ČASOPIS PRO PRÁVNÍ VĚDU A PRAXI
ČASOPIS PRO PRÁVNÍ VĚDU A PRAXI
Ročník XX
číslo 1/2012
ČASOPIS
PRO PRÁVNÍ VĚDU A PRAXI
Ročník XX
číslo 1/2012
ČLÁNKY
Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx: „Trestně politické aspekty Smlouvy
o Ústavě pro Evropu a Lisabonské reformní smlouvy“ 1
Xxx Xxxxx: Európsky a národný rozmer kodifikácie súkromného práva v Slovenskej republike 10
Xxxxx Xxxxxx: Stát a některé zvláštní případy působení základních práv a svobod kor 21
Xxxxxxx Xxxxxxxxxx: „Smrt autora“ jako cesta k porozumění teleologickému výkladu 25
Xxxx Xxxxx: Stát a náboženství: vývoj k postsekularismu? 34
AKTUALITY PRO PRÁVNÍ PRAXI
Redakční rada Předseda
Xxxx. XXXx. Xxx Xxxxx, XXx.
Členové
JUDr. PhDr. Xxxxxxxxx Xxxxx
Prof. Ing. XXXx. Xxx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx. Prof. zw. Dr. hab. Xxxxxxx Xxxx
Xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, XXx.
Xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxx, XXx. Xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, Ph.D. XXXx. Xxxx Xxxxx
Xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxx, XXx. Xxxx. XXXx. Xxxx Xxxxxx, XXx.
Prof. zw. Dr. hab. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx XXXx. Xxx. Xxxxxx Xxxx, Ph.D.
Prof. JUDr. Xxxxxxxx Xxx, CSc.
Prof. JUDr. PhDr. Xxxxx Xxxxxx, XXx. Xxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxx, XXx.
Vydává: Masarykova univerzita, Brno • Adresa redakce: Masarykova univezita, Právnická fakulta, Veveří 70, 611 80 Brno • Tajemník redakce: Xxx. X. Xxxxxxxx, tel. a fax 000 000 000, e-mail: Xxxxxx.Xxxxxxxx@xxx.xxxx.xx • Tisk: Tribun EU s.r.o., Cejl 32, 602 00 Brno • Rozšiřuje, objed- návky přijímá a vyřizuje: Ediční oddělení Práv- nické fakulty Masarykovy univerzity, Veveří 70, 611 80 Brno; tiskopis objednávky je dostupný na adrese:
xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxx/xx/xxxx; e-mailová adresa: xxx@xxx.xxxx.xx
Předplatné na rok 2012 je 412 Kč • Cena jednoho čísla 103 Kč • Vychází 4x ročně v češtině s anglic- kým summary, příležitostně v anglické mutaci.
Toto číslo bylo dáno do tisku v květnu 2012 ISSN 1210-9123 (Print), 1805-2789 (Online)
MK ČR 6667
Časopis pro právní vědu a praxi je zařazený do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných perio- dik vydávaných v České republice.
Od čísla 2/2010 jsou publikované texty v ČPVP zpřístupněny se souhlasem autorů pro následné šíření zpracovaných dat v Právním informačním systému ASPI, a to s příslušným citačním vzorem
/bez nároku na další autorskou odměnu/.
Články jsou anonymně hodnoceny dvěma re- cenzenty.
Informace pro autory:
Časopis pro právní vědu a praxi je vydáván jako recenzovaný odborný čtvrtletník. Rukopisy redak- ce přijímá v elektronické podobě nebo na disketě. Bližší informace jsou uvedeny na adrese xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxx/xx/xxxx/xxxxxxx ce-pro-autory
Xxxxx Xxxx: Právo na dovolenku v kontexte aktuálnej judikatúry Súdneho dvora Európskej únie i európskej legislatívy 38
DOKTORANDSKÉ PŘÍSPĚVKY
Xxxxx Xxxxx: Evropský soudní dvůr – teleologický výklad
práva, nebo soudcovská normotvorba?! 46
Xxxxx Xxxxxx: Rovnosť ako právny termín vo vybranej ústavnej judikatúre Českej a Slovenskej republiky 57
Xxxxxxxx Xxxxxxx: Historické a ústavní základy akademické samosprávy 62
Xxxxxxx Xxxxxxxx: Odstoupení od spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory podle současného a „nového“
občanského zákoníku 68
Xxxxx Xxxxxxxxxx: Význam Basel II a III pro evropskou
bankovní regulaci a dohled 73
STUDENTSKÉ PŘÍSPĚVKY
Xxxx Xxxxx: K otázce nájmu bytu právnickou osobou 82
INFORMACE PRO PRÁVNÍ PRAXI
Xxxxx Xxxxxxxxx: Několik poznámek k nové právní úpravě odpovědnosti subjektů za nedodržování povinností stanovených nařízením 1907/2006 (REACH) 86
Z VĚDECKÉHO ŽIVOTA
Xxx Xxxxx: Ústavní soud České republiky připomenul 90. výročí zahájení činnosti Ústavního soudu Československé republiky 88
Xxx Xxxxx: Mezinárodní konference k problematice
mezinárodních standardů v oblasti ústavního práva ve Varšavě 89
Xxxxxxxx Xxxxxxxxx: Moot court jako metoda výuky práva
a jeho příprava 90
RECENZE A ANOTACE
Xxxxxxxx Xxxxx: Xxxxxxxx, T.: Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920−1948 94
Xxxxx Xxxxxxxx: Xxxxxxxxxxx, Xxxxx X.: Constitutional Interpretation. Textual Meaning, Original Intent, and Judicial
Review 95
Xxxxxx Xxxxxxx: Xxxx Xxxxxxxxx: Regulace médií 98
Xxxxxxxx Xxxxxxxxx: Xxxxxx Xxxxxxx: Správa daní, podle
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu 100
Xxxxxxxx Xxxxx: Xxxxxxxxxxx, J.: Valné hromady obchodních společností 101
Xxxxx Xxxxxxx: Xxxxxxxx, X., Xxxxxx, M., Xxxxxxxxx, T.:
Soudní překlad a tlumočení 103
Xxxxx Xxxxx: Xxxxx Xxxx: Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace 104
Xxxx Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxxx: Ústava tváří v tvář výzvám
bioetiky − vzniká nová generace lidských práv? 106
Xxxxxxx Xxxxxxx: Xxxxx Xxxxxxx, Xxx Xxxxx, Xxxxx Xxxxx,
Xxxxxxx Xxxxx: Československé kontexty obchodního práva 109
LEGAL STUDIES AND PRACTICE JOURNAL
Volume XX Number 1/2012
ARTICLES
Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx: Criminal Policy Aspects of Constitution
for Europe and Reform Treaty of Lisbon 1
Xxx Xxxxx: Codification and Europeanisation of Private Law
in the Slovak Republic 10
Xxxxx Xxxxxx: The state and some specific cases of action
for fundamental rights and freedoms 21
Xxxxxxx Xxxxxxxxxx: “Death of the Author” as a Way towards Understanding the Purposive Interpretation in Law 25
Xxxx Xxxxx: State and religion: a step to post-secularism? 34
Editorial board Chairperson
Xxxx. XXXx. Xxx Xxxxx, XXx.
JUDr. PhDr. Xxxxxxxxx Xxxxx
Prof. Ing. XXXx. Xxx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx. Prof. zw. Dr. hab. Xxxxxxx Xxxx
Xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, XXx.
Xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxx, XXx. Xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, Ph.D. XXXx. Xxxx Xxxxx
Xxxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxxxx, XXx. Xxxx. XXXx. Xxxx Xxxxxx, XXx.
Prof. zw. Dr. hab. Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx XXXx. Xxx. Xxxxxx Xxxx, Ph.D.
Prof. JUDr. Xxxxxxxx Xxx, CSc.
Prof. JUDr. PhDr. Xxxxx Xxxxxx, XXx. Xxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxx, XXx.
Published by: Xxxxxxx University, Brno • The Xxxxxxx University − the Faculty of Law, Veveří 70, 611 80 Brno • Printed by: Tribun EU s.r.o., Cejl 32, 602 00 Brno • Distributed by: Editorial Centre of the Faculty of Law the Xxxxxxx University, Veveří 70, 611 80 Brno • Head Editor: Xxxxxx Xxxxxxxx, e-mail adress: Xxxxxx.Xxxxxxxx@xxx.xxxx.xx
2012´s subscription − CZK 412 • Price per one number/copy − CZK 103 • Published 4 times a year in Czech with English summary, and occasionally in the English version.
This number was put into printing in May 2012
The Journal of Jurisprudence and Legal Practice is added to the list of reviewed periodicals published in the Czech Republic.
ISSN 1210-9123 (Print), 1805-2789 (Online)
MK ČR 6667
Published texts from issue 2/2010 ČPVP are published with the permission of the authors of the subsequent dissemination of processed data in legal information system ASPI, and always with a pattern of citations from which it will be apparent that the cited article published in ČPVP.
Articles are evaluated anonymously by two reviewers.
The manuscripts should be sent to the editors on a floppy disc. More information by adress xxxx://xxx.xxx.xxxx.xx/xxxxxxx/xx/xxxx/xxxxxxx ce-pro-autory
CURRENT TOPICS
Xxxxx Xxxx: The right to paid annual leave in the context
of the current case-law of the Court of Justice of the European
Union and european legislation 38
PHD CONTRIBUTIONS
Xxxxx Xxxxx: European Court of Justice – teleological interpretation of law, or judicial lawmaking?! 46
Xxxxx Xxxxxx: Equality as a legal term in the selected
constitutional jurisprudence of the Czech and Slovak republic 57
Xxxxxxxx Xxxxxxx: The historical and constitutional foundations
of local government bodies 62
Xxxxxxx Xxxxxxxx: Withdrawal from off-premises contracts according to current Civil Code and “new” Civil Code 68
Xxxxx Xxxxxxxxxx: Significance of Basel II and III to the European Banking Regulation and Supervision 73
CONTRIBUTIONS STUDENTS
Xxxx Xxxxx: Legal entity as party of residential tenancy agreement 82
INFORMATION FOR LEGAL PRACTICE
Xxxxx Xxxxxxxxx: Some remarks on the new legislation Responsibility for violation of the obligations laid down
in Regulation 86
FROM THE WORLD OF LEGAL STUDIES
Xxx Xxxxx: Czech Constitutional Court reminded 90th anniversary
of the Constitutional Court of the Czechoslovak Republic 88
Xxx Xxxxx: International Conference on international standards
in the field of constitutional law in Warsaw 89
Xxxxxxxx Xxxxxxxxx: Moot court as a method of teaching law
and its preparation. Report of the working workshop 90
REVIEWS AND ANNOTATIONS
Xxxxxxxx Xxxxx: Xxxxxxxx, X.: The Constitutional Court of the Czechoslovak Republic and its fate in the years 1920−1948 94
Xxxxx Xxxxxxxx: Xxxxxxxxxxx, Xxxxx X.: Constitutional Interpretation. Textual Meaning, Original Intent, and Judicial
Review 95
Xxxxxx Xxxxxxx: Xxxx Xxxxxxxxx: Control of the media 98
Xxxxxxxx Xxxxxxxxx: Xxxxxx Xxxxxxx: Tax administration, According to Law No. 280/2009 Coll. Tax Code 100
Xxxxxxxx Xxxxx: Xxxxx Xxxxxxxxxxx: General Meetings
of companies 101
Xxxxx Xxxxxxx: Xxxxxxxx, X., Xxxxxx, M., Xxxxxxxxx, T.: Court
of translation and interpreting 103
Xxxxx Xxxxx: Xxxxxx Xxxx: Law and Passion: Language,
narrative, interpretation 104
Xxxx Xxxxxxxxxxx Xxxxxxxxx: The Constitution in the face of the challenges of bioethics − a new generation human rights? 106
Xxxxxxx Xxxxxxx: Xxxxx Xxxxxxx, Xxx Xxxxx, Xxxxx Xxxxx,
Xxxxxxx Xxxxx: Czech-Slovak commercial law contexts 109
Č LÁNKY
„Trestně politické aspekty Smlouvy o Ústavě pro Evropu a Lisabonské reformní smlouvy“*
(východiska a perspektivy evropské a vnitrostátní trestní politiky)
Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx**
I. Úvodem
Následující rukopis** navazuje na příspěvek předne- sený jeho autorem na semináři: K odkazu Xxxxxxxxx Xxxxxxx. Právně-filosofická východiska trestní politiky v procesu evropské integrace.“1 Jak naznačuje nadpis tohoto sdělení, půjde v něm o aktualizaci tématu na zá- kladě srovnání trestně politických aspektů původní Smlouvy o Ústavě pro Evropu2 a Lisabonské reformní smlouvy3. Jedná se o to, že oba jmenované prameny ev-
* Rukopis publikovaný v tomto čísle Časopisu pro právní vědu a praxi byl širším podkladem ústního vystoupení jeho autora na Mezinárodní konferenci „Trestní politika, krimina- lita a kriminologie – zkušenosti a nové výzvy“ Institut pro kriminologii a sociální prevenci v Praze, 16. – 17. 9. 2010,
ropského práva představovaly, resp. představují klíčové zdroje, předpoklady a instrumenty i evropské trestní po- litiky samotné.
Takto „vykreslený obraz“ evropské trestní politiky bude konfrontován se stavem a zejména trestně politic- kými záměry České republiky od roku 2010 dále.4
Vnitrostátní, jakož i evropsko − unijní chápání a vy- mezení předmětu trestněprávní ochrany, jak již zdůraz- něno dříve,5 coby stěžejní ukazatel zaměření trestní politiky, jsou a budou nepochybně diferencované. Má-li ovšem být jak vnitrostátní, tak i evropská unijní trestní politika efektivní, neměla by jejich vzájemná diferen- ciace přerůstat v jakýsi „boj kdo s koho“6, ústící ve stav jakési desintegrace, resp. ve „vítězství jedné nad dru- hou“. To by byl výsledek nejméně žádoucí a pro efek- tivní trestní politiku v evropském regionu kontrapro- duktivní.
viz: xxx.xxxxxxxxxxxx.xx, složka Aktuality – 50 let IKSP −
Příspěvky z konference.
** Xxxx. XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., Katedra trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno.
1 XXXXXXXXXX, X. Xxxxxxx politické aspekty Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Východiska a perspektivy evropské a vnitrostátní trestní politiky. In Xxxxxxxxx, X. (ed.) K odkazu Xxxxxxxxx Xxxxxxx. Právně-filosofická východiska trestní po- litiky v procesu evropské integrace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2007, str. 224–235. Dále viz publikaci: XXXXXXXXXX, V. České trestní právo hmotné a procesní v evropském právním prostředí. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, AUBI, No 355, 2009, str. 43 a násl.
2 „Smlouva o Ústavě pro Evropu“, Úřední věstník Evropské unie, C 310/1, 16. 12. 2004, dále i „SÚE“, popř. „Ústava“.
3 „Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie – 2008“ (dále i „KSEU“ a „KSFEU“, popř. „Smlouvy“). Rada EU, Brusel 15. dubna 2008, doplněné dodatkovými protokoly a prohlášeními; do- stupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxxxxx.xx/xxxxxx/xxxXxxxxx/ st06655.cs08.pdf, dne 20. 6. 2008; xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/ 198/sekce/lisabonska-smlouva/, dne 16. 7. 2010; jinak viz též č. 111/2009 Sb. m. s. a č. 40/2010 Sb., Sdělení MZV o Zápisu o opravě Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evrop-
ské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. Dále srov. Xxxxxxxx, X. Xxxxxx, X. Xxxxxxxxxx der Europäischen Union. 2. Aufl. Baden-Baden: Nomos Verlag, 2008, str. 39 a násl.
4 Srov. k tomu: Koaliční smlouva – 12. 7. 2010, str. 16–24, dostupná z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxxx/xxxxxxxx- dokumenty/koalicni-smlouva-74245/, dne 30. 8. 2010,
Programové prohlášení vlády – 4. 8. 2010, str. 17−24, do- stupné z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxxx- prohlaseni/programova-prohlaseni-74856/, dne 30. 8. 2010.
5 XXXXXXXXXX, X. Xxxxxxx politické aspekty Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Východiska a perspektivy evropské a vnitrostátní trestní politiky. In Xxxxxxxxx, X. (ed.) K odkazu Xxxxxxxxx Xxxxxxx. Právně-filosofická východiska trestní po- litiky v procesu evropské integrace. Plzeň: Vydavatelství a na- kladatelství Xxxx Xxxxx, s.r.o., 2007, str. 224.
6 K otázce s tím související, tj. k tzv. „strukturálně odůvod- něné nedůvěře (EU) v národní trestní justici“, podrobně viz XXXXXXXXXX, V. Smlouva o Ústavě pro Evropu a výcho- diska „evropského trestního práva.“ In Hurdík, J., Xxxxx, J. (eds.) Východiska a trendy vývoje českého práva po vstupu České republiky do Evropské unie. Brno: MU, AUBI, No 294, 2005, str. 311 a násl.
XX. Xxxxxxx a metodologické otázky
Z pestré nabídky pojmů a jejich terminologického vyjádření (tj. „politika boje s kriminalitou“, „kriminální politika“, „trestní politika“, „sankční politika“)7 pova- žuji za nejvýstižnější a přehlednou definici trestní poli- tiky definici Xxxxxxxx, který ji vymezil následovně:
„Trestní politika jako součást obecné politiky formuluje cíle a prostředky společenské kontroly kriminality po- mocí trestního práva.“8 V pyramidě obrazně postavené na „špičku“ zaujímá takto chápaná „trestní politika“ střední pozici (trestní politika sensu stricto). Stojí tak na jedné straně pod úrovní širší „kriminální politiky“ (trestní politika sensu lato) a na straně druhé nad úrovní užší „sankční politiky“ (trestní politika sensu extra stricto).9 V definici použitý výraz „kontrola“ pak nazna- čuje, že cíle trestní politiky nejsou a nemohou být ma- ximalistické v tom smyslu, že by poskytovala recept a reálně garantovala absolutní likvidaci kriminality ve společnosti.10 Oproti tomuto zjednodušujícímu přístupu se dnes jedná reálně o to, aby „... hlavním cílem trestní politiky … bylo udržení (kriminality) na co nejnižší možné úrovni.“11
Základním, nikoli však jediným instrumentem for- mulování předmětu, cílů a prostředků (nástrojů) kon- krétní vnitrostátní trestní politiky je trestní zákon a trestní řád,12 též coby východiska (zdroje) této poli- tiky a úvah o jejích perspektivách. Řečené platilo – mutatis mutandis – i o evropské unijní trestní politice a ve výše uvedeném smyslu i o SÚE, resp. platí i dnes o Smlouvách.
Z dalších nástrojů i zdrojů trestní politiky, zejména vnitrostátní (aktuální i budoucí), lze jmenovat koncepci prevence kriminality na jejích úrovních primární, sekundární a terciární, dále samotnou rozhodovací pra- xi soudů ve věcech trestních, zhmotněnou v konstantní judikatuře.13 Stranou v tomto smyslu nezůstává ani pra- xe v předsoudních stadiích trestního řízení, tedy orgánů činných v přípravném řízení trestním, to na straně jed- né, a na straně druhé též ani praxe vykonávací, penolo- gická a penitenciární, jakož ani její koncepce14 zabýva- jící se výkonem uložených sankcí a jejich účinností. Zapomenout nelze v této souvislosti ani na praxi pro- bační a její koncepční aspekty a projekty.15 Zde však již trestní politika, jak z ní vycházíme v tomto textu, pře- sahuje do sankční politiky.
7 Srov. např. XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx otázky politiky boja s kriminalitou. Bratislava: Veda, 1978, str. 9−24. XXXXX, X. Xxxxx trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo, 1998, č. 1, str. 3 a násl. CAPUS, N. Kriminální poli- tika. Trestní právo, 2000, č. 2, str. 16 a násl. XXXXXXX, X. Možnosti sankční politiky. Kriminalistika, 2001, č. 3, str. 161 a násl. XXXXXX, X., XXXXXXX, X. x xxx. Základy krimi- nologie a trestní politiky. Praha: C. H. Xxxx, 2005, str. 9. XXXXXXX, X. Trestní politika – účel trestání. In Xxxxxxxxx,
M. et al. Kriminalita očima kriminologů. Praha: IKSP, 2010, str. 35 a násl.
8 XXXXX, X. Xxxxx trestní politiky při reformě trestního práva. Trestní právo, 1998, č. 1, str. 3.
9 XXXXXXX, X. Možnosti sankční politiky. Kriminalistika, 2001, č. 3, str. 162. XXXXXX, X., XXXXXXX, X. x xxx. Zá- klady kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Xxxx, 2005, str. 9.
10 XXXXXXXX, X. Xxxxxxxx otázky politiky boja s krimina- litou. Bratislava: Veda, 1978, str. 26: „Vychází se z vědecké hypotézy, že zločinnost jako společenský produkt má své kořeny ve vykořisťovatelské společnosti … Vykořisťovatel- skou morálkou jsou narušovány mezilidské vztahy, takže prakticky sám společenský systém je zločinný. Zločinnost je tedy možné odstranit především odstraněním tohoto společen- ského systému. Z toho potom plyne, že existence kriminality u nás a vůbec ve společnosti spějící k socialismu a komunis- mu je vyvolávaná přežitky z kapitalistického systému.“ Aktuálně srov. XXXXXXXXX, M. Kriminalita a kriminologie v České republice. In Xxxxxxxxx, M. et al. Kriminalita očima kriminologů. Praha: IKSP, 2010, str. 13 a násl. XXXX, M. Společenské faktory ovlivňující vývoj kriminality. In Xxxxxxxxx, M. et al. Kriminalita očima kriminologů. Praha: IKSP, 2010, str. 19 a násl.
11 Evropa v čase změn: Trestní politika a trestní právo. Praha: IKSP, 2000, str. 5.
12 K tomu příkladmo: XXXXX, X. Xxxxx trestní politiky po roce 1990 ve vývoji důkazního práva. Trestněprávní revue, 2008, č. 3, str. 69 a násl.
13 K tomu srov. XXXXXXX, X. Trestní politika a její reali- zace v oblasti trestní justice. Závěrečná zpráva z výzkumu. Praha: IKSP, 2008.
14 Viz: Priority trestní politiky z hlediska reformy vězeňství a koncepce rozvoje vězeňství v České republice, dostupné z: xxx.xxxxxxx.xx/xxx-xxx/xxx0000.xxx/xxxxxxxx/xxxxxxxx0.xxxx, dne 22. 12. 2006.
Rozvoj probačních a resocializačních programů – posílení prevence a ochrany společnosti před opakováním trestné čin- nosti
Probační a mediační služba ČR, Vězeňská služba ČR, Pro- bační a sociální služba kantonu Curych (BVD), Sdružení pro rozvoj probačních služeb ve východní Evropě (VEBO). Pro- jekt je specificky zaměřen na rozvíjení kapacity a dostupnosti probačních a resocializačních programů a posílení prevence a ochrany společnosti před opakováním trestné činnosti. 16. 2. 2011 – 31. 1. 2016; dostupný z: xxxxx://xxx.xxxxx.xx/
projekty-2/ dne 1. 10. 2011.
III. Smlouva o Ústavě pro Evropu
a Lisabonská reformní smlouva jakožto východiska evropské trestní politiky a jejích perspektiv
Vlastní východiska evropské trestní politiky obsa- žená ve SÚE, plynula, jak již uvedeno jinde, z hodnoto- vých a funkčních parametrů tohoto dokumentu. Ty prvé se pojily s problematikou objektů ochrany coby trestně- právními instituty SÚE, ty druhé pak s jejími trestně- právními funkcemi.16
Z pohledu Smluv tomu nebude jinak.17 V tomto směru klíčová ustanovení nacházíme poněkud nepře- hledně rozprostřená dílem v KSEU, dílem pak v KSFEU, jakož i v samostatně stojící Listině základ- ních práv Evropské unie.
Pozornost si nejprve zaslouží ustanovení čl. I-2 SÚE, pojednávající o hodnotách, na nichž se Unie, ja- kož i společnost každého členského státu zakládají a které jsou těmto státům společné. Unie uvedené hod- noty nejen podporuje ve smyslu čl. I-3 odst. 1 SÚE, ný- brž i chrání, přičemž zde nemůže chybět ani ochrana trestněprávní. Tyto objekty trestní právo hmotné chrání jak samo o sobě, tak cestou trestního práva procesního, v rámci trestního řízení. Vzhledem k tomu, že obsah citovaných ustanovení SÚE je identický s čl. 2 a čl. 3 odst. 1 KSEU, platí i nyní, že případná diferenciace hodnot zastávaných EU a členskými státy je z hlediska trestněprávního celkem bezvýznamná, neboť tyto hod- noty jsou tak jako tak, bez rozdílu způsobilé být objek- tem trestněprávní ochrany.
Nepochybně klíčové místo mezi vyjmenovanými chráněnými hodnotami zaujímají hodnoty právního státu. Je také evidentní, že lidská důstojnost, svobody, rovnost a dodržování lidských práv, včetně práv men- šin, jsou tradičními objekty ochrany i trestním právem členských států EU, stejně, jako zmíněný právní stát a jeho atributy.18
16 Podrobněji zejm. k trestněprávním funkcím viz KRATO- CHVÍL, X. Xxxxxxx o Ústavě pro Evropu a východiska „ev- ropského trestního práva.“ In Hurdík, J., Xxxxx, J. (eds.) Východiska a trendy vývoje českého práva po vstupu České republiky do Evropské unie. Brno : MU, AUBI, No 294, 2005, str. 310 a násl.
17 XXXXXXXXXX, V. Criminal Law Functions of the Reform Treaty of Lisbon. Xx Knez, X., Xxxxxxxxxxx, N., Xxx, V. (eds.) Five years of EU membership. Case of Czech Republic and Slovenian Law. Maribor-Brno: University of Maribor, Faculty of Law, 2009, str. 154 a násl.
18 TICHÝ, X. Xxxxxxxx právního státu v EU a vynucování je- jich respektování. Evropské právo, 1998, č. 12, str. 2. AR- NOLD, X. Xxxxxx stát a právní společenství – dva klíčové pojmy komunitárního práva. Evropské právo, 1998, č. 12, str. 14. XXXXXXX, O., XXXXXXXXXX, M., XXXXX, P., a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 49 a násl.
V hmotném právu by se konkrétně jednalo ve smyslu čl. III-271 odst. 1 SÚE o vymezení rodového objektu trestného činu, tedy o „oblast mimořádně zá- važné trestné činnosti … mezinárodního rozměru ...“. Typově, tzn. z hlediska objektu druhového, uváděla SÚE v této souvislosti terorismus, obchod s lidmi a se- xuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, se zbraněmi, praní peněz, korupci, padělání platebních prostředků, trestnou činnost v oblasti výpo- četní techniky, jakož i trestnou činnost organizovanou. S drobnou odchylkou19 totéž nabízí i čl. 83 odst. 1 KSFEU.
Také mnohá ustanovení hlavy I. až hlavy V., části II. SÚE, tj. Listiny základních práv Unie (dále i „LZPU“), rovněž obsahují podrobnější charakteristiky společných hodnot EU, jak se o nich zmiňuje už samotná pream- bule LZPU. Ve srovnání s citovanými ustanoveními LZPU také Listina základních práv Evropské unie (dále i „LZPEU“) samozřejmě pokrývá totožné hodnoty.20
Konkrétně obsah hlavy I. LZPU, resp. téže hlavy LZPEU („Důstojnost“) koresponduje se zvláštní částí trestního zákoníku,21 nakolik ten poskytuje ochranu lid- skému životu (hl. I. zvláštní části TrZ a čl. II-62 LZPU, čl. 2 LZPEU), lidské důstojnosti (hl. III. zvláštní části TrZ a čl. II-61 LZPU, čl. 1 LZPEU) a fyzické a duševní nedotknutelnosti jedince (hl. I. zvláštní části TrZ a čl. II-63 LZPU, čl. 3 LZPEU).
V rámci hlavy II. LZPU („Svobody“) byly zřetelné korelace mezi LZPU, a jsou i dnes mezi LZPEU a českým trestním právem hmotným na úrovni čl. II-66 LZPU, čl. 6 LZPEU (xxxxxxx, bezpečnost) a hl. II. dílu
1. zvláštní části TrZ o trestných činech proti svobodě. Ochrana soukromí a rodinného života (čl. II-67 LZPU, čl. 7 LZPEU) nachází své ekvivalenty ve zvláštní části TrZ hl. X., díle 5. o trestných činech narušujících sou- žití lidí, dále v hl. IV. zvláštní části TrZ o trestných či- nech proti rodině a dětem, jakož i v citované hl. II. zvláštní části TrZ. Osobní údaje a jejich ochranu srov- natelně pokrývaly a dnes pokrývají ustanovení čl. II-68 odst. 1 LZPU, čl. 8 odst. 1 LZPEU a § 180 TrZ o trest- ném činu neoprávněného nakládání s osobními údaji, jakož i § 230 TrZ obsahující skutkovou podstatu trest- ného činu neoprávněného přístupu k počítačovému sys- tému a nosiči informací; navíc je třeba se zmínit o ust. § 231 a § 232 TrZ. Stejně tak ochrana svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. II-70 LZPU, čl. 10 LZPEU), jakož i svobody shromažďování a sdružování (čl. II-72 LZPU, čl. 12 LZPEU), nacházejí svůj odraz v již citované hl. X. dílu 5., v hl. II. dílu 1.,
19 Charakteristiku v čl. 83 odst. 1 vyjmenovaných trestných činů spojuje KSFEU s jejich „přeshraničním“ rozměrem, za- tímco SÚE hovořila o „mezinárodním“ jejím rozměru.
20 Evropské právo – základní dokumenty ve znění lisabonské smlouvy. Ostrava: Sagit, č. 764/2010, str. 174 a násl.
21 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále i „TrZ“.
jakož i v hl. XI. (trestné činy proti branné povinnosti) zvláštní části TrZ. V tomto posledním případě měl své místo § 270a již zrušeného trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) vylučující opakovaný trestní postih za nenastoupení služby v ozbrojených silách a reagující tak na právo odmítnout výkon vojenské služby pro vý- hradu svědomí (čl. II-70 odst. 2 LZPU, čl. 10 odst. 2 LZPEU).22
Právo na vlastnictví majetku či vlastnictví duševní (čl. II-77 LZPU, čl. 17 LZPEU) mají jako objekty trest- něprávní ochrany na mysli hl. V. zvláštní části TrZ o trestných činech proti majetku a hl. VI. díl 4. zvláštní části TrZ o trestných činech hospodářských.
V hlavě III. LZPU, stejně tak i LZPEU („Rovnost“) jsou z hlediska objektů trestněprávní ochrany významné čl. II-81 LZPU, čl. 21 LZPEU a čl. II-84 LZPU, čl. 24
LZPEU. Zákazu diskriminace podle kritérií uvedených v prvně citovaných ustanoveních odpovídají všechna ustanovení trestního zákoníku, která kriminalizují určité typy útoků na jiného pro jeho rasu, barvu pleti, etnický původ, náboženské vyznání či přesvědčení, politické názory apod. Odpověď z tohoto hlediska nabízí zejm. hl. X. díl 5. zvláštní části TrZ. Práva dítěte, tj. ustanove- ní uvedená na druhém místě, pak chrání svými ustano- veními už zmíněná hl. IV. zvláštní části TrZ.
Xxxxx XX. XXXX, rovněž tak i LZPEU („Solidarita“) v čl. II-97 LZPU, čl. 37 LZPEU a čl. II- 98 LZPU,
čl. 38 LZPEU se pojí s ochranou životního prostředí ga- rantovanou v hl. VIII. a s ochranou spotřebitele v hl.
VI. díle 3. zvláštní části TrZ, o trestných činech hospo- dářských.
Aktivní i pasivní volební právo do Evropského par- lamentu (dále i „EP“), zaručené v čl. II-99 odst. 1 LZPU, čl. 39 odst. 1 LZPEU, naproti tomu nenachází podle našeho soudu ekvivalent v hl. X. dílu 4. zvláštní části TrZ, pojednávajících o jiných rušeních činnosti orgánu veřejné moci, neboť § 351 TrZ o trestném činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda dopadá pouze na volební právo národní (tj. na parlamentní).23 Ve vztahu k obecním volbám tu naopak korespondence českého trestního zákoníku s čl. II-100 SÚE, jakož i s čl. 40 LZPEU bude.
Skutečnost, že český trestní zákoník nedopadá na ochranu voleb do EP nebude možné překlenout ani analogií legis § 351 TrZ, neboť ta by tu působila in malam partem, tedy nepřípustně. Jde totiž o to, že EP je institucí veskrze nadnárodní povahy, neboť sleduje
zájmy občanů Unie, z jejichž zástupců se skládá (čl. I- 20 odst. 2, 3 SÚE, čl. 223 KSFEU). Také národní par- lamentní volby se přísně odlišují od voleb do EP. Rov- něž funkce poslance EP je ve smyslu § 53 odst. 2 písm. c) zák. č. 62/2003 Sb., o volbách do EP, nesluči- telná s funkcí poslance Poslanecké sněmovny Parla- mentu České republiky (dále i „PČR“). Totéž platí o in- kompatibilitě s funkcí senátora Senátu PČR (písm. c)). Vzhledem ke všem těmto souvislostem proto vidíme aplikaci § 351 TrZ i na porušování voleb do EP jako zmíněnou nepřípustnou analogii legis, nikoli tedy jako obecně přípustný rozšiřující výklad. Řešení nenabízí ani platný trestní zákoník.24
Také objekt trestněprávní ochrany, jakým je zájem ČR na kontrole osob, které překračují její státní hranici spojený s § 339 až 341 TrZ (trestné činy násilného pře- kročení státní hranice, organizování a umožnění nedo- voleného překročení státní hranice a napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky), má pří- mou vazbu na čl. II-105 LZPU, jakož i na čl. 45 LZPEU. Ty úzce navazují nejen na čl. I-3 odst. 2 SÚE, jakož i na propracovanější čl. 3 odst. 2 KSEU, nýbrž i na čl. III-257 odst. 2 SÚE a na čl. 67 odst. 2 KSFEU, v nichž se promítá koncept „schengenského prostoru“, diferencujícího vnitřní a vnější hranice členských států EU a jejich ochranu. Zatímco pohyb osob přes vnitřní hranice má být maximálně liberalizován, proti nedovo- lenému překračování vnějších hranic zavádějí smluvní strany příslušné sankce.25
Od 21. prosince 2008 je ČR součástí Schengenského prostoru. Podle naposledy citovaného pramene: „Speci- fikem České republiky je z hlediska aplikace schengen- ského acquis a zavádění schengenských standardů skutečnost, že Česká republika by neměla tvořit po pl- ném zapojení nových států do schengenské spolupráce vnější hranici Unie.“26 V důsledku toho by tak měl „fy- zicky“ odpadnout objekt trestněprávní ochrany, resp. důvod kriminalizace nedovoleného překračování právě oněch vnějších hranic Unie přes pozemní vnitřní státní hranici České republiky, neboť tyto hranice nesplývají. Vznikl však do jisté míry problém trestnosti, či bez- trestnosti překračování samotné vnitřní pozemní státní hranice ČR do jiného členského státu EU.
Pojem „překročení státní hranice“ je podmínkou trestnosti činů ve smyslu § 339 a zejm. pak § 340 TrZ, kde se jedná výslovně o překročení „nedovolené“, ty- picky mimo hraniční přechod nebo v dalších případech stanovených v § 3 zák. č. 216/2002 Sb., o ochraně stát- ních hranic. Podle komentáře27 k ust. § 339 TrZ platí, že
22 Ke genezi cit. § 270a trestního zákona blíže srov. KRATO- CHVÍL, X. Xxxxxxx činy proti branné povinnosti. In KUCH-
TA, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 522−523.
23 XXXXX, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komen- tář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010, str. 2988. Citovaný ko- mentář zde neodkazuje na zák. č. 62/2003 Sb., o volbách do EP, tedy v tom smyslu, že i na tyto volby by se ust. § 351 TrZ mělo vztahovat.
24 Zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zák.
č. 330/2011 Sb.
25 XXXXX, B. Schengen – právní a funkční aspekty. Právník, 2005, č. 3, str. 237.
26 Tamtéž.
27 XXXXX, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komen- tář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010, str. 2928.
„S ohledem na náš vstup do schengenského prostoru toto ustanovení platí pouze u tzv. vnějších hranic vzduš- ného typu a při případném dočasném zavedení kontrol na vnitřních hranicích. Jinak se na vnitřních hranicích neprovádí ochrana a lze je překračovat na kterémkoliv místě.“ Tedy dovoleně. Týž pramen komentuje danou problematiku ve vztahu k § 340 TrZ takto: „... byla tato skutková podstata nově formulována tak, aby byla v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady ze dne
28. 11. 2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a poby- tu. Po vstupu našeho státu do schengenského prostoru je toto ustanovení aplikovatelné pouze na tzv. vnějších schengenských hranicích (náš stát má pouze vzdušnou vnější schengenskou hranici – /mezinárodní/ letiště) a pouze při dočasném zavedení kontrol i na vnitřních pozemních hranicích.“28 A contrario: nejsou-li zmíněné kontroly zavedeny a dojde k překročení právě této hra- nice, nepůjde o překročení nedovolené, protiprávní a tu- díž ani trestné.29
00 Xxxxxx, xxx. 2933.
29 V podstatě stejně vidí daný problém učebnice: VO- KOUN, X. Xxxxxxx činy proti pořádku ve věcech veřejných. In XXXXXXX, O., XXXXXX, R., XXXXX, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 446-447. XXXXXXXXXXX, X., XXXX, X. Xxxxxxx činy proti pořádku ve věcech veřejných. In JELÍ- NEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vyd. Praha: Leges, 2009, str. 773. XXXXX, X. Xxxxxxx činy proti pořádku ve věcech veřejných. In XXXXXX, X. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2009, str. 471. K tomu však srov. odlišné právní stanovisko Katedry trestního práva Právnické fakulty MU ze dne 18. 5. 2010 (zpracovatel: XXXXX, X. Xxxxxx posouzení trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle
§ 340 trestního zákoníku. V něm se mimo jiné uvádí: „ … Odvozuje-li směrnice č. 2002/90/ES ve svém článku 1 odst. 1 písm. a) znak protiprávnosti od rozporu jednání s předpisy dotyčného státu o vstupu nebo přechodu cizinců a je-li takovým předpisem v České republice též zákon č. 326/1999
Trestněprávní funkce naznačovala SÚE zřejmě v ustanovení o cílech Unie, tj. v čl. I-3 odst. 1, 2, impli- kujícím též jejich ochranu (viz výklady shora); stejně činí dnes i KSEU v čl. 3 odst. 1, 2. Ustanovení čl. III- 257 odst. 1, 3 SÚE, jakož i čl. 67 odst. 1, 3 KSFEU tuto ve své podstatě podpůrnou ochrannou funkci blíže spe- cifikují; v odstavcích třetích ji doplňují funkcí zajišťo- vací, na niž navazují tam popsané zásady, jejichž pro- střednictvím se zmíněné funkce realizují. Totéž činil i čl. I-42 SÚE vyjmenovávající instrumenty sloužící k vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Na- proti tomu jeho předpokládaný ekvivalent ve Smlou- xxxx obsažen není, anebo je v nich spolehlivě utajen na místě, kde by jej standardně erudovaný právník patrně nehledal.
Zvláště náročné může být i dnes nalézání optimální vyváženosti mezi zájmem EU na účinném trestním po- stihu kriminality dotýkající se jí samotné a členských států (viz čl. III-415 SÚE, čl. 325 KSFEU, boj proti podvodům), to na straně jedné, a hlediskem již zmíněné strukturálně odůvodněné nedůvěry v národní trestní justici (viz odkaz č. 6)), to na straně druhé. Rozhodující orientaci při hledání odpovídající cesty by měly zřejmě poskytnout základní zásady, o něž se opírá vymezení a výkon pravomocí EU30, tzn. zásada svěření pravo- mocí, zásada subsidiarity a zásada proporcionality.
Oblast prostoru, svobody, bezpečnosti a práva při- kazovala SÚE do sdílené pravomoci EU a členských států (čl. I-12/2., čl. I-14/2 písm. j)), jejich ekvivalenty představují čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 písm. j) KSFEU. Rozsah, v jakém vykonávají, resp. mohou vykonávat tyto pravomoci členské státy, pak závisí na rozsahu, v jakém je nevykonala, nebo se rozhodla přestat vyko- návat sama EU. Strukturálně odůvodněnou nedůvěru EU v národní justici by tedy měla omezovat především zásada subsidiarity, tzn. z ní plynoucí imperativ nepro- sazovat výkon pravomoci okamžitě tam, kde je třeba nejprve dát důvěru a prostor národní trestní justici. Po- kud se však výkon pravomoci EU náležitě uplatní pod- půrně, tak zároveň jen proporcionálně. Tím by měl být
Sb., o pobytu cizinců (viz jeho § 1 odst. 1), poskytuje
(euro)konformní výklad další argument pro to, aby pojem
„nedovolené překročení státní hranice“ v § 340 odst. 1 trestní- ho zákoníku nebyl omezován na vymezení v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 216/2002 Sb., o ochraně hranic. Česká republika transponovala odpovídajícím způsobem do ustano- vení § 171a trestního zákona v roce 2007 obsah směrnice č. 2002/90/ES a rámcového rozhodnutí č. 2002/946/SVV, čímž dostála svým mezinárodním závazkům. Nový trestní zákoník převzal definici trestného činu (§ 340)□ z předchozí úpravy beze změn, které by měly vliv na výklad tohoto ustanovení prováděný v souladu s cíli těchto předpisů. Přesto důvodová zpráva k novému trestnímu zákoníku předpokládá omezení dopadu tohoto ustanovení pouze na tzv. vnější schen- genské hranice vzdušného typu, což je výrazné oslabení dosa- vadního uplatnění příslušné skutkové podstaty s negativními dopady do požadavků, které jsou stanoveny předpisy Evrop- ské unie.Takovýto výklad není (euro)konformní a není správ- ný, protože k němu nejsou žádné právní ani věcné důvody. Evropské, Českou republikou řádně transponované, předpisy
dopadají beze zbytku na pozemní i vzdušnou hranici České republiky, jakož i na jeho vnitřní prostor (znak „přepravení“). Nerozlišují v tomto ohledu mezi vnitřní a vnější hranicí člen- ských států, ale vztahují se na ochranu území členských států (nejen překročení, ale i přepravení), které tvoří území Evrop- ské unie jako takové. Proto rozlišování ochrany na vnitřní a vnější hranici tak, jak to činí důvodová zpráva k novému trestnímu zákoníku … nelze akceptovat. Ustanovení § 340 trestního zákoníku se vztahuje na všechny případy organizo- vání a umožnění nedovoleného překročení státní hranice Čes- ké republiky v jakémkoli jejím místě a případnou následnou přepravu přes státní území.“).
30 XXXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, X. x xxx. Ústava pro Evropu. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2005, str. 9. XXXXXXX, X., XXXXXXX, X., PALDUSOVÁ, X. x xxx. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010, str. 23 a násl.
garantován zájem jak EU, tak členských států na účin- ném postihu vymezených druhů kriminality, nejen fi- nanční (boj proti podvodům).
I v současné době považuji za nezbytné zdůraznit, že v obecné i zvláštní části vnitrostátního trestního práva hmotného bude možné rozumně harmonizovat, a máme-li na mysli i vertikálu,31 tvořit nadnárodní trest- ní právo, obojí jako zdroj a instrument vnitrostátní a ev- ropské trestní politiky, jen v hranicích konsensu plynou- cího z průsečíků různých právních systémů a tradic členských států. Překročení těchto pomyslných hranic by mohlo být právě i pro trestní politiku EU nebez- pečné.
Slovy ustanovení čl. III-257 odst. 1 SÚE, jakož i nyní cestou čl. 67 odst. 1 KSFEU vytváří proto Unie prostor svobody, bezpečnosti a práva při respektování základních práv a různých právních systémů a tradic členských států. Podle citovaného komentáře ke SÚE je tímto způsobem zdůrazněna jednak budoucí limitovaná možnost harmonizace celé oblasti pokryté kapitolou IV., jednak se také nově poukazuje na dodržování zá- kladních práv.32 S takovouto interpretací je třeba sou- hlasit, nakolik výslovně zdůrazňuje zmíněnou limitaci. Dodržování základních práv, nepochybně ve smyslu LZPU / LZPEU, tu lze chápat nejen jako určitý dílčí cíl, nýbrž i jako nezbytný korektiv při tvorbě legislativních opatření zaměřených proti takovým formám krimina- lity, které svou povahou vyžadují instrumenty, na něž jsou základní práva zvláště citlivá.
S tím úzce souvisel i čl. I-9 odst. 1, 2 SÚE, podle něhož se Unie zavazovala uznat práva, svobody a zása- dy obsažené v LZPU, jakož i přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i „EÚLPZS“).33 Přenos a realizaci tohoto závazku pro období po účinnosti Smluv má garantovat čl. 6 odst. 1, 2 KSEU. To vše vyjadřuje funkci lidsko právní. Zmíněné dokumenty, tj. LZPU, LZPEU a EÚLPZS, tak poskytují zásadní vymezení předmětu funkční trestně- právní ochrany, tedy toho, k čemu EU směřuje a k čemu měla působit i SÚE, resp. mají směřovat i Smlouvy, to znamená trestně politicky.
31 Více k tomu srov. XXXXXXXXXX, V. České trestní právo hmotné a procesní v evropském právním prostředí. Brno: Ma- sarykova univerzita, Právnická fakulta, AUBI, No 355, 2009, str. 19 a násl.
32 XXXXXXX, X., XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, X. x xxx. Ústava pro Evropu. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2005, str. 378-379. XXXXXXX, X., XXXXXXX, X., PALDU- SOVÁ, X. x xxx. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2010, str. 350.
33 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11; s Protokoly č. 1, 4, 6, 7, 12, 13 a 14; Úmluva ve znění Protokolů č. 2, 3, 5, 8, toto znění bylo na- hrazeno Protokolem č. 11, Protokol č. 9 byl zrušen. Kancelář Evropského soudu pro lidská práva, 2003.
Rovněž část II. SÚE, tj. LZPU, naznačovala své funkční aspekty nejprve obecně v preambuli. V prvé řadě tu deklarovala coby svůj základ společné hodnoty, jimiž rozumí lidskou důstojnost, svobody, rovnost a solidaritu; spočívala též jako na svém základu na zá- sadách demokracie a právního státu. Ruku v ruce s tou- to deklarací jde příspěvek Unie směřující k zachování a rozvíjení těchto společných hodnot. To bylo chápáno jako tzv. funkční antropocentrismus. Trestněprávní cha- rakter zmíněného přístupu LZPU naznačuje její pream- bule tím, že do středu svého působení staví jednotlivce (občana EU), pro kterého vytváří již zmíněný prostor svobody, bezpečnosti a práva. K tomuto cíli považuje též za nezbytné posílení ochrany základních práv, zřejmě tedy i prostředky trestněprávní povahy.34
Z pohledu doby „postlisabonské“ se výše uvedené doslova odráží i v preambuli LZPEU.
V té souvislosti jsem uvedl již v roce 200935: „Stopy funkčního antropocentrismu ve smyslu posílení ochrany základních práv lze celkem zřetelně vysledovat v plat- ném českém trestním právu (aspekt trestního práva evropského). Zcela konkrétně tuto skutečnost dokumen- tuje nový trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb. Řada jeho ustanovení obecné i zvláštní části vykazuje právě tento charakter; viz např. některé tradiční trestněprávní zásady viny a trestu, zcela nová systematika zvláštní části trestního zákoníku apod.36 Z pohledu evropského práva trestního naopak nabízela již sama SÚE solidní funkční základ pro jeho postupné formování, mimo jiné též i proto, že měla na co navazovat jak z hlediska vnitrostátního, tak i mezinárodního (EÚLPZS). S při- hlédnutím k tomu, že obsah LZPU je až na několik drobných formulačních změn shodný s LZPEU, resp. naopak, platí vše řečené o LZPU také pro LZPEU, jinak stojící mimo Smlouvy, ovšem … stejně právně rele- vantní, jako tyto Smlouvy samotné.“
Další perspektivy evropské trestní politiky viděné optikou Lisabonské reformní smlouvy, jakož i LZPEU, se zřejmě budou profilovat v rámci „obecné politiky“ Unie, tendující zřetelně k metodě komunitární, resp. k supranacionalizaci.
Komunitární způsob výkonu Unii svěřených pravo- mocí,37 zejména tedy i sdílených [čl. 2 odst. 2, čl. 4
34 XXXXX, B. Systém ochrany základních práv v Evropské unii a jeho geneze. Právník, 2002, Č. 11, str. 1197.
35 XXXXXXXXXX, V. České trestní právo hmotné a procesní v evropském právním prostředí. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, AUBI, No 355, 2009, str. 48−49.
36 Více k tomu x XXXXXXXXXX, V. Evropeizace českého trestního práva hmotného v osnově trestního zákoníku 2006 – 2007. In Xxxxxxxx, X., Xxxxxxxx, X. (eds. of collection of abs- tracts) Days of public law /Dny veřejného práva/. Brno : Ma- saryk University, Fakulty of law, 2007. s. 697−711.
37 Podrobně k tomuto problému srov. již XXXXXXXXXX, V. Tendence ke komunitarizaci evropského práva, její projevy a prosazování v trestním právu hmotném a procesním ČR In
odst. 2 písm. j) KSFEU], jakož i úsilí o udržitelný roz- voj Evropy, dávají proto přinejmenším tušit, že budoucí evropská trestní politika, dnes nahlížená skrze Lisabon- skou reformní smlouvu, by měla kontinuálně navazovat na trestní politiku, pro niž byla příznačná určitá konzis- tentnost co do povahy trestním právem chráněných ob- jektů, jakož i funkčního „vybavení“ a zaměření vyjád- řených už ve SÚE. To bylo koneckonců dáno povahou SÚE právě jakožto konzistentního dokumentu ústavní povahy, na rozdíl od nynějšího stavu, který obecně, tj. v samotné legislativní „koncepci“ Lisabonské reformní
ných bodech (2. 7; 2. 8) pojednával o organizovaném zločinu a korupci, jakož i o evropské protidrogové stra- tegii.41
Pokračující Stockholmský program z hlediska zamě- ření tohoto příspěvku připomíná jisté trestně politické atributy působení EU v prostoru svobody, bezpečnosti a práva jako své velmi obecné priority, zároveň však odhalující celkovou povšechnost jejího přístupu k to- muto problému, resp. jen fragmentárnost, nesoudrž- nost.42 Pokud jde o zmíněný Akční plán realizace
„Stockholmu“, uvádí k tomu citovaný pramen toto:
smlouvy, a tudíž patrně i „trestně politicky“, trpí na- opak výraznou nekonzistentností právních nástrojů i je-
jich využívání při uskutečňování politik EU, tedy i trestní politiky.38 Svědčí o tom např. obsahová diversi- fikace sekundárních aktů evropského práva, sledujících trestně politické cíle v té či oné oblasti,39 bez určitého koncepčního „zastřešení“, které jinak nabízela již SÚE právě jako ústavní dokument. Ani např. „Haagský pro- gram posílení svobody, bezpečnosti a práva v EU“ podle našeho názoru tuto integrační roli neplnil zcela uspokojivě. Pouze v bodu 2. 6 se zcela obecně zmiňoval o prevenci trestné činnosti a úloze „Evropské sítě pre- vence trestné činnosti“, která by onu zastřešující, a tím snad i koncepční roli plnit mohla?40 Jinak v samostat-
Xxxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxxxx, M. (eds.) Evropský kontext vý- voje českého práva po roce 2004. Brno : Masarykova univer- zita, AUMBI, 2006, č. 305, s. 93−117.
38 K tomu srov. též sdělení Komise ze dne 14. 11. 2006 adresované Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hos- podářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, COM (2006) 689 final: „Strategický přezkum zlepšení regulace v Evropské unii“; obsahuje mimo jiné tzv. klouzavý program
„zjednodušení práva“ pro období 2006–2009. Zmíněná le- gislativní „koncepce“ Lisabonské reformní smlouvy, dnes již ve znění tří opravných protokolů, tomu však rozhodně podle našeho mínění neodpovídá.
39 Konkrétně srov. právní akty pro tyto oblasti: Zločinné spol- čení. Boj proti obchodování s drogami. Praní špinavých pe- něz. Ochrana finančních zájmů ES. Obchodování s lidmi. Terorismus. Zneužívání dětí. Korupce v soukromém sektoru. Organizovaný zločin. Boj proti rasismu a xenofobii. Útoky proti informačním systémům.
40 Podle Stockholmského programu: „Evropská rada vyzývá Komisi, aby v návaznosti na hodnocení činnosti prováděné v rámci Evropské sítě pro předcházení trestné činnosti před- ložila návrh na zřízení pozorovacího střediska pro předchá- zení trestné činnosti (OPC), jehož úkolem bude shromažďo- vat, analyzovat a šířit poznatky o trestné činnosti, a to i o or- ganizované trestné činnosti (včetně statistik), a o jejím před- cházení a podporovat orgány členských států a EU při přijí- mání preventivních opatření a výměně osvědčených postupů. Středisko by mělo navázat na činnosti prováděné v rámci Evropské sítě pro předcházení trestné činnosti a na její hodno- cení (EUCPN). Mělo by zahrnout nebo nahradit EUCPN a jeho sekretariát by se nacházel v některé ze stávajících agentur EU a pracoval jako samostatná jednotka.
Dostupné z: xxxx://xxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx0/xx/xx.xxxx?xx00 &j=33&k=2486&d=177359; dne 16. 7. 2010.
41 xxx.xxxx.xx/xxxxxxxx/0000/xx/xxxxxxx_xxxxxxx dostup- ný dne 21. 12. 2006, v té návaznosti viz návrh Komise vyzý- vající k užší spolupráci členských států EU v otázkách spravedlnosti a vnitřních záležitostí. Nový dokument Komise, od kterého se bude odvíjet další debata o činnosti EU v oblasti udržování veřejného pořádku v příštích pěti letech, se kromě jiného soustřeďuje na problematiku terorizmu, bezpečnosti počítačových systémů, organizovaného zločinu a hraničních kontrol. Tento harmonogram, nazývaný Stockholmský pro- gram, nahradí stávající haagský program, jehož platnost skon- čila v prosinci 2009; xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxx/xxxxxxx/000000_ cs.htm dostupný dne 9. 8. 2009. Podle sdělení MS ČR: Evropská rada 11. prosince 2009 schválila nový víceletý plán pro oblast vnitra a justice s názvem „Stockholmský program“. Nejvyšší představitelé členských států EU v něm deklarují obecné priority a politické cíle pro oblast vnitra a justice na období 2010−2014 a vyzývají orgány Unie k přijetí přísluš- ných opatření. Po programech z Tampere (2000−2004) a z Haagu (2005−2009) jde už o třetí pětiletý plán EU v této oblasti. Očekává se, že Evropská komise během prvního pololetí 2010 představí Akční plán, který bude konkrétněji stanovovat harmonogram pro realizaci jednotlivých opatření; xxxx://xxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx0/xx/xx.xxxx?xx00&xx00&xx0 486&d=177359 , dostupný dne 16. 7. 2010.
Během (belgického) předsednictví bude pokračovat imple- mentace víceletého Stockholmského programu (na léta 2010- 2014). V oblasti justiční spolupráce bude EU usilovat o vzá- jemné uznávání soudních rozhodnutí. Měla by být zahájena vyjednávání s Radou Evropy o přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech; http:// xxx.xxxxxxxx.xx/000/ 16853/clanek/priority-belgickeho-predsednictvi/,dostupný dne 16. 7. 2010.
42 Srov. např.: Evropa jako prostor práva a spravedlnosti:
„Je třeba dále pracovat na upevnění evropského prostoru práva s cílem překonat současnou roztříštěnost. Prioritou by mělo být zavedení mechanismů usnadňujících přístup ke spravedlnosti tak, aby lidé mohli uplatňovat svá práva v celé Unii ... Evropa jako ochránce: Měla by být vypracována strategie vnitřní bezpečnosti s cílem dále zvyšovat bezpečnost v Unii, a chránit tak život a bezpečnost evropských občanů a řešit problémy související s organizovanou trestnou činností, terorismem a dalšími hrozbami. Strategie by měla mít za cíl posílení ... justiční spolupráce v trestních věcech, a to v zájmu bezpečnější Evropy. Evropská unie by navíc měla v rámci své činnosti vycházet ze solidarity mezi členskými státy a plně využívat článek 222 SFEU. Evropská rada vyzývá orgány EU, aby … pokračovaly v úsilí EU směřujícímu ke zrušení trestu smrti a odstranění mučení a jiného nelidského a ponižu- jícího zacházení, nadále podporovaly a prosazovaly činnost, kterou Unie a členské státy vyvíjejí v oblasti boje proti bez- trestnosti (čeho?), a aby bojovaly proti genocidě, válečným
zločinům a zločinům proti lidskosti; v této souvislosti prosa- zovaly spolupráci mezi členskými státy, třetími zeměmi a mezinárodními tribunály působícími v této oblasti, zejména pak s Mezinárodním trestním soudem, a aby rozvíjely výměnu informací a osvědčených postupů z oblasti justice souvisejí- cích se stíháním těchto zločinů prostřednictvím evropské sítě kontaktních míst, pokud jde o osoby odpovědné za genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Evropská rada vy- zývá Komisi, aby v roce 2010 posoudila a informovala Xxxx, zda je zapotřebí dalších návrhů, které by se vztahovaly na ve- řejné schvalování, popírání nebo hrubé zlehčování zločinů genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů namíře- ných proti skupině osob, jež je vymezena na základě jiných kritérií než podle rasy, barvy pleti, náboženského vyznání, původu nebo národnostního či etnického původu, například na základě společenského postavení nebo politického přesvěd- čení. Práva jednotlivců v trestním řízení: Ochrana práv po- dezřelých a obviněných osob v trestním řízení je základní hodnotou Unie a má zásadní význam pro zachování vzájemné důvěry mezi členskými státy i důvěry veřejnosti v Evropskou unii. Evropská rada proto vítá, že Rada přijala cestovní mapu pro posílení procesních práv podezřelých a obviněných osob v trestním řízení, která poté, co bude plně provedena, posílí práva jednotlivců v trestním řízení. Tato cestovní mapa bude od nynějška součástí Stockholmského programu. 3.1.1 Trest- ní právo: Vzhledem k přeshraniční trestné činnosti je třeba vyvinout větší úsilí o to, aby justiční spolupráce byla účin- nější. Nástroje, jež budou přijaty, musí být vstřícnější k uži- vatelům a zaměřit se na problémy, které se v oblasti přes- hraniční spolupráce opakovaně vyskytují, jako jsou otázky týkající se lhůt a jazykových podmínek či zásada proporcio- nality. Pro účely zlepšení spolupráce založené na vzájemném uznávání je třeba také vyřešit některé zásadní otázky. Na- příklad může být třeba použít horizontální přístup, pokud jde o některé problémy, které se při jednáních o nástrojích vy- skytují opakovaně. Případné sblížení hmotného a procesního práva by mělo vést k snadnějšímu vzájemnému uznávání. Vzájemné uznávání by mohlo být rozšířeno na všechny druhy rozsudků a rozhodnutí právní povahy, které mohou být v zá- vislosti na právním systému trestní, nebo správní. Obětem trestného činu nebo svědkům, kteří jsou v ohrožení, lze nabídnout zvláštní ochranu, která by měla být platná v rámci celé Unie. Evropská rada se domnívá, že je třeba dále usilovat o zavedení komplexního systému pro získávání důkazů v pří- padech, jež mají přeshraniční rozměr; tento systém by měl být založen na zásadě vzájemného uznávání. Stávající nástroje v této oblasti tvoří neuspořádaný systém. Je zapotřebí nového přístupu založeného na zásadě vzájemného uznávání, který však rovněž zohlední pružnost tradičního systému vzájemné právní pomoci. Tento nový model by mohl mít širší rozsah, měl by se vztahovat na co nejvíce druhů důkazů a zohledňo- vat dotčená opatření; koncepční povahu má nepochybně konstatování: „Trestněprávní předpisy by měly být zavedeny, pouze pokud jsou považovány za zásadně důležité pro účely ochrany zájmů, a měly by být zpravidla používány pouze v nejzazším případě.“ 3.3.1 Trestní právo: Na trestnou čin- nost spadající do oblasti mimořádně závažné trestné činnosti, jež má přeshraniční rozměr vyplývající z povahy nebo dopadu těchto trestných činů nebo ze zvláštní potřeby bojovat proti nim společně, by se měla vztahovat společná obvinění a společná minimální výše maximálních sankcí. Jedná se o závažné trestné činy podle čl. 83 odst. 1 SFEU. Přednostně je třeba se zabývat terorismem, obchodováním s lidmi, nedo- voleným obchodem s drogami, sexuálním vykořisťováním žen a dětí, dětskou pornografií a počítačovou trestnou činnos-
„Akční plán: Evropská rada s ohledem na Stock- holmský program vyzývá Komisi, aby v první polovině roku 2010 urychleně předložila akční plán k přijetí Radou. V tomto akčním plánu se uvede, jak budou cíle a priority Stockholmského programu provedeny v rámci konkrétních opatření spolu s jasným časovým harmono- gramem pro účely přijímání a provádění těchto opatře- ní. Akční plán by měl obsahovat návrh časového har- monogramu pro přeměnu nástrojů za použití nového právního základu.“
Jak vidno z citací sub 41, 42, jde tu většinou o obec- né a v podstatě se opakující doporučení, ostatně jako u většiny dokumentů EU tohoto typu; zde snad s výjim- kou týkající se jiných než rasových atd. kritérií vymeze- ní genocidy (?), jakož i zdůraznění zásady subsidiarity trestní represe plynoucí z principu trestního práva chá- paného jako ultima ratio.
Z hlediska prevence kriminality obecně na evropské úrovni Stockholmský program však přece jenom zdů- raznil jistý koncepční pohled: „Účinnější předcházení trestné činnosti. Nejlepším způsobem, jak omezit počet trestných činů, je přijmout účinná opatření umožňující předcházet jejich spáchání, včetně podpory sociálního začleňování, s využitím multidisciplinárního přístupu, jenž zahrnuje i správní opatření a podporu spolupráce mezi správními orgány.43 Konkrétní a rovněž koncepční doporučení se též týkají strategie boje proti organizo- vané trestné činnosti zaměřující se na tyto druhy krimi- nality: obchodování s lidmi, sexuální vykořisťování dětí a dětská pornografie, počítačová trestná činnost, hospo- dářská kriminalita a korupce, drogy a terorismus.44
Dále je možné odkázat na program „Prevence a boj proti zločinu“,45 jehož je problematika prevence trestné
tí. Evropská rada vyzývá Komisi, aby posoudila, zda je úroveň sblížení právních předpisů dostatečná, pokud jde o přijatá rámcová rozhodnutí, předložila zprávu o nutnosti stanovit společné definice a sankce a zvážila předložení no- vých legislativních návrhů v případech, kdy je třeba dalšího sblížení. V rámci vzájemného uznávání je třeba dále prozkou- mat vztah mezi sbližováním předpisů týkajících se trestných činů nebo jejich definic a pravidlem oboustranné trestnosti. Komise se vyzývá, aby Xxxx předložila zprávu o této otázce. Zpráva se může mimo jiné zaměřit na nezbytnost a proveditel- nost sbližování předpisů nebo definic týkajících se trestných činů, na něž se nevztahuje oboustranná trestnost.“; http:// xxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxxx0/xx/xx.xxxx?xx00&xx00&xx0000&x
=177359; dostupný dne 16. 7. 2010. Srov. též XXXXXXX, X., XXXXXXXXX, L., XXXXX, M. Stockholmský program pro otevřenou a bezpečnou Evropu a jeho význam z pohledu trest- ního práva a justiční spolupráce v trestních věcech. Trestně- právní revue, 2010, č. 6, zejm. str. 192 a násl.
43 Tamtéž, cit www.
44 Tamtéž, cit. www.
45 Rozhodnutí Rady ze dne 12. 2. 2007 (2007/125/JHA) zaklá- dající pro období let 2007–2013, jako součást Generálního programu bezpečnosti a zajištění svobod, specifický program
„Prevence a boj proti zločinu”. Tento program, který nahra- zuje rámcový program policejní a justiční spolupráce v trest-
činnosti jen jednou ze čtyř jinak různě zaměřených ob- lastí.“
XX. Xxxxxxxxxx a perspektivy české trestní politiky pohledem trestního zákoníku, Koaliční smlouvy, Programového prohlášení vlády, bývalé Smlouvy
o Ústavě pro Evropu a současné Lisabonské reformní smlouvy
Zde nezbývá, než znovu poukázat na fakta, konsta- tovaná již v roce 200946: „Východiska české trestní politiky, tak jak je nabízí především platný trestní záko- ník (zák. č. 40/2009 Sb.) coby jeden z jejích rozhodují- cích instrumentů a předpokladů, jsou nutně spojena se stavem, který nová kodifikace trestního práva hmotného překonala. Signifikantním pro tento stav byla v důsled- ku permanentně probíhající novelizační fáze reformy českého trestního práva hmotného již neúnosná nekon- zistentnost trestněprávní úpravy, zejména její zvláštní části. Dílčí novely trestního zákona, reagující na ten či onen směr trestní politiky, tak vlastně odrážely její momentálně dané zaměření a povahu. Je-li takto pozna- menán samotný trestně politický nástroj, nemůže být patrně jiná ani samotná trestní politika, jíž by měl sloužit. V důsledku toho poněkud trpěla i ona jistou ne- konzistentností. Jako taková mohla být i „náchylná“ k pragmatickým přístupům více než k důslednému je- jímu vědeckému koncipování a prosazování. To se snad podaří až přijetím nového – věřme, že konzistentního - trestního zákoníku.“47
Koaliční smlouva a v té návaznosti i Programové prohlášení vlády,48 vzdor svému pohledu do budoucna, pak nabízejí trestně politicky koncepčně svým způso- xxx krok zpět. Jejich části, trestní politice ČR nejbližší, nazvané Právo, spravedlnost, veřejná správa, byrokra- cie a korupce, činí spíše dojem pouhého soupisu ná- hodně vybraných témat, poznamenaných tu i tam věc-
ních věcech (AGIS), je zaměřen na prevenci a boj proti zloči- nu, specificky na terorismus, obchodování s lidmi a delikty proti dětem, obchodování s drogami, obchodování se zbraněmi, korupci a podvody. xxxx://xxxxxxxx/xxxxxxxxxxx_ summaries/justice_freedom_security/judicial_cooteration_in_ criminal_matters/l33263_en.htm dostupný dne 31. 8. 2009.
46 XXXXXXXXXX, V. České trestní právo hmotné a procesní v evropském právním prostředí. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, AUBI, No 355, 2009, str. 50.
47 XXXXXX, J., XXXXXXX, H. Xxxxxxx xriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Xxxx, 2005. s. 9.
48 Koaliční smlouva – 12. 7. 2010, str. 16–24, dostupná z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxx/ koalicni-smlouva-74245/ , dne 30. 8. 2010
Programové prohlášení vlády – 4. 8. 2010, str. 17−24, do-
stupné dne 30. 8. 2010 z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xx/xxxxxxx- vlady/programove-prohlaseni/programova-prohlaseni-74856/
nými chybami.49 V rámci složky: Legislativa (Koaliční smlouva), resp. Justice (Programové prohlášení vlády) se jedním dechem hovoří o novelách trestního řádu, ja- kož i o novém trestním řádu přijímaném v návaznosti na nově přijatý trestní zákoník, což rovněž nesvědčí o koncepčním myšlení autorů těchto dokumentů.
Na druhé straně nepochybně koncepčním trestně politickým krokem (kolikátým však už i v minulosti?) byl slib nové vlády, že: „Předloží návrh zákona o odpo- vědnosti právnických osob ve správní, popř. trestní rovině, který je podmínkou pro ratifikaci úmluvy proti korupci.“ Tento slib byl již dnes naplněn.50
Uvedená charakteristika české trestní politiky, tzn. její svým způsobem rozporná východiska i perspektivy (pokud ji poněkud zjednodušeně nahlížíme především skrze novou konzistentní trestní legislativu a méně kon- zistentní Koaliční smlouvu a Programové prohlášení vlády) tak ve srovnání s výše uvedeným evropským standardem (konzistentní bývalou SÚE a dnes spíše ne- konzistentní Lisabonskou reformní smlouvou jakožto základem a východiskem trestní politiky evropské) ne- dopadá nejhůře. Obávám se však, že uspokojení tu není namístě, protože to poněkud připomíná rčení o „uhynu- lé koze v chlévě sousedově …“
Nicméně jistá míra srovnatelnosti úrovní obou, tj. trestní politiky evropské a české, v tomto směru vytváří podle našeho soudu optimální prostředí pro národní
„implementaci“ těch či oněch směrů evropské trestní politiky, jež za to stojí, to na straně jedné. Na straně druhé pro futuro odhadovaná vnitrostátní konzistentnost trestní politiky by ji samotnou mohla ochránit před eventuálně nesystémovými, protože též málo konzis- tentními trendy trestní politiky evropské.
V. Xxxxxxx x závěry
Jen omezený rozbor vybraných otázek trestní poli- tiky vnitrostátní na straně jedné, do jisté míry srovna- telné s tím, co nabízel a nabízí v tomto ohledu evropský
„trestně politický standard“ (SÚE, Smlouvy) na straně druhé, zřetelně dokládá podle našeho soudu odpovída- jící a relativně dostatečnou úroveň především českého rekodifikovaného trestního zákonodárství jakožto jed- noho ze zdrojů (východisek), předpokladů a instrumen- tů budoucí trestní politiky ČR.
