MORAVSKÁ VYSOKÁ ŠKOLA OLOMOUC Ústav právních nauk David Pospíšil Kupní smlouva podle občanského zákoníku Contract of purchase according to Civil code Bakalářská práce JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M. Olomouc 2012

MORAVSKÁ VYSOKÁ ŠKOLA OLOMOUC

Ústav právních nauk

Xxxxx Xxxxxxxx

Kupní smlouva podle občanského zákoníku

Contract of purchase according to Civil code

Bakalářská práce

XXXx. Xxxxxx Xxxxxx, Ph.D., LL.M.

Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedené informační zdroje.

Olomouc ………………………… vlastnoruční podpis

Poděkování

Tímto děkuji za cenné rady vedoucí práce XXXx. Xxxxxx Xxxxxx, Ph.D., LL.M.

Obsah:

Úvod …………………………………………………………………………5

1. Charakteristika kupní smlouvy dle občanského zákoníku …………………..7

1.1 Postavení kupní smlouvy v systému právních předpisů …………………7

1.2 Vymezení základních pojmů – kupní smlouva, kupující, prodávající …...9

1.3 Práva a povinnosti stran kupní smlouvy ………………………………...12

1.4 Odpovědnost za vady ……………………………………………………14

2. Zvláštní způsoby uzavírání kupní smlouvy a ochrana spotřebitele při uzavření kupní smlouvy podle občanského zákoníku..……………………………….17

2.1 Zvláštní způsoby uzavírání kupní smlouvy dle občanského zákoníku .…17

2.2 Ochrana spotřebitele při uzavření kupní smlouvy podle občanského zákoníku

– obecné pojmy …………………………………………………………18

2.2.1 Kupující v postavení spotřebitele …………………………………..18

2.2.2 Ochrana spotřebitele (kupujícího) ………………………………….22

2.3 Prodej zboží v obchodě a odpovědnost za vady …………………………23

3. Aktuální právní úprava kupní smlouvy ve srovnání s novou právní úpravou .29

3.1 Obecně …………………………………………………………………...30

3.2 Blíže k jednotlivým pododdílům ………………………………………...33

3.3 Shrnutí, úvahy de lege ferenda ………………………………………......38

Závěr …………………………………………………………………………41

Anotace ………………………………………………………………………42

Seznam literatury a použitých pramenů ……………………………………..43

Seznam zkratek ……………………………………………………………....45

Úvod

Předložená bakalářská práce se věnuje tématu kupní smlouvy podle občanského zákoníku. Dané téma mě zaujalo, neboť se jedná o problematiku z oblasti občanského práva, které je odvětvím soukromého práva a lze se s ním setkat velmi často v běžném životě. Kupní smlouva je prostředkem smluvní praxe, proto je prospěšné znát právní úpravu, která tento institut zakotvuje. V souvislosti se studiem problematiky týkající se kupní smlouvy jsem narazil na řadu zajímavých témat, která se daného tématu dotýkají. Některá vyvstávají z aktuálně platné a účinné právní úpravy, jiná s sebou přináší nová právní úprava, jež nabude účinnosti až k 1.1.2014.

Cílem mé práce bude podat komplexní přehled o charakteristice kupní smlouvy a jejím zakotvení v občanském zákoníku, přiblížit oblast kupní smlouvy v rámci spotřebitelského práva, porovnat budoucí právní úpravu s aktuální a popřípadě nastínit možná východiska řešení. Materie právní úpravy kupní smlouvy je značně široká, proto se omezuji na rozbor kupní smlouvy zakotvené pouze v zákoníku občanském, z hlediska územního se věnuji pouze úpravě tuzemské. Vzhledem k obsáhlosti materie právní úpravy kupní smlouvy jsem si zvolil pouze témata, jež považuji za klíčová, a věnuji se rozboru otázek, jež považuji za diskutabilní a zajímavé.

Práci se snažím strukturovat logicky: nejprve podávám výklad pojmu kupní smlouvy, věnuji se blíže charakteristice kupní smlouvy a právům a povinnostem smluvních stran, jakož i otázkám souvisejícím s odpovědností prodejce za vady. Součástí úvodní kapitoly je také přehled právní úpravy, jež toto téma normuje. Následně pokračuji kapitolou týkající se spotřebitelské ochrany v oblasti kupních smluv. Stěžejní část práce budu věnovat pohledu na novou právní úpravu, jež nabude účinnosti 1.1.2014.

Téma je rozpracováno z pohledu hmotněprávní úpravy v mnoha publikacích na vysoké úrovni, ačkoliv rozbor jednotlivých institutů a dílčích témat by mohl být prozkoumán i hlouběji. V právní publicistice jsem naproti tomu našel jen málo podnětných otázek vedoucích k zamyšlení. Velice mě oslovila problematika aktualizace stávající právní úpravy, tj. nový občanský zákoník a jeho důvodová zpráva. Mezi informační zdroje, z nichž jsem čerpal, lze zařadit jak primární prameny, tj. zákonné i podzákonné předpisy, jejich komentáře, důvodové zprávy, původní publikace, tak i sekundární prameny jako novinové články a sekundární publikace. V práci jsou zapracované právní předpisy účinné k datu 1.8.2012.

Téma kupní smlouvy zpracovávám z hlediska hmotněprávní úpravy, jen okrajově se zmiňuji o procesních aspektech.

Na samém úvodu bakalářské práce provádím vymezení základních pojmů, pokračuji speciálním tématem spotřebitelských kupních smluv a zejména se věnuji srovnání nové právní úpravy (ovšem dosud neúčinné) s právní úpravou aktuální. Snažím se najít odpověď na otázku, zda nová právní úprava je přínosnější a propracovanější než aktuální a jaké změny by v jednotlivých oblastech byly ještě třeba provést de lege ferenda.

1. Charakteristika kupní smlouvy podle občanského zákoníku

1.1 Postavení kupní smlouvy v systému právních předpisů

Koupě a prodej patří mezi nejfrekventovanější jednání v lidském životě, proto se této oblasti věnuje celá řada právních předpisů. Základní úprava je ponechána občanskému zákoníku (z.č. 40/1964 Sb.) jako předpisu obecnému, ovšem tematikou se zabývá a rozšiřuje ji o další aspekty také zákon o ochraně spotřebitele (z.č. 634/1992 Sb.). Ve specifických případech se mohou uplatnit i zákony další, např. zákon o potravinách a tabákových výrobcích (z.č. 110/1997 Sb.). Od 1.5.2004 je navíc pro oblast kupní smlouvy závazné i komunitární právo, např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES.

Generálním pramenem upravujícím základní pojmy a podmínky vzniku, existence i zániku právních vztahů vznikajících na základě kupní smlouvy je občanský zákoník. Právě úprava kupní smlouvy dle občanského zákoníku bude tématem této práce.

Ovšem kupní smlouvu upravenou v občanském zákoníku je třeba odlišovat od obchodní kupní smlouvy upravené dle zákoníku obchodního. Kupní smlouvu lze totiž uzavřít také mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností (rozhodující je objektivní účel smlouvy v době jejího uzavření), v takovém případě se jedná o kupní smlouvu uzavřenou dle obchodního zákoníku a platí pro ni jistá specifika. Rozhodujícím kritériem odlišení je tedy účel: pokud by kupující uskutečnil koupi věci pro své podnikání, ale tento účel by nebyl zjevný již při uzavření smlouvy, smlouva by se řídila občanským zákoníkem. Kupní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost, se vždy řídí ustanoveními občanského zákoníku.¹

Jinou možností, při níž se užije též úprava kupní smlouvy dle obchodního zákoníku, je situace, kdy se na použití obchodního zákoníku prodávající a kupující dohodnou. Pokud tedy prodávající vstupuje do právního vztahu s kupujícím,

jež při uzavírání kupní smlouvy nejedná v postavení podnikatele (viz kapitola ochrana spotřebitele), nemůže jednostranně stanovit, že se kupní smlouva bude řídit obchodním zákoníkem namísto občanského.² Zde zákon kogentně nařizuje užití písemné formy (§ 262 odst. 2 ObchZ) a stanovuje, že pokud by při sjednání takové dohody došlo ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, byla by smlouva neplatná (§ 262 odst. 1 ObchZ). Kogentnost ustanovení zde pak znamená, že se od takového zákonného příkazu nelze odchýlit, tzn. nelze si sjednat platně kupní smlouvu mezi prodávajícím – podnikatelem a kupujícím – nepodnikatelem v jiné než písemné formě.

Stejně tak významné je odlišení kupní smlouvy upravené v občanském zákoníku od jiných smluvních typů, zejména od smlouvy směnné, nájemní, darovací. Pro smlouvu darovací je typické, že ačkoli obsahuje mnoho společných znaků s kupní smlouvou, není na rozdíl od smlouvy kupní úplatná. Smlouva směnná se též podobá smlouvě kupní, ovšem dochází zde ke směně určité věci, tzn. nedochází zde k zaplacení kupní ceny. Nájemní smlouva obsahuje závazek pronajímatele přenechat věc k dočasnému užívání nájemci, tudíž nedochází zde k přechodu vlastnického práva jako v případě kupní smlouvy.³

Prodávající mnohdy záměrně zaměňuje kupní smlouvu za smlouvu o dílo. Důvodem je nižší ochrana spotřebitele při uzavření smlouvy o dílo. Pro správné určení, zda se jedná o kupní smlouvu nebo smlouvu o dílo je nutné posoudit podíl, jakým se prodávající (respektive zhotovitel) podílel na výrobě dané věci. V řadě případů může dojít také ke kombinaci smlouvy kupní a smlouvy o dílo (např. při koupi věci a její následné montáži).⁴

Vždy je tedy třeba podrobně zkoumat podmínky, za nichž je smlouva uzavírána. Zejména, zda je úplatná, zda dochází k převodu vlastnického práva na kupujícího a k zaplacení kupní ceny, popřípadě jaký je podíl zhotovitele na vyráběné věci. Neméně důležité je sledovat účel, pro který předmět koupě kupující zamýšlí koupit: pokud nemá v úmyslu uzavřít smlouvu v souvislosti s podnikatelskou činností, není třeba uzavírat smlouvu dle obchodního zákoníku. Nepochybným přínosem uzavření kupní smlouvy dle zákoníku občanského je její zvýšená míra ochrany kupujícího jako spotřebitele, například co se záruky týče.

V řadě specifických případů je též důležité řídit se kromě ustanovení kupní smlouvy také dalšími zákony, jež stanovují od kupní smlouvy drobné i větší odchylky, a ne zřídka jsou směřovány ve prospěch kupujícího: např. zákon o ochraně spotřebitele, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES.

1.2 Vymezení základních pojmů

Generální právní úprava kupní smlouvy, jak již bylo zmíněno výše, je obsažena v občanském zákoníku, v části osmé, hlavě druhé, nazvané Kupní a směnná smlouva. Hlava druhá je pak rozdělena do čtyř oddílů: 1. Obecná ustanovení o kupní smlouvě (§ 588 - § 600), 2. Vedlejší ujednání při kupní smlouvě (§ 601 - § 610), 3. Směnná smlouva (§ 611), 4. Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě (§ 612 - § 627). „Při sjednávání smlouvy podle občanského zákoníku je však nezbytné si uvědomit existenci řady ustanovení kogentní povahy, jež se nachází nejen v části osmé zákona: jedná se především o ustanovení týkající se právních úkonů a některá ustanovení hlavy prvé, části osmé (§ 488 - § 587), a jednostranně kogentní jsou pak ustanovení upravující vztah ke spotřebiteli (§ 55, § 56).“⁵Kogentností se i zde rozumí nemožnost odchýlit se smluvním ujednáním od přesných formulací zákonného předpisu.

