ÚVODNÍK

ÚVODNÍK

Xxxxxx Xxxxx: PRÁVO NA SMRT 5

AKTUÁLNÍ TÉMA

Xxxxxxxx Xxxxxxxx: CELOŽIVOTNÍ (POVINNÉ ) VZDĚLÁVÁNÍ – ANO ČI NE? 7

ČLÁNKY

Xxxxx Xxxxx: XXXXXXX PROJEVU A POVINNOSTI ADVOKÁTA (k diskusi) 10

Xxxxxx Xxxxxxxxx: K OTÁZCE PROMLČENÍ NÁROKU NA ODMĚNU ADVOKÁTA

ZA POSKYTNUTÉ PRÁVNÍ SLUŽBY (k diskusi) 23

Xxxxxxx Xxx: OCHRANNÁ ZNÁMKA „ADVOKÁT“ 24

Xxxxxx Xxxxxxxxx: PLNÁ MOC UDĚLENÁ VÍCE ZMOCNĚNCŮM 26

Xxxxx Xxxxx: ROZSUDEK NA ZÁKLADĚ FIKCE UZNÁNÍ NÁROKU PODLE

USTANOVENÍ § 114b o. s. ĭ. 28

Xxxxxxx Xxxx: NAD ZDAŇOVÁNÍM ZISKU PLYNOUCÍHO ZE ZPENĚŽENÍ

KONKURZNÍ PODSTATY U ÚPADCE – PRÁVNICKÉ OSOBY 36

Pipek Jiŭí: K OPRÁVNĚNÍ SVĚDKA ODEPŘÍT VÝPOVĚĎ PODLE § 100 odstavec 2

TRESTNÍHO ŘÁDU (diskuse) 40

Petŭíček Xxxxx: K NOVÉ POVINNOSTI OBHÁJCE PO NOVELE TR. Ř.

(k diskusi) 45

Dvoŭák Xxxxx: K NĚKTERÝM OTÁZKÁM PRÁVNÍ ÚPRAVY BYTOVÝCH DRUŽSTEV

(dokončení) 47

Z JUDIKATURY

K OTÁZCE SNÍŽENÍ ODMĚNY ADVOKÁTA, KTERÝ BYL SOUDEM USTANOVEN ÚČASTNÍKU ŘÍZENÍ ZÁSTUPCEM (§ 30 odst. 1 o. s. ĭ.) 59

POVINNOST ÚČASTNÍKA OBČANSKOPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ PŘEDAT ZNALCI PODKLADY – POŘÁDKOVÁ POKUTA – PRÁVO ÚČASTNÍKA ODMÍTNOUT

SDĚLIT ZNALCI URČITÉ SKUTEČNOSTI 60

K TRESTNÉMU ČINU ZVÝHODŇOVÁNÍ VĚŘITELE PODLE § 256a odst. 1, 2 TREST. ZÁK.; VZTAH TOHOTO TRESTNÉHO ČINU K TRESTNÉMU ČINU (FAKTURAČNÍHO) PODVODU DLE § 250 TR. ZÁK.; K OTÁZCE NÁLEŽITÉHO

OBJASNĚNÍ TRESTNÉ ČINNOSTI TOHOTO DRUHU 61

XXXXXXXXXXX SPOLUVLASTNÍKU VĚCI MUSÍ BÝT DÁNA PŘÍLEŽITOST

VYJÁDŘIT SE K INVESTICI ZAMÝŠLENÉ VĚTŠINOVÝMI SPOLUVLASTNÍKY. 64

K OTÁZCE ZMĚNY POMĚRŮ VE SMYSLU § 80 písm. c) o. s. ĭ. JAKO

ZÁNIKU VÁZANOSTI VYKLIZENÍ BYTU NA PŘIDĚLENÍ BYTU NÁHRADNÍHO; K PODMÍNKÁM PŘÍPUSTNOSTI DOVOLÁNÍ DLE § 239 odst. 2 o. s. ĭ. 68

Z ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMORY

JUDr. PhDr. XXXXXXXXX XXXXX – NOVÝ PŘEDSEDA ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMORY 75

INFORMACE O SCHŮZI PŘEDSTAVENSTVA ČAK KONANÉ DNE 7. 12. 2001 76

SPOLUPRÁCE S ASPI 76

XXX.XXX.XX 78

OSOBNOSTI

Xxxxx Xxxxxxxxx: XXXXX XXXXXXX (1868–1944) 79

Z KÁRNÉ PRAXE

JDE O ZÁVAŽNÁ PORUŠENÍ POVINNOSTÍ ADVOKÁTA, JESTLIŽE KLIENTOVI PŘEDSTÍRÁ SLÍBENÉ PODÁNÍ ŽALOBY, A POTÉ, KDYŽ KLIENT ZJISTÍ SKUTEČNÝ STAV, NEVRÁTÍ MU DOKLADY A SLOŽENOU ZÁLOHU, JESTLIŽE SE JAKO OBHÁJCE DOSTAVÍ DO JEDNACÍ SÍNĚ SOUDU V TAK PODNAPILÉM STAVU, ŽE NENÍ SCHOPEN KOMUNIKOVAT A PŘI VYVEDENÍ PŘÍSLUŠNÍKEM JUSTIČNÍ STRÁŽE VYVOLÁ KONFLIKT, JESTLIŽE POZDNÍ INFORMACÍ

O DORUČENÍ SPRÁVNÍHO ROZHODNUTÍ ZBAVÍ KLIENTA MOŽNOSTI

PODAT ŽALOBU NA PŘEZKOUMÁNÍ SPRÁVNÍHO ROZHODNUTÍ. 86

Z MINULOSTI

ADVOKÁTI VE SVĚTLE ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU (PŘIPOMENUTÍ ROZHODOVACÍ PRAXE NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU

ČESKÉ REPUBLIKY V LETECH 1918 –1952) – Xxxxx Xxxxxx 88

NÁZOR

Pejšek Vít: NAD OTÁZKOU PROTOKOLACE VÝPOVĚDÍ ÚČASTNÍKŮ, SVĚDKŮ

NEBO ZNALCŮ PŘI SOUDNÍCH JEDNÁNÍCH 95

RECENZE, ANOTACE

Novotnj Oto, Xxxxxxxx Xxxxx a kol.: KRIMINOLOGIE. (recenze Xxxxxx Xxxxxx) 98

Xxxxxx Xxxxx: MEZINÁRODNÍ DOHODY O OCHRANĚ INVESTIC

A ŘEŠENÍ SPORŮ (L/red) 98

Z ODBORNÉHO TISKU (Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx) 99

RŮZNÉ

OZNÁMENÍ O PŘEDNÁŠKÁCH ASSOCIATION XXXXXXX A ČESKÉ ADVOKÁTNÍ

KOMORY V KALENDÁŘNÍM ROCE 2002 102

POSTGRADUÁLNÍ PROGRAM UNIVERSITY OF SAN FRANCISCO SCHOOL

OF LAW – NABÍDKA STUDIA A STIPENDIA NA ŠKOLNÍ ROK 2002–2003 103

NAKONEC

KRESBA (Xxxxxxx Xxxxx) 104

INZERCE 105

OBSAH ROČNÍKU 2001 BULLETINU ADVOKACIE 111

• • •

V tomto čísle otištěné reprodukce Xxxxxx Xxxxxxxx lze objednat v libovolném formátu v na- kladatelství Xxxxx Xxxxx – REGO, P. O. BOX 60, 161 00 Praha 6, telefon 02/0000 0000.

Bulletin advokacie jako jediný odborný časopis přináší pravidelně informace o obsahu pe- riodik zoblasti práva a hlavních souvisejících oborů.

Dnes na stranách 99–102.

I N Z E R C E

Ú V O D N Í K

PRÁVO NA SMRT

XXXXX XXXXXX

Jakýsi Francouz – asi jste si toho v novinách také všimli – vyhrál v dospělém věku svůj soudní spor o právo na neexistenci. Cosi selhalo při jeho prenatálním vyšetření a on se tak omy- lem narodil s těžkým zdravotním postižením, dožil se způsobilosti k právním úkonům a učinil je. A měl úspěch. Xxxxxxx, to je síla! Xxxxx, patrně neschopní nebo nedbalí nebo dokonce per- fidně ideologicky a mravně úchylní lékaři, či snad dokonce vlastní rodiče, mu odepřeli jeho lid- ské právo na smrt ještě v embryonálním stadiu. Hanba jim! Taky že budou pěkně cvakat. Cva- kat za to, že žiji, že žiji s nerovnou příležitostí ke štěstí. Ale co je štěstí? Diskotéka? Tenis? Mallorca? Děti? Hrát Appassionatu? Nechtějte, abych to řekl: štěstí, to je muška jenom zlatá. Štěstí není ta nebo ona činnost těla, štěstí je zkrátka stav ducha, který lze navodit i jinak, než tělesnou činností.

Řeknu vám, nechtěl bych být lékařem a nést odpovědnost za budoucí štěstí svých pacientů, byť to byla snad pouhá (?) embrya. Nechtěl bych být rodičem a nést odpovědnost za budoucí štěstí svých dětí. Ksakru, právní odpovědnost, a ne výčitky svědomí, jež jsou sankcí odpověd- nosti mravní. Jak bych se mohl rozhodnout pro amputaci nohy a popřít tak právo svého pacienta na smrt vykrvácením? Jak bych se mohl rozhodnout dát holku učit na prodavačku, když chce být, chuděra, mermomocí pop-zpěvačkou, což v mých a matčiných genech prostě nebylo? Ne- měla chudák holka za těchto okolností taky právo na neexistenci? Neměla právo narodit se z baňky nebo být naklonována z Xxxxx Xxxx nebo Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx?

A až pak s nabytím právní způsobilosti řekne „fuj, kdo to ze mne udělal tuhle zombii“, tak co? Inu, advokáti podají žalobu na nějakého toho baňkaře nebo klonaře a ten si to pěkně odnese, že do holky jako do embryonálního klona správně neviděl a že ji z baňky včas nevylil do výlevky, čímž jí odepřel její základní lidské právo na smrt.

Neméně zajímavé situace jistě vzniknou i poté, co někdo někomu povolí nebo zamítne euta- názii a on nezemře nebo zemře. Zkuste to prokombinovat. Zkuste teď doplnit Listinu o právo na smrt. Xxxxxx s kosou neříká nic a myslí si své.

Řeknu vám, já už snad nechci být ani tím právníkem, či dokonce advokátem, a plést se za po- moci nezávislých soudů do toho, co je lidské a co je nelidské. Život, smrt, svoboda, štěstí, to vše je úděl člověka a jeho vlastní obtížná odpovědnost a nikoliv jeho právo nebo nárok, který lze vy- nutit tak, jako vlastnictví, nějakou reivindikací nebo snad náhradním plněním v penězích proti ně- komu třetímu. Ba ano, oprávněným i povinným z těchto „práv“ a také jejich nejvyšším soudcem je každý z nás sám.

Ale chápu, že vám chybí vzor podání. Ten zní takto:

Nejvyššímu soudci A. B. Zde.

Žalobce: A. B., zde Zastoupený: svým svědomím, zde

Žalovaný: A. B., zde Zastoupený: svým svědomím, zde

I. Xxxxxxx se narodil a žije.

Důkaz: rodný list

notářský zápis o existenci

Jednou

Osvobozeno od soudního poplatku

XX. Xxxxxxx je (není šťasten) svoboden ve svém životě, neboť...

Důkaz: výslech žalobce jiné důkazy

III. Žalobce za okolností uvedených shora hodlá/nehodlá ve svém životě pokračovat. Důkaz: výslech žalobce

IV. Žalovaný bezdůvodně popírá veškerá tvrzení žalobce a brání mu uskutečnit jeho svo- bodné rozhodnutí/váže je na nepřípustné odkládací i rozvazovací podmínky, a to...

Důkaz: výslech žalovaného jiné důkazy

Navrhuje se vydání tohoto

rozsudk u:

Žalovaný je povinen strpět život/smrt žalobce (pod podmínkou, že...) a zaplatit mu náklady to- hoto řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku pod následky výkonu rozhodnutí.

Repliky a dupliky si už do vzorů dopište sami a hlavně upozorněte své klienty, že soudce A. B. je mimořádně zdlouhavý, kašle na vymahatelnost práva, nerespektuje žádnou koncentraci řízení a jeho res není za života nikdy judicata. Komise pro tarif poradí, jak účtovat.

Přeji vám, aby vám tato zajímavá kauza ve zdraví hodně dlouho vydržela a taky aby vám vy- nesla, a to podle známého hesla italských kolegů, causa che pende e causa che rende.

Silvestr 2001

CELOŽIVOTNÍ (POVINNÉ) VZDĚLÁVÁNÍ – ANO ČI NE?

XXXX. XXXXXXXX XXXXXXXX

Motto:

„… academia bude korunovati ty, kteří nad jiné byvše pilnější, vrchu umění dosáhli… jednoho za druhým bera, každému na čelo titul: Toto jest svobodných umění mistr; toto medicíny doktor; toto obojích práv licenciát etc. přilepil a pečetí přitvrdil… Nicméně já, chtěje vždy, copak dále z nich bude, viděti, hledím po jednom tom umění mistru, anť mu teď počítati cos poroučejí, on neuměl; poroučejí měřiti, neuměl; … poroučejí syllogismy dělati, neuměl; poroučejí cizími jazyky mluviti, neuměl; poroučejí svým jazykem rečňovati, neuměl…“

J. A. Komenský (Labyrint světa, kritika Poutníka)

Advokát je samozřejmě osobou, která povět- šinou velmi poctivě a s nemalým úsilím postupně splnila veškeré kvalifikační předpoklady stano- vené v ust. § 5 zákona o advokacii. Vysokoškol- ské vzdělání, tříletá koncipientská praxe, advo- kátní zkouška. Ano, to je cca 8 let perné práce provázené často výraznou nervozitou a nejistými perspektivami. Je to určitě dobrá kvalifikace! Jde však o kvalifikaci na celý „advokátní život“, na dalších např. 40 – 45 let od roku nula advokátní praxe? Nebo jde „toliko“ o dobrý kvalifikační zá- klad, na kterém je advokát povinen budovat svůj odborný růst, své znalosti a svou orientaci ve stá- vajícím legislativním pralese bičovaném zejména nyní (a pro příště jinak nebude) „monzunovou smrští novelizací“. A právě proto a právě nyní je třeba si připomenout tu tisíckrát zjištěnou sku- tečnost, že pracovní nástroj advokáta – zákon, je nástrojem živým, věčně měnícím své podoby, který díky své rtuťovitosti chystá svým dělníkům stálé nástrahy. Jak se jim vyhnout? Jak se s nimi vypořádat? Jak skutečně čestně a svědomitě vykonávat advokacii při současném plnění zá- kladních povinností: důsledného využívání všech stávajících zákonných prostředků (ust. § 16 odst. 2 zákona o advokacii). Odpověď je rela- tivně jednoduchá: sledovat a studovat. Takto jed- noduchá odpověď však nepodmiňuje stejnou jednoduchost v praxi. Jsme totiž zavaleni prací. Momentální causa a řešení konkrétního úkolu ve

vymezeném časovém limitu má samozřejmě přednost. Na odpočinek příliš času nezbývá a vůbec neodpočívat je nesmysl. A ruku na srd- ce! Studium, samovzdělávání, byť jen nutně ori- entační, je tím prvním balíčkem problémů, který odložíme na zítra, na víkend, na někdy, na ni- kdy…

Asi se nenajde jediný rozumný advokát, který by povinnost dalšího vzdělávání advokátů v obec- né rovině neuznával. Jakou podobu má však fak- tické plnění této povinnosti mít? Xxxxx formu a ja- kou náplň? Jak dalece jde o výhradně osobní problém advokáta či o problém primárně stavov- ský při oprávněné zainteresovanosti orgánů sta- vu?

Usnesení ČAK č. 1/1998 o výchově zavedlo relativně kompaktní systém povinného vzdělávání koncipientů. I když určitě má řadu slabin a je ho třeba vnímat jako mezistupeň na věčné cestě

„k ideálu“, je v zemích EU respektován jako systém plně vyhovující požadavkům kladeným na výchovu mladých advokátů. Tento předpis v čás- ti III, čl. 16 upravuje též problematiku související či navazující, a to „Další vzdělávání advokátů“. Úprava pohříchu sestává pouze z vymezení po- vinností Komoře: vydávat Bulletin a pořádat fa- kultativní vzdělávací akce, což dle finančních a organizačních možností činí. Advokát podle své úvahy rozhodne, zda se akce zúčastní či ni- koliv (zpraxe lze konstatovat, že skutečně plošný

dopad měly pouze školicí přednášky o tzv. vel- kých a novelách – o. s. ř. a trestní řád).

Nechci ani náznakem formulovat podezření či přímo výtku, že by ten který advokát otázku stá- lého vzdělávání podceňoval. V tomto směru (a při očekávání řady nesouhlasných názorů) se jistě všichni shodneme, že to by byl první předpoklad hnát výsostný advokátní stav do pekel „packalství a nedůstojnosti“. Z vlastní zkušenosti však vím, jak daleko bývá od předsevzetí k jeho naplnění. Navíc jak těžké je bez vnějších impulsů dosáh- nout alespoň relativního vnitřního klidu založe- ného na přesvědčení, že „jsem v zásadě oriento- ván o momentálně daném stavu věcí“. Jde o to, zda nenazrál čas pokročit dál, tj. nad rámec sou- časné úpravy usnesení o výchově. Zda se totiž další vzdělávání advokátů nemá odvíjet od obou- stranně závazného vztahu mezi Xxxxxxx a advo- kátem (v základní rovině). A v tomto směru je bez dalšího třeba vyjít z té filozofie, že pokud je Ko- mora prostřednictvím svých orgánů samo- zřejmě povinna plnit povinnosti uložené záko- nem pro samosprávnou stavovskou organizaci, je advokát jakožto člen stavu a jeho reprezentant samozřejmě povinen být nositelem předmětné odbornosti na společensky požadované úrovni, a to stále, vždy a nepřetržitě.

Již delší dobu, intenzivně však od roku 1999, probíhá na půdě nejvýznamnější evropské orga- nizace advokátních komor CCBE diskuse o nále- žitostech harmonizace kvality vzdělávání advo- kátů v zemích EU. Mezi naléhavé krátkodobé priority byl právě v roce 1999 zařazen také po- žadavek povinného kontinuálního vzdělávání ad- vokátů ve všech zemích EU v rozsahu cca do 20 hodin ročně. Je jasné, že tento tlak již pod- mínil v řadě zemí zcela konkrétní reakce, resp. nastartoval proces, jehož jediným možným vyús- těním bude zákonná a následně stavovská úpra- va povinného vzdělávání advokátů. V Anglii a Wa- lesu, stejně jako např. v Holandsku, již systémy kontrolovaného povinného vzdělávání úspěšně fungují. Průkaz (např. prostřednictvím certifikátu) absolvování alespoň 16 hodin komorou autorizo- vaného školení ročně je v těchto zemích pod-

mínkou oprávněného výkonu advokacie. V Ně- mecku jsou povinná školení (10 hodin ročně) předepsána zatím jen tzv. odborným advokátům, avšak právě ve směru plošného dopadu této po- vinnosti je t. č. připravována příslušná změna předpisů. Ve Francii bude systém povinného vzdělávání zaveden s účinností od 1. 1. 2003. Při návštěvě Rakouska se mi dostalo této odpo- vědi: „Jde o otázku dne č. 1; advokáti – mediáto- ři již mají zákonem uložených 20 hodin ročně…“. Trend je jasný. A domnívat se, že se nás ne- týká, resp. že nás mine, by jistě bylo bláhové. Kromě toho však předpokládám, že prosté za- myšlení odborně i mravně vyspělého advokáta, který si je na jedné straně vědom své odpověd- nosti vůči klientovi a stavu, na druhé pak nutných předpokladů pro svou schopnost konkurence (novela zákona o advokacii o usazování cizích advokátů je jakožto jeden z implementačních předpisů již v parlamentě), povede k jedinému možnému závěru: čím dřív se danému trendu při- způsobíme, čím dřív se sami ujmeme předpi-

sové úpravy této problematiky, tím lépe.

Jsem přesvědčen, že Xxxxxx je povinna vytvo- řit pro celoživotní vzdělávání advokátů rámcový zá- klad, advokát, že je povinen jej respektovat a v dal- ším vzdělávání z něj vycházet. Jsem zastáncem

„anglo-holandského“ modelu, tj. aby onen základ byl dán 16 hodinami povinného školení ročně, a to pokud možno prostřednictvím dvoudenní akce (při

„oprášení“ tradice pravidelných a prospěšných stavovsko-společenských kontaktů). Povinná ško- lení by přitom nesměla být vázána na jakýkoliv způ- sob přezkušování znalostí advokáta.

Umím si představit, že mnozí mávnou rukou s poznámkou, že 16 hodin ročně stejně nic ne- řeší. Nesouhlasím! Ať již např. dva osmihodinové semináře či čtyři celky po čtyřech hodinách ne- pochybně (a každoročně!) umožní orientaci v roz- sahu 2 – 4 aktuálních témat. A to není málo. Kromě toho si lze představit třídění školicích celků v obecné a současně přísně specializované rovině apod. To však již je diskuse na jiné téma.

Každý advokát už z titulu nutné obecné infor- movanosti jistě zaregistroval společenský pohyb

v otázce celoživotního vzdělávání, ať již u odbor- ností příbuzných či jiných (soudci, zubaři apod.). Jde o jasný signál, že společnost bude postupně u všech specifických odborností a služeb zvyšo- vat své nároky ohledně způsobilosti odpověd- ných subjektů. Tím spíš, že mnohdy půjde prak- ticky o diktát podmíněný stavem evropské legislativy. A já se ptám: když ne my a dnes, tak kdo, kdy a v jakém rozsahu? Vstřícnost v otázce vymezené v nadpisu této úvahy považuji jednak za velmi moudrou ve vztahu k povyšování kvality

stavu, jednak za velmi taktickou z pohledu po- stavení a vnímání advokacie ve společnosti. Vel- mi nerad bych se dočkal jediného možného výsledku odmítavé a v podstatě hloupé pasi- vity: že se totiž advokacie stane předmětem kritiky nějakého Xxxxxxxx, který tentokrát ne- vzejde z Labyrintu světa, ale z nějakého vr- cholného orgánu státní správy.

Autor, advokát v Ostravě, je místopředsedou

ČAK odpovědným za výchovu.

SVOBODA PROJEVU A POVINNOSTI ADVOKÁTA*)

(k diskusi)

XXXx. XXXXX XXXXX

Jsem si skoro jist, že některé z mých kolegů následující řádky nepotěší a dost možná, že ně- kdo bude i rozzloben. Pokud mu to může být útě- chou, ani já jsem ze závěrů, k nimž jsem došel, radost neměl. Původně jsem se chtěl zabývat problematikou publicistické činnosti advokátů z poněkud jiného úhlu, ale při podrobnějším za- myšlení jsem dospěl k závěrům, které sice mno- hým nebudou příjemné, ale nehovořit o nich by bylo ještě horší. Ostatně pokud mám pravdu, je jen otázkou času, kdy se ke stejným závěrům do- berou jiní a možná za mnohem dramatičtějších okolností. Jak se níže zmíním, v jednom případě se to už ostatně stalo.

V pojednání „Poskytování právních služeb ad- vokátem a meze publicity“ (BA 6–7/2001) se ko- legyně Xxxx Xxxxxxx zabývá možnostmi advo- káta upozorňovat na svou vlastní činnost, tj. možnostmi reklamy právních služeb. BA 8/2001 přináší stať Xxxxxxx Xxxxxxxxx „Advokát a novi- nář – nepřátelé či spolupracovníci?“, v němž se autorka věnuje možnostem advokáta komunikovat se sdělovacími prostředky a poskytovat jim infor- mace o jednotlivých případech, v nichž se advo- kát angažuje. Oba články jsou první reflexí cel- kem nesporného faktu působení advokáta v tržním prostředí a také toho, že čas od času může být advokát díky své kauze, případně i z ji- ných důvodů, osobou veřejného zájmu. Když po- minu problematiku ryze komerční činnosti advo- káta, např. tedy mezí dovolené reklamy, zůstává velmi zajímavý problém míry a způsobu jeho ve- řejných aktivit. Již zpovahy činnosti advokáta totiž může vyplynout nutnost vystoupit veřejně a odpo-

vědět např. sdělovacím prostředkům na dotazy tý- kající se jeho kauzy. I bez této souvislosti jsou někteří advokáti čas od času dotazováni novináři na jejich názor, případně se účastní různých be- sed, veřejných diskusí apod. Krom toho existují i jiné formy veřejné angažovanosti advokátů, pub- licistické, literární, divadelní, politické a zřejmě i mnohé další. Přitom je snad dostatečně známo, že předpisy upravující výkon advokacie kladou ad- vokátům jistá omezení, která zasahují či mini- málně zasahovat mohou i do této oblasti působení advokáta. Jaká omezení to jsou a jaký je nebo by měl být jejich dopad na tuto činnost advokáta, se pokusím analyzovat v tomto článku.

Právo veřejně se vyjadřovat odvozuje advokát jako kdokoliv jiný v tomto státě především z Ústavy, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., ve znění pozděj- ších změn (dále „Úmluva“). Podle čl. 17 odst. 2 Listiny má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijí- mat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Toto právo má jisté limity, které bych s ohledem na téma článku rozdělil na obec- né a speciální. Kritériem dělby zde je, zda ome- zení postihuje všechny stejně, anebo se dotýká pouze určitých skupin obyvatel.

Možnost redukce svobody projevu připouští v obecné rovině odst. 4 článku 17 Listiny, který ale stanoví dvě základní podmínky, jež musí být vždy splněny. K omezení může dojít

*) Otiskujeme toto pojednání, poprvé v širokém záběru věnované významné stavovské problematice, v naději, že vyvolá diskusní, příp. i polemickou odezvu. Redakce se těší na Vaše příspěvky třeba i jen k dílčím otázkám, ji- miž se autor zabývá.

1) zákonem,

2) jen,… jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svo- bod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bez- pečnost, ochranu veřejného zdraví a mrav- nosti.

Další obecná omezení plynou buď přímo z Lis- tiny, např. zčlánku 10 chránícího právo na zacho- vání lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména a právo na ochranu před neoprávněným za- sahováním do soukromého a rodinného života, anebo zdalších právních předpisů. Na článek 10 Listiny tak navazuje ustanovení § 11 a násl. ob- čanského zákoníku, upravující podrobněji ochra- nu osobnosti nebo ustanovení trestního zákona, postihující verbální delikt, jakým je pomluva (§ 206 tr. zák.) a může být výtržnictví (§ 202 tr. zák.), ohro- žování mravnosti (§ 205) anebo propagace hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod občanů (§ 260 tr. zák.).

Kromě těchto obecných omezení existují ome- zení postihující pouze skupiny obyvatel, obvykle z profesních důvodů. Příkladem profesního ome- zení je ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zák. č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy úprava, která ukládá zdravotnickému pracov- níku zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými. Obdobnou povinnou mlčenlivost pak ukládá řada jiných profesních norem a také usta- novení § 21 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZA“).

Advokáta se však dotýkají ještě další, speci- ální omezení, která nejsou obvyklá ani v záko- nech upravujících podmínky výkonu některých ji- ných povolání. Jde o povinnost chovat se při výkonu advokacie tak, aby nebyla snižována dů- stojnost advokátního stavu, dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže (§ 17 ZA). Na toto ustanovení navazují Pravidla profesio- nální etiky a pravidla soutěže advokátů, přijatá usnesením představenstva České advokátní ko- mory č. 1/1997 Věstníku ve znění usnesení Sně- mu č. 3/1999 Věstníku ze dne 8. 11. 1999 (dále

též „Profesní pravidla“). Důstojnosti a vážnosti stavu je věnován čl. 4 tohoto stavovského před- pisu, podle něhož je, mimo jiné, advokát... vše- obecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti ad- vokátního stavu (odst. 1). Jeho projevy v souvis- losti s výkonem advokacie musí být věcné, stříz- livé a nikoliv vědomě nepravdivé (odst. 3). Podle čl. 11 Profesních pravidel nesmí advokát osočit jiného advokáta a dokonce proti němu bez závažného důvodu nesmí zahájit právní spor. Pozornost je třeba věnovat s tématem zdánlivě nesouvisejícímu ustanovení odst. 2, které ukládá advokátovi plnit převzaté závazky, resp. ručení a závazky přebírat jen je-li si jist jejich splněním. Z úvodu je zřejmé, že při posuzování míry svo-

body projevu advokáta je nutno se zabývat

1) vztahem ZA a Profesních předpisů k Ústavě a dalším obdobným předpisům,

2) rozsahem odpovědnosti advokáta dle ZA a Profesních pravidel,

3) pojmem „nedůstojné jednání advokáta“ a jeho posuzováním.

VZTAH ZÁKONA O ADVOKACII A PROFESNÍCH PŘEDPISŮ

K ÚSTAVĚ A DALŠÍM OBDOBNÝM PŘEDPISŮM

Již všeobecnou zákonnou povinností nesnižo- vat důstojnost advokátního stavu při výkonu ad- vokacie se advokát zřetelně dostává do zcela ji- ného postavení než jiné profesní skupiny, které si svých ústavou zaručených práv v rámci výše ci- tovaných obecných bariér mohou užívat bez ohledu na to, zda tak činí na úkor své důstojnosti nebo důstojnosti svého stavu. Dlužno říci, že někteří spoluobčané si tuto svobodu totálně se zesměšnit užívají až na samu krajní mez.

Předpokládám, že samotný imperativ obsa- žený v uvedených ustanoveních nikomu zásadně vadit nebude. Spor však může vzniknout při jeho výkladu, zejména pokud jde o posouzení toho, co už je v případě veřejných projevů advokáta snížením důstojnosti stavu, resp. jednáním, které

k důstojnosti stavu nepřispívá. Není to problém jediný, ale o tom až níže.

Nejde však jen o možný střet představ o sluš- ném či důstojném chování. Jak bylo výše uvede- no, svobodu projevu lze omezit pouze zákonem, což je podmínka, kterou by ZA nepochybně splňoval. Problém je v druhé podmínce. Nabízí se otázka, zda lze dovozovat, že omezení svo- body projevu advokáta výše citovanými zákon- nými a podzákonnými ustanoveními je nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpeč- nost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu ve- řejného zdraví a mravnosti. Na to může zaznít námitka, že jedna věc je forma projevu, slušná či neslušná, důstojná či nedůstojná, věcí druhou je jeho obsah. Podle mne však není možné takto totálně oddělit obsah a formu a lze si jistě před- stavit, že i velmi korektní formou mohou být před- nášeny projevy svým obsahem vysloveně směš- né, urážlivé či jinak nedůstojné a samozřejmě naopak. Jinak řečeno, aplikací výše zmíněných norem ZA a Profesních pravidel se lze dostat do střetu nejen s formou projevu, ale i s jeho obsa- hem. Xxxx s realizací práva na svobodu projevu. ZA a Profesní pravidla, pokud omezují projev advokáta navenek, poukazují na potřebu zacho- vání důstojnosti advokacie, nikoliv na důvody, které omezení svobody projevu legitimují dle čl. 17 odst. 4 Listiny. Ještě zřetelněji tento pro- blém vyvstane, pokud omezení, předepsaná ad- vokátům zákonem o advokacii a Profesními pra- vidly, konfrontujeme s čl. 10 Úmluvy. Odstavec 2 tohoto článku připouští omezení práva na svo- bodu projevu pouze pokud tak stanoví zákon a pouze v rozsahu, který je nezbytný v demokra- tické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochra- ny zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných infor- mací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Toto ustanovení bylo mnohokrát interpretováno Evropským soudem pro lidská práva v rámci přezkumu rozhodnutí národních soudů ve věcech, které se týkaly svobody pro-

jevu. Interpretace tohoto článku Evropským sou- dem je velmi liberální a připouští právo svobody projevu i v případě hlásání názorů, které mohou být zraňující, šokující nebo znepokojující (viz např. rozhodnutí ve věci Xxxxxxxx a Isorni proti Francii – publikace Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva č. 2/1999, č. 40). Kontrast práva na svobodu projevu a povinnosti při tomto projevu jednat tak, aby nebyla dotčena důstoj- nost advokacie, se zdá být nepřehlédnutelný. Lo- gicky tedy prvou otázkou, na kterou je třeba hle- dat odpověď, je otázka, zda vůbec celou úpravu, omezující svobodu projevu advokáta obecně nebo alespoň při výkonu advokacie do té míry, aby tímto projevem neutrpěla důstojnost advo- kátního stavu, lze považovat za ústavně konform- ní.

Osobně zastávám konzervativnější stanovisko, totiž že jistá míra omezení nenarušuje ústavní práva advokáta, tedy nevytváří z něj občana ja- kési nižší kategorie s podstatně omezenými ob- čanskými právy, avšak na druhé straně jde o na- tolik mezní situaci, že jakékoliv jednání advokáta navenek, které bude výrazem jeho svobody pro- jevu, bude nutné vždy konfrontovat nejen s práv- ními předpisy, platnými v advokacii, ale i s citova- nými normami, chránícími základní lidská práva a svobody. Nelze vyloučit, že někdy v budoucnu se v konkrétním případě bude advokát hájit svým ústavním právem šířit myšlenky, které uzná za vhodné, až do svého úplného ztrapnění a dost možná i na úkor důstojnosti advokacie, a že se mu tento spor podaří dovést až k Ústavnímu soudu, který bude muset v této věci nalézt ko- nečné řešení.

Podle mého názoru je však rozhodující to, že advokát dobrovolným vstupem do advokacie na sebe (opět dobrovolně) bere jistá omezení, která se netýkají jiných skupin právníků a tato omezení nejsou výrazem jakéhosi residua minulosti bez ra- cionálního důvodu, ale mají své hluboké opodstat- nění i v základním principu, na kterém je současná česká advokacie postavena. Tímto principem je samosprávnost advokacie na straně jedné a podíl na výkonu justice jako funkce státu na straně

druhé. I další profesní skupiny, podílející se na chodu justice, mají speciální úpravu pro výkon této činnosti. Byť nikoliv v takovém rozsahu, ale ob- dobné je ustanovení § 24 zák. č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, podle něhož státní zá- stupce musí při výkonu své funkce postupovat od- povědně a mimo jiné se musí vystříhat všeho, co by vzbuzovalo pochybnosti o jeho objektivitě. Ustanovení § 54 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ukládá soudcům, aby nejen při výkonu své funkce, ale i v občanském ži- votě dodržovali soudcovskou etiku a zdrželi se všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcov- ské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, ne- stranné a spravedlivé rozhodování soudu.

Ve státním orgánu, jakým je státní zastupitel- ství, fungujícím jednoznačně na principu horizon- tální podřízenosti, lze určitou normu chování pro- sadit i jiným způsobem než zákonem, v případě advokacie nic takového možné není. Přitom dů- stojnost jednotlivých složek justičního mecha- nismu není od sebe oddělitelná, anebo ne zcela. Stěží si lze představit důstojného soudce v situ- aci, kdy se obhájce nebo státní zástupce chová nedůstojně. Obdobně si lze stěží představit dů- stojnou justici, jíž většinu práce dodávají advo- káti, obecně známí co dryáčníci, korupčníci a ni- čeho se neštítící individua.

Přitom vážnost justice není jen otázkou jakési osobní nebo resortní prestiže. Hraje významnou roli i v rámci stability společnosti a důvěry v celý státní systém. Ještě dnes si lze prakticky připo- menout, jak reaguje společnost na pokles pres- tiže justice a jak závažné vnitropolitické důsledky to může mít. Veřejnost nepochybně vnímá advo- káta jako osobu, která může významným způso- xxx ovlivnit její právní poměry, průběh soudního řízení atd., a proto na něj lze (a zřejmě je i nutno) klást, pokud jde o chování, stejné požadavky jako na soudce nebo státního zástupce. Tedy i věcná část podmínky stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. čl. 10 odst. 2 Úmluvy je splněna a omezení uložená ZA jsou ústavně konformní. Je jich třeba pro ochranu práv a svobod druhých a zřejmě i pro ochranu mravnosti.

V této chvíli nelze říct k této části problému nic jiného, než že bude věcí konkrétního projevu a jeho posouzení, zda jím jednak byla snížena důstojnost advokátního stavu a zda případně jde i o kárné provinění. Zodpovězení této druhé otázky bude ovšem velmi úzce souviset s posou- zením toho, v jakém rozsahu je vlastně advokát za své jednání advokátním orgánům odpovědný. Před hledáním odpovědi na tuto otázku je však ještě třeba připomenout, že rozsah a podmínky omezení svobody projevu, tak jak jsou uvedeny v čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, mají své formální vyjádření v těchto článcích, ale také svůj konkrétní obsah. Z toho plyne, že v kaž- dém konkrétním případě je krom jiného třeba po- suzovat, zda je na místě dát přednost aplikaci omezujících ustanovení, tedy zda je případné omezení svobody projevu skutečně nezbytné zhlediska potřeb demokratické společnosti.

ROZSAH ODPOVĚDNOSTI ADVOKÁTA DLE ZÁKONA

O ADVOKACII A PROFESNÍCH PRAVIDEL

Podle ustanovení § 17 ZA je advokát povinen si počínat tam stanoveným způsobem při vý- konu advokacie. Výkladem pojmu „výkon advo- kacie“ se budu zabývat o několik řádků níže. Pře- devším však je nutno řešit problém, který přináší formulace ustanovení čl. 4 odst. 1 Profesních pravidel. To ukládá advokátovi všeobecnou po- vinnost poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, tedy jinak řečeno ukládá advokátovi, aby se takto choval nejen při výkonu advokacie, ale vůbec, kdekoliv a kdykoliv. Takže i chování, u ně- hož není sporu, že s výkonem advokacie nijak nesouvisí, může být porušením Profesních pravi- del, pokud ohrozí důstojnost či vážnost advokát- ního stavu. Nezbytnou podmínkou je, že sou- časně musí být nečestné nebo neslušné, ale popravdě řečeno si nedokáži představit jednání advokáta, které je na jedné straně slušné a na druhé ohrožuje důstojnost stavu.

Rozsah omezení, ukládaného Profesními pra- vidly, může být sám o sobě diskutabilní, podstat- nější však je, že podzákonná norma ukládá rozsáhlejší omezení než zákon, tedy je zpochyb- něno splnění prvé podmínky dle čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. je nejasný vztah takto uložené po- vinnosti k ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny. Právo Sněmu ČAK, resp. představenstva vydávat sta- vovské předpisy je nesporné [viz § 43 písm. a) a § 44 odst. 3 písm. b) ZA]. Nesporné je i právo upravovat stavovskými předpisy podrobnosti o právech a povinnostech advokátů a advokát- ních koncipientů stanovené ZA [viz § 53 odst. 1 písm. g) ZA]. Ovšem zcela jistě v mezích zákona, nikoliv způsobem, který mění výslovnou zákon- nou úpravu. Přitom se ale nezdá, že by šlo o vy- bočení náhodné, například v důsledku nevhodně zvolené formulace. Článek 4 odst. 2 Profesních pravidel zakazuje advokátovi zavazovat se nad rá- mec svých možností, lidově řečeno dělat dluhy, což je také činnost nesouvisející (alespoň ve vět- šině případů) s výkonem advokacie. Jde tedy zjevně o určitý trend či záměr nutit advokáty k ur- čité úrovni jednání i mimo rámec jejich profes- ních aktivit. Za sebe s tímto trendem souhlasím, ale nemohu přehlédnout, že v daném případě se tak děje v přímém rozporu se zákonem.

Vycházíme-li ze Sbírky kárných rozhodnutí ČAK z let 1998 až 1999 (Bulletin advokacie, zvláštní číslo březen 2001), v rámci české advokacie za- tím problém s výkladem uvedených ustanovení řešen nebyl. Pokud bylo rozhodováno o kárných žalobách podaných pro nedůstojné, vesměs urážlivé výroky či projevy advokáta, ve všech pří- padech tyto výroky souvisely mimo jakoukoliv po- chybnost s výkonem advokacie (viz citovaný pra- men, str. 22, 24, 41, 47). Zatím neoficiálně je ale známo rozhodnutí kárných orgánů ČAK, podle něhož, pokud advokát urazil soudkyni při jednání v jeho osobní věci, nepůsobil jako advokát a jeho jednání není kárným proviněním.

V rámci praxe jiných advokátních komor je po- jem důstojnosti chování advokáta vnímán zře- telně v širším rozměru, než je ve vztahu ke sku- tečnému výkonu advokacie jako takové. Např. ve

Francii je za porušení advokátní cti považováno jednání advokáta, který dosáhne rozvodu se svojí vážně nemocnou manželkou a zcela neguje vý- chovu a výživu svého syna (BA 9/96).

Problémem tedy může být jen interpretace ustanovení § 17 ZA, nikoliv interpretace čl. 4 odst. 1 Profesních pravidel, který je zjevně v roz- poru s § 17 ZA. Je patrné, že zákonodárce chtěl nějakým způsobem omezit dopad § 17 ZA a je možné se přít o to, v jakém rozsahu. Formulaci

„při výkonu advokacie“ ale zcela určitě nelze ani při maximální snaze vykládat tak, že jde o povin- nost advokáta uloženou všeobecně. Bylo by to totéž jako tvrdit, že veřejným činitelem je pří- slušný funkcionář nejen když se podílí na plnění úkolů státu a používá přitom svěřené pravomoci (viz § 89 odst. 9 tr. zákona), ale pořád, resp. že tak zákon lze vykládat. Nehodlám se přít o to, že by se advokát měl chovat důstojně za všech okolností anebo se o to alespoň snažit, pouze konstatuji, že z aktuálního textu § 17 odst. 2 ZA takovou povinnost prostě dovodit nelze. Mimo rámec tématu je ovšem nutno podotknout, že obecné uložení povinnosti by mohlo orgánům advokacie přinést nepříjemné důsledky v po- době nutnosti vyšetřovat domácí hádky, soused- ské třenice a podobné incidenty, pokud by na advokáta přišla stížnost, že se v jejich rámci ne- choval důstojně.

I při respektování omezeného dopadu ustano- vení § 17 odst. 2 ZA se nabízí otázka, co to je vý- kon advokacie. Ustanovení § 1 odst. 1 ZA defi- nuje výkon advokacie jako poskytování právních služeb advokáty. Ustanovení čl. 4 odst. 5 Pro- fesních pravidel definuje výkon advokacie jako jakékoliv soustavné obstarávání cizí záležitosti advokátem soustavně a za úplatu. Pokud by- chom akceptovali definici podanou Profesními pravidly, pak z hlediska sledovaného tématu, tj. veřejných projevů advokáta, by prakticky nebylo co řešit. Tyto projevy s největší pravděpodob- ností nejsou činěny za úplatu, byť se na výši ho- noráře jistě může projevit i veřejná angažovanost advokáta v zastupované věci, ale zcela jistě ne- jde o činnost soustavnou. Nicméně zákonná

definice tak strohá není a je tedy třeba zkoumat, co lze považovat za poskytování právní služby, přesněji co vše lze pod tento pojem zahrnout, v daném případě, pokud jde o veřejné projevy advokáta. To, že jde o širší problém, je přitom zřejmé, ale s tématem nesouvisející.

Poměrně jednoduchá definice podle mého názoru nedává dost jasnou odpověď na otázku, zda např. advokát, který po skončení věci na chodbě před jednací síní komentuje pro sdělo- vací prostředky průběh řízení, tak činí v rámci vý- konu advokacie, anebo zda již jde o jeho sou- kromou publicistickou činnost.

Poskytování právní služby jako takové, tj. po- skytnutí rady, sepsání rozboru, zastupování u soudu, zkrátka vše, co je vyjmenováno v advo- kátním tarifu, je samozřejmě poskytováním právní služby. Výše uvedený příklad ale nebyl zvolen ná- hodně. Pokud klient vede svůj spor, chce v něm obvykle uspět, což je hlavní cíl, ale jde-li o případ sledovaný veřejností, má současně i zájem, aby jeho pozice byla líčena v co nejpříznivějším svět- le. A to mu má zajistit i advokát, je-li sdělovacími prostředky tázán na názor. Obvykle také při ta- kové příležitosti prezentuje ve zkratce verzi, kte- rou předkládá soudu či jinému orgánu, který ve věci působí, eventuálně protistraně, nejde-li o soudní spor či jinou formu řízení. Připadá mi skoro nemožné tvrdit, že nejde o součást posky- tování právní služby, byť o tarifní úkon nejde.

V rámci publicistiky či jakýchkoli veřejných projevů advokáta je podle mého názoru nutné především rozlišovat, kdy projevuje obecně svůj názor na určitý problém a kdy vystupuje ve vě- xxxx, v nichž poskytuje právní službu. Připou- štím samozřejmě, že v některých případech toto rozlišení může být poměrně obtížné, ale zřejmě půjde spíše o výjimky. Advokát, který komentuje pro sdělovací prostředky průběh stávajícího pro- cesu, příp. rozhodnutí soudu, je zcela zřetelně něco jiného než advokát, který se vyjadřuje k obecné politické situaci, příp. k návrhu nového zákona atd. Problém má ale ještě jeden aspekt. To, že se k věci vyjadřuje advokát, se veřejnost obvykle dozvídá proto, že se tak advokát označil,

anebo ho tak označili jiní. Je obtížné si předsta- vit, že advokát, který se tak sám označil nebo toto označení strpěl, jedná mimo výkon advoka- cie, protože nejde o konkrétní kauzu. V takovém případě musí být nutně vnímán jako svého druhu reprezentant advokacie a jeho projev, např. hod- nocení soudního případu apod., musí být nutně vnímáno jako součást výkonu advokacie. Os- tatně ve všech těchto případech je advokátův ná- zor sdělovacími prostředky také tlumočen právě proto, že jde o názor advokáta, u něhož se z ně- jakých důvodů předpokládá, že tomu, co říká, ro- zumí. Xxxxxx je také pro toto své profesní zařa- zení o názor tázán a je uváděn jako advokát, nikoliv jako právník.

