UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxx Xxxxxxxx
Smlouva o péči o zdraví podle NOZ
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxx, Ph.D.
Katedra občanského práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 19. června 2018
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 135153
znaků včetně mezer.
V Praze dne 19. června 2018 | Xxxxx Xxxxxxxx |
Poděkování
Mé poděkování patří XXXx. Xxxxxxxx Xxxxxxxx, Ph.D., za odborné vedení, trpělivost a ochotu, kterou mi v průběhu zpracování diplomové práce věnoval. Dále xxxx chtěl poděkovat své rodině a svým blízkým za podporu během mého studia.
Obsah
1. Právní úprava péče o zdraví 4
1.2. Vztah občanského zákoníku a dalších právních předpisů 7
3.2. Poučení nikoliv plně svéprávného ošetřovaného 22
3.3. Obsah, rozsah a forma poučení 23
3.4. Terapeutické privilegium 25
3.5. Odmítnutí poučení ošetřovaným 28
4. Práva a povinnosti stran v občanském zákoníku 31
4.1.1. Souhlas k úkonu a jeho odmítnutí 32
4.1.2. Exkurz do úpravy poskytování souhlasu dle anglického práva 34
4.1.3. Právo ošetřovaného odmítnout péči 36
4.2. Povinnosti ošetřovaného 37
4.2.1. Povinnost součinnosti ošetřovaného 37
4.3.1. Písemné potvrzení souhlasu k úkonu či jeho odmítnutí 39
4.3.2. Další práva poskytovatele 40
4.4. Povinnosti poskytovatele 40
4.4.1. Postup s péčí řádného odborníka 41
4.4.2. Respektování soukromí ošetřovaného 43
4.4.3. Informační povinnost o poskytovateli 45
5.1. Obsah a způsob vedení záznamů 48
5.3. Sdělování údajů o ošetřovaném třetím osobám 54
Název diplomové práce v českém jazyce xiii
Název diplomové práce v anglickém jazyce xv
Úvod
Zdraví, jakožto stav plné fyzické, psychické, sociální a estetické pohody1, je stav, kterého by se každý člověk měl snažit v průběhu svého života trvale dosáhnout, či se k němu alespoň co nejvíce přiblížit. Lidé si vzájemně přejí zdraví již od nepaměti. Připíjejí si na zdraví, přejí si hodně zdraví při narozeninových dnech či obdobně reagují na kýchnutí druhé osoby. Zdraví ovšem nelze chápat výlučně jako určitou predispozici, pevně danou a nezměnitelnou. Zdraví a jeho úroveň může každý člověk, do určité míry, ovlivnit sám, a to péčí o něj. Bez náležité péče o své zdraví se výrazně zvyšuje riziko výskytu zdravotních problémů, které následně mohou omezit až znemožnit výkon jakékoliv další činnosti v životě člověka a v krajním případě mohou způsobit i jeho smrt. Zdraví je vlastně takový základní stavební kámen, na jehož jakosti a trvanlivosti přímo úměrně závisí, jak vysoká a kvalitní stavba (život) na něm může vzniknout a následně, jak dlouho může bez zborcení stát.
Autor se rozhodl vypracovat práci na téma Xxxxxxx o péči o zdraví podle XXX především pro nezměrný vliv fenoménu zdraví na lidský život a jeho kvalitu. Péče o zdraví má za cíl zlepšit či udržet úroveň zdraví a lze ji chápat ve dvou rovinách. První, širší, je každodenní základní péče spočívající v příjmu potravy, základní hygieně apod. Druhou, užší rovinou, je péče založena na smluvním vztahu typicky ošetřovaného a poskytovatele péče, jejíž charakteristikou se autor bude v této práci zabývat. Smluvní vztah je od 1. ledna 2014 upraven občanským zákoníkem nově jako samostatný smluvní typ smlouvy o péči o zdraví. Ačkoliv v době vypracování této práce je občanský zákoník již čtyři roky účinný, je zvolené téma, vzhledem ke své komplexnosti a důležitosti, dle autora stále aktuální. Aktuálnost, smysl a přínos práce autor spatřuje i v možné osvětě, kterou autor, s ohledem na žalostné veřejné povědomí o smlouvě o péči o zdraví jakožto i práv a povinností z ní plynoucích, shledává nadmíru potřebnou. Téma je autorovi blízké i díky absolvování studijního modulu Zdravotnického práva nebo jeho pracovní náplni, při které s problematikou zdravotnického práva přichází do styku.
1 CONSTITUTION OF THE WORLD HEALTH ORGANIZATION, [online], s. 1. [cit. 13.05.2018].
Dostupné na: xxxx://xxx.xxx.xxx/xxxxxxxxxx/xx/xxx_xxxxxxxxxxxx_xx.xxx
Autor si je plně vědom šíře a obsáhlosti tématu této práce, jehož jednotlivé instituty jsou natolik zajímavé, komplexní a rozsáhlé, že by se o nich samostatně daly psát práce i knihy. Přesto, beroucí v potaz výše zmíněné, si dané téma zvolil, a to s cílem jej obecně představit, rozebrat a analyzovat jeho jednotlivé části. Zároveň si klade za cíl upozornit na možné výkladové problémy, legislativní nejasnosti a za pomoci praktických příkladů je kriticky zhodnotit. Práce dále nabídne srozumitelný výklad směřující k pochopení smluvního vztahu v jeho celistvosti.
Jak z názvu vyplývá, práce je zpracována především z pohledu úpravy občanského zákoníku. Přesto autor, vědom si široké a detailní úpravy dané problematiky zvláštními předpisy, považuje za klíčové vztah občanského zákoníku a speciální úpravy vysvětlit. V práci se pokusí věnovat všem aspektům zpracovávaného tématu, jelikož cílem autora je zpracovat smlouvu o péči o zdraví komplexně. Zároveň si autor, vzhledem k rozsahu, nemůže bohužel dovolit zpracovat kapitolu, která by se týkala problematiky odpovědnosti, byť by to považoval za vhodné a neméně důležité. Práce však nabídne letmý exkurz do zahraniční úpravy poskytování souhlasu pacientem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.
První kapitola uvede péči o zdraví z pohledu právní úpravy. Zaměřená je na mezinárodní úpravu, jelikož česká je následně rozpracovaná v rámci navazujících kapitol. Dále nastíní vztah občanského zákoníku a dalších právních předpisů. Vysvětlení takového vztahu je stěžejní pro celkové pochopení smlouvy o péči o zdraví a je tedy vhodně zařazeno do první kapitoly.
Kapitola druhá se zabývá, ne však výlučně, procesní stránkou smluv o péči o zdraví. Rozebere, kdo může být smluvní stranou, jak se smlouva uzavírá, co je jejím předmětem, jak závazek ze smlouvy zaniká a neopomene ani problematiku úhrady péče o zdraví. Druhá kapitola tedy poskytne ucelený přehled o tom kdo, jak a kdy může uzavřít smlouvu o péči o zdraví, co je obecně plněním z takové smlouvy a jak dochází k zániku takového závazku.
Třetí kapitola je vyčleněna poučení, jehož existence a kvalitativní stránka je výsostně důležitá pro naplňování dalšího obsahu smlouvy o péči o zdraví. Zároveň poukáže na atypické případy poučení, ať již člověka s omezenou svéprávností, nebo člověka jemuž by samotné poučení mohlo uškodit.
V kapitole čtvrté jsou rozebrány další jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran, jak je uvádí občanský zákoník. Pro přehlednost je kapitola rozdělena dle práv, povinností jednotlivých stran, byť takové dělení není dogmatem, jelikož práva a povinnosti spolu úzce souvisí a prolínají se.
Záznamům o péči o zdraví je vyčleněna kapitola pátá. Ta zpracovává jednak obsah a způsob vedení záznamů, jednak také nahlížení do nich nebo sdělování údajů ze záznamů třetím osobám.
Závěr práce bude obsahovat shrnutí nejdůležitějších poznatků ke kterým autor
v průběhu práce došel.
1. Právní úprava péče o zdraví
Historicky byla péče o zdraví pojímána převážně veřejnoprávně. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinná úprava až do 1. 4. 2012, vycházel z veřejnoprávního nároku pacienta na danou péči.2 Takové pojetí poskytování zdravotní péče přestalo být, vzhledem ke společenskému vývoji či například ratifikaci Úmluvy o lidských právech a biomedicíně3, vhodné. Zákon o péči o zdraví lidu, jakožto projev etatismu 70. let v ČSSR, se tak stal nevyhovující. Revoluční vnímání vztahu doktora a pacienta jako vztahu rovného si žádalo úpravu novou. Právě rovnostranné postavení je typické postavení stran v soukromoprávních vztazích. Zásada „salus aegroti suprema lex esto“4 tak přechází do pozadí díky novému chápání péče o zdraví a s tím spojené odpovídající právní úpravě5. K soukromoprávnímu pojetí se přikláněla, přinejmenším od roku 1989, také česká soudní praxe a odborná literatura.6 Dominantní se tak stává zásada
„non salus, sed voluntas aegroti suprema lex“7, kde důraz je kladen především na pacientovu vůli.8
Péče o zdraví spadá pod širší oblast práva zdravotnického. Zdravotnické právo je dle Šustka P. „shlukem právních norem upravujících poskytování zdravotní péče.“9 Zdravotnické právo jako takové obsahuje prvky veřejného (např. veřejné zdravotní pojištění) i soukromého práva. Vzhledem k úpravě péče o zdraví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, historickému vývoji společnosti, jejího vnímání
2 Důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník [online], s. 526. [cit. 13.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX- konsolidovana-verze.pdf
3 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s. o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti k lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně.
4 „Zdraví (blaho, dobro, spasení, štědrost) lidí je nejvyšší cíl.“
5 Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
6 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a. s., 2014, s. 173. ISBN 978-80-7478-630-3.
7 „Nikoliv zdraví (blaho, dobro, spasení, štědrost), ale vůle nemocného je (pro lékaře) nejvyšším příkazem.“
8 XXXXXX, P. a XXXXXXXX T. a kol. Zdravotnické právo. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016, s. 32. ISBN 978-80-7552-321-1.
9 XXXXXX, P. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s. 31.
péče o zdraví, a nakonec označení tohoto vztahu jako vztahu smluvního10, spadá tento institut do oblasti práva soukromého.
Nejdůležitější mezinárodní úpravou je v medicínském právu, jakožto právu relevantním pro smlouvu o péči o zdraví, bezesporu Úmluva Rady Evropy o lidských právech a biomedicíně. Tato úmluva se považuje za stěžejní předpis v oboru zdravotnického práva, a to především pro bezprecedentní rozsah katalogu lidských práv11 který obsahuje. Její důležitost se promítá i do nesčetného množství odborných publikací. Xxxxxx P. kupříkladu o Úmluvě říká, že: „se stala téměř jakousi zdravotnickoprávní ústavou, výchozím předpisem medicínského práva.“12. Dále Xxxxxxxx X. označila cíl Úmluvy za: „zakotvení určitého minimálního standardu ochrany lidských práv v medicíně a aplikované biologii, který bude zaručen ve všech členských státech“.13 Nebo Xxxxxx O., dle které je pro oblast povinné mlčenlivosti Úmluva „nejvýznamnějším pramenenem práva, který mj. upravuje právo pacienta na informace, nakládání s dokumentací a rovněž povinnost mlčenlivosti, včetně terapeutického privilegia“.14
Úmluva o biomedicíně, přijata dne 4. 4. 1997 v Oviedu, podepsána jménem České republiky dne 24. 6. 1998 ve Štrasburku, vstoupila v účinnost pro Českou republiku dne 1. 10. 2001, kdy stále v českém právním řádu byl účinný zákon o péči a zdraví lidu a občanský zákoník z roku 1964. Úmluva o biomedicíně ve svých 14 kapitolách vymezuje minimální rámec ochrany důstojnosti a svébytnosti všech lidí, úctu k integritě osob, ochranu ostatních práv a základních svobod při aplikaci biologie a medicíny. V Čl. 2 poté stanovuje nadřazenost zájmů a blaha lidské bytosti nad zájmem vědy a společnosti.
10 Viz ustanovení § 2636 občanského zákoníku.
11 Srov. ANDORNO, R. The Oviedo Convention: A European Legal Framework at the Intersection of Human Rights and Health Law. Journal of International Biotechnology Law. New York: De Gruyter Recht, 2005, roč. 2, č. 4 [online]. s. 133-134. Dostupné na: xxxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxx/x/xxxx.0000.0.xxxxx- 4/jibl.2005.2.4.133/jibl.2005.2.4.133.xml?format=INT
12 XXXXXX, P. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s. 33.
13 TĚŠINOVÁ, J., ŽĎÁREK, R., XXXXXXX, X. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha: X. X. Xxxx,
2011, s. 15. ISbN 978-80-7400-050-8.
14 XXXXXX, X. Zdravotnická praxe a právo. Praha: Leges, 2011, s. 67. ISBN 978-80-87212-72-1.
O nadčasovosti této Úmluvy svědčí i fakt, že v době ratifikace se lidskoprávně orientovaná Úmluva dostala do přímého rozporu s paternalistickým pojetím zákona o péči o zdraví lidu.15 Byť Úmluva byla koncipována jako minimální standard k existující národní úpravě, v právním řádu České republiky docházelo k interpretačním problémům, a to ve vztahu k nevyhovující účinné zákonné úpravě.16 Česká zákonná úprava typicky přiznávala pacientům práva v menším rozsahu než Úmluva, což bylo podle článku 27 o širší ochraně nepřípustné. Dle pravidla aplikační přednosti v článku 10 Ústavy České republiky17 má Úmluva o biomedicíně v případě kolize větší právní sílu než zákonná úprava, tedy byla nadřazená zákonu o péči o zdraví lidu. Stav, který panoval do přijetí nové zákonné úpravy, nebyl vzhledem ke stručnosti, obecnosti a pokrokovosti Úmluvy vhodný. Přijetí podrobného zákona, který rozvine a naváže na ustanovení Úmluvy, se jevilo nutné a nevyhnutelné.18 Úmluva o biomedicíně posloužila jako základní stavební materiál novodobé úpravy medicínského práva. Poskytla rámec základních práv, se kterými nová úprava nesměla kolidovat. Prvním takovým zákonem byl zákon transplantační19. Inspirována Úmluvou byla i navazující trojice zákonů, a to zákon o zdravotních službách, zákon o specifických zdravotních službách20 a zákon o zdravotnické záchranné službě21.22 Konečně i důvodová zpráva k občanskému zákoníku s Úmluvou o biomedicíně, jakožto podkladem, pracuje.
Úmluva o biomedicíně samozřejmě není jediný relevantní mezinárodní právní pramen, byť je považována z pohledu medicínského práva za pramen nejdůležitější. Další stěžejní mezinárodní pramen je Úmluva o ochraně lidských
15 Např. ustanovení § 23 zákona o péči o zdraví lidu se jeví v rozporu s článkem 10 Úmluvy.
16 Srov. se širší a podrobnější úpravou např. Rakouska.
17 Čl. 10 stanoví: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“
18 XXXXXXXX, X. a XXXXXX, O. a kol. Trestní právo a zdravotnictví. 2. upr. a rozš. vyd. Praha:
Orac, 2004, s. 32-36 ISBN 80-86199-75-4. Více k Úmluvě tamtéž, s. 32 a násl.
19 Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon).
20 Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.
21 Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě.
22 Více v článku XXXX, J. Legislativní smršť ve zdravotnictví [online]. Zdravotnické fórum [cit. 20.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx- xxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxx_xxxxx_xx_xxxxxxxxxxxxx.xxx
práv a základních svobod23. Evropská úmluva byla sjednána již 4. 11. 1950, v platnost vstoupila 3. 9. 1953. Česká republika ji přijala 18. 3. 1992. Je považována za významný pramen práva, který chrání základní lidská práva a svobody, mezi něž lze zařadit právo na život, na svobodu, na spravedlivý proces, zákaz mučení a další. Katalog práv v Evropské úmluvě není konečný a může být rozšiřován speciálními smlouvami24 nebo rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, jenž svým výkladem standard ochrany lidských práv dotváří a rozvíjí.25 Evropská úmluva se zdravotnického práva, vzhledem ke své obecnosti a širokému záběru, týká, avšak spíše na elementární úrovni ochrany základních práv a svobod.
Pro různorodost vztahů spadajících pod obor zdravotnického práva, není zde možné uvést vyčerpávající seznam pramenů. Dle povahy konkrétních vztahů se samozřejmě uplatní i jiné, typicky úžeji zaměřené, mezinárodní smlouvy.26
1.2. Vztah občanského zákoníku a dalších právních předpisů
Úprava v občanském zákoníku má za cíl stanovit základní povinnosti a práva zúčastněných osob i ve vztazích, na které se zvláštní zákonná úprava nevztahuje (např. činnost masérů). V takových vztazích ke střetu zvláštní úpravy s úpravou obecnou bude docházet jen zřídka. Majorita smluv o péči o zdraví však bude určitou mírou spadat pod režim speciální úpravy. Typický příklad takového vztahu je vztah mezi lékařem a ošetřovaným. Občanský zákoník staví na jisto druh smluvního vztahu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem, ve smyslu zákona o zdravotních službách. Přesto se obsah takového vztahu bude řídit převážně zákonem o zdravotních službách. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku ve vztahu k ostatním právním předpisům zastává názor, že úprava péče o zdraví do zvláštní zákonné úpravy27, účinné pro poskytování zdravotní péče, nezasahuje. Přes výše zmíněné, by bylo zkratkovité označit význam
23 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.
24 Např. Evropská úmluva o předcházení mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání
(1987).
25 TĚŠINOVÁ, X., ŽĎÁREK, R., POLICAR, X. 2011, op. cit. s. 12-14.
26 Např. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.
27 Především zákon o zdravotních službách, zákon o specifických zdravotních službách a zákon č. 374/2011 Sb. o zdravotnické záchranné službě.
občanskoprávní úpravy pro poskytování zdravotní péče (ve smyslu zákona o zdravotních službách) za zanedbatelný.
Dle ustanovení § 9 odst. 2 občanského zákoníku: „Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy.“ Při respektování zásady „lex specialis derogat legi generali“ nelze považovat ustanovení občanského zákoníku za vyloučená bez dalšího. Zásada se uplatní, avšak pouze v případech, kdy je mezi jednotlivými ustanoveními věcný rozpor. V jiných případech bude docházet k vzájemné koexistenci, kde obecný předpis (občanský zákoník) bude doplňovat předpis speciální. K takovému doplnění může dojít výslovným odkazem28 nebo z důvodu absence potřebného ustanovení v předpise speciálním29. Může tak vzniknout situace, kdy norma obsažená v občanském zákoníku se stane speciální vůči obecnější úpravě zákona o zdravotních službách.30
Vzhledem k relativně podrobné úpravě vzájemných vztahů ve zvláštních zákonech je otázkou, zdali by nebyla dostačující stručnější úprava práv a povinností v občanském zákoníku.31
28 Příkladem budiž ustanovení § 35 odst. 1 zákona o zdravotních službách, které odkazuje na občanský zákoník ve věci svéprávnosti fyzických osob.
29 Ustanovení § 2639 odst. 2 občanského zákoníku.
30 XXXXXX, P. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s. 236, konkrétní příklad tamtéž.
31 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 176-177, zároveň konkrétní příklad aplikace více předpisů: tamtéž. Více taktéž: XXXXXXX, T. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky.[online]. 2013, roč. 3, č. 2, nestránkováno. [cit. 19.03.2018]. ISSN 1804-8137. Dostupné na: xxxx://xxxxxxxxxxxxx.xxxx.xxx.xx/xxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxx/00/00
2. Smlouva o péči o zdraví
Vztah mezi příkazcem a poskytovatelem označuje explicitně za vztah smluvní až občanský zákoník.32 Před účinností občanského zákoníku byly smluvní vztahy mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem upravovány inominátními smlouvami uzavíranými dle ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, které měly povahou nejblíže ke smlouvám příkazním. Pro příkazní smlouvy je charakteristické, že v případě, kdy činnost příkazníka (byť byla provedena řádně) nepřinese kýžený výsledek, nelze absenci takového výsledku považovat za důvod nesplnění smlouvy.33 Obdobné pojetí platí i nyní u smlouvy o péči o zdraví, kde poskytovatel je povinen pouze postupovat „podle smlouvy s péčí řádného odborníka“34. Povinnosti poskytovatele tak mohou být splněné i v případě nedocílení chtěného výsledku, např. při neúčinnosti léčby. Nutno podotknout, že přirovnání inominátní smlouvy ke smlouvě příkazní nebylo za účinnosti předchozí úpravy bezvýjimečné. Ku příkladu Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 29. října 2012, č.j. 25 Cdo 1050/2012 ztotožnil s názorem Městského soudu ze dne 16. února 2010, č.j. 34 C 127/2003-215 a Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu, č.j. 44 Co 219/2010-250, že uzavřená inominátní smlouva o provedení plastické operace lze nejblíže přirovnat ke smlouvě o opravě a úpravě věci podle ustanovení § 652 občanského zákoníku35. Z obsahového hlediska se také nabízelo přirovnání ke smlouvě o dílo36, která, stejně jako smlouva o opravě a úpravě věci, však zakládala odpovědnost zhotovitele (poskytovatele) za dosažení určitého výsledku a tím se vymykala převládajícímu chápání poskytování péče.