Občanský zákoník v úvodním (a právě kogentním) ustanovení (§ 588) uvádí charakteristiku kupní smlouvy, když stanovuje, že na základě kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

Kupní smlouvu lze tedy vymezit jako právní skutečnost, která zakládá právní vztah koupě a prodeje⁶, přičemž se jedná o dvoustranný právní úkon, z něhož jedna strana (prodávající) se zavazuje odevzdat druhé straně (kupujícímu) předmět koupě, a tato druhá strana se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupní cenu. Na obou smluvních stranách přitom může vystupovat současně i více subjektů.⁷

Formu kupní smlouvy zákon výslovně nepředepisuje, lze ji tedy uzavřít písemně, ústně i konkludentně. Výjimkou jsou pouze smlouvy, jejichž předmětem je nemovitost (§ 46 odst. 1 OZ), u těchto smluv zákon vyžaduje nejen jejich písemnou podobu, ale dokonce stanoví požadavek podpisů všech smluvních stran na téže listině.⁸

Pojmové znaky kupní smlouvy lze rozlišovat na tzv. podstatné náležitosti obsahu smlouvy (essentialianegotii), tzn. předmět koupě a kupní cena, a tzv. obvyklé a vedlejší náležitosti obsahu (naturalianegotii a accidentalianegotii). Úpravu těchto otázek obsahuje podpůrně zákon, vždy je samozřejmě vhodnější stanovit podmínky přímo v rámci sjednané kupní smlouvy.⁹

Pokud by smlouva některé zákonem předepsané náležitosti nesplňovala, anebo některou z podstatných náležitostí neobsahovala, byla by neplatná. Při sjednávání kupní smlouvy musí tedy existovat dvě smluvní strany (kupující a prodávající), obě tyto smluvní strany pak musí splnit požadavky, jež na ně zákon klade: kupující předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupní cenu, prodávající pak předmět odevzdat kupujícímu a převést na něj vlastnické právo. Též předmět koupě a úplatnost jsou vyžadovány pro platný vznik kupní smlouvy (viz dále).

Předmět koupě v zákoně přesně charakterizován není. Vždy je nutno určit předmět koupě dostatečně přesně, ať už jednotlivě (individuálně) nebo podle druhu (genericky). Předmětem koupě a prodeje tak může být vše, co může být předmětem občanskoprávních vztahů podle § 118 občanského zákoníku. Může jít o věc movitou i nemovitou. Některé věci jsou výslovně zákonem vyloučeny, př. obchodování s tkáněmi a orgány odebranými za účelem transplantace zakazuje transplantační zákon. Dále nemohou být předmět kupní smlouvy peníze, neboť ty jsou považovány za zákonné platidlo a při vzájemné směně peněz by se tak jednalo o smlouvu směnnou. Tento názor je podpořen i rozsudkem soudu Nejvyššího soudu z roku 2002 (č.j. 30 Cdo 1162/2002). Navíc předmět kupní smlouvy může být pouze ideální část věci (tzn. podíl na věci), reálná část věci nemůže být zásadně předmětem práva (s výjimkou týkající se vlastnictví bytů).¹⁰

Zákon stanovuje okamžik, jímž přechází na kupujícího nebezpečí nahodilé zkázy či zhoršení předmětu koupě včetně užitků: není-li dohodnuto jinak, je tímto okamžikem nabytí vlastnictví (§ 590 OZ). Ustanovení pamatuje také na případ, kdy kupující nabyl vlastnictví dříve, než došlo k odevzdání předmětu koupě: pak má prodávající až do odevzdání práva a povinnosti schovatele.

Okamžik nabytí vlastnického práva je tedy významnou právní událostí, neboť vlastník věci nese nebezpečí škody na věci. Kupní smlouva je titulem nabytí vlastnického práva k předmětu koupě, k nabytí je ovšem současně potřeba vlastnické právo převést. Nezbytným předpokladem je oprávnění prodávajícího nakládat s vlastnickým právem předmětu prodeje (toto oprávnění náleží zejména vlastníkovi, popřípadě lze věc prodat se souhlasem vlastníka).¹¹

Druhým podstatným pojmovým znakem kupní smlouvy je kupní cena. Občanský zákoník se k ní vyjadřuje velice stručně, když v § 589 stanoví, že cenu je třeba sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle § 40a. „Kupní cena je peněžitá úplata za předmět koupě. Musí být vyjádřena v penězích, jinak nejde o kupní smlouvu. Výše kupní ceny se určuje dohodou, je však třeba respektovat obecně závazné cenové předpisy pod sankcí relativní neplatnosti.“¹² K tomuto rozšiřuje starší judikát – rozsudek 30/1992 – že obecně je sjednání kupní ceny ponecháno na dohodě prodávajícího a kupujícího, výjimkou případů, na něž se vztahuje regulace cen podle zákona o cenách.

Přitom studie dokazují, že právě cena je nejen důležitým znakem kupní smlouvy, ale též faktorem, který je pro spotřebitele při volbě výrobku rozhodující (tak je tomu například až u 73% Slováků).¹³

Tzv. vedlejší ujednání při kupní smlouvě jsou obsažena v § 601 – 610 občanského zákoníku a zahrnují: výhradu vlastnictví, předkupní právo, právo zpětné koupě a jiná vedlejší ujednání. Tato ujednání nejsou jako vedlejší označená náhodou: jde o zcela dispozitivní ustanovení, je jen na dohodě smluvních stran, zda si taková ujednání sjednají. Vzhledem k tomu, že mohou kupujícímu i prodávajícímu upravit sporné otázky a posílit jejich právní postavení, shledávám jejich zákonné zakotvení jako prospěšné.

1.3 Práva a povinnosti stran kupní smlouvy

Kupní smlouva je dále charakterizována právy a povinnostmi, jež vůči sobě mají prodávající a kupující. Kupující je smluvní stranou, jehož povinností je včas a řádně nabídnutý předmět koupě převzít¹⁴ a zaplatit za něj kupní cenu¹⁵. S tím korespondují povinnosti prodávajícího: řádně plnit, tj. odevzdat prodanou věc, a převést vlastnické právo k ní na kupujícího.¹⁶ Přitom je třeba dodržet ustanovení § 591 občanského zákoníku, podle něhož jsou účastníci povinni plnit bez zbytečného odkladu, není-li dohodnuto jinak, ani není-li to obvyklé. Toto ustanovení svěřuje prodávající oprávnění odepřít odevzdání předmětu koupě kupujícímu, jestliže tento nezaplatí cenu včas. Kupující také není povinen zaplatit cenu v případě, že se odesílá předmět koupě na místo plnění nebo určení, dokud nemá možnost si předmět koupě prohlédnout.

Odevzdáním věci se přitom rozumí předání do držby kupujícímu v místě plnění, a to v době stanovené ve smlouvě, popřípadě postupem dle § 591 občanského zákoníku. Prodávající plní svůj závazek odevzdat věc včas také, jestliže ve stanovené době předá věc dopravci k přepravě (§ 594 OZ). V takovém případě se za odevzdání považuje okamžik, kdy je věc převzata kupujícím od dopravce. Místo odevzdání věci může být uvedeno ve smlouvě, pokud tomu tak není, platí, že se za místo odevzdání považuje bydliště/sídlo prodávajícího. Prodávající současně nese náklady spojené s odevzdáním věci (měření, vážení, balení), avšak náklady spojené s převzetím věci nese kupující.¹⁷

K tomuto bych chtěl podotknout, že zastávám názor mnohých právních teoretiků i praktiků, který stejně tak jako upřednostňuje písemnou formu kupní smlouvy, upřednostňuje též sjednání řady obvyklých náležitostí jako je určení místa odevzdání věci, popřípadě upřesnění jakosti předmětu koupě aj. Myslím, že v praxi taková ustanovení v rámci kupní smlouvy mohou vyloučit nebo alespoň omezit mnohé rozpory.

K povinnosti prodávajícího náleží převést vlastnické právo k prodávané věci na kupujícího. Obvykle je prodávajícím dosavadní vlastník prodávané věci, neboť dle občanského zákoníku nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Ovšem v některých případech na platnost smlouvy nemá vliv, že prodávající vlastníkem není (příkladem může být § 650 odst. 2 OZ, kdy je k prodeji oprávněna osoba, která vlastníkem věci není).¹⁸

Splatnost kupní ceny je vhodné stanovit ve smlouvě jako součást tzv. platebních podmínek.¹⁹ Lze ji dohodnout současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (faktické okamžité předání), později než dojde k předání a převzetí předmětu koupě (koupě věci na úvěr), nebo naopak dříve než dojde k předání a převzetí předmětu koupě (tzv. prenumerační koupě).²⁰ Častá je úhrada kupní ceny ve splátkách.²¹ Místo splatnosti kupní ceny stanovuje občanský zákoník v obecných ustanoveních části osmé, konkrétně v § 567. Tento upřednostňuje pro místo splatnosti dohodu účastníků, není-li jí, pak se místem plnění (zaplacení kupní ceny) rozumí bydliště nebo sídlo kupujícího. Kupní cenu lze zaplatit i prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb: pak se za okamžik zaplacení kupní ceny považuje okamžik, kdy je částka připsána na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacení částky v hotovosti, není-li dohodnuto jinak (§ 567 odst. 2 OZ).

1.4 Odpovědnost za vady

Základním ustanovením, které počítá s vadami věci, je § 596 občanského zákoníku: má-li věc vady, o kterých prodávající ví, je povinen kupujícího při sjednávání kupní smlouvy na ně upozornit (stačí ústní forma, písemná vyžadována není) na konkrétní vady věci, a to v době, než dojde k uzavření smlouvy. Prodávající, který splnil tyto podmínky, za vady na které upozornil, neodpovídá.²² Jestliže prodávající kupujícího ujistí, že věc má určité vlastnosti, a následně se ukáže, že tomu tak není, má kupující právo od smlouvy odstoupit (§ 597 odst. 2 OZ). Zde bych chtěl ovšem připomenout nesporné výhody písemné formy, mezi něž patří jasnější průkaznost a snadnější vymáhání nároku.

Přitom vady věci lze lišit na faktické a právní, skryté a zjevné. Faktické vady jsou ty, pokud věc nemá vlastnosti v kupní smlouvě vymíněné, nebo zákonem závazně či podpůrně stanovené, nebo vady množstevní. Za právní vady lze pokládat ty, které vzniknou, protože prodávající nesplní v souladu se zákonem převést na kupujícího vlastnické právo k věci, nebo věc je zatížena v rozporu se smlouvou právy třetích osob. Zjevné vady bývají definovány jako vady, které lze zjistit při obvyklé pozornosti v době prohlídky věci. Skryté vady jsou ty, jež nebyly objektivně zjistitelné při prohlídce věci a vyšly najevo později.²³

„Odpovědnost prodávajícího se vztahuje na vady, které existovaly v době uzavření kupní smlouvy, i když vyšly najevo až dodatečně. Kupující může úspěšně uplatnit práva z odpovědnosti jen za vady dodatečně najevo vyšlé, které ovšem ještě nebyly obvykle zjistitelné. Odpovědnost se však nevztahuje na vady, které vznikly později, neboť zde není zákonná záruka jako při prodeji v obchodě.“²⁴

Povinností a zájmem každého kupujícího by tak mělo být řádné prohlédnutí předmětu koupě při jeho převzetí, stejně jako včasné oznámení vad v případě jejich náhlého výskytu. Jedině takto, kromě dalších zásad spíše obchodního směru (např. výběr kvalitního prodejce), může kupující eliminovat riziko špatného nákupu.

