podle principu bezdůvodného obohacení. Pouze v případě, byla- li licence zavazující, je nabyvatel licence povinen v případě odstoupení pro jeho nečinnost

12 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 531

13 XXXXXXXXXXX, X., XXXX, P., Autorský zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2012, str. 100

zaplatit celou autorskou odměnu bez ohledu na to, zda licenci využil nebo zda ji využil jen částečně.14

Odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora

Ve smyslu ust. § 54 odst. 1 AutZ může autor písemně odstoupit od smlouvy, jestliže jeho dosud nezveřejněné dílo již neodpovídá jeho přesvědčení a zveřejněním díla by byly značně nepříznivě dotčeny jeho oprávněné osobní zájmy. Smlouva se ruší dnem doručení písemného odstoupení od smlouvy nabyvateli. V takovém případě je autor povinen nahradit nabyvateli škodu, která mu odstoupením od smlouvy vznikla. „Změna přesvědčení autora je jeho vlastní mentální hodnotový postoj k vytvořenému dílu. Z osobnostní povahy tohoto práva vyplývá, že změnu přesvědčení není třeba dokazovat, uplatňuje se subjektivní hledisko. Může se jednat o autorovo přesvědčení umělecké, vědecké či postojové (…)Vznik značně nepříznivé újmy osobním zájmům autora je otázkou právní, jejíž posouzení vzhledem ke konkrétním objektivním okolnostem případu náleží soudu.“15

V návaznosti na odstoupení autora od smlouvy pro jeho přesvědčení pamatuje autorský zákon i na situaci, kdy autor projeví po odstoupení od smlouvy opětovný zájem o užití díla. V takovémto případě je autor povinen přednostně nabídnout licenci nabyvateli a to za podmínek srovnatelných s podmínkami původně sjednanými (srov. § 54 odst. 3 AutZ). I zde se dle § 54 odst. 4 AutZ uplatní pravidlo uvedené v ust. § 53 odst. 7 AutZ, dle kterého obdobně platí, že autor má nárok na odměnu i v případě odstoupení, pokud nabyvatel do doby odstoupení měl právo využít licenci a toto právo nevyužil.

Zánik licence

Podle ust. § 55 AutZ platí, že smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby, které byla udělena licence, přechází práva a povinnosti z licenční smlouvy na jejího právního nástupce. Předmětné ustanovení dále stanoví, že licenční smlouva může takový přechod práv a povinností na právního nástupce vyloučit. Ani tuto otázku mezinárodní či komunitární autorské právo neřeší.

14 Viz tamtéž

15 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 534

1. 2. 1. Licenční smlouva nakladatelská

V dalším výkladu se zaměřím na speciální autorskoprávní úpravy licenční smlouvy nakladatelské. Z hlediska definice se jedná pojmově o smlouvu, kterou autor poskytuje nabyvateli licence k rozmnožování a rozšiřování díla slovesného, hudebně dramatického nebo hudebního, výtvarného, fotografie či díla vyjádřeného způsobem podobným fotografii, pokud nejde o užití díla v provedení výkonnými umělci (srov. § 56 odst. 1 AutZ). „Licenční smlouva nakladatelská je autorským zákonem zvlášť upravena a tvoří jeden z historicky tradičních základů autorského práva závazkového (srov. zejm. § 24 a násl. zák. č. 35/1965 Sb., § 35 a násl. zák. č. 115/1953 Sb., zák. č. 106/1923 Sb., o nakladatelské smlouvě). Jedná se o smlouvu typovou (o nominátní kontrakt) jako zvláštní podtyp autorskoprávní typové smlouvy licenční.“16

Ustanovení § 56 odst. 2 AutZ stanoví, že nevyplývá-li ze smlouvy jinak, má se za to, že licence je poskytnuta výhradně; to neplatí, jde-li o rozmnožování a rozšiřování díla v periodické publikaci. Dále, není-li ve smlouvě něco jiného, je autor oprávněn před vydáním díla v přiměřené lhůtě poskytnuté nabyvatelem provést drobné tvůrčí změny díla, pokud nevyvolají na straně nabyvatele potřebu vynaložení nepřiměřených nákladů nebo nezmění-li se jimi povaha díla, (autorská korektura). Právo na autorskou korekturu není právem absolutní povahy a na rozdíl od předchozí zákonné úpravy je toto právo stanoveno pouze dispozitivně.17 V návaznosti na smluvní umožnění provést autorskou korekturu pak dle ust. § 56 odst. 4 AutZ platí, že neumožní-li nabyvatel autorovi provedení autorské korektury, může autor od smlouvy odstoupit, došlo-li by v důsledku toho k užití díla způsobem snižujícím jeho hodnotu.

Dispozitivní zákonná úprava tedy dává autorovi další možnost odstoupení od smlouvy, samozřejmě pokud to smlouva nevylučuje. Zvláštním zákonným ustanovením o zániku licence § 56 odst. 5 AutZ, dle kterého platí, že je-li množstevní rozsah licence omezen na určitý počet rozmnoženin a tyto rozmnoženiny byly rozebrány před uplynutím doby, na kterou byla licence udělena, a smluvní strany se nedohodnou na zvýšení množstevního rozsahu licence do 6 měsíců ode dne, kdy autor vyzval nabyvatele k takové změně smlouvy, zaniká licence, pokud ještě trvá, marným uplynutím této lhůty.

16 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 540

17 Viz TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 547

Podlicenční smlouva

Podlicenční smlouva je v autorském právě upravena velmi kuse a prakticky jde pouze o jedlicnou ust. § 57 AutZ, které odkazuje ohledně podlicenční smlouvy obdobně na úpravu ust. § 46 až 56 AutZ týkajících se licenční smlouvy. V podstatě lze říct, že jde o jakýsi podtyp licenční smlouvy. Právo nabyvatele podlicence je odvozeno od originárního práva autora a je enční smlouvou různě omezeno a modifikováno.18 Právní doktrína počítá s tím, že i podlicence může být poskytnuta jako nevýhradně, resp. výhradní, a pro tento případ počítá s následujícími variantami (které musí počítat s variantou výhradní nebo nevýhradní samotné licence) podlicence:19

podlicence výhradní, tj.

a) podlicence výhradní výlučná poskytnutá z výhradní výlučné licence, tzn. pouze podlicenční nabyvatel je oprávněn v rozsahu podlicence dílo užít a jak autor, tak licenční nabyvatel nesmí poskytnout shodnou licenci (či podlicenci) třetí osobě a oba jsou povinni se sami zdržet výkonu práva dílo v rozsahu podlicence užít,

b) podlicence výhradní omezená poskytnutá z výhradní výlučné licence, tzn. jak podlicenční nabyvatel, tak licenční nabyvatel jsou oprávnění dílo v rozsahu podlicence užít, nicméně autor ani licenční nabyvatel nesmí poskytnout shodnou licenci (či podlicenci) třetí osobě a autor je povinen se sám zdržet výkonu práva dílo v rozsahu podlicence užít,

c) podlicence výhradní výlučná poskytnutá z výhradní omezené licence, tzn. podlicenční nabyvatel a autor jsou oprávněni dílo v rozsahu podlicence užít, nicméně autoři licenční nabyvatel nesmějí poskytnout shodnou licenci (či podlicenci) třetí osobě a licenční nabyvatel je povinen se sám zdržet výkonu práva dílo v rozsahu podlicence užít,

d) podlicence výhradní omezená poskytnutá z výhradní omezené licence, tzn. jak podlicenční nabyvatel, tak autor i licenční nabyvatel jsou oprávněni dílo v rozsahu poskytnuté podlicence užít, nicméně autor ani licenční nabyvatel nesmějí poskytnout shodnou licenci (či podlicenci) třetí osobě,

podlicence nevýhradní, tj.

18 CHXXXXXXXXX, H., HOXX, P., Autorský zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. X. Xxxx, 2012, str. 103

19 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 552

a) nevýhradní podlicence výlučná, kdy obsahem podlicence je povinnost nevýhradního licenčního nabyvatele zdržet se poskytnutí shodné podlicence třetí osobě a rovněž povinnost sám se zdržet výkonu práva dílo v rozsahu podlicence užít,

b) nevýhradní podlicence omezená, kdy obsahem podlicence je povinnost nevýhradního licenčního nabyvatele zdržet se poskytnutí shodné podlicence třetí osobě, nicméně sám je oprávněn dílo v rozsahu podlicence užít,

c) nevýhradní podlicence prostá, kdy nevýhradní licenční nabyvatel je oprávněn jak poskytnout shodnou podlicenci třetí osobě, tak dílo v rozsahu podlicence sám užít.

1. 2. 2. Volná užití a zákonné licence

V následujícím výkladu se rámcově zaměřím na některé zákonné instituty, které jistým způsobem a svým charakterem nepřímo souvisí s právní povahou smluvní licence, a v podstatě jsou to případy určitých omezení práva autorského. Popis a výklad jednotlivých případů volného užití a zákonných licencí pomůže k pochopení rozdílu ve vztahu k licenční smlouvě a jejímu předmětu.

Předně je potřeba vysvětlit pojem užití díla. S tímto pojmem jsme se již krátce zabývali v předchozím textu ohledně majetkového práva autora. Právo dílo užít je jedním ze základních majetkových práv autora a jako takovým jím ve smyslu § 12 odst. 4 AutZ je

• právo na rozmnožování díla,

• právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla,

• právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla,

• právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla,

• právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla,

• právo na sdělování díla veřejnosti, a to zejména;

i. právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla,

ii. právo na vysílání díla živě rozhlasem či televizí,

iii. právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla,

iv. právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla.

Za volné užití díla považuje autorskoprávní úprava užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li autorský zákon jinak (srov. § 30 odst. 1 AutZ). Do práva autorského tak dle § 30 odst. 2 AutZ nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla.

Za volné užití dále autorský zákon v § 30 odst. 3 považuje užití počítačového programu či elektronické databáze i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby včetně zhotovení rozmnoženiny takových děl i pro takovou potřebu; stejně je užitím podle tohoto zákona zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby (§ 30a AutZ) a pořízení záznamu audiovizuálního díla při jeho provozování ze záznamu nebo jeho přenosu (§ 20 AutZ) i pro osobní potřebu fyzické osoby. Rozmnoženina nebo napodobenina díla výtvarného zhotovená pro osobní potřebu fyzické osoby ve smyslu výše uvedeného musí být jako taková vždy zřetelně označena a nesmí být použita k jinému než tam uvedenému účelu (srov. § 30 odst. 4 a 5 AutZ).

Rozmnožování na papír nebo na podobný podklad

Podle ust. § 30a odst. 1 AutZ do práva autorského nezasahuje

a) fyzická osoba, která pro svou osobní potřebu,

b) právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která pro svou vlastní vnitřní potřebu,

c) ten, kdo na objednávku pro osobní potřebu fyzické osoby,

d) ten, kdo na objednávku pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby

zhotoví tiskovou rozmnoženinu díla na papír nebo podobný podklad fotografickou technikou nebo jiným postupem s podobnými účinky, s výjimkou případu, kdy jde o vydaný notový záznam díla hudebního či hudebně dramatického, a v případech podle písmen c) a d) řádně a včas platí odměnu podle § 25 AutZ.

Předvedení a oprava přístroje

Do práva autorského nezasahuje ani ten, kdo užije dílo v souvislosti s předvedením či opravou přístroje zákazníkovi v rozsahu k tomu nezbytném. „V souladu s komunitárním

právem se v tomto ustanovení upravuje dovolené bezesmluvní užití díla při předvádění nabízeného či opravovaného zboží zákazníkovi. Vychází se zde z toho, že při předvedení či opravě některých druhů zboží zákazníkovi se v podstatě nelze vyhnout užití předmětů chráněných autorským zákonem.“20

Citace

Dle § 31 odst. 1 do práva autorského nezasahuje ten, kdo

a) užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle,

b) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby a takové užití bude v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem,

c) užije dílo při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu, jejichž účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, a nepřesáhne rozsah odpovídající sledovanému účelu;

vždy je však nutno uvést, je-li to možné, jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen. „Umožnění citací podporuje vědecký pokrok společnosti a zvyšování úrovně vzdělanosti.“21

Propagace výstavy uměleckých děl a jejich prodeje

Ve smyslu ust. § 32 odst. 1 AutZ do práva autorského nezasahuje dále ten, kdo za účelem propagace výstavy nebo prodeje originálů či rozmnoženin uměleckých děl taková díla užije v rozsahu nezbytném pro propagaci takové akce, s výjimkou jakéhokoliv jiného užití k přímému nebo nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu. Je-li to obvyklé, je nutno uvést jméno autora, nexxx-xx x dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen.

Užití díla umístěného na veřejném prostranství

Podle ust. § 33 odst. 1 AutZ platí, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo kresbou, malbou nebo grafikou, fotografií nebo filmem nebo jinak zaznamená nebo vyjádří dílo, které je trvale umístěno na náměstí, ulici, v parku, na veřejných cestách nebo na jiném veřejném prostranství; do autorského práva nezasahuje ani ten, kdo takto vyjádřené, zachycené nebo zaznamenané dílo dále užije. Je-li to možné, je nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo

20 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 356

21 CHXXXXXXXXX, H., HOXX, P., Autorský zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. X. Xxxx, 2012, str. 60

anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a umístění. „Zákonná licence se nevztahuje na pořízení rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou (nelze v rámci této zákonné licence okopírovat již existující stavbu) a na pořízení trojrozměrné rozmnoženiny (např. makety stavby, modelu sochy).“22

Úřední a zpravodajská licence

V souladu s ust. § 34 AutZ do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije

a) v odůvodněné míře dílo na základě zákona pro účely veřejné bezpečnosti, pro soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu nebo pro parlamentní jednání a pořízení zápisu o něm,

b) dílo ve spojitosti se zpravodajstvím týkajícím se aktuálních událostí, a to v rozsahu odpovídajícím informačnímu účelu,

c) v odpovídající míře dílo v periodickém tisku, televizním či rozhlasovém vysílání nebo jiném hromadném sdělovacím prostředku zpřístupňujícím zpravodajství o aktuálních věcech politických, hospodářských nebo náboženských, uveřejněné již v jiném hromadném sdělovacím prostředku nebo jeho překlad; takto převzaté dílo a jeho překlad lze i jinak užít; převzetí ani jiné následné užití podle tohoto ustanovení však není přípustné, je-li zapovězeno,

d) politický projev nebo úryvky veřejné přednášky nebo podobných děl v rozsahu odpovídajícím informativnímu účelu; právo autora na užití takových děl v souboru zůstává nedotčeno;

v případech podle písmen b) až d) je vždy nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen, ledaže je to v případech podle písmen b) a d) nemožné. „Autorský zákon stanoví bezúplatnou zákonnou licenci úřední. Jedná se o první komplexní právní úpravu tohoto omezení autorského práva u nás. Předchozí autorské zákony platné na našem území tuto zákonnou licenci neobsahovaly, což zpravidla vedlo k právně neuspokojivému stavu. Platná právní úprava vychází z důsledného oddělení výkonu veřejných úkolů a pravomocí od soukromoprávního výkonu autorského práva a jeho ochrany.“23

22 CHXXXXXXXXX, H., HOXX, P., Autorský zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. X. Xxxx, 2012, str. 63-64

23 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 370

Užití díla v rámci občanských či náboženských obřadů nebo v rámci úředních akcí pořádaných orgány veřejné správy, v rámci školních představení a užití díla školního

Kdo nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při občanských či náboženských obřadech nebo při úředních akcích pořádaných orgány veřejné správy, tak ten dle § 35 odst. 1 AutZ nezasahuje do autorského práva. Stejně tak nezasahuje do práva autorského ten, kdo nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo školského či vzdělávacího zařízení. A konečně do práva autorského nezasahuje rovněž škola nebo školské či vzdělávací zařízení, užije-li nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě dílo vytvořené žákem nebo studentem ke splnění školních nebo studijních povinností vyplývajících z jeho právního vztahu ke škole nebo školskému či vzdělávacímu zařízení (školní dílo).

Omezení práva autorského k dílu soubornému

Do práva autorského k dílu soubornému v souladu s § 36 AutZ nezasahuje oprávněný uživatel souborného díla, užívá-li takové dílo za účelem přístupu k jeho obsahu a pro běžné využívání jeho obsahu.

Knihovní licence

Vzhledem ke specifickému postavení knihoven ve společnosti a jejich účelu zachovává autorský zákon tradiční zákonnou licenci ve prospěch knihoven a obdobných institucí.24 Ve smyslu této licence a podle ust. § 37 odst. 1 platí, že do práva autorského nezasahuje knihovna, archiv, muzeum, galerie, škola, vysoká škola a jiné nevýdělečné školské a vzdělávací zařízení,

a) zhotoví-li rozmnoženinu díla, která neslouží k přímému nebo nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu účelu, pro své archivní a konzervační potřeby,

b) zhotoví-li rozmnoženinu díla, jehož rozmnoženina byla poškozena nebo ztracena, a o němž lze na základě rozumně vynaloženého úsilí zjistit, že není nabízeno k prodeji, nebo tiskovou rozmnoženinu malé části díla, jež byla poškozena nebo ztracena; takovou oprávněně zhotovenou rozmnoženinu může také podle odstavce 2 půjčovat,

24 Viz TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 388

c) zpřístupňuje-li dílo, včetně zhotovení jeho rozmnoženiny nezbytné pro takové zpřístupnění, které je součástí jeho sbírek a jehož užití není předmětem prodejních nebo licenčních podmínek, s výjimkou sdělování díla způsobem uvedeným v § 18 odst. 2, jednotlivcům ze strany veřejnosti prostřednictvím k tomu určených technických zařízení umístěných v jeho objektech, a to výhradně pro účely výzkumu nebo soukromého studia takových osob, a zamezí-li takovým osobám zhotovit rozmnoženinu díla; ustanovení § 30a odst. 1 písm. c) a d) tím nejsou dotčena,

d) půjčuje-li originály nebo rozmnoženiny obhájených diplomových, rigorózních, disertačních a habilitačních prací na místě samém, a to výhradně pro účely výzkumu nebo soukromého studia, pokud takové užití autor nevyloučil.

Podle zmíněného druhého odstavce předmětného ustanovení platí, že do práva autorského nezasahuje osoba uvedená v odstavci 1, půjčuje-li originály nebo rozmnoženiny vydaných děl, je-li zaplacena odměna, která přísluší autorům od osoby a ve výši stanovené v příloze k tomuto zákonu. Právo na odměnu autor nemá v případě půjčování zveřejněných děl podle tohoto odstavce na místě samém, nebo půjčují-li originály nebo rozmnoženiny vydaných děl školní knihovny a knihovny vysokých škol, Národní knihovna České republiky, Moravská zemská knihovna v Brně, Státní technická knihovna, Národní lékařská knihovna, Národní pedagogická knihovna Komenského, Knihovna Ústavu zemědělských a potravinářských informací, Knihovna Národního filmového archivu a Parlamentní knihovna České republiky.

Za zákonné využití knihovní licence můžeme dále považovat postup osoby, která za účelem nabídky k půjčení a zpřístupnění obsahu svých sbírek užije rozmnoženinu díla či jeho části obsažené na obálce, případně včetně tematického obsahu díla v katalogu sbírek; tento katalog sbírek může také zpřístupňovat veřejnosti, zamezí-li zhotovení rozmnoženiny výtvarného díla, která by mohla být užita k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu účelu. Osoba (muzeum, knihovna, archiv atd. ve smyslu § 37 odst. 1 AutZ) je vždy povinna v katalogu sbírek uvést jméno autora, je-li to možné a nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost.

Tato osoba je také ve smyslu § 37 odst. 5 AutZ povinna, lze-li to na ní spravedlivě požadovat, předkládat příslušnému kolektivnímu správci na jeho žádost vždy souhrnně za

kalendářní rok nejpozději do konce následujícího kalendářního měsíce informace o počtu uskutečněných výpůjček a informace nezbytné pro rozúčtování odměn kolektivním správcem.

Licence pro zdravotně postižené

Autorský zákon upravuje speciální zákonnou licenci pro potřeby zdravotně postižených osob. Podle ust. § 38 odst. 1 AutZ do autorského práva nezasahuje ten, kdo

a) výhradně pro potřeby zdravotně postižených, v rozsahu odpovídajícím jejich zdravotnímu postižení a nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu zhotoví nebo dá zhotovit rozmnoženinu vydaného díla; takto zhotovená rozmnoženina díla jím může být také rozšiřována a sdělována, pokud se tak neděje za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu,

b) výhradně pro potřeby zrakově postižených a nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu opatří zvukovou složku zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla slovním vyjádřením obrazové složky; takto doplněná zvuková složka zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla jím může být také rozmnožována, rozšiřována a sdělována, neděje-li se tak za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu.

Ustanovení § 38 odst. 2 pak ještě doplňujíce stanoví, že do práva autorského nezasahuje rovněž např. knihovna, archiv, muzeum apod., půjčuje-li originály či rozmnoženiny vydaných děl pro potřeby zdravotně postižených v souvislosti s jejich postižením.

Licence pro dočasné rozmnoženiny

Zákonná licence se vztahuje také na toho, kdo provádí dočasné úkony rozmnožování děl, které jsou pomíjivé nebo podružné, tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, nemají žádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umožnit přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo oprávněné užití díla (viz § 38a odst. 1 AutZ). V této souvislosti stojí ještě za zmínku ust.

§ 38a odst. 2 AutZ, dle kterého udělí-li autor smlouvou oprávnění k vysílání díla, nezasahuje do jeho autorského práva rozhlasový nebo televizní vysílatel, který zhotoví dočasný záznam díla svými vlastními prostředky a pro své vlastní vysílání.

Licence pro fotografickou podobiznu

Do autorského práva rovněž nezasahuje ten, kdo zhotoví rozmnoženinu fotografického díla, které je jeho podobiznou a které si úplatně objednal. Takto pořízenou rozmnoženinu může zobrazená osoba i nevýdělečně užít, není-li takové užití zapovězeno (srov. § 38b AutZ).

„ Licencí se řeší konflikt mezi autorským právem autora díla fotografického a osobnostním právem osoby, která je na fotografii zobrazena. Právní střet všeobecného osobnostního práva k podobizně (§ 11 a násl. ObčZ), které náleží fyzické osobě, o jejíž podobiznu se jedná, s právem autorským, které patří autorovi díla, jež umělecky ztvárňuje podobiznu cizí osoby, je řešen ve prospěch všeobecného osobnostního práva k podobizně. Jedná se o tradiční omezení autorského práva, které znal již autorský zákon z roku 1895.“25

Nepodstatné vedlejší užití díla

Podle § 38c nezasahuje do autorského práva ten, kdo náhodně užije dílo v souvislosti se zamýšleným hlavním užitím jiného díla nebo prvku.

Licence k dílům užitého umění a dílům architektonickým

Podle ust. § 38d AutZ do autorského práva nezasahuje ten, kdo

a) pronajímá, půjčuje nebo vystavuje originál nebo rozmnoženinu díla užitého umění vyjádřeného v užitné podobě nebo architektonické dílo vyjádřené stavbou,

b) navrhne nebo provede změnu dokončené stavby, která je vyjádřením architektonického díla, v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty díla; je-li to opodstatněné významem architektonického díla a lze-li to na něm spravedlivě požadovat, je povinen předem uvědomit o svém úmyslu autora a na vyžádání mu poskytnout dokumentaci stavby včetně vyobrazení, vystihující stav před provedením změn.

