UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Právnická fakulta

Katedra obchodního práva

Bankovní smlouvy

Diplomová práce

Xxx Xxxxx

Vedoucí diplomové práce:

XXXx. Xxxx Xxxxx, LL. M. Praha, listopad 2008

Prohlášení

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“

Poděkování

Děkuji panu XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, LL. X., vedoucímu mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.

Obsah

Úvod 5

1 Bankovní smlouvy 7

1.1 Bankovní smlouvy 7

1.1.1 Úvod do problematiky bankovních smluv 7

1.1.2 Charakteristika bankovních smluv 9

1.1.3 Účastníci bankovních smluv 13

1.2 Spotřebitelské právo ve sféře bankovní 17

1.3 Adhezní smlouvy, formulářové smlouvy 20

1.4 Obchodní podmínky bank ve smyslu § 273 odst. 1 21

1.4.1 Pojem a význam obchodních podmínek 21

1.4.2 Vznik (resp. vázanost), změna a zánik obchodních podmínek 23

1.4.3 Obsah obchodních podmínek 24

1.4.4 Obchodní podmínky de lege ferenda 25

2 Jednotlivé typy bankovních smluv upravené v obchodním zákoníku 26

2.1 Smlouva o otevření akreditivu 26

2.1.1 Úvod 26

2.1.2 Obecná charakteristika 26

2.1.3 Účastníci závazkového vztahu 27

2.1.4 Právní charakteristika 27

2.1.5 Druhy akreditivů 29

2.1.6 Právní vztahy 30

2.1.7 Dokumentární akreditiv 30

2.1.8 Úplata 32

2.1.9 Jiné akreditivy 33

2.1.10 Smlouva o otevření akreditivu de lege ferenda 33

2.2 Smlouva o inkasu 34

2.2.1 Úvod 34

2.2.2 Obecná charakteristika 34

2.2.3 Účastníci závazkového vztahu 34

2.2.4 Právní charakteristika 35

2.2.5 Bankovní dokumentární inkaso 36

2.2.6 Úplata 37

2.2.7 Subsidiární použití smlouvy mandátní 37

2.2.8 Smlouva o inkasu de lege ferenda 37

2.3 Smlouva o bankovním uložení věci 38

2.3.1 Úvod 38

2.3.2 Obecná charakteristika 38

2.3.3 Účastníci závazkového vztahu 39

2.3.4 Právní charakteristika 39

2.3.5 Úplata 40

2.3.6 Zánik závazkového vztahu 40

2.3.7 Smlouva o bankovním uložení věci de lege ferenda 41

2.4 Smlouva o běžném účtu 41

2.4.1 Úvod 41

2.4.2 Obecná charakteristika 41

2.4.3 Účastníci závazkového vztahu 42

2.4.4 Právní charakteristika 43

2.4.5 Nakládání s účtem, nakládání s peněžními prostředky na účtu 44

2.4.6 Informační povinnost banky 46

2.4.7 Stanovení lhůt 47

2.4.8 Úroky 48

2.4.9 Úplata 49

2.4.10 Výpověď smlouvy o běžném účtu 49

2.4.11 Zánik závazku a zrušení účtu 50

2.4.12 Smrt majitele účtu 51

2.4.13 Smlouva o běžném účtu de lege ferenda 51

2.5 Smlouva o vkladovém účtu 52

2.5.1 Úvod 52

2.5.2 Obecná charakteristika 52

2.5.3 Účastníci závazkového vztahu 53

2.5.4 Právní charakteristika 53

2.5.5 Úroky 54

2.5.6 Výpověď smlouvy o vkladovém účtu 55

2.5.7 Zánik závazku a zrušení účtu 55

2.5.8 Smrt majitele účtu 55

2.6 Exkurz do vkladů podle občanského zákoníku 56

2.6.1 Úvod 56

2.6.2 Základní rozdíly mezi smlouvou o vkladovém účtu (§ 716 a násl.) a smlouvou o vkladu (§ 778 a násl. OZ) 57

2.6.3 Shodné znaky obou kontraktů 58

2.6.4 Vklady podle občanského zákoníku de lege ferenda 58

2.7 Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v souvislosti se smlouvami o účtech 60

3 Komparace vybraných bankovních smluv 62

3.1 Smlouva o otevření akreditivu vs. smlouva o inkasu 62

3.1.1 Lokace smluvních typů v obchodním zákoníku 62

3.1.2 Charakteristika smluvních typů 62

3.1.3 Právní forma smluvních typů 63

3.1.4 Účastníci smluvních typů 63

3.1.5 Úplata 64

3.1.6 Dokumentární akreditiv, bankovní dokumentární inkaso 64

3.2 Smlouva o běžném účtu vs. smlouva o vkladovém účtu (smlouvy o účtech) 66

3.2.1 Lokace smluvních typů v obchodním zákoníku 66

3.2.2 Charakteristika smluvních typů 66

3.2.3 Právní forma smluvních typů 68

3.2.4 Účastníci smluvních typů 68

3.2.5 Úplata 69

3.2.6 Výpověď smluv o účtech 69

Závěr 70

Seznam použitých zkratek 72

Seznam použité literatury a pramenů 73

Seznam literatury 73

Články v odborných časopisech 74

Ostatní prameny 74

Internetové prameny 74

Bank contracts 75

Zusammenfassung 75

Klíčová slova 76

Úvod

Smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci, smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu řadí právní nauka1 mezi tzv.

„bankovní smlouvy“. Základním odlišujícím znakem těchto smluv od smluv ostatních je, že jedním z obligatorních účastníků je vždy banka (resp. jiná oprávněná osoba).

Bankovní smlouvy jsou uzavírány širokou veřejností, platí to hlavně o smlouvě o běžném účtu. Tyto smlouvy mají praktické využití mezi podnikateli, ale též i mezi

„běžnými občany“, tedy nepodnikateli. Na druhou stranu si ale mnozí z nás často neuvědomují, že při sjednávání určité smlouvy jde o bankovní smlouvu. Oblast bankovních smluv je také tou oblastí, ve které se ve veliké míře promítá ochrana spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany.

A proč jsem si vybral za téma mé diplomové práce bankovní smlouvy? Kdekoho by toto téma odradilo a to z nejrůznějších důvodů, např. pro svou „nezáživnost, určitou právní strnulost“. Mně naopak připadá zajímavé a nepřijde mi tato oblast zcela bez významu, ba naopak. Tyto smlouvy se dotýkají našeho každodenního života. Bankovní smlouvy jsou často v odborné literatuře „neprávem“ opomíjeny a není jim věnována taková pozornost, oproti jiným oblastem obchodního práva, jakou by si zasluhovaly. A to i přesto, že svým „konzumentům“ usnadňují život a uspokojují jejich nejrůznější zájmy. K výběru tohoto tématu jistě přispěl i můj zájem o bankovní právo, resp. o bankovní smlouvy.

Cílem této diplomové práce je pokusit se vysvětlit co jsou to bankovní smlouvy, podat jejich charakteristiku, jaké místo zaujímají v našem právním řádu a kam se bude ubírat budoucí právní úprava. Zda je uspokojivý současný stav a jaké mají bankovní smlouvy výhody, ale i nevýhody. Chtěl bych upozornit na to, že tu existují bankovní smlouvy, a že nejsou bezvýznamnou součástí našeho právního řádu. Diplomová práce popisuje i další oblasti, které se dotýkají bankovních smluv, např. ochrana spotřebitele, obchodní podmínky bank, nebo tzv. praní špinavých peněz.

Moje diplomová práce zahrnuje tři hlavní oblasti:

První část, která se skládá ze čtyř subkapitol, jsem pojmenoval jako bankovní smlouvy. Zabývám se tu samotným pojmem bankovních smluv, jejich právní úpravou a

1 Např. Xxxxx, S., Xxx, J. in Xxxxxxxxxx, I. a kol. Obchodní právo, 2. díl, 2. vydání. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 332 a násl.

charakteristikou. Dále se tu věnuji účastníkům bankovních smluv, včetně družstevních záložen, které by neměly být přehlíženy v souvislosti s touto problematikou. Neopomněl jsem ani výklad spotřebitelského práva. Zapracoval jsem také smlouvy adhezní a formulářové. Významnou částí jsou také obchodní podmínky bank.

Ve druhé části, která je svým obsahem nejrozsáhlejší, rozpracovávám jednotlivé smluvní typy bankovních smluv, jako je smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, smlouva o bankovním uložení věci, smlouva o běžném účtu a smlouva o vkladovém účtu. Snažil jsem se postihnout základní specifika těchto kontraktů. V souvislosti se smlouvou o vkladovém účtu jsem také zmínil vklady podle občanského zákoníku a provedl srovnání. Upozorňuji též na zcela novou právní úpravu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Zmínil jsem jen některé dílčí aspekty v souvislosti s povinností identifikace.

A konečně ve třetí, poslední, části mé práce komparuji vybrané dvojice bankovních smluv. První komparace patří smlouvě o otevření akreditivu a smlouvě o inkasu, druhá pak smlouvě o běžném účtu a smlouvě o vkladovém účtu. Komparaci vybraných smluv jsem zařadil do mé práce záměrně. Měla by posloužit k lepšímu pochopení příslušných smluv a to prostřednictvím srovnání jejich společných znaků a upozornit na jejich zásadní rozdíly. Tím by se měla eliminovat případná záměna bankovních smluv.

V diplomové práci jsem se rozhodnul také průběžně upozorňovat na budoucí právní úpravu bankovních smluv a to v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku, který se tak stane základním pramenem bankovních smluv, namísto dosavadního obchodního zákoníku. Od 1. června do 31. srpna 2008 probíhalo připomínkové řízení, kde se k návrhu nového zákoníku mohla vyjádřit nejširší veřejnost. Nyní probíhá vypořádání připomínek, a dle ministerstva spravedlnosti je předpokládaný termín předložení návrhu vládě prosinec 2008.

Text diplomové práce je dokončen k právnímu stavu ke dni 10. 11. 2008.

1 Bankovní smlouvy

1.1 Bankovní smlouvy

1.1.1 Úvod do problematiky bankovních smluv

De lege lata se bankovní smlouvy nacházejí v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se v dalším textu této diplomové práce uvádí zákon bez bližšího označení, má se na mysli tento zákon. Obchodní zákoník je základním pramenem pro bankovní smlouvy. Jsou upraveny v jeho části třetí nazvanou jako „obchodní závazkové vztahy“ v dílu dvacátém až dvacátém čtvrtém. Bankovní smlouvy nepředstavují nikterak rozsáhlou oblast v obchodním zákoníku. Nicméně musíme mít na paměti i obecná ustanovení části třetí obchodního zákoníku. A v neposlední řadě také nesmíme zapomínat na § 1 odst. 2, v němž je stanoveno, že postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník. Z výše uvedeného lze konstatovat, že vztah mezi občanským zákoníkem (lex generalis) a zákoníkem obchodním (lex specialis) je vztahem subsidiárním. S bankovními smlouvami souvisí i celá řada dalších zákonů, např. zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstev a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní banky č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění pozdějších předpisů, etc.

Právní nauka řadí mezi bankovní smlouvy tyto kontrakty:

• smlouva o otevření akreditivu (díl dvacátý, § 682 až 691)

• smlouva o inkasu (díl dvacátý první, § 692 až 699)

• smlouva o bankovním uložení věci (díl dvacátý druhý, § 700 až 707)

• smlouva o běžném účtu (díl dvacátý třetí, § 708 až 715a)

• smlouva o vkladovém účtu (díl dvacátý čtvrtý, § 716 až 719b).

Nejedná se o numerus clausus, lze uzavřít i inominátní smlouvy (viz níže). Od bankovních smluv jsou osamostatněny vklady podle občanského zákoníku. Jedním z povinných účastníků těchto smluv je ale také banka a přesto tyto smlouvy nejsou řazeny mezi bankovní kontrakty. Více o tomto pojednávám v bodu 2.6.

Dílčími aspekty bankovních smluv se zabývají i další ustanovení obchodního zákoníku: např. § 334 (věnuje se akreditivu), § 396 (stanoví běh promlčecí lhůty u práva na peněžní prostředky u smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu), § 602 odst. 2 a § 618 odst. 2 (dotýká se smlouvy o inkasu), § 762 odst. 1 (přiznává právo na uzavírání bankovních smluv i jiným subjektům než jen bance), § 763 (zabývá se časovou působností smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu).

De lege ferenda se počítá s bankovními smlouvami v návrhu nového občankého zákoníku.2 Ten pod souhrnným názvem „bankovní smlouvy“ (díl jedenáctý návrhu) přejímá dosavadní úpravu s některými odchylkami. Nepočítá již se stávající smlouvou o bankovním uložení věci. Nově počítá s vklady (nyní jsou upraveny v občanském zákoníku) výslovně jako s bankovními smlouvami. Návrh nového občanského zákoníku upravuje následující bankovní smlouvy:

• běžný účet (§ 2388 až 2401)

• vkladový účet (§ 2402 až 2408)

• zvláštní formy vkladů (§ 2409)

o vkladní knížka (§ 2410 až 2414)

o vkladní listy (§ 2415)

• akreditiv (§ 2416 až 2428)

• inkaso (§ 2429 až 2437).

Nesmí se také přehlédnout ustanovení § 2750 odst. 2 návrhu nového občanského zákoníku, které pamatuje na případy, kdy místo banky uzavírá bankovní smlouvy a bankovní záruku jiná oprávněná osoba.

2 Návrh zákona je dostupný na xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxx-xxxxxxx.xxxx.

1.1.2 Charakteristika bankovních smluv

Dne 1. 1. 1992 nabyl obchodní zákoník účinnosti. V současné době upravuje z bankovních smluv smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci, smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu. Smlouva o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot, kterou obchodní zákoník původně upravoval, se pak v důsledku zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech přejmenovala na smlouvu o bankovním uložení věci. Bankovní smlouvy nepodléhají častým novelizacím. Žádná legislativní smršť se zde nekoná. Právní úprava smlouvy o otevření akreditivu a smlouvy o inkasu dokonce nebyly dotčeny novelizací ani jednou. Nejvíce novelizací se týká smluv o účtech, z nichž nejdůležitější je novela zákon č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku. Tato novela, s účinností od 1. 1. 1993, nahradila původní úpravu. Další novelou je zákon č. 554/2004 Sb., kterým se mění občanský zákoník, občanský soudní řád, notářský řád, obchodní zákoník a zákon o správě daní a poplatků, s účinností od 1.

1. 2005. Dotýká se jen dílčích aspektů smluv o účtech.

Bankovní smlouvy řadíme mezi obchodní závazkové vztahy. Obchodní zákoník není jediným předpisem, který upravuje závazkové vztahy. Existují i občanské závazkové vztahy, které mají povahu obecných závazkových vztahů. Naproti tomu obchodní závazkové vztahy (a nejen ony) jsou zvláštními závazkovými vztahy, které mají přednost před závazkovými vztahy obecnými (lex specialis derogat legi generali). Pokud však zvláštní závazkové právo nějakou věc (skutečnost) neupravuje, použije se obecné závazkové pravo.3

Dále je potřeba si uvědomit, že bankovní smlouvy jsou problematikou převážně obchodněprávní, tedy soukromoprávní. I když nelze přehlédnout souvislosti s občanským právem a právem finančním. Bankovní smlouvy jsou součástí tzv. bankovního práva. Bankovní právo je jakési účelové seskupení norem, a to jak veřejnoprávních, tak soukromoprávních. Do bankovního práva by bylo možno zahrnout nejen právní normy upravující činnost peněžních ústavů, které jsou součástí práva finančního, ale i právní normy, které jsou součástí práva občanského, obchodního či

3 Xxxxxxx, X. in Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 2, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 25.

správního.4

Bankovní smlouvy jsou jakousi podmnožinou bankovních obchodů. Teorie za bankovní obchody označuje obchodní smlouvy, v nichž jako jedna ze stran vystupuje banka a které jsou typické pro bankovní podnikání.56 Bankovní obchody jsou pojmem širším oproti bankovním smlouvám, neboť zpravidla zahrnují kromě bankovních smluv i např. smlouvy o úvěru.7 Bankovní obchody demonstrativně obsahuje § 1 BankZ. Můžeme se s nimi však setkat i např. v obchodních podmínkách bank.

Bankovní smlouvy jsou jedním z druhů (skupin) smluv. V obchodním právu existují i jiné druhy smluv jako např. smlouvy obstaravatelského typu (např. smlouva mandátní, komisonářská, etc.) nebo smlouvy uzavírané v přepravě (např. smlouva o přepravě věci, o nájmu dopravního prostředku, etc.). Tyto jednotlivé skupiny smluv upravují určité specifické kontrakty, které se vyznačují společnými znaky. Společným znakem pro bankovní smlouvy je, že jedním z povinných účastníků je banka, resp. další oprávněné subjekty (§ 762 odst. 1). Zpravidla půjde o bilaterální smlouvy. Smlouva spočívá na vzájemných a obsahově shodných projevech vůle dvou nebo více smluvních stran, směřujících ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují.8 Smlouva je institutem práva soukromého, které se vyznačuje rovností subjektů.9 Tato rovnost subjektů je však v případě uzavírání bankovních smluv značně narušena. Je to dáno silným postavením jedné ze smluvních stran, a to banky. Banka především disponuje velikým množstvím informací oproti spotřebiteli. Banka si může při vypracování, sjednávání smluv a obchodních podmínek

„diktovat“ jejich obsah (znění), pokud její jednání je v souladu s právním řádem, dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Zrcadlovým obrazem je pak zvýšená ochrana druhé smluvní strany, tj. klienta, resp. spotřebitele. Tuto ochranu nazýváme ochranou spotřebitele, která má nesmírný význam v oblasti bankovní.

4 Kotáb, P. in Xxxxx, M. a kol. Finanční právo, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006, s. 18.

5 Xxxxx, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákon s poznámkami. Praha: C. H. Xxxx, 1999, s. 7.

6 Obdobně viz Xxxxx, K. in Xxxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxx, P. a kol. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky,

4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 427.

7 Srov. Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P. a kol. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 427.

8 Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 1, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2005, s. 146.

9 Srov. Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 1, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s. 2005, s. 46.

Význam ochrany neustále roste a to zejména pod vlivem stále sílícího evropského práva.

Celá právní úprava bankovních smluv je postavena na obchodním zákoníku. Obchodní zákoník však s tímto pojmem nepracuje. V našem současném právním řádu tedy neexistuje legální definice pojmu bankovní smlouva. Jako bankovní smlouvy jsou označovány smluvní typy upravené v obchodním zákoníku, u nichž jedním z účastníků musí být obligatorně banka.10 Bankovní smlouva je pojem, který se spíše používá v nauce a praxi. Můžeme se též setkat s názvem „smlouvy bankovních služeb“11 nebo

„bankovní obchody“.12

Pokud jde o samotný pojem „bankovní smlouvy“, ten je dle mého názoru nepřesný.13 Obecně se za bankovní smlouvy považují ty smlouvy, kdy jedním z povinných účastníků je banka. Odtud tedy označení „bankovní smlouvy“. Banka však není jediným obligatorním subjektem, který může takové smlouvy uzavírat. Explicitně to vyplývá z § 762 odst. 1. Na základě tohoto ustanovení se může jednat např. o družstevní záložny (viz bod 1.1.3). Více se mi jeví vhodnější název „smlouvy bankovních služeb“, který není až tak zavádějící oproti smlouvám bankovním. Ze samotného názvu „bankovní smlouvy“ by se mohlo zdát, že tyto smlouvy mohou uzavírat pouze a jenom banky. Tato domněnka by však byla mylná s ohledem na shora uvedený výklad. Neexistuje monopol bank na uzavírání bankovních smluv. I když ve většině případů to bude právě banka, která jakožto jedna z účastníků, bude uzavírat bankovní smlouvy. Je to dáno zejména povahou a účelem této instituce. V menší míře, oproti bankám, budou uzavírat bankovní smlouvy družstevní záložny, které se však nevyskytují tak v hojném počtu jako banky. Navíc banky nejsou postaveny na členském principu, jako je tomu u družstevních záložen. Banky jsou tedy veřejnosti snázeji přístupné (hustá síť poboček). I přes toto všechno je pojem „bankovní smlouvy“ vžitý, ustálený a v praxi i nauce běžně používaný.