Záruku si lze sjednat smluvně dohodou stran, nebo může být stanovena podle zákona (př. prodej zboží v obchodě) či jeho prováděcího předpisu, nebo na základě jednostranného prohlášení prodávajícího. Zcela je vyloučena odpovědnost prodávajícího za vady věci určené ve smlouvě úhrnem, tj. jak stojí a leží.²⁵

Ke vzniku práv z odpovědnosti za vady je třeba uplatnění nároku kupujícím vůči prodávajícímu, tzn. povinnost vytknout vady prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, co měl kupující možnost si věc prohlédnout (tzv. notifikace). Jestliže kupující zjistí vadu věci, je povinen nejprve uschovat vadnou věc po dobu, kterou stanoví prodávající k přezkoumání vad. Výjimkou je věc podléhající rychlé zkáze, tu může kupující po notifikaci prodat. V případech, na které se vztahuje záruka, je rozhodující záruční doba. Účinky notifikace nastávají okamžikem doručení vytknutí vad prodávajícímu.²⁶

Nároky z odpovědnosti za vady věci se liší dle druhu vady, mohou nastat tři situace:

1) pokud vada věci je neodstranitelná (tzn. předmět koupě nelze pro vadu užívat řádně, popřípadě dohodnutým způsobem), kupující má právo volby ze dvou možností: přiměřenou slevu z kupní ceny nebo právo odstoupit od smlouvy,

2) pokud se ukázalo nepravdivým ujištění prodávajícího vůči kupujícímu, že předmět má určité vymíněné vlastnosti nebo výslovné ujištění o bezvadnosti předmětu, kupující může volit mezi přiměřenou slevou z kupní ceny, nebo může od smlouvy odstoupit,

3) pokud vada věci je odstranitelná, nebo je sice neodstranitelná, ale předmět koupě lze užívat řádně, či dohodnutým způsobem, pak má kupující právo na přiměřenou slevu z kupní ceny odpovídající povaze a rozsahu vady. Právo na slevu má tedy kupující ve všech třech situacích.²⁷

2. Zvláštní způsoby uzavírání kupní smlouvy a ochrana spotřebitele při uzavření kupní smlouvy podle občanského zákoníku

2.1 Zvláštní způsoby uzavírání kupní smlouvy dle občanského zákoníku

Občanský zákoník obsahuje jednak obecnou úpravu kupní smlouvy, jednak zvláštní způsoby uzavírání kupní smlouvy. Mezi tyto lze zařadit prodej zboží v obchodě, tzv. „koupi z ruky do ruky“, koupě věci určené úhrnem, koupě naděje. Navzájem je lze odlišit způsobem jejich uzavření, modifikací odpovědnosti prodávajícího za vady předmětu koupě.²⁸

Prodejem zboží v obchodě se budu blíže zabývat v následující kapitole (3.3).

Tzv. koupě z ruky do ruky znamená, že k uzavření smlouvy a jejímu následnému plnění dochází současně, konkludentním způsobem. Typickým příkladem je koupě z automatu: smlouva je uzavřena vhozením mince, současně dochází k převzetí předmětu koupě.²⁹ Ve srovnání s obecnou kupní smlouvou vylučuje dřívější nebo pozdější splatnost kupní ceny, stejně tak předání předmětu koupě. Přínosem je nepochybně skutečnost, že při koupi z ruky do ruky odpadá sjednávání podmínek např. pro přepravu zboží.

Koupě věci úhrnem se rozumí koupě věci „jak stojí a leží“. Tato zvláštní forma kupní smlouvy je upravena v ustanovení § 501 občanského zákoníku, tj. v rámci obecných ustanovení závazkových právních vztahů, nikoli přímo u kupní smlouvy. Zde je výrazný moment modifikace odpovědnosti prodávajícího za vady věci: zcizitel neodpovídá za vady takové věci vůbec, ledaže by věc neměla vlastnost, o níž prodávající prohlásil, že ji má, nebo kterou si kupující výslovně vymínil. Kupující kupuje předmět koupě ve stavu úhrnném, mnohdy lze předpokládat, že předmět koupě nebude v zcela bezvadném stavu. Naopak o to nižší lze předpokládat kupní cenu.

Ustanovení § 595 občanského zákoníku zakotvuje tzv. koupi naděje. Je tak možné koupit budoucí užitky, buď s nadějí na nejisté budoucí užitky, nebo budoucí užitky nějaké věci úhrnem. Tento druh smlouvy s sebou přináší riziko nejisté budoucnosti. V případě splnění očekávání je pozitivem, že předmětem koupě budou všechny užitky řádně vytěžené. Bylo-li však očekávání zmařeno, je výsledek negativní a kupující nese ztrátu.

Koupě věci úhrnem i koupě naděje spadají pod kategorii tzv. odvážných smluv. Pro ně je typické, že za určitou cenu se kupuje neurčité množství toho, co bude vytěženo, bez zřetele na jakost. Kupující se zavazuje zaplatit sjednanou cenu za předmět koupě, který je nejistý nejen z hlediska vzniku užitků, ale také co do množství a kvality.³⁰

2.2 Ochrana spotřebitele při uzavření kupní smlouvy podle občanského zákoníku – obecné pojmy

V této kapitole se chci zaměřit na obecné pojmy, které se týkají ochrany spotřebitele a zejména najít odpovědi na otázky: Kdo je spotřebitel? Proč je třeba jeho ochrana? Jak souvisí ochrana spotřebitele s úpravou kupní smlouvy v občanském zákoníku?

2.2.1 Kupující v postavení spotřebitele

Spotřebitele lze definovat jako fyzickou osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (§ 52 odst. 3 OZ). Spotřebitel je subjektem v oblasti hospodářského trhu. Vstupuje tak do právních vztahů, jejichž druhým subjektem je podnikatel, tj. osoba, která například prodává výrobky či poskytuje služby. Mohou tak platně vznikat smlouvy kupní, smlouvy o dílo, cestovní smlouvy aj., přitom není rozhodné, zda se uzavírají dle zákoníku občanského nebo obchodního. K podstatným znakům spotřebitele lze zařadit fakt, že spotřebitel nevyužívá zboží či služby v rámci své podnikatelské činnosti, tudíž jedná jako neprofesionál, zatímco vstupuje do právního vztahu s podnikatelem – profesionálem.³¹

V rámci ochrany spotřebitele je možné vyhradit skupinu smluv označovaných jako smlouvy spotřebitelské: k nim se řadí právě veškeré smlouvy kupní a smlouvy o dílo (ale pouze za podmínky, že na jedné straně je spotřebitel a na druhé prodávající), cestovní smlouvy, distanční smlouvy, timesharingové smlouvy, smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé pro podnikání.³²

Vzhledem k tématu práce se v rámci této práce spotřebitelem rozumí fyzická osoba, především tzv. kupující, který při sjednávání kupní smlouvy nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Obecně by samozřejmě spotřebitelem mohly být i jiné subjekty, např. objednatel při sjednávání smlouvy o dílo, cestující sjednávající si smlouvu cestovní.

Ochrana kupujícího - spotřebitele jako strany, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, a tedy se nachází v nerovném postavení vůči prodejci, se formovala již dávno ve starověku. V Mezopotámii lze v zákoníku Chammurapiho najít první zárodky ochrany slabší strany, když v čl. 229 stojí: „Jestliže stavitel postaví pro někoho dům a neučiní tak pořádně a dům, který postavil, spadne a zabije jeho majitele, potom bude tento stavitel zabit.“³³ I nadále se spotřebitelské právo vyvíjelo. Ovšem v minulosti nebyly vztahy mezi kupujícím a prodávajícím příliš komplikované, neboť vznikaly na místní úrovni (nízký okruh výrobců, stejně tak nízká mobilita zákazníků). Až po 2. světové válce došlo v souvislosti s rozvojem výroby, dopravy, mezinárodního trhu k odklonu z rovnováhy dosud celkem vyrovnaného vztahu kupující – prodávající na trhu. Xxxxxxxxxxx začala směřovat v neprospěch strany kupujícího a stala se počátečním důvodem k jeho ochraně. Konečně ochrana spotřebitele v České republice také zesílila vstupem do EU, kdy se stala pro české spotřebitele závazná řada evropských předpisů.³⁴

Ochrana spotřebitele, tedy i kupujícího v postavení spotřebitele, není proto žádnou novinkou, její počátky lze najít již ve starověku. Lze konstatovat, že postupem času se vyvíjela a zesilovala úměrně s potřebou, jak se vyvíjel obchod, a zhoršovalo se postavení spotřebitele. Ochrana spotřebitele je tak vlastně nutností, s kterou by dnes již každá vyspělá země měla v rámci svých právních předpisů operovat. V souvislosti s vytvořením EU pak také komunitární právo si tuto skutečnost uvědomuje a přikazuje členským státům dodržovat příslušné předpisy na ochranu spotřebitele.

V různých státech se pojetí spotřebitele liší, obecně lze však stanovit dva typy spotřebitele: tzv. aktivní a pasivní spotřebitele. Pasivní spotřebitel se vyznačuje tím, že jde o stranu slabou, důvěřivou, potřebující vyšší míru ochrany prostřednictvím zákonných opatření. Toto pojetí převládá zejména ve skandinávských zemích, naopak země EU se přiklání k pojetí spotřebitele jako aktivní a informace vyhledávající osoby. Aktivní spotřebitel je tedy osoba dobře informovaná, která sama vyhledává informace a je schopna sama rozhodovat o svých smluvních vztazích, a to kriticky a pozorně.³⁵

Třeba podotknout, že ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany, je koncipována obecně pro pasivního i pro aktivního spotřebitele. Hlavní rozdíl mezi aktivním a pasivním spotřebitelem spočívá v míře obvyklé pozornosti a obezřetnosti takového spotřebitele: u pasivního není vyžadována vysoká obezřetnost, není povinen si o předmětu koupě zjišťovat bližší informace, naopak zákon u něj pamatuje na ochranu i v případě jeho přílišné důvěřivosti.

S pojmem spotřebitel operuje v českém právním řádu hned několik právních předpisů: zákon o ochraně spotřebitele (§ 2 odst. 1 písm. a), občanský zákoník (§ 52 odst. 3), zákon, kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů.

Právě posledně zmíněný zákon přinesl s účinností od 1. 8. 2010 mimo jiné i změny v ustanoveních občanského zákoníku, jež pokládají základy soukromoprávní ochrany spotřebitele. Stěžejní změna proběhla v definici spotřebitele v ust. § 52 občanského zákoníku. Definice spotřebitele je tak nově zúžena pouze na fyzické osoby, a tak by se mohlo zdát, že provedená novelizace zcela zbavila právnické osoby - nepodnikatele dosavadní spotřebitelské ochrany v režimu občanského zákoníku. Takto tomu však není, právnické osobě - nepodnikateli zůstává nadále zachována spotřebitelská ochrana poskytovaná ustanoveními o jednotlivých smluvních typech v části osmé občanského zákoníku. Lze dojít k závěru, že fakticky zákonodárce vytvořil v českém soukromém právu novou kategorii spotřebitelské ochrany právnických osob - nepodnikatelů, která je jakýmsi mezistupněm mezi plnou soukromoprávní spotřebitelskou ochranou náležející nadále jen fyzickým osobám a nulovou spotřebitelskou ochranou náležející podnikatelským subjektům.³⁶

Zajímavou se jeví otázka, zda jsou provedené změny vhodné a přínosné.