Licence pro sociální zařízení

Dle § 38e AutZ do práva autorského nezasahuje také poskytovatel zdravotních služeb nebo sociální zařízení, kteří nebyli zřízeni nebo založeni za účelem dosažení zisku, zejména nemocnice a věznice, které zhotoví záznam vysílaných děl a takto zaznamenaná díla provozuje osobám umístěným v těchto zařízeních v rozsahu odpovídajícím účelu této licence.

25 TELEC, I., XXXX, P. Autorský zákon. 1. vydání. Praha: 2007, str. 403

Nově bylo do autorského zákona vloženo ust. § 38f, vztahujícím se k režimu přijímání signálu prostřednictvím společných domovních antén. Podle tohoto ustanovení platí, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo umožňuje příjem současného, úplného a nezměněného rozhlasového nebo televizního vysílání na přijímačích téže budovy, popřípadě komplexu budov k sobě prostorově nebo funkčně přináležejících, pomocí společných domovních antén za podmínky, že je umožněn příjem pouze zemského nebo satelitního vysílání a společný příjem není využíván za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu.

Užití originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného, fotografie nebo díla vyjádřeného postupem podobným fotografii jeho vytavením

Poslední ze zákonných licencí je případ, kdy ve smyslu § 39 AutZ nelze mluvit o zásahu do práva autorského, pokud jde o vlastníka nebo osobu, která si od vlastníka vypůjčí originál či rozmnoženinu díla výtvarného, fotografie nebo díla vyjádřeného postupem podobným fotografii, vystavuje-li takové dílo nebo je k vystavení bezplatně poskytne, ledaže to autor při převodu vlastnictví k takovému originálu nebo takové rozmnoženině zapověděl a vlastníkovi nebo vypůjčiteli to bylo známo nebo známo být muselo, zejména proto, že zapovězení je zapsáno v rejstříku vedeném za tím účelem kolektivním správcem.

1. 3. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví

Právní úprava licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví je obsažena v ust. § 508 až § 515 ObchZ. Tento smluvní typ je obligačním prostředkem realizace jednoho z výlučných práv k předmětům průmyslového vlastnictví, a to práva majitele poskytnout jiným osobám souhlas k využívání nehmotného statku.26 „Licenční smlouvou se tedy poskytuje „pouze“ právo na užívání průmyslového práva, absolutní právo poskytovatele k průmyslovému právu, které je předmětem licence, zůstává (…).“27

Obecně při posuzování povahy licenční smlouvy panuje v odborné literatuře názorová nejednotnost s ohledem na specifický předmět licenční smlouvy, kterým je tzv. nehmotný statek. Nehmotný statek je dle současného ObčZ vnímán jako způsobilý předmět

26 BEXXXX, J., XXXXX, K., RAXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: C. X. Xxxx, 2007, str. 345

27 XXXXXXXX, Xxxxxx. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví. Obchodněprávní revue. 2011, č. 4, str. 106

občanskoprávních vztahů (srov. § 118 ObčZ) a s ohledem na jeho specifičnost je licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví svým způsobem zvláštním typem smlouvy sui generis, která má blízko k nájemní smlouvě.28 V této skupině je pak licenční smlouva k ochranné známce vnímaná právní doktrínou ještě specifičtěji jako zvláštní typ obchodní smlouvy licenční, neboť v minulosti nebyla práva k ochranné známce poskytována samostatně, ale obvykle jako součást patentové licence nebo licence na know-how.29

Nadto dle právní doktríny platí, že jedině souhlas „formou řádně registrované licenční smlouvy je tím právním titulem, který může vyvolat důsledky předvídané právními předpisy, v konkrétním případě tedy např. může být užívání konkrétního označení nabyvatelem licence uznáno za řádné užívání samotným vlastníkem. Registrační princip licenčních smluv obecně je pak odůvodněn přinejmenším právní jistotou osob pohybujících se na trhu či např. i potenciálních zájemců o užívání určit ho označení či technického řešení“.30

Právní doktrína ještě blíže tento pojem rozvádí a mluví o licenční smlouvě k předmětům průmyslového vlastnictví jako o podtypu smlouvy licenční, který je vnímán jako obchodní smlouva licenční.31 Z povahy tohoto institutu dále plyne, že licence není myslitelná k označení původu jakožto originárnímu, nepřenosnému právu.32

1. 3. 1. Jednotlivé předměty průmyslového vlastnictví

Z hlediska jednotlivých předmětů průmyslového vlastnictví mohou být předmětem licenční smlouvy vynálezy a zlepšovací návrhy, průmyslové vzory, užitné vzory, biotechnologické vynálezy, topografie polovodičových výrobků, odrůdy rostlin a konečně ochranné známky.

Vynálezy a zlepšovací návrhy

Vynálezy a zlepšovací návrhy jsou předmětem právní úpravy v zákoně č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto zákona

28 BEXXXX, J., XXXXX, K., RAXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: C. X. Xxxx, 2007, str. 345

29 SLXXX, Xxxx. Licenční smlouva. Bulletin advokacie. 2008, č. 12, str. 26

30 XXXXX, Xxxx. Povaha souhlasu s užitím předmětu průmyslového vlastnictví. Právní rádce. 2004, č. 4, str. 17

31 Tamtéž

32 XXXXXXX, F., a kol. Obchodní právo. 2. aktualizované vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, Meritum, 2010, str. 869

jsou chráněny vynálezy jakožto nové výsledky vynálezecké činnosti, které jsou průmyslově využitelné. Vynálezem je výsledek vynálezecké činnosti, jestliže pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky. Na vynálezy se udělují patenty. Za zlepšovací návrhy se dle § 72 ZVZN pokládají technická, výrobní nebo provozní zdokonalení, jakož i řešení problémů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a životního prostředí, s nimiž má zlepšovatel právo nakládat. Podle § 8 odst. 1 ZVZN platí, že právo na patent má původce vynálezu nebo jeho právní nástupce. Původcem vynálezu je pak dle § 8 odst. 2 ZVZN ten, kdo vytvořil vynález vlastní tvůrčí prací. Podle ust. § 14 odst. 1 a 2 ZVZN platí, že souhlas (licenci) k využívání vynálezu chráněného patentem se poskytuje písemnou smlouvou (licenční smlouva) a tato smlouva nabývá účinnosti vůči třetím osobám zápisem do patentového rejstříku.

Průmyslové vzory

Průmyslové vzory podléhají právnímu režimu zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů. Průmyslovým vzorem se dle tohoto zákona rozumí vzhled výrobku nebo jeho části, spočívající zejména ve znacích linií, obrysů, barev, tvaru, struktury nebo materiálů výrobku samotného, nebo jeho zdobení (srov. § 2 písm. a) ZPV). Původcem průmyslového vzoru se ve smyslu § 2 písm. d) ZPV rozumí ten, kdo průmyslový vzor vytvořil vlastní tvůrčí činností. Podle § 12 odst. 1 ZPV platí, že právo k průmyslovému vzoru má původce nebo jeho právní nástupce. Ustanovení § 32 odst. 1 ZPV umožňuje udělit souhlas (licenci) k využívání zapsaného průmyslového vzoru licenční smlouvou. Licence může být výlučná či nevýlučná (viz § 32 odst. 2 ZPV). Dle § 32 odst. 3 ZPV platí, že licenční smlouva nabývá účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku průmyslových vzorů. Ustanovení § 32 odst. 4 ZPV pak ohledně licenční smlouvy a licenčních vztahů odkazuje na ustanovení obchodního zákoníku.

Užitné vzory

Užitné vzor jsou upraveny zákonem č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů. Užitné vzory jsou svou povahou obdobné patentům. Užitné vzory chrání technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná (viz § 1 ZUV). Technické řešení je nové, není-li součástí stavu techniky (srov. § 4 odst. 1 ZUV). Podle ust. § 6 odst. 1 ZUV platí, že právo na ochranu užitným vzorem má původce nebo jeho právní nástupce. Dle § 6 odst. 2 ZUV platí, že

původcem užitného vzoru je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvořivou prací. Ve smyslu ust. § 12 odst. 2 ZUV platí, že majitel užitného vzoru je oprávněn poskytnout souhlas k využívání technického řešení chráněného užitným vzorem (licence) jiným osobám nebo na ně užitný vzor převést.

Biotechnologické vynálezy

Tyto předměty průmyslového vlastnictví jsou upraveny zákonem č. 206/2000 Sb., o ochraně biotechnologických vynálezů a o změně zákona č.132/1989 Sb., o ochraně práv k novým odrůdám rostlin a plemenům zvířat, ve znění zákona č. 93/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona jsou biotechnologické vynálezy patentovatelné, pokud se týkají

• biologického materiálu, který je izolován ze svého přirozeného prostředí nebo vyráběn technickým postupem, i když se již v přírodě vyskytl,

• rostlin nebo zvířat, není-li technická proveditelnost vynálezu omezena na určitou odrůdu rostlin nebo plemeno zvířete, nebo

• mikrobiologického nebo jiného technického postupu a výrobku, jiného než je rostlinná odrůda nebo zvířecí plemeno, získaného tímto způsobem.

Biologickým materiálem je jakýkoli materiál obsahující genetickou informaci a schopný samoreprodukce nebo reprodukce v biologickém systému (srov. § 1 písm. a) ZBV).

Topografie polovodičových výrobků

Topografie polovodičových výrobků jsou chráněny režimem zákona č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, ve znění pozdějších předpisů. Topografie polovodičových výrobků jsou chráněny podle tohoto zákona, pokud jde o výsledky tvůrčí činnosti původce, které nejsou v průmyslu polovodičových výrobků běžné. Ochrana podle toho zákona se vztahuje rovněž na části topografie, které jsou využitelné samostatně, jakož i na zobrazení sloužící k výrobě topografie (§ 1 odst. 1 ZTPV). Topografií se podle ust. § 2 odst. 1 ZTPV rozumí série jakkoli zafixovaných nebo zakódovaných vzájemně souvisejících zobrazení, znázorňující trojrozměrně trvalé uspořádání vrstev, z nichž se polovodičový výrobek skládá, přičemž každé zobrazení znázorňuje vzor jedné vrstvy polovodičového výrobku nebo jeho části, popřípadě povrchu polovodičového výrobku nebo jeho části, popřípadě povrchu polovodičového výrobku v jednotlivých stupních výroby nebo jeho části.

Polovodičovým výrobkem se pak podle tohoto zákona rozumí konečná nebo mezitímní forma mikroelektronického výrobku, který je určen k plnění elektronické funkce a který se skládá ze základního tělesa obsahujícího vrstvu polovodičového materiálu a opatřeného alespoň jednou vrstvou vodivého, izolačního nebo polovodičového materiálu v předem daném uspořádání. Právo na ochranu topografie přísluší podle ust. § 3 odst. 1 ZTPV jejímu původci nebo jeho právnímu nástupci.

Odrůdy rostlin

Práva a povinnosti k odrůdám rostlin upravuje zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně práv k odrůdám). Ve smyslu tohoto zákona se odrůdou rozumí odrůda vymezená Mezinárodní úmluvou na ochranu nových odrůd rostlin a ochrannými právy pak práva a povinnosti k odrůdám rostlin vyplývající z pravomocného rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Dalším důležitým pojmem dle tohoto zákona je držitel šlechtitelských práv, kterým se podle ust. § 2 písm. c) ZPO rozumí šlechtitel, kterému byla udělena ochranná práva k odrůdě nebo jeho právní nástupce. Podle ust. § 3 odst. 1 ZPO mohou být ochranná práva udělena k odrůdám všech rodů a druhů rostlin, včetně jejich hybridů. Ustanovení § 19 odst. 2 ZPO pak stanoví, že držitel šlechtitelských práv může poskytnout souhlas (licenci) s využíváním chráněné odrůdy jiné osobě a tato licence se poskytuje písemnou smlouvou, která musí obsahovat ujednání o ceně licence.

Konečně ochranné známky jsou rovněž způsobilým předmětem průmyslového vlastnictví a současně licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví. Vzhledem k tomu, že ochranné známky jsou podrobněji rozebrány níže, dovolím si odkázat na tento výklad.

Obchodní firma jako možný předmět licenční smlouvy

V souvislosti s předměty průmyslového vlastnictví je vhodné poukázat ještě na institut obchodní firmy. Dle právní doktríny převládá právní názor, že i práva k obchodní firmě mohou být předmětem smluvní licence.33 Obchodní firmou se obecně dle ust. § 8 odst. 1 ObchZ rozumí název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Tento zápis

33 Srov. XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 347

do obchodního rejstříku mj. znamená, že podnikatel je povinen činit úkony pod svou firmou. Na podnikatele, který není zapsán v obchodním rejstříku, se ustanovení o obchodní firmě (§ 8

– § 12 ObchZ) nevztahují (srov. § 8 odst. 2 ObchZ).

Obchodní zákoník dále stanovuje, že firmou fyzické osoby musí být vždy její jméno a příjmení, a zároveň může obsahovat dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání vztahující se zpravidla k této osobě nebo druhu podnikání (viz § 9 odst. 1 ObchZ). U právnických osob a družstev, která jsou zapsána v obchodním rejstříku podle ust. § 9 odst. 2 ObchZ platí, že jejich firmou je název, pod kterým jsou zapsány v obchodním rejstříku. Firmou právnické osoby, která se zapisuje do obchodního rejstříku na základě zvláštního právního předpisu a která vznikla před tímto zápisem, je její název (§ 9 odst. 2 ObchZ). Ve slovenském obchodním zákoníku je místo firmy zvolen pojem „obchodné meno“, co některé názory v odborné literatuře považují za jakýsi hybrid nesoucí znaky francouzského typu i firmy německého typu.34

Podobné znaky, jaké obsahuje zákon o ochranných známkách, stanoví i obchodní zákoník ve vztahu k ochraně obchodní firmy. Podle ust. § 10 odst. 1 ObchZ platí, že firma nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě. Z tohoto důvodu k odlišení firmy nestačí rozdílný dodatek označující právní formu (tj. např. s.r.o. nebo a.s.). U fyzické osoby dle § 10 odst. 1 ObchZ zpravidla postačuje k odlišení uvedení jiného místa podnikání.

Má-li fyzická osoba stejné jméno s jiným podnikatelem působícím v témže místě, je povinna ve smyslu § 10 odst. 1 ObchZ doplnit ve firmě údaj o jménu dostatečně odlišujícím ve smyslu § 9 odst. 1 ObchZ. V těchto zákonných požadavcích se projevuje zejména zásada nezaměnitelnosti (výlučnosti) firmy.35 Ustanovení § 10 odst. 1 ObchZ stanoví pravidlo v případě, kdy podniká více osob bez založení právnické osoby. Zde potom jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně, přičemž společné jméno není firmou.

34 XXXXXXX, J., HUSÁR, X. XXXXX, X., XXXXX, P. Česko-slovenské kontexty obchodního práva. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., 2011, str. 103

35 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2010, str. 26

Mezi další otázky spojené s obchodní firmou patří otázka dědění nebo nabytí (smlouvou) podniku. V takovém případě kdo zdědí podnik nebo jej nabude smlouvou, může podnikat pod dosavadní firmou s nástupnickým dodatkem, jen má-li k tomu výslovný souhlas zůstavitele nebo dědiců nebo právního předchůdce (viz § 11 odst. 1 ObchZ). U podnikající fyzické osoby, která změnila své jméno, dle § 11 odst. 2 ObchZ platí, že může používat ve firmě i své dřívější jméno s dodatkem obsahujícím nové jméno. Předmětné ustanovení ve svém odst. 3 pak dále stanoví, že firma právnické osoby přechází na nástupnickou právnickou osobu s podnikem, zaniká-li původní právnická osoba bez likvidace a nástupnická právnická osoba firmu převezme. Má-li tato nástupnická právnická osoba jinou právní formu, musí být změněn dodatek v souladu s její právní formou.

U obchodní firmy je dále stanoveno, že převod firmy bez současného převodu podniku je nepřípustný. Převod firmy je možný i při převodu části podniku, bude-li podnikatel zbývající část provozovat pod jinou firmou nebo tato část zanikne likvidací (srov. § 11 odst. 4 ObchZ). Je-li součástí firmy právnické osoby jméno společníka nebo člena, který přestal být jejím společníkem nebo členem, může právnická osoba, může právnická osoba užívat dále jeho jméno jen s jeho souhlasem. V případě smrti nebo zániku společníka nebo člena se vyžaduje jeho předchozí souhlas anebo souhlas dědice nebo právního nástupce (viz § 11 odst. 5 ObchZ).

Co se označení dále týká, platí pro firmy podnikatelů, jejichž podniky příslušejí k témuž koncernu, že mohou obsahovat shodné prvky, obsahují-li dodatek o příslušnosti ke koncernu a jsou-li dostatečně navzájem rozlišitelné (srov. § 11 odst. 6 ObchZ). V je praxi častá situace, kdy je ochranná známka registrována pro jeden subjekt v rámci koncernu a ostatní společnosti v rámci koncernu tuto ochrannou známku užívají. „ (…) Je přitom zřejmé, že ochranná známka je užívána se souhlasem svého majitele, resp. že její užívání podléhá kontrole svého majitele v rámci koncernu. Přitom v těchto případech podle názoru německého Spolkového patentového soudu platí domněnka, že souhlas byl dán, pokud onen subjekt odlišný od majitele ochranné známky je ve vztahu k majiteli ochranné známky ve vztahu koncernové závislosti. Podle mého názoru by v těchto případech mělo být dostačující prokázání oné koncernové závislosti mezi subjektem skutečně užívajícím ochrannou známku a mezi zapsaným majitelem ochranné známky.“36

36 XXXXX, Xxxxx. Užívání ochranné známky pro účely udržení zápisu třetí osobou se souhlasem vlastníka. Právní rozhledy. 2005, č. 4, str. 132

Jak bude pojednáno blíže k ochranným známkám níže v textu, je z právní úpravy obchodní firmy patrná její určitá podobnost s ochrannou známkou obecně, coby v obou případech charakteristických znacích, vztahujících se k určitému označení. Obchodní zákoník ve svých ustanoveních upravujících obchodní firmu se zabývá rovněž možným zneužitím obchodní firmy. Podle ust. § 12 odst. 1 ObchZ platí, že kdo byl dotčen na svých právech neoprávněným užíváním firmy, může se proti neoprávněnému uživateli domáhat, aby se takového jednání zdržel a odstranil závadný stav.

Dále může požadovat vydání bezdůvodného obohacení a přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích (viz § 12 odst. 1 ObchZ). Samozřejmě, by la-li neoprávněným užíváním způsobena škoda, lze se její náhrady domáhat dle obchodního zákoníku (k tomu viz § 12 odst. 2 ObchZ).

1. 3. 2. Obchodní licenční smlouva

Vzhledem k povaze a vymezení tohoto smluvního typu v úpravě obchodního zákoníku, jde v případě obchodní licenční smlouvy dle právní nauky o tzv. „relativní obchod“, a podrobují se ji vztahy upravené v ust. § 261 odst. 1 a 2 ObchZ.37 „Tento smluvní typ lze analogicky využít při kontraktaci některých předmětů práv soukromoprávní povahy, jako je již zmíněné obchodní tajemství, třebaže v takových případech nepůjde o licenční smlouvu, která se má uzavřít podle § 508, ale o smlouvu nepojmenovanou (§ 269 odst. 2, § 18

i.f. ObchZ).“38

Podle ust. § 261 odst. 1 ObchZ platí, že část obchodního zákoníku o obchodních závazkových vztazích upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle ust. § 261 odst. 2 ObchZ pak platí, že části obchodního zákoníku o obchodních závazkových vztazích se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při

37 Srov. XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 348

38 Tamtéž

uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.

Ze základního ust. § 508 odst. 1 ObchZ plyne následující: „Licenční smlouvou k předmětům průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví (dále jen „právo“) a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty.“ Výše uvedené ustanovení vymezuje základní pojmové znaky licenční smlouvy. „Základním pojmovým znakem obchodní licenční smlouvy je, že poskytovatel (licenciář) poskytuje nabyvateli (licenciátovi) pouze výkon práv z průmyslového vlastnictví; nejedná se tudíž o jejich převod.“39

Ohledně rozsahu sjednané licence lze licenci sjednat např. pro celé území České republiky, jen pro část území (např. pro určitý kraj či region), ale také např. i pro zahraniční území za současného respektovaní zahraničních a mezinárodních úprav pro dané území.40 Podstatnými částmi smlouvy jsou specifikace smluvních stran (poskytovatel a nabyvatel licence), určení práv z průmyslového vlastnictví, k jejichž výkonu se nabyvatel opravňuje, vymezení rozsahu jejich využití, úplata (ve formě licenčních poplatků-royalties nebo ve formě jednorázově poskytnuté částky nabyvatelem).41

Je možné samozřejmě v rámci smluvní volnosti ujednat i jinou formu protiplnění za poskytnutí licence, např. dodávka části licencovaných výrobků apod.42 Ust. § 508 odst. 2 ObchZ stanoví ohledně licenční smlouvy povinně písemnou formu. Absence písemné formy licenční smlouvy způsobuje její absolutní neplatnost (viz § 263 odst. 2 ObchZ ve spojení s § 39 ObčZ).

Podle ust. § 509 odst. 1 ObchZ platí, že pokud tak stanoví zvláštní právní předpis, vyžaduje se k výkonu práva poskytnutého na základě licenční smlouvy zápis do příslušného rejstříku těchto práv. Podle ust. 509 odst. 2 ObchZ pak platí, že závisí-li trvání práva na jeho

39 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 349

40 XXXXXXX, F., a kol. Obchodní právo. 2. aktualizované vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, Meritum, 2010, str. 870

41 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 349

42 Tamtéž

výkonu, je nabyvatel k tomuto výkonu povinen. „Zápis licenční smlouvy jako podmínka její účinnosti vůči třetím osobám je nutný u licenčních smluv k patentům, užitným vzorům, průmyslovým vzorům, topografiím polovodičových výrobků a k ochranným známkám. Takovou podmínku mohou stanovit též právní předpisy státu poskytovatele, nebo státu, pro jehož území se smlouvou oprávnění poskytuje. Z licenční smlouvy vzniká nabyvateli zásadně oprávnění k výkonu práva poskytnutého smlouvou. Jestliže však trvání daného práva závisí na jeho výkonu (tak u ochranných známek), přejímá nabyvatel nejen oprávnění, ale také povinnost výkonu daného práva.“43

Obchodní zákoník pro poskytovatele licence stanoví povinnost udržovat právo po dobu trvání smlouvy, pokud to povaha tohoto práva vyžaduje (viz § 510 ObchZ). Dle právní doktríny44 je toto udržování práva jedním z charakteristických rysů průmyslových práv a vzhledem k teritoriálnímu principu ochrany průmyslových práv je poskytovatel povinen udržovat takové právo, jehož výkon smlouvou nabyvateli umožnil, vždy pro území, na které se smlouva vztahuje.

