Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právo a právní věda Katedra občanského práva Rigorózní práce Spotřebitelské smlouvy Mgr. Lukáš Haase „Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Spotřebitelské smlouvy zpracoval sám. Veškeré prameny a...

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Obor: Právo a právní věda

Katedra občanského práva

Rigorózní práce

Spotřebitelské smlouvy

Xxx. Xxxxx Xxxxx

2014/2015

„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Spotřebitelské smlouvy zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

_____________________

Xxx. Xxxxx Xxxxx

Poděkování

Touto cestou bych rád poděkoval doc. JUDr. Xxxxxxx Xxxxxxx, Ph.X., vedoucí mé rigorózní práce, za její trpělivost, odborné vedení a cenné rady, které mi pomohly při zpracování této rigorózní práce.

Abstrakt (Česky)

Tato rigorózní práce je věnována právní problematice spotřebitelských smluv. Nejprve se tato práce zaměřuje na vymezení podstaty ochrany spotřebitele, a to jak z pohledu práva soukromého, tak i z pohledu práva veřejného. Následuje shrnutí historického vývoje ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv. Dále se práce zaměřuje na vymezení základních právních zásad, na nichž je uvedená problematika založena. Poté následuje definice subjektů spotřebitelských smluv. Další část této práce se zaobírá účinnou právní úpravou spotřebitelských smluv v občanském zákoníku, jakož i výkladem nejčastějších smluvních typům spotřebitelských smluv. V práci je rovněž porovnána česká právní úprava spotřebitelských smluv s právní úpravou kanadské provincie Ontario. Závěr práce celou problematiku shrnuje a předkládá doporučení de lege ferenda.

Abstract (English)

The aim of this thesis is legal issues of consumer contracts. First part of this thesis is focused on a definition of the essence of the consumer protection, both from the part of private law, as well from the part of public law. The next part of this thesis describes the historical development of consumer protection and consumer contracts. Furthermore this thesis is focused on defining the basic legal principles on which that issue is based. The next part of this thesis defines the subjects of consumer contracts. Another part of this thesis deals with the efficient legislation of consumer contracts in the Civil Code. The attention is also paid to the most common types of consumer contracts. This thesis also compares the Czech legislation of consumer contracts with legislation of Ontario. The conclusion summarizes the whole issue and makes recommendations de lege ferenda.

Klíčová slova (Česky)

• Spotřebitel

• Podnikatel

• Ochrana spotřebitele

• Spotřebitelská smlouva

• Distanční smlouva

• Smlouva uzavíraná mimo obchodní prostory

• Timeshare

• Občanský zákoník

Keywords (English)

• Consumer

• Trader

• Consumer protection

• Consumer contract

• Distance contract

• Off-premises contract

• Timeshare

• The Civil Code

Obsah

Seznam použitých zkratek 11

Úvod 13

1 Vymezení základních aspektů 16

1.1 K podstatě ochrany spotřebitele 16

1.2 Veřejnoprávní a soukromoprávní ochrana spotřebitele 17

1.3 Vývoj právní ochrany spotřebitele 19

1.3.1 Počátky ochrany spotřebitele 19

1.3.2 Ochrana spotřebitele v novodobém pojetí 21

1.3.3 Vývoj spotřebitelského práva na úrovni Evropské unie 22

1.3.4 Zakotvení ochrany spotřebitele do českého právního řádu 23

1.4 Zásady soukromého práva a ochrany spotřebitele 24

1.4.1 Zásada rovnosti 25

1.4.2 Zásada autonomie vůle 26

1.4.3 Zásada ochrana slabší smluvní strany 27

1.4.4 Další zásady soukromého práva 28

2 Subjekty spotřebitelských smluv 29

2.1 Spotřebitel 29

2.1.1 Obecné vymezení pojmu spotřebitel 29

2.1.2 Spotřebitel formální či materiální 32

2.1.3 Tzv. dual use 34

2.1.4 Právnická osoba jako spotřebitel 35

2.2 Podnikatel 37

2.2.1 Obecné vymezení pojmu podnikatel 37

2.2.2 Podnikatel jako právnická osoba veřejného práva 40

2.2.3 Pronajímatel jako podnikatel 42

2.2.4 Fiktivní podnikatel 43

3 Spotřebitelské smlouvy 44

3.1 Obecné vymezení spotřebitelských smluv 44

3.2 Obecná ustanovení pro spotřebitelské smlouvy 46

3.2.1 Informační povinnost 46

3.2.2 Výklad ve prospěch spotřebitele 48

3.2.3 Jednostranná kogentnost 50

3.2.4 Nepřiměřená ujednání 50

3.2.5 Tzv. vázaný spotřebitelský úvěr 56

3.2.6 Zákaz požadovat další platbu 57

3.2.7 Zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy 57

3.2.8 Textová podoba 59

3.3 Distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory 60

3.3.1 Obecné vymezení 60

3.3.2 Informační povinnost 62

3.3.3 Distanční smlouvy 66

3.3.4 Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory 69

3.3.5 Odstoupení od smlouvy 74

3.3.6 Neobjednané plnění 79

3.3.7 Společná ustanovení 80

3.4 Finanční služby 80

3.5 Tzv. timeshare 82

3.5.1 Obecné vymezení 82

3.5.2 Sdělení před uzavřením smlouvy 85

3.5.3 Náležitosti smlouvy 85

3.5.4 Odstoupení od smlouvy 87

4 Nejčastěji používané typy spotřebitelských smluv 89

4.1 Kupní smlouva 89

4.1.1 Obecné vymezení kupní smlouvy 89

4.1.2 Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě 90

4.2 Smlouva o dílo 96

4.2.1 Obecné vymezení smlouvy o dílo 96

4.2.2 Ochrana spotřebitele v ustanoveních upravujících smlouvu o dílo 98

4.3 Smlouva o zájezdu 101

5 Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu Ontaria 107

5.1 Obecné vymezení 107

5.2 Informační povinnost 109

5.3 Distanční smlouvy 111

5.4 Tzv. Timeshare 112

Závěr 114

Resume 118

Seznam použité literatury: 121

Knihy a komentáře (řazeno abecedně dle autora): 121

Odborné články (řazeno abecedně dle autora): 123

Soudní rozhodnutí: 124

Česká republika (řazeno dle data): 124

Soudní dvůr Evropské unie (řazeno dle data): 125

Španělské království (řazeno dle data): 127

Maďarsko (řazeno dle data): 127

Republika Rakousko (řazeno dle data): 127

Nizozemsko (řazeno dle data): 127

Spolková republika Německo (řazeno dle data): 127

Elektronické prameny (řazeno abecedně dle autora): 128

Ostatní zdroje 130

Přílohy 131

Příloha č. 1 - Vzorové poučení o právu na odstoupení od smlouvy 131

Příloha č. 2 - Vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy 134

Seznam použitých zkratek

ABGB - Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (obecný občanský zákoník)

BGB - Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník)

EHS - Evropské hospodářské společenství

ESD - Soudní dvůr Evropské unie

ESVO - Evropské sdružení volného obchodu

Listina - Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů

NObčZ - Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObčZ - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ - Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Směrnice č. 2005/29/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách)

Směrnice č. 2008/122/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009, o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a výměně

Směrnice č. 2011/83/EU - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady č. 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady č. 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES

Směrnice č. 85/577/EHS - Směrnice Rady č. 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory

Směrnice č. 93/13/EHS - Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách

Směrnice č. 97/7/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES ze dne 20. května 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku

Směrnice č. 90/314/EHS - Směrnice Rady č. 90/314/EHS ze dne 13. června 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy

Směrnice č. 1999/44/ES - Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES ze dne 25. května 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží

Smlouva o fungování EU - Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie

SpotřÚ - Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů

Ústava - Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (pokud je v textu komentáře uvedeno jen ustanovení bez bližšího označení, rozumí se tím ustanovení Ústavy)

ŽZ - Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů

Úvod

Jako téma této rigorózní práce jsem si zvolil problematiku spotřebitelských smluv, neboť se dle mého názoru jedná o zajímavé téma, které je stále předmětem diskusí odborné veřejnosti, a to nejen s ohledem na nedávnou rekodifikaci práva soukromého. Rovněž se v rámci své koncipientské praxe nejčastěji setkávám právě s touto právní oblastí, a z tohoto důvodu bych tak rád uplatnil takto nabyté znalosti právě při zpracování této práce.

Je však nutné zdůraznit, že spotřebitelské smlouvy nejsou žádným smluvním typem, neboť spotřebitelskou smlouvou rozumíme jakoukoli smlouvu nominátní, ale i smlouvu inominátní, pokud jsou jejími smluvními stranami spotřebitel a podnikatel. Označení takovýchto smluv jako smluv spotřebitelských je tedy nepřesné. Teoreticky přesné označení těchto smluv by tak bylo označení jako „smlouvy uzavírané se spotřebitelem“. I přes tuto skutečnost však ve své práci budu užívat pojem „spotřebitelská smlouva“, neboť se jedná dle mého názoru o pojem již dlouhodobě zažitý a v praxi často užívaný.

Tato práce si klade za cíl blíže charakterizovat podstatu spotřebitelských smluv a institutu ochrany spotřebitele, vymezit subjekty těchto smluvních vztahů, jakož i podat hlubší analýzu platné a účinné právní úpravy a s ní se pojících problémů, a to za pomoci reflektování související judikatury. Za tímto účelem jsem si tak stanovil základní hypotézy,
ze kterých budu při zpracování této práce vycházet. Jedná se o následující hypotézy:

• Právní úprava spotřebitelských smluv obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů poskytuje spotřebiteli vyšší míru právní ochrany nežli původní právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

• Účinná vnitrostátní právní úprava spotřebitelských smluv představuje oproti původní právní úpravě zcela konformní transpozici právní úpravy unijní.

• Vymezení pojmu spotřebitel a pojmu podnikatel není v zákoně z pohledu právní praxe zcela jednoznačné.

• Účinná právní úprava již neobsahuje tzv. zákonnou záruku za jakost.

Sekundárním cílem této práce je tak pravdivost výše stanovených hypotéz potvrdit,
či naopak zcela vyvrátit.

Práce je členěna na kapitoly, podkapitoly a oddíly. Přestože tématem této práce jsou spotřebitelské smlouvy, tato problematika je úzce spjata s institutem ochrany spotřebitele. Nejprve se tak v této práci budu věnovat podstatě ochrany spotřebitele a její nezbytností. Rovněž, avšak pouze okrajově, vymezím ochranu spotřebitele jak z pohledu práva soukromého, tak i z pohledu práva veřejného, neboť soukromoprávní a veřejnoprávní ochrana spotřebitele se vzájemně prolínají a tvoří systematický celek ochrany spotřebitele. Následně se pokusím charakterizovat počátky ochrany spotřebitele a shrnout tak historický vývoj spotřebitelských smluv.

Soukromé právo, stejně jako jeho jednotlivá právní odvětví, je ovládáno řadou právních zásad a principů. Jinak tomu není ani v problematice spotřebitelských smluv. Ať už jsou tyto právní zásady zakotveny v platném právu či nikoli, jejich význam je zásadní,
neboť napomáhají při aplikaci a interpretaci právních norem. Z tohoto důvodu se v této práci budu rovněž zaobírat některými právními zásadami soukromého práva, jež považuji z pohledu ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv za nejvýznamnější. Předmětem výkladu tak bude vymezení zásady rovnosti, zásady autonomie vůle stran a zásady ochrany slabší smluvní strany.

Vzhledem ke skutečnosti, že spotřebitelské smlouvy jsou dvoustranným nebo vícestranným právním jednáním, další kapitola této práce bude věnována subjektům těchto právních vztahů, zejména pak definici pojmu „spotřebitel“ a pojmu „podnikatel“. Vymezení rozsahu těchto pojmů osobně považuji za základ této problematiky, neboť právě v praxi může ohledně rozsahu těchto pojmů vznikat řada problematických otázek.

Následující kapitola této práce bude věnována analýze platné a účinné právní úpravy spotřebitelských smluv v českém právním řádě. Předmětem výkladu bude nejprve obecné vymezení spotřebitelských smluv. Pozornost bude dále věnována obecným ustanovením pro spotřebitelské smlouvy, jež jsou zákonem upraveny v ustanoveních § 1811 a násl NObčZ. Na tomto místě zákon upravuje dle mého názoru jeden z nejvýznamnějších nástrojů ochrany spotřebitele, kterým je institut informační povinnosti podnikatele vůči spotřebiteli. Pozornost bude rovněž soustředěna na zákonnou úpravu distančních smluv a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. Pouze okrajově, zejména s ohledem na rozsáhlost problematiky, se budu zaobírat problematikou finančních služeb, které zákon upravuje v ustanoveních
§ 1841 a násl. NObčZ. Závěr kapitoly pak bude věnován problematice smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních službách neboli tzv. timeshare.

Také neopomenu zaměřit výklad na konkrétní smluvní typy spotřebitelských smluv. Avšak vzhledem k rozsáhlosti této problematiky není dost dobře možné se podrobně zaobírat všemi smluvními typy, a z tohoto důvodu budou předmětem výkladu pouze vybrané smluvní typy spotřebitelských smluv, které jsou dle mého názoru v praxi užívány nejčastěji. Pozornost tak bude věnována kupní smlouvě, smlouvě o dílo a smlouvě o zájezdu. Rovněž se však v rámci těchto smluvních typů nebude jednat o komplexní výklad, nýbrž se zaměřím pouze na vybraná zákonná ustanovení, jež mají z pohledu ochrany spotřebitele zásadní význam.

Následovat bude také krátká kapitola věnovaná srovnání zákonné úpravy spotřebitelských smluv v českém právním řádu s právní úpravou obsaženou v právním řádu provincie Ontario. Pro uvedenou komparaci jsem si vybral právní řád provincie Ontario z důvodu, že se nejedná o právní řád členského státu Evropské unie, neboť právní úpravy všech členských států jsou s ohledem na unijní právní předpisy a princip tzv. maximální harmonizace téměř shodné.

Při zpracování této problematiky použiji zejména metodu analýzy právních předpisů a relevantní judikatury. Taktéž využiji metodu kompilace dostupné literatury a metodu srovnávací, a to jak z pohledu historického, tak i z pohledu geografického.

Tato práce je zpracována k právnímu stavu platnému a účinnému ke dni 1. 6. 2014.

1 Vymezení základních aspektů

1.1 K podstatě ochrany spotřebitele

Jedním ze základních charakteristických rysů soukromého práva je rovné postavení smluvních stran. Přestože z formálního hlediska má spotřebitel stejné postavení jako podnikatel, neboť spolu uzavírají dobrovolně občanskoprávní vztah, pro který je charakteristická zásada autonomie vůle stran, z faktického hlediska tomu tak není. Na jedné straně smluvního vztahu stojí spotřebitel jakožto osoba bez odborných znalostí a na druhé straně podnikatel jakožto profesionál, který je vůči spotřebiteli ve výhodě svou odborností, profesními znalostmi a ekonomickou převahou.

Ve skutečnosti je tak spotřebitel ve svých vyjednávacích možnostech často omezen,
a to zejména „s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv“¹. Zejména u těchto formulářových neboli adhezních smluv jsou vyjednávací možnosti spotřebitele omezeny na pouhou akceptaci návrhu.

Nejasné podmínky pro spotřebitele mohou také vyplývat ze smluv týkajících se spotřebitelských úvěrů a na vybranou spotřebitel mnohdy nemá ani v důsledku prováděné cenové politiky. Také pokud se mají práva a povinnosti smluvních stran, jejichž ekonomické postavení není stejné, řídit obchodními podmínkami, je tu značné riziko, že ekonomicky silnější strana prosadí znění těchto podmínek tak, že bude ve svém postavení zvýhodněna oproti smluvní straně ekonomicky slabší a méně zkušené.²

Základní myšlenka ochrany spotřebitele proto spočívá ve snaze vyvážit toto fakticky nerovné postavení spotřebitele a poskytnout mu zvýšenou ochranu, která se mu v obecné rovině občanským zákoníkem nedostává. Děje se tak prostřednictvím kogentních ustanovení zákona, od nichž není připuštěno smluvní odchýlení v neprospěch spotřebitele.

„Spotřebitelské právo, ať již jej pojímáme jako dílčí oblast závazkového práva, a tedy jako integrální součást práva občanského, nebo jako zvláštní právní disciplínu mnohde upravenou v samostatném kodexu (srov. Francouzský Code de la consommation, italský Codice del consumo), se v každém případě vymezuje vůči obecnému občanskému právu řadou specifik.“³ Zatímco obecné závazkové právo se spolu s jeho obecnými principy vyznačuje abstraktním řešením skutkových situací, které míří na kteréhokoli kontrahenta, tedy věřitele či dlužníka, bez ohledu na to, zda je v dané smluvní situaci spotřebitelem či nikoli, spotřebitelské právo cílí přímo na konkrétní situace a snaží se kombinací preventivních a následných prostředků upravovat pozici spotřebitele ve vztahu k podnikateli jakožto profesionálovi.

Lze tak shrnout, že podstatou ochrany spotřebitele není zvýhodňování některé ze stran občanskoprávních vztahů, nýbrž znovunastolení smluvní rovnováhy mezi účastníky těchto právních vztahů, která je fakticky deformována ekonomickou a odbornou převahou podnikatele jakožto profesionála. Dle mého názoru je však také nutné tyto ochranné spotřebitelské normy aplikovat racionálně a vyváženě, aby naopak nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování spotřebitele. Neboť lze jednoznačně souhlasit s názorem Elischera D. v tom, že by nebylo „žádoucí bezvýjimečně a za všech okolností favorizovat spotřebitele tam, kde rozdíly v míře smluvní autonomie kontrahentů jsou zanedbatelné,
nebo tam, kde je smluvní symetrie vychýlena na jednu či druhou stranu jen nepatrně.“⁴

1.2 Veřejnoprávní a soukromoprávní ochrana spotřebitele

Bylo by však nesprávné chápat ochranu spotřebitele pouze jako ochranu soukromoprávní. Rovněž veřejné právo chrání spotřebitele, a to nejen z hlediska zdraví občanů či bezpečnosti výrobků, ale částečně také zasahuje do soukromoprávních vztahů. „Soukromoprávní a veřejnoprávní ochrana spotřebitele se vzájemně prolíná a tvoří, resp. měla by tvořit systematický celek ochrany spotřebitele.“⁵

Skutečnost, že ochrana spotřebitele soukromoprávní a veřejnoprávní se v českém právním řádu prolíná, je zcela zřejmá. Bohužel však vlastní souladnost veřejnoprávních a soukromoprávních pojmů, institutů atd. není dostatečná a způsobuje mnohdy aplikační a výkladové problémy.⁶

Pokud by však nebyla veřejným právem zajištěna účinná ochrana před nepoctivými či jinak poškozujícími přístupy podnikatelů, došlo by nejenom k narušení soutěžního prostředí, ale také k porušování některých hodnot demokratické společnosti, které jsou pro svůj význam zakotveny v Ústavě a Listině základních práv a svobod jakožto základních předpisech ústavního pořádku. Ty sice každému umožňují podnikání, avšak v rámci zákonem vymezených podmínek a nikoliv na úkor majetku a zdraví občanů.⁷

Ohledně komparace soukromoprávní a veřejnoprávní ochrany spotřebitele bychom pak mohli vyslovit následující. Zatímco soukromoprávní ochrana spotřebitele je převážně následná, ochrana spotřebitele ve veřejném právu je spíše preventivní. Veřejnoprávní ochrana spotřebitele zpravidla nevyžaduje aktivní chování spotřebitele, spotřebitel však nemá moc nad případným řízením, které probíhá. Naopak soukromoprávní ochrana spotřebitele zpravidla vyžaduje aktivitu spotřebitele a spotřebitel je tak oprávněn s řízením nakládat.⁸

Soukromoprávní ochranu zejména reprezentuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Veřejnoprávní ochranu spotřebitele pak představují zejména tyto právní předpisy:

• Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů

• Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů

Jako „ultima ratio“ pak nastupuje také ochrana poskytovaná právem trestním. Specifickou ochranu spotřebiteli tak poskytuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
když v ustanovení § 253 odst. 1 definuje trestný čin poškozování spotřebitele, který spáchá ten, „kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tím, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady“. Za takovýto trestný čin pak může být uložen trest odnětí svobody až na jeden rok, zákaz činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Dále trestní zákoník definuje mimo jiné také hospodářské trestné činy, které by bylo možné považovat také za ustanovení chránící spotřebitele.

Je však třeba uvést, že nezbytností k dosažení cíle a smyslu ochrany spotřebitele je poskytnutí veřejného procesního práva, které účelně umožní realizovat ochranu spotřebitele. Avšak v současnosti často spotřebitelé rezignují na vynucení svých práv vzhledem k nepružnému a drahému procesu ochrany těchto práv, neboť až na výjimky je spotřebitel odkázán na klasické sporné řízení vedené obecnými soudy, které je drahé a zdlouhavé.

1.3 Vývoj právní ochrany spotřebitele

1.3.1 Počátky ochrany spotřebitele

Přestože právní úprava institutu ochrany spotřebitele, tak jak ji chápeme dnes, je poměrně mladá, řadu prvků ochrany spotřebitele můžeme vysledovat již v počátcích organizace lidské společnosti.

Odedávna měla lidská společnost snahu chování jednotlivců v dané společnosti regulovat. Vzhledem ke skutečnosti, že pro rozvoj a bohatství každé lidské společnosti byl vždy důležitý obchod, což si lidé naprosto uvědomovali, snažili se zamezit takovým praktikám obchodníků a výrobců, které by rozvoj obchodu narušovaly či obchod přímo poškozovaly.⁹ Avšak z pohledu soudobé terminologie se spíše jednalo o veřejnoprávní normy, jejichž smyslem nebylo chránit kupujícího jakožto spotřebitele ve smyslu, jak ho chápeme dnes, nýbrž sloužily jako prostředek k ochraně obchodu jako takového.¹⁰

Již u nejstarších civilizací, jako je například Egypt za vlády Xxxxxx XX., můžeme nalézt první kodifikovaná pravidla týkající se závazků, hospodářského styku mezi obchodníky, ale i mezi obchodníky a prostými kupujícími, které dnes označujeme jako spotřebitele. Dále pak v Mezopotánii se stal bezesporu nejproslulejší právní památkou Xxxxxxxxxxxx zákoník, který rovněž upravoval některé aspekty závazkového práva, jako je například kupní smlouva či otázka náhrady škody.¹¹

Nelze také pominout římské právo, které již ve starověku rozlišovalo právo soukromé a právo veřejné. Římské právo bylo již tehdy natolik rozpracováno do nejmenších detailů,
že bylo schopné tehdejšímu kupujícímu poskytnout dostatečnou ochranu. Například rozeznávalo již odpovědnost za vady faktické a vady právní¹², či upravovalo několik základních druhů smluv, jako jsou zápůjčka, půjčka, smlouva o úschově a smlouva kupní.

Z období středověku lze pak zmínit Magnu Chartu Libertatum z roku 1215,
která stanovovala jednotné míry pro víno, pivo či obilí.¹³

Na našem území stojí za zmínku např. kodifikovaná Práva městská království Českého Xxxxx Xxxxxxxxx z Koldína vydaná tiskem r. 1579.¹⁴ Městské právo již ve středověku také znalo odpovědnost za vady prodávané věci. Z počátku však byla známa pouze odpovědnost za vady právní, když při prodeji movitých věcí prodávající odpovídal za tu skutečnost, že se nejedná o věc kradenou. Odpovědnost za vady faktické byla upravena až později.¹⁵ „Výslovná odpovědnost za faktické vady prodávané věci je uzákoněna v městském právu při prodeji koně. Prodávajícímu se ukládá povinnost sdělit kupci, že kůň je „svobodný a nekradený“,
že není „dýchavičný, uhřivý a namožený“. Pokud se pak jedna z těchto vad přece jen do tří dnů projevila, byl povinen prodávající vzít si koně zpět a vrátit kupci peníze.“¹⁶

Z pohledu ochrany spotřebitele byly rovněž významné cechovní předpisy, které do nástupu manufakturní výroby v rámci cechovní soustavy regulovaly množství výrobků a jejich cenu takovým způsobem, až musely být v zájmu povznesení průmyslu a obchodu státní mocí regulovány. Cechy nástupem průmyslového způsobu výroby ztratily svůj význam a byly postupně rušeny. Pro zemi Českou a Moravskou tomu tak bylo rakouským Živnostenským řádem z roku 1859.¹⁷ „Živnostenský řád stanovil v zájmu ochrany spotřebitele například povinnosti při označování provozoven, v oceňování výrobků, při zajištění hygieny provozoven, informační povinnosti u některých druhů zboží a další.“¹⁸ Živnostenský řád tak lze zařadit do okruhu veřejnoprávních předpisů, které již sledovaly nejenom společenský zájem na rozvoji živností, ale také i vlastní ochranu spotřebitele.

1.3.2 Ochrana spotřebitele v novodobém pojetí

Přestože výše uvedené právní úpravy závazkových vztahů měly faktický dopad též na ochranu spotřebitelů, ochrana spotřebitele nebyla jejím hlavním účelem. Nejednalo se tak o institut ochrany spotřebitele v tom pojetí, jak jej chápeme dnes.

Za počátky novodobé ochrany spotřebitele a tím i spotřebitelských smluv lze považovat až období po druhé světové válce. Do té doby ochrana spotřebitele jakožto samostatného právního institutu nebyla až tak moc potřebná. Vztahy mezi zákazníky jakožto spotřebiteli a prodejci byly vymezeny lokálně, neboť zákazníci a prodejci se navzájem znali a z tohoto osobního kontaktu vycházel i způsob ochrany zájmů spotřebitelů. Avšak s rozvojem výroby, dopravy, komunikačních prostředků a se zvětšením trhu, který postupně dosáhl mezinárodního rozměru, se vztah mezi prodejci a jejich zákazníky anonymizoval, čímž byl zákazník zbaven možnosti konfrontovat své požadavky a přání přes prodávajícího s výrobcem.¹⁹

„Počátkem šedesátých let 20. století si spotřebitelé ve Spojených státech amerických uvědomují potřebu legislativního a institucionálního uspořádání ochrany spotřebitele, začínají se sdružovat v dobrovolných nezávislých spotřebitelských organizacích a snaží se uvést narušený vztah spotřebitel verzus výrobce a prodejce opět do rovnováhy. Skupiny na ochranu zájmů spotřebitelů chtějí přimět výrobce, aby braly větší zřetel na požadavky spotřebitelů, usilují o zvýšení množství spotřebitelských informací – chtějí znát např. základní složky výrobku, výživovou hodnotu potravin, pravdivý užitek výrobku, čerstvost potravin atd. a snaží se o to, aby vláda přijala úlohu garanta ochrany spotřebitele, aby vláda kontrolovala bezpečnost výrobků, které jsou potencionálně nebezpečné a aby pokutovala ty společnosti, které nejsou dostatečně opatrné.“²⁰

1.3.3 Vývoj spotřebitelského práva na úrovni Evropské unie

Zhruba od 70. let se prosazuje ochrana spotřebitele také v evropských zemích. Německý AGBG je přijat v roce 1976, francouzský Loi Scrivener v roce 1978.²¹

Přestože Evropské hospodářské společenství nemělo v oblasti ochrany spotřebitele žádné pravomoci ani rozpočtové zdroje, oblast ochrany spotřebitele se dostala do pozornosti vrcholných představitelů již začátkem 70. let. Poprvé tomu bylo na pařížském summitu v roce 1972, kdy hlavy států a vlád vyzvaly k politické akci v této oblasti.²² V dubnu 1975 Evropská komise představila Předběžný program o ochraně spotřebitele a informační politice,
který mimo jiné stanovil pět základních práv spotřebitele. Každý spotřebitel má podle něho právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, ochranu ekonomických zájmů, náhradu škody, informace a vzdělávání a na zastoupení.²³ „V programu dále zaznělo, že spotřebitelská politika má průřezový charakter a uvedené cíle byly postupně začleňovány do zvláštních politik Společenství (např. do hospodářské politiky, společné zemědělské politiky, politiky životního prostředí, energetické a dopravní politiky, aj.).“²⁴ Tento výstup se tak stal v podstatě první společnou spotřebitelskou strategií na úrovni EHS (dnes Evropské unie).

Za další mezník evropského spotřebitelského práva lze bezpochyby označit Jednotný evropský akt podepsaný v roce 1986, který zakotvil poprvé v primárním právu pojem spotřebitel. Rovněž do Smlouvy o založení EHS bylo prostřednictvím Jednotného evropského aktu vložen nový čl. 100a, který zmocnil Evropskou komisi navrhovat opatření na ochranu spotřebitelů, přičemž základem měl být vysoký stupeň ochrany.²⁵ Pojem spotřebitele však v Jednotném evropském aktu nebyl přesně definován.

Ochranu spotřebitele jako samotnou politiku zavedla až Maastrichtská smlouva z února 1992, která pro ni v čl. 129a (dnes čl. 153) Smlouvy o založení Evropského společenství položila nezbytný právní základ a pojala ji za plnohodnotnou komunitární politiku.²⁶

Následně Amsterodamská smlouva z roku 1997 pozměnila výše uvedený čl. 129a tak, že se na jeho základě výslovně stanovilo, že „k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Evropské společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů“.

Dnes je již možné ochranu spotřebitele označit za jedno ze stěžejních témat,
kterými se Evropská unie zabývá, a i z tohoto důvodu je tato oblast upravována řadou unijních směrnic.

1.3.4 Zakotvení ochrany spotřebitele do českého právního řádu

V českém právním řádu se setkáváme s výslovnou ochranou spotřebitele od 90. let minulého století, kdy směrnice na ochranu spotřebitele byly implementovány zejména do ObčZ.²⁷
„Z toho však neplyne, že spotřebitel nebyl chráněn např. obecnými ustanoveními obč. zákoníku (např. typicky § 39 obč. zákoníku stíhající ujednání smluv nemravně výhodných pro dodavatele).“²⁸

Prvním krokem českého zákonodárce při prosazování soukromoprávní ochrany spotřebitele bylo zavedení cestovní smlouvy, jakožto nového smluvního typu, do ObčZ,
a to zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, jenž implementoval směrnici č. 90/314/EHS.

Český právní řád však stále neznal pojem „spotřebitel“, neboť dílčí ustanovení prosazující ochranu spotřebitele užívaly pojmy „kupující“ či „zákazník“. Pojem „spotřebitel“ se tak v českém právním řádu objevuje až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. Cílem této novely bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s acquis communitaire dosaženým v této oblasti, a tak byl do českého právního řádu výslovně zakotven také režim spotřebitelských smluv.

Následně došlo zákonem č. 370/2000 Sb. k novelizaci ObchZ, který po novelizaci obsahoval ustanovení zakazující vyloučení aplikace ustanovení chránících spotřebitele obsažených v ObčZ dohodou stran. Zákonem č. 135/2002 Sb. došlo k implementaci směrnice č. 94/47/ES, o timesharingových smlouvách.

Poměrně zásadní změna byla do českého právního řádu zavedena
zákonem č. 56/2006 Sb., kterým byla novelizována obecná ustanovení chránící spotřebitele a do ObčZ byla zavedena ustanovení regulující smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku.

Podstatnou změnu přinesla v roce 2012 rekodifikace soukromého práva přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „NObčZ“). Přestože se při zpracovávání návrhu NObčZ objevily diskuze na téma vyhrazení úpravy ochrany spotřebitele samostatnému zákonu, zákon v přijatém znění ochranu spotřebitele obsahuje.²⁹ „Cílem vyčlenění soukromoprávní části spotřebitelského práva do samostatného právního předpisu bylo ochránit před nutně častými novelizacemi.“³⁰

Ustanovení o ochraně spotřebitele v NObčZ dle důvodové zprávy vycházejí z původní právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., která byla od přijetí zákona č. 367/2000 Sb. postupně doplňována a zpřesňována. Ustanovení o ochraně spotřebitele také reflektují
směrnici č. 2011/83/EU, o právech spotřebitelů. Dle důvodové zprávy úprava ochrany spotřebitele v NObčZ rovněž usiluje o přehlednější systematické uspořádání právních pravidel o ochraně spotřebitele a o jejich přesnější i srozumitelnější vyjádření. Přijatá ustanovení rovněž reagují na problémy a nejasnosti, které se při používání původního zákona vyskytovaly v praxi.³¹

1.4 Zásady soukromého práva a ochrany spotřebitele

Soukromé právo, stejně jako jeho jednotlivá právní odvětví, je ovládáno řadou právních zásad a principů. Jinak tomu není ani v problematice ochrany spotřebitele a spotřebitelských smluv. Ať už jsou tyto právní zásady zakotveny v platném právu či nikoli, jejich význam je zásadní, neboť napomáhají při aplikaci a interpretaci právních norem. Z tohoto důvodu se v následujících oddílech této práce budu zaobírat některými zásadami soukromého práva,
jež považuji z pohledu ochrany spotřebitele za nejvýznamnější.

1.4.1 Zásada rovnosti

Jednou ze základních zásad, jež je charakteristická pro právo soukromé, je rovnost subjektů právních vztahů, tedy i rovnost smluvních stran. Tento rys je někdy považován přímo za pojmový znak soukromého práva. „Proto se zdá, že každá zvláštní ochrana, poskytovaná jen jednomu ze subjektů právního vztahu, je čímsi, co se příčí povaze soukromého práva,
neboť nezbytně je spojena s právním zvýhodněním.“³²

V českém právu je rovnost pojata jako ústavní zásada, a to nikoli pouze technicky,
ale hodnotově. ³³ Např. čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který každému garantuje nejen svobodu, ale také rovnost v právech a důstojnosti, dále zásadu rovnosti obsahují také
čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto pojetí posiluje svými nálezy také Ústavní soud.³⁴

NObčZ však pozitivní zakotvení této zásady neobsahuje a současně původní zakotvení zásady rovnosti v §2 odst. 2 ObčZ označuje za metodologicky vadné, protože „základ konstrukce soukromého a občanského práva není v principu rovnosti, xxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx“⁰⁰. Přesto na ústavní zásadu rovnosti v právech obsaženou v 
čl. 1 Listiny základních práv a svobod odvolává alespoň důvodová zpráva.³⁶

Klasické pojetí rovnosti v soukromoprávních vztazích se zakládá na rovnosti formální. Ta spočívá v tom, že zákon neposkytuje žádnému subjektu právní výhody, jakož i v tom,
že v soukromoprávní sféře není žádná ze stran vůči druhé v pozici nadřazenosti.³⁷ Takovéto pojetí rovnosti však nenalézá odraz ve skutečné realitě a z tohoto důvodu soukromé právo směřuje k rovnosti faktické. „Pokud faktická nerovnost přesáhne únosnou míru, právo se pomocí normativních institutů snaží faktickou nerovnost vyrovnat např. tím, že chrání zjevně slabší stranu právního vztahu v neprospěch strany silnější.“³⁸

„Rovnost faktickou však nelze zaměňovat za „rovnostářství“. Absolutizace rovnosti, rovnosti ve výsledku vede k demotivaci schopnějších členů společnosti; na druhé straně absolutizace svobody znamená, že by „přežili“ jen ti nejsilnější a to mnohdy na úkor těch méně silných.“³⁹

Právo se tak snaží tuto faktickou nerovnost spotřebitele vyrovnat zvýšenou ochranou, která se projevuje například zakotvením některých zvláštních povinností podnikatelů vůči spotřebitelům, nebo naopak spotřebitelům přiznává zvláštní práva. Je však nutné, jak jsem již uvedl v podkapitole č. 1.1 této práce, tyto ochranné spotřebitelské normy aplikovat racionálně a vyváženě, aby naopak nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování spotřebitele.

1.4.2 Zásada autonomie vůle

Další ze stěžejních zásad soukromého práva, na které je soukromé právo bytostně založeno,
je zásada autonomie vůle.⁴⁰ Zásada autonomie vůle vyjadřuje širokou možnost fyzických a právnických osob utvářet soukromoprávní vztahy podle své vlastní vůle. V NObčZ je tato zásada obsažena v ustanovení § 3 odst. 1.

Jak uvádí důvodová zpráva, NObčZ vychází z ideje, že funkční určení soukromého práva je sloužit člověku jako prostředek k prosazování jeho svobody, a proto za první zásadu soukromého práva pokládá autonomii vůle, zatímco ObčZ akcentoval zásadu rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů.

Její realizace tak předpokládá volní jednání soukromoprávních subjektů, jež bude mít nejčastěji podobu právního jednání. Vymezení typických projevů zásady autonomie vůle lze kategorizovat podle svobodného rozhodnutí subjektu soukromoprávního vztahu rozhodnout se, (i) zda učiní právně relevantní chování, či nikoliv, (ii) o výběru adresáta tohoto chování, (iii) o obsahu právně relevantního chování a (iv) o formě právně relevantního chování.⁴¹

Současně ustanovení § 1 odst. 2 NObčZ stanoví, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. S ohledem na kogentní ustanovení chránící spotřebitele však vyvstává otázka, zda tímto nedochází k omezování právě autonomie vůle, a tedy k narušování této stěžejné zásady soukromého práva. Avšak jak uvádí Sexxxxx X., „kontraktační svoboda není bezbřehá, neboť musí být v souladu s „good faith“ (dobrou vírou, resp. dobrými mravy), „fear dealing“ (poctivým obchodním stykem) a s kogentními normami zavedených, tradičních principů.“⁴²

Podíváme-li se však na zásadu autonomie vůle z pohledu spotřebitele, ne všechny její znaky budou vždy fakticky v praxi naplněny. Zejména pak svoboda rozhodnutí subjektu o obsahu právně relevantního chování bude často v praxi omezena, neboť vyjednávací možnosti spotřebitele jakožto slabší smluvní strany budou omezeny na pouhou akceptaci návrhu podnikatele. Z tohoto důvodu tak právní řád obsahuje tyto kogentní normy, jako mantinely v nichž smluvní strany mohou autonomii vůle uplatnit.

1.4.3 Zásada ochrana slabší smluvní strany

Ochrana slabší smluvní strany představuje zásadu s funkční vazbou na zásadu rovnosti. Jedná se v podstatě o stěžejní zásadu, na níž je ochrana spotřebitele vystavěna. Ochrana slabší smluvní strany tak vychází s reálného světa, kdy proti sobě stojí strany, které fakticky nemají stejné možnosti, sílu a prostředky.

Ochrana slabší smluvní strany se začala nejprve prosazovat v Anglii, když v roce 1974 „soudce Loxx Xxxxxxx xozhodl v případu Loyd´s Bank LTD vs. Bundy, že nerovná smluvní síla, moc, nerovný smluvní vliv na kontraktační ujednání („inequality of bargaining power“) mezi smluvními stranami může vytvořit určitý druh morálního tlaku, osobních a sociálních podmínek, duševní slabosti, které vedou k ujednání všeobecně nespravedlivých a nepoctivých výhod pro jednu smluvní stranu. Konkrétně šlo v případu o to, že starší muž (otec) byl nucen bankou, aby se zaručil za úvěr, který potřeboval jeho syn, který byl v zoufalé finanční situaci. A jeho otec toto ručení přijal, protože cítil morální povinnost pomoci svému dítěti.“⁴³

Jak již bylo uvedeno, s ohledem na tuto zásadu je spotřebiteli ukládáno méně povinností a přiznáváno více práv, zatímco podnikateli je zatížen více subjektivními povinnostmi a svědčí mu méně práv než spotřebiteli. Účelem je dosažení skutečné rovnováhy tím, že budou právně vyrovnány výchozí ekonomické, informační, odborné a jiné rozdíly,
jež mezi smluvními stranami panují. Tedy, aby bylo dosaženo rovnosti jako cíle, je nutno nerovnost výchozích pozic korigovat stejně nerovnou úpravou prostředků.⁴⁴

1.4.4 Další zásady soukromého práva

Při ochraně spotřebitele však neméně důležitou roli hrají i další soukromoprávní zásady. Bude se tak například jednat o zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboli bdělým náleží práva, jejíž podstatou je, upozornit na skutečnost, že právo je nástrojem v rukou schopných.⁴⁵ Dále pak zásada ekvity a její související zásady, jako jsou dobré mravy, zákaz zneužití práva, ochrana dobré víry, prevence a další soukromoprávní zásady.

Jedná se však pouze o příkladmý výčet soukromoprávních zásad, neboť vymezení veškerých soukromoprávních zásad pojících se k problematice spotřebitelských smluv by bylo značně obsáhlé a takovéto vymezení není předmětem výkladu této práce.

2 Subjekty spotřebitelských smluv

S ohledem na skutečnost, že tato práce je věnována problematice spotřebitelských smluv, tedy dvoustrannému nebo vícestrannému právnímu jednání, je dle mého názoru rovněž podstatné definovat subjekty těchto právních vztahů. Z tohoto důvodu se tak budu v následujících podkapitolách této práce věnovat vymezení smluvních stran spotřebitelských smluv.

2.1 Spotřebitel

Jednou ze smluvních stran spotřebitelské smlouvy je vedle podnikatele také spotřebitel. Právě tato smluvní strana je charakteristickým znakem pro spotřebitelské smlouvy. Z důvodu,
že jasné vymezení pojmu „spotřebitel“ je podstatným aspektem problematiky spotřebitelských smluv, následující oddíly této práce budou věnovány vymezením tohoto pojmu.

2.1.1 Obecné vymezení pojmu spotřebitel

Pojem „spotřebitel“ je ústředním pojmem nejen samotné problematiky spotřebitelských smluv, nýbrž celé oblasti ochrany spotřebitele. Přesto však nelze jednoznačně říci, že by tento základní pojem byl jednoznačně definován.

Obecně lze říci, že spotřebitel je „subjekt, který užívá, spotřebovává a konzumuje zakoupené zboží“⁴⁶. I přes toto vymezení však základní vlastností, jež spotřebitele definuje, není spotřeba, neboť spotřebitelem může být i ten, kdo dává věc nebo služby podnikateli, např. informace, nájem nebytových prostor, starožitnost, úvěr atd.⁴⁷ Spotřebitel je tak vedle podnikatele jednou ze stran závazkového vztahu, který je oproti podnikateli ve slabším postavení. Z tohoto důvodu je i možným objektem nepoctivého jednání ze strany podnikatele.

Jednotnou koncepci spotřebitele nemá ani unijní právo. „Třebaže evropské právo garantuje spotřebiteli vysokou úroveň ochrany (čl. 169 Smlouvy o fungování EU), neusiluje v obecné rovině o přesné vymezení, co je obsahem takové ochrany.“⁴⁸ Tato skutečnost pak ve svém důsledku znamená, že vymezení „spotřebitele“, jehož zdraví a bezpečí je chráněno určitou směrnicí, nemusí být totožné s vymezením „spotřebitele“, jehož hospodářský zájem ochraňuje směrnice jiná.

Většina unijních směrnic, jejichž účelem je ochrana hospodářských zájmů spotřebitele, však definuje spotřebitele jako osobu fyzickou, jenž jedná pro svou potřebu, nikoliv pro potřebu spjatou s výdělečnou činností. Směrnice č. 2005/29/ES v čl. 2 písm. a) například definuje spotřebitele jako „fyzickou osobu, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání“. Obdobnou konstrukci pojmu „spotřebitel“ obsahuje například i směrnice č. 2011/83/EU v 
čl. 2 odst. 1, dle kterého se spotřebitelem rozumí „fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“.

S vymezením pojmu „spotřebitel“ měl problém rovněž český zákonodárce.
Ten v ustanovení §52 odst. 3 ObčZ ve znění účinném do 31. 7. 2010 definoval spotřebitele jako „osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Takovéto vymezení spotřebitele mělo za následek, že právní praxe v souladu s gramatickým výkladem přistupovala k pojmu „spotřebitel“ extenzivně a poskytovala tak ochranu, jak osobám fyzickým, tak i osobám právnickým.⁴⁹ „Konzistentní výklad pojmu spotřebitel byl navíc narušen samotným občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., který v následujících ustanoveních chápal spotřebitele úžeji ve shodě se spotřebitelským acquis.“⁵⁰ Extenzivní vymezení spotřebitele však nebylo v souladu se směrnicemi Evropské unie a ani judikaturou ESD a z tohoto důvodu tak český zákonodárce v rámci novelizace provedené zákonem č. 155/2010 Sb. s účinností od 1. 8. 2010 definoval spotřebitele pouze jako osobu fyzickou. ObčZ v ustanovení § 54a odst. 4 písm. c) obsahoval dále i speciální definici pro účely smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku, jenž za spotřebitele pokládal pouze „fyzickou osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“.

Dnes je v platném a účinném českém právu legální definice pojmu „spotřebitel“ obsažena především v ustanovení § 419 NObčZ, které vymezuje spotřebitele jako „každého člověka, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“. Spotřebitelem je tak pouze osoba fyzická, a to konkrétně ta, která s podnikatelem uzavírá smlouvu nebo s ním jedná, přičemž jednáním je nutné chápat jak jednání faktické, tak jednání právní. Spotřebitelem je ovšem jen ten člověk, který takto s podnikatelem jedná mimo rámec vlastní podnikatelské činnosti.⁵¹ Z obdobného pojetí například také vychází právní úprava německá, jež obsahuje vymezení pojmu spotřebitele v ustanovení § 13 BGB následovně: „Verbraucher ist jede natürliche Person, die ein Rechtsgeschäft zu einem Zwecke abschließt, der weder ihrer gewerblichen noch ihrer selbständigen beruflichen Tätigkeit zugerechnet werden kann. (Spotřebitel je každá fyzická osoba, která vstupuje do právního vztahu za účelem, který nelze připsat jak její obchodní, tak ani profesní činnosti – poznámka autora)“

Takovéto vymezení spotřebitele rovněž dle důvodové zprávy k NObčZ reflektuje unijní právní úpravu, a to zejména pokud jde o úpravu směrnice č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice
č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku a dalších.⁵²

Vzhledem ke skutečnosti, že každá fyzická osoba může být nejen spotřebitelem,
ale i podnikatelem, rozlišujícím znakem tak dle mého názoru bude především účel právního jednání, které tato fyzická osoba činí. Je tak nutné takovéto právní jednání jednající osoby posuzovat vždy jednotlivě v každém konkrétním případě, neboť spotřebitelem může být například „advokát, pokud si koupí obálku k odeslání soukromé pošty, ale rovněž může být podnikatelem, pokud obálku použije pro svou advokátní kancelář“⁵³.

S ohledem na systematické zařazení této legální definice spotřebitele, kdy zákonodárce tuto definici začlenil do obecné části, hlavy II. „Osoby“ NObčZ, lze dovozovat,
že takovéto legální vymezení je třeba chápat jako generální definici spotřebitele napříč celým právním řádem.⁵⁴ Shodně se k tomuto pojetí legální definice spotřebitele vyjadřuje také důvodová zpráva, když k ustanovení § 419 NObčZ stanoví, že „tento pojem má význam nejen pro příslušná ustanovení navrhovaného zákona, ale pro celé soukromé právo a konec konců i pro příslušné právní předpisy z oboru práva veřejného“⁵⁵.

Vnitrostátní právní úprava de lege lata ovšem nabízí řadu dalších definic pojmu „spotřebitel“. Všechna ostatní vymezení tohoto pojmu je však třeba vykládat jako vymezení speciální, která zohledňují zvláštní povahu právního vztahu zpravidla vycházející z nepřímého předmětu soukromoprávního vztahu.⁵⁶

Z důvodu, že pojem „spotřebitel“ nemá jasně stanovené hranice a jeho definice je v praxi často dotvářena zejména soudní judikaturou, v následujících oddílech této práce se zaměřím na problematické otázky, jež vyvstávají při vymezení pojmu „spotřebitel“.

2.1.2 Spotřebitel formální či materiální

Jak jsem již uvedl v předchozím oddíle této práce, rozlišujícím znakem pro aplikaci ustanovení chránících spotřebitele bude účel právního jednání. V souvislosti s tímto tvrzením však vyvstává otázka, nakolik o spotřebitelském charakteru musí vědět druhá strana. Texx, zda je rozhodující skutečný charakter či charakter prezentovaný. Neboť v praxi je tak zcela běžné, že fyzické osoby, které jsou podnikatelé, jednají v rámci svých podnikatelských vztahů a vystupují navenek jako spotřebitelé. Příkladem takovéhoto jednání může být například již uvedená situace, kdy advokát nakupuje kancelářské potřeby, nábytek, odbornou literaturu,
či který si pronajme osobní automobil k uskutečnění pracovní cesty.

Osobně se však domnívám, že při posouzení postavení smluvní strany, tedy, zda daná osoba vystupuje v konkrétním právním vztahu jako spotřebitel či nikoliv, nelze zohledňovat skutečnosti, které druhé smluvní straně nemohly být objektivně známi. Obdobný názor vyslovil rovněž Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 6. 11. 2007,
sp. zn. II. ÚS 3/06. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že „principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. … Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.“ Pokud bychom tak při posuzování postavení jedné ze smluvních stran zohlednily také skutečnosti, které druhé smluvní straně nemohly být objektivně známi, popřeli bychom tak právě uvedený princip ochrany důvěry v závazkových vztazích a poctivého jednání.

Je však nutné rovněž zdůraznit, že při posuzování postavení konkrétní osoby nelze vycházet čistě jen z pouhého  formálního označení takovéto osoby. Neboť, jak uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, „pouhá skutečnost, že fyzická osoba je ve smlouvě označena jako podnikatel, nevylučuje aplikaci ustanovení o ochraně spotřebitele, pokud se v daném vztahu tato osoba jako podnikatel nechová“. Pro posouzení otázky, zda daná osoba je spotřebitelem či nikoli,
tak není rozhodující pouze formální postavení smluvních stran, nýbrž skutečný účel takovéhoto jednání. ⁵⁷ Tento skutečný účel však musí být posuzován právě s ohledem na výše uvedený princip ochrany důvěry v závazkových vztazích a poctivého jednání.

Spotřebitelem tak bude osoba, která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby. Zde však vyvstává další otázka, a to, zda tato osoba musí jednat čistě pro svou osobní potřebu, či také pro potřebu jiné fyzické osoby. Tímto problémem se zabýval ESD ve svém rozhodnutí Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997, kde uvedl, že je nutné takovouto spotřebu vykládat nejen jako spotřebu této jednající osoby, ale také spotřebu jiných osob jako například dětí, manžela či své rodiny.⁵⁸

Nutné je však rovněž uvést, že skutečnost, kdy fyzická osoba není podnikatelem,
ještě neznamená, že tato osoba musí být chráněna jako spotřebitel. Jedná se tak například o neoprávněné podnikatele. Přestože takováto osoba nemá oprávnění k podnikatelské činnosti a není podnikatelem po stránce formální, pokud tato osoba jako podnikatel navenek vystupuje a jako podnikatel se chová, materiální hledisko a již uvedený princip důvěry v závazkových vztazích by zde mělo převážit. Rozhodující tak bude účel a charakter jednání. Pokud takovéto jednání bude nést znaky podnikání, nemůže být na danou osobu pohlíženo jako na spotřebitele.⁵⁹ Taxxxxxxx xituací se rovněž zabýval ESD, který ve svém rozhodnutí Xxxxxx Xxxxxx xroti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005 dovodil, že je třeba chránit dobrou víru druhé strany. Jestliže podnikatel jedná v dobré víře, že druhá strana není spotřebitelem,
např. s ohledem na použití obchodních listin, nemůže se tato osoba dovolávat toho, že měla postavení spotřebitele.⁶⁰

Za odlišnou situaci však lze označit jednání fyzické osoby, která ještě není podnikatelem, ale na podnikání se již připravuje. Zde ESD ve svém rozhodnutí Xxxxxxxxx proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997 dovodil, že spotřebitelský charakter nemá nejenom jednání, které činí fyzická osoba nikoliv za účelem již provozovaného obchodu, ale i jednání, které činí fyzická osoba za účelem obchodu, který má začít provozovat teprve v budoucnu.⁶¹

Podobně se nejedná o spotřebitele, ač fyzická osoba není podnikatelem, pokud účelem jednání této osoby je podnikání jiné osoby. Jednání ručitele či jiné osoby poskytující zajištění za podnikatelský úvěr jiné osoby tedy nemá spotřebitelský charakter. Touto problematikou se zabýval ESD ve svém rozhodnutí Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Xxxxxx Xxxxxxxxxx xe dne 17. 3. 1998.⁶²

2.1.3 Tzv. dual use

O tzv. dual use z hlediska postavení spotřebitele se jedná tehdy, pokud jednání subjektu má z části podnikatelský a z části spotřebitelský charakter. Tedy pokud daný subjekt využívá jednu a tutéž věc jak k soukromým účelům, tak i k účelům podnikatelským. Bude se tak například jednat o situaci, kdy fyzická osoba podnikatel si koupí osobní automobil, který bude využívat jak pro svou osobní potřebu, tak i pro účely podnikání. Ohledně takovéto situace tak vyvstává otázka, zda na danou osobu lze nahlížet jako na spotřebitele či nikoliv?

Lze uvést názor Tichého L., dle něhož má spotřebitelský „charakter taková smlouva, jejíž účel ve své podstatě nespočívá v podnikatelské činnosti. Přitom ovšem posuzování této otázky musí vycházet z objektivních kritérií. Subjektivní hledisko nepřichází v úvahu.“⁶³

Touto otázkou se však zabýval také ESD ve svém rozhodnutí Xxxxxx Xxxxxx xroti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005, kde naopak dovodil, že pokud je smlouva uzavírána částečně pro soukromé a částečně pro podnikatelské účely, nejedná se o spotřebitelskou smlouvu. Výjimkou jsou případy, kdy podnikatelský účel je ve vztahu k celkovému rozsahu dodávky zanedbatelný. Pouhá převaha soukromého účelu tak nestačí.⁶⁴

Je však třeba uvést, že toto rozhodnutí ESD bylo odbornou veřejností kritizováno. Osobně se tak nepřikláním ani k závěru ESD, ani k názoru Tichého L. Dle mého názoru by pro posouzení otázky, zda na osobu, jež užívá jednu a tutéž věc jak k soukromým,
tak i k podnikatelským účelům, mělo být nahlíženo jako na spotřebitele, je rozhodující převládající charakter účelu takovéhoto právního jednání. Rozhodující by tak měla být ta skutečnost, zda takováto osoba uvedený automobil užívá převážně k účelům soukromým nebo k účelům souvisejícím s podnikáním. Pokud by v takovéto situaci soukromé účely převládaly, bylo by třeba na tuto osobu pohlížet jako na spotřebitele. Naopak pokud by daná osoba uvedený automobil užívala převážně k podnikatelským účelům a pouze občas by tento automobil užila také za účelem osobní povahy, jako je například pravidelný týdenní nákup potravin, ochrana spotřebitele by na tuto fyzickou osobu nedopadala.

„V každém případě musí být přihlédnuto také k tomu, zda druhá osoba (tedy dodavatel) nemohla rozumně předpokládat na základě jednání objednatele, že nejde o soukromý účel; například z důvodu, že bylo jedincem objednáno zboží, které by mohlo být fakticky použité k obchodu, byly použity obchodní listiny, místem dodání je provozovna, nebo je zmíněna otázka uplatnění daně z přidané hodnoty. V takovém případě musí být chráněna dobrá víra druhé strany, a to i přestože podnikatelský účel je ve skutečnosti pouze zanedbatelný.“⁶⁵ Každý jednotlivý případ je tak nutné vždy posuzovat právě s ohledem na již uvedený princip ochrany důvěry v závazkových vztazích a poctivého jednání.

2.1.4 Právnická osoba jako spotřebitel

Další otázkou evropského spotřebitelského práva je, zda je možné aplikovat ochranná ustanovení spotřebitelského acquis také na právnické osoby soukromého práva.⁶⁶

Dle mého názoru lze jednoznačně říci, že za zranitelné můžeme pokládat také některé osoby právnické. Bude se tak jednat převážně o neziskové společnosti, nadace či společenství vlastníků, které mohou být vůči poskytovatelům ve stejné informační či profesionální nevýhodě jako osoby fyzické.

Judikatura ESD, jakož i obecných soudů jednotlivých členských států je však v tomto směru rozporuplná. Některé obecné soudy členských států dokonce vykládaly pojem spotřebitel ve směrnici č. 1999/44/ES tak, že spotřebitelem ve smyslu směrnice může být právnická osoba jakožto podnikatel užívající předmět koupě pro účely podnikání.⁶⁷ Dále například Nejvyšší soud Maďarské republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. VI. 30.642/2000. sz. uvedl, že pod pojem spotřebitel může být podřazena také právnická osoba, a to v situacích, kdy nejedná v rámci své profesní či obchodní činnosti. Rovněž také ESD při výkladu směrnice č. 85/577/EHS ve svém rozhodnutí Xxxxxxx Xx Xxxxx xe dne 14. 3. 1991 výslovně deklaroval, že členským státům je dovoleno implementovat směrnici takovým způsobem,
aby dopadala na prodej podniku obchodníkem, tj. výslovně umožnil rozšířit ochranu spotřebitele i na právnické osoby, resp. podnikatele.⁶⁸

Na druhou stranu však „ESD v některých případech (C-52/00 Judgement of 25/04/2000, Commission / France Rec.2002, p. I-3827), C-154/00 Judgment of 25/04/2002, Commission / Greece (Rec.2002, p.I-3879) zhodnotil přísnější ochranu spotřebitele jako nesprávně provedenou směrnici ve vnitrostátním právu, přestože směrnice přísnější úpravu výslovně dovolovala, avšak vnitrostátní implementace (přísnější úprava) byla shledána jakožto narušující vnitřní trh ES.“⁶⁹ Je však nutné zdůraznit, že s ohledem na tuto skutečnost se tak postupně začíná prosazovat princip tzv. maximální harmonizace, jehož cílem je zajistit, aby úprava ve všech členských státech byla pokud možno stejná.⁷⁰ Výklad pojmu spotřebitel se tak postupně ve všech členských státech Evropské unie sjednotil, když za spotřebitele je tak možné pokládat pouze osobu fyzickou.

V českém právním prostředí bylo možné pokládat právnickou osobu za spotřebitele až do 31. 7. 2010, tedy do účinnosti zákona č. 155/2010 Sb.⁷¹ Právní úprava de lege lata však za spotřebitele s ohledem na unijní právní úpravu pokládá pouze člověka jako osobu fyzickou. Dle důvodové zprávy však tímto vymezením není „vyloučena ochrana právnických osob, zvláště právnických osob, které nepodnikají, ba ani ochrana těch podnikatelů, kteří se za určité situace ocitnou v postavení slabší strany (typicky uzavírá-li smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem). Těmto osobám bude náležet ochrana podle obecných ustanovení, nikoli podle zvláštní úpravy ochrany spotřebitele.“⁷²

Lze tak uzavřít, že definice pojmu spotřebitel v právu unijním, jakož i v judikatuře ESD a v judikatuře obecných soudů členských států se i přes poměrnou roztříštěnost postupně ustálila a od výkladu pojmu spotřebitel ve prospěch právnických osob bylo postupně opuštěno. Dle mého názoru je však nutné souhlasit s názorem Xxxxxxx M., která uvádí,
že otázka, zda má být za spotřebitele také pokládána osoba právnická, je spíše otázkou politickou, když stejná ochrana osobám právnickým může být poskytnuta nikoli jako spotřebitelům, nýbrž jako neprofesionálům.⁷³ V praxi tak řada členských států přistupuje k tomu řešení, že ochranu právnickým osobám neposkytuje prostřednictvím institutu ochrany spotřebitele nýbrž prostřednictvím institutu ochrany slabší smluvní strany. V našem právním řádu je tato ochrana slabší smluvní strany zakotvena v ustanovení § 433 NObčZ.

2.2 Podnikatel

Současná právní úprava označuje druhou smluvní stranu spotřebitelské smlouvy jako podnikatele. V následujících oddílech této práce se tak budu věnovat problematice vymezení pojmu „podnikatel“.

2.2.1 Obecné vymezení pojmu podnikatel

Je nutné zmínit, že NObčZ opouští koncepci dřívější právní úpravy obsažené v ObčZ,
která druhou smluvní stranu spotřebitelské smlouvy označovala jako dodavatele.

Pojem „dodavatel“ byl v předchozí právní úpravě definován v § 52 odst. 2 ObčZ, jako „osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Jak jsem již zmínil, účinná právní úprava váže definici druhé smluvní strany spotřebitelské smlouvy na pojem „podnikatel“.

Tento pojem byl rovněž vymezen v předchozí právní úpravě, a to v § 2 odst. 2 ObchZ v návaznosti na odst. 1, v němž bylo definováno podnikání, jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“. Za podnikatele pak ObchZ označoval následující osoby:

1. osoby zapsané v obchodním rejstříku,

2. osoby, které podnikají na základě živnostenského oprávnění,

3. osoby, které podnikají na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů a

4. osoby, které provozují zemědělskou výrobu a jsou zapsány do evidence podle zvláštního předpisu.

Je tak zřejmé, že „většinou byl pojem „podnikatel“ vázán na to, že určitá osoba měla k podnikání příslušné oprávnění. Jestliže určitá osoba provozovala podnikatelskou činnost neoprávněně (neměla k ní příslušné oprávnění, popřípadě měla podnikání zakázané), nebyla podle obchodního zákoníku podnikatelem.“⁷⁴ Zároveň však bylo v § 3a ObchZ stanoveno,
že povaha a neplatnost právního úkonu takové osoby není dotčena, a tak právní úkony osoby, která provozovala podnikatelskou činnost neoprávněně, byly posuzovány jako právní úkony podnikatele v režimu ObchZ.

Dnešní právní úprava de lege lata obsahuje definici podnikatele v ustanovení
§ 420 odst. 1 NObčZ, jenž podnikatele vymezuje následovně: „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele“.

Současná právní úprava tak pojem podnikatele neváže na určitá oprávnění, ale jako základní kritérium stanoví, že podnikatelem je ten, kdo provozuje podnikatelskou činnost, přičemž se vymezují charakteristické znaky takovéto činnosti. Z ustanovení
§ 420 odst. 1 NObčZ tak lze určit tyto pojmové znaky podnikání jakožto činnosti vykonávané (i) samostatně, (ii) výdělečně, (iii) živnostenským nebo obdobným způsobem, (iv) na vlastní účet a odpovědnost, (v) se záměrem činit tak soustavně a (vi) za účelem dosažení zisku.

Avšak určitou činnost lze považovat za podnikání pouze tehdy, pokud při jejím vykonávání jsou kumulativně splněny všechny výše uvedené pojmové znaky. Zákonodárce tak v NObčZ opouští formální hledisko veřejnoprávního oprávnění k provozování podnikatelské činnosti a naopak stanovuje hledisko materiální, tj. pokud někdo jedná se záměrem soustavně získávat zisk, musí být považován za podnikatele, ať už má oprávnění k provozování takovéto činnosti či nikoli.⁷⁵

Důvodová zpráva rovněž zdůrazňuje, že taková osoba je považována za podnikatele jen se zřetelem ke své podnikatelské činnosti. Pokud podnikatel vykonává i jinou než podnikatelskou činnost, není ve vztahu k této činnosti považován za podnikatele, a proto se na něj při takovéto činnosti nevztahují zvláštní ustanovení platící pro podnikatele.⁷⁶

Doplňkem k uvedenému obecnému vymezení podnikatele v § 420 odst. 1 NObčZ je ustanovení § 421 odst. 1 NObčZ, podle něhož se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku, a dle ustanovení § 421 odst. 2 NObčZ se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

Ustanovení § 420 odst. 2 NObčZ však pro účely ochrany spotřebitele a pro účely ustanovení § 1963 NObčZ obsahuje speciální definici podnikatele. Ta za podnikatele považuje také „každou osobu, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele“. Tato definice pro spotřebitelské vztahy je odlišná a postavená na „specifickém konání „uzavírá“ či „jedná“, ale hledisko ziskuchtivosti chybí,
tj. pod spotřebitelskou definici „podnikatele“ můžeme subsumovat i ty subjekty, které sice vykonávají určité specifické činnosti, nicméně nevykonávají je za účelem zisku, resp. není primárním účelem těchto osob vytvářet zisk“⁷⁷.

Definice podnikatele se zdá být oproti definici spotřebitele rozsáhlejší, neboť smlouva, kterou uzavírá podnikatel, musí souviset s obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či samostatným výkonem povolání, zatímco spotřebitel jedná mimo svou podnikatelskou činnost nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání nebo jinak jedná s podnikatelem. Dle mého názoru tak není zcela zřejmé, proč zákonodárce nezvolil „zrcadlové“ definice, jak tomu původně bylo v občanském zákoníku.

Dále také vzhledem ke skutečnosti, že pojmy „obchodní, výrobní a jiná obdobná činnost“ užité zákonodárcem v definici podnikatele lze shrnout pod pojem „podnikatelská činnost“, jenž zákonodárce užil v definici spotřebitele, vyvstává otázka, jaký byl úmysl zákonodárce, když neužil shodné pojmy. Důvodová zpráva se však k této problematice nevyjadřuje. „Mohli bychom dovozovat, že výrobní činnost bude mít vztah k odpovědnosti za škodu vzniknuvší vadným výrobkem, popř. na specifická práva spotřebitele (kupujícího) vůči výrobci v případě vady výrobku. Nicméně i v těchto případech bude subjekt (výrobce) možné považovat za podnikatele.“⁷⁸

Také je otázkou z jakého důvodu zákonodárce pojem „jinak jedná“ užívá pouze v definici spotřebitele a nikoli již v případě vymezení podnikatele. „Pokud totiž spotřebitel s podnikatelem „jinak jedná“, ale podnikatel se spotřebitelem již toto nečiní, zdá se být vymezení nesystematické a asymetrické“⁷⁹. Pod tímto pojmem přitom lze chápat také předsmluvní jednání vedoucí k uzavření smlouvy.

Rovněž je podstatné zdůraznit, že s ohledem na skutečnost, kdy zákonodárce za podnikatele považuje každou osobu, jež splňuje stanovené podmínky, podnikatelem může být jak fyzická osoba, tak i osoba právnická.

2.2.2 Podnikatel jako právnická osoba veřejného práva

Další důležitou otázkou spotřebitelského práva je skutečnost, zda je možné za profesionála považovat právnickou osobu veřejného práva, resp. zda má dopadat ochrana spotřebitele také na služby poskytované veřejnoprávními právnickými osobami.

Směrnice č. 93/13/EHS považuje za poskytovatele „veškeré fyzické či právnické osoby soukromého nebo veřejného práva …, které jednají v rámci své profesní činnosti“.

Doktrína se obecně spíše přiklání k přístupu, podle něhož jsou příjemci veřejných, zejména pak administrativních, služeb podřízeni modifikovanému režimu spotřebitelského práva. „Vydělování veřejných služeb ze spotřebitelského práva nemá … pozitivní oporu v komunitárním právu, neboť tam se výslovně neodlišují na poskytovatelské straně subjekty soukromého práva od subjektů práva veřejného, nýbrž k naplnění spotřebitelského právního vztahu je třeba pouze dodržet zásadu „obvyklé profesní činnosti“ na straně poskytovatele. Tedy příjemci veřejných, a to i administrativních služeb, jsou sui generis spotřebitelé, tyto služby jsou poskytovány v rámci obvyklé profesní činnosti subjektů veřejného práva, i když v rámci těchto vztahů může docházet k jistým modifikacím spotřebitelských práv.“⁸⁰

Touto otázkou se rovněž zabýval ESD, který dovodil, že ochranu spotřebitele lze přikládat i fyzickým osobám, které jsou příjemci služeb, poskytovaných subjekty veřejného práva.⁸¹

Rovněž důvodová zpráva k § 420 NObčZ uvádí, že pojmové pojetí podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele rozšiřuje tak, aby pojem při ochraně spotřebitele byl vykládán konformně s evropským právem. „Spotřebitel musí být chráněn i v těch případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné: např. při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti (např. při provozu nemocnice, veřejné dopravy, při provozování veřejně prospěšných ústavů) osobami, které ve vztahu k této činnosti status podnikatele nemají, např. proto že náleží do veřejného sektoru. Např. směrnice Rady 93/13/EHS používá v této souvislosti výraz „veřejnoprávně vlastněná“ (publicly owned) osoba, což z hlediska české právní terminologie převzít nelze, protože osobu nelze vlastnit.“⁸² NObčZ se tak spokojuje s výrazem „každá osoba“, kterým se dává najevo, že její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný.

Dle mého názoru je podstatné rozlišovat subjekty s veřejnoprávním základem,
neboli tzv. veřejnoprávně vlastněné, jako jsou např. nemocnice, vodárny, zdravotnické, telekomunikační služby atd., a dále pak orgány veřejné moci, které poskytují služby, jako jsou například sociální dávky, soudnictví atd. V prvém případě se jedná subjekty,
jež vstupují do soukromoprávních vztahů, které se řídí alespoň subsidiárně občanským zákoníkem, a na tyto právní vztahy lze ochranu spotřebitele aplikovat. Co se týče případu druhého, Xxxxxxx X. se přiklání spíše ke spotřebitelskému pojetí, když zastává názor,
že „služby orgánů veřejné moci jsou koneckonců syntézou poskytování služeb a výkonné a nařizovací funkce veřejné moci. Činnost orgánů veřejné moci se tedy vyznačuje vyšší mocí nad službami, jež poskytují. Proto je třeba aplikovat zvláštní pravidla tak, aby se předcházelo zneužívání veřejné moci vůči spotřebiteli, který administrativní službu konzumuje,“⁸³

Osobně se však domnívám, že je nutné posoudit každý případ zvlášť, a to vždy s ohledem na konkrétní skutečnosti daného případu. Dle mého názoru tak nelze takovéto rozhodnutí všeobecně paušalizovat na veškeré veřejnoprávní subjekty, aniž bychom přihlédli ke konkrétním skutečnostem. Například obecně je dle mého názoru možné vyslovit,
že veřejnou zdravotní pojišťovnu, jež poskytuje veřejné zdravotní pojištění, není možné považovat za podnikatele. Přesto však v určitých případech, jako je například šíření komerční reklamy, lze i veřejnou zdravotní pojišťovnu za podnikatele pokládat. Touto problematikou se rovněž zabýval ESD ve svém rozhodnutí BKK Mobil Oil Körperschaft des öffentlichen Rechts proti Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs eV, ve kterém vyslovil,
že veřejnoprávní subjekt pověřený plněním úkolů v obecném zájmu, jako je zdravotní pojišťovna, může být v případě, že šíří mezi spotřebitele komerční reklamu, kvalifikován jako podnikatel.⁸⁴

I přes tuto skutečnost je však nutné uvést, že některé orgány veřejné moci, jako jsou například soudy, nebude možné považovat za podnikatele nikdy, neboť jejich činnost bude vždy představovat výkon moci veřejné. Veřejnoprávní orgány při výkonu veřejné moci dle mého názoru za podnikatele pokládat nelze.

2.2.3 Pronajímatel jako podnikatel

Zvláštní pozornost je nutné věnovat problematice nájemních smluv, a to zejména nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Vzniká tak otázka, zda i v případě takovéhoto nájmu může jít o spotřebitelskou smlouvu, neboť jednání pronajímatele bývá tradičně chápáno jako jednání nepodnikatelské, jakožto správa majetku.⁸⁵

Dle mého názoru, není pochyb o postavení pronajímatele, jestliže podnikatelsky pronajímá movité věci dle § 2316 a násl. NObčZ. Zde pronajímatel zcela jistě v postavení podnikatele bude. Avšak bude-li se jednat o nájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, dle § 3 odst. 3 písm. ah) ŽZ pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor není živností. Z tohoto důvodu tak nebude naplněna zákonná domněnka v § 421 odst. 2 NObčZ,
že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

Pokud se tak nejedná o živnost, zákonná domněnka se neuplatní a dle mého názoru bude nutné zkoumat již uvedené materiální hledisko. Pokud toto materiální hledisko nebude naplněno, pronajímatel nebude v postavení podnikatele.

2.2.4 Fiktivní podnikatel

Dále může být sporné, zda je osoba zapsaná v obchodním rejstříku podnikatelem i v případě, že nevykonává podnikatelskou činnost, jak to umožňuje u kapitálových společností obecně a u osobních společností a družstev v omezeném rozsahu § 2 odst. 1 a § 552 odst. 1 ZOK.⁸⁶ Jedná se o tzv. fiktivní podnikatele.

Vzhledem ke skutečnosti, že dle § 421 odst. 1 NObčZ se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku a současně toto ustanovení neobsahuje žádnou výjimku, lze mít za to, že osoby zapsané v obchodním rejstříku se považují za podnikatele i přesto,
že podnikatelskou činnost nevykonávají. Jedná se tak o fikci zákona.

Zákon na tomto místě tak stanovuje výjimku, kdy dle mého názoru není podstatné hledisko materiální, neboť v tomto případě převáží formální pojetí podnikatele. Tedy, přestože některé kapitálové společnosti nebudou naplňovat materiální hledisko,
neboť nebudou provozovat svou činnost se záměrem dosahovat zisku, budou se s ohledem na jejich zápis v obchodním rejstříku a ustanovení § 421 odst. 1 NObčZ považovat za podnikatele.

3 Spotřebitelské smlouvy

3.1 Obecné vymezení spotřebitelských smluv

Spotřebitelské smlouvy, představují soukromoprávní základ ochrany spotřebitele. Ustanovení občanského zákoníku regulující spotřebitelské smlouvy, která jsou obsažena v Dílu 4 v
§ 1810 a násl. NObčZ, jsou ustanoveními speciálními ve vztahu k obecné soukromoprávní úpravě smluvního práva. Z tohoto důvodu takovéto smlouvy a z nich vzešlé právní vztahy se budou řídit vedle obecných ustanovení smluvního závazkového práva a zvláštní úpravy smluvních typů, také speciální úpravou obsaženou právě v Dílu 4 NObčZ.

Spotřebitelské smlouvy však nejsou žádným zvláštním smluvním typem. Výraz „spotřebitelská smlouva“ byl do českého právního řádu zaveden novelou ObčZ provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. „Jde o doslovný překlad anglického consumer contract nebo německého Verbrauchervertrag, takto vzniklý český výraz však není správný, protože se nemíní označit smluvní typ - srov. české výrazy „kupní smlouva“, „pracovní smlouva“, „příkazní smlouva“ nebo „darovací smlouva“ aj. - ale smlouvu uzavíranou mezi specifickými stranami, přičemž důraz se klade na spotřebitele a na jeho ochranu.“⁸⁷

Důraz tak není kladen na smluvní typ, a proto spotřebitelskou smlouvou rozumíme jakoukoli smlouvu nominátní, ale i smlouvu inominátní, pokud jsou smluvními stranami spotřebitel a podnikatel. NObčZ tuto skutečnost na rozdíl od ObčZ zohledňuje,
a proto označuje uvedená zákonná ustanovení jako „závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem“. „Obdobně při označení těchto smluv postupuje např. francouzština (contracts conclus avec le consommateurs), španělština (contratos celebrados con consumidores), italština (contratti stipulati con i consumatori) a některé další jazyky.“⁸⁸ Označení těchto smluv jako smluv uzavíraných se spotřebitelem je tak v češtině teoreticky přesné obsahu tohoto pojmu.⁸⁹

Nicméně důvodová zpráva uvádí, že se tímto nemíní vymýtit z textu zákona a ani z běžného jazyka výraz „spotřebitelská smlouva“, neboť tento pojem je již v praxi dlouhodobě zažitý. S ohledem a tuto skutečnost NObčZ tedy označuje uvedené smlouvy jako smlouvy uzavírané se spotřebitelem, ale současně zavádí legislativní zkratku „spotřebitelské smlouvy“, jako zjednodušené označení, kterým se však nenazývá právní pojem, ale jedná se o zkrácené vyjádření usnadňující literární zpracování zákonného textu.

Spotřebitelské smlouvy tak můžeme definovat jako dvoustranné adresované právní jednání, které je právním důvodem synallagmatického právního vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem. Je však podstatné také uvést, jak správně zmiňuje Xxxxxxx M., že není možné považovat za spotřebitelské vztahy jen právní vztahy vzniklé na základě spotřebitelské smlouvy, přestože nejtypičtějším titulem vzniku spotřebitelské obligace bude bezesporu spotřebitelská smlouva jako dvoustranné nebo vícestranné právní jednání.⁹⁰

Závazkové právní vztahy vznikají rovněž na základě jednostranného právního jednání. Aplikace ustanovení o spotřebitelských smlouvách tak může mít význam i v těchto případech, např. v souvislosti s přísliby výhry. ESD se touto problematikou zabýval ve věci Xxxxxx Gabriel⁹¹ a ve věci Xxxxx Xxxxxx proti Xxxxx Xxxxxxx GmbH⁹². Skutkově šlo o adresovaný dopis, který vyvolal u adresáta zdání výhry za předpokladu splnění podmínek, objednávky zboží nebo předložení poukázky. Adresát podmínky splnil. Uvedený slib má podle ESD v obou případech smluvní povahu. V případě požadavku objednávky zboží je s ní slib výhry natolik spojen, že se jedná o smluvní povinnost podle čl. 13 odst. 1 bod 3 Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.⁹³

NObčZ v rámci Dílu 4 upravuje několik samostatných institutů, na základě kterých můžeme zákonná ustanovení Dílu 4 rozdělit na následující okruhy:

• Obecná ustanovení (§ 1810 – 1819 NObčZ)

• Smluv uzavírané distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory (1820 – 1840 NObčZ)

• Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby (1852 – 1867 NObčZ)

Mezi uvedenými okruhy opět existují vztahy lex specialis derogat legi generali. Ve vztahu k obecným ustanovením mají tedy další dva uvedené okruhy povahu ustanovení speciálních a mají tak přednost před ustanoveními obecnými.

3.2 Obecná ustanovení pro spotřebitelské smlouvy

3.2.1 Informační povinnost

Lze říci, že informační povinnost je jedním z prvních právních prostředků ochrany slabší smluvní strany. ESD stále preferuje spíše informační povinnost ve prospěch spotřebitele namísto výslovných zákazů určitého chování prosazujících ochranu spotřebitele. V současné informační společnosti pak takováto potřeba pravdivých a úplných informací pro spotřebitele ještě vzrůstá, neboť právní jednání vznikající elektronickou formou musí být pro spotřebitele co nejvíce transparentní.⁹⁴ Xxxxx a účel je zcela zřejmý, neboť jeho podstatou je spotřebitele dostatečně informovat, aby byl schopen se kvalifikovaně rozhodnout, zda danou smlouvu uzavře či nikoli.

Tento institut informační povinnosti je obsažen v ustanovení § 1811 NObčZ. Jedná se tak o obecnou úpravu informační povinnosti, která se užije na veškeré spotřebitelské smlouvy. NObčZ však také upravuje informační povinnost speciální, a to vždy v rámci právní úpravy vztahujících se k jednotlivým druhům spotřebitelských smluv. Speciální úpravě informační povinnosti se však budu věnovat v následujících oddílech této práce.

Ustanovení § 1811 odst. 1 NObčZ tak stanoví, že „veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva“. Tento požadavek NObčZ přejímá zejména z čl. 5 směrnice č. 93/13/EHS a z čl. 5 odst. 1 směrnice
č. 2011/83/EU.

Ve světle judikatury ESD je pak nutné tento požadavek jasnosti a srozumitelnosti vykládat nejen z hlediska gramatického, ale rovněž z takovéhoto sdělení mají být jasné a srozumitelné i ekonomické důvody použití smluvní klauzule a její souvislost s ostatními smluvními klauzulemi. Uvedenou otázkou se ESD zabýval ve věci Xxxxxx Xxxxx, Káslerné Xxxxx Xxxxxxxx proti OTP Jelzálogbank Zrt., když v daném případě šlo o ujednání, podle něhož banka určovala výši splátky úvěru podle aktuálního prodejního kurzu cizí měny. Z jiného smluvního ujednání pak vyplývalo, že výše úvěru v cizí měně byla určena podle nákupního kurzu cizí měny. ESD v daném případě dovodil, že požadavek jasnosti a srozumitelnosti je nutné hodnotit nejen z hlediska gramatického, nýbrž je nutné hodnotit také jasnost a srozumitelnost například i fungování převodního mechanismu a jeho vztah k mechanismu stanovenému jinými klauzulemi týkajícími se uvolnění úvěru, tak aby byl spotřebitel schopen na základě jasných a srozumitelných kritérií vyhodnotit ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou.⁹⁵

Z jiného rozhodnutí ESD, konkrétně se jedná o rozhodnutí ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt., pak dále vyplývá, že požadavek jasnosti a srozumitelnosti smluvních ujednání také vyžaduje, aby bylo spotřebiteli umožněno předem všechna ujednání smlouvy prověřit.⁹⁶

Je však nutné zdůraznit, že jde o jiný právní požadavek, než jaký právní úprava spojuje s určitostí a srozumitelností projevu vůle a také s odlišnými právními následky. Jak uvádí důvodová zpráva, následkem porušením této povinnosti není neplatnost, nýbrž může jít porušení informační povinnosti zakládající spotřebitelovo právo od smlouvy odstoupit za výhodnějších podmínek.

Ustanovení § 1811 odst. 2 NObčZ pak transponuje čl. 5 odst. 1 směrnice
č. 2011/83/EU, když shodně uvádí výčet informací, které musí podnikatel spotřebiteli poskytnout ještě před uzavřením smlouvy, pokud takovéto skutečnosti nejsou zřejmé ze souvislostí. Není tedy nutné, aby podnikatel poskytoval veškeré informace aktivně,
nýbrž některé informace, jako jsou například totožnost podnikatele, způsob platby, vlastnosti zboží apod., mohou být spotřebiteli zřejmé z jiných souvislostí. Až v případě, že není možné některou požadovanou informaci z takových souvislostí dovodit, musí podnikatel vystoupit aktivně a informaci poskytnout v dostatečném časovém předstihu před uzavřením smlouvy.⁹⁷

Podnikatel je tak povinen dle předmětného ustanovení zákona v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím než spotřebitel učiní závaznou nabídku spotřebiteli poskytnout následující informace:

1. „svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj,

2. označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,

3. cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech daní a poplatků,

4. způsob platby a způsob dodání nebo plnění,

5. náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány,

6. údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,

7. údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou,

8. údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných opatření, a

9. údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by mu mohly být známy.“

Čl. 5 odst. 3 směrnice č. 2011/83/EU však umožňuje členským státům tuto povinnost částečně uvolnit. Český zákonodárce tuto možnost využil a výjimky z této povinnosti upravil v ustanovení § 1811 odst. 3 NObčZ, které stanoví, že povinnost dle odstavce 2 se neuplatní, pokud jde o uzavírání smlouvy za účelem vyřizování záležitostí každodenního života, pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření a pokud jde o smlouvu na dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči.

Osobně takovéto uvolnění povinnosti vítám zejména u smluv uzavíraných za účelem vyřizování záležitostí každodenního života, neboť pokud by zákonodárce tuto výjimku neumožnil, lze se domnívat, že by splnění uvedené informační povinnosti představovalo neúměrné zatížení pro podnikatele.

3.2.2 Výklad ve prospěch spotřebitele

Ustanovení § 1812 odst. 1 NObčZ obsahuje interpretační pravidlo, které stanoví, „lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.“. Jedná se tak o zvláštní právní normu, která pro spotřebitelské smlouvy modifikuje obecná interpretační pravidla stanovená v ustanoveních § 555 a násl. NObčZ.

Uvedené ustanovení tak promítá do vnitrostátního právního řádu čl. 5 směrnice
č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Uvedený článek ukládá, aby podmínky spotřebitelských smluv byly vždy vyjádřeny jednoduchým srozumitelným jazykem, a současně stanoví, že při pochybnostech o významu ujednání musí převážit výklad nejvýhodnější pro spotřebitele. Toto interpretační pravidlo tak vychází z předpokladu, že spotřebitelské smlouvy jsou převážně připravené podnikatelem jako formulářové, a proto pokud obsahují výraz či formulaci, která připouští její různý výklad, jsou nejasnosti a s nimi spojené i případné nepříznivé důsledky přičteny k tíži podnikateli.⁹⁸

Jde však o zvláštní výhodu, kterou zákonodárce v souladu s čl. 5 směrnice
č. 93/13/EHS přiznává pouze spotřebiteli. Nemohou se ji tak dovolávat ty osoby, které mají podle vnitrostátních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, jako jsou např. sdružení na ochranu spotřebitele. Touto problematikou se rovněž zabýval ESD, a to ve věci Komise Evropských společenství proti Španělskému království. V uvedeném rozhodnutí ESD uvedl, že toto rozlišení, co se týče použitelnosti pravidla pro výklad, mezi žalobami týkajícími se individuálního spotřebitele a žalobami na zrušení, které se týkají osob, nebo organizací zastupujících kolektivní zájmy spotřebitelů, spočívá v rozdílnosti účelu těchto žalob. Zatímco příznivější výklad v případě individuálně dotčeného spotřebitele přináší tomuto spotřebiteli prospěch okamžitě, není naopak vhodné vykládat tyto smluvní podmínky v případě jejich pochybností, tak že přinášejí příznivé účinky pro všechny spotřebitele. Právě objektivní výklad těchto podmínek umožňuje častěji zakázat použití podmínky nejasné nebo dvojsmyslné, což má v konečném důsledku za následek větší ochranu spotřebitelů.⁹⁹

K výkladu příznivějšímu pro spotřebitele v souladu s ustanovením
§ 1812 odst. 1 NObčZ je dle rozhodnutí Nejvyššího soudu¹⁰⁰ však třeba přistoupit pouze tehdy, panuje-li o významu smluvního ujednání spotřebitelské smlouvy pochybnost.

V praxi dále vyvstává otázka, zda pravidlo výkladu ve prospěch spotřebitele může platit i pro zakázané neboli nepřiměřené smluvní podmínky. Tedy, zda takovéto podmínky, pokud je lze vykládat různě, mají být vyloženy ve prospěch spotřebitele, nebo má být vyloučena jejich závaznost.¹⁰¹ Dle mého názoru by výkladové pravidlo ve prospěch spotřebitele mělo sloužit pouze k rozptýlení pochybností o významu právního jednání, nikoli k zastírání jeho evidentních a podstatných vad. Z tohoto důvodu se tak dle mého názoru toto pravidlo ve prospěch spotřebitele na nepřiměřené smluvní podmínky nepoužije.

3.2.3 Jednostranná kogentnost

Ustanovení § 1812 odst. 2 NObčZ dále stanoví, že „k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje“. To znamená, že pokud si strany ujednají odchylku od donucujících ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele, k takovémuto ujednání se nepřihlíží. Takovéto ujednání je tak právně bezvýznamné a jako takové je pro právo neexistující. Rovněž tedy nemá ani žádný vliv na práva a povinnosti smluvních stran. Platnost zbytku smlouvy však dotčena není.

Osobně však spatřuji problém ve formulaci tohoto ustanovení. Na rozdíl od ustanovení
§ 55 odst. 1 ObčZ, které stanoví, že „smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele“, NObčZ užívá obrat „odchýlení se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele“. Jedná se tedy o vymezení užší,
kdy jednostranná kogentnost se bude týkat jen speciálních ustanovení upravujících ochranu spotřebitele.¹⁰²

3.2.4 Nepřiměřená ujednání

Ustanovení § 1813 NObčZ obsahuje generální klauzuli, která obecně vymezuje nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách a zakazuje tak „ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“

Jak uvádí důvodová zpráva, jedná se „o příkaz jednat v tzv. objektivní dobré víře (anglické good faith, německé Treu und Glauben aj.), kterou návrh vyjadřuje uložením povinnosti uplatnit subjektivní práva a plnit subjektivní povinnosti při poctivém dodržování dobrých mravů a se zřetelem k zvyklostem občanského života.“¹⁰³ Výraz „dobrá víra“, který byl obsažen v ustanovení v § 56 odst. 1 platného ObčZ, je anglicismus, který však je v kontextu české právní terminologie matoucí, neboť tento pojem je ve zdejším právním pojmosloví již obsazen a je chápán jako objektivně hodnocené vnitřní přesvědčení určité osoby, že je něco po právu.¹⁰⁴ Z tohoto důvodu NObčZ vztahuje nerovnováhu práv na požadavek přiměřenosti, který je nutné zkoumat vždy s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu.

V praxi to znamená, že v první řadě je třeba posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran. Pokud půjde o značnou nerovnováhu, je nutné dále zkoumat k újmě jaké strany. Jestliže bude shledána značná nerovnováha k újmě spotřebitele, musí být dále zjištěno s ohledem na okolnosti konkrétního případu, zda jde o nerovnováhu přiměřenou či nepřiměřenou. Každá nerovnováha v právech a povinnostech, a dokonce ani značná nerovnováha, nemusí tedy vést k důsledkům předpokládaným v § 1812 odst. 2 NObčZ.¹⁰⁵ Nutné je tak při posouzení přiměřenosti nerovnováhy dle ESD zkoumat, zda podnikatel,
který jednal se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. V případě, že podnikatel mohl toto očekávat, nemůