Diplomová práce
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Právo a právní věda Katedra obchodního práva
Diplomová práce
Obchodní kupní smlouva v judikatuře a v evropském „soft law“ (vybrané otázky) a možný dopad přijetí návrhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné právní úpravě prodeje (COM 2011, 635)
Xxxxx Xxxxxx (učo: 348 208)
Akademický rok 2012/2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Obchodní kupní smlouva v judikatuře a v evropském „soft law“ (vybrané otázky) a možný dopad přijetí návrhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné právní úpravě prodeje (COM 2011, 635) zpracovával sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
……………………………………
Xxxxx Xxxxxx
Rád bych tímto poděkoval panu xxxx. XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx, XXx. za odborné vedení v průběhu psaní této práce, za cenné rady a konstruktivní kritiku. Velký dík patří i paní XXXx. Xxxx Xxxxxx, Ph. D. a paní XXXx. Xxx Xxxxxxxxx, Ph. D. za odborné konzultace v rámci povinně volitelné ho předmětu Ochrana spotřebitele i mimo něj.
Anotace
Abstrakt
Tato práce „Obchodní kupní smlouva v judikatuře a v evropském „soft law“ (vybrané otázky) a možný dopad přijetí návrhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné právní úpravě prodeje (COM 2011, 635)“ pojednává o úpravě obchodní kupní smlouvy, o odlišné úpravě určené pro spotřebitele a o nařízení o společné právní úpravě prodeje. Obsahem je srovnání úprav v obchodním zákoníku a novém občanském zákoníku, zhodnocení opodstatněnosti odlišné úpravy pro spotřebitele a posouzení shod a rozdílů úprav obsažených v nařízení
o společné právní úpravě prodeje a novém občanském zákoníku.
This thesis „Purchase contract in our case law and in the European soft law possible impact of the draft of the Regulation on a Common European“ deals with purchase contract regulation, with different regulation intended for consumers and with Regulation on a Common European. The main content is comparation of Commercial code and New Civil code, evaluation of merits of different regulation for consumers and assessment of accordances and differences of regulations in the Regulation on a Common European and New Civil code.
Seznam klíčových slov
Kupní smlouva, obchodní zákoník, nový občanský zákoník, nařízení o společné právní úpravě prodeje, spotřebitel, podnikatel.
Purchase contract, Commercial code, New Civil code, Regulation an a Common European, consumer, bussiness.
Obsah
2.1. Vymezení kupní smlouvy 14
2.4. Povinnosti prodávajícího 20
2.5.1. Zaplacení kupní ceny 35
2.5.2. Převzetí a prohlídka věci 38
2.6.2. Výhrada vlastnického práva 41
2.6.3. Výhrada zpětné koupě a zpětného prodeje 42
2.6.6. Výhrada lepšího kupce 44
2.6.7. Cenová a měnová doložka 45
2.6.8. Jiná vedlejší ujednání 45
3. Pojem nepodnikatel a spotřebitel a jeho ochrana 47
3.1. Zvýšená ochrana spotřebitele 48
3.2. Opodstatněnost zvýšené ochrany 48
3.2.1. Pozice slabší strany 49
3.2.3. Nekalé praktiky podnikatelů 51
3.2.4. Volba obchodního zákoníku 52
3.3. Riziko zvyšující se ochrany 53
4. Kupní smlouva ve světle nařízení COM 2011/635 54
4.1. Obecné zásady a použití 54
4.2. Uzavírání závazné smlouvy 56
4.2.1. Informace poskytované před uzavřením smlouvy 56
4.2.3. Odstoupení od smlouvy 58
4.2.4. Nedostatky ve vyjádření souhlasu 59
4.3. Posuzování obsahu smlouvy 60
4.3.1. Výklad, obsah a účinky 60
4.3.2. Nepřiměřené podmínky 61
4.4. Povinnosti stran a prostředky nápravy 62
4.4.1. Povinnosti prodávajícího a vzniklá práva kupujícího 62
4.4.2. Povinnosti kupujícího a vzniklá práva prodávajícího 65
4.5. Náhrada škody a úrok z prodlení 65
4.8. Shrnutí úpravy kupní smlouvy dle nařízení COM 2011/635 69
Seznam použitých zkratek
CESL – návrh nařízení COM 2011/635
CISG – vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží
DFCR – zásady, definice a modelová pravidla evropského soukromého práva
NOZ – nový občanský zákoník OZ – občanský zákoník ObchZ – Obchodní zákoník
PECL – zásady evropského smluvního práva
UPICC – zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT
Úvod
Problematiku kupní smlouvy jsem si vybral z důvodů širokého použití tohoto typu smlouvy. S kupní smlouvou se ve svém životě setká snad úplně každý, a proto mě právě problematika kupní smlouvy zajímá.
Předmětem samotné práce je systematicky porovnat dosavadní úpravu obchodní kupní smlouvy, která je uzavírána zejména mezi podnikateli,1 obsažené v obchodním zákoníku a subsidiárně také v zákoníku občanském s úpravou obsaženou v novém občanském zákoníku a v evropském soft law. Úprava je v průběhu práce konfrontována s judikaturou. Důraz je kladen na změny, které nový OZ přináší, a zda takováto úprava již není českému právnímu řádu známa, a to jak z dokumentů soft law, tak z jiných pramenů.2
Druhá část práce je zaměřena na vymezení postavení spotřebitele a podnikatele. V textu jsou kladeny argumenty pro zvýšenou ochranu spotřebitelů oproti podnikatelům při uzavírání smluv s podnikatelem. Na tuto část navazuje část třetí, a sice analýza návrhu nařízení COM 2011/635 s porovnáním s novým občanským zákoníkem, respektive jsou vybrány ty části nařízení, které se určitým způsobem liší od budoucí tuzemské úpravy.
Hlavním cílem práce je však zjistit, jak velké změny přinese nový občanský zákoník do uzavírání kupních smluv v podnikatelském světě, zda myšlenka dané úpravy má oporu v jiných dokumentech a popřípadě do jaké míry je úprava přepracována.
1 To, kdo má ještě postavení podnikatele pro účely obchodněprávních závazků, je popsáno
v podkapitole 5. 1. Druhým způsobem užití úpravy kupní smlouvy obsažené v ObchZ je volba tohoto kodexu.
2 Například CISG.
1. Pojem kupní smlouvy
Kupní smlouva jako institut závazkového práva je známá již od doby starého Říma pod názvem emtio – venditio, neboli koupě – prodej. Tento konsensuální dvoustranný závazek se vyvinul z reálné směnné smlouvy, která byla do té doby obvyklá. Pojem konsensuální znamená, že jediným podstatným rysem vzniku smlouvy je dohoda stran, neboli konsensus (z lat. „consensus“), zatímco u reálných závazků tomu je tak, že smlouva vzniká předáním věci, tedy aby jedna strana skutečně splnila svou část závazku a tím si zavázala stranu druhou.3
Kupní smlouva je synallagmatický závazkový vztah, což znamená, že postavení obou stran je rovné v tom, že obě strany mají vyvážené jak povinnosti, tak i práva. U kupní smlouvy je na jedné straně povinnost prodávajícího předat věc určenou ve smlouvě a na straně druhé povinnost kupujícího za danou věc zaplatit a věc převzít. Jak už vyplývá z faktu, že jde
o synallagmatický závazkový vztah, tak práva stran budou takříkajíc zrcadlem povinností stran druhé. Jinými slovy povinnost jedné strany je právem strany druhé.
Kupní smlouva je vztah mezi dvěma subjekty upravený normami vnitrostátního práva, které jsou obsaženy v OZ4 a ObchZ5, normami mezinárodního práva, které nalezneme v přímých úpravách jako je například CISG6 nebo v takzvaném soft law, kam patří zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT (Unidroit
3 XXXXX, Xxxxxxx; URFUS, Xxxxxxxx. Římské právo. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PANORAMA, 1990. 469 s. ISBN 80-7038-134-5. S. 312 – 315.
4 Zákon č. 40/1964 Sb., OZ, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 11. 2012].
5 Zákon č. 513/1991 Sb., ObchZ, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 11. 2012].
6 Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb., o Vídeňské úmluvě o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 3. 1. 2013].
Principles of International Commercial Contracts – dále jen „UPICC“)7, zásady evropského smluvního práva (Principles of European Contract Law – dále jen
„PECL“)8 nebo například zásady, definice a modelová pravidla evropského soukromého práva (Principles, definitions and model rules of European Private Law – Draft Common Frame of Reference – dále jen „DFCR“)9 a v poslední řadě v komunitárním právu ve formě směrnic a nařízení, přičemž blíže je v práci pojednáno pouze o návrhu nařízení COM 2011/635 (dále jen „CESL“).
Výše uvedené vnitrostátní předpisy, komunitární úprava i CISG10 patří do skupiny hard law, a tedy s jejich uznatelností či závazností problém není. V případě soft law situace tak jednoduchá není. Kromě toho, že absentuje definice onoho pojmu, tak zpravidla chybí jeden či více znaků normativního právního aktu, a tedy vyvstává otázka obecné právní závaznosti takovéhoto aktu. Tuto otázku docela šalamounsky zodpověděl Nejvyšší soud, když ve svém usnesení zaujal stanovisko, že soubor norem soft law sice není obecně závazným souborem norem, avšak tyto normy jsou závazná pro účastníky daného vztahu, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva, či nikoli.11
7 Instituce pro sjednocování soukromého práva: Principy [online]. UNIDROIT [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxx.xxx
8 Komise pro evropské smluvní právo: Principles of European Contract Law [online]. PECL [cit.
12. 1. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxx.xxx.xx/xxx/xxxxxxxxxx_xx_xxxxxxxx_xxxxxxxx_xxx/ 9 Europa [online]. Draft Common Frame of Reference [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z: xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-xxx_xx.xxx
10 Jde o mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána na základě čl. 10 Ústavy České republiky, a tedy je součástí i českého právního řádu a její užití se odvíjí od aplikačního testu zahrnujícího zkoumání článků 1, 2, 3, 30 a 53, existence mezinárodního prvku a výhrad jednotlivých států.
11 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1506/2004. In: ASPI
[právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 4. 2013].
Jestliže se má tato práce zaměřovat na porovnávání jednotlivých pramenů, je dobré si před samotným porovnáváním vytvořit přehled jednotlivých úprav v rámci komparační tabulky. V tabulce je kromě porovnávaných úprav také zapracováno CESL.12
ObchZ | NOZ | DFCR | UPICC | PECL | CESL příloha 1 | |
Uzavírání smlouvy | - | § 1721 až 1829 | čl. II. – 4:101 až 4:303 | čl. 2.1.1 až 2.1.22 | čl. 2:101 až 2:302 | čl. 13 až 57 |
Vymezení kupní smlouvy | § 409 odst. 1 | § 2079 | čl. IV. A. – 1:202 | - | - | * čl. 2 písm. k |
Forma kupní smlouvy | § 272 | § 559 až 564 | čl. II. – 1:106 | čl. 1.2 | čl. 2:101 odst. 2 | čl. 6 |
Nabídka | - | § 1731 až 1739 | čl. II. – 4:201 až 4:203 | čl. 2.1.2 až 2.1.5 | čl. 2:201 až 2:203 | čl. 31 až 33 |
Akceptace | - | § 1740 až 1745 | čl. II. – 4:204 až 4:211 | čl. 2.1.6 až 2.1.11 | čl. 2:204 až 2:211 | čl. 34 až 39 |
Povinnosti prodávajícího | § 411 až 416 | § 2087 až 2094 | čl. IV. A. – 2:101 | - | - | čl. 91 až 105 |
Místo plnění | § 412 až 413 | § 2088 až 2091 | čl. IV. A. – 2:102 | čl. 6.1.6 | čl. 7:101 | čl. 93 až 94 |
12 Samotný text CESL neobsahuje úpravu kupní smlouvy, ale jen obecné definice a vymezení použití. Úprava je obsažena v příloze č. 1. V tabulce tak budou obsaženy články přílohy.
* Jestliže je u příslušného článku uvedený symbol „*“, pak to znamená, že se nejedná o článek přílohy č. 1, ale o článek samotného textu CESL.
ObchZ | NOZ | DFCR | UPICC | PECL | CESL | |
Čas plnění | § 414 až 416 | § 1958 | čl. IV. A. – 2:102 | čl. 6.1.1 až 6.1.5 | čl. 7:102 až 7:103 | čl. 95 |
Dodávka většího množství | § 442 | § 2093 | čl. IV. A. – 3:105 | - | - | čl. 130 |
Předmět koupě (způsob plnění; jakost) | § 420 až 421 | § 2095 až 2098 | čl. IV. A. – 2:301 až 2:302 | čl. 5.1.6 | čl. 6:108 | čl. 99 |
Nároky z vad | § 436 až 441 | § 2106 až 2111 | čl. III. – 3:101 až 3:713 | čl. 7.2.1 až 7.3.7 | čl. 9:101 až 9:510 | čl. 106 až 122 |
Záruka za jakost | § 429 až 435 | § 2113 až 2117 | - | - | - | - |
Přechod nebezpečí škody | § 455 až 461 | § 2121 až 2125 | čl. IV. A. – 5:101 až 5:203 | - | - | čl. 140 až 146 |
Povinnosti kupujícího | § 447 až 454 | § 2118 až 2120 | čl. IV. A. – 3 : 101 | - | - | čl. 123 až 130 |
Převzetí věci | § 447, § 451 | § 2118, § 2120 | čl. IV. A. – 3 : 104 | - | - | čl. 129 až 130 |
Zaplacení kupní ceny | § 448 až 450 | § 2119 | čl. III. – 2:108 | čl. 6.1.1 až 6.1.6 | čl. 7:102 až 7:103 | čl. 124 až 128 |
Jiné povinnosti | § 452 | - | čl. IV. A. – 3 : 102 | - | - | - |
Vedlejší ujednání | § 471 až 475 | § 2132 až 2157 | - | - | - | - |
Obchodní podmínky | § 273 | § 1751 | čl. II. – 4:209 | čl. 2.1.22 | čl. 2:209 | - |
ObchZ | NOZ | DFCR | UPICC | PECL | CESL | |
Cenová doložka | § 473 až 475 | § 2154 až 2156 | - | - | - | - |
Koupě na zkoušku | § 471 až 472 | § 2150 až 2151 | - | - | - | - |
Předkupní právo | - | § 2140 až 2149 | - | - | - | - |
Právo zpětné koupě a zpětného prodeje | - | § 2135 až 2139 | - | - | - | - |
Výhrada vlastnického práva | § 445 | § 2132 až 2134 | - | - | - | - |
2. Obchodní kupní smlouva
Kupní smlouva je v XxxxX definována jako závazek prodávajícího dodat smluvně ujednanou věc a převést na kupujícího vlastnické právo a závazek kupujícího věc převzít a zaplatit kupní cenu.13 NOZ definuje kupní smlouvu obdobně, avšak s jednou změnou, a sice že prodávající již není povinen převést vlastnické právo k věci, ale zajistit nabytí tohoto práva kupujícím.14 NOZ vychází z pojetí ObchZ,15 který umožňuje nabytí vlastnictví od nevlastníka, a dle mého názoru touto dikcí reaguje na uvedenou situaci, jelikož v takovém případě prodávající vlastnické právo fakticky nepřevádí.16
Vymezení kupní smlouvy v dokumentech soft law nalezneme pouze v DFCR. Je to způsobeno rozsahem jednotlivých dokumentů. Zatímco UPICC a PECL upravují obecné kontraktační povinnosti stran, tak DFCR navíc obsahuje zvláštní část upravující kupní smlouvu. Ta definuje kupní smlouvu jako závazek převedení vlastnického práva na kupujícího nebo na třetí osobu a závazek kupujícího zaplatit kupní cenu.17 Uvedená definice však nemá vliv na samotné povinnosti stran, které jsou upraveny ve zvláštních kapitolách, a tedy ani v DFCR neodpadá prodávajícímu povinnost věc předat a kupujícímu věc převzít.18
Z hlediska dosavadní úpravy je nutné rozlišovat mezi koupí nemovitosti a koupí movitosti. Úprava ObchZ se vztahuje pouze na mobiliární koupi, přičemž na koupi nemovitosti se použijí ustanovení OZ. NOZ obsahuje úpravu obou druhů
13 § 409 odst. 1 obchodního zákoníku
14 § 2079 odst. 1 nového občanského zákoníku
15 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 811 – 812. 16 Jedná se o rozpor mezi absolutní ochranou vlastnictví a ochranou dobré víry kupujícího. Bez dobré víry nejde o platnou kupní smlouvu a kupující by tak nebyl oprávněným držitelem. Zároveň také nelze absolutně chránit dobrou víru a tak český právní řád balancuje mezi ochranami těchto dvou principů a blíže se k tomu vyjadřuje Ústavní soud, který říká, že se má zajistit maximum
z obou principů a zároveň hledět na obecnou spravedlnost. Srovnání: Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011. sp. zn. II ÚS 165/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 19. 6. 2013].
17 Čl. IV.A. – 1:202 DFCR
18 Čl. IV.A. – 2:101 a čl. IV.A. – 3:101 DFCR
smluv zvlášť, přičemž u koupě nemovitosti specifikuje určité odlišnosti, zejména písemnou formu či následky vadného plnění, ale celkově odkazuje na přiměřené použití ustanovení o mobiliární koupi.19 Výsledkem je přiblížení se kupní smlouvy na nemovitost mobiliární obchodní kupní smlouvě. To se nejzjevněji projeví na možnosti sjednat kupní smlouvu na nemovitost bez určení ceny20 nebo možností nabytí nemovitosti od nevlastníka.21 Jistý průlom do nemožnosti nabýt nemovitost od nevlastníka přinesla již novela obchodního zákoníku22 zakotvující přiměřenou aplikaci § 446 pro převod nemovitého majetku v rámci obchodních společností,23 nicméně obecnou možnost nabývání nemovitostí od nevlastníka český právní řád dosud neobsahuje. Stejně tak důležité je rozlišovat tyto dva druhy kupní smlouvy v DFCR jelikož speciální úprava kupní smlouvy se nepoužije na kupní smlouvy, jejichž předmětem je nemovitost.24 Na tyto smlouvy se použije pouze obecná úprava závazků.
ObchZ obecně písemnou formu nevyžaduje.25 Výjimku tvoří smluvní pokuta.26 Kupní smlouvy je možné uzavřít ústně, nebo písemně, nebo zčásti ústně a zčásti písemně.27 Taktéž NOZ obecně pro kupní smlouvu nevyžaduje písemnou formu a nově ji nevyžaduje ani u smluvní pokuty. V tomto se také shodují DFCR, PECL
19 § 2131 nového občanského zákoníku
20 V případě OZ jde o relativně neplatnou smlouvu.
21 Průlom však není absolutní. NOZ obsahuje zásadu víry v informace zapsané ve veřejných seznamech (§ 980) a neznalost údajů nikoho neomlouvá. Nicméně změnou, kterou NOZ určitě přinese, je nabytí nemovitosti, která není evidována ve veřejném seznamu, od nevlastníka (§1109 a násl.).
