Mezinárodní smlouva v právu EU
Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo
Katedra mezinárodního a evropského práva
Diplomová práce
Mezinárodní smlouva v právu EU
Xxxxxx Xxxxxxx 2010/2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Mezinárodní smlouva v právu EU“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány
v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
V Brně dne 30. 3. 2011 …......................................
Xxxxxx Xxxxxxx
Rád bych na tomto místě velmi poděkoval panu prof. JUDr. Xxxxxxxxx Xxxxxx, CSc. za trpělivost, užitečné rady a podněty během konzultací ke zpracování této práce.
Obsah
1 Úvod 6
2 Přehled všech typů mezinárodních smluv, které se v právu EU vyskytují 9
3 Vnější vztahy EU 11
3.1 Smlouvy mezi EU a mezinárodními organizacemi 11
3.1.1 Úvodní informace 11
3.1.2 Vztah k Organizaci spojených národů 12
3.1.3 Právo WTO 14
3.1.3.1 Pravomoc k uzavření Dohody o WTO 15
3.1.3.2 Dovolatelnost, přímý účinek 21
3.1.3.3 Dovolatelnost mimo přímý účinek, interpretace dohod 26
3.1.3.4 Odpovědnost EU za nerespektování rozhodnutí Orgánu pro řešení sporů WTO . 28 3.2 Smlouvy mezi EU a 3. státy 32
3.2.1 Úvodní informace 32
3.2.2 Dohoda o EHP a Stanovisko ESD 1/92 34
3.2.3 Dohody o přidružení evropských zemí 35
3.2.4 Vztahy k rozvojovým zemím 38
3.2.4.1 Země ACP 41
3.2.4.2 Země středozemní oblasti 43
3.2.5 Vztahy EU a Švýcarska 44
3.2.6 Vztahy EU a USA 47
4 Další typy mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU 53
4.1 Smlouvy uzavírané uvnitř EU 53
4.1.1 Smlouvy uzavírané mezi členskými státy 53
4.1.2 Smlouvy uzavírané mezi EU a členským státem 53
4.2 Smlouvy uzavřené členskými státy před vstupem do EU (ES) 55
5 Pravomoc a postup při sjednávání a uzavíraní mezinárodních smluv („ Dohod“) se třetími státy a mezinárodními organizacemi 58
5.1 Pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv navenek (podle mezinárodního práva)58
5.1.1 Mezinárodně právní subjektivita MO a způsobilost k uzavření mezinárodních smluv 58
5.1.2 Evropské společenství před Lisabonem a Evropská unie po Lisabonu 60
5.2 Pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv navenek (podle práva EU) 60
5.2.1 Výslovně stanovené pravomoci 61
5.2.1.1 Výslovně stanovená pravomoc ve zvláštních případech 63
5.2.2 Implicitní pravomoc EU uzavírat mezinárodní smlouvy 65
5.2.3 Výlučnost pravomocí 69
5.2.4 Věcný rozsah pravomocí EU 75
5.3 Postup při sjednávání a přijímání mezinárodních smluv podle SFEU 76
5.3.1 Obecná procedura při sjednávání mezinárodních smluv 76
5.3.2 Zvláštní procedura při sjednávání mezinárodních smluv 77
6 Další specifika související s mezinárodními smlouvami v právu EU 79
6.1 Předběžné provádění dohod 79
6.2 Shrnutí a završení vnitro-unijní procedury sjednávání mezinárodních smluv se třetími subjekty 80
6.3 Kontrola slučitelnosti mezinárodních smluv a práva EU 80
6.4 Postavení mezinárodních smluv sjednaných se třetími subjekty v právu EU 83
6.5 Smlouvy uzavírané Evropskou unií (před Lisabonem) s třetími státy v rámci 2. a 3. pilíře 86
6.6 Závaznost mezinárodních smluv uzavřených EU pro členské státy 89
7 Závěr 93
8 Résumé: International Treaty in EU Law 98
9 Seznam použitých zdrojů a judikátu 100
9.1 Monografie, učebnice, sborníky a odborné články 100
9.2 Zahraniční literatura 101
9.3 Právní předpisy 102
9.4 Soudní rozhodnutí 104
10 Seznam používaných zkratek 110
1 Úvod
Mezinárodní smlouvy patří k základním pramenům mezinárodního práva a práva EU. EU byla založena na mezinárodně právním základu. Toto konstatování potvrzuje význam mezinárodních smluv v právu EU. Vnější vztahy, do kterých EU vstupuje s čím dál větší četností, je možné realizovat pouze prostřednictvím mezinárodních smluv a to jako jediné možné formy právně závazné úpravy těchto vztahů. Dříve bylo nutno upravit řadu vnitřních vztahů v rámci EU prostřednictvím tohoto pramene práva, kterého bylo nutno využít především s ohledem na nedostatek pravomoci EU v oblastech upravených mezinárodními smlouvami. Přestože řada dříve uzavřených mezinárodních smluv je postupem času a s rostoucím rozsahem pravomocí EU postupně nahrazována akty sekundárního práva, nelze opominout skutečnost, že řada vnitřních vztahů je i nadále upravena mezinárodní smlouvou. EU je vázaná řádově stovkami mezinárodních smluv v řadě různých oblastí a tím vstupuje do velké množiny právně závazných vztahů s třetími státy nebo mezinárodními organizacemi.
Skutečnost, že se v právu EU vyskytuje velké množství mezinárodních smluv s různým obsahem, jejíž pozice je v určitých ohledech právně zajímavá, na mě působila jako výzva k jejich alespoň částečnému zmapování a k volbě tohoto tématu této diplomové práce.
Nyní bych se rád věnoval struktuře mé práce. Práci jsem považoval za vhodné rozčlenit do pěti věcných kapitol. První je stručná a poskytne čtenáři pouze základní informaci o rozčlenění typů mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU. Konkrétní typy jsou dále rozebírané v následných kapitolách a to kromě problematiky zřizovacích smluv, které budou z dalšího výkladů vyňaty s ohledem na jejich specifický charakter a jejich výklad (velmi omezený) čtenář je nalezne pouze v této první věcné kapitole.
Druhá věcná kapitola nese název „Vnější vztahy EU“. Zde bude čtenář seznámen s problematikou mezinárodních smluv mezi EU a mezinárodními organizacemi a mezi EU a třetími zeměmi. Kapitola obsahuje jak určitý výčet těchto mezinárodních smluv, tak i rozbor některých z nich. Krom předešlého bude kapitola obsahovat i rozbor specifických problémů, které se u těchto druhů mezinárodních smluv vyskytují. Takovéto zařazení problematiky, která by mohla být rozebíraná dále v dalších kapitolách mé práce, jsem zvolil s ohledem na skutečnost, že u některých mezinárodních smluv dochází k specifickým problémům a přišlo mi vhodnější rozebrat u konkrétních druhů mezinárodních smluv tyto problémy jednotlivě, přestože toto řešení může vytvářet určitou ne systematiku této práce. Za stěžejní část podkapitoly věnované mezinárodním smlouvám mezi EU a mezinárodními organizacemi lze označit vztahy mezi EU a WTO
resp. mezinárodní smlouvy je upravující. V práci vynechám konkrétní rozbor obsahu Dohod WTO, který by sám o sobě pravděpodobně vystačil na samostatnou diplomovou práci, a zaměřím se především na otázku pravomoci k uzavření těchto dohod, účinku dohod a možnosti dovolávat se obsahu těchto dohod pro přezkum legality aktu EU. Tyto okruhy mého zájmu jsem zvolil především s ohledem na spornost judikatury ESD v těchto otázkách. Druhá část této kapitoly bude věnována mezinárodním smlouvám mezi EU a třetími zeměmi. V této části bych rád uvedl určitý výčet těchto mezinárodních smluv a u některých z nich i rozbor jejich obsahu. Ale i v této části této kapitoly se budu do určité míry dotýkat i pravomoci u konkrétních smluv, možnosti vypovědět mezinárodní smlouvu i více právním základům k uzavření těchto smluv. Obdobně, jako u podkapitoly věnované mezinárodním smlouvám EU s mezinárodními organizacemi, byla zvolena tato koncepce práce a to s ohledem na specifičnost problematiky u konkrétních mezinárodních smluv a snahu o hlubší rozbor na jednom místě.
Jak již bylo výše uvedeno, vyskytují se i v právu EU smlouvy uzavírané uvnitř EU a těm bych se chtěl věnovat v další kapitole. Nepůjde zde o detailní rozbor této problematiky. Jako důvod tohoto řešení lze uvést snižující se počet těchto mezinárodních smluv, ale neuvedení alespoň zběžného rozboru této problematiky, bych považoval za nevhodné. Krom této množiny mezinárodních smluv se budu v této kapitole věnovat i smlouvám uzavřenými členskými státy EU před a za členství v EU. Z hlediska systematiky této práce jsem zvolil variantu začlenění těchto dvou skupin mezinárodních smluv do jedné kapitoly s názvem „Další typy mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU.“ Důvodem začlenění těchto dvou skupin mezinárodních smluv do jedné kapitoly této práce je rozsah mého rozboru.
Zvláštní kapitolu si také zaslouží problematika pravomoci a postup při sjednávání a uzavíraní mezinárodních smluv. V této kapitole bych se rád snažit rozebrat především problematiku pravomoci EU k uzavírání mezinárodních smluv navenek podle práva EU, konkrétně se zaměřím především na výlučnost pravomocí a implicitní pravomoc. Otázce samotného postupu a pravomoci EU k uzavření mezinárodních smluv podle mezinárodního práva se budu věnovat pouze zběžně.
Poslední věcná kapitola bude věnována dalším specifikům souvisejícím s mezinárodními smlouvami v právu EU. Zde bude rozebrána další právně zajímavá problematika. V této části mé práce se zaměřím především na kontrolu slučitelnosti mezinárodních smluv a práva EU. S ohledem na doporučený rozsah této práce bude muset být výklad v této kapitole stručnější, než jsem původně zamýšlel.
V této práci bych rád dal přednost citacím judikatury ESD před využíváním zahraniční
literatury a to především z těchto důvodů: ne všechna zahraniční literatura je běžně dostupná pro každého čtenáře této práce, judikatura mnou uváděná je dostupná (dohledatelná) v podstatě pro každého na internetu, zpravidla ve více jazykových alternativách a v poslední řadě je výhodnější využívat judikaturu s ohledem na skutečnost, že může poskytovat větší prostor pro formulaci vlastních názorů v porovnání s pouhým přeformulováním názorů zahraničních kapacit.
Nyní bych rád vytyčil základní cíle této diplomové práce. Za první cíl této práce bych rád označil poskytnutí určitého přehledu druhů mezinárodních smluv a rozbor s vyhodnocením specifik vyskytujících se u konkrétních mezinárodních smluv. S ohledem na téma této práce nelze tuto část práce vynechat, i když snad lze namítnout, že to není cíl práce v pravém smyslu slova. Za druhý cíl bych označil rozbor a vyhodnocení právních základů pro uzavírání mezinárodních smluv v právu EU se zaměřením především na vyhodnocení případů výlučné a sdílené pravomoci. Třetím cílem této práce je ozřejmit a vyhodnotit situace, kdy je poskytován mezinárodní smlouvě přímý účinek a kdy pouze nepřímý. Posledním cílem této práce je rozbor a vyhodnocení možnosti přezkumu slučitelnosti mezinárodních smluv a práva EU.
2 Přehled všech typů mezinárodních smluv, které se v právu EU vyskytují
Mezinárodní smlouvy patří mezi základní právní dokumenty, a to jak z hlediska mezinárodního práva, tak i z hlediska práva Evropské unie. Základní definici tohoto pojmu nalezneme v obyčejovém mezinárodním právu. „Definuje ji jako ujednání dvou nebo více subjektů mezinárodního práva, které má z vůle těchto subjektů mezinárodně právní účinky a řídí se mezinárodním právem.“1 Na mezinárodně právním základě byla vytvořena i Evropská unie s jejím vlastním právním řádem. Mezinárodní smlouvy v právu Evropské unie nenalezneme pouze jako základ této mezinárodní organizace, ale i v řadě dalších oblastí, u kterých bylo vhodné či nutné využít tuto formu pramene práva. Evropská unie je vázaná řadově stovkami mezinárodních smluv v nejrůznějších oblastech práva (např. smlouvy o právní pomoci, smlouvy týkající se trestních věcí, smlouvy týkající se mezinárodního obchodu apod.) Z důvodů velkého počtu jednotlivých smluv a jejich obsahové rozdílnosti považuji za vhodné rozčlenit tuto množinu smluv tak, aby bylo čtenáři zřejmé, jaké konkrétní druhy mezinárodních smluv se v právu EU vyskytují.
Předně je třeba uvést tzv. „zřizovací smlouvy“ (také tzv. smlouvy primárního práva). Jedná se o specifickou skupinu mezinárodních smluv, na jejímž základě vnikla Evropská unie.
„Zakládající smlouvy ES/EU jsou mezinárodními smlouvami uzavřenými mezi členskými státy, ratifikované podle jejich ústavních předpisů a uzavřenými podle mezinárodního práva.“2 Lze říci, že z hlediska obsahu jsou tyto zřizovací smlouvy mnohem konkrétnější a obsahují větší množství vztahů jimi upravených, než je běžné u jiných mezinárodních smluv. „Lze tedy konstatovat, že zakládající smlouvy sice vychází z mezinárodně-právního základu, avšak meze toho práva zdaleka překračují a masivně interferují do vnitrostátního práva členských států. Zřizovací smlouvy formulují zejména cíle a rozsah věcné působnosti společných politik ES/EU, vymezují institucionální strukturu, zakotvují zásady dělby moci a kompetence, určují složení a pravomoci jednotlivých orgánů a institucí, včetně zmocnění k vydávání aktů sekundárního práva.“3 Přestože jsou tyto smlouvy základem Evropské unie, nebudeme se jimi v dalším výkladu již více věnovat. Problematika „zřizovacích“ smluv je specifická, obsahově velmi rozdílná oproti dalším druhům mezinárodních smluv, které se vyskytují v právu EU.
Další množinou mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU lze označit smlouvy
1 XXXXXXXXXX, X. Mezinárodní právo veřejné. 5. přep. a podst. roz. vyd. Brno: Doplněk, 2008. 552 s. ISBN 978-80-7239-218-6 , str. 180.
2 XXXXXXXXXX, X. Mezinárodní právo veřejné. 5. přep. a podst. roz. vyd. Brno: Doplněk, 2008. 552 s. ISBN 978-80-7239-218-6 , str. 524.
3 XXXXXXX, N., K otázce pramenů evropského práva. Současný stav a perspektivy v intencích ústavního vývoje, Právní fórum. 2006, č. 4, s. 109 – 120.
upravující vnější vztahy EU. Konkrétně se jedná o mezinárodní smlouvy mezi třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi a EU. Oběma těmto skupinám mezinárodních smluv bude věnován výklad v samostatné kapitole této práce.
Mimo úpravu vnějších vztahů se v právu EU vyskytují v omezené míře i mezinárodní smlouvy upravující vnitřní vztahy uvnitř EU. Množina těchto smluv se postupně zmenšuje (s ohledem na rostoucí pravomoci EU). I těmto druhům mezinárodních smluv se budeme dále věnovat.
Poslední množina mezinárodních smluv, kterým bych se rád věnoval, by šla označit za mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy před vstupem do EU (ES) a částečně bych se i rád zaměřil i na problematiku mezinárodních smluv uzavřených členským státem během jeho členství v EU.
3 Vnější vztahy EU
Vnější vztahy EU jsou realizovány prostřednictvím tzv. vnějších smluv. „Vnější smlouvy jsou terminus technicus pro mezinárodní smlouvy, uzavírané mezi EU (popř. ESAE) a třetími státy nebo mezinárodními organizacemi, přesněji dvou- či vícestranný závazný písemný projev shodné vůle podle mezinárodního práva, jehož jednou smluvní stranou je EU (popř. ESAE), případně i jejich členské státy a současně nejméně jedna smluvní strana není EU (popř. ESAE) nebo jejich členské státy.“4 Jednotlivým konkrétnímu druhům vnějších smluv se budu věnovat v následujícím výkladu.
Pokud by jsme se chtěli zaměřit na názvy (resp. pojmy k označení) vnějších smluv, tak lze říct, že primární právo využívá oba pojmy - pojem „mezinárodní smlouvy“ (čl. 3/2 SFEU) či „dohody“ (čl. 37 SEU, 216 SFEU). Je třeba uvést, že formální označení mezinárodní smlouvy je nerozhodné, k tomuto závěru můžeme dojít jednak z Stanoviska ESD 1/75 ze dne 11. listopadu 1975 nebo ze znění Vídeňské úmluvy o smluvním právu přijaté dne 23. května 1969 ve Vídni. Rozhodujícím je prolnutí souhlasných projevů budoucích smluvních stran.
Od obecných informací o vnějších smlouvách bych se rád již přesunul k hlubšímu výkladu jejich jednotlivých druhů.
3.1 Smlouvy mezi EU a mezinárodními organizacemi
3.1.1 Úvodní informace
Vnější vztahy Evropské unie k mezinárodním organizacím či nečlenským státům je možné realizovat v právně závazné podobě pouze prostřednictvím mezinárodních smluv, a to jako pramene práva. Těžko si lze představit jinou formu aktu, kterým byla Evropská unie za těchto podmínek vázaná. Nebylo avšak účelem předešlé formulace tvrdit, že není pro Evropskou unii závazné mezinárodní obyčejové právo. „V tomto ohledu je namístě poukázat na to, že, jak vyplývá z rozsudku ze dne 24. listopadu 1992, Xxxxxxx a Diva Navigation (C-286/90, Recueil, s. I-6019, bod 9), pravomoci Společenství musí být vykonávány při dodržování mezinárodního práva.“5 Otázka, pro koho je závazný akt a komu náleží povinnosti k plnění z aktu sjednaného Evropskou unii, bude dále rozebrán, protože se zde v historii vyskytly určité problémy, které musely být řešeny prostřednictvím Evropského soudního dvoru (dále jen ESD). V této podkapitole se nebudeme
4 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
5 Rozsudek ESD ve věci Racke GmbH & Co v. Hauptzollamt Mainz ze dne 16. června 1998, sp. zn. C-162/96.
zabývat mezinárodně právní subjektivitou Evropské unie jako mezinárodní organizace k uzavírání mezinárodních smluv. Této problematice se budeme blíže věnovat dále ve zvláštní části této práce, kde bude tento problém rozebrán. Měli bychom se ale zaměřit na druhový obsah mezinárodních smluv, které uzavírá Evropská unie s mezinárodními organizacemi. Prostřednictvím mezinárodních smluv se může stát Evropská unie členem určité mezinárodní organizace (jako je tomu například v případě WTO, nebo členství Evropské společenství pro atomovou energii (dále jen EUROATOM) v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, dalším příkladem členství Evropské unie v mezinárodní organizaci je Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství atd.), nebo mohou být uzavřeny smlouvy nezakládající členství Evropské unie, ale obsahující závazek spolupráce mezi těmito dvěma mezinárodními organizacemi (jako je tomu v případě Rady Evropy, kde byla přijata Dohoda ES s Radou Evropy o zahájení úzké spolupráce z roku 1999) a další mezinárodní smlouvy mezi Evropskou unii a mezinárodní organizací, které obsahují převzetí určitého závazku a nespadají do výše zmíněných kategorií. Na tomto místě se spokojíme s konstatováním, že Evropská unie má pravomoc stát se členem konkrétní mezinárodní organizace nebo přebrat určité závazky a je vázaná mezinárodním právem.
3.1.2 Vztah k Organizaci spojených národů
Specifický problém nalezneme, pokud se zaměříme na vztah Evropské unie a Organizace spojených národů (dále jen OSN). Evropská unie není členem této mezinárodní organizace, členy jsou ale všechny její členské státy. Evropská unie nemůže být členem OSN především díky obsahu čl. 4 odstavce 1. Charty OSN „Do organizace Spojených národů mohou býti jako členové přijaty všechny mírumilovné státy, které přijmou závazky obsažené v této chartě a podle soudu Organizace jsou způsobilé a ochotné plniti tyto závazky.“6 Úprava v tomto článku připouští možnost členství pouze pro mírumilovné státy a Evropská unie, i přestože splňuje řadu požadavků a do určité míry má snahu, aby se stala z mezinárodní organizace federací, jí není a minimálně v dohledné době ani nebude. Pro přístup Evropské unie k této mezinárodní organizaci by bylo pravděpodobně nutné změnit Chartu OSN, k čemuž také pravděpodobně v blízké budoucnosti nedojde. Neznamená to avšak skutečnost, že by nemohla být uzavřena podobná dohoda, jaká upravuje spolupráci mezi Radou Evropy a Evropskou unií, i s touto mezinárodní organizací. Z důvodu, že Evropská unie není členem této mezinárodní organizace a ani s ní nemá uzavřenou mezinárodní smlouvu upravující její vztah k OSN, šlo by předpokládat, že nebude sama o sobě vázaná Chartou OSN
6 Charta Organizace spojených národu a statut Mezinárodního soudního dvora, sjednaná dne 26. června 1945 na konferenci v San Francisku, vyhláška ministra zahraničních věcí, ze dne 16. ledna 1947, 30/1947 Sb.
a ani nebude plnit povinnosti, které jsou uložené na základě tohoto dokumentu členským státům EU. Jak již bylo výše uvedeno v rozsudku ESD C-286/90, je EU vázaná i mezinárodním právem. Přestože mají určitá ustanovení Charty OSN charakter mezinárodního obyčeje, nelze dle mého názoru přisuzovat takovýto charakter celé chartě bez dalšího zamyšlení.
V těchto souvislostech je třeba uvést rozsudek ESD ve věci T-315/01Yassin Xxxxxxxx Xxxx proti Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství. „Dne 15. října 1999 přijala Rada bezpečnosti Spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) rezoluci 1267 (1999), kterou mimo jiné odsoudila skutečnost, že na afgánském území jsou nadále přijímáni a cvičeni teroristé a jsou zde připravovány teroristické činy, opětovně potvrdila své přesvědčení, že potlačení mezinárodního terorismu je nezbytné pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“7 Následně reagovala Rada Evropské unie, která se domnívala, že jí náleží pravomoc k provedení této rezoluce prostřednictvím společného postoje 1999/727/SZBP o omezujících opatřeních proti Talibanu (Úř. věst. L 294, s. 1). V článku 2 tohoto postoje bylo stanoveno zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů Talibanu v zahraničí. V únoru 2000 bylo přijato nařízení (nařízení (ES) č. 337/2000 o zákazu letů a zmrazení prostředků a finančních zdrojů afgánského Talibanu (Úř. Věst. L 43, s. 1)). V roce 2000 byla přijata Radou bezpečnosti další rezoluce, která mimo jiné požadovala, aby se Taliban podřídil předešlé rezoluci. Dále obsahovala rezoluce pověření Výboru pro sankce, „aby na základě informací sdělených státy a regionálními organizacemi vedl aktualizovaný seznam jednotlivců a subjektů, které uvedený výbor identifikoval jako spojené s Xxxxxx xxx Xxxxxxx, včetně organizace Al - Kajdá.“8 V letech 2001 až 2003 byly přijímány další rezoluce Rady bezpečnosti a na ně navazující nařízení EU, které obsahovaly další omezení včetně aktualizovaného seznamu osob, u kterých se zakazuje zpřístupnění všech hospodářských zdrojů.
V tomto sporu se mimo jiné vyskytla otázka závaznosti Charty OSN a rezoluce Rady bezpečnosti pro Evropskou unii. Respektive se ESD věnoval „propojení mezi mezinárodním právním řádem vycházejícím ze Spojených národů a vnitrostátním právním řádem nebo právním řádem Společenství, jakož i rozsah, v němž jsou pravomoci Společenství a jeho členských států vázány rezolucemi Rady bezpečnosti.“ 9 Lze konstatovat, že závazky členských států OSN na základě Charty Spojených národů mají nepopiratelně přednost před jakýmkoliv jiným závazkem vnitrostátního práva nebo mezinárodního smluvního práva.10 Z předešlého samostatně nevyplývá závaznost Charty OSN pro EU a i z judikatury (viz rozsudek ESD Xxxxxx Consult v. Rada
7 Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxx v. Radě a Komisi ze dne 21. záři 2005, sp. zn. T-315/01.
8 Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxx v. Radě a Komisi ze dne 21. záři 2005, sp. zn. T-315/01.
9 Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxx v. Radě a Komisi ze dne 21. záři 2005, sp. zn. T-315/01.
10 Viz. Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxx v. Radě a Komisi ze dne 21. záři 2005, sp. zn. T-315/01., odstavce 184 a násl. odůvodnění rozsudku.
a Komise) lze vyvodit, že EU sama o sobě není přímo vázána Chartou Spojených národů a není tedy povinna přijmout a provést rezoluce Rady bezpečnosti. Z předešlé věty a uvedené judikatury by se zdálo řešení jasné a šlo by se s ním bez dalšího ztotožnit. Pochybnosti o jasnosti tohoto řešení nalezneme avšak v odstavci 192 rozsudku T-315/01, který uvádí: „ Je tedy třeba mít za to, že Společenství je na základě samotné smlouvy o svém založení vázáno povinnostmi vyplývajícími z Charty Spojených národů stejně, jako jsou jimi vázány jeho členské státy.“ 11 Tyto dva předešlé závěry mi připadají za vnitřně rozporné a nepovažuji jejich koncepci minimálně za vhodnou. Pro vyjasnění vztahu bych považoval za vhodné uzavřít mezinárodní smlouvu mezi OSN a EU upravující tyto sporné otázky. Myslím si, že již není vhodné se v této práci dále věnovat problematice vztahu EU k OSN, přestože je právně velmi zajímavá a její jednotlivé aspekty se zdají být spornými (z hlediska judikatury mnou prozkoumané).
3.1.3 Právo WTO
Za pravděpodobně nejdůležitější, a to z hlediska mezinárodních smluv uzavřených mezi EU a dalšími mezinárodními organizacemi, bych uvedl vztah a mezinárodní smlouvy uzavřené se Světovou obchodní organizací (dále jen WTO). „WTO je klasickou mezinárodní (mezivládní) organizací, která plně spočívá na mezinárodním právu. Prameny práva vytvářené ve WTO, které upravují vztahy mezi členy WTO (včetně ES) navzájem a mezi nimi a samotnou WTO, tak jsou prameny mezinárodního práva.“12 Skutečnost, že se pro mezinárodní smlouvy uzavírané na úrovni WTO využívají různá označení (např. úmluva, smlouva atd.) nemají vliv na jejich závaznost pro smluvní strany. „Právem WTO tak zde rozumíme komplex platných mezinárodních smluv, které byly přijaty na půdě této organizace a které upravují v rámci její působnosti vztahy mezi smluvními stranami navzájem a mezi nimi a WTO samotnou.“ 13 V této části mé práce bych se rád co nejvíce oprostil od rozboru právního vztahu (resp. mezinárodních smluv) mezi EU a třetími zeměmi vycházejících z členství EU ve WTO. Obsahově bych řekl, že tato problematika spíše spadá do další podkapitoly této práce, a proto se budu snažit se o ní zmiňovat co nejméně. Zcela určitě však považuji za zajímavé se věnovat způsobu, jakým se EU (tehdejší Evropské společenství) stalo členem WTO a přijalo závazky vycházející z tohoto členství. Pro rozbor této problematiky bych využil rozsudek ESD ve věci C-149/96 Portugalská republika v. Rada Evropské unie, kde je v části věnující se právnímu a skutkovému rámci sporu uveden proces, jak se stala EU členem
11 Viz. Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxxx Xxxx v. Radě a Komisi ze dne 21. záři 2005, sp. zn. T-315/01.
12 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 75.
13 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 76.
WTO. „Dne 15. prosince 1993 Rada jednomyslně schválila podmínky globálního závazku, kterým se Společenství a členské státy dohodly na ukončení mnohostranných obchodních dohod v rámci Uruguayského kola (dále jen "dohoda o principu ').14 K uzavření Uruguayského kola došlo ve stejný den. „Dne 15. dubna 1994, na zasedání v Marrákeši v Maroku, přestože jednání
o přístupu na trh s textilními výrobky ještě nebyla dokončena s Pákistánem a Indií, předseda Rady a člen Komise odpovědný za vnější vztahy podepsal Závěrečný akt uzavření mnohostranných obchodních dohod v rámci Uruguayského kola (dále jen "závěrečný akt '), Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO"') a všech dohod a memorand v přílohách 1 až 4 Dohody o zřízení Světové obchodní organizace („dohody WTO ') jménem Evropské unie, s výhradou pozdějšího schválení.“15 Tímto aktem došlo na mezinárodní úrovni k ukončené přijímaní těchto mezinárodních smluv. V rámci EU došlo k jejich definitivnímu přijetí rozhodnutím Rady „94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství, pokud jde o věci spadající do jeho pravomoci, dohod uzavřených v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání.“16 ESD se věnoval i obsahu a účelu těchto dohod, kde mimo jiné v rozsudku ve věci T-383/00 Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě Evropské unie a Komisi Evropských společenství, uvedl „Jak vyplývá z preambule Dohody o zřízení WTO, strany se rozhodly uzavřít dohody, které budou „na základě reciprocity a vzájemných výhod, zaměřeny na podstatné snížení celních sazeb a ostatních překážek obchodu a na odstranění diskriminačního zacházení v mezinárodních obchodních vztazích“.17
3.1.3.1 Pravomoc k uzavření Dohody o WTO
Považuji za důležité se věnovat otázce pravomoci EU k uzavření Dohody o zřízení WTO. Tato otázka byla předmětem posuzování ESD v jeho Stanovisku 1/94 a rozbor tohoto stanoviska bude i předmětem následujícího textu. „Cílem otázek, které Komise položila ESD v rámci žádosti
o stanovisko, bylo především zjistit, zda má nebo nemá Společenství výlučnou pravomoc k uzavření multilaterální Všeobecné dohody o obchodu službami (dále jen „GATS“) a Všeobecné dohody
o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (dále je TRIPs).“18 V případě, že budou odpovědi na tyto otázky kladné, tak jaký je charakter pravomoci k uzavření těchto dohod? Komise
14 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96.
15 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96.
16 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96.
17 Rozsudek ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě, a Komisi ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. T-383/00.
18 XXXXXXX, X., XXXXXXX, R., Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora 1. díl. Praha: Linde, 2000. 360 s. ISBN 80-7201-204-5, str. 277.
také položila otázku ESD, jaký je charakter pravomoci EU pro uzavření Všeobecné dohody
o obchodu se zbožím (dále jen GATT). V části rozhodnutí věnující se jeho shrnutí se ESD vyjádřil k obecné zásadě solidarity a spolupráce mezi EU a členskými státy. „XIX. Pokud je zřejmé, že předmětem věci je mezinárodní dohoda nebo úmluva spadající částečně do pravomoci Společenství a částečně do pravomoci členských států, požadavek jednotnosti v mezinárodním zastoupení Společenství je takový, že je nezbytné zajistit úzkou spolupráci mezi členskými státy a orgány Společenství, a to jak v procesu vyjednávání a uzavírání smluv na plnění závazků.
Povinnost spolupracovat je o to více nezbytná v případě smlouvy, jako jsou přílohou Dohody
o zřízení Světové obchodní organizace, které jsou vzájemně neoddělitelně propojeny a pro které je systém pro urovnávání sporů stanovených zahrnující křižně-odvetná opatření.“19 Pokud se zaměříme na požadavek jednotnosti, tak s ohledem na dále provedený rozbor závaznosti těchto dohod můžeme dospět k závěru, že pokud tedy společenství dohodám WTO nepřiznává přímý účinek, tak v souladu se solidaritním vystupováním EU a jeho členských států, ony by neměly přiznávat přímý účinek těmto smlouvám také. Takovýto závěr ve své podstatě podpořil ESD i v rozsudku ve věci C-245/02, Anheuser -Busch Inc. proti Budějovickému Budvaru, kde uvedl pouze povinnost sodu, že „musejí být v projednávaném případě relevantní ustanovení vnitrostátního práva ochranných známek použita a vykládána v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu dotyčných ustanovení směrnice 89/104 i Dohody TRIPS.“20 V podstatě přiznal dohodě TRIPS stejný charakter a závaznost, která náleží směrnici v případě neprovedení ustanovení vnitrostátním právem. Nabízí se otázka, zda je takováto úroveň závaznosti pro mezinárodní smlouvu přinejmenším vhodná? Více se budu věnovat účinku a závaznosti těchto dohod v následujícím textu a proto bych se zase rád vrátil k rozboru Stanoviska 1/94.
Z hlediska rozebíraných dohod se k otázce pravomoci vyjádřil v odůvodnění stanoviska ESD nejprve k pravomoci pro uzavření dohody GATT. „Komise a strany, které předložily vyjádření, se shodují, že dohoda GATT je z větší části spadající do výlučné pravomoci svěřené Společenství v oblasti společné obchodní politiky podle článku 113 Smlouvy o ES.“21 Přestože bylo výše řečeno, že není spor v tom, že pravomoc k uzavření dohody GATT je z větší části výlučná, věnoval se ESD rozboru vztahu ke konkrétním druhům výrobku. Konkrétně se jednalo o výrobky spadající pod režim Smlouvy o EUROATOMu, kde byla Komisí položena tato otázka v žádosti o poskytnutí
19 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94.
20 Rozsudek ESD ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Budějovickému Budvaru ze dne 16. listopadu 2004 , sp. zn. C- 45/02.
21 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 22).
stanoviska ESD. „Rada ani žádný z členských států, které předložily svá vyjádření, nezpochybňuje tvrzení Komise, že Společenství má výlučnou pravomoc k uzavření mnohostranných dohod o obchodu se zbožím, pokud se vztahují na výrobky EUROATOM.“22 Ale právě proto, že byla Komisí tato otázka položena, musel se s ní ESD vypořádat. V článku 232 (2) tehdejší Smlouvy o ES bylo stanoveno, že ustanovení této smlouvy nesmí být v rozporu s ustanovení EUROATOMu.23 Vzhledem k tomu, že Smlouva o EUROATOMu neobsahuje žádná ustanovení týkající se zahraničního obchodu, nic nebrání k uzavření mezinárodních smluv podle článku 113 Smlouvy o ES i na produkty spadající pod EUROATOMu. 24 Dalším druhem výrobků, u kterých se ESD věnoval charakteru pravomoci nutných pro uzavření dohod jich se týkajících, byly výrobky spadající pod režim Smlouvy o založení Evropské sdružení uhlí a oceli (dále jen Smlouva o ESUO), kde na rozdíl oproti předešlým došlo ke sporu mezi Komisí a Radou a většinou členských státu, která předložila svá vyjádření.25 Rada a většina členských státu, která předložila své vyjádření, tvrdila, že v tomto případě náleží pravomoc členským státům. 26 Při odpovědi na tuto otázku zopakoval ESD jeho názor, který již uvedl ve Stanovisku 1/75, že ustanovení Smlouvy o ESUO nemůže „způsobit nefunkčnost články 113 a 114 Smlouvy o ES (tehdejší Evropské hospodářské společenství dále jen EHS) a ovlivnit pravomoc Společenství k sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod v oblasti společné obchodní politiky.“27 Tehdejší článek 71 Xxxxxxx o ESUO stanovil, že pravomoci vlád členských států nejsou dotčeny v oblasti obchodní politiky touto Smlouvou, není-li v něm stanoveno odchylně. V tehdejším znění článku 232 (1) Smlouvy
o ES bylo stanoveno, že tato smlouva nemá vliv na ustanovení Smlouvy o ESUO, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států a pravomocí institucí. S těmito dvěma argumenty se kromě použití Stanoviska 1/75 vypořádal ESD rovněž prostřednictvím toho, že Xxxxxxx o ESUO byla sepsána v době, kdy ES (tehdejší EHS) dosud neexistovalo, mohl se článek 71 Smlouvy ESUO vztahovat pouze na uhlí a ocel. V každém případě toto konstatování může mít vliv pouze na vyhrazení pravomocí členských států, pokud jde o dohody týkající se konkrétně výrobků spadající pod režim Smlouvy o ESUO. 28 „Na druhou stranu, má Společenství výlučnou pravomoc podle článku 113 Smlouvy o ES uzavřít dohodu vnější obecné povahy, to znamená, zahrnující všechny druhy zboží, a to i pokud toto zboží zahrnuje výrobky ESUO.“29 ESD měl řešit pravomoci pro zboží spadající pod režim Smlouvy o ESUO tak, jak mohl vyloučit použití smlouvy ESUO
22 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 23).
23 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 24).
24 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 24).
25 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 25).
26 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 25).
27 Stanovisko ESD ze dne 11. listopadu 1975, sp. zn. 1/75.
28 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 27).
29 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 27).
s tím, že EU má prostřednictvím článku 113 Smlouvy o ES výlučnou pravomoc pro všechny druhy zboží, když v článku 232 Smlouvy o ES je stanoveno, že její ustanovení nemá vliv na ustanovení Smlouvy o ESUO, především pokud jde o pravomoci členských států a pravomoci institucí EU. Smlouva o ES vznikla později než Smlouva o ESUO, a proto mohla řešit rozdělení pravomocí mezi ESUO a EU (tehdejší ES resp. EHS) a i ona evidentně z výše uvedeného tento vztah řeší (vylučuje zásah Xxxxxxx o ES do Smlouvy o ESUO) a přesto nakonec ESD využije pro úpravu zboží spadajícího pod režim Smlouvy o ESUO Smlouvu o ES. Předešlá argumentace ESD na toto téma mi připadá minimálně nejednoznačná a s názory ESD se zde nemůžu ztotožnit. Přestože s ohledem na skutečnost, že v dnešní době již ESUO neexistuje a nemůže již dojít k totožnému problému, v době uzavíraní dohod WTO se tento problém objevil a podle mého názoru nebyl ESD správně řešen. Součástí dohod o WTO a jejich příloh jsou i Dohoda o zemědělství a Dohody o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatřeních. U těchto dvou dohod měla Rada pochybnosti o správnosti zvoleného právního základu (článek 113 Smlouvy o ES). Podle Rady mělo být přijetí obou dohod založeno na článku 43 Smlouvy o ES, protože tento článek poskytl vhodný právní základ pro přijetí směrnice v oblasti zemědělství. „Nicméně, tato směrnice byla určena k dosažení jednoho nebo více cílů společné zemědělské politiky, stanovených v článku 39 Smlouvy. To není případ, pokud jde o dohody o zemědělství připojené k Dohodě o WTO. Cílem dohody o zemědělství je stanovit v celosvětovém měřítku, 'spravedlivý a tržně-orientovaného zemědělského obchodního systému' (viz preambule k této dohodě). Skutečnost, že závazky přijaté v rámci této dohody vyžadují interní opatření, která mají být přijata na základě článku 43 Smlouvy nebrání tomu, aby se mezinárodní závazky byly uzavřené podle článku 113.“30 V případě Dohody
o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření využil ESD stejnou argumentaci a dospěl ke stejnému závěru, jako u Dohody o zemědělství. Ve všech vyhodnocovaných bodech dospěl ESD k názoru, že pro přijetí dohody GATT má EU výlučnou pravomoc.
Po rozboru pravomoci v případě dohody GATT ESD přešel k dohodě GATS. ESD nejdříve zopakoval, že pokud EU zahrnula do svých vnitřních legislativních aktů ustanovení upravující zacházení se státními příslušníky třetích zemí, nebo byla výslovně udělena pravomoc jeho orgánům k jednání se třetími zeměmi a tím získalo EU výlučnou vnější pravomoc. I při neexistenci výslovných ustanovení opravňujících orgány EU jednat se třetími zeměmi, tam kde byla provedena úplná harmonizaci pravidel týkajících se přístupu k nezávislým výdělečným činnostem, neboť společná pravidla by mohla být ovlivněna ve smyslu rozsudku AETR31, jestliže by si členské
30 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 29).
31 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70.
státy ponechaly svobodu jednat s třetími zeměmi.32 „To není případ ve všech sektorech služeb, jak Komise sama přiznala. Z toho vyplývá, že pravomoc uzavírat dohody GATS je rozdělena mezi Společenství a členské státy.“33 Formulace, že Komise přiznává, že tomu tak není ve všech sektorech služeb, není v celém stanovisku konkrétněji rozebrána a nelze jí vyřešit nad veškerou pochybnost. Pravděpodobně se myslí touto formulací vynětí některých oblastí služeb ze společné obchodní politiky, kde je pravomoc EU výlučná. Za takto vyňaté služby by šlo z odstavce 47) tohoto stanoviska lze označit způsoby poskytování služby, které se označují jako 'spotřeba v zahraničí', 'obchodní přítomnosti' a 'přítomnosti fyzických osob'. Zda by Komise přiznala za takto vyňaté služby z výlučné pravomoci některé jiné, než byly mnou výše uvedené, se mi z obsahu tohoto stanoviska nepodařilo vyvodit. Pro větší právní jistotu mohl ESD v odůvodnění uvést, jaké konkrétní služby se myslí ty, kde Komise přiznala nevýlučnou pravomoc a ne pouze konstatovat sdílenou pravomoc. Zvláště pokud uvedeme, že v odůvodnění tohoto stanoviska v odstavci 73 je uvedeno, že „pokud jde zejména o GATS, Komise uvádí tři možné zdroje pro výlučnou vnější pravomoc na straně Společenství“.34 Už jen s ohledem na tuto formulaci by si jistě konkrétnější nebo bližší uvedení sektorů služeb, kde Komise přiznala nevýlučnost pravomoci, zasloužilo.
K pravomoci k uzavření dohody TRIPs se ESD vyjádřil v Stanovisku 1/94 tak, že je společná a náleží jak EU, tak i členským státům. Komise původně měla názor, že je kompetence EU k uzavření této dohody výlučná a opírala svou argumentaci především o existenci právních aktů orgánů EU, které by mohly být dotčeny ve smyslu rozsudku AETR35, pokud by se měly členské státy společně podílet se na jejich uzavření a obdobně jako u GATS uvádí, že je třeba, aby se Společenství podílelo na dohodě v zájmu dosažení některého z cílů stanovených ve Smlouvě o ES, jedná se o doktrínu Stanovisko 1 / 76, dále argumentovala Komise i na články 100a a 235 téže smlouvy. 36 K možnosti využití odkazu na posudek 1 / 76 se ESD vyjádřil, že jeho využití je stejně diskutabilní v případě TRIPS jako v případě dohody GATS a že ke sjednocení nebo harmonizaci práv duševního vlastnictví v rámci Společenství není nutné uzavírat smlouvy s nečlenskými zeměmi, aby byla tyto opatření účinná.37 V rozboru využití článku 100a a 235 Smlouvy o ES ESD nepřiznal samu o sobě výlučnou pravomoc založenou na těchto dvou
32 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, bod 96).
33 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94., body 97) a 98).
34 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94., bod 73.
35 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70.
36 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94., bod 99).
37 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94., bod 100).
článcích.38 V neposlední řadě bylo třeba se vypořádat s možností výlučné pravomoci s ohledem na rozsudek AERT39 , kde provedl ESD rozbor tehdejší úpravy práv duševního vlastnictví v právu EU, kde shledal, že tuto úpravu nelze označit za dostatečnou s ohledem na požadavek úplné harmonizace. ESD tuto úpravu označil pouze za v některých oblastech částečnou a v některých oblastech neexistující ve vztahu k obsahu dohody TRIPs. S ohledem na výše uvedené konstatoval ESD pravomoc k uzavření dohody TRIPs za sdílenou pro EU a členské státy.
Na závěr rozboru tohoto stanoviska bych rád shrnul informace, které nám poskytuje. Jako shrnující pro poskytnutí informací může sloužit samotný výrok tohoto stanoviska. „1. Společenství má výlučnou pravomoc, podle článku 113 Smlouvy o ES, k uzavření mnohostranné Dohody
o obchodu se zbožím. 2. Společenství a jeho členské státy jsou společně pravomocné uzavřít Dohodu GATS. 3. Společenství a jeho členské státy jsou společně pravomocné uzavřít TRIPS.“40 Výrok poskytuje informace o výsledcích posuzovaní ESD, ale právně zajímavější jsou argumenty, ke kterým došel ESD při konkrétním posuzování a které jsou obsaženy v odůvodněních. Některé z těchto argumentů ve mně nemohou nezanechat určité pochybnosti o vhodnosti jejich využití či o samotné její správnosti. Předně u dohody GATT se nemohu spokojit s odůvodněním využití výlučné pravomoci EU v případě zboží spadajícího pod Smlouvu o EUSO, kde je podle mého názoru argumentace ESD vnitřně rozporná a neposkytuje jasný závěr o výlučné pravomoci EU k uzavření dohod, do kterých spadá i zboží patřící pod dohodu EUSO. Podle mého názoru měl ESD konstatovat, že v případě tohoto zboží je pravomoc sdílená a náleží jak členským státům, tak i EU, ale s ohledem na to, že akt má více složek resp. se vztahuje na více druhů výrobků, lze tento jeden druh považovat za vedlejší při porovnání s ostatními druhy zboží, u kterých je pravomoc EU výlučná, takže v souhrnu a s ohledem na hlavní cíl by byl akt založen na výlučné pravomoci EU. Možnost využití podobné konstrukce uvedl ESD například ve svém Stanovisku 1/78. Dále z novější judikatury se rozboru hlavního a vedlejšího základů aktu věnuje rozsudek ESD ve věci C-94/03, Komise proti Radě, který uvádí, že „pokud přezkum aktu Společenství ukáže, že sleduje dvojí cíl nebo že má dvě složky, a pokud jedny z nich je možno identifikovat jako hlavní nebo převažující, zatímco druhé jsou pouze vedlejší, musí být akt založen na jediném právním základu, a sice na tom, který je vyžadován hlavním nebo převažujícím cílem nebo složkou (viz rozsudky ze dne 30. ledna 2001, Španělsko v. Rada, C-36/98, Recueil, s. I-779, bod 59; ze dne
11. září 2003, Komise v. Rada, C-211/01, Recueil, s. I-8913, bod 39, a ze dne 29. dubna 2004,
38 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94. bod 101).
39 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70.
40 Stanovisko ESD ze dne 15. listopadu 1994, sp. zn. 1/94, výrok.
Komise v. Rada, C-338/01, Recueil, s. I-4829, bod 55).“ 41 V obou postupech, jak v tom který využil ESD, tak i v tom mnou navrhovaném, by se došlo k stejnému závěru. Přestože jsem si vědom, že i mnou navrhovaný postup by v určitých ohledech nemusel být bezproblémový (pravděpodobně hlavním problém by mohl vzniknout při porovnávání, zda je opravdu vedlejší základ vedlejším), ale oproti vnitřně rozporné argumentaci ESD by mnou navrhovaný postup nemusel vytvářet tolik nejasností. V případě dohody GATS, zdá se být pochybnou skutečnost, že není ve Stanovisku konkrétně uvedeno, které služby nepatří do výlučné pravomoci EU. ESD, pouze uvádí, že se jedná o služby, u kterých jejich nevýlučný charakter připustila Komise, ale s ohledem na tvrzení v bodě 73 tohoto Stanoviska, kde Komise uvádí tří důvody, proč považuje pravomoc v případě dohody GATS za výlučnou, se zdá být tato formulace nesrozumitelná. Které konkrétní služby předpokládám, že Komise myslela za ty s nevýlučnou pravomocí, odvozuji z obsahu bodu 47 tohoto stanoviska. Pro určení, že dohoda spadá do sdílené pravomoci je právě klíčová existence služeb, které nespadají do výlučné pravomoci, a pokud je něco rozhodujícím pro výsledek posuzování, mělo by to být rozvedeno tak, aby nebyly pochybnosti o tom, co konkrétně bylo myšleno. Mimo toto, jak vyplývá z judikatury ESD (např. rozsudek ve věci 45/86) a i obsahu smluv (např. bývalý článek 190 Smlouvy o ES), musí v podstatě každý akt EU obsahovat takové odůvodnění, které musí „obsahovat prohlášení o skutkových a právních okolnostech, které vedly dotčený orgán k jeho přijetí, tak aby bylo možno přezkumu u Soudního dvora.“42 Přestože není ani v zmiňovaném článku smlouvy a ani v citovaném judikátu tento požadavek přímo kladen na ESD, i přesto by bylo minimálně vhodné, aby se podobného požadavku ESD držel při odůvodňování svých názorů. V případě dohody TRIPs jsem nenašel žádný bod, se kterým bych mohl polemizovat, nebo kde bych shledával nedostatky v odůvodnění. Myslím si, že by nemělo být pochyb o skutečnosti, že dohoda TRIPs spadá do sdílené pravomoci. Toto Stanovisko 1/94 rozhodně poskytuje mnoho klíčových informací pro pochopení pravomoci k uzavření těchto mezinárodních smluv, a proto si myslím, že jej bylo nutné v takovémto rozsahu uvést v této práci.
3.1.3.2 Dovolatelnost, přímý účinek
Od samotného procesu přijímání, bych se nyní rád přesunul ke klíčovému problému vztahu EU a WTO a to konkrétně k vázanosti EU právem WTO. Přestože, jak bylo výše uvedeno
41 Rozsudek ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. C-94/03.
42 Rozsudek ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 26. března 1987, sp. zn. 45/86.
v rozsudku ESD „ Xxxxxxx a Diva Navigation (C-286/90, Recueil, s. I-6019, bod 9), pravomoci Společenství musí být vykonávány při dodržování mezinárodního práva.“43, závazek dodržovat mezinárodní právo by se měl vztahovat i na dohody WTO. „Smlouvy WTO mají přednost před sekundárním (nikoliv primárním) právem ES. Jsou považovány za součást komunitárního práva, i když jde o součást specifickou.“44 Pokud se ovšem zaměříme na judikaturu ESD, tak z ní lze vyvodit značnou nechuť poskytovat těmto smlouvám přímý účinek. Zde je nutno se věnovat pojmu přímý účinek u mezinárodních smluv EU. ESD poskytuje dohodám přímý účinek, jestliže s ohledem na jejich znění, jakož i na předmět a povahu dohody, obsahují jasný a přesný závazek, který pokud jde jak o jeho provádění, tak o jeho účinky, nepodléhá vydání žádného pozdějšího aktu.45 Jedná se v podstatě o rozvedení základní teze o využití přímého účinku u mezinárodních smluv obsažené v rozhodnutí ESD ve věci Kupferberg (104/81).
„U mezinárodních smluv ES je v doktríně uplatňované Soudním dvorem i právní naukou překonán pojem přímého účinku a je nahrazen širším pojmem dovolatelnost, tj. možnost dovolávat se ustanovení mezinárodní smlouvy.“46 Považuji za nutné se proto věnovat vymezení pojmu dovolatelnost. „Dovolat se mezinárodní smlouvy znamená pro jednotlivce (osobu) poukázat na její ustanovení s cílem uplatnit na jeho základě svůj nárok.“47 Oproti pojmu přímý účinek lze zahrnout pod dovolatelnost i možnost dovolávat se rozporu mezinárodní smlouvy se sekundárním právem. „Pojem dovolatelnost je širší než pojem přímého účinku. Není jen prostředkem k uplatnění nároku, ale i k dosažení neplatnosti rozporného aktu nižší hierarchické pozice. Kromě toho se lze dovolat mezinárodní smlouvy i k tomu, aby byl takový akt interpretován ve smyslu smlouvy, aniž by byl zkoumán přímý účinek.“48 Při rozboru této problematiky nelze nepřipomenout rozhodnutí Opel Autria GMBH v. Xxxx (T-115/94). V tomto sporu došlo k úspěšnému využití zásady dobré víry v mezinárodním smluvním právu a z tohoto důvodu byl přiřčen přímý účinek mezinárodní dohodě (Dohodě o evropském hospodářském prostoru), která ještě nebyla platná. Skutkově se jednalo
o situaci, kdy přijala Rada nařízení o vyrovnávacím clu na výrobky z nečlenských zemí několik dní
43 Rozsudek ESD ve věci Racke GmbH & Co v. Hauptzollamt Mainz ze dne 16. června 1998, sp. zn. C-162/96.
44 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.78
45 Viz. především Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxx proti Ville de Schwäbisch Gmünd ze dne 30. září 1987, sp. zn. 12/86.
46 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.79, kde je odkazováno na :Viz zejména MANIN, P.,
L´inovacibilité des accords internationaux conclus par la CE, Révue trimestrielle de droit Européen, 3 /1997, s. 409, BERROD, F., La Cour de justice refuse l´inovacibilité des accords OMC, Révue trimestrielle de droit Européen, 3/2000, s. 420 .
47 MANIN, P., L´inovacibilité des accords internationaux conclus par la CE, Révue trimestrielle de droit Européen, 3 /1997, s. 401.
48 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 80.
(na konci prosince 1993) před vstupem v platnost Dohody o evropském hospodářském prostoru, které bylo v rozporu s touto dohodu. „Soud prvního stupně odůvodnil svůj záměr tím, že Rakousko bylo v legitimním očekávání nové úpravy, jejíž vstup byl k 1. lednu 1994 jistý. Soud rovněž uznal přímý účinek článku 10 Dohody, který vyrovnávací clo zakazoval, a žalobě proto vyhověl.“49 Od mezinárodních smluv obecně bychom se měli přesunou ke konkrétní situace v případě práva WTO. S ohledem na četnost rozhodnutí ESD týkajících se dohod WTO lze říct, že je ESD vytvořena doktrína pro vztahy práva EU a dohod WTO včetně jejich součástí (tím je myšleno dohody GATT, GATS, TRIPs). Z hlediska judikatury ESD bylo pravděpodobně prvním rozhodnutím věnujícím se problematice Dohody GATT, rozhodnutí ze dne 12. prosince 1972 ve věci International Fruit Company NV and others v Produktschap voor Groenten en Fruit ve spojených věcech 21-24/72. Soudnímu dvoru byly předloženy dvě otázky (jednalo se o řízení
o předběžné otázce). „První otázka vyzývá Xxxx, aby rozhodl, zda platnosti opatření přijatých orgány Společenství odkazuje rovněž ve smyslu článku 177 Smlouvy o EHS, na jejich platnost podle mezinárodního práva.“50 Druhá otázka, které byla vázaná na kladnou odpověď na prvou otázku, zda nařízení č. 459/70, 565/70 a 686/70 , která stanovila prostřednictvím ochranných opatření omezení dovozu jablek ze třetích zemí - je neplatná z důvodu rozporu s článkem XI Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT).51 Je nutné poznamenat, že EU (tehdejší EHS) nebylo samo vázáno dohodou GATT, ale s ohledem na to, že již považovalo oblast společné obchodní politiky za z hlediska pravomoci spadající do výlučné pravomoci „a závazky smluvních státu GATT byly proto považovány za závazky EHS.“ 52 V tomto rozhodnutí se ESD (tehdejší Sodní dvůr Evropského hospodářského společenství) vůbec nevyjádřil ke skutečnosti, jestli jsou opravdu nařízení v rozporu s dohodou GATT, ale věnoval se otázce, zda se může jednotlivec dovolávat dohody GATT. ESD stanovil, že je třeba splnit dvě podmínky, aby se bylo možno dovolávat se neplatnosti aktu EU( tehdejší EHS) díky jeho rozporu s mezinárodní smlouvou. Prvá podmínka požaduje, aby bylo ustanovení mezinárodního práva závazné pro EU, když by mělo způsobit neslučitelnost se sekundárním právem. Druhá podmínka byla stanovena tak, že musí dohoda přiznávat práva občanům, aby se jí bylo možno před soudem dovolávat. ESD proto posuzoval, zda je dohoda GATT schopna poskytnou jednotlivci takováto práva, kdy dospěl k názoru, že tomu tak není s ohledem na značnou flexibilitu ustanovení této dohody (především v případě jednostranných
49 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, Týč, str.81.
50 Rozhodnutí ESD ve věci International Fruit Company NV and others v Produktschap voor Groenten en Fruit ze dne 12.prosince 1972, ve spojených věcech, sp. zn. 21-24/72.
51 Rozhodnutí ESD ve věci International Fruit Company NV and others v Produktschap voor Groenten en Fruit ze dne 12.prosince 1972, ve spojených věcech, sp. zn. 21-24/72.
52 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.81.
omezení dopadů této dohody na smluvní strany, způsobu řešení sporu, možnost pozastavení povinností z této dohody apod.) a tím pádem nemůže dohoda GATT poskytovat jednotlivci práva, kterých by se mohl dovolávat. Z těchto důvodů nemůže být podle ESD zpochybněna platnost nařízení stanovující omezení pro dovoz jablek ze třetích zemí. „Toto rozhodnutí, byť přijaté před více než 30 lety, je dodnes základem negativního postoje ESD k přímému účinku, resp. dovolatelnosti práva GATT (WTO) ze strany jednotlivce. Jak uvidíme dále, argumentace v tomto směru byla posléze dále rozvedena.“53
V případě Internacional Fruit Company v. Produktschap voor Groenten en Fruit (21-24/72) se neplatnosti nařízení dovolával jednotlivec, jinak tomu bylo v případě Německo v. Rada (C- 280/93), kdy žádal neplatnost aktu společenství členský stát. „Otázka tedy zněla: Může se členský stát dovolat rozporu aktu ES s Dohodou GATT jako důvodu jeho neplatnosti?“54 V tomto případu se z hlediska skutkových okolností jednalo o nařízení Rady (EHS ) č. 404/93 ze dne 13. února 1993 o společné organizaci trhu s banány, jehož části měly být prohlášeny za neplatné. Německo v tomto řízení uplatnilo řadu důvodů, pro které by měla být část nařízení protiprávní, konkrétně namítalo: porušení podstatných formálních náležitostí nařízení (povinnosti uvést odůvodnění, na nichž bylo nařízení založeno), porušení primárního práva a základních zásad práva EU, porušení dohody z Lomé, Dohody GATT a Banánového protokolu 55. Z těchto všech žalobních důvodů se budeme věnovat pouze porušení Dohody GATT a to s ohledem na téma této části práce. „Spolková republika Německo tvrdí, že xxxxxx s pravidly GATT je podmínkou legality aktů Společenství, bez ohledu na jakékoli otázky týkající se přímého účinku GATT, a že nařízení porušuje některá základní ustanovení GATT.“56. ESD uvedl, že musí být zohledněn duch, obecný režim a podmínky dohody GATT při rozhodování, zda se lze dovolávat pro zpochybnění legality nařízení ustanovení dohody GATT. Obdobně jako u předešlého rozsudku ESD zopakoval, že má dohoda GATT specifický charakter (s ohledem na její velkou flexibilitu, možnost jednostranných odchylek a řešení sporů), a proto se jí není možné dovolávat, jako důvodu pro neplatnost sekundárního práva EU. ESD rozšířil svoji argumentaci o to, že ani „mezinárodní právo ani samotná Xxxxxx GATT nestanoví povinnost smluvních stran zajistit přímý účinek vůči jednotlivcům. Pokud by tak ES učinilo, bylo by v
53 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.82.
54 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.82.
55 Rozsudek ESD ve věci Německo v. Rada ze dne 5. října 1994, sp. zn. C-280/93, bod 26).
56 Rozsudek ESD ve věci Německo v. Rada ze dne 5. října 1994, sp. zn. C-280/93, bod 103).
nevýhodě vůči těm smluvním státům, které to neumožňují“57. Nepochybně ESD pokládal za státy, které také neposkytují Dohodě GATT přímý účinek, především Spojené státy americké, které jsou významným obchodním partnerem členských státu EU i EU. Nejsem si jistý, zda v podstatě neprávní argument („že by bylo EU v nevýhodě“) vůči jiným smluvním státům Dohody GATT, je vhodné využít v rozsudku ESD.
Přestože se ESD staví převážně negativně k možnosti dovolávat se dohody GATT k neplatnosti aktu sekundárního práva, v několika svých rozsudcích připustil tuto možnost za specifických okolností. Chronologicky prvním byl rozsudek ve věci XXXXXX v. Komise (70/87). Žalobce požadoval zrušení rozhodnutí Komise o výkladu pojmu nekalé obchodní praktiky, který je obsažen v nařízení č. 2641/84, pro rozpor s Dohodou GATT. „Soudní dvůr se nezabýval slučitelností aktu sekundárního práva s Dohodou GATT, ale připustil, že obchodník je oprávněn na základě GATTu podat žalobu na Komisi, která tyto akty aplikuje. V odůvodnění uvedl, že příslušné základní nařízení odkazuje na ustanovení Dohody GATT, jejíž povaha nebrání interpretaci a aplikaci dohody z hlediska toho, zda určité obchodní praktiky jsou s ní slučitelné či nikoliv“ 58. V tomto případě byla žaloba zamítnuta, protože nebyl shledán rozpor s dohodou GATT. Ve věci Nakajima v. Rada (C-69/89), přestože byla žaloba také zamítnuta, ESD připustil možnost přezkumu sekundárního práva s ohledem na respektování pravidel Dohody GATT. Konkrétně za takových podmínek, kdy je akt EU aktem k provedení konkrétního závazku stanoveného Dohodu GATT. Sporným nařízením bylo nařízení o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních, které bylo transpozicí Dohody GATT do práva EU. Judikát ve věci Nakajima59, přestože byl pro žalobce neúspěšný, je často využívaný v žalobách směrujících k porušení práva WTO Evropskou unii (viz rozsudky C-149/96 a T-19/01, kterým se budu podrobněji dále věnovat). S ohledem na přijetí dohod WTO, které přinesly řadu změn v podobě snížení flexibility (dosáhnout výjimek je nyní obtížnější), proces řešení sporů je rigidnější, je třeba se věnovat rozhodnutí ESD ve věci Portugalsko v. Rada (C-149/96), které bylo přijato již po těchto zásadních změnách. Portugalská republika podala žalobu o zrušení rozhodnutí Rady 96/386/ES z února 1996 o uzavření Memoranda o porozumění mezi Evropským společenstvím a Pákistánskou islámskou republikou a mezi Evropským společenstvím a Indickou republikou o opatřeních
57 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.83.
58 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 82.
59 Rozsudek ESD ve věci Xxxxxxxx v. Rada ze dne 8. června 1989, sp. zn. C-69/89.
v oblasti přístupu na trh pro textilní výrobky.60 Portugalská republika uvádí, že došlo k porušení některých pravidel a základních zásad WTO a také k porušení některých pravidel a základní zásady právního řádu Společenství.61 Porušení některých zásad a pravidel práva EU se nebudeme s ohledem na obsah této práce zde zabývat a spokojíme se s tím, že bylo konstatováno, že předmětné nařízení není v rozporu s právem EU. ESD hodnotil povahu Dohod WTO v porovnání s Dohodou GATT (GATT 1947) a nepřehodnotil nijak svůj dřívější názor (ani přes změny, které byly zavedeny do Dohod WTO) a uvedl, že „dohody WTO v zásadě nepatří mezi normy, ve vztahu k nimž Soudní dvůr kontroluje legalitu aktů orgánů Společenství.“62. ESD uvedl, že může posuzovat legalitu aktu EU s Dohodou WTO, pouze tehdy „pokud Společenství zamýšlelo provádět konkrétní povinnost převzatou v rámci WTO, nebo v případě, že akt Společenství výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení dohod WTO“63 Portugalsko právě také argumentovalo předešlým („že tedy nařízení bylo přijato, jako prováděcí akt Dohody WTO“). ESD prozkoumával opodstatněnost argumentace Portugalska a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není určeno k zajištění provádění konkrétní povinnost převzaté v rámci WTO, ani neobsahuje výslovný odkaz na konkrétní ustanovení dohod WTO.64 „Jeho účelem je pouze schválení memoranda o porozumění sjednaného Společenstvím s Pákistánem a Indií.“65. Z předešlých argumentů uvedl ESD, že tvrzení Portugalské republiky, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s některými pravidly a základními principy WTO, není opodstatněné.66 Argumentace, že se jedná pouze o sjednání memoranda o porozumění, mně neposkytuje žádné další důvody o opodstatněnosti závěru ESD.
„Rozhodnutí je v protikladu se stanoviskem generálního advokáta Saggio, který dovodil, že dohody WTO mohou být platným základem pro kontrolu legality aktů sekundárního práva ES.“67 Toto rozhodnutí podle mého názoru minimálně nereflektovalo dostatečně změny, ke kterým došlo v rámci práva WTO a pouze konstatovalo, že i přes změny se charakter dohod WTO nezměnil68 a pořád trvá na koncepci nastolenou v předešlých rozsudcích (především FEDIOL v. Komise, Nakajima v. Rada69 a další).
60 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96, bod 1).
61 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96, bod 24).
62 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96, bod 47).
63 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96, bod 49).
64 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96, bod 51).
65 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96, bod 51).
66 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96, bod 52).
67 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 84.
68 Zde mám na mysli dohromady dohody GATT 1947,GATT 1994, Dohodu o WTO a další.
69 Rozsudek ESD ve věci Xxxxxxxx v. Rada ze dne 8. června 1989, sp. zn. C-69/89, Rozsudek ESD ve věci Fédération de l'industrie de l'huilerie de la CEE (Fediol) v. Komise ze dne 22. června 1989, sp. zn. 70/87.
3.1.3.3 Dovolatelnost mimo přímý účinek, interpretace dohod
Pokud tedy není zpravidla poskytován dohodám WTO přímý účinek resp. se jich nelze přímo dovolávat, je tím jejich význam pro právo EU vyčerpán? „Na první pohled se zdá být odpověď negativní, neboť bez přímého účinku nejsou možné přímé právní následky pro jednotlivce.“ 70 Na této koncepci spočívala i původní judikatura ESD, tykající se přímého účinku v právu EU (Xxx Xxxx en Loos, 26/62, Costa v. ENEL, 6/64).71 Nedlouho poté byla vytvořena ESD doktrína nepřímého účinku směrnice72, která zakládala požadavek na tzn. eurokonformní výklad směrnic v případě jejich neprovedení členským státem. Základem tzn. eurokonformního výkladu je výklad vnitrostátního práva, pokud je možnost více výkladů v souladu se sekundárním právem EU. Tato zásada byla modifikována ESD pro mezinárodní smlouvy, které jsou součástí práva EU.
Za základní rozhodnutí ESD týkající se této problematiky lze označit rozhodnutí ve věci Xxxxxx (C-53/96), ale rozbor této problematiky bych rád opřel o novější rozhodnutí Anheuser - Busch Inc. v. Budějovický Budvar ( C-245/02). V tomto řízení se jednalo o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu Dohody TRIPs. Spor, z něhož vyšla předběžná otázka, se týkal označování etiket piva Budwar ve Finsku, které mělo být v rozporu s ochrannou známkou Budweiser, jejíž je Anheuser - Busch v uvedeném členském státě majitelem. Nejdříve byla ESD řešena jeho příslušnost k výkladu dohody TRIPs, kde bylo řečeno, že „z judikatury Soudního dvora vyplývá, že Soudní dvůr je příslušný k výkladu ustanovení Dohody TRIPS s cílem odpovědět na potřeby soudních orgánů členských států, pokud tyto orgány mají použít svá vnitrostátní pravidla za účelem nařízení opatření na ochranu práv vyplývajících z právních předpisů Společenství, které patří do oblasti působnosti této Dohody (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Dior73 a další, body 35 a 40 a uvedená judikatura).“ 74K povinnosti EU vykládat své právní předpisy o ochranných známkách v co největším rozsahu podle znění a účelu Dohody TRIPs, kdy se na situaci vztahuje jak určité ustanovení směrnice, tak i ustanovení Dohody TRIPs, se věnuje rozsudek ESD
70 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 85.
71 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 85.
72 Viz. Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx a Xxxxxxxxx Xxxxxx v. Land Nordrhein-Westfalen ze dne 10. dubna 1984, sp. zn. 14/83, Rozsudek ESD ve věci Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentación SA. ze dne 13. listopadu 1990, sp. zn. C-106/89.
73 Viz. Rozsudek ESD ve věci Dior a další ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. C-300/98 a C-392/98.
74 Rozsudek ESD ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Budějovickému Budvaru ze dne 16. listopadu 2004 , sp. zn. C - 245/02, bod 41).
Heidelberger Bauchemie75 ESD konstatoval svou příslušnost k výkladu dohody XXXXx v tomto případě a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce prohlásil za přípustnou. Ustanovení vnitrostátního práva o ochranných známkách musí být použita a vykládána v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu dotyčných ustanovení směrnice i Dohody TRIPS. Tento svůj názor ESD odůvodnil především judikaturou ve věci Xxxx a judikátem ve věci Henkel76 (povinnost výkladu vnitrostátního práva v souladu se zněním a účelem směrnice).
V rozsudku ve věci Komise v. Německo ( C-61/94), uvedl ESD, že „přednost mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím před ustanoveními sekundárního práva Společenství znamená, že taková ustanovení musí být, pokud je to možné, vykládána způsobem, který je v souladu s uvedenými dohodami.“77 Jedná se o totožnou zásadu, jako v předešlém judikátu, pouze není vázaná na Dohodu TRIPs a je obecná pro všechny mezinárodní smlouvy uzavřené EU. Teorie nazývá situaci, kdy je povinností interpretovat ve smyslu mezinárodní smlouvy, jejíž ustanovení se jinak nelze dovolávat, minimální dovolatelnost. 78
3.1.3.4 Odpovědnost EU za nerespektování rozhodnutí Orgánu pro řešení sporů WTO
Prvním rozhodnutí týkajících se této problematiky byly dva rozsudky ESD, kde byla žalujícím společnost Biret ( Biret v Radě (C-93/02 P a C-94/02 P). V obou dvou případech šlo
o domáhání se náhrady za škodu způsobenou EU v důsledku přijetí aktu sekundárního práva, které bylo v rozporu s rozhodnutím Orgánu pro řešení sporů u WTO (dále jen OŘS). Pro žalující dopadly oba dva rozsudky neúspěšně, ale ze zvláštního důvodu (nikoliv z důvodu jejich zásadní nepřípustností) v podobě časového faktoru. Z toho bylo vyvozováno, že kdyby škoda vznikla po uplynutí stanovené lhůty, o náhradě škody by bylo možno reálně uvažovat.79 Bylo nutno počkat pro ověření tohoto názoru na další judikaturu ESD, která se vyskytla ve dvou dalších rozhodnutích Beamglow Ltd, proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi ( T-383/00) a Chiquita Brands International proti Komisi( T-19/01,) , kterým se budeme dále podrobněji věnovat.
75 Rozsudek ESD ve věci Heidelberger Bauchemie ze dne 24 června 2004, sp. zn. C-49/02.
76 Rozsudek ESD ve věci Henkel ze dne ze dne 12. února 2004, sp. zn. C-218/01.
77 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Spolková republika Německo ze dne 10. září 1996, sp. zn. C-61/94, bod 3 shrnutí.
78 XXXXXX, F., La Cour de justice refuse l´inovacibilité des accords OMC, Révue trimestrielle de droit Européen, 3/2000, s. 447 .
79 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 87.
Společnost Beamglow vyrábí složené krabice z potištěné a ozdobené lepenky. Tyto krabice slouží k balení výrobků, jako jsou kosmetika a parfémy. Tyto výrobky spadaly do kategorie výrobků, na které se vztahovala celní přirážka, kterou přijaly Spojené státy americké, a to jako reakci na nerespektování rozhodnutí OŘS EU. V tomto případě bude nutné se podrobněji věnovat skutkovému stavu, který předcházel sporu. V únoru 1993 přijala Rada nařízení (EHS) č. 404/93 o společné organizaci trhu s banány (dále jen „SOT s banány“). Nařízení obsahovalo režim obchodu se třetími zeměmi a preferenční režim ve prospěch banánů pocházejících z určitých afrických, karibských a tichomořských zemí (AKT). V únoru 1996 byla vytvořena skupina odborníků, na základě stížnosti několika členů WTO, mezi nimiž byly Ekvádor a Spojené státy americké, která vydala v květnu 1997 zprávu, ve které shledala neslučitelnost dovozního režimu SOT s banány se závazky převzatými EU z titulu Dohody o WTO. EU se odvolalo k stálému odvolacímu orgánu, který potvrdil závěry skupiny odborníků a doporučil, aby byla EU vyzvána k uvedení sporných předpisů Společenství do souladu s dohodami WTO. V říjnu 1997 informovala EU OŘS, že bude dodržovat v plném rozsahu své mezinárodní závazky. Přijetím nařízení (ES) č. 1637/98 Rada pozměnila režim obchodu s banány s třetími zeměmi.80 Spojené státy měly za to, že i přes pozměnění režimu v novém nařízení (1637/98), jsou některá jeho ustanovení v rozporu s Dohodou WTO a předložily tento spor rozhodcům, kteří rozhodli, že je několik ustanovení nového dovozního režimu SOT s banány neslučitelných s ustanoveními dohod WTO. Následně určili částku 191,4 milionu USD ročně jako úroveň zrušení nebo zmenšení výhod, která Spojené státy americké utrpěly.81 Spojené státy americké požádaly v dubnu 1999 OŘS o povolení vybírat dovozní clo do výše této částky. Tak se i stalo a u zboží ( konkrétně „složené krabice, kufříky a pouzdra z nevlnitého papíru nebo lepenky“ 82) uvedeného na trh od března 1999 bylo vybíráno clo ve výši 100%. Bylo přijato nařízením (ES) č. 896/2001, které upravilo podmínky dovozu banánů, tak že díky němu Spojené státy americké suspendovaly použití své celní přirážky a července 2001 byla sazba jejich dovozního cla na složené krabice, kufříky a pouzdra pocházející z EU opět stanovena v původní výši. Společnost nárokovala v žalobě náhradu škody, která ji měla být způsobena dopadem cla na její výrobky, které byly prodávány ve Spojených státech amerických. Jednalo se tedy o mimosmluvní odpovědnost, která byla podle žalobkyně založena na skutečnosti,
„že příčinu škody, již utrpěla, je třeba hledat v tom, že Xxxx a Komise přijaly předpisy, které DSB považoval za neslučitelné s dohodami WTO, a v tom, že neexistují ochranná opatření
80 Rozsudek ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi, T-383/00, bod 23).
81 Rozhodnutí ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. T-383/00, bod 32).
82 Rozhodnutí ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. T-383/00, bod 34).
Společenství.“83 ESD prohlásil žalobu za přípustnou a přistoupil k meritornímu přezkumu. K odpovědnosti EU za protiprávní jednání jeho orgánu se ESD vyjádřil, tak že je třeba připomenout, že ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti EU je třeba splnit souhrn podmínek, a to protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, existence skutečné škody a příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním a dovolávanou újmou.84 Před tím než přistoupil ESD k přezkumu legality jednání orgánu EU, považoval ESD za nutné se vyjádřit, zda může rozhodnutí OŘS v kombinaci s Dohodou o WTO založit přezkum legality aktu EU. Odpověď, kterou poskytl ESD na tuto otázku, se držela jeho předchozí doktríny (vyřčené především v rozsudku Portugalsko v. Rada85), že existují jen dvě možnosti, kdy má povinnost ESD k přezkumu legality aktu EU s ohledem na právo WTO a to pouze ve dvou případech, kdy EU zamýšlelo splnit konkrétní povinnost převzatou v rámci WTO nebo když akt EU výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení dohod WTO.86 Existence rozhodnutí OŘS o neslučitelnosti opatření přijatých členem s pravidly WTO nezakládá žádnou z těchto výjimek. Žaloba byla zamítnuta jako neopodstatněná. Rád bych s tímto závěrem ESD polemizoval. Prohlášením EU učiněném OŘS v října 1997, ve kterém informovalo EU OŘS, že bude dodržovat v plném rozsahu své mezinárodní závazky, podle mne znamená případ, kdy EU zamýšlí splnit konkrétní povinnost převzatou v rámci WTO. Druhý argument pro to, že EU minimálně zamýšlelo splnit povinnost převzatou z WTO, nacházím ve znění preambule nařízení č. 1637/98 uvádí: „(2) […] je třeba plnit mezinárodní závazky učiněné Společenstvím v rámci [WTO] a závazky vůči ostatním signatářům čtvrté úmluvy AKT-ES a současně zajistit dosahování cílů [SOT s banány]“ Opravdu jsou moje argumenty neopodstatněné?
Chronologicky následujícím případem, kde došlo k uplatňování mimosmluvní odpovědnosti EU za porušení práv z Dohod WTO, je případ Chiquita Brands International, Inc. proti Komisi (T-19/01). Společnost Chiquita se u ESD domáhala náhrady škody vzniklé uplatněním nařízení č. 2362/98 vůči ní, ve výši 564,1 milionů eur (zvýšené o úroky). Skutkově je tento případ velmi podobný s předešlým (v tom rozměru, že se jedná o banány, obdobná nařízení, která porušují závazky z WTO, stejné prohlášení učiněné EU k OŘS atd.), ale zde žaluje společnost, které mělo
83 Rozhodnutí ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. T-383/00, bod 89).
84 Rozhodnutí ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. T-383/00, bod 95), kde ESD odkazuje na jeho předešlou judikaturu: Rozsudek ESD ve věci Oleifici Mediterranei v. EHS ze dne 29. září 1982, sp. zn. 26/81, Rozsudek ESD ve věci International Procurement Services v.
Komise ze dne 11. července 1996, sp. zn. T-175/94, Rozsudek ESD ve věci Efisol v. Komise ze dne 16. října 1996, sp. zn. T-336/94, Rozsudek ESD ve věci Oleifici Italiani v. Komise ze dne 11. července 1997, sp. zn. T-267/94.
85 Rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Rada ze dne 23. listopadu 1999, sp. zn. C-149/96.
86 Viz. Rozhodnutí ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. T-383/00, body 128), 130) a 131).
způsobit škodu samo nařízení č 2362/98 a ne odvetné opatření Spojených států amerických jako v předešlém případu. Žalobkyně uvádí, že se v tomto případě jedná o výjimku z pravidla
o nemožnosti se dovolávat Dohod WTO k neplatnosti aktu EU, a to konkrétně o výjimku v podobě, že přijetím nařízení č. 1637/98 (jehož provádění bylo stanoveno nařízením č 2362/98) bylo zamýšleno splnění zvláštního závazku převzatého v rámci WTO ve smyslu judikatury vzešlé z rozsudku Nakajima.87 Žalobkyně namítala, že pravidlo vzešlé z rozsudku Nakajima není omezeno pouze na oblast antidumpingových záležitostí. S tímto názorem se ESD ztotožnil a uvedl, že „žalobkyně právem tvrdí, že uplatnění judikatury vzešlé z rozsudku Nakajima není a priori omezeno na oblast antidumpingu. Může být uplatněna v jiných oblastech upravených ustanoveními dohod WTO, pokud tyto dohody a ustanovení Společenství, jejichž legalita je dotčena, mají povahu nebo obsah srovnatelný s těmi, které byly právě připomenuty, pokud jde o antidumpingové kodexy GATT a základní antidumpingová nařízení, která zajišťují jejich provedení do práva Společenství.“88 Tímto tvrzením připustil soud rozšíření možnost uplatnění pravidla vzniklého z judikatury Nakajima i na jiné případy, ale je nutné uvést dvě linie sporů, kde bylo využití tohoto pravidla zamítnuto. Soud zamítl přezkum legality aktu EU ve světle ustanovení dohod WTO v rámci žalob zpochybňujících některé aspekty společné organizace trhu s banány89 a také případy týkající se podávání látek s hormonálními účinky hospodářským zvířatům90, kde se, ale jak bylo výše uvedeno, jednalo o specifické důvody zamítnutí. ESD přistoupil k přezkumu, zda je v tomto případě možno uplatnit judikaturu Nakajima. Závěr ESD byl poměrně jasný, a to že ani v tomto případě nelze uplatnit pravidlo vzniklé z judikatury Nakajima. Ke konstatování převzetí závazku z Dohody WTO soudu nestačily „důkazní materiály předložené žalobkyní v rámci jednání a písemnosti a prohlášení Komise naznačují, že Společenství mělo při přijímání režimu 1999, tedy nařízení č. 2362/98, v úmyslu dosáhnout souladu se svými závazky převzatými na základě dohod WTO v důsledku rozhodnutí DSB ze dne 25. září 1997 (rozsudek Soudu ze dne 28. září 1999, Fruchthandelsgesellschaft Chemnitz v. Komise, T-254/97, Recueil, s. II-2743, bod 26). Tyto skutečnosti nicméně neprokazují, že bylo úmyslem Společenství splnit závazky převzaté v rámci dohod WTO ve smyslu judikatury Nakajima.“91 I další žalobní důvody namítané žalobkyní byly
87 Rozsudek ESD ve věci Chiquita Brands International, Inc. proti Komisi ze dne 3. února 2005, sp. zn. T-19/01, bod 116).
88 Rozsudek ESD ve věci Chiquita Brands International, Inc. proti Komisi ze dne 3. února 2005, sp. zn. T-19/01, bod 116).
89 Usnesení ESD ve věci OGT Fruchthandelsgesellschaft ze dne 2. května 2001, sp. zn.C-307/99, Rozsudek ESD ve věci Cordis v. Komise ze dne 20. března 2001, sp. zn. T-18/99, Rozsudek ESD ve věci Bocchi Food Trade International v. Komise ze dne 20. března 2001, sp. zn. T-30/99 a Rozsudek ESD ve věci T. Port v. Komise ze dne 20. března 2001, sp. zn. T-52/99.
90 Rozsudek ESD ve věci Biret International v. Rada ze dne 11. ledna 2002, sp. zn. T-174/00 a Rozsudek ESD ve věci Biret a Cie v. Rada ze dne 11. ledna 2002, sp. zn. T-210/00.
91 Rozsudek ESD ve věci Chiquita Brands International, Inc. proti Komisi ze dne 3. února 2005, sp. zn. T-19/01,
ESD zamítnuty. Za zmínku by ještě stálo poslední tvrzené porušení, vycházející z porušení zásad dobré víry a ochrany legitimního očekávání v mezinárodním právu.92 S tímto rozhodnutím lze obdobně polemizovat, tak jako s předešlým (Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi) z hlediska pro ESD nedostačujícího převzetí závazku EU, tak aby jím bylo vázáno ve smyslu odpovědnosti EU.
Teoretická možnost mimosmluvní odpovědnosti EU za porušení závazků z Dohod WTO zde pořád existuje, ale optimismus po rozhodnutí Biret, zde již naleznout nemůžeme. S ohledem na všechna předešlá rozhodnutí ESD zde uvedená bude velmi obtížné (skoro až nemožné – v tom rozměru převzetí závazku EU z Dohod WTO, který bude ESD považovat opravdu za převzetí závazku) splnit všechny požadavky ESD k uplatnění mimosmluvní odpovědnosti. Zvlášť v rozsudku ve věci Beamglow Ltd proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi, T-383/00, byly podle mého názoru splněny všechny požadavky na mimosmluvní odpovědnost a žalobce měl být se svou žalobou úspěšný.93
3.2 Smlouvy mezi EU a 3. státy
3.2.1 Úvodní informace
Jak již bylo výš uvedeno, jediným vhodným nástrojem pro úpravu vnějších vztahů EU, jsou mezinárodní smlouvy. „Je tomu tak proto, že tyto vnější vztahy nemohou být regulovány komunitárním (unijním) právem, ale pouze právem mezinárodním.“94 Z hlediska obsahu upravují tyto mezinárodní smlouvy širokou škálu oblastí – od obchodních vztahů po právní spolupráci.
„Největší počet těchto smluv se týká oblasti společné obchodní politiky, tedy ekonomických vztahů ES (EU) navenek. Jsou jich dnes řádově stovky, neboť některé z nich se týkají i malých detailů obchodní spolupráce. Méně početné a tím zajímavější jsou nepochybně dohody sjednané v oblastech jiných.“95 Rovněž se hodlám podrobněji zaměřit na dohody o přidružení evropských zemí k EU, dohodě o EHP (především z toho důvodu, že je teorií považována také za jednu z dohod
bod 167).
92 Viz. Rozsudek ESD ve věci Chiquita Brands International, Inc. proti Komisi ze dne 3. února 2005, sp. zn. T-19/01, body 246- 260).
93 Viz. má argumentace u rozhodnutí ESD ve věci Beamglow Ltd. proti Evropskému parlamentu, Radě a Komisi ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. T-383/00. uvedená výše.
94 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 119.
95 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 137.
o přidružení), vztahům a dohodám uzavřeným mezi EU a rozvojovým zeměmi, vztahu EU a Švýcarska, vztahu EU a USA a smlouvám náležejícím do bývalého druhého a třetího pilíře EU.
Nejdříve bych se zaměřil na poslední zmíněné a to tedy na smlouvy náležejícím do bývalého druhého a třetího pilíře. Omezím se pouze na uvedení příkladů některých takovýchto smluv a k specifickému problému bývalého čl. 24 odst. 5 bývalé Smlouvy o EU se budu zabývat dále ve zvláštní podkapitole. „Tak na příklad v oblasti hlavy IV bývalé Smlouvy ES (spolupráce v justičních věcech, azyl, přistěhovalectví, vízová politika) existuje řada dohod s třetími státy týkajících se zpětného přebírání osob, které neoprávněně pobývají na území ES (Ruská federace, Srí Lanka, Albánie, Macao, Hongkong). S Ruskou federací byla v roce 2007 uzavřena dohoda
o usnadnění vzájemné vízové povinnosti, jejíž blahodárné účinky mohou pocítit i občané ČR cestující do Ruska. Se státy EHP (Norsko, Island) je dohodou z r. 2001 a protokolem z r. 2006 řešena otázka žádostí o azyl příslušníků třetích států, kteří mohou využívat rozšíření schengenského prostoru o tyto dva státy.“96
Kromě těchto dohod je také důležité uvést dohodu s evropskými nečlenskými státy o „energetickém společenství“ (25. 10. 2005).97
V období předlisabonské koncepce byla pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv velmi pochybná (resp. s ohledem na zejména prohlášení č. 4 k Amsterodamské smlouvě, není možné dospět k jinému závěru, než že neexistovala). Nicméně v praxi se takovéto smlouvy ale skutečně vyskytovaly a vyskytují, protože lisabonská úprava vyřešila pravomoc EU k uzavírání smluv jen do budoucna (pro další smlouvy v budoucnu uzavřené). Jak jsem výše uvedl, omezím se zde pouze na výčet těchto smluv (problém bývalého článku 24 odst. 5 bude rozebrán v této práci dále v jiné kapitole).
„ Z nejvýznamnějších uveďme následující:
a) Xxxxxxx s USA:
- dohoda o právní pomoci v trestních věcech,
- dohoda o vydávání (obě z 25. 6. 2003),
- dohoda o bezpečnosti utajovaných informací.
b) Smlouvy s Islandem a Norskem:
- dohoda o přidružení k schengenskému acquis (18. 5. 1999),
- dohoda o postavení Islandu a Norska ve vztahu k Irsku a Spojenému království (30. 6. 1999),
- dohoda o předávání mezi členskými státy EU a Islandem a Norskem (28. 6. 2006),
96 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 137.
97 Tamtéž str. 137
- dohoda o výborech nápomocných Evropské komisi (1999),
- dohoda o používání některých ustanovení Úmluvy mezi členskými státy EU o vzájemné pomoci v trestních věcech z 29. 5. 2000 + protokol z roku 2001.
c) Ze smluv uzavřených v rámci II. pilíře s různými zeměmi jmenujme dvoustranné dohody o utajovaných informacích (Bulharsko, Rumunsko, FYROM, Bosna-Hercegovina, Ukrajina), dohody o účasti třetích zemí o účasti na akcích EU v krizových oblastech (Bulharsko, Island, Norsko, Rumunsko, Ukrajina, Kanada) a dohody o účasti na vojenských akcích v Bosně (Švýcarsko,
Maroko, Albánie, Nový Zéland, Argentina, Chile).98
d) Uzavřena byla rovněž dohoda s mezinárodním orgánem - Dohoda EU s Mezinárodním trestním tribunálem o spolupráci a vzájemné pomoci (10. 4. 2006).“99
Jedná se o velmi specifickou problematiku a především díky této skutečnosti považuji tento výčet smluv za dostatečný v této části mé práce.
3.2.2 Dohoda o EHP a Stanovisko ESD 1/92
S ohledem na úzké ekonomické vztahy a geografickou blízkost EU a zemí Evropského sdružení volného obchodu (dále jen ESVO), bylo nutno tyto vztahy upravit na úrovni mezinárodní smlouvy. Tak se i stalo a v roce 1992 byla podepsána Dohoda o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (dále jen EHP), která vstoupila v platnost k 1. 1. 1994. K dnešnímu dni jsou jejími smluvními stranami EU a Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Návrh této dohody byl předmětem posuzování ESD ve Stanovisku 1/92, kterému se budu dále podrobněji věnovat.
„EHP znamená velmi úzkou ekonomickou vazbu tří zemí ESVO k jednotnému vnitřnímu trhu ES. Tyto země jsou do něj vlastně zapojeny (s výjimkou již zmíněného zemědělství a rybolovu) prostřednictvím komunitárního práva, jehož podstatná část se vztahuje i na ně. Jsou to jednak pravidla obsažená přímo v Dohodě EHP, za druhé pak sekundární akty komunitárního práva, jejíž závaznost tři státy ESVO dobrovolně přijaly.“100 Z hlediska obsahu jsou v Dohodě EHP upraveny všechny čtyři základní svobody práva EU (volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu), v rozdílném rozsahu (u některých lze říct, že se v podstatě plně překrývají s těmi, které náleží jednotlivci z členského státu EU a některé jsou v omezenějším rozsahu). Za svobodu, u které je značně omezen rozsah oproti režimu v EU, lze uvést volný pohyb kapitálu. Volný pohyb zboží se kromě určitého
98 Výčet těchto dohod podle XXXXXXX, Ch., XXXXXXXX, F. Les relations extérieures de l'Union Européenne in: Annuaire Suisse de droit Européen 2005/2006, Staempfli Editions SA Berne, 2006, s. 32.
99 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 141.
100 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 157.
druhu zboží (energie, zemědělské a rybolovné produkty, uhlí a ocel) shoduje s tím, který je v EU. Režim u služeb, krom zvláštních, kde je specifický režim (např. dopravci), je obdobně upraven jako v EU.101 Volný pohyb osob se omezuje pouze na pracovníky. Mimo ustanovení
o těchto čtyřech svobodách nalezneme v Dohodě EHP i části věnující se hospodářské soutěži, poskytování státních podpor, sociální politiku a samozřejmě i institucionální rámec provádění této dohody. Naopak předmětem Dohody EHP není společná obchodní politika.
Od problematiky obsahu této dohody bych se rád přesunul k rozboru Stanoviska ESD 1/92, kde byly řešeny především otázky interpretace a rozdělení pravomocí v oblasti hospodářské soutěže. Pro výklad Dohody EHP se zmocňuje Smíšený výbor, který je složen ze zástupců smluvních stran. Smíšený výbor musí pro dosažená jednotného výkladu dohody kontrolovat
stálý vývoj judikatury ESD a Soudního dvora ESVO. Takovýto výklad nesmí mít nepříznivý vliv na autonomii právního řádu EU, kde tuto funkci plní ESD. ESD dále uvedl, že rozhodnutí Smíšeného výboru nemohou mít vliv na judikaturu ESD.102 Za těchto podmínek je úprava v Dohodě o EHP v souladu s právním řádem EU. V případě sporů, „týkajících se výkladu ustanovení smlouvy, které jsou v podstatě totožné s odpovídajícími pravidly práva Společenství“103, je příslušný k výkladu ESD. Z hlediska nejen vztahu k Dohodě EHP je zajímavé další konstatování ESD, že lze mezinárodní dohodu uzavřenou EU přiznat nové pravomoci ESD, jakými jsou pravomoc k výkladu takovéto dohody, za předpokladu, že se tím nemění povaha funkce ESD, kterou je závaznost jeho rozhodnutí. Smyslem této možnosti rozšíření pravomocí ESD k výkladu Dohody EHP není svěřit pravomoc ESD k urovnávání sporů z této dohody, která je svěřena Smíšenému výboru. „Nicméně aby byl výklad podaný Soudním dvorem závazný, jak vyplývá ze samotného znění dohody.“104 Tento postup byl ESD shledán v shodě se Smlouvou
o ES. Dohoda EHP obsahuje možnost rozhodčího řízení pro řešení sporů, toto ustanovení nemůže nepříznivě ovlivnit autonomii právního řádu EU, protože možnost výkladu je z tohoto druhu řízení vyloučena.105 Ve stanovisku byla řešena také slučitelnost práva pro státy ESVO k pokládání předběžných otázek před ESD, s právem EU. Tento režim byl shledán slučitelným. Poslední k čemu se ESD vyjádřil, je pravomoc EU k uzavření mezinárodní dohody v oblasti hospodářské soutěže. EU má pravomoc k uzavření mezinárodních dohod v této oblasti za předpokladu, že tato pravidla nemění povahu pravomocí EU a jeho orgánů podle pojetí Smlouvy o ES. Tento požadavek v podstatě reflektuje přednost primárního práva před dalšími mezinárodními smlouvami,
101 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 158.
102 Stanovisko ESD ze dne 10. dubna 1992, sp. zn. 1/92, shrnutí bod 1).
103 Stanovisko ESD ze dne 10. dubna 1992, sp. zn. 1/92, shrnutí bod 3).
104 Stanovisko ESD ze dne 10. dubna 1992, sp. zn. 1/92, shrnutí bod 3).
105 Stanovisko ESD ze dne 10. dubna 1992, sp. zn. 1/92, shrnutí bod 4).
ale k alespoň nějakému zásahu do pravomoci EU a jeho orgánu musí v podstatě vždy dojít, pokud EU uzavírá jakoukoliv mezinárodní smlouvu. Zřejmě bude klíčová formulace „zásah nesmí měnit povahu pravomocí“. Vykládal bych ho, tak že k nějakému zásahu může dojít (podle mého názoru vždy dojde), ale zásah nemusí být zásadní. Co je zásadní a co není zásadní by za určitých okolností také mohlo činit problémy, ale jak jinak vyložit tuto část stanoviska?
3.2.3 Dohody o přidružení evropských zemí
Přestože není v právu EU nikde definován pojem dohoda o přidružení, lze využít definici poskytnutou ESD v jeho rozsudku ve věci Dexxxxx (12/86). Případ Dexxxxx xe týkal žádosti
o předběžnou otázku týkající se Dohody o přidružení mezi EHS a Tureckem106. Skutkově se jednalo
o případ, kdy byl xxxx Xxxxxxx xydán německými úřady příkaz k opuštění země, jehož vydání napadla žalobou na neplatnost. Xxxx Xxxxxxx xyla manželkou tureckého státního příslušníka, který žil a pracoval v Německu, do země se avšak dostala na jiný druh víza (pouze pro navštívení nikoliv pro sloučení rodiny). Německým soudem byly položeny následné tři otázky. První otázka zněla, zda může členský stát v rámci vnitrostátního práva omezit podmínky pro slučování rodin (jestli mu v tom brání předpisy EU resp. Dohoda o přidružení). K této otázce se ESD vyjádřil tak, že články dohody a protokolu upravující tuto situaci nejsou přímo použitelné ve vnitrostátním právu a tedy tím pádem může Německo přijmout další omezení. Druhá otázka se týkala pojmu „volný pohyb“ v dohodě o přidružení, zda musí být chápán tak, že turecký pracovník s bydlištěm v členském státě má právo přivést děti a manželku s ním žít?107 ESD na druhou otázku odpověděl, že je bezpředmětná s ohledem na jeho odpověď na první otázku. S ohledem na dnešní nahlížení na slučování rodin, by šlo s těmito závěry ESD polemizovat, ale s ohledem na téma této práce tuto polemiku vynechám. Krom těchto informací lze právě z tohoto rozsudku vyvodit širokou definici pro smlouvy o přidružení. ESD rozebíral charakter Dohody o přidružení mezi EHS a Tureckem, z důvodů Německou vládou a Spojeným královstvím zpochybňované pravomoci ESD k rozhodnutí o předběžné otázce. Sporná dohoda je dohoda o přidružení, která vytváří zvláštní a výsadní vztahy s nečlenskou zemí, která se musí být alespoň do určité míry podílet na systému Společenství resp. mu být částečně podřízena.108 Pokud vytvoříme ze znaků této dohody obecné pravidlo o obsahu dohod o přidružení, pak „z tohoto hlediska patří do této kategorie následující
106 Pro EU byla schválena Rozhodnutím Rady ze dne 23. prosince 1963
107 Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxx xroti Ville de Schwäbisch Gmünd ze dne 30. září 1987, sp. zn. 12/86, bod 4).
108 Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxx xroti Ville de Schwäbisch Gmünd ze dne 30. září 1987, sp. zn. 12/86, bod 9).
dohody:
1. Dohody se státy, které se ucházejí o členství v EU a připravují se na ně (v současné době FYROM,109 Chorvatsko, Albánie). Zvláštní postavení má Turecko, které je kromě běžného přidružení navíc součástí celní unie ES“ 110 . Charakteru těchto dohod se budu podrobněji věnovat v této podkapitole po výčtu dohod patřících mezi dohody o přidružení.
„2. Dohody sjednané v oblasti rozvojové spolupráce se zeměmi ACP111 (bývalé mnohostranné Dohody z Lomé, nyní Dohoda z Cotonou). Obdobnou povahu má dvoustranná dohoda s JAR, jejíž právní režim však není jednoznačný. Jako jediná nemá v názvu termín „přidružení“.
3. Dvoustranné dohody se státy středozemní oblasti o tzv. partnerství: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, autonomní území Palestiny, Sýrie, Tunisko. Pozorovatelský statut má Lybie. Obdobný charakter má dohoda s Chile a nová dohoda s Mexikem, i když tato poslední není považována za dohodu o přidružení).“112 Rozboru těchto dohod bude věnována vlastní podkapitola, která bude následovat po této.
„4. Za dohodu o přidružení se považuje i dohoda o Evropském hospodářském prostoru (EHP) (1994) zahrnující Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Pokud jde o Švýcarsko, které je členem Evropského sdružení volného obchodu, avšak nikoli EHP, považuje se za dohody o přidružení první série dvoustranných dohod s ES (80. a 90. léta).“113 Zeměmi ESVO, které jsou členy EHP, jsem se již blíže věnoval v předešlé podkapitole, a proto se jimi již nebudu hlouběji zabývat. Dohody mezi EU a Švýcarskem budou dále rozebírány v podkapitole jim věnované.
Nyní bych se rád podrobněji věnoval dohodám mezi EU a nečlenskými státy, které se na členství v EU připravují. Dohody zpravidla obsahují vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení.114 Přestože tyto dohody neobsahují zpravidla závazek k přijetí za člena EU, hlavním účelem těchto dohod je připravit nečlenský stát na jeho budoucí členství v EU. „Nejdůležitější povinností přidruženého státu je tak postupně přebírat komunitární právo, aby se v okamžik vstupu do EU mohl co nejlépe začlenit do mechanismu jednotného vnitřního
109 Anglická zkratka označující Makedonii (Bývalá jugoslávská republika Makedonie).
110 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 127.
111 Rozvojové země Afriky, Karibiku a Pacifiku (celkem cca 8 desítek zemí).
112 TÝČ, V., SEXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 127.
113 TÝČ, V., SEXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 127.
114 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 160
trhu.“115 Pro další výklad bychom se omezili pouze na obchodní vztahy. „Dohody stanoví období, zpravidla deseti let, během něhož se postupně oboustranně liberalizuje obchod mezi ES a příslušným státem. Postupně jsou snižována cla a odbourávána kvantitativní omezení s tím, že na konci tohoto období mají být v zásadě (tj. s výjimkami) cla a kvantitativní omezení obchodu zcela zrušena. Při vzniku členství se pak tento stát plynule začlení do mechanismu vnitřního trhu ES s tím, že přetrvávají jen dohodnuté dočasné výjimky.“116 Státy ucházející se o členství v EU jsou zpravidla na nižší ekonomické úrovni než členské státy (resp. ty státy, se kterými jsou tyto dohody uzavírány, jinak tomu bylo v případě rozšíření EU v roce 1995, kdy byly novými členy státy ESVO a nebylo třeba uzavírat dohody takovéhoto obsahu), a proto by symetrická liberalizace obchodu mezi EU a zatím nečlenským státem mohla tomuto státu činit problémy. Z tohoto důvodu je zpravidla v dohodách liberalizace obchodu asymetrická a to tak, že je ze strany EU rychlejší. Specifická situace existuje v případě Turecka, které je krom dohody o přidružení (jejíž obsah byl několikrát vykládán ESD117) navíc součástí celní unie EU. V právu EU je úprava obsažena v nařízení Rady č. 533/2004. Dohoda o přidružení byla uzavřena mezi EHS a Tureckem v roce 1963, dodatkový protokol byl přijat v roce 1970. Rozhodnutím Rady č.1/1995 byla od roku 1996 postupně vytvářena celní unie s Tureckem (zemědělské produkty upravovalo rozhodnutí Rady z roku 1998, uhlí a ocel rozhodnutí Společného výboru ESUO a Turecka č. 2/1999 a rozhodnutí 1/2001 výboru pro celní spolupráci).118
3.2.4 Vztahy k rozvojovým zemím
„ Do této kategorie řadíme následující skupiny zemí:
a) zámořské (mimoevropské) země a území se zvláštním vztahem k členským státům ES,
b) země ACP,
c) země středozemní oblasti, d)ostatní.“119
Z tohoto výčtu zemí se bude dále věnovat především zemím ACP, zemím středozemní oblasti a vynecháme především zámořské země a území se zvláštním vztahem k členským státům
115 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 160
000 Xxxxxx xxx. 160
117 Případy s Tureckem, týkající se výkladu dohody o přidružení např. Rozsudek ESD ve věci Mexxxx Xxxxx x. Freie und Hansestadt Hamburg ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. C-230/03. a Rozsudek ESD ve věci Xxxxx Xxxx x. Sicherheitsdirektion für das Bundesland Kärnten ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-136/03.
118 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 161.
119 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.161 .
EU, protože tyto vztahy jsou upraveny především primárním právem EU a z hlediska tématu této práce není jejich rozbor nutný. Pravomoc pro uzavírání mezinárodních smluv s rozvojovými zeměmi nalezneme ve Smlouvě o fungování evropské unie (dále jen SFEU) v článcích 208 až 211(v bývalé úpravě Smlouvy ES se jednalo o články 177 až 181). Považuji za důležité připomenout,
že neexistuje žádná obecná zásada práva EU zavazující EU, v jejích vnějších vztazích je přiznat třetím zemím rovné zacházení ve všech ohledech.120 ESD rozhodl ve věci Faust v Komise (52/81), že pokud je obsah rozdílného zacházení se třetí zemí slučitelný s právem EU, je slučitelné i samotné rozdílné zacházení. Z hlediska obsahu mezinárodních smluv týkajících se rozvojové spolupráce, považuji za zajímavé rozebrat rozsudek ESD ve věci Portugalská republika v. Raxx (C-268/94).
Portugalská republika podala žalobu na zrušení rozhodnutí Rady 94/578/ES ze dne 18. července 1994 o uzavření Dohody o spolupráci mezi Evropským společenstvím a Indickou republikou
o partnerství a rozvoji.121 . Tato dohoda obsahovala ustanovení, že úcta k lidským právům a demokratickým zásadám je základem spolupráce mezi smluvními stranami a to představuje základní prvek této dohody. Podle čl. 1 této dohody „Hlavním cílem této dohody je posílit a rozvíjet, a to prostřednictvím dialogu a partnerství, různá hlediska spolupráce mezi smluvními stranami s cílem dosáhnout těsnějších a kvalitnějších vztahů“ Oblasti, ve kterých měla být posílena spolupráce, jsou obchod, energetika, duševní vlastnictví, boj proti drogám a další. Z hlediska právního základu byla smlouva uzavřena na základě pravomocí EU u společné obchodní politiky a rozvojové spolupráce. Ve své žalobě portugalská vláda zpochybňuje platnost právního základu pravomoci EU (tehdejšího ES) a odpovídajícího postup, kterým byla EU uzavřena dohoda.122. Dále je vláda toho názoru, že právní základ napadeného rozhodnutí nesvěřuje EU nezbytné pravomoci k uzavření této dohody, pokud jde o ustanovení v oblasti lidských práv a také ustanovení týkající se různých konkrétních oblastí spolupráce.123 Portugalská vláda také upozorňuje na to, že měl být využít postup podle tehdejšího článku 235 Smlouvy ES a měla být i účast všech členských států při uzavření dohody.124 Předně bych rád ve zkratce rozebral názor ESD na využití tehdejšího článku 235, kde ESD s odkazem na svou judikaturu125 zopakoval, že se tento článek využívá pouze v případě, že pravomoc k uzavření mezinárodní dohody nelze vyvodit z jiného ustanovení Smlouvy ES. Problematiku zakotvení
120 Rozsudek ESD ve věci Německo proti Radě ze dne 10. března 1998, sp. zn. C-122/95, bod 56).
121 Rozsudek ESD ve věci Portugalsko v. Rada ze dne 3. prosince 1996, sp. zn. C-268/94.
122 Rozsudek ESD ve věci Portugalsko v. Rada ze dne 3. prosince 1996, sp. zn. C-268/94, bod 13).
123 Rozsudek ESD ve věci Portugalsko v. Rada ze dne 3. prosince 1996, sp. zn. C-268/94, bod 13).
124 Rozsudek ESD ve věci Portugalsko v. Rada ze dne 3. prosince 1996, sp. zn. C-268/94, bod 13).
125 Viz. mimo jiné rozsudek ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 26. března 1987, sp. zn. 45/86. a Rozsudek ESD ve věci Parlament v. Rada ze dne 26. března 1996, sp. zn. C-271/94.
požadavku na dodržování lidských práv v této dohodě, vyhodnotil ESD jako souladnou s právem EU. ESD i Generální advokát uvedli, že byl význam lidských práv v kontextu rozvojové spolupráce, byl již zdůrazněn v různém prohlášení a dohodách členských států a orgány EU. Kromě toho bylo uvedeno, že s ohledem na název článku věnujícímu se lidským právům („Východiska a cíle“), lze říct, že se nejedná přímo o oblast spolupráce, ale o možnost dohodu zrušit nebo pozastavit v případě, že nebude druhá strana lidská práva dodržovat.126 Ustanovení týkající se konkrétních oblastí spolupráce (zejména v případě energetiky, zneužívání drog a duševního vlastnictví) bylo podle Portugalska založeno na nesprávném právním základu v tom ohledu, že ustanovení již překračují rozsah rozvojové spolupráce. ESD připomenul názor uvedený ve Stanovisku 1/78, že skutečnost, že dohoda obsahuje i ustanovení týkající se zvláštních věcí, nemůže změnit právní základ, pokud je účelem zvláštní ustanovení dosáhnout základního cíle. ESD následně rozebíral konkrétní uvedené oblasti spolupráce, zda je jejich úprava natolik konkrétní, že přesahuje rozsah rozvojové spolupráce. Ve všech případech došel ESD k závěru, že ustanovení dohody spadají do pravomoci v případě rozvojové spolupráce a také, že není nutné, aby smlouvu uzavíraly i členské státy.
Pokud se tedy zaměříme na přínos tohoto rozsudku pro pochopení možného obsahu smluv uzavíraný s rozvojovými zeměmi, tak můžeme říct, že náleží pravomoc EU zahrnout do obsahu smluv i požadavek na dodržování lidských práv, jako pojistku pro možnou výpověď smlouvy nebo omezení jejích účinku. V praxi již k omezení účinku resp. vypovězení smlouvy o spolupráci došlo a excituje i rozsudek ESD, který se tomu věnuje, tento rozsudek bude dále rozebrán. Druhým přínosem rozsudku Portugalsko v. Rada (C-268/94) je skutečnost, že EU náleží pravomoc začlenit do dohod o spolupráci i některé další oblasti, u kterých by samostatně bylo potřeba využít jiného právního základu, ale s ohledem na jejich pouze rámcovou úpravu v dohodě o spolupráci a společný cíl jejich úpravy s dohodou o spolupráci, není třeba využívat zvláštního právního základu pro ně. Z hlediska praktické realizace rozvojové spolupráce se zdá být tento závěr ESD odůvodněným. Přestože spornost tohoto závěru je zřejmá a vyvstává několik otázek. Předně se mi zdá problematickým posuzovat u každého takového to ustanovení jeho dostatečnou obecnost. Sladěnost účelu takovéhoto ustanovení s obecným účelem dohody o spolupráci může také činit v některých případech problémy. Problém může vytvářet i odpovědnost za nedodržení závazku obsaženého v takovémto ustanovení dohody o spolupráci. Mohlo by se jednat o situaci, kdyby za „běžných“ okolností127 bylo třeba využít jiného právního základu nebo třeba i smíšené
126 Rozsudek ESD ve věci Portugalsko v. Rada ze dne 3. prosince 1996, sp. zn. C-268/94, bod 25), bod 26), bod 27).
127 Zde se myslí situace, konkretního ustanovení, které je dost podrobné a zároveň není jeho účel rozvojová
pravomoci, ale s ohledem na to, že se jedná o dohodu o rozvojové spolupráci by byla uzavřena pouze EU. Kdo by byl odpovědný? Pouze EU? Přestože s tímto argumentem ESD lze polemizovat, je tato možnost jednoduše připuštěna a s tím bych uzavřel rozbor tohoto rozhodnutí.
V předešlém odstavci bylo uvedeno, že existuje rozsudek ESD, který řeší situaci, kdy byla mezinárodní smlouva o spolupráci vypovězena nebo byl omezen její účinek. Jedná se o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Racke GmbH & Co v. Hauptzollamt Mainz ( C- 162/96). V roce 1980 byla mezi EU (tehdejším EHS) a tehdejší Socialistickou federativní republikou Jugoslávie uzavřena Dohoda o spolupráci mezi Evropským hospodářským společenstvím a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií. Dodatkový protokol z roku 1987 vytvářel nový obchodní režim. „Podle znění svého článku 60 má dohoda o spolupráci neomezenou dobu platnosti. Každá strana však může vypovědět dohodu o spolupráci oznámením druhé straně. Tato dohoda v takovém případě přestane platit po šesti měsících od data tohoto oznámení.“128 Rozhodnutím 91/586/ESUO, EHS bylo pozastaveno používání této dohody o spolupráci a to s okamžitým účinkem. A to především z důvodu krize v Jugoslávii představující ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. Tato krize vedla k zásadní změně podmínek, které vyžadovaly přehodnocení používání těchto dohod a protokolů.129 Krom rozhodnutí ESUO a EHS bylo pozastavení obchodních koncesí provedeno nařízením, které odkazovalo ve svém odůvodnění na důvody u tohoto rozhodnutí. A právě samotný spor u něhož vnikla předběžná otázka se skutkově týkal dovozu vína, na které bylo uvaleno clo ve výši dovozu ze třetích zemí a ne v takové výši, jako kdyby ještě platila dohoda o spolupráce, která byla právě pozastavena rozhodnutím a její dopady v právu EU pozastaveny nařízením, jehož platnost z hlediska mezinárodního obyčejového práva byla ESD řešena. Samotná dohoda o spolupráci byla vypovězena rozhodnutím Rady 91/602/EHS ze dne 25. listopadu 1991, které nabylo účinnosti dnem jeho zveřejnění, a to dne 27. listopadu 1991.130 ESD rozebíral platnost tohoto nařízení s ohledem na mezinárodní obyčejové právo. Konkrétně zda změna podstatných okolností uzavření smlouvy, jako součást mezinárodního obyčejového práva, je dostatečným právním základem pro toto nařízení. Z hlediska tématu této práce je dobré se věnovat tomuto rozsudku a to díky té skutečnosti, že pokud by bylo nařízení shledáno neplatným, bylo by se možno
spolupráce
128 Rozsudek ESD ve věci Racke GmbH & Co v. Hauptzollamt Mainz ze dne 16. června 1998, sp. zn. C-162/96, bod 7).
129 Rozsudek ESD ve věci Racke GmbH & Co v. Hauptzollamt Mainz ze dne 16. června 1998, sp. zn. C-162/96, bod 8).
130 Rozsudek ESD ve věci Racke GmbH & Co v. Hauptzollamt Mainz ze dne 16. června 1998, sp. zn. C-162/96, bod 11).
dovolávat práv z mezinárodní smlouvy, přestože z hlediska mezinárodního práva byl její účinek omezen. ESD konstatoval, že nebyla shledána žádná skutečnost, která by zakládala neplatnost nařízení. Z čehož vyplývá, že s ohledem na podstatnou změnu okolností, bylo možné vydat rozhodnutí a nařízení, které omezují účinky mezinárodní smlouvy. Myslím si, že byly dostatečně rozebrány obecné aspekty dohod o spolupráci a že je možné se již nyní věnovat dohodám se zeměmi ACP.
3.2.4.1 Země ACP
„Zkratka ACP označuje rozvojové země Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku. Do této kategorie tak nepatří rozvojové země Asie a Latinské Ameriky (kromě části Karibiku).“131 Jako důvod specifických vztahů mezi těmito zeměmi a EU lze označit skutečnost, že se jedná především o bývalé kolonie členských států EU. „Na základě Deklarace OSN o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům (1960) došlo v této době k rozsáhlé dekolonizaci a bylo tudíž nutno upravit hospodářské vztahy s těmito novými nezávislými státy. To se stalo již v letech 1963 a 1969 dvěma úmluvami z Yaoundé, uzavřenými mezi EHS a nově nezávislými zeměmi. Vstup Velké Británie do EHS k 1. lednu 1973 si vyžádal novou úpravu, která by respektovala zvláštní vztahy k zemím Commonwealthu.
Následovaly proto nové úmluvy, označované podle místa sjednání jako úmluvy z Lomé“132 Poslední z nich se nazývala Lomé IV, která byla uzavřena na dobu určitou (do roku 2000) a nebyla již její platnost obnovena a to z několika důvodů. Předně se stal preferenční režim zavedený touto úmluvou předmětem kritiky a následně i sporu na poli organizace WTO. Druhým důvodem, proč nebyla platnost úmluv z Lomé znovu obnovena a byla vytvořena nová modifikující úprava, byla skutečnost, že režim zavedený těmito úmluvami neposkytoval efektivní motivaci k vlastnímu rozvoji zemí ACP.
Úmluvy z Lomé byly založeny na celních preferencích pro rozvojové země a uvolnění kvót pro suroviny, průmyslové a řemeslné výrobky. „Kromě této významné liberalizace obchodu EHS poskytovalo i významnou technickou finanční pomoc.“133
Novou úpravu poskytla Dohoda z Cotonu134, která byla uzavřena mezi EU a zeměmi ACP v roce 2000 a definitivně byla přijata podle práva EU rozhodnutím Rady o uzavření této
131 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.162.
132 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.163.
133 Tamtéž str.163
134 Plný název: Dohoda o partnerství mezi členy africké, karibské a tichomořské skupiny států na jedné straně a
dohody ze dne 19. prosince 2002. Dohoda vstoupila v platnost k 1. dubnu 2003. S ohledem na možnost poskytnutou touto dohodou pro provádění jejích revizí, již byla dohoda dvakrát revidována (poprvé pozměněná v Lucemburku dne 25. června 2005 a podruhé byla dohoda revidována dne 22. června 2010 v Ouagadou). Vzhledem k tomu, že k poslednímu podpisu pozměněné dohody došlo v říjnu 2010 a v souladu s rozhodnutím Rady ministrů AKT-EU č. 2/2010, je tato pozměněná dohoda ode dne 31. října 2010 prozatímně prováděna. Potřeba druhé revize této dohody pramení jednak ze změn, které proběhly v EU především díky Lisabonské smlouvě a za druhé důvody proč bylo nutné změnu provést, lze uvést světovou finanční krizi, růst cen potravin a ropy. Článek 95 této dohody uvádí, že je dohoda sjednána na dvacet let.(počínaje dnem 1. března 2000).
Z hlediska obsahu je smlouva rozdělena do šesti částí. Prvou částí je preambule a obecná ustanovení (zásady, cíle, politický rozměr). Cílem této dohody je podpořit a urychlit hospodářský, kulturní a sociální rozvoj států ACP, přispět k míru a bezpečnosti a podpořit stabilní a demokratické politické prostředí.135 Dále je kladen důraz na rozvoj soukromého sektoru, zvýšení zaměstnanosti. „Povzbuzují a podporují se regionální a subregionální integrační procesy podporující integraci států AKT do světové ekonomiky, pokud jde o obchod a soukromé investice. Nedílnou součástí tohoto přístupu je budování kapacit aktérů při rozvoji a zlepšování institucionálního rámce nezbytného pro sociální soudržnost, pro fungování demokratické společnosti a tržního hospodářství a pro vznik aktivní a organizované občanské společnosti.“136 Pozornost se věnuje otázce situace žen a otázkám rovnosti mužů a žen ve všech oblastech, nejsou opomíjeny ani otázky udržitelného rozvoje přírodních zdrojů a životního prostředí.
Jak by mělo být dosaženo cíle této dohody uvádí článek 3 „Strany podniknou, každá do té míry, do jaké je zapojena v rámci této dohody, veškerá vhodná opatření, obecná či konkrétní, k zajištění plnění závazků vyvstávajících z této dohody a k usnadnění dosažení jejích cílů. Zdrží se všech opatření, která by mohla tyto cíle ohrozit.“137 Rozvojové finanční spolupráci je věnována samostatná část této dohody. Celková finanční podpora poskytnutá EU a jejími členskými státy je uvedena v příloze č. 1 k této dohodě. Krom samotné finanční pomoci upravuje také dohoda technickou spolupráci. „Technická spolupráce je státům AKT nápomocna při rozvoji vnitrostátních a regionálních zdrojů pracovních sil, udržitelném rozvoji institucí klíčových
ES a jeho členskými státy na straně druhé
135 Dohoda o partnerství mezi africkými, karibskými a tichomořskými státy na jedné straně a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, podepsaná v Cotonou dne 23. června 2000, Úř. věst. L 317, 15.12.2000, s. 3—353 , článek 1.
136 Dohoda o partnerství mezi africkými, karibskými a tichomořskými státy na jedné straně a Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé, podepsaná v Cotonou dne 23. června 2000, Úř. věst. L 317, 15.12.2000, s. 3—353 , článek 1.
137 Tamtéž, článek 3.
pro úspěch rozvoje, mimo jiné včetně posilování poradenských podniků a organizací AKT, stejně jako při výměnných dohodách zahrnujících poradce podniků z AKT i EU.“ 138 Dohoda se také snaží zabránit odlivu mozků ze zemí ACP resp. navracení vzdělaných lidí žijících ve vyspělých státech zpět do zemí ACP prostřednictvím vhodných pobídek k návratu. Z globálního hlediska je dohoda spíše zaměřená na makroekonomické oblasti (hospodářství jako celek případně odvětví hospodářství), ale částečně zasahuje i do mikroekonomické oblasti (jsou možné konkrétní podpory jednotlivých podnikům). Dohoda se snaží podpořit rozvoj regionálních integračních uskupení. Druhá revize dohody z Cotonou přiznává širší práva regionálním sdružením a snaží se ještě víc podpořit rozvoj regionálních integračních seskupení. V předešlé době byly snahy
o vytváření regionálních integračních uskupení u zemí ACP spíše nepatrné a bylo třeba jejich rozvoji pomoct, a proto si myslím, že došlo k těmto změnám.
3.2.4.2 Země středozemní oblasti
Jak již bylo výše uvedeno, existuje řada dvoustranných dohod o přidružení se zeměmi nacházejícími se v středozemní oblasti (nejedná se zde, ale o dohody s třetími zeměmi, které jsou kandidátské pro vstup do EU). „Všechny uvedené dohody zakládají pro tyto státy vysoce preferenční režim, který zahrnuje snížená či nulová cla a rušení kvót pro dovoz průmyslových výrobků z těchto zemí do ES a snížená cla pro dovoz zemědělských produktů. Kromě toho dohody upravují poskytnutí technické pomoci těmto zemím ve formě grantů a úvěru. Požadují rozvoj investic a spolupráci v oblasti vědy, rozvoje technologie, ochrany životního prostředí a rybolovu.“139 Konkrétně existují takovéto dohody mezi EU a těmito zeměmi: Alžírsko (1976), Egypt (1977), Izrael (1995 a 2000) Jordánsko (1977), Libanon (1977), Maroko (1976 a 2000), autonomní palestinská území (2000), Sýrie (1977) a Tunisko (1976 a 2000). Vztah EU a Turecka již byl výše řešen, takže jej nemá smysl zde znovu opakovat. Již delší dobu se uvažuje
o vytvoření zóny volného obchodu v Středomoří, ale k dnešnímu dni ještě takováto dohoda nevznikla.
3.2.5 Vztahy EU a Švýcarska
S ohledem na skutečnost, že Švýcarsko odmítlo v referendu účast na EHP, byly a jsou vzájemné vztahy s EU upraveny pouze na úrovni dvoustranných smluv. První dvoustranná dohoda mezi Švýcarskem a EU byla uzavřena v roce 1972 a týkala se pouze volného obchodu s průmyslovými výrobky, u kterých byla postupně odbourávána cla. K definitivnímu odstranění cel
138 Tamtéž, článek 79.
139 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 164.
mělo podle smlouvy dojít v roce 1977 (resp. u vývozních cel v roce 1974 a u dovozních v roce 1977). Krom jiného také dohoda zakazovala zatížení zboží poplatkem s rovnocenným účinkem jako clo.140 Také jsou dohodou zakázána množstevní omezení pro dovoz výrobky spadajících do působnosti této dohody.141
S ohledem na odmítnutí přistoupení Švýcarska do EHP, ale s vědomím, že je nutno vzájemné vztahy nějak upravit, bylo nutno se uchýlit k uzavírání dvoustranných smluv. Tak se i stalo a to konkrétně ve dvou vlnách. „První z nich představuje soubor sedmi smluv uzavřených v roce 1999, které vstoupily v platnost v roce 2002.142 Druhá série smluv byla uzavřena v roce 2004 a jejich vstup v platnost nastává postupně.143“144 V dalším výkladu bych se rád věnoval dvěma z těchto dohod a to konkrétně dohodě o ochodu se zemědělskými výrobky a dohodě
o letecké dopravě.
Vzhledem k tomu, že Dohoda volném obchodu z roku 1972 se nevztahovala na zemědělské výrobky, ale její ustanovení uvádělo, že jsou strany této dohody připraveny podporovat v souladu se svými zemědělskými politikami harmonický rozvoj obchodu se zemědělskými produkty, na které se uvedená dohoda nevztahuje.145 A tato formulace je také využita v preambuli Dohody
o obchodu se zemědělskými výrobky. Dohoda vstoupila v platnost 1. 6. 2002, její vstup byl podle článku 17 této dohody vázán na „oznámení o uložení listin o ratifikaci nebo schválení všech následujících sedmi dohod: Dohoda o obchodu se zemědělskými produkty, Dohoda o volném pohybu osob, Dohoda o letecké dopravě, Dohoda o přepravě zboží a cestujících po železnici a silnici, Dohoda o vzájemném uznávání posuzování shody, Dohoda o určitých aspektech vládních zakázek, Dohoda o vědecké a technické spolupráci.“146 Obdobnou úpravu vstupu v platnost najdeme i v ostatních dohodách mezi EU a Švýcarskem z roku 1999.147 Smlouva byla uzavřena původně na dobu určitou a to sedmiletou, ale obsahuje ustanovení, že smlouva bude obnovena
140 Dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací (tzv. ALE) , Úř. věst. L 300, 31.12.1972, s. 189—280, článek 7.
141 Dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací (tzv. ALE) , Úř. věst. L 300, 31.12.1972, s. 189—280, článek 13.
142 Jedná se o následující dohody: o volném pohybu osob, o letecké přepravě, o přepravě zboží a cestujících po železnicích a silnicích, o obchodu se zemědělskými výrobky, o vzájemném posuzování shody, o určitých aspektech veřejných zakázek a o vědecké a technické spolupráci.
143 Druhá vlna zahrnuje dohody o pohybu osob (Schengen – Dublin), transformovaných zemědělských produktech, o statistice, o ochraně životního prostředí, MEDIA (filmy a televizní programy), o odborné výchově, o důchodech a o službách.
144 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 165.
145 Dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací (tzv. ALE) , Úř. věst. L 300, 31.12.1972, s. 189—280 , článek 15.
146 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o obchodu se zemědělskými produkty, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0132 – 0368, článek 17.
147 Např. Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 S. 0073 – 0090, článek 36.
na dobu neurčitou, pokud před uplynutím počátečního období EU nebo Švýcarsko neoznámí druhé straně jinak. I ostatní dohody z roku 1999 obsahují totožné ustanovení. Tuto mezinárodní smlouvu je možné vypovědět, ale důsledkem by byl zánik všech sedmi mezinárodních smluv (výše uvedených v citaci týkající s platnosti této dohody) zaráz. Všechny smlouvy obsahují ustanovení, že „sedm dohod uvedených v odstavci 1 zaniká šest měsíců po přijetí oznámení o neobnovení dohody podle odstavce 2 nebo o výpovědi dohody podle odstavce 3.“148 Takováto bloková provázanost skupiny smluv na sebe je zajímavá a šlo by z ní předpokládat, že měly smluvní strany zájem, aby byly jejich vzájemné vztahy upraveny komplexněji. Od otázek platnosti a zániku smlouvy bych se rád přesunul k rozboru jejího věcného obsahu. Tato dohoda „odstraňuje netarifní omezení a snižuje celní sazby. Předpisy týkající se oblastí veterinární, fytosanitární, biologické, jakož i předpisy pro kvalitu ovoce a zeleniny jsou vzájemně uznány za ekvivalentní. Snížení cel je pro Švýcarsko významné pro vývoz sýrů a jiných mléčných výrobků, kde se uplatňuje tradiční švýcarské know - how.“149
Dohoda o letecké dopravě vstoupila v platnost ve stejnou dobu jako Dohoda o obchodu se zemědělskými produkty a samotná úprava platnosti, doby trvání a výpovědi této smlouvy je upravena v této dohodě totožně, jak bylo výše uvedeno a nebudeme se zde těmto otázkám dále věnovat. Přistoupil bych k rozboru jejího obsahu. Přestože je v cíli této dohody uvedeno, že se tato dohoda nedotýká pravomoci EU týkající se práva hospodářské soutěže uvedené v Smlouvě ES, dohoda úpravu hospodářské soutěže obsahuje. Za neslučitelné s touto dohodu jsou v článku 8 uvedeny „veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi smluvními stranami a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na území, na které se tato dohoda vztahuje.“150 Tento článek také obsahuje demonstrativní výčet takovýchto dohod. Následující článek 9 označuje za neslučitelné s touto dohodou zneužití dominantního postavení. „Dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže nebo zneužití dominantního postavení, které by mohly ovlivnit pouze obchod uvnitř Švýcarska, podléhají švýcarskému právu a zůstávají v pravomoci švýcarských orgánů.“151 Dohoda upravuje také možnost státních podpor udělených
148 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o obchodu se zemědělskými produkty, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0132 – 0368, článek 17, nebo např. Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0073 – 0090, článek 36.
149 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str.166.
150 Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0073 – 0090, článek 8.
151 Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0073 – 0090, článek 10.
podniku Švýcarskem nebo členským státem EU, tak že obecně zakazuje takové, které by mohly narušit hospodářskou soutěž, ale některé z podpor jsou označeny v článku 13 za slučitelné s dohodou (např. „podpory určené k nápravě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi“152) . Krom otázek hospodářské soutěže, jsou v dohodě řešeny i tzv. provozní práva. Leteckým dopravcům z členského státu EU nebo Švýcarska se poskytují provozní práva mezi kterýmkoli místem ve Švýcarsku a kterýmkoli místem v EU. Po dvou letech od vstupu v platnost, přiznává švýcarským leteckým dopravcům provozní práva mezi místy v různých členských státech EU. Toto ustanovení rozšiřuje práva švýcarským dopravcům
o poskytovaní jejich služeb na leteckém trhu v EU. Institucionální provádění a správa této dohody je zajištěna tak, že se zřizuje „Výbor pro leteckou dopravu mezi Společenstvím a Švýcarskem" (dále jen "smíšený výbor"). Smíšený výbor jedná v obecné shodě.“153 Smluvní strany mají konzultační povinnost mezi sebou, pokud jednají s třetími státy nebo mezinárodními organizacemi o otázkách, které jsou předmětem této dohody. Dohoda neomezuje „právo smluvních stran na jednostrannou změnu svých právních předpisů v otázkách upravené touto dohodou s výhradou dodržení zásady zákazu diskriminace a ustanovení této dohody.“154 Stany mají povinnost vzájemně neformálně konzultovat připravované změny svých předpisů, které by mohly mít vliv na plnění této dohody.
„Jakmile smluvní strana přijme změnu právního předpisu, vyrozumí o tom nejpozději osm dní po zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství nebo v Úřední sbírce švýcarských federálních zákonů druhou smluvní stranu. Na žádost jedné ze smluvních stran uskuteční smíšený výbor výměnu stanovisek k důsledkům takové změny pro řádné fungování dohody do šesti týdnů od podání žádosti.“155 Smíšený výbor může v této situaci přijmout rozhodnutí, kterým se mění příloha této dohody, anebo může nenavrhnout úpravu ustanovení dohody tak, aby bylo v souladu se změnou vnitrostátního nebo komunitárního předpisu. Další možností poskytnout dohodou v tomto případě přijetí rozhodnutí smíšeným výborem, které označuje přijaté změny za souladné s řádným fungováním této dohody. Smíšený výbor muže přijmout i jiné vhodné opatření k zabezpečení fungování dohody. Platnost dohody, délky jejího trvání a možností její vypovězení je upravena shodně jako u Dohody o obchodu se zemědělskými výrobky a není se ji již třeba více věnovat.
152 Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0073 – 0090, článek 13.
153 Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0073 – 0090, článek 21.
154 Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0073 – 0090, článek 23.
155 Dohoda o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, Úřední věstník L 114 , 30/04/2002 s. 0073 – 0090, článek 23.
3.2.6 Vztahy EU a USA
Předně je třeba uvést, že Spojené státy americké jsou klíčovým ekonomickým a politickým partnerem EU. „Jejich ekonomická a politická síla se projevuje ve velmi rozhodném postupu vůči obchodním partnerům, ES nevyjímaje. Mnohé konflikty jsou však otupeny snahou obou stran jednat a své obchodní vztahy uspořádat tak, aby nebyly zatěžovány spory, jež jsou alespoň rámcově řešitelné.“ 156 Úpravu vzájemných vztahů bych rozčlenil na dvě oblasti. Předně na ekonomické vztahy a za druhou skupinu vztahů bych označil za jiné právní vztahy (pod které bych uvedl především vztahy vycházející z bývalého druhého a třetího pilíře EU). Oběma těmto vztahům bych se rád dále věnoval.
Ekonomické (resp. obchodní) vztahy mezi EU a USA se z právního hlediska řídí „hlavně právem WTO, tedy úpravou na mnohostranné bázi.“157 Dvoustranné smlouvy zakládající výhodnější režim zatím nebyly mezi EU a USA uzavřeny. „Existují pouze právně nezávazné dokumenty spíše politického charakteru, jimiž jsou Nová transatlantická agenda (NTA) a Společný akční plán (obojí z poloviny 90. let minulého století). V roce 1998 byl přijat dokument zvaný Transatlantické ekonomické partnerství a k němu Akční plán. Pracuje se na návrhu široké dohody
o transatlantickém volném obchodu, která by měla vzájemný obchod výrazně liberalizovat (s výjimkou zemědělských produktů a audiovize).“158 V návaznosti na Akční plán k Transatlantickému ekonomickému partnerství byla Komisí přijata dohoda s názvem „Hlavní zásady o spolupráci v oblasti regulace a transparentnosti“. Tato dohoda se stala předmětem soudního sporu u ESD mezi Francii a Komisí159. Francie navrhovala zrušení rozhodnutí o přijetí této dohody a jako hlavní argument uváděla nepříslušnost Komise k uzavření takovéto dohody. ESD v odůvodnění uvedl, že nelze založit pravomoc Komise k uzavření dohody, která nemá závazný charakter právě pouze na tom, že dohoda nemá závazný charakter.160 Následně ESD rozebíral závaznost hlavních zásad, kde označil za rozhodující pro určení, zda jsou hlavní zásady či nejsou závazné, úmysl stran.
„V daném případě je tento úmysl jasně vyjádřen, jak uvedl generální advokát v bodech 56 a 57 svého stanoviska, v samotném textu hlavních zásad, které v odstavci 7 upřesňují, že uvedený
156 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 167.
157 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 167.
158 ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 0.xxx. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 207 s. ISBN 978-80-210-4073-1, str. 167.
159 Rozsudek ESD ve věci Francie v. Komise ze dne 23. března 2004, sp. zn. C-233/02.
160 Rozsudek ESD ve věci Francie v. Komise ze dne 23. března 2004, sp. zn. C-233/02, bod 40).
dokument má za cíl stanovit hlavní zásady, které mají regulátoři federální vlády Spojených států amerických a útvary Komise „v úmyslu uplatňovat na dobrovolné bázi.“161 Z tohoto důvodu shledal ESD žalobu Francie na neplatnost tohoto aktu za neodůvodněnou. K jinému názoru dospěl ESD v případě znovu Francie v. Komise162, kde byla Francii žalována neplatnost aktu, kterým se Xxxxxx snažila uzavřít dohodu s USA týkající se používání předpisů pro hospodářské soutěže. „Účelem této dohody je podpora spolupráce a koordinace a snížení možnosti odchylek mezi smluvními při používání jejich předpisů o hospodářské soutěži.“163 Sodní dvůr konstatoval, že tato dohoda vytváří právní účinky.164 ESD rozhodl o neplatnosti aktu, kterým měla být uzavřena dohoda s USA ze specifického procesního důvodu (Komise neměla pravomoc uzavřít takovouto dohodu). S ohledem na výše uvedené, lze zopakovat, že zatím jsou vztahy mezi EU a USA z hlediska právního především upraveny právem WTO.
Za jiné právní vztahy mezi EU a USA, jak jsem výše uvedl, považuji mezinárodní smlouvy týkající se bývalého druhého a třetího pilíře EU. Zde oproti ekonomickým vztahům existuje větší množství dvoustranných smluv řešících tuto problematiku. Jedná se především o tyto dohody: dohoda o právní pomoci v trestních věcech, dohoda o vydávání (obě roku 2003), dohoda o bezpečnosti utajovaných informací (z roku 2007), dohoda o zpracování a předávání jmenné evidence leteckými dopravci orgánům USA (původní z roku 2006 nahrazena dohodou z roku 2007), dohoda o předávání informaci o finančních transakcích pro účely sledování financování terorismu (již neplatná dohoda z roku 2009, která byla nahrazena ještě neplatnou dohodou z roku 2010). Obsahu některých z těchto dohod bych se rád věnoval na následujících řádcích této práce.
Dohoda o poskytování právní pomoci v trestních věcech je uzavřena mezi EU a USA, navazuje na již uzavřené dvoustranné smlouvy o právní pomoci mezi členskými státy EU a USA a nebrání ani uzavíraní v budoucnu dvoustranných smluv mezi členskými státy EU a USA, pokud budou v souladu s touto dohodou. Na tomto místě je třeba poznamenat, že byla smlouva uzavřena Evropskou unii v její předlisabonské podobě, která je velmi problematická pro pravomoc samotné EU k uzavíraní mezinárodních smluv a problematická je i otázka automatické závaznosti pro členský stát. Některým prvkům tohoto specifického problému se budeme věnovat v samostatné podkapitole (konkrétně zejména bývalému článku 24 odst. 5 Smlouvy EU). Zdá se, že po Lisabonské smlouvě už je problém s pravomocí EU k uzavíraní mezinárodních smluv vyřešen, ale jedná se pouze o úpravu pro budoucí smlouvy nikoliv již uzavřené, jak je tomu v tomto
161 Rozsudek ESD ve věci Francie v. Komise ze dne 23. března 2004, sp. zn. C-233/02, bod 43).
162 Rozsudek ESD ve věci Francie v. Komise ze dne 9. srpna 1994, sp. zn. C-327/91.
163 Rozsudek ESD ve věci Francie v. Komise ze dne 9. srpna 1994, sp. zn. C-327/91, bod 5).
164 Rozsudek ESD ve věci Francie v. Komise ze dne 9. srpna 1994, sp. zn. C-327/91, bod 23).
případě. Obsahově jsou v této dohodě upraveny zejména tyto instituty: zjišťování bankovních informací, společné vyšetřovací skupiny a videokonference. Dohoda obsahuje také procesní ustanovení k naplnění jejích cílů. Dohoda je uzavřena na dobu neurčitou.
I dohoda o vydávání je uzavřena mezi EU (v předlisabonské podobě) a USA, takže i u ní můžeme najít právní problémy s pravomocí EU k jejímu uzavření a závaznosti pro členské státy. Od otázek pravomoci bych se rád přesunul ke stručnému rozboru jejího obsahu. Článek 4 této dohody upravuje trestné činy, pro které je možné žádat vydání. „Trestný podléhajícím vydání je takový čin, lze-li se za něj podle práva dožadujícího i dožádaného státu uložit trest odnětí svobody s horní hranicí přesahující jeden rok nebo přísnější trest.“165 Žádat vydání lze i pro pokusy nebo spolčení k páchání takovýchto trestných činů. Dohoda upravuje postup žádostí o vydávání včetně situace, kdy o vydání jedné osoby žádá více států. Vzhledem ke skutečnosti, že v některých státech USA se ještě pořád využívá trest smrti „ může dožádaný stát povolit vydání za podmínky, že daná osoba nebude odsouzena k trestu smrti, nebo nemůže-li dožadující stát tuto podmínku splnit z procesních důvodů, za podmínky, že uložený trest smrti nebude vykonán.“166 Časová působnost této dohody je vyřešena tak, že je možno žádat o vydání jak pro trestné činy spáchané před platností této dohody tak i od ní. Obdobně jako předešlá dohoda, je i tato uzavřena na dobu neurčitou.
Dohoda o bezpečnosti utajovaných informaci se oproti předešlým dohodám vztahuje pouze na EU a nikoliv na členské státy. Za „"EU" rozumí Rada Evropské unie (dále jen "Rada"), generální tajemník, vysoký představitel a generální sekretariát Rady, jakož i Komise Evropských společenství (dále jen "Evropská komise").“167 Oproti předešlým dohodám je tato v předlisabonské podobě EU nejméně problematická. Dohoda obsahuje zejména označování druhů utajovaných informací, ochranu utajovaných informací, ustanovení týkající se nákladů na předávání utajovaných informací, postup při předávání takovýchto informací, snížení stupně utajení informací až jejich odtajnění, ustanovení o urovnávání sporů vzniklých při provádění této dohody a další ustanovení. Dohoda vstoupila v platnost posledním podpisem smluvní strany a je uzavřená na dobu neurčitou.
Dohoda o zpracování a předávání jmenné evidence leteckými dopravci orgánům USA168 byla v původní podobě uzavřena mezi EU a USA v roce 2006, ale její trvání bylo mnohem kratší, než bylo jejími smluvními stranami původně zamýšleno. Rozhodnutí Rady o přijetí této dohody
165 Dohoda o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými, Úřední věstník L 181 , 19/07/2003 s. 0027 – 0033, článek 4.
166 Dohoda o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými, Úřední věstník L 181 , 19/07/2003 s. 0027 – 0033, článek 13.
167 Dohoda mezi Evropskou unií a vládou Spojených států amerických o bezpečnosti utajovaných informací
,Úřední věstník L 115 , 03/05/2007 s. 0030 – 0034, článek 2.
168 Plný název: Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání údajů jmenné
evidence cestujících (PNR) leteckými dopravci a o jejich předávání Ministerstvu vnitřní bezpečnosti Spojených států , Úřední věstník L 298 , 27/10/2006 S. 0029 – 0031.
a rozhodnutí Komise o odpovídající úrovni ochrany předávaných informací bylo předmětem soudního sporu u ESD ve spojených případech Parlament v. Rada a Parlament v Komise (C-317/04 a C-318/04). ESD shledal tyto rozhodnutí za neplatná, protože byla přijata na základě špatného právního základu. Rada přijala rozhodnutí o přijmutí této dohody na základě bývalého článku 95 Smlouvy ES (přijímání opatření ke sbližování právních předpisů jejíchž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu). Komise přijala rozhodnutí o odpovídající ochraně předávaných informací169 na základě její pravomoci k provádění právních předpisů Rady konkrétním předpisem, kterým byla prováděna byla směrnice týkající se ochrany osobních údajů a která obsahovala ustanovení, že se nevztahuje na oblast veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu nebo činností státu v oblasti trestního práva. ESD se vyjádřil, že toto rozhodnutí Komise se týká oblasti veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu a nespadá tedy do působnosti této směrnice. ESD tedy prohlásil obě rozhodnutí za neplatná. Účinky zrušení rozhodnutí o odpovídající ochraně předávaných informací byly odsunuty ESD na 30. 9. 2006. V roce 2007 byla rozhodnutí Rady 2007/551/SZBP/SVV podepsána jménem Evropské unie, Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání údajů jmenné evidence cestujících (PNR) leteckými dopravci a o jejich předávání Ministerstvu vnitřní bezpečnosti Spojených států (Dohoda PNR 2007), která zatím ještě nenabyla platnosti, ale má být podle ustanovení (jediného) Dohody PNR 2007170, prozatímně prováděna členskými státy „v dobré víře v rámci jejich stávajících vnitrostátních právních předpisů.“171 Jedná se minimálně o zvláštní způsob uzavírání mezinárodní smlouvy. Z hlediska systematiky je tento postup značně pochybný a neposkytuje čtenáři dostatek informací o této dohodě.
Poměrně specifický postup byl zvolen i v případě dohod o předávání informaci o finančních transakcích pro účely sledování financování terorismu172. Prvá z těchto dvou na sebe navazujících dohod měla omezenou platnost (její platnost končila nejpozději dnem 31. října 2010) a její prozatímní provádění bylo započato ode dne 1. února 2010. Za důvod takovéhoto relativně krátkého
169 Rozhodnutí Komise, 2004/535/ES, o odpovídající úrovni ochrany osobních údajů obsažených v záznamech o knihování cestujících v letecké dopravě, které se předávají Úřadu USA pro cla a ochranu hranic.
170 Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání údajů jmenné evidence cestujících
(PNR) leteckými dopravci a o jejich předávání Ministerstvu vnitřní bezpečnosti Spojených států ( Dohoda PNR 2007 ), Úřední věstník L 204 , 04/08/2007 s. 0018 – 0025.
171 Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání údajů jmenné evidence cestujících (PNR) leteckými dopravci a o jejich předávání Ministerstvu vnitřní bezpečnosti Spojených států ( Dohoda PNR 2007 ), Úřední věstník L 204 , 04/08/2007 s. 0018 – 0025.
172 Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů o finančních transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu pro sledování financování terorismu , Úřední věstník L 008 , 13/01/2010 s. 0011 – 0016 a Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými
o zpracovávání a předávání údajů o finančních transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování financování terorismu,Úřední věstník L 195 , 27/07/2010 s. 5 – 14 .
provádění této dohody lze označit jednak změny, které během roku 2009 a 2010 v EU proběhly a jednak ze samotného znění dohody lze vyvodit úmysl stran prozatímně řešit otázku přístupu k informacím o bankovních převodech, které by se mohly týkat terorismu. Druhá dohoda týkající se téhož předmětu byla uzavřena 28. června 2010 a podle informace Rady173 a tato dohoda vstoupila v platnost dnem 1. srpna 2010. Vztah v dohodě z 28. června 2010 k dohodě z roku 2009 není řešen a podle textu obou dohod lze říct, že v jednu dobu byla platná jedna dohoda a zároveň byla prozatímně prováděna dřívější dohoda, která se týkala totožného předmětu. Pravděpodobně nebyl vztah k předešlé dohodě nijak řešen s ohledem na její omezení platnosti do 31. října 2010. Od problematiky věnující se platnosti těchto dohod, bych se rád přesunul k rozboru obsahu Dohody o předávání informaci o finančních transakcích pro účely sledování financování terorismu z 28. června 2010.174 Účel dohody je poskytování informací o finančních transakcích a související údaje uchovávané na území Evropské unie výhradně za účelem předcházení, vyšetřování, odhalování nebo stíhání terorismu nebo jeho financování ministerstvu financí USA a i obráceného postupu, kdy jsou poskytovány informace ministerstvem financí USA orgánu členského státu nebo Europolu nebo Eurojustu. 175 Vzhledem ke skutečnosti, že se dohoda vztahuje na zjišťování informací o jednání se znaky terorismu nebo financování terorismu, definuje dohoda tyto pojmy.176 Dohoda obsahuje zejména vymezení, komu se podává žádost o poskytnutí informací, její náležitosti, záruky pro zpracování poskytovaných údajů a uchovávání a výmaz údajů. Dohoda upravuje v článku 16 právo „každé osoby domáhat se opravy, výmazu nebo blokování svých osobních údajů zpracovávaných ministerstvem financí USA podle této dohody, pokud jsou údaje nesprávné nebo pokud je zpracovávání dotyčných údajů v rozporu s touto dohodou.“177 Řešena je také situace, kdy jedna ze stran poruší závazky z dohody, v tomto případě pak náleží druhé straně právo okamžitě přerušit uplatňování této dohody. Xxxxxx je sjednána na dobu 5 let, pokud žádná ze stran neoznámí písemně alespoň šest měsíců předem svůj záměr neprodloužit
173 Informace o dni vstupu v platnost Dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů o finančních transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování
financování terorismu ,Úřední věstník L 195 , 27/07/2010 s. 0015 – 0015.
174 Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů o finančních
transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování financování terorismu, Úřední věstník L 195 , 27/07/2010 s. 5 – 14.
175 Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů o finančních
transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování financování terorismu, Úřední věstník L 195 , 27/07/2010 S. 5 – 14, článek 1.
176 Viz. Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů
o finančních transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování financování terorismu, Úřední věstník L 195 , 27/07/2010 S. 5 – 14, článek 2.
177 Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů o finančních
transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování financování terorismu, Úřední věstník L 195 , 27/07/2010 S. 5 – 14, článek 16.
platnost této dohody, prodlužuje se její platnost o jeden rok.178
178 Viz. Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů
o finančních transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování financování terorismu, Úřední věstník L 195 , 27/07/2010 S. 5 – 14, článek 23.
4 Další typy mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU
4.1 Smlouvy uzavírané uvnitř EU
Tato množina smluv byla v minulosti uzavírána především s ohledem na skutečnost, že v některých oblastech, kam nesahala pravomoc EU resp. ES, bylo přesto shledáno za potřebné upravit vztahy cestou mezinárodních smluv. „Jednalo se především o právní spolupráci ve věcech občanských a obchodních, případně trestních. Amsterodamská smlouva však v tomto směru rozšířila pravomoci ES, takže dnes jsou tyto smlouvy nahrazeny, resp. nahrazovány klasickými prameny komunitárního práva (nařízeními). Obdobně ve věcech trestních byly používány namísto nepříliš úspěšných úmluv prameny sekundárního práva EU, především rámcová rozhodnutí (po Lisabonu směrnice).“179 Zvláštní pozici mají i mezinárodní smlouvy, které bylo nutné uzavřít mezi členským státem a EU a díky faktu, že se na tento členský stát, a díky předešlým výjimkám se na ně nevztahuje obecný režim unijního práva, ale zájem o úpravu shodnou s tou unijní zde existuje („ Tyto smlouvy rozšiřují působnost komunitárních (nyní unijních) předpisů na tento stát cestou mezinárodního práva, tj. obdobně, jako by šlo o stát nečlenský.“180
4.1.1 Smlouvy uzavírané mezi členskými státy
V dnešní době s ohledem na postupné rozšiřovaní pravomocí EU do oblastí, kde dříve nebylo možné upravit vztahy akty sekundárního práva, ale v dnešní době již tomu tak je a postupně mizí mezinárodní smlouvy mezi členskými státy resp. jsou nahrazovány a to i zpětně sekundárním právem EU. „Celá oblast úpravy mezinárodního práva soukromého a procesního byla postupně konvertována ze subsidiárních úmluv do nařízení.“ 181
4.1.2 Smlouvy uzavírané mezi EU a členským státem
179 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 119.
180 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 120.
181 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 138.
„Zcela výjimečná je mezinárodní smlouva uzavřená mezi ES (EU) na straně jedné a členským státem na straně druhé. Dochází k tomu tam, kde členský stát je na základě výjimky vyňat z obecného komunitárního(unijního) režimu, neboť nesouhlasil s pravomocí Společenství v dané oblasti. Daná právní úprava se na něj může vztáhnout jen cestou klasického mezinárodního práva, tedy prostřednictvím mezinárodní smlouvy.“182
Jedná se především o případ Dánska, které neuznalo (vyžádalo si výjimku z Amsterodamské smlouvy) pravomoc EU v oblasti civilní justiční spolupráce a nevztahuje se na něj úprava v dnešní hlavě V SFEU. Na Dánsko se na rozdíl od ostatních členských států, nevztahují akty sekundárního práva, které zde nahradily řadu dřívějších úmluv (např. Bruselskou úmluvu o pravomoci soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (1968, tzv. Brusel I), obdobnou úmluvu týkající se věcí rodinných (Brusel II), Římská úmluva o právu rozhodném pro závazky ze smluv (1980) a další). „Existuje tak dvojí úprava - nařízeními mezi všemi členskými státy kromě Dánska a úmluvami mezi členskými státy a Dánskem.“183 Tato dvojkolejnost je ze strany EU řešena nyní cestou mezinárodních smluv, které zakládají závaznost nařízení i pro Dánsko, ale cestou mezinárodního práva. „Znamená to, že Dánsko může v případě potřeby vyloučit nebo změnit účinky nařízení výpovědí nebo změnou mezinárodní smlouvy, která na něj nařízení vztahuje. Podobná metoda se používá i v jiných oblastech (např. azylová politika).“184 Takovýto režim tedy zakládají tyto mezinárodní smlouvy: dohoda o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech185 , dohoda o doručování186 (obě platné od 1. 7. 2007) a dohoda o posuzování žádostí o azyl187. V případě dohody o doručování, bylo nutno jí poupravit s ohledem na nové nařízení týkající se doručování. Dánsko přijalo změny, které přineslo nové nařízení a byla přijata nová dohoda188 (resp. stejná, ale s novou
182 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 138.
183 TÝČ, V., Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech.
In Dny veřejného práva. Brno : Masarykova univerzita, 2007. od s. 1216-1240, 25 s. ISBN 978-80-210-4430-2.
184 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 139.
185 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. L 299, 16.11.2005, s. 62—70 .
186 Dohoda mezi Evropským společenstvím a dánským královstvím o doručování soudních a mimosoudních písemností v občanských a obchodních věcech, Úř. věst. L 300, 17.11.2005, s. 55—60.
187 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o kritériích a mechanismech pro určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v Dánsku nebo jiném členském státě Evropské unie a o systému Eurodac pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování Dublinské úmluvy, Úř. věst. L 66, 8.3.2006, s. 38—43.
188 Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních ,Úřední věstník L 331 , 10/12/2008 S. 0021 – 0021.
přílohou v podobě nového nařízení). Na tomto postupu vidíme v praxi závaznost nařízení pro Dánsko, ale založenou na mezinárodním právu.
4.2 Smlouvy uzavřené členskými státy před vstupem do EU (ES)
Poměrně specifickou skupinou mezinárodních smluv, které se vyskytují v právu EU (v širším slova smyslu), jsou mezinárodní smlouvy, které uzavřely členské státy před jejich vstupem do EU s nečlenskými státy a v této podkapitole se rovněž budu zabývat možností uzavřít mezinárodní smlouvu s nečlenským státem v průběhu členství v EU. „Ve svém článku 351 přebírá SFEU dosavadní článek 307 SES, upravující řešení eventuálních konfliktů mezi závazky členského státu ze smlouvy uzavřené s třetím státem před vstupem do EU a závazky vyplývající z členství.“189 Základní pravidlo obsažené v tomto článku hovoří tak, SFEU nejsou dotčeny závazky přijaté členským státem vůči třetím zemím. „Jiný závěr ostatně s ohledem na mezinárodně právní zásadu pacta sunt servanda, uplatňované mimo jakoukoli pochybnost, nelze přijmout.“190 Nelze říct, že by zde neexistoval zájem na přednostním uplatňování práva EU i v případě předchozího smluvního závazku k třetí zemi. Pravděpodobně díky tomuto zájmu je řešena situace případného konfliktu (resp. neslučitelnosti) mezi takovouto mezinárodní smlouvou a právem EU a to tak, že je povinností členského státu využít všech vhodných prostředků k odstranění těchto neslučitelností. Z této formulace lze říct, že členský stát nemá povinnost odstranit neslučitelnost, ale vyvinout k jejímu odstranění veškerou snahu. „Znamená to, že nečinnost je porušením SFEU. „Všechny vhodné prostředky“ zahrnují zejména tyto dvě činnosti: 1. Snažit se ukončit platnost dřívější smlouvy. Je-li možná výpověď nebo jiné jednostranné ukončení platnosti smlouvy pro daný stát, je třeba jí využít. 2. Snažit se reneogiaci smlouvy tak, aby byla uvedena do souladu s právem EU.
3. Není-li to možné nebo než se tak stane, je třeba se snažit o odstranění rozporů interpretačně, tedy interpretovat závazky ze smlouvy „eurokonformně“. Samozřejmě je je-li to možné, tedy připadá-li v úvahu více přijatelných výkladů.“191
K předešlým otázkám existuje poměrně rozsáhlá judikatura. Uvedl bych zde rozsudek ESD ve věci Xxxxxxxx v. Deutscher Luftpool a další (C-301/08), kde nalezneme shrnutí dosavadní
189 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 146.
190 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 146.
191 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 147.
judikatury. „Podle ustálené judikatury je předmětem čl. 307 prvního pododstavce ES upřesnění, v souladu se zásadami mezinárodního práva, že se uplatňování Smlouvy nedotýká závazku dotyčného členského státu dodržovat práva třetích států vyplývající z dřívější smlouvy a plnit své povinnosti (viz rozsudky ze dne 14. října 1980, Xxxxxx, 812/79, Recueil, s. 2787, bod 8; ze dne 18. listopadu 2003, Budějovický Budvar, C-216/01, Recueil, s. I-13617, body 144 a 145, jakož i ze dne 3. března 2009, Komise v. Švédsko, C-249/06, Sb. rozh. s. I-1335, bod 34).“192 Členský stát se tedy nemůže dovolávat článku 351 SFEU pro neplnění svých závazků přijatých před jeho vstupem do EU. „Z rovněž ustálené judikatury nicméně vyplývá, že ustanovení smlouvy uzavřené před tím, než vstoupila v platnost Smlouva, se nelze dovolávat ve vztazích uvnitř Společenství (viz zejména rozsudky ze dne 22. září 1988, Deserbais, 286/86, Recueil, s. 4907, bod 18; ze dne 6. dubna 1995, RTE a ITP v. Komise, C-241/91 P a C-242/91 P, Recueil, s. I-743, bod 84, jakož i ze dne 2. července 1996, Komise v. Lucembursko, C-473/93, Recueil, s. I-3207, bod 40).“193 V případě, že se jedná o vztahy uvnitř EU (bez vztahu k třetímu subjektu), nemůže se dovolávat členský stát dřívější mezinárodně právní úpravy. Je tedy možné omezit či pozměnit účinky oprávnění z dřívější dohody pro vztahy uvnitř EU. Tento názor lze podpořit i dřívějším rozhodnutím ESD Itálie v. Komise (10/61). „Nicméně se zde vychází ze zajímavé teorie o vztazích mezi členskými státy inter partes: Článek 307 (nyní 351) pochopitelně chrání oprávněné zájmy třetích států, tedy chrání jejich práva. Pokud jde ovšem o práva členských států, je možné je považovat za nahrazené Smlouvou ES (SFEU).194 Uvedené řešení může být funkční jen pro smlouvy povahy inter partes. U smluv erga omnes je situace jiná – nejsou zde konkrétní závazky mezi jednotlivými stranami, ale absolutní povinnost „jednostranně“ zajistit určitý smluvní režim bez ohledu na vztahy mezi jednotlivými stranami.“195
Charakter smluv erga omnes lze nalézt především u mnohostranných právotvorných smluv týkajících se problematiky lidských práv. Vztah k takovýmto smlouvám není ve SFEU přímo řešen. Jak bude s případným rozporem naloženo, poté zůstává otázkou.
„Je možné sjednat novou smlouvou s třetím státem již za členství v EU? To je vyloučeno v oblastech, v nichž podle SFEU uplatňuje své pravomoci EU. Členský stát k tomu nemá pravomoc, s výjimkou případů, kdy k tomu dostal od EU svolení (zpětná delegace pravomocí).“196 Otázkou však bylo, zda může členský stát uzavřít mezinárodní smlouvu s třetí zemí v oblasti, která sice
192 Rozsudek ESD ve věci Bogiatzi v. Deutscher Luftpool ze dne 22. října 2008, sp. zn.C-301/08, bod 18).
193 Rozsudek ESD ve věci Bogiatzi v. Deutscher Luftpool ze dne 22. října 2008, sp. zn.C-301/08, bod 19).
194 XXXXXXXX, X., Treaty Conflict and the EU, Cambridge University Press, 2009, s. 122 – 123.
195 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 148.
196 Tamtéž str. 148.
spadá do pravomoci EU, ale EU v této oblasti ještě neuzavřela žádnou mezinárodní smlouvu. ESD se věnoval přesně tomuto problému v těchto dvou rozsudcích: Komise proti Lucemburskému velkovévodství (C-266/03), Komise proti Spolkové republice Německo ( C-433/03). Skutkově se jednalo o velmi podobné případy. Členský stát uzavřel, prováděl a nevypověděl několik mezinárodních smluv se třetími zeměmi (uzavřené v období mezi rokem 1988 až 1993) týkajících se přepravy po vnitrozemských vodních cestách. „Rozhodnutím ze dne 7. prosince 1992 Rada
„oprávnila Komisi ke sjednání mnohostranné dohody týkající se pravidel říční přepravy cestujících a zboží mezi jednak Evropským hospodářským společenstvím a jednak Polskem a smluvními státy Dunajské úmluvy (Maďarsko, Československo, Rumunsko, Bulharsko a bývalý SSSR, bývalá Jugoslávie a Rakousko).“197 Mnohostranná jednání byla ukončena v roce 1996, ale až „do dnešního dne však Společenství neuzavřelo s dotyčnými zeměmi žádnou mnohostrannou dohodu.“198 Komise krom jiného argumentovala v obou případech, že EU získalo v oblasti přepravy na vnitrozemských vodních cestách výlučné pravomoci ve smyslu rozsudku AETR199. Tento argument Xxxxxx byl ESD v obou případech zamítnut.200 Tímto by mohl být naplněn požadavek, že členský stát může uzavírat mezinárodní smlouvy se třetími zeměmi v těch oblastech, kam nesahá pravomoc EU. Avšak v obou dvou případech uspěla Komise s argumentem, že došlo k porušení zásady loajální spolupráce (bývalý článek 10 SES). ESD k povinnosti loajální spolupráce uvedl, že „se uplatní obecně a nezávisí na výlučné či nevýlučné povaze dotyčné pravomoci Společenství, ani na případném právu členských států sjednávat závazky se třetími zeměmi.“201 Z této formulace lze vyvodit, že i když náleží právo členskému státu uzavřít mezinárodní smlouvu se třetím státem, tak stejně poruší zásadu loajální spolupráce. Takovéto konstatování se mi zdá velmi pochybné, ale jiný výklad předešlé citace rozsudku ESD mě nenapadá. V případě Německo proti Komisi, dokonce přijalo Německo závazek, že v případě uzavření mnohostranných smluv mezi EU a třetími zeměmi vypoví tyto sporné dvoustranné smlouvy a ani takovýto argument nestačil ESD ke konstatování, že Německo dodržuje zásadu loajální spolupráce. Tento argument byl ESD shledán nedostatečným s tímto odůvodněním, „jestliže by totiž vypovězení nastalo po sjednání a uzavření uvedené dohody, bylo by zbaveno veškerého užitečného účinku, neboť by nijak neusnadnilo mnohostranná jednání vedená
197 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03, bod 17).
198 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03, bod 22).
199 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70.
200 Viz. Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03, bod 52).
201 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03, bod 58).
Komisí.“202 Z předešlého lze vytvořit závěr, že uzavření dvojstranných smluv s nečlenským státem i při značné snaze o záruky pro EU bude pravděpodobně shledáno ESD v rozporu se zásadou loajality.
5 Pravomoc a postup při sjednávání a uzavíraní mezinárodních smluv („ Dohod“) se třetími státy a mezinárodními organizacemi
V předešlé části této práce jsme se snažili zaměřit především na konkrétní druhy mezinárodních smluv, které se vyskytují v právu EU. Smyslem byl především jejich konkrétní rozbor, ale s ohledem na skutečnost, že se v jednotlivých případech těchto smluv vyskytují specifické problémy, tak i v předešlých kapitolách jsme se u některých z nich zaměřili částečně na problematiku, která by měla být spíš rozebrána v této kapitole. Tuto systematiku jsme zvolili především s ohledem na specifičnost jednotlivých druhů smluv a specifické problémy, které se u nich vyskytují. V této kapitole bychom se rádi zaměřili především na pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv a postup při sjednávání a uzavíraní mezinárodních smluv. Kontrolu slučitelnosti těchto smluv s právem EU (přestože řada rozsudků a stanovisek, které byly v předešlém výkladu uvedeny, vznikly tímto postupem, ale týkaly se konkrétních problému u určitých druhů mezinárodních smluv, které se vyskytují v právu EU), předběžnému provádění dohod a otázce závaznosti mezinárodních smluv v právu EU bych se rád věnoval v následující kapitole. Důvod rozčlenění související problematiky do dvou zvláštních kapitol naleznete v další kapitole.
5.1 Pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv navenek (podle mezinárodního práva)
Pokud využijeme hledisko mezinárodního práva, tak budeme v této části mé práce rozebrána pravomoc EU (jako mezinárodní organizace) k uzavírání mezinárodních smluv s ostatními subjekty mezinárodního práva.
5.1.1 Mezinárodně právní subjektivita MO a způsobilost k uzavření mezinárodních smluv
202 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Německu ze dne 14. července 2005, sp. zn. C-433/03, bod 72).
Tvrzení, že mezinárodně právní subjektivitu mají v plném rozsahu od počátku pouze státy lze označit za axiom. Takováto subjektivita u státu vyplývá z jejich suverenity a lze jí označit za originální a neomezenou. „Všechny další entity a osoby, které v určitém smyslu mezinárodně právní subjektivitou rovněž disponují, mají zcela odlišný charakter a jejich suverenita je proto zcela specifická. Považujeme-li za jediný pojmový znak subjektivity v mezinárodním právu způsobilost být účastníkem jakéhokoli mezinárodně právního vztahu, tedy vztahu upraveného mezinárodním právem, pak nám nezbývá než opět zdůraznit, že taková mezinárodně právní subjektivita může být buď úplná, jako je tomu u států, nebo jen omezená, a to na určité konkrétní vztahy, které musí být mezinárodním právem specifikovány.“203 V tomto smyslu jsou teorii považovány za subjekty části mezinárodního práva také jednotlivci, ale za specifických podmínek. Jednotlivec se může stát subjektem mezinárodního práva tehdy, bylo- li zasaženo do jeho základních práv chráněných mezinárodně právním dokumentem, který poskytuje možnost individuální stížnosti. Druhou možností, kdy může vystupovat jednotlivec, jako subjekt mezinárodního práva je situace, kdy je žalován u mezinárodního trestního soudu, ale zde se jedná pouze o pasivní subjektivitu, kdy je jednotlivec nositelem pasivní povinnosti podřídit se rozhodnutí mezinárodního trestního soudu.
„Pokud jde o mezinárodní organizace, je jejich mezinárodně právní subjektivita rovněž omezená v tom smyslu, že nemohou být subjekty obecného mezinárodního práva, resp. jakéhokoli vztahu upraveného mezinárodním právem, ale jen těch vztahů, které jim členské státy výslovně či nevýslovně vymezili.“204
Jestliže si uvědomíme, že pojem subjekt mezinárodního práva lze využívat za určitých podmínek pro všechny tři druhy subjektů (pro stát, mezinárodní organizaci i jednotlivce), ale vztahy do kterých mohou tyto subjekty vstupovat a jestli se mohou zavazovat nebo koho zavazují. Musíme pojem subjektivita u všech jiných druhů než u státu omezit na okruhy vztahů, ve kterých mohou vystupovat tyto subjekty. Problematickým je skutečnost, že pojem právní subjektivita je pojmem absolutním (ve vnitrostátním právu podobně absolutní pojem jako způsobilost k právům a povinnostem) – nelze ji omezit. Ale jak již bylo výše řečeno, mezinárodní organizace mohou vstupovat pouze do takových vztahů, u kterých to umožnily členské státy a bude pravděpodobně vhodnější se oprostit od pojmu subjektivita a využívat pojem způsobilost, ten je pojmem relativním takže u něj lze hovořit o možnosti její omezení. „Způsobilost může být omezená na určité oblasti práva nebo na určité úkony subjektu. Je ovšem také třeba vymezit, o jakou způsobilost, tedy
203 TÝČ, V., Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech.
In Dny veřejného práva. Brno : Masarykova univerzita, 2007. od s. 1216-1240, 25 s. ISBN 978-80-210-4430-2.
204 TÝČ, V., Postavení mezinárodních smluv v právu ES (EU) a jejich aplikace v členských státech.
In Dny veřejného práva. Brno : Masarykova univerzita, 2007. od s. 1216-1240, 25 s. ISBN 978-80-210-4430-2.
„k čemu“ se má jednat.“205 V případě, že bychom chtěli předešlé nějak shrnout na úroveň mezinárodního práva, tak „způsobilost mezinárodních organizací být subjektem mezinárodně právního vztahu a jednat v mezinárodním měřítku vlastním jménem je vymezena zřizovací smlouvou, a to buď výslovně, nebo implicitně.“206
5.1.2 Evropské společenství před Lisabonem a Evropská unie po Lisabonu
Současnou EU i bývalé ES nebo EUROATOM lze označit nepochybně za mezinárodní organizaci. Založené prostřednictvím mezinárodního práva (mezinárodní smlouvou) a tyto mezinárodní organizace jsou autonomní k členským státům. „Mají vlastní orgány, které přijímají závazná rozhodnutí určená nejen členským státům, ale i jednotlivcům. To je umožněno tím, že členské státy přenesly část svých pravomocí, resp. jejích výkonu na Společenství (dnes Unii). Proto je Unie způsobilá uzavírat mezinárodní smlouvy se třetími zeměmi v oblastech vymezených primárním právem.“ 207 V předlisabonské podobě byla pravomoc EU k uzavíraní mezinárodních smluv poměrně sporná, protože se v tehdejší době nejednalo o mezinárodní organizaci a rozsah přenesených pravomocí na ni byl v některých ohledech problematický. Tímto zvláštním problémem se budu zběžně zabývat v jiné podkapitole této práce. Do budoucna je již tato otázka vyřešena. Nyní se jedná v případě EU o mezinárodní organizaci a není sporu o její způsobilosti k uzavíraní mezinárodních smluv, ale tento problém je vyřešen pouze do budoucna (toto řešení nemá vliv na již uzavřené mezinárodní smlouvy mezi tehdejší EU a jinými subjekty mezinárodního práva).
5.2 Pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv navenek (podle práva EU)
Pravomocí k uzavírání mezinárodních smluv navenek podle práva EU se zde myslí především rozbor úpravy obsažené v primárním právu EU (Smlouva EU a SFEU), ale s ohledem
205 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 122.
206 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 122.
207 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 122.
na skutečnost, že některé pravomoci resp. oblasti, u kterých je tato pravomoc EU vykonávaná, nejsou obsaženy přímo v primárním právu EU, ale lze jej vyvodit z judikatury ESD, bude i tato problematika rozebírána v této podkapitole. Konkrétně se budeme zabývat výslovně stanovenou pravomocí v SFEU pro EU k uzavíraní mezinárodních smluv, nevýslovnou (implicitní pravomocí) EU k uzavíraní takovýchto smluv, věcným rozsahem pravomoci k uzavíraní smluv a otázkou výlučnosti či sdílenosti pravomoci k uzavírání mezinárodních smluv mezi EU a členskými státy.
5.2.1 Výslovně stanovené pravomoci
Jak již bylo výše uvedeno, je pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv výslovně uvedena v primárním právu EU (konkrétně nalezneme tuto úpravu ve SFEU). Oproti předlisabonské podobě zde došlo v ustanoveních týkajících se pravomocí k uzavíraní smluv k značným změnám (nedošlo příliš k změně rozsahu pravomoci, ale značná část dříve implicitních pravomocí k uzavíraní smluv byla začleněna do úpravy v SFEU).
„Obecným ustanovením o pravomoci EU uzavírat mezinárodní smlouvy je čl. 216 SFEU. Je to nové ustanovení, které v bývalé SES nebylo obsaženo. Ta vyjmenovávala pouze konkrétní případy, přičemž určitá další obecnější pravidla byla rovněž obsažena v některých judikátech ESD.“208 Nyní bych rád uvedl rozbor tohoto článku, do něhož byla zapracována hojná judikatura ESD, které se budu dále věnovat. Obecně je stanovena pravomoc EU ke sjednávání mezinárodních smluv tímto způsobem: nejdříve je uváděna možnost uzavírat mezinárodní smlouvy s třetími subjekty v případě, že samotná SFEU to v dalších ustanoveních uvádí (jedná se o odkaz na výslovnou pravomoc ve zvláštních případech, které se budu dále věnovat), i mimo výslovná zmocnění v jednotlivých oblastech upravených SFEU náleží EU pravomoc k uzavření mezinárodních dohod za těchto podmínek: je nezbytné uzavření mezinárodní smlouvy k dosažení cílů stanovených smlouvami (SFEU a SEU) v rámci politik EU, nebo je tato možnost připuštěna právně závazným aktem Unie, a nebo uzavření smlouvy je způsobilé se dotknout nebo změnit okruh působnosti společných pravidel.209
Možností uzavřít mezinárodní smlouvu za podmínky, že je to nezbytné k dosažení cílů stanovených v primárním právu „je promítnutím do oblasti uzavírání mezinárodních smluv klauzule o pravomoci EU v oblasti „různé“, kterou v obecné podobě nacházíme v čl. 352 SFEU (býv. 308
208 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 123.
209 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 216.
SES). Podle tohoto ustanovení „ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci, příjme Rada na návrh Komise jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu vhodná ustanovení. ...“210, z čehož lze shrnout, že bude dána pravomoc EU k uzavření mezinárodní smlouvy i v takovém případě, že neexistuje vnitřní pravomoc. Možnost využití postupu podle článku 352 (bývalého 308 a ještě dříve i bývalého článku 235 SES), byla judikaturou ESD několikrát řešena a ustálena tak, že „jeho použití jako právního základu pro opatření je odůvodněno pouze tehdy, pokud žádné jiné ustanovení Smlouvy neposkytuje orgánům Společenství nezbytnou pravomoc pro přijetí opatření.“211 Jedná se o „sběrné“ ustanovení, kterého lze využít pouze za předpokladu, že nelze využít jiných možností poskytnutých SFEU.
Případem, kdy je mezinárodní smlouva uzavřena, protože je to stanoveno závazným aktem Unie, lze rozumět ve dvou významech. „Zde se zřejmě vychází z toho, že takový akt může, upravujíc vnitřní vztahy v EU, rozšířit svou působnost i na smlouvy s třetími státy, upravující tutéž materii. Jiným možným výkladem tohoto nejednoznačného ustanovení může být, že sám akt sekundárního práva může obsahovat výslovné pravidlo o pravomoci.“212 Tyto případy bude poměrně obtížné někdy odlišit od situace uzavření smlouvy na základě poslední možnosti uvedené v článku 216 SFEU („Uzavření dohody se může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti“). Poslední možnost, kdy lze uzavřít mezinárodní smlouvu, je naformulována dost nejasně. „Jediný smysluplný výklad je takový, že se jedná o případy, kdy již existuje vnitřní úprava EU a smlouvou mohou být obsahově dotčena obecná pravidla práva EU nebo jejich dosah.“213 Tyto dvě možnosti, kdy je možno uzavřít mezinárodní smlouvu, jsou obě poměrně nejasně formulovány, a pokud se zaměříme na judikaturu, tak bude obtížné je od sebe oddělit, protože ve většině předešlých případů, kdy byla možnost uzavřít mezinárodní smlouvu založena na jiném zmocnění, než na výslovném zmocnění nebo nezbytnosti uzavřít smlouvu s ohledem na požadavek dosažení cílů EU, se dvě poslední možnosti uvedené v současném článku 216 vzájemně prolínaly.
210 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 124.
211 Rozsudek ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 26. března 1987, sp. zn. 45/86., bod 3 shrnutí , obdobný závěr lze vyvodit i z tohoto rozsudku ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 30. května 1989, sp. zn. 242/87. a i z tohoto
rozsudku ESD ve věci Parlament v. Rada ze dne 26. března 1996, sp. zn. C-271/94.
212 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 124.
213 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 124.
Pro podpoření tohoto tvrzení bych zde rád odcitoval část odůvodnění ESD ve věci Komise v. Lucembursko ( C-266/03): „Podmínky, za kterých může být dosah společných pravidel dotčen nebo narušen, tj. podmínky, za kterých Společenství získává výlučnou vnější pravomoc na základě skutečnosti, že vykonává svou vnitřní pravomoc, připomněl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne
5. listopadu 2002, Komise v. Lucembursko (C-472/98, Recueil, s. I-9741).
43 Tak je tomu v případě, že mezinárodní závazky spadají do oblasti působnosti společných pravidel nebo každopádně do oblasti pokryté již z větší části takovými pravidly, a to i tehdy, pokud neexistuje žádný rozpor mezi uvedenými pravidly a závazky (výše uvedený rozsudek Komise v. Lucembursko, bod 88).“214 Pokud bych měl zařadit pravomoc EU k uzavření mezinárodní smlouvy pod pouze jednu z možností uvedených v článku 216 SFEU, tak bych nevěděl, jestli se jedná o situaci, kdy je pravomoc stanovena právně závazným aktem Unie, nebo o situaci, kdyby mohlo být zasaženo do společných pravidel. Pravděpodobně se jedná
o situaci, kdy by bylo možno využít oba dva právní základy. Otázkou zůstává, z jakého důvodu jsou tedy uvedeny obě předešlé možnosti pro uzavíraní mezinárodních smluv, když je obtížné je od sebe navzájem oddělit a v některých případech se i prolínají.
5.2.1.1 Výslovně stanovená pravomoc ve zvláštních případech
Úprava pravomoci EU k uzavírání mezinárodních smluv v článku 216 SFEU uvádí jako první možnost k uzavírání mezinárodních smluv případ, kdy je tak výslovně stanoveno v primárním právu (SEU a SFEU). A na těchto řádcích bych se rád věnoval právě této problematice. Jednou z výslovně stanovených pravomocí k uzavírání dohod je oblast společné obchodní politiky upravená v článcích 206 a 207 SFEU. „Nejdůležitějším a v praxi nejužívanějším je článek 207 odst. 3 SFEU (býv. Čl. 133 SES), který se týká vnějších obchodních vztahů EU.“215 Vymezení pojmu společná obchodní politika nalezneme v článku 207 odstavci 1., kde se uvádí, že je založena na jednotných zásadách, které se týkají zejména celní sazby, uzavírání dohod týkajících se obchodu se zbožím a se službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a další. „Oproti předlisabonské úpravě obsahuje širší výčet zásad, které ji tvoří.“216 Změnou v článku 207 SFEU oproti bývalému článku 133 SES je vynechání služeb
214 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03, body 42 a 43.
215 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 126.
216 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE
u kterých byla dříve sdílená pravomoc ( služby kulturní, audiovizuální, vzdělávací, sociální a zdravotnické). „Z toho by bylo možno usoudit, že obchod s veškerými službami, a tudíž i uzavírání vnějších smluv ohledně nich, spadá do výlučné pravomoci EU v důsledku jednoznačného konstatování čl. 3/1 SFEU. Podle čl. 207/6 SFEU ale „[v]ýkon pravomocí svěřených tímto článkem v oblasti společné obchodní politiky se nedotýká vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy.““217 Ale samotná kultura, sociální politika, vzdělávání a zdravotnictví nenáleží podle čl. 3 odst. 1 SFEU mezi pravomocí EU výlučné, mohlo by se jednat o pravomoci sdílené nebo dokonce jen podpůrné, koordinační či doplňkové.218 Pokud spojíme obsah čl. 3 odst. 1 SFEU (kultura, sociální politika, vzdělávání a zdravotnictví nenáleží do výlučné pravomoci) a článku 207 odst. 6 SFEU (výkon pravomoci se nedotýká rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy) dohromady, tak podle mého názoru bude v případě smluv týkajících se obchodu se těmito službami třeba využít sdílené pravomoci, je možné, že se ESD v případném budoucím sporu
o charakter pravomoci u těchto druhů služeb vyjádří opačně. Obdobně jako u většiny dalších výlučně stanovených pravomocí byly již příklady jednotlivých smluv týkajících se společné obchodní politiky uvedeny v předchozí kapitole a není, je třeba již na tomto místě znovu uvádět.
Rozvojová spolupráce je jako výslovně stanovená pravomoc ve zvláštních případech uvedena v článku 209 SFEU. Tato oblast byla také upravena již v Smlouvě ES v několika ustanoveních (články 170,179, 180 a 181). Nyní „lze uzavřít dohodu, která je účelná pro dosažení cílů uvedených v čl. 21 SEU (obecná ustanovení o vnější činnosti Unie) a čl. 208 SFEU (politika Unie v oblasti rozvojové spolupráce). Je zajímavé, že v čl. 209 odst. 2 je výslovně stanoveno, že pravomoc EU se nedotýká pravomoci členských států uzavírat takové dohody nejsou dotčeny.“219 Úpravu možnosti uzavírat mezinárodní smlouvy se třetími zeměmi týkající se hospodářská, finanční a technická spolupráce se třetími zeměmi nalezneme v článku 212 SFEU. Obdobně
jako u rozvojové spolupráce nejsou pravomoci členských státu uzavírat obdobné dohody dotčeny.
Humanitární pomoci resp. možnosti uzavírat mezinárodní smlouvy s takovýmto obsahem se věnuje článek 214 SFEU. Takováto výslovná úprava je ve SFEU nová oproti Smlouvě ES. „Lze uzavřít dohodu pro dosažení cílů čl. 21 SEU a 214 SFEU. I zde mohou nadále členské státy nadále
217 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
218 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
219 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE
uzavírat mezinárodní smlouvy.“ 220
Možnost uzavírat dohody o přidružení se třetími státy či mezinárodními organizacemi nalezneme v článku 217 SFEU. Obsahu dohod o přidružení a problému zda se jedná o běžnou dohodu o spolupráci nebo dohodu o přidružení jsem se již věnoval v podkapitole věnované dohodám o přidružení a rád bych na ni na tomto místě odkázal a nerozebíral znovu již jednou výše rozebrané.
Dále mohou být uzavírány i mezinárodní smlouvy týkající se směnných kurzu eura k měnám třetích zemí, úpravu této možnosti nalezneme v článku 219 SFEU.
„Unie má pravomoc navazovat „veškerou účelnou spolupráci“ s orgány OSN (nikoli s OSN jako takovou) a jejími odbornými organizacemi, s Radou Evropy, s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).“221 Touto spolupráci uvedenou v článku 220 SFEU se zcela jistě myslí i uzavíraní
mezinárodních smluv s těmito organizacemi. Pro jiné než uvedené mezinárodní organizace by bylo problematické určit, zda i v jejich případě je dána výslovná pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv s těmi. SFEU v jejich případě uvádí jiný pojem a tím je „zajišťování vhodných vztahů“222, zda lze podřadit pod tento pojem i uzavírání mezinárodních smluv zůstává otázkou.
SFEU (článek 221) se týká diplomatického zastoupení EU ve členských a třetích státech.
„O uzavírání smluv se nezmiňuje, ale pokud jde o třetí státy, vyžaduje navázaní diplomatických styků uzavření dvoustranných dohod.“223
Zakotvení výslovné pravomoci k uzavíraní mezinárodních smluv nalezneme krom SFEU také v SEU. SEU a obsahuje dva případy uzavíraní dohod se třetími státy a to konkrétně v článku 8 SEU a v článku 37 SEU. „Čl. 8 SEU umožňuje uzavírat dohody se „zeměmi ve svém sousedství“. Tyto dohody o spolupráci mohou zakládat „výsadní vztahy“.“224 Druhá možnost pro uzavíraní mezinárodních smluv poskytnutá SEU se týká společné zahraniční a bezpečnostní politiky. „Dává EU pravomoc uzavírat mezinárodní dohody s třetími státy nebo mezinárodními organizacemi v oblasti bývalého druhého pilíře.“225
000 Xxxxxx xxx. 126
221 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 128
222 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 220.
223 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 128
000 Xxxxxx xxx. 128
000 Xxxxxx xxx. 128
V souhrnu tvoří všechny předešlé možnosti, kdy může EU uzavřít mezinárodní smlouvu s třetími subjekty, výčet výslovných pravomoci EU k uzavíraní těchto smluv.
5.2.2 Implicitní pravomoc EU uzavírat mezinárodní smlouvy
Pojmem nevýslovná (implicitní pravomoc) je třeba rozumět pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv s třetími státy nebo mezinárodními organizacemi, která není založena na výslovném zmocnění v SFEU, ale pravomoc byla uznána ESD v konkrétních případech. Touto formulací se především myslí to, že obsah nevýslovné pravomoci nalezneme v judikatuře ESD. „Dosavadní stav, kdy byla nevýslovná pravomoc uplatňována na základě judikatury ESD, zatím skončil tím, že nevýslovné případy Lisabonská smlouva zahrnula do výslovných.“226
Za rozsudek, který v podstatě „založil tzv. teorii implikovaných pravomocí ESD, která šla velmi výrazně nad rámec čl. 300 Smlouvy ES“227 lze označit rozhodnutí ESD ve věci ERTA228 (AETR). Nyní bych se rád zaměřil na rozbor jeho obsahu. Jednalo se o uzavření Evropské dohody
o práci posádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR nebo také ERTA). Ustanovení Smlouvy ES (tehdejší EHS) umožňovalo přejímaní sekundárních aktů v otázce dopravy, ale nezakládalo samo o sobě pravomoc k uzavírání mezinárodních smluv s tímto obsahem. „Komise došla k závěru, že ustanovení Smlouvy ES, které upravuje vnitřní pravomoc ES a nepředpokládá výslovně uzavření mezinárodní smlouvy, musí být aplikováno i na uzavření takovéto smlouvy.“229 Nebo-li přestože není výslovně stanovená pravomoc k uzavírání mezinárodních smluv s tímto obsahem, nelze oddělit výkon vnitřní pravomoci od vnější a tedy pokud primární právo poskytuje pravomoc k úpravě vnitřních vztahu, nelze tuto pravomoc efektivně vykonávat bez možnosti rozšířit ji na oblast vnějších vztahů. „Rada naproti tomu prosazovala stanovisko, že článek 75 (později 71) Xxxxxxx ES se nevztahuje na vnější vztahy ES.“230 Rozdílnost těchto názorů vyústila v tento soudní spor před ESD. ESD rozřešil situaci tak, že EU (tehdejší EHS) má pravomoc upravit smluvní vztahy s třetími zeměmi v celé oblasti cílů stanovených ve Smlouvě ES (konkrétně se zde myslely cíle obsažené v článku 3 (společná politika v oblasti dopravy)). Pravomoc nemusí být
226 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 124.
227 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 125.
228 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70.
229 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 124.
000 Xxxxxx xxx. 125.
přímo udělená Smlouvou ES, ale může vycházet i z jiných ustanovení Smlouvy a z aktů přijatých v rámci těchto ustanovení.231 Za akt přijatý v rámci těchto ustanovení ESD myslel v tomto případě nařízení Rady č. 543/69 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě.232 „Toto založení pravomoci je ostatně výslovně uznáno článkem 3 uvedeného nařízení, který stanoví, že: "Společenství zahájí jednání s třetími zeměmi, které jsou nezbytné pro účely provádění tohoto nařízení".“233 Toto ustanovení nařízení bylo vyloženo tak že pokud má ES pravomoc k zahájení jednání, má i pravomoc k jeho završení v podobě uzavření mezinárodní smlouvy týkající se této oblasti. ESD v podstatě vytvořil dvě možnosti, kdy je možné uzavírat mezinárodní smlouvy se třetími zeměmi, pokud není výslovná pravomoc v Smlouvě ES. Prvá možnost je poskytována, jestliže je to nezbytné pro dosažení cílů Smlouvy ES, a druhou možností je, pokud tak stanoví akt sekundárního práva (zde to bylo výše uvedené nařízení). Dnešní úpravě SFEU výslovně upravuje obě tyto možnosti, kdy lze uzavírat mezinárodní smlouvy a lze říct, že s ohledem na toto rozhodnutí ESD byla upravena i do této podoby SFEU.
Dalším rozhodnutím ESD, které se věnuje teorii implikované pravomoci k uzavíraní mezinárodních smluv je rozsudek ve věci Xxxxxx (3, 4, 6/1976). Skutkově se jednalo o jinou oblast než společná dopravní politika. Konkrétně se toto dotýkalo oblasti úpravy rybolovu na volném moři. Jednalo se o řízení o předběžné otázce vznesené Nizozemským soudem v případě trestního stíhaní několika nizozemských rybářů za jejich činnost, která měla ohrožovat určité druhy ryb a měla být v rozporu s mezinárodní smlouvou, která byla uzavřena s účelem ochrany některých druhů ryb v severním Atlantiku resp. v rozporu s doporučením Komise k provádění této smlouvy, na jejímž základě byla vytvořena nizozemská vnitrostátní úprava. Nizozemský soudu uvedl několik otázek k ESD, ale pro rozbor nevýslovné pravomoci byla klíčová pouze jedna. Otázka nizozemského soudu v podstatě zněla, zda mohlo ES na mezinárodní úrovni takovýto závazek přijmout a provádět ho.234
ESD uvedl, že je třeba se zaměřit na obecný rámec pravomocí EU (EHS) k uzavírání mezinárodních smluv, abychom zjistili, zda je zmocněna EU (EHS) k uzavírání mezinárodních závazků v oblasti zachování biologických zdrojů moře.235 Při stanovení zda je EU oprávněna v konkrétním případě vstupovat do mezinárodních závazků, musí být brán ohled na celé schéma práva EU a ne se omezovat jen na jeho hmotně-právní ustanovení. Pravomoc k uzavírání mezinárodních smluv
231 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70, shrnutí bod 1).
232 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70, shrnutí bod 2).
233 Rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Rada ze dne 31.března 1971, sp. zn. 22/70, bod 29).
234 Rozsudek ESD ve spojených věcech Xxxxxx a další ze dne 14. července 1976, sp. zn. spojené věci 3, 4 a 6-76, bod 8.
235 Rozsudek ESD ve spojených věcech Xxxxxx a další ze dne 14. července 1976, sp. zn. spojené věci 3, 4 a 6-76, bod 16.
nevychází jen z výslovného udělení Smlouvou ES, ale může rovněž vycházet implicitně z jiných ustanovení Smlouvy a z aktů přijatých orgány EU v rámci ustanovení smlouvy.236 „ESD rozhodl, že na základě Xxxxxxx EHS přiznávající tomuto Společenství právní subjektivitu (tehdejší čl. 210), má EHS automaticky způsobilost vstupovat do mezinárodních závazků (tedy uzavírat mezinárodní smlouvy) ve všech oblastech, vymezených cíli EHS uvedenými v I. části Smlouvy.“237 Pokud tedy shrneme předešlé, tak ESD umožnil uzavírání mezinárodních smluv ve všech oblastech, které můžeme zařadit pod cíle v první části Smlouvy ES (EHS), nebo-li rozšířil množinu cílů, které lze k uzavírání mezinárodních smluv využít.
„Ještě dále šel ESD v sérii osmi rozhodnutí Open Skies (C-466/98 a násl.). Stanovil dokonce výlučnou pravomoc ES při sjednávání leteckých dohod s třetími státy, pokud jde o určité jejich aspekty, čímž mělo být zabráněno diskriminaci při poskytování tohoto typu služeb na vnitřním trhu.“238 Komise podala žalobu k určení, zda Velká Británie nesplnila její povinnosti vycházející ze Smlouvy ES tím, že uzavřela dvoustrannou dohodu s USA o leteckých službách.239 V roce 1992 převzala USA iniciativu k nabízení uzavření dvoustranných dohod o "otevřeném nebi ‘ s jednotlivým evropskými státy. V roce 1993 a 1994 USA posílila své úsilí k uzavření takovýchto dohod s co největší počet evropských států.240 V roce 1995 požádalo Komise vládu Velké Británie
o ujištění, že nebude pokračovat v uzavírání dvoustranné dohody s USA a ani tuto dohodu případně neratifikuje. Velká Británie nakonec uzavřela dohodu s USA a následně odpověděla na výzvu Komise, následovala replika Komise a pak ještě jedna odpověď Velké Británie. Komise nebyla spokojena s odpovědí Velké Británie a podala na ní žalobu k ESD. Problém vytvářelo ustanovení dohody, které umožňovalo USA zrušit, pozastavit nebo omezit provozní oprávnění pro leteckého dopravce podnikajícího na leteckém trhu Velké Británie, jehož podstatná část vlastnictví nebo skutečná kontrola nenáleží britské osobě. Toto ustanovení bylo označeno ESD, že může mít podstatný vliv na vlastníky z jiného členského státu než z Velké Británie a je k takovýmto vlastníkům diskriminační. Z tohoto důvodu bylo ESD uvedeno, že Velká Británie nesplnila svou povinnost podle bývalého článku 52 Smlouvy ES. Konstrukce výlučné pravomoci EU k uzavírání leteckých dohod s třetími státy nenalezneme v rozsudku C-466/98, ale až v následujících rozsudcích
236 Rozsudek ESD ve spojených věcech Xxxxxx a další ze dne 14. července 1976, sp. zn. spojené věci 3, 4 a 6-76, bod 19/20.
237 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 125.
238 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 125.
239 Rozsudek ESD ve věci Komise v. Velká Británie ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. C-466/98, bod 1).
240 Rozsudek ESD ve věci Komise v. Velká Británie ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. C-466/98, bod 7).
týkajících se téhož problému s dohodami uzavřenými mezi členskými státy a USA (např. C- 467/98). ESD mimo jiné vycházel při konstrukci výlučné pravomoci z nařízení č. 2409/92 , které zakazuje leteckým dopravcům z nečlenských zemí, které působí v EU, zavádět nové produkty nebo tarify nižší než stávající pro rovnocenné produkty. V důsledku toho v rozsahu uvedeném v čl. 1 (3) nařízení č. 2409/92, EU získala výlučnou pravomoc uzavírat závazky s nečlenskými zeměmi vztahující se k tomuto omezení svobody dopravcům z nečlenských států.241
Komise v řadě sporů před ESD využívala k podpoře svých nároků argumentaci teorie implikovaných pravomocí (především prostřednictví doktríny vniklé z rozsudku AETR), ale ne vždy byla úspěšná. Za zmínku stojí, že Xxxxxx se takto snažila využít pravidlo vzniklé v rozsudku AETR v případě sporných dvoustranných dohod o přepravě na vnitrozemských vodních cestách (případy Komise v. Německo242 a Komise v. Lucembursko243). Oba dva případy již byly výše rozebírány, avšak v případě argumentace ESD o zamítnutí doktríny vzniklé z rozsudku AETR jsme se omezili pouze na toto konstatování a důvody, proč se tomu tak stalo a více jsme výše uvedené nerozebírali. Nyní bych se na tomto místě rád věnoval rozboru, proč byla argumentace vzniklá z rozsudku AETR ESD zamítnuta. ESD předně zopakoval požadavky na vznik pravomoci EU ve smyslu rozsudku AETR (pravomoc EU může být založena i na nevýslovném udělení smlouvou nebo z aktů přijatých orgány EU). ESD uvedl, že Komise „není oprávněna tvrdit, že Společenství získalo v oblasti upravené spornými dvoustrannými dohodami výlučnou vnější pravomoc ve smyslu výše uvedeného rozsudku AETR.“244 Jako důvod uvedl ESD, že EU neprovedlo úplnou harmonizaci v oblasti upravené těmito dvoustrannými dohodami a tím pádem nemohla vniknout výlučná vnější pravomoc.245 ESD se avšak výlučnému charakteru pravomoci v samotném rozsudku AETR nijak nevěnoval a požadavek na úplnou harmonizaci v něm také nenalezneme. Požadavek na úplnou harmonizaci k vzniku výlučné vnější pravomoci nalezneme v rozsudku Komise v. Lucembursko246 (jedná se o jeden z rozsudků týkajících se dohod „open skies“), ale samotný rozsudek AETR toto neobsahuje.
5.2.3 Výlučnost pravomocí
V rozboru předešlých judikátů jsme se okrajově dotýká otázky výlučné a sdílené pravomoci,
241 Rozsudek ESD ve věci Komise v. Finsko ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. C-469/98, bod 99.
242 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Německu ze dne 14. července 2005, sp. zn. C-433/03.
243 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03.
244 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03, bod 51).
245 Rozsudek ESD ve věci Komise proti Lucemburskému velkovévodství ze dne 2. června 2005, sp. zn. C-266/03, bod 50).
246 Rozsudek ESD ve věci Komise v. Lucembursko ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. C-472/98.
tato problematika si zaslouží samostatný a hlubšího rozbor, ke kterému bych rád nyní přistoupil.
Pojem výlučná či sdílená pravomoc má zásadní vliv na pozici členských států při sjednávání takovýchto dohod. Mezinárodní smlouvy sjednané a ratifikované na základě výlučné pravomoci EU jsou takové smlouvy, které obsahují pouze úpravu vztahů spadajících do pravomoci EU. Smíšené dohody resp. mezinárodní smlouvy sjednané a uzavřené ve sdílené pravomoci upravují krom vztahů náležejících do pravomoci EU i další oblasti (např. Evropská dohoda o přidružení ČR, která zahrnovala i politickou spolupráci a oblasti kultury a školství247 ) nebo je jejich provádění také financováno z rozpočtu členských států. K vstupu v platnost u takovýchto dohod je třeba ratifikace členských států. „Pokud by dohoda upravovala jen oblasti vyjmenované v čl. 3 a 4 SFEU, lze uvažovat o výlučné pravomoci EU. V opačném případě musí být dohoda smíšená, tedy podléhající schválení i jednotlivých členských států.“248
Dnes nalezneme úpravu případů, ve kterých je pravomoc k uzavírání mezinárodních smluv EU výlučná, ve článku 3 odst. 2 SFEU. Pravomoc je výlučná, jestliže tak stanoví legislativní akt Unie, nebo je-li to nezbytné k výkonu vnitřní pravomoci EU a konečně, mohlo-li by dojít k ovlivnění společných pravidel práva EU nebo jejich působnosti.249 Sdílená pravomoc EU a členských států je v ostatních případech a nalezneme dispozitivní výčet těchto oblastí ve SFEU v článku 4 odst. 2 (např. zemědělství a rybolov, životní prostředí, doprava, prostor svobody bezpečnosti a práva) „a v prohlášení č. 36 k závěrečnému aktu mezivládní konference v roce 2007 k čl. 218 Smlouvy o fungování EU, tedy u smluv v oblastech policejní a soudní spolupráce ve věcech civilních a trestních. O výlučnou pravomoc půjde také tam, kde předmět úpravy mezinárodní dohody se shoduje s předmětem existující úpravy sekundárního práva.“250
Problematika sdílené či výlučné pravomoci byla ESD poměrně často řešena a existuje
o ní rozsáhlá judikatura. Jedním z prvních posudků věnujícím se výlučné nebo sdílené pravomoci bylo Stanovisko ESD 1/78. Skutkově se zde jednalo o Mezinárodní dohodu o přírodním kaučuku. Byly vzneseny dvě otázky, prvá týkající se toho, zda spadá sjednání této dohody do společné politiky a pokud ano, tak na ni navazovala druhá otázka, jaký charakter má pravomoc k uzavření této dohody (zda se jedná o výlučnou či sdílenou pravomoc). K otázce, zda se jedná o oblast
247 Příklad převzta z TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 131
248 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 131.
249 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 3 odst.2.
250 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 132 .
společné obchodní politiky a zda náleží EU pravomoc k uzavření dohody, se ESD vyjádřil poměrně jednoduše a to tak, že EU náleží pravomoc uzavřít Mezinárodní dohoda o přírodního kaučuku, která je v jednání v rámci Konference OSN o obchodu a rozvoji.251 V případě rozboru charakteru pravomoci (výlučné či sdílené) rozhodl ESD, tak že pokud bude provádění dohody (v době tvorby stanoviska ESD ještě nebylo jasné jakým způsobem bude prováděno financování dohody) financováno ze zdrojů v členských státech a bude třeba uzavřít dohodu ve formě sdílené pravomoci mezi EU a členskými státy, anebo pokud bude provádění dohody financováno pouze EU, bude pravomoc výlučná.252 S tímto závěrem lze polemizovat z toho úhlu pohledu, že EU má sice určité finanční zdroje z vlastní činnosti, ale značná část příjmu pochází z členských států (ať již v přímé formě nebo nepřímé) a financování plnění dohody EU znamená do určité míry, že i část finanční aktiv poskytnutých členskými státy bude využita jinak, než kdyby nebylo této dohody. Předešlé lze shrnout takto, přestože bude formálně financovat EU jedním z hlavních zdrojů tohoto financování budou členské státy. Toto stanovisko podporuje mnou výše uvedenou možnost sdílené pravomoci u dohod, které jsou financovány nejen EU, ale i členskými státy.
Další mezinárodní smlouvou, u které bylo vyžádáno stanovisko (Stanovisko 2/91) ESD k charakteru pravomoci k uzavření teto smlouvy, byla Úmluva Mezinárodní organizace práce týkající se bezpečnosti při používání chemických látek při práci. Podle preambule této úmluvy jejím základním cílem je zabránit nebo snížit výskyt chemicky vyvolaných onemocnění a úrazů na pracovišti a tím zajistit, aby všechny chemické látky byly hodnoceny z hlediska jejich rizika a také poskytováním informací zaměstnavatelům a zaměstnanců nezbytných pro jejich ochranu a stanovení zásad pro ochranné programy.253 Výlučná pravomoc měla být založena na existenci
„směrnice Rady 80/1107/EHS ze dne 27. listopadu 1980 o ochraně zaměstnanců před riziky spojenými s expozicí chemickým, fyzikálním a biologickým činitelům při práci (Úř. 1980, L 327,
s. 8) a jednotlivých směrnic přijatých podle článku 8 směrnice 80/1107, všechny, které stanoví minimální požadavky“.254 S tímto argumentem se ESD neztotožnil resp. přiznal, že část úpravy úmluvy by mohla patřit do výlučné (s ohledem na velký počet směrnic vyskytujících se v této oblasti- ESD přiznal, že krom směrnic stanovících minimální standardy existují i směrnice, které jdou nad jejich rámec255) pravomoci EU (tehdejší EHS), ale část týkající se sociálních podmínek spadá především do působnosti členských států. S odkazem na Stanovisko1/78 , které mimo jiné řeší situaci, kdy část dohody spadá do výlučné pravomoci a část do sdílené, rozhodl
251 Stanovisko ESD ze dne 4. října 1979, sp. zn. 1/78, výrok.
252 Stanovisko ESD ze dne 4. října 1979, sp. zn. 1/78, výrok.
253 Stanovisko ESD ze dne 19. března 1993, sp. zn. 2/91, část 3, bod 13).
254 Stanovisko ESD ze dne 19. března 1993, sp. zn. 2/91, bod 21).
255 Viz. Xxxxxxxxxx ESD ze dne 19. března 1993, sp. zn. 2/91, bod 22).
ESD tak, že musí být zajištěna úzká spolupráce mezi EU a členskými státy při uzavírání a provádění této úmluvy. V případě této úmluvy je tedy pravomoc sdílená mezi členskými státy a EU.256 Zajímavé je srovnání tohoto stanoviska ESD s tzv. rozsudky ve věci „Open skies“257, kde byla ESD konstruována výlučná pravomoc EU. V porovnání s tímto stanoviskem avšak v případě dohod Open skies nebyla tak rozsáhlá upravena akty sekundárního práva jako v tomto případě.
Dalším právně zajímavým případem, kdy byl řešen ESD charakter pravomoci EU, nalezneme ve Stanovisku 2/2000. Jednalo se rozbor právního základu a postavení členských států (s ohledem na skutečnost, že se tato dohoda věnuje otázce ochrany životního prostředí) při uzavíraní Cartagenského protokolu o biologické bezpečnosti. Protokol zároveň obsahuje úpravu obchodu s živými modifikovanými organizmy (dále jen ŽMO) a ochranu životního prostředí. Sporné právě bylo, zda je třeba založit akt k přijetí tohoto protokolu na základě úpravy společné obchodní politiky, nebo životního prostření, anebo na obou těchto základech. „V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury volba právního základu aktu, včetně aktu přijatého za účelem uzavření mezinárodní dohody, nevyplývá z pouhého přesvědčení autora aktu, ale musí vycházet z objektivních skutečností, které je možné soudně přezkoumat. Mezi tyto skutečnosti patří zejména účel a obsah aktu .“258 Akt je třeba založit jen na jednom právním základu a tehdy, když se ukáže, že akt sleduje dvojí účel nebo že má dvě složky a jeden z těchto účelů nebo složek lze označit za hlavní nebo převažující a druhý za vedlejší.259 ESD přezkoumával tedy účel a obsah tohoto protokolu a dospěl k závěru, „že hlavním cílem nebo hlavní složkou tohoto protokolu je ochrana biologické rozmanitosti před nepříznivými účinky, které by mohly být způsobeny činnostmi, jež v sobě zahrnují zacházení s ŽMO, a zejména „ přeshraničními“ převozy těchto organismů.“260 ESD označil, že je třeba uzavřít protokol na základě jediného právního základu (úpravy politiky životního prostředí). Pro vyřešení otázky, zda má EU výlučnou pravomoc, bylo odkázáno na skutečnost, že je v oblasti životního prostředí úprava sekundárními akty EU pouze velmi částečná a tím pádem je třeba smíšené pravomoci k uzavření tohoto protokolu.
Jak již bylo výše uvedeno, má EU výlučnou pravomoc, jestliže se předmět úpravy mezinárodní smlouvy shoduje s předmětem existující úpravy sekundárního práva. Tento závěr nám poskytlo stanovisko ESD (Stanovisko 1/2003) ve věci sjednání a uzavření nové Luganské úmluvy.
256 Stanovisko ESD ze dne 19. března 1993, sp. zn. 2/91, výrok.
257 Rozhodnutí ESD ve věcech dohod Open Skies (C-466/98 a násl.).
258 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 2/00, bod 22.
259 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 2/00, bod 23.
260 Stanovisko ESD ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 2/00, bod 34.
„Lugasnká úmluva o soudní pravomoci a uznání a vykonatelnosti rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních byla sjednána v roce 1988 proto, aby rozšířila územní působnost stejnojmenné vnitrokomunitární Bruselské úmluvy (1968) na členské státy ESVO, případně další země. V době svého uzavření nespadala do pravomoci ES, a proto šlo o klasickou mnohostrannou mezinárodní smlouvu mezi členskými státy ES (všemi tj. en bloc) a vybranými třetími zeměmi. Amsterodamská smlouva zahrnula justiční spolupráci v civilních věcech do komunitárního práva a důsledkem bylo nahrazení Bruselské úmluvy nařízením Rady. “261 Obsahově se Luganská úmluva s nařízením Brusel I (nařízení (ES) č.44/2001) v dílčích věcech nepřekrývá, resp. obsahují rozdílnou úpravu, což s ohledem na jejich totožný předmět může činit problémy. Cílem zamyšlené nové Luganské úmluvy „je, aby podstatná ustanovení zamýšlené dohody byla v co možná největším rozsahu přizpůsobena ustanovením nařízení č. 44/2001.“262 Rada ve své žádosti o posudek žádala ESD, aby rozhodl, zda náleží uzavření teto mezinárodní smlouvy do výlučné pravomoci EU, nebo do sdílené pravomoci EU a členských států. „Žádost o posudek se netýká samotné existence pravomoci Společenství uzavřít zamýšlenou dohodu, ale otázky, zda je tato pravomoc výlučná, či sdílená.“263 ESD provedl přezkum nařízení č. 44/2001 a dospěl k názoru, „ že z důvodu uceleného a soudržného systému pravidel o příslušnosti, které toto nařízení stanoví, se jakákoliv mezinárodní dohoda zavádějící rovněž takový ucelený systém pravidel pro určení příslušnosti, jako je systém vytvořený tímto nařízením, může dotknout uvedených pravidel o příslušnosti.“264 Krom rozboru pravidel
o příslušnosti se ESD věnoval rozboru úpravy uznávání rozsudků, kterou nalezneme také v nařízení Brusel I. ESD uvedl, že „vícero ustanovení nařízení č. 44/2001 potvrzuje vztah existující mezi uznáváním a výkonem rozhodnutí a pravidly o příslušnosti.“265 ESD uvedl, že i pokud by neexistoval vztah mezi příslušností a uznáváním rozsudků, tak by se takováto zamýšlená dohoda mohla pravidel v nařízení Brusel I dotýkat. Závěrně ESD uvedl, že jsou tyto dvě skupiny pravidel (o uznávání a příslušnosti) neoddělitelně spjata a dohromady tvoří ucelený systém upravený nařízení Brusel I, a že by se nová Luganská úmluva dotýkala takového jednotného systému.
„Z veškerých výše uvedených úvah vyplývá, že Společenství má výlučnou pravomoc uzavřít novou Luganskou úmluvu.“ 266 Podobné problémy vznikají i u jiných mezinárodních smluv týkajících se mezinárodního práva soukromého. „Proto EU usiluje o to, aby se stala členem Haagské konference mezinárodního práva soukromého a posléze i smluvní stranou smluv,
261 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 132.
262 Stanovisko ESD ze dne 7. února 2006, sp. zn. 1/2003, bod 8).
263 Stanovisko ESD ze dne 7. února 2006, sp. zn. 1/2003, bod 134).
264 Stanovisko ESD ze dne 7. února 2006, sp. zn. 1/2003, bod 151).
265 Stanovisko ESD ze dne 7. února 2006, sp. zn. 1/2003, bod 164).
266 Stanovisko ESD ze dne 7. února 2006, sp. zn. 1/2003, bod 173).
které na tomto fóru vznikají.“267
Posledním ze stanovisek ESD, kterým bych se rád v této podkapitole věnoval, je Xxxxxxxxxx 1/2008. Předmětem otázek vznesených k ESD je charakter pravomoci (sdílená, nebo výlučná) pro uzavření (respektive pro změny) Listin specifických závazku k Dohodě GATS. Těchto změn bylo třeba s ohledem na rozšíření EU v roce 1995 a 2004. Noví členové totiž měli uzavřené vlastní Listiny specifických závazků k Dohodě GATS s jinými členy WTO a s ohledem na jejich vstup do EU bylo třeba tyto závazky modifikovat. „GATS je smíšenou smlouvou uzavřenou jak Společenstvím, tak jeho členskými státy. Jednotná listina závazků Společenství a jeho členských států, kterou mají dotčené Dohody zejména za cíl změnit, uvádí výčet – stejně jako v případě listin ostatních Členů WTO – veškerých specifických závazků, které přispívají k nastolení vzájemné rovnováhy mezi závazky jednotlivých Členů WTO na mnohostranné úrovni.“268 ESD připomenul, že listina závazků Společenství (EU) a jeho členských států nemůže být měněna pouze zásahem členských států, ale že je třeba k takovémuto zásahu i účast EU. „Téže okolnosti naproti tomu nezbytně neznamenají, že by tomu bylo stejně, co se týče účasti členských států na dotčených Dohodách. Případná nezbytnost účasti uvedených států totiž v projednávaném případě závisí zejména na tom, zda prostřednictvím změn článku 133 ES na základě Niceské smlouvy nedoznala vnější pravomoc Společenství vývoj, jenž by byl s to odůvodnit požadavek, aby Společenství uvedené Dohody uzavřelo samo, což je otázka, která bude přezkoumána v tomto posudku.“269 ESD při rozboru pravomoci k uzavření těchto dohod dospěl k názoru, že je třeba využít právního základu v bývalém článku 133. odst. 6 SES, který uvádí, že je třeba sdílené pravomoci k uzavření dohod
„v oblasti kulturních a audiovizuálních služeb, vzdělávacích služeb a sociálních a zdravotnických služeb.“270
Je třeba na tomto místě ještě připomenout skutečnost, že rozboru charakteru samotné pravomoci EU (především prostřednictvím Stanoviska ESD 1/94) k uzavření dohod WTO jsem se již věnoval podrobněji ve vlastní podkapitole věnované právu WTO. Jsem si vědom, že uvádění rozboru pravomoci v předešlé kapitole nebylo příliš koncepční, ale jako důvod tohoto mého zařazení, bych rád připomenul značnou specifičnost charakter práva WTO ve vztahu k právu EU. Z tohoto důvodu jsem raději zvolil variantu více uceleného rozboru práva WTO na jednom místě s drobnými odkazy na tuto problematiku v této kapitole. Rovněž si uvědomuji, že toto řešení
267 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 133.
268 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 1/2008, bod 114).
269 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 1/2008, bod 116).
270 Smlouva o založení Evropského společenství uveřejněná v Úředním věstníku C 325 ze dne 24. prosince 2002, ve znění Niceské smlouvy, článek 133 odst. 6.
vytváří určitou nesystematičnost mé práce v tomto ohledu, ale snaha o podrobný rozbor na jednom místě než jeho rozdělení do více kapitol nakonec převážila.
S pojmem sdílená pravomoc souvisí i pojem smíšená smlouva. „Smíšené smlouvy jsou ty vnější smlouvy EU, jež vedle EU (popř. ESAE) uzavírají na unijní straně i členské státy.“271 To, že na straně EU figurují jako signatáři i členské státy neznaméná, že by bylo více stran smlouvy ( členské státy a EU jsou jedinou stranou této smlouvy).272 Mezinárodní smlouvu je třeba uzavřít ve formě smíšené smlouvy tehdy, pokud se jedná o oblast, kde EU nemá žádnou výslonou či nevýslovnou výlučnou pravomoc, anebo ještě nevyužila svoji pravomoc sdílenou.273 „Pojem smíšenosti smíšených smluv je proto třeba odlišit od sdílení pravomocí. Pojem smíšenosti není protikladem pojmu výlučnosti pravomocí, ani synonymem jejich sdílenosti. Pouze ukazuje, že EU nemá úplnou pravomoc ke sjednání celého obsahu konkrétní smlouvy, která však sama může pokrývat více oblastí, z nichž některé mohou být ve výlučné pravomoci EU, jiné v pravomoci sdílené.“274 Problematické je avšak, že institut smíšené smlouvy (vyjma článku 102 Smlouvy
o EUROATOMu) není nikde v primárním právu upraven. Jako příklady smíšených smluv se uvádí dohoda WTO, všechny evropské dohody o přidružení, Smlouva o přírodním kaučuku. 275
5.2.4 Věcný rozsah pravomocí EU
„Výslovná pravomoc EU (dříve ES) uzavírat vlastním jménem mezinárodní smlouvy je vázaná na vymezené oblasti.“276 Problematická může být avšak situace, kdy je v jedné smlouvě obsažena úprava různých okruhů vztahu, pro které je třeba využít jiného právního základu. Nebo- li jak řešit situaci, kdy smlouva obsahuje ustanovení, která některá spadají do výlučné pravomoci EU a některá do sdílené pravomoci. Tento problém byl řešen ESD ve Stanovisku 1/78 věnujícímu se
271 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
272 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
273 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
274 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
275 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
276 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 128.
Mezinárodní dohodě o přírodním kaučuku. Dohoda obsahuje krom ustanovení týkajících se obchodu s kaučukem i úpravu technické pomoci, výzkumu a dalších oblastí, které nespadají do výlučné pravomoci EU. Druhým stanoviskem ESD, které řeší obdobnou situaci je Stanovisko 2/2000 k uzavření Cartagenského protokolu, je o biologické bezpečnosti. Zde byla problematická situace v tom, že část obsahu protokolu se týkala společné obchodní politiky a část ochrany životního prostředí. K shrnutí řešení tohoto problému nám dobře postačí tento citát ze Stanoviska 2/2000 : „Pokud přezkum aktu Společenství ukáže, že sleduje dvojí účel nebo že má dvě složky a jeden z těchto účelů nebo jednu z těchto složek je možné označit za hlavní nebo převažující, zatímco druhý účel nebo složka je pouze vedlejší, musí být akt založen na jediném právním základu, a sice na tom, který je vyžadován hlavním nebo převažujícím účelem nebo složkou. Výjimečně, prokáže-li se, že akt sleduje současně několik cílů, které jsou neoddělitelně spjaty, aniž by jeden byl vůči druhému vedlejší a nepřímý, může být takový akt založen na různých odpovídajících právních základech.“277
Pokud by jsme se na uvedený citát podívali kriticky, tak je třeba uvést, že problematické může být hodnocení míry převažujícího účelu nebo složky smlouvy. Převažující pravděpodobně znamená jeden důležitější než druhý, ale o kolik důležitější? V případě určitých mezinárodních smluv je komplex oblastí jimi upravený značně široký a určení konkrétního hlavního cíle může být značně obtížné a názory na něj se mohou různit.
5.3 Postup při sjednávání a přijímání mezinárodních smluv podle SFEU
V rámci této podkapitoly se budeme věnovat samotnému postupu v rámci orgánu EU při sjednávání a přijímání mezinárodních smluv. Budu se snažit být poměrně stručný, protože kompletní úpravu postupu lze nalézt ve SFEU. Úprava postupu neobsahuje příliš právně zajímavé otázky, kterým by bylo třeba se hlouběji věnovat.
5.3.1 Obecná procedura při sjednávání mezinárodních smluv
Úpravu teto procedury nalezneme v článku 218 SFEU. „Iniciativa zde náleží Komisi, která doporučí Radě sjednat příslušnou smlouvu. V oblasti bývalého druhého pilíře je iniciátorem vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Samo sjednání smlouvy nově není úkolem Komise, ale vyjednavače jmenovaného Radou. Není specifikováno, kdo je
277 Stanovisko ESD ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 2/00, bod 23.
„vyjednavačem“.“278 Jestliže je již text mezinárodní smlouvy dohodnut, následuje jeho podepsání. Rozhodnutí Rady o podpisu je přijímáno obvykle kvalifikovanou většinou. „Rada schvaluje návrh vnější smlouvy buď formou nařízení anebo rozhodnutí sui generis bez adresáta, přičemž přednost je dávána spíše ve formě nařízení, aniž by bylo možno přesně vystopovat důvod této přednosti.“279 Radě náleží také právo rozhodnout o prozatímním provádění mezinárodní smlouvy před jejím vstupem v platnost. „Připomeňme, že podpis smlouvy zpravidla nestačí k jejímu vstupu v platnost. Je třeba její ratifikace, přičemž schválení smlouvy pro její účely text SFEU uvádí jako „uzavření dohody“. O uzavření dohody (tedy jejímu definitivnímu schválení pro ratifikaci) rozhoduje opět Rada zpravidla kvalifikovanou většinou“280 Případy, kdy rozhoduje Rada jednomyslně (platí pro celý postup), jsou upraveny v článku 218 odst. 8 SFEU. Jednomyslnosti je třeba tehdy, pokud se dohoda týká oblasti, kde je pro přijetí sekundárního aktu EU třeba také jednomyslnosti (např. oblast daňové politiky), nebo v případě dohod o přidružení anebo dohod podle článku 212 SFEU s kandidátem na přistoupení. A konečně by bylo třeba jednomyslnosti v případě dohody
o přistoupení EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (zde by bylo ještě navíc třeba k vstupu v platnost schválení členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy).281
Do procesu přijímání mezinárodních smluv také určitým způsobem zasahuje Evropský parlament. Souhlasu Evropského parlamentu je třeba v těchto oblastech: dohody o přidružení, dohoda o přístupu EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dohody vytvářející zvláštní institucionální rámec zavedením postupů spolupráce, dohody mající významný dopad na rozpočet Unie a dohody v oblastech, kde je souhlas Evropského parlamentu v rámci legislativního procesu uvnitř EU také požadován.282 V naléhavých případech mohou společně Rada a Evropský parlament stanovit lhůtu pro vydání souhlasu. V rámci obecné procedury, je v dalších (jiných než předešlých) případech Evropský parlament pouze konzultován.
278 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 129.
279 Citováno z kapitoly SVOBODA, P., Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU,Vybrané teoretické problémy
vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx. Plný text by měl být vydán na jaře 2011.
280 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 129.
281 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 218 odst. 8.
282 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 218 odst. 6.
5.3.2 Zvláštní procedura při sjednávání mezinárodních smluv
Mimo obecné procedury existují i zvláštní procedury ke sjednávání mezinárodních smluv v oblasti společné obchodní politiky (článek 207 SFEU) a v případě měnové politiky (článek 209 SFEU).
V případě společné obchodní politiky působí (obdobně jako tomu bylo v předlisabonské podobě a odchylně od současné úpravy obecné procedury) Komise při sjednávání smlouvy.
„V oblasti vnějších obchodních vztahů, kde je uzavírána většina mezinárodních dohod EU, je třeba sladit stanoviska EU a členských států, které jsou sjednávanými dohodami vázány. Tomu napomáhá zvláštní výbor, který prostřednictvím Rady, která ho jmenuje, koordinuje stanoviska členských států.“283 Při sjednávání a uzavírání těchto dohod rozhoduje Rada zpravidla většinově. Jednomyslnost je SFEU vyžadována v těchto případech: u dohod týkajících se obchodu se službami, obchodních aspektů duševního vlastnictví, přímých zahraničních investic, pokud u předešlých oblastí, je na vnitřní úrovni EU třeba k přijímaní aktů jednomyslnosti. Rada rovněž rozhoduje jednomyslně při sjednávání a uzavírání těchto dohod: v oblasti obchodu s kulturními a audiovizuálními službami, jestliže by dohody mohly ovlivnit kulturní a jazykovou rozmanitost v EU, v oblasti obchodu se sociálními, vzdělávacími a zdravotními službami, jestliže by mohlo dohodou dojít k závažnému zásahu do vnitrostátní organizace takovýchto služeb a ohrožení odpovědnosti členských států za jejich poskytování. 284 Oblast dopravy je výslovně vyňata ze společné obchodní politiky a sjednávání a uzavírání mezinárodních dohod v této oblasti se řídí článkem 218 SFEU a částí třetí hlavou šestou SFEU.285
Úpravu sjednávání a uzavírání mezinárodních smluv v oblasti měnové politiky najdeme v článku 219 SFEU. „Při uzavírání těchto dohod rozhoduje Rada jednomyslně po konzultaci Evropského parlamentu. Do tohoto postupu je také zapojena Evropská centrální banka jako doporučující a konzultativní orgán.“286
283 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 130.
284 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 207 odst. 4.
285 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 207 odst. 5.
286 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 131.
6 Další specifika související s mezinárodními smlouvami v právu EU
Následující podkapitoly obsahují kratší rozbory dalších specifických situací a problémů vyskytujících se v právu EU v souvislosti s mezinárodními smlouvami. Jedná se o právně velmi zajímavou problematiku, a proto jí nebylo možno (ani chtěno) v této práci vynechat. Bohužel s ohledem na rozsah této práce nebylo možné se věnovat této problematice podrobněji, než jak bylo učiněno dále. Přesto doufám, že následující text poskytne čtenáři alespoň určité povědomí o této právně zajímavé problematice související a týkající se mezinárodních smluv v právu EU.
6.1 Předběžné provádění dohod
S ohledem na skutečnost, že ratifikace všech členských států může být časově náročná, vyvstala otázka jak řešit tento problém za předpokladů, že je třeba časově rychlého uplatňování obsahu uzavřených mezinárodních smluv. Tento problém může být řešen následujícími možnostmi: uzavřením „tzv. prozatímních dohod, které obsahají úpravu pouze části – hospodářských aspektů a většinou nepodléhají schválení parlamentů smluvních států“287, další možností je prozatímní provádění mezinárodních smluv před jejich vstupem v platnost na základě dohody smluvních stran (jak již bylo výše uvedeno rozhoduje o prozatímním provádění dohod Rada (podle článku 217 odst. 5 SFEU)), je možné upravit i v samotném textu dohody její prozatímní provádění než vstoupí v platnost a poslední případná možnost je „předběžné provádění na základě rozhodnutí mezinárodního orgánu- týká se zatím pouze revize Dohody z Cotonou, kde je tímto orgánem Rada ministrů ACP-ES.“288
Mimo tuto úpravu se ještě vyskytuje v právu EU institut před-předběžného provádění mezinárodních smluv. Jedná se o situaci, kdy jsou smlouvy prováděny ještě před jejich prozatímním prováděním. Tento institut obsahují např. dohody o hospodářské spolupráci (tzv. EPAs) se zeměmi ACP. „Mezinárodnímu právu smluvnímu je institut „před-předběžného“ provádění zcela neznámý. Toto provádění EPAs navíc představuje jen „možnost“, využitelnou „v proveditelné míře“: jde tudíž spíše o tzv. „soft law“, jež do vlastního normativního textu mezinárodní smlouvy nepatří, patří spíše
287 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 133.
288 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 134.
do politických – právně nezávazných prohlášení přijatých všemi smluvními stranami.“289
6.2 Shrnutí a završení vnitro-unijní procedury sjednávání mezinárodních smluv se třetími subjekty
Za uzavření dohody je třeba považovat projevení definitivního souhlasu být smlouvou vázán. „Uvnitř EU má tento souhlas formu rozhodnutí, které je přijímáno Radou, a to podle kategorie smlouvy kvalifikovanou většinou nebo jednomyslně. V některých případech je přijetí tohoto rozhodnutí vázáno na souhlas Evropského parlamentu.“290 Případy, kdy Rada rozhoduje jednomyslně, již byly uvedeny v podkapitole věnované postupu při sjednávání a uzavírání mezinárodních smluv. Článek 217 odst. 8 SFEU se totiž uplatní na celý tento postupu.
Rozhodnutí Rady je přijímáno ve dvou podobách. Jednak se jedná o rozhodnutí o podpisu dohody, které je přijato Xxxxx společně s Xxxxxx o uzavření dohody. Obsahuje vyslovení souhlasu s podpisem dohody a určení osoby zmocněné k tomuto podpisu. Druhou podobou (zpravidla následující po první druhu) je rozhodnutí o „uzavření dohody, tedy o definitivním souhlasu s dohodou, která následně může vstoupit v platnost (analogie souhlasu národních Parlamentu, který umožňuje ratifikaci strany státu). Přijetí tohoto rozhodnutí je tak předpokladem k vyjádření definitivního souhlasu EU navenek, a to formou, kterou předepisuje sama smlouva (zpravidla ratifikace, byť tento pojem rozhodnutí neužívá).“291 Toto rozhodnutí má také význam krom jiného v tom, že je podkladem k případné žalobě na neplatnost tohoto uzavření mezinárodní smlouvy (nebo -li nelze žalovat před ESD pro neplatnost samotnou mezinárodní smlouvu, ale rozhodnutí
o uzavření teto smlouvy).
Samotný vstup dohody v platnost je vázán na podmínky obsažené v samotné smlouvě anebo na učinění definitivního souhlasu být vázán smlouvou i druhou stranou.
6.3 Kontrola slučitelnosti mezinárodních smluv a práva EU
289 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
290 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 134
291 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 134
Kontrola slučitelnosti mezinárodních smluv s právem EU je reprezentována především prostřednictvím předběžné kontroly. Předběžnou kontrolu umožňuje článek 218 odst. 11 SFEU. Nejedná se avšak o novou úpravu ve SFEU, obdobnou úpravu bychom nalezli již v předešlých smlouvách primárního práva. Předběžná kontrola se realizuje prostřednictvím stanovisek ESD. Článek 218 odst. 11 SFEU poskytuje možnost členskému státu, Evropskému parlamentu, Radě nebo Komisi vyžádat si posudek (stanovisko) ESD o slučitelnosti zamýšlené dohody s primárním právem EU.292 „Jedná se o analogii principu předběžné kontroly ústavnosti mezinárodních smluv, které znají ústavy některých států (např. Francie, ČR). Shledá-li ESD rozpor mezi uzavíranou dohodou a SEU nebo SFEU, je třeba buď změnit tyto Smlouvy, nebo odmítnout sjednanou dohodu. Od ústavních klauzulí v ústavách uvedených členských států se tato klauzule poněkud liší.“ 293
ESD se ve své judikatuře již několikrát věnoval problému v jakém stádiu musí být uzavírání (resp. vyjednávání o něm) mezinárodní smlouvy, aby bylo možno žádat o takovýto posudek (stanovisko). ESD se tímto problémem zabýval ve Stanovisku 1/78. V případě Mezinárodní dohody o přírodním kaučuku ještě nebyl její text konečně dojednán, a přesto byla podána žádost
o stanovisko ESD s tím, že žádost byla podána v době, kdy se Rada snažila vytvořit vyjednávací mandát pro tuto dohodu, ale předmět této dohody byl již znám. (to znamená, že již byla zahájena jednání).294 A přestože ještě mohl být text dohody měněn, předložený text dohody byl podle ESD dostatečně jistý k tomu, aby ESD vytvořil toto stanovisko.295 „K posouzení zřejmě ESD nelze podat jen záměr uzavřít dohodu, ale její neschválený, tedy ještě měnitelný návrh patrně ano“296 Problém avšak poskytuje samotné znění článku 218 odst. 11, které uvádí, že o posudek lze žádat k zamýšlené dohodě. Ale pokud je text ještě neměnný, tak se nejedná o dohodu, ale o návrh dohody. „Dohoda je až dohoda podepsaná, tedy neměnitelná. Má-li být přesto „změněna“, musí být zavržena a sjednána znovu celým opakovaným postupem včetně podpisů. “297 Pokud by ustanovení v článku 218 odst. 11 hovořilo o návrhu dohody, předešlý problém by patrně nevznikl.
Krom tohoto problému nalezneme v článku 218 odst. 11 SFEU i zjevnou chybu. „Důsledky rozporu nelze vázat na vstup dohody v platnost, ale na vyjádření definitivního souhlasu EU
292 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 218 odst. 11.
293 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 135.
294 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 4. října 1979, sp. zn. 1/78, bod 34).
295 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 4. října 1979, sp. zn. 1/78, bod 34).
296 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 135.
000 Xxxxxx xxx. 135
s dohodou – tedy na její ratifikaci. Rada tak nesmí dát souhlas s jejím „uzavřením“.“298 Jestliže již byl dán souhlas a dohoda byla ratifikována nelze dodatečně zabránit jejímu vstupu v platnost, protože se již řídí pouze ustanovením samotné dohody.
ESD v jednom ze svých raných stanovisek (Stanovisko 1/75) vyřešil dvě obecné otázky: jednak zda má vliv formální označení mezinárodní dohody pro možnost využití postupu podle dnešního článku 218 odst. 11 SFEU a také otázku, zda existuje časový limit pro podání žádosti
o stanovisko. Otázce formálního označení sporné dohody se ESD vyjádřil, tak že nemá rozhodující význam pro určení přípustnosti žádosti o stanovisko a že pojem dohoda (použitý v dnešním čl. 218 odst. 11 SFEU) má být vykládán, jako výraz v obecném smyslu, aby mohl označovat jakýkoliv mezinárodně právní závazek.299 Otázce časového limitu pro podání žádosti o posudek se ESD vyjádřil tak, že i když již bylo uzavřeno jednání o obsahu zamýšlené dohody, tak toto nemůže představovat platný argument k názoru, že je žádost opožděná. 300 Tehdejší i současná úprava tak neobsahuje lhůtu pro podání žádosti o stanovisko.
Z hlediska obsahu žádosti o stanovisko může obsahovat otázky týkající se právního základu pro přijetí zamýšlené dohody, tak i charakteru pravomoci (smíšené nebo výlučné), klidně i obě množiny otázek na sebe navzájem navázané. Jako příklady, žádostí o stanovisko, kde byl dotazován i charakter pravomoci, lze odkázat na mně již uvedená stanoviska ESD v podkapitole věnující se výlučnosti pravomoci EU.
Přestože by měla být prováděna především preventivní kontrola slučitelnosti mezinárodních dohod s právem EU, existuje ve své podstatě v právu EU i následná kontrola slučitelnosti. Tato možnost je představována žalobou na neplatnost rozhodnutí Rady o uzavření nebo i schválení konkrétní dohody. Pravomoc ESD k takovémuto rozhodnutí nalezneme ve článku 263 SFEU. Nejedená se o nové ustanovení ve SFEU, obdobnou úpravu můžeme nalézt i v bývalém článku 230 Smlouvy ES. Lhůta pro podání takovýchto žalob je v článku 263 SFEU uvedena jako dvouměsíční a počínal buď dnem vyhlášení příslušného aktu, nebo ode dne jeho oznámení navrhovateli, nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.301 Problém počátku běhu této lhůty byl mimo jiné řešen ESD v případě Německo proti Radě ( C-122/95). ESD uznal, že je ustálenou praxí, že rozhodnutí Rady o uzavření mezinárodních smluv má být zveřejněno v Úředním věstníku EU a toto zveřejnění je rozhodné pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby na neplatnost,
000 Xxxxxx xxx. 135
299 Xxxxxxxxxx ESD ze dne 11. listopadu 1975, sp. zn. 1/75, bod A).
300 Stanovisko ESD ze dne 11. listopadu 1975, sp. zn. 1/75, bod A).
301 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 263.
přestože členský stát již věděl před tímto datem, že bylo rozhodnutí o uzavření dohody přijato.302 Zajímavé bylo také to, že v tomto případě byl text rozhodnutí Rady zveřejněn pod názvem „Akty, jejichž zveřejnění není povinné“.303 Podstatným rozdílem oproti institutu stanoviska ESD je u těchto žalob v možnosti tvrzeného rozporu. V případě stanovisek se slučitelnost posuzuje pouze ve vztahu k primárnímu právu (SFEU a SEU), ale u žalob podle článku 263 SFEU je možno argumentovat: nedostatkem příslušnosti, porušením podstatných formálních náležitostí, pro porušení Smluv (SFEU a SEU) nebo jakéhokoliv právního předpisu týkajícího se jejich provádění.304 V případě, že tedy ESD rozhodne o neplatnosti rozhodnutí o uzavření dohody, jaký má pak dopad toto rozhodnutí na samotnou vázanost EU v určité konkrétní mezinárodní smlouvě? Problém je třeba hledat v tom, že jakmile projeví EU konečný souhlas, má být smlouvou vázaná a dohoda má být ratifikována, řídí se již tento vztah výhradně ustanoveními dohody a ne (nutně) právem EU. SFEU stanoví v článku 264, že je-li žaloba opodstatněná, prohlásí ESD napadený akt za neplatný od počátku.305 Ale takovéto prohlášení v podstatě znamená pouze projev vůle jedné ze stran mezinárodní smlouvy a v okamžiku tohoto projevu se již řídí vztahy ze smlouvy jejím obsahem a nikoliv projevy vůle stran. Zřejmě lze vykládat dopad tohoto prohlášení o neplatnosti, jako požadavek ESD k Radě, aby na úrovni mezinárodního práva učinila vše pro to, aby nebyla smlouvou vázaná, ale rozhodujícím bude obsah mezinárodní smlouvy. Přestože se běžně využívá žalob na neplatnost rozhodnutí o uzavření mezinárodní smlouvy306, je úprava v SFEU z tohoto úhlu pohledu minimálně nedokonalá.
6.4 Postavení mezinárodních smluv sjednaných se třetími subjekty v právu EU
Úpravu účinků mezinárodních smluv uzavřených EU s třetími státy nebo mezinárodními organizacemi nalezneme v článku 216 odst. 2 SFEU. „Dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“307 Z tohoto ustanovení lze vyvodit tyto závěry: „závaznost smluv pro orgány Unie znamená, že smlouvy je třeba respektovat také při přijímaní aktů
302 Rozsudek ESD ve věci Německo proti Radě ze dne 10. března 1998, sp. zn. C-122/95, bod 5 shrnutí.
303 Rozsudek ESD ve věci Německo proti Radě ze dne 10. března 1998, sp. zn. C-122/95, bod 5 shrnutí.
304 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 263.
305 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 264.
306 Např. bylo této žaloby využito u Dohody PNR v rozsudku ESD ve spojených věcech Evropský parlament v. Rada a Komise ze dne 30. května 2006, sp. zn. spojené věci C-317/04 a C-318/04.
307 Smlouva o fungování Evropské unie uveřejněná v Úředním věstníku C 115 ze dne 9. května 2008, ve znění Lisabonské smlouvy, článek 216 odst.2.
sekundárního práva. Mezinárodní smlouva má tak vyšší postavení než sekundární právo. Je-li přijat akt sekundárního práva, který je v rozporu s mezinárodní smlouvou závaznou pro EU, mohl by to být důvod pro podání žaloby k ESD na neplatnost tohoto aktu.“308 Druhý závěr, který můžeme z tohoto ustanovení vyvodit, se vztahuje k členským státům, které nejsou (nemusí být) formálně smluvními stranami těchto mezinárodních smluv, ale s ohledem na úpravu v SFEU jsou i ony vázaný. „Z hlediska mezinárodního práva je to problém nevyjasněný – jde o smlouvu, zavazující třetí subjekty (členské státy), které k tomu ovšem daly souhlas.“309 Více se budeme tomuto specifickému problému věnovat dále v samostatné podkapitole.
Ze znění článku 216 odst. 2 SFEU ale nemůžeme nalézt výslovně odpovědi na otázky, jak je tomu s postavením jednotlivce (zda lze uplatnit přímý účinek mezinárodní smlouvy ve vztahu k jednotlivci, jak je u práva EU jinak běžné) a „zda se lze dovolávat smlouvy (dohody), jako důvodů pro neplatnost aktu sekundárního práva, je-li zde rozpor“310 Odpovědím na tyto otázky se věnoval ESD ve své judikatuře, ale nelze říct, že by byly všeobecně akceptovány (respektive se o řadě z nich vede polemika).
V obecné rovině je ustálenou judikaturou ESD řečeno, že se ustanovení mezinárodní smlouvy má přímý účinek tehdy, „pokud, s ohledem na jeho znění, jakož i účel a povahu smlouvy, obsahuje jasnou a přesnou povinnost, která nepodléhá, co se týče jejího splnění nebo účinku přijetí jakéhokoliv následného aktu.“311 Jedná se vlastně o dva testy první zda může mít smlouva, jako celek přímý účinek ( „přímý účinek nevylučuje povaha a struktura vnější smlouvy jako celku“312 ) a pokud ano, tak zda konkrétní ustanovení je dostatečně jasné, aby mohlo mít přímý účinek a ještě u smíšených smluv, zda spadá ustanovení do pravomoci EU.313 Pokud jsou splněny tyto podmínky, tak je ustanovení poskytován přímý účinek, ale přímý účinek je poskytován také takovému ustanovení, které je sice obsaženo v mezinárodní smlouvě, která jako celek nesplňuje požadavky na přiznání přímého účinku, ale EU provede příslušné ustanovení mezinárodní smlouvy unijním předpisem314 nebo je v sekundárním právu odkazováno na ustanovení smlouvy315.
308 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 135
000 Xxxxxx xxx. 136
000 Xxxxxx xxx. 136
311 Rozsudek ESD ve věci Syndicat professionnel coordination des pêcheurs de l'étang de Berre et de la région a Électricité de France ze dne 15. července 2004, sp. zn. C-213/03., bod 39) a obdobné pravidlo nalezneme i v rozsudku ESD ve věci Wählergruppe Gemeinsam ze dne 8. května 2003, sp. zn. C-171/01.
312 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
313 Viz. Rozsudek ESD ve věci Xxxxxx Xxxxxxx proti Ville de Schwäbisch Gmünd ze dne 30. září 1987, sp. zn. 12/86.
314 Viz. Rozsudek ESD ve věci Nakajima v. Rada ze dne 8. června 1989, sp. zn. C-69/89.
„Reciprocita od druhé smluvní strany není podmínkou přímého účinku vnějších smluv.“316 Krom přímého účinku poskytuje judikatura317 ESD a s ohledem na zásadu závaznosti mezinárodních smluv ( v článku 216 SFEU) i primární právo ustanovením mezinárodních smluv nepřímý účinek. Nepřímým účinkem se myslí skutečnost, že musí být vykládáno, jak ustanovení vnitrostátního práva, tak sekundárního práva EU, v případě, že je možnost víc výkladů, výkladem v souladu s mezinárodní smlouvou (obdoba výkladu vnitrostátního práva podle směrnice v případě jejího neprovedení ve vnitrostátním právu). „Orgány členských států jsou tak povinny i vnější smlouvy - v mezích zásady nepřímého účinku, vylučující zejména výklad národní normy contra legem (vlastně contra pactum) - aplikovat ex offo.“ 318
Možnost dovolávat se ustanovení mezinárodní smlouvy pro určení neplatnosti aktu sekundárního práva, je judikaturou319 řešena tak, že pokud je dán ustanovení mezinárodní smlouvy přímý účinek, je možno se tohoto ustanovení pro neplatnost dovolávat. Dovolávat se neplatnosti aktu sekundárního práva pro rozpor s mezinárodní smlouvu je možno také v případě, že byl přijat akt sekundárního práva k provedení závazků z mezinárodní smlouvy nebo sekundární akt výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení mezinárodní smlouvy. Toto druhé pravidlo by se mohlo někdy překrývat s poskytováním přímého účinku konkrétnímu ustanovením smlouvy ( a tedy spadat do možnosti přezkumu legality díky přímému účinku), ale judikaturou je zde poskytována samostatná možnost přezkumu aktu sekundárního práva s mezinárodní smlouvou.
Právo EU obsahuje zásadu aplikační přednosti aktu EU, která znamená, že jsou členské státy povinny při aplikaci práva dát přednost přímo použitelné normě EU před jakýmkoliv vnitrostátním pravidlem. „Vnější smlouvy jsou akty práva EU, a proto ani jejich aplikační přednost před kolidující národní normou jim není cizí.“ 320
Výše uvedenými obecnějšími pravidly ale v konkrétních případech (zejména v případě sporů týkajících se WTO) se ESD do značné míry neřídil, resp. určitým ustanovení nepřiznával přímý účinek a nepřezkoumával legalitu aktu sekundárního práva ve světle ustanovení mezinárodních smluv, přestože ve své podstatě splňovaly požadavky ESD. Některé závěry ESD zůstávají být
315 Viz. Rozsudek ESD ve věci Xxxx Xxx Xxxxx NV v. Belgisch Interventie- en Restitutiebureau (BIRB) ze dne 1. března 2005, sp. zn. C-377/02.
316 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
317 Viz. Rozsudek ESD ve věci Dior a další ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. C-300/98 a C-392/98.
318 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
319 Viz. judikatura týkající se práva WTO uvedená v samostatné části této práce .
320 Citováno z dosud nevydané publikace Vybrané teoretické problémy vztahu evropského a národního práva po ratifikaci Lisabonské smlouvy. AUCI 1/2011, editor Xxxxxx Xxxxxxx, kapitola X. Xxxxxxx Vnitrostátní účinky vnějších smluv EU. Vydání předpokládáno na jaře 2011.
problematickými a je s nimi vedena na odborné úrovni polemika. Přímému, nepřímému účinku i přezkumu legality aktů sekundárního práva EU v souvislosti s právem WTO jsem se již věnoval v části mé práce věnované vztahu EU a WTO a na tomto místě bych rád odkázal na tento výklad tam provedený.
6.5 Smlouvy uzavírané Evropskou unií (před Lisabonem) s třetími státy v rámci 2. a 3. pilíře
Jedná se o právně nejistou a diskutabilní problematiku. Ale skutečnost, že existují mezinárodní smlouvy uzavřené mezi EU (v předlisabonské podobě) a třetími státy nebo mezinárodními organizacemi, je nepopiratelná. Stručný přehled mezinárodních smluv patřících do této kategorie byl již proveden v podkapitole věnované mezinárodním smlouvám mezi třetími zeměmi a EU a zde již ho není třeba opakovat.
„Většina těchto smluv má ve skutečnosti zavazovat členské státy, které je mají provádět. Tato skutečnost je však předmětem pochybností – může EU ve své předlisabonské podobě zavazovat mezinárodní smlouvou členské státy?“321 Pochybnosti o možnosti zavazovat členské státy prostřednictvím těchto mezinárodních smluv, lze vytvořit na základě tehdejšího znění Smlouvy EU, kde bylo na rozdíl od tehdejšího (i obdobné úpravy v současnosti) znění článku 300 Smlouvy ES, řečeno, že jsou tyto mezinárodní smlouvy jsou způsobilé zavazovat orgány EU a nikoliv jak bylo stanoveno ve Smlouvě ES orgány EU a členské státy. Pochybnosti o možnosti zavazovat členské státy, lze také vyvodit „z Protokolu č. 4 k Amsterodamské smlouvě, který výslovně stanoví, že „články 24 a 38 tehdejší Smlouvy EU a veškeré dohody z nich vyplývající neznamenají přenos pravomoci členských států na EU“.“322
Pokud se budeme věnovat dále pochybnostem, ke kterým dojdeme při rozboru tehdejší situace, tak nelze opominout skutečnost, že problematická je i otázka, zda měla EU v předlisabonské podobě mezinárodně právní subjektivitu. „Obvykle se tvrdí, že EU ve své předlisabonské podobě tuto subjektivitu neměla, neboť jí nebyla členskými státy výslovně udělena, jak je to u mezinárodní organizace obvyklé.“323 Následná praxe, avšak tento argument vyvrací. Členské státy v Radě postupně souhlasily sjednáním řady mezinárodních smluv v oblastech bývalého druhého a třetího pilíře, takže v podstatě potvrdily způsobilost EU v této oblasti.
321 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 141.
322 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 141.
000 Xxxxxx xxx. 141.
Z předešlých argumentů patrně nemůžeme dojít k jasné odpovědi na tuto otázku. „Otázka mezinárodněprávní subjektivity je v souvislosti s uzavíráním smluv v rámci II. a III. pilíře široce diskutována a existuje na ni řada názorů.“324
Připustíme-li skutečnost, že EU měla určitou způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy v oblasti bývalého druhého a třetího pilíře, vracíme se zpět k problému, koho mohly (můžou) tyto smlouvy zavazovat. S ohledem na výše uvedené (znění tehdejšího článku 24 odst. 6 SEU) nemohly tyto smlouvy zavazovat členské státy, ale tedy komu náleží povinnosti přijaté například v případě mezinárodní smlouvy mezi USA a EU týkající se právní pomoci v trestních věcech? Nelze odpovědět jinak, než členským státům. S pravděpodobným úmyslem řešit tuto situaci, byla v tehdejší Smlouvě EU obsažena úprava v článku 24 odst. 5, „že členský stát, jehož zástupce v Radě prohlásí, že tento stát musí splnit své ústavní předpisy, není touto dohodou vázán.“325 Toto ustanovení problematickou situaci příliš neřeší, ba naopak poskytuje další otázky. Formulce, že stát musí splnit své ústavní předpis je poněkud nejasná, pravděpodobně jí byl myšlen požadavek státu na vnitrostátní schválení podle svých ústavních předpisů. Z posledních pár slov citovaného ustanovení, lze vyvodit, že pokud neučiní tento členský stát takovéto prohlášení měl by být dohodou vázán. „Je-li učiněno takové prohlášení, není členský stát dohodou vázán. A contrario není-li prohlášení učiněno, členský stát vázán je? Co vlastně znamená v tomto případě být vázán dohodou, kterou uzavřela jen EU bez členských států? Musíme patrně vycházet z praxe ES (zejména článek 300 odst. 7 Smlouvy ES), tedy pokud jde o závazky z dohody, členský stát je ve stejném postavení, jako kdyby byl smluvní stranou.“326 Zde znovu dochází k rozporu s výše uvedeným Prohlášením č. 4 k Amsterodamské smlouvě.
V případě, že dohodu neschválí národní parlament, není dohoda pro stát závazná. Ze znění této úpravy v Smlouvě EU, ale nevyplývá žádná úprava dalšího postupu – musí o neschválení vyrozumět členský stát EU (na zasedání Rady), nebo nenáleží mu tato povinnost? Obsah článku 24 odst. 8 Smlouvy EU nám neposkytuje ani odpověď na obrácenou otázku, co je třeba učinit v případě, že vnitrostátní parlament dohodu schválí – musí o této skutečnosti členský stát vyrozumět Xxxx? A od kdy nastanou účinky schválení dohody pro členský stát? Mohla by nastat od data schválení vnitrostátním parlamentem, nebo i od data informování Rady o schválení dohody vnitrostátním parlamentem, ale odpověď na tuto otázku patrně nenalezneme. „A už vůbec není
324 XXXXX, V., Aplikace mezinárodních smluv uzavíraných v rámci III. Pilíře. Právní fórum. 2004, roč. 1, č. 1, s. 10.
325 Smlouva o Evropské unii uveřejněná v Úředním vestníku C 325 ze dne 24. prosince 2002, ve znění Niceské smlouvy, článek 24 odst. 5.
326 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 143.
jasné, kdy může vstoupit v platnost sama dohoda jako taková. Tato pochybnost vyplývá ze závěru článku 24 odst. 5, kde je upraveno předběžné provádění dohody.“327 Obecně lze tedy shrnout úpravu v článku 24 odst. 5 za nepříliš šťastnou a v určitém ohledu situaci ještě více komplikující. Obdobnou úpravu již po Lisabonské smlouvě v právu EU nenalezneme.
„Mezi mezinárodními smlouvami uzavíranými před Lisabonem ES a EU byla tak principálně kvalitativní odlišnost. Zatímco ES sjednávalo smlouvy vlastním jménem a bylo způsobilé samo tyto smlouvy plnit a odpovídat samo za jejich případné porušování, smlouvy sjednané EU byly způsobilé plnit a odpovídat za důsledky jejich případného neplnění jen členské státy, nikoliv sama EU. EU se tak sama o sobě těmito smlouvami k ničemu nemůže zavázat, zavazovala členské státy.
Z uvedeného vyplývá jednoznačný závěr: Některé mezinárodní dohody v oblasti III. pilíře EU neuzavírala EU vlastním jménem, ale jménem členských států, což je ovšem neslučitelné s výše zmíněným prohlášením č. 4 k Amsterodamské smlouvě “328
Z právního hlediska nemůžeme dojít k jinému závěru, než že EU v předlisabonské podobě nemohla takto zavazovat navenek členské státy (nemohla sama uzavírat mezinárodní smlouvy, které by bez dalšího zavazovaly členské státy). S ohledem na skutečnost, že EU byla založena na mezinárodně právním základu a z judikatury vyplývá, že se cítila být vázána i mezinárodním obyčejovým právem, nemohla jednat v rozporu se zásadou, že mezinárodní smlouvou nelze bez dalšího zavazovat třetí stát nebo mu udělovat práva (pacta teri nocent nec prosunt).
Otázkou zůstává, kdo by byl odpovědný za případné neplnění takovéto mezinárodní smlouvy, ve kterých nejsou výslovně uvedeny jako smluvní strany členské státy, i když dohodu fakticky provádí nebo mají provádět. V úvahu by přicházela odpovědnosti členského států vůči EU, ale odpovědnost vůči druhé straně závazkového vztahu by měla být teoreticky vyloučena.
„Domníváme se dokonce, že na úrovni EU neexistuje žádná soudní instance, která by stát odmítající závaznost smlouvy uzavřené EU na základě čl. 24 a 38 Smlouvy o EU dokázala odsoudit za nedodržení Smlouvy o EU.“329
Pokud bychom chtěli toto celkově uzavřít, tak je možné říct, že koncepce bývalých článku 24 a 38 Smlouvy EU byla značně nešťastná a při její tvorbě se bral více ohled na politické názory než na právní regulaci. „EU není v oblastech II. a III. pilíře organizací, na kterou by státy přenesly pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy. Není způsobilá se zavazovat vlastním jménem, ale jen
327 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 143.
328 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 144.
329 XXXXX, V., Aplikace mezinárodních smluv uzavíraných v rámci III. Pilíře. Právní fórum. 2004, roč. 1, č. 1, s. 9.
jménem členských států.“330 Ty mohly na skutečnost, že se přesto takto fakticky jedná, reagovat využitím výše zmíněného článku 24 odst. 5 Smlouvy EU a učinit prohlášení. Tímto jednáním, ale byly členské státy srozuměny s tím, že sice nejsou formální stranou mezinárodní smlouvy, ale skutečnou ano.
„Mezinárodní dohody sjednané předlisabonskou Evropskou unií tak je třeba považovat za smlouvy, jejíž stranou je nejen EU jako taková, ale také členské státy EU, s výjimkou těch, které by to odmítly (např. na základě vnitrostátního neschválení smlouvy podle bývalého článku 24 odst. 5 Smlouvy o EU). Tyto státy také odpovídají druhé smluvní straně (zpravidla třetímu státu) za provádění smlouvy.“ 331
Do budoucna zdají se být tyto problémy vyřešeny. Po Lisabonské smlouvě má jíž EU mezinárodně právní subjektivitu a současně s ohledem na její nástupnictví po ES je její právní pozice mnohem jasnější, než tomu bylo u předlisabonské EU. Nové řešení se avšak může vztahovat pouze na nově sjednané a uzavřené mezinárodní smlouvy. U smluv uzavřených předlisabonskou EU se musí postupovat pořád podle předlisabonské úpravy, takže se všemi spornými skutečnostmi uváděnými výše.
6.6 Závaznost mezinárodních smluv uzavřených EU pro členské státy
V této části mé práce bych se rád zaměřil na specifický problém na pomezí mezinárodního práva a práva EU. Problematické je postavení členských států v právních vztazích založených mezinárodními smlouvami uzavřenými EU s nečlenskými státy. „Pravomoc EU uzavírat mezinárodní dohody je stanovena obecně v článku 216 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, jakož i v řadě dalších speciálních ustanovení. V podstatě je možno uvést, že obecné vnitřní pravomoci EU, které získala od členských států, se vztahují i na vztahy navenek, tedy uzavírání dohod.“332 Krom výjimky u smíšených dohod, uzavírá příslušné dohody výhradně EU na místo členských států. Členským státům nenáleží možnost přímo ovlivnit obsah smlouvy ani její vstup v platnost. „Vliv je jen nepřímý – jako členové Rady se účastní projednávání a hlasování v tomto orgánu, který vše rozhoduje. Nyní, jako v minulosti, je rozhodování Rady ve většině případů
330 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 145.
331 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 145.
332 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, Bratislava, 21. - 23. 10. 2010. Vydání sborníku s plným textem příspěvku se předpokádá v roce 2011.
většinové (nikoliv jednomyslné), takže se může stát, že přehlasovaný členský stát bude vázán mezinárodní smlouvou, kterou neschválil.“333 Nelze opomenout i jeden důležitý fakt, že v Radě jsou zastoupeny orgány výkonné moci z členských států a nikoliv zákonodárné moci, ti jsou z procesu (vyjma zvláštního případu Evropské úmluvy o lidských právech) úplně vyloučeni (úpravu obdobnou bývalému článku 24 odst. 5 Smlouvy EU nyní již nenalezneme ve SFEU nebo SEU).
Úpravu závaznosti mezinárodních smluv pro členské státy nalezneme v článku 216 odst. 2 SFEU, který přebral dosavadní úpravu z článku 300 odst. 7 SES. Článek 216 odst. 2 uvádí, že jsou mezinárodní smlouvy uzavřené EU závazné pro orgány EU i členské státy. Přestože, tento článek hovoří poměrně jednoznačně, otázkou pořád zůstává „jaké je zde skutečné postavení členského států? Vstupuje do přímého mezinárodně právního vztahu s dalšími smluvními státy? Podívejme se na to, jak je tato otázka řešena v mezinárodním smluvním právu.“334 Dohoda, kterou by měl být členský stát vázán, je uzavřena pouze mezi EU a třetí stranou, případně více třetími stranami. Avšak členský stát je zde „v pozici třetího (tedy nesmluvního) státu, který je z dohody vázán.“335 Z hlediska tématu této části mé práce, bych se rád omezil na případy, kdy náleží členskému státu právo anebo povinnost z dohody, jejíž není formální stranou. Nepochybně se zde jedná o výjimku z obecné zásady, že mezinárodní smlouva nemůže bez dalšího zavazovat ani poskytovat práva třetím stranám.
Úpravu výjimky ze zásady nemožnosti zavazovat třetí strany smlouvou nalezeme v článku 35 Vídeňské úmluvy o smluvním právu336, který stanovuje dvě podmínky pro založení závazku třetího států (úmysl smluvních stran založit závazek pro třetí stát a zároveň písemný souhlas třetího států být smlouvou vázán). „Vyjádřený úmysl smluvních stran spolu s výslovným souhlasem třetího státu, který je směřován k smluvním státům, představuje oboustranný projev vůle, který lze považovat za dohodu mezi třetím státem a stranami původní smlouvy.337 Je to souběžná dohoda (collateral agreement), která dává vznik právním vztahům mezi svými účastníky, tedy mezi třetím státem na straně jedné a smluvními státy na straně druhé.“338 Z hlediska obsahu tohoto vztahu,
333 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 149.
334 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, Bratislava, 21. - 23. 10. 2010. Vydání sborníku s plným textem příspěvku se předpokádá v roce 2011.
335 TÝČ, X., XXXXXXXX, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, Bratislava, 21. - 23. 10. 2010. Vydání sborníku s plným textem příspěvku se předpokádá v roce 2011.
336 Vídeňská úmluva o smluvním právu, přijatá dne 23. května 1969 ve Vídni, vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 4. září 1987, 15/1988 Sb.
337 Srov. Komentář Komise pro mezinárodní právo k návrhu čl. 31 (později 35). Yearbook of the International Law Commisssion, 1966, Vol. II, s. 227
338 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
lze určit, že zde existuje závazek třetího států vůči smluvním stranám původní dohody a i analogicky pro případ práv třetího státu. V případě neplnění závazků třetím státem je možná mezinárodně právní odpovědnost tohoto států vůči smluvním stranám původní dohody.
S řešením poskytnutým Vídeňskou úmluvou o smluvním právu339 si v případě mezinárodních smluv, kde je stranou Evropská unie, nemůžeme vystačit, protože tato úmluva upravuje mezinárodní smluvní právo mezi státy. EU není smluvní stranou této mezinárodní smlouvy. Situace je také specifická, protože mezi mezinárodní organizací (jako smluvní stranou dohody) a jejím členským státem „mohou existovat zvláštní vazby, jak je tomu v EU.“340 Vztah mezi členským státem a organizací je upraven „jejím vnitřním právem, což je v případě EU zmíněný čl. 216 odst. 2 Smlouvy o fungování EU.“341 Existuje Vídeňská úmluva o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi a mezi mezinárodními organizacemi navzájem (1987) (dále jen Vídeňská úmluva II), která sice není doposud platná a navíc její článek, kterému se budeme nyní věnovat se v konečné verzi nevyskytuje, ale tvůrci této úmluvy měli snahu tento specifický problém řešit. Článek, který se pokoušel tento problém řešit byl článek 36 bis.342 „V podstatě stanoví, že práva a závazky členských států na základě původní dohody vznikají automaticky.“343 Pokud chceme najit rozdíly mezi zněním tohoto článku Vídeňské úmluvy II a úpravy ve Vídeňské smlouvě o smluvním právu, tak lze uvést tyto: souhlas členského státu mezinárodní organizace je dán předem, není adresován smluvním( třetí straně) stranám dohod mezi mezinárodní organizací a třetími subjekty a nenalezneme ho v aktu mezinárodní organizace (má interní povahu v právu organizace). „ Další smluvní státy (tj. smluvní partneři mezinárodní organizace) jsou srozuměni se zapojením členských států. To vyplývá zpravidla z povahy dohod, která nemůže být používána a naplňována samotnou organizací, k tomu nezpůsobilou, ale převážně nebo výhradně členskými
třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, Bratislava, 21. - 23. 10. 2010. Vydání sborníku s plným textem příspěvku se předpokádá v roce 2011.
339 Vídeňská úmluva o smluvním právu, přijatá dne 23. května 1969 ve Vídni, vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 4. září 1987, 15/1988 Sb.
340 TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, Bratislava, 21. - 23. 10. 2010. Vydání sborníku s plným textem příspěvku se předpokádá v roce 2011.
341 Tamtéž.
342 Znění článku 36 bis: Závazky a práva vznikající pro členské státy mezinárodní organizace z ustanovení
smlouvy, již je tato organizace stranou, pokud strany smlouvy zamýšlely těmito ustanoveními založit takové závzazky a taková práva vymezit pro ně ve smlouvě podmínky a důsledky nebo se na tom jinak dohodly, pokud:
a)členské státy organizace jednomyslně vyslovily souhlas být vázán těmito ustanoveními smlouvy na základě zřizovacích instrumentů organizace a
b)souhlas členských států organizace být vázán příslušnými ustanoveními smlouvy byl řádně sdělen státům a organizacím, které se účastní jednání o smlouvě.
343 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
státy.“344 Toto zapojení členských států zpravidla nalezneme přímo v textu dohody.345 Jak již bylo výše uvedeno, že Vídeňská úmluva II nakonec neobsahuje výše rozebíranou úpravu jejího článku 36 bis a navíc obsahuje úpravu v článku 74 odst. 3, které stanoví, že úmluva „neovlivní žádnou otázku, která by mohla vzniknout ve vztahu k závazkům a právům pro členské státy mezinárodní organizace podle smluv, jejíž stranou je taková mezinárodní organizace.“346
Rád bych se vrátil zpět k otázce, zda dochází k vyjádření konsenzu a závaznosti pro členské státy a zdali tedy i zde vzniká kolaterální dohoda. „Nezapomínejme, že i když vázanost členských států sama dohoda stanoví, je to ustanovení bez dalšího relevantní jen pro smluvní strany, mezi něž členské státy nepatří.“347 V případě, že by jsme zůstali pouze na teoretické úrovni, nebylo by možno konstatovat nic jiného, než že zde ke vzniku právního vztahu mezi členským státem a třetím státem zde nedochází. „Nemůže tedy existovat ani mezinárodní odpovědnost členského státu EU vůči dalším smluvním stranám dohody za porušení takového závazku.“348 V případě, že tedy odmítne přímý odpovědnostní vztah členského států EU vůči třetímu státu, tak jaký by měl být postup při porušení tohoto závazku členským státem? „Půjde-li o porušení ze strany členského státu EU, odpovídá tento stát vůči EU. Ta by měla rozhodnout o tom, zda se vůbec o porušení jedná, a pokud ano, plnění závazku z dohody vynucovat vlastní unijní cestou (tj. podle současném článku
258 – 260 Smlouvy o fungování Evropské unie.“349 Pokud by došlo k obrácenému porušení smluvního závazku, nelze dojít k jinému závěru, než že by byl třetí stát odpovědný vůči EU, nikoliv vůči jejím členským státům. Tento postup bude zřejmě značně zdlouhavý a nepraktický. Jedná se o negativní dopad této úpravy, jejímž cílem je urychlit sjednávání a uzavíraní mezinárodních smluv.
Pokud bychom chtěli shrnout předešlý výklad týkající se automatické závaznosti mezinárodních smluv uzavíraných EU pro její členské státy, tak je třeba konstatovat, že úprava ve SFEU zakládá pouze úpravu uvnitř EU (vztahy mezi EU a členskými státy) a tím pádem nemůže zavazovat členské státy k třetím státům (EU nemůže vytvářet mezinárodně právní vztahy mezi členskými státy a třetími subjekty). Závaznost mezinárodní smlouvy sjednané EU vůči jejím
344 Tamtéž.
345 Např. článek 1 odst.3 Úmluvy o pravomoci soudů a o uznávání a vykonatelnosti soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z roku 2007.
346 TÝČ, V., SEHNÁLEK, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, Bratislava, 21. - 23. 10. 2010. Vydání sborníku s plným textem příspěvku se předpokádá v roce 2011.
347 TÝČ, V., XXXXXXXX, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
třetími subjekty pro členské státy, příspěvek na mezinárodní konferenci Právo ako zjednocovateľ Európy – veda a prax, Bratislava, 21. - 23. 10. 2010. Vydání sborníku s plným textem příspěvku se předpokádá v roce 2011.
348 Tamtéž
349 TÝČ, X., XXXXXXXX, D., Mezinárodně právní aspekty automatické závaznosti dohod uzavřených EU s
členským státům je pouze vnitřní. Přestože je vázanost pouze vnitřní, může docházet k problému z hlediska vnitrostátního práva členských států. „EU uzavírá smlouvy, které v členských státech podléhají schválení parlamentu.“350 Uzavře-li mezinárodní smlouvu s tímto obsahem EU, ke schválení ve vnitrostátních parlamentech nedochází a členské státy jsou vázány ( sice vnitřně) jejím obsahem. I na tomto případu, lze upozornit na všeobecně známy problém demokratického deficitu v EU.
7 Závěr
Tato diplomová práce se snažila rozebrat problematiku mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU. Jak již bylo na několika místech této práce uváděno, je význam mezinárodních smluv, kterými je EU vázaná, značný a nepopiratelný. V mnoha situacích byl tento pramen práva jediným možným pro úpravu těchto právních vztahů. Z těchto důvodů bylo vhodné zvolit toto téma diplomové práce.
V závěru této práce bych rád uvedl několik obecných informací, které se sice již vyskytují v samotném textu práce, ale jejich důležitost bych rád zdůraznil i v závěru této diplomové práce. Součástí závěru bude i vyhodnocení naplnění cílů této diplomové práce. V samotném závěru bych se rád věnoval několika možným problémům, které by mohly být této práci vytýkané a na které jsem sám jako autor této práce narazil.
K problematickým situacím v souvislosti s mezinárodními smlouvami dochází v řadě případů. Předně v historii a podle mého názoru i v budoucnosti bude docházet u konkrétních smluv k problému při určení právního základu pro tyto akty. Značná část mezinárodních smluv obsahuje úpravu širokého spektra právních vztahů a u jednotlivých oblastí je třeba využívat jiného právního základu. Otázce právního základu se budu dále více věnovat, protože jeho rozbor patří mezi cíle této práce. Problematická bývá často i otázka závaznosti mezinárodních smluv v případě EU pro členské státy. Velké problémy vytvářela EU ve své předlisabonské podobě a to v několika ohledech: předně právní subjektivita EU byla značně nejistá resp., pokud využijeme závěry z podkapitoly věnované této problematice v této práci, nemůžeme z právního hlediska dojít k jinému závěru, než že neexistovala. V rozporu s tímto tvrzením lze uvést, že EU v předlisabonské podobě jednala tak, jako by tuto subjektivitu měla (existuje řada mezinárodních smluv uzavřených EU v předlisabonské podobě). Problém je s ohledem na změny provedené Lisabonskou smlouvu vyřešen do budoucna (což se ovšem netýká již uzavřených smluv). Dalším problémem, který byl
350 TÝČ, V., SEHNALEK, D., XXXXXXX, R.., VYBRANÉ OTÁZKY PŮSOBENÍ PRÁVA EVROPSKÉ UNIE VE SFÉŘE ČESKÉHO PRÁVNÍHO ŘÁDU. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Spisy Právnické fakulty MU č. 385, 2011. 182 s. ISBN 978-80-210, str. 151.
také do budoucna vyřešen, je bývalé ustanovení článku 24 odst. 5 SEU, který konstruoval možnost předání smlouvy k schválení národním parlamentem. Koncepce tohoto ustanovení byla problematická (odrážela spíše politické názory než požadavek na jasnou právní formulaci). Nemyslím si, že je vhodné, že již obdobu bývalého článku 24 odst. 5 SEU v dnešní SEU nenalezneme, podle mě měl být tento článek přeformulován a nikoliv pouze vynechán. Za důvod tohoto odstranění této úpravy bych považoval snahu o urychlení procesu uzavíraní mezinárodních smluv. Když jsem se již okrajově dotkl změn, které přinesla Lisabonská smlouva, považuji za vhodné uvést další výraznou změnu, kterou přinesla. Lisabonská smlouva z části zapracovávaná dřívější případy implicitní pravomocí (vytvořené z judikatury ESD) k uzavíraní mezinárodních smluv do výslovné pravomoci.
Pokud uvádíme, že v případě EU postupně rostou její pravomoci, tak by bylo vhodné uvést i skutečnost, že přes růst pravomocí by bylo někdy „vhodnější“ využít k úpravě některých právních vztahů formy pramene práva v podobě mezinárodní smlouvy a nikoliv aktu sekundárního práva. Jako příklad této situace lze uvést nařízení týkající příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech nebo nařízení týkající se práva rozhodného. Z působnosti těchto nařízení je vyňato Dánsko, resp. na Dánsko se některá z těchto nařízení vztahují prostřednictvím mezinárodního práva (např. Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech). Je tato koncepce vhodná? Nebylo by přece jen vhodnější zachovat původní koncepci, kdy byla tato problematika upravena mezinárodními smlouvami?
Následně bych se zaměřil na naplnění cílů této práce, i když některé z nich byly již částečně zmíněny.
Prvním cílem této práce, který snad ani nelze považovat za cíl v pravém slova smyslu, bylo vytvoření přehledu druhů mezinárodních smluv v právu EU a vyhodnocení specifik u konkrétních druhů mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU. K naplnění tohoto cíle jsem přistoupil tím způsobem, že jsem uvedl všechny druhy mezinárodních smluv vyskytujících se v právu EU v kapitole nazvané „Přehled typů mezinárodních smluv v právu EU“. Na bližší rozbor obsahu těchto druhů mezinárodních smluv jsem se zaměřil v jednotlivých samostatných kapitolách a podkapitolách, kde vyhodnocuji jejich specifika.
Druhý cíl této práce byl rozebrat otázku právního základu k uzavření mezinárodních smluv. Tento cíl jsem se snažil splnit především v kapitole věnované pravomoci a postupu při sjednání a uzavíraní mezinárodních smluv, krom rozboru úpravy v SFEU a SEU, jsem se snažil v maximální míře využívat judikaturu ESD (zde především na úrovni stanovisek ESD k jednotlivým mezinárodním smlouvám). Pokud bychom chtěli shrnout poznatky, ke kterým jsem dospěl
při naplňování tohoto cíle, tak lze uvést, že právní základ pro uzavření mezinárodní smlouvy musí vycházet z cílů a účelu této smlouvy a měl by být založen na faktickém obsahu smlouvy a nikoliv na názoru orgánu EU, který rozhoduje o uzavření smlouvy. Při vytyčení tohoto cíle jsem v úvodu zmínil i otázku výlučnosti nebo sdílenosti pravomocí k uzavření mezinárodních smluv a konkrétní okruh vztahů, u kterých je třeba využít výlučnou nebo sdílenou pravomoc, lze vyvodit z obsahu SFEU a SEU a včetně judikatury týkajících se tohoto tématu jsou uvedeny v kapitole týkající se pravomoci a myslím si, že je není třeba v závěru rekapitulovat. S charakterem pravomoci (sdílená nebo výlučná) úzce souvisí problém jednoho či více právních základů pro uzavření mezinárodních smluv a přijde mi vhodné zde shrnout tato pravidla. Pokud sleduje mezinárodní smlouva pouze jeden základní cíl a má jen jeden účel, je třeba využít jednoho právního základu i v případě, že obsahuje ustanovení, u kterého by bylo samo o sobě potřeba využít jiného právního základu, ale jeho význam není takový, že by mohl ovlivnit hlavní cíl smlouvy, nebo by mohl založit více hlavních cílů. Pokud smlouva obsahuje dva nebo více neoddělitelně spjatých hlavních cílů, je třeba založit uzavření smlouvy na více právních základech. Aplikace mnou uvedeného pravidla vycházejícího z ustálení judikatury vedla v historii a podle mě i povede v budoucnosti k problémům (konkrétně za problematické považuji hodnocení cílů smlouvy navzájem a určování hlavního cíle).
Třetí cíl, kterým jsem si v této diplomové práci stanovil, byl rozbor a vyhodnocení přímého a nepřímého účinku mezinárodních smluv. Naplnit tento cíl jsem se snažil na dvou úrovních. První úroveň je rozbor přímého a nepřímého účinku práva WTO. Jedná se s ohledem na judikaturu ESD zřejmě o nejspornější oblast resp. s názory ESD se zde vede na odborné úrovni největší polemika a o tu jsem se i já do určité míry snažil v podkapitole věnované právu WTO. Druhou úroveň, kde jsem se snažil naplnit tento cíl práce, nalezneme v podkapitole věnované postavení mezinárodních smluv v právu EU. Zde jsem se snažil shrnout judikaturu ESD do obecnějších závěrů. Pokud bychom chtěli shrnout závěry, ke kterým jsem při vyhodnocování judikatury ESD dospěl, tak lze uvést, že ESD poskytuje přímý účinek ustanovením mezinárodní smlouvy, pokud s ohledem na znění, účel a povahu smlouvy obsahuje konkrétní ustanovení natolik přesnou povinnost, k jejímuž splnění není třeba jakéhokoliv následného aktu. Pokud není poskytován ustanovení přímý účinek, není tím vyčerpán dopad tohoto ustanovení v právním řádu. Těmto ustanovením se poskytuje nepřímý účinek, který znamená požadavek na výklad unijního nebo vnitrostátního práva v souladu s obsahem mezinárodní smlouvy. Bohužel se nelze zbavit negativního náhledu na závěry ESD týkající se problematiky přímého účinku a přezkumu legality aktu EU v souvislosti s právem WTO. S ohledem na toto konstatování si nejsem jistý, zda je třeba přikládán větší význam obecnému řešení přímého účinku mezinárodních smluv v právu EU, když nelze vyloučit, že i v jiných případech než jen právo WTO bude ESD využívat neprávních
argumentů (zde konkrétně myslím např. argument ESD, že i jiné státy nepřiznávají právu WTO přímý účinek) a znovu vyloučí přímý účinek u jiných mezinárodních smluv.
Posledním mnou vytyčeným cílem bylo vyšetřit a vyhodnotit problematiku kontroly slučitelnosti mezinárodních smluv a práva EU. Otázce slučitelnosti a pozici ESD je věnována samostatná kapitola této práce. Za nejvíce využívanou formu kontroly slučitelnosti mezinárodních smluv a práva EU bych označil předběžnou kontrolu, kterou ztělesňuje možnost žádosti
o stanovisko ESD o slučitelnosti konkrétní smlouvy s právem EU. V mnou uváděné kapitole mé práce jsem se věnoval i otázkám, které lze položit ESD v této žádostmi, časovému limitu pro podání žádosti a také fázi sjednání mezinárodní smlouvy, od které je již možno podat žádost o stanovisko ESD. Fakticky avšak možnost přezkumu není tímto institutem vyčerpána. Ve své podstatě nalezneme v SFEU i následnou kontrolu slučitelnosti (přestože není takto označená). Mám zde na mysli možnost podat žalobu na neplatnost aktu (rozhodnutí) uzavření mezinárodní smlouvy. Přestože se žaluje na neplatnost aktu EU, i v těchto řízeních se řeší samotný obsah mezinárodní smlouvy (jak tomu bylo např. v případě týkajícím se Dohody PNR). Problém zde avšak nacházíme v tom, že SFEU konstruuje možnost ESD označit akt za neplatný od počátku, avšak pokud bude žaloba podána po ratifikaci mezinárodní smlouvy, neřídí se platnost mezinárodní smlouvy projevy vůle stran, ale již pouze úpravou obsaženou v mezinárodní smlouvě. S ohledem na tuto skutečnost vyvozuji, že by měl mít rozsudek ESD charakter požadavku na orgán, který přijal mezinárodní smlouvu, ať učiní v rámci obsahu smlouvy vše k zrušení závaznosti EU takovouto smlouvou.
V předchozích odstavcích jsem se snažil o zhodnocení naplnění cílů této práce mnou v úvodu vytyčených. Doufám, že se mi to alespoň částečně podařilo.
Jak jsem již naznačil na počátku tohoto závěru, rád bych se věnoval zde i některým problémům, které by mohly být této diplomové práci vytýkány a na které jsem při svém kritickém náhledu sám narazil.
Asi nejzřejmějším z nich na první pohled je rozsah práce. Problematika mezinárodních smluv v právu EU je opravdu velmi rozsáhlá a řada samotných kapitol této práce by pravděpodobně vystačila na samostatnou diplomovou práci, avšak problematické je to, že aby byl udržen určitý komplexnější náhled na tuto problematiku, nebylo možné některé kapitoly vynechat. Práce neobsahuje na všech místech stejný rozsah hloubky rozboru problematiky, a to jednak z důvodu doporučeného rozsahu práce (který ovšem, jak jsem výše upozornil, byl nakonec stejně překročen), dále ze samotného rozsahu problematiky a v poslední řadě, aby byla hloubka rozboru pořád na stejné úrovni, musel bych se ve většině částí mé práce držet pouze povrchního náhledu na problematiku a nemohl bych jít do hloubky.
V podstatě z předešlých problémů (rozsah práce a rozsah problematiky) bylo nutno přikročit
ke zkracování výkladu zejména v posledních věcných částech této práce a tím pádem by mohla na někoho působit negativně skutečnost, že na konci práce cituji především jednoho autora a jedno dílo. Jsem si vědom, že nemusí být přímá úměra mezi rozsahem použitých zdrojů a délkou práce, ale z mé zkušenosti by pro mě bylo mnohem obtížnější při využívání více zdrojů práci zkrátit. V posledních částech této práce také na několika místech odkazuji na výklad provedený v prvních částech práce (důvody, proč jsem zvolil koncepci ucelenějšího výkladu na jednom místě, jsem se již jak v úvodu, tak i v závěru této práce věnoval).
Poslední negativum, o kterém bych se rád zmínil, je skutečnost, že neodkazuji v práci v hojném množství na zahraniční literaturu. Jak jsem uvedl již v úvodu této práce, považoval jsem za vhodnější odkazovat na konkrétní judikaturu ESD (důvody: oproti literatuře je judikatura mnohem lépe dostupná (v podstatě pro kohokoliv), judikatura je dostupná zpravidla ve více jazykových alternativách, poskytuje větší možnost pro vlastní výklad), ale hlavním zdrojem k vlastnímu vyhledání judikatury byla právě zahraniční literatura, která v hojné míře odkazuje na konkrétní rozsudky ESD týkající se tématu. Doufám, že poslední část tohoto závěru, alespoň částečně osvětluje některé sporné aspekty této práce.
8 Résumé: International Treaty in EU Law
This diploma work deals with the problems of international treaties within the European Union law. The international treaties belong to fundamentals resources of international law and the European Union law as well. The European Union was established on the internationally law basis. The external relations, which the EU comes into contact more and more frequently with, are possible to realize only by means of the international treaties as the only possible form of legally bound modification of these relations. The EU is tied by hundreds of international treaties in a variety of different areas and by this it comes into many legally bound relations with the third parties or with some international organizations.
Firstly in this diploma work I state some brief information relating to the structure of the work. From the content point of view the work is divided into five chapters. The first chapter is short and gives the basic information how the different types of international treaties are divided in the EU law. The concrete treaty types are subsequently described in the following chapters but except the problems of so called setting up treaties which due to its specific character were removed from the work.
The second chapter is named “The external relations of the EU”. The reader can find here the problems of the international treaties within the EU and the international organizations and the third countries. The chapter contains not only the list of these international treaties but also the analyses of some of them. There is also dealt with specific problems which could frequently appear.
This structure was chosen due to the fact that international treaties can have
some specific problems so it seemed to be more suitable to analyze the particular types of them separately.
The fundamental part of this part which is devoted to the international treaties which have the relationships between the EU and WTO respectively the international treaties which can modify them. In this work there are not exactly analysed the treaties with WTO because of the
large content of them. But the reader can find a certain list of these international treaties and by some of them their analyses as well. Partially there are also answered the questions of agreement competency, the possibility how to terminate them and the legal bases when establishing them.