49 Např. se v obou dokumentech hovoří o „... kriminalitě ne- zletilých ...“, což je nepochybně obsahový protimluv.
50 Viz Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnic- kých osob a řízení proti nim. Více k tomu srov. např. KRA- TOCHVÍL, V. Xxxxxxx xdpovědnost právnických osob a zá- kladní zásady trestního práva hmotného. Trestněprávní revue, 2011, č. 9, str. 249 a násl.
Její harmonizace s nynější a zejména budoucí ev- ropskou trestní politikou by proto v zásadě neměla při- nášet neřešitelné problémy.
Výše zmíněná nekonzistentnost ve spojení s Lixx- xxxxxxx xeformní smlouvou hraje poměrně důležitou roli také v tom smyslu, že nabízí i přístup spočívající v tom, že by i sama Lisabonská reformní smlouva a její uplatňování mohlo případně hledat inspiraci ve vnitro- státních trestně politických přístupech; konkrétně např. v kontextu doktríny „strukturálně odůvodněné nedůvěry EU v národní justici “.
Summary
Analysis of selected questions of intrastate criminal policy supports obviously relativ adequate and suffi- cient level first of all of the czech criminal legislation, which is one of source, condition and instrument of fu- ture criminal policy of the Czech Republic. Its harmoni- sation with nowadays and future european criminal policy can be without serious problems. Principle of the mutual inspiration between european criminal policy and intrastate criminal policy is hear applicable too.
Princip, lze-li ho tak nazvat, oboustranné inspirace
mezi evropskou trestní politikou (zejm. Smlouvami)
a vnitrostátní trestní politikou (zejm. trestním zákono- dárstvím členských států EU) platí, myslím, i zde.51
51 K fungování tohoto „principu“ ve vztahu např. Corpus Juris 2000 a vnitrostátního trestního zákonodárství podrobně srov. XXXXXXXXXX, V. České trestní zákonodárství a Corpus Ju- ris 2000 se zvláštním zřetelem na hospodářské trestní právo
a trestnost právnických osob. In Xxxxxxxxxx, V., Löff, M. (eds.) Wirtschaftsstrafrecht und die Strafbarkeit juristischer Perso- nen / Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost práv- nických osob. Brno: AUBI, No 272, 2003, str. 69 a n., str. 85. Aktuálně: XXXXXXXXXX, V. České trestní právo hmotné a procesní v evropském právním prostředí. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, AUBI, No 355, 2009, str. 80 a násl.
Európsky a národný rozmer kodifikácie súkromného práva v Slovenskej republike
Xxx Xxxxx*
I.
V Slovenskej republike, podobne ako je tak tomu v iných transformujúcich sa krajinách Európskej únie, pretrváva úloha vytvorenia nového súkromného práva reprezentovaného národným Občianskym zákonníkom. Súbežne s prípravou novej kodifikácie súkromného práva prebieha aj proces aproximácie národného sú- kromného práva so súkromným právom Európskej únie. Príspevok sa zaoberá základnými požiadavkami kodifi- kácie a europeizácie súkromného práva vo svetle naj- novších poznatkov právnej vedy v Slovenskej republi- ke. Hneď v úvode treba zdôrazniť, že oba procesy, a to tak kodifikácia ako aj europeizácia súkromného práva na Slovensku sú úzko previazané a navzájom sa pre-
procesy svoj výraz v jednotlivých zákonných predpi- soch súkromného práva. 1
V popredí záujmu slovenskej civilistiky stojí už nie- koľko rokov vytvorenie nového Občianskeho zákon- níka. Úloha tvorby nového civilného kódexu bola a je naliehavá a preto jej venovali pozornosť takmer všetky vlády od roku 1990. Najprv išlo o česko-slovenskú vládu a od 1. 1. 1993 išlo o slovenskú, resp. českú vlá- du, ktoré venovali tejto problematike osobitnú pozor- nosť. Dokonca v rokoch 1996 až 1998 vyústili legisla- tívne práce na Slovensku do vypracovania a predloženia prvého Návrhu Občianskeho zákonníka z roku 1998. Návrh osnovaný prof. Kaxxxxx Xxxxxxx x po jeho predčasnej smrti dopracovaný prof. Jánom Lazarom a XXXx. Xxxxxxxxx Xxxxxxxx xol predmetom rokova- nia vedeckej konferencie usporiadanej v septembri
línajú. S ohľadom na osobitosti vývoja súkromnopráv-
nej regulácie na Slovensku nachádzajú oba zmienené
* Xxx. XXXx. Xxx XXXXX, Xxx., Právnická fakulta Paneuróp- skej vysokej školy v Bratislave, email: xxxxx.cirak(at)xxxxx.xxx.
1 Pozri XXXXX, X. Xtázky kodifikácie súkromného práva. Fragen der kodifikation des Privatrechts. Bratislava: Iura Edi- tion, spol. s r.o., 2006, 204 s.
1998 v rámci V. Lubyho právnických dní. 2 V ďalšom volebnom období (1998–2002) sa však na základe tohto návrhu neprikročilo k zavŕšeniu legislatívnemu procesu. Namiesto toho bol v závere roka 2002 predložený a schválený vládou SR nový „Legislatívny zámer Obči- anskeho zákonníka“, ktorý odborne spracovala komisia pod vedením prof. Vojčíka. Napriek tomu, že vláda svojim uznesením č. 827 zo dňa 7. augusta 2002 uložila ministrovi spravodlivosti vypracovať finálnu podobu nového slovenského Občianskeho zákonníka v auguste 2005, úloha nebola splnená.3 Naopak, legislatívne práce v rokoch 2005 až 2006 takmer úplne ustali. V januári 2007 bola na úrovni Ministerstva spravodlivosti SR vymenovaná 19-členná rekodifikačná komisia pod ve- dením xxxx. XXXx. Xxxx Xxxxxx, DrSc., ktorá systema- ticky pripravuje osnovu nového civilného kódexu. Po viacerých pokusoch sa dnešný stav prípravy kodifikácie dá nazvať pokročilým štádiom prípravy nového sloven- kého Občianskeho zákonníka. Dňa 14. 1. 2009 vláda schválila „Legislatívny zámer kodifikácie súkromného práva“, ktorý otvoril novú etapu prác na paragrafova- nom znení Občianskeho zákonníka. Podľa harmonogra- mu legislatívnych prác kodifikačnej komisie, sa s ko- nečným znením návrhu nového kódexu ráta v roku 2014.
Potreba novej kodifikáciu súkromného práva v Slo- venskej republike (rovnako aj v Českej republike) bola od počiatku veľmi silná. V dôsledku zmien spoločen- ských a politických pomerov sa v roku 1991 vo veľkej časovej tiesni prijala rozsiahla novela Občianskeho zákonníka z roku 1964 a úplne nový Obchodný zákon- ník. Takto narýchlo vytvorený právny stav – reagujúci predovšetkým na zásadnú nepoužiteľnosť právnej úpra- vy pôvodného Občianskeho zákonníka a iných práv- nych predpisov na nové vzťahy – sa od počiatku pova- žoval za krátkodobé a dočasné legislatívne provizórium.
II.
Legislatívne provizórium vzniklo v bývalom Česko- Slovensku v dôsledku toho, že diskontinuita základnej súkromnoprávnej úpravy sa v dôsledku predchádzajú- ceho vyše štyridsaťročného vývoja neriešila na začiatku deväťdesiatych rokov minulého storočia konzekventne. Postup spočívajúci v čiastkových novelizáciách Obči- anskeho zákonníka z roku 1964 a prijatí úplne nového Obchodného zákonníka v roku 1991 síce v danej vý- vojovej fáze odstránil fundamentálne nedostatky zá- kladnej súkromnoprávnej úpravy, popri tom však zalo-
2 Vládny návrh Občianskeho zákonníka č. 1046/1998, k tomu najmä: XXXXX, J. (ed.), K návrhu slovenského Občianskeho zákonníka. Bratislava: VO PF UK 1999, 275 s.
3 Legislatívny zámer bol publikovaný v časopise Justičná re- vue č. 8−9/2002.
žil z dlhodobého hľadiska nerovnovážny a nevyvážený stav ťažko porovnateľný so všeobecne sa uplatňujúcimi štandardami princípov kodifikácie majetkových vzťa- hov vo vyspelej kontinentálnej Eúrópe. Od všeobec- ných moderných štandardov sa odkláňa najmä vzťah všeobecného súkromného práva upraveného v novelizo- vanom Občianskom zákonníku z roku 1964 k osobitné- mu súkromnému právu, ktoré je upravené najmä v no- vom Obchodnom zákonníku. Obchodný zákonník v Če- chách a na Slovensku totiž zahŕňa nielen typickú úpravu obchodných spoločností a družstva, tzv. podni- kových pomerov či hospodársku súťaž, ale vo svojej tretej časti pod názvom „Obchodné záväzkové vzťahy“ sa nachádza podrobne koncipovaná úprava otázok tak všeobecnej ako aj osobitnej časti záväzkov. Všeobecná časť záväzkového práva v Obchodnom kódexe sa zao- berá úpravou inštitútov, ktoré od nepamäti spadajú do oblasti všeobecného súkromného práva, nakoľko ide o inštitúty akými sú právne úkony, mechanizmus vzni- ku zmlúv, solidarita záväzkových právnych pomerov, otázky zabezpečenia záväzkov, ich zániku, či právnych následkov omeškania dlžníka alebo veriteľa, inštitútu premlčania, zodpovednostných záväzkov (náhrada ško- dy) a pod. Popri 21 zmluvných typov upravených v no- velizovanom Občianskom zákonníku sa v osobitnej časti Obchodného zákonníka stretneme s úpravou celej palety tzv. obchodných zmlúv (celom ide o 23 zmluv- ných typov). V niektorých prípadoch, napr. pri zmluve o predaji podniku, resp. predaji časti podniku, v nie- ktorých ohľadoch pri bankových zmluvách či úverovej zmluve, je takáto úprava sčasti akceptovateľná, a to najmä z dôvodu, že ide o vyplnenie medzier v osobit- nom predpise súkromného práva, nakoľko všeobecný zákon, t. j. Občiansky zákonník túto matériu vôbec neupravuje. Argumentácia duplicitnej úpravy osobitnej časti záväzkového práva však zlyháva na poznatku, že pri viacerých zmluvných typoch, napr. kúpna zmluva, zmluva o dielo, mandátna zmluva a pod., ide jedno- značne o také zmluvné typy, ktoré sa svojou kvalitou typicky využívajú vo všetkých súkromnoprávnych vzťahoch a preto neexistujú dôvody, aby sa ich právna úprava v takých všeobecných otázkach akými sú preml- čanie, preklúzia, zodpovednosť za vady a zodpovednosť za škodu diametrálne odlišovali v úprave Občianskeho zákonníka na jednej strane a v úprave Obchodného zá- konníka na strane druhej.
Dočasná a provizórna úprava majetkových pomerov vykazuje z naznačených dôvovov viaceré nedostatky. Možno zovšeobecniť, že v neprehľadnej a duplicitnej úprave oboch kódexov iba s ťažkosťami nachádzame, resp. len intuitívne modelujeme ucelený a konzistentný, navzájom prepojený zmluvný systém, ktorý poznáme vo vyspelých právnych úpravách majetkového práva súkromnoprávnej povahy. Ďalší koncepčný nedostatok takto roztriešteného zmluvného systému spočíva v plat- nej právnej úprave jednotlivých zabezpečovacích pro- striedkov súkromného práva, ktorá sa nachádza v Ob-
čianskom zákonníku, Obchodnom zákonníku a v Zá- konníku práce. V konkrétnom prípade preto nie je vô- bec jednoduché zvoliť optimálnu aplikáciu daného kó- dexu. V teórii občianskeho práva, legislatíve ako aj v právnej praxi v Slovenskej republike prevládajú ná- zory, že viaceré, najmä koncepčné problémy právnej úpravy základnej úpravy súkromnoprávnych vzťahov môže konzekventne odstrániť iba konsolidácia súkrom- ného práva v podobe kodifikácie.
Platný Občiansky zákonník č. 40/1964 Zb. bol po- čas svojej doterajšej histórii vyše 40 krát novelizovaný. Prevažná väčšina novelizácií bola prijatá až v posled- ných dvoch desaťročiach, a to v snahe čo najlepšie prispôsobiť základnú občianskoprávnu úpravu potre- bám trhového hospodárstva. Právna úprava de lege lata v dôsledku takéhoto prístupu trpí roztrieštenosťou, neprehľadnosťou či neucelenosťou, pričom náprava nie je možná prostredníctvom čiastkových zmien a doplne- ní zákonnníka. Úsilie zákonodarcu v oblasti úpravy základných otázok súkromného práva stále viac naráža na dávno vyčerpané systémové a koncepčné limity, ne- rieši, ale len prehlbuje nevyhovujúci stav, čoho dôka- zom sú viaceré pretrvávajúce interpretačné či aplikačné problémy praxe. Osobitne to platí pre hodnotenie súčas- ného Občianskeho zákonníka z roku 1964, ktorý aj napriek mnohým pokusom o „vylepšenia“ a „moder- nizáciu“ predstavuje tak po obsahovej, najmä však sys- tematickej a formálnej stránke veľmi nedokonalé a ne- ucelené legislatívne dielo, ktoré nie je schopné plno- hodnotne plniť úlohy zákona základného významu. Preto v platnom Občianskom zákonníku aj v súčasnosti chýbajú napr. pravidlá vzťahujúce sa na úpravu zásady
„superficies solo cedit“, inštitút práva stavby, pomerne strohá je úprava osobnostných práv, stále sa uplatňuje úprava kladúca dôraz na relatívnu neplatnosť právnych úkonov, absentuje širšia miera ochrany poškodeného pri náhrade škody, nie dôsledne sme sa vyrovnali so strate- nými či zabudnutými inštitútmi dedičského práva aký- mi sú odkaz, zverenecké náhradníctvo, dedičská zmlu- va, spoločný závet manželov, privilegované závety ako aj s celým radom ďalších dôležitých otázok.
III.
Súbežne s procesom prípravných prác na rekodifi- kácii súkromného práva v Slovenskej republike prebie- hal a prebieha aj proces europeizácie súkromného prá- va. V rámci prijatej Asociačnej dohody medzi Európ- skym spoločenstvom a Slovenskou republikou sa vy- tvoril právne záväzný rámec zbližovania národnej práv- nej úpravy s európskym právom.4 V oblasti súkromné-
4 Asociačná dohoda uzavretá medzi Európskymi spoločen- stvami a ich členkými štátmi na jednej strane a Slovenskou republikou na strane druhej bola uverejnená v Zbierke záko-
ho práva sa jedná predovšetkým o spotrebiteľské právo, právo duševného vlastníctva, právo obchodných spo- ločností a hospodársku súťaž. Priebeh procesov aproxi- mácie a harmonizácie európskeho práva sa v špecific- kých národných podmienkach Slovenska vyznačuje viacerými osobitosťami a modalitami. Ako sme už uviedli, v Slovenskej republike nie je doriešená defini- tívna podoba súkromného práva z pohľadu prebie- hajúcich príprav novej národnej kodifikácie súkrom- ného práva. Popri prácach na prekonaní legislatívneho provizória, sa intenzívne hľadajú najmä konkrétne sta- bilné a koncepčné riešenia optimálneho modelu začle- nenia európskych právnych noriem – vyjadrených najmä v smerniciach Európskej únie – do konceptu no- vého slovenského Občianskeho zákonníka.
Rozšírenie Európskej únie 1. mája 2004 o 10 štátov
– vrátane Slovenskej republiky – vytvorilo v súvislosti s europeizáciou novú právnu situáciu. Na pozadí ve- deckých a legislatívnych projektov záväzkového práva ako Principles of European Contract Law (PECL), Principles of European Tort Law (PETL), či tvoriacich sa modelov európskeho občianskeho práva, napr. Draft Common Frame of Reference (DCFR),5 prípadne ini- ciatívach smerujúcich ešte širšie v smere predpokla- dajúcom vytvorenie jednotného zmluvného práva, prí- padne zjednotenia celého obligačného práva či projek- tov nového Európskeho občianskeho zákonníka, či ini- ciatív, napr. Unidroit Principles of International Com- mercial Contracts (PICC), ďalej Acquis pravidlá (Acquis Principles, ACQP6) a pod. vzniká legitímna otázka, či je európsky zodpovedné aj naďalej pripravo- vať národnú kodifikáciu v podobe slovenského Občian- skeho zákonníka. Inak povedané, či by sa evolučný spô- sob prijímania parciálnych zmien v základnej občian- skoprávnej úprave predsa len nemal aj naďalej uplat- ňovať, vrátane preberania nových smerníc Európskej únie, čo by raz vyústilo do situácie, že na konci také- hoto postupu sa postupne vytvorí základná podoba no- vého slovenského občianskeho práva a v jeho rámci aj podoba nového slovenského Občianskeho zákonníka.
Na margo tejto úvahy treba hneď zdôrazniť dve zá- kladné myšlienky. Po prvé, časový rámec vytvárania kodifikácie vo formáte Európskeho občianskeho zákon- níka, resp. jeho jednotlivých častí (vrátane zmluvného práva) sa napriek veľkému úsiliu javí z dnešného po- hľadu ešte stále ako beh na veľmi dlhú trať. Ide o proces zdĺhavý a koncepčne či organizačne mimoria-
nov pod. Č. 158/1997 Z. z. v znení neskorších predpisov a Zmluva o pristúpení k Európskej únii bola publikovaná pod č. 185/2004 Z. z.
5 Na margo DCFR je nutné podotknúť, že predstavuje výsle- dok prác celej medzinárodnej siete akademikov, a ako taký nepredstavuje oficiálny dokument, ktorý by mohol byť prá- vom v zmysle de lege lata.
6 Pravidlá Acquis z dielne Acquis Group sú v súčasnosti v zá- verečnom štádiu revízie.
dne náročný. Po druhé, aj keby sa uvedené procesy skončili v relatívne krátkom časovom horizonte s úspe- chom a kontinentálne európske súkromné právo by sa čoraz viac unifikovalo, nemožno veci stavať tak, že národné civilné kódexy budú ihneď zrušené. S ich exis- tenciou sa počíta aj do budúcnosti, pričom najpravdepo- dobnejšie bude dochádzať iba k postupnému a čiastoč- nému nahrádzaniu inštitútov národného občianskeho práva zjednotenými európskymi úpravami.
V podmienkach Slovenskej republiky ako relatívne nového člena Európskej únie nie je zámer novej národ- nej kodifikácie súkromného práva prekonaný, či zasta- ralý. Naopak kodifikácia predstavuje vítanú príležitosť vytvorenia nového, moderného kódexu súkromného práva, ktorý bude schopný reflektovať dynamiku zmien v európskom hospodárskom a spoločensko-politickom priestore vrátane pripravovanej a projektovanej európ- skej kodifikácie. Nejde pritom o nič viac a o nič menej ako tvorbu uceleného, prehľadného a stredoeurópskym štandardom zodpovedajúceho civilného kódexu osno- vaného na vedeckých základoch systému všeobecného súkromného práva. Takto vytvorená báza by mala aj do budúcna reflektovať pripravovanú systémovú zmenu v podobe ďalšej integrácie európskych noriem do novo konsolidovaného slovenského súkromného práva na čele s novým Občianskym zákonníkom. V týchto súvi- slostiach je nová kodifikácia súkromného práva oboha- tená o ďalšiu dôležitú úlohu, další nezastupiteľný roz- mer.
Pravda, prístup slovenského zákonodarcu pri im- plementácii európskych smerníc v oblasti ochrany spo- trebiteľa či duševného vlastníctva nebol jednotný. Európske smernice týkajúce sa spotrebiteľského práva sa transponovali buď do zákona na ochranu spotrebi- teľa, alebo do Občianskeho zákonníka (smernice č. 93/13/EHS, č. 94/47/ES, č. 1999/44 ES a č. 2004/48/
ES), alebo do osobitných zákonov (napr. smernica o zodpovednosti za škodu spôsobenú vadným výrob- kom č. 85/374/EHS bola implementovaná do zákona č. 294/1999 Z. z.). Takýto nejednotný prístup zákono- darcu vytvoril pomerne neprehľadný systém noriem spotrebiteľského práva vedúci k ťažšej orientácii adre- sátov týchto noriem a tým aj k zníženiu účinnosti ich pôsobenia v aplikačnej praxi.
Prijatý legislatívny zámer kodifikácie súkromného práva predstavuje zásadnú zmenu v doterajšom prístupe slovenského zákonodarcu pri implementácií európskych smerníc do národného právneho poriadku. Vychádzajúc zo skúseností štátov, ktoré sa vysporiadali s touto otáz- kou dôsledne, t. j. celú matériu tzv. spotrebiteľského práva začlenili priamo do Občianskeho zákonníka (Nemecko, Holandsko, Maďarsko), aj slovenký záko- nodarca bude koncipovať tak, že do základného kódexu súkromného práva implementuje rozsiahlu súkromno- právnu matériu európskych smerníc, a to najmä z oblas- ti práva spotrebiteľov ako slabšej zmluvnej strany. Inak povedané, tie európske normy, ktoré v spotrebiteľských
smerniciach majú povahu verejnoprávnych pravidiel, aj naďalej zostanú mimo právneho rámca nového Občian- skeho zákonníka. Rovnako právna úprava málo vý- znamných a spravidla technických otázok, ktoré síce vykazujú príslušnosť k súkromnému právu, aj naďalej zostanú v osobitných právnych predpisoch. Celá oblasť implementácie smerníc spotrebiteľského práva bude zakomponovaná do nového Občianskeho zákonníka tak, aby čo možno najviac reflektovala a zohľadňovala dynamiku harmonizačných zmien v tejto oblasti, najmä referenčný rámec predstavujúci návrh Smernice Európ- skeho parlamentu a Rady o právach spotrebiteľov, ktorý na základe princípu úplnej harmonizácie navrhuje zjednotenie spotrebiteľských práv a povinností v rámci celého jednotného vnútorného trhu Únie.7
Návrh tzv. horizontálnej spotrebiteľskej smernice je stále predmetom diskusie. Napriek tomu, že jej osud je dosť otázny, prikladá mu odborná verejnosť význam v tom zmysle, že ide o ďalší medzistupeň tvoriaceho sa európskeho zmluvného práva. V tejto súvislosti je po- trebné sledovať aj aktivity orgánov Európskej únie vo vzťahu k vytváraniu harmonizovaných riešení v oblasti zmluvného práva. Tak napr. Rada Európskej únie v rámci tzv. Stocholmského programu na operačné ob- dobie rokov 2010–2014 oslovila Komisiu, aby začala práce na spoločnom referenčnom rámci. Správa Komi- sie pod názvom „Európa 2020“ KOM (2010) z 3. marca 2010 v reakcii na výzvu jasne definuje nielen nevy- hnutnosť vytvorenia takých harmonizovaných riešení v oblasti spotrebiteľských zmlúv a vzorov zmluvných ustanovení Európskej únie, ale aj potrebu vytvorenia zatiaľ ešte nezáväzného zmluvného práva s osobitným zreteľom na on – line prostredie. Rozhodnutím Komisie 2010/233/EU zo dňa 26. apríla 2010 bola zriadená prí- slušná komisia expertov pre oblasť európskeho zmluv- ného práva, ktorá má za úlohu tvorbu oficiálneho referenčného rámca spočívajúceho vo vytvorení návrhu európskeho záväzkového práva (zmluvného práva), ktorý môže mať ambíciu stať sa právom de lege lata. Expertná skupina prezentovala prvé výsledky svojej práce v máji 2011. Spočíva v štúdii obsahujúcej 189 článkov venovaných problematike celého zmluvného práva ako aj o možnostiach uskutočniteľnosti Európske- ho záväzkového práva.8
Pokiaľ sme spomenuli tvoriace sa modely európ- skeho občianskeho práva, ktoré sú vymedzené vo viace- rých formálnych zdrojoch, tieto vytvárajú objektívnu nevyhnutnosť reflektovať tvorbu konkrétnych ustano- vení a inštitútov nového slovenského Občianskeho zá-
7 Pozri KOM(2008) 614.
8 Pozri A European contract law for consumers and busi- nesses: Publication of the results of the feasibility study carried out by the Expert Group on European contract law for stakeholders‘ and legal practitioners’Feedback, dostupné na http:/xx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxxxxx/xxxx/xxxxxxxxxxx
-note-results-feasibility-study-0-5-2011-en.pdf.
konníka so skúsenosťami a poznatkami v celoeuróp- skom kontexte. Viaceré riešenia obsiahnuté v modelo- vých projektoch unifikácie súkromného práva (náhrada škody, zastúpenie, inštitúty zmluvného práva) nájdu svoje legislatívne vyjadrenie v príslušných ustanove- niach nového kódexu. Takýto prístup zákonodarcu je plne v súlade so Zelenou knihou Komisie, ktorá bola vydaná v lete 2010 a ktorá pripomína možnosti týchto politík únie zameraných na tvorbu pravidiel zmluvného práva únie vo vzťahu k spotrebiteľom a podniky, tzv. KOM (2010) 348.9 V tejto súvislosti sa zvažuje vypra- covanie serióznej komparatívnej analýzy modelových zákonov v podobe DFCR, pravidiel Acquis, či štúdie uskutočniteľnosti európskeho záväzkového práva s ná- vrhom príslušných častí nového kódexu, ktorá by po- skytla cenný materiál pre ďalší postup rekodifikačných prác.
IV.
1. Jednou zo základných úloh národnej kodifikácie súkromného práva je prijatie takých koncepčných rie- šení, ktoré by sa stali v dlhšej časovej perspektíve zá- kladom optimálnej a stabilnej úpravy súkromnopráv- nych pomerov, ktorá by vytvorila perspektívny syste- maticky usporiadaný rámec fungovania majetkových, osobnostných a osobných vzťahov v podmienkach fun- gujúceho trhového hospodárstva a politickej plurality. Úvahy a odborné diskusie sa v tomto smere pomerne jednoznačne priklonili k súčasným vývojovým trendom v európskych štátoch, a to ku koncepcii súkromnopráv- neho kódexu, ktorý integruje nielen tradičné základné súkromnoprávne pomery, ale ktorý upravuje aj matériu obchodných záväzkových právnych vzťahov a vzťahov vznikajúcich medzi podnikateľmi (obchodníkmi) a spo- trebiteľmi. Ide o modernú monistickú koncepciu, ktorá sa v plnej miere uplatňuje nielen v susedných transfor- mujúcich sa štátoch (Česká republika, Maďarsko, Poľsko), ale aj v prípadoch široko koncipovaných a in- tegrovaných občianskych zákonníkoch, akými sú napr. holandský, ruský, taliansky, švajčiarsky či quebecký zákonník. Pravda v slovenských podmienkach pôjde o monistický prístup zahŕňajúci občianskoprávne ako aj obchodnoprávne záväzky v podobe jedinej a jednotnej zmluvnej sústavy, avšak pripravovaná úprava nepojme problematiku obchodných spoločností, súťažné právo, právo duševného vlastníctva ani medzinárodné právo súkromné.
2. Pre nový slovenský kódex súkromného práva zostane zachovaná všeobecná časť. Občiansky zákonník obsahuje nespočetné množstvo súkromnoprávnych in-
9 Dostupné na http:/xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxx Xxxx.xx?uri=COM:2010:0348:FIN:CS:PDF.
šxxxxxxx, ktoré upravujú rôznorodé práva a povinnosti súkromnoprávnej povahy. Aby sa všeobecné pravidlá nemuseli v jednotlivých častiach zákona opakovať, bude mať Občiansky zákonník všeobecnú časť, ktorej ustanovenia platia pre všetky ostatné časti. Táto časť Občianskeho zákonníka je významnou aj v tom, že jej ustanovenia sa použijú aj pre ostatné súkromnoprávne pomery vznikajúce na základe iných právnych predpi- sov. Skutočnosť, že nový kódex bude mať všeobecnú časť je jedným zo zásadných záverov, ktorý vyplynul z pomerne rozsiahlych diskusií rekodifikačnej komisie. Základným dôvodom je, že v našich podmienkach ide o riešenie zaužívané, ktoré nespôsobuje problémy v teó- rii a aj prax je s ním stotožnená. Rovnako u nás nerezo- nujú a nenachádzajú živnú pôdu názory, ktoré vychád- zajú s fungovania niektorých kódexových právnych úprav tohto typu v zahraničí a ktoré sa zasadzujú za systematiku civilného kódexu bez jeho všeobecnej čas- ti. Tieto sú predmetom kritickej analýzy nie však nor- matívnou inšpiráciou slovenského zákonodarcu pri riešení tejto otázky. Pritom nespochybňujeme názory, že moderné kódexové riešenie systemizácie občiansko- právnych inštitútov si už bezpodmienečne nevyžaduje existenciu všeobecnej časti (napr. taliansky a holandský kódex civilného práva a najnovšie aj návrh maďarského OZ). Rozhodujúcim kvalitatívnym kritériom preto nie je zaradenie všeobecnej časti do zákonníka, ale to, či sa kódex vyznačuje prehľadnou systematikou, konzistent- ným obsahom a presnými formuláciami. Máme však za to, že príliš rozsiahle pasáže všeobecnej časti kódexov môžu komplikovať štruktúru a prehľadnosť kódexu, nevhodne sa môžu odkláňať od riešenia praktických potrieb, neúmerne zvyšujú dôležitosť právnych pravi- diel a niekedy by mohli komplikovať výkon spravodli- vosti. Uvedené dôvody podľa nášho názoru síce relati- vizujú, avšak v našich podmienkach nevylučujú opod- statnenosť existencie všeobecnej časti Občianskeho zá- konníka. Aj preto sa súčasný Návrh nového sloven- ského Občianskeho zákonníka vytvorenia všeobecnej časti nevzdal, avšak snahou subkomisie je, aby ustano- venia všeobecnej časti riešili naozaj najvšeobecnejšie otázky, transparentne, stručne a v nevyhnutnej miere s ohľadom na väzby na ostatné časti OZ.
Pre nový Občiansky zákonníka sa navrhuje nasle- dujúca systematika všeobecnej časti: Prvá hlava: Úvod- né ustanovenia. Druhá hlava: Osoby (fyzické osoby, právnické osoby, zastúpenie). Tretia hlava: Právne sku- točnosti (právne úkony, právne udalosti, čas).
Ako vidno, ustanovenia všeobecnej časti sa sústre- ďujú najmä na všeobecnú úpravu postavenia osôb, či už fyzických alebo právnických a na ich právne relevantné konanie, t. j. na právne úkony a iné právne skutočnosti.
Z hľadiska predmetu úpravy bude Obxxxxxxx xá- konník poňatý dôsledne ako všeobecný predpis súkrom- ného práva. To bude vyjadrené i pri normatívnej kon- štrukcii osobnej a vecnej pôsobnosti Občianskeho zá- konníka. Čo do vecného dosahu, bude pôsobnosť Ob-
čianskeho zákonníka rozšírená na oblasť rodinného prá- va a obchodného práva. Do oblasti pracovného práva bude pôsobnosť nového Občianskeho zákonníka rozší- rená v rozsahu ustanovenom Zákonníkom práce. Pokiaľ ide o oblasť obchodného práva, zásadná zmena oproti doterajšiemu stavu bude spočívať v riešení, ktoré je založené na presune takmer celej dnešnej časti ob- chodného obligačného práva do nového Občianskeho zákonníka. Odstráni sa tak neodôvodnený dualizmus obchodných a neobchodných vzťahov, ktorý je pred- metom oprávnenej kritiky. V dôsledku takéhoto riešenia sa Občiansky zákonník stane vo vzťahu k Obchodnému zákonníku skutočne normou „lex generalis“.
Oproti súčasnému stavu de lege lata budú v úvodnej časti kódexu zakomponované v normatívnom texte kó- dexu jeho základné zásady. Budú vyjadrovať myšlien- kový a hodnotový základ nového Občianskeho zákon- níka. Z hľadiska právnej axiológie predstavujú základné zásady hodnoty v podobe konečných účelov, ktoré sú vyjadrené v abstraktnej podobe. V jednom z úvodných ustanovení sa skonštatuje nadväznosť úpravy na náš zá- kladný zákon, t. j. na Ústavu Slovenskej republiky a osobitne na jej ustanovenia o základných ľudských právach a slobodách. Úprava vzájomných práv a povin- ností súkromnoprávnej povahy bude vychádzať z úpra- vy základných ľudských práv a slobôd, najmä z úprav o ochrane života, nedotknuteľnosti osoby a súkromia, ľudskej dôstojnosti, osobnej cti a dobrej povesti a z prá- va vlastniť majetok. Ekonomickým rámcom majetko- vých práv a povinností bude v Ústave zakotvený model sociálneho trhového hospodárstva so všetkými jeho atribútmi a dôsledkami, najmä v oblasti vlastníctva a záväzkovo právnych vzťahov s osobitným dôrazom na ochranu osôb so slabšou ekonomickou i právnou pozíciou. Zároveň sa v zásadách objaví príkaz vykladať a aplikovať jednotlivé ustanovenia zákonníka ústavne konformným spôsobom a dôsledným rešpektovaním základných zásad. Dosahovanie jednotlivých účelov obsiahnutých v základných zásadách prostredníctvom ich interpretácie a aplikácie sa tak stane prostriedkom k zabezpečovaniu týchto hodnôt v praxi.
Osou celej osnovy všeobecnej časti kódexu sa má stať človek a jeho záujmy. Právne postavenie človeka v súkromnoprávnych pomeroch vrátane jeho nanajvýš osobnostných práv sú ťažiskom úpravy všeobecnej časti kódexu. Rodinu a rodinné pomery upravuje druhá časť. Majetkové pomery a osudy majetku po smrti človeka upravuje tretia a štvrtá časť zákonníka. Obligačné prá- vo, teda práva a povinnosti ktoré vznikajú človeku v re- lácii voči iným osobám z jeho súkromného styku vráta- ne záväzkov ex delicti sa zaraďuje do piatej a šiestej časti zákonníka.
Pri úprave právnických osôb bude vychádzať osno- va z poznatku, že aj právnické osoby vytvárajú ľudia pre to, aby slúžili ich záujmom. Rovnosť právnických a fyzických osôb bude v osnove rešpektovaná iba do tej miery, pokiaľ nebude narážať na zásadné odlišnosti
v celom rade prípadov (napr. faktická nemožnosť pri- znávať právnickým osobám osobnostné práva, práva rodinnej a dedičskej povahy a pod.).
Za základné princípy súkromnoprávnej úpravy sa budú považovať najmä princíp dispozičnej autonómie a princíp rovnosti osôb. Princíp dispozičnej autonómie osôb platí všeobecne a týka sa tak fyzických ako aj právnických osôb a štátu. Okrem toho tento princíp platí bez ohľadu na to, či ide o fyzickú osobu ktorá je občanom Slovenskej republiky, alebo o právnickú oso- bu ktorá má sídlo v Slovenskej republike, alebo či ide o cudzí právny subjekt (teda bez ohľadu na občianstvo, či domicil). Ako doplnok dispozičnej autonómie sa zakotví aj princíp rovnosti osôb subjektov občianskych práv a povinností. Pritom sa vychádza z poznatku, že síce existuje faktická ekonomická a profesionálna ne- rovnosť medzi nimi, avšak úlohou práva je vyrovnať prostredníctvom generálnej ochrany slabšej strany v právnej rovine, tento nedostatok faktickej nerovnosti.
Okrem už spomenutých zásad sa o výslovné zakot- venie do rámca normatívneho textu všeobecnej časti kódexu navrhujú aj ďalšie zásady, ktoré prehlbujú myšlienkový a hodnotový základ nového slovenského Občianskeho zákonníka. Tieto zásady bližšie vyjadrujú rešpekt všeobecného súkromného práva k fyzickej a psychomorálnej integrite osobnosti a slobode človeka. V konkrétnostiach ide o nasledovné zásady: a) každý má právo na ochranu svojho života, zdravia, ako aj cti a dôstojnosti a súkromia, b) nikto nesmie kvôli nedo- statku veku, rozumu alebo závislosti utrpieť neodôvod- nenú ujmu, rovnako tak nesmie nikto bez právneho dô- vodu ťažiť z vlastnej neschopnosti na úkor iných osôb,
c) daný sľub zaväzuje a zmluvy majú byť splnené, d) vlastnícke právo požíva ochranu a len zákon môže ustanoviť, ako vlastníctvo vzniká alebo zaniká, e) ni- komu nie je možné odoprieť, čo mu patrí podľa zákona.
Zásada, že neznalosť práva neospravedlňuje síce zostane platiť aj naďalej, nakoľko vyplýva z individua- listického základu súkromného práva a vyžaduje si to aj požiadavka právnej istoty. Moderné súkromné právo ju však bude modifikovať, a to najmä v obligačnom práve spotrebiteľov v záujme ochrany tzv. slabšej zmluvnej zmluvy. Preto na ustanovenia spotrebiteľských zmlúv, nekalých klauzúl v právnych vzťahoch, kde vystupuje aspoň ako jedna zmluvná strana spotrebiteľ sa musí ex lege aj proti vôli slabšej zmluvnej strany prihliadať v rámci úpravy celej sféry súkromného práva. Preto by malo platiť, že subjektívna vedomosť o právnych ná- sledkoch nie je podmienkou ich vzniku, pokiaľ nie je v zákone ustanovené inak.
Uvedené zásady majú zásadný interpretačný vý- znam, nakoľko ustanovujú hlavné smernice poznania a hľadania skutočnej vôle zákonodarcu. Osnova ich koncentruje do všeobecnej časti kódexu, čím vytvára hodnotovú stupnicu, ku ktorej sa upína celá stavba no- vého civilného kódexu. Viaceré z uvedených zásad sa prekrývajú a sú ďalej rozvinuté v ďalších častiach Ob-
čianskeho zákonníka (napr. sloboda vlastniť majetok, rovnosť, autonómia prejavujúca sa najmä vo vecnom a záväzkovom práve).
Osnova výslovne ako svoju zásadu zakotví, že nikto nesmie zneužívať svoje práva proti záujmom iných osôb a nikto sa nesmie na úkor iných osôb obohacovať a čin, ktorým dochádza k zneužitiu práva na sociálne škodlivé ciele, nepožíva právnu ochranu. Z uvedeného vyplýva, že aj dôraz na individualistické hodnoty sú- kromného práva má svoje zákonné limity. Právno-fi- lozoficky ide o otázky obmedzenia slobody jednotlivca tam, kde začína pôsobiť sloboda iného. Prípady zneuži- tia práva spočívajú najmä v takom výkone práva, kto- rým osoba síce vykonáva svoje subjektívne právo, avšak naoko tak, že dovolávajúc sa formy, koná za účelom dosiahnutia nedovoleného sociálne škodlivého výsledku. Výkon práva, ktorým dochádza k jeho zneu- žitiu sa preto nebude považovať za právom aprobovaný výkon, ale protiprávny čin. Za osobitný prípad zneužitia práva sa bude považuje šikana.
Aj nový slovenský Občiansky zákonník v duchu európskej tradície súkromného práva bude považovať za jednu zo svojich základných zásad pre výkon práv a povinností súlad s dobrými mravmi a prezumpciu dobromyseľnosti. Dôkazné bremeno bude na tom, kto dobromyseľnosť popiera.
Pre rekodifikáciu nie je smerodajné prirodzeno- právne hľadisko a ako ultima ratio rozhodovania sa ne- vytýkajú prirodzenoprávne zásady, ale v súlade s dneš- ným prevládajúcim právnym nazeraním základné prin- cípy Ústavy, najmä zásada spravodlivosti, slobody a rovnosti. Tieto všeobecné právne zásady má čerpať sudca z ducha a celého zmyslu daného poriadku, čím sa teda preferuje pozitivistický prístup a zameranie tejto zásady. Možnosť takéhoto postupu bude vylúčená v prípade riešení statusových otázok osôb. Tie musia vždy vychádzať výlučne z výslovnej zákonnej úpravy.
Občiansky zákonník oproti doterajšiemu stavu upra- ví oveľa komplexnejšie problematiku osobnostného práva, jeho jednotlivých stránok ako aj ochrany pro- striedkami občianskeho práva. Pripravovaná osnova rozširuje a podstatným spôsobom spresňuje katalóg či- astkových osobnostných práv. Jednotlivé kategórie či- astkových osobnostných práv v sebe zahŕňajú práva rôzneho charakteru a rôzneho spoločenského významu i rôznej dôležitosti pre oprávnený subjekt (tak napr. právo na život a zdravie na jednej strane a právo na po- dobizeň na strane druhej). Jedná sa preto o čiastkové osobnostné práva vyvierajúce z integrity osobnosti ako celku, ktoré sa navzájom podobajú svojou právnou štruktúrou a pojmovými znakmi, ale zároveň sa ako také od seba podstatne líšia svojim praktickým, pôso- bením. Jednotlivé osobnostné práva návrh klasifikuje ako práva spočívajúce v záujmoch, resp. právom chrá- nené záujmy na živote a zdraví (najmä telesná integrita, pracovná sila, schopnosť pracovať), označení človeka (meno, priezvisko, pseudonym, hlas, podoba), jeho
spoločenskej vážnosti (česť, dôstojnosť, dobrá povesť), občianskej slobode a rovnosti (obydlie, listové tajom- stvo, šírenie informácií, prepravovanie správ, a pod.), osobnej slobode (súkromný život, intímna sféra).
Nový Občiansky zákonník bude obsahovať všeo- becnú úpravu právnických osôb. Táto úprava bude sub- sidiárne použiteľná pre všetky právnické osoby, ktoré budú vznikať aj podľa iných právnych predpisov. Za- chová sa tradičná bipartipácia právnických osôb v ich členení na právnické osoby korporatívnej povahy a právnické osoby nadačnej povahy. Ďalšie členenie korporácií na súkromné a verejné má v súčasnosti len teoretický význam a nie je preto nevyhnutné, aby ho vysvetľoval aj nový Občiansky zákonník. Navrhuje sa koncepčná zmena spočívajúca v tom, že konštrukcia priameho osobného konania v mene právnickej osoby sa nahradí novou konštrukciou zastúpenia právnickej osoby konajúcej v jej mene (podobne je to tak aj v Ne- mecku, Rakúsku, Švajčiarsku, Poľsku ako aj v návrhu českého občianskeho zákonníka).
Za právne predmety sa budú považovať veci hmotné a nehmotné, práva a iné hodnoty súkromnoprávnej po- vahy. Občiansky zákonník na rozdiel od súčasného stavu výslovne zakotví pojem vec. Toto vymedzenie po zrušení Zákonníka medzinárodného obchodu v našom práve chýba. Nehmotné veci ako právne predmety budú predstavovať peniazmi oceniteľné hodnoty ( ako napr. obchodné podiely, zaknihované cenné papiere, prírodné sily ovládateľné a slúžiace ľudským potrebám, licencie, know-hov, informácie, databázy ako výsledky automa- tizovaného spracovania údajov a iné) ako aj právo, ak to jeho povaha pripúšťa. Občiansky zákonník vymedzí aj ďalší základný pojem, a to pojem majetok, čo je ne- vyhnutné z hľadiska jeho významu nielen v súkrom- nom, ale aj verejnom práve. Pôjde o široko koncipova- né vymedzenie znakov pojmu majetok, podľa ktorého zahrnie všetko čo má majetkovú hodnotu, ktorú možno vyjadriť peniazmi a s čím bude možné na základe práv- nych skutočností disponovať.
Občiansky zákonník vymedzí vo všeobecnej časti základné právne skutočnosti na základe ktorých vzni- kajú, menia sa a zanikajú práva a právne vzťahy. Práv- na skutočnosť je taká, ktorá sama osebe alebo v spoji- tosti s inou skutočnosťou vyvoláva právne následky v podobe vzniku, zmeny alebo zániku právnych vzťa- hov, resp. práv alebo povinností. Xxxxxxx sa koncepcia právneho úkonu vrátane jeho definičného vymedzenia.
Zákonník bude reagovať na súčasnú prax, v ktorej sa najmä v obchodnom styku používajú rôzne mecha- nické a elektronické prostriedky, ktorými sa robia práv- ne úkony, ako aj na možnosť urobiť podpis elektro- nickou formou. Zohľadnená pritom bude úprava Smer- nice EP a Rady č. 2000/31/ES o niektorých právnych aspektoch služieb informačnej spoločnosti, najmä elektronického obchodu. Po diskusii v komisii na 1. za- sadnutí ohľadne úpravy následkov právneho úkonu uzavretom v tiesni za nápadne nevýhodných podmienok
sa rozhodlo, že doterajšiu úpravu nahradí širšia formu- lácia obsiahnutá v zásadách UNIDROIT, uplatňujúca sa pre obdobné a iné prípady vrátane obchodného styku.
Návrh Občianskeho zákonníka už počíta s absolút- nou neplatnosťou len výnimočne a to pre rozpor so zá- konom, obchádzanie zákona a rozpor s dobrými mrav- mi, či neexistencii spôsobilosti na právne úkony. Do nového Občianskeho zákonníka sa po doplnení a spres- není preberie úprava odporovateľnosti právnych úko- nov, ktorými boli ukrátené záujmy veriteľa ako jeden z právnych následkov vadnosti právnych úkonov.
Nový Občiansky zákonník jednotne upraví preml- čanie ako pre občianskoprávne, tak aj pre obchodno- právne pomery. Východiskom bude doterajšia právna úprava premlčania v Občianskom zákonníku, pričom niekde bude potrebné prevziať aj určité ustanovenia z Obchodného zákonníka, ktoré v Občianskom zákon- níku chýbali a niekde bolo treba pripraviť aj nové usta- novenia na doplnenie a spresnenie doterajšej právnej úpravy. Všeobecná premlčacia lehota bude štvorročná. Táto dĺžka premlčacej lehoty sa preberá z úpravy Ob- chodného zákonníka. Novým spôsobom však budú upravené lehoty a začiatok plynutia premlčacej lehoty pri práve na náhradu škody.
3. Rodinné právo patrí k základným a najstarším právnym disciplínam súkromného práva. Je tomu tak preto, že sa od nepamäti vzťahuje na záujmový okruh života jednotlivca nanajvýš privátnej povahy, či už ide o manželov alebo o rodičov a deti, či iné osoby vystu- pujúce v roli nositeľov práv a povinností rodinnopráv- nej povahy. Špecifičnosť rodinného práva tkvie najmä v úprave statusu a statusových práv fyzických osôb, ktorá má spravidla donucujúci (kogentný) charakter.10
Rodinnoprávne vzťahy sú na Slovensku de lege lata upravené v Zákone o rodine č. 36/2005 Z.z. (účinnosť nadobudol 1. apríla 2005). Tento stav sa odvíja od roku 1949, kedy boli vyčlenené mimo rámca Občianskeho zákonníka a aj v súčasnosti sú upravené samostatným zákonom.11 Výhľadovo sa však má úprava rodinných vzťahov vrátiť v rámci pripravovanej kodifikácie všeo- becného súkromného práva (občianskeho práva) do Občianskeho zákonníka ako jeho osobitná časť.12 Pre
10 K problematike rodinného práva pozri napr.: Xxxxxxxxx, S.
− Xxxxxxxxx, M.: Rodinné právo. In: Xxxxxxxx, M.– Švest- ka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. svazek, Praha 2002.
s. 13 a nasl., ďalej Xxxxx, X. - Xxxxxxxxx, B. – Xxxxxxx, M.: Rodinné právo. Xxxxxxx, Xxxxxxx 2008.
11 Pozri zákon č. 36/2005 Z.z. K tomu podrobne Xxxxxxx, J. –
vzájomný vzťah rodinného a občianskeho práva platí, že návrat k duálnej štruktúre súkromného a verejného práva po roku 1989 znamená, že úprava osobných a majetkových vzťahov v rodine a manželstve je úzko prepojená so všeobecným súkromným (občianskym) právom. Integrácia oboch subsystémov súkromného práva je evidentná aj dnes a vyplýva z ustanovenia
§ 111 ZR, ktoré ustanovuje všeobecnú subsidiaritu Ob- čianskeho zákonníka na právne pomery upravené Zá- konom o rodine.
V právnej tradícii kontinentálnej Európy sa rodinné právo spravidla traktuje tak, že je súčasťou občianskych kódexov, kde tvorí osobitnú časť (Rakúsko, Nemecko, Poľsko, Maďarsko, Česká republika a pod.). Napriek tomu sa však výklad a doktrína rodinného práva nie- kedy podávajú v samostatných učebniciach, sú pred- metom prednášok a seminárov na právnických fakul- tách. Tematikou rodinného práva sa zaoberajú na ve- deckej aj praktickej úrovni národné i medzinárodné in- štitúcie, špeciálne časopisy a monografie. Výrazom ro- dinné právo sa v teórii práva spravidla označuje časť súkromnoprávnej teórie, ktorá sa zaoberá otázkami právnych pomerov manželov, rodičov a detí, prípadne pomerov týchto osôb a osôb ďalších, ktoré plnia voči deťom viaceré role a funkcie nahradzujúce alebo dopl- ňujúce postavenie a funkcie rodičov.
V novej kodifikácii súkromného práva bude rodinné právo v objektívnom slova zmysle ponímané dôsledne ako subsystém všeobecného súkromného práva. Rodin- noprávne normy budú obsiahnuté priamo v novom Ob- čianskom zákonníku, kde ustanovia, ako sa majú ľudia správať v rodinnoprávnych vzťahoch. Tieto normy zá- roveň vymedzia samotné rodinnoprávne vzťahy, určia priamo v civilnom kódexe ich subjekty ako aj to, ako ti- eto vzťahy vznikajú, menia sa a zanikajú. Rodinné právo bude tvoriť druhú časť pripravovaného kódexu. Matéria úpravy rodinného práva bude vymedzená pre- dovšetkým svojim predmetom úpravy. V podstatných znakoch bude kontinuálne nadväzovať na obsah súčas- neho Zákona o rodine a ďalších právnych predpisov. Z pohľadu pripravovanej právnej úpravy tejto časti kódexu sa predmet úpravy rodinného práva rozčlení do nasledovných troch základných skupín:
a) právne pomery manželov,
b) rodičovské a príbuzenské právne pomery, založené biologickým zväzkom alebo osvojením,
c) pomery nahrádzajúce výkon niektorých rodičov- ských práv označované ako pomery tzv. náhradnej rodinnej výchovy.
Xxxxxx, S.: Zákon o rodine. Komentár. Bratislava 2005, ďalej Pavelková, B. – Xxxxxxxxx, G. – Xxxxxxxx, V.: Zákon o rodi-
ne. Komentár s judikatúrou. Šamorín 2005.
12 Pozri napr. Xxxxx, X. – Xxxxxxxxx, M.: Principy a východis- ka nového kodexu soukromého práva. Praha 2001, s. 26, s. 130 a s. 159 a nasl., ďalej Cirák, J.: Občianske právo v Slo- venskej republike. In: Zborník z konferencie II. Právnické dni Xxxxxx Xxxxxx pod názvom „Desať rokov slovenskej štátnosti
a jej perspektívy“. Bratislava 2004., ďalej Xxxxx, J.: (zost.) K návrhu slovenského Občianskeho zákonníka. V. Lubyho právnické dni. Bratislava 1999., ďalej Plank, K.: Koncepcia rekodifikácie občianskeho práva hmotného v Slovenskej repu- blike. Justičná revue 1996.
Nová úprava bude pri úprave právnych vzťahov v rodine konkretizovať dôležité ústavné zásady, najmä zásadu o osobitnej ochrane manželstva, rodiny a rodi- čovstva štátom, ako aj osobitné medzinárodné úpravy o ochrane detí. Navrhovaná systematika druhej časti sa bude členiť na štyri hlavy. Prvá hlava: manželstvo, dru- há hlava: rodičia a deti, tretia hlava: vyživovacia povin- nosť, štvrtá hlava: poručníctvo a opatrovníctvo.13
Rodina si zasluhuje osobitnú zákonnú ochranu. Zá- konná ochrana rodiny sa premieta aj do konečných účelov čiastkových zásad rodinného práva umožňujú- cich obsahové zjednotenie inštitútov rodinného práva. Môžeme ich zhrnúť a konkretizovať, že v novej úprave sa jedná najmä o zásadu ochrany manželstva, rodiny a rodičovstva spoločnosťou, zásadu dobrovoľnosti a slobodného rozhodnutia uzavrieť manželstvo, zásadu monogamie, zásadu rovnocennosti civilného a cirkev- ného sobáša snúbencov, zásadu rovnosti muža a ženy v manželských právach a povinnostiach, zásadu vzá- jomnej morálnej a materiálnej pomoci všetkých členov rodiny a zásadu slobodného svetonázorového pôsobenia rodičov pri výchove detí.
4. Vecné právo bude v rámci kodifikácie systema- ticky zaradené ako tretia časť kódexu, za právnou úpra- vou všeobecnej časti (prvá časť kódexu) a úpravou ro- dinného práva (druhá časť kódexu). Pre vecné právo bude platiť zásada publicity a typovej viazanosti (nume- rus clausus).
Nový OZ výslovne upraví zásadu povrch ustupuje spodku (superficies solo cedit). Opätovné zaradenie tejto zásady do nášho právneho poriadku po 60 ročnej absencii bude mať ďalekosiahle dôsledky pre celý práv- ny režim nehnuteľností a osobitne vo vzťahu k potrebe uzákonenia práva stavby ako osobitného vecného práva k cudzej veci.
Všetky uvedené zásady nájdu svoje adekvátne vyja- drenie v tretej časti nového OZ. Osobitne normatívne v stručnej podobe bude upravený aj kataster nehnuteľ- ností, ktorý má zásadný význam pre publicitu všetkých vecných práv upínajúcich sa k nehnuteľnostiam (vznik, existencia, zmena, zánik). Do tretej časti Občianskeho zákonníka bude možné prevziať viaceré ustanovenia doteraz platného Občianskeho zákonníka, ktoré sa v aplikačnej praxi osvedčili. Mnohé ustanovenia sa však upravia novým spôsobom, pretože v doterajšom znení niektoré otázky neupravovali, alebo upravovali iba povrchne.
Pre nový Občiansky zákonník sa navrhuje nasleduj- úca systematika úpravy vecného práva: Prvá hlava: Držba. Druhá hlava: Vlastnícke právo. Tretia hlava: Vecné práva k cudzej veci, a to 1. diel: Právo stavby.
2. diel: Vecné bremená. 3. diel: Záložné právo. 4. diel: Zádržné právo.
Povahu inštitucionálnych novôt oproti terajšiemu stavu bude mať najmä nová širšia úprava držby, nové vymedzenie predmetov vlastníckeho práva (nezahŕňaj- úce pod tento pojem aj nehmotné veci či subjektívne práva), spomínané znovuzavedenie zásady „superficies solo cedit“ a s ním súvisiace právo stavby, rozšírenie spôsobov nadobudnutia vlastníckeho práva o nadobud- nutie príklepom licitátora a k veciam nikoho, inštitút pridruženého spoluvlastníctva, nová úprava majetkové- ho spoločenstva manželov, nová právna možnosť tzv. horizontálneho vlastníctva poschodí či upustenie od zákonného predkupného práva spoluvlastníkov v rámci dispozície zo spoluvlastníckym podielom.
Výnimky zo zásady, „nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet“ sa rozširujú a budú výslovne upravené v rámci nadobúdania vlastníctva. Ustanoví sa, že od nevlastníka možno nadobudnúť vlastnícke právo k veci, keď nadobúdateľ bol dobro- myseľný a vec nadobudol najmä
a) zmluvou od podnikateľa v rámci bežného obchod- ného styku,
b) od nepravého dediča, ktorému bolo dedičstvo potvrdené,
c) na verejnej dražbe,
d) za odplatu od niekoho, komu vlastník sám veci zve- ril, alebo ho k prevodu vlastníckeho práva splno- mocnil.
5. V súvislosti s prípravou nového Občianskeho zá- konníka sa venuje náležitá pozornosť i úvahám o novej právnej úprave dedičského práva, ktoré sú podmienené zásadnými zmenami, ktoré sa udiali v ponímaní vlast- níctva a rodinných pomeroch v nových demokratických podmienkach po roku 1989.14 Úprava dedičského práva aj naďalej zostáva súčasťou nového kódexu súkrom- ného práva. Legislatívny zámer systematicky zaradil úpravu dedičského práva do štvrtej časti. Pri jej formu- lovaní sa vychádza z koncepčného postoja, že kodifiká- cia má okrem iného ponúknuť záujmovému okruhu súkromného života čo najviac možnosti k naplneniu jeho nekonečnej variability, pričom je na každom z nás, aby si zvolil, čo mu vyhovuje a čo zasa nie. Preto sa pripravovaná úprava musí veľmi vážne a zodpovedne venovať aj strateným či opusteným inštitútom dedič- ského práva, ktoré v minulosti tvorili platné dedičské právo do roku 1950, resp. do roku 1964. Aj týmto spô- sobom sa vyhneme nebezpečenstvu nivelizácii, ktoré boli typické pre socialistické dedičské právo, ktoré stále tvorí základ platnej právnej úpravy.
13 Pozri Návrh Legislatívneho zámeru rekodifikácie súkrom- ného práva. Xxx Xxxxx (editor). Ministerstvo spravodlivosti SR. Bratislava 2008.
14 Pozri Xxxxx, J. a kol.: Dedičské právo. Šamorín: Heureka 2009, s. 156 a nasl., rovnako Návrh Legislatívneho zámeru rekodifikácie súkromného práva. Xxx Xxxxx (editor). Minister- stvo spravodlivosti SR. Bratislava 2008.
Normy a inštitúty moderného európskeho dedičské- ho práva začali vznikať už pred dvetisíc päťsto rokmi v ranných fázach vývoja dedičského práva v staro- vekom Ríme. Mnoho z týchto dodnes typických noriem a inštitútov našlo svoj výraz už v ranných kodifikáciách súkromného práva kontinentálnej Európy a udržujú si svoju aktuálnosť dodnes. Napriek tomu v súčasnej slo- venskej (aj českej) platnej právnej úprave dedičského práva ich nenachádzame, napr. odkaz (legát), vulgárna substitúcia, fideikomisárna substitúcia, beneficium in- ventarii, separatio bonorum, dedičská zmluva, privile- gované testamenty, spoločný závet manželov a pod.
Samotné porovnávanie inštitútov dedičského práva, či už regionálne ale aj právno-historické, považujeme v priebehu prác na rekodifikácii za stále mimoriadne aktuálne, a to práve v našich špecifických slovenských podmienkach. Vývoj dedičského práva po roku 1950, resp. po socialistickej kodifikácii občianskeho práva v roku 1964 totiž neumožňuje jednoducho ďalej rozví- jať iba to, čo sa nachádza v platnom Občianskom zá- konníku. Všeobecne možno konštatovať, že na začiatku rekodifikačných prác sme vychádzali v oblasti dedič- ského práva z mylnej predstavy - umocnenej notárskou praxou - že platné dedičské právo obstojí i do budúc- nosti, a že v procese jeho rekodifikácie ani nebude po- trebné zásadným spôsobom meniť či dopĺňať súčasnú právnu úpravu. Pohľad na Legislatívny zámer kodifiká- cie súkromného práva v Slovenskej republike sčasti podlieha tejto ilúzii. Hlbší pohľad na platnú slovenskú právnu úpravu dedičského práva však ukazujú, že naša situácia je diametrálne odlišná od situácie krajín, ktoré prešli v oblasti súkromného práva vývojom bez otrasov, a ktorých kodifikácie môžu uchovať a rozvíjať väčšinu štandardných a rokmi osvedčených noriem a inštitútov dedičského práva, ktoré si udržali svoju nadčasovosť a úroveň. Skúsenosti z rekodifikačných prác stále ná- stojčivejšie ukazujú, že spravidla nevystačíme s púhymi poukazmi na obdobné úpravy jednotlivých noriem a inštitútov dedičského práva vyspelých demokratic- kých krajín, ale rovnako sa musíme vyrovnať s tým, prečo určité inštitúty dedičského práva priam progra- movo z nášho občianskeho práva zmizli, z akých vec- ných dôvodov sa tak stalo, a či tieto dôvody ešte stále pretrvávajú aj v zmenených spoločenských, politických a ekonomických podmienkach, ktoré nastolil demoka- ratický vývoj po novembri 1989 a samostatná slovenská štátnosť v roku 1993. Inými slovami povedané, súčas- ťou prác na kodifikácii občianskeho práva na Slovensku musí byť aj kritická analýza tak normatívnych ako aj odborných textov z obdobia socializmu. Opustené či stratené inštitúty dedičského práva v tomto smere pred- stavujú osobitnú kapitolu. Kritické analýzy, historické pohľady ako aj analyticko-syntetický prístup k jednotli- vým inštitútom dedičského práva ukazujú, že platná úprava má zo širšieho historického pohľadu do ideálu veľmi ďaleko a že bude potrebné ju nutne podrobiť rozsiahlejšej revízii. Revízia je pritom pomerne zlo-
žitým procesom nachádzania optimálnej právnej úpra- vy, a to najmä preto, že rôzne právne úpravy, ktorými je možné sa v danom smere inšpirovať prinášajú rôzne právne riešenia. Z toho plynie nevyhnutnosť analýzy a syntézy týchto riešení, ktoré vyústi v ponímanie dedičského práva, ktoré sa javí v špecifických sloven- ských podmienkach ako jednak prakticky najvhodnejšie a jednak vyhovujúce zásadám súkromného práva a po- trebám záujmovej sféry života jednotlivcov nanajvýš privátnej povahy.
Napriek časovému odstupu považujeme za vynikaj- úci zdroj inšpirácie aj pohľad na široko rozvetvenú a prepracovanú sieť noriem a inštitútov rímskeho dedič- ského práva. Aj v oblasti dedičského práva, pred 2500 rokmi, v rannom, klasickom a aj poklasickom rímskom práve nachádzame ucelený, svojrázny a podrobne pre- pracovaný systém noriem a inštitútov tvoriaci základ pre riešenie záujmov vtedajšej spoločnosti. V rímskom dedičskom práve klasického obdobia nachádzame od- povede na mnohé otázky, ktoré musí riešiť každá kodi- fikácia v oblasti dedičského práva. Pozornosť si zaslu- hujú predovšetkým riešenia, ktoré v podobe pravidiel, zákazov a dovolení na čo možno najnižšom stupni spo- ločenskej relevancie vyvažujú vzájomné konflikty med- zi súkromnými záujmami tých, ktorým má pripadnúť majetok poručiteľa, tretích osôb, najmä veriteľov poru- čiteľa ako aj vo vzťahu k súkromným záujmom po- ručiteľa. Posledne menovaná osoba môže rozhodnúť, že prijíma zákonné pravidlá dedenia, alebo aktívne pristúpi k zmene pravidiel v rámci dovolených dispozícií. Na rozdiel od univerzalisticky ponímaných inštitútov plat- ného dedičského práva je zrejmé, že rímske právo súkromné v oblasti dedičského práva bolo právom vy- ložene individualistickým, preferujúcim silného jednot- livca, ktorý na báze dobrodenia právnej spravodlivosti spravidla riešil svoj záujmový okruh života privátnej povahy v oblasti dedičského práva tak, že bezo zvyšku ustanovil pravidlá jednotlivých pomerov medzi poruči- teľom a dedičom, vrátane dispozícií, ktorými poručiteľ opatril svoj majetok pre prípad smrti.
6. Ako už bolo naznačené, v oblasti zmluvnej úpra- vy záväzkov bude slovenský Občiansky zákonník inte- grovať nielen obchodné zmluvy, ale aj tzv. zmluvy uzatvárané so spotrebiteľmi, ktoré vykazujú vlastne po- vahu jednostranných obchodných zmlúv. Pri formulo- vaní takto široko integrovaného zmluvného systému bude nevyhnutné prihliadať na to, aby sa zásada zmluv- nej slobody a autonómie uplatňovala v právom uprave- ných pomeroch spôsobom, ktorý nebude nad mieru primeranú pomerom vytvárať neprijateľnú nerovnováhu v právach a povinnostiach zmluvných strán v podobe existencie či prijímania nekalých klauzúl v spotrebiteľ- ských zmluvách. Naproti tomu vo sfére zmluvných vzťahov medzi obchodníkmi (podnikateľmi) pôjde o pomery profesionálov, poznajúcich podmienky na trhu a súťaži, kde zásahy v podobe ingerencie právnej
úpravy budú spravidla dispozitívnej povahy a sociálne hľadisko bude v plnej miere ustupovať klasickej zásade súkromného práva, ktoru je slobodná autonómia subjektov a v rámci nej sa uplatńujúca zmluvná sloboda kontrahendov.
Nová koncepcia – v súlade s medzinárodnými štan- dardami – bude ukladať prísnejšie pravidlá pre po- sudzovanie zodpovednosti tých subjektov, ktoré neplnia svoje záväzky (non-performing party). Jedinú možnosť zbavenia sa zodpovednosti by malo predstavovať preu- kázanie prekážky, že ani mimo kontroly zodpovedného subjektu nebolo dobre možné s primeranou predvída- teľnosťou predpokladať prekážku v čase uzavierania zmluvy. Zavádza sa tiež pojem náhrady nemajetkovej ujmy (non economic damages) ako prostriedok priamej peňažnej kompezácie porušenia nielen osobnostných práv ale aj inej nemajetkovej ujmy ako napr. strata ra- dosti zo zmarenej dovolenky, duševné útrapy človeka, zmarenie legitímnych očakávaní a pod.
V.
Záverom prichodí zhrnúť, že katalóg úloh vyplývaj- úci z európskeho a národného rozmeru kodifikácie sú- kromného práva je neobyčajne široký. Kľúčovými požiadavkami však v podmienkach Slovenskej repub- liky ako členského štátu Európskej únie sú najmä:
a) požiadavka odstránenia legislatívneho provizória základnej súkromnoprávnej úpravy v tom, zmysle, že občianske právo po kodifikácii nadobudne v sys- téme slovenského práva postavenie všeobecného súkromného práva, teda postavenie, ktoré mu v súčasnosti v dôsledku platného legislatívneho provizória nepatrí.
b) požiadavka vytvorenia vhodného systematického usporiadania pripravovaného kódexu, ktorý by v časovej perspektíve umožnil čo najširšiu integrá-
ciu európskeho občianskeho práva, najmä inte- gráciu európskych smerníc zameraných na ochranu spotrebiteľa a zmluvného európskeho práva.
c) požiadavka vytvorenia úplne nového, integrova- ného systému úpravy základných pomerov a inšti- tútov spadajúcich do sféry súkromného práva.
Úspešné zavŕšenie prác na novom Občianskom zá- konníku, ktoré sa predpokladá jeho predložením do vlády a následne na prerokovanie parlamentom v roku 2014, si bude vyžadovať ešte mnoho úsilia. Cieľ je však ambiciózny, nakoľko nový kódex súkromného práva má byť síce kódexom národným, avšak s jasnými a markantnými európskymi sociálnymi dimenziami. Musí preto vykazovať vysoký stupeň zlučiteľnosti tak s tradičnými občianskymi zákonníkmi tzv. starých člen- ských štátov Európskej únie, ako aj s tradíciami susedi- acich stredoeurópskych štátov, teda krajín s porovnateľ- nou úrovňou právnej kultúry, ekonomiky či spoločen- sko-politickej orientácie.
Summary
This article deals with problems of codification and Europeanisation of private law in accordance with the newest knowledge of law science in the Slovak Repu- blic. Both processes of codification and Europeanisa- tion of private law are closely connected and mutually overlapped. Respecting particularities in development of private regulation, the main requirements and tasks connected with the process of development of the Civil Code are analyzed. The article deals further with re- quirements to terminate temporary legislation in private law, with requirements to get higher level in approxi- mation of private law and European Union law. The article finally analyzes the basic aspects in creation of new, modern and optimal monistic approach to the fun- damental conditions and institutions of private law.
Stát a některé zvláštní případy působení základních práv a svobod
Xxxxx Xxxxxx*
1. Úvodem
Obecně je přijímáno, že základní práva a svobody (dále také jen zkráceně „základní práva“) mají povahu veřejného subjektivního práva, tedy vymezují vztah mezi jednotlivcem a státem, resp. veřejnou mocí navzá- jem.1 Z hlediska právní dogmatiky se subjekty základ- ních práv a svobod rozlišují na jejich nositele a adresá- ty. Zatímco v případě adresátů se jedná o subjekty po- vinné, tedy ty, kterým ze základních práv plynou povin- nosti, jako nositelé se označují subjekty, kterým naopak základní práva přinášejí určité benefity. V případě naz- načené konstrukce působení základních práv je jejich adresátem výlučně stát, resp. jen subjekty vykonávající veřejnou moc (vedle státu tedy přicházejí do úvahy zejména územní samosprávné korporace či korporace zájmové samosprávy). Nositelem je naopak jednotlivec či právnická osoba soukromého práva, tedy subjekty nedisponující výkonem veřejné moci. Ona veřejnost těchto práv zahrnuje prvek vrchnostenského působení, což je odlišuje od práv působících mezi subjekty for- málně rovnými, které jsou obsahem soukromoprávních předpisů. V případě základních práv a svobod tak v kontra pozici stojí zájem jednotlivce proti zájmu ve- řejnému.
Uvedená nerovnost účastníků právního vztahu re- gulovaného normami veřejného práva je důvodem pro jeho možné označení jako vertikálního. Jako výjimky ze shora uvedené „klasické“ konstrukce vertikálního působení jsou chápány případy, ve kterých základní práva dopadají na vztahy mezi subjekty soukromopráv- ních vztahů, tedy působí horizontálně. Pro tento způsob působení základních práv a svobod se všeobecně užívá pojem „Drittwirkung“, pocházející ze sousedního Ně- mecka. Jeho podstatou je hledání odpovědi na otázku, zda i subjekty soukromého práva jsou ve vzájemných vztazích povinny respektovat základní práva a svobody, z praktické stránky věci řečeno, zda jsou oprávněni se těchto práv vůči sobě navzájem dovolávat cestou práva.
