ZÁKON

V l á d n í n á v r h

ZÁKON

ze dne ... 2012

o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ

PRÁVA OBĚTÍ TRESTNÝCH ČINŮ A PODPORA SUBJEKTŮ POSKYTUJÍCÍCH POMOC OBĚTEM TRESTNÝCH ČINŮ

Hlava I

Obecná ustanovení

§ 1

Předmět úpravy

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie1) a upravuje

a) práva obětí trestných činů,

b) poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů státem a

c) vztahy mezi státem a subjekty, které poskytují služby obětem trestných činů.

§ 2

Vymezení pojmů

(1) Za trestný čin se pro účely tohoto zákona považuje také čin jinak trestný.

(2) Obětí se rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.

(3) Byla-li trestným činem způsobena smrt oběti, považuje se za oběť též její příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner nebo druh, je-li osobou blízkou. Je-li těchto osob více, považuje se za oběť každá z nich.

(4) Zvlášť zranitelnou obětí se pro účely tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odstavcích 2 nebo 3 rozumí

a) dítě,

1) Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. Směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů.

b) osoba, která je postižena fyzickým, mentálním nebo psychickým hendikepem nebo smyslovým poškozením, které ve spojení s různými překážkami může bránit plnému a účelnému uplatnění této osoby ve společnosti ve srovnání s jejími ostatními členy,

c) oběť trestného činu obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku),

d) oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na její věk, pohlaví, rasu, národnost, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.

(5) Druhotnou újmou se pro účely tohoto zákona rozumí újma, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, zdravotnických zařízení, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní.

(6) Akreditovaným subjektem se rozumí právnická osoba, které byla rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) udělena akreditace podle § 42.

CELEX: 32001F0220

§ 3

Základní zásady

(1) Každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti podle tohoto zákona. Na postavení oběti nemá vliv, pokud nebyl pachatel zjištěn nebo odsouzen.

(2) Policie České republiky, orgány činné v trestním řízení a další orgány veřejné moci, subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, zdravotnická zařízení, znalci, tlumočníci, obhájci a sdělovací prostředky mají povinnost respektovat osobnost a důstojnost oběti, přistupovat k oběti zdvořile a šetrně a podle možností jí vycházet vstříc. Vůči oběti postupují s přihlédnutím k jejímu věku, zdravotnímu stavu včetně psychického stavu, její rozumové vyspělosti a kulturní identitě tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem nebo k druhotné újmě.

(3) Oběti přísluší práva podle tohoto zákona bez ohledu na rasu, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru či světový názor. Oběti přísluší práva podle tohoto zákona bez ohledu na její státní občanství, nestanoví-li zákon jinak.

(4) Policie České republiky, orgány činné v trestním řízení a subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mají povinnost srozumitelným způsobem informovat oběť o jejích právech a umožnit jí jejich plné uplatnění. Na žádost oběti jsou tak povinny učinit i opakovaně.

(5) Policie České republiky a orgány činné v trestním řízení spolupracují při poskytování pomoci obětem se subjekty poskytujícími pomoc obětem trestných činů.

CELEX: 32001F0220

Hlava II

Práva obětí trestných činů

Díl 1

Právo na poskytnutí odborné pomoci

§ 4

Odborná pomoc

Subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů poskytují obětem v zapsaném rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem odbornou pomoc, kterou se rozumí psychologické poradenství, sociální poradenství, právní pomoc, poskytování právních informací nebo restorativní programy, a to před zahájením trestního řízení, v jeho průběhu i po jeho skončení. Odbornou pomoc poskytují do doby, dokud to vyžaduje její účel.

CELEX: 32001F0220

§ 5

Bezplatná odborná pomoc

(1) Subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mají povinnost poskytnout odbornou pomoc bez zbytečného odkladu bezplatně na základě žádosti zvlášť zranitelné oběti, která tuto pomoc potřebuje. To neplatí, jedná-li se o oběť trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), nevzniklo-li tímto činem nebezpečí nouze nebo trvale nepříznivý následek.

(2) Odstavec 1 nebrání tomu, aby subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů poskytovaly odbornou pomoc bezplatně i jiným obětem; jiné právní předpisy týkající se poskytování těchto služeb tím nejsou dotčeny.

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

§ 6

Právní pomoc a poskytování právních informací

(1) Právní pomoc je oběti na její žádost poskytována bezplatně za podmínek a v rozsahu stanoveném v jiném právním předpise.

(2) Právní pomoc obětem podle tohoto zákona mohou za úplatu poskytovat pouze advokáti.

(3) Subjekty akreditované pro poskytovaní právních informací a Probační a mediační služba mohou podle tohoto zákona poskytovat obětem trestných činů právní informace.

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

Díl 2

Právo na informace

§ 7

Přístup k informacím

Oběť má v zákonem stanoveném rozsahu právo na přístup k informacím, které se týkají věci, v níž se stala obětí trestného činu.

§ 8

Informace poskytované oběti Policií České republiky, policejním orgánem a státním zástupcem

(1) Jakmile se Policie České republiky nebo policejní orgán dostane do prvního kontaktu s obětí trestného činu, informuje ji i bez žádosti o tom,

a) u kterého konkrétního orgánu může podat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a předá oběti kontakt na tento orgán,

b) na které subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc a za jakých podmínek má právo na poskytnutí bezplatné odborné pomoci, a předá oběti kontakty na tyto subjekty,

c) za jakých podmínek má právo na přijetí opatření k zajištění bezpečí podle jiného právního předpisu (§ 14),

d) u kterého konkrétního orgánu získá další informace o věci, ve které se stala obětí trestného činu,

e) jaké etapy řízení následují po trestním oznámení a jaká je úloha oběti v těchto etapách,

f) u kterého konkrétního orgánu a jakým způsobem může požádat o informace podle

§ 11 odst. 1 a 3, a předá oběti kontakt na tento orgán,

g) za jakých podmínek a v jakém rozsahu má právo na peněžitou pomoc, včetně poučení o lhůtě pro podání žádosti,

h) u kterého orgánu a jakým způsobem se může domáhat nápravy, jestliže jsou její práva porušena orgánem veřejné moci nebo jí není umožněno jejich plné uplatnění,

i) o jaká opatření k ochraně jejích zájmů může požádat, má-li oběť bydliště v jiném členském státě Evropské unie,

j) jaká další práva má podle tohoto zákona.

(2) Informace podle odstavce 1 se poskytují oběti písemně. Informace podle odstavce 1 písm. a) až d) musí být oběti rovněž srozumitelně ústně vysvětleny.

(3) Přijímá-li oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, státní zástupce, je povinen oběť písemně a ústně informovat i bez žádosti v rozsahu podle odstavce 1 písm. b) až d).

(4) Pokud o to oběť požádá, vysvětlí oběti Policie České republiky nebo policejní orgán srozumitelně ústně i informace podle odstavce 1 písm. e) až j).

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

§ 9

Informace poskytované oběti subjektem zapsaným v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů

Subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů poskytne oběti informace o

a) službách, které obětem poskytuje, a jejich rozsahu, včetně informace, zda je služba poskytována bezplatně; pokud požadovaný druh služby neposkytuje, odkáže oběť na jiný subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, který požadovanou službu poskytuje,

b) právech oběti podle tohoto zákona,

c) právech oběti jako poškozeného podle trestního řádu,

d) průběhu trestního řízení a postavení oběti jako poškozeného a svědka v něm.

CELEX: 32001F0220

§ 10

Informace poskytované oběti jinými orgány veřejné moci a zdravotnickým zařízením

(1) Je-li prvním kontaktním místem obecní policie, vojenská policie, Vězeňská služba České republiky nebo celní úřad v souvislosti s podáním vysvětlení, poskytne oběti i bez žádosti informace podle § 8 odst. 1 písm. a) a b).

(2) Je-li prvním kontaktním místem zdravotnické zařízení, které poskytuje oběti zdravotní péči po spáchání trestného činu, poskytne jí i bez žádosti informace podle § 8 odst. 1 písm. b).

§ 11

Další informace poskytované oběti

(1) Na žádost oběti jí poskytne příslušný orgán činný v trestním řízení

a) pravomocné rozhodnutí, kterým se trestní řízení končí, popřípadě informaci, že trestní řízení nebylo zahájeno, nebo

b) informaci o stavu trestního řízení, s výjimkou případů, kdy by tato informace mohla ohrozit dosažení účelu trestního řízení.

(2) Odstavcem 1 nejsou dotčena ustanovení trestního řádu o doručování písemností poškozenému.

(3) Věznice, zdravotnické zařízení, v němž odsouzený vykonává ústavní ochranné léčení, nebo ústav pro výkon zabezpečovací detence informují oběť na její žádost o

a) propuštění nebo uprchnutí obviněného z vazby,

b) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody,

c) přerušení výkonu trestu odnětí svobody,

d) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu ústavního ochranného léčení,

e) změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní,

f) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu zabezpečovací detence,

g) změně zabezpečovací detence na ochranné léčení,

h) jakémkoliv vydání obviněného nebo odsouzeného do cizího státu nebo jeho předání do jiného členského státu Evropské unie v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

(4) Věznice, zdravotnické zařízení, v němž odsouzený vykonává ústavní ochranné léčení, nebo ústav pro výkon zabezpečovací detence informují oběť podle odstavce 3 bezodkladně, nejpozději do 24 hodin od doby, kdy nastala oznamovaná skutečnost.

(5) Žádost podle odstavce 3 se podává v přípravném řízení policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci a v řízení před soudem soudu, který rozhoduje nebo rozhodoval v prvním stupni. Pokud je obviněný v době podání žádosti ve výkonu vazby, ve výkonu trestu, ve výkonu ústavního ochranného léčení nebo ve výkonu zabezpečovací detence, o podání žádosti informuje orgán uvedený ve větě první bez průtahů příslušnou věznici, zdravotnické zařízení, v němž odsouzený vykonává ústavní ochranné léčení, nebo ústav pro výkon zabezpečovací detence; v ostatních případech je informuje při vzetí do vazby nebo při nařízení výkonu trestu, ústavního ochranného léčení nebo zabezpečovací detence.

(6) Nepodala-li oběť žádost podle odstavce 3, obviněný nebo odsouzený byl propuštěn nebo uprchl a je-li důvodná obava, že oběti hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, orgán činný v trestním řízení, Probační a mediační služba, věznice, zdravotnické zařízení, v němž odsouzený vykonává ústavní ochranné léčení, nebo ústav pro výkon zabezpečovací detence neprodleně informuje o této skutečnosti policejní orgán, který vede nebo vedl trestní řízení v dané trestní věci, který přijme potřebná opatření k zajištění bezpečí oběti, včetně jejího vyrozumění o propuštění nebo uprchnutí.

CELEX: 32001F0220

§ 12

Informování oběti, která neovládá český jazyk

Oběti, která prohlásí, že neovládá český jazyk, se informace

a) podle § 8 odst. 1 a 3 a § 11 odst. 6 poskytnou v jazyce, o němž oběť prohlásí, že mu rozumí, nebo v úředním jazyce státu, jehož je občanem, a

b) podle § 9, 10 a § 11 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 3 poskytnou v jazyce, o němž oběť prohlásí, že mu rozumí, nebo v úředním jazyce státu, jehož je občanem, je-li to možné.

CELEX: 32001F0220

§ 13

Forma a způsob poskytnutí informací

Oběť je třeba informovat srozumitelným způsobem se zohledněním jejího věku, rozumové a volní vyspělosti a zdravotního stavu včetně psychického stavu. Informace podle

§ 9 a § 10 odst. 1 musí být oběti poskytnuty v písemné i ústní formě. Informace podle § 10 odst. 2 musí být oběti poskytnuty alespoň písemně.

CELEX: 32001F0220

Díl 3

Právo na ochranu před hrozícím nebezpečím

§ 14

(1) Policista v případech stanovených jiným právním předpisem2), kdy dochází k ohrožení bezpečí oběti, provede úkon nebo přijme jiné opatření k zajištění jejího bezpečí. Stejnou povinnost mají celníci, příslušníci Vězeňské služby, vojenští policisté a strážníci obecních policií za podmínek stanovených jiným právním předpisem3).

(2) Krátkodobou ochranu oběti poskytne Policie České republiky za podmínek stanovených jiným právním předpisem2).

(3) Vykázání osoby ze společného obydlí provede Policie České republiky za podmínek stanovených jiným právním předpisem2).

(4) Xxxx vydá na žádost oběti předběžné opatření v občanském soudním řízení v případě vážného ohrožení jejího života, zdraví, svobody nebo lidské důstojnosti za podmínek stanovených jiným právním předpisem4).

(5) Zvláštní ochrana svědka se oběti poskytne za podmínek stanovených jiným právním předpisem5).

(6) Utajení totožnosti i podoby oběti v postavení svědka se poskytne za podmínek stanovených jiným právním předpisem6).

(7) Soud nebo státní zástupce vydá předběžné opatření v trestním řízení za podmínek stanovených jiným právním předpisem6).

2) Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

3) Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů.

4) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

5) Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

6) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Díl 4

Právo na ochranu soukromí

§ 15

Zveřejňování informací o totožnosti oběti

Zákaz zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti oběti upravuje trestní řád.

§ 16

Poskytování osobních údajů oběti

Pokud o to oběť, její zmocněnec, zákonný zástupce, opatrovník nebo důvěrník požádá, vedou se údaje o bydlišti a doručovací adrese oběti, zmocněnce, zákonného zástupce, opatrovníka nebo důvěrníka, údaje o jejich místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání, a o jejich osobních, rodinných a majetkových poměrech tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení, policisté a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci. Je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení nebo pro řádné uplatnění práva na obhajobu osoby, proti níž se trestní řízení vede, zpřístupní potřebné údaje příslušný policista nebo orgán činný v trestním řízení; o zpřístupnění a jeho důvodech učiní záznam do spisu.

CELEX: 32001F0220

Díl 5

Právo na ochranu před druhotnou újmou

§ 17

Zabránění kontaktu oběti s osobou, kterou označila za pachatele, s osobou podezřelou nebo s osobou, proti níž se trestní řízení vede

(1) Oběť má právo požádat v kterémkoliv stádiu trestního řízení, popřípadě i před jeho zahájením, aby byla při úkonech, kterých se účastní, učiněna potřebná opatření k zabránění kontaktu oběti s osobou, kterou označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se vede trestní řízení.

(2) Žádosti podle odstavce 1 jsou příslušné orgány povinny vyhovět, pokud se jedná o zvlášť zranitelnou oběť a nevylučuje to povaha prováděného úkonu. Nelze-li této žádosti vyhovět, protože to vylučuje povaha prováděného úkonu, jsou příslušné orgány povinny učinit vhodná opatření, aby se oběť nedostala do kontaktu s osobou, kterou označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, nebo proti níž se trestní řízení vede, před započetím a po skončení úkonu.

CELEX: 32001F0220

§ 18

Podání vysvětlení a výslech oběti

(1) Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchané oběti lze klást jen tehdy, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto otázky je třeba klást zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu oběti.

(2) Oběť má právo kdykoliv podat námitky proti zaměření otázky. Námitka se poznamená do protokolu. O důvodnosti námitky rozhoduje vyslýchající orgán.

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

§ 19

Podání vysvětlení a výslech osobou stejného nebo opačného pohlaví

(1) Oběť může žádat, aby byla v přípravném řízení vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví. Žádosti zvlášť zranitelné oběti je nutné vyhovět, nebrání-li tomu důležité důvody. Důvody, které vedly k zamítnutí žádosti, se poznamenají do protokolu o úkonu.

(2) Zvlášť zranitelná oběť může také žádat, aby v případě, kdy je třeba její výpověď tlumočit, byl přibrán tlumočník stejného nebo opačného pohlaví. Orgán činný v trestním řízení žádosti vyhoví, ledaže nelze provedení úkonu odložit nebo tlumočníka požadovaného pohlaví zajistit.

(3) Odstavce 1 a 2 se obdobně užijí i pro podání vysvětlení podle jiného právního předpisu.

§ 20

Podání vysvětlení a výslech zvlášť zranitelných obětí

(1) Zvlášť zranitelnou oběť je v trestním řízení nutné vyslýchat obzvláště citlivě a s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou.

(2) Je-li to možné, výslech zvlášť zranitelných obětí v přípravném řízení provádí osoba k tomu vyškolená. Je-li obětí dítě, výslech v přípravném řízení provádí vždy osoba k tomu vyškolená s výjimkou případů, kdy se jedná o úkon neodkladný a vyškolenou osobu nelze zajistit.

(3) Výslech zvlášť zranitelné oběti se provádí tak, aby později nemusel být opakován. V případě dalšího výslechu před stejným orgánem je vyslýchajícím zpravidla stejná osoba, nebrání-li tomu důležité důvody.

(4) Nepřeje-li si zvlášť zranitelná oběť bezprostřední vizuální kontakt s osobou podezřelou ze spáchání trestného činu nebo s osobou, proti níž se trestní řízení vede, učiní se, nebrání-li tomu závažné důvody, potřebná opatření, aby k takovému vizuálnímu kontaktu nedošlo, zejména se využívá audiovizuální techniky, je-li to technicky možné. Přitom je třeba zajistit, aby nebylo porušeno právo na obhajobu.

(5) Odstavce 1 až 4 se obdobně užijí i pro podání vysvětlení podle jiného právního předpisu.

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

§ 21

Právo na doprovod důvěrníkem

(1) Oběť má právo, aby ji k úkonům trestního řízení a k podání vysvětlení doprovázel důvěrník.

(2) Důvěrníkem může být fyzická osoba způsobilá k právním úkonům, kterou si oběť zvolí. Důvěrník poskytuje oběti potřebnou, zejména psychickou, pomoc. Důvěrník může být zároveň zmocněncem oběti. Důvěrníkem nemůže být osoba, která má v trestním řízení postavení obviněného, obhájce, svědka, znalce nebo tlumočníka.

(3) Důvěrník nemůže zasahovat do průběhu úkonu.

(4) Vyloučit důvěrníka z účasti na úkonu lze pouze výjimečně, jestliže by účast důvěrníka narušovala průběh úkonu nebo ohrozila dosažení účelu úkonu. V případě, že byl důvěrník vyloučen, je nutné umožnit oběti, aby si zvolila jiného důvěrníka, ledaže uvedený úkon nelze odložit nebo by jeho odložení bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

§ 22

Prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život

Oběť má právo v kterémkoliv stádiu trestního řízení učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na její dosavadní život. Oběť může učinit prohlášení i písemně.

CELEX: 32001F0220

Díl 6

Právo na peněžitou pomoc

§ 23

(1) Oběť má za podmínek stanovených tímto zákonem právo na peněžitou pomoc, kterou jí poskytne stát.

(2) Peněžitá pomoc se poskytuje oběti, která

a) je státním občanem České republiky, pokud má na území České republiky místo trvalého pobytu, pokud se na území České republiky obvykle zdržuje nebo pokud se na území České republiky stala obětí trestného činu,

b) má trvalý pobyt nebo oprávněně pobývá na území jiného členského státu Evropské unie, pokud se na území České republiky stala obětí trestného činu,

c) je cizincem, pokud na území České republiky v souladu s jinými právními předpisy pobývá nepřetržitě po dobu delší než 90 dnů a stala se obětí trestného činu na území České republiky, nebo

d) je cizincem, který se stal obětí trestného činu na území České republiky a který požádal o mezinárodní ochranu, kterému byl udělen azyl nebo kterému byla udělena doplňková ochrana na území České republiky.

(3) Obětem, kterými jsou cizí státní příslušníci neuvedení v odstavci 2, se peněžitá pomoc poskytuje pouze za podmínek a v rozsahu stanoveném vyhlášenou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.

(4) Ve věcech peněžité pomoci jedná jménem státu ministerstvo.

§ 24

Okruh oprávněných žadatelů

Právo na peněžitou pomoc má

a) oběť, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví,

b) osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem, registrovaným partnerem, dítětem nebo sourozencem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu,

c) oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a dítě, které je obětí trestného činu týrání svěřené osoby (§ 198 trestního zákoníku), kterým vznikla nemajetková újma.

§ 25

Účel peněžité pomoci

(1) Peněžitá pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Peněžitá pomoc oběti uvedené v § 24 písm. c) spočívá v úhradě nákladů spojených s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy.

(2) Peněžitá pomoc se poskytne, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena.

§ 26

Předpoklady poskytnutí peněžité pomoci

(1) Peněžitá pomoc se poskytne, jestliže pachatel trestného činu, kterým byla způsobena škoda na zdraví nebo nemajetková újma, byl uznán vinným nebo zproštěn obžaloby pro nepříčetnost.

(2) Nejsou-li na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena smrt, škoda na zdraví nebo nemajetková újma, peněžitá pomoc se poskytne také tehdy, jestliže

a) byla věc odložena z důvodu podle § 159a odst. 2 až 4 trestního řádu nebo protože se pachatele nepodařilo zjistit nebo je trestně neodpovědný pro nepříčetnost,

b) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. d) nebo e) nebo podle § 172 odst. 2 písm. a) až c) trestního řádu, nebo

c) rozhodnutí podle odstavce 1 dosud nebylo vyhlášeno nebo nenabylo právní moci.