Vytvoření nového zákonného smluvního typu bylo tedy logickým krokem, posilujícím právní jistotu smluvních stran. Zároveň nová úprava poskytla rigidnější rámec pro rozhodování soudů či sjednotila rozdílné doktrinální názory ohledně
32 Viz kapitola 1.
33 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 173.
34 Ustanovení § 2643 odst. 1 občanského zákoníku.
35 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Srov. XXXXXXX, X. Povaha smlouvy mezi lékařem a pacientem – polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR [online]. [cit. 26.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxx-xxxxxxx-xxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxxxx-xxxxxxxx-x-xxxxxxxxxxx- nejvyssiho-soudu-cr/
36 Například žádost cizince o vyhotovení komplexních zdravotních testů a to za úplatu. Viz POLICAR, Radek. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo díl první [online]. [cit. 14.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxx-xxxxxx-xx- smlouvy-o-dilo-–-dil-prvni/
analogického vztahování existujících nominátních smluv na smlouvy uzavírané mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče. Nezbytnost stanovit nový smluvní základ zmiňuje i důvodová zpráva k § 2636, která říká: „je proto třeba i v tomto směru postavit najisto, že i v těchto případech tento základ tvoří smlouva“37.
Smlouva o péči o zdraví je zařazena do části čtvrté (Relativní majetková práva), hlavy II (Závazky z právních jednání), dílu 9 (Péče o zdraví) občanského zákoníku. Konkrétně je upravena v ustanoveních § 2636 – § 2651. Zákonnou definici smlouvy o péči o zdraví nalezneme v ustanovení § 2636 odst. 1 občanského zákoníku který zní: „Smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.“ Jedná se tedy o zákonný, pojmenovaný smluvní typ, kde na jedné straně vystupuje příkazce a na straně druhé poskytovatel. Obsahem smluvního typu jsou práva a povinnosti zúčastněných osob, z nichž stěžejní je závazek poskytovatele pečovat o zdraví ošetřovaného38.
Stranami smlouvy o péči o zdraví jsou poskytovatel a příkazce.39 Poskytovatelem je ta strana, která péči poskytuje. Naopak příkazce je osobou, jež uzavřela s poskytovatelem smlouvu. Smluvní stranou může být také ošetřovaný, jakožto osoba, které je zdravotní péče poskytována, a to v případě, že je totožný s příkazcem. Pokud však uzavírá smlouvu příkazce, v postavení osoby odlišné od ošetřovaného, lze smlouvu považovat za smlouvu uzavřenou ve prospěch třetí osoby podle ustanovení § 1767 občanského zákoníku.40
37 Důvodová zpráva zde klade důraz na to, že smluvní základ se nevztahuje výlučně na poskytování péče provozovateli zdravotnických zařízení, nýbrž také na obdobné služby poskytované např. léčiteli, xxxxxx a dalšími. Srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník [online], s. 526-527. [cit. 13.3.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxx/Xxxxxxxx- zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf
38 Typicky zdraví příkazce, avšak lze i o zdraví 3. osoby. Viz kapitola 2.1.
39 Ustanovení § 2636 občanského zákoníku.
40 Srov. XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: X.X. Xxxx, 2017, s. 2628. ISBN 978-80-7400-653-1.
Poskytovatelem je dle občanského zákoníku osoba, která se smluvně zavázala pečovat o zdraví ošetřovaného. Tím rozšiřuje pojetí poskytovatele nad rámec úpravy zvláštních předpisů. Pro srovnání zákon o zdravotních službách stanoví, že poskytovatel je: „fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona“41. Smlouva o péči o zdraví se tedy vztahuje i na služby poskytované osobami, které nemusí nutně mít oprávnění k poskytování služeb dle zvláštních předpisů (např. léčitel, masér). Poskytovatel však nemusí být osobou, která bezprostředně vykonává ujednanou péči. V praxi běžně vystupuje na straně poskytovatele osoba, která vykonává péči prostřednictvím svých zaměstnanců. Typickým příkladem je nemocnice, kde smlouvu příkazce uzavírá s nemocnicí jakožto právnickou osobou, byť samotnou péči vykonávají zaměstnanci té nemocnice (například doktoři).42
Jak již bylo zmíněno výše, příkazce ve většině případů bude splývat s ošetřovaným. Odlišný stav může nastat při objednávce zdravotní péče zaměstnavatelem pro jeho zaměstnance (např. rehabilitační cvičení). Důvodová zpráva k § 2636 občanského zákoníku dodává: „Protože se péče o zdraví může vztahovat i k třetí osobě – typicky, když ošetřovaný není způsobilý uzavřít smlouvu – označují se strany jako poskytovatel a příkazce“43. Taková interpretace je poněkud nešťastná, jelikož nepočítá s případy zastoupení nezletilých osob zákonnými zástupci a osob s omezenou svéprávností zastoupenými opatrovníky. V dané situaci, vzhledem ke konstrukci přímého zastoupení, dochází ke smluvnímu vztahu přímo mezi poskytovatelem a nezletilým či osobou s omezenou svéprávností. Zástupce tedy nevstupuje do smluvního vztahu jako takového a tudíž žádná třetí ošetřovaná osoba v tomto případě není.44
Ve smluvním vztahu, kromě výše zmíněných, mohou vystupovat i další subjekty. V praxi dochází často k případům, kdy zdravotní péče je zcela nebo z části hrazena osobou odlišnou od příkazce či ošetřovaného. Takovou osobou je typicky zdravotní
41 Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách
42 XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – § 3014). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014, s. 1150. ISBN 978-80-7400-287-8.
43 Důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník [online], s. 527. [cit. 13.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX- konsolidovana-verze.pdf
44 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1151. nebo ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol.
2014, op. cit. s. 175.
pojišťovna, vystupující v rámci systému veřejného zdravotního pojištění. Výše úhrady poté může být upravena právními předpisy45 nebo smlouvou mezi poskytovatelem a osobou povinnou hradit poskytnutou péči.46
Přestože se povědomí lidí o právech pacienta a povinností lékaře zlepšuje, stále není zakořeněné vnímání samotného vztahu jako vztahu smluvního. Výraznou roli v daném chápání hraje fakt, že lidé mají uzavírání smlouvy spojené s písemnou formou. Přitom smlouva o péči o zdraví se ve většině případů, i díky vyloučení sjednání odměny, uzavírá konkludentně. Až při bližším vysvětlení (a poukázáním na jiné smlouvy uzavírané na denní bázi mlčky) pochopí, že konkludentních smluv uzavírá průměrný člověk paradoxně více než těch písemných.47
„The contract between doctor and patient is probably the most informal of all professional retainers“.48
Smlouvu uzavírají strany podle běžných pravidel pro uzavírání smluv dle občanského zákoníku. Jedná se tedy o návrh na uzavření smlouvy (oferta) a o jeho akceptaci (ustanovení § 1735 – § 1745 občanského zákoníku). Dochází tedy ke konsensu stran. V případě uzavírání smlouvy se kromě obecného občanskoprávního rámce použijí i specifika pramenící ze zvláštní úpravy. Příkladem specifika, se kterým zákonodárce v § 2636 odst. 2 občanského zákoníku přímo počítal, je nehrazení ujednané odměny příkazcem. Zmíněná situace nastává v případě, kdy jiný právní předpis stanoví úhradu odměny výlučně z jiných zdrojů. Další odchylkou od ostatních smluvních vztahů je určité omezení smluvní autonomie při uzavírání smlouvy. Takové omezení se týká především strany poskytovatele (lékaře) a lze za něj považovat kupříkladu ustanovení § 48 odst. 1, 3, a 4 zákona o zdravotních službách. Uvedené ustanovení stanovuje taxativní
45 Ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
46 Ke vztahu pojištěnec – pojišťovna více např. XXXXXX, X. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s.
64-72.
47 Pozorování autora.
48 „Smlouva mezi doktorem a pacientem je pravděpodobně nejméně formální ze všech smluv které jsou uzavírány při výkonu povolání“, XXXXXX, D., International Medical Malpractice Law: A Comparative Law Study of Civil Liability Arising from Medical Care. Tübingen: Xxxx, 1988, s.32. ISBN 856-8374-8374-4.
podmínky, kdy může poskytovatel odmítnout přijetí pacienta do péče či péči ukončit.49
Při uzavírání smlouvy si jsou smluvní strany rovny. Vzájemné vztahy jsou postaveny na roveň a ani jedna strana není nadřízena straně druhé. Pacient, dnes označován i termínem klient, má garantovaná práva, která podtrhují jeho autonomii a právo na sebeurčení. Postavení ošetřovaného však často bude fakticky oslabeno, ať již přetrvávajícími historickými tendencemi dominantního postavení lékaře, nedostatečnou informovaností o právech a povinnostech stran nebo logickou převahou vědeckých znalostí lékaře nad znalostmi ošetřovaného. Na oslabené postavení ošetřovaného se však vztáhne úprava spotřebitelských smluv dle ustanovení § 1810 a násl. občanského zákoníku. Takový závěr lze dovodit z ustanovení § 419 občanského zákoníku, který definuje spotřebitele následovně:
„každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“. Tato podmínka bude ve většině případů péče o zdraví splněna, pokud poskytovatel je podnikatelem a ošetřovaný nikoliv. Slabší stranou, podle ustanovení § 433 odst. 2 občanského zákoníku je: „vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.“ I tuto podmínku slabší strany lze u ošetřovaného obecně považovat za splněnou.50
Přestože je smluvní režim základní a stěžejní pro poskytování péče, lze se setkat i se situacemi, kdy je péče poskytována bez uzavření smlouvy. Ať již v důsledku absence souhlasu ošetřovaného (či jiné osoby oprávněné souhlas udělit) nebo stanoví-li tak zvláštní zákon. Častým případem takového poskytnutí péče je bezesporu stav nouze, kdy pro ochranu života a zdraví musí být poskytnuta neodkladná zdravotní péče, ke které nemůže ošetřovaný objektivně vyjádřit souhlas (například je ve stavu bezvědomí). Takový ošetřovaný však může, byť není schopen projevit vůli, zasáhnout do samotného poskytování péče pomocí institutu
49 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1148-1149, nebo XXXXXXX, T. Vztah lékaře a pacienta
z pohledu soukromého práva. Praha: Leges, 2012, s. 131-132. ISBN 978-80-87576-25-0.
50 ŠUSTEK, P. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s. 197-208.
dříve vysloveného přání51. Zmíněným přáním je poskytovatel vázán, pokud mu je však jeho existence a obsah znám. Zvláštní předpisy zmiňují ještě další případy poskytování péče bez uzavření smlouvy, jako je třeba povinné léčení nebo postup při zjišťování nutných skutečností v rámci soudního řízení.52
Dle ustanovení § 2636 občanského zákoníku se poskytovatel zavazuje pečovat o zdraví ošetřovaného. Taková péče je blíže specifikovaná ve větě první následujícího ustanovení § 2637, které říká: „Péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav.“ Z výše uvedeného lze tedy označit předmět smlouvy za plnění, jehož cílem je zlepšení, nebo zachování zdravotního stavu ošetřovaného, a to bez záruky na kýžený výsledek takového plnění. Plnění může být jak hmotné, tak nehmotné povahy. Ačkoliv cílem a snahou je obvykle zlepšení zdravotního stavu ošetřovaného, předmětem je pouze péče, postup jakožto služba53 sledující dosažení onoho cíle. Poskytovatel má tedy povinnost v podobě obligace „de moyens“ tj. pečovat s péčí řádného odborníka, v souladu s pravidly svého oboru.54 Předmětem smlouvy může být i konkrétní výsledek, avšak k takovému plnění se musí poskytovatel smluvně zavázat.55 Obecně se tedy jedná o smlouvu příkazního typu, pro níž je typická nezávislost splnění závazku na dosaženém výsledku.56
Poskytovatel dle ustanovení § 2636 občanského zákoníku se zavazuje pečovat o zdraví v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti. Vzhledem k uvedenému se presumuje odborná péče poskytovatele, která je upravena v ustanovení § 5 odst. 1
51 Srov. § 98 ost. 2 a § 38 odst. 3 písm. a) zákona o zdravotních službách taktéž srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012 Pl.ÚS 1/12 který se vyjadřuje obecně k problematice dříve vysloveného přání, především k jeho časově ohraničené platnosti. [online]. [cit. 15.03.2017]. Dostupné na: xxxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxxxx-0-00_0
52 Nemůže se v tomto případě z pravidla jednat o nepřikázané jednatelství, jelikož poskytovatel disponuje oprávněním, byť ze zákona. XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, V. a kol. 2017, op cit. s. 2630.
53 Služba jakožto postup dle ustanovení § 2645 občanského zákoníku a § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách.
54 XXXXXXX, X. 2013, op. cit. nestránkováno.
55 Srov. ustanovení § 2639 odst. 2 občanského zákoníku.
56 XXXXXX, X., XXXXX, J., XXXXXXX, J., a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721-2893 OZ. Praha: Leges, 2017, s. 1300. ISBN 978-80-7502-158-8.
občanského zákoníku. V praxi může vzniknout smlouva o péči, kdy se k plnění zaváže poskytovatel mimo obor svého povolání nebo předmětu činnosti. Takový vztah by se dle § 10 odst. 1 občanského zákoníku posoudil podle ustanovení, které je co do obsahu a účelu nejbližší, tudíž by se řídil obdobně ustanovením § 2636 a násl. občanského zákoníku.
O uzavření smlouvy naopak nelze uvažovat v případě plnění, které není povinností poskytovatele, nýbrž jen jeho dobrovolným bezúplatným jednáním, ke kterému není potřeba zvláštní odbornosti. Jako příklad může posloužit ošetření drobného poranění osoby blízké, poskytnutí neodborné masáže známému apod. Obdobně se nebude jednat o smluvní vztah v případech, u kterých absentuje vůle strany k uzavření smlouvy. Typicky půjde o poskytnutí laické první pomoci nebo o obecnou zákonnou povinnost pečovat o zdraví, kdy taková péče není vázána výlučně na zdravotní stav a není podmíněna odborným postupem. Příkladem jest zákonná povinnost rodičů obecně pečovat o zdravotní stav a vývoj dítěte.57
Předmět smlouvy o péči o zdraví je v ustanovení § 2637 občanského zákoníku vymezen spíše široce. Kromě úkonu, prohlídky nebo rady, zařazuje pod pojem péče o zdraví i všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného, a které mají zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní vztah. Tím vyvstává otázka, co pod tyto další služby ještě spadá a co nikoliv. Zákonodárce explicitně ve větě druhé téhož ustanovení zmiňuje, že pouhý prodej nebo převod léků do režimu péče o zdraví nespadá.58 Vyjmutí prodeje nebo převodu léků je logické vzhledem k povaze takového jednání. Představa lékárníka, který odpovídá pouze za postup při prodeji, resp. vydávání léků, nikoliv za výsledek (převod vlastnického práva na kupujícího), je vskutku absurdní. Obdobně by se jevilo vhodné vyloučit z působnosti smlouvy o zdraví i zdravotnické prostředky59. Byť se zdravotnické prostředky od léčivých přípravků odlišují ve způsobu použití, jsou obdobně jako léky pořizovány ve specializovaných a často totožných prodejnách (lékárnách). Cílem prodeje zdravotnických prostředků je bezesporu také převod vlastnického práva.
57 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 175-176.
58 Lékem je nutno chápat léčivý přípravek a léčivou látku ve smyslu definice § 2 odst. 1 zákona č. 378/2007 Sb., zákon o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech). Obdobně pod prodej a převod je nutno podřadit i výdej dle zákona o léčivech.
59 Upraveny v zákoně č. 268/2014 Sb., zákon o zdravotnických prostředcích a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Analogicky je tedy třeba aplikovat zákonnou výjimku vztahující se na léky i na případy výdeje a prodeje zdravotnických prostředků. V takových situacích se bude uzavírat smlouva kupní. U výroby zdravotnických prostředků lze uvažovat i o uzavření smlouvy o dílo, typicky u individualizovaných zdravotnických prostředků. Při pořizování finančně nákladných se navíc můžeme setkat s uzavíráním smluv o nájmu.60
Důvodová zpráva naznačuje, že zákonodárce o úpravě způsobu zániku závazku v občanském zákoníku uvažoval. Přímo se, ve zvláštní části důvodové zprávy k ustanovení § 2651, vyjadřuje následovně: „Navrhuje se také stanovit, že poskytovatel může smlouvu vypovědět jen z důležitého důvodu, tedy např., odmítá-li ošetřovaný nezbytnou součinnost, porušuje-li závažně poskytovatelova práva apod.“ Navzdory vyjádřenému návrhu podobné ustanovení, vztahující se ke smlouvě o péči o zdraví, v občanském zákoníku nenajdeme. Zdálo by se přitom vhodné upravit výpovědní důvody i pro poskytovatele jiných než zdravotní služeb (kterým umožňuje ukončení péče o pacienta ustanovení § 48 zákona o zdravotních službách) a to i pohledem argumentu a maiori ad minus61.
Obecně lze tedy uvažovat o standardních způsobech zániku závazku dle ustanovení
§ 1981 až § 2009 občanského zákoníku. Vzhledem ke specifikám vztahu příkazce, ošetřovaného a poskytovatele se nejčastěji setkáme s následujícími způsoby zániku závazků:
1. splněním závazku,
2. dohodou,
3. výpovědí,
4. smrtí, nebo zánikem příkazce či poskytovatele.62
60 XXXXXX, X., XXXXX, J., XXXXXXX, J., a kol., 2017, opak. cit. s. 1300.
61 Od většího k menšímu.
62 XXXXXX, X. a kol., 2014, op. cit. s. 1150 a XXXXX, X. Civilní spory mezi lékařem a pacientem při poskytování zdravotní péče. Praha: Leges, 2014, s. 33. ISBN: 978-80-7502-045-1.
1. Splnění závazku je ideální případ zániku závazku, kdy smluvní strany splní závazek, který jim ze smlouvy plyne. Klasicky se bude jednat o závazek poskytovatele v podobě lege artis63 postupu, jehož cílem má být udržení nebo zlepšení zdravotního stavu ošetřovaného. Ke splnění závazku tedy dochází bez ohledu na dosažený výsledek, pokud se k takové odpovědnosti poskytovatel přímo nezavázal. V případě poskytování péče totožnému ošetřovanému, ale s jiným zdravotním problémem, se uzavře o tomto závazku smlouva nová. Reálně tedy příkazce, ve vztahu ke stejnému poskytovateli, uzavírá smlouvy opakovaně dle výskytu různých zdravotních problémů.64 Speciálním případem splnění závazku je uplynutí doby, je-li předmětem vztahu poskytování péče po určitou dobu (např. poskytování dlouhodobější péče v léčebně dlouhodobě nemocných).
2. Dohoda je typický způsob jiného zániku závazku a je upravena v ustanovení
§ 1981 občanského zákoníku: „Stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový.“ Občanský zákoník ani zvláštní úprava neomezuje nikterak tuto možnost zániku závazku, připadá tedy v úvahu i pro smlouvu o péči o zdraví.
3. Výpověď je dle X. Xxxxxxx: „jednostranný právní úkon, kterým lze zrušit závazek či právo k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost.“65 Občanský zákoník poté v ustanovení § 1998 odst. 1 stanoví: „Závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon.“ Výpověď tedy může nastat ze strany příkazce i poskytovatele, a to pouze v případě, kdy je možnost výpovědi smluvně ujednána nebo dána zákonem. Pro úplnost odstavec 2, který se týká samotného zániku závazku, stanovuje následující: „Je-li závazek vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Lze-li však závazek vypovědět bez výpovědní doby, zaniká závazek účinností výpovědi.“ Mimo výše zmíněné lze uvažovat i o případu smlouvy, jež byla sjednána na dobu neurčitou a zároveň zavazuje
63 Viz ustanovení § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách: „poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“ jakožto náležitá odborná úroveň nebo ustanovení § 2643 odst. 1 občanského zákoníku.
64 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1150.