Bankovní smlouvy jsou podřízeny režimu obchodního zákoníku, jde o tzv. absolutní obchody (obchodní závazkové vztahy). Závazkové vztahy z bankovních

10 Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 2006, č. 17, s. 609.

11 Např. Xxxxx, X. Praktická příručka – Smlouvy bankovních služeb. Právní rádce, 2005, č. 12, s. I-XIII.

12 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxx, P. a kol. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 427 a násl.

13 Obdobně Xxxxx, K. in Xxxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxx, X. x xxx. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 427.

smluv se budou vždy řídit obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků těchto vztahů. Srov. však nesystematicky zařazený § 262 odst. 4, který je dán na ochranu slabší smluvní strany, která není podnikatelem, jestliže to je v její prospěch (viz blíže bod 1.2).

Dalším znakem bankovních smluv je, že se jedná o nominátní smlouvy, tzn., že jsou přímo upraveny obchodním zákoníkem a v něm také obsaženy (obchodní zákoník obsahuje jejich výslovnou úpravu). Nejde však o uzavřený výčet bankovních smluv. V souladu se zásadou smluvní svobody umožňuje obchodní zákoník uzavřít i inominátní smlouvy (contractus innominati, nepojmenované, atypické). Stanoví tak v § 269 odst. 2, kdy účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Podmínkou však je, aby účastníci dostatečně určili předmět svých závazků, jinak smlouva nebude platně uzavřena. Inomináty nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona (§ 51 OZ). Pro inominátní smlouvy platí lex contractus, tzn., že se budou řídit právy a povinnostmi, které si sjednaly smluvní strany a které jsou obsahem takovéto smlouvy. Pokud však smlouva určitou otázku neřeší, pak se smlouva bude řídit smlouvou nejbližší jejímu typu (§ 853 OZ). Rozumí se tím nejbližší smluvní typ podle obchodního zákoníku, subsidiárně by se pak uplatnily smluvní typy podle občanského zákoníku.

Bankovní smlouvy obsahují převážně dispozitivní úpravu, což se vlastně týká celé části třetí obchodního zákoníku. V rámci autonomie vůle se tak mohou kontrahenti od dispozitivních norem odchýlit či ustanovení zcela vyloučit. Pokud účastníci nevyužijí autonomie vůle, pak se uplatní ta práva a povinnosti stanovená v tom kterém ustanovení. Ust. § 263 odst. 1 obsahuje následující výčet kogentních ustanovení: § 707 (smlouva o bankovním uložení věci), § 709 odst. 3, § 710 odst. 2 a 3, § 713 odst. 2, § 714 odst. 4, § 715a (smlouva o běžném účtu), § 718 odst. 1, § 719a (smlouva o vkladovém účtu). Od těchto ustanovení se nelze odchýlit a nelze je také vyloučit. Kogentnost však některých ustanovení plyne z povahy věci a to i přesto, že nejsou zahrnuta v § 263 odst. 1. Jde o všechna základní ustanovení všech pěti kontraktů (§ 682,

§ 692, § 700, § 708, § 716) a to s ohledem na § 263 odst. 2 a § 269 odst. 1.

Písemná právní forma je stanovena ve prospěch smlouvy o akreditivu, smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu a to pod sankcí neplatnosti ve vazbě na § 263 odst. 2. Ze stejného důvodu je písemná forma požadována i u § 682 odst. 2, § 683

odst. 1, § 686 odst. 3, § 708 odst. 2, § 715 odst. 1 a 2, § 716 odst. 2, rovněž je stíháno sankcí neplatnosti. Smlouva o inkasu a smlouva o bankovním uložení věci o právní formě nic nestanoví. Nelze však přehlédnout ust. § 272 odst. 1, kdy smlouva musí být uzavřena písemně, pokud alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.

Vedle obchodního zákoníku mají pro bankovní smlouvy také význam např. obchodní podmínky, adhezní smlouvy, formulářové smlouvy, ale také publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži (viz dále).

Ohledně judikatury nutno podotknout, že oblast bankovních smluv není moc judikatorně řešena. Některé judikáty jsem zmínil níže, v souvislosti s dalším výkladem.

1.1.3 Účastníci bankovních smluv

Jak již bylo shora uvedeno, pojem „bankovní smlouvy“ je dle mého názoru nepřesný. Také již bylo zmíněno, že za bankovní smlouvy se považují ty smlouvy, kdy jedním z povinných účastníků musí být banka. Banka však není jediným obligatorním subjektem, který může tyto smlouvy uzavírat. Explicitně to vyplývá z § 762 odst. 1, který říká, že ustanovení upravující bankovní záruku, smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci, smlouvu o běžném účtu, smlouvu o vkladovém účtu platí i pro případy, kdy místo banky bankovní záruku poskytuje a uvedené smlouvy uzavírá jiná osoba, která je k tomu oprávněna. Může se proto jednat např. o družstevní záložny podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstev, ve znění pozdějších předpisů.1415 Družstevní záložna však není bankou a nevztahuje se na ní zákon o bankách.

1.1.3.1 Banka

Odpověď na otázku, který subjekt považujeme za banku, nám dává zákon o bankách. Sice tento zákon vymezuje banku jen pro své účely, nepochybně se však vymezení „kdo je bankou“ použije i v jiných případech, neboť ostatní právní předpisy pojem banka nevykládají. Banka je vymezena následujícími kumulativními charakteristickými znaky:

14 Srov. např. Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 2006, č. 17, s. 609.

15 Obdobně Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 290 a 303.

a) Zákon stanoví, že banka je vždy právnickou osobou. A contrario lze dovodit, že jiný právní subjekt nemůže oprávněně působit jako banka. Je tedy nepřípustné, aby fyzická osoba se stala bankou.

b) Banka může být založena pouze ve formě akciové společnosti. Akciová společnost je upravena v obchodním zákoníku, přičemž zákon o bankách ve svém § 1 odst. 1 in fine stanoví, že ustanovení obchodního zákoníku o akciové společnosti se pro banky nepoužijí, pokud zákon o bankách stanoví jinak. Zbylých forem obchodních společností banka nabýt nemůže.

c) Třetím znakem banky je její sídlo, které musí být na území České republiky.

d) Ust. § 1 odst. 1 písm. a) BankZ stanoví přijímání vkladů od veřejnosti bankou. Pro účely zákona o bankách se vkladem rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. Právní úprava vkladů je rozptýlena v různých právních předpisech. Vklady jsou upraveny zejména v obchodním zákoníku jako smlouva o běžném a vkladovém účtu v ust. § 708 a násl., resp. v ust. § 716 a násl. Občanský zákoník upravuje vklady na vkladních knížkách, vkladních listech a další formy vkladů.16 Za přijímání vkladů se též považuje soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů za podmínek stanovených v § 2 odst. 2 BankZ.

e) A konečně posledním znakem je, že banky poskytují úvěry.

Pro sub d) a e) je společně stanoveno, že k výkonu těchto činností potřebuje banka bankovní licenci, kterou uděluje ČNB.

Mezi hlavní činnosti banky patří přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Přijímat vklady od veřejnosti může výlučně banka, resp. další oprávněné subjekty (např. družstevní záložny). Poskytování úvěrů není činností, která by byla vyhrazena pouze bankám, ale náleží i dalším nebankovním subjektům. Kromě těchto činností může dále banka poskytovat další bankovní obchody stanovené v odst. 3 § 1 BankZ. Nezbytnou podmínkou k výkonu těchto činností je však bankovní licence. Pro účely mé diplomové práce jde zejména o tyto činnosti:

16 Xxxxx, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákon s poznámkami. Praha: C. H. Xxxx, 1999, s. 6.

• platební styk a zúčtování (viz zejména zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění pozdějších předpisů

• vydávání a správa platebních prostředků, například platebních karet a cestovních šeků

• otvírání akreditivů (viz § 682 až 691)

• obstarávání inkasa (viz § 692 až 699).

Současná legislativa nečíní rozdíl mezi bankou a spořitelnou. Bankami ale nejsou družstevní záložny a nejsou tedy podrobeny režimu zákona o bankách. Družstevní záložny mají svou samostatnou úpravu, o tom pojednávám dále. Z působnosti zákona o bankách je také vyloučena Česká národní banka. Ta je upravena v zákoně č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

Kromě tuzemských bank mohou bankovní činnosti vykonávat též zahraniční banky prostřednictvým svých poboček. Nutnou podmínkou však opět je povolení ve formě bankovní licence, kterou uděluje ČNB. Ust. § 5c a násl. BankZ upravuje princip jednotné licence. Jednotná licence je smyslem celé evropské úpravy podnikání bank. Jí se naplňuje zásada volného pohybu služeb, kvůli ní byla zavedena všechna evropská pravidla podnikání bank, která musel respektovat i český zákonodárce při tvorbě zákona o bankách. Základním principem jednotné licence je právo banky se sídlem v jednom členském státě Evropské unie poskytovat své služby v ostatních státech EU na základě své domovské licence, pod dohledem orgánu dohledu svého domovského státu a tedy bez ingerence orgánu dohledu státu, v němž podniká, podléhajíc pouze svým domovským právním předpisům upravujícím podnikání bank.17

Navíc § 5a odst. 3 BankZ výslovně stanoví, že Česká národní banka může v souladu s mezinárodní smlouvou vyhláškou rozšířit okruh států, jejichž banky požívají při podnikání na území České republiky stejné výhody jako banky se sídlem ve členských státech.

Obecný důvod, proč je vstup do bankovnictví vázán na speciální povolení v podobě bankovní licence, vyplývá z nutnosti chránit tento sektor před nekvalitními (v širokém slova smyslu) subjekty.18 Žádost o licenci se předkládá ČNB, která o ní i

17 Xxxxx, X. x xxx. Zákon o bankách – komentář a předpisy související. Praha: Linde, 2003, s. 45.

18 Xxxxxx, P. Bankovnictví pro bankéře a klienty, 3. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 39.

rozhoduje. Další podmínky pro vydání licence obsahuje § 4 odst. 5 BankZ. S žádostí o licenci se dále předkládá návrh stanov. Náležitosti žádosti o licenci stanoví ČNB vyhláškou. Licence se uděluje na dobu neurčitou a není převoditelná na jinou osobu. Dohled nad bankami je svěřen ČNB, jako jediné instituci vykonávající dozor nad finančním trhem, který je tvořen převážně bankovními subjekty.19

1.1.3.2 Spořitelní a úvěrní družstva (družstevní záložny)

Dalším obligatorním subjektem bankovních smluv namísto bank mohou být i tzv. družstevní záložny, které jsou upraveny v samostatném zákoně č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstev a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní banky č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a to za podmínek v tomto zákoně stanovených. Podkladem pro výše uvedené je § 762 odst. 1, který umožňuje, aby bankovní smlouvy uzavírala i jiná osoba, která je k tomu oprávněna. Jak již bylo několikrát výše uvedeno, družstevní záložna není bankou a zákon o bankách se tudíž na ní navztahuje. Nicméně je oprávněna vykonávat obdobné činnosti, které jinak náležejí pouze bankám. Je tak patrno již z úvodního § 1 odst. 2 ZSÚD, který prohlašuje družstevní záložnu za družstvo, které provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách, a to vše pro podporu hospodaření svých členů. Z tohoto paragrafu plyne, že subsidiárně se na úpravu družstevních záložen použije obchodní zákoník jako lex generalis. Družstevní záložna, jejíž sídlo musí být umístěno na území České republiky, musí mít nejméně 30 členů a zapisovaný základní kapitál musí činit nejméně 500 000 Kč. Aby družstevní záložna mohla vzniknout a podnikat, potřebuje povolení (obdobně jako banka), které uděluje ČNB a to na základě písemné žádosti představenstva. Ust. § 2a odst. 6 ZSÚD stanoví podmínky pro udělení povolení. ČNB nad družstevními záložnami vykonává též dohled. Až do 1. 4. 2006 tomu tak nebylo. Do tohoto data náležel dohled již zaniknuvšímu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.

Předmět podnikání družstevní záložny je vymezen v § 3 ZSÚD a jeho obsahem je např. přijímání vkladů od členů, poskytování úvěrů členům, platební styk, zúčtování a vydávání a správa platebních prostředků pro členy, otvírání akreditivů pro členy,

19 Xxxxx, X. x kol. Finanční právo, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006, s. 77 – 80.

obstarání inkasa pro členy. Za účelem zajištění těchto činností je družstevní záložna oprávněna například ukládat vklady v družstevních záložnách a bankách a u poboček zahraničních bank, přijímat úvěry od družstevních záložen a bank. Zákon dále stanoví, že přijaté vklady vede družstevní záložna na vkladových účtech a pro výkon shora uvedených činností je stanovena obligatorně písemná forma.

V právnických kruzích se vyskytují různé názory, zda družstevní záložny mohou být účastníkem všech bankovních smluv obdobně jako banka. Potíže nastávají u smlouvy o běžném účtu, kde existují protichůdná hlediska na to, zda i družstevním záložnám přísluší uzavírat tento smluvní typ. Více viz bod 2.4.3.

Pokud budu v dalším výkladu používat označení banka, budu mít na mysli i další oprávněné osoby, resp. družstevní záložny, které jsou oprávněny uzavírat bankovní smlouvy (§ 762 odst. 1).

1.1.3.3 Fyzické a právnické osoby

Bankovní smlouvy mohou uzavírat jak fyzické, tak i právnické osoby bez ohledu na to, zda jsou podnikateli nebo nikoliv ve smyslu § 2 odst. 2. Plyne tak z povahy bankovních smluv, které jsou absolutními obchody (§ 261 odst. 3 písm. d). Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (§ 9 OZ). Obchodní zákoník používá různého označení pro fyzickou, resp. právnickou osobu a to v závislosti na smluvním typu bankovních smluv. Jde o následující označení:

• příkazce (smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu)

• uložitel (smlouva o bankovním uložení věci)

• majitel účtu (smlouva o běžném účtu, smlouva o vkladovém účtu).

1.2 Spotřebitelské právo ve sféře bankovní

Právo spotřebitelské sleduje cíl zabezpečit zvýšenou ochranu spotřebitele jako

„slabší strany závazkového právního vztahu“.20 Ochrana spotřebitele je spíše problematikou občanskoprávní, resp. správněprávní. Spotřebitelské smlouvy jsou upraveny zejména v občanském zákoníku (§ 52 a násl. OZ), nejsou do něj však

20 Srov. Xxxxxxx, X. in Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 2, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 44.

zařazeny systematicky. De lege lata se nacházejí v jeho obecné části, de lege ferenda by bylo rozumnější je zařadit do části závazkové.

Smlouvy spotřebitelské nejsou žádným zvláštním smluvním typem. Občanský zákoník je vymezuje ve svém § 52 jako smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na straně druhé dodavatel. Spotřebitelské smlouvy jsou tedy v našem právním řádu vymezeny pomocí subjektů dodavatel, spotřebitel. Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. však místo pojmu dodavatel používá pojem věřitel (§ 2 písm. b) uvedeného zákona), vymezení spotřebitele zůstává stejné. Kritérion pro rozlišování dodavatele a spotřebitele je dle občanského zákoníku ten, zda osoba při uzavírání a plnění smlouvy jedná či nikoliv v rámci své obchodní a jiné podnikatelské činnosti. Pokud osoba při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti, pak takovou osobu občanský zákoník nazývá dodavatelem (§ 52 odst. 2 OZ). V opačném případě se jedná o spotřebitele (§ 52 odst. 3 OZ).

A proč je vůbec ochrana spotřebitele tak významná a důležitá v bankovní oblasti? Klient (spotřebitel) se nachází ve slabším postavení oproti bance (dodavateli). Klient je slabší smluvní stranou. Banka vůči němu disponuje velikým množstvím informací, má výhodnější a silnější pozici. Proto je potřeba spotřebitele chránit a poskytnout mu ochranu. Spotřebitel není schopen ocenit rizika na rozdíl od podnikatele.

Ochranu spotřebitele zmiňuje i obchodní zákoník. Nesystematickým způsobem je do něj zařazeno kogentní ustanovení § 262 odst. 4.21 Toto ustanovení stanoví, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 § 261 se použijí, nevyplývá-li z obchodního zákoníku nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení třetí části obchodního zákoníku na obě strany. Je však potřeba vždy použít ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V takových případech platí v určitém rozsahu pro smluvní strany dané smlouvy různý právní režim: pro podnikatele platí v plném rozsahu úprava

21 Srov. např. Xxxxx, M. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 993.

obchodního zákoníku a pro stranu, která není podnikatelem, sice rovněž úprava obchodního zákoníku, ale s odchylkou, že v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, a pokud je to v její prospěch, platí na místo úpravy podle obchodního zákoníku příslušná ustanovení občanského zákoníku a zvláštních předpisů k ochraně spotřebitele.22

Smlouva o běžném účtu (a nejen ona) je většinou sjednávána v pobočce příslušné banky za fyzické přítomnosti obou smluvních stran. Může však nastat i případ, kdy lze tuto smlouvu sjednat na dálku, jedná se o tzv. distanční smlouvy. Distanční smlouvy jsou upraveny v občanském zákoníku v § 53 a násl. Nicméně pro naše účely použijeme § 54a až 54d OZ, jde o smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku. Smlouvami o finančních službách se pro účely smluv uzavíraných na dálku upravených v občanském zákoníku rozumí smlouvy týkající se mj. bankovních, platebních, úvěrových služeb. Při sjednávání těchto smluv nedochází k fyzické přítomnosti obou kontrahentů. Může se jednat např. o sjednávání smlouvy o běžném účtu přes internet, ale i prostřednictvím tisku. V naposledy uvedeném příkladě např. banka učiní návrh na uzavření smlouvy k některému ze svých produktů prostřednictvím formuláře (uveřejněného v nějakém tisku), který má být vyplněn spotřebitelem v případě, že tento projeví zájem o nabízený produkt. Avšak aby spotřebitel mohl uzavřít tuto smlouvu, tak musí ex lege disponovat určitými informacemi, které mu banka musí před uzavřením smlouvy poskytnout (§ 54b OZ). Jde per exemplum o informace o dodavateli, o poskytované finanční službě, o smlouvě o finančních službách uzavírané na dálku, etc. Promítá se zde klientovo slabší postavení, kdy oproti bance disponuje méně (ba žádnými) informacemi, proto je stanovena informační povinnost banky.