S ohledem na současnou úpravu, výše po- psané postavení advokacie v justičním systému a samozřejmě s vědomím, že konečnou odpo- věď na tuto otázku může přinést teprve rozhodo- vací praxe v eventuálních kárných věcech, jsem však přesvědčen, že pojem „výkon advokacie“ je třeba interpretovat tak, jak se jeví zvnějšku, tedy veřejnosti. Tj. za výkon advokacie, resp. činnost, související s výkonem advokacie, je třeba zá- sadně považovat vše, co advokát učiní v souvis- losti s poskytováním právní služby včetně veřej- ných vystoupení, článků atd., pokud jsou reakcí nebo připomínkou konkrétního případu, resp. mohou být podstatnou většinou veřejnosti dů- vodně vnímány jako činnost advokáta. Advokát by prostě měl počítat s tím, že vše, co si veřej- nost důvodně může spojit s některým z jeho pří- padů, resp. advokátní činností jako takovou, zejména proto, že sám tuto souvislost více nebo méně naznačí anebo bude jinak z kontextu zřej- má, bude vnímáno jako výkon advokacie.

Půjdu ale ještě dál, neboť podle mého názoru jakákoliv veřejná vystoupení advokáta, pokud je činí jako advokát, tj. je-li tak označen, nebo je-li patrno, že se vyjadřuje právě proto, že je advokát a odkaz na tuto profesi je nevyslovenou součástí jeho argumentace, jsou projevy v rámci výkonu advokacie. Je tedy rozdíl mezi veřejnou diskusí na obecné, např. politické téma, v níž vystoupí advokát sám za sebe, případně kde označení

jeho profese má jen ilustrační význam, a diskusí nad novelou zákona, které je advokát účasten a kde se nevyslovuje jako občan XY, ale jako ad- vokát a osoba v problematice orientovaná a v tomto komplexu je jeho názor vnímán. I zde ale připouštím, že si lze představit mnohem striktnější výklad.

POJEM „NEDŮSTOJNÉ JEDNÁNÍ ADVOKÁTA“ A JEHO POSUZOVÁNÍ

Jestliže bylo naznačeno, kde by mohla ležet hranice mezi tím, co ještě je činnost v rámci vý- konu advokacie a co nikoliv, je možné přejít k úvaze o tom, jak konkrétní projevy posuzovat a kdy lze vlastně uvažovat o snížení důstojnosti advokacie. Přitom tato úvaha musí být do jisté míry univerzální a řešit případy, kdy lze hovořit o snížení důstojnosti stavu, aniž by bylo nutné se současně zabývat tím, zda jde i o jednání postiži- telné podle ZA a Profesních pravidel. Je totiž snad zřejmé, že modelově mohou nastat dvě zá- sadní situace. Při výše uvedené interpretaci usta- novení § 17 ZA vedle jednání, která se nejen bu- dou dotýkat důstojnosti advokátního stavu, ale budou podle ZA postižitelná, mohou existovat jednání, která se budou objektivně dotýkat dů- stojnosti advokátního stavu, ale nebudou postiži- telná, neboť k nim nedošlo při výkonu advokacie. V závěru této části se pak zmíním o některých praktických zkušenostech z této oblasti a jejich odrazu v advokacii.

Stanovit nějaké obecnější pravidlo pro posu- zování toho, zda se advokát chová tak, že snižuje důstojnost svého stavu, je dost obtížné. Mám za to, že i zde je třeba se na věc dívat z pohledu ve- řejnosti. Dost možná do budoucna nebude možné vyloučit, že mezi advokáty budou i kole- gové, otevřeně se hlásící k extrémistickým stra- nám, např. k fašistům. Tyto aktivity však veřejnost bezprostředně nespojuje s advokacií jako tako- vou, ale vnímá je jako zcela jinou formu reali- zace. Ostatně ani veřejně známá stranická pří- slušnost některých kolegů a kolegyň není důvodem pro jakékoliv generalizující závěry o po-

litických názorech a postojích advokátů jako ta- kových, resp. tedy advokacie. Sám vím mini- málně o jednom kolegovi, který vystupuje kromě role advokáta i v roli profesionálního zpěváka a vím o jiném kolegovi, který se účastní televiz- ních představení známého komika. V obou pří- padech jsem vyslechl i názory, že advokát by se neměl tímto způsobem angažovat, neboť to sni- žuje důstojnost advokátního stavu. Nedokáži na- bídnout žádná zásadnější kritéria těchto forem veřejné angažovanosti, toliko za sebe musím říct, že v obou konkrétních případech mi činnost ko- legů jako znevažování advokacie nepřipadá. Podstatné ale je, že veřejnost nepochybně do- káže tyto role odlišit. Ať je již subjektivní hodno- cení uměleckého dojmu jakékoliv, nijak se ne- týká advokacie jako takové. Naproti tomu, pokud bych měl zůstat v rovině kasuistiky, advokát, rea- lizující se umělecky v rámci transvestit show, pří- padně dokonce jako pánský striptér, zřejmě by pro mne ztohoto hlediska nepřijatelný byl a před- pokládám, že i pro veřejnost a orgány advokacie. V souvislosti s uváděnými příklady je však nutné učinit krátkou odbočku. Až doposud jsem se zabýval mezemi svobody projevu advokáta z hlediska povinnosti respektovat ustanovení

§ 17 ZA a čl. 4 Profesních pravidel. Protože uvá- děné příklady jsou vesměs aktivitami trvalejšího rázu, je zřejmě nutno připomenout ustanovení

§ 5 odst. 1 písm. g) ZA, takto jednu z podmínek zápisu do seznamu advokátů. Touto podmínkou je, že žadatel nevykonává činnost, neslučitelnou s výkonem advokacie. Na toto ustanovení nava- zuje ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) ZA, podle něhož lze pozastavit výkon advokacie advoká- tovi, který vykonává činnost neslučitelnou s vý- konem advokacie. Co lze za neslučitelnou čin- nost považovat, uvádí Sdělení představenstva ČAK, Věstník advokátní komory 1997, částka 3. Podle Sdělení je třeba za neslučitelnou považo- vána činnost snižující důstojnost advokátního stavu, konkrétně... veškeré činnosti, které sni- žují advokáta v očích veřejnosti, vzbuzující po- chybnosti o jeho poctivosti nebo jinak poško- zující jeho dobré jméno, jakož i dobré jméno

advokacie. Přitom podle téhož zdroje nezáleží na právní formě, rozsahu, délce, trvání či na tom, zda jde o činnost vykonávanou za úplatu nebo bezplatně (viz bod 11 Věstníku).

Je zřejmé, že zatímco ustanovení § 17 ZA omezuje projevy advokáta při výkonu advokacie, ustanovení § 9 odst. 1 ZA – vnímané v kontextu se Sdělením představenstva – tuto limitu nemá. Pozoruhodná je procesní povaha tohoto ustano- vení. Pokud by měl být advokát postižen za pro- jev, o němž by bylo tvrzeno, že jím porušil usta- novení § 17 ZA, muselo by tak být rozhodnuto v kárném řízení. Pokud by ale jeho aktivita či ak- tivity byly posouzeny jako činnost neslučitelná s výkonem advokacie např. proto, že snižuje její důstojnost, stačí rozhodnutí Komory, tedy před- stavenstva (viz § 44 odst. 3 ZA). I když je ale v ci- tovaném Věstníku uveden výklad pojmu neslu- čitelné jednání, který výslovně nepodmiňuje naplnění této skutkové podstaty délkou činnosti, z textu celého ustanovení... začal vykonávat ji- nou činnost neslučitelnou s výkonem advoka- cie je ale zřejmé, že musí jít o aktivitu provozova- nou po určitou dobu, tedy nikoliv jednorázově a zřejmě i s představou o jejím pokračování v bu- doucnu. Za připomenutí pak stojí, že i předsta- venstvo ve svém sdělení vnímá jako kriteriální

„oči veřejnosti“, tedy to, jak chování advokátů vnímá veřejnost.

Veřejnou angažovanost advokátů v oblasti mé- dií lze rozdělit na několik kategorií.

1. publicistické dílo psané, nejspíše článek, zveřejněné ve sdělovacím prostředku (lhostejno zda odborném či jiném) advokátem podepsané a mající povahu autorského díla;

2. vystoupení advokáta ve sdělovacím pro- středku, nemající povahu autorského díla, nej- spíše beseda, diskuse atd.;

3. odpověď advokáta na dotazy novináře, zve- řejněná v jakémkoli sdělovacím prostředku, ne- mající povahu autorského díla;

4. informace o advokátovi, resp. jeho názoru bez toho, že by v textu byly obsaženy přímé ci- tace nebo záznamy rozhovoru s ním;

5. jiné mediální vystoupení advokáta.

Ve všech těchto druzích či kategoriích medi- ální angažovanosti mohou být publikovány ná- zory, které jsou buď zcela a u zdrcující většiny čtenářů vnímány neutrálně, což zejména platí o publicistice odborně zaměřené, která se nadto odbývá vesměs v odborných časopisech. Dále pak přichází v úvahu projevy kontroverzní buď svým obsahem nebo formulacemi, které advokát užil, event. obojím. Do stejných kategorií pak lze zařadit publicistické útvary, ve kterých je advokát pouze objektem, tj. je o něm hovořeno, aniž by bylo zřejmé, nakolik obsah vychází z informací advokátem podaných při této příležitosti, pří- padně při jiné příležitosti a nakolik je kompilátem informací získaných z veřejných zdrojů. Samo- statnou kapitolu tvoří jiná mediální vystoupení ad- vokáta, najmě umělecká.

Z praktické zkušenosti mohu říci, že zřejmě ja- kýkoliv projev advokáta na veřejnosti je poměrně pečlivě sledován jeho kolegy a buď přímo nebo díky jejich zprostředkování i těmi, kteří mají v rámci České advokátní komory dohlížet na dodržování zákona o advokacii, resp. stavovských předpisů, tj. zejména členy kontrolní rady. Praxe, která se v této oblasti vyvinula, mi nepřipadá jako zcela uspokojivá a byla původně i jedním z důvodů pro sepsání tohoto článku. Obecně pak jde o to, zda lze stanovit, ať již s ohledem na výše uvedené právní předpisy, příp. na jejich praktický výklad v rámci kontrolní rady či jiných orgánů advokacie, jakési pevnější kontury toho, kam až advokát může ve své publicistické činnosti výše naznače- ného charakteru zajít, kdy je třeba se obávat, že jeho vystoupení bude vnímáno jako nedůstojné, samozřejmě stále s přihlédnutím ke kritériu souvis- losti jeho projevu s výkonem advokacie. Xxxxxxx také je, jak by měl tuto hranici znát či rozpoznat.

Je nesporné, že plně lze kritéria posuzování toho, jak advokát na veřejnosti jedná, uplatnit ve vztahu k jeho publicistické činnosti, kterou lze považovat za autorská díla, tj. především jeho článkům nebo veřejným vystoupením. Nejde o otázku zdánlivě tak jednoduchou, jak by se mohlo zdát. Mnohdy dochází k redakčním úpra- vám, které si mnohé redakce předem vyhrazují.

V této souvislosti je třeba se zmínit ještě o jed- nom kritériu, které podle mého názoru nelze pře- hlédnout. Tím je povaha výroků jako takových. Právní teorie i praxe, např. v oblasti ochrany osob- nostních práv či v oblasti tiskového zákona, rozli- šuje výroky skutkové a výroky hodnotící. Toto kri- térium by mělo být uplatňováno i při posuzování toho, zda advokát porušil článek § 17 zákona o advokacii. Domnívám se, že nedůstojným jed- náním bude v každém případě jednání, v jehož rámci advokát vědomě tvrdí skutečnosti, které ne- jsou pravdivé, tj. např. zásadním způsobem dez- interpretuje průběh soudního řízení. Slovo „zá- sadně“ jsem použil zcela úmyslně, protože je zřejmé, že v detailech se může interpretace urči- tého, objektivně proběhlého děje, lišit. Není však možné kupříkladu tvrdit, že klient popřel vinu, když se před celou soudní síní v plném rozsahu doznal a ještě navíc svého jednání litoval, což je také zachyceno v protokolu, proti jehož obsahu advokát neprotestoval. Totéž ale podle mého ná- zoru platí nejen tam, kde se advokát vyjadřuje k věci, v níž poskytuje právní službu, ale i pro ja- kýkoliv veřejný projev advokáta. Pokud premisa pro jakýkoliv závěr vyjde ze zcela evidentně ne- pravdivé interpretace reálií, zpopírání něčeho, co popřít ani nelze, pak tím nutně musí autor takové- hoto výroku vypadat jako exemplární lhář, což nutně musí vyvolávat dojem, že povahou práce advokáta je za všech okolností, je-li za to zapla- cen, prohlašovat černé za bílé a naopak. Je jistě právem jiných profesí tímto způsobem se chovat, ale domnívám se, že něco takového je pro advo- káta opravdu zcela nedůstojné.

Jinou věcí, byť ne zcela jednoznačnou, jsou hodnotící výroky advokáta. I zde zřejmě bude platit, že by neměly přesáhnout, co do použitých výrazů to, čemu se říká obecná míra slušnosti. Jsem si vědom relativnosti tohoto pojmu, ale na druhé straně je každému jasné, jakými výrazy a formulacemi tuto obecnou míru slušnosti ne- poruší. Pokud zvolí jiné obraty a výrazy, byť sub- jektivně přesvědčen o jejich použitelnosti, musí počítat s rizikem, že jiní mohou mít na věc odlišný názor.

Je-li zachována tato obecná míra slušnosti, pak zřejmě tam, kde nejde o věc, v níž advokát poskytuje právní službu, by mělo být jeho právem zaujímat jakékoli hodnotící stanovisko, a to i v pří- padě, že bude šokující, zraňující nebo znepoko- jující, jinak řečeno bude se zásadně lišit od ná- zoru, který zaujímá většina populace. Citlivou otázkou jsou ale hodnotící výroky advokáta ve vztahu k věcem, v nichž poskytuje právní službu, zejména tedy v případech právního zastupování fyzických nebo právnických osob.

Xxxxx a omegou zde nepochybně musí být, jak zmiňuje i kolegyně Xxxxxxxxx, předchozí sou- hlas klienta. Budiž zde konstatováno, že v mnoha právních případech, které jsou středem zájmu sdělovacích prostředků, je dokonce v zájmu kli- enta, aby byla přiměřeným způsobem prezento- vána i jeho verze, příp. stanovisko. Nelze nevi- dět, že sdělovací prostředky ovlivňují a mnohdy dokonce vytvářejí veřejné mínění a v případě mnoha klientů může být dost důležité, jakým způ- sobem se veřejné mínění staví k jejich věci. Ne- závisle na tom, co se odehrálo např. v soudní síni nebo za zavřenými dveřmi místnosti, v níž pro- bíhá jednání mezi stranami, advokát, který pro- chází sám, příp. se svým klientem mezi novináři a odmítá xxxxxxxxx informaci, vypadá tak trochu jako kdyby prchal. Neříkám, že jde o vysloveně nedůstojné jednání ve smyslu § 17 ZA, ale v mnoha případech se lze chovat důstojněji.

Možnost vzniku takovéto situace by měl advo- kát předvídat již ve chvíli, kdy přebírá právní za- stoupení anebo ve chvíli, kdy zjistí, že z celkem běžné kauzy se stává kauza sledovaná veřej- ností. Měl by předem dohodnout se svým klien- tem postup spočívající mimo jiné i v tom, že v me- xxxx, které budou předem dohodnuty, je advokát oprávněn reagovat na dotazy novinářů a odpoví- dat. Pokud mu klient tento prostor nedá, pak mu skutečně nezbývá nic jiného, než aby odkazoval na svoji povinnost mlčenlivosti.

Pokud již advokát tento prostor dostane, pak jeho naplnění může být opět problémem z hle- diska § 17 ZA. Bylo již řečeno, že advokát by měl uplynulý děj popisovat pravdivě. Samozřejmě, že

jinou věcí je, pokud určité informace neuvede, tedy potlačí. Sdělovací prostředky však obvykle nezajímá popis reálií, příp. jen velmi stručný, ale zejména xxxxxxx po komentářích a vyjádřeních o postupu pro futuro. Mám za to, že zde by měl advokát postupovat velmi citlivě, zejména se ne- dopouštět útoků vůči soudu či ostře kritických výroků na adresu protistrany a nebo dalšího účastníka řízení, tj. např. vyšetřovatele, státního zástupce, soudce atd. Jsem si vědom propast- ného rozdílu mezi šedou teorií a zeleným stro- mem života, zejména za situace, kdy je například advokát vystaven dotazům novinářů a záběrům televizních kamer poté, co skončil emočně vy- pjatý soudní proces. Je však podle mého názoru jednou věcí, pokud advokát prohlásí, že s vý- sledkem řízení je, příp. není spokojen, podá od- volání a soudu např. vytýká, že se neztotožnil s jeho obhajobou, neboť svého klienta považuje za nevinného, a druhou věcí, pokud na místě a na kameru obviní soud z toho, že se dopustil hrubého justičního omylu, justiční vraždy atd. Nad rámec rozboru toho, co lze považovat za dů- stojné jednání je třeba připomenout, že jde i o záležitost taktiky. Advokát by měl být opatrný tam, kde jde obecně o řízení neskončené a zvláště opak v případech, kdy nebyla skončena určitá etapa řízení, např. soudní řízení v prvém stupni atd. Nejde jen o to, že přehnaně dryáč- nickým způsobem komentování své pozice může takový advokát připomínat profesionálního bo- xera, který ještě před vstupem do ringu vyhro- žuje soupeři co všechno mu udělá, ale jde i o to, že zhusta může takovýto postup jeho klientovi uškodit. Především přehnaná prezentace urči- tého právního názoru jako názoru nesporného, určujícího a každému myslícímu člověku jas- ného, může podráždit soud, neboť je mu tím fak- ticky podsouváno, že bude-li rozhodovat jinak, rozhoduje proti zdravému rozumu. Obdobně pří- liš kategorická vystoupení na adresu např. proti- strany, zejména v případě, že protistranou je státní zastupitelství, vytváří ostře konfrontační at- mosféru, neboť prostor státního zastupitele pro prezentaci stanoviska ve sdělovacích prostřed-

cích obvykle nebývá tak velký a namnoze s ohle- dem na řadu okolností se ani otevřeně vyjadřovat nemůže. To také nemusí být pro klienta zrovna výhodná pozice a nadto zvlášť divoké výpady by zřejmě mohly být interpretovány jako nedůstojné ve smyslu § 17 ZA.

Z hlediska požadavku na důstojnost advokát- ního stavu pak je důležité, aby projev advokáta nebyl dryáčnický, hašteřivý, a aby bylo vidět, že je profesionálně nad věcí, tj. že prezentuje své hod- nocení tvrzených skutečností a své právní názory, ale nepřichází roztrhat, poplivat a zbít každého, kdo se jen křivě podívá na jeho klienta. Musí být zřejmé, že advokát vnímá soudní řízení jako pro- ces, v němž zcela logicky jeho strany prezentují odlišná stanoviska a jde pouze o to, které z nich bude přesvědčivější a které bude soud v konečné fázi akceptovat. O nic jiného totiž ve skutečnosti v soudním řízení nejde.

Výše uvedené se nevztahuje jen na aktuální vystoupení advokáta ad hoc k určitým problé- mům, ale případně i na jeho autorská díla, tj. ze- jména články, které by v konkrétní věci publikoval ve sdělovacích prostředcích. V tomto směru je situace jednodušší, neboť jsem v poslední době nezaznamenal případ, kdy by byla redakce něja- kých novin nebo časopisu ochotna zveřejnit člá- nek, v němž advokát prezentuje a hájí výhradně svoji verzi určitých skutečností, které jsou před- mětem sporu.

Jakkoli co do svého obsahu mohou být výše zmíněná vystoupení advokáta problematická, ne- sporné alespoň je, že jde o jeho autentické vý- roky nebo o jeho autorské dílo. Jen na okraj je třeba v této souvislosti připomenout, že tam, kde je advokátův projev zaznamenáván snímačem zvuku či snímačem obrazu a zvuku, tj. na mag- netofon nebo videokamerou, měl by počítat s tím, že to, co bude později veřejnosti přede- střeno, může být významným způsobem upra- veno. To neznamená, že by cestou elektronické montáže byly advokátovi vkládány do úst výrazy, které nepoužil, ale věty mohou být určitým způ- sobem sestříhány a případně celý projev výraz- ně zkrácen. Zažil jsem nedávno trestní řízení,

v němž byl obžalovaný stíhán pro trestní čin po- mluvy, kterého se měl dopustit v rámci veřejného projevu jakožto představitel určité občanské akti- vity. Obviněný se mimo jiné hájil tím, že tři věty vy- slovené ve vzájemném kontextu zřejmě vylučo- valy jakýkoli útok na čest dotčeného, zatímco jedna věta z tohoto kontextu vytržená a posléze odvysílaná se zmíněné osoby mohla minimálně značně dotknout, za což ale on nemůže.

Velmi podobná pak je situace, kdy jsou výroky advokáta užity v rámci určitého textu, tj. je cito- ván, ovšem způsobem, jaký do značné míry urču- je autor článku samotného. Standardním začát- kem takovéhoto děje je dotaz, zhusta telefonický, novináře na advokáta, který se může, ale vesměs netýká konkrétní advokátovy kauzy, ale určitého právního problému. Advokát na tento problém re- aguje, tj. sdělí novináři svůj názor, a druhý nebo třetí den se v novinách nebo časopise objeví člá- nek, který se problematikou zabývá a čas od času je proložen odkazem na to, co měl říci určitý advokát, event. v uvozovkách či jiným druhem písma vyznačenou citací tohoto advokáta. V této souvislosti vznikají mírně kontroverzní situace. Na rozdíl od zvukových či obrazových záznamů, které mohou být sice zkráceny, či různě sestříhány, ale to, co je vysíláno, je autentický projev advokáta, v případě takovýchto citací tomu tak být nemusí. Ze strany advokáta by tedy měla být věnována především značná pozornost přesné formulaci a měl by tam, kde může i menším zkreslením do- jít k zásadnějšímu dopadu, např. by šlo o věcný či odborný nesmysl, zdůraznit tazateli, které skuteč- nosti jsou významné. To je jedna stránka mince. V této oblasti komunikace mezi advokátem a no- vinářem dochází nejčastěji ke zkreslení až do po- doby, která vzbuzuje pochybnost o tom, že jde o projev důstojný advokáta, takže druhou stranou mince bývá reakce kontrolních orgánů advoka- cie. Ta se v prvé fázi projeví dopisem se žádostí, aby se advokát k uvedenému textu vyjádřil. Pokud je mi známo, tato problematika či problematika písemných projevů advokátů ve sdělovacích pro- středcích vůbec, je předmětem nejrůznějších úvah a spekulací o možné míře odpovědnosti ad-

vokáta za projev, který je porušením jeho povin- nosti zachovávat důstojnost advokátního stavu. Bez ohledu na kvalitu písemného projevu tam, kde jde o článek či jakýkoli jiný psaný útvar pode- psaný advokátem, je zřejmé, že autorství advo- káta je nesporné, samozřejmě pokud se později nezjistí, že do uvedeného článku byly prováděny redakční zásahy. V každém případě ale existuje, či by existovat měl, původní text advokáta a ten lze s výslednou podobou vždy srovnat. V případě rozhovorů, které poskytují advokáti novinářům, ta- kovýto srovnávací materiál chybí, eventuálně – a v nejlepším případě – má záznam rozhovoru no- vinář, který je ale obvykle smaže dřív, než se orgá- ny advokacie začnou věcí zásadnějším způso- xxx zabývat. V této souvislosti se objevil požadavek na to, aby advokáti vyžadovali autori- zaci takovýchto rozhovorů. Domnívám se, že jde o požadavek naprosto neodůvodněný a kromě toho i ne zcela rozumný.

Pokud hledíme na zájmy advokacie z širšího slova smyslu, pak je jistě jejím zájmem i to, že ná- zory příslušníků její komunity jsou natolik význam- né, aby se o ně sdělovací prostředky zajímaly a aby je publikovaly. Jistě to stavu advokacie při- náší vážnost, samozřejmě s výjimkami, které ale nejsou podstatné. Je tedy jistě žádoucí, aby ad- vokát odpověděl novináři co možná nejlépe, ale vnímáno z hlediska novináře také co možná nej- operativněji. Stručné dotazy s žádostí o zodpo- vězení či vysvětlení určité odborné otázky nebo komentování určitého obecného problému jsou obvykle urgentní do té míry, že pokud ne již druhý den, tak zcela jistě den následující má ko- mentář k uvedenému problému vyjít. Pokud si advokát za této situace vyžádá autorizaci svých projevů, které do zmíněného článku či komen- táře novinář přenese, pak je tato operativnost v podstatě ve všech případech vyloučena a novi- nář nemůže mít o názor advokáta zájem, takže si bude muset hledat odpověď někde jinde. V úpl- ných důsledcích by to vedlo k tomu, že v celé řadě případů se prostě advokáti vyjadřovat nebu- dou a tuto funkci komentátorů převezmou práv- níci jiných profesí.

Z pohledu novináře pak je takovýto požadavek minimálně velmi problematický, protože již sám požadavek k autorizaci je požadavkem na to, aby advokát schválil něco, xxxx je autorem. V tomto případě ale není autorem předmětného komen- táře, ale pouze to, co řekl novináři, je ve větším či menším rozsahu v uvedeném článku použito, popř. citováno. Není sporu o tom, že věta či tři věty advokáta na určité téma, byť byly sebeorigi- nálnější a sebegeniálnější, nejsou autorským dí- lem a z tohoto pohledu také není třeba dohlížet na to, aby toto autorské dílo bylo přeneseno v adekvátní podobě do zmíněného článku. Je ji- stě nepříjemné, pokud novinář zkreslí obsah toho, co mu advokát sdělil nebo jej dokonce ne- přesně cituje. Obranou advokáta v této věci je jednak sdělovat své myšlenky co možná nejsro- zumitelnější formou (jak jsem výše uvedl), zdů- raznit kritické pasáže toho, co je sdělováno a jednak tam, kde jde o novináře, u kterého jsou již nedobré zkušenosti s komolením či záměrným zkreslováním takovýchto vysvětlení, odmítnout další komunikaci. Jistým zjednodušením tohoto problému je aktuální možnost komunikovat po- mocí e-mailu, která může v podstatě nahradit te- lefonický rozhovor. Proto lze doporučit dohod- nout s novinářem, že odpověď bude poskytnuta třeba i obratem, ale kde je to jen trochu možné prostřednictvím e-mailu. Tím ale není problém autorizace zcela vyřešen.

Požadavek na autorizaci takovýchto odpo- vědí, který se v rámci advokacie objevil, je však nedůvodný i z hlediska standardního odpověd- nostního vztahu. Advokát nepochybně odpovídá za to, co skutečně učinil a co může ve svých dů- sledcích vést ke snížení důstojnosti advokátního stavu. Xxxx za své výroky či jiné projevy. Zcela určitě nemůže odpovídat za to, jakým způsobem je jeho výrok interpretován. Problém se tedy po- souvá z věcné roviny do roviny procesní a pří- padná autorizace (resp. e-mail apod.) tedy není ničím jiným než předchozím zajištěním důkazu o tom, co advokát skutečně řekl oproti tomu, co bylo následně reprodukováno. Je jistě výhodné, pokud advokát takovýmto důkazem disponuje,

ale na druhé straně není možné na něm zajištění takového důkazu požadovat s poukazem, že jde o jeho povinnost v souvislosti s povinností jednat tak, aby nesnížil důstojnost advokátního stavu. V podstatě by se tím po advokátovi chtělo, aby jednak důstojnost advokátního stavu nesnižoval a jednak, aby dohlédl, aby tak nečinil někdo jiný, např. komolením jeho výroků. To však je zobec- ného hlediska naprosto nemožné a spekulace o případné povinnosti advokáta autorizovat vše, co vysloví ve vztahu k sdělovacím prostředkům, považuji za neuvážené a nedůvodné.

Ve skoro již komické situaci se advokát ocitá ve chvíli, kdy je objektem určité informace, aniž k jejímu vzniku konkrétním a bezprostředním způsobem přispěl, tj. aniž se na ní podílel, byť jen několika větami. Mnohdy jsou totiž advokáti zmiňováni obecným odkazem anebo jsou zmiňo- vány konkrétně jejich případy, aniž by se o tuto

„poctu“ dotčený jakýmkoli způsobem přičinil. Může pak dojít k situacím smíšeným, tj. určitému tématu je věnován v novinách větší rozsah, při- čemž v rámci tohoto vyhrazeného prostoru jsou jednak zveřejněny rozhovory s advokátem nebo s advokáty a dále redakční komentář. V minulosti takový případ nastal a způsobil poměrně značný rozruch, neboť v rámci celkem nevinných rozho- vorů s advokáty byl zveřejněn redakční komentář a zejména titulek, označující advokáty, tuším, za špičkové, renomované apod.

Problém vznikl proto, že označení těchto ad- vokátů bylo některými kolegy interpretováno jako nedůstojné, nadto porušující soutěžní pravidla a u zmíněných advokátů bylo zjišťováno, nakolik si byli vědomi, v jakém kontextu rozhovor s nimi vyjde. Domnívám se, že tam, kde nejde o vyslo- veně obskurní časopis, nepřísluší advokátovi zjišťovat, v jakém kontextu bude rozhovor s ním zveřejněn. Jsem dokonce přesvědčen, že výkon advokacie je svým způsobem povolání veřejné anebo se jím může stát ve chvíli, kdy advokát po- skytuje službu ve věci, která je předmětem veřej- ného zájmu. Měl by s tím počítat a součástí to- hoto kalkulu by mělo být i vědomí, že pokud se na něj novináři obrátí, a pokud k tomu klient dá

souhlas, měl by s nimi volným způsobem komuni- kovat a případně by s nimi měl komunikovat i na obecnější témata, než je pouze tato konkrétní kauza. Obavy z toho, zda snad článek nevyjde v nevhodném kontextu, jsou v řadě případů vní- mány jako netaktní nebo dokonce urážlivé. Je ostatně nedůstojné i to, k čemu se čas od času je nutno uchylovat, totiž k zdvořilé žádosti, aby k pří- padnému článku nebyl připojován dramatický ko- mentář pokud jde o kvality zmíněného advokáta, s dovětkem „nebo mě kolegové sežerou“. Na ad- resu těch, které obdobné články znepokojují, je pak třeba říci, že je prakticky vyloučeno, aby ně- který advokát si dlouhodobě nekalými prostředky zajišťoval publicitu, tj. např. korumpoval novináře, či si je získával jiným způsobem. To, že novináři o určitou kauzu či určitého advokáta projeví zá- jem, je věc do určité míry náhody, do určité míry samozřejmě povahy věci jako takové, ale podle mých zkušeností se tomu nedá nijak pomoci, a jen obtížně se tomu lze vyhnout. V každém pří- padě však již do této oblasti nemůže dopadat ustanovení § 17 ZA, protože zde už advokát ne- koná, lhostejno zda při výkonu advokacie či jinak. Zmíněné komické situace nastávají, když po takovém článku či sérii článků, v níž je advokát jen pasivním prvkem, se dostaví dopis kontrolní rady s obligátní výzvou – „vyjádřete se“. Přitom je na první pohled zřejmé, že advokát nemá k čemu se vyjádřit, pokud by snad nešlo o placenou in- zerci, což je však zřejmé i bez vyjadřování. Mně osobně se naposledy této výzvy dostalo v sou- vislosti s článkem v jakémsi pro mne zcela ne- známém časopise. Tématem článku bylo vězeň-

ství a bez pro mne pochopitelné souvislosti byla na závěr uvedená jména asi osmi advokátů s po- známkou: „Dostanete-li se do malérů, tihle advo- káti Vás vytáhnou.“ Při nejlepší vůli jsem nemohl v této věci zaujmout žádné konkrétní stanovisko a po pravdě řečeno jsem nechápal, k čemu se mám vyjadřovat.

S výjimkami v článku uvedenými, které se tý- kají projevů v rámci profese, jsem za uplynulých deset let nezaznamenal jediný případ pokusu hodnotit věcný obsah veřejného vystoupení či publicistické činnosti advokáta z hlediska jeho důstojnosti. Přitom se advokáti angažují nejrůz- nějšími způsoby a tomu odpovídají i jejich veřejné projevy. To dohromady znamená, že ZA nepřed- stavuje žádné faktické omezení svobody projevu advokátů. Znamená to ale také, že dosud nedo- šlo ke konfrontaci tvrzení o projevu advokáta, které snižuje vážnost advokáta, s jeho případnou obhajobou, poukazující na právo svobody pro- jevu, případně namítající, že projev nesouvisel s výkonem advokacie. V jediném a již zmíněném případě nebyla souvislost urážlivého projevu ad- vokáta a výkonu advokacie shledána. Nejde jistě o precedent, ale jako signál by to mělo být vní- máno. Úprava ZA tak, aby ukládal povinnost cho- vat se důstojným způsobem i tam, kde evidentně nejde o výkon advokacie, obdobně jako to zákon ukládá soudcům, by jistě byla možná a lze dů- vodně předpokládat, že by se tím existující svo- boda projevu advokátů nijak nezmenšila. To je však problém de lege ferenda.

Autor je advokátem v Praze.

K OTÁZCE PROMLČENÍ NÁROKU NA ODMĚNU ADVOKÁTA ZA POSKYTNUTÉ PRÁVNÍ SLUŽBY

(k diskusi)

Xxxx. XXXx. XXXXXXXXX XXXXXX, XXx.

Promlčecí doba ohledně nároku advokáta na odměnu za právní služby není upravena žádným zvláštním ustanovením. Platí zde tedy obecná promlčecí doba upravená jednak v § 101 obč. zák., jednak v § 391 a § 397 obch. zák. Uvede- ná ustanovení se použijí pro smlouvu příkazní, popř. pro smlouvu o dílo podle obč. zák., nebo pro smlouvu mandátní podle obch. zák. (smlouva o dílo podle obch. zák. nepřipadá v úvahu, pro- tože vzhledem k ustanovení § 536 odst. 2 by mu- selo jít o dílo hmotné povahy).

Občanský zákoník a obchodní zákoník se liší v úpravě délky promlčecí doby; podle obč. zák. jde o dobu tříletou (§ 101) a podle obch. zák. o dobu čtyřletou. Počátek promlčecí doby je však v obou případech upraven v podstatě shodně, a to tak, že promlčecí doba začíná bě- žet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno po- prvé; tím se rozumí den, kdy již mohla být po- dána žaloba u soudu (actio nata). Z hlediska této úpravy lze o počátku běhu promlčecí doby ná- roku na zaplacení odměny advokáta uvést ná- sledující:

1) Vzhledem ke smluvní svobodě bude i pro počátek běhu promlčecí doby prioritní výslovné ujednání ve smlouvě; jestliže je ve smlouvě ujed- nán den splatnosti, začíná promlčecí doba běžet následujícího dne. Pokud bylo plnění odměny rozloženo na splátky, běží pro každou ze splátek samostatná promlčecí doba, pokud se nesplně- ním jedné ze splátek nestane splatným celý zá- vazek (srov. § 103 o. z. a § 392 odst. 2 obch. zák.). Pro sjednanou zálohu však samostatná promlčecí doba neběží; záloha totiž nemá po- vahu plnění a její nesložení je sankcionováno ji- nak (např. možností odstoupit od smlouvy).

2) V případě, že smlouva nemá výslovné ujed- nání o splatnosti, je třeba mít za to, že promlčecí

doba začíná běžet dnem, který následuje po skončení činnosti, k níž byl advokát povinen. Ob- chodní zákoník to stanoví výslovně v § 571 odst. 2; u obč. zákoníku to lze vyvodit z § 730 odst. 2, neboť toto ustanovení zřejmě počítá se skonče- nou činností. Skončení činnosti znamená prove- dení posledního úkonu, pokud úkony právní služby na sebe navazují (např. při zastupování v řízení před státními orgány). Pokud tomu tak není, může jít i o provedení jednotlivého nebo jed- notlivých úkonů. Při posuzování návaznosti úkonů je třeba posuzovat každé řízení zvláště, i když spolu souvisí (zvláště je třeba posuzovat např. od- měny za řízení nalézací a samostatně za řízení exekuční).

Jestliže smlouva, na jejímž základě je posky- tována právní pomoc, skončí předčasně, např. odstoupením od smlouvy, začíná promlčecí doba nároku na odměnu za dosud vykonanou činnost běžet dnem následujícím po skončení smluvního vztahu. Začátek běhu promlčecí doby nároku na odměnu je tedy ve všech těchto případech dán objektivně, takže nezáleží na tom, zda a kdy je advokát vůči klientovi vyčíslil, urgoval apod.

3) Zvláštní problematiku představuje tzv. pau- šální odměna, sjednávaná za všechny činnosti (úkony) provedené v určitém časovém období bez ohledu, zda mezi sebou souvisí, popř. zda návaz- nost nepřesahuje do dalšího období. Je pravdě- podobné, že ve většině těchto případů bude vý- slovně ujednána i splatnost odměny (viz bod 1). V případech, kdy tomu tak nebude, je třeba nárok na paušální odměnu za sjednané časové období považovat za samostatný dílčí nárok a promlčecí doba začíná běžet dnem následujícím po skon- čení každého období, na něž byla sjednána pau- šální odměna (srov. např. § 392 odst. 2 obch. zák.).

4) Na povinnosti klienta zaplatit advokátovi od- měnu a na promlčení tohoto nároku nic nemění okolnost, že soud přisoudil náhradu celé nebo části odměny (tzv. přísudek), a nebo že se celou nebo část odměny zavázala zaplatit protistrana. V obou případech je pro posouzení odměny a je- jího promlčení rozhodující vztah mezi advokátem a klientem. Přísudek soudu, popř. závazek proti- strany, je plněním, na něž má nárok klient. Na tom nic nemění ani okolnost, že soud určí, aby ná- hrada nákladů řízení byla plněna advokátovi, ne- boť jde o určení způsobu plnění, nikoliv o změnu subjektů (podle procesního práva má na náhradu právo jen sám účastník). Proto přísudek soudu, popř. závazek protistrany nemění nic na splatnosti odměny a na počátku běhu promlčecí doby, le- daže by v důsledku těchto okolností došlo ke zvláštnímu ujednání mezi advokátem a klientem o odkladu nebo podmínkách splatnosti.

5) Samostatnou problematiku – odlišnou od splatnosti a promlčení odměny – představuje splatnost a promlčení náhrady nákladů, které ad- vokát vynaložil ve věci klienta (§ 22 odst. 2 ZA,

§ 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif). Svou hmotněprávní povahou jsou tyto náklady plněním za jiného podle § 454 o. z., tedy nárokem z bez-

důvodného obohacení. Pro tyto nároky jsou sta- noveny zvláštní promlčecí doby v § 107 o. z., a to promlčecí doba objektivní a subjektivní. Objek- tivní promlčecí doba (tříletá) začíná běžet ode dne, kdy advokát náklad vynaložil. Subjektivní promlčecí doba (dvouletá) začíná běžet ode dne, kdy jeho náhradu vyúčtoval (od té doby je nepo- chybná znalost rozsahu nároku). Obchodní zá- koník bezdůvodné obohacení a jeho promlčení neupravuje.

Autor je učitelem na Právnické fakultě UK

v Praze a advokátem.

Poznámka redakce: Novela tr. řádu zavedla s účinností od 1. 1. 2002 jednoletou preklu- zivní lhůtu pro uplatnění nároku soudem usta- noveného obhájce na odměnu a náhradu ho- tových výdajů. Lhůta počíná běžet ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obha- joby skončila (§ 151 odst. 2 tr. ř.). Obdobně to platí i o odměně a náhradě hotových výdajů soudem ustanoveného advokáta – zmoc- něnce poškozeného (§ 151 odst. 5 tr. ř.). K ustanovení advokáta zmocněncem poškoze- ného srov. § 51a tr. ř.

OCHRANNÁ ZNÁMKA „ADVOKÁT“

XXXx. XXX XXXXXXX

Soutěžní vztahy mezi advokáty je citlivé téma a vážné případy vybočení zrámce pravidel, která chování advokátů upravují, jsou posuzovány pří- slušnými orgány advokacie a sledovány advo- kátní veřejností. Jde o případy nevhodné prezen- tace v médiích, nepřípustné inzerce, reklamy atd. Je zajímavé sledovat tuto problematiku i z hlediska určitých trendů, zda je totiž pozoro- vatelná určitá tendence v naší zemi nebo i jinde v Evropě ke zpřísňování (zužování) kritérií např. pro vlastní prezentaci nebo právě naopak.

V nedávné době se vyskytl nový fenomén v této oblasti, kterým je přihlašování ochranných známek „advokát“ nebo jeho jazykových mutací, a to advokáty nebo advokátními koncipienty. O co vlastně jde.

V České republice získává majitel ochranné známky registrované u Úřadu průmyslového vlastnictví právo monopolního užívání tohoto označení v souvislosti s jeho výrobky nebo jím poskytovanými službami. Ve sledovaných přípa- dech je přihlašovatelem ochranné známky ve

znění „advokát“ (nebo jazykové mutace) advokát zapsaný v seznamu advokátů ČAK nebo koncipi- ent zapsaný v seznamu koncipientů tamtéž. Roz- dělme si problematiku na případy, kdy o zápis ochranné známky „advokát“ žádá advokát nebo koncipient, (a) pro ochranu výrobků ve třídách 1–34 mezinárodního třídění výrobků a služeb a (b) pro ochranu služeb ve třídách 35–42.

Ad a)

Budiž řečeno úvodem, že neadvokátovi by šlo, podle názoru Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „ÚPV“), těžko bránit, aby si zapsal ochrannou známku „advokát“ pro výrobky ve zbožových třídách, zřejmě s výjimkou tř. 33 (al- koholické nápoje), neboť zde by mohlo být ta- kové označení považováno za generické [vy- hláška č. 335/1997 Sb. § 18 odst. 1 písm. c)]. Zcela jiná je však podle našeho názoru situa- ce, když je přihlašovatel takové ochranné známky advokát nebo koncipient. Zákon o ochranných známkách č. 137/1995 Sb., ve znění pozděj- ších předpisů, uvádí v ustanovení § 4 odst. 2, že přihlášku ochranné známky může podat fyzická nebo právnická osoba pro výrobky a služby, které jsou k datu podání přihlášky předmětem je- jího podnikání (jiná je otázka, do jaké míry ÚPV tuto okolnost zkoumá). Znamená to tedy, že ad- vokát by musel mít určité podnikatelské opráv- nění k provádění výrobní činnosti, jejímž výsled- kem je výrobek, který má být chráněn ochrannou známkou. Je známo, že možnosti mimoadvokátní podnikatelské činnosti advokátů jsou velmi ome- zené. V intencích § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii se omezuje v podstatě na činnost vy- sokoškolského učitele. Ve sledovaných přípa- dech však advokáti nebo koncipienti přihlašují ochranné známky pro výrobu nebo prodej osob- ních vozidel, plnicích per, alkoholických nebo nealkoholických nápojů, tabáku, elektrických signalizátorů, map, fotografií, rybářských potřeb atd. Mám zato, že není možné, aby advokát nebo advokátní koncipient současně s praxí vykonávali shora uvedené činnosti. Pokud je vykonávají, je to důvod k pozastavení výkonu advokacie, a po- kud mimoadvokátní podnikatelskou činnost ne-

vykonávají, respektive nevykonávali v době po- dání přihlášky, a jako advokát nebo koncipient je legálně vykonávat nemohl, je to důvod k výmazu ochranné známky.

Ad b)

Druhá skupina případů se týká věcí, kde o zá- pis ochranné známky „advokát“ žádá advokát nebo advokátní koncipient pro ochranu služeb ve třídách 35–42 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Zde budiž řečeno, že takovéto ochranné známky, a to je i názor ÚPV, by ne- mohly být zapsány vůbec. Takovéto známky jsou popisné, pokud mají určitý vztah k výkonu advo- kacie a ty, u kterých tento vztah chybí, jsou kla- mavé. Tato zásada nepochybně dopadá i na při- hlášky, které podali advokáti nebo advokátní koncipienti.

Uvádím existující přihlášky podané advokátem (advokátním koncipientem) mimo jiné pro násle- dující služby:

„Vydavatelství knih a časopisů i novin, vydava- telství CD-nosičů, vydavatelství internetových stránek, pořádání školení, realitní kancelář, od- hady nemovitostí, úschova cenných papírů a cenností, agentury pro vymáhání pohledávek, služby právní, účetní, služeb advokátů a notářů a služeb poskytovaných soudu a prokuratuře, vě- zeňské službě, agenturní, bezpečnostní a detek- tivní služby, porady a rešerše týkající se zmize- lých osob, správa autorských práv, znalecké posudky, soudní a právnické atd.“

Rozsah přihlášených služeb je udivující. Po- dle něho by oprávněný subjekt, tj. vlastník znám- ky, což je v daném případě fyzická osoba – advo- kát, provozoval současně činnost notáře, znalce, poskytoval by služby i soudu, prokuratuře, vě- zeňské službě atd. Tento advokát, policista, de- tektiv, notář atd. by byl schopen pokrýt celou ob- last justice a nejen jí, prakticky sám. Tato situace by mohla být úsměvná, kdyby nebyla myšlena váž- ně a kdyby takovéto přihlášky ochranných známek skutečně neexistovaly.

Xxxx se dostáváme k dalšímu a možná nejzá- važnějšímu aspektu celé věci, a to je aspekt etic- ký.

Nejmenovaní kolegové – advokáti se pokoušejí monopolizovat pro sebe označení celé profese, kde navíc toto označení je zákonný termín, který je definován zákonem o advokacii. Takovéto jednání je v rozporu s platným právem, ale krajně nekole- giální a neetické, a to jednak ve vztahu k ostatní advokátní veřejnosti, ale zejména také ke klien- tům, kteří mohou být dezorientováni, neboť se za- temňuje, co je vlastní náplní činnosti advokáta.

Není třeba zdůrazňovat, že ani přihlášky ochranných známek pro alkohol, tabák, rybářské potřeby atd., pokud je podává advokát, roz- hodně nepřispívají ke zvýšení důstojnosti advo- kátního stavu a ve svých důsledcích poškozují advokacii jako celek.

Myslím, že lze doporučit kolegům, kteří tako- véto nebo podobné ochranné známky přihlásili, aby se zamysleli nad tímto krokem a vzali své při- hlášky zpět.

