UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxx Xxxxxxx
Mezinárodní kupní smlouva
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc. Katedra: Katedra obchodního práva
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 137 540 znaků včetně
mezer.
diplomant/diplomantka
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc. za odborné vedení, cenné rady, promptní reakce a laskavý přístup při psaní této diplomové práce.
Obsah
1. Mezinárodní kupní smlouva a mezinárodní prvek 4
2. Přímá a kolizní metoda úpravy – obecné otázky 8
3. Stanovení rozhodného práva podle nařízení Řím I 12
3.1. Volba rozhodného práva a právní jistota smluvních stran 13
3.2. Omezení rozhodných právních řádů 17
3.3. Volba rozhodného práva provedená výslovně 20
3.4. Štěpení smluvního statutu a dodatečná volba práva 22
3.5. Volba rozhodného práva provedená mlčky 25
3.6. Stanovení rozhodného práva při absenci jeho volby 31
4. Stanovení rozhodného práva podle dalších pramenů práva 42
4.1. Stanovení rozhodného práva podle některých mezinárodních úmluv 42
4.2. Stanovení rozhodného práva podle zákona o mezinárodním právu soukromém 46
5. Mezinárodní kupní smlouva a Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží
5.2. Způsob aplikace CISG a možnost vyloučení její aplikace 53
Úvod
Mezinárodní kupní smlouva je velmi důležitým instrumentem, jehož prostřednictvím je uskutečňován mezinárodní obchod. Jeho význam je dokládán už jen skutečností, že v České republice, Evropě a na celém světě je denně takových smluv uzavíráno vysoké množství. Pokud bude i nadále pokračovat trend minulých let, počet uzavíraných mezinárodních smluv se bude v důsledku neustávajícího rozvoje mezinárodního obchodu nadále jen zvyšovat.
Uzavírání a plnění mezinárodních kupních smluv je však spojeno s celou řadou otázek, na které musí jejich smluvní strany znát odpovědi, aby mohly uskutečnit úspěšnou obchodní transakci. Ne vždy je ale tyto odpovědi snadné nalézt. Mezinárodní kupní smlouva je totiž instrumentem typickým svým přeshraničním charakterem. A tato skutečnost s sebou nese řadu úskalí, stejně jako riziko a nejistotu spojené s mezinárodním obchodem. Nejistota vyvěrá zejména z toho, že smluvní strany, které mezi sebou mezinárodní kupní smlouvu uzavírají, jsou zpravidla adresáty právních norem rozdílných národních právních řádů. Obsah jejich vzájemných práv a povinností spojených s mezinárodní kupní smlouvou pak může být nejasný, pokud neví, jakým právem se mají řídit. To si uvědomují jak samotné státy, tak, což je možná významnější, mezinárodní organizace. Vzhledem k již zmíněnému rostoucímu významu mezinárodního obchodu se mezinárodní organizace a státy snaží o odstranění překážek v jeho uskutečňování a o zvýšení právní jistoty osob, které se mezinárodního obchodu účastní. K tomu mimo jiné dochází formou mezinárodních úmluv a jiných právních předpisů, které obsahují buď normy, které stanoví, jakým právem se mezinárodní kupní smlouva řídit má nebo normy, které mezinárodní kupní smlouvu upravují z hlediska hmotného práva. V důsledku tak dochází k unifikaci kolizních i hmotněprávních norem upravujících mezinárodní kupní smlouvu a k odklonu od úpravy této problematiky čistě na úrovní národních právních řádů.
Cílem této práce je komplexní, byť nikoliv vyčerpávající, zpracování problematiky rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu. Tato problematika bude rozebrána hlediska úpravy aplikovatelné v České republice. Práce se tedy zaměří na nadnárodní právní úpravu vyplývající z členství České republiky v Evropské Unii, mezinárodní úmluvy, kterými je Česká republika vázána a které problematiku rozhodného práva upravují a normy České republiky, do jejichž působnosti tato problematika spadá. V rámci toho bude poskytnuta odpověď na otázky,
jaké konkrétní právní předpisy problematiku rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy upravují, jaký mají v tomto ohledu význam, zda je v tomto ohledu nejvýznamnější nadnárodní úprava Evropské Unie a zda vůbec zbývá prostor pro aplikaci národní úpravy. Ve vztahu k jednotlivým právním předpisům bude rozebráno, jakým způsobem problematiku rozhodného práva upravují a na jaké druhy mezinárodních kupních smluv se vztahují. Po přečtení práce by čtenář měl mít velmi dobrou představu o problematice rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu, včetně některých úskalí s touto problematikou spojených a o jejich řešeních.
Práce je strukturována do pěti kapitol, které jsou dále členěny na podkapitoly. V první kapitole bude obecně pojednáno o mezinárodní kupní smlouvě se zaměřením na to, jaké náležitosti musí být splněny, aby kupní smlouva skutečně měla mezinárodní charakter.
V druhé kapitole bude pojednáno o tom, jakými metodami a způsoby jsou určovány právní normy, které se na mezinárodní kupní smlouvu aplikují.
Ve třetí kapitole, která je stěžejní kapitolou této práce, bude pojednáno o základním předpisu nadnárodní kolizní úpravy ve věci mezinárodní kupní smlouvy, kterým je nařízení Řím
I. Zejména bude rozebráno, na základě jakých kritérií se stanoví rozhodné právo podle nařízení Řím I, jakou roli v tomto ohledu hraje vůle smluvních stran a jaké normativní systémy mohou podle nařízení Řím I řídit mezinárodní kupní smlouvu.
Ve třetí kapitole pak bude pojednáno o jednotlivých mezinárodních úmluvách, kterými je česká republika vázána a které obsahují normy upravující problematiku stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu. Bude rozvedeno, jaká jsou v nich obsažena kritéria pro stanovení rozhodného práva a které z těchto smluv jsou v dnešní době relevantní a které nikoliv.
V čtvrté kapitole se pak tato práce bude zabývat národní úpravou České republiky. Zejména se zaměří na to, na jaké mezinárodní kupní smlouvy se tato národní úprava bude aplikovat.
V páté kapitole pak bude pojednáno o Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z hlediska jejího vztahu ke stanovení rozhodného práva podle kolizních norem. Proto se tato práce omezí pouze na analýzu její působnosti a aplikace. Objektem pozornosti této práce jsou všechny druhy mezinárodních kupních smluv, nikoliv pouze mezinárodní smlouvy o koupi zboží.
Nicméně podíl mezinárodních kupních smluv, který zastupují zrovna smlouvy o koupi zboží není zanedbatelný, a proto je vhodné věnovat pozornost i takto relativně úzce zaměřenému prameni práva.
Vzhledem k cílům této práce budou pro její zpracování využity zejména metody deskriptivní a analytická. V otázkách, na které nepanuje jednotný názor a u kterých to bude vhodné se autor práce pokusí poskytnout i svůj pohled na jejich řešení. Podkladem pro zpracování této práce budou zejména aktuální učebnice, komentáře a odborné články, stejně jako relevantní judikatura a právní předpisy. Některé právní instituty, které budou v této práci analyzovány jsou obecnějšího charakteru a mohou se vztahovat i na jiné závazkové vztahy, než jsou vztahy vyplývající z mezinárodních kupních smluv. Nicméně vzhledem k zaměření této práce bude i o takových institutech pojednáno pouze z hlediska mezinárodní kupní smlouvy.
1. Mezinárodní kupní smlouva a mezinárodní prvek
Mezinárodní kupní smlouva je do jisté míry obecným nástrojem, který může v různých situacích zakládat právní vztahy s různorodými elementy. Typicky slouží k převodu vlastnického práva ke zboží nebo jiné věci. Může jí být založen právní vztah mezi podnikateli jako profesionály. Stejně tak ale může být uzavřena mezi podnikatelem na straně jedné a spotřebitelem na straně druhé. Zájmem kupujícího uzavírajícího mezinárodní kupní smlouvu může být získání vlastnictví k věci pro jeho vlastní potřebu, nicméně může jím být i zakoupení věci za účelem jejího dalšího prodeje. Předmětem mezinárodní kupní smlouvy mohou být kupříkladu věci movité, stejně jako nemovité, hmotné nebo nehmotné, věci trvanlivější hodnoty nebo věci rychle degradující či dokonce věci, které v době uzavření konkrétní kupní smlouvy ještě neexistují. 1
Berlingher definuje mezinárodní kupní smlouvu jako dohodu, jejímž účelem je převod vlastnictví ke zboží proti úhradě kupní ceny a jejímiž stranami jsou kupující a prodávající, přičemž každá z těchto smluvních stran náleží k jinému státu.2 Tato definice mezinárodní kupní smlouvy není neodůvodněná, nicméně charakter kupní smlouvy, jako smlouvy mezinárodní, nemusí být nutně založen pouze příslušností kontrahentů k různým státům, což bude podrobněji rozebráno dále v této práci. Proto by bylo možné považovat Berlingherovu definici do určité míry za zjednodušenou a nepřesnou, byť obdobně definují charakter mezinárodní kupní smlouvy i někteří další autoři.3 Podstatné náležitosti mezinárodní kupní smlouvy jsou každopádně v zásadě stejné, jako v případě jakékoliv běžné vnitrostátní kupní smlouvy. Jde tedy o identifikaci smluvních stran, předmětu koupě a stanovení kupní ceny.
Kupní smlouvu lze označit za mezinárodní pouze za předpokladu, že je přímo v této smlouvě nebo v rámci okolností jejího uzavření či plnění přítomen takzvaný mezinárodní prvek. To vyplývá z logiky věci, stejně jako kupříkladu ze znění § 1 ZMPS. Nicméně ani v tomto ani v jiném ustanovení ZMPS nelze dohledat, co je mezinárodním prvkem rozuměno. ZMPS ani žádný jiný český právní předpis totiž definici mezinárodního prvku neobsahují.
1 Bridge Xxxxxxx, A Law for International Sale of goods, Hong Kong L.J., 2007, vydání č. 37, str. 18.
2 Xxxxxxxxxx Xxxxxx, The Effects of the International Contracts for Sale of Goods, Journal of Legal Studies Xxxxxx
Xxxxxx, Western University of Arad, Faculty of Law, 2017, svazek č. 19, vydání č. 33, str. 97.
3 Srov. např. Xxxxxx Milan, Mezinárodní kupní smlouva [online], Plavec & Partners, 2016 [cit. 20.5.2021], dostupný na adrese xxxxx://xxx.xxxx.xx/xxxxxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxx/.
Důvodová zpráva k ZMPS uvádí, že „abstraktní předem stanovené vymezení mezinárodního prvku v zákoně je […] nežádoucí a je nutné přenechat právní praxi a úvaze soudů, kdy mezinárodní prvek není z hlediska používání práva natolik bezvýznamný a zanedbatelný, že je možné rozumně z něho vycházet při úpravě poměru a rozhodování o něm“4. Autoři ZMPS odůvodněně zastávají názor, že konkrétně vymezit a definovat mezinárodní prvek v ZMPS, by mohlo být ke škodě věci. Definovat mezinárodní prvek pro účely právního předpisu by v rámci tak dynamického prostředí, jakým je mezinárodní obchod, mohlo mít za následek nežádoucí rigiditu tohoto pojmu, což by v důsledku mohlo omezovat schopnost a možnost soudů a dalších orgánů reagovat na vývoj v této oblasti. Přesto se naskýtá otázka, zda by přeci jen nebylo vhodné, aby se do budoucna definice tohoto termínu stejně jako několika dalších v ZMPS objevila. Začlenění ustanovení, které by pro účely ZMPS stanovilo, co se rozumí mezinárodním prvkem, byť velmi obecně vymezeným, by mohlo mít pozitivní dopad minimálně na právní jistotu adresátů. Vymezení základních pojmů dané problematiky je ostatně trendem, který je možné sledovat v mnoha dalších právních předpisech.5
Vzhledem k tomu, že do budoucna lze předpokládat kontinuitu zmíněného přístupu, je a bude třeba dovodit vymezení mezinárodního prvku zejména z praxe, rozhodnutí příslušných institucí, zejména soudů nebo například z jiných právních předpisů mezinárodního charakteru. Z obecného hlediska lze však přítomností mezinárodního prvku rozumět situaci, kdy má některý z prvků smlouvy, například místo plnění, kontrahenti smlouvy apod., vztah k více než k jednomu státu.
Bez ohledu na to, jaký prvek zakládá v konkrétním případě mezinárodnost kupní smlouvy, je zejména důležité, aby byl tento prvek dostatečně silný, respektive tento prvek nesmí být zjevně zanedbatelný, a naopak musí být dostatečně významný.6 Dostatečně významný a silný mezinárodní prvek budu pro účely této práce nazývat relevantním mezinárodním prvkem. Relevantní mezinárodní prvek ve věci kupní smlouvy například nebude založen při běžné koupi zboží v obchodě, v případě, kdy je toto zboží vyrobeno v cizině, dopraveno do tuzemska a zde pak
4 Vláda, Důvodová zpráva k zákonu č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, bod 3, písm. b.
5 Srov. např. zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, § 2 – 3a; zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, § 3 – 4, nebo zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), § 2 – 2a.
6 Xxxxxx Xxxxxx, Xxxxxxxxxx Xxxxxx, Xxxxxxx Xxxxxxxxx, Mezinárodní právo soukromé, 8. vydání, Brno: Doplněk,
2015, str. 24.
prodáváno.7 Jistě nelze popřít, že i v takovémto případě má kupní smlouva určitý vztah k zahraničí vzhledem k tomu, že prodávané a kupované zboží ze zahraničí pochází. Tento vztah však není dostatečně silný, aby zakládal existenci relevantního mezinárodního prvku a v důsledku toho charakter kupní smlouvy jako smlouvy mezinárodní. I z praktického hlediska je tedy zjevně třeba stanovit hranici mezi tím, kdy je mezinárodní prvek dostatečně významný a kdy je zjevně zanedbatelný. V opačném případě by, stejně jako v situaci předestřené výše, bylo mnoho kupních smluv běžně uzavíraných spotřebiteli při nákupu zboží v obchodě smlouvami mezinárodními, se všemi důsledky, které z této skutečnosti plynou.
Existenci relevantního mezinárodní prvku je možné dovozovat z celé řady ukazatelů. Zejména ale tehdy, pokud má vztah k zahraničí některý ze subjektů kupní smlouvy. To zpravidla znamená, že účastník smlouvy je státním příslušníkem cizího státu nebo má v zahraničí bydliště či sídlo. V případě právnických osob, jako subjektů právního vztahu, pak bude relevantní mezinárodní prvek dán za předpokladu, že jde o právnickou osobou založenou podle cizího právního řádu, případně právnickou osobu, která má sídlo v cizí zemi.
Dalším ukazatelem může být vztah k zahraničí daný u skutečností, které jsou právně významné pro vznik anebo pro existenci právního vztahu založeného kupní smlouvou. Takový vztah může být dán například tím, že předmětná skutečnost nastala v zahraničí, popřípadě v zahraničí nastat má.
Relevantní mezinárodní prvek se ale také může vztahovat k předmětu právního vztahu, a to zejména jeho nepřímému předmětu, v případě, že je tento předmět lokalizován na území cizího státu, případně ho má být na území cizího státu dosaženo. Takovým předmětem pak nejčastěji budou věci, ať hmotné či nehmotné a dále práva.
V neposlední řadě můžeme dovodit relevantní mezinárodní prvek v případě, že je předmětný právní vztah velmi úzce navázán na jiný právní vztah, který se řídí cizím právem.8
Identifikace prvního jmenovaného ukazatele existence relevantního mezinárodního prvku by v praxi neměla činit větší potíže. Půjde zejména o situace, kdy jsou prodávající a kupující subjekty jiných států. To, jak jsem již předesílal, může nastat, pokud jsou kupující a prodávající
7 Srov. Vláda, Důvodová zpráva k zákonu č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, bod 3, písm. b.
8 Xxxxxx, Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, 2015, op. cit., str. 24.
občany dvou různých států, avšak možná častěji v dnešní době půjde o dvě společnosti, které jsou založeny podle různých právních řádů a mají svá sídla v různých státech.
Identifikace existence relevantního mezinárodního prvku podle druhého ukazatele se už jeví o něco problematičtější. Bylo by možné uvažovat o tom, že prosté uzavření kupní smlouvy v zahraničí by zakládalo její mezinárodní charakter. Takovému závěru je ale třeba oponovat, jelikož by tímto způsobem mohlo velmi jednoduše docházet k obcházení vnitrostátního práva a umělému a účelovému zakládání mezinárodního charakteru kupní smlouvy. Dvěma subjektům, v jejichž vztahu by relevantní mezinárodní prvek jinak objektivně absentoval, by pak k uzavření mezinárodní kupní smlouvy stačilo pouze vycestovat do jiného státu.
Relevantní mezinárodní prvek kupní smlouvy je možné ve vztahu k předmětu smlouvy dovodit například v případě koupě nemovitosti, kdy se tato nemovitost nachází na území cizího státu, případně lze uvažovat i o situaci, kdy mají být movité věci, které jsou předmětem kupní smlouvy, na území cizího státu dodány.
Poslední z výše jmenovaných ukazatelů lze nalézt zejména v případech, kdy je kupní smlouva navázána na rámcovou kupní smlouvu řídící se cizím právem. Právní vztah založený uzavřením rámcové kupní smlouvy bude vztahem hlavním, na který jsou navázány jednotlivé kupní smlouvy jí podřízené a vztahy z nich vyplývající.
Je třeba mít na paměti, že výše uvedený výčet kritérií pro identifikaci relevantního mezinárodního prvku je pouze výčtem demonstrativním, nikoliv výčtem taxativním. V případě jakékoliv konkrétní situace je totiž třeba zkoumat všechny relevantní prvky a vztahy, které s ní souvisí. Až na základě takového komplexního vyhodnocení všech rozhodných skutečností je teprve možné učinit závěr o přítomnosti nebo nepřítomnosti relevantního mezinárodního prvku.9 Mám za to, že takto komplexní hodnocení existence relevantního mezinárodního prvku v případě kupních smluv je velmi důležité a bude tomu tak stále více, jelikož v souvislosti s neustálou globalizací obchodu, vznikem nových komodit a zapojením moderních technologií, zejména internetu, do zprostředkování obchodu, nelze rezignovat pouze na to, co je nebo se zdá být zjevným na první pohled. Do budoucna lze počítat s tím, že stále více kupních smluv uzavíraných českými subjekty, bude kupními smlouvami mezinárodními.
9 Xxxxx Xxxx, § 1 Předmět úpravy, In: Xxxxx Xxxx, Xxxxxxxxx Xxxxx, Xxxxxxxx Xxxxxx, Xxxxx Xxxxx, Xxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxxx, Xxxx, Zákon o mezinárodním právu soukromém, 1. vydání, Praha: X. X. Xxxx, 2014, str. 1.
2. Přímá a kolizní metoda úpravy – obecné otázky
Jednou z elementárních otázek, které je v rámci obchodního styku třeba řešit při uzavírání mezinárodních kupních smluv, je otázka rozhodného práva. Jde o právo, kterým se bude řídit předmětná mezinárodní kupní smlouva, stejně jako práva a povinnosti z ní vyplývající. To je ostatně hlavním tématem této práce. V případě kupní smlouvy, u níž absentuje relevantní mezinárodní prvek, nebude stanovení práva, kterým se taková smlouva má řídit, činit větší obtíže. Jde-li například o kupní smlouvu uzavíranou mezi dvěma subjekty ze stejného státu s plněním na území tohoto státu, bude se zpravidla aplikovat právní řád tohoto státu. V případě kupní smlouvy s relevantním mezinárodním prvkem však bude z povahy věci připadat v úvahu více právních řádů, které by mohly být na daný vztah aplikovány. V této kapitole budou obecně rozebrány metody a způsoby selekce rozhodného právního řádu. Samotné stanovení rozhodného práva a právních norem, které budou aplikovány na daný vztah, je v zásadě prováděno za využití jedné ze dvou metod. Těmito metodami jsou takzvaná metoda přímá a metoda kolizní.