„(…) (Např. práva majitele ochranné známky trvají 10 let a ochrannou dobu lze prodlužovat obnovou zápisu.) Povinnost udržovat právo má poskytovatel, ale jestliže podmínkou udržení práva je jeho užívání, je současně nabyvatel k užívání práva povinen (§ 509).“45 Vzhledem k tomu, že se může jednat i o jiné území než Českou republiku, platí zde poznámka o důležitosti sjednání území a o případném respektování právních předpisů jiných států a mezinárodních úmluv.46

Poskytovatel licence je ve smyslu ust. § 511 odst. 1 ObchZ nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem smlouvy, a k poskytnutí jeho výkonu jiným osobám. Nabyvatel pak dle § 511 odst. 2 ObchZ není oprávněn přenechat výkon práva jiným osobám. Předmětné ustanovení vychází z předpokladu nevýluční licence (oprávnění poskytovatele licence dle § 511 odst. 1) a z předpokladu omezení nabyvateli práv poskytnout tato práv jiným (třetím) osobám. S ohledem na povahu tohoto ustanovení je autor této práce toho názoru, že smluvní strany mohou tato omezení a oprávnění vymezena ust. § 511 ObchZ v licenční smlouvě

43 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2010, str. 1164

44 Tamtéž

45 Tamtéž

46 XXXXX, Xxxxx. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 186

upravit jinak, příp. vyloučit. Ust. § 511 ObchZ je dispozitivní a smluvní strany si své poměry mohou v rámci smluvní volnosti upravit jinak (viz § 263 odst. 1 ObchZ).

Dalším ustanovením obchodního zákoníku upravujícího práva a povinnosti smluvních stran obchodní licenční smlouvy je § 512. Dle tohoto ustanovení je poskytovatel povinen bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy poskytnout nabyvateli veškeré podklady a informace, jež jsou potřebné k výkonu práva podle smlouvy. V tomto případě jde především např. o různé patentové dokumentace, listiny potřebné k registraci apod.47 V případě, že je potřeba k udržení práva poskytnutého licencí jeho výkonu, je nabyvatel povinen užívat předmět licence (např. povinnost licenciáta označovat výrobky ochrannou známkou), přičemž je potřeba upozornit, že výkon práva, který by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá podle § 265 ObchZ ochrany.48

Z ust. § 513 ObchZ pro nabyvatele licence vyplývá, že je povinen utajovat poskytnuté podklady a informace před třetími osobami, ledaže ze smlouvy nebo z povahy poskytnutých podkladů a informací vyplývá, že poskytovatel nemá zájem na jejich utajování. Za třetí osoby se ve smyslu tohoto ustanovení nepovažují osoby, jež se účastní na podnikání podnikatele a které podnikatel zavázal mlčenlivostí.

Předmětné ustanovení potom konečně stanoví, že po zániku smlouvy je nabyvatel povinen poskytnuté podklady vrátit a dále utajovat poskytnuté informace do doby, kdy se stanou obecně známými. V této souvislosti si dovoluji poukázat na obecnou povinnost zachovávat utajení obchodního tajemství ve smyslu § 17 a násl. ObchZ. Dle tohoto ustanovení platí, že předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství, které tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. V rámci obchodní licenční smlouvy je samozřejmě vhodné a žádoucí otázku utajení poskytnutých informací blíže konkretizovat.

47 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 350

48 Tamtéž

Následující ustanovení obchodního zákoníku upravuje další práva a povinnosti smluvních stran obchodní licenční smlouvy, která jsou velmi podobná např. právům a povinnostem plynoucím nájemci a pronajímateli z nájemního vztahu. Konkrétně ust. § 514 odst. 1 ObchZ stanoví, že je-li nabyvatel omezován ve výkonu práva jinými osobami nebo zjistí-li, že jiné osoby toto právo porušují, je povinen bez zbytečného odkladu podat o tom zprávu poskytovateli. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá jakási notifikační povinnost nabyvatele v případě omezení výkonu jeho práv jinými osobami. Notifikační povinnost nabyvatele má svůj význam, neboť v případě ochrany nejde o právo nabyvatele, ale je to právo poskytovatele licence, kdo je oprávněn domáhat se ochrany.49

Poskytoval je následně po oznámení povinen bez zbytečného odkladu učinit potřebná právní opatření k ochraně výkonu práva nabyvatelem a nabyvatel je povinen poskytnout poskytovateli potřebné spolupůsobení (viz § 514 odst. 2 ObchZ). Z tohoto ustanovení dle mého názoru také vyplývá povinnost poskytovatele bezodkladně jednat, čímž se projevuje mj. prevenční povinnost jednat v případě, že poškozené straně hrozí škoda. K tomu srov. § 382 ObchZ, dle kterého platí, že poškozená strana nemá nárok na náhradu té části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu.

Posledním ustanovením v obchodním zákoníku upravujícím obchodní licenční smlouvu je ust. § 515. Toto ustanovení stanoví, že nebyla-li smlouva sjednána na dobu určitou, lze ji vypovědět. Nestanoví-li smlouva jinou výpovědní lhůtu, nabývá výpověď účinnosti uplynutím jednoho roku od konce kalendářního měsíce, v němž byla výpověď doručena druhé straně. Zde bych chtěl poukázat na skutečnost, že obecně dle občanskoprávní nauky (která je aplikovatelná ve smyslu § 1 odst. 2 ObchZ také na obchodněprávní vztahy) platí, že smlouvu uzavřenou na dobu určitou nelze vypovědět.50

Domnívám se však, že samotná obchodní licenční smlouva může v rámci dispozitivnosti § 515 ObchZ (viz § 263 odst. 1 ObchZ) a smluvní volnosti obsahovat možnost výpovědi i v případě obchodní licenční smlouvy sjednané na dobu určitou.51 Předmětné

49 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2010, str. 1166

50 Srov. např. XXXXX, X., a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek, § 488-880 Linde Praha, 2008, str. 1701

51 Viz také názor Tamtéž

ustanovení stanoví pro smluvní strany rovněž pomocné pravidlo pro případ, že obchodní licenční smlouva neobsahuje výpovědní lhůty, a to v podobě jednoleté výpovědní lhůty od konce kalendářního měsíce, v němž byla výpověď doručena druhé straně.

1. 3. 3. Ostatní smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví

V rámci určité představy a přehledu o ostatních smlouvách vztahujících se k předmětům průmyslového vlastnictví podrobím následujícímu výkladu smlouvu o know- how a smlouvu o převodu práv průmyslového vlastnictví.

Smlouva o know-how

Jde o smlouvu, která není specificky upravena, nelze ji však odepřít určité shodné prvky s licenční smlouvou k předmětům průmyslového vlastnictví. Předmětem smluv o know-how jsou rovněž hodnoty v duševním vlastnictví, avšak chráněné právem jen rámcově a jde např. o znalosti a poznatky různých vývojových technických řešení, technologických postupů, výrobních programů a některých softwarových programů, které právem chráněny nejsou.52

Právní doktrína dále v souvislosti se smlouvou o know-how uvádí např.: „(…) Zatímco vlastníku ochranné známky nebo patentovaného vynálezu přísluší výlučné právo s tímto předmětem nakládat, vlastníku know-how právní předpisy takové postavení nepřiznávají. Vlastník proto nemůže bránit jinému subjektu, aby know-how užíval, pokud je mu jeho obsah znám. To vede zpravidla vlastníka k důslednému utajování informací o příslušných řešeních a postupech. Proto zájemce usiluje získat je smlouvou o know-how. Často již při sjednávání smlouvy nabývá zájemce poznatky o utajovaných skutečnostech, obdobně jako u obchodního tajemství.“53

Smlouva o převodu práv průmyslového vlastnictví

Předmětem tohoto smluvního typu nemohou být obecně práva, která nelze oddělit od osoby vlastníka. Tak proto nelze tímto smluvním institutem převádět práva osobnostní nebo práva tvořící osobní složku osobně-majetkových práv, naopak převoditelné jsou práva

52 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 351

53 Tamtéž

majetkové povahy a převoditelná práva, tj. práva oddělitelná od osoby vlastníka.54 Jak dále upozorňuje právní doktrína, předmětem převodu prostřednictvím takového smlouvy nemůže být např. chráněné označení ve smyslu zákona č. 452/2001 Sb. o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, nebo kolektivní ochranná známka (§ 39 ZOZ).55 Vzhledem k povaze tohoto smluvního typu je vhodné ještě zmínit, že tyto smlouvy budou uzavírány především v režimu inominátních smluv s dodržením podmínek, které pro převod práv zakotvují jednotlivé zvláštní předpisy.56

1. 4. Licenční smlouva v novém občanském zákoníku

Dne 1. 1. 2014 nabyde účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který naprosto zásadním způsobem rekodifikuje a ovlivní celé soukromé právo v České republice. Vzhledem k tomu, že XXX přebírá do své úpravy i obchodněprávní úpravu (vyjma práva obchodních korporací) původně obsaženou v ObchZ, je nově v NOZ obsažena i úprava licence, a to konkrétně v ust. § 2358 až § 2389 soustředěných oddílu 5 s názvem Licence.

Na první pohled jde o poměrně rozsáhlou úpravu. Je však nutno podotknout, že předmětem právní úpravy těchto ustanovení není jenom samotná licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví (§ 2358 – 2370 NOZ), ale také licence k předmětům chráněným autorským zákonem (§ 2371 – 2383 NOZ) a konečně licenční smlouva nakladatelská (§ 2384 – 2386 NOZ). Pro úplnost ještě doplňuji, že předmětem zbývajících ustanovení (§ 2387 – 2389 NOZ) v tomto oddílu jsou zvláštní ustanovení pro práva související s právem autorským a pro právo pořizovatele databáze.

Vzhledem k současné absenci relevantní odborné literatury, samozřejmě žádné judikatury, a dalších možných autoritativních výkladových pramenů vycházím při charakteristice této části NOZ jednak z legálního znění předmětných ustanovení NOZ, tak např. z dostupné důvodové konsolidované zprávy k těmto ustanovením NOZ.57 Důvodová zpráva vychází předně z předpokladu, že práva a povinnosti z licenční smlouvy jsou

54 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 352

55 Tamtéž

56 Tamtéž

57 Důvodová zpráva - NOZ - konsolidovaná verze, str. 515

v současném účinném právním režimu upraveny nejednotně a chybí obecná ustanovení o licenční smlouvě a licenci.

V důvodové zprávě je dále v této souvislosti poukázáno, že samotnou smlouvu o licenci k předmětům průmyslového vlastnictví upravuje obchodní zákoník a licenci k předmětům chráněným autorským právem zákon autorský. V důvodové zprávě je dále zmíněno, že NOZ sleduje především naplnění systematického hlediska a současnou účinnou právní úpravu výše uvedených licencí přejímá, aniž ji podstatně mění. Určité změny v úpravě licenční smlouvy NOZ obsahuje a níže v textu se na ně snažím poukázat.

Licence (obecně)

§ 2358 NOZ jakožto základní ustanovení stanoví, že licenční smlouvou poskytuje poskytovatel nabyvateli oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví (licenci) v ujednaném omezeném nebo neomezeném rozsahu a nabyvatel se zavazuje, není-li ujednáno jinak, poskytnout poskytovateli odměnu. Ve srovnání se stávající úpravou obchodní licenční smlouvy lze prakticky konstatovat, že nová úprava licenční smlouvy v NOZ je v základním ustanovení pojata obecněji a s důrazem na ujednání smluvních stran. NOZ např. v základním ustanovení vypouští zmínku o sjednaném území, ke kterému je poskytována licence. Na druhou stranu však stávající „ve sjednaném rozsahu“ nahrazuje „v ujednaném omezeném nebo neomezeném rozsahu“.

Oproti stávající úpravě (§ 508 odst. 2 ObchZ) rozlišuje NOZ případy, kdy je ze zákona vyžadována písemná forma licenční smlouvy jako právního úkonu. Podle § 2358 odst. 2 NOZ tak platí, že smlouva vyžaduje písemnou formu ve dvou případech. Prvním je situace, kdy se licence poskytuje jako výhradní a druhým případ, kdy má být licence zapsána do příslušného veřejného seznamu.

Z mého pohledu jsou tyto zákonné požadavky na písemnou formu licenční smlouvu praktické a v praxi zcela jistě potvrdí svou opodstatněnost. NOZ v § 2358 odst. 3 ohledně zápisu licence do veřejného seznamu stanoví, že je účinná vůči třetím osobám zápisem do tohoto veřejného seznamu. Ustanovení § 2359 odst. 1 NOZ v podstatě odpovídá současnému znění ust. § 509 odst. 2 ObchZ a stanoví, že nabyvatel není povinen licenci využít, ledaže trvání práva závisí na jeho výkonu. Právní úpravu obsaženou v ust. § 510 ObchZ v NOZ

nahrazuje § 2359 odst. 2, dle kterého platí, že poskytovatel udržuje po dobu trvání licence právo, vyžaduje-li to jeho povaha.

NOZ se dále věnuje otázce výhradní a nevýhradní licence. Podle § 2360 odst. 1 NOZ platí, že je-li ujednána výhradní licence, poskytovatel nemá právo poskytnout tutéž licenci třetí osobě po dobu, co výhradní licence trvá. Není-li výslovně ujednán opak, zdrží se i poskytovatel výkonu práva, ke kterému udělil výhradní licenci. Dále je v ust. § 2360 odst. 2 NOZ stanoveno, že poskytne-li poskytovatel za trvání výhradní licence nabyvatele bez jeho souhlasu uděleného v písemné formě licenci třetí osobě, licence nevznikne.

Byla-li však nevýhradní licence poskytnuta před poskytnutím výhradní licence, zůstává zachována. Ust. § 2361 NOZ stanoví, že je-li ujednána nevýhradní licence, je poskytovatel oprávněn k výkonu práva, ke kterému udělil nevýhradní licenci, jakož i poskytnout licenci třetí osobě. Zároveň NOZ upravuje v § 2362 zákonnou domněnku, tudíž není-li výslovně ujednána výhradní licence, platí, že se jedná o nevýhradní licenci.

NOZ do svých ustanovení převzal i úpravu podlicence. Podle ust. § 2363 platí, že nabyvatel může oprávnění tvořící součást licence poskytnout třetí osobě zcela nebo zčásti, jen bylo-li to ujednáno v licenční smlouvě. Ust. § 2364 odst. 1 NOZ váže poskytnutí částečné nebo celkové licence třetí osobě nabyvatelem na souhlas poskytovatele, přičemž ohledně tohoto souhlasu je vyžadována písemná forma. Nabyvatel je dále povinen sdělit poskytovateli bez zbytečného odkladu, že licenci postoupil, jakož i osobu postupníka. NOZ dále ve svých ustanoveních stanoví, že byl-li převeden závod nebo jeho část, která tvoří samostatnou složku, souhlas poskytovatele k převedení licence se vyžaduje, jen bylo-li to zvlášť ujednáno.

Specifikou pozornost věnuje NOZ samozřejmě i odměně coby jedné z pojmových znaků licenční smlouvy. Ust. § 2366 odst. 1 stanoví dvě domněnky stanovení odměny v případě absence smluvního ujednání o odměně a současného zachování platnosti licenční smlouvy. Dle první domněnky je smlouva platná, pokud z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít úplatnou smlouvu i bez určení výše odměny; v takovém případě nabyvatel poskytovateli zaplatí odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za obdobných smluvních podmínek a pro takové právo.

Druhou domněnkou zachování platnosti smlouvy bez ujednání o odměně nebo o způsobu jejího určení je, pokud strany ve smlouvě ujednají, že se licence poskytuje bezúplatně. Z této druhé domněnky vyplývá mj. významný posun oproti dosavadní úpravě, neboť dosud byla licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví upravená v obchodním zákoníku vznímána jako úplatný kontrakt. Nyní, resp. od nabytí účinnosti NOZ lze v licenční smlouvě sjednat, že se licence poskytuje bezúplatně. Bude nepochybně zajímavé sledovat, co tato nová změna přinese v praxi, neboť i táto změna v novém občanském zákoníku klade důraz především na rozšíření autonomie vůle stran.58

Z ust. § 2366 odst. 2 NOZ dále vyplývá, že je-li výše odměny ujednána v závislosti na výnosech z využití licence, umožní nabyvatel poskytovateli kontrolu příslušných účetních záznamů nebo jiné dokumentace ke zjištění skutečné výše odměny. Pokud takto nabyvatel poskytne poskytovateli informace označené nabyvatelem jako důvěrné, nesmí je poskytovatel prozradit třetí osobě ani je použít pro své potřeby v rozporu s účelem, ke kterému mu byly poskytnuty.

Zde se tedy projevuje určitý princip zachování důvěrnosti předaných informací a jako určitá obdoba povinnosti utajit obchodní tajemství v obchodním zákoníku. Podle § 2366 odst. 3 NOZ dále platí, že nabyvatel předloží poskytovateli pravidelná vyúčtování odměny podle odstavce 2 v ujednaných časových obdobích a pokud není ujednáno jinak, tak nabyvatel je takto povinen učinit alespoň jednou ročně.

Jednou z důležitých povinností poskytovatele je zakotvena v ust. § 2367 NOZ, tudíž že poskytovatel poskytne bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy veškeré podklady a informace potřebné k výkonu licence. Nabyvatel je dle § 2368 odst. 1 NOZ povinen utajit před třetími osobami podklady a sdělení, jichž se mu od poskytovatele dostalo, ledaže ze smlouvy nebo z povahy podkladů a sdělení vyplývá, že poskytovatel nemá na jejich utajování zájem. Zároveň je v tomto odstavci uvedena domněnka, dle které se za třetí osobu nepovažuje zaměstnanec ani ten, kdo se účastní na podnikání podnikatele za splnění předpokladu, že byl tímto podnikatelem zavázán k mlčenlivosti.59

58 Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx- 91640.html, [citováno 29. 11. 2013]

59 Jako příklad lze uvést např. zaměstnance advokáta - advokátního koncipienta, který je již podle zákona o advokacii vázán povinností mlčenlivosti.

Po zániku licence nabyvatel poskytnuté podklady vrátí a sdělení utají až do doby, kdy se stanou obecně známými. NOZ obsahuje v ust. § 2369 notifikační povinnost nabyvatele ve vztahu k poskytovateli v případě, dojde-li k ohrožení neb porušení nabyvatelovy licence. Nabyvatel je v takovém případě povinen podat o tom zprávu poskytovateli, a to bez zbytečného odkladu, jakmile se o tom dozví. Poskytovatel je následně povinen poskytnout nabyvateli součinnost k právní ochraně jeho licence. V tomto ustanovení je zakotvena další změna oproti dosavadní právní úpravě. Dochází k určitému posunu aktivní legitimace při právní ochraně licence ze strany poskytovatele nově na nabyvatele licence.60 Lze očekávat, že tato změna přinese v praxi více flexibility, neboť je především v zájmu nabyvatele licence coby aktivního uživatele licence, aby byl v případě ohrožení nebo porušení tohoto práva oprávněn učinit nezbytné právní kroky k ochraně licence.

Ust. § 2370 NOZ upravuje institut výpovědi. Dle tohoto ustanovení je-li smlouva uzavřena na dobu neurčitou, nabývá výpověď účinnosti uplynutím jednoho roku od konce kalendářního měsíce, v němž došla druhé straně. V této souvislosti si dovoluji poukázat také na ust. § 1998 odst. 1 NOZ, dle kterého lze závazek vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon. Z toho lze vyvodit, že právní úprava NOZ umožňuje stranám licenční smlouvy ujednat si např. výpověď jak v případě smlouvy na dobu neurčitou, tak v případě smlouvy na dobu určitou.

Na základě výše uvedeného lze v případě nové úpravy licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví uvést následující konkrétní změny, které se budou objevovat v praxi při uzavírání jednotlivých licenčních smluv. Především je dle nové úpravy možné v ustanoveních smlouvy upravujících úplatu za poskytnutou licenci sjednat, že licence bude poskytnuta bezúplatně. Osobně se domnívám, že takovéto případy nebudou v praxi časté, nelze je však předem vyloučit. V návaznosti na to lze dále předpokládat, že u takovýchto

„bezúplatných“ licenčních smluv ubydou rovněž ustanovení upravující zajištění závazků (např. smluvní pokuta, ručení, ale také např. smluvní úroky v případě pozdního placení úplaty atd.)

Změna aktivní legitimace v případě ohrožení nebo porušení nabyvatelovi licence zcela jistě vyvolá podrobnější úpravu formy a způsobu poskytování součinnosti ze strany

60 Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxx-xxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx- 91640.html, [citováno 29. 11. 2013]

poskytovatele licence. Zcela určitě bude podrobnější nově i úprava jednotlivých smluvních ustanovení licenčních smluv zabývající se informačními povinnostmi nabyvatele licence vůči poskytovateli licence. Vzhledem k tomu, že koncepce nového občanského zákoníku staví na autonomii vůli stran, lze shrnout, že nyní nelze s určitostí předvídat, která ustanovení licenční smlouvy k ochranné známce si smluvní strany upraví úplně odchylně. V každém případě ale musí smluvní strany postupovat při úpravě svých smluvních vztahů pečlivě a tak, aby ujednána práva a povinnosti nebyly ujednány odchylně od zákona, příp. v rozporu dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo právem týkajícím se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.61

Licence k předmětům chráněným autorským právem

Vzhledem k tomu, že se výše zabývám účinnou právní úpravou autorskoprávní licencí, považuji za vhodné pojednat rámcově i o licenci k předmětům chráněným autorským zákonem a upraveným v NOZ. Dle základního ust. § 2371 NOZ platí, že autor smlouvou poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva autorské dílo užít v původní nebo zpracované či jinak změněné podobě, a to určitým způsobem nebo všemi způsoby užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném.

Dle § 2372 odst. 1 NOZ platí, že autor může poskytnout oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo jen způsobem, který je v době uzavření smlouvy znám, tudíž k opačnému smluvnímu ujednání se nebude přihlížet. NOZ v § 2373 odst. 1 upravuje proces uzavírání smlouvy, kdy stanoví, že o podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému počtu osob. Obsah smlouvy nebo část obsahu smlouvy lze určit odkazem na licenční podmínky, jež jsou stranám známy nebo veřejně přístupné. Zde spatřujeme určitou podobnost s obchodními podmínkami dle § 273 odst. 1 ObchZ.

Také další druhý odstavec § 2373 upravuje postup, kdy s přihlédnutím k obsahu návrhu nebo praxi, kterou strany mezi sebou zavedl, nebo zvyklostem může osoba, která má v úmyslu návrh přijmout, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele, zejména poskytnutím nebo přijetím plnění. Účinnost přijetí návrhu je v takovém případě účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn. A konečně ust. § 2373 odst. 3 NOZ stanovuje, že je-li v návrhu adresovaném neurčitému

61 Viz § 1 odst. 2 NOZ

okruhu osob, který lze přijmout bez vyrozumění navrhovatele, stanovena lhůta k přijetí, nelze návrh během této lhůty odvolat.