Vážnosti advokacie by rozhodně neprospělo, pokud by začaly probíhat v těchto věcech spory ať už před ÚPV nebo před soudy.

Bude samozřejmě na orgánech advokacie, aby zvážily, do jaké míry byl porušen zákon o ad- vokacii, případně stavovské předpisy a posoudily možnost eventuálních kárných postihů.

Autor je advokátem v Praze.

PLNÁ MOC UDĚLENÁ VÍCE ZMOCNĚNCŮM

XXXx. XXXXXXXXX XXXXXX, XXx.

Plné moci, udělované zahraničními osobami českým advokátům, jsou často formulovány podle zvyklostí v zahraničí tak, že zmocnitel usta- novuje XY, advokáta, a/nebo VZ, advokáta, aby mu udělil procesní plnou moc nebo plnou moc pro určité úkony. Takové plné moci nejsou někdy uznávány českými soudy, hlavně Rejstříkovými soudy, s odůvodněním, že zmocňuje současně dva advokáty k zastoupení navrhovatele, a to i v případě, že návrh je podán a podepsán jen jedním ze dvou advokátů v plné moci uvedených, což je údajně v rozporu s § 24 odst. 1, poslední věta, o. s. ř.

Zmíněná plná moc se přitom opírá o hmotně- právní ustanovení v § 31, odst. 3 obč. zák., podle něhož „Plnou moc lze udělit i několika zmocněncům společně. Není-li v plné moci udě- lené několika zmocněncům určeno jinak, musí jednat všichni společně.“ Podle ustáleného vý- kladu společné jednání znamená, že právní úkon musí provést všichni zástupci (nikoliv jen některý z nich). Vyžaduje se obsahově stejný projev vůle všemi zmocněnci a teprve jejich společné jed-

nání vyvolává právní účinky zastoupení. V kolek- tivní plné moci však zmocnitel může udělit opráv- nění jednat samostatně jednomu nebo více zmocněncům zároveň (XXXx. X. Xxxxxxxx, XXXx.

X. Xxxxx, Občanský zákoník, poznámkové vydá- ní s judikaturou, Praha 1995, str. 50).

V procesním právu v cit. § 24, odst. 1 o. s. ř. je však ustanovení, že „v téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zá- stupce“, zatímco v jiných řízeních a občansko- právních úkonech může mít zmocnitel i několik zmocněnců, kteří jednají všichni společně, není- li v plné moci určeno jinak. Pokud je to advokát, ten je podle § 25, odst. 2 o. s. ř. oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem, popř. advokát- ním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem.

Z tohoto hlediska tedy podle platného zákona plná moc pro soudní řízení, ve které budou jme- nováni dva zmocněnci, by skutečně podle § 24, odst. 1 o. s. ř. nebyla platná. Podle § 28 odst. 3

o. s. ř. dokonce zvolí-li si účastník jiného zá- stupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc

dosavadnímu zástupci. Bylo dokonce i judiko- váno, že procesní plná moc udělená současně dvěma advokátům je neplatná. Účastníka řízení, který takovou plnou moc soudu předloží, je nutno o nepřípustnosti zastoupení více advokáty sou- časně poučit a vyzvat jej, aby si pro řízení zvolil jen jediného zástupce a toto zastoupení aby osvědčil novou plnou mocí (Xxxxx/Drápal/Mazanec: Ob- čanský soudní řád, komentář 5. vydání, 2001, str. 99/97 s odvoláním na Soudní judikaturu 36/97). To však neplatí, pokud plná moc je formulo- vána tak, že zmocnitel ustanovuje svým zmoc- něncem XY nebo VZ, nikoliv oba současně. Ne- jde tedy o plnou moc udělenou současně dvěma zmocněncům. Taková formulace může mít prak- tický význam pro velké advokátní kanceláře, kde se záležitosti může ujmout z různých důvodů jen jeden ze jmenovaných zmocněnců, nebo jde o řízení, které hrozí mnohaletými průtahy a je zde již z vůle zmocnitele druhý konkrétně jmenovaný zmocněnec pro případ, že první zmocněnec z jakéhokoli důvodu v soudním řízení již nemůže zastupovat anebo nejde o advokáta a v plné moci není uvedeno, že je výslovně oprávněn podle

plné moci udělit plnou moc jiné osobě.

Podmínkou ovšem je, že v soudním řízení po- dává žalobu, vyjádření k žalobě, odvolání a činí jiné procesní úkony jen jeden ze jmenovaných zmocněnců. Pak by plná moc, formulovaná, po- kud jde o jmenování zmocněnce, jako alterna- tivní slovem „nebo“, neměla být soudem odmí- tána, neboť neodporuje ustanovení § 24, odst. 1

o. s. ř., druhá věta, že v téže věci může mít účast- ník současně jen jednoho zvoleného zástupce. Tato druhá věta navazuje na větu první, že „účast- ník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí.“ Jde tedy o zástupce činného v řízení a nikoli jen ustanoveného abstraktně. Řízení je zahájeno podáním návrhu, a poté je vedeno dal- šími úkony podle o. s. ř., zejména § 79, § 80 a § 95 a násl. Teprve v té době jde o řízení, v němž je účastník zastoupen zástupcem, jehož si zvolil a teprve v té době může v tomto řízení mít účastník jen jednoho zástupce. Podá-li tedy ná- vrh jeden ze dvou alternativně jmenovaných

zmocněnců a ten činí za účastníka procesní úkony, nejde o zastoupení dvěma zástupci.

Jinak rozpor mezi § 31 odst. 3 obč. zák. a § 24 odst. 1 o. s. ř. není přesvědčivě odůvodněn. Ob- čanskoprávní vztahy jsou mnohem širší než je občanské soudní řízení, resp. v občanském soudním řízení se řeší jen malá část občansko- právních vztahů, a to ještě většinou až v pozděj- ším stadiu. Pokud nedojde k zahájení soudního řízení, může mít tedy účastník více zmocněnců, ale od jeho zahájení již jen jednoho. To může snad usnadňovat situaci soudu, ale ztěžovat ji účastníkovi.

Navíc je ustanovení § 24 odst. 1 o. s. ř. již pře- konané, neboť složitost a komplexnost někte- rých např. obchodních sporů vyžaduje třeba více specialistů. Je překonané také při mezinárodním srovnání, kdy např. v německém Zivilprozessord- nung (o. s. ř.) je výslovně v § 84 uvedeno, že účastníka je oprávněno zastupovat více zmoc- něnců jak společně, tak jednotlivě.

V anglosaském právním systému je pak obvy- klé, že právním zastoupením se pověřuje advo- kátní kancelář a nikoliv jen jeden z jejích často mnoha členů. Podání soudu se tedy podepisují např. Xxxxxxxxx and Xxx, Londýn, a připojí se podpis jednoho ze společníků. To umožňuje značnou flexibilitu v zastupování a soud nemá problémy s doručováním písemností, neboť je doručuje na adresu kanceláře.

To je možné dokonce i v Rakousku, k jehož právní úpravě a praxi se zase právem často vra- címe. V praxi klient pověří advokátní kancelář, která uvádí seznam svých advokátů a z nich může pak zastupovat kdokoliv. U soudu mohou být i dva advokáti, když soudu sdělí, kdo z nich za klienta právě jedná.

V rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze se kromě účastníkem jmenovaného zmocněnce připouští v praxi i další zmocnění dal- ším zmocněncem, ačkoliv zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ani Řád tohoto Rozhodčího soudu o zastoupení žádné ustanovení nemá a podle § 44 cit. zák. se

použijí pro řízení před Rozhodčím soudem ob- dobně ustanovení o. s. ř.

De lege ferenda by tedy bylo vhodné uva- žovat i o novelizaci § 24 odst. 1 o. s. ř. a do té doby v praxi tolerovat větší flexibilitu při jmeno-

vání alternativních zmocněnců v občanském soudním řízení, zejména u Rejstříkových soudů, kde jde většinou o řízení nesporné.

Autor je advokátem v Praze.

ROZSUDEK NA ZÁKLADĚ FIKCE UZNÁNÍ NÁROKU PODLE USTANOVENÍ § 114b o. s. ŭ.

Xxxx. XXXx. XXXXX XXXXX

ÚVOD

Obsáhlá novela č. 30/2000 Sb. k občan- skému soudnímu řádu, která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2001, obsahuje v rámci realizace úsilí zákonodárce o účinnější urychlování řízení zcela nový, dosud nikde neuplatňovaný institut roz- sudku vydávaného na základě fikce uznání ná- roku. Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vy- žaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu místo výzvy adresované žalovanému, aby se ve věci písemně vyjádřil a předložil soudu listinné důkazy [§ 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], anebo nebylo-li této výzvě řádně a včas vyhověno, usnesením uložit žalovanému, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vy- jádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Ke svému vyjádření má žalo- vaný připojit listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označit důkazy k prokázání svých tvr- zení. Ke splnění tohoto požadavku soud určí ža- lovanému lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů. Novela vymezuje věci, v nichž takový po- stup nepřipouští, jako jsou věci, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2 o. s. ř.), a věci uvedené v ustanovení § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř. Vedle dalších podrobností tohoto postupu soudu (§ 114b odst. 2, 3, 4 o. s. ř.) je důležité především ustanovení § 114b odst. 5

o. s. ř., podle něhož, jestliže se žalovaný bez váž-

ného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.

Podle nejnovějšího, posledního komentáře k o. s. ř. se na straně 397, bod 7, výslovně uvádí, že na základě ustanovení § 114b odst. 5 nastává fikce, podle níž žalovaný, který zůstává v řízení nečinný, uznává nárok uplatňovaný proti němu žalobou; na tomto základě pak soud roz- hodne a žalobě vyhoví rozsudkem pro uznání. Rozsudek pro uznání není považován za sankci; jeho účelem, jak se uvádí, je prostě řešení pří- padu, jestliže se žalovaný k věci nevyjádří.

Nový procesní institut vydání rozsudku na zá- kladě fikce uznání nároku zasluhuje hlubší roz- bor.

FIKCE UZNÁNÍ NÁROKU

Z HLEDISKA TEORIE CIVILNÍHO PROCESU

Pro civilní proces jsou charakteristické jeho základní rysy, které jej odlišují od jiných procesů (od jiných právních řízení) a jsou východiskem celé jeho institucionální výstavby. V tomto směru se uplatňuje zejména zásada dispoziční a zásada projednací. I když mají k sobě poměrně blízko, existují mezi nimi také podstatné rozdíly.

Zásada dispoziční vyjadřuje úzký funkcionální vztah mezi soukromým právem hmotným a veřej- ným občanským právem procesním. Smysl a účel civilního procesu spočívá především v tom, že slouží hmotnému právu, resp. že poskytuje ochranu subjektivním soukromým právům. Bez to- hoto funkčního vztahu k právu hmotnému by civilní proces v podstatě ztratil všechen svůj význam. Vz- hledem k úzkým vazbám mezi občanským právem hmotným a procesním musí se základní charakter soukromého práva, spočívající v dispoziční auto- nomii, volnosti a svobodě nositelů subjektivních hmotných práv, přiměřeně promítat do oblasti práva procesního, což je zajišťováno zásadou dis- poziční, ovládající civilní proces. Tak jako nositel subjektivního soukromého práva není povinen např. žádat zpět poskytnutou půjčku nebo úhradu škody, kterou mu jiný subjekt způsobil, tak není také povinen podat žalobu o vrácení půjčky, ža- lobu o náhradu škody apod. To znamená, že civilní proces umožňuje procesním stranám, aby v sou- ladu se zásadou dispoziční svobodně nakládaly jak řízením (zákonnými prostředky soudní ochra- ny), tak předmětem řízení (soudně uplatněným ná- rokem). Procesní práva, vyplývající ze zásady dis- poziční, mohou být realizována pouze na základě procesních právních úkonů, vyhrazených výlučně nositeli těchto práv, který je může vědomě a zá- měrně uplatňovat sám, anebo prostřednictvím osoby, kterou k tomu zmocnil. Z povahy dispozi- tivních procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce. Nemůže být stanovena např. fikce, že někdo podal žalobu, ačkoliv ji ne- podal, že ji vzal zpět, ačkoliv tak neučinil, anebo že uzavřel smír, ač k jednání o něm nepřistoupil a žádný smír nehodlal uzavřít. Stejnou právní po- vahu dispozitivního právního úkonu, tedy úkonu, na němž se jednající osoba záměrně podílí svou jednoznačně projevenou vůlí, má také uznání ná- roku, popřípadě vzdání se nároku (pokud tento in- stitut některé právní řády uznávají). Uznání nároku nespočívá v tom, že procesní strana uznává exi- stenci skutkových okolností, na nichž druhá strana zakládá svůj nárok uplatňovaný proti žalovanému, ale znamená uznání soukromoprávního závazku

(povinnost) vůči žalované straně formou vědo- mého, výslovného a nezastupitelného projevu vůle (procesního úkonu), který se vztahuje na předmět projednávaného sporu. Lze tedy usuzovat, že právní konstrukce fikce uznání nároku je v rozporu s povahou civilního procesu a snad je možné i uva- žovat o tom, zda takto koncipovaný procesní insti- tut neodporuje požadavku spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Dispozitivní pro- cesní úkon se nemůže stát obsahem právní fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na níž je vybudován civilní proces.

Zásada projednací se vztahuje na zjišťování, vysvětlování a objasňování skutkového stavu, dů- ležitého pro posouzení a rozhodnutí věci. Do této zásady se v jistém smyslu rovněž promítá dispo- zitivní volnost subjektů soukromoprávních vztahů. Strany mohou svobodně a volně vybírat a uplatňovat zákonné prostředky náležitého zjiš- ťování skutkového stavu. Za jeho dokonalé zjiš- tění nesou i procesní odpovědnost ve formě bře- mena tvrzení, břemena důkazního, břemena substancování atd.

Jestliže však zásada dispoziční poskytuje stra- nám právo disponovat řízením a předmětem ří- zení, zásada projednací nedovoluje stranám, aby disponovaly skutkovým stavem. Ten je totiž ob- jektivně dán již před procesem a nezávisle na procesu. Základním úkolem soudce je jeho po- vinnost, aby objektivně a úplně zjistil skutkový stav na základě skutkového materiálu, který podle zásady projednací mají vnést do řízení pro- cesní strany. Předmětem hodnocení důkazů soudem nejsou pouze údaje zjištěné za pomoci

„klasických“ důkazních prostředků (výslechem svědků, posudky znalců, zjištěním obsahu listin atd.), ale všechno, co může blíže objasnit skut- kové okolnosti případu, tedy také např. procesní chování stran, jejich aktivitu nebo naopak likna- vost při navrhování důkazů, účast na jednání atd. Závěr, že stranám není dovoleno volně dispo- novat skutkovým stavem, který musí být objek- tivně, pravdivě zjištěn soudem, nebyl vždycky samozřejmý. Naopak, alespoň ve středoevrop-

ských zemích bylo téměř do konce devatenác- tého století obecně uznáváno, že skutkový stav, z něhož soud vychází ve svém rozsudku, určují procesní strany svou procesní činností. Podle to- hoto názoru, formulovaného celou řadou vý- znamných procesualistů, strany mohou dispono- vat v řízení nejen svými právy, ale také skutečnostmi a každá strana má právo na „svůj“ skutkový stav. Výsledný skutkový stav, na němž soud zakládá své rozhodnutí, nebyl považován za souhrn objektivních poznatků o skutečnostech vnějšího světa, ale za zvláštní konstrukci, vyplý- vající z procesní činnosti stran, která podle zá- sady formální pravdy může, ale také nemusí od- povídat reálné skutečnosti. Zásada projednací podle uvedených názorů upravovala nakládání skutkovým stavem procesními stranami. Skut- kový stav, který po skončení řízení musí soud po- ložit za základ svého rozhodnutí, byl považován za výsledek subjektivních záměrů v procesní čin- nosti stran, nikoliv za obraz věcí, dějů a jevů vněj- šího světa, jak ve skutečnosti nastaly a jsou po- dle hmotného práva rozhodující pro vznik, změnu či zánik subjektivních soukromých práv. V uvede- ném pojetí strany svou procesní iniciativou „vy- tvářejí“ skutkový stav rozhodný pro posouzení věci a není rozhodující, zda tento skutkový stav odpovídá skutečnosti, neboť takový požadavek zákon ani neklade; civilní soudní řád nesleduje cíl poznání pravdy, ale cíl prosazení práva v sou- ladu s formálními předpisy. Proto nemá smysl klást otázku souladu soudního rozhodnutí se skutečnými hmotněprávními poměry.

Teprve na přelomu devatenáctého a dvacá- tého století pronikl a postupně se i legislativně (např. v rakouském civilním soudním řádu z roku 1895, recipovaném v podstatě i Českosloven- skou republikou po roce 1918) prosadil názor, že pravdivé, objektivní zjištění skutkového stavu v ci- vilním procesu a poskytování ochrany skuteč- ným, platným subjektivním hmotným právům je základním, obecným předpokladem řádných funkčních vztahů mezi právem hmotným a pro- cesním. Konečný skutkový stav, z něhož soud vychází, nemůže být výsledkem subjektivních

procesích záměrů stran, jejich procesních schopností, resp. jejich strategie a taktiky vedení civilního sporu. Kontradiktorní procesní činnost stran při shromažďování skutkového materiálu má být jen dostatečným podkladem pro objek- tivní, nestranné hodnocení tohoto materiálu sou- dem. Strany svou subjektivní procesní činností nemají „vytvářet“ skutkový stav, ale obsáhlým, dostačujícím soustředěním byť i rozporného skutkového materiálu poskytnout soudu mož- nost, aby jeho objektivním posouzením dospěl k pravdivému zjištění skutkového stavu. Žádné subjektivní hmotné právo, jemuž je soud povinen poskytnout ochranu, nelze uměle a neorganicky odtrhnout od objektivních skutečností vnějšího světa, které jsou podle platných norem hmot- ného práva nutným předpokladem vzniku sub- jektivních soukromých práv. Proto také moderní právní řády vyspělých zemí ukládají procesním stranám povinnost pravdivosti (povinnost

„k pravdě“ podle starší terminologie). Rozhodné skutečnosti nelze „vytvořit“ subjektivní procesní činností stran, ale lze je pouze poznávat, jak v mi- nulosti nezávisle na procesu nastaly.

URYCHLOVÁNÍ ŘÍZENÍ A SOULAD ROZSUDKU SE SKUTEČNÝMI HMOTNĚPRÁVNÍMI POMĚRY

Kontradiktorní civilní proces, ovládaný zása- dou projednací, je upraven tak, aby bylo umož- něno co nejúčinnější rozvinutí konfliktu mezi pro- cesními stranami a jeho objektivní řešení soudem. Soustředěním procesu na konflikt dvou stran s protikladnými zájmy jsou vytvářeny před- poklady k tomu, aby obě strany vyvíjely maxi- mální aktivitu při objasňování a vysvětlování skut- kového stavu. Subjektivní procesní iniciativa každé ze sporných stran je korigována aktivitou druhé strany, jejíž zájmy jsou opačné. Každá strana má zájem na tom, aby její přednesy obsa- hovaly informace potřebné ke zjištění rozhod- ných skutkových okolností. Subjektivní přístup stran k uplatňování jejich zájmů v civilním řízení, svoboda a volnost jejich skutkových přednesů

a důkazních návrhů v kontradiktorním sporu ovlá- daném zásadou projednací, slouží především k tomu, aby byl shromážděn dostačující skutkový materiál k objektivnímu a nestrannému posou- zení rozhodných skutkových okolností, v souladu s objektivním, pravdivým stavem věci.

Společenský cíl civilního procesu, jímž je ochrana soukromých subjektivních práv, by ne- mohl být náležitě plněn, kdyby ochrana nemohla být poskytována v souladu se skutečnými hmot- něprávními poměry, což předpokládá pravdivé zjištění skutečností, které leží v základech hmot- něprávních vztahů a subjektivních práv. Moderní věda přesvědčivě ukázala, že v daných souvis- lostech soud nemůže zjišťovat „absolutní pravdu“, která je prázdnou abstraktní konstrukcí, jíž neodpovídá empirická, induktivní povaha lid- ského poznání, které se uplatňuje také v činnosti soudu. Toto poznání má vždy pravděpodob- nostní charakter, což ovšem nijak nesnižuje jeho hodnotu. Požadovaná míra pravděpodobnosti, umožňující soudu v civilním řízení považovat ur- čité skutečnosti za prokázané, není ve všech právních řádech stejná. V kontinentálním právním systému, zejména v civilních procesech středo- evropských, jsou považovány za prokázané, tedy pravdivé, pouze takové skutečnosti, na nichž soud zakládá své meritorní rozhodnutí, jejichž pravděpodobnost má mezní povahu a dosahuje tzv. „praktickou jistotu“, tedy pravděpodobnost, která na příslušné stupnici „nula“ až „jedna“, anebo na stupnici 0 % až 100 % se těsně přibli- žuje nejvyšší hodnotě. Takové pravděpodob- nostní poznání je nutno považovat za plnohod- notné poznání, které se uplatňuje také např. v souvislosti se spolehlivostí různých technic- kých systémů (dopravních prostředků, mostních konstrukcí apod.) a vyjadřuje situaci, kdy spoleh- livost daného zařízení je tak vysoká, že zaručuje

„praktickou jistotu“ jeho bezvadné, bezporu- chové funkce. V civilním soudním řízení takto soudce uzná existenci určitých skutečností, resp. pravdivost skutkových tvrzení procesní strany, jestliže s ohledem na zákony logického myšlení i obecné zkušenostní poznatky dospěje

k vnitřnímu přesvědčení o tom, že nastaly a jsou dány určité skutečnosti, resp. že skutková tvrzení procesní stany jsou pravdivá, tj. pravděpodobná na hranici jistoty. Některé právní řády se v civil- ním soudním řízení spokojují s nižší pravděpo- dobností (např. tzv. „převažující pravděpodob- ností“, které převyšuje hodnotu 0,5 na stupnici 0 až 1 nebo hodnotu 50 % na stupnici 0 % až 100 %). V civilních procesech mnohých států je stanovena různým způsobem výška pravděpo- dobnosti, potřebná pro různé druhy sporů. Tomu odpovídá stanovení více nebo méně diferenco- vané stupnice „důkazních bodů“, tedy pravděpo- dobnostních hodnot, které musí být dány, aby soud mohl uznat danost (existenci) skutečností, důležitých pro rozhodnutí určitého druhu sporu. Vzhledem k pravděpodobnostní povaze po- znávací činnosti v soudním řízení lze usuzovat, že také právní a skutkové domněnky i tzv. zkuše- nostní věty tvoří organickou součást této pozná- vací činnosti. Je-li dána a prokázána skutková báze (skutkový základ) domněnky, lze s velmi vy- sokou pravděpodobností usuzovat na existenci určitých dalších skutečností, jež ze skutkového základu domněnky vyplývají, aniž by je bylo nutno dokazovat. V tomto smyslu zejména skutkové do- mněnky, resp. zkušenostní věty mohou umožňo-

vat podstatné urychlení celého soudního řízení. Často si ani neuvědomujeme, jak velké množ-

ství poznatků soud získává na základě obecných, dlouhodobých lidských zkušeností, obsažených ve skutkových domněnkách a zkušenostních vě- tách. Okruh poznatků, k nimž soud dochází na základě provádění „klasických“ důkazů, je nepo- měrně užší než okruh poznatků, založených na obecné zkušenosti, z nichž soud v mnoha sou- vislostech vychází. Soudní poznávací činnost lze v jistém smyslu považovat za prodloužení obecné životní praxe, v níž lidé ve svém jednání vycházejí z obecných zkušenostních poznatků, kdežto vlastní speciální poznávací úsilí zaměřují na po- měrně úzce vymezené problémy. Využívání obecných zkušenostních poznatků není řešením z nouze, ani méně hodnotným nebo jen náhrad- ním, podpůrným získáváním poznatků, na jejichž

formulaci se podílely celé generace. Uplatňování zkušenostních vět v civilním soudním řízení může vést k plnohodnotným poznatkům o skutkovém stavu, důležitém pro rozhodnutí věci. Tyto po- znatky mohou dosahovat míry pravděpodobnosti až na hranici jistoty a lze je tedy považovat za prakticky jisté.

Proto např. také rozsudek pro zmeškání není založen na nějakých „fikcích“ či na pouhém úsilí o ukončení jednání za každou cenu, ale opírá se

o dlouhodobě osvědčenou skutkovou do- mněnku, podle níž je vysoce pravděpodobné, že strana, která žádným způsobem tvrzení druhé procesní stany nezpochybňuje, ač má k tomu všechny možnosti, neučiní žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy a k nařízenému prvnímu úst- nímu soudnímu jednání se nedostaví, nemá ve skutečnosti žádné argumenty ani důkazy proti správnosti skutkových tvrzení druhé procesní strany. V řízení ovládaném zásadou projednací zá- kon předpokládá procesní činnost stran zaměře- nou na vnesení potřebného skutkového materiálu do řízení. Pravděpodobnostní zákonitosti, na je- jichž základě soud hodnotí důkazní materiál, se vztahují jak na činnost, tak na procesní nečinnost stran. Není-li uplatnění zkušenostních vět, resp. skutkových domněnek narušováno žádnými ne- funkčními vlivy, poskytují tyto domněnky spoleh- livý základ pro hodnocení skutkových tvrzení strany, a to i v případě, jestliže se druhá strana k nařízenému soudnímu jednání nedostaví.

Ve všech moderních civilních soudních řá- dech jsou s velkou pečlivostí vyloučeny všechny nefunkční vlivy, které by mohly nežádoucím způ- sobem, tedy v rozporu s objektivní skutečností, ovlivnit uplatnění skutkové domněnky, resp. zku- šenostní věty. Proto v případě kontumačního roz- sudku zákon musí vyloučit možnost jeho vydání, jestliže např. odporuje důkazům, které soud již má k dispozici (již předložené listiny, protokoly

o zjištění důkazů apod.) a nesmí být založen na tvrzeních, jež si vzájemně odporují. Obsah ža- lobního návrhu i skutkové přednesy strany, která se k jednání dostavila, musí být úplné a určité, dokonale substancované a nesmí být v rozporu

s obecně známými skutečnostmi nebo s obsa- hem pravomocného odsuzujícího trestního roz- sudku apod. Žaloba musí být odpůrci včas a řádně doručena, aby se mohl s jejím obsahem náležitě seznámit a kontumační rozsudek může být proti němu vydán jen tehdy, jestliže jeho neú- čast na prvním jednání zůstala bez důvodné a včasné omluvy. Pokud je po vydání kontumač- ního rozsudku zjištěno, že procesní strana zmeš- kala první termín ústního jednání z omluvitelných důvodů, soud na její návrh rozsudek zruší a na- řídí jednání. Odborná literatura a soudní praxe, týkající se rozsudků pro zmeškání, je v uvede- ném směru v jiných zemích (např. v Rakousku nebo v Německu) důsledněji propracována než v České republice. Smyslem těchto úprav je vy- loučení všech nefunkčních vlivů, které by mohly nežádoucím způsobem uplatnění skutkové do- mněnky ovlivnit a zkreslit. Výsledkem uplatnění domněnky je vysoce pravděpodobný závěr, hra- ničící s jistotou, že rozhodná skutková tvrzení procesní strany, jimž druhá strana neodporovala, jsou pravdivá. Nejde o uplatnění fikce, ale o pou- žití skutkové domněnky, o níž lze předpokládat, že odpovídá skutkovému stavu, který před pro- cesem a nezávisle na něm objektivně nastal. První závěr rozsudku musí být na něm založen. Nejedná se o rozsudek pro uznání, ale o rozsu- dek, vydaný na základě skutkového stavu, který je v souladu s vnitřním přesvědčením soudce, neboť jej vyvozuje z obecně se uplatňující skut- kové domněnky (zkušenostní věty).

Urychlení civilního řízení na základě skutko- vých domněnek je dosahováno i jinými způsoby než prostřednictvím rozsudků pro zmeškání. Ci- vilní soudní řády mnohých zemí (např. Rakouska nebo Německa) obsahují v zájmu urychlení řízení (rychlejší stanovení skutkového stavu), např. in- stitut soudního doznání nebo institut nepopírání skutkových tvrzení druhé procesní strany. Český civilní proces tyto instituty neobsahuje, avšak uvedeným institutům je poněkud podobné usta- novení § 120 odst. 4 o. s. ř., které poskytuje soudci možnost, aby se omezil při zjišťování skut- kového stavu na shodná skutková tvrzení stran,

považuje-li to za dostačující způsob zjištění ob- jektivní pravdy, resp. za dostačující k tomu, aby o rozhodných skutečnostech nabyl vnitřní pře- svědčení, že jsou vysoce pravděpodobné (na hranici jistoty). Jestliže se totiž strany, které jinak stojí v ostrém konfliktu zájmů, přesto shodnou na existenci určitých skutečností, uplatní se skut- ková domněnka, že tyto skutečnosti jsou prav- divé, nejsou-li dány jiné skutečnosti, jež by ne- sporná, resp. shodná skutková tvrzení stran zpochybňovaly (např. obcházení zákona, zastí- rání jednání proti dobrým mravům apod.). Výz- namným nástrojem urychlování řízení v souvis- losti se zjišťováním skutkového stavu jsou také procesní prekluzivní lhůty, které mají zajistit, aby strany včas uplatňovaly procesní prostředky obrany a útoku. Ukládání prekluzivních lhůt musí být zákonem tak stanoveno a v případě tzv. soud- covských lhůt tak realizováno, aby byla dána pro- cesní straně plná možnost uplatnit ve stanovené lhůtě důkazní návrhy, vyjádření, skutková tvrzení či popírání určitých skutečností atd. Jestliže strana tuto objektivně danou možnost nevyužije, ač jí v tom nebrání žádné prokazatelné potíže, lze s vysokou pravděpodobností, která hraničí s jis- totou, předpokládat, že procesní strana ve sku- tečnosti žádnými vhodnými prostředky proces- ního útoku či obrany nedisponuje a svým procesním chováním se snaží jen protahovat ří- zení. V zájmu urychlení zjišťování skutkového stavu soud také může odmítnout, resp. pominout neúplná a neurčitá (nedostatečně substanco- vaná) skutková tvrzení a důkazní návrhy stran, ne- boť lze s vysokou pravděpodobností předpo- kládat, že se jedná pouze o účelové přednesy a návrhy, které by v rámci zjišťování skutkového stavu nepřinesly nic podstatného. Zaviněné ne- respektování prekluzivních procesních lhůt i po- dávání neurčitých (nesubstancovaných) skut- kových tvrzení procesní stranou a následné odmítnutí opožděných či neurčitých přednesů a návrhů soudem nemá pak za následek vydání věcně nesprávného soudního rozhodnutí, jež by se dostalo do rozporu se skutečnými hmotně- právními poměry.

SROVNÁNÍ S NĚKTERÝMI ZAHRANIČNÍMI PROCESNÍMI ÚPRAVAMI

Ve všech uvedených případech se urychlo- vání řízení týká výlučně zjišťování skutkového stavu, resp. vysvětlování a objasňování rozhod- ných skutkových okolností procesními stranami. V žádném případě nelze tyto prostředky urychlo- vání řízení vztáhnout na dispozici řízením a před- mětem řízení procesními stranami. Vzniká otázka, jaké důvody vedly k legislativnímu zakot- vení ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Je nutno přihlédnout především k tomu, že institut roz- sudku pro zmeškání je v českém civilním soud- ním řádu upraven poměrně úzce, alespoň v po- rovnání se zahraničními úpravami. Tak např. podle ustanovení § 331 odst. 3 civilního soud- ního řádu Německé spolkové republiky jestliže žalovaný včas neoznámí soudu, že se proti ža- lobě, která mu byla doručena, hodlá bránit, soud na návrh žalobce vydá kontumační rozsudek, aniž by došlo ke stanovení a realizaci prvního ter- mínu ústního jednání. Návrh na takový kontu- mační rozsudek může žalobce podat již v sa- motné žalobě (v žalobním spisu). Podle českého procesního práva takový postup není možný. Tvůrcům poslední novely k českému civilnímu soudnímu řádu šlo snad o to, aby nečinnost ža- lovaného mohla mít pro něho nepříznivé dů- sledky i bez toho, že by soud musel stanovit ter- mín prvního ústního jednání a mohl vydat rozhodnutí proti absolutně nečinnému žalova- nému ve prospěch žalobce teprve tehdy, když se žalovaný k jednání bez vážného důvodu nedo- staví. Přijaté řešení vzbuzuje ovšem pochybnosti. Je nutno považovat za vhodnější a povaze ci- vilního procesu lépe odpovídající takové řešení, které sledovaný cíl dosahuje v rámci institutu kontumačního rozsudku. V tomto směru je po- učná právní úprava některých vyspělých evrop-

ských zemí.

Procesní právní institut rozsudku pro zmeš- kání je v různých zemích upravován dosti rozdíl- ným způsobem a také funkce, jimž má sloužit,

jsou chápány rozdílně. Ve francouzském civilním procesu je rozlišován rozsudek pro zmeškání ve vlastním smyslu a rozsudek pro zmeškání urči- tého jiného důležitého procesního jednání, resp. úkonu. V tomto smyslu zná francouzské právo jednak „défaut faute de comparaître“ podle art. 468 „nouveau code de procédure civile“ a „dé- faut faute d’accomplir les actes de la procédure dans les délais“ podle art. 469 m.c.p.c. (dříve

„faute de conclure“). Oba instituty jsou ovšem založeny na procesním zmeškání, resp. nedba- losti.

Francouzské pojetí rozsudku pro zmeškání ve vlastním, resp. užším smyslu (tzv. „pravý rozsu- dek pro zmeškání“) odpovídá užšímu pojetí ve středoevropském civilním procesu, neboť ně- které středoevropské civilní procesy obsahují po- dobné rozlišování. Podle ustanovení § 331 plat- ného německého civilního soudního řádu jestliže žalobce navrhne, aby proti žalovanému, který se nedostavil k ústnímu jednání ve stanoveném ter- mínu, byl vynesen rozsudek pro zmeškání, je třeba považovat ústní skutkové přednesy žalobce za žalovanou stranou doznané. Je zřejmé, že se jedná o uplatnění domněnky správnosti, resp. pravdivosti skutkových tvrzení žalobce, nikoliv o uplatnění fikce dispozitivního procesního úkonu žalované strany. Vedle toho německý ci- vilní soudní řád upravuje také rozsudek pro zmeškání jiného důležitého procesního úkonu (ohlášení žalovaného, že se hodlá proti žalobě bránit) podle ustanovení § 331 odst. 3 ZPO.

Podobné rozlišování obsahuje také anglické procesní právo, které připouští rovněž případy, kdy rozsudek pro zmeškání je vydán ještě v za- čátečních fázích civilního procesu pro zmeškání důležitého procesního úkonu (RSC Order 13 rule 1). Naproti tomu některé jiné civilní soudní řády (např. řecký) podobně jako česká zákonná úprava připouštějí vydání rozsudku pro zmeškání pouze v případě, že se procesní strany nedostaví k prvnímu ústnímu jednání.

Pozornost zaslouží také způsob, jakým přistu- puje k problematice rozsudků pro zmeškání při- pravovaný návrh evropského civilního procesu

v rámci zemí Evropské unie. Evropský civilní pro- ces podle uvedeného návrhu nemá nahradit nebo jakkoliv měnit právní úpravu národních civil- ních procesů, neboť se týká pouze vztahů mezi subjekty různých států Evropské unie, mezi nimiž vznikají civilní soudní spory.

Pro uvedený návrh evropského civilního pro- cesu jsou z hlediska institutu rozsudků pro zmeš- kání charakteristické dvě tendence. První z nich spočívá v úsilí, aby počet rozsudků pro zmeškání byl pokud možno co nejmenší. Tak např. podle Art. 8.3 zmíněného návrhu nemá být vydán roz- sudek pro zmeškání, jestliže žalovaný, na něhož se vztahuje povinné zastoupení advokátem, sám se dostaví k termínu ústního jednání, avšak bez advokáta. Soud v takovém případě nesmí vydat rozsudek pro zmeškání, ale je povinen poskyt- nout žalovanému možnost a přiměřenou lhůtu, aby si zajistil povinné zastoupení advokátem a účast advokáta v řízení. Dále podle Art. 8.4 ná- vrhu osobní účast žalovaného, který nemusí být zastoupen advokátem, není na prvním ústním jednání nutná, pokud alespoň písemně oznámí soudu, že se hodlá proti podané žalobě bránit. Rozsudek pro zmeškání nemůže být v tom pří- padě vydán. Posléze podle Art. 8.5 se procesní strana může vydání kontumačního rozsudku vy- hnout, jestliže ještě před jeho vydáním se dobro- volně dostaví k soudu a oznámí důvody své obrany proti žalobě. Toto navrhované ustanovení odpovídá národní procesněprávní úpravě někte- rých zemí, jako je např. Holandsko, které vydání rozsudku pro zmeškání nespojují bezprostředně se zjištěním zmeškání určitého procesního po- stupu procesní strany, ale vydání takového roz- sudku připouštějí až v pozdější časové fázi řízení. Druhá tendence, kterou návrh sleduje, spo- čívá v tom, že speciální právní prostředky, uplat- nitelné proti rozhodnutí o vydání rozsudku pro zmeškání (jako je např. „opposition“ podle art. 571 a násl. francouzského Nouveau code de procédure civile nebo „Einspruch“ podle § 338 a násl. německého civilního soudního řádu), nemají být připuštěny v případech zvlášť hrubé nedbalosti procesní strany. V těchto případech

návrh preferuje uplatnění obecných opravných prostředků, jakým je ve francouzském právu

„l’appel“ nebo v německém právu „Berufung“, tedy podání řádného odvolání.

ZÁVĚR

Stále se zrychlující rozvoj obchodních, hos- podářských a finančních vztahů v moderních vy- spělých zemích i pokračující společenská inte- grace klade zvýšené nároky také na civilní soudní řízení, jeho rychlost a efektivnost. Nelze připus- tit, aby zdlouhavé soudní řízení zpomalovalo nebo dokonce ohrožovalo nerušený průběh mo- derního hospodářského života. Proto jsou po- chopitelné snahy o vytváření institucionálních předpokladů urychlování civilního soudního ří- zení. Odpovídající legislativní úprava je nezbytná. Nelze ji však přeceňovat, absolutizovat a považo- vat za jediný možný přístup k řešení otázek urychlování civilního řízení. Snad je vhodné, aby byl citován jeden z procesualistů, kteří měli blízko ke zpracovávání návrhu evropského civil- ního procesu a zabývali se uvedenou problema- tikou; xxxx. xx. X. Xxxx v této souvislosti uvádí:1)

„Jak rychle bude určitá věc vyřízena, nezávisí podle našich zkušeností ani tak příliš na zákonné úpravě, ale mnohem více na daných reálných okolnostech, jako např. na přetížení soudů, pře- devším ale na pracovním stylu a osobnosti jed- notlivých soudců; je nutno také zkoumat a srov- návat efektivnost činnosti soudů v jednotlivých zemích.“

K urychlování řízení přispívá především taková legislativní úprava, která je přehledná, logická, vnitřně souladná a odpovídá základním zásadám, na nichž je vybudován civilní proces. Za funkční nelze považovat takový přístup k úpravě institutů, umožňujících urychlování řízení, který vnáší vnitřní nesoulad do systému procesního práva.

K urychlování řízení jsou vhodné přiměřené le- gislativní úpravy v oblasti ovládané zásadou pro- jednací, zejména úpravy, jež využívají zkušenostní věty, skutkové domněnky (popřípadě i právní do- mněnky), umožňující rychlé dosažení vysoké pravděpodobnosti rozhodných poznatků. Tako- vým postupem není narušována dispoziční vol- nost procesních stran při uplatňování procesních prostředků objasňování a vysvětlování skutkového stavu. Pokud je strana v tomto směru nečinná, lik- navá a nevěnuje se pečlivému vedení sporu, musí nést procesní odpovědnost, která ztoho vyplývá. Civilní soudní řády mnohých vyspělých zemí proto připouštějí vydání kontumačního rozsudku nejen v případě, že se strana bez vážného důvodu ne- dostaví k prvnímu ústnímu jednání, ale také v pří- padě, jestliže ještě před nařízením tohoto jednání nepřistoupí k důležitému procesnímu úkonu, k němuž je vyzvána soudem (např. k ohlášení, zda se hodlá proti podané žalobě bránit, anebo k vý- zvě, aby se písemně ve věci vyjádřila a v případě svého nesouhlasu s tvrzeními žalobce vylíčila roz- hodující skutečnosti, na nichž zakládá svoji obranu). Urychlování řízení v tomto směru lze za- ložit na institutu rozsudku pro zmeškání, nikoliv na institutu uznání nároku. Nepříznivé právní ná- sledky, zatěžující nečinnou procesní stranu, musí být podřízeny režimu kontumačního rozsudku, ni- koliv režimu uznání nároku. Uznání nároku totiž patří do zcela jiné oblasti procesní problematiky, než by mohlo být spojováno s urychlováním řízení v oblasti zjišťování rozhodného skutkového stavu. Skutkový stav, zněhož soud ve svém rozhodnutí, a to i v rozsudku pro zmeškání, vychází, musí být podle vnitřního přesvědčení soudce vysoce prav- děpodobný. Nemůže být založen na žádné fikci, která je v rozporu s objektivní skutečností. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých roz- hodných skutečností. Tím méně se fikce může vztahovat na dispozici předmětem řízení, která je

1) Xxxx, X.: Die Vorschläge der Kommision für ein europäisches Zivilprozessgesetzbuch – das Erkenntnissver- fahren, Zeitschrift für Zivilprozess, svazek č. 109, 1996, str. 289.

nezadatelným právem procesní strany. Uznání ná- roku nelze fingovat. Strana svým výslovným pro- cesním úkonem nárok žalobce buď uzná nebo ni- koliv. Žádná třetí cesta (fingováním uznání nároku) neexistuje, což si, jak již bylo uvedeno, plně uvě- domují právní řády všech vyspělých zemí. Pokud chtějí u procesní strany postihnout nečinnost, která nespočívá v bezdůvodné neúčasti na ústním

jednání, ale v opomenutí jiného důležitého pro- cesního úkonu, činí tak v rámci širší úpravy insti- tutu rozsudku pro zmeškání, jehož právní režim je nutně odlišný od právního režimu rozsudku pro uznání nároku.

Autor je emeritní profesor na Právnické fakultě

Masarykovy univerzity v Brně.

NAD ZDAŇOVÁNÍM ZISKU PLYNOUCÍHO

ZE ZPENĚŽENÍ KONKURZNÍ PODSTATY U ÚPADCE

– PRÁVNICKÉ OSOBY

XXXX XXXXXXX

V časopise Obchodní právo č. 10/2001 jsem se začetl se zájmem do článku „Střet zákona o daních z příjmů se zákonem o konkurzu a vy- rovnání při zpeněžování konkurzní podstaty v roce 2001“, jehož autorem je XXXx. Xxxxxx Xxxxxx, advokát zBrna.

Jelikož autor uvedeného článku v jeho závěru pokládá několik otázek odborné veřejnosti, po- kusím se na některé znich touto cestou odpově- dět, byť nepředpokládám, že se všemi mými zá- věry budou všichni beze zbytku souhlasit.

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních zpříjmů, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „ZDP“) stanovil ve svých § 4 odst. 1 písm. y) a v § 19 odst. 1 písm. ch) osvobození příjmů týkajících se zisku plynoucího ze zpeněžení konkurzní pod- staty. Tato právní úprava vycházela ze skuteč- nosti, že daňové přiznání za období trvání kon- kurzu se v případě daně z příjmů podávalo až při zrušení konkurzu, přičemž tento postup vyplývá z ust. § 40 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Až do 31. 12. 2000 proto konkurz představoval z hlediska vypořá- dání daňových povinností úpadce jedno zdaňo- vací období. Právní úprava platná do 31. 12. 2000 osvobozovala od daně z příjmů rozdíl mezi

příjmy a výdaji (nebo zisk) plynoucí ze zpeněžení konkurzní podstaty.

Novela ZDP, jež byla provedena zák. č. 492/

/2000 Sb., a která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2001 však tuto koncepci opouští. Znamená to tedy, že osvobození příjmů týkajících se zisku plynoucího ze zpeněžení konkurzní podstaty po- dle shora uvedených ustanovení ZDP, se s účin- ností od 1. 1. 2001 zrušuje. Na tuto právní úpra- vu zákonodárce následně reagoval přijetím další změny ZDP, jež byla obsažena v části čtvrté zák. č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách, která na- byla účinnosti dnem 1. 6. 2001.

Jelikož zákonodárce používá pojem „zpeně- žení“, je třeba si tento pojem blíže definovat. Po- díváme-li se na dikci zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších před- pisů (dále jen „ZKV“), zjišťujeme, že tato právní norma blíže nedefinuje pojem „zpeněžení“. Pro účely výpočtu odměny správce podstaty (eventu- álně zbývajících kategorií správců) definuje pojem

„zpeněžení“ vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších novel ve svém

§ 7 odst. 3. Nutno ovšem dodat, že tato definice vyhovuje pouze pro účely výpočtu odměny správce, nikoliv však k vypořádání daňových

povinností úpadce. Aplikace této uvedené vy- hlášky pro účely splnění daňových povinností úpadce je proto zcela zavádějící. S ohledem na absenci definice tohoto pojmu v ZKV zastává Mi- nisterstvo financí názor, že zpeněžení konkurzní podstaty znamená její převedení na společného jmenovatele – peníze. Spočívá proto v prodeji věcí, jež tvoří její součást nebo v prodeji podniku. Z toho důvodu nelze úroky z vkladů peněžních prostředků dle tohoto názoru zahrnout pod pojem

„zpeněžení konkurzní podstaty“.

Jak je to tedy se zdaňováním příjmů týkajících se zisku plynoucího ze zpeněžení konkurzní pod- staty po 1. 1. 2001? Hospodářský výsledek ply- noucí ze zpeněžení konkurzní podstaty, kterého bylo dosaženo do 31. 12. 2000, je osvobozen od daně z příjmů. Z toho lze odvozovat, že zpe- něžil-li správce podstaty do tohoto data majetek tvořící konkurzní podstatu a předložil-li soudu ke schválení konečnou zprávu, jsou tyto dosažené příjmy osvobozeny od daně z příjmů. Stejně tak se domnívám, že je-li konkurzní podstata správ- cem zpeněžena k uvedenému datu, výtěžek ulo- žen na účtu k tomu zřízeném správcem podstaty, ale předložení konečné zprávy např. brání dosud neukončené incidenční spory z popření kon- kurzních pohledávek, bude i v tomto případě spl- něna podmínka pro osvobození od daně z pří- jmů, která spočívá v tom, že ke zpeněžení došlo do 31. 12. 2000.