22 Zákon č. 351/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpis, a další související zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 6. 2013].
23 XXXXXXX, X.; PRAVDA, P.; XXXXXXXXXX, S. Je možné nabýt nemovitost od nevlastníka?.
Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 4, s. 38 – 39. ISSN 1210-4817.
24 Čl. IV.A. – 1:201 odst. 3 DFCR
25 § 272 obchodního zákoníku
26 Ta vyžaduje písemnou formu na základě OZ (§ 544 odst. 2).
27 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001. In: ASPI
[právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 6. 2013].
i UPICC. Všechny jsou založeny na zásadě bezformálnosti, což znamená, že písemnou formu nevyžadují.
Možnost sjednat si smlouvu jen ústně se zdá jako veliká výhoda a bezesporu tomu tak je u drobných smluv či u praxí ověřených vztahů. Nicméně nevýhodou je absence důkazních prostředků. To znamená, že k písemnému zachycení dohody nejsou strany nuceny zákonem, nýbrž rizikem vzniku sporu a následnou nemožností dané tvrzení dokázat.28
Kupní smlouva je klasickým příkladem dvoustranného právního úkonu. Na jedné straně je zde oferta jedné ze stran a na straně druhé akceptace. Pro kupní smlouvu se použije obecná úprava OZ a ObchZ. ObchZ neobsahuje úplnou úpravu kontraktace, což naznačuje již názvem daného dílu zákoníku, který je nazván
„Některá ustanovení o uzavírání smlouvy“. Naopak obecnou úpravu oferty a akceptace a jejich vzájemné korelace nalezneme v OZ. Tento kodex ve srovnání s mezinárodními prameny ponechává subjektům jen relativně málo smluvní volnosti, a to především svou ryze kogentní povahou a formalistickou povahou.29 Všechny výše uvedené prameny se ve své podstatě shodují na úpravě oferty, kterážto má být adresná, určitá a vyplývá z ní vůle navrhovatele být vázán touto potencionální smlouvou.30
2.3.1. Oferta (nabídka)
Oferta je jednostranný právní úkon, který je projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy. Tento úkon musí být určen jedné či více určitým osobám.31 Vedle OZ, který upravuje konkrétní ofertu, obsahuje ObchZ úpravu veřejného návrhu,32
28 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3. S. 265 – 266.
29 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2994/1999. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 5. 2013].
30 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2013].
31 § 43a občanského zákoníku
32 § 276 a násl. obchodního zákoníku
který se liší od klasické oferty tím, že není určen konkrétní osobě či osobám, ale zároveň obsahuje všechny požadavky kladené na ofertu.33 Dle NOZu je právní úkon ofertou, jestliže je z něj zřejmé, že konající má úmysl uzavřít smlouvu34 a když obsahuje veškeré podstatné náležitosti dané smlouvy tak, aby tato oferta mohla být přijata prostým bezpodmínečným prohlášením.35 Úprava veřejného návrhu byla až na drobné stylistické změny přejata z obchodního zákoníku,36 a tedy je prakticky totožná, což znamená, že veřejný návrh musí splňovat všechny náležitosti obecné oferty vyjma určitosti potencionálních akceptantů.37
Naproti tomu DFCR obecně nevyžaduje zmíněnou určitost subjektů. Za ofertu považuje takový právní úkon, který obsahuje dostatečné podmínky k uzavření smlouvy a který je učiněn s úmyslem uzavřít smlouvu.38 Obsahově identickou úpravu obsahuje také PECL, tedy úmysl být vázán smlouvou a existenci dostatečných podmínek. Dle obou dokumentů může být tento úkon učiněn vůči jedné či více konkrétním osobám nebo vůči veřejnosti.39 Tím stírají tuzemskou odlišnost klasické oferty a veřejné nabídky. UPICC se touto problematikou zabývá ještě méně, respektive omezuje nutné náležitosti oferty na dostatečnost podmínek a úmysl oferenta být budoucí smlouvou vázán40 a adresáty návrhu se nezabývá vůbec.
OZ i NOZ rozlišují mezi zrušením a odvoláním nabídky. Shodně uvádějí, že ke zrušení může dojít jen v případě, že dané zrušení dojde adresátovi nejpozději spolu s nabídkou.41 Malý rozdíl se objevuje ohledně odvolání nabídky. OZ stojí na konstrukci, že nabídka je obecně odvolatelná a z tohoto pravidla existují dvě, respektive tři výjimky, a sice situace, kdy nabídka obsahuje lhůtu pro
33 Tedy musí jít o bezvadný projev vůle směřující k uzavření smlouvy, avšak postrádající určitost.
34 § 1731 nového občanského zákoníku
35 § 1732 nového občanského zákoníku
36 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 724.
37 § 1780 a násl. nového občanského zákoníku
38 Čl. II – 4:202 odst. 1 DFCR
39 Čl. II – 4:202 odst. 2 DFCR
40 Čl. 2.1.2 UPICC
41 § 43a odst. 2 občanského zákoníku a § 1737 nového občanského zákoníku
přijetí anebo pokud je v ní vyjádřena neodvolatelnost a zatřetí, že odvolání dojde adresátovi dříve, než se rozhodl. Na rozdíl od této úpravy stojí NOZ na obecné odvolatelnosti nabídky v případě, že neobsahuje lhůtu pro přijetí, přičemž v takovém případě tvoří výjimku klauzule o neodvolatelnosti nabídky, a na obecné neodvolatelnosti nabídky v případě, že obsahuje lhůtu pro přijetí, přičemž oferent si může vymínit možnost odvolání i takto časově omezené nabídky. Zároveň platí podmínka, že odvolání musí přijít adresátovi dříve, než odešle přijetí návrhu.
UPICC obsahuje naprosto totožnou úpravu jako OZ, a to jak ohledně rozdělení na zrušení a odvolání nabídky, tak samotné úpravy obou institutů. Naopak DFCR a PECL obsahují navzájem totožnou, avšak vůči tuzemské úpravě odlišnou úpravu. Prvním velkým rozdílem je, že nerozlišují mez zrušením a odvoláním nabídky. Základním pravidlem DFCR a PECL je, že nabídka může být odvolána jen v případě, že odvolání dojde adresátovi dříve, než odešle přijetí nebo než začne plnit v případech, kdy je možné přijmout nabídku faktickým konáním. Odvolání pak není možné v případech, kdy je nabídka časově omezená, nebo je v ní vyjádřena neodvolatelnost, nebo adresát rozumně očekával, že je nabídka neodvolatelná a jednal podle toho. Navíc oba dokumenty vyžadují odvolání nabídky stejným způsobem, jakým byla učiněna. Co se sjednocení terminologie týče, tak může vyvstat otázka, co dělat v případech, kdy je nabídka neodvolatelná, ale zároveň ještě nedošla adresátovi. Striktním výkladem by takovou nabídku nemohl oferent nijak zrušit či odvolat, ačkoli ji právně ani neučinil, jelikož nedošla do sféry adresáta. Xxxx se naopak NOZ vyhnul a zcela záměrně danou odlišnost zachoval.42
42 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 710 – 711.
2.3.2. Akceptace (přijetí)
Akceptace je druhým jednostranným úkonem potřebným ke vzniku smlouvy. Dosavadní tuzemská úprava je založena na naprosté shodě nabídky a přijetí.43 To znamená, že jakékoli obsahové změny, byť jsou nepodstatné, nejsou přijetím, ale protinabídkou. Jediné změny, které OZ oproti nabídce povoluje, jsou změny jazykové, které nemění obsah nabídky.44
NOZ hledisko stoprocentní shody nezastává a obsahuje takzvané modifikované přijetí.45 Modifikovaným přijetím se rozumí přijetí, které se shoduje s nabídkou v podstatných částech a mění ji pouze nepodstatně.46 Toto pravidlo neplatí bezvýhradně. Modifikované přijetí není přijetím v případech, kdy je způsobem nevzbuzujícím pochybnost dáno najevo vyloučení takovéhoto přijetí nebo v případě, že navrhovatel bez zbytečného odkladu přijetí neodmítne.47 Modifikované přijetí obsahují všechny porovnávané dokumenty soft law. Jejich rozdílnost se projevuje v rozsahu, v jakém negativně vymezují modifikované přijetí. Úprava UPICC zahrnuje pouze možnost odmítnout modifikované přijetí, avšak výslovně neobsahuje možnost vyloučit modifikované přijetí v nabídce.48 Naopak DFCR a PECL obsahují kromě uvedených možností také situaci, kdy je v daném přijetí podmínka souhlasu původního navrhovatele s novým zněním v přiměřené lhůtě.49 Nutno ještě dodat, že jak v mezinárodních pramenech, tak v NOZu může navrhovatel modifikované přijetí vyloučit, popřípadě bez zbytečného odkladu takovéto přijetí odmítnout.50
43 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/1999. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 25. 6. 2013].
44 § 44 odst. 2 občanského zákoníku
45 Modifikované přijetí bude pro český právní řád novinkou pouze v rámci vnitrostátní úpravy, jelikož český právní řád jako takový jej zná prostřednictvím CISG.
46 Jako příklad důvodová zpráva uvádí situaci, kdy je v nabídce napsáno „100 ks za 1000,- Kč“ a v přijetí zase „100 ks za 1000,- Kč, ale baleno po 10 ks“. Srovnání: XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 711 – 712.
47 § 1740 odst. 3 nového občanského zákoníku
48 Čl. 2.1.11 UPICC
49 Čl. II. – 4:208 DFCR a čl. 2:208 PECL
50 HULMÁK, X. Xxxxxxxxx smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 1, s. 25 – 30. ISSN 1210-6410
Vznik smlouvy pak všechny uvedené předpisy váží na projevení souhlasu navrhovateli, což zahrnuje jak formální přijetí, tak konání. Souhlasně také uvádějí, že mlčení není samo o sobě souhlasem.51 Stejně tak se tyto prameny shodují na pozdním přijetí, které pokládají za platné přijetí v případě, že o tom navrhovatel vyrozumí osobu, jíž byl návrh určen.
Obecně je prodávající zavázán dodat a předat smluvně ujednanou věc ve sjednanou dobu, na stanoveném místě, v dohodnutém množství, v dané jakosti a provedení, převést na kupujícího vlastnické právo k věci a k ní potřebné doklady.52 Všechny tyto povinnosti by se potom daly shrnout a zjednodušeně definovat pojmem „plnit řádně a včas“, tedy plnit tak, aby byly dodrženy všechny povinnosti vyplývající z dohody stran a zákona.
ObchZ i NOZ obsahují komplexní úpravu práva a povinností prodávajícího ve speciálních ustanoveních týkajících se kupní smlouvy. Stejnou koncepci obsahuje pouze DFCR. Oproti tomu PECL a UPICC obsahují jen obecné zásady kontraktace a neupravují zvlášť kupní smlouvu. To však neznamená, že by neupravovaly povinnosti stran vůbec. Ve svých úpravách obsahují obecné vymezení místa dodání, času dodání a podobně.53
2.4.1. Místo dodání
Dodáním se rozumí doručení věci na smluvně či zákonem určené místo.54 Všechny porovnávané prameny obsahují pouze podpůrnou úpravu místa dodání a upřednostňují smluvní zachycení místa dodání.
51 Původně ve starém Římě mlčení souhlasem obecně nebylo. Celá zásada zněla takto: Qui tacet consentire videtur, ubi loqui potuit et debuit. Xxxx, kdo mlčí, ten souhlasí, pokud mluvit mohl
a měl. Méně známá druhá část byla účelově odtržena v dobách středověku.
52 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3. S. 271.
53 Bližší srovnání pak práce obsahuje v jednotlivých oddílech.
54 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 8. 5. 2013].
Nicméně ne všechny se shodují na tom, jak postupovat při absenci smluvního ujednání, respektive jednotlivé úpravy jsou jinak podrobné. ObchZ rozlišuje mezi smlouvou obsahující dopravu a smlouvou bez dopravy. V prvním případě je místem dodání místo, kde je věc předána dopravci. Ve druhém případě je místem dodání obecně sídlo prodávajícího, a pokud jde o jednotlivě určenou věc či věc z určitých zásob či má být vyrobeno, pak je místem dodání toto místo, avšak za podmínky, že o tomto místě strany věděly v době uzavření smlouvy. Dodáním do sídla kupujícího, nebylo-li tak sjednáno smlouvou, nejde de lege o dodání.55 I přesto však může kupující věc přijmout a strany tak mohou konkludentně změnit smlouvu ohledně místa dodání.56
NOZ obsahuje totožnou konstrukci. U smlouvy obsahující dopravu je místem dodání předání prvnímu dopravci.57 Speciální ustanovení o kupní smlouvě však neobsahují řešení situace, kdy smlouva neobsahuje dopravu. Důvod je logický. Úprava této situace, jakož i situace, kdy je plněno z konkrétního závodu, je obsažena v obecných ustanoveních upravujících závazky.58
Uvedené rozlišení na smlouvy obsahující přepravu věci a smlouvy bez přepravy obsahuje DFCR. Systematika úpravy je velice podobná úpravě NOZu. DFCR ve svých speciálních ustanoveních obsahuje pouze smlouvu obsahující přepravu a určuje místo dodání jako předání danému dopravci.59 V ostatních případech odkazuje na svou obecnou část. V té uvádí jako místo dodání sídlo prodávajícího,60 přičemž nerozlišuje danou situaci jako ObchZ či NOZ. PECL61 a UPICC62 obsahují ještě jednodušší úpravu zaměřující se pouze
55 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 1924, sp. zn. Rv I 1345/1923. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 18. 6. 2013].
56 Problém může nastat, pokud b smlouva obsahovala dodatek, že může být měněna pouze písemně. Pak by ke změně sice nedošlo, ale de lege by vznikla nová smlouva a stará by nejspíš zanikla pro nezájem obou strana na jejím splnění.
57 § 2090 nového občanského zákoníku
58 § 1955 nového občanského zákoníku
59 Čl. IV.A. – 2:201 DFCR
60 Čl. III. – 2:101 DFCR
61 Čl. 7:101 PECL
62 Čl. 6.1.6 UPICC
na rozlišení mezi plněním peněžité a nepeněžité pohledávky. U prodávajícího bude tedy místem dodání jeho sídlo.
2.4.2. Čas dodání
Časem dodání se rozumí přesně určený den nebo lhůta nebo přiměřená doba. ObchZ má rozhodující také pro dobu plnění primárně smlouvu, ať již určuje termín fixně, nebo lhůtou.63 Čas dodání však není podstatnou náležitostí smlouvy a tak může být smlouva uzavřena i bez tohoto určení.64 V případě neurčení doby plnění má prodávající plnit ve lhůtě přiměřené vzhledem k místu dodání a povaze věci.65
NOZ obsahuje úpravu doby plnění zejména v obecných ustanoveních.66 Primárně NOZ vyžaduje přesné stanovení doby plnění a v případě neexistence takovéto úpravy má dlužník plnit bez zbytečného odkladu. Z mého pohledu je problematická dikce, že věřitel může požádat ihned. Není totiž jasné, zda tím zákonodárce měl na mysli fakt, že věřitel může žádat plnění ihned nebo později. NOZ vyzvání dlužníka nevyžaduje. V tom případě však v zákoně chybí subsidiární úprava doby plnění, kdy věřitel dlužníka nevyzve, jelikož úprava
„bez zbytečného odkladu“ se vztahuje na situaci, kdy věřitel dlužníka vyzve.67 Dle mého názoru se však tato situace vyřeší buďto na základě analogie, a sice že dlužník budu povinen plnit bez zbytečného odkladu i bez vyzvání, nebo na základě přihlédnutí k mezinárodním úpravám, jimiž byl NOZ také inspirován a které stanovují přiměřenou lhůtu.
DFCR,68 PECL69 i UPICC70 upravují dobu plnění shodně s dosavadní tuzemskou úpravou. Primární je datum či lhůta určená smlouvou a v případě
63 § 414 obchodního zákoníku
64 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 8. 5. 2013].
65 § 416 obchodního zákoníku
66 Ve speciálních ustanoveních pro kupní smlouvu NOZ obsahuje jen úpravu počátku běhu lhůty (§ 2092).
67 … věřitel může vyzvat a dlužní je poté … z toho logicky vyplývá návaznost na větu první.
68 Čl. III. – 2:102 DFCR
69 Čl. 7:102 PECL
absence takovéhoto ujednání má dlužník plnit v době přiměřené. DFCR však navíc upravuje dobu plnění podnikatele ve spotřebitelských smlouvách a omezuje maximální délku lhůty pro plnění na třicet dní.
ObchZ zvlášť upravuje situaci, kdy je plněno předčasně. V takové situaci opravňuje věřitele, tedy kupujícího věc odmítnout nebo ji převzít.71 Soft law upravuje předčasné plnění odlišně. Vychází z předpokladu, že předčasné plnění by obecně nemělo věřiteli vadit. To vyplývá z jednotlivých úprav, které vážou právo odmítnout předčasné plnění na existenci legitimního důvodu72 nebo na vznik nepřiměřených obtíží.73 Všechny však shodně uvádějí, že přijetí dřívějšího plnění nemá vliv na dobu plnění druhé strany. NOZ je v tomto dosti neurčitý, jelikož úpravu předčasného plnění neobsahuje. Jedinou zmínku o předčasném plnění obsahuje NOZ v ustanovení upravujícím, v čí prospěch je lhůta sjednána a ze kterého vyplývá, že dlužník může předčasně plnit, pokud je lhůta sjednána v jeho prospěch. Pokud je sjednána ve prospěch obou stran či ve prospěch věřitele, pak NOZ zakazuje předčasné plnění.74 Úprava je však dispozitivní, což znamená, že si strany mohou sjednat v jakékoli smlouvě, že bude ve prospěch dlužníka, tedy kupujícího. Pak bude prodávající výslovně oprávněn plnit předčasně a kupující bude povinen plnění přijmout.75
2.4.3. Předmět koupě
Specifikace zcizované věci je jednou z podstatných náležitostí kupní smlouvy. Jak jsem již uvedl, předmětem obchodní kupní smlouvy je věc movitá. Ta však do určité míry může a do určité míry musí být blíže specifikována. Předmět však
70 Čl. 6.1.1 UPICC
71 § 414 odst. 3 obchodního zákoníku
72 Čl. 6.1.5 UPICC
73 ČL. III. – 2:103 DFCR a čl. 7:103 PECL
74 Ustanovení je převzato z ObchZ (§ 342), přičemž komentář v ASPI uvádí jako příklad smluv ve prospěch obou stran fixní smlouvy, smluv ve prospěch dlužníka takové, dle kterých je určena lhůta pro plnění, a smluv ve prospěch věřitele smlouvy se splatností na vůli věřitele
(například na viděnou).