Jejich potřebnost odůvodňuje důvodová zpráva k zákonu č. 155/2010 Sb., když stanoví: že změna je nutná s ohledem na přizpůsobení vnitrostátní definice spotřebitele vývoji judikatury Soudního dvora EU a sekundárního komunitárního práva. Dále ji obhajuje tím, že u právnické osoby lze očekávat větší míru profesionality než u osoby fyzické. Přitom současně upozorňuje na fakt, že úroveň ochrany právnických osob zůstává i nadále na vysoké úrovni, neboť minimální standardy ochrany slabší strany jsou dostatečné jak v občanskoprávních vztazích, tak v případě úpravy dle obchodního zákoníku.³⁷

Domnívám se, že zdůvodnění argumentem nutnosti harmonizace s evropskými předpisy, je přesné, a též shledávám tento krok zákonodárce jako přínosný. Vzhledem k tomu, že Česká republika je součástí Evropské unie, měla by se orientovat na proevropské hodnoty a přizpůsobovat jim vnitrostátní právní předpisy, ať už v důsledku zákonem předepsané povinnosti (nařízení), nebo na základě pouhého doporučení.

Co se týče oddělení fyzických osob – nepodnikatelů a právnických osob – nepodnikatelů, myslím, že provedenou změnou došlo k vzniku komplikovanější orientace v problematice ochraně spotřebitelů. Na jednu stranu existuje ustanovení § 52 občanského zákoníku, které poskytuje ochranu pouze fyzickým osobám – nepodnikatelům, a tak jasně poskytuje odpověď na otázku, kdo je spotřebitel – došlo ke zpřesnění definice spotřebitele a současně vyloučení právnických osob - nepodnikatelů z této ochrany. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že ochrana právnických osob - nepodnikatelů zůstala nějakým způsobem zachována a pro určení, v kterém případě je ochrana zachována, je třeba hledat odpověď prozkoumáním smluvních typů v části osmé občanského zákoníku. Domnívám se, že toto řešení je poněkud zdlouhavé, zřejmě by bylo vhodné poskytnout ještě navíc výčet smluvních typů, jež tuto ochranu poskytují, v samostatném ustanovení.

2.2.2 Ochrana spotřebitele (kupujícího)

Existuje hned několik důvodů, proč je zapotřebí institutu ochrany spotřebitele. Jak již plyne z výše uvedeného, spotřebiteli je poskytována ochrana jako slabší smluvní

straně. I zde je spotřebitelem myšlen především kupující.

Hlavním cílem ochrany kupujícího se stala snaha vyrovnat faktickou nerovnost mezi kupujícím a prodávajícím, kterou lze pozorovat zejména v oblasti informačních zdrojů. Kupující nemají na rozdíl od výrobců a prodávajících jasné a patřičné informace, které jsou nutné pro objektivní rozhodování o zamýšlené koupi. Stejně tak právní ochrana spotřebitele přispívá k nerušenému uspokojování potřeb kupujících (bez zdravotních rizik a bezpečnostních závad).³⁸

Dále lze u kupujících zaznamenat převažující nedostatek odborných znalostí a s tím spojené riziko nechat se ovlivnit prodávajícím k uzavření smlouvy za nevýhodných podmínek. Kromě nedostatku odborných znalostí lze podobně u řady kupujících zpozorovat tzv. racionální neznalost. Jedná se o situaci, kdy kupující by za účelem získání informací musel investovat čas nebo peníze, přičemž má pocit, že takto získané informace nejsou v daném případě relevantní. Kupující tak mnohdy raději zůstane „neinformovaný“. Obdobně se jako problém jeví, že v řadě případů se kupující při uzavírání smluv zaměřují pouze na některá ustanovení (jež považují za nosná) a zbylá je příliš nezajímají.³⁹

Ochrana je pak poskytována jak v oblasti soukromoprávní, tak v oblasti veřejnoprávní. Soukromoprávní regulace ochrany práv spotřebitele se zaměřuje především na spotřebitelské smlouvy (např. smlouvy time-sharingové). Naproti tomu k veřejnoprávní regulaci lze zařadit poctivost prodeje, zákaz nabídky a prodeje nebezpečných výrobků, zákaz klamavé reklamy aj.⁴⁰

Přitom ochranu spotřebitele zajišťuje jak stát, tak sami podnikatelé (etické kodexy a odvětvové standardy). Spotřebitelé se samozřejmě mohou bránit také, ať už samostatně prostřednictvím stížností či jednání o ceně, tak i vytvářením sdružení dobrovolných spotřebitelských organizací.⁴¹

Lze shrnout, že ochrana spotřebitele, tedy i kupujícího, jako slabší smluvní strany, která se nachází oproti profesionálům, tj. prodávajícím, ve zhoršeném postavení, je poskytována prostřednictvím právních předpisů státem, ale i prostřednictvím kodexů, jež si vytváří sami podnikatelé. Přitom si myslím, že k ochraně kupujícího by nejvíce přispělo, kdyby právě sám kupující projevil vyšší snahu informovat se o podmínkách, na něž při sjednávání kupní smlouvy přistupuje.

2.3 Prodej zboží v obchodě a odpovědnost za vady

Smlouvu o prodeji zboží v obchodě upravuje občanský zákoník v osmé části, hlavě druhé, oddílu čtvrtém („Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě“), v ustanovení § 612 – 627.

Tato smlouva vzniká mezi kupujícím (spotřebitelem) a osobou (fyzickou či právnickou), která je podnikatelem a prodává zboží v rámci svého předmětu podnikání. I za situace, že by kupující podnikatelem byl, bylo by možné, aby uzavřel tuto smlouvu, a to ve dvou případech: 1) pokud by bylo zcela zřejmé, že předmět koupě nemá sloužit k podnikatelskému účelu, nebo 2) pokud není zřejmé, že má k podnikatelskému účelu sloužit.⁴² Zkrátka kupní smlouvu podle občanského zákoníku nemůže platně uzavřít kupující, který by jako podnikatel předmět koupě využíval k podnikatelskému účelu.

Smlouva o prodeji zboží v obchodě je speciální k obecné kupní smlouvě, zakotvuje značná omezení smluvní volnosti kontrahentů a současně zpřísňuje odpovědnost za vady prodané věci. Podívejme se na tyto postuláty blíže.⁴³

Nutno podotknout, že prodejem zboží v obchodě není myšlen pouze prodej v tzv. „kamenném obchodě“, ale též ve větších řetězcích, jako jsou hypermarkety, nebo naopak v provozovnách menšího typu, jako je stánek na tržnici. Při určení obchodu se totiž vychází z pojmu provozovna, jak je definován v § 17 živnostenského zákona.⁴⁴

Tato ustanovení se aplikují též na kupní smlouvy uzavřené přes internet, na tzv. podomní prodej i na smlouvy uzavřené na zájezdních prodejních akcích. „V těchto případech dokonce zákon poskytuje spotřebiteli ještě vyšší stupeň ochrany, neboť tato ustanovení byla vložena do českého právního řádu na základě směrnic ES/EU, které si kladou za cíl vysoký stupeň ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany.“⁴⁵ Tyto typy smluv tedy současně podléhají ochraně stanovené v § 51a až § 65 občanského zákoníku.⁴⁶

Smlouvy sjednané mimo provozovnu a z nich plynoucí problémy jsou často diskutovaným tématem. Zejména podomní prodej a zájezdní prodejní akce se staly běžnou praktikou. Přestože právní úprava ochrany spotřebitele při sjednávání těchto typů smluv v průběhu desítek let značně posílila, stále lze najít mnohé obchodníky, kteří se zaměřují na prodej zboží a nezřídka využívají momentu překvapení, nemožnosti srovnání s obdobným zbožím a řadu dalších nekalých obchodních praktik.

Dříve (zejména před vstupem České republiky do EU) těžili obchodníci při sjednávání smluv mimo provozovnu z nedostatečné právní úpravy. Myslím, že dnešní právní úprava, která je harmonizována s evropskými předpisy, zakotvuje ochranu spotřebitele na vysoké úrovni, přesto již přijatá (avšak dosud neúčinná) směrnice 2011/83/EU je důkazem toho, že aktuální právní úprava není zcela vyhovující. Obchodníci se při sjednávání smluv mimo provozovnu soustřeďují z převážné většiny na cílové skupiny lidí, jež jim a jejich praktikám snadno podlehnou: důchodci, ženy v domácnosti. Xxxx se v právní úpravě a problematice spotřebitelských smluv příliš neorientují, bez právní pomoci se nedokážou příliš účinně bránit, navíc není příliš obtížné je přesvědčit o nezbytnosti koupě věci, a tak jsou mnohem snadnějším cílem pro nekalé praktiky obchodníků.

Právě u prodeje zboží v obchodě lze jednak vycházet z obecné úpravy odpovědnosti za vady, jednak lze zaznamenat zvláštní úpravu zpřísňující odpovědnost prodejce za vady, jež se projevuje vyšší mírou ustanovení kogentní povahy. Současně je třeba upozornit, že pro tuto odpovědnost za vady platí též příslušná ustanovení zákona o ochraně spotřebitele.⁴⁷ Přitom kogentností se zde rozumí tzv. jednostranná kogentnost, jež je vyjádřena v ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku: výslovně stanovuje, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele; spotřebitel se tak zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě je možné rozdělit jako odpovědnost, při které se sleduje shoda s kupní smlouvou, a odpovědnost záruční, která vyplývá ze zákona.⁴⁸

Ustanovení § 616 občanského zákoníku je základním, které zakotvuje pojem „shoda s kupní smlouvou“, bližší podmínky a požadavky, za nichž lze konstatovat shodu s kupní smlouvou. Zásadně platí, že prodávající odpovídá kupujícímu za to, že prodávaná věc je při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou, zejména, že je bez vad (§ 616 odst. 1 OZ). V případě, že věc při převzetí kupujícím není ve shodě s kupní smlouvou, jedná se o rozpor s kupní smlouvou. Existuje však výjimka, kdy se i za těchto podmínek o rozpor s kupní smlouvou nejedná: jde o situace, kdy kupující před převzetím věci o rozporu s kupní smlouvou věděl nebo rozpor s kupní smlouvou sám způsobil (§ 616 odst. 3 OZ). V takovém případě by zřejmě nebylo spravedlivé namítat rozpor s kupní smlouvou a požívat z této skutečnosti plynoucí zvýhodnění.

Při rozporu s kupní smlouvou má kupující právo požadovat na prodávajícím, aby bezplatně a bez zbytečného odkladu uvedl věc do stavu odpovídajícího kupní smlouvě. Tak lze učinit výměnou věci, nebo její opravou, záleží na volbě kupujícího. Není-li takový postup možný, může kupující požadovat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit.⁴⁹

„Někdy prodávající odmítá spotřebiteli vrátit při odstoupení od smlouvy částku za koupenou věc s tím, že si spotřebitel musí vybrat jiné zboží stejné nebo vyšší hodnoty (a rozdíl doplatit). Tento způsob vyřízení reklamace však zákon prodávajícímu neumožňuje, spotřebitel na to nemusí přistoupit a může trvat na vrácení peněz.“⁵⁰

Zákon stanovuje (§ 616 odst. 4 OZ), že pro rozpor s kupní smlouvou je důležitá lhůta: je třeba jej uplatnit ihned, avšak též rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během šesti měsíců ode dne převzetí věci, se považuje za rozpor existující již při jejím převzetí (pokud to neodporuje povaze věci nebo pokud se neprokáže opak).

Jedná se o vyvratitelnou právní domněnku, tzn. opak je třeba prokázat. Důkazní břemeno je v daném případě na prodávajícím, ten se může povinnosti z odpovědnosti za vadu zprostit jen tím, že prokáže nedodržení lhůty pro uplatnění nároků z odpovědnosti za vady. Tak musí učinit prostřednictvím konkrétních důkazů, nepostačuje pouhé konstatování. Pokud by spotřebitel nesouhlasil s výsledky reklamace, naskýtá se mu možnost nechat si vyhotovit vlastní znalecký posudek, který znovu předloží i s původní reklamací prodávajícímu (zde mu vzniká i nárok na uhrazení nákladů s reklamací spojených, tzn. včetně nákladů na znalecký posudek). Spotřebitel má též právo obrátit se se svým nárokem na soud.⁵¹

Jako tzv. záruka se označuje odpovědnost prodávajícího za vady, které se objeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době, nejde-li o věci, které se rychle kazí nebo o věci použité (§ 619 odst.1 OZ).