V případě konkurzů, které byly prohlášeny před datem 31. 12. 2000, a které trvají i po 1. 1. 2001, budou příjmy získané zpeněžováním kon- kurzní podstaty uskutečněným do 31. 12. 2000 od daně z příjmů osvobozeny [související výdaje budou samozřejmě posuzovány jako daňově ne- účinné v návaznosti na § 25 odst. 1 písm. i) ZDP]. Při stanovení základu daně za období od prohlášení konkurzu do 31. 12. 2001 nebo do dne zrušení konkurzu, byl-li konkurz zrušen v průběhu roku 2001, se vychází z hospodář- ského výsledku vykázaného za období od pro- hlášení konkurzu do 31. 12. 2001 nebo do dne zrušení konkurzu, byl-li konkurz zrušen v prů- běhu roku 2001. Daňová povinnost se stanoví

a daňové přiznání podává za období od prohlá- šení konkurzu do 31. 12. 2001 nebo do dne zru- šení konkurzu, byl-li konkurz zrušen v průběhu roku 2001. Toto daňové přiznání se bude podá- vat podle zásad stanovených v § 40 odst. 12 ZSDP. Započtení daně sražené bankou z úroků na termínovaných vkladech na celkovou daňo- vou povinnost podle § 36 odst. 6 ZDP provede daňový subjekt v daňovém přiznání. Vznikne-li přeplatek, ať už z důvodu daně sražené v roce 2000 nebo v roce 2001, bude daňovému sub- jektu na žádost správcem daně vrácen.

Probíhá-li konkurz i po 1. 1. 2001, za období

od prohlášení konkurzu do 31. 12. 2000 se da-

ňové přiznání nepodává a k 31. 12. 2000 správ- ce podstaty nesestavuje řádnou ani mimořádnou účetní závěrku. Chce-li si však účetní jednotka uplatnit zmíněné osvobození od daně z příjmů za období od prohlášení konkurzu do 31. 12. 2000, bude muset za tím účelem sestavit účetní závěrku, byť to zákon č. 563/1991 Sb., o účet- nictví, ve znění platném do 31. 12. 2000, vý- slovně účetní jednotce v uvedeném účetním ob- dobí neukládal.

Ačkoliv ZDP s účinností od 1. 1. 2001 ukládá poplatníkovi, za něhož v průběhu konkurzu zajiš- ťuje plnění daňových povinností správce pod- staty, povinnost zpracovávat daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za každé zda- ňovací období, ve kterém probíhá konkurz, je fi- nální - mimořádné daňové přiznání za období tr- vání konkurzu vyžadováno podle § 40 odst. 12 ZSDP až při zrušení konkurzu. Zákonodárce na tomto místě v případě vypořádávání daňových po- vinností na dani z příjmů poněkud zaspal dobu, protože příslušné ustanovení ZSDP nereflektuje tu skutečnost, že v jiném daňovém zákoně (v ZDP) je zakotvena povinnost podávat daňové přiznání za každé zdaňovací období, přičemž konkurz již není od 1. 1. 2001 považován za jedno zdaňovací období, jak by se mohlo zdát po přečtení ust. § 40 odst. 12 ZSDP. V kontextu s dříve uvedeným je třeba dále připomenout, že dojde–li ke zrušení konkurzu po splnění rozvrho- vého usnesení podle § 44 odst. 1 písm. b) ZKV,

nemůže již toto mimořádné daňové přiznání z hle- diska potřeb fiskálu přinést pražádný efekt, neboť správce daně již nemá možnost požadovat po správci podstaty (který navíc ani toto přiznání ne- podává) uspokojení této bezpochyby pohledávky za podstatou v rámci rozvrhového usnesení. Proč? Protože výtěžek ze zpeněžení konkurzní podstaty již byl rozvržen mezi věřitele podle zásad stanovených v § 32 ZKV.

Podle § 40 odst. 3 ZSDP se daňové přiznání podává nejpozději do tří měsíců po uplynutí zda- ňovacího období (kalendářního roku), což v pří- padě daně zpříjmů znamená, že toto daňové při- znání se podává u místně příslušného správce daně vždy nejpozději k 31. 3. nebo nejpozději k 30. 6. (bude-li daňové přiznání podávat daňový poradce), přičemž od 1. 1. 2001 je tomuto re- žimu podroben též daňový subjekt, na jehož ma- jetek byl prohlášen konkurz. Od 1. 1. 2001 ne- může teoreticky správci podstaty bránit nic v tom, aby daň z příjmů vyplývající z daňového přiznání zahrnul do konečné zprávy jako pohle- dávku za podstatou podle § 31 odst. 2 písm. d) ZKV. Jak již se ale stalo ustáleným pravidlem, te- orie míní a praxe mění. Správce podstaty může dle mého názoru tuto povinnost splnit jen tehdy, jestliže povinnost podat řádné daňové přiznání ve shora uvedených termínech je v časovém sou- ladu se dnem předložení konečné zprávy soudu podle § 29 odst. 1 ZKV. Pouze za tohoto před- pokladu je reálné, aby veškeré příjmy ze zpeně- žení konkurzní podstaty, respektive daň z těchto příjmů byla vypořádána v rámci rozvrhového usnesení jako pohledávka za podstatou. Není-li tato podmínka splněna, může leckdy dojít ke vzniku situace, kdy část příjmů, která bude beze- sporu zachycena v konečné zprávě a podléhá od

1. 1. 2001 daňové povinnosti, nebude v rámci rozvrhového usnesení vypořádána správcem podstaty, neboť k předložení konečné zprávy soudu dojde v mezidobí, tj. po podání řádného daňového přiznání podle § 40 odst. 3 ZSDP a před podáním mimořádného daňového přizná- ní za období trvání konkurzu podle § 40 odst. 12 ZSDP. Dojde-li ke vzniku této situace, bude část

příjmů přiznána až v mimořádném daňovém při- znání, přičemž nezbude-li daňovému subjektu po zrušení konkurzu žádný majetek, lze jen stěží očekávat, že by tato daňová povinnost byla uhra- zena. Tato situace může dle mého nastat zejmé- na tehdy, jestliže je v průběhu konkurzu správcem podstaty provozován podnik úpadce a k jeho prodeji (nebo k prodeji části podniku) dojde až ve shora uvedeném mezidobí. Příjem z prodeje podniku (nebo jeho části) by byl v takovém pří- padě zanesen až do mimořádného daňového při- znání za období trvání konkurzu, které podle

§ 40 odst. 12 ZSDP podává po zrušení konkurzu daňový subjekt.

Přihlédneme-li k povaze daňového řízení, je zřejmé, že ke stanovení výše daně v daném pří- padě dochází v průběhu vyměřovacího řízení ná- sledným vyměřením daně. Při plnění této povin- nosti se předpokládá, že ke stanovení výše daně dojde až jejím vyměřením, tj. na základě daňo- vého přiznání, jež v průběhu konkurzu podává správce podstaty, po zrušení konkurzu pak da- ňový subjekt. V daném případě dojde k vyměření daně konkludentně podle § 46 odst. 5 ZSDP, tj. na základě podaného daňového přiznání. Před- loží-li správce podstaty konečnou zprávu, v níž by měla být jakákoli daň vážící se k příjmům ze zpeněžení konkurzní podstaty, respektive zisku plynoucího ze zpeněžení podstaty, v časovém období, kdy není možno zbývající část příjmů zo- hlednit v řádném daňovém přiznání, které po- dává správce podstaty podle § 40 odst. 3 ZSDP a je-li rozvrhové usnesení pravomocné v období před uplynutím termínu pro podání řádného da- ňového přiznání, může správce daně jen stěží očekávat, že by tato daň, jež vznikla v průběhu konkurzu, byla zohledněna v rámci rozvrhového usnesení. Typickým příkladem může být situace, kdy k předložení konečné zprávy, k jejímu schvá- lení a následně k vydání rozvrhového usnesení dojde do 31. 12. příslušného kalendářního roku. Ke vzniku zajímavější situace by mohlo dojít tehdy, pokud by rozvrhové usnesení nebylo pra- vomocné ještě např. k 31. 3. příslušného kalen- dářního roku. Nenechal-li se správce podstaty

v daňovém řízení zastupovat daňovým porad- cem, je zřejmé, že mu k 31. 3. příslušného ka- lendářního roku končí lhůta pro podání řádného daňového přiznání za uplynulé zdaňovací ob- dobí. V takovém případě by dle mého názoru mohl (nebo dokonce musel) správce daně jako věřitel podat podle § 30 odst. 2 ZKV odvolání proti rozvrhovému usnesení a požadovat po správci podstaty k jeho a zbývající části konkurz- ních věřitelů „velké radosti“, aby byla daň odvíje- jící se od těchto příjmů vypořádána jako pohle- dávka za podstatou v rámci rozvrhového usnesení. Daňová povinnost vzniká naplněním zákonem stanovených právních skutečností, které zakládají u státu právní nárok na daň a u po- vinné osoby daňový závazek, přičemž těmito právními skutečnostmi jsou činnosti, konání nebo chování, s nimiž je podle zákona spojeno vybírání daní. Od vzniku daňové pohledávky je třeba důsledně odlišit její splatnost, která zá- sadně nastává (není-li stanoveno jinak) uplynutím doby, stanovené pro podání daňového přiznání po skončení zdaňovacího období.

Nezbude-li daňovému subjektu (právnické osobě) po zrušení konkurzu žádný majetek, nabízí se otázka, zda nedojde k výmazu tohoto daňové- ho subjektu dříve, než se daňový subjekt „odhod- lá“ povinnost uloženou v § 40 odst. 12 ZSDP spl- nit. Ust. § 68 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dodává této otázce zásadní ráz.

S přihlédnutím k obsahu konečné zprávy se domnívám, že příjmy ze zpeněžení majetku z podstaty budou tvořeny příjmy ze zpeněžení nemovitostí úpadce a třetích osob, příjmy ze zpe- něžení movitých věcí, pohledávek či jiných práv a z ostatních příjmů (např. zisku z provozování podniku úpadce). Způsoby zpeněžení majetku zpodstaty jsou upraveny v § 27 až § 27a ZKV.

Zohledním-li znovu současnou situaci, dochá- zím k závěru, že veškerá iniciativa směřující k vy- pořádání této zbývající části daňové povinnosti by měla vzejít ze strany místně příslušného správce daně, a to zejména tehdy, je-li správce daně čle- nem věřitelského výboru a má dostatečné infor-

mace o tom, kdy došlo ke vzniku daňové povin- nosti v souvislosti se zpeněžováním konkurzní podstaty. Disponuje-li správce daně potřebnými informacemi (např. o tom, že správce podstaty bude prodávat podnik úpadce v období, na které bezprostředně navazuje předložení konečné zprávy soudu) a hrozí-li nebezpečí prodlení (s při- hlédnutím ke koncepci daňových předpisů), které nemůže být z logiky věci zhojeno podáním řádného daňového přiznání, může správce daně správce podstaty vyzvat k podání daňového při- znání anebo vyhotovit a správci podstaty doručit zajišťovací příkaz podle § 71 ZSDP. I když správce daně se snaží tímto postupem realizovat základní zásady daňového řízení, tj. stanovit a vy- brat daň tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, znamená tento jeho přístup pro správce podstaty v konečném důsledku téměř jistotu toho, že bude muset být vydáno nové rozvrhové usne- sení. Před vydáním nového rozvrhového usne- sení ale bude třeba již schválenou konečnou zprávu o zpeněžování majetku podstaty a o vyú- čtování odměny a výdajů správce doplnit o tuto novou pohledávku a tento doplněk opět pře- zkoumat, projednat a schválit podle § 29 ZKV.

Nepřikročí-li správce daně k shora uvede- nému postupu, bude zmíněný příjem přiznán až v mimořádném daňovém přiznání za období tr- vání konkurzu podle § 40 odst. 12 ZSDP. Ač si nemyslím, že s tímto mým názorem bude každý beze zbytku souhlasit, myslím si, že je nutné, aby zákonodárce (chce-li i nadále zdaňovat zisk plynoucí ze zpeněžení konkurzní podstaty) uve- dený problém vyřešil zavedením povinnosti po- dat mimořádné daňové přiznání rovněž při před- ložení konečné zprávy soudu. Jen tak bude totiž možno tvrdit, že úkony, které provádí správce daně, směřují ke stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, ale vedle toho ještě co nejméně zatěžují daňový subjekt, za něhož v průběhu konkurzu jedná správce podstaty.

Autor působí jako metodik daňové správy

na Ministerstvu financí ČR.

K OPRÁVNĚNÍ SVĚDKA ODEPŘÍT VÝPOVĚĎ

PODLE § 100 odstavec 2 TRESTNÍHO ŘÁDU (diskuse)

Xxx. XXXx. XXXX XXXXX, XXx.

I. V Bulletinu advokacie č. 10/2001 publiko- val xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, XXx. velmi zají- mavý článek „K oprávnění svědka odepřít výpo- věď dle § 100 odst. 2 tr. ř.“. Problematika výkladu § 100 odst. 2 tr. ř. je problematikou velmi zajímavou, nejednoznačně, spíše mlhavě, řeše- nou, avšak, jak již naznačuje xxx. Xxxxxxx, pře- sto ne příliš diskutovanou, alespoň v odborné li- teratuře.

V tomto příspěvku nechci řešit občas a dlou- hodobě diskutovanou otázku jak konkrétně nebo jakým způsobem formulovat důvody či odůvod- nění odmítnutí výpovědi podle § 100 odst. 2 tr. ř., ani komentovat konkrétní případ uvedený v článku doc. Vantucha.

V tomto článku mne zaujaly otázka a odpověď týkající se problému, který formuluje a v závěru článku také odpovídá autor pod písm. A: Má svědek v průběhu svého výslechu možnost ode- přít výpověď dle § 100 odst. 2 tr. ř., pokud po řádném poučení prohlásí, že bude vypovídat?1) Na tuto otázku v závěru článku odpovídá tak, že

„Pokud svědek po řádném poučení výslovně do protokolu prohlásí, že bude vypovídat, nemá již následně v průběhu svého výslechu možnost odepřít výpověď dle § 100 odst. 2 tr. ř. Je tedy povinen odpovědět také otázky ze strany obha- joby, neboť se na jeho výslech vztahují všechna ustanovení trestního řádu pro výslech svědka, včetně jeho povinnosti vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet a hrozby trestních následků pro křivou výpověď za podmínek § 175 tr. z.“.2)

Autor dále uvádí, že „zákon nedává svědkovi možnost, při výslechu, při němž po řádném pou- čení výslovně prohlásil do protokolu, že chce vy- povídat a nevyužívá své oprávnění dle § 100 odst. 2 tr. ř., aby revidoval toto své prohlášení, či jej dokonce vzal zpět.“.3)

Domnívám se, že autorovi článku se podařilo otevřít a formulovat velmi zajímavé téma, a proto bych se chtěl v tomto příspěvku k jeho proble- matice v obecné poloze vyjádřit.

II. § 100 tr. ř. svou úpravou případů práva svědka odmítnout výpověď formuluje zákonné výjimky ze všeobecné povinnosti svědčit, která je zakotvena v § 97 tr. ř.

Ustanovení odstavce 1 a odstavce 2 § 100 tr. ř. jsou shodná v tom, že obě ustanovení upravují právo svědka odmítnout výpověď. Shodují se zá- sadně i v tom, že mají svou oporu v respektování významných soukromých zájmů, spočívajících na humánních důvodech, které se opírají o re- spekt k citovým a rodinným vztahům u blízkých osob, když tyto myšlenky našly svůj odraz i ve vý- znamných mezinárodněprávních dokumentech jako je Mezinárodní pakt o občanských a politic- kých právech – č. 120/1967 Sb. (dále „Pakt“) (čl. 14 odst. 3 – zákaz donucování k sebeobvi- ňování) a ústavněprávních předpisech, u nás v Listině základních práv a svobod (LPS) (Čl. 37

– „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“).

1) Xxxxxxx, P.: K oprávnění svědka odepřít výpověď dle § 100 odst. 2 tr. ř., Bulletin advokacie č. 10/2001, str. 38–52.

2) Tamtéž, str. 52.

3) Tamtéž, str. 50.

Odstavec 1 a 2 paragrafu 100 tr. ř. jsou na druhé straně odlišné v tom, že § 100 odst. 1 upravuje právo svědka odmítnout výpověď jako celek,4) bez zvláštního požadavku na konkrétní důvod odmítnutí, zatímco ustanovení § 100 odst. 2 je ustanovení, které upravuje právo svěd- ka odmítnout výpověď jen částečně, selektivně, z důvodu, který je v tomto ustanovení výslovně formulován („jestliže by výpovědí způsobil nebez- pečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželi nebo druhu a nebo jiným oso- bám v poměru rodinném nebo obdobném, jejíž újmu by pociťoval jako újmu vlastní.“), a to jen ztohoto důvodu. Odstavec 2 obsahuje právě for- mulaci zmíněných práv garantovaných uvede- nými Paktem a LPS.

Řešení výše uvedené předmětné otázky, zda svědek má právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. v průběhu svého výslechu, když po řádném poučení prohlásí, že bude vypovídat, spo- čívá, podle mého přesvědčení, právě v povaze dů- vodů, o které se opírá rozsah práva odmítnout vý- pověď podle § 100 odst. 1 a § 100 odst. 2.

Existence obou ustanovení § 100 – odstavce 1 i odstavce 2 tr. ř. vychází ze společného základu, kterým je již zmíněná všeobecná povinnost svěd- čit (§ 97 tr. ř.) se všemi jejími případnými důsledky (§ 175 tr. z.). Tato povinnost zahrnuje, kromě po- vinnosti svědka dostavit se k výslechu, nejen jeho povinnost vypovídat, ale i jeho povinnost vypoví- dat pravdu. Tato povinnost se vztahuje na obě for- mální části výpovědi: jak na spontánní výpověď (§ 101 odst. 2 tr. ř.), tak i na odpovědi na jednot- livé následující či doplňující otázky (§ 101 odst. 3 tr. ř.). Mezi těmito formálními částmi, z pohledu výše uvedených povinností, nelze rozlišovat a na celou výpověď je z téhož pohledu nutno nahlížet jako na celek. I z tohoto aspektu je nutno kom- plexně posuzovat řádné a zákonné naplnění po- vinnosti svědčit (nepřímo tento závěr potvrzuje

i Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97). K povinnosti svědčit se po- tom váže povaha a podstata výjimek, které do ní dovolují průlom.

Na to potom teprve mohou navázat odpovědi na základní otázky, které danou problematiku řeší. Jde o otázky, z jakých důvodů, s jakými dů- sledky a kdy je realizováno právo odmítnout vý- pověď podle § 100 tr. ř.

III. Každé výpovědi musí podle § 101 odst. 1 tr. ř. předcházet řádné poučení o právu odepřít výpověď pod hrozbou neúčinnosti a nepoužitel- nosti důkazu (zákaz důkazu). Toto poučení musí být doložitelné a, jak to zákon v § 101 odst. 1 vy- žaduje, musí být dáno před výslechem svědka, tedy před jeho započetím. Tento požadavek je nutno, s ohledem na jeho význam a důsledky, vy- kládat tak, že je nutno je dát před započetím kaž- dého jednotlivého výslechu bez ohledu, zda sku- tečnosti odůvodňující právo odmítnout výpověď jsou či nejsou vyslýchajícímu známy a že poučení je dáváno s účinností pro celý tento jednotlivý vý- slech. To znamená, že poučení dané před zapo- četím výslechu je účinné až do doby, kdy výslech byl prohlášen za skončený. Okamžikem skon- čení poučení svědka o právu odepřít výpověď bere tento tuto skutečnost na vědomí a sou- časně s tím počíná i jeho dispozice právem od- mítnout výpověď v souladu se zákonem. Nevyu- žije-li svědek svého práva odmítnout výpověď, je povinen, a to jak v části spontánní výpovědi, tak i při odpovědích na položené otázky, vypovídat pravdu. Zde také končí shoda konkrétní realizaci práva odmítnout výpověď dle § 100 odst. 1 tr. ř. a § 100 odst. 2 tr. ř.

Na tomto místě je třeba též položit právě otázku, kdy je právo odmítnout výpověď realizovatelné.

Klíčem k základu řešení této otázky je rozsah práva odmítnout výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř. a § 100 odst. 2 tr. ř.

4) K tomu viz blíže: Pipek, J.: Rozsah práva svědka odmítnout výpověď podle § 100 odstavec 1 trestního řádu, Bulletin advokacie č. 4/2001, str. 51 an.

Využije-li svědek svého práva odmítnout výpo- věď na základě § 100 odst. 1 tr. ř., musí odmít- nout výpověď jako celek.5) Toto právo svědka odepřít výpověď je tedy, jak říká též výše zmíněný Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97, absolutní. Absolutní v tom smyslu, že se týká, jak již bylo uvedeno, celé vý- povědi, když v tomto směru však tato absolutnost již není právem, ale mění se, využitím práva ode- přít výpověď, de facto v povinnost.

Z toho zcela logicky vyplývá jediný závěr, že chce-li svědek využít svého práva odepřít výpo- věď podle § 100 odst. 1 tr. ř. zdůvodu svého zá- konem definovaného blízkého vztahu k obvině- nému, musí tak učinit prohlášením na počátku svého výslechu po poučení. Vědomí uvedeného blízkého vztahu k obviněnému by mělo být v kaž- dém okamžiku jasné a nemělo by představovat problém. V takovém případě pochopitelně nená- sleduje ani spontánní výpověď, ani kladení otá- zek.

S ohledem na výše uvedenou obligatorní ab- solutní povahu práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k rozsahu tohoto práva, musí svědek využít poučení, které je nutno dát před započetím výslechu, ihned po tomto pou- čení, tedy na samotném počátku výslechu, než začne vypovídat. Oprávněné prohlášení svědka o tom, že využívá svého práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř. je potom závazné a platí pro celou výpověď. Z povahy věci přirozeně vy- plývá, že takové prohlášení je nutno učinit před započetím výslechu a nelze je účinně učinit v jeho průběhu pro jeho celé další pokračování, ani selektivně pro případ jednotlivých otázek. Se- lektivní využití tohoto práva je na základě § 100 odst. 1 tr. ř. zcela vyloučeno.

Poučení o právu odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř. je nutno dát před výslechem, je dáno pro celý výslech, z povahy věci však vyplývá, že

tohoto poučení je nutno využít hned po poučení před započetím výslechu. Je tomu tak proto, pro- tože důvody pro využití práva odepřít výpověď existují již v tomto okamžiku.

Jiná situace nastává v případě práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. Toto ustano- vení nezakládá právo svědka odepřít výpověď generelně a absolutně. Právo odepřít výpověď je v něm omezeno ve vazbě na osoby tam vyme- zené a na jeden směr a důvod – způsobení ne- bezpečí trestního stíhání. Je zde založeno selek- tivní právo odmítnout výpověď, přesněji řečeno vypovídat, v určitých částech výpovědi jako celku, když tato selektivnost není, pokud jde o důvody odepření, v dispozici a nezávisí na vůli svědka. Vůle svědka se uplatní pouze ve vztahu k samotnému právu odepřít výpověď za předpo- kladu, že jsou dány zákonem požadované dů- vody.6)

I zde je třeba svědka podle § 101 odst. 1 tr. ř. poučit o právu odepřít výpověď před výslechem. I zde je toto poučení dáváno pro celý následující výslech. Oproti § 100 odst. 1 tr. ř. je však pod- statný rozdíl v tom, že z povahy důvodů odepření vypovídat vyplývá, že tyto důvody se nevztahují na celou výpověď, ale mohou se týkat, jak již bylo zmíněno, pouze některé z jejích částí.

Pokud jde o část výslechu spočívající ve spontánní výpovědi svědka (§ 101 odst. 2 tr. ř.), dokonce ani svědek svého práva odepřít výpo- věď podle § 100 odst. 2 tr. ř. vůbec nemusí pou- žít, i když příslušnou část odpovídající důvodům odepření zcela vědomě vynechá, aniž by se zpronevěřil své povinnosti svědčit, včetně povin- nosti vypovídat pravdu. Tato situace by nastala teprve tehdy, kdyby tak učinil v části výpovědi, kde jsou vyslýchajícím kladeny otázky (§ 101 odst. 3 tr. ř.) a otázka by se týkala skutečností uvedených v § 100 odst. 2 tr. ř. Teprve zde při- chází do úvahy použití práva svědka výpověď dle

5) Podrobně k důvodům pro tento závěr opakovaně viz Xxxxx, J., pozn. 3, zejména str. 59–63.

6) Srov. blíže též Xxxxx, X., pozn. 0, xxx. 59, 62.

§ 100 odst. 2 tr. ř. odepřít, aniž by to pro něj mělo nepříznivé důsledky (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97). Zde potom musí svědek formulovat svůj důvod odmítnutí podle trestního řádu (§ 100 odst. 2 tr. ř.).

Základní rozdíl odepření výpovědi podle § 100 odst. 2 tr. ř. a § 100 odst. 1 tr. ř. spočívá v tom, že na rozdíl od důvodů podle § 100 odst. 1 tr. ř. nemusí být důvody odmítnutí podle § 100 odst. 2 v době započetí výslechu známy. Mohou se však vyskytnout nebo vzniknout až v průběhu výslechu v souvislosti s jeho zaměřením, při kladení otázek a také v návaznosti na souvislosti, které mohou určité skutečnosti postavit do jiného světla a si- tuaci změnit tak, že odpovědi na určité otázky se mohou stát nebezpečnými z hlediska, které v § 100 odst. 2 předvídá trestní řád. Z těchto dů- vodů také nelze předpokládat, že by bylo možno uplatnit požadavek na to, aby svědek, chce-li od- mítnout výpověď podle § 100 odst. 2, využití to- hoto práva avizoval po poučení před započetím výslechu.

Z povahy věci tedy vyplývá, že svědek nemusí na poučení, které musí být poskytováno na po- čátku výslechu pro jeho celý průběh reagovat před započetím výslechu, ale, dle situace, na- stanou-li pro to vůbec důvody, až v jeho průběhu. Taková situace, i kdyby pro ni objektivně existo- valy předpoklady, ani totiž nemusí v závislosti na průběhu výslechu a jeho zaměření nastat.

Pokud svědek po řádném poučení prohlásí, že bude vypovídat, zastávám názor, že nic ne- brání tomu, aby později v průběhu výslechu vyu- žil svého práva odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř. Jsem přesvědčen o tom, že nic ne- brání tomu, aby svědek toto své původní prohlá- šení „revidoval“, nastanou-li důvody pro odepření vypovídat uvedené v § 100 odst. 2 tr. ř. K této re- vizi, podle mého přesvědčení, není ani třeba ně- jakého zvláštního (formálního) prohlášení svěd- ka, stejně jako není třeba původní prohlášení o nevyužití práva odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř. brát zpět nějakým zvláštním formál- ním projevem vůle, popřípadě s požadavkem na

existenci nějakého zvláštního zákonného zmoc- nění. K tomu zcela postačuje pouze faktická cesta tím, že svědek svého práva odepřít vypoví- dat podle § 100 odst. 2 tr. ř., s odvoláním na toto právo v době, kdy pro to shledá důvody, buď vy- užije, nebo nevyužije. Pokud svědek takové pro- hlášení učiní na počátku před započetím výsle- chu, bez ohledu, zda spolu s prohlášením o využití práva odepřít vypovídat podle § 100 odst. 1 tr. ř., nebo samostatně, může se toto pro- hlášení, pokud jde o § 100 odst. 2 tr. ř., právně účinně vztahovat z hlediska důvodu a rozsahu práva pouze k situaci a okolnostem, jak jsou mu známy v době, kdy toto prohlášení učinil.

Prohlášení svědka o tom, že bude vypovídat, nemá podle mého přesvědčení, ve vztahu k § 100 odst. 2 žádnou závaznost. Neznamená nic ji- ného než to, že svědek zde deklaruje vědomí své, na něm zcela nezávislé, zákonem uložené všeobecné povinnosti svědčit, a že se podle ní hodlá v průběhu výslechu chovat. Paragraf 100 odst. 2 ani ve svém základu s ničím jiným nepo- čítá a z této povinnosti vychází, když ale obsa- huje zákonnou výhradu, kterou disponuje svědek po celý průběh plnění své zákonné všeobecné povinnosti svědčit. Nastanou-li tedy v průběhu výslechu důvody předvídané § 100 odst. 2 tr. ř., může svědek v tomto směru odmítnout vypoví- dat. Bylo již řečeno, že tyto důvody vůbec ne- musí být svědkovi známy na počátku výslechu, nebo si jich nemusí být vědom a mohou vyjít na- jevo až v jeho průběhu.

Svědek se tedy svým prohlášením po pou- čení, že bude vypovídat, nezříká pro futuro svého práva odmítnout výpověď v určitém (zákonem předvídaném a dovoleném) směru, nastanou-li pro to zákonné důvody, ale po dobu a ve směru, kdy k tomu důvody nejsou, nebo je nehodlá vyu- žít, akceptuje – musí akceptovat – svoji všeo- becnou povinnost svědčit.

Uvedené závěry podporuje i argumentace ja- zykovým výkladem. Zatímco úprava § 100 odst. 1 tr. ř. a poučení k tomu směřující se týkají práva odepřít výpověď (celek), tak úprava § 100 odst. 2 tr. ř. a na něj navazující poučení se týkají práva

odepřít vypovídat (dílčí část výpovědi). Prohlášení, že svědek bude vypovídat, ho zavazuje jenom k tomu, že ve všech dílčích částech výpovědi bude svědčit, ale nic neříká o tom, že se vzdává svého práva odepřít vypovídat v těch dílčích čás- tech, kde ho k tomu zákon opravňuje.

IV. Z výše uvedených důvodů považuje vý- slovné prohlášení svědka do protokolu po řád- ném poučení, že „nevyužívá svého práva odepřít výpověď dle § 100 odst. 1 a § 100 odst. 2 trestní- ho řádu a, že bude k věci vypovídat“, za plně účinné pouze ve vztahu k § 100 odst. 1 tr. ř., kde zákon svědka obligatorně zcela zbavuje povin- nosti vypovídat. Xxxxxx však souhlasit s jeho účinností pokud jde o § 100 odst. 2. V tomto pří- padě svědek nemá vůbec žádné oprávnění v tom- to směru cokoliv prohlašovat, neboť má pouze jedno: a to povinnost svědčit. Tuto zákonnou po- vinnost musí naplňovat, pokud však nenarazí na ústavně (Čl. 37 odst. 1 LPS) a mezinárodně- právně garantovaný zákaz sebeobviňování a obvi- ňování osob blízkých, jak to ostatně potvrzuje i výše několikrát zmíněný Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97, který je obsažen i v trestním řádu v rámci úpravy práva odepřít výpověď. Paragraf 100 odst. 2 tr. ř. svěd- ka povinnosti vypovídat nezprošťuje, tato povin- nost obecně trvá; této povinnosti je svědek podle tohoto zákonného ustanovení zproštěn pouze partikulárně a selektivně v těch partiích výpovědi, kde jsou pro to zákonné důvody.

Prohlášení svědka, že bude vypovídat, je pou- hé deklarování toho, že se svědek bude obecně chovat v souladu s povinností uloženou mu záko- nem. Opačné takto učiněné prohlášení, tedy, že nebude vypovídat, učinit nemůže, protože by bylo v rozporu s obecnou povinností svědčit.

Prohlášení, že v těch partiích výpovědi, kde bude dán důvod pro odepření vypovídat podle

§ 100 odst. 2 tr. ř. vypovídat nebude učiněné před výslechem, nemá žádný praktický význam a může svědčit jen o tom, že svědek pochopil smysl poučení, protože v této době ani nemusí vědět, že takové okolnosti nastanou.

Skutečný smysl a význam a účinnost může tedy mít pouze prohlášení učiněné jako reakce na konkrétní okolnosti, když tyto mohou nastat, a to i opakovaně a ve vztahu k různým osobám i trestným činům, po celou dobu probíhajícího vý- slechu.

V § 100 odst. 1 tr. ř. je průlom do veřejného zájmu na povinnosti svědčit ve prospěch soukro- mého zájmu na vztahu mezi blízkými osobami for- mulován právě pouze ve vztahu k těmto osobám a bez dalších podmínek. Protože trestní řád ne- formuluje další podmínky pro selektivní (de facto nepravdivou) výpověď, je nutno prohlášení o vyu- žití práva odepřít výpověď učinit pro celou výpo- věď, tedy před započetím výslechu. Svědek tedy disponuje výpovědí jako celkem, ale v důsledku toho pouze na jejím počátku. Právě zde nastává doba pro učinění prohlášení o využití práva od- mítnout výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř.

V § 100 odst. 2 tr. ř. je průlom do zmíněného veřejného zájmu ve prospěch soukromého zá- jmu učiněn nejen ve vztahu k okruhu blízkých osob, ale současně je vázán i na konkrétní dů- vod. V tomto směru se v určité části výslechu v soukromém zájmu připouští, z pohledu veřej- ného zájmu na povinnosti svědčit, nepravdivě vy- povídat jen v určité části celé výpovědi. Svědek svou výpovědí nedisponuje jako celkem, ale jen v její určité zákonem vymezené části. Tato situ- ace může nastat kdykoliv v průběhu výslechu. Na jedné straně svědek disponuje svou výpovědí v tomto úseku výpovědi, ale na druhou stranu tato dispozice trvá po celou dobu výslechu, ovšem v závislosti na tom, zda nastanou předví- dané podmínky.

Výše uvedené prohlášení svědka o nevyužití práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. daný pro celý výslech je proto možné považo- vat za podmíněné prohlášení, že svědek bude plnit svoji zákonnou povinnost vypovídat až do doby (a po dobu) případného využití práva odepřít výpověď, pokud pro to reálně nastanou zákonem stanovené podmínky.

Uznat absolutní účinnost prohlášení svědka o nevyužití práva odmítnout výpověď podle § 100

odst. 2 tr. ř. učiněné pro futuro by také současně znamenalo uznat možnost, že se svědek předem vzdá svých práv v situaci, kdy ještě nemusí být známo, zda vůbec rozhodné skutečnosti pro je- jich vznik nastanou. To je nutno, jak jsem pře- svědčen, považovat za nepřípustné a takový vý-

klad by mohl mít v praxi nepříznivé důsledky pro realizaci ústavně garantovaného práva.

Autor je pracovník Ústavu státu a práva AV ČR, učitel na Právnické fakultě

ZČU v Plzni, advokát.

K NOVÉ POVINNOSTI OBHÁJCE PO NOVELE TR. Ř.

(k diskusi)

XXXx. XXXXX XXXXXXXX

1. ÚVOD

Novela trestního řádu uveřejněná pod č. 265/2001 Sb. (dále jen „novela“) se pochopi- telně široce dotýká i postavení a činnosti obhájce v trestním řízení. V řadě svých ustanovení zpřes- ňuje některé postupy a vyplňuje tak mezery v do- savadních vztazích mezi orgány činnými v trestním řízení a obhajobou, které se až do účinnosti no- vely řešily ad hoc, tedy v různých kauzách různě, což požadavku právní jistoty nijak nepřispívalo. Novela zpřesňuje i vymezení některých povinností advokáta v trestním řízení tam, kde doposud exi- stoval prostor pro taktické či pseudotaktické vyu- žívání (zneužívání) nedokonalosti zákona.

2. JAK (NE)MAŘIT SOUDNÍ JEDNÁNÍ

V soudních řízeních velmi často dochází k si- tuaci, kdy je pro některou ze stran výhodné, po- kud je toto jednání odloženo. K tomuto „cíli“ vede řada cest, znichž jedna byla umožněna § 37 tr. ř. ve znění novely. Toto ustanovení upravující po- stup při volbě obhájce svádělo ke zneužívání (či využívání?) – pokud se obviněný rozhodl, že není v jeho zájmu, aby se konal nějaký úkon trestního řízení (např. soudní jednání), mohl dosáhnout jeho odložení i tak, že si těsně před konáním ta- kového úkonu zvolil obhájce, který měl (a samo- zřejmě i nadále má) přednost před obhájcem „ex

offo“, nebo odvolal plnou moc obhájci dosavad- nímu atp. Výsledkem bylo, že se stal v okamžiku provádění úkonu osobou nikým neobhajovanou, což v případech nutné obhajoby vedlo orgány činné v trestním řízení k jedinému možnému po- stupu – k odložení plánovaného úkonu (např. soudního jednání) nejméně do doby, než si obvi- něný (obžalovaný) zvolí jiného zástupce ve lhůtě určené mu podle § 38 odst. 1 tr. ř., nebo do doby, než je mu obhájce ustanoven.

Tímto způsobem bylo možno mařit trestní ří- zení opakovaně a tedy i dlouhodobě. Popsaný postup byl v oblibě obzvláště ve vazebních vě- xxxx, kdy obvinění jen obtížně mohli „onemoc- nět“ a domáhat se odložení úkonu z jiných dů- vodů.

Na tento postup je možno nahlížet různě, ovšem zhlediska obviněného je jistě jeho zákon- ným (ba dokonce ústavním, či přímo přirozeným) právem využívat při své obhajobě všechny pro- středky, které mu pravidla trestního řízení ve své (ne)dokonalosti poskytují.

3. NOVÁ POVINNOST OBHÁJCE

Zákonodárce se rozhodl tuto možnost prodlu- žování trestního řízení eliminovat. Učinil tak nove- lou trestního řádu, která pod svým bodem 38. uvádí, že v § 37 odst. 2 tr. ř. se na konci doplňují tyto věty:

„Oznámí-li (obviněný) změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného ob- hájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obha- jování vyloučen, povinen vykonávat obhajobu do doby, než ji osobně převezme později zvo- lený obhájce.“

4. VÝKLADOVÉ PROBLÉMY

Úmysl zákonodárce je tedy zřejmý – doplnění

§ 37 odst. 3 tr. ř. má odstranit jednu z možností účelového jednání obviněného směřujícího ke zmaření plánovaného úkonu trestního řízení. Ho- voří-li zákon o vyrozumění nově zvoleného ob- hájce, je nutno podle mého názoru pod tento po- jem zahrnout i nově ustanoveného obhájce v případech, kdy obviněný odvolá plnou moc svému dosavadnímu (zvolenému) obhájci a ji- ného si nezvolí.

Představme si následující situaci a její řešení po 1. 1. 2002:

– Obviněný předává ve vazební věznici své po- dání adresované soudu, ve kterém je oznámena změna obhájce v poslední den (či bezprostředně před tímto dnem), kdy je ještě možno jiného ob- hájce (ať už zvoleného či nově soudem ustanove- ného) vyrozumět o úkonu v zákonem stanovené lhůtě. Jde doba nutná k doručení takového po- dání z vazební věznice k soudu „k tíži“ obvině- ného, či je na místě na toto podání nahlížet ve smyslu § 60 odst. 4 písm. a), resp. písm. d) tr. ř. per analogiam, podle kterýchžto ustanovení je lhůta zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě podáno jako poštovní zásilka [§ 60 odst. 4 písm. a) tr. ř.], resp. bylo-li podání učiněno u ředi- tele nápravného zařízení, kde je ten, kdo podání činí ve vazbě nebo v trestu [§ 60 odst. 4 písm. d) tr. ř.]? Logickým výkladem lze dojít k závěru, že s přihlédnutím k účelu nové právní úpravy je nutno považovat za rozhodný okamžik doručení podání obviněného příslušnému orgánu činnému v trest-

ním řízení. Proti tomuto řešení lze vznést námitku, že tak k tíži obviněného půjdou veškerá případná zdržení či nepořádky ve vazební věznici, resp. na poště, přičemž tyto nepořádky a různá zdržení lze v některých věznicích i poštovních úřadech pova- žovat spíše za pravidlo než za nepravděpodob- nou výjimku zpravidla. Stejného účelu (kolize zá- konné povinnosti orgánu činného v trestním řízení s technickými a časovými možnostmi tohoto or- gánu) lze dosáhnout i tím, že obviněný učiní své podání u ředitele nápravného zařízení tak, aby ten již nestihl předat příslušnému orgánu činnému v trestním řízení informaci o odvolání obhájce, resp. aby tento orgán již nestihl v zákonné lhůtě zajistit ustanovení obhájce nového. Pokud tedy obviněný učiní své podání např. v 15.30 hod. po- sledního dne, kdy je ještě možno vyrozumět no- vého obhájce o úkonu v zákonem stanovené lhůtě u ředitele vazební věznice a tomu se podaří jej do 16.00 hod. doručit příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, je otázkou, zda se to- muto orgánu podaří do 24.00 hod. tohoto po- sledního dne zajistit ustanovení nového obhájce a tuto skutečnost tomuto obhájci také sdělit. Sou- dím, že to bude obtížné (osobně bych si vsadil na

„vítězství“ obviněného), přičemž pokud se k úkonu dostaví původní obhájce s tím, že ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. ve znění po novele hodlá zajistit obhajobu obviněného on, bude moci být relevance provedeného úkonu zpochybněna po- kud ne u soudů obecných, tak se značnou šancí na úspěch u soudu ústavního, neboť půjde o ob- hajobu bez mandátu.

– Další možností je ve smyslu § 60 odst. 1 tr. ř. nezapočítat den doručení oznámení obviněného o změně obhájce jakožto den události určující počátek lhůty určené podle dní. V rámci tohoto výkladu by orgán činný v trestním řízení den, kdy mu bylo oznámení obviněného doručeno, „neza- počítal“ a během dne následujícího by mohl zaji- stit ustanovení nového obhájce. Pokud by přitom den následující po doručení oznámení o změně obhajoby již neumožňoval včasné vyrozumění nově zvoleného či ustanoveného obhájce v pří- slušné zákonem stanovené lhůtě, považoval by

jej orgán činný v trestním řízení za opožděné a za

„příslušného“ obhájce by považoval obhájce pů- vodního.

– Obviněný umístěný ve vazební věznici (či ob- viněný ve výkonu trestu) však může oznámení o změně obhajoby podat i jinak než u ředitele ná- pravného zařízení podle § 60 odst. 4 písm. d) tr. ř.

– například prostřednictvím příbuzných či přátel

„na svobodě“, kteří zajistí jeho doručení (např. do podatelny příslušného orgánu činného v trestním řízení) tak, aby všem shora specifikovaným lhů- tám bylo sice učiněno zadost, ale přitom tak, že příslušný orgán jen stěží dokáže zareagovat včas a řádně v příslušné lhůtě informovat nově zvole- ného obhájce, či ustanovit jiného.

5. ZÁVĚR

Novela tedy uložila obhájci novou povinnost zajistit obhajobu obviněného i poté, co byl výkon

obhajoby úkonem obviněného ukončen, pokud není možno v příslušných lhůtách zajistit ob- hájce jiného. Úmyslem zákonodárce byla přitom jistě snaha zabránit účelovým odkladům v trest- ním řízení, ale závěrem je možno říci, že mož- nost oddálit, resp. zmařit úkon orgánu činného v trestním řízení odvoláním obhájce těsně před tímto úkonem je pouze ztížena, ne však vylou- čena. Navíc lze shora naznačenými způsoby

„získat materiál“ pro případná řízení další, ať už odvolací, či (nově) dovolací podle § 265b písm. c) tr. ř. (dovolací důvod – „obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl“ – v tom smyslu, že měl obhájce jiného, než „měl mít“), či před ústavním soudem. Nakolik se tedy tato

„nová povinnost“ osvědčí v praxi je otázkou, na jejíž zodpovězení bude nutno ještě nějakou dobu počkat.

Autor je advokátem v Praze.

K NĚKTERÝM OTÁZKÁM PRÁVNÍ ÚPRAVY BYTOVÝCH

DRUŽSTEV (dokončení; prvá část byla otištěna v č. 1/2002)

XXXx. XXXXX XXXXXX

§ 5 Zvláštní důvod zániku členství v bytovém druĭstvu

Specifickou zákonnou konstrukci zániku člen- ství přinesl zákon č. 72/1994 Sb. Podle § 24 odst. 9 byt. z. platí, že pokud byla společným členům nebo výlučnému členu bytového druž- stva převedena do vlastnictví jednotka, pak za- niká jeho členství v družstvu bez nároku na vrá- cení prostředků, jež byly zdrojem financování

výstavby domu s převáděnými jednotkami. Zákon vytváří účelovou konstrukci, kterou lze (s jistým zjednodušením) označit tak, že místo vypořáda- cího podílu dostal člen do vlastnictví jednotku, a tudíž tímto převodem došlo k majetkovému vy- pořádání mezi ním a družstvem.28)

Členství nabyvatele jednotky v družstvu však nezaniká, pokud jeho majetková účast v družstvu dosahuje i nadále alespoň výše základního člen-

28) Celá tato legislativní konstrukce je pojmově absurdní, neboť je zde zákonem nařízena „privatizace“ družstev- ního majetku, což je ovšem logický nesmysl, neboť nelze „privatizovat privátní“; družstva jsou totiž soukromo- právní korporace. Tato konstrukce však není protiústavní, neboť nenarušuje právo členů na vlastnictví dle čl. 11 Listiny práv a svobod. Právo člena na majetkovou účast v družstvu je zde totiž transformováno na právo vlast- nictví převedené jednotky, proto se nejedná o protiústavní vyvlastnění.

ského vkladu. To reálně znamená, že je nabyva- tel jednotky povinen složit základní členský vklad znovu, neboť zaniklo-li převodem jednotky právo na vypořádací podíl, je v den převodu jednotky jeho majetková účast na družstvu rovna nule. Nejpozději v den převodu musí tedy být základní členský vklad znovu splacen.

Z hlediska zániku členství, resp. dne, ke kte- rému musí být základní členský vklad složen, je rozhodným den převodu jednotky. Zákon č. 72/

/1994 Sb. s tímto pojmem hojně operuje, avšak není zřejmé, o který den se zde reálně jedná. V úvahu zde totiž připadají dvě možnosti.