Pokud jde o první klasický, tedy vertikální způsob působení základních práv, není již v současné době zřejmě sporu o tom, že stát vystupující jako vrchnosten-
* XXXx. Xxxxx Xxxxxx, advokát, doktorand na Katedře ústavní- ho práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univer- zity, Brno.
1 Například Xxxxx, J., Xxxxxx, X. Xxxxxxxxx. 5. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 188.
ský orgán (tedy prostřednictvím svých správních or- gánů) není nositelem základních práv. Je pouze jejich adresátem. Ani pokud je správní rozhodnutí správního orgánu (tedy státu ve vrchnostenském postavení) napa- deno správní žalobou a posléze zrušeno, nemůže se správní orgán (stát) domáhat například základního prá- va dle čl. 36 Listiny, tedy práva na spravedlivý proces. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ČR2 není správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu. Pokud tedy stát v postavení vykonavatele veřejné moci není oprávněn podat ústavní stížnost, není tedy nositelem základních práv, které by mohly být porušeny. Stejný závěr by měl platit rovněž pro ostatní subjekty nadané výkonem veřejné moci. Důsledkem uvedeného je pak závěr, že pokud by řízení před správním soudem v konkrétním případě vykazovalo vady, jenž by mohly být v případě, že by se týkaly nositelů základních práv, považovány za porušení práva na spravedlivý proces, není možno zjed- nání nápravy na základě ústní stížnosti.
Tento článek si však klade za cíl zaměřit se pouze na některé zvláštní případy v rámci horizontálního pů- sobení základních práv a svobod, jejichž přímým účast- níkem je stát.
2. Zvláštní případy horizontálního působení základních práv a svobod
Jako zvláštní případy horizontálního působení zá- kladních práv je možno označit situace, kdy jako jeden z účastníků soukromoprávního vztahu vystupuje stát. Pokud v tuto chvíli odhlédneme od samotného hori- zontálního působení jako takového, u naznačené pro- blematiky přicházejí v úvahu dvě základní varianty, ne- boť stát může vystupovat jako ten, kdo se bude základ-
2 Sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999, toto rozhodnutí vychází z úvahy, podle které „Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti je zásah orgánu veřejné moci do ústavně za- ručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž dispo- nuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Mi- nisterstvo, pokud vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nedisponuje právní subjektivitou. (…) Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod.“
ních práv dovolávat (tedy jako oprávněný – nositel), nebo naopak stát bude tím, vůči kterému se bude nao- pak základních práv dovolávat druhý účastník soukro- moprávního vztahu (tedy jako povinný – adresát).
2.1 Stát jako nositel základních práv a svobod
První varianta, ve které stát vystupuje jako ten, kdo vůči druhému účastníku právního vztahu uplatňuje zá- kladní práva, je samozřejmě závislá na tom, zda lze státu, který v tomto případě svoji činnost vykonává ve formách soukromého práva (například prostřednictvím uzavírání smluv), vůbec přiznat postavení nositele zá- kladních práv. Stát zde tedy vystupuje jako účastník ho- rizontálních vztahů, například jako vlastník či dlužník, tedy jako subjekt soukromého práva, který nepůsobí vrchnostensky. Stát má v této situaci postavení práv- nické osoby – korporace dle ustanovení § 21 občan- ského zákoníku. Obrátíme-li se opět do práva proces- ního, pak je přijímáno,3 že stěžovatelem při podání ústavní stížnosti může být organizační složka státu jako právnická osoba, a to v soukromoprávních věcech. Pří- kladem z poslední doby tak může být případ, kdy se Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových pří- slušný hospodařit s majetkem České republiky domáhá v civilním řízení zaplacení peněžité částky za užívání pozemku ve vlastnictví státu bez právního důvodu a ústavní stížností brojí proti rozhodnutí obecných sou- dů, které mu toto právo nepřiznaly, a to s odůvodněním, že bylo zasaženo do jeho základních práv.4 V odůvod- nění svého rozhodnutí se Ústavní soud otázkou aktivní legitimace uvedeného úřadu ani výslovně nezabývá, což svědčí o obecném přijetí uvedeného názoru.5 I za této na první pohled jasné situace lze jistě uvést opoziční názor,6 který argumentuje povahou základních práv
3 Xxxxxxxx, X., Xxxxxx, X., Xxxxxxx, J. Ústava České repub- liky. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Xxxx, 2007, str. 704.
4 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 263/11, ze dne 27. 10. 2011.
5 Shora uvedená učebnice státovědy (pozn. č. 1) na str. 188 k této problematice uvádí: „Přesto se však v podmínkách právního státu uznává, že některých základních práv se může dovolávat dokonce i stát. Například při soudním jednání, které je v právním státě záležitostí nestranného soudu, má stát právo na rovnost před soudem, na právo na zákonného soud- ce apod. Samozřejmě před soudem musí vystupovat jako práv- nická osoba soukromého práva např. jako věřitel, vlastník apod., nikoli jako veřejná moc.“
6 Viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 136/01, ze dne
16. 3. 2004, podle jeho odůvodnění „z hlediska politické a ústavně právní teorie liberálního demokratického státu, je neudržitelné chápat stát jako subjekt základních práv a svobod, neboť je to především jednotlivec, který je těmito právy nadán právě ve vztahu ke státní moci. Otázka, zda stát vystupuje v určitém soukromoprávním vztahu jako právnická osoba, která proto není nadána mocenským postavením, má sice své opodstatnění v rovině jednoduchého práva, její pro-
jako práv zaměřených výlučně vůči veřejné (státní) moci a tím, že stát jako vykonavatel této moci nepotře- buje chránit sám před sebou. Proti tomuto argumentu se dá oponovat snad jen tak, že základní práva vedle svého pojetí jako veřejných subjektivních práv představují také objektivní ústavní hodnoty, které je třeba respekto- vat ve všech situacích, a rovněž jsou zárukou existence určitých institucí či institutů,7 tedy také například nezá- vislého soudnictví či rovnosti před soudem, což musí být garantováno za všech okolností a bez ohledu na to, zda účastníkem soudního řízení je jednotlivec, právnic- ká osoba, stát v postavení subjektu soukromého práva či správní orgán ve správním soudnictví. Jinou otázkou je pak procesní vyjádření možnosti domáhat se tohoto práva například prostřednictvím ústavní stížnosti.
V sousedním Rakousku je zastáváno v judikatuře stanovisko, podle kterého jsou korporace, instituce a fondy veřejného práva nositeli všech základních práv, které přicházejí do úvahy pro právnické osoby. Proti uvedenému bývá nicméně argumentováno8 například tím, že je absurdní, aby tato práva náležela veřejné moci při plnění veřejných úkolů, která je naopak povinna je respektovat. Tyto subjekty nemají žádnou svobodnou sféru, kterou by bylo třeba před státem chránit. Dále se uvádí tzv. argument konfuze (Konfusionsargument), tedy splynutí oprávněné osoby a povinné osoby v jeden subjekt, podle kterého z formálního hlediska není mož- né, aby subjekt byl povinným a zároveň oprávněným.
2.2 Stát jako adresát základních práv a svobod při jejich horizontálním působení
Dalo by se říci, že rubem shora popsaného problému je druhá varianta, kdy stát jako účastník soukromopráv- ního vztahu vystupuje jako adresát základního práva, resp. druhý účastník vztahu (například druhá smluvní strana) se vůči němu domáhá svých základních práv. Otázkou tedy je, zda je stát vázán základními právy i v situaci, kdy vystupuje jako soukromoprávní subjekt.
mítnutí do roviny práva ústavního a zejména do sféry základ- ních práv a svobod je problematické, např. z pohledu samot- ného – v Ústavě vymezeného – účelu řízení o ústavní stížnosti, jímž je ochrana právnických a fyzických osob před nejzávaž- nějšími protiústavními zásahy orgánů veřejné moci. Není spolehlivý a nezpochybnitelný ústavní podklad pro připouš- tění státu jako stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti, jež je ří- zením výjimečným, korigujícím nepřípustné a závažné zásahy státu do ústavně chráněné sféry fyzických a právnických osob.“
7 Xxxxx, X., Xxxxxx, X. Xxxxxxxxx. 5. Vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 192.
8 Xxxxxx Xxxxx. Die Grundrechte: Grundfreiheiten und Men- schenrechte in Österreich, Springer, 1999, Wien – New York, ISBN 3-211-83355-2, str. 102–103.
V německy mluvících zemích se pro tento jev běžně používá pojem „Fiskalgeltung der Grundrechte“9.
Na první pohled by se mohlo zdát, že v případě ak- ceptace horizontálního působení základních práv jako takového, by tím byl odstraněn či vyřešen i tento pro- blém, neboť stát by byl vázán stejně jako ostatní sub- jekty soukromoprávního vztahu, resp. není zřejmě žád- ného důvodu pro to, aby soukromé osoby vázány zá- kladními právy byly a stát nikoliv. Rozdílné však mo- hou být důvody tohoto působení základních práv, jakož způsob působení a jeho intenzita.
Pokud se nyní vrátíme izolovaně pouze k vázanosti státu základními právy, půjde tedy o nevrchnostenskou činnost státu, neboť ten je v tomto vztahu v postavení nositele soukromých práv (německy se tento způsob jednání státu označuje jako „Privatwirtschaftsverwal- tung“). X. Xxxxxxxxxx00 v této souvislosti uvádí, že se o tento způsob jednání nejedná v případě, pokud je pl- nění veřejných úkolů organizačně zajištěno prostřed- nictvím subjektu odlišného od státu, například prostřed- nictvím k tomu založené obchodní společnosti. Z hle- diska základních práv by zde tedy v úvahu přicházelo pouze běžné11 horizontální působení. Je samozřejmě otázkou, zda by bylo přípustné takto se zbavovat „ne- příjemných“ povinností, neboť tímto způsobem může s ohledem na vlastnickou strukturu a také charakter předávaných úkolů jen stěží dojít k přeměně veřejných zájmů na zájmy soukromé.
Oproti běžnému horizontálnímu působení je zde zvláštnost v tom, že adresátem, tedy povinným subjek- tem je zde stejně jako v případě vertikálního působení stát, zatímco na straně nositele je subjekt odlišný od státu. Jde tedy o střet státního zájmu se zájmem jiného subjektu (nejčastěji tedy zájmem soukromým). Prak- tický dopad má tato problematika například při udělo- vání subvencí či při utrácení veřejných prostředků (tedy zadávání veřejných zakázek). Jako jeden z možných ar- gumentů pro závaznost základních práv pro stát v těch- to případech může být to, že jednotlivec se i v tomto případě nachází ve stavu potřebnosti ochrany, který je podobný situaci, když stát vykonává svá vrchnostenská oprávnění, neboť i v těchto situacích není třeba zásadně pochybovat o značné mocenské (zejména hospodářské) převaze státu.
9 xxxx://xx.xxxxxxxxx.xxx/xxxx/Xxxxxxxxxxxxx_xxx_Xxxxxxxxxxx
– nahlíženo 20. 11. 2011.
10 Xxxxxxxxxx, P. Österreichisches Bundesstaatsrecht. Lehr- und Handbuch, Verlag Österreich, 2004, str. 648.
11 slovem „běžný“ není myšleno, že by horizontální působení základních práv bylo bráno jako něco naprosto běžného a sa- mozřejmého, neboť i přes svoji právní existenci je stále pova- žováno za výjimku z běžného působení, ale je tím myšleno použití tohoto pojmu v základním významu bez rozlišování subjektů soukromoprávního vztahu.
V této souvislosti lze činnost státu rozlišovat podle toho, zda jejím prostřednictví dochází k plnění veřej- ných úkolů či nikoliv.
2.2.1. Plnění veřejných úkolů
V Rakousku12 existuje shoda o vázanosti státu zá- kladními právy i při použití soukromoprávní formy jed- nání v případech, kdy stát tímto způsobem plní veřejné funkce. Stejně tak švýcarský Spolkový soud s touto vá- zaností souhlasí i v případech, kdy stát převádí plnění veřejných úkolů na subjekty, které je uskutečňují sou- kromoprávní formou.13 Uvedený názor koresponduje s čl. 35 odst. 2 švýcarské spolkové ústavy z roku 1999, podle kterého jsou subjekty plnící státní úkoly povinny respektovat základní práva a podílet se na jejich usku- tečňování.14 Vázanost se rovněž připouští v případě, kdy má stát monopol15 nebo pokud se jednotlivec přes formální právní rovnost nachází ve fakticky podřízeném postavení nebo je na plnění ze strany státu existenčně závislý.16 Naznačené směřování k závaznosti základ- ních práv lze jistě vztáhnout rovněž na ostatní subjekty nadané výkonem veřejné moci, pokud veřejné funkce plní prostřednictvím soukromoprávního jednání. Český Ústavní soud tak například vyžaduje po Pozemkovém fondu ČR17, který je právnickou osobou zřízenou záko- nem a jeho úkolem je mj. také vypořádávání restituč- ních nároků prostřednictvím vydávání náhradních po- zemků, aby při plnění svých úkolů postupoval tak, jak by byl povinen postupovat stát, neboť jde o zároveň o úkoly státu a vůle Fondu je odvozena od vůle státu. Z uvedeného je tedy zřejmý požadavek, aby Pozem- kový fond respektoval základní práva, neboť při napl- ňování zákona o půdě, přestože se tak děje prostřed- nictvím výběrových řízení a uzavírání smluv, nemůže postupovat libovolně či dokonce svévolně a musí za- chovávat princip rovnosti.
12 Např. Xxxxxx Xxxxx. Die Grundrechte: Grundfreiheiten und Menschenrechte in Österreich, Springer, 1999, Wien – New York, ISBN 3-211-83355-2, str. 126, nebo Xxxxxxxx, X. Xxx- fassungsrecht, 7. přepracované vydání, Wien 2007, str. 321.
13 Häfelin, U., Haller, W. Schweizerisches Bundesstaatsrecht. Die neue Bundesverfassung, 6. přepracované vydání, 2005, str. 86.
14 Dostupné na xxx.xxxxxxxxxxxx.xx (nahlíženo 27. 11. 2011).
15 Xxxxxx, X., Xxxxx, H., Xxxxxx-Xxxxxxxxxx, X. Xxxxxxxxx des österreichischen Bundesverfassungsrechts, 10. upravené vydání, Wien, 2007, str. 628.
16 Xxxxxxxxxx, P. Österreichisches Bundesstaatsrecht. Lehr- und Handbuch, Verlag Österreich, 2004, str. 648.
17 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 125/10, ze dne 1. 9. 2010.
2.2.2 Jiná činnost státu
Od uvedených případů se rozlišuje činnost státu, která nesměřuje přímo k zajišťování veřejného blaha, resp. k plnění veřejných úkolů. U této činnosti, pokud jako taková u státu vůbec přichází v úvahu, již shora uvedené důvody závaznosti (s výjimkou monopolního či faktického mocenského postavení) nemusí platit. Nicméně i zcela neúčelové generování hospodářského zisku (např. prostřednictvím státních podniků) je sice primárně zaměřeno na posilování hospodářského posta- vení státu, nicméně ve výsledku má také vliv na fiskální možnost státu plnit veřejné úkoly.
2.2.3 Problematičnost dělení činnosti státu
Uvedené dělení činnosti státu (zaměřené na plnění veřejných úkolů a na ostatní) a z toho plynoucí rozdílný právní režim zpochybňuje např. K. Hesse18, podle kte- rého by to znamenalo, že existuje určitá oblast působení státu nacházející se zcela mimo ústavu. Tento závěr však dle něj nelze ničím zdůvodnit. Stejně tak je ne- správný závěr, podle kterého o vázanosti základními právy rozhoduje jen zvolená forma státního působení (zda se tak stane prostředky práva soukromého či veřej- ného). Konečně snahu o rozlišování činnosti státu činí zbytečnou argument, podle kterého ani absolutní váza- nost nijak stát neomezuje, aby mohl plnit veškeré své úkoly. Dle jeho názoru ústavou konstituovaný stát nemá právo na libovůli, ústavě v základních právech nejde jen o formu, ale také o obsah státního působení. V této souvislosti je také možno uvést, že Evropský soud pro lidská práva nepřikládá rozlišování jednání státu na vrchnostenské a soukromoprávní žádný význam.19
Ze shora uvedených příkladů (subvence, veřejné za- kázky) je zřejmé, že pokud je vůči státu uplatňováno, aby respektoval základní práva i při činnosti vykoná- vané soukromoprávní formou, je s touto vázaností spo- jován zejména požadavek na dodržování principu rov- ného zacházení (zákazu diskriminace), který má za cíl zejména zajistit rozhodování na základě objektivních a racionálních kritérií, nikoliv na základě předsudků, podvodného či jiného nekalého jednání. Že přinejmen- ším vázanost tímto principem je obecně přijímána, je možno dovozovat již z existence celé řady předpisů obyčejného (podústavního) práva, které tento princip závazně stanoví v řadě oblastí, které se týkají buďto všech subjektů bez rozdílu nebo jsou zaměřeny výlučně na oblast veřejného zájmu. Do první skupiny patří na- příklad pracovní právo, nejrůznější případy kontraktač-
18 Xxxxx, X. Grundzüge des Verfassungsrechts der Bundesre- publik Deutschland, 4. nově zpracované vydání, nakladatel- ství C. F. Müller Karlsruhe, 1970, str. 144.
19 Xxxxxxxx, X. Xxxxxxxxxxxxxxxx, 7. přepracované vydání, Wien 2007, str. 321.
ních povinností či nově soukromoprávní část diskrimi- načního zákona, do druhé typicky úprava zadávání ve- řejných zakázek. Prosazování závaznosti státu základ- ními právy v soukromoprávních vztazích má v tomto případě podobu zákonodárné činnosti, a to na rozdíl od prosazování prostřednictvím soudní moci, resp. ústav- ního soudnictví, které přichází do úvahu v případech, kdy je argumentováno pouze ústavními předpisy, zej- ména Listinou základních práv a svobod.
3. Procesněprávní aspekty
I pokud bude uznáno, že stát v pozici subjektu sou- kromoprávního vztahu požívá jako nositel benefitů zá- kladních práv a přitom je zároveň jejich adresátem, ne- znamená to automaticky, že je dána aktivní (v případě postavení jako nositele) či pasivní (v případě postavení adresáta) legitimace k podání ústavní stížnosti.
S ohledem na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost prostředkem ochrany základních práv pouze ve vertikálních vztazích, neboť obligatorní podmínkou je, že stížnost musí smě- řovat proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu ve- řejné moci. Tato podmínka tak v případě soukromo- právního vztahu nemůže být naplněna, přestože jedním z jeho účastníků je subjekt, který v jiných případech ve- řejnou moc vykonává. Ústavní soud tak například od- mítl ústavní stížnost směřující proti soukromoprávnímu úkonu (odstoupení od smlouvy), který vůči druhému smluvnímu partnerovi (obchodní společnosti) učinil Magistrát hlavního města Prahy, odbor školství, mláde- že a tělovýchovy, a to v souvislosti se smlouvou o zvý- šení dotace. Oficiálním důvodem pro odmítnutí bylo sice zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, nicmé- ně si Ústavní soud neodpustil připojit konstatování, že napadený akt není způsobilým předmětem řízení o ústavní stížnosti, neboť dotčený správní orgán v da- ném vztahu nevystupoval jako veřejnou mocí nadaný subjekt, nýbrž jako subjekt soukromého práva.20
20 Usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 1919/11 ze dne 22. 9. 2011, dle kterého „napadené „rozhodnutí“ vůbec není způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva či svo- body stěžovatele. (…) základním předpokladem zmíněného porušení je nepochybně skutečnost, že příslušným aktem or- gán veřejné moci autoritativním (a právní moci schopným) způsobem zasahuje do právní sféry individuálně určené fy- zické či právnické osoby. V nyní posuzované věci sice vystu- puje správní orgán, nikoliv však (ve vztahu ke stěžovateli) ve vrchnostenské pozici, ale z pozice smluvního partnera, který (pouze) využil svého práva učinit jednostranný právní úkon - odstoupit od smlouvy. Skutečnost, že daný úkon má nebo může mít určité právní dopady nebo že jej správní orgán činí v oblasti veřejného práva, na skutečnosti, že nejde o rozhod- nutí ve smyslu aktu, jímž se závazně zakládají, mění, ruší
Základních práv je tak třeba se v těchto případech, stejně jako u všech ostatních případů jejich horizontál- ního působení, domáhat již před soudy obecnými, což by ostatně mělo být samozřejmostí vždy, když jsou zá- kladní práva ve hře (tedy i u jejich vertikálního půso- bení), neboť je to zcela v souladu s čl. 4 Ústavy ČR, když další podmínkou pro možnost úspěšného podání ústavní stížnosti je vyčerpání zásadně všech dostupných opravných prostředků. Pro soukromoprávní spory tak přímá právní cesta k prosazení práva končí nejpozději u Nejvyššího soudu ČR. K Ústavnímu soudu ČR je možno se dostat pouze nepřímo, a to prostřednictvím orgánu veřejné moci, v tomto případě právě za pomoci obecných soudů. V praxi to znamená postup, podle kte- rého žalobní návrh směřující vůči v řízení před obec- nými soudu vůči druhému účastníkovi soukromopráv- ního vztahu, nyní směřuje jako ústavní stížnost vůči rozhodujícím obecným soudům. Tímto způsobem si Ústavní soud vytvořil možnost vyjadřovat se také k res- pektování základních práv a svobod v oblasti civilního práva.
4. Závěr
Ze shora uvedeného je patrné, že základní práva ne- lze v současné době pojímat pouze jako práva striktně zaměřená na vztah jednotlivec – stát, ale že tato práva mají širší dosah a dokonce jsou pojímána jako středo- bod celého právního řádu. Pokud však má jako jeden ze subjektů těchto práv vystupovat stát, a to v jiném než shora uvedeném „základním“ působení, je třeba zohled-
ňovat stát jako zcela specifický subjekt práva, který nemá mezi ostatními subjekty vnitrostátního právního řádu obdobu. Zejména je v této souvislosti významné, že charakteristika státu jako právního předpokládá pri- mát práva nad státem a nikoliv obráceně jako je tomu u jednotlivce. Jelikož stát neexistuje samoúčelně, nýbrž pouze za účelem plnění jeho funkcí, které snad lze souhrnně charakterizovat jako zajišťování obecného blaha, měla by být činnost státu vždy podřízena princi- pu legality, a to bez ohledu na formu jeho činnosti. Na rozdíl od jednotlivců tak státu nenáleží autonomie vůle ve smyslu samostatného rozhodování o „svém životě“, ale je pro něj charakteristický požadavek na absenci libovůle.
Summary
This article deals with the effect of fundamental rights and freedoms on the relationships regulated by private law, which acts as one of the participants the state. These cases can be considered as special cases of third party effect. State in these cases may arise from the fundamental rights privileges and obligations. The author first deals with cases where the state acts as a fundamental rights holder. The second case is analy- zed on the contrary position of the state in these relati- ons as the addressee of fundamental rights. Both cases in the conclusion the author also assesses in terms of procedural law, particularly given the possibility of fi- ling a constitutional complaint.
nebo určují práva a povinnosti stěžovatele, nic změnit ne- může.“
„Smrt autora“ jako cesta k porozumění teleologickému výkladu
Xxxxxxx Xxxxxxxxxx*
1. Úvod
Tento text vznikl jako podklad pro přednášku v rámci předmětu Právo a umění vyučovaného na Práv-
nické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřuje se na vztah osoby autora, jeho záměru a textu, který vytvořil. Vychází především z textu Xxxxxxx Xxxxxxxx
„Smrt autora“1 a v linii jeho argumentace diskutuje i další související autory a přístupy. Literárně teoretické
* Xxx. Xx. Xxxxxxx Xxxxxxxxxx, výzkumná pracovnice, ÚPT Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno, E-mail: terezie.smejkalova(at)xxx.xxxx.xx.
1 Xxxxxxx, X. „Death of the Autor.“ In Music – Image – Text. Ed. And trans. Stehen Heath. New York: Xxxx and Xxxx, 1977, s. 142–148.
přístupy, jako je například právě „barthesovský“ odklon od autorského záměru a příklon k textu a ke čtenáři jako jedinečnému interpretovi, může vést k lepšímu porozu- mění interpretaci, a to nikoli pouze interpretaci literár- ních, ale i jiných, například právních textů. Jsem pře- svědčena, že paralela, která se nabízí mezi „smrtí au- tora“ a některými aspekty teleologické metody výkladu, může být cenným přínosem pro porozumění podstatě teleologického výkladu v kontextu právní hermeneu- tiky.
Právní text, přestože má svá jazyková a stylistická specifika a zvláštní normativní následky, je text jako každý jiný v tom smyslu, že je třeba jej interpretovat. Podstata teleologického výkladu není nějakým ojedině- lým jevem, typickým pouze pro právní texty a právní interpretaci. Vyplývá z hermeneutického problému vztahu mezi textem a jeho autorem, vztahu mezi xxxx- xxx textu a úmyslem tvůrce textu. Vztah právního textu a jeho autora v tomto ohledu není odlišný. Problémy, kterým čelí teleologický výklad ve srovnání s jinými,
„tradičními“ metodami výkladu je možné vysvětlit vý- vojem vztahu textu autora, jak se vyvíjel v literární teo- rii.
I právní texty lze nahlížet níže naznačeným prizma- tem: texty právních předpisů mají své původce, své čtenáře a své specifické společenské normativní pů- sobení. Tento článek nejprve nastíní problematiku vzta- hu úmyslu autora a smyslu textu tak, jak s ní pracuje literární teorie. I tam, kde to není výslovně uvedeno, je možné závěry ohledně porozumění textům obecně činit i pro texty právní. Následně ukáže, jak lze některé z těchto závěrů analogicky vztáhnout na úmysl zákono- dárce a jeho vztah ke smyslu právního předpisu a uká- že, že tento vztah leží i v základech teleologické meto- dy výkladu právních textů. V tomto kontextu pak proti sobě postaví historickou metodu výkladu právních textů (která vychází z itencionalistické větve hermeneutiky a metodu teleologickou, která upřednostňuje hledání významu textu bez nutných odkazů k úmyslu nebo záměru zákonodárce. Konstrukce „smrti autora“, se kte- rou přichází hermeneutika druhé poloviny 20. století s sebou nese jedno důležité poselství, které stojí i v zá- kladech právní interpretace, a sice to, že není možné zaměňovat úmysl autora se smyslem textu.
Cílem tohoto textu není, přiklonit se k jedné nebo druhé cestě, ale upozornit na možná pozitiva i negativa, která plynou z volby nebo preference jedné či druhé metody a kterých by si interpret literárního i právního textu měl být vědom.
2. Úmysl autora?
Čtení textů je často tyranicky autoro-centrické, tvrdí Xxxxxxx.2
Často se ptáme: Kdo k nám mluví prostřednictvím daného textu? Xxxxxxx se ve svém textu ptá podobně: Kdo mluví? Mluví autor sám za sebe? Nebo jako za- stánce určitého pohledu na svět? A co tím, co nám říká, vlastně zamýšlí? Jaký je záměr autora textu?
Mnoho teoretiků tyto otázky považuje za klamné, protože pravděpodobnost zjištění, co konkrétního au- tora vedlo k napsání konkrétního textu, je velmi malá. Vždy se bude jednat o určité, více či méně přesné, do- hady. Otázka „Co tím chtěl básník říci?“ nás tedy může při interpretaci textu zavést do slepé uličky. Jak píše X. Xxx ve Študácích a kantorech: „Pan profesor nutí dítka, aby svými slovy prostými a nehledanými vysvětlila, co vlastně chtěl básník říci, ačkoli je veřejným tajemstvím, že básník to obyčejně sám neví. Básník si prostě jen tak prozpěvuje…“.3
Pro tuto slepou uličku má literární teorie i speciální pojem: intencionalistický klam (intentional fallacy). Tento koncept vyjadřuje postoj, že představa, podle které je autor tím, kdo vládne textem a nad textem, a kdo je konečnou instancí interpretace svého textu, je chybná.4 Skutečný záměr autora nelze analýzou textu nikdy odhalit, jak na velmi jednoduchém příkladu uka- zuje Xxxxxxx. Jednoduchá promluva „Jdu koupit hous- ky“ může z hlediska mluvčího znamenat například: 1. mám hlad; 2. chci někoho pohostit;5 a bylo by možné zajít i dál: 3. po hádce s partnerem vyklízím pole a na- cházím si výmluvu; atd.
Pro vyjádření vztahu úmyslu autora a textu, ať už se bude jednat o text literární nebo právní, lze pojmenovat dva převládající rozdílné přístupy:6
1. úmysl/záměr autora není adekvátní textu. Text může říkat i to, co nebylo konečným záměrem au- tora. Jak podobně upozorňuje Xxxxxxx, interpret si vždy musí být vědom toho, že v textu existuje
„nadbytek“ smyslu a že textu lze klást i takové
2 Xxxxxxx uvádí, že „obraz literatury (…) je tyranicky zaměřen na autora.“ (Xxx Xxxxxxx, R. op. cit., s. 143).
3 Xxx, X. Xxxxxxx a kantoři. (Praha 1968, s. 58−59). Tento pří- klad je převzat x Xxxxxxx, X. Xxxxxxxxxxxx jako teorie poro- zumění. Od základních otázek jazyka k výkladu Bible. Praha: Vyšehrad, 2005, s. 51.
4 Tento pojem se poprvé objevil v eseji „Intentional Fallacy“ (In The Verbal Icon: Studies in the Meaning of Poetry. Xxx- xxxx, Xx. X. X. x. Xxxxxxxxx M. C. Lexington: University of Kentucky Press, 1954.).
5 Xxx Xxxxxxx, X. Xxxxxxxxxxxx jako teorie porozumění, op. cit., s. 51.
6 Podle Xxxxx, X. The Death and Return of the Author. Criti- cism and Subjectivity in Xxxxxxx, Xxxxxxxx and Xxxxxxx. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1992, 1998, s. 143.
otázky, které jeho autor nechtěl řešit a které jsou jen nevědomým okrajem pragmatiky textu.7
2. text sám nemusí být adekvátní úmyslu, se kterým byl vytvořen.
Otázka pragmatiky textu a neadekvátně vyjádřeného záměru je typickým problémem, se kterým se potýkají texty právních předpisů. Právní předpisy jsou zamýš- leny jako prostředek společenské změny a případy, kdy je záměr jejich tvůrců vyjádřen neadekvátně a způso- buje jiné, než předpokládané následky nabývají jiných rozměrů, než je tomu u díla literárního. I právní teorie si je ovšem vědoma toho, na co upozorňuje výše Xxxxxxx: texty obsahují „nadbytek“ smyslu a ten, kdo aplikuje právo, bude mít vždy více informací, než měl zákono- dárce, díky kterým může právnímu textu rozumět jinak.
Přestože lze namítat, že ve výše naznačených pří- stupech chybí možnost 3. úmysl/záměr autora je doko- nale promítnut v textu, výše uvedené Pokorného upo- zornění se vztahuje i na takové texty, o kterých by se dalo říct, že v nich autor svůj záměr vyjádřil „ade- kvátně“. Nicméně ani v těchto případech nelze vyloučit, že text nebude chápán v budoucnu jinak, než jak to au- tor zamýšlel nebo že právní text bude vyvolávat i jiné než původně zamýšlené následky. Slovní obraty, pojmy a výrazy mění v čase svoje významy.8
Literární teoretik Xxxxxxxx Xxxx v roce 1963 napsal:
„Otázka „co tím autor chtěl říct“ je vždy nelegitimní. Zaprvé, nikdy se to nelze dozvědět; zadruhé, neexistuje rozumný důvod proč předpokládat, že to autor věděl;
je jeho autor.10 Oba tyto protikladné přístupy ale sdílí představu, že dílo má autora (případně autory), kterého (které) lze přesně pojmenovat.11
Jednou z otázek právní i obecné hermeneutiky, kte- rou se svým specifickým způsobem zabývá i literární teorie, je i tato. Je vůbec možné ukázat na jednu kon- krétní osobu a říci: toto je autor textu? Tuto otázku si klade, a staví na ní celý svůj text, i Xxxx Xxxxxxxxxx v Multiple Aurthorship and the Myth of Solitary Genius. Jeho koncept „multiple authorship“ (mnohonásobného autorství)12 se snaží postihnout fakt, kdy se na textu v procesu jeho vzniku a editace podílí více osob. V pro- cesu redakce je v textech často měněna interpunkce, velká a malá písmena, zaměňováno jedno slovo za druhé. Jak v kontextu krásné literatury, tak právních textů, mohou tyto drobné změny vést ke změně smyslu celého textu. Pokud se tedy takto podíváme na proces vzniku jakéhokoli textu (a v kontextu vzniku právního textu to platí dvojnásob), zjišťujeme, že v tomto smyslu nelze téměř nikdy ukázat na jednu osobu, která by byla jeho jediným autorem. A toto je situace, kterou Xxxxxxx- ger nazývá oním „multiple authorship“: protože se na konečné podobě textu podílí více osob, není možné ukázat na jednoho jediného autora, božského původce svého textu. Tam, kde nelze ukázat na jeden subjekt, který text vytvořil, je ošemetné si klást otázku po jeho zamýšleném smyslu textu. Zákonodárce, jako autora právního předpisu, lze považovat za specifický případ tohoto mnohonásobného autorství (více viz kapitola 5.1).
a za třetí, taková otázka zaměňuje imaginativní psaní za diskursivní. Legitimní forma této otázky by zněla: „co
říká tento text?“.“9 Přestože Xxxx staví svůj argument ve prospěch smyslu textu samotného na imaginativním charakteru literárních textů, následující text ukazuje, že podobné závěry lze vyslovit i v případě neimaginativ- ních právních textů.
Xxxxxxx se s Xxxxxxxx pohledem ztotožňuje tak, že autora textu prohlašuje za mrtvého: odmítá otázky po možných úmyslech a záměrech autora; pro analýzu textu jsou podle něj irelevantní. Autor mizí z textu ve chvíli, kdy je napsán. V opozici k tomuto názoru stojí představa, že text je úzce svázán se svým tvůrcem: ko- nečnou a jedinou možnou determinantou smyslu textu
7 Xxx Xxxxxxx, X. Xxxxxxxxxxxx jako teorie porozumění, op. cit., s. 50. Xxxxxxx omezuje interpretační prostor konkrétního textu jeho „pragmatikou“, kterou chápe jako „ „věcný záměr“, je impuls, je text (…) vnáší do lidské zkušenosti. Zkoumáme- li pragmatiku, ptáme se, (…) v jaké intenzitě chce (chtěl) daný text intervenovat ve svém světě a měnit jej.“ (s. 51−52).
8 Více viz „Exkurz“ a část 5. dále v tomto textu.
9 Viz Xxxx, N. „Literary Criticism“, citováno v Xxxxxxxxxx, J. Multiple authorship and the myth of solitary genius. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 8.
10 V intencích této představy se pohybuje například E.D. Xxx- xxx Xx. Xxxxxxxx in Interpretation. New Haven, Yale Univer- sity, 1967.
11 Xxxxxxxxxx, X. Multiple authorship and the myth of solitary genius, op. cit., s. v.
12 Jedná se o koncept odlišný od spoluautorství. Xxxxxxxxxx tento koncept vysvětluje na příkladu autorství děl Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx. Přestože máme tendenci mluvit o Xxxxxxxxxxxxx jako o jednom autorovi – xxxxxxx, kterého považujeme za au- tora skupiny dramat – o jeho životě přetrvávají určité neshody a dohady; někdy se dokonce spekuluje, že se nejedná o jednu jedinou osobu. V 16. století v Anglii ovšem bylo běžné, že hry psávalo více autorů a nebylo by příliš opodstatněné před- pokládat, že se tato skutečnost nedotkla právě Xxxxxxxx Xxx- xxxxxxxx. Jak uvádí různí autoři, „každý důležitější dramatik tohoto období spolupracoval někdy za svou kariéru na psaní her s někým dalším“ (Xxx Xxxxxxx, X. Xxxxxxxxxx and their Manuscripts in the Age of Xxxxxxxxxxx, Xxxxxx, Xxxxxxxxx and Xxxxxxx. Authorship, authority and the playhouse. Lon- don: Routledge, 2008, s. 31; cf. Vickers, X. Xxxxxxxxxxx, Co- Author: A Historical Study of Five Collaborative Plays. Oxford: Oxford University Press, 2002). Bylo běžné, že diva- dlo zaplatilo za jednu hru několika autorům: jeden navrhl zápletku, další napsal první dějství, někdo další druhé; další osoba psala pouze dialogy atp. (viz Xxxxxxxxxx, J. Multiple authorship and the myth of solitary genius, op. cit., s. 168, po- dobně také Vickers, X. Xxxxxxxxxxx, Co-Author: A Historical Study of Five Collaborative Plays, op. cit., s. 18−43).
Chápání vztahu autora a smyslu jeho textu se ne- musí odehrávat jen v rovině jeho úmyslu. Osobnost autora se může stát stigmatem svého textu, a to v po- zitivním i negativním slova smyslu. Jméno autora nám může signalizovat záruku kvality textu: u knihy autora, který je nositelem Nobelovy ceny za literaturu bude běžný čtenář předpokládat a očekávat určitou úroveň. Na druhou stranu od autora, který se dosud etabloval pouze psaním „červené knihovny“ bude jen stěží očeká- vat odborný článek. Autor se může stát stigmatem svého textu nejen svým jménem, ale právě i tím, že s jeho textem propojíme jeho osobnost (například jeho veřejné chování v případě autora beletrie nebo ideolo- gického zaměření v případě zákonodárce) a začneme se ptát po jeho úmyslu, po záměru, který do svého textu vložil.13
Xxxxxx, které se v této chvíli nabízí, reflektují situ- aci, kdy je dílo vytvořeno někým, kdo v očích čtenáře mohl (například morálně) pochybit. Lze dílo odtrhnout od autora a použít v nových souvislostech? Je nutné text, který nemůže za to, kdo jej napsal, svazovat ne- vhodným jednáním jeho autora? Řada teoretiků se proto pokusila odstranit z procesu interpretace autora jako osobnost, ale na druhé straně si byla vědoma, že text nevznikl sám od sebe. Proto se původce textu snažila pojmenovat nějak jinak a přiřadit mu v literární teorii a interpretaci nové místo a funkci. Xxxxxxx mluví o „modern scriptor“, Xxxxxxxx o „author-function“, apod.
3. Smysl textu
Co získáme, když text od autora oddělíme?
Text (ať už se jedná o text právního předpisu, ro- mánu nebo básně), který máme před sebou a ve kterém
13 Z poměrně nedávné doby lze zmínit například Xxxxxx Xxx- xxxx a jeho obvinění z udavačství a spolupráce se Státní bez- pečností. Tento případ, který si vyžádal výraznou pozornost médií, zde stojí za všechny podobné, ať už by se jednalo o písničkáře Xxxxxxxx Xxxxxxxx, nositele Nobelovy ceny Xxx- xxxxx Xxxxxx nebo filosofa Xxxxxxx Xxxxxxxxxx. V jednom z mediálních ohlasů na tento případ se objevila i diskuse vztahu textu a jeho autora: Téma udávání hraje v Kunderově literárním díle velkou roli. Podle literární historičky Xxxxxxxx
se musíme pohybovat, má svůj fyzický začátek a konec. Text je ale jazykový výtvor a jako takový nikdy nemá žádný konečný význam (výraz „konečný“ zde není (!) použit ve významu „objektivní“ – pro diskusi proble- matiky objektivního významu viz například White14 nebo Pokorný15).
Xxxxxxx píše, že „text (psaní) je tím neutrálním, slo- žitým, záludným prostorem, ve kterém nám subjekt uniká.“16 Autor se stává minulostí svého textu – a jako takový je předmětem zkoumání historiků, ale nikoli teo- retiků a interpretů. Autor je pouze „píšící instancí“, kte- rou je při výkladu textů nejen možné, ale dokonce i žádoucí, opomenout. Pro Xxxxxxxx tak oddělení textu od postavy autora a jeho úmyslu představuje nikoli uzavření, ale spíše otevření možných významových polí. V každé společenské situaci, s každým interpretu- jícím text získává nové obsahy. „Smrt“ autora tak před- stavuje „zápas o vymanění se (…) ze sevření systémů, z diktátu autorské instance, z podřízeností jedinému, v díle ukrytému smyslu.“17
Xxxxxxx přirovnává snahu odhalit úmysl autora ke snaze teologů odhalit úmysly Boha. Odstranění autora tak představuje revoluční, anti-teologickou aktivitu.18
„Text není linie slov s jedním „teologickým“ vý- znamem („poselstvím“ od Autora – Boha), ale vícedi- menzionálním prostorem, ve kterém se nejrůznější tex- ty, z nichž žádný není původní, míchají a střetávají.“19
Xxxxxxx cituje Xxxxxxxxxx když říká, že ne autor, ale jazyk promlouvá („ne člověk, ale řeč mluví“20). Od- dělením textu od autora tedy získáváme velice široký interpretační prostor. Zároveň ale text vyjímáme z jeho historického zakotvení a v rámci možných významo- vých posunů jej vystavujeme určitému nebezpečí dez- interpretace a nepochopení.
Exkurz: Vývoj porozumění textu v čase
Typickým příkladem textu, který existuje již tisíciletí a jehož výklad se neustále vyvíjí, je text Bible. V rámci kulturních a společenských změn jsou původní významy a metafory překrývány novými. Jako příklad lze využít poměrně známý (a díky některým výkladům i kontroverz- ní) příběh o Ónanovi. První kniha Mojžíšova, kapitola 38, verše 8–10 zní:
Xxxxxxx je velmi pravděpodobné, že dalším klíčem k inter- pretaci textů se stane i tento údajný Xxxxxxxx čin: "Určitě to
s obrazem autora xxxxxx. Zvlášť v souvislosti s tím, kdy on si zakládá, že autor je tím, kdo se projektuje do díla (Xxx Xxxxx- vatel Xxxxx Xxxxxxx údajně udal StB západního agenta-chod- ce. Dostupné z xxxx://xxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxx/_xxxxxx
/503749). Určitou odpovědí na výše uvedené otázky by mohl být právě případ Xxxxxxx Xxxxxxxxxx: přes jeho spolupráci s nacisty nepřestává být jeho filosofické dílo jedním z nejvliv- nějších ve 20. století.
Tuto a další související otázky však tento text pouze nastiňuje, a to pouze v rámci možné čtenářovy percepce. Tato proble- matika by se dala uchopit i z hlediska etiky, ale takové úvahy se nachází již mimo rozsah tohoto článku.
14 Xxxxx, Xxxxx Xxxx. “Law as Language: Reading Law and
Reading Literature.” In 60 Tex. L. Rev. 415 1981−1982.
15 Xxxxxxx, X., op. cit.
16 Xxxxxxx, X. op. cit., s. 142.
17 Xxxxxxxx, X. Text v pohybu četby. Úvahy o významové a komunikační povaze literárního díla. Praha: Academia, 2009, s. 15-16.
18 Xxx Xxxxxxx, R. op. cit., s. 147.
19 Xxxxxxx, X. op. cit., s. 146.
20 Xxxxxxxx, X. op. cit., s. 25.
„Juda tedy xxxx Xxxxxxx: „Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo.“ Ale Ónan věděl, že to po- tomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka. Jeho počínání bylo v očích Xxxxxxxxxxxxx zlé, proto usmrtil i jeho.“ (Gn 38, 8–10)
V současné době se tato biblická pasáž používá nejčastěji jako doklad zavrženíhodnosti určitých sexuálních praktik. Historikové a biblisté ale dokládají, že tento druh výkladu nemusí odpovídat dobovému významu textu. Pátá kniha Mojžíšova popisuje tzv. instituci levirátního manželství, tedy povinnosti muže vzít si za manželku vdovu po svém blízkém příbuzném, pokud byla bezdětná:
„Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého xxxxx, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu prá- vem švagrovství. Prvorozený syn, kterého porodí, po- nese jméno jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno ne- bylo z Izraele vymazáno.“ (Dt 25, 5–6)
Tato instituce měla především následující cíl:21 byla
„sociálním zajištěním bezdětné vdovy, jejíž postavení bylo jinak hodně špatné. První dítě u tohoto svazku se bralo jako dítě narozené mrtvému manželovi a mělo tedy jeho dědická práva.“22 Kdyby povinný muž tuto svou povinnost odmítl, byl by odsouzen svou komunitou:
„Předvolají ho tedy starší jeho města a promluví s ním. Když bude stát na svém a řekne: „Nechci si ji vzít,“ přistoupí k němu před staršími jeho švagrová, zuje mu střevíc, plivne mu do tváře a prohlásí: „To si zaslouží muž, který nechce svému bratru zbudovat dům.““ (Dt 25, 8–9)
Xxxx odmítl splnit tuto svou povinnost a jeho počínání bylo odsouzeno nikoli proto, že by se dopustil deliktu sexuálního, ale proto, že se dopustil deliktu „okrádání vdov a sirotků“, což je podle Starého zákona jeden z nej- větších hříchů.23 Ónan se tedy dopustil deliktu majetkové povahy, a proto byl podle První knihy Mojžíšovy Bohem usmrcen. Ve chvíli, kdy se ze společnosti vytratila insti- tuce tohoto levirátního manželství, ztrácí se i původní poselství tohoto příběhu. Ónan se tak v kontextu těchto znalostí nedopustil sexuálního přečinu, jak je to interpre- továno dnes, ale přečinu majetkové povahy, protože ženě svého bratra odmítl zajistit hmotné zabezpečení ve formě potomka.
21 Viz např. Xxx, X. Na počátku. Výklad knihy Genesis. Praha: Evangelické nakladatelství, 1990, s. 266−267.
22 Viz Bible a historie. Dostupné z xxxx://xxxxxxx.xxxxxxxx. com/2009/01/rodokmen-jk-eny-7.html, citováno 20. března 2011.
23 Viz Bible a historie. Dostupné z xxxx://xxxxxxx.xxxxxxxx. com/2009/01/rodokmen-jk-eny-7.html, citováno 20. března 2011.
Historicko-kulturní okolnosti vzniku textu nám mo- hou pomoci odhalit původní význam textu. To ale ne- znamená, že tento původní význam je lepší nebo do- konce správnější, než význam aktuální. Tento problém naznačený na biblickém příkladu Ónanova příběhu nás ale spíše směřuje k tomu zjistit, jaký význam měl tento text pro tehdejšího čtenáře, s důrazem na známé histo- rické a kulturní jednotlivosti. Úmysl/záměr autora se liší historicko-kulturních okolností vzniku textu. Snahy tyto úmysly odhalit se budou vždy pohybovat pouze na úrovni dohadů, protože je nebude možné dokázat.
Dalo by se tedy namítnout, že pokud text oddělíme od jeho autora a jeho úmyslu a tím i od historických souvislostí jeho vzniku, naše manévrovací nebo inter- pretační pole se nám úplně rozplyne. Interpretovaný text může přijít o svůj původní kontext a v důsledku i o svůj původní význam. Jak ale poznamenává Xxxxx, když srovnává čtení a interpretaci právních a literárních textů, autor jakéhokoli textu vlastně automaticky před- pokládá, že jeho text bude vytržen ze svého původního kontextu a bude čten a používán v nějakém jiném.24 Kontexty užití a porozumění textu tak ovlivňují jeho význam.
V postmoderním filosofii se objevuje myšlenka, že pojem textu nelze limitovat pouze na to, co je za- chyceno psanou formou. Všechno, co nás obklopuje lze považovat za text. „Každá událost je text, celá společnost je text, celý svět je text. … Prakticky ne- existuje nic, co by nemohlo být textem. Z tohoto úhlu pohledu přirozeně vyplývá, že jakýkoli text lze vztahovat k jakémukoli jinému textu.“25 Navíc, jak píše Xxxxxxx Xxxxxxx, textu lze porozumět pouze tehdy, vztáhneme-li jej k dalším textům, ze kterých čerpá svá témata, pojmy a koncepty.26 Tento postoj vyplývá z přesvědčení, že lidské vnímání reality se děje pouze skrze jazyk. Derridovo prohlášení, že
„mimo text není nic“ (there is nothing outside the text), znamená, že „každý referent, celá realita má strukturu diferenční stopy (differential trace) a není možné odkazovat na tuto realitu jinak než skrze interpretativní zkušenost“.27 Toto chápání směřuje k tzv. interpretativnímu universalismu, který za vším, čím se zabýváme, za vším naším jednáním a myšlením, vidí interpretaci.28, 29
24 Xxx Xxxxx, X. X. “Law as Language: Reading Law and Rea- ding Literature.”op. cit., s. 427.
25 Xxx, X. X. Caged in our own signs: a book about semio- tics, Westport: Ablex Publishing Corporation, 1996, s. 90.
26 Xxxxxxx, X. French philosophy in the twentieth century. Cambridge: Cambridge University Press, 2001, s. 296.
27 Xxxxxxx, X., op. cit., s. 305−306.
28 Škop, X. Xxxxx v postmoderní situaci, Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 162.
29 Tento úryvek je doslovně převzat z jiného autorčina textu. Xxx Xxxxxxxxxx, X. Xxxxxxxx výkladu práva. In COFOLA 2010
Pokud přijmeme tento přístup a připustíme, že lid- ská zkušenost (a tedy i zkušenost právní) je zkušeností interpretativní, dostává se do popředí interpretující sub- jekt.
Co získáme, když spolu s Xxxxxxxxx metaforicky prohlásíme autora za mrtvého? Když mezi autorem textu a textem samotným postavíme vysokou zeď, kte- rou nebude možné překonat? Xxxxxxx tvrdí, že ve chvíli, kdy odstraníme autora, získáváme velice široký inter- pretační prostor: přidělit textu autora totiž znamená dát textu hranice,30 uzavřít jeho výklad.
Ve chvíli, kdy odstraníme autora a soustředíme se pouze na text, vyhýbáme se jednomu velkému nebez- pečí, a sice nebezpečí záměny záměru autora se smys- lem/významem textu. Podle Xxxxxxx,31 v případě, že hledáme pouze „záměr autora“ devalvujeme jazyk na pouhý nástroj. Odstraněním autora z interpretace se tedy vlastně snažíme vyhnout se této devalvaci. „Přidě- lit textu Autora znamená dát textu hranice, opatřit ho jedním konečným označovaným…“, píše Xxxxxxx. Xxxxx na něho v tomto smyslu navazuje, ale nepovažuje za nutné autora zabíjet. „Pokud byl text zbaven své re- ferenciality, jeho autor nemusí umírat; spíše naopak: může vzkvétat jako objekt životopiseckého potěšení, dokonce třeba jako zakladatel jazyka (…) to, o čem mluví Xxxxxxx tedy není smrt autora, ale konec referen- ciality jazyka (konec mimésis).“32 Tento odklon lze vy- sledovat i v kontextu obecné (a potažmo i právní) her- meneutiky: porozumění textu nespočívá ve vztahu sub- jekt – objekt, ale v porozumění konkrétního interpretu- jícího subjektu.33
4. Důležitost čtenáře
Když je autor mrtvý, jediný subjekt, který nám zů- stal naživu je čtenář.
Xxxxxxx tedy nezůstává pouze u textu, jako konečné výkladové instance. Podle něj se nelze soustředit pouze na text, a to i když už do interpretace nezasahují možné záměry autora, kterého jsme odstranili. Proces čtení (a v něm implicitně zahrnutý proces interpretace) je vždy interakcí mezi čtoucí osobou a textem.34 Dokonce by se dalo říci, že významové hranice textu vždy prochází příjemcem.35 Podle Xxxxxxxx je právě čtenář oním pro-
The Conference Proceedings. Brno: Masarykova Univerzita, 2010.
30 Xxxxxxx, X. op. cit.
31 Xxxxx, X. op. cit., s. 43−47.
32 Xxxxx, X. op. cit., s. 47.
33 Viz např. Xxxxxxx, X. X. Truth and Method. London, New York: Continuum, 1975, 2004.
34 Viz např. Xxxxx, X. X. “Law as Language: Reading Law and Reading Literature.”, s. 433.
35 Xxxxxxxx, X. op. cit., s. 14.
storem, ve kterém text dává smysl: Text je jednotou, která neleží ve svém původci, ale ve svém cíli – čtenáři. Podobně i Xxxxx navazuje na tento pohled, když srov- nává literární a právní interpretaci: Čtení jakéhokoli textu je vždy neustálou výměnou mezi čtenářem a tex- tem. A proto namísto ptaní se „co tento zákon zname- ná“ bychom se měli ptát: „Jak by ideální čtenář zamý- šlený (a konstituovaný) tímto dokumentem tomuto tex- tu rozuměl?“36
Texty jsou vždy tvořeny pro nějakého předpokláda- ného čtenáře: odborný článek je zamýšlen pro odborné publikum, které se bude orientovat v použité terminolo- gii, příběh o mluvících zvířátkách bude zřejmě zamýš- len pro dětského čtenáře;37 právní text vyžaduje určitou znalost práva a jeho jazyka. Tento ideální předpoklá- daný čtenář představuje zosobnění všech stop a citací, ze kterých je text složen, píše Xxxxxxx. Text je jednotou, která neleží ve svém původci, ale ve svém cíli – čte- náři.38 Každý text totiž implikuje čtenáře, který jej bude číst za okolností, které nemohou být dopředu vyme- zeny.39
5. Smrt autora – smrt zákonodárce?
5.1 Úmysl zákonodárce
I právní normativní text je možné nahlížet výše uve- deným prizmatem: právní text je jazykový výtvor, který má svého (své) původce, který podléhá interpretaci růz- ných subjektů, za měnících se společenských a kultur- ních okolností.
Na úvodní Xxxxxxxxxx otázku „Jaký je záměr autora textu?“ je možné v kontextu právních předpisů odpově- dět různými způsoby. Obecně je možné a relativně snadné říci, že záměrem zákonodárce je regulovat spo- lečenské vztahy. Vydání určitého textu ve formě zákona ve Sbírce zákonů s sebou nese normativní následky. Odpověď na otázku konkrétního způsobu, jakým záko- nodárce zamýšlí daný společenský vztah regulovat je už poněkud složitější. Jako u literárních textů je třeba si i u textů právních položit otázky: Kdo je vlastně autorem právního textu? a Je možné zjistit, s jakým úmyslem právní text vznikl? I kdybychom si dokázali na tyto dvě otázky odpovědět, stále nám ještě zůstává jedna po- slední, a dle mého názoru, podstatná otázka: Je vůbec
36 Xxxxx, X. X. “Law as Language: Reading Law and Reading Literature.”, s. 435.
37 Tato tvrzení a příklady mají samozřejmě své limity. Viz na- příklad bajky, fantasy literatura a vůbec užití symbolů v krás- né literatuře.
38 Xxxxxxx, X. op. cit., s. 148.
39 Xxx Xxxxx, X. X. “Law as Language: Reading Law and Rea- ding Literature.”, s. 426.
možné nebo vhodné, aby při porozumění smyslu právní normy hrál rozhodnou roli úmysl jejího autora?
Kdo je autorem zákona?
Typický zákon, přijatý parlamentem, podepsaný prezidentem republiky a publikovaný ve Sbírce zákonů je možné považovat za zajímavý příklad Stillingerova
„multiple authorship“. Na konečné podobě znění zá- kona se podílí nespočet „autorů“: tvůrci důvodové zprávy, tvůrci paragrafovaného znění, jednotliví po- slanci a senátoři, jejich asistenti, připomínkovací místa, redaktoři atd. Přesto ale pro tohoto „kolektivního“ au- tora máme označení: zákonodárce. V tomto smyslu se ale jedná o autora fiktivního; mnohem více fiktivního – proto do jisté míry i „více mrtvého“ – než je jakýkoli jiný autor, protože nikdy neexistoval jako entita, kterou by bylo možné přesně ohraničit. Zákonodárce jako fikce autora navíc přetrvává v čase a přestože se mění jednotlivé osoby, které buď reálně zasahují do textu právního předpisu nebo přinejmenším mají právo do něj zasáhnout. Autor-zákonodárce pak text zaštiťuje svou autoritou; jeho autorita mu dodává zvláštní vlastnosti a především právně-normativní následky. Tato autorita ale není absolutní v tom smyslu, že by autor-zákono- dárce byl konečnou determinantou smyslu svého textu: ten, kdo aplikuje právo má vždy více informací, než ten, kdo právo tvoří. Zákonodárce je sice jako součást státní moci důvodem specifického působení právního textu, ale nemá konečné slovo v tom, jak přesně bude text působit, jaký bude jeho smysl. Fiktivní autor-záko- nodárce tedy své texty zároveň přežívá i jim umírá.
Jaký je úmysl zákonodárce?
Na základě těchto úvah by se mohlo zdát, že otázka po úmyslu takového autora je ještě absurdnější než u autora literárního díla. Paradoxně opak může být pravdou: záměr zákona je třeba formulovat (vtělit do textu) dříve, než znění jednotlivých ustanovení, přes- tože se opět jedná o určitou fikci záměru.40 Jestliže je zákonodárce jako autor právního textu pouze fiktivní entitou, pak jeho úmysl či záměr může být pouze před- pokládán a konstruován jako fikce.
V rámci právní interpretace je ovšem zjišťování zá- měru zákonodárce a zkoumání společenských a kultur- ních okolností vzniku právního předpisu je (přes nejrůz- nější teoretické pochyby) relevantní metodou přístupu k právnímu textu.
Zákonodárce přijme stanovenou procedurou určitý právní předpis, který je posléze zveřejněn. Jedná se o text, který má určitou formu (využívá specifického pojmosloví, má specifickou strukturu, je publikován zvláštním způsobem…), se kterou jsou spojeny určité
40 V tuto chvíli se nebudu zabývat úmyslem/záměrem autorů záměru zákona.
předpokládané účinky – například ten, že se jím jeho adresáti budou řídit. Od této chvíle si text žije svým vlastním životem a působí, mnohdy i takovým způso- xxx, který nebyl původně zákonodárcem (v žádné formě vyjádření jeho záměru) zamýšlen. S tímto fakto- rem pracuje i právní interpretace – ten, kdo aplikuje právo má vždy k dispozici více informací, než měl prá- votvůrce, a proto není rozumné považovat jeho úmysl/ záměr za konečný smysl právního textu. Právní koncep- ty navíc získávají svůj význam neustálým a postupným redefinováním v čase.41 Pro právní texty tak platí to, co bylo řečeno výše o předpokladu čtení textů v různých kontextech.
Odpověď na otázku po úmyslu zákonodárce se tak nezdá být natolik nedosažitelnou jako v případě úmyslu autora literárního díla. Výše uvedené námitky Nor- thropa Xxxx o tom, že se nikdy nelze dozvědět, co autor svým textem zamýšlel říci ani že neexistuje důvod předpokládat, že to autor sám věděl, nelze na právní texty aplikovat doslova právě proto, že právní texty nejsou texty imaginativními, ale spíše diskursivními.42
Právní text je zamýšlen tak, aby působil, aby vyvo- lával účinky. On sám navíc díky svému zvláštnímu cha- rakteru realitu mění.
Xxxxx je přesvědčen, že význam textu nelze nikdy postihnout jinými slovy, než přesně těmi, které použil autor. To, co autor zamýšlel říci je ve skutečnosti to, co řekl prostřednictvím jazyka, který použil a formy, do které svá slova vtělil. Ať už se bude jednat o smlouvu, zákon nebo báseň.43 Podle této úvahy, je tedy to, co chtěl zákonodárce říci například větou „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a opráv- něných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“ přesně to, co řekl a jak to řekl (prostřednictvím
§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; za použití určitých gramatických forem a pojmů, včetně neurčitých vý- razů).
Xxxxx je ale opatrný, co se týče hledání významu textu v textu samotném. Upozorňuje na nutnost inter- pretace a s ní spojeným významem interpretujících sub- jektů: čtení textu je neustálá výměna (dialog) mezi osobou a textem.44 Pro plné porozumění tedy text vyža- duje onoho ideálního čtenáře: Namísto tázání se „Co tento zákon znamená?“ bychom se měli ptát „Jak by
41 Xxx Xxxxx, X. X. “Law as Language: Reading Law and Rea- ding Literature.”, s. 425.
42 Viz výše Xxxxxx námitka o tom, že snaha ptát se po úmyslu autora textu zaměňuje imaginativní psaní za diskursivní. Tvr- zení, že právní texty nejsou imaginativní je ovšem možné zpochybnit, podobně, jak to například činí White, J. B. The Legal Imagination. Chicago: UCP, 1973, 1985.
43 Xxx Xxxxx, X. X., op. cit., s. 439.
44 Xxx Xxxxx, J. B., op. cit., s. 433.
ideální čtenář zamýšlený a konstituovaný [interpretova- ným] dokumentem tomuto textu rozuměl?45
5.2 Předpokládaný čtenář právního textu
V rovině tohoto Whiteova uvažování je možné tvr- dit, že texty si samy vymezují své čtenáře. U textů právních předpisů to platí také: právní jazyk je považo- ván za druh odborného jazyka, který využívá specific- kého pojmosloví a syntaktických a strukturálních úzů, které nemusí být běžnému čtenáři úplně srozumitelné.46 Jazyk právních textů je jazykem odborným a porozumě- ní jeho významu je otázkou porozumění systému práva. Je to právě kontext systému práva, který dodává smysl jednotlivým právním textům.47 Při porozumění právní- mu textu nehraje roli pouze porozumění jednotlivým výrazům a pojmům; při porozumění právnímu textu je stěžejní znalost základních principů právního systému a jeho normativních následků. Toto je znalost, která spočívá ve znalosti širšího kontextu právního systému.
Při interpretaci textu právního předpisu tedy nelze text číst izolovaně, ale je třeba jej číst v kontextu dal- ších platných právních předpisů, judikatury, převažují- cího ideologického uvažování nebo obecně uznávaných definic jednotlivých právních konceptů. I v kontextu právních textů (a nebo právě v kontextu právních textů) lze tedy Xxxxxxxxxxxx slovy tvrdit, že text je „vícedi- menzionálním prostorem, ve kterém se nejrůznější tex- ty, z nichž žádný není původní, míchají a střetávají.“48 Vzhledem k rostoucí komplexnosti právního systému a vzájemných souvislostí jednotlivých právních textů rostou nároky na onoho předpokládaného čtenáře, který je schopen porozumět textu v jeho celistvosti.
Realita komplexity a srozumitelnosti právních textů poukazuje na fakt, že normální občan s průměrnými ja- zykovými a kulturními znalostmi není schopen právním textům porozumět dokonale. V komunikaci mezi záko- nodárcem a adresátem dochází k chybám.49
Pro právní texty tedy podle výše naznačené klasifi- kace platí, že z velké své části nejsou adekvátní úmys- lům zákonodárce, protože
1. i zákonodárce je jen člověk (nebo skupina lidí) a při tvorbě textu může chybovat;
45 Xxx Xxxxx, X. X., op. cit., s. 435.
46 Pro více informací o problematice právního jazyka a jeho srozumitelnosti pro běžného čtenáře viz např. Xxxxxxx, P. M. Legal Language. Chicago and London: The University of Chicago Press, 1999.
47 Podobnou linii uvažování užívá například Cao, D.: Transla- ting Law. Clevedon: Multilingual Matters, 2007, s. 17.
48 Xxx Xxxxxxx, R. op. cit., s. 146.
49 Viz např. nejrůznější hnutí plain language v anglosaské právní kultuře, Tiersma, P. M. op. cit., atd).
2. ke komunikaci svého záměru používá text, tedy médium, o němž již bylo mnoho řečeno, a který podléhá interpretaci jiných subjektů. Tyto subjekty podle teorií, které byly naznačeny výše a ke kterým se přiklání i autorka tohoto článku, jsou onou instancí, ve kterých dává text smysl;50
3. právní texty konstituují svého ideálního čtenáře. Je bohužel smutnou pravdou, že regulace zamýšlená pro „normálního občana“ není ve skutečnosti „nor- málnímu občanovi“ přístupná. Proč tomu tak je, a zdali se jedná čistě otázku právního jazyka (tedy pojmosloví a větné skladby a členění) a nebo i do- stupnosti a prostředků komunikace práva adresátovi je jiný problém, který jde nad rámec tématu tohoto článku.51
Xxxxxxxx konstrukce předpokládaného čtenáře je tak konstrukcí ideálního čtenáře daného textu, ve kte- rém veškerá specifika textu i kulturních a společen- ských okolností vymezují význam textu.
Čtení a interpretace textu – jako oboustranná inter- akce/výměna mezi textem a realitou – nachází svého prostředníka ve formě interpreta: Interpret jako jed- notka společenského systému svým chápáním promítá do textu změny v chápání některých konceptů i obecné hodnotové směřování společnosti. Při čtení právních textů jsou tedy na čtenáře kladeny určité nároky:52 kom- plexita jazyka právních textů nemusí být neopodstat- něná a porozumění právnímu jazyku může vyžadovat specifické znalosti a schopnosti vžít se do role onoho právním „textem předpokládaného a konstituovaného čtenáře.“ Vědomí toho, že se jedná o konstrukci ideální však upozorňuje na to, že reálný interpret nemusí mít přístup ke komplexnímu kontextovému okolí textu.
V linii Whiteova uvažování by bylo možné uzavřít tak, že u právního textu, díky jeho určité fyzické trvan- livosti, se vlastně očekává, že v jeho chápání bude do- cházet ke změnám a osoba interpreta je tím, kdo do právního textu tyto změny promítá.
50 Porozumění textu je tak ovlivněno předporozuměním individuálního interpretujícího subjektu. Více viz např. Gada- mer, H. G., op. cit.
51 Více viz například Tiersma, P. M. Parchment, Paper, Pi- xels. Law and the Technologies of Communication. Chicago and London: The University of Chicago Press, 2010 nebo Xxxxxxxx, R. End of Lawyers? Oxford: OUP, 2008.
52 Přílišná uživatelská příjemnost může mít za následek infor- mační ztrátu textu. Pro více informací k tomuto tématu viz například Xxxxx, M., Xxxxxxxxxx, T., Xxxxxxx, X., Xxxx, M. Creative Commons and Grand Challenge to make legal lan- guage simple. Zatím nepublikovaný rukopis. Příspěvek na toto téma byl autory přednesen na workshopu AICOL při IVR 2011 ve Frankfurtu.
5.3 Smysl textu zákona – ratio legis
Rekonstruovat skutečnou původní intenci autora právního předpisu je nemožné, protože by se jednalo o konstrukci fikce, vydávanou za skutečnost. Pojem
„racionálního zákonodárce“ (tak, jak ho například chá- pe český Ústavní soud) tento problém řeší tak, že rov- nou konstruuje fiktivního autora – hledáním úmyslu takového racionálního zákonodárce se pak má zato, že jde o snahu postihnout smysl právní úpravy. Cesta, kte- rou nabízí Xxxxx je stále cestou tázání se po účelu/smy- slu textu, ale vyhýbá se problémům, které mohou nastat za situace, kdy se interpret snaží konstruovat úmysl (a nebo i osobnost) autora. Základem zůstává text, mění se pouze východisko interpreta: ten neinterpretuje text sám za sebe, ale v relevantních kontextech. Snaží se po- stihnout roli „ideálního čtenáře“ daného textu, staví se do role toho, v němž se text stává jednotou a získává svůj smysl.
Teleologický výklad je jako proces porozumění smyslu textu založen právě na dialogu mezi interpretem a textem. Xxxxxx Xxxxx při vysvětlování podstaty tele- ologického výkladu uvádí, že „interpret propojuje své moderní chápání textu s tím, které se nachází v jádru textu samotného. (…) Je třeba odstranit bariéru mezi interpretem a textem, aby bylo možné se volně pohybo- vat od textu k interpretovi a zpět.“ 53
Teleologický výklad se snaží hledat smysl textu zá- kona tady a teď a jeho význam a důsledky pro spole- čenskou situaci tady a teď. Někdy bude toto hledání za- hrnovat i dohady o úmyslu zákonodárce.54 Teleologický výklad je výkladem mnohem širším než je výklad histo- rický – úmysl zákonodárce nikdy není konečným způ- sobem, jak vymezit význam textu zákona. Pro toho, kdo aplikuje zákon „není rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst.“55
6. Závěr
V teoretickém myšlení 20. století dochází k (mnoh- dy záměrnému) prolínání mezi filosofií, krásnou litera- turou, literární a právní teorií. Podobně jako se 19. sto- letí pokusilo zabít Boha, tak se 20. století (s rozvojem lingvistiky, ruského formalismu atd.) pokusilo zabít au-
53 Xxxxx, X. Xxxxxxxxx Interpretation in Law. [Transl. from the Hebrew by Xxxx Xxxxx]. Princeton and Oxford: Princeton University Press, 2005, s. 230.
54 Viz například relativně širokou definici teleologického vý-
tora, jakožto zbožštělé zosobnění konečného významu svého stvoření – textu.56
Když oddělíme text od jeho autora a vyloučíme možnost, že autor je konečnou interpretační/výkladovou instancí svého díla, získáme tak zcela nový prostor, ve kterém se bude možné pohybovat. Text napsaný v 15. století tak může nabývat zcela nových, autorem nezamýšlených významů a může obohatit i čtenáře
21. století, který nemá o století patnáctém ani ponětí. Získáme nové možnosti, když si položíme otázku „co tento konkrétní text říká teď a tomuto čtenáři?“.