75 Srovnání v odůvodnění Rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 114/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 18. 6. 2013].
nemusí být přesně definován přímo textem smlouvy a postačí, když je určen alespoň odkazem.76
2.4.3.1. Množství
Prodávající je povinen dodat věc v určeném množství, nicméně ObchZ přesné určení nevyžaduje. Je však důležité odlišit neurčitost množství od úhrnné specifikace věci, pro kterou by se v takovém případě použila ustanovení OZ.77 V případech, kdy smlouva neurčuje přesné množství a nespecifikovala jej ani jedna ze stran, pak obchodní zákoník stanovuje pětiprocentní odchylku od přibližně určeného množství. Tato odchylka taktéž platí v situacích, kdy u věci nelze přesně určit jeho množství vhledem k jeho povaze.78 NOZ vychází právě z této úpravy.79 Při přibližném určení předmětu koupě, určuje množství prodávající. NOZ sice vynechal podmínku, dle které má určit množství kupující, nicméně prakticky se nic nemění.80 Dokumenty soft law se množstvím příliš nezabývají. PECL ani UPICC podpůrnou úpravu množství neobsahují vůbec a DFCR požaduje pro množství pouze shodu se smlouvou bez subsidiární úpravy.
2.4.3.2. Jakost, provedení a obal
Prodávající je povinen dodat věc stanovené jakosti a ve stanoveném provedení a obalu. Pokud smlouva blíže nepopisuje, v jaké jakosti má být věc dodána, užije se pro její určení subsidiárně účel smlouvy, respektive účel využití pro danou věc obvyklý.81 ObchZ umožňuje sjednat si stranám záruku za jakost, jíž se prodávající
76 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 25. 6. 2013].
77 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
78 Tolerance množství zboží. Xxxxx.xx [online]. Obchodní právo [cit. 19. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxxxxxxxxxx.xxx?xxx000&xxxxx&xxxxxxxxxxx&xxxxxxxxxx_000.xxx 79 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 815.
80 Pokud bude smlouva obsahovat podmínku, že množství určí kupující, pak jde o povinnosti kupujícího, která je zařazena pod nutnou jiné povinnosti, respektive nutnou součinnost. V případě naplnění této povinnosti již bude věc přesně určena a § 2098 NOZu se neužije vůbec.
81 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 32 Odo 4921/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
zaručuje, že tradovaná věc bude mít dohodnuté vlastnosti po určitou dobu. Pro provedení je opět primární smluvní úprava. Pokud je součástí smlouvy také vzorek, má věc mít vlastnosti také tohoto vzorku, pokud to neodporuje vlastnostem uvedeným ve smlouvě. V případě rozporu mají přednost smluvní požadavky a u těch, co si neodporují, platí kumulativní výčet. Taková věc pak má být zabaleno dle požadavků smlouvy a při jejich absenci způsobem obvyklým. Pokud obvyklý způsob nelze určit, pak má být věc zabalena tak, jak je to potřebné k jeho uchování a ochraně. I v tomto ohledu NOZ přejímá stávající úpravu, která obsahově kopíruje úpravu ObchZ.
Obdobnou úpravu obsahuje také DFCR. Pro jakost, provedení i obal stanovuje, že se prodávající musí řídit smlouvou, pak účelem smlouvy, pak vzorkem, pak obecným účelem, pro který se věc obvykle užívá a jako poslední uvádí, že věc musí mít takovou jakost, jakou mohl kupující rozumně očekávat. Pro obal pak stanovuje, že věc má být balena způsobem obvyklým tam, kde lze tento způsob určit. V ostatních případech tak, aby obal věc uchoval a ochránil.82 Naproti tomu úpravy PECL a UPICC jsou výrazně chudší a obsahují jen obecnou úpravu jakosti. UPICC vyžaduje očekávatelnou kvalitu a zároveň kvalitu alespoň průměrnou83 a PECL nařizuje pouze kvalitu alespoň průměrnou.84
2.4.4. Odpovědnost za vady
Při stanovování odpovědnosti za vady je nejdůležitější rozlišit vady již existující v době přechodu nebezpečí škody na věci, z nichž plyne klasická odpovědnost za vady, a vzniknuvší až po přechodu nebezpečí, na které se vztahuje pouze odpovědnost záruční. Jinými slovy odpovědnost za vady vzniká z nikoli řádného plnění, zatímco záruční odpovědnost vzniká z nesplnění smluvní podmínky, že si věc uchová určité vlastnosti po stanovenou dobu.85
82 Čl. IV.A. – 2:302 DFCR
83 Čl. 5.1.6 UPICC
84 Čl. 6:108 PECL
85 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3. S. 284 – 291.
2.4.4.1. Záruční odpovědnost
Zárukou se prodávající zavazuje, že věc bude mít určité vlastnosti i po stanovenou dobu a je lhostejné, zda se jedná o záruku zákonnou či smluvní. Zákonná záruka vyplývá přímo ze zákona a není ji potřeba sjednávat. Tu však obchodní zákoník nezná.86 Umožňuje však sjednat si záruku smluvně, a to jak dohodou, tak jednostranně. Pro obchodní právo je rozhodující záruka dohodnutá, avšak dle mého názoru se v situaci, kdy je po uzavření smlouvy jednostranně poskytnuta záruka delší nebo jinak rozšiřující práva kupujícího,87 užije právě tato rozšiřující záruka. V opačném případě by se užila záruka dohodnutá.88
Na této myšlence je stojí i smluvní záruka v NOZu.89 Úprava smluvní záruky, tedy záruky za jakost vychází ze stávajícího ObchZ a může jen rozšiřovat zákonnou odpovědnost za vady.90 Zákonnou záruku NOZ ponechává pouze pro spotřebitelské smlouvy.
Prameny soft law naopak úpravu smluvní či zákonné záruky pro standartní kupní smlouvu neobsahují. Pojem záruka se vyskytuje jen v DFCR, a to v kapitole upravující zákonnou záruku na spotřební zboží ve spotřebitelských smlouvách.91 I když však tyto úpravy neznají záruku pro obecnou kupní smlouvu, tak ji samozřejmě nevylučují a strany si ji mohou sjednat na základě smluvní volnosti, která je omezena pouze dobrou vírou, poctivým jednáním či mandatorními ustanoveními těchto dokumentů. A vzhledem k tomu, že záruka nic z daného výčtu obecně neporušuje, není problém ji sjednat.
86 Jediná možnost záruční odpovědnosti vyplývá z jejího smluvního sjednání. A pokud se užije v obchodní kupní smlouvě zákonná záruka na základě § 262 odst. 4 ObchZ, pak užije se úprava občanskoprávní.
87 Například ve smlouvě se bude záruka týkat pouze určité části věci (určité součástky) a jednostranným prohlášením prodávající poskytne záruku na věc celou.
88 V úvaze vycházím z toho, že brát na sebe povinnosti (tedy dát v závazkovém vztahu určité právo druhé straně), může každý dle libovůle. K zásadám smluvního práva patří, že takto jednostranně není možné určovat druhé straně povinnosti, avšak o zvětšování okruhu práv
se v ní nemluví.
89 § 2113 a 2114 a subsidiárně § 1919 nového občanského zákoníku
90 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 818.
91 Čl. IV.A. – 6:101 a násl. DFCR
2.4.4.2. Odpovědnost za právní vady
Odpovědnost za právní vady vzniká v situaci, kdy bylo plněno zdánlivě řádně, to znamená, že je věc fakticky v pořádku, avšak vázne na ní právo třetí osoby. Věc je v takovém případě zatížena právem zástavním, zadržovacím, vlastnickým či autorským, což fakticky znamená, že bylo převedeno méně práv, než bylo sjednáno dohodou. Výjimku tvoří právní vady plynoucí z vlastnického práva třetí osoby, jelikož ObchZ umožňuje nabývat věc i od nevlastníka. Společné pro všechny právní vady je to, že odpovědnost za ně nevzniká prodávajícímu jen v případě, že se o těchto vadách kupující dozvěděl nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy nebo v případě, kdy prodávající jednal dle pokynů kupujícího.
I tuto koncepci NOZ přejímá. Právní vadou rozumí zatížení věci právem třetí osoby a nároky z těchto vad lze nárokovat jen v případě, že o nich kupující věděl nebo vědět musel v době uzavření smlouvy. Stejný náhled má pak DFCR.92 Naopak PECL93 a UPICC94 vůbec nerozlišují mezi právními a faktickými vadami. Je pro ně podstatné pouze to, že není plněno řádně. Je to způsobeno tím, že obě úpravy vychází z názoru, že buďto plněno je, nebo není.95 A vzhledem tomu, že rozdělují vady96 na podstatné a nepodstatné,97 tak není potřeba je konkrétně diferenciovat v jednotlivých ustanoveních.
K posuzování vad ve smyslu ObchZ se přiklání i NOZ a sjednocuje tak posuzování vad dle OZ a dle ObchZ, což znamená, že OZ opouští kritérium opravitelných a neopravitelných vad.98 Nově však zavádí pravidlo, že dobré víry
92 Čl. IV.A. – 2:305 a násl. DFCR
93 Čl. 1:301 odst. 4 PECL
94 Čl. 7.1.1 UPICC
95 Jde o odpovídající rozlišení k našemu právnímu řádu, a sice na plnění řádné a zároveň včasné a na prodlení.
96 V tomto případě mám na mysli souhrnně vady právní a faktické i pozdní dodání.
97 Nutno dodat, že takto rozlišuje vady také ObchZ, NOZ i DFCR.
98 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 817.
předchůdce se nemůže domáhat další nabyvatel, pokud sám není v dobré víře.99 Každý se tedy může dovolávat pouze „své“ dobré víry.100
2.4.4.3. Odpovědnost za faktické vady
Vedle právních vad může tradovaná věc obsahovat vady faktické. Faktickými vadami se rozumí vady vyplývající z nesouladu věci se smluvními požadavky nebo zákonem, který existoval již v době přechodu nebezpečí. Odpovědnost za vady se však nevztahuje na vady, o kterých kupující věděl nebo vědět musel. Odpovědnost za vady naopak zahrnuje také vady, které sice vzniknou po přechodu nebezpečí, avšak jsou způsobeny porušením povinnosti prodávajícím. I zde NOZ přejímá úpravu ObchZ.101 Vztah faktických a právních vad v jednotlivých úpravách soft law byl vytýčen v minulém pododdíle.
2.4.4.4. Nároky z vadného plnění
Existence a logicky také zjištění vady dávají možnost kupujícímu věc reklamovat, tedy uplatnit nárok vzniklý z nikoli řádného plnění. Ten je však spojen s oznámením vady prodávajícímu. Oznámení a předešlá prohlídka sice jsou povinnostmi kupujícího a nikoli prodávajícího, avšak z hlediska přehlednosti je tato povinnost kupujícího v ObchZ řazena pod povinnosti prodávajícího,102 nicméně blíže se o prohlídce pojednáno v podkapitole upravující povinnosti kupujícího.103
Oznámení vady
99 Tzn., že v případech, kdy osoba B nabude v dobré víře vlastnictví od nevlastníka (osoby A) a osoba C bude vědět o tom, že A nebyla vlastníkem, pak se při převodu mezi B a C nemůže C dovolávat dobré víry vůči A.
100 XXXX, X. Zásada „Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet“ a problematika nabývání od nevlastníka. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 20, s. 695 – 703. ISSN 1210-6410
101 tamtéž
102 Stejně je tak tomu i v NOZu. Srovnání: XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník
s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 814.
103 Oddíl 3.5.2.
Základním předpokladem pro uplatnění nároku je oznámení existence vady prodávajícímu. Oznámení samotné nevyžaduje zvláštní formu,104 avšak z hlediska možnosti následné důkazní nouze je lepší oznámení provést tak, aby jej bylo možné dokázat. Toto oznámení je nutné učinit bez zbytečného odkladu od chvíle, kdy kupující vadu zjistil,105 kdy je v souvislosti s prohlídkou zjistit měl nebo kdy mohly být zjištěny při vynaložení odborné péče.106 Sankcí za nedodržení zmíněné lhůty je promlčení práv z vadného plnění.107 NOZ dle mého názoru lhůtu pro oznámení charakterizuje mnohem jasněji. Oznámení váže u vad zjevných na včasnou prohlídku a dostatečnou péči a u vad skrytých na dobu, kdy kupující mohl vadu při dostatečné péči zjistit. NOZ tak zdánlivě vynechává jedno kritérium, a sice kdy kupující vadu zjistí. Dle mého názoru to však není pravdou. Pokud totiž kupující vadu zjistí, pak se logicky dostane do situace, že vadu zjistit mohl. Shodně pak upravují pro vytýkání vad maximální dvouletou lhůtu a u vad, na něž se vztahuje záruka, možnost vytýkání kdykoli během této záruční doby.
V rámci soft law je komplexně upravena jen v DFCR. DFCR vyžaduje, aby bylo oznámení odesláno v přiměřené době poté, kdy byla vada zjištěna nebo zjištěna být měla.108 Ve speciálních ustanoveních týkajících se kupní smlouvy pak uvádí, že vady lze oznámit nejpozději do dvou let a vady, na něž se vztahuje záruka, během dané záruční doby.109 PECL ani UPICC obecně notifikační povinnost neupravují. Ta je obsažena jen u konkrétních nároků spojených s odpovědností za vady.
Kupující tedy musí objevit a oznámit vady v zákonem stanovených lhůtách, tedy bez zbytečného odkladu. To v českém právu platí jak pro první, tak pro například desátou smlouvu mezi týmiž stranami. Z hlediska soft law je však podstatný rozdíl, zda jde o první smlouvu nebo o desátou. Důvodem tohoto
104 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3244/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 19. 6. 2013].
105 Tato situace není moc často uplatňovaná a spíše se v praxi aplikuje druhá situace.
106 § 428 obchodního zákoníku
107 Oproti tomu stávající OZ zastává hledisko prekluze práv.
108 Čl. III. – 3:107 DFCR
109 Čl. IV.A. – 4:302 DFCR
rozdílu je hierarchie pramenů obsahu smlouvy, respektive absence posuzování zavedené praxe mezi stranami jako obsahu smlouvy s předností před dispozitivními ustanoveními toho daného pramenu.110 Toto je důležité pro povinnosti stran jako takové, ale v tomto případě také pro proces vytýkání vad. Za situace,111 kdy půjde již šestou112 smlouvu mezi stranami a v každé z pěti původních vytkl kupující vady až po jednom měsíci, což by obvykle byla doba nepřiměřená,113 a prodávající bez námitek vadu napravil, pak dle mezinárodních pramenů bude jeden měsíc u daného šestého závazku lhůtou přiměřenou na základě zavedené praxe mezi stranami. Naopak dle tuzemské úpravy se bude i tato šestá smlouva řídit podpůrně ObchZ a právo vzniklé z odpovědnosti za vady bude již promlčené. NOZ přisuzuje význam zavedené praxe taktéž pouze výkladu obsahu smluv a nikoli obsahu samotnému.
Dle mého názoru je důvodem rozdílnosti aplikace zavedené praxe mezi stranami okruh osob, kterým jsou dané prameny určeny. ObchZ je primárně určen podnikatelům, avšak výslovně připouští jeho aplikaci i pro nepodnikatele.114 NOZ je potom automaticky určen všem osobám, tedy i nepodnikatelům. Oba předpisy se aplikují automaticky, bez nutnosti jejich výslovného výběru.115 Naproti tomu úpravy soft law se stane součástí smlouvy jen na základě volby a jsou zpravidla implicitně určeny vztahům mezi podnikateli, u kterých se logicky předpokládají větší znalosti v dané kontraktační oblasti. Implicitní určení vyplývá právě z nutnosti výslovné volby, jelikož běžný nepodnikatel se jim zpravidla podřizovat nebude a nechá řešení právní úpravy kolizní problematice mezinárodního
110 Z hlediska českého práva je hierarchie následovná: Kogentní normy, obsah smlouvy, dispozitivní normy, zásady a zvyklosti obchodního práva.
111 V popsané situaci smlouvy nebudou obsahovat speciální ustanovení pro reklamační lhůtu a ani záruku.
112 Nejde o přesný počet, ale o to, zda se mohla mezi stranami vytvořit praxe.
113 Při posuzování přiměřenosti lhůty pro uplatnění nároku si můžeme pomoct judikaturou vztahující se na CISG. Dle judikatury vnitrostátních soudů (zejména Německých) je obecně lhůta jednoho měsíce nepřiměřená. V konkrétních případech však může být i tato přiměřenou v závislosti na druhu či množství zboží.
114 Volba ObchZ na základě § 262 obchodního zákoníku.
115 Výjimku tvoří volba ObchZ na základě již zmíněného § 262.
práva,116 která odkáže na konkrétní právní řád,117 kterým se bude smlouva a následky z ní plynoucí řídit, nebo se smlouva bude řídit přímou úpravou.118 Pokud bych měl použít analogii, pak CISG, která se svou úpravou velmi podobá soft law a na jejímž základě byl také sepsán stávající ObchZ, tak to výslovně omezuje své použití na vztahy mezi podnikateli, respektive její věcný rozsah nepokrývá koupi věci pro osobní potřebu či pro účely domácnosti.119 Důvodem uvedené argumentace je fakt, že běžný nepodnikatel není připraven na takovouto úpravu počítající s jistou zkušeností, a tedy i obecné zavedení praxe jako zdroje obsahu smlouvy by bylo pro český právní řád přinejmenším nešťastné.
Podstatné a nepodstatné vady a výběr nároku
Otázka podstatnosti vad je základním kritériem určujícím, které nároky plynoucí z vady věci kupující má. Tabulka uvedená níže shrnuje druhy nároků v jednotlivých pramenech a zobrazuje, zda je možné daný nárok požadovat jen při podstatném porušení smlouvy nebo při jakémkoli porušení.
ObchZ | NOZ | DFCR | UPICC | PECL | |
vyžádání plnění120 | - | - | P + N | P + N | P + N |
dodání náhradní nebo chybějící věci121 | P + N | P + N | - | P + N | - |
odstranění vady121 | P + N | P + N | - | P + N | - |
sleva z kupní ceny122 | P + N | P + N | P + N | - | P + N |
zadržení plnění123 | P + N | P + N | P + N | P + N | P + N |
odstoupení od smlouvy124 | P | P | P | P | P |
116 Buďto na základě jednotlivých ZMPS vlastních každému jednotlivému státu nebo na základě úpravy EU, což v otázce kupní smlouvy spadá pod Římskou úmluvu nebo nařízení Řím I.
117 V rámci takto zvoleného právního řádu se při výběru předpisu postupuje stejně, jako by šlo
o vnitrostátní spor (tedy u nás se občanské vztahy obecně podřídí OZ a obchodní vztahy se obecně podřídí ObchZ).
118 Přímou úpravou je například CISG (kupní smlouva) nebo COTIF (přepravní smlouva).
119 Čl. 2 písm. a CISG
120 Čl. III. – 3:301 a násl. DFCR, čl. 9:101 a násl. PECL a čl. 7.2.1. až 7.2.3 UPICC
121 § 436 a 437 obchodního zákoníku a § 2106 a 2107 nového občanského zákoníku
122 § 436 a 437 obchodního zákoníku, § 2106 a 2107 nového občanského zákoníku, čl. III. – 3:601 DFCR a čl. 9:401 PECL
123 § 439 obchodního zákoníku, § 2108 nového občanského zákoníku, Čl. III. – 3:401 DFCR, čl. 9:201 PECL a čl. 7.1.3 UPICC
Z tabulky je patrné, že podstatné porušení smlouvy je vždy vyžadováno pouze u odstoupení od smlouvy. Ostatní nároky je možné vyžadovat jak u podstatného, tak u nepodstatného porušení smlouvy.