Ustanovení § 55 až 56 OZ dopadá na všechny smlouvy uzavřené mezi bankou a spotřebitelem. Za naprosto klíčové ustanovení pak je nutno považovat § 55 odst. 1 OZ, které zabraňuje tomu, aby dispozitivní norma nemohla být smluvně upravena v neprospěch spotřebitele. Ustanovení říká, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ust. § 56 OZ představuje generální klauzuli, jakýsi „katalog nepřípustných ujednání“, jež zakládají relativní neplatnost v případě jejich porušení (§ 55 odst. 2 OZ). Neplatnost

22 Xxxxx, M. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 992-993.

musí být namítnuta dotčenou smluvní stranou. Smluvní ujednání, která jsou nepřípustná, jsou vymezena pouze demonstrativně, výčet není uzavřen. Příkladmo můžeme např. jmenovat písm. g) odst. 3 § 56 OZ, kdy za nepřípustné smluvní ujednání je označeno to, které zavazuje spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Písm. h) téhož odstavce pak nepřipouští smluvní ujednání, které dovoluje dodavateli (bance), jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě. S ohledem na § 273 odst. 1 lze část smlouvy určit odkazem na všeobecné obchodní podmínky, vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. V praxi se tak děje, že banka smlouvou odkazuje na obchodní podmínky, které vypracovala. Aby klient byl jimi vázán, je potřeba, aby mu byly známé nebo k návrhu přiložené. Banka však obchodní podmínky nesmí jednostranně změnit či jinak upravit, neboť změna obchodních podmínek znamená i změnu smlouvy uzavřenou mezi bankou a klientem. Viz výklad k bodu 1.4.

1.3 Adhezní smlouvy, formulářové smlouvy

Adhezní smlouvy úzce souvisí s ochranou spotřebitele. S pojmem „adhezní smlouva“ se můžeme setkat v § 262 odst. 4. Nicméně sám zákonodárce tento pojem blíže neurčuje a jeho vymezení je ponecháno právní nauce. V praxi se běžně setkáváme s těmito smlouvami, typickým příkladem je bankovní oblast. Tyto smlouvy však nesmíme zaměňovat s obchodními podmínkami (§ 273 odst. 1) a smluvními formuláři (§ 273 odst. 3). Obchodními podmínkami se zabývám níže. Podstata formulářových smluv spočívá v předtištěném obsahu smlouvy, který je přizpůsoben určitému druhu obchodu. Obchodní podmínky doplňují smlouvu, zatímco prostřednictvím typových smluvních formulářů se smlouva uzavírá, a to tím způsobem, že se do nich doplňují konkrétní údaje o smluvních stranách, předmětu, době plnění, ceně plnění apod. Z tohoto hlediska tedy formulářové smlouvy (na rozdíl od obchodních podmínek) patří k přímým smluvním ujednáním.23

V právním styku může být smluvní svoboda limitována faktickým stavem poměrů. Jde zejména o používání obchodních podmínek a formulářů (§ 273 odst. 1 a 3).

23 Xxxxx, X., Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: Aspi, a.s., 2008, s. 18.

Jde o předem připravené smluvní texty, které jsou v praxi hojně využívané kapitálově silnými podnikateli s pevnou tržní pozicí. Xxxx podnikatelé zásadně nejsou ochotni diskutovat o obsahu smlouvy se zájemcem o uzavření obchodu s nimi, jednostranně se staví do pozice oferenta s předem připraveným textem smlouvy, zatímco druhá strana při uzavírání smlouvy místo oferenta zaujmout nemůže. Oblát má jen dvojí možnost, nabídku přijmout, anebo odmítnout. Z tohoto důvodu se v této souvislosti mluví o adhezních smlouvách (lat. adhaesio = přilnutí, připojení), popř. o smlouvách hromadně uzavíraných.24

Adhezní smlouvu odlišujeme od adhezních ujednání. Rozdíl spočívá v tom, že v případě adhezní smlouvy je druhé straně předložen celý návrh smlouvy, zatímco u adhezních ujednání jen jeho část, která se buď doplňuje, nebo tvoří součást smlouvy jako její příloha.25

Adhezní smlouvy nepřipouštějí žádná odchylná ujednání, která jsou obsažena v

§ 273.

Typickým příkladem adhezní smlouvy v bankovní oblasti je smlouva o běžném

účtu. V mnoha případech je uzavírána tak, že potencionálnímu klientovi (spotřebiteli), který projeví zájem o uzavření smlouvy, je předložena již smlouva vypracovaná. Pracovník banky do ní pouze doplní některé nezbytné údaje, které se týkají a identifikují klienta. Jedná se např. o jméno, příjmení, rodné číslo klienta, interval zasílání výpisů z účtu, etc. Klient má možnost (právo) si smlouvu přečíst a seznámit se s ní. Nemůže však požadovat změnu či vyloučení jemu nevyhovujících ustanovení. Má tedy pouze volbu buď smlouvu přijmout tak jak je, anebo ji odmítnout. Těžko si lze představit, že by banka sjednávala smluvní podmínky extra s každým klientem zvlášť, a to především z důvodů administrativních, časových a ekonomických.

1.4 Obchodní podmínky bank ve smyslu § 273 odst. 1

1.4.1 Pojem a význam obchodních podmínek

Ve spojení s bankovními smlouvami se často můžeme setkat s odkazy na obchodní podmínky. Pro bankovní smlouvy mají veliký význam. Obchodní podmínky

24 Xxxxx, X. in Xxxxx, K., Xxxxxx, T. a kol. Obchodní zákoník – Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 5. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 559-560.

25 Xxxxxx, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 111.

řadíme mezi tzv. nepřímá smluvní ujednání, která lze vymezit jako určitá pravidla, jež sice nejsou formulována ve smlouvě, avšak určují vzájemná práva a povinnosti stran, jelikož strany ve smlouvě projevily shodnou vůli se jimi řídit. Jejich společným znakem je, že se nejedná o ustanovení právních předpisů, které platí nezávisle na vůli stran, nýbrž jejich závaznost pro strany vyplývá ze smlouvy.26 Obchodní zákoník ve svém kogentním § 273 odst. 1 rozlišuje dva druhy těchto podmínek. V první řadě se jedná o všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. Spoléhá se tu na jistou kvalitu vypracování těchto podmínek. Lze však odkázat i na jiné obchodní podmínky, jež se od prvního případu liší tím, že nejsou vypracovány odbornými či zájmovými organizacemi. Pod tuto kategorii obchodních podmínek můžeme zařadit ty obchodní podmínky, na něž bude banka odkazovat při sjednávání bankovních smluv, tzv. bankovní podmínky.27 Lze odkázat na obchodní podmínky jako celek, ovšem není vyloučen odkaz jen na část z nich, či na určité články, body podmínek. Aby se staly tyto podmínky součástí smluvního ujednání, nestačí na ně pouze odkázat. Je potřeba, aby smluvním stranám, které uzavírají smlouvu, byly známé nebo k návrhu přiložené. Banky často své obchodní podmínky nazývají jako

„všeobecné obchodní podmínky“. Lze se setkat s názory, že takové označení je nepřesné až zavádějící.2829 Banky volí i jiné názvy pro své podmínky, např. obchodní podmínky, nebo jen podmínky té dotyčné banky.

Chtěl bych také upozornit na existující Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech („Všeobecné obchodní podmínky“), vydané a revidované ČNB. Jsou vyhlašovány ve Věstníku ČNB jako úřední sdělení ČNB. Tento dokument však není právně závazný a upravuje některá pravidla pro vedení účtů bankami pro jejich majitele, ať už se jedná o účet běžný, či účet vkladový. Je spíše jakýmsi vzorem pro banky. Banky se na něj mohou odvolávat prostřednictvím § 273 odst. 1 a zahrnout je tak do svých obchodních podmínek.30

Xxxxx svými obchodními podmínkami stanoví další práva a povinnosti nad

26 Xxxxx, X., Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: Aspi, a.s., 2008, s. 16.

27 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 292.

28 Např. Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 338.

29 Srov. též Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 2006, č. 17, s. 611.

30 Kotáb, P. in Xxxxx, M. a kol. Finanční právo, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006, s. 489-490.

rámec uzavírané bankovní smlouvy. Obchodní podmínky jsou v podstatě stejné pro všechny klienty (až na výjimky), kteří mají s bankou uzavřen daný závazkový vztah. Banka je tak nemusí zhotovovat pro každého klienta zvlášť. Obchodní podmínky se zpravidla vztahují na bankovní obchody jako takové, které poskytuje ta příslušná banka a nikoliv, že by se vypracovávaly pro každou bankovní smlouvu zvlášť. Je ale možné, že banka bude věnovat některá ustanovení podmínek, která jsou zaměřena obecně na bankovní obchody, vybraným typům bankovních smluv (půjde např. o smlouvy o účtech) ve svých zvláštních ustanoveních.

1.4.2 Vznik (resp. vázanost), změna a zánik obchodních podmínek

Jak již bylo výše uvedeno, pro závaznost obchodních podmínek pro smluvní strany je potřeba, aby bylo kontrahentům známo jejich znění nebo aby byly ke smlouvě přiložené. Nestačí na podmínky pouze a jen odkázat. Obchodní podmínky vypracovává banka, avšak musí dbát, aby byly v souladu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Vázanost podmínkami, pokud jsou splněny shora uvedené nutnosti, nastává podpisem smlouvy, o kterou v tom daném případě jde, a která na podmínky nebo jejich část odkazuje. Obchodní podmínky není potřeba opatřit podpisy smluvních stran, postačuje podpis na bankovní smlouvě. Podpisem se presumuje znalost obchodních podmínek, neboť ty jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Srov. např. judikát SR 10/1998 (spis. zn. 5 Cmo 318/97) :

„Obchodní podmínky, na které ve smyslu § 273 odst. 1 ObchZ smlouva odkazuje a jež jsou k ní připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusí být samostatně podepisovány účastníky smluvního vztahu. V pochybnostech však musí ten, kdo se jich dovolává, prokázat, že byly ke smlouvě připojeny anebo že byly druhé straně známy.“31 Obchodní podmínky se tak stávají součástí smlouvy, jsou její nedílnou součástí s tou podmínkou, že smlouva má přednost v případě v rozporu s nimi. Podmínky sledují osud smlouvy, sami o sobě trvat v daném závazkovém vztahu nemohou. Jsou jakýmsi dodatkem ke smlouvě.

Změna, resp. úprava obchodních podmínek je možná a to i za trvání smluvního vztahu. Nelze ji však platně uskutečnit jednostranným právním úkonem, ledaže tak stanoví zákon (§ 493 OZ). Pokud by došlo k jednostranné změně obchodních podmínek,

31 Soudní rozhledy, č. 10, 1998, s. 259.

které jsou součástí smluvního ujednání, aniž by s tím druhá strana vyslovila souhlas, založí takový počin relativní neplatnost (§ 267). Dotčený účastník by se musel dovolat neplatnosti úkonu. Banka změnami obchodních podmínek tak reaguje na změnu společenských poměrů, hlavně na změny v legislativě. Aby však taková změna byla účinná vůči klientovi, je potřeba ho o takovém záměru informovat. Banka tak bude muset činit s dostatečným časovým předstihem a také bude povinna umožnit klientovi přístup k navrhované změně obchodních podmínek vhodným způsobem, např. přímo ve veřejných prostorách banky, nebo prostřednictvím internetu na svých stránkách. Klient musí, ze strany banky, disponovat určitou lhůtou (např. 15, 30 denní) před účinností nového znění obchodních podmínek, aby se rozhodnul, zda s novými obchodními podmínkami souhlasí či nikoliv. Pokud by nesouhlasil, musel by ve stanovené lhůtě svůj postoj písemně oznamit bance.32 V opačném případě nemusí dávat bance avízo, že s nimi souhlasí. V případě nesouhlasu pak záleží na dohodě s bankou, zda mezi nimi bude pokračovat dosavadní závazkový vztah, či zda skončí např. výpovědí ze strany banky. Většina klientů změnu obchodních podmínek přijímá. Navíc je jim dána ochrana i prostřednictvím § 262 odst. 4.

1.4.3 Obsah obchodních podmínek

Obsah obchodních podmínek vypracovaný bankami se více či méně liší u jednotlivých bank. V zásadě se bude jednat o vymezení základních pojmů (majitel účtu, klient, banka, bankovní obchody, bankovní účet, sazebník banky, etc.), vznik a zánik závazku, úročení účtu, etc. Je možné se i setkat s takovými obchodními podmínkami, které se dělí na obecnou část, která vymezuje např. ustanovení týkající se totožnosti klienta, způsobilosti k právním úkonům, plné moci, podpisového vzoru, příkazů či cen za služby; a na zvláštní část věnující se jednotlivým účtům (zřízení účtu, vedení účtu, úročení, zánik závazku, etc.). Obchodní podmínky se dále mohou věnovat platebnímu styku (hotovostnímu; i bezhotovostnímu tuzemskému, zahraničnímu) či investičním instrumentům.

V obchodních podmínkách se často opakuje i text zákona. Takový postup se obvykle označuje jako „ustanovení na pevno“. Opakováním se zdůrazňuje text zákona a

32 Srov. Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 1, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2005, s. 142.

zvyšuje se tak možnost jeho reflexe u partnera, u něhož se může předpokládat, že není se zákonem seznámen.33

1.4.4 Obchodní podmínky de lege ferenda

Návrh nového občanského zákoníku neopomíjí obchodní podmínky. Jsou tak nově řazeny v občanském zákoníku. Zákon na ně pamatuje v § 1549 až 1550 návrhu. Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Jiná situace panuje mezi podnikateli. Ti mohou při uzavření smlouvy část obsahu smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. Obchodní podmínky zde připojeny tedy být nemusí. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku k § 1549 a 1550 nelze stranám bránit, aby ve smlouvě určily, že se jejich práva a povinnosti budou řídit obchodními podmínkami, na něž odkáží. Nejedná-li se o právní styk mezi podnikateli, vyžaduje se, aby takové podmínky byly k nabídce přiloženy, ledaže akceptant prohlásí, že tyto podmínky zná. Splnění této podmínky se nevyžaduje při kontraktačním jednání podnikatelů v případech, kdy se odkazuje na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, o nichž se předpokládá, že jsou profesionálům známy.

33 Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 338- 339.

2 Jednotlivé typy bankovních smluv upravené v obchodním zákoníku

2.1 Smlouva o otevření akreditivu

2.1.1 Úvod

Jedná se o platební nástroj, který není obchodnímu právu neznámý. Akreditiv se vyvinul z kupecké poukázky.34 35

Pro prodávajícího představuje akreditiv garanci, že dostane za své zboží zaplaceno a to přímo bankou, která akreditiv otevřela, za předpokladu, že prodávající splní podmínky vyžadované akreditivní listinou.

Pro kupujícího pak akreditiv představuje jistotu, že obdrží zboží, na kterém se dohodl s prodávajícím a za které zaplatil. Ovšem i kupující musí splnit předepsané podmínky, které určuje smlouva o otevření akreditivu.

Z výše uvedeného plyne, že akreditiv plní funkci spolehlivého prostředku zajištění.

Akreditiv patří mezi nejznámější, ale také značně propracované, a proto i dost spolehlivé nástroje platebního styku. Jde o speciální transakce, které obvykle souvisejí s kupními a jinými smlouvami uzavřenými mezi příkazcem a beneficientem, ale z hlediska smlouvy o otevření akreditivu nejsou tyto další smlouvy pro banku nijak zavazující, protože ta na nich nemá účast.36

2.1.2 Obecná charakteristika

Smlouva o otevření akreditivu je smlouvou nominátní, která je upravena v obchodním zákoníku v § 682 až 691. Jde o rámcovou a ucelenou smlouvu. Nicméně strany budou velice často odkazovat na UCP 500 (viz dále). Tato bankovní smlouva má v zásadě dispozitivní ustanovení (§ 263). Výjimku však představuje základní ustanovení obsažené v § 682, které je svou povahou kogentní. Kogentnost vyplývá jednak z § 263

34 Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 341.

35 Srov. právní úpravu poukázky v OZ (§ 535 až 539).

36 Xxxxx, X. in Xxxxx, K., Xxxxxx, T. a kol. Obchodní zákoník – Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 5. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 908.

odst. 2, které stanoví, že strany se nemohou odchýlit od základních ustanovení v části třetí obchodního zákoníku; a jednak z kogentního § 269 odst. 1, kde se říká, že ustanovení upravující v hlavě druhé třetí části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

Smluvní strany se budou vždy řídit obchodním zákoníkem a to bez ohledu na jejich povahu. Plyne to z § 261 odst. 3 písm. d). Takový závazkový vztah nazýváme absolutním obchodem.

Smlouva vyžaduje písemnou formu. Pokud by tato forma nebyla dodržena, nastupuje sankce v podobě neplatnosti této smlouvy (kogentní § 263 odst. 2). Požadavek písemné formy se ovšem dotýká i ust. § 683 odst. 1 a rovněž § 686 odst. 3.

2.1.3 Účastníci závazkového vztahu

Pokud jde o účastníky tohoto obchodního závazkového vztahu, tak na straně jedné vystupuje banka (příkazník, banka vystavující akreditiv) a na straně druhé pak fyzická nebo právnická osoba (příkazce, kupující, importér), která může být prakticky kterákoliv. Dalšími stranami jsou oprávněný (prodávající, exportér, beneficient), banka potvrzující, banka avizující akreditiv. Banka jako příkazník však není jediným subjektem, který může uzavřít smlouvu o otevření akreditivu (§ 762 odst. 1). Smlouvu může uzavřít i např. družstevní záložna, toto právo jí přiznává § 3 odst. 1 písm. f) ZSÚD. Aby však banka mohla uzavřít smlouvu o otevření akreditivu, tak jí tato činnost musí být povolena v bankovní licenci (§ 1 odst. 3 písm. f) BankZ). Bankovní licenci uděluje ČNB a to za splnění celé řady podmínek. Obdobně platí i pro družstevní záložnu.

2.1.4 Právní charakteristika

Smlouva o otevření akreditivu je zvláštním případem smlouvy mandátní. Xxxxx ale přesto neoznačuje smluvní strany jako mandanta, mandatáře. Zvláštní úprava věnující se akreditivu je dána jeho povahou a účelem, kterému akreditiv slouží. Akreditiv je svou právní podstatou asignací (poukázkou).37

37 Váž. 12 029 (z r. 1932), blíže viz Xxxxx, K., Xxxxxx, T. a kol. Obchodní zákoník – Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 5. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 908.

Smlouvu o otevření akreditivu bychom mohli v zásadě označit za smlouvu ve prospěch třetího (contractus in favorem tertii). Obchodní zákoník neobsahuje vlastní úpravu smlouvy ve prospěch třetího, tudíž se zde použije aplikace občanského zákoníku ve vztahu k § 1 odst. 2. Oprávněný se může domáhat plnění ze smlouvy až tehdy, pokud splní stanovené podmínky do určité doby. Do té doby není účastníkem smlouvy a není ani oprávněn z této smlouvy. Záleží pouze na oprávněném, zda podmínky splní či nikoliv, jejich nesplnění není nikterak sankcionováno.

Obchodní zákoník vymezuje smlouvu o otevření akreditivu ve svém § 682 (základní ustanovení) jako smlouvu, kdy se banka zavazuje příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu. Ze shora uvedeného můžeme za podstatné části smlouvy považovat:

• identifikaci smluvních stran, tj. příkazce, banka

• identifikaci oprávněného

• závazek banky poskytnout oprávněnému určité plnění

• stanovení doby, do které musí oprávněný splnit stanovené podmínky

• závazek příkazce zaplatit bance úplatu.

Povinnost banky poskytnout oprávněnému určité plnění nutně nespočívá jen v poskytnutí peněžité částky, ale může se např. jednat také o akceptaci směnky.

Podle odst. 3 § 683 závazek banky vzniká vůči oprávněnému (též se užívá pojem beneficient) oznámením, resp. doručením písemného sdělení, že v jeho prospěch otvírá akreditiv, a oznámí mu jeho obsah. Banka má povinnost učinit sdělení na základě pokynu příkazce, pokud to vyplývá ze smlouvy. V opačném případě ho banka učiní bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Závazek příkazce vůči bance vzniká otevřením akreditivu.

Akreditivní listina není cenným papírem a obligatorně v ní musí být určeno:

• plnění, ke kterému se banka zavazuje

• doba platnosti akreditivu

• akreditivní podmínky, jež má oprávněný v této době splnit k tomu, aby se mohl domáhat plnění vůči bance.

Platí, že otevření akreditivu, prostřednictvím kterého má být podle smlouvy splněn peněžitý závazek, nemá vliv na trvání tohoto závazku. Věřitel je však oprávněn

požadovat splnění peněžitého závazku na dlužníku podle smlouvy, jen když nemůže dosáhnout jeho splnění z akreditivu (§ 334). Je zcela dáno na vůli oprávněného, zda akreditiv přijme, či nikoliv. V případě nepřijetí akreditivu ze strany oprávněného není nijak sankcionováno. Otevření akreditivu ještě není placením.38 V důsledku dispozitivní úpravy však může smlouva mezi příkazcem a oprávněným stanovit jinak.

2.1.5 Druhy akreditivů

2.1.5.1 Akreditiv odvolatelný, neodvolatelný

S ohledem na § 686 nutno konstatovat, že se jedná ex lege o neodvolatelný akreditiv. Pro banku to znamená, že nemůže akreditiv jednostranně změnit nebo zrušit bez souhlasu oprávněného a příkazce, resp. i potvrzující banky, pokud by došlo ke změně nebo zrušení akreditivu, který potvrdila další banka. Naproti tomu, pokud by se mělo jednat o odvolatelný akreditiv, muselo by to být expressis verbis stanoveno v akreditivní listině. Tím by se pro banku otevřela možnost změnit nebo zrušit (písemně) akreditiv vůči oprávněnému. Ale muselo by se tak stát do doby, než oprávněný splní podmínky stanovené v akreditivní listině.

2.1.5.2 Akreditiv potvrzený, nepotvrzený

Vedle odvolatelného a neodvolatelného akreditivu můžeme také rozlišovat akreditiv potvrzený a akreditiv nepotvrzený, tak jak je naznačeno v § 687. V praxi se objevují časté případy, kdy oprávněný se nenachází ve stejném státě jako příkazce. Proto se banka příkazce bude obracet na banku, která sídlí ve státě oprávněného. Podstatou potvrzeného akreditivu podle obchodního zákoníku je to, že neodvolatelný akreditiv je z podnětu banky (banka vystavující, banka příkazce), která je jím vázána, potvrzen další bankou (banka potvrzující, banka příjemce). Oprávněný s tím musí být však obeznámen. Vzniká tak další závazkový vztah mezi bankou potvrzující a oprávněným. To pro oprávněného znamená, že mu vzniká nárok na plnění vůči této potvrzující bance, avšak může se s plněním obrátit i na banku, která o potvrzení akreditivu požádala, pokud splní podmínky stanovené akreditivní listinou. Obě banky, tj. jak banka vytavující, tak i banka potvrzující, jsou zavázány in solidum, tzn. společně

38 Srov. např. Xxxxx, M. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 1075.

a nerozdílně. Oprávněný se bude ve většině případů obracet na banku potvrzující, jelikož se nachází ve stejném státě jako on. Banka, která potvrdila akreditiv bance vystavující, a která poskytla za stanovených podmínek oprávněnému plnění z akreditivu, se může obrátit s nárokem na banku vystavující. Obsahem tohoto nároku je poskytnuté plnění oprávněnému.

Banka, která pouze oznamuje oprávněnému, že jiná banka pro něho otevřela akreditiv, odpovídá za škodu způsobenou za nesprávnost tohoto oznámení, nevzniká jí však závazek z akreditivu. Obchodní zákoník nestanoví žádný liberační důvod pro zproštění odpovědnosti banky avizující akreditiv, a to ani ve spojení s § 374.

2.1.6 Právní vztahy

Ust. § 685 zakotvuje, že závazek banky z akreditivu je nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným. Jde o oddělenost v právním smyslu.39 Právní vztah (často se bude jednat o kupní smlouvu, ale např. i o smlouvu o dílo) mezi příkazcem a oprávněným je striktně oddělen od akreditivu. Jde o dva různé závazky. Námitky, jež by oprávněný mohl uplatnit vůči příkazci z jejich právního vztahu, jsou naprosto irelevantní pro banku.

Je nutno rozlišovat právní vztahy mezi:

• bankou a příkazcem, tento právní vztah je upraven smlouvou o otevření akreditivu

• příkazcem a oprávněným (beneficientem), ten je typicky upraven smlouvou kupní, ale i jinou, např. smlouvou o dílo

• bankou vystavující (bankou příkazce) a bankou potvrzující (bankou příjemce), tento právní vztah bude zpravidla založen smlouvou mandátní

• bankou potvrzující (bankou příjemce) a oprávněným (beneficientem), jde tu o právní vztah sui generis.

2.1.7 Dokumentární akreditiv

Ust. § 682 až 688 se uplatní i na dokumentární akreditiv, který představuje jednu z forem akreditivů. Je upraven v § 689. Tento akreditiv je hojně používán a z tohoto důvodu se jiné druhy akreditivů vyskytují v menší míře. Jestliže jsou bance řádně

39 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 285.

předloženy dokumenty, jež určuje akreditivní listina, je banka povinna oprávněnému poskytnout plnění. Dokumenty však musí být předloženy během platnosti akreditivu. Může se jednat o dokumenty dispoziční a dopravní, legitimační dokumenty nebo dokumenty podpůrné.40

Primární úlohu zde hrají dokumenty, neboť banka zkoumá ve vztahu k oprávněnému, zda jsou jí řádně předloženy dokumenty stanovené akreditivní listinou a jinými se nezabývá a zároveň jiné k předložení požadovat nemůže. Banka je vázána výčtem dokumentů, včetně jejich náležitostí, obsažené v akreditivní listině. Po přijetí dokumentů od osoby oprávněné pak banka přezkoumá, zda souhlasí s dokumenty, vymezené akreditivní listinou. Jedná se o přezkum s odbornou péčí a o vzájemnou souvislost předložených dokumentů. Nejde zde tedy o to, aby banka zkoumala pravost předložených dokumentů. Odst. 2 § 690 zakládá odpovědnost (nepresumuje se) banky za způsobenou škodu ztrátou, zničením nebo poškozením dokumentů převzatých od oprávněného. Banka bude v případě škody odpovídat příkazci, ledaže prokáže, že škodu nemohla odvrátit ani při vynaložení odborné péče.

V případě dokumentárního akreditivu přichází v úvahu dvojí způsob financování. Jednak financování akreditivu příkazcem, kdy je blokována suma na účtu příkazce u banky, a jednak financování akreditivu bankou příkazce prostřednictvím bankovního úvěru, který poskytuje banka příkazci, a ten ho dodatečně splácí.41

2.1.7.1 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy

V souvislosti s dokumentárním akreditivem je nutno zmínit Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy. Vydala je Mezinárodní obchodní komora pod publikací č. 500. Tento dokument prodělal několik revizí, ta poslední z nich je z r. 1993, s účinností od 1. 1. 1994. Oficiální název zní: International Chamber of Commerce Uniform Customs and Practise for Documentary Credits - 1993 Revision - ICC Publication No. 500. Zkratka používaná po celém světě je pak UCP 500. Přestože se akreditivy používají již velmi dlouho, k celosvětové unifikaci docházelo jen pozvolna.42 Nejde o žádnou mezinárodní smlouvu, která by byla vyhlášená ve Sbírce mezinárodních

40 Xxxx Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 345-346.

41 Kotáb, P. in Bakeš, M. a kol. Finanční právo, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006, s. 564.

42 Xxxxx Xxxxx, K., Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: Aspi, a.s., 2008, s. 95.

smluv. Záleží jen na smluvních stranách, zda budou UCP 500 vázány. Ve většině případů budou strany odkazovat na UCP 500, protože smlouva o otevření akreditivu je úpravou obecnou a stručnou. Aby smluvní strany byly těmito Jednotnými zvyklostmi a pravidly vázány, je potřeba podle kogentního § 264 na ně výslovně odkázat. Jen tak budou pro smluvní strany právně závazné a vynutitelné. Ust. § 264 odst. 2 říká, že obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními obchodního zákoníku, jež nemají donucující povahu. Z toho jednoznačně plyne, že obchodní zvyklosti mají přednost před dispozitivní úpravou v obchodním zákoníku. Podle § 264 se přihlédne k obchodním zvyklostem obecně zachovávaným v mezinárodním obchodě v příslušném obchodním odvětví (§ 730). Jak § 264, tak i § 730 mají subsidiární použitelnost a to i ve vnitrozemských právních vztazích.

Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy jsou obsaženy v sedmi oddílech:

A. Obecná ustanovení a definice (čl. 1 až 5),

B. Forma a oznámení akreditivů (čl. 6 až 12),

X. Xxxxxxxxx a odpovědnost (čl. 13 až 19),

D. Dokumenty (čl. 20 až 38),

E. Ostatní ustanovení (čl. 39 až 47),

X. Xxxxxxxxxxxx akreditiv (čl. 48),

X. Xxxxxxxxxx výtěžku (čl. 49).

2.1.8 Úplata

Smlouva o otevření akreditivu je ex lege smlouvou úplatnou. Příkazce je povinen na základě smlouvy zaplatit bance úplatu, vyplývá to ze základního ustanovení

§ 682. Smluvní strany si mohou výši úplaty stanovit přímo ve smlouvě, lze však odkázat i na sazebník banky. Pokud by smlouva o výši úplaty nic nestanovila, tak se pro tento případ použije § 684, ve kterém je uvedeno, že příkazce je povinen zaplatit bance úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy. Návrh nového občanského zákoníku používá pojmu odměna namísto dosavadní úplaty. Návrh také stanoví, že odměna je splatná dnem otevření akreditivu.

2.1.9 Jiné akreditivy

Poslední ustanovení úpravy o akreditivu § 691 se zabývá jinými akreditivy, které ovšem nejsou masivně používány a to především z častějšího využití akreditivu dokumentárního. Jiných akreditivů existuje celá řada. Pod toto ustanovení spadají např. osobní akreditivy, cestovní akreditivy a další akreditivní modifikace.43

2.1.10 Smlouva o otevření akreditivu de lege ferenda

Budoucí právní úprava počítá s akreditivem i nadále. Avšak nebude již upravován obchodním zákoníkem, nýbrž novým zákoníkem občanským a to v jeho ust.

§ 2416 až 2428. Závazkový vztah se bude napříště jmenovat jen „Akreditiv“, a ne již smlouva o otevření akreditivu. Návrh nového občanského zákoníku přebírá dosavadní právní stav až na drobné úpravy. Podstata smlouvy zůstává stejná. Odlišnosti lze shledat i v pojmosloví, např. místo úplaty používá pojmu odměna.

43 Xxxxx, X. in Xxxxx, K., Xxxxxx, T. a kol. Obchodní zákoník – Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 5. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 911.

2.2 Smlouva o inkasu

2.2.1 Úvod

Inkaso lze především využít u opakovaných plateb dlouhodobého charakteru poukazovaných příkazci. Je to oblíbený prostředek pro provádění nejrůznějších plateb. Srov. příkaz k inkasu.44

2.2.2 Obecná charakteristika

I tento závazkový právní vztah řadíme mezi absolutní obchody (§ 261 odst. 3 písm. d). Celá právní úprava je dispozitivní (§ 263), vyjma opět základního ustanovení

§ 692 (srov. § 263 odst. 2 a § 269 odst. 1). Obchodní zákoník nestanoví nic o formě tohoto závazku. Není sice obligatorně stanovena písemná forma, to se však netýká případů, kdy alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (§ 272 odst. 1). V praxi se smlouva zpravidla uzavírá tak, že její návrh činí formou písemného požadavku na inkaso příkazce a banka tento návrh akceptuje konkludentně tím, že začne obdržený požadavek (příkaz) realizovat.45

Inkasa můžeme rozlišovat na inkasa hladká (např. směnky, šeky) a inkasa dokumentární (např. dopravní dokumenty). Toto rozlišení používají i Jednotná pravidla pro inkasa. Těm se věnuji v dalším textu. Obchodní zákoník obsahuje také speciální úpravu, která se zabývá dokumentárním inkasem (§ 697, viz níže).

2.2.3 Účastníci závazkového vztahu

Smlouvu o inkasu je oprávněna uzavřít banka, pokud tuto činnost má povolenou v bankovní licenci, která jí byla udělena ČNB. Vyplývá tak z § 1 odst. 3 písm. g) BankZ. Místo banky může smlouvu uzavřít i jiná oprávněná osoba na základě § 762 odst. 1. Družstevní záložně toto oprávnění přiznává § 3 odst. 1 písm. g) ZSÚD. Druhým

44 Kotáb, P. in Bakeš, M. a kol. Finanční právo, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006, s. 490-491.

45 Plíva, S. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 1366.

smluvním partnerem pak může být fyzická nebo právnická osoba. Bankovní dokumentární inkaso může uzavřít i zasílatel (§ 602 odst. 2), dopravce (§ 618 odst. 2).

2.2.4 Právní charakteristika

Jedná se o zvláštní případ smlouvy mandátní. Lze tak konstatovat na základě § 699, který se zabývá subsidiárním použitím smlouvy mandátní na smlouvu o inkasu.

Základní ustanovení určuje závazek banky spočívající v obstarání přijetí plnění určité peněžní pohledávky od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon, a to vše ve prospěch příkazce.

Obstarání jiného inkasního úkonu může spočívat např. v obstarání akceptu cizí směnky.

Smlouva o inkasu je tvořena těmito podstatnými částmi:

• označení smluvních stran, tj. banka, příkazce

• označení dlužníka

• závazek banky obstarat pro příkazce plnění určité peněžní pohledávky nebo obstarat jiný inkasní úkon.

Ve smlouvě musí být uvedena výše inkasní částky nebo v ní vymezen jiný inkasní úkon.

Banka dle smlouvy uzavřené s příkazcem uskutečňuje svůj závazek tak, že se obrátí na dlužníka s výzvou o zaplacení peněžní částky nebo provedení úkonu. Odmítne-li dlužník požadovanou částku zaplatit nebo uskutečnit požadovaný právní úkon anebo jestliže tak neučiní bez zbytečného odkladu, podá o tom banka ihned zprávu příkazci. Banka při plnění svého závazku musí postupovat s odbornou péčí a dle pokynu příkazce. Banka však neručí za splnění závazku, neodpovídá za výsledek operace (§ 693 odst. 2), což je jeden ze základních odlišujících znaků od smlouvy o otevření akreditivu, tak jak o tom bude pojednáno dále.

Přijatou peněžní částku nebo cenné papíry, jež byly předmětem inkasního úkonu, je povinna banka předat bez zbytečného odkladu příkazci. Banka odpovídá za škodu způsobenou ztrátou, zničením nebo poškozením těchto dokumentů, ledaže jim nemohla zabránit při vynaložení odborné péče (§ 694).

Banka je oprávněna obstarat inkaso jednak sama, anebo prostřednictvím jiné banky. Touto jinou bankou může být:

• banka určená příkazcem, pak je to na účet a nebezpečí příkazce

• banka určená bankou, která uzavřela s příkazcem smlouvu o inkasu, v tomto případě platí ustanovení § 331, tzn., že plní-li banka svůj závazek pomocí jiné banky, odpovídá tak, jako by závazek plnila sama, nestanoví-li obchodní zákoník jinak.

Banka má možnost ex lege obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky a ne jen tehdy, pokud by tak stanovila smlouva o inkasu.46

2.2.5 Bankovní dokumentární inkaso

Použití dokumentárního inkasa může být a také zpravidla bude dohodnuto při některém frekventovaném druhu obchodu, zejména při kupní smlouvě. Proti zaplacení budou předány doklady ke zboží.47

Bankovní dokumentární inkaso plní obdobnou úlohu jako dokumentární akreditiv (je zde ale opačný postup!, viz bod 3.1.7). Jedná se o určité operace s dokumenty. V případě bankovního dokumentárního inkasa se banka zavazuje vydat třetí osobě dokumenty, bude-li při jejich vydání zaplacena určitá peněžní částka nebo proveden jiný inkasní úkon. Půjde o dokumenty, které třetí osobu opravňují nakládat se sbožím (např. náložné listy), ale může se také jednat o jiné doklady (např. faktury). Banka musí věnovat odbornou péči dokumentům, které převzala. Stejný požadavek je po bance vyžadován i při opatrování s nimi.

2.2.5.1 Jednotná pravidla pro inkasa

Svůj význam pro smlouvu o inkasu mají i Jednotná pravidla pro inkasa (Uniform Rules for Collections). I ona byla vydána Mezinárodní obchodní komorou a to v r. 1978 (publikace MOK č. 522). Poslední revize je z r. 1995, s účinností od 1. 1. 1996. Aby byla tato pravidla pro kontrahenty závazná, je opět potřeba na ně odkázat. Stejně jako Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, tak i Jednotná pravidla pro inkasa mají přednost před dispozitivní úpravou obchodního zákoníku (§ 264 odst. 2), pokud si je strany smluvně sjednají a odkáží na ně. Navíc platí podpůrná platnost

46 Srov. Plíva, S. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 1367-1368.

47 Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 356.

pravidel s ohledem na § 264 a 730.

Jednotná pravidla pro inkasa jsou soustředěna do sedmi oddílů:

X. Xxxxxxxxx ustanovení a definice (čl. 1 až 3),

B. Formy a struktura inkasa (čl. 4),

X. Xxxxx předložení (prezentace), (čl. 5 až 8),

D. Ručení a odpovědnost (čl. 9 až 15),

E. Placení (čl. 16 až 19),

F. Úroky, inkasní odměny a výlohy (čl. 20 až 21),

X. Xxxx ustanovení (čl. 22 až 26).

2.2.6 Úplata

Smlouva o inkasu je smlouvou úplatnou, stanoví to přímo zákon. Pokud není úplata určena ve smlouvě, příkazce platí úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy. S ohledem na § 699, který stanoví subsidiární použití smlouvy mandátní podle obchodního zákoníku, je třeba upozornit i na § 572. Podle tohoto ustanovení je příkazce povinen uhradit bance náklady, které nutně nebo účelně vynaložila při plnění závazku, ledaže z jejich povahy vyplývá, že jsou již v úplatě zahrnuty.

2.2.7 Subsidiární použití smlouvy mandátní

Ust. § 699 smlouvy o inkasu se zmiňuje o smlouvě mandátní. Tato smlouva se subsidiárně použije na právní úpravu inkasa v případě, že práva a povinnosti účastníků nejsou upravena samotnou inkasní smlouvou a ani obchodním zákoníkem.

2.2.8 Smlouva o inkasu de lege ferenda

Inkaso upravuje ve svém § 2429 až 2437 návrh nového občanského zákoníku.

Tato úprava oproti dosavadní úpravě nepřináší nic nového.

2.3 Smlouva o bankovním uložení věci

2.3.1 Úvod

O účelnosti této úpravy se vedou diskuse a jsou na ní různé názory. Tato bankovní smlouva má v praxi omezené použití. Po vyjmutí cenných papírů ztratila prakticky smysl a to s ohledem na § 702. Předmětem diskuzí je i to, zda tento smluvní typ dopadá na úschovu různých předmětů v bezpečnostních schránkách bank.48 Xxx. Xxxxx zastává názor, že smlouvu o bankovním uložení věci lze vztáhnout i na bezpečnostní schránky banky. Cituji: „Závazek banky předmět uložení převzít může být uskutečněn buď převzetím určité konkrétní věci, nebo uložením věci do bezpečnostní schránky banky. V druhém případě banka poskytne uložiteli bezpečnostní schránku a umožní mu, aby si do ní věci uložil.“49 Zastávám opačný názor a to z důvodů shora uvedených. Na úschovu předmětů do bezpečnostní schránky banky by se spíše měla použít smlouva o pronájmu určitého prostoru, vč. zajištění jeho bezpečnosti. Mezi smlouvu o bankovním uložení věci a bezpečnostní schránkou v bance nelze položit rovnítko. Navíc připomínám, že budoucí občanský zákoník upouští od této smlouvy a nadále již s ní nepočítá. S tímto počinem naprosto souhlasím, neboť smlouva o bankovním uložení věci má v současnosti použití tařka nulové.

2.3.2 Obecná charakteristika

Původní název smlouvy zněl „Smlouva o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot“, kdy po vyjmutí cenných papírů z této úpravy v důsledku zákona č. 591/1992 Sb. se přejmenovala na „Smlouvu o bankovním uložení věci“.

Smlouva o bankovním uložení věci je upravena v § 700 až 707. Tento obchodní

48 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxx, P. a kol. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 448.

49 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 289.

Plíva, S. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 1370.

závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu jeho účastníků. Nejde tedy o relativní či fakultativní obchod, ale o obchod absolutní (§ 261 odst. 3 písm. d).

Základní ustanovení obsažené v § 700 je svou povahou kogentní (§ 263 odst. 2,

§ 269 odst. 1). Rovněž kogentní je i § 707, které se zabývá zákonným zástavním právem banky (§ 263 odst. 1). Ostatní ustanovení požívají dispozitivy.

Obchodní zákoník negativně vymezuje cenné papíry ohledně předmětu uložení smlouvy. Původní úprava sice s cennými papíry počítala, ale dnes již mají svou vlastní úpravu v zákoně č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. V něm jsou upraveny smlouvy:

• smlouva o úschově cenných papírů (§ 34 a 35 CenP)

• smlouva o správě cenných papírů (§ 36 CenP)

• smlouva o uložení cenných papírů (§ 37 CenP)

• smlouva o obhospodařování cenných papírů (§ 37a CenP).

Zákon nepředepisuje požadavek písemné formy pro smlouvu o bankovním uložení věci (srov. § 272).

2.3.3 Účastníci závazkového vztahu

Smluvní vztah vzniká mezi bankou (resp. jinou oprávněnou osobou na základě § 762 odst. 1) a uložitelem. Tím může být jakákoliv fyzická nebo právnická osoba.

2.3.4 Právní charakteristika

Smlouvou o bankovním uložení věci se zavazuje banka převzít určité věci mimo cenných papírů (předmět uložení), aby je uložila a spravovala, a uložitel se zavazuje platit za to úplatu.

Podstatnými částmi smlouvy o bankovním uložení věci jsou:

• určení smluvních stran, tj. banka, uložitel

• určení předmětu uložení

• závazek banky předmět uložení převzít, uložit a spravovat

• závazek uložitele zaplatit bance úplatu.

Některé věci jsou z předmětu uložení vyloučeny. Vedle zmíněných cenných papírů to budou dále věci nemovité, ale i věci movité, jejichž správa nebude v souladu

s činností banky.

Banka je povinna předmět uložení převzít a s vynaložením odborné péče jej chránit před ztrátou, zničením, poškozením nebo znehodnocením.

S přihlédnutím k povaze předmětu uložení je banka povinna s odbornou péčí učinit veškeré úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv, jež uložiteli vyplývají z předmětu uložení (uložitel je povinen bance za tímto účelem vystavit plnou moc), a předat mu bez zbytečného odkladu, co přijala z uplatnění těchto práv. Uložitel je povinen bance uhradit výlohy, které jí vznikly při plnění její povinnosti.

Podle § 704 banka nese odpovědnost za škodu vůči uložiteli, a to ztrátou, zničením nebo poškozením předmětu uložení. Liberačním důvodem je, že banka škodu nemohla odvrátit při vynaložení odborné péče. Důkazní břemeno leží na bance.

Uložitel je oprávněn kdykoli požádat o vydání uloženého předmětu nebo jeho části, a pokud smlouva mezitím nezanikla, uložit jej zpět.

2.3.5 Úplata

Banka má právo požadovat úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy, pokud není výše úplaty sjednána. Lze odkázat i na ceník banky. Ustanovení je dispozitivní.

2.3.6 Zánik závazkového vztahu

Pro zánik závazkového vztahu je možná výpověď. Zákon přiznává právo výpovědi jak bance, tak uložiteli. Výpověď může být podána kdykoli během trvání závazku a to s okamžitou účinností doručením. Závazkový vztah rovněž zaniká tehdy, pokud uložitel projeví vůli vyzvednout všechny věci, které jsou předmětem uložení, a nemá zájem na tom, aby závazek trval dál.

Po zániku závazku následuje vzájemné vypořádání mezi bankou a uložitelem. Bance uložená povinnost vydat uložiteli předmět uložení koresponduje uložitelova povinnost jej převzít a to bez zbytečného odkladu. Navíc je povinen vyrovnat dlužnou úplatu za dobu uložení.

Právní úpravu smlouvy o bankovním uložení věci pak uzavírá kogentní § 707. Jde tu o zákonné zástavní právo banky, které se vztahuje pouze k předmětu uložení, dokud se u ní nachází. Slouží bance k zajištění jejích práv ze smlouvy.

Nepřesnost zákonodárce tkví v § 705, kde mluví o zániku smlouvy. Jde o zánik práv a závazků mezi účastníky kontraktu, nikoliv o zánik smlouvy.

2.3.7 Smlouva o bankovním uložení věci de lege ferenda

Nový občanský zákoník upouští od smlouvy o bankovním uložení věci. Nepochybně se tak děje z důvodu nepoužitelnosti této úpravy v bankovní praxi, jak již bylo při výkladu této smlouvy zmíněno.

2.4 Smlouva o běžném účtu

2.4.1 Úvod

Pro běžný účet se používá i pojem kontokorent. Původ termínu kontokorent je italský – conto corrento (conto – účet z latinského computare – počítat; corrente – běžící). Bankovní praxe však začasté rozumí běžným účtem jen kreditní účet, z něhož lze provádět platby jen do výše zůstatku.50

Smlouva o běžném účtu patří mezi nejvíce využívané bankovní smlouvy. Je uzavírána širokou veřejností a to zpravidla na pobočce příslušné banky, přičemž tento produkt nabízejí banky prakticky všem věkovým skupinám. Podle toho, zda běžný účet slouží k podnikatelským aktivitám nebo nikoliv, můžeme rozlišovat účty osobní (sporožirové) a účty podnikatelské. Banky nabízejí i účelové účty, např. účty založené s cílem splácení hypotečního úvěru. V nabídce produktů bank se lze setkat i se studentskými účty, které jsou zaměřeny na cílovou skupinu, a to na studenty. Tyto účty jsou zpravidla bezplatně vedeny a požívají dalších výhod, např. bezplatné vedení platební karty, výběry z bankomatů bez poplatků, etc.

2.4.2 Obecná charakteristika

Smlouva o běžném účtu je zakotvena v § 708 až § 715a. Jedná se o smluvní typ, který byl vložen do obchodního zákoníku na základě zákona č. 125/2002 Sb., s účinností od 1. 1. 1993. Význam má také intertemporální ust. § 763 odst. 1, které se zabývá časovou působností obchodního zákoníku. Časová působnost je zde rozdílně stanovena pro právní vztahy v obecném pojetí na straně jedné, a na straně druhé je stanovena nepravá retroaktivita pro smlouvu o běžném účtu (platí i pro smlouvu o vkladovém účtu a smlouvu o uložení cenných papírů a jiných hodnot – v současné době se tato smlouva jmenuje smlouva o bankovním uložení věci). Tyto smlouvy se budou

50 Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 359.

vždy řídit obchodním zákoníkem ode dne jeho účinnosti bez ohledu na to, zda k jejich uzavření došlo před nebo po jeho účinnosti.

Banka bude ve většině případů odkazovat na její obchodní podmínky podle § 273 odst. 1 (viz bod 1.4).

Ust. § 263 odst. 3 písm. d) stanoví, že částí třetí obchodního zákoníku se řídí i smlouva o běžném účtu, a to bez ohledu na povahu účastníků. Jde proto o absolutní obchod.

Za kogentní ustanovení nutno označit § 709 odst. 3, § 710 odst. 2 a 3, § 713 odst. 2, § 714 odst. 4 a § 715a, plyne tak § 263 odst. 1. Z povahy věci je také kogentní základní ustanovení § 708 odst. 1 (§ 263 odst. 2 a § 269 odst. 1).

Smlouva o běžném účtu vyžaduje písemnou formu a od ní se nelze odchýlit, jinak je stíháno neplatností smlouvy. Stejný požadavek je kladen i na § 715 odst. 1 a 2.

2.4.3 Účastníci závazkového vztahu

Jedním z pojmových znaků, který vymezuje banku je, že banka přijímá vklady od veřejnosti, přičemž vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. Tato činnost je vyhrazena pouze bance, tzv. bankovní monopol.51 Panuje však rozdílný názor na to, zda mimo banku mohou uzavírat smlouvu o běžném účtu i jiné oprávněné subjekty a to v důsledku § 762 odst. 1. Např. JUDr. Liška52 shodně s Doc. Plívou53 zastávají názor, že i družstevní záložny jsou oprávněny k uzavírání této smlouvy. S opačným stanoviskem se lze setkat u JUDr. Xxxxxxxxxxx, která nepřipouští, aby jiná osoba než banka smlouvu uzavírala.54 Smluvní protistranou pak může být jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, označovaná obchodním zákoníkem jako majitel účtu. K označení „majitel účtu“ existují také určité výhrady. Zákon používá v praxi vžitého termínu „majitel účtu“, i když účet jako technický prostředek evidence nároku oprávněné osoby nemůže být předmětem majetkového práva. Osobou oprávněnou k nakládání s peněžními prostředky evidovanými na účtě je osoba, která s peněžním ústavem smlouvu o běžném účtu nebo

51 Xxx Xxxxx, P. in Bakeš, M. a kol. Finanční právo, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006, s. 656.

52 Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Pravní rozhledy, 2006, č. 17, s. 609.

53 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 290.

54 Xxxxxxxxxxx, M. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 1429.

smlouvu o vkladovém účtu uzavřela, nebo osoba, v jejíž prospěch byly tyto smlouvy uzavřeny. Peněžní prostředky na běžném nebo vkladovém účtě nejsou ve vlastnictví oprávněné osoby, nýbrž její právo jimi nakládat spočívá v obligačním nároku na vyplacení částky evidované na účtě, popř. u běžného účtu i na provedení platby podle daného příkazu.55

Dispozitivní odst. 4 § 709 se zabývá spolumajitelstvím účtu, kdy každý ze spolumajitelů je v postavení majitele účtu. Základním znakem je společné nakládání s účtem, smlouva může stanovit samostatné nakládání s účtem pro každého ze spolumajitelů účtu.

2.4.4 Právní charakteristika

Smlouva o běžném účtu představuje závazek banky spočívající ve zřízení účtu pro jeho majitele a to od určité doby a v určité měně, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby.

Podstatné části smlouvy jsou:

• označení smluvních stran, tj. banka, majitel účtu

• závazek banky zřídit účet

• určení měny

• určení doby, od které se banka zavazuje zřídit smlouvu

• závazek banky přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby.

Účet však nebude automaticky veden v české měně. Bude to taková měna, na které se účastníci dohodnou. Rovněž jsou vyloučeny i anonymní účty, plyne to ze závazku banky vést účet pro „jeho majitele“. Také označení účtu není rozhodné za splnění příslušných podmínek.

Předmětem běžného účtu je pohledávka vyplývající ze smlouvy. Jde přitom o pohledávku vkladatele za bankou. Pokud tedy vkladatel vložil peněžní prostředky na běžný, resp. vkladový účet, nestává se majitelem těchto prostředků, ale vlastnické právo náleží bance, u které je daný účet veden. Vkladatel je oprávněn požadovat zpět předmět vkladu. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 32 Odo 1064/2004), který

55 Xxxxx, P. in Xxxxxxxx, O., Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2004, s. 1131.

judikoval, že "Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, tak představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu."56

Banka a pobočka zahraniční banky je povinna vést agendu každé smlouvy uzavírané s klientem takovým způsobem, aby na žádost České národní banky byla bez zbytečného odkladu schopna předložit příslušné doklady v ověřeném překladu do českého jazyka (§ 11 odst. 4 BankZ).

V § 709 jsou stanoveny další části smlouvy. Můžeme je rozlišovat na obligatorní a fakultativní. Z obligatorních částí se jedná o označení majitele účtu a to podle toho, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu. V této souvislosti je potřeba zmínit zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (podrobněji viz bod 2.7). Z fakultativních částí (výčet však není uzavřen) pak můžeme jmenovat např. osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi, nebo výši či způsob stanovení výše úrokové sazby, etc.

2.4.5 Nakládání s účtem, nakládání s peněžními prostředky na účtu

Obchodní zákoník rozlišuje nakládání s účtem, a nakládání s peněžními prostředky na účtu. Toto rozlišování je důležité a to především z hlediska subjektů, které mohou s účtem nebo peněžními prostředky na účtu nakládat.

Za nakládání s účtem lze považovat jeho zřízení, změnu či jeho zrušení. Toto právo ex lege náleží majiteli účtu. Majitelem účtu může být kromě fyzické osoby též osoba právnická a to bez ohledu na to, zda tyto osoby jsou podnikateli nebo nejsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Kromě majitele účtu však může nakládat s účtem i jiná osoba a to za podmínky, že jí bude udělena zvláštní plná moc. Tuto plnou moc musíme striktně odlišovat od obecné plné moci, která je stanovena v občanském zákoníku v § 31. Kromě běžných náležitostí, které stanoví občanský zákoník, musí být splněna ještě další podmínka požadovaná obchodním zákoníkem a to, že při udělení

56 Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. sešitu CD_3/2007, Praha: C. H. Xxxx.

zvláštní plné moci majitelem účtu, musí na ní být jeho podpis úředně ověřen. Úřední ověření však není potřeba, pokud je plná moc udělena před bankou. Na tomto místě je však nutno upozornit, že práva a povinnosti majitele účtu má i ustanovený správce dědictví (viz § 715a odst. 4).

Pokud jde o nakládání s peněžními prostředky na účtu, tj. nakládání se zůstatkem na účtu, pak toto právo náleží pouze osobám, které jsou uvedeny v podpisových vzorech, a které musejí mít od 1. 1. 1995 (vloženo zákonem č. 554/2004 Sb.) náležitosti plné moci. Jiné osoby by přicházely v úvahu jen tehdy, pokud by to bylo stanoveno ve smlouvě za podmínek tam stanovených.

Banka je povinna přijímat na účet v měně, na kterou zní, vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu. Vklady57 je třeba rozumět hotovostní přírůstky na účet, a naopak za platby bezhotovostní operace. Banka je dále povinna z peněžních prostředků na účtu uskutečnit podle příkazu majitele účtu výplaty nebo platby majiteli účtu nebo jím určeným osobám. Výplaty znamenají platby v hotovosti. Příkaz nemusí být dán nutně písemně (srov. § 40 odst. 3 a 4 OZ). Současná společnost se vyznačuje vyspělými technologiemi a banky se snaží co nejvíce ušetřit čas svým klientům při provádění nejrůznějších bankovních operací. V souvislosti s tím, je možno příkaz udělit i např. prostřednictvím internetu (internet banking), ale i telefonickou linkou. Klient tedy může svůj účet ovládat z domova, aniž by musel navštívit pobočku své banky. Příkaz může být jednorázový nebo opakovaný, a to v závislosti na potřebě klienta.

Ovšem aby banka mohla vůbec disponovat s peněžními prostředky na běžném účtu, tak jí toto právo musí být přiznáno samotnou smlouvou o běžném účtu. Jinak jen tehdy, pokud by jí to umožňoval zákon, současná právní úprava však nezná žádný takový případ.

Je možné, aby oprávněná osoba dávala příkazy k platbám a to i přesto, že na účtu nedisponuje potřebnými peněžními prostředky a banka toto akceptovala a příkazy provedla. Může tak stanovit samotná smlouva o běžném účtu, v opačném případě by se postupovalo dle smlouvy o úvěru (§ 497 a násl.). Tato úprava obsažená v § 711 má

57 Srov. např. zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanový jakýsi „strop“ pro platby v hotovosti, prováděné fyzickými i právnickými osobami v tuzemsku, přes který není možno jít. Zákonné omezení se týká plateb do výše 15 000 EUR. Nad tuto částku je stanovena bezhotovostní forma. Vklad peněžních prostředků v hotovosti na vlastní účet nebo na cizí účet u peněžního ústavu, nebo na jejich výběr, a další výjimky stanovené tímto zákonem, nejsou omezeny hranicí 15 000 EUR.

povahu kontokorentu. Jako kontokorent se v bankovnictví chápe kreditně – debetní účet, z něhož lze provádět i platby nekryté kreditním zůstatkem na účtu až do sjednaného limitu, do dohodnuté výše debetního zůstatku (z latinského debitum – dluh).58 Banky ho také nabízejí v rámci kreditních karet. Nevýhodou těchto karet ale je, že banky požadují za jejich čerpání vysoké úroky.

2.4.6 Informační povinnost banky

Banka je povinna na základě § 712 poskytnout majiteli účtu určité informace. Celé ustanovení je však dispozitivní a smluvním stranám je tak dána autonomie vůle, aby si své vztahy upravily jinak, či celé ustanovení vyloučily. Tyto informace se týkají každého přijatého vkladu a platby, dále každé provedené výplaty a platby uskutečněné v příslušném kalendářním měsíci, přičemž mají být oznámeny bankou majiteli účtu po skončení tohoto kalendářního měsíce. Navíc je banka ještě povinna po skončení kalendářního roku informovat majitele účtu o zůstatku peněžních prostředků na účtu. A to vše výpisem z účtu, který se v praxi hojně užívá. Náležitosti výpisu z účtu lze dovodit z vyhlášky č. 62/2004 Sb., a to konkrétně z jejího § 6. Ten stanoví, že banka následně informuje svého klienta o provedení úhrady nebo inkasní formy placení a to jasně a srozumitelně v souladu se smlouvou o účtu nebo se zvláštním zákonem výpisem z účtu. Výpis z účtu může být předáván na tiskopisu nebo formou elektronických dat a musí vždy obsahovat tyto náležitosti:

a) údaje umožňující klientovi identifikovat platbu, jimiž jsou

1. bankovní spojení plátce,

2. bankovní spojení příjemce,

3. konstantní symbol, byl-li uveden na příkazu k zúčtování,

4. variabilní symbol, byl-li uveden na příkazu k zúčtování,

5. specifický symbol, byl-li uveden na příkazu k zúčtování,

6. textová zpráva, byla-li uvedena na příkazu k zúčtování,

7. název účtu plátce, byl-li předán bankou plátce,

b) částku, která byla uvedena na příkazu k zúčtování,

58 Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 359.

c) den, kdy byla částka odepsána z účtu plátce, je-li výpis z účtu určen plátci, nebo den, kdy byla částka připsána ve prospěch účtu příjemce, je-li výpis z účtu určen příjemci,

d) počáteční a konečný zůstatek peněžních prostředků na účtu.