Tento vývoj se nevyhnul ani právní hermeneutice a tak můžeme podobnou situaci vysledovat i v právní interpretaci při používání teleologické metody výkladu. Nezajímá nás pouze to, co tím kterým textem chtěl říci zákonodárce, co konkrétního zamýšlel, ale snažíme se zjistit, jak (a zda-li ještě pořád) zkoumaný právní před- pis funguje v současné společnosti, za současné poli- tické a společenské situace. Statická podoba právního textu nachází své významy prostřednictvím subjektů – interpretů, kteří mohou texty díky svému společen- skému a ideologickému předporozumění přizpůsobovat měnícím se společenským okolnostem a vývoji.
Právní hermeneutika se nevyvíjí mimo kontext do- bových filosofických směrů nebo hermeneutiky obecné. Přijetí nebo odmítání některých metod právního vý- kladu souvisí s vývojem v chápání porozumění textům obecně. V současnosti lze v právní hermeneutice (v čes- kém kontextu pak především ve výkladech poskyto- vaných českými nejvyššími soudními institucemi) vy- sledovat určitý obrat ve prospěch teleologické nebo účelové (purposive) metody výkladu, která se klade dů- raz na smysl a účel právního textu tady a teď.
Autorka se přiklání k závěrům obecné hermeneutiky naznačené Gadamerem57 a zrcadlící se v literární her- meneutice například jako odmítnutí psychologizujícího zájmu o osobnost autora a příklon k textu, respektive k interpretovi a jeho předporozumění. Ztotožňuje se i s Pokorného varováním, podle kterého si interpret ja- kéhokoli textu musí být vědom, že text má vždy „nad- bytek významu“ v tom smyslu, že novým interpretem a jeho jedinečným předporozuměním a novými historic- ko-kulturními okolnostmi může text nabývat i takových významů, které jeho autor nezamýšlel.
„Smrt autora“ v literárním kontextu, stejně jako te- leogická metoda výkladu v právním kontextu odmítá úmysl autora jako konečnou determinantu významu textu.
„Smrt autora“ ale není konečnou odpovědí. I v rám- ci literární teorie mají někteří autoři za to, že se nejedná ani tak o teorii, která by nám prozradila něco textu, jako spíše o metodologické stanovisko interpreta. Jako tako-
kladu v Xxxxxxxx, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Xxxx Xxxxx,
2008, s. 377.
55 Viz Xxxxx, V. Teorie práva. Praha: C. H. Xxxx, 1995, s. 171.
56 Nakolik se mu to podařilo nebo nepodařilo je ovšem téma k další diskusi.
57 Xxx Xxxxxxx, H. G., op. cit.
vé nám tedy poskytuje metodologickou nápovědu, jak je také možné zacházet s texty, a to nejen literárními, ale i právními.
Resumé
Tento text se zaměřuje na problematiku výkladu textů, konkrétně na vztah osoby autora, jeho záměru a textu, který vytvořil. Vychází především z literárně- teoretických přístupů, konkrétně pak ze stěžejního textu
„Smrt autora“ Xxxxxxx Xxxxxxxx a v linii jeho argu- mentace diskutuje i další související přístupy. Tyto lite- rárně-teoretické přístupy jsou posléze diskutovány ve světle výkladu právních textů; některé poznatky jsou následně vztaženy k problematice teleologické metody výkladu právních textů.
Summary
This paper focuses on the issue of interpretation of texts, in particular on the relationship between the per- sonality and intent of the author and his/her text. It ma- kes use of various literary theories, especially of the seminal piece of writing in this context: The Death of the Author by Xxxxxx Xxxxxxx. The paper follows his line of argumentation and subsequently addresses also related approaches. The findings are further discussed in relation to the interpretation of legal texts, in par- ticular the issue of purposive interpretation in law.
Stát a náboženství: vývoj k postsekularismu?
Xxxx Xxxxx*
Společným rysem právně filozofických úvah v ob- lasti vztahu práva a náboženství je nazírání oddělování náboženství a státu jako završeného historického proce- su sekularizace. Cílem tohoto článku je představení a kritické zhodnocení současného konceptu postsekula- rismu v právním myšlení Xxxxxxx Xxxxxxxxx. Jedná se současného mimořádně vlivného filozofa a sociologa navazujícího na tzv. frankfurtskou školu, inspirující se v marxismu. Nejčastěji je spojován s teorií komunika- tivního jednání pronikající i do práva jako diskursivní teorie práva. V posledních letech se velice intenzivně
tické aspirace racionalistického osvícenství, nikoliv tedy exkluzivní hodnotové propojení na okcidentální křes- ťanství.
V předmoderním státě mohlo náboženství plnit tme- lící roli ve společnosti. Habermas navazuje na Durkhei- ma v náhledu, že sociální normy byly v historii respek- továny, protože byly posvátné; jejich zaštítění světskou autoritou bylo toliko důsledkem, nikoliv příčinou zá- vaznosti. Úpadek tradičně závazných norem však ne- znamená rozpad společnosti: posvátnost norem je na- hrazována komunikativní racionalitou,2 a to prostřed-
věnuje právě vztahu náboženství a státu (práva).
Sekulární odmítnutí metafyzických zdrojů
Konzervativnímu pojetí sekularismu, k němuž řadí- me např. Xxxxx-Xxxxxxxxx Xxxxxxxxxxxxx, Habermas oponuje z pozice postmetafyzického racionalismu. Ve vztahu k Böckenfördeho pojetí1 zdůrazňuje univerzalis-
* Xxx. Xxxx Xxxxx, Ph.D., asistent soudce Ústavního soudu, externí vyučující na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, UČO 14422.
1 Např. věhlasná teze německého právníka a někdejší soudce Spolkového ústavního soudu Xxxxx-Xxxxxxxxx Xxxxxxxxx-
deho „Svobodný, sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám nemůže garantovat.„ v češtině in BÖCKENFÖRDE,
E. W. Vznik státu jako proces sekularizace. Přeložila Veroni- ka Dudková. Praha: Občanský institut, 2005, 19 s. nebo aktuálně BÖCKENFÖRDE, E. W. Der säkularisierte Staat: Sein Charakter, seine Rechtfertigung und seine Probleme im
21. Jahrhundert. München: Xxxx Xxxxxxxxx xxx Xxxxxxx Stiftung, 2007, 81 s.
2 V české jazykovém prostředí se kloníme k překladu xxxxx- kého kommunikative Rationalität, resp. anglického communi- cative reason, jako racionality (stejně jako X. Xxxxxxxxx), byť zejména filozofické statě používají i zde termínu rozum. Hovoříme-li však dále v kontextu přípustnosti náboženství ve veřejném prostoru o veřejném rozumu, i na základě aktuálních Habermasových úvah, navazujeme na ustálený překlad Rawl- sova public reason. Pokud by byla tomuto přístupu vytýkána vnitřní inkoherence, upozorňujeme, že naším cílem nebyl po-
nictvím verbalizace posvátného („die Versprachlichung des Sakralen,“ „the linguistification of the sacred“).3 Z racionálního diskursu Habermas především vylučuje argumentaci náboženskou pravdou.
Racionalita je poté zdrojem platnosti normy: „Pouze takové normy jednání jsou platné, s nimiž všichni do- tčení souhlasí jako účastníci racionálního diskursu.“4 Uvedené normy jsou pak v zájmu všech.5 Diskursivní komunikace (jazyk) se stává nejen prostředkem sociální integrace, ale i pokroku. Ten spočívá v postupující raci- onalizaci společnosti. Uvedené se v oboru práva impli- kuje jako diskursivní teorie práva. To nenachází legiti- mitu jinde než v demokratickém racionálním diskursu (komunikativní racionalitě), a dále v aplikaci práva na základě principu přiměřenosti.6 Tedy jinými slovy uznání určité normy je výsledkem vzájemného porozu- mění a konsenzu, ke kterému účastníci dospívají na zá- kladě svobodně vedené argumentace.7 Jak totiž připo- míná Machalová, Xxxxxxxxxxx racionalita práva se mění v interakci s politikou a morálkou, neboť „racio- nalita nemůže být jen záležitostí práva.“8 Dichotomii práva a morálky se snaží zmírnit právě racionálním dis- kursem. „[N]a jedné straně není možné morální zá- klady pozitivního práva vysvětlit prostřednictvím něja- kého nadřazeného rozumového práva, a na straně dru- hé je také není možné bez náhrady zlikvidovat.”9
Xxxxxxxxxxx odpověď na Böckenfördeho spočívá v odmítnutí předpolitických, či dokonce metafyzických, hodnotových základů státu a přijetí teze o sebelegitimi- zační funkci státu. Jinými slovy řečeno, „Habermase nezajímá historický vývoj práva.“10 Toto pojetí může být poměrně přesvědčivé v rovině politické, ovšem je obtížněji přijatelné v rovině sociální (společenské) – v tomto byl Xxxxxxxx nucen se posunout k tezi o post- sekulární společnosti. Soudržnost sociální totiž vyžadu- je vyšší náklady než soudržnost politická, musí být vtisknuta v občanské společnosti spontánně – jako před-
politická.11 Reagoval tak především na pluralitu ideo- logií a náboženství v (post)moderní společnosti. Tyto již nemohou plnit roli sociálního pojítka, ovšem nelze je ani ignorovat.
Rysy postsekulární společnosti
Xxxxxxxxxx náhled na přípustnost náboženství ve veřejném prostoru se v posledních letech proměňuje. Je zřejmé, že opouští požadavek přísného sekularismu. Souvisí to se zaměřením spíše na procedurální stránku spravedlnosti než na substantivní kritéria spravedlnosti. Jeho diskursivní zásada totiž „neposkytuje žádnou ob- sahovou orientaci, ale jen proceduru praktického dis- kursu.“12
Připouští významnou roli náboženství ve veřejném diskursu, aniž by tím však ohrozil nenáboženský – se- kulární – hodnotový základ státu. Veřejná moc však musí být ovládána sekulárním politickým jazykem, aby byla přístupna (srozumitelná) všem. Žádoucí nestran- nost (neutralitu) státu vůči náboženství nechápe jako posilování prvků laïcité. Někteří autoři Xxxxxxxxxxx doktrínu interpretují dokonce tak, že pro liberální stát je spíše než náboženská tolerance charakteristické vědomí, že veřejné projevy náboženství jsou v jeho zájmu.13 Tomu skutečně nasvědčuje Xxxxxxxxxxx hodnocení hlasu náboženství ve veřejné diskuzi v liberálním státě.14
Rozporuplný současný svět, v němž někteří dřívější proponenti sekularismu, například sociolog Xxxxx Xxx- ger, vidí přesně opačný výsledek snah o sekularizaci,15 přivedl Xxxxxxxxx k formulování teze o postsekulární společnosti.16 Její součástí je náboženství, ovšem oproš- těné od specifických metafyzických přesahů, které by aspirovaly na univerzální platnost (pravdivost). Překo-
nání stádia sekulární společnosti spatřuje v tom, že ne-
byla prokázána oprávněnost předpokladu, že sekulari-
kus o sjednocení terminologie, který zbytečně snížil kompati- bilitu práce s citovanou literaturou.
3 XXXXXXXX, X. The Theory of Communicative Action: Rea- son and the rationalization of society. Vol. 1. Boston: Beacon Press, 1984, s. xxiv.
4 XXXXXXXX, X. Between facts and norms: contributions to a discourse theory of law and democracy. Cambridge: The MIT Press, 1996, s. 107.
5 XXXXXXXX, X. Between Facts nad Norms, s. 103.
6 XXXXXXXX, X. Between Facts nad Norms, s. 109.
7 XXXXXXXXX, X. Xx HARVÁNEK, X. x xxx. Teorie práva. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2008, s. 66.
8 XXXXXXXXX, X. Xxxxxxx a perspektivy, s. 234, s odkazem na HABERMAS, X. Xxxxxxxxxx und Geltung. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1992, s. 580.
9 XXXXXXXXX, X. Xxxxxxx a perspektivy, s. 250, s odkazem na HABERMAS, X. Xxxxxxxxxx und Geltung. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1992, s. 594.
10 XXXXXXXXX, X. Xxxxxxx a perspektivy, s. 265.
11 XXXXXXXX, X. in XXXXXXXX, X. – XXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxx of secularization: on reason and religion. San Francisco: Ignatius Press, 2006 s. 30.
12 XXXXXXXXX, X. Xxxxxxx a perspektivy, s. 253, s odka- zem na HABERMAS, X. Xxxxxxxxxxxx-Notizen zu einem Be- gründungsprogramm, In Moralbewußtsein und kommunika- tives Handeln. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1983, s. 113.
13 XXXXXXX, X. Rethinking Secularism. The Hedgehog Review, Vol. 12, Issue 3, s. 46.
14 XXXXXXXX, X. Between naturalism and religion: xxxxxxx- xxxxxx essays. Cambridge: Polity Press, 2008, s. 131.
15 XXXXXX, X. X. Religion and Globalization. The Hedgehog Review, vol. 4, no. 2, 2002, s. 7−20.
16 Přehled klíčových bodů této doktríny vychází především z přednášky X. Xxxxxxxxx, přednesené na konferenci Reset Dialogues on Civilizations v Istanbulu ve dnech 2.– 6. 6. 2008 přístupné [online] na <xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/ 00000000926> [navštíveno 30. 6. 2011].
zace společnosti je přímo úměrná modernizaci společ- nosti.
Emancipace postsekularismu
Náboženství ve veřejné sféře17 je hlavním prvkem, který Xxxxxxxx přehodnotil ve své koncepci. Těžko říci, zda se jedná o důsledek či příčinu posunu koncepce směrem ke zmiňované postsekulární společnosti, avšak v posledním desetiletí je jeho zvýšený zájem o vztah náboženství a práva18 provázen dialogem s katolickou teologií, kterému se dostává široké publicity.19
V přehodnocení pozitivistické doktríny o vztahu práva a náboženství Xxxxxxxxx předešel Xxxx Xxxxx v eseji s příznačným názvem The Idea of Public Reason Revisited, publikovaným v roce 1997.20 Podstatu Rawl- sova posunu spatřujeme v připuštění náboženství ve ve- řejné diskuzi, pokud používá nenáboženskou (seku- lární) argumentaci. To, v čem se Habermas liší (kromě jiného), je, že v Rawlsově pojetí disponují veřejným ro- zumem jenom úzce vymezené institucionalizované plat- formy, tedy zejména orgány zastupitelské demokracie. Vyloučena je širší veřejnost, jedinci i množství zájmů občanské společnosti. Habermas však demokratický diskurs vidí šířeji, díky čemuž k problému přistupuje di- ferencovaně.
Xxxxxxxx, jak zjišťujeme, přichází s radikálnější změnou přístupu než Xxxxx. Požadavek, aby nábožen- ství ve veřejném prostoru používalo výhradně sekulární argumentaci, považuje za asymetrické břemeno. Seku- lární charakter státu považuje za nezbytný předpoklad zajištění stejné svobody vyznání pro všechny. Na Rawlse navazuje v tom, že „v sekulárním státě pouze taková rozhodnutí jsou považována za legitimní, která mohou být nestranně ospravedlněna obecně přístup- nými důvody [reasons], jinými slovy rovnocenně ospra-
17 Stejnojmenný esej vyšel jako součást HABERMAS, J. Between naturalism and religion: philosophical essays. Cam- bridge: Polity Press, 2008, 361 s.
18 Ovšem zároveň se jedná o obecně aktuálnější otázku po
11. září 2001: XXXXX, X. Introduction to „Secularism or democracy“: Associational governance of religious diversity. Xxxxxx, Journal for comtemporary philosophy, Issue I, 2008,
s. 17; XXXXX, X. - XXXXX, X. Religious Freedom in the Liberal State. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 2.
19 XXXXXXXX, X. – XXXXXXXXX, X. Xxxxxxxxxx of seculari- zation: on reason and religion. San Francisco: Ignatius Press, 2006. V originále Dialektik der Säkularisierung: Über Ver- nunft und Religion (2005). XXXXXXXX, X. et al. An Aware- ness of What is Missing: Faith and Reason in a Post-secular Age. Cambridge: Polity Press, 2010, 96 s. V originále Ein Bewußtsein von dem, was fehlt (2008).
20 XXXXX, X. The Idea of Public Reason Revisited. Univer- sity of Chicago Law Review, vol. 64, no. 3, 1997, s. 765−807.
vedlněna před věřícími i nevěřícími občany a občany různých vyznání.”21
Z charakteru sekulárního státu však nelze dovodit závazek občanů, aby svá veřejná prohlášení ve věcech náboženského přesvědčení předkládali ve veřejné dis- kuzi (diskursu) sekulárním jazykem.22 Protože si věřící sekulární charakter veřejné diskuze uvědomují, není dů- vodu dělit jejich identitu na sekulární a náboženskou:
„Mělo by jim být umožněno23 vyjadřovat a odůvodňovat své názory náboženským jazykem, pokud k němu nena- leznou sekulární ‚překlad‛.“24 Nicméně tento překlad do sekulárního jazyka zůstává nadále žádoucím, musí však být výsledkem kooperace mezi věřícími a nevěří- cími, aby se předešlo asymetrickému břemenu uvalené- mu na věřící. Tam, kde věřící činí svá prohlášení v pří- slušných mezích, sekulární občané (ateisté) musí být otevřeni možnému pravdivému obsahu takových prohlá- šení a vstoupit do dialogu, neboť náboženské argumen- ty se mohou vyjevit jako obecně přijatelné.25
Za klíčový považujeme Xxxxxxxxxx ohled funkcio- nální: v liberálním státě není žádoucí, aby byl neúměrně redukován počet hlasů přispívajících do diskuze. „Libe- rální stát nesmí odrazovat věřící a náboženské komunity od politických projevů, protože nemůže vědět, zda by se tím neodstřihl od klíčových zdrojů [svého] smyslu a identity. Sekulární občané [ateisté] nebo ti jiného pře- svědčení za jistých okolností mohou být náboženským přínosem poučeni [obohaceni]; to například v případě, kdy rozpoznají v normativní náboženské pravdě nábo- ženského prohlášení své vlastní skryté intuice.”26 Obsah náboženských pravd však do sféry institucionální může vstoupit toliko, má-li k tomu předpoklady dané sekulár- ními podmínkami plynoucími ze samotné podstaty ve- řejné politické sféry.
Uvedené není v kontextu širší teorie právního dis- kursu překvapujícím. Při užším pojetí by se totiž Xx- xxxxxx zpronevěřil svým vlastním ideálním podmín- kám racionálního diskursu:
• Každý, kdo chce, se může diskursu zúčastnit.
• Každý může zpochybnit jakékoli tvrzení a současně každý své tvrzení v rámci diskursu může vyjádřit.
• Každý může vyjádřit své postoje, přání a potřeby.
• Xxxxxx nesmí být jakkoli bráněno v tom, aby reali- zoval možnosti uvedené v předchozích bodech.27
21 XXXXXXXX, X. Between naturalism and religion, s. 122.
22 XXXXXXXX, X. Between naturalism and religion, s. 129.
23 V tomto však není jasné, nakolik to Habermas chápe jako beneficium státu či zaručené základní právo.
24 XXXXXXXX, X. Between naturalism and religion, s. 130. 25 XXXXXXXX, X. Between naturalism and religion, s. 131. 26 XXXXXXXX, X. Between naturalism and religion, s. 131.
27 XXXXXXXX, X. Theorie des komunikativen Handelns. Au- flage 7. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1981. Xxx XXXXXXXXX, X. Xxxxxxx a perspektivy racionalistického
Současný liberální stát považuje Xxxxxxxx za vnitř- ně rozporný v tom, že nutí věřící se adaptovat, zatímco sekulární občany (ateisty) nikoliv. Kriticky se vyjadřuje k tomu, že dokud budou „sekulární občané [ateisté] přesvědčeni o tom, že náboženské tradice a náboženské komunity jsou do určité míry archaické relikty předmo- derních společností, které zůstaly existovat dosud, budou chápat svobodu náboženského vyznání [toliko] jako kulturní verzi ochrany druhu, který je před vymře- ním. Z tohoto pohledu nemá svoboda náboženského vyznání žádné skutečné odůvodnění své existence.“ 28
Závěrečné úvahy
Habermas přináší rozpracování právně filozofického konceptu postsekularismu, v němž nevidíme ani tak prohloubení dosavadních sekularistických koncepcí, jako spíš úkrok stranou. Osvícenecký sekularismus (protináboženský laicismus) je například podle jeho vlastních slov v přímém rozporu s předkládanou doktrí- nou. Spíše dospívá k závěru, že dosavadní dominance vědecké racionality by měla částečně vzít ohled na transcendentní aspekty lidské existence. Uvedený pří- stup lze vykládat jako pokus o smíření vědy (ateistické racionality) a náboženství (resp. racionalizovaného ná- boženství – na rozdíl od fundamentalistického nábožen- ství), a to na nové platformě, jež neprivileguje nic z uvedeného. Z pohledu sekularismu (ateismu) i kon- krétních Habermasových dřívějších pozic se však v zá- sadě jedná o ústupek: absence náboženství ve veřejném prostoru již nemá být idealizována ve stoprocentním rozsahu.
Odlišně se staví k samotné veřejné moci a právu: pokud se v těchto sekulárních institucích objevují hod- notové či interpretační mezery, nelze je vyplňovat ná- boženským nebo jiným etickým obsahem. Tím však není vyloučen vliv náboženství na hodnotový žebříček státu, neboť historickým vývojem byla řada nábožen- ských tezí státem internalizována, tedy přeložena do sekulárního jazyka srozumitelného věřícím i nevěřícím.
Domníváme se tedy, že Xxxxxxxxxxxx východis- kem je zjištění, že klasický sekularismus selhal nebo se přinejmenším vyčerpal po institucionální stránce, neboť stávající náboženské systémy se ve světě nadále rozši- řují, posiluje náboženský fundamentalismus (radikali- zace politických požadavků) a v určitých oblastech, resp. v určitých náboženstvích, roste potenciál k násilí. Tváří v tvář těmto skutečnostem si však Xxxxxxxx zá- roveň musel zachovat koherenci s celoživotním dílem, které fázi postsekularismu nijak nepředjímalo (lineár- ním teoriím historického vývoje jsou většinou vlastní
maximalistické ambice). Proto posun v jeho právním myšlení nehodnotíme jako důsledek přirozeného vý- voje, nýbrž jako ústupek z původních pozic. Nutno při- pomenout, že i moderní sekularismus (ten, který před- cházel postsekularismu a z něhož Xxxxxxxx vychází) má ustálené kritiky, kteří tak zpochybňují samotnou podstatu Xxxxxxxxxxx postsekulárního navázání. Ob- vyklé výhrady jsou tyto: 1) pozitivistické (sekularistic- ké) teorie popírají neurčitost právních norem; 2) nejsou vnitřně koherentní; 3) přinášejí formulaci sekularismu jako světonázoru (comprehensive secularism), čímž se dostávají do rozporu s principem neutrality státu vůči náboženstvím či ideologiím.29
Resumé
Článek se zabývá právně filozofickou rovinou vý- voje myšlení německého filozofa Xxxxxxx Xxxxxxxxx v oboru vztahu státu (práva) a náboženství. Jeho sou- časná pozice prošla významným myšlenkovým vývo- jem. Habermas coby představitel postmetafyzického ra- cionalismu ve vztahu ke konzervativnímu pojetí zdů- razňuje univerzalistické aspirace racionalistického osví- cenství, nikoliv tedy hodnotové propojení na okciden- tální křesťanství. Jeho filozofické myšlení se v právu obecně promítá jako diskursivní teorie práva. Vychází z postupující racionalizace společnosti a důrazu na pro- cesy a instituce v demokratické společnosti. Legitimitu státu a práva nenachází Habermas jinde než v demokra- tickém racionálním diskursu (komunikativní racionali- tě), a dále v aplikaci práva na základě principu přiměře- nosti. Odmítá proto jakékoliv čistě náboženské odvo- lávky v právní argumentaci, přičemž dlouhodobě zdů- razňuje sekulární charakter státu a práva. Zaměřili jsme se na podstatný moment jeho právního myšlení: to prošlo výraznou obměnou ve vztahu k náboženství. Xx- xxxxxx představil svou postsekulární koncepci, v níž je kritický k současnému pojetí sekulárního liberálního státu a požaduje opuštění dichotomie náboženství a se- kularismu. Vstup náboženství do veřejné diskuze v sou- časném světě považuje za žádoucí a potenciálně pros- pěšný, aniž by tím byly ohroženy minimální sekulární základy státu. Mapovaný posun v právním myšlení hod- notíme jako ústupek z dosavadní filozofické linie, nikoliv jako přirozené (vývojové) navázání na program sekularismu.
29 Jak shrnuje MODAK-TRURAN, M. C. Beyond Theocracy and Secularism (Part I): Toward a New Paradigm for Law and Religion. Mississippi College Law Review, vol. 27:159, 2007, s. 230.
právního myšlení. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 222−224.
28 XXXXXXXX, X. Between naturalism and religion, s. 139.
Summary
Article deals with recent changes in views on state and religion relations in the legal philosophy of German philosopher Xxxxxx Xxxxxxxx. While German legal philosopher and former Judge of the Federal Constituti- onal Court Xxxxx-Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx insists on pre- political foundations of modern state (some of them are related to Western Christianity and Enlightenment), there has always been strong secularist opposition to this view. Xxxxxx Xxxxxxxx, one of most influential philosophers of last few decades, is one of them. As a secularist he turned increasingly toward questions on
the role of religion in the public sphere. He introduced a concept of post-secular society, where despite high level of secularization still prevail religious interests that have not disappeared and in some regard even in- creased. Under such impression he argues for the equal inclusion of religious voices in the political public sphere. He rejects radical political secularism and urges for the certain recognition of religious statements for they can contain truth acceptable for all and so they can contribute to the democratic discussion. Such a move in legal thinking is considered as a step aside from original comprehensive secularist views rather than anticipated development of previous doctrines.
AKTUALITY PRO PRÁVNÍ PRAXI
Právo na dovolenku v kontexte aktuálnej judikatúry Súdneho dvora Európskej únie i európskej legislatívy*
Xxxxx Xxxx**
Resumé
Vedecký článok sa zaoberá aktuálnymi otázkami práva na dovolenku v kontexte európskej legislatívy i ostatných rozhodnutí Súdneho dvoru Európskej únie. Dôraz kladie predovšetkým na Súdnym dvorom akcep- tovanú možnosť zániku nároku na dovolenku po uply- nutí obdobia stanoveného vnútroštátnymi právnymi predpismi aj počas pracovnej neschopnosti zamestnan- ca. Autor akcentuje najmä zjavný posun v judikatúre SD EÚ a preukázateľné uprednostnenie ekonomického rozmeru európskej pracovnoprávnej legislatívy na úkor ochrany základných ľudských práv a slobôd zamest- nancov.
* Vedecký príspevok bol vypracovaný v rámci výskumného projektu APVV označeného LPP-0048-09 s názvom ,,Flexibi- lita pracovného práva a nový systém sociálnej bezpečnosti“, zodpovedná riešiteľka projektu xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxx- vá, DrSc..
** XXXx. Xxxxx Xxxx, interný doktorand, Katedra pracovného práva a práva sociálneho zabezpečenia, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, marek.svec(at)xxxxx.xx.
Úvod
Problematika pracovného času a dovolenky predsta- vuje v teórii pracovného práva i v právnej praxi zložitú oblasť. Do komplikovanej právnej úpravy pracovného času sa významnou mierou premieta i ochranná funkcia pracovného práva, ktorá má zabezpečiť sociálny rozmer realizácie pracovnej činnosti zamestnancom. Organizá- ciu pracovného času, ale aj ďalšie súvisiace nároky za- mestnanca (napr. právo na dovolenku) je preto potrebné vnímať nielen prizmou konkrétnych ustanovení národ- nej či európskej pracovnoprávnej úpravy, ale i skutoč- nými potrebami jednotlivých zamestnancov v rámci vlastného životného cyklu. Pokračujúca akceptácia (spoločenskej) požiadavky vyššej liberalizácie a flexibi- lity pracovnoprávnych vzťahov sa pravidelne dostáva do príkreho rozporu s existujúcou kogentnou povahou mnohých ustanovení právnej úpravy pracovného času. Miera spomenutej kogentnosti je vo vyspelých priemy- selných štátoch rozdielna1 a líši sa práve hodnotovou
1 XXXXXXXXX, X. – XXXXXXX, R.: Pracovné právo. Bra- tislava: Sprint dva, 2009, s. 473.
orientáciou národného zákonodarcu. Všeobecne môže- me označiť oblasť pracovného času s ohľadom napr. na rozsah práce nadčas alebo základnú výmeru dovolenky a podmienky jej čerpania za významný ukazovateľ ochrany základných ľudských práv a slobôd, osobitne ľudskej dôstojnosti fyzickej osoby – zamestnanca.2
I. Právna úprava dovolenky
Právo na dovolenku patrí medzi najvýznamnejšie národným i európskym právom aprobované zamestna- necké „benefity“. Právna úprava dovolenky je obsi- ahnutá v mnohých medzinárodných i európskych práv- nych prameňoch, ktoré do súčasnosti vcelku konzis- tentným spôsobom upravovali fundamentálne podmi- enky vzniku nároku na dovolenku príp. určovali rámec jej následného čerpania zamestnancom. V kontexte európskej legislatívy sa k základným právnym predpi- som radí predovšetkým smernica č. 2003/88/ES o urči- tých aspektoch organizácie pracovného času (čl. 7)3, Charta základných práv Európskej únie (čl. 31 ods. 2), Európska sociálna charta (čl. 2) alebo Dohovor Medzi- národnej organizácie práce č. 52 o každoročnej platenej dovolenke neskôr revidovaný Dohovorom MOP č. 132 z roku 1970.
Napriek pomerne rozsiahlemu právnemu základu pre vznik nároku na dovolenku a otázkami súvisiacimi s možnosťou jej čerpania, možno s poukazom na prak- tické prípady v jednotlivých členských štátoch Európ- skej únie označiť európsku pracovnoprávnu úpravu mi- nimálne za nedostatočnú. Významným determinantom sa v právnej praxi následne stávajú rozhodnutia Súd- neho dvoru Európskej únie, v rámci ktorých možno za- znamenať zaujímavý posun v náhľade na predmetnú problematiku.4 Do istého rozporu sa preto v ostatnom období dostali závery a odôvodnenia Súdneho dvoru Európskej únie v spojenej veci Xxxxxxx – Hoff a Strin- ger a iní (C – 350/06, C – 520/06) a najnovší rozsudok vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx (C – 214/10)
2 Negatívny dôkaz predkladaného konštatovania predstavuje nová právna úprava práce nadčas v Zákonníku práce Sloven- skej republiky po Veľkej novele s účinnosťou od 1. 9. 2011 (zákon č. 257/2011 Z. z.). U vybranej kategórie zamestnancov (vedúci zamestnanec v priamej riadiacej pôsobnosti štatutár- neho orgánu alebo člena štatutárneho orgánu alebo vedúci zamestnanec, ktorý je v priamej riadiacej pôsobnosti tohto vedúceho zamestnanca) môže dosiahnuť rozsah práce nadčas až 550 hodín v kalendárnom roku, čo je pravdepodobne bez- konkurenčne najviac zo všetkých členských štátov Európskej únie.
3 S ohľadom na čl. 7 pôvodnej smernice č. 93/104/EHS, ktorá sa týka niektorých aspektov organizácie pracovnej doby z 23. novembra 1993.
4 Popísaný trend v rozhodovaní Súdneho dvora Európskej únie nie je výnimkou a prejavuje sa aj v iných oblastiach práva (napr. v rozhodnutiach Lautsi, Xxxxxxx, Xxxxxx a pod.).
z 22. novembra 2011 najmä v kontexte posudzovania zániku nároku zamestnanca na dovolenku, resp. mož- nosti získania finančnej kompenzácie za jej nevyčerpa- nie z dôvodu pracovnej neschopnosti.5
1.1 Právo na dovolenku v európskej legislatíve
Smernica č. 2003/88/ES o určitých aspektoch orga- nizácie pracovného času (ďalej aj ako „Smernica“) v čl. 7 zavádza členským štátom povinnosť prijať také nevyhnutné opatrenia, ktoré zabezpečia každému pra- covníkovi nárok na platenú ročnú dovolenku v trvaní najmenej štyroch týždňov v súlade s vnútroštátnymi podmienkami a vnútroštátnou praxou pre vznik nároku a pre poskytnutie uvedenej dovolenky. Ods. 2 čl. 7 Smernice ďalej ustanovuje, že namiesto minimálnej doby ročnej platenej dovolenky nemôže byť pracovní- kovi vyplatená peňažná náhrada, s výnimkou prípadov skončenia pracovného pomeru.
Vychádzajúc z textu ustanovenia čl. 7 i čl. 1 Smer- nice, ktorý vymedzuje účel a rozsah Smernice, môžeme konštatovať6, že Smernica zavádza iba minimálny roz- sah ročnej zákonnej dovolenky pre zamestnancov v roz- sahu štyroch týždňov a požaduje jej prednostné vyčer- panie in natura. Peňažnú náhradu predpokladá výni- močne, v prípade skončenia pracovného pomeru, v dô- sledku ktorého nemôže prísť k vyčerpaniu dovolenky zamestnancom. Bližšie sa však nezaoberá posúdením prípadného zániku nároku na dovolenku zamestnanca, resp. stanovením kritérií časového rámca, počas ktorého si môže zamestnanec nevyčerpanú dovolenku napr. z dôvodu pracovnej neschopnosti preniesť aj do nasle- dujúceho obdobia a čerpať ju neskôr (alebo si nechať vyplatiť peňažnú kompenzáciu za obdobie nevyčer- panej dovolenky zo strany zamestnávateľa). Nejasná situácia ohľadom nemožnosti/možnosti zániku nevyčer- panej dovolenky v praxi vedie ku kumulácií rôzne dlhých období nečerpanej dovolenky zamestnancami, ktorí pravidelne žiadajú o jej kompenzáciu formou finančnej náhrady. Požiadavky zamestnancov pochopi- teľne spôsobujú nezanedbateľné ťažkosti podnikateľ- ským subjektom (zamestnávateľom), ktoré sú následne často zaviazané vyplatiť vysoké finančné kompenzácie
5 Prekážky v práci na strane zamestnanca v podobe pracovnej neschopnosti, čerpania materskej alebo rodičovskej dovo- lenky, či výkonu verejnej alebo odborovej funkcie dispono- vali do súčasnosti v národných pracovnoprávnych úpravách členských štátov EÚ osobitným právnym postavením. To ne- pripúšťalo zánik nároku na dovolenku pri ich trvaní a mož- nosť čerpania dovolenky bola zamestnancom poskytnutá po odpadnutí prekážky v práci (napr. v Slovenskej republike, Českej republike a pod.).
6 Čl. 1 Smernice znie: „Táto smernica ustanovuje minimálne požiadavky bezpečnosti a ochrany zdravia pri práci pre orga- nizáciu pracovného času“.
vedúce k neúmernému navyšovaniu nákladov mimo klasického rozpočtového rozvrhu zamestnávateľov.
Východiskom z problematického právneho stavu sa stávajú predovšetkým rozhodnutia Súdneho dvoru Európskej únie, ktoré rovnako neposkytujú jednoznač- nú odpoveď. Do nedávnej minulosti predstavovalo jed- no z kľúčových rozhodnutí v oblasti právneho ukotve- nia práva na dovolenku rozhodnutie Súdneho dvora Európskej únie vo veci Xxxxxxx – Hoff a Xxxxxxxx.7
Kľúčovou otázkou, ktorá sa v uvedenej súvislosti opakovane vyskytuje, je výklad čl. 7 Smernice v kon- texte existencie požiadavky práva Európskej únie na kumulovanie nárokov na platenú ročnú dovolenku, resp. nárokov na náhradu na preplatenie nevyčerpanej dovolenky. Prípadne, či je členským štátom dovolené stanoviť časové obmedzenie nárokov všeobecne alebo výlučne pri existencii istých objektívnych/subjektív- nych dôvodov napr. dlhodobej pracovnej neschopnosti zamestnanca.8 Pri akýchkoľvek úvahách o prípadnom obmedzení nároku na dovolenku je potrebné pripo- menúť, že právo na dovolenku má v pracovnoprávnej judikatúre Súdneho dvoru mimoriadny význam. SD EÚ vo svojej ustálenej judikatúre opakovane potvrdil posta- venie nároku na platenú ročnú dovolenku „ako mimo- riadne dôležitej zásady sociálneho práva Európskej únie, od ktorej sa nemožno odchýliť a ktorú príslušné vnútroštátne orgány môžu uplatňovať len v medziach výslovne vytýčených samotnou smernicou č. 2003/88/ ES.“9 Právnym zakotvením nároku na platenú ročnú dovolenku na úrovni sekundárneho práva chcel európ- sky zákonodarca zabezpečiť, aby mali zamestnanci vo všetkých členských štátoch Európskej únie vyhradený
7 Pre zachovanie komplexnosti výkladu práva na platenú ročnú dovolenku v kontexte judikatúry Súdneho dvoru Európ- skej únie pozri i rozhodnutie SD EÚ vo veci Xxxxxxxx a iní proti British Airways plc (C – 155/10) z 15. septembra 2011.
8 Prípad KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx sa týkal primárne požiadavky pána Schulteho na vyplatenie finančnej náhrady za nevyčerpanú dovolenku z dôvodu pracovnej neschopnosti. Pri posudzovaní samotného prípadu sa SD EÚ opieral najmä o výklad samotného čl. 7 ods. 1. Z ustálenej judikatúry Súd- neho dvoru vyplýva, že nárok zamestnanca na ročnú platenú dovolenku je koncipovaný ako primárny nárok, kým nárok na preplatenie dovolenky treba považovať za sekundárny nárok, pretože môže byť priznaný len v okamihu, keď nárok na pla- tenú dovolenku za kalendárny rok už nemožno splniť. Nárok na preplatenie dovolenky má k nároku na platenú ročnú do- volenku iba akcesorickú povahu. Pozri – rozhodnutie SD EÚ vo veci Xxxxxxx – Xxxx (C – 520/06, bod 23), BECTU (C – 173/99, bod 30), Xxxxxx Xxxxx (C – 342/01, bod 30). Bližšie aj – XXXXXXXXX, H.: Európske pracovné právo. Flexibi- lita a bezpečnosť pre 21. storočie. Bratislava: Sprint dva, 2010, s. 465.
9 Rozhodnutie SD EÚ vo veci BECTU (C – 173/99, bod 43); Xxxxxx Xxxxx (C – 342/01, bod 29); Xxxxxxxx-Xxxxxx a i. (spojené veci C – 131/04 a C – 257/04, bod 48); Xxxxxxx-Xxxx a i. (C – 520/06, bod 22); Xxxxxxx Xxxxxx (C – 277/08, bod 18); Zentralbetriebsrat der Landeskrankenhäuser Tirols (C – 486/08, bod 28) a pod..
čas na odpočinok k zabezpečeniu účinnej ochrany ich bezpečnosti a zdravia pri práci.10 Účel platenej ročnej dovolenku teda spočíva v poskytnutí možnosti zamest- nancovi odpočinúť si a zotaviť sa po práci.11
1.2 Súčasný európsky právny rámec
po rozhodnutí vo veci Xxxxxxx – Xxxx
Z vyššie popísaného konceptu vnímania práva na ročnú dovolenku vychádzal i Súdny dvor pri posudzo- vaní skutkových okolností prípadu vo veci Xxxxxxx − Xxxx. V rozhodnutí vo veci Xxxxxxx − Hoff Súdny dvor konštatoval, že členské štáty majú právo vo svojich ná- rodných právnych poriadkoch stanoviť, že nárok za- mestnanca na platenú ročnú dovolenku možno uplatniť len v rámci bližšie vymedzeného obdobia a že po uply- nutí tohto obdobia môže takýto nárok zaniknúť (tzv. re- ferenčné obdobie určené k čerpaniu dovolenky – napr. kalendárny rok, za ktorý vznikol nárok na platenú ročnú dovolenku alebo obdobie na prenesenie dovolenky) za predpokladu existencie „skutočnej možnosti výkonu práva na dovolenku“ počas určeného obdobia. Súdny dvor vychádzal z výlučnej právomoci členských štátov stanoviť dobu prenesenia dovolenky zamestnancovi, ktorý si ju nemohol vyčerpať z určitých dôvodov počas referenčného obdobia (v spomínanom prípade z dôvodu pracovnej neschopnosti) a preto by mu mala byť táto možnosť poskytnutá dodatočne.12 Z uvedeného by sme následne mohli dovodiť, že čl. 7 smernice č. 2003/88/ ES umožňuje zánik práva na dovolenku pri splnení určitých predpokladov.
Za najvýznamnejší determinant zániku nároku na dovolenku po rozhodnutí SD EÚ vo veci Xxxxxxx – Hoff možno označiť existenciu „skutočnej možnosti výkonu práva na dovolenku priznanej zamestnancovi Smerni- cou“, ktorému nárok na dovolenku zanikol. Samotná
10 XXXXXXXXXXX, J.: Pracovné podmienky zamestnancov so zodpovednosťou za rodinu vo svetle judikatúry Súdneho dvora Európskej únie. In: Míľniky práva v stredoeurópskom priestore 2011. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratisla- ve, 2011, s. 275–281. Pozri aj – XXXXXXX, L. – MADLE- ŇÁK, A.: Lieky a výživové doplnky – kde je hranica akcepto- vateľnej marketingovej stratégie? In: Právo a manažment v zdravotníctve č. 2/2012, s. 25.
11 Rozhodnutie SD EÚ vo veci BECTU (C – 173/99, bod 44); Xxxxxx Xxxxx (C – 342/01, bod 30); Xxxxxxx-Xxxx a i. C – 520/06, bod 23, 25); Xxxxxxx Xxxxxx (C – 277/08, bod 21); Zentralbetriebsrat der Landeskrankenhäuser Tirols (C – 486/08, bod 30) a pod..
12 „Vnútroštátne ustanovenie, ktoré zakotvuje obdobie prene- senia nevyčerpanej ročnej dovolenky, v zásade sleduje cieľ poskytnúť pracovníkovi, ktorý nemohol čerpať ročnú dovo- lenku, dodatočnú možnosť ju využiť. Stanovenie tohto obdobia je súčasťou podmienok výkonu a uplatňovania práva na pla- tenú ročnú dovolenku, teda patrí v zásade do právomoci člen- ských štátov“, rozhodnutie SD EÚ vo veci Xxxxxxx-Xxxx a i. (C – 520/06, bod 42).
existencia „skutočnej možnosti využitia práva na dovo- lenku“ sa v dôsledku toho stala kľúčovým kritériom po- sudzovania zániku nároku na platenú ročnú dovolenku v judikatúre Súdneho dvora. Pokiaľ je zamestnanec pracovne neschopný počas celého referenčného obdobia určeného na čerpanie dovolenky, prípadne ešte aj po období určeného na prenesenie dovolenky stanovených vnútroštátnym právom alebo praxou, je zbavený sku- točnej možnosti využiť vlastnú platenú ročnú dovo- lenku po celé uvedené obdobie. Existencia nároku na dovolenku má byť preto z tohto dôvodu zachovaná a zamestnancovi má byť poskytnutá možnosť jej čerpa- nia po skončení pracovnej neschopnosti.13 Obdobne sa ako pri princípe zachovania nároku na ročnú dovolenku uplatní popísaný mechanizmus aj v prípade zachovania peňažnej náhrady za nevyčerpanú dovolenku v zmysle čl. 7 ods. 2 Smernice.14
Pochybnosti vyvolalo rozhodnutie vo veci Xxxxxxx - Xxxx predovšetkým s ohľadom na skutočnosť, že sa Súdny dvor nevyjadril k časovému rámcu prenesenia dovolenky, príp. kumulovaniu nečerpanej dovolenky zamestnancom z dôvodu pracovnej neschopnosti. Keď- že pracovná neschopnosť zamestnanca pre účely dovolenky by sa mala považovať za výkon práce, v dô- sledku nej zamestnancovi vznikajú ďalšie nároky na dovolenku.15 Súdny dvor tak až do ostatného rozhod-
13 Zo stanoviska generálnej advokátky X. Xxxxxxxxx k prípadu KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx (C – 214/10) – „Táto argu- mentácia Súdneho dvora sa zdá byť zjavne ovplyvnená myšli- enkou čo možno najväčšej praktickej účinnosti nároku na platenú ročnú dovolenku zaručeného právom Únie, ktorého naplnenie nesmie byť zmarené prekážkami stanovenými vn- útroštátnym právom. Jednak sa vychádzalo z okolnosti, že do- volenka zo zdravotných dôvodov slúži výlučne na účely zota- venia sa z choroby a že pracovník počas ochorenia si spravi- dla nebude môcť uplatniť nárok na platenú ročnú dovolenku. Ak by sa pripustilo, že za osobitných okolností pracovnej ne- schopnosti môžu relevantné vnútroštátne ustanovenia, a to predovšetkým ustanovenia upravujúce dobu prenesenia do- volenky, stanoviť zánik práva pracovníka na platenú ročnú dovolenku zaručenú článkom 7 ods. 1 smernice 2003/88 bez toho, aby pracovník v skutočnosti mal možnosť uplatniť právo priznané touto smernicou, znamenalo by to, že uvedené usta- novenia porušujú sociálne právo priznané každému pracovní- kovi priamo článkom 7 tejto smernice.“
14 Bližšie k záverom prípadu Xxxxxxx - Xxxx (C – 520/06) pozri – XXXXXXXXX, H.: Európske pracovné právo. Flexi- bilita a bezpečnosť pre 21. storočie. Bratislava: Sprint dva, 2010, s. 466–467.
15 Okolnosti oboch menovaných prípadov (Xxxxxxx – Hoff a KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx) vykazujú niekoľko odliš- ností. Xxxxxxxx Xxxxxxx sa domáhal poskytnutia finančnej ná- hrady za nevyčerpanú dovolenku za roky 2006–2008, kde celkové obdobie nároku výrazne presahuje nielen referenčné obdobie, ale i obdobie určené na prenesenie dovolenky. Do- konca i všeobecné obdobie 18 mesiacov na prenesenie dovo- lenky uvedené v Dohovore MOP č. 132 na rozdiel od prípadu Xxxxxxx – Hoff (nepomerne kratšie obdobie medzi uplynutím referenčného obdobia, resp. obdobia na prenesenie dovolenky a vznikom nároku na platenú ročnú dovolenku, príp. podanou
nutia vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx nezaujal jednoznačné stanovisko k otázke, či súčasný právny stav vyžaduje časovo neobmedzené kumulovanie náro- kov na dovolenku a nárokov na preplatenie pri jej nevyčerpaní z dôvodu pracovnej neschopnosti, ktoré vyplývajú z neprítomnosti zamestnanca pre chorobu. Podobne ako k otázke rozsahu/limitu prípustného časo- vého rámca na čerpanie dovolenky, po uplynutí ktorého príde k zániku Smernicou priznaného práva na platenú ročnú dovolenku.
1.3 Nový právny rámec po rozhodnutí vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx
Zohľadnenie záverov a odôvodnenia Súdneho dvoru Európskej únie vo veci KHS AG prináša do vyššie na- črtnutého právneho modelu práva na dovolenku rozpor a nekorešponduje s predchádzajúcim závermi vo veci Xxxxxxx - Xxxx. Primárnymi kritériami posudzovania za- chovania nároku na dovolenku sa vo veci KHS AG stáva najmä účel práva na ročnú dovolenku i (skrytý) ekonomický rozmer priznaných sociálnych práv (resp. európskej pracovnoprávnej legislatívy všeobecne). Pri snahe o objektívne teoretické posúdenie zachovania ná- roku zamestnanca na dovolenku sa v zásade v prípade KHS AG objavili dve argumentačné línie.
Prvá zohľadňovala doterajšie závery ustálenej xxxx- katúry SD EÚ (predovšetkým vo veci Xxxxxxx - Xxxx). Požadovala zachovanie práva na platenú ročnú dovo- lenku pre zamestnanca aj po uplynutí referenčného ob- xxxxx alebo obdobia na prenesenie dovolenky, ktorý si ju nemohol čerpať z dôvodu pracovnej neschopnosti (pripúšťa kumulovanie nárokov zamestnanca na dovo- lenku). Za najdôležitejší argument môžeme označiť existenciu a charakter choroby spôsobujúcej nemožnosť výkonu čerpania dovolenky. Súdny dvor v rozsudku Xxxxxxx − Hoff preukázateľne konštatoval, že „pracov- níkovi patria nároky z článku 7 Smernice nezávisle od toho, či bol v referenčnom období alebo v dobe prene- xxxxx xxxxx, alebo nebol. Smernica 2003/88/ES nerozli- šuje medzi pracovníkmi, ktorí nie sú počas referenč- ného obdobia prítomní v práci z dôvodu krátkodobej alebo dlhodobej nemocenskej dovolenky a pracovníkmi, ktorí počas daného obdobia skutočne pracovali. Pokiaľ ide o pracovníkov, ktorí sú oprávnene vypísaní na ne- mocenskú dovolenku, právo na platenú ročnú dovo- lenku priznané samotnou smernicou 2003/41/ES všet- kým pracovníkom nemôže podliehať podmienke člen- ského štátu, ktorá sa týka povinnosti skutočne pracovať počas referenčného obdobia stanoveného týmto štá-
žiadosťou o realizáciu priznaného práva na čerpanie dovo- lenky).
tom“.16 Súčasne poukazujeme aj na neistotu, ktorá je spojená s výskytom samotnej choroby.17
Druhá argumentačná línia, ku ktorej sa vo svojich záveroch vo veci KHS AG priklonil i Súdny dvor, za- stáva názor, že na dosiahnutie cieľov uvedených v smernici č. 2003/88/ES právo Európskej únie nevyža- duje kumulovanie nárokov na dovolenku. Následne po- chopiteľne umožňuje zánik práva na platenú ročnú do- volenku po uplynutí referenčného obdobia alebo obdo- bia na prenesenie dovolenky v súlade s vnútroštátnou právnou úpravou alebo praxou. Argumentačne sa pri- pustenie zániku nároku na dovolenku opiera o základný zmysel existencie práva na dovolenku pre zamestnanca i ekonomické aspekty priznaných sociálnych práv. Z ustálenej judikatúry SD EÚ i medzinárodných doku- mentov vyplýva, že účelom priznania dovolenky za- mestnancom má byť dosiahnutie pozitívneho účinku na bezpečnosť a zdravie pracovníka po vykonanej práci. Uvedený fakt predpokladá, aby medzi referenčným ob- dobím (vznik nároku na dovolenku) a skutočným čer- paním dovolenky existovala časová blízkosť. Medzi odvedenou prácou (fyzickým i psychickým zaťažením zamestnanca) a poskytnutím doby oddychu a zotavenia je (mala by byť) úzka časová i príčinná súvislosť. Čer- panie dovolenky po relatívne dlhom období „prestávky“ od pracovného výkonu má za následok stratu pozitív- neho účinku, teda nenaplnenie funkcie, cieľa a účelu existencie dovolenky ako sociálneho benefitu zamest- nanca. Hoci nie jednoznačne formulovaný, ale analo- gicky sa popísaný argument uvádza aj v spojení s exis- tenciou dočasnej pracovnej neschopnosti. Ak je zamest- nanec pracovne neschopný, t. j. nepracuje, nemôže byť rovnako naplnený účel dovolenky vo forme oddychu a zotavenia sa po pracovnom výkone, keďže neprišlo k realizácii pracovného výkonu. Pochopiteľne, ak je do- volenka čerpaná počas referenčného obdobia alebo ob- xxxxx na prenesenie dovolenky, ktoré na neho bezpro- stredne nadväzuje, v takomto prípade môžeme stále ho- voriť o zachovaní účelu práva na dovolenku.18
Z uvedeného vyplýva, že kľúčovým bude určenie primerane dlhého obdobia, počas ktorej bude zamest- nancovi poskytnutá možnosť výkonu priznaného práva na dovolenku. Po jeho uplynutí už nebudeme môcť ho-
voriť o existencii pozitívneho účinku dovolenky na za- mestnanca a následne je prípadný zánik nároku na pla- tenú ročnú dovolenku akceptovateľný. Pokiaľ čerpanie dovolenky po významne dlhšej prestávke od výkonu práce nemôže viesť k oddýchnutiu zamestnanca od stre- su v práci, či regenerácii vlastných síl, kumulovanie prípadných nárokov (násobenie rozsahu obdobia od- dychu od práce) nemôže mať rovnako analogicky vyšší zotavujúci účinok na zdravie zamestnanca.19
Jeden z podstatných argumentov, ktorý nebol v odô- vodnení rozsudku Súdneho dvora vo veci KHS AG jednoznačne formulovaný, spočíva v zohľadnení ekono- mických súvislostí uplatňovania sociálnych práv prizná- vaných právom Európskej únie.20 Ekonomické argu- menty sa opierajú o ustanovenia čl. 151 a 153 ods. 2 písm. b) Zmluvy o fungovaní Európskej únie (pôvodné články 136 a 137 ods. 2 ZES), ktoré predpokladajú, že realizácia cieľov sociálnej politiky a zlepšovaní pracov- ných podmienok cestou harmonizácie práva (smernica) nemôže prebiehať bez zohľadnenia potreby udržateľ- nosti konkurencieschopnosti národných i európskeho hospodárstva. Z čl. 153 ods. 2 písm. b) druhá veta Zmluvy o fungovaní Európskej únie analogicky odvodí- me, že „smernice nesmú ukladať také správne, finančné a právne obmedzenia, ktoré by bránili vzniku a rozvoju malých a stredných podnikov.“ Primárne právo Európ- skej únie jednoznačne požaduje zohľadňovanie ekono- mických aspektov európskej normotvorby, čím s naj- väčšou pravdepodobnosťou predpokladá zachovanie rovnováhy záujmov subjektov pracovnoprávnych vzťa- hov. V uvedenej súvislosti dánska i nemecká vláda ako účastníci konania vo veci KHS AG vo vyjadreniach k predmetnému prípadu opakovane poukazovali na existenciu značných ťažkostí s organizáciou pracov- ného času u zamestnávateľov, ktorí sú nútení prispôso- bovať chod podniku chýbajúcej pracovnej sile a hľadať primeranú náhradu spojenú s ďalšími finančnými ná- kladmi. Podobne náklady zamestnávateľov vzniknú i v okamihu, keď zamestnanec požiada o preplatenie kumulovaného rozsahu výmery dovolenky za dlhšie ob- dobie Konečná suma na vyplatenie môže viesť u ma- lých a stredných podnikov k vzniku platobnej neschop- nosti.
16 Rozhodnutie SD EÚ vo veci Xxxxxxx – Xxxx (C – 520/06, bod 40–41).
17 „Výskyt práceneschopnosti z dôvodu choroby nemožno predvídať“, rozhodnutie SD EÚ vo veci Xxxxxxx – Xxxx (C – 520/06, bod 51). „Ak totiž podobne ako vo veci samej existuje neistota, či bude pracovník niekedy opäť zdravý, tak nemožno vopred vylúčiť, že sa nárok na dovolenku, respektíve na jej preplatenie bude kumulovať počas rokov, bez toho, že sa po- darí pracovníka znovu začleniť do pracovného života“, stano- visko generálnej advokátky X. Xxxxxxxxx k prípadu KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx (C – 214/10, bod 52).
18 Rozhodnutie SD EÚ vo veci Federatie Nederlandse Vakbeweging (C-124/05, bod 30); Xxxxxxx − Xxxx a i. (C – 520/06, bod 30).
19 Požadovaný vyšší efekt by mohlo dosiahnuť iba poskytnu- tie väčšieho rozsahu výmery dovolenky nad vnútroštátnym právom alebo európskymi právnymi predpismi priznávanými minimálnymi štyrmi týždňami. Pochopiteľne čerpanými v rámci stanoveného referenčného obdobia alebo obdobia určeného na prenesenie dovolenky.
20 Isté naznačenie je možné identifikovať iba v bode 39 pred- metného rozsudku, ktorý uvádza, že „toto obdobie (rozumej prípustné obdobie zachovania práva na dovolenku) musí rov- nako chrániť zamestnávateľa pred nebezpečenstvom neprime- raného kumulovania období neprítomnosti pracovníka na pracovisku a pred nepríjemnosťami, ktoré z toho môžu vyplý- vať pre organizáciu práce“.
Ďalším argumentom pre obmedzenie kumulácie ná- rokov na platenú ročnú dovolenku, x. x. xxxxxxxxxxx zá- niku takéhoto práva po uplynutí vnútroštátnym právom stanoveného obdobia, je spochybnenie ochranného vý- znamu zachovania práva na dovolenku pre zamest- nanca. Dlhodobá neprítomnosť zamestnanca na praco- visku i potencionálne vysoké náklady súvisiace s pre- platením kumulovanej nevyčerpanej dovolenky predsta- vujú pre zamestnávateľa významné nevýhody, ktorým sa môže snažiť predísť urýchleným ukončením pracov- ného pomeru so zamestnancom. Predmetný dôvod môžeme označiť z pohľadu ochrannej funkcie pracov- ného práva za neprijateľný. Národná pracovnoprávna úprava spravidla zavádza tzv. ochrannú dobu pri vybra- ných situáciách (zákaz podania výpovede) v prípade, že je zamestnanec dočasne pracovne neschopný.21 Práve z dôvodu, že chorobu alebo úraz si zamestnanec nezvo- lil sám a nemal by byť preto ani trestaný za ich existen- ciu, ktorá má spravidla objektívnu povahu. Zhoršená životná situácia je následne kompenzovaná zákazom skončenia pracovného pomeru zo strany zamestnáva- teľa.22
S ohľadom na vyššie popísané sa Súdny dvor od- klonil od záverov vo veci Xxxxxxx – Xxxx a v novom právnom rámci čerpania dovolenky už nepriorizuje vý- lučne nevyhnutnosť poskytnutia „skutočnej možnosti využitia práva na dovolenku“. Hoci ponecháva uvedenú podmienku ako základný predpoklad zachovania práva na dovolenku pri jej nečerpaní počas referenčného ob- xxxxx, zasadzuje ju do istého časového rámca s ohľa- dom na účel a cieľ dovolenky i ekonomické aspekty realizácie sociálnych práv zamestnancami. Nárok na dovolenku zostane zachovaný len počas vnútroštátnymi právnymi predpismi alebo vnútroštátnou praxou určené- ho časového obdobie (referenčné obdobie a obdobie na prenesenie dovolenky), po uplynutí ktorého príde k zá- niku nároku na platenú ročnú dovolenku (aj pri existen- cii pracovnej neschopnosti zamestnanca). Naďalej tak je predovšetkým dôležité, či bolo zamestnancovi po- skytnuté určité časové obdobie, počas ktorého mohol využiť právo na dovolenku (hoci mohol byť ako v spo- mínaných prípadoch počas celého obdobia pracovne neschopný) a či prišlo k jeho uplynutiu s následným zánikom nároku na dovolenku. Pochopiteľne tým aj k zániku možnosti zamestnanca domáhať sa vyplatenia finančnej náhrady za nevyčerpanú dovolenku napr. z dôvodu pracovnej neschopnosti. Opakovane preto môžeme konštatovať na základe záverov Súdneho dvora vo veci KHS AG, že čl. 7 Smernice nevyžaduje kumulovanie nárokov zamestnanca na platenú roč- nú dovolenku, čím umožňuje ich zánik za určitých podmienok.
21 OLŠOVSKÁ, A.: Jednostranné právne úkony v pracovnom práve. Bratislava: VEDA, vydavateľstvo SAV, 2010, s. 60– 61.
22 Napr. § 64 Zákonníka práce Slovenskej republiky
Významnou skutočnosťou sa v kontexte zániku ná- roku na dovolenku stáva časové obdobie, počas ktorého zostáva zachované právo zamestnanca čerpať dovo- lenku (tzv. dodatočne) a po uplynutí ktorého prichádza k jeho zániku. Určenie dĺžky časového rámca zachova- nia nároku patrí do kompetencie členských štátov Európskej únie na základe ich vlastnej voľnej úvahy, za predpokladu dodržania ostatných ustanovení Smernice. Kompetencia Súdneho dvora sa obmedzuje len na po- súdenie, či je stanovené časové obmedzenie v súlade s právom Európskej únie a spĺňa ciele obsiahnuté v smernici č. 2003/88/ES.23
Keďže určenie dĺžky časového rámca na prenesenie dovolenky je ponechané na úvahu členských štátov EÚ, nie je možné v súčasnosti vymedziť kritéria alebo oporné body, ktorými by sa mohli pri svojom rozhodo- vaní riadiť. Isté náznaky možno vyčítať z odôvodnenia Súdneho dvora vo veci KHS AG i stanovísk jednotli- vých účastníkov súdneho sporu. Súdny dvor v bode 38 uvádza, že „na to, aby bolo rešpektované toto právo, ktorého cieľom je ochrana pracovníka, musí každé ob- dobie prenesenia dovolenky zohľadňovať špecifickú si- tuáciu, v ktorej sa nachádza pracovník, ktorý je práce- neschopný počas niekoľkých po sebe nasledujúcich re- ferenčných období. Uvedené obdobie musí pracovníkovi predovšetkým zabezpečiť, že v prípade potreby bude mať k dispozícií čas odpočinku, ktorý bude rozložiteľný, plánovateľný a ktorý bude mať dlhodobo k dispozícií. Každé obdobie prenesenia dovolenky musí výrazne pre- kračovať dĺžku referenčného obdobia, pre ktoré bolo priznané“.24 V odôvodnení rozhodnutia SD EÚ ďalej poukazuje, že časový rámec predmetného obdobia za- chovania nároku na dovolenku uvádza už Dohovor Medzinárodnej organizácie práce č. 132 o platenej roč- nej dovolenke z 24. júna 1970 (revidované znenie). Dohovor predpokladá, že „sa neprerušená časť platenej ročnej dovolenky musí poskytnúť a čerpať najneskôr v období jedného roka a zvyšná časť platenej ročnej dovolenky najneskôr 18 mesiacov od skončenia roka, v ktorom nárok na dovolenku vznikol. Toto pravidlo možno chápať v tom zmysle, že po uplynutí lehôt, ktoré stanovuje, už nie je možné dosiahnuť účel práva na do- volenku v celom rozsahu. Vzhľadom na skutočnosť, že podľa odôvodnenia č. 6 má smernica č. 2003/88/ES zo- hľadňovať zásady Medzinárodnej organizácie práce s ohľadom na organizáciu pracovného času, pri výpočte období prenesenia dovolenky sa musí prihliadať na účel
23 Rozhodnutie SD EÚ vo veci Federatie Nederlandse Vakbeweging (C-124/05, bod 29); BECTU (C – 173/99, bod 44); Xxxxxx Xxxxx (C – 342/01, bod 30) a pod.
24 Referenčné obdobie je v čl. 7 Smernice stanovené na 12 mesiacov (kalendárny rok), nemožno ho skracovať, ani predl- žovať.
práva na ročnú dovolenku, ako to vyplýva z článku 9 ods. 1 uvedeného Dohovoru.“25
Súdny dvor preto považuje obdobie 18 mesiacov ur- čené na prenesenie dovolenky za postačujúce a chápe ho ako maximálny limit (okamih, po ktorom už nie je možné dosiahnuť účel práva na dovolenku v celom roz- sahu).26 Záväznosť načrtnutého 18 – mesačného práv- neho rámca pre členské krajiny ale môže byť sporná.27
Prenesenie „zodpovednosti“ za zánik nároku na platenú ročnú dovolenku na uplynutie stanoveného ča- sového obdobia i odôvodnenie rozhodnutia vo veci KHS AG Súdnym dvorom vyvoláva mnohé otázky. Uplynutím stanoveného časového obdobia prichádza k postupnému čiastočnému zániku práva na dovolenku alebo zanikajú všetky nároky na platenú ročnú dovo- lenku v určitom okamihu? Z logiky veci by malo pri- chádzať s plynutím času k postupnému zániku nárokov na dovolenku podľa jednotlivých kalendárnych rokov, za ktoré vznikali z dôvodu uplynutia referenčného ob- xxxxx pre ich čerpanie i obdobia na ich prenesenie. Súčasne by prichádzalo k prelínaniu referenčných ob- dobí, období na prenesenie dovolenky i obdobia, pre ktoré by zamestnancovi vnikal nový nárok na dovo- lenku. Ak by teda zamestnanec napríklad disponoval nárokom na dovolenku za kalendárny rok 2010 (nečer- paná) a obdobie prenesenia by bolo stanovené na 15 mesiacov, referenčné obdobie na čerpanie dovolenky by uplynulo skončením kalendárneho roka 2010 a obdobie na prenesenie nároku by uplynulo v marci 2012, čím by prišlo k zániku nároku na dovolenku za kalendárny rok 2010 (analogicky v ďalších rokoch). Zamestnanec by v marci 2012 disponoval nárokom na dovolenku za ka- lendárny rok 2011, kde by mu plynulo obdobie na pre- nesenie nároku a súčasne nárokom na platenú ročnú dovolenku za kalendárny 2012. Zaujímavou otázkou sa v uvedenej súvislosti javí určité rozporuplné zaobchád- zanie s argumentom účelu a cieľa dovolenky zo strany Súdneho dvoru Európskej únie. Kým na jednej strane je
25 Rozhodnutie SD EÚ vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx (C – 214/10, bod 41, 42).
26 Vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx bola vnútroštátnou právnou úpravou (kolektívnymi zmluvami) stanovená maximálna možná miera trvania obdobia prenesenia práva na dovolenku na 15 mesiacov, ktorú Súdny dvor s ohľadom na vyššie popísané rovnako považoval za postačujúcu a v súlade s právom Európskej únie. Na rozdiel od rozhodnutia vo veci Xxxxxxx – Hoff, kde bolo stanovené obdobie na prenesenie dovolenky výrazne kratšie (len niekoľko mesiacov), v rámci ktorého nebolo možné odpovedajúco zohľadniť osobitnú situ- áciu konkrétneho zamestnanca (jeho dočasnú pracovnú ne- schopnosť).
27 Neexistuje jednoznačný záver, či sa členské štáty môžu vo svojich vnútroštátnych právnych úpravách od stanovenej doby odchýliť. Bližšie k úvahám o záväznosti pozri – Stanovisko generálnej advokátky X. Xxxxxxxxx vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx(C – 214/10) i stanoviská ostatných účastní- kov uvedeného konania.
existencia pracovnej neschopnosti v spojení s účelom a cieľom dovolenky vnímaná rozporuplne a jedným z dôvodov na zánik nároku na dovolenku za konkrétny kalendárny rok, zatiaľ len v spojení s uplynutím stano- veného časového obdobia (čiastočný zánik práva na do- volenku), na druhej strane sa už nespomína pri úvahách o celkovom zániku nároku na dovolenku zamestnanca počas celého obdobia pracovnej neschopnosti.28 Ani pri čiastočnom zániku, ani pri tom úplnom v priebehu časového rámca nemusí prísť k realizácii pracovného výkonu, napriek tomu zamestnancovi vznikajú nároky na platenú ročnú dovolenku, keďže pracovná neschop- nosť sa posudzuje ako výkon práce pre účely dovo- lenky. Používanie argumentu účelu dovolenky výlučne jednostranne sa javí skôr ako účelové. Hoci sa trochu pomôže zamestnávateľom aspoň nejakým pomerným znížením nárokov zamestnanca, na druhej strane len do istej miery, aby liberalizácia pracovného práva a osla- benie jeho ochrannej funkcie nevyzeralo nesociálne. Nemožno sa následne ubrániť myšlienke zvýhodnenia ekonomického rozmeru práva na dovolenku v prospech zamestnávateľov nad ochranným pôsobením pracovno- právnych predpisov voči zamestnancom.