Při srovnávání nároku jednotlivých právních úprav se nabízí otázka, zda je vyžádání plnění jiným nárokem, než dodání náhradní či chybějící věci nebo její oprava. Vysvětlení, respektive návod pro interpretaci daných pramenů obsahují UPICC, které uvádějí, že právo vyžádat plnění zahrnuje právo na opravu věci, její náhradu, tedy dodání nové věci, jakož i jakýkoli jiný způsob odstranění vady. Jeden rozdíl se však mezi těmito rozdílnými úpravami najde. Bude-li totiž kupující vyžadovat plnění dle ObchZ či NOZu, pak tak učiní prostřednictvím zažádání o opravu či výměnu věci, přičemž výběr nároku je na kupujícím. Z pohledu dokumentů soft law zase bude kupující žádat řádné plnění a je na vůli prodávajícího, jaký postup zvolí.
Slevu z kupní ceny zmiňují jako nárok plynoucí z existence vady ObchZ, NOZ, DFCR a PECL. Jejich úpravy jsou shodné. Tedy výše slevy z kupní ceny je rovna rozdílu mezi hodnotou, kterou měla věc mít bez vad, a hodnotou fakticky dodané věci. Úpravy také umožňují jednostranně snížit kupní cenu v závislosti na tomto rozdílu a v případě jejího zaplacení požadovat vrácení rozdílné hodnoty. Jediným pramenem, který neobsahuje snížení kupní ceny jako nároku plynoucí z existence vady, je UPICC. To znamená, že dle něj není možné, aby kupující jednostranně snížil kupní cenu. Na druhou stranu, vzhledem ke smluvní volnosti nic nebrání stranám změnit obsah závazku tak, že se ve smlouvě uvede cena adekvátně nižší.
Dalším nárokem je pozastavení plnění. Jde situaci, kdy jsou strany povinny plnit současně nebo následně po splnění závazku druhou stranou. ObchZ ani NOZ přímo takovou dikci neobsahují, tento nárok však lze vyvodit ze znění
124 § 436 obchodního zákoníku, § 2106 nového občanského zákoníku, čl. III. – 3:501 a násl. DFCR,
čl. 9:301 a násl. PECL a čl. 7.3.1. a násl. UPICC
zákona. Obecná ustanovení obsahují pravidlo, že při vzájemném plnění se může domáhat plnění druhé strany jen ta strana, která sama svůj závazek již splnila nebo je schopna a připravena tak učinit.125 Daná ustanovení sice sama o sobě nedávají stranám možnost odepřít své plnění, nicméně zbavují druhou stranu práva toto plnění vyžadovat. ObchZ však obsahuje speciální ustanovení, které výslovně dává kupujícímu možnost nezaplatit část kupní ceny odpovídající eventuální slevě z kupní ceny, a to až do odstranění vad. Totožné pravidlo obsahuje také NOZ. Ve svém důsledku jde o jakýsi kompromis mezi neobsažením úpravy zadržení plnění do tuzemských předpisů a mezi obsažením plnohodnotného zadržení plnění jako celku.
Odstoupení od smlouvy je podmíněno podstatným porušením smlouvy. Otázka rozlišení podstatných a nepodstatných vad je otázkou právní, nikoli faktickou a tak v případném sporu rozhodnutí přísluší soudu, nikoli znalcům. Skutečnost, že je smlouva porušena podstatným způsobem ještě nemusí samo
o sobě znamenat, že je věc neupotřebitelná nebo bezcenná. Při posuzování podstatnosti vady vycházíme z posouzení, zda věc stále může sloužit svému hospodářskému určení.126 ObchZ charakterizuje podstatné porušení smlouvy jako takové porušení, od kterého by měl prodávající v době uzavření smlouvy rozumně předpokládat, že při jeho porušení nebude mít kupující zájem na dalším plnění s tím, že v případě pochybností o porušení nepodstatné.127 Co je a co není podstatným porušením, si mohou strany blíže specifikovat smlouvou. NOZ i zde vychází z obchodněprávní úpravy,128 nicméně dle NOZu může kupující od smlouvy odstoupit také tehdy, pokud je z chování druhé strany nepochybné, že svůj závazek nesplní.129 Oba předpisy pak obsahují úpravu takzvaných fixních závazků, ve kterých je řádné a včasné splnění podstatou smlouvy, a tedy jejich
125 § 325 obchodního zákoníku a § 1911 nového občanského zákoníku
126 XXXXX, Xxxxx a kol. ObchZ Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900. 5. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2006. 975 s. ISBN 80-7201-624-5. S. 731.
127 § 345 odst. 2 obchodního zákoníku
128 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 817.
129 § 2002 odst. 2 nového občanského zákoníku
porušení, byť za normálních okolností nepodstatné, je v jejich případech porušením podstatným.130 V soft law je podstatné porušení definováno v různém rozsahu. DFCR uvádí jen hledisko rozumného předpokládání a hledisko úmyslné nebo nedbalostní jednání, které dává kupujícímu důvod se domnívat, že prodávající svou povinnost již nesplní, kterým však jen blíže specifikuje, avšak obsahově prakticky stejně upravuje, druhý důvod uváděný NOZem.131 Širší definici, než DFCR, uvádí i PECL. Navíc však uvádí, že podstatným porušením závazku je i porušení takového závazku, jehož podstatou je jeho striktní dodržování.132 PECL tak obsahuje totožné důvody jako tuzemské právní předpisy. Definice v UPICC vypadá nejširší, avšak obsahuje tytéž důvody, jen je upravuje v jednotlivých bodech. Tedy obsahuje kritérium rozumného předpokládání, striktního dodržování závazku, úmyslu nebo nedbalosti a důvodu domnívání se, že druhá strana nebude mít již na plnění zájem. Jako poslední uvádí situaci, kdy by odstoupení od smlouvy bylo pro neplnící stranu nepřiměřenou ztrátou jako důsledku tohoto odstoupení. Toto porušení sice UPICC nazývá podstatným, nicméně nedává právo odstoupit od smlouvy.133
Souhrnně však lze říct, že výčty jsou taxativní, což znamená, že kupující si nemůže jednostranně vybrat jiný nárok, například nechat si opravit věc u třetí osoby a následně požadovat proplacení vynaložených nákladů.134 To však nebrání stranám dohodnout se na jiném způsobu nápravy.
Povinnosti kupujícího lze rozdělit na povinnosti přímo závazné vzhledem ke smlouvě, kam patří zaplacení kupní ceny, převzetí věci či poskytnutí jiné
130 § 349 odst. 3 obchodního zákoníku a § 1980 nového občanského zákoníku
131 Čl. III. – 3:502 DFCR
132 Čl. 8:103 PECL
133 Jako příklad uvádí komentář k UPICC situaci, kdy si společnost A objednala specifický software pro společnost B, a kdy čas dodání byl stanoven na 31. 12. Dodání proběhlo 31. 1., nicméně v té době společnost B software stéle potřebovala a společnost A tento software nemohla prodat jinému zájemci. Společnost B může nárokovat náhradu škody, nemůže však odstoupit
od smlouvy.
134 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011. In: ASPI
[právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 5. 2013].
součinnosti, a na povinnosti, jejichž porušením kupující ve své podstatě nic neporuší, nicméně jejich nesplněním ztrácí některá svá práva. Do této druhé kategorie bychom mohli zařadit provedení včasné prohlídky, včasné zaslání oznámení o vadách a podobně.135
2.5.1. Zaplacení kupní ceny
Základní povinností kupujícího je zaplacení kupní ceny. Z ObchZ vyplývá, že tato nemusí být za určitých podmínek ve smlouvě určena.136 Nicméně samozřejmě to nezbavuje kupujícího povinnosti ji zaplatit. Tato povinnost nemůže vniknout bez uzavření platné smlouvy.137 Cena může být zaplacena před dodáním věci, při jejím dodání nebo v určité lhůtě. Může být placena celistvě, na splátky nebo zálohově. Specifickým způsobem platby je platba prostřednictvím takzvaného akreditivu. Kupní cena může být placena hotově či bezhotovostně nebo prostřednictvím jiné penězi ocenitelné hodnoty, avšak v takovém případě hrozí riziko změny kupní smlouvy ve smlouvu směnnou.138
2.5.1.1. Místo platby
Obecným pravidlem pro placení kupní ceny je pravidlo donosnosti. To znamená, že peněžitý závazek se má plnit v sídle prodávajícího. Zmíněné pravidlo bez výjimky platí pro všechny porovnávané prameny.139 Tato úprava je u všech pramenů úpravou subsidiární, to znamená, že strany si mohou sjednat místo plnění libovolně. Platba tak může proběhnout v sídle prodávajícího, ale taky v místě dodání, v sídle kupujícího či na jakémkoli jiném, smlouvou dohodou místě.
135 Pokud kupující zboží neprohlédne, ač měl, pak kupující ztrácí některá práva (§427 obchodního zákoníku), nicméně prodávající jej k tomu donutit nemůže.
136 § 409 obchodního zákoníku
137 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 682/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
138 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3. S. 304.
139 § 337 obchodního zákoníku, § 1955 nového občanského zákoníku, čl. III. – 2:101 FFCR, čl. 7:101 PECL a čl. 6.1.6 UPICC
2.5.1.2. Čas platby
Stejně jako pro místo platby, tak i pro čas platby jsou jednotlivé úpravy pouze podpůrné. ObchZ stanovuje pro čas plnění dobu, kdy je kupujícímu umožněno s věcí nakládat.140 Toto dále upřesňuje usnesení z roku 2010, které říká, že výše zmíněným okamžikem nevzniká nárok na zaplacení kupní ceny, nýbrž právo o její zaplacení požádat.141 NOZ pozměnil znění tohoto ustanovení a váže povinnost zaplatit kupní cenu na možnost prohlídky.142 V případech, kdy způsob dodání ze své podstaty vylučuje prohlídku, se použijí obecná ustanovení pro čas dodání, která vyžadují plnění bez zbytečného odkladu, o kterých je blíže pojednáno v oddílu 3.4.2. Prameny soft law buďto neobsahují speciální povinnosti pro kupujícího,143 nebo sice speciální ustanovení pro povinnosti kupujícího obsahují, nicméně ta neobsahuje dobu plnění a na ni se vztahují obecná ustanovení.144 Shodně však upravují, že dlužník145 má plnit v době přiměřené po uzavření smlouvy.
2.5.1.3. Výše kupní ceny
Výše kupní ceny je na libovůli stran.146 Určení výše kupní ceny je quasi podstatnou náležitostí kupní smlouvy. Mám tím na mysli to, že při absenci alespoň způsobu určení výše kupní ceny, je obecně smlouva neplatná. Jenomže v případě, že z vůle stran bude zřejmé, že chtějí uzavřít dohodu bez tohoto určení, pak její absence nemá vliv na platnost smlouvy a pro způsob určení se subsidiárně použije ObchZ.147 Shodné hledisko zastává i NOZ.148
140 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003. In: ASPI
[právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
141 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3546/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013]
142 § 2119 nového občanského zákoníku
143 To jsou případy PECL a UPICC, které obsahují povinnosti při plnění stran obecně.
144 Příkladem je DFCR, jež v čl. IV.A. – 3:101 a násl. obsahuje úpravu povinností kupujícího, avšak nezahrnuje dobu plnění.
145 V tomto případě kupující, avšak úprava se samozřejmě vztahuje na ty závazky, v nichž je dlužníkem prodávající.
146 Výjimku tvoří regulace cen na základě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách.
147 § 409 odst. 2 ve spojitosti s § 448 obchodního zákoníku
Soft law otázku podstatných náležitostí kupní smlouvy neřeší. Buďto se prameny vztahují na závazky obecně, a tedy není relevantního důvodu pro stanovování podstatných náležitostí jednotlivých smluvních typů,149 nebo kupní smlouvu speciálně upravují, avšak pouze co do definičních znaků.150 Z uvedeného vyplývá, že kupní smlouva může být uzavřena i bez přesného určení kupní ceny a v takovém případě se dle soft law vyměří cena obvyklá, respektive přiměřená.151
Pokud však smlouva obsahuje výši kupní ceny (a splňuje-li i ostatní požadavky kladené na kupní smlouvu), pak je smlouva platnou bez ohledu na konkrétní výši. Jinými slovy nepřiměřenost kupní ceny důvodem neplatnosti. Zajímavý bude vývoj situace ohledně výše kupní ceny. K tomuto tématu se vyjadřuje judikatura tak, že pro přemrštěnost kupní ceny není kupní smlouva ještě sama o sobě neplatnou.152 Z odůvodnění vyplývá, že prakticky veškerá ochranná ustanovení týkající se výše kupní ceny se vztahují na ochranu spotřebitele a nikoli na závazky mezi podnikateli, ve kterých je určení výše kupní ceny umem jedné či druhé strany. Tento princip se dodržuje až dodnes jak v ObchZ, tak v mezinárodních pramenech, nicméně s nástupem NOZu se můžeme dočkat úplného převratu. Ten obsahuje ustanovení, které dává právo žádat zrušení smlouvy straně, která byla „zkrácena“ hrubým nepoměrem plnění.153 Toto ustanovení na jednu stranu chrání obě strany kontraktu, na straně druhé však minimalizuje možnost přechytračit „soupeře“ a uzavřít co nejvýhodnější smlouvu. Dle mého názoru to také dává prostor nezodpovědnosti, jelikož dnes stávající úprava nutila podnikatele zjišťovat informace před uzavřením kontraktu.
148 § 2085 odst. 2 nového občanského zákoníku
149 To je případ PECL a UPICC, které jsou obecnými závazkovými zásadami.
150 Příkladem je DFCR, jež definuje kupní smlouvu na základě povinností jednotlivých stran a podstatné náležitosti pro vznik smlouvy neřeší.
151 Čl. II – 9:104 DFCR, čl. 6:104 PECL a čl. 5.1.7 UPICC
152 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 1920, sp. zn. Rv I 170/1920. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 11. 5. 2013].
153 § 1793 odst. 1 nového občanského zákoníku
Teď však stačí zjistit dané informace do jednoho roku, respektive do jednoho roku tuto nepřiměřenost namítnout a tím se jejich chyby v podstatě vyřeší.154
2.5.2. Převzetí a prohlídka věci
Druhou základní povinností, kterou kupující má je povinnost věc převzít. Převzetí věci je bezesporu právem kupujícího, avšak je také jeho povinností. Převzetí může být fyzické, a to jak převzetí konkrétní věci, tak takzvaná statistická přejímka, nebo právní, kdy kupující fyzicky věc nepřebírá, avšak přebírá dokumenty vztahující se k věci.155
Povinnost věc převzít však kupující nemá v jakémkoli případě. V situaci, kdy je plněno předčasně, může kupující plnění odmítnout.156 Tentýž postup se uplatní na dodání většího množství, než je smluveno. Naprosto shodnou úpravu obsahuje DFCR.157 PECL a UPICC speciálně kupní smlouvu neupravují a tak neupravují ani povinnost převzít dodávku. Tuto povinnost je však možné vydedukovat z obecných povinností spolupráce.158
Při převzetí věci je povinností kupujícího věc prohlídnout. Provedení prohlídky v přiměřené lhůtě je jednou z podmínek možnosti vynucení práv vzniklých z vadného plnění.159 ObchZ i NOZ vyžadují provedení prohlídky co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na věci.160 V případě přepravy zboží oba zákoníky umožňují provést prohlídku až v místě určení a v případech, kdy kupující věc dále prodává, aniž by měl možnost prohlídku provést, a prodávající o tomto následném prodeji při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, může být tato prohlídka odložena až do doby doručení do nového místa
154 Bude zajímavé sledovat, kde NS určí hranici hrubého nepoměru a jestli ji bude určovat paušálně či ad hoc.
155 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3. S. 301 – 302.
156Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1923, sp. zn. Rv I 1055/1922. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 20. 6. 2013].
157 Čl. IV.A. – 3:104 a IV.A. – 3:105 DFCR
158 Čl. 1:202 PECL a čl. 5.1.3 UPICC
159 ObchZ u prohlídky promlčení přímo nestanovuje, nicméně oznámení o vadách je logicky spjato s tímto úkonem a to již promlčením sankcionováno je (§ 428 obchodního zákoníku).
160 § 427 odst. 1 obchodního zákoníku a § 2104 nového občanského zákoníku
určení.161 Stejně tak jako u převzetí věci, tak i u její prohlídky obsahuje DFCR totožnou úpravu jako tuzemské vnitrostátní kodexy.162 Naproti tomu PECL a UPICC vhledem ke svým povahám úpravu prohlídky neobsahují a tak i tuto povinnost lze u daných pramenů vyvodit z obecné formulace zahrnující rozumně očekávatelnou spolupráci.
2.5.3. Jiná součinnost
Kromě zaplacení kupní ceny, převzetí věci a provedení prohlídky mohou ze smlouvy vyplývat i jiné povinnosti. Může jít o bližší specifikaci věci, dodání předlohy nebo dodání jiné informace. Samozřejmě i zde je tato povinnost vázána na platně uzavřenou kupní smlouvu.163
Při nesplnění takovéto povinnosti v přiměřené lhůtě či ve lhůtě smluvené, je-li taková, se kupující dostává do prodlení a obecně tak znemožňuje prodávajícímu plnit. Pokud však i přesto má prodávající na plnění zájem, pak může danou specifikaci provést sám s přihlédnutím k prodávajícímu známým potřebám kupujícího a kupujícího o tom vyrozumět a dát mu přiměřenou lhůtu na změnu specifikace.164 I tuto část povinností kupujícího upravuje v rámci soft law pouze DFCR. Jeho úprava je opět obsahově totožná s tuzemskou úpravou.165
Ačkoli se může se pojmu „vedlejší ujednání“ zdát, že půjde o méně podstatné či dokonce nepodstatné smluvní ujednání, tak tomu tak není. Pojem vedlejší ujednání nevychází z podstatnosti či závaznosti, ale vychází z jeho umístění v rámci smlouvy, respektive z faktu, že nejde o samotný hlavní text smlouvy. 166
161 § 427 odst. 2 obchodního zákoníku a § 2105 nového občanského zákoníku
162 ČL. IV.A. – 4:301 DFCR
163 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2245/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013] a Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
22. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1472/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
164 § 452 obchodního zákoníku a § 2089 nového občanského zákoníku
165 Čl. IV.A. – 3:102 DFCR
166 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3. S. 313.
Mezi vedlejší ujednání patří například obchodní podmínky, cenová doložka, předkupní právo či koupě na zkoušku.