Ohledně odměny za poskytnutí licenci si dovolím poukázat na ust. § 2374 odst. 1 NOZ, které přiznává autorovi právo (kterého se autor nemůže vzdát) na přiměřenou dodatečnou odměnu v případě, že odměna není ujednána v závislosti na výnosech z využití a licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu předmětu licence pro dosažení takového zisku.

V dalších ustanoveních pak NOZ upravuje otázku omezení licence, tj. např. kdy smí nabyvatel označení či dílo autora nebo jeho název upravit (§ 2375), případně kdy může být licence omezena na jednotlivé způsoby užití díla, přičemž tyto způsoby mohou být omezeny rozsahem, zejména co do množství, místa nebo času (§ 2376). Dle ust. § 2376 odst. 3 např. platí, že nevyplývá-li z účelu smlouvy jinak, má se za to, že

a) územní rozsah licence je omezen na území České republiky,

b) časový rozsah licence je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla a způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí licence, a má-li být dílo odevzdáno až po poskytnutí licence, tak od takového odevzdání, a

c) množstevní rozsah licence je omezen na množství, které je obvyklé u daného druhu díla a způsobu užití.

Ust. § 2377 NOZ dále upravuje otázku rozmnoženiny pro autora, kdy stanoví, že nabyvatel poskytne autorovi na své náklady alespoň jednu rozmnoženinu autorova autorského díla z rozmnoženin jím pořízených na základě příslušné licence. Poměrně rozsáhlé NOZ upravuje institut odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele. Odstoupení autora je např. podle ust. § 2378 odst. 1 NOZ možné, pokud nabyvatel výhradní licence nevyužívá licenci dostatečně a jsou tím nepříznivě dotčeny oprávněné zájmy autora. NOZ umožňuje nabyvateli nahradit ze strany autora škodu, pokud jsou pro to důvody zvláštního zřetele hodné (viz § 2380).

V NOZ je upraveno také odstoupení autora od smlouvy pro změnu přesvědčení autora a současně v takovém případě povinnost autora nahradit nabyvateli škodu, která mu odstoupením od smlouvy vznikla. Zánik licence je podle NOZ vázán na smluvní volnost

anebo je možné dle § 2383 postupovat tak, že smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby, které byla udělena licence, přechází práva a povinnosti z licenční smlouvy na jejího právního nástupce.

Licenční smlouva nakladatelská

Předmětem právní úpravy v NOZ je také licenční smlouva nakladatelská. Základní ust.

§ 2384 vychází z právní úpravy licenční smlouvy nakladatelské, kde poskytuje autor nabyvateli licenci k rozmnožování a rozšiřování autorského díla slovesného, hudebně dramatického nebo hudebního, výtvarného, fotografického nebo vyjádřeného způsobem podobným fotografii, nejde-li o užití autorského díla v provedení výkonnými umělci. Dle NOZ platí rovněž domněnka, že nebyla-li v písemné smlouvě výslovně ujednána nevýhradní licence, hledí se na licenci jako na výhradní.

Tato domněnka neplatí v případě rozšiřování a rozmnožování autorského díla v periodické publikaci. V ust. § 2385 NOZ jsou upraveny situace, kdy poskytne nabyvatel autorovi před vydáním autorského díla přiměřenou lhůtu k provedení drobných tvůrčích změn jeho díla, které nevyvolají na straně nabyvatele potřebu vynaložení nepřiměřených nákladů a jimiž se nezmění povaha díla (autorská korektura).

1. 5. Příbuzné smluvní typy

1. 5. 1. Franchisingová smlouva

Tento smluvní typ je v našich právních končinách poměrně novým a dosud ještě ne úplně častým smluvním institutem. Tato smlouva není v obchodním zákoníku speciálně upravena a v podstatě jde o jakousi licenční smlouvu sui generis, často kombinovanou s prvky obchodního zastoupení.62 V případě franchisingové smlouvy je tak smluvním stranám dán poměrně široký prostor, aby si v rámci smluvní volnosti upravili své vzájemné vztahy. Franchising se rozvíjel především ve Spojených státech amerických, kde spočíval především ve vytváření čistě prodejního systému zavedeného zejména společností Coca – Cola, která

62 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 353

vytvořila rozsáhlou síť stáčecích stanic, jejichž majitelé byli vázání tuhou smluvní vazbou připomínající kombinaci smluv o výhradním prodeji a výhradním obchodním zastoupení.63

Podstatou frachisingu jako smluvního vztahu je v podstatě dlouhodobé oprávnění a povinnost franchisanta využívat ve vlastní podnikatelské činnosti silné pozice, ochranné známky, firemního jména, designu, výrobků a služeb jiného subjektu (franchisora).64 Franchisingová smlouva opravňuje nabyvatele (franchisanta) k provádění výroby nebo k distribuci výrobků či služeb příznačných pro řetěz podniků autorizovaných franchisorem a k využívání jeho zkušeností, všech jeho již vyzkoušených, ověřených, technologických procesů a vynalezených postupů, k využívání jeho práv z patentů nebo jiných utajovaných výrobních řešení a k užívání charakteristických chráněných či nechráněných označení franchisora.65

1. 5. 2. Merchandising

Tento pojem neboli institut spadá do oblasti autorskoprávního režimu. Podstatou merchandisingu je využívání postav ke komerčním účelům. V praxi jsou zejména známy hojně se vyskytující postavičky animovaných filmů a pohádek (cartoon), které se komerčně využívají k produkci výrobků vztahujících se k dílu (nejčastěji hračky a oblečení) a reklamní podpora cizích výrobků.66

V praxi bývá někdy obtížné určit, komu tato práva (merchandising rights) vlastně patří. „U animovaných postaviček by merchandising rights patřila zřejmě výtvarníkovi, který postavičku nakreslil. U postav hereckých by v úvahu připadal i herec, který postavu ztvárnil. Především by se mohl úspěšně bránit obchodnímu užití postavy, kterou ztělesnil, z titulu svých všeobecných osobnostních práv. Tak by tomu bylo alespoň v případě, kdyby herecké ztvárnění postavy bylo takové, že by od sebe nebylo možno oddělit dramatickou postavu jako výtvor scenáristy a herecké ztvárnění, ve kterém by zásadní roli hrála hercova tvář. To by zřejmě neplatilo v případě, kdyby hercova tvář byla zakryta maskou tak, že by nebyla možná

63 Tamtéž

64 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 354

65 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 355

66 XXXXXXXX, Xxxxxx. Ochrana názvu, postav a příběhů uměleckých děl. 2. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2009, str. 133

identifikace herce, a postavu by tak mohl hrát jakýkoli herec a nic by se nezměnilo (např. Batman).“67 V dnešní komerční době je již nezvyklým jevem propagace a využití také úspěšných sportovců nebo umělců a jejich popularity např. pro reklamní účely. Také tyto jevy jsou výrazem merchandisingu.68

2. Obchodní licenční smlouva

2. 1. Obchodní licenční smlouva jako právní úkon

Před samotným výkladem o vzniku obchodní licenční smlouvy považuji za účelné nastínit výklad o právních úkonech. Právní úkon je nejdůležitější právní skutečností spočívající v projevu vůle fyzické nebo právnické osoby, který směřuje ke vzniku změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinností.69 Obchodní licenční smlouva bude zpravidla dvoustranným právním úkonem. Z hlediska právních úkonu je pro praxi relevantní zejména jejich výklad.

Dle § 266 odst. 1 ObchZ platí, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podpůrně potom ust. § 266 odst. 2 ObchZ stanoví, že v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle prvního odstavce, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. „Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel stanovených v

§ 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. Závěru soudu o neurčitosti právního úkonu proto musí předcházet aplikace těchto interpretačních pravidel zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob, zjišťovaných též jejich výslechem.“70

67 XXXXXXXX, Xxxxxx. Ochrana názvu, postav a příběhů uměleckých děl. 2. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2009, str. 134

68 Viz např. XXXX, Xxxx. Umělci a sportovci v reklamě. Právní rozhledy. 1995, č. 2, str. 55

69 Srov. např. XXXXXXX, X. Teorie práva. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, s.r.o. 2004, str. 162

70 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 346/2002

Při výkladu vůle dle výše uvedených pravidel se dle § 266 odst. 3 ObchZ vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Podle § 266 odst. 4 ObchZ dále platí, že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. Z rozhodovací soudní praxe si dovolím poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1610/2005: „K obsahu smluvního dodatku lze přihlédnout při výkladu smlouvy podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ a

§ 266 odst. 1 až 4 ObchZ, výkladem však lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat.“

Ust. § 267 a § 268 ObchZ upravují nad rámec obecné občanskoprávní úpravy některé specifické otázky neplatnosti a zániku právního úkonu. Dle § 267 odst. 1 ObchZ platí, že jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Ust. § 267 odst. 2 ObchZ vylučuje z obchodněprávních vztahů možnost použití § 49 ObčZ. Dle § 49 ObčZ platí, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Tato obchodněprávní úprava je pochopitelná vzhledem k tomu, že od podnikatele se obecně vyžaduje, aby postupoval při podnikání s náležitou péčí, opatrností a nutnou dávkou podnikatelského rizika. Nelze se proto účelově odvolávat na tíseň ve smyslu § 49 ObčZ.

Dle § 267 odst. 3 ObchZ platí, že je-li součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o volbě práva nebo obchodního zákoníku (§ 262) nebo dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně vztahuje důvod neplatnosti.

Neplatnost těchto dohod se naopak netýká neplatnosti smlouvy, jejíž jsou součásti. Ust. § 268 ObchZ upravuje situaci, kdy ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl. ObchZ).

Ustanovení § 268 ObchZ je dle zkušeností autora v praxi hojně využíváno při uplatňování žalobních nároků z titulu náhrady škody. Soudní praxe zastává názor, že

„zakládá-li ustanovení § 268 obch. zák. liberační důvod z odpovědnosti škůdce (osoby, která způsobila neplatnost právního úkonu) na tom, že poškozený (osoba, které byl právní úkon určen) o neplatnosti právního úkonu věděl, pak je rozhodující pouze skutečná (faktická) vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu a nelze ji dovozovat z toho, co by jako

„průměrný“ podnikatel za daných okolností vědět mohl, měl či musel. Skutečnou vědomost o neplatnosti právního úkonu, totiž vědomost o tom, že nastala skutečnost způsobilá založit (mít za následek) neplatnost právního úkonu, však nelze vykládat ani jako pouhé podezření či předpoklad, že důvod neplatnosti nastal, ale ani jako utvoření právního závěru (vlastní právní kvalifikace) poškozeného o tom, že právní úkon, který mu byl určen, je neplatný. Postačuje, aby skutkové okolnosti, o nichž ví jako o možném důvodu neplatnosti, byly způsobilé závěr o neplatnosti právního úkonu učinit (srov. mutatis mutandis 21 Cdo 210/2003).“71

2. 2. Vznik obchodní licenční smlouvy

Licenční smlouva k ochranné známce (a vlastně jakákoliv licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví) jako obchodněprávní smlouva musí akceptovat jak speciální obchodněprávní úpravu uzavírání smlouvy (§ 269 až 292 ObchZ) tak i obecnou občanskoprávní úpravu uzavírání smluv (§ 43 až 51 ObčZ). Občanský zákoník předně stanoví již ve svém § 43 povinnost pro účastníky smluvních vztahů, aby při úpravě smluvních vztahů dbali, aby bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů.

Toto ustanovení zdůrazňuje prevenční povinnosti smluvních stran, které bývají nezřídka opomíjeny. Dle právní doktríny ust. § 43 ObčZ zvláštní praktický význam nemá, neboť ve své současné podobě neobsahuje žádnou specifickou sankci za jeho porušení.72

Samotný proces uzavírání jakékoli smlouvy lze rozdělit na dvě fáze. První fáze se sestává z návrhu jedné smluvní strany na uzavření smlouvy. Podle ust. § 43a odst. 1 ObčZ platí, že projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem (ofertou) na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Z pohledu obsahu návrhu na uzavření smlouvy se má za to, že jeho minimální obsah je dán minimálním obsahem smlouvy,

71 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 1087/2006

72 ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář.

2. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2009, str. 399

tedy v případě uzavírání smlouvy konkrétního smluvního typu jeho podstatnými náležitostmi.73

V případě licenční smlouvy k ochranné známce by dle mého názoru měl návrh obsahovat alespoň základní vymezení podstatných náležitostí licenční smlouvy k ochranné známce se zohledněním § 508 ObchZ, resp. identifikaci smluvních stran, určení a vymezení práv k ochranné známce, rozsah využití těchto práv a specifikace úplaty. Jelikož obecná obchodněprávní úprava licenční smlouvy je dispozitivní, nelze vyloučit např., že ve smlouvě bude sjednána odborná pomoc poskytovatele, odborné vzdělávání příslušných pracovníků, podrobnosti o předávané dokumentaci a o obsahu příslušných předávacích zápisů, platební podmínky atd.74, neboť ve fázi uzavírání jakékoli smlouvy platí pravidlo You don' t get the deal you deserve, you get the deal you negotiate.75 Obsahové náležitosti smlouvy musí splňovat podmínku dovolenosti, tzn. že musí jít o plnění, které zákon nezakazuje (vzhledem k ochranné známce jakožto předmětu licenční smlouvy) a toto plnění musí být samo o sobě fakticky (skutkově) možné.76

Obchodní zákoník v ust. § 269 odst. 3 umožnuje, aby dohoda o určité části smlouvy byla nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany. Je vhodné takto postupovat ale jen ohledně nepodstatných náležitostí licenční smlouvy, aby smluvní strany neriskovaly odchýlení se od podstatných náležitostí licenční smlouvy stanovených v § 508 odst. 1 ObchZ a tím možnou neplatnost smlouvy (srov. § 263 odst. 2 ObchZ ve spojení s § 39 ObčZ).

Podle ust. § 270 odst. 1 ObchZ platí, že dohoda při uzavírání smlouvy, že určitá nepodstatná část smlouvy bude mezi stranami smluvena dodatečně po jejím uzavření, se považuje za podmínku platnosti dohodnuté části smlouvy, ledaže strany daly před jejím uzavřením nepochybně najev, že nedosažení dodatečné dohody o doplnění obsahu smlouvy nemá mít vliv na platnost uzavřené smlouvy a v pochybnostech má podmínka odkládací účinky. Navazující druhý odstavec stanoví, že dohodnou-li se strany písemně v případech

73 XXXXXX , X. Uzavírání smluv v civilním právu, 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2008, str. 54

74 XXXXX, Xxxxx. Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví. Bulletin advokacie. 2005, č. 7-8, str. 27

75 WIPO: Exchanging Value. Negotiating technology licensing agreements. A training manual. Geneva, 2005, str. 82

76 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.

X. Xxxx, 2007, str. 51

uvedených v odstavci 1, že chybějící obsah smlouvy má být stanoven soudem nebo osobou určenou v dohodě, platí ust. § 291 ObchZ. Ustanovení § 291 a násl. ObchZ upravuje smlouvu o smlouvě budoucí a vrátím se k ní blíže ve výkladu níže. Pro úplnost ještě uvedu, že dohodnutá část smlouvy nenabude účinnosti, dokud není dohodnut nebo stanoven chybějící obsah smlouvy, ledaže se strany dohodly, že sjednaná část smlouvy má zůstat v platnosti.

V rámci samotných jednání o uzavření smlouvy je vhodné přiblížit a připomenout úpravu obsaženou v ust. § 271 ObchZ. Dle tohoto ustanovení platí, že jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí osobě a ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoli.

Kdo poruší tuto povinnost, je povinen k náhradě škody, obdobně podle ustanovení §

373 a násl. „Obchodní zákoník ani občanský zákoník obecně institut předsmluvní odpovědnosti (odpovědnosti za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti) neupravují. Obchodní zákoník sice určuje podmínky, za nichž vzniká odpovědnost za neplatnost právního úkonu (§ 268 obch. zák.) a za porušení povinnosti ochrany informací (§ 271 obch. zák.), nicméně dopad této právní úpravy je omezen jen na situace v odkazovaných ustanoveních předvídané. Totéž platí o úpravě odpovědnosti za neplatnost právního úkonu obsažené v ustanovení § 42 obč. zák.“77

Pokračujeme-li ve vymezení obsahu smlouvy (nebo obsahu návrhu na uzavření smlouvy), nesmím opomenout ust. § 273 ObchZ. Dle ust. § 273 odst. 1 ObchZ platí, že část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Dle ust. § 273 odst. 2 ObchZ dále platí, že odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek.

V souvislosti s obchodními podmínkami (které v praxi způsobují nemalé problémy mezi smluvními stranami) si dovolím uvést dle mého názoru významný výňatek odůvodnění

77 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004

z poměrně nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1098/2012: „K tomu, aby se nové znění obchodních podmínek při jejich změně stalo součástí uzavřené smlouvy, nepostačuje, aby strana, o jejíž podmínky jde, oznámila jejich změnu, ani s uvedením, že pokud druhá strana nesdělí nesouhlas do určité doby, platí změna za schválenou. Jestliže bude jednostranně oznámena změna obchodních podmínek, na které smlouva odkázala, není to platný úkon, v jehož důsledku by došlo ke změně smlouvy, a jednání jiné než podle původního znění, pokud nedojde řádným způsobem ke změně smlouvy, bude v rozporu se smlouvou. Obchodní zákoník (ani zákoník občanský) nestanoví pro obchodní podmínky, které jsou součástí smlouvy, jiný režim jejich změny než pro smlouvu samotnou. Nevyhradí-li si proto účastníci ve smlouvě nebo obchodních podmínkách, které jsou její součástí, zvláštní způsob změny obchodních podmínek (např. prostým doručením druhé straně), řídí se předpoklady pro jejich změnu zákonnou úpravou pro změnu obsahu smlouvy samotné.“

Mezi nevýhody obchodních podmínek patří zejména výrazné omezení smluvní svobody zpravidla ve prospěch jedné smluvní strany, která většinou vychází z pozice

„obchodně silnějšího“ partnera. Toto nebezpečí ale může být menší, pokud se obchodní podmínky sjednávají jako dvoustranné mezi stálými partnery.78 Z pohledu výhodnosti obchodních podmínek lze uvést např. posílení právní jistoty smluvních stran, racionalizace a urychlení kontraktačního procesu, zrovnoprávnění obchodních partnerů, sjednocení obsahu smlouvy nebo změna smluvním stranám nevyhovujících dispozitivních ustanovení zákona.79

Ust. § 273 odst. 3 umožnuje stranám smlouvy užít k uzavření smlouvy smluvních formulářů užívaných v obchodním styku. Tento postup je v kontraktační praxi zcela běžný. Zahrnuje v sobě řadu výhod, tak samozřejmě i rizik, a to pro obě strany, vyplývajících z předem předtištěných smluvních podmínek. Tyto smluvní formuláře působí psychologicky na akceptanta (obláta), vyvolávají určitý dojem nezměnitelnosti, nicméně akceptující strana by měla pečlivě zkoumat, zda obsah návrhu odpovídá jejím skutečným zájmům.80

78 XXXXX, X., XXXXXXXX, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. 1. vydání. Praha: ASPI, Xxxxxxx Kluwer, 2008, str. 30

79 Tamtéž

80 XXXXX, X., XXXXXXXX, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. 1. vydání. Praha: ASPI, Xxxxxxx Kluwer, 2008, str. 18

Pro samotného předkladatele formulářové smlouvy (resp. ve formě návrhu na uzavření smlouvy) je v jeho vlastním zájmu věnovat přípravě takovéto formulářové smlouvy náležitou pozornost. Oproti obchodním podmínkám má sice formulář tu výhodu, že je přímým smluvním ujednáním, měl by však být pečlivě promyšlený, aby neopomněl důležité otázky a měl by být zpracován kvalitně, aby pro podnikatele nepřinesl v budoucnu problémy s důsledky nekvalitní či neodborné přípravy.81

Právní doktrína a vlastně i samotná praxe nevylučuje a hojně využívá i tzv. institut aukcí. Jde o soukromoprávní dražbu, která má povahu veřejného úplatného převodu určitého předmětu (či obchodovatelného práva), při němž se určitý obchodovatelný předmět nabízí určitý neurčitému počtu osob s tím, že jej získá ten z několika zájemců, který nabídne nejvíce za současného převzetí závazku, že splní dražební podmínky.82 Tento institut se mi nejeví jako velmi praktický při uzavírání licenční smlouvy k ochranné známce (také vzhledem k tomu, že proces uzavírání je dán specifickou povahou dražby, funkcí licitátora apod.), nicméně pokud však následná licenční smlouva bude odpovídat požadavkům § 508 a násl. ObchZ, nelze ani institut aukce apriori vyloučit z procesu uzavírání licenční smlouvy.

Podle ust. § 274 ObchZ platí, že použijí-li strany ve smlouvě některé z doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že strany zamýšlely dosáhnout touto doložkou právních účinků stanovených vykládacími pravidly, na něž se strany ve smlouvě odvolaly, jinak vykládacími pravidly, které s přihlédnutím k povaze smlouvy se obvykle používají. Použitelnost doložek je v praxi hojně využívána především u kupních smluv a v mezinárodním obchodě.83

Návrhem k uzavření licenční smlouvy nemůže být návrh na uzavření smlouvy učiněný formou veřejné nabídky (inzerátem apod.).84 Nadto ale návrh na uzavření smlouvy může být učiněn v rámci institutu veřejného návrhu na uzavření smlouvy. Veřejný návrh na uzavření smlouvy nelze vyloučit ani v případě obchodní licenční smlouvy.

81 Viz tamtéž

82 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.

X. Xxxx, 2007, str. 62

83 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2010, str. 926

84 XXXXX, X., a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek, § 1-487 Linde Praha, 2008, str. 279

Tento institut je upraven v ust. § 276 a násl. ObchZ. Podle § 276 odst. 1 ObchZ je veřejným návrhem na uzavření smlouvy projev vůle, kterým se navrhovatel obrací na neurčité osoby za účelem uzavření smlouvy, jestliže obsah návrhu odpovídá obecným pravidlům uzavírání obchodních smluv ve smyslu § 269 ObchZ. Podle § 276 odst. 2 ObchZ platí, že podnět k uzavření smlouvy, který nemá náležitosti uvedené v § 276 odst. 1 ObchZ, se považuje za výzvu k podávání návrhů na uzavření smlouvy. Veřejným návrhem na uzavření smlouvy je tedy právní úkon, kterým se oferent obrací na neurčité osoby za účelem uzavření smlouvy, přičemž musí v sobě zahrnovat údaje o podstatných náležitostech smlouvy (v našem případě licenční smlouvy).85

Veřejný návrh lze odvolat, jestliže navrhovatel odvolání oznámí před přijetím veřejného návrhu způsobem, kterým byl veřejný návrh zveřejněn (viz § 277 ObchZ). Ve smyslu ust. § 278 ObchZ platí, že na základě veřejného návrhu je smlouva uzavřena s osobou, která v souladu s obsahem veřejného návrhu a ve lhůtě v něm stanovené, jinak ve lhůtě přiměřené, nejdříve navrhovateli oznámí, že návrh přijímá a navrhovatel jí uzavření smlouvy potvrdí. Přijme-li veřejný návrh současně několik osob, může navrhovatel zvolit, kterému příjemci uzavření smlouvy potvrdí. „Jestliže jako první dojde navrhovateli jen jedno oznámení o přijetí návrhu, je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu navrhovateli došlo. Jestliže však je více oznámení o přijetí, která došla současně, není smlouva uzavřena automaticky, ze zákona, ale, jak nutně vyplývá z kontextu tohoto a následujícího paragrafu, až na základě volby navrhovatele, oznámením o uzavření smlouvy.“86

Ve smyslu § 279 odst. 1 ObchZ je navrhovatel povinen uzavření smlouvy potvrdit příjemci bez zbytečného odkladu poté, kdy mu došlo přijetí návrhu podle § 278. Pokud navrhovatel potvrdí příjemci uzavření smlouvy později, než je uvedenou v prvním odstavci § 279 ObchZ, smlouva nevznikne, odmítne-li příjemce uzavření smlouvy a zprávu o tom zašle navrhovateli bez zbytečného odkladu poté, kdy mu došlo opožděné potvrzení navrhovatele o uzavření smlouvy. Konečně dle § 280 ObchZ platí, že stanoví-li to výslovně veřejný návrh, je smlouva uzavřena se všemi osobami, které veřejný návrh přijaly ve lhůtě v něm určené.