65 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXXXXXX, X. a kol. Občanské právo hmotné. 2, Díl třetí: závazkové právo. 5., jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2009, s. 205. ISBN 978-80- 0000-000-0.
alespoň jednu stranu k nepřetržité činnosti. Takový závazek lze zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí, a to výpovědí podanou minimálně tři měsíce předem.66
K výpovědi obdobný způsob zániku závazku upravuje i zvláštní zákon o zdravotních službách, a to v ustanovení § 48 odst. 2, které stanovuje podmínky pro vypovězení závazku (zánik závazku) ze strany poskytovatele. Jinými slovy se jedná o ukončení péče o pacienta. Dle tohoto ustanovení může poskytovatel ukončit péči o pacienta v případě, že:
„a) prokazatelně předá pacienta s jeho souhlasem do péče jiného poskytovatele,
b) pominou důvody pro poskytování zdravotních služeb; to neplatí, jde-li o
registrujícího poskytovatele; ustanovení § 47 odst. 2 není dotčeno,
c) pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb,
d) pacient závažným způsobem omezuje práva ostatních pacientů, úmyslně a soustavně nedodržuje navržený individuální léčebný postup, pokud s poskytováním zdravotních služeb vyslovil souhlas, nebo se neřídí vnitřním řádem a jeho chování není způsobeno zdravotním stavem,
e) přestal poskytovat součinnost nezbytnou pro další poskytování zdravotních služeb; to neplatí, jestliže neposkytování součinnosti souvisí se zdravotním stavem pacienta;
ukončením péče nesmí dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta.“
V případě poskytování zdravotní péče ošetřovanému, který není příkazcem, lze závazek zrušit podle ustanovení § 2651 občanského zákoníku i odmítnutím péče ošetřovaným.
4. Zánik závazku může také nastat smrtí, resp. zánikem jedné ze stran. Poskytování péče probíhá nejčastěji mezi konkrétním poskytovatelem a konkrétním příkazcem jakožto ošetřovaným. Smrtí ošetřovaného není komu plnit a z povahy poskytované služby nelze plnit jinému. Odlišným případem je smlouva uzavřená ve prospěch třetí osoby, kde ošetřovaný není totožný s osobou
66 Ustanovení § 1999 občanského zákoníku.
příkazce. V takovém vztahu smrt příkazce neznamená nutně zánik závazku, jelikož lze stále plnit žijícímu ošetřovanému.67 U zániku závazku smrtí resp. zánikem poskytovatele záleží, zdali poskytovatel přímo osobně poskytuje péči, či tak činí skrz druhé osoby, typicky své zaměstnance. Na tento případ se uplatní ustanovení o smrti dlužníka v § 2009 odst. 1 občanského zákoníku, které říká:
„Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.“ Umře-li tedy poskytovatel, jenž pečoval o ošetřovaného osobně a přímo a měl tedy vůči ošetřovanému osobní závazek, povinnost a tím i závazek jako takový zaniká. Závazek zaniká také v případě, kdy zanikne poskytovatel, přestože vykonával péči o zdraví skrz své zaměstnance, kteří nezanikli resp. neumřeli. Závazek naopak nezanikne, umře-li zaměstnanec poskytovatele, který pečoval o ošetřovaného. V obdobných případech může nesplněný nebo částečně splněný závazek většinou68 splnit jiný zaměstnanec.69
Ustanovení § 2636 občanského zákoníku k úhradě péče o zdraví stanoví: „Příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů.“ Lze se tedy ztotožnit s důvodovou zprávou k § 2636, větou poslední, že úplatnost není pojmovým znakem smlouvy o péči o zdraví.70 Dále ustanovení § 2636 uvádí, že povinnost příkazce zaplatit odměnu neplatí, pokud je úhrada za péči hrazena z jiných zdrojů. Jinými zdroji se v praxi nejčastěji rozumí veřejné zdravotní pojištění upravené zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Zákon o veřejném zdravotním pojištění obdobně stanoví v ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) že: „Pojištěnec má právo na poskytnutí hrazených služeb v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, přičemž poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou
67 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1151.
68 Např.: Pokud bylo smluvně upraveno provedení zákroku konkrétním expertem v oboru, může jeho případné úmrtí znamenat podstatnou změnu okolností ve smyslu ustanovení § 1765 občanského zákoníku.
69 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1151, více XXXXXXXXXX, X., XXXXXX, P., XXXXXXXXX,
L. T. a kol. Zdravotnictví a právo. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2016, s. 38 a násl. ISBN 978-80- 0000-000-0.
70 Oproti tomu smlouva příkazní je úplatná i v případě, kdy tak není mezi stranami ujednáno, avšak taková odměna je obvyklá, zejména vzhledem k podnikání přikazce. Viz ustanovení § 2438 odst. 2 občanského zákoníku.
úhradu,“ čímž přímo zakazuje poskytovateli žádat úhradu hrazených služeb na pojištěnci, resp. ošetřovaném.71 Listina základních práv a svobod72 v článku 31 zmiňuje právo občanů na bezplatnou zdravotní péči na základně veřejného pojištění. Takovou bezplatnost je nutno chápat pouze ve vztahu k občanům – pojištěncům resp. pacientům, nikoliv jako objektivní bezplatnost vztahu jako takového. Poskytovatel má na úplatu samozřejmě nárok a zdravotní pojišťovna má povinnost, v souladu s předpisy, úplatu poskytnout.73
V případě služeb nehrazených výlučně z jiných zdrojů bude úhrada, její výše a způsob, nejčastěji upravena smluvně. Pro úplatnou smlouvu se nabízí, jinak pro péči o zdraví spíše výjimečná, písemná forma. Poskytovatel může žádat po příkazci uhrazení odměny či její části předem. Popsané se nabízí využít především u finančně náročných odměn nebo při poskytování péče zahraničním pacientům (z důvodu složitější přeshraniční vymahatelnosti závazků). Odměna může být také hrazena až po samotném poskytnutí péče, dále je možné hradit odměnu ve splátkách, nebo průběžně fakturovat. V praxi se též využívá utvrzení dluhu v podobě institutu uznání dluhu,74 a to například při neuhrazení ceny za nadstandardní pokoj bezprostředně po skončení hospitalizace.75 Výše odměny není neomezená. Musí být v souladu s tzv. věcně usměrněnými cenami, jejichž výše je každoročně regulována cenovým předpisem Ministerstva zdravotnictví. 76
71 Poskytovatel ovšem může přijmout úhradu za jiné služby, např. nadstandardní pokoj. Srov. Nález Ústavního soudu ze dne 4.6.2003 Pl. 14/02 [online]. [cit. 15.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxxxxXxxxxx.xxxx?xxx000&xxxx0&xxxx0&xxxxxxxxxx zároveň srov. s ustanovením § 11 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění před účinností zákona č. 261/2007 Sb. o stabilizaci veřejných rozpočtů a Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08 [online]. [cit. 20.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxxXx-0- 08_1
72 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.
73 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 179.
74 Viz § 2053 občanského zákoníku.
75 XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, V. a kol. 2017, op cit. s. 2631.
76 CENOVÝ PŘEDPIS č. 1/2018/DZP Ministerstva zdravotnictví o regulaci cen poskytovaných zdravotních služeb, stanovení maximálních cen zdravotních služeb poskytovaných zubními lékaři hrazených z veřejného zdravotního pojištění a specifických zdravotních výkonů [online]. [cit.19.03.2018]. dostupný na: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxx/xxx_xxxxxxx/xxxxxx-xxxxxxx-xx-xx-0-0000-xxx- 100898.pdf
3. Poučení
Při péči o zdraví dochází k poskytování specifických a často vysoce odborných služeb, které se přímo týkají zdraví a života ošetřovaného člověka. Poskytování takových služeb obvykle s sebou nese určitou míru rizika. Garance dosažení zdárného výsledku v podobě udržení nebo zlepšení zdravotního stavu je v praxi bohužel nereálná. Nad to je ošetřovaný ve většině případů v pozici laika, a to s ohledem na omezenou znalost medicíny či jiného oboru, kterého se poskytování péče týká. Dostává se tedy do nevýhodného postavení slabší strany, které je často podtržené nejistotou ohledně výsledku péče a zdůrazněné omezenou orientací v daném oboru. Institut poučení slouží k informování ošetřovaného (nikoliv příkazce) o základních aspektech postupu a rizik při poskytování péče o zdraví. Slovy důvodové zprávy k občanskému zákoníku je třeba ošetřovanému vysvětlit:
„vše potřebné, co se vztahuje k jeho zdravotnímu stavu i k péči o zdraví“. Takový postup má za cíl snížit informační nerovnováhu, která mezi ošetřovaným a poskytovatelem přirozeně existuje. Tím následně umožňuje ošetřovanému se informovaně rozhodnout o souhlasu, či nesouhlasu s poskytnutím péče. Zároveň poučený pacient lépe spolupracuje, jelikož je pro něj snazší pochopit postup a důvody péče.77
Občanský zákoník explicitně v ustanovení § 2638 odst. 1 zmiňuje, že:
„Poskytovatel srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření i navrhovanou péči o zdraví; po příslušném vyšetření poskytovatel vysvětlí ošetřovanému jeho zdravotní stav a péči o zdraví i při dalším postupu.“ Byť je tedy smlouva uzavírána mezi příkazcem a poskytovatelem, poučení jako takové je určeno přímo ošetřovanému osobně.78 Poučení musí být podáváno vždy s ohledem na individualitu a stav ošetřovaného, tj. srozumitelně. Z hlediska obsahu bude pro poskytování zdravotní péče relevantní především ustanovení § 31 zákona o zdravotních službách, jakožto speciální ustanovení k ustanovení § 2638 až § 2641 občanského zákoníku. Ten se v celistvosti užije na ostatní druhy péče o zdraví,
77 XXXXXX, P. a XXXXXXXX, T. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. Praha: ASPI, 2007, s.68. ISBN 978-80-7357-268-6.
78 K problematice poučení nikoliv plně svéprávného ošetřovaného viz následující kapitola 3.2.
případně dílčím způsobem na poskytování zdravotní péče tam, kde nedochází k věcnému rozporu s normami zvláštních předpisů, či kde zvláštní úprava chybí.79 Nejvyšší soud k problematice obsahu poučení označil za směrodatné to, co pacient z poučení pochopil, nikoliv co mu fakticky bylo sděleno.80 Vzhledem k účelu poučení je vhodné se pokusit vyvarovat odborným termínům, případně je jasně a řádně vysvětlit. Srozumitelnost poučení musí být samozřejmě dodržena i v případě existence komunikačních bariér, ať již jazykových, smyslových nebo zdravotních. Srozumitelnost se v těchto případech zajišťuje většinou za pomoci tlumočníka.81
3.2. Poučení nikoliv plně svéprávného ošetřovaného
Ustanovení § 2638 odst. 2 občanského zákoníku upravuje poskytnutí poučení ošetřovanému, který není plně svéprávný, ale i tak je schopen úsudku. V takové situaci je třeba ošetřovaného také poučit, a to způsobem přiměřeným jeho schopnostem vysvětlení vnímat a pochopit. Nad to se vysvětlení, většinou detailnějšího charakteru, podá i zákonnému zástupci ošetřovaného. Lze si povšimnout podobnosti s ustanovením § 93 odst. 2 občanského zákoníku, které upravuje poučení v případech zásahu do integrity člověka (ke kterému udělil souhlas zákonný zástupce). V obou případech je zmiňován zákonný zástupce, typicky rodič nezletilého dítěte. Za zákonného zástupce se v souladu s ustanovením
§ 3022 občanského zákoníku obdobně považuje i opatrovník nezletilého. Dále se jeví vhodné stejné oprávnění přiřknout i poručníkovi, opatrovníkovi dospělé osoby nebo soudem schválenému členovi domácnosti.82 Ve většině případů (poskytování zdravotních služeb) poskytování péče o zdraví se užije zvláštní úpravy v podobě ustanovení § 31 odst. 5 zákona o zdravotních službách, který váže podání informací na rozumovou a volní vyspělost adresáta.
79 Např. ustanovení § 2639 odst. 2 občanského zákoníku.
80 Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 [online]. [cit. 21.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/X00XX00XX000000XX0000X0000000 0C5?openDocument&Highlight=0,
81 Srov. ustanovení § 30 zákona o zdravotních službách.
82 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 185.
3.3. Obsah, rozsah a forma poučení
Přirozeně vyvstává otázka ohledně obsahu a rozsahu poučení. Tyto proměnné se budou výrazně lišit v závislosti na druhu poskytované péče, její složitosti, míry rizika, vážnosti hrozících následků, možností alternativních postupů a dalších faktorů.
Obsahem poučení se podle článku 5 Úmluvy o biomedicíně rozumí účel, povaha, důsledky a rizika zákroku. Na něj navazuje ustanovení § 31 zákona o zdravotních službách, které ukládá povinnost poskytovatele zajistit, aby byl pacient informován o svém zdravotním stavu, navrženém léčebném postupu a jeho změnách. Zároveň stanovuje právo pacienta (nebo osoby určené pacientem) klást doplňující otázky a povinnost poskytovatele na ně srozumitelně odpovídat. Občanský zákoník upravuje rozsah poučení (resp. řádně provedeného vysvětlení) jak v ustanoveních vztahujících se k zásahu do integrity83, tak v ustanoveních péče o zdraví84. U souhlasu se zásahem do integrity člověka požaduje občanský zákoník, aby byl takový souhlas udělený s vědomím o povaze zásahu a možných následcích. Proto musí být podání vysvětlení učiněno takovým způsobem, u kterého lze rozumně předpokládat, že druhá strana pochopila způsob a účel zákroku, a to včetně následků, hrozícího ohrožení svého zdraví a možnosti alternativních postupů. Poučení podle ustanovení o péči o zdraví spočívá v tom, že poskytovatel srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření i navrhovanou péči o zdraví, následně jeho zdravotní stav a případně další postup. Takové poučení je řádné, lze-li rozumně předpokládat85, že ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče o zdraví, dále že si je vědom očekávaných následků, možných nebezpečí a možností jiných způsobů péče o zdraví. K rozsahu také Nejvyšší soud stanovil: „Při úvaze, o čem poučit, je nutno vycházet z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav
83 Ustanovení § 93 a § 94 občanského zákoníku.
84 Ustanovení § 2638 a § 2639 občanského zákoníku.
85 Srov. ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku.
pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit.“86
Poučení je dále rozšířeno o povinnost poskytovatele upozornit ošetřovaného na nejistý výsledek poskytování péče. Vzhledem k pokroku v oblasti péče o zdraví mohou ošetřovaní lehce nabýt dojmu, že je úspěšný výsledek (především u běžných zákroků) garantován. Takovou představu často, i nevědomky, mohou vyvolat samotní poskytovatelé, typicky označením zákroku za nerizikový, rutinní apod. Tím se však zavazují takového výsledku skutečně, v každém takovém případě, dosáhnout.87 Zároveň tím uvádějí ošetřovaného v omyl, v důsledku kterého následně vyjádřený souhlas nemusí být informovaný. K tomu ustanovení § 2639 odst. 2 občanského zákoníku stanoví: „Musí-li si poskytovatel být vědom, že u ošetřovaného vyvolal představu, že péčí o zdraví dosáhne určitého výsledku, ač ví nebo musí vědět, že výsledku nemusí být dosaženo, je povinen i toto ošetřovanému vysvětlit.“ Jedná se o pojistku pro případ, že poučení vyvolalo u ošetřovaného falešnou představu o jistotě výsledku a poskytovatel si je takového nedorozumění vědom. Pokud zmíněná situace nastane, je poskytovatel povinen nedorozumění uvést na pravou míru.
Rozsah a obsah poučení bude také ovlivněn naléhavostí zákroku. V případě, kdy je přímo ohroženo zdraví či život pacienta, je na místě poučení zkrátit nebo dokonce úplně vypustit88. Relevantní informace musí být pacientovi poskytnuty dodatečně po provedení zákroku, s přihlédnutím ke specifikám každého případu.89 Naopak při méně naléhavých situacích je nejvhodnější informovat ošetřovaného před začátkem poskytování služby jako takové. U plánovaných závažnějších zákroků se jeví nutné sdělit poučení ošetřovanému v dostatečném předstihu, který mu zajistí odpovídající čas na analýzu poučení a zvážení následků jeho rozhodnutí.90
86 Právní věta Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 [online]. [cit. 21.03.2018]. Dostupné na:
xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/X00XX00XX000000XX0000X0000000 0C5?openDocument&Highlight=0,
87 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1159.
88 Stav nouze, viz kapitola 2.2 poslední odstavec.
89 XXXXXX, X. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s. 240-241.
90 S poskytnutím přiměřeného času pro doplňující otázky nebo vlastní rozhodnutí přímo počítá ustanovení § 15 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách a to pro případ provedení sterilizace.
Ačkoliv je povinností poskytovatele podávat poučení, může takovou povinnost delegovat na své zaměstnance, typicky lékaře, kteří péči jménem poskytovatele provádějí. Obdobně mohou poučení podávat, v rozsahu adekvátním jejich vědomostem a postavení, i osoby jiné (např. zdravotní sestry, porodní asistentky a další).91 Zákon o zdravotních službách v ustanovení § 31 odst. 3 pro zdravotní služby doplňuje, že informaci podává zdravotnický pracovník způsobilý k poskytování služeb, kterých se informace týká.
Forma poučení je zásadně ústní. Poučení by mělo být poskytnuté v rámci důvěrného rozhovoru mezi ošetřovaným a poskytovatelem péče s tím, že takový rozhovor by měl být oproštěn od formálnosti a byrokracie.92 Písemná forma vysvětlení, na kterou má ošetřovaný podle ustanovení § 2638 odst. 1 občanského zákoníku právo, je třeba chápat pouze jako doplněk dokládající obsah rozhovoru ústního. Nelze ji tedy považovat za plnohodnotnou náhradu v případě chybějícího ústního rozhovoru.93 Pro úplnost ustanovení § 31 odst. 3 zákona o zdravotních službách stanoví, že ošetřující pracovník provede do zdravotnické dokumentace záznam o tom, že byla informace podána. V praxi je u složitějších případů obvyklé, že poskytovatel nad zákonnou povinnost zanést tuto informaci do zdravotnické dokumentace pořídí ještě detailní písemný popis obsahu poučení, často stvrzený podpisem ošetřovaného. Taková písemnost má v případě následného sporu logicky větší váhu než často strohý, jednostranný zápis do zdravotnické dokumentace.94
Při poskytování zdravotní péče může nastat situace, kdy existuje důvodná obava, že sdělení určité informace ošetřovanému by mohlo mít negativní vliv na jeho zdraví. Zamlčení takové informace lékařem před ošetřovaným se nazývá terapeutické privilegium. Příkladem může být neoznámení závažné diagnózy ošetřovanému, který je citově labilní a má se za to, že okamžité sdělení takového charakteru by
91 XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, V. a kol. 2017, op cit. s. 2632-2633.
92 LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. a kol. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: C. H.
Xxxx, 2002, s. 531-532. ISBN 978-3-406-58771-9.
93 XXXXXX, P. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s. 246.
94 Tamtéž, s. 246.
jeho zdravotní vztah mohlo zhoršit. Terapeutické privilegium je výjimkou z obecné povinnosti poskytnout úplné a přesné poučení. Zároveň je v rozporu s obecnou snahou o zmírnění informační nerovnováhy mezi poskytovatelem a pacientem. Nakonec lze nad omezeným informováním ošetřovaného polemizovat i z hlediska etického a je otázkou, zdali by neměl pouze pacient sám rozhodovat o tom, co mu je a není sdělováno.95
Kromě ustanovení § 2640 občanského zákoníku se obdobný institut objevuje v Úmluvě o biomedicíně96 a v zákoně o zdravotních službách97. Nejedná se tedy o nikterak převratné zakotvení nové pravomoci, ba naopak o logické navázání na účinnou úpravu. Jelikož použití terapeutického privilegia si lze jen stěží představit mimo režim poskytování zdravotnické péče dle zákona o zdravotních službách, bude se převážně řídit ustanoveními v něm uvedenými, jakožto ustanoveními speciálními.98
Ustanovení § 2640 občanského zákoníku zmiňuje jako zásadní podmínku užití terapeutického privilegia zjevné a vážné ohrožení zdravotního stavu. Zdali kvalita ohrožení dosahuje takové úrovně náleží zhodnotit poskytovateli. V potaz se berou jak reakce psychické, tak i fyzické (zkratkovité jednání). 99 Nad takovou mocí se vhodně zamýšlí Brazier M. a Cave E. v Medicine, Patients and the Law100. Zmiňují, že nelze paušálně přistupovat k obdobným případům stejně. Taktéž varují před unáhlenými závěry o tom, co je pro jakého pacienta dobré. Za unáhlené označují ty, bez bližšího zkoumání individuality pacienta a jeho názorů. Dochází k závěru, že rozhodování ohledně rozsahu, co by pacient měl a neměl vědět, má být
„patient-centred“101. Nakonec k samotnému terapeutickému privilegiu dodávají:
„It is clear that any such defence must be based on cogent reasons relating to the
welfare of that particular patient“.102
95 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 189, dále XXXXXXXXXX,
Xxxxxx. Lékařská etika. 3. rozšíř. vyd. Praha: Galén, 2002, s. 142-143. ISBN 80-7262-132-7.