V dnešní době nabývají vedlejší smluvní ujednání stále většího významu. Jedná se o ujednání uzavřená mezi zpravidla stejnými osobami, které uzavřely hlavní závazek, tedy kupní smlouvu. Při absenci některé ze stran kupní smlouvy při uzavírání vedlejšího ujednání je daný akt neplatný pro nedostatek vůle. Pokud tedy mezi sebou uzavřou smlouvu o předkupním právu jiné osoby, než strany kupní smlouvy, aplikuje se úprava na základě analogie.167 Formální požadavky na vedlejší smluvní ujednání jsou totožné jako ty, které jsou kladeny na samotnou smlouvu.
ObchZ obsahuje pouze některá smluvní ujednání168 a proto pro ostatní smluvní ujednání je potřeba použít úpravu občanského zákoníku.169 NOZ upravuje vedlejší smluvní ujednání systematicky na jednom místě a úprava je z větší části stejná jako ta dosavadní.170
Naproti tomu porovnávané prameny soft law úpravu vedlejších ustanovení až na výjimky neobsahují vůbec. Takováto ujednání je potřeba v rámci daných pramenů posuzovat dle obecných ustanovení upravujících základní principy.171 Vzhledem k tomu, že tyto prameny danou problematiku většinou neupravují, budu se o nich v této podkapitole zmiňovat jen u těch vedlejších ujednání, která upravují.
2.6.1. Obchodní podmínky
Obchodní podmínky slouží ke zjednodušení samotné smlouvy, která tak může obsahovat jen nemnoho ustanovení a většinu práv a povinností či následky neplnění může upravovat odkazem právě na obchodní podmínky. Tento odkaz musí být výslovně potvrzen druhou stranou. Zjednodušení kontraktace z pomocí
167 CHALUPA, X. Xxxxxxxx ujednání při kupní smlouvě. Právní rádce. 2010, roč. 18, č. 12, s. 11 – 12. ISSN 1210-4817.
168 § 471 až § 475 obsahují pouze úpravu koupě na zkoušku a cenové doložky
169 § 601 a násl. občanského zákoníku
170 § 2132 a násl. nového občanského zákoníku
171 Dobrá víra, poctivý obchodní styk a podobně.
obchodních podmínek napomáhá také § 273 odst. 2 ObchZ. Ten upřednostňuje text samotné smlouvy před obchodními podmínkami, jsou-li v rozporu. Subjekt tak může vytvořit rozsáhlé obchodní podmínky, které bude přikládat ke smlouvám, a v případě individuálních jednání pouze ve smlouvě zmíní odlišnosti platné pro konkrétní smlouvu. Obchodní podmínky jsou do jisté míry také upraveny všemi porovnávanými prameny soft law.
Může nastat situace, kdy obchodní podmínky přiloží obě strany. V takovém případě se jedná o takzvanou bitvu forem a v zásadě existují dva používané způsoby jejího řešení. Jde o „last shot doctrine“ a „knock-out rule“.172 V prvním případě jsou řešením obchodní podmínky přiložené jako poslední. Druhým řešením, v obchodní praxi převládajícím, se posuzuje obsah obou přiložených podmínek a pro smlouvu se použijí jen ta ustanovení, která mají společná. Toto řešení obsahuje PECL i UPICC.173 Vzhledem k tomu, že momentálně platná a účinná úprava kontraktace vychází z OZ a jeho pojetí absolutní shody všech částí smlouvy, tak k bitvě forem dojít nemůže, jelikož v takové situaci půjde o protinabídku. Nicméně NOZ tento problém řeší a výslovně ve své úpravě obsahuje řešení knock-out rule.174 Myslím si, že zavedením tohoto institutu do českého vnitrostátního práva (spolu s institutem modifikovaného přijetí) značně urychlí a „odformalizuje“ kontraktaci mezi obchodníky, což by mohlo prospět obchodu jako takovému.
2.6.2. Výhrada vlastnického práva
Výhrada vlastnického práva je vedlejší ujednání, jež upravuje přechod vlastnického práva. V původním znění ObchZ muselo mít ujednání písemnou formu, avšak dnešní úprava písemnou formu nevyžaduje.175 ObchZ neupravuje
172 Existují i další metody, jako jsou například „first shot“ nebo „best shot rule“, ale ty jsou používány výrazně méně.
173 Čl. 2:209 PECL a čl. 2.1.22 UPICC
174 § 1751 odst. 2 nového občanského zákoníku
175 Povinnou písemnou formu zrušila novela obchodního zákoníku, která byla obsažena v zákoně č. 554/2004 Sb.
toto vedlejší ujednání v příslušném díle,176 ale ujednání je zahrnuto pod úpravu kupní smlouvy, respektive pod úpravu uchování zboží.177 NOZ upravuje výhradu vlastnického práva v příslušném pododdíle upravujícím vedlejší ujednání, což je z hlediska systematiky a přehlednosti přínosem. 178
Výhradou vlastnického práva si prodávající vymiňuje, že zůstane vlastníkem věci až do chvíle, kdy kupující zcela splatí kupní cenu, popřípadě může být přechod vlastnictví vázán na splnění jiné podmínky. NOZ vychází z úpravy obchodního zákoníku. Nově však zavádí, že pokud má být placeno ve splátkách, tak nezaplacení jedné splátky nepřesahující jednu desetinu kupní ceny neopravňuje prodávajícího odstoupit od smlouvy. Tím je konkretizováno obecné pravidlo o rozdílnosti mezi podstatným a nepodstatným porušením a má tímto zamezit zbytečným sporům týkajícím se právě odlišení podstatného porušení od porušení nepodstatného. Ustanovení je však dispozitivní a umožňuje tak stranám sjednat si hranici pro odlišení podstatného porušení jinak.179 Úpravu navíc ještě rozšiřuje o úpravu vztahu k věřitelům kupujícího.180
Myslím si, že změna úpravy výhrady vlastnického práva, a to je co do šíře úpravy, tak do systematiky, bude rozhodně patřit mezi změny k lepšímu.
2.6.3. Výhrada zpětné koupě a zpětného prodeje
Výhradami zpětného prodeje či koupě si prodávající či kupující vymiňují právo věc v určité lhůtě prodat, respektive koupit za stejných podmínek, za jakých byla uzavřena původní smlouva. Úprava je obsažena jen v OZ.181 Zatímco výhrada zpětné koupě je právem prodávajícího, tak výhrada zpětného prodeje je právem kupujícího.
176 Část třetí, Xxxxx XX., Xxx XX. XxxxX – Ujednání v souvislosti s kupní smlouvou.
177 § 445 obchodního zákoníku
178 § 2132 – § 2134 nového občanského zákoníku
179 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 825 – 826. 180 Obchodní podmínky a kupní smlouva. Xxxxxxxxxx.xxx [online]. Rekodifikace [cit. 21. 6.
2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx/Xxxx/Xxxxxxxxxxxx_0_0000_XXX.xxx
181 § 607 a násl. občanského zákoníku
Změn, které NOZ u tohoto vedlejšího ujednání přináší, je hned několik. Asi nejviditelnější změnou je výslovná úprava zpětného prodeje. V současné době se toto ujednání řídí obecnou úpravou pro jiná vedlejší ujednání.182 Další novinkou je, že pod rozsah daných ujednání spadá i úprava, jejímž předmětem je nemovitost. I ta se momentálně subsumuje pod jiná vedlejší ujednání, což způsobuje, že se výhrada týkající se nemovitosti nemůže týkat třetích osob,183 což se od 1. 1. 2014 změní.184 Nově samotná výhrada, ani uplatnění daného práva nebudou muset být učiněny písemně. NOZ umožňuje sjednat si v rámci této výhrady možnost zcizit z výhrady plynoucí právo. Výhrada bude nově zavazovat i dědice povinného. Poslední podstatnou změnou je prodloužení subsidiární lhůty na tři roky pro věc movitou a deset let pro nemovitost.
2.6.4. Předkupní právo
Předkupní právo je vedlejším ujednáním, jehož úprava je obsažena pouze v OZ.185 V případě předkupního práva je kupující při dalším zcizení věci povinen za danou částku věc nabídnout ke koupi původnímu prodávajícímu. Dosud nebylo možné toto právo jakkoli převést a bylo osobně spjato s prodávajícím. NOZ však stanoví, že ujednají-li si to strany výslovně, je takové právo převoditelné. Další novinkou je prodloužení lhůty pro zaplacení kupní ceny u nemovitosti z dvou na tři měsíce. Dle NOZu lze také zřídit předkupní právo i mimo souvislost s kupní smlouvou. Za stávající úpravy může v určitých situacích vzniknout předkupní právo ex lege, například u spoluvlastnického podílu.186 Tuto úpravu již NOZ, až na pár výjimek,187 neobsahuje. Poslední výraznou změnou, kterou NOZ zavede, je umožnění sjednání si možnosti zcizení předkupního práva. Celkově pak úprava
182 § 610 občanského zákoníku
183 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3504/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 27. 5. 2013].
184 To však v případě, že nebude posunuta účinnost NOZu, a čemž se silně spekuluje.
185 § 602 a násl. občanského zákoníku
186 § 140 a násl. občanského zákoníku
187 Například § 1124 nového občanského zákoníku
NOZu reaguje na praktické problémy stávající úpravy a do značné míry se inspiruje německou právní úpravou.188
2.6.5. Koupě na zkoušku
Podstatou koupě na zkoušku je skutečnost, že smlouva je podmíněná souhlasem kupujícího.189 Jde o to, že kupující se může v určité časové lhůtě zcela svobodně na základě své vůle rozhodnout, zda věc koupí, respektive ji schválí. Lhůtu si mohou strany volně sjednat, avšak v případě absence určení lhůty smlouvou udává ObchZ lhůtu tři měsíce.190 NOZ přejímá podstatu tohoto institutu, nicméně mění zákonem stanovenou lhůtu na tři dny u movitých věcí a jeden rok u věcí nemovitých.191
Dle mého názoru je tato změna ku prospěchu právní jistoty, kterou narušuje právě stav ve zkušebním období. Vzhledem k dispozitivnosti této úpravy nebude problém ani v situacích, kdy je třídenní zkušební lhůta pro věc movitou příliš krátká.192 Naopak prodloužení lhůty pro nemovitosti je ku prospěchu věci z důvodu samé podstaty nemovitosti jako věci.193
2.6.6. Výhrada lepšího kupce
Zcela nově NOZ upravuje takzvanou výhradu lepšího kupce. Tímto ujednáním si prodávající vymiňuje právo ve stanové lhůtě prodat věc někomu jinému, než koho označuje daná smlouva, a to v případě, že potenciální nový kupec je výhodnější. O výhodnosti rozhoduje sám prodávající, aniž musí brát zřetel na výši jednotlivých „nabídek“. Lhůtu určuje jako třídenní pro movité věci a roční
188 XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. S. 826.
189 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 3. 1928, sp. zn. Rv II 391/1927. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 27. 5. 2013].
190 § 471 obchodního zákoníku
191 § 2150 odst. 2 nového občanského zákoníku
192 Například při koupi automobilu může být třídenní lhůta kratší, než je potřeba pro jeho plnohodnotné prozkoušení.
193 Roční lhůta je ideální z toho důvodu, že za tuto dobu projde nemovitost všemi ročními obdobími, což je u nemovitosti velice důležité. Oproti věci movité, kterou lze například na zimu schovat, má-li pro zimu špatné vlastnosti, tak nemovitost logicky schovat nelze a proto je důležité vidět, jaké vlastnosti vykazuje po celý rok.
pro nemovitosti. Otázkou zůstává, zda je v daném ustanovení záměrně vynechána možnost sjednat si dobu jinou. Vzhledem k celkově obecné dispozitivnosti závazkové části NOZu, je i toto ustanovení dispozitivní a strany tak budou mít možnost sjednat si lhůtu jinou.194
2.6.7. Cenová a měnová doložka
Oba typy doložek jsou obsaženy v ObchZ.195 Cenovou doložkou si mohou strany sjednat, že kupní cena se bude měnit v závislosti na změně poměrů a nazývá se zásadou valorismu. Opakem je mnohem častěji užívaná zásada nominalismu.196 Tuto úpravu NOZ přejímá téměř doslova, obsahově však zcela shodně. ObchZ obsahuje také měnovou doložku, která reaguje na kurs. Tato doložka však pomalu ztrácí význam a možná i proto ji NOZ ani neobsahuje.197
2.6.8. Jiná vedlejší ujednání
Těmito ujednáními je možné si dohodnout prakticky jakoukoli jinou výhradu. Úprava obsahuje v podstatě jen úpravu délky lhůty pro takové ujednání, která činí jeden rok, avšak OZ výslovně stanovuje možnost upravit si délku lhůty jinak.198
Úprava NOZu, ačkoli měla převzít dané ustanovení bez obsahových změn, je dle mého názoru dosti nešťastná. Znění „Ujednají-li si strany jiné výhrady …, zaniká výhrada nejpozději do jednoho roku …“199 Prvním problémem je stejně jako u výhrady lepšího kupce otázka možnosti sjednat si lhůtu jinou. I u těchto vedlejších ujednání vidím možnost odchýlení se vzhledem celkové dispozitivnosti, avšak problém může činit slovíčko „nejpozději“, které je z mého
194 Avšak zavádějící může být samotné znění. U ostatních ujednání NOZ výslovně stanovuje možnost odchýlit se od lhůty, ale u výhrady lepšího kupce tomu tak není. Tak jako tak si myslím, že i zde bude možné se odchýlit.
195 § 473 a násl. a § 744 obchodního zákoníku
196 XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3. S. 332 – 334.
197 XXXXX, Xxxxx a kol. ObchZ Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900.
5. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2006. 975 s. ISBN 80-7201-624-5. S. 764.
198 § 610 občanského zákoníku
199 § 2157 nového občanského zákoníku
pohledu nadbytečné a které může vytvářet dojem, že si strany mohou sjednat pouze lhůtu stejnou nebo kratší.
Mnohem větší problém však vidím v samotném znění daného ustanovení, jelikož vytváří dojem, že výhrada v dané lhůtě zaniká jen v případě, že smlouva obsahuje ještě další jiné vedlejší ujednání.200
200 Z mého pohledu mnohem přesnější formulace by například byla: Ujednají-li si strany výhradu neupravenou v § 2132 – 2156, pak ta zaniká do jednoho roku … přesnější je zejména proto, že je z ní patrná, že zaniká právě ta daná výhrada a že naopak aplikace lhůty není závislá ne existenci jiného ujednání.
3. Pojem nepodnikatel a spotřebitel a jeho ochrana
Subjektem závazkového vztahu mohou být podnikatel nebo nepodnikatel, přičemž právo rozlišuje speciální kategorii nepodnikatelů, a sice spotřebitele. Spotřebitelské smlouvy jsou pak takové smlouvy, jejichž jednou stranou je podnikatel a druhou spotřebitel.201 ObchZ vymezuje podnikatele v § 261,202 a to za pomoci judikatury.203 Nepodnikatelem je pak a contrario ta osoba, která není podnikatelem. 204
Spotřebitel je v současné době definován jako fyzická osoba,205 která nevystupuje v daném závazkovém vztahu jako podnikatel. Stejný pohled na definování spotřebitele má i NOZ, který definuje spotřebitele jako každého člověka, který koná mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání.206 NOZ ale k úpravě spotřebitele a spotřebitelských smluv přistupuje systematičtěji. Pojem spotřebitel obsahuje v obecné části, zatímco úpravu spotřebitelských smluv v části závazkové, což je z hlediska systematiky zákona jistě krok vpřed.207 Definice spotřebitele však úplně jednotná není.208 Jako fyzickou osobu spotřebitele Evropský soudní dvůr
201 § 52 a násl. občanského zákoníku
202 Tím je myšlen podnikatel pro účely závazkového práva. Z hlediska obchodního práva jako takového je definice podnikatele obsažena v § 2 odst. 2.
203 Například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013]., který popisuje nutnost jistoty vědomí, že je druhou stranou podnikatel ve vztahu k objemu objednávky nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 671/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013]., který definuje oficiální razítko podnikatele jako dostatečný důkaz o tom, že vystupuje jako podnikatel.
204 V závazkových vztazích je nepodnikatelem každá osoba, která není podnikatelem. Okruh nepodnikatelů je oproti spotřebitelům rozšířen o právnické osoby, které konají mimo svou podnikatelskou činnost, územní samosprávnou jednotku, která v daném závazkovém vztahu nezabezpečuje veřejné potřeby, sdružení a nadace.
205 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy.
2010, roč. 18, č. 14, s. 513 – 517. ISSN 1210-6410.
206 § 419 nového občanského zákoníku
207 Dosavadní OZ obsahoval ustanovení o spotřebitelských smlouvách ve své obecné části, což však plynulo z toho, že daná úprava se do OZ dostala jako novela a pouze využila volného místa po zrušených ustanoveních.
208 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy.
2009, roč. 17, č. 10, s. 364 – 368. ISSN 1210-6410.
definoval v rozsudku C-541 a C-542,209 zatímco dle judikatury ke směrnici č. 85/577/EHS210 může být spotřebitelem také osoba právnická.211 Nicméně trend je přechod k definici spotřebitele jako fyzické osoby.
3.1.Zvýšená ochrana spotřebitele
Oproti ostatním nepodnikatelským subjektům je spotřebitel mnohem více chráněn. OZ výslovně zmiňuje kupní smlouvu jako příklad spotřebitelské smlouvy, a to spolu se smlouvou o dílo, jakožto příklady dvou nejvíce užívaných smluvních typů v rámci spotřebitelského práva. Úprava v OZ není obecnou úpravou, jelikož upravuje pouze uzavírání smluv prostřednictvím komunikace na dálku a úpravu uzavírání smluv mimo prostory obvyklé k podnikání jako speciálních případů uzavírání smluv. Tato úprava zpracovává několik směrnic Evropské unie,212 které zajišťují minimální úroveň ochrany spotřebitele. Zejména se pak zaměřuje na otázky poskytování informací slabší straně či upravuje speciální čtrnáctidenní lhůtu pro odstoupení, u které není potřeba uvádět důvod takovéhoto odstoupení.
3.2.Opodstatněnost zvýšené ochrany
Zvýšená ochrana spotřebitele je zdůvodňována především jeho ekonomicky slabším postavením ve společnosti, respektive v závazkovém vztahu, mnohem
209 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. C-541/1999 a C-542/1999. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 25. 6. 2013].
Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXX
210 Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 25. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx- xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:00:00:00000X0000:XX:XXX
211 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14. 3. 1991, sp. zn. C-361/1989.