85 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.

X. Xxxx, 2007, str. 70

86 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2010, str. 929

Dalším možným způsobem o předložení návrhu na uzavření obchodní licenční smlouvy může být institut obchodní veřejné soutěže. Veřejná obchodní soutěž spočívá na principu, kdy někdo vyhlásí neurčitým osobám soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření, čímž vlastně činí výzvu k podávání návrhů na uzavření smlouvy (srov. § 281 ObchZ). Podle ust. § 282 odst. 1 ObchZ dále platí, že k vyhlášení veřejné obchodní soutěže se vyžaduje, aby byly písemně obecným způsobem vymezeny předmět požadovaného závazku a zásady ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž navrhovatel trvá, určen způsob podávání návrhů, stanovena lhůta, do které lze návrhy podávat, a lhůta pro oznámení vybraného návrhu.

Ve smyslu § 282 odst. 2 ObchZ musí být obsah podmínek soutěže vhodným způsobem uveřejněn. Podle § 283 ObchZ platí, že vyhlašovatel nemůže uveřejněné podmínky soutěže měnit nebo soutěž zrušit, ledaže si toto právo v uveřejněných podmínkách soutěže vyhradil a změnu nebo zrušení uveřejnil způsobem, kterým vyhlásil podmínky soutěže. V ust.

§ 284 odst.1 ObchZ je uvedeno pravidlo, dle kterého lze návrh zahrnout do soutěže, jen když jeho obsah odpovídá uveřejněným podmínkám soutěže. Zároveň platí, že od podmínek soutěže se návrh může odchýlit jen v rozsahu, který podmínky soutěže připouštějí.

K tomu srov. názor Nejvyššího soudu v jednom ze svých rozhodnutí: „(…)Uvedený závěr se může jevit jako příliš formalistický, je však třeba mít na paměti, že stanovené podmínky soutěže nelze přizpůsobovat v průběhu soutěže potřebám některého z účastníků a veřejná obchodní soutěž je sama o sobě založena na formálním posuzovaní stanovených podmínek, což poté přispívá k transparentnosti soutěže.“87

Do soutěže nelze zahrnout návrh, který byl předložen po lhůtě stanovené v podmínkách soutěže (§ 284 odst. 2 ObchZ). Nárok na náhradu nákladů spojených s účastí v soutěži mají navrhovatelé jen, když jim toto právo přiznávají podmínky soutěže (srov. § 284 odst. 3 ObchZ). Z dalšího ust. § 285 odst. 1 ObchZ plyne, že předložený návrh nelze odvolat po uplynutí lhůty stanovené v podmínkách soutěže pro předkládání návrhů, ledaže podmínky soutěže přiznávají navrhovatelům právo návrh odvolat i po uplynutí této lhůt. Podmínky soutěže mohou stanovit, že návrh nelze odvolat již po jeho předložení. Ve smyslu § 285 odst. 2 ObchZ platí, že návrh lze měnit nebo doplňovat jen v době, kdy lze návrh odvolat, ledaže

87 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 946/2006

jde pouze o opravu chyb vzniklých při vyhotovování návrhu a podmínky soutěže tuto opravu nevylučují. Návrh lze měnit nebo doplňovat i v případech stanovených v podmínkách soutěže.

Po tomto procesu následuji v rámci obchodní veřejné soutěže fáze, kdy si ve smyslu § 286 odst. 1 ObchZ vyhlašovatel vybere nejvhodnější z předložených návrhů a oznámí jeho přijetí způsobem a ve lhůtě, jež stanoví podmínky soutěže. Není-li v podmínkách soutěže stanoven způsob výběru nejvhodnějšího návrhu, je vyhlašovatel oprávněn vybrat si návrh, který mu nejlépe vyhovuje (srov. § 286 odst. 2 ObchZ). „Na určitost obchodní veřejné soutěže, pokud jde o okamžik uzavření smlouvy mezi vyhlašovatelem a účastníky soutěže, je přitom třeba klást přísné nároky již proto, že obchodní veřejnou soutěž upravuje obchodní zákoník právě jako jeden ze způsobů uzavírání smlouvy v obchodním styku, a to kogentním způsobem, jak plyne z ustanovení § 263 odst. 1 obch. zák.“88

Podle § 287 odst. 1 ObchZ platí, že vyhlašovatel je povinen přijmout návrh, který byl vybrán způsobem uvedeným v § 286. Sdělí-li vyhlašovatel přijetí návrhu po lhůtě stanovené v podmínkách soutěže, smlouva nevznikne, jestliže vybraný účastník soutěže sdělí vyhlašovateli bez zbytečného odkladu po dojití sdělení o přijetí návrhu, že odmítá smlouvu uzavřít. Dle § 287 odst. 2 ObchZ platí, že vyhlašovatel je oprávněn odmítnout všechny předložené návrhy, jestliže si toto právo vyhradil v podmínkách soutěže. Konečně dle § 288 ObchZ platí, že vyhlašovatel je povinen bez zbytečného odkladu po ukončení soutěže vyrozumět účastníky soutěže, kteří v soutěži neuspěli, že jejich návrhy byly odmítnuty.

Z hlediska navrhovatele je jedno, zda návrh k uzavření licenční smlouvy vzejde od licenciáře anebo licenciáta. V případě, kdy by např. budoucí poskytovatel licence nabídl uzavření smlouvy dvěma nebo i více osobám platí, že je-li návrh určen dvěma nebo více osobám a z jeho obsahu vyplývá, že úmyslem navrhovatele je, aby všechny osoby, kterým je určen, se staly stranou smlouvy, je smlouva uzavřena, jestliže návrh přijmou všechny tyto subjekty; v opačném případě smlouva nevznikne.89

Úmysl předkladatele návrhu smlouvy, aby se její stranou staly všechny v jejím záhlaví vyjmenované subjekty, je nutno zjistit výkladem projevu vůle (§ 35 odst. 2 ObčZ) Následné

88 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005

89 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 533/2005

chování účastníka právního úkonu (oferenta) je relevantní při výkladu projevu jeho vůle.90 Jestliže vznikne pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.91

Považuji za důležité upozornit také na skutečnost, že samotné závazné nabídce zpravidla předchází proces tzv. předsmluvního vyjednávání mezi smluvními stranami. Někdy je proto v praxi obtížné určit, kdy již oferent činí závaznou ofertu. Z tohoto hlediska je proto obvyklé, že rozhodnutí oferenta předložit oblátovi návrh na uzavření smlouvy předchází smluvní vyjednávání, tedy proces, ve kterém se tvoří obsah smlouvy, jenž končí okamžikem, ve kterém dá oferent oblátovi najevo, že se cítí být vázán svým projevem vůle.92 V praxi mohou z důvodu nepochopení skutečného záměru jednající osoby velmi často vznikat rozpory.

Lze to ilustrovat např. na následujícím případě, kterým se zabýval Nejvyšší soud:

„Jestliže v dané věci úmyslem žalované, vyjádřeným v nabídce ze dne 1. 9. 2003, nebylo uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, nýbrž jen předložit podklady k následnému vyjednávání o obsahu kupní smlouvy podmíněné uzavřením dalších dvou smluv, nedošlo podáním žalobce ze dne 4. 10. resp. 4. 11. 2003 k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, neboť zde nebyl shodný projev vůle smluvních stran; žalovaná nabídku považovala jen za zahájení vyjednávání o podmínkách, za kterých uzavře s žalobcem kupní smlouvu, a nikoli za vážný návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní. O tom, že tomu tak bylo a vyjednávání mělo pokračovat (nabídka nepředstavovala návrh na uzavření jakékoliv smlouvy), svědčí skutečnost, že uzavření kupní smlouvy na dům měla podle výhrady žalované doprovázet dohoda (smlouva) o textu budoucí smlouvy o prodeji pozemků a o textu smlouvy o postoupení pohledávek.“93

Ust. § 43a odst. 2 ObčZ stanoví, že návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen. Institut dojití je třeba vykládat ve smyslu ust. § 45 ObčZ. Podle § 45 odst. 1 ObčZ platí, že projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Projev vůle dojde

90 Tamtéž

91 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001

92 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005

93 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 256/2006

adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle, přičemž dojitím projevu vůle do sféry adresáta se dovršuje proces jednostranného adresovaného právního úkonu.94

Návrh, i když je neodvolatelný, může navrhovatel zrušit, dojde-li projev o zrušení osobě, které je určen, dříve nebo alespoň současně s návrhem. Návrh k uzavření smlouvy je možno učinit ústně (v bezprostředním přímém styku), ale i jinak, a to např. dálnopisem, elektronicky, telegramem, faxem atd. Vůči nepřítomné osobě působí návrh, jakmile ji dojde (a tím okamžikem je tento návrh závazný a perfektní, u ústního návrhu neprodleně).95 Ohledně dojití platí domněnka, že návrh došel oblátovi i tehdy, jestliže oblát o návrhu dosud neví (dopis je uložen v poštovní schránce), ale je již v jeho sféře, resp. dispozici.96

Dle ust. § 43a odst. 3 ObčZ platí, že dokud nebyla smlouva uzavřena, může být návrh odvolán, jestliže odvolání dojde osobě, které je určeno dříve, než tato osoba odeslala přijetí návrhu. Dále dle ust. § 43a odst. 4 ObčZ platí, že návrh nemůže být odvolán za splnění určitých podmínek. První je, že v návrhu je stanovena lhůta pro přijetí. V průběhu této lhůty nemůže být návrh odvolán, ledaže ze samotného obsahu návrhu vyplývá právo jej odvolat i před uplynutím této lhůty. A druhou podmínkou je uvedení neodvolání návrhu v samotném návrhu. Návrh, i když je neodvolatelný, zaniká uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí [§ 43b odst. 1 písm. a) ObčZ]. Návrh dále zaniká uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu [§ 43b odst. 1 písm. b) ObčZ ].

Xxxxxxx přiměřené doby se ve svém rozhodování zabýval Ústavní soud ČR, který v jednom ze svých nálezů uvedl: „Co je přiměřenou dobou ve smyslu § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák., nelze stanovit obecně, ale je nutno zkoumat v každém jednotlivém případě; zákonodárce pouze stanoví určitá vodítka, mezi něž řadí povahu navrhované smlouvy a rychlost použitých komunikačních prostředků. Při posuzování délky přiměřené doby je proto vždy nutno vzít v úvahu dobu, po kterou trvá zaslání návrhu oblátovi a akceptace oferentovi, jakož i dobu, po kterou – s ohledem na charakter smlouvy – může oblát dostatečně pečlivě

94 XXXXX, X., a kol. Občanské právo hmotné. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2002, str. 31

95 ŠVESTKA, X., XXXXXX, J., XXXXXXX, M., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 402. Komentář.

2. Vydání, Praha: X. X. Xxxx, 2009, str. 404

96 Tamtéž

zvážit, zda návrh odmítne, akceptuje nebo učiní protinávrh. Podle okolností konkrétního případu lze přihlížet i k dalším rozhodujícím kritériím.“97

Jedním ze zániků návrhu je i dojití projevu obláta o odmítnutí návrhu navrhovateli [§ 43b odst. 1 písm. c) ObčZ]. Ohledně ústního návrhu dle § 43b odst. 2 ObčZ platí, že ten zaniká, není-li přijat ihned, ledaže z jeho obsahu vyplývá něco jiného. Právní doktrína zastává názor, že pokud zemře (zanikne) navrhovatel nebo byl-li navrhovatel (fyzická osoba) soudem zbaven způsobilosti k právním úkonům či ve způsobilosti k právním úkonům omezen, pak i při nedostatku výslovné zákonné úpravy nutno soudit, že návrh na uzavření smlouvy bez dalšího nezaniká a přechází na právního nástupce navrhovatele, ledaže by z obsahu tohoto návrhu vyplývalo něco jiného.98

V této souvislosti je vzhledem k obchodněprávní povaze licenční smlouvy k ochranné známce vhodné upozornit na ust. § 252 odst. 1 InsZ, dle kterého platí, že prohlášením konkurzu zanikají všechny jednostranné právní úkony dlužníka, které se týkají majetkové podstaty, zejména jeho příkazy, pověření a plné moci včetně prokury, není-li dále stanoveno jinak. Zejména ale na § 252 odst. 2 InsZ, který zní: „Prohlášením konkurzu zanikají, pokud se týkají majetkové podstaty, dosud nepřijaté dlužníkovy návrhy na uzavření smlouvy a dlužníkovo přijetí návrhu smluv, pokud na jejich základě již smlouva nevznikla. Návrhy smluv, které dlužník v době prohlášení konkursu ještě nepřijal, může přijmout jen insolvenční správce.“

V § 43b odst. 3 ObčZ je ustanoveno, že lhůta pro přijetí návrhu určená v telegramu počíná běžet od okamžiku, kdy je telegram podán k odeslání, a lhůta určená v dopisu, od data v něm uvedeného, a není-li v něm datum uvedeno, od data uvedeného na obálce. Lhůta pro přijetí návrhu určená navrhovatelem telefonicky, dálnopisně nebo jinými prostředky umožňujícími okamžité sdělení začíná běžet od okamžiku, kdy návrh dojde osobě, které je určen.

Podle § 43c odst. 1 ObčZ platí, že včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.

97 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I.ÚS 49/08

98 ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 402. Komentář.

2. Vydání, Praha: X. X. Xxxx, 2009, str. 404

K tomu je nutno poznamenat, že ve smyslu § 44 odst. 1 ObčZ mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. „Proto i tehdy, jestliže navrhovatel uvede v návrhu, že nedostane-li do určité lhůty odmítavou odpověď, bude u obláta předpokládán souhlas s uzavřením smlouvy, není následné mlčení obláta přijetím návrhu, neboli oblát se následně nestává podle zásady qui tacet consentire non videtur akceptantem (…).“99 Podle ust. § 43c odst. ObčZ dále platí, že včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.

Přijetí lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím. I zde budou platit pravidla o dojití (srov. § 45 ObčZ). Ust. § 43c odst. 3 ObčZ obsahuje výjimku oproti odst. 2, když stanoví, že pozdní přijetí má přesto účinky včasného přijetí, jestliže navrhovatel o tom bez odkladu vyrozumí osobu, které byl návrh učiněn, a to ústně nebo odesláním zprávy. Na to navazuje ust. § 43c odst. 4 ObčZ, které obsahuje okolnosti, za kterých se pozdní přijetí návrhu považuje za včasné. Jestliže z dopisu nebo jiné písemnosti, jež vyjadřují přijetí návrhu, vyplývá, že byly odeslány za takových okolností, že by došly navrhovateli včas, kdyby jejich přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí ústně osobu, které byl návrh určen, že považuje návrh za zaniklý, nebo jí v tomto smyslu odešle zprávu.

Smlouva obecně je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti (§ 44 odst. 1 ObčZ). Jak již bylo uvedeno výše (viz také § 43c odst. 2 ObčZ), půjde v podstatě o okamžik, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu na uzavření smlouvy dojde navrhovateli. A současně platí, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Podle ust. § 44 odst. 2 ObčZ platí, že přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Přijetím návrhu je však odpověď, jež vymezuje obsah navrhované smlouvy jinými slovy, jestliže z odpovědi nevyplývá změna obsahu navrhované smlouvy.

Pro znázornění lze uvést právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007: „Vystavení dodacího listu nelze považovat za právní úkon, kterým by bylo možno navrhovat změny obsahu uzavřené smlouvy. Jestliže prodávající v přijetí objednávky uvedla, že objednávku potvrzuje, ale na základě konkrétních všeobecných

99 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 402. Komentář.

2. Vydání, Praha: X. X. Xxxx, 2009, str. 405

prodejních a dodacích podmínek, které v objednávce uvedeny nebyly a ani na ně nebylo odkázáno, jednalo se v daném případě o nový návrh prodávající na uzavření smlouvy, nikoliv o akceptaci objednávky kupující.“

Dle § 45 odst. 2 ObčZ platí, že dojde-li projev změněný vlivem prostředků, které navrhovatel použil nebo jiných okolností nastalých během jeho přepravy, posuzuje se podle ustanovení o omylu (§ 49a ObčZ). Podle ust. § 49a ObčZ platí, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon nečiní neplatným. Ust. § 45 odst. 2 ObčZ upravuje tzv. omyl v projevu (vnější omyl).100

Forma uzavírané smlouvy je obecně řešena v ust. § 46 ObčZ. Podle § 46 odst. 1 ObčZ platí, že písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle ust. § 272 odst. 1 ObchZ platí, že smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v obchodním zákoníku, nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Pro licenční smlouvu k ochranné známce a vlastně pro jakoukoliv licenční smlouvu k předmětům průmyslového vlastnictví předepisuje obchodní zákoník povinně písemnou formu (§ 508 odst. 2 ObchZ), proto její absence způsobuje neplatnost smlouvy.

Podle ust. § 272 odst. 2 ObchZ platí, že obsahuje-li písemně uzavřena smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou smluvních stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. Domnívám se, že úprava uvedena v § 272 odst. 2 ObchZ se uplatní právě jen u smluv, kde písemná forma smlouvy není vyžadována přímo z kogentního ustanovení zákona. S ohledem na to mám za to, že licenční smlouvu k ochranné známce bude možno měnit pouze v písemné formě (formou písemného dodatku ke smlouvě).

100 ŠVESTKA, X., XXXXXX, J., XXXXXXX, M., XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 402. Komentář. 2. Vydání, Praha: X. X. Xxxx, 2009, str. 410

Zvláštním případem je situace, kdy smluvní strany mezi sebou uzavírají více smluv při tomtéž jednání. I na to pamatuje obchodní zákoník. Podle ust. § 275 odst. 1 platí, že je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně. Podle druhého odstavce platí, že jestliže z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv.

Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky. „Nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná „pouze o jistou ekonomickou spjatost“ určitých smluv. Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.“101

Podle ust. § 275 odst. 3 ObchZ dále platí, že úprava uvedená ve druhém odstavci § 275 ObchZ se použije obdobně, jestliže z povahy nebo účelu smluv vyplývá, že pouze jedna nebo více těchto smluv závisí na jedné nebo více smlouvách jiných. Podle § 275 odst. 4 ObchZ platí, že s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.

Srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 771/2006, kde Nejvyšší soud uvedl: „V daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že kupující souhlasila se změnou kupní ceny dle faxu zaslaného prodávající tím, že kupující zboží za zvýšenou cenu převzala a zvýšenou cenu prodávající uhradila. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by kupující nesouhlasila s navrženou změnou kupní smlouvy. Soudy správně na

101 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012

základě tohoto skutkového zjištění dovodily, že v tomto směru došlo konkludentně ke změně písemné kupní smlouvy ve smyslu § 272 odst. 2 a § 275 odst. 4 obch. zák.“ nebo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 32 Odo 397/2005: „K uzavření (písemné) smlouvy postupem podle ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák. v daném případě nemohlo dojít již z toho důvodu, že zasílatel zajistil přistavení kamionu na jiný den než bylo příkazcem požadováno v objednávce přepravy. Má-li totiž úkon podle § 275 odst. 4 obch. zák. vyjádřit souhlas s návrhem a má být tudíž posuzován jako přijetí návrhu, musí být v souladu se všemi (tedy nejen podstatnými) jeho náležitostmi.“

V souvislosti s uzavíráním smlouvy si ještě dovolím zmínit ust. § 264 ObchZ, který nespadá tak úplně do procesu úpravy uzavírání obchodněprávní smlouvy. Nicméně dle § 264 odst. 1 ObchZ platí, že při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem. Ust. § 264 odst. 2 ObchZ pak stanoví, že obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními obchodního zákoníku, jež nemají donucovací povahu. „Opožděné placení peněžitých závazků nemůže být považováno za odvětvovou obchodní zvyklost podle § 264 odst. 1 obch. zák. ani v případě, že by šlo o obecně ustálené pravidlo chování v určitém obchodním odvětví. Praxe neuplatňování úroků z prodlení, byť by byla odvětvovou obchodní zvyklostí, nemůže být ve smyslu § 264 odst. 1 obch. zák. překážkou vymahatelnosti (uplatnění) práva na úroky z prodlení“102

2. 3. Smlouva o smlouvě budoucí (budoucí obchodní licenční smlouva)

„Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.“

Výše uvedené znění ust. § 289 odst. 1 ObchZ upravuje specifický typ smlouvy, která není samostatným smluvním typem, ale je dle mého názoru jakýmsi smluvním rámcem a nositelem budoucí typové smlouvy, tedy např. i licenční smlouvy k ochranné známce, samozřejmě pokud bude samotná smlouva o smlouvě budoucí splňovat základní zákonné

požadavky: „Jedním ze dvou nutných požadavků § 289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením. Jde sice o určité uvolnění v rámci obecné zásady, že předmět smlouvy musí být určitý, ale tento princip se neopouští – stále musí být jasné, jaká budoucí smlouva, tedy s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění má být uzavřena.“103

Smlouva o smlouvě budoucí bývá označována jako pactum de contrahendo a smlouva, jíž má býti v budoucnu dosaženo, se označuje jako realizační.104 Smlouva o smlouvě budoucí vyžaduje písemnou formu (srov. § 289 odst. 2 ObchZ).

Podle § 290 odst. 1 ObchZ platí, že zavázána strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy. „Důvodem neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě není ani absence sjednání doby, do kdy má být návrh smlouvy přijat zavázaným, jelikož do kdy je zavázaná strana povinna přijmout návrh smlouvy, vyplývá z tzv. akceptační lhůty stanovené § 290 odst. 1 obch. zák. ukládající povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy vyzvána.“105

Dle § 290 odst. 2 ObchZ platí, že nesplní-li zavázaná strana závazek uzavřít smlouvu podle odstavce 1, může oprávněná strana požadovat, aby obsah smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě anebo může požadovat náhradu škody způsobené jí porušením závazku uzavřít smlouvu. Nárok na náhradu škody vedle určení obsahu smlouvy může oprávněná strana požadovat pouze v případě, kdy zavázaná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření smlouvy.