Pri snahe o aplikáciu záverov rozhodnutia Súdneho dvoru Európskej únie vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx do vnútroštátneho právneho poriadku by mohla doznať pracovnoprávna úprava v Slovenskej republike významnejších zmien. Zákonník práce upravuje nečer- panie dovolenky z dôvodu pracovnej neschopnosti za- mestnanca v § 113 ods. 4. Ak si zamestnanec nemôže vyčerpať dovolenku, pretože bol uznaný za dočasne pracovne neschopného pre chorobu alebo úraz, ani do konca nasledujúceho kalendárneho roka, nevyčerpanú dovolenku mu zamestnávateľ poskytne po skončení do- časnej pracovnej neschopnosti. Uvedené ustanovenie tak zjavne formuluje pre zamestnávateľa právnu povin- nosť poskytnúť zamestnancovi po skončení dočasnej pracovnej neschopnosti kumulované nároky na dovo- lenku za bližšie neurčené obdobie kalendárnych rokov, počas ktorých mu nároky na platenú ročnú dovolenku aj v zmysle Smernice vznikali. Pri zohľadnení záverov ostatného rozhodnutia SD EÚ je obdobie na prenesenie nároku na dovolenku v Slovenskej republike stanovené na 12 kalendárnych mesiacov od skončenia referenč- ného obdobia pre normálne čerpanie dovolenky (skon- čenie kalendárneho roku, za ktorý vznikol zamestnan- covi nárok na dovolenku). Určených 12 mesiacov ob- xxxxx na prenesenie dovolenky by pravdepodobne len čiastočne spĺňalo podmienky stanovené v bode 38 roz- hodnutia SD EÚ vo veci KHS AG. Hoci možno pova- žovať 12 kalendárnych mesiacov za primerane dlhé ob-
28 Vznik jednotlivých nárokov na dovolenku za kalendárne roky, počas ktorých bol zamestnanec pracovne neschopný. Tu badať aj rozpor s už spomínanou zásadou posudzovania do- časnej pracovnej neschopnosti pre účely dovolenky ako vý- konu práce.
dobie na plánovanie času oddychu, problém by nastal s podmienkou, že obdobie na prenesenie musí svojou dĺžkou výrazne prekračovať referenčné obdobie, za ktoré vznikol nárok na dovolenku a počas ktorého sa má dovolenka predovšetkým čerpať. Súdny dvor ale bližšie nekonkretizuje pojem „výrazne prekračovať“. V prípade § 113 Zákonníka práce sú tieto obdobia zhodné. Pokiaľ by chcel slovenský zákonodarca zaviesť do Zákonníka práce možnosť (čiastočného) zániku ná- roku na dovolenku zamestnanca v súlade s vyššie popí- saným konceptom po rozhodnutí vo veci KHS AG, mu- sel by výraznejšie predĺžiť obdobie prenesenia dovo- lenky napr. na 18 mesiacov (v súlade s Dohovorom MOP č. 132). To by analogicky platilo aj v iných prípa- doch nemožnosti čerpania dovolenky napr. z dôvodu čerpania materskej alebo rodičovskej dovolenky, či dlhodobého uvoľnenia na výkon verejnej alebo odboro- vej funkcie.29
Záver
Prijatie smernice č. 2003/88/ES o určitých aspek- toch organizácie pracovného času možno označiť za prvý a prelomový krok európskych štátoch ku harmoni- zácií národných pracovnoprávnych úprav v takej citli- vej oblasti, akou je organizácia pracovného času. Od jej
29 V Spolkovej republike Nemecko posilnilo ostatné rozhod- nutie Súdneho dvoru Európskej únie vo veci KHS AG proti Xxxxxxxx Xxxxxxx diskusie o zániku práva na dovolenku po uplynutí trojročnej premlčacej lehote. Sporným sa v uvedenej súvislosti javí predovšetkým otázka možnosti právo na dovo- lenku vôbec premlčať (opakovaný rozpor v právnych názo- roch krajinských súdov pre pracovné právo v Nemecku).
prijatia uplynulo pomerne dlhé obdobie charakterizova- né relatívne búrlivým vývojom európskeho i národných hospodárstiev, ktoré prinieslo mnohé výzvy i problémo- vé otázky, na ktoré nedokáže dať vlastný obsah Smerni- ce primerané a jednoznačné odpovede. Významným de- terminantom problematiky pracovného času sa v práv- nej praxi stávajú rozhodnutia Súdneho dvoru Európskej únie, ktoré úplne nekorešpondujú s jednotlivými usta- noveniami Smernice. Dokonca ich pravdepodobne i významovo prekročili. V záujme zachovania právnej istoty by preto malo byť pripravované revidované zne- nie Smernice podrobené dôslednej analýze v kontexte ostatných rozhodnutí SD EÚ a následne aj v uvedenom zmysle novelizované.
Summary
The scientific contribution deals with current legal issues of the right to paid annual leave in the context of European legislation and the last adjudications of the European court of justice. The author especially em- phasizes the possibility of extinguishment of leave en- titlements after expiry of the period prescribed by nati- onal laws or regulations and during employee's working incapacity. He aims to clarify to the reader the argu- ments which formed the basis of legal reasoning of the Court of justice. He also criticises the demonstrable pre- ference the economic dimension of labour law instead of protecting fundamental rights and freedoms of em- ployees.
DOKTORANDSKÉ P Ř ÍSP Ě VKY
Evropský soudní dvůr – teleologický výklad práva, nebo soudcovská normotvorba?!
Xxxxx Xxxxx*
1. Princip dělby moci a Společenství/EU
Princip dělby moci jest principem, jenž je známý ši- roké veřejnosti. Rozdělení veřejné moci na moc záko- nodárnou, výkonnou a soudní, kdy žádná z uvedených forem mocí by neměla přebírat funkce jiné, tedy na jednu stranu by tyto měly být „jasně“ odděleny, avšak současně i propojeny ve smyslu vzájemné kontroly a brždění (princip brzd a vyvážení), jest modelem, který představuje kostru moderního demokratického právního státu. Moderní doba, a vznik Společenství/Unie, přitom ukázala, že řečený princip nemá být základem jen pro tuto kategorii subjektů.
Padesátá léta dvacátého století přinesla zrod, v rám- ci mezinárodní scény, zcela originálního subjektu – Společenství – vyznačujícího se tak řadou specifik. Vedle nejvýraznějšího rysu – nadstátnosti – to byl např. vlastní právní řád1, ale i svébytná, státu podobná, insti- tucionální soustava. V rámci ní se setkáváme se zástup- ci „moci“ zákonodárné (Rada a postupně i Evropský parlament), výkonné (klíčové postavení Komise) a soudní (Soudní dvůr EU). Systém jejich vztahů pak stejně jako v případě státu stojí zásadně na principu dělby moci, respektive „principu dělby kompetencí/pra- vomocí“2.
* Xxx. Xxxxx Xxxxx, doktorand Katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno.
1 Připomeňme výrok ESD, že „na rozdíl od běžných meziná- rodních smluv vytvořila Smlouva o EHS vlastní právní řád, integrovaný od nabytí účinnosti Smlouvy do právních řádů členských států, který jsou soudy těchto států povinny apliko- vat“ – rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 15. 7. 1964, sp. zn. 6/64. Xxxxxxxx Xxxxx v E.N.E.L.. (odst. 3).
2 ES/EU jako taková totiž nedisponuje mocí, ale pravomocemi (zákonodárnými, výkonnými, soudními), jež na ni přenesly (v určitých oblastech) čl. státy – viz slova Xxxxxxxxx Xxxx „Je třeba si uvědomit, že […] přehled orgánů (EU) a jejich kate- gorizace nevychází z principu dělby moci, ale jen dělby kom- petencí. Evropská unie žádnou (státní) moc nemá, takže není co dělit. Zaměření jednotlivých orgánů je tak dáno jejich po- stavením v dělbě pravomocí, které Unii byly svěřeny ze strany
Jestliže bychom přitom měli jmenovat zcela funda- mentální základy tohoto principu, pak mezi ně nepo- chybně spadá např. to, že soudní instituce ES/EU ne- disponují normotvornými pravomocemi, ale omezují se toliko na výklad a aplikaci právního řádu. Tak alespoň mluví teorie, ovšem praxe? Předmětem tohoto článku je činnost Evropského soudního dvora3 a to právě z per- spektivy toho, zda tento respektuje hranice svých pra- vomocí, či je normotvorně překračuje. Tato otázka by přitom měla být zodpovězena ve světle specifik ev- ropské integrace a hledisek právní teorie.
2. Několik drobností o ES/EU, které je třeba připomenout
Ještě než bude možné započít se zodpovídáním pře- destřené otázky, je třeba nejprve alespoň v krátkosti zmínit několik skutečností, které by měly při následují- cím hodnocení činnosti Soudního dvora být brány v potaz. Jednak jde o již naznačenou specifičnost ev- ropského práva a dále pak o poznámky právní teorie k procesu interpretace práva.
Autonomní právo EU se jak známo dělí na tzv. prá- vo primární, jež zahrnuje „…zakládací smlouvy, poz- dější pozměňovací a přistupovací akty, jakož i závazné protokoly a dodatky rovnocenného významu“4 a sekun- dární „…které podle postupů stanovených ve smlouvách přijímají orgány Společenství (dnes Unie) v rámci své smluvně stanovené pravomoci“5. Primární právo lze
členských států.“ (TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010.
s. 59.). Uvedenou skutečnost pak dokladuje mj. i znění čl. 10a(1) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České repu- bliky, v aktuálním znění, jenž uvádí – „Mezinárodní smlou- vou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.“.
3 Dále též ESD, Soud, Soudní dvůr, Lucemburský soud.
4 Právo Společenství [online]. Změněno stránky neuvádějí [cit. 2011-10-09]. Dostupné z:<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/000/ sekce/o-q/>.
5 Op. cit. 5.
přitom považovat za pomyslnou ústavu evropského integračního procesu6, jenž tento tak vymezuje, rámuje. Novost, specifičnost a právní realita však měla pře- devším v počátcích Společenství za důsledek to, že (primární7) evropské právo bylo velmi obecné a meze- rovité. Jestliže si přitom uvědomíme, že primární právo je tvořeno zásadně de facto mezinárodními smlouvami (byť specifickými), pak je zřejmé, že každá jejich změna vyžaduje projít zdlouhavým a komplikovaným mezinárodněprávním legislativním procesem. Řešit me- zerovitost primárního práva skrze „běžnou“ legislativní proceduru tak zřejmě nebylo a není v praxi přijatelné8. Bylo tak třeba nalézt jiný způsob jak překlenout obje- vivší se mezery v právu a kýženým řešením se stalo ře- šení výkladové.
LS
Uvedeným se tak dostáváme k meritu věci – rozho- dovací praxi ESD, neboť to byl právě on, kdo byl od počátku ES určen9, aby podával výklad komunitárního práva (nyní práva EU) a zajistil tím mj. i naplňování potřeby „…jednotného výkladu práva Společenství tak, aby nedošlo k rozdílným výkladům nebo použitím v jednotlivých členských státech.“10. Dnes nalezneme
tom k uvedenému ustanovení ještě na vysvětlenou do- dává – „psané právo Smlouvy (Smluv) má nad sebou Právo s velkým „P“, nepsané Právo, Ideu práva. A Soud musí zajistit dodržování tohoto Práva.“12. Z hlediska „obsahu/rozsahu“ hlavního úkolu ESD, na pozadí nedávno v platnost vstoupivší Lisabonské smlouvy, pak již jen doplňme komentář Lenky Pítrové směřující právě na čl. 19(1) SEULS, a to sice že „For- mulace hlavní úlohy SD, který „zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“, je převzata z čl. 220 SES13. Dosavadní doktrína řadící mezi pra- meny práva vedle zakládacích smluv, sekundární le- gislativy a mezinárodních smluv i obecné zásady práva a zprostředkovaně, jako jejich interpretaci, i judikaturu SD, by tak měla zůstat nedotčena.14“15.
Soudní dvůr tedy byl postaven před výzvu zaplňo- vání mezer práva ES/EU, které se postavil tak aktivně, že bylo/je třeba se v dílčích případech ptát, zda zůstalo ještě pouze u interpretace, nebo se ESD již dopustil soudcovské tvorby práva. Za účelem, aby nám avizo- vaná analýza judikatury Soudního dvora mohla vydat odpověď, je třeba si před její realizací ještě uvést, jak na
tento jeho úkol zakotvený v čl. 19(1) SEU
11 – „Soud-
proces právní interpretace nahlíží právní teorie.
ní dvůr Evropské unie se skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Zajišťuje dodržo- vání práva při výkladu a provádění Smluv“ – coby pri- mární smysl jeho existence. Xxxxxxxxxxxx Xxxxxxxx při-
6 Srov. XXXXXXXXXXX, A. European Union law. Pořadí vydání neuvedeno. London: Routledge-Cavendish, 2009.
s. 207. „Zakládající smlouvy a jejich dodatky/doplňky/pozmě- ňovací akty (v orig. amendments) jsou považovány za „ústav- ní Smlouvy“.“.
7 Pro další výklad ponechme stranou problematiku sekundár- ního práva a soustřeďme se toliko na právo primární, neboť pakliže se po podpisu zakládajících smluv objevily nějaké otázky zásadního významu, mohlo a muselo to být jen a pouze právo primární, které na ně mohlo odpovědět.
8 Řečené samozřejmě nevylučuje realizovat, skrze odkazova- nou „běžnou“ legislativní proceduru, občasné komplexnější revize primárního práva, stejně jako, z hlediska mezerovitosti evropského práva jako celku, řešit tuto prostřednictvím le- gislativní činnosti orgánů EU. To potvrzují ve své publikaci i Xxxx Xxxxxxxxx a Xxxxx Xxxxxx, kteří obecně k mezerovitosti evropského práva jako takového uvádějí – „…’vyplňování mezer’ je nezbytné, což se děje jak skrze přijímání legislativy Společenství (dnes Unie) politickými institucemi, tak skrze Xxxx coby interpreta Xxxxxxx (Smluv)…“ – TILLOT- SON, J., XXXXXX, N. Text, cases and materials on European Union law. 4. ed. London: Cavendish Publishing Limi- ted, 2003. s. 148.
9 Mj. čl. 164, či 177 Smlouvy o založení Evropského hospo- dářského společenství, 11957E, české znění obsaženo ve sdě- lení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s. publi- kovaném dne 28. dubna 2004, v původním znění. (tato smlou- va dále označována taktéž zkratkou pSES).
10 KARZEL, D. Evropský soudní dvůr. Praktický průvodce. Praha: ASPI, 2006. s. 66.
11 Smlouva o Evropské unii, 12008M/TXT, Úřední věstník C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy.
3. Interpretace a výkladové metody
Náš exkurz do oblasti právní teorie se bude soustře- dit skutečně pouze na ty nejpodstatnější základní po- známky, jež lze k tématu právní interpretace pozname- nat. Čím jiným tak začít, než vymezením pojmu inter- pretace.
Definic pojmu „interpretace“ (nejen právního textu) existuje samozřejmě více. Neboť nám na tomto místě jde toliko o obecné vymezení řečeného termínu, bez spojitosti s konkrétní právní oblastí (v našem případě právem EU), můžeme si dovolit vybrat „klasickou for- mulaci“, pocházející od jednoho z nejvýznamnějších českých právních teoretiků Xxxxxxx Xxxxxx – „zjišťová-
12 DE BÚRCA, G., XXXXXX, X. et al. The European Court of Justice. Oxford: Oxford University Press, 2001. s. 10.
13 Tento byl Lisabonskou smlouvou zrušen a nahrazen uvádě- ným čl. 19 SEULS.
14 Srov. komentář Xxxxx Xxxxxxxxxx, k témuž ustanovení, kon- statující, že „přestože jurisdikce Soudního dvora je […] limi- tována čl. 220 SES (viz pozn. pod čarou č. 13) na interpretaci Xxxxx a podřízené legislativy vytvořené na jejich základě, má toto být provedeno takovým způsobem, aby bylo zajištěno ‘dodržování práva’. Toto je extenzivně interpretováno ve smyslu ne pouze práva zřízeného Smlouvami, ale jako ‘jaké- koliv právní pravidlo vztahující se k aplikaci Smlouvy’…“ – XXXXXXXXX, X. Xxx of the European Union. 6th ed. Harlow, England: Xxxxxxx Longman, 2007. s. 67.
15 Xxxxxxx, X. in XXXXXXX, X., XXXXXXX, X., PALDUSO- VÁ, H. a kol. Lisabonská smlouva: komentář. Praha: C. H. Xxxx, 2010. str. 111.
ním obsahu právní normy se rozumí přikládání vý- znamu jazykovým znakům, které byly použity k jejímu vyjádření,[…] toto zjišťování se nazývá výkladem či in- terpretací právní normy.“16. Zcela obecně tedy jde o myšlenkový proces/postup (interpreta), jenž směřuje ke zjištění obsahu právní normy. Jak řečeno, definic interpretace je více17, avšak jedno mají zásadně spo- lečné a to sice, že za jejím uvedením bude následovat stať, zaobírající se tzv. výkladovými metodami.
Co poznamenat k tomuto pojmu? Řečené metody představují de facto určitá pravidla, jejichž „praktický dopad […] spočívá v ujasnění interpretačního postupu
… (přičemž tyto) … lze rozdělit do dvou velkých sku- pin…“18, 19 a to sice na metody standardní (mezi něž patří výklad jazykový, logický, systematický) a nad- standardní (výklad historický, teleologický (účelový), komparativní)20. Právní teorie i praxe pak bere stan- dardní výkladové metody za základní, výchozí, a nad- standardní pak za spíše doplňkové. Řečené dokládají např. myšlenky Xxxxxxx Xxxxxxx, jenž „…zformuloval model tzv. přednosti lingvistických aspektů prima facie, která spočívá v tom, že v případech, kdy smysl vykládaného normativního textu či vět je zřejmý již ze samotného znění textu, interpret nemá potřebu přihlí- žet k ostatním výkladovým aspektům.“21, 22. Jak vidno
16 XXXXX, X. Xxxxxxx propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 49.
17 Pro ilustraci uveďme i jedno z obecných (humanitních) vy- mezení interpretace, kupř. to, že jde o „racionální přidělování významu danému textu“ (blíže BARAK, A. Purposive inter- pretation in law. Přeložil Xxxx Xxxxx. Pořadí vydání neuve- deno. Princeton: Princeton University Press, 2005 (převzato z publikace HLOUCH, X. Xxxxxx a realita právní interpre- tace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011. s. 15)).
18 Xxxxxxx, X. in XXXXXXXX, X., XXXXX, J., GER- LOCH, X. Xxxxxx práva. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004. s. 182.
19 Setkat se lze samozřejmě i s jinými klasifikacemi výklado- vých metod. Zde se jedná o pojetí xxxx. Xxxxx Xxxxxxxx (viz pozn. pod čarou č. 19), z něhož tento článek nadále vychází.
20 Na tomto místě je třeba podotknout, že cílem tohoto pří- spěvku není popsat jednotlivé výkladové metody (pokud by čtenář o jejich vymezení jevil zájem, lze odkázat např. na pu- blikaci výše zmíněného Xxxxx Xxxxxxxx – XXXXXXXX, J., XXXXX, J., XXXXXXX, X. Xxxxxx práva. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004.), ale představit čtenáři to, jak se ESD svým výkladem blíží, až dosahuje, soudcovské tvorby práva. Z tohoto důvodu je v dalším textu práce věnována bližší po- zornost pouze té z metod, se kterou Xxxxxx dvůr pracuje nej- častěji – metoda teleologického výkladu.
21 HLOUCH, X. Xxxxxx a realita právní interpretace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011. s. 237.
22 Srov. Xxxxx, X. Xxxxx, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1991.
s. 89−91., též XXXXX, Xxxxxx. Die juristische Argumentation als rationaler Diskurs. In Elemente einer juristischen Begrün- dungslehre. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003. s. 113–122. ISBN 3-7890-8397-6.
Xxxxxx Xxxxx staví na pomyslný piedestal konkrétně metodu jazykového výkladu. Tu za výchozí považuje i Xxxxx Xxxxxxxxx, který hovoří o tom, že „…je nutno nejprve vycházet z právního textu […] teprve pak při- chází na řadu použití ostatních aspektů výkladu…“23, 24. Konečně uveďme i poznámku Xxxxx Xxxxxxxxx o Fried- xxxxx Xxxxxxxx – „Zastával-li původně Savigny pozici přísně restriktivní, dle níž povinnost je dána jejím urče- ním dle doslovného znění zákona tak, jak z něj dle gra- matické, logické a systematické metody vyplývá, ve svém fundamentálním díle „System des heutigen Römis- chen Rechts“ toto stanovisko reviduje. … připouští opatrné použití historické a teleologické metody.“25.
K nastíněnému pořadí interpretačních metod je však třeba důrazně poznamenat, že toto nelze automaticky ztotožňovat s relevancí jejich výkladových výsledků (závěrů). To koneckonců vyjádřil i Ústavní soud ČR (ÚS), když vyřkl, že „jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu…“26. Obecně tedy platí, že jistou po- sloupnost stran uplatňování výkladových metod vypo- zorovat lze, nikoliv však už hierarchii (relevance) jejich výkladových závěrů.
Stran rozlišování metod na standardní a nadstan- dardní, pak musíme, vzhledem k našemu tématu, po- znamenat ještě to, že nadstandardní metody poskytují interpretu větší míru výkladové volnosti, jež pro pře- klenování mezer v (zůstaňme v kontextu evropské inte- grace – primárním) právu nezbytným předpokladem. Každá mince má však dvě strany, neboť poskytnutí větší volnosti interpretovi sice může napomoci „v boji“ proti „bílým místům“ právního řádu, avšak zároveň s sebou zákonitě nese i zvýšení rizika, že se tento při- blíží, či že dokonce překročí, tenkou hranici oddělující interpretaci práva od jeho vy(pře)tváření. Soudní dvůr je pak nepochybně zářným příkladem řečeného, což
23 Op. cit. 22, s. 237.
24 Srov. „Žádný rozumný právní posuzovatel nebude […] pro- vádět systematické rešerše, historické výzkumy nebo analýzy prostředku a účelu, jestliže vyřešil svůj problém již na jazyko- vém stupni…“ – BYDLINSKI, X. Xxxxxxx právní metodolo- gie. Přeložila Xxxxxxxxx Xxxxxxx. Místo vydání neuvedeno: FOWI – Forschungsinstitut für mittel- und osteuropäisches Wirtschaftsrecht/Univ. Xxxx. Xx. Xxxxx Xxxxxx, rok vydání neu- veden. s. 65. (pozn. místo a rok vydání česká verze publikace explicitně neuvádí, lze však dovozovat, že jsou tyto údaje shodné s údaji originální (německé) verze – BYDLINSKI, F. Grundzüge der juristischen Methodenlehre. Wien: FOWI – Forschungsinstitut für mittel- und osteuropäisches Wirtschaft- srecht, 2003. s. 72–73.).
25 XXXXXXXXX, P. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003. s. 26.
26 Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.
dokladují i slova Xxxxxx Xxxxxxxxxxxx00 o aktivismu ESD, vedle nějž se „…poněkud ztrácí jeho obraz cti- hodného arbitra…“28.
Připomeneme-li si však předchozí slova o počátcích Společenství a jeho právního řádu, pak je zřejmé, že uplatnění nadstandardních výkladových metod, bylo pro ESD de facto nutností. Konkrétně se pak Soudní dvůr shlédl především v metodě teleologické29, o níž si tak před kýženým rozborem judikatury ESD řekněme nyní několik slov.
3.1 Teleologická metoda výkladu normativních pravidel
Teleologický výklad je výkladem účelovým, tedy normativního ustanovení se vykládá v duchu smyslu, účelu, dané normy, jenž bývá dovozován z úmyslu zá- konodárce, tvůrce daného právního textu. Dalším vý- znamným rysem této metody je, jak uvádí mj. Draho- xxxx Xxxxxxx, že „teleologický výklad práva zpravidla posouvá význam chápání právních institutů v duchu doby, v níž je interpretován (neboli) účel zákona (aniž by byl změněn zákon sám), se teleologickou interpretací přizpůsobuje měnícím se podmínkám…“30. Jinými slo- vy „…se tážeme nejen po účelu právní úpravy ve vztahu k původnímu úmyslu zákonodárce, ale i po tom, k čemu právní úprava slouží v dnešních podmínkách…“31.
Lehce jiný náhled, či spíše klasifikaci teleologické metody, lze pak nalézt, v již citovaném díle Xxxxxx Xxxxxxx „Teorie a realita právní interpretace“, v němž tento autor hovoří o historickém teleologickém výkladu a o objektivním teleologickém výkladu. V případě první z uvedených metod Xxxxx Xxxxxx doslovně hovoří
o „…„splynutí horizontů“ interpreta a „historického“
27 „…(Český) soudce Soudního dvora od 11. května 2004“ – Prezentace členů [online]. Změněno stránky neuvádějí [cit. 2011-10-06]. Dostupné z:<xxxx://xxxxx.xxxxxx.xx/xxxx/xxxx/ Jo2_7026/>.
28 XXXXXXXXXX, X. Xxxxxxxx zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „motor integrace“ nebo „velký manipulátor“?. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2007, roč. 146, č. 10, s. 1065-1083. ISSN 0231-6625.
29 Na tomto místě je však třeba podotknout, že ESD samozřej- mě pracoval a nadále pracuje i s ostatními výkladovými meto- dami, tedy mým cílem není vzbudit v čtenáři dojem, že se in- strumentárium výkladových metod Soudního dvora omezuje toliko na metodu teleologickou a všechny ostatní metody jsou zavrženy. Záměrem je toliko upozornit na to, že ESD tuto metodu pojímá za metodu standardní až výchozí, což je v zřejmém kontrastu s výše řečeným.
30 Xxxxxxx, D. in VEČEŘA, M., XXXXXXXXX, J., XXX- XXXXX, X., XXXXXXX, X. Xxxxxxx teorie práva: multime- diální učební text. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 70.
31 Xxxxxxx, X. xx HARVÁNEK, X. x xxx. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008. s. 377.
zákonodárce anebo alespoň jejich přiblížení32“33. Pokud se jedná o druhou z uváděných variant, tedy o „objek- tivní teleologický výklad“, pak řečený autor tuto vyme- zuje následovně – „interpret nevykládá prameny práva se zřetelem k tomu, co zákonodárce chtěl vyjádřit, nýbrž k tomu, co zákonodárce měl chtít vyjádřit“34. Vzhledem k tomu, že autor v souvislosti s touto meto- dou poukazuje dále na názor Xxxxxxx Xxxxxxx, že
„…podmínkou užití objektivně teleologických argu- mentů je zachování požadavku racionality“35, tak je zřejmé, že použitou formulací nechtěl Xxxxx Xxxxxx říci, že předmětná metoda umožňuje soudu dle jeho (libo)vůle formovat dopad „zákona“ skrze argument, že
„toto“ měl chtít zákonodárce vyjádřit. Nicméně ačkoliv to, jak zmíněno, tento autor vyjádřit nechtěl, tak právě takováto interpretace definice dané výkladové metody v praxi na jednání ESD mnohdy sedí. Jaké konkrétní kauzy jsou podkladem takového tvrzení? Přímo vzoro- vým zástupcem a názorným příkladem toho, jak ESD
„koketuje“ se soudcovskou tvorbou práva je dle mého kupř. případ známý pod označením Černobyl.
4. Případ Černobyl 36
O co v případě Černobyl tedy vlastně šlo (?). Pozadí kauzy bylo tvořeno skutečností, že dle názoru Evrop- ského parlamentu (EP) došlo k nerespektování jeho pravomocí v souvislosti s přijímáním nařízení Rady (Euratom) č. 3954/8737, kterým se stanoví nejvyšší pří- pustné úrovně radioaktivní kontaminace potravin a krmiv po jaderné havárii nebo jiném případu radiační mimořádné situace. Rada řečené nařízení přijala na zá- kladě čl. 31 Smlouvy o Euroatomu (SESAE)38, jenž ho- voří o konzultaci EP (k níž došlo), zatímco EP požado- val po Komisi předložení nového návrhu nařízení, od- volávajíce se na soudobý čl. 100a SES hovořícím o pro-
32 Jak vidno, Xxxxx Xxxxxx „vytváří“ samostatnou variantu te- leologického výkladu vycházející toliko (a pouze) z úmyslu původního („historického“) zákonodárce.
33 HLOUCH, X. Xxxxxx a realita právní interpretace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011. s. 226.
34 Op. cit. 34, s. 228.
35 Op. cit. 34, s. 228.
36 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 5. 1990, sp. zn. C-70/88. European Parliament v Council of the Euro- pean Communities.
37 Nařízení Rady (Euratom) 3954/87 ze dne 22. prosin- ce 1987, kterým se stanoví nejvyšší přípustné úrovně radio- aktivní kontaminace potravin a krmiv po jaderné havárii nebo jiném případu radiační mimořádné situace, 31987R3954, Úřední věstník L 371 ze dne 30. prosince 1987.
38 Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii, 11957A, české znění obsaženo ve sdělení Minister- stva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s. publikovaném dne
28. dubna 2004, v původním znění.
ceduře nikoliv konzultace, ale spolupráce. Komise však Evropskému parlamentu nevyhověla a, jak zmíněno, Rada nařízení přijala dle čl. 31 SESAE. V důsledku toho se EP rozhodl podat žalobu na neplatnost aktu. Právě tento čin EP se pak stal předmětem sporu, neboť bylo třeba rozřešit otázku, zda vůbec má Evropský par- lament právo takovouto žalobu k ESD podat.
Na rozdíl od dnešní SFEU39 (čl. 263(2)) totiž teh- dejší primární právo – konkrétně čl. 173(1) pSES40 – Evropský parlament do výčtu aktivně legitimovaných subjektů tento nezařazovalo. Nutno navíc dodat, že ani dřívější judikatura ESD nebyla pro EP nadějnou, neboť Xxxx ve své dosavadní rozhodovací praxi žaloby EP zamítal41. Xxxx se tak očekávat, že ani tento případ se nevyvine jinak. ESD však k překvapení všech Evrop- skému parlamentu právo žaloby přiznal. „Základem této změny byla úvaha o zachování určité institucio- nální rovnováhy, v níž jeden orgán může vykonávat svá oprávnění jenom při respektování oprávnění jiných or- gánů.“42. ESD doslova uvádí, že „přestože Smlouvy ne- obsahují ustanovení přiznávající Parlamentu právo po- dat žalobu na neplatnost, bylo by v rozporu se základ- ním zájmem stran zachovávání a dodržování instituci- onální rovnováhy, kterou (Xxxxxxx) ustanovily, aby bylo možné porušit výsady (práva) Parlamentu aniž by tento měl možnost, tak jako jiné instituce, uchýlit se k jednomu z právních prostředků poskytovaných Smlou- vami…“43. Jinými slovy Soudní dvůr vyložil čl. 173 pSES ve světle účelu zachování, zabezpečení, instituci- onální rovnováhy v rámci Společenství a konsekventně tedy přiznal EP právo žaloby na neplatnost.
Výklad, či normotvorné rozhodnutí? Úvodem odpo- vědi na tuto otázku je třeba přiznat, že zajištění vzájem- ného vyvažování/kontroly „ústředních orgánů“ je zá- sadní metou nejen pro státy, ale i pro Evropskou unii. Ve světle této skutečnosti by pak bylo na první pohled možné se ztotožnit se slovy soudce Nejvyššího soudu ČR Xxxxxxx Xxxxxx „Pro teleologický výklad zákona (zde aktu ES/EU) je příznačné, že se k němu sáhne tehdy, když verbální znění zákona není aplikačně přilé- havé a řešením případu by přitom měl být naplněn vý-
39 Smlouva o fungování Evropské unie, 12008E/TXT, Úřední věstník C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy.
40 Smlouva o založení Evropského hospodářského společen- ství, 11957E, tento dokument byl v českém znění publikován ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s., sbírka mezinárodních smluv č. 15/2004 ze dne 28. dubna 2004, v původním znění.
41 Odkažme na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne
27. 9. 1988, sp. zn. 302/87. European Parliament v Council of the European Communities.
42 Xxxxx, X. in XXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, X. et al. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2011. s. 375.
43 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 5. 1990, sp. zn. C-70/88. European Parliament v Council of the Euro- pean Communities. (Summary, odst. 2).
razný politický či hodnotový cíl…“44 a akceptovat po- stup Soudu jako případ (toliko) teleologického výkladu, byť již hraničícího s normotvorbou. Je zde však jedno podstatné „ALE“, které brání se s výše řečeným ztotož- nit. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že výčet orgánů v čl. 173 odst. 1 pSES je taxativního charakteru, pročež zde dle mého chybí potřebná vágnost, mezera, již by měl nadstandardní výklad překlenout. Osobně tak za- stávám názor, že ESD zde již překročil tenkou hranici oddělující interpretaci od normotvorby, byť ho k tomu vedly právně-hodnotově akceptovatelné důvody45.
Uvedená kauza Černobyl je dle mého skutečně pří- kladným dokladem toho, že ESD se nebojí pohybovat se na samé hraně oddělující interpretaci od přetváření práva, respektive, pakliže je to dle jeho mínění v zájmu Společenství (nyní Unie) třeba, pak i za ní. Xxxxxx X. Xxxxxxx k tomu poznamenává „…Xxxx formuje právo podle toho, co považuje za potřeby Společenství. Toto je občas nazýváno teleologickou metodou interpretace, avšak toto skutečně přesahuje interpretaci…“46.
5. Případ Defrenne II 47
Rozhodnutí ESD v případu Defrenne II bývá sklo- ňováno především v souvislosti s problematikou rov- nosti mužů a žen, neboť meritum případu tvořila otázka přímého účinku (PÚ) čl. 119 pSES, jenž zakotvuje princip, podle něhož mají být muži a ženy za stejnou práci odměňování stejně. Článek doslova uvádí „Každý členský stát zajistí v průběhu první etapy48 uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci
44 XXXXX, Xxxxxx. Poznámky k teleologickému výkladu zá- kona. iPrávník [online]. místo vydání neuvedeno: Nakladatel- ství C. H. Xxxx, vydáno 15. srpna 2007 [cit. 2011-10-06]. Do- stupné z:<xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xx/xxxxxx/xx_00/xxxxxxxx sion_z%C4%83%CB%87kon%C4%BA%C5%BC/art_5009/d etail.aspx>. ISSN neuvedeno.
45 Pro úplnost dodejme, že k výslovnému zařazení EP mezi aktivně legitimované subjekty došlo poměrně záhy po vyne- sení analyzovaného rozhodnutí a to Maastrichtskou smlouvou (Smlouva o Evropské unii, 11992M/TXT, české znění obsa- ženo ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s. publikovaném dne 28. dubna 2004, v původním znění).
46 XXXXXXX, X. The Foundations of European Community law. 6. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2007. s. 74.
47 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8. 4. 1976, sp. zn. 43/75. Xxxxxxxxx Xxxxxxxx v Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena.
48 Zde je podstatné odkázat na čl. 8 odst. 1 pSES, jenž vyme- zuje délku trvání řečených etap. V kombinaci s tímto ustano- vením pak z čl. 119 pSES vyplývá, že státy měly povinnost implementovat princip rovného odměňování mužů a žen při výkonu stejné práce s účinností k 1. 1. 1962.
a bude ji nadále dodržovat.“49. Pro naše účely není po- třebné detailně rozebírat argumentaci ESD. Klíčovým bodem rozhodnutí pro nás totiž není skutečnost, že ESD přímý účinek čl. 119 pSES přiznal, ale to od kdy ho při- znává.
Soudní dvůr totiž na jedné straně v rozsudku jasně konstatuje, že „Aplikace zásady, že muži a ženy by měli dostávat stejnou odměnu, měla být plně zabezpečena původními členskými státy od 1. ledna 196250…“51, s dodatkem, že pro nové čl. státy52 je směrodatné datum
1. ledna 197353, 54. Vzhledem ke znění článku lze řeče- né vykládat tak, že článku 119 pSES se lze přímo do- volávat již od uvedených dat – tj. od 1. 1. 1962/197355. Logický znějící závěr, avšak ESD, v kontradikci s výše uvedeným, vyslovil následující závěr – „Důležitost zo- hlednění právní jistoty ovlivňující všechny související zájmy, jak veřejné tak soukromé, činí v principu nemož- ným znovuotevírat otázku platů pokud jde o minulost. Přímého účinku čl. 119 se nelze dovolávat za účelem podpory nároků týkajících se výplatních období před- cházejících datu vydání tohoto rozsudku, s výjimkou těch pracovníků, kteří se již obrátili na soud nebo vznesli nárok ekvivalentním způsobem“56.
S čím se zde tak setkáváme. Dle mého osobního ná- zoru vyplývá z čl. 119 pSES – jazykovým výkladem –
49 Smlouva o založení Evropského hospodářského společen- ství, 11957E, české znění obsaženo ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s. publikovaném dne
28. dubna 2004, v původním znění. (čl. 119, odst. 1).
50 Viz pozn. pod č. 49.
51 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 8. 4. 1976, sp. zn. 43/75. Xxxxxxxxx Xxxxxxxx v Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena. (Summary, odst. 2, bod A).
52 Rozuměj Dánské království, Irsko a Spojené království Vel- ké Británie a Severního Irska.
53 Op. cit. 52, Summary, odst. 2, bod B.
54 Vyplývá z čl. 8 pSES, respektive z čl. 2 („Tato smlouva vstupuje v platnost dnem 1. ledna 1973 za podmínky, že všechny ratifikační listiny budou uloženy před uvedeným dnem a že ke stejnému dni budou uloženy všechny listiny o přistoupení k Evropskému společenství uhlí a oceli.“) Smlouvy o přistoupení Dánského království, Irska, Norského království a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Evropskému hospodářskému společenství a k Evrop- skému společenství pro atomovou energii, 11972B, české znění obsaženo ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb.m.s. publikovaném dne 28. dubna 2004, v pů- vodním znění a čl. 2 („Ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány Společenství stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto stá- tech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.“) Aktu o podmínkách přistoupení a o úpra- xxxx smluv (součást Smlouvy o přistoupení).
55 Myšleno samozřejmě dovolávat se řečeného článku v rámci národních sporů majících skutkový základ v době počínající uvedenými daty. V následujícím textu jsou tyto data uváděna právě v tomto smyslu a je třeba jim proto takto rozumět/chá- pat.
56 Op. cit. 52, Summary, odst. 3.
přímý účinek řečeného článku již k datu 1. 1. 1962/ 197357. Vzhledem k uvedenému výroku (cit. č. 56) je však zřejmé, že ESD vyložil dotčený článek spíše teleo- logicky, kdy účelem měla být ochrana právní jistoty. Jeho postup tak v konečném důsledku znamenal, že pokud jste „vznesli nárok“ před 8. 4. 197658, mohli jste se dovolávat PÚ čl. 119 pSES i ve vztahu k výplatním obdobím spadajícím do doby 1. 1. 1962/1973 − 8. 4. 1976. Pokud jste tak neučinili, mohli jste se dovolat PÚ již jen ve vztahu obdobím následujícím po 8. 4. 1976.
Nabízí se otázka, zda uplatnění teleologického vý- kladu skutečně naplnilo deklarovaný cíl. Vezměme do úvahy subjekty, jejichž právní jistotu mohl mít ESD na mysli. Pokud půjdeme popořadě, máme zde vlastně tři skupiny subjektů – zaměstnanci59 (jejich právní jistotu ESD spíše ohrozil/porušil), zaměstnavatelé-státy60 (je legitimní posilovat právní jistotu určitého subjektu za situace, kdy to byl právě on, kdo měl dle čl. 119 pSES zajistit dodržování principu rovného odměňování a ne- učinil tak?), zaměstnavatelé-soukromé subjekty61 (zde lze vzhledem k okolnostem naplnění cílu připustit62). Shrneme-li předchozí větu, pak zřejmě na otázku, zda ESD svým výrokem opravdu přispěl k ochraně právní jistoty, nelze dát jednoznačnou odpověď. Ať však platí kterákoliv z možností, tak pravdou je, že skutečnost, zda ESD svým výrokem nakonec přispěl k ochraně právní jistoty, či nikoliv, je pro nás skutečností význa- mově druhořadou. Primární otázkou je totiž to, zda vý-
57 Tento závěr, dle mého, podporuje (implicitně) de facto i sám Xxxx (viz citace č. 52 a 54).
58 Datum rozhodnutí ve věci Defrenne II.
59 Dále též ZC.
60 Dále též ZST.
61 Dále též ZSS.
62 Vezmeme-li v úvahu, že ZSS mohly o riziku, že se proti nim bude zaměstnanec moci přímo dovolávat čl. 119 pSES, vědět nejdříve až po vydání rozhodnutí ESD připouštějícího vůbec možnost přímého horizontálního účinku u článků Smlouvy, jímž je právě rozhodnutí, o němž hovoříme, tedy Defrenne II*1, pak lze akceptovat tvrzení, že ESD svým výro- kem chránil právní jistotu ZSS. Jinými slovy lze daný krok Soudního dvora (z pohledu těchto subjektů) nahlížet jako ko- rektní a legitimní. Poněkud rozporuplně však pak působí ona výjimka z pravidla, jíž ESD připustil („…s výjimkou těch pra- covníků, kteří se již obrátili na soud nebo vznesli nárok ekvi- valentním způsobem“ – viz závěr citace č. 56).; *1 abychom byli korektní, je třeba doplnit, že ESD připustil přímý hori- zontální účinek u článků Xxxxxxx již dříve*2, avšak v řeče- ných případech, na rozdíl od případu Defrenne II, nebyly dané normy (články) adresované čl. státům. Z pohledu právní jis- toty ZSS by se tak dalo argumentovat, že xxxx xxxxxxx rozum- ně očekávat, že by se zaměstnanec mohl proti nim dovolávat ustanovení, jež je adresováno čl. státu(ům).; *2 srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 30. 1. 1974, sp. zn. 127/73. Belgische Radio en Televisie v SV SABAM and NV Fonior.; rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. 12. 1974, sp. zn. 36/74. B.N.O. Xxxxxxx and L.J.N. Xxxx v Asso- ciation Union cycliste internationale, Koninklijke Nederlands- che Wielren Unie et Federación Española Ciclismo.
rok Soudního dvora je pouze výsledkem výkladu pri- márního práva, Smlouvy, čl. 119, nebo již normotvor- nou činností.
Osobně se v tomto případě přikláním k závěru, že ESD si opětovně zahrál na normotvůrce, byť patrně ne tak výrazně, jako v případě Černobyl. Proč? Článek 119 pSES, v kombinaci s čl. 8 odst. 1 pSES de facto říká
„Každý členský stát zajistí do 1. 1. 196263 uplatnění zá- sady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci a bude ji nadále dodržovat.“ Jinými slovy Smlouva zde, byť při nutnosti kombinace s dalším článkem a faktickými skutečnosti (okamžik počátku platnosti pSES), stano- vuje zcela jednoznačně naprosto konkrétní datum. Tedy nesetkáváme se zde s obratem typu „…v přiměřené lhů- tě…“, „…v nejkratší možné době…“, či jiným vágním vyjádřením časového období, v němž měl čl. stát povin- nost předmětnou zásadu implementovat. Jinými slovy přestože čl. 119 pSES nevyjadřuje datum 1. 1. 1962 ex- plicitně, tak postup jeho dovození (viz pozn. pod čarou č. 64) je zcela logický a transparentní, z čehož vyplývá, že „konečné znění“ čl. 119 pSES neponechává ESD, alespoň dle mého názoru, příliš interpretační svobody, ba dost možná vůbec žádnou.
Nepřehlížejme pak ani to, že „nové datum“ se opí- ralo, jak bylo rozebíráno výše, o dosti rozporný argu- ment nutnosti zohlednění/ochrany právní jistoty. V ko- nečném důsledku se tak domnívám, že změna zcela konkrétního data (1. 1. 1962) byla nepochybně účelová, nikoliv však dosažená teleologickou interpretací, nýbrž přetvořením dotčené právní normy. Řečenou účelovostí změny pak nemám na mysli účel deklarovaný ESD, byť řekněme, že čistě teoreticky snad Xxxx skutečně mohl mít za to, že změnou data přispěje k ochraně právní jistoty, ale to, že realizace změny měla, alespoň dle mého, důvod politicko-pragmatický. Xxxxx totiž ESD nestanovil datum svého rozhodnutí za zásadně rozhod- né z hlediska dovolávání se PÚ čl. 119 pSES, znamena- lo by to nepochybně celou lavinu žalob, které by se po rozhodnutí ve věci Defrenne II sesypaly na národní soudy. Takové rozhodnutí by tak mělo pro čl. státy v konečném zúčtování hned dva negativní důsledky – zvýšení zahlcenosti národních soudů a především pak i to, že ve významném podíle podaných žalob, by na straně žalované, figuroval právě čl. stát. Není proto divu, že zatímco z hlediska právního budí rozhodnutí Defrenne II rozpaky – což podtrhuje i ta skutečnost, že generální advokát Xxxxxxx Xxxxxxxxx v závěru svého stanoviska k případu doporučuje Soudu rozhodnout ve smyslu, že článku 119 pSES se lze dovolávat od 1. 1.
63 Čl. 119(1) pSES „Každý členský stát zajistí v průběhu první etapy…“ + čl. 8(1) pSES „Přechodné období se dělí na tři etapy po čtyřech letech“ + platnost pSES od 1. 1. 1958 = počátek druhé etapy datem 1. 1. 1962.
196264, 65 – tak členské státy logicky přijaly krok učině- ný ESD velmi pozitivně.
Jak tedy řečeno, osobně mám jednoznačně za to, že stejně jako v případu Černobyl, tak i zde ESD překročil hranici výkladu práva a ujal se role normotvůrce. V souvislosti s tímto konstatováním pak jasně zdůraz- něme, že předmětem zájmu tohoto příspěvku je čistě posouzení toho, zda ESD v jednotlivých případech pře- xxxxxx hranici výkladu a dopustil se normotvorby, NI- KOLIV to, zda jeho normotvornou činnost lze v kon- textu okolností případu, doby a jejích poměrů chápat. To je totiž již zcela jiná otázka.
6. Případ Mangold 66
Přestože oba uvedené případy dle mého jasně proka- zují, že ESD sahá ve své rozhodovací činnosti i k nor- motvorbě, nabízí se proti jejich uvedení zřejmá objek- tivní námitka. Lze totiž říci „Ano ESD možná dříve realizoval i soudcovskou tvorbu práva, ale to je již his- torie“. Novější z obou případů (Černobyl ze dne 22. 5. 1990) je totiž již skutečně možné brát za „zastaralý“. Je tak nutné, aby se tento článek zmínil i o daleko nověj- ších případech, které prokáží, že přestože ESD není již nepochybně tak aktivisticky jako dříve, tak normo- tvornou oblast rozhodně zatím zcela neopustil.
Judikátem, který řečené nepochybně potvrzuje je rozhodnutí ve věci Xxxxxxx ze dne 22. 11. 2005, tedy doby skutečně nedávné. V této věci se jednalo o dis- kriminaci na základě věku. Xxx Xxxxxxx uzavřel s panem Xxxxxx pracovní smlouvu a to na dobu urči- tou. Podle německého práva byla přitom tato zcela v pořádku, neboť čl. 14(1) německého předpisu67 sice
64 „…článek (119 pSES) zavedl, s účinností od 1. ledna 1962, do národního práva původních členských států Společenství princip rovného odměňování mužů a žen a sám o sobě přímo propůjčil/udělil práva dotyčným/zainteresovaným pracovní- kům, které národní soudy musí chránit;…“ – Stanovisko ge- nerálního advokáta Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx [online]. Změněno stránky neuvádějí [cit. 2011-10-15]. Dostupné z:<xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000 CC0043:EN:PDF>.
65 Na podporu tvrzení, že výrok ESD v případu Defrenne II měl nepochybně i politický podtext, je vhodné, v souvislosti s uvedeným „odchylným stanoviskem“ (vůči výroku ESD) generálního advokáta Xxxxxxx Xxxxxxxxxxx, uvést i slova Vla- xxxxxx Xxxx, jenž obecně na vrub stanovisek generálních ad- vokátů zmiňuje následující – „Stanovisko je velmi xxxxxxx- ným ryzím právním rozborem oproštěným od všech politic- kých aspektů.“ – TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. přeprac. a aktualiz. vyd. Praha: Leges, 2010. s. 120.
66 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. C-144/04. Xxxxxx Xxxxxxx proti Xxxxxxxx Xxxxxxx.
67 Zákon o práci na částečný pracovní úvazek a smlouvách na dobu určitou a o změnách a zrušení pracovněprávních před-
obecně požadoval pro uzavření takovéto smlouvy ob- jektivní důvod, avšak třetí odstavec stejného článku tuto podmínku negoval, pakliže šlo o zaměstnance starší 52 let (Xxxxxx Xxxxxxx měl v době uzavření smlouvy 56 let). Xxx Xxxxxxx se však rozhodl dovolávat neslučitel- nosti článku smlouvy, jež omezoval jeho smlouvu na dobu určitou, se směrnicí 2000/7868. Celý případ pak byl komplikován skutečností, že novelizace čl. 14 TzBfG vstoupila v platnost v době, kdy směrnice 2000/78 již byla vydána, avšak dosud neuběhla její im- plementační lhůta69. Tato skutečnost, spolu s tím, že šlo o spor dvou soukromoprávních subjektů, tak vylučovala možnost přímého účinku směrnice. To se však ve světle výroku ESD nakonec ukázalo jako irelevantní. Soudní dvůr totiž tento problém obešel skrze krok, který vyvo- lal velmi silné reakce čl. států i odborné veřejnosti70, a jenž je důvodem proč tento judikát zmiňujeme, neboť dle mého šlo o další jednoznačný projev normotvorby ESD.
Výrok vyvolávající kontroverzi najdeme v bodu 75 rozhodnutí Mangold, kde Xxxx vyslovil „ Zásada ne- diskriminace na základě věku tedy musí být považo- vána za obecnou zásadu práva Společenství.“71. Nabí- zí se námitka, že přece obecné právní zásady Společen- ství/Unie byly formovány Soudním dvorem již dříve a že tedy ESD nijak v tomto případě nepřekročil své pravomoci. Zde je však nutno poznamenat, že takováto činnost Soudu měla dříve vždy svůj základ v tom, že ta která zásada byla široce rozšířená napříč právními řády členských států, jinými slovy, že byla vlastní většině členských států a Soud ji tak de facto pouze derivoval z jejich právních řádů. Konečně podotkněme, že ESD v rozsudku Xxxxxxx tvrdí, že v daném případě nepo- stupuje Soudní dvůr jinak, avšak takovouto obhajobu jednání Soudu nelze v tomto případě akceptovat72. Dů-
pisů (Gesetz über Teilzeitarbeit und befristete Arbeitsverträge und zur Änderung und Aufhebung arbeitsrechtlicher Bestim- mungen) ze dne 21. prosince 2000 – dále jen TzBfG.
68 Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kte- rou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstná- ní a povolání, 32000L0078, Úřední věstník L 303 ze dne
2. prosince 2000.
69 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. C-144/04. Xxxxxx Xxxxxxx proti Xxxxxxxx Xxxxxxx. (bod 18−30).
70 Viz dále.
71 Op. cit. 70, bod 75.
72 Řečenou argumentaci ESD odmítl mj. i Xxxxx Xxxxxx (soudobý německý prezident), jenž dospívá ke stejnému zá- věru, jaký záhy bude uveden i tímto článkem, totiž že „S touto z klobouku vytaženou konstrukcí nejednal ESD, hrubě řečeno, nikoli jako součást moci soudní; počínal si daleko více jako představitel moci zákonodárné, jako legislativec.“ – SMO- LEK, Xxxxxx. Xxxxx Xxxxxx bije na poplach: Zastavte Ev- ropský soudní dvůr. JINÉ PRÁVO [online]. místo vydání neu- vedeno, vydáno 22. září 2008 [cit. 2011-11-26]. Dostupné z:<xxxx://xxxxxxxxx.xxxxxxxx.xxx/0000/00/xxxxx-xxxxxx-xxxx- na-poplach-zastavte_22.html>. ISSN neuvedeno.
vodem tomu jsou slova generálního advokáta Xxxx Xxxxxx, jenž poznamenává73 „…různé mezinárodní dokumenty a ústavní tradice, které jsou společné člen- ským státům, na které se Soudní dvůr v rozsudku Man- gold odvolává, skutečně uznávají obecnou zásadu rov- ného zacházení, ale nikoli – kromě několika případů, jako je například finská ústava - zvláštní zásadu zákazu diskriminace na základě věku jako takovou.“74. Jinými slovy, mám za to, že Soudní dvůr, nehledě na své tvr- zení, nepostupoval v případě Xxxxxxx legitimním způ- sobem, kdy by toliko derivoval, tak jako mnohokrát předtím, určitou obecnou zásadu z právních řádů čl. stá- tů na základě toho, že je tato vlastní většině z nich, ale zkrátka ze svého popudu stvořil novou obecnou právní zásadu, tedy pramen práva ES/EU.
Nutno závěrem dodat, že takto významného kroku se nakonec dost možná zalekl sám ESD, alespoň tak lze dovozovat z jeho jednání v případu Xxxxxxxxx v. Rada75, jež neuniklo pozornosti Xxxx Xxxxxxx, který k tomuto ve svém článku uvádí „Poté, kdy k projednání rele- xxxxx zákazu diskriminace na základě věku, stanove- ného rozsudkem Xxxxxxx, svolal nové ústní jednání a ve svých stanoviscích se k němu vyjádřili dva gene- rální advokáti, se o něm v samotném rozsudku neob- jeví ani zmínka (kromě rekapitulace přezkoumávaného rozsudku Soudu prvního stupně).“76. Ať však již Xxxx- ní dvůr nakonec potvrdí svou následující judikaturou ře- čený princip, či se naopak od svého výroku distancuje, tak tento krok nezmění nic na tom, že se v případě Mangold jednoznačně projevil jeho normotvorný akti- vismus.
7. Případ Komise v. Rakousko77
Poslední z případů, jimž tento článek věnuje pozor- nost, má spojitost s Rakouskem. Tato republika byla koncem března roku 2003 zažalována Komisí z důvodu,
73 Dodejme, že toto vyjádření učinil Xxx Xxxxx ve svém stanovisku, které se však netýkalo případu Xxxxxxx, ale xxxxx Xxxxxxxx de la Villa (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. C-411/05. Xxxxx Xxxxxxxx xx xx Xxxxx
v. Cortefiel Servicios SA.).
74 Stanovisko generálního advokáta Xxxx Xxxxxx ze dne 15. 2. 2007, k případu C-411/05. Xxxxx Xxxxxxxx de la Villa v. Cor- tefiel Servicios SA. (bod 88).
75 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. C-227/04 X. Xxxxx-Xxxxx Xxxxxxxxx v. Rada Evropské unie.
76 XXXXXXX, Xxx. Xxxxxxx v opačném gardu a tajnůst- kářský Soudní dvůr. JINÉ PRÁVO [online]. místo vydání neuvedeno, vydáno 14. října 2007 [cit. 2011-11-26]. Dostupné z:<xxxx://xxxxxxxxx.xxxxxxxx.xxx/0000/00/xxxxxxx-x-xxxxx- gardu-tajnstksk-soudn.html>. ISSN neuvedeno.
77 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. C-147/03. Komise Evropských společenství proti Ra- kouské republice.
že „…nepřijala opatření nezbytná k zajištění, aby drži- telé středoškolských diplomů získaných v jiných člen- ských státech měli přístup k vyššímu a univerzitnímu vzdělávání organizovanému Rakouskou republikou za stejných podmínek jako držitelé středoškolských di- plomů získaných v Rakousku…“78. Tímto svým činem tak dle Komise Rakousko selhalo ve svých povinnos- tech uložených mu články 12 (obecný zákaz diskrimi- nace na základě státní příslušnosti), 149 a 150 SESNC79 (ustanovení týkající se všeobecného a odborného vzdě- lávání avšak „…při plném respektování jejich (rozu- měj čl. států) odpovědnosti za obsah výuky a za organi- zaci vzdělávacích systémů…“80). Kořeny žaloby přitom spočívaly konkrétně v ustanovení národního práva vyžadujícím po cizincích, aby pro přijetí na rakouskou univerzitu splňovali předpoklady, stanovené pro přijetí ke studiu v jejich státě původu81. Svým rozhodnutím ze dne 7. července 2005 pak Soudní dvůr potvrdil svůj normotvorný trend, když konstatoval, že dané ustanove- ní rakouského práva je diskriminační. V kontextu výše uvedených článků Xxxxxxx je totiž zřejmé, že ESD svým rozhodnutím pozměnil hranice pravomocí Spole- čenství.
Při prvním letmém pohledu může tento případ nor- motvorby Soudního dvora působit, vedle již dosud zmí- něn kauz, nevýrazně až nedůležitě. Opak je však prav- dou, neboť je zcela nepochybné, že otázka rozdělení pravomocí mezi Společenství/Unii a členské státy má zcela fundamentální význam, dalo by se snad dokonce říci, že významnější otázky v životě EU neexistuje. Z tohoto důvodu tak mám za to, že právě tento případ představuje tu nejvhodnější tečku za realizovaným pře- hledem („nejvýznamnějších“) normotvorných rozhod- nutí ESD. Zcela na závěr, v souvislosti s otázkou pra- vomocí, poukažme ještě na slova Xxxxxxxxx Xxxx, jenž stran tohoto tématu připomíná zásadní problém
„…ESD rozhoduje o rozsahu pravomocí, které jsou členskými státy svěřeny ES (dnes EU). Toto vymezení by ale logicky mělo být posuzováno jen členskými stá- ty, neboť jsou to ony, kdo pravomoci dobrovolně svěřu- je. Jedná se o koncepčně neřešitelný problém.“82.
78 Op. cit. 78, bod 1.
79 Smlouva o založení Evropského společenství, 12002E/ TXT, Úřední věstník C 325 ze dne 24. prosince 2002, ve zně- ní Niceské smlouvy.
80 Op. cit. 80, čl. 149, odst 1. – obdobně hovoří čl. 150 SESNC o odborném vzdělávání.
8. „Život na hraně a za ní“
Při hledání odpovědi na otázku, zda ESD respektuje hranice svých pravomocí, respektive zásadu dělby pra- vomocí, či zda se skrze svůj aktivismus dopouští tvorby práva, což mu jakožto soudnímu orgánu nepochybně nepřísluší, jsme se pomalu dostali na samotný závěr to- hoto příspěvku a je tedy čas zhodnotit předestřené po- znatky. Zkraje úvodu závěrečného bilancování je pak třeba říci následující. Právo ES/EU vždy bylo a bude právem rámcovým, u kterého tak je třeba zaplňovat bílá místa, jež zbyla po činnosti evropského normotvůrce, jímž jsou v případě primárního práva, o němž článek pojednává především, sami členské státy. Ve světle sku- tečnosti, že „zaplňování mezer je nepochybně činnost interpretační…“83, avšak zároveň i činnost, při níž je velmi lehké překročit hranici oddělující oblast výkladu a tvorby práva84 je pak zřejmé, že svěřením role určova- tele správného výkladu Soudnímu dvoru bylo nevyhnu- telné, že se tento bude při své rozhodovací činnosti po- hybovat velmi blízko normotvorbě. Otxxxxx xedy bylo, jak se ESD s touto svou rolí vypořádá. Zda si i při nut- nosti plnit řečené poslání dokáže zachovat postavení, jež mu přísluší, tedy soudního orgánu, nebo zda bude zasahovat i do pravomocí, jež dle principu dělby (pra- vo)mocí patří již subjektům jiným.
Podíváme-li se pod zorným úhlem nadneseného dilematu na rozhodovací činnost ESD, pak můžeme v odpověď na naši otázku říci následující. Vedle pří- padů, kdy Soudní dvůr komunitární/unijní právo beze- sporu skutečně jen interpretoval, tvoří druhou zásadní množinu judikátů ESD ty řízení, u nichž nelze dosta- tečně přesvědčivě, respektive nezpochybnitelně, prohlá- sit, že Soxx xůstal čistě na poli interpretace, či naopak, že již jistě postoupil k činnosti normotvorné. To je dáno řečeným, tedy skutečností, že podávání správné inter- pretace komunitárního/unijního práva, respektive zapl- ňování jeho mezer realizované především skrze metodu teleologického výkladu, s normotvornou činností bez- prostředně hraničí a není tak vždy čitelné, na které straně se ESD vlastně právě nachází. Jak však správně podotýká Xxxxxxxx Xxx, tak „…v některých případech toto „zaplňování“ (mezer) vyúsťuje ve vytvoření no- vého značně rigidního pravidla nebývalého významu a dosahu, o němž neměl dosud nikdo ani tušení“85.
Shrneme-li řečené, tak v judikatuře ESD najdeme z pohledu našeho tématu celkově tři různé skupiny roz- hodnutí. Jednak jde o početnou množinu případů, kdy je
81 Týč, V. in TÝČ, V., SEXXXXXX, D., XXXXXXX, R.
Vybrané otázky působení práva EU ve sféře českého právního
řádu. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 160.
82 Op. cit. 82, s. 160.
83 Op. cit. 82, s. 157.
84 Skutečnost, že ESD preferuje výklad teleologický, pak ri- ziko překročení jen zvyšuje. O upřednostňování dotčené me- tody není přitom v případě Soudního dvora pochyb – srov.
85 Týč, V. in TÝČ, V., SEXXXXXX, D., XXXXXXX, R. Xxxxxxx xtázky působení práva EU ve sféře českého právního řádu. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 157.
zřejmé, že Soud právo ES/EU toliko interpretuje. Dále v ní najdeme rovněž početný okruh kauz, kdy díky uplatňování teleologického výkladu, je rozhodnutí o tom, zda Soud právo pouze vykládá či již tvoří, od- vislé zejména od argumentačních schopností, respektive názorového postoje, toho, kdo činnost ESD hodnotí. Ve spojitosti s touto skupinou případů se přitom může na- bízet otázka, zda je teleologický výklad tedy tím pra- vým nástrojem, jenž by měl Soxx xplatňovat. Dle mého názoru ano a to sice z důvodu, jež vystihl svými slovy soudce českého Nejvyššího soudu Xxxxxx Xxxxx, jenž na vrub řečené výkladové metody uvádí „náležitá tele- ologická interpretace dokáže zabránit přijetí jinak ab- surdních právních závěrů. Právnické „krčení rameny“ v situacích, v nichž by měl zákon správnému řešení po- moci, by nemělo patřit do juristického instrumentária
21. století.“86. Konečně poslední, nejméně početnou, avšak stále existující, množinu případů pak představují ty řízení, kdy se ESD dopouští normotvorné činnosti zcela jednoznačně (viz (nejen!!) rozebírané kauzy) a vytváří tak nová komunitární/unijní pravidla, mnohdy značného významu.
Co tedy lze z perspektivy uvedeného obecně po- znamenat? ESD jistě nelze označit za subjekt, jenž má normotvorbu na denním pořádku. Zároveň však nelze zavírat oči před tím, že tento právo často dotváří a ně- kdy přímo i tvoří. To je zcela nesporné. Naprosto jinou otázkou však je již to, nakolik za toto jednání ESD, oproti „běžným“ národním soudům, odsuzovat. V tom- to bodě bude jistě záležet především na tom, kdo dané hodnocení provádí a učiněné závěry se tak mohou velmi lišit. Následující, závěrečná, pasáž tohoto článku, tak představuje názor, který k dané problematice zastá- vám já osobně.
9. Resumé – závěr
Stejně jako u států existuje i u Evropské unie ten- dence k porušování principu dělby (pravo)moci(í). Nej- výraznější příklad představuje Soudní dvůr a jeho nor- motvorné excesy, překračující jeho roli vykladatele práva EU. Hlavní příčinou tohoto problému je to, že funkcí ESD je mj. i interpretační zaplňování mezer v právu EU, tedy činnost těsně hraničící s tvorbou práva a to zvláště pak v případě uplatnění teleologického vý- kladu, jež je Soxxxx xreferován navzdory „zvyklos- tem“ vyplývajícím z právní teorie (viz názory teoretiků, jako jsou Frxxxxxxx X. Xxxxxxx x Xxxxxx Xxxxx), ale
86 XXXXX, Xxxxxx. Poznámky k teleologickému výkladu zá- kona. iPrávník [online]. místo vydání neuvedeno: Nakladatel- ství C. H. Xxxx, vydáno 15. srpna 2007 [cit. 2011-10-06]. Do- stupné z:<http://xxx.xxxxxxxx.xx/cz/clanky/pd_10/txtexpresion_z% C4%83%CB%87kon%C4%BA%C5%BC/art_5009/detail.asp x>. ISSN neuvedeno.
i praxe. Jak potom ukazují např. starší případy Defrenne II (8. 4. 1976), či Černobyl (ze dne 22. 5. 1990), ale i moderní kauzy typu Komise v Rakousko (7. 7. 2005), či Mangold (22. 11. 2005), tak „čistokrevná“ tvorba práva je u Evropského soudního dvora poměrně dlouho- dobým a v zásadě i čitelným trendem, jenž nepochybně výše zmíněný princip porušuje.
Zároveň však dodejme, že nesrovnatelně početnější množinu případů tvoří řízení, v nichž ESD právo EU
„jen“ „dotváří“, přičemž u těchto případů, představují- cích jakousi „šedou zónu“ mezi jednoznačnou soudní normotvorbou a pouhou interpretací, závisí odpověď na otázku, zda Soud v tom kterém případě právo pouze dotvářel, či ho již přímo tvořil, ponejvíce na osobě hod- notitele/čtenáře. Výše zmiňované případy zastupující soudní normotvorbu pak reprezentují momenty, kdy se ESD již neudržel „alespoň“ v mezích „pouhého“ dotvá- ření práva a přikročil až k jeho tvorbě. Přestože pak tyto excesy jistě nejsou žádoucí, není dle mého na druhou stranu zcela namístě odsuzovat ESD za tyto jeho pře- šlapy až příliš striktně, neboť jistá míra aktivismu mu, uváděnou mezerovitostí práva EU, byla de facto přímo vnucena. To, že se Soxx xříležitostně dopustí až sa- motné normotvorby, je tak namístě v jisté míře chápat zkrátka jako daň (za nutnost realizace „dotvářecí čin- nosti“), kterou je potřeba platit.
Zcela na závěr pak lze „na obhajobu“ normotvorby ESD uvést ještě dva relevantní argumenty. Prvním z nich je skutečnost, že vedle případů, kdy Soudní dvůr působil značně aktivisticky, ač tak dle názorů některých akademiků postupovat nemusel, se lze setkat i s kauza- mi, kdy se ESD k většímu aktivismu odhodlat „mohl“, avšak neučinil tak. Představitelem této množiny případů budiž např. kauza Faxxxxx Xxxx00, v níž Soxx xdmítl rozšíření přímého účinku směrnic nad rámec vertikálně vzestupné roviny, ačkoliv k tomu byl „vyzýván“ stano- viskem generálního advokáta Lenze88. Odkazovaná skupina případů, v čele s Faxxxxx Xoxx, je tak dokladem toho, že nesporná skutečnost, že se ESD pohybuje na hraně normotvorby a někdy i za ní neznamená zároveň
87 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. C-91/92. Faccini Dori v Recreb Srl.
88 Srov. stanovisko generálního advokáta (Xxxx) ze dne
9. února 1994 ve věci C-91/92 Xxxxx Xxxxxxx Xori proti Recreb Srl., 61992CC0091, Sbírka rozhodnutí 1994 Strana I- 03325. C-Conclusion, odst. 74 – bod 3.: „V souladu s konzis- tentním názorem Soudu, nemůže mít neimplementovaná směr- nice přímý účinek ve vztahu mezi jednotlivci. Tato judikatura by měla být na základě právní jistoty zachována ve vztahu k situacím z minulosti.“ a bod 4.: „Z hlediska budoucnosti se jeví nezbytným, že by se právo vycházející ze Smlouvy mělo vyvíjet, v zájmu jednotné a efektivní aplikace komunitárního práva, směrem k uznání obecné aplikovatelnosti přesných, bezpodmínečných ustanovení směrnic za účelem naplnění legitimního očekávání chovaného občany EU sledující dosa- žení jednotného vnitřního trhu a vstup v platnost Smlouvy o EU.“
nezbytně i to, že se tento orgán „bezhlavě vrhá“ do nor- motvorby kdykoliv, kdy se k tomu naskytne sebemenší příležitost.
Stran druhého argumentu, jenž (pouze) do jisté míry omlouvá ten který normotvorný krok ESD, lze pak od- kázat na skutečnost, jíž vyjádřil generální advokát Fen- nelli a to sice, že „…členské státy skrze revize Smlouvy (obecně primárního práva) schválily, ať již explicitně, či implicitně mnoho rozhodnutí Soudu“89. Jinými slovy, pokud členským státům vadila ta která „normotvornější rozhodnutí“ ESD, měly možnost, skrze změnu primár- ního práva, jejich právní dopady de facto „anulovat“. Navíc státy mohly úpravou postavení/pravomocí Soud- ního dvora tomuto výrazně omezit možnost přicházet i v budoucnu s takto „kontroverzními“90 rozhodnutími. Skutečnost, že tak neučinily, ukazuje, dle mého názoru, na to, že přestože si čl. státy patrně byly a jsou vědomy toho, že ESD mnohdy porušuje „pravidla“ dělby (pra- vo)moci(í), uvědomují si zřejmě současně i to, že v kontextu specifičnosti práva EU a vzhledem ke zdlou- havosti realizace jeho (primárního práva) úprav, je dané jednání Soudu do jisté míry nezbytností. Tak je na dotváření práva Soudním dvorem třeba nazírat i podle mého mínění, tedy jako na činnost, jež místy nezpo- chybnitelně vyúsťuje, v souvislosti s principem dělby (pravo)moci(í), až v jednoznačné excesy (viz případy výše), avšak která současně udržuje soukolí EU v chodu.
Konečně velmi stručně doplňme, že se lze setkat i s tím argumentem, ve prospěch aktivismu ESD, že právo EU, jak vidno ze složení členské základny Unie, bylo a je budováno de facto na kombinaci dvou práv- ních systémů – „common law“ a kontinentálního práv- ního systému, přičemž právě s odkazem na prvek prvně jmenovaného systému by bylo teoreticky možné nor- motvorné jednání Soudu omlouvat. Já osobně však, na
89 Citace převzata z publikace CRXXX, P., DE BÚRCA, G. EU Law. Text, Cases, and Materials. 4. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2008. s. 74.
90 Ve smyslu tématu tohoto článku.
rozdíl od předchozích dvou případů, považuji tento ar- gument za lichý a to z důvodu znění výše rozebíraného čl. 19 SEULS. Ten opravňuje Soudní dvůr toliko k inter- pretaci unijního práva, nikoliv však k jeho tvorbě. Jiný- mi slovy primární právo zcela zřejmě nesvěřuje ESD k tvorbě práva pravomoci, nehledě na svůj, výše nazna- čovaný, původ.
Otázkou k zamyšlení, jíž lze tento článek uzavřít, je pak to, do jaké míry byl mnohdy relativně tolerantní postoj členských států, vůči hraničním rozhodnutím ESD, motivován ponejvíce tím, že tento provedl změny, které byly ve své podstatě žádoucí (a problém s poruše- ním principu dělby (pravo)moci(í) se tak stal z hlediska daných států méně křiklavý), ale jejichž prosazení „řád- nou legislativní cestou“ by bylo pro čl. státy a jejich politiky až příliš obtížné, či řekněme politicky bolestné.