In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 25. 6. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXX
212 Směrnice Rady 85/577/EHS, směrnice Rady 93/13/EHS, směrnice EP a Rady 97/7/ES aj.
většími odbornými znalostmi podnikatele a mnohem většími odbornými zkušenostmi.213
3.2.1. Pozice slabší strany
Prvním důvodem opodstatněnosti zvýšené ochrany tedy je, že spotřebitel je ekonomicky slabší stranou. Pokud si dnes tedy někdo bude kupovat kupříkladu televizi, tak zdaleka ne všichni si podrobně doma nastudují parametry a potom se teprve vydají si ji koupit či si ji objednají přes internet.214 O poznání méně lidí si však ještě prostuduje veškeré právní aspekty takovéto koupě. Vždyť i pro vystudovaného právníka může být velice složité vyznat se v některých všeobecných obchodních podmínkách. V případě obyčejného člověka, který si takto pořizuje nejen elektroniku, ale i zájezdy, ošacení, či v některých případech dokonce potraviny, pak i přes zásadu, že práva náležejí bdělým, není v jeho silách, aby si uhlídal úplně každý právní aspekt každé dílčí smlouvy. Proto se spotřebitelé zaměřují pouze na některá ustanovení, a to zejména na ustanovení o ceně výrobku. Takové chování je však logické. Vzhledem k množství a hlavně širokému spektru kupovaných věcí, většinou nutných pro žití na určité životní úrovni, musí spotřebitelé počítat, aby vyšli s určitým objemem peněz, přičemž konkrétní nákup může být značnou položkou v celkovém objemu kupovaných věcí. Pozice podnikatele je v tomto o mnoho jednodušší, jelikož zpravidla každá jednotlivá objednávka spotřebitele nemá zásadní význam ve srovnání s celkovým obratem podnikatele. Tento fakt platí o to více, oč větší je daný podnikatel. Logicky tak bude daná argumentace přiléhavá pro nadnárodní společnosti.
Také odborné znalosti a zkušenosti se zpravidla musí projevit v neprospěch spotřebitele. Tento stav se nazývá takzvaná teorie asymetrických
213 VEČEŘA, Xxxx. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Praha: Leges, s. r. o., 2013. 266 s. ISBN 978-80-87576-34-2. S. 81 – 83.
214 V takovémto případě se spotřebitel zpravidla spokojí se znalostí velikosti úhlopříčky, druhu obrazovky (LCD, plazma, apod.), ceně, popř. jiných funkcích televize, nicméně nebere zřetel na informace skryté (např. v obchodních podmínkách), a které se netýkají přímo produktu.
informací. Jedná se o jev, kdy je prodávající o produktu již z podstaty věci mnohem lépe informován, než kupující. Tomuto jevu lze zamezit, respektive jej omezit zejména zvyšováním finanční a sociální gramotnosti obyvatel.215 Při absenci tohoto typu vzdělanosti musí zasáhnout stát, a to zejména tím, že stanovuje podnikatelům zákonnou povinnost zveřejnit určité informace. Tím se stát snaží negovat nepoměr mezi informacemi na straně podnikatele a informacemi na straně spotřebitele.
3.2.2. Vliv médií
Dalším důvodem je silný vliv médií jako zdrojů reklamy. Ta samozřejmě ovlivňuje všechny její adresáty, avšak u spotřebitelů může mít podlehnutí vábivé reklamě mnohem závažnější dopad. I v tomto ohledu se projeví ekonomický faktor nevyrovnanosti podnikatele a spotřebitele, kvůli němuž je reklama
„nebezpečnější“ právě pro spotřebitele.
Reklama hraje velice důležitou roli pro odbyt výrobků a tak se podnikatelé snaží reklamou přilákat co nejvíce potencionálních kupců. Jde o formu komunikace mezi podnikatelem a spotřebitelem. Reklama je zároveň informačním prostředkem. Do reklamy se však nevejdou úplně všechny informace o daném výrobku, protože jednak by se s největší pravděpodobností všechny informace do například třicetivteřinového spotu časově nevešly a jednak, a to mám za to, že je hlavní důvod, by některé informace u daného výrobku nebyly zcela pozitivní.216 Problémem souvisejícím s reklamou je ovšem snaha o změnu náhledu spotřebitele (a nejen jeho) na určitou problematiku. Příkladem tohoto negativního působení může být snaha prodejců přesvědčit spotřebitele o tom, že nakupování na dluh je zcela normální. Jak uvádí ve své knize docent Xxxxxx, v minulých dobách bylo nakupování na dluh znakem těch nejchudších lidí,
215 XXXXXX, Xxx a kol. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní
a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, s. r. o., 2013. 381 s. ISBN 978-80- 0000-000-0. S. 99 – 113.
216 Nejde však jen o reklamy televizní. S obdobnou situací se můžeme setkat v případě tištěných, rozhlasových či jakýchkoli jiných reklam.
zatímco v dnešní době, i díky reklamnímu působení, je v mentalitě společnosti zakódováno myšlení, že je to normální.217 Nakupování na dluh není samo o sobě něčím zavrženíhodným, pokud spotřebitel přemýšlí nad tím, jak danou věc splatí a jak. Bohužel ve spojení s nezodpovědností spotřebitelů, která se projevuje například neuvažováním o tom, jak splatit danou věc a hlavně z čeho, může vést nakupování na dluh až k osobním bankrotům.218
Je pravdou, že takto ovlivňuje reklama i podnikatele, nicméně podnikatelé se vdaném prostředí finančních toků pohybují v rámci svého vlastního podnikání každodenně a tak je i riziko bankrotu a jiných negativních účinků nižší.219
Vliv médií může být ještě spojen s tzv. racionální neznalostí. To je stav, kdy jsou určité náklady – například časové či finanční – na získání dané informace, nebo daných informací vyšší, než teoretický užitek z těchto informací. Jinými slovy, člověk raději nečte a nesnaží se pochopit celou smlouvu, či jednotlivé ustanovení, protože si říká, že pochopením smlouvy na tom stejně nic nezmění nebo si říká, že to kvantum informací, které pochytil z reklamy, je dostatečné.220 A právě spojitost těchto dvou faktorů, tedy nepřiměřené reklamy a racionální neznalosti, je důvodem, proč se spotřebitel stává „snadnou kořistí“ a proč tedy stát reguluje alespoň reklamu, a to tím způsobem, že zakazuje určité způsoby reklamy či upravuje jak kvalitativně, tak kvantitativně poskytování informací v reklamách obsažených.
3.2.3. Nekalé praktiky podnikatelů
V neposlední řadě bych jako důvod ochrany spotřebitele uvedl nekalé praktiky podnikatelů. Nekalé praktiky jsou takové praktiky, které útočí na jinou, než
217 XXXXXX, Xxx a kol. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní
a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Xxxx, s. r. o., 2013. 381 s. ISBN 978-80- 0000-000-0. S. 96 – 98.
218 Docent Xxxxxx ve své výše citované knize uvádí analýzu společnosti Czech Credit Bureau, dle níž bylo jen v květnu 2012 vyhlášeno 1524 bankrotů.
219 To však neznamená, že nemůže zkrachovat také podnikatel, jen je takové situace při odhlédnutí od ostatních faktorů méně pravděpodobná, což souvisí také s v úvodu podkapitoly zmíněnými zkušenostmi.
220 XXXXXXXXXXX, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a s., 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. S. 27 – 29.
na racionální či logickou stránku rozhodovacího procesu. Jedním z předmětů útoku může být například strach jedince. To je typické pro hromadné zájezdy spojené s předváděcí akcí, na kterých je některým spotřebitelům, obzvláště vyššího věku v krajních případech až vyhrožováno, že se například nedostanou domů, když si nic nekoupí. V takové situaci je samozřejmě obranyschopnost spotřebitele značně omezená a proto je zde stát, aby takovéto chování zakazoval a poskytoval spotřebitelům náležitou právní oporu. Dalším příkladem může být psychologický útok na podvědomí působením podprahové reklamy, která je v českém právním řádu taktéž zakázána. V ní jde o to, že například během filmu je promítnut obrázek s jídlem a pitím na pár milisekund. Člověk jako takový tento obrázek neregistruje, ale mozek ano a ten vysílá impulsy do těla a vzbuzuje pocit hladu či žízně, respektive chutě.221
Možnost takovéhoto útoku, zejména apelace na strach jedince je pro osobu v postavení podnikatele přinejmenším omezená. Mám-li to reflektovat na výše uvedeném příkladu, pak podnikatel, který by chtěl zakoupit například právě výše uvedené hrnce, pak by nejspíš pouhá výhružka, že ho neodvezou zpátky domů, by neměla takový účinek.222 Podnikatel je obecně méně náchylný k tomu, aby se poddal takovému útoku. To ovšem neznamená, že je to vyloučeno úplně.
3.2.4. Volba obchodního zákoníku
Nakonec bych uvedl ochranu před volbou zákoníku. Jak jsem zmínil výše, je volba práva důležitá například z hlediska zákonné záruky. Pokud by tedy stát nereguloval tuto volbu, respektive nepřiřknul spotřebiteli jeho práva bez ohledu na výběr kodexu,223 pak by podnikatel mohl jednoduchým začleněním do obchodních podmínek změnit použitelný kodex a tím připravit spotřebitele nejen o zákonnou záruku, ale také jiné benefity. Řešení zákonodárce zakotvil
221 Tento způsob byl prováděn typicky na 8milimetrových filmech, ve kterých bylo ve střižně vloženo jedno okénko například s hamburgery. Mimochodem pěkný příklad byl také pointou jednoho dílu seriálu Colombo.
222 Samozřejmě v příkladu pomíjím to, že podnikatel by si obstarával nádobí jinak.
223 § 262 odst. 4 obchodního zákoníku
do obchodního zákoníku, který omezuje volbu práva tak, že ochranářským ustanovením se volbou obchodního zákoníku nelze vyhnout.
3.3.Riziko zvyšující se ochrany
Při takovéto zvyšující se ochraně spotřebitele se jistě nabízí otázka, zda takováto ochrana nepovede k tomu, že se spotřebitelé budou o to méně zajímat o svá práva a že bude klesat obecné právní povědomí obyvatel České republiky. Tento názor bych však rád vyvrátil. Nejdříve je potřeba si říct, že rostoucí ochrana spotřebitele je dána rostoucím počtem způsobů, jakými jsou podnikatelé schopni „nečestně“ ovlivňovat spotřebitele. Stát tak pouze reaguje na konání podnikatelů. Z toho také vyplývá rostoucí potřeba ochrany. Jinými slovy, v minulosti nebylo co chránit, přesněji řečeno nebylo zdaleka těchto způsobů tolik.
Otázka nízkého právního povědomí lidí musí být zákonodárcem řešena podle aktuálního stavu společnosti. Je pravda, že základní právní povědomí by měl člověk pochytit zejména od rodičů a ve škole. Bohužel právo, a to dokonce ani to, které se dotýká každého občana v jeho každodenním životě, se na školách nevyučuje nebo se vyučuje jen velice okrajově. Obdobná situace panuje na poli finanční gramotnosti. Koncepčně by tedy jistě bylo lepší změnit úroveň již na základních a zejména pak středních školách, avšak i po zavedení takovéto změny se progres může projevit až za několik let, a to jen u daných ročníků a naopak se nedotkne již pracujících lidí. Proto musí zákonodárce vydávat předpisy tak, aby reagovali na danou problematiku v současnosti. Proto si naopak myslím, že spotřebitel naopak zvýšenou ochranu potřebuje.
Rizikem této tendence je však situace obdobná pozitivní diskriminaci, což je jev, kdy je ochrana diskriminovaných subjektů tak vysoká, až začínají být diskriminováni ti, kteří původně diskriminovali. U zvyšující se ochrany je to obdobné. Jinými slovy je zde riziko, že při přemrštěné ochraně slabších subjektů, tedy spotřebitelů se stanou slabší stranou podnikatelé.224
224 XXXXXXX Xxxxxxx. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, s. r. o., 2008. 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9. S. 9 – 13.
4. Kupní smlouva ve světle nařízení COM 2011/635
CESL komplexně upravuje institut kupní smlouvy. Ve své osnově se zabývá jak obecnou kupní smlouvou, tak speciálními ustanoveními, která chrání spotřebitele. Její úprava zahrnuje úpravu práv a povinností stran kupní smlouvy, následky z porušení smluvních povinností, svou úpravu promlčení i své vlastní počítání času. Naopak vůbec se nezabývá zajištěním závazku. Zvláštností CESL je jeho systematika textu. CESL samotné má pouhých článků, které obsahují definice, účel použití a obecnou použitelnost předpisu. A tento předpis jakoby mimoděk obsahuje dvě přílohy, kteréžto obsahují samotnou úpravu a dále vzor standardního informačního oznámení.225
V následujících podkapitolách226 se zaměřím zejména na rozdíly úprav NOZu a CESL. Naopak nebudu porovnávat úpravu CESL s dosavadní tuzemskou úpravou, a to i přes to, že dle neoficiálních vyjádření stále není jisté, zda NOZ
1. 4. 2013 nabude účinnosti.
Před porovnáním samotné úpravy kupní smlouvy, je nutno říci, za jakých podmínek bude možné CESL aplikovat. Zaprvé je nutné, aby šlo o přeshraniční prodej. Zadruhé je nutné, aby alespoň jedna ze stran byla podnikatelem. Zatřetí je tu časová působnost, tedy CESL se bude aplikovat na smlouvy uzavřené po vstupu CESL v platnost, respektive poté, co bude CESL použitelné.227 A konečně začtvrté je tu věcný rozsah CESL, pod který spadá i kupní smlouva. Splnění těchto podmínek však fakticky nepřikazuje aplikaci CESL. Jeho aplikaci si mohou strany smluvně vyloučit.228
225 Odkazuje-li v následující kapitole některá z poznámek pod čarou na určité ustanovení Nařízení, pak je odkazováno na články přílohy č. 1, ledaže bude poznamenáno něco jiného.
226 Každá kapitola je jedna část nařízení. Výjimku tvoří sloučení částí IV a V.
227 Nařízení používá pojmu použitelnost, což je ekvivalent pojmu účinnost.
228 Na stejném principu aplikace je postavena i vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboží.
CESL stojí na autonomii vůle, respektive kontraktační svobodě, jako základní zásadě. Tato zásada je českému právu již dobře známa.229 Zásada autonomie vůle však musí mít své limity. Zatímco XXX limituje tuto zásadu jen svými kogentními normami, tak CESL tuto zásadu limituje jak svými kogentními normami, tak jinými zásadami, a sice zásadou dobré víry a zásadou poctivého jednání.230 Dalším rozdílem CESL a NOZu je, že NOZ presumuje poctivé jednání, zatímco XXXX tuto presumpci neobsahuje. Další zásadou rozdílnou od NOZu, je zásada povinné spolupráce.231 NOZ, ani dosavadní tuzemské předpisy, tedy ObchZ a OZ, takovouto zásadu přímo neobsahují, avšak ta vyplývá z povahy závazkových vztahů a v některých ustanoveních, jako například povinnost přijmout plnění, se projevuje jako nutná součinnost.232
Co však CESL upravuje naprosto odlišně, je počítání času.233 Podle nařízení lhůta končí dnem, který se shoduje se dnem, kdy lhůta započala. Toto počítání času zná náš daňový řád.234 Zmíněná odlišná dikce znamená, že promlčecí doba tři roky je ve skutečnosti dlouhá tři roky a jeden den.235 Uvedené ustanovení platí s výjimkou dalších odstavců nařízení. Ty však neupravují konec lhůty, pouze říkají, že lhůta počíná běžet dnem následujícím po rozhodném dni. To znamená, že nařízení oproti tuzemské úpravě natahuje promlčecí dobu určenou podle dní, týdnů, měsíců a let o jeden den.
229 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1702/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 23. 6. 2013].
230 Čl. 2 odst. 1 CESL
231 Čl. 3 CESL
232 XXXXXXX Xxxxxxx a kol. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1. S. 1 – 4.
233 Čl. 11 odst. 2 CESL
234 Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 30. 5. 2013].
235 Proto například tříměsíční lhůta pro podání daňového přiznání z příjmu FO končí až 1. 4. a nikoli 31. 3., jak by tomu bylo, kdyby bylo počítání času přejato z OZ.
CESL obsahuje mnohem podrobnější výčet informací, které musí spotřebiteli sdělit, než jak je tomu v NOZu.236 CESL obsahuje jak povinnost sdělit určité informace spotřebiteli, tak sdělit určité informace podnikateli, je-li druhou stranou.
4.2.1. Informace poskytované před uzavřením smlouvy
Část týkající se uzavírání závazné smlouvy CESL rozděluje na kapitoly zabývajícími se poskytováním informací, samotným uzavřením smlouvy, právem na odstoupení a nedostatky ve vyjádření souhlasu.
4.2.1.1. Informace poskytované spotřebiteli
Rozdíl ale hlavně v tom, že NOZ vyžaduje určité informace obecně a některé jen v případech uzavírání smluv na dálku či mimo obchodní prostory, zatímco CESL vyžaduje sdělení těchto informací u všech typů spotřebitelských smluv. K těmto obecným informacím obsahuje CESL i informace speciální, které se týkají pouze smluv uzavíraných elektronickými prostředky.237
4.2.1.2. Informace poskytované podnikateli
NOZ zavádí do českého práva výslovně zakotvenou informační povinnost. CESL tuto informační povinnost upřesňuje. Asi hlavním rozdílem je fakt, že CESL výslovně při poskytování informace stanovuje povinnost přihlížet ke všem okolnostem, zejména nařízením vyjmenovaným.238 To znamená, že obchodník nebude sdělovat všechny relevantní informace, jak je tomu dle NOZu, nýbrž se bude posuzovat, zda se určitá informace sdělí, či nikoli a zda se má sdělit
„jen tak“ nebo zda se má sdělit za určité protiplnění.239
236 Například u otázky totožnosti obchodníka.
237 Čl. 24 a násl. CESL
238 Pokud jsem tedy v předešlých kapitolách polemizoval nad situací, kdy jedna strana vydá náklady na získání informace a pak ji bude muset sdělit, tak nařízení přímo říká, že, mimo jiné, k nákladům na zjištění informací se musí přihlížet.
