UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
Právnická fakulta
Katedra obchodního práva
Bankovní smlouvy
Xxxxxx Xxxxxxxx
Vedoucí diplomové práce: xxx. XXXx. Xxxx Xxxxx, LL.M., Ph.D. Praha, listopad 2016
Prohlášení
Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze, dne 3. listopadu 2016
…………………….. Xxxxxx Xxxxxxxx
Poděkování
Děkuji panu xxx. XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, LL.M., Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.
V Praze dne 3. listopadu 2016
Xxxxxx Xxxxxxxx
OBSAH
1. SPOLEČNÉ RYSY BANKOVNÍCH SMLUV 6
1.1 Vymezení pojmu a právní úprava 6
1.2.2 Jiní poskytovatelé služeb 13
1.2.4 Ochrana slabší strany 15
1.4 Rámcové a formulářové smlouvy 22
1.5.1 Pojem a právní úprava 24
1.5.2 Obchodní podmínky spotřebitelské a podnikatelské 25
1.5.3 Jednostranná změna obchodních podmínek 26
1.5.4 Kolize obchodních podmínek 26
1.5.5 Neúčinná ujednání obchodních podmínek 27
2.1.1 Pojem a právní úprava 29
2.1.2 Smlouva o účtu a její podstatné náležitosti 31
2.1.4 Nakládání s účtem a s peněžními prostředky na účtu 33
2.1.5 Zánik závazků ze smlouvy o účtu 34
2.1.7 Novela zákona o platebním styku 38
2.1.8 Jiný než platební účet 39
2.2.1 Pojem a právní úprava 42
2.2.2 Xxxxxxx a její podstatné náležitosti 43
2.3.1 Pojem a právní úprava 45
2.3.2 Xxxxxxx a její podstatné náležitosti 45
2.3.4 Obsah a vystavení akreditivu 47
2.3.6 Jiný výstavce akreditivu 48
2.3.7 Změna a zrušení akreditivu 49
2.3.8 Dokumentární akreditiv 50
2.3.9 Obchodní zvyklosti pro akreditivy 51
2.4.1 Pojem a právní úprava 52
2.4.2 Xxxxxxx a její podstatné náležitosti 53
2.4.4 Povinnosti obstaravatele inkasa 54
2.4.5 Jiný obstaravatel inkasa 55
2.4.7 Jednotná pravidla pro inkasa 57
2.5.1 Pojem a právní úprava 58
2.5.2 Xxxxxxx a její podstatné náležitosti 59
2.5.4 Předmět plnění a úroky 61
2.5.5 Čerpání a poskytnutí úvěru 62
2.5.8 Hypoteční úvěr a úvěr na bydlení 66
2.5.9 Úvěry pro podnikatele 67
2.6 ZÁVAZKY VZEŠLÉ Z BANKOVNÍ ZÁRUKY 68
2.6.1 Pojem a právní úprava 68
2.6.2 Záruční listina a její podstatné náležitosti 69
2.6.3 Potvrzení a poskytnutí finanční záruky jiným výstavcem 69
2.6.4 Oznámení výstavce o poskytnutí záruky jiným výstavcem 70
ÚVOD
Dynamický rozvoj bankovního sektoru s sebou přináší neustále se zvyšující potřebu vymezení základních pojmů, které v něm sehrávají nezastupitelnou roli. Mezi jeden z těchto pojmů bezesporu patří bankovní smlouvy, častěji literaturou označované jako bankovní obchody1. Stávající právní úprava zákonnou definici pojmu bankovních smluv neobsahuje a tím nabízí prostor pro jeho různorodou interpretaci. Právě absence legálního vymezení a dlouhodobý zájem o oblast bankovního práva mě vedly k výběru tohoto tématu diplomové práce. Téma jsem zvolila i z důvodu svého půlročního působení v právním oddělení banky. Navíc se domnívám, že téma přestože velice aktuální a prostupující každodenním životem člověka, nebylo po rekodifikaci soukromého práva, provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník”), stále podrobeno dostatečné odborné rozpravě.
Cílem této práce je analýza účinné právní úpravy bankovních smluv, a to jak z hlediska společných rysů tohoto pojmu, tak i z hlediska jednotlivých smluvních typů řadících se pod tento pojem. V práci si dovolím upozornit na hlavní změny oproti dosavadní právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník 1964“) a v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“). K podrobné komparaci právních úprav jsem se však nerozhodla z důvodu již téměř tříleté účinnosti občanského zákoníku.
Práce je rozdělena do dvou částí. První část diplomové práce se věnuje obecné charakteristice bankovních smluv. Tato obecná část obsahuje vymezení pojmu bankovních smluv dle účinné právní úpravy. V této části se dále zabývám smluvními stranami s ohledem na nové, subjektivnější chápání těchto stran v občanském zákoníku. Zvýšenou pozornost pak věnuji spotřebiteli jako smluvní straně bankovních smluv vzhledem k jeho zvýšené ochraně. O adhezním uzavírání smluv, které je typické právě pro oblast bankovních smluv, bude též pojednáno v části prvé. V této části dále neopominu podobu bankovních smluv coby smluv rámcových a formulářových. Na závěr této části se zaměřím na obchodní podmínky, které často představují část obsahu bankovních smluv, a na obchodní zvyklosti, které značně ovlivňují výklad bankovních smluv.
1 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 38.
změně platebního účtu a přístupu k platebním účtům se základními prvky (dále jen „směrnice
o základním platebním účtu“).
Text diplomové práce je zpracovaný ke dni 3. listopadu 2016.
1. SPOLEČNÉ RYSY BANKOVNÍCH SMLUV
1.1 Vymezení pojmu a právní úprava
Vzhledem ke skutečnosti, že současná platná právní úprava zákonnou definici pojmu bankovních smluv neobsahuje, a nauka při výkladu tohoto pojmu využívá různých kritérií, považuji za stěžejní nejdříve zvolit kritérium pro vymezení pojmu, se kterým budu operovat v rámci celé práce.
Bankovními smlouvami rozumíme smlouvy, které banky typicky uzavírají při své podnikatelské činnosti, a na základě kterých jim vznikají závazky. Zcela zásadní pro poznání toho, co banky vyvíjejí za činnost, je ustanovení § 1 odst. 1 a odst. 3. zákona č. 21/1992 Sb., zákon o bankách (dále jen „zákon o bankách”). Tato ustanovení opravňují banku k výkonu činností v podobě přijímání vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů, investování do cenných papírů na vlastní účet, poskytování finančního leasingu, provádění platebního styku a zúčtování, vydávání a spravování platebních prostředků, poskytování záruk, otevírání akreditivů, obstarávání inkasa, poskytování investičních služeb, vykonávání funkce depozitáře, nakupování devizových prostředků, poskytování bankovních informací, obchodování s devizovými hodnotami, pronajímání bezpečnostních schránek a dále činnosti přímo související s činnostmi výše uvedenými. Banky však všechny tyto činnosti nevykonávají rovnoměrně a pouze některé z nich jsou pro ně přímo typické. Za bankovní smlouvy, tj. smlouvy, které banka typicky uzavírá v rámci svých činností, bude možné označit:
• smlouvu o účtu
• smlouvu o jednorázovém vkladu
• smlouvu o otevření akreditivu
• smlouvu o inkasu
• smlouva o úvěru.2
Bankovní záruka představuje jednostranné prohlášení banky, přesto ve svém výsledku zakládá závazek a domnívám se, že vzhledem k četnosti, ve které se vyskytuje v bankovních činnostech bank, je vhodné o ni v rámci této práce pojednat.
2 LIŠKA, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 38.
Banky kromě činností uvedených v ustanovení § 1 zákona o bankách vykonávají i činnosti další. Tyto další činnosti však nejsou svou povahou charakteristické pouze pro banky. Lze tedy dospět k závěru, že aby se dalo hovořit o bankovních smlouvách, musí se jednat o takové zapojení banky, které je specifické pro vlastní obsah obchodu, tedy takové, kterého by se bez banky nedalo dosáhnout vůbec, anebo sice dalo, ale se zvýšeným rizikem či vyššími náklady. Tak například za bankovní smlouvu nebude možné označit smlouvu o dílo, kde banka vystupuje jako objednatel. Naopak mimo banku může smlouvu o úvěru uzavřít na straně poskytovatele služby i nebankovní subjekt, ale právě banka bude typickým subjektem uzavírajícím takové smlouvy.3
Literatura častěji obsahuje označení těchto smluv jako bankovní obchody. X. Xxxxx chápe bankovní obchody jako širší pojem, který může pokrýt i případy, ve kterých nevystupuje banka jako smluvní strana, ale jako osoba třetí, která zajišťuje uskutečnění smluvního vztahu. Za konkrétní příklad X. Xxxxx uvádí výběr z bankomatu jiné banky, než která je výstavcem platební karty či zajištění tzv. hladkého platebního styku na účet zahraniční banky prostřednictvím zprostředkující banky.4
Ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku, tj. 1. 1. 2014, přestala být úprava bankovních smluv roztříštěna do dvou kodexů, občanského zákoníku 1964 a obchodního zákoníku a je nadále toliko předmětem občanského zákoníku. Instituty, které byly před účinností občanského zákoníku předmětem zvláštních zákonů, nadále zůstávají jejich předmětem. Těmito zvláštními zákony jsou zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku (dále jen
„zákon o platebním styku”) a zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelským úvěru (dále jen „zákon
o spotřebitelském úvěru”).
Zákon o platebním styku dle § 1 upravuje:
„a) činnost některých osob oprávněných poskytovat platební služby a vydávat elektronické peníze, včetně činnosti těchto osob v zahraničí;
b) účast v platebních systémech a vznik a provozování platebních systémů s neodvolatelností zúčtování;
c) práva a povinnosti poskytovatelů platebních služeb a uživatelů platebních,
d) práva a povinnosti vydavatelů elektronických peněz a držitelů elektronických peněz.“
3 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1.vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 437.
4 LIŠKA, P. Bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti. Obchodněprávní revue. 2016, č. 5, s. 241.
Občanský zákoník na zákon o platebním styku odkazuje v ustanovení § 2669, které stanoví, že „Platební účet upravuje jiný zákon. Jiný zákon rovněž upravuje převody peněžních prostředků na účtu, který není platebním účtem, jestliže se jedná o platební transakci podle jiného zákona.“ K platebnímu účtu více v podkapitole 2.1.6.
Zákon o spotřebitelském úvěru upravuje práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. 5 Spotřebitelský úvěr brzy dozná významných změn v souvislostí s účinností nového zákon o spotřebitelském úvěru. 6 Hlavním změnám v oblasti spotřebitelského úvěru se věnuje podkapitola 2.5.7.
Bankovní smlouvy však nejsou regulovány pouze normami soukromého práva. Pro oblast bankovních smluv má značný význam i úprava veřejnoprávní. Z veřejnoprávních pramenů práva do oblasti bankovních smluv zasahuje především zákon o bankách, zákon o platebním styku a v jisté míře i zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
Právě pro situace, při kterých se určitá oblast dostane do střetu soukromoprávní a veřejnoprávní úpravy, zakotvuje občanský zákoník řešení v § 1 odst. 1, který stanoví, že
„Uplatňování práva soukromého je nezávislé na uplatňování práva veřejného”. Tato zásada významně ovlivnila chápání subjektu vystupujícího na straně poskytovatele služeb jako smluvní strany bankovních smluv. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku k úpravě účtu uvádí: „Smluvní stranu, která vede účet, osnova nově neoznačuje jako banku, neboť postavení určité osoby jako smluvní strany by nemělo být závislé na její regulaci z hlediska veřejného práva, což je přístup obvyklý i u ostatních smluvních typů.”7 Z uvedeného je možné dospět k závěru, že nejen smlouva o účtu, ale i jakákoli jiná bankovní smlouva bude platně uzavřena i jiným subjektem na straně poskytovatele služeb z hlediska soukromoprávního. Jiná situace ovšem nastane v oblasti veřejného práva, pokud to vyžaduje pro provádění činnosti na základě předmětné smlouvy příslušné oprávnění (bankovní licence v případě banky nebo povolení v případě spořitelního a úvěrního družstva). Pokud by poskytovatel bankovních služeb nebyl nositelem takového oprávnění/povolení a zákon ho vyžadoval, a přesto by služby na základě bankovní smlouvy poskytoval, z hlediska veřejnoprávních předpisů by se dopustil protiprávního jednání a mohl by být za toto jednání následně sankciován.8
5 Viz ustanovení § 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
6 Nový zákon o spotřebitelském úvěru nabude účinnosti 1. 12. 2016.
7 XXXXX, X. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 953.
8 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 39.
Domnívám se, že zakotvení zákonné definice bankovních smluv nemá za současné právní úpravy své opodstatnění. Vzhledem k tomu, že tyto smlouvy může dle soukromoprávní úpravy uzavřít kdokoli, z pohledu smlouvy o úvěru i z hlediska veřejnoprávního, není důvod je zákonem označovat pouze za „bankovní“. Pro používání tohoto pojmu v teorii hovoří fakt, že bankovní smlouvy budou nadále uzavírány zejména bankami.
Nelze opomenout, že i oblast bankovních smluv podléhá unifikačním snahám unijního práva. Konkrétní evropské úpravě se budu věnovat v rámci jednotlivých kapitol.
Přestože lze bankovní smlouvy dle účinné právní úpravy chápat jako smlouvy, u kterých nevystupuje banka jako obligatorní smluvní strana, budou to právě banky, které nejčastěji v praxi uzavírají bankovní smlouvy na straně poskytovatele služeb, a proto jim v rámci této kapitoly bude věnována zvýšená pozornost.
Druhou stranu bankovních smluv představují klienti banky. Za klienty banky je možné označit všechny fyzické i právnické osoby. Klienty lze dále rozdělit na podnikatele a spotřebitele, popř. nepodnikatele. Rozdíl v jejich postavení lze především spatřovat v podmínkách, za kterých s nimi poskytovatelé služeb uzavírají bankovní smlouvy.9
K vymezení banky lze přistupovat ze dvou hledisek, a to hlediska funkčního, které vychází z ekonomických funkcí a činností banky, a hlediska právního, které je založeno na exaktním vymezení banky dle příslušné právní normy.10 Vzhledem k zaměření diplomové práce se nadále budu zabývat pouze hlediskem právním.
Příslušnou právní normou, která obsahuje definici banky, je zákon o bankách. Přestože žádný právní předpis nestanoví povinnost užívat označení banka v obchodní firmě právnické osoby s povolením působit jako banka, v praxi se setkáváme s označením těchto osob jako banka nebo spořitelna. Právní úprava mezi těmito pojmy nerozlišuje. Označení spořitelna v současnosti užívá především Česká spořitelna a.s. a stavební spořitelny podle zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření. Tyto právnické osoby jsou také bankami podle zákona o bankách.11
Jak již ustanovení § 1 odst. 1 zákona o bankách napovídá svým odkazem na příslušné právní předpisy Evropské unie, i oblast bankovní regulace je předmětem evropské harmonizace. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že poskytování bankovních služeb je spojeno se svobodným pohybem služeb, Smlouva o fungování Evropské unii v čl. 58 odst. 2 chápe tuto otázku v souvislosti se svobodným pohybem kapitálu. Toto rozlišení je významné z hlediska regulace ze strany Evropské unie. Zatímco v rámci svobody volného pohybu služeb je státům
9 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 40.
10 XXXXXX, P. in XXXXXXX, Z., Xxxxxx, M., XXXXXX, J., XXXXXXX X., XXXXXX, P., XXXXX, X. Xxxxxxx
ekonomie a bankovnictví. 5. vyd. Praha: Management Press, 2012, s. 86.
11 XXXXX, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákony s poznámkami. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 5.
ponechána větší míra možnosti samostatné úpravy, u bankovních služeb tato volnost chybí. Zákon o bankách je dnes spíše chápán jako transpoziční předpis díky množství transponovaných směrnic. Příkladem těchto směrnic může být směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (dále jen „směrnice o přístupu k činnosti úvěrových institucí“) či směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů.12
Ustanovení § 1 odst. 1 a odst. 3 zákona o bankách stanoví podmínky, které musí osoba, která chce být bankou, splňovat. První podmínka spočívá v dodržení obligatorní právní formy, a to výlučně formy akciové společnosti se sídlem v České republice. V důsledku bezprostředního účinku nařízení evropského práva však nelze opomenout čl. 10 nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001, o statutu evropské společnosti, který za splnění požadavku právní formy akciové společnosti považuje i formu evropské akciové společnosti (SE). Spořitelní ani úvěrní družstva nejsou bankami dle zákona o bankách a mají svou speciální úpravu v zákoně č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech”).13
Další z podmínek představuje výkon činnosti spočívající v přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Banka je však oprávněna vykonávat tyto činnosti pouze tehdy, pokud je má povoleny v bankovní licenci.
Banka kromě výše uvedených činností může vykonávat i další činnosti uvedené v ustanovení § 1 odst. 3 zákona o bankách. Tyto činnosti je banka ovšem oprávněna provádět také pouze tehdy, pokud jsou ji povoleny v udělené licenci. Výjimku představují činnosti, které banka vykonává pro jiného, pokud souvisejí se zajištěním jejího provozu a provozu jí ovládaných bank, spořitelních a úvěrních družstev, obchodníků s cennými papíry, pojišťoven, zajišťoven, finančních institucí a podniků pomocných služeb. Pro tyto činnosti banka povolení v podobě bankovní licence nepotřebuje.14 Naopak u některých vedlejších činností může být u banky vedle bankovní licence vyžadováno i další povolení. Za příklad lze uvést poskytování investičních služeb bankou, kdy je kromě udělení bankovní licence pro tyto činnosti zapotřebí
12 XXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXX, P. Zákon o bankách. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, str. 3- 5.
13 XXXXX, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákony s poznámkami. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 1999, s. 5. 14 LIŠKA P. in ČERNÁ S., XXXXXXXXX, I., XXXXXXXXXX, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2015. s. 509-510.
získání povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.
Bankovní licence je poslední podmínkou pro podnikání bank. Bankovní licence představuje povolení určité akciové společnosti působit jako banka. Aby banka mohla vzniknout, musí jí být tato licence udělena. Bankovní licenci vydává na základě žádosti Česká národní banka na dobu neurčitou bez možnosti ji převést na další osobu. Bankovní licencí je bance jednak umožněno poskytovat bankovní služby, ale zároveň je jí vymezen rozsah činností, které banka může provádět.15
Podnikat v bankovnictví v České republice je vedle bank dle vymezení v zákoně o bankách umožněno i dalším bankovním subjektům, které ale nenaplňují všechny výše uvedené podmínky. Jsou jimi zahraniční banky, banky se sídlem v členském státu Evropské unie a banky se sídlem v jiných státech, avšak pouze za splnění následujících předpokladů. Zahraniční banky mohou bankovní činnost v tuzemsku vykonávat pouze prostřednictvím své pobočky a to jen na základě tuzemské bankovní licence. Banky se sídlem v členském státě Evropské unie mohou bankovní činnost vykonávat bez tuzemské bankovní licence, a to pouze na základě povolení, které jim bylo uděleno v zemi jejich sídla. Toto povolení se označuje jako tzv. jednotná licence. K naplnění posledně zmíněné možnosti, a to podnikání banky se sídlem v jiném než členském státě Evropské unie, která by v souladu s mezinárodní smlouvou a na základě vyhlášky České národní banky mohla při podnikání na území ČR požívat stejných výhod jako subjekty se sídlem v členských státech Evropské unie, tedy podnikat na základě oprávnění ze státu svého sídla (jakási obdoba jednotné licence), zatím nedošlo.16
Xxxxx se při své činnosti dostávají do kontaktu se širokou škálou informací. Tyto informace bývají často důvěrného charakteru a bylo by nežádoucí, aby banka mohla tyto informace libovolně šířit dál. Na tuto situaci pamatuje ustanovení § 38 odst. 1 zákona o bankách, které stanoví, že na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank včetně stavů na účtech a depozit, se vztahuje bankovní tajemství. Zákon o bankách tak vymezuje okruh údajů chráněných informací. Bance je zakázáno podat zprávu o záležitostech, které jsou předmětem bankovního tajemství bez souhlasu klienta. Výjimku představují ty uvedené případy v zákoně o bankách, ve kterých je možné poskytnout chráněné informace třetím subjektům i bez takového souhlasu. Takovou výjimkou je například podání informace o záležitostech, které se týkají klienta, na písemné vyžádání soudu pro účely občanského soudního řízení. Další
15 KOTÁB, P. in BAKEŠ, M., XXXXXXXXX, M., KOTÁB, P., XXXXXXX, X. x xxx. Finanční právo. 5. vyd., Praha: C.H. Xxxx, 2009, s. 479- 480.
16 Tamtéž, s. 475- 6.
omezení bankovního tajemství lze nalézt i v jiných předpisech, za příklad je možné uvést § 8 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád.
S ohledem na ustanovení § 37 zákona o bankách je nutné vztáhnout bankovní tajemství i na informace, které klient bance poskytl ještě před uzavřením smlouvy (např. v žádosti o poskytnutí úvěru). Stejně tak bude trvat povinnost zachovat bankovní tajemství i po skončení smluvního poměru s klientem či po jeho smrti.