Summary
Similarly to structure of a state there are institutions in the EU among which legislative, executive and xxxx- cial powers are distributed. Therefore we can talk about application of principle of separation of powers. The article is focused on the thin line between interpretation of EU law, mentioned primarily in context of necessity to fulfill its gaps, performed by ECJ mainly through te- leological interpretation, and judicial lawmaking. Does the Court of Justice perform lawmaking, which repre- sents infringement of the mentioned principle? The Ar- ticle reminds us of ECJ’s position in EU and provides opinions of legal theorists in regard to interpretative methods, particularly the teleological one. Theoretical ground is complemented by examples of ECJ’s case- law (including contemporary judgments) in which, by our opinion, the Court has realized lawmaking. Finally we assess whether the Court really takes part in (EU) lawmaking and consequently we answer the question how strict we should be in case the ECJ does so.
Rovnosť ako právny termín vo vybranej ústavnej judikatúre
Českej a Slovenskej republiky
Xxxxx Xxxxxx*
Rovnosť zaraďujeme do skupiny najvýznamnejších právnych kategórií. Spolu s právnymi termínmi ako spravodlivosť, právna istota, právny štát určuje zá- kladné obsahové rámce pôsobenia práva v spoločnosti. Význam poznania obsahu týchto kľúčových právnych pojmov nespočíva len v rýdzo teoretickej rovine, ale prejavuje sa najmä v procese aplikácie práva, či už v správnom alebo súdnom konaní.
Pre všetky vyššie spomenuté právne kategórie vrá- tane rovnosti je typické to, že nie sú definované v pozi- tívnom práve. O formovanie ich obsahu sa preto musela zaslúžiť predovšetkým právna veda a aplikačná prax vyšších súdov. Druhým podstatným znakom tejto sku- piny je ich všeobecnosť a výrazná teoretická abstrakt- nosť.
Vo svojom príspevku sa sústreďujem na definície rovnosti ako právneho termínu v ústavnej judikatúre českého a slovenského ústavného súdu. Vzhľadom na rozsiahlosť judikatúry som však zvolil subjektívny vý- ber len tých najdôležitejších rozhodnutí za použitia dvoch kritérií. Prvé z nich je obsiahlosť, s akou sa s týmto termínom operuje v konkrétnom judikáte. To znamená, že som vylúčil tie rozhodnutia, v ktorých je rovnosť spomenutá len okrajovo a nie v širších súvis- lostiach. Druhým kritériom je význam rozhodnutia pre jeho ústavnú konformitu, konkrétnejšie povedané, do akej miery bolo týmto rozhodnutím odkazované v ne- skoršej rozhodovacej činnosti ústavných súdov.
1. Pojem rovnosť z hľadiska právnej teórie
Rovnosť je spolu so slobodou chápaná ako konšti- tutívna zložka pojmu spravodlivosť1 a súčasne sú oba
padu, vedie k rovnostárstvu. História niektorých totalit- ných režimov potvrdila, že táto predstava je nielen utó- piou, ale aj nebezpečenstvom, ktoré po určitom čase eliminuje zo spravodlivosti zložku slobody. Literárne bol tento princíp podľa mňa najlepšie vyjadrený v sve- toznámej novele Xxxxxx Xxxxxxx Xvieracia farma.3 Sto- tožňovanie spravodlivosti len s rovnosťou je podľa môj- ho názoru základom rovnostárstva a pomýlenej niveli- zácie.
Počiatky chápania rovnosti v našom európskom kultúrnom dedičstve siahajú do antického Grécka, kde bola politická rovnosť občanov polis označovaná ter- mínom isonomia. Táto politická rovnosť bola postup- ným vývojom spoločnosti transformovaná do podoby rovnosti občanov pred zákonom. Arxxxxxxxxx xko prvý diferencoval4 medzi tzv. aritmetickou a geometrickou rovnosťou. Prvá z nich je založená na vzájomnom pl- není a protiplnení, zatiaľ čo druhá nie je založená na čí- selnom vyrovnávaní hodnôt, ale na kvalitatívnom pri- deľovaní dobier. Odhliadnuc od scholastickej filozofie Toxxxx Xxxxxxxxxx0, ktorý pokračoval v Arxxxxxxxx- vých myšlienkach dvoch druhov spravodlivosti, zasiahli silno do vývoja predstáv o rovnosti myšlienky anglické- ho filozofa Toxxxx Xxxxxx x prirodzenej rovnosti ľudí.6 Vďaka jeho názorom sa počas francúzskej revo- xxxxx zrodilo heslo o slobode, rovnosti a bratstve. My- šlienky všeobecnosti zákona a rovnosti pred ním vyplý- vajú podľa P. Xxxxxxxxxx0 x Kantovho kategorického imperatívu a preto zaraďuje jeho pojatie spravodlivosti k teóriám založeným na pojme rovnosti (derivátom rov- nosti je pri tom všeobecnosť).8
Základná diferenciácia rovnosti na formálnu a mate- riálnu má svoje limity. Formálna rovnosť sa najčastejšie vyjadruje formulou, podľa ktorej sa rovnaké prípady majú posudzovať rovnako a odlišné prípady odlišne.
pojmy považované za základné vedúce idey demokra-
cie.2 Veľmi jednoduchá identifikácia rovnosti so spra-
vodlivosťou, ktorá by navyše mala platiť univerzálne bez ohľadu na konkrétne okolnosti posudzovaného prí-
* Xxx. Xxxxx Xxxxxx, interný doktorand Katedry právnej teórie Právnickej fakulty Masarykovej univerzity, Brno.
1 XXXXXXXX, J., XXXXX, J., XXXXXXX, A.: Teorie práva.
Praha: ASPI Publishing, 2004. s. 221.
2 XXXXXXXXXX, O.: Inštitucionalizmus. Nová teória kona- nia, práva a demokracie. Bratislava: KALLIGRAM, 2010. s. 296.
3 v zmysle, že všetky zvieratá sú si rovné, ale niektoré sú si rovnejšie.
4 XXXXXX, A.: Frontisterion alebo Búdky pre vzletné myšli- enky (o štáte a práve). Bratislava: KALLIGRAM, 2009. s. 53.
5 XXXXXX, A.: Frontisterion alebo Búdky pre vzletné myšli- enky (o štáte a práve). Bratislava: KALLIGRAM, 2009. s. 92.
6 FÜRSTOVÁ, M., TRXXXX, J. Xxxxxxxxx. Bratislava: SPN, 1996. s. 267–271.
7 XXXXXXXXX, P.: Filipika proti redukcionizmu (texty z filozofie práva). Bratislava: KALLIGRAM, 2009. s. 24.
8 Tamtiež.
Druhú časť myšlienky podľa mňa úspešne naštrbil
O. Xxxxxxxxxx, keď tvrdil, že: „Například lze pro zcela odlišné delikty stanovit jako právní následek stejný trest. Bude-li to vyloženo jako formální princip, pak tedy neplatí, že nemá být s nestejným naloženo nestej- ně.“9 Rovnosť je imanentnou súčasťou formálnej spra- vodlivosti, pri ktorej sa práve uplatňuje toto pravidlo známe tiež ako de similibus idem est iudicandum.10 Podľa Wexxxxxxxxx xšak čisto formálne skúmanie rov- nosti nemôže zabezpečiť praktickú demokratickú rov- nosť.11 S jeho názorom sa osobne stotožňujem.
Pri zohľadňovaní viacerých12 pohľadov na rovnosť musíme zobrať do úvahy aj chápanie rovnosti ako právneho princípu, teda všeobecného právneho pra- vidla. Ústavná argumentácia v mnohom spočíva práve na princípoch, ktoré sú získavané v procese interpretá- cie ústavných noriem.
Princíp právnej rovnosti sa môže často dostávať do kolízie s inými princípmi, napr. s princípom právnej is- toty. V takýchto prípadoch je nutné postupovať metó- dou ich vyvažovania. V pojatí českého a slovenského právneho poriadku býva na princíp (rovnosti) okrem axiomatického pohľadu nazerané aj ako na dôležité in- terpretačné východisko jednoduchého práva.13 Jeho vy- užitie teda nie je obmedzené len na rovinu ústavného práva.
2. Rovnosť v judikatúre ÚS ČSFR
Základy chápania ústavnej dimenzie rovnosti boli položené ešte za čias krátkeho trvania Ústavného súdu Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky (ÚS ČSFR). Jednalo sa o kľúčový judikát, ktorý sa stal zá- kladným „stavebným kameňom“ koncepcie rovnosti a preto je citovaný v takmer každom kľúčovom rozhod- nutí týkajúcom sa rovnosti. V predmetnej veci14 sa jed-
9 XXXXXXXXXX, O.: Filozofie, právo, morálka. Brno: Masa- rykova univerzita v Brně, 1993. s. 14.
10 XXXXXXXX, J., XXXXX, J., XXXXXXX, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004. s. 277.
11 XXXXXXXXXX, X.: Inštitucionalizmus. Nová teória kona- nia, práva a demokracie. Bratislava: KALLIGRAM, 2010. s. 297.
12 XXXXXXXXXX, X.: Filozofie, právo, morálka. Brno: Ma- sarykova univerzita v Brně, 1993. s.12.: rovnosť podľa jedné- ho určitého kritéria, rovnosť podľa všetkých relevantných kritérií v danom kontexte a univerzálna rovnosť.
13 TRYZNA. J. Xxxxxx xrincipy a právní argumentace. K vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva. Praha: AUDITORIUM, 2010. s. 137. a HOLLÄN- DER, P., Deficit Dworkinowy a Alxxxxx xocepce logického vymezování právních principů, in Xxxxxxxx, J. (ed.): Právní principy, Pelhřimov, 1999. s. 17.
14 Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Re- publiky zo dňa 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92.
nalo o návrh skupiny poslancov Federálneho zhromaž- denia na vyjadrenie nesúladu zákona o štátnom rozpo- čte federácie na rok 1992, ktorým došlo okrem iného k viac než stopercentnému zvýšeniu niektorých daní, s článkami Listiny základních práv a svobod (ďalej len Listiny) a medzinárodnými zmluvami (namietané však boli v prvom rade články Listiny upravujúce rovnosť15). Vtedajší ústavný súd sa jednoznačne vyjadril na margo preferencie absolútneho alebo relatívneho chápania rovnosti takto: „Rovnost občanů před zákonem nebyla chápána jako abstraktní kategorie, ale vždy byla přičí- tána k určité právní normě, pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů apod. Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické ne- rovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, uva- žujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje po- uze odstranění neodůvodněných rozdílů.“16 Sudcovia teda popreli existenciu vždy aplikovanej rovnosti bez ohľadu na konkrétnu normu a bez individualizácie komparovaných subjektov. Okrem uprednostnenia rela- tívneho chápania rovnosti v tomto náleze pripustili ešte to, že pre určité špecifické odbory môžu byť stanovené zvláštne kritériá rovnosti, ktoré nemožno dovodiť zo všeobecného princípu rovnosti, keďže rovnosť nemá striktne vymedzené hranice.17 Sudcovia v tomto náleze súčasne odobrili rozdielny prístup u určitých skupín, no za splnenia jednej dôležitej podmienky: „Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s od- voláním na veřejné hodnoty.“18
3. Rovnosť vo vybranej judikatúre ÚS ČR
Veľmi dôležitou otázkou, ktorú posudzoval Ústavný súd Českej republiky (ÚS ČR) v počiatočných rokoch svojej existencie, bola otázka diferenciácie medzi rov- nosťou a egalitárskym prístupom. V istom plenárnom rozhodnutí19 sudcovia rozhodovali vo veci autorizácie ako podmienky pre prevádzkovanie činnosti autorizo- vaných architektov a inžinierov. Rovnosť v tomto ná- leze neprirovnali k rigidnému pojmu, ale naopak pri- pustili jeho premenlivosť. Tento právny termín sa totiž podľa nich pohybuje niekde v medziach medzi úsilím o totálnu rovnosť a totálnu nerovnosť.20 Plénum ústav- ných sudcov tu jednoznačne odmietlo egalitársky uni-
15 čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod
16 Nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Re- publiky zo dňa 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92.
17 Tamtiež.
18 Tamtiež.
19 Nález ÚS ČR zo dňa 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.
20 Nález ÚS ČR zo dňa 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.
verzalizmus, pričom zdôraznilo, že krajne egalitárske požiadavky ohrozujú samú podstatu slobody. Na záver sudcovia zdôraznili, že: „Ze všech těchto důvodů jeví se proto Ústavnímu soudu jako neadekvátní tendence vtěsnat každé úsilí o dosažení rovnosti do rámce etab- lování základních lidských práv, jež svou povahou přečnívají nad "politiku každodennosti"...nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lid- ských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva...“21 Poru- šenie ústavného princípu rovnosti teda nastane v prípa- de, keď dôjde k súčasnému porušeniu iného základného práva, teda aj inej hodnoty chránenej ústavou a taktiež k dosiahnutiu miery narúšajúcej samotný základ rov- nosti. Toto kľúčové rozhodnutie však zďaleka nebolo jednoznačné, keďže siedmi sudcovia využili svoje právo odlišného stanoviska. V ňom však neponúkli od- lišnú definíciu rovnosti, len inak interpretovali predmet- ný skutkový stav.
Vo viacerých svojich rozhodnutiach operujú ústavní sudcovia s dvomi koncepciami rovnosti: akcesorickou a neakcesorickou. Rovnosť akcesorická je chápaná ako rovnosť vo vzťahu k inému základnému právu alebo slobode a je vyjadrená v čl. 3 odst. 1 Listiny.22 Naopak rovnosť neakcesorická predstavuje všeobecnú rovnosť pred zákonom a vyplýva z čl. 1 odst. 1 Listiny.23
Okrem vyššie spomenutej diferenciácie sa aplikuje rozlišovanie medzi rovnosťou faktickou a formálnou. Ako vo svojom plenárnom náleze pripustili ústavní sudcovia: „v reálném světě přírody i společnosti existu- je z řady důvodů faktická nerovnost, musí zákonodárce v odůvodněných případech zvažovat i případy norma- tivního zakotvení nerovnosti, která například odstraní faktickou nerovnost nebo jiný handicap.“24 Z citovanej myšlienky vyplýva, že ústavný súd pripustil určité pozi-
21 Tamtiež
22 Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. pro- since 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky; jako ústavní zá- kon č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů. „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo ji- ného postavení.“
23 „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Zá- kladní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepro- mlčitelné a nezrušitelné.“
24 Nález ÚS ČR zo dňa 28.3.2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03. (bod 58) a ďalej dodal: „I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění „slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, pone- chává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro ře- šení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou kon- krétního případu cestou aplikace ústavních principů v materi- álním pojetí právního státu (soudcovská diskrece).“
tívne opatrenia na zvýhodnenie určitých skupín obyva- teľstva s odvolaním sa na „kompenzáciu“ ich nerovné- ho statusu. Preferenčné zaobchádzanie (určitá právna výhoda) teda nie je apriórne neprípustné, musí však byť založené na racionálnych a objektívnych dôvodoch, ktoré musia sledovať legitímny cieľ zákonodarcu, pri- čom medzi týmto cieľom a aplikovanými prostriedkami musí existovať vzťah primeranosti.25 Aj v týchto prípa- doch sa teda musí aplikovať test proporcionality.
Otázkami chápania ústavného princípu rovnosti sa zaoberalo plénum Ústavného súdu ČR aj v roku 2010 pri posudzovaní redukčných hraníc pre výpočet výmery dôchodku. Plénum tu rozhodlo o protiústavnosti výšky redukčných hraníc pre stanovenie výpočtového základu percentnej výmery dôchodku a to ako z hľadiska akce- sorickej i neakcesorickej rovnosti, tak aj z dôvodu poru- šenia práva na primerané hmotné zabezpečenie. Dve redukčné hranice stanovené za vtedajšej existencie od- vodového systému bez tzv. zastropovania mali podľa ústavného súdu za dôsledok vznik nepomeru medzi výškou poistného príspevku, veľkosťou príjmu a samot- nou priznanou dôchodkovou čiastkou u určitej skupiny poistencov.26 Osobne sa však nestotožňujem s názorom pléna, podľa ktorého na splnenie ústavnej podmienky neakcesorickej rovnosti stačí: „nacházi-li se hodnocená klasifikace v nějakém racionálním vztahu k účelu záko- na, tj.může-li nějakým způsobem dosažení tohoto účelu ovlivnit.“27 Slovné spojenie „nejaký racionálny vzťah“ považujem za nepresné a podraditeľné v podstate pod každú jednu situáciu. Ako však poukázal vo svojom od- lišnom stanovisku28 sudca Nykodým, s ktorým sa osob- ne stotožňujem, otázka rovnosti skupín vysokopríjmo- vej a nízkopríjmovej nie je jednoznačná, keďže dopredu nevieme, ako dlho bude budúci dôchodca poberať dô- chodok. Preto bolo porovnávanie oboch skupín budú- cich dôchodcov podľa mojej mienky nedôsledné.
Zaujímavým problémom vždy podľa mňa bolo, do akej miery má na rovnosť v práve vplyv politika. Otázky platov sudcov alebo ďalších štátnych zamest-
25 Nález ÚS ČR zo dňa13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
26 Nález ÚS ČR zo dňa 23.3.2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07. (bod 94).
27 Nález ÚS ČR zo dňa 23.3.2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07. (bod 86).
28 Nález ÚS ČR zo dňa 23.3.2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07. a k tomu dodal: „Rozdíl mezi dobami čerpání důchodů může ve svém důsledku vést k úplnému obrácení takto vnímané rov- nosti. Ti "vysokopříjmoví", kteří odváděli několikanásobně vyšší pojistné, mohou i při existenci redukčních hranic v dů- sledku dlouhé doby pobírání důchodu výrazně přečerpat po- myslný podíl, jímž se na vytváření prostředků důchodového účtu podíleli. A naopak ti "nízkopříjmoví", kterým je dopřáno pobírat příslušný důchod pouze krátce, ze systému obdrží jen malou část toho, co do něho byli nuceni vložit. Při způsobu uvažování navrhovatele a konstrukci nálezu je pak aktuální způsob vyměřování důchodů nespravedlivý naopak vůči těmto pojištěncům.“
nancov sa stali pomerne častým predmetom rozhodova- nia českého ústavného súdu. Už v jednom zo svojich skorších nálezov29 bolo konštatované, že snaha o rov- nosť v platoch medzi sudcami a inými štátnymi zamest- nancami nie je ústavným chápaním princípu rovnosti, ale obyčajným politickým cieľom. V predmetnom xxxx- káte sa sudcovia prihlásili k myšlienke, podľa ktorej princíp rovnosti nie je možné chápať ako nivelizáciu vo výsledku. Nutná je totiž podľa nich interpretácia rov- nosti ako garancie rovnosti štartovacích šancí.30 Toto stanovisko zodpovedá súčasným kontinentálnym tren- dom v oblasti ústavného chápania rovnosti.
4. Rovnosť v judikatúre ÚS SR
Prevažná časť judikatúry slovenského ústavného súdu vo veci rovnosti sa týka rovnosti strán ako súčasti práva na spravodlivý proces. Vo veľkej časti judikátov týkajúcich sa tejto problematiky nebol samotný ústavný princíp rovnosti vo svojej všeobecnej podobe analyzo- vaný. Túto chýbajúcu kvantitu však podľa môjho ná- zoru dostatočne nahradil veľmi známy plenárny nález31 z roku 2005 vo veci posúdenia ústavnosti tzv. antidis- kriminačného zákona.32 V tomto spore sa jednalo o prí- pustnosť tzv. pozitívnej diskriminácie, ktorú umožňoval
§ 8 ods. 8 antidiskriminačného zákona, ktorý znel: „Na zabezpečenie rovnosti príležitostí v praxi a dodržiava- nia zásady rovnakého zaobchádzania možno prijať osobitné vyrovnávacie opatrenia na zabránenie znevý- hodnenia súvisiaceho s rasovým pôvodom alebo etnic- kým pôvodom.“
Vo všeobecnej a teoretickej rovine chápali slovenskí ústavní sudcovia princíp rovnosti ako: „právo na to, aby sa v rovnakých prípadoch zaobchádzalo s osobami rovnako (formálny prístup) a v rozdielnych veciach sa toto zaobchádzanie odlišovalo (materiálny prístup). Východisko pre materiálny prístup k rovnosti tvorí ná- zor, podľa ktorého v nerovnakých prípadoch treba
s osobami zaobchádzať tak, aby to vyjadrovalo ich od- lišné postavenie.“33 V ďalších argumentoch sa sudcovia tohto pléna jasne prihlásili k materiálnej spravodlivosti. Pri posudzovaní tohto prípadu však zďaleka nemohlo postačovať, aby sudcovia pri analýze zotrvali len pri univerzálnom chápaní rovnosti. Z tohto dôvodu museli charakterizovať aj rovnosť v príležitostiach a rovnosť vo výsledkoch.
Rovnosť v príležitostiach sa podľa ÚS SR aplikuje v prípadoch, keď nie je dosiahnuteľná skutočná rov- nosť, pretože ľudia majú rozdielne podmienky a výcho- diskové pozície.34 Rovnosť v príležitostiach sa označuje tiež nemeckým termínom Startgerechtigkeit, čo by sme mohli voľne preložiť ako tzv. spravodlivosť pri štarte. Na druhej strane rovnosť vo výsledkoch v prerozdeľo- vaní má za cieľ prekonať: „nedostatočné zastúpenia znevýhodnených skupín v pracovných príležitostiach alebo zabezpečiť ich spravodlivý podiel na sociálnych výhodách. To môže vyžadovať špeciálne prostriedky na prekonanie takýchto znevýhodnení.“35
Ako však zdôraznil slovenský ústavný súd, tieto opatrenia nesmú viesť k príkazu na diskrimináciu ostat- ných ľudí, majú viesť len k vyrovnaniu príležitostí pre všetkých ľudí, pričom nezaručujú ich nárok na úspech a na margo ich vzťahu k rovnosti pripomenul, že:
„Ustanovenie, ktoré pripúšťa pozitívne opatrenia, musí byť formulované tak, aby ho bolo možné vnímať ako ur- čitú derogáciu všeobecného princípu rovnosti alebo jeho viac či menej nerovnomerné (vychýlené) uplatňo- vanie.“36 Ďalej ústavní sudcovia poukázali na to, že v EÚ navyše neexistuje jednotne upravený všeobecný princíp rovnosti.
Meritórnym dôvodom pre odmietnutie pozitívnej diskriminácie zo strany ÚS SR však bolo to, že čl. 12 ods. 2 Ústavy výslovne zakazuje pozitívnu aj negatívnu diskrimináciu z taxatívne uvedených dôvodov37 a ďalšie články slovenskej ústavy pripúšťajú zvýhodňujúce opatrenia len v statuse žien, mladistvých a zdravotne postihnutých. Konkrétne ustanovenie antidiskriminač- ného zákona teda nemalo základ v ústave. Rozhodnutie
29 Nález ÚS ČR zo dňa 11.6.2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02. (bod 4)
30 Tamtiež
31 Nález ÚS SR zo dňa 18.10.2005, sp. zn. Pl. ÚS 8/04.
32 Posudzovaná bola rozpornosť či nerozpornosť § 8 ods. 8 zákona č. 365/2004 Z.z. s čl. 1 ods. 1 („Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a právny štát. Neviaže sa na ni- jakú ideológiu ani náboženstvo.“) a s čl. 12 ods. 1 prvou ve- tou („Ľudia sú slobodní a rovní v dôstojnosti i v právach.“) a ods. 2 („Základné práva a slobody sa zaručujú na území Slovenskej republiky všetkým bez ohľadu na pohlavie, rasu, farbu pleti, jazyk, vieru a náboženstvo, politické, či iné zmýš- ľanie, národný alebo sociálny pôvod, príslušnosť k národnosti alebo etnickej skupine, majetok, rod alebo iné postavenie. Ni- koho nemožno z týchto dôvodov poškodzovať, zvýhodňovať alebo znevýhodňovať.“) zákona č. 460/1992 Zb. (Ústavy Slo- venskej republiky, ďalej Ústavy)
33 Nález ÚS SR zo dňa 18.10.2005, sp. zn. Pl. ÚS 8/04. (bod 15).
34 Nález ÚS SR zo dňa 18.10.2005, sp. zn. Pl. ÚS 8/04. (bod 15).
35 Tamtiež; a na margo oboch typov rovností ÚS SR dodal:
„Rovnosť vo výsledkoch a rovnosť v príležitostiach uznávajú rozmanitosť a rôznorodosť, ktoré vysvetľujú, ako existujúce rozdielnosti v spoločenskej realite vedú napriek rovnakému zaobchádzaniu k nerovnakým výsledkom, a zároveň objasňujú aj to, prečo osoby majú nerovnaké príležitosti najmä na pra- covnom trhu.“
36 Nález ÚS SR zo dňa 18.10.2005, sp. zn. Pl. ÚS 8/04. (bod 18).
37 Vzhľadom na pohlavie, rasu, farbu pleti, jazyk, vieru a ná- boženstvo, politické, či iné zmýšľanie, národný alebo sociálny pôvod, príslušnosť k národnosti alebo etnickej skupine, maje- tok, rod alebo iné postavenie.
pléna však v tomto prípade nebolo jednomyseľné, keď- že celkovo päť sudcov zaujalo odlišné stanovisko. Naj- originálnejší pohľad na termín rovnosť ponúkol podľa mňa sudca Xxxxx Xxxxxxxx, keď tvrdil, že: „Ústava... zakotvuje princíp rovnosti tak, že štát zaväzuje, aby s každou osobu zaobchádzal rovnako spravodlivo a dô- stojne... Ústava.... umožňuje rozdielne zaobchádzanie, pokiaľ cieľom takéhoto zaobchádzania je naplnenie rovnosti jednak de iure, ale jednak aj de facto, ak to ne- odporuje princípu spravodlivosti a ľudskej dôstojnosti iných osôb.“38
Podobne ako v mnohých nálezoch ÚS ČR sa slo- venský ústavný súd už v roku 2000 prihlásil k názoru, že za diskriminačný prístup k súdnej ochrane musí byť považovaný taký postup, pri ktorom sú totožné resp. podobné prípady riešené odchýlne bez toho, aby tento prístup zákonodarca racionálne odôvodnil legitímnym cieľom.39
Veľmi podstatná časť judikatúry ÚS SR vo veci rovnosti sa týka predovšetkým jej prítomnosti v proces- nom práve ako súčasti práva na spravodlivý proces. Stavebným kameňom chápania procesnej rovnosti strán v judikatúre slovenského ústavného súdu sa stal nález40 z roku 1996, v ktorom bola posudzovaná ústavnosť možnosti generálneho prokurátora vstupovať do začaté- ho konania buď na žiadosť účastníka konania alebo na žiadosť súdu. Rovnosť účastníkov konania je podľa pléna transformovanou zásadou rovnosti občanov pred zákonom podľa čl. 12 ods. 1 Ústavy, pričom: „Rovnosť pred súdom je len výrazom rovnosti strán pred záko- nom, v tomto prípade pred Občianskym súdnym poriad- kom. Z toho vyplýva, že rovnosť pred zákonom a rov- nosť pred súdom je obsahom toho istého pojmu a značí rovné postavenie oboch procesných strán pri aplikácii hmotných i procesných predpisov ktorýmkoľvek súdom voči ktorémukoľvek účastníkovi konania.“41 Okrem toho sudcovia judikovali, že rovnosť strán je nezávislá od toho, ktorý účastník ma status žalobcu, žalovaného alebo iné postavenie napr. v nesporovom konaní. Podľa slovenského ústavného súdu, v občianskom súdnom konaní znamená rovnosť strán zabezpečenie rovnakých procesných podmienok a procesného postavenia subjek- tov, pričom rovnosť strán v podobe rovnosti procesných prostriedkov sa má aplikovať na celý priebeh konania, od podania žaloby až po obranu proti nej.42 Oprávnenie prokurátora vstupovať do začatého konania nakoniec ústavný súd zhodnotil ako narušenie rovnováhy proces-
38 Odlišné stanovisko ústavného sudcu Xxxxxx Xxxxxxxxx k rozhodnutiu pléna ÚS SR zo dňa 18. 10. 2005, vo veci sp. zn. Pl. ÚS 8/04.
39 Nález ÚS SR zo dňa 15. 11. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/00. 40 Nález ÚS SR zo dňa 10. 9. 1996. sp. zn. Pl. ÚS 43/95. 41 Tamtiež.
42 Tamtiež.
ných strán a porušenie rovnosti účastníkov konania pred zákonom i pred súdom.
Vo svojom ďalšom rozhodnutí charakterizoval ÚS SR rovnaké procesné postavenie ako postavenie, ktoré zabezpečí spravodlivý proces a v ktorom má každá pro- cesná strana rovnakú možnosť obhajovať svoje záujmy a zároveň nemá podstatnú výhodu voči protistrane.43 Zvýraznenie väzby medzi rovnosťou strán a právom na spravodlivý proces hodnotím v tomto smere veľmi kladne.
Rovnosť procesných prostriedkov konkrétnejšie analyzoval tretí senát ústavného sudcu vo svojom ná- leze44 z roku 2005, keď tejto rovnosti účastníkov prisú- dil tri atribúty: jednej strane nebolo priznané viac práv v konaní než druhej; účastníkovi nebola odňatá mož- nosť uplatnenia jeho procesných práv; nedošlo k žiad- nemu inému zvýhodneniu jedného účastníka oproti druhému. Tento nález je podľa mňa jedným z nemno- hých, ktoré rovnosť strán charakterizujú v konkrétnejšej miere.
Ďalším často citovaným nálezom ústavného súdu v problematike procesnej rovnosti strán je nález45, ktorý sa týkal vyporiadania bezpodielového spoluvlastníctva manželov. Odhliadnuc od skutkového stavu musíme zdôrazniť najmä definičnú právnu vetu, podľa ktorej meritum ústavnej zásady rovnosti účastníkov spočíva v tom, že všetci účastníci civilného procesu majú rov- naké procesné práva a povinnosti za rovnakých proces- ných podmienok, teda bez toho, žeby bola jedna strana diskriminovaná alebo zvýhodňovaná.46 Najdôkladnejšie priblíženie sa obsahu pojmu rovnosti v judikatúre slo- venského ústavného súdu teda nastalo práve v judiká- toch riešiacich porušenie princípu rovnosti strán.
5. Záver
História rozhodovacej činnosti českého a slovenské- ho ústavného súdu je v porovnaní s inými európskymi štátmi veľmi krátka. Zahraničné ústavné súdy mali niekoľko desaťročí na to, aby interpretovali svoje ústavné texty a konkretizovali mnohé abstraktné právne termíny. Absencia tejto výhody a z toho vyplývajúci časový sklz je u mladých ústavných súdov občas citeľ- ná, keďže v mnohých kauzách týkajúcich sa rovnosti nedošlo podľa môjho názoru k dôslednej charakteristike tohto termínu. Východiská výkladu tohto pojmu siahajú pritom u českého ústavného súdu do doby mimoriadne krátkeho pôsobenia Ústavného súdu Českej a Sloven- skej Federatívnej Republiky, na druhej strane však
43 Nález ÚS SR zo dňa 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 211/07.
44 Nález ÚS SR zo dňa 9. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 313/05. 45 Nález ÚS SR zo dňa 11. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 35/02. 46 Tamtiež.
Ústavný súd Slovenskej republiky uprednostnil v tejto oblasti diskontinuitu pred kontinuitou.
Česká judikatúra zvolila pri interpretácii termínu rovnosť viac systematický prístup, keď vo viacerých svojich rozhodnutiach podľa mňa dôkladne kategorizo- vala rôzne druhy právnej rovnosti. Kladne hodnotím vzdanie sa absolútneho pohľadu na rovnosť a jedno- značné odmietnutie egalitárskych tendencií a nivelizá- cie vo výsledku. Ústavný súd Českej republiky podľa môjho názoru dôkladne priblížil predovšetkým rozdiely medzi akcesorickou a neakcesorickou rovnosťou.
Slovenská ústavná judikatúra interpretovala rovnaké ústavné normy majúce základ vo federálnej Listine zá- kladných práv a slobôd. Na rozdiel od českej cesty si však Slováci nezvolili cestu charakteristiky rozličných typov rovnosti, ale skôr jej chápaniu v určitých súvis- lostiach. Dôkladne podľa mňa prepracovali význam rovnosti pri diskriminácii a predovšetkým rovnosť strán ako súčasť práva na spravodlivý proces. V žiadnom ju- dikáte som však nenarazil na diferenciáciu akcesority a neakcesority rovnosti.
Pri skúmaní slovenskej a českej rozhodovacej ústav- nej praxe vo veci rovnosti som nenašiel žiadne extrém- ne rozporné vnímanie obsahu termínu rovnosti a budúca
rozhodovacia činnosť doterajšie absencie v charakteris- tike rovnosti s veľkou pravdepodobnosťou vyrieši.
Summary
Equality is a fundamental legal concept. Its content is not clear and it is often interpreted by the jurispru- dence and case law of higher courts. In my article, I analyze the content of the equality jurisprudence of the young Constitutional Court of the Czech and Slovak Republic. Both independent states have the same ver- sion of constitutional norms in the matter of equality. Despite this fact, is the interpretation of legal equality terminology by both courts not the same. The reasons of this fact are mainly very different cases, which both courts decided for a short period of their existence. This contribution first analyzes equality by legal theory side. In the last two chapters I offer the most important judg- ments of the Slovak and Czech Constitutional Court. In the judgments of the Czech constitutional court I dis- cuss especially typology of equality and in Slovak judg- ments mainly equality of the parties.
Historické a ústavní základy akademické samosprávy
Veronika Kudrová*
Úvod
Více než pátým rokem probíhá na celostátní úrovni diskuze o nově připravovaném zákoně o vysokých ško- ách, který má zásadním způsobem změnit fungování těchto institucí v České republice.
Úvodní oficiální informaci o podobě nového uspo- řádání přinesla v roce 2008 Bílá kniha terciárního vzdělávání (dále jen „Bílá kniha)1, která v kapitole za- bývající se řízením vysokých škol a samosprávou ozna- čila za hlavní překážky rozvoje celého systému terciár- ního vzdělávání mimo jiné tendenci k oddělování pra- vomoci a odpovědnosti mezi různými úrovněmi řízení
a také mezi akademickými senáty a akademickými funk- cionáři. Prostředkem k odstranění této nerovnováhy mělo být mimo jiné předefinování působností a pravo- mocí akademických senátů směřující k jejich omezení za současného posílení kompetencí správních rad. Správní rady se měly stát nástrojem pro monitorování a ovlivňování základních strategických kroků instituce, jejich placení členové měli být odpovědní ministrovi školství. Správní rady se dle Bílé knihy měly podílet i na výběru klíčových osob v managementu vysokých škol, tedy zejména rektorů.2 Akademickým senátům měla zůstat kompetence přijímat vnitřní předpisy.
Současné právní zakotvení působností a pravomocí samosprávných orgánů přiznává roli primárního orgánu veřejné vysoké školy akademickému senátu. Jednak
* JUDr. Veronika Kudrová, Katedra správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno.
1 MATĚJŮ, P. a kol. Bílá kniha terciárního vzdělávání: první verze určená k veřejné diskusi. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2008. 65 s.
2 MATĚJŮ, P. a kol. Bílá kniha terciárního vzdělávání: první verze určená k veřejné diskusi. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2008, s. 30–33.
proto, že svou legitimitu odvozuje přímo od členů aka- demické obce, která je v něm povinně zastoupena re- prezentanty obou svých složek, tj. akademickými pra- covníky a studenty, a dále proto, že teprve od něj svou legitimitu odvozuje rektor, jehož spolupráce s akade- mickým senátem je dále nezbytná k ustavení zbývají- cích samosprávných orgánů (vědecké rady a discipli- nární komise).
Správní rada naproti tomu neodvozuje, ani zpro- středkovaně, svou legitimitu od členů akademické obce; sama příslušnost členů k akademické obci dané vysoké školy členství ve správní radě ze zákona znemožňuje3.
Zatímco existence akademického senátu byla po roce 1989 obnovena4 jako existence orgánu zákonem uznávaného při nejmenším od 70. let 19. století5, správ- ní rada jako orgán nesamosprávný, byl poprvé ustaven až současným zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“ či též jen „zá- kon“). S ohledem na kompetence správní rady6 a její složení je zřejmé, že hlavním úkolem správní rady je dohled nad majetkem vysoké školy (vyšší hodnoty), který se koncem 90. let, kdy byl zákon o vysokých školách přijat, ukázal jako nezbytný s ohledem na sku- tečnost, že tímto zákonem přešel na veřejné vysoké
nováni na dobu určitou, za své působení nejsou vyso- kou školou ani Ministerstvem odměňováni a povinně nepatří mezi zaměstnance vysoké školy.
Z uvedeného je zřejmé, že původně zamýšlená změ- na uspořádání kompetencí by představovala zásadní zásah do samosprávného postavení vysokých škol, ne- boť by znamenala omezení pravomocí vrcholného sa- mosprávného orgánu zásadně ve prospěch orgánu mate- riálně podřízenému ministrovi.
Věcný záměr zákona o vysokých školách z listo- padu roku 20118 se k úvahám učiněným v Bílé knize z roku 2008 nehlásí, obsahuje vlastní východiska, popis klíčových problémů a nástin jejich vhodných řešení. V kapitole hodnotící stávající právní úpravu nejsou, na rozdíl od Bílé knihy, výslovně považovány kompetence akademického senátu za problematické, vyvážení kom- petencí a zodpovědnosti v působnosti orgánů veřejných vysokých škol je však deklarováno mezi zásadními změ- nami, které s sebou má navrhovaná změna právní úpra- vy přinést.
V části naznačující předpokládaný obsah budoucího zákona je postavení akademických senátů značně pře- definováno ve prospěch (správních9) rad veřejných vy- sokých škol10, v otázce výběru rektora věcný záměr do- konce předpokládá návrh rady veřejné vysoké školy vycházející z výběrového řízení11. Stejně jako v součas-
školy nehmotný majetek, který školy do té doby toliko
užívaly.
Lze tedy shrnout, že akademický senát se svými pů- sobnostmi, pravomocemi, jakož i s ohledem na své slo- žení, je v dnešním pojetí vrcholným samosprávným or- gánem vysoké školy, neboť se nezastupitelně podílí na ustavování dalších samosprávných orgánů, přijímání vnitřních předpisů jako stěžejních normativních aktů vysoké školy, a také na přijímání a kontrolování roz- počtu, jakož i na dalších činnostech.7 Naproti tomu správní rada je orgánem svou podstatou spíše dozoro- vým, neboť nemá žádné aktivní pravomoci, jimiž by činnost vysoké školy ovlivňovala, pouze prostřednic- tvím udělení či neudělení souhlasu s příslušnou majet- kovou dispozicí dohlíží na to, aby veřejná vysoká škola nenakládala se svým majetkem rizikově či neúčelně. Její členové jsou nezávislí na vysoké škole i na Minis- terstvu školství, mládeže a tělovýchovy neboť jsou jme-
3 Dle § 14 odst. 1 zákona o vysokých školách členové správní rady nemohou být zaměstnanci dané veřejné vysoké školy.
4 Zákonem č. 172/1990 Sb., o vysokých školách.
5 Zákonem č. 63/1873 ř. z., o organisaci úřadů universitních.
6 Správní rada zejména vydává předchozí písemný souhlas (a jeho vydání oznamuje Ministerstvu školství, mládeže a tě- lovýchovy (dále jen „Ministerstvo školství“)) k právním úko- nům, jejichž předmětem je dispozice s majetkem „vyšší hod- noty“ (podle § 14 odst. 1 zákona o vysokých školách). Nevy- dání souhlasu (nebo neoznámení jeho vydání Ministerstvu školství) způsobuje neplatnost příslušných právních úkonů.
7 Podrobněji v § 9 zákona o vysokých školách.
8 Věcný záměr zákona o vysokých školách, nedatován, č. j. 26338/2011-34, do vnějšího připomínkového řízení roze- slán 16. 11. 2011.
9 Orgán v dřívějších pracovních verzích označovaný jako správní rada je aktuálně pojmenován jako rada veřejné vysoké školy.
10 Srov. Pracovní návrh věcného záměru zákona o vysokých školách, verze z 9. 9. 2011, s. 11–12:
Akademický senát bude na návrh rektora přijímat hlavní roz- hodnutí vysoké školy (zejména statut, vnitřní předpisy, dlou- hodobý záměr, rozpočet, rámcovou dohodu s ministerstvem) a všeobecně pak bude vykonávat funkce kontrolní, iniciativní a poradní. Na vysokých školách neuniverzitního typu pak převezme kompetence vědecké rady − zejména bude schvalo- vat studijní programy uskutečňované veřejnou vysokou ško- lou a hodnocení činnosti veřejné vysoké školy. Nejdůležitější rozhodnutí vysoké školy týkající se jejích základních náleži- tostí, poslání a strategie (schválení statutu a dlouhodobého záměru, případně jejich změn, ev. schválení rámcové dohody nejde-li o výzkumnou univerzitu) budou podléhat též schválení radou veřejné vysoké školy. Akademický senát se bude vyjad- řovat k návrhu rozpočtu předkládanému rektorem radě ve- řejné vysoké školy.
Rada bude po předchozím schválení akademickým senátem na návrh rektora schvalovat statut a dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy a jejich změny; bude vykonávat působnost při jmenování a odvolání rektora; bude rozhodovat o odměňování rektora v souladu s vnitřními předpisy vysoké školy; bude dá- vat předchozí souhlas jako podmínku platnosti právních úko- nů veřejné vysoké školy v případech stanovených zákonem, nebo jejím statutem.
11 Jeho podmínky a postup však určí statut veřejné vysoké školy.
nosti se předpokládá, že zatímco akademický senát bude samosprávným orgánem tvořeným výhradně členy akademické obce, členství v radě veřejné vysoké školy bude s členstvím v akademické obci veřejné vysoké školy neslučitelné12. Vyzdvihnout lze v této souvislosti zejména skutečnost, že rozpočet veřejné vysoké školy předložený rektorem nebude již nadále schvalovat samosprávný akademický senát, nýbrž rada veřejné vy- soké školy personálně na vysoké škole nezávislá. Lze tak při nejmenším pochybovat o rozpočtové nezávislos- ti veřejné vysoké školy, kterou Filip13 řadí mezi znaky samosprávy, a tím tedy i o samosprávnosti jako takové.
Přestože úprava navrhovaná věcným záměrem ne- musí nutně vyústit v text výsledně přijatého zákona o vysokých školách, s ohledem na dosavadní vývoj, zejména tedy východiska a texty obou výše citovaných reformních dokumentů, lze předpokládat, že omezení akademické samosprávy na veřejné vysoké školy nako- nec v nějaké podobě dopadne.
Navzdory výzvám a stanoviskům řady akademic- kých senátů českých vysokých škol, či národní repre- zentace – (Studentské komory) Rady vysokých škol, nelze mít a priori za to, že jakékoli omezení akademic- ké samosprávy je nepřípustné, ať již z historických či právních důvodů, a to ani s odkazem, nebo právě kvůli němu, na úlohu, kterou vysoké školy sehrály při obno- vování demokratické společnosti koncem 80. let. Díky ní se vysokým školám dostalo již v roce 1990 mimořád- ného postavení nacházejícího svůj odraz například ve výslovném zakotvení akademických práv a svobod či ve výslovném právu na nedotknutelnost akademické půdy14. Od začátku 90. let se však v právním a spole- čenském uspořádání České republiky mnohé změnilo, kromě úlohy vysokých škol ve společnosti dostálo změnám i jejich vnitřní fungování, ať již v rovině fak- tické či právní15.
V kontextu aktuálního dění je cílem tohoto článku zmapovat historické postavení akademické samosprávy a ústavní základy její současné podoby a na jejich zá- kladě pak nalézt odpověď na otázku, zda by případné omezení dnešního rozsahu akademické samosprávy představovalo popření historických tradic a ústavních východisek, na nichž je Česká republika založena. Cí- lem článku naopak není porovnat dnešní rozsah akade- mické samosprávy ve vztahu k rozsahu plánovanému, jakož ani posuzovat ústavní či správněprávní dopady chystaných změn. Článek proto ani nereflektuje postoj autorky k plánovanému předefinování (omezení) aka- demické samosprávy.
Historické postavení vysokých škol
Jak uvádí Koudelka,16 již nejstarší české univerzity vznikající na našem území17 byly zřízeny jako instituce samosprávné, nezávislé na městské obci, kde působily, či na okolní vrchnosti. Měly vlastní samosprávné or- gány, v jejich čele stál volený rektor (jímž mohl být i student), v čele fakult stáli děkani.18
Toto uspořádání vedoucích funkcionářů, při nej- menším formálně, zůstalo i za dob Rakouska–Uher- ska. Tehdejší říšský zákon č. 63/1873 ř. z., o organisaci úřadů universitních (dále též jen „říšský zákon“), kromě rektora a děkana rozeznával též (univerzitní) akade- mický senát, jakožto orgán usnášející se19. Jeho kom- petence se od dnešního senátu značně lišily, a to již sa- motným pojetím akademického senátu jako ústředního orgánu vnitřní správy vysoké školy věcně příslušnému celé šíři vnitrouniverzitních právních vztahů20, včetně pravomoci rozhodovat v disciplinárních řízeních či pře- zkoumávat rozhodnutí děkanů a profesorských sborů
12 Není ovšem zřejmé, jak se praxe vypořádá s tím, že k za- bezpečení nezávislého výkonu této funkce zákon stanoví pod- mínku nekompatibility mezi členstvím v radě veřejné vysoké školy a členstvím v akademické obci veřejné vysoké školy, když však zároveň bude členy rady veřejné vysoké školy jmenovat ministr ... tak, aby nejméně jedna třetina členů rady veřejné vysoké školy byli členové veřejné vysoké školy a nej- méně jedna třetina byly osoby, které nejsou členy veřejné vysoké školy.
13 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. I. díl: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, s. 501.
14 § 2 odst. 3 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů.
15 Srov. např. nazírání pléna Ústavního soudu z počátku roku 1996, vyjádřené v nálezu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95 na to, že předpoklady ke studiu jsou ověřovány na aka- demické půdě, a proto vztahy zde vznikající jsou patrně jiného než vrchnostenského charakteru, s názorem I. senátu Ústav- ního soudu z konce roku 2000, vyjádřeným v usnesené ze dne
13. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 620/2000, dle něhož rektor Univer- zity Karlovy, resp. děkan Filozofické fakulty Univerzity Kar-
lovy, v dané věci [přijímání ke studiu – pozn. aut.] rozhodoval v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a autenticky pak definuje
§ 244 odst. 2 o. s. ř. (rozhodnutí...dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnos- tech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy). Obdobně též Nejvyšší správní soud od počátku své existence konzistentně konstatuje, že rektor veřejné vysoké školy rozho- duje o právech a povinnostech uchazečů a studentů v postave- ní orgánu veřejné správy, pročež musí postupovat v souladu se zákonem.
16 KOUDELKA, Z. Samospráva. Praha: Linde, 2007, s. 363.
17 Dnešní Univerzita Karlova a Univerzita Palackého v Olo- mouci.
18 K historii v období mezi založením Univerzity Karlovy a pozdějším rakouským zákonodárstvím blíže BERAN, K. Právní povaha univerzity. Právník. 2005, roč. 144, č. 3, s. 265
−269. ISSN 0231-6625.
19 PRAŽÁK, Jiří. Rakouské právo správní. 1893, s. 314.
20 Srov. § 19 odst. 4 říšského zákona, dle něhož senát akade- mický má dohlíželi ke všemu, co k universitě náleží.
(dnešních vědeckých rad). Dnešní akademický senát vykonává závazně pouze zákonem svěřené působnos- ti21, a to prostřednictvím definovaných pravomocí. Or- gánem, jemuž zákon přiznává zbytkovou působnost, je rektor.
Odlišně stanovenému rozsahu kompetencí – v po- rovnání s dnešní působností akademického senátu, od- povídaly též odlišné požadavky na jeho obsazení. Za- tímco členství v akademickém senátu je dnes rektorovi a děkanovi, jakož i jejich zástupcům, zapovězeno22, v původní podobě senátu bylo přímo zákonem stanove- no23. Rektor stál ostatně v čele akademického senátu.
Z dnešního pohledu lze tedy říci, že v původním vztahu akademického senátu a rektora jako vrcholných představitelů akademické samosprávy docházelo k pře- krývání kompetencí, resp. jejich koncentraci (případně i v rukou jediné osoby – rektora). Postavení současného akademického senátu jako orgánu, s nímž musí rektor koordinovat podstatnou část jím vykonávaných činností strategické povahy, jakož i odpovědnost rektora senátu plynoucí z možnosti akademického senátu navrhnout jeho odvolání, vypovídá o současném pojetí akademic- kého senátu jako orgánu působení rektora kontrolují- cího.
Přes tyto podstatné odlišnosti lze uzavřít, že samo- správný charakter univerzit byl patrný (a zákonem předpokládaný) již za existence Rakouska–Uherska. Jeho projevem byla samotná existence samosprávných orgánů (nejen akademického senátu) ustavovaných z řad členů části akademické obce (členů sborů učitel- ských; nikoli studentů), které reprezentovaly a spravo- valy univerzitu, např. tím, že rozhodovaly o vnitřních pravidlech výuky a dbaly na kvalitu vzdělávání.
Pokud jde o tehdejší právní formu univerzit, z před- nášek profesora Pražáka24 plyne toliko, že university byly dle řečeného zák. výhradně ústavy státními a po- zbyly svého dřívějšího rázu korporačního. Nálezem Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 15040/1922, byly později označeny svou povahou za ústavy státní a veřej- né korporace (zároveň), zatímco technické vysoké školy byly nálezem Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7515/1922, odlišeny od povahy univerzit, a shledány za
Dnešní veřejné vysoké školy zahrnující vysoké školy technické lze zjednodušeně považovat za právnické osoby veřejného práva sui generis, či podle Berana26 přesněji za mixtum compositum, kde vedle sebe stojí státní ústav a veřejnoprávní korporace.
Přechod od říšských zákonů upravujících oblast vzdělávání postupně nastával až po druhé světové válce. Zákon č. 5/1948 Sb., o základní úpravě školství, upravující a sjednocující veškeré československé škol- ství mimo školy vysoké, od základu změnil tehdejší školskou soustavu27, neméně převratný byl zákon č. 58/1950 Sb., o vysokých školách28.
Do zákona o vysokých školách z roku 1950 se z pochopitelných důvodů promítla celá řada socialistic- kých aspektů, a to včetně toho, že vysoké školy byly bez dalšího zbaveny samosprávných prvků. Jejich ma- jetek přešel na stát (§ 31), způsob obsazování míst funkcionářů již nebyl více prováděn vnitřními mecha- nismy, ale shora, prezidentem republiky na návrh vlády (§ 8) či ministrem školství (§ 11). Vysokým školám byla upřena možnost vnitřně upravovat poměry – úkoly, organizaci, způsob správy a hospodaření jednotlivých vysokých škol stanovily organizační statuty těchto vy- sokých škol vydávané po dohodě se zúčastněnými členy vlády ministrem školství, věd a umění (§ 17), studijní a zkušební plány pro jednotlivé studijní obory stanovo- vali v dohodě se zúčastněnými členy vlády ministr školství, věd a umění; ministr školství vydával též stu- dijní a zkušební řády a studijní osnovy (§ 20). Přestože v čele vysokých škol zůstal i v této době orgán ozna- čený jako rektor, bylo zřejmé, že v materiálním smyslu již rektorem nebyl. Řízení vysoké školy probíhalo ústředně na úrovni ministerstva.29 Vysoké školy se staly nástrojem socialistické propagandy a upevňování socia- listické moci, když jejich deklarovaným úkolem a často též reálnou činností bylo vychovávat odborně i politicky vysoce kvalifikované pracovníky, věrné lidově demokra- tické republice a oddané myšlence socialismu, tvořivě vědecky a umělecky pracovat a spolupracovat na šíření vědy a umění mezi lidem.30
Samosprávný prvek pochopitelně nevrátil vysokým školám zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách, ani
státní orgány nemající vlastní právní subjektivitu.25
26 BERAN, K. Právnické osoby veřejného práva. Praha:
21 Srov. § 9 zákona o vysokých školách.
22 Srov. § 8 odst. 2 (resp. § 26 odst. 2) zákona o vysokých školách: „Členství v akademickém senátu je neslučitelné s funkcí rektora, prorektorů, děkanů a proděkanů.“
23 Kromě rektora, prorektora, děkanů a proděkanů jednotli- vých fakult byli členy akademického senátu volení členové profesorského sboru; vždy jeden za každou fakultu.
24 PRAŽÁK, J. Rakouské právo správní. 1893. 592 s. (Dle přednášek J. Pražáka. Na straně 592 psáno: „F. J. Hlaváč 1893 psal“.)
25 Srov. POŠVÁŘ, J. Správní právo: výtah ze zvláštní části.
2. rozšířené vydání. Brno: Nákladem Čsl. akadem. spolku Právník, 1947, s. 191.
Linde, 2006, s. 125. obdobně též BERAN, K. Právní povaha
univerzity. Právník. 2005, roč. 144, č. 3, s. 260−286.
ISSN 0231-6625.
27 POŠVÁŘ, J. Správní právo (výtah ze zvláštní části): do- datky. Brno: 1949, s. 77.
28 Podrobněji k poválečnému vývoji a postavení českých vysokých škol CONNELLY, J. Zotročená univerzita: sověti- zace vysokého školství ve východním Německu, v českých ze- mích a v Polsku v letech 1945-1956. Praha: Univerzita Kar- lova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2008. 496 s.
29 Srov. PLACHÝ, F. in LEVIT, P. a kol. Správní právo. Zvláštní část. Praha: Karlova univerzita, 1956, s. 308.
30 § 2 zákona č. 58/1950 Sb., o vysokých školách.
zákon č. 39/1980 Sb., o vysokých školách. Každým z nich sice došlo k mírnému přehodnocení vnitřního uspořádání vysokých škol, avšak nikoli směrem k reál- nému obnovení samosprávy, nýbrž jen formálními kroky (názvy orgánů, akademickými obřady bez právní váhy) předstírajícími návrat k historické tradici vyso- kých škol.31
První poválečná zmínka o samosprávě vysokých škol se tedy objevuje až v prvním polistopadovém zá- koně č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, který vrátil vysokým školám po dlouhých letech komunistické nad- vlády opět akademické svobody, poskytl jim rozsáhlou autonomii a samosprávu a otevřel cestu k jejich ob- nově32. Strach a poučení z minulého režimu dokonce inspirovaly zákonodárce ke zcela nevídanému zakotve- ní ochrany akademické samosprávy spočívajícímu v „ochraně akademické půdy.“33 Takto definovaná ochrana se však koncem 90. let, kdy byl přijímán sou- časný zákon o vysokých školách, patrně ukázala být přežitá, proto se již do následujícího zákona nepromítla.
Zákon o vysokých školách z roku 1998 zakotvil sa- mosprávné aspekty vysokých škol v podobě, v níž s drobnými modifikacemi34 existují dodnes, avšak niko- li za vyhnutí se částečnému vnitřnímu rozporu: na jedné straně zákon všem druhům vysokých škol přiznal samo- správné působnosti, na straně druhé ovšem institucio- nálním zakotvením určil za plně samosprávnou pouze veřejnou vysokou školu.
Ústavní základy dnešní akademické samosprávy
Ačkoli z výše uvedeného plyne, že akademická sa- mospráva se na českém území těší několikasetleté tra- dici, přetržené pouze na půl století komunistickou dik- taturou, její dnešní ústavní základy nejsou jednoznačné.
Na rozdíl od územní samosprávy, jejíž postavení je výslovně zaručeno ústavním zákonem č. 1/1993 Sb.,
31 Srov. LUKEŠ, B. in ČERVENÝ, Z. Československé socia- listické správní právo: zvláštní část. 2. díl. Praha: Ústav státní správy, 1976, s. 20.
32 Z důvodové zprávy k zákonu č. 111/1998 Sb. o vysokých školách.
33 Srov. § 2 odst. 3 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých ško- lách: „Zaručuje se nedotknutelnost akademické půdy vyso- kých škol s výjimkou případů ohrožení života, zdraví a majetku. Vstup orgánů činných v trestním řízení na akade- mickou půdu povoluje rektor nebo jím pověřený prorektor anebo děkan v případě důvodného podezření ze spáchání trestného činu.“
34 Srov. např. posílení vlivu rektora a děkana na úkor akade- mického senátu či zvýšení centralizace vysokých škol člení- cích se na fakulty provedené novelou č. 552/2005 Sb.
Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“)35, má aka- demická samospráva nanejvýš nepatrné ústavní za- kotvení, a to v preambuli usnesení č. 2/1993 Sb., o vy- hlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina základních práv a svobod“): „…navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samospráv- né tradice našich národu…“. A ani toto zakotvení není jisté, neboť jak uvádí Knoll36, zmíněná samosprávná tradice odkazuje spíše na autonomii českého státu vůči Rakousku–Uhersku, a předtím na územní uspořádání vrchnostensko-poddanských vztahů započaté roku 1848. Výslovné zakotvení práva na akademickou samo- správu tedy v ústavním pořádku České republiky chybí.
Nevýslovné zakotvení by bylo možno odvozovat od následujících ústavních principů (ústavně zaručených práv):
1. Dělba moci. Akademická samospráva předsta- vuje dle autorky jeden z prostředků dělby moci37, který zabraňuje soustředění moci v jediném mocenském cen- tru.38 Reálně se uplatňuje pro právní vztahy související s uskutečňováním vysokoškolského vzdělávání a s vě- deckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činností. Přestože se na daných práv- ních vztazích podílí menšinová část populace, mají svůj celospolečenský význam, ať již tím, že rozvíjí schop- nosti jedince a zajišťují přísun kvalifikovaných odbor- níků (nejen) pro regulovaná povolání, či tím, že vytváří podmínky pro vznik a uchování vědeckého, technické- ho, uměleckého či jiného pokroku.
Jako takové jsou vysoké školy způsobilé dosahovat ve společnosti zvláštního postavení, ovlivňovat spole- čenské mínění, a vedle výše zmíněného vědeckého, také sociální pokrok. Jak bylo již zmíněno, v minulosti se staly nástrojem propagandy a upevňování socialistické moci, přístup k jimi poskytovanému vzdělání a dalšímu setrvání byl regulován nikoli schopnostmi uchazečů a studentů, ale spíše povědomím o jejich politickém smýšlení či angažmá. Následně však vysoké školy se- hrály důležitou roli při obnově demokratického zřízení českého státu.
35 Zejm. v čl. 8 Ústavy, jímž se zaručuje samospráva územ- ních samosprávných celků, či v čl. 87 odst. 1 písm. c), který zakotvuje ústavní ochranu orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu. Samostatnou úpravu územní sa- mosprávy představuje hlava sedmá Ústavy.
36 Knoll, V. in KLÍMA, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listi- ně. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 928.
37 Navzdory skutečnosti, že někteří autoři přikládají při dělbě moci význam pouze samosprávě územní. Srov. Klíma, K. in KLÍMA, K. a kol. Encyklopedie ústavního práva. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 128.
38 Jak uvádí Matějka, s pojmem samosprávy v právním smy- slu splývá princip decentralizace. MATĚJKA, J. Principy organisace veřejné správy. Praha: Nákladem knihovny sbor- níku věd právních a státních, 1938, s. 40.
Protože svou povahou představují vysoké školy spe- cifickou oblast působení veřejné moci, je vhodné tuto oblast svěřit zvláštní úpravě a přiřknout tak institucím spravujícím uvedené hodnoty zvláštní postavení.
2. Právo na správě věcí veřejných (čl. 21 Listiny základních práv a svobod). Akademická samospráva je jednou z forem umožňujících občanům podíl na správě věcí veřejných, a to v rozsahu, v němž jde o správu je- jich věcí vlastních. Na akademické samosprávě se mo- hou podílet toliko její členové, objektivně rozpozna- telní, což při srovnání se samosprávou územní není ni- čím neobvyklým.
Též dle Filipa39 lze ústavní základy akademické sa- mosprávy nalézt v čl. 21 Listiny základních práv a svobod, byť i on obecně přiznává, že české ústavní právo neúzemní samosprávu ve srovnání se samosprá- vou územní podstatně opomíjí. Nachází sice pro aka- demickou samosprávu další ústavní východiska, když tvrdí, že Listina v ustanoveních týkajících se svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby, svobody sdružo- vání z hlediska politického, náboženského, obecně zá- jmového nebo hospodářského a sociálního mlčky exis- tenci samosprávy organizačních forem realizace tako- vých zájmů předpokládá, neboť např. představa svo- bodného vědeckého bádání kontrolovaného státem je v demokratickém státě stěží představitelná, zároveň však připouští, že o akademické samosprávě nelze uva- žovat jako o podstatné složce demokratického právního státu40, jejíž absence by byla narušením základů, na nichž je Česká republika vystavěna.
3. Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zde lze dovozovat provázanost akademické samosprávy s uvedeným ústavním právem (svobodou) zejména s ohledem na platnou právní úpravu, podle níž jsou právě vysoké školy vrcholnými centry nezávislého po- znání a tvůrčí činnosti (§ 1 zákona o vysokých školách). V této souvislosti lze mít za to, že možnost nositelů uvedené svobody podílet se na správě institucí přístup k ní umožňujících může přispět k podobě (či rozsahu) její faktické realizace. Na druhou stranu je třeba uvést, že ne všichni vědecky bádající či umělecky tvořící je- dinci jsou členy určité akademické samosprávy, pročež ji (ne)mohou ovlivňovat, a zároveň, že se na její správě podílejí i další její členové (studenti) uvedenou svobodu zpravidla nečerpající. Konečně nelze opomenout toliko zákonné zakotvení uvedené provázanosti mezi vědec-
Závěr
Ač má zájmová samospráva, byť nikoli v nezměně- né podobě41, na území dnešní České republiky hluboké historické kořeny, a vysokoškolská samospráva i nadále ctí terminologii vlastní akademické samosprávě uzáko- něné v 70. letech 19. století, nelze mít za to, že dnešní pojetí akademické samosprávy a zejména přiznání kom- petencí jednotlivým akademickým orgánům, přetrvává dodnes v rozsahu, který byl oné „historické“ samosprá- vě vlastní. Z toho lze soudit, že dnešní pojetí samo- správných akademických orgánů již neodpovídá pojetí původnímu, proto ani další změna v postavení samo- správných akademických orgánů – jakkoli vedoucí k ještě většímu odchýlení – nemůže představovat od tohoto primárního nastavení odklon.
Také se nelze přiklonit k domněnce, že akademická samospráva má své nezpochybnitelné zakotvení v ústavním pořádku České republiky. Ústavní základy zájmové samosprávy lze sice dovozovat z některých ústavních principů či ustanovení Listiny základních práv a svobod, ovšem výslovné ústavní zakotvení práva na akademickou samosprávu obdobné právě právu na samosprávu územní chybí.
S ohledem na to, že z ústavou rozeznávaných pojmů (institutů) má právě územní samosprávě samospráva akademická nejblíže, nelze, než jí k ní přirovnávat. Při srovnání je potom zřejmé, nejen z čl. 8 Ústavy, ale též z dalších ustanovení (čl. 87 odst. 1 písm. c)42 a čl. 99– 105), že odpovídající ústavní zakotvení práva na zá- jmovou samosprávu v českém právním řádu absentuje.
Složitějšími výkladovými metodami lze sice nalézt jistá ústavní východiska, nelze však zároveň ignorovat skutečnost, že celý právní řád vychází z ústavy (zejmé- na z Ústavy a Listiny základních práv a svobod), pročež lze mít za to, že složitějšími výkladovými metodami je možno nalézt ústavní východiska prakticky všech práv- ní institutů (pojmů). Tím spíše pak institutů (pojmů) práva veřejného.
Lze proto uzavřít, že současná právní úprava nepře- bírá tradiční model samosprávy univerzit, jak se vyvíjel v našich zemích od 70. let 19. století, a také, že neza- kotvuje samostatné jinými právy nepodmíněné právo na akademickou samosprávu.
Z toho mimo jiné vyplývá, že ani zamýšleným pře- definováním akademické samosprávy, jak je naznačeno ve věcném záměru zákona o vysokých školách, by ne-
kým bádáním a uměleckou tvorbou a vysokou školou.
41 Srov. HOFFMANN, J. in HÁCHA, E. a kol. Slovník veřej-
39 Srov. FILIP, J. Ústavní právo České republiky. I. díl: Zá- kladní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, s. 502.
40 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. I. díl: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2003, 506.
ného práva československého. Svazek IV. Reprint původního vydání z roku 1938. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 162– 167.
42 Zde lze doplnit, že Filip ani nenaznačuje pochybnosti o to, zda dané ustanovení nechrání též zájmovou samosprávu. Srov. Filip, J. in BAHÝĽOVÁ, L. a kol. Ústava České repub- liky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 1105–1110.
mohlo dojít k odklonu od tradičního pojetí akademické samosprávy, neboť již stávající podoba uspořádání aka- demických a ostatních orgánů se od původního nasta- vení samosprávných orgánů a jejich kompetencí značně liší.
Ústavní právo na samosprávu zahrnující mimo jiné pravomoc přijímat právní předpisy je pak dostatečně pevně zakotveno pouze pro samosprávu územní, lze proto mít za to, že současná šíře samosprávného rozho- dování vysokých škol naplňuje více politická rozhod- nutí učiněná koncem 90. let, než ústavní požadavky na akademickou samosprávu vysokých škol. Proto ani pří- padné omezení jejího současného rozsahu nelze bez dalšího považovat za jednoznačně rozporné s ústavními základy České republiky.
Summary
The contribution deals with the historical and con- stitutional grounds of academic autonomy. Conside- ration the upcoming changes in the field of higher education, it concerns the question, whether restrictions of the academic autonomy would breach the historical traditions and constitutional grounds of the Czech Republic. The author comes to the conclusion that it does not. Firstly, because the contemporary range of the academic autonomy does not correspond to the tradi- tional one. Furthermore, the constitutional order does not incorporate any unconditional right to academic autonomy.
Odstoupení od spotřebitelské smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory podle současného a „nového“ občanského zákoníku
Martina Šuláková*
Úvod
V souvislosti* s přijetím nového občanského záko- níku č. 89/2012 Sb. (dále též „NOZ“), který nabude účinnosti od 1. 1. 2014, nastávají podstatné změny v právní úpravě spotřebitelských smluv, jejichž stávající právní úprava již neodpovídala požadavkům kladeným na moderní způsob obchodování − uzavírání smluv distančním způsobem a mimo obchodní prostory. Dne
12. 12. 2011 rovněž vstoupila v platnost nová evropská směrnice o právech spotřebitelů č. 2011/83/EU (dále též
„Směrnice“), která stanoví členským státům povinnost do 13. 12. 2013 přijmout a zveřejnit právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směr- nicí. Na rozdíl od dosavadních evropských směrnic, které volily cestu minimální harmonizace, nová Směr- nice již vychází z principu úplné harmonizace úpravy spotřebitelského práva v rámci EU1. Český zákonodárce
byl proto v zásadě nucen v novém občanském zákoníku zohlednit požadavky vyplývající z nové evropské práv- ní úpravy, která se do značné míry shoduje s návrhem nařízení o Společném evropském právu koupě (dále též
„Návrh evropského práva koupě“), vydaným Evrop- skou komisí dne 11. 10. 2011 pod č. KOM(2011) 635. Pokusíme se proto stručně popsat a zhodnotit základní změny, které nastanou v uplatňování práva na odstou- pení od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory spotřebitelem.
Smyslem ochrany spotřebitele v případě smluv uza- víraných mimo obchodní prostory podnikatele zůstává i nadále ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany, která nebyla na obchodní jednání připravena, spotřebitel neměl možnost si porovnat cenu a jakost nabízeného zboží či služby s jinými nabídkami, nebyl mu poskytnut dostatečný časový prostor pro to, aby si pečlivě prostu- doval smlouvu a její podmínky, a podobně.
* Mgr. Martina Šuláková, doktorandka Katedry občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno.
1 Článek 4 Směrnice stanoví, že členské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrov- ně ochrany spotřebitele, pokud není v této směrnici stanoveno jinak. Směrnice je vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie L 304/68, dostupným na xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxx
Serv/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:304:FULL:CS:PDF [cit. 20. 4. 2012].
1. Základní pojmy
Mezi základní pojmy, které je třeba definovat a vy- mezit, patří pojmy spotřebitel, podnikatel respektive obchodník, obchodní prostory, a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. Nový občanský zákoník definuje osobu spotřebitele a podnikatele v §§ 419−422 NOZ2, přičemž za podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související, popřípadě osoba, která jedná jmé- nem nebo na účet podnikatele, tedy tzv. třetí osoba. Nová Směrnice, která užívá pojem obchodník stejně jako Návrh evropského práva koupě, blíže stanoví, že se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví. Oproti současnému obč. zák., který užívá pojem doda- vatel (po vzoru „staré“ směrnice č. 85/577/EHS z 20. 12. 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory), dochází pouze k upřesnění definice osob, které vystupují ve spotřebi- telských vztazích, nikoliv k zásadním změnám.
Přestože v současném obč. zák. chybí definice smluv uzavřených mimo obchodní prostory, je možné vycházet z výčtu smluv, na které se vztahovala směr- nice č. 87/577/EHS3. Podle nového OZ nejsou vylou- čeny smlouvy, u kterých si spotřebitel návštěvu podni- katele výslovně sjednal, a za smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory se považují i smlouvy uzavřené v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, po- kud k jejímu uzavření došlo bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele mimo obchodní prostory (§ 1828 odst. 2 NOZ). Jelikož rozhodujícím kriteriem je vymezení doby „bezprostředně poté“ nebudou do této kategorie patřit smlouvy uzavřené s takovým časovým odstupem, který spotřebiteli poskytl před uzavřením smlouvy čas na zvážení odhadu, který mu obchodník poskytl4.