Ust. odst. 3 téhož paragrafu nás odkazuje na § 7 odst. 3 zákona č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění pozdějších předpisů, a stanoví tak povinně pro banku další sdělování informací svému klientovi o uskutečněné úhradě. Ust. § 7 odst. 3 ZPS stanoví, že převádějící instituce informuje svého klienta následně jasně a srozumitelně písemnou formou, a je-li to vhodné též elektronickými prostředky, o uskutečněných převodech, nevzdá-li se klient nároku na tuto informaci. Informace musí vždy obsahovat:

a) údaje umožňující klientovi identifikovat převod,

b) částku převodu, která byla uvedena na příkazu k převodu,

c) výši ceny za provedení převodu účtované k tíži klienta,

d) den, kdy byla částka převodu odepsána z účtu klienta, nebo den, kdy byla částka převodu připsána ve prospěch účtu klienta.

Jestliže příkazce určil, že cenu za provedení převodu nebo její část uhradí příjemce (§ 10 ZPS), musí o tom příjemce informovat jeho převádějící instituce. Provedla-li převádějící instituce kurzový přepočet, je povinna informovat svého klienta o použitém směnném kurzu.

Pokud majitel účtu požaduje po bance prokázání plateb, pak je mu banka povinna vyhovět (§ 712 odst. 2). Jedná o dispozitivní ustanovení.

2.4.7 Stanovení lhůt

Důležitý význam mají také lhůty, které se týkají nakládání s peněžními prostředky (např. různé převody peněžních prostředků, etc.) Co se týče odepsání peněžních prostředků z účtu, banka je povinna odepsat je v den, který určila oprávněná osoba, pokud předá bance proveditelný příkaz v době dohodnuté s bankou. Banka je takovýmto příkazem vázána.59 Není-li tento den určen, ve lhůtě stanovené smlouvou o běžném účtu, a není-li lhůta stanovena, pak nejpozději následující pracovní den po

59 Srov. § 20 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

předání příkazu (odstavec je dispozitivní).

Ohledně připsání peněžních prostředků ve prospěch účtu platí zvláštní právní předpis, na který explicitně odkazuje obchodní zákoník ve svém kogentním odst. 2 § 713. Tímto zváštním právním předpisem je zákon o platebním styku. Tento zákon ve svém § 8 stanoví lhůty provádění převodů. Převádějící instituce (banka) příjemce připíše částku převodu ve prospěch účtu příjemce nebo zajistí, aby částka převodu byla příjemci k dispozici nejpozději následující pracovní bankovní den po dni, kdy byla částka převodu připsána ve prospěch účtu převádějící instituce (banka) příjemce a kdy tato obdržela podklady nutné k poskytnutí částky převodu příjemci, nebyla-li dohodnuta lhůta kratší (§ 8 odst. 5 ZPS). Pokud by však zákon o platebním styku žádnou lhůtu nestanovil a nestanovila by jí ani smlouva o běžném účtu, pak má banka povinnost připsat peněžní prostředky ve prospěch účtu nejpozději následující pracovní den poté, kdy získala právo s nimi nakládat.

Určení splatnosti příkazu musí být vždy posuzováno z hlediska příkazce a jeho banky. Jde o určení dne, kdy má být platba z účtu příkazce odepsána. Splatnost příkazu se tedy podle obchodního zákoníku neshoduje s dnem splnění pohledávky příkazce vůči příjemci platby, protože obchodní zákoník spojil splnění závazku s okamžikem připsání příslušné částky na účet věřitele (§ 339 odst. 2).60

2.4.8 Úroky

Tyto úroky mají povahu fructus civiles a odlišujeme je od úroků, které mají sankční povahu, např. úroky z prodlení. Obchodní zákoník výslovně stanoví, že banka platí majiteli účtu ze zůstatku peněžních prostředků na účtu úroky. Smlouva o běžném účtu může však stanovit jinak. Z výkladu ust. § 714 odst. 4 lze dovodit, že smluvní strany si mohou ve smlouvě dohodnout výši úrokové sazby nebo způsob jejího stanovení. Pokud by tomu tak nebylo, tak na tento případ pamatuje obchodní zákoník a to tak, že úroková sazba by činila polovinu diskontní sazby stanovená Českou národní bankou ke dni, k němuž se úroky připisují k zůstatku peněžních prostředků na účtu. Úroková sazba je (dispozitivně) stanovena jako per annum. Obchodní zákoník dále rozlišuje okamžik, od kterého náležejí majiteli účtu úroky z peněžních prostředků na účtu, a splatnost úroků. V prvním případě je rozhodným okamžikem den, k němuž byly

60 Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 362.

peněžní prostředky ve prospěch jeho účtu připsány, do dne, který předchází dni, k němuž byly peněžní prostředky z účtu majitele odepsány nebo k němuž byly vyplaceny. Ohledně splatnosti úroků platí, že jsou splatné koncem každého kalendářního měsíce a banka je povinna připsat je k zůstatku peněžních prostředků na účtu nejpozději do pěti pracovních dnů po skončení kalendářního měsíce, za který se k zůstatku peněžních prostředků na účtu připisují. Splatnost úroků může však smlouva upravit jinak.

2.4.9 Úplata

Právním základem úplaty pro smlouvu o běžném účtu je § 709 odst. 2 písm. d). V něm je stanoveno, že strany si mohou sjednat výši nebo způsob stanovení výše úplaty, lze však odkázat i na ceník banky. Ve smlouvě lze i dojednat, že banka úplatu požadovat nebude, v opačném případě jí právo na úplatu náleží. Nejsou-li výše úplaty ani způsob jejího stanovení sjednány ve smlouvě o běžném účtu, je majitel účtu povinen platit úplatu obvyklou v době provedení služby. Ze strany veřejnosti jsou často kritizovány poplatky v souvislosti s vedením běžného účtu bankou. Tyto poplatky tvoří velikou (ne-li největší) část zisku banky. Leckdy se často jedná o nesmyslné poplatky jako např. poplatek za zrušení účtu nebo poplatek za vložení peněžní částky na svůj účet. Na tomto místě lze vyzvat banky, aby se častěji zamýšlely nad zpoplatněním některých svých služeb.

2.4.10 Výpověď smlouvy o běžném účtu

Poslední dva paragrafy smlouvy o běžném účtu jsou věnovány zániku tohoto obchodního závazkového vztahu. Výpověď smlouvy o běžném účtu může být dána jak ze strany majitele účtu, tak i ze strany banky. Rozdíl však spočívá v okamžiku, kdy nastává účinnost výpovědi. Pokud dá výpověď majitel účtu, pak její účinnost nastává dnem doručení bance. Tímto okamžikem závazkový vztah zaniká, nikoliv však smlouva! (nepřesnost zákonodárce).61 Proto tam, kde zákonodárce mluví o zániku smlouvy, má se na mysli zánik závazku. Pro platné vypovězení smlouvy majitelem účtu dále zákon požaduje písemnou formu (srov. § 263 odst. 2). Smlouvu může vypovědět kdykoli. Navíc majitel účtu má právo dát výpověď i tehdy, pokud smlouva byla

61 Srov. např. Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 2006, č. 17, s. 618.

uzavřena na dobu určitou. Toto právo se však netýká banky, ledaže by to smlouva výslovně stanovila. Stejně tak bance je přiznáno smlouvu o běžném účtu kdykoli během trvání závazku vypovědět, i zde se vyžaduje písemná forma. Smlouva však v tomto případě zaniká až s účinností ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, v němž byla výpověď doručena majiteli účtu. Zákonodárce stanoví pro banku ještě jednu možnost vypovězení smlouvy. Jedná se o případ porušení smlouvy o běžném účtu podstatným způsobem a to ze strany majitele účtu. Smlouva je podstatným způsobem porušena za podmínek stanovených v § 345 odst. 2. Zánik závazku pak nastává okamžikem doručení výpovědi majiteli účtu. Nad to je stanoveno, že výpověď musí být v tomto případě podána jako doporučená zásilka na adresu uvedenou ve smlouvě o běžném účtu. Při odmítavém stanovisku adresáta převzít výpověď nebo při nemožnosti jí doručit nastupuje fikce, že účinky doručení nastávají dnem, v němž držitel poštovní licence vrátil výpověď bance.

2.4.11 Zánik závazku a zrušení účtu

Zanikne-li smlouva o běžném účtu, banka bez zbytečného odkladu vypořádá pohledávky a závazky týkající se účtu a dále bance náleží oprávnění záležející v započtení svých pohledávek, které má vůči majiteli účtu ze smlouvy o běžném účtu. Banka je oprávněna si započíst pouze pohledávky, které stanoví § 361. Banka může použít peněžních prostředků na účtu podle smlouvy o běžném účtu pouze k započtení své vzájemné pohledávky, kterou má vůči majiteli účtu. Ostatní pohledávky jsou vyloučeny, pokud smlouva o běžném účtu nestanoví jinak. Povinností majitele účtu je bance vrátit platební karty a tiskopisy šeků, které mu k účtu vydala (§ 715 odst. 4 in fine).

Po uskutečněném vypořádání pohledávek a závazků nastupuje povinnost banky účet zrušit. Ohledně peněžních prostředků zrušeného účtu platí, že jsou vyplaceny majiteli tohoto účtu. Ten však může po bance požadovat, aby tyto peněžní prostředky byly převedeny na jiný účet, který sám určí, anebo aby byly vyplaceny jím určeným osobám. Bance však mohou v souvislosti s převedením peněžních prostředků na jiný účet vzniknout náklady. Proto obchodní zákoník pamatuje na možnost, aby si banka započtela svou pohledávku na úplatu za převod zůstatku peněžních prostředků. Banka je povinna majiteli po zrušení účtu písemně oznámit, ke kterému dni byl účet zrušen.

2.4.12 Smrt majitele účtu

Zákonem č. 554/2004 Sb. bylo do obchodního zákoníku, resp. do smlouvy o běžném účtu vloženo ustanovení § 715a, který se zabývá smrtí majitele účtu a právními následky s tímto spojenými. S touto právní událostí však zákon nespojuje zánik závazkového vztahu; ba naopak, trvá dál. V důsledku toho je banka povinna přijímat peněžní prostředky na účet a pokračovat ve výplatách a platbách z účtu a to na základě příkazů, které jí byly dány majitelem účtu, popř. osobami jím zmocněnými. Jestliže se banka hodnověrně dozví, že majitel účtu zemřel, zastaví následujícím dnem ty výplaty a platby z účtu, u kterých majitel účtu stanovil, že po jeho smrti nemá banka ve výplatách a platbách pokračovat. Pokud za svého života majitel účtu udělil plnou moc k nakládání s peněžními prostředky, tak jeho smrtí zásadně nezaniká. Zanikla by v případě, že by to v ní bylo stanoveno, že má trvat pouze za jeho života. Práva a povinnosti majitele účtu náležejí i ustanovenému správci dědictví. Je-li bance prokázáno, že správce dědictví byl ustanoven, je povinna se řídit jeho příkazy. Správci dědictví náleží oprávnění ve formě spravování běžného účtu zemřelého majitele účtu. Celé kogentní ustanovení § 715a se použije i na níže uvedenou smlouvu o vkladovém účtu.

2.4.13 Smlouva o běžném účtu de lege ferenda

Návrh občanského zákoníku zakotvuje Běžný účet v § 2388 až 2401. Podle důvodové zprávy k tomuto návrhu se vychází ze stávající úpravy, avšak očištěná od zřejmých nesprávností a od balastních ustanovení. Flagrantní nesprávnost (jak již bylo výše naznačeno) spatřuji zejména v nepřesnosti zákonodárce v § 715 odst. 4, kde mluví o zániku smlouvy. Smlouva je právní skutečností, která zaniknout nemůže. Návrh zákoníku tuto nesprávnost odstranil a zjednal ve svém § 2400 nápravu. Hovoří již o zániku závazku. Naopak pojem „majitel účtu“, do jisté míry problematický, zůstává i nadále zachován.

2.5 Smlouva o vkladovém účtu

2.5.1 Úvod

Poslední bankovní smlouvou, kterou obchodní zákoník výslovně upravuje, je smlouva o vkladovém účtu.

Jedná se o smluvní typ upravující tzv. termínované vklady. Bankovní praxe pro ně také často volí označení (termínované) depozitum.62 Podstatou tohoto smluvního typu je, že majitel vkladového účtu přenechává bance peněžní prostředky (vzdává se tak dispozice s nimi nebo je jeho dispoziční právo omezeno) a to za účelem jejich zhodnocení. Smlouva o vkladovém účtu představuje vyšší zúročení peněžních prostředků než je tomu u běžného účtu. Pro banku poskytovat tuto službu je výhodné z toho hlediska, že s těmito peněžními prostředky může nakládat. Může je např. umisťovat na finančních trzích a tak je zhodnocovat nebo je přenechávat prostřednictvím úvěru jiným dlužníkům, neboť časové přenechání těchto peněžních prostředků je smluvně stanoveno, a to na dobu určitou nebo dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou.

2.5.2 Obecná charakteristika

I tento smluvní typ, stejně jako smlouva o běžném účtu, byl vložen do obchodního zákoníku zákonem č. 125/2002 Sb. Kontrakt je upraven v ust. § 716 až § 719b. Smlouva o vkladovém účtu má povahu absolutního obchodního závazkového vztahu a jako taková je podřízena právnímu režimu obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. Jednotlivá ustanovení jsou převážně dispozitivní. Kogentní jsou § 718 odst. 1 a § 719a (§ 263 odst. 1). Základní ustanovení § 716 odst. 1, stejně jako u všech předchozích smluvních typů, je rovněž kogentní (§ 263 odst. 2, § 269 odst. 1).

Smlouva vyžaduje pod sankcí neplatnosti písemnou formu, jak stanoví § 716 odst. 2 ve vazbě na § 263 odst. 2.

62 Xxxxx, X. in Xxxxx, K., Xxxxxx, T. a kol. Obchodní zákoník – Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 5. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 925.

Při uzavírání smlouvy o vkladovém účtu se uplatní obchodní podmínky (viz bod

1.4).

2.5.3 Účastníci závazkového vztahu

Platí zde mutatis mutandis co bylo napsáno u smlouvy o běžném účtu.

2.5.4 Právní charakteristika

Kontrakt představuje dva závazky:

• závazek banky zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele a platit z peněžních prostředků na účtu úroky

• závazek majitele účtu vložit peněžní prostředky na účet a přenechat jejich využití bance na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou.

Za podstatné části smlouvy můžeme pokládat:

• označení smluvních stran, tj. banka, majitel účtu

• závazek banky zřídit pro jeho majitele smlouvu o vkladovém účtu

• určení doby vzniku závazku

• určení měny, na kterou smlouva zní

• závazek banky platit úroky z peněžních prostředků na účtu

• závazek majitele účtu vložit peněžní prostředky na účet, a přenechat je bance k využití a to na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou.

Kromě povinných částí obsažených v základním ustanovení § 716 stanoví § 716a další části smlouvy, na kterých se smluvní strany mohou dohodnout a zahrnout je tak do smlouvy o vkladovém účtu. Jedná se o dispozitivní ustanovení a výčet není uzavřen. Z výčtu můžeme např. jmenovat určení osob, které jsou oprávněny nakládat s peněžními prostředky na účtu, etc.

Jak již bylo výše uvedeno, hlavním motivem majitele účtu je zhodnocení peněžních prostředků, jejichž využití přenechal bance. Podmínkou však je, aby s těmito peněžními prostředky nenakládal po dobu stanovenou ve smlouvě, resp. před uplynutím výpovědní lhůty, pokud doba není stanovena. Rozhodne-li se majitel účtu s peněžními prostředky přesto nakládat, aniž by to smlouva umožňovala, ztrácí nárok na úroky, příp.

se sníží způsobem stanoveným ve smlouvě. To se ovšem týká jen té části vkladu, u kterého byla smluvní povinnost porušena (§ 717 odst. 1). Odstavec druhý tohoto paragrafu stanoví pro majitele účtu nemožnost nakládat s peněžními prostředky na účtu před uplynutím smluvené doby, výpovědní lhůty. Tento odstavec to však podmiňuje tím, že to bude mezi smluvními stranami explicitně smluveno. Banka s majitelem účtu může také sjednat tzv. revolvingový úvěr. To by znamenalo, že doba určená ve smlouvě se opakovaně prodlužuje, aniž by musela být sjednávána opětovně.

Obchodní zákoník též umožňuje vypovědět jen část vkladu, pokud je smlouva o vkladovém účtu sjednána na dobu neurčitou. V případě doby určité by tak muselo být dohodnuto mezi smluvními stranami.

2.5.5 Úroky

Právní úprava úroků je upravena v § 718. Jedná se o dispozitivní ustanovení, výjimka je však stanovena pro odstavec první, který je kogentní. Smlouva o vkladovém účtu je vždy smlouvou úročnou. V zásadě platí, že majitel účtu může požadovat po bance placení úroků, jež byly sjednány ve smlouvě o vkladovém účtu. Pokud by však smlouva mezi bankou a majitelem účtu nestanovila výši úrokové sazby a ani by neurčovala způsob jejího stanovení, pak by se uplatnilo pravidlo obsažené v obchodním zákoníku. To by znamenalo, že by nastoupila úroková sazba poloviny lombardní sazby stanovené ČNB (§ 718 odst. 1 in fine). Odstavec druhý a třetí § 718 se pak zabývá splatností úroků a to v závislosti na tom, zda peněžní prostředky byly uloženy na dobu kratší nebo delší než jeden rok. Úroky z peněžních prostředků na účtu náležejí majiteli účtu ode dne, k němuž byly peněžní prostředky ve prospěch jeho účtu připsány, do dne, který předchází dni, k němuž byly prostředky z účtu majitele odepsány nebo k němuž byly vyplaceny.

Povinností banky je při zániku smlouvy vrátit majiteli účtu peněžní prostředky (§ 719). Vyplacení či převedení peněžních prostředků může být vázáno na příkaz majitele účtu. Ustanovení je dispozitivní.

Obchodní zákoník umožňuje a v některých případech dokonce požaduje použít smlouvu o běžném účtu na úpravu vkladového účtu. Rozlišuje tak obdobné použití (dispozitivní § 719a) a přiměřené použití (kogentní § 719b). Na smlouvu o vkladovém

účtu se obdobně použije § 715a (smrt majitele účtu). Ust. § 709 až 715 se pak na ní použije přiměřeně, pokud nestanoví něco jiného.

2.5.6 Výpověď smlouvy o vkladovém účtu

Na základě § 719b lze přiměřeně použít ustanovení o smlouvě o běžném účtu na smlouvu o vkladovém účtu, pokud ta nestanoví něco jiného. Jelikož sama nestanoví nic o zániku závazku, uplatní se zde ust. § 715 (výpověď smlouvy o běžném účtu). I zde platí, že výpověď může být dána jak ze strany banky, tak i ze strany majitele vkladového účtu. Na rozdíl od smlouvy o běžném účtu, která má povahu smlouvy uzavírané na dobu neurčitou, je smlouva o vkladovém účtu uzavírána na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Proto mohou nastat nejasnosti, zda majiteli účtu náleží právo výpovědi v případě, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou nebo pokud smlouva obsahuje ujednání, že majitel účtu není oprávněn nakládat s peněžními prostředky na účtu před dobou určenou ve smlouvě, resp. před uplynutím výpovědní lhůty. Na základě přiměřeného použití § 715 lze dovodit, že majiteli účtu, ani bance nepřísluší vypovědět smlouvu ve shora uvedených případech, ledaže by si ujednali něco jiného.