Zatímco bankovní tajemství zavazuje přímo banku, zachovávání bankovního tajemství jejími pracovníky, členy statutárního orgánu banky, členy správní rady banky a členy dozorčí rady ve služebních věcech dotýkajících se zájmů banky a klientů se musí dovodit nepřímo z povinnosti mlčenlivosti. Účelem právní úpravy povinnosti mlčenlivosti přitom není jen chránit informace týkající se klienta, ale rovněž i ochrana informací o bance samé. Jde především o ochranu bankovních postupů a pravidel, používaných a vyvíjených systémů apod.17
1.2.2 Jiní poskytovatelé služeb
Občanský zákoník v rámci úpravy bankovních smluv nestanoví pro smluvní stranu poskytující služby obligatorní formu banky a smluvní stranu nadále označuje neurčitými pojmy jako „ten, kdo vede účet“ (§ 2662 občanského zákoníku), „výstavce akreditivu“ (§ 2682 občanského zákoníku) či „obstaravatel inkasa“ (§ 2694 občanského zákoníku). Ze soukromoprávního hlediska si tak lze na straně poskytovatele služeb představit jakoukoli fyzickou či právnickou osobu. Této představě v praxi zcela odpovídá smlouva o úvěru.
Při uzavírání bankovních smluv však bude nutné respektovat i veřejnoprávní úpravu. Zákon o bankách výrazně omezuje subjekty oprávněné poskytovat bankovní služby. V případě přijímání vkladů od veřejnosti pro banky vyhrazuje dokonce výhradní postavení. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o bankách však ponechává zvláštnímu zákonu, aby umožnil jinému subjektu přijímat vklady od veřejnosti. Tak doposud učinil zákon o spořitelních a úvěrních družstvech a zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance.
Občanský zákoník vypuštěním označení smluvní strany jako „banka” uzpůsobil úpravu i pro nebankovní subjekty poskytující platební služby dle § 5 zákona o platebním styku. Přestože již před účinností občanského zákoníku zákon o platebním styku umožňoval poskytovat platební služby i nebankovním subjektům, občanský zákoník 1964 s touto úpravou
17 XXXXX, Xxxx. Bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti. Obchodněprávní revue. 2016, č.5, s. 241.
terminologicky nekorespondoval. Dle § 5 zákona o platebním styku mohou platební služby kromě bank poskytovat i spořitelní a úvěrní družstva za podmínek stanovených zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech, instituce elektronických peněz, zahraniční instituce elektronických peněz, vydavatelé elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, zahraniční platební instituce, poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu za podmínek stanovených zákonem o platebním styku. Není však možné se s ohledem na rozsah této práce věnovat každému z nich. Za zmínku stojí, že poskytovatelem platebních služeb malého rozsahu může být jak právnická, tak fyzická osoba, za splnění dalších zákonných požadavků.
Banky se od nebankovních subjektů poskytujících platební služby odlišují nejen rozsahem své činnosti, ale i regulací. Nebankovní subjekty, až na úvěrní a spořitelní družstva, nejsou oprávněny přijímat vklady od veřejnosti. Banka se od nebankovních subjektů poskytujících platební služby odlišuje i regulací ze strany České národní banky.
Banky, eventuálně i jiní poskytovatelé bankovních služeb, nabízejí své služby klientům. Zákon o bankách používá pojem klient, aniž by podával jeho legální definici. Pokud je banka poskytovatelem bankovních služeb, lze logickým výkladem dospět k závěru, že klientem se rozumí osoba přijímající bankovní služby a zásadně jím může být jakákoli fyzická či právnická osoba.
Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že dle ustanovení § 37 odst. 1 zákona o bankách18 je možné hovořit o klientu až na základě uzavření bankovní smlouvy, souhlasím s názorem X. Xxxxx, dle kterého „… lze připustit, aby za klienta byla považována i osoba, jejíž jednání směřuje k uzavření smlouvy.“ 19
Domnívám se, že toto tvrzení podporuje i úprava obsažená v zákoně č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ze které vyplývá bez dalšího, že klientem se rozumí i osoba, která doposud smlouvu s bankou neuzavřela.
18 § 37 (1) zákona o bankách stanoví: Banky a pobočky zahraničních bank poskytují klientům služby na smluvním základě. Poskytnutí služeb se zachováním anonymity klienta může banka nebo pobočka zahraniční banky odmítnout.
19 LIŠKA, X. Xxxxxxxxx ověřovat totožnost klienta bankou. Právní rozhledy. 2004, č. 7, s. 244.
Významné dělení klientů banky pak představuje hledisko podnikatelské činnosti klienta, kdy rozeznáváme mezi osobami, které při sjednávání bankovních smluv vystupují v rámci své podnikatelské činnosti a těmi, kterým podnikatelský charakter činnosti při sjednávání bankovních smluv chybí. Toto dělení sehrává důležitou roli při určení výše ochrany poskytované klientovi.20
Banka při poskytování bankovních služeb vystupuje jako podnikatel. Podnikatelem se dle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku rozumí ten „kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku”. Právě postavení podnikatele bance velmi často zakládá silnější postavení, které vede ke vzniku nerovnováhy v právních vztazích banky a klienta. Není však žádoucí, aby na jedné straně subjekt nadaný znalostmi a zkušenostmi, hospodářsky silnější, svévolně určoval právní vztahy s hospodářsky slabším klientem na straně druhé. Občanský zákoník právě pro tyto případy v ustanovení § 433 odst. 2 zakotvil zásadu ochranu slabší strany, navazující na obecnější zásadu zákazu zneužití práva a principu dobré víry. Pro pojem slabší strany občanský zákoník výslovnou definici neuvádí, ale zavádí pro něj v ustanovení § 433 odst. 2 vyvratitelnou právní domněnku, dle které „má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastní podnikatelskou činností“. Zákonodárce tak počítá i s možností výskytu situace, kdy slabší stranou bude podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, a to za podmínky, že tak bude možné dovodit z konkrétních okolností.
Podnikatelům je v právních vztazích se slabší stranou zakázáno konstituovat podmínky pro ni nápadně nevýhodné a naopak nápadně výhodné pro podnikatele. Banka by se zneužitím svého hospodářského postavení dopustila nejen porušení tohoto ustanovení, ale zároveň i porušení principu dobré víry, jelikož by svým protiprávním jednáním těžila ze svého silnějšího postavení.21
Občanský zákoník dále ve svém ustanovení § 5 odst. 1 výslovně zakotvuje institut odborné péče, kdy stanoví, že, „kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí jako
20 LIŠKA P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 40.
21 XXXXXXXXXX, I., XXXXXXX, R. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 1019-1020.
příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena.“ Podnikatel tedy za své jednání nese zvýšenou odpovědnost. Na povinnost zachování odborné péče navazuje ustanovení § 2953 občanského zákoníku, které zakotvuje nemožnost snížení náhrady škody, pokud ta byla způsobena podnikatele.22 Tato ustanovení jsou vyjádřením specifického postavení podnikatele, který tím, že v rámci právních vztahů vystupuje jako profesionál, je nadán vyšší mírou odpovědnosti za svá jednání.
Přestože pojem slabší strany a spotřebitele se ve značném počtu případů kryje, nelze tyto pojmy ztotožňovat. Slabší strana představuje širší množinu klientů, než jsou spotřebitelé, jelikož spotřebitelem je pouze fyzická osoba splňující požadavky stanovené ustanovením § 419 občanského zákoníku. 23
Fyzickou osobu, která smlouvu uzavírá mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, lze dle ustanovení § 419 občanského zákoníku označit jako spotřebitele.
Občanský zákoník obsahuje soukromoprávní úpravu spotřebitelských smluv v ustanoveních § 1810 až 1867. Spotřebitelské smlouvy nejsou zvláštním smluvním typem. Rozlišující kritérium představuje subjekt právního vztahu, nikoli předmět smlouvy. 24 Za spotřebitelské smlouvy lze dle § 1810 občanského zákoníku označit ty smlouvy, které podnikatel uzavírá se spotřebitelem. Bankovní smlouvy budou často smlouvy spotřebitelské.
Jeden z charakteristických rysů smluvního práva představuje dispozitivnost úpravy. Je ponecháno na vůli stran, jak si určité skutečnosti upraví či dokonce jestli je vůbec upraví. Smluvní autonomie subjektů je však v oblasti spotřebitelského práva výrazně omezena požadavky plynoucími ze zásady ochrany spotřebitele, kde se tyto dvě zásady dostávají do přímého konfliktu. 25 Ke konfliktu těchto základních práv Ústavní soud uvedl: „V obecné
22 XXXXXX, X. xx XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, X. Obchodní smlouvy. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2016, s. 12.
23 LIŠKA P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 46.
24 SELUCKÁ, M. in XXXXXX, J. a kolektiv. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 12.
25 XXXXXX, Xxxxxx. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva. 2.vyd., 1. ve Xxxxxxx Kluwer. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, s. 34.
rovině lze souhlasit s názorem zdůrazňujícím význam autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů. Ústavní soud k tomu doplňuje, že respekt a ochranu autonomie vůle považoval ve své předchozí judikatuře dokonce za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní "matrici" vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu "konstanty" vytčené před závorkou, "v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivněprávně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Potřeba formulace dílčích základních práv byla totiž vždy historicky podmíněna reakcí na masové porušování té které oblasti svobody jednotlivce, z níž vyvstalo konkrétní základní právo.". Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.“ 26 Je tedy zřejmé, že kogentní ochrana spotřebitele je v souladu s ústavními podmínkami.
Právní úprava ochrany spotřebitele patří k oblastem četně upraveným evropským právem. Evropská politika ochrany spotřebitele je založena především článkem 169 Smlouvy o fungování Evropské unie. 27 Jednotlivým institucím Evropské unie, jmenovitě Komisi Evropské unie, Evropskému Parlamentu a Radě, je dále uloženo respektování zájmů ochrany spotřebitele i při provádění jiných politik Evropské unie.28
Pro evropskou právní úpravu oblasti ochrany spotřebitele je příznačná její fragmentace. Až do platnosti (12. prosince 2011) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, byla úprava spotřebitelských smluv předmětem těchto čtyř směrnic. Směrnice původně roztříštěně obsahovaly úpravu ochrany spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, úpravu nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách a úpravu některých aspektů prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. Původní návrh směrnice byl vystavěn na zásadě úplné maximální harmonizace, která není pro oblast tohoto práva typická, a v rámci které je členským státům stanovena vysoká a rovnocenná ochrana spotřebitelů, a to bez jejich možnosti se od této
26 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. června 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09.
27 Čl. 169 odst. 1 Smlouvy o fungování EU stanoví: “K podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Unie k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů.“
28 Čl. 114 odst. 3 Smlouvy o fungování EU.
úpravy ve svém vnitrostátním právu odchýlit. Původní návrh směrnice se však výrazně liší od přijatého znění a od čistého principu maximální harmonizace bylo upuštěno.29
Podnikatelé jsou při uzavíraní smluv se spotřebitelem vázáni celou řadou povinností, a to již i v předsmluvní fázi. Podnikatel musí veškerá sdělení vůči spotřebiteli činit jasně a srozumitelně v jazyce, v jakém je uzavíraná smlouva. 30 Podnikatel je dle § 1811 odst. 2 občanského zákoníku povinen sdělit spotřebiteli v tomto ustanovení vyjmenované skutečnosti, pokud ty nejsou zřejmé ze souvislostí. Jedná se například o sdělení své totožnosti, ceny zboží či způsobu platby. Pokud se smlouva uzavřená se spotřebitelem dá vyložit různým způsobem, dle ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku se použije výklad nejpříznivější. V případě, že by se strany ve smlouvě odchýlily od zákonné ochrany spotřebitele, k této úpravě se přihlížet nebude.
Ustanovení § 1813 občanského zákoníku stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, jsou zakázaná. Ustanovení § 1814 občanského zákoníku obsahuje demonstrativní výčet těchto zakázaných ujednání, mezi nimiž lze uvést omezení spotřebitelova práva z vadného plnění nebo odkládání určení ceny na dobu plnění. K těmto nepřiměřeným ujednáním se nepřihlíží, ledaže by se jich spotřebitel dovolal.31
Občanský zákoník speciálně pamatuje na situace, kdy se cena hradí zčásti nebo zcela pomocí úvěru nebo zápůjčky poskytnutých podnikatelem. Pokud spotřebitel využije svého práva odstoupit od smlouvy, dle ustanovení § 1816 odst. 1 občanského zákoníku se účinky odstoupení vztáhnou i na smlouvu o úvěru či zápůjčce. Poskytovatel úvěru či zápůjčky nesmí za toto odstoupení spotřebitele jakkoli sankciovat. Tato úprava se v bankovní praxi použije na ty spotřebitelské smlouvy, které byly uzavřeny distančním způsobem, v jiných případech jen tehdy, pokud se strany od ustanovení ve smlouvě neodchýlí nebo pokud ho nevyloučí.
Občanský zákoník k ochraně spotřebitele stanoví zákaz podnikatele požadovat po něm další platbu, než kterou se zavázal uhradit na základě spotřebitelské smlouvy.32
Pokud má spotřebitel právo odstoupit od spotřebitelské smlouvy, je dle ustanovení § 1818 občanského zákoníku od ni oprávněn odstoupit bez udání důvodu a nesmí být za toto odstoupení sankciován.
29 XXXXXX, Xxxxxx. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva. 2. vyd., 1. ve Xxxxxxx Kluwer. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, s. 13-16
30 Viz ustanovení § 1811 odst. 1 občanského zákoníku
31 Viz ustanovení § 1815 občanského zákoníku
32 Viz ustanovení § 1817 občanského zákoníku
Pokud bude spotřebitelská smlouva uzavírána distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory, bude spotřebiteli poskytnuta zvýšená ochrana. Právní úprava je pro spotřebitelské smlouvy uzavírané tímto způsobem obsažena v § 1820 až 1851 občanského zákoníku ve formě obecných ustanoveních, následně je pozornost věnována speciální úpravě finančních služeb v ustanoveních § 1841 až 1851 občanského zákoníku. Za smlouvy uzavírané distančním způsobem se považují takové smlouvy, které ke svému vzniku nevyžadují současnou fyzickou přítomnost stran. Smlouvy jsou takto uzavírány prostředky komunikace na dálku, např. telefonem či emailem.33 Za smlouvu uzavíranou mimo obchodní prostory se pak považuje jednak jednání směřující k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, jednak smlouva uzavřená sice v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu uzavření došlo ale bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele mimo tyto prostory, a dále smlouva uzavřená během zájezdu organizovaného podnikatelem za účelem propagace a prodeje zboží či poskytování služeb.34
Lze shrnout, že v případě takto uzavíraných smluv občanský zákoník rozšiřuje ochranu poskytovanou spotřebiteli, a to zejména v rámci předsmluvní informační povinnosti, možnosti spotřebitele odstoupit od smlouvy či zakotvením práva spotřebitele ponechat si plnění, které mu podnikatel dodá bez objednání (§ 1838 občanského zákoníku).
Speciální ustanovení obsahuje občanský zákoník pro finanční služby. Za finanční službu považuje každou spotřebitelskou smlouvu týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouvu týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouvu týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení § 1841 a násl. občanského zákoníku se použije na finanční službu, pokud k jejímu uzavření byl použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Občanský zákoník pro finanční služby zakotvuje podnikatelovu povinnost poskytnout uvedené předsmluvní informace (§ 1843 a násl. občanského zákoníku), možnost odstoupení od smlouvy ve lhůtě 14 dní od uzavření smlouvy (§ 1846 a násl. občanského zákoníku) či oprávnění spotřebitele ponechat si neobjednané plnění (§ 1851 občanského zákoníku).
33 Viz ustanovení § 1820 odst. 1 občanského zákoníku
34 Viz ustanovení § 1828 občanského zákoníku
Přestože se důvodová zpráva staví k pojmu adhezních smluv negativně a kloní se k používání přívlastku adhezní pouze ve vztahu ke způsobu uzavírání smluv, domnívám se, že i vzhledem k ustálené praxi, není důvod se termínu adhezních smluv vyhýbat.35
Adhezními smlouvami se rozumí smlouvy, jejichž základní podmínky jsou určeny jednou stranou, aniž by druhá strana měla skutečnou příležitost jejich obsah ovlivnit. Ochrana straně, která vystupuje jako pasivní příjemce podmínek, je poskytována bez ohledu na to, jestli se jedná o spotřebitele nebo podnikatele.36
Úpravu smluv uzavíraných adhezním způsobem obsahuje ustanovení § 1798 až § 1801 občanského zákoníku. O adhezních smlouvách lze hovořit pouze tehdy, pokud jsou to základní podmínky, které jsou určované jednou ze stran, nikoli podmínky jakékoli. Základní podmínky se nerovnají podstatným náležitostem smlouvy a bude v konkrétním případě vždy na posouzení soudu, zda určí, že se vzhledem k rozsahu a významu jedná o podmínky základní a uplatní se ustanovení § 1799 a §1800 občanského zákoníku. Těmito základními podmínkami mohou být pouze dispozitivní podmínky smlouvy, nikoli podmínky kogentní. Další podmínkou pro to, aby se jednalo o adhezní smlouvu, je nerovnovážné postavení stran a z toho vznikající existence slabší strany. Existence slabší strany však nepostačuje. K existenci slabší strany musí přistoupit skutečná nemožnost této strany obsah smluvních podmínek ovlivnit. Pokud slabší strana může vyjednávat o základních podmínkách smlouvy, nejedná se o smlouvu adhezní. Tato možnost je posuzována objektivně, a pokud druhá strana sice měla možnost obsah smlouvy ovlivnit, ale této možnosti nevyužila, nemůže být její pasivita vykládána v neprospěch silnější strany.37 Občanský zákoník v ustanovení § 1798 odst. 2 stanoví, že použití formuláře nebo podobného prostředku zakládá vyvratitelnou domněnku, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.
I adhezní smlouvy mohou obsahovat odkaz na mimosmluvní podmínky, pokud je splněna aspoň jedna z podmínek platnosti. Buď musí být slabší strana s obsahem doložky seznámena, nebo se musí u slabší strany prokázat znalost významu odkazovací doložky. Může se stát, že doložky budou nesrozumitelné nebo nečitelné. I ty mohou být posouzeny jako platné, pokud se prokáže, že slabší straně nezpůsobily škodu nebo jejich význam byl slabší straně
35 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 730.
36 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1.vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 62- 3.
37 XXXXXX, X. in XXXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 344 - 5.
dostatečně vysvětlen. Za doložky zvláště nevýhodné jsou považovány doložky, které se odchylují od obvyklých podmínek, aniž je pro to rozumný důvod. Strany se od právní úpravy upravující doložky v adhezních smluv nesmí odchýlit. To však neplatí pro styk mezi podnikateli, kteří se mohou dohodnout na vyloučení právní úpravy adhezních smluv. K ochraně podnikatele však poslouží ustanovení § 1801 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení se nebude přihlížet k ujednání mezi podnikateli vylučující § 1799 a § 1800 občanského zákoníku, pokud strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.38
Strany se častou rozhodnou pro adhezní způsob uzavření smlouvy z ekonomických důvodů, kdy díky jednou vytvořenému modelu smlouvy nemusí vynakládat náklady na jednotlivá vyjednávání, která by se ve svém důsledku nemusela rovnat užitku z dané smlouvy.39 Bankovní smlouvy budou mít často podobu adhezních smluv, kde banka bude vystupovat v pozici silnější strany. Klient nebude mít zpravidla možnost obsah základních
podmínek ovlivnit.
38 XXXXXX, M. in XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, X. Obchodní smlouvy. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2016, s. 198- 200.
39 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1.vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 63.
1.4 Rámcové a formulářové smlouvy
Rámcové smlouvy, pojem přestože často používaný, není zákonem definován. Pojem je používán pro takové smlouvy, které vytvářejí širší rámec pro větší počet budoucích smluvních vztahů mezi týmiž partnery. Hlavní funkcí rámcových smluv je jejich standardizace.
Rámcové smlouvy na rozdíl od obchodních podmínek mají samostatné postavení. Zatímco na obchodní podmínky musí smlouva odkázat, aby byly včleněny do konkrétní smlouvy, rámcová smlouva takový odkaz nepotřebuje.40
Rámcové smlouvy nelze zařadit pod jakýkoli zákonem upravený smluvní typ, proto je bude možné označit za smlouvy nepojmenované. Podstatné náležitosti nejsou pro rámcové smlouvy zákonem upraveny, a bude tedy především na vůli stran, jaký obsah si ujednají. Pro sjednávání rámcových smluv platí stejná pravidla jako pro jiné smlouvy, i zde je třeba konsensu o jejím obsahu.41
Závaznost rámcových smluv představuje otázku, o které nepanuje shoda. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zastává názor, že rámcová smlouva nezakládá závazek. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, konstatoval, že
„… rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, proto z ní pohledávky a závazky smluvních stran z předkládané realizační smlouvy nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že jejich prostřednictvím strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví základní pravidla, kterým budou zpravidla podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě uzavřené. Teprve realizační smlouvou vzniká závazkový vztah obsahující právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek.”. Do opozice se staví např. X. Xxxxxx, který má za to, že rámcová smlouva strany zavazuje a závazek zakládá. Své stanovisko opírá o závěr, že pokud by rámcová smlouva strany nezavazovala, nejednalo by se o smlouvu ve smyslu § 1724 občanského zákoníku.42
Dle mého názoru, je závěr X. Xxxxxxx správný. Již sama základní zásada „pacta sund servanda” 43, vyjádřená v ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku mluví ve
40 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 69.