2.1.Metoda přímá
V rámci přímé metody je rozhodné právo stanoveno na základě takzvaných přímých hmotněprávních norem. Ty bývají obsaženy převážně v mezinárodních úmluvách,10 avšak mohou vznikat i jinými způsoby, než na základě konsensu několika suverénních států. Typickým případem takových norem jsou přímo aplikovatelná ustanovení práva EU. Taktéž mohou být obsaženy v rozhodnutí příslušných orgánů dalších mezinárodních organizací, případně může jít i o některé normy vydané konkrétním státem jako součást jeho vnitrostátního právního řádu. To bývají zejména normy upravující právní postavení cizinců11. Jak už bylo řečeno, jedná se o normy hmotněprávní, které samostatně upravují práva a povinnosti jejich adresátů ve vztahu s relevantním mezinárodním prvkem. Na soukromoprávní poměry s relevantním mezinárodním prvkem se tyto normy aplikují, bez nutnosti předcházející aplikace kolizní normy.12
10 Srov. např. CISG.
11 Xxxxxxx Xxxxx, Mezinárodní právo soukromé [online], xxxxxxxxxxxx.xx, 2018 [cit. 18.2.2021], dostupný na https:/
/xxx.xxxxxxxxxxxx.xx/xxxxxx/xxxxxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxx-xxxx/0/.
12 Xxxxxxxxxx Xxxxxx, Všeobecný úvod – Teoretická východiska, In: Xxxxxxxxxx Xxxxxx, Xxxxxx Xxx, Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, Xxxxxxx Xxxxxxxxx, Xxxxxxxxxxx Xxxxxxx, Xxxxxxxxxx Xxxxx a kolektiv, Zákon o mezinárodním právu
Z povahy přímých hmotněprávních norem je možné dovodit, že pokud na vztah některá taková norma dopadá, pak má přednost před aplikací kolizní normy, jelikož daný vztah sama hmotněprávně upravuje a není tudíž třeba stanovit rozhodné právo, jehož normy by měly hmotněprávní úpravu zajistit. V případě, že přímé hmotněprávní normy upravují jen některé prvky právního vztahu nebo ho neupravují vůbec, pak je nutné pro ty prvky, které přímými normami upraveny nejsou, stanovit rozhodný právní řád. V takovém případě je třeba aplikovat právě kolizní normy.
2.2.Metoda kolizní
Kolizní normy, na rozdíl od norem přímých, neupravují předmětné soukromoprávní vztahy hmotněprávně. Jejich účelem je pouze výběr právního řádu, jehož hmotněprávními normami se vztah bude řídit 13 a odkázat tak na jiné právní normy, jejichž použití pro daný právní vztah kolizní norma přikazuje.14 Jedná se tedy o normy, které mají legislativně-technický charakter15 a vymezují hranice, ve kterých mohou být jiné normy použity. Vzhledem k tomu, že tyto normy stanoví právní řád, kterým se daný právní vztah řídí, zároveň také negativně vymezují právní řády a normy, které na tento vztah nemohou a nesmí dopadat.16
Rozhodné právo je pak kolizní normou stanoveno za pomoci takzvaných hraničních určovatelů, kterými jsou významné skutečnosti nebo kritéria, na základě kterých, je aplikovatelný právní řád určován. Těchto hraničních určovatelů v kolizních normách nacházíme celou řadu. Není cílem této práce se do detailu zaobírat všemi typy používaných hraničních určovatelů, proto zde bude uvedeno jen několik používaných nejčastěji. Těmi jsou zejména „Lex patriae“, tedy právní řád státu, jehož příslušníkem je určitá fyzická osoba, „Lex domicilii“, neboli právní řád domicilu fyzické osoby, „Lex loci conclusionis contractus“, tedy právní řád místa uzavření smlouvy nebo
„Lex loci solutionis“, neboli právní řád místa plnění a mnoho dalších. Účelem hraničních určovatelů je zejména zajistit, aby se na daný právní vztah aplikoval takový právní řád, který k němu má nejblíže a zájem na aplikaci tohoto právního řádu převažuje nad zájmem aplikovat jiné
13 Xxxxxxx, 2018, op. cit.
14 Xxxxxx, Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, 2015, op. cit., str. 102.
15 Xxxxxxxxxx, In: Xxxxxxxxxx, Xxxxxx, Xxxxxxxx, Xxxxxxx, Rozehnalová, Xxxxxxxxxx a kolektiv, op. cit.
16 Xxxxxx, Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, 2015, op. cit., str. 99.
dotčené právní řády17. V této souvislosti nelze zapomínat na skutečnost, že hraničním určovatelem může být taktéž volba smluvních stran.
Účelem použití konkrétního hraničního ukazatele je mimo jiné to, aby byla minimalizována šance, že může dojít ke vzniku jakýchkoliv pochybností o právním řádu, který má být na základě kolizní normy aplikován18. I proto zpravidla kolizní norma obsahuje právě jednoho hraničního určovatele.19 Nicméně to nemusí být pravidlem. Některé kolizní normy mohou obsahovat více hraničních určovatelů, kteří jsou stanoveni alternativně. Norma pak vlastně umožňuje výběr rozhodného práva z několika odlišných právních řádů. Případně mohou být v kolizní normě obsaženi hraniční určovatelé flexibilní. Klasickými představiteli flexibilních určovatelů jsou zejména „charakteristické plnění“ a „nejužší spojení“.20 V případě těchto určovatelů norma postrádá jednoznačné kritérium, na základě kterého, by rozhodné právo mělo být objektivně stanoveno. Místo toho poskytuje kritérium, jehož výklad se může měnit na základě celé řady proměnných. V závislosti na existenci těchto proměnných pak může v relativně podobných situacích docházet i ke stanovení odlišného rozhodného práva. Problémem flexibilních určovatelů z toho důvodu může být obtížná přezkoumatelnost rozhodnutí o stanovení rozhodného práva, která jsou na nich založena.
Kromě kolizních norem, které obsahují hraniční určovatele tak, jak bylo popsáno výše a které můžeme nazývat kolizními normami dvoustrannými, je možné narazit i na kolizní normy jednostranné, u nichž hraniční určovatelé absentují. Taková kolizní norma stanoví použití jednoho konkrétního právního řádu, kterým je právní řád tuzemský. Tyto normy jsou však v současném evropském právním systému v menšině a vyskytují se zejména v těch právních řádech, které stále vycházejí z historických úprav21. Jednostranné kolizní normy bývají aplikovány zejména na vztahy, na jejichž ochraně má konkrétní suverénní stát zvláštní zájem. Ve věcech týkajících se
17 Ibid. str. 121.
18 Xxxxxxx, 2018, op. cit.
20 Xxxxxxxxxx Xxxxxx, Codifying Choice of Law Aroud the World: an International Comparative Analysis, Oxford: Oxford Univerity Press, 2014, str. 175.
21 Xxxxxx, Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, 2015, op. cit., str. 108.
mezinárodních kupních smluv lze tedy převážně předpokládat nutnost aplikovat dvoustranné kolizní normy, jednostranné kolizní normy se na tyto záležitosti vztahovat budou zřídka nebo vůbec.
3. Stanovení rozhodného práva podle nařízení Řím I
Nařízení Řím I je základním předpisem EU, který normuje problematiku stanovení rozhodného práva pro vztahy vyplývající z uzavřených kupních smluv s mezinárodním prvkem a další závazkové vztahy a sjednocuje úpravu kolizních norem týkajících se smluvních závazkových vztahů22. To ostatně výslovně vyplývá ze samotného nařízení Řím I, které stanoví, že „toto nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů.“23
V rámci úpravy této problematiky je nařízení Řím I duchovním nástupcem Římské úmluvy a stejně jako Římská úmluva se uplatní před soudy všech členských států EU. Výjimkou v tomto ohledu je Dánské království, pro které není nařízení Řím I závazné ani použitelné.24 V případě uzavírání mezinárodních kupních smluv se subjekty příslušející k Dánskému království je tedy třeba mít na paměti, že Dánské soudy budou případné spory rozhodovat podle Římské úmluvy, která sice na první pohled obsahuje obdobnou úpravu jako nařízení Řím I, v některých ohledech se ale výrazně liší. Vzhledem k přímé použitelnosti nařízení Řím I jsou ho soudy členských států, tedy s výjimkou Dánského království, povinny aplikovat na všechny relevantní právní vztahy, o kterých rozhodují, a to nezávisle na příslušnosti subjektů, o jejichž právech a povinnostech je rozhodováno.
Nařízení Řím I normuje několik způsobů na základě kterých, může být stanoveno rozhodné právo mezinárodní kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že základním principem, který nařízení Řím I akcentuje, je princip svobodné volby neboli autonomie vůle,25 je důraz kladen na možnost smluvních stran si rozhodné právo, které se bude aplikovat na jejich právní vztah, zvolit. Tato volba může být učiněna výslovně, zpravidla tak, že prodávající a kupující zahrnou zvláštní ustanovení, určující rozhodné právo přímo do mezinárodní kupní smlouvy. Může však být učiněna i nevýslovně neboli mlčky. V neposlední řadě nařízení Řím I obsahuje ustanovení, jejichž účelem je neponechat otázku stanovení rozhodného práva nevyřešenou ani v případě, že její řešení smluvní strany úplně opomenou. Podle těchto ustanovení se tedy stanoví rozhodné právo v případě, že smluvní strany volbu neprovedou ani výslovně ani mlčky.
22 Xxxxxxxxxx Xxxxxx, Evropské mezinárodní právo soukromé, 2. vydání, Praha: X.X.Xxxx, 2013, str. 151.
23 Evropský Parlament, Rada Evropské Unie, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), 2008, čl.1.
24 Srov. nařízení Řím I, preambule, odst. 46.
25 Srov. nařízení Řím I, preambule, odst. 11.
3.1.Volba rozhodného práva a právní jistota smluvních stran
Jak již bylo řečeno výše a jak vyplývá mimo jiné z preambule nařízení Řím I, základním kritériem pro stanovení rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy je vyjádření vůle jejích kontrahentů, tedy jinými slovy, je jím autonomie vůle smluvních stran.
Normována je tato zásada v § 3 odstavci 1, věta první nařízení Řím I, podle nějž se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Hraničním určovatelem je zde tedy právě shodná vůle stran.26 Nařízení v tomto ustanovení stanoví absolutní smluvní volnost ve věci volby rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu. Díky tomu mohou smluvní strany v některých situacích vyloučit aplikaci hmotněprávních norem, které by jim jinak bránily ve výkonu některých práv a svobod.27 Absolutní smluvní volnost kontrahentů ale může být za určitých okolností omezena samotným nařízením a případně právními předpisy, které se uplatní přednostně před ním.28
Volba rozhodného práva provedená ujednáním smluvních stran bez ohledu na to, jakým způsobem k provedení této volby došlo, je samostatným smluvním ujednáním, které je právně nezávislé na samotné mezinárodní kupní smlouvě, pro kterou bylo takto rozhodné právo stanoveno.29 Jeho neplatnost tedy nemůže dopadnout na danou mezinárodní kupní smlouvu jako celek a způsobit neplatnost celé smlouvy. To platí obdobně i opačně, neplatnost mezinárodní kupní smlouvy nebude mít dopad na ujednání o stanovení rozhodného práva a způsobovat jeho neplatnost.
Xxxxxxxxxx prosazuje názor, že možnost kontrahentů zvolit si rozhodné právo, kterým se bude jejich právní vztah řídit, zvyšuje jejich právní jistotu a vyúsťuje ve vysokou míru předvídatelnosti subjektivních práv kontrahentů.30 Mám za to, že s tímto názorem je možné do jisté míry polemizovat.
26 Xxxxxx, Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, 2015, op. cit., str. 125.
27 Srov. rozsudek Soudního dvora Evropské Unie, ze dne 24. ledna 1991, ve věci Alsthom Atlantique SA vs. Compagnie de Construction Mécanique SA. Evropský soudní dvůr v tomto rozsudku akcentoval zejména význam autonomie vůle stran ve vztahu k volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a osob.
28 Xxxxxxxxxx Xxxxxxxxx X., Římská úmluva a Nařízení Řím I: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého, X.X. Xxxx, 2009, str. 586.
29 Xxxxxx, Xxxxxxxxxx, Xxxxxxx, 2015, op. cit., str. 126.
30 Xxxxxxxxxx, 2009, op. cit., str. 587.
V případě, že má být rozhodné právo stanoveno samotnými kontrahenty, je podle mě třeba, aby tuto volbu provedli již v samotném počátku obchodního jednání a „draftování“ předmětné mezinárodní kupní smlouvy. V opačném případě by se smluvní strany dostaly do situace, kdy by dojednávaly podobu vzájemných práv a povinností bez toho, aby měly jasno v tom, jakým právním řádem se tato práva a povinnosti budou řídit, a tudíž také v tom, jakým způsobem budou sjednaná ustanovení kupní smlouvy vykládána. To může nastat zejména v případě, kdy se smluvní strany zrovna ve věci určení rozhodného práva nemohou shodnout. Na tom mohou jejich obchodní jednání i ztroskotat. Popřípadě se smluvní strany mohou rozhodnout, v těchto jednáních pokračovat bez toho, aby měly jasno v tom, jakým právem se jejich vztah bude řídit. To je nepochybně nevhodná situace.
Naproti tomu v případě, že bude pro daný vztah pevně stanoveno kritérium (hraniční určovatel) jiné než vůle smluvních stran, na základě kterého bude rozhodné právo stanoveno, budou smluvní strany již od počátku vyjednávání o podobě budoucí kupní smlouvy vědět, jakým právním řádem se smlouva bude řídit. I v tomto způsobu úpravy však shledávám několik problematických aspektů, kterých je třeba se vyvarovat. Předně je imperativní, aby onen hraniční určovatel byl dostatečně určitý, nezakládal možnost různých interpretací, a tudíž nevznikaly situace, za kterých kupující a prodávající budou přesvědčeni o tom, že na jejich mezinárodní kupní smlouvu dopadají rozdílné právní řády. Proto mám za to, že je nevhodné zejména použití dříve zmíněných flexibilních hraničních určovatelů. Stejně tak by nemělo docházet k tomu, aby hraniční určovatel umožňoval změnu rozhodného práva v čase. To má opět negativní dopad na jistotu smluvních stran, jelikož právo, kterým se smlouva řídí v době jejího podpisu, nemusí odpovídat právnímu řádu, kterým se bude řídit po uplynutí určité doby.
Nelze opomíjet ani potenciální problémy spojené s neplatností ujednání o rozhodném právu. Jak již bylo řečeno výše, neplatnost volby práva nezakládá neplatnost samotné smlouvy, které se týká. Smlouva tedy bude platná i přes případnou neplatnost ujednání o rozhodném právu, nicméně úmysl smluvních stran, jakým právem se má smlouva řídit, bude pravděpodobně nenaplněn a právní jistota kontrahentů bude značně snížena. Proto se domnívám, že v případě nastavení hraničního určovatele, které bude dostatečně určitý, v čase neměnný a nebude dávat
prostor k různým interpretacím, by právní jistota kontrahentů mohla být vyšší než v případě, kdy bude stanovení rozhodného práva ponecháno na jejich vůli.
Problematika míry právní jistoty smluvních stran je relativně úzce spojena s tím, zda mají kontrahenti možnost do své dohody upravující rozhodné právo implementovat některý ze dvou specifických způsobů jeho volby. Jde o takzvanou „podmíněnou volbu rozhodného práva“ a takzvanou „alternativní volbu rozhodného práva“. V případě obou zmíněných způsobů nemá alespoň jedna ze smluvních stran stoprocentní jistotu v tom, jakým právním řádem se nakonec mezinárodní kupní smlouva bude řídit.
V případě podmíněné volby rozhodného práva jde o situaci, kdy smluvní strany do své dohody o rozhodném právu zakomponují ustanovení, podle kterého bude rozhodný právní řád stanoven na základě určité skutečnosti, která může, ale také nemusí nastat v budoucnu. Příkladem podmíněné volby rozhodného práva může být takovéto znění: „Tato Smlouva se bude řídit právním řádem Velké Británie v případě, že nedojde k jejímu vystoupení z EU do 12 (dvanácti) měsíců od Podpisu této Smlouvy. To neplatí, pokud prodávající žaluje Kupujícího u příslušného německého soudu. V takovém případě se tato Smlouva řídí právem německým.“ Podmínka na základě které dojde ke stanovení rozhodného práva může být nezávislá na vůli smluvních stran, jako ve výše uvedeném příkladě vystoupení Velké Británie z EU nebo naopak závislá na vůli kontrahentů být může, jako v případě kdy jedna strana může stanovení rozhodného práva ovlivnit žalobou strany druhé u konkrétního soudu. Taková situace už má velmi blízko k alternativní volbě rozhodného práva.
Tou rozumíme například situaci, kdy je rozhodné právo stanoveno na základě vůle jedné ze smluvních stran z předem stanoveného okruhu právních řádů. Tímto okruhem mohou být i všechny právní řády na světě, které přicházejí v úvahu, pokud jej smluvní strany nevymezí úžeji.31 Takový způsob stanovení rozhodného práva se v prostředí právních řádů Common Law označuje jako takzvaná „floating choice“.32
31 Xxxxx Xxxx, Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě, Praha: X.X.Xxxx, 2012, str. 52.
32 Nygh Xxxxx, Autonomy in international contracts. Oxford: Clarendon Press, 1999, str. 98.
Xxxxxxx je, jakým právem se má právní vztah z předmětné mezinárodní kupní smlouvy řídit do doby, než dojde k naplnění podmínky pro stanovení rozhodného právního řádu, respektive, než některá ze smluvních stran provede volbu rozhodného práva na základě floating choice. Osobně se domnívám, že do té doby bude třeba zkoumat, zda rozhodné právo, kterým se má mezinárodní kupní smlouva řídit, nebylo smluvními stranami stanoveno mlčky či zda není nutné aplikovat ustanovení pro stanovení rozhodného práva v případě, že ho na základě autonomie vůle nestanoví sami kontrahenti.33 K obdobnému závěru ostatně dochází i Nygh.34 Bylo by totiž nepřípustné, aby se do okamžiku stanovení rozhodného práva, některým z výše uvedených způsobů, mezinárodní kupní smlouva neřídila žádným právem. Stejně tak je nepřípustné, aby stanovení rozhodného práva na základě okolností, které nastanou až v budoucnosti, mohlo působit retroaktivně.35
Ani jednu z těchto alternativ nařízení Řím I výslovně neupravuje. Na otázku zda, a do jaké míry jsou smluvní strany tyto alternativy ve svých kupních smlouvách oprávněny využít, nám tedy neposkytne jednoduchou odpověď. Nygh se domnívá, že by nebylo odůvodněné, dívat se rozdílně na situaci, kdy dojde ke změně rozhodného práva na základě dohody kontrahentů a na situaci kdy ke změně rozhodného práva dojde na základě dohody smluvních stran o tom, že jedna bude oprávněna takovou změnu provést, byť tato dohoda byla uzavřena v minulosti.36 Jeho názor se týká floating choice, ale mám za to, že je ho možné aplikovat i v případě podmíněné volby rozhodného práva. Nicméně Bříza se v tomto ohledu vyjadřuje jistý skepticky a poukazuje právě na problematiku právní jistoty smluvních stran a předvídatelnosti jejich práv a povinností.37 V případě podmíněné volby rozhodného práva, která nezávisí na vůli některé ze smluvních stran, ale na tom, zda nastane, či nenastane nějaká objektivní skutečnost by alespoň právní nejistota kontrahentů měla být vyvážená, pokud uvažujeme, že mezi nimi nedochází k informační asymetrii ve vztahu k tomu, zda daná skutečnost nastane, či nikoliv. Jak nevyrovnaný je ale právní vztah ve chvíli, kdy volba rozhodného práva a okamžik této volby leží zcela v rukou jedné ze smluvních
33 Problematika stanovení rozhodného práva mlčky a problematika stanovení rozhodného práva v případě absence jeho volby bude rozebrána v dalších kapitolách této práce.
34 Nygh, 1999, op. cit., str. 99.
35 Srov. například rozsudek Odvolacího soudu Anglie a Walesu ve věci Armar Shipping Co., Ltd. v. Caisse Algerienne d'Assurance et Reassurance.
36 Nygh, 1999, op. cit., str. 99.
37 Bříza, 2012, op. cit., str. 53.
stran? Bříza tedy uzavírá, že podle něj by floating choice v rámci smluvních vztahů dovolena být neměla.38 Minimálně z hlediska maximální právní jistoty kontrahentů mu nelze než dát za pravdu.
3.2.Omezení rozhodných právních řádů
Již zmiňovaný § 3, odstavec 1, nařízení Řím I kontrahenty ve volbě rozhodného právního řádu pro mezinárodní kupní smlouvy nijak neomezuje. Jde o situaci, kterou tudíž někteří autoři nazývají „neomezenou volbou práva“ a ve které je kontrahentům umožněno zvolit si jako rozhodné právo jakýkoliv právní řád.39 Tento právní řád však nutně musí být vždy řádem určitého státu,40 byť se může jednat o právní řád, který se smlouvou nemá zřejmé spojení.41 Nařízení smluvním stranám umožňuje zvolit si jako rozhodný právní řád i řád třetího státu, tedy státu, který není členem EU. Kontrahentům tedy není umožněno podřídit smlouvu mezinárodně uznávaným normám hmotného smluvního práva, přestože s touto možností původní návrh nařízení počítal,42 a přestože se již několik desítek let stále silněji prosazuje myšlenka, že ne všechny aspekty smluvního vztahu musí být regulovány státními právními řády.43
Umožnit volbu i jiných než národních právních řádů, mohlo být jistým krokem vpřed ve věci mezinárodního obchodu a ve věci posílení smluvní autonomie. Právě ve vztahu k mezinárodním obchodu mohl mít tento krok významný dopad, vzhledem k již zažité tradici používání „lex mercatoria“. Jedná se soubor všeobecných principů a obvyklých pravidel, která jsou, bez odkazu na národní právní řády, spontánně tvořena v rámci mezinárodního obchodu.44 Jde tedy o pravidla, která vznikla z praxe mezinárodního obchodu, a tak by s jistou pravděpodobností mohla být právě tím nejvhodnějším normativním systémem, kterým by se
38 Bříza, 2012, op. cit., str. 53.
39 Kučera, Pauknerová, Růžička, 2015, op. cit., str. 127.
40 Bělohlávek, 2009, op. cit. str. 612.
41 Ibid., str. 594.
42 Srov. Evropský Parlament, Rada Evropské Unie, Návrh nařízení Evropského Parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), KOM/2005/0650 konečném znění - COD 2005/0261, čl. 3 odst. 2.
43 Radošovský Petr, Rozhodné právo v závazkových vztazích z mezinárodního obchodu – Lex mercatoria – Část.
44 Goldman Berthold, The Applicable Law: General Principles of Law - The Lex Mercatoria, In: Julian D. M. Lew (ed.), Contemporary Problems in International Arbitration, Dordrecht: Springer, 1987, str. 116.
mezinárodní obchod mohl řídit, byť neposkytují odpovědi na všechny otázky, které v rámci praxe mezinárodního obchodu mohou vyvstat.45
Skutečnost, že nařízení Řím I neumožňuje použití lex mercatoria jako rozhodného práva, však neznamená, že by kontrahenti museli nutně na začlenění norem lex mercatoria nebo dalších supranacionálních systémů do mezinárodní kupní smlouvy rezignovat. Naopak je do smlouvy zakomponovat mohou. Ostatně to je výslovně akcentováno v preambuli nařízení Řím I.46 Nicméně je třeba mít na paměti, že pokud kontrahenti zakomponují normativní systémy nestátního charakteru do kupní smlouvy, bez ohledu na použitou smluvní techniku nepůjde o volbu rozhodného práva. Spíše půjde o techniku formulace smlouvy, kdy některá část smlouvy může být nahrazena pouhým odkazem na tradičně mezinárodně uznávaná supranacaionální pravidla. Navíc tyto systémy mohou smluvní strany do smlouvy zakomponovat jen za předpokladu, že nejsou v rozporu s kolizními právními předpisy.47
Takovými obecně uznávanými pravidly často používanými specificky v případě mezinárodního obchodu a v rámci uzavírání mezinárodních kupních smluv, která mohou kontrahenti do své smlouvy zakomponovat, jsou pravidla INCOTERMS. Jedná se o komplexní soubor pravidel vytvořený ICC již v roce 1936 za účelem co možná největšího sjednocení podmínek mezinárodního obchodu. Jejich devizou oproti některým obdobným systémům, jakými jsou například HTS Spojených států Amerických, je jejich univerzalita a celosvětová použitelnost.48 Jejich použití v rámci uzavírání mezinárodní kupní smlouvy je navíc velmi jednoduché. Pravidla INCOTERMS totiž fungují na principu tří písemných termínů, přičemž každý z těchto termínů zahrnuje celou řadu podmínek a postupů využívaných v mezinárodním obchodě. Místo dlouhého vypisování všech možných podmínek do obchodní smlouvy je tak možné pouze zahrnout některý z termínů INCOTERMS. Do mezinárodní kupní smlouvy je tak možné včlenit například ustanovení v tomto znění: „EXW Bořivojova 112, Brno, 3.5.2021, INCOTERMS 2020“. Tato krátká věta ztělesňuje celou řadu práv a povinností, kterými budou kontrahenti zavázáni. Předně, EXW, je dodací doložkou pravidel INCOTERMS, která je zkratkou
46 Srov. Nařízení Řím I, preambule, odst. 13.
47 Bělohlávek, 2009, op. cit. str. 615.
48 International Chamber of Commerce, Incoterms 2020 [online] [cit. 17.4.2021], dostupný na
https://iccwbo.org/resources-for-business/incoterms-rules/incoterms-2020/.
pro „Ex Works“, neboli ze závodu. Její použití ve smlouvě znamená, že prodávající je povinen umožnit kupujícímu přístup ke zboží v místě svého závodu, v tomto případě na stanovené adrese a ve stanovený den, přičemž ale není odpovědný za nakládku zboží. Všechny formality týkající se vývozu zboží ze země, jako například celní záležitosti zařizuje sám kupující. Kupující zároveň nese veškerá rizika a veškeré náklady od okamžiku, kdy zboží od prodávajícího obdrží.49 Pravidla INCOTERMS je stejně tak dobře možné začlenit do všeobecných obchodních podmínek podnikatele a tímto způsobem zajistit jejich aplikaci na vztahy z mezinárodních kupních smluv uzavíraných se zákazníky.
Přestože tedy mají pravidla INCOTERMS a obdobné systémy pravidel schopnost výrazně zasahovat do vztahů z mezinárodních kupních smluv, nemohou se stát, jak bylo řečeno výše, rozhodným právem takové smlouvy. Tím může být skutečně pouze právo některého státu.
Byť si kontrahenti mohou pro svoji mezinárodní kupní smlouvu zvolit jako rozhodné právo právní řád jakéhokoliv státu, nebo dokonce více právních řádů, případně některé aspekty zvoleného právního řádu vyloučit, klade nařízení Řím I na jejich volbu, kromě vyloučení nestátních normativních systémů i další limity.
Nařízení za určitých okolností neumožňuje, aby se některé normy na předmětný právní vztah neaplikovaly. Nařízení totiž stanoví, že „v případě, že všechny ostatní prvky pro situaci významné se v okamžiku volby nacházejí v jiné zemi než v zemi, jejíž právo bylo zvoleno, není volbou práva, kterou strany učinily, dotčeno použití ustanovení práva této jiné země, od nichž se nelze smluvně odchýlit.“50 To obdobně platí i ve vztahu k imperativním právním normám unijního práva v případě, že je jako rozhodné zvoleno právo, které by jinak aplikaci těchto imperativních norem neumožňovalo.51 Soudní dvůr Evropské Unie již v minulosti rozhodnul ve prospěch aplikace unijních imperativních norem i v případech, které na první pohled nebyly zcela jednoznačné.52 Tato rozhodnutí vzbudila jisté kontroverze, nicméně je z nich vcelku jasný záměr
49 Machková Hana, Černohlávková Eva, Sato Alexej, Mezinárodní obchodní operace, 6. vydání, Praha: Grada, str. 256.
50 Nařízení Řím I, čl.3 odst. 3.
51 Srov. nařízení Řím I, čl.3 odst. 4.
52 Srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské Unie, ze dne 9. listopadu 2000, ve věci IngmarGB Ltd v. Eaton Leonard Technologies Inc. V této kauze (šlo o obchodní zastoupení) si smluvní strany zvolily jako rozhodné Kalifornské právo, přičemž jedna ze smluvních stran (zmocnitel) měla sídlo v USA. Některé velmi výrazné prvky
směřování rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské Unie v těchto věcech a jeho zájem na zachování hodnot, které jsou chráněny právě unijními imperativními ustanoveními.
Účelem této úpravy je zamezit smluvním stranám v obcházení kogentních norem státu, který může mít na jejich aplikaci největší zájem a stejně tak zamezit obcházení imperativních norem unijního práva zvolením právního řádu, který je s nimi v rozporu. Podnikatel obchodující se zbožím v EU tak kupříkladu v rámci svých všeobecných obchodních podmínek nemůže zvolit právo, které by nedopřávalo spotřebitelům takovou ochranu jako právo unijní a docílit tak zvýhodnění své pozice na jejich úkor, jelikož unijní imperativní normy budou aplikovány i v takovém případě. V důsledku toho jsou tedy chráněny zájmy státu, ve kterém se nachází ony
„pro situaci významné prvky“, respektive zájmy unijní.
3.3.Volba rozhodného práva provedená výslovně
Volbou rozhodného práva provedenou výslovně se rozumí situace, kdy smluvní strany dojdou konsenzu ohledně stanovení rozhodného práva a tuto skutečnost dají explicitně najevo. Příkladem výslovné volby rozhodného práva může být ustanovení mezinárodní kupní smlouvy ve znění: „Tato smlouva se řídí právním Řádem České republiky“, nebo „Ustanovení této smlouvy budou vykládána v souladu s právním řádem České republiky.“ Tímto způsobem kontrahenti ve smlouvě výslovně vyjádří vůli podřídit smlouvu konkrétnímu právnímu řádu. Méně tradičním způsobem je uzavření samostatné smlouvy o rozhodném právu. V běžných vztazích mezinárodního obchodu se tento způsob volby rozhodného práva nepoužívá často, nicméně v některých situacích může být vhodnější, než využití doložky v samotné smlouvě a to zejména, pokud jde ve vztahu mezi stranami o plnění dlouhodobého charakteru, které je realizováno samostatnými smlouvami, případně pokud jde o kontrakt vysoké hodnoty.53
Byť je pro účely právní jistoty kontrahentů v případě vzniku sporu ze smlouvy, vhodné,
aby smlouva byla uzavřena v písemné podobě, včetně ustanovení o rozhodném právu, je třeba vzít
tak ležely mimo Evropskou Unii. Obchodní zástupce však vykonával svoji činnost na území Evropské Unie. Soudní dvůr Evropské Unie rozhodl, že musí být aplikovány příslušné unijní imperativní normy, zejména z důvodu ochrany obchodního zástupce jako slabší smluvní strany a ochrany vnitřního trhu před narušováním.
53 Rozehnalová Naděžda, Drličková Klára, Kyselovská Tereza, Valdhans Jiří, Mezinárodní právo soukromé Evropské
unie, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 75.
v potaz, že v praktickém životě jsou obchodní transakce často uzavírány pouze ústně a stejně tak bývají stanoveny jejich podmínky. Avšak i v takových případech je možné, aby si smluvní strany výslovně sjednaly právo, kterým se jejich ústní smlouva bude řídit. Výslovná volba práva totiž nemusí být nutně provedena v jedné konkrétní formě, například písemné.54 Je nicméně třeba, aby mezi kontrahenty v této věci došlo k dohodě nezakládající pochyb.
Další možností, jak mohou smluvní strany docílit výslovného určení rozhodného práva, je zahrnutí volby rozhodného práva do jejich všeobecných obchodních podmínek. To může být praktické zejména v situacích, kdy podnikatel často provádí mezinárodní obchodní transakce, při kterých nejsou uzavírány písemné smlouvy, ve kterých by volba práva mohla být zachycena. Typickým příkladem takového podnikání může být velkoobchodní prodej určitého sortimentu dalším podnikatelům. Objednávky jsou v takovém případě i v dnešní době často prováděny telefonicky na základě nabídky zprostředkované v katalozích prodávajícího.
Problém stanovení rozhodného práva ve všeobecných obchodních podmínkách ale může vzniknout v případě, kdy je uzavírána smlouva mezi dvěma subjekty, které mají vlastní všeobecné obchodní podmínky, které se na smluvní vztah aplikují a které si v otázce rozhodného práva vzájemně odporují, respektive každé z nich stanoví jako rozhodný jiný právní řád a mezi kontrahenty tento rozpor není nijak vyřešen. Tento problém bývá nazýván jako „Battle of Forms“, neboli „bitva forem“, jelikož jde o to, která ustanovení, kterých obchodních podmínek v takovém případě mají být aplikována. Většina případů bude řešena na základě některého za tří běžně používaných pravidel.
Prvním z těchto pravidel je takzvané „Knockout Rule“, neboli vylučovací pravidlo. Podle něj bude konflikt mezi všeobecnými obchodními podmínkami vyřešen tak, že platit budou pouze ta ustanovení, která si vzájemně neodporují a obchodní podmínky jednotlivých smluvních stran se tedy budou aplikovat v co nejširším rozsahu podle tohoto pravidla. Za použití tohoto pravidla by se v předestřeném případě na určení rozhodného práva hledělo, jako by nebylo provedeno.
„Knockout Rule“ je aplikováno v právním řádu České republiky.55 Dalším pravidlem pro vyřešení předestřeného rozporu, které se tradičně používá například v právním řádu Singapuru je takzvané
54 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu Rakouska, ze dne 22. října 1997, č.j. 9 ObA 129/97d.
55 Srov. § 1751 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
„Last Shot Rule“, neboli pravidlo posledního výstřelu. To stanoví, že se použijí pouze všeobecné obchodní podmínky té strany, která je navrhla jako poslední před akceptací nabídky. V běžném obchodním styku, by se tak podle tohoto pravidla použily obchodní podmínky oferenta. Například v Nizozemsku se naopak aplikuje takzvané „First Shot Rule“, neboli pravidlo prvního výstřelu. To stanoví, že budou použity ty obchodní podmínky, které byly některé ze smluvních stran zaslány jako první, a to bez ohledu na jakékoliv další obchodní podmínky, které si smluvní strany mohou ještě vyměnit následně. 56
V případě mezinárodních kupních smluv týkajících se koupě zboží může být aplikována CISG. Ta stanoví, že „Odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, avšak obsahuje dodatky, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a je protinabídkou.“57 Z toho můžeme dovodit, že v případě mezinárodního obchodu se zbožím v případech, kdy je aplikovatelná CISG, budou rozhodující všeobecné obchodní podmínky v podstatě stanoveny na základě pravidla posledního výstřelu.58
3.4.Štěpení smluvního statutu a dodatečná volba práva
Byť nařízení Řím I neumožňuje kontrahentům zvolit si pro svůj vztah z mezinárodní kupní smlouvy jako rozhodný nestátní právní řád, je i přesto z dikce jeho ustanovení znát vysoká míra podpory autonomie vůle kontrahentů. Nařízení tak kromě volby rozhodného práva pro celý smluvní vztah, umožňuje kontrahentům, aby se dohodnutý právní řád aplikoval pouze na část jejich smluvního vztahu.59 Smluvní strany se tudíž mohou rozhodnout k volbě rozhodného práva pouze pro jednu, či více částí smluvního vztahu, a zvolit tak například rozhodné právo pro dodací podmínky zakoupeného zboží a na volbu rozhodného práva pro zbývající část smluvního vztahu rezignovat. To může být přínosem v již dříve zmíněných situacích, kdy se kontrahenti z nějakého důvodu na volbě rozhodného práva nemohou shodnout, zejména v případě, že tato neshoda nepanuje ve všech aspektech jejich smluvního vztahu. Kontrahenti tak nejsou nuceni rezignovat
57 Srov. CISG, čl. 19 odst. 1.
58 Podrobněji bude o CISG pojednáno v poslední kapitole této práce.
59 Srov. nařízení Řím I, čl.3 odst. 1.
na volbu rozhodného práva pro celý smluvní vztah, ale pouze v těch jeho částech, ve kterých nemohou shody dojít.
Stejně tak nařízení kontrahentům umožňuje zvolit různé rozhodné právní řády pro různé části jejich závazkového vztahu, byť s tímto přístupem někteří experti vyjadřovali nesouhlas již v době draftování Římské úmluvy.60 Až absurdně je tak teoreticky možné, aby se jedna mezinárodní kupní smlouva, respektive její části, řídily například deseti různými právními řády. O praktičnosti takového nastavení rozhodného práva pro smluvní vztah je možné pochybovat. To však nic nemění na skutečnosti, že je to podle nařízení přípustné.
Takové situace, kdy se různé aspekty mezinárodní kupní smlouvy řídí různými právními řády, nazýváme štěpením smluvního statutu. I v případě využití možnosti štěpení smluvního statutu je nicméně nutné, aby byla volba různých rozhodných právních řádů konzistentní a nedocházelo k překračování hranic smluvní autonomie. Nepřípustné by například bylo takové ujednání, podle kterého by se odstoupení od kupní smlouvy řídilo jiným rozhodným právem v případě kupujícího a jiným v případě prodávajícího. Takovou situaci by bylo v důsledku nutné posoudit jako absenci volby práva a aplikovat článek 4 nařízení Řím I.61
Nic však nebrání smluvním stranám, aby to, v jaké šíři se bude zvolený právní řád na jejich vztah aplikovat usměrnily, tedy aby některou jinak aplikovatelnou část tohoto právního řádu vyloučily. Rakouský nejvyšší soud již dříve rozhodl, že smluvní strany jsou oprávněny provést volbu rozhodného práva také jen ohledně části právního řádu.62 Zmíněné rozhodnutí se sice netýkalo mezinárodní kupní smlouvy, ale smlouvy pracovní, nicméně mám za to, že závěry, které v tomto rozhodnutí Rakouský Nejvyšší soud předestřel, jsou aplikovatelné i v případě mezinárodní kupní smlouvy.
Otázkou úzce související s vyloučením části rozhodného právního řádu je, zda smluvní strany mohou pro svůj právní vztah vyloučit aplikaci celého konkrétního právního řádu či dokonce
60 Giuliano Mario, Lagarde Paul, Report on the Convention on the Law Applicable to Contractual Obligations, Official Journal of the European Communities, 1980, vydání č. C282/1, str. 17 odst. 4.
61 Van Calster Geert, European Private International Law, 2. vydání, Oxford: Hart Publishing, 2016, str. 214.
62 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu Rakouska, ze dne 8. dubna 1992, č.j. 9 ObA 61/92k.
vícera právních řádů. Tedy zda nařízení Řím I připouští možnost negativní volby práva, tak jak ji chápe Bříza.63 Podle Břízy jsou smluvní strany oprávněny vyloučit jeden či více právních řádů, nicméně je vždy třeba, aby se na daný právní vztah mohl alespoň jeden právní řád aplikovat. Kontrahenti tedy nemohou vyloučit všechny právní řády, ale musí ponechat možnost aplikace alespoň jednoho právního řádu, ke kterému má daná mezinárodní kupní smlouva vztah, aby tento právní řád mohl být stanoven jako rozhodný na základě příslušných ustanovení nařízení Řím I.64
Osobně nevidím důvod, který by byl dostatečně závažný, aby ospravedlňoval případné omezení autonomie vůle smluvních stran tak, že by jim byla upřena možnost vyloučit některé právní řády z aplikace na jejich právní vztah. Nicméně mám za to, že je třeba souhlasit s Břízou. Je esenciální, aby zůstal alespoň jeden právní řád, který bude možné na danou mezinárodní kupní smlouvu aplikovat.
Smluvní autonomie se dále projevuje právem kontrahentů zvolit si pro smluvní vztah rozhodné právo až po uzavření mezinárodní kupní smlouvy nebo rozhodné právo v průběhu času měnit.65 Mají tak vysokou míru svobody ohledně okamžiku, kdy volbu rozhodného práva provedou. Nicméně i tato svoboda může být omezena některými událostmi. Můžeme nejspíš dát za pravdu Bělohlávkovi, který tvrdí, že dohodu o rozhodném právu nelze provést po skončení platnosti smlouvy, jelikož pak by kontrahenti nemohli upravovat již existující vztah, ten totiž zanikl a de facto by tak vytvářeli vztah nový, který by však postrádal jakýkoliv jiný obsah, kromě stanovení rozhodného práva. Potřeba smluvních stran deklarovat existenci volby práva po skončení platnosti smlouvy je však z praktického hlediska možná prostým konsenzuálním potvrzením provedení jeho volby, přičemž v podstatě nemá význam to, zda k volbě skutečně došlo, či ne a jedná se jen o její hmotněprávní fikci.66
63 Pojem negativní volby práva je třeba odlišit od pojmu negativní smluvní autonomie tak, jak ho používá např. Bělohlávek v Bělohlávek, Alexander J., Římská úmluva a Nařízení Řím I komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého, C.H. Beck, 2009, str. 596. Byť jsou si pojmy podobné, negativní volbu práva chápeme jako vyloučení aplikace právního řádu, zatímco negativní smluvní autonomie je chápána jako projev vůle stran rozhodné právo pro svoji mezinárodní kupní smlouvu nezvolit.
64 Bříza, 2012, op. cit. str. 54.
65 Srov. nařízení Řím I, čl.3 odst. 2.
66 Bělohlávek, 2009, op. cit., str. 595.
Bylo by však krajně nevhodné a z hlediska právní jistoty i nepřípustné, aby se případná změna rozhodného práva mohla dotknout práv třetích osob, které byly obeznámeny s původním rozhodným právem a spoléhaly na to, že se daný právní vztah bude řídit právě jím. Proto nařízení obsahuje pojistku, která má takovým dopadům zabránit a stanoví, že „žádná změna rozhodného práva provedená po uzavření smlouvy se nedotýká její formální platnosti podle článku 11 a ani se nepříznivě nedotýká práv třetích osob.“67 Pokud by tedy měla změna rozhodného práva na třetí osoby dopadnout negativně, nebude vůči nim účinná a tyto třetí osoby se budou moci svých práv dovolávat na základě rozhodného práva zvoleného původně.
3.5.Volba rozhodného práva provedená mlčky
Ne vždy musí kontrahenti vyjádřit volbu rozhodného práva explicitně tak, jak bylo rozvedeno v předcházející kapitole. V mezinárodní kupní smlouvě, kterou mezi sebou uzavřou, může absentovat doložka o stanovení rozhodného práva nebo smluvní strany mohou opomenout uzavřít smlouvu o rozhodném právu. To ale nutně nemusí znamenat, že by kontrahenti volbu rozhodného práva neprovedli vůbec. Nařízení Řím I totiž stanoví, že kromě volby rozhodného práva vyjádřené výslovně, může volba rozhodného práva vyplývat z ustanovení samotné smlouvy nebo okolností případu.68 Na existenci volby rozhodného práva je pak třeba usuzovat například právě z jiných ustanovení samotné kupní smlouvy či jednání, které vedlo k jejímu uzavření.
Takovou volbou rozhodného práva rozumíme volbu implicitní, nebo také volbu učiněnou mlčky. Podstatné je, že i takováto volba rozhodného práva musí být jasná. Nesmí tedy vznikat pochybnosti o tom, zda smluvní strany volbu skutečně provedly či nikoliv. Je tudíž třeba, aby strany problematiku rozhodného práva vědomě zvážily a učinily o ní souhlasné rozhodnutí.69 V praxi však může být v jednotlivých situacích relativně problematické určit, zda kontrahenti volbu rozhodného práva mlčky učinili, zejména když se v případě sporu některé ze stran aplikace jistého právního řádu již nehodí. Tato úprava nicméně opět odráží princip autonomie vůle kontrahentů a přednost jeho aplikace před ostatními řešeními, která by mohla být z hlediska
67 Nařízení Řím I, čl.3 odst. 2.
68 Srov. nařízení Řím I, čl. 3 odst. 1.
69 Van Calster, 2016, op. cit., str. 212.
procesního jednodušeji aplikovatelná, avšak nereflektovala by dostatečně právě důležitost principu smluvní volnosti.70
Zároveň tato úprava klade relativně vysoké nároky na soudy, které budou rozhodovat o rozhodném právu v případném sporu smluvních stran. Jejím smyslem je, aby se soudy zabývaly skutečným obsahem projevu vůle smluvních stran ve vztahu k volbě rozhodného práva a nerezignovaly na zjednodušená hodnocení, nýbrž podrobně analyzovaly všechny relevantní okolnosti vyplývající ze smlouvy, včetně těch, které se týkají jejího uzavření nebo dosavadního plnění smluvních závazků.71 Přesto ale nalézt takové indikátory, na základě kterých je možné s relativní jistotou přisvědčit tomu, že smluvní strany zvolily určitý právní řád, jako rozhodné právo pro svoji smlouvu.
Jedním z takových indikátorů může být, pokud je mezinárodní kupní smlouva mezi smluvními stranami uzavřena ve formě smlouvy formulářové, o které je obecně známo, že se řídí určitým právním řádem, byť to v samotné smlouvě zmíněno není.72
Dalším indikátorem může být dosavadní praxe zavedená v rámci obchodního styku mezi smluvními stranami. To, že smluvní strany výslovně nestanoví rozhodné právo pro jednu konkrétní smlouvu z mnoha kupních smluv, které mezi sebou již v minulosti, v rámci své obchodní praxe, uzavřely, nutně neznamená, že měly v úmyslu, aby se tato smlouva neřídila právním řádem, který dosavadně používaly jako rozhodný pro své obchodní transakce a který se stal součástí jejich obchodní praxe. Naopak je třeba vycházet z toho, že si smluvní strany sjednaly stejné rozhodné právo jako pro své dřívější mezinárodní kupní smlouvy. Na kontinuitu této praxe bude možné usuzovat zejména, pokud další náležitosti smlouvy samotné a okolnosti jejího uzavírání budou odpovídat dosavadní praxi zavedené mezi stranami. Na to, že smluvní strany rozhodné právo v souladu se svou dosavadní praxí nesjednaly bude naopak možné usuzovat z toho, že předmětný vztah a smlouva budou vykazovat další odchylky od zavedené praxe. Tím může být například
70 Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 76.
71 Bělohlávek, 2009, op. cit., str. 602.
72 Giuliano, Lagarde, 1980, op. cit., str. 17 odst. 3.
určení jiného místa dodání, než je mezi kontrahenty běžné, stanovení jiných platebních podmínek nebo výrazně delší doba trvání závazku, než je mezi smluvními stranami obvyklé.73
Stejně tak může být indikátorem komunikace probíhající mezi smluvními stranami, jak před uzavřením samotné smlouvy, tak po něm. Pokud mezi sebou kontrahenti například v rámci emailové komunikace řeší jednotlivá ustanovení mezinárodní kupní smlouvy, zejména blíže vykládají jejich obsah či si jej mezi sebou vyjasňují, a to s odkazem na konkrétní právní řád, může to být vodítkem k závěru, že právě tomuto právnímu řádu chtěly smluvní strany smlouvu podřídit.74
Na implicitní volbu rozhodného práva lze také usuzovat v případě, že si smluvní strany v mezinárodní kupní smlouvě nesjednají rozhodný právní řád jako takový, ale určí konkrétní normu, kterou se má předmětná smlouva řídit. V konkrétní mezinárodní kupní smlouvě tak můžeme nalézt ustanovení typu: „Tato smlouva se uzavírá v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění.“ To, že se strany rozhodly smlouvu podřídit právnímu předpisu konkrétního právního řádu, tedy může být jistým indikátorem jejich úmyslu podřídit jí celému tomuto právnímu řádu.75 Avšak nestačí, pokud je daný právní předpis ve smlouvě použit jen pro účely bližší specifikace práv a povinností kontrahentů.76 Obdobně je možné uvažovat o volbě rozhodného práva ve chvíli, kdy smluvní strany neodkazují na právní předpis jako celek, ale ještě konkrétněji odkazují na ustanovení právních předpisů, která jsou specifická pro některý právní řád.77
Otázkou je, zda je možné podobný závěr učinit i na základě toho, že jsou ve smlouvě používány termíny, které nepochybně náleží ke konkrétnímu právnímu řádu. Pokud je tento jev posuzován izolovaně bez toho, aby byly přítomny další skutečnosti, které by ukazovaly na nevyjádřenou volbu rozhodného práva, pak je na něj zřejmě třeba nahlížet spíše jako na kontrakční praktiku, nebo maximálně jako na začlenění určitého ustanovení do smlouvy. V rámci mezinárodní, ale i vnitrostátní obchodní praxe je totiž užívání takových termínů vcelku běžnou
73 Bělohlávek, 2009, op. cit. str. 604.
74 Bříza, 2012, op. cit., str. 44 -45.
75 Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 76.
76 Bělohlávek, 2009, op. cit. str. 598.
77 Van Calster, 2016, op. cit., str. 212-213.
záležitostí, zejména v případě termínů původem z anglosaského práva, a tudíž nelze na volbu takového právního řádu uvažovat pouze z přítomnosti těchto termínů v mezinárodní kupní smlouvě.78 Tím spíš nelze na volbu rozhodného práva usuzovat v případě, že jsou tyto termíny používané v rámci většího množství právních řádů, byť se volba některého z těchto řádů zdá v dané situaci logicky možná. Na druhou stranu pokud kontrahenti v rámci sjednávání smlouvy používají termíny a formulace typické pro konkrétní právní předpis ve spojení s vůlí aplikovat na svůj právní vztah normy, které nemusí být právního charakteru, ale jsou typické pro ten samý stát, jehož právní předpis je použitými formulacemi indikován, je možné implicitní volbu rozhodného práva dovozovat.79 Obdobně jako v případě zmíněných termínů však nebude možné dovozovat implicitní volbu rozhodného práva pouze na základě jazyka, ve kterém je daná mezinárodní kupní smlouva sepsána.
V případě, že mezi sebou kontrahenti uzavřou mezinárodní kupní smlouvu, u které explicitní volba rozhodného práva absentuje, nicméně této smlouvě předchází uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, v jejímž případě rozhodné právo zvoleno je, naskýtá se otázka, jestli lze na základě této skutečnosti usuzovat na to, že smluvní strany zvolily rozhodné právo i pro samotnou mezinárodní kupní smlouvu. Bělohlávek zastává názor, že tomu tak ve většině případů nebude. Dovozovat rozhodné právo na základě smlouvy o smlouvě budoucí je podle něj možné pouze v případě, že k mezinárodní kupní smlouvě, která je na jejím základě uzavřena, vykazuje dostatečně silnou vazbu.80 Taková vazba může být vyjádřena v samotné smlouvě o smlouvě budoucí kupní ustanovením formulovaným například tak, že „Tato smlouva a kupní smlouva uzavřená na jejím základě se řídí právem České republiky “. Nebo je možné, aby vazba byla vyjádřena v mezinárodní kupní smlouvě například tak, že „ve věcech neupravených výslovně v této smlouvě se přiměřeně aplikují ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí kupní, uzavřené mezi smluvními stranami dne 17.4.2021“. Podle Bělohlávka je zejména důležité, aby v rámci kontraktačního procesu byla zjevná kontinuita volby práva ve vztahu k samotné mezinárodní kupní smlouvě. Pouze skutečnost, že smluvní strany vliv smlouvy o smlouvě budoucí kupní
78 Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 76.
79 Srov. rozsudek Německého federálního nejvyššího dvora, ze dne 14. ledna 1999, č.j. VII ZR 19/98, ve kterém tento soud rozhodl o existenci volby rozhodného práva provedené mlčky právě na základě formulací používaných smluvními stranami ve spojení s jejich vůlí, aby se smlouva řídila německými standardy pro stavební práce a německými smluvními podmínkami pro udělování veřejných zakázek.
80 Bělohlávek, 2009, op. cit., str. 600.
nevyloučily, podle něj není dostatečně silným argumentem, na základě kterého by bylo možné založit předpoklad existence implicitní volby rozhodného práva.81
Dalším ukazatelem implicitní volby rozhodného práva může být skutečnost, že smluvní strany v rámci řízení před soudem shodně vycházejí z přesvědčení, že se jejich vztah z mezinárodní kupní smlouvy řídí konkrétním právním řádem.82 Toto přesvědčení stran může vyplývat například z toho, že v rámci své argumentace odkazují na konkrétní předpisy určitého právního řádu či ho vyjadřují jiným způsobem. Nelze ho však dovozovat z pouhého mlčení stran v případě, že se soud, před kterým je řízení vedeno, sám rozhodne případ řešit podle konkrétního právního řádu.83
V odborné literatuře i v praxi je relativně často diskutovanou otázkou, týkající se implicitní volby rozhodného práva, vztah prorogační doložky neboli doložky o volbě fora, tedy soudu, před kterým bude možné vést řízení v případě vzniku sporu ze smlouvy a rozhodného právního řádu za předpokladu, že smluvní strany tento řád explicitně nestanoví.
Samotné nařízení Řím I tento vztah výslovně zmiňuje v preambuli. Podle nařízení by dohoda smluvních stran týkající se volby fora měla být zohledněna v rámci rozhodování o tom, zda byla smluvními stranami provedena volba rozhodného práva a zda tato volba dostatečně určitě vyplývá z ustanovení smlouvy. 84 Znění této části nařízení se při tom značně odlišuje od znění, které bylo zahrnuto v jeho původním návrhu. Podle původního návrhu totiž měl být vztah prorogační doložky a implicitní volby mnohem těsnější a nařízení mělo stanovit, že v případě, kdy si smluvní strany sjednají jurisdikci jednoho nebo více soudů některého z členských států, presumuje se taktéž, že si smluvní strany zvolily jako rozhodné právo právní řád tohoto státu.85 Původní návrh nařízení tedy měl v takových případech zakládat vyvratitelnou domněnku volby
81 Ibid.
82 Reithmann Christoph, Martiny Dieter a kol., Internationales Vertragsrecht. Das Internationale Privatrecht der
Schuldverträge, Köln: O. Schmidt, 1996, str. 81.
83 Srov. rozhodnutí Kasačního dvora Francie, ze dne 30. května 2000, Soc. Hick Hagrgreaves vs Soc. CAC Degremont. V tomto případě bylo ve smlouvě zakomponováno ustanovení, podle kterého se tato měla řídit anglickým právem. Soudy nižších instancí však aplikovali právo francouzské a z pouhé absence námitek smluvních stran v řízení dovozovaly implicitní změnu rozhodného práva na právo francouzské. Z toho důvodu jejich rozhodnutí kasační soud zrušil.
84 Srov. nařízení Řím I, preambule odst. 12.
85 Srov. návrh nařízení Řím I, KOM/2005/0650 konečné znění - COD 2005/0261, čl. 3 odst. 1.
rozhodného práva. V případě volby fora pro mezinárodní kupní smlouvu by tak soudy měly, ve věci rozhodnutí o existenci implicitní volby rozhodného práva, rozhodování velmi jednoduché a bylo by případně na samotných smluvních stranách prokázat, že k volbě právního řádu soudu jako rozhodného práva nedošlo. Jak již ale bylo zmíněno, toto znění se do finální podoby nařízení nedostalo a byla zvolena méně sugestivní formulace, která byla navíc zařazena do preambule nařízení, a nikoliv do některého z článků. Je tedy zřejmé, že tato skutečnost by měla být pouze jednou z indicií k určení existence implicitní volby práva.86
Nicméně ani tak není úplně jasné, jak až silně má být volba fora zohledněna v otázce implicitní volby rozhodného práva. Vzhledem k tomu, že je toto kritérium na rozdíl od dalších, která připadají v úvahu, výslovně zmíněno v samotném nařízení, je zřejmé, že tvůrci nařízení mu přikládají značný význam.87 I přesto musí být stejně jako jakákoliv další kritéria pro určení existence implicitní volby práva hodnoceno v souvislosti s ostatními ustanoveními předmětné mezinárodní kupní smlouvy a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi daného případu.88 Volba fora tudíž není způsobilá k tomu, aby pouze na jejím základě mohl být učiněn jednoznačný závěr o tom, že právo fora je právem rozhodným pro předmětný vztah z kupní smlouvy.89 V případě některých členských států, mají však soudy tendenci přiklánět se k praxi, při které berou volbu fora jako onu presumpci volby rozhodného práva. To může být způsobeno například neochotou aplikovat cizí právo, zejména z důvodu jeho neznalosti, nebo tím, že jde o historicky zakořeněný názorový trend, se kterým se dnes již v rámci EU v podstatě nesetkáme. Mimo EU se s ním pak můžeme setkat u soudů aplikujících Common Law, zejména soudů Velké Británie.90
Podobně jako dohoda o foru, může být indikátorem implicitní volby práva uzavření rozhodčí doložky, ve které je stanoveno konkrétní místo, kde má případné rozhodčí řízení probíhat. Nicméně ani sjednání rozhodčí doložky nelze, co se jeho významu ve věci stanovení rozhodného práva týče, přeceňovat. A to tím spíše, že rozhodci, více než soudci běžných státních soudů, často přicházejí do styku s cizími právními řády a bývají tudíž zběhlejší v jejich aplikaci. Navíc je volba konkrétní rozhodčí instituce často motivována prestiží a nezávislostí dané instituce spíše než tím,
86 Van Calster, 2016, op. cit., str. 212.
87 Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 77.
88 Giuliano, Lagarde 1980, op. cit. str. 17 odst. 3.
89 Bělohlávek, 2009, op. cit., str. 607.
90 Bělohlávek, 2009, op. cit., str. 604.
že by bylo zájmem smluvních stran, aby v rámci rozhodčího řízení bylo aplikováno domácí právo této rozhodčí instituce.91
3.6.Stanovení rozhodného práva při absenci jeho volby
Ne vždy se smluvní strany rozhodnou využít možnosti zvolit pro svoji mezinárodní kupní smlouvu rozhodné právo ať už explicitně nebo implicitně. I to je ostatně právem kontrahentů a nařízení Řím I s touto možností počítá. Ve vztahu k předchozí kapitole zabývající se implicitní volbou práva je v rámci činnosti soudů esenciální, aby soud, který řeší případný spor z mezinárodní kupní smlouvy, k otázce, zda bylo rozhodné právo stanoveno alespoň implicitně, nebo zda smluvními stranami nebylo stanoveno vůbec, přistupoval s maximální objektivitou a na základě zvážení všech okolností daného případu. Zejména je tedy třeba aby soud apriori nepředpokládal, že k volbě rozhodného práva v daném případě došlo či naopak nedošlo. Je taktéž třeba, aby se rozhodující soud oprostil od jakýchkoliv osobních preferencí týkajících se stanovení rozhodného práva. To zejména v případě, že by některá alternativa mohla vyústit v to, že by rozhodným právem bylo právo daného soudu, podle kterého by tento soud mohl rozhodovat raději, čistě z toho důvodu, že je s tímto právním řádem detailně obeznámen.
V situaci, kdy smluvní strany nezvolí rozhodné právo pro svoji mezinárodní kupní smlouvu nebo její část, se rozhodné právo stanoví na základě článků 4 a 6 nařízení Řím I a to v takové míře, v jaké nebylo zvoleno podle článku 3 nařízení.92. Hraniční určovatelé uvedení v těchto ustanoveních jsou někdy nazývání „náhradními hraničními určovateli,“93 jelikož jejich užití je zamýšleno jako sekundární právě v případě, že smluvní strany nevyužijí onoho primárního hraničního určovatele, kterým je jejich volba.
Samotný článek 4 odstavec 1 nařízení Řím I upravuje stanovení rozhodného práva v některých taxativně vymezených případech mezinárodní koupě. Právě z důvodu taxativního charakteru je toto ustanovení terčem kritiky některých autorů odborné literatury, kteří vytýkají jeho kazuistický přístup, jenž může být na závadu a bohužel jeho prostřednictvím nebylo dosaženo
91 Bříza, 2012, op. cit., str. 43.
92 Srov. nařízení Řím I, čl. 4 odst. 1.
93 Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 88-89.
takového stupně právní jistoty, jaký byl cílem tvůrců nařízení.94 Konkrétně článek 4 upravuje stanovení rozhodného práva ve věcech mezinárodní koupě zboží, mezinárodní koupě nemovitosti, mezinárodní koupě zboží v dražbě a mezinárodních kupních smluv uzavíraných v rámci některých mnohostranných systémů. V neposlední řadě pak tento článek stanoví obecná pravidla pro určení rozhodného práva v případě, že by podle něj rozhodné právo nebylo možné určit jinak anebo pro případ, že existuje zvláštní zájem na tom, aby se daný právní vztah řídil právním řádem konkrétního státu.
Dalším důležitým článkem, který dopadá na běžně uzavírané kupní smlouvy v rámci mezinárodního obchodu, je článek 6 nařízení. Ten upravuje podmínky rozhodného práva v případě, že je mezinárodní kupní smlouva uzavírána mezi podnikatelem na straně jedné a spotřebitelem na straně druhé, přičemž hlavním účelem tohoto článku je zjevně ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany v takovém vztahu.
Pro správné stanovení rozhodného práva ve výše uvedených případech různých mezinárodních kupních smluv, je předně důležité, aby soud, nebo kdokoliv jiný, kdo se nachází v relevantní pozici95, bezchybně určil, o jaký smluvní typ se v konkrétním případě jedná. To by u jednoduchých smluv, které zahrnují jeden typ charakteristického plnění nemělo dělat větší problémy.
Ve věci prodeje a koupě zboží upravuje nařízení Řím I, v případě absence volby rozhodného práva, jeho stanovení následovně: „smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště.“96 Hraničním určovatelem je tedy v tomto případě obvyklé bydliště prodávajícího97. To ostatně odpovídá základnímu konceptu nařízení Řím I, podle kterého by rozhodným mělo být právo té smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy, která poskytuje charakteristické plnění, tedy té, která je v daném smluvním vztahu prodejcem.98
Pro správné stanovení rozhodného právního řádu, je tedy třeba identifikovat, co je v rámci nařízení Řím I myšleno obvyklým bydlištěm a jaký význam tento termín má. Tvůrci nařízení
94 Srov. Pauknerová, 2013, op. cit., str. 162.
95 To mohou být i samotné smluvní strany.
96 Nařízení Řím I, čl. 4 odst. 1 písm. a).
97 Je třeba mít na paměti, že toto ustanovení se aplikuje pouze v případě, kdy jde o prodej a koupi zboží v obchodním vztahu mezi dvěma podnikateli. Stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu o koupi a prodeji zboží se v případě, že jednou ze smluvních stran bude spotřebitel, bude článkem 6, Nařízení Řím I.
98 Srov. Pauknerová, 2013, op. cit. str. 161.
počítali s potřebou bližší definice obvyklého bydliště a neponechali jeho interpretaci na soudech a odbornících právní nauky, nýbrž ji zahrnuli do samotného nařízení. Tuto definici stejně jako některé další však nenajdeme v úvodu nařízení Řím I, jak jsme zvyklí z mnoha našich právních předpisů, ale až ve výkladových ustanoveních v jeho závěru.
V případě obchodních společností, sdružení a právnických osob je za jejich obvyklé bydliště považováno místo jejich ústřední správy.99 Místem ústřední správy právnické osoby je pak chápáno to místo, se kterým je fakticky spjata činnost této právnické osoby. Jde tedy o místo, ze kterého jsou skutečně činěna rozhodnutí, která jsou zásadní pro činnost a fungování právnické osoby. Zpravidla tedy půjde o místo, na kterém dochází k zasedání a jednání řídících orgánů dané právnické osoby, které přijímají zásadní rozhodnutí a které de facto formují její vůli.100 Jak je vidět místem ústřední správy právnické osoby je myšleno místo, ve kterém je vykonávána její faktická řídící činnost. Nelze tedy akceptovat případný názor, že místem ústřední správy je myšleno formální sídlo právnické osoby, které je v případě České republiky zapisováno do obchodního rejstříku. Tento zápis totiž nemusí odpovídat skutečnému místu, ve kterém dochází k zásadním rozhodnutím a vytváření vůle právnické osoby, a tudíž nemusí být místem její ústřední správy. To se může nacházet i v jiném státě, než ve kterém je sídlo dané právnické osoby registrováno. Nicméně zapsané sídlo právnické osoby může být bezesporu jistým vodítkem k tomu, kde se její místo ústřední správy nachází. Lze připustit, že v mnoha případech půjde skutečně o totožná místa. Přesto se domnívám, že pro účely nařízení Řím I je důležité je automaticky neztotožňovat.
V případě fyzických osob, které jsou podnikateli, je za jejich obvyklé bydliště považováno jejich hlavní místo podnikání. Důležité je, že toto platí pouze v případě, že daná fyzická osoba jedná v rámci své podnikatelské činnosti.101 V případě, že mezinárodní kupní smlouva, jejíž jednou smluvní stranou je podnikatel, není uzavírána v rámci podnikatelské činnosti tohoto podnikatele, pak se pro stanovení jeho obvyklého bydliště článek 19 nařízení Řím I nepoužije.
V případě, že dojde k uzavření mezinárodní kupní smlouvy prostřednictvím pobočky
podnikatele,102 případně prostřednictvím jiné provozovny či zastoupení nebo v případě, že má být
99Srov. nařízení Řím I, čl. 19 odst. 1.
100Pfeiffer Magdalena, Kde bydlí právnická osoba? Obvyklý pobyt a bydliště právnických osob z perspektivy evropského mezinárodního práva soukromého, Právník, 2014, vydání č. 153, str. 521-536.
101Srov. nařízení Řím I, čl. 19 odst. 1.
102V tomto případě je nerozhodné, zda se jedná o podnikatele, kterým je fyzická osoba, či o podnikatele, kterým je osoba právnická.
plnění z mezinárodní kupní smlouvy poskytnuto takovou pobočkou podnikatele, provozovnou nebo zástupcem, pak se za obvyklé sídlo podnikatele považuje místo, ve kterém se tato pobočka, případně provozovna či jiné zastoupení nachází.103 Tato úprava je speciální vůči úpravě uvedené v předešlých odstavcích nařízení. To znamená, že pokud dojde k některé z předestřených situací, není třeba dohledávat místo ústřední správy právnické osoby nebo hlavní místo podnikání podnikatele, kterým je fyzická osoba. Postačí zjištění umístění pobočky, provozovny nebo jiného zastoupení.
Nezřídka se stává, že podnikatelé mění adresy svých sídel nebo poboček a přesouvají faktické centrály společností na jiná místa. To se může dít a přirozeně často děje i během trvání a plnění samotné mezinárodní kupní smlouvy. Může tak docházet k tomu, že se v čase mění i obvyklé bydliště podnikatele. To ale není vhodné, jelikož by to v důsledku znamenalo změny právního řádu, který je pro daný vztah z mezinárodní kupní smlouvy rozhodným právem. Navíc jde o změny, které by některá ze smluvních stran nemohla předpokládat. To by mohlo mít významný negativní dopad na právní jistotu kontrahentů. Aby bylo takovým situacím zamezeno, zahrnuli tvůrci do nařízení ustanovení, podle kterého je pro účely určování obvyklého bydliště relevantním časovým okamžikem doba uzavření smlouvy.104 Ke změnám rozhodného práva na základě změny sídla podnikatele tak dojít nemůže.
Pro případ stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvy, jejichž předmětem je prodej a koupě nemovitosti, obsahuje nařízení Řím I zvláštní ustanovení. Toto ustanovení stanoví, že „smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti, se řídí právem země, ve které se nemovitost nachází.“105 Zmíněné ustanovení sice výslovně nezmiňuje vlastnické právo, nicméně vzhledem k tomu, že vlastnické právo je jedním z věcných práv, bude se toto ustanovení aplikovat na mezinárodní kupní smlouvy, kterými je převáděno vlastnictví k nemovité věci. Jde o tradičně používané a osvědčené kritérium,106 které akcentuje vázanost právního vztahu týkajícího se nemovitosti právě k místu, kde se tato nemovitost nachází a právnímu řádu tohoto místa. Na rozdíl od prodeje a koupě věcí movitých a zejména zboží tak v případě nemovitých věcí stanovení rozhodného práva nezávisí na bydlišti nebo sídlu prodávajícího. Toto kritérium však v některých případech může vést k rezignaci na
103Srov. nařízení Řím I, 2008, čl. 19 odst. 2.
104Srov. nařízení Řím I, čl. 19 odst. 3.
105 Nařízení Řím I, čl. 4. odst. 1, písm. c.
106Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 92.
ochranu slabší smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy. Pokud jsou jak kupující, tak prodávající příslušníky dvou různých členských států a nemovitost, která je předmětem koupě, se nachází ve třetím členském státě, pak se smlouva bude řídit právem tohoto státu, bez ohledu na to, která ze smluvních stran vystupuje v daném smluvním vztahu jako strana slabší.107
Dalším typem smlouvy, která je mezinárodní kupní smlouvou a pro kterou stanovení rozhodného práva nařízení Řím I explicitně upravuje, je kupní smlouva o koupi zboží v dražbě. Nařízení stanoví, že „smlouva o koupi zboží v dražbě se řídí právem země, v níž se dražba koná, pokud takové místo lze určit.“108 Jak je vidět, jedná se již o druhé ustanovení nařízení Řím I, které v případě absence volby určuje způsob, jakým má být stanoveno rozhodné právo v případech mezinárodní koupě zboží. Je možné si tak klást otázku, proč tvůrci nařízení cítili potřebu zakomponovat, v případě dražebního prodeje, do nařízení ještě speciální úpravu a nevystačili si pouze s úpravou obecnou. Bylo by možné argumentovat, že takový způsob úpravy je v zásadě nadbytečný a pouze přispívá k větší fragmentaci již tak kazuistického článku 4 nařízení. Domnívám se však, stejně jako Tang, že zvláštní úprava je v případě prodeje zboží dražbou na místě.
Podle Tang má totiž mezinárodní kupní smlouva v případě prodeje zboží formou dražby bližší spojení s místem, kde dochází k dražbě samotné, spíše než s místem, kde sídlí prodejce. Zároveň je třeba, aby obě smluvní strany mohly mít jistotu, co z právního hlediska od prodeje v dražbě očekávat a stanovení rozhodného práva podle místa, kde se dražba koná, může mít pozitivní dopad na právní jistotu kontrahentů. V neposlední řadě Tang akcentuje potřebu toho, aby se všechny mezinárodní kupní smlouvy uzavírané v rámci dražební činnosti konkrétního zprostředkovatele řídily stejným právním řádem z důvodů ekonomické efektivity a do jisté míry i pohodlí zprostředkovatele dražby109. I v tom jí lze dát za pravdu. Činnost zprostředkovatelů dražeb by byla nejspíš z právního hlediska mnohem komplikovanější, kdyby se každá mezinárodní kupní smlouva uzavřená prostřednictvím dražby měla řídit jiným právním řádem s přihlédnutím k sídlu prodávajícího.
108Nařízení Řím I, čl. 4 odst. 1 písm. g.
109Tang, 2008, op. cit. str. 790.
Za povšimnutí stojí poslední věta zmíněného ustanovení, podle které se toto ustanovení aplikuje jen za předpokladu, že lze určit místo, na kterém se dražba koná. To může být ale v dnešní době relativně problematické, uvážíme-li, že se pro účely dražeb často využívá moderních komunikačních technologií, zejména internetu a webových stránek. V takových případech může být místo konání dražby v podstatě neurčitelné. Tvůrci nařízení Řím I se tak zakomponováním této podmínky do předmětného ustanovení prozíravě vyhnuli patové situaci, kdy by mělo být rozhodné právo určeno podle místa konání dražby, které by bylo nezjistitelné. V případě, kdy je místo konání dražby nezjistitelné, je tak nutné pro stanovení rozhodného práva použít alternativního způsobu. Otázkou však je, o jaký alternativní způsob by mělo jít. Ustanovení ho totiž dále neidentifikuje a v úvahu připadá několik alternativ.
Předně by bylo možné uvažovat o tom, že ve chvíli, kdy nelze aplikovat speciální úpravu smluv o prodeji zboží prostřednictvím dražby, měla by být aplikována obecná úprava smluv o prodeji zboží a rozhodné právo by mělo být stanoveno na základě obvyklého bydliště prodejce. Na druhou stranu by mohlo být možné argumentovat tím, že zvláštní úprava v případě smluv o prodeji zboží v dražbě indikuje, že obecné kritérium v tomto ohledu není vhodné a měl by být aplikován některý z následujících odstavců článku 4. Tang má za to, že nejvhodnějším řešením je pohlížet na všechny taxativně vyjmenované kategorie mezinárodních smluv v článku 4 tak, že jsou na sobě nezávislé. V případě, že nelze aplikovat zvláštní úpravu smluv o prodeji zboží v dražbě, jelikož místo dražby nelze určit, bude se podle Tang aplikovat obecná úprava mezinárodní kupní smlouvy o prodeji zboží.110 Nejsem si však jist, nakolik je možné s tímto názorem souhlasit. Domnívám se spíš, že by v takovém případě mohlo být vhodnější aplikovat článek 4 odstavec 2 nařízení Řím I.111 Tato nejasnost mohla být vyřešena tím, že by tvůrci nařízení přidali pouhou jednu větu na konec předmětného ustanovení, která by výslovně stanovila například toto: „V případě, že nelze určit místo, kde se dražba koná, řídí se smlouva o koupi zboží v dražbě právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště.“
Posledním typem mezinárodní kupní smlouvy výslovně jmenovaným v článku 4 nařízení Řím I je „smlouva uzavíraná v rámci mnohostranného systému, který sdružuje nebo umožňuje sdružování početných zájmů třetích osob na nákupu či prodeji finančních nástrojů.“112 Kromě samotné charakteristiky systému, kterým jsou zprostředkovávány kupní smlouvy týkající se
110Tang, 2008, op. cit., str. 793-794.
111Shodně Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 93.
112Nařízení Řím I čl. 4 odst. 1 písm. 4.
finančních nástrojů, musí být splněny ještě další tři podmínky, aby v případě absence volby rozhodného práva mohlo být toto právo stanoveno na základě předmětného ustanovení nařízení Řím I.
Předně musí jít o situace uzavírání mezinárodních kupních smluv jejichž předmětem jsou finanční nástroje, které jsou vymezeny v článku 4 odstavce 1, bodu 17 směrnice 2004/39/ES113. Těchto nástrojů jmenuje směrnice celou řadu. Proto pro účely této práce jmenovitě uvedu jen několik z nich. Jsou jimi například převoditelné cenné papíry, nástroje peněžního trhu, derivátové nástroje k převodu úvěrového rizika, nebo finanční rozdílové smlouvy.114 Dále musí být sdružování zájmů osob a provádění transakcí na tomto trhu v souladu s pevně stanovenými pravidly. Poslední podmínkou potom je, že se musí řídit jednotným právem. To zpravidla bude právo státu, který má zájem na tom trh regulovat a zároveň je této regulaci oprávněn. Za předpokladu, že jsou všechny zmíněné podmínky splněny, řídí se mezinárodní kupní smlouvy uzavřené v rámci takového trhu stejným právem, jako trh samotný.115 Jedná se o obdobou situace, jako v případě kupě a prodeje zboží prostřednictvím dražby, kdy má uzavíraná mezinárodní kupní smlouva nejužší vztah k trhu a tedy zprostředkovali, jehož prostřednictvím je uzavírána.116
V případě, že by některý mnohostranný systém – trh finančních nástrojů nebyl řízen jednotným právem, a tedy nebyl regulován právním řádem některého státu, pak by se mezinárodní kupní smlouvy uzavírané jeho prostřednictvím měly řídit právem státu, kde má tento trh finančních nástrojů své centrum.117 Pokud však nebude možné stanovit ani centrum tohoto finančního trhu, pak bude rozhodné právo nutné stanovit na základě dalších odstavců článku 4 nařízení Řím I.
V případech, kdy nebude možné určit rozhodné právo mezinárodní kupní smlouvy podle některého z výše zmíněných způsobů, taxativně vymezených v odstavci 1 článku 4 nařízení Řím I, protože předmětná smlouva neodpovídá ani jedné z vyjmenovaných kategorií, nebo by se na ní naopak mělo vztahovat vícero těchto kategorií, stanoví nařízení, že se daná mezinárodní kupní smlouva řídí právem země „v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické
113Tato směrnice již pozbyla účinnosti, a to ke dni 2.1.2018 a byla nahrazena Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU.
114Srov. přílohu č. 1, oddíl C, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS.
115Srov. nařízení Řím I, čl. 4 odst. 1 písm. h.
116Tang, 2008, op. cit., str. 790.
117Magnus Ulrich, Article 4 Rome I Regulation: The Applicable Law in the Absence of Choice, In: Ferrari Franco, Leible Stefan (eds.), Rome I Regulation The Law Applicable in Contractual Obligations in Europe, Mnichov: Sellier – European Law Publishers, 2009, str. 49.
pro smlouvu, své obvyklé bydliště.“118 Nařízení zde využívá pro stanovení rozhodného práva takzvané domněnky charakteristického plnění. Určení charakteristického plnění v případech jednoduchých smluv, jejichž předmětem je jeden typ plnění nejspíš nebude činit větší problémy. V případech, kdy ale daná mezinárodní kupní smlouva obsahuje větší množství práv a povinností, které mohou být zařazeny pod více smluvních typů, mělo by být plnění charakteristické pro danou smlouvu určeno s ohledem na její těžiště.119
Těžištěm lze rozumět hlavní předmět smlouvy. Například v případě mezinárodní kupní smlouvy, kterou je prodáván sklad, který je nemovitou věcí, společně se zbožím, které je v něm uskladněno, bude ve většině případů pravděpodobně těžištěm smlouvy prodej skladu. To by ale nemuselo platit v případě, že by cena samotného skladu byla zanedbatelná v poměru k ceně prodávaného zboží. V takovém případě je možné uvažovat o tom, že by těžiště dané kupní smlouvy leželo právě v prodeji zboží. Zajímavé taktéž je, že předmětné ustanovení nařízení volá po obvyklém bydlišti strany, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, a nikoliv po místě, kde má být toto charakteristické plnění provedeno.
Nařízení Řím I dále zakotvuje takzvanou únikovou doložku. Jedná se o ustanovení, které umožňuje odchýlit se od kolizní normy, která by měla být aplikována přednostně v případě, že mezinárodní kupní smlouva vykazuje užší vztah k jinému právnímu řádu než k tomu, který by byl stanoven podle této kolizní normy.120 Jejím účelem je ochrana zájmů toho státu, se kterým je předmětná mezinárodní kupní smlouva úzce spojena, respektive je s ním spojena úžeji než se státem, jehož právní řád by byl stanoven jako rozhodné právo podle předcházejících ustanovení nařízení. Důležité je, že toto užší spojení musí vyplývat ze všech okolností případu.121 Nelze proto akceptovat přístup některých soudů, které ve svých rozhodnutích využívaly únikovou doložku relativně liberálně, zejména v případě, kdy užší vztah stanovily pouze na základě toho, ve kterém státě mělo dojít k plnění.122
118Nařízení Řím I, čl. 4 odst. 2.
119Srov. nařízení Řím I, preambule odst. 19.
120 Pauknerová, 2016, op. cit.
121Srov. nařízení Řím I, čl. 4 odst. 3.
122Srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu Anglie a Walesu, ze dne 30. března 2001, ve věci Definitely Maybe (Touring) Ltd vs Marck Lieberberg Konzertagentur GmbH, nebo rozhodnutí stejného soudu ze dne 21. prosince 2001 ve věci Samcrete Egypt Engineers vs Land Rover.
Úniková doložka by naopak měla být soudy využívána jen v případě, že užší souvislost s jinou zemí vyplývá z okolností jako celku, jak deklaroval sám Soudní dvůr Evropské Unie 123 a mělo by jí být využíváno jen a pouze ve výjimečných případech. Jinak by soudy měli stanovit rozhodné právo na základě odstavců 1 a 2 článku 4 nařízení.124 Soudy by tedy k v rámci svého rozhodování měli k využívání únikové doložky přistupovat restriktivně.125 Příkladem toho, kdy z okolností mezinárodní kupní smlouvy vyplývá její užší vztah k jinému státu, než ke státu jehož právní řád by byl stanoven jako rozhodný podle odstavce 1, může být situace, kdy je uzavřena smlouva o koupi zboží, která je uzavírána v rámci veletrhu pořádaném ve státě jehož příslušníkem je kupující, přičemž zboží bude kupujícímu dodáno ze skladu ve stejném státě a jediným zahraničním prvkem je osoba prodávajícího, která pochází z jiného státu.126
Výhodou únikových doložek je jejich flexibilita. Jejich nesporný přínos tkví v tom, že rozhodné právo může být stanoveno s přihlédnutím k specifikům každé jednotlivé situace. Tato flexibilita může ale představovat i určité nebezpečí z hlediska právní jistoty smluvních stran. Vzhledem k tomu, že stanovení rozhodného práva v případě použití únikové doložky závisí na rozhodnutí příslušného orgánu, nemohou smluvní strany dopředu vědět, jaké rozhodné právo tento orgán stanoví.127
V neposlední řadě zakotvuje nařízení Řím I takzvanou zásadu nejužšího spojení, neboť stanoví, že „není-li možné určit rozhodné právo podle odstavce 1 nebo 2, řídí se smlouva právem země, s níž je nejúžeji spojena.“128 Odstavec 4 tedy stejně jako odstavec 3 volá po nejužším spojení, jako hraničním určovateli pro určení rozhodného práva. Nicméně pro aplikaci odstavce 4 je třeba, aby rozhodné právo nebylo možné stanovit na základě odstavců 1 a 2. V případě odstavce 3 však tato podmínka stanovena není. Při aplikaci odstavce 4 a určování země se kterou je smlouva nejúžeji spojena, by kromě dalšího mělo být zohledňováno to, jestli má taková smlouva „velmi úzký vztah k jiné smlouvě nebo smlouvám.“129
123Srov. rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 6. října 2009, ve věci Intercontainer Interfrigo SC (ICF) vs
Balkenede Oosthuizen BV, MIC Operations BV.
124Tang, 2008, op. cit., str. 793-794.
125Pauknerová, 2013, op. cit., str. 160.
126Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 96.
127 Pauknerová, 2016, op. cit. 128Nařízení Řím I, čl. 4 odst. 4. 129Nařízení Řím I, preambule odst. 21.
Lze předpokládat, že většina případů, kdy nebude stanoveno rozhodné právo pro mezinárodní kupní smlouvu volbou kontrahentů, bude spadat buď pod odstavec 1 či 2 článku 4 nařízení Řím I. Nicméně najde se i okruh takových mezinárodních smluv, na které ani jedno z těchto ustanovení nedopadá. To se však spíše, než smluv kupních týká mezinárodních smluv, jejichž předmětem je směna. Jako příklad lze uvést bartery, nebo swapy.130 Situace, kdy by nebylo možné stanovit rozhodné právo v případě mezinárodní kupní smlouvy na základě článků 1 a 2 je jen těžko představitelná. Přesto se sluší, alespoň krátce popsat to, jak by mělo být rozhodné právo stanoveno, za předpokladu, že by k takové situaci došlo.
Část této práce, zabývající se stanovením rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu podle nařízení Řím I, by nebyla kompletní, bez pojednání o způsobu stanovení rozhodného práva v případě absence jeho volby pro spotřebitelské smlouvy. Nařízení v tomto případě nemluví výslovně o kupních smlouvách uzavíraných se spotřebiteli v rámci mezinárodního styku. Ze samotné praxe je nicméně zřejmé, že znatelná část uzavíraných mezinárodních kupních smluv je právě smlouvami uzavíranými se spotřebiteli, a tedy smlouvami spadajícími do této kategorie. Za spotřebitele je nařízením Řím I považována fyzická osoba, která uzavírá mezinárodní kupní smlouvu „za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti.“ Spotřebitelskou mezinárodní kupní smlouvou se pak rozumí taková smlouva, kterou spotřebitel uzavírá s obchodníkem, kterým je naopak taková osoba, která v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti jedná.131
Běžným příkladem spotřebitelské mezinárodní kupní smlouvy může být jakýkoliv nákup zboží ze zahraničí přes internet. V dnešní době je běžné tímto způsobem nakupovat jak zboží v rámci Evropského jednotného trhu, tak mimo něj. Ostatně v samotné preambuli nařízení Řím I je tento způsob uzavírání mezinárodních kupních smluv zmíněn, jako jedno z hledisek pro to, jakým způsobem by měla být nastavena kolizní norma, s tím, že by měla zohledňovat právě vývoj technologií umožňujících prodej na dálku.132
Spotřebitelské smlouvy se v případě absence volby rozhodného práva řídí právním řádem té země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště. Nicméně nařízení stanoví dvě podmínky, které musí být naplněny, aby tomu tak skutečně bylo. Za prvé, obchodník musí provozovat svou
130 Rozehnalová, Drličková, Kyselovská, Valdhans, 2018, op. cit., str. 96.
131 Nařízení Řím I, čl. 6 odst. 1.
132 Srov. nařízení Řím I, preambule, odst. 24.
profesionální nebo podnikatelskou činnost v té zemi, kde se nachází obvyklé bydliště spotřebitele, nebo se taková činnost na zemi, kde má spotřebitel obvyklé bydliště, případně na několik zemí včetně této země, musí zaměřovat, a to jakýmkoliv způsobem. Za druhé, musí předmětná mezinárodní kupní smlouva spadat do rozsahu této činnosti.133
Z výše uvedeného je patrné, že toto ustanovení nebude dopadat například na mezinárodní kupní smlouvu, kterou uzavře fyzická osoba, která vycestovala do cizího státu, byť je spotřebitelem, s obchodníkem, který je usazen v tomto cizím státu a zboží prodává pouze v něm. Není zde totiž splněna zmíněná první podmínka. Obchodník neprovozuje svoji činnost ve státě, kde se nachází obvyklé bydliště spotřebitele ani se na něj nezaměřuje. V takovém případě bude rozhodné právo pro mezinárodní kupní smlouvu, za předpokladu absence volby rozhodného práva, stanoveno na základě článku 4 nařízení Řím I.
I v případě spotřebitelských smluv je zachován základní princip, kterým se nařízení Řím I řídí – princip autonomie vůle. Smluvním stranám je tedy umožněno zvolit si rozhodné právo pro jejich mezinárodní kupní smlouvu v souladu s článkem 3 nařízení. Nařízení však v tomto specifickém případě stanoví zvláštní omezení v tom, jakým způsobem bude volba rozhodného práva vylučovat aplikaci dalších právních norem na právní vztah spotřebitele a obchodníka. Nařízení totiž stanoví, že na tento právní vztah se budou aplikovat ustanovení na ochranu spotřebitele toho právního řádu, kterým by se daný právní vztah řídil v případě neexistence volby rozhodného práva.134 Z tohoto ustanovení je patrný vysoký zájem tvůrců nařízení na ochraně spotřebitele. Je ale paradoxní, že v některých oblastech, kde by bylo možné očekávat podobný přístup, takový důraz na ochranu spotřebitele kladen není. Jedná se o některé výjimky z obecné úpravy spotřebitelských smluv, kterými jsou mezinárodní kupní smlouvy o koupi a prodeji nemovitostí a mezinárodní kupní smlouvy uzavírané v rámci mnohostranných systémů umožňujících obchodování s finančními nástroji. Na stanovení rozhodného práva v případě těchto smluvních typů se, při absenci volby rozhodného práva, použijí příslušná ustanovení článku 4 nařízení bez ohledu na to, zda na jedné straně smluvního stranu stojí spotřebitel a na druhé podnikatel.
133 Srov. nařízení Řím I, čl. 6 odst. 1.
134 Srov. nařízení Řím I, čl. 6 odst. 2.
4. Stanovení rozhodného práva podle dalších pramenů práva
Ne všechny případy stanovení rozhodného práva mezinárodních kupních smluv spadají do působnosti nařízení Řím I. Je třeba brát v potaz závazky, které na sebe převzala jak Česká republika, tak další členské státy EU v rámci mezinárodního práva a těmto závazkům dostát. To znamená zejména dodržovat mezinárodní úmluvy, které Česká republika nebo jí předcházející státní zřízení uzavřela s jinými státy. V neposlední řadě je také třeba brát v potaz národní úpravu a kolizí normy v ní obsažené. V případě České republiky je tato úprava představována ZMPS. Nicméně vzhledem k aplikační přednosti unijního práva a mezinárodních smluv dopadá úprava ZMPS pouze na zbytkovou oblast vztahů. Je otázkou, zda je vůbec ZMPS relevantní z hlediska stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu.
V této kapitole bude pojednáno o mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána a jejichž kolizní úprava je relevantní z hlediska stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu. Krátce budou také zmíněny mezinárodní smlouvy, jejichž kolizní normy by na mezinárodní kupní smlouvu měly dopadat, ale z určitého důvodu tomu tak není. V závěru kapitoly se pak pokusím odpovědět na otázku, v jakém rozsahu a zda vůbec dopadá kolizní úprava ZMPS na stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu.
4.1.Stanovení rozhodného práva podle některých mezinárodních úmluv
Jak už bylo předesláno v úvodu kapitoly, Česká republika je vázána některými mezinárodními úmluvami, které obsahují kolizní úpravu pro stanovení rozhodného práva v případě mezinárodní kupní smlouvy. Tyto úmluvy z logiky věci musí mít aplikační přednost před nařízením Řím I. V opačném případě by mohlo docházet k jejich porušování. S touto skutečností tvůrci nařízení počítali, a proto do něj včlenili ustanovení, které aplikační přednost takových mezinárodních úmluv zajistí. Zmíněné ustanovení stanoví, že „tímto nařízením není dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy.“135 Úmluvy zmíněné v předmětném ustanovení nařízení měly členské státy oznámit komisi.136 Česká republika
135 Nařízení Řím I, článek 25, odst. 1.
136 Nařízení Řím I, článek 26, odst. 1,
oznámila celkem devět takových úmluv.137 Některé z těchto nahlášených úmluv se však ani s úpravou nařízení Řím I nepřekrývaly.138 Ve věci stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu z nich připadají v úvahu pouze úmluvy o vzájemné právní pomoci uzavřené s Maďarskem,139 Polskem,140 Rumunskem,141 Mongolskem,142 Ukrajinou143 a Uzbekistánem,144 přičemž pouze úmluvy uzavřené s Mongolskem, Ukrajinou a Uzbekistánem jsou v současné době skutečně relevantní.
Kolizí normy aplikující se ve vztahu k Mongolsku jsou obsaženy ve zmíněné bilaterální úmluvě. Tato úmluva upravuje stanovení rozhodného práva následovně: „Smluvní závazky mezi fyzickými osobami, jakož i mezi fyzickými a právnickými osobami, s výjimkou závazků týkajících se nemovitého majetku, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli o použití jiného právního řádu, jenž se týká závazků.“145
Úmluva s Mongolskem tak stejně jako nařízení Řím I klade důraz na autonomii vůle smluvních stran. Primárním hraničním určovatelem je zde tedy vůle kontrahentů, kterým je umožněno zvolit si rozhodné právo pro svoji mezinárodní kupní smlouvu. Navíc je jim umožněna neomezená volba rozhodného práva. Mohou si tedy zvolit i právní řád jiného státu, než jen České republiky nebo Mongolska. To je významné zejména v kontrastu s některými jinými obdobnými úmluvami, které volbu rozhodného práva limitují právě na právní řády států, které k úmluvě přistoupily.146 Nicméně i v tomto případě je zjevně volba práva smluvními stranami limitována, a
137 Srov. oznámení podle čl. 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). In: Úřední věstník Evropské unie. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2010, svazek 53, č. 2010/C 343/04.
138 Bříza, 2012, op. cit., str. 116.
139 Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě vztahů v občanských, rodinných a trestních věcech, vyhlášená pod č. 63/1990 Sb.
140 Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, vyhlášená pod č. 42/1989 Sb.
141 Smlouva o právní pomoci v občanských věcech mezi Českou republikou a Rumunskem, vyhlášená pod č. 1/1996
Sb.
142 Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech, vyhlášená pod č. 106/1978 Sb.
143 Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, vyhlášená pod č. 123/2002
Sb.
144 Smlouva mezi Českou republikou a Republikou Uzbekistán o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech, vyhlášená pod č. 133/2003 Sb.
145 Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech, článek 36, odst. 1.
146 Bělohlávek, 2009, op. cit., str. 1937.
to na právní řády, které se daného závazků týkají. Nelze tedy zřejmě zvolit právní řád, který k dané mezinárodní kupní smlouvě vůbec žádný vztah nemá.
Vzhledem k relativně stručné kolizní úpravě obsažené ve smlouvě s Mongolskem a absenci dalších relevantních ustanovení, lze předpokládat, že budou vznikat situace, na které tato úmluva nedopadá. Předně jsou výslovně vyloučeny závazky týkající se nemovitostí. To je pochopitelné a jak už bylo v této práci řečeno, v mezinárodním styku se jedná o běžnou praxi. Zpravidla se takové závazky řídí právním řádem státu, ve kterém se nemovitost nachází. Další mezerou této úpravy však je, že vůbec nepočítá s tím, že by subjekty, na které se aplikuje, mohly uzavřít mezinárodní kupní smlouvu na území jiného státu, než jen České republiky nebo Mongolska. V případě absence volby rozhodného práva kontrahenty totiž hovoří o tom, že se smlouva bude řídit právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla dohoda uzavřena. Smluvní stranou tu však nejsou myšleni kontrahenti mezinárodní kupní smlouvy, ale státy, které uzavřely úmluvu. Pokud bude tedy mezinárodní kupní smlouva uzavřena na území třetího státu, pak ve smlouvě s Mongolskem chybí kolizní úprava, která by se na takovou situaci dala aplikovat. Podle Bělohlávka má tato situace dvě možná řešení. Buď pro stanovení rozhodného práva aplikovat analogicky obecné ustanovení úmluvy s Mongolskem. To by vyústilo v to, že rozhodným právem by byl stanoven právní řád státu, na jehož území dojde k uzavření mezinárodní kupní smlouvy. Druhou alternativou pak je podle Bělohlávka aplikace příslušných kolizních norem platných na území České republiky. Osobně bych se přikláněl spíše ke druhé alternativě a analogickou aplikaci zmíněného ustanovení smlouvy s Mongolskem vyloučil. Mám za to, že k takovým situacím je třeba přistupovat spíše tak, že na ně smlouva s Mongolskem vůbec nedopadá.
Obdobně je koncipována i úmluva s Ukrajinou. I ta jako primárního hraničního určovatele pro rozhodné právo mezinárodní kupní smlouvy stanoví volbu kontrahentů. „Smluvní závazkové vztahy se řídí právním řádem, na němž se účastníci shodli.“147 V případě, že kontrahenti rozhodné právo nezvolí, stanoví úmluva s Ukrajinou, že se jejich vztah řídí „řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu […]“148 Bělohlávek má za to, že úmluva s Ukrajinou dopadá i na situace, kdy kontrahenti uzavřou mezinárodní kupní smlouvu na území třetího státu, a že v takovém případě se za předpokladu absence volby rozhodného práva bude taková smlouva řídit
147 Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, článek 48 odst. 1.
148 Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, Článek 48 odst. 2.
právním řádem státu, na jehož území byla uzavřena.149 Osobně si ale v této věci dovolím s Bělohlávkem nesouhlasit. Úmluva s Ukrajinou totiž z jazykového hlediska stanoví to samé, co smlouva s Mongolskem. Počítá tedy s tím, že rozhodným právním řádem může při absenci volby rozhodného práva být jen a pouze právní řád některé ze smluvních stran. Těmi jsou v tomto případě opět myšleny státy, které úmluvu uzavřely, tedy Česká republika a Ukrajina. Rozdíl je patrný, když znění předmětného ustanovení srovnáme s obdobným ustanovením, které je zkomponováno do úmluvy uzavřené s Rumunskem. „Nedošlo-li ke zvolení práva, řídí se závazkový vztah právním řádem místa, kde byla Smlouva uzavřena.“150 V tomto případě zjevně není rozhodný právní řád omezen na smluvní strany, a tak bude dopadat i na situace, kdy dojde k uzavření mezinárodní kupní smlouvy na území třetího státu. To však v případě smlouvy s Ukrajinou neplatí. Proto mám za to, že v takových případech bude třeba aplikovat příslušné kolizní normy platné na území České republiky. V neposlední řadě i smlouva s Ukrajinou zakotvuje specifický přístup ve vztahu k věcem nemovitým, když stanoví, že „Pro řízení o sporu ohledně nemovitého majetku, který vznikne ze smluvních vztahů […] justiční orgán použije právní řád té smluvní strany, na jejímž území se tento majetek nalézá.“151 Toto ustanovení platí v případě, že si kontrahenti rozhodné právo nezvolí a opět klade důraz na úzký vztah nemovitosti k místu, kde se nachází.
Mezinárodní úmluvou, která umožňuje, aby se v případě absence volby práva rozhodným právem pro mezinárodní kupní smlouvu stalo i právo jiného státu než některého ze signatářů této úmluvy, je úmluva s Uzbekistánem. Ta stanoví, že „Práva a povinnosti stran právního úkonu se řídí právním řádem místa, kde byl právní úkon učiněn“152 Nicméně i v této smlouvě je upřednostňována smluvní autonomie kontrahentů, a tudíž se tato úprava aplikuje jen za předpokladu, že si smluvní strany rozhodné právo nezvolí.
Alespoň za krátkou zmínku stojí i mezinárodní úmluvy, které Česká republika v minulosti uzavřela s jinými členskými státy EU a které obsahují kolizní normy aplikovatelné na mezinárodní kupní smlouvu. Jde například o již zmíněnou úmluvu s Rumunskem nebo úmluvy s Polskem a Bulharskem. V nařízení Řím I je výslovně stanovena jeho přednostní použitelnost ve vztahu k mezinárodním úmluvám, které mezi sebou uzavřely výhradně členské státy EU, a to v oblasti,
149 Bělohlávek, 2009, op. cit., str. 1940.
150 Smlouva o právní pomoci v občanských věcech mezi Českou republikou a Rumunskem, článek 50 odst. 1.
151 Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, článek 48 odst. 3.
152 Smlouva mezi českou republikou a Republikou Uzbekistán o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech, článek 39, odst. 3.
která je nařízením Řím I upravena.153 Vzhledem k tomu, že do této oblasti spadá i problematika stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvy, aplikace takových úmluv je vyloučena.
4.2.Stanovení rozhodného práva podle zákona o mezinárodním právu soukromém
Z předchozích kapitol této práce je patrné, že problematika stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu je komplexně upravena nadnárodními a mezinárodními prameny práva, ať už se jedná o přímo aplikovatelné nařízení Řím I či mezinárodní úmluvy uzavřené s některými třetími zeměmi. Nabízí se tedy otázka, jaký je vztah ZMPS a těchto pramenů práva a zda v případě kolizní úpravy mezinárodní kupní smlouvy zbývá vůbec nějaký prostor pro aplikaci vnitrostátních právních předpisů, konkrétně ZMPS.
ZMPS obsahuje kolizní úpravu pro stanovení rozhodného práva smluv, která by se mohla týkat i kupních smluv s mezinárodním prvkem.154 Avšak jak vyplývá ze samotného ZMPS, kolizní ustanovení týkající se mezinárodní kupní smlouvy mají být použita až v návaznosti na přímo použitelné předpisy EU, tedy nařízení Řím I a dále v návaznosti na mezinárodní úmluvy, kterými jsou mezinárodní úmluvy uvedené v předcházející kapitole. To znamená, že ZMPS může být aplikován jen v rozsahu, ve kterém se tyto prameny práva neuplatní nebo v takovém rozsahu, ve kterém připouštějí aplikaci vnitrostátních norem.155 Úprava obsažená v ZMPS je tedy pojata pouze jako zbytková úprava, přičemž prostor pro její aplikaci je zejména nařízením Řím I značně omezen.156 Její meze jsou potom v případě zmíněných mezinárodních úmluv dány článkem 10 Ústavy. Ten stanoví, že pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. V případě vztahu mezinárodních smluv a ZMPS tak aplikace ZMPS připadá v úvahu za předpokladu, že ZMPS stanoví přesně to samé, co mezinárodní smlouva. V tomto případě však není možné vycházet pouze ze shodného textu ZMPS a mezinárodní smlouvy. Ten totiž ještě nemusí znamenat, že se předmětná smlouva bude vykládat stejně jako ZMPS. Odlišný
153 Srov. nařízení Řím I, článek 25, odst. 2,
154 Zmíněná úprava je obsažena v § 87 ZMPS.
155 Srov. ZMPS, § 84.
156 Bříza Petr, Břicháček Tomáš, § 84 Úvodní ustanovení, In: Bříza Petr, Břicháček Tomáš, Fišerová Zuzana, Horák Pavel, Ptáček Lubomír, Svoboda Jiří, Zákon o mezinárodním právu soukromém, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 489.
výklad může i přes shodnost textu plynout například z odlišných závěrů soudů. I v případě shodného textu ZMPS a mezinárodní smlouvy je třeba, aby byl důkladně posouzen smysl ustanovení obou předpisů a až na základě takového posouzení, lze dojít k závěru o jejich shodnosti a přípustnosti aplikace ZMPS místo mezinárodní smlouvy.157 ZMPS se jinak použije jen za předpokladu, že aplikačně nadřazená úprava neumožňuje danou otázku vyřešit. Vzhledem k tomu, že řešení otázky stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu je ve zmíněných nadnárodních a mezinárodních pramenech práva komplexně upraveno, lze si jen těžko představit, že by mohlo dojít k situaci, kdy by se měla aplikovat ustanovení ZMPS.
Skutečnost, že aplikace ZMPS na případy stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu je v zásadě vyloučena, však někdy bývá opomíjena. Někteří neberou v potaz skutečnost, že vyjma úpravy stanovené příslušnými mezinárodními smlouvami, je otázka stanovení rozhodného práva, na kterou by mohl dopadat ZMPS, plně v působnosti nařízení Řím I. V některých případech tak vyvstávají chybné domněnky, že aplikace ZMPS jako kolizní normy je v případě mezinárodní kupní smlouvy přípustná například v případech, kdy je taková smlouva uzavřena mezi subjektem České republiky a subjektem státu, který není členským státem EU a zároveň mezi tímto státem a Českou republikou není uzavřena mezinárodní úmluva, která by obsahovala relevantní kolizní normy.158 Tento názor má pravděpodobně kořeny v nedostatečném pochopení vztahů vnitrostátního práva členských států EU, právních předpisů EU a mezinárodních úmluv. Nařízení Řím I totiž ve věcech stanovení rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy plně nahradilo vnitrostátní kolizní normy a ZMPS tak v tomto ohledu vyřadilo z použití.159
157 Bříza Petr, § 2 Mezinárodní smlouvy a předpisy Evropské unie, In: Bříza Petr, Břicháček Tomáš, Fišerová Zuzana, Horák Pavel, Ptáček Lubomír, Svoboda Jiří, Zákon o mezinárodním právu soukromém, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 10.
158 Srov. např. Dvořák Milan, 2016, op. cit.
159 Kučera, Pauknerová, Růžička, 2015, op. cit., str. 57.
5. Mezinárodní kupní smlouva a Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (CISG)
V poslední kapitole této práce bych chtěl věnovat pozornost prameni práva, který je v rámci problematiky rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy, respektive mezinárodní kupní smlouvy o koupi zboží, extrémně významný. Tímto pramenem je CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.
Význam CISG dokládá již samotný fakt, že k ní v současné době přistoupilo 94 suverénních států. Mezi nimi z hlediska mezinárodního obchodu i tak významné země jako například USA, Čína, Japonsko nebo Rusko. Signatáři se však několik hospodářsky velmi důležitých států dosud nestalo, mezi nimi zejména Velká Británie nebo Indie.160 Je otázkou, zda i tyto dvě zmíněné mocnosti k CISG v budoucnu přistoupí či ne. Jejich připojení, k již tak rozsáhlé skupině signatářů by význam CISG jen zvýšilo. I tak je ale v rámci mezinárodního obchodu CISG bezesporu jedním z nejvýznamnějších pramenů práva. Do její působnosti totiž spadají všechny exportní mezinárodní kupní smlouvy, stejně jako značná část mezinárodních kupních smluv týkajících se vývozu a dovozu zboží. Navíc je CISG celosvětově známým a zavedeným pramenem práva, který je globálně akceptován, považován za standardní úpravu a kolem jehož výkladu a aplikace byla vytvořena jednotná globální praxe.161 Jedná se tedy o velmi dobře známou úpravu, jejíž opomíjení či neschopnost její správné aplikace nebo výkladu dokonce někteří autoři považují za porušení standardu znalostí, který má být dodržován advokáty.162
Účelem CISG je zejména snížení míry právní nejistoty, která je nevyhnutelně spojená s obchodními transakcemi prováděnými přeshraničně a snížení nákladů kontrahentů. V neposlední řadě je jejím prostřednictvím omezována možnost takzvaného „forum shopping.“ Jedná se o situace, ve kterých si žalobce strategicky a účelově vybírá soudy, u kterých v případě vzniku sporu
160 Srov. CISG: Table of Contracting States [online] [cit. 15.5.2021], dostupný na adrese:
https://iicl.law.pace.edu/cisg/page/cisg-table-contracting-states.
161 Tichý Luboš, CISG (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží), 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2017,
str. 3-4.
162 Ibid.
z mezinárodní kupní smlouvy podá žalobu.163 Volba soudu v rámci forum shopping bývá učiněna na základě toho, s jakou pravděpodobností určitý soud rozhodne ve prospěch žalobce.
Na rozdíl od pramenů práva, o kterých bylo v této práci pojednáváno až doposud a které obsahují kolizní normy, najdeme v CISG hmotněprávní úpravu mezinárodní kupní smlouvy. Účelem CISG tedy není stanovení rozhodného práva, které by vztah z mezinárodní kupní smlouvy dále upravovalo, ale je jím právě samotná hmotněprávní úprava tohoto vztahu. CISG tak sjednocuje hmotné právo týkající se mezinárodní kupní smlouvy a nahrazuje v tomto ohledu právní normy národních právních řádů. Jedná se tedy v zásadě o normu přímou, byť obsahuje i některá ustanovení, která mohou mít kolizní charakter.164
5.1.Věcná působnost CISG
Otázkou je, zda lze CISG aplikovat na veškeré mezinárodní kupní smlouvy, případně, zda jsou některé typy z působnosti CISG vyloučeny. CISG se vztahuje na „smlouvy o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech, jestliže tyto státy jsou smluvními státy; nebo jestliže podle ustanovení mezinárodního práva soukromého se má použít právního řádu některého smluvního státu.“165 Z uvedeného je patrné, že CISG upravuje jen a pouze mezinárodní kupní smlouvy o koupi zboží. V samotné CISG však definici toho, co se pro její účely zbožím rozumí, nenajdeme. Stejně tak v ní nenajdeme definici kupní smlouvy. Ani jeden z těchto termínů však nelze vykládat v závislosti na národních právních řádech. Tím by byla popřena jednotnost aplikace CISG. Co je pro účely CISG považováno za kupní smlouvu, bývá dovozováno na základě jejího článku 30 a článku 53. Kupní smlouva je podle nich chápána jako smlouva, na jejímž základě je jedna smluvní strana – prodávající povinna dodat druhé smluvní straně zboží, předat jí k tomuto zboží doklady a převést na ní vlastnické právo ke zboží, zatímco druhá smluvní strana – kupující je povinna za zboží zaplatit kupní cenu a převzít jej.166
163 Pfeiffer Magdalena, Pauknerová Monika, Růžička Květoslav a kolektiv, Mezinárodní obchodní právo, Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, str. 143
165 CISG, článek 1 odst. 1.
166 Pfeiffer, Pauknerová, Růžička a kolektiv, 2019, op. cit., str. 146.
Dále CISG vymezuje kupní smlouvu i ve vztahu k jiným typům mezinárodních smluv, zejména ve vztahu k mezinárodní smlouvě o dílo. Za kupní smlouvu je podle CISG považována i taková smlouva o dodávce zboží, které má být teprve v budoucnosti vyrobeno nebo vyhotoveno. To však neplatí v případech, kdy se strana, která je objednatelem zboží, zaváže dodat podstatnou část věcí, které jsou nutné pro výrobu nebo zhotovení zboží. O kupní smlouvu také nepůjde, pokud závazky strany, která zboží dodává, převážně spočívají ve vykonávání prací nebo poskytování služeb.167 V těchto případech půjde o mezinárodní smlouvu o dílo.
Pod pojem kupní smlouvy v CISG dále nelze subsumovat smlouvy, jejichž předmětem je výměna zboží a absentuje v nich povinnost k úhradě smluvní ceny nebo smlouvy darovací. Na smlouvy, jejichž předmětem je prodej zboží za symbolickou částku a které z toho důvodu svým charakterem hraničí se smlouvou darovací, bude CISG aplikována za předpokladu, že jsou rozhodným právem považovány za platné. Problematickými jsou v ohledu aplikace CISG i například nájemní smlouvy spojené s koupí, leasingové smlouvy, či distribuční a franchisingové smlouvy. V případě všech těchto jmenovaných typů smluv, jejichž součástí je i koupě zboží, se autoři v otázce přípustnosti aplikace CISG rozcházejí. Ve většině případů tak bude třeba individuálně zvážit, jak významná je právě koupě zboží ve vztahu ke zbytku smlouvy a na základě takového zjištění učinit závěr o přípustnosti aplikace CISG. Kupříkladu aplikace CISG bude vyloučena v případě nájemní smlouvy spojené s koupí za předpokladu, že hlavní zájem leží v užívání předmětné věci, a nikoliv v koupi.168 V úvahu však připadá i situace, kdy bude předmětná mezinárodní smlouva kvalifikována jako smlouva smíšená. V takovém případě by pak CISG podléhala pouze část této smlouvy, která se týká koupě. Části takové smlouvy, které se týkají jiných plnění, by podléhaly příslušnému národnímu právu.169
Zbožím se pak pro účely CISG rozumí věci movité hmotné. CISG se tak nebude aplikovat na mezinárodní kupní smlouvy, jejichž předmětem jsou věci nemovité, stejně jako na smlouvy jejichž předmětem jsou práva.170 Stejně tak jsou podle převažujících názorů z aplikace CISG vyřazeny smlouvy, jejichž předmětem je koupě nehmotných statků, jako například know-how,
167 Srov. CISG, článek 3.
168 Tichý, 2017, op. cit, str. 20-21.
169 Rozehnalová Naděžda, Valdhans Jiří, Kyselovská Tereza, Právo mezinárodního obchodu. Včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení, 4. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2021, str. 189.
170 Tichý, 2017, op. cit, str. 19-22.
konceptů nebo marketingových analýz.171 Osobně se však v tomto ohledu musím přiklonit k menšinovému názoru, tedy tomu, že by CISG měla být aplikována i v případech mezinárodních kupních smluv týkající se nehmotných statků. Umožňovat její aplikaci pouze na hmotné statky lze považovat za v zásadě zpátečnický přístup, který v budoucnu může mít vzhledem ke stále rostoucímu významu nehmotných statků negativní dopad na význam samotné CISG. Pokud vezmeme v potaz účel CISG, je otázka, jestli ten může být skutečně naplněn v případě, že budou v rámci CISG nehmotné statky opomíjeny. Zbožím ve smyslu CISG však naopak mohou být softwareové programy. Musí se ale jednat o standardizovaný software, a nikoliv program vyvinutý individuálně na míru. Stejně tak mohou být zbožím živá zvířata, nebo hromadné věci, plyn nebo například logo.172
Tvůrci CISG z její působnosti výslovně vyloučili některé mezinárodní kupní smlouvy týkající se specifického zboží. Jedná se o koupi zboží v dražbách, o koupi zboží při výkonu rozhodnutí nebo podle rozhodnutí soudu, dále pak o koupi cenných papírů nebo peněz, lodí, člunů, vznášedel a letadel173 nebo elektrické energie. Zejména jsou pak z působnosti CISG vyloučeny jakékoliv mezinárodní smlouvy o koupi zboží, které je kupováno pro vlastní potřebu nebo potřebu rodiny či domácnosti. To se však neuplatní v případě, že prodávající před uzavřením samotné smlouvy či při jejím uzavření nevěděl a ani vědět neměl, že zboží je k takovému účelu kupováno.174 CISG se tudíž aplikuje jen na mezinárodní kupní smlouvy uzavírané pro podnikatelské účely, a nikoliv na smlouvy spotřebitelské.175 Nicméně ani identifikace spotřebitelské smlouvy v praxi nemusí být jednoduchá. Ukazateli, že se v daném případě mezinárodní koupě jedná o spotřebitelskou smlouvou mohou být zejména charakter zakoupeného zboží, množství, ve kterém je zboží zakoupeno nebo místo, kde k nákupu dochází. Zohledněn může být i charakter osoby kupujícího, zejména jeho profesní zaměření.176 Pokud je kupujícím například osoba, která koupi věci uplatňuje jako náklad v účetnictví, pak s největší pravděpodobností o spotřebitele nepůjde.177 Stejně tak o spotřebitele nepůjde v případě, kdy kupujícím bude právnická osoba. Vzhledem k tomu, že aby šlo ve smyslu CISG o spotřebitelskou
171 Rozehnalová, Valdhans, Kyselovská, 2021, op.cit., str. 191.
172 Tichý, 2017, op. cit, str. 22-23
173 Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu Maďarské republiky, ze dne 25.9.1992, č.j. Gf.I. 31.349/1992/9, se CISG sice neaplikuje na mezinárodní kupní smlouvy, jejichž předmětem je koupě letadel, ale možná paradoxně se vztahuje na takové smlouvy, jejichž předmětem je koupě náhradních dílů k nim.
174 Srov. CISG, článek 2.
175 Pfeiffer, Pauknerová, Růžička a kolektiv, 2019, op. cit., str. 146.
176 Opačně Tichý, 2017, op. cit, str. 30.
177 Rozehnalová, Valdhans, Kyselovská, 2021, op.cit., str. 192.
smlouvu, musí být zboží zakoupeno pro vlastní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti, může být z povahy věci spotřebitelem pouze osoba fyzická.178
V neposlední řadě je podmínkou aplikace CISG to, aby kontrahenti měli místa podnikání v různých státech, které jsou smluvními stranami CISG nebo, aby se jejich smluvní vztah řídil právem státu, který k CISG přistoupil. Jedná se o obecné subjektivní kritérium179. V případě, že mají kontrahenti místa podnikání ve stejném státě, pak automatická aplikace CISG na jejich mezinárodní kupní smlouvu nepřichází v úvahu.180 To samé ale platí i v případě jednotlivých států, které jsou součástí většího federálního celku, jako kupříkladu státy USA.181
CISG stejně jako v případě termínů kupní smlouvy a zboží, termín místa podnikání nedefinuje. Pro jeho určení není podstatná státní příslušnost kontrahentů nebo skutečnost, že smlouva byla podepsána na území jednoho státu a plnění bylo poskytnuto na území státu jiného, ani to, zda předmětem smlouvy je vývoz zboží či jeho dovoz.182 Předpokládá se, že místem podnikání je to místo, kde dochází k faktické činnosti podnikatele. Například tedy místo, kde dochází k výrobě zboží.183 V případě, že má některá ze smluvních stran větší množství míst podnikání, pak je rozhodující to místo podnikání, které má nejužší vztah k předmětné smlouvě a jejímu plnění. Pokud některá ze smluvních stran naopak místo podnikání nemá, pak je pro účely CISG rozhodující její bydliště, případně sídlo.184
Aby mohla být na mezinárodní kupní smlouvu CISG aplikována, klade tato úmluva ještě jednu podmínku. Skutečnost, že smluvní strany mají místa podnikání v různých státech musí vyplývat buď se samotné smlouvy, případně z jednání mezi kontrahenty, či z informací, které si kontrahenti poskytli do uzavření smlouvy nebo při jejím uzavření.185 Otázkou je, zda se v tomto případě jedná o výčet taxativní. Tichý zastává názor, že nikoliv. Podle něj bude tato podmínka splněna i v případech, kdy se smluvní strany dozví o skutečnosti, že jejich smlouva je smlouvou
178 Tichý, 2017, op. cit., str. 30.
179 Kanda Antonín, Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží,
Praha: Linde, 1999, str. 18.
180 Pfeiffer, Pauknerová, Růžička a kolektiv, 2019, op. cit., str. 143-144.
181 Tichý, 2017, op. cit, str. 25.
182 Pfeiffer, Pauknerová, Růžička a kolektiv, 2019, op. cit., str. 144.
183 Rozehnalová, Valdhans, Kyselovská, 2021, op. cit., str. 193.
184 Srov. CISG, článek 9.
185 Srov. CISG, článek 1 odst. 2.
mezinárodní na základě informací od třetích osob nebo jinak. Ukazateli, na základě kterých, se smluvní strany mohou dozvědět o existenci relevantního mezinárodního prvku jsou podle něj také používání společného jazyka, který je pro kontrahenty jazykem cizím, v rámci kontrakčních jednání nebo internetové adresy smluvních stran či jejich předchozí obchodní vztahy.186
V případě, že jeden z kontrahentů měl při uzavírání smlouvy za to, že se jedná o smlouvu týkající se vnitrostátního obchodu, pak bude aplikace CISG vyloučena. Takto je z hlediska právní jistoty chráněna jakákoliv strana, která se nemohla s určitými skutečnostmi seznámit, aniž by to byla její vina.187 To že se jedná o mezinárodní kupní smlouvu je skutečnost, která musí být nutně známá oběma smluvním stranám.
5.2.Způsob aplikace CISG a možnost vyloučení její aplikace
CISG se na mezinárodní kupní smlouvu může aplikovat buď přímo nebo nepřímo.188 K přímé aplikaci CISG dojde v případě, že se místa podnikání kontrahentů nacházejí v různých státech, které k CISG přistoupily.189 V takovém případě k aplikaci CISG není třeba kolizí normy.
CISG umožňuje i svoji nepřímou aplikaci. K použití CISG totiž může dojít i v situacích, kdy je za rozhodné právo podle kolizních norem stanoven právní řád státu, který je smluvním státem CISG. Je při tom nerozhodné, jestli byl tento rozhodný právní řád stanoven na základě volby smluvních stran, nebo na základě objektivně stanovených kritérií.190 CISG nicméně umožňuje státům, které k ní přistoupily, aby vyloučily možnost její nepřímé aplikace.191
Vyloučit aplikaci CISG na mezinárodní kupní smlouvu mohou také samotné smluvní strany této smlouvy192 a to jak aplikaci nepřímou, tak přímou. V praxi se tak také relativně často děje, byť někteří autoři jdou až tak daleko, že vyloučení aplikace CISG považují za projev
186 Tichý, 2017, op. cit, str. 26.
187 Rozehnalová, Valdhans, Kyselovská, 2021, op. cit., str. 193.
188 Pfeiffer, Pauknerová, Růžička a kolektiv, 2019, op. cit., str. 143.
189 Srov. CISG, článek 1, odst. 1, písm. a.
190 Tichý, 2017, op. cit, str. 26.
191 Srov. CISG, článek 95.
192 Srov. CISG, článek 6.
amaterismu.193 Stejně tak je kontrahentům umožněno vyloučit aplikaci pouze některých ustanovení CISG, kromě článku 12. V neposlední řadě se projevuje dispozitivní povaha CISG, a to v tom, že je kontrahentům umožněno změnit účinky jakéhokoliv jejího ustanovení.
Na vyloučení aplikace CISG se zásadně musí shodnout všechny smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy. Není možné, aby byla aplikace CISG vyloučena pouze na základě jednostranného rozhodnutí.194 Smluvní strany mohou aplikaci CISG vyloučit výslovně například tak, že do předmětné mezinárodní kupní smlouvy zakomponují ustanovení znějící: „Smluvní strany se dohodly, že pro tuto Smlouvu se nepoužije Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.“ V případě takto formulovaného ustanovení není pochyb o tom, že aplikace CISG bude vyloučena. Někdy ale kontrahenti považují za dostačující, když odkážou na některý státní právní řád v domnění, že tím je automaticky vyloučena i aplikace CISG. Jak už ale bylo v této práci uvedeno, mezinárodní úmluva se při splnění stanovených podmínek, de facto stává součástí státního právního řádu. Pokud tedy smluvní strany pouze odkážou na právní řád státu, který k CISG přistoupil, nedojde k vyloučení aplikace CISG, jelikož ta je součástí právního řádu tohoto státu. Naopak pokud smluvní strany odkážou na právní řád státu, který k CISG nepřistoupil, pak bude zpravidla aplikace CSIG na jejich mezinárodní kupní smlouvu vyloučena.195 V předestřeném případě odkazu na některý právní řád jde ve vztahu k CISG o její implicitní vyloučení. Na implicitní vyloučení CISG lze usuzovat i na základě některých dalších ukazatelů.196 Nicméně stejně jako v případě implicitní volby rozhodného práva bude třeba zhodnotit všechny relevantní okolnosti. Až na základě takového zhodnocení je možné učinit závěr o tom, zda smluvní strany CISG implicitně vyloučily či nikoliv.
V neposlední řadě mají smluvní strany možnost aplikovat na svůj smluvní vztah CISG i v případě, že jejich mezinárodní kupní smlouva do působnosti CISG nespadá. V takovém případě mohou vyjádřit vůli, být CISG vázány, například odkazem v samotné mezinárodní kupní smlouvě.197
193 Tichý, 2017, op. cit, str. 3.
194 Pfeiffer, Pauknerová, Růžička a kolektiv, 2019, op. cit., str. 145.
195 Ibid.
196 Tichý, 2017, op. cit., str. 57.
197 Pfeiffer, Pauknerová, Růžička a kolektiv, 2019, op. cit., str. 145.
Závěr
Předmětem této diplomové práce je mezinárodní kupní smlouva, zejména pak problematika rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy. Z toho důvodu byly v této práci, ve světle odborné literatury a judikatury, analyzovány relevantní právní předpisy, které tuto problematiku upravují.
Předně bylo v práci pojednáno o tom, že právní normy, které řídí mezinárodní kupní smlouvy a práva a povinnosti, které s nimi souvisí, jsou stanoveny na základě jedné ze dvou metod. Těmito metodami jsou metoda kolizní a metoda přímá. V případě kolizní metody jsou normy řídící mezinárodní kupní smlouvu stanoveny na základě jiných norem, jejichž účelem je pouze odkázat na normy řídící. V případě přímé metody kolizních norem není třeba, jelikož přímé normy obsahují vlastní hmotněprávní úpravu, kterou se mezinárodní kupní smlouva řídí.
Dále byl potvrzen předpoklad, že nadnárodní kolizní úprava Evropské Unie je ve věci stanovení rozhodného práva nejvýznamnější. Ve věci mezinárodní kupní smlouvy je reprezentována nařízením Řím I. Bylo zjištěno, že základním principem nařízení Řím I je autonomie vůle smluvních stran a že v otázce stanovení rozhodného práva je dávána přednost jejich souhlasnému rozhodnutí. Toto rozhodnutí však nutně nemusí být učiněno explicitně, ani v konkrétní formě. Podle nařízení však jako rozhodné právo mohou být zvoleny pouze národní právní řády, a nikoliv nestátní normativní systémy. Autor práce tento přístup považuje za málo progresivní, byť uznává, že umožnit volbu nestátních normativních systémů s sebou nese jistá rizika. Nařízení Řím I umožňuje i takzvanou implicitní volbu rozhodného práva a obsahuje i normy na základě kterých, bude rozhodné právo stanoveno v případě, že smluvní strany rozhodné právo nezvolí. V rámci těchto norem kazuisticky upravuje stanovení rozhodného práva pro některé specifické typy mezinárodních kupních smluv, což s sebou nese určité nejasnosti.
Dále bylo v této práci pojednáno o mezinárodních úmluvách, které obsahují kolizní úpravu pro stanovení rozhodného práva. Bylo zjištěno, že některé z těchto mezinárodních úmluv nejsou ani v dnešní době bez významu, byť ty, které byly uzavřeny s jinými členskými státy Evropské unie, již v důsledku unijní úpravy pozbyly svoji relevanci. Bylo zjištěno, že ty úmluvy, které jsou stále relevantní obsahují velmi kusou kolizní úpravu, která se na mezinárodní kupní smlouvy aplikuje. V důsledku toho mohou vznikat situace, se kterými tyto úmluvy, ať už úmyslně nebo
neúmyslně, nepočítají. Je však otázka, jak moc je tato skutečnost v praxi významná, neboť mezinárodních kupních smluv, na které tato úprava dopadá, bude například v poměru ke smlouvám spadajícím do působnosti nařízení Řím I minimum.
V neposlední řadě bylo zjištěno, že kolizní normy obsažené v ZMPS jsou v ohledu stanovení rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu v zásadě irelevantní, neboť budou přednostně aplikovány kolizní normy nadnárodní nebo mezinárodní. Tato skutečnost je však někdy opomíjena.
V poslední kapitole této práce se pak její autor zabýval Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, a to zejména z důvodu jejího celosvětového významu. Na rozdíl od pramenů práva, o kterých bylo pojednáno v předchozích kapitolách, neobsahuje tato úmluva úpravu kolizní, ale úpravu hmotněprávní. Nehledě na rozhodné právo, které bude stanoveno na základě příslušných kolizních norem je třeba počítat s tím, že jakákoliv mezinárodní smlouva o koupi zboží, se s velkou pravděpodobností bude řídit hmotněprávní úpravou obsaženou v této úmluvě. Je to dáno tím, že k ní ke dni uzavření této práce přistoupilo 94 států včetně České republiky. Nicméně je třeba brát v úvahu, že jakékoliv mezinárodní kupní smlouvy, jejichž předmětem není koupě zboží, jsou z působnosti této úmluvy vyňaty. To samé platí dokonce i v případě některých mezinárodních smluv o koupi zboží. Úmluva se totiž například neaplikuje ani na takové smlouvy, které jsou smlouvami spotřebitelskými. Přesto je ve věci mezinárodních kupních smluv velmi významným pramenem práva a pro mnoho z nich představuje rozhodný právní rámec.
Autor práce je toho názoru, že jejích cílů bylo dosaženo. V práci byly rozebrány jednotlivé právní předpisy, které obsahují a mohou obsahovat úpravu týkající se rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy. Bylo stanoveno, jakými způsobem a za jakých okolností jsou tyto předpisy aplikovány a jaký je ve věci rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy jejich význam. Zároveň bylo upozorněno na některé mezery v úpravě těchto právních předpisů a nejasnosti spojené s jejich aplikací. Autor se domnívá, že po přečtení této práce by čtenář měl být schopen určit, jakými právními předpisy se bude, z hlediska práva aplikovaného v České republice, řídit kterákoliv mezinárodní kupní smlouva.
Zkratky:
„CISG“ | Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží |
„EU“ | Evropská Unie |
„ICC“ | International Chambre of Commerce |
„Nařízení Řím I“ nebo pouze „nařízení“ | Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) |
„Římská úmluva“ | Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy |
„ZMPS“ | Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém |
Seznam použitých zdrojů:
1. Seznam použité literatury
• Berlingher Daniel, The Effects of the International Contracts for Sale of Goods, Journal of Legal Studies Vasile Goldiş, Western University of Arad, Faculty of Law, 2017, svazek č. 19, vydání č. 33, ISSN 2457-9017.
• Bělohlávek Alexander J., Římská úmluva a Nařízení Řím I komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého, C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-176-5.
• Bridge Michael, A Law for International Sale of goods, Hong Kong L.J., 2007, vydání č.
37, ISSN 0378-0600.
• Bříza Petr, Břicháček Tomáš, Fišerová Zuzana, Horák Pavel, Ptáček Lubomír, Svoboda Jiří, Zákon o mezinárodním právu soukromém, 1. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-528-2.
• Bříza Petr, Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě, Praha: C. H. Beck, 2012, ISBN 978-80-7179-606-0.
• Ferrari Franco, Leible Stefan (eds.), Rome I Regulation The Law Applicable in Contractual Obligations in Europe, Mnichov: Sellier – European Law Publishers, 2009, ISBN 978-3- 86653-115-4.
• Goldman Berthold, The Applicable Law: General Principles of Law - The Lex Mercatoria, In: Julian D. M. Lew (ed.), Contemporary Problems in International Arbitration, Dordrecht: Springer, 1987, ISBN 978-0-89838-926-5.
• Kanda Antonín, Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží, Praha: Linde, 1999, ISBN 80-7201-183-9.
• Kučera Zdeněk, Pauknerová Monika, Růžička Květoslav, Mezinárodní právo soukromé,
8. vydání, Brno: Doplněk, 2015, ISBN 978-80-7239-321-3.
• Machková Hana, Černohlávková Eva, Sato Alexej, Mezinárodní obchodní operace, 6.
vydání, Praha: Grada, 2014, ISBN 978-80-247-4874-0.
• Nygh Peter, Autonomy in international contracts, Oxford: Clarendon Press, 1999, ISBN 0- 19-826270-1.
• Pauknerová Monika, Evropské mezinárodní právo soukromé, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-504-6.
• Pfeiffer Magdalena, Kde bydlí právnická osoba? Obvyklý pobyt a bydliště právnických osob z perspektivy evropského mezinárodního práva soukromého, Právník, 2014, vydání č. 153, ISSN 0231-6625.
• Pfeiffer Magdalena, Pauknerová Monika, Růžička Květoslav a kolektiv, Mezinárodní obchodní právo, Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, ISBN 978-80-7380-764-1.
• Reithmann Christoph, Martiny Dieter a kol., Internationales Vertragsrecht. Das Internationale Privatrecht der Schuldverträge, Köln: O. Schmidt, 1996, ISBN 978-35- 0445-152-3.
• Rozehnalová Naděžda, Drličková Klára, Kyselovská Tereza, Valdhans Jiří, Mezinárodní právo soukromé Evropské unie, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2018, ISBN 978-80- 7598-123-3.
• Rozehnalová, Naděžda, Valdhans, Jiří, Kyselovská Tereza, Právo mezinárodního obchodu. Včetně problematiky mezinárodního rozhodčího řízení, 4. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2021, ISBN 978-80-7676-046-2.
• Symeonides Symeon, Codifying Choice of Law Aroud the World: an International Comparative Analysis. Oxford: Oxford Univerity Press, 2014, ISBN 978-01-9936-084-0.
• Van Calster Geert, European Private International Law, 2. vydání, Oxford: Hart Publishing, 2016, ISBN 978-1-84946-672-1
• Tichý Luboš, CISG (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží), 1. vydání,
Praha: C.H. Beck, 2017, ISBN 978-80-7400-649-4.
2. Seznam použitých internetových zdrojů
• CISG: Table of Contracting States [online] [cit. 15.5.2021], dostupný na adrese:
https://iicl.law.pace.edu/cisg/page/cisg-table-contracting-states.
• Doleček, Marek, Mezinárodní právo soukromé [online], businessinfo.cz, 2018 [cit. 18.2.2 021], dostupný na https://www.businessinfo.cz/navody/mezinarodni-pravo-soukrome- ppbi/3/.
• Dvořák Milan, Mezinárodní kupní smlouva [online], Plavec & Partners, 2016 [cit. 20.5.2021], dostupný na adrese: https://www.ppak.cz/mezinarodni-kupni-smlouva/.
• International Chamber of Commerce, Incoterms 2020 [online] [cit. 17.4.2021], dostupný
na https://iccwbo.org/resources-for-business/incoterms-rules/incoterms-2020/.
• Pauknerová, Monika; Prostor pro uvážení v českém mezinárodním právu soukromém, ohlédnutí se za mezinárodním právem soukromým k výročí Antonína Hobzy [online], Ústav státu a práva AV ČR, 2016 [cit. 20.2.2021], dostupný na: https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/casopisy/casopis-pravnik/hledat-v- archivu/detail-clanku.html?id=32418&r=%252Fcasopisy-a- knihy%252Fcasopisy%252Fcasopis-pravnik%252Fhledat-v- archivu.html%253Fnaki_search%253D1%2526form_state%253D%2526query%253Dhor
%2525C3%2525A1k%2526year_start%253D%2526year_end%253D%2526volume%25 3D%2526issue%253D%2526search_article_title%253D1%2526search_article_annotatio n%253D1%2526search_article_content%253D1%2526search_author%253D1%2526sear ch_keywords%253D1%2526search_match_words%253Dall%2526page%253D2.
• Radošovský Petr, Rozhodné právo v závazkových vztazích z mezinárodního obchodu – Lex mercatoria – Část. I. [online], epravo.cz, 2003 [cit. 17.3.2021], dostupný na adrese: https://www.epravo.cz/top/clanky/rozhodne-pravo-v-zavazkovych-vztazich-z- mezinarodniho-obchodu-lex-mercatoria-cast-i-22524.html.
• Staňková Monika, Mezinárodní kupní smlouva [online], 2016 [cit. 3.5.2021], dostupný n a adrese: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/169983.
• Tang Zeng, Law Applicable in the Absence of Choice – The New Article 4 of the Rome I Regulation [online], The Modern Law Review, 2008 [cit. 3.5.2021], svazek č. 71, vydání č. 5, dostupný na adrese https://onlinelibrary-wiley- com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/epdf/10.1111/j.1468-2230.2008.00715.x.
• Theory of the Lex Mercatoria [online], LawTeacher.net 2019 [cit. 14.3.2021], dostupný na adrese: https://www.lawteacher.net/free-law-essays/commercial-law/the-theory-of-the- lex-mercatoria-commercial-law-essay.php.
3. Seznam použitých právních předpisů
• Evropský Parlament, Rada Evropské Unie, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), 2008.
• Evropský Parlament, Rada Evropské Unie, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU.
• Evropský Parlament, Rada Evropské Unie, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS.
• Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě vztahů v občanských, rodinných a trestních věcech, zde dne 13.3.1990, vyhlášená pod č. 63/1990 Sb.
• Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech, vyhlášená pod č. 106/1978 Sb.
• Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, vyhlášená pod č. 42/1989 Sb.
• Smlouva mezi Českou republikou a Republikou Uzbekistán o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech, vyhlášená pod č. 133/2003 Sb.
• Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, vyhlášená pod č. 123/2002 Sb.
• Smlouva o právní pomoci v občanských věcech mezi Českou republikou a Rumunskem, vyhlášená pod č. 1/1996 Sb.
• Zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě.
• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
• Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
• Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).
4. Seznam použité judikatury
• Rozhodnutí Kasačního dvora Francie, ze dne 30. května 2000, ve věci Soc. Hick Hagrgreaves vs Soc. CAC Degremont.
• Rozhodnutí Nejvyššího soudu Maďarské republiky, ze dne 25.9.1992, č.j. Gf.I.
31.349/1992/9.
• Rozhodnutí Vrchního soudu Anglie a Walesu, ze dne 30. března 2001, ve věci Definitely
Maybe (Touring) Ltd vs Marck Lieberberg Konzertagentur GmbH.
• Rozhodnutí Vrchního soudu Anglie a Walesu, ze dne 21. prosince 2001 ve věci Samcrete
Egypt Engineers vs Land Rover.
• Rozsudek Nejvyššího soudu Rakouska, ze dne 8. dubna 1992 č.j. 9 ObA 61/92k.
• Rozsudek Nejvyššího soudu Rakouska, ze dne 22. října 1997, č.j. 9 ObA 129/97d.
• Rozsudek Německého Federálního Nejvyššího dvora, ze dne 14. ledna 1999, č.j. VII ZR 19/98.
• Rozsudek Odvolacího soudu Anglie a Walesu, ve věci Armar Shipping Co., Ltd. v. Caisse
Algerienne d'Assurance et Reassurance.
• Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie, ze dne 24. ledna 1991, ve věci Alsthom
Atlantique SA vs. Compagnie de Construction Mécanique SA.
• Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 6. října 2009, ve věci Intercontainer
Interfrigo SC (ICF) vs Balkenede Oosthuizen BV, MIC Operations BV.
• Rozsudek Soudního dvora Evropské Unie, ze dne 9. listopadu 2000, ve věci IngmarGB Ltd
v. Eaton Leonard Technologies Inc.
5. Seznam ostatních zdrojů
• Evropský Parlament, Rada Evropské Unie, Návrh nařízení Evropského Parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), KOM/2005/0650 konečném znění - COD 2005/0261.
• Giuliano Mario, Lagarde Paul, Report on the Convention on the Law Applicable to Contractual Obligations, Official Journal of the European Communities, 1980, vydání č. C282/1.
• Oznámení podle čl. 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). In: Úřední věstník Evropské unie. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2010, svazek 53, č. 2010/C 343/04.
• Vláda, Důvodová zpráva k zákonu č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém.
Mezinárodní kupní smlouva
Abstrakt
Mezinárodní kupní smlouva je základním nástrojem, jehož prostřednictví se uskutečňuje mezinárodní obchod. Vzhledem k jejímu mezinárodní charakteru je však s uzavíráním a plněním závazků z mezinárodní kupní smlouvy spojeno množství nejistoty. Tato nejistota může pramenit zejména z toho, že smluvní strany mezinárodní kupní smlouvy neví, jakým právem se jejich smlouva má řídit a jaké právo pro ni tedy bude rozhodné. Problematice rozhodného práva mezinárodní kupní smlouvy se věnuje tato práce.
Předně je pozornost věnována obecným metodám, podle kterých je stanoveno rozhodné právo pro mezinárodní kupní smlouvu. Těmi jsou metoda kolizní a metoda přímá. Následně jsou analyzovány prameny práva, které jsou z hlediska těchto metod v prostředí České republiky významné. Stěžejní část práce je věnována kolizní úpravě obsažené v nařízení Řím I, které je nejdůležitějším právním předpisem, jenž tuto problematiku v rámci Evropské unie upravuje. Z pramenů práva obsahujících kolizní úpravu jsou dále analyzovány relevantní mezinárodní úmluvy, které byly uzavřeny mezi Českou republikou a některými třetími státy a zákon o mezinárodním právu soukromém. Z pramenů práva, které obsahují přímo aplikovatelnou hmotněprávní úpravu mezinárodní kupní smlouvy, se tato práce věnuje Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, a to z hlediska její působnosti a aplikace.
Cílem práce je poskytnou ucelený rozbor problematiky rozhodného práva pro mezinárodní kupní smlouvu z hlediska práva aplikovatelného v prostředí České republiky. V tomto ohledu jsou rozebrány způsoby, na základě kterých, může být stanoveno rozhodné právo mezinárodní kupní smlouvy podle uvedených pramenů práva. Dále je popsán vztah těchto pramenů mezi sebou a analyzována jejich relevance. V neposlední řadě je v práci upozorněno na některé problémy a nejasnosti, které jsou s těmito prameny práva spojeny.
Klíčová slova:
• Mezinárodní kupní smlouva
• Rozhodné právo
• Nařízení Řím I
International Contract of Sale Abstract
The international contract of sale is the basic instrument through which international trade takes place. However, due to its international nature, there is a lot of uncertainty associated with concluding and fulfilling obligations under an international contract of sale. This uncertainty may arise particularly from the fact that the parties to an international contract of sale do not know which law is to govern the agreement and which law will therefore be applicable to it. This thesis deals with the issues of the applicable law of the international contract of sale.
Firstly, attention is paid to the general methods according to which the applicable law for the international contract of sale is determined. These are the collision method and the direct method. Subsequently, the sources of law that are important in terms of these methods in the environment of the Czech Republic are analyzed. The main part of the thesis is devoted to the collision legislation contained in the Rome I Regulation, which is the most important source of law that regulates this issue within the European Union. Relevant international conventions concluded between the Czech Republic and some third countries as well as the Private International Law Act are also analyzed. From the sources of law, which contain directly applicable substantive law of the international contract of sale, this thesis deals with the UN Convention on Contracts for the International Sale of Goods, in terms of its scope and application.
The aim of this thesis is to provide a comprehensive analysis of the issues of the law applicable to the international contract of sale in respect to law used in the Czech Republic. In this regard, the ways in which the applicable law of an international contract of sale can be determined according to the mentioned sources of law are discussed. Furthermore, the relationship of these sources to each other is described and their relevance is analyzed. Last but not least, the thesis draws attention to some problems and ambiguities that are associated with these sources of law.
Klíčová slova:
• International Contract of Sale
• Applicable law
• Rome I Regulation