239 Pozn.: Protiplnění výslovně zmíněno není, avšak vyvozuji tak z povahy nařízení.
Ačkoli se však zdá úprava NOZu méně propracovaná, respektive pouze obecná, tak z hlediska aplikace jsou si oba předpisy velice podobné. Uvedená rozdílnost v konkretizaci sdělovaných informací je z velké míry způsobená zaměřením obou předpisů, a sice obecnou použitelností NOZu vůči úzkému zaměření CESL, jež se zaměřuje pouze na kupní smlouvu.240
Dle citované publikace nebude příliš velký rozdíl mezi sdělováním informací na základě NOZu a CESL. Z mého pohledu je však úprava NOZu poněkud problematičtější a ne „jen“ obecná. Úprava NOZu totiž v sobě neobsahuje podmínky rozlišování zdrojů informací a nákladů vynaložených na jejich zjištění. K těmto podmínkám CESL přihlíží. Může tak nastat situace, že dle CESL241 informace být sdělena nemusí, avšak na základě NOZu sdělena být musí. NOZ tak ve své obecnosti může skrývat širší informační povinnost, avšak na úkor spravedlnosti.242 Na závěr je nutno dodat, že informační povinnost je obsažena i v zahraničních právních řádech, i když často ne výslovně a je zařazena pod dobrou víru či poctivost obchodního styku.243
4.2.2. Uzavření smlouvy
CESL obsahuje tři kumulativní podmínky, dle kterých dochází k uzavření smlouvy. Jedná se o dosažení dohody, vůli stran vyvolat právní účinky a obsažení podstatných náležitostí do obsahu smlouvy, byť se subsidiárním použitím nařízení. CESL stanovuje podmínky, za kterých jde o právně relevantní nabídku, a sice vážnost, určitost a existenci potřebných náležitostí. Nicméně všechny výše uvedené nároky obsahuje také NOZ. Také otázku vzniku samotné smlouvy řeší oba prameny obdobně. Rozdíl můžeme najít v otázce takzvaného modifikovaného
240 XXXXXXX Xxxxxxx a kol. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1. S. 7 – 19.
241 S ohledem na čl. 23 odst. 2 písm. b CESL.
242 Povinností informovat zavázaná strana může chtít žádat určitou kompenzaci, avšak NOZ
o kompenzaci mlčí a druhá strana bude nejspíš namítat, že jde o povinnost strany první, a to bez protiplnění. Jak to však bude doopravdy, tak to prozradí buďto judikatura nebo novela NOZu. 243 XXXXXX, M., XXXXX, K. Obecná informační povinnost při sjednávání smlouvy. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 17 a 18, s. 602 – 608 a 644 – 650. ISSN 1210-6410.
přijetí.244 Otázka samotná je sice řešena shodě, avšak NOZ neobsahuje demonstrativní výčet podstatných změn.245 Tento fakt je však způsoben rozsahem použití daného ustanovení NOZu, které je použitelné pro závazky obecně, a nikoli jen pro kupní smlouvu, jak je tomu v případě CESL.246 Obdobný výčet obsahuje také CISG, která byla inspirací stávajícího ObchZ. Mám za to, že při posuzování podstatnosti porušení dle NOZu budou jako pomůcka použity právě CELS a CISG.
Z pohledu podmínek pro uzavření platné smlouvy jsou sice oba prameny velice podobné, nicméně rozdíl je v konkretizaci toho, kterou smlouvu strany uzavírají.247 Na rozdíl od CESL neobsahuje NOZ speciální úpravu takzvaných elektronických smluv, respektive smluv uzavíraných elektronickými prostředky a neobsahuje ani zvláštní ustanovení o uzavírání takovýchto smluv.248 NOZ nereflektoval rozvíjející se odvětví kontraktačního práva, což může přinášet problémy vzhledem ke specifičnosti těchto smluv a procesu jejich uzavírání. Vzhledem k jejich povaze se analogicky použije úprava veřejného návrhu,249 který má svou povahou nejblíže daným smlouvám.250
4.2.3. Odstoupení od smlouvy
Tato kapitola neupravuje právo na odstoupení obecně, avšak možnost odstoupení od smluv uzavřených na dálku či mimo obchodní prostory. A ačkoli CESL zakotvuje právo odstoupit od smlouvy v obvyklé čtrnáctidenní lhůtě bez udání důvodů, tak aplikovatelnost tohoto ustanovení je poněkud odlišná od NOZu. NOZ v tomto případě nerozlišuje odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku
244 Blíže je o modifikovaném přijetí pojednáno v oddíle 3.3.2.
245 Ve srovnání s čl. 38 odst. 2 CESL.
246 XXXXXXX Xxxxxxx a kol. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1. S. 27 – 32. 247 Jde o rozlišení na klasickou kupní smlouvu, elektronické obchody a podobně.
248 Jejich úpravu obsahuje pouze v díle upravujícím spotřebitelské smlouvy, který vše není možné použít na smlouvy uzavřené mezi dvěma podnikateli.
249 § 1780 a násl. nového občanského zákoníku
250 To vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice
ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 22 Co 533/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013].
a smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory a odstoupení upravuje společně.251 CESL tyto situace rozlišuje a to tak, že od smluv uzavřených na dálku lze v dané lhůtě odstoupit vždy,252 avšak od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory lze bez udání důvodů v dané lhůtě odstoupit jen v případě, že smluvní cena přesáhne 50 eur.253
Dále CESL rozšiřuje, respektive podrobněji zpracovává výčet situací, kdy není možné od smlouvy odstoupit bez udání důvodů. Následná úprava povinností stran je obdobná.
Zajímavé je řešení takzvaných doplňkových smluv. Jedná se o smlouvy uzavírané ve spojitosti s hlavní kupní smlouvou. Příkladem takové velice často sjednávané doplňkové smlouvy je smlouva o spotřebitelském úvěru.254 NOZ nově výslovně upravuje jejich vztah ke smlouvě hlavní a fakt, že při odstoupení od smlouvy hlavní, spotřebitel odstupuje také od smlouvy vedlejší. Tuto novinku NOZ zavádí jako reakci na judikaturu soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu.255
Poslední článek této kapitoly určuje, že celý obsah kapitoly má jednostranně kogentní povahu, a sice že není možné se od úpravy odchýlit v neprospěch spotřebitele.
4.2.4. Nedostatky ve vyjádření souhlasu
Kapitola upravující nedostatky ve vyjádření souhlasu se zaměřuje na omyl, podvod, hrozbu a zneužívání postavení. Asi hlavním rozdílem mezi NOZem a nařízením je, že z NOZu vyplývá relativní neplatnost, zatímco dle nařízení vzniká poškozené straně právo na odstoupení od smlouvy.
251 § 1829 a násl. nového občanského zákoníku
252 Až na omezení vyjmenovaná v následujících odstavcích.
253 Čl. 40 nařízení COM 2011/635
254 Může však jít o smlouvu o úvěru v obecném slova smyslu. Bude záležet na povaze stran smlouvy hlavní.
255 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/2010. I n: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013].
Kapitola se zabývá výkladovými pravidly, která se aplikují na smlouvu, jejím obsahem a účinky z ní vyplývajícími. Zahrnuje také úpravu nepřiměřených smluvních ujednání. Samotné posuzování můžeme rozlišit na posuzování skutkové a posuzování právní.256
4.3.1. Výklad, obsah a účinky
CESL pro smlouvy uzavírané mezi podnikateli stanovuje jasnou hierarchii podmínek, kterými se řídí práva a povinnosti stran. Jako první CESL stanovuje kogentní ustanovení nařízení, dále obsah smlouvy, pak zvyklosti a praxi mezi stranami, následují principy a pravidla vyplývající z nařízení a jako poslední uvádí povahu a účel smlouvy, okolnosti uzavření, dobrou víru a poctivý obchodní styk. NOZ sice zavádí praxi stran jako relevantní skutečnost pro výklad smlouvy, nezavádí ji však jako závazné pravidlo, které ze samotné praxe vzniká a není praxí pouze vykládáno. CESL se tak v případech obchodu mezi podnikateli ještě více přibližuje dokumentům soft law a CISG.
Co se výkladu týče, tak NOZ i CESL při výkladu vycházejí ze skutečné vůle stran, ačkoli NOZ oproti CESL ještě více upřednostňuje obsah úkonu, respektive toto kritérium stanovuje jako základní.257 Pokud úmysl nelze zjistit, pak se bude právní úkon dle NOZu vykládat na základě toho, jaký význam by zpravidla adresát takovémuto úkonu přikládal.258 Naproti tomu CESL operuje s kritériem takzvané rozumné osoby.259 V případě spotřebitelských smluv CESL i NOZ doplňují výkladová pravidla o pravidlo, které v pochybnostech přikazuje výklad příznivější pro spotřebitele, a to stejně jako NOZ.
256 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 879/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013].
257 Výklad obsahu na základě obsahu zní jako nonsens, avšak tím je míněno nejspíš pravidlo, že úkon se posuzuje dle svého obsahu a nikoli dle svého názvu (což je typické pro české procesní právo).
258 § 556 odst. 1 nového občanského zákoníku
259 Čl. 58 odst. 3 CESL
4.3.2. Nepřiměřené podmínky
Nařízení obsahuje řadu smluvních podmínek, které jsou nepřiměřené. Řada z nich má stejný obsah jako zakázaná ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Navíc však má nařízení výslovnou úpravu nepřiměřených podmínek i pro případ smluvního vztahu dvou podnikatelů.
4.3.2.1. Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách
Na rozdíl od NOZu, který obsahuje úpravu zvláště zakázaných smluvních ujednání a pak jakousi generální klauzuli upravující nepřiměřené smluvní podmínky a neúměrné zkrácení,260 tak nařízení rozděluje nepřiměřené podmínky do dvou kategorií. První kategorií jsou podmínky, které jsou vždy nepřiměřené,261 a druhou kategorií jsou ty smluvní podmínky, u kterých platí vyvratitelná domněnka, že jsou nepřiměřené.262 Zatímco u první kategorie je výčet obdobný výčtu zachyceném v NOZu, tak druhá kategorie značně rozšiřuje výčet nepřiměřených ujednání. Naopak CESL se vůbec nedotýká přiměřenosti kupní ceny, na rozdíl od NOZu, který ji obecně upravuje.
4.3.2.2. Nepřiměřené podmínky mezi podnikateli Nepřiměřené podmínky mezi podnikateli nejsou zcela logicky zdaleka tak rozsáhlá, ba naopak nařízení obsahuje „jen“ jakousi generální klauzuli,263 které podmínky jsou nepřiměřené. Zároveň nařízení uvádí, že je vždy nutno přihlížet k povaze smlouvy, okolnostem uzavření, ostatním smluvním podmínkám a k závislým smlouvám. Výše zmíněná otázka přiměřenosti kupní ceny se vztahuje i na smlouvy uzavřené mezi podnikateli, stejně tak jako její neupravenost nařízením.
260 V § 1793 a násl. nového občanského zákoníku je úprava limitace ceny obsažena jen obecně.
261 Čl. 84 CESL
262 Čl. 85 CESL
263 Čl. 86 nařízení COM 2011/635
4.4.Povinnosti stran a prostředky nápravy
CESL obsahuje dvě části týkajících se povinností stran a prostředků nápravy. První je část s názvem „povinnosti a prostředky nápravy stran kupní smlouvy a smlouvy o dodání digitálního obsahu“ a druhou je část s názvem „povinnosti a prostředky nápravy stran smlouvy o poskytování souvisejících služeb“. NOZ neobsahuje rozlišení mezi těmito dvěma typy kupních smluv, avšak z jeho obecnější úpravy vyčteme práva a povinnosti stran pro jakýkoli ty kupní smlouvy. V úvodních ustanoveních CESL vymezuje pojem neplnění a zásadní,
neboli podstatné neplnění. Pojem neplnění je v českém právu znám jako prodlení dlužníka, ať už jde v dané fázi o prodávajícího či kupujícího. Zásadní neplnění je pak ekvivalentem podstatného porušení smlouvy, na jehož rozlišování je postavena úprava odpovědnosti v ObchZ i NOZu.
4.4.1. Povinnosti prodávajícího a vzniklá práva kupujícího
Základní povinnosti prodávajícího
Povinnosti prodávajícího vyplývající z CESL jsou povinnost prodávající řádně a včas dodat zboží nebo digitální obsah včetně hmotného nosiče, řádně a včas dodat dokumenty vztahující se k nim, převést vlastnické právo, zajistit soulad se smlouvou a zajistit, aby kupující nabyl právo k danému zboží či digitálnímu obsahu. Dále upravuje místo, způsob a čas dodání, avšak úprava se nijak obsahově neliší oproti NOZu, a to jak ve vztahu mezi dvěma obchodníky, tak ve spotřebitelském vztahu. Oproti tomu NOZ, vzhledem ke své obecnosti, obsahuje následující výčet povinností prodávajícího. Jde o povinnost řádně a včas dodat věc, dodat k ní potřebné doklady, umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo k věci a zajisti, aby věc byla v požadovaném množství, jakosti a provedení a aby byla řádně zabalena.264
264 XXXXXXX Xxxxxxx a kol. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1. S. 93 – 96.
Úprava CESL není širší, jak by se mohlo na první pohled zdát, je jen podrobněji zpracovaná. Znatelnější rozdíly jsou dva. Prvním zdánlivé neobsažení souladu věci s kupní smlouvou v NOZu. NOZ totiž obsahuje ekvivalent v úpravě povinnosti dodat věc v daném množství, jakost a provedení a věc musí být zabalena v odpovídajícím obalu. Pro bližší specifikaci shody zboží nebo digitálního obsahu s kupní smlouvou, CESL vymezuje prakticky totožný okruh vlastností, jako vymezuje NOZ. Rozdíl je tedy jen ve formulaci, přičemž v mezinárodním měřítku je mnohem běžnější formulace „shoda s kupní smlouvou“.265
Druhým zdánlivým rozdílem je to, že kupující musí mít právo užívat digitální obsah v souladu se smlouvou. Absence příslušné úpravy v NOZu je dle mého názoru způsobena dvěma základními faktory. Zaprvé je to obecnost kodexu, a tedy absence speciální úpravy pro kupní smlouvu vztahující se na digitální zboží, a zadruhé je to pojetí rozlišování vad. NOZ rozlišuje vady právní a faktické již v obecné části,266 a tím i výslovně stanovuje, že právní nesoulad je vadou. Naproti tomu CESL toto rozlišení neobsahuje, a proto si myslím, že dané ustanovení se stalo součástí CESL z důvodu větší právní jistoty.267 Nakonec lze dodat, že oba prameny, co se povinností prodávajícího, respektive dodání týče, zastávají pravidlo odnosnosti.
Povinnosti plynoucí z porušení základních povinností
Pokud však prodávající své povinnosti poruší, je kupující oprávněn požadovat určitou náhradu. Ve výčtu náhrad nalezneme požadavek plnění, snížení kupní ceny, odmítnutí vlastního plnění, ukončení smlouvy a možnost požadovat náhradu škody. Jednotlivé náhrady se odvíjí od toho, zda je smlouva porušena podstatným či nepodstatným způsobem. Na rozdíl od CESL však NOZ
265 Srovnání s čl. 35 CISG a čl. IV.A. – 2:301 DFCR
266 § 1920 nového občanského zákoníku
267 I kdyby totiž CESL neobsahovalo, že zboží nesmí mít právní vadu, tak lze logickým výkladem dojít k tomu, že nepřípustná je jakákoli vada, tedy jak právní, tak faktická. Když je však daná informace přímo zanesena do předpisu, pak to zvyšuje povědomí subjektů a celkově tak i právní jistotu.
neobsahuje výčet porušení, která jsou vždy podstatná. Tady mám za to, že při interpretaci § 2106 bude použita analogie s CISG268 nebo CESL.269
Požadavek plnění zahrnuje dodání náhradního plnění, opravu či výměnu zboží. Tuto možnost je možné vybrat si u každého nelnění, avšak s jedním omezením, a sice že není možné aplikovat ustanovení o náhradním plnění ve spotřebitelských smlouvách, v nichž také spotřebitel nemá povinnost provést prohlídku, respektive přezkoumání zboží. Dle čl. 111 si může spotřebitel zvolit mezi opravou a výměnou zboží. CESL ve vztahu ke spotřebitelům omezuje tuto možnost výběru tím, že spotřebitel nemůže žádat opravu či výměnu zboží, pokud je oproti druhé možnosti tato možnost nezákonná, nemožná nebo nepřiměřená. Dle mého názoru by v případech, kdy kupující270 uplatňuje opravu nebo výměnu zboží, měla být volba spíše na prodávajícím, který může zhodnotit, která z možností bude pro něj ekonomicky výhodnější, ovšem za předpokladu uspokojení kupujícího.271
Odmítnutí plnění je možné použít v situaci, kdy mají obě strany plnit zároveň nebo i když má oprávněná strana plnit dříve, ale je zřejmé, že druhá strana bude v prodlení. V takovém případě může oprávněná strana pozdržet své plnění do doby, kdy se strana v prodlení o plnění alespoň pokusí. Právo na ukončení smlouvy je ekvivalentem odstoupení od smlouvy a stejně jako v tuzemské úpravě je možné tento prostředek použít v případě podstatného porušení smlouvy neboli zásadního neplnění.
268 CISG obsahuje pouze obecnou definici podstatného porušení v čl. 25.
269 Stejnou obecnou definici obsahuje také CESL v čl. 87.
270 A to jak v případě, že je kupujícím spotřebitel, tak v případě, že je kupujícím podnikatel.
271 Kontroverzní je v tomto ohledu judikatura Soudního dvora Evropské unie
(Blíže v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. C-65/2009 a C-87/2009. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXXX), která ještě více rozšiřuje odpovědnost a povinnosti prodávajícího.
4.4.2. Povinnosti kupujícího a vzniklá práva prodávajícího Povinnostmi kupujícího jsou zaplatit kupní cenu a převzít zboží, popřípadě doklady. Stejně jako v NOZu, i zde platí pro platbu pravidlo donosnosti. Ale i zbytek úpravy povinností kupujícího je obsahově podobný jako úprava v NOZu. Při porušení povinností kupujícím, má prodávající právo požadovat dané plnění (zejména zaplacení kupní ceny), může odmítnout vlastní plnění, může odstoupit od smlouvy či požadovat úroky z prodlení nebo náhradu škody. Jednotlivé nároky jsou blíže popsány v pododdíle 3.4.4.4.
4.5.Náhrada škody a úrok z prodlení
Náhrada škody
Koncepce náhrady škody je v NOZu i CESL stejná. Zahrnuje jak samotnou škodu, tak ušlý zisk a stojí vedle ostatních nároků. Úprava CESL je na rozdíl od NOZu založena na principu předvídatelnosti. Rozdílem úprav NOZu a CESL je rozsah náhrady škody, respektive vymezení, na kterou škodu se daný předpis vztahuje. Zatímco NOZ obsahuje náhradu škody obecně a speciálně pak náhradu škody způsobenou porušením smluvní povinnosti, tak CESL jako pramen upravující kupní smlouvu272 upravuje pouze náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti.
Při srovnání NOZu a CESL si nelze nevšimnout několika koncepčních rozdílů. Prvním je zařazení náhrady škody. Zatímco pro české právo se jedná o zvláštní institut, tak pro CESL273 je náhrada škody „pouze“ dalším prostředkem nápravy. Dalším rozdílem je pak obecnost úpravy náhrady škody. Na rozdíl od NOZu upravuje CESL jen náhradu škody na základě porušení smluvní povinnosti, a to ještě jen některé dílčí otázky, což však vyplývá z pojetí obou pramenů. CESL také na rozdíl od NOZu neobsahuje definici škody.
272 Jde tedy o úpravu závazků latinsky nazývaných obligatio ex contractu.
273 Stejně jako i jiné mezinárodní prameny (například CISG).
Posledním rozdílem je, že CESL posuzuje náhradu škody dle kritéria předvídatelnosti, jež je obsaženo ve stávajícím ObchZ.274
Úrok z prodlení
Vedle náhrady škody zná tuzemská úprava úrok z prodlení, a to jak zákonný, tak smluvní. CESL upravuje pouze „zákonnou“ míru. Rozlišuje přitom, zda je v prodlení s placením peněžitého závazku podnikatel či spotřebitel. Pro podnikatele kogentně stanovuje úrokovou míru, která reflektuje směrnici č. 2011/7/EU.275 Úprava pro spotřebitele je oproti současné tuzemské úpravě příznivější, než úprava NOZu, a to z toho pohledu, že je možné sjednat si smluvně pouze nižší úrokovou míru,276 než je zákonná.277 Naproti tomu dle NOZu je možné sjednat úrokovou míru i vyšší, avšak hraničním parametrem tohoto navýšení jsou dobré mravy a veřejný pořádek.278
Navrácení plnění je ve své podstatě podkategorií, respektive podmnožinou bezdůvodného obohacení. Aplikace úpravy navrácení plnění přichází v úvahu v situacích, kdy půjde o zánik závazku zrušením smlouvy nebo jejím ukončením.