Ustanovením upravujícím obsah smlouvy je § 292 a násl. ObchZ. Podle § 292 odst. 1 ObchZ platí, že obsah smlouvy se určí podle účelu zřejmě sledovaného uzavřením budoucí smlouvy, přičemž se přihlédne k okolnostem, za nichž byla sjednána smlouva o uzavření budoucí smlouvy, jakož i k zásadě poctivého obchodního styku. Dle druhého odstavce předmětného ustanovení platí, že právo na určení obsahu budoucí smlouvy soudem nebo

103 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1055/2005

104 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X.

X. Xxxx, 2007, str. 80

105 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006

osobou určenou ve smlouvě a nárok na náhradu škody podle § 290 odst. 2 ObchZ se promlčují uplynutím jednoho roku ode dne, kdy oprávněná strana vyzvala zavázanou stranu k uzavření smlouvy podle § 290 odst. 1, nestanoví-li smlouva o uzavření budoucí smlouvy lhůtu jinou. Sjednaná lhůta však nesmí být delší než promlčecí doba vyplývající z § 391 a násl. ObchZ.

V smyslu ust. § 292 odst. 3 ObchZ platí, že závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy. V této souvislosti považuji za příhodné poukázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR: „Sjednali-li účastníci ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy smluvní pokutu za porušení povinnosti předložit výzvu k uzavření realizační smlouvy, a to za každý den prodlení, pak tím objektivně projevili vůli vyloučit prekluzivní charakter lhůty podle § 292 odst. 3 obch. zák.“106 Dle § 292 odst. 4 ObchZ je stanoveno, že závazek doplnit chybějící obsah smlouvy zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu k splnění tohoto závazku v době určené v dohodě o doplnění obsahu smlouvy (§ 291), jinak do jednoho roku od uzavření této dohody.

A konečně dle § 292 odst. 5 ObchZ platí, že závazek uzavřít budoucí smlouvu nebo doplnit chybějící obsah smlouvy též zaniká, jestliže okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku, se do té míry změnily, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela. K zániku však dochází, jen když zavázaná strana tuto změnu okolností oznámila bez zbytečného odkladu oprávněné straně. „Ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák. upravuje speciální, zcela samostatný právní důvod zániku závazku; závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká podle tohoto ustanovení přímo ze zákona, nastanou-li skutečnosti označené v jeho hypotéze, tj. dojde-li ke kvalifikované změně okolností, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, a bude-li splněn též předpoklad, že zavázaná strana tuto změnu oznámí bez zbytečného odkladu straně oprávněné. Odstoupení od smlouvy nemá v režimu tohoto ustanovení místo. Z ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák. tedy požadavek včasnosti odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí jako předpoklad jeho platnosti (a tedy účinnosti) dovodit nelze.“107

106 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1657/2005

107 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2869/2009

2. 4. Zajištění obchodní licenční smlouvy

Zajištění obchodních závazků obecně slouží k tomu, aby se věřiteli dostalo určitého zajištění, že přebraný smluvní závazek bude druhou stranou plněn, příp. aby se věřitel (alespoň) částečně uspokojil v případě nesplnění závazku z realizace zajišťovacího institutu. Jednotlivá zajištění obchodních závazků jsou uvedena v § 300 až § 323 ObchZ s tím, že úprava jednotlivých zajišťovacích institutů je buďto komplexní (např. ručení nebo bankovní záruka) a nezávisle na Občz, anebo jde pouze o doplnění některých ustanovení upravujících či modifikujících příslušný zajišťovací institut v ObčZ (např. smluvní pokuta).

Společným znakem všech zajišťovacích institutů je jejich akcesorická povaha, tzn. že platná existence zajištění se váže na jiný (hlavní) právní poměr, resp. zajištění nemůže existovat samo o sobě a musí jít o zajištění závazku (pohledávka); proto také zaniká, jakmile zanikne pohledávka, která byla zajištěna.108

Smluvní pokuta

Tento zajišťovací institut je v praxi velmi hojně užíván a dle mého názoru jde o jeden z nejčastěji používaných institutů při uzavírání smluv. Její podstata spočívá v tom, že v sobě zahrnuje jak majetkovou újmu ve formě pokuty v případě neplnění povinnosti dlužníka (preventivní funkce), tak možnost věřitele zhojit vzniklou újmu alespoň částečně náhradním způsobem (výtěžkem ze smluvní pokuty), aniž by se musela složitě dokazovat jeho odpovědnost za škodu (funkce uhrazovací), a aniž by byla přitom splacením smluvní pokuty zanikla původní povinnost dlužníka.109

Z hlediska právní úpravy si dovolím poukázat zejména na ust. § 301 ObchZ, dle kterého platí, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. V této úpravě se projevuje nejvýznamnější odchylka (krom objektivní odpovědnosti dle § 300

108 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 129

109 XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXX, P., a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2007, str. 147

ObchZ) od občanskoprávní úpravy smluvní pokuty, a to moderační právo soudu ve vtahu k nepřiměřené vysoké smluvní pokutě.

Ručení

Úprava ručení v obchodním zákoníku je prakticky autonomní a komplexní. Podstatou

ručení je ve smyslu § 303 ObchZ prohlášení osoby učiněné věřiteli, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek. Z této osoby se tak stává dlužníkův ručitel.

„Prohlášení o ručení (§ 303 obch. zák.) musí obsahovat označení věřitele, dlužníka a ručitele, vymezení (určitého) ručením zajišťovaného závazku a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Výše uvedené pak platí bez ohledu na to, zda je zajišťován již existující nebo budoucí závazek. Požadavek „určitosti“ zajišťovaného závazku je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o jeho identifikaci takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným.“110 Ze zákonné úpravy tohoto institutu považuji za vhodné zmínit např. to, že ručitel může použít k započtení i své pohledávky vůči věřiteli (viz § 306 odst. 2 ObchZ).

Bankovní záruka

Z autorovy zkušenosti z praxe lze konstatovat, že tento institut je velmi výhodný pro věřitele. Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině (viz § 313 ObchZ). Pro věřitele je výhodný zejména fakt, že v případě porušení smluvní povinnosti je mu vyplacena výše bankovní záruky přímo bankou, čímž odpadá vymáhání této povinnosti přímo na dlužníkovi (který bývá nezřídka nesolventní).

Uznání závazku

Dle ust. § 323 odst. 1 ObchZ platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Podle § 323 odst. 2 ObchZ se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 ObchZ. Ve smyslu § 407 odst. 2 ObchZ tak půjde o placení úroků, které se bude považovat za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí. A podle § 407 odst. 3

110 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006

ObchZ půjde o případ, kdy dlužník plní částečně svůj závazek a toto plnění má účinky uznání zbytku, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Zástavní právo

Výše uvedená obchodněprávní úprava zajišťovacích institutů samozřejmě nevylučuje použití dalších „obecných“ zajišťovacích institutů upravených v občanském zákoníku. Tak je tomu např. u zástavního práva. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a v případě že dluh, který ji odpovídá, nebude včas splněn, lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (viz § 552 ve spojení s § 152 ObčZ). Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, byt, nebytový prostor, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět duševního vlastnictví (srov. § 153 odst. 1 ObčZ). Dle tohoto vymezení tak může být zástavou např. také právo k ochranné známce. Vyloučit tak např. nelze situaci, kdy nabyvatel licence k ochranné známce poskytne k zajištění svého závazku vůči poskytovateli licence jako zástavu právo k jiné své ochranné známce. Zvláštní kategorií je dále podzástavní právo, které vznikne zastavením pohledávky zajištěné zástavním právem, jestliže zástavou je věc (§ 173 odst. 1 ObčZ).

Další zajišťovací instituty

Dalšími zajišťovacími instituty, byť již v praxi méně častými, mohou být zajištění závazků převodem práva, postoupení pohledávky nebo poskytnutí jistoty. Zajišťovací převod práva spočívá v zajištění splnění závazku převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (§

553 odst. 1 ObčZ). Postoupením pohledávky dlužníka nebo třetí osoby lze také zajistit pohledávku věřitele (§ 554 ObčZ). Závazek dát jistotu lze splnit zejména zřízením zástavního práva nebo způsobilými ručiteli (§ 555 ObčZ).

2. 5. Zánik obchodní licenční smlouvy

Obchodní licenční smlouva jako každý jiný obchodněprávní kontakt může zaniknout několika způsoby. Klasickým a stranami nejčastěji očekávaným způsobem zániku závazku je splnění závazku. Dle § 324 odst. 1 ObchZ plyne, že závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně. Závazek dle § 324 odst. 2 ObchZ zaniká také pozdním plněním dlužníka, ledaže před tímto plněním již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy. Na to navazuje ust. § 324 odst. 3 ObchZ, dle kterého platí, že jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo

odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění a závazek zaniká jejich uspokojením. Obchodní zákoník dále poměrně rozsáhle ve svých ustanoveních upravuje otázky místa plnění a doby plnění.

Mezi další možné způsoby zániku lze obecně zařadit dohodu (§ 570 a násl. ObčZ), započtení (§ 580 a násl. ObčZ ve spojení s § 358 a násl. ObchZ), uplynutí doby (§ 578 ObčZ), splynutí (§ 584 ObčZ) nebo narovnání (§ 585 a násl. ObčZ).

Obchodní licenční smlouva může zaniknout, aniž by byl smluvní závazek řádně splněn. Jde zejména o institut odstoupení od smlouvy (§ 344 a násl. ObchZ), dodatečná nemožnost plnění (§ 352 a násl. ObchZ), odstupné (§ 355 ObchZ) nebo zmaření účelu smlouvy (§ 356 a násl. ObchZ).

Odstoupení od smlouvy

Využití institutu odstoupení od smlouvy jednou ze stran smlouvy bývá v praxi poměrně častým jevem. Podle § 344 ObchZ platí, že od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo obchodní zákoník. Obchodní zákoník dále uvádí dvě situace, kdy lze po splnění určitých podmínek odstoupit od smlouvy, a to prodlení dlužníka nebo věřitele, přičemž rozlišuje podstatné a nepodstatné porušení jejich smluvních povinností. Z hlediska účinku odstoupení je důležité zmínit ust. § 351 odst. 1 ObchZ, dle kterého platí, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, tedy s účinky ex nunc. Je však třeba vzít v úvahu také ust. § 351 odst. 2 ObchZ, dle kterého platí, že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 ObchZ.

Dodatečná nemožnost plnění

Skutečnost nemožnosti plnění je povinen prokázat dlužník (srov. § 352 odst. 4 ObchZ). Jde o případ, kdy se závazek stává objektivně nesplnitelným a jako příklad uvádí obchodní zákoník okolnost, kdy právní předpisy, které byly vydané po uzavření smlouvy a jejichž účinnost není časově ohraničená, dlužníkovi zakazují chování, k němuž je zavázán, nebo vyžadují úřední povolení, jež dlužníkovi nebylo uděleno, ačkoliv o ně řádně usiloval (§ 352 odst. 2 ObchZ). V souvislosti s výše uvedeným odstoupením od smlouvy upravuje právě

§ 352 odst. 3 ObchZ jeden takový zákonný případ, kdy může věřitel odstoupit od smlouvy, a to ohledně části plnění, které se nestalo nemožným, jestliže tato část ztrácí pro věřitele vzhledem ke své povaze nebo s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplývá z jejího obsahu nebo byl druhé straně znám v době uzavření smlouvy, hospodářský význam bez poskytnutí plnění, jež se stalo nemožným.

Odstupné

Podstata tohoto institutu je příznačná tím, že zahrnou-li strany do smlouvy ujednání, že jedna ze stran nebo kterákoli ze stran je oprávněna smlouvu zrušit zaplacením určité částky jako odstupného, zrušuje se smlouva od doby svého uzavření, když oprávněná osoba oznámí druhé straně, že svého práva využívá a stanovené odstupné zaplatí. Oprávnění využít odstupného však nemá strana, která již přijala plnění závazku druhé strany nebo jeho části, nebo která splnila svůj závazek nebo jeho část (viz § 355 odst. 2 ObchZ).

Zmaření účelu smlouvy

Dle § 356 odst. 1 ObchZ platí, že zmaří-li se po uzavření smlouvy její základní účel, který v ní byl výslovně vyjádřen, v důsledku podstatné změny okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, může strana dotčena zmařením účelu smlouvy od ní odstoupit. Podle ust. § 356 odst. 2 ObchZ pak platí, že za změnu okolností se nepovažuje změna majetkových poměrů některé strany a změna hospodářské nebo tržní situace. V souvislosti s odstoupením od smlouvy v důsledku zmaření účelu smlouvy je nutné ještě zmínit, že strana která odstoupila od smlouvy, je povinna nahradit druhé straně škodu, která ji vznikne odstoupením od smlouvy (§ 357 ObchZ).

Započtení pohledávek

Samostatnou kapitolou zániku nesplněného závazku je jeh zánik započtením. Podstata započtení tkví obecně v tom, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (srov. § 580 ObčZ). Dle obchodněprávní úpravy platí, že k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (viz § 358 ObchZ).

V dalších ustanoveních obchodní zákoník vymezuje některé další otázky, které jsou řešeny specificky pro oblast obchodněprávních vztahů. Za zmínku určitě stojí ust. § 364 ObchZ, dle kterého jsou započitatelné jakékoli vzájemné pohledávky, a to na základě dohody stran. I zde ovšem platí, že započítát lze jakékoliv pohledávky, vyjma těch, u kterých to nepřipouští obchodní zákoník nebo jiný zákon.111

2. 6. Porušení obchodní licenční smlouvy

Porušení smluvních povinností může vzejít jak ze strany dlužníka, tak ze strany věřitele. Dlužník je v prodlení, jestliže neplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele (viz § 365 ObchZ). Prodlení dlužníka s řádným plněným může věřiteli způsobit škodu, proto je věřitel oprávněn požadovat od dlužníka její náhradu (srov. § 367 ObchZ). Současně s náhradou škody může věřitel využít práva odstoupit od smlouvy, pokud to smlouva nebo zákon umožňuje (§ 367 ObchZ).

V souvislosti s prodlením dlužníka se splněním peněžitého závazku nebo jeho části je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené dle ObčZ. Věřitel má dále vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády (viz § 369 odst. 1 ObchZ). Podle ust. § 369 odst. 2 ObchZ pak dále platí, že věřitel má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení.

I věřitel může být v prodlení, a to tehdy, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek (srov. § 370 ObchZ).

Náhrada škody

Nejčastěji vídaným důsledkem porušení smluvních povinností v praxi jsou bezesporu konflikty smluvních stran o náhradu škody. Dle zákonné definice ten, kdo poruší svou

111 XXXXXXXXX, I., XXXXX, S., XXXXX, M. a kol.:Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2010, str. 1024

povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§ 373 ObchZ). Za okolnosti vylučující odpovědnost se dle § 374 odst. 1 ObchZ považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání ji ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.

Co se týče samotné náhrady, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk, pokud obchodní zákoník nestanoví jinak. V obchodních vztazích pak platí, že místo skutečného zisku může poškozená strana požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká (§ 381 ObchZ). I v obchodněprávních vztazích platí obecný důraz na prevenci a proto osoba, které hrozí škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění.

V opačném případě povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil (srov. § 384 odst. 1 ObchZ). Na rozdíl od úpravy obsažené v občanském zákoníku platí, že soud nemůže náhradu škody snížit (viz § 386 odst. 2 OchZ). Za neméně významné považuji rovněž ust. § 386 odst. 1 ObchZ, dle kterého platí, že ve vztazích upravených obchodním zákoníkem se lze dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit.

3. Ochranná známka

Předně považuji za účelné a nezbytné rozebrat blíže institut ochranné známky a její právní režim. Podrobný výklad k licenčním smlouvám ve vztahu k ochranným známkám bude následovat v další části této práce, proto bližší seznámení se s právním pojmem ochranné známky a jejího právního režimu má nepochybně zásadní význam pro další vymezení licenční smlouvy ve vztahu k ochranným známkám a pro pochopení jejich specifik.

Primárním cílem této rigorózní práce není podrobná analýza ochranné známky, v následujícím textu se proto rámcově zaměřím zejména na pojem ochranné známky a její

ochranu, podmínky zápisu ochranné známky, účinky ochranné známky a užívání ochranné známky. Za neméně důležité je potřeba vymezit ochrannou známku jako předmět vlastnictví a kolektivní ochrannou známku. Ochranná známka je předmětem nikoliv jenom vnitrostátní právní úpravy, ale také předmětem úpravy mezinárodní, resp. evropské. S ohledem na to proto upozorním i na určitá specifika, příp. rozdíly zejména ve vnitrostátní a komunitární právní úpravě ochranné známky.

Vymezení ochranné známky v systému právního režimu je nezbytné pro pochopení významu ochranné známky a známkového práva pro účely této práce. Ochranná známka spadá obecně do kategorie tzv. práv duševního vlastnictví. Právo duševního vlastnictví je však oblast, která v sobě zahrnuje na jedné straně autorské právo a práva s ním související, a na straně druhé právo průmyslové. Průmyslová práva pak můžeme dále dělit na práva související s výsledky technické tvůrčí činnosti lidí (tj. k vynálezům, užitným vzorům, průmyslovým vzorům topografiím polovodičových výrobků a odrůdám rostlin) a tato část práv tvoří tzv. patentové právo. Druhou částí jsou pak práva související s označováním či způsoby identifikace výrobků a služeb obchodníků a výrobců na trhu. Tato část práv je právní doktrínou nazývána v širším smyslu jako známkové právo a jeho předmětem jsou ochranné známky, označení původu a zeměpisná označení.112

Ochranná známka podléhá právnímu režimu nejenom na vnitrostátní úrovni, ale také na evropské a mezinárodní. Na vnitrostátní úrovni se právní režim ochranné známky řídí především zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska úpravy právních prostředků sloužících k vymáháním práv z průmyslového vlastnictví (mezi ně patří také právo k ochranné známce) je stěžejním předpisem zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů. Dalším předpisem stran ochranné známky je rovněž zákon č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů.

Neméně významným předpisem ohledně ochranné známky je vyhláška č. 97/2004 Sb., k provedení zákona o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška upravuje krom jiného blíže především procesní otázky rejstříkového řízení při zápisu ochranné známky a také záležitosti změny vlastníka ochranné známky, jiných práv či otázku

112 XXX, Xxx. Známkové právo v mezinárodních souvislostech. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2012, str. 9

licence. Mezi okrajové, ne však marginální patří také zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů nebo zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Na mezinárodní úrovni je pro účely této rigorózní práce významná zejména Xxxxxx o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (dohoda TRIPS, sdělení MZV č. 191/1995 Sb.), která je přílohou 1C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO). Nelze nezmínit i Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911,

v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958

a ve Stockholmu dne 14. července 1967 a změněná dne 2. října 1979.

Na komunitární úrovni je z pohledu známkového práva nejvýznamnější Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství. Česká republika je členem EU a normy tohoto nařízení jsou v podmínkách ČR přímo aplikovatelné. Předmětné nařízení Rady upravuje zejména ochrannou známku Společenství a zápisné řízení, na základě kterého získá přihlašovatel přihláškou podanou u Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu v Alicante, ochranu na celém území EU.

3. 1. Pojem ochranné známky

„Ochranná známka je dle OchrZn označení schopné grafického znázornění, zejména slovní (včetně jmen, písmen a číslic), obrazové (barvy, kresby), prostorové (tvar výrobku nebo jeho obal, např. láhev na Becherovku) nebo kombinované označení, které je způsobilé rozlišit výrobky nebo služby pocházející od různých osob.“113 „Trademarks are distinctive signs, used to differentiate between identical or similar goods and services offered by different producers or services providers. Trademarks are a type of industrial property, protected by intellectual property rights.“114

Výše uvedená definice ochranné známky prakticky odpovídá současné české pozitivní úpravě, resp. vymezení pojmu ochranná známka v ust. § 1 ZOZ, dle kterého platí:

„Ochrannou známkou může být za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení

113 XXXXXXXX, X. a kol. Právnický slovník, Praha 2009

114 Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx/xxxxxxxxxx/xx/ [citováno 4. 11. 2013]

schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.“

Tuto definici ochranné známky v českém právu však nemůžeme považovat za naprosto vyčerpávající a univerzální. Jde spíše o pozitivní (zákonné) vymezení, kdežto v praktickém životě je třeba ochrannou známku vnímat obecně jako označení, které neexistuje samo o sobě, ale vždy jen ve spojení s konkrétními výrobky, které označuje nebo s konkrétními službami, které jsou pod touto známkou poskytovány.115 Ochranná známka je z tohoto důvodu pak hodnotná právě kvůli informaci, kterou v sobě (s sebou) nese.116

„Termín „ochranná známka“ není ve známkovém právu jednotný. V některých právních řádech se užívá termínu obchodní známka „trade mark“ (V. Británie) nebo „trademark“ (USA), obdobně i v právu Evropského společenství a v dokumentech Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) a Světové obchodní organizace (WTO). Odpovídá výrazu „la marque déposée“ (franc.), „Marke“ resp. „Warenzeichen“ (něm.),

„tovarnyj znak“ (rusky). Relevantní termín v českém úředním znění v universální mezinárodní smlouvě je „tovární a obchodní známka“. V čs. právu termín „ochranná známka“ prvně užit v zákonu č. 8/1952 Sb., poté i v zákoně č. 174/1988 Sb.“117

V právu Společenství lze poukázat např. na Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26.