Ustanovení § 619 v odst. 2 a 3 občanského zákoníku stanovuje tři situace, na které se záruka nevztahuje: 1) opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním, 2) u věcí prodávaných za nižší cenu se záruka nevztahuje na vady, pro které byla nižší cena sjednána, 3) u věci použité neodpovídá prodávající za vady odpovídající míře používání nebo opotřebení, které měla věc při převzetí kupujícím. V těchto případech by nebylo spravedlivé požadovat na prodávajícím plnou odpovědnost za vady prodávané věci.

K prodeji věcí prodávaných za nižší cenu se vyjadřuje i rozhodnutí soudu (R 22/1983): dle tohoto v případě, že prodávající vzhledem k vadám věci snížil její cenu a kupujícího (pokud to není zřejmé již z povahy prodeje) upozornil, že věc má vadu a o jakou vadu jde, nejedná se o vadu věci, za kterou prodávající nese záruční odpovědnost, přestože tyto věci nesporně povahu vady mají.

Jako klasický příklad prodeje použité věci je koupě automobilu v autobazaru. Auta zde prodávaná jsou použitá, proto prodávající nese odpovědnost pouze za vady, které existovaly při převzetí auta spotřebitelem (přitom opět platí, že vytknutí vady ve lhůtě šesti měsíců se počítá jako vytknutí vady při převzetí předmětu koupě). Je třeba upozornit na fakt, že vzhledem k tomu, že se zde posuzuje věc použitá, důkazní pozice spotřebitele, jež si předmět zakoupil, bude značně oslabena.⁵²

Jestliže je poskytována prodejci záruka, je nutné stanovit také její rozsah: tak činí § 620 občanského zákoníku, když poskytuje jednotnou záruční dobu pro spotřební zboží na 24 měsíců. Odstavec třetí stejného ustanovení upozorňuje na povinnost prodávajícího poskytnout záruku písemnou formou, a to na žádost kupujícího. Uvedený odstavec podává též výčet náležitostí takového záručního listu (jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu prodávajícího, jeho identifikační číslo, uvede rozsah záruky, podmínky, dobu platnosti a způsob, jakým je možno uplatnit nároky z ní plynoucí). Platí, že prohlášením v záručním listě vydaném kupujícímu může prodávající poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovené v tomto zákoně; tato záruka musí být vždy v souladu se záručními podmínkami danými výrobcem a s jakoukoli související reklamou (§ 620 odst. 5 OZ). Naproti tomu zásadně platí, že prodávající nemůže ani prohlášením v záručním listě poskytnout záruku jinému subjektu než kupujícímu (rozsudek Nejvyššího soudu, 33 Odo 329/2004). Jen kupující se totiž nachází v relevantním právním vztahu s prodávajícím, jen na něj např. přechází vlastnické právo.

Také pro prodej zboží v obchodě se uplatňuje dělení vad na odstranitelné a neodstranitelné.

U vady odstranitelné má kupující právo na bezplatné, včasné a řádné odstranění. Pro prodávajícího je zde stanovena povinnost vadu odstranit bez zbytečného odkladu. Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné, může kupující požadovat výměnu věci (týká-li se vada jen součásti věci, pak výměnu součásti). Není-li takový postup možný, může kupující žádat přiměřenou slevu z ceny věci nebo od smlouvy odstoupit.⁵³

Pro vady neodstranitelné platí, že kupující má právo na výměnu věci nebo má právo od smlouvy odstoupit. Táž práva přísluší kupujícímu i u vad odstranitelných, pro které kupující nemůže věc řádně užívat (opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo větší počet vad).⁵⁴ Ustanovení § 622 odst.3 OZ přiznává kupujícímu též možnost v případě vad neodstranitelných zvolit si přiměřenou slevu z ceny věci.

Společné pro všechny nároky z odpovědnosti za vady, mezi nimiž si může kupující uplatňující nárok volit, je jejich bezplatnost. Tak potvrzuje i Soudní dvůr EU (první senát), ve věci C-404/06 (Quelle AG proti Bundesverband der Verbraucherzentralenund Ver-braucherverbände). Soudní dvůr EU judikuje, že cílem zákonodárce při stanovení povinnosti prodávajícího bezplatně uvést věc(zboží) do stavu odpovídajícího smlouvě (ať už formou opravy, nebo výměny zboží), je ochrana před rizikem finančních nákladů, které by mohly odradit spotřebitele od uplatnění jeho práv. Tímto je zcela vyloučen jakýkoliv finanční nárok prodávajícího v souvislosti s jeho zákonnou povinností uvést plnění do stavu odpovídajícího smlouvě.

Občanský zákoník v § 625 dále normuje osoby, u nichž lze práva z odpovědnost za vady uplatnit: přímo u prodávajícího, u podnikatele určeného k opravě v záručním listě, u podnikatele určeného k provedení záruční opravy. Xxxx nemohou vytknutí vady nepřijmout, výjimkou by bylo zmeškání záruční doby. Dle mého soudu je definování osob povinných přijmout uplatnění nároku odpovědnosti z vad kupujícím nezbytné k tomu, aby nevznikaly pochybnosti a spory mezi prodejci, které by v konečném důsledku vedly k tíži kupujícího.

Důležitým se jeví kogentní § 627 odst.3 OZ, který zakotvuje zásadu, že jakákoliv ujednání mezi prodávajícím a kupujícím, uzavřená před uplatněním práva z odpovědnosti za vadu prodané věci, pokud by v jejich důsledku toto právo zaniklo nebo bylo omezeno, jsou neplatná. V tomto ustanovení lze takto pozorovat opět ochranu kupujícího, když občanský zákoník výslovně normuje, že mu nelze předem platně zhoršit právní postavení, třebaže by sám na takovou dohodu přistoupil.

Lze tedy shrnout, že smlouva o prodeji zboží v obchodě obsahuje některá ustanovení, která upravují tento smluvní typ s jistými odchylkami od kupní smlouvy běžné. Značná omezení smluvní volnosti kontrahentů lze spatřovat v rozlišení smluvních stran na podnikatele a spotřebitele, s tím také souvisí množství kogentních ustanovení určených na ochranu spotřebitele, které se na rozdíl od běžné kupní smlouvy při prodeji zboží v obchodě aplikují. Odpovědnost za vady prodané věci se u smlouvy o prodeji zboží v obchodě výrazně zpřísňuje: musí být dodržena jak ustanovení ve shodě s kupní smlouvou (a nároky na jakost, množství, míry), tak zákonná záruka (a její lhůty), zatímco obecná kupní smlouva nezakotvuje povinnost zákonné záruky.

3. Aktuální právní úprava kupní smlouvy vs. úprava kupní smlouvy v novém občanském zákoníku

3.1 Obecně

Prezident republiky podepsal dne 20. února 2012 nový občanský zákoník, který nabude účinnosti 1. ledna 2014. Současně podepsal i zákon o obchodních korporacích a zákon o mezinárodním právu soukromém, čímž došlo k rekodifikaci soukromého práva v České republice.⁵⁵Záměrem nového občanského zákoníku je především sjednocení smluvního práva, základem je koncepční změna v podobě sjednocení úpravy jednotlivých smluvních typů do jednoho právního předpisu. Dochází tak k odstranění dosavadní dvojkolejnosti závazkového práva občanského a obchodního, které se v mnoha ohledech projevují v nadbytečné duplicitě jak v oblasti obecného závazkového práva, tak v případě úpravy jednotlivých smluvních typů (i kupní smlouvy). Je kladen důraz na autonomii vůle stran i ochranu slabší smluvní strany, což se projevuje zejména v zařazení spotřebitelských smluv.⁵⁶

Úprava kupní smlouvy v aktuálním občanském zákoníku podléhá dosud dvojkolejnosti právní úpravy: lze ji nalézt jak v občanském, tak i v obchodním zákoníku. „Tento dualismus má své historické příčiny, v různých evropských státech byly tyto zdvojené úpravy postupně odstraňovány, nyní se tímto směrem ubírá i Česká republika. Úprava občanského zákoníku aktuálního vznikla pod vlivem socialistických tradic, proto pro rekodifikaci je použitelná jen podmíněně. Naproti tomu právní úprava v obchodním zákoníku již představuje standardní pojetí, trpí však také vadami: mnohomluvnost a nemírná kazuistika. Po oproštění se od zmíněných nedostatků se stala základem návrhu na novou právní úpravu.“⁵⁷

Odstranění duplicity soukromé právní úpravy v českém právním řádu je možné klasifikovat jako krok vedoucí ke zpřehlednění právní úpravy a slibuje snazší orientaci v soukromoprávních předpisech i pro neprávníky. Zabývám-li se kupní smlouvou, tak právě ona je nosným příkladem přínosu odstranění právní duplicity soukromého práva. Zavedením jednotného kodexu pro soukromé závazkové právo totiž sjednotí všechny smluvní typy do jednoho právního předpisu, tedy i typ smlouvy kupní. Nadále nebude potřeba zjišťovat v případě uzavírání kupní smlouvy, dle kterého zákona je třeba postupovat (obchodního zákona či občanského zákoníku), jak tomu bylo doposud.

Nejobsáhlejší část nového občanského zákoníku tvoří právní úprava jednotlivých smluvních typů: více než 800 paragrafů rozdělených do 16 dílů, mezi nimiž lze najít převedení věci do vlastnictví jiného, přenechání věci k užití jinému, pracovní poměr, dílo, tichá společnost a další.⁵⁸Kodex je rozvržen na pět základních částí, vnitřní uspořádání těchto částí do dílčích systematických celků si vyžádalo kromě běžného členění na hlavy, díly a oddíly též vytvoření nové úrovně: pododdílu, a to vzhledem k rozsahu i obsahu jednotlivých oddílů. „Pro snazší orientaci se k označení jednotlivých institutů nebo významnějších zákonných opatření využívá rubrik k označení jednotlivých paragrafů nebo jejich skupin.“⁵⁹ K snazší orientaci má přispět také zásada, že jeden paragraf má zásadně obsahovat nanejvýš dva odstavce, jeden odstavec paragrafu má pak v zásadě obsahovat nanejvýš dvě věty.⁶⁰

A skutečně systematika a vnitřní uspořádání zákoníku směřuje ke zjednodušení orientace v rámci zákoníku. Nevýhodou je totiž skutečnost, že zákoník je na úkor celistvosti příliš obsáhlý, což samo o sobě přehlednosti ubírá. Naznačené rozvržení zákoníku a zavedení nových pododdílů, jakož i rubrik, pak má dle mého soudu tento nedostatek vyvážit.

Kupní smlouva je v novém občanském zákoníku upravena v § 2079 až 2183, tj. v hlavě druhé nazvané „Závazky z právních jednání“, v dílu prvním „Převedení věci do vlastnictví jiného“, v oddílu druhém nazvaném „Koupě“. Lze pozorovat, že osnova zákoníku je budována logicky: od obecných ustanovení společných pro všechny případy koupě, přes ustanovení o koupi movitých věcí a následně i věcí nemovitých, přes ustanovení o vedlejších doložkách v kupní smlouvě i zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě, až k zvláštním ustanovením o koupi závodu.