Prvou je den podpisu smlouvy o převodu jednotky do vlastnictví člena. Druhou možností je den právních účinků vkladu vlastnického práva k jednotce do katastru nemovitostí; tímto dnem je ze zákona den doručení návrhu na vklad příslušnému katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že podle § 133 odst. 2 obč. z. se nabývá vlastnic- tví vkladem do katastru nemovitostí, je tímto dnem tedy den doručení návrhu na vklad, ne- boť k tomuto dni nastávají právní účinky pravo- mocného rozhodnutí o povolení vkladu. Lze tedy tuto otázku uzavřít tak, že dnem zániku členství nabyvatele jednotky v družstvu je den doručení návrhu na vklad příslušnému katastrál- nímu úřadu; tento den je též dnem, ke kterému musí být splacen základní členský vklad, pokud nemá dojít k zániku členství nabyvatele jednot- ky.

Sporným v této souvislosti je, zda se při pře- vodu jednotky do vlastnictví člena družstva mění dosavadní společné členství manželů opět na členství výlučné. Zákon totiž stanoví, že vznikne- li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu i spo- lečné členství manželů v družstvu (§ 706 odst. 2 obč. z.). Zákon tedy podmiňuje vznik společ- ného členství vznikem práva nájmu družstevního bytu. Ovšem převodem jednotky do vlastnictví,

resp. společného jmění manželů společný ná- jem družstevního bytu zaniká. Zákonná pod- mínka existence společného členství manželů v družstvu tedy odpadá. Nezbývá proto jinak, než dospět k závěru, že převodem jednotky do vlast- nictví společných členů zaniká společné členství manželů v družstvu.

Tím ovšem vzniká další problém, totiž který z bývalých společných členů zůstává členem družstva. Podle všeho to bude ten z manželů, kterému vzniklo právo na uzavření smlouvy o ná- jmu družstevního bytu, resp. kterému se v reál- ném životě tato příležitost naskytla.

Jestliže se jednomu z manželů naskytla příle- žitost k uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu v době, kdy ani on, ani druhý manžel nebyli doposud členy družstva, pak vstupem tohoto manžela do družstva vzniklo i společné členství manželů za podmínky, že opravdu došlo k vzniku smlouvy o nájmu družstevního bytu. Při převodu jednotky do vlastnictví pak společné členství za- niklo a členem družstva je nadále ten zmanželů, kterému právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu původně vzniklo.

§ 6 Pŭevod členského podílu

Převod členského podílu v bytovém družstvu je možný jak mezi členy navzájem, tak i mezi čle- nem a extraneem. Platí zde zvláštní úprava obsa- žená v § 230 obch. z. Dohoda musí být povinně písemná, jinak je pro rozpor se zákonem ne- platná (§ 40 odst. 1 obč. z.). Dohoda nepodléhá souhlasu představenstva; rovněž stanovy nemo- hou převoditelnost členského podílu v bytovém družstvu vyloučit, neboť úprava v § 230 obch. z. je lex specialis oproti § 229 obch. z. Význam- nou je ta skutečnost, že dohoda o převodu ne- musí být družstvu vůbec předložena; postačí pí- semné oznámení dosavadního člena o převodu a písemný souhlas nabyvatele členství. Dohoda o převodu musí splňovat obecné náležitosti kla- dené na právní úkony, tzn. musí obsahovat ales- poň identifikaci nabyvatele a převodce, vymezení rozsahu převáděného členského podílu (včetně označení družstva), datum a podpis účastníků,

a údaj o (bez)úplatnosti převodu, popř. též o výši úplaty.29)

V této souvislosti někteří autoři30) mají ten- denci rozlišovat mezi bytovými družstvy vzniklými přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a bytovými družstvy vzniklými až po tomto datu. To je podle mého názoru nesprávný přístup, ne- boť z ust. § 230 obch. z., ani z přechodných ustanovení obchodního zákoníku, ani ze zvlášt- ních předpisů nelze dovodit takovou diferenciaci. Právě naopak, zákon zde rozlišuje pouze mezi bytovými družstvy na straně jedné a ostatními družstvy na straně druhé; jiných rozdílů zde není. Převodem členského podílu nemůže jeho na- byvatel nabýt více práv, než měl převodce sám (civ. R 34/1983). To ostatně plyne i zobecného principu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Nabyvatelem členského podílu může být pouze osoba, která je způsobilá být členem družstva. Není proto možné, aby se na- byvatelem stala osoba, jež podle ustanovení zvláštního zákona nesmí být členem, nebo

osoba k členství nezpůsobilá.

K převodu členského podílu na nabyvatele dochází ve vztahu ke družstvu dnem předložení smlouvy anebo pozdějším dnem v této smlouvě stanoveným (§ 230 druhá věta obch. z.).

Pokud došlo k převodu členského podílu, pak bez ohledu na to, zda byl převod prováděn mezi členy družstva navzájem nebo mezi členem a ex- traneem, platí, že u nabyvatele členského podílu nevzniká povinnost složení základního členského vkladu.31) Pokud je nabyvatelem člen družstva, již tuto svoji povinnost splnil. A pokud je nabyva-

telem extraneus, pak tuto povinnost nemá, ne- boť základní členský vklad, který by byl jinak po- vinen složit, je u něj kryt prostředky, které připa- dají na jeho členský podíl. Výjimkou by zde byla pouze taková situace, pokud by výše prostředků představujících převedený členský podíl (resp. jeho část) nedosahovala hodnoty základního členského vkladu; potom by nabyvatel byl povi- nen uhradit družstvu chybějící prostředky do výše základního členského vkladu bez zbyteč- ného odkladu po nabytí členského podílu. Je proto nesprávná praxe některých bytových druž- stev, které při převodu členského podílu na ex- tranea vymáhají po jeho nabyvateli zaplacení zá- kladního členského vkladu; obvykle je tento postup označován jako zápisné nebo vstupní po- platek. Zaplacením těchto prostředků nelze pod- miňovat platnost převodu členského podílu, a to bez ohledu na to, jak je tento postup označován, neboť převod členského podílu v bytovém druž- stvu je nepodmíněný a nepodmínitelný, a to ex lege.

Přitom nemusí docházet nutně k převodu členského podílu en bloc; může dojít pouze k převodu části členského podílu. Pokud totiž majetková účast dosavadního člena – převodce i po tomto převodu dosahuje v družstvu alespoň výše základního členského vkladu, pak členství převodce nezaniká.32) Typický je tento případ u bytových družstev. Tak např. převodce je čle- nem družstva – nájemcem družstevního bytu a družstevní garáže. Jestliže převede pouze část členského podílu připadající na družstevní byt, a ponechá si i nadále část svého členského

29) Pokud je převod činěn za úplatu, vzniká zde daňová povinnost. Výjimkou jsou pouze takové příjmy z převodu členského podílu, kdy doba mezi nabytím a převodem členského podílu přesáhla dobu 5 let; tyto příjmy jsou od daně osvobozeny (§ 4 odst. 1 písm. r) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů).

30) Xxxxxxxx, O., Xxxxxxxxxxx, X. Družstva. Praha: C. H. Xxxx, 1999, s. 144.

31) Je nutno vidět, že se nemění hodnota základního kapitálu ani výše obchodního majetku družstva, neboť druž- stvo nerealizuje výplatu vypořádacího podílu. Z hlediska družstva pouze dochází k změně v osobách členů.

32) Srovnej k tomu výklady Pekárka, X. Xxxxxxxxx účast občanů v družstvech a její právní aspekty. Brno: Masa- rykova univerzita, 1999, s. 94 an.

podílu připadající na družstevní garáž, pak je i na- dále členem družstva a nájemcem družstevní ga- ráže.

Pokud dochází k převodu členského podílu, jenž připadá na společné členství manželů v družstvu, pak je k platnému převodu členského podílu nezbytný výslovný souhlas obou manželů.

§ 7 Pŭechod členského podílu

I přechod členského podílu je u bytových družstev konstruován odchylně od obecné úpravy. Někdy se v této souvislosti nesprávně ho- voří o „dědění členství“; to je ovšem pojmově ne- smysl, zdědit lze členský podíl, a ve vazbě na tuto skutečnost vzniká členství dědice členského podílu. Od 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti ob- chodní zákoník, je nerozhodné, zda zůstavitel byl členem stavebního, lidového nebo jiného byto- vého družstva.

Právní úprava zde opět trpí terminologickou nejednotností, neboť ust. § 706 – §707 obč.

z. zde hovoří o dědici členského podílu, na kte- rého přechází členství, kdežto ust. § 232 odst. 2 obch. z. hovoří o přechodu členských práv a povinností na dědice zesnulého člena. Ob- čanský zákoník konstruuje tento přechod bez dalšího ze zákona, a to ke dni smrti zesnulého člena. Není zde žádná povinnost žádat o člen- ství.33) Rovněž družstvo do celé záležitosti ne- může nijak zasáhnout. Ust. § 706 – §707 obč. z. mají však v daném případě přednost před § 232 obch. z., neboť občanský zákoník zde má zjevně povahu legis specialis k obecné úpravě pře- chodu členství podle obchodního zákoníku.

Kdo je dědicem členského podílu, a tudíž no- vým členem družstva, určí se následujícím způ- sobem: Jestliže se jednalo o společné členství manželů v bytovém družstvu, je nadále výlučným členem pozůstalý manžel (§ 707 odst. 2 obč. z.). Pokud je zůstavitel výlučným členem a měl jedi- ného dědice, pak se stane členem on (§ 706 odst. 2 obč. z.). Jestliže však měl zůstavitel dva a více dědiců, pak se členem stane ten zdědiců, jemuž připadne členský podíl. Dědicové se musí dohodnout, kdo z nich převezme členský podíl, a stane se členem družstva. Pokud se však dědi- cové nedohodnou, vzniká zde problém. De lege lata totiž platí, že soud v usnesení o dědictví po- tvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, ne- dojde-li mezi dědici k dohodě [§ 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Soud nemůže autoritativně roz- hodnout, kdo z dědiců se stane dědicem člen- ského podílu a členem družstva (civ. R 46/1972). Výjimkou je pouze potvrzení nabytí členského podílu manželům (§ 703 odst. 1 ve vazbě na

§ 707 odst. 2 obč. z.), kteří se tak stanou spo- lečnými členy družstva;34) ani tu však soud ne- rozhoduje, nýbrž pouze potvrzuje nabytí.

Jestliže nedojde mezi dědici k dohodě, kdo znich se stane členem družstva, soud potvrdí dě- dicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, na- bytí dědictví podle dědických podílů i ohledně členského podílu v bytovém družstvu [§ 484 obč. z., § 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř.].35) ,36) Z výše řečeného plyne, že žádný zdědiců nenabyl členský podíl celý, nýbrž pouze poměrnou část členského podílu, což má své důsledky zejmé- na ve vazbě na nájem družstevního bytu, neboť

33) Srovnej k tomu komentář X. Xxxxxxx in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komen- tář. 4. vydání, Praha: C. H. Xxxx, 1997, s. 377–378.

34) Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, sp. zn. 24 Co 159/97, Ad Notam, 1998, č. 1, s. 21 an.

35) Shodně civ. R 31/1995.

36) Srovnej k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu SR z r. 1997, sp. zn. 3 Cdo 4/97, Zo súdnej praxe (Sloven- ská republika), 1997, č. 4, s. 74 an. Slovenská právní úprava obsažená v tamějším občanském zákoníku je to- tiž v podstatě shodná s českou.

jestliže žádný zdědiců nenabyl celý členský podíl, pak ani nemůže být členem družstva, a tudíž ne- dochází zde k přechodu nájmu družstevního bytu ve smyslu ust. § 706 odst. 2 obč. z. Tuto situaci lze řešit pouze žalobou některého z dědiců na ru- čení, kdo z nich bude i nadále členem bytového družstva podle § 80 písm. c) o. s. ř.; anebo též do- datečně učiněnou dohodou dědiců o tom, kdo znich se stane členem družstva.37)

V této souvislosti lze poukázat na značné po- tíže se stanovením hodnoty členského podílu pro účely dědického řízení, s nimiž se potýká soudní rozhodovací praxe. Soudy poměrně často vychá- zely z tzv. zůstatkové hodnoty členského podí- lu, což je však pojem, který obchodní zákoník ani jiné předpisy dnes neznají. Proto nelze než sou- hlasit s právním názorem, který se v soudní praxi prosazuje, že zůstatková hodnota členského podílu je pojmem, který právní úprava nezná, a nelze s jeho pomocí určit obecnou cenu člen- ského podílu zůstavitele pro účely dědického ří- zení.38) Je třeba vycházet z ceny obvyklé, tzn. ceny, za niž by bylo možné členský podíl převést v rozhodné době a místě.39)

Nelze však vycházet z hodnoty vypořádacího podílu, na který by měl zůstavitel nárok, stanove- ného za pomoci ust. § 233 obch. z. a stanov družstva.40) Je totiž třeba vidět, že zde členství nezaniká, nýbrž přechází na dědice. Nelze zde tudíž hovořit o nároku zůstavitele na vypořádací podíl, a to ani hypoteticky. Členství zůstavitele sice zaniklo, avšak kontinuálně zde na základě

univerzální sukcese vzniká členství dědice. Jaká- koliv analogie je proto v daném případě zcela ne- místná.

IV. HOSPODAŘENÍ BYTOVÝCH DRUŽSTEV

§ 1 Zvláštní pŭedpisy o hospodaŭení

Hospodaření bytových družstev se od hospo- daření jiných typů družstev výrazněji neodlišuje. Přesto zde existuje několik dílčích odchylek.

U bytových družstev musí být ve stanovách obligatorně upraveny podmínky, za kterých se uzavírají smlouvy o nájmu družstevních bytů (§ 685 odst. 2 obč. z.), úprava práv a povinností člena družstva – nájemce družstevního bytu [tzn. úhradu nákladů spojených s běžnou údržbou bytu (§ 687 odst. 3 obč. z)], a lhůta pro výplatu vypořádacího podílu při vystěhování zbytu (§ 714 obč. z.).

Zvláštní pravidla jsou stanovena pro přijetí ur- čitých rozhodnutí stran hospodaření s majetkem družstva.

Rozhodnutí o prodeji nebo jiných majetkových dispozicích s nemovitostmi, kde jsou byty nebo s byty,41) je ve výlučné působnosti členské schůze (shromáždění delegátů) bytového družstva. Toto rozhodnutí však může členská schůze přijmout pouze tehdy, pokud je dán předchozí písemný souhlas většiny členů bytového družstva – ná- jemců v nemovitosti, které se rozhodnutí týká;42) to neplatí, jestliže družstvu vznikla povinnost

37) Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 7 Co 2628/94, Soudní rozhledy, 1995, č. 3, s. 61 an.; a Ad Notam, 1995, č. 3, s. 67 an.

38) Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 24 Co 267/99, Ad Notam, 2000, č. 5,

s. 112 an.

39) Cit. v pozn. 16.

40) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 411/99, Soudní judikatura – rozhod- nutí soudů ČR vydávaná ve spolupráci se soudci Nejvyššího soudu, 2001, č. 6, s. 272 an.

41) Jedná se o byty jako tzv. jednotky [§ 2 písm. h) byt. z.].

42) Pokud se jedná o budovu s byty, ve které nedošlo prohlášením vlastníka k vyčlenění jednotlivých jednotek, je třeba souhlasu nadpoloviční většiny členů družstva – nájemců; do tohoto počtu se počítají i hlasy nájemců

k převodu bytu nebo nebytového prostoru do vlast- nictví člena – nájemce podle § 23 byt. z. [§ 239 odst. 4 písm. i) obch. z.].

Předmětné ustanovení vyvolává otázku, jaký je jeho vztah k ust. § 23 byt. z., který stanoví, že byt v budově ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví by- tového družstva lze převést pouze členu druž- stva, který je nájemcem bytu; totéž platí i o jed- notce ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva. Vyskytly se totiž v praxi názory, že toto ustanovení znemožňuje bytovému družstvu jaký- koliv převod bytu na jinou osobu takříkajíc „na věčné časy“. Tento výklad ovšem nebere v potaz jednak znění § 23 byt. z., jednak celkové věcné a systematické zařazení cit. ustanovení.

Jestliže zákon zakázal převody bytů a nebyto- vých prostor na jiné osoby než na členy družstva

– jejich nájemce, pak se zde jedná o to, aby družstvo nepřevedlo tento byt nebo nebytový prostor jiné osobě, než právě členovi družstva – nájemci tohoto bytu nebo nebytového prostoru, který získal zákonný nárok na převod vlastnictví k bytu podle § 24 transf. z. anebo podle § 23 byt. z. Jinak řečeno, jedná se zde o to, aby druž- stvo nemohlo převést jednotku poté, co člen po- dal žádost o převod anebo ještě před podáním této žádosti. To ovšem neznamená, že by snad družstvo nemohlo se souhlasem člena družstva

– nájemce jednotky tuto převést, pokud s tím tento člen předem písemně souhlasí; totéž platí stran budov, je-li dán předchozí písemný souhlas většiny nájemců bytů.

To platí i ve vztahu k nebytovým prostorům, jež se nachází v budově ve vlastnictví nebo spolu- vlastnictví bytového družstva, anebo k jednotce

ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví bytového družstva.

Krátce řečeno, nelze ust. § 23 byt. z. vykládat v tom smyslu, že by snad zakazovalo absolutně jakýkoliv převod bytu nebo nebytového prostoru v budově ve (spolu)vlastnictví družstva anebo převod jednotky ve (spolu)vlastnictví družstva, jestliže je dán souhlas podle § 239 odst. 4 písm. i) obch. z.43) Naopak pod hrozbou abso- lutní neplatnosti zakazuje jakékoliv převody bytů a nebytových prostor jiným osobám než členům družstva – nájemcům těchto bytů a nebytových prostor, pokud mají zákonný nárok na jejich pře- vod do vlastnictví podle § 23 odst. 2 a 3 byt. z.

I v případě, že člen družstva – nájemce jed- notky udělil k převodu souhlas, je družstvo před vlastním převodem povinno respektovat ust. § 22 byt. z., a nabídnout mu jednotku k přednostnímu nabytí. Teprve marným uplynutím zákonné šesti- měsíční lhůty podle § 22 odst. 1 byt. z. je možné předmětnou jednotku převést třetí osobě.44)

Toto platí ovšem pouze za předpokladu, že čle- nem družstva – nájemcem je fyzická osoba; práv- nické osoby žádné ochrany podle § 22 - § 23 byt. z. nepožívají. Naproti tomu z hlediska ust.

§ 239 odst. 4 písm. i) obch. z. je souhlas většiny nájemců požadován, aniž by zákon rozlišoval, zda je nájemce fyzickou nebo právnickou osobou.

Chybou normativní konstrukce ust. § 239 odst. 4 písm. i) obch. z. je požadavek souhlasu pouze většiny členů – nájemců, nikoliv všech nájemců. Tento nedostatek přitom plně nezhojí ani předpis § 23 byt. z., který chrání pouze ty, jimž zákonný nárok na převod bytu nebo nebyto- vého prostoru do osobního vlastnictví vznikl. Je

v nebytových prostorech (typicky vestavěných garážích). Naopak hlasy nájemců – nečlenů družstva se nepo- čítají. Pokud se však rozhoduje o tzv. jednotce, pak postačí souhlas jejího nájemce; jsou-li zde nájemci man- želé se společným členstvím, pak je třeba jejich konsensu, neboť udělení tohoto souhlasu není obvyklou zá- ležitostí ve smyslu ust. § 145 odst. 2 obč. z. Souhlas nájemců v jiných jednotkách v domě není potřebný.

43) S tímto výkladem je v souladu i komentář X. Xxxxx in Xxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxx, X. Zákon o vlastnictví k by- tům. Komentář. Praha: C. H. Xxxx, Praha: 2000, s. 179–179.

44) To platí ovšem pouze tehdy, jedná-li se o byt; na nebytové prostory se ust. § 22 byt. z. nevztahuje.

přitom zjevné, že takto může být rozhodováno o nás bez nás i vůči členům, kteří nárok na pře- vod z jakýchkoliv důvodů nemají, avšak je-li udě- len družstvu souhlas potřebnou většinou hlasů ostatních nájemců, má toto účinky i vůči nim; rov- něž tak není přihlíženo k názoru nájemců, kteří nejsou členy bytového družstva. Argument o principu demokratického rozhodnutí většinou členů, které se menšina musí podvolit, zde nelze akceptovat, neboť se jedná o mimořádně závaž- nou otázku, která může mít dalekosáhlé sociální důsledky. Tento nedostatek právní úpravy však nelze zhojit výkladem, nýbrž pouze novelizací cit. ustanovení.45)

§ 2 Pŭevody bytů a nebytových prostor a prohlášení konkurzu na druĭstvo

Veřejností již několik měsíců hýbe kauza Byto- vého družstva Kavčí skála Říčany, jež se ocitlo v konkurzu, a kde se nyní jedná o platnost pře- vodů jednotek do vlastnictví jeho členů. Jelikož ne- jsem s celou kauzou podrobně seznámen, dovo- lím si učinit jenom několik obecných poznámek.

Především, ust. § 23 byt. z. konstituuje zá- konný nárok fyzické osoby, která je členem by- tového družstva a nájemcem družstevního bytu nebo nebytového prostoru, na převod tohoto bytu nebo nebytového prostoru do vlastnictví člena, pokud tento podal podle zák. č. 42/1992 Sb. nebo zák. č. 72/1994 Sb. ve lhůtách tam uvedených výzvu, v níž družstvo požádal o pře-

vod. Tento zákonný nárok má i právní ná- stupce,46) pokud tyto podmínky sám splňuje.47) Pokud nebyla smlouva o převodu ze strany druž- stva uzavřena v zákonné lhůtě do 31. 12. 1995 a nebylo smluvně dohodnuto jinak, může se ža- datel nebo jeho právní nástupce domáhat spl- nění této povinnosti v promlčecí lhůtě, která končí až 30. 6. 2010 (čl. II. bod 1 zák. č. 103/

/2000 Sb.).

Tento nárok je konstituován vůči družstvu a pů- sobí objektivně. Ze zák. č. 72/1994 Sb., ob- chodního zákoníku, ani ze zák. č. 328/1991 Sb. nelze dovodit, že by prohlášení konkurzu, povo- lení vyrovnání, zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku úpadce nebo zrušení konkurzu z jakéhokoliv důvodu na tomto cokoliv měnilo. Po celou dobu existence družstva tento nárok trvá a družstvo je povinno (bez ohledu na to, v jaké fázi své existence se momentálně na- chází) jej splnit.48) Tedy jinak řečeno, tuto povin- nost musí respektovat i správce konkurzní pod- staty, předběžný správce, vyrovnací správce a likvidátor.

Lze proto konstruovat následující možné situ- ace. Prvou z nich je situace, kdy konkurz byl na družstvo prohlášen již poté, co byla jednotka pře- vedena. Pokud již bylo vyhověno návrhu na vklad, nemá prohlášení konkurzu na celou situaci žádný vliv. Jestliže dosud katastrální úřad o podaném návrhu na vklad nerozhodl, je povinen přerušit ří- zení (§ 14 odst. 1 písm. c) konk. z.).49) Poté, co

45) Nelze totiž vyloučit, že v objektu bude např. 5 nájemců, z nichž pouze jeden bude členem družstva. Pokud tento udělí souhlas, je převod realizovatelný bez ohledu na vůli ostatních. Pokud objekt nebude rozdělen na jednotky prohlášením vlastníka, nechrání tyto osoby ani ust. § 22 byt. z.

46) Tzn. dědic nebo nabyvatel v důsledku převodu jednotky, typicky prodejem.

47) V zájmu úplnosti je třeba poznamenat, že přechod nároku na právního nástupce dovozovali již dříve Švestka, J., Xxxxxxxx, O. Nad některými aktuálními otázkami vlastnictví bytů. Právní rozhledy, 1995, č. 12, s. 473 an.

48) Tuto povinnost lze dovodit i vůči právnímu nástupci družstva v případě fúze (§ 69a odst. 1, 2 obch. z.) nebo rozdělení (§ 69c odst. 1 obch. z.). Rovněž tak lze podle všeho dovodit tuto povinnost i vůči právnímu nástupci družstva, které přistoupilo ke změně právní formy, neboť zde nezaniká povinný subjekt (§ 254 odst. 4 obch.

z. in fine).

49) Srovnej k tomu civ. R 52/1998–XXIV.

konkurzní správce ověří, že se jedná o převod re- alizovaný podle § 23 byt. z., musí dát souhlas k pokračování v řízení, a katastrální úřad poté ří- zení dokončí.

Jelikož ust. § 24 odst. 1 byt. x. xxxxxxx ex lege bezplatnost těchto převodů, nelze zde pou- žít ust. § 15 odst. 1 písm. c) konk. z., které sta- noví, že převody majetku realizované bezplatně v neprospěch majetku úpadce ve lhůtě 6 měsíců přede dnem podání návrhu na prohlášení kon- kurzu, jsou vůči konkurzním věřitelům neúčinné. Jestliže totiž zákon výslovně stanoví, že převody jednotek jsou bezplatné, pak zde nelze uvažovat o neúčinnosti těchto právních úkonů, není-li ovšem pro to dán jiný důvod. Tyto úkony jsou platné a účinné i vůči konkurzním věřitelům, ne- boť družstvo zde nemělo na výběr; povinnost takto činit mu byla uložena ex lege.

Druhou možnou variantou je, že v objektu již byly prohlášením vlastníka vymezeny jednotlivé jednotky, a toto bylo zapsáno katastrálním úřa- dem, avšak jednotka dosud nebyla převedena. Potom je správce konkurzní podstaty povinen po přezkoumání všech okolností a ověření, že byly splněny zákonem požadované podmínky, při- stoupit k převodu jednotky do vlastnictví opráv- něné osoby.

Dílčí interpretační otázkou v této souvislosti je, zda se jednotka zapisuje do konkurzní podstaty. Podle § 6 odst. 2 konk. z. do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí. Kterých věcí se výkon rozhodnutí nemůže týkat, určuje § 321 o. s. ř. Výkonem rozhodnutí není po- stižitelný majetek, jehož prodej je podle zvláštních předpisů zakázán. Jelikož ust. § 23 byt. z. při- pouští převod bytů a nebytových prostor pouze určitým osobám, lze zde a contrario dovodit, že prodej tohoto majetku není přípustný, pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky. Z výše ře-

čeného tedy plyne, že jednotky se do konkurzní podstaty nezapisují, družstvo je může a musí převádět i v průběhu trvání konkurzu, a správce konkurzní podstaty je povinen souhlasit s vkla- dem vlastnického práva oprávněných nabyvatelů do katastru nemovitostí, neboť zde nemá žádný zákonný důvod pro opačný, resp. jiný postup.

Třetí variantou je stav, kdy v budově dosud ne- byly prohlášením vlastníka vymezeny jednotky. Pokud nastal tento stav, nelze objekt do kon- kurzní podstaty zahrnout, pokud zde existuje ná- rok na převod alespoň jednoho bytu nebo neby- tového prostoru, a to z výše řečených důvodů. Povinnost družstva vymezit prohlášením vlastníka jednotky trvá, a správce konkurzní podstaty je povinen souhlasit se zápisem prohlášení vlast- níka do katastru nemovitostí.

Poté, co bude prohlášení vlastníka do ka- tastru vloženo, je třeba diferencovat. Jednotky, které je družstvo ex lege povinno převést na zá- kladě zákonného nároku žadatele podle § 23 byt. z., je družstvo povinno převádět i za trvání konkurzu, a správce je povinen toto respektovat; do konkurzní podstaty se tyto jednotky nezapi- sují. Jednotky, kde zákonný nárok na převod není, se do konkurzní podstaty zapisují, neboť jsou postižitelné výkonem rozhodnutí podle § 321

o. s. ř. Pokud je však konkurzní správce chce zpeněžit, musí je nejprve nabídnout jejich nájem- cům k prodeji podle § 22 byt. z.; tento převod však není bezplatný.50) Teprve marným uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty je jednotka zpeněži- telná bez dalšího.

Zákonný nárok na bezplatný převod bytu nebo nebytového prostoru trvá i v případě, že na druž- stvo nebyl prohlášen konkurz, nýbrž že vstoupilo do likvidace. Pokud členové družstva – nájemci bytů nemají zákonný nárok, mají i v případě likvi- dace ochranu garantovanou ust. § 22 byt. z.

50) Ochrana podle § 22 obč. z. je poskytována pouze nájemcům bytů, nikoliv nájemcům nebytových prostor.

V. PRÁVA K POZEMKŮM

§ 1 Úvodem

Značné problémy vyvolává v praxi též otázka vztahů k pozemkům, na nichž stojí domy ve vlast- nictví nebo spoluvlastnictví bytových družstev. V tuto chvíli již nemá smysl opakovat celou histo- rii vývoje právní úpravy vztahů k těmto pozem- kům. Následující text se proto zabývá pouze ak- tuálními otázkami.

Dne 30. 6. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 229/

/2001 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony. Tato úprava vzniká jako důsledek legislativní inici- ativy skupiny poslanců. Jak plyne ze stenografic- kých záznamů z průběhu jejího projednávání, publikovaných na internetových stránkách Posla- necké sněmovny i z některých výroků publikova- ných v tisku, důvody této novelizace byly dva. Pr- vým bylo zařazení této problematiky do zákona č. 219/2000 Sb., kam také systematicky patří, s čímž lze souhlasit.

Druhý důvod však v žádném ohledu nelze označit za rozumný. Zákonem č. 229/2001 Sb. byla totiž zrušena ust. § 879c, § 879d, § 879e obč. z. Podle těchto ustanovení totiž platilo, že dnem 1. 7. 2001 přechází ex lege do vlastnictví vymezených subjektů (družstev a některých ob- čanských sdružení) pozemky státu, pokud na těchto pozemcích dotčené subjekty měly stavby a vůči pozemkům měli oni nebo jejich právní ná- stupci před 1. 1. 2001 zřízeno právo trvalého

užívání. Tento přechod se týkal i těch fyzických osob, kterým byly z majetku bytových družstev převedeny do vlastnictví byty a nebytové prostory do 31. 12. 2000, pokud v této lhůtě uzavřely se státem právo výpůjčky nebo nájmu k příslušné ideální části pozemku, a to v rozsahu spoluvlast- nického podílu na společných částech domu.51) Zákon č. 229/2001 Sb. nabyl účinnosti dne

30. 6. 2001, tedy v poslední možný den, kdy ještě bylo možno cit. ust. občanského zákoníku zrušit. Ze strany státu se jedná o postup navýsost nemravný, neboť stát nejdříve určitým subjektům poskytl zákonný nárok na státní pozemky a v po- slední možný den je tohoto nároku zbavil. Vzhle- dem k tomu, že zákon č. 229/2001 Sb. byl ve Sbírce zákonů vyhlášen až 29. 6. 2001, tedy není zde žádná legisvakanční lhůta, což při složi- tosti úpravy a rozsahu osob, jež zasáhne, lze označit za legislativní barbarství.

Jak již bylo výše řečeno, úprava ruší ust. § 879c

– § 879e obč. z. Dnem 1. 7. 2001 tedy po- zemky, resp. spoluvlastnické podíly na nich z vlastnictví státu do vlastnictví vymezených sub- jektů nepřecházejí. V této souvislosti lze zaregist- rovat hlasy namítající protiústavnost této úpravy, neboť dle názoru některých osob zasahuje do práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny práv a svobod a je svojí podstatou retroaktivní, což je nepřípustné. S výše řečeným názorem nelze souhlasit. Především (jakkoliv se s tímto názorem neztotožňuji) Ústavní soud ČR již vícekrát v minu- losti judikovat, že čl. 1 Listiny práv a svobod chrání vlastnictví již existující, hotové, nikoliv pouhý nárok na ně.52) Dále nelze akceptovat ani

51) Kromě toho existoval ještě třetí důvod, proč byla tato novela prosazena, a to obava, aby snad pozemky nedo- stala Česká námořní plavba, a. s., kterou dnes kontroluje Xxxxxx Xxxxxx, resp. jím kontrolované, ovládané nebo jinak spojené společnosti. To je ovšem argument směšný, svědčící o naprosté neznalosti těch, kteří ho pou- žili, neboť ust. § 879d obč. z. nepřipouštělo přechod pozemků do vlastnictví akciových společností.

52) Např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek 3, Praha: C. H. Xxxx, 1995, s. 295 an. Dále např. nález Ústavního soudu ČR ze dne

10. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 107/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek 6, Praha: C. H. Xxxx, 1996, s. 3 an. Naproti tomu judikatura Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva zásadně chrání i reálný, existující nárok na vlastnictví nebo majetek. Srovnej např. rozsudek Van der Mussele versus Belgie z23. 11. 1983, nebo Pine Valley Developments Ltd a další versus Irsko z29. 11. 1991, aj.

názor, že předmětná úprava je retroaktivní. Před- mětná úprava sice zasahuje do právního posta- vení adresátů právních norem, nikoliv ovšem zpětně, nýbrž pro futuro, a to tím, že jim odebírá určitý nárok dříve jim poskytnutý. To ovšem nelze označit za retroaktivitu, nýbrž pouze za nemrav- nost.53)

Konečně je třeba připomenout ještě jeden aspekt věci. Pokud by byla podána ústavní stíž- nost, a Ústavní soud ČR by jí vyhověl a zrušil ur- čité pasáže anebo celý zákon č. 229/2001 Sb., pak se tím v žádném ohledu nemění nic na zru- šení ust. § 879c – § 879e obč. z.; tyto jsou zru- šeny dnem 30. 6. 2001 jednou provždy. Není sice vyloučeno, aby zákonodárce někdy přijal úpravu, která by byla obsahově přesně stejná jako zrušené paragrafy, byla umístěna na stejné místo v občanském zákoníku atd., avšak jednalo by se o úpravu novou, nikoliv o „zmrtvýchvstání“ staré. V českém právním řádu totiž neplatí a ni- kdy neplatil princip, že zrušením protiústavního předpisu se automaticky obnovuje platnost usta- novení a předpisů, které tento protiústavní před- pis zrušil. Krátce řečeno, pokud by Ústavní soud ČR stížnosti vyhověl a zákon č. 229/2001 Sb. zrušil, pak by nárok na pozemky byl zrušen úplně, a nikdo by nic nedostal.54)

§ 2 Principy nové úpravy

Nová úprava je obsažena v ust. § 60a – § 60b zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České repub- liky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákonů č. 492/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb. Podle ní mají určité osoby nárok na uzavření darovací smlouvy s Českou republikou, kterou jim stát daruje příslušný pozemek nebo jeho ide- ální poměrnou část.

Za Českou republiku bude tuto smlouvu uza- vírat ta organizační složka, která je příslušná

k hospodaření s předmětnou parcelou. Pro územní obvod hlavního města Prahy je jím Minis- terstvo financí ČR, jinak místně příslušný okresní úřad (§ 11 zák. č. 219/2000 Sb.). Předmětná smlouva přitom nemusí být schválena Minister- stvem financí ČR, což jinak zákon při převodech státního majetku požaduje.

Zjevným negativem nové úpravy je to, že na- byvatelé (spoluvlastnických podílů) pozemků jsou povinni zaplatit státu darovací daň, což podle původní úpravy nemuseli (§ 5 odst. 1 zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, xxxx xxxxxxxx a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozděj- ších předpisů). Platná úprava přitom nepřipouští, aby pokud družstvo tuto daň zaplatilo, žádalo při převodu jednotky podle § 23 byt. z. nebo xxxxx- ného domu či garáže podle § 33a byt. z. její úhradu po nabyvateli; je tedy otázkou, z čeho bu- dou družstva tyto prostředky hradit. Spíše lze očekávat, že družstva nebudou pozemky od stá- tu chtít, převedou nemovitosti oprávněným oso- bám, a odkáží je, aby si pozemky se státem vyří- dily samy.

Pozitivním aspektem naopak je, že se tak právo na získání státních pozemků otevírá i oso- bám, které nestačily uzavřít smlouvu o nájmu nebo smlouvu o výpůjčce příslušné části po- zemku do 31. 12. 2000, což bylo podle zrušené úpravy podmínkou nabytí vlastnického práva. Uplatnění nároku na převod zde není nijak ča- sově omezeno.

Jak původní, tak i nová právní úprava neřeší vrácení peněz těm nabyvatelům jednotek, kteří si podíly na státních pozemcích před 1. 7. 2000 koupili. Lze proto konstatovat, že dotyčné osoby nedostanou zpět nic.

Nová zákonná úprava však neřeší (ostatně ani nemůže) problematiku vztahů k pozemkům obecním a soukromým; zde i nadále platí režim

53) Xxxxxxx nadarmo mají ve Velké Británii již od 17. století přísloví, že když zasedá Parlament, nikdo si není jist životem, svobodou ani majetkem.

54) S výjimkou těch osob, jež by nabyly vlastnictví v mezidobí od nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. do jeho zrušení Ústavním soudem ČR, neboť nálezy Ústavního soudu nepůsobí se zpětnou účinností.

podle § 21 odst. 5 byt. x. xxx, jak jej zavedla no- vela č. 103/2000 Sb.

Co se jednotlivých nároků týče, platí zde, že existují různé kategorie oprávněných osob.

§ 3 Pŭevody fyzickým osobám

Prvou kategorií jsou fyzické osoby, kterým již byla jakožto členům družstva a nájemcům jednot- ky převedena podle § 23 byt. z. tato jednotka nebo jednotky do vlastnictví. Tyto osoby mají zá- konný nárok na uzavření darovací smlouvy, kte- rou jim Česká republika převede do jejich ma- jetku příslušný spoluvlastnický podíl k pozemku tvořícímu jeden funkční celek s domem s těmito jednotkami, a to v rozsahu jejich spoluvlastnic- kého podílu na společných částech domu.

Druhou kategorií osob jsou ty fyzické osoby, jež předmětnou jednotku získaly z vlastnictví byto- vého družstva výstavbou na základě smlouvy o vý- stavbě jednotky podle § 18 byt. z., anebo tyto osoby získaly jednotku na základě smlouvy o vý- stavbě na budově nebo domě s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví byto- vého družstva.

Třetí kategorií jsou osoby, které jednotku zís- kaly přechodem nebo převodem od osob, jimž byla převedena z vlastnictví bytového družstva podle § 23 byt. z.

Čtvrtou kategorii představují osoby, jimž byl podle § 33a byt. z. převeden do vlastnictví rodin- ný domek s příslušenstvím, základním technic- kým vybavením a popř. i příslušející garáží anebo kterým byla převedena garáž,55) na jejímž finan- cování se tyto fyzické osoby – členové družstva nebo jejich právní nástupci podíleli.

V této souvislosti se naskýtá dílčí otázka, zda tyto pozemky, resp. podíly na nich budou převá- děny do společného jmění manželů či nikoliv. Podle mého soudu určujícím kritériem je zde ust.

§ 21 odst. 2 byt. z., podle něhož nemůže dojít k převodu nebo přechodu vlastnictví k jednotce

bez současného převodu nebo přechodu pří- slušného spoluvlastnického podílu k pozemku, je-li vlastník jednotky též spoluvlastníkem po- zemku. Smysl této úpravy je zřejmý, totiž aby po- zemek a dům rozdělený na jednotky byly ve vlastnictví stejných osob. Zákonodárce se tak nedokonale a v pouze omezeném rozsahu při- hlašuje k dávné zásadě superficies solo cedit, která dnes v právním řádu pohříchu chybí. Vzhle- dem k tomuto ustanovení lze konstatovat, že po- zemek nebo podíl na něm nabude do vlastnictví osoba nebo osoby, jež vlastní rodinný dům nebo jednotku.

Jestliže tedy někdo nabyl jednotku do výluč- ného majetku a následně mu vzniklo společné jmění manželů, nabude i podíl na pozemku do výlučného majetku, za předpokladu, že jednotka nepřipadla smluvním rozšířením podle § 143a obč. z. do společného jmění. Opačný závěr ne- lze akceptovat, neboť to logika věci a povaha právní úpravy nepřipouští. Případná chyba v da- rovací smlouvě nebo špatný zápis do katastru nemovitostí na tom nemohou nic změnit.

§ 4 Pŭevody bytovým druĭstvům

Nová úprava již nepřipouští převody jiným právnickým osobám než bytovým družstvům. I zde však připadají v úvahu různé varianty pře- vodu.

Pokud je družstvo vlastníkem budovy, jež ne- byla prohlášením vlastníka rozdělena na jednot- ky, má nárok na celý pozemek. Při převodu jed- notky je však družstvo povinno převést příslušnou část pozemku nabyvateli jednotky bezplatně (§ 21 odst. 7 byt. z.). To platí i v pří- padě, že byl dům již prohlášením vlastníka roz- členěn na jednotky.

Jestliže již některé jednotky byly převedeny, a družstvo je vlastníkem pouze některých, může požádat o převedení spoluvlastnického podílu v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na spo-

55) Jedná se zde o tzv. řadové garáže.

lečných částech domu; pokud budou jednotky následně převáděny, je povinností družstva pře- vést nabyvatelům jednotek též příslušné části po- zemku bezplatně (§ 21 odst. 7 byt. z.).

Pokud je družstvo vlastníkem rodinného domu nebo garáže, má nárok na převod příslušného pozemku; při převodu rodinného domu nebo ga- ráže oprávněné osobě podle § 33a byt. z. je však i zde povinno převést příslušný pozemek opráv- něné osobě bezplatně (§ 33a odst. 7 byt. z.).

Podmínkou toho, aby družstvo mohlo uplatnit svůj nárok na pozemek nebo jeho ideální část je, že k pozemku není žádné vlastnické ani užívací právo jiné osoby. Tedy pokud např. nabyvatel jednotky uzavřel do 31. 12. 2000 smlouvu o vý- půjčce nebo smlouvu o nájmu k části pozemku v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na spo- lečných částech domu, není přípustný převod to- hoto podílu na bytové družstvo.

Do doby, než budou tyto majetkové otázky vy- pořádány, mají družstva k předmětným pozem- kům právo výpůjčky, a to buď již od 1. 1. 2001

podle § 59 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., anebo od 30. 6. 2001 podle čl. IV. bodu 1 zák. č. 229/2001 Sb.56) Nejpozději se však tak musí stát do 1. 1. 2004, kdy právo výpůjčky zaniká bez dalšího.

VI. MÍSTO ZÁVĚRU

Problematika bytových družstev je mnohem obsáhlejší, než lze vtěsnat do jediného článku. Výše řečené zdaleka nepokrývá všechny pro- blémy, které plynou z nekoncepční a roztříštěné úpravy bytového družstevnictví. Lze proto jedině doufat, že poté, co se poněkud zklidní vody vzbouřené nejnovějšími poryvy legislativní smršti, se podaří přistoupit v první fázi k vypořádání vlastnických vztahů k státním pozemkům a ve fázi druhé i k přijetí nové právní úpravy (nejen) byto- vého družstevnictví.

Autor působí jako učitel na Právnické fakultě

Západočeské univerzity.

56) Jedná se o ty případy, kdy se právo trvalého užívání podle § 59 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. nezměnilo na právo výpůjčky.

K otázce snížení odměny advokáta, který byl soudem ustanoven účastníku řízení zá- stupcem (§ 30 odst. 1 o. s. ř.)

Jestliže soudem ustanovený advokát (§ 30 odst. 1 o. s. ř.) při zastupování účastníka (ža- lovaného) v řízení o náhradu škody přistoupil k uzavření smíru, který co do žalované částky (vyjma příslušenství) pokrývá (vyčerpává) žalobní návrh (petit), přičemž zcela pominul, že vy- dané rozhodnutí o (dopravním) přestupku žalovaného, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní ná- rok na náhradu škody, postrádá popis skutku (tzv. skutkovou větu) a že v důsledku toho (takto vážnou vadou zatížené) správní (přestupkové) rozhodnutí nemůže zakládat přísl. správně právní (odpovědnostní) vztah přestupkového charakteru, jsou (výjimečně) dány dů- vody ke snížení odměny advokáta, jelikož (za shora uvedené procesní situace) – při důsled- ném poskytnutí právní služby – by nebylo možno vyloučit ani plný úspěch žalovaného ve věci, resp. toliko částečný úspěch žalobce.

Usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 2. 2001, č. j. 19 C 212/2000–24.

Z odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal na ža- lovaném zaplacení částky 100 000,– Kč s 10%

úrokem z prodlení od 28. 2. 2000, a to z titulu náhrady částky, kterou vyplatil pojištěnému zdů- vodu škody způsobené provozem motorového vozidla, který řídil žalovaný.

Z obsahu spisu soud zjistil, že rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství, dopravního in- spektorátu v D. ze dne 24. 9. 1999, č. j. ORDC- 1-805/DI-99-26 byl žalovaný uznán vinným „v pl- ném rozsahu sděleného obvinění z listu č. spisu“; ze sdělení obvinění z přestupku na čl. l. 15 poli- cejního spisu přitom vyplývá, že žalovanému (tehdy obviněnému z přestupku) bylo policejním (správním) orgánem kladeno za vinu, že „dne 1. 7. 1999 kolem 10.40 hodin na sil. č. I/13 v Č. K... bez příslušného řidičského oprávnění a přede- psaných dokladů řídil OA Š 105 SPZ..., kdy při odbočování vlevo... ohrozil již předjíždějícího ři- diče Š. a způsobil tak dopravní nehodu“.

Při jednání soudu oba účastníci uzavřeli shora uvedený smír, jehož obsah není v rozporu s práv- ními předpisy. Proto byl soudem podle § 99

o. s. ř. xxxxxxxx. Současně dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Jelikož žalovaný byl v tomto řízení zastoupen advokátem, jenž mu byl ustanoven postupem dle § 30 odst. 1 o. s. ř., soud rozhodl o nákla- dech zástupce žalovaného tak, že právnímu zá- stupci žalovaného přiznal odměnu toliko ve výši jedné poloviny vyúčtované odměny advokáta dle platného advokátního tarifu, včetně hotových výdajů (tj. polovinu ze tří úkonů právní služby po 3 250,– Kč, tří paušálů hotových výloh po 75,– Kč, cestovného osobním automobilem ve výši 880,– Kč, celkem odměna v plné výši 10 885,– Kč).