2 K otázce, kdy podnikatel může vystupovat v pozici spotřebi- tele, srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I.ÚS 1930/11.
3 Podle čl. 1 „staré“ směrnice se za smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory považují smlouvy uzavřené: 1. v průběhu zájezdu organizovaného dodavatelem mimo jeho obchodní prostory, nebo 2. v průběhu návštěvy dodavatele u spotřebite- le doma nebo v bytě jiných spotřebitelů nebo u spotřebitele na pracovišti, neuskutečnila-li se návštěva na výslovnou žádost spotřebitele.
4 Podle bodu 21 odůvodnění Směrnice č. 2011/83/EU by defi- nice smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory neměla zahr- novat situace, kdy obchodník nejprve přijde domů ke spotře- biteli zásadně za účelem provedení měření či vypracování od- hadu bez jakéhokoli závazku ze strany spotřebitele a kdy je pak smlouva uzavřena až v pozdějším časovém termínu v ob- chodních prostorách obchodníka nebo použitím prostředku komunikace na dálku na základě odhadu, který obchodník poskytl.
Pojem „mimo obchodní prostory“ nový občanský zákoník blíže nevysvětluje, pomineme-li, že se jedná o smlouvy sjednané mimo prostor obvyklý pro podni- katelovo podnikání, přestože by stačilo inspirovat se opět v nové Směrnici, případně Návrhu evropského práva koupě5.
Podle Směrnice by obchodní prostory měly zahrno- vat prostory v jakékoli podobě (například prodejny, stánky nebo nákladní automobily), které obchodníkovi slouží jako trvalé či obvyklé místo jeho obchodování. Za obchodní prostory by proto bylo možné považovat i stánky na trhu a veletržní stánky v případě, že splňují podmínku trvalého či obvyklého místa podnikání, přes- tože takové místo podnikatel využívá jen příležitostně. Maloobchodní prostory, kde obchodník svou činnost provozuje na sezónním základě, například během turis- tické sezóny v lyžařském či přímořském letovisku, by za obchodní prostory rovněž považovány být měly, neboť v nich obchodník svou činnost provozuje ob- vykle6.
Za obchodní prostory by naopak neměla být pova- žována veřejně přístupná místa, jako jsou ulice, nákupní střediska, pláže, sportovní zařízení a veřejná doprava, které obchodník pro své podnikání používá pouze výji- mečně, stejně jako soukromá obydlí nebo pracoviště.
Základním hlediskem proto bude určit, zda podni- katel dané konkrétní místo (např. stánek) využívá ob- vykle či pouze výjimečně. V české právní nauce je po- jem obchodních prostor vykládán například podle toho, zda na uvedeném místě mohl spotřebitel očekávat pod- nikání daného druhu či nikoliv. „Je například zcela ob- vyklé, že se na knižním veletrhu prodávají ve stáncích knihy, že na tržnici se ve stánku prodávají různé věci běžné potřeby.“7 Pokud spotřebitel mohl s ohledem na okolnosti věci očekávat, že se na daném místě s tímto zbožím obchoduje, ochranářská ustanovení se na něj vztahovat nebudou.
Domnívám se, že alespoň základní definici toho, co jsou případně nejsou obchodní prostory, by občanský zákoník obsahovat měl. Bližší vymezení lze s ohledem na konkrétní okolnosti každého individuálního případu ponechat judikatorní praxi.
5 Obchodními prostorami se rozumí
a) veškeré nemovité maloobchodní prostory, kde obchodník trvale provozuje svou činnost, nebo
b) veškeré movité maloobchodní prostory, kde obchodník ob- vykle provozuje svou činnost.
6 Srov. bod 22 odůvodnění Směrnice.
7 Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 552-553.
2. Právo na odstoupení od smlouvy
Nový občanský zákoník po vzoru evropských práv- ních úprav upravuje právo na odstoupení od smlouvy jednotně pro spotřebitele uzavírající smlouvu na dálku i spotřebitele uzavírající smlouvu mimo obchodní pro- story, což z hlediska sjednocení právní úpravy pro ob- dobné druhy smluv lze hodnotit jednoznačně kladně.
Spotřebitel má i nadále právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce či postihu v podobě smluvních pokut, odstupného či propadnutí již poskytnutého plnění, a podobně.
Největší změnou oproti současnému občanskému zákoníku je sjednocení lhůt pro odstoupení od smlouvy pro spotřebitele uzavírajícího smlouvu mimo obchodní prostory a pro smlouvy uzavírané na dálku. Ke sjedno- cení lhůt došlo poté, co se minimální úprava o lhůtách upravená ve směrnici č. 87/577/EHS příliš neosvědčila8 a bylo třeba ji dotvářet judikaturou Soudního dvora Evropské unie reagujícího na předběžné otázky poklá- dané zejména německými soudy9.
Současný občanský zákoník upravuje tři různé lhůty pro odstoupení od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory:
1. základní lhůtu 14 dnů ode dne uzavření smlouvy,
2. pokud ve čtrnáctidenní lhůtě nedošlo ke splnění do- dávky zboží či služeb lhůtu 1 měsíce ode dne uza- vření smlouvy, a
3. pokud dodavatel nesplnil svoji informační povin- nost o právu odstoupit od smlouvy lhůtu 1 roku ode dne uzavření smlouvy.
Tato právní úprava se snažila reagovat na situaci, kdy by došlo k dodání zboží či služeb později než 14 dnů po uzavření smlouvy, čímž by lhůta pro odstoupení od smlouvy marně uplynula, zásadní problém však spo- čívá ve spojení počátku lhůty s okamžikem uzavření smlouvy bez bližšího rozlišení, zda je dodáváno zboží či poskytovány služby. Bylo-li zboží dodáno opožděně, prodlužovala se lhůta pro odstoupení od smlouvy na 1 měsíc, ani takto prodloužená lhůta by však nemohla zajisti spotřebiteli dostatečný časový prostor pro úvahu o odstoupení od smlouvy, pokud by zboží bylo spotře- biteli dodáno až těšně před uplynutím jednoměsíční lhůty.
8 Směrnice v čl. 5 stanovila lhůtu pro odstoupení od smlouvy alespoň 7 pracovních dnů po datu, ke kterému bylo vydáno poučení o odstoupení od smlouvy, tedy lhůtu minimální, ne- pamatovala však na případy, kdy by k poučení o právu na od- stoupení od smlouvy ze strany obchodníka vůbec nedošlo, nebo kdyby k němu došlo opožděně.
Uvedené problémy vyřešil nový občanský zákoník tím, že stanovil počátek běhu lhůty pro odstoupení v případě kupní smlouvy od okamžiku, kdy spotřebitel zboží převezme, a pro smlouvy o poskytování služeb ode dne uzavření smlouvy. U kupních smluv zákono- dárce zohlednil i to, zda je zboží dodáváno po částech nebo zda se jedná o pravidelné opakované dodávky, tak jak bylo ostatně vykládáno i v komentářích10, a tím od- stranil nejistotu spotřebitele pro případ, že by bylo zboží dodáno opožděně. U smluv o poskytování služeb se naopak zásadně počítá s tím, že podnikatel začne s poskytováním služeb až po uplynutí lhůty pro odstou- pení od smlouvy, dříve může začít pouze na základě výslovné žádosti spotřebitele (srov. § 1823 NOZ).
Korekci zasluhovala rovněž jednoroční lhůta stano- vená pro případ, že podnikatel svoji informační povin- nost nejpozději při uzavření smlouvy nesplní. Současný občanský zákoník totiž nepamatuje na situaci, kdy by podnikatel splnil svoji informační povinnost dodatečně. Nový občanský zákoník proto rozlišuje, zda podnikatel nesplnil svoji povinnost informovat spotřebitele o právu na odstoupení od smlouvy vůbec, nebo zda o tomto právu informoval opožděně. Nesplní-li podnikatel svoji informační povinnost vůbec, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit ve lhůtě jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty, tedy ve lhůtě pouze o 14 dní delší oproti stávajícímu stavu. Pokud podnikatel svoji informační povinnost splní dodatečně, jednoroční lhůta se přetrhne, a od okamžiku, kdy spotřebitel pou- čení obdržel, začne běžet lhůta nová – čtrnáctidenní. Na tuto změnu si proto spotřebitelé musí dát do budoucna pozor.
V souvislosti se změnou konce lhůty pro odstoupení od smlouvy je třeba poukázat na vývoj judikatury Soudního dvora Evropské unie, který vedl k nové právní úpravě. V rozsudku ze dne 13. 12. 2001 ve věci C-481/99, Heininger, Soudní dvůr uvedl, že národní zá- konodárce je prostřednictvím směrnice č. 85/577/EHS omezen v tom, aby omezil právo odstoupit od smlouvy podle článku 5 této směrnice na jeden rok po uzavření smlouvy pro případ, že by spotřebitel nebyl řádně podle článku 4 směrnice o tomto právu poučen, neboť spotře- bitel nemůže vykonat právo, o kterém nebyl informo- ván. Ke zmírnění tohoto právního závěru došlo již v rozsudku ze dne 10. 4. 2008 ve věci C-412/06, Ha- milton, ve kterém Soudní dvůr uvedl, že národní záko- nodárce je oprávněn stanovit, že právo na odstoupení od smlouvy může být vykonáno nejpozději do jednoho měsíce od úplného splnění závazků vyplývajících ze smlouvy o dlouhodobém úvěru smluvními stranami, pokud nebyl spotřebitel správně poučen o podmínkách výkonu uvedeného práva. Zatímco první rozhodnutí tedy umožňovalo spotřebiteli odstoupit od smlouvy
9 Srov. Welter, R. Vliv evropského práva na německou judi-
katuru v oblasti bankovního práva. In Karlovarské právnické
dny č. XVI/2007, str. 381-392.
10 Srov. např. Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 488.
v časově neomezené lhůtě, současný náhled posiluje právní jistotu ve spotřebitelských vztazích i pro případ, že spotřebitel nebyl řádně o svém právu na odstoupení od smlouvy informován. Spotřebitelské smlouvy tak představují určitou výjimku z obecného chápání práva na odstoupení od smlouvy, které lze uplatnit jen po dobu trvání závazkového vztahu. U spotřebitelských smluv má spotřebitel naopak právo od smlouvy odstou- pit i v případě, že obě strany své závazky již splnily, vyjma smluv o poskytování služeb, jestliže služby byly v plném rozsahu již poskytnuty, viz dále.
Právo na odstoupení od smlouvy může spotřebitel nově uplatnit vyplněním a odesláním vzorového for- muláře, jehož přijetí podnikatel potvrdí bez zbytečného odkladu, pokud bude mít spotřebitel formulář od podni- katele k dispozici (srov. § 1830 NOZ). Forma formuláře je dána Evropskou směrnicí a žádné jiné formální poža- davky na vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy členské státy stanovit nemohou. Pro spotřebitele proto bude tento způsob uplatnění práva naprosto jednoduchý a bude v něm bez pochybností jasně a srozumitelně vy- jádřena vůle spotřebitele od smlouvy odstoupit11.
Nově je v občanském zákoníku také stanoveno, že pro zachování lhůty je třeba, aby spotřebitel v jejím průběhu podnikateli oznámení o odstoupení od smlouvy odeslal, což je opět pro spotřebitele úprava výhodnější oproti běžnému uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, které musí ve stanovené lhůtě druhé straně dojít.
Právo na odstoupení od smlouvy se napříště uplatní i v případech, kdy si spotřebitel návštěvu podnikatele za účelem objednávky výslovně sjednal (případ tzv. vyžá- dané návštěvy), což opět rozšiřuje ochranu spotřebitele.
Úprava lhůt podle nového občanského zákoníku dle mého názoru poskytuje spotřebiteli dostatečný časový prostor pro uplatnění jeho práva na odstoupení od smlouvy a zároveň posiluje právní jistotu ve spotřebi- telských vztazích.
3. Důsledky odstoupení od smlouvy
Závazky podnikatele a spotřebitele po uplatnění práva na odstoupení od smlouvy jsou v novém občan- ském zákoníku upraveny podstatně podrobněji (§§ 1831 až 1836) než je tomu ve stávající právní úpravě. Podle současného obč. zák. má podnikatel povinnost vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky do 30 dnů od odstoupení od smlouvy, což se jeví z pohledu spo- třebitele jako lhůta nepřiměřeně dlouhá. V novém OZ proto došlo ke zkrácení lhůt pro vrácení protiplnění a spotřebitel i podnikatel jsou povinni vrátit plnění bez
11 Vzorový formulář je uveden v příloze I Směrnice pod pís- menem B.
zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od od- stoupení od smlouvy. Žádné další platby není podnika- tel oprávněn po spotřebiteli požadovat, vyjma případů, kdy by došlo ke znehodnocení předmětu spotřebitelem, nebo pokud již byla spotřebiteli poskytnuta část služeb. Žádné sankce pro případ, že spotřebitel či podnikatel svoje povinnosti nesplní, však občanský zákoník nesta- noví.
Nový občanský zákoník rovněž upravuje účinky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy pro tzv. do- plňkové smlouvy, které vymezuje jako smlouvy o úvěru nebo zápůjčce. Byla-li tedy cena alespoň zčásti hrazena pomocí úvěru či zápůjčky poskytnutých podnikatelem, vztahují se účinky odstoupení od smlouvy i na tyto sou- visející smlouvy bez jakýchkoli jiných nákladů.
4. Výjimky z práva na odstoupení od smlouvy
Od uzavřené smlouvy nemůže spotřebitel odstoupit zpravidla z důvodu povahy určitého zboží či služeb (např. zboží bylo upraveno podle přání spotřebitele apod.)12. Nově však může spotřebitel odstoupit od smlouvy o poskytování sužeb v případě, že s jejich pl- něním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy. Toto právo zaniká v okamžiku, kdy služby byly ze strany podnikatele v plném rozsahu poskytnuty, a spotřebitel byl upozor- něn na to, že jakmile podnikatel své závazky ze smlou- vy zcela splní, ztratí spotřebitel své právo odstoupit od smlouvy. Možnost spotřebitele od smlouvy odstoupit i po zahájení poskytování služeb ze strany podnikatele je vykompenzována tím, že spotřebitel je povinen uhra- dit podnikateli poměrnou část sjednané ceny za poskyt- nuté plnění. Spotřebitel naopak nově nemůže odstoupit od smluv o opravě nebo údržbě provedené v místě urče- ném spotřebitelem na jeho žádost13, a o dodávce zboží v uzavřeném obalu, které spotřebitel z obalu vyňal a z hygienických důvodů jej není možné vrátit.
Na závěr je třeba poukázat na to, že na některé druhy smluv se ochranářská ustanovení o spotřebitel- ských smlouvách nepoužijí, a to z důvodu, že dané smluvní vztahy podléhají řadě dalších požadavků, nebo pro ně není úprava o spotřebitelských smlouvách z jiných důvodů vhodná. Zatímco současný občanský zákoník vychází z výčtu smluv vyloučených podle
„staré“ evropské směrnice č. 85/577/EHS, nový občan- ský zákoník nutně přejímá výčet smluv podle evropské směrnice č. 2011/83/EU. Vzhledem ke sjednocení usta- novení pro smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory
12 K tomu srov. bod 49 odůvodnění Směrnice.
13 Česká republika v tomto ohledu využila možnosti neuplat- nit odst. 4. článku 7 Směrnice a tento typ smluv zařadila do výjimek, u kterých právo na odstoupení od smlouvy uplatnit nelze.
a smlouvy uzavírané na dálku se výčet vyloučených smluv podle § 57 odst. 4 OZ rozšířil o smlouvy vyloučené podle § 54 OZ, s některými drobnými změ- nami. Podle nového občanského zákoníku se ustanovení o spotřebitelských smlouvách budou vztahovat i na po- jistné smlouvy, smlouvy o cenných papírech, smlouvy, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, i smlouvy uzavírané na základě dražeb. Oproti součas- nému znění se pak ustanovení o ochraně spotřebitele nepoužijí zejména na smlouvy, jejichž předmětem je poskytování sociálních služeb a zdravotní péče, smlou- vy jejichž předmětem je sázka, hra nebo los, a na smlouvy o zájezdu a o přepravě osob14.
Evropská směrnice č. 87/577/EHS jakož i nová směrnice č. 2011/83/EU umožňují členským státům vyloučit aplikaci ochranářských ustanovení o spotřebi- telských smlouvách na smlouvy, u nichž hodnota place- ná spotřebitelem nedosáhne určité minimální částky. V případě „staré“ směrnice se jednalo o částku 60 EUR, nová směrnici stanoví hranici pro bagatelní plnění ve výši 50 EUR, přičemž členské státy mohou ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovit nižší hodno- tu této částky. Česká republika této možnosti nevyužila ani v novém občanském zákoníku a plnění ze strany spotřebitele žádnou minimální výší neomezila, čímž se prozatím vzdala možnosti vyčlenit z úpravy spotřebitel- ských smluv smlouvy s minimální výší plnění. K tomu možná dojde v okamžiku, kdy se spotřebitelské spory rozvinou naplno a bude třeba řešit nadměrný počet bagatelních sporů mezi spotřebiteli a podnikateli.
Závěr
Úprava spotřebitelských smluv v české právní úpra- vě je zcela odvislá od jejího vývoje na evropské úrovni. Zatímco současný občanský zákoník reagoval na směr- nici č. 87/577/EHS, nový občanský zákoník vychází plně z požadavků kladených na úpravu spotřebitelských
smluv stanovených v evropské směrnici č. 2011/83/EU. Jako klady nového občanského zákoníku lze hodnotit společnou úpravu smluv uzavíraných mimo obchodní prostory a smluv uzavíraných distančním způsobem, čímž došlo ke sjednocení lhůt k uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, ke sjednocení případů, kdy spotřebitel nemůže od smlouvy odstoupit a ke společné- mu vymezení druhů smluv, na které se ochranářská ustanovení o spotřebitelských smlouvách nepoužijí. Velkým kladem je rovněž odlišná úprava počátku lhůty pro odstoupení od smlouvy u smlouvy kupní a u smlou- vy o poskytování služeb. Nově jsou definovány smlou- vy, které se považují za uzavřené mimo obchodní pro- story, chybí však samotné vymezení pojmu obchodních prostor. Větší prostor by v novém občanském zákoníku naopak mohl být věnován tzv. doplňkovým smlouvám. S ohledem na dynamický vývoj spotřebitelských smluv však lze očekávat, že samotná praxe ukáže, která usta- novení bude třeba ještě doplnit. Obecně lze uzavřít, že ochrana spotřebitele se oproti stávající právní úpravě nadále prohlubuje.
Summary
The new Civil Code brings some principal changes in the legislation of contracts negotiated between entre- preneurs and consumers. Due the fact that new Euro- pean directive on consumer rights has entered into the force on 12 December 2011 and which represents the full harmonization of consumer law within European Union, it was necessary to adopt these essential chan- ges. The main changes consist of the unification of the time period for withdrawal from off-premises contracts and distance contracts and other changes about detailed legislation concerning off-premises contracts which are favorable to consumers. However, this legislation can be improved and stipulate more details about ancillary contracts and specify the term of “business premises”.
14 Důvody, proč jsou tyto a další smlouvy vyčleněny z působ- nosti evropské směrnice, lze nalézt pod body 26−32 odůvod- nění Směrnice.
Význam Basel II a III pro evropskou bankovní regulaci a dohled
Lenka Červenková*
1. Úvod
Evropská* bankovní regulace se zaměřuje zvláště na úpravu podmínek přístupu do odvětví (tzv. bankovní li- cence), požadavky kapitálové přiměřenosti, jež mají za- bránit či omezit rizika související s bankovním podni- káním, otázky dohledu a tržní disciplíny. Zdaleka nej- větší pozornost je však již tradičně věnována kapitálo- vým požadavkům. Teprve od nového milénia a zvláště pak v reakci na finanční krizi se pozornost evropských zákonodárců začala obracet také k vnitřnímu řízení ri- zik, dohledu a požadavkům na větší transparentnost úvěrových institucí.
Již od založení Basilejského výboru pro dohled nad bankovnictvím v 70. letech minulého století hraje toto mezinárodní fórum zásadní roli při diskuzi aktuálních otázek světového bankovnictví a sjednávání mezinárod- ně uznávaných standardů, implemen-tovaných daleko za hranicemi členské základny tohoto výboru, mimo jiné i v podobě sekundárního práva EU.
Regulace finančního práva je na evropské úrovni prováděna převážně pomocí směrnic, které jsou oproti nařízením pro členské státy závazné pouze co do vý- sledku, jehož má být dosaženo, avšak volba prostředků je ponechána na jejich vlastním uvážení. Bankovní směrnice mají za cíl sjednotit minimální standardy v dané oblasti napříč členskými státy, a tím přispět k větší integraci vnitřního trhu. Právním základem návr- hu směrnic je zpravidla článek 62, respektive 53 odst. 1 SFEU (ex čl. 55 odkazující na čl. 47 SES).1 Má-li právní úprava podobu nařízení s cílem tzv. maximální harmonizace pravidel, pak je založena na článku 114 SFEU (ex čl. 95 SES, o sbližování předpisů).
Tento příspěvek si klade za cíl přiblížit postavení Basilejského výboru, jeho normo-tvorbu a její vliv na následnou evropskou bankovní regulaci.
* Ing. Mgr. Lenka Červenková, doktorandka Katedry meziná- rodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno, kontakt: celenk(at)xxxx.xxxx.xx.
1 Smlouva o fungování Evropské unie, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (konsolidovaná verze ze dne 30. března 2010), OJ 2010 C 83/01 (dále SFEU), nahrazující Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsána v Římě dne
25. března 1957 (konsolidovaná verze ze dne 29. prosince 2006), OJ 2006 C 321/01 (dále SES).
2. Basilejské standardy jako soft law
2.1 Co je soft law?
Vedle závazných norem (tzv. hard law), vydáva- ných (nad)národními orgány s legislativní pravomocí, existuje celá řada standardizovaných pravidel a princi- pů, které mají pouze doporučující charakter nebo jsou závazné jen pro subjekty, které se jim dobrovolně pod- řídí, zejména v podobě vícestranných dohod (tzv. soft law).2 Soft law tudíž sice nedisponuje mocenskou sank- cí, ale jeho dopad může být přesto právně významný.3
Soft law často slouží k harmonizaci či unifikaci me- zinárodních standardů. Může mít podobu modelového zákona, kodexu principů nebo třeba souboru doporučení vysoce postavených činitelů. Typickým příkladem soft law na evropské úrovni jsou Zelené a Bílé knihy, vydá- vané Komisí, které předcházejí právní předpisy, a tvoří tak vedle primárních a sekundárních aktů (potažmo ter- ciárních v podobě rozsudků SD) další vrstvu evrop- ského práva. Zelená kniha zpravidla zahajuje konzul- tační proces o uvažovaných legislativních záměrech. Na ni může navazovat Bílá kniha, která již obsahuje kon- krétní návrhy změn v určité oblasti. Je-li schválena Ra- dou, může se stát akčním programem Unie pro danou oblast. Tyto dokumenty nejsou závazné, mají pro člen- ské státy pouze doporučující povahu podobně jako sta- noviska či doporučení dle čl. 288 SFEU (ex. 249 SES), nicméně jejich politická závaznost je nasnadě.
Vedle EU patří k subjektům nejčastěji vydávajícím soft law mezinárodní organizace či jiné nestátní insti- tuce, jako na příklad Komise OSN pro mezinárodní ob- chodní právo (UNCITRAL), Mezinárodní institut pro unifikaci soukromého práva (UNIDROIT), Meziná- rodní obchodní komora v Paříži (ICC), Basilejský vý- bor pro bankovní dohled nebo soukromé skupiny a ini- ciativy jako Komise pro evropské smluvní právo, Ham- burská skupina pro mezinárodní právo soukromé či In- stitut Maxe Plancka. V oblasti bankovnictví lze mezi
2 Tomuto pojmu se často ve svých publikacích věnuje prof. Klabbers. Za všechny na příklad KLABBERS, J., Reflections on Soft International Law in a Privatized World. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xx/xxx/Xxxxxxxxxxxx/Xxxxxxxx/XXXxxx_xxx_ and_public.pdf [cit. 28. 12. 2011].
3 Pro srovnání viz VAN KLINK, B. M. J., WITTEVEEN, W. J., Why Is Soft Law Really Law? A Communicative Approach to Legislation. RegelMaat, 1999, č. 3, s. 126−140.
významné soft law zařadit pravidla UCP4 nebo nyní
často diskutované Basilejské standardy.
2.2 Postavení Basilejského výboru
Mezinárodní pozice Basilejského výboru pro ban- kovní dohled (BCBS) si zaslouží bližšího pohledu. BCBS byl založen guvernéry centrálních bank států G10 pod záštitou Banky pro mezinárodní platby (BIS) se sídlem ve švýcarské Basileji v roce 1974 v reakci na tehdejší finanční krizi. Zpočátku takto omezená členská základna byla rozšířena o členy G20, Hong Kong a Sin- gapur na dnešních 27 členských států, zastoupených gu- vernéry centrálních bank nebo jinými představiteli ná- rodních orgánů dohledu. Evropská komise, Evropský orgán pro bankovnictví, Evropská centrální banka, In- stitut Finanční Stability a IMF mají postavení pozorova- telů při BCBS.5
Výbor sám charakterizuje svou hlavní funkci jako poskytování fóra pro pravidelnou spolupráci v oblasti bankovní regulace, které se během doby přeměnilo v instituci stanovující pravidla pro veškeré aspekty ban- kovního dohledu. BCBS výslovně odmítá, že by dispo- noval formální nadnárodní dozorčí pravomocí a že by jeho ujednání měla právní sílu. Standardy a pravidla, která vydává, mají být chápána jako osvědčená praxe, kterou jednotlivé autority implementují do svých ná- rodních systémů.6 Z tohoto hlediska lze považovat BCSB za tzv. soft organizaci vydávající soft law, jak bylo naznačeno výše. Tento názor však není bezkon- fliktní, neboť již u příkladu Basilejské dohody z roku 1988 lze pochybovat o „měkkosti“ tohoto ujednání, které implementovalo na 110 zemí světa (tedy mnoho- násobně více, než bylo v té době vlastních členů vý- boru).
Přestože tedy BCBS chybí formální znaky meziná- rodní organizace a jeho výstupy v podobě mezinárod- ních standardů nejsou přímo závazné, bývá jeho mezi- národní „soft“ pozice některými autory zpochybňo- vána,7 zejména z důvodu jeho napojení na jiné meziná-
4 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy
(UCP). Paris: International Chamber of Commerce, 2007.
5 Podrobněji k faktickým údajům o BCBS viz xxxx://xxx.xxx. org/bcbs/about.htm.
6 Cituji: The Committee does not possess any formal suprana- tional supervisory authority, and its conclusions do not, and were never intended to, have legal force. Rather, it formulates broad supervisory standards and guidelines and recommends statements of best practice in the expectation that individual authorities will take steps to implement them through detailed arrangements – statutory or otherwise – which are best suited to their own national systems. [History of the Basel Commit- tee and its Membership, 2009, dokument dostupný na xxxx://xxx.xxx.xxx/xxxx/xxxxxxx.xxx, cit. 20. 11. 2010].
7 KLABBERS, J., An Introduction to International Institutional Law, s. 311, nebo též LEE, LAWRENCE, L. C., The Basle
rodní organizace (EU, IMF či Světovou banku), jež svými mechanizmy závaznost a vynutitelnost těchto standardů nepřímo zajišťují.8 BCBS je také proto často označován za mezinárodní organizaci „de facto“. Tato nerovnováha faktických pravomocí a právní (ne)odpo- vědnosti může vést až k otázce legitimity přijímaných principů či alespoň ke kritice jeho „nedemokratických kvalit“.9
2.3 Basel II
Basel II představuje soubor mezinárodně uznaných bankovních standardů vztahujících se ke kapitálové při- měřenosti, dohledu a transparentnosti.10 Standardy byly připravovány v dílně Basilejského výboru již v 90. letech, konsolidovaná podoba a jejich výsledné znění vznikaly až počátkem 21. století (2001−2005). Tento soubor má podobu kodexu, na kterém se shodli guver- néři centrálních bank a další autority v oblasti bankov- nictví11 a který je neustále doplňován.
Jejich předchůdcem byla již zmíněná Basilejská do- hoda (Basel I) z roku 1988. Ta v reakci na finanční krizi v 70. letech stanovila minimální kapitálové požadavky pro mezinárodně působící banky. Kapitálová přiměře- nost vypovídá o finanční stabilitě banky a rozumí se jí poměr kapitálu a rizik, kterým je úvěrová instituce vy- stavena. Vybavenost kapitálem měla být podle Basel I natolik dostatečná, aby absorbovala případné ztráty z bankovních aktivit, tedy aby ztráty nesli vlastníci ka- pitálu a nikoli věřitelé. Nejen v obdobích potíží na fi- nančních trzích je tento ukazatel u bank zvláště sledo- ván, a to i na úkor jiných regulatorních požadavků (např. vnitřní kontroly a řízení rizik a tržní disciplíny).12
Accords as Soft Law: Strengthening International Banking Supervision, s. 26.
8 Pro svou specifickou povahu a způsob přijímání bývají Basi- lejské standardy nazývány klubovým právem („club law“), které je následně implementováno (nejen) členskými státy do národního práva. Srov. TARBERT, H. P., Are international ca- pital adequacy rules adequate? The Basle Accord and beyond, s. 1788.
9 Terčem kritiků (např. Giovanoli, Rubenfeld, Barr a Miller) jsou zejména centralizace, netransparentnost, elitarismus a ne- dostatek právní odpovědnosti. Citováno in DRAGOMIR, L., Eu- ropean Prudential Banking Regulation and Supervision – The Legal Dimension, s. 96−104.
10 Přesný název Basel II je Mezinárodní sbližování standardů kapitálové přiměřenosti [International Convergence of Capital Measurement and Capital Standards: A Revised Framework], dostupné na xxxx://xxx.xxx.xxx/xxxx/xxxx000.xxx [cit. 20. 11.
2010].
11 Bez polemiky s výše uvedeným bývají pro svůj „elitní pů- vod“ také označovány za soft law par excellence. Viz CRAN- STON, R., Principles of Banking Law, s. 64.
12 Zejména z tohoto důvodu, reflektujíc těžiště evropské ban- kovní regulace, je právě kapitálové přiměřenosti věnována zvýšená pozornost i v této práci, přestože podle mého názoru
S postupující koncentrací v bankovním sektoru se však stal Basel I poněkud zastaralým.13 Již během 90. let BCBS postupně připravoval jeho revizi, neboť bylo nutné a nevyhnutelné přijmout nový kodex, který by re- flektoval vývoj a složitost moderního bankovního prů- myslu na konci 20. století.14
Revize v podobě Basel II vznikala půl druhé de- kády, a tím poskytla značný prostor kritice ještě před jejím dokončením.15 „Revoluční“ Basel II, který je vy- stavěn na tzv. pilířové struktuře, byl postupně od roku 2006 zaváděn jako standard regulace a dohledu ve vět- šině vyspělých ekonomik. Jeho revolučnost a efektivita však byly znova zpochybňovány během finanční krize.
Přestože sleduje stejné cíle jako Basilejská dohoda, tedy ochranu stability finančního systému a rovnou soutěž, metody Basel II podepřené třípilířovou struktu- rou přináší zásadní změnu. Všechny pilíře se navzájem prolínají a doplňují, a musí být proto implementovány současně, aby bylo dosaženo cílů této nové regulatorní strategie.16
První pilíř vychází z pravidel kapitálové přiměře- nosti stanovených v Basel I a tvoří jádro celé úpravy. Stanoví minimální objem kapitálu, který musí úvěrová instituce držet, v poměru ke svým rizikově váženým aktivům. Vedle úvěrového a tržního rizika zohledňuje nově také riziko operační a koncentrační. Ve vztahu k úvěrovému riziku definuje kapitál, vymezuje rizikově vážená aktiva a stanovuje poměr kapitálu k těmto akti- vům ve výši 8 % (stejně jako Basel I a nový Basel III).17
Basel II dává navíc mezinárodním bankám na výběr mezi standardním (Standardised Approach) a speciál- ním, tzv. IRB přístupem (Internal Ratings-Based Ap- proach), založeným na vnitřním ratingu při výpočtu kapitálového požadavku. Standardní metoda využívá základních postupů a koeficientů, zatímco metoda spe- ciální je postavena na vnitřních sofistikovaných mode- lovacích postupech banky, které musí být schváleny orgánem dohledu. Použití vnitřního ratingu oproti exter- nímu (poskytovaného ratingovými agenturami) má své opodstatnění v tom, že banka zpravidla disponuje lepší- mi informacemi o svých klientech než třetí strana. Novinku oproti Basel I představuje také individuálnější posouzení rizika protistrany a možnost zohlednění za- jišťujících nástrojů při výpočtu kapitálového požadavku (Příloha 4 Basel II).
Rovněž pro měření operačního rizika mají banky možnost volby mezi třemi možnými postupy – vý- počtem pomocí základního (výnosového) ukazatele (Basic Indicator Approach), standardním (Standardised Approach) a pokročilým, nejvíc rizikově citlivým, tzv. přístupem AMA (Advanced Measurement Approach).18
Druhý pilíř je věnován dohledu nad dodržováním pravidel stanovených v Pilíři 1. Nabádá banky, aby vy- vinuly lepší techniky monitorování a řízení rizik.19 Vztahuje se tedy nejen k vlastním orgánům dohledu, ale i k bankám samotným, které by měly zajistit vlastní hodnotící a kontrolní mechanizmy a udržovat kapitál v přiměřené výši a struktuře k potenciálním rizikům.
Dohled je podle Basel II založen na čtyřech základ-
ních principech, a to na: (1) povinnosti banky mít vlast-
ní procesy hodnocení své kapitálové přiměřenosti
by mělo dojít (a částečně se tak již děje v doplňujících aktech) k zásadnímu přeuspořádání této (ne)rovnováhy směrem k řízení rizik, transparentnosti a tržní disciplíně.
13 Nejen za obsoletní, ale dokonce „hříšnou“ označil Heath Price Tarbert Basilejskou dohodu a identifikoval sedm jejích
„smrtících hříchů“: (1) Basel I podporuje banky v morálním hazardu a regulatorní arbitráži. (2) Nedefinuje dostatečně po- jem „regulatorního kapitálu“. (3) Ukazatel kapitálové přimě- řenosti ve výši 8% není podepřen žádným empirickým zdů- vodněním. (4) Basel I staví na domněnce, že vlastní kapitál je lepším polštářem než dluh. (5) Nenaplnil cíl srovnání regula- torních podmínek mezi jednotlivými státy, neboť ignoruje odlišné tržní struktury a zvyklosti. (6) Při výpočtu rizikově vážených aktiv není zohledněna diverzifikace rizik. (7) Basel I předkládá až příliš zjednodušující a rigidní pravidla, než aby mohl přiměřeně regulovat komplexní finanční nástroje ban- kovního sektoru. TARBERT, H. P., op. cit. 8, s. 1799−1800.
14 GARD, W. R., George Bailey in the Twenty-First Century: Are We Moving to the Post-Modern Era in International Financial Regulation with BASEL II?, s. 186.
15 DRAGOMIR, L., op. cit. 9, s. 126.
16 Navzdory tomuto zásadnímu předpokladu směrnice EU při- jaté na základě Basel II ve svém konečném znění tuto struk- turu nedodržely. Nová pravidla jsou podřazená pod původní nadpisy a navíc jsou rozptýlená napříč oběma směrnicemi.
17 Není v možnostech této práce zabývat se hodnocením jednotlivých přístupů a metod, proto se níže předkládaný roz- bor omezuje jen na základní principy a obecné charakteristiky
ve vztahu k jejímu rizikovému profilu a strategie k za- chování těchto hladin kapitálu, (2) nutnosti hodnocení vnitřních procesů bank a jejich strategií ze strany dohle- du a dohledu nad dodržováním stanovených kapitálo- vých poměrů, (3) udržování hladin kapitálu nad poža- dovaným minimem ze strany bank a možnosti dohlížite- lů uložit navýšení kapitálu v případě nutnosti, a (4) rychlém zásahu ze strany dohledu, jestliže hrozí pokles kapitálu pod tuto stanovenou úroveň.20
Orgány dohledu tedy kontrolují zvolené strategie ří- zení rizik v bance, dodržování minimálního kapitálo- vého požadavku a v případě potřeby mají pravomoc na- řídit jeho navýšení. Nicméně období krize odhalilo zá- važné nedostatky v tomto systému. Kontrola vnitřních
této úpravy. Podrobně viz materiál Basilejského výboru a četné komentáře v odborné literatuře.
18 V podrobnostech k měření operačního rizika část 2. kapi- tola V. (čl. 644−683) Basel II, supra 10.
19 Viz také „prováděcí“ dokument EBA Zásady vnitřního ří- zení, ze dne 27. září 2011, které pobízejí k zavádění vnitřního řízení finančních institucí, dostupná na http:// xxx.xxxxxx.xx/ Publications/Standards-Guidelines.aspx [cit. 10. 10. 2011].
20 Basel II, část 3.
řídících modelů bank, často slepě spoléhajících na so- fistikované matematické formule zkreslující ekonomic- kou realitu, se zdá být zvláště obtížnou a mimo kapacity příslušných orgánů.21 Navíc jak ze strany regulátorů, tak ze strany regulovaných se ukázalo jako problema- tické včas zachytit vývoj na finančních trzích, a zejmé- na pak se mu pohotově přizpůsobit.22 Toto selhání však nemusí nutně vést k zatracení modelů vnitřního ratingu, spíše by mělo podpořit větší ostražitost dohlížitelů a jejich soustředění na rizikové chování bank a prostře- dí, v němž tyto banky operují.23 Toho by mělo být dosa- ženo prostřednictvím otevřeného dialogu a spolupráce mezi dohlížecími orgány a dohlíženými institucemi.
Poslední pilíř (nikoli co do významu) se týká tržní disciplíny neboli povinnosti periodicky zveřejňovat údaje o hospodaření banky. Jsou to zejména informace o naplňování Basel II, tedy metody výpočtů kapitálo- vého požadavku, způsob řízení rizik a hodnotící a kon- trolní mechanizmy používané bankou. Tato pravidla by měla vést k větší transparentnosti a zvyšování důvěry- hodnosti bank.24 Z povinného zveřejnění jsou vyňaty důvěrné informace a také informace o vlastnických prá- vech (zejména ty chráněné právem duševního vlastnic- tví), jejichž uveřejněním by mohlo dojít k narušení rovné soutěže.
Úprava v Basel II může být (a obecně je) nahlížena jako „hlavní globální iniciativa pro zlepšení celkové efektivity a odolnosti bankovního systému“.25 Přesto má i své kritiky a odpůrce, jejichž hlas zesílil zvláště v období krize, kdy nový rámec Basel II nebyl sto za- jistit stabilitu bankovního sektoru. Například Sweeney poměrně ostře uvádí, že „je Basel II prostředkem, po- mocí něhož USA vyvážely regulační náklady své vlast- ní krize zadluženosti.“26 Vysoké náklady spojené s im- plementací těchto standardů nejsou jediným předmětem kritiky. Udávaným důvodem neefektivity regulatorního rámce Basel II byla nerovnováha v implementaci jedno- tlivých pilířů s přílišným důrazem na pravidla kapitálo-
předchůdce.27 Proto bývá terčem kritiky také otázka nezbytnosti bankovní regulace jako takové či potřeba její neustálé novelizace.
2.4 Basel III
Na summitu představitelů zemí G20 v Soulu v listo- padu 2010 byl schválen návrh nových standardů Ba- sel III,28 který stanovuje požadavek na vyšší kvalitu kapitálu, zejména s důrazem na vlastní kapitál, a lepší pokrytí rizik a vnitřní řízení. Cílem této reformy je zlep- šit stabilitu bankovního sektoru, aby byl schopen absor- bovat jakékoli finanční a ekonomické tlaky, a snížit riziko jejich šíření z finanční oblasti do reálné ekonomi- ky.29 Reformu je možné rozdělit do tří částí na reformu kapitálových požadavků, reformu likvidity a reformu obecných opatření zlepšujících stabilitu finančního systému.
Basel III vyžaduje zavedení vyšších kapitálových rezerv pro bankovní subjekty oproti Basel II – zvýšení kapitálového požadavku (Tier 1) ze 4 % na 6 % a poža- davku na vlastní kapitál, tedy kapitál nejvyšší kvality (TierE 1), ze 2% na 4,5% postupně do roku 2015 (viz
schéma 1).
Nově zavádí pojmy kapitálový polštář (capital buffer), tj. požadavek tvorby ochranných rezerv v době prosperity pro případná krizová období, proticyklický kapitálový polštář (countercyclical capital buffer) a nebo kapitál pro systémově významné banky. Cel- kový kapitálový požadavek se tedy v důsledku tvorby rezerv bude také postupně zvyšovat až na 10,5 % v roce 2019.
Přirozeně ne všechny evropské banky jsou stejně kapitálově vybaveny, takže zatímco pro některé nebude problém dostát těmto navýšeným požadavkům30 (tyto banky ovšem nepředstavují destabilizující hrozbu pro bankovní sektor), pro jiné, zejména ty, které utrpěly
vé přiměřenosti a selhání dohledu. Basel II se rovněž
nedokázal zcela oprostit od některých „hříchů“ svého
21 DRAGOMIR, L., op. cit. 9, s. 137.
22 Z pohledu legislativy je prakticky nemožné imitovat dyna- mickou realitu v právní normě, nicméně i ze strany bank, které své chování relativně pružně přizpůsobují ekonomic- kému vývoji, zřejmě nedocházelo k dostatečně rychlé adap- taci používaných rizikových modelů. Bylo by čistou spekulací polemizovat nad tím, zda byly a jsou důvody této „opoždě- nosti“ technické, ekonomické nebo spíše pragmatické.
23 Což bylo také původním záměrem Basel II. Srov. TAR-
BERT, H. P., op. cit. 8, s. 1822.
24 Bližší analýza viz též SŮVOVÁ, H., LITOŠOVÁ, R., VÍŠKO-
VÁ, R., SCHŐTZ, T., Implemen-tace Pilíře II a III, s. 19.
25 LAKER, J. F., Basel II: Observation from Down Under, s. 1.
26 SWEENEY, S., Basel II’s Effect on the Australian Market,
s. 284 (vlastní překlad).
27 Basel II stále trvá na 8 % jako minimu kapitálové přiměře- nosti a není ani zcela zřejmé, že by bránil více morálnímu ha- zardu než Basel I. Viz supra 13.
28 Jedná se o dva dokumenty, které tvoří Basel III: Meziná- rodní právní rámec pro odolnější banky a bankovní systémy [Basel III: A global regulatory framework for more resilient banks and banking systems], dostupné na xxxx://xxx.xxx.xxx/ publ/bcbs189.pdf („Basel III č. 189“) a Mezinárodní rámec pro měření rizika likvidity, standardy a monitorování [Basel III: International framework for liquidity risk measurement, standards and monitoring], dostupné na xxxx://xxx.xxx.xxx/ publ/bcbs188.pdf („Basel III č. 188“) [cit. 29. 8. 2011].
29 Basel III (č. 189), s. 1.
30 Na příklad kapitálová vybavenost českého bankovního sek- toru je trvale vysoká. V roce 2010 na hodnotě 15,5 %, tj. nad požadovanou úrovní i pro rok 2019. ČNB: Zpráva o finanční stabilitě 2010−2011, s. 66. Dostupné na xxxx://xxx.xxx.xx/xx/ financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2010-2011/index.html [cit. 25. 10. 2011].
v posledních letech značné finanční ztráty, může být další navyšování kapitálu výzvou. Existují proto obavy, že se banky přikloní spíše než k navyšování vlastního kapitálu (což by také vedlo k nechtěnému rozředění majetkových podílů stávajících akcionářů) ke krácení aktiv, tj. zejména k redukci poskytovaných úvěrů. Krá- cení úvěrových objemů by však mělo značně nepříznivý dopad na již tíživou situaci evropské ekonomiky.31
Basel III dále zavádí minimální standardy pro řízení likvidity (krátkodobé i dlouhodobé), včetně tzv. ukaza- tele krytí likviditou (od 1. 1. 2015) a ukazatele čistého stabilního financování (od 1. 1. 2018). Další novinkou v rámci Basilejských standardů je tzv. pákový poměr (leverage ratio), který slouží k zamezení nadměrného růstu bilance a podrozvahových transakcí nezávisle na rizikovosti.32
Podobně jako u kapitálových požadavků může mít povinnost držet likvidní aktiva dopad na omezení úvě- rování. Tato opatření mají také vliv na ziskovost banky, protože vysoce likvidní aktiva (např. v podobě dlouho- dobých termínovaných vkladů) jsou proti méně likvid- ním aktivům pro banku dražší. Vedle nižší návratnosti vlastního kapitálu a růstu poptávky po dlouhodobém fi- nancování poukazují studie na další kvalitativní dopady na finanční systém. Podle KPMG33 povede zavedení standardů Basel III kromě zamýšlené redukce systémo- vého rizika v podobě omezení pravděpodobnosti krachu lépe kapitálově vybavených bank také ke zmiňovanému snížení úvěrové kapacity a poklesu atraktivity bank pro potenciální investory.
Navíc jako v případě jeho předchůdců stále hrozí ri- ziko regulatorní arbitráže, nebude-li Basel III imple- mentován shodně v jednotlivých členských státech, což ve svém důsledku opět podkopává stabilitu celého fi- nančního systému. Politický a časový tlak často způso- bují nekoordinovanost návrhů, nedostatečné vyhodno- cení jejich dopadů a nesprávné načasování jejich ná- sledné implementace, což umocňuje jejich případné ne- gativní dopady.34 Obavy se objevují i v souvislosti s tla- kem na větší transparentnost a zveřejňování informací, jejichž nesprávná interpretace (zejména ze strany retai- lových klientů) může působit na finanční systém paradoxně destabilizačně.
31 ECONOMIST, Economic crisis: Europe’s rescue plan. Do- stupné na: xxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxx/ 21534849 [cit. 29. 10. 2011].
32 Basel III (č. 188), s. 3, 25, respektive Basel III (č. 189),
s. 61, supra 28.
33 KPMG, Basel 3: Pressure is building..., s. 6, dostupné na xxxx://xxx.xxxx.xxx/Xxxxxx/xx/ IssuesAndInsights/Articles Publications/Documents/Basel-3-dec-2010-v3.pdf [cit. 29. 8. 2011].
34 LAUŠMANOVÁ, M., Basel III: Požadavky nové regulace a její dopad na bankovní sektor (prezentace, online) [cit. 29. 8. 2011].
Vedle proklamovaného pozitivního efektu harmoni- zace a eliminace systémového rizika existují i argumen- ty proti jednotným obezřetnostním standardům, které staví na omezování legislativní soutěže, tedy přirozené inovaci a flexibilitě regulace.35 Riziko masového (tedy aspoň evropského) přijímaní neefektivních či opoždě- ných legislativních reakcí je poměrně vysoké, což potvrdilo i období krize v letech 2007–2009.
Nabízí se zde proto několik otázek – zda nebo do jaké míry jsou plošně zaváděné Basilejské standardy efektivní, zda nebude docházet k tzv. přelévání finanč- ních prostředků v rámci bankovních skupin, a tedy sni- žování výnosů i těch bank, které se chovají konzerva- tivně a nepodstupují nadměrná rizika, a zda lze navýše- ním kapitálových požadavků skutečně dosáhnout sta- bilního bankovního systému.
3. Směrnice o kapitálové přiměřenosti jako hard law
Jak bylo uvedeno výše, soft law bývá často modelo- vou úpravou pro pozdější národní legislativu. Téměř bezvýhradně to platí v případě Basilejských standardů a příslušné evropské bankovní regulace, na níž má
„normotvorba“ BCBS stále větší vliv.
Z pohledu vnějších vztahů EU je možné spatřovat jistou analogii mezi Basilejskými standardy a smíše- nými mezinárodními smlouvami,36 přestože Basilejské standardy nejsou mezinárodními smlouvami de lege. Navzdory tomu jsou spolehlivě integrovány do sekun- dárního práva EU, které dává mezinárodnímu soft law sílu evropského hard law.
3.1 Pozice EU v rámci BCBS
Přestože Unie sama není členem BCBS, 9 členských států EU37 patří do členské základny výboru. EU je však v BCBS přímo zastoupena Komisí a ECB a také EBA, která se zásadně podílí na přípravě technických norem v oblasti bankovnictví. Z tohoto institucionál- ního (ale i personálního) propojení je zřejmé, že zdroj inspirace evropské regulace jednoznačně pramení z dis-
35 DRAGOMIR, L., op. cit. 9, s. 101.
36 Teorie částečných smíšených smluv charakterizuje tyto smlouvy jako mezinárodní dohody, upravující otázky v oblas- ti sdílených pravomocí, kde jsou vedle EU signatáři takové dohody jen některé členské státy, nicméně vázány jsou jí i všechny členské státy EU. To může být ve svých důsledcích právně problematické (zejm. při implementaci nebo v otáz- kách jurisdikce Soudního dvora). Srov. KLABBERS, J., op. cit. 7, s. 263−266.
37 Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Španělsko, Švédsko a Velká Británie, z nichž – pro zajíma- vost – poslední dva státy nejsou členy eurozóny.
kuzí na půdě BCBS.38 Směrnice o kapitálové přimě- řenosti svůj původ v dílně Basilejského výboru otevřeně přiznávají.39 Mezinárodně sjednané standardy, které tak v podstatě představují první fázi Lamfalussyho legisla- tivního procesu,40 jsou pak přizpůsobeny evropskému kontextu a specifikům práva EU.
3.2 CRD I – IV
Směrnice o přístupu k činnosti úvěrových institucí (dále jen „rámcová směrnice“) a směrnice o kapitálové přiměřenosti41 byly přijaty relativně nedávno v roce 2006 (v plné účinnosti teprve od ledna 2008) a předsta- vují další konsolidace a novelizace již dříve vydaných směrnic 2000/12/ES a 93/6/EHS, ve znění z roku 1998, a tedy komplexní úpravu klíčových otázek v oblasti bankovnictví.
Směrnice o kapitálové přiměřenosti odráží vývoj v úpravě mezinárodních standardů Basel II, když sta- noví minimální objem kapitálu, který musí úvěrová in- stituce držet, v poměru ke svým rizikově váženým akti- vům. Vedle pravidel kapitálové přiměřenosti jsou upra- veny také požadavky dohledu na individuální bázi a požadavek tržní disciplíny. CRD dopadají oproti Ba- sel II nejen na mezinárodně působící banky, ale na všechny úvěrové a investiční instituce.42
V důsledku finanční krize přehodnotila Evropská komise tato pravidla a v říjnu 2008 předložila Evrop-
38 Basel I ve směrnicích o vlastních fondech 89/299/EHS a o ukazateli platební schopnosti 89/647/EHS, jeho revize v první směrnici o kapitálové přiměřenosti 93/6/EHS a dále Basel II v CRD (2006/48/ES a 2006/49/ES), jeho revize (tzv. Basel II bis) v CRD II (2009/111/ES) a CRD III (2010/76/EU) a Basel III v návrhu CRD IV.
39 Odst. 37 preambule CRD na Basilejské standardy výslovně odkazuje: „Ustanovení této směrnice a směrnice (...) 2006/49/ ES tvoří ekvivalent k ustanovením basilejské rámcové do- hody.“
40 Nový čtyřfázový legislativní proces pro předpisy v oblasti financí připravovaný od roku 2000 skupinou odborníků pod vedením Alexandrea Lamfalussyho.
41 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/48/ES a č. 2006/49/ES ze dne 14. června 2006, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu, OJ 2006 L 177/01, re- spektive o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí, OJ 2006 L 177/201, souhrnně jen CRD (z angl. Capital Requirements Directives).
42 Obě směrnice jsou velmi rozsáhlou kompilací (na více než 250 stranách Úředního věstníku) Basel II a specifik prostředí EU s extrémně dlouhými preambulemi, nesčetnými defini- cemi a křížovými odkazy a více než třemi čtvrtinami obsahu soustředěného v technických přílohách, což nepřidává na pře- hlednosti a systematičnosti tohoto aktu. Zásadní výtka nesys- tematičnosti v implementaci Basel II pak spočívá v přijetí 2 směrnic (namísto jednoho kompaktního aktu), přestože vyňatá pravidla o kapitálové přiměřenosti (2006/49/ES) nemohou být aplikována bez rámcových pravidel o přístupu k činnosti úvě- rových institucí a jejím výkonu (2006/48/ES).
skému parlamentu a Radě jejich novelu.43 Nový kon- cept kapitálové přiměřenosti je citlivější k rizikovosti jednotlivých aktiv (zavádí individuální přístup k identi- fikaci rizik a nové metody jejich měření), a umožňuje tak bankám, zejména velkým, stanovení nižších kapitá- lových požadavků. Jedná se však spíše o technickou novelu.44
První zevrubná revize (tzv. CRD II)45 byla přijata po třech letech, aby zaplnila mezery v původní úpravě a reagovala na tehdejší finanční situaci a souběžné dis- kuse na mezinárodní scéně, zejména na půdě Basilej- ského výboru a nově zřízeného Výboru finanční stabi- lity (FSB).46 CRD II upravuje zvýšení kapitálových po- žadavků a nové postupy při dohledu nad úvěrovými in- stitucemi v EU. Konkrétně zavádí nové požadavky na řízení rizika likvidity, zjednodušuje pravidla angažova- nosti a stanoví nové podmínky a limity při sekuritizaci. CRD II dále definuje hybridní kapitálové nástroje (za- hrnující vlastní kapitál a závazky banky) a omezuje za- počtení určitých jejich typů do původního kapitálu úvě- rových institucí. Zároveň zpřísňuje režim mezibankov- ních půjček pro limity velké angažovanosti, jež se v době krize ukázaly jako velmi rizikové. Úvěrové in- stituce musí provádět náležitou hloubkovou kontrolu před investicemi do sekuritizovaných nástrojů.
V oblasti dohledu přináší podrobnou úpravu vztahů mezi orgány dohledu, a to jak mezi domovským a hosti- telským orgánem, tak mezi regulátory, ministerstvy financí a centrálními bankami, zvláště pak ustanovení o zúžené spolupráci v krizových situacích. CRD II také ukládá zřízení kolegií orgánů dohledu s cílem usnadnit provádění dohledu na konsolidovaném základě nad bankovními skupinami působícími v několika člen- ských státech.
CRD II byla rychlou reakcí na krizovou situaci, nicméně rychlost nepřidala na kvalitě regulatorních změn,47 a ještě před jejím vlastním schválením zahájila Komise v dubnu 2009 konzultační proces k možným
43 Směrnice Komise č. 2009/83/ES ze dne 27. července 2009, kterou se mění některé přílohy směrnice Evropského parla- mentu a Rady 2006/48/ES, pokud jde o technická ustanovení o řízení rizik, OJ 2009 L 196/14.
44 Blíže BAUEROVÁ, J., Nejen banky čeká další vlna regulace.
45 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/111/ES ze dne 16. září 2009, kterou se mění směrnice 2006/48/ES a 2006/49/ES, pokud jde o banky přidružené k ústředním in- stitucím, některé položky kapitálu, velkou angažovanost, re- žimy dohledu a krizové řízení, OJ 2009 L 302/97 (CRD II).
46 Výbor finanční stability (Financial Stability Board) byl založen v dubnu 2009, aby na mezinárodní úrovni koordino- val činnost národních finančních orgánů a mezinárodních fór s cílem podpořit efektivní implementaci regulace i dohledu a zajištění finanční stability. Pro podrobnější informace viz xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx.
47 O čemž svědčí mj. i požadavek na přezkum směrnice ještě před uplynutím její transpoziční lhůty (novelizovaný čl. 156 Směrnice).
změnám v dané úpravě a v červenci téhož roku předlo- žila nový návrh, který byl přijat v listopadu 2010 jako CRD III48.
Novela opět odráží paralelní publikace a závěry při- jaté Basilejským výborem49 a snaží se vypořádat s ne- dostatky předchozí úpravy. CRD III zavádí kapitálové požadavky na obchodní portfolio a resekuritizace50 a zároveň ukládá povinnost zveřejnění sekuritizačních expozic.
Relativní novinku51 představují pravidla pro odmě- ňování jednotlivých kategorií zaměstnanců, kteří svou pracovní činností ovlivňují rizikový profil úvěrové in- stituce, zvláště pak vrcholového managementu banky. Postupy pro odměňování musí předcházet možnému morálnímu hazardu, být v souladu s účinným řízením rizik a dlouhodobými zájmy úvěrové instituce.
Stále ještě před přijetím konečné verze CRD III za- hájila Komise konzultace k další, tentokrát zásadní re- vizi této série směrnic, inspirované mezinárodním rám- cem Basel III. CRD IV52 je v současné době ve stádiu návrhu po projednání Radou a s jejím přijetím se počítá koncem roku 2012. Na návrhu se vedle BCBS podílel také Evropský bankovní výbor (EBC) a Výbor evrop- ských orgánů bankovního dohledu (CEBS) a od roku 2011 jeho nástupce Evropský orgán pro bankovnictví, které se zapojily do dva roky trvajícího konzultačního procesu (viz schéma 2).
Zatímco předchozí směrnice (CRD II a III) pouze novelizovaly stávající CRD, CRD IV představuje novou komplexní úpravu, přijímanou paralelně s přímo závaz- ným nařízením o obezřetnostních požadavcích na úvě- rové instituce a investiční podniky.53 Tento balíček má
48 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/76/EU ze dne 24. listopadu 2010, kterou se mění směrnice 2006/48/ES a 2006/49/ES, pokud jde o kapitálové požadavky na obchodní portfolio a resekuritizace a o dohled nad zásadami odměňo- vání, OJ 2010 L 329/03 (CRD III).
49 Přehled publikací přijatých v rámci Basel II je dostupný na xxxx://xxx.xxx.xxx/xxxx/xxxx/ tid_22/page_1.htm [cit. 10. 11.
2010].
50 Článek 4 definuje resekuritizaci jako „sekuritizaci, u níž je riziko spojené s podkladovým portfoliem expozic rozděleno do tranší a alespoň jedna z podkladových expozic je sekuritizační pozicí“ (jinými slovy se jedná o sekuritizovaný nástroj, jehož podkladovým aktivem je již existující sekuritizace neboli zá- vazek transformovaný do cenného papíru).
51 První závazná úprava následující Doporučení Komise
č. 2009/384/ES ze dne 30. dubna 2009, o politice odměňování
zcela nahradit nyní závazné směrnice 2006/48/ES a 2006/49/ES, které podle hodnocení Komise ponechá- vají v duchu minimální harmonizace příliš velký prostor pro diskreci členských států.54
Struktura současného návrhu kopíruje původní uspořádání evropské bankovní regulace – směrnice upravuje přístup do bankovnictví a nařízení pak kon- krétní pravidla pro ochranu a dohled v bankovním sek- toru, která jsou v této podobě přímo závazná a nevyža- dují provedení do národní právní úpravy. To by mělo zajistit také jejich jednotnou interpretaci a aplikaci. Právním základem návrhu směrnice je stejně jako v pří- padě předchozích směrnic čl. 53 odst. 1 SFEU (ex čl. 47 SES). Naproti tomu návrh nařízení je založen na článku 114 SFEU (ex čl. 95 SES) s cílem tzv. maximální har- monizace.
Návrh směrnice se při stanovení kapitálových poža- davků nově zabývá často přeceňovaným významem externích ratingů a snaží se posílit význam vnitřního ří- zení rizik a provádění vlastních hloubkových analýz (tzv. due diligence), a zabránit tak možnému davovému chování, které nastává v případě mechanického spolé- hání na hodnocení vydávaná ratingovými agenturami.
Návrh dále počítá s posílením spolupráce orgánů dohledu a větším zapojením EBA. Nedostatky vnitro- státních sankčních režimů a rozdíly v pravomocích orgánů dohledu si v rámci návrhu směrnice vynutily sjednocení a zpřísnění těchto režimů (včetně sankcí), což má vést k zajištění souladu s bankovními předpisy EU, ochraně uživatelů bankovních služeb a zajištění bezpečnosti, stability a celistvosti bankovních trhů.55
Návrh nařízení přináší přímo použitelný kodex obe- zřetnostních standardů, mnohé přebírá ze stávající úpra- vy, ale zavádí také pravidla nová. Ve své druhé části upřesňuje definici kapitálu, který v době finanční krize dostatečně neplnil absorpční funkci v případě ztrát, a proto bylo nutné předefinovat některé kapitálové ná- stroje a způsob jejich užití. Zavádí se také nové stan- dardy likvidity,56 ochranných rezerv a řízení úvěrového rizika. Návrh nařízení má rovněž zajistit provádění do- poručení FSB pro omezení procykličnosti. Proticyk- lická opatření, jež by měla do budoucna zabránit opa- kování systémových problémů v bankovnictví, jsou vedle posílení efektivity regulace kapitálu jedním z hlavních cílů nařízení.57
CRD IV je důkazem toho, že prvotní legislativní re- akce na krizi nebyly dostatečné, respektive nebyly na- mířené tím správným směrem, a proto se zčásti minuly
v odvětví finančních služeb {C(2009) 3159}, OJ 2009
L 120/22.
52 Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. července 2011, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a in- vestičními podniky a o změně směrnice 2002/87/ES, COM (2011) 453 final (CRD IV).
53 Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne
20. července 2011, o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky, COM(2011) 452 final.
54 Důvodová zpráva návrhu směrnice CRD IV, COM(2011) 453 final.
55 Ibid, supra 54.
56 Včetně dvou nových ukazatelů, převzatých z Basel III – tzv. ukazatel krytí likviditou (aplikovatelný od 1. 1. 2015) a ukazatel čistého stabilního financování (od 1. 1. 2018).
57 Důvodová zpráva návrhu nařízení, COM(2011) 452 final.
účinkem. Přestože krize odhalila zásadní nedostatky v regulaci a dohledu, snaha o nápravu prostřednictvím přijímání specifických obezřetnostních pravidel (zejmé- na důraz na kapitálovou přiměřenost a jednotlivé meto- dy výpočtu dle Basel II)58 nepřinesly očekávanou ná- pravu, ale byly spíše zdržením před přijetím strukturál- ních a systémových změn, zásad krizového řízení a no- vého systému dohledu.
4. Závěr
Přestože se zříkají jakékoli závaznosti, mají Basilej- ské standardy již po téměř čtvrt století zásadní vliv na
58 Výjimkou byla směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/14/ES ze dne 11. března 2009, kterou se mění směrni- ce 94/19/ES, o systémech pojištění vkladů, a nebo také naříze- ní Evropského parlamentu a Rady 1060/2009 ze dne 16. září 2009, o ratingových agenturách, jež byly (stejně jako CRD II) přijaty v r. 2009, aby vydaly rychlý signál destabilizovanému evropskému bankovnímu trhu. Zde je však nutno podotknout, že rok 2009 byl rokem voleb do EP a jmenování nové Ko- mise, tedy v pružném jednání lze spatřovat (rovněž) politický motiv. Pro srovnání DRAGOMIR, L., op. cit. 9, s. 92.
podobu mezinárodních obezřetnostních pravidel v ban- kovnictví. Současně představují nezpochybnitelný vzor pro evropskou regulaci a dohled v oblasti bankovního průmyslu. Přijímání Basilejských ujednání fakticky nahrazuje první fázi evropského legislativního procesu, na němž se přímo či nepřímo podílí i řada orgánů EU. Jeho výsledkem jsou pak závazné akty sekundárního evropského práva.
Obsah Basilejských standardů se v čase měnil od základních (a poměrně rigidních) principů až po sofisti- kované modely výpočtů jednotlivých rizik a ukazatelů finanční stability bankovních subjektů, které se snaží reagovat na vývoj na finančních trzích a předložit mo- derní regulatorní a dozorčí přístupy. Paralelně s nimi vzniká i jejich unijní varianta, která ale často trpí va- dami politických kompromisů a nesystematičností.
Otázkou proto zůstává, zda má neustálé přijímání nových a zpřísňování obezřetnostních pravidel očeká- vaný pozitivní dopad bankovní sektor a nebo jen do- chází k deformaci přirozeného tržního vývoje a jakým směrem se tedy bude ubírat Basel IV, CRD V a další regulace v této oblasti.
Schéma 1: Vývoj kapitálového požadavku od Basel I po Basel III
Zdroj: Data dostupná na xxxx://xxx.xxx.xxx/xxxx/xxxxx0.xxx (vlastní modifikace)
Schéma 2: Obsahový a časový vývoj směrnic o kapitálové přiměřenosti
Zdroj: Data dostupná na xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxx_xxxxxx/xxxx/xxxxxxxxxx/xxxxx_xx.xxx#xxx0
(vlastní grafická úprava)
Summary
European banking regulation is focused mainly on the entering conditions to the banking industry (bank licence), capital requirements that should prevent or at least mitigate the risks connected with the banking business, some supervisory issues and market discipli- ne. However, the biggest attention is traditionally paid to the capital requirements. Only since the new millen- nium, the attention has been drawn more to the internal risk management, supervision and transparency require- ments.
Since foundation of the Basel Committee on Banking Supervision in the 1970’s, this international forum has gained a significant position in discussions on current world banking issues and in concluding internationally recognised banking standards, imple- mented not only by its member states but, among others, also in a form of the EU secondary law, i.e. directives and regulations binding for the EU Member States.
This article deals with the position of the Basel Committee, its law-making powers and consequent impact on the European banking regulation.
STUDENTSKÉ P Ř ÍSP Ě VKY
K otázce nájmu bytu právnickou osobou
Jana Petrů*
Otázka, zdali může být nájemcem bytu právnická osoba, se může v současné době z pohledu ustálené ju- dikatury 26. senátu Nejvyššího soudu zdát jako bez- předmětná. Nejvyšší soud konstantně ve svých rozhod- nutích uvádí, že nájemce bytu může být pouze fyzická osoba a svou judikaturou tak vylučuje právnickou osobu jako účastníka nájemního vztahu podle § 685 a násl. občanského zákoníku.1 Tato konstantní judika- tura však byla narušena dvěma rozhodnutími 21. senátu Nejvyššího soudu, která přinášejí nové argumenty, proč by právnická osoba neměla být vyloučena z možnosti uzavřít nájemní smlouvu jako nájemce. Ačkoliv se do- savadní judikatura obou dvou senátů Nejvyššího soudu vztahuje k právní úpravě nájmu bytu před účinností no- vely č. 132/2011 Sb., kterou se mění občanský záko- ník,2 rozhodnutí 21. senátu nám ukazuje, že tato otázka stále není zcela jasně vyřešena a podle mého názoru stojí i nadále za pozornost.
Zákonodárce subjekty nájemního vztahu definuje jako nájemce a pronajímatele prostřednictvím jejich práv a povinností. V zákoně však subjekty nájemního vztahu nejsou dále specifikovány a ani z jazykového výkladu zákona nedojdeme k závěru, že by byl okruh subjektů nájemního vztahu omezen. Není sporu o tom, že vlastnit nemovitost může jak fyzická tak právnická osoba a v rámci svého vlastnického práva může se svým majetkem disponovat, tedy jej i pronajmout. Pro- najímatelem tedy může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická.3 Nicméně osoba nájemce stále zůstává před- mětem diskuse.
Na rozdíl od pronajímatele je nájemce chráněn, a tak vyvstává otázka, zda nájemcem bytu může být obdobně jako pronajímatel kdokoliv, nebo je nájem
* Jana Petrů, studentka 5. ročníku Právnické fakulty Masary- kovy univerzity, Brno.
1 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozděj- ších předpisů.
2 Zákon č. 132/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3 Viz ŠVESTKA, Jiří et al. Občanský zákoník: komentář.II,
§ 460−880. vyd. 2. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s. Velké
komentáře. ISBN 9788074001086.
bytu vázán pouze na osobu fyzickou. Tuto otázku již několikrát řešil ve své judikatuře Nejvyšší soud. Ten vyslovil názor, že právnická osoba nemůže být nájem- cem bytu podle § 685 a násl. občanského zákoníku a tento závěr několikrát ve své judikatuře potvrdil.4 Soud vyšel při své argumentaci z teleologického vý- kladu a uvedl, že obsahem nájmu bytu jsou práva a po- vinnosti, které strany vykonávají v souvislosti s realiza- cí uspokojení bytové potřeby nájemce. Potřebu bydlet může mít, a tedy ji i následně uspokojovat, pouze fyzic- ká osoba. Právo nájmu bytu je tedy vázáno na fyzickou osobu a právnická osoba nemůže smlouvu o nájmu bytu platně uzavřít.5 To však podle názoru Nejvyššího soudu nebrání právnické osobě uzavřít nájemní smlouvu podle ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku6 (tedy podle obecné smlouvy o nájmu, jejímž předmětem může být jak věc movitá, tak nemovitá).
Možnou změnu pohledu na nájem bytu právnickou osobou pak ve svých dvou rozhodnutích přinesl 21. se- nát Nejvyššího soudu, který se k této otázce vyjádřil v souvislosti s projednáním odúmrti.7 Nejvyšší soud do- spěl k závěru, že v případě odúmrti státu připadl člen- ský podíl8 v bytovém družstvu a na základě něj na stát přešlo i členství v bytovém družstvu a s ním spojený nájem družstevního bytu. Stát se tak stává nájemcem družstevního bytu na základě § 706 odst. 5 občanského
4 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1973/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2080/2009, vše do- stupné na xxx.xxxxx.xx.