274 XXXXXXX Xxxxxxx a kol. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1. S. 165 – 184. 275 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX
276 Na základě čl. 167 odst. 5 CESL.
277 Dnes je to možné jen za specifické situace. OZ totiž určuje pevnou sazbu, a tedy pokud chtějí strany (a jedna strana je spotřebitelem) úrokovou sazbu jinou, pak si mohou zvolit ObchZ jako kodex, jímž se řídí smlouva, a ten již změnu úrokové míry dovoluje. Pokud by tedy strany smlouvu koncipovaly tak, že její úprava je totožná s případem, kdy by se užil OZ, a to s jediným rozdílem (nižší úrokovou sazbou), pak by bylo možné takto sazbu snížit i ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení § 262 odst. 4, jelikož nejde o zhoršení postavení spotřebitele. Xxxxxxx je, zda nebude na takovou situaci nahlíženo jako na obcházení zákona.
278 XXXXXXX Xxxxxxx a kol. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1. S. 185 – 196.
V případě zrušení závazku, jež je právem poškozeného vyplývajícím z porušení zákonných povinností,279 zanikají spolu se závazkem také práva na náhradu škody nebo zaplacení smluvní pokuty či úroků. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je, že se zrušení smlouvy nedotýká náhrady škody způsobené omylem, hrozbou, podvodem nebo zneužitím postavení.280 Naproti tomu při ukončení smlouvy, jež je právem poškozeného vyplývajícím z porušení smluvních povinností, nezanikají práva na náhradu škody či smluvní pokutu. Jedinou podmínkou dle CESL je, že dané nároky byly splatné již před ukončením smlouvy.281 Oproti tomu NOZ neudává podmínku splatnosti takovéhoto závazku jako podmínky pro to, aby mohl být nárokován.282
Základními rozdíly úprav NOZu a CESL jsou zejména zmíněná obecnost NOZu, což zapříčiňuje absenci bližší úpravu tohoto konkrétního institutu, a kogentnost norem NOZu oproti dispozitivní úpravě CESL, která je limitována pouze ochrannou spotřebitele, což znamená, že ve spotřebitelských vztazích budou tyto normy jednostranně kogentní.283
Promlčení je rozdílem úzce souvisejícím s prvním uvedeným rozdílem, a sice s počítáním času. Základní rozdíl je v délce subjektivní a objektivní lhůty. CESL stanovuje dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu, zatímco objektivní promlčecí lhůta je shodně s tuzemskou úpravou desetiletá, avšak u náhrady škody za újmu na zdraví nařízení stanovuje třicetiletou promlčecí dobu. Tyto lhůty se od tuzemské úpravy liší terminologicky. Jinými slovy CESL označuje subjektivní lhůtu jako lhůtu „krátkou“ a lhůtu objektivní jako „dlouhou“. 284
279 Jde o situace omylu, hrozby, podvodu a zneužití postavení, jejichž důsledkem je nedostatek svobodné a omyluprosté vůle, a tedy nejde o platný právní úkon.
280 Čl. 55 CESL
281 Čl. 8 CESL
282 Vyvstává tedy otázka, co v situaci, kdy se škoda projeví například jeden den po odstoupení. V době odstoupení ještě splatná není a podle čl. 8 ji není možné nárokovat.
283 XXXXXXX Xxxxxxx a kol. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1. S. 197 – 206.
284 Čl. 179 CESL
Toto pojmenování sice je český právní řád novinkou, nicméně zastává jej i NOZ, čímž bude zajištěna také kompatibilita NOZu a CESL v rámci dané terminologie.
CESL výslovně povoluje smluvně modifikovat jak subjektivní, tak objektivní promlčecí dobu. Subjektivní lze zkrátit až na jeden rok a prodloužit až na deset let. Objektivní lze taktéž zkrátit až na jeden rok, avšak lze ji natáhnout až na třicet let. NOZ dovoluje modifikovat obě lhůty v rozmezí jednoho roku až patnácti let. Tato rozdílnost není výjimkou. Různou modifikační možnost obsahuje také soft law, které není jednotné ani mezi sebou.285 CESL i NOZ shodně obsahují ustanovení chránící spotřebitele, které zakazuje změnu promlčecích lhůt k tíži spotřebitele.286
Z mého pohledu je úprava promlčení praktičtější v CESL, a to zejména tím, že rozlišuje krátkou a dlouhou promlčecí dobu, respektive umožňuje je modifikovat v různém rozsahu. Další výhodou úpravy CESL je právní jistota. Dle CESL totiž nemůže nastat situace, kdy konkrétně ujednaná krátká lhůta bude ve skutečnosti delší, než obecná dlouhá lhůta. Může tak nastat jedině v případě, že budou individuálně sjednány obě lhůty. Naproti tomu NOZ umožňuje individuálně sjednat krátkou lhůtu tak, že bude delší, než obecná lhůta dlouhá. A tady se může projevit právní nejistota a zmatečnost takto uzavřené smlouvy. Sjednají-li si strany pouze krátkou lhůtu, a sice delší než deset let, a zároveň smlouva pomlčí o lhůtě dlouhé, tak se promlčení bude řídit právě lhůtou dlouhou, která však paradoxně bude kratší.287 Smlouva tak může vytvářet dojem, že se dané právo promlčí za delší dobu, avšak ve skutečnosti dojde k promlčení již za deset let. To se v případě CESL stát nemůže. Daná situace může nastat jen v případě, že budou obě lhůty sjednány individuálně, přičemž však budou ob zřetelné právě ze smlouvy.
285 Čl. III. – 7:601 DFCR, čl. 14:601 PECL a čl. 10.3 UPICC
286 § 630 odst. 2 nového občanského zákoníku a čl. 186 odst. 5 CESL
287 Promlčení nastává, jakmile se naplní krátká nebo dlouhá lhůta. Tzn., že promlčení nastává, když skončí ta lhůta, která končí dříve, popř. když skončí obě lhůty společně.
Výše uvedená úvaha vychází ze situace, že krátká i dlouhá lhůta počínají běžet ve stejném okamžiku, což je však pro běh promlčecí lhůty ve vztazích ke kupní smlouvě typičtější, než rozdílnost jejich počátků.288
4.8.Shrnutí úpravy kupní smlouvy dle nařízení COM 2011/635 Při porovnávání CESL a NOZu jsem došel k závěru, že dané úpravy se nijak významně neliší co do povinností stran nebo práv vzniklých z porušení smluvních povinností. Naopak rozpor je možné nalézt v počítání času nebo úpravě promlčení. Také výklad obsahu smlouvy a hlavně obsah samotný je řešen jinak, a sice stejně jako mezinárodní prameny. Úprava CESL má tak mnohem blíže mezinárodním úpravám, což je ale logické vzhledem k tomu, že sama je mezinárodní úpravou. A tak jako u ostatních mezinárodních úprav, tak i v případě CESL se projevuje otázka mezer daných úprav, a to jak vnitřních, tak vnějších.289 Celkově však můžu říct, že CESL rozhodně není dokonalým předpisem, jelikož obsahuje ustanovení, která nejsou zdaleka ideální. Naopak jeho velkou výhodou je, že na rozdíl od NOZu reflektuje vývoj kontraktačního práva, a sice vývoj kupní smlouvy.
A ačkoli se však může zdát, že na běžné občany úprava hned tak nedopadne, tak opak je pravdou. V případě nevyloučení nařízení se úmluva aplikuje například v případě, že si obyvatel České republiky zajede například do Vídně a tam si koupí oblečení či když si vyjede do Polska a za hranicemi si koupí jídlo.
288 Rozdílnost je u závazků typická při aplikaci odpovědnosti za vady (dvouletá objektivní lhůta a subjektivní, která je definována jako „bez zbytečného odkladu“). Rozdílnost je pak typická pro obecnou náhradu škody.
289 Vnější mezerou je otázka, která nespadá pod věcný rozsah daného předpisu (v případě CESL například úprava zajištění závazku), zatímco vnitřní mezerou je otázka, která spadá pod rozsah daného předpisu, avšak ten ji neupravuje komplexně (jako typický příklad se uvádí limitace smluvní pokuty v CISG).
Závěr
Cílem diplomové práce bylo systematicky porovnat úpravu obchodní kupní smlouvy obsažené v obchodním zákoníku s úpravou v novém občanském zákoníku, dále objasnit, zda odlišná úprava spotřebitelských smluv oproti klasické úpravě má své opodstatnění a nakonec porovnat nařízení o společné právní úpravy prodeje s novým občanským zákoníkem a posoudit jejich kompatibilitu.
Nabytím účinnosti nového občanského zákoníku se značně zpřehlední právní úprava prodeje, která je v dnešní době roztříštěná, a to nejenom do dvou rozdílných kodexů, ale také v rámci jednotlivých kodexů. A ačkoli nový občanský zákoník vychází zejména z obchodněprávní úpravy, tak ve svých ustanoveních obsahuje rozdíly, které jsou typické zejména pro mezinárodní právo. Mezi takové rozdíly je možné zařadit například zavedení modifikovaného přijetí do českého vnitrostátního práva nebo úpravu takzvané bitvy forem čili rozporu dvou sad obchodních podmínek. Oba tyto instituty sice jsou součástí českého právního řádu od vzniku České republiky, avšak vzhledem k tomu, že Vídeňská úmluva je aplikovatelná pouze přeshraničně a pouze mezi podnikateli, tak jsou tyto instituty pro obyčejnou osobu zcela nové. Naproti tomu prameny soft law posuzují kupní smlouvu z obecného pohledu. Výjimkou je DFCR, jež obsahuje i speciální ustanovení o kupní smlouvě. Z toho pak vyplývá i náhled těchto pramenů na úpravu kupní smlouvy, jež je velice obecný, respektive konkrétní povinnosti je většinou nutno vyvozovat z povinností obecných.
Obecně lze říci, že nový občanský zákoník přináší do české právní úpravy výhody i nevýhody. Výhodami jsou bezesporu lepší systematizace a přehlednost kodexu spolu se zavedením nových institutů do českého vnitrostátního práva. Na druhou stranu nevýhodami jsou v některých případech těžkopádná terminologie, nejasná textace některých ustanovení a nereflektování vývoje některých institutů. Kdybych se však měl rozhodnout, zda budu hodnotit nový občanský zákoník spíše pozitivně nebo spíše negativně, pak bych jej hodnotil spíše pozitivně.
V druhé části rozebírající opodstatněnost odchylné úpravy spotřebitelských smluv jsem rozebral hlavní důvody odlišných úprav vycházející zejména ze slabší povahy spotřebitelské strany a nedostatku informovanosti. Dané problémy sice je možné částečně řešit průběžným a systematickým informováním, a to zejména ve školách, avšak to nevyřeší aktuální otázky, které je tak nutno řešit právně. Navíc rostoucí ochrana vyplývá z růstu počtu možností a způsobů, jakými je možné spotřebitele obelstít. Jsem tedy pro rostoucí ochranu spotřebitelů, nicméně s velkým zřetelem na to, aby se spotřebitel díky daným jednostranným kogentním ustanovením paradoxně nestal stranou silnější.
V posední části jsem se zaměřil ne nařízení o společné právní úpravě prodeje a jeho kompatibilitu s novým občanským zákoníkem. Při jejich porovnání jsem došel k závěru, že obě úpravy jsou velice podobné, avšak vykazující odlišnosti zejména vyplývající z podstaty obou předpisů. Nařízení díky svému úzkému zaměření čistě na kupní smlouvu obsahuje v mnoha ohledech podrobnější úpravu, než nový občanský zákoník. Nevýhodou nařízení je však právě jeho úzká zaměřenost, díky které neobsahuje řadu institutů pojících se ke kupní smlouvě. Velkou výhodou je naproti tomu bližší sepětí s mezinárodními úpravami, což se projevuje na větší reflexi tendencí kontraktačního práva, než jak je tomu v případě nového občanského zákoníku.
Seznam použité literatury
Knižní prameny
- XXXXXX, Xxxxx. Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva). 2. vyd.
Brno: Masarykova univerzita, 1994. 362 s. ISBN 80-210-0601-3.
- XXXXX, Xxxxx a kol. ObchZ Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900. 5. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 2006. 975 s. ISBN 80-7201-624-5.
- XXXXX, Xxxxx a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, a. s., 2012. 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2.
- XXXXX, Xxxxxxx; URFUS, Xxxxxxxx. Římské právo. 1. vyd. Praha: PANORAMA, 1990. 469 s. ISBN 80-7038-134-5.
- XXXXXXX, Xxxx. Přehled judikatury ve věcech zásad soukromého práva Svazek I. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2012. 312 s. ISBN 978-80-7357-980-7.
- XXXXXX, Xxx a kol. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, s. r. o., 2013. 381 s. ISBN 978-80-7400-446-9.
- SELUCKÁ, Xxxxxxx. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd.
Praha: C. H. Xxxx, s. r. o., 2008. 149 s. ISBN 978-80-7400-037-9.
- SELUCKÁ, Xxxxxxx. Koupě a prodej Nový občanský zákoník Společná evropská úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2013. 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1.
- XXXXXXXXXXX, Xxxxxx. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2.
- XXXXXX, Xxxx. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii.
1. vyd. Praha: Leges, a. s., 2013. 266 s. ISBN 978-80-87576-34-2.
Časopisecké články
- XXXXXXXX, X. Xxxxxxx ustanovení kupní smlouvy podle obchodního zákoníku. Právní rádce. 2009, roč. 17, č. 9, s. 54 – 59. ISSN 1210-4817.
- HULMÁK, X. Xxxxxxxxx smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, roč. 20 č. 1, ISSN 1210-6410.
- HULMÁK, M., XXXXX, K. Obecná informační povinnost při sjednávání smlouvy. Právní rozhledy. 2012, roč. 20 č. 17 a 18, ISSN 1210-6410.
- CHALUPA, X. Xxxxxxxx ujednání při kupní smlouvě. Právní rádce. 2010, roč. 18, č. 12, s. 11 – 12. ISSN 1210-4817.
- XXXXXXX, X., PRAVDA, P., XXXXXXXXXX, S. Je možné nabýt nemovitost od nevlastníka? Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 4, s. 38 – 39. ISSN 1210-4817.
- XXXX, X. Zásada „Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet“ a problematika nabývání od nevlastníka. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 20, s. 695 – 703. ISSN 1210-6410.
- SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku.
Právní rozhledy. 2009, roč. 17, č. 10, s. 364 – 368. ISSN 1210-6410.
- SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele: Nenápadná změna se zásadními dopady. Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 14, s. 513 – 517. ISSN 1210-6410.
Internetové zdroje
- Obchodní podmínky a kupní smlouva. Xxxxxxxxxx.xxx [online].
Rekodifikace [cit. 21. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx/Xxxx/Xxxxxxxxxxxx_0_0000_XXX.xxx
- Nový občanský zákoník. Xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx [online]. Smluvní právo [cit. 25. 6. 2013]. Dostupné z:
xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxx-xxxxxxx.xxxx
- Tolerance množství zboží. Xxxxx.xx [online]. Obchodní právo [cit. 19. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxx.xx/xxxxx/xxxxxxxxxxxxxxx.xxx?xxx 152&typ=r&refresh=yes&levelid=ob_352.htm
Právní předpisy a jiné právní dokumenty
- OTIF [online]. Convention concerning International Carriage by Rail [cit. 25. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxx.xxx/xxxxxxxxx/xxxx_xxxxxx/ otif_verlinkte_files/07_veroeff/02_COTIF_99/COTIF_1999_01_01_2011_e. pdf
- Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady COM 2011/635 ze dne
11. října 2011 o společné právní úpravě prodeje. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 20. 5. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXX: 2011:0635:FIN:cs:PDF
- Europa [online]. Draft Common Frame of Reference [cit. 12. 1. 2013].
Dostupné z:
xxxx://xx.xxxxxx.xx/xxxxxxx/xxxxxxxx/xxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxx-xxx_xx.xxx
- Instituce pro sjednocování soukromého práva: Principy [online]. UNIDROIT [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxx/xxxxxxxxxx/xxxxxxxxx/xxxx.xxx
- Komise pro evropské smluvní právo: Principles of European Contract Law [online]. PECL [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxxx.xxx.xx/xxx/xxxxxxxxxx_xx_xxxxxxxx_xxxxxxxx_xxx/
- Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb.,
o Vídeňské úmluvě o mezinárodní koupi zboží. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 3. 1. 2012].
- Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 21. 5. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:00: 01:31985L0577:CS:PDF
- Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 21. 5. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:00:00:00000X 0013:CS:PDF
- Směrnice Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 21. 5. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:00:00:00000X0 007:CS:PDF
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxx OJ:L:2011:048:0001:0010:CS:PDF
- Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 11. 2012].
- Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 20. 6. 2013].
- Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění posledních předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 11. 2012].
- Zákon č. 554/2004 Sb., kterým se mění občanský zákoník, občanský soudní řád, zákon o notářích, obchodní zákoník a zákon o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 20. 6. 2013].
- Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 30. 5. 2013].
- Zákon č. 351/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 6. 2013].
- Zákon č. 82/2012 Sb., občanský zákoník. [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 11. 2012].
Rozhodnutí soudů
- Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14. 3. 1991, sp. zn. C-361/1989. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 25. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx
/LexUriServ/XxxXxxXxxx.xx?uri=CELEX:61989CJ0361:EN:PDF
- Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. C- 541/1999 a C-542/1999. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 25. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx. xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXX
- Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. C- 65/2009 a C-87/2009. In EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikaci Evropské unie [cit. 24. 6. 2013]. Dostupné z: xxxx://xxx-xxx. xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXXXXX:00000XX0000:XX:XXXX
- Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 7.
2. 2012, sp. zn. 22 Co 533/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 1920, sp. zn. Rv I 170/1920.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 11. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1923, sp. zn. Rv I 1055/1922.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 20. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 3. 1924, sp. zn. Rv I 1345/1923.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 18. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 1928, sp. zn. Rv II 391/1927.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 27. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 176/1999. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 25. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2994/1999. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 682/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 166/2001.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 25. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 32 Odo 671/2003.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 1183/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 114/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 18. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2006.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 8. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1702/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 23. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3504/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 27. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3244/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 19. 6. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3546/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 879/2008.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013]
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 5. 2013].
- Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 32 Odo 4921/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 4. 2013].
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2245/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2013].
- Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1472/2010.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 17. 6. 2013].
- Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 22. 6. 2013].
- Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II ÚS 165/2011.
In: ASPI [právní informační systém]. Xxxxxxx Kluwer ČR [cit. 19. 6. 2013].