Při rozhodování o přiznání odměny soud vy- cházel ze skutečnosti, že při poskytování právní služby nebylo vůbec zohledněno, že vydané roz- hodnutí o přestupku postrádá skutkovou větu – tzv. popis skutku, který musí vždy tvořit součást výroku každého rozhodnutí o přestupku. Tato ob- ligatorní náležitost vyplývá z ust. § 77 zákona o přestupcích, která stanoví, že výrok rozhodnutí

o přestupku, jímž je obviněný uznán vinným z přestupku, musí mj. obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání. Není-li součástí výroku rozhodnutí o přestupku popis skutku (tzv. skutková věta), z níž se vyvo- zuje vina a v návaznosti na to druh a výměra sankce (není-li od sankce dle § 11 odst. 3 cit.

zák. upuštěno), je takto vydané (správní) přestup- kové rozhodnutí postiženo vážnou vadou, jelikož zákon o přestupcích neumožňuje chybějící skut- kovou větu dovozovat z obsahu spisu (kupř. ze sdělení obvinění z přestupku), příp. ohledně této části činit odkaz na sdělení obvinění z přestupku. Stručně řečeno, takto (vážnou) vadou zatížení správní (přestupkové) rozhodnutí nemůže zakládat přísl. správně právní (odpovědnostní) vztah pře- stupkového charakteru (nyní též i s přihlédnutím k ust. § 20 zákona o přestupcích – zánik odpo- vědnosti za přestupek), v důsledku čehož se ne- může ani uplatnit ust. § 135 odst. 1 o. s. x. xxxxx- vící, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestu- pek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal. V návaz- nosti na to nezbývá než konstatovat, že z obsahu

policejního spisu vyplývaly určité skutečnosti, které in eventum v souhrnu mohly být – k procesní obraně žalovaného – důsledně použity (srv. výpo- věď žalovaného na č. l. 10 policejního spisu, po- drobný popis průběhu nehody v oznámení ne- hody, který obsahuje spis žalobce sp. zn. 0000-000000-000 CDV: 18, možnost výsle- chu řidiče jedoucího za žalovaným, verifikace ne- hodového děje cestou odborného posouzení dle

§ 127 o. s. ř. atd.). S přihlédnutím k těmto uvede- ným skutečnostem proto soud přistoupil k redukci odměny advokáta žalovaného, a to ve výši jedné poloviny, tj. v částce 5 427,50 Kč, jelikož za shora naznačené situace by nebylo možno vyloučit ani plný úspěch žalovaného ve věci, resp. toliko čás- tečný úspěch žalobce.

Právní věta redakce.

Povinnost účastníka občanskoprávního řízení předat znalci podklady – pořádková po- kuta – právo účastníka odmítnout sdělit znalci určité skutečnosti

1) Účastníka lze nutit k předání podkladů znalci za použití pořádkové pokuty.

2) Účastník může odmítnout sdělit znalci určité skutečnosti – v tomto případě je ve stej- ném postavení jako při své výpovědi před soudem (§ 131 odst. 1 o. s. ř.).

Usnesení Vrchního soudu v Praze z 21. 9. 2000, č. j. 4 Cmo 149/2000-51.

Z odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně přiznal odměnu znalci Z. M. za vypracování znalec- kého posudku ve sporu mezi nadepsanými účast- níky o zaplacení ceny díla 164 073,– Kč. Odměna byla určena částkou 4 750,– Kč podle zákona č. 37/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení se žalobce v zákonné lhůtě od- volal. Uvedl, že znalec měl posoudit mimo jiné otázku ušlého zisku. Znalec ušlý zisk určil na 60 500,– Kč, přičemž vycházel jen z kalkulace, provedené pracovníkem žalovaného Ing. R. Č. Nebylo vyžádáno ani účetnictví žalovaného. Zna-

lec nezodpověděl spolehlivě otázku výše ušlého zisku, a proto mu nelze přisoudit odměnu.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsu- dek i řízení, které mu předcházelo (§ 212 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Znalec Z. M. byl pověřen soudem, aby vypra- coval znalecký posudek ke třem otázkám, z ni- chž jednou byl ušlý zisk. Xxxxxx se týkaly ceny stavebních prací opěrné zdi, zjištění, zda jde o cenu obvyklou a dále ušlého zisku.

Znalec posudek vypracoval a má proto právo na odměnu podle vyhlášky č. 37/1967 Sb.

k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (jedná se o zákon č. 36/1967). Účtováno bylo 38 hodin po 125,– Kč. Pokud žalobce nesouhlasí s některou částí znaleckého posudku, lze na základě jeho připomínek znalecký posudek doplnit. Úvaha o tom náleží soudu podle § 127. Nutno též upo- zornit, že donucování účastníků k předání pod- kladů znalci (účetnictví) je možné jedině za pou- žití pořádkové pokuty. Účastník může odmítnout sdělit znalci určité skutečnosti, neboť je v tomto

případě ve stejném postavení jako při své výpo- vědi před soudem (§ 131 odst. 1). Důkaz zna- leckým posudkem je soud oprávněn hodnotit podle § 132 o. s. ř., soud hodnotí přesvědčivost posudku, úplnost ve vztahu k zadání a jeho sou- lad s ostatními provedenými důkazy.

Z uvedených důvodů odvolací soud napa- dené rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Rozhodnutí dodal XXXx. Xxxxxxxx Xxxxx, ad- vokát v Kolíně. Právní věta redakce.

K trestnému činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 trest. zák.; vztah tohoto trestného činu k trestnému činu (fakturačního) podvodu dle § 250 tr. zák.; k otázce nále- žitého objasnění trestné činnosti tohoto druhu

Usnesení Městského soudu v Praze z 12. 7. 2001, sp. zn. 6 To 327/2001.

Z odůvodnění:

Dne 12. 3. 2001 podal státní zástupce k Ob- vodnímu soudu pro Prahu 4 obžalobu na obvině- ného L. Ch. pro spáchání trestného činu zvýhod- ňování věřitele dle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl podle skutkové věty obžaloby do- pustit tím, že v průběhu roku 1996 od 15. 3. do

27. 6. odebral od firmy W. s r.o. zboží na úvěr v celkové hodnotě 503 457,– Kč, vystavené fak- tury v termínu splatnosti ani dosud neuhradil, v 2. pololetí roku 1996 a roku 1997 odebíral od firmy A. velkoobchod – hračky, sport, zboží, které zaplatil v roce 1996 částkou 352 788,30 Kč a v roce 1997 částkou 262 794,20 Kč, přestože byl povinen firmě W. s r.o. zaplatit celkem částku 503 547,– Kč na úhradu faktur, jejichž splatnost nastala nejpozději od 19. 8. 1996.

Dne 17. 5. 2001 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením tak, že podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. se trestní věc obviněného X. Xx. vrací státnímu zástupci k došetření. V odůvodnění tohoto usnesení zejména uvedl, že v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutečnosti dů-

ležité pro rozhodnutí o vině obviněného, z po- dané obžaloby není zřejmé, jakým jednáním se měl obviněný dopustit v obžalobě uvedených trestných činů. Obžaloba mu klade za vinu, že odebíral zboží od firmy W. s r.o., jež neuhradil, ač- koli ostatním dodavatelům zboží hradil a byl si vě- dom toho, že je dlužníkem, který není schopen plnit své závazky. Ze spisu vyplývá, že odebíral zboží na faktury, jednak jako fyzická osoba, jed- nak jako jednatel společnosti S. s r. o., takto zřejmě vystupoval též vůči společnosti A. Ze spisu dále vyplývá, že oběma jmenovaným firmám jejich pohledávky zčásti zaplatil. Vyšetřování ovšem patřičně neobjasnilo, jak a které faktury byly obviněným uhrazeny, zejména pak zda je hradil jako soukromý podnikatel či jménem firmy

S. s r. o. Obžalobu je takto nutno upřesnit v tom směru, z jakého titulu a jakým jednáním se měl obviněný dopustit trestného činu, je nezbytné do- plnit provedené dokazování opětovným výsle- chem obviněného a poškozeného a dále listinný- mi důkazy, zejména doklady o případné částečné

úhradě závazků vůči poškozenému, je třeba zjistit finanční situaci obžalovaného jako podnikatele – fyzické osoby a je třeba rozlišit z jakého titulu ob- viněný jednotlivé platby provedl.

Dne 24. 5. 2001 proti usnesení o vrácení věci k došetření podal v zákonné lhůtě stížnost státní zástupce. V jejím odůvodnění zejména uvedl, že s vrácením věci k došetření a jeho důvody nelze souhlasit. Pokud jde o soudem požadované roz- lišení jednání, v nichž obviněný vystupoval jako jednatel firmy S. a kdy vystupoval jako soukromá osoba, toto není ztrestně právních hledisek pod- statné. Formálně se sice jedná o různé právní subjekty, zfaktického stavu je však zřejmé, že se jedná o tentýž subjekt zodpovědnosti, totiž obvi- něného, neboť od fyzické podstaty obviněného nelze oddělit jeho vědomí ať jedná jako fyzická či právnická osoba. Dodatečně bylo zjištěno, že obviněný se dopustil obdobného jednání také vůči společnosti H. A. s r. o., od níž v letech 1996–1998 odebral zboží jako jednatel firmy

S. s r. o., to nezaplatil, a závazek převzal jako fy- zická osoba, přičemž ani pak v dohodnutém ter- mínu jej neuhradil. Lze dovozovat, že peníze, které stržil za zboží firmy W. s r. o. použil na za- placení zboží firmy A. s r. o., kde se prezentoval jako zástupce právnické osoby. Státní zástupce navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k projednání.

Dne 28. 6. 2001 Obvodní soud pro Prahu 4 předložil Městskému soudu v Praze ke stížnosti státního zástupce spisový materiál. Městský soud v Praze na základě včas podané stížnosti v neveřejném zasedání dne 12. 7. 2001 podle

§ 147 odst. 1 přezkoumal správnost napadené- ho usnesení, jakož i řízení napadenému usnese- ní předcházející, načež dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Především třeba konstatovat, že podezření ze spáchání úpadkového deliktu zvýhodňování věři- tele dle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. není s obžalo- bou předloženými důkazy dáno v míře, která by postačovala za daného stavu věci k postavení obviněného před soud. Ze základních tezí napa- deného usnesení, že totiž v přípravném řízení ne-

byly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině obviněného, stížnostní soud plně souhlasí.

Oproti tomu stěžovateli lze do jisté míry v ně- kterých směrech jeho argumentace přisvědčit. Pečlivé rozlišení, kdy měl obviněný vystupovat jako soukromý podnikatel a kdy jako jednatel firmy S. s r. o. pro trestně právní řešení případu vskutku není podstatné, zvláště pak s ohledem na zřejmou miniaturnost firmy S. s r. o., která – jak vyplývá z dalších důkazů, např. z výpovědi svědka D. – byla dle všeho pouze jinou nálepkou pro zcela obdobné obchodní aktivity obvině- ného, jež konal také jako soukromník. Podstat- ným nedostatkem vyšetřování je ovšem naprosto nedostatečné uchopení případu v jeho typovosti (ne-li typičnosti). Inkriminované jednání (prove- dení platby určitému subjektu za situace splat- nosti dluhu subjektu jinému) je pouze dílčím prv- kem inkriminované skutečnosti – nehrazení obchodních závazků obviněným. Aby bylo objas- něno, zda vůbec jde o trestné jednání, a pokud ano, jakého druhu, třeba k věci přistoupit kom- plexněji. Zajisté lze myslit řadu konkrétních kon- textů, v jejichž rámci inkriminované jednání trest- ným nebude.

V daném případě se dokonce již ze shromáž- děného spisového materiálu jeví, že inkriminova- ným jednáním skutková podstata úpadkového deliktu podle § 256a tr. zák. není naplněna. Sku- tečnost, že obviněný, resp. jeho firma S. v inkri- minované době ještě nebyl v konkurzu (č. l. 43) není zde zcela bez významu – v té době ještě nebyl prohlášeným úpadcem a tedy v pokračo- vání v podnikání mu tato překážka nebránila. Zda v inkriminované době mohl být subjektem úpad- kového deliktu, to je zda byl dlužníkem, který ne- byl schopen plnit své platné závazky (objektivní neschopnost je třeba odlišovat od nevůle), ne- bylo zjišťováno (např. výpisem z účtů obvině- ného, resp. jeho firmy). Obhajoba obviněného, že měl (dokonce i u poškozené firmy W.) splatné pohledávky či jiné nároky, nebyla nikterak ověřo- vána: přitom obviněný uvedl jako možný důkaz pro své tvrzení účetnictví své firmy S. (v době

sdělení obvinění již v konkurzu), uvedl i to, že účetnictví má k dispozici soudem určená správ- kyně konkurzní podstaty.

Co je však při posuzování případu z hlediska skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele ještě podstatnější: pojmovým znakem úpadkových deliktů je, že jejich pachatel inkrimi- novaným jednáním musí zmařit uspokojení svého věřitele, jinými slovy musí neoprávněně zmenšit svůj majetek, čímž právě ztěžuje (maří) uspoko- jení věřitele. Ponechá-li se stranou otázka, zda firma A. vůbec byla za daných okolností oním zvýhodněným věřitelem, jak jej má ustanovení

§ 256a tr. zák. na mysli, je třeba konstatovat, že za inkriminovanou částku obviněný zřejmě dostal protihodnotu v podobě zboží, zřejmě tedy proti- hodnotu, kterou mohl realizovat dokonce se zis- kem, potenciálně tedy – při její následné ob- chodní realizaci dokonce způsobilou státi se zdrojem k uspokojování případných předchozích věřitelů. Z tohoto důvodu o úpadkový delikt ve smyslu § 256a tr. zák. dle všeho nejde.

Postup směřující k zastavení trestního řízení s použitím ustanovení § 314 odst. 1 písm. a),

§ 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. přesto není na místě, neboť za daného stavu věci rozhodně nejde uzavřít, že by inkriminované jednání (nesplacení faktur v celkové výši přes 500 000,– Kč a uzavírání dalších obchodních případů obdobného typu) nemohlo být jiným trestným činem či jeho dílčím útokem. Na prvním místě třeba zde míti na mysli trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., jak to ostatně bylo kvalifiko- váno již v trestním oznámení vedoucím ke sdělení obvinění (č.l. 8). V této souvislosti třeba poukázat například na výpověď svědka ing. X., zníž plyne, že také firmě A. zůstal obviněný dlužen za ne- splacené faktury v řádu statisíců. Další obdobný údaj o neplacení dluhu plyne ze samotného textu stížnosti státního zástupce, další pak ze zprávy správce konkurzní podstaty s přílohou věřitelů (č. l. 45), z níž je zřejmé, že ze strany obviněné- ho zřejmě docházelo k masivnímu neuhrazování faktur. Pokud obviněný při daném typu jeho pod- nikání, jak se jeví ze spisu, tj. v podstatě zpro-

středkování prodeje bez existence sítě vlastních obchodů, tedy s relativně zanedbatelnými pro- vozními náklady, při obvyklých rabatech, dokázal za relativně krátkou dobu typicky neuhrazením faktur dosáhnout schodku v řádku milionů, načež

„zrušit firmu“ a zmizet z dosahu věřitelů, jak o tom příznačné dikci – vyjadřuje rezignovaně „bezna- dějnost vymáhání“ – hovoří např. svědek K., pak podezření z rozsáhlého pokračujícího fakturač- ního podvodu je logicky nasnadě.

Protože v dané věci ovšem je – a po celou dobu bylo – dáno důvodné podezření z ekono- mické kriminality, a to nikoli bagatelní, třeba jej šetřit a vyšetřovat náležitými způsoby. Při náležitě vážném a kvalifikovaném přístupu k věci bude na místě objasnit (např. s pomocí seznamů věřitelů, jímž nebyly proplaceny faktury, ze spisu Kraj- ského obchodního soudu v Praze, který bude třeba pro tyto účely vyžádat) další případy ne- splacených faktur za odebrané zboží i od jiných firem. Obviněnému v rámci šetření a vyšetřování bude třeba dáti možnost k vysvětlení inkriminova- ných skutečností, případnému doložení své tvr- zené neviny, resp. svého tvrzení, že jde o ryze obchodní záležitost bez přesahů do trestního práva (princip článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze přitom ztrácet ze zřetele). V rámci následujícího došetření tedy bude třeba

– tím spíše, že to obviněný v rámci své obhajoby reklamoval – objasnit jeho obchodní aktivity v je- jich komplexu, vyjít přitom z účetnictví, vztahují- cího se k obchodním aktivitám obviněného. Ve světle účetních dokladů (případně také účetních dokladů poškozených firem) – pokud půjde o složitou obchodní dokumentaci, pak případně i s odbornou pomocí přibraného znalce z oboru ekonomika – v komplexu s ostatními zjištěnými skutečnostmi posoudit, zda nejde o podezření z trestného činu podvodu (jeho fakturačního typu), případně jiného trestného činu a podle toho dále postupovat, ať již ve prospěch obvině- ného či k jeho tíži.

Rozhodnutí dodal JUDr. PhDr. Xxxxxxx Xxx- xxxx, advokát, Praha. Právní věta redakce.

Menšinovému spoluvlastníku věci musí být dána příležitost vyjádřit se k investici za- mýšlené většinovými spoluvlastníky.

Pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139 odst. 2 obč. z. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, to je náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Přitom nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost se pro zamýšlenou investici rov- něž rozhodnout či se k ní vyjádřit. Má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny, musí mít menšinovému spoluvlastníku záměr inves- tici provést ostatními spoluvlastníky předestřen. Pokud s investicí nesouhlasí, pak, roz- hodne-li o ní většina, počítaná podle velikosti podílů, je menšinový spoluvlastník povinen podle velikosti svého podílu na takový vynaložený náklad přispět. Pokud by vůbec společ- nému spoluvlastníkovi nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici, pak i za situ- ace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti po- dílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 obč. z. V takovém případě by šlo o neplatný právní úkon a menšinovému spoluvlastníku by vznikla povinnost vydat investují- címu spoluvlastníku bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1, § 456 obč. z.), jehož výše by byla dána podílem na investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 21. 6. 2001, č. j. 22 Cdo 599/99-267.

Tímto rozsudkem Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 12. 1998, č. j. 16 Co 351/98-203 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 6. 1998, č. j. 18 C 38/96-169 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prv- ního stupně) rozsudkem ze dne 2. června 1998, č. j. 18 C 38/96-169, uložil žalované, aby za- platila žalobkyni do tří dnů od právní moci roz- sudku částku 140 762,30 Kč s úrokem zprodle- ní ve výroku rozsudku specifikovaným (výrok I.), co do částky 117,40 Kč s příslušenstvím a zbyt- ku požadovaného příslušenství žalobu zamítl (vý- rok II.) a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ža- lobkyně, žalovaná a I. P. nabyli dědictvím po rodi- čích, a to otci RNDr. A. P., zemřelém 4. 11. 1998, a matce Z. P., zemřelé 25. 1. 1994, celkem kaž- dý id. 1/3 domu čp. 1276 a pozemku parc. č. 3764 v kat. území D. V předmětném domě užívá žalobkyně byt ve 3. podlaží, jehož rekonstrukce byla provedena v roce 1991, žalovaná ve 2. po- dlaží jeden pokoj a společně s X. X. xxxxxxxx,

který v témže podlaží užívá další pokoj a kuchyň. Podle sdělení Čs. mykologické společnosti z 30. 6. 1993, adresovaného žalobkyni, byla v odebraném vzorku plodnice z podlahové kon- strukce v přízemí předmětného domu identifiko- vána dřevokazná houba dřevomorka domácí. Navržená sanace spočívala ve vybourání parket, odstranění dřevěné podlahy a dveřních zárubní v blízkosti výskytu nákazy, otlučení omítky do výše 75 cm, ošetření zdiva přípravkem Boronit a v od- stranění zvýšené vlhkosti řádným provedením vo- dotěsných izolací. Stavebně technické posouzení stavu konstrukcí domu zpracoval 10. 2. 1994 sta- vební podnikatel V. M. a revizi elektrického a ply- nového zařízení provedli podle zpráv ze 7. a 9. 3. 1994 technici L. K. a J. H. Podle tohoto „posou- zení“ bylo v domě zjištěno v suterénu naruše- ní omítek do výše 1 m vlivem prolínání vlhkosti

způsobené nedostatečnou izolací, hnilobou napa- dené dveře, napadení dřevěných a parketových podlah v 1. podlaží, v 3. podlaží nedostatečná te- pelná izolace, která způsobuje vlhnutí zdí, poru- šení a opadávání omítky, nedostatečná tepelná izolace stěny oddělující obytný a půdní prostor, která způsobuje její zavlhání a potřebu enormního vytápění. V půdním prostoru byla zjištěna prone- sená podlaha, ve značném množství míst zatékání dešťové vody porušenou střešní krytinou, která je rozlámaná a ve značném stadiu rozpadávání. Klempířské prvky, provedené z pozinkovaného plechu, zjištěny zrezivělé, místy zcela prorezlé, ve stejném stavu jsou žlaby a svody. Stav komínových těles nad střešní krytinou označen jako kritický (vy- padané spárování a rozestup komínových těles s hrozícím sesutím, případně zřícením). Po po- drobném popisu byl stav elektroinstalace shrnut jako hrubě závadný s možností havárie a doporu- čena také rekonstrukce plynového zařízení, když stávající není schopno bezpečného provozu. Po předložení těchto listin žalovaná s provedením oprav nesouhlasila, s výjimkou odstranění dře- vokazné houby. Dala také souhlas k instalaci ústředního plynového topení. Další opravy – re- konstrukce elektrického a plynového vedení a související rekonstrukce vodovodního potrubí, výměna střechy a její zateplení, výměna vikýřo- vého a světlíkového okna, instalace dvou střeš- ních oken, okapů, opravy komínů a jejich vyvlož- kování, instalace nových oken a dveří v suterénu včetně odvozu suti a malování, byly provedeny na základě rozhodnutí žalobkyně a spoluvlastníka

I. P. a všechny opravy zaplaceny žalobkyní v době od února 1994 do května 1996 podle předložených dokladů (včetně odstranění ná- sledků havárie vody z 2. 4. 1996 v částce 6 600,– Kč a vodného vyúčtovaného v souvislosti s touto havárií 7 328,– Kč), přičemž jedna třetina celkem zaplacené částky činí 140 762,30 Kč.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prv- ního stupně k závěru, že žalobkyně, ač podílová spoluvlastnice předmětného domu, vynaložila sama náklady na jeho nutnou opravu a údržbu, poté, co o jejich provedení rozhodla většina spo-

luvlastníků, počítaná podle velikosti podílů. Vz- niklo jí proto podle § 137 odst. 1 a § 139 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění zák. č. 509/1991 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vůči ostatním spoluvlastníkům majetkové právo na po- měrnou náhradu takto vynaložených nákladů, pro které platí obecná tříletá promlčecí lhůta podle § 101 ObčZ. Soud prvního stupně po- važoval za nadbytečné doplňovat dokazování znaleckým posudkem ke zjištění, které z prove- dených prací se staly zhodnocením celé nemovi- tosti a které investice a v jakém rozsahu byly nutné. Otázka zhodnocení domu nebyla před- mětem řízení, opravy byly provedeny podle roz- hodnutí většiny spoluvlastníků, přičemž „oprava v bytě i jednoho ze spoluvlastníků jde na vrub všech spoluvlastníků“. Nutnost, účelnost a roz- sah nákladů byly prokázány odbornými zprávami, výslechem svědků, výpovědí žalobkyně, do značné míry i výpovědí žalované a doklady o ná- kupu materiálu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací roz- sudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výrocích, kterými bylo žalované uloženo, aby zaplatila ža- lobkyni částku 140 762,30 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně považoval doplnění dokazování znalec- kým posudkem či místním ohledáním za nadby- tečné, neboť potřebné skutečnosti byly v posta- čujícím rozsahu zjištěny dosud provedeným dokazováním. Odvolací soud se ztotožnil i s práv- ním posouzením věci soudem prvního stupně, že žalovaná jako menšinová spoluvlastnice se musí podřídit rozhodnutí většinových spoluvlastníků o provedení nutných oprav společného domu a z§ 137 odst. 1 ObčZ lze dovodit i její povinnost podílet se na takto vynaložených nákladech v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu. „Spo- luvlastníci se takto musejí podílet na opravách a údržbě celého domu, bez ohledu na to, zda jsou prováděny ve společných prostorách či v bytech užívaných jednotlivými spoluvlastníky.

Jednotliví spoluvlastníci hradí sami jen drobné opravy v bytě související s jeho užíváním a ná- klady spojené s běžnou údržbou bytu, a to ana- logicky podle § 687 odst. 2 ObčZ za použití

§ 853 ObčZ. V uvedeném případě však nebylo zjištěno, že by náklady, jejichž poměrné úhrady se žalobkyně domáhá, byly vynaloženy na drobné opravy a běžnou údržbu jí užívaného bytu. Mezi nezbytné opravy a údržbu domu je nutno řadit opatření sloužící k zachování pod- staty stavby a udržování ji ve stavu způsobilém sloužit jejímu účelu, včetně úprav zajišťujících pl- nění tohoto účelu způsobem obvyklým v dané době, což znamená i nutnost vyhovět případným přísnějším hygienickým, ekologickým a bezpeč- nostním požadavkům, jakož i standardním poža- davkům soudobého způsobu života. Je tedy na- místě do těchto nezbytných oprav a údržby zahrnout i nahrazení topidel na pevná paliva ji- ným druhem vytápění, jakož i zateplení střechy, které neslouží výlučně jen jednomu ze spolu- vlastníků, jenž užívá byt v podkroví, ale zhodno- cuje celou nemovitost, chrání ji před povětrnost- ními vlivy (zimou a vlhkostí), snižuje náklady na vytápění celé nemovitosti a riziko poškození vo- dovodního potrubí, jakož i napadení nemovitosti plísněmi a dřevokaznými houbami.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalo- vaná odvolání. Jeho přípustnost dovozuje z usta- novení § 239 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.. Poukazuje na to, že v řízení tvrdila, že žalobkyně neprokázala vynaložení nákladů na společnou nemovitost. Děti žalobkyně jsou rov- něž vlastníky jiných nemovitostí, na kterých pro- váděly stavební úpravy, a je proto možné, že za- koupený materiál byl použit právě na jejich opravy. Tyto pochybnosti vzbudilo u žalované ze- jména prohlášení syna žalobkyně, že doklady o zakoupení materiálu k dispozici nemá. K otázce účelnosti a přiměřenosti vynaložených investic žalovaná navrhovala provedení znalec- kého posudku nebo ohledání na místě samém.

Dále poukazovala na to, že většina investic byla použita na zvelebení prostor domu užívaných ža- lobkyní – ta adaptovala půdní prostory, upravila a opravila byt, ve kterém bydlí. Z těchto investic žalované žádný prospěch nevznikl a vynaložené investice se ani neprojevily v hodnotě domu. Za otázky zásadního právního významu považuje ža- lovaná otázky, „zda má spoluvlastník nemovitostí nárok na to, aby mu byly ostatními spoluvlastníky podle výše spoluvlastnických podílů hrazeny ná- klady na běžné opravy a údržbu prostor, které v nemovitosti užívá jiný spoluvlastník“, když pod tyto opravy zahrnuje výměnu dveří v bytě žalob- kyně a úpravu podkroví. Dále považuje za otázku zásadního významu, „zda je spoluvlastník povi- nen přispívat podle poměru výše svého podílu na investice, které zvelebují byt jiného spoluvlast- níka, aniž by se tato skutečnost promítla do ceny nemovitosti a na to navazující otázku, zda je spo- luvlastník povinen přispívat na investice, v pří- padě, že cenu nemovitostí zvyšují, jsou investice splatné v okamžiku vynaložení, anebo až v pří- padě, že dojde k prodeji nemovitosti a ke zvýšení ceny, kterou spoluvlastník, který náklady nevyna- ložil, za svůj podíl získá“. Konečně žalovaná uvádí, že odvolací soud vychází ze zásady, že rozhodují spoluvlastníci, kteří disponují nadpolo- vičním podílem k nemovitosti, přehlíží však, že i menšinoví spoluvlastníci mají možnost obrany podle § 139 odst. 3 ObčZ a její obrana spočívá v tom, že se na nákladech nehodlá podílet a „toto svoje stanovisko oznamuje soudu“. Žalovaná na- vrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zru- šeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmít- nuto, neboť odvolací soud rozhodoval věc v sou- ladu s běžnou soudní rozhodovací praxí.

Nejvyšší soud provedl dovolací řízení podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/

/2000 Sb.).

Dále se v odůvodnění zabývá podrobně otáz- kou přípustnosti dovolání a dovozuje jeho pří- pustnost podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Považuje

rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásad- ního významu pro posouzení otázky druhu a vzniku nároku spoluvlastníka investujícího do společné věci vůči ostatním spoluvlastníkům. Zá- konem č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, došlo k významné změně § 139, upravujícího rozhodo- vání spoluvlastníků o právech a povinnostech vy- plývajících z podílového spoluvlastnictví, takže rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, publikované pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, již není beze zbytku použitelné.

Podle § 137 odst. 1 ObčZ, jehož znění se od počátku jeho účinnosti, tj. od 1. 4. 1964 nezmě- nilo, podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá povinnost spoluvlastníka podílet se podle výše svého podílu na nákladech vynaložených na společnou věc. Taková povinnost spoluvlastníka je však vázána také na respektování práva rozhodovat o vynaložení nákladů, resp. o hospodaření se společnou věcí. Zatímco podle

§ 139 ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991 došlo-li mezi spoluvlastníky k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z podílového spolu- vlastnictví, rozhodl na návrh některého z nich soud, pak podle § 139 odst. 2 ObčZ, ve znění zá- kona č. 509/1991 Sb., o hospodaření společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo ne- dosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

Pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle § 139 odst. 2 ObčZ rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci prove- dena. Pokud zákon stanoví, že rozhodují spolu- vlastníci většinou, počítanou podle velikosti je- jích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýš- lenou investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní

vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu to- hoto ustanovení. Má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny, musí být menšinovému spo- luvlastníku záměr investici provést (a to jakého druhu a v jaké výši) ostatními spoluvlastníky pře- destřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit mož- nost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu). Souhlas či nesouhlas může pak menši- nový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konklu- dentně. Pokud s investicí nesouhlasí, pak, roz- hodne-li o ní většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, je menšinový spoluvlast- ník povinen podle velikosti svého podílu na takto vynaložený náklad přispět, neboť tak plní povin- nost vyplývající pro něj z§ 137 odst. 1 ObčZ. To znamená, že ve vztahu k němu vzniklo investují- címu spoluvlastníku majetkové právo z tohoto ustanovení vyplývající, přičemž toto právo vzniklo vynaložením investice za trvání spoluvlastnic- kého vztahu, a to bez ohledu na to, zda šlo o in- vestice na nezbytné opravy nebo údržbu nebo investice na nikoli nezbytné opravy nebo úpravy. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené in- vestici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlast- níků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. V takovém případě by šlo z hlediska hos- podaření spoluvlastníků se společnou věcí o ne- platný právní úkon a menšinovému spoluvlast- níku by vznikla povinnost vydat investujícímu spoluvlastníku, pokud by šlo o investici na nutné opravy nebo údržbu, bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 ObčZ a § 456 ObčZ). Jeho výše by byla dána podílem na investici odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci, při- čemž povinnost vydat bezdůvodné obohacení by vznikla vynaložením investice za trvání spolu- vlastnického vztahu. Pokud by šlo o jiné inves- tice než nezbytné opravy a údržbu, pak povin- nost menšinového spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení by vznikla až při zániku

jeho spoluvlastnictví, např. při jeho zrušení nebo při prodeji spoluvlastnického podílu, a to ve výši zhodnocení jeho podílu.

Odvolací soud se při posouzení otázky, zda o nutných opravách a údržbě společné věci bylo rozhodováno podle § 139 odst. 2 ObčZ, neza- býval tím, zda žalované byly plánované investice včetně jejich výše většinovými spoluvlastník pře- destřeny, ačkoliv posouzení této skutečnosti je významné také pro závěr, zda jde o majetkový ná- rok podle § 137 odst. 1 ObčZ nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle § 456 ObčZ.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v tomto smyslu nesprávné [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] a rozsudek odvolacího soudu byl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušen. Protože dů- vod se vztahuje také na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla to- muto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Rozhodnutí zaslal JUDr. PhDr. Xxxxxxx Xxx- xxxx, advokát v Praze. Právní věta redakce.

K otázce změny poměrů ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. jako zániku vázanosti vyklizení bytu na přidělení bytu náhradního; k podmínkám přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2

o. s. ř.

I. Dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je přípustné jen jde-li o řešení právní otázky zásadního významu pro rozhodnutí v dané věci a současně i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Zpravidla jde o takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejichž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posou- dil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

II. Za změnu poměrů, v jejímž důsledku by trvání a zajištění určené bytové náhrady jako podmínky k vyklizení bytu bylo v rozporu s dobrými mravy, nelze pokládat vždy jen nabytí ne- odvozeného užívacího práva (např. práva vlastnického či nájemního) k bytu. Rozhodující je porovnání celkového stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhod- nuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobce (v konkrétním případě okol- nost mnohaletého soužití žalované s přítelem v jeho rodinném domě, resp. „stabilizace“ to- hoto soužití, skutečnost, že děti účastníků nabyly zletilosti a nejsou závislé na bydlení u ža- lované, nepříznivá finanční situace žalobců a zájem dětí žalobkyně).

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 16. května 2001, č. j. 26 Cdo 1802/2000-85. Tímto rozsudkem Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 1999,

č. j. 10 Co 370/99-47 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 25. 8. 1998, č. j. 15 C 244/97-24 a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací roz- sudkem ze dne 24. května 1999, č. j. 10 Co 370/99-47, potvrdil rozsudek Okresního soudu

v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 25. srpna 1998, č. j. 15 C 244/97-24, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „žalované

nepřísluší náhradní byt s tím, že je povinna vy- klidit byt I. kategorie o velikosti 1+4“ (dále jen

„předmětný byt“, resp. „byt“) „poté, kdy ji bude zajištěno náhradní ubytování“, a bylo rozhod- nuto o nákladech řízení účastníků. Současně od- volací soud rozhodl o nákladech odvolacího ří- zení účastníků a nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání.

Soudy obou stupňů dovodily, že zavázala-li se žalovaná předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu (smírem, uzavřeným žalobcem před Okresním soudem v Karlových Varech), pak určení, že její vyklizení z bytu není vázáno na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu – po prokázání naléhavého právního zájmu na poža- dovaném určení – při změně poměrů, za níž v daných souvislostech pokládaly pouze nabytí neodvozeného užívacího práva (např. práva vlastnického či nájemního) k bytu; naopak za právně bezvýznamné v této souvislosti považo- valy nejen dlouhodobé soužití žalované s příte- lem v jeho rodinném domě, resp. „stabilizaci“ tohoto soužití, nýbrž i skutečnost, že děti účast- níků nabyly zletilosti a nejsou závislé na bydlení u žalované, a rovněž tak nepříznivou finanční si- tuaci žalobců či zájem dětí žalobkyně. Protože žalovaná vlastnické či nájemní právo k jinému bytu nenabyla, uzavřely, že ke změně poměrů nedošlo. Odvolací soud pak navíc dovodil, že následné nabytí vlastnického práva k bytu ža- lobci nemá „ten právní význam, že oba žalobci jsou aktivně legitimováni k podání předmětné ža- loby“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali ža- lobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustano- vení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ob- čanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 záko- nem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplat- nili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle

§ 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. xxxxxxx, že jim byla odňata „možnost před oběma nižšími soudy jednat“ [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] zejména

tím, že jako účastníci nebyli vyslechnuti v odvola- cím řízení, a dále také tím, že v řízení nebyl pro- veden důkaz čtením čtrnácti listin připojených k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V okolnosti, že „nebyl pět let podán žalovanou žádný návrh na zahájení náhradového řízení – o přidělení náhradního bytu žalované dle zák. 71/67 Sbírky“ podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7, dovolatelé spatřují vadu ve smyslu

§ 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)

o. s. ř. zpochybnili správnost právního posouzení otázky změny poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování náhradního bytu pro žalova- nou. Namítli totiž, že soudy obou stupňů v této souvislosti nijak nevyhodnotily skutečnost, že ža- lobci se stali vlastníky předmětného bytu (nejsou již pouhými jeho nájemci), že s nimi v domácnosti žijí dvě nezletilé děti žalobkyně, že děti žalované jsou již zletilé, pracovně činné a s žalovanou ve společné domácnosti nebydlí, že žalovaná žije od roku 1992 nepřetržitě ve společné domác- nosti se svým druhem v jeho rodinném domě o kuchyni a čtyřech pokojích, a že od roku 1995

o zajištění náhradního bytu nepožádala proto, že její bytová potřeba je uspokojena bydlením v ro- dinném domě jejího druha. Z obsahu dovolání vy- plývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil ne- jen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závě- rečná ustanovení), hlavy první (Přechodná usta- novení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, do- volání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyda- ným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po ří- zení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosa- vadních právních předpisů. Bylo-li napadené roz- hodnutí vydáno dne 24. května 1999, dovolací

soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko zpodnětu do- volání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovo- láním lze napadnout pravomocná rozhodnutí od- volacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvr- dil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, je-li jeho rozhodnutí v důsledku postižení vadami uvede- nými v § 237 odst. 1 o. s. ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

O žádný zpřípadů přípustnosti dovolání podle

§ 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 o. s. ř. v da- ném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (to- muto rozhodnutí nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení pří- pustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b)

o. s. ř. normuje toto ustanovení) a přitom sám pří- pustnost dovolání proti svému potvrzujícímu roz- sudku nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.).

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 2 o. s. ř.

Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípust- né proti každému rozhodnutí odvolacího soudu – tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu – jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami ta- xativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost (a tím současně dů- vodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami sku- tečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumá – pokud je do- volání podáno včas a osobami k tomu legitimo-

vanými – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady ří- zení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a), b), c), d) a g) o. s. ř. žalobci evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalobců jednat před odvolacím soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] tím, že nebyli jako účastníci vyslechnuti v odvola- cím řízení, a současně tím, že v řízení nebyl pro- veden důkaz čtením čtrnácti listin připojených k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a dále zda řízení je postiženo vadou ve smyslu

§ 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proto, že „nebyl pět let podán žalovanou žádný návrh na zahájení náhradového řízení – o přidělení náhradního bytu žalované dle zák. 71/67 Sbírky“ podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7.

Podle § 237 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. je do- volání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže nebyl podán návrh na zahájení ří- zení, ačkoliv podle zákona ho bylo zapotřebí [§ 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], a jestliže účast- níku řízení byla v průběhu řízení nesprávným po- stupem soudu odňata možnost jednat před sou- dem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].

Odnětím možnosti jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci proces- ních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit před- nesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není roz- hodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno zhlediska za- chování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze po- važovat za odnětí možnosti jednat před soudem ta- kový postup soudu, který odpovídá občanskému

soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným po- stupem soudu odňata možnost jednat před sou- dem dovolateli.

I kdyby žalobci navrhli jako důkaz svůj účast- xxxxx výslech v odvolacím řízení (takový výslech však nebyl navržen ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. září 1998, ani v jeho odůvodnění, doručeném odvolacímu sou- du dne 25. listopadu 1998, a ani u odvolacího jednání dne 24. května 1999), pak v okolnosti, že jako účastníci v odvolacím řízení vyslechnuti ne- byli, naplnění vady řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřovat nelze. Vadou ve smyslu citovaného ustanovení není ani neprovedení dů- kazu čtením čtrnácti listin připojených k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že občanský soudní řád – na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povin- nosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností – neupravuje právo účastníků řízení na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení pro- vedeny, totiž rozhoduje ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., použitelného rovněž v odvola- cím řízení (srov. § 211 o. s. ř.), soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vy- týkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tak dovolání přípustné ne- může být.

Stejně tak není důvodná námitka, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. e)

o. s. ř. (tedy že nebyl podán návrh na zahájení ří- zení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba).

Ve slovním spojení „nebyl podán návrh na za- hájení řízení“, užitém v ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jde o návrh, kterým se zahajuje řízení v projednávané věci, a nikoliv řízení jiné, např. řízení správní, tedy řízení v jiné věci, jak to mají v této souvislosti zřejmě na mysli žalobci,

spatřují-li vadu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v tom, že „nebyl pět let podán žalovanou žádný návrh na zahájení náhrado- vého řízení – o přidělení náhradního bytu žalo- vané dle zák. 71/67 Sbírky“ podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7.

V dané věci bylo předmětem řízení určení [ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.], že povinnost žalo- vané k vyklizení předmětného bytu není vázána na zajištění náhradního bytu. Jde o tzv. řízení sporné, které může být zahájeno jen podáním návrhu na zahájení řízení, tj. v daném případě žalobou. Z ob- sahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne

26. května 1997, tj. dnem, kdy soudu prvního stupně došla žaloba (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), která – s přihlédnutím k jejímu obsahu (§ 41 odst. 2

o. s. ř.) – byla žalobou na určení, že povinnost ža- lované k vyklizení předmětného bytu není vázána na zajištění náhradního bytu. Žaloba, jíž bylo v tomto případě zapotřebí, tedy podána byla.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvo- lací soud návrhu účastníka na vyslovení přípust- nosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vy- hlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo roz- hodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud do- spěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvola- cího soudu má po právní stránce zásadní vý- znam.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popří- padě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Xxxxxx, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, do- volací soud řeší jako otázku předběžnou (nevy- dává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2

o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení práv-

ních otázek (řešení jiné otázky, zejména posou- zení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního vý- znamu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže od- volací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhod- nutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hle- diska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto po- hledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyš- ších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v ju- dikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jest- liže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyš- ších soudů.

V daném případě žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, kon- krétně v odůvodnění odvolání proti rozsudku sou- du prvního stupně, navrhli vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž za otázku zásadního právního významu označili u odvolacího jednání dne

24. května 1999 otázku „formy bytové náhra- dy“. S přihlédnutím k takto formulované otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem jsou objektivní hranice dovolacího přezkumu vy- mezeny právním závěrem, že za změnu poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění určené by- tové náhrady jako na podmínce vyklizení bylo v rozporu s dobrými mravy, lze pokládat pouze nabytí neodvozeného užívacího práva (např. práva vlastnického či nájemního) k bytu, kterýžto závěr žalobci v dovolání prostřednictvím dovola- cího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ve skutečnosti napadli.

S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalobci v dovo-

lání napadli) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).

Protože odvolací soud zmíněnou právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena v kon- stantní judikatuře vyšších soudů, jde o rozhod- nutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásad- ního významu.

Je-li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovanými subjekty (ža- lobci), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k zá- věru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobci – s přihlédnutím k obsahu dovolání – nenamítají, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhod- nutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv. zmatečnost- ních vad ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. je již vy- řešena na jiném místě odůvodnění tohoto roz- sudku.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle

§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní po- souzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, pří- padně ji na daný skutkový stav nesprávně apliko- val.

Právní vztah, jenž je předmětem sporu v sou- zen věci, byl mezi účastníky založen smírem, uzavřeným mezi žalobcem a žalovanou (schvále- ným pravomocným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. září 1995, č. j. 11 C 245/95-7), v němž se uvedení účastníci mimo

jiné dohodli, že žalovaná předmětný byt vyklidí a vyklizený žalobci předá do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Obsahem tohoto vztahu je mimo jiné právo žalované v předmět- ném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§ 712 odst. 6 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský záko- ník, ve znění platném v době rozhodování odvo- lacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Je zapo- třebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na byd- lení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a po- vinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí sou- hrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměn- nost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyš- šího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovo- dila, že podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (ná- hradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.

Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován záko- nem č. 509/1991 Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99,

uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpo- kladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c) o. s. ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. V tako- vém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř.); jeho pod- statou je určení, zda výkon práv a povinností tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na stra- ně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mra- vy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Pro úvahu o změ- ně poměrů však nejsou rozhodné pouze součas- né bytové poměry vyklizovaného, konkrétně to, zda v mezidobí nabyl vlastnické či nájemní právo k jinému bytu, jak se mylně domníval odvolací soud. Naopak rozhodující je v tomto ohledu po- rovnání celkového stavu v době rozhodování sou- du se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vy- klizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu. Stejným způsobem byla otázka změny po- měrů judikována rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, a z28. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99. Otázku změny poměrů tedy nelze redukovat pouze na současné bytové poměry vyklizovaného, jak to nesprávně učinil odvolací soud. Pro úplnost zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku pro- vedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodo- vání soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci roz- sudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povi- nen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3

o. s. ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Je zapotřebí připomenout, že při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalobce, tak i na straně žalovaného. Jak je kon- statováno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a sta- novisek, úvaha soudu tu musí být podložena kon- krétními zjištěními, jež odůvodňují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je.

Protože odvolací soud nesprávně dovodil, že v daných souvislostech by změnou poměrů bylo pouze nabytí neodvozeného užívacího práva (např. práva vlastnického či nájemního) k bytu, nepřihlí-

žel – jak nakonec vyplývá rovněž zodůvodnění na- padeného rozsudku – k okolnostem, jež byly v ří- zení tvrzeny, jako je např. okolnost mnohaletého soužití žalované s přítelem v jeho rodinném domě, resp. „stabilizace“ tohoto soužití, dále skutečnost, že děti účastníků nabyly zletilosti a nejsou závislé na bydlení u žalované, či konečně nepříznivá fi- nanční situace žalobců a zájem dětí žalobkyně; uvedené okolnosti nesprávně pokládal z hlediska změny poměrů za právně bezvýznamné.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)

o. s. ř. tak byl uplatněn důvodně.

Rozsudek zaslal XXXx. Xxxxxxx Xxxxxxx, ad- vokát v Praze. Právní věta redakce.

JUDr. PhDr. XXXXXXXXX XXXXX – NOVÝ PŘEDSEDA ČESKÉ ADVOKÁTNÍ KOMORY

Xxxxxxxxx Xxxxx se narodil dne 6. 10. 1956 v Pra- ze jako jediný syn významného českého právního historika profesora XXXx. Xxxxxxxxxx Xxxxxx, XXx. V roce 1979 dokončil studium na Právnické fa- kultě Univerzity Karlovy, přičemž poslední dva roky současně studoval také Filozofickou fakultu této univerzity, obor archivnictví. Toto studium ukončil v roce 1981. V roce 1980 získal titul JUDr. a v roce 1983 titul PhDr.