2. 2009 o ochranné známce Společenství, které ve svém čl. 4 definuje označení, která mohou tvořit ochrannou známku Společenství, následujícím způsobem: „Ochrannou známkou Společenství může být jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně vlastních jmen, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho balení, pokud jsou způsobilá rozlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků.“

Jakási obdoba ochranné známky se objevuje prakticky již v době, kdy se začal výrazněji rozvíjet obchod. S tím, jak se postupně obchodníci začali úžeji specializovat dle předmětu zboží, které prodávali nebo směňovali, tak se začalo objevovat označování tohoto

115 Viz XXXXXXX, Roman a kol. Zákon o ochranných známkách /Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení/Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008, str. 56

116 Xxx XXXXXX, S.L. The Trouble with trademark. Yale Law Journal 99, str. 761

117 Tamtéž

zboží určitými značkami či symboly. Tyto značky a symboly plnily několik funkcí. Předně v sobě obsahovaly určitý reklamní prvek nabízeného zboží, prokazovaly zdroje nabízeného zboží a především byly indikátorem určité očekáváné kvality.118 „The system helps consumer identify and purchase a product or service because its nature and quality, indicated by its unique trademark, meets their needs.“119 V současném obchodě plní ochranná známka naprosto jedinečnou a nezastupitelnou funkci, když nezřídka se konečný spotřebitel rozhoduje právě a jen pouze na základě obchodní-ochranné známky. Ochranná známka totiž v sobě zároveň implikuje prvek jakéhosi vnitřního testu kvality nabízeného zboží pro zákazníka, který na základě pověsti či vlastní zkušenosti s předmětnou ochrannou známkou zvolí dané zboží, a to bez ohledu na aktuální stav technických a kvalitativních parametrů daného zboží.120

V této souvislosti je vhodné poukázat na tendenční směry, které se objevují v současnosti v evropském známkovém právu v souvislosti ze strany Evropské komise navrhovanými legislativními změnami systému ochranných známek. Dle těchto evropských záměrů by mohlo být za ochrannou známku považováno označení, které se již neomezuje zásadně na grafické znázornění, ale nově otevírá možnost registrovat známku, která může být ztvárněna technologickými prostředky, jež poskytují dostatečné záruky. Tímto způsobem lze předejít právní nejistotě ve vztahu k některým netradičním známkám, jako jsou např. pouhé zvuky.121

V mezinárodním právu lze vysledovat definici ochranné známky např. v čl. 15 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, dle kterého platí: „Jakékoli označení nebo jakákoli kombinace označení, způsobilá odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků nebo služeb jiných podniků, budou schopna tvořit ochrannou známku. Taková označení, zvláště pak slova, včetně osobních jmen, písmen, číslovek, obrazových prvků a kombinací barev, jakož i jakákoli kombinace těchto označení budou způsobilé být zapsány jako ochranná známka. Tam kde označení nejsou schopna podstatně rozlišit

118 XXXXXXX, C., XXXXX, J. The Law of the Single European Market. Unpacking the premises. Oxford and Portland, Oregon, Hart Publishing, 2002, str. 1537

119 WIPO: Exchanging Value. Negotiating technology licensing agreements. A training manual. Geneva, 2005, str. 90

120 XXXXXXX, C., XXXXX, J. The Law of the Single European Market. Unpacking the premises. Oxford and Portland, Oregon, Hart Publishing, 2002, str. 1537

121 XXXXX, Xxxxx. Evropská komise předložila k legislativnímu projednání revizi systému ochranných známek. Obchodněprávní revue. 2013, č. 6, str. 178

příslušné výrobky nebo služby, mohou Členové podmínit zápisnou způsobilost rozlišovací schopností získanou užíváním. Jako podmínku pro zápis mohou Členové požadovat, aby označení byla rozeznatelná zrakem.“

Pro doplnění definice povahy ochranné známky lze ještě zmínit, že „ochranná známka je tzv. nehmotným statkem, tedy statkem vytvářeným konkrétním duševním obsahem, jehož objektivní výraz může být předmětem společenských a právních vztahů, aniž by bylo třeba jeho ztělesnění v hmotné podobě. Právo k ochranné známce patří v systému práv k nehmotným statkům, k tzv. právům na označení. Ochranná známka je nehmotným statkem netvůrčí povahy, který spočívá v označení jako takovém, bez ohledu na to, zda toto označení je výsledkem tvůrčí duševní činnosti určitého jedince.“122

Od pojmu ochranná známka je nutno odlišovat tzv. „značku“, kterou je nechráněné označení, které slouží k označení a odlišení výsledků lidského snažení, jakéhokoliv díla, výtvarného, literárního, technického nebo řemeslného. „Každá ochranná známka je tedy značkou, ale ne každá značka je ochrannou známkou. Pojem značky je širší, pojem známky je užší, avšak v praktickém použití závažnější.“123 V této souvislosti můžeme ještě zmínit např. tzv. „Certification mark“, která také není ochrannou známku v pravém slova smyslu, ale jedná se o určitou známku, která zahrnuje a vyjadřuje určité standardy v určité oblasti, např. ISO 9000.124

V praxi se můžeme setkat rovněž s tzv. „nezapsaným označením“, na které pamatuje zejména ZOZ. Nezapsaným označením je prakticky označení, které je užíváno v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky a které není zapsáno v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví. V souvislosti se samotným zápisem ochranné známky do rejstříku je vhodné postupovat např. dle manuálu zveřejněného na webových stránkách Úřadu průmyslového vlastnictví.125 Uživatel takového nezapsaného označení má právo podat u tohoto Úřadu námitky proti zápisu přihlašovaného označení do rejstříku pro podobnost či shodnost přihlašovaného označení s jeho nezapsaným označením, pokud

122 ZOUFALÝ, V., XXXXXXX, X., a kol. Velká kniha smluvních vzorů. 5. vydání. Praha: 2007, str. 302

123 XXXXXXX, X., XXXX, X., XXXX, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání. Praha: 2005, str. 301 - 302

124 WIPO: Exchanging Value. Negotiating technology licensing agreements. A training manual. Geneva, 2005, str. 90

125 Viz např. informace dostupné z: xxxx://xxx.xxx.xx/xx/xxxxxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxx-xxxxxx/xxxxxxxxx- pokyny-ochranne-znamky.html, [citováno 4. 11. 2013]

označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo přede dnem podání přihlášky.126

Jako další zvláštní kategorii známek můžeme zmínit tzv. „všeobecně známou známku“. V souladu s ust. § 2 písm. d) ZOZ, čl. 6bis Pařížské úmluvy a čl. 16 Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví je za všeobecně známou známku považována známka, jež vešla ve známost mnoha lidí – spotřebitelů. „Za všeobecně známou známku se považuje známka natolik „silná“, že se vžila pro shodné nebo podobné výrobky či služby svého vlastníka v příslušném okruhu veřejnosti tak, že má rozlišovací způsobilost, a to přesto, že formálně nebyla zapsána do rejstříku. Ve smyslu článku 6bis Pařížské úmluvy a článku 16 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) je takové označení chráněno jako ochranná známka v každé smluvní zemi, v níž je pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby všeobecně známé.“127

Jde tedy o známku, která prakticky nemusí být předmětem zápisu v rejstříku, musí však splňovat výše uvedené podmínky všeobecné známosti. „Všeobecně známou známkou může být podle nového návrhu zákona takové označení, které svou ochranu získalo nikoli zápisem do rejstříku, ale získáním své všeobecné známosti.“128 V této souvislosti lze také uvést: „Members must take account of the knowledge of the trade mark in the relevant sector of public, including knowledge in the Member concerned which has been obtained as a result of the promotion of the trade mark“129

V našem výčtu jednotlivých označení známek nemůžeme opomenout ani tzv. „známku s dobrým jménem“. Tato známka je ve společnosti spojena s dobrým jménem a ZOZ na ni pamatuje zejména při podávání námitek proti zápisu ochranné známky (viz ust. § 7 odst. 1 písm. b) ZOZ a dále). „Známka s dobrým jménem (dobrou pověstí, renomé) je známkou natolik silnou, že odlišuje jejího vlastníka od jiných osob bez omezení na určitý druh zboží nebo služeb, a to i v tom případě, není-li zapsána. Známka s dobrým jménem tedy

126 Viz např. ust. § 7 odst. 1 písm. g) ZOZ

127 XXXXXXX, Roman a kol. Zákon o ochranných známkách /Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení/Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008, str. 65

128 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, č. j. 8 Ca 43/2005 - 60

129 XXXXXX, S., XXXXXXXX, B., XXXXXX, X., XXXXXXX, X. World Trade Law. Text, Materials and Commentary. Oxford and Portland, Oregon, Hart Publishing, 2008, str. 723

může být jak ochrannou známkou formálně registrovanou, tak známkou všeobecně známou.“130

Konečně nelze opomenout ani definici tzv. „kolektivní ochranné známky“. Tento institut je upraven v ust. § 35 a násl. ZOZ. Dle ust. § 35 odst. 1 ZOZ je kolektivní ochrannou známkou ochranná známka, která je takto označena již při podání přihlášky a která je způsobilá rozlišovat výrobky nebo služby členů či společníků právnické osoby nebo účastníků sdružení od výrobku nebo služeb jiných osob.

Obdobně dle čl. 66 odst. 1 Nařízení Rady o ochranné známce lze za kolektivní ochrannou známku Společenství považovat ochrannou známku Společenství, která je takto označena již při podání přihlášky a která je schopna rozlišovat výrobky nebo služby členů sdružení, které je majitelem známky, od výrobků nebo služeb jiných podniků. O zápis kolektivní ochranné známky Společenství mohou požádat sdružení výrobců, poskytovatelů služeb nebo obchodníků, která podle příslušných předpisů mají způsobilost mít práva a povinnosti všeho druhu, uzavírat smlouvy a činit jiné právní úkony a způsobilost procesní, jakož i právnické osoby veřejného práva.

Ve smyslu čl. 66 odst. 2 Nařízení Rady o ochranné známce mohou na rozdíl od

„obyčejné“ ochranné známky Společenství tvořit kolektivní ochrannou známku Společenství i označení, která mohou v obchodním styku sloužit k označení zeměpisného původu výrobku nebo služby. Majitel zapsané kolektivní ochranné známky není oprávněn zakázat třetím osobám užívání těchto označení v obchodním styku, pokud je toto užívání v souladu s dobrými mravy v oblasti průmyslu a obchodu, zejména nelze tuto známku uplatňovat vůči třetí straně, která je oprávněna užívat zeměpisné označení.

Právní doktrína rozlišuje několik druhů ochranných známek, a to slovní, obrazové, kombinované a prostorové. Slovní ochranná známka sestává ze slovního označení, které je zpravidla původní, má vztah k označovanému výrobku a je snadno zapamatovatelné. Obrazovou ochrannou známku tvoří obrázek, se kterým můžeme rovněž spojit snadnou zapamatovatelnost, určitelnost a jednoznačnost. Kombinovanou ochrannou známkou je zpravidla známka sestávající ze současného slovního a obrazového označení. Prostorové

ochranné známky jsou posledním druhem ochranných známek a svým druhem v současnosti nejméně užívaných. Svým trojrozměrným provedením jsou zásadně omezeny v rozsahu užívání, ve změně rozměru (např. specifický tvar tablety, tvar láhve alkoholu atd.).131

Dalším využívaným kritériem pro třídění ochranných známek je zejména jejich typovost. Takhle můžeme rozdělit ochranné známky na výrobní, obchodní, zásobní a blokážní. Výrobní ochrannou známkou je ochranná známka vztahující se na výrobní závod a na zboží, které vyrábí. Je nepřenositelná a stává se trvalou hodnotou podniku. Jedná se většinou o obchodní firmu podniku či název výrobku, jehož výroba je spjata natolik s výrobcem, že není možné výrobek vyrábět jinde.132

Obchodní ochranná známka se vztahuje k obchodnímu podniku a na zboží, které prodává. „Obchodní známky jsou především používány na vnitřním trhu u obchodních domů a obchodních řetězců a specializovaných obchodních podniků nebo při vývozu velkých celků. Typickým příkladem jsou známky obchodních řetězců (KORUNA, MAKRO), kde tento řetězec nemá pražádný zájem na tom, aby byl výrobek spojován s konkrétním výrobcem. Naopak to umožňuje plynulou změnu výrobce, aniž by ji spotřebitel pocítil či si ji všimnul. Spotřebitel kupuje značkový výrobek obchodního řetězce.“133

Dalším typem je zásobní ochranná známka, která je připravena již předem pro případ rozšíření výroby o další druhy zboží. „U těchto známek jde o přípravu na rozšíření výrobkové řady, změnu třídění výrobků nebo cenové důvody.“134

Posledním typem ochranné známky je tzv. blokážní ochranná známka, u kterých byla registrace provedena proto, aby jimi nikdo jiný nemohl označit zboží. Blokážní známky jsou však ohroženy zákonnou povinností užívat ochrannou známku a proto je nutné tyto známky užívat alespoň fiktivně ve smyslu ZOZ.135 Dalším možným kritériem pro dělení ochranných známek mohou být hlediska rozsahu účinků a instituce registrace ochranné známky. Z tohoto pohledu můžeme hovořit o národní ochranné známce, mezinárodní ochranné známce a ochranné známce Společenství (k tomu viz v textu níže).

131 XXXXXXX, X., XXXX, X., XXXX, P. Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání. Praha: 2005, str. 300 132 XXXXXXX, X., XXXX, X., XXXX, P. Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání. Praha: 2005, str. 302 133 Tamtéž

134 Tamtéž

V režimu české právní úpravy pak dle ust. § 2 ZOZ požívají ochrany ochranné známky, které jsou

a) zapsány v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen "národní ochranné známky"),

b) s účinky pro Českou republiku zapsány v rejstříku vedeném Mezinárodním úřadem duševního vlastnictví na základě mezinárodní přihlášky ve smyslu Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek nebo Protokolu k této Madridské dohodě (dále jen "mezinárodní ochranné známky"),

c) zapsány v rejstříku vedeném Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (známky a vzory) podle Nařízení Rady Evropských společenství o ochranné známce Společenství (dále jen "ochranné známky Společenství"),

d) na území České republiky všeobecně známé (dále jen "všeobecně známé známky") ve smyslu článku 6bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví a článku 16 Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví.

Český ZOZ zná také označení „starší ochranná známka“. Dle ust. § 3 ZOZ se pod tímto pojmem rozumí

a) zapsaná, má-li dřívější datum podání

1. národní ochranná známka,

2. mezinárodní ochranná známka,

3. ochranná známka Společenství;

b) ochranná známka Společenství, k níž je ve smyslu čl. 34 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství uplatněn nárok na vstup do práv ze starší ochranné známky uvedené v písmenu a) bodech 1 a 2, i když se vlastník této starší známky vzdal nebo známka zanikla;

c) přihlášená ochranná známka podle písmen a) a b), pokud bude zapsána;

d) všeobecně známa známka, jejíž ochrana vznikla před datem podání přihlášky pozdější ochranné známky a k tomuto datu dosud trvá.

ZOZ dále ve svých ustanoveních (§ 4 - § 7) uvádí důvody pro odmítnutí ochrany a další omezení ochrany ochranných známek, resp. negativní vymezení označení, která se nezapíšou do rejstříku ochranných známek. Tak se do rejstříku nezapíše označení, které nemůže tvořit ochrannou známku ve smyslu ust. § 1 ZOZ. Dále nemožnost zapsání bude u označení, které nemá rozlišovací způsobilost.

Rozlišovací způsobilost ochranné známky můžeme považovat za její základní definiční znak. „Aby takové označení jako ochranná známka mělo rozlišovací způsobilost, nestačí jen, aby se odlišovalo od známých označení, ale svou formou a obsahem bylo do té míry originální, že jeho svérázné znaky mají schopnost individualizovat zboží, které jím má být označeno. Jednotlivá označení jsou vždy posuzována samostatně a objektivně z toho hlediska, zda vyhovují příslušným zákonným ustanovením.“136

V souvislosti s výše uvedeným pojednáním o rozlišovací způsobilosti ochranné známky jakožto základního definičního znaku ochranné známky si dovolím poukázat např. na možný střet ochranné známky a obchodní firmy. Obchodní firma je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku (§ 8 ObchZ). Za určitých okolností může dojít v souvislosti s rozlišovací způsobilosti ochranné známky ke střetu ochranné známky a obchodní firmy, coby institutu podléhajícího obchodnímu zákoníku. „Za stavu, kdy je ve spotřebitelské i zákaznické veřejnosti nositel obchodní firmy rozlišován v dostatečné míře od osoby vlastníka chráněného označení a rozlišení obchodní firmy od znění ochranné známky je dostačující, přičemž dlouhodobým užíváním se znění firmy vžilo natolik, že vylučuje zaměnitelnost s chráněným označením, je majitel ochranné známky povinen strpět, aby třetí osoba nadále užívala tuto svou obchodní firmu, byť obsahuje v sobě i znění ochranné známky

– za předpokladu, že toto užívání obchodní firmy se děje v souladu s obchodními zvyklostmi a dobrými mravy soutěže.“137

Obdobně Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 3 Cmo 195/2006, k otázce obchodní firmy a ochranné známky (zejména z pohledu jejich vzájemné kolize) uvedl: „Pokud žalovaný zvolenou obchodní firmou porušil právo žalobce podle § 10 odst. 1 ObchZ, pak není rozhodné, že znění jeho obchodní firmy je zčásti shodné s ochrannou známkou třetí společnosti a že má právo ochrannou známku podle licenční smlouvy užívat, neboť funkce obou průmyslových práv (obchodní firmy a ochranné známky) je zcela odlišná (a pokud jde o kolizi, pak viz např. ust. § 10 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách) a poskytnutá licence žalovanému jako již vzniklému subjektu (se zvolenou obchodní firmou) není tím právním důvodem, jenž by již takto volbou a zápisem kolidující obchodní firmy vzniklého závadného stavu odstranil jeho protiprávnost. Není také rozhodné, zda případně

136 XXXXXXX, Roman a kol. Zákon o ochranných známkách /Zákon o ochranně označení původu a zeměpisných označení/Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008, str. 68

137 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 3 Cmo 133/2001, obdobně viz také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, č. j. 9 Ca 305/2004 - 92

v jiném řízení bude třetí osoba ve sporu se žalobcem úspěšná či nikoli se žalobou na změnu obchodní firmy žalobce.“

Do rejstříku ochranných známek nelze zapsat označení, které je tvořeno výlučně označeními nebo údaji, které slouží v obchodě k určení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobků nebo poskytnutí služby nebo k označení jiných jejich vlastností. Stejně tak nelze zapsat označení, které je tvořeno výlučně označeními nebo údaji, jež se staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých obchodních zvyklostech. Výše uvedená označení (kromě označení, která nemohou tvořit ochrannou známku ve smyslu § 1 ZOZ) ale bude možné do rejstříku zapsat, pokud přihlašovatel prokáže, že takové označení získalo před zápisem ochranné známky do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům nebo službám přihlašovatele, pro které je požadován jeho zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost.138

Nezapsatelné je dále označení, které je tvořeno výlučně tvarem, který vyplývá z povahy samotného výrobku nebo který je nezbytný pro dosažení technického výsledku anebo který dává výrobku podstatnou užitnou hodnotu. Do rejstříku se dále nezapíše označení, které je v rozporu s veřejným pořádkem nebo dobrými mravy. Zde by jednalo zejména o urážlivá, neslušná či hanlivá označení.

Označení, které by mohlo klamat veřejnost, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby, se nezapíše do rejstříku, neboť „Klamavost označení je důvodem výluky ze zápisu. U pojmu klamavost lze ve známkovém právu sledovat značný vývoj. Z počátečního omezení na klamavost, týkající se zeměpisného původu zboží nebo služeb, až po klamavost označení ve vztahu k chápání významu ochranné známky a pojmu průměrného spotřebitele. V současné době lze konstatovat, že pojem klamavost je nutno chápat velice široce a vždy s ohledem na účel ochranné známky a její vliv na výběr zboží nebo služby spotřebitelem.“139

Do rejstříku nelze dále zapsat označení, přihlašované pro vína či lihoviny, které obsahuje zeměpisné označení, aniž by víno či lihovina měla takovýto zeměpisný původ.

138 Viz ust. § 5 ZOZ

139 XXXXXXX, Roman a kol. Zákon o ochranných známkách /Zákon o ochranně označení původu a zeměpisných označení/Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008, str. 72

Nezapsatelné je dále označení, které obsahuje označení požívající ochrany podle článku 6ter Pařížské úmluvy, k jehož zápisu nebyl dán souhlas příslušnými orgány. Zde se jedná např. o označení, která se užívají jako erby, vlajky nebo jiné znaky stání svrchovanosti. V návaznosti na uvedené nelze dle ZOZ zapsat do rejstříku ani označení, které obsahuje jiné znaky, emblémy a erby než uvedené v článku 6ter Pařížské úmluvy, jestliže jejich užití je předmětem zvláštního veřejného zájmu, ledaže by příslušný orgán dal souhlas k jeho zápisu.

Další skupinou nezapsatelných označení je označení, které obsahuje znak vysoké symbolické hodnoty, zejména náboženský symbol. Zapsat rovněž nelze označení, jehož užívání se příčí ustanovení jiného právního předpisu nebo je v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv. Do rejstříku se nezapíše ani označení, jestliže je zjevné, že přihláška ochranné známky nebyla podána v dobré víře. „ Institut dobré víry se uplatní při zamezení zápisu tzv. „spekulativní“ známky, kterou si její přihlašovatel dává zapsat nikoli za účelem užívání v obchodním styku, ale pouze pro dosažení zisku ze známkové transakce, popřípadě hodlá-li zneužít již získané rozlišovací způsobilosti jiné známky i pro své označení.“140

Dle ust. § 6 ZOZ se do rejstříku nezapíše označení, pokud je shodné se starší ochrannou známkou, která je přihlášena nebo zapsaná pro jiného vlastníka či přihlašovatele pro shodné výrobky či služby. Toto omezení pro zápis do rejstříku neplatí, pokud vlastník či přihlašovatel starší ochranné známky udělí písemný souhlas k zápisu pozdější ochranné známky do rejstříku.

V dalším výkladu poukážu na další skupinu případů (§ 7 ZOZ), kdy se přihlašované označení do rejstříku nezapíše, a to na základě tzv. „námitek“ podaných u Úřadu průmyslového vlastnictví. Význam námitek neboli námitkového řízení lze ukázat nejlépe na výňatku citace z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 8 Ca 58/2004, kde Městský soud uvedl: „Stěžejní myšlenkou, na které je napadené rozhodnutí odvolacího orgánu postaveno, je akcentovat nikoliv formalistický výklad ustanovení o námitkách proti zápisu přihlášených známek, ale jeho účel a smysl. Žalovaný pojal institut námitek jako institut, který má především sloužit k ochraně před poskytnutím ochrany označením, která by mohla těžit z dobré pověsti nebo rozlišovací způsobilosti již existujících a

140 XXXXXXX, Roman a kol. Zákon o ochranných známkách /Zákon o ochranně označení původu a zeměpisných označení/Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008, str. 72 - 73

na trhu etablovaných ochranných známek, která by mohla rozmělňovat jejich ochranu a poškozovat tak jejich nositele, a nikoliv jako institut, který má sloužit k přivlastnění si určitého označení pro jediný subjekt, který sám své právo odvozuje od starších práv někoho jiného a vytvořit mu tak vlastně monopolní postavení na trhu. Vdaném případě vystupuje významně do popředí především monopolizační a propagační funkce ochranných známek nesoucích označení fotbalového klubu, zatímco funkce rozlišovací ustupuje vzhledem ke komplikovanému systému jednotlivých subjektů, vykonávajících v rámci S. jednotlivé činnosti a vliv do pozadí.“

Podobně lze odkázat na rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu i ohledně vysvětlení povahy námitkového řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 1 As 8/2006, uvedl následující: „Zmíněné důvody spočívají v povaze námitkového řízení, které ve své podstatě představuje spor mezi dvěma osobami, jež jsou v postavení vzájemných odpůrců a přou se o zápis přihlašovaného označení. Osoba zúčastněná na řízení přitom po celou dobu- důvodně-bránila svá práva ke starší ochranné známce s dobrým jménem. Je-li vlastník ochranné známky nucen vynakládat čas a peníze na oprávněnou ochranu svých práv, potom je jedině spravedlivé, aby ten, kdo jeho práva ohrozil či porušil, mu také nahradil náklady, které mu v souvislosti s úspěšným bráněním práva vznikly.“

V závislosti na těchto podaných námitkách lze rozlišovat následující možné situace:

a) námitky podané vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou,

b) vlastníkem starší ochranné známky, která je shodná s přihlašovaným označením nebo mu je podobná, pokud má být takové označení zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, avšak jde o starší ochrannou známku, která má v České republice dobré jméno, a užívání přihlašovaného označení by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu,

c) vlastníkem starší všeobecně známé známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší všeobecně známou ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků

nebo služeb, na něž se přihlašované označení a všeobecně známá ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou,

d) vlastníkem starší všeobecně známé známky, která je shodná s přihlašovaným označením nebo je mu podobná, pokud má být takové označení zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší všeobecně známá známka chráněna, avšak jde o starší všeobecně známou známku, která má v České republice dobré jméno, za předpokladu, že užívání této ochranné známky ve vztahu k těmto výrobkům nebo službám by ukazovalo na vztah mezi těmito výrobky nebo službami a vlastníkem všeobecně známé ochranné známky,

e) vlastníkem starší ochranné známky Společenství, která je shodná s přihlašovaným označením nebo je mu podobná, pokud má být takové označení zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, avšak jde o starší ochrannou známku, která má na území Evropských společenství dobré jméno, a užívání přihlašovaného označení bez řádného důvodu by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky Společenství nebo jim bylo na újmu,

f) vlastníkem ochranné známky zapsané v jiné unijní zemi Pařížské úmluvy nebo ve státě, který je členem Světové obchodní organizace, pokud přihlášku podal zástupce, zprostředkovatel, obstaravatel nebo jiná osoba pověřená hájit hospodářské zájmy vlastníka ochranné známky podle článku 6septies Pařížské úmluvy ("obstaravatel") na své vlastní jméno a bez souhlasu vlastníka, ledaže by tento obstaravatel své jednání řádně odůvodnil,

g) uživatelem nezapsaného označení nebo jiného označení užívaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky,

h) fyzickou osobou, jejíž právo na jméno a na ochranu projevů osobní povahy mohou být dotčena přihlašovaným označením, popřípadě osobou oprávněnou uplatňovat tato práva na ochranu osobnosti,

i) osobou, které náležejí práva k autorskému dílu, pokud autorské dílo může být užíváním přihlašovaného označení dotčeno,

j) vlastníkem staršího práva z jiného průmyslového vlastnictví, pokud práva z průmyslového vlastnictví mohou být užíváním přihlášeného označení dotčena,

k) tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře.

Dle judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že výklad zákona o ochranných známkách je nutné vykládat konformně se směrnicí Rady 89/104/EHS ze dne 21. 12. 1988. Např. pojem pravděpodobnost záměny ve smyslu zákona o ochranných známkách a předmětné směrnice zahrnuje posouzení jak podobnosti označení, tak i jimi chráněných výrobků nebo služeb, a to jako dva neopomenutelné a vzájemně se ovlivňující faktory, což plyne i z judikatury Evropského soudního dvora.141 Ve srovnání s výše uvedeným je komunitární úprava ochranné známky Společenství podobná s vnitrostátní úpravou ZOZ. Níže však uvedu některá specifika, kde se úprava zamítnutí zápisu ochranné známky Společenství liší od vnitrostátní úpravy důvodů nezapsání ochranné známky. Nařízení Rady o ochranné známce Společenství rozlišuje ve svých článcích tzv. „absolutní důvody pro zamítnutí zápisu“ a „relativní důvody pro zamítnutí zápisu“.

Absolutní důvody pro zamítnutí zápisu uvedené v čl. 7 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství jsou prakticky podobné s důvody vnitrostátní úpravy námitek proti zápisu ochranné známky, a to konkrétně s důvody uvedenými v ust. § 4 ZOZ. Komunitární úprava však na rozdíl od vnitrostátní postrádá, resp. výslovně nezakazuje zápis označení neboli znaku vysoké symbolické hodnoty, zejména náboženského symbolu (§ 4 písm. k) ZOZ).

Mezi relativní důvody pro zamítnutí zápisu se dle čl. 8 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství řadí dva případy, kdy se na základě námitek majitele starší ochranné známky nezapíše přihlášená ochranná známka. Relativní důvody pro zamítnutí zápisů jsou tedy jakousi obdobou výše zmíněného vnitrostátního námitkového řízení. Prvním je totožnost se starší ochrannou známkou a výrobky nebo služby, pro které byla podána přihláška ochranné známky, jsou totožné s výrobky nebo službami, pro které je starší ochranná známka chráněna.

Druhým důvodem je situace, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší

141 XXXXXX, Milan. Judikatura Nejvyššího správního soudu: ochranné známky II. Soudní rozhledy. 2008, č. 11, str. 397

ochranná známka chráněna; nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. V souvislosti s těmito relativními důvody pro zamítnutí zápisu ochranné známky Společenství vymezuje pojem starší ochranné známky.

Dle čl. 8 odst. 2 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství se pod starší ochrannou známkou rozumějí:

a) ochranné známky s dřívějším datem podání přihlášky, než je datum podání přihlášky ochranné známky Společenství, s případným přihlédnutím k právu přednosti uplatněnému ve vztahu k těmto ochranným známkám, které patří do těchto kategorií:

1. ochranné známky Společenství,

2. ochranné známky zapsané v členském státě nebo v případě Belgie, Lucemburska a Nizozemska u Úřadu Beneluxu pro dušení vlastnictví,

3. ochranné známky zapsané na základě mezinárodní přihlášky s účinky pro členský stát,

4. ochranné známky zapsané na základě mezinárodní přihlášky s účinky pro Společenství;

b) přihlášky ochranných známek uvedené výše pod písm. a) s výhradou jejich zápisu;

c) ochranné známky, které jsou ke dni podání přihlášky ochranné známky Společenství nebo ke dni práva přednosti uplatněného ve vztahu k přihlášce ochranné známky Společenství „obecně známe“ v členském státě ve smyslu článku 6 bis Pařížské úmluvy.

Výše uvedené vyplývá i z obecné zvyklosti, že ochranná práva se vážou k osobě, která ochrannou známku použila v obchodním styku jako první.142 Dalším z relativních důvodů pro zamítnutí zápisu dle čl. 8 odst. 3 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství je případ, kdy na základě námitek majitele ochranné známky se ochranná známka nezapíše, pokud přihlášku podal jednatel nebo zástupce majitele ochranné známky svým vlastním jménem a bez souhlasu majitele, ledaže by tento jednatel nebo zástupce řádně odůvodnil. Dalším případem je situace předvídaná v odst. 4 čl. 8 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství, kdy na základě námitek majitele nezapsané ochranné známky nebo jiného označení užívaného v obchodním styku, jehož význam není pouze místní, se přihlášená ochranná známka

142 XXXXXXX, C., XXXXX, J. The Law of the Single European Market. Unpacking the premises. Oxford and Portland, Oregon, Hart Publishing, 2002, str. 1546

nezapíše, pokud podle právních předpisů Společenství nebo práva členského státu, které se na toto označení vztahují:

a) práva k tomuto označení vznikla přede dnem podání přihlášky ochranné známky Společenství, případně přede dnem práva přednosti, uplatněného ve vztahu k přihlášce ochranné známky Společenství;

b) toto označení poskytuje svému majiteli právo zakázat užívání pozdější ochranné známky.

Posledním „relativním“ důvodem pro zamítnutí zápisu je následující případ podle čl. 8 odst. 5 Nařízení Rady o ochranné známce společenství. Na základě námitek majitele starší ochranné známky se rovněž nezapíše ochranná známka, pokud je totožná se starší ochrannou známkou nebo je jí podobná a pokud má být zapsána pro výrobky nebo služby, které nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, pokud jde o starší ochrannou známku Společenství, která má v rámci Společenství dobré jméno v příslušném členském státě, a užíváním přihlašované ochranné známky bez řádného důvodu by neprávem těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu.

3. 2. Účinky ochranné známky

Nejdůležitějším účinkem ochranné známky je zejména výlučné právo vlastníka ochranné známky užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Své právo prokazuje vlastník zapsané ochranné známky výpisem z rejstříku, popřípadě osvědčením o zápisu. Vlastník ochranné známky je oprávněn používat spolu s ochrannou známkou značku ®.143

Na vlastníka ochranné známky, tedy osobu zapsanou v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví, zákon neklade bližší požadavky. Teoreticky tak vlastníkem ochranné známky může být i subjekt veřejného práva (stát, ministerstva, nebo územně samosprávné celky, obce), tak např. nadace, politické strany atd.144

143 Viz ust. § 8 odst. 1 ZOZ

144 XXXXXXX, X., XXXX, X., XXXX, P. Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání. Praha: 2005, str. 323

S vlastnictvím ochranné známky potom velmi úzce souvisí možnost užívat ochrannou známku třetími osobami až na zákonné výjimky pouze se souhlasem vlastníka ochranné známky. Pro posouzení zda konkrétní osoba užívá ochrannou známku se souhlasem vlastníka ochranné známky nebo bez tohoto souhlasu si dovolím poukázat na soudní praxi, dle které

„Pro posouzení otázky, zda jiná osoba užívá ochrannou známku se souhlasem či bez souhlasu jejího majitele, a tedy zda došlo či nedošlo ze strany této osoby k zásahu do práv majitele z ochranné známky styku užívat označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka (…) je skutečnost, zda a kdy došlo k zápisu smlouvy do rejstříku ochranných známek, nerozhodná, neboť účinnost souhlasu majitele ochranné známky s právem nabyvatele ji užívat zákon neváže na okamžik zápisu příslušné smlouvy do rejstříku ochranných známek.“145

V této souvislosti podle ZOZ nikdo nesmí bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat v obchodním styku označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou.

Konečně nelze bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat v obchodním styku označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu. V komunitárním právu je z hlediska práv z ochranné známky Společenství právní základ prakticky obdobný vnitrostátní úpravě.

S vlastnictvím ochranné známky však pro vlastníka vyplývají i určitá zákonná omezení. Dle ust. § 10 odst. 1 ZOZ platí, že vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku:

• jejich jméno a příjmení, obchodní firmu nebo název anebo adresu,

145 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1817/2008

• údaje týkající se druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu, doby výroby výrobku nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností,

• označení nezbytné k určení účelu výrobku nebo služby, zejména u příslušenství nebo náhradních dílů,

pokud užívání je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Vlastník ochranné známky je v obchodním styku rovněž strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky.146

Uživatel nezapsaného označení s větším než místním dosahem, k němuž mu vzniklo právo přede dnem zveřejnění ochranné známky, může podat námitky proti zápisu do rejstříku, jestliže toto označení užíval v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby a které je shodné nebo podobné tomuto zveřejněnému označení.147 V komunitární úpravě jsou omezení pro vlastníka ochranné známky opět obdobné výše uvedené vnitrostátní úpravě.

Česká právní úprava obsahuje tzv. institut vyčerpání práv z ochranné známky (exhaustions of the rights conferred by a trade mark)148. Podle ust. § 11 odst. 1 ZOZ platí, že vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat její užívání na výrobcích, které byly s touto ochrannou známkou uvedeny na trh v České republice tímto vlastníkem nebo s jeho souhlasem. Podle ust. § 11 odst. 2 ZOZ dále vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat její užívání na výrobcích, které byly s touto ochrannou známkou uvedeny na trh v členském státě Evropských společenství nebo jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor tímto vlastníkem nebo s jeho souhlasem.

Konečně ust. § 11 odst. 3 ZOZ stanoví, kdy se institut vyčerpání práv z ochranné známky neuplatní, a to tehdy, pokud vlastník ochranné známky má oprávněné důvody zakázat pozdější obchodní využití výrobků, zejména pokud se stav, popřípadě povaha výrobků po jejich uvedení na trh změnily nebo zhoršily. Komunitární úprava vyčerpání práv z ochranné

146 Viz § 10 odst. 2 ZOZ

147 XXXX, L., XXXXX, V. Úvod do systému právní ochrany průmyslového vlastnictví. 2. přepracované a

doplnění vydání, Praha: Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2010, str. 148

148 XXXXXXX, C., XXXXX, J. The Law of the Single European Market. Unpacking the premises. Oxford and Portland, Oregon, Hart Publishing, 2002, str. 365

známky Společenství ani zde obsahově nevybočuje v důvodech nad rámec obdobných

„národních“ důvodů dle ZOZ.

Dovolím si ještě poukázat na vyčerpání práv u starší ochranné známky. Vlastník starší ochranné známky nebo uživatel staršího označení není dle ust. § 12 odst. 1 ZOZ požadovat prohlášení pozdější shodné či podobné ochranné známky za neplatnou (§ 32 ZOZ), popřípadě bránit jejímu dalšímu užívání, jestliže strpěl její užívání po dobu 5 let ode dne, kdy se o tomto užívání dozvěděl, ledaže by přihláška pozdější ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Podle ust. § 12 odst. 2 ZOZ dále platí, že vlastník pozdější ochranné známky není oprávněn zakázat užívání shodné či podobné starší ochranné známky nebo navrhovat její prohlášení za neplatnou, přestože by vlastník ochranné známky již svá práva z ochranné známky nemohl uplatnit.

3. 3. Užívání ochranné známky

Je faktem, že ač pozitivní právní úprava nenutí vlastníka ochranné známky ji nepřetržitě a neustále užívat, spojuje s jejím neužíváním závažné důsledky. Někteří autoři v souvislosti s těmito důsledky poukazují na zákonnou povinnost vlastníka ochranné známky ji řádně užívat.149 Zákonné důsledky neužívání ochranné známky lze potom v jistém smyslu chápat jako sankce spočívající v případném omezení práv z ochranné známky, popř. až úplné ztráty práv z ochranné známky.150

Tyto zákonné důsledky lze v české právní úpravě vysledovat v ust. § 13 a § 14v ZOZ. Ust. § 13 odst. 1 ZO stanoví pravidlo, dle kterého pokud do 5 let od zápisu nezačal vlastník ochrannou známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, podléhá ochranná známka následkům uvedeným v ZOZ v § 14 (viz dále) a § 31 (zrušení ochranné známky Úřadem průmyslového vlastnictví), ledaže pro neužívání existují řádné důvody.

Zákon výslovně neupravuje, zda užívání známek musí být opravdové nebo zda postačí užívání fiktivní. „K udržení práv z ochranné známky postačí fiktivní užívání ochranné

149 XXXXXXX, X., XXXX, X., XXXX, P. Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání. Praha: 2005, str. 360

150 XXXXXXX, Roman a kol. Zákon o ochranných známkách /Zákon o ochranně označení původu a zeměpisných označení/Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008, str. 152

známky. K fiktivnímu užívání ochranné známky musí dojít na území státu, pro které byla ochrana poskytnuta a musí být zjevné, že právě na tomto území si chce majitel ochranu udržet, a proto zde určitým způsobem koná. Podle dosavadní praxe se za neužívání pokládá jen totální absence zájmu vlastníka ochranné známky, tj. neexistence náznaků o užití; intenzita užívání tedy není rozhodná.“151

Za řádné užívání ochranné známky ve smyslu výše uvedeného se podle ust. § 13 odst. 2 ZOZ považuje rovněž užívání ochranné známky v podobě, která se od podoby, ve které byla ochranná známka zapsána, liší prvky neměnícími její rozlišovací způsobilost. Za řádné užívání ochranné známky se považuje také umísťování ochranné známky na výrobcích nebo na jejich obalech pouze pro účely vývozu.

Dle zákonné fikce uvedené v ust. § 13 odst. 3 ZOZ platí, že užívání ochranné známky na základě licenční smlouvy a užívání kolektivní ochranné známky osobou, která má oprávnění ji užívat, se považuje za užívání vlastníkem. V návaznosti na výše uvedené dále dle ust. § 14 odst. 1 ZOZ platí, že ochranná známka nemůže být prohlášena za neplatnou z důvodu existence starší ochranné známky, pokud tato starší ochranná známka nesplňuje výše uvedené podmínky užívání. Podle § 14 odst. 2 ZOZ platí, že není-li starší ochranná známka užíván ve smyslu řádného užívání pro všechny výrobky a služby, pro které byla zapsána, může být její existence důvodem pro prohlášení pozdější ochranné známky za neplatnou jen v rozsahu výrobků a služeb, pro které je užívána.

3. 4. Ochranná známka jako předmět vlastnictví

Pro účely této práce je stěžejní, že ochranná známka je dle zákonné úpravy vnímána také jako předmět vlastnictví. Zákon o ochranných známkách předpokládá, že vlastnictví k ochranné známce může být převedeno na jiného. Pro tento případ ZOZ upravuje některé dílčí otázky tohoto převodu následujícím způsobem. Dle ust. § 15 odst. 1 ZOZ platí, že ochranná známka může být nezávisle na převodu podniku převedena, a to pro všechny výrobky a služby, pro které je zapsána, nebo jen pro některé z nich.

151 XXXXXXX, X., XXXX, X., XXXX, P. Práva k průmyslovému vlastnictví, 1. vydání. Praha: 2005, str. 361

Ochranná známka přechází na nového vlastníka též v případech stanovených např. občanským nebo obchodním zákoníkem (§ 15 odst. 2 ZOZ). Účinnost převodu ochranné známky vůči třetím osobám nastává podle ust. 15 odst. 3 ZOZ okamžikem zápisu do rejstříku vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví. Podle ust. § 17 odst. 1 ZOZ platí, že ochranná známka může být předmětem zástavního práva, předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce a může být zahrnuta do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení. I zde platí, že zástavní právo k ochranné známce vzniká zápisem do rejstříku.

Konečně může být ohledně ochranné známky poskytnuto dle ust. § 18 ZOZ právo jejího užívání na základě licenční smlouvy uzavřené dle ObchZ (§ 508 až 515 ObchZ) pro všechny výrobky nebo služby, pro které byla ochranná známka zapsána, nebo pro některé z nich. Soudní praxe dospěla k závěru, že užívání ochranné známky lze sjednat pouze licenční smlouvou mající vždy úplatný charakter a obligatorně písemnou formu. V opačném případě se jedná o neoprávněné užívání ochranné známky porušující povinnosti uživatele k právům vlastníka ochranné známky.152 Licence může být ve smyslu ust. § 18 odst. 1 ZOZ poskytnuta jako výlučná nebo nevýlučná. Poskytnutím licence k ochranné známky umožnuje vlastník ochranné známky nabyvateli licence k ochranné známce nejenom ochrannou známku užívat, ale zároveň ho zavazuje k ochraně pověsti a dobrého jména této ochranné známky po celou dobu poskytnuté licence.153

Vlastník ochranné známky se může dovolávat svých práv z ochranné známky vůči nabyvateli licence, který porušil ustanovení licenční smlouvy, pokud jde o dobu trvání licence, podobu, ve které může být ochranná známka užívána, rozsah výrobků nebo služeb, pro které byla licence poskytnuta, území, na kterém může být ochranná známka užívána, nebo jakost výrobku nebo služeb vyráběných či poskytovaných nabyvatelem licence (§ 18 odst. 2 ZOZ). Licenční smlouva je účinná vůči třetím osobám zápisem do rejstříku. Pro úpravu vnitrostátní kolektivní ochranné známky se použije shora uvedená úprava obdobně s tím rozdílem, že podle ust. § 39 ZOZ kolektivní ochranná známka nemůže být předmětem licence, nemůže být poskytnuta jako zástava a nemůže být převedena na jinou osobu.

152 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3996/2010

153 XXXXXXX, C., XXXXX, J. The Law of the Single European Market. Unpacking the premises. Oxford and Portland, Oregon, Hart Publishing, 2002, str. 1544

Pro ochrannou známku Společenství platí rovněž pravidlo, že pokud do pěti let od zápisu nezačal majitel ochrannou známku Společenství řádně ve Společenství užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo na nepřetržitou dobu pěti let přerušeno, podléhá ochranná známka Společenství sankcím podle tohoto nařízení, ledaže pro neužívání existují řádné důvody. Nařízení Rady o ochranné známce Společenství také stanovuje, co se rozumí pod řádným užíváním a v podstatě jde o shodné případy, jako jsou uvedené v § 13 ZOZ, samozřejmě s tím rozdílem, že se jedná o ochrannou známku Společenství.

I u ochranné známky Společenství může dojít ke změně vlastníka a samotné postoupení ochranné známky Společenství musí být učiněno v písemné formě. Nařízení Rady o ochranné známce Společenství nad rámec vnitrostátní úpravy převodu ochranné známky upravuje převod ochranné známky zapsané na jméno jednatele.

Podle čl. 18 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství platí, že byla-li ochranná známka Společenství zapsána na jméno jednatele nebo zástupce toho, kdo je majitelem této ochranné známky, bez jeho souhlasu, má majitel právo domáhat se převodu tohoto zápisu ve svůj prospěch, pokud by tento jednatel nebo zástupce své jednání řádně neodůvodnil. Nařízení Rady o ochranné známce Společenství dále výslovné ve svém čl. 19 stanoví, že ochranná známka Společenství může být kromě zástavy předmětem věcného práva. V dalším pak komunitární úprava dovoluje, aby ochranná známka Společenství byla předmětem výkonu rozhodnutí nebo byla zahrnuta do úpadkového řízení.

Relevantní úpravu pro účely této práce však obsahuje zejména čl. 22 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství. Podle tohoto článku může být ochranná známka Společenství předmětem licence pro všechny výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, nebo pro některé z nich a pro celé Společenství nebo jeho část. Licence může být výlučná nebo nevýlučná.

Majitel ochranné známky Společenství se může dovolávat svých práv z ochranné známky vůči nabyvateli licence, který porušil některá ustanovení licenční smlouvy týkající se

i) trvání licence,

ii) podoby, v jaké může být ochranná známka užívána,

iii) povahu výrobků nebo služeb, pro které byla licence poskytnuta,

iv) území, na kterém může být ochranná známka užívána, nebo

v) jakosti výrobků nebo služeb vyráběných či poskytovaných nabyvatelem licence.

Podle čl. 22 odst. 3 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství dále platí, že aniž jsou dotčena ujednání licenční smlouvy, může nabyvatel licence zahájit řízení ve věci porušení ochranné známky Společenství pouze se souhlasem jejího majitele. Majitel výlučné licence však může zahájit toto řízení, pokud majitel ochranné známky v přiměřené lhůtě po výzvě sám řízení ve věci porušení nezahájí. Nabyvatel licence je oprávněn ve smyslu čl. 22 odst. 4 Nařízení Rady o ochranné známce Společenství vstoupit do řízení ve věci porušení zahájeného majitelem ochranné známky Společenství, aby získal náhradu škody, která mu náleží. Poskytnutí nebo převod licence k ochranné známce Společenství se na žádost jedné ze stran zapíše do rejstříku a zveřejní (čl. 22 odst. 5).

3. 5. Trestněprávní aspekty ochranné známky

V souvislosti s ochrannou známkou a také i v návaznosti na níže uvedený výklad o licenčních smlouvách ve vztahu k ochranným známkám nelze opomenout ani otázku trestněprávních aspektů spojených s užitím ochranné známky. S tím se v TrZ váže skutková podstata trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením. Ust. § 268 odst. 1 stanoví, že kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Právní doktrína považuje za uvedení do oběhu nejen prodej konečnému spotřebiteli, ale i převod takového zboží od výrobce na velkoobchodníka, neboť již tím výrobek obíhá na trhu, kterým se míní nejen trh maloobchodní, ale i velkoobchodní, přičemž výrobky nebo služby takt označené mohou být uváděny do oběhu jakýmkoli způsobem, např. i jako prémie při zakoupení většího množství zboží jiného druhu.154

154 XXXXX, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2010, str. 2474