96 Článek 10 odst. 3 Úmluvy.
97 V ustanovení § 32 odst. 2.
98 Více ke vztahu speciality a věcnému rozporu viz Kapitola 1.2.
99 XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, V. a kol. 2017, op cit. s. 2634.
100 XXXXXXX, X. a CAVE, E. Medicine, patients and the law. 4th ed. London: Penguin Books, 2007, s. 117-118. ISBN 978-0-141-03020-3.
101 Orientováno na pacienta. Tamtéž.
102 Je zřejmé, že jakékoliv použití (terapeutického privilegia) musí být podloženo pádnými důvody, které mají souvislost se zdravím pacienta, jehož se omezení poučení týká. Tamtéž.
Zamlčení části poučení není trvalé. Jakmile obávaná reakce již nehrozí, musí se chybějící poučení pacientovi dodatečně sdělit. Ustanovení § 32 odst. 2 zákona o zdravotních službách přímo stanoví, že informace může být zadržena jen po dobu nezbytně nutnou a v nezbytně nutném rozsahu. Nad to uvádí tři případy, kdy zadržení informace nepřichází v úvahu:
„a) informace o určité nemoci nebo predispozici k ní je jediným způsobem, jak pacientovi umožnit podniknout preventivní opatření nebo podstoupit včasnou léčbu,
b) zdravotní stav pacienta představuje riziko pro jeho okolí,
c) pacient žádá výslovně o přesnou a pravdivou informaci, aby si mohl zajistit osobní záležitosti.“
Občanský zákoník v ustanovení § 2640 odst. 1 větě druhé stanoví domněnku podle které nemá poskytovatel právo využít terapeutického privilegia, pokud mu zjevnost a vážnost nebezpečí nepotvrdí jiná osoba poskytující péči o zdraví v daném oboru. Taková povinnost se ve zvláštních předpisech neobjevuje, a proto je třeba ji považovat za relevantní a aplikovatelnou pro případy poskytování péče o zdraví v režimu speciální úpravy. Jelikož se jedná o domněnku vyvratitelnou, je možné zadržet informaci i bez zmíněného potvrzení, pokud poskytovatel důvodnost takového postupu odůvodní jinak. Podle Xxxxxxxx nelze za dostatečný důvod považovat úvahu, že poskytnutím sdělení by dostal pacient strach podstoupit potřebný zákrok a neudělil by tím pádem k takovému zákroku souhlas.103 Je přirozené, že pacient určitým obavám či strachu, vzhledem k citlivosti poskytované informace, obvykle podléhá. Záleží následně na poskytovateli, aby informaci podal co nejšetrněji, během důstojného osobního dialogu a respektoval přitom práva ošetřovaného a vlastní povinnosti podat řádné poučení. Lze odlišovat nebezpečí pramenící z bezprostřední reakce na poskytnutou informaci a nebezpečí, které vzniká z informovaného rozhodnutí pacienta po zralé úvaze. V prvním případě musí být hrozba takového nebezpečí skutečná, prokazatelná a podložena konkrétními důvody. Užití terapeutického privilegia musí být poskytovatel schopen v případě sporu obhájit. Vzhledem k odklonu od paternalistického pojetí vztahu
103 XXXXXX, P. a XXXXXXXX T. a kol. 2016, op. cit. s. 247.
lékař – pacient a příklonu ke klientelistickému rovnému postavení stran, může být obhajoba jednostranného rozhodnutí lékaře, zasahujícího do práva ošetřovaného na informace, značně komplikovaná.
K terapeutickému privilegiu občanský zákoník v odst. 2 dodává, že pokud poskytovatel odepřel vysvětlení ošetřovanému a vyžaduje-li to jeho zájem, podá se odepřené vysvětlení osobě pověřené ošetřovaným, pokud nestanoví jiný právní předpis jinak. Použití výrazu odepřeno evokuje odmítavý postoj poskytovatele k přímé žádosti ošetřovaného o podání vysvětlení, což nejspíš neodpovídá úmyslu zákonodárce. Poskytovatel neodpírá, nýbrž zadržuje informaci. Dokonce ani nemůže odepřít podání pravdivé informace ošetřovanému, pokud o ni přímo žádá.104 Problematická se jeví také formulace „vyžaduje-li to zájem ošetřovaného“. Je otázkou, zdali může v praxi nastat situace, kdy je v zájmu ošetřovaného, aby se sám informaci nedozvěděl nýbrž jiná osoba ano. Teoreticky by se dal uvést případ, kdy ošetřovanému je diagnostikováno onemocnění, se kterým je spojená nutnost amputace obou dolních končetin. Poskytovatel, vzhledem ke špatnému psychickému stavu ošetřovaného, se rozhodne nesdělit takovou informaci ošetřovanému bezprostředně. Pak se jeví zájmu ošetřovaného, aby osoba jím pověřená započala se sháněním bezbariérového bydlení, případně dalších zdravotních pomůcek. Pověřenou osobu nelze restriktivně chápat jako konkrétně pověřenou pouze k účelu podání vysvětlení v případě zadržení informace před ošetřovaným. Za takové osoby je příhodné považovat všechny, jež jsou oprávněny být informovány o zdravotním stavu ošetřovaného, především pak osoby určené ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 zákona o zdravotních službách.105
3.5. Odmítnutí poučení ošetřovaným
Řádně poučit ošetřovaného je jednou ze základních povinností poskytovatele. Současně má ošetřovaný právo znát informace o svém zdravotním stavu a podílet se vlastním rozhodováním na péči o své zdraví. Využití takového práva nemusí být ošetřovaným vždy žádané. Proto občanský zákoník v ustanovení § 2641 stanovuje, že pokud dá ošetřovaný zřetelně najevo, že si vysvětlení nepřeje, tak se vysvětlení
104 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 190.
105 Tamtéž, s. 191.
neposkytne. Obdobné „right not to know“106 ošetřovanému garantuje i Úmluva o biomedicíně v článku 10 odst. 2 nebo, v případě péče o zdraví jakožto zdravotní služby, zákon o zdravotních službách v § 32 odst. 1.
Takové přání je třeba respektovat jako součást práva na sebeurčení člověka. Zároveň není možné trvat na povinnosti poskytovatele poučení poskytnout. Z povahy věci nelze po odmítnutí vysvětlení ošetřovaným jeho následný souhlas považovat za zcela informovaný.107 Přesto by bylo absurdní se dovolávat neplatnosti souhlasu pro důvod chybějícího poučení, jež bylo právě ošetřovaným dříve odmítnuto.108 Zříci se práva na poučení lze též jen z části, např. pro vymezený okruh zákroků.
Odmítnutí poučení nemůže v žádném případě poskytovatel předpokládat nebo dokonce doporučit.109 Rozhodnutí musí být iniciováno ošetřovaným a poskytovatel je v pozici příjemce přání. Nad to by měl poskytovatel zjistit, jestli vzdání se poučení nepramení ze strachu vyslechnout si obávanou diagnózu. Za jistých okolností je důležité, aby ošetřovaný poučen byl, ačkoliv si primárně přeje opak. Je pak na samotném poskytovateli přesvědčit ošetřovaného, aby odmítnutí vysvětlení vzal zpět, nebo ho zúžil. Poučení pacienta totiž může být klíčové k zahájení úspěšné léčby nebo podstoupení preventivních opatření například u silných predispozicích k nebezpečnému onemocnění. Takové případy lze vztáhnout pod výjimku v podobě prolomení přání ošetřovaného. Specifikuje ji ustanovení § 2640 občanského zákoníku, které k přání neposkytovat poučení stanoví: „neposkytne se, ledaže nebezpečí, které z toho hrozí ošetřovanému nebo jiné osobě, zjevně převyšuje jeho zájem“. Nemusí se tedy jednat o nebezpečí hrozící jen ošetřovanému, nýbrž i jiné osobě. Typickým příkladem jsou infekční nemoci, které ve stejném kontextu explicitně zmiňuje zákon o zdravotních službách.110
106 „Právo nevědět.“ Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně. Explanatory Report to the Convention for the protection of Human Rights and Dignity of the Human Being with regard to the Application of Biology and Medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine, bod 67 [online]. [cit. 23.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xx.xxx.xxx/00000xxxx0
107 ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 191-192 nebo CÍSAŘOVÁ, D. a XXXXXX O. a kol. 2004, op. cit. s. 79-80.
108 POVOLNÁ, M. Právní rádce pro pracovníky ve zdravotnictví a klienty zdravotních pojišťoven.
Praha: ALFOM, 2017, s. 88-89. ISBN 978-80-87785-04-1.
109 Tamtéž.
110 Ustanovení § 32 odst. 1 věta poslední zákona o zdravotních službách.
Rozhodnutí o odmítnutí vysvětlení může dotyčný vzít zpět, měnit nebo zúžit. V případě pochybností o vyjádřené vůli vysvětlení nedostat by poučení poskytnuto být mělo. Nejen proto, že ustanovení občanského zákoníku pracuje s pojmem
„zřetelně dát najevo“, ale také ze samotného pojetí obecné povinnosti informovat ošetřovaného při poskytování péče o zdraví. U poskytování zdravotních služeb je požadována písemná forma odmítnutí poučení. Záznam o vzdání se práva na podání informace je součástí pacientovy zdravotnické dokumentace.
4. Práva a povinnosti stran v občanském zákoníku
Při poskytování péče o zdraví si jsou strany právně rovny a ani jedna ze stran nemá vůči druhé nařizovací pravomoc. Poskytovatel i příkazce (ošetřovaný) mají určitá práva i povinnosti. Pro oprávněné provedení úkonů v rámci péče o zdraví je požadováno, až na zákonné výjimky, souhlasné stanovisko ošetřovaného. Důvodová zpráva k § 2638 až 2644 zmiňuje, že se: „péčí o zdraví zasahuje do tělesné nebo duševní integrity člověka.“ Bezesporu v majoritě případů k zásahu opravdu dochází, ovšem takové poskytnutí lékařské konzultace, lze jen stěží považovat za narušení integrity.111 Přitom není pochyb o tom, že i konzultace spadá pod smluvní režim péče o zdraví. Je však zřejmé, že úprava občanského zákoníku míří převážně na případy, kdy k takovému zásahu do integrity dochází. Listina základních práv a svobod v článku 7 odst. 1 stanovuje: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“ Chrání tak tělesnou i duševní integritu člověka, jakožto jeho osobnostní právo. Omezení integrity je, pro účelné poskytování péče, v různé míře nutné. Lze tak činit pouze v případech stanovených zákonem. S ohledem na poskytování péče se bude jednat převážně o občanský zákoník, zákon o zdravotních službách ale i další112. Pro účely práce se tato kapitola zaměří na práva a povinnosti pramenící výlučně z občanského zákoníku, jakožto práva a povinnosti které se uplatní na širší okruh péče o zdraví. Vzhledem ke smluvnímu vztahu jsou práva a povinnosti vzájemně provázané, kdy k povinnosti jedné strany obvykle existuje právo druhé strany a vice versa.
Nejčastěji osoba příkazce, jakožto smluvní strana, bude splývat s osobou ošetřovaného. Práva jsou garantována především ošetřovanému, jehož se péče primárně týká. Práva ošetřovaného budou ve většině případů širší, než je zde uvedeno, a to především díky existenci zvláštní úpravy (např. zákon o zdravotních službách).
111 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 193.
112 Vzhledem k variabilitě obsahu smlouvy o zdraví je třeba zvláštní úpravu zvolit dle konkrétního předmětu. Jiný předpis se vztahuje na transplantaci srdce (transplantační zákon) a sterilizaci (zákon o specifických zdravotních službách) apod.
4.1.1. Souhlas k úkonu a jeho odmítnutí
Občanský zákoník požaduje souhlas ošetřovaného v rámci péče o zdraví ke každému úkonu, tedy i v případě, kdy se o zásah do integrity člověka nejedná.113 Problematický se jeví pojem „úkon“, jenž je použit bez návaznosti na existující úpravu114 a jeho výklad tak může být předmětem sporu. Vzhledem k šíři záběru smlouvy o péče o zdraví je třeba pod „úkon“ zahrnout „zákrok“, „zásah do integrity“ i „poskytnutí zdravotní služby“. Úkonem se rozumí také konzultace, prohlídka apod.
Forma souhlasu specifikována není, lze jej udělit výslovně i konkludentně (pokynutím, jednáním). Zákon ale v určitých případech vyžaduje formu písemnou.115 Souhlas musí být svobodný, bez fyzického nebo psychického nátlaku ze strany poskytovatele.116 Nad to musí souhlas být informovaný. Pokud ošetřovaný není schopen projevit souhlas sám za sebe, může vyslovit souhlas jeho zákonný zástupce. Nesmí však vyslovit souhlas k úkonu, který by nebyl přímo prospěšný ošetřovanému117.118
Úprava zmiňuje výjimku z vyžadování souhlasu ošetřovaného tehdy, jestliže zákon stanoví, že souhlasu není třeba. Dle Holčapka a Šustka tak zákonodárce neučinil
„vůbec systematicky a vhodně“.119 Občanský zákoník už upravuje v ustanovení § 93 a § 99 kdy je možné zasáhnout do integrity člověka bez jeho souhlasu. Nad to se neuplatní zákonná výjimka v ustanovení § 2642 ani pro případ, kdy ošetřovaný výslovně nesouhlasí s úkonem, avšak dle zákona lze přes jeho nesouhlas úkon
113 Tamtéž, s. 193-194.
114 „Zákrok“ v Úmluvě, „zdravotní služba“ v zákoně o zdravotních službách nebo „zásah do integrity“ dle občanského zákoníku.
115 Např. § 7 odst. 4 transplantačního zákona.
116 Srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 06.11.2014, stížnost č. 12927/13. Xxxxxxxx proti České republice [online]. [cit. 24.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxx.xxxx.xxx.xxx/xxx-xxxxx?xx000-0000000-0000000
117 Srov. Nález Ústavního soudu k právu rodičů odmítajících léčbu nezletilého dítěte ze dne 20.08.2004, sp. zn. III. ÚS 459/03 [online]. [cit. 24.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxxxxXxxxxx.xxxx?xxx00000&xxxx0&xxxx0&xxxxxxxxxx
118 K zástupnému souhlasu: rozsudek ESLP ze dne 09.03.2004, č. 61827/00. Glass v. the United Kingdon [online].
[cit. 24.03.2018]. Dostupné na:
xxxxx://xxxxx.xxxx.xxx.xxx/xxx/xxxxxxxxxx/xxx/?xxxxxxxxXXXX&xxx000-0000&
119 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 194.
provést.120 Nesouhlasným jednáním totiž nemůže vzniknout smlouva a nelze tedy hovořit o úkonu ve smluvním rámci péče o zdraví.
Ošetřovaný může samozřejmě souhlas odmítnout, jak stanovuje věta druhá ustanovení § 2642 občanského zákoníku. Pokud poskytovatel žádá po ošetřovaným písemné potvrzení o odmítnutí tak mu musí být vyhověno. Takové odmítnutí se běžně v praxi označuje jako tzv. negativní revers (pozitivní revers vyjadřuje informovaný souhlas), což bývá dokument, kterým pacient typicky odmítá léčbu. Právo ošetřovaného odmítnout úkon musí být respektováno a má přednost před diagnózou. K takovému závěru dospěl i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, když uvedl: „Každý člověk je svobodný a není povinen činit nic, co mu zákon neukládá. Z toho vyplývá, že také v otázkách péče o vlastní zdraví záleží jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům a jen zákon ho může zavázat, že určitá vyšetření podstoupit musí. Tuto zásadu pak vyjadřuje § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu [obdobně dnes účinná úprava, pozn. autora], podle kterého se vyšetřovací a léčebné výkony mohou zásadně provádět jen se souhlasem nemocného, anebo je-li možné tento souhlas předpokládat. Tato nedotknutelnost integrity osobnosti jako základní ústavní princip, a z toho vyplývající zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví, však není v žádné společnosti absolutní a neomezená. Proto i citované ustanovení zákona o péči o zdraví lidu v odst. 4 určuje situace, za kterých mohou být medicínské úkony provedeny i proti vůli občana (pacienta). V dané věci by se mohlo jednat např. o stav, kdy osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, případně kdy se jedná o výkon nutno k záchraně života či zdraví… Na závěr považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že ani v případech diagnostikovaných psychických poruch nelze stavět lékařskou diagnózu nad právo.“ 121
120 Např. povinné léčení nebezpečné nemoci nebo provedení virového testu podle zákona č. 258/200 Sb. o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.
121 Nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000 [online]. [cit. 24.03.2018].
Dostupné na:
xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxx0-000-0000
4.1.2. Exkurz do úpravy poskytování souhlasu dle anglického práva
Základním principem zdravotnického práva, který by měl být v dnešní době samozřejmostí ve všech civilizovaných zemích, je podmínka souhlasu pacienta před započetím léčby. Jinak tomu není ani v zemích Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kde dříve uplatňovaný přístup „Trust me, I´m a doctor“122 slábne a naopak autonomie, souhlas pacienta a právo na sebeurčení zastávají klíčovou roli při rozhodování o postupu poskytování péče. Aby byl souhlas platný, musí být splněny dle Xxxxx Xxxxxxx následující tři podmínky: Pacient musí být způsobilý projevit souhlas, souhlas musí být dobrovolný a pacient musí rozumět obsahu souhlasu, tj. k čemu dává souhlas.123
Xxxx Xxxx, v případu Xxxxxxx v Afshar124 uvádí dva důvody, proč je podle něj stěžejní obdržet od pacienta informovaný souhlas před započetím lékařského zákroku. První spočívá v konstrukci, že pokud pacient ví o všech možných, byť málo pravděpodobných následcích, je s takovými následky obeznámen a připraven je akceptovat. Za druhé je souhlas spojený s určitým respektováním důstojnosti a autonomie pacienta ze strany zdravotníka. Další funkce souhlasu zmínil Xxxx Xxxxxxxxx ve věci případu Sidaway x. Xxxxxxx RHG125, a to funkci legální, která ospravedlňuje poskytování péče a funkci klinickou, která posiluje důvěru pacienta a tím zajišťuje jeho kooperaci. Xxxxx Xxxxxxx ještě uvádí funkci morální, jež spočívá v respektování pacientova práva na sebeurčení.126
Z hlediska formy souhlasu je, dle Xxxxxxxxx Xxxxxxxx, třeba souhlas chápat primárně jako vůli pacienta (state of mind), ale zároveň i jako materiální projev oné vůle.127 Samotná vůle pacienta je pravým obsahem souhlasu. Forma, ať již je psaná,
122 „Věřte mi, já jsem doktor“
123 XXXXXXX, X. Medical law: text, cases, and materials. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 180-181. Online resource centre. ISBN 978-0-19-926127-7.
124 [2004] UKHL 41. Dostupné na:
xxxxx://xxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxx.xx/xx/xx000000/xxxxxxxx/xx000000/xxxxxx-0.xxx.
125 [1985] 1 All ER 643. Dostupné částečně na: xxxx://xxxxx.xx.xx/xxxxxxx-x-xxxxx-xx-xxxxxxxxx-xx- the-bethlem-royal-hospital-and-the-maudsley-hospital-hl-21-feb-1985/. Více např. XXXXXXXXXX,
J. Health care law. 2nd edition. Oxford: Oxford University Press, 2003, s. 242-251. ISBN 0-19- 876574-6.
126 XXXXXXX, X., 2006, opak. cit. s. 181.
127 XXXXXXX, X. Autonomy, informed consent and medical law: a relational challenge. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2009. Cambridge law, medicine, and ethics, s. 110-122. ISBN 978- 0-521-89693-1.
ústní nebo konkludentní, pouze umožňuje pacientovu vůli sdělovat dalším osobám. Xxxxxxxx Xxxxxxx uvádí jako případ konkludentního souhlasu vyhrnutí rukávu a nabídnutí paže doktorovi k provedení zákroku. Dále považuje souhlas za pozitivní vyjádření vůle. Za souhlas tedy nelze považovat samotné tolerování péče, ale je nutné ho zřetelně projevit. Diskutabilní tedy, dle Xxxxxxxx, je i pasivní akceptace, kdy dojde k zákroku u pacienta, který se mu nebrání. Doktor má za to, že pacient zákrok postoupit chce, avšak souhlas či nesouhlas vyslovený nebyl.128
Ze zřejmých důvodů je pro vyjádření souhlasu preferována forma psaná, především díky její jasné průkaznosti. Pevně daná forma souhlasu, až na výjimky129, v anglickém právu není.130 Jednou daný souhlas samozřejmě může pacient měnit či vzít zpět, je-li to vzhledem k okolnostem možné.