41 HULMÁK M. in HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 24.
42 Tamtéž, s. 18.
43 Smlouvy mají být dodržovány.
prospěch závaznosti rámcových smluv. Pokud strany vyjádří vůli se ve svém budoucím styku vázat určitými podmínkami, nelze jim tuto vlastnost rámcových smluv odepírat. Navíc rámcová smlouva může stanovit takové podmínky, které již smluvní strany v jednotlivých realizačních smlouvách upravovat nebudou, a tyto podmínky pro ně budou závazné již právě uzavřením rámcové smlouvy.
Jsou to právě banky, pro které je typické uzavírání rámcových smluv. Na základě rámcových smluv bude banka s klientem uskutečňovat jednotlivé realizační smlouvy. Za takovou smlouvou si lze například představit rámcovou smlouvu o úvěru.
Banky často využívají formulářových smluv. Formulářové smlouvy jsou takové smlouvy, pro které je typický formulářový způsob jejich uzavírání. Ačkoli formulářovým způsobem může uzavřít smlouvu kdokoli, budou si takto počínat zpravidla banky ve vztahu ke spotřebiteli.
Hlavní funkcí formulářových smluv je úspora transakčních nákladů a času při uzavírání smlouvy. Výhoda formulářových smluv spočívá v zavedení určité jednotnosti, naopak jejich nevýhoda může být spatřována v menší flexibilitě a zároveň v omezení smluvní autonomie stran.
Formulářové smlouvy budou typicky smlouvami uzavíranými adhezním způsobem, ale nikoli vždy. Volnost ve formuláři může být nastavena i tak, že nebude ve výsledku formulářové smlouvy možné za adhezní označit. Přestože formulářové smlouvy budou často písemné formy, není to nutností. Formulářové smlouvy mohou obsahovat obchodní podmínky či odkaz na obchodní podmínky, vzhledem k tomu, že formulářové smlouvy představují přímá smluvní ujednání, zatímco obchodní podmínky jsou smluvním ujednáním nepřímým.44
44 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 70- 1.
Bankovní smlouvy budou často obsahovat odkaz na obchodní podmínky. Občanský zákoník s pojmem obchodních podmínek pracuje na několika místech, aniž by poskytoval jeho definici. Vymezení pojmu obchodních podmínek obsahují Principy mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT ve svém článku 2.1.19, které stanoví, že „obchodními podmínkami rozumíme ustanovení, která jsou předem připravena jednou ze stran za účelem generálního a opakovaného použití a jsou použita bez projednání s druhou stranou”45.
Obchodní podmínky představují nepřímá smluvní ujednání, která se součástí smlouvy stávají v okamžiku, kdy s tím obě strany projeví souhlas.46 Smlouvy, které část svého obsahu určují odkazem na obchodní podmínky, budou často smlouvami uzavíranými adhezním způsobem, viz kapitola 1.3.
Obchodní podmínky jsou zásadně ovlivňovány principem smluvní volnosti. Jak dle mého názoru správně uvádí X. Xxxxxxxx, nelze se domnívat, že obsah všeobecných obchodních podmínek by měl sloužit k úpravě podstatných náležitostí smlouvy, které mezi sebou odlišují jednotlivé smluvní typy, ale jejich obsah by měl být tvořen podmínkami, které lze označit jako pravidelně se vyskytující (naturalia negotii) a náhodně se vyskytující (accidentalia negotii), bez jejichž ujednání může hlavní smlouva vzniknout bez dalšího. X. Xxxxxxxx dále uvádí, že všeobecné obchodní podmínky sehrávají ve vztahu k hlavní smlouvě úlohu doplňkovou.47 S tímto závěrem se plně ztotožňuji, neboť je to právě ustanovení § 1751 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví přednost ujednání sjednaných přímo ve smlouvě před všeobecnými obchodními podmínkami, pokud ty se s nimi dostanou do rozporu. Zákonodárce zároveň logicky upřednostňuje úpravu individuálně sjednanou stranami, ve které strany svou vůli vyjadřují exaktněji s ohledem na své konkrétní zájmy a potřeby.
46 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX X. x xxx. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1.vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2015, s. 53.
47 XXXXXXXX, Xxxxxxxx. Všeobecné obchodní podmínky a řešení jejich kolize po rekodifikaci. Obchodněprávní revue 2015, č. 4, s. 106.
1.5.2 Obchodní podmínky spotřebitelské a podnikatelské
Obchodní podmínky mohou být součástí jak smluv uzavíraných s podnikatelem, tak se spotřebitelem. Vzhledem k různým požadavkům, které zákon na tyto dvě skupiny obchodních podmínek klade, lze obchodní podmínky rozdělit na obchodní podmínky spotřebitelské a obchodní podmínky podnikatelské.
Již před účinností občanského zákoníku Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 11. 2013, sp.zn. I. ÚS 3512/11, konstatoval existenci spotřebitelských obchodních podmínek jako svébytného institutu: „…Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.”
Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami spočívá v rozsahu poskytované informační povinnosti, a to s ohledem na zpracovatele obchodních podmínek. Zatímco u spotřebitelských obchodních podmínek je dle ustanovení § 1751 odst. 1 občanského zákoníku stanovena povinnost připojit obchodní podmínky k nabídce smlouvy bez dalšího, s výjimkou situace, kdy jsou obchodní podmínky stranám známy, u podnikatelských obchodních podmínek mohou být této povinnosti smluvní strany zbaveny. Jedná se o situace, kdy se ve vztazích mezi podnikateli určí část obsahu odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. V tomto případě odpadá povinnost obchodní podmínky ke smlouvě přikládat. Menší míra informační povinnosti je vyjádřením profesionality prostupujícím vztahem podnikatelů a zbavuje je zbytečné formální informační zátěže. Nicméně, není vyloučeno, že právě nižší míra informací může podnikateli způsobit obtíže. Lze si představit situace, kdy zájmové sdružení bude jednat pouze v zájmu jedné smluvní strany a vytvoří tak obchodní podmínky pro budoucí smluvní kontrahenty značně nevýhodné.
Další zásadní otázku, kterou je v souvislosti s všeobecnými obchodními podmínkami potřeba řešit, představuje znalost obchodních podmínek. Nelze vyvozovat takový závěr, že obchodní podmínky jsou známé tehdy, pokud již byly dříve součástí smlouvy. Může dojít k situaci, kdy přestože ty samé obchodní podmínky byly již dříve součástí smlouvy, druhá strana jejich obsah nezná. Dřívější kontraktace není zárukou znalosti všeobecných obchodních
podmínek. Naopak o znalosti obchodních podmínek lze hovořit tam, kde se druhá strana o seznámení s obchodními podmínkami výslovně vyjádří. Smluvní strany tak často činí prohlášením, ve kterém druhá smluvní strana svým podpisem stvrdí, že se s obsahem obchodních podmínek seznámila.48
1.5.3 Jednostranná změna obchodních podmínek
Od účinnosti občanského zákoníku lze obchodní podmínky i jednostranně změnit. Tuto změnu nelze však chápat jako svévoli jedné strany, kdy je vůle druhé strany irelevantní. Jednostranná změna obchodních podmínek vychází ze vzájemné dohody smluvních stran o možnosti jejich jednostranné změny za předpokladu, že jsou naplněny podmínky zákona. Bude se zejména jednat o takové smlouvy odkazující na obchodní podmínky, u nichž se již v předsmluvní fázi objevuje rozumná potřeba jejich budoucí změny.49
Ustanovení § 1752 občanského zákoníku stanoví podmínky, které musí být pro jednostrannou změnu obchodních podmínek splněny. Smluvní strany si změnu obchodních podmínek musí dohodnout přímo v hlavní smlouvě a zároveň si musí ujednat, jak tato změna bude druhé straně sdělena. Strany si pro případ změny musí sjednat možnost vypovědět smlouvu s dostatečně dlouhou výpovědní lhůtou pro zajištění nového dodavatele. A navíc, výpověď nesmí být zpoplatněna či straně vypovídající jakkoli ztížena.50
Občanský zákoník tímto ustanovením reflektoval potřebu podnikatelů reagovat zejména na ekonomické změny, kterým jsou vystavováni, ale zároveň poskytl klientu dostatečnou ochranu tím, že ponechává na jeho vůli, zda s takovou změnou souhlasí, či si nepřeje po jejím provedení být smlouvou dále vázán.
1.5.4 Kolize obchodních podmínek
Při sjednávání obsahu smlouvy se může stát, že každá ze smluvních stran odkáže na jiné obchodní podmínky. Dřívější právní úprava obsažená v § 44 odst. 2 občanského zákoníku 1964 zakotvovala zásadu úplného konsensu stran, kdy pokud došlo k přijetí návrhu s dodatky,
48 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1.vydání. Praha : C. H. Xxxx, 2015, s. 54- 55.
49 XXXXXX, Xxxxx. Některá úskalí racionality obchodních podmínek. Právní rozhledy. 2015, č.18, s. 611.
50 XXXXXX, X. in XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, X. Obchodní smlouvy. 1.vyd. Praha : C.H.Beck, 2016, s. 58.
výhradami či omezeními, považovalo se to za odmítnutí návrhu smlouvy a konstituovalo návrh nový. Smlouva tak uzavřena nebyla.
Současná právní úprava se přiklonila k liberálnějšímu přístupu, který má ve svém důsledku ulehčit vznik smlouvy než její vznik znemožnit. Pokud se odlišné obchodní podmínky dostanou do kolize, existují obecně tři možnosti řešení. Dle „pravidla prvního výstřelu” (first- shot rule) budou platit obchodní podmínky oferenta, „pravidlo posledního výstřelu” (last-shot- rule) upřednostňuje obchodní podmínky akceptanta a nakonec dle „pravidla” vylučovacího (knock-out-rule) bude rozhodujícím obsahové hledisko, kdy platnými ujednáními budou ta, která nejsou v rozporu.
Občanský zákoník ve svém ustanovení § 1751 odst. 2 do českého právního řádu zakotvil posledně zmíněný přístup - „knock-out-rule”. Smluvním stranám je však umožněno aplikaci tohoto pravidla vyloučit a to jak při uzavírání smlouvy, tak i dodatečně, nejpozději však bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle. Ustanovení vylučující aplikaci pravidla musí být umístěno mimo obchodní podmínky.51
1.5.5 Neúčinná ujednání obchodních podmínek
Ustanovení § 1753 občanského zákoníku zavádí pro obchodní podmínky přísnější nároky. Pro ustanovení, která druhá strana nemohla rozumně předpokládat, stanoví sankci neúčinnosti, ledaže ta by s ním výslovně souhlasila. V případě, že by obchodní podmínky takové ustanovení obsahovaly, nepřihlíželo by se k němu. Tato ochrana je druhé straně poskytována bez ohledu na její status, podnikatelský či spotřebitelský.
O taková překvapivá ustanovení se může jednat ať už s ohledem na jejich obsah nebo jejich způsob vyjádření. Obsahově si lze jako překvapivé představit takové ustanovení, které by v případě obchodních podmínek leasingové smlouvy obsahovalo automatické prodlužování doby leasingu, ačkoli nájem ve smlouvě by byl sjednán na dobu určitou. Naopak za neúčinný způsob vyjádření lze posuzovat taková vyjádření, která jsou v obchodních podmínkách obsažena na druhé straně, jsou zobrazena nejasně nebo drobným, špatně čitelným písmem.52
51 XXXXXXXXXX, I., XXXXXXX,R. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 70.
52 XXXXXX, X. xx XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, X. Obchodní smlouvy. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2016, s. 60.
Ustanovení § 558 odst. 2 občanského zákoníku upravuje užívání obchodních zvyklostí, ale pojem nedefinuje. X. Xxxxx obchodní zvyklosti označuje za sociální normy, jež jsou sdíleny příslušníky určité společenské skupiny a tím plní úkol, který plní zvykové právo. Dle dikce § 558 odst. 1 občanského zákoníku se výrazu v právním styku s podnikatelem, pokud je ho možné vyložit různorodě, přisuzuje význam, jaký pravidelně má. Obchodní zvyklosti nejsou obecně závazné, ale lze je považovat za závazné ve styku mezi podnikateli.
Obchodní zvyklosti mohou obecně plnit tři funkce.
Za prvé obchodní zvyklosti mohou sloužit jako „výkladově-aplikační pravidla” pro zjištění významu určitých výrazů a jejich aplikaci. Při interpretaci na základě obchodních zvyklostí se nepřihlíží k individuálním okolnostem, ale kritériem pro výklad je „obecně” platné. Takto se obchodní zvyklosti využívají při výkladu zkratek v případech Incoterms (International Commercial Terms). Používání obchodní zvyklosti jako vykládacího pravidla mohou strany vyloučit strany.
Obchodní zvyklosti mohou mít vedle toho i funkci určitého pravidla pro určitá plnění.
Lze si představit obchodní zvyklost v otázce obalu určitého zboží.
Třetí funkcí obchodních zvyklostí představuje obchodní zvyklost jako pravidlo chování, které se může přímo či nepřímo stát součástí smlouvy. Pokud se takto recipovanému ustanovení obchodních zvyklostí připisuje stejná či obdobná působnost jako ustanovení zákona, znamená to, že zákonná úprava obsažená v dispozitivní zákonné normě je vyloučena.
Podnikatel se obchodní zvyklosti může dovolat za předpokladu, že druhá strana byla s používáním obchodní zvyklosti aspoň srozuměna. Avšak podnikatel, který se bude zvyklosti dovolávat, má důkazní břemeno vůči tomu, kdo hodlá použití obchodní zvyklosti vyloučit. 53
53 XXXXX, L in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 1379-1380.
2. JEDNOTLIVÉ SMLUVNÍ TYPY
Již v první části diplomové práce jsem zvolila kritérium, dle kterého jsem vymezila pojem bankovních smluv. Tímto určujícím kritériem je ustanovení § 1 zákona o bankách. Pro přehlednost uvádím výčet jednotlivých typů bankovních smluv, kterými se v této práci budu zabývat. Jsou jimi smlouva o účtu, smlouva o jednorázovém vkladu, smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, smlouva o úvěru. Analýze podrobím i závazky vzešlé z bankovní záruky.
Pojem účtu v platné právní úpravě legálně vymezen není. Na účet lze nahlížet jako na způsob evidence pohledávky majitele účtu za tím, kdo účet vede a zároveň jako na způsob evidence toho, kdo účet vede, vůči majiteli účtu. 54
Nové pojetí věci v občanském zákoníku s sebou přináší otázku, zda účet lze považovat za věc. Ustanovení § 489 stanoví, že „věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí”. Šíře této definice bezesporu umožňuje subsumovat účet právě pod pojem věci v právním smyslu, jelikož účet není osobou a svou ekonomickou podstatou slouží potřebě lidí. Účet představuje věc nehmotnou a movitou.
Právní úpravu účtu obsahuje občanský zákoník v ustanoveních § 2662 až 2679. Občanský zákoník nejdříve vymezuje obecná ustanovení společná všem typům účtu a dále pak individuálně stanoví pravidla pro platební účet, jiný než platební účet a vkladní knížku. V případě platebního účtu občanský zákoník odkazuje především na úpravu obsaženou v zákoně o platebním styku. Pokud zákon o platebním styku v konkrétním případě neobsahuje zvláštní úpravu pro platební účet, subsidiárně se použije občanský zákoník.
Současná právní úprava u jednotlivých typů účtů navazuje na dosavadní právní úpravu. Čím se však odlišuje, je upuštění od rozlišování smlouvy o běžném účtu a vkladovém účtu.
54 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 77-8.
Občanský zákoník úpravu běžného a vkladového účtu sjednotil do obecného smluvního typu, a to smlouvy o účtu.55
Oblast problematiky účtu je v rámci evropského práva regulována zejména směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o platebních službách“), kterou byl stanoven moderní právní rámec pro platební služby na úrovni Evropské unie. Směrnice se zabývá především stanovením pravidel pro poskytování informací uživatelům platebních služeb, umožnění mobility uživatelů, odpovědnosti za neautorizované platební transakce, stanovení doby pro provedení pravidel platební transakce a jejich poplatků a dále mimosoudní řešením sporů.56 Komise dále přispívá k výkladu některých pojmů pojících se smlouvou o platebním účtu v rámci odpovědích na dotazy veřejnosti.57
Z dalších aktů Evropské unie v souvislosti s úpravou problematiky účtu lze například zmínit Doporučení Komise ze dne 18. července 2011 o přístupu k základnímu platebnímu účtu, které se, jak je již z názvu patrné, zabývá přístupem k účtu, informovaností o jeho dostupnosti, poplatky za poskytování platebních služeb a mimosoudním řešením sporů.58
S účinností občanského zákoníku bylo nutné vyřešit, jak se současná právní úprava vyrovná se smlouvami o účtu vzniklými před jeho účinností. Na tyto případy pamatuje občanský zákoník ve svých přechodných ustanoveních. Ustanovení § 3077 odst. 1 občanského zákoníku bude nutno aplikovat na smlouvy o účtu, které byly uzavřeny do 1. 1. 2014, jmenovitě na smlouvy o běžném účtu (dříve upravené v § 708 až 715a obchodního zákoníku), na smlouvy o vkladovém účtu (§ 716 až 719b obchodního zákoníku) a na smlouvy o vkladu a vkladech na vkladních knížkách (§ 778 až 785 občanského zákoníku 1964). Obsah těchto smluv se bude řídit podle ustanoveních občanského zákoníku, až na otázky související se vznikem smlouvy a na práva a povinnosti vzniklé přede dnem účinnosti občanského zákoníku. Zvláštní přechodné ustanovení § 3077 odst. 2 občanského zákoníku pro vkladní knížku stanoví, že vinkulace vkladu provedené před účinnosti občanského zákoníku se řídí občanským zákoníkem 1964.59
55 XXXXXXXXXXX, D. in XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 2.
56 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 34.
58 Op. cit. sub. 56. s. 39.
59 § 3077 odst. 2 občanského zákoníku: „Jestliže byla výplata z vkladní knížky před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vázána na heslo, na přivolení třetí osoby nebo na skutečnost, o níž je jisto, že nastane, řídí se vázanost
výplaty dosavadními právními předpisy.“
2.1.2 Smlouva o účtu a její podstatné náležitosti
Ustanovení § 2662 občanského zákoníku vymezuje podstatné náležitosti smlouvy o účtu. Mezi tyto podstatné náležitosti patří závazek toho, kdo účet vede, zřídit účet. Dále se stanoví povinnost určit dobu, od které má být účet zřízen, určit měnu účtu a zároveň se určí povinnost toho, kdo účet vede, umožnit majiteli účtu na tento účet vložit hotovost, umožnit mu výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.
Doba, od které má být účet zřízen, se může krýt s okamžikem uzavření smlouvy, stejně tak jako může být stanovena až okamžikem následujícím po uzavření smlouvy. Účet může být veden jak v českých korunách, tak i v zahraniční měně.
Smlouva o účtu bude vzhledem k výše uvedeným podstatným náležitostem rámcovou smlouvou o platebních službách dle § 74 odst. 1 zákona o platebním styku. 60 K jejímu vymezení v podkapitole 2.1.7.
Smlouva o účtu je smlouvou bezformální, kdy se k jejímu platnému uzavření nevyžaduje písemná forma. Přestože zákon písemnou formu pro smlouvu o účtu nevyžaduje, v praxi bude mít smlouva o účtu ve většině případů právě tuto formu.
Smlouva o účtu má konsenzuální povahu. Ke vzniku smlouvy postačí shoda smluvních stran o obsahu smlouvy v podobě podstatných náležitostí, aniž by bylo nutné reálné jednání spočívající např. ve složení hotovosti jako základního vkladu. Požadavek záležející ve složení základního vkladu může vyplynout ze smluvního ujednání. Dosavadní právní úprava smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu v obchodním zákoníku byla rovněž založena na konsenzuální povaze. Smlouva o vkladu upravená § 778 a násl. občanského zákoníku 1964 měla reálnou povahu, kdy základní podmínkou jejího vzniku bylo složení vkladu u peněžního ústavu a jeho přijetí tímto ústavem.
Často bude část obsahu smlouvy o účtu stanovena odkazem na obchodní podmínky. Budou to právě smlouvy o účtu, u kterých si lze již v předsmluvní fázi představit rozumnou potřebu jejich budoucí změny. V této souvislosti je důležité upozornit, že i před účinností občanského zákoníku tu existovala možnost jednostranné změny obchodních podmínek u smlouvy o platebních službách majících povahu rámcové smlouvy, a to ve smyslu § 94 odst. 3 zákona o platebním styku.61
60 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 96-9.
61 XXXXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 239
Smlouvu o účtu uzavírá ten, kdo účet vede, s majitelem účtu.