Smlouva o vkladovém účtu uzavřená mezi účastníky na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou je vypověditelná jak ze strany majitele účtu, tak i ze strany banky. I zde si strany mohou dohodnout něco jiného.

2.5.7 Zánik závazku a zrušení účtu

Na zánik závazkového vztahu a na vypořádání pohledávek a závazků týkající se účtu se přiměřeně použije § 715 odst. 4 a 5.

2.5.8 Smrt majitele účtu

Ustanovení § 715a (smrt majitele účtu) se použije na smlouvu o vkladovém účtu obdobně.

2.6 Exkurz do vkladů podle občanského zákoníku

2.6.1 Úvod

Smlouvu o vkladovém účtu nesmíme zaměňovat s vklady podle občanského zákoníku.

Vklady jsou upraveny v § 778 až 787 OZ. Co se má na mysli samotným pojmem

„vklad“, tak o tom nic občanský zákoník nestanoví. S tímto pojmem se však můžeme setkat v zákoně o bankách, který vkladem pro své účely rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu (§ 1 odst. 2 písm. a) BankZ). Tuto úpravu lze však vztáhnout i na vklady podle občanského zákoníku.63

Formy vkladů upravené občanským zákoníkem jsou:

• vklady na vkladních knížkách (§ 781 až 785 OZ)

• vkladní listy (§ 786 OZ)

• další formy vkladů (§ 787 OZ).

Na základě dohody mezi vkladatelem a bankou lze nakládání vkladem vinkulovat na sdělení hesla nebo splnění jiné podmínky.64

Condicio sine qua non pro vznik smlouvy o vkladu je složení vkladu (peněžních prostředků) u peněžního ústavu a jeho přijetí peněžním ústavem (§ 778 OZ). Jde proto o smlouvu reálnou. Smluvní vztah je mezi vkladatelem a peněžním ústavem.

Základním nedostatkem této úpravy v občanském zákoníku spatřuji především v tom, že se vklady nenacházejí v obchodním zákoníku u ostatních bankovních smluv. Nauka sice neřadí vklady do bankovních smluv, ale jistojistě by tam náležet měly, neboť banka je zde obligatorním účastníkem smlouvy. Celá právní úprava bankovních smluv je tak roztříštěna do více právních předpisů a je tak dána i rozdílnost právních

63 Srov. Xxxxx, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákon s poznámkami. Praha: C. H. Xxxx, 1999, s. 6.

64 Xxxxxxxx, M., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 2, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 308.

režimů. Upustit by se také mělo od „zastaralého“ pojmu peněžní ústav65 a nahradit ho pojmem banka, který oproti peněžnímu ústavu je vymezen zákonem o bankách.

V odborné literatuře se můžeme setkat s tvrzením, že smlouva o vkladu má povahu tzv. absolutní neobchodní smlouvy.66 Jde o případy, kdy závazkový vztah odpovídá zákonnému vymezení obchodního závazkového vztahu, ale je z působnosti obchodního zákoníku vyňat a řídí se v celém rozsahu občanským zákoníkem.67 Závěr, že smlouva o vkladu má povahu tzv. absolutního neobchodu však nelze přijmout ve vztahu k § 261 odst. 6, dle něhož platí, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2 § 261, které nejsou upraveny v hlavě druhé části třetí obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku (mj. smlouva o vkladu na vkladních knížkách a vkladních listech), se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Úprava omezuje použití úpravy občanského zákoníku na vztahy z těchto smluv uzavřených mezi podnikateli, popřípadě mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to kogentní vždy a dispozitivní pokud smlouva nemá vlastní úpravu občanského zákoníku.68

2.6.2 Základní rozdíly mezi smlouvou o vkladovém účtu (§ 716 a násl.) a smlouvou o vkladu (§ 778 a násl. OZ)

• Rozdílnost právních předpisů, v nichž jsou smlouvy upraveny. Smlouva o vkladovém účtu se nachází v obchodním zákoníku. Občanský zákoník pak upravuje smlouvu o vkladu.

• Smlouva o vkladovém účtu je smlouvou konsensuální, tzn., že závazky vznikají již podpisem smlouvy. Smlouva o vkladu je naproti tomu reálnou

65 Xxxxx, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákon s poznámkami. Praha: C. H. Xxxx, 1999, s. 4.

66 Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 2, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 306.

67 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 26.

68 Xxxxx, M. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005, s. 988.

smlouvou. Zde závazky vznikají až poskytnutím něčeho, zpravidla peněz, které předává vkladatel peněžnímu ústavu.

• Pro nakládání s peněžními prostředky na vkladovém účtu postačí příkaz majitele vkladového účtu, není nutno předkládat potvrzení, jak je tomu u smlouvy o vkladu, kde platí, že aby vkladatel mohl nákladat s vkladem musí předložit dokument, který obdržel od banky. Tento dokument není cenným papírem.

• Smlouva o vkladovém účtu vyžaduje pod sankcí neplatnosti písemnou formu (§ 716 odst. 2 ve spojení s § 263 odst. 2). Občanský zákoník pro smlouvu o vkladu nestanoví žádnou formu smlouvy.

• Smlouva o vkladu je jednostranně zavazující smlouvou. Vkladatel nemá žádné povinnosti, má „pouze“ práva, z nichž nejvýznamnější je právo disponovat s vkladem.

2.6.3 Shodné znaky obou kontraktů

• Majitel vkladového účtu stejně jako vkladatel má nárok na úroky. Vkladateli je navíc přiznáno právo na jiné majetkové výhody (např. prémie, výhry).

• Vlastníkem vložených peněžních prostředků u obou smluv se stává banka. Majitel vkladového účtu, resp. vkladatel má pouze pohledávku za bankou (viz např. judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1064/2004).

• Jak u smlouvy o vkladovém účtu, tak u smlouvy o vkladu lze odkázat na obchodní podmínky ve smyslu ust. § 273 odst. 1.

• Obě smlouvy nelze vést jako anonymní. U smlouvy o vkladovém účtu je tak stanoveno v § 716 v závazku banky zřídit smlouvu „pro jeho majitele“. Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony zrušil anonymitu vkladatele, kdy vkladní knížku, vkladní list, jiné formy vkladů lze vystavit pouze na jméno a nikoli na doručitele.

2.6.4 Vklady podle občanského zákoníku de lege ferenda

De lege ferenda zůstávají vklady v občanském zákoníku (rekodifikovaném). Jde o recepci současné úpravy. Přibývají k nim ostatní bankovní smlouvy, které jsou nyní

upraveny v obchodním zákoníku. Celá úprava je pak zastřešena názvem „Bankovní smlouvy“. Návrh občanského zákoníku upravuje vklady v oddílu třetím a to v ust. § 2409 (zvláštní formy vkladů), § 2410 až 2414 (vkladní knížka), a § 2415 (vkladní listy). Návrh upouští od pojmu peněžní ústav a nahrazuje ho bankou, stejně tak vkladatel je nahrazen pojmem majitel účtu (tento pojem je nepřesný). Návrh též počítá s vkladním listem jako cenným papírem. De lege lata občanský zákoník od 1. ledna 2001 nepovažuje vkladní list za cenný papír.

2.7 Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v souvislosti se smlouvami o účtech

Ve spojení se smlouvami o účtech je vhodné zmínit zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „nový zákon“), s účinností od 1. 9. 2008, který Parlament České republiky schválil dne 5. června 2008. Tato nová právní úprava tak nahrazuje dosti nepřehledný a mnohokrát novelizovaný zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů (praní špinavých peněz), ve znění pozdějších předpisů, který byl do našeho právního řádu implementován pod vlivem směrnice Rady č. 91/308 EHS o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz. Z tohoto dosavadního zákona nová právní úprava vychází. Chtěl bych na tomto místě zmínit jen některé dílčí aspekty nového zákona a to v souvislosti s identifikací klienta dotýkající se smluv o účtech.

Nový zákon zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/60ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu.69 Směrnice Komise 2006/70/ES ze dne 1. srpna 2006, kterou se stanoví prováděcí opatření ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES, pokud se jedná o definici „politicky exponovaných osob“ a technická kritéria pro zjednodušené postupy hloubkové kontroly klienta a pro výjimku na základě finanční činnosti vykonávané příležitostně nebo ve velmi omezené míře.70 Nový zákon navazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1889/2005 ze dne 26. října 2005 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Společenství nebo je opouštějící.71 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1781/2006 ze dne 15. listopadu 2006 o informacích o plátci doprovázejících převody peněžních prostředků.72

69 Směrnice je k dispozici na

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX.

70 Směrnice je k dispozici na

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX.

71 Nařízení je k dispozici na

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX.

72 Nařízení je k dispozici na

Při uzavírání smluv o účtech má banka povinnost vždy identifikovat klienta. Tato povinnost bance plyne z § 7 odst. 2 písm. c) nového zákona. Identifikační povinnost je bance uložena i zákonem o bankách v ust. § 37 odst. 1, které bance ukládá povinnost požadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje 100 000 Kč, a při pronájmu bezpečnostních schránek. Povinnost označit majitele účtu koneckonců ukládá bance i ustanovení smlouvy o běžném účtu § 709 odst. 1 (jde avšak o dispozitivní ustanovení) a to v závislosti na tom, zda se jedná o osobu fyzickou či osobu právnickou.

Banka (resp. spořitelní a úvěrní družstvo) je povinnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) nového zákona. Identifikačními údaji se pro účely nového zákona rozumí

a) u fyzické osoby všechna jména a příjmení, rodné číslo, a nebylo-li přiděleno, datum narození, místo narození, pohlaví, trvalý nebo jiný pobyt a státní občanství; jde-li o podnikající fyzickou osobu, též její obchodní firma, odlišující dodatek nebo další označení, místo podnikání a identifikační číslo,

b) u právnické osoby obchodní firma nebo název včetně odlišujícího dodatku nebo dalšího označení, sídlo, identifikační číslo nebo obdobné číslo přidělované v zahraničí; u osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členem, údaje podle písmene a).

Ust. § 7 odst. 1 nového zákona stanoví, že jestliže je povinná osoba účastníkem obchodu v hodnotě převyšující částku 1 000 EUR, před jeho uskutečněním vždy identifikuje klienta, pokud tento nový zákon dále nestanoví jinak. Tento paragraf přináší určité novum v tom, že snižuje částku z původních 15 000 EUR na nových 1 000 EUR, čímž se tedy zpřísňuje hranice, kdy povinná osoba má identifikační povinnost.

Nový zákon je jistě dobrým krokem vpřed v boji proti praní špinavých peněz a oproti původní úpravě je více přehlednější. Nelze ani přehlédnout, že tato nová právní úprava více kategorizuje povinné osoby.

xxxx://xxx-xxx.xxxxxx.xx/XxxXxxXxxx/XxxXxxXxxx.xx?xxxxXX:X:0000:000:0000:0000:XX:XXX.

3 Komparace vybraných bankovních smluv

3.1 Smlouva o otevření akreditivu vs. smlouva o inkasu

3.1.1 Lokace smluvních typů v obchodním zákoníku

Oba kontrakty jsou umístěny v hlavě druhé části třetí nazvanou jako „obchodní závazkové vztahy“ v obchodním zákoníku. Smlouva o otevření akreditivu je obsažena v dílu dvacátém, § 682 až 691. Díl dvacátý první je pak věnován smlouvě o inkasu v § 692 až 699.

3.1.2 Charakteristika smluvních typů

Shodně pro obě smlouvy platí, že jsou absolutním obchodem, tzn., že se budou vždy řídit obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu jejich účastníků (§ 261 odst. 3 písm. d).

Smlouva o otevření akreditivu i smlouva o inkasu jsou zvláštními případy smlouvy mandátní. Inkaso výslovně stanoví subsidiární použitelnost smlouvy mandátní (§ 699). Přesto však obchodní zákoník neoznačuje účastníky akreditivu a inkasa za mandanta a mandatáře.

Obě úpravy jsou zásadně dispozitivní (a contrario § 263). Kogentnost některých ustanovení vyplývá však z povahy věci a to i přesto, že nejsou zahrnuta v § 263. Smlouva o otevření akreditivu má takové ustanovení v § 682, které se týká základního ustanovení smlouvy a formy smlouvy. Smlouva o inkasu má úpravu obdobnou (§ 692). Základní ustanovení jak u akreditivu, tak i u inkasa jsou závazná pro smluvní strany a to s ohledem na § 269 odst. 1.

Smlouvu o otevření akreditivu obchodní zákoník chápe jako dohodu, kdy banka se zavazuje příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje bance zaplatit úplatu.

Prostřednictvím smlouvy o inkasu se banka zavazuje obstarat pro příkazce přijetí plnění určité peněžní pohledávky od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon.

Zásadní rozdíly spočívají v tom, že banka v případě inkasa zásadně neodpovídá

za splnění závazku („pouze obstarává“) a v případě nezdaru podá o tom ihned zprávu příkazci. U akreditivu je situace zcela jiná. Příkazce zde má jistotu, že přímo od banky, se kterou uzavřel smlouvu o akreditivu, obdrží plnění (pokud jsou splněny podmínky v akreditivní listině).

Další odlišnosti spočívají v potvrzení akreditivu jinou bankou, resp. v obstarání inkasa prostřednictvím jiné banky. V prvním případě může být neodvolatelný akreditiv z podnětu banky, která je jím vázána, potvrzen další bankou. Obě banky jsou pak zavázány solidárně vůči oprávněnému. Ten se pak může domáhat plnění na kterékoliv z nich. Potvrzující banka, která poskytla plnění oprávněnému v souladu s obsahem akreditivu, může uplatňovat regresní nárok proti bance, která požádala o potvrzení akreditivu. U inkasa platí, že banka může obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky. Tuto jinou banku si může vybrat příkazce sám, pak je to na jeho účet a nebezpečí, anebo si banku může ex lege vybrat samotná banka, která uzavřela s příkazcem smlouvu o inkasu, pak platí § 331, tzn. jako by banka plnila sama.

3.1.3 Právní forma smluvních typů

Požadavek písemné formy, která je vyžadována pod sankcí neplatnosti, je stanoven jen u smlouvy o otevření akreditivu (§ 682 odst. 2, § 683 odst. 1, § 686 odst. 2 ve vazbě na § 263 odst. 2). Smlouva o inkasu v žádném ze svých ustanovení nic takového neuvádí. Nicméně v praxi se smlouva o inkasu bude často uzavírat písemnou formou a to především z důvodu zachování právní jistoty účastníků ve vztazích. Smlouva musí mít písemnou formu, pokud alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (§ 272 odst. 1).

Pokud si účastníci ve smlouvě, která byla uzavřena písemně, stanoví, že může být měněna či zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně (§ 272 odst. 2).

3.1.4 Účastníci smluvních typů

Povinným účastníkem je vždy banka, resp. jiné oprávněné osoby na základě prolamujícího ustanovení § 762 odst. 1. Půjde např. o družstevní záložny. Smluvní protistranou je příkazce, kterým může být jak fyzická osoba, tak osoba právnická. Dalšími stranami akreditivu jsou oprávněný, potvrzující banka, avizující banka. U inkasa připadá v úvahu dlužník, zprostředkující banka.

3.1.5 Úplata

Smlouva o otevření akreditivu, i smlouva o inkasu jsou ex lege smlouvami úplatnými.

Smlouva o otevření akreditivu obsahuje úplatu již v samotném základním ustanovení (§ 682 odst. 1 in fine) na rozdíl od smlouvy o inkasu. Nicméně existují samotná ustanovení, která se úplatám věnují. Úplata je vymezena stejně pro oba smluvní typy (§ 684, 696). Shodně platí, že není-li úplata za otevření akreditivu, resp. za obstarání inkasa smluvena, je příkazce povinen zaplatit bance úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy. Povinnost příkazce zaplatit bance úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy platí subsidiárně, pokud by úplata mezi bankou a příkazcem smluvena nebyla. Lze však odkázat i na sazebník banky.

3.1.6 Dokumentární akreditiv, bankovní dokumentární inkaso

V obou případech jde o speciální ustanovení vůči obecné úpravě akreditivu a inkasa. Bankovní dokumentární inkaso (§ 697) je v podstatě protichůdnou operací vůči dokumentárnímu akreditivu (§ 689). Pojďme ale nejdříve k samotným podstatám obou závazků. Ohledně dokumentárního akreditivu platí, že pokud jsou bance řádně předloženy během platnosti akreditivu dokumenty určené v akreditivní listině, tak je banka povinna poskytnout oprávněnému plnění. Naproti tomu bankovní dokumentární inkaso zavazuje banku vydat třetí osobě dokumenty opravňující nakládat se zbožím nebo jiné doklady, bude-li při jejich vydání zaplacena určitá peněžní částka nebo proveden jiný inkasní úkon. V případě dokumentárního akreditivu jsou bance předány dokumenty, ta je převezme a proti nim je povinna poskytnout oprávněnému plnění. U dokumentárního inkasa je situace opačná, jak již bylo výše uvedeno. Zde převzaté dokumenty naopak banka uvolňuje při zaplacení určité peněžní částky nebo provedení jiného inkasního úkonu.

3.1.6.1 Publikace MOK

V souvislosti s dokumentárním akreditivem a dokumentárním inkasem je potřeba zmínit dvě publikace MOK se sídlem v Paříži. Tyto publikace byly vydány v důsledku mezinárodních zvyklostí a uzancí. Jde přitom o Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (publikace MOK č. 500), spíše známá pod zkratkou UCP 500, a Jednotná pravidla pro inkasa (publikace MOK č. 522). Nejedná se

o žádné mezinárodní smlouvy. Je potřeba na ně odkázat na základě § 264 pro případ závaznosti mezi smluvními stranami. Obchodní zvyklosti mají přednost před dispozitivní úpravou v obchodním zákoníku. Podpůrná použitelnost je shodně stanovena pro § 264 a 730, týká se i vnitrozemských právních vztahů.

3.2 Smlouva o běžném účtu vs. smlouva o vkladovém účtu (smlouvy o účtech)

3.2.1 Lokace smluvních typů v obchodním zákoníku

Smlouvy o účtech se nacházejí v obchodním zákoníku v části třetí (obchodní závazkové vztahy), v hlavě druhé. Díl dvacátý třetí patří smlouvě o běžném účtu (§ 708 až 715a), smlouvě o vkladovém účtu pak náleží díl dvacátý čtvrtý (§ 716 až 719b).

3.2.2 Charakteristika smluvních typů

Obě smlouvy byly vloženy do obchodního zákoníku zákonem č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku, s účinností od 1. 1. 1993.

Smlouvy o účtech se řídí obchodním zákoníkem ode dne jeho účinnosti (tj. od 1.

1. 1992) a to i přesto, kdyby k jejich uzavření došlo před jeho účinností (§ 763 odst. 1 in fine).

Závazkové vztahy vyplývající ze smluv o účtech jsou na základě § 261 odst. 3 písm. d) absolutními obchody. Tzn., že jsou podřízeny režimu obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků.