§ 27

Důvody neposkytnutí peněžité pomoci

(1) Stát neposkytne peněžitou pomoc, jestliže oběť

a) je stíhána jako spoluobviněná v trestním řízení vedeném pro trestný čin, v důsledku kterého byla poškozena na zdraví nebo jí byla způsobena nemajetková újma, nebo byla účastníkem takového trestného činu,

b) nedala souhlas k trestnímu stíhání pachatele trestného činu v případě, kdy tento souhlas je podmínkou zahájení trestního stíhání nebo pokračování v něm, anebo vzala-li takový souhlas zpět, nebo

c) neposkytla orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost zejména tím, že bez zbytečného odkladu bez vážného důvodu nepodala oznámení o trestném činu, v souvislosti s nímž požaduje náhradu škody nebo nemajetkové újmy, nebo jako svědek v trestním řízení využila s odvoláním na svůj poměr k pachateli práva odepřít výpověď.

(2) Stát neposkytne peněžitou pomoc též tehdy, jestliže celková výše bodového hodnocení za bolest podle jiného právního předpisu, jde-li o škodu na zdraví, nedosahuje hodnoty alespoň 100 bodů.

§ 28

Výše peněžité pomoci

(1) Peněžitá pomoc se poskytne na žádost oběti uvedené

a) v § 24 písm. a) v paušální částce 50 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; peněžitá pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč,

b) v § 24 písm. b) v paušální částce 200 000 Kč nebo jde-li o sourozence zemřelého v paušální částce 175 000 Kč; peněžitá pomoc poskytovaná více obětem nesmí ve svém součtu přesáhnout částku 600 000 Kč; pokud by peněžitá pomoc ve svém součtu přesáhla tuto částku, částka poskytovaná každé oběti se přiměřeně zkrátí,

c) v § 24 písm. c) na úhradu nákladů spojených s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie či jiné odborné služby zaměřené na nápravu vzniklé nemajetkové újmy, a to až do celkové výše 50 000 Kč, pokud jí nebyla peněžitá pomoc poskytnuta již podle písmene a).

(2) Jestliže o náhradě škody nebo nemajetkové újmy bylo již rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěná v rozsudku závazná pro stanovení peněžité pomoci v rozsahu, v jakém již bylo o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto.

(3) Pokud se výše peněžité pomoci poskytované podle odstavce 1 písm. a) určuje podle prokazované ztráty na výdělku, přihlédne se i k výdělku, který oběti ujde v budoucnosti. Prokáže-li oběť poté, co jí byla poskytnuta peněžitá pomoc podle odstavce 1 písm. a), že jí vzniklá škoda je vyšší, než jaká byla podkladem pro poskytnutí peněžité pomoci, lze jí poskytnout na její žádost podanou ve lhůtě stanovené v § 30 peněžitou pomoc opětovně; přitom se přihlédne k částkám již vyplaceným.

§ 29

Snížení a nepřiznání peněžité pomoci

Peněžitá pomoc stanovená podle § 28 může být snížena nebo se nepřizná s přihlédnutím k sociální situaci oběti a k tomu,

a) do jaké míry oběť spoluzavinila vznik újmy a

b) zda oběť využila všech zákonných prostředků, aby uplatnila nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na pachateli nebo na jiné osobě, která je povinna škodu nahradit.

§ 30

Posuzování žádosti o peněžitou pomoc

(1) Ministerstvo poskytuje oběti jménem státu peněžitou pomoc na základě žádosti.

(2) Žádost o poskytnutí peněžité pomoci lze podat u ministerstva nejpozději do dvou let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však do pěti let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká.

(3) Ministerstvo žadateli písemně potvrdí přijetí žádosti a rozhodne o ní do tří měsíců od jejího podání.

(4) S účastníky řízení, kteří neovládají český jazyk, může být jednáno i v jazyce slovenském nebo anglickém; to platí i pro vyhotovování písemností.

(5) V řízení o žádosti o peněžitou pomoc nelze podat řádný opravný prostředek. Rozhodnutí nelze přezkoumat v přezkumném řízení.

(6) Proti pravomocnému rozhodnutí může žadatel podat žalobu podle soudního řádu správního.

§ 31

Náležitosti žádosti

(1) V žádosti o poskytnutí peněžité pomoci je třeba uvést jméno, popřípadě jména, a příjmení oběti, datum jejího narození a adresu bydliště a připojit k ní

a) poslední rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o trestném činu nebo o jeho oznámení; nemůže-li oběť takové rozhodnutí připojit, je třeba, aby označila orgán činný

v trestním řízení, který o trestném činu naposledy konal řízení, a uvedla údaje o osobě podezřelé ze spáchání trestného činu, pokud je jí známa,

b) údaje o škodě nebo o nemajetkové újmě vzniklé v důsledku trestného činu a o jejím rozsahu, popřípadě o rozsahu, v jakém již škoda nebo nemajetková újma byla nahrazena, a o úkonech, které oběť učinila k vymáhání náhrady škody nebo nemajetkové újmy,

c) údaje o svých majetkových a výdělkových poměrech,

d) doklady, které má oběť k dispozici a které mohou dokázat údaje uvedené pod písmeny

b) a c).

(2) Doklady o majetkových poměrech podle odstavce 1 písm. c) lze nahradit čestným prohlášením.

(3) Žadatel o poskytnutí peněžité pomoci podle § 28 odst. 1 písm. a) je povinen k žádosti předložit lékařský posudek o výši bodového hodnocení za bolest.

(4) Žadatel o poskytnutí peněžité pomoci podle § 28 odst. 1 písm. b) je povinen označit důkazy prokazující, že je osobou uvedenou v § 24 písm. b) a dále je povinen v žádosti uvést, zda je jedinou osobou splňující podmínky uvedené v § 24 písm. b), popřípadě kolik osob tyto podmínky splňuje, pokud jsou mu tyto skutečnosti známy.

(5) Změní-li se po podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci okolnosti, které mají vliv na posouzení žádosti o poskytnutí peněžité pomoci a stanovení její výše, zejména dojde-li pouze k částečné náhradě škody nebo nemajetkové újmy, je žadatel povinen na tyto okolnosti ministerstvo bezodkladně upozornit.

§ 32

Povinnost poskytnout součinnost

(1) Každý je povinen sdělit ministerstvu skutečnosti, které mají význam pro ověřování splnění podmínek pro poskytnutí peněžité pomoci.

(2) Při ověřování splnění podmínek pro poskytování peněžité pomoci je oprávněná úřední osoba ministerstva oprávněna nahlížet do trestních spisů; orgány činné v trestním řízení jsou povinny jí nahlédnutí do trestních spisů umožnit.

§ 33

Přechod nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy

Poskytnutím peněžité pomoci oběti přechází nárok oběti na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci.

§ 34

Poskytování peněžité pomoci obětem trestné činnosti v přeshraničních případech s členskými státy Evropské unie

Přeshraničním případem s členskými státy Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí případ, kdy o poskytnutí peněžité pomoci oběti trestného činu rozhoduje příslušný

orgán členského státu Evropské unie, na jehož území byl trestný čin spáchán, v případech, kdy obětí byla osoba, která má místo trvalého pobytu nebo oprávněně pobývá na území jiného členského státu Evropské unie (dále jen „přeshraniční případ“).

§ 35

Zajištění peněžité pomoci v přeshraničních případech, kdy obětí byla osoba s pobytem na území České republiky

(1) Ministerstvo je povinno v přeshraničních případech osobám uvedeným v § 23 odst. 2 písm. a), c) a d), pokud se staly obětí trestného činu, který byl spáchán na území jiného členského státu Evropské unie, poskytnout potřebnou součinnost k tomu, aby žádost o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech splňovala všechny náležitosti stanovené právem příslušného členského státu Evropské unie, jehož orgán bude o poskytnutí peněžité pomoci rozhodovat; za tím účelem zejména

a) poskytuje základní informace o možnostech obdržet peněžitou pomoc a formuláře žádostí o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech,

b) na žádost oběti poskytuje informace o tom, jak žádost o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech vyplnit a kterými dokumenty ji doložit,

c) přijímá žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech,

d) pořizuje na náklad státu překlad žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech a jejích příloh do cizího jazyka,

e) na žádost oběti poskytuje součinnost v případě, že příslušný orgán jiného členského státu Evropské unie požádá o dodatečné informace,

f) na žádost oběti zasílá bezodkladně příslušnému orgánu jiného členského státu Evropské unie dodatečné informace vyžádané podle písmene e), popřípadě i seznam veškerých postupovaných dokumentů,

g) postupuje vyplněnou žádost o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech a její přílohy příslušnému orgánu jiného členského státu Evropské unie.

(2) Ministerstvo na žádost příslušného orgánu jiného členského státu Evropské unie

a) zajistí výslech osoby, která podala žádost o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech, nebo jiné v žádosti uvedené osoby jako svědka nebo znalce tímto orgánem zejména prostřednictvím videotelefonu nebo telefonu, nebo

b) vyslechne osoby uvedené v písmenu a); o výslechu pořídí zápis, který nemusí být překládán, a který zašle příslušnému orgánu jiného členského státu Evropské unie.

(3) Osoby uvedené v odstavci 2 písm. a) lze vyslechnout pouze s jejich souhlasem.

CELEX: 32004L0080

§ 36

Zajištění peněžité pomoci v přeshraničních případech, kdy obětí byla osoba s pobytem na území jiného členského státu Evropské unie

(1) Ministerstvo rozhoduje o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech osobám, které mají místo trvalého pobytu nebo oprávněně pobývají na území jiného členského státu Evropské unie, pokud se na území České republiky staly obětí trestného činu.

V těchto případech ministerstvo

a) přijímá žádosti obětí trestného činu a jejich přílohy postoupené příslušným orgánem jiného členského státu Evropské unie, na jehož území má oběť trestného činu místo trvalého pobytu nebo na něm oprávněně pobývá,

b) v případě potřeby požádá příslušný orgán jiného členského státu Evropské unie, na jehož území má oběť trestného činu místo trvalého pobytu nebo na něm oprávněně pobývá, o dodatečné informace, popřípadě o výslech oběti nebo jiné v žádosti uvedené osoby jako svědka nebo znalce,

c) přijímá dodatečné informace a popřípadě i seznam veškerých postupovaných dokumentů na základě žádosti uvedené v písmenu b).

(2) Ministerstvo bez zbytečného odkladu po obdržení žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech zašle osobě uvedené v odstavci 1, která podala žádost, a příslušnému orgánu jiného členského státu Evropské unie, na jehož území má místo trvalého pobytu nebo na jehož území se obvykle zdržuje,

a) oznámení o obdržení žádosti,

b) informaci o úřední osobě, která se věcí zabývá, a o úředním místě, u kterého je žádost vyřizována,

c) informaci o přibližné době, v níž bude o žádosti rozhodnuto.

(3) Ministerstvo zašle rozhodnutí o žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech osobě uvedené v odstavci 1 a příslušnému orgánu jiného členského státu Evropské unie.

(4) Peněžitou pomoc nelze poskytnout, pokud byla žádost o její poskytnutí podána v jiném státě. Ministerstvo vyzve osobu uvedenou v odstavci 1, aby čestným prohlášením potvrdila, že takový nebo obdobný nárok neuplatnila v jiném státě. Pokud osoba uvedená v odstavci 1 čestné prohlášení nepředloží, peněžitá pomoc se neposkytne.

(5) Lhůta uvedená v § 30 odst. 2 je zachována i v případě, kdy byla žádost o poskytnutí pomoci oběti podána u příslušného orgánu jiného členského státu Evropské unie, na jehož území má oběť místo trvalého pobytu nebo se na něm obvykle zdržuje.

CELEX: 32004L0080

§ 37

Vztah k občanskému zákoníku

Není-li v tomto dílu stanoveno jinak, řídí se jím upravené právní vztahy občanským zákoníkem.

Hlava III

Podpora subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů

§ 38

Podpora ze strany státu

(1) Ministerstvo podporuje činnost subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů poskytováním dotací ze státního rozpočtu za podmínek a v rozsahu stanovených tímto zákonem. Tím není dotčeno poskytování dotací podle jiného právního předpisu.

(2) Dotaci ze státního rozpočtu podle odstavce 1 věty první mohou získat jen akreditované subjekty. Na udělení dotace není právní nárok.

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

§ 39

Subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů

(1) Subjekt, který hodlá poskytovat pomoc obětem trestných činů podle tohoto zákona a získat dotaci ze státního rozpočtu na svou činnost, se musí akreditovat pro jednu nebo obě služby, kterými jsou

a) poskytování právních informací a

b) restorativní programy.

(2) Služby psychologického a sociálního poradenství jsou oprávněny obětem poskytovat subjekty, které získaly oprávnění pro poskytování sociálního poradenství a služeb sociální prevence na základě rozhodnutí o registraci podle zákona upravujícího poskytování sociálních služeb. Dotace ze státního rozpočtu na tyto služby náleží subjektu jen podle zákona upravujícího poskytování sociálních služeb.

(3) Akreditací pro službu poskytování právních informací nejsou dotčena ustanovení

o zastupování v řízení podle jiných právních předpisů.

§ 40

Podmínky pro udělení akreditace

(1) Podmínkou pro udělení akreditace je

a) doložení popisu realizace poskytovaných služeb, který je v souladu se standardy kvality poskytovaných služeb (§ 44 odst. 2),

b) skutečnost, že žadatel je právnickou osobou, která byla založena za jiným účelem, než je podnikání,

c) vlastnické nebo jiné užívací právo k objektu nebo prostorám, v nichž budou poskytovány služby,

d) poskytování pomoci obětem žadatelem nejméně po dobu jednoho roku před podáním žádosti podle tohoto zákona,

e) bezúhonnost žadatele a všech fyzických osob, které budou služby poskytovat,

f) odborná způsobilost alespoň jedné fyzické osoby, která bude garantovat úroveň služeb spočívajících v poskytování právních informací,

g) pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování služeb podle tohoto zákona.

(2) Za bezúhonného se považuje ten, kdo nebyl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s vykonáváním činností při poskytování služeb nebo činností s nimi srovnatelných, anebo ten, jehož odsouzení pro tyto trestné činy bylo zahlazeno nebo se na něj z jiných důvodů hledí, jako by nebyl odsouzen.

(3) Za odborně způsobilou k poskytování právních informací se považuje osoba, která získala úplné vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu.

§ 41

Žádost o akreditaci

(1) Žádost o akreditaci obsahuje kromě obecných náležitostí stanovených správním řádem

a) druh služby, kterou bude žadatel poskytovat,

b) okruh obětí, kterým je služba určena,

c) popis realizace poskytovaných služeb, který je v souladu se standardy kvality poskytovaných služeb (§ 44 odst. 2),

d) popis personálního zajištění poskytovaných služeb,

e) časový rozsah poskytování služeb,

f) kapacitu poskytovaných služeb,

g) den započetí poskytovaných služeb,

h) vymezení území, na němž budou služby poskytovány.

(2) K žádosti se přikládají

a) doklady o bezúhonnosti, s výjimkou výpisu z evidence Rejstříku trestů,

b) úředně ověřené kopie zakladatelských dokumentů a dokladů o registraci podle jiných právních předpisů, popřípadě výpis z obchodního rejstříku nebo jiné evidence podle jiných právních předpisů,

c) doklady nebo jejich úředně ověřené kopie prokazující odbornou způsobilost fyzických osob, které budou poskytovat službu spočívající v poskytování právních informací,

d) doklad o vlastnickém nebo jiném užívacím právu k objektu nebo prostorám, v nichž budou poskytovány služby, z něhož vyplývá oprávnění žadatele tyto objekty nebo prostory užívat,

e) doklad o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování služeb podle tohoto zákona,

f) čestné prohlášení o skutečnosti podle § 40 odst. 1 písm. d).

(3) Bezúhonnost se dokládá výpisem z evidence Rejstříku trestů a dále

a) u fyzických osob doklady prokazujícími splnění podmínky bezúhonnosti vydanými státy, ve kterých se osoba zdržovala v posledních 3 letech nepřetržitě déle než 3 měsíce, nebo jiným dokladem prokazujícím bezúhonnost této osoby a

b) u právnických osob se sídlem mimo území České republiky výpisem z Rejstříku trestů nebo jiným obdobným dokladem vydaným státem, ve kterém mají sídlo.

(4) Výpis z evidence Rejstříku trestů a další doklady, jimiž se dokládá bezúhonnost, nesmí být starší 3 měsíců. Za účelem doložení bezúhonnosti si ministerstvo vyžádá podle jiného právního předpisu7) výpis z evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání výpisu z evidence Rejstříku trestů a výpis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(5) Odborná způsobilost se dokládá úředně ověřenou kopií vysokoškolského diplomu v oboru právo v magisterském studijním programu. Při uznávání odborné způsobilosti státních příslušníků jiných členských států Evropské unie se postupuje podle jiného právního předpisu8).

§ 42

Rozhodnutí o udělení akreditace

(1) Akreditace pro služby uvedené v § 39 odst. 1 vzniká rozhodnutím o udělení akreditace. O udělení akreditace rozhoduje ve správním řízení na základě žádosti ministerstvo.

(2) Rozhodnutí o udělení akreditace obsahuje, kromě obecných náležitostí stanovených správním řádem,

a) označení akreditovaného subjektu,

b) identifikační číslo osoby přidělené akreditovanému subjektu,

c) název a místo zařízení anebo místo nebo místa poskytování služeb,

d) druh služeb, které budou poskytovány,

e) okruh obětí, kterým budou služby poskytovány,

f) den započetí poskytování služeb,

g) údaj o kapacitě poskytovaných služeb.

7) Zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů.

8) Zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů.

§ 43

Změna, zrušení a zánik akreditace

(1) Akreditovaný subjekt je povinen písemně oznámit ministerstvu všechny změny týkající se údajů obsažených v rozhodnutí o udělení akreditace a v žádosti o akreditaci a změny v dokladech přikládaných k žádosti o akreditaci a doložit tyto změny příslušnými doklady, a to do 15 dnů ode dne, kdy k nim došlo.

(2) Na základě oznámení rozhodne ministerstvo o změně akreditace.

(3) Ministerstvo rozhodne o zrušení akreditace, jestliže

a) akreditovaný subjekt přestane splňovat podmínky pro udělení akreditace,

b) akreditovaný subjekt nesplňuje standardy kvality poskytovaných služeb a k nápravě nedošlo ani na základě uložených opatření,

c) akreditovaný subjekt neplní své povinnosti nebo poruší svou povinnost zvlášť závažným způsobem,

d) akreditovaný subjekt požádá o zrušení akreditace; tato žádost musí být podána nejméně 3 měsíce přede dnem ukončení činnosti.

(4) Akreditace zaniká dnem zániku právnické osoby. Akreditace je nepřevoditelná.

§ 44

Povinnosti akreditovaných subjektů

(1) Akreditovaný subjekt je povinen

a) poskytnout oběti bezplatně službu podle § 5 a 6 v rozsahu akreditace,

b) poskytnout oběti informace podle § 9,

c) vést evidenci obětí, které požádaly o poskytnutí služby, a poskytnutých služeb,

d) dodržovat standardy kvality poskytovaných služeb stanovené prováděcím právním předpisem.

(2) Standardy kvality poskytovaných služeb jsou souborem kritérií, jejichž prostřednictvím je definována úroveň kvality poskytování jednotlivých služeb poskytovaných obětem v oblasti personálního a provozního zabezpečení a v oblasti vztahů mezi akreditovaným subjektem a obětí, které je služba poskytována.

(3) Poskytnutí služby je akreditovaný subjekt oprávněn odmítnout

a) z důvodu naplnění svých kapacit,

b) byly-li služby poskytnuty osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy oběti,

c) jestliže zájmy oběti, která žádá o poskytnutí služby, jsou v rozporu se zájmy akreditovaného subjektu, nebo

d) jestliže oběť neposkytuje odpovídající součinnost nebo došlo k narušení důvěry mezi obětí a akreditovaným subjektem.

§ 45

Kontrola plnění podmínek akreditace a povinností akreditovaných subjektů

(1) Ministerstvo kontroluje plnění podmínek stanovených pro akreditaci u akreditovaného subjektu a plnění jeho povinností. Postup při této kontrole se řídí zákonem upravujícím státní kontrolu.

(2) Pro kontrolu plnění standardů kvality poskytovaných služeb u akreditovaného subjektu podle odstavce 1 může ministerstvo zřídit hodnotící komisi.

(3) Ministerstvo je oprávněno ukládat akreditovaným subjektům opatření k odstranění nedostatků zjištěných při kontrole. Akreditovaný subjekt je povinen splnit uložená opatření ve stanovené lhůtě.

(4) Ministerstvo přijímá a prověřuje stížnosti na postup akreditovaných subjektů.

§ 46

Povinnost mlčenlivosti

Každý je povinen zachovávat mlčenlivost o údajích týkajících se osob, kterým jsou poskytovány služby podle tohoto zákona, o nichž se dozví v souvislosti s poskytováním těchto služeb nebo v souvislosti s kontrolní činností podle § 45, není-li tímto zákonem stanoveno jinak. Této povinnosti může být zproštěn pouze tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, a to jen písemně s uvedením rozsahu a účelu zproštění.

§ 47

Právní pomoc poskytovaná advokátem

(1) Advokáta zapíše ministerstvo na jeho žádost do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů pro služby spočívající v právní pomoci, pokud souhlasí s poskytováním právní pomoci obětem vymezeným v § 5 odst. 1 alespoň v omezeném rozsahu bezplatně.

(2) Žádost podle odstavce 1 obsahuje

a) jméno, popřípadě jména, a příjmení advokáta, adresu sídla, evidenční číslo České advokátní komory, identifikační číslo osoby,

b) prohlášení, že advokát souhlasí s poskytováním právní pomoci bezplatně obětem vymezeným v § 5 odst. 1 s uvedením rozsahu bezplatné právní pomoci,

c) uvedení soudu, v jehož obvodě advokát působí, pro účely právní pomoci,

d) okruh obětí, kterým budou služby poskytovány,

e) den započetí poskytování služeb.

(3) K žádosti se přikládá výpis ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou nikoliv starší 3 měsíců.

(4) Advokát je povinen poskytnout právní pomoc bezplatně v rozsahu, který uvedl v žádosti o zápis do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Bezdůvodné odepření bezplatného poskytnutí právní pomoci je důvodem vyškrtnutí z registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů.

(5) Je-li u ministerstva podána stížnost na advokáta, zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů pro služby spočívající v právní pomoci, postoupí ministerstvo stížnost České advokátní komoře. Tím není dotčeno právo ministra spravedlnosti podat kárnou žalobu podle jiného právního předpisu.

(6) Na základě žádosti advokáta vyškrtne ministerstvo bez zbytečného odkladu advokáta z registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů nebo provede požadovanou změnu zapisovaných údajů.

§ 48

Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů

(1) Ministerstvo vede registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, do kterého zapisuje

a) subjekty podle § 39 odst. 2 na základě jejich žádosti,

b) akreditované subjekty podle § 39 odst. 1,

c) advokáty na základě žádosti podle § 47,

d) střediska Probační a mediační služby.

(2) Subjekt podle § 39 odst. 2 k žádosti o zápis do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů přiloží úředně ověřené rozhodnutí o registraci podle zákona upravujícího poskytování sociálních služeb. Ministerstvo zašle informaci o zápisu do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů orgánu, který rozhodl o registraci tohoto subjektu podle zákona upravujícího poskytování sociálních služeb. Je-li u ministerstva podána stížnost na činnost subjektu registrovaného podle zákona upravujícího poskytování sociálních služeb, postoupí ji ministerstvo inspekci poskytování sociálních služeb. Ministerstvo vyškrtne subjekt z registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů také na základě jeho žádosti.

(3) Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů obsahuje údaje podle § 42 odst. 2 a § 47 odst. 2 a v případě subjektů podle § 39 odst. 2 údaje uvedené v rozhodnutí o registraci podle zákona upravujícího poskytování sociálních služeb. U středisek Probační a mediační služby se uvádí adresa střediska.

(4) Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů je veden v informačním systému veřejné správy. Registr je veřejným seznamem, který je dostupný na internetových stránkách ministerstva. Do registru má každý právo bezplatně nahlížet.

Hlava IV

Závěrečná ustanovení

§ 49

Zmocňovací ustanovení

Ministerstvo stanoví vyhláškou

a) vzor formuláře žádosti o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech podle

§ 35 odst. 1 písm. a),

b) vzor formuláře pro předávání žádostí o poskytnutí peněžité pomoci v přeshraničních případech podle § 35 odst. 1 písm. g),

c) vzor formuláře pro předávání rozhodnutí o žádosti o odškodnění v přeshraničních případech podle § 36 odst. 3,

d) jiné než úřední jazyky, v nichž se postupují žádosti o poskytnutí peněžité pomoci a jejich přílohy podle § 35 odst. 1 písm. g), dodatečné informace a seznam veškerých postupovaných dokumentů podle § 35 odst. 1 písm. f), žádosti o dodatečné informace podle § 36 odst. 1 písm. b) a informace podle § 36 odst. 2,

e) úřední jazyky ostatních členských států Evropské unie, v nichž bude ministerstvo přijímat žádosti o poskytnutí peněžité pomoci a jejich přílohy podle § 36 odst. 1 písm. a) a dodatečné informace, popřípadě seznam veškerých postupovaných dokumentů podle

§ 36 odst. 1 písm. c),

f) standardy kvality poskytovaných služeb podle § 44 odst. 2.

§ 50

Zrušovací ustanovení

Zrušují se:

1. Zákon č. 204/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

2. Vyhláška č. 241/2006 Sb., kterou se stanoví vzory formulářů a jazyky členských států Evropské unie používané v přeshraničních případech poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti.

3. Vyhláška č. 237/2007 Sb., kterou se mění vyhláška č. 241/2006 Sb., kterou se stanoví vzory formulářů a jazyky členských států Evropské unie používané v přeshraničních případech poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti.

ČÁST DRUHÁ

Změna trestního řádu

§ 51

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/199l Sb., zákona č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb., zákona č. 292/1993 Sb., zákona č. 154/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 214/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 8/1995 Sb., zákona č. 152/1995 Sb., zákona č. 150/1997 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 148/1998 Sb., zákona č. 166/1998 Sb., zákona č. 191/1999 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 77/2001 Sb., zákona č. 144/2001 Sb., zákona č. 265/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 424/2001 Sb., zákona č. 200/2002 Sb., zákona č. 226/2002 Sb., zákona

č. 320/2002 Sb., zákona č. 218/2003 Sb., zákona č. 279/2003 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 283/2004 Sb., zákona č. 539/2004 Sb., zákona č. 587/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 45/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 239/2005 Sb., zákona č. 394/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 253/2006 Sb., zákona č. 321/2006 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 179/2007 Sb., zákona č. 345/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 90/2008 Sb., zákona č. 121/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 135/2008 Sb., zákona č. 177/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 384/2008 Sb., zákona č. 457/2008 Sb., zákona č. 480/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 52/2009 Sb., zákona č. 218/2009 Sb., zákona č. 272/2009 Sb., zákona č. 306/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 163/2010 Sb., zákona č. 197/2010 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 219/2010 Sb., zákona č. 150/2011 Sb., zákona č. 181/2011 Sb., zákona č. 207/2011 Sb., zákona č. 330/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 348/2011 Sb., zákona č. 357/2011 Sb., zákona č. 459/2011 Sb. a zákona č. …/2012 Sb., se mění takto:

1. V § 43 se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:

„(4) Poškozený, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, má právo v kterémkoliv stádiu trestního řízení učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život. Prohlášení lze učinit i písemně. Písemné prohlášení se v řízení před soudem provede jako listinný důkaz.“.

Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 5.

2. § 44a se zrušuje.

3. Na konci § 46 se doplňuje věta „Má-li poškozený postavení oběti podle zákona o obětech trestných činů, jsou povinny jej poučit též o právech podle zákona o obětech trestných činů a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění.“.

4. § 50 zní:

㤠50

(1) Zúčastněná osoba a poškozený se mohou dát zastupovat zmocněncem, kterým může být i právnická osoba. Zmocněnec poškozeného může být současně důvěrníkem podle zákona o obětech trestných činů.

(2) Je-li zmocněncem zúčastněné osoby nebo poškozeného fyzická osoba, nesmí jím být osoba, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena; při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.“.

CELEX: 32001F0220

5. V § 51 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňují se odstavce 2 až 4, které znějí:

„(2) Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jimiž se mají objasnit skutečnosti důležité pro uplatnění práv osob, které zastupuje, a jejich výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže by přítomností zmocněnce mohl být zmařen účel trestního řízení nebo nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným osobám klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoli v jeho průběhu.

(3) Oznámí-li zmocněnec policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu podle odstavce 2, je policejní orgán povinen včas zmocněnci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění zmocněnce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán zmocněnci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat.

(4) Má-li se zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby zúčastnit výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují zmocněnci zjistit skutečnou totožnost svědka, a proto sdělení o výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka.“.

6. § 51a zní:

(1) Osvědčí-li poškozený,

㤠51a

a) který je zvlášť zranitelnou obětí podle zákona o obětech trestných činů,

b) kterému byla způsobena úmyslným trestným činem těžká újma na zdraví, nebo

c) který je pozůstalým po oběti, které byla trestným činem způsobena smrt,

že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé přibráním zmocněnce, rozhodne na jeho návrh předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce, že má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu. Stejně rozhodne o takovém návrhu poškozeného, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, není-li vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo její výši nebo vzhledem k povaze a rozsahu bezdůvodného obohacení zastoupení zmocněncem zjevně nadbytečné.

(2) Poškozený mladší než osmnáct let má nárok, nejde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně i bez splnění podmínek podle odstavce 1.

(3) Návrh na rozhodnutí podle odstavce 1 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává poškozený v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce, který k němu připojí své vyjádření, a v řízení před soudem příslušnému soudu, který věc projednává.

(4) V případě, že si poškozený sám zmocněnce nezvolí, ustanoví jako zmocněnce za podmínek uvedených v odstavcích 1 nebo 2 předseda senátu a v přípravném řízení soudce advokáta zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů pro právní pomoc podle zákona o obětech trestných činů podle místa působnosti a v pořadí, jak v něm následují. Není-li to možné nebo účelné, ustanoví zmocněncem jiného advokáta; ustanovení § 39 odst. 2 a 3 se použijí obdobně. Náklady vzniklé přibráním takového zmocněnce hradí stát.

(5) Pominou-li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce poškozeného, nebo nemůže- li z důležitých důvodů zmocněnec poškozeného nadále zastupovat, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu o zproštění ustanoveného zmocněnce povinnosti zastupovat poškozeného.

(6) Proti usnesení podle odstavců 1, 4 a 5 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.“.

CELEX: 32001F0220, 32011L0036

7. V § 51b odst. 1 se za slovo „obžalovaného“ vkládají slova „nebo poškozeného“.

8. V § 55 odst. 1 písmeno c) zní:

„c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno, příjmení a adresu zákonných zástupců, opatrovníků, obhájců a zmocněnců, popřípadě jméno a příjmení dalších osob, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného a poškozeného též adresu, kterou uvede pro účely doručování, a další údaje nutné k zjištění nebo ověření totožnosti, včetně data narození nebo rodného čísla; jsou-li při prováděném úkonu zjištěny údaje o bydlišti a doručovací adrese, o místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání poškozeného, svědka, zákonného zástupce, opatrovníka, zmocněnce nebo důvěrníka, pak se na žádost těchto osob do protokolu neuvádějí, není-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, ale vedou se tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci; to platí také pro údaje o osobních, rodinných a majetkových poměrech poškozeného a svědka; je-li to nezbytné pro řádné uplatnění práva na obhajobu osoby, proti níž se trestní řízení vede, sdělí se této osobě potřebné údaje; o sdělení údaje a jeho důvodech se učiní záznam do protokolu,“.

CELEX: 32001F0220

9. V § 65 se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Při nahlížení do spisů je nutno učinit taková opatření, aby nebyly zpřístupněny údaje, se kterými se podle § 55 odst. 1 písm. c) mohou seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci. V případě žádosti osoby, proti níž se trestní řízení vede, o sdělení těchto údajů se užije § 55 odst. 1 písm. c) obdobně.“.

10. Na začátek nadpisu hlavy čtvrté se vkládají slova „PŘEDBĚŽNÁ OPATŘENÍ A“.

11. Na konci textu § 67 se doplňují slova „, zejména uložením některého z předběžných opatření“.

12. V § 70a odst. 1 se na konci písmene i) čárka nahrazuje tečkou a písmeno j) se zrušuje.

13. V § 70a se odstavec 2 zrušuje.

Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 2.

14. V § 70a odst. 2 se slova „odstavců 1 a 2“ nahrazují slovy „odstavce 1“.

15. V nadpise § 73 se za slovo „dohledem“ vkládají slova „, předběžným opatřením“.

16. V § 73 odst. 1 písm. b) se slovo „, nebo“ nahrazuje čárkou.

17. V § 73 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se písmeno d), které zní:

„d) zároveň rozhodne o uložení některého z předběžných opatření.“.

18. V § 73b odst. 5 se za slova „73a odst. 3,“ vkládají slova „nebo o zrušení předběžného opatření nahrazujícího vazbu“.

19. V § 77a se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Z důležitých důvodů může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce na konkrétně vymezenou dobu povolit vycestování do zahraničí, zejména za účelem pracovní cesty.“.

20. V části první hlavě čtvrté se za oddíl sedmý vkládá nový oddíl osmý, který včetně nadpisu zní:

„Oddíl osmý

Předběžná opatření

§ 88b

(1) Předběžné opatření lze uložit pouze obviněnému.

(2) Předběžné opatření smí být uloženo jen tehdy, jestliže je dán některý z důvodů vazby (§ 67) a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného a na povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu předběžného opatření dosáhnout jiným opatřením, přičemž uložení předběžného opatření si vyžaduje ochrana oprávněných zájmů poškozeného, který je fyzickou osobou, zejména jeho života, zdraví, svobody nebo lidské důstojnosti, nebo zájmů osob mu blízkých, nebo ochrana zájmů společnosti.

§ 88c

Druhy předběžných opatření

Předběžným opatřením může být obviněnému uložen

a) zákaz styku s poškozeným, osobami jemu blízkými nebo s jinými osobami, zejména svědky (dále jen „zákaz styku s určitými osobami“),

b) zákaz vstoupit do společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředním okolí a zdržovat se v takovém obydlí (dále jen „zákaz vstupu do obydlí“),

c) zákaz návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami,

d) zákaz zdržovat se na konkrétně vymezeném místě,

e) zákaz vycestování do zahraničí,

f) zákaz držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti,

g) zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky,

h) zákaz hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek (dále jen „zákaz her a sázek“), nebo

i) zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti, jejíž povaha umožňuje opakování nebo pokračování v trestné činnosti (dále jen „zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti“).

§ 88d

Zákaz styku s určitými osobami

(1) Zákaz styku s určitými osobami spočívá v nepřípustnosti jakéhokoli kontaktování nebo vyhledávání poškozeného, osob mu blízkých nebo jiných osob, zejména svědků, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků.

(2) Z důležitých důvodů se povolí setkání obviněného s poškozeným, osobou mu blízkou nebo jinou osobou. Setkání se uskuteční vždy za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení,

který v době setkání vede řízení, nebo na základě jeho pověření za přítomnosti probačního úředníka. Setkání se neprodleně ukončí, objeví-li se v jeho průběhu okolnosti, které brání jeho pokračování, zejména vyvolá-li obviněný v poškozeném, osobě mu blízké nebo jiné osobě důvodnou obavu z uskutečnění jednání uvedeného v § 88b odst. 2 nebo se pokusí ovlivnit jejich výpověď.

§ 88e

Zákaz vstupu do obydlí

(1) Zákaz vstupu do obydlí spočívá v nepřípustnosti vstupu obviněného do společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředního okolí, a v nepřípustnosti zdržovat se v takovém obydlí.

(2) V rozhodnutí o zákazu vstupu do obydlí se obviněnému zakáže vstupovat do obydlí a jeho bezprostředního okolí a zdržovat se v obydlí. Rozhodnutí musí dále obsahovat jméno a příjmení obviněného, přesné označení obydlí a vymezení jeho bezprostředního okolí a poučení o právech a povinnostech obviněného včetně poučení o následcích nesplnění povinnosti uvedené v odstavci 4 i o důsledcích neplnění uloženého předběžného opatření.

(3) Bylo-li proti obviněnému použito vykázání podle jiného právního předpisu, v rozhodnutí o vyslovení zákazu vstupu do obydlí se uvede, že zákaz vstupu do obydlí počíná až prvním dnem následujícím po skončení výkonu vykázání podle jiného právního předpisu. Důvody pro vyslovení zákazu vstupu do obydlí se jinak oproti vykázání podle jiného právního předpisu posuzují samostatně.

(4) Obviněný je po oznámení rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 povinen opustit neprodleně obydlí a jeho bezprostřední okolí v rozsahu vymezeném v usnesení, a zdržet se vstupu do těchto prostor.

(5) Obviněný je po oznámení rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 oprávněn vzít si před opuštěním obydlí věci sloužící jeho osobní potřebě, osobní cennosti a osobní doklady.

(6) Z důležitých důvodů lze obviněnému umožnit vzít si v průběhu trvání zákazu vstupu do obydlí z něj věci nezbytné pro podnikání nebo pro výkon povolání. Ohledně přítomnosti orgánu činného v trestním řízení platí § 88d odst. 2 obdobně.

§ 88f

Zákaz návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami

Rozhodnutí o zákazu návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami musí vedle obecných náležitostí (§ 134 odst. 1 a 2) obsahovat přesné vymezení osob, míst nebo prostor, na které se zákaz vztahuje, jakož i poučení o důsledcích neplnění uloženého předběžného opatření.

§ 88g

Zákaz zdržovat se na konkrétně vymezeném místě

(1) Rozhodnutí o zákazu zdržovat se na konkrétně vymezeném místě musí vedle obecných náležitostí (§ 134 odst. 1, 2) obsahovat přesné vymezení konkrétního místa, ve kterém se obviněný nesmí zdržovat; ustanovení § 88e odst. 2 se použije přiměřeně.

(2) Z důležitých důvodů lze obviněnému povolit, aby se po stanovenou dobu zdržoval na místě, na které se vztahuje zákaz uvedený v odstavci 1.

§ 88h

Zákaz vycestování do zahraničí

(1) Zákaz vycestovat do zahraničí spočívá ve vyslovení nepřípustnosti vycestovat za hranice České republiky.

(2) Na postup při uložení zákazu vycestování do zahraničí se ustanovení

§ 77a odst. 1 až 3, 5 a 6 užijí přiměřeně.

§ 88i

Zákaz držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti

Zákaz držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti, se vysloví, pokud by taková věc vzhledem ke své povaze nebo zjištěným okolnostem mohla být určena k páchání trestné činnosti a současně je dána obava z hrozícího opakování nebo pokračování v takové trestné činnosti, z dokonání trestného činu, o který se obviněný pokusil, nebo spáchání trestného činu, který připravoval nebo kterým hrozil.

§ 88j

Zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky

Zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky se vysloví, byl-li trestný čin, pro který je obviněný stíhán, spáchán v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů nebo užíváním jiných návykových látek a současně je dána obava z hrozícího opakování nebo pokračování v takové trestné činnosti, z dokonání trestného činu, o který se obviněný pokusil, nebo spáchání trestného činu, který připravoval nebo kterým xxxxxx.

§ 88k

Zákaz her a sázek

Zákaz her a sázek se vysloví, souvisí-li hazardní hry, sázky nebo hraní na výherních hracích přístrojích s trestnou činností obviněného.

§ 88l

Zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti

(1) Zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti se vysloví, souvisí-li výkon činnosti, ke které je třeba zvláštního oprávnění, povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis, s trestnou činností obviněného, a současně je dána obava, že dalším výkonem této činnosti hrozí opakování nebo pokračování v trestné činnosti, z dokonání trestného činu,

o který se obviněný pokusil, nebo spáchání trestného činu, který připravoval nebo kterým xxxxxx.

(2) Z důležitých důvodů lze výkon konkrétně vymezené činnosti na omezenou dobu povolit.

§ 88m

Rozhodování o předběžných opatřeních

(1) Rozhodnutí o předběžném opatření musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi.

(2) O uložení předběžných opatření zákazu styku s určitými osobami, zákazu přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti, zákazu užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky a zákazu her a sázek rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce.

(3) O uložení ostatních předběžných opatření rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

(4) V případech uvedených v § 88d odst. 2, § 88g odst. 2 a § 88l odst. 2 rozhoduje podle povahy uloženého předběžného opatření předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo na návrh státního zástupce soudce.

(5) O rozhodnutí, kterým se ukládá zákaz styku obviněného rodiče s dítětem, je třeba neprodleně vyrozumět orgán sociálně-právní ochrany dětí. V případě, že se rozhodnutím povolí setkání obviněného rodiče s dítětem, předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce vyrozumí včas orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby se mohl setkání účastnit.

(6) Při ukládání předběžných opatření přihlédne orgán činný v trestním řízení k opatřením, která již byla obviněnému uložena i podle jiného právního předpisu.

(7) Proti rozhodnutím podle odstavců 2 až 4 je přípustná stížnost.

§ 88n

Trvání předběžných opatření

(1) Předběžné opatření trvá, dokud to vyžaduje jeho účel a dokud trvá důvod vazby, nejdéle však do uplynutí nejvyšší přípustné celkové doby vazby v trestním řízení.

(2) Ukáže-li se, že výkon předběžného opatření je nemožný nebo jeho plnění nelze na obviněném spravedlivě požadovat nebo předběžné opatření není nezbytně nutné v původně stanoveném rozsahu, rozhodne o jeho zrušení nebo změně podle povahy uloženého předběžného opatření předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo na návrh

státního zástupce soudce. Může též rozhodnout o uložení jiného předběžného opatření, je-li to podle povahy věci a okolností případu nezbytné a jsou-li splněny podmínky pro jeho uložení.

(3) Obviněný má právo kdykoli žádat o zrušení předběžného opatření. O takové žádosti musí předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce bez zbytečného odkladu rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí tří měsíců od právní moci rozhodnutí.

(4) Proti rozhodnutím podle odstavců 2 a 3 je přípustná stížnost. Poškozený má právo podat stížnost jen proti rozhodnutím o předběžných opatřeních podle § 88d a 88e. Odkladný účinek má pouze stížnost státního zástupce a poškozeného proti rozhodnutí o zrušení předběžného opatření. Byl-li však státní zástupce nebo poškozený při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jejich stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.

§ 88o

Důsledky neplnění uloženého předběžného opatření

Neplní-li obviněný, u kterého je i nadále dán důvod pro uložení předběžného opatření, podmínky uloženého předběžného opatření, může příslušný orgán činný v trestním řízení rozhodnout o

a) uložení pořádkové pokuty podle § 66,

b) uložení jiného druhu předběžného opatření, nebo

c) vzetí obviněného do vazby za podmínek stanovených tímto zákonem.“.

21. V § 101 odstavce 2 a 3 znějí:

„(2) Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast.

(3) Svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchaného svědka, zejména jestliže jde o osobu poškozenou trestným činem, lze klást jen, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.“.

22. V § 102 odst. 1 větě první, § 104a odst. 5 větě první, § 104b odst. 7 větě druhé a v

§ 104c odst. 3 větě čtvrté se slovo „patnáct“ nahrazuje slovem „osmnáct“.

23. V § 102 odst. 1 větě první za středníkem se slovo „pedagog“ nahrazuje slovy „orgán sociálně-právní ochrany dětí“.

24. V § 102 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Dítěti lze klást otázky jen prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení.“.

25. Za § 103 se vkládá nový § 103a, který zní:

㤠103a

(1) Svědek, kterému hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, může požádat o informace o

a) propuštění nebo uprchnutí obviněného z vazby,

b) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody,

c) přerušení výkonu trestu odnětí svobody,

d) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu ústavního ochranného léčení,

e) změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní,

f) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu zabezpečovací detence,

g) změně zabezpečovací detence na ochranné léčení,

h) jakémkoliv vydání obviněného nebo odsouzeného do cizího státu nebo jeho předání do jiného členského státu Evropské unie v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

(2) Nepodal-li svědek žádost podle odstavce 1, obviněný nebo odsouzený byl propuštěn nebo uprchl a je-li důvodná obava, že svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, orgán činný v trestním řízení, Probační a mediační služba, věznice, zdravotnické zařízení, v němž odsouzený vykonává ústavní ochranné léčení, nebo ústav pro výkon zabezpečovací detence neprodleně informuje o této skutečnosti policejní orgán, který vede nebo vedl trestní řízení v dané trestní věci, který přijme potřebná opatření k zajištění bezpečí svědka, včetně jeho vyrozumění o propuštění nebo uprchnutí.

(3) Na postup při podání žádosti a jejím vyřizování se přiměřeně užijí ustanovení zákona

o obětech trestných činů.“.

26. V § 104a se na konci odstavce 5 doplňuje věta „Tváří v tvář nelze postavit též poškozeného mladšího osmnácti let s obviněným v případě trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.“.

27. V § 146a odst. 1 se na konci textu písmene b) doplňují slova „, o uložení předběžného opatření (§ 88m odst. 2), o tom, že se nepovolí setkání obviněného s poškozeným, osobou mu blízkou nebo jinou osobou (§ 88d odst. 2), nebo o žádosti o zrušení předběžného opatření (§ 88n odst. 3)“.

28. V § 154 odstavec 2 zní:

„(2) Soud i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení ani zčásti, rozhodne na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení (§ 155 odst. 3), nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. Z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu přiměřeně sníží; přitom vezme v úvahu zejména povahu trestného činu, osobní a majetkové poměry poškozeného a odsouzeného. Snížení nelze provést, jde-li o úmyslný trestný čin.“.

29. V § 160 odst. 2 se za větu první vkládá věta „Opis usnesení o zahájení trestního stíhání musí být doručen též poškozenému, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé a jestliže

o to výslovně požádá.“.

30. V § 160 odst. 7 se slova „je přípustná“ nahrazují slovy „může obviněný podat“.

31. V § 166 odstavce 1 a 2 znějí:

„(1) Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému, jeho obhájci a poškozenému, který podal návrh podle § 43 odst. 3, pokud jsou pobyt nebo sídlo tohoto poškozeného známé, v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného, jeho obhájce a poškozeného nejméně tři dny předem. Je-li počet poškozených velmi vysoký, platí obdobně § 44 odst. 2. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného, obhájce a poškozeného zkrátit. Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní policejní orgán záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného, jeho obhájce nebo poškozeného.

(2) Nevyužijí-li obviněný, jeho obhájce nebo poškozený možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na ni byli řádně upozorněni, učiní o tom policejní orgán záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo.“.

32. V § 201 odst. 2 se za větu čtvrtou vkládá věta: „Obdobně se v případě vyloučení veřejnosti postupuje u důvěrníků poškozeného.“.

33. V § 202 se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Poškozený a zúčastněná osoba a jejich zmocněnci mají právo se osobně zúčastnit hlavního líčení. Předseda senátu může na nezbytnou dobu omezit účast poškozeného a zúčastněné osoby na hlavním líčení jen, je-li to nezbytné z hlediska objasnění věci, zejména mají-li být vyslechnuti jako svědci, kdy je třeba poškozeného a poté i zúčastněnou osobu zpravidla vyslechnout na počátku dokazování ihned po výslechu obžalovaného a ještě v průběhu dokazování je seznámit s obsahem výpovědi obžalovaného.“.

34. Za § 212 se vkládá nový § 212a, který zní:

㤠212a

Poškozený, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, může žádat v hlavním líčení, aby mohl učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, a to i v případě, že prohlášení učinil písemně. Předseda senátu je povinen žádosti vyhovět a umožnit ústní prohlášení nejpozději v závěrečné řeči. Ústní prohlášení poškozeného lze přerušit jen tehdy, jestliže se zřejmě odchyluje z jeho rámce.“.

35. V § 321 se odstavec 5 zrušuje.

36. V § 333a větě třetí se číslo „5“ nahrazuje číslem „6“.

37. V § 353 se odstavec 4 zrušuje.

38. V § 357 se odstavec 4 zrušuje.

ČÁST TŘETÍ

Změna zákona o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti

§ 52

V zákoně č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., zákona č. 204/2006 Sb. a zákona č. 41/2009 Sb., se část první zrušuje.

ČÁST ČTVRTÁ

Změna zákona č. 265/2001 Sb.

§ 53

V zákoně č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 283/2004 Sb., zákona č. 274/2008 Sb. a zákona č. 41/2009 Sb., se část osmá zrušuje.

ČÁST PÁTÁ

Změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže

§ 54

V § 54 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění zákona č. 41/2009 Sb., se slova „a jeho zmocněnec“ nahrazují slovy

„, jeho zmocněnec a důvěrník“.

ČÁST ŠESTÁ

Změna zákona o sociálních službách

§ 55

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění zákona č. 29/2007 Sb., zákona č. 213/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 108/2009 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 80/2011 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 366/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb. a zákona č. 420/2011 Sb., se mění takto:

1. V § 4 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Sociální služby uvedené v § 37, 57, 60 a 69 se poskytují také osobě, která je obětí trestného činu obchodování s lidmi nebo zavlečení54).“.

Poznámka pod čarou č. 54 zní:

„54) § 168 a 172 trestního zákoníku.“.

2. V § 82 se doplňuje odstavec 7, který včetně poznámky pod čarou č. 55 zní:

„(7) Registrující orgán informuje bezodkladně Ministerstvo spravedlnosti o změně nebo zrušení rozhodnutí o registraci poskytovatele sociálních služeb, který je podle oznámení Ministerstva spravedlnosti zapsán také v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů podle zákona o obětech trestných činů55).

55) Zákon č. .../2012 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů).“.

ČÁST SEDMÁ

Změna zákona č. 41/2009 Sb.

§ 56

V zákoně č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku, se část třicátá čtvrtá zrušuje.

ČÁST OSMÁ

ÚČINNOST

§ 57

Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem šestého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení § 39 až 43, § 44 odst. 2, § 47, § 48 odst. 2 a § 49 písm. f), která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

A. Obecná část

a) Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů právní regulace

1. Důvod předložení Název

Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů

Identifikace problémů, cílů, kterých má být dosaženo, rizik spojených s nečinností

Zákonem o obětech trestných činů a o změně některých zákonů má dojít

1. k rozšíření práv obětí a pomoci, která je jim poskytována,

2. k odstranění nedostatků implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení.

Ad 1)

Pojem poškozeného je termínem procesním (§ 43 tr. řádu), který užívá trestní řád pro jeden ze subjektů trestního řízení, jenž je označen trestním řádem za stranu (§ 12 odst. 6 tr. řádu). Definice poškozeného dopadá na osoby fyzické i právnické.

Termín „oběť“ zavedl zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se obětí rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. Za oběť se považuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu.

Ve srovnání s pojmem poškozený je termín oběť užší v tom, že nezahrnuje právnické osoby, širší v tom, že se za oběť považují i někteří pozůstalí po oběti. Obdobně i literatura, zejména kriminologická, jde mnohdy ve vymezení oběti ještě dále a zahrnuje do něj i další osoby. Relativně samostatná část kriminologie, viktimologie, která je někdy pojímána i jako samostatná věda, se osobnosti oběti systematicky věnuje a programově usiluje o praktickou aplikaci svých poznatků ve prospěch obětí.

Trestní předpisy (trestní řád) mají na oběť odlišný pohled. Oběť je buď objektem zájmu orgánů činných v trestním řízení (jako nositel důkazu), který svou výpovědí může přispět k nalézání materiální pravdy a k odsouzení pachatele, nebo procesním subjektem,

resp. stranou, která je nadána určitým rozsahem práv a povinností (poškozený). Výkon těchto práv směřuje především k naplnění účelu trestního řízení. Práva a povinnosti poškozeného pak končí tam, kde by mohly přesáhnout rámec účelu trestního řízení nebo zpomalit jeho dosažení. Práva a povinnosti oběti byly tedy historicky spjaty s konkrétní rolí, kterou měl v trestním řízení poškozený sehrát. Poškozený vystupoval jako soukromý nebo subsidiární žalobce nebo jako soukromý účastník – adherent. Zákonodárci v dobách nedávných tedy nešlo o oběť jako o subjekt zvláštní péče. Až teprve novější právní úpravy jsou ovlivňovány trendem posilování práv obětí, což souvisí právě s poznatky viktimologickými, a také s postupným rozšiřováním účelu trestního řízení (srov. § 1 tr. řádu, § 3 odst. 7 zákona

o soudnictví ve věcech mládeže), a potažmo i s koncepcí restorativní justice. Celosvětový trend posilování práv obětí je logickým důsledkem selhání státu v oblasti ochrany fyzických osob před pachateli trestných činů. Oběti je třeba věnovat péči a tím zmírnit dopad trestného činu na její osobnost a kompenzovat újmu tím vzniklou. Oběť by se tak vedle jejího procesního postavení měla stát subjektem zvláštní péče ze strany státu.

Z výše uvedeného vyplývá, že neexistuje přísné dělítko mezi pojmy poškozeného a oběti. Jde

o různé pohledy. Hovoří-li se o poškozeném, má se na mysli především subjekt trestního řízení se všemi procesními právy, které mu trestní řád přiznává, především za účelem dosažení účelu trestního řízení. Mluví-li se o oběti, zdůrazňuje se fakt, že v důsledku trestného činu (činu jinak trestného) vznikla fyzické osobě újma, a proto by trestným činem postižená osoba měla mít taková práva, která zajistí, že s ní bude zacházeno s ohledem na způsobenou újmu, ze strany státu jí bude nabídnuta a popř. poskytnuta určitá péče, a alespoň v některých případech jí bude újma kompenzována. Proto může (a zpravidla bude) mít oběť i postavení poškozeného v trestním řízení.

Pojem oběti a poškozeného se liší v těchto směrech:

- poškozený je stranou trestního řízení s procesními právy a povinnostmi; oběť je subjektem zvláštní péče poskytované státem;

- poškozeným může být osoba právnická i osoba fyzická; obětí je jen osoba fyzická, neboť právnická osoba nemůže jako právní fikce (konstrukce) pociťovat újmu, újma materiální ji sice vzniknout může, právnická osoba však není nositelem citů,

- za oběť lze považovat i pozůstalé po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, a to i kdyby taková osoba postavení poškozeného neměla;

- poškozenému se nahrazuje újma vzniklá v příčinné souvislosti s trestným činem; u oběti se předchází i druhotné újmě;

- poškozeným je z hlediska trestního řádu i právní nástupce (např. v případě postoupení pohledávky), oběť nemůže svá práva jako subjektu zvláštní péče převést právním úkonem na jinou osobu.

Podle stávající právní úpravy jsou práva obětí trestných činů roztříštěna do několika zákonů. Procesní práva oběti jakožto poškozených jsou upravena v trestním řádu. Některá práva obětí jako subjektů zvláštní péče ze strany státu jsou taktéž upravena v trestním řádu, ačkoliv tato práva nemají charakter práv procesních. Právo oběti na peněžitou pomoc ze strany státu je obsahem zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti

a o změně a doplnění některých zákonů. Sociální služby (zejména služby sociální prevence a sociálního poradenství) jsou obětem poskytovány na základě zákona č. 108/2006 Sb.,

o sociálních službách.

Zatímco práva poškozeného jsou v zásadě uspokojivě řešena, komplexní úprava práv obětí jako subjektu zvláštní péče absentuje. Dvě z těchto práv (právo na peněžitou pomoc a právo na sociální služby) vyplývají pouze nepřímo ze zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, a ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Některá další lze vyvodit z trestního řádu (právo na informace, právo na ochranu soukromí). I přes existenci těchto zákonů stále chybí vyšší standard práv obětí. Nedostatečně je upraveno právo na právní a jinou pomoc, právo na informace a právo na ochranu soukromí. Zcela absentuje celá řada opatření, kterými by bylo upraveno právo na ochranu oběti před druhotnou újmou. Není také specificky ve vztahu k obětem upravena státní podpora nestátních organizací poskytujících pomoc obětem trestných činů.

V zahraničí se v posledních dvou desetiletích přistupuje ke změnám a doplnění právních úprav s cílem zlepšení postavení oběti v trestním řízení a péče o oběti. Zpravidla je zvolen jeden ze dvou základních přístupů. Ke změnám právní úpravy dochází buď komplexně, tj. je přijat speciální zákon na ochranu obětí trestných činů, nebo jsou novelizovány existující právní předpisy. Příkladem samostatných úprav jsou země jako Švýcarsko, Rumunsko, Kanada, Německo. Cestou novelizací se vydalo např. Slovensko nebo Rakousko.

Ad 2)

Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení nebylo jako celek implementováno. Vycházelo se z předpokladu, že Česká republika má právní úpravu souladnou s rámcovým rozhodnutím. Několik dílčích změn trestního řádu bylo následně provedeno i s odůvodněním implementace rámcového rozhodnutí.

Za dobu účinnosti rámcového rozhodnutí vydala Komise Evropských společenství dvě hodnotící zprávy (16. 2. 2004,1 20. 4. 20092). Obě hodnotící zprávy shodně konstatují, že cíle rámcového rozhodnutí nebylo dosaženo. Zpráva z roku 2009 u některých článků uvádí výhrady i vůči právnímu stavu v České republice. V Implementační zprávě ze dne 20. 4. 2009 se ČR vytýká nedostatečné provedení těchto článků:

- čl. 6, který se týká zvláštní pomoci obětem, že ČR nezajišťuje bezplatný přístup obětí k jinému poradenství než k právnímu poradenství a k právní pomoci.

1 COM(2004) 54 v konečném znění.

2 COM(2009) 166 v konečném znění.

- čl. 8 odst. 3, který se týká práva na ochranu, cílem ustanovení čl. 8 odst. 3 je zamezit kontaktům mezi obětí a pachatelem, zejména vytvořením oddělených čekáren v soudních budovách. ČR uvádí, že praxe je v souladu s tímto ustanovením (ačkoliv ne právní předpisy).

- čl. 13, který se týká specializovaných služeb a subjektů pro pomoc obětem. Článek 13 vyžaduje, aby členské státy podporovaly zapojení služeb pro pomoc obětem při přijímání, doprovázení a podpoře obětí. ČR uvádí, že stát finančně podporuje subjekty pro pomoc obětem a popisují jejich funkce, nepředkládá však žádný právní základ.

V současnosti byl předložen návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů. Směrnice ruší a nahrazuje rámcové rozhodnutí. Navrhovaný zákon přihlíží i k návrhu směrnice.

2. Návrh variant řešení

1) rozšíření práv obětí a pomoci, která je jim poskytována

1a) nulová varianta – zachování současného stavu

Při zachování současného stavu nedojde ke zlepšení postavení obětí trestných činů, zejména budou přetrvávat nedostatky v oblasti pomoci obětem trestných činů a v ochraně obětí před druhotnou újmou. Nebudou taktéž odstraněny námitky Komise proti právnímu stavu v České republice, pokud jde o implementaci rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. Tím by Česká republika zaostávala za trendem v okolních státech, které přistupují k posílení práv obětí, ať již formou samostatného zákona nebo novelizací stávajících předpisů.

Nulová varianta, tj. nijak nereagovat na současný nedostatek v pomoci a ochraně obětí trestných činů, je proto n e a k c ept ov a t e l ná .

1b) úprava práv oběti

⬝ 1b-1) novelizací stávajících zákonů

Zlepšení současného stavu v oblasti práv a ochrany obětí trestných činů lze dosáhnout i novelizací následujících předpisů: trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.), zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a zákona č. 273/2008 Sb.,

o Policii České republiky.

Především novelizace trestního řádu by byla v některých směrech problematická. Vyžadovala by rozlišení mezi poškozeným, fyzickou osobou, a poškozeným, právnickou osobou, neboť práva obětí jsou právy fyzických osob. Do trestního řádu by bylo nutné začlenit ustanovení, které nemají procesní charakter. Další námitku lze uplatnit z hlediska obětí. Roztříštěná

právní úprava není pro adresáta normy, kterým je především oběť, komfortní. Z uvedených důvodů je úprava matérie v několika předpisech n e a k c e pto v a t e l n á .

⬝ 1b-2) samostatným zákonem

Pro samostatnost úpravy lze nalézt následující argumenty:

1) Práva obětí jsou charakteru procesního (oběť jako procesní strana) i neprocesního (oběť jako subjekt zvláštní péče). Při novelizacích procesních předpisů a začleňování neprocesních práv do nich (např. právo na informace, právo na bezplatnou pomoc psychologickou apod.) dochází k rozšiřování ustanovení trestního řádu i o ustanovení, které nemají vliv na průběh trestního řízení. Naopak, je-li úprava neprocesních práv oběti samostatná, nedochází k neorganickému začleňování práv obětí jako subjektu zvláštní péče do trestního řádu. Určité provázanosti se však nelze vyhnout.

2) Samostatnost zákona zdůrazňuje přístup státu k problematice obětí trestných činů.

3) Samostatná úprava je pro adresáta, oběť, srozumitelnější, než roztříštění do několika předpisů, v nichž by se některá ustanovení obsahově opakovala.

4) Samostatnou úpravou se sleduje i změna přístupu orgánů činných v trestním řízení k obětem. Samostatnost zákona je i signálem ve směru k obětem trestných činů, že s nimi bude zacházeno s respektem k jejich osobnosti a situaci, v níž se nachází. To by pak mohlo ve svém důsledku přispět i k ochotě obětí oznamovat trestné činy (a tedy ke snížení latence kriminality), neboť podle policejní statistiky jsou to právě oběti, které oznamují trestné činy a jejichž svědectví bývá leckdy stěžejní pro zjištění a odsouzení pachatele.

D o po r uč uj e s e p ro t o vol b a t é t o v a r i a nt y.

Závěr: Doporučuje se přijmout variantu 1b-2), tj. upravit práva obětí a pomoc obětem v samostatném zákoně.

2) Odstranění nedostatků implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení

2a) nulová varianta – zachování současného stavu

V případě nečinnosti nesplní Česká republika své závazky vyplývající z jejího členství v Evropské unii a proto je tato varianta n e a k c e pt ov a t e l n á .

2b) zohledňování nedostatků implementace v navrhovaném zákoně

Zákon reaguje na výtky obsažené v hodnotící zprávě a odstraňuje nedostatky právní úpravy. Zároveň je reflektována navrhovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se

zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů. V případě, že by zákon přijat nebyl, bude s ohledem na návrh směrnice, bude-li přijata, nutné novelizovat podstatným způsobem stávající právní předpisy, zejména trestní řád.

S ohledem na argumenty uvedené ad 2b) se n a v r hu j e p ř i j e t í t é t o v a r i a nt y , tj. aby byly zákonem odstraněny nedostatky právní úpravy a byl přijat zákon o obětech trestných činů, který zohlední i návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů.

Závěr: S ohledem na rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení, a na nedostatky v implementaci, zjištěné Komisí a publikované v hodnotící zprávě, se navrhuje zvolit variantu 2b), podle níž dojde k odstranění vytýkaných nedostatků. Zároveň již nová úprava vychází z návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů a proto by si její přijetí nemělo vyžádat novelizaci přijatého zákona.

Shrnutí: Navrhuje se přijmout variantu 1b-2, a 2b, tj.:

- přijetí samostatného zákona o obětech trestných činů,

- odstranění nedostatků implementace rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení a přijetí právní úpravy, která bude v souladu s návrhem směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestných činů.

3. Vyhodnocení nákladů a přínosů

Návrh zákona s sebou přináší určité nároky na státní rozpočet, a to v těchto oblastech:

1. podpora akreditovaných subjektů poskytováním dotací ze strany Ministerstva spravedlnosti,

2. zvýšení nároků vyplývajících z peněžité pomoci obětem trestné činnosti v porovnání se současným stavem, který vyplývá ze zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů,

3. náklady spojené s činností Probační a mediační služby na úseku pomoci obětem trestné činnosti,

4. náklady Ministerstva spravedlnosti na zajištění činností vyplývajících z navrhovaného zákona, a

5. náklady resortu Ministerstva vnitra na zajištění činností vyplývajících z navrhovaného zákona.

Ad 1) Podpora akreditovaných subjektů na činnosti spjaté s poskytováním právních informací akreditovanými subjekty (tj. subjekty, které získají od Ministerstva spravedlnosti akreditaci k poskytování těchto služeb, nikoli podpora subjektů poskytujících obětem psychologické nebo sociální poradenství, podpora zapsaných advokátů nebo podpora Probační a mediační služby) bude činěna prostřednictvím dotací. Na dotace však není právní nárok a slouží pouze jako příspěvek na vykonávání těchto činností.

V rámci dotační politiky lze přitom předpokládat akcent na poskytování odborné pomoci zejména skupině obětí, jimž má být odborná pomoc poskytována bezplatně. Z dostupných statistických údajů zachycujících tzv. registrovanou kriminalitu lze odhadnout počet těchto obětí na cca 7.000 ročně. Byť toto číslo v sobě nezahrnuje oběti, které zůstávají ve sféře latentní kriminality, lze důvodně předpokládat (jak na základě zkušenosti neziskového sektoru, tak na základě praktických zkušeností s uplatňováním peněžité pomoci obětem trestné činnosti), že zdaleka ne všechny oběti těchto služeb využijí (počítá se proto, že služeb využije cca 70% z uvedeného počtu). Maximální objem prostředků, které by měly být uvolněny na poskytnutí dotací na podporu poskytování právních informací ze strany akreditovaných subjektů činí 50 mil. Kč. Do jaké míry a v jakém rozsahu budou služby poptávány, a zda a v jakém rozsahu budou ze strany neziskového sektoru nabízeny, nelze předem odhadovat.

ad 2) Návrh zákona počítá s rozšířením peněžité pomoci poskytované státem k překlenutí zhoršené sociální situace. Dochází jednak ke zvýšení paušálních částek, které jsou obětem přiznávány, jednak k rozšíření okruhu oprávněných osob (o sourozence osoby, která v důsledku trestného činu zemřela a o oběti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, kterým vznikla nemajetková újma). Je však třeba konstatovat, že v současné době není potenciál zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti využíván (peněžitá pomoc je vyplácena ve výši cca 6 mil. Kč ročně), a proto s tímto rozšířením okruhu oprávněných osob a zvýšením peněžité pomoci nejsou spojovány extrémní nároky na státní rozpočet (zvýšení se odhaduje na cca 4–5 mil. Kč).

ad 3) Pro zajištění realizace předkládaného zákona o obětech trestných činů není nutno vyčleňovat specifické částky na materiálně-technické vybavení středisek a pracovníků PMS. Není nutno pořizovat drobný dlouhodobý majetek, současné vybavení a provozní zajištění středisek plně pokryje nové úkoly pracovníků vyplývající ze zákona. Je žádoucí, aby se při tvorbě rozpočtu na rok 2012 přihlédlo k nutnosti provozního zajištění realizace zákona a výdajová část rozpočtu PMS v oblasti věcných výdajů zůstala nezměněna ve výši stavu roku 2011. Plnění odborných úkolů vyplývajících z nového zákona bude vyžadovat proškolení nově vytvořené struktury specialistů na oběti, což bude nezbytné v souvislosti s novým zákonem zajistit. To znamená, že na každém středisku bude vyškolen minimálně jeden specialista pro zajištění této základní formy poradenství pro oběti trestných činů. Zde se využije zejména dosavadních zkušeností PMS z projektů „Specializované a komplexní poradenství obětem trestných činů“ a „Restorativní justice, podpora a poradenství obětem

trestných činů“, zejména co se týká obsahu a procesu vzdělávání těchto specialistů. V tomto směru je nutno zohlednit v rozpočtu navýšení o výdaje související se zajištěním vzdělávání ve výši 1,5 tis. Kč. K efektivní praktické realizaci zákona je však nutné především personální zajištění pracovníků. Je třeba, aby v rámci každého střediska působili již zmínění specialisté na práci s oběťmi, kteří vedle své standardní agendy probačního úředníka či asistenta budou vykonávat také úkony související s poradenstvím této cílové skupině. Tyto úkoly lze částečně zajistit v rámci stávající personální sítě PMS. Bylo by však zapotřebí, aby PMS mohla znovu naplnit tabulková místa, která byla uvolněna v rámci organizačních změn u PMS v roce 2011 z důvodu úsporných opatření, která výrazně snížila mzdový fond PMS. Tato místa budou především využita pro posílení nejzatíženějších středisek v republice. Na ředitelství PMS ČR se přitom předpokládá vytvoření dvou nových pracovních pozic v souvislosti s plánovaným novým zákonem (pracovní pozice zaměřené na plnění úkolů souvisejících s organizací a celkovým fungováním systémů pro programy zaměřené na podporu obětí trestné činnosti a pracovní pozice národního koordinátora pro práci s oběťmi trestné činnosti). Toto zcela minimální navýšení tabulkových míst PMS o dvě pozice předpokládá navýšení ročních mzdových nákladů o 729 tis. Kč a zákonných odvodů o 255 tis. Kč.

ad 4) Pro Ministerstvo spravedlnosti se předpokládají náklady spojené s vytvořením aplikace registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů a s jeho následnou údržbou (jednorázové náklady do 2 mil. Kč a náklady správu a údržbu aplikace cca 200 tis. Kč ročně).

Ad 5) Ministerstvo vnitra vyčísluje náklady spjaté s realizací předkládaného zákona

- jednorázové náklady k proškolení policistů ve výši 750.000,- Kč,

- jednorázové náklady na tisk služební pomůcky nejméně ve výši 800.000,- Kč,

- jednorázové náklady na překlady nejméně ve výši 450.000,- Kč (průměr cca 13.000,- Kč na jednoho tlumočníka),

- opakující se náklady na tisk poučení + informačních karet – vyšší náklady na spotřební materiál v celkové výši 1.680.000,- Kč (průměr 20.000 Kč na útvar) ročně,

- opakující se náklady na mzdové prostředky policejních tlumočníků ve výši 4.800.000,- Kč ročně (alespoň 10 tlumočníků, průměrná hrubá mzda cca 40.000,- Kč měsíčně),

- jednorázové náklady na vybavení speciální výslechové místnosti (bez stavebních úprav) jsou ve výši 200.000,- Kč, tzn. celkem 10.200.000,- Kč [dovybavení 51 místností (zákon podporuje speciální výslechové místnosti, nicméně nestanoví jejich obligatornost)].

Negativní dopady do státního rozpočtu by měly být kompenzovány jinými legislativními změnami v gesci Ministerstva spravedlnosti, jakými jsou

- novela zákona o soudních poplatcích (zákon č. 218/2011 Sb.), která zvyšuje základní procentní sazbu poplatku za návrh na zahájení řízení, jehož předmětem je peněžité

plnění, o jeden procentní bod ze 4 % na 5 %; předpokládané příjmy z vybraných soudních poplatků jsou v důvodové zprávě vyčísleny na 300 až 400 mil. Kč ročně;

- zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zákon č. 418/2011 Sb. účinný od 1. ledna 2012), který počítá s peněžitým trestem až do výše 1 460 mil. Kč;

- novela trestního řádu (nyní projednávaná Poslaneckou sněmovnou), která umožňuje podmínit podmíněné zastavení trestního stíhání a podmíněné odložení podání návrhu na potrestání složením stanovené peněžité částky určené na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti a která zároveň finanční částky skládané v souvislosti s narovnáním určuje výslovně v celém jejich rozsahu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti.

Nelze rovněž opominout skutečnost, že náklady vyplývající z navrhovaného zákona bude možno částečně pokrýt z prostředků PMS. Probační a mediační služba díky již vypsané výzvě v rámci individuálního projektu (ESF) má možnost tyto služby a programy ověřit, jelikož se v rámci této výzvy předpokládá v letech 2013–2015 alokace cca 28 až 30 miliónů korun na programy a služby pro oběti trestné činnosti.

Finanční nároky, které vyplývají z tohoto návrhu, budou řešeny v rámci přerozdělení prostředků rozpočtovaných v příslušných kapitolách Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra zahrnutého do rozpočtového výhledu na příslušný rok, nebo v kapitole Všeobecná pokladní správa.

Zákon nebude mít dopad na podnikatelské prostředí.

Z hlediska dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen lze předpokládat, že bude mít pozitivní dopad. Návrh zákona směřuje k výraznému posílení práv obětí trestných činů spojených s násilím založeným na pohlaví (např. trestný čin obchodování s lidmi, znásilnění, sexuálního nátlaku, kuplířství, týrání osoby žijící ve společném obydlí či nebezpečného pronásledování), tedy trestných činů, jejichž oběťmi jsou ve výrazně vyšší míře ženy. Stejně tak lze předpokládat, že obdobný pozitivní dopad budou mít ustanovení návrhu zákona, která směřují proti tzv. sekundární viktimizaci obětí (tedy opět riziku, kterému ve zvýšené míře čelí ženy).

4. Konzultované a dotčené subjekty Konzultace

Pro přípravu zákona byla vytvořena odborná pracovní skupina, která úzce spolupracovala na obsahovém vymezení zákona o obětech trestných činů a změně souvisejících zákonů. Tato skupina byla složena ze zástupců Nejvyššího soudu, Nejvyššího státního zastupitelství, příslušných odborů Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra, advokátů, akademických pracovníků, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, nevládních organizací, které se ve své činnosti zabývají pomocí obětem trestných činů.

Dotčené subjekty

policie

orgány činné v trestním řízení

subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů Ministerstvo spravedlnosti

oběti trestných činů

5. Implementace a vynucování

Za implementaci a vynucování nové právní úpravy ve vztahu ke státním zastupitelstvím, soudům, Vězeňské službě a ve vztahu k akreditovaným subjektům bude odpovědné Ministerstvo spravedlnosti. Za implementaci a vynucování nové právní úpravy ve vztahu k Xxxxxxx ČR bude odpovědné Ministerstvo vnitra a ve vztahu k ostatním policejním orgánům příslušné gesční orgány. Efektivní uplatňování zákona v praxi s sebou přináší i potřebu vzniku prováděcích interních předpisů a metodických pomůcek (Strategie ochrany obětí trestných činů, která by obsahovala navazující nelegislativní opatření).

6. Přezkum účinnosti

Následné hodnocení dopadů regulace bude provedeno v roce 2015.

b) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s právem Evropské unie

Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem, jakož i s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Návrh zákona je předkládán k zajištění souladu právního řádu České republiky s těmito předpisy Evropské unie:

1. s rámcovým rozhodnutím Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení,

2. se směrnicí Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů,

3. se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV,

4. s návrhem směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů.

Předloženého návrhu se dále týkají následující akty práva EU (resp. jejich návrhy) a judikatura soudních orgánů EU:

• článek 49 Smlouvy o fungování Evropské unie,

• směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací,

• návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu (KOM (2011) 275 v konečném znění),

• rozhodnutí Komise 2006/337/ES ze dne 19. dubna 2006, kterým se zavádí vzorové formuláře pro předávání žádostí a rozhodnutí podle směrnice Rady 2004/80/ES o odškodňování obětí trestných činů,

• rozsudek C-105/03 Pupino,

• rozsudek C-467/05 Dell′Orto,

• rozsudek C-404/07 Xxxx,

• rozsudek C-205/09 Eredics,

• rozsudek C- 186/87 Xxxxx.

Předloženého návrhu se v širších souvislostech dále dotýká:

• Zpráva Komise na základě článku 18 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (2001/220/SVV).

Návrh zákona je s těmito předpisy, jakož i dalšími předpisy práva EU, a judikaturou plně slučitelný.

Požadavky těchto předpisů práva EU jsou přitom reflektovány právním řádem již dnes, popř. i v návrzích zákonů, které jsou v současné době projednávány na půdě Parlamentu České republiky (například zákon č. 459/2011 Sb., kterým se rozšiřuje možnost využití videokonferencí v trestním řízení apod.).

Návrh zákona je v souladu také s Úmluvou Rady Evropy o odškodňování obětí násilných trestných činů ze dne 24. listopadu 1983.

Vedle této úmluvy byla na poli Rady Evropy vydána celá řada doporučení, např. Doporučení č. R(2006)8 ohledně pomoci obětem trestných činů; Doporučení č. R(87)21 o pomoci obětem a ochraně před viktimizací; Doporučení č. R(85)11 o postavení oběti v rámci trestního zákona a soudního procesu. I k těmto doporučením bylo v návrhu přihlédnuto.

B. Zvláštní část

K části první (Práva obětí trestných činů a podpora subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů)

K § 1

V tomto ustanovení je uveden předmět úpravy zákona o obětech trestných činů. Předmětem úpravy jsou tři hlavní oblasti:

1. vymezení práv oběti jako subjektu zvláštní péče ze strany státu,

2. úprava poskytování peněžité pomoci obětem ze strany státu, a

3. stanovení právního základu pro spolupráci mezi státem a nevládními organizacemi, které poskytují pomoc obětem.

Účel zákona není výslovně upraven, obdobně jako v novém trestním zákoníku. Zpracovatel nepřistoupil k deklaratornímu formulování účelu (poslání) zákona o obětech. Účel zákona vyplývá z jeho konkrétních ustanovení a bezpochyby je jím zlepšení postavení obětí trestných činů i mimo trestní řízení a zajištění toho, aby s nimi bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení zacházeno citlivě a aby byla respektována jejich důstojnost.

Odborníci zejména z řad psychologů se domnívají, že oběti trestných činů mnohdy neoznámí trestný čin i proto, že se bojí necitlivého zacházení ze strany policie. Právní úprava práv obětí a pomoci obětem by tak mohla napomoci, zejména budou-li ustanovení zákona dodržována, i ke snižování latence trestné činnosti.

K § 2

Ustanovení obsahuje výklad použitých pojmů.

Odstavec první uvádí, že trestným činem se pro účely tohoto zákona rozumí rovněž čin jinak trestný. Práva oběti náleží i osobám, na nichž byl spáchán čin, který sice naplňuje všechny

znaky skutkové podstaty trestného činu, ale z důvodu nedostatku věku nebo z důvodu nepříčetnosti se o trestný čin nejedná. Podmínky využití jednotlivých práv jsou pak nastaveny tak, aby bránily zneužívání postavení pojmově široce vymezené oběti (srov. § 3 odst. 1 –

„nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti“, § 5 odst. 1 – „která tuto pomoc potřebuje“). Návrh počítá i s peněžitou pomocí osobám, kterým byla způsobena újma činem spáchaným osobou trestně neodpovědnou.

Odstavec druhý a třetí vymezuje pojem oběti jakožto ústřední pojem tohoto zákona. Vymezení pojmu oběti je ve shodě s čl. 1 Rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV, jakož i s Doporučením Rady Evropy Rec(2006)8. Omezení obětí pouze na osoby fyzické vychází z povahy věci. Pouze osoby fyzické mohou pociťovat újmu subjektivně. Pouze u fyzických osob lze zmírňovat jejich útrapy a předcházet sekundární viktimizaci. Právnická osoba jako umělá právní konstrukce nedisponuje vlastnostmi, které jsou příznačné pro živé bytosti.

Xxxxxxx xxxxxxxxx, nemajetková újma a bezdůvodné obohacení odpovídají terminologii trestního řádu po novele provedené zákonem č. 181/2011 Sb.

Ustanovení odstavce 2 je formulováno tak, aby i v případě pokusu, event. přípravy, kdy nedojde k účinku v podobě újmy, bylo možné osobu, vůči níž trestný čin směřoval, považovat za oběť.

Odstavec třetí je rozšířením pojmu oběti i na pozůstalé, protože tyto osoby pociťují jako vlastní újmu, jestliže došlo k usmrcení osoby blízké. Z uvedeného důvodu je nutné přiznat status oběti všem takto postiženým osobám a nelze mezi nimi diferencovat. Rozšíření je v souladu s čl. 2 návrhu nové směrnice Evropského parlamentu a Rady zavádějící minimální standard práv, pomoci a ochrany obětí trestných činů.

V odstavci čtvrtém je vymezena kategorie zvlášť zranitelných obětí. Každá oběť je per se zranitelná a proto vyžaduje citlivé a starostlivé zacházení. Přesto existují oběti, které jsou zvláště zranitelné, pokud jde o nebezpečí způsobení druhotné újmy nebo mohou být zastrašovány pachatelem trestného činu. Některé oběti jsou pak zvláště náchylné k prohloubení jejich stresu a citového zranění samotnou účastí v trestním řízení, např. při výslechu. Tyto oběti potřebují speciální opatření, aby nebezpečí další viktimizace bylo omezeno na minimum. Vymezení zvláště zranitelných obětí je nesnadné. Zranitelnost může vyplývat z osobní charakteristiky oběti nebo z povahy či typu trestného činu, ze životní situace, v níž se nachází apod. Výčet zvlášť zranitelných obětí vychází z čl. 18 návrhu nové směrnice Evropského parlamentu a Rady zavádějící minimální standard práv, pomoci a ochrany obětí trestných činů. Ve výčtu jsou pod písmeny a) až c) uvedeny oběti, které jsou typicky zvlášť zranitelné. U kategorie pod písmenem d) záleží mnohdy na konkrétní situaci, které je činí zvláště zranitelnými. Proto byla zvolena taková úprava, která tuto kategorii obětí činí závislou na konkrétních podmínkách, které oběť činí zvláště zranitelnou. Na kategorii

zvlášť zranitelných obětí jsou navázána některá jejich práva či rozsah těchto práv, např. právo na bezplatnou pomoc, opatření k zamezení druhotné újmy. Je třeba zdůraznit, že vymezení kategorie zvlášť zranitelných obětí se děje pouze pro účely tohoto zákona a dále, že akreditovaným subjektům nic nebrání v tom, aby poskytovaly bezplatnou odbornou pomoc nad rámec požadavků zákona i osobám, které sice zákon za zvlášť zranitelné nepovažuje, nicméně se s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu z hlediska viktimologického jedná o zvlášť zranitelnou oběť.

V odstavci pátém je definována tzv. sekundární viktimizace (druhotná újma). Pojem druhotné újmy (sekundární viktimizace) je pojmem, který se v odborné literatuře běžně užívá a je znám i širší veřejnosti. Jiné pojmy, jejichž použití bylo zvažováno, jako např. pojem „druhotná traumatizace“ se nevyskytují příliš často a mají zpravidla i jiné konotace, např. v oblasti medicíny. Viktimizací se označuje proces, v jehož rámci se z potenciální oběti stává oběť reálná. Primární újma tak vzniká v bezprostřední souvislosti se spáchaným trestným činem (např. způsobením škody na majetku, zraněním osoby). Jelikož se trestný čin již stal, zákon nemůže vzniku této újmy předcházet. Další újma může vzniknout oběti po dokonání či dokončení trestného činu jako jeho negativní důsledek, např. jako důsledek reakce okolí na spáchaný trestný čin. Zdrojem druhotné újmy mohou být také orgány státu nevhodným způsobem, kterým se k oběti chovají při prověřování a vyšetřování konkrétního činu. Zákon si klade za cíl omezit riziko druhotné újmy ze strany policie a orgánů činných v trestním řízení. Zákonem nelze zabránit sekundární viktimizaci jinými činiteli (např. v důsledku způsobu reakce příbuzných, přátel, spolupracovníků atd.), proto je definice druhotné újmy zúžena jen na vyjmenované činitele. S okruhem uvedených činitelů koresponduji i opatření k předcházení druhotné újmy v dílu pátém hlavy II.

Vymezení akreditovaného subjektu v odstavci 6 má význam pro další text zákona, aby nebylo nutné pojem znovu uvádět.

K § 3

Ustanovení obsahuje základní zásady, na nichž je zákon postaven, obdobně jak tomu činí trestní řád nebo zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Normativní podoba základních zásad má význam především, ale nejen, interpretační a aplikační. Základní zásady pomáhají správně jednotlivá ustanovení vyložit a aplikovat. Jejich výslovné uvedení je důležité s ohledem na to, že jde o zákon nový, a vyvození základních zásad z jednotlivých ustanovení by mohlo při současném přístupu policie či orgánů činných v trestním řízení k obětem činit potíže. Základní zásady mají i funkci trestně politickou, neboť mají význam i pro formování právního vědomí. Uvedené zásady se promítají do dalších ustanovení zákona.

Obdobně jako existuje presumpce neviny osob, proti nimž se trestní řízení vede, lze hovořit

o určité presumpci statusu oběti. Mnohdy je totiž na počátku trestního řízení nejasné, jestli vůbec k trestnému činu došlo a kdo jej spáchal. Ani zproštění obžaloby nemusí znamenat, že trestný čin nebyl spáchán nebo se ho nedopustil obžalovaný. Status oběti nelze činit závislým na výsledku trestního řízení. S poskytnutím péče a přiznáním práv oběti nelze otálet až bude znám výsledek trestního řízení. Proto je třeba vycházet z toho, že na osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba jako na oběť pohlížet, pokud nevyjde najevo opak. Opak může vyjít najevo např. v průběhu trestního řízení, kdy po zhodnocení důkazů je zcela zřejmé, že došlo ke křivému obvinění ze strany osoby, která se prohlašuje za oběť. Je odpovědností orgánů činných v trestním řízení a akreditovaných subjektů, aby posoudily, zdali vyšel najevo opak. Při takovém posouzení bude třeba uplatnit extenzivní přístup ve prospěch osoby, která se prohlašuje za oběť. Existuje-li pochybnost o tom, zdali je osoba skutečně obětí, je třeba se přiklonit k závěru, že jí status oběti náleží. Vedle toho mohou existovat případy, kdy je zřejmé, že se osoba stala obětí trestného činu. Tohoto statusu oběť zneužívá, např. tehdy, jestliže trestný čin měl pro ni pouze nepatrné důsledky, ta se však domáhá odborné pomoci, kterou ve skutečnosti nepotřebuje (případy notorických stěžovatelů). Právní úprava má zabránit i zneužívání systému na pomoc obětem trestných činů. Nesprávné posouzení, zdali se jedná o oběť nebo zdali oběť nezneužívá svého postavení, může mít za následek u akreditovaného subjektu až zrušení akreditace na základě stížnosti dotčené osoby, na straně státu by mohla vzniknout odpovědnost za nesprávný úřední postup.

Policie a orgány činné v trestním řízení a subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, jakož i další vyjmenované subjekty, by měly v přístupu k oběti respektovat osobnost oběti a především její důstojnost. Fyzická osoba se dostala do pozice oběti proti své vůli a trestný čin mohl významně zasáhnout do jejího života. Není proto na místě, aby tyto subjekty k oběti přistupovaly necitlivě, bagatelizovaly způsobenou újmu, či dokonce bez provedení jakýchkoliv úkonů vůbec zpochybňovaly, zdali se trestný čin stal. Rovněž je nežádoucí, aby zdůrazňovaly podíl oběti na trestném činu zejména u sexuálních trestných činů. Odstavec druhý proto uvádí základní zásadu individuálního a diferencovaného přístupu k oběti, doplněnou o zásadu prevence před sekundární viktimizací. Vyjmenované subjekty musí při postupu vůči oběti zvolit individuální přístup. Obětí se může stát kdokoliv. Rozdílnost osobností obětí vyžaduje diferencovaný přístup. Jinak bude třeba přistupovat k oběti, kterou je dítě, jinak k oběti, která nedokáže správně vnímat. Diferencovaný přístup se projeví např. při informování o právech oběti, při užití některých ustanovení trestního řádu, při chování k oběti.

I když bude uplatňován individuální a diferencovaný přístup k oběti, neznamená to, že by se mělo jednat o přístup selektivní. Není přípustné, aby policie či orgány činné v trestním řízení krátily oběť na jejích právech s ohledem na odlišné pohlaví, rasu, národnost a podobně. V odstavci 3 je proto obsažen zákaz diskriminace. Vymezené důvody diskriminace jsou

shodné s těmi, jež jsou vymezeny v § 2 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon. Stejný rozsah práv by měl být v zásadě poskytnut i obětem, kterými jsou cizí státní příslušníci. V tomto směru zákon může stanovit výjimku. Výjimka se uplatňuje v právu oběti na peněžitou pomoc ze strany státu. Takový přístup je běžný i v zahraničí a není důvod k tomu, aby Česká republika poskytovala vyšší standard práv, jestliže je recipročně neposkytují cizí státy obětem se státní příslušností České republiky.

Oběť musí být informována o svých právech. Má-li být informování o právech oběti účinné, je třeba oběť informovat způsobem srozumitelným. Srozumitelnost je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní oběť, např. jinak bude poučováno dítě, jinak osoba dospělá. Pokud jde o dítě, je třeba ho poučit s ohledem na jeho věk, rozumovou a mravní vyspělost. Není-li schopno informacím porozumět, má zákonného zástupce, kterému se informace poskytne. V případě rozporu mezi zájmem dítěte a zákonného zástupce, jsou informace poskytnuty ustanovenému opatrovníkovi. V ustanovení se tak konkretizuje zásada individuálního přístupu k oběti ve vztahu k právu na informace.

Účelem zákona je zabezpečit obětem co nejširší pomoc a možnost uplatnění jejich práv. Policie a orgány činné v trestním řízení nemohou pomoc obětem zabezpečit samy, proto spolupracují při poskytování pomoci obětem se subjekty poskytujícími pomoc obětem trestných činů (a to jak s akreditovanými subjekty, ostatními subjekty zapsanými v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů podle tohoto zákona, s Probační a mediační službou, tak i s jinými subjekty, které obětem poskytují pomoc) podle odstavce 5. Na tuto zásadu spolupráce navazují ustanovení hlavy III., která ji konkretizují.

K § 4

Ustanovení stanoví povinnost subjektu zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů poskytnout obětem příslušnou službu. Z této povinnosti lze odvodit odpovídající právo oběti na odbornou pomoc. Zároveň jsou vymezeny i základní druhy pomoci: a) psychologické poradenství; b) sociální poradenství; c) právní pomoc;

d) poskytování právních informací; e) restorativní programy. Prvé dva druhy pomoci jsou poskytovány podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, registrovanými subjekty. Poskytování právní pomoci reglementuje především zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (k právu poskytovat právní služby srov. § 2). Zbývající druhy pomoci upravuje navržený zákon. Poskytování právních informací spočívá v podání informací o právní úpravě.

Restorativními programy se rozumí jakékoli programy využívající restorativní (obnovující) procesy a usilující o dosažení restorativních (obnovujících) výsledků. „Restorativní proces“ je

definován jako „jakýkoli proces, v němž oběť a pachatel a případně kterýkoli další jednotlivec nebo člen společenství, jenž byl trestným činem nějakým způsobem dotčený, se společně aktivně účastní na řešení věcí vzniklých v důsledku trestného činu, zpravidla za pomoci zprostředkovatele“. „Restorativním výsledkem“ je dohoda dosažená v důsledku restorativního procesu. Dohoda může zahrnovat účast v programech zaměřených na náhradu škody a odškodnění nebo veřejně prospěšné práce, „jejich cílem je uspokojení individuálních a kolektivních potřeb a splnění závazků stran a opětovné začlenění oběti a pachatele do společnosti“. Uvedené definice vychází ze Základních zásad využívání programů restorativní justice v trestních věcech, jak byly zpracovány Organizací spojených národů. Odkázat lze též na Doporučení Rady Evropy č. RR (99) 19 Výboru ministrů členským státům k mediaci v trestních věcech. V České republice se restorativní programy již uplatňují. Jde

o celosvětový trend (srov. Průvodce programy restorativní justice, OSN, Úřad OSN pro drogy a kriminalitu, 2006).

V ustanovení se dále zdůrazňuje, že právo na poskytnutí odborné pomoci má oběť již před zahájením trestního řízení jako pomoc okamžitou, tak i po zahájení přípravného řízení trestního. Odborná pomoc bude poskytována případně i po skončení trestního řízení. Zároveň se stanoví, že v zákonem vymezených případech je taková pomoc bezplatná. Ustanovení také časově vymezuje trvání odborné pomoci, a to trváním účelu pomoci.

K § 5

Základními podmínkami pro poskytnutí bezplatné pomoci jsou:

a) žádost oběti,

b) skutečná potřeba pomoci,

c) oběť patří mezi zákonem typově vymezené oběti.

Žádost nemusí mít písemnou podobu, může být i neformální. Je přitom na subjektu zapsaném v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, aby posoudil, zdali oběť pomoc skutečně potřebuje. Bude-li pomoc odepřena, může se odmítnutá osoba obrátit se stížností na Ministerstvo spravedlnosti podle § 45. Okruh obětí byl stanoven tak, aby zahrnoval všechny zvlášť zranitelné oběti. Jedinou výjimkou jsou oběti trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku). V těchto případech, byť jde o děti, vzniká především následek v podobě neplacení výživného. Statisticky se přitom jedná o jeden z nejčastěji stíhaných trestných činů. To by mohlo neúměrně zatížit jak povinné subjekty, tak i stát, který poskytuje dotace akreditovaným subjektům. Pokud by však činem vzniklo

nebezpečí nouze nebo trvale nepříznivý následek, má i taková oběť právo na bezplatnou pomoc.

V odstavci 2 se výslovně uvádí, že odstavec 1 představuje pouze minimální rozsah bezplatně poskytovaných služeb pro oběti trestných činů. Subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mohou poskytovat bezplatně své služby i v širším rozsahu, resp. širšímu okruhu obětí. Výslovně se proto uvádí, že subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mohou odbornou pomoc poskytovat bezplatně i jiným než zvlášť zranitelným obětem. Pak ovšem na takové služby nepobírá akreditovaný subjekt státní dotaci od Ministerstva spravedlnosti. Ustanovením není také dotčeno poskytování pomoci podle zákona o sociálních službách či podle jiných právních předpisů.

K § 6

Podobně jako ustanovení § 5, týkající se bezplatné odborné pomoci, může být poskytováno bezplatně i právní zastupování, a to podle podmínek jednotlivých procesních předpisů (srov. např. § 51a trestního řádu).

Advokáti, ač nepodléhají akreditaci, mohou poskytovat právní služby podle jiného právního předpisu (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii). Jelikož systém akreditovaných subjektů nemá nahrazovat činnost advokátů, zejména v případech poskytování právních služeb soustavně a za úplatu, je výslovně v odstavci 2 uvedeno, že za úplatu může právní pomoc poskytovat jen advokát. Poskytuje-li právní služby i akreditovaný subjekt, nemůže za tyto služby požadovat úplatu přímo od oběti.

Odstavec 3 opravňuje subjekty podle § 39 odst. 1 písm. a) a Probační a mediační službu k poskytování právních informací obětem trestných činů. Působnost Probační a mediační služby vyplývá ze zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě (srov. ustanovení

§ 4). Možnost poskytování těchto služeb ze strany Probační a mediační služby se nepodmiňuje získáním akreditace.

K § 7

Dalším právem oběti je právo na informace. Toto obecné ustanovení se uplatní eventuálně i na informace, na které zákon výslovně v § 8 a násl. nepamatuje.

K § 8

Oběť má právo na poměrně široký okruh informací, jak plyne z ustanovení § 8 až § 13. Jestliže dojde ke kontaktu s policií bezprostředně po spáchání trestného činu, bylo by kontraproduktivní, kdyby byla zahlcena všemi informacemi. Bezprostředně po činu potřebuje oběť spíše okamžitou pomoc a informaci, kde se může zeptat, jak pokračuje prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Proto jsou podle odstavce 1 oběti při prvotním kontaktu s policií po spáchání trestného činu poskytnuty pouze základní informace ústně a další písemnou formou. Na žádost oběti je třeba i písemné informace srozumitelným způsobem ústně vysvětlit. Tím dochází k úplné implementaci čl. 4 odst. 1 Rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV o postavení obětí v trestním řízení.

Odstavec 3 pamatuje na situaci, kdy oběť podává trestní oznámení na státní zastupitelství. Informace pak obdrží od státního zástupce.

K § 9

Subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů má za povinnost poskytnout oběti informace především o službách, které poskytuje. Jestliže se na subjekt obrátí oběť s žádostí o službu, kterou subjekt neposkytuje, je jeho povinností informovat oběť o jiném subjektu, který požadovanou službu poskytuje. Dále subjekt poskytuje informace

o právech oběti a o její úloze v trestním řízení. Stát nepřenáší své povinnosti na subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, neboť později prostřednictvím policie nebo orgánů činných v trestním řízení musí takové informace stejně předat. Vychází se z toho, že takový subjekt, kterým je právnická osoba, jež se ve své činnosti věnuje obětem trestných činů, dokáže ve srovnání s policisty srozumitelněji práva oběti vysvětlit. Důvodem je i skutečnost, že rovněž oběť zpravidla více důvěřuje pracovníkům těchto organizací.

K § 10

Navrhuje se zakotvit určitou informační povinnost vůči oběti i ze strany donucovacích orgánů, se kterými může oběť přijít do styku při odhalování trestného činu, především při podání vysvětlení podle § 30 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, § 10 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, § 11 zákona č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, § 11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.

V minimálním rozsahu se navrhuje stanovit informační povinnost i zdravotnickému zařízení, pokud je prvním kontaktním místem po spáchání trestného činu. Případy, kdy se oběť obrací nejprve na zdravotnické zařízení, jsou poměrně časté. Je proto důležité, aby se oběti dostalo

alespoň základní informace, kde se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc. Předání této informace nijak zdravotnické zařízení nezatíží.

K § 11

Další informace jsou oběti poskytnuty, pokud o takové informace projeví zájem, tj. na žádost. Úprava je v souladu s čl. 4 odst. 2 a odst. 3 Rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV

o postavení obětí v trestním řízení. Mezi další informace podle odstavce 1 patří informace

o pravomocném rozhodnutí, kterým se řízení končí, event. že trestní řízení nebylo vůbec zahájeno a informace o stavu trestního řízení. Zákon neomezuje podání žádosti ani časově ani formou. Z důvodu odstranění pochybností o vztahu tohoto ustanovení k ustanovením trestního řádu, které stanoví, že se určité písemnosti doručují poškozenému, se výslovně uvádí, že tato ustanovení nejsou dotčena. Např. rozsudek se podle § 130 odst. 1 trestního řádu doručuje poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, i bez žádosti poškozeného; v připojené novele trestního řádu navíc dochází k rozšíření okruhu písemností, které jsou poškozeným povinně doručovány.

Podle odstavce 3 jsou poskytnuty informace o propuštění, resp. uprchnutí obviněného z vazby, resp. odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, ústavního ochranného léčení, zabezpečovací detence, popřípadě i o jiných v zákoně uvedených skutečnostech. Na rozdíl od předchozí úpravy obsažené v § 44a trestního řádu se nevyžaduje, aby bylo zkoumáno, zdali hrozí oběti nebezpečí. Tam, kde by žádost oběti byla zcela zjevně zneužitím jejího práva, je možné postupovat podle § 3 odst. 1 a informaci neposkytnout.

Odstavce 4 a 5 upravují proceduru pro podání žádosti a podání informace. Forma žádosti předepsána není. Informace o propuštění či útěku je třeba předat bezodkladně. Postačí proto informace ústní, např. telefonická.

V odstavci 6 se pamatuje na případy, kdy sice oběť nepožádala o informaci podle odstavce 3, ale příslušné orgány mají poznatky o tom, že propuštěním nebo útěkem obviněného či odsouzeného hrozí oběti nebezpečí. Tuto situaci signalizují policejnímu orgánu, který ji vyhodnotí a v případě důvodnosti obavy informuje oběť.

K § 12

V ustanovení se uplatní zásada, že oběti nemůže být na újmu, že neovládá český jazyk. Odstavec 1 písm. a) se týká informací, které oběti poskytují orgány činné v trestním řízení. Pokud jde o jazyk, ve kterém budou oběti informace poskytnuty, pak záleží na oběti, o kterém jazyku prohlásí, že mu rozumí. Takovým jazykem může být i jiný jazyk, než je úřední jazyk státu, jehož je státním občanem. Jestliže by to činilo obtíže, postačí, že budou informace poskytnuty v jazyce státu, jehož je státním občanem. V odstavci 1 písm. b) jsou pak uvedeny informace, které jsou poskytovány oběti i ze strany jiných subjektů než jsou orgány činné v trestním řízení. I v těchto případech by jí měly být informace poskytnuty v jazyce, o němž oběť prohlásí, že mu rozumí, nebo v úředním jazyce státu, jehož je občanem, pokud to však je možné.

K § 13

V ustanovení je rozvedena základní zásada podle § 3 odst. 4, uvedena i forma podání informace – písemná či ústní nebo v obou formách v závislosti na předávané informaci a zdůrazněno, že při podání informace je třeba zohlednit mimo jiné i aktuální zdravotní stav oběti, její věk a rozumovou a volní vyspělost.

K § 14

Zákon je koncipován jako úprava komplexní, proto je uvedeno i právo oběti na ochranu před hrozícím nebezpečím, které je upraveno v celé řadě jiných právních předpisů. Systematicky tato problematika do zákona o obětech patří. Na druhou stranu jiné právní předpisy upravují problematiku šířeji a vztahují se i na jiné osoby, např. i na rodinné příslušníky oběti. Proto bylo zvoleno řešení, kdy je na jednotlivé druhy ochrany pouze poukázáno s odkazem na příslušný jiný právní předpis.

K § 15

Ochrana osobních údajů oběti před zveřejněním v probíhajícím trestním řízení je upravena v trestním řádu. Ustanovení § 8a až 8d trestního řádu upravují i zákaz zveřejnění týkající se dalších osob. Z tohoto důvodu byla ustanovení ponechána v trestním řádu a zákon na ně jen odkazuje.

K § 16

Chránit osobní údaje oběti je třeba i vůči osobám, které mají právo nahlížet do spisu a tímto způsobem se s nimi seznamovat. U některých osobních údajů oběti (a některých dalších

osob), pokud o to požádají, je možné, aby byl zvolen vhodný režim, který zabrání zpřístupnění těchto údajů dalším osobám, jež mají právo nahlížet do spisu. Znalost uvedených údajů nemá zpravidla pro osobu, proti níž se trestní řízení vede, význam z hlediska práva na obhajobu. Seznamovat se s osobními údaji mohou jen policisté, orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci. Pokud jsou osobní údaje důležité z hlediska obhajoby, budou osobě, proti níž se trestní řízení vede, na žádost zpřístupněny. Zpřístupněny budou osobní údaje i tehdy, je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení. Tímto ustanovením není dotčen § 55 odst. 2 trestního řádu o utajeném svědkovi. U utajeného svědka se zastírá jeho totožnost (svědek se podepisuje smyšleným jménem a příjmením). Podle tohoto ustanovení jsou chráněny pouze osobní údaje oběti, která může být i svědkem, nezastírá se její totožnost.

K § 17

Ustanovení § 17 až § 22 obsahuje opatření, jejichž účelem je snížit riziko druhotné újmy, která by oběti mohla vzniknout.

Jedním z opatření je zabránění přímého kontaktu mezi obětí a podezřelou osobou. Termín podezřelý používá trestní řád, ale i jiné právní předpisy (např. zákon o Policii České republiky). Přesto může být určitá osoba označena obětí za pachatele, ačkoliv ve smyslu příslušných předpisů není považována za podezřelou. Aby nedocházelo k nejasnostem při výkladu, byl použit i termín „osoba, kterou oběť označila za pachatele“. Žádost o zabránění kontaktu může učinit kterákoliv oběť. Jde-li o oběť zvlášť zranitelnou, je povinností příslušných orgánů žádosti vyhovět. Jedinou výjimkou je povaha prováděného úkonu (např. konfrontace). I tak je nutné zabezpečit, aby nedošlo ke kontaktu před započetím úkonu a po jeho skončení.

Požadavku zabránění kontaktu před a po provedení úkonu trestního řízení nejlépe vyhovují oddělené čekárny pro oběti v budovách soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení. Opatření nelegislativní povahy, které mají na návrh navazovat, by měly řešit i postupné budování těchto čekáren, jejich realizace je nicméně závislá na finančních možnostech resortu.

K § 18

Účelem ustanovení je omezit otázky intimního charakteru, které nemají význam pro danou věc. Intimní oblastí se rozumí osobní sféra jednotlivce týkající se např. jeho sexuality. Pokud význam otázky směřující do intimní oblasti mají, platí, že je třeba klást tyto otázky zvlášť šetrně. Zároveň však vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech později doplňovat a oběť znovu vystavit stresu. Druhý odstavec zdůrazňuje právo oběti ohradit se formou

námitky proti zaměření otázky. Tím dává oběť najevo, že otázku vnímá jako natolik citlivou, že se dotýká její intimní sféry a že nechce na tuto otázku odpovídat. Námitka se poznamená do protokolu, což by mohlo mít význam i z hlediska eventuální stížnosti na nevhodný postup policisty nebo jiného orgánu činného v trestním řízení.

K § 19

Důležitým právem oběti je žádat, aby byla vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví. Zejména u trestných činů sexuálních je důležité, aby si oběť mohla zvolit, zdali jí bude příjemnější výslech osobou stejného nebo opačného pohlaví. Pokud patří oběť mezi zvlášť zranitelné oběti, je třeba žádosti vyhovět (odstavec 1). Výjimku lze připustit, jestliže by tomu bránily důležité důvody, např. výslech není možné odložit a osoba stejného pohlaví není dosažitelná a přitom existuje vyslýchající opačného pohlaví, který je vyškolen k výslechu zvlášť zranitelné oběti. Z důvodu posouzení eventuální stížnosti na nesprávný postup je stanovena povinnost poznamenat do spisu důvody, pro které nebylo žádosti vyhověno. Obdobná pravidla platí i pro výběr pohlaví tlumočníka (odstavec 2).

K § 20

Ustanovení upravuje odchylky pro podání vysvětlení a výslech zvlášť zranitelné oběti. Zvlášť zranitelným obětem je poskytnut vyšší standard práv, který by měl odrážet jejich zranitelnost. Výslech těchto osob je založen na několika základních pravidlech:

a) na zásadě individuálního přístupu (odstavec 1, § 3 odst. 2),

b) výslech zvlášť zranitelných obětí provádí zpravidla osoba k tomu vyškolená (odstavec 2),

c) výslech se provádí tak, aby nemusel být opakován (odstavec 3),

d) při opakovaném výslechu před stejným orgánem je vyslýchajícím zpravidla stejná osoba (odstavec 3),

e) na žádost oběti se při výslechu učiní opatření, aby oběť neměla vizuální kontakt s osobou podezřelou, zejména za využití audiovizuální techniky (odstavec 4).

Pro výslech dětí platí ještě přísnější pravidla. Především výslech v zásadě provádí osoba vyškolená.

Uvedená pravidla se vztahují ke způsobu prováděného úkonu a uplatní se i v případech, kdy je podáváno vysvětlení podle jiného právního předpisu (např. podle zákona č. 273/2008 Sb.,

o Policii České republiky)

Ustanovení také reagují na čl. 20 až 22 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů.

K § 21

Významným právem oběti je právo na doprovod důvěrníka. Důvěrníkem může být osoba blízká oběti. Důvěrníkem však nemůže být ten, kdo v řízení vystupuje jako obviněný, obhájce, svědek, znalec nebo tlumočník. Účelem přítomnosti důvěrníka je poskytnutí určité formy psychické pomoci. Tím se liší od zmocněnce, který oběť v trestním řízení zastupuje a především dbá na dodržení všech práv poškozeného. Oběť může mít jednu osobu jako důvěrníka a druhou jako zmocněnce. Role důvěrníka je slučitelná s postavením zmocněnce. Je-li důvěrník zároveň zmocněncem, má všechna práva zmocněnce a může z tohoto titulu proto např. zasahovat i do průběhu úkonu.

Vyloučení důvěrníka z účasti na úkonu je možné, ale jen výjimečně. V takovém případě je třeba oběti umožnit, aby si zvolila důvěrníka jiného. Nelze však vyloučit důvěrníka z účasti na úkonu, jestliže je zároveň zmocněncem, ledaže by zde byla zároveň neslučitelnost s postavením zmocněnce (srov. § 50 odst. 2 trestního řádu).

Právo důvěrníka být přítomen hlavnímu líčení a veřejnému zasedání i v případech, kdy je veřejnost vyloučena, plyne z navrhované novelizace ustanovení § 201 odst. 2 trestního řádu, a z § 54 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

K § 22

V tomto ustanovení je upraven institut známý ze zahraničí, jež se označuje jako „victim impact statement“, tedy prohlášení oběti o následcích (dopadu), které měl trestný čin na život oběti. Je tím realizováno i právo oběti být slyšena, a to nejen k okolnostem, které jsou důležité z hlediska objasnění skutečností důležitých pro rozhodnutí ve věci. Oběti může takové prohlášení pomoci při citovém vyrovnání se s událostí. Obviněný pak má možnost uvědomit si, co činem spáchal. Význam má toto prohlášení i pro soud, kterému může pomoci při individualizaci trestu a při rozhodování o uplatněném nároku oběti na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Prohlášení je možné učinit ústně i písemně. Na toto ustanovení navazuje i novelizace trestního řádu (§ 212a tr. řádu).

K § 23 až 37

Z důvodu komplexnosti zákona se přebírá dosavadní úprava peněžité pomoci obětem trestné činnosti obsažená v zákoně č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů. Oproti dosavadní úpravě dochází k několika změnám. Nepodstatné jsou změny v systematice ustanovení.

Rozšířen byl okruh osob, které mají právo na peněžitou pomoc i o občany České republiky, kteří v České republice sice nepobývají, ale stali se zde obětí trestného činu.

V § 23 byla zpřesněna terminologie, aby vyhovovala zákonu č. 325/1999 Sb., o azylu, po změně provedené zákonem č. 165/2006 Sb. Za trestný čin je považován také čin jinak trestný, tj. čin, který vykazuje všechny typové znaky trestného činu, ale přesto se nejedná o trestný čin z důvodu absence některého obecného znaku trestného činu, např. pro nepříčetnost pachatele nebo z důvodu nedostatku věku či patřičného stupně rozumové a mravní vyspělosti u mladistvého (srov. § 2 odst. 1).

Zásadní změnou je rozšíření okruhu oprávněných uživatelů (§ 24). Právo na peněžitou pomoc má i oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, které vznikla nemajetková újma. Ustanovení reaguje na změnu v trestním řádu, která rozšířila právo poškozeného uplatnit nárok na náhrady nemajetkové újmy v penězích. Účelem peněžité pomoci v tomto případě je úhrada nákladů spojených s poskytnutím odborné psychoterapie a fyzioterapie a jiné odborné pomoci (§ 25 odst. 1). Pokud by došlo zcela k nahrazení újmy (škody) jiným subjektem (např. pojišťovna v rámci pojištění), popř. xxxxx formou, peněžitá pomoc se neposkytne. Pokud došlo k částečnému nahrazení újmy (škody), peněžitá pomoc se poskytne maximálně do výše nenahrazené části.

Na základě připomínek bylo upraveno ustanovení § 26 v tom směru, že na peněžitou pomoc bude mít oběť právo i v případě, že věc byla odložena, neboť se nepodařilo pachatele zjistit nebo jej nelze trestně stíhat pro nepříčetnost, nedostatek věku nebo nedostatek souhlasu příslušného orgánu s trestním stíháním či z důvodu udělení milosti nebo jde-li o pachatele, který je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení nebo protože pachatel zemřel. Pokud byla věc odložena z důvodu neúčelnosti trestního stíhání, pak by bylo nespravedlivé, aby oběť neobdržela peněžitou pomoc jen z tohoto důvodu. Stejně tak je stanoveno právo na peněžitou pomoc, jestliže bylo po zahájení trestního stíhání trestní stíhání zastaveno z obdobných důvodů. U všech vyjmenovaných rozhodnutí může ministerstvo odmítnout poskytnout pomoc, jestliže by byly důvodné pochybnosti, že se skutek stal. Nárok na peněžitou pomoc není vázán na skutečnost, zdali oběť uplatnila nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy. Peněžitá pomoc, která slouží především k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem (srov. § 25), musí být rychlá. Nelze proto v některých případech čekat na zahájení trestního řízení vůči konkrétní osobě, vůči níž by oběť uplatňovala nárok. Peněžitá pomoc by byla závislá i na tom, zdali se podaří pachatele zjistit, což jde proti účelu tohoto institutu.

Do § 27 odst. 1 písm. c) bylo převzato pravidlo, že peněžitou pomoc stát neposkytne, pokud osoba bez zbytečného odkladu bez vážného důvodu nepodala trestní oznámení. Toto omezující ustanovení bylo zmírněno podmínkou, že se tak nestalo z vážného důvodu. Vážným důvodem pro odklad podání trestního oznámení může být např. strach z pachatele.

Další změna se týká výše peněžité pomoci (§ 28). Statistiky odboru odškodňování Ministerstva spravedlnosti ukazují, že peněžitá pomoc je využívána zřídka, důvodem může být nízká informovanost nebo i administrativní zátěž oběti. Zákonem dochází ke zvýšení paušálních částek, což je pro oběť méně zatěžující než prokazování nákladů. Sníží se tím i zátěž administrativní při přezkoumání dokladů. Paušální částka byla obětem, kterým vznikla v důsledku trestného činu škoda na zdraví, zvýšena z 25.000 Kč na 50.000 Kč a celková částka z 150.000 Kč na 200.000 Kč. Obdobně byla upravena částka pro pozůstalé, přičemž byl zachován maximální limit, který umožňuje občanský zákoník.

Pokud jde o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, hradí se pouze prokazatelné náklady, maximálně do výše 50.000 Kč, jestliže má oběť zároveň právo i na peněžitou pomoc v důsledku škody na zdraví, poskytne se jí jen peněžitá částka pro oběti, kterým vznikla škoda na zdraví. Původně zvažovaná varianta paušální částky bez prokazování účelu jejího užití byla zamítnuta s odkazem na to, že finanční částka má sloužit jako peněžitá pomoc pro překlenutí zhoršené sociální situace, nikoliv jako odškodnění za trestný čin.

Z údajů vedených Ministerstvem spravedlnosti vyplývá, že zhruba 10 až 15 % žadatelů podává žádost o poskytnutí peněžité pomoci po lhůtě. Proto návrh prodlužuje subjektivní lhůtu pro uplatnění nároku na 2 roky. Zároveň byla doplněna objektivní lhůta pro podání žádosti na 5 let. Účelem poskytnutí peněžité pomoci je překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem, proto nelze předpokládat, že by se oběť po 5 letech od spáchání trestného činu mohla dostat do zhoršené sociální situace v důsledku trestného činu.

Podstatnou změnou je nahrazení principu, podle kterého má oběť, které byla poskytnuta pomoc, povinnost do pěti let ode dne, kdy jí byla poskytnuta pomoc, odvést na účet Ministerstva spravedlnosti částky, které obdržela jako náhradu škody až do výše poskytnuté pomoci. Ustanovení bylo v praxi neživotné. Proto nově (§ 33) bude poskytnutím pomoci oběti přecházet nárok na náhradu škody na stát, a to v rozsahu poskytnuté pomoci. Stát může částku následně vymáhat po pachateli.

Zachována zůstala i subsidiarita občanského zákoníku, který lze, jakožto hmotněprávní předpis, použít např. pro případy předvídané v § 29 a 33 navrhovaného zákona. Na rozdíl od předchozí úpravy bylo řízení o poskytnutí právní pomoci výslovně podřazeno pod režim správního řádu s tím, že byly stanoveny nezbytné odchylky.

V § 35 odst. 2 písm. a) se zakotvuje možnost provést výslech žadatele o poskytnutí peněžité pomoci (či jiné v žádosti uvedené osoby a znalce) v přeshraničních případech i prostřednictvím videotelefonu nebo telefonu. Nejedná se o výslech v rámci trestního řízení, ale v rámci správního řízení. Proto se nepoužijí ustanovení trestního řádu o výslechu prostřednictvím videotelefonu.

K § 38

Deklaruje se, že se poskytuje podpora subjektům, které poskytují pomoc obětem trestných činů, a to dotacemi ze státního rozpočtu. Přitom dotaci mohou získat jen akreditované subjekty, čímž si stát udržuje určitou kontrolu nad příjemci dotace, a to nejen z hlediska účelu, ke kterému dotaci použijí, ale i z hlediska kvality poskytovaných služeb. Na dotace není právní nárok.

K § 39

Subjekt se může akreditovat, resp. registrovat pro některé nebo všechny formy služeb odborné pomoci, kterými jsou: a) psychologické poradenství; b) sociální poradenství; c) právní pomoc;

d) poskytování právních informací; e) restorativní programy. O registraci pro služby sociální prevence a sociálního poradenství se rozhoduje podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Akreditace pro ostatní formy služeb vzniká rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti. Právní informace může poskytovat i Probační a mediační služba (§ 6 odst. 3). Právní pomoc může poskytovat také advokát. Probační a mediační služba ani advokát však nepatří mezi akreditované subjekty, a proto jim nenáleží dotace ze státního rozpočtu. Mohou však být obdobně jako subjekty registrované podle zákona o sociálních službách zahrnuti do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů podle tohoto zákona (§ 48).

Jelikož lze získat na některé služby obětem registraci podle zákona č. 108/2006 Sb.,

o sociálních službách, je zákonem výslovně uvedeno, že takový poskytovatel může za tyto služby čerpat dotaci pouze jednou, a to podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

V odstavci 3 je výslovně uvedeno, že akreditace pro služby spočívající v poskytování právních informací nemá vliv na ustanovení občanského soudního řádu, trestního řádu či jiných procesních předpisů, které upravují zastupování v příslušném typu řízení. Subjekty

s akreditací (či bez akreditace) nejsou zákonem o obětech trestných činů omezeny v zastupování.

K § 40

Podmínky pro udělení akreditace stanoví zákon. Jedním ze základních požadavků je i požadavek, že žadatel již poskytuje pomoc obětem. Tím má být zabráněno, aby se o akreditaci ucházel subjekt, který vznikl zcela účelově pro získání dotace. Dalším požadavkem je bezúhonnost a odborná způsobilost všech osob, které budou službu poskytovat. Pro poskytování právních informací je nezbytným požadavkem, aby v rámci akreditovaného subjektu existovala alespoň jedna fyzická osoba s vysokoškolským vzděláním v oboru právo v magisterském studijním programu, která bude garantovat úroveň těchto služeb. Požadavek bezúhonnosti je logickým, neboť nelze připustit, aby poskytovala pomoc obětem trestných činů osoba, která byla odsouzena pro úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný v souvislosti s poskytováním služeb obětem. Zároveň text zákona respektuje, jestliže se na osobu hledí, jako by nebyla odsouzena.

K § 41

Toto ustanovení upravuje obsah žádosti o akreditaci. Jelikož je rozhodování o žádosti správním řízením, jsou stanoveny zvláštní náležitosti podání. Bezúhonnost se ověřuje v evidenci Rejstříku trestů. Dále se vyžadují doklady prokazující splnění podmínky bezúhonnosti vydanými státy, ve kterých se fyzická osoba zdržovala v posledních 3 letech nepřetržitě déle než 3 měsíce. Dokladem odborné způsobilosti je úředně ověřená kopie vysokoškolského diplomu.

V odstavci 3 se jiným obdobným dokladem rozumí např. čestné prohlášení učiněné před notářem domovského státu nebo výpis z Rejstříku trestů, který bude obsahovat přílohu podle

§ 13 odst. 2 a 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů.

K § 42

Ustanovení upravuje proces rozhodování o udělení akreditace, vymezuje se také obsah rozhodnutí (nad rámec náležitostí vyplývajících ze správního řádu).

K § 43

Pro případy změny u poskytovatele služeb je stanovena povinnost změnu hlásit do 15 dnů. Na základě ohlášené změny rozhodne Ministerstvo spravedlnosti o změně akreditace. V odstavci 3 jsou stanoveny důvody pro zrušení akreditace. Plnění standardů bude posuzovat

hodnotící komise. Pokud subjekt nesplní standard kvality a nedojde k nápravě ani na základě uložených opatření, je to důvodem pro zrušení akreditace. Zvlášť závažným porušením povinnosti bude zejména poskytování služeb osobou bez odborné způsobilosti. Akreditace zaniká bez nutnosti rozhodování o zrušení zánikem právnické osoby.

K § 44

Jestliže stát poskytuje akreditovaným subjektům dotaci, vyžaduje splnění alespoň minimálních povinností uvedených v tomto ustanovení. Mimo jiné se požaduje, aby akreditovaný subjekt vedl evidenci obětí, které požádaly o poskytnutí služby a o rozsahu poskytnuté služby. Důvody jsou jednak kontrolní, jednak mohou sloužit i pro účely dotační politiky. Zákon také vymezuje případy, kdy může akreditovaný subjekt odmítnout poskytnutí služby.

K § 45

Ustanovení zakotvuje pravidlo, že kdo uděluje akreditaci, také kontroluje splnění podmínek stanovených pro akreditaci. Jestliže by byly zjištěny nedostatky, může ministerstvo uložit opatření k nápravě. Nesplnění opatření ve stanovené lhůtě může být důvodem pro zrušení akreditace podle § 43.

K § 46

Z důvodu ochrany obětí trestných činů před nežádoucím únikem informací o osobních údajích oběti, je stanovena povinnost mlčenlivosti, která dopadá nejen na zaměstnance ministerstva, členy hodnotící komise a zaměstnance akreditovaného subjektu, ale i na případné dobrovolníky, kteří u akreditovaného subjektu působí, ačkoliv nejsou jeho zaměstnanci. Pokud by působil při poskytování právních služeb externí spolupracovník (např. na základě smlouvy o poskytování právních služeb), kterým je advokát, pak má povinnost mlčenlivosti podle § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Povinnost mlčenlivosti úředníků Probační a mediační služby je stanovena v § 9 zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě.

K § 47

Do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů se může nechat zapsat i advokát. Podmínkou zápisu je, že alespoň v omezeném rozsahu je ochoten poskytovat právní pomoc bezplatně pro oběti podle § 5 odst. 1. Motivací pro zápis do tohoto registru může být i to, že z něj budou ustanovováni zmocněnci poškozeného v případech uvedených v § 51a odst. 1 a 2 trestního řádu.

K § 48

Zákon předvídá zřízení registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, kde budou vedle subjektů, kterým byla rozhodnutím udělena akreditace, zapsána střediska Probační a mediační služby a na žádost též registrované subjekty podle zákona o sociálních službách a advokáti, splní-li podmínky § 47. Registr by měl sloužit k tomu, že kterákoliv oběť hledající pomoc, může snadno zjistit, kdo pomoc poskytuje, v jakém rozsahu a kde.

K § 49

Zmocňovací ustanovení bylo převzato ze zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů. Doplněno bylo jen zmocňovací ustanovení, kterým ministerstvo stanoví standardy kvality poskytovaných služeb.

K § 50

Zrušuje se zákon č. 204/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 265/2001, jelikož se základní materie zákona č. 209/1997 Sb. přebírá do tohoto zákona (srov. § 52). Zrušují se též vyhlášky navazující na zákon č. 209/1997 Sb.

K části druhé

K bodu 1. – doplnění § 43:

Nový odstavec navazuje na § 22 navrhovaného zákona o obětech trestných činů. Zakotvuje právo poškozeného učinit prohlášení o dopadech trestného činu na jeho dosavadní život. Na toto ustanovení navazuje nový § 212a tr. řádu, který upravuje možnost oběti přednést prohlášení v rámci hlavního líčení.

K bodu 2. – zrušení § 44a:

Ustanovení se ruší, neboť jeho obsah byl převzat do § 11 zákona o obětech trestných činů a do nového § 103a tr. řádu (viz níže).

K bodu 3. – doplnění § 46:

Poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení vůči poškozenému, je-li zároveň obětí trestného činu, se rozšiřuje o povinnost poučit jej o právech podle zákona o obětech trestných činů. Zároveň se tím zajišťuje nezbytná provázanost trestního řádu se zákonem o obětech.

K bodu 4. – změna § 50:

Vymezení zmocněnce poškozeného a zúčastněné osoby se navrhuje rozšířit tak, aby jím výslovně mohla být i právnická osoba. Poškozený si bude moci zmocněnce vybrat z registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů podle zákona o obětech. V případě, že bude zmocněnec poškozeného ustanovován podle § 51a trestního řádu, bude především ustanoven advokát z tohoto registru. Nebude-li to zejména z kapacitních důvodů možné nebo vhodné, bude ustanoven jiný advokát.

Oběť (poškozený) bude mít právo, aby ji k úkonům trestního řízení doprovázel důvěrník podle zvláštního zákona, kterým se rozumí zákon o obětech. Ten nebude mít procesní práva, ale bude oběti poskytovat podporu v průběhu řízení.

K bodu 5. – doplnění § 51:

Z hlediska posílení postavení poškozeného, ale i zúčastněné osoby v trestním řízení a zajištění jeho kontradiktornosti, je umožněno zmocněnci poškozeného a zúčastněné osoby účastnit se úkonů trestního řízení již ve vyšetřování v zásadě ve stejném rozsahu jako obhájci obviněného (srov. § 165 odst. 2 a 3 trestního řádu). Za tím účelem se též v návaznosti na oznámení zmocněnce, že se chce zúčastnit některého vyšetřovacího úkonu, jehož výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, stanovují povinnosti policejního orgánu z hlediska vyrozumění zmocněnce o druhu úkonu, době a místu jeho konání. Pokud by se zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby měl zúčastnit výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 trestního řádu utajena, je policejní orgán povinen zajistit, aby zmocněnec nemohl zjistit skutečnou totožnost svědka.

K bodu 6. – změna § 51a:

V souvislosti se zvýšením ochrany obětí trestných činů bude otázka rozšíření bezplatného právního zastoupení, popř. zastoupení za sníženou odměnu (dále jen „bezplatné zastoupení“) týkající se určitých skupin poškozených v trestním řízení řešena úpravou stávajícího § 51a trestního řádu. Bezplatné právní zastoupení bude poskytnuto poškozeným dětem (do 18 let) a dále zvláštním kategoriím obětí trestných činů, které osvědčí, že nemají dostatek finančních prostředků, a to

- zvlášť zranitelným obětem,

- poškozenému, kterému byla způsobena úmyslným trestným činem těžká újmy na zdraví,

- pozůstalým osobám po oběti, které byla trestným činem způsobena smrt.

Vzhledem k tomu, že u osob mladších osmnácti let je bezplatné právní zastoupení vázáno na pojem poškozeného, musí oběť trestného činu v tomto případě splňovat podmínky podle

§ 43 trestního řádu, a proto se nebude považovat za poškozeného dítě např. u trestného činu zanedbání povinné výživy, pokud mu nebude způsobena tímto trestným činem újma na zdraví apod., poněvadž jinak není v takovýchto případech potřebné bezplatné právní zastoupení poskytovat. Proto je třeba poškozené osoby mladší než osmnáct let chápat jen ve smyslu dětí, jímž byla způsobena škoda nebo nemajetková újma ve smyslu § 43 trestního řádu.

O tom, zda poškozený (oběť) má právo na bezplatné právní zastoupení (zmocněnce), rozhodne soud. Přizná-li soud poškozenému toto právo, může si především vybrat zmocněnce podle svého uvážení především ze seznamu akreditovaných poskytovatelů služeb. V případě, že toto své právo nevyužije a zmocněnce si sám nezvolí, soud mu ho ustanoví z řad advokátů zapsaných do registru poskytovatelů služeb obětem trestné činnosti, a nebude-li to možné nebo vhodné, bude mu ustanoven jiný advokát. Ustanovení § 39 odst. 2 a 3 trestního řádu o ustanovování advokátů se zde použijí obdobně.

Vedle těchto zvláštních kategorií poškozených (obětí) bude zachováno právo poškozeného, který uplatňuje nárok na náhradu škody nebo újmy, na bezplatné právní zastoupení, a to v rozsahu a za podmínek jako za stávající právní úpravy.

K bodu 7. – změna § 51b odst. 1:

Okruh osob, které musí být poučeny, jsou-li projednávány v trestním řízení utajované informace, byl rozšířen i o důvěrníka poškozeného v návaznosti na zavedení institutu důvěrníka oběti podle zákona o obětech trestných činů.

K bodu 8. – změna § 55 odst. 1 písm. c):

V § 55 odst. 1 písmeno c) se ohledně protokolace rozšiřuje ochrana poškozených a svědků, pokud jde o jejich osobní údaje. V protokole o výslechu poškozeného nebo svědka se tedy na základě jejich žádosti budou napříště uvádět jen jméno a příjmení těchto osob. Ostatní osobní údaje budou vedeny tak, aby se s těmito údaji mohli seznámit jen policisté a orgány činné v trestním řízení v dané věci. Pokud jsou osobní údaje důležité z hlediska obhajoby nebo z hlediska účelu trestního řízení, budou zpřístupněny. Tímto ustanovením není dotčen

§ 55 odst. 2 trestního řádu o utajeném svědkovi. U utajeného svědka se zastírá jeho totožnost (svědek se podepisuje smyšleným jménem a příjmením), zde jsou chráněny pouze osobní údaje poškozeného a svědka, nezastírá se jejich totožnost.

K bodu 9 – doplnění § 65:

V návaznosti na změnu obsahu protokolu, podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. řádu, bylo třeba tyto změny promítnout i do ustanovení o nahlížení do spisu, aby tyto údaje nemohly být získány z jiné části spisu než jsou protokoly.

K bodu 10. – doplnění nadpisu hlavy čtvrté:

Do názvu hlavy se doplňují předběžná opatření, která budou v rámci této hlavy upravena.

K bodu 11. – doplnění § 67:

Ustanovení § 67 o důvodech vazby je postaveno na subsidiaritě vazby, která se má použít až jako nejzazší zajišťovací prostředek. Méně závažným zásahem do osobní svobody je předběžné opatření, proto by mělo mít jeho uložení přednost před vzetím do vazby.

K bodu 12. – zrušení § 70a odst. 1 písm. j):

Ustanovení se ruší, neboť jeho obsah byl převzat do § 11 zákona o obětech trestných činů.

K bodu 13. – zrušení § 70a odst. 2:

Ustanovení se ruší, neboť jeho obsah byl převzat do § 11 zákona o obětech trestných činů.

K bodu 14. – změna 70a odst. 2:

Legislativně technická změna navazující na zrušení § 70a odst. 2 a přečíslování odstavců.

K bodu 15. – doplnění nadpisu ustanovení:

Do názvu paragrafu se doplňují předběžná opatření, kterými lze vazbu také nahradit.

K bodu 16. – zrušení slova „nebo“: Legislativně technická změna.

K bodu 17 – doplnění písm. d) do § 73:

Doplňuje se další možnost náhrady vazby, a to uložením předběžného opatření.

K bodu 18 – vložení slov do § 73b odst. 5:

V souvislosti s uložením předběžného opatření nahrazujícího vazbu se upravuje i právo obviněného žádat o zrušení předběžného opatření.

K bodu 19 – doplnění § 77a:

Nově se doplňuje možnost rozhodnout o vycestování do zahraničí i v době trvání zákazu, a to z důležitých důvodů, zejména za účelem pracovní cesty.

K bodu 20 – vložení oddílu osmého:

V ustanoveních § 88b až 88o se navrhuje upravit institut předběžných opatření. Smyslem tohoto institutu je ochrana poškozeného, osob mu blízkých, zabránění obviněnému v páchání trestné činnosti a zajištění účinného provedení trestního řízení.

Současná právní úprava předpokládá pouze možnost ukládat obviněnému v souvislosti s náhradou vazby písemným slibem nebo dohledem probačního úředníka omezení stanovená ve výroku rozhodnutí o náhradě vazby, dále nově i zákaz vycestování do zahraničí (zákon č. 197/2010 Sb.). Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže umožňuje mladistvému ukládat širokou škálu výchovných opatření, avšak jen s jeho souhlasem (srov. § 10 odst. 2 a § 15 a násl. zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Tyto formy se však u některých trestných činů (typicky u domácího násilí nebo nebezpečného pronásledování) ukazují jako nedostatečně účinné, a proto se navrhuje upravit určitou škálu předběžných opatření, která mají podobný účel jako předběžná opatření v občanském soudním řízení, kdy je třeba prozatímně upravit poměry nebo vztahy obviněného s obětí nebo jiným poškozeným, aby bylo zabráněno obviněnému v pokračování v trestné činnosti nebo aby byla odstraněna její příčina nebo podmínka.

Předpokládá se na základě zahraničních zkušeností nově upravit předběžná opatření již v průběhu trestního řízení, je-li naléhavá potřeba chránit zejména poškozeného (oběť trestného činu) a jemu blízké osoby nebo potřeba chránit společnost. Tato potřeba se objevuje zejména v souvislosti s tzv. domácím násilím nebo nebezpečným pronásledováním („stalking“ – slídivé a značně obtěžující pronásledování oběti). V poslední době v České republice narůstá i specifická forma trestné činnosti vázané na sportovní utkání nebo zábavní

centra, kdy jde o návštěvu sportovních stadionů nebo restauračních a jiných zařízení, v nichž došlo k opakované nebo závažné trestné činnosti. Včasná a účinná reakce na jasně definovatelné potenciální i skutečné kriminogenní faktory, včetně přerušení rozhodných vazeb mezi obviněným a jeho obětí nebo určitým prostředím, je v takových případech nepochybně potřebná a žádoucí v zájmu individuální i generální prevence.

Podmínkou pro uložení předběžných opatření bude dostatečně odůvodněné podezření ze spáchání úmyslného trestného činu a potřeba ochrany poškozeného nebo společnosti z hlediska nebezpečí pokračování nebo opakování trestné činnosti. Přitom bude třeba přihlédnout k povaze a závažnosti konkrétního spáchaného skutku a k osobě obviněného.

Jako předběžná opatření bude možno s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestné činnosti, osobě obviněného a zájmům poškozeného uložit (jde o taxativní výčet) zákaz styku s poškozeným, osobami jemu blízkými nebo s jinými osobami, zejména svědky, zákaz vstoupit do společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředním okolí a zdržovat se v takovém obydlí, zákaz návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami, zákaz zdržovat se na konkrétně vymezeném místě, zákaz vycestování do zahraničí, zákaz držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti, zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky, zákaz hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek, zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti, jejíž povaha umožňuje opakování nebo pokračování v trestné činnosti.

Předběžná opatření bude moci nařídit jen soud a v přípravném řízení předseda senátu na návrh státního zástupce nebo státní zástupce. Nikdy nepřichází v úvahu eventualita, že by je v přípravném řízení s předchozím souhlasem státního zástupce ukládal policejní orgán.

Soud nebo státní zástupce bude mít možnost rozhodnout s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestné činnosti, osobě obviněného a zájmům poškozeného i o uložení více druhů předběžných opatření a o změně předběžného opatření, včetně uložení dalšího dosud neuloženého předběžného opatření.

Proti rozhodnutí soudu (státního zástupce) je přípustná stížnost, jež nemá odkladný účinek. O stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce bude rozhodovat soud (§ 146a tr. ř.).

Obdobné úpravy mají např. v Rakousku (srov. Spolkový zákon o ochraně proti násilí v rodině) nebo ve Francii, kde jsou uplatňována v podstatně širším rozsahu, neboť umožňují uložit obviněnému na svobodě velmi širokou škálu nejrůznějších omezení a povinností, které mají za cíl omezovat další trestní rizika a usnadnit vedení trestního řízení (srov. kapitolu VII francouzského trestního řádu, zejména ustanovení čl. 137 až 144).

Smyslem těchto omezení je v prvé řadě chránit poškozeného, ale na druhé straně jejich náležité prosazování je i v zájmu stíhaného obviněného, který by si mohl svými nežádoucími aktivitami přivodit použití podstatně invazivnějších prostředků vůči sobě, např. uvalení vazby z důvodů § 67 písm. c) platného trestního řádu. Používání předběžných opatření se v zahraničí

osvědčuje a zejména u domácího násilí nebo nebezpečného pronásledování efektivně brání v pokračování nebo opakování trestné činnosti.

Ustanovení § 88b stanoví, že předběžné opatření lze uložit jen osobě, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Při ukládání předběžného opatření je třeba respektovat zásadu subsidiarity (nelze dosáhnout účelu mírnějším opatřením) i proporcionality (povaha a závažnost činu), přitom obava, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, musí vyplývat z konkrétních skutečností, což musí být odůvodněno i v usnesení o uložení předběžného opatření. Zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti je omezen maximální dobou trvání – 6 měsíců.

V § 88c je uveden taxativní výčet předběžných opatření, který nelze analogicky rozšiřovat.

O uložení předběžných opatřeních se rozhoduje usnesením (§ 88m). Rozhoduje buď soud, nebo státní zástupce. Státní zástupce rozhoduje o uložení předběžného opatření jen v přípravném řízení a jen o uložení těch opatření, které neznamenají výrazný zásah do osobní svobody obviněného. V ostatních případech rozhoduje soud, resp. v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce.

Předběžná opatření trvají do doby, dokud to vyžaduje jejich účel. S výjimkou zákazu výkonu konkrétně vymezené činnosti, který nesmí přesáhnout 6 měsíců. Obviněný má právo kdykoliv žádat o zrušení předběžného opatření, opakovat stejnou žádost však může po uplynutí 3 měsíců od právní moci rozhodnutí (§ 88n).

Jestliže obviněný neplní podmínky nařízeného předběžného opatření, může být rozhodnuto

o uložení jiného předběžného opatření, které bude shledáno účinnějším vzhledem k povaze a závažnosti věci, nebo o jeho vzetí do vazby, nebo bude nařízeno jeho zadržení nebo zatčení, nebo uložena pořádková pokuta. Jestliže se obviněný dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon předběžných opatření, může být takové jednání kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

K bodu 21. – změna § 101 odstavců 2 a 3:

Navrhuje se upravit podstatně podrobněji způsob provádění výslechu svědků (zejména poškozených) ohledně jejich osobních údajů a intimních otázek, aby nebyli zbytečně při výslechu traumatizováni. Z tohoto hlediska je třeba především v zákoně výslovně zdůraznit, že při výslechu svědka je nutno šetřit jeho osobnost, především pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast. Intimní oblastí se rozumí osobní sféra jednotlivce týkající se např. jeho sexuality. Zákon bude také napříště požadovat, aby otázky směřující k informacím intimní povahy vyslýchaného svědka (zvláště poškozeného), bylo možno klást jen, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, tedy výlučně jen při objasňování sexuálních trestných činů nebo trestných činů, jež nějakým způsobem souvisí s intimní sférou zejména obviněného nebo vyslýchané osoby. Při jejich kladení bude muset

vyslýchající postupovat zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat. Formulaci otázek je třeba při zachování potřebného taktu ohleduplně přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka.

K bodům 22. a 26. – změna § 102 odst. 1, 104a odst. 5, § 104b odst. 7 věty druhé a § 104c odst. 3 věty čtvrté:

Trestní řád v uvedených ustanoveních poskytuje zvýšenou ochranu dětem, přitom ji omezuje na děti mladší než patnáct let. Mezinárodní úmluvy však považují za dítě osobu mladší než osmnáct let. Navíc vznikal nedůvodný rozdíl mezi obviněným mladistvým, který má v trestním řízení zvýšenou ochranu, a poškozeným starším než patnáct a mladším než osmnáct let. Např. konfrontovat obviněného mladistvého (např. ve věku 17 let) je možno jen výjimečně, a to až v řízení před soudem pro mládež, zatímco poškozeného ve stejné věkové kategorii (např. ve věku 15 let) je možné konfrontovat zcela bez omezení. Uvedená ustanovení se tak uvádí do souladu s mezinárodními smlouvami a odstraňuje se nedůvodný rozdíl mezi obviněným mladistvým a poškozeným mladším než osmnáct let. Z obdobných důvodů se také vylučuje konfrontace mezi poškozeným mladším osmnácti let a obviněným v případě trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

K bodu 23. – změna § 102 odst. 1:

Na základě připomínek z praktických zkušeností Ministerstva práce a sociálních věci byla nahrazena osoba pedagoga vhodnější osobou, a to zástupcem příslušného orgánu sociálně– právní ochrany dětí.

K bodu 24. – vložení odstavce 3 do § 102:

Jedním z důležitých opatření, které má zabránit druhotné újmě při výslechu dětí, je možnost klást otázky pouze prostřednictvím vyslýchajícího. Tím má být zabráněno kladení otázek přímo např. osobou, proti níž se řízení vede nebo obhájcem nepatřičným způsobem.

K bodu 25. – nový § 103a:

Vyčleněním práva poškozeného na informaci o propuštění nebo uprchnutí obviněného, resp. odsouzeného a o dalších zákonem stanovených skutečnostech do zákona o obětech trestných činů bylo třeba řešit obdobnou situaci u svědka, kterému hrozí nebezpečí v souvislosti s takovou skutečností. Jelikož jde o situaci do značné míry analogickou, odkazuje se v podrobnostech na zákon o obětech trestných činů.

K bodu 27. – změna § 146a odst. 1:

V návaznosti na rozhodování o uložení některých druhů předběžných opatření státním zástupcem je stanoveno, že o stížnosti proti jeho rozhodnutí rozhoduje soud.

K bodu 28. – změna § 154:

Podle stávající úpravy odsouzený hradí zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení (včetně zmocněnce) zejména v případě, že poškozenému byl alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody (§ 154 odst. 1 trestního řádu). Současné znění

§ 154 odst. 2 trestního řádu umožňuje soudu, aby podle povahy věci a okolností případu tak rozhodl na jeho návrh i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti. Navrhuje se, aby právo poškozeného na úhradu nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení (včetně zmocněnce) bylo posíleno tak, že by soud „zpravidla“ přiznával tyto náklady i poškozenému, který neuplatnil nárok na náhradu škody anebo mu tento nárok nebyl ani zčásti přiznán (např. byl odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních), nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. V souvislosti s tím se upravuje i moderační právo soudu umožňující mu náhradu přiměřeně snížit. Východiskem je tu úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k nedbalostnímu trestnému činu, by uložení povinnosti k náhradě nákladů poškozeného v celém rozsahu mohlo být v rozporu s principy ekvity (spravedlnosti). Snížení však nelze provést, jde-li o úmyslný trestný čin.

K bodu 29. – doplnění § 160 odst. 2:

Navrhuje se doplnění okruhu osob, jimž se doručuje opis usnesení o zahájení trestního stíhání,

o poškozeného, a to zejména z toho důvodu, aby mohl již v průběhu přípravného řízení včas uplatňovat svá práva ve smyslu § 43 odst. 1 a 3 trestního řádu, včetně nároku na náhradu škody nebo újmy. Opis se doručuje pouze na žádost poškozeného.

K bodu 30. – změna § 160 odst. 7:

V souvislosti s navrhovaným doručováním opisu usnesení o zahájení trestního stíhání poškozenému bylo do odstavce doplněno, že právo stížnosti proti tomuto usnesení má jen obviněný.

K bodu 31. – změna § 166 odstavce 1 a 2:

K posílení práv poškozeného a zejména k lepší možnosti jejich uplatnění se ustanovení

o skončení vyšetřování doplňuje tak, aby i poškozený (vedle obviněného a jeho obhájce),

který podal návrh podle § 43 odst. 3, byl upozorněn na skutečnost, že výsledky vyšetřování odůvodňují jeho ukončení a podání obžaloby, popř. jiné rozhodnutí v přípravném řízení. Toto posílení práv poškozeného do značné míry vyrovnává jeho postavení v trestním řízení s postavením obviněného a umožňuje mu, aby se seznámil s výsledky vyšetřování a učinil návrhy na jeho doplnění.

K bodu 32. – změna § 201 odst. 2:

Vzhledem k tomu, že zákon o obětech trestných činů v § 21 předpokládá, že poškozený si může zvolit důvěrníka, který pak má oprávnění doprovázet poškozeného při úkonech trestního řízení a poskytovat mu potřebnou zejména psychickou pomoc, je třeba upravit jeho účast v hlavním líčení v případě, jestliže soud rozhodne o vyloučení veřejnosti. Z hlediska rovnosti stran není důvodů, aby úprava o počtu důvěrníků poškozených, kteří se mohou zúčastnit hlavního líčení, byla jiná než u důvěrníků obžalovaných, a proto zákon stanoví, že se u účasti důvěrníků poškozených postupuje obdobně jako u důvěrníků obžalovaných.

K bodu 33. – doplnění § 202 o odstavec 6:

Podrobně se také upravuje účast poškozeného a zúčastněné osoby a jejich zmocněnců v hlavním líčení. Vzhledem k tomu, že v praxi někdy dochází k neodůvodněnému vykázání poškozeného nebo zúčastněné osoby z jednací síně, zákon výslovně stanoví, že poškozeného a zúčastněnou osobu může předseda senátu vykázat na nezbytnou dobu z účasti na hlavním líčení jen, je-li to nutné z hlediska objasnění věci, zejména mají-li být vyslechnuti jako svědci. V takovém případě je třeba poškozeného a poté i zúčastněnou osobu zpravidla vyslechnout na počátku dokazování ihned po výslechu obžalovaného. Účast zmocněnců poškozených a zúčastněných osob nelze z hlediska jejich účasti v hlavním líčení vůbec omezit, a to ani v případě, jestliže byla podle § 200 trestního řádu při hlavním líčení vyloučena veřejnost.

K bodu 34. – vložení nového § 212a:

Ustanovení reaguje na nové právo poškozeného, který má postavení oběti, učinit prohlášení o dopadu trestného činu na jeho život. Pokud o to oběť požádá, bude jí umožněno, aby učinila prohlášení ústně v rámci hlavního líčení, nejpozději v závěrečné řeči. Pro případ, že by se oběť trestného činu v rámci ústního prohlášení odchylovala od jeho rámce, tj. že by nehovořila o dopadu trestného činu na její život, má předseda senátu možnost prohlášení přerušit, obdobně jako může přerušit závěrečnou řeč obžalovaného.

K bodu 35. – zrušení § 321 odst. 5:

Ustanovení se ruší, neboť jeho obsah byl převzat do § 11 zákona o obětech trestných činů.

K bodu 36. – změna v § 333a

Legislativně technická změna související s rozšířením § 77a o další odstavec.

K bodu 37. – zrušení § 353 odst. 4:

Ustanovení se ruší, neboť jeho obsah byl převzat do § 11 zákona o obětech trestných činů.

K bodu 38. – zrušení § 357 odst. 4:

Ustanovení se ruší, neboť jeho obsah byl převzat do § 11 zákona o obětech trestných činů.

K části třetí

Zrušuje se část zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, jejíž materie se přebírá do zákona o obětech trestných činů.

K části čtvrté

V souvislosti se zrušením zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, se zrušuje i část zákona č. 265/2001 Sb., který novelizoval rušený zákon.

K části páté

Změna § 54 odst. 1 souvisí se zavedením institutu důvěrníka oběti (§ 21). Je-li připuštěna u veřejného zasedání a hlavního líčení v řízení proti mladistvému účast jeho důvěrníků, poškozeného a zmocněnce, není důvod nepřipustit účast i důvěrníka poškozeného.

K části šesté

K bodu 1. – doplnění § 4 odst. 2:

Rozšiřuje se okruh osob oprávněných žádat o poskytnutí sociální služby uvedené v § 37, 57, 60 a 69 zákona o sociálních službách také o osobu, která je obětí trestného činu obchodování s lidmi a zavlečení. Podle dosavadní úpravy nemají tyto osoby právo na sociální služby, jestliže se jedná o cizince. S ohledem na specifika těchto trestných činů, kdy taková osoba byla mnohdy na území ČR dopravena proti své vůli a zůstala zde bez prostředků a pomoci, se jeví omezení sociálních služeb pouze na občany ČR jako nespravedlivé, proto mají i tyto soby právo na některé sociální služby.

K bodu 2. – doplnění § 82 o odst. 7:

Zákon o obětech trestných činů umožňuje, aby se subjekty registrované podle zákona

o sociálních službách zapsaly do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů podle zákona o obětech trestných činů. Jelikož Ministerstvo spravedlnosti nevykonává nad takto zapsanými subjekty žádnou kontrolu, požaduje se, aby registrující orgán, který vykonává kontrolu a rozhoduje o těchto subjektech, informoval Ministerstvo spravedlnosti

o rozhodnutích, kterými zrušil nebo změnil registraci těchto subjektů. Ministerstvo pak provede příslušnou změnu v registru vedeném podle zákona o obětech trestných činů.

K části sedmé

V souvislosti se zrušením zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, se zrušuje i část zákona č. 41/2009 Sb., který novelizoval rušený zákon.

K části osmé

Účinnost je uvedena s ohledem na předpokládanou délku legislativního procesu a možnost dotčených subjektů se se zákonem seznámit. Jelikož si akreditační proces a proces zapsání do registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů vyžádá určitou dobu, nabývají účinnost tato ustanovení o 4 měsíce dříve, než vstoupí v účinnost zbývající ustanovení zákona, která počítají již s existencí akreditovaných subjektů a dalších subjektů poskytujících obětem trestných činů služby podle zákona o obětech.

V Praze dne 15. února 2012

RNDr. Xxxx Xxxxx, v.r. předseda vlády

XXXx. Xxxx Xxxxxxxx, v.r. ministr spravedlnosti