Již z členění nového občanského zákoníku lze vyčíst mnohé odlišnosti oproti občanskému zákoníku aktuálně účinnému: ačkoli jsou obě úpravy shodně zakotveny v hlavě druhé, úprava nového občanského zákoníku nesoucí název „závazky z právních jednání“ značí zakotvení tohoto institutu v obecné systematice na stejné úrovni jako jiné smluvní typy. Následné členění oddílu koupě na šest pododdílů předesílá rozšíření právní úpravy oproti úpravě předešlé. A skutečně: směnná smlouva je nově zařazena mimo tento oddíl, namísto ní zakotvuje nový občanský zákoník rozlišení právní úpravy v případě koupi věci movité a v případě věci nemovité a zcela nově přináší do občanského zákoníku ustanovení o koupi závodu. Též zásada, kdy jeden paragraf má zásadně obsahovat nanejvýš dva odstavce, je z převážné většiny dodržena.

Dále platí, že příbuzné nebo tematicky spjaté instituty jsou řazeny od jednodušších ke složitějším a od obecných k zvláštním, př. darování předchází koupi.

Nový občanský zákoník se také snaží zachovávat terminologickou jednotnost, nedochází zde již např. ke ztotožňování smlouvy se závazkem. Pod pojmem „smlouva“ se tudíž označuje jen určitá právní skutečnost, z níž vzniká závazek, „závazkem“ se pak rozumí obligace. Pouze někdy se ze stylistických důvodů vyskytují z této zásady odchylky tam, kde nemohou vzniknout pochybnosti o jasném významu slov. Mluví-li se pak o „vzniku smlouvy“ a o „uzavření smlouvy“, nemohou vzniknout pochybnosti, co je tím míněno. Nový občanský zákoník navíc usiluje o vyloučení cizích slov: tak namísto „disponovat“ užívá „nakládat“ atp.⁶¹ „Vzhledem k tomu, že spojka „nebo“ může mít význam slučovací i vylučovací, platí, že slovo „nebo“ (bez čárky) užívá výhradně ve slučovacím významu, zatímco s vylučovacím významem se používá výraz „anebo“ (s čárkou), případně „nebo“ (s čárkou).“⁶²

Předešlá právní úprava, tj. aktuálně účinná, výše nastíněné podmínky nesplňovala. Nezachovávala terminologickou jednotnost, nepostupovala v logickém řazení institutů od obecného ke zvláštnímu, užívala řadu cizích slov na místech, kde lze užít slova česká. Přínosem je též upřesnění, že spojky nebo se bez čárky využívá ve slučovacím významu, zatímco s čárkou ve významu vylučovacím.

Návrh zákona je vypracován tak, že je plně slučitelný s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, i s právními akty Evropských společenství. Vychází z dosavadního občanského a obchodního zákoníku, ve kterém byly transponovány potřebné směrnice, a provádí dokončení transposice. Návrh zapracovává také úpravu nové Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele týkající se timeshare.⁶³

Vzhledem k tomu, že Česká republika je od 1.5.2004 členem EU, je harmonizace právní úpravy české s evropskou nutným krokem. Stejně tak je prospěšný soulad právních předpisů ČR s mezinárodními smlouvami.

3.2 Blíže k jednotlivým pododdílům

Obecná ustanovení v pododdílu 1 zahrnují základní ustanovení s pojmovým vymezením kupní smlouvy, ustanovení o určitosti kupní ceny a nákladů spojených s odevzdáním věci, rozlišení základních povinností stran a otázky týkající se plnění a přechodu nebezpečí škody na věci.⁶⁴

Stejně tak aktuální právní úprava upravuje jako základní ustanovení kupní smlouvy obecná ustanovení o kupní smlouvě. Pojmové vymezení kupní smlouvy je přitom v novém občanském zákoníku rozšířeno o atribut povinnosti převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího, aktuální právní úprava o povinnosti převodu vlastnického práva mlčí (respektive zmiňuje se o ní nepřímo v § 590 aktuálně účinného OZ). Ustanovení týkající se určitosti kupní ceny je v novém občanském zákoníku novinkou. Naopak ustanovení, dle něhož je nutné cenu sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy pod sankcí relativní neplatnosti, v novém občanském zákoníku již nenalezneme.

Pododdíl 2 je věnován věci movité, která je předmětem mobiliární koupě. Základní ustanovení vymezuje, které věci lze označit za věci movité, specifikuje povinnosti prodávajícího při prodeji věci movité a blíže vymezuje předmět koupě věci movité, co do množství, jakosti a provedení.⁶⁵Jsou zde zakotvena kritéria pro rozlišení kupní smlouvy od smlouvy o dílo, která zohledňují především hledisko materiálu a hledisko práce (vycházejí z dosavadní úpravy § 410 ObchZ). Avšak na rozdíl od zmíněného § 410 obchodního zákoníku nový občanský zákoník neuvádí montáž věci jako zvláštní případ, protože i v tomto případě je rozhodující kritérium činnosti.⁶⁶

Druhý pododdíl se zabývá ve značném rozsahu také právy z vadného plnění: dochází zde k posílení právního postavení kupujícího. „Nově se opouští hledisko opravitelných a neopravitelných vad jako základní kritérium pro určení práv kupujícího z vad věci a nahrazuje se hlediskem intenzity, jakou vadnost plnění porušuje smlouvu. Představuje-li vadné plnění podstatné porušení smlouvy, rozšiřují se práva kupujícího. Zejména se však opouští dosavadní koncepce prekluze práv z vad. Návrh také opouští institut zákonné záruky za jakost a vrací se k řešení, které odděluje od sebe práva, která kupujícímu vznikají z vad plnění ze zákona a která vznikají kupujícímu ze záruky za jakost. Dohodnou-li se strany na záruce za jakost, anebo zaručí-li se za jakost jednostranným prohlášením prodávající sám, může tím být garantována jakost věci z hlediska časového nebo co do vlastností. Záruka za jakost však nemůže vylučovat zákonnou úpravu práv z vad věci (což je praktické zejména u skrytých vad).“⁶⁷

Aktuální právní úprava výslovně nerozlišuje koupi věci movité a nemovité, proto řada ustanovení pododdílu druhého je zcela nových. Novinkou je zakotvení kritérií pro odlišení kupní smlouvy od smlouvy o dílo (dosud otázkou teorie, respektive inspirací se stal obchodní zákoník, který toto odlišení zakotvuje obdobně). Výslovné určení povinností prodávajícího v aktuálním občanském zákoníku také neexistuje. Nová úprava, která přináší v pododdílu druhém výslovnou rubriku s názvem „Povinnosti prodávajícího“, ovšem nesplňuje důsledně obsahově tento název: pod touto rubrikou lze najít i práva, jež náleží prodávajícímu, a současně také práva i povinnosti, jež náleží kupujícímu. Snad by bylo v rámci důsledné přehlednosti, v jejímž duchu se nese celý kodex, vhodné oddělit tyto kategorie, a tím docílit vyšší přehlednosti dané problematiky. Samostatná rubrika s názvem „Povinnosti kupujícího“ přitom založena je, avšak následuje až po vymezení předmětu koupě, práv z odpovědnosti za vady a záruce za jakost. Přehlednější by bylo práva i povinnosti kupujícího a prodávajícího řadit blíže k sobě.

Nahrazení kritéria pro posuzování práv z odpovědnosti za vady z hlediska vad opravitelných a neopravitelných hlediskem intenzity porušení smlouvy je, myslím, velmi prospěšné, neboť bude potřeba ke kupujícímu přistupovat více individuálně, každý jednotlivý případ se bude konkrétně posuzovat. Odpadnou tím také problémy s posuzováním, zda vada je opravitelná, či ne, toto hledisko již nadále netřeba zohledňovat. Významné je také rozšíření práv z odpovědnosti kupujícího. Zatímco aktuální občanský zákoník trvá na včasné notifikaci (reklamaci) vad předmětu koupě a jako následek nedodržení stanovuje prekluzi, nový občanský zákoník sankcionuje opožděné ohlášení vad pouhým promlčením, které je potřeba u soudu namítnout. Jako přínos shledávám koncepci nového občanského zákoníku týkající se záruky, kdy se tato přiklání k rozlišování práv z vad plnění ze zákona a práv, jež kupujícímu náleží ze záruky za jakost. Toto pojetí je přehledné, přináší s sebou praktickou zásadu, že záruka za jakost nemůže vylučovat zákonnou úpravu práv z vad věci.

Na závěr druhého pododdílu je zakotven tzv. svépomocný prodej. Je-li některá ze smluvních stran povinna věc převzít od druhé smluvní strany a neučiní-li tak, není možné tuto druhou stranu spravedlivě nutit, aby věc, kterou si druhá smluvní strana nepřevzala, u sebe uchovávala po neúměrně dlouhou dobu.⁶⁸ Proto poskytuje občanský zákoník právo svépomoci, kdy po předchozím upozornění má strana uchovávající předmět právo předmět vhodným způsobem prodat, a to na účet prodlévajícího a až poté, co prodlévajícímu poskytla dodatečnou přiměřenou lhůtu k převzetí (§ 2126 nového OZ). Výjimkou je pouze případ rychlé zkázy, kdy na upozornění není čas, a proto není nutné (§ 2127 nového OZ).

Svépomocný prodej není úplnou novinkou, nově je zakotven v samostatné rubrice, avšak již aktuální právní úprava zakotvuje právo prodeje věci v případě prodlení druhé strany v § 592 občanského zákoníku. Aktuální právní úprava však poskytovala uchovávající straně i jiné možnosti: v případě prodlení strany s převzetí věci mohla tato druhá strana kromě prodeje věc uložit na náklad kupujícího ve veřejném skladišti, nebo u jiného uschovatele. Ačkoli důvodová zpráva odstranění této možnosti nezdůvodňuje, domnívám se, že příčinou by mohl být fakt, že tato možnost se jeví jako nepříliš praktická.

Pododdíl 3 nese název „Koupě nemovité věci“. Je zde výslovně vyžadována forma písemná, ledaže by šlo o výjimku stanovenou v § 2128 odst. 1 nového občanského zákoníku. Zákoník navrhuje odchylky od mobiliární koupě pouze v nezbytném rozsahu pro případy, které si vyžadují smlouvy o koupi nemovité věci. Obecně zákon zakotvuje, že v otázkách, jež nejsou zákonem upraveny, se na smlouvu o koupi nemovité věci použijí přiměřeně ustanovení o koupi movitých věcí. Jako podstatná se jeví zejména základní úprava následků vadného plnění.

Písemná forma, jež je vyžadována pro případ koupě věci nemovité, je standardní požadavek, se kterým operuje i aktuální občanský zákoník. Naopak výjimky z této povinnosti zakotvené v § 2128 odst. 1 nového občanského zákoníku jsou novinkou. Podpůrná aplikace ustanovení o koupi věci movité v situaci, kdy odlišná právní úprava pro případ koupě věci nemovití chybí, je očekávatelná. Promlčecí lhůta pro neuplatnění práv z odpovědnosti za vady činí nově 5 let, opět se zde nově neuplatní prekluze.