V letech 1979 až 1982 pracoval jako právník Pražské botanické zahrady, a poté do roku 1989 jako právník OPBH Praha 1. V roce 1990 byl po koncipientské praxi a vykonání advokátní zkoušky zapsán do seznamu advokátů České advokátní komory v Praze. Od roku 1994 byl náhradníkem představenstva ČAK, od roku 1996 jeho členem a od roku 1999 prvním místopředsedou ČAK.

JUDr. PhDr. Xxxxxxxxx Xxxxx pracuje jako sa- mostatný advokát se sídlem v Praze a spolupra- cuje s kolegyněmi Mgr. Xxxxxx Xxxxxxx a Mgr. Xxxxx Xxxxxxxx. Jeho profesním zaměřením je civilistika s akcentem na bytové právo, byť se ne- brání zajímavým případům z jiných oblastí práva. Významnou součástí profesních aktivit je jeho učitelská činnost. V 80. letech vyučoval na Střed- ní ekonomické škole v Praze, v 90. letech půso- bil jako lektor na katedře archivnictví na Filozo- fické fakultě UK a od roku 1996 přednáší na katedře dějin Právnické fakulty Západočeské uni-

verzity v Plzni.

Je předsedou redakční rady Bulletinu advoka- cie a členem redakčních rad časopisů Jurispru- dence a Historický obzor. Značné jsou také jeho publikační aktivity. Je autorem dvou vysokoškol- ských učebnic, spoluautorem několika dalších historických a právnických publikací a více než stovky článků otištěných v různých typech časo- pisů právnických a historických. Pravidelně při- spívá do našeho časopisu. Tato jeho činnost vy- plývá z jeho zájmů zaměřených původně na

středověké obecné právní dějiny a v poslední době na oblast novodobých dějin se zvláštním zaujetím pro dějiny právnictví a advokacie.

Rád poslouchá vážnou hudbu a dokáže oce- nit výtvarné umění. Rekreačně se věnuje turis- tice, lyžování a kanoistice.

Je členem dozorčí rady Nadace Huga Grotia. Hovoří francouzsky, německy, rusky a anglicky. Je ženatý a má osmiletého syna Xxxxxxxxxx XXX.

Předsedou České advokátní komory byl JUDr. PhDr. Xxxxxxxxx Xxxxx zvolen 3. ledna 2002.

XXXx. Xxxxxxx Xxxxxxxx

INFORMACE O SCHŮZI PŘEDSTAVENSTVA ČAK KONANÉ DNE 7. 12. 2001

V pořadí 21. schůze představenstva ČAK byla konána dne 7. 12. 2001 ve Štrbském Plese. Před- chozího dne tamtéž byla konána společná schůze představenstev České a Slovenské advokátní ko- mory, která měla slavnostní a informativní charakter.

Představenstvo ČAK po kontrole zápisu z minulé schůze a zprávách o činnosti předsedy a členů představenstva schválilo rozpočet ČAK na rok 2002, který uložilo publikovat ve Věstníku ČAK, dis- kutovalo o dalším vzdělávání advokátů a o stanovisku Komory k úvahám o případném zřízení Komory správců konkurzních podstat. Posledně zmiňovaná tématika by se měla v krátké době stát tématem semináře s panelovou diskusí za účasti přednášejících z Německa, Rakouska a dalších států. V ne- poslední řadě se představenstvo zabývalo běžnými věcmi Komory.

JUDr. PhDr. Xxxxxxxxx Xxxxx

SPOLUPRÁCE S ASPI

Čekající zájemci o produkty firmy ASPI konečně mohou klidně vydechnout. Česká advokátní komora uzavřela dne 14. 1. 2001 rámcovou smlouvu se společností ASPI. Otiskujeme text smlouvy a dopis s příslibem nabídkové slevy.

RÁMCOVÁ SMLOUVA O SPOLUPRÁCI

uzavřená ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku mezi těmito smluvními stranami: Účastník č. 1: Česká advokátní komora

Sídlo: Národní 16, Praha 1

IČ: 66000777

Zastoupený: XXXx. Xxxx Xxxxxx, tajemník dále jen „Komora“

a

Účastník č. 2: ASPI Publishing s. r. o. Sídlo: U nákladového nádraží 6, Praha 3 IČ: 63077639

Zastoupený: Xxxx Xxxx, jednatel dále jen „ASPI“

I. Pŭedmět smlouvy

1. Smluvní strany se uzavřením této smlouvy dohodly na spolupráci zaměřené na využití výpočetní techniky a Internetu v oblasti právních a advokátních služeb.

2. Podle této smlouvy nebude poskytováno žádné zdanitelné plnění mezi smluvními stranami.

3. Smluvní vztahy, jejichž předmětem bude zdanitelné plnění, budou uzavírány mezi ASPI a jed- notlivými advokáty.

II. Forma spolupráce ze strany ASPI

1. Firma ASPI Publishing s. r. o. zajistí za svoji stranu dle této smlouvy zejména:

– speciální nabídky na koupi, rozšíření a využití systému ASPI pro advokáty formou slev z instalací, případně spojením stávajících produktů, tj. poskytne advokátům cenové nebo jiné výhody a mini- málně 1x ročně pro ně vytvoří aktuální nabídku ASPI;

– vkládání judikatury poskytnuté advokáty prostřednictvím Komory nebo Komorou samotnou do systému ASPI; podmínkou zařazení judikátu do systému je jeho přínosnost a skutečnost, že nebyl dosud v systému zařazen;

– vkládání autorských děl advokátů a textů Xxxxxx, pokud o to Komora projeví zájem a daný text bude použitelný pro ASPI.

2. Firma ASPI Publishing s. r. o. je oprávněna na základě této smlouvy uvádět ve svých nabídkách pro Komoru a odbornou veřejnost následující větu: „Na právních informacích poskytovaných ASPI se podílí i Česká advokátní komora, která je přispěvatelem a odběratelem našeho informačního systému“.

III. Forma spolupráce ze strany Komory

1. Komora v rámci spolupráce dle této smlouvy zajistí zejména:

– informování advokátů o specifických nabídkách ASPI pro advokáty

– informaci o možnosti zpracovávat judikáty pro systém ASPI

– ostatní činnosti dle dohody

2. Informace bude Komora zveřejňovat především na svých internetových stránkách, ve svých publikacích a případně i jinou vhodnou formou.

IV. Ostatní ujednání

1. Tato smlouva nabývá účinnosti dnem podpisu obou účastníků a je uzavírána na dobu neurčitou, přičemž od data účinnosti tvoří vždy 12 kalendářních měsíců 1 smluvní rok.

2. Tuto smlouvu je možné vypovědět písemně s tříměsíční výpovědní lhůtou.

3. Tato smlouva je vypracována ve 2 vyhotoveních a je ji možno měnit pouze písemně odsouhla- senými dodatky.

V Praze dne 14. 11. 2001

účastník č. 1 účastník č. 2

kulaté razítko ČAK razítko ASPI Publishing s. r. o.

podpis XXXx. Xxxx Xxxxxx v. r. podpis Xxxx Xxxx v. r.

Text dopisu jednatele ASPI Publishing s. r. o. Xxxxx Xxxxx z 19. 12. 2001 adresovaný tajemní- kovi ČAK XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxx.

Věc: Rámcová smlouva o spolupráci & Nabídka pro ČAK

Vážený pane doktore,

v souladu se smlouvou Vám touto cestou potvrzuji podmínky ASPI Publishing s. r. o. pro členy ČAK platné do 28. 2. 2002:

a) noví zákazníci, kteří jsou členy ČAK, získávají slevu ve výši 20 % ze základní ceny instalace

b) členové ČAK si mohou v rámci jakéhokoliv typu aktualizace zvolit doplňkové aplikace do výše 2 000,– Kč zdarma ke zvolené licenci.

c) členové ČAK mají nárok na 15% slevu zjakékoliv tištěné produkce ASPI Publishing s. r. o., po- kud si ji objednají přímo.

Tato nabídka je platná pouze pro členy ČAK a pouze do uvedeného termínu. Dle smlouvy připra- víme pro další období (min. 1x ročně) specifické nabídky pro členy ČAK.

Informace o nové nabídce platné pro další období obdržíte vždy s min. týdenním předstihem. Jed- notlivé akce a nabídky budeme vyhodnocovat; uvítáme také Vaše podněty.

S pozdravem

Xxxx Xxxx, jednatel ASPI Publishing s. r. o.

XXX.XXX.XX

Od počátku letošního roku je na našich internetových stránkách pod heslem „Volené orgány“ uve- řejněn jmenný seznam všech volených orgánů České advokátní komory. Chválíme advokáty, kteří nám v hojném počtu zasílají vyplněné dotazníky týkající se zaměření advokátní praxe. V této souvis- losti upozorňujeme na termín zaslání dotazníků nejpozději do 31. 3. 2002.

XXXx. X. Xxxxxxxx

XXXXX XXXXXXX (1868 –1944)

JUDr. PhDr. XXXXXXXXX XXXXX

„Těmito několika řádky chtěl jsem jen stručně poukázati na vývoj poměrů v naší advokátní ko- moře, pokud ještě jsou živí pamětníci alespoň větší části platnosti dnešního advokátního řádu, a bude jen v zájmu historie naší advokacie, při- spějí-li kolegové k doplnění mého článku, aby jednotlivé události nezanikly v nepaměti, ježto již dnes mnohé popřevratové události nedají se přesně zjistiti a materiál pro budoucího historika advokacie v Čechách mizí,“1) napsal v r. 1934 prorocky pražský advokát Xxxxx Xxxxxxxx 65 let poté, kdy 1. ledna 1869 vstoupil v účinnost ad- vokátní řád č. 96/1868 ř. z.

Od r. 1934 uplynulo dalších 65 let a vývoj dal Xxxxxx Xxxxxxxxxxx za pravdu více, než pravdě- podobně sám očekával. Jedním z mnoha pří- kladů toho, jak se nechalo zapomínat na osudy vynikajících představitelů advokacie v českých zemích, je příklad JUDr. Xxxxxx Xxxxxxxxx (1868–1944), advokáta a dlouholetého prvore- publikového prezidenta Advokátní komory v Če- chách. Snad nejmarkantnějšími důkazy jsou z matriky České advokátní komory ztracený osobní spis a dále nenalezený portrét, který zdo- bíval spolu s dalšími zasedací síň v Kaňkově

domě. Za dané situace lze Xxxxxxxxxxx slova vzít jako symbolickou výzvu k doplnění jeho článku, a to i s využitím vzpomínek pamětníka.2) Medai- xxx Xxxxxx Xxxxxxxxx je pak třetím pokračováním v řadě biografií bývalých prezidentů pražské ad- vokátní komory.3)

•••

Xxxxx Xxxxxxx0) se narodil dne 7. dubna 1868 na Zbraslavi jako syn tamějšího okresního hejt- mana Xxxxxx Xxxxxxxxx. Po středoškolských studiích vstoupil na českou právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity.5) Zde se seznámil s českým studentským prostředím. K jeho vrs- tevníkům patřili mj. pozdější advokátské veličiny Xxxxxx Xxxxxx (1869–1940), Xxxxx Xxxxx (1867–1923), dále prvorepublikoví ministři spra- vedlnosti Xxxxx Xxxxxxxx (1868–1943), Xxxxxx Xxxxxxxx (1871–1950) a Xxxxxxxxx Xxxxxx (1871–1940) či např. finančník Xxxxxxxx Xxxxxx (1870–1946) nebo o málo starší sokolský činov- ník Xxxxx Xxxxxxxx (1861–1932). Nutno podo- tknout, že toliko o pět roků mladší byl Xxxxxxxxx předchůdce na postu prezidenta Advokátní

1) Srv. X. Xxxxxxxx, Z minulosti Pražské advokátní komory, Česká advokacie (dále jen „ČA“), XIX, 1934, str. 108.

2) Pamětníkem mi byl XXXx. Xxxx Xxxxxxx (nar. 1915), syn Xxxxxx Xxxxxxxxx, jemuž děkuji za upozornění na řadu zajímavých informací. Písemné vzpomínky JUDr. Xxxxxx Xxxxxxxxx mám uloženy ve svém archivu.

3) Viz též S. Xxxxx, Xxxxx Xxxxx (1830–1914) – významný představitel jedné epochy dějin advokacie v českých zemích, Bulletin advokacie č. 4/1993, str. 53–57; xxx, Xxxxxx Xxxxxxx (1863–1933), Všehrd č. 3/1994, str. 14–17.

4) Životopis Xxxxxx Xxxxxxxxx byl publikován v časopise Česká advokacie, XIV, 1928, str. 120–121. Stalo se tak při příležitosti jmenování Xxxxxxxxx a dalších čestnými členy Jednoty advokátů československých v Praze. Tento životopis byl pouze s nepatrnými úpravami převzat in: X. Xxxxxxxx, Almanach československých právníků, Praha 1930, str. 422. Biografii Xxxxxx Xxxxxxxxx vycházející z tohoto životopisu uvádí též X. Xxxxx, Advokacie v českých zemích v letech 1848–1994, Praha 1994, str. 81–82. Uvedené biografie nebudou pro úspornost dále zvláště citovány.

5) O učitelském sboru a studiu na tehdejší české právnické fakultě nejnověji X. Xxxxxxxx a kol., Dějiny Univerzity Karlovy, III., Praha 1997, str. 215–232.

komory v Čechách Xxxxxx Xxxxxxx. Ačkoliv na studiích byl Xxxxxx Xxxxxxxxx nejbližším druhem pozdější sekční šéf Ministerstva spravedlnosti ČSR Xxxxxxxx Xxxxx,6) je patrné, že byl i jinak v centru politického dění.7)

Po doktorské promoci konané dne 21. pro- since 1891 nastoupil Xxxxx Xxxxxxx do advokátní kanceláře Xxxxx Xxxxxxxxxx (1844–1897).8) Šlo jistě o zavedenou praxi, neboť Xxxxx Xxxxxxxxx se ujal kanceláře po svém otci Xxxxxx Xxxxxxxx- xxxx (1814–1881), bývalém poslanci sněmu v Kroměříži, který byl advokátem již od r. 1848.9) Do seznamu advokátů byl pak Xxxxx Xxxxxxx za- psán 1. března 1900.

Období přípravné praxe bylo v osobním a ro- dinném životě pro Xxxxxx Xxxxxxxxx tragické. V r. 1897 mu zemřela první manželka Xxxxxxx xx- xxxx Xxxxxxxxxxxxx (1874–1897), v témže roce ztratil roční dceru Xxxxxxx. Syn Xxxxx Xxxxxxx na- rozený v r. 1895 zemřel v roce 1903. Podruhé se Xxxxx Xxxxxxx oženil s Xxxxxxx Xxxxxxx (1874–1923), s níž měl v r. 1899 syna Xxxxxx, v r. 1901 dceru Xxxxxx a v r. 1915 syna Xxxxxx.

•••

V počátečním období lze Stompfeho kancelář pokládat za generální praxi. Ač podle vzpomínek Dr. Xxxxxx Xxxxxxxxx v pozdějším období Xxxxx Xxxxxxx trestní agendu odmítal, „dokázal obha- jovat v mládí i věci trestní, ale co nedokázal, bylo pracovat s demagogií, používat různé procesní

finty a kličky, dělat detektiva a hrabat se ve špíně“.

Záhy po zápisu do „listy advokátské“ začal se Xxxxx Xxxxxxx zabývat věcmi stavovskými. Již v r. 1900 vstoupil do Spolku českých advokátů v Království českém. Ze spolkového časopisu Právnické rozhledy se pak mj. dozvídáme, že na valné hromadě konané dne 18. února 1904 byl dosavadní jednatel spolku Xxxxx Xxxxxxx zvolen za člena výboru.10)

Ze zprávy o výborové schůzi konané 3. března 1905 se lze dočíst, že „pan Xx. Xxxxxxx právem poukázal na obezřetnost, s jakou se přičinili o zdar naší akce pp. kol. Xxxxxxx a Xxxxxxx, jimž o ni v přední řadě patří zásluha.“11) Jednalo se o volby členů orgánů Advokátní komory v Království čes- kém. V r. 1905 pak byl sice prezidentem komory zvolen Xxxxxxxxx Xxxxxxxx reprezentující ně- mecky mluvící advokáty, nicméně český zástupce Xxxxxx Xxxxxxx se stal prezidentovým náměst- kem a o tři roky později byl zvolen poprvé prezi- dentem komory. Xxxxxxx Xxxxxxx (1850–1922) se r. 1905 stal prezidentem disciplinární rady. Rok 1905 znamenal ukončení „doby německé většiny“ a počátek „doby parity obou národností“. Tehdy došlo mezi českými a německými advokáty k do- hodě, že „předsedou Advokátní komory má býti Xxxx, je-li předsedou disciplinární rady Xxxxx a naopak, přičemž náměstkové byli vždy opačné národnosti než předsedové.12)

V r. 1910, kdy byl ministerstvem spravedlnosti ve Vídni schválen jednací řád komorní, dle něhož

6) Tuto informaci mi podal XXXx. Xxxx Xxxxxxx. O Xxxxxxxxx Xxxxxxxx srv. Navrátil, Almanach, str. 348.

7) Svědčí o tom i podrobný nekrolog Xxxxxx Xxxxxx, který Xxxxx Xxxxxxx napsal pro časopis Česká advokacie, Srv. X. Xxxxxxx, Xx. Xxxxx Xxxxx, ČA, IX, 1923, str. 26–31, 56–57. Nekrolog přetištěn in: S. Xxxxx, Advokacie včera a dnes, Plzeň 2000, str. 82–92.

8) Srv. Xx. Xxxxx Xxxxxxx zemřel, Národní politika č. 176, 28. 6. 1944, str. 3.

9) Srv. Navrátil, Almanach, str. 125.

10) Srv. Právnické rozhledy, V, 1904, str. 119–120.

11) Srv. Právnické rozhledy, VI, 1905, str. 89.

12) Srv. Schlecht, Z minulosti Pražské advokátní komory, str. 106.

byla stanovena parita českých a německých členů orgánů komory, byl Xxxxx Xxxxxxx čerstvě členem komorního výboru. V r. 1911, kdy Xxxx- xxxxx rozhledy již patřily Xxxxxxx Xxxxxxxx, ujal se Xxxxx Xxxxxxx vydávání Zpráv spolku českých ad- vokátů. Tento časopis Xxxxxxx vedl až do

r. 1915, kdy byl mobilizován. Obsah zpráv spolku českých advokátů v letech 1911–1915 tvořily vět- šinou Stompfeho příspěvky, v nichž se věnoval zásadním otázkám advokacie, její nezávislosti, re- formě advokátního řádu i běžným tématům souvi- sejícím s výkonem advokátského povolání.

V době spáchání sarajevského atentátu byl shodou okolností Xxxxx Xxxxxxx spolu s Xxxxxxx Xxxxxxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxxxx na sjezdu polské advokacie.13)

I. světovou válku strávil Xxxxx Xxxxxxx dle vzpomínek Dr. Xxxxxx Xxxxxxxxx zprvu jako hejt- man proviantní jednotky v Haliči, koncem války pak pracoval ve vojenském pozůstalostním refe- rátu v Praze.

•••

Prvá léta existence samostatného Českoslo- venska přinesla do života Xxxxxx Xxxxxxxxx řadu změn a nových podnětů. Nelze přehlédnout, že Xxxxxxx, ač nebyl politicky organizován, sympa- tizoval s národními demokraty. Vázala jej úcta k prvému československému ministerskému předsedovi Xxxxx Xxxxxxxxx, byl přítelem ministra financí Xxxxxx Xxxxxx (1867–1923), pohyboval se v kruzích, z nichž vzešli ministři,14) poslanci, senátoři a politikové nového státu. Sám záhy po vzniku republiky s velkým nasazením pokračoval v práci ve věcech stavovských a komorních.

Na vývoj v pražské advokátní komoře od ro- ku 1917 do r. 1920 vzpomíná Xxxxx Xxxxxxxx00) velmi podrobně:

„Poslední volby podle schváleného jednacího řádu byly provedeny v roce 1917, kdy byl zvolen prezidentem komory opětovně Xx. X. Xxxxxxxx a jeho náměstkem Xx. Xxxxxxx, kdežto v discipli- nární radě byl prezidentem Xx. Xxxxxx a jeho ná- městkem Xx. Xxxxxxxxxxx. Po převratu vedl ad- vokátní komoru Xx. Xxxxxx Xxxxxxx – Xx. X. Xxxxxxxx se vzdal své funkce. Tehdy sešli se mladší kolegové, tuším z podnětu Dr. Xxxxx, v I. poschodí restaurace „U Myslíků“. Na schůzi byli přítomni mimo jiné Dr. Xxxxx, Dr. Xxxxxxxx, Xx. Xxxxx, Xx. Xxxxxx, Dr. Xxxx a já a usnesli jsme se na tom, že se budeme domáhati zrušení jed- nacího řádu, který neodpovídal skutečným po- měrům národností v komoře zastoupených a zá- roveň zastoupení mladších kolegů v komorním výboru a disciplinární radě. Byl jsem vyslán ze- snulým Dr. Xxxxxxxx k předsedovi tehdejšího Spolku českých advokátů Xx. Xxxxxxxxx Xxxxx- xxxx, jemuž jsme žádost tlumočili. Spolek vzal pak věc za svou a jednal s ministrem spravedlnosti Dr. Xxxxxxxx o zrušení jednacího řádu. Na den

27. dubna 1919 byla svolána první valná hroma- da po převratu do přednáškové síně „Lucerny“, ke které byli svoláni naší organizací čeští kole- gové z celého obvodu komory a také houfně se k ní dostavili. Valnou hromadu řídil víceprezident Xx. Xxxxxxx, bylo na ní tlumočeno přání venkov- ských kolegů za jejich větší zastoupení ve výboru a naše přání o poskytnutí míst mladším kolegům ve výborech. Proto vzdali se tehdy členství ve vý- boru Xx. Xxxxxxxx, Xx. Xxxxxxx, Xx. Xxxxx a Xx. Xxxxxxx, a krátce po valné hromadě i Xx. Xxxx- ner byv jmenován zmocněncem naší republiky u berlínské vlády. Volby se tehdy nekonaly a ne- došlo k nim ani na valné hromadě dne 1. června 1919, která byla odročena k návrhům z našich řad vzhledem k tomu, že dosud nebyl zrušen komorní jednací řád, který bránil zastoupení

13) Srv. X. Xxxxxxx, Devadesát let Besedy měšťanské v Praze 1846–1936, Praha 1936, str. 44. 14) Viz též S. Xxxxx, Advokáti – prvorepublikoví ministři, Bulletin advokacie č. 4/1994, str. 45–51. 15) Srv. Schlecht, Z minulosti Pražské advokátní komory, str. 106–107.

českého živlu přiměřeným počtem. Dnešní pre- zident komory Dr. X. Xxxxxxx byl tehdy pověřen vedením komorních záležitostí. Po opětné inter- venci Xx. Xxxxxxxxx Xxxxxxx se mnou v zastou- pení Spolku českých advokátů bylo dosaženo zrušení jednacího řádu výnosem ministerstva spravedlnosti z 23. června 1919 pod číslem 13.726.

Tehdy jsme žádali, aby Němci přistoupili na 2/3 českou většinu v komorním výboru jako od- povídající národnostnímu poměru v Čechách, což Němci odmítli a nezúčastnili se pak voleb na další valné hromadě, konané dne 19. října 1919 v Lucerně, na níž byl zvolen prezidentem komor- ním Xx. Xxxxx Xxxxxxx a víceprezidenty Xx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx a Dr. Ant. Xxxxxx a členy výboru Xx. Xxxxx Xxxxxxxx, Xx. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx, Dr. Jar. Xxxxxx, Xx. Xxxxxxxx Xxxxxx, Xx. Xxxxxx Xxxxxxxx, Xx. Xxxxx Xxxxx, Xx. Xxxx Xxxx, Xx. Xxxxxxx Xxx- man, Xx. Xxxxx Xxxx, Xx. Xxxxx Xxxxx, Dr. Ant. Xxxxxxx, Xx. Xxxxx Xxxxxxxx, Xx. Xxxxx Xxxxxx a Xx. Xxxxx Xxxxx.

Na téže valné hromadě byli zvoleni členy dis- ciplinární rady pp. Xx. Xxxxxx Xxxxxx, Xx. Xxxxx Xxxxxxxxx, Xx. Xxxxxx Xxxxxxx, Xx. Xxxxxxx Xxxx, Xx. Xxxxxx Xxxxx, Dr. Xxxxx. Švec, Dr. Xxx. Xxxxxxx, Xx. Xxxxxx Xxxxxxx a Xx. Xxxxxx Xxxxxxxx; náhradníky pp.: Dr. Xxx. Xxxx, Xx. Xxxx Xxxxx, Dr. Xxx. Xxxxx, Xx. Xxxxx Xxxxxxx a Dr. Xxx- xxx Xxxxxxxx.

Po této valné hromadě bylo jednáno mezi čes- kými a německými advokátními spolky o úpravu národnostních poměrů ve výboru Advokátní ko- mory a po několika jednáních bylo docíleno do- hody, podle níž „komorní výbor má se skládati zpředsedy Čecha a dvou víceprezidentů, znichž

jeden by byl Čech a druhý Němec, a z 27 členů výboru, znichž 16 by bylo národnosti české a 11 národnosti německé.“

Na další valné hromadě, konané dne 9. května 1920 v Plodinové burze byl tento klíč zachován. Xxxxx Xxxxxxx byl opětovně zvolen prezidentem Xxxxxx, jeho náměstky se stali Xxxxxxx Xxxxxx (1871–1961) a Xxxxxxxxx (Xxxxxxx) Xxxxxxxx (†1926).

Xxxxx Xxxxxxx ani jako prezident Advokátní ko- mory neustal v činnosti ve Spolku advokátů čes- koslovenských v Praze, který navázal na činnost Spolku českých advokátů v Království českém. I když není přímo jako redaktor zmiňován, podílel se na vydávání prvorepublikového advokátského časopisu Česká advokacie, který navázal na zprávy spolku českých advokátů.

Počátkem 20. let 20. století Xxxxx Xxxxxxx podle vzpomínek Dr. Xxxxxx Xxxxxxxxx převzal po zemřelém JUDr. Siegertovi advokátní kance- lář v Xxxxxxxxx xxxxx 0.00) Tato kancelář mj. za- stupovala řadu šlechtických rodin, zejména po- kud se jednalo o správu fideikomisů.17)

Konečně v prvních letech po I. světové válce Xxxxx Xxxxxxx prohloubil svoje styky s ruskou de- mokratickou inteligencí. Již v předchozím období byl Xxxxxxx příznivcem myšlenky slovanské vzá- jemnosti. Xx. Xxxx Xxxxxxx vzpomíná, že navázal styky i s reprezentací Lužických Srbů či předsta- viteli slovinské inteligence a že se po r. 1918 velmi živě stýkal s ruskou emigrací, kterou všemi způsoby podporoval. V těchto kruzích prý byl znám pod pseudonymem Xxxxxx Xxxxx.18) Ke Stompfeovým docházeli na návštěvy i 7. listo- padu 1917 bolševiky sesazený ruský ministerský předseda Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxx (1881–

16) Tato adresa je udávána např. in: Batovcův almanach. Politický kalendář Republiky československé, XXXIV. Na rok 1926, str. 368.

17) O specializaci na tuto agendu svědčí i noticka, že Xx. Xxxxxxx na schůzi komorního výboru dne 6. září 1924 referoval o intervenci u ministerstva spravedlnosti ohledně novelizace, evtl. prováděcího nařízení k zákonu o fideikomisech. Srv. ČA, X, 1924, str. 137.

18) „Lukič“ bylo uměle vytvořené jméno po otci zčeské podoby „Xxxxx“.

–1970)19) s rodinou, generál Xxxxxxx a další ruští emigranti.20) Dle vzpomínek Xxxxx Xxxxxxx neměl o bolševicích a komunismu žádné iluze. Pokusil se v originále přečíst i Xxxxxx Kapitál, ale svěřil se prý Dr. Xxxxxx Xxxxxxxxx, „že to nedo- kázal, že je to děsně rozvleklé a nudné“.

Když v r. 1923 zemřela Xxxxxx Xxxxxxxxx druhá manželka, „projev soustrasti nad úmrtím choti prezidenta Dr. Xxxxxxxxx projevili veškeří členové výboru a zvláště deputace Xx. Xxxxxxx- na, Xxx Xxxxxx a Xxx Xxxxxxx“.21)

•••

V čele Advokátní komory v Čechách stál Xxxxx Xxxxxxx prakticky od r. 1919 až do r. 1934, kdy jej vystřídal Xxxxxxx Xxxxxx.

„Práci v Advokátní komoře se otec věnoval se vší energií. Pravidelně tam úřadoval v odpoled- ních hodinách, i když čas, věnovaný práci v Ko- moře, mohl využít ve své advokátní kanceláři. Svou funkci v Komoře i v jiných organizacích po- važoval za čestnou, neplacenou,“ vzpomíná Xx. Xxxx Xxxxxxx.

Běžnou agendou se zabýval advokát Xxxx Xxxxxxx a posléze – zprvu jako kandidát advoka- cie a posléze jako advokát Xxxxxxxxx syn Zde- něk (1899–1977).22) Krátce po ukončení studií v r. 1939 tu praktikoval i Xxxx Xxxxxxx.

„Peníze pro něj v podstatě mnoho nezname- xxxx. Hospodařit neuměl... Jeho palmární účty

byly neúměrně nízké. Neuměl si shánět bohaté klienty, naopak dokázal odmítnout zastupování pochybné kauzy,“ charakterizuje svého otce Xx. Xxxx Xxxxxxx.

Činnost Xxxxxx Xxxxxxxxx se však nesoustře- ďovala pouze na Komoru. Pokračoval i v práci ve Spolku československých advokátů, resp. Jed- notě advokátů československých v Praze, kde se v roce 1928 stal spolu s dalšími významnými českými advokáty (Xxxxx Xxxx, Xxxxxx Xxxxxxx, Xxxxx Xxxxx, Xxxxxxxxx Xxxxx, Xxxxx Xxxxx, Xx- xxxxx Xxxxxxx a Xxxxxxxx Xxxxxxx) čestným čle- nem.23)

Když v r. 1924 byla ustavena Stálá delegace advokátních komor, stal se Xxxxx Xxxxxxx prezi- dentem této stálé delegace, v níž zasedal přede- vším s prezidenty ostatních československých advokátních komor.

I v období prvé republiky se Xxxxx Xxxxxxx vě- noval problematice stavovské, a to jak časopi- secky, tak v různých zásadních referátech. Na

2. sjezdu českých advokátů např. přednesl refe- rát O neodvislosti advokacie v moderním státě, na 3. sjezdu pak referát o vývoji advokacie naší v posledních deseti letech. Na 4. sjezdu advo- kátů československých v r. 1936 zasedl v čest- ném představenstvu.24) Za základní lze pokládat příspěvek Neodvislé advokacie podkladem ob- čanské svobody v demokratickém státu25) na- psaný v souvislosti se skončením posledního Stompfeho prezidentského funkčního období.

19) A. F. Xxxxxxxxx byl původním povoláním rovněž advokát. V letech 1920–1921 vydával v Praze ruský emigrant- ský časopis Volja Rossiji. Srv. xxxxx Xxxxxxxxx, in: Ottův slovník naučný nové doby, VI/1, str. 494–495.

20) Tuto oblast Stompfeho zájmů ponechávám záměrně poněkud stranou, maje za cíl představit Xxxxxx Xxxxxxxxx především jako advokáta a reprezentanta české advokacie.

21) Srv. ČA, IX, 1923, str. 93.

22) Osobní spis Xxxxxx Xxxxxxxxx je uložen v archivu matriky České advokátní komory.

23) Srv. ČA, XIV, 1928, str. 117–121. Zde jsou i fotografie jmenovaných advokátů.

24) Srv. IV. sjezd advokátů československých, ČA, XX, 1936, str. 115–116.

25) Srv. X. Xxxxxxx, Neodvislá advokacie podkladem občanské svobody v demokratickém státu, ČA, XIX, 1934, str. 97–99.

Xxxxx Xxxxxxx se z titulu své funkce podílel jako zástupce advokacie na legislativních pra- cích.26) V oblasti advokátního práva byla za Stompfeho prezidentství mj. přijata novela advo- kátního řádu č. 40/1922 Sb. za n., vydán advo- kátní tarif č. 95/1923 Sb. z. a n.27) a byly prove- deny přípravy k úpravě penzijního pojištění advokátů. Xxxxxxx sám navíc vypracoval návrh nového advokátního řádu, který však přijat nebyl. Zbývá dodat, že po většinu období, kdy byl prezidentem Xxxxxx, byla Xxxxxxxxx manželkou Xxxx Xxxxxxxxxxx, rozená Xxxxxx (1889–1973), s níž se oženil po smrti druhé ženy Xxxxxx Xxxxx- xxxxx. Xxxx Xxxxxxxxxxx pocházela z moskevské statkářské rodiny, politicky eserka, právnička

a spolupracovnice Kerenského.28)

•••

Medailonek Xxxxxx Xxxxxxxxx by nebyl úplný, nezmínil-li bych jeho aktivity mezinárodní.

Xxxx Xxxxxxx vzpomíná, že otec „hovořil ně- mecky, francouzsky a rusky. Rád a často cesto- val. Itálie, Balkán, Německo, Rakousko, Švýcar- sko, Švédsko. Jeho láskou byla Francie, kde se stýkal s kolegy a obdivoval tradice francouzské advokacie. Také Španělsko ho zaujalo a snažil se porozumět alespoň základům jazyka. Znalost

latiny mu při zvládání románských jazyků pomá- hala.“

Tato slova potvrzují i Stompfeho příspěvky v časopise Česká advokacie. Dne 1. prosince 1923 se Xxxxx Xxxxxxx zúčastnil jako zástupce Komory zahájení soudního roku v Paříži,29) kam byl pozván tehdejším bâtonierem Xxxxxxxx Xxxxxxxxx. Zde se osobně setkal i s preziden- tem republiky Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxxxx (1859–

–1943) a ministerským předsedou Xxxxxxxxx Xxxxxxxx (1860–1934), kteří byli původní profesí rovněž advokáti.30) Ve stycích s francouzskou advokacií Xxxxxxx pokračoval účastí na 4. sjez- du francouzských advokátů konaném ve dnech 22.–25. dubna 1924 v Marseille spolkem Asso- ciation Nationale des Avocats inscrits aux Barre- aux de France, de Coloniest et Pays de Protek- torat31) či na 11. sjezdu francouzské advokacie konaném ve dnech 14.–19. května 1932 v Montpellier.32)

Prestiž československé advokacie posílila i činnost Xxxxxx Xxxxxxxxx v Union Internationale des Avocats (dále jen „UIA“). Tento Mezinárodní svaz advokátů byl založen 8. července 1927.33) Prvním předsedou se stal francouzský advokát Xxxxxxx Xxxxxxxxxx. Také díky pevným stykům s francouzskou advokacií byl Xxxxx Xxxxxxx na

VII. kongresu UIA konaném ve Vídni ve dnech

26) V časopise Česká advokacie je tak např. otištěn jako diskusní příspěvek týkající se reformy jurisdikční normy. Srv. X. Xxxxx, Některé zásadní otázky při reformě jurisdikční normy, ČA, X, 1924, str. 106. Někdy byly zřejmě diskuse bouřlivé. „Při projednávání návrhu zákona o správním řízení v r. 1928 řekl před celou meziministerskou komisí ministrovi spravedlnosti, že návrh zákona je naprosto dokonalý, až na to, že chybí paragraf, podle ně- hož může úřad dát postavit občana ke zdi a dát ho zastřelit,“ vzpomíná Xx. Xxxx Xxxxxxx.

27) Úplný přehled předpisů advokátního práva té doby, srv. S. Xxxxx, X. Xxxxxx, Tradice advokacie v českých ze- mích. Vybrané právní předpisy o advokacii zlet 1868–1948, str. 12.

28) Tyto informace čerpám ze vzpomínek Dr. Xxxxxx Xxxxxxxxx.

29) Srv. X. Xxxxxxx, Slavnostní schůze pařížských advokátů dne 1. prosince 1923, ČA, X, 1924, str. 3–4, 23–25, 56–57, 93–97.

30) Blíže viz též Le Barreau de Paris, Paris 1994, p. 66–70.

31) Srv. Dr. St., Čtvrtý, sjezd francouzských advokátů v Marseille, ČA, X, 1924, str. 117.

32) Srv. ČA, XVII, 1931–1932, str. 115–117.

33) O prvních letech UIA srv. Union Internationale des Avocats, ČA, XVII, 1931–1932, str. 136–138.

3.–6. září 1936 zvolen předsedou UIA. „Je to událost významná i z hlediska mezinárodního po- stavení našeho státu i zhlediska významu česko- slovenské advokacie v cizině. Je to také důkaz, že i v dnešní materialistické době, práce, věno- vaná službě vysokým ideálům, práce důsledná a vytrvalá najde vždy pochopení a uznání,“ na- psala tehdy Česká advokacie.34)

Díky referátům o Stompfeho činnosti v UIA jsou v České advokacii mapovány mj. příprava kongresu UIA ve dnech 23. – 26. března 1937 v Káhiře a Alexandrii,35) zasedání výboru UIA dne

5. června 1938 v Praze, kongres UIA ve dnech

8. – 11. září 1938 v Budapešti atd.36) Škoda, že Xxxxxxxxx působení v UIA bylo pak násilně pře- trženo Mnichovem a posléze německou oku- pací.

Závěrečnou etapu života pak Xxxxx Xxxxxxx prožil více méně v ústraní ve své vile v Dobřicho- vicích.

•••

Jaký byl Xxxxx Xxxxxxx jako člověk?

Za zmínku – pokud jde o jeho mimoadvokát- ské společenské aktivity – zajisté stojí to, že byl dlouhodobě prvním náměstkem starosty Xxx- xxxxxx besedy. K 90. výročí jejího založení při- pravil její historii,37) která je cenným příspěvkem

k poznání kulturních dějin a obrazu společen- ského života ve druhé polovině 19. a začátkem

20. století. Po smrti Xxxxx Xxxxxxx byl v r. 1937 zvolen starostou Měšťanské besedy. V Dobři- chovicích byl Xxxxx Xxxxxxx po dlouhou dobu předsedou Okrašlovacího spolku.

„Otce lze charakterizovat slovem osobnost. Byl vysoký, urostlý, výrazné tváře, energetického a se- bejistého vystupování. Při tom dovedl jednat s kaž- dým vlídně a s pochopením, byl štědrý, peníze a majetek pro něj mnoho neznamenaly. Dokázal si bezprostředně získat respekt svými znalostmi a pevným charakterem. Nesnášel nespravedlnost, neznal strach a svůj názor dokázal vyslovit bez ohledu na to, bude-li se líbit či nikoliv,“ charakteri- zoval Xxxxxx Xxxxxxxxx Xx. Xxxx Xxxxxxx.

I když se vzdal stavovských funkcí, zachoval si Xxxxx Xxxxxxx zájem o život stavu a v posledních měsících života věnoval Advokátní komoře v Če- chách značnou část své knihovny.

Xxxxx Xxxxxxx zemřel 25. června 1944 ve věku 76 let. „Z řad advokátů a tichých pracovníků na poli kulturním odchází jedna z jejích nejvý- značnějších postav doby poválečné,“ uzavírá se nekrolog.38)

Xxxxx Xxxxxxx je pohřben v rodinné hrobce na Malvazinkách.

Autor, předseda ČAK, je advokátem v Praze.

34) Srv. ČA, XXI, 1936–1937, str. 32.

35) Srv. ČA, XXI, 1936–1937, str. 103.

36) Srv. ČA, XXII, 1937–1938, str. 124–125, str. 146–147.

37) Srv. X. Xxxxxxx, Devadesát let Besedy měšťanské v Praze 1846–1936, Praha 1936.

38) Srv. Národní politika, č. 176, 28. 6. 1944, str. 3.

Jde o závažná porušení povinností advokáta, jestliže klientovi předstírá slíbené podání žaloby, a poté, když klient zjistí skutečný stav, nevrátí mu doklady a složenou zálohu, jest- liže se jako obhájce dostaví do jednací síně soudu v tak podnapilém stavu, že není scho- pen komunikovat a při vyvedení příslušníkem justiční stráže vyvolá konflikt, jestliže pozdní informací o doručení správního rozhodnutí zbaví klienta možnosti podat žalobu na pře- zkoumání správního rozhodnutí.

Kárný senát kárné komise České advokátní komory rozhodl dne 29. 10. 2001 v kárné věci K 64/01, že kárně obviněný JUDr. K. M. je vinen tím, že

1) stěžovateli V. P., kterého zastupoval na plnou moc, předstíral podání žaloby o vyklizení bytu, a poté, kdy stěžovatel u příslušného soudu zjistil, že žaloba nebyla podána, nevyhověl jeho žádosti o vrácení dokladů a vyúčtování složené zálohy 2 000,– Kč,

t edy nechránil a neprosazoval oprávněné zájmy klienta, neřídil se jeho pokyny, nejednal čestně a svědomitě a tím, že po ukončení právní služby nevydal doklady a neprovedl vyúčtování, snižoval dů- stojnost advokátního stavu,

2) dne 11. 1. 2001 jako soudem ustanovený obhájce se dostavil k hlavnímu líčení do jednací síně soudu v tak podnapilém stavu, že nebyl schopen vůbec komunikovat, musel být zjednací síně vyve- den příslušníkem justiční stráže, přičemž při vyvedení z jednací síně vyvolal konflikt se zasahujícím příslušníkem vězeňské služby, který byl nucen proti němu použít donucovacích prostředků,

t edy při výkonu advokacie svým postupem snižoval důstojnost advokátního stavu, když pro jed- nání před soudem nedodržel náležitou úctu a zdvořilost a obvyklá zvláštní pravidla chování,

3) jako právní zástupce neoznámil včas svému klientovi obdržení správního rozhodnutí z 9. 8. 1999, svého klienta o tomto rozhodnutí, které obdržel 18. 5. 2000, informoval až 9. 8. 2000, tedy až po uply- nutí dvouměsíční lhůty, v níž je možné podat žalobu na přezkoumání správního rozhodnutí soudem,

t edy nechránil a neprosazoval práva a oprávněné zájmy klienta a při výkonu advokacie nejed- nal čestně a svědomitě,

č í m ž porušil své povinnosti uložené mu v ustanoveních

1) § 16 odst. 1, 2 zák. č. 85/96 Sb. v platném znění a § 17 téhož zákona ve spojení s čl. 4 odst. 1 a čl. 9 odst. 1, 4 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR,

2) § 17 zák. č. 85/96 Sb. v platném znění a čl. 17 odst. 1, 4 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR,

3) § 16 odst. 1, 2 zák. č. 85/96 Sb. o advokacii v platném znění.

Za to kárný senát podle § 32 odst. 3 písm. d) zák. č. 85/96 Sb. v platném znění uložil jako kárné opatření dočasný zákaz výkonu advokacie na jeden rok.

Zároveň kárný senát uložil kárně obviněnému na náhradě nákladů řízení zaplatit ČAK částku 3 000,– Kč, splatnou do 15 dnů právní moci rozhodnutí.

Z odůvodnění

K projednání pod č. j. K 64/01 byla spojena tři kárná řízení, zahájená kárnými žalobami, po- danými 4. 6. 2001, 18. 6. 2001 a 18. 7. 2001.

Řádně obeslaný kárně obviněný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo proto jednáno v jeho nepřítomnosti.

Skutkový stav uvedený v prvém výroku zjistil kárný senát ze stížnosti klienta, ke které se ad- vokát nevyjádřil, přičemž následně ve vyjádření ke kárné žalobě podal písemné vysvětlení, ve kterém uvedl, že po stěhování kanceláře v říjnu 1999 nenalezl spis, a že proto nemohl klientovi

vyhovět ani při opakované návštěvě, přičemž při- pustil, že pochybil tím, že s klientem dlouhodobě nejednal a nedohodl další postup.

Ke zjištění skutkového stavu, uvedeného ve druhém výroku, kde kárná žaloba vycházela zpodnětu předsedy Okresního soudu v Z. a Nej- vyššího státního zastupitelství v Brně, byl prove- den důkaz stížnostním spisem, zejména zázna- mem předsedy senátu uvedeného okresního soudu z 11. 1. 2001, úředním záznamem velitele justiční stráže, záznamem o použití donucova- cího prostředku a čtyřmi stránkami s fotografiemi z obrazového záznamu kamerového systému, in- stalovaného v budově OS v Z., vše z 11. 1. 2001, oznámením nevhodného chování kárně obvině- ného předsedou OS ze 17. 1. 2001, podnětem Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, ne- trestní odd., z25. 1. 2001. Z uvedených důkazů dospěl kárný senát k závěru, že kárně obviněný uvedeného dne průkazně závadně jednal před soudem, když nedodržel náležitou úctu a xxxxxx- lost a obvyklá pravidla chování a tím snížil důstoj- nost advokátního stavu. Kárně obviněný se v tomto případě k podnětu ani ke kárné žalobě nevyjádřil a obvinění nevyvrátil.

Ve třetím případě, za situace, kdy kárně obvi- něný neposkytl součinnost kontrolní radě, ke stížnosti klienta R. R. se nevyjádřil a rovněž se

nevyjádřil ani ke kárné žalobě, vycházel kárný senát z údajů stěžovatele o pozdní informaci o došlém správním rozhodnutí. Těmto údajům kárný senát uvěřil též vzhledem ke zjištěním ze spisu, že ve svém sídle, uvedeném v matrice ČAK, kárně obviněný poštu nepřijímal a novou adresu sdělil teprve ve svém vyjádření ke kárné žalobě K 64/01, doručené kárné komisi ČAK dne 3. 7. 2001.

Z osobních údajů o advokátovi kárný senát zji- stil, že kárně obviněný je advokátem od roku 1980, dosud proti němu nebylo kárné řízení ve- deno, ani jeho činnost nebyla pozastavena.