Současná právní úprava nevyžaduje pro toho, kdo účet vede, formu banky. Jak jsem již v této práci uvedla, nové pojetí smluvních stran v občanském zákoníku vychází ze zásady, že postavení určité osoby jako smluvní strany by nemělo být závislé na její regulaci z hlediska veřejného práva, což je přístup obvyklý i u ostatních smluvních typů.62 Z této právní úpravy tak lze dovodit, že smlouvu o účtu může uzavřít platně kdokoli.
Z veřejnoprávního hlediska mohou banky vést účet pouze tehdy, pokud k tomu mají udělenou příslušnou bankovní licenci a spořitelní a úvěrní družstva povolení. Vedení účtu bude zpravidla představovat poskytnutí platební služby, proto poskytovatelem platební služby mohou být i osoby uvedené v § 5 zákona o platebním styku. Tyto subjekty představují platební instituce, instituce elektronických peněz, poskytovatele platebních služeb malého rozsahu nebo vydavatele peněz malého rozsahu. Uvedené subjekty jsou regulovány dle zákona o platebním styku, nikoli dle zákona o bankách. 63 Nelze však opominout ustanovení § 2 odst. 1 zákona o bankách, které stanoví, že k přijímání vkladů od veřejnosti je oprávněna pouze osoba, která má bankovní licenci, pokud zvláštní zákon nestanoví případně další subjekty oprávněné vybírat vklady od veřejnosti. Zákon o platebním styku však poskytovatele platebních služeb k vybírání vkladů od veřejnosti nezmocnil.
Druhou smluvní stranou smlouvy o účtu je majitel účtu. Občanský zákoník zůstává u označení majitel účtu. Vzhledem k novému chápání účtu jako věci je otázkou, zda je takové označení tím nejvhodnějším. K tomu Xxxxx X. uvádí: „Vzhledem k tomu, že účet je způsobem evidence pohledávky majitele účtu za tím, kdo vede účet (resp. dluh toho, kdo vede účet), je zřejmé, že majitel účtu v právním smyslu evidenci nevlastní. Majitel účtu je v podstatě vlastníkem pohledávky vážící se k účtu. Právní úprava umožňuje výklad, že majitel účtu vlastní účet jako věc v právním smyslu.64 Současná právní úprava se novým chápáním účtu jako věci odlišuje od té dosavadní, která účet za věc nepovažovala a označení jedné ze smluvních stran jako majitele účtu tak nebylo zcela přesné. Majitel dle dosavadní právní úpravy v obchodním
62 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 953.
63 XXXXXXXXXXX, D. in XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014 s. 9.
64 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Wolters Kluwer,a.s., 2014, s. 96.
zákoníku byl pouze majitelem pohledávky evidované podle smlouvy o běžném či vkladovém účtu. 65 Domnívám se, že de lege ferenda by vzhledem k vlastnictví účtu jako věci bylo vhodné uvažovat nad označením „vlastník účtu“, v práci však budu užívat zákonné označení „majitel účtu“.
Majitelem účtu může být osoba podnikající i nepodnikající. Pokud se bude jednat o fyzickou osobu, bude nutné respektovat dopadající ochranu spotřebitele, a to jak obecnou upravenou občanským zákoníkem, tak v případě platebního účtu sektorovou dle zákona o platebním styku.
Pokud dojde k úmrtí majitele účtu, smlouva o účtu se neruší. Tento závěr se vyvozuje z ustanovení § 2009, § 2664 a § 2666 občanského zákoníku. Ustanovení § 2666 občanského zákoníku stanoví povinnost toho, kdo vede účet, i po smrti majitele účtu umožnit provádění určitých hotovostních a bezhotovostních operací na účtu. Tyto úkony budou zpravidla prováděny na základě příkazů udělených majitelem účtu před svou smrtí či příkazy udělené zmocněncem, kterému zmocnění náleží i po smrti majitele účtu. Smrt majitele účtu je dle § 2666 občanského zákoníku potřeba doložit (zejména se bude dokládat úmrtní list či zpráva příslušného státního orgánu).66 Důsledkem, který by nastal v případě nedoložení smrti, by bylo trvání povinnosti toho, kdo účet vede, vyplácet výplaty a uskutečňovat převody dle příkazů majitele účtu. Samo zmocnění zmocněnce smrtí majitelem účtu nezaniká, ledaže by si strany ve smlouvě o účtu ujednaly jinak.67
2.1.4 Nakládání s účtem a s peněžními prostředky na účtu
Přestože občanský zákoník výslovně rozlišuje mezi pojmem nakládání s účtem a pojmem nakládání s peněžními prostředky na účtu, neposkytuje legální definici ani jednoho z nich.
S pojmem nakládání s účtem občanský zákoník operuje v ustanovení § 2663, a to v souvislosti s úpravou zřízení účtu pro více osob. Není zřejmý důvod, proč je tento pojem obsažen pouze v rámci tohoto ustanovení, jelikož je nadmíru jasné, že o nakládání s účtem lze
65 XXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., XXX, Z. a kol. Obchodní zákoník: Komentář. II. díl. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1803.
66 Ustanovení §2666 občanského zákoníku stanoví: Zemře-li majitel účtu, zastaví ten, kdo vede účet, v den následující po dni, kdy mu byla smrt doložena, ty výplaty hotovosti a převody peněžních prostředků z účtu, o kterých majitel účtu určil, že se v nich po jeho smrti pokračovat nemá.
67 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 82-3.
hovořit i tam, kde je osoba pouze jedna. Pojem nakládání s účtem není v občanském zákoníku definován, a proto bude jeho obsah nutné dovodit výkladem z předmětného ustanovení. Obsahem pojmu nakládání s účtem bude nutno rozumět ta právní jednání, která se týkají samotné smlouvy o účtu. Lze si tak představit, že smlouvu bude možné uzavřít, změnit či zrušit. Právo nakládat s účtem náleží majiteli účtu. Pokud je účet zřízen pro více osob, každá z nich má postavení majitele účtu.
Oproti tomu je nakládání s peněžními prostředky upraveno v ustanovení § 2664 občanského zákoníku. Za nakládání s peněžními prostředky lze označit zejména provedení platební transakce, jejímž důsledkem se změní výše pohledávky majitele účtu za tím, kdo učet vede, nebo opačně řečeno- dluh toho, kdo vede účet, vůči majiteli účtu. Tyto transakce jsou zejména prováděny na základě příkazů oprávněné osoby udělovaných tomu, kdo vede účet.
Právo nakládat s peněžními prostředky na účtu náleží majiteli účtu. Aby s peněžními prostředky mohl nakládat i zmocněnec majitele účtu, je nutné tuto možnost ujednat ve smlouvě.
X. Xxxxx pak jmenovitě uvádí možnost sjednat oprávnění zmocněnce v podobě nakládání s peněžními prostředky pomocí platební karty nebo platebních příkazů předávaných v papírové podobě anebo prostřednictvím dálkového přístupu k účtu. Zmocnění k nakládání s prostředky na účtu nezaniká smrtí majitele účtu.68
2.1.5 Zánik závazků ze smlouvy o účtu
Závazky ze smlouvy o účtu v praxi nejčastěji zanikají dohodou smluvních stran nebo výpovědí jedné ze smluvních stran. Závazky ze smlouvy o účtu však mohou zaniknout i jinými způsoby, a to splynutím, odstoupením od smlouvy, následnou nemožností plnění či uplynutím doby, pokud závazek ze smlouvy byl sjednán na dobu určitou. Pokud se jedná o platební účet, bude nutné vzít v potaz i úpravu obsaženou v § 95 zákona o platebním styku. Strany si zpravidla možnosti zániku závazků ujednají ve smlouvě.
Ustanovení § 2668 občanského zákoníku určuje některé povinnosti toho, kdo účet vede, pokud dojde k zániku závazků ze smlouvy o účtu. Ten, kdo účet vede, je povinen vypořádat pohledávky a dluhy, které se účtu týkají. Jak předmětné ustanovení uvádí, bude se zejména jednat o převody peněžních prostředků z účtu uskutečněné prostřednictvím platebních prostředků a šeků použitých do dne zániku závazku. Platební prostředek je definován v § 2 odst.
68 XXXXX, Xxxx. Právní úprava účtu v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy 2013, č. 11. s. 401.
1 písm. d) zákona o platebním styku jako „zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem platebních služeb a uživatelem platebních služeb, které jsou vztaženy k osobě uživatele platebních služeb a kterými uživatel platebních služeb dává platební příkaz“. V praxi se bude nejčastěji jednat o platební karty.
Po tom, co ten, kdo účet vede, vypořádá pohledávky a dluhy, účet zruší. Zrušení účtu bude v praxi znamenat odebrání přiděleného čísla účtu a vymazání evidenčních údajů o dluhu toho, kdo účet vedl, vůči majiteli účtu z účetních knih. Pokud na účtu existuje zůstatek peněžních prostředků, vyplatí je majiteli účtu. Právní úprava nestanoví v souvislosti se zrušením účtu žádné povinnosti majiteli účtu.69
Občanský zákoník při úpravě platebního účtu v ustanovení § 2669 odkazuje na jiný zákon. Tímto zákonem se rozumí zákon o platebním styku.
Zákon o platebním styku platební účet definuje kruhem. Za platební účet zákon o platebním styku v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) označuje účet, který slouží k provádění platebních transakcí. Právě provádění platebních transakcí odlišuje platební účet od jiného než platebního účtu.70 Platební transakcí se rozumí vložení platebních prostředků na platební účet, výběr peněžních prostředků z platebního účtu nebo převod peněžních prostředků, ledaže se nejedná o platební službu dle § 3 odst. 3 zákona o platebním styku.71
V praxi však mnohdy nebude jednoduché rozlišit, zda se o platební účet jedná či ne. Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu o platebním styku „platební účet je vymezen jako účet, který slouží k provádění platebních transakcí. Vzhledem k široké definici platební transakce [§ 2 odst. 1 písm. a)] se nejedná pouze o účty, které slouží k provádění převodů, ale i o účty, na které lze pouze vkládat nebo z nich vybírat peněžní prostředky.”72
X. Xxxxx upozorňuje na definiční obtíže, které s sebou členění účtů na účty platební a jiné než platební přináší. Pokud smlouva o účtu bude obsahovat podstatné náležitostí dle § 2662
69 XXXXX, Xxxx. Právní úprava účtu v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy 2013, č. 11. s. 401.
70 XXXXXXXXXXX, D. in XXXXXXXXXXX X., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 3
71 Viz ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku
72 Důvodová zpráva k zákonu o platebním styku.[online] [cit. 10. 10. 2016] Dostupné z WWW: xxxxx://xxx.xxxx- xxxxxx.xx/xx/xxxxxxxxxxx-xxxxxxxx.xxxx?xxxxxxxxXxxxx0x0xxxxx0x0xxxxxxxx0x)
občanského zákoníku, účet zároveň naplní definiční znaky platebního účtu. Pokud ve smlouvě bude některá z podstatných náležitostí smlouvy o účtu chybět, nebude je ji možné za smlouvu o účtu považovat. K členění účtů na platební a jiné než platební bude nutno přistupovat z hlediska účelu, ke kterému slouží. 73 Liška jako určité vodítko k rozlišování platebního a jiného než platebního účtu uvádí hledisko zaujaté Evropskou komisí v odpovědích na dotazy veřejnosti k směrnici o platebních službách, kdy „za platební účty se považují všechny druhy běžných účtů a ty spořicí účty, u kterých může majitel vkládat nebo vybírat peněžní prostředky bez jakéhokoli dodatečného zásahu nebo souhlasu.“ 74 Bude vždy v konkrétním případě nutné opatrně přistupovat k posouzení, o jaký typ účtu se jedná, a to zejména vzhledem k jeho hlavnímu účelu, rozsahu platebních transakcí a případných omezení.
Smlouva o platebních službách není samostatným smluvním typem, ale může se jednat o jakoukoli smlouvu, která obsahuje závazek poskytovatele k provedení platební transakce. Její vymezení obsahuje ustanovení § 74 a násl. zákona o platebním styku. Smlouva o platebních službách může nabýt dvou podob, a to smlouvy o jednorázové platební transakci nebo rámcové smlouvy. Zatímco smlouva o jednorázové platební transakci slouží k provedení jednotlivé platební transakce předem ve smlouvě určené, rámcová smlouva slouží k provedení několika platebních transakcí ve smlouvě předem jednotlivě neurčených.75
Stranami smlouvy o platebních službách jsou poskytovatel a uživatel. Na rozdíl od směrnice o platebních službách zákon o platebním styku tyto strany nevymezuje. Poskytovatelem platebních služeb lze označit stranu, která se k provedení transakce zavázala, zatímco uživatelem je strana smlouvy, vůči níž tento závazek směřuje.76 Zákon rozlišuje mezi poskytovatelem služeb a osobou oprávněnou k poskytování platebních služeb. Zatímco zákon pro poskytovatele služeb vyžaduje pouze postavení smluvní strany, pro osobu oprávněnou k poskytování platebních služeb vyžaduje veřejnoprávní oprávnění k poskytování platebních služeb. Osoby oprávněné lze rozdělit do následujících kategorií:
• bankovní poskytovatelé platebních služeb (banky, spořitelní a úvěrní družstva, zahraniční banky a zahraniční finanční instituce),
73 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s.84- 5
75 XXXXX, X. in XXXXX, X., XXXXXXXXXX, D., XXXXXXXX, D., XXXXXXXXX, X. Zákon o platebním styku.
Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2011, s. 340-341.
76 Tamtéž, s. 342.
• nebankovní poskytovatelé platebních služeb (instituce elektronických peněz zahraniční instituce elektronických peněz, vydavatele elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, zahraniční platební instituce a poskytovatele platebních služeb malého rozsahu),
• zbytková Kategorie (ČNB).
Výčet oprávněných osob je taxativní.77
Zákon o platebním styku neobsahuje definici uživatele. Uživatelem se rozumí jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která užívá poskytovanou službu. Uživatel může mít postavení příjemce nebo plátce. Plátcem je takový uživatel, z jehož platebního účtu mají být odepsány peněžní prostředky k provedení platební transakce nebo který dává k dispozici peněžní prostředky k provedení takové platební transakce, zatímco příjemcem se rozumí uživatel platebních služeb, na jehož platební účet mají být podle platebního příkazu připsány peněžní prostředky nebo kterému mají být podle platebního příkazu peněžní prostředky dány k dispozici.
Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o platebním styku obsahuje rozdělení uživatele do tří
skupin:
• spotřebitel
• drobný podnikatel
• ostatní uživatelé.
Spotřebitele pojímá ustanovení § 2 odst. 3 písm. c) zákona o platebním styku jako
každou fyzickou osobu, která uzavírá smlouvu s poskytovatelem platebních služeb nebo s ním jinak jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti anebo mimo rámec samostatného výkonu svého podnikání. Tato definice zcela odpovídá definici spotřebitele obsažené v občanském zákoníku. Drobný podnikatel je vymezen pro zákon o platebním styku jako podnikatel, který má méně než 10 zaměstnanců a roční obrat nebo bilanční suma roční rozvahy činí nejvýše částku odpovídající 2 000 000 eur. Ostatní uživatelé představují zbytkovou kategorii, která podléhá obecnému režimu zákona o platebním styku. Vnitřní diferenciace statusu uživatele je vedena z důvodu odlišné ochrany, a to vzhledem k nestejnorodému postavení těchto subjektů. Spotřebitel je chráněn nejen ustanoveními občanského zákoníku, ale zároveň k němu přistupuje v případě smlouvy o platebních službách i sektorová ochrana poskytovaná zákonem o platebním styku. Tato ochrana dopadá kromě spotřebitele i na drobné podnikatele. Drobný
77 XXXXXXXX, X. xx XXXXX, J., XXXXXXXXXX, D., XXXXXXXX, D., XXXXXXXXX, X. Zákon o platebním
styku. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2011, s. 76-7.
podnikatel je chráněn ovšem v pouze v případě, pokud na výzvu poskytovatele platební služby tuto skutečnost doloží. Definice drobného podnikatele navazuje na doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003, o definici mikropodniků a malých a středních podniků.
Rozdělení uživatelů na spotřebitele, drobné podnikatele a ostatní uživatele nachází své opodstatnění v souvislosti s ustanovením § 75 odst. 2 zákona o platebním styku. Zákon o platebním styku v některých případech umožňuje poskytovateli a uživateli platebních služeb sjednat úpravu odlišnou od ustanovení zákona o platebním styku. Právě ustanovení § 75 odst. 2 zákona o platebním styku nedovoluje takové odchylující se ustanovení ujednat poskytovateli platebních služeb s uživatelem, který je spotřebitelem nebo drobným podnikatelem. Zákaz odchýlení se týká ustanovení § 77 odst. 1, § 79- 97, § 103, § 106, § 116- 118 a § 120 odst. 1 zákona o platebním styku a od lhůty uvedené v § 121 zákona o platebním styku.78
2.1.7 Novela zákona o platebním styku
V současné době prochází legislativním procesem návrh novely zákona o platebním styku (sněmovní tisk 745). Cílem této novely je transpozice směrnice o základním platebním účtu, kterou se členské státy zavázaly implementovat do 18. září 2016. Cílem směrnice o základním platebním účtu je odstranit stále objevující se překážky na vnitřním trhu. Směrnice o základním platebním účtu zakotvuje právo spotřebitele otevřít si základní platební účet. Dále obsahuje postup pro službu změny platebního účtu a také stanoví pravidla, která mají směřovat k ulehčení přeshraničního otevírání platebních účtů. Směrnice o základním platebním účtu si v článku 15 klade za cíl odstranit diskriminaci z důvodu místa pobytu klienta, pokud ten si přeje otevřít a používat platební účet i v zahraničí. V neposlední řadě stanoví požadavky pro průhlednost poplatků účtovaných spotřebitelům ze strany poskytovatelů platebních služeb. Lze konstatovat, že implementace směrnice přispěje k větší ochraně spotřebitele a tím paralelně povede k rozšíření okruhů povinností poskytovatele platebních služeb.
Dalším důvodem předložení této novely zákona je adaptace českého právního řádu na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/751 ze dne 29. dubna 2015 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce (dále jen „nařízení MIF“). Přestože nařízení Evropské unie jsou přímo použitelná a nepotřebují žádný prováděcí vnitrostátní
78 XXXXX, X. Xxxxxxx o platebních službách. Obchodněprávní revue, 2010, č. 5, s. 125.
předpis, Česká republika se v souvislosti s nařízením MIF zavázala do dvanácti měsíců ode dne jeho platnosti zavést sankce za porušení nařízení a určit orgány, které budou vykonávat dohled nad dodržováním povinností stanovených nařízením MIF.79
Jiný než platební účet je zákonem definován negativně. Bude se jednat o takový účet, který nenaplňuje definici platebního účtu dle zákona o platebním styku. Příkladem jiného než platebního účtu bude termínovaný vklad či úvěrový účet, který věřitel pro dlužníka vede za účelem evidence zůstatku úvěru a který slouží k čerpání nebo pravidelnému splácení tohoto úvěru, pokud v sobě nezahrnuje další platební prvky.
Ustanovení § 2670 až 2675 občanského zákoníku, upravující jiný než platební účet, se též použije na vložení hotovosti, výběr hotovosti nebo převod peněžních prostředků na platebním účtu, jestliže tyto činnosti nelze označit jako platební transakce dle zákona o platebním styku.80
Ustanovení § 2671 občanského zákoníku upravuje úroky z peněžních prostředků na jiném než platebním účtu tak, že ty náleží majiteli účtu ode dne připsání peněžních prostředků na účet až do dne předcházejícímu jejich odepsání. Co se týče peněžních prostředků, ty budou na účet připsány nejpozději následující pracovní den poté, co ten kdo účet vede, s nimi získal právo nakládat.81 Lhůta je pro toho, kdo účet vede, stanovena jako nejzazší. Je právem toho, kdo účet vede, připsat peněžní prostředky na účet i dříve.
Pokud si strany nesjednají jinou úpravu než tu obsaženou v § 2673 občanského zákoníku, platí pro jiné než platební účty, že ten kdo účet vede, je povinen oznámit majiteli účtu vložení či výběr hotovosti nebo převod peněžních prostředků, k němuž došlo v uplynulém kalendářním měsíci, bez zbytečného odkladu po skončení kalendářního měsíce a zároveň je povinen oznámit majiteli účtu bez zbytečného odkladu po skončení kalendářního roku zůstatek peněžních prostředků na účtu. Poskytnutí informace o těchto stavech představuje předpoklad pro uplatnění reklamace nesprávné operace na účtu či nesprávných údajů o zůstatku na účtu.
80 XXXXXXXXXXX, D. in XXXXXXXXXXX, D. in XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 56.
81 Viz ustanovení § 2672 občanského zákoníku.
Dle ustanovení § 2674 občanského zákoníku může být smlouva o jiném než platebním účtu zrušena výpovědí ze strany majitele účtu. Majitel tak může dle předmětného ustanovení učinit i bez výpovědní doby, i když je smlouva uzavřena na dobu určitou. Pro výpověď není stanovena povinná písemná forma.