Právní řád Anglie nepracuje primárně s pojmem informovaného souhlasu. K vlastnostem souhlasu stanoví, že pacient musí chápat alespoň v hrubých rysech povahu zamýšleného zákroku.131 Britské Ministerstvo zdravotnictví vydalo příručku, kde k souhlasu uvádí: „Aby byl souhlas platný, musí osoba, která ho dává, rozumět povaze a důvodu zákroku, resp. postupu. Jakékoliv uvedení v omyl bude mít za následek neplatnost souhlasu.“132 Příkladem takového uvedení v omyl je případ Xxxxxxxx v Garett133, kdy zubař vědomě obelhával pacienty ohledně jejich zdravotního stavu, aby následně souhlasili s nepotřebným zákrokem ze kterého měl zubař majetkový prospěch.
Anglické právo, obdobně jako úprava česká, myslí i na případy, kdy lze poskytnout léčbu, byť souhlas pacienta chybí. Základ legality poskytování léčby je dle Court of Appeal obsažen v tzv. „legal flak jackets“134. Jedná se o souhlas pacienta, souhlas
128 XXXXXXX, X. Medical law and ethics. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 161-165. ISBN 978-0-19-870226-9.
129 Např. poskytování péče dle Human Fertilisation and Embryology Act 1990 nebo Mental Health Act 1983 dostupné na: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xxx.xx
130 XXXXXXXXXX, X. Health care law. 2nd edition. Oxford: Oxford University Press, 2003, s. 227- 251. ISBN 0-19-876574-6.
131 XXXXXXX, X., 2014, opak cit. s. 148-149.
132 Department of Health (2009d: 13) in Xxxxxxx, J., 2014, opak. cit. s. 161, (překlad autora).
133 (1995) 34 BMLR 23, více např. na: xxxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxxxxx-x-xxxxxxx.xxx
134 Doslovně: „legální ochranné vesty“. V kontextu lze přeložit jako: „podmínky vylučující protiprávnost“.
jiné osoby která je oprávněna za pacienta souhlas učinit a případ krajní nouze.135 Pokud ani jedna z těchto tří podmínek nebyla naplněna, je poskytování léčby nebo nerespektování vyslovené vůle pacienta považováno za nelegální. K tomu dospěl například Court of Appeal v rozhodnutí R (Xxxxx) v GMC136 nebo v případu B v An NHS Trust137, když ochrnuté pacientce, jejíž přání být odpojena od umělého dýchacího přístroje nebylo zdravotníky vyslyšeno, dal soud za pravdu. V souladu s jejím přáním a rozhodnutím soudu byla následně od ventilátoru, jenž ji udržoval naživu, odpojena. Obdobně v případu St Xxxxxx´s Healthcare NHS Trust v S138 soud nadřadil přání pacientky nebýt operován nad ochranou jejího života (operace) proti její vůli.
Rozhodnutí pacienta, zdali postoupí určitou léčbu nebo zákrok, resp. vysloví souhlas, záleží na nepřeberném množství faktorů. Primární roli hraje samotné jádro souhlasu, tj. určitá léčba nebo zákrok. Sekundární a nikoliv zanedbatelný vliv na rozhodnutí pacienta mají na první pohled irelevantní skutečnosti. Rozhodnutí ale mohou zvrátit všední události typu co měl pacient k obědu, jaký má rodinný život, jaké je počasí, jak se mu jeví konkrétní doktor, jak vaří v nemocnici apod. Aby rozhodnutí pacienta nebylo unáhlené a odpovídalo jeho autonomii vůle a osobním hodnotám, je třeba pacientovi vždy poskytnout dostatek času se rozhodnout.139
4.1.3. Právo ošetřovaného odmítnout péči
Jelikož příkazce může být osoba odlišná od ošetřovaného, rozhodl se pro tyto případy zákonodárce vhodně užít speciální ustanovení o odmítnutí péče o zdraví ošetřovaným. Důvodová zpráva k § 2651 stanovuje podmínku pro odmítnutí péče ošetřovaným slovy: „je-li ovšem s to projevit právně relevantní vůli“. Otázkou je, zdali ošetřovaný (typicky dítě) může zrušit celý závazek v podobě smlouvy o péče o zdraví. V případě nezletilého se bude posouzení jeho vůle řídit ustanovením § 31
135 XXXXXXX, X. Medical law and ethics. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 148-149. ISBN 978-0-19-870226-9.
136 [2005] 3 FCR 169. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx.xx/xxxx.xxxx?xxxx000.
137 [2002] 2 All ER 449. Více na: xxxx://xxxxx.xx.xx/xx-x-x-xx-xxx-xxxxxxxx-xxxxx-xx-00-xxx-0000/.
138 [1998] 3 All ER 673. Více na: xxxx://xxxxx.xx.xx/xx-xxxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxx- trust-v-s-regina-v-xxxxxxx-and-others-ex-parte-s-ca-8-may-1998/
139 XXXXXX, Xx. Choosing life, choosing death: the tyranny of autonomy in medical ethics and law. Oxford: Hart, 2009. ISBN 978-1-84113-929-6.
občanského zákoníku, který zní: „Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.“ Je ale třeba odlišovat odmítnutí úkonu dle ustanovení § 2641 odst. 1, případně dle § 95, § 100 o zásahu do integrity, kterými se závazek jako celek nezrušuje, a odmítnutí péče podle ustanovení § 2651, kterým se závazek ruší.140 Způsobilost nezletilého pro oba tyto příklady je nutno posuzovat zvlášť a s přihlédnutím k individualitě a specifikám konkrétního případu.
K bezproblémovému průběhu poskytování péče o zdraví je třeba vzájemné spolupráce stran. Jedná se o vztah smluvní, založený dobrovolně, respektující autonomii vůle a pro který je obvyklá prospěšnost oběma stranám. Vzhledem k citlivosti předmětu smlouvy, zdraví a péče o něj, může docházet ve smluvním vztahu k nepředvídatelným situacím (převážně ze strany příkazce, resp. ošetřovaného). Je vhodné, při zachování smluvní volnosti, stanovit základní povinnosti příkazce, bez kterých by ujednané plnění bylo komplikovaně splnitelné.
4.2.1. Povinnost součinnosti ošetřovaného
Ustanovení § 2643 odst. 2 občanského zákoníku říká: „Ošetřovaný sdělí poskytovateli podle svého nejlepšího vědomí potřebné údaje a poskytne mu součinnost nutnou podle rozumného očekávání k tomu, aby mohl splnit povinnosti podle smlouvy.“ Zákonodárce tedy stanovuje povinnost součinnosti ošetřovaného. Činí tak v druhém odstavci ustanovení, které v odstavci prvním upravuje postup poskytovatele de lege artis. Z hlediska systematiky hraje povinnost součinnosti významnou roli pro postup poskytovatele. Bez adekvátní součinnosti ošetřovaného je postup poskytovatele podle smlouvy a zákona značně ztížený až nemožný.
Občanský zákoník upravuje dvě formy součinnosti. Zaprvé obecnou formu součinnosti, jež zahrnuje fyzickou spolupráci. Pod tou si lze představit samotné dostavení se na kontrolu, ulehnutí na lůžku, vypláznutí jazyka a jiné jednání
140 Byť odmítnutím veškerých úkonů dojde ke stejnému výsledku jako odmítnutím celkové péče.
potřebné pro poskytnutí péče. Zároveň stanovuje omezující podmínku v podobě pouze té součinnosti, kterou lze rozumně očekávat, a to v rozsahu nezbytném k poskytnutí smluvně dohodnuté péče o zdraví.141 Požadavek vysvlečení ošetřovaného bude zajisté adekvátní při analýze ekzémových ložisek atopického onemocnění kůže, avšak v případě vyšetření podvrtnutí hlezenního kloubu se takový požadavek bude většinou považovat za excesivní, nikoliv rozumně očekávaný. Zadruhé speciální formu v podobě sdělení potřebných údajů, a to podle ošetřovaného nejlepšího vědomí. Nejedná se tedy o povinnost objektivně, přesně a správně sdělit veškeré potřebné údaje. Takovou povinnost nelze, vzhledem k rozsahu údajů a k faktu, že ošetřovaný není obvykle odborníkem, spravedlivě po ošetřovaném požadovat. Určit co je a není relevantní v praxi pomáhá poskytovatel, který se ošetřovaného na potřebné informace ptá. Jelikož poskytnutí odpovídající péče se odvíjí, mimo jiné, od kvality sdělených údajů, je v zájmu samotného ošetřovaného sdělit údaje, které jsou co možná nejbližší oné objektivní pravdě. Dle dikce zákona postačí, že ošetřovaný sdělí to, co je podle jeho nejlepšího vědomí potřebné, tj. subjektivní výčet.
Neposkytnutí součinnosti může, ale nemusí, mít významné důsledky. Vždy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, závažnosti porušení povinnosti a jeho následcích. Významné neposkytnutí součinnosti, jako například úmyslné zamlčení podstatného údaje, může být porušením smlouvy ze strany ošetřovaného a stát se důvodem pro omezení odpovědnosti poskytovatele za vadné plnění. U omezení odpovědnosti bude třeba zkoumat, zdali neposkytnutí součinnosti bylo v příčinné souvislosti s vadným plněním či nikoliv. Neposkytnutí součinnosti může vést až k ukončení smlouvy.
Vzhledem k tomu, že ve smluvním vztahu péče o zdraví je v postavení slabší strany příkazce, soustředí se větší podíl práv na jeho straně, resp. straně ošetřovaného. Alikvotně pak více povinností náleží poskytovateli. Přesto má občanským zákoníkem poskytovatel garantovaná určité práva. Povaha přiznaných práv má za cíl chránit poskytovatele a usnadnit případné řešení sporů.
141 XXXXXX, X., XXXXX, J., XXXXXXX, J., a kol., 2017, opak. cit. s. 1314.
4.3.1. Písemné potvrzení souhlasu k úkonu či jeho odmítnutí
Institutem souhlasu se již zabývá kapitola 4.1.1. této práce. Z hlediska práv poskytovatele, je relevantní ustanovení § 2642 občanského zákoníku, které poskytovateli přiznává právo žádat písemné potvrzení souhlasu i odmítnutí druhé strany k provedení úkonu.
K odmítnutí úkonu v praxi již většinou dochází za pomocí institutu negativního reversu, což je písemné prohlášení pacienta o odmítnutí úkonu. Písemné potvrzení poskytuje poskytovateli určitou jistotu a důkaz o tom, že ošetřovaný opravdu vyjádřil nesouhlas, tj. odmítl úkon. Takový důkaz se užije například při zjišťování příčiny vzniku újmy na zdraví či smrti ošetřovaného v návaznosti na možné zanedbání neposkytnuté péče (která však byla odmítnuta). Dle Šustka a Holčapka lze proto „hovořit o zajišťovací funkci negativního reversu.“142 Při absenci písemného potvrzení je dokazování existence odmítavého projevu vůle značně ztížené, což v případném sporu o postup non lege artis143 může hrát klíčovou roli. Je tedy bezesporu v nejlepším zájmu poskytovatele si písemnou formu obstarat. V případě odmítnutí ošetřovaného takový revers podepsat, lze doporučit obstarat si alespoň písemné potvrzení svědka, který byl odmítnutí přítomen.144
Obdobně má poskytovatel právo na písemné potvrzení i pozitivního vyjádření vůle, tj. souhlasu k určitému úkonu. Hlavním důvodem pro žádost písemného stvrzení vyjádřené vůle včetně jejího obsahu je bezesporu obstarání si důkazního materiálu pro případný spor. K prokázání uděleného souhlasu se vyjádřil i Nejvyšší soud když v rozhodnutí uvedl: „Je tedy v souladu s právními předpisy obsah poučení podat ústně, avšak skutečnost, že pacient byl v odpovídajícím rozsahu poučen a že souhlas udělil, musí být v řízení prokázána.“145
142 XXXXXX, P. a XXXXXXXX, T., 2007, opak. cit. s. 118.
143 Jakožto opak postupu de lege artis. Viz postup dle ustanovení § 2643 občanského zákoníku.
144 ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 194-195.
145 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009 [online]. [cit. 26.03.2018]. Dostupné na:
xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/00000000XX0000XXX0000X0X00000 A61?openDocument&Highlight=0,null,
4.3.2. Další práva poskytovatele
Mimo výše zmíněné lze, z hlediska úpravy občanského zákoníku, zařadit mezi práva poskytovatele i užití terapeutického privilegia. Privilegium spočívá v oprávnění poskytovatele odložit podání vysvětlení ošetřovanému zcela nebo z části v případě, že by se tím zcela zjevně a vážně ohrozil jeho zdravotní stav. K terapeutickému privilegiu blíže v kapitole 3.4. této práce a ustanovení § 2640 občanského zákoníku.
Mimo to je právem poskytovatele sdělit údaje o ošetřovaném bez jeho souhlasu, a to v anonymizované podobě k účelům vědeckého nebo statistického šetření, jež se týká zdravotního stavu obyvatelstva. Podmínkou jest rozumný předpoklad, že souhlas se sdělením nelze opatřit vůbec, včas, nehrozí-li neúměrný zásah do soukromí, nebo nelze-li z poskytnutých údajů zjistit, kterého člověka se daný údaj týká. Navíc musí být šetření prováděno ve veřejném zájmu. Takové právo poskytovatel nemá, jestliže lze šetření provést i bez údajů o ošetřovaném nebo pokud se vyjádří, že si zpřístupnění údajů o sobě výslovně nepřeje. Blíže viz další kapitoly této práce a ustanovení § 2650 občanského zákoníku.
Smlouvou se poskytovatel zavazuje vůči příkazci pečovat o zdraví ošetřovaného. Poskytovatel je tedy strana, která je povinna plnit. S ohledem na předmět plnění, tj. péče o zdraví, jehož cílem je zachovat nebo zlepšit zdravotní stav ošetřovaného, stanovuje občanský zákoník poskytovateli několik povinností. Těmi chrání ošetřovaného, který je v postavení slabší strany a stanovuje minimální zákonný rámec povinností poskytovatele. Důvodová zpráva k § 2638 až 2644 dodává, že podrobnosti, je-li je potřebné stanovit, vymezí zvláštní zákony a stavovské předpisy (především zákon o zdravotních sužbách). Mezi základní povinnosti, o kterých bude tato kapitola pojednávat, patří postup podle smlouvy a s péčí řádného odborníka v souladu s pravidly svého oboru a respektování soukromí ošetřovaného. Nad to občanský zákoník stanovuje poskytovateli obecnou povinnost pečovat o zdraví ošetřovaného, řádně poučit ošetřovaného, vést záznamy o péči o zdraví a
další povinnosti ze smlouvy plynoucí. O části zmíněných pojednávají, vzhledem
k respektování systematiky občanského zákoníku, jiné kapitoly této práce.
4.4.1. Postup s péčí řádného odborníka
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku sama k provádění péče o zdraví přiznává, že návrh občanského zákoníku nejde do podrobností. K tomu shrnuje občanskoprávní návrh úpravy tak, že se má postupovat s péčí řádného odborníka a de lege artis. Přímo tedy navazuje na terminologii běžně užívanou pro postup při poskytování zdravotních služeb a pojem lege artis146 je použitelný i v rámci vztahů podle občanského zákoníku.147 Úpravu zákonodárce zpracoval s ohledem na ustanovení § 5 občanského zákoníku jež stanoví, že ten: „Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.“ Postup s péčí řádného odborníka, tj. s odbornou péčí, tak navazuje na koncepci založenou ustanovením § 5 občanského zákoníku a lze jen uvítat, vzhledem k citlivé povaze předmětu smluvního vztahu péče o zdraví, jeho vztáhnutí na díl péče o zdraví. Konečně občanský zákoník v ustanovení § 2643 odst. 1 uvádí: „Poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru.“
Jak zjistit, zdali byl postup v souladu s péčí řádného odborníka či nikoliv však občanský zákoník blíže nespecifikuje. Děje se tak především z důvodu nepřeberného množství druhů péče o zdraví a zároveň nestálosti postupů. Postup lege artis se tedy stává otázkou doktrinální a judikatorní a to přesto, že zvláštní úprava upřesnění obsahuje.148 Xxxxxx a Xxxxxxxx například vykládají péči řádného odborníka jako: „vše, co je zpravidla spojeno s příslušnými profesními standardy a
146 Podle „pravidel umění“. Srov. např. XXXXXXXX, X., ŽDÁREK, R., POLICAR, R., 2011, op. cit. s.
24.
147 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1164 nebo XXXX, X. Lékař a právo: praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3683-9 nebo SOKOL, T. Lege artis, známý pojem neznámého obsahu. In: Právní rádce [online]. 2010. [cit. 27. 3. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxx.xxxxx.xx/x0-00000000-xxxx-xxxxx-xxxxx-xxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxx
148 Např.: Ustanovení § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách. Srov. XXXXXX, X., XXXXX, X.,
XXXXXXX, J., a kol., 2017, opak. cit. s. 1313-1315.
povinnostmi“149 čímž se opírají o článek 4 Úmluvy o biomedicíně. Dále Xxxxxx a Xxxxxxxx uvádí, že se jedná o výkon činnosti poskytovatele, který je: “prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí.” Podle Doležala je správný postup v souladu s pravidly oboru ten: „který respektuje pravidla vědy v daném oboru, vychází z uznávaných odborných postupů a současně respektuje individualitu ošetřovaného, konkrétní podmínky a objektivní možnosti.”150 Z výše uvedeného vyplývá, že ku příkladu neodborně provedená masáž thajského typu, mající za následek závažné zdravotní problémy, je také porušením povinnosti postupovat s péčí řádného odborníka.
K péči řádného odborníka zákonodárce ještě stanovuje povinnost postupovat v souladu s pravidly svého oboru. Postup podle pravidel oboru nelze chápat jako neměnnou konstantu. Pravidla oboru se neustále vyvíjí, mění a vždy je bude třeba vykládat ve vztahu k individuálnímu případu. Doktrinální výklad pojmu péče řádného odborníka, naznačený v předchozím odstavci, považuje již samotný postup s péčí řádného odborníka zároveň za postup v souladu s pravidly svého oboru. Jde tedy o jakési vyzdvihnutí jedné obsahové složky péče řádného odborníka. Přes faktickou redundanci zmíněného dovětku, je třeba pohlížet na zmíněné pohledem právní zásady superfluum non nocet151.152
Obdobnou povinnost, ale pro případ poskytování zdravotních služeb, stanoví zákon o zdravotních službách. Ten hovoří o postupu na náležité odborné úrovni.153 Přestože se jazykově a pojmově obě ustanovení liší, jejich cíl je shodný. Směřují k zachování určitého odborného standardu při poskytování zdravotní péče. Lze je tedy, z obsahového hlediska, považovat za totožné. Detailnější obsah postupu s péčí řádného odborníka, neboli postupu s náležitou odbornou úrovní, bude vždy třeba určit až s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám daného případu, a to při respektování individuality ošetřovaného. Případné zkoumání postupu poskytovatele
149 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 197.
150 HULMÁK, M. a kol, 2014, op. cit. s. 1166.
151 Přebytečné neškodí, tj. raději víc než méně.
152 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 197-198.
153 Inspirací byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005 [online]. Dostupné na:
xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0X0XXX00XXXX0X00X0000X0X000 4C67A?openDocument&Highlight=0,null,
je nutné vždy činit ex ante, tedy podle informací, které měl či mohl mít
poskytovatel v době rozhodování k dispozici.154
4.4.2. Respektování soukromí ošetřovaného
Osobnost člověka, stejně jako jeho podobu a soukromí, chrání v obecné rovině občanský zákoník v ustanoveních § 81 a násl. Případné pozorování procesu poskytování péče ošetřovanému lze zajisté pod tyto obecná ustanovení vztáhnout a neoprávněné pozorování tak má povahu neoprávněného zásahu do osobnosti člověka a jeho soukromí. Soukromí a právo na jeho respektování je také obsaženo v zákoně o zdravotních službách, jakožto ve zvláštním předpise pro poskytování zdravotních služeb. Přesto se zákonodárce rozhodl v občanském zákoníku výslovně zakotvit i speciální ustanovení § 2644 o ochraně soukromí ošetřovaného pro režim péče o zdraví, byť může působit, vzhledem k existující obecnější úpravě, duplicitním dojmem.155 V něm stojí: „Poskytovatel neumožní jiné osobě pozorovat péči o zdraví ošetřovaného, ledaže ten dal k tomu souhlas. To neplatí, vyžaduje-li se přítomnost jiné osoby, aby bylo prokázáno, nakolik se vyhovělo požadavkům odborné péče.“
Základem respektování soukromí při poskytování péče o zdraví je právo ošetřovaného se rozhodnout, kdo při poskytování péče bude úkonu přítomen. Bez jeho souhlasu nesmí být umožněno jiné osobě pozorovat péči o zdraví ošetřovaného. Taková podmínka se samozřejmě nevztahuje na poskytovatele či jeho zaměstnance, kteří jsou pověřeni o ošetřovaného pečovat. Pozorování je nutné vykládat extenzivně, tudíž se nejedná o pouhé vnímání pomocí zraku, jak by použitý výraz evokoval, nýbrž i pozorování zprostředkované (např. video) či vnímání pomocí jiných smyslů (sluch) apod.156
Forma souhlasu s pozorováním není stanovena. Může být projeven ústně, písemně i konkludentně (například vstup do ordinace s doprovodem). Z hlediska právní jistoty a předcházení nedorozumění je doporučené se vždy u ošetřovaného explicitně ujistit o existenci takového souhlasu. Souhlas může ošetřovaný
154 ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 198.