Vedlejší ujednání jsou zakotvena v novém občanském zákoníku při kupní smlouvě v pododdílu čtvrtém zejména pro svůj velký praktický význam. Platná právní úprava věnuje pozornost výhradě vlastnictví (§ 601 OZ), předkupnímu právu (§ 602n. OZ), právu zpětné koupě (§ 607n. OZ) a jiná vedlejší ujednání (§ 610 OZ). Obchodní zákoník aktuálně účinný rozšiřuje vedlejší ujednání o koupi na zkoušku a cenovou doložku (§ 471n. ObchZ). Nový občanský zákoník na tomto podkladě staví základy, přejímá úpravu v podstatném rozsahu, navíc rozšiřuje výslovně upravené doložky ještě o výhradu zpětného prodeje a výhradu lepšího kupce. Aktuální právní úprava vedlejších ujednání je pojata jako demonstrativní výčet, ne jinak se k problematice staví i nový občanský zákoník.⁶⁹

Významné změny přináší nový občanský zákoník v rámci ujednání o výhradě vlastnického práva a ujednání o právu předkupním. Ustanovení o výhradě vlastnického práva upřednostňuje rozšířenou koncepci tohoto institutu (dle § 445 ObchZ): k nabytí vlastnického práva kupujícím je možné dospět i za splnění jiné odkládací podmínky, než je jen zaplacení kupní ceny. Nový občanský zákoník v § 2133 omezuje možnosti prodávajícího pro zrušení smlouvy: dochází-li k zaplacení kupní ceny ve splátkách, nezakládá prodlení kupujícího se splátkou nepřesahující desetinu kupní ceny samo o sobě ze zákona právo prodávajícího od smlouvy odstoupit, pokud kupující splátku zaplatí nejpozději v době splatnosti následující splátky a společně s ní. „Navržené ustanovení konkretizuje obecné pravidlo o podstatném a nepodstatném porušení smlouvy a odklizuje tak riziko zbytečných sporů, vzhledem k dispozitivní povaze však ani nebrání opačnému ujednání stran.“⁷⁰

Nová právní úprava v případě vedlejších ujednání kupní smlouvy vychází koncepčně ze staré, rozšiřuje ji o instituty dosud známé jen obchodnímu zákoníku a o další zcela nové myšlenky. Přesto se zachovává demonstrativní pojetí v zakotvení institutů, tzn. úprava připouští i jiná možná vedlejší ujednání, která zde nejsou uvedena. Tato jakási volnost je samozřejmě přínosem pro smluvní vyjednávání. Stejně tak přínosem shledávám rozšíření podmínek, za nichž lze platně sjednat výhradu vlastnického práva: pro praxi jsou důležité i jiné odkládací podmínky, než je zaplacení kupní ceny. Dochází tak k rozšíření případů, na něž bude moci výhradu vlastnického práva sjednat.

Nový občanský zákoník zahrnuje v pododdílu pátém také zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Oproti aktuální právní úpravě lze říci, že tato nová úprava v podstatě aktuální přebírá s určitými stylistickými a systematickými odchylkami. Výslovně je zde zakotveno, že se ustanovení o prodeji v obchodě nepoužijí tehdy, kupuje-li věc v obchodě podnikatel ve zřejmé souvislosti s vlastní podnikatelskou činností. Mnohá ustanovení obecné povahy, která jsou vyjádřena v platném občanském zákoníku v tomto oddílu, jsou v rámci nového zákoníku přesunuta do obecných ustanovení o právech z vadného plnění.⁷¹

Novinkou, kterou přináší nový občanský zákoník, je zařazení zvláštních ustanovení o koupi závodu do pododdílu šestého v rámci úpravy kupní smlouvy. Variantou koupě je i prodej obchodního závodu, bylo by nadbytečné konstruovat tuto úpravu mimo občanský zákoník. Zákoník přitom vychází z platného obchodního zákoníku, avšak redukuje rozsah této úpravy. Významnou zásadou je, že tímto způsobem koupě nabývá kupující závod jako celek, avšak vyloučení jednotlivé položky z koupě není tomuto způsobu převodu závodu na újmu, neztratí-li převáděný objekt vlastnost organizované jednotky. Stejně tak se inspirací zákonodárci stal § 477 obchodního zákoníku, podle něhož vzhledem k převodu podniku jako celku a vzhledem k možným pohledávkám a dluhům vlastníka závodu vůči dalším osobám, nabývá kupující pohledávky i dluhy, které s provozem závodu souvisí. Ochrana věřitelů a dlužníků, jakož i ochrana kupujícího je řešena tak, že prodávající je povinen kupujícího upozornit na dluhy, které jsou s podnikem spojeny (ve smlouvě nebo v zápise o předání závodu, popřípadě i jinak), naopak kupující převezme dluhy, které souvisí s provozem závodu, tzn. ty, o jejichž existenci ví, nebo které musí při koupi alespoň rozumně předpokládat. Posouzení rozumného předpokladu závisí pak na konkrétních okolnostech případu.⁷²

V rámci odstranění dvojkolejnosti právní úpravy občanského a obchodního zákoníku a s přihlédnutím k přehlednosti právní úpravy, je zařazení ustanovení o koupi závodu zařazeno zcela vhodně. Obdobně zásada koupě podniku jako celku je patřičná, neboť v opačném případě by docházelo k mnohým složitostem. Přínosem je také ochrana věřitelů, dlužníků i kupujícího.

3.3 Shrnutí, úvahy de lege ferenda

Nová právní úprava přináší řadu změn, o jejichž prospěchu by bylo možné diskutovat stejně tak, jak se diskutovalo o jejich přijetí před schválením návrhu zákona. V rámci této práce se ovšem budu dále zabývat jen klady a zápory, jež přinesla nová právní úprava do institutu kupní smlouvy.

Nepochybným přínosem je odstranění duplicitní právní úpravy kupní smlouvy, tj. úpravy jak v občanském zákoníku, tak v zákonu obchodním. Tato změna byla provedena s ohledem na úpravu řady dalších evropských států, které v novém moderním světě opouští historické duplicitní úpravy. Tato změna je pozitivní nejen pro profesionální teoretiky a praktiky z oblasti práva, ale také pro běžné občany, pro které v rámci dvojkolejnosti právní úpravy nemuselo být vždy zcela jasné, kterým z předpisů se mají při sjednávání kupní smlouvy řídit.

Důležitá je skutečnost, že koncepce kupní smlouvy v novém občanském zákoníku není úplnou novinkou, v některém se shoduje s úpravou v aktuálním občanském zákoníku. V mnoha ohledech vychází z úpravy kupní smlouvy, jak je zakotvena v zákonu obchodním, neboť tato úprava je považována v dnešní době za standard: ovšem i tuto bylo třeba vylepšit o odstranění řady kazuistických a nadbytečných ustanovení. Spíše již samozřejmostí je fakt, že zákoník jako základní kodex soukromého práva v České republice je plně slučitelný s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, i s právními akty Evropských společenství.

Mezi zdánlivá negativa úpravy kupní smlouvy v občanském zákoníku patří skutečnost, že tato úprava je na úkor celistvosti příliš obsáhlá, a tím nepřehledná. Jelikož kupní smlouva je zařazena v nejobsáhlejší části nového občanského zákoníku, lze shledat vnitřní členění její úpravy na hlavy, díly, oddíly, pododdíly a rubriky jako nutnost (a to vzhledem k rozsahu i obsahu jednotlivých oddílů). Přitom kategorie pododdíl a rubrika jsou pro občanský zákoník novinkou, soudím, že spolu se zásadami, že jeden paragraf má obsahovat nanejvýš dva odstavce a jeden odstavec paragrafu má pak obsahovat nanejvýš dvě věty, nedostatek přehlednosti dost dobře vyvažují. Též zařazení kupní smlouvy na stejné úrovni jako jiné smluvní typy a mezi tzv. závazky z právních jednání (převedení věci do vlastnictví jiného, koupě) je vhodné.

Nové členění koupě na 6 pododdílů vyloučilo zařazení směnné smlouvy pod úpravu kupní smlouvy, zavedlo rozdělení předmětu koupě na věci movité a nemovité a nově též zařadilo ustanovení o koupi závodu, jež byly dříve upraveny výhradně v zákoníku obchodním. Osnovu, na níž je úprava kupní smlouvy v novém občanském zákoníku budována, lze nazvat logickou: postupuje od obecných ustanovení společných pro všechny případy koupě, přes ustanovení o koupi movitých a nemovitých věcí, přes ustanovení o vedlejších doložkách v kupní smlouvě i zvláštních ustanoveních o prodeji zboží v obchodě, až k zvláštním ustanovením o koupi závodu.

Mezi pozitivy, která nová právní úprava přinesla, je snaha zachovávat terminologickou jednotnost, postupovat v logickém řazení institutů od obecného ke zvláštnímu, užívat spíše slova česká místo cizích slov v případech, kde lze užít slova česká. Kladem je též upřesnění, že spojky nebo se bez čárky využívá ve slučovacím významu, zatímco s čárkou ve významu vylučovacím.

Obecná ustanovení v pododdílu 1 jsou velmi podobná obecným ustanovením, jež obsahuje aktuální občanský zákoník. Přitom pojmové vymezení kupní smlouvy je v novém občanském zákoníku rozšířeno o atribut povinnosti převodu vlastnického práva z prodávajícího na kupujícího. Tím došlo ke zpřesnění úvodní definice. Právního zakotvení se dočkala otázka týkající se určitosti kupní ceny, ta byla dosud pouze otázkou právní teorie. Naopak například ustanovení o nutnosti sjednání kupní ceny v souladu s obecně závaznými právními předpisy v novém občanském zákoníku již zakotveno není.

Pododdíl 2 a 3 je věnován rozlišení věci na věci movité (pododdíl druhý) a nemovité (pododdíl třetí). Aktuální právní úprava výslovně nerozlišuje koupi věci movité a nemovité, proto řada ustanovení je zcela nová. Myslím, že jako jediné negativum zde je skutečnost, že úprava práv a povinností prodávajícího a kupujícího je kusá a roztříštěná po celém pododdílu. Domnívám se, že by bylo vhodnější a přehlednější upravit práva i povinnosti kupujícího a prodávajícího poblíž sebe. Naopak nahrazení kritéria pro posuzování práv z odpovědnosti za vady z hlediska vad opravitelných a neopravitelných hlediskem intenzity porušení smlouvy je podle mého názoru velmi prospěšné, neboť bude potřeba ke kupujícímu přistupovat více individuálně, každý jednotlivý případ se bude konkrétně posuzovat.

Pododdíl čtvrtý nového občanského zákoníku rozšiřuje aktuální úpravu o výhradu zpětného prodeje a výhradu lepšího kupce. Nová právní úprava v případě vedlejších ujednání kupní smlouvy vychází koncepčně ze staré, rozšiřuje ji o instituty dosud známé jen obchodnímu zákoníku a navazuje s dalšími instituty. Ovšem i nadále nový zákoník pojímá vedlejších ujednání jako demonstrativní výčet, čímž je nadále umožněno sjednat si i jiná vedlejší ujednání, která v zákoníku nejsou výslovně uvedena.

Ustanovení o prodeji zboží v obchodě jsou v podstatě přebrána z aktuální právní úpravy, avšak s určitými stylistickými a systematickými odchylkami. Naopak úplnou novinkou, kterou přináší nový občanský zákoník, je zařazení zvláštních ustanovení o koupi závodu do pododdílu šestého v rámci úpravy kupní smlouvy.

Troufám si shrnout, že nová právní úprava kupní smlouvy je mnohem jasnější a přehlednější než úprava aktuální a možnost jejímu porozumění a výkladu se více přibližuje i běžnému občanu. Samozřejmě i na této úpravě lze naleznou mnohá negativa, ta jsou ale podle mého názoru spíše v drobnostech. Do budoucna by tedy bylo možné odstranit řadu dílčích drobností, které kvalitu nové právní úpravy jen nepatrně snižují: např. zpřehlednit úpravu (zejména systematické zařazení) práv a povinností kupujícího a prodávajícího, některá ustanovení shledávám jako nadbytečná (např. § 2082 odst. 2 nového OZ) a jiná naopak v zákoníku podle mého soudu chybí (př. § 589 OZ).

Závěr

Pro kupní smlouvu je charakteristická řada atributů: jedná se o dvoustranný právní úkon, z něhož jeden účastník (prodávající) se zavazuje odevzdat druhému účastníku (kupujícímu) předmět koupě a převést na něj vlastnické právo, a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupní cenu. Současnou právní úpravu kupní smlouvy podle občanského zákoníku je nutno odlišovat jednak od smlouvy kupní v obchodním zákoníku, jednak od jiných smluvních typů. Kupní smlouvu v občanském zákoníku lze chápat jako generální právní úpravu, ovšem je třeba ve specifických případech dodržovat při sjednávání tohoto smluvního typu i jiné právní předpisy (např. ZoOS).