Obě smlouvy mají svá ustanovení převážně povahy dispozitivní. Je zde tedy ponechána autonomie vůle účastníkům. Strany se tak mohou od jednotlivých dispozitivních ustanovení odchýlit či je zcela vyloučit.

Ohledně smlouvy o běžném účtu platí, že kogentní ustanovení, od kterých se strany nemohou odchýlit, jsou podle ust. § 263 odst. 1 tato: § 709 odst. 3, § 710 odst. 2,

3, § 713 odst. 2, § 714 odst. 4, § 715a. Nesmíme však přehlédnout základní ustanovení

§ 708, které je svou povahou kogentní (§ 263 odst. 2, § 269 odst. 1).

Smlouva o vkladovém účtu obsahuje následující kogentní ustanovení, opět vycházíme z výčtu obsaženého v § 263 odst. 1: § 718 odst. 1, § 719a. I u tohoto smluvního typu existují ustanovení, která jsou svojí povahou kogentní, i když o nich § 263 odst. 1 nepojednává. Předně se jedná opět o základní ustanovení § 716 v důsledku § 263 odst. 2, § 269 odst. 1.

Smlouva o běžném účtu je podle obchodního zákoníku koncipována na dobu

neurčitou, naproti tomu smlouva o vkladovém účtu je sjednávána na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou.

Obě smlouvy jsou také typickým příkladem, kdy banka bude odkazovat na své obchodní podmínky (§ 273 odst. 1). Dále platí, že se jedná o smlouvy adhezní. Je to dáno povahou těchto bankovních obchodů, ale i povahou účastníků těchto smluvních typů.

Smlouva o vkladovém účtu je stručnější úpravou nežli smlouva o běžném účtu, avšak vychází z některých ustanovení běžného účtu. Děje se tak na základě § 719a a 719b.

Smlouva o běžném účtu a smlouva o vkladovém účtu jsou pasivními bankovními obchody. To jsou takové obchody, v nichž banka vystupuje jako dlužník: jimi si opatřuje peníze k obchodování. Z toho důvodu se tyto obchody označují také jako atrakční.73

Ani jedna z těchto smluv o účtech neumožňuje vést účet anonymně pro jejich majitele. Vyplývá tak ze závazku banky zřídit účet „pro jeho majitele“ (§ 708 odst. 1, resp. § 716 odst. 1).

Pro obě smlouvy shodně platí, že jsou smlouvami konzensuálními, tzn., že závazky vznikají již podpisem smlouvy. Tím se liší od smluv reálných (např. vklady podle občanského zákoníku), kde závazky vznikají až poskytnutím něčeho (zpravidla peněz).

Smlouvy o účtech stanoví závazek banky zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, ve zbytku se smlouvy liší účelem, kterému slouží. U běžného účtu je to závazek banky přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby. Slouží zejména k bezhotovostnímu platebnímu styku. U vkladového účtu je to závazek banky platit z peněžních prostředků na účtu úroky. Navíc je tu stanoven i závazek majitele vkladové účtu, který spočívá ve vložení peněžních prostředků na účet, a jejich přenechání využití bance na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Tento účet majiteli přináší zhodnocení peněžních prostředků, které na něj vložil.

Jak je patrno ze shora uvedeného, tak jedním ze základních rozdílů je úročení

73 Xxxxx, X. in Xxxxxx, X., Xxxxx, K., Xxxxx, P. a kol. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007, s. 427.

účtů. Obě smlouvy jsou smlouvami ex lege úročnými. Vyššího úročení se majitel účtu dočká v případě vkladového účtu. U běžného účtu banka neví, nemá jistotu, jak dlouho nechá majitel účtu peněžní prostředky na účtu, proto je zde úroková sazba nižší. Je ponecháno na vůli majiteli účtu, jak bude s peněžními prostředky na účtu nakládat, tj. např. jak dlouho tam peněžní prostředky nechá, v jaké výši, etc. Opačná situace panuje u vkladového účtu, kde se majitel vkladového účtu zavazuje bance poskytnout peněžní prostředky a to na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Banka tak má jistotu peněžních prostředků a může je využít ke svým operacím, ke svému podnikání. V případě, že by majitel vkladového účtu nedodržel svůj závazek, tak se uplatní sankce spočívající ve ztrátě nároku na úroky, nebo se sníží způsobem stanoveným ve smlouvě (§ 717). To se však netýká odst. 2 § 717, kde majitel účtu není vůbec oprávněn disponovat s peněžními prostředky před uplynutím doby smluvené či doby výpovědní.

Kromě povinných částí obchodní zákoník zakotvuje fakultativní části u obou kontraktů (§ 709 odst. 2, § 716a). Jsou jakýmsi návodem pro smluvní strany. Výčty nejsou uzavřeny.

3.2.3 Právní forma smluvních typů

Odstavce druhé § 708 a 716 stanoví stejnou právní formu pro oba kontrakty. Je stanovena povinně písemná forma (§ 263 odst. 2). Povinná písemná forma se však dotýká i ust. 715 odst. 1 a 2, který pojednává o výpovědi smlouvy o běžném účtu a vlastně platí i pro smlouvu o vkladovém účtu, tak jak lze dovodit z § 719b, který se zabývá přiměřeným použitím smlouvy o běžném účtu na smlouvu o vkladovém účtu.

Pokud si účastníci ve smlouvě, která byla uzavřena písemně, stanoví, že může být měněna či zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně (§ 272 odst. 2).

3.2.4 Účastníci smluvních typů

Subjektem poskytujícím službu bude banka. Může jím být i družstevní záložna (§ 762 odst. 1). Spolukontrahentem bude v zásadě jakákoliv fyzická nebo právnická osoba. Obchodní zákoník jí označuje jako majitel účtu. Připadá v úvahu i spolumajitelství účtu (právní režim je stanoven v § 709 odst. 4). Dalšími stranami odlišnými od poskytovatele služeb a majitelů účtů mohou být i jiné osoby. Ty mohou

nakládat s účtem za podmínek stanovených v § 709 odst. 3 nebo mohou nakládat s peněžními prostředky na účtu dle § 710 odst. 2.

3.2.5 Úplata

V případě smlouvy o běžném účtu se o úplatě dozvídáme z ust. § 709 odst. 2 písm. d), podle kterého si banka s majitelem účtu může stanovit výši nebo způsob stanovení výše úplaty. Lze odkázat i na ceník banky. Smlouva je úplatná, ledaže by stanovila výslovně jinak.

Smlouva o vkladovém účtu však o úplatě nic nestanoví a to ani v dispozitivním ustanovení § 716a, které obsahuje fakultativní části smlouvy. Výčet však není taxativní, a proto si smluvní strany mohou dohodnout další ujednání nad rámec obsaženého výčtu, a tedy se dohodnout i na úplatě a dalších podmínkách. Banka má právo požadovat úplatu jen tehdy, pokud tak bylo ve smlouvě o vkladovém účtu výslovně ujednáno.74

3.2.6 Výpověď smluv o účtech

Obě smlouvy o účtech jsou vypověditelné. Právo výpovědi náleží shodně majiteli účtu i bance. Zásadnější rozdíl spočívá však v tom, kdy nastává účinnost výpovědi. O tom již bylo pojednáno výše (viz bod 2.4.10).

Určitou odchylku představuje smlouva o vkladovém účtu. Zde majiteli účtu, ani bance nepřísluší smlouvu vypovědět, pokud byla uzavřena na dobu určitou nebo pokud smlouva obsahuje ujednání, že majitel účtu není oprávněn nakládat s peněžními prostředky na účtu před dobou určenou ve smlouvě, resp. před uplynutím výpovědní lhůty. Smlouva však může stanovit jinak.

74 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006, s. 305-306.

Závěr

Základním cílem této diplomové práce bylo podat komplexní výklad bankovních smluv. Práce se neomezuje pouze na charakteristiku těchto smluv, ale jsou zahrnuta i další témata, která úzce souvisí s touto problematikou. Bankovní smlouvy jsou významnou součástí bankovního práva a jsou jedním z hlavních produktů, které banky nabízejí.

První část diplomové práce jsem začal analýzou bankovních smluv, jejich právním zařazením, a které smlouvy řadíme mezi smlouvy bankovní. Zmínil jsem také jejich právní formu a právní povahu ustanovení. Lze však polemizovat o správnosti samotného pojmu „bankovní smlouvy“, který nepovažuji za příliš šťastný. Více by se mi jevil vhodnější název „smlouvy bankovních služeb“. Nemalá část patří také účastníkům bankovních smluv, kdy kromě banky jsem se zabýval také družstevními záložnami, jakožto obligatorními účastníky bankovních smluv, a fyzickými a právnickými osobami, jako smluvní protistranou. Důraz jsem rovněž kladl na ochranu spotřebitele, která je hodně významná a důležitá. Z nepochopitelných důvodů se však spotřebitelské smlouvy nacházejí v obecné části občanského zákoníku, namísto v jeho závazkové části. Také samotný obchodní zákoník obsahuje ustanovení na ochranu spotřebitele. Jedná se o ust. § 262 odst. 4, které je dáno ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem a vylučuje tak aplikaci obchodního zákoníku. Otázkou též zůstává, zda je vhodně umístěno toto ustanovení v obchodním zákoníku a zda by se nemělo nacházet v jeho jiné části. Následuje výklad o adhezních a formulářových smlouvách. První část je pak ukončena obchodními podmínkami, které nesmí být opomenuty. Snažil jsem se objasnit jejich smysl a účel, kdy se stávají závaznými, za jakých podmínek je možná jejich změna a nakolik jsou důležité pro banky a jejich klienty. Obchodní podmínky jsou natolik důležité, že bychom si bez nich bankovní smlouvy těžko představily. A jak praxe ukazuje, jsou veřejností přijímány bez větších problémů.

Celá druhá část je věnována jednotlivým smluvním typům, tak jak jsou řazeny v obchodním zákoníku. Smlouvami jsem se nezabýval do detailů, neboť by to přesahovalo rámec této diplomové práce. Výklad jsem omezil na základní charakteristiku. Zásadnější výtky mám ke smlouvě o bankovním uložení věci, která nemá téměř žádné praktické využití. Dále je třeba upozornit na jisté nepřesnosti

zákonodárce. Především jde o označení „majitel účtu“, který je do jisté míry problematické. Návrh nového občanského zákoníku, bohužel, ponechává toto označení beze změny. Druhá nepřesnost se týká smlouvy o bankovním uložení věci a smluv o účtech, kde se mluví o „zániku smlouvy“, nikoliv o zániku závazku. V tomto směru je návrh občanského zákoníku důslednější a tuto chybu napravil. Za další nedostatek považuji, že obchodní zákoník nepojímá výslovně za bankovní smlouvy vklady, které jsou v současné době upraveny v občanském zákoníku. Osobně pokládám vklady také za bankovní smlouvy, neboť jedním z povinných účastníků je banka, a proto se domnívám, že by měly být výslovně upraveny mezi ostatními bankovními smlouvami v obchodním zákoníku. Úprava bankovních smluv je tak roztříštěná a podléhá odlišnému právnímu režimu. Nápravu však zjednává návrh nového občanského zákoníku, který sjednocuje dosavadní bankovní smlouvy (vyjma smlouvy o bankovním uložení věci, kterou již vylučuje ze své úpravy) a vklady podle občanského zákoníku do jednoho celku a budou tak nově společně upraveny v dílu jedenáctém, § 2388 až 2437 návrhu. Takový počin pokládám za velice rozumný. Velkým plusem je také nový zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, který nahradil původní mnohokrát novelizovaný zákon.

Závěr diplomové práce se věnuje komparaci smlouvy o otevření akreditivu a smlouvy o inkasu, a smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu. Zde jsem vystihnul základní společné znaky smluv a upozornil na jejich zásadní rozdíly a odlišující znaky.

Budoucí právní úprava, jak již bylo naznačeno, se ubírá cestou situování bankovních smluv do nového občanského zákoníku, který se tak stane základním těžištěm těchto smluv. I přes všechny výhrady, které jsem výše zmínil, se domnívám, že současný právní stav bankovních smluv je zdařilý a nepotýká se se zásadnějšími problémy. Svědčí o tom i fakt, že nový občanský zákoník vychází ze současného stavu bankovních smluv (vč. vkladů dle občanského zákoníku) a přejímá tyto smlouvy bez nějakých zásadnějších změn.

Seznam použitých zkratek

BankZ zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů

CenP zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ZPS zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění pozdějších předpisů

ZSÚD zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstev a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní banky č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

ČNB Česká národní banka

MOK Mezinárodní obchodní komora v Paříži

Seznam použité literatury a pramenů

Seznam literatury

• Xxxxx, M. a kol. Finanční právo, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2006

• Xxxxx, X. x kol. Zákon o bankách – komentář a předpisy související. Praha: Linde, 2003

• Xxxxxx, X., Xxxxx, X., Xxxxx, P. a kol. Kurz obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2007

• Xxxxxx, P. Bankovnictví pro bankéře a klienty, 3. vydání. Praha: Linde, 2005

• Xxxxx, K., Xxxxxx, T. a kol. Obchodní zákoník – Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, 5. vydání. Praha: Linde, 2005

• Xxxxxxxx, O., Xxxxxxx, X., Xxxxxxx, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2004

• Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 1, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2005

• Xxxxxxxx, X., Xxxxxxx, X., Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné 2, 4. vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006

• Xxxxxx, Z., Xxxxxxxxxx, M., Xxxxxxx, K., Xxxx, V. Úvod do práva mezinárodního obchodu. Dobrá Voda: Vyd. a nakl. Xxxx Xxxxx, 2003

• Xxxxx, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákon s poznámkami. Praha:

C. H. Xxxx, 1999

• Xxxxx, X. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. Brno: Masarykova univerzita, 2006

• Xxxxx, X., Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. Praha: Aspi, a.s., 2008

• Xxxxxxxxxx, I. a kol. Obchodní právo, 2. díl, 2. vydání. Praha: Codex Bohemia, 1998

• Xxxxxxxxxx, X. Obchodní právo. I. díl. Praha: Aspi, a.s., 2005

• Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha: Aspi, a.s., 2006

• Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2005

Články v odborných časopisech

• Xxxxx, X. K některým otázkám smlouvy o běžném účtu podle obchodního zákoníku. Právní rozhledy, 2006, č. 17, s. 609-619

• Xxxxx, X. Některé právní aspekty ochrany spotřebitele ve smlouvě o běžném účtu. Právní rozhledy, 2007, č. 3, s. 81-88

• Liška, X. Xxxxxxxxx identifikace podle zákona č. 61/1996 Sb. Právní rozhledy, 1997, č. 4, s. 170-174

• Xxxxx, X. Nová úprava smlouvy o vkladovém účtu. Právní zpravodaj, 2003, č. 1, s. 5-6

• Xxxxx, X. Praktická příručka – Smlouvy bankovních služeb. Právní rádce, 2005, č. 12, s. I-XIII

• Xxxxx, X. Smlouva o otevření akreditivu. Právní rozhledy, 1998, č. 7, s. 361- 364

• Xxxxxx, X. Xxxxxxxxxxxxxx ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109-116

• Liška, P. Zánik vkladů na vkladních knížkách na doručitele. Právní rozhledy, 2002, č. 6, s. 244-258

Ostatní prameny

• Soudní rozhledy, č. 10. Praha: C. H. Xxxx, 1998.

Internetové prameny

• xxxx://xxx.xxx-xxx.xxxxxx.xx

• xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxx-xxxxxxx.xxxx

• xxxx://xxx.xxx.xx

• xxxx://xxx.xx.xx

• xxxx://xxx.xxxx.xx

• xxxx://xxx.xx.xx

Bank contracts

Zusammenfassung

Die Diplomarbeit beschäftigt sich mit der Problematik der Bankverträge.

Die Bankverträge sind im Handelsgesetzbuch geregelt (§ 682 bis 719b HGB) und sind Bestandteil der Bankgeschäfte. Diese Verträge gehört dem sog. Bankrecht an.

Das Merkmal der Bankverträge ist, dass eine von den verpflichteten Vertragsparteien die Bank, bzw. ein anderes berechtiges Subjekt gem. § 762 Abs. 1 HGB, sein muss.

Zu den Bankverträgen zählt man: den Akkreditivvertrag, Inkassovertrag, Bankdepositumvertrag, Girovertrag und Sparkontovertrag. Es geht um die bennanten Verträge und sie sind sog. absolute Handelsgeschäfte. Es handelt sich überwiegend um dispositive Regelung. Man kann aber auch die unbenannten Verträge gem. § 262 Abs. 2 HGB abschließen.

Die Arbeit stellt sich ein Ziel, den Leser mit dieser Art der Veträge und ihrer Charakteristik bekanntzumachen. Sie teilt auch mit, welche Stelle in unserer Rechtsordnung die Verträge einnehmen. Außerhalb der Vorteile, die Bankverträge bringen, sind auch ihre Klippen und einige ungenaue Rechtsbegriffe (z. B. Bankverträge, Kontoinhaber, Beendigung des Vertrages) angesprochen. Die Diplomarbeit bringt nicht nur Beschreibung der Bankverträge, sondern auch Nachdenken über einige Aspekte der Bankverträge und es werden auch mögliche Lösungen entworfen.

Die Diplomarbeit wird in drei Grundteile geteilt.

Der Vorspann beschäftigt sich mit dem Begriff Bankvertrag. Hier behandelt man die Rechtsnatur dieser Verträge und welche Stelle diese Verträge in unserer Rechtsordnung einnehmen. Weiter gedenkt man die Teilnehmer der Bankverträge. Es folgt der Verbraucherschutz im Bankgebiet. Hier ist § 262 Abs. 4 HGB von Bedeutung, der zu Gunsten des Subjektes wirkt, das nicht Unternehmer ist, falls es in xxxxxx Xxxxx ist. Und nicht zuletzt sind auch Handelsbedingungen einbezogen, ohne dass wir uns die Bankverträge schwer vorstellen würden.

Der zweite Teil, der umfassendste ist, beschäftigt sich mit einigen Vetragstypen der Bankverträge. Hier beschreibt man den Akkreditivvertrag, Inkassovetrag,

Bankdepositumvetrag, Girovertrag und Sparkontovetrag. Im zweiten Teil sind auch Einlagen gemäß des Bürgerlichen Gesetzbuchs und Ges. Nr. 253/2008, über einige Maßnahmen gegen Legalisierung der Erträge aus der Straftätigkeit und Finanzierung des Terrorismus eingereiht. Es geht um das neue Gesetz, das die ursprüngliche Regelung ersetzt hat.

Im dritten Teil steht die Vergleichung des Akkreditivvetrages und Inkassovetrages, und des Girovertrages und Sparkontovetrages. Hier ergreift man die wesentlichen gemeinsamen Merkmale und Unterschiede der Verträge.

Die Bankveträge stellen im Prinzip die gelungene Rechtsregelung dar, die sich nicht mit grundsätzlicheren Problemen auseinandersetzt. Für Zukunft rechnet man mit diesen Veträgen im Vorschlag des neuen BGB, das aus dem aktuellen Stand der Bankveträge ausgeht. Diese Regelung wird aber nicht den Bankdepositumvetrag regeln. Außer der obenerwähnten Verträge nimmt das neue BGB für die Bankveträge auch Einlagen auf, die zur Zeit im bisherigen BGB geregelt sind.

Klíčová slova

• obchodní právo

• bankovní právo

• bankovní smlouvy

• commercial law

• banking law

• bank contracts