5 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
6 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2080/2009, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
7 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3088/2009 a Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, vše dostupné na xxx.xxxxx.xx.
8 V tomto odstavci autorka přejímá pojem členský podíl tak, jak jej použil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a zákono- dárce v § 706 odst. 5 občanského zákoníku, jelikož na tyto prameny v textu odkazuje. Dále je však v textu místo pojmu členský podíl užíván pojmem členská práva a povinnosti v družstevním bytu s odkazem na § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
zákoníku,9 který hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu „na toho dědice, kterému připadl členský podíl“. Pokud tedy na stát přešel člen- ský podíl v bytovém družstvu, stává se zároveň nájem- cem družstevního bytu.10 Stát však v občanskoprávních vztazích vystupuje jako právnická osoba, a tak se jeho pozice jako nájemce dostává do konfliktu s názorem 26. senátu, který právnickou osobu jako nájemce bytu vy- loučil. Dvacátý první senát se ve svém rozhodnutí vyjá- dřil i k této otázce. Svou argumentaci opřel o zákon č. 102/1992 Sb.11 a ve svém rozhodnutí uvedl: „Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba, nyní (po 1. 1. 1992) zákon výslovně připouští (srov. § 7 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a tedy i nájemcem družstevního bytu.“12
Rozhodnutí Nejvyššího soudu nepochybně může vyvolat dojem, že jde o účelový výklad směřující k tomu, aby stát jako právnická osoba měl možnost na- být členská práva v bytovém družstvu, která jsou z ma- jetkového hlediska hodnotnější, než vypořádací podíl, který by státu jako právnické osobě náležel v případě, že by členská práva nenabyl a členem bytového druž- stva se nestal.13 Toto rozhodnutí však otevírá dveře možnému směru argumentace nejen v otázce postavení státu jako člena bytového družstva a nájemce družstev- ního bytu, ale i v otázce postavení právnické osoby jako nájemce obecně.
V případě, že zemře zůstavitel a nezanechá žádné dědice, nabývá jeho majetek stát. Stát nabývá tento majetek na základě odúmrti, kdy není v postavení dě- dice, ale pouze v postavení obdobném. Stejně jako dě-
9 Ustanovení § 706 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Autorka zde cituje aktuální znění právního předpisu, ačkoliv zmiňované judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3088/2009 a sp. zn. 21 Cdo 4498/2008 ve svém textu odkazují na § 706 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění před novelou č.132/2011 Sb. Text právní normy zůstal shodně zachován i po novele, dle současného znění je však obsažen v odstavci pátém téhož paragrafu.
10 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3088/2009, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
11 Zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění zákonů č. 227/1997 Sb., č. 126/1998 Sb., č. 320/2002 Sb. a č. 359/2005 Sb.
12 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
dic však odpovídá za zůstavitelovy závazky.14 Pokud tedy může nabýt členská práva v bytovém družstvu a zároveň se stát nájemcem družstevního bytu stát jako právnická osoba, měly by tuto možnost mít i ostatní právnické osoby v postavení dědice. Jak konstatoval sám Nejvyšší soud, postavení dědiců v dědickém řízení a postavení státu v případě odúmrti není stejné, ale ob- dobné.15 Dědicové taktéž ručí za závazky zůstavitele a měli by tedy mít zaručena obdobná práva jako stát v případě odúmrti. Dědí se ze závěti, ze zákona nebo z obou těchto důvodů. Ze zákonného okruhu dědiců je právnická osoba jakožto dědic vyloučena. Není však vyloučena jako dědic na základě závěti. Pokud tedy právnické osobě přiznáme obdobné postavení jako po- stavení státu v případě odúmrti, mohou na ni na základě závěti přejít členská práva v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu. Jestliže má člen bytového družstva možnost pro případ smrti projevit vůli tak, aby tato práva přešla na právnickou osobu, měl by mít možnost nakládat se svým majetkem stejným způsobem i za ži- vota.
Právo nájmu družstevního bytu svědčí tomu, kdo je členem bytového družstva. Členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu jsou spolu úzce spjaty a nelze je od sebe oddělit. S členstvím v bytovém druž- stvu, přesněji řečeno s členskými právy a povinnostmi, pak může člen, potažmo nájemce, disponovat. Může je převést v souladu s obchodním zákoníkem a stanovami družstva a v případě jeho smrti přechází členská práva v bytovém družstvu a nájem bytu na dědice, a to na zá- kladě dědění ze zákona nebo ze závěti, v případě státu pak i na základě odúmrti. Oproti tomu nájemce nedruž- stevního bytu nemá s čím disponovat a nájem přechází pouze ze zákona na pozůstalého manžela nebo na osoby uvedené v § 706 občanského zákoníku. Vzhledem k od- lišnosti nájmu bytu družstevního a nedružstevního by tedy bylo možno konstatovat, že právnická osoba může být nájemcem pouze bytu družstevního, jelikož pouze nájemce družstevního bytu může disponovat se svými členskými právy a není možné jej omezovat tím, že mu bude diktováno, na koho tyto práva v bytovém družstvu může převést.
Podle mého názoru však argumenty 21. senátu Nej- vyššího soudu mohou zasáhnout ještě dál. Nejvyšší soud uvedl, že fyzické a právnické osoby jsou si rovny a s ohledem na onu rovnost nemohou být právnické osoby vyloučeny z možnosti uzavřít jako nájemce ná- jemní smlouvu, jejímž předmětem je byt. Ostatně mož- nost právnické osoby stát se nájemcem plyne podle ná- zoru 21. senátu z § 7 zákona č. 102/1992 Sb., který v definici služebního bytu uvádí, že služební byt může být ve vlastnictví nebo nájmu právnické i fyzické oso-
13 Viz ELIÁŠ, Karel, Jarmila POKORNÁ a Tomáš DVO-
ŘÁK. Kurs obchodního práva: obchodní společnosti a druž-
stva. vyd. 6. Praha: C. H. Beck, 2010, 503 s. Právnické učeb- nice. ISBN 9788074000485.
14 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3088/2009, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
15 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
by.16 Výklad § 7 zákona č. 102/1992 Sb. ve spojení s rovností fyzických a právnických osob tak, jak jej vyložil ve svém rozhodnutí 21. senát Nejvyššího soudu, podle mého názoru nemá dopad pouze na možnost právnické osoby stát se nájemcem družstevního bytu, ale jako argument jej lze vztáhnout na jakýkoliv nájem bytu právnickou osobou obecně.
Tento možný výklad však 26. senát Nejvyššího soudu vyloučil svým následným rozhodnutím ze dne
21. ledna 2011,17 když v otázce nájmu bytu právnickou osobou zopakoval, že nájem bytu je vázán na fyzickou osobu a právnická osoba může uzavřít nájemní smlou- vu, jejímž předmětem je byt, pouze podle § 663 a násl. občanského zákoníku, jelikož nemá bytovou potřebu. V tomto smyslu vykládá 26. senát i ustanovení § 7 zákona č. 102/1992 Sb., a to tak, že nájem bytu, který získal charakter bytu služebního, je právnické osobě umožněn jen na základě obecné nájemní smlouvy. Podle názoru 26. senátu nedochází k narušení rovnosti fyzických a právnických osob, jelikož právnická osoba sice nemá možnost uzavřít nájemní smlouvu podle
§ 685 a násl. občanského zákoníku, ale má možnost uzavřít nájemní smlouvu v souladu s § 663 a paragrafy následujícími.18
S tímto tvrzením bych si na tomto místě dovolila nesouhlasit. Aby bylo možno považovat soubor míst- ností za byt, jakožto předmět občanskoprávních vztahů, musí být takto definován kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Pokud je část nemovitosti definována kolaudačním rozhodnutím jako byt a stane se předmě- tem nájemní smlouvy, automaticky podle mne na tuto nájemní smlouvu dopadají ustanovení § 685 a násl. ob- čanského zákoníku. Ustanovení o nájmu bytu mají ve vztahu k obecnému nájmu povahu speciální a vymezují zvláštní právní úpravu pro nájemní smlouvu, jejímž předmětem je byt. Pokud se tedy bude nájemní smlouva týkat bytu, který je jako byt vymezen kolaudačním roz- hodnutím, není možné dopad ustanovení o nájmu bytu vyloučit. Naopak pokud soubor místností nebo část ne- movitosti jako byt kolaudovány nejsou, je možné uza- vřít pouze obecnou nájemní smlouvu. Pokud by část nemovitosti nebyla kolaudačním rozhodnutím defino- vána jako byt, a přesto byla uzavřená nájemní smlouva podle § 685 a násl., byla by nájemní smlouva neplatná pro nezpůsobilost předmětu nájemního vztahu.19
16 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3088/2009, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
17 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2080/2009, dostupné na xxx.xxxxx.xx.
18 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2080/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005, vše dostupné na xxx.xxxxx.xx.
19 Viz SELUCKÁ, Markéta. Nájem a podnájem bytu. vyd. 1. Brno: CP Books, a.s., 2005, 150 s. + 1 CD-ROM. Právo pro denní praxi. ISBN 8025108007.
S ohledem na výše řečené zde podle mého názoru nelze mluvit o rovnosti právnických a fyzických osob tak, jak ji uvádí 26. senát Nejvyššího soudu. Právnická osoba na rozdíl od osoby fyzické nemá možnost pro- najmout si byt jako předmět občanskoprávních vztahů. Má pouze možnost pronajmout si část nemovitosti nebo soubor místností, které nejsou jako byt definovány ko- laudačním rozhodnutím. Pokud se uzavřená nájemní smlouva netýká bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů, nemůže následně získat charakter služebního bytu podle § 7 zákona č. 102/1992 Sb. V tomto ohledu bych se plně ztotožnila s názorem 21. senátu Nejvyš- šího soudu, a to že z § 7 přímo vyplývá možnost práv- nické osoby uzavřít smlouvou o nájmu bytu.
Argumentace opřená o § 7 zákona č. 102/1992 Sb., však ve světle novely č. 132/2011 Sb., kterou se mění občanský zákoník, ztrácí význam. Tato novela zrušila druhou část zákona č. 102/1992 Sb., a tedy i § 7. Sa- motná důvodová zpráva k této novele uvádí, že novela koncepčně odpovídá návrhu nového civilního kodexu, tedy „nového“ občanského zákoníku.20 Ten ve svém textu výslovně neobsahuje, že nájemcem může být pouze fyzická osoba. Zákonodárce však tuto skutečnost uvádí v důvodové zprávě a lze tedy reálně předpoklá- dat, že text „nového“ občanského zákoníku bude takto do budoucna vykládán. Ačkoliv již není platný § 7 zá- kona č. 102/1992 Sb., zůstává i po novele č. 132/2010 Sb., kterou se mění občanský zákoník, zachována ne- rovnost fyzických a právnických osob v otázce mož- nosti uzavřít smlouvu o nájmu bytu.
Souhlasím s názorem Nejvyššího soudu, že nájem bytu je koncipován jako chráněný institut občanského práva a slouží primárně k uspokojování bytové potřeby fyzické osoby. Potřebu bydlet z povahy věci nemůže mít a tedy ani uspokojovat osoba právnická. Byty by nepochybně neměly sloužit jako sídla právnických osob, ale skutečně by měly uspokojovat bytové potřeby osob fyzických. Právnická osoba nepochybně nemá po- třebu uspokojovat svou bytovou potřebu, ale také nemá například potřebu se někde dočasně ubytovat, jelikož fyzicky neexistuje, přesto může platně uzavřít smlouvu o ubytování. Stejně tak nemá právnická osoba potřebu cestovat, přesto může uzavřít platně smlouvu o přepra- vě osob. Ve chvíli, kdy právnická osoba uzavírá smlou- vu o přepravě osob nebo smlouvu o ubytování, není pro její vlastní potřebu, ale vždy pro potřeby jiných fyzic- kých osob.21 Stejně tak by tomu mělo být i u nájmu bytu.
Podle mého názoru by právnická osoba neměla být automaticky vyloučena z možnosti uzavřít nájemní smlouvu podle § 685 a násl. občanského zákoníku jen
20 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
21 Viz FIALA, Josef et al. Občanský zákoník: komentář.
II. díl, (§ 488 až 880). vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 867-1618. Kodex. ISBN 9788073573959.
z důvodu, že byty slouží k uspokojování bytové potřeby a tu může mít jen fyzická osoba. Pokud budeme před- pokládat, že právnická osoba jedná v souladu s právem, a tedy i v souladu s kolaudačním rozhodnutím, nebude právnická osoba jako nájemce bytu uspokojovat svou bytovou potřebu, ale vždy bude uspokojovat bytovou potřebu fyzické osoby. Pokud právnická osoba užívá byt v souladu s kolaudačním rozhodnutím, neměla by pak podle mého názoru být nájemní smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Není pochyb o tom, že účelem zvláštních ustanovení o nájmu bytu je zajistit uspokojování bytové potřeby fyzických osob. Pokud však právnická osoba jako nájemce uspokojuje bytovou potřebu těch, kteří ji fakticky mají, neměla by být jako nájemce z možnosti uzavřít nájemní smlouvu vylou- čena. Teprve po té, kdy by právnická osoba užívala byt jako svoje sídlo nebo obchodní prostory a neuspokojo- vala by bytovou potřebu jiných fyzických osob, měla by tato smlouva být neplatná pro obcházení účelu zákona podle § 39 občanského zákoníku. Právnická osoba by měla podle mého názoru mít možnost uzavřít nájemní smlouvu stejně tak jako má možnost uzavřít smlouvu přepravní nebo smlouvu o ubytování.
Cílem tohoto článku bylo vyložit judikaturu dvou senátů Nejvyššího soudu a vyzdvihnout z nich argu- menty, které svědčí pro i proti možnosti nájmu bytu právnickou osobou. Spíše než konstatování, zda práv- nická osoba může nebo nemůže být nájemcem bytu, by mělo jít o nastínění nové možnosti, jak se na tuto pro- blematiku dívat.
Resumé
Tento článek pojednává o možnostech právnické osoby stát se právoplatným nájemcem bytu ve světle současného znění občanského zákoníku a stávající judi-
katury Nejvyššího soudu ČR. Text je členěn na dvě části. První část se věnuje rozboru protichůdných sta- novisek v judikatuře 21. a 26. senátu Nejvyššího soudu, které otevírají otázku rovnosti právnických a fyzických osob v nájemním vztahu. Druhá část se v souvislosti s přecházejícími závěry plynoucími z judikatury Nej- vyššího soudu zaměřuje vedle problematiky nájmu družstevního bytu i na vliv argumentů vyslovených v těchto rozhodnutích na nájem bytu právnickou osobou v obecné rovině, přičemž autorka zde přichází i s dal- šími důvody, které se úzce vážou na názory vyplývající z judikátů obou dvou senátů a směřují spíše ve prospěch než v neprospěch právnické osoby jako nájemce bytu.
Summary
This article discusses the possibilities of a legal person to become the rightful tenant. It's focused on the position of legal entity as tenant in the current version of the Civil Code and Supreme Court's case law. The text is divided into two parts. The first part deals with the analysis of contradictory opinions presented in the case law of the 21st and 26th Chamber of the Supreme Court. The text is primarily focused on the two jud- gements which open the question of equality of legal and natural persons in the rental relationship. Although the case law of the 21st Chamber of the Supreme Court refers to rent of cooperative flats and escheat of mem- bership in housing cooperative, it may have influence on the position of legal entity as tenant in general. In the second part the author follows arguments contained in the judgements of both chambers and also comes with other reasons, which are with the arguments arising form the judgements closely bound. Finally the text heads towards opinion that legal entity is possible to become tenant as well as natural person.
INFORMACE PRO PRÁVNÍ PRAXI
Několik poznámek k nové právní úpravě odpovědnosti subjektů za nedodržování povinností stanovených nařízením 1907/2006 (REACH)
Ilona Jančářová*
V čísle 3/2011 Časopisu pro právní teorii a praxi byl publikován příspěvek „Odpovědnost subjektů za nedo- držování povinností stanovených nařízením 1907/2006 (REACH)“. Po odevzdání příspěvku došlo na podzim roku 2011 k relativně rychlému projednání a schválení návrhu nového zákona o chemických látkách, jenž byl vyhlášen 29.11.2011 ve Sbírce zákonů pod číslem 350/2011 Sb. a účinnosti nabyl dne 1. 1. 2012. Ačkoliv důvodem pro přijetí novely byla především adaptace nařízení EU č. 689/2008 o dovozu a vývozu nebezpeč- ných chemických látek, nařízení č. 1102/2008 o zákazu vývozu kovové rtuti a některých sloučenin a směsí rtuti a o bezpečném skladování kovové rtuti a nařízení č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, změny, které nový zákon přinesl, se dotkly podstatným způsobem i otázek odpovědnosti, pojedna- ných v předmětném příspěvku. V předchozí právní úpravě v podobě zákona č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích ve znění novel, byla adaptace nařízení REACH již zahrnuta. Tento zákon byl v minulosti novelizován právě z důvodu nutnosti zajistit implementaci nařízení REACH, novelizace se však nedotkla otázek klasifikace, balení a označování látek, jež byly doposud upraveny v ustanoveních zá- kona o chemických látkách č. 356/2003 Sb.1 Smyslem přijetí nového zákona o chemických látkách je proto upravit nově především tuto problematiku, nicméně nařízení č. 1272/2008 částečně pozměňuje i nařízení REACH, především co se týče seznamu harmonizova- ných klasifikací látek, a tudíž nový zákon o chemických látkách reaguje i na tyto změny. Vzhledem k tomu, že
Nový zákon o chemických látkách č. 350/2011 Sb. zachovává současný trend v oblasti legislativy na ochra- nu životního prostření v tom smyslu, že novelizace jsou příležitostí ke změkčení právní úpravy a ke snížení ná- roků vůči znečišťovatelům. To se konkrétně projevuje především ve zkrácení lhůt, ve kterých lze sankci za protiprávní jednání uložit. Z původně zakotvených 5 let se objektivní lhůta zkracuje na 3 roky a subjektivní lhůta ze dvou let na jeden rok. Ačkoliv § 33 nového zákona v zásadě formulačně a systémově zpřesňuje dřívější formulace zákona č. 356/2003 Sb. vztahující se k opatřením k nápravě, obsah týkající se nápravných opatření zůstává v podstatě nezměněn.
I nadále je příslušný správní orgán je oprávněn naří- dit osobě, která uvedla látku nebo látku ve směsi nebo předmětu na trh, aniž splnila povinnost registrace podle nařízení REACH, její stažení z trhu. Stažení z trhu lze nařídit i osobě, která porušila zákaz nebo omezení uvá- dět na trh látku samotnou nebo obsaženou ve směsi nebo předmětu podle hlav VII a VIII nařízení REACH, a konečně k odstranění protiprávního stavu v oblasti uvádění látek, směsí nebo předmětů na trh je příslušný správní orgán oprávněn nařídit zneškodnění nebezpečné látky, směsi nebo předmětu na náklady jejich vlastníka, popřípadě držitele, není-li vlastník znám, jestliže hrozí poškození zdraví nebo ohrožení života člověka, život- ního prostředí anebo jestliže již k němu došlo.
K podstatným změnám však došlo na úseku vyme- zení správních deliktů za porušování nařízení REACH. Zákonodárce, aniž by tuto změnu jakkoliv odůvodnil2, opustil konstrukci tzv. "catch all provisions",3,4 ozna-
novela přinesla kromě výše uvedených změn i podstat-
né změny v oblasti sankčních ustanovení, je třeba čtená-
ře na tyto změny upozornit.
* Doc. JUDr. Ilona Jančářová, Ph.D, Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva Právnické fakulty Masaryko- vy univerzity, Brno.
1Důvodová zpráva k zákonu o chemických látkách, sněmovní tisk č. 311/0, dostupné na xxxx://xxx.xxx.xx (1. 12. 2011).
2 Tamtéž.
3 „Catch-all-provision“ se rozumí sankční ustanovení vztahu- jící se k porušení jakýchkoliv povinností stanovených v před- mětném právním předpisu.
4 Milieu: Report on penalties applicable for infringement of the provisions of the REACH Regulation in the Member Sta- tes, dostupné na xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxx/xxxxxxx/ chemicals/documents/reach/studies/xxxxx_xx_xxxxxxxxx_xx.xx m) (31. 7. 2011).
čující porušení jakékoliv povinnosti stanovené v přímo aplikovatelném předpisu EU za správní delikt. Namísto toho zavedl v novém zákoně o chemických látkách ustanovení specifikující správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob, kterých se tyto osoby mohou dopustit v souvislosti s nedodržováním povin- ností vyplývajících z nařízení REACH.
Je však otázkou, zda správní delikty uvedené v usta- novení § 34 zákona dostatečně pokrývají porušování všech povinností, které z nařízení REACH vyplývají. Podle mého názoru například uvedená ustanovení se nevztahují na povinnost uvedenou v čl. 14.6 nařízení, podle kterého „každý žadatel o registraci určí a uplatňu- je vhodná opatření k náležité kontrole rizik zjištěných při posouzení chemické bezpečnosti a případně je dopo- ručí v bezpečnostních listech, které dodává v souladu s článkem 31“. V čl. 14.7 nařízení je zakotvena povin- nost, která rovněž není mezi správními delikty uvedena:
„každý žadatel o registraci, který je povinen provádět posouzení chemické bezpečnosti, uchovává zprávu o chemické bezpečnosti tak, aby byla k dispozici, a aktualizuje ji“. Obdobně povinnost aktualizovat regis- trační údaje podle čl. 22 lze jen těžko podřadit pod správní delikt uvedený v § 34 odst. 10 a 11 zákona spo- jující sankci s neposkytnutím stanovených informací Evropské agentuře pro chemické látky.
Ve výčtu správních deliktů nelze najít ani porušení povinnosti sdílet existující údaje v případě registrova- ných látek ve smyslu čl. 27 nařízení REACH, resp. po- rušení povinnosti si vyžádat informace podle před- mětného ustanovení s cílem zabránit opakování pokusů na zvířatech. Většina členských států má v daném pří- padě stanoveny sankce, jež lze uložit v rámci sdílení údajů vlastníku studie, který odmítl poskytnout doklad o nákladech nebo studii samotnou podle čl. 30.3 nebo 30.4 (čl. 30.6).5
Povinnost poskytovat informace nelze ztotožňovat s povinností je po stanovenou dobu uchovávat, jež je zakotvena v čl. 36 nařízení, v sankčních ustanoveních českého zákona však chybí. Rovněž tak povinnosti spe- cifikované v čl. 37 nařízení přesahují skutkovou pod- statu správního deliktu uvedeného v § 34 odst. 10. Čl. 60.10 v souvislosti s udělováním povolení vyžaduje, aby bez ohledu na případné podmínky povolení jeho držitel zajistil, aby expozice byla omezena na nejnižší technicky a prakticky možnou úroveň, což opět není zajištěno odpovídající sankcí, stejně jako další povin- nosti držitelů povolení zakotvené v čl. 65.6
Kladně lze hodnotit zavedení sankcí za neprovedení uloženého opatření k nápravě v podobě stažení látky z trhu, což může významně přispět k prosazování práv- ních požadavků. Výše pokuty, kterou lze uložit za poru- šení stanovených povinností, je odstupňována, přičemž u vybraných deliktů může dosáhnout výše až 5 milionů Kč. Nižší sazby se ve vztahu k nařízení REACH nově pojí zejména k neplnění informačních povinností.
Z výše uvedeného lze uzavřít, že nová právní úprava byla z hlediska adaptace na nové unijní právní předpisy jistě nezbytná. Změny, které byly provedeny ve vztahu ke správním deliktům za porušování předmětného naří- zení REACH, jsou však poněkud překvapivé a je škoda, že zákonodárce je v důvodové zprávě při předložení zákona odpovídajícím způsobem nezdůvodnil. Opuštění dříve zvolené konstrukce „catch-all-provisions“, pokrý- vající obecně jakékoliv porušení povinnosti vyplývající z tohoto nařízení, se nejeví jako šťastné, neboť díky shrnujícím formulacím správních deliktů v dané oblasti řada povinností zůstane nezajištěna odpovídající sankcí. Mnohé členské státy, jež zvolily konkrétní specifikaci správních deliktů, ve snaze vyhnout se opomenutí sta- novit odpovídající sankci za porušení povinností z na- řízení REACH zavedli již zmíněné „catch-all-provi- sion“ alespoň jako podpůrné ustanovení pamatující na všechny ostatní nespecifikované situace.7 Je škoda, že v naší nové právní úpravě podobné ustanovení chybí, stejně jako z pohledu životního prostředí je krokem zpět zkrácení lhůt k ukládání sankcí.
Tento příspěvek vznikl za finanční podpory GAČR v rámci projektu Odpovědnost v právu životního pro- středí − současný stav a perspektivy (GAP408/11/ 0339).
Summary
Regulation 1907/2006 (REACH) contains duties of different groups of persons. The previous Act on Che- mical Substances No. 365/2003 Coll. ensured enfor- cement of this directly applicable regulation by using so called "catch-all-provision" encompassing all infringe- ments of REACH. The act No. 365/2003 Coll. has been abolished by the new Act on Chemical Substances No. 350/2011 Coll., which came into force in January
2012. This act brought substantial changes in the administrative sanctions definition.
5 Tamtéž.
6 Povolení v dodavatelském řetězci − článek 65 − Povinnost držitelů povolení:
Před uvedením látky nebo směsi obsahující látku na trh pro povolené použití umístí držitelé povolení a následní uživatelé uvedení v čl. 56 odst. 2 začleňující látky do směsi na štítek číslo povolení, aniž jsou dotčeny směrnice 67/548/EHS, naří- zení (ES) č. 1272/2008 a směrnice 1999/45/ES. Učiní tak ne-
prodleně poté, co je číslo povolení zveřejněno v souladu s čl. 64 odst. 9.
7 Milieu: Report on penalties applicable for infringement of the provisions of the REACH Regulation in the Member Sta- tes, (31. 7. 2011) dostupné na xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxxxxx/ sectors/chemicals/documents/reach/studies/study_on_penaltie s_en.htm).
Z V Ě DECKÉHO ŽIVOTA
Ústavní soud České republiky připomenul 90. výročí zahájení
činnosti Ústavního soudu Československé republiky
Jan Filip*
Dne 15. listopadu 2011 proběhla v Brně časově krátká, nicméně významná konference, kterou si Ústav- ní soud připomenul první zasedání svého historického předchůdce – Ústavního soudu Československé republi- ky. To proběhlo právě před 90 lety (17. listopadu 1921) v zasedací místnosti určené tehdy pro jednání předsed- nictva vlády na Pražském hradě. Proč si na toto výročí vzpomenul Ústavní soud právě nyní, je zřejmé z toho, že shodou okolností byly právě v nedávné době vydány dvě zásadní publikace na téma ústavního soudnictví z dob předmnichovské ČSR. Obě jsou současně prace- mi kvalifikačními. První vyšla v Německu jako diserta- ce J. Osterkamp1 a druhá představuje základ rigorozní práceT. Langáška.2 Ne náhodou se proto také oba jejich autoři představili jako referenti na této akci, která se konala v zasedací síni Ústavního soudu. Jednání zahájil jeho předseda Pavel Rychetský, který stručně připo- menul základní historické souvislosti v činnosti obou soudů. Je příznačné, že slovo předal předsedajícímu první části jednání, kterým byl místopředseda Ústavní- ho soudu Slovenské republiky Milanovi Ľalíkovi, což je rovněž historicky nástupnická instituce československé- ho ústavního soudnictví. V případě Slovenska však ne- lze přehlédnout, že Ústava Slovenské republiky z roku 1939 zakotvila v § 97 a § 98 existenci tzv. Ústavného senátu po vzoru uvozovacího zákona k Ústavní listině z roku 1920. V prvé části poté následovalo vystoupení soudce Ústavního soudu Stanislava Balíka, který se vě- noval portrétům jednotlivých vybraných soudců tehdej- šího Ústavního soudu z pozice jejich životního, profes-
* Prof. JUDr. Jan Filip, CSc., Katedra ústavního práva a poli- tologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno.
1 Viz moji recenzi v tomto časopise č. 3/2011, s. 292−294 − OSTERKAMP, J.: Verfassungsgerichtsbarkeit in der Tsche- choslowakei (1920–1939): Verfassungsidee – Demokratiever- ständnis – Nationalitätenproblem. Studien zur Europäischen Rechtsgeschichte. Band 243. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann, 2009. −−− X, 309 S.
2 Viz recenzi J. BENÁKA v tomto čísle Časopisu pro právní vědu a praxi: LANGÁŠEK, T.: Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920−1948. Plzeň: Aleš Če- něk, 2011. 319 s.
ního a studijního zázemí s ohledem na dobu, kdy získá- vali vzdělání a vykonávali svou funkci. V případě Jaro- slava Krejčího se navíc jednalo o členství a předsed- nictví v protektorátní vládě. V dalším referátu se již zmíněný Tomáš Langášek (nyní generální sekretář Ústavního soudu) věnoval klíčové otázce, která zaměst- návala Ústavní soud předmnichovské ČSR, tj. zmocňo- vacím zákonům a otázce kontroly opatření vydávaných Stálým výborem Národního shromáždění. Po přestávce následovala druhá část jednání moderovaná předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, kde byli hlav- ními referenty již rovněž zmíněná J. Osterkamp (Colle- gium Carolinum, Mnichov) a R. Vojáček (Právnická fa- kulta Masarykovy univerzity). Jana Osterkamp (hovo- řila česky) se věnovala problematice typické pro svou domovskou institutuci,3 tedy vztahu národnostní otázky předmnichovské ČSR a ústavního soudnictví. Šla ovšem již ke kořenům ústavního soudnictví v podobě Říšského soudu z prosincové ústavy 1867. Hlavní po- zornost věnovala pokusům německé národnostní menši- ny využít instituce ústavního soudnictví k posílení jejího postavení a k řešení národnostní problematiky vůbec, kdy se měl Ústavní soud stát zejména prostřed- kem ochrany menšin. Zde vyšla zejména z třetí kapitoly své monografie a věnovala se otázce návrhů menšin na změnu úpravy ústavního soudnictví.4 Ladislav Vojáček se věnoval především otázce vztahu mezi Ústavním soudem a tehdejší brněnskou právnickou fakultou z hle- diska osobního složení soudu a odrazu tehdejší právnic- ké literatury na činnost Ústavního soudu, přičemž se věnoval zejména roli F. Weyra, F. Vážného a J. Krejčí- ho. Následná diskuse byla v podstatě doplněním hlav- ních referátů. J. Filip (Právnická fakulta Masarykovy univerzity) zdůraznil opomíjenou část historie práva předmnichovské ČSR, kdy díky pracem profesorů ně- mecké právnické fakulty mohla světová veřejnost získat
3 Collegium Carolinum je výzkumný ústav, který se věnuje historii českých zemí ve vztahu k německé menšině a zčásti navazuje na historickou německou Karlo-Ferdinandovu uni- verzitu v Praze. Vydává známý časopis Bohemia.
4 Viz OSTERKAMP, J.: cit. dílo, s. 197−250 (zejm. s. 216 n.)
přehled o dění v ČSR nesrovnatelný se současností (zejména díky právnickému časopisu „Prager Juristis- che Zeitschrift“).5 Dále navázal na poznámky P. Ry- chetského ohledně společných problémů s dneškem, ke kterým ovšem tehdejší Ústavní soud přistupoval jinak (např. otázka ústavnosti procedury, politická otázka,
5 Současně tento časopis přinášel rychlé a obsáhlé informace o dění v německy mluvících státech, které profesoři německé právnické fakulty pečlivě a často i polemicky sledovali. V tomto časopise však najdeme příspěvky většiny tehdejších českých profesorů práva jako např. např. Weyra, Krejčího, Loewensteina nebo Miřičky).
problematika přezkumu již neplatných zákonů). Bývalý soudce Ústavního soudu ČSFR Ivan Trimaj se zaměřil na přínos federálního ústavního soudu k rozvoji insti- tutů ústavního soudnictví v roce 1992 a Aleš Gerloch (děkan Právnické fakulty UK) v návaznosti na referáty
s. Balíka a L. Vojáčka připomenul vztah učitelů pražské fakulty k tehdejšímu Ústavnímu soudu. Celá akce ozna- čená jako seminář tak svou odbornou, ale i navazující společenskou částí umožnila setkání bývalých a součas- ných soudců a pracovníků ústavních soudů ČSFR, ČR a SR a výměnu poznatků z této oblasti i ve vztahu k za- hraničí. Za to je třeba organizátory z Ústavního soudu vysoce ocenit.
Mezinárodní konference k problematice mezinárodních standardů v oblasti ústavního práva ve Varšavě
Jan Filip*
Ve dnech 21. až 23. dubna 2012 proběhla ve Var- šavě v budově polského Sejmu velká mezinárodní kon- ference pod názvem „Vliv mezinárodních standardů na vývoj demokracie a ochranu lidských práv“ (Internatio- nal Standards’ Influence on Development of Demo- cracy and Protection of Human Rights), jejímiž pořa- dateli byly Uniwersytet Humanistyczno-Przyrodniczy Jana Kochanowskiego w Kielcach a Komisja Sprawie- dliwości i Praw Człowieka Sejmu, pochopitelně ve spo- lupráci s řadou dalších vysokých škol a v neposlední řadě se skupinou sponzorů. O rostoucí prestiži a význa- mu konference (již pátý ročník) svědčí to, že se v tomto roce konala pod záštitou Josého Manuela Barrosu, předsedy Evropské komise EU a bývalého prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, přičemž ji pozdravili zástupci všech klíčových státních orgánů Polské repu- bliky. Téma konference navazovalo na výsledky před- chozích konferencí, které se věnovaly postupně proble- matice státní moci (2008), významu Rady Evropy a jejích orgánů pro ochranu základních práv a svobod (2009), problematice soudní moci (2010) a konečně efektivnosti evropského systému ochrany základních práv a svobod (2011). O rostoucím zájmu o tyto konfe- rence svědčí rovněž z nich vydávané sborníky. Po jed- nosvazkových to byl v roce 2010 již rozsáhlý dvousvaz- kový a v loňském roce dokonce třísvazkový sborník s několika sty příspěvků ze všech oblastí ochrany práv
* Prof. JUDr. Jan Filip, CSc., Katedra ústavního práva a poli- tologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno.
člověka. Hlavním důkazem je potom počet účastníků, který přesáhl tři sta, v tom i více jak 40 zahraničních z Ruska, Kazachstánu, Ukrajiny, Portugalska, Maďars- ka, Rakouska, České republiky (prof. K. Klíma a J. Fi- lip), Slovenské republiky, Izraele a Litvy. V tomto roce bylo zvoleno rovněž aktuální a navíc odborně nesmírně zajímavé téma spojené s problematikou ústavního práva v Evropě. Samotná problematika standardů je obecným problémem vědy (přiznejme, že nejdříve věd technic- kých, jinak bychom si nemohli koupit ani žárovku, jiný přístroj nebo něco přišroubovat) a pro společenské vědy představuje zvláštní výzvu. Jedná se jak o samotný pojem standardu a standardizace v oblasti práva, vztahu standardu a právní normy a zejména pak možnosti standardizace z hlediska vzájemných vztahů mezi státy, v rámci mezinárodních a nadnárodních organizací. Sám problém standardizace se může jevit v právu problema- tickým v konkurenci s pojmy harmonizace a unifikace. Možno postavit otázku, zda se v právu standardy utvá- řejí, nalézají nebo tvoří uměle a jaký mají význam, kdo je může tvořit či uznávat, jak je můžeme klasifikovat (společné, minimální, maximální, relativní), co může být jejich předmětem (chování, klasifikace jednání, vybavení, obsah, kroky hodnocení, postupů), jak je to s otázkou jejich legitimity v případě, že je chce dekla- rovat mezinárodní soudní instituce apod. Konference, jak již ukazuje její téma, však byla věnována otázce, zda lze a v jaké podobě pojímat standarty v oblasti de- mokracie a ochrany práv člověka, kde se vytvářejí a zjišťují jinak než např. stanovení rozměrů trubky,
vypínače nebo i pravidel v rámci WTO, NAFTA (např. fair and equitable treatment-Standard) apod. Schéma organizace konference a zvládnutí tak velkého počtu přihlášených referátů vyžadovalo značné úsilí. Bylo to vyřešeno cestou plenárních jednání konference (celkem čtyři), která byla postupně věnována otázkám meziná- rodních východisek rozvoje demokracie a ochrany lid- ských práv a rozvoje mezinárodních standardů v této oblasti v procesu evropské integrace. Jednotlivé dílčí problémy byly následně řešeny v rámci deseti speciali- zovaných panelů, které byly věnovány např. problema- tice teorie standardů, vlivu Rady Evropy a Evropské unie na ochranu lidských práv, problematice standardů v oblasti demokracie a volebního práva, lidské důstoj- nosti, života a zdraví, vzdělání, kultury, sportu, ochrany životního prostředí, rovnosti a boje proti diskriminaci, vztahům mezinárodní a vnitrostátní ochrany lidských práv, zvláštnostem standardů a jejich akceptaci v jedno- tlivých státech zejména střední a východní Evropy. Protože není možné zmínit několik set vystoupení, uveďme alespoň, že vystoupení zástupců České republi- ky se týkalo problematiky nadnárodního ústavní hodno-
ty lidských práv (jedinec a jeho práva, důstojnost, klo- nování atd.) v podání prof. K. Klímy a problematice role standardů (pojem, uplatnění, význam) v době pří- pravy Listiny základních práv a svobod jako cesty k do- sažení standardů Rady Evropy v této oblasti (J. Filip). Z hlediska jednotlivce nebylo možné účastnit se všech jednání. Nicméně přehled přednesených referátů a avi- zovaných písemných příspěvků opět slibuje, že stejně jako v minulých letech lze očekávat rozsáhlý sborník, který umožní seznámit se s řešením obecnějších i kon- krétních otázek demokracie a ochrany lidských práv z pohledu řady evropských zemí a jejich ústavních sys- témů. Rostoucí prestiž této konference dokazuje organi- zátorské schopnosti týmu kolem prof. J. Jaskierni i stále rostoucí význam polské konstitucionalistiky ve sjedno- cující se Evropě. Určitým problémem se však stává narůstající rozsah publikovaných sborníků, které se s ohledem na šíři záběru již vymykají možnostem běž- ného čtenáře, nemluvě o ceně. Pro uplatnění výsledků takových akcí by bylo proto na místě rovněž zpřístupnit jejich závěry nejen v tištěné podobě, ale též formou elektronickou.
Moot court jako metoda výuky práva a jeho příprava
Zpráva z pracovního workshopu
Veronika Kristková*
Dne 5. listopadu 2011 proběhl na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pracovní workshop
„Moot court jako metoda výuky práva a jeho příprava,“ který se zabýval přípravou, organizací a hodnocením moot courtu. Lektorem workshopu byl JUDr. Xxxxx Xxxxxxxx, vedoucí Centra pro klinické právní vzdělá- vání Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olo- mouci. Workshopu se zúčastnilo 11 studentů doktorské- ho studia Právnické fakulty Masarykovy Univerzity. Workshop proběhl jako příprava realizace klíčové akti- vity „Moot Court“ projektu „Dlouhodobé partnerství výzkumu, praxe a výuky práva“ reg. č. CZ.1.07/ 2.4.00/ 17.0044, Operační program Vzdělávání pro konkuren- ceschopnost implementovaného Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity. Tento text usiluje o zprostřed- kování nejdůžitějších informací z workshopu o moot
* Xxx. Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, LL.M., Právnická fakulta Masa- rykovy univerzity, Brno, Ústav dovednostní výuky a inovace studia.
courtu těm, kteří by jej chtěli do své výuky zařadit a workshopu se nemohli zúčastnit.
Co je moot court?
Moot court je simulované soudní řízení, jehož cílem je vzdělávání zpravidla studentů právnické fakulty. Stu- denti v rámci moot courtu argumentují pro jednu nebo obě ze stran hypotetického soudního případu. Moot court se často skládá z písemné části – soupis právního podání – a ústní části – prezentace argumentů před pa- nelem soudců, zpravidla akademických učitelů. Stu- denti často pracují v teamech. Studentům nebo jejich teamům v rámci moot courtu někdy pomáhají koučové, kteří je vedou. Studenti jsou hodnoceni pro své znalosti a dovednosti, není hodnoceno skutečné právní řešení hypotetického případu.
Jaký je přínos moot courtu jako výukové metody pro výuku práva ?
Přínosem moot courtu jako výukové metody práva je, že umožňuje studentům aplikovat teoretickou znalost v praxi, což vede k lepšímu zapamatování teorie a lepší- mu pochopení jejího smyslu a praktického využití. Moot court umožňuje propojení výuky jak hmotné, tak procesní stránky práva. Moot court rovněž rozvíjí u stu- dentů analytické, prezentační a argumentační dovednos- ti. Významný je také psychologický prvek moot courtu: zvyšuje motivaci, podporuje soutěživost studentů, roz- víjí jejich odpovědnost.
Moot court je pouze simulací praxe. Umožňuje vy- tvořit kontrolované prostředí. Student tak nemusí mít obavy, že něco zkazí. Vyučujícímu naopak umožňuje kontrolu nad výukovým procesem a tedy dosažení po- žadovaného výukového cíle. Aby však moot court byl přínosem, je třeba předem stanovit, co chceme studenty prostřednictvím konkrétního hypotetického případu na- učit. Vzdělávací cíle moot courtu by však něměly být příliš početné, aby snaha o naplnění příliš mnoha cílů nakonec nevedla k nenaplnění cíle žádného. Od výuko- vých cílů moot courtu se odvíjí pak hypotetický případ, který zvolíme. Ideálně zvoleným případem je takový, který nemá jednoznačné řešení, nutí studenty aplikovat obecné principy právní teorie a vyžaduje od studentů, aby právní teorii do hloubky analyzovali.
Co by mělo být obsahem pravidel moot courtu?
Pravidla moot courtu umožňují nastavení kontrolo- vaného prostředí, ve kterém výuka probíhá. Přínosy kontrolovaného prostředí již byly uvedeny výše. Pravi- dla moot courtu by měla upravovat soutěžně organi- zační stránku (např. kdo se může zúčastnit, kdo bude soutěž hodnotit apod.), procesní stránku moot courtu (např. kolik času mají soutěžní teamy na prezentaci svých argumentů), pravidla ohledně zadání (např. na koho se studenti mohou obracet k vyjasnění zadání apod.) a pravidla hodnocení výkonu studentů (co hod- notitelé hodnotí atd.).
Jaká je úloha koučů soutěžních teamů?
Ke zvýšení výukového efektu moot court přispívají koučové, kteří vedou teamy studentů a pomáhají jim při řešení případu. Kouč by měl studenty vést, ne dělat za ně jejich práci. Otázkou je, zda a jakým způsobem kouče omezovat a jak tato omezení kontrolovat. Jedním z efektivnách nástrojů práce kouče se studenty je nato-
čit studenty při nacvičování ústního projevu na video a následné rozebrání videonahrávky. Úlohou kouče je mimo jiné i udržovat motivaci studentů.
Workshop pro kouče moot courtu v letním semestru
Právnická fakulta v Olomouci chystá pro zájemce, kteří chtějí vystupovat v roli koučů teamů studentů účastnících se moot courtu, v letním semestru 2012 vzdělávací workshop.
Jaký je poměr významu písemné a ústní části moot courtu?
Organizátor moot courtu by měl předem určit poměr významu písemné a ústní části při hodnocení výkonů teamů. Je třeba také si ujasnit, zda a do jaké míry mají hodnotitelé vycházet z písemného podání. Důvody, proč studenti zpracovávají vedle ústní prezentace i pí- semné podání, jsou pedagogické. Písemné zpracování problému umožňuje studentům jít více do hloubky, roz- víjet dovednost právního výzkumu a písemné vyjádření argumentů. Xxxxxxx je pak, zda při ústní části moot courtu omezovat studenty pouze na argumenty, které uvedli v písemném podání. Obecně se to nedoporučuje, aby se studenti naučili také reagovat na argumenty pro- tistrany.
Další otázkou je, zda by hodnotitelé (soudci), kteří hodnotí ústní část, měli mít k dispozici také písemná podání teamů. Je možné sloučit hodnocení písemné a ústní části moot courtu. Pokud se písemná a ústní část moot courtu hodnotí odděleně, doporučuje se, aby pí- semnou a ústní část hodnotili odlišní hodnotitelé. Cel- kové hodnocení pak může sestávat z hodnocení obou částí, nebo je možné vyhodnotit nejlepší team v rámci písemné a ústní části zvlášť. V případě, že se během ústní části moot courtu klade větší důraz na argumen- tační schopnosti než na procesní aspekty, je lepší pí- semnou a ústní část moot courtu oddělit. V případě, že se důraz kladne na procesní aspekty, pak je lepší hod- notit písemnou a ústní část moot courtu dohromady. Pokud moot court klade důraz na výuku a rozvoj argu- mentačních schopností studentů, pak je lepší simulo- vané řízení nesvazovat příliš procesními pravidly. Po- kud je cílem moot courtu rovněž výuka procení stránky, je procesní problém možné zakomponovat do případu, který studenti v rámci moot courtu řeší. Xxxxxxx také je, zda poskytnout studentům zpětnou vazbu k písemné- mu podání již před ústní kolem nebo až po něm. Obecně se doporučuje, aby studentům byla poskytnuta co nejpodrobnější ústní vazba, ale až po ústním kole včetně zpětné vazby k písemnému podání.
Jak by mělo vypadat zadání moot courtu?
Zadání moot courtu může alternativně spočívat v popisu faktů a nebo studentům mohou být předloženy konkrétní právní dokumenty. Pokud jsou studentům předloženy pouze právní dokumenty, rozvíjí se jejich schopnost s nimi pracovat, najít relevantní právní fakta a identifikovat právní problém, což mnoho studentů ne- umí. Důležitou dovedností právníků je také popis pří- padu na základně právních faktů. Zpracovatel zadání stojí před volbou, do jaké míry poskytne studentům ne- relevantní informace, ze kterých studenti musejí vybrat ty relevantní. Pokud zadání obsahuje příliš mnoho in- formací, zadavatel může ztratit kontrolu nad tím, jak studenti případ uchopí. Zpracovatel také volí mezi více a méně podrobnými informacemi, přičemž podrobnější zadání lépe odpovídá realitě. Obsah zadání se odvíjí od vzdělávacího cíle moot courtu, který je dobré uvést v jeho pravidlech. Tvůrce může založit zadání na reál- ném problému (např. registrované partnerství), o kterém existují další informace. V takovém případě má menší kontrolu nad tím, jak studenti zadání zpracují, protože mohou přinést další informace. Výhodou této alterna- tivy je, že studenti rozvíjejí rovněž své výzkumné do- vednosti. Další možností je zcela abstraktní případ za- dání. Možná je rovněž kombinace obou přístupů, kdy studenti musí část informací vyhledat (např. informace o azylovém řízení nebo standardy o požadavcích na vý- robky). Zcela neomezená možnost vyhledat a využít dodatečné informace není vhodná pro všechny právní oblasti. Další z možností v průběhu ústní části je také povolání svědka, kterého hraje organizátor a o kterém studenti dopředu neví, co řekne. Studenti pak musí umět položit svědkovi vhodné otázky a získat informa- ce, které potřebují.
Nejlepší zadání moot courtu je vyvážené, usilující o komplexní rozvoj jak dovedností, tak znalostí. Zádání by mělo brát v úvahu čas, jaký mají studenti na zpraco- vání zadaného případu. Zadání by mělo být vyvážené vůči stranám a umožnit relevantní argumenty pro obě strany – například ohledně daného problému existuje nejednotná judikatura. Tvůrce zadání by měl rovnež vzít v úvahu emocionální náboj zadání, který může ovlivnit ochotu studentů argumentovat pro jednu ze stran a může ovlivnit výsledek moot courtu. V rámci vyvážení zadání je možné zvýhodnit jednu stranu v hmotné a druhou v procesní části případu. Pokud je jedna ze stran důsledkem nevyváženého zadání v horší pozici, měli by k tomu soudci při hodnocení přihléd- nout.
V případě, že je zadání převzaté ze zahraničí, je třeba dbát na přesný překlad převzatého příkladu zejmé- na na překlad právní terminologie.
Co očekávat od soudce moot courtu? Jakými zásadami by se měl soudce řídit?
Role soudce, zejména do jaké míry soudce může za- sahovat do ústního projevu studentů, by měla být vyjas- něna v pravidlech moot courtu. Soudce by neměl xxxx- xxxxx do argumentace studentů a říkat studentům, jak argument strukturovat. Soudce by rovněž neměl stu- denty zkoušet. Soudce by také neměl svými otázkami odvést studenty od jejich prezentace tak, aby neměli možnost prezentovat svoje argumenty. To je možné ošetřit v pravidlech moot courtu tak, že pravidla zakáží soudcům klást studentům otázky ohledně hmotného práva. Xxxxxxx je, zda by soudci vůbec měli mít mož- nost zasahovat v průběhu ústní části do prezentace stu- dentů. Soudci by svými otázkami a zásahy do ústních prezentací studentů neměli narušovat rovnost stran. Soudce by rovněž studentům neměl klást otázky, na které nemohou odpovědět na základě faktického zadání případu. Řešením může být rozdělení ústních prezentací na dvě části. V první části strany prezentují argumenty bez zásahu soudců a v druhé části prezentace pak soudci mohou klást otázky. Soudci by měli své otázky pečlivě zvažovat.
Jak pravidla moot courtu, tak instrukce pro soudce by měly upravovat, zda ústní prezentace musí odpoví- dat písemnému podání studentů, a pokud tomu tak je, co se stane pokud odpovídat nebude. Obecně je lepší, pokud strany mají možnost přinést nové informace nebo argumenty v ústní části oproti části písemné. Pro ústní prezentaci studentů je většinou stanoven časový limit. Je možné nechat studenty rozhodnout, kolik času z cel- kového časového limitu si ponechají na prezentaci argu- mentů a kolik na otázky soudců a na odpověď na argu- menty protistrany.
Dalším aspektem, který je třeba zvážit ve vztahu k roli soudce, je, zda by soudci měli rovněž kontrolovat dodržování pravidel moot courtu. Je možné, aby tuto roli hrál soudce nebo organizátor moot courtu. Za kont- rolu dodržování pravidel moot courtu by však neměla být odpovědná protistrana.
Je vhodné vypracovat instrukce pro soudce, na co se mohou ptát a na co ne a co by měli hodnotit (hodnotící kritéria), se kterými by se soudci měli předem seznámit.
Jakým způsobem by soudci měli poskytovat studentům zpětnou vazbu?
Existují vhodné techniky, jak poskytovat zpětnou vazbu např. formou sandwiche (pozitivní – negativní – pozitivní hodnocení). Hodnocení by mělo být věcné a konstruktivní. Zúčastněným studentům by mělo být zřejmé, proč dostali tolik bodů, kolik dostali. Každý soudce by měl bodovat zvlášť a také zvlášť poskytovat
zpětnou vazbu. V průběhu poskytování zpětné vazby by měla být vyloučena veřejnost. Zpětná vazba by měla být poskytována co nejdříve po přednesech studentů.
Jak hodnotit výkon studentů?
Jak bylo výše uvedeno, hodnotící kritéria by měla být předem stanovena a odvozena od vzdělávacích cílů moot courtu. Od toho se odvíjí, zda se soudci zaměří spíše na hodnocení přesvědčivosti argumentace nebo na dovedností stránku. Hlavní principem hodnocení vý- konů teamů by nemělo být, která strana sporu vyhraje po právní stránce, ale který team byl lepší z hlediska znalostí a dovedností. Některá hodnotící kritéria jsou universální například kvalita právní argumentace.
Při hodnocení dovedností stránky lze vzít v potaz následující faktory. Hodnocení by mělo vzít v úvahu, zda student přednes čte, nebo přednáší z paměti. Je vhodné napsat si osnovu přednesu, ale nepůsobí dobře, pokud student celý přednes čte, neboť neudržuje oční kontakt se soudcem a nedostává tak od soudce never- bální zpětnou vazbu. Student by měl přiměřeně gesti- kulovat. Zda studenti mohou při přednesu sedět nebo musí stát, by mělo být upraveno v pravidlech moot courtu, protože to ovlivňuje možnost studentů komuni- kovat v teamu. Pokud student při přednesu stojí, ome- zuje se jeho možnost komunikovat se zbytkem teamu. Hodnotí se také kvalita ústního projevu studenta: zda mluví zřetelně, dynamika projevu a práce s hlasem. Dále je předmětem hodnocení, zda se student dobře na přednes připravil tj. zda ví, o čem mluví, zda má pořá- dek v materiálech apod. Důležité je, jakým způsobem student u přednesu stojí nebo sedí. Je dobré, pokud si student drží svůj styl přednesu, ale neměl by porušit
profesní roli a měl by se vyvarovat excesů nepřijatel- ných pro konzervativní prostředí. Při hodnocení by ne- měl být znevýhodněn odlišný typ argumentace, pokud je dobře zvládnutý.
Je vhodné, aby organizátoři na konci zorganizovali setknání zúčastněných teamů a řekli jim, co od nich v průběhu moot courtu očekávali.
Zdroje dalších informací o moot courtech
Další informace o tom, jak zorganizovat moot cour- tu můžete najít z internetových zdrojů na příklad na xxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xxx.xx/ nebo v publikaci
„Blackstone's book of moots“ od autorů Xxx Xxxx, Xxxxx Xxxxxxx. S jakýmikoliv dotazy ohledně organi- zace moot courtu můžete kontaktovat také lektora workshopu JUDr. Xxxxxx Xxxxxxxx z Právnické fa- kulty Univerzity Palackého v Olomouci (maxim.tomo- xxxx@xxxx.xx).
Celostátní lidskoprávní mootcourt
Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně připravuje ve spolupráci s Ligou lidských práv v rámci projektu „Dlouhodobé partnerství výzkumu, praxe a výuky práva,“ Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceshopnost v současnosti celostátní mezifa- kultní soutěž Lidskoprávní moot court, která začne v zimním semestru akademického roku 2012/2013. Zá- jemci o spolupráci nebo více informací mohou kontak- tovat Mgr. Xxxxxxxx Xxxxxxxx (xxxxxxxx@xxx.xx).
RECENZE A ANOTACE
Xxxxxxxx, T.: Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920−1948
Plzeň: Xxxx Xxxxx , 2011. 319 s. ISBN 978-80-7380-347-6
Xxxxxxxx Xxxxx*
*
Po vynikající práci Xxxx Xxxxxxxxx0 se na trh do- stává v relativně krátké době již druhá monografie po- jednávající o Ústavním soudu Československé repub- liky. Čtenářům, kteří nevládnou němčinou, se tak vůbec poprvé otevírá možnost seznámit se blíže s touto mnoh- dy opomíjenou kapitolou českého ústavního vývoje.
Hlavní předností práce je, že autor ji založil zejména na primárních pramenech. Tedy na podrobném prostu- dování obrovského množství dokumentů spojených s činností prvorepublikového Ústavního soudu, které se dnes nacházejí v různých archivech.
Vlastní práci autor rozdělil do sedmi kapitol. První kapitola obsahuje přehled právní úpravy Ústavního sou- du a řízení před ním. Autor rozebírá vznik jednotlivých pramenů této právní úpravy a všímá si i různých histo- rických souvislostí.
Druhá kapitola je věnována procesu zřízení a usta- vení Ústavního soudu. Autor popisuje proces jmenování jednotlivých soudců, přičemž naznačuje též politické diskuse, jež předcházely navržení příslušných kandidátů (z těchto diskusí logicky žádné archivní dokumenty ne- jsou). Následně se kapitola zmiňuje o řešení organizač- ních otázek spojených se zřízením nové instituce. Šlo například o zajištění sídla, administrativního personálu,
Těžiště práce je ve třetí kapitole věnované prvnímu funkčnímu období Ústavního soudu, tedy letům 1921 až 1931. Jednotlivé etapy tohoto období výstižně autor vý- stižně charakterizuje nadpisy subkapitol: Slibný začá- tek3, Když není co dělat…4 a „Adventní“ Ústavní soud5. Čtenáři tak postupně projdou jednotlivé Ústavním sou- dem řešené věci6 a seznámí se s názory jednotlivých soudců a náhradníků na řešené právní otázky. Nezřídka autor naznačuje i politické konsekvence příslušných rozhodnutí.
Krátká čtvrtá kapitola je věnována sedmi letům (1931−1938) kdy se čekalo na jmenování nových soud- ců Ústavního soudu.7 Autor naznačuje možné důvody této prodlevy a cituje též dobovou kritiku tohoto stavu. Součástí kapitoly je rovněž exkurs, jehož obsahem je krátký životopis druhého předsedy Ústavního soudu Xxxxxxxxx Xxxxxxxx.
Druhým funkčním obdobím Ústavního soudu, jež začalo v roce 1938, se zabývá kapitola pátá. Popisuje obtíže spojené s celkovou politickou situací v letech 1938 a 1939 a sleduje též rozhodovací činnost Ústavní- ho soudu, která vyvrcholila prvním (a také posledním) nálezem, jímž Ústavní soud zrušil ustanovení zákona.8 Obdobně jako v předchozí kapitole autor na základě
ale také o otázku odměňování soudců a náhradníků2
Ústavního soudu. Drobný exkurs patří životopisu první- ho předsedy Ústavního soudu Xxxxx Xxxx.
* Xxx. Xxxxxxxx Xxxxx, interní doktorand Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity, Brno, Ústav dovednostní výuky a inovace studia PrF MU.
1 XXXXXXXXX, Xxxx. Verfassungsgerichtsbarkeit in der Tschechoslowakei (1920−1939): Verfassungsidee − Demo- kratieverständnis − Nationalitätenproblem. Frankfurt am Main: Xxxxxxxx Xxxxxxxxxxx, 2009. 309 s. ISBN 9783465040736
2 Vedle soudců byli jmenováni též náhradníci, kteří ad hoc za- stupovali konkrétní soudce při jednáních soudu.
3 Zde autor naráží zejména na argumentačně propracovaný nález ve věci opatření o inkorporaci Vitorazska a Xxxxxxxx.
4 Léta 1923 až 1925 jsou charakteristická absencí nového ná- padu. Ústavní soud se tak zabýval zejména řešením této situ- ace, tj. úvahami de lege ferenda.
5 V letech 1925 až 1929 se Ústavní soud scházel k plenární schůzi jen jednou ročně v prosinci, aby připravil výroční zprávu o své činnosti.
6 Vzhledem k minimálnímu nápadu je možné se v práci věno- vat každé jednotlivé věci, jíž se Ústavní soud zabýval.
7 Čekalo se dokonce tak dlouho, že designovaný předseda Ka- rel Xxxx mezitím zemřel.
8 Dlužno dodat, že tento nález byl vydán 28. června 1939, tj. již po zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
archivních dokumentů mapuje diskusi soudců, z níž ná- sledně vyšel výrok i odůvodnění nálezu.
Poslední dvě kapitoly jsou již kratičké. Šestá na- zvaná Epilog sleduje postupný zánik Ústavního soudu uprostřed druhé světové války. Sedmá kapitola pak ro- zebírá situaci po válce, kdy již Ústavní soud nebyl ob- noven a při přijímání Ústavy 9. května byla myšlenka ústavního soudnictví zcela opuštěna.
Práce je doplněna řadou příloh. Pro budoucí bada- tele je hodnotná zejména příloha A obsahující přehled archivních materiálů a jejich současnou lokaci. Dále najdeme v přílohách přehled jednotlivých schůzí, se- znamy členů a náhradníků Ústavního soudu i přehled všech věcí řešených Ústavním soudem. Poslední přílo-
xxx pak je výbor z judikatur Ústavního soudu a zázna- mů z veřejných jednání.
Z celého textu je zřejmá autorova odborná erudice v příslušné oblasti. Zároveň však je text velmi čtivý a díky tomu lze práci doporučit i zájemcům o danou problematiku z řad neprávníků. Text prošel pečlivou korekturou (překlepů je jen minimum) a je opatřen vel- mi podrobně zpracovaným jmenným rejstříkem, jakož i přehledným obsahem.
Práce je velice kvalitní a je tak důstojnou oslavou devadesátého výročí od zřízení prvorepublikového Ústavního soudu. Určitě by neměla chybět v knihovně žádného zájemce o problematiku ústavního soudnictví.
Xxxxxxxxxxx, Xxxxx E.: Constitutional Interpretation. Textual Meaning, Original Intent, and Judicial Review*
Kansas: University Press of Kansas, 1999, 299 s.
Xxxxx Xxxxxxxx**
Metodologii interpretace** práva je v posledních vě- nována českou právní teorií značná pozornost.1 Protože v současné právní vědě dochází stále častěji k prolínání teorií autorů pocházejících z různých států, či dokonce právních kultur, není na škodu si připomenout, jakým způsobem je k interpretaci práva přistupováno ve Spo- jených státech amerických. Zatímco středoevropská te- orie interpretace práva do značné míry tradičně vychází
* Tato recenze vznikla v rámci grantového projektu Grantové agentury České republiky č. P408/10/1599 s názvem Meto- dologie interpretace práva jako záruka právní jistoty v soudobém demokratickém právním státě.
** XXXx. Xxxxx Xxxxxxxx, doktorand na Právnické fakultě Uni- verzity Karlovy v Praze.
1 Viz např. kapitola X. Xxxxxxxx a X. Xxxxxx: Závaznost práv- ních textů při interpretaci a aplikaci práva soudy a argumen- tace lege artis. In: XXXXXXX, Xxxx, XXXXXXX, Xxxxxx a kol.: Nové jevy v právu na počátku 21. století. Část II. Teoretické a ústavní impulzy rozvoje práva. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, 2010, str. 25−65. XXXXXX, Xxxxx: Metodologie nalézání práva, Praha, C. H. Xxxx, 2010. XXXXXX, Xxxxx: Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Xxxx Xxxxx, 2011. WINTR, Xxx: Vstupní úvahy o metodologii interpretace práva. Všehrd. dostupné na internetu: xxxx://xxxxxxx.xxxxxx.xx/0000/00/xxxxxxx-xxxxx-x- metodologii-interpretace-prava/ (navštíveno 13. 1. 2012).
z metodologie Savignyho, v případě ústavněprávní teo- rie USA jde o jiné myšlenkové zdroje, což vede k mno- hým odlišnostem v metodologii. To však neznamená, že by tamější argumenty nemohly mít v podmínkách kon- tinentální právní kultury žádnou relevanci.
Za jeden z nejdiskutovanějších přístupů, jehož mo- derní obhajobou je právě monografie profesora K. Whit- tingtona, je považován originalismus. V základu této interpretační metody je myšlenka, že právo je potřeba vykládat vždy v duchu jeho tvůrců.
Monografie s názvem Constitutional Interpreta- tion. Textual Meaning, Original Intent, and Judicial Review (Ústavněprávní interpretace. Význam textu, pů- vodní úmysl a soudní přezkum) ukazuje význam hledání úmyslu tvůrce ústavy, byť se toto hledání může jevit velmi obtížné. To neplatí jen pro více než 200 let starou ústavu Spojených států amerických, nýbrž i pro daleko mladší českou Ústavu (neexistenci přípravných prací objasňujících význam textu Ústavy v době jejího vzniku se tak pokoušíme nahrazovat záznamy rozhovorů s jejími tvůrci, z poslední doby např. kniha X. Xxxxxxx: Xxxxxxx Xxxx – Život právníka ve 20. století. Praha: Le- ges, 2010).
Přestože je americký originalismus metodou v na- šich podmínkách spíše méně známou, o čemž svědčí
i fakt, že recenzovaná monografie nenašla v české lite- ratuře dosud ohlas, podle mého názoru stojí za přečtení i po více než dvanácti letech od svého vydání.
Monografie K. Whittingtona je členěna do šesti ka- pitol, na něž navazuje závěr se shrnutími nejpodstatněj- ších argumentů celé studie.
První kapitola se nazývá ústavněprávní interpretace a autor v ní popisuje význam metody originalismu za- ručující, že soudy nebudou právu přikládat jiný vý- znam, než jaký mu jej dal skrze zvolené zákonodárce lid. Pro porozumění autorových závěrů je zapotřebí po- chopit klíčový rozdíl mezi výkladem práva (interpre- tation) a jeho dotvářením (construction). X. Xxxxxxxxxxx zde vychází z teorie Xxxxxxx Xxxxxxx o vztahu textu, interpretace a dotváření práva. Tyto pojmy ve vztahu k aplikaci práva soudem lze podřadit pod pojem elabo- race – (angl. elaboration, tj. zpracovávání, rozvedení). Při dotváření práva soud přesahuje soud text vyjádření právní normy a dostává se do okolí politických principů a idejí. Mimo rámec dotváření práva stojí poté jeho tvorba.
Autorovým příkladem dotváření práva je interpre- tace příslušných ustanovení americké ústavy o ratifikaci mezinárodních smluv. Podle ústavy USA ratifikuje me- zinárodní smlouvy prezident, avšak na základě porady a souhlasu (advise and consent) Senátu. Prezident
X. Xxxxxxxxxx tento text interpretoval způsobem, že Senátu bude předkládat smlouvy až po podpisu. Existu- je však i jiný možný výklad, podle něhož Senát kontro- luje výkonnou moc rovněž před podpisem mezinárodní smlouvy.2
V úvodu druhé kapitoly autor shrnuje pohled na převažující směry ve vývoji americké ústavní teorie s ohledem na interpretaci ústavy. Všímá si přitom, že v různých etapách amerických dějin byl Nejvyšší soud aktivistický (Warrenův soud, lochnerovská éra), za- tímco v jiných byl umírněnější. Dominantním směrem počátku dvacátého století byly sociologické směry, zejména právní realismus rozvíjející se po první světové válce.
Důležitá změna po druhé světové válce, kterou
X. Xxxxxxxxxxx nazývá návratem k teorii, bylo odmítnutí tehdy převažujících sociologizujících směrů (zejména právního realismu) některými autory, neboť se ukázalo, že morální relativismus s nimi spojený nedokázal za- bránit válce.3 V této souvislosti jsou velmi důležitá dvě díla. Jednak článek Xxxxxxxx Xxxxxxxxx o neutrálních principech v ústavním právu (Xxxxxxxx se ve slavném článku poprvé jasně postavil proti pragmatickému roz- hodování případů a požadoval rozhodování principiální
Bickela: The Least Dangerous Branch, o úloze soudní moci v americkém systému dělby moci.
Formulací známého tzv. countermajoritarian pro- blem (tedy problému, kdy vůle většiny musí ustoupit vůli nevoleného soudního orgánu) ovlivnil Xxxxxx množství teorií zabývajících se legitimitou soudního rozhodování a optimální metodologií nalézání práva. Kromě procedurální teorie J. H. Elyho je to přístup upřednostňující subjektivní práva (jehož představitelem je X. Xxxxxxx), přirozenoprávní přístup, pragmatický přístup a v neposlední řadě originalismus.
Autor popisuje originalismus následujícím způso- xxx: interpretace předpisu musí být v souladu s porozu- měním, které bylo zpřístupněno veřejnosti, v čase jeho přijímání.4 Pro sledování významů jednotlivých pojmů použitých v předpisech je rozhodující doba jejich při- jetí; významy můžeme sledovat z historických doku- mentů.
Příkladem může být právo na soukromí garantované Nejvyšším soudem USA v případu Xxxxxxxx v. Connec- ticut, který je podle K. Whittingtona příkladem, kdy z originálních pramenů z doby vzniku ústavy USA ne- bylo možné dovodit právo na soukromí.5 Při rozhodo- vání případu Xxxxxxxx tedy nešlo o interpretaci práva.
Za jeden z hlavních argumentů pro akceptaci teorie originalismu je dle K. Whittingtona skutečnost, že Spo- jené státy americké mají psanou ústavu. Ze samotného faktu psané ústavy však teorie originalismu nemůže vy- plývat. Vzhledem k tomu, že je potřeba důsledky psané ústavy pro teorii originalismu více propracovat, přichází
X. Xxxxxxxxxxx s trojicí argumentů: 1) revoluční změna oproti konstitucionalismu Velké Británie, kdy nově ve Spojených státech ústava zakotvila ústavní principy do psané podoby, 2) odkazy na psaný text jsou rovněž po- třebné k tomu, aby ústavní právo mohlo být soudně vymahatelné, 3) psaný právní text je způsobilý expli- citně vyjádřit záměr (úmysl) tvůrce právní normy.6
Právě poslední ze zmiňovaných argumentů je nejo- becnější a dotýká se právní interpretace obecně. Je-li totiž psaný text součást jazyka, jehož hlavní funkcí je komunikace, je potřeba, aby nejen subjekt, který sděluje informaci, ale i její adresát, sdíleli jistý „společný zá- klad jazyka“.7
Dále se X. Xxxxxxxxxxx zabývá důležitou otázkou změny kontextu při nezměněném ústavním textu. Jeho tezí je, že pokud text jako takový zůstává, změna kon- textu na význam ústavy nemá mít vliv. Význam je dán dobovým kontextem.8 Tato myšlenka se zdá být poně- kud provokativní, neboť na prvý pohled vylučuje rein- terpretace textu v důsledku změny společenských po-
– tj. neutrální) a dále zejména monografie Xxxxxxxxx
4 Tamtéž, str. 35.
2 XXXXXXXXXXX, Xxxxx E.: Constitutional Interpretation. Textual Meaning, Original Intent, and Judicial Review. Kansas: University Press of Kansas, 1999, str. 13.
0 Xxxxxx, xxx. 19.
0 Xxxxxx, xxx. 37.
6 Tamtéž, str. 50.
0 Xxxxxx, xxx. 59.
8
Tamtéž, str. 60.