155 XXXXXX, X., XXXXX, J., XXXXXXX, J., a kol., 2017, opak. cit. s. 1316.
156 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 201.
samozřejmě rozšířit nebo zúžit a pokud je to vzhledem k podmínkám možné, tak se mu musí vyhovět. Ošetřovaný projevuje souhlas i s přítomností osob, které se na výkon zdravotnického povolání teprve připravují a bez jeho souhlasu by přítomný být nesměli.157
S uděleným souhlasem souvisí i právo na přítomnost třetích osob. Přítomnost osob si lze sjednat smluvně, ovšem právo jako takové, oporu v občanském zákoníku přímo nemá. Pozorovat péči o zdraví nelze třetí osobě povolit, pokud by její přítomnost byla v rozporu se zvláštními předpisy (například hygienické normy). K problematice počtu osob se zákon nikterak nevyjadřuje, avšak přítomnost osob nesmí být překážkou výkonu řádné péče o zdraví. Co se týká osob samotných, tak je irelevantní, v jakém vztahu k ošetřovanému jsou, jelikož institut práva na přítomnost je založen na vůli ošetřovaného.
Věta druhá zmíněného ustanovení poté stanoví výjimku, dle které poskytovatel může umožnit pozorování péče o zdraví třetí osobě i přes chybějící souhlas ošetřovaného. Jedná se o případ, kdy se vyžaduje přítomnost třetí osoby, aby mohlo být prokázáno, zda a v jakém rozsahu se vyhovělo požadavkům odborné péče. Takovou otázku ovšem běžně posuzují především soudní znalci či znalecké ústavy a činí tak typicky až ex post, po poskytnutí péče. Je otázkou, na jaké případy zákonodárce druhou větou ustanovení § 2644 cílil. Dle Valuše se může jednat o případy: „kdy poskytovatel vykonává svou praxi „v zácviku“ pod dohledem odborníka v daném oboru (např. zkušenějšího léčitele).“158 V zápětí se pozastavuje nad tím, zdali by mohl takový způsob poskytování péče vůbec přípustný bez souhlasu ošetřovaného. Dle Šustka a Holčapka mohl zákonodárce mít na mysli:
„odborníka, na kterého se obrátí přímo ošetřovaný, aby dohlédl na péči, která mu bude poskytována.“159 Přítomnost takového odborníka si však ošetřovaný může zajistit již udělením souhlasu dle věty první. Z druhé strany by se teoreticky dalo
157 Srov. ustanovení § 28 odst. 3 písm. h) zákona o zdravotních službách. Srov. s případem: Rozhodnutí ze dne 9. 10.2014, č. 37873/04. Konovalova v. Russia [online]. [cit. 27. 3. 2018]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xx-xxxxxxx/xxxxxxx/0000/00/Xxxxxxxxxx-x- Russia.pdf k témuž blíže MALÍŘ, J., XXXXXXX, X. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný stav a perspektivy. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016, s. 89- 91. ISBN 978-80-7552-224-5.
158 XXXXXX, X., XXXXX, J., XXXXXXX, J., a kol., 2017, opak. cit. s. 1316.
159 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 202.
uvažovat o zajištění odborníka z popudu poskytovatele, například při provádění komplikovaného úkonu, jež je znám nízkou úspěšností (např. transplantace plic160). Povolaný odborník by dohlížel nad postupem odborné péče. Obdobně lze uvažovat de lege ferenda o založení nezávislého profesního kontrolního orgánu, který by skrz své pověřené osoby prováděl státní dohled nad poskytováním péče o zdraví.161
4.4.3. Informační povinnost o poskytovateli
V ideálním případě poskytuje péči poskytovatel, který je zároveň provozovatelem zdravotnického zařízení a činí tak buď osobně, nebo prostřednictvím svých zaměstnanců. V praxi se ale může jednat o osoby právně odlišné, kdy provozovatel zdravotnického zařízení není smluvní stranou ve smlouvě o péči o zdraví. Ta se uzavírá výlučně mezi příkazcem a poskytovatelem. Poskytovatel může poskytovat péči o zdraví ve zdravotnickém zařízení a činit tak vlastním jménem, na vlastní účet a riziko.162 Takový stav může být pro příkazce či ošetřovaného značně matoucí. Z hlediska uplatňování svých práv je přitom stěžejní vědět, kdo je smluvní stranou. V případech, kdy smluvní stranou je sám provozovatel vykonávající péči skrz své zaměstnance, je takový provozovatel zároveň odpovědný za případnou škodu, resp. újmu. Odpovědnost přechází na provozovatele (zároveň poskytovatele) i pokud služby poskytuje skrze osoby, kterým je tak uloženo dohodou o pracovní činnosti nebo o provedení práce uzavřené s ním. Naopak provozovatel není primárně odpovědný za škodu (újmu) způsobenou non lege artis postupem v provozovaném zařízení, pokud poskytovatel péči v zařízení vykonává např. na základě smlouvy o spolupráci nebo o nájmu prostor a je odlišný od provozovatele. Zákonodárce, inspirovaný DFCR163 zakotvil v občanském zákoníku následující ustanovení § 2646:
„(1) Poskytuje-li se péče o zdraví ve zdravotnickém zařízení, v zařízení sociálních služeb nebo v obdobném zařízení, které smluvní strana neprovozuje, musí být
160 Jakožto komplikovaný chirurgický výkon s relativně vysokou mortalitou v následujících 5ti letech od výkonu.
161 ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 202.
162 Může mít uzavřenou s provozovatelem např. smlouvu o nájmu prostor nebo smlouvu o spolupráci.
163 Čl. IV.C. – 8:111: Obligations of treatment-providing organisations. Draft Common Frame of Reference [online]. S. 331. Dostupné na: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxx/0000_00_XXXX_XxxxxxxXxxxxxx.xxx
ošetřovanému nebo příkazci včas sděleno, kdo je poskytovatelem a že provozovatel zařízení smluvní stranou není.
(2) Nelze-li poskytovatele určit, považuje se za něho i provozovatel zařízení, kde byla péče o zdraví poskytnuta; to platí i v případě, že provozovatel ošetřovanému nebo příkazci bez zbytečného odkladu nesdělí, kdo je poskytovatelem. K opačným ujednáním se nepřihlíží.“
Občanský zákoník tedy zakládá pro případ, kdy poskytovatel není provozovatelem zařízení kde dochází k poskytování péče, povinnost včas sdělit ošetřovanému nebo příkazci kdo je oním poskytovatelem, a tudíž smluvní stranou. Časové označení
„včas“ je pro poskytování péče typicky nutné vykládat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Ideálně by tak mělo být učiněno před uzavřením samotné smlouvy, tj. před zahájením poskytování péče o zdraví, typicky zahájení zdravotního úkonu. Tím se vyloučí možný omyl v osobě, se kterou je smlouva uzavírána.164 Ošetřovanému by měla být poskytnuta doba na rozmyšlenou a prostor pro kladení případných otázek, obdobně jak u poučení. Na druhé straně je zřejmé, že při nutnosti bezodkladného poskytnutí péče je vhodné sdělení odložit, popřípadě informovat jinou pověřenou osobu.165 Dále z ustanovení není evidentní, kdo by z dvojice provozovatel a poskytovatel měl být povinný takovou informaci sdělit. Ze zařazení pod skupinový nadpis „Práva a povinnosti stran“ však můžeme předpokládat, že poskytovatel. Ke stejnému úsudku lze dojít i z dikce druhého odstavce, ve kterém zákonodárce stejnou povinnost až odvozeně přenáší na provozovatele.166
Druhý odstavec zakotvuje právní fikci, že pokud nelze poskytovatele určit, tak se za něj považuje i provozovatel zařízení, kde byla péče poskytnuta. Zákonodárce tak chrání příkazce, jako slabší stranu, před následky plynoucí z porušení povinnosti informovat ošetřovaného nebo příkazce o tom, kdo je smluvní stranou.
Primárně tedy existuje informační povinnost poskytovatele sdělit příkazci či ošetřovanému, že je poskytovatel. Následně je taková povinnost přenesena výslovně na provozovatele. Pokud ani ten neinformuje ošetřovaného nebo příkazce,
164 Takový omyl by mohl vést až k neplatnosti smlouvy dle ustanovení § 583 občanského zákoníku.
165 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 205-211.
166 XXXXXX, X., XXXXX, J., XXXXXXX, J., a kol., 2017, opak. cit. s. 1318-1319.
tak nastupuje sekundární podpůrné opatření ve formě právní fikce, dle které je provozovatel ex lege považován za poskytovatele. Provozovatel pak nenahrazuje skutečného poskytovatele, nýbrž je za něj považován spolu se skutečným poskytovatelem. Jedná se o dlužnickou solidaritu.167 Při uplatňování následného regresu vůči skutečnému poskytovateli se díky takovému postavení provozovatel snáze domůže náhrady než použitím institutu bezdůvodného obohacení.168 Nad to je ustanovení druhého odstaveno stiženo kogentností, tj. že jej nelze smluvně vyloučit ani se od něj odchýlit. Případné opačné ujednání stran je považováno za zdánlivé právní jednání ke kterému se nepřihlíží.169
167 Lze dovodit z užití spojení „i provozovatel zařízení“ ve větě první rozebíraného ustanovení. Náhrada z titulu dlužnické solidarity je upravena v ustanovení § 1876 odst. 2 občanského zákoníku. 168 HULMÁK, M. a kol, 2014, op. cit. s. 1171.
169 Ustanovení § 554 občanského zákoníku.
5. Záznamy o péči o zdraví
Záznamy o péči o zdraví ošetřovaného představují dle Povolné: „soubor informací vedených o ošetřovaném v souvislosti s poskytováním péče o zdraví.“170 Ačkoliv vést záznamy o péči o zdraví je další z povinností poskytovatele, jeví se vhodné následovat systematiku občanského zákoníku a vyčlenit této povinnosti vlastní kapitolu. Problematikou záznamů péče o zdraví se zaobírá občanský zákoník pod skupinovým nadpisem „Záznamy o péči o zdraví“, v ustanoveních § 2647 až 2650. Mimo to zmiňuje zdravotní dokumentaci171 i v ustanovení § 109 odst. 1 v rámci práv člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu. Nejobsáhlejším druhem záznamů o péči o zdraví pak bude zdravotnická dokumentace172, kterou je poskytovatel povinen vést při poskytování zdravotních služeb. Vedení záznamů o péči má dvojí funkci. Za prvé jsou zdrojem informací o ošetřovaném, díky kterým lze zvolit nejvhodnější navazující péči a tím chrání jeho zdraví. Za druhé plní funkci kontrolní, například při rekonstrukci postupu poskytovatele a posouzení, zdali šlo o postup de lege artis.173
5.1. Obsah a způsob vedení záznamů
Občanský zákoník upravuje záznamy o péči o zdraví a jejich obsah v ustanovení § 2647 následovně: „Poskytovatel vede záznamy o péči o zdraví, z nichž musí být zřejmé údaje o zdravotním stavu ošetřovaného a o poskytovatelově činnosti, včetně podkladů osvědčujících správnost těchto údajů, v rozsahu nezbytném pro poskytování řádné péče o zdraví. Záznamy poskytovatel uchová tak dlouho, jak to
170 XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, V. a kol. 2017, op cit. s. 2640.
171 Zdravotní dokumentaci je třeba chápat jako pojem spadající pod záznam o péči o zdraví dle ustanovení § 2647 a násl.
172 Dle části šesté, hlavy druhé zvláštního zákona o zdravotních službách a specifikována vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. Ustanovení občanského zákoníku se na zdravotnickou dokumentaci uplatní jen dle pravidel popsaných v kapitole 1.3 této práce. Srov. XXXXXXXXX, X. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku [online]. Právní rozhledy, č. 18, 2013, s. 638-643. cit. 28. 3. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx- view.seam?documentId=nrptembrgnpxa4s7ge4f6427gyztq&groupIndex=10&rowIndex=0#
173 XXXXXX, X., XXXXX, J., XXXXXXX, J., a kol., 2017, opak. cit. s. 1319-1321 a XXXXX, A., 2014,
opak. cit. s. 61-62.
vyžaduje potřeba odborné péče.“ Vedení záznamů spadá pod režim zpracování osobních údajů a náleží jim tak ochrana dle zákona o ochraně osobních údajů.174
Je logické, že občanský zákoník ponechává poskytovatelům poměrně značnou volnost při vedení záznamů. Vzhledem k existenci rozsáhlé úpravy záznamů pro případy zdravotních služeb, kde z povahy poskytované péče je vhodné upravit vedení záznamů přísněji, jeví se volnější úprava v občanském zákoníku správná. Bylo by nešťastné, kdyby na poskytovatele léčitelských a obdobných služeb byly vyvíjeny stejné, nebo dokonce vyšší nároky při vedení záznamů. Dle občanského zákoníku jsou tak obsahem především údaje o zdravotním stavu ošetřovaného, činnosti poskytovatele, a to včetně relevantních podkladů. Otázkou je, zdali při poskytování péče o zdraví bude možné tyto obsahové prvky vždy naplnit. V případě poskytování masérských služeb je zřejmé, že popis zdravotního stavu ošetřovaného nelze zjistit a zaznamenat v kvalitě odpovídající lékařskému vyšetření. V praxi méně komplikované pak bude zaznamenávat poskytovatelovu činnost, tj. postup při poskytování péče. Ke správnosti záznamů stanoví občanský zákoník povinnost uchovat i podklady, které takovou správnost osvědčují. Může se jednat např. souhlas s úkonem v písemné formě, objednávky, záznam z konzultace apod.
Konečně zákonodárce specifikuje nutný rozsah vedení záznamů na takový, který je nezbytný pro poskytování řádné péče o zdraví. Tím omezuje povinnost poskytovatele na vedení pouze těch záznamů, které jsou, vzhledem k druhu poskytované péče, relevantní. Obdobně vágně přistupuje zákonodárce k úpravě nutné délky uchování záznamů. Povinnost uchovat má poskytovatel tak dlouho, jak to vyžaduje potřeba odborné péče. Ačkoliv občanský zákoník minimální lhůtu pro uchování záznamů nestanovuje175, lze z povahy smluvního vztahu dovodit, že by
174 Zákon č. 101/2000 Sb., o obchraně osobních údajů. Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.
21. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3220/2009 [online]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/X00X00XXX0X0XX00X0000X0X0000 9039?openDocument&Highlight=0, k tomu srov. XXXXXXX, X. Ochrana informací vedených ve zdravotnické dokumentaci o třetích osobách po nabytí účinnosti NOZ [online]. [cit. 26.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxxx- dokumentaci-o-tretich-osobach-po-nabyti-ucinnosti-noz/
175 Srov. s ustanovením § 5 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 98/2012 Sb., o zdravotnické
dokumentaci.
měly být uchovány alespoň po dobu trvání smlouvy.176 Na jednu stranu je třeba nahlížet na relativní volnost při vedení záznamů, vzhledem k širokému záběru smluvního typu péče o zdraví, chápavě, kdy použitá úprava je schopna pružně obsáhnout veškeré druhy péče o zdraví. Na stranu druhou taková neurčitost s sebou nese oslabení právní jistoty smluvních stran.
Poskytovatel dále, podle svého uvážení, připojí k záznamům i podklady a vyjádření které mu odevzdal ošetřovaný nebo příkazce.177 Opět tedy ponechává zákonodárce na vůli poskytovatele, zdali takové podklady a vyjádření do záznamů zařadí. Vzhledem k tomu, že ošetřovaný nebo příkazce, jsou převážně laici a nemohou posoudit relevantnost poskytnutých materiálů, je na místě uvážení poskytovatele o zařazení mezi záznamy. Taková povinnost se ale může zdát nadbytečná, a to vzhledem k faktu, že pokud jsou takové podklady a vyjádření k zdravotnímu stavu ošetřovaného významné, má poskytovatel již danou povinnost je mezi záznamy zařadit odstavcem 1 téhož ustanovení.178
Za téměř samozřejmé lze považovat formální stránku záznamů o péči v podobě přesné identifikace poskytovatele a ošetřovaného. Dále je důležité, aby bylo zřejmé, kdo a kdy každý záznam učinil. K odbornému obsahu ještě ustanovení § 2647 v odst. 3 uvádí, že poskytovatel vždy poznamená do záznamů, kdo do nich nahlížel.
Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá, že záznamy o ošetřovaném jsou v majetku poskytovatele. Jelikož se ale týkají soukromé sféry ošetřovaného, nelze je zásadně zpřístupnit bez jeho souhlasu. Dle doktrinálních právních názorů179 a soudní praxe180 by bylo vhodnější stanovit, že pouze nosič takových
176 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1172-1173.
177 Ustanovení § 2647 odst. 2 občanského zákoníku.
178 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 215.
179 Blíže např. XXXXXXX, X. Zdravotnická dokumentace, vlastnická práva a práva duševního vlastnictví [online]. Právník, 2012, č. 12, s. 1291–1312 [cit. 28. 3. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/00000000/XXXXXXXXXXX%X0%00_XXXXXXXXXXX_XXXXXXXXX
%C3%81_PR%C3%81VA_A_PR%C3%81VA_DU%C5%A0EVN%C3%8DHO_VLASTNICTV%C 3%8D
záznamů je ve vlastnictví poskytovatele. Samotné záznamy, jakožto informace, nemohou totiž být předmětem vlastnického práva. Poskytovatel by se měl zdržet vydávání originálů záznamů (nosiče) a šířit případně pouze kopie, opisy apod.181
Jedna z hlavních funkcí záznamů je funkce kontrolní. Ošetřovanému záznamy poskytují možnost kontrolovat plnění druhé smluvní strany. Zároveň se od nich může odvíjet následné poskytování péče o zdraví či postup samotného ošetřovaného. Vzhledem k povaze záznamů je pochopitelné, že ošetřovaný má právo do takových záznamů nahlížet. Právo znát veškeré shromažďované informace o vlastním zdravotním stavu je pro každého zakotveno i v článku 10 odst. 2 Úmluvy. Taktéž, vzhledem k povaze osobní a citlivé povahy záznamů, je stanoven zákaz zpřístupnit záznamy jiné osobě bez souhlasu ošetřovaného. Obdobné právo na ochranu soukromí stanoví v článku 10 odst. 1 Úmluva. Výše zmíněná pravidla se neuplatní bezvýjimečně. V případě záznamů, které kromě ošetřovaného obsahují údaje také o třetí osobě, je k nahlížení nutný souhlas té třetí osoby.182 Nad to v určitých případech může poskytovatel zpřístupnit údaje o ošetřovaném třetím osobám i bez jeho výslovného souhlasu.
Jelikož se záznamy převážně týkají osoby ošetřovaného je zřejmé, že takové osobě musí být přiznáno právo do takových záznamů nahlížet. Občanský zákoník upravil nahlížecí právo ošetřovaného v ustanovení § 2648 odst. 1 následovně: „Požádá-li
o to ošetřovaný, umožní mu poskytovatel bez zbytečného odkladu nahlédnout do záznamů, které o něm vede, a umožní mu pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie, popřípadě mu sám vydá proti zaplacení přiměřené náhrady z nich výpis, opis nebo kopii.“ Kromě samotného nahlížení je ošetřovanému umožněno, na jeho žádost, si ze záznamů o péči o zdraví pořizovat výpisy, opisy nebo kopie. Nahlížením ošetřovaný získává klíčové informace, které jsou často potřebné k rozhodování o dalším postupu při poskytování péče o zdraví. Na tomto místě je
180 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3562/2009 [online]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0XXX00X0XXX000XXX0000X0X0000 C105?openDocument&Highlight=0,
181 XXXX, X. Univerzita medicínského práva. Praha: Grada, 2013, s. 122-125. ISBN 978-80—247- 5113.9.
182 Ustanovení § 2648 odst. 2 občanského zákoníku.
vhodné připomenout, že pro nahlížení do zdravotnické dokumentace, jakožto nejčastějšího poddruhu záznamů o péči o zdraví, se uplatní speciální úprava v zákoně o zdravotních službách, konkrétně pak ustanovení § 65 až § 68. Dopad ustanovení občanského zákoníku je tedy hlavně na služby, které jsou péčí o zdraví, avšak nespadají pod režim zdravotních služeb.
Poskytovatel je povinen umožnit nahlížení bez zbytečného odkladu. Zákonodárce tedy ponechává touto pořádkovou lhůtou jen malou rozhodovací volnost poskytovateli. Povinnost umožnit nahlížení bez zbytečného odkladu v občanském zákoníku se jeví, na rozdíl například od úpravy zákona o zdravotních službách183, pro poskytovatele spíše přísné a dle Xxxxx Xxxxxx v praxi dokonce mnohdy nerealizovatelné.184 Dále poskytovateli přiznává občanský zákoník přiměřenou náhradu v případě, že výpis, opis nebo kopii poskytl ošetřovanému poskytovatel sám. Taková náhrada by měla být okamžitá a lze ji, vzhledem k užití sousloví
„vydá proti zaplacení“, považovat za podmínku k vydání výpisu, opisu nebo kopie
poskytovatelem.
Ke zpřístupnění záznamů ošetřovanému občanský zákoník v druhém odstavci doplňuje, že pokud záznamy obsahují i údaje o třetí osobě, nelze takové údaje zpřístupnit bez souhlasu oné osoby. Takové údaje se součástí záznamů typicky stanou s vědomím ošetřovaného (poskytne je ošetřovaný sám). Výjimečně se ale mohou dostat do záznamů i bez vědomí ošetřovaného.185 Jeví se poté nesmyslné, aby u údajů o třetích osobách, které poskytl sám ošetřovaný, byl pro nahlížení ošetřovaným nutný souhlas zmíněných třetích osob. Naopak ve věci údajů třetích osob, které jsou ošetřovanému neznámé, se jeví podmínka souhlasu s nahlížením správná.
Vzhledem k systematickému zařazení do nahlížení ošetřovaným by se mohlo zdát, že toto ustanovení nesměřuje na nahlížení jinými osobami než ošetřovaným. U nahlížení osobami, které se liší od ošetřovaného, dává přitom zmíněná podmínka souhlasu bezesporu větší smysl. Z pohledu systematiky tak poněkud nešťastně
183 Ustanovení § 65 odst. 1 zákona o zdravotních službách.
184 XXXXXX, P. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. 1. vydání Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, s. 86. ISBN: 978-80-7478-476-7.
185 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1173.
ustanovení navazuje na úpravu zákona o péči o zdraví lidu, která v ustanovení § 67bb odst. 2 chránila osobní údaje třetích osob při nahlížení nejen ošetřovaným, nýbrž také ostatními oprávněnými osobami. Obdobné ustanovení již přitom nenajdeme v zákoně o zdravotních službách, který zákon o péči o zdraví lidu nahradil.186 Lze tedy zmíněné ustanovení občanského zákoníku aplikovat i na vztahy, které se primárně řídí speciální úpravou zákona o zdravotních službách. Pokud třetí osoba s nahlížením neprojeví souhlas nebo projeví nesouhlas, neznamená to ještě, že je možné osobu oprávněnou nahlížet, včetně ošetřovaného,
o možnost nahlédnout připravit. Bude však nutno údaje o takové třetí osobě
anonymizovat.187
Z povahy záznamů o péči o zdraví je zřejmé, že mohou nastat situace, kdy je vhodné umožnit nahlížení do záznamů, přes jejich citlivost a soukromou povahu, i jiné osobě než poskytovatelovi a ošetřovanému. Typickým příkladem jsou blízké osoby, osoby dohlížející na postup poskytovatele, osoby provádějící výzkum nebo připravující se na budoucí povolání. Přístup k záznamům může být dle občanského zákoníku povolen na základě výslovného souhlasu ošetřovaného (a platí i v případě nahlížení příkazcem nebo zástupcem ošetřovaného), nebo stanoví-li tak zákon. Přímo tedy vylučuje možnost konkludentního souhlasu. Zároveň se staví přísně k umožnění nahlížení příkazci a zástupci pouze se souhlasem ošetřovaného. Zákonem povolující přístup k záznamům jinou osobou než je ošetřovaný bude v tomto případě nejčastěji zákon o zdravotních službách, který upravuje poskytování zdravotních služeb. Zákon o zdravotních službách podrobně stanovuje, jakým způsobem pacient rozhoduje o umožnění přístupu, o rozsahu přístupu a o podmínkách oprávnění třetích osob do jeho zdravotnické dokumentace nahlížet.
186 Blíže např. XXXXXXX, X. Zajišťuje zákon o zdravotních službách dostatečně ochranu informací vedených v dokumentaci o třetích osobách? [online]. Zdravotnické právo a bioetika, 2012, [cit. 29. 4. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxxxxx-xxxxx-x-xxxxxxxxxxx-xxxxxxxx- dostatecne-ochranu-informaci-vedenych-v-dokumentaci-o-tretich-osobach/
187 K obdobnému závěru též např.: XXXXXX, P. a XXXXXXXX, T., 2007, opak. cit. s. 188-189, XXXXXX, P. 2014, op. cit. s. 87-88 nebo XXXXXXX, T., Vztah NOZ a zdravotnických zákonů podruhé – myšlenkové posuny [online]. Zdravotnické právo a bioetika, 2014, [cit. 1. 5. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxx-xxx-x-xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxx- myslenkove-posuny/
K nahlížení občanský zákoník doplňuje, že udělení souhlasu nebo odmítnutí udělení souhlasu ošetřovaného se uvede v záznamech, které poskytovatel vede o ošetřovaném. Protože odmítnutí udělení souhlasu má v praxi stejné následky jako neprojevení se, může se zdát povinnost odmítnutí udělení uvádět v záznamech jako nadbytečné.188
5.3. Sdělování údajů o ošetřovaném třetím osobám
Občanský zákoník v ustanovení § 2650 odst. 1 a 2 zakotvil následující: „Bez souhlasu ošetřovaného může poskytovatel sdělit údaje o něm v anonymizované podobě k účelům vědeckého nebo statistického šetření týkajícího se zdravotního stavu obyvatelstva a jeho skupin, lze-li rozumně předpokládat, že souhlas nelze opatřit vůbec nebo včas a
a) provádí-li se šetření s takovým zabezpečením, že nehrozí neúměrný zásah do soukromí ošetřovaného, nebo
b) oznámí-li poskytovatel údaje tak, aby vyloučil následné zjištění, kterého určitého člověka se týkají.
(2) Právo podle odstavce 1 poskytovatel nemá, není-li šetření prováděno ve veřejném zájmu, lze-li šetření provést i bez údajů o určitém ošetřovaném nebo vyjádřil-li ošetřovaný výslovně nesouhlas se zpřístupněním údajů o sobě.“
Stanoví tedy podmínky, kdy lze údaje o ošetřovaném sdělit třetím osobám bez jeho souhlasu. První z podmínek je podmínka anonymizované podoby. Jelikož k účelům vědeckého nebo statistického šetření zpravidla není potřeba osobních údajů, je rozumné, z hlediska ochrany soukromí ošetřovaného, poskytnout jen ty údaje, kterých se šetření týká. Dále je nutné zjistit, zdali by souhlas ošetřovaného nebylo možné opatřit, resp. opatřit včas. Zde vyvstává otázka, jestli vůbec je souhlas k anonymizovaným údajům nutný. Upravené údaje, které se stanou anonymními, není možné vztáhnout ke konkrétní osobě. To je samotná podstata anonymizace. Takto upravený údaj již neznamená hrozbu zásahu do soukromí osoby, a tudíž ani nepodléhá ochraně dle právních předpisů o ochraně osobních údajů. Nač tedy vyslovovat souhlas k údajům, které k ošetřovanému nelze vztáhnout?189
188 XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 219-220.
189 ŠVESTKA, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. 2014, op. cit. s. 220-221.
Podmínky v písmenech a) a b) jsou odbornou veřejností považovány za nadbytečné.190 Jelikož anonymizovaná podoba údajů již sama o sobě zabezpečí, že nebude hrozit neúměrný zásah do soukromí ošetřovaného. Zároveň anonymita zamezí následnému zjištění, kterého určitého člověka se údaje týkají. U rozebíraného ustanovení je zřejmá inspirace nizozemským občanským zákoníkem, konkrétně čl. 7:458 BW191. Nizozemský občanský zákoník ale postrádá, na rozdíl od českého občanského zákoníku, návětí v podobě podmínky anonymizované podoby. Proto zdroj inspirace obsahuje podmínky v písmenech a) a b), které mají za cíl chránit soukromí pacienta.192
K výše uvedenému občanský zákoník v odstavci 2 stanovuje výjimky, dle kterých právo podle odstavce 1 poskytovateli nepřísluší. Bude tomu tak v případě, kdy šetření není vedeno ve veřejném zájmu, ošetřovaný výslovně vyjádřil nesouhlas se zpřístupněním údajů které se ho týkají a je-li možnost provést šetření i bez použití údajů o ošetřovaném.
190 Např. XXXXXX, P. 2014, op. cit. s. 88-89.
191 Dutch Civil Code [online]. [cit. 1. 5. 2018]. Dostupný na:
xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx000.xxx
192 XXXXXX, X. a kol, 2014, op. cit. s. 1173.
Závěr
Tématem práce byla smlouva o péči o zdraví podle NOZ. Motivací k výběru daného tématu bylo především omezené povědomí široké veřejnosti o existenci bezesporu důležitého nového smluvního typu, jakožto i práv a povinností z něj plynoucích. Vzhledem k výsostnému postavení zdraví v životě člověka považuje autor za významné, aby členové společnosti vstupovali do vztahu, který vzniká při péči o zdraví mezi poskytovatelem a příkazcem (ošetřovaným), co nejlépe informováni o svých právech a povinnostech. K tomu čtenářům mohla být nápomocna i tato práce.
Cílem bylo téma obecně představit, rozebrat a následně analyzovat jeho jednotlivé části. Zároveň chtěl autor upozornit na možné výkladové úskalí a legislativní nejasnosti, které s využitím odborných zdrojů nebo za pomoci praktických příkladů následně kriticky zhodnotil.
Práce je rozdělena na pět kapitol, přičemž se inspirovala systematikou občanského zákoníku a vyhradila tak poučení a záznamům péče o zdraví vlastní kapitoly.
První kapitola poskytla přehled právní úpravy péče o zdraví, a to především z pohledu mezinárodního práva. Dále nabídla stručný historický úvod chápání péče o zdraví a popsala vztah úpravy občanského zákoníku s úpravou zvláštní. Poskytla tak vstupní informace, které jsou podstatné pro chápání souvislostí navazujících kapitol.
Kapitola druhá se zabývala už samotnou smlouvou o péči o zdraví. Nejprve doplnila historický vývoj nastíněný v kapitole první, aby na něj navázala obecným představením smlouvy o péči o zdraví dle účinné úpravy. Vzhledem k časové posloupnosti při vzniku smluvního vztahu péče o zdraví se autor rozhodl ve druhé kapitole zabývat smluvními stranami a procesem uzavírání smlouvy. Dále, v návaznosti na uzavírání smluv, kapitola obsáhla předmět smlouvy z obecného pohledu a zároveň byly nastíněny případy, ve kterých se o smluvní vztah jednat nebude. Zdařile autor hodnotí počin zákonodárce vyjmout z režimu péče o zdraví prodej nebo převod léků. Obdobně by však navrhoval pojmout také prodej,
xxxxxxxx xxxxxxx zanedbatelné kategorie, zdravotních prostředků. Zánik závazku, navzdory navrhované úpravě výpovědních důvodů poskytovatele v důvodové zprávě, není speciálně pro smlouvu o péči o zdraví nakonec v zákoně zakotven. Právě taková úprava však existuje ve speciálním předpise a tím spíš, dle argumentu a maiori ad minus, by měla být zařazena i do předpisu, který je veskrze předpisem obecným. Představené tedy byly k tématu nejvíce relevantní způsoby zániku závazků dle občanského práva obecně, avšak vztáhnuté na závazek ze smlouvy o péči o zdraví. Kapitola je zakončena nastíněním problematiky úhrady péče o zdraví, a to jak z jiných zdrojů, tak příkazcem samotným.
Třetí kapitola se věnovala poučení, které většinou předchází faktickým úkonům péče o zdraví. Od poučení se často odvíjí souhlas či nesouhlas ošetřovaného s podstoupením péče. Ze své povahy je klíčové pro fungování celého smluvního vztahu a autorem je považováno za nejdůležitější a nejcitlivější právo ošetřovaného, resp. povinnost poskytovatele. Proto mu také věnoval celistvou kapitolu. Rozebral jeho obsah a formu z pohledu rozdílných adresátů či situací a mohl se tedy poučení věnovat, v rámci limitu práce jako takové, dostatečně do detailu. Zvláštní podkapitola byla věnována institutu stojícímu v určitém protikladu k poučení, a to terapeutickému privilegiu. Vzhledem ke kontroverzi a delikátnosti takového institutu se autor v podkapitole ztotožňuje s částí odborné veřejnosti v poněkud detailní kritice, kdy považuje zákonodárcem užité sousloví „odepření vysvětlení poskytovatelem“ za nevhodné. Lépe by odpovídalo například zadržení či odložení vysvětlení. Obdobně se v téže podkapitole autor zamyslel nad praktickou stránkou podání odepřeného vysvětlení osobě pověřené ošetřovaným pro případ, kdy to vyžaduje zájem ošetřovaného. Popsané ustanovení neshledává zdařile formulované a v dané části práci se nad praktickým dopadem kriticky zamyslel. Kapitola byla logicky zakončena podkapitolou odmítnutí poučení ošetřovaným. V ní byly rozebrané a vysvětlené aspekty odmítnutí, jeho náležitosti, forma, i za pomoci praktických příkladů.
V kapitole čtvrté byly rozebrány ostatní práva a povinnosti smluvních stran tak, jak je upravuje občanský zákoník.
Na předchozí kapitolu o poučení navázala část podkapitoly práva ošetřovaného označena 4.1.1. o souhlasu a jeho odmítnutí. Výkladový problém může způsobit
pojem „úkon“, k jehož provedení je dle dikce zákona vždy nutný souhlas ošetřovaného. K nejasnosti dochází kvůli tomu, že pojem „úkon“ zákonodárce zvolil bez návaznosti na existující úpravu. Autor by považoval za vhodné a právní jistotu posilující, kdyby zákonodárce „úkonu“ alespoň demonstrativním výčtem stanovil přesnější hranice. Na druhou stranu chápe motivaci zákonodárce cílit
„úkonem“ na co možná nejširší okruh případů a situací.
Nad to autor, inspirován a opřen o doktrinální prameny, považuje výjimku z vyžadování souhlasu tehdy, jestliže zákon stanoví že souhlasu není třeba, za nevhodně koncipovanou. Nejenže se jedná o z části duplicitní, a tedy nadbytečné ustanovení (vzhledem k existenci obdobné úpravy zásahu do integrity), ba dokonce nespadá ani pod smluvní režim péče o zdraví, jelikož postrádá, pro smluvní vztah stěžejní, souhlasy obou stran.
Souhlas byl dále nastíněn i pohledem zahraniční úpravy, a to díky exkurzu do úpravy poskytování souhlasu dle anglického práva. Autor se domnívá, že takový exkurz byl přínosný pro chápání institutu a jeho aspektů lépe a v širších souvislostech. Fenomén souhlasu lze zkoumat i jinými vědními disciplínami, tím spíše použitím právní úpravy jiného státu, byť s důrazem kladeným na precedenční právo. Právům ošetřovaného ještě byla vyčleněna podkapitola zabývající se právem takového ošetřovaného, který není zároveň příkazcem, odmítnout péči.
Mezi povinnosti ošetřovaného byla zařazena povinnost součinnosti, která je klíčová pro kvalitu smluvního vztahu. Součinnost je třeba chápat jednak jako fyzickou, ale také jako speciální, spočívající například ve sdělení potřebných údajů poskytovateli.
Práva a povinnosti poskytovatele popsala druhá polovina čtvrté kapitoly. Hlavním právem poskytovatele je vyžádání písemného potvrzení souhlasu k úkonu či jeho odmítnutí. Takové oprávnění má za cíl chránit poskytovatele a zajistit mu případný důkazní materiál pro podporu jeho tvrzení v budoucnosti. Za specifický druh práva poskytovatele lze také považovat využití terapeutického privilegia nebo sdělení údajů o ošetřovaném bez jeho souhlasu. Častěji se však poskytovatel bude střetávat s jeho povinnostmi.
Vzhledem ke zvolené systematice této práce nebylo v této podkapitole pojednáváno o povinnostech řádně poučit ošetřovaného a vést záznamy o péči o zdraví, kterým se vyčlenila zvláštní kapitola. Kapitola čtvrtá se ale zabývala postupem s péčí
řádného odborníka, pro který byl klíčový výklad postupu lege artis, na jenž se daná
podkapitola zaměřila především.
U povinnosti respektovat soukromí ošetřovaného lze spatřovat možnou redundanci speciální úpravy pro smlouvu o péči o zdraví při porovnání s obecnou občanskoprávní formou ochrany osobnosti, podoby a soukromí člověka, která dle autora funkci a obsah speciální úpravy zastane. Přesto lze pohnutku zákonodárce explicitně takovou ochranu i pro smlouvu o péči o zdraví pochopit, vzhledem k významu chráněného zájmu.
Naopak nejasnost vrhá ustanovení výjimky, kdy poskytovatel může umožnit pozorovat péči třetí osobě i přes chybějící souhlas ošetřovaného, a to pro možnost prokázat, zda a v jakém rozsahu se vyhovělo odborné péči. Není jasné praktické využití takového práva a v kapitole se autor zamýšlel nad teoretickými příklady i de lege ferenda. Poslední zpracovanou povinností byla informační povinnost o poskytovateli, která si klade za cíl chránit příkazce před nejistotou spočívající v neznalosti druhé smluvní strany. Dokonce tak činí využitím právní fikce pro případ, kdy nelze druhou smluvní stranu určit. Informační povinnost autor srozumitelně vysvětlil, odůvodnil její účel, smysl a fungování.
Ve finální páté kapitole byla rozpracována problematika záznamů o péči o zdraví. V první podkapitole byl rozebrán obsah a způsob vedení záznamů. Autor se zamyslel nad problematikou vlastnictví záznamů. Dále pozitivně kvituje relativní volnost až vágnost úpravy občanského zákoníku, kterou shledává například ve vymezení rozsahu vedení záznamů jako nezbytném pro poskytování řádné péče nebo uchování záznamů tak dlouho, jak to vyžaduje potřeba. Vzhledem k různorodosti vztahů péče o zdraví je nutné klást rozdílné nároky na kvalitu a rozsah záznamů, což zvolená pružná úprava umožňuje. K zákonné úpravě obsahu záznamů o péči však autor vyjadřuje i určitou skepsi, kdy se pozastavuje nad zákonem vyžadované funkci záznamů podat údaje o zdravotním stavu ošetřovaného. Z povahy vztahu budou údaje o zdravotním stavu ošetřovaného v záznamech o péči o zdraví diametrálně rozdílné kvality u masérských služeb nebo u zdravotnických služeb. Je tedy otázkou, zdali vůbec záznamy určitých druhů péče o zdraví mohou tento zákonný požadavek splnit. Autor se domnívá, že i údaje o zdravotním stavu ošetřovaného je třeba chápat rozdílně, právě dle povahy samotné konkrétní poskytované péče.
Další podkapitola se věnuje nahlížení do záznamů péče o zdraví, a to primárně ošetřovaným, ale také jinou osobou. Nahlížení je poskytovatel povinen umožnit bez zbytečného odkladu, čímž poskytovateli rozhodovací volnost zákon příliš neponechává. U nahlížení do záznamů o péči o zdraví občanský zákoník stanoví, že udělení souhlasu nebo odmítnutí udělení souhlasu ošetřovaného se uvede v jeho záznamech. Jelikož odmítnutí udělení souhlasu má v praxi stejné následky jako neprojevení se, lze povinnost takové odmítnutí zapisovat do záznamů považovat za nadbytečné. Poslední část páté kapitoly je o sdělování údajů o ošetřovaném třetím osobám. U podmínek, jejichž splnění umožňuje sdělit údaje třetím osobám i bez souhlasu ošetřovaného, byla autorem rozebrána problematika české úpravy, institutu anonymizace, a to ve světle ne zcela zdařilé inspirace nizozemskou úpravou.
Vybrané téma pojal autor, přes jeho šíři, komplexně. Zúžení tématu by logicky vedlo k detailnějšímu a přesnějšímu rozpracování zúženého, avšak bylo by tak činěno na úkor původní motivace poskytnout ucelený obraz péče o zdraví v její celistvosti. Práce splnila cíle vytyčené v úvodu, kdy smlouvu o péči o zdraví obecně představila, poskytla její rozbor a analýzu aspektů takové smlouvy a poukázala na legislativní přešlapy či výkladové nejasnosti. Zpracováním zahraničního exkurzu a použitím praktických příkladů chtěl autor docílit srozumitelného vysvětlení teoretických konstrukcí či širších souvislostí, jelikož jasnost a srozumitelnost považuje za klíčové vlastnosti pro naplnění cíle a motivace práce.