Smlouvu o jiném než platebním účtu může dle § 2675 občanského zákoníku vypovědět i ten, kdo vede účet. Pro výpověď ze strany toho, kdo účet vede, není též stanovena povinná písemná forma. Občanský zákoník rozlišuje mezi výpovědí s výpovědní dobou a okamžitou výpovědí. Ustanovení § 2675 odst. 1 občanského zákoníku upravuje výpověď s výpovědní dobou. Jedná se o situace, kdy ten, kdo účet vede, nemusí mít žádný právní důvod a navíc ve výpovědi nemusí žádný důvod uvést. Závazek ze smlouvy o účtu zanikne ke konci měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď došla majiteli účtu. Na druhou stranu ustanovení
§ 2675 odst. 2 občanského zákoníku upravuje výpověď okamžitou. Okamžitou výpověď může podat ten, kdo účet vede v případě porušení ujednané povinnosti ze strany majitele účtu, a to podstatným způsobem. Strany si zpravidla ve smlouvě sjednají, co se rozumí podstatným porušením povinnosti majitele účtu. Pokud takové ujednání smluvních chybí, bude nutné vycházet z právní úpravy obsažené v ustanovení § 2002 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, co se podstatným porušení povinnosti rozumí. Dle předmětného ustanovení lze za podstatné porušení povinnosti označit takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla, nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala. Účinky výpovědi majiteli účtu nastávají dnem doručení této výpovědi majiteli.82
Vkladní knížka představuje zvláštní typ účtu. Toto zařazení je odůvodněno faktickou podstatou vkladní knížky, která je účtem, liší se pouze způsobem nakládání s peněžními prostředky a formou evidence o provedených pohybech peněžních prostředků na účtu. Vkladní knížkou potvrzuje výstavce vkladní knížky vložení hotovosti na účet a výběr hotovosti z účtu. Vkladní knížka neslouží k provádění běžného platebního styku.
82 XXXXX, Xxxx. Právní úprava účtu v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy 2013, č. 11. s. 401.
Na vkladní knížku se se kromě obecných ustanoveních o účtu použije speciální úprava obsažena v § 2676 až 2679 občanského zákoníku. Právní úprava vkladní knížky navazuje na dosavadní právní úpravu vkladní knížky v občanském zákoníku 1964 s určitými odchylkami.
Stranami smlouvy v případě vkladní knížky jsou majitel vkladní knížky a výstavce vkladní knížky. Přestože občanský zákoník pro výstavce vkladní knížky nestanoví obligatorní formu banky, bude tento závěr možné dovodit z úpravy obsažené v zákoně o bankách.
První věta ustanovení § 2676 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že „Vkladní knížkou potvrzuje výstavce vkladní knížky vložení hotovosti na účet a výběr hotovosti z účtu.“ Vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení si lze představit, že si strany ujednají za určitých okolností i provedení bezhotovostního převodu na vkladní knížku. Výstavce vkladní knížky uvádí ve vkladní knížce výši peněženích prostředků a zároveň potvrzuje i změny, ke kterým na vkladní knížce dochází. V souvislosti s dikcí věty druhé ustanovení § 2677 lze o vkladní knížce uvažovat jako o cenném papíru.83
Ustanovení § 2676 odst. 1 občanského zákoníku stanoví vyvratitelnou právní domněnku: „Má se za to, že výše peněžních prostředků na účtu odpovídá záznamům na vkladní knížce.” V případě, že zůstatek na účtu nebude odpovídat záznamům na vkladní knížce a strany nedosáhnout ohledně sporu shody, bude o něm na návrh jedné z nich rozhodovat soud. Důkazní břemeno v tomto případě ponese ten, kdo účet vede.
Významnou změnou oproti dosavadní právní úpravě je chybějící úprava vinkulace vkladu.84 Liška P. konstatuje, že vzhledem k současné právní úpravě vkladních knížek pouze na jméno, vinkulace výplaty vkladu na heslo prakticky ztratila význam. Jiný názor zastává ohledně zrušení ostatních způsobů vinkulace výplaty vkladu, ke kterým dle něj nebyly žádné vážné důvody a jak i praxe ukazuje, zrušení úpravy vinkulace na přivolení třetí osoby představuje určitý problém. Jako možné řešení uvádí uzavření nepojmenované smlouvy o vinkulaci, kdy by jednou ze smluvních stran musel být i soud, aby nedošlo ke zrušení smlouvy bez jeho vědomí. Vzápětí však dodává, že toto řešení mají soudy stěží na mysli, pokud vinkulaci nařizují i po účinnosti občanského zákoníku. 85 S názorem Xxxxx, P. se plně ztotožňuji.
83 Ustanovení § 2677 občanského zákoníku stanoví: „S peněžními prostředky na účtu nakládá majitel vkladní knížky. Bez předložení vkladní knížky nelze s peněžními prostředky nakládat.“
84 Vinkulací, vázaností výplaty vkladů, právní úprava v § 780 odst. 2 občanského zákoníku 1964 rozuměla opatření, které spočívalo v omezení možnosti nakládat se vkladem. Osoba jinak oprávněna k nakládání
se vkladem byla povinna splnit další podmínku k tomu, aby jí bylo možné vyplatit vklad na základě jejího pokynu. Podmínkou mohlo být sdělení hesla, přivolení třetí osoby nebo skutečnost, o které bylo jisto, že nastane. 85 XXXXX, Xxxx. Vinkulace vkladu na vkladní knížce. Právní rozhledy, 2016, č.6. s. 191.
Domnívám se, že zákonodárce vypuštěním úpravy vinkulace vkladu na přivolení třetí osoby nedomyslel důsledky, které tato absentující úprava způsobí. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku k úpravě vkladní knížky sice uvádí, že „nepřebírají se ta ustanovení, která jsou z hlediska současné praxe překonána“86, ale bylo doopravdy toto ustanovení překonáno? Vždyť právě institut vinkulace vkladu s přivolením třetí osoby, byl jedním z institutů, který napomáhal ochraně nesvéprávných osob a občanský zákoník s novým, účinnějším řešení ochrany v tomto případě nepřichází. Lze se domnívat, že zákonodárce pro případy, kdy si strany dohodu o vinkulaci budou chtít ujednat i po účinnosti občanského zákoníku, spoléhal s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku na smluvní volnost stran, aniž by se zabýval konkrétní podobou tohoto řešení. Vypuštění úpravy vinkulace vkladu považuji v právním vývoji za krok zpátky a také za značný problém pro rozhodovací činnost soudů.
Jak uvádí důvodová zpráva k občanskému zákoníku, jednorázový vklad je jakýmsi protipólem k obecné smlouvě o účtu a je pro něj charakteristické, že na rozdíl od účtu u něj nedochází ke změnám výše vložených peněžních prostředků.87 Jak ale správně upozorňuje X. Xxxxxxxxx, i smlouva o jednorázovém vkladu může naplnit znaky smlouvy o platebních službách dle zákona o platebním styku a tak na sebe vztáhnout působnost zákona o platebním styku.88 V praxi ale bude mít jednorázový vklad nejčastěji podobu termínovaného vkladu, kdy se vklad úročí po určitou předem sjednanou dobu stanovenou sazbou. Termínované účty nejsou zpravidla určeny pro neomezené provádění platebních transakcí. Nelze na ně vkládat peněžní prostředky, ani takové prostředky volně vybírat.89
Občanský zákoník termín vkladu nedefinuje. Nutno tak uvažovat nad možností, že vkladem budou i jiné komodity než peněžní prostředky. Právní podmínkou však bude, aby se jednalo o věci zastupitelné. 90 Předmětem smluv o jednorázovém vkladu v bankovní praxi jsou
86 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 953
87 Tamtéž, s. 954.
88 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Smlouvy o účtu v platebním styku. Obchodněprávní revue 2016, č.5, s. 147.
89 XXXXXXXXXXX, D. in XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 88.
90 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 131.
jen peněžité prostředky. Zákon o bankách právě pro případ, kdy předmětem jsou peněžní prostředky, podává ve svém ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) definici vkladu. Vklad je definován jako „svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu”. Za přijímání vkladů se dle § 2 odst. 2 rozumí „též soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů, pokud
a) představuje jedinou nebo jednu z hlavních činností emitenta,
b) předmětem podnikatelské činnosti emitenta je poskytování úvěrů, nebo
c) předmětem podnikatelské činnosti emitenta je některá z činností uvedených v § 1 odst. 3 zákona o bankách.“
Úpravu jednorázového vkladu obsahuje ustanovení §2680 a 2681 občanského zákoníku. Ustanovení o vkladním listu představuje ustanovení zvláštní k obecné úpravě jednorázového vkladu. Právní úprava vychází z dosavadní právní úpravy občanského zákoníku o vkladech (§ 557 a násl.) a některých ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o vkladovém účtu (§ 716- 719b).
2.2.2 Smlouva a její podstatné náležitosti
Smlouva o jednorázovém vkladu má konsensuální povahu. Smlouva vznikne, aniž by vkladatel musel poskytnout vklad. Občanský zákoník nestanoví pro smlouvu o jednorázovém vkladu povinnou písemnou formu. Lze však doporučit, aby tak strany v rámci právní jistoty činily.
Podstatnými náležitostmi smlouvy o jednorázovém vkladu je závazek vkladatele poskytnout příjemci pevný jednorázový vklad v určité výši a tuto výši vkladu nadále neměnit a zároveň závazek příjemce vkladu vklad přijmout a po zániku závazku jej vrátit a zaplatit vkladateli úrok.
Vedle podstatných náležitostí smlouvy strany často ve smlouvě o jednorázovém vkladu ujednají měnu vkladu, svá další práva a povinnosti či podmínky zániku závazku ze smlouvy o jednorázovém vkladu.91
91 XXXXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 268- 9.
Smluvními stranami smlouvy o jednorázovém vkladu jsou vkladatel a příjemce vkladu.
Vkladatelem může být osoba fyzická i osoba právnická a to jak podnikající, tak i nepodnikající.
Příjemcem vkladu může být z hlediska soukromoprávního osoba fyzická i právnická. Z hlediska veřejnoprávního však může být příjemcem vkladu pouze osoba právnická a to jen ta, která má k činnosti přijímání vkladů udělenou bankovní licenci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o bankách. Z tohoto ustanovení plyne, že bez bankovní licence nikdo nesmí přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zvláštními zákony, které dovolují i jiným subjektům přijímat vklady od veřejnosti jsou zákon o spořitelních a úvěrních družstvech a zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Přijímat peněžité vklady od veřejnosti je tak nadále umožněno jen bankám a spořitelním a úvěrním družstvům. Tato úprava plyne z požadavků evropského práva, konkrétně z článku 5 směrnice o přístupu k činnosti úvěrových institucí, který zakazuje jakýmkoli jiným osobám než bankám v členských zemích přijímat vklady a jiné splatné peněžní prostředky od veřejnosti.
X. Xxxxx jako speciální případ přijímání peněžitých vkladů nelicencovanými subjekty uvádí zákonem výslovně upravené, tzv. podnikové spoření. Zmocňující úpravu představuje ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. 92 Dle tohoto ustanovení je zaměstnavatel sice oprávněn přijímat vklady, ale pouze od svých zaměstnanců.
Vkladní list představuje potvrzení příjemce vkladu o pevném jednorázovém vkladu na dobu určitou ve výši vkladním listem uvedené.
Právní úpravu vkladního listu obsahuje ustanovení § 2680 občanského zákoníku. Toto ustanovení je ustanovením zvláštním k obecné úpravě jednorázového vkladu. Příjemce vkladu má kromě povinností, které vyplývají ze smlouvy o jednorázovém vkladu ještě další zákonnou povinnost, a to povinnost potvrdit převzetí vkladu vkladateli vkladním listem.
92 LIŠKA, P. in XXXXX, P., XXXX, Š, XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 94-5.
Zákon nestanoví povinné náležitosti vkladního listu. Z právní úpravy jednorázového vkladu lze vyvodit, že vkladní list bude obsahovat výši vkladu a dále jeho specifikaci. Často bude vkladní list obsahovat i určení doby, na kterou se uzavírá. Z občanského zákoníku nelze jednoznačně dovodit, že by vkladní list představoval cenný papír, avšak za naplnění určitých předpokladů, lze o situaci, kdy se vkladním list stane cenným papírem, uvažovat. 93 Navíc výčet druhů cenných papírů není taxativní, a i proto si lze představit, že vkladní list bude cenným papírem.
Důvodová zpráva vymezuje akreditiv jako „zvláštní platební nástroj (peněžní nebo platební dokument) vystavený zpravidla bankou, kterou se příkazce zavázal ve smlouvě o otevření akreditivu vyplatit osobě, v jejíž prospěch má být akreditiv otevřen a označované jako oprávněný nebo jako beneficient, peněžitý obnos až do ujednané výše.” 94
Z hlediska obecnějšího zařazení lze akreditiv považovat za zvláštní typ příkazu. Výstavce akreditivu jako příkazník se zavazuje obstarat smlouvou o otevření akreditivu (příkazní smlouvou) placení dluhu oprávněnému na účet příkazce (obstarat záležitosti příkazce).95
Právní úprava akreditivu se nalézá v ustanoveních § 2682 až 2693 občanského zákoníku. Tato ustanovení vychází z dřívější úpravy v obchodním zákoníku (ustanovení § 682 až 691).
2.3.2 Smlouva a její podstatné náležitosti
Podstatné náležitosti smlouvy o otevření akreditivu tvoří závazek výstavce akreditivu vystavit na žádost a účet příkazce akreditiv ve prospěch třetí osoby (oprávněného) a závazek příkazce zaplatit výstavci akreditivu za vystavení tohoto akreditivu odměnu.
93 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s 135-6.
94 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 956.
95 Op. cit. sub. 94. s. 143.
Smlouva o otevření akreditivu nevyžaduje písemnou formu. Jedná se o konsenzuální smlouvu, ve které se výstavce akreditivu zavazuje k vystavení akreditivu ve prospěch oprávněné osoby, a to až na základě žádosti příkazce. Žádost může být učiněna současně se smlouvu, ale i kdykoli po uzavření smlouvy.
Smlouva o otevření akreditivu je smlouvou úplatnou. Zákon nestanoví podmínky pro stanovení výše odměny. Výkladem lze dospět k závěru, že pokud by smlouva o akreditivu neobsahovala výši odměny, ani způsob stanovení její výše, postupovalo by se dle ustanovení § 1792 odst. 1 občanského zákoníku a výše odměny by byla stanovena jako cena obvyklá z hlediska doby a místa uzavření smlouvy.
Smlouva o otevření akreditivu bude kromě podstatných náležitostí obsahovat zpravidla i další obsahová ustanovení. Ve smlouvě se obvykle bude vyskytovat specifikace plnění, které se výstavce akreditivu zavazuje poskytnout oprávněnému, specifikace podmínek v podobě akreditivních podmínek a určení doby, dokdy má oprávněný akreditivní podmínky splnit.96
Smluvními stranami smlouvy o akreditivu jsou příkazce a výstavce akreditivu. Smlouva se uzavírá ve prospěch třetí osoby, oprávněného (beneficienta), který ale smluvní stranou není.
Zákon neklade žádné požadavky na osobu příkazce. Příkazcem může být jakákoli fyzická či právnická osoba. Příkazce musí být ve smlouvě jasně identifikován.
Osoba výstavce akreditivu není zákonem vymezena. Nejčastěji v praxi půjde ale o banky.97 Dřívější úprava obsažena v obchodním zákoníku vyžadovala obligatorně jako jednu ze smluvních stran banku. Zároveň ale táto zásada byla prolomena ustanovením § 762 odst. 1 obchodního zákoníku, které stanovilo, že mj. smlouvu o akreditivu mohla uzavřít i jiná osoba, která k tomu byla oprávněna. Smlouvu o otevření akreditivu s příkazcem tak mohla uzavřít i spořitelní a úvěrní družstva podle zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
Přestože současná právní úprava nestanoví speciální požadavky na výstavce akreditivu, je nutné upozornit na ustanovení § 1 odst. 3 písm. f) a § 2 až 4 zákona o bankách, která pro subjekt vystavující akreditiv vyžaduje bankovní licenci. Vedle něj budou i nadále moci smlouvu o otevření akreditivu z veřejnoprávního hlediska uzavřít i spořitelní a úvěrní družstva.
96 XXXXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 274-5.
97 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 100.
2.3.4 Obsah a vystavení akreditivu
Vymezení minimálního obsahu akreditivu obsahuje ustanovení § 2683 odst. 2 občanského zákoníku. Akreditiv musí obsahovat určení, že se výstavce akreditivu zavazuje zaplatit určitou částku, přijmout směnku nebo se zavazuje k jinému plnění, stejně tak jako akreditivní podmínky s určením doby jejich splnění, aby mohl oprávněný požadovat plnění od výstavce akreditivu.
Jednotné zvyklosti a pravidla zavádí v článku 2 pro povinnost výstavce akreditivu k plnění pojem honorování. Honorováním se rozumí:
a) zaplatit na viděnou, jestliže je akreditiv použitelný platbou na viděnou, vzít na sebe závazek,
b) vzít na sebe závazek k odložené platbě a zaplatit při splatnosti, jestliže je akreditiv použitelný odloženou platbou,
c) akceptovat cizí směnku (tratu) vystavenou beneficientem a zaplatit při splatnosti, jestliže je akreditiv použitelný akceptací.
Ustanovení § 2684 občanského zákoníku stanoví okamžik vzniku závazku mezi oprávněným a výstavcem akreditivu. Tímto okamžikem je okamžik vzniku vystavení akreditivu. Občanský zákoník nestanoví, co se vystavením akreditivu rozumí. V bankovní praxi často dojde ke splynutí okamžiku vystavení s okamžikem oznámení o vystavení, jelikož se k oznámení využívá SWIFT. 98 SWIFT (Society for Worldwide Interbank Finacial Telecommunication, česky Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci) označuje počítačově řízený systém pro dálkový přenos dat mezi bankami a dalšími finančními, ale i nefinančními institucemi. 99
Závazek výstavce akreditivu je jednostranný a nevyžaduje přijetí oprávněného. Vznikem závazku mezi oprávněným a výstavcem akreditivu nevzniká povinnost oprávněného povinnost závazek využít. Na základě smlouvy o otevření akreditivu ale vzniká povinnost výstavci akreditivu, a to povinnost akreditiv otevřít. Výstavce akreditivu musí oprávněného informovat o otevření akreditivu v jeho prospěch a o jeho obsahu bez zbytečného odkladu.
98 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s 170-1.
99 HLÁDEK, T. in XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 117.
Oznámení musí být učiněno v písemné formě. Dosavadní právní úprava v § 683 obchodního zákoníku zakotvovala k tomuto účelu institut akreditivní listiny. Občanský zákoník tuto formu nepřevzal.100
Ustanovení § 2687 až 2689 občanského zákoníku obsahují zvláštní úpravu tzv. potvrzeného akreditivu. Tato ustanovení se použijí vedle obecných ustanoveních upravující akreditiv.
Potvrzeným akreditivem se rozumí akreditiv vystavený původním výstavcem a na základě žádosti původního výstavce potvrzený dalším výstavcem. Tímto potvrzením dojde ke vzniku závazku mezi potvrzujícím výstavcem a oprávněným, a kterému tak vznikne právo na plnění i vůči potvrzujícímu výstavci. Tím se potvrzený akreditiv odlišuje od pověření akreditivem, při kterém oprávněnému právo na plnění vůči pověřenému výstavci akreditivu nevzniká. Okamžik vzniku závazku je stanoven k okamžiku oznámení závazku.
Potvrzený akreditiv vedle naplnění podmínek obecného způsobu změny a zániku akreditivu obsaženého v ustanovení § 2686 občanského zákoníku, tedy souhlasu oprávněného a příkazce, i naplnění další podmínky, a to souhlasu potvrzujícího výstavce.
Pokud dojde k plnění oprávněnému místo původního výstavce akreditivu potvrzujícím výstavcem, má tento výstavce právo na náhradu vůči původnímu výstavci akreditivu. Termínem náhrada je vysloven závěr, že se nemusí jednat o plnění stejného druhu. Bude na konkrétních ujednání mezi původním a potvrzujícím výstavce, aby si stanovily povahu této náhrady.101
2.3.6 Jiný výstavce akreditivu
Výstavce akreditivu může dle § 2685 občanského zákoníku pověřit akreditivem i jiného výstavce. Obsah tohoto pověření jiného výstavce tvoří pověření k poskytnutí plnění oprávněnému.
100 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 171-2.
101 XXXXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI.
Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 282-4.
Pověření jiného výstavce představuje institut odlišný od institutu potvrzeného akreditivu, který je upraven v § 2687 a násl. občanského zákoníku. K potvrzenému akreditivu více v podkapitole 2.3.5. V případě pověření má oprávněný nadále možnost požadovat poskytnutí plnění z akreditivu pouze na původním výstavci akreditivu. Plnění může poskytnout i výstavce pověřený a oprávněný je povinen takové plnění přijmout. X. Xxxxxxx se domnívá, že přestože tak zákon výslovně nestanoví, měl by původní výstavce po pověření akreditivu jiného výstavce, tuto skutečnost oznámit oprávněnému, aby byl srozuměn s možností, že i pověřený výstavce může poskytnout plnění.
Pokud dojde k plnění ze strany pověřeného výstavce, má právo na náhradu toho, co poskytl, od původního výstavce. Vzhledem k tomu, že závazek mezi pověřeným výstavcem a příkazcem nevznikne, může poskytnuté plnění požadovat pouze po původním výstavci.102
2.3.7 Změna a zrušení akreditivu
Současná právní úprava akreditivu v občanském zákoníku upravuje pouze možnost změny nebo zrušení akreditivu, bez toho aniž by upravovala jeho odvolatelnost. Tím se odlišuje od úpravy akreditivu v obchodním zákoníku (§ 686). Ustanovení § 2686 občanského zákoníku stanoví, že výstavce akreditivu může změnit nebo zrušit akreditiv jen se souhlasem oprávněného a příkazce, ledaže smlouva stanoví jinak. Vzhledem k dispozitivnosti předmětného ustanovení si mohou smluvní strany ujednat i akreditiv odvolatelný. Za odvolatelný akreditiv se považuje takový akreditiv, který je možné zrušit nebo změnit pouze výstavcem.
Neodvolatelný akreditiv neznamená však jeho nezměnitelnost. Neodvolatelný akreditiv může být však změněn pouze se souhlasem příkazce a oprávněného. Dochází tak k situaci, kdy změna dvoustraně uzavřené smlouvy mezi výstavcem a příkazcem je podmíněna souhlasem třetí osoby, která smluvní stranou není.103
102 XXXXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI.
Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 280
103 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 104.
Dokumentární akreditiv je zvláštním typem akreditivu a zároveň nejčastěji používaným. Vedle obecné úpravy pro akreditivy se dokumentární akreditiv bude řídit speciální úpravou pro dokumentární akreditivy obsažené v ustanovení § 2690 až 2692 občanského zákoníku.
Dokumentární akreditiv se od obecného akreditivu odlišuje tím, že akreditivní podmínkou je předložení určitých dokumentů. Tyto dokumenty musí být předloženy výstavci akreditivu v sjednané době. Občanský zákoník dokumenty blíže nevymezuje. Určité přiblížení dokumentů poskytuje článek 18 a násl. Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy. V praxi se bude nejčastěji jednat o dokumenty proti zboží, kdy příkazce dostane zboží až po předložení dopravních či jiných dokumentů. Dokumenty mohou mít podobu obchodních faktur, dopravních dokumentů, konosamentů apod. Obsah dokumentu bude specifikován v akreditivních podmínkách.104
Kromě povinnosti výstavce akreditivu převzít dokumenty požadované akreditivními podmínkami, má výstavce i další zákonné povinnosti. Výstavce akreditivu je povinen s odbornou péčí přezkoumat obsah předložených dokumentů a jejich vzájemnou souvislost s akreditivními podmínkami. Výstavce akreditivu je povinen přezkoumat dokumenty z hlediska toho, jak se jeví údaje na těchto dokumentech, nikoli z hlediska jejich faktické správnosti. Určitý standard přezkumu obsahují Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy.
Výstavce akreditivu je dále povinen dbát o zachování předložených dokumentů. Pokud dojde v době, kdy má výstavce dokumenty u sebe, k jejich ztrátě, zničení nebo poškození, nahradí výstavce akreditivu příkazci škodu tím způsobenou. Této povinnosti k náhradě škody se zprostí, pokud prokáže, že nemohl škodu odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Takovou situací lze rozumět zásah vyšší moci.105
Vedle dokumentárního akreditivu počítá zákon i s existencí jiných akreditivů. Účelem ustanovení § 2693 občanského zákoníku upravující jiné akreditivy je vztáhnout pravidla pro přezkum splnění akreditivních podmínek a následné plnění z vystaveného akreditivu i na jiné než dokumentární akreditivy.106
104 LIŠKA, P. in XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 1218.
105 LIŠKA, P., XXXX, Š., XXXXX, K.. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 108-9.
106 LIŠKA P. op, cit. sub. 105 s. 1220.
2.3.9 Obchodní zvyklosti pro akreditivy
Akreditivy se vždy vyznačovaly volnější právní úpravou, a proto se jejich poskytování značně odvíjelo od obchodních zvyklostí. Na mezinárodní úrovni byla již v roce 1919 ustavena Mezinárodní obchodní komora, která měla za cíl kodifikovat pravidla. Rok 1933 a VII. kongres Mezinárodní obchodní komory ve Vídni daly za vznik Jednotným zvyklostem a pravidlům pro akreditivy (Uniform Customs and Practise for Commercial Documentary Credits – UCP). 107
Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy jsou periodicky revidována. Poslední revize byla odstartována v roce 2003 a to i na základě zjištění, že okolo 70% předložených dokumentů v rámci první prezentace při dokumentárních akreditivech bývá odmítnuto. Výsledkem této revize bylo mj. i vytvoření Mezinárodní standardní bankovní praxe pro zkoumání dokumentů v rámci dokumentárních akreditivů (International Standard Banking Practice fot the Examination of Documents under Documentary Credits). Tato publikace, vypracovaná Mezinárodní obchodní komorou, má vést ke sjednocení postupu přezkumu dokumentů a zamezení tak častého odmítání dokumentů na nepodloženém základě.
V současnosti Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy obsahují 39 článků stanovující pravidla pro dokumentární akreditivy, a to tehdy pokud akreditivy samy výslovně stanoví, že jsou podřízeny těmto pravidlům. Pravidla se týkají zejména závazků bank a jejich avizování podle postavení bank v rámci akreditivní transakce, obsahu a pravidel pro prezentaci a zkoumání jednotlivých dokumentů či převoditelnosti akreditivu.
Dokumenty v rámci dokumentárního akreditivu nemusí být vždy listinné podoby, ale mohou mít i podobu elektronickou. Pro tento případ obsahují Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy Dodatek k UCP 600 pro elektronickou prezentaci, verze 1.1 (Supplement to UCP 600 for Electronic Presentation, Version 1.1), který se zabývá základními aspekty elektronické prezentace, mezi které lze zařadit například formát, ve kterém mají být elektronické formáty prezentovány či důsledky oznámení o odmítnutí elektronického záznamu.108
107 XXXXX, Xxxx: Nová právní úprava dokumentárního akreditivu, Obchodněprávní revue 2015, č. 4, s. 101.
108 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 149-151.
Stejně jako akreditiv, vychází současná platná právní úprava inkasa z dřívější úpravy obsažené v obchodním zákoníku, při současném respektování Jednotných pravidel pro inkasa (Uniform Rulles for Collections) z r. 1995 vydaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.109
Inkaso je považováno za úkon, při kterém inkasant odevzdá tomu, kdo má platit, v jeho bydlišti určité dokumenty proti hotovému zaplacení příslušné částky. Takovými dokumenty mohou být např. splatná směnka, šek či kupony. Inkaso vzniklo v důsledku toho, že ne vždy bylo možné docílit, aby odběratel otevřel akreditiv, a tak bylo často nutno nabídnout nebo přijmout podmínku „placení proti dokumentům“, popř. dokumenty proti akceptaci směnky.110 Právní úpravu inkasa obsahuje v ustanoveních § 2694 až 2700 občanský zákoník. Pro
inkaso se stejně jako pro akreditiv subsidiárně použije právní úprava příkazu. Tento závěr lze vyvodit z § 2444 občanského zákoníku, který stanoví, že ustanovení o příkazu se přiměřeně použije i na případy, kdy má někdo podle smlouvy nebo podle jiných ustanoveních zákona povinnost zařídit záležitost na účet jiného. Touto smlouvou je právě i smlouva o inkasu.
Vymezení pojmu inkasa obsahuje ustanovení § 2 odst. 1 zákona o platebním styku, které stanoví, že „inkasem je provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz příjemce na základě souhlasu, který plátce udělil příjemci, poskytovateli příjemce nebo svému poskytovateli.“ 111 V souvislostí s podanou definicí inkasa dle zákona o platebním styku je důležité upozornit na skutečnost, že pojem inkasa ve smyslu zákona o platebním styku není totožný s pojmem inkasa dle občanského zákoníku. Zatímco zákon o inkasu hovoří ve významu platebního instrumentu používaného v rámci platebního styku, občanský zákoník chápe inkaso jako závazek.
109 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 958.
110 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Wolters Kluwer,a.s., 2014, s. 187.
111 XXXXX, X. in XXXXX, J., XXXXXXXXXX, D., XXXXXXXX, D., XXXXXXXXX, X. Zákon o platebním styku.
Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2011, s. 22.
2.4.2 Smlouva a její podstatné náležitosti
Mezi podstatné náležitosti smlouvy o inkasu patří závazek obstaravatele inkasa obstarat pro příkazce přijetí peněžní částky nebo jiný inkasní úkon od třetí osoby a tomu odpovídající závazek příkazce zaplatit obstaravateli inkasa odměnu.
Smlouva o inkasu musí obsahovat určení peněžité částky nebo jiný inkasní úkon, který má být obstarán, a zároveň určení třetí osoby, která má poskytnout peněžní částku nebo akceptovat provedení inkasního úkonu. Peněžitá částka musí být určena dostatečně určitě. Často se bude jednat o pohledávku příkazce za třetí osobou, která musí být identifikována jak co do právního titulu svého vzniku, tak do své výše a případně i příslušenství. Doloženy musí být i podklady (smlouvy, faktury atp.). Obstaravatel inkasa vstupuje do právního vztahu mezi příkazcem a dlužníkem na místě příkazce a má jen tolik práv, kolik na základě smlouvy o inkasu převzal. Jiný inkasní úkon bude třeba vymezit přesně vzhledem k požadované věci. Předmětem přijatého plnění mohou být například cenné papíry.112
Smlouva o inkasu je smlouvou úplatnou. Služby spojené s obstaráváním inkasa jsou zpoplatněny, přitom smlouva nemusí obsahovat stanovení výše odměny. V praxi budou často ceny určeny odkazem na ceníky. Pokud smlouva neobsahuje ani výši odměny, ani způsob výpočtu, ani takový ceník, obstaravatel může požadovat za obstarání cenu obvyklou na trhu finančních služeb v době, kdy byla smlouva mezi ním a příkazcem sjednána.113
Občanský zákoník pro smlouvu o inkasu nevyžaduje písemnou formu. Občanský zákoník tím respektuje obchodní zvyklosti uvedené v Jednotných pravidlech pro inkasa (dále i jen „Jednotná pravidla“). Podle čl. 4 Jednotných pravidel pro inkasa všechny dokumenty vyslané k inkasu musí doprovázet inkasní instrukce, které uvádí, zda inkaso podléhá Jednotným pravidlům. Písemná forma těchto instrukcí není v pravidlech vyžadována, nicméně s ohledem na požadované údaje není jiná než písemná forma příliš reálná.114
Smluvní strany smlouvy o inkasu nesou označení obstaravatel inkasa a příkazce.
112 LIŠKA P. in XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 1222.
113 HLÁDEK, T. in XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 125-6.
114 LIŠKA P. op.cit. sub. 113, s. 1221
Nové označení strany jako obstaravatele inkasa místo původního označení banka rozšiřuje prostor pro možné subjekty vystupující na této smluvní straně. Kromě banky tak může být obstaravatelem inkasa jakákoli fyzická či právnická osoba. K tomuto vymezení je však potřeba přistupovat s opatrností z hlediska práva veřejného. Zákon o bankách v ustanovení § 1 odst. 3 písm. g) opravňuje k poskytování inkasa pouze banku, zatímco ustanovení § 3 odst. 1 písm. e) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech opravňuje k poskytování inkasa pouze spořitelní a úvěrní družstvo. Další osoby by mohl k poskytování inkasa oprávnit zákon.115
V případě, že bude obstaravatelem inkasa banka, bude se inkasní forma placení týkat účtů. V naprosté většině účtů se bude jednat o účet platební, proto bude důležité pamatovat i na další dopadající úpravu, a to zákon o platebním styku.116
Obstaravatel je bez ohledu na svou formu nicméně dle ustanovení § 2696 občanského zákoníku vždy povinen postupovat při obstarávání inkasa s odbornou péčí a podle pokynů příkazce.
Na straně příkazce může vystupovat jak osoba právnická, tak i fyzická, stejně tak jako osoba podnikající i nepodnikající. S ohledem na její status je pak potřeba přihlížet k ochraně poskytované slabší straně či ochraně spotřebitelské.
2.4.4 Povinnosti obstaravatele inkasa
Obstaravatel inkasa je na základě smlouvy o inkasu povinen vyzvat třetí osobu, specifikovanou ve smlouvě, k provedení inkasního úkonu určeného ve smlouvě. Výzva, vzhledem k obsahu stanoveného ve smlouvě, bude buď výzvou k zaplacení peněžité částky, nebo provedení jiného inkasního úkonu. Pro výzvu není stanovena obligatorní písemná forma.117
Obstaravatel inkasa je dle ustanovení § 2696 občanského zákoníku povinen při obstarávání inkasa postupovat s odbornou péčí a podle pokynů příkazce. Občanský zákoník pojem odborné péče pro obstarávání inkasa nedefinuje a bude tak záležet na posouzení toho
115 LIŠKA, P. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 201.
116 HLÁDEK, T in XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, s. 126.
117 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 204.
konkrétního případu, zda obstaravatel s odbornou péčí postupoval, a to zejména s ohledem na mezinárodně uznávané standardy odborné péče při obstarávání inkasa.
Obstaravatel inkasa je dále povinen řídit se udělenými pokyny příkazce. Jednotná pravidla pro inkasa stanoví podrobnější pravidla v souvislosti s úpravou instrukce dle čl. 4. Podle této úpravy banky mohou jednat pouze na základě instrukcí uvedených v inkasech. Tyto instrukce dle Jednotných pravidel musí být určité a srozumitelné a mají přesně vymezovat období, během kterého má dlužník provádět jednotlivé kroky.118
Pokud obstaravatel inkasa během obstarávání inkasa své zákonné povinnosti řádně plní, nenese odpovědnost za případné neuskutečnění inkasa. Za neuskutečnění inkasa by mohl být odpovědný jen tehdy, pokud by své zákonné povinnosti nerespektoval, tj. postupoval by buď v rozporu s odbornou péčí, nebo v rozporu s pokyny příkazce.119
Obstaravatel inkasa je dle ustanovení § 2697 odst. 1 občanského zákoníku povinen to, co při inkasu přijal, vydat příkazci, a to bez zbytečného odkladu. Vzhledem k absentující definici lhůty „bez zbytečného odkladu“, bude třeba tuto lhůtu dovozovat dle konkrétních okolností.
Předmětem inkasa dle účinné právní úpravy může být peněžitá částka, cenné papíry nebo dokumenty. V případě peněžité částky musí obstaravatel vydat přijatou částku ihned příkazci, a to i kdyby třetí osoba splnila jen částečně. Pokud by došlo k ztrátě, zničení nebo poškození cenných papírů nebo dokumentů převzatých od třetí osoby v okamžiku, kdy je měl obstaravatel u sebe, odpovídá dle § 2697 odst. 2 občanského zákoníku za škodu vzniklou příkazci. Povinnosti nahradit škodu by se mohl zprostit tehdy, pokud by prokázal, že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Takovou situací si lze představit zásah vyšší moci např. v podobě povodní či zemětřesení.120
2.4.5 Jiný obstaravatel inkasa
Obstaravatel inkasa může závazek ze smlouvy buď plnit sám, nebo může využít jiného obstaravatele. Možnost ustanovit jiného obstaravatele inkasa musí být ve smlouvě dovolena.
118 XXXXX, P. in Xxxxxx, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 1223.
119 XXXXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 293.
120 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 206-7.
Povinnost obstaravatele plnit obstarání inkasa prostřednictvím jiného obstaravatele může založit pokyn příkazce. Pokud obstaravatel použije jiného obstaravatele inkasa dle pokynů příkazce, děje se tak dle ustanovení § 2698 občanského zákoníku na účet a nebezpečí příkazce. Příkazce tento pokyn může učinit součástí smlouvy o inkasu, ale může ho učinit i kdykoli po uzavření smlouvy o inkasu. Pokud by si obstaravatel nebyl jistý vhodností či správností pokynu příkazce, je nutné postupovat dle obecné úprava příkazu v ustanovení § 2433 občanského zákoníku, dle kterého obstaravatel o nesprávnosti příkazu informuje příkazce a splní pokyn jen tehdy, pokud na tom příkazce trvá. 121 Tento postup je dle mého názoru nanejvýš správný, neboť obstaravatel inkasa je povinen postupovat s odbornou péčí a plnění příkazu, který by shledal nevhodným, by této zásadě přímo odporovalo. Ponechání možnosti tak přesto postupovat je vyhrazeno souhlasu příkazce, jelikož obstarání inkasa vychází z jeho vůle a závěrečné posouzení a rozhodnutí by mělo zůstat právě na něm.
Příkazce, který obstaravateli inkasa udělí pokyn k tomu, aby použil jiného obstaravatele, je povinen k úhradě nákladů s tím vzniklých. Bude se jednat zejména o odměnu jiného obstaravatele a náklady vzniklé v souvislosti s pověřením jiného obstaravatele inkasa. Příkazce zároveň nese nebezpečí plynoucí z toho, že zvolil jiného obstaravatele než zavázaného ze smlouvy o inkasu. 122
Občanský zákoník o případu, kdy by obstaravatel inkasa ze své vůle zapojil do inkasa dalšího obstaravatele inkasa, mlčí. Za aplikace obecné úpravy příkazu v ustanovení § 2434 občanského zákoníku lze dospět k závěru, že obstaravatel může zapojit i jinou osobu bez pokynu příkazce. Za vzniklou škodu, způsobenou chybnou volbou jiného obstaravatele, by odpovídal obstaravatel inkasa.123
Dokumentární inkaso představuje zvláštní druh inkasa, jehož speciální úprava v ustanoveních § 2699 až 2700 občanského zákoníku má před obecnou úpravou inkasa přednost.
121 XXXXX, P. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 118.
122 Tamtéž, s.118.
123 Ustanovení § 2434 občanského zákoníku stanoví: „Příkazník provede příkaz osobně. Svěří-li provedení příkazu jinému, odpovídá, jako by příkaz prováděl sám; dovolil-li však příkazce, aby si ustanovil náhradníka, nebo byl-li tento nezbytně nutný, nahradí škodu, kterou způsobil chybnou volbou náhradníka.“
Při dokumentárním inkasu se obstaravatel inkasa vůči příkazci zavazuje vydat třetí osobě dokumenty, zaplatí-li proti vydání dokumentů určitou peněžní částku nebo provede-li před vydáním dokumentů jiný inkasní úkon a příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa odměnu. Proti hladkému inkasu se dokumentární inkaso odlišuje povinností spočívající ve vydání dokumentů třetí osobě. Této osobě mohou být dokumenty vydány až po splnění jeho povinností, a to buď zaplacení peněžité částky, nebo uskutečnění jiného inkasního úkonu.
Dokumenty k provedení dokumentárního inkasa občanský zákoník nespecifikuje. Nejčastěji se v praxi bude jednat o dokumenty opravňující nakládat se zbožím (náložný list), ale není to jediná možnost. Tyto dokumenty nemusí být specifikovány ani ve smlouvě. Jejich specifikaci může dodatečně provést až příkazce svým pokynem. Naopak je tomu ale u peněžité částky, která má být obsahem inkasního úkonu či u jiného inkasního úkonu, a která musí být již ve smlouvě náležitě přesně určena.124
2.4.7 Jednotná pravidla pro inkasa
Obchodní zvyklosti mají značný význam v oblasti obstarávání inkasa. Dokument, který shrnuje zvyklosti pro inkasa, nese označení Jednotná pravidla pro inkasa.
Poprvé byla Jednotná pravidla pro inkasa vydána Mezinárodní obchodní komorou v roce 1956. Do současnosti podstoupila tato pravidla celou řadu revizí. Poslední revize byla provedena v roce 1995 a uveřejněna v publikaci Mezinárodní obchodní komory č. 552.
Jednotná pravidla pro inkasa obsahují bankovní obchodní zvyklosti v oblasti inkas a mají podpůrný význam pro úpravu smlouvy o inkasu. Je důležité upozornit, že přestože zákon výslovně již neuvádí banku jako obstaravatele inkasa, Jednotná pravidla pro inkasa jsou určena pouze bankám, nikoli jiným obstaravatelům inkasa.
Jednotná pravidla pro inkasa přináší vymezení pojmu inkaso. Inkasem se dle článku 2 písm. a) rozumí nakládání bank s dokumenty, tak jak jsou definovány v článku 2 písm. b), v souladu s přijatými instrukcemi za účelem:
a) obstarání platby nebo přijetí nebo
b) vydání dokumentů proti platbě nebo proti přijetí nebo
c) vydání dokumentů na základě jiných podmínek.
124 XXXXXXX, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI.
Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 296-7.
Jednotná pravidla pro inkasa se vztahují na všechna inkasa vymezená článkem 2 Jednotných pravidel pro inkasa, jsou-li začleněna do inkasní instrukce uvedené v článku 4 Jednotných pravidel pro inkasa, bez ohledu na to, zda jsou součástí tuzemského nebo mezinárodního platebního styku.
Jednotná pravidla pro inkasa člení dokumenty na finanční a obchodní. Finančními dokumenty se rozumí směnky, vlastní směnky, šeky nebo jiné podobné nástroje používané pro obstarání peněžní platby, zatímco obchodními se rozumí faktury, dopravní dokumenty, dispoziční dokumenty, nebo jakékoliv jiné dokumenty, jež nejsou finančními dokumenty.
Dle dokumentů pravidla rozlišují mezi hladkým inkasem a dokumentárním inkasem. Hladkým inkasem je takové inkaso finančních dokumentů nedoprovázených obchodními dokumenty, zatímco dokumentárním inkasem se rozumí inkaso finančních dokumentů doprovázených obchodními dokumenty a inkaso obchodních dokumentů nedoprovázených finančními dokumenty.
Jednotná pravidla pro inkasa dále vymezují zejména zúčastněné strany, formu a strukturu inkas, formu předložení, odpovědnost či úroky. 125
Bezesporu jednu z nejdůležitějších činností bank představuje poskytování úvěrů. V praxi se vyskytuje široká škála jednotlivých druhů úvěrů, že by nebylo možné vzhledem k rozsahu této práce věnovat pozornost všem typům, a proto jsem se rozhodla zabývat, dle mého názoru, těmi nejběžnějšími.
Úvěr lze z ekonomického hlediska rozdělit na úvěr obchodní a úvěr finanční. Zatímco obchodní úvěr se nejčastěji vyskytuje jako odklad placení ceny, finanční úvěr označuje dočasné půjčení peněžních prostředků. Právě definici úvěru ve smyslu finančního úvěru obsahuje v ustanovení § 1 odst. 2 písm. b) zákon o bankách. Finanční úvěr může nabývat různých forem.
125 XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 191-2.
Vedle nejčastěji v praxi vyskytujících se smluv o úvěru a smluv o peněžité zápůjčce, existuje finanční úvěr i v podobě dluhopisů, eskontních úvěrů a kontokorentních úvěrů.126
Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v ustanoveních § 2395 až 2400. Speciální úpravu obsahuje zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který dne 1. 12. 2016 dozná významných změn v souvislosti s nabytí účinností nového zákona o spotřebitelském úvěru. O spotřebitelském úvěru více v samostatné podkapitole 2.5.7.
Smlouva o úvěru se v mnoha ohledech podobá smlouvě o zápůjčce, existuje však několik aspektů, které tyto dvě smlouvy od sebe navzájem odlišují. Prvním aspektem je předmět smlouvy. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčka peněžních prostředků, u smlouvy o zápůjčce může být předmětem i půjčka jiných zastupitelných věci. Dalším aspektem, který tyto dvě smlouvy rozlišuje, jsou úroky. Ve smlouvě o úvěru je úvěr vždy úročený, tak tomu ovšem není u zápůjčky, která může být jak úročena, tak i bezúročná. Další odlišující kritérium představuje okamžik vzniku smlouvy. Zatímco smlouva o úvěru vznikne již uzavřením (konsenzuální smlouva), smlouva o zápůjčce ke svému vzniku potřebuje ještě další moment a to moment přenechání zastupitelné věci (smlouva reálná).
2.5.2 Xxxxxxx a její podstatné náležitosti
Jak jsem výše uvedla, smlouva o úvěru je na rozdíl od smlouvy o zápůjčce smlouvou konsensuální. Již od vzniku smlouvy o úvěru se úvěrující zavazuje poskytnout na žádost úvěrovaného peněžní prostředky, tudíž již od této doby musí dané peněžní prostředky rezervovat a mít je na požádání připravené. Povinnost poskytnout tyto peněžní prostředky vzniká ale až žádostí úvěrovaného, proto je smlouva o úvěru chápána jako culpa in contrahendo.127
Smlouva o úvěru je vždy smlouvou úplatnou. Pokud by ustanovení o ujednání úroku chybělo, s největší pravděpodobností by se smlouva považovala za smlouvu o zápůjčce, ale to by platilo pouze tehdy, pokud by se jednalo o smlouvu reálnou. Výše úroku ve smlouvě ujednána být nemusí. Pokud ustanovení o výši úroků chybí, postupuje se podle obecných ustanovení upravujících úroky § 1802 až § 1806 občanského zákoníku.
126 XXXXX, X. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 126.
127 Smlouva o smlouvě budoucí.
Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je ujednání o závazku úvěrujícího poskytnout určitou částku úvěrovanému a povinnost úvěrovaného poskytnutou částku vrátit a zaplatit úrok. Přestože zákon ke vzniku smlouvy o úvěru nevyžaduje ujednání doby, kdy může úvěrovaný požádat o poskytnutí částky a další pravidla čerpání úvěru, bude v praxi více než praktické, takto učinit. Mezi další ujednání stran by mělo zejména patřit sjednání účelu úvěru, splátkového kalendáře či další práva a povinnosti stran.128
Důležité je upozornit na ustanovení § 2398 odst. 2 občanského zákoníku, které stanoví, že pokud si strany určitý účel úvěru ujednají, úvěrující může poskytnutí peněžních prostředků omezit jen na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Porušení smlouvy v podobě použití peněžních prostředků na jiný než stanovený účel je dle § 2400 občanského zákoníku sankciováno možností úvěrujícího od smlouvy odstoupit. Jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 841/2005: „Je na vůli věřitele, zda v případě, že dlužník použije peněžní prostředky k jinému než sjednanému účelu, od smlouvy o úvěru odstoupí a požádá o vrácení použitých peněžních prostředků s úroky, popřípadě uplatní vůči dlužníkovi sankce dohodnuté ve smlouvě (§ 507 ObchZ); nevyužití tohoto oprávnění samo o sobě nelze považovat za porušení právní povinnosti.“ Využití peněžních prostředků k jinému účelu je sice porušením smlouvy, ale bude záležet na konkrétním úvěrujícím, zda svého práva odstoupit od smlouvy využije.
Občanský zákoník pro smlouvu o úvěru nepředepisuje žádnou formu. Bankovní praxe však většinou písemnou formu smlouvy o úvěru zahrnuje. Pro smlouvu o úvěru, která naplní znaky spotřebitelského úvěru, zákon o spotřebitelském úvěru však písemnou formu vyžaduje.
Smlouvy o úvěru budou často smlouvami uzavíranými adhezním způsobem a bude nutno aplikovat ustanovení § 1798 až 1801. Často bude smlouva o úvěru v praxi také tvořena odkazem na obchodní podmínky a bude nutné přihlížet i k této úpravě.
Občanský zákoník s sebou přinesl formulační změnu v rámci označení smluvních stran tohoto smluvního typu. Dřívější označení věřitel a dlužník bylo nahrazeno označením stran jako
128 BÁNYAIOVÁ, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s.1497- 8.
úvěrující a úvěrovaný a párové označení věřitel - dlužník zůstává nadále obecným označením pro strany závazku.129
Ačkoli banky budou typickým subjektem vystupujícím na straně úvěrujícího, Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 181/04, konstatoval, že „poskytování úvěrů nevyžaduje bankovní licenci ”, a tak potvrdil závěr, ze kterého vyplývá, že smlouvu o úvěru mohou mezi sebou platně uzavírat jakékoli fyzické či právnické osoby bez dalšího omezení.
Pokud dochází k uzavření smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a fyzickou osobou, která vystupuje mimo rámec své podnikatelské činnosti, strany musí navíc respektovat ustanovení upravující ochranu spotřebitele, a to jak ve formě obecné ochrany poskytované občanským zákoníkem, tak i ve formě ochrany poskytované zvláštním zákonem o spotřebitelském úvěru.
Pluralita smluvních stran se může u smlouvy o úvěru objevit na obou stranách. Pro bankovní praxi je zejména vhodné zmínit možnou pluralitu smluvních stran na straně úvěrujících. Jedná se o případy velkých úvěrů, které jsou poskytovány obchodním korporacím nebo veřejnoprávním korporacím, kdy by především z hlediska úvěrových rizik a regulace obezřetného podnikání bank bylo pro banku neúnosné, mnohdy i v rozporu s právními předpisy, aby úvěr poskytovala sama. V takovém případě úvěr poskytne skupina bank, tzv. syndikát, dle kterého tento úvěr odvozuje svůj název syndikovaný úvěr.130
Předmětem úvěru mohou být jedině peněžní prostředky. Peněžní prostředky mohou být poskytnuty v hotovosti či bezhotovostním převodem z jednoho účtu na jiný. Ve smlouvě o úvěru musí být stanovena výše i měna úvěru. Pro částku, do jejíž výše se úvěrující zavazuje poskytnout peněžní prostředky, se používá označení úvěrový limit či úvěrový rámec. Kromě úvěrového limitu lze sjednat úvěr i jako pevnou částku.
Úvěrovaný se zavazuje ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úrok. Povinnost úvěrovaného platit úrok je podstatnou náležitostí smlouvy. Úrok není upraven v ustanoveních upravujících smlouvu o úvěru, ale ve všeobecných ustanoveních o závazcích (§ 1802 až 1806 občanského zákoníku). Z právního hlediska lze úroky dle § 513
129 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 895.
130 ELEK, Š. in XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 698.
občanského zákoníku považovat za příslušenství pohledávky, z ekonomického za cenu za dočasně poskytnuté peněžní prostředky, kterou je povinen platit úvěrovaný úvěrujícímu.
Úroky se dle ustanovení § 2399 odst. 2 občanského zákoníku platí za dobu od čerpání peněžních prostředků úvěrovaným do doby vrácení peněžních prostředků. Avšak dispozitivnost tohoto ustanovení dovoluje sjednat stranám úrok již před čerpáním peněžních prostředků. Pro toto období bývá ale v praxi častěji sjednávaná jiná forma úplaty v podobě rezervační provize.
Stanovení výše úroků není podstatnou náležitostí smlouvy. Pokud smluvní strany úrok ve smlouvě nesjednají, je úvěrovaný povinen platit úrok obvyklý, požadovaný za úvěry poskytované bankami v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru. Úroky se počítají z dlužné částky za použití úrokové sazby, která může být sjednána jako pevná nebo pohyblivá. Ujednaná výše úroků se týká ročního období, pokud si strany nestanoví jinak.131
2.5.5 Čerpání a poskytnutí úvěru
Základním oprávněním úvěrovaného je právo úvěr čerpat. Přestože se jedná o právo, nikoli povinnost, často bude ve smlouvě ujednáno, že v případě, že úvěrovaný úvěr nevyčerpá, bude povinen úvěrujícímu uhradit určitou kompenzaci za nevyčerpaný úvěr. Bude tak ujednáno zejména z toho důvodu, že úvěrující po dobu, po kterou může úvěrovaný čerpat peněžní prostředky, tyto prostředky rezervuje a nemůže s nimi nakládat. To pro úvěrujícího znamená náklady, které mají být právě touto kompenzací pokryty.
Smlouva o úvěru může stanovit, zda je úvěrovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky pouze najednou či v několika částech (tzv. tranších).
Povinnost úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky je podmíněna žádostí úvěrovaného o jejich poskytnutí. Občanský zákoník neuvádí náležitosti této žádosti. Přestože ani pro samotné čerpání úvěru nejsou zákonem stanoveny podmínky, v praxi budou ve smlouvě o úvěru sjednány, a to nejčastěji zřízením zajištění pohledávky, která vznikne úvěrujícímu ze smlouvy.
Poskytnutím úvěru se rozumí převedení smluvených peněžních prostředků z vlastnictví úvěrujícího do vlastnictví úvěrovaného či vlastnictví třetí osoby, která je učena úvěrovaným.
131 ELEK, Š. in XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 699-702.
Tato osoba bude zpravidla věřitelem úvěrovaného a úvěrující placením této třetí osobě plní dluh úvěrovaného.132
Smluvní strany si mohou určit dobu, ve které mají být poskytnuté peněžní prostředky vráceny. Pokud doba stanovena není, úvěrovaný je povinen dle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku vrátit peněžní prostředky do jednoho měsíce ode dne, kdy k tomu byl úvěrujícím vyzván. Vrácení peněžních prostředků se bude nejčastěji odehrávat v bezhotovostní podobě.
Úvěrovaný může vrátit poskytnuté peněžité prostředky i před smluvenou dobou. Ustanovení § 2399 odst. 2 občanského zákoníku stanoví pro vrácení peněžních prostředků výhodnější podmínku placení úroků, a to placení úroků pouze od doby poskytnutí peněžních prostředků do jejich vrácení. Tato úprava je opakem k obecné úpravě, dle které dlužník, pokud platí dříve, než je smluveno, může si odečíst úroky odpovídající době, o níž plnil dříve, od dlužné částky jen se souhlasem věřitele (§ 1967 občanského zákoníku).133
Nejčastějším způsobem splácení bude splácení úvěru ve splátkách. Splátkami se rozumí pravidelné platby úvěrovaného úvěrujícímu, úhradou kterých postupně splácí svůj dluh ze smlouvy o úvěru. I v případě sjednání splátek, smlouva o úvěru bude obsahovat datum konečné splatnosti. Stanovením data konečné splatnosti má úvěrující jistotu, že pokud nedojde ke splacení úvěru ve splátkách do této doby, může být nesplacený úvěr k tomuto datu vymáhán.134
Vedle obecné úpravy smlouvy o úvěru v občanském zákoníku, obsahuje zákon o spotřebitelském úvěru zvláštní právní úpravu pro spotřebitelské úvěry. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a rovněž transpozicí směrnice Komise 2011/90/EU ze dne 14. listopadu 2011, kterou se mění část II
132 XXXXX, X. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, s. 130-1.
133 BÁNYAIOVÁ, X. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 1504- 5.
134 XXXXX, X. op. cit. sub. 133. s. 132.
přílohy I směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2008/48/ES, kterou se stanoví dodatečné předpoklady pro výpočet roční procentní sazby nákladů.
Zákon o spotřebitelském úvěru dozná významných změn ke dni 1. 12. 2016, kdy vstoupí v účinnost nový zákon o spotřebitelském úvěru. V rámci podkapitoly spotřebitelské úvěry pojednám o účinné úpravě s upozorněním na nejvýznamnější změny, které přinese nový zákon o spotřebitelském úvěru. Nový zákon o spotřebitelském úvěru transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 (dále jen „směrnice MCD“) a dále zahrnuje transpozici směrnice č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS a ustanovení směrnice Komise 2011/90/EU ze dne 14. listopadu 2011, kterou se mění část II přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, kterou se stanoví dodatečné předpoklady pro výpočet roční procentní sazby nákladů.
Spotřebitelský úvěr nepředstavuje zvláštní smluvní typ. Zákon o spotřebitelském úvěru definuje spotřebitelský úvěr jako odloženou platbu, zápůjčku, úvěr nebo obdobnou finanční službu poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem. 135 Zákon o spotřebitelském úvěru zároveň v ustanovení § 2 stanoví, co se spotřebitelským úvěrem nerozumí. Nový zákon o spotřebitelském úvěru výrazně rozšiřuje svou věcnou působnost, když stanoví, že spotřebitelským úvěrem se rozumí i úvěr na bydlení, pokud naplňuje znaky uvedené v § 2 odst. 2 nového zákona o spotřebitelském úvěru. X. Xxxxxx v této souvislosti upozorňuje na možnou kolizi spotřebitelského úvěru na bydlení dle nového zákona o spotřebitelském úvěru s dílčí úpravou hypotečního úvěru dle zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech (dále jen „zákon o dluhopisech”), kdy ačkoli oba zákony budou obsahovat do značné míry shodnou materii, nejsou stanovena pravidla pro kolizi těchto právních úprav.136
Nový zákon o spotřebitelském úvěru svou věcnou působnost rozšiřuje i tím, že odstraňuje finanční mantinely pro spotřebitelský úvěr, v rámci kterých se zákon aplikuje. Zákon o spotřebitelském úvěru v současnosti ze své působnosti vylučuje ty spotřebitelské úvěry, které jsou v celkové výši nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč 137 . Nový zákon o spotřebitelském úvěru finanční ohraničení spotřebitelského úvěru ruší. Domnívám se, že přijaté řešení není tím nejšťastnějším. Ač původně záměr sloužící ke zvýšené ochraně spotřebitele, ve
135 Viz ustanovení §1 zákona o spotřebitelském úvěru.
136 XXXXXX, Xxxxx. K vládnímu návrhu zákona o úvěru pro spotřebitele. Právní rozhledy 2016, č. 5, s. 177.
137 Viz ustanovení § 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru.
svém důsledku může vést k opačnému výsledku, vzhledem k tomu, že věřitelé budou muset zvýšenou regulaci ve formě vyšších nákladů zahrnout do ceny svých produktů.
Zákon o spotřebitelském úvěru vymezuje pro účely tohoto zákon pojem spotřebitele a věřitele. Definice spotřebitele se kryje s obsahovým vymezením spotřebitele dle § 419 občanského zákoníku. Pod pojmem věřitel zákon o spotřebitelském úvěru v § 3 písm. b) označuje „osobu nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání“. Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru je dle Přílohy 2 k zákonu č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, živností vázánou. Zatímco v doposud účinné úpravě postačí tedy k poskytování spotřebitelského úvěru živnostenské oprávnění, nový zákon o spotřebitelském úvěru zavádí přísnější regulaci nebankovních subjektů poskytující spotřebitelský úvěr. Nově budou nebankovní subjekty oprávněny poskytovat spotřebitelský úvěr pouze na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru uděleného Českou národní bankou. 138 Ustanovení § 10 nového zákona o spotřebitelském úvěru stanoví pro nebankovní subjekty požadavky, které musí naplnit k udělení oprávnění. Jedním z požadavků je i výše počátečního kapitálu ve výši 20.000.000 Kč.139 Dle mého názoru představuje zavedení bariéry pro vstup na tento trh v takové výši neúměrný požadavek, který ve svém důsledku povede ke snížení počtu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru a k posílení pozice těch nejsilnějších na trhu.
Zákon o spotřebitelském úvěru pro věřitele zakotvuje povinnost ve formě rozsáhlé informační povinnosti, a to i včetně informačních povinností při reklamě spotřebitelských úvěrů. Věřitel musí, a to s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, sdělit spotřebiteli předsmluvní informace ve formě informací o věřiteli, o podmínkách úvěru a informací o právech spotřebitele.
V souvislosti s poskytováním úvěru je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Nový zákon o spotřebitelském úvěru zavádí přísnější požadavky na
138 Viz ustanovení § 9 nového zákona o spotřebitelském úvěru.
139 Viz ustanovení § 14 odst. 1 nového zákona o spotřebitelském úvěru
posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pod sankcí neplatnosti smlouvy, pokud se ji klient dovolá, a to až do tří let od jejího uzavření.140
Zákon o spotřebitelském úvěru dále stanoví požadavky, které musí smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, obsahovat. Z nich lze uvést druh spotřebitelského úvěru, výpůjční úrokovou sazbu či informaci o právu na předčasné splacení spotřebitelského úvěru.141
Nový zákon o spotřebitelském úvěru s sebou přinese mnoho dalších změn. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se nelze podrobně věnovat všem z nich. Mezi dalšími změnami lze zmínit stanovení maximální možné sankce pro prodlení spotřebitele se splácením úvěru (§122 nového zákona o spotřebitelském úvěru) či změny v oblasti předčasného splácení spotřebitelského úvěru, z nichž významnou novinku bude představovat u spotřebitelského úvěru na bydlení možnost předčasného splacení čtvrtiny celkové výše spotřebitelského úvěru každý rok bez poplatku.142 Stejně tak dle ustanovení § 117 odst. 3 písm. e) nového zákona o spotřebitelském úvěru bude možné u spotřebitelského úvěru na bydlení předčasně splatit celou výši úvěru v důsledku úmrtí, dlouhodobé nemoci nebo invalidity spotřebitele v postavení dlužníka, nebo jeho manžela nebo partnera, pokud tím dojde k výraznému poklesu možnosti spotřebitelský úvěr na bydlení splácet.
2.5.8 Hypoteční úvěr a úvěr na bydlení
Definici hypotečního úvěru obsahuje § 28 odst. 3 zákona o dluhopisech (dále jen „zákon o dluhopisech”), který stanoví, že hypotečním úvěrem se rozumí úvěr, jehož splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti, a to i rozestavěné, když pohledávka z úvěru nepřevyšuje dvojnásobek zástavní hodnoty zastavené nemovitosti.
Hypoteční zástavní listy představují zvláštní druh dluhopisu, které může vydávat pouze banka se sídlem v České republice a jejichž jmenovitá hodnota a poměrný výnos jsou kryty pohledávkami z hypotečních úvěrů nebo části těchto pohledávek nebo také náhradním způsobem dle zákona o dluhopisech.
Nejvýznamnější skupinu hypotečních úvěrů představuje úvěr na bydlení poskytovaný spotřebiteli. Na poli Evropské unie se snahy o zakotvení sjednocující úpravy o úvěrech na bydlení projevují již od roku 2001. V tomto roce bylo na evropské úrovni sjednáno Evropské
140 Viz ustanovení § 87 odst. 1 nového zákona o spotřebitelském úvěru
141 ELEK, Š. in XXXXX, P., XXXX, Š., MAREK, K.. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 139- 141.
142 Viz ustanovení §117 odst. 3 písm. f) nového zákona o spotřebitelském úvěru.
ujednání o dobrovolném kodexu chování pro poskytování informací o úvěrech na bydlení před uzavřením smlouvy a Komisí ES bylo vydáno doporučení k podávání informací před uzavřením hypoteční smlouvy. Vzhledem k tomu, že tyto dokumenty měly pouze dobrovolný charakter a bylo pouze na členských státech, zda se k tomuto standardu připojí, Komise v roce 2011 předložila návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o smlouvách o úvěr na bydlení, který měl zavést podrobnou regulaci.
V únoru 2014 došlo ke schválení směrnice MCD. Zároveň byla stanovena povinnost transpozice směrnice do 21. března 2016. Tato transpozice bude provedena novým zákonem o spotřebitelském úvěru. Více v podkapitole 2.6.7.143
Vedle úvěrů pro spotřebitele poskytují banky úvěry i podnikatelským subjektům, které dále zpravidla člení do dvou skupin, a to skupiny drobných a středních podnikatelů (označované SME - „small and medium eneterprises”) a skupiny korporátních klientů.
Mezi jeden ze zdrojů financování podnikatelských subjektů patří i bankovní úvěry. Obvyklé typy úvěru poskytované podnikatelům jsou představovány:
a) kontokorentními úvěry, které slouží k pokrytí krátkodobých finančních potřeb, zejména provozních potřeb. Tento úvěr je veden na běžném účtu.
b) termínovanými úvěry v podobě provozních úvěrů na pokrytí provozních potřeb nebo v podobě investičních úvěrů na investice do nemovitostí, staveb, strojů, nákup cenných papíru apod.
c) revolvingovými úvěry, které umožňují opakované čerpání a splácení úvěru.
d) jinými formami krátkodobého financování v podobě akreditivu, eskontního úvěru apod.
Kontraktační proces mezi bankou a podnikatelem představuje dlouhý a složitý proces, a proto není cílem této práce podat jeho podrobný rozbor. V rámci celého procesu bych ale ráda upozornila na fázi šetření klienta za účelem vyhodnocení úvěrového rizika. Banka v tomto šetření analyzuje obvykle finanční výkazy klienta. Šetření většinou provádí account manager, jehož výstupem je úvěrový návrh. Tento úvěrový návrh pak prochází schválením oddělení
143 ELEK, Š. in XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014).
Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 707-8.
credit risku, které podrobí klienta kreditní analýze. Zkoumání finanční situace klienta si často banka vyhradí ve smlouvě i po trvání úvěrové smlouvy, aby se vyhnula případným hrozbám úvěruschopnosti klienta. 144
2.6 ZÁVAZKY VZEŠLÉ Z BANKOVNÍ ZÁRUKY
Přestože je fakticky bankovní záruka jednostranným prohlášením, rozhodla jsem se pro jeho zařazení pod pojem bankovních smluv z toho důvodu, že bankovní záruka je ve své podstatě pouze nabídkou na uzavření smlouvy, která musí být doručena věřiteli (beneficientovi), a na základě přijetí této nabídky vzniká závazek.145 Tento závěr potvrzuje i judikatura, z níž lze uvést rozhodnutí Vrchního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 649/1995, ve kterém soud konstatoval, že „mezi beneficientem (oprávněným) z bankovní záruky a bankou, která vystavuje bankovní záruku, nevznikne právní vztah z této záruky dříve, než je záruční listina doručena beneficentovi.“ Navíc poskytování bankovních záruk patří mezi typické bankovní činnosti.
Dřívější označení bankovní záruky bylo občanským zákoníkem nahrazeno označením finanční záruka. Přestože důvodová zpráva k občanskému zákoníku uvádí: “Pojem finanční záruka se navrhuje zakotvit nikoli z důvodu změny věcného obsahu institutu, ale vzhledem k tomu, že dle návrhu občanského zákoníku výstavcem takové záruky může být nejen banka”.146, nelze s tímto závěrem jednoznačně souhlasit. Právě nahrazení pojmu banka výstavcem finanční záruky, ovlivnil i obsah tohoto institutu. K tomu více v podkapitole 2.6.4. Bankovní záruka zůstává nadále jedním z druhů finanční záruky.
Finanční záruka představuje nástroj zajištění dluhu vznikající prohlášením výstavce záruky, u bankovní záruky bankou nebo spořitelním a úvěrním družstvem. 147 Občanský zákoník obsahuje úpravu finanční záruku v ustanoveních § 2029 až § 2039.
144 ELEK, Š. in XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, X. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s 153-4.
145 KINDL, T. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 562-3.
146 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 795.
147 XXXXX, T. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 562
2.6.2 Záruční listina a její podstatné náležitosti
Záruční listina musí obsahovat závazek výstavce uspokojit věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, nebo za splnění jiných podmínek uvedených v záruční listině. Pro záruční listinu je stanovena obligatorní písemná forma. Výstavce plní svůj dluh z bankovní záruky jen za podmínky, že k tomu byl vyzván. V záruční listině musí být zároveň určen dlužník a jeho dluh, kterého se finanční záruka týká, a peněžní částka, do které se ručí. Ačkoli se bankovní zárukou může zajistit peněžitá i nepeněžitá pohledávka dlužníka, závazek výstavce bude spočívat vždy v peněžitém plnění.
Část obsahu záruční listiny může být stanovena odkazem na obchodní podmínky. V záruční listině je též možné odkázat na obchodní zvyklosti. V mezinárodním obchodě se využívají Jednotná pravidla pro smluvní záruky (Uniform Rules for Contract Quarantees) vypracovaná Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.
Záruční listina bude zpravidla obsahovat určení doby, po kterou se bankovní záruka poskytuje. Ta může být sjednána jak na dobu určitou, tak i na dobu neurčitou. Záruční listina není cenným papírem, jelikož k uplatnění nároku z bankovní záruky není třeba záruční listinu předkládat.
Dlužník je povinen zaplatit výstavci to, co výstavce plnil podle své povinnosti ze záruční listiny. Dlužník nemůže uplatnit vůči výstavci námitky, které by mohl uplatnit proti věřiteli, jestliže smlouva mezi výstavcem a dlužníkem neobsahovala povinnost výstavce zahrnout do záruční listiny uplatnění těchto námitek vůči věřiteli.148
2.6.3 Potvrzení a poskytnutí finanční záruky jiným výstavcem
Finanční záruka může být potvrzena jiným výstavcem, kdy takových potvrzujících výstavců může být i více. Tento postup se využije v praxi právě u bankovní záruky, a to například tehdy, kdy bankovní záruka, která je poskytovaná méně známou bankou, je potvrzována bankou větší a známější. Jestliže je finanční záruka potvrzena dalším výstavcem, věřitel může požadovat celé plnění po kterémkoli z nich.
148 XXXXX, X. in LIŠKA, P., XXXX, Š., MAREK, K.. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, s. 123-5
Výstavce, který potvrdil finanční záruku, má po splnění závazku z finanční záruky právo na náhradu vůči výstavci, který jej o potvrzení záruky požádal.
Zatímco ustanovení § 2031 občanského zákoníku je věnována potvrzení finanční záruky jiným výstavcem, ustanovení § 2032 a násl. občanského zákoníku upravuje případ poskytnutí finanční záruky jiným výstavcem. Výstavce, který poskytl finanční záruku, má stejně jako potvrzující výstavce finanční záruky právo na náhradu plnění. 149
2.6.4 Oznámení výstavce o poskytnutí záruky jiným výstavcem
V souvislosti s ustanovením § 2033 občanského zákoníku, upravujícího oznámení výstavce o poskytnutí záruky jiným výstavcem, je nutné poukázat na obsahovou změnu oproti dosavadní úpravě obchodního zákoníku (§ 315 odst. 3). Zatímco obchodní zákoník upravoval situaci, kdy banka byla tím, kdo oznamoval, že jiná banka poskytla bankovní záruku, občanský zákoník nahrazením pojmu banka pojmem výstavce způsobil, že oznámení může být v současnosti činěno pouze tím, kdo sám záruční listinu vystavil, tedy sám se zavázal. Nezavázaný výstavce nemůže existovat. Banka se dle dosavadní právní úpravy mohla dopustit nanejvýš způsobení škody nesprávným oznámením, jelikož oznamující banka nebyla k věřiteli v žádném jiném vztahu. Jak poukazuje X. Xxxxx, v současnosti může nastat situace, kdy jestliže jeden výstavce oznámí (ten, kdo prohlásil, že uspokojí věřitele podle záruční listiny), že jiný výstavce (rovněž někdo, kdo prohlásil, že uspokojí věřitele podle záruční listiny) poskytl finanční záruku, se oznamující výstavce může své povinnosti tímto oznámením zprostit. Povinnost nahradit škodu nesprávným oznámením však zůstává. 150
149 XXXXX, T. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 565-6.
150 KINDL, T. in XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, s. 567
ZÁVĚR
Cílem této práce byla analýza účinné právní úpravy bankovních smluv. V práci jsem postupovala pomocí metody systematické analýzy, kde jsem nejdříve stanovila obecné a společné rysy bankovních smluv a dále postupovala ke konkrétním úpravám smluvních typů.
Na bankovní smlouvy je nutné hledět od účinnosti občanského zákoníku subjektivnějším pohledem. Bankovní smlouvy může ze soukromoprávního hlediska platně uzavírat kdokoli. Vždy je však nutné přihlížet k veřejnoprávní úpravě, zda tento okruh subjektů neomezuje. Lze tak konstatovat, že přestože občanský zákoník úpravu bankovních smluv sjednotil do jednoho kodexu, při zkoumání bankovních smluv nepostačí analýza pouze tohoto právního předpisu, ale bude nutné přihlížet i k zákonům dalším, zvláštním.
Ačkoli občanský zákoník měl vyjasnit rozporuplné otázky dosavadní právní úpravy a rozhodovací praxe, nelze dospět k závěru, že se mu to ve všech případech povedlo. Především v oblasti úpravy smlouvy o účtu nadále přetrvávají terminologické problémy. Naplněním podstatných náležitostí smlouvy o účtu, je automaticky naplněna podstata smlouvy o platebních službách, naopak v případě jejich nesplnění, smlouva o účtu vůbec nevznikne. Bude tedy zejména na rozhodovací praxi, jaký postoj zaujme k problémovým ustanovením.
Občanský zákoník v rámci své pokrokovosti vypouští některá ustanovení, která jsou dle zákonodárce překonána. S tímto závěrem však nelze dle mého názoru vždy souhlasit. Tak je tomu například u právní úpravy vkladní knížky. I důvodová zpráva obsahuje na mnoha místech takové závěry, které jsou rozporuplné se skutečností. Takový rozpor jsem v rámci zkoumání tohoto tématu objevila například u bankovní záruky.
Práce zohledňuje i budoucí právní úpravu, která se do českého právního řádu promítne v důsledku implementace směrnic evropského práva. Budoucí změny přinesou do českého právního řádu posílení ochrany spotřebitele na straně jedné a rozšíření povinností podnikatele na straně druhé.
Téma bankovních smluv se na první pohled může jevit jako téma jednotvárné, ale jeho komplexní analýza vede k opačnému zjištění. Jedná se o téma velice obsáhlé a zajímavé, neboť se v něm prolíná mnoho institutů jak práva obchodního, tak i občanského a dále významně přesahuje i do oblastí práva veřejného. Toto téma nabízí řadu podnětů k odborné diskuzi.
SEZNAM LITERATURY
Tištěné monografie a sborníky
• XXXXX, X., XXXXXXXXX, M., KOTÁB, P., XXXXXXX, X. x xxx. Finanční právo, 5. vydání. Praha: C.H. Xxxx, 2009, 549 s. ISBN 978-80-7400-801-6.
• XXXXXX, X., XXXXXX J. a kolektiv. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. 1. vyd. Praha: C. H. Xxxx, 2015, 539 s. ISBN 978-80-7400-574-9.
• XXXXX, X., XXXXXXXXXX, D., XXXXXXXX, D., XXXXXXXXX, X. Zákon o platebním styku. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2011, 696 s. ISBN 978-80-7400-369-1.
• ČERNÁ S., XXXXXXXXX, I., XXXXXXXXXX, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2015, 640 s. ISBN 978-80-7478-735-5.
• XXXXXX, X., XXXXXX, M., XXXXX, X. Obchodní smlouvy. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2016, 230 s. ISBN 978-80-7400-489-6.
• XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2.
• XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, 1335 s., ISBN 978-80-7400-535-0.
• XXXXXX, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8.
• XXXXXXXXXXX D., XXXXXX, X. Xxxxxxx ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2014, 246 s. ISBN 978-80-7400-510-7.
• XXXXX, P., XXXX, Š., XXXXX, K.. Bankovní obchody. 1. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, 214 s. ISBN 978-80-7478-510-8.
• XXXXX, X. Účet, jednorázový vklad, akreditiv a inkaso v občanském zákoníku. 1.vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer,a.s., 2014, 225 s. ISBN 978-80-7478-722-5.
• XXXXX, X. Zákon o bankách a předpisy související. Zákony s poznámkami, 1.vyd. Praha, C.H. Xxxx, 1999, 677 s. ISBN 80-7179-176-8.
• XXXXXX, X. a kolektiv. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, 381 s. ISBN 978-80-7400-446-9.
• XXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXXX, P. Zákon o bankách. Komentář. 1.vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, 517 s., 978-80-7400-389-9.
• XXXXXXX, X., XXXXXXX, Z., XXX, Z. a kol. Obchodní zákoník: Komentář. II. díl. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1803, ISBN 978-80-7357-491-8.
• RABAN, Xxxxxxx. Občanské právo hmotné: závazkové právo. 1. vyd. Brno: Xxxxxx Xxxxx, 2014, 528 s. ISBN 978-80-87713-11-2.
• XXXXXXX, Xxxxxx. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2012, 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6.
• XXXXXXXX, Aleš. Obchodní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2014, 730 s. ISBN 978-80-7380-524-1.
• XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-369-2.
• XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek V. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s., 2014, 1700 s. ISBN 978-80-7478-638-9.
• XXXXXXX, X., XXXXXX, X., XXXXX, X. x xxx. Občanský zákoník, Komentář. Svazek VI. Praha: Xxxxxxx Xxxxxx, a.s., 2014, 1516 s. ISBN 978-80-7478-369-2.
• XXXXXX, Xxxxxx. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva. 2. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer, 2014, 262 s. ISBN 978-80-7478-491-0.
Odborné články
• XXXXXX, Xxxxx. Některá úskalí racionality obchodních podmínek. Právní rozhledy 2015, č. 18, s. 611. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx.
• XXXXXX, Xxxxx. K vládnímu návrhu zákona o úvěru pro spotřebitele. Právní rozhledy 2016, č. 5, s. 177
• XXXXX, Xxxx. Bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti. Obchodněprávní revue. 2016, č. 5, s. 241. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx.
• XXXXX, Xxxx: Nová právní úprava dokumentárního akreditivu, Obchodněprávní revue 2015, č. 4, s. 101. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx.
• XXXXX, Xxxx. Povinnost ověřovat totožnost klienta bankou. Právní rozhledy. 2004, č. 7, s.
244. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx
• XXXXX, Xxxx. Právní úprava účtu v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy 2013, č.
11. s. 401. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx.
• XXXXX, Xxxx. Vinkulace vkladu na vkladní knížce. Právní rozhledy, 2016, č.6. s. 191. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx.
• XXXXXXXXX, Xxxxxx. Smlouvy o účtu v platebním styku. Obchodněprávní revue 2016, č.
5. s. 147. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx.
• XXXXXXXX, Xxxxxxx. Všeobecné obchodní podmínky a řešení jejich kolize po rekodifikaci. Obchodněprávní revue 2015, č. 4, s. 106. Dostupný z xxx.xxxx-xxxxxx.xx.
Právní předpisy
• Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
• Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
• Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru
Evropská legislativa
• Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001, o statutu evropské společnosti
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/751 ze dne 29. dubna 2015 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/92/EU ze dne 23․ 7. 2014 o porovnatelnosti poplatků souvisejících s platebními účty, změně platebního účtu a přístupu k platebním účtům se základními prvky
• Doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003, o definici mikropodniků a malých a středních podniků
• Doporučení Komise ze dne 18. července 2011 o přístupu k základnímu platebnímu účtu
Soudní rozhodnutí
• Rozhodnutí Vrchního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 649/1995
• Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 841/2005
• Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014
• Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 181/04
• Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09
• Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11
Webové stránky
xxx.xxxx.xxxxxx.xx xxx.xx.xxxxxx.xx xxx.xxx-xxx.xxxxxx.xx xxx.xxx.xx xxx.xxxxxxxx.xxx
RESUMÉ
Diplomová práce se věnuje problematice bankovních smluv. Bankovní smlouvy lze označit jako smlouvy typicky uzavírané bankou při její podnikatelské činnosti. Cílem této práce je analýza účinné právní úpravy bankovních smluv, a to jak z hlediska společných rysů tohoto pojmu, tak i z hlediska jednotlivých smluvních typů. Přestože je práce zpracována dle účinné právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, autorka si dovoluje v rámci jednotlivých pasáží upozornit na nejvýznamnější změny oproti dosavadní právní úpravě.
Práce je rozdělena do dvou částí.
První část se zabývá společnou charakteristikou bankovních smluv. Autorka v této části vymezuje pojem bankovních smluv, shrnuje příslušné právní předpisy a charakterizuje smluvní strany. Zvýšená pozornost je věnována bance jako typickému subjektu uzavírajícího bankovní smlouvy na straně poskytovatele služeb na straně jedné a spotřebiteli jako příjemci těchto služeb vzhledem k jeho zvýšené ochraně na straně druhé. Autorka dále v první části analyzuje pro oblast bankovních smluv typický způsob jejich uzavírání, a to způsob adhezní. Vzhledem k tomu, že bankovní smlouvy často nabývají podoby smluv rámcových a formulářových, tvoří pojednání o těchto typech smluv samostatnou kapitolu části prvé. Na závěr první části se autorka soustředí na specifický obsah bankovních smluv v podobě obchodních podmínek a nezapomíná do své práce obsáhnout část věnující se obchodním zvyklostem, které výklad bankovních smluv ovlivňují.
Druhá část práce se zabývá jednotlivými smluvními typy řazenými pod pojem bankovních smluv. Těmito smlouvami jsou smlouva o účtu, smlouva o jednorázovém vkladu, smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, smlouva o úvěru. Každému smluvnímu typu je věnována samostatná kapitola. Autorka navíc pojednává o bankovní záruce, na základě které vznikají bance závazky. Autorka v rámci analýzy jednotlivých typů využívá jak charakteristiku společnou všem bankovním smlouvám, podanou v části prvé, tak se zároveň věnuje konkrétním specifikům daného smluvního typu. V této části autorka přihlíží i k budoucím změnám, které přinese dosud neúčinný, nýbrž platný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/92/EU o porovnatelnosti poplatků souvisejících s platebními účty, změně platebního účtu a přístupu k platebním účtům se základními prvky.
SUMMARY
This diploma thesis deals with the topic of banking contracts. Banking contracts can be specified as contracts typically closed by the bank, along its business activity. The aim of this thesis is an analysis of an effective legal regulation of banking contracts. As from the point of common features of banking contracts, then also from the point of view of individual contract types. Although the diploma thesis is elaborated based on effective legal regulation of the Act No. 89/2012 Coll., the Civil code. The author tries, within the frame of each section, bring attention to the most important changes in comparison with the present legal regulation.
The thesis is divided into two parts.
The first one is dealing with common characteristic of banking contracts. The author defines the idea of bank contracts, summarizes relevant legal regulations and defines contracting parties. Intensified attention is given to a bank as to a typical subject, closing banking contracts on the side of the service provider on one side and to a consumer as a receiver of these services, based on his better protection on the other side. At the first section, the author also analyses contracts of adhesion. Because banking contracts very often obtain forms of the general and the blank contracts, the essay on these types of contracts is displayed in a separate chapter at the first part. And at the end of the first section, the author concentrates on a specific subject of banking contracts in the form of general terms and conditions. She also does not forget to include a part containing trade practices which effect the interpretation of banking contracts, into her thesis.
The second part of her work is focused on individual contract types, ranked under the banking contracts. Among these contracts are Account contract, One-time deposit contract, Letter of credit contract, Collection contract, Credit contract. A separate chapter is dedicated to each contract type. Furthermore, the author discusses Bank security as it founds the obligations for a bank. Under the analysis of each contract type, the author uses characteristic common to all banking contracts, mentioned at the first chapter, and also at the same time she discusses specific aspects of given contract type. At this part, the author looks at the future changes. And these will be brought by yet not fully functional but valid Act No. 257/2016 Coll., on Consumer Credit and transposition of Directive 2014/92/EU of the European Parliament and of the Council of 23 July 2014 on the comparability of fees related to payment accounts, payment account switching and access to payment accounts with basic features.
NÁZEV PRÁCE V ANGLICKÉM JAZYCE: „Banking contracts“
KLÍČOVÁ SLOVA
Obchodní právo Bankovní smlouvy Bankovní právo
Commercial law Banking contracts Banking law