Po zhodnocení provedených důkazů dospěl kárný senát k závěru, že porušením povinností, uložených zákonem o advokacii a stavovskými předpisy, se kárně obviněný dopustil, skutky uvedenými ve výroku tohoto rozhodnutí, kárných provinění.

Při úvaze o druhu a výši kárného opatření do- spěl kárný senát k závěru, že vzhledem k závaž- nosti skutků a s ohledem na dlouhodobou a bez- úhonnou advokátní praxi a na věk kárně obviněného, je morálně opodstatněný a přimě- řený dočasný zákaz výkonu advokacie, uložený na dobu jednoho roku.

Připravil XXXx. Xxx Xxxx, ČAK

ADVOKÁTI VE SVĚTLE ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU

(pŭipomenutí rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu České republiky v letech 1918 –1952)

Platná česká Ústava zakotvila institut Nejvyš- šího správního soudu, který však díky liknavosti zákonodárce nenabyl dosud zákonné podoby. Bude-li zřízen, a není dosud známo v jaké kon- krétní podobě a s jakou působností, stane se po- kračovatelem tradice, kterou již v dobách Ra- kousko-Uherska zahájil tehdejší Nejvyšší správní soud, jehož činnost se promítla do celé historie

I. republiky a která fakticky skončila krátce po Únoru 1948, krátce předtím, než byl samotný soud v roce 1952 zrušen.

Připomeňme si nyní krátkým zamyšlením nad právními větami jeho rozhodnutí, kterými se do- týká činnosti tehdejších advokátů, jeho nepopi- ratelný význam pro řádné fungování veřejné správy, jehož vnější kontrolu spolu s dalšími stát- ními orgány pomáhal vytvářet a zjišťovat.

I. SBÍRKA ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU

ČÁST ADMINISTRATIVNÍ

A. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

– Boh. 786 adm. (Nález ze dne 29. 3. 1921 č. 13297/1920.)

Právo na užití menšinového jazyka je ryze osobním oprávněním příslušníka tohoto jazyka. Advokát, činí-li jako právní zástupce nebo obhájce za něj podání, jedná jenom jeho právem a dlužno tedy otázku přípustnosti použití jazyka menšino- vého posuzovati i tu dle osoby zastoupeného.

– Boh. 787 adm. (Nález ze dne 29. 3. 1921 č. 1362/1921.)

Advokát nemá ve své funkci jako zástupce strany samostatné subjektivní jazykové právo.

– Boh. 1416 adm. (Nález ze dne 13. 6. 1922 č. 8024/1922.)

Advokát jednající před soudem jako zmocně- nec strany, třebas již zemřelé, nemá samostat- ného jazykového práva.

– Boh. 1716 adm. (Nález ze dne 30. 11.

1922 č. 18111/1922.)

I ve správním řízení platí zásada, že ten, kdo se chce nechat zastoupit zmocněncem, musí jeho zmocnění úřadu přiměřeným způsobem včas osvědčit.

– Boh. 1809 adm. (Nález ze dne 3. 1. 1923 č. 20261/1922.)

(I.) V řízení správním přísluší účastníkovi nárok na náhradu nákladů spojených s právním zastou- pením jen potud, pokud je to zvláštním předpi- sem stanoveno.

(II.) V řízení vyvlastňovacím není vyvlastnitel povinnen hraditi náklady, které vlastníku vyvlast- něného pozemku vzešly přibráním právního zá- stupce. Nárok na náhradu nákladů právního za- stoupení má účastník řízení pouze tehdy pokud mu tyto vznikly v souvislosti s ochranou jeho práv dotčených nesprávným úředním rozhodnutím nebo postupem.

– Boh. 1877 adm. (Nález ze dne 22. 1.

1923 č. 14769/1922.)

Právní zástupce strany smí užíti vždy jen onoho jazyka, kterého by mohla užíti zastoupená strana sama.

– Boh. 2172 adm. (Nález ze dne 31. 3.

1923 č. 644/1923.)

Činnost advokáta není postavena na roveň ve- řejné službě.

– Boh. 3815 adm. (Nález ze dne 25. 6.

1924 č. 11449/1924.)

Advokát, který byl usnesením advokátní ko- mory vyškrtnut ze seznamu advokátů, je přesto i nadále oprávněn k podepisování návrhů ke správnímu soudu, dokud příslušné usnesení ad- vokátní komory nenabylo účinnosti.

– Boh. 4106 adm. (Nález ze dne 14. 11.

1924 č. 9352/1924.)

Je nezákonné, odmítne-li úřad opravný pro- středek, podaný jménem a v zastoupení strany jen z toho důvodu, že advokát odvolání sepsavší a podepsavší, nevykázal plnou moc strany, v je- jímž zastoupení tento opravný prostředek podal.

– Boh. 4316 adm. (Nález ze dne 13. 1.

1925 č. 418/1925.)

(I.) Výrok trestního soudu, že delikt nebyl spá- chán zdůvodů nízkých a nečestných, nevylučuje ztrátu bezúhonnosti.

(II.) Kdy nelze osobu považovat za bezúhonnou.

– Boh. 5028 adm. (Nález ze dne 20. října 1925 č. 19.382.)

Jestliže advokát za příjemce poštovních zási- lek označil poštovnímu úřadu jen určité zaměst- nance své kanceláře, je doručení výměru správ- ního úřadu poštou jinému zřízenci kanceláře právně neúčinné.

– Boh. 5037 adm. (Nález ze dne 22. října č. 5032.)

Správní úřad nesmí opravný prostředek po- daný advokátem jménem spolku odmítnout jen proto, že opravný prostředek není doložen plnou mocí vydanou funkcionáři spolku.

– Boh. 5635 adm. (Nález ze dne 4. května 1926 č. 15.359/25.)

Úřad může odmítnouti odvolání podané jmé- nem strany advokátem, kterého strana správní- mu úřadu rozhodujícímu o správnímu deliktu jako svého zmocněnce neoznámila a který také ne- předložil písemnou plnou moc.

– Boh. 5731 adm. (Nález ze dne 4. června 1926 č. 11.710.)

Ve správním řízení, v němž strana svéprávná a zletilá je zastoupena advokátem, lze výměry úřadu doručovat účinně též přímo do rukou strany, pokud zákon výslovně nestanoví jinak.

– Boh. 5790 adm. (Nález ze 17. června 1926, č. 22.502/25.)

Správní úřad nesmí odmítnout odvolání po- dané v zastoupení spolku advokátem opatřeným plnou mocí, která nevykazuje podpisy všech dle stanov k podpisu povolaných osob.

– Boh. 6626 adm. (Nález ze dne 10. červ- na 1927 č. 12.540.)

Jak správní soud postupuje vůči námitce žalo- vaného úřadu, že podpisy navrhovatelů na plné moci pro právního zástupce, který návrh ke správnímu soudu podal, nejsou pravé?

– Boh. 6726 adm. (Nález ze dne 17. září 1927 č. 19.102.)

Úřad, který v řízení jednal s advokátem jako se zástupcem strany obviněné a který také advo- kátu tomu rozhodnutí o správním deliktu proti- straně vydané doručil, nemůže pak odvolání po- dané za stranu tímto advokátem odmítnout z důvodu, že advokát se nevykázal zmocněním strany.

– Boh. 7193 adm. (Nález ze dne 2. dubna 1928 č. 7577/26.)

(I.) Ustanovení stanov, podle něhož se spolek advokátů usnáší o výši odměn advokátním tari- fem neupravených (autonomní tarif), je zákon- ným důvodem pro zákaz utvořit spolek.

(II.) Zákonným důvodem pro zákaz spolku ad- vokátů není ustanovení stanov, že spolek má či- nit závazně usnesení o mzdových otázkách za- městnanců advokátních, dále o sporech o expensní a palmární účty, podrobí-li se strany, a že spolek bude rozhodovati v čestných stavov- ských záležitostech mezi advokáty, pokud zú- častnění se podrobí spolkovému fóru a pokud

nerozhoduje disciplinární rada advokátní ko- mory.

– Boh. 9457 adm. (Nález ze dne 4. listo- padu 1931 č. 14.153.)

„Způsobilosti“ ve smyslu § 11 odstavce 2 slu- žební pragmatiky (č. 15/1914 říšského zákona) nelze rozumět toliko způsobilost k vykonávání úřadu z hlediska odborných vědomostí a schop- ností, nýbrž také z hlediska vlastností povaho- vých, zejména morálních.

– Boh. 9933 adm. (Nález ze dne 30. květ- na 1932 č. 4641.)

Porušení vážnosti stavu lze spatřovat v tom, že příslušník stavu vydá zaměstnanci u něho za- městnanému vysvědčení o praxi in bianco s tím, že si je zaměstnanec má vyplniti sám.

– Boh. 11511 adm. (Nález ze dne 30. října 1934 č. 16.539.)

(I.) Kdy lze trestně zakročit proti advokátům, kteří jako zmocněnci užívají v písemných podá- ních k orgánům veřejné správy způsobu psaní je urážejícího.

(II.) Za přestupek spáchaný obsahem listiny vyhotovené v advokátní kanceláři náležející dvěma advokátům společně, nelze činit zodpo- vědným jednoho z těchto advokátů jen proto, že tato listina je opatřena razítkem advokátní kance- láře, jejíž je tento advokát společníkem.

– Boh. 11985 adm. (Nález ze dne 21. červ- na 1935 č. 16.977/35.)

Připojením podpisu starosty obce, který je ad- vokátem, k návrhu obce ke správnímu soudu je vyhověno požadavku zákona, třebas při podpisu starosty není výslovně uvedena jeho vlastnost jako advokáta.

– Boh. 14105 adm. (Nález z 3. února 1938 č. 3428/35–5.)

Usnesení valné hromady advokátní komory o komorním příspěvku členském a platební pří-

kazy výboru advokátní komory nejsou rozhodnu- tím nebo opatřením správního úřadu.

– Boh. 14197 adm. (Nález z 8. dubna 1938 č. 2199/35–4.)

Za nepředvídanou a neodvratitelnou událost, která je předpokladem povolení navrácení v pře- dešlý stav, nelze pokládat skutečnost, že lhůta k podání odvolání z platebního výměru okresní nemocenské pojišťovny byla zmeškána opomi- nutím personálu advokátní kanceláře, jíž strana svěřila podání tohoto odvolání.

– Boh. 162 adm. (Nález z 1. září 1939 č. 2282/36–8.)

(I.) Výbor advokátní komory není jako takový legitimován stěžovat si ke správnímu soudu proti dozorčímu výroku ministra spravedlnosti, jímž byla usnesení advokátní komory a výboru advo- kátní komory o podmínkách pro přijímání kandi- dátů advokacie zrušena jako nezákonná.

(II.) Nejvyšší dozor, přiznaný ministru sprave- dlnosti vztahuje se i na činnost advokátních ko- mor a neomezuje se jen na věci disciplinárního vyšetřování proti advokátům a kandidátům advo- kacie.

– Boh. 585 adm. (Nález ze dne 10. ledna 1941, č. 311/40–3.)

Nedostatek předložení plné moci advokátu, který jménem strany podal opravný prostředek, je povahy formální. Byla-li dodatečně předložena plná moc s datem, které by spadalo do doby po uplynutí odvolací lhůty, nestačí tato okolnost sama o sobě ještě k odmítnutí opravného pro- středku pro opožděnost, nýbrž muselo by být na jisto prokázáno, že teprve tímto dnem by právní zastoupení vzniklo.

– Boh. 928 adm. (Nález z 12. října 1942 č. 1475/40–4.)

Příkaz, vydaný výborem advokátní komory u vý- konu dozorčího práva nad jejími členy, je opatře- ním, které nepodléhá dalšímu instančnímu pořadu.

B. Usnesení pléna Nejvyššího správního soudu

XVII. (Usnesení ze dne 30. října 1919 č. 4320)

Advokátní koncipienty nelze připustiti k za- stoupení stran při veřejném ústním líčení před správním soudem, a to ani tehdy, když jsou oprávněni substituovat advokáta ve sporech, v nichž je předepsáno zastoupení advokátem.

XXIX. (Usnesení ze dne 11. 2. 1920 č. 1042.)

Advokát zastupující cizince při ústním jednání před správním soudem podléhá po stránce jazy- kové stejným omezením jako strana sama.

LXXXV. (Usnesení ze dne 24. 10. 1921

č. 9663.)

Žalobu obce ke správnímu soudu nelze jako nepřípustnou odmítnouti, když zmocněný advo- kát ji včas podal a předložil doklad o tom, že obecní rada podání stížnosti schválila, třeba se příslušné usnesení stalo teprve po uplynutí lhůty k podání stížnosti stanovené.

CCLXXXII. (Usnesení ze dne 17. května 1926 č. 1522/25 pres.)

Správní úřad nesmí odmítnouti odvolání po- dané v zastoupení spolku advokátem opatřeným plnou mocí, která nevykazuje podpisy všech dle stanov k podpisu povolaných osob.

CCCXXII. (Usnesení ze dne 13. března 1928 č. 3199.)

Dala-li strana pro řízení před nejvyšším správ- ním soudem advokátu neomezenou procesní pl- nou moc, je doručení dotazu dle § 44 zákona o správním soudě účinné jen tehdy, stalo-li se k rukám tohoto právního zástupce.

CCCCXXXVIII. (Usnesení ze dne 10. října 1935 č. 4085/35–2.)

Vada stížnosti, spočívající v nedostatku pod- pisu stěžovatelova bez připojení plné moci advo-

káta stížnost podepsavšího, nemůže být odstra- něna poukazem, že plná moc je založena ve správních spisech, a návrhem, aby z těchto spisů byla soudem vyžádána.

DXXVIII. (Usnesení z 11. února 1937 č. 10734/37.)

Starosta obce, který podepsal stížnost obce na nejvyšší správní soud také jako advokát po ro- zumu § 18 zákona o správním soudě, nemůže pro veřejné ústní líčení o své újmě substituovati ji- ného advokáta.

II. SBÍRKA ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU

ČÁST FINANČNÍ

A. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

– Boh. 4472 fin. (Nález ze 7. listopadu 1928 č. 29.690.)

Okolnost, že kancelářský personál onemoc- něvšího právního zástupce strany opomenul přes výslovný pokyn téhož podati včas rekurs, není dů- vodem pro navrácení v předešlý stav, když one- mocnění právního zástupce nebylo tomuto na zá- vadu, aby rekurs včas sestavil a dal pokyn personálu, aby rekurs včas úřadu podal.

– Boh. 4865 fin. (Nález z 11. června 1929 č. 25.314/27.)

Advokát je podnikatelem a je tudíž povinen odváděti čtvrtletní splátky na daň zobratu.

– Boh. 4871 fin. (Nález z 13. června 1929

č. 11.976.)

Výrok úřadu o otázce, kterých předmětů ad- vokát nutně potřebuje k výkonu svého povolání tvoří součást skutkové podstaty rozhodnutí a podléhá tudíž přezkoumání n. s. soudem jen zhlediska § 6 odst. 2 zák. o ss.

– Boh. 4937 fin. (Nález z 10. října 1929

č. 17.600.)

Advokát není legitimován ke stížnosti na nej- vyšší správní soud vlastním jménem do rozhod- nutí, jímž úřad rozhodl o rekursu, podaném jím jako správcem konkursní podstaty určité firmy proti platebnímu rozkazu na zaplacení poplatku, předepsaného této firmě.

– Boh. 4940 fin. (Nález z 11. října 1929

č. 18.107.)

Částky, které advokát přijal od klientů jako ná- hradu hotových výloh (expense), patří u něho do poplatkového základu daně z obratu.

– Boh. 5120 fin. (Nález z 25. ledna 1930

č. 1.244.)

Povinnost poplatníka předložiti finančním or- gánům k nahlédnutí obchodní knihy neb jiné ob- chodní zápisy a listiny vztahuje se i na advokáta co do knih a zápisů jím vedených.

– Boh. 5301 fin. (Nález z 10. května 1930

č. 7701.)

Z úplat za výkony advokáta nelze při vyměření daně z obratu odečísti hotové výlohy (kolky, po- platky a porta) za stranu učiněné.

– Boh. 5471 fin. (Nález ze 4. listopadu 1930 č. 16.842.)

Advokát nemůže se povinnosti, aby umožnil fi- nančním úřadům nahlédnutí do záznamů, ob- chodních dopisů, knih a jiných obchodních záz- namů, vyhnouti poukazem na svoji povinnost zachovati tajemství ve věcech svého povolání.

– Boh. 5488 fin. (Nález z 13. listopadu 1930 č. 16.103.)

Průkaz, že advokát poplatníkův dle svého ad- vokátního záznamu vyhotovil určitého dne odvo- lání pro stranu, není důkazem, že odvolání bylo toho dne podáno.

– Boh. 5713 fin. (Nález z 28. března 1931

č. 3240.)

V poštovní plné moci, kterou advokát zmocnil svého koncipienta, aby přijímal a kvitoval poš-

tovní zásilky a hotové peněžní částky pro advo- káta docházející, nelze shledávati také zmocnění koncipienta, aby i vůči jiným osobám – nežli vůči poštovní správě – kvitoval příjem peněžních čás- tek, jež došly poštou pro advokáta.

– Boh. 5729 fin. (Nález ze 16. dubna 1931 č. 28.143/28.)

Ustanovení zákona o doručování výměrů do ru- kou zaměstnanců advokátových a notářových platí jedině pro případ, kde jde o doručení úředních aktů, týkajících se advokátů neb notářů jako zmoc- něnců stran, a nelze je vztahovati i na případ, kde jde o doručení úředních spisů, jež se týkají advo- kátů neb notářů jako stran (jako poplatníků).

Boh. 6054 fin. (Nález z 12. ledna 1932 č. 18.097/31.)

(I.) Advokát jako podnikatel ve věci daně zobratu jest povinen předložiti úřadu veškeré zá- pisy a listiny pro kontrolu daně, t.j. pro zjištění přijatých úplat významné, tedy i zápisy, vedené jako zápisy na obalech, obsahujících spisy o právních záležitostech jednotlivých zastupova- ných stran; nerozhoduje, že zápisy snad obsa- hovaly také poznámky, týkající se záležitostí za- stoupených stran, a je také bez významu, zdali ku vydání takových spisů dala či nedala svolení advokátní komora nebo dotčené strany.

(II.) Pokud zákon nestanoví opak, může se da- ňová kontrola vztahovat na více let, pokud neu- plynula lhůta k uschování dokladů.

Boh. 7266 fin. (Nález ze 16. října 1934

č. 19.384.)

Advokát nemůže se povinnosti, aby k účelům daňové kontroly předložil spisy, obsahující záz- namy o platbách a dluzích klientů, vyhnouti pou- kazem na svoji povinnost zachovati advokátské tajemství.

Boh. 7269 fin. (Nález zo 17. októbra 1934

č. 19.326.)

Advokát, zastupující stranu ve věci daně z obohacení, je zásadně povinen svoje zmocnění

u finančního úřadu vykázati plnou mocí – ale ne- musí se tak státi hned při prvém procesním kroku.

Boh. 9648 fin. (Nález z 20. listopadu 1939 č. 3428/37/3.)

Úplata, přijatá advokátem za překladatelskou činnost, podléhá dani z obratu bez ohledu, zda dotčené výkony byly provedeny v rámci advoka- cie jako hlavní činnosti, či jen příležitostně.

Boh. 9677 fin. (Nález z 11. prosince 1939 č. 1280/38/2.)

(I.) Jestliže obviněný v odvolání proti trestnímu nálezu nabídl důkaz pokladními archy o tom, že do nich byly zapisovány veškeré příjmy z advoka- cie, a navrhl opětný a to přísežný výslech kance- lářské pracovnice, aby podle předložených jí po- kladničních zápisů opravila své zdánlivě nesprávné údaje při výslechu učiněné, byl úřad povinen provésti tyto důkazy.

(II.) Vytkl-li obviněný v odvolání po subjektivní stránce zavinění u přestupku vadnost řízení z dů- vodu, že nebyl proveden jím navržený důkaz vý- slechem znalce z oboru advokacie o tom, že každý advokát musí předpokládat u své kance- lářské síly spolehlivost při sečtení položek, za- psaných v knihách, které se vedou v jeho kan- celáři, byla odvolací stolice povinna vypořádati se s touto námitkou.

Boh. 10387 fin. (Nález z 18. června 1942 č. 1922/40–2.)

Obstarávání správy domu advokátem jako pl- nomocníkem majitele domu, i když jeho zmoc- nění bylo omezeno dispozicemi zmocnitele, nemá povahy zaměstnání, vykonávaného ve slu- žebním poměru.

Boh. 10488 fin. (Nález z 30. prosince 1942 č. 562/41–2.)

(I.) Zvýšené výdaje advokáta na stravu, způso- bené vzdálenosti jeho bytu od místa advokátní kanceláře, nemají povahu stravného.

(II.) Náklady dopravy mezi bytem a místem ad-

vokátní kanceláře nenáležejí svojí povahou do provozovacího nákladu advokátní kanceláře.

Boh. 10505 fin. (Nález z 20. ledna 1943 č. 1367/41–3.)

O úplném zastavení advokacie nelze mluvit, pokud se vymáhají honorářové pohledávky, vze- šlé z advokátní praxe.

Boh. 10573 fin. (Nález z 19. května 1943 č. 1094/41–3.)

Advokátní výlohy, vzniklé majiteli podniku jeho zastupováním ve správní trestní věci před správ- ním soudem, nejsou odčitatelny od daňového základu.

Boh. 10609 fin. (Nález ze 14. září 1943 č. 459/42–2.)

Částky, které advokát přijal od svého klienta k úhradě výloh spojených se zastupováním, ja- kož i palmáre, jsou zdanitelnými příjmy.

Boh. 10660 fin. (Nález ze 14. prosince 1943 č. 1182/41–3.)

(I.) Procesní útraty, které nahradil – ať podle soudního rozhodnutí či dobrovolně – advokát při uplatnění svých palmárních pohledávek proti- straně (svému bývalému klientu), jsou odpočita- telny.

(II.) Náklady dopravy mezi bytem a místem ad- vokátní kanceláře poplatníkovy nenáležejí svojí povahou do provozovacího nákladu advokátní kanceláře jako srážkové položky.

(III.) Členské příspěvky, které advokát musil platiti proto, „aby buď nabyl nebo udržoval pra- men svých příjmů“, nejsou srážkovou položkou.

Boh. 10958 fin. (Nález ze 6. března 1946 č. 1457/41–4.)

(I.) Výlohy poplatníka při stěhování kancelář- ského zařízení po zániku jeho advokacie nejsou odčitatelnou položkou, ani když měl poplatník ještě příjem zinkasa palmárních pohledávek.

(II.) Ztráty, které utrpěl poplatník na automo- bilu a kancelářském zařízení, používaných při

provozu advokacie a které byly přivoděny záni- kem tohoto výdělečného zdroje, jsou neodčita- telny.

Boh. 11009 fin. (Nález ze 17. září 1946 č. 634/39–5.)

Zvláštní daň výdělková. – Řízení správní: I. Ře- šení právní otázky započitatelnosti určité položky do daňového základu na podkladě nesporné skutkové podstaty nevyžaduje provedení doplňo- vacího nebo vytýkacího řízení ve smyslu § 310 a § 312 zák. o př. d. – II. Palmární odměna podle účtů právnímu zástupci, který je zároveň členem představenstva akciové společnosti, za provádění právnických prací pro podnik, je z hlediska § 77 odst. 1 zák. o př. d. zásadně započitatelná do zá- kladu zvláštní daně výdělkové. – III. Dvojí zdanění předpokládá totožnost daňového subjektu.

B. Usnesení pléna Nejvyššího správního soudu

LII. (Usnesení ze 16. května 1934

č. 98661.)

Vyřízení Nejvyššího správního soudu, určené pro stěžovatele, který je v řízení před tímto sou- dem zastoupen advokátem, nelze po smrti advo- kátově platně doručovati kurátoru zemřelého ad- vokáta.

Poznámka: Výše uvedené judikáty vycházely v letech 1918–1948 ve sbírce rozhodnutí Nej- vyššího správního soudu, kterou pořádal se- nátní předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. Xxxxx X. Xxxxxxxx. Sbírka vycházela ve dvou částech: administrativní (zelená) a fi- nanční (hnědá) a navazovala na předchozí sbírku rakousko-uherského nejvyššího správ- ního soudu pořádanou dr. Xxxxxxxxxx. V do- bové i dnešní literatuře se odkazy na judikáty Nejvyššího správního soudu objevují zpravidla v podobě Boh. A 125/19, Boh. A II 127/39 nebo Boh. F 1236/23, popř. ve výše uvedené po- době. Pro úplnost pouze dodávám, že číslování administrativní části začalo v roce 1939 znovu, a proto se někdy řada „A“ odlišuje číslem řady. Ti zájemci, kteří budou mít zájem seznámit se s úplným zněním nejen výše uvedených ju- dikátů, ale i dalších vybraných rozhodnutí Nej- vyššího správního soudu, které neztratily i přes časový odstup nic ze své aktuálnosti, je mo- hou nalézt v literatuře ASPI. Vybrané a seřa- zené právní věty použitelných judikátů vydalo nakladatelství LINDE v roce 2001 jako I. díl vy- braných judikátů Nejvyššího správního soudu.

Vybral a pro Bulletin advokacie uspořádal XXXx. Xxxxx Xxxxxx, Nejvyšší státní

zastupitelství, Brno.

NAD OTÁZKOU PROTOKOLACE VÝPOVĚDÍ ÚČASTNÍKŮ, SVĚDKŮ NEBO ZNALCŮ PŘI SOUDNÍCH JEDNÁNÍCH

Mgr. VÍT PEJŠEK

I. O jednání před soudem se ve všech druzích řízení pořizují protokoly, aby bylo možno z ob- sahu soudního spisu následně přezkoumat průběh soudního jednání a hodnotit mimo jiné dů- kazy provedené výslechem účastníků, znalců a svědků. V současné právní úpravě je pořizování protokolů z jednání upraveno podrobně v § 21 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Tato právní úprava platí obecně pro řízení dle občanského soudního řádu i trestního řádu, avšak pouze secundum et intra legem. Procesní zá- kony navíc upravují některé otázky spojené s daným druhem řízení samostatně.

Procesní zákony a jednací řád v současné podobě v zásadě vycházejí ze způsobu pořizování protokolace výpovědí diktováním ze strany předsedy senátu nebo samosoudce (v dalším textu jen „soudce“) zapisovateli, který protokol zapisuje na psacím stroji.

II. Protokolace bývá, i když zatím zřídka, zajišťována též zápisem do počítače pomocí texto- vého editoru. V takových případech nahrazuje počítač obvyklý psací stroj. Proti jeho použití nelze mít z procesní stránky věci námitek. V trestním řízení je přítomnost zapisovatele u hlavního líčení, veřejného zasedání nebo neveřejného zasedání splněna. Je ovšem otázkou, zda skutečně do- chází vložením zápisu do textového editoru k záznamu diktovaných skutečností, či nikoliv. Ob- sah počítačového souboru lze bez větších problémů následně pozměňovat, a to jak z předmět- ného počítače, na němž byl zápis protokolu učiněn, tak v případě sdílení adresáře či disku i z jakéhokoliv jiného počítače na síti. Protokol o jednání vyhotovený na počítači by měl být proto dle mého názoru, podpořeného požadavkem trvalého charakteru sepsaného protokolu dle in- strukce Ministerstva spravedlnosti ČR č. 100/98-OOD (kancelářský řád), při jednání vytištěn a rozhodná by měla být jeho listinná podoba. Zcela nepřípustné je, aby v případě vyhotovení pro- tokolu na počítači soudce následně protokol upravoval, vyjma zákonem dovolených úprav (např.

§ 57 odst. 2 trestního řádu), i když též zákonem dovolená úprava protokolu musí být učiněna tak, aby bylo čitelné původní znění protokolu. S bližším odůvodněním odkazuji na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 628/2000 ze dne 26. 4. 2001, kterým bylo judikováno, že účastníci mají právo na opis protokolu o jednání a jakékoliv změny protokolu učiněné po jednání, vyjma oprav písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností, jsou nepřípustné, zejména pokud činí dosa- vadní text nečitelný, což opravu protokolu přímo v počítači vylučuje. Uvedené závěry mají dosah i pro protokolaci činěnou na psacím stroji, kdy je praxí některých soudů opravovat písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti „zabílením“ a přepsáním textu. Uvedený judikát Ústavního soudu dopadá i na tyto případy.

III. Jiný způsob protokolace výpovědí účastníků, svědků nebo znalců jednací řád upravuje v § 21 odst. 2 pro případy, kdy to připouští příslušný procesní zákon.

V trestním řízení lze pořídit podle potřeby (do 31. 12. 2001 pouze v důležitých případech) vedle běžného protokolu těsnopisný zápis o jednání nebo zachytit průběh jednání zvukovým nebo obrazovým záznamem či jiným vhodným prostředkem. Těsnopisný zápis se pak spolu

s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu. Byl-li o úkonu pořízen vedle protokolu i zvu- kový nebo obrazový záznam, poznamená se tato okolnost v protokolu sepsaném o úkonu, v němž se vedle údajů o čase, místě a způsobu jeho provedení uvede též údaj o použitém pro- středku. Technický nosič záznamu se připojí ke spisu nebo se ve spise uvede, kde je uložen (§ 55a trestního řádu /do 31. 12. 2001 § 55 odst. 5 trestního řádu/). Přítomnost zapisovatele u hlavního líčení, veřejného a neveřejného zasedání a pořízení běžného protokolu o jednání na základě diktátu soudce vedle zachycení průběhu jednání jinými prostředky je přitom v zásadě obligatorní. Až novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. zakotvila s účin- ností od 1. 1. 2002 do trestního řádu § 55b, jímž se upravují některé zvláštnosti protokolace v ří- zení před soudem. S účinností od 1. 1. 2002, je-li o průběhu úkonu pořizován zvukový záznam a jako zapisovatel je přibrán vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, protokol se v prů- běhu úkonu nediktuje, ale samostatně jej podle záznamu pořizuje vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník. Při výslechu dříve vyslechnutých osob se protokolují pouze odchylky od dřívějších výpovědí, pokud státní zástupce nebo obviněný nenavrhnou protokolaci výpovědi. Ve zjednodušeném řízení (§ 314b odst. 1, 2 trestního řádu), kdy je vyhotovován zvukový záznam, není třeba vyhotovovat písemně protokol o hlavním líčení, jestliže se strany vzdají práva oprav- ného prostředku proti rozhodnutí a na vyhotovení protokolu netrvají nebo nepodají-li opravný prostředek a rozhodnutí nabude právní moci. Jinak se do protokolu zaznamená podstatný ob- sah zvukového záznamu, a to v průběhu řízení nebo bezprostředně po něm.

Občanský soudní řád stanoví v § 374 odst. 1 písm. c), že Ministerstvo spravedlnosti je zmoc- něno v jednacím řádu stanovit, kdy lze upustit od přítomnosti zapisovatele při jednání před sou- dem a jakým způsobem v takových případech je nutno poznamenat obsah jednání. Občanský soudní řád nestanoví nutnost uchování pomůcky použité k zachycení průběhu soudního jed- nání, ani nutnost pořizovat těsnopisný zápis vedle běžné protokolace. Proto lze v občanském soudním řízení pořídit záznam z jednání pouze těsnopisem nebo bez přítomnosti zapisovatele záznamovou technikou a následně z tohoto záznamu vyhotovit protokol. Dále je možné v ob- čanském soudním řízení postupovat v intencích § 21 odst. 2 jednacího řádu a po ověření shody mezi obsahem záznamu a správností vyhotovení protokolu soudcem není nutné záznam ucho- vávat.

IV. Ze shora uvedeného je zřejmé, že alternativní způsoby protokolace v trestním řízení ve vztahu k zaznamenání výpovědí měly do 31. 12. 2001 za účel přesnější zachycení obsahu vý- povědí, nikoliv odstranění průtahů v řízení způsobených časovou náročností protokolace. S účin- ností od 1. 1. 2002 se upouští ve výslovně stanovených případech, jež byly výše uvedeny, od do- savadní souběžné protokolace soudcem diktovaných skutečností a od pořizování záznamu jiným prostředkem.

V občanském soudním řízení při užití alternativních způsobů protokolace upravených v § 21 odst. 2 jednacího řádu není účelem zpřesnění zachycení výpovědí svědků, nýbrž snaha o vyšší efektivitu pracovní činnosti zapisovatelů, kteří tak nemusí čekat, až bude možné zahájení soud- ního jednání, sledovat celé soudní jednání a pracovní činnost vyvíjet pouze v případech potřeby protokolace. Naopak mohou již provedené záznamy přepisovat, čímž se efektivita jejich práce zvyšuje. Je třeba však zdůraznit, že občanský soudní řád lpí neustále na pořizování protokolace výpovědí spočívající nikoliv v doslovném záznamu výpovědí, nýbrž ve formulování obsahu výpo- vědí soudcem a diktátu obsahu zjištěných skutečností zapisovateli či do zvukového záznamu. Alternativy zakotvené na základě zmocnění daného občanským soudním řádem v jednacím

řádu spočívají v charakteru záznamu diktovaných skutečností a nedovolují alternativní způsob protokolace, kterým by odpadla časová ztráta při jednání, způsobená nutností diktovat zjištěné skutečnosti do protokolu, a kterým by došlo v občanském soudním řízení k přesnějšímu zachy- cení svědecké výpovědi než jejím zápisem ve znění formulovaném soudcem.

X. Xxxxxxxxxx výpovědi soudcem do protokolu se zabývá i třicetišestistránková zpráva o stavu českého obchodního soudnictví vypracovaná britským soudcem sirem Xxxxxxx Xxxxxxxx, kte- rého na žádost Xxxxxxx Xxxxxxx a Xxxxx Xxxxxxxxxxx vyslal do České republiky předseda britské Sněmovny lordů a britský ministr spravedlnosti xxxx Xxxxx z Lairgu. Zpráva xxxx Xxxxxxx byla pře- dána vládě. K uveřejnění tohoto dokumentu došlo vydavatelstvím Euronews a. s. na internetové stránce xxx.xxxx.xx ve formě přílohy k vydání internetové verze časopisu EURO č. 30/2001.

Xxx Xxxxxx doporučuje nediktovat výpovědi svědků do protokolu, nýbrž je nahrávat na magnetofon. Vzhledem k zaměření zprávy xxxx Xxxxxxx je důvodem jeho doporučení snaha o úsporu času. Současná podoba protokolace prodlužuje soudní jednání a představuje plýtvání časem a tím i rozpočtovými prostředky.

Ze shora uvedených důvodů se zdají být doporučení xxxx Xxxxxxx přínosná a je škoda, že pracovní skupina Ministerstva spravedlnosti závěry Xxxxxxxxx zprávy ve svém Realizačním me- morandu víceméně odmítla.*)

VI. Úprava protokolace výpovědí v trestním řízení doznala s účinností od 1. 1. 2002 podstat- ných změn, které směřují v určitých taxativně vymezených případech ve prospěch pořizování zvukového záznamu bez nutnosti časově náročné protokolace prováděné diktátem soudce. V trestním řízení tak právní úprava směřuje k vyšší efektivitě řízení za současného zvyšování přes- nosti protokolace zachycených výpovědí.

V občanském soudním řízení se sice připouští absence zapisovatele a pořizování protoko- lace zvukovým záznamem, avšak nedochází zde k přímému záznamu výpovědí účastníků, svědků nebo znalců, nýbrž k záznamu diktátu těchto výpovědí podle formulace soudce. Tím je založena nepatrně menší časová náročnost protokolace, avšak nikoliv vyšší přesnost zachyce- ných výpovědí. V praxi jsou mnozí svědci a účastníci znepokojeni tím, že při protokolaci dochází k přeformulování obsahu jejich výpovědi. Z uvedeného důvodu nezbývá než doporučit, aby byla výpověď účastníků, svědků a znalců zachycována těsnopisným nebo zvukovým záznamem, který bude posléze doslovně přepisován nebo bezpečně uložen na technickém nosiči.

Nakonec je možné dodat, že v situaci, kdy se několik soudců dělí o jednu jednací síň, se in- vestice do nahrávacího zařízení jeví jako smysluplná ve vztahu k záměru zvýšit efektivitu pra- covního času soudce a doby strávené v jednací síni. Především se však jedná o zájem na pro- tokolaci nepřeformulovaných výpovědí, když ne každý účastník řízení nebo svědek je schopen a ochoten vystupovat s námitkami a domáhat se nekompromisně jejich správné protokolace.

Autor je advokátním koncipientem v Hradci Králové.

*) Realizační memorandum bylo též uveřejněno vydavatelstvím Euronews a. s. na internetové stránce xxx.xxxx.xx, a to ve formě přílohy k vydání internetové verze časopisu EURO č. 35/2001.

XXXXXXX XXX, XXXXXXXX XXXXX A KOL.: KRIMINOLOGIE. VYDAL EUROLEX PRAHA 2001, 419 STRAN.

Po delší odmlce se dostává do rukou čtenářů opět komplexně podle nejnovějších poznatků zpra- covaná domácí učebnice kriminologie. Je určena především ke studiu na právnických fakultách, ale nepochybně má širší ambici být významným pomocníkem při rozšiřování kriminologického obzoru pracovníků všech právních profesí, zvláště soudců, státních zástupců, policistů, ale i advokátů, ze- jména pokud se zabývají ať soustavně nebo jen příležitostně trestním právem. Pro obhajobu i pro za- stoupení poškozeného jsou totiž významné nejen znalosti hmotněprávní a procesní, ale i širší aspekty zločinnosti, o nichž pojednává právě kriminologie jakožto věda o kriminalitě, jejich pachatelích a obě- tech.

Autory díla jsou přední kriminologové – učitelé Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Policejní aka- demie ČR a Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze. Kniha představuje čtenářům sou- časnou kriminologii s využitím domácí i zahraniční odborné literatury. Předností práce je i využití řady zásadních i dílčích kriminologických průzkumů. Je obohacena několika desítkami statistických tabu- lek a grafů, které představují mimo jiné významná domácí i zahraniční data a vývojové trendy krimi- nality. Pro orientaci čtenáře uvádíme obsah jednotlivých kapitol: Pojem, Předmět a úkoly kriminolo- gie, Stav, struktura a dynamika kriminality, Základní kriminologické školy a směry, Pachatel trestného činu, Oběť trestného činu, Prevence kriminality, Kriminologické aspekty trestní represe, Kriminolo- gický výzkum, Majetková kriminalita, Násilná kriminalita, Mravnostní kriminalita, Organizovaná krimi- nalita, Návykové látky a kriminalita, Kriminalita mládeže a proti mládeži. Doplňkem textu je podrobně zpracovaný věcný rejstřík a rejstřík jmen, který vhodně usnadňuje orientaci v textu.

Pro široký tematický záběr, vysokou odbornost zpracování a vysokou vypovídací hodnotu textu, zpracovaného podle nejnovějších domácích i zahraničních poznatků kriminologické vědy, si práce zaslouží, aby byla součástí knihovny každé advokátní kanceláře.

XXXx. Xxxxxx Xxxxxx

XXXXXX XXXXX: MEZINÁRODNÍ DOHODY O OCHRANĚ INVESTIC A ŘEŠENÍ SPORŮ. LINDE PRAHA, A. S., R. 2001, 272 STRAN, CENA 268,– KČ.

Publikace je první českou prací, která kompletním způsobem zpracovává problematiku mezinárod- něprávní ochrany investic, a to se zvláštním důrazem na úpravu řešení sporů. Pozornost je věnována vymezení pojmu investice z hlediska ekonomického i právního, dále standardům zacházení a ochrany investic a v neposlední řadě i pravidlům o ochraně investic před vyvlastněním a standardům náhrady za vyvlastněný, popř. znárodněný majetek. Kniha je určena nejen pro specialisty na mezinárodní právo, ale i pro právní praktiky, kteří poskytují právní informace a služby pro zahraniční investory, nebo hájí zájmy státu.

L/red.

AD NOTAM

Číslo 4/2001

Xxxxxx, P.: Návrh věcného záměru katastrálního zákona

Xxxxx, L.: Notářský zápis jako podklad pro zápis zániku práva dle jednostranných úkonů ze zá- kona

Soudní rozhodnutí:

Nejvyšší soud České republiky: Formulace ža- loby na určení vlastnictví, podávané spolu- vlastníky věci. Dokazování v dovolacím řízení

ČASOPIS PRO PRÁVNÍ VĚDU A PRAXI

Číslo 3/2001

Xxxx, Xxxxxx: Jsou právní principy a soudcov- ská rozhodnutí pramenem práva?

Hajn, Xxxx: K ochraně informačního a dovednost- ního předstihu při podnikání

Kotásek, Xxxxx: Směnka cizí a její obsahové ná- ležitosti

Dlabalová, Xxx: Účinky prohlášení konkurzu ver- sus daňové řízení

Xxxxxxxx, Aleš: K majetkovým právům společ- níka za trvání obchodní společnosti

DANĚ

Číslo 11/2001

Xxxx, Xxx: Pohled na dárkové předměty, které jsou zatíženy spotřební daní

Xxxxxxxx, Xxxxx: Exekuce po novele občan- ského soudního řádu

Číslo 12/2001

Xxxxxxx, Xxxx: Problémy silniční daně na konci zdaňovacího období roku 2001

Xxxxxxxx Xxxxx; Xxxxxx Xxxxx: Finanční policie a její zřízení ve světle zahraničních zkušeností

DHK

Číslo 22/2001

Xxxxxxx, Xxxxx: Právo daňového subjektu nahlí- žet do spisu

Kořínek, Xxxxx: Rezerva na opravu hmotného ne- movitého majetku

Xxxxxx, Xxxx: Společné jmění manželů a podnikání Xxxxx, Xxxxx: Licenční smlouva

Xxxxxx, Xxxxx: Úpadkové právo si žádá zcela nový zákon

Číslo 23/2001

Xxxxxxxx, Xxxxx: Daňové změny navazující na no- velu obchodního zákoníku

Chmelík, Milan: Restituce a prodej pozemků, aneb daňové eldorádo naruby

Xxxxx, Xxxxxx: Doručování písemností v daňo- vém řízení

PRÁVNÍK

Číslo 12/2001

Xxxxxxx, Xxxxxxx: Obnova řízení před Ústavním soudem

Xxxxxxxxxx, Xxxx: Obnova řízení před Ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva

PRÁVNÍ PRAXE

Číslo 8/2001

Návrh zákona, kterým se mění trestní zákon Platné znění částí zákona č. 140/1961 Sb.,

trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, s vyznačením navrhovaných změn (návrh)

Xxxxxx, Xxxx: Prohlášení o majetku (1. část)

PRÁVNÍ RÁDCE

Číslo 12/2001

Xxxxxxxxxxx, Xxxxxxxxx: Soukromí registrátoři: ano, či ne?

Lisse, Xxxxx: Konkurzní řízení a nucená správa Xxxxx, Xxxxx: Smlouva o úvěru

Tesař, Xxxxx: Xxxxxxx a vyrovnání

Xxxxx, Xxxxx: Stíhání ekonomické kriminality: Trestní řízení a jeho problémy

Xxxxx Xxxxxx; Xxx Xxxxx: Zástavní právo a domé- nové jméno

Xxxxxxxx, Zora: Vyrovnání v dnešní praxi Xxxxxx, Xxxx: Smlouva příkazní a mandátní smlouva

PRÁVNÍ ROZHLEDY

Číslo 11/2001

Lisse, X.: Nakládání vkladatelů s jejich vklady Žďárský, Z.: K nahlížení do spisu v přípravném ří-

zení trestním

Xxxxxx, P.: Promlčení směnečných práv a prak- tická aplikace § 334 občanského zákoníku Nejvyšší soud České republiky: K oprávnění ak-

cionářů vykonávat na valné hromadě nástup- nické společnosti práva spojená s akciemi slučovaných společností. Rozhodující skuteč- nosti, jež musí tvrdit žalobce domáhající se vy- slovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti

Nejvyšší soud České republiky: K vypořádání dě- diců člena bytového družstva v souvislosti s pře- chodem členství v bytovém družstvu a nájmu bytu na dědice, jemuž připadl členský podíl

Nejvyšší soud České republiky: Platnost smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů

Krajský soud v Hradci Králové: Darovací smlouva mezi společností s ručením omezeným, která má jediného společníka, a manželem společ- níka této společnosti zpohledu § 42a ObčZ

Číslo 12/2001

Xxxxx, X.: Smlouva o prodeji podniku

Xxxxx, J.: Důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy Elek, Š.: Práva spojená s dluhopisy a s akciemi Fejta, J., Grulich, T.: Ještě k aplikaci § 334 ob- chodního zákoníku a povaze tzv. zajišťovací

směnky

Nejvyšší soud České republiky: Smlouva o pro- deji části podniku a přechod práv a povinností zpracovněprávních vztahů

Nejvyšší soud České republiky: K nutnosti speci- fikovat ve smlouvě o převodu nemovitostí je- jich příslušenství. Neuvedení příslušenství a rozpor s právními předpisy jako podmínka pro vyslovení přechodu vlastnického práva

Vrchní soud v Praze: K převodu uvolněného ob- chodního podílu ve společnosti s ručením omezeným

PRÁVO A PODNIKÁNÍ

Číslo 11/2001

Xxxxxxxx, Xxxxx: Rozhovory o právu: Rozhovor s JUDr. Xxxxxxxxxx Xxxxxxxx, CSc., předse- dou obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky

Číslo 12/2001

Xxxxxxxx, Xxxxx: Rozhovory o právu: Rozhovor s JUDr. Xxxx Xxxxxxxx, předsedkyní občan- skoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky

Dlabalová, Xxx: Možnost přezkoumání pokut uložených ve správním řízení obecným sou- dem

PRÁVO A RODINA

Číslo 11/2001

Novotná, Věra: Změny v zákoně o sociálně- právní ochraně dětí

Xxxxxx a odpovědi:

Zrušení práva společného nájmu bytu bývalých manželů soudem

Těhotná žena a výkon trestu odnětí svobody Výkon práv a povinností vyplývajících z občan-

skoprávních vztahů nesmí být v rozporu s do- brými mravy

Výkon trestu odnětí svobody matky a péče o její dítě

PRÁVO A ZAMĚSTNÁNÍ

Číslo 11/2001

Přib, Xxx: Zvýšení důchodů v roce 2001