Autor studiem tématu a zpracováním této diplomové práce dospěl k následujícím poznatkům. I přes kritiku z řad odborné veřejnosti se domnívá, že relativně široký rozsah úpravy smlouvy o péči o zdraví je v občanském zákoníku opodstatněný. Nelze rozporovat vliv speciálních předpisů, z nichž nejvýznamnější roli hraje zákon o zdravotních službách, na vztahy vznikající ze smlouvy o péči o zdraví. Autor ale má za to, že smysl občanskoprávní úpravy není konkurovat speciálním předpisům, nýbrž je podporovat, doplňovat a v případě zrušení i suplovat. Proto danou úpravu shledává za přínosnou, důležitou, a to včetně, v určitých případech, redundantních ustanovení. Při analýze jednotlivých částí smlouvy o péči o zdraví autor nezjistil žádné kritické nebo rozhodné pochybení zákonodárce. Úpravu
považuje za vcelku zdařilou, i přes drobné nejasnosti či místy nepřesnou terminologii. Výtky autor jednak zapracoval do jednotlivých kapitol práce, jednak je shrnul výše v závěru. Ideálně by doporučoval veškerá vytýkaná a kritizovaná ustanovení pro posílení právní jistoty novelizovat, ale vzhledem k rozsáhlému a značně kvalitnímu doktrinálnímu výkladu dané problematiky to nepovažuje za nezbytné, nebo dokonce urgentní. Bude zajímavé sledovat budoucí úlohu občanskoprávní úpravy smlouvy o péči o zdraví v kontrastu s očekávanými legislativními změnami v podobě diskutovaného zákona o léčitelství nebo třeba pohledem vize národní strategie elektronického zdravotnictví.
Seznam použitých zkratek
zákon o zdravotních službách | Zákon č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách. |
úmluva o lidských právech a biomedicíně; Úmluva | Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s. o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti k lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně. |
ústava České republiky | Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. |
občanský zákoník | Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. |
listina základních práv a svobod | usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. |
zákon o péči a zdraví lidu | Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. |
evropská úmluva | Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. |
důvodová zpráva | Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku. |
zákon o veřejném zdravotním pojištění | Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění |
transplantační zákon | Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) |
zákon o specifických zdravotních službách | Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách |
Seznam použitých zdrojů
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon)
Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů
Zákon č. 378/2007 Sb., zákon o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech)
Zákon č. 268/2014 Sb., zákon o zdravotnických prostředcích a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci
The Human Fertilisation and Embryology Act 1990 The Mental Health Act 1983
Dutch Civil Code
Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně, v České republice vyhlášená sdělením č. 96/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy biomedicíně na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně
Úmluva o právech dítěte, v České republice vyhlášená sdělením č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících
Evropská úmluva o předcházení mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1987)
Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012 Pl.ÚS 1/12 který se vyjadřuje obecně k problematice dříve vysloveného přání, především k jeho časově ohraničené platnosti. [online]. [cit. 15.03.2017]. Dostupné na: xxxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxxxx-0-00_0
Nález Ústavního soudu ze dne 4.6.2003 Pl. 14/02 [online]. [cit. 15.03.2018].
Dostupné na:
xxxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxxxxXxxxxx.xxxx?xxx000&xxxx0&xxxx0&xxxxxxxxxx
Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08 [online]. [cit. 20.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxxXx-0-00_0
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 [online]. [cit. 21.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/X00XX00XX000000 BC1257E75002660C5?openDocument&Highlight=0,
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 06.11.2014, stížnost č. 12927/13. Xxxxxxxx proti České republice [online]. [cit. 24.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxx.xxxx.xxx.xxx/xxx-xxxxx?xx000-0000000-0000000
Nález Ústavního soudu k právu rodičů odmítajících léčbu nezletilého dítěte ze dne 20.08.2004, sp. zn. III. ÚS 459/03 [online]. [cit. 24.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxxxxXxxxxx.xxxx?xxx00000&xxxx0&xxxx0&xxxxxxx ult
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 21. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3220/2009 [online]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/X00X00XXX0X0XX 33C1257A4E00669039?openDocument&Highlight=0,
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3562/2009 [online]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0XXX00X0XXX000 CCC1257A4E0068C105?openDocument&Highlight=0,
Rozsudek ESLP ze dne 09.03.2004, č. 61827/00. Glass v. the United Kingdon [online].[cit. 24.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxx.xxxx.xxx.xxx/xxx/xxxxxxxxxx/xxx/?xxxxxxxxXXXX&xxx000-0000&
Nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000 [online]. [cit 24.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxx.xxxxx.xx/Xxxxxx/XxxXxxx.xxxx?xxx0-000- 2000
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009 [online]. [cit. 26.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/00000000XX0000XX C1257A4E00677A61?openDocument&Highlight=0,null,
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005 [online]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxx.xx/Xxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx_xx.xxx/XxxXxxxxx/0X0XXX00XXXX0X 64C1257A4E0064C67A?openDocument&Highlight=0,null,
Rozhodnutí ze dne 9. 10.2014, č. 37873/04. Konovalova v. Russia [online]. [cit. 27.
3. 2018]. Dostupné na:
xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xx-xxxxxxx/xxxxxxx/0000/00/Xxxxxxxxxx-x- Russia.pdf
Xxxxxxx v Afshar [2004] UKHL 41. Dostupné na:
xxxxx://xxxxxxxxxxxx.xxxxxxxxxx.xx/xx/xx000000/xxxxxxxx/xx000000/xxxxxx-0.xxx
Sidaway x. Xxxxxxx RHG [1985] 1 All ER 643. Dostupné částečně na: xxxx://xxxxx.xx.xx/xxxxxxx-x-xxxxx-xx-xxxxxxxxx-xx-xxx-xxxxxxx-xxxxx-xxxxxxxx- and-the-maudsley-hospital-hl-21-feb-1985/
Appleton v Garett (1995) 34 BMLR 23. Více na:
xxxxx://xxx.xxxxxxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxxxxx-x-xxxxxxx.xxx
R (Xxxxx) v GMC [2005] 3 FCR 169. Dostupné na:
xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxx.xx.xx/xxxx.xxxx?xxxx000
B v An NHS Trust [2002] 2 All ER 449. Více na: xxxx://xxxxx.xx.xx/xx-x-x-xx-xxx- hospital-trust-fd-22-mar-2002/
St Xxxxxx´s Healthcare NHS Trust v S [1998] 3 All ER 673. Více na: xxxx://xxxxx.xx.xx/xx-xxxxxxx-xxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxx-xxxxx-x-x-xxxxxx-x- xxxxxxx-and-others-ex-parte-s-ca-8-may-1998/
XXXXXXX, X. a CAVE, E. Medicine, patients and the law. 4th ed. London: Penguin Books, 2007, 541 s. ISBN 978-0-141-03020-3.
CÍSAŘOVÁ, D. a XXXXXX, O. a kol. Trestní právo a zdravotnictví. 2. upr. a rozš.
vyd. Praha: Orac, 2004, 183 s. ISBN 80-86199-75-4.
XXXXXXX, X. Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva. Praha: Leges, 2012, 160 s. ISBN 978-80-87576-25-0.
XXXXXX, Xx. Choosing life, choosing death: the tyranny of autonomy in medical ethics and law. Oxford: Hart, 2009, 189 s. ISBN 978-1-84113-929-6.
XXXXXX, X., International Medical Malpractice Law: A Comparative Law Study of Civil Liability Arising from Medical Care. Tübingen: Xxxx, 1988, 923 s. ISBN 856- 8374-8374-4
XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Lékařská etika. 3. rozšíř. vyd. Praha: Galén, 2002, 272 s. ISBN 80-7262-132-7.
XXXXXXX, X. Medical law and ethics. 5th ed. Oxford: Oxford University Press, 2014, 659 s. ISBN 978-0-19-870226-9.
XXXXXX, X. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055
– § 3014). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014, 2046 s. ISBN 978-80-7400-287-8.
XXXXXXX, X. Medical law: text, cases, and materials. Oxford: Oxford University Press, 2006, 1009 s. Online resource centre. ISBN 978-0-19-926127-7.
LAUFS, A., UHLENBRUCK, W. a kol. Handbuch des Arztrechts. 3. vydání. München: X. X. Xxxx, 2002, 1653 s. ISBN 978-3-406-58771-9.
XXXX, X. Lékař a právo: praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. Praha: Grada, 2010. 320 s. ISBN 978-80-247-3683-9
XXXX, X. Univerzita medicínského práva. Praha: Grada, 2013, 232 s.ISBN 978- 80—247-5113.9.
XXXXXXX, X. Autonomy, informed consent and medical law: a relational challenge. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2009. Cambridge law, medicine, and ethics, 296 s. ISBN 978-0-521-89693-1.
MALÍŘ, J., XXXXXXX, X. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a zdravotnictví: současný stav a perspektivy. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016, 209 s. ISBN 978-80-7552-224-5.
XXXXXXXXXX, X. Health care law. 2nd edition. Oxford: Oxford University Press, 2003, 515 s. ISBN 0-19-876574-6.
XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, V. a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: X.X. Xxxx, 2017, 3081 s. ISBN 978-80-7400-653-1.
POVOLNÁ, M. Právní rádce pro pracovníky ve zdravotnictví a klienty zdravotních pojišťoven. Praha: ALFOM, 2017, 156 s. ISBN 978-80-87785-04-1.
XXXXXX, X., XXXXX, X., XXXXXXX, J., a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721-2893 OZ. Praha: Leges, 2017, 1660 s. ISBN 978-80-7502-158-8.
XXXXXX, X. Zdravotnická praxe a právo. Praha: Leges, 2011, 299 s. ISBN 978- 80-87212-72-1.
XXXXXXXXXX, X., XXXXXX, P., XXXXXXXXX, X. X. x xxx. Zdravotnictví a
právo. 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, 2016, 488 s. ISBN 978-80-7400-619-7.
XXXXXX, X. a XXXXXXXX, T. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. Praha: ASPI, 2007, 243 s. ISBN 978-80- 0000-000-0.
XXXXXX, X. a XXXXXXXX T. a kol. Zdravotnické právo. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2016, 850 s. ISBN 978-80-7552-321-1.
XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek
VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, 1473 s. ISBN 978-80-7478-630-3.
XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXXXXXXX, D. a kol. Občanské právo hmotné. 2, Díl třetí: závazkové právo. 5., jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2009, 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4.
XXXXXXXX, X., ŽĎÁREK, R., XXXXXXX, X. Medicínské právo. 1. Vydání. Praha:
X. X. Xxxx, 2011, 414 s. ISbN 978-80-7400-050-8.
XXXXXX, P. Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.
1. vydání Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2014, 214 s. ISBN: 978-80-7478-476-7.
XXXXX, X. Civilní spory mezi lékařem a pacientem při poskytování zdravotní péče. Praha: Leges, 2014, 240 s. ISBN: 978-80-7502-045-1.
ANDORNO, R. The Oviedo Convention: A European Legal Framework at the Intersection of Human Rights and Health Law. Journal of International Biotechnology Law. New York: De Gruyter Recht, 2005, roč. 2, č. 4 [online]. s. 133-134. Dostupné na: xxxxx://xxx.xxxxxxxxx.xxx/xxxx/x/xxxx.0000.0.xxxxx- 4/jibl.2005.2.4.133/jibl.2005.2.4.133.xml?format=INT
CENOVÝ PŘEDPIS č. 1/2018/DZP Ministerstva zdravotnictví o regulaci cen poskytovaných zdravotních služeb, stanovení maximálních cen zdravotních služeb poskytovaných zubními lékaři hrazených z veřejného zdravotního pojištění a specifických zdravotních výkonů [online]. [cit.19.03.2018]. dostupný na: xxxx://xxx.xxxx.xx/xxx/xxx_xxxxxxx/xxxxxx-xxxxxxx-xx-xx-0-0000-xxx-000000.xxx
CONSTITUTION OF THE WORLD HEALTH ORGANIZATION, [online], s. 1.
[cit. 13.05.2018]. Dostupné na:
xxxx://xxx.xxx.xxx/xxxxxxxxxx/xx/xxx_xxxxxxxxxxxx_xx.xxx
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník [online], s. 526. [cit. 13.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xxxxxx/xxx/Xxxxxxxx-xxxxxx-XXX- konsolidovana-verze.pdf
XXXXXXX, X. Poskytování zdravotních služeb po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Časopis zdravotnického práva a bioetiky.[online]. 2013, roč. 3, č. 2, nestránkováno. [cit. 19.03.2018]. ISSN 1804-8137. Dostupné na: xxxx://xxxxxxxxxxxxx.xxxx.xxx.xx/xxxxx.xxx/xxxxxxxxxxxxx/xxxxxxx/xxxx/00/00
XXXXXXX, X. Povaha smlouvy mezi lékařem a pacientem – polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR [online]. [cit. 26.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxx-xxxxxxx-xxxx-xxxxxxx-x-xxxxxxxxx- polemika-s-rozhodnutim-nejvyssiho-soudu-cr/
XXXXXXX, X. Ochrana informací vedených ve zdravotnické dokumentaci o třetích osobách po nabytí účinnosti NOZ [online]. [cit. 26.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxxx-xxxxxxxxx-xxxxxxxx-xx-xxxxxxxxxxxx- dokumentaci-o-tretich-osobach-po-nabyti-ucinnosti-noz/
XXXXXXX, X. Zajišťuje zákon o zdravotních službách dostatečně ochranu informací vedených v dokumentaci o třetích osobách? [online]. Zdravotnické právo a bioetika, 2012, [cit. 29. 4. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxxxxx-xxxxx-x-xxxxxxxxxxx-xxxxxxxx-xxxxxxxxxx- ochranu-informaci-vedenych-v-dokumentaci-o-tretich-osobach/
XXXXXXX, T., Vztah NOZ a zdravotnických zákonů podruhé – myšlenkové posuny [online]. Zdravotnické právo a bioetika, 2014, [cit. 1. 5. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxx-xxx-x-xxxxxxxxxxxxxx-xxxxxx-xxxxxxx- myslenkove-posuny/
XXXXXXX, X. Zdravotnická dokumentace, vlastnická práva a práva duševního vlastnictví [online]. Právník, 2012, č. 12, s. 1291 – 1312 [cit. 28. 3. 2018]. Dostupné na:
xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/00000000/XXXXXXXXXXX%X0%00_XXXXXXXXXX E_VLASTNICK%C3%81_PR%C3%81VA_A_PR%C3%81VA_DU%C5%A0EVN
Draft Common Frame of Reference [online]. S. 331. Dostupné na: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxxxxxxx/xxxxxxx/0000_00_XXXX_XxxxxxxXxxxxxx.xx f
XXXX, X. Legislativní smršť ve zdravotnictví [online]. Zdravotnické fórum [cit. 20.03.2018]. Dostupné na: xxxx://xxx.xxxxxxxxxxxx- xxxxx.xx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxx_xxxxx_xx_xxxxxxxxxxxxx.xxx
XXXXXXXXX, X. Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku [online]. Právní rozhledy, č. 18, 2013, s. 638-643. cit. 28. 3. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxx.xxxx-xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxx- view.seam?documentId=nrptembrgnpxa4s7ge4f6427gyztq&groupIndex=10&rowIn dex=0#
XXXXXXX, Xxxxx. Genetické vyšetření jako plnění ze smlouvy o dílo – díl první [online]. [cit. 14.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxxxxxxxx.xxxx/xxxxxxxxx- vysetreni-jako-plneni-ze-smlouvy-o-dilo-–-dil-prvni/
XXXXX, X. Lege artis, známý pojem neznámého obsahu. In: Právní rádce [online]. 2010. [cit. 27. 3. 2018]. Dostupné na: xxxxx://xxxxxxxxxxx.xxxxx.xx/x0-00000000- lege-artis-znamy-pojem-neznameho-obsahu
Vysvětlující zpráva k Úmluvě o biomedicíně. Explanatory Report to the Convention for the protection of Human Rights and Dignity of the Human Being with regard to the Application of Biology and Medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine, bod 67 [online]. [cit. 23.03.2018]. Dostupné na: xxxxx://xx.xxx.xxx/00000xxxx0
Název diplomové práce v českém jazyce
Smlouva o péči o zdraví podle NOZ
Abstrakt
Diplomová práce pojednává o smlouvě o péči o zdraví podle NOZ. Smlouva o péči o zdraví se účinností občanského zákoníku 89/2012 Sb. stala 1. 1. 2014 novým pojmenovaným smluvním typem. Vzhledem k důležitosti a širokému využití smlouvy o péči o zdraví je až zarážející, jak nízké veřejné povědomí o existenci takového smluvního vztahu mezi širokou veřejností panuje. Práce si klade za cíl dané téma obecně představit, rozebrat jeho jednotlivé části a ty dále analyzovat. Zároveň práce upozorní na výkladové problémy či legislativní přešlapy a nejasnosti. Teoretická stránka práce je vhodně doplňována praktickými příklady, které přispívají ke srozumitelnosti výkladu a pochopení smluvního vztahu v jeho celistvosti. Dále je v práci nastíněn vztah občanského zákoníku a zvláštní úpravy. Nechybí historický podtext a základní mezinárodněprávní úpravy péče o zdraví. Institut souhlasu je navíc rozebrán v rámci zahraničního exkurzu i pohledem anglického práva. Ohledně samotné smlouvy o péči o zdraví zpracovává práce smluvní strany, způsob uzavření smlouvy, její předmět a také možnosti zániku závazku. Větší část práce je však věnována právům a povinnostem smluvních stran, kdy je obdobně jako v občanském zákoníku kladen důraz na institut poučení a na problematiku záznamů péče o zdraví včetně nahlížení do nich. Mezi zpracovaná práva a povinnosti ošetřovaného spadá souhlas ošetřovaného k úkonu, právo ošetřovaného, jenž není příkazcem, odmítnout léčbu nebo povinnost součinnosti. U poskytovatele se práce zabývá například právem na písemné potvrzení souhlasu či povinnost postupovat s péčí řádného odborníka. Ačkoliv koncepce práce vychází a stojí na občanském zákoníku, tak je pro zpřesnění výkladu a lepší pochopení pracováno i s předpisy zvláštními či judikaturou. V závěru práce jsou vyzdvyhnuty klíčové poznatky, ke kterým autor v průběhu zpracování tématu došel. Práce splnila své cíle a poskytuje souvislý srozumitelný, věcný a jasný výklad o problematice smlouvy o péči o zdraví, jako i rozbor výkladových problémů a legislativních nejasností.
Klíčová slova
zdravotní péče, smlouva, zdravotnické právo
Název diplomové práce v anglickém jazyce
Contract for health care under the Civil Code
Abstract
This master thesis discusses a contract for health care under the Civil Code. A contract for health care was established as a new nominate contract type on the 1st of January 2014, as the Civil Code Act 89/2012 Sb. became effective. Considering the importance and wide use of the contract, it is staggering how the public knowledge about this topic is insufficiently low. The aim of this thesis is to generally introduce the topic and analyse its individual aspects. The thesis also draws attention to potential interpretation issues and legislative imperfections or ambiguities. The theoretical angle is suitably being supported by practical examples, which contribute to the overall understanding of the topic as well as make the explanation clearer. This paper gives an elementary explanation of relations between the Civil Code as a general act and special acts. To provide the best possible picture of the contract type, author likewise mentions a brief historical background and relevant elementary international law relations. Thereto the thesis includes an excursus to the English law, specifically to a patient’s consent. Regarding the contract for health care under the Civil Code itself, the paper gives an understanding about contracting parties, entering into the contract, the subject of the contract and terminating the contract. With that being stated, a major part of the thesis focuses on rights and obligations of both contracting parties. Author, inspired by the Civil Code, emphasis in this paper the right to be advised, topic of health care records as well as the right to inspect those records by the patient and other people. Among patient’s rights and obligations, which are being analysed, belong a patient’s consent, a right to refuse a treatment – granted to the patient who is not a mandator or an obligation to cooperate with the provider. On the provider’s side, examples of discussed topics are the right to obtain a written confirmation from the patient that includes patient’s consent or the obligation to proceed under the contract with due professional care. Although the topic of this paper is based on the grounds of the Civil Code, the paper also uses other sources such as special acts and a case law to provide comprehensive picture of the topic. In the summary, there are
highlighted the key outcomes from compiling the paper. This master thesis has fulfilled its aims to its full extent, as it gives coherent, intelligible, factual and clear interpretation of the topic, as well as provides analysis of potential interpretation issues and legislative imperfections or ambiguities.
Key words
health care, contract, medical law