Významnou problematikou při úpravě kupní smlouvy je právě ochrana spotřebitele a prodej zboží v obchodě. Tato ustanovení s sebou přináší značné rozšíření práv a ochrany kupujícího. Ochranu kupujícího jako spotřebitele je možné zaznamenat již dávno v historii, ovšem teprve od vstupu České republiky do EU se stává ochrana spotřebitele neodmyslitelnou součástí naší právní úpravy i praxe. Přitom je kladen důraz na tzv. aktivního spotřebitele, tedy běžně informovaného, nikoli zcela důvěřivého a informace nehledajícího. Hlavním cílem ochrany kupujícího se rozumí vyrovnat faktickou nerovnost mezi kupujícím a prodávajícím, a to především v oblasti informačních zdrojů.

K 1.1.2014 má vstoupit v účinnost nová právní úprava kupní smlouvy, a to současně s novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., v platném znění. Tento zákoník přináší do úpravy kupní smlouvy řadu změn. Mezi nejdůležitější patří odstranění dvojkolejnosti právní úpravy kupní smlouvy, tzn. napříště již nebude nutné odlišovat kupní smlouvu upravenou v občanském zákoníku od smlouvy v zákoníku obchodním. Srovnáním jak obecných znaků právní úpravy kupní smlouvy, tak jejích jednotlivých pododdílů, docházím k závěru, že nový občanský zákoník přináší propracovanější právní úpravu kupní smlouvy, než je ta aktuální. V rámci budoucích úvah je dle mého názoru potřeba provést opravu pouze drobných nedostatků, které se v nové právní úpravě vyskytují. Ale takové nedostatky jsou neodmyslitelnou součástí každého předpisu a teprve praxe ukáže, zda budou opravdu zapotřebí.

Anotace

Xxxxx a příjmení: Xxxxx Xxxxxxxx

Název školy: Moravská vysoká škola Olomouc

Název bakalářské práce v českém jazyce: Kupní smlouva podle občanského zákoníku

Název bakalářské práce v anglickém jazyce: Contract of purchase according to Civil

code

Xxxxx a příjmení vedoucího práce včetně titulů: XXXx. Xxxxxx Xxxxxx, Ph.D., LL.M

Počet stran: 44

Rok obhajoby: 2012/2013

Klíčová slova v českém jazyce: kupní smlouva, občanský zákoník, ochrana spotřebitele,

kupující, prodávající, prodej zboží v obchodě, práva

z odpovědnosti za vady

Klíčová slova v anglickém jazyce: contract of purchase, Civil code, consumer protection, purchaser, seller, sale of goods in store, rights from responsibility for defects

Tématem práce je kupní smlouva podle občanského zákoníku v České republice. Práce se zabývá především charakteristikou kupní smlouvy, jejími základními atributy a jejím zakotvení v občanském zákoníku. Dále přibližuje oblast kupní smlouvy v rámci spotřebitelského práva a charakteristiku speciální formy kupní smlouvy, tj. prodej zboží v obchodě. Cílem práce je podat komplexním přehled o problematice týkající se kupní smlouvy upravené v občanském zákoníku a též porovnat novou právní úpravu kupní smlouvy v občanském zákoníku s aktuální.

The work´s theme is contract of purchase according to Civil code in the Czech Republic. Work is concerned with characteristic of contract of purchase mainly with basic attributes of contract of purchase and confirm in Civil code. Then the work draw contract of purchase under the consumer law and special characteristic of contract of purchase, i.e. sale of goods in store. The main work´s target is submit complex summary about theme concerned with contract of purchase according to Civil code and also to compare new legislation with present.

Literatura a prameny:

Učebnice:

XXXXX, X., xx. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a

nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8.

XXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXXXX, M., aj. Meritum Občanské právo. Praha: Aspi,

2006. 1000 s. ISBN 80-7357-212-5.

Xxxxxxx, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo.

5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4.

Monografie:

XXXXX, X. Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2004. 452 s. ISBN 80-7357-064-5.

XXXXXX, J., XXXXXXXXX, X. Influence oftheGlobalEconomicCrisis on

ConsumerBehaviour in Slovakia. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2010. 19 s.

ISSN 1802-6591.

XXXXXX, X., XXXXXX, V. Spotřebitelské teorie a reálie. 1. vyd. České Budějovice:

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Ekonomická fakulta, 2011. 146 s. ISBN 978-80-7394-266-3.

XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha:

Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2.

Právní předpisy:

Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Sněmovní tisk č. 1048: Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění některé zákony

ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Vydáno 1.2.2010 [cit.10-6-2012]. Dostupné v xxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xxxxxxxx.xxx?xx0&Xx0000.

XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., aj. Občanský zákoník I, II: komentář. 2.

vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2009. 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6.

Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

Internet:

XXXXXX, Xxxxx. Soukromoprávní ochrana právnické osoby-nepodnikatele po

novelizaci občanského zákoníku zákonem č. 155/2010 Sb. Xxxxxx.xx [online]. Vyd. 1.9.2010 [cit.10-6-2012]. Dostupný v xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-x-0000000-xx-00000.xxxx.

Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti: Koncepční změny. Nový občanský zákoník

[online]. Vyd. březen 2012 [cit.10-6-2012]. Praha: Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti. Dostupný v xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx-xxxxx.xxxx.

Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti: Prezident podepsal nový občanský zákoník.

Nový občanský zákoník [online]. Vyd. březen 2012 [cit.10-6-2012]. Praha: Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti. Dostupný v xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxx/00-xxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx.xxxx.

Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti: Soustava jednotlivých smluvních typů

v návrhu zákoníku. Nový občanský zákoník [online]. Vyd. březen 2012 [cit.10-6-2012]. Praha: Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti. Dostupný v xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxx-x-xxxxxx-xxxxxxxx.xxxx.

Seznam zkratek

OZ ……………………….občanský zákoník

ObchZ …………………...obchodní zákoník

ZoOS …………………….zákon o ochraně spotřebitele

1 Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 153.

2 Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 23.

3Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 152.

4Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 25.

5HULVA, T.Ochrana spotřebitele. Praha: ASPI, 2004. 452 s. ISBN 80-7357-064-5. s. 240.

6Srov. XXXXX, X., xx. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8. s. 461.

7Srov. Tamtéž, s. 195.

8Srov. Tamtéž, s. 463.

9Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 155.

10Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 155-156.

11Srov. Tamtéž, s. 160-163.

12 XXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXXXX, M., aj. Meritum Občanské právo. Praha: Aspi, 2006. 1000 s. ISBN 80-7357-212-5. s. 195.

13 Srov. XXXXXX, J., XXXXXXXXX, X.Influence oftheGlobalEconomicCrisis on ConsumerBehaviour in Slovakia. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2010. 19 s. ISSN1802-6591. s. 12.

14Srov. XXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXXXX, M., aj. Meritum Občanské právo. Praha: Aspi, 2006. 1000 s. ISBN 80-7357-212-5. s. 197.

15 Srov. XXXXX, X., xx. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8. s. 464.

16Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 157.

17Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 158.

18Srov. XXXXXXX, X. In ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., aj. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. Vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2009. 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. s. 1722.

19Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 159.

20Srov. XXXXXXX, X. In ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., aj. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. Vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2009. 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. s. 1731.

21Srov. XXXXX, X., xx. Občanské právo hmotné. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2009. 650 s. ISBN 978-80-7380-228-8. s. 464.

22Srov. XXXXXXX, X. In ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., aj. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. Vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2009. 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. s. 1734-1735.

23Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 165-167.

24ŠKÁROVÁ, M. In ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., aj. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. Vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2009. 2321 s.ISBN 978-80-7400-108-6. s. 1736.

25Srov. XXXXXXX, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 165.

26Srov. Tamtéž, s. 166.

27Srov. XXXXXXX, X. In ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., aj. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. Vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2009. 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. s. 1736-1737.

28Srov. Xxxxxxx, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 153-154.

29Srov. Tamtéž, s. 154.

30Srov. XXXXXXX, X. In ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXXXX, M., aj. Občanský zákoník I, II: komentář. 2. Vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2009. 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. s. 1734.

31Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 17.

32Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 105.

33 XXXXXX, X., XXXXXX, V. Spotřebitelské teorie a reálie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Ekonomická fakulta, 2011. 146 s. ISBN 978-80-7394-266-3. s. 8.

34Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 12-14.

35Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 16.

36Srov. XXXXXX, Xxxxx. Soukromoprávní ochrana právnické osoby-nepodnikatele po novelizaci občanského zákoníku zákonem č. 155/2010 Sb. Xxxxxx.xx [online]. Vyd. 1.9.2010[cit.10-6-2012]. Dostupný v xxxx://xxx.xxxxxx.xx/xxx/xxxxxx/xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx-x-0000000-xx-00000.xxxx.

37Srov. Sněmovní tisk č. 1048: Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Vydáno 1.2.2010 [cit.10-6-2012]. Dostupné v xxxx://xxx.xxx.xx/xxx/xxxxxxxx.xxx?xx0&Xx0000.

38Srov. XXXXXX, X., XXXXXX, V. Spotřebitelské teorie a reálie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Ekonomická fakulta, 2011. 146 s. ISBN 978-80-7394-266-3. s. 19.

39Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 28.

40Srov. XXXXXX, X., XXXXXX, V. Spotřebitelské teorie a reálie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Ekonomická fakulta, 2011. 146 s. ISBN 978-80-7394-266-3. s. 20.

41Srov. Tamtéž, s. 20.

42Srov. Xxxxxxx, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 153.

43Srov. Xxxxxxx, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 153.

44 Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 26.

45Tamtéž, s. 26.

46Srov. Tamtéž, s. 26.

47Srov. Xxxxxxx, X., XXXXXX, X., aj. Občanské právo hmotné 2, díl třetí, Závazkové právo. 5. jubilejní aktualiz. vyd. Praha: WoltersKluwer, 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4. s. 167.

48Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 51.

49 Srov. § 616, odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

50 XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 52.

51 Srov. XXXXXXXXXXX, X. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011. 203 s. ISBN 978-80-7201-864-2. s. 53

52Srov. Tamtéž, s. 54.

53 Srov. § 622, odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

54 Srov. § 622, odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

55 Srov. Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti: Prezident podepsal nový občanský zákoník. Nový občanský zákoník [online]. Vyd. březen 2012 [cit.10-6-2012]. Praha: Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti. Dostupný v xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxx/00-xxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxx-xxxxxxxx-xxxxxxx.xxxx.

56 Srov. Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti: Koncepční změny. Nový občanský zákoník [online]. Vyd. březen 2012 [cit.10-6-2012]. Praha: Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti. Dostupný v xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxxx-xxxxx.xxxx.

57Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 481.

58 Srov. Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti: Soustava jednotlivých smluvních typů v návrhu zákoníku. Nový občanský zákoník [online]. Vyd. březen 2012 [cit.10-6-2012]. Praha: Tiskový odbor ministerstva spravedlnosti. Dostupný v xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxxxx-xxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxx-x-xxxxxx-xxxxxxxx.xxxx.

59 Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 22.

60 Srov. Tamtéž.

61 Srov. Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 23.

62Tamtéž, s. 24.

63Srov. Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 25.

64 Srov. § 2079 - § 2084, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

65 Srov. § 2085, zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

66 Srov.Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 482.

67Tamtéž, s. 482 - 483.

68Srov. Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 483.

69Srov. Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 484.

70Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 484.

71 Srov. Tamtéž, s. 484 – 485.

72Srov. Důvodová zpráva k zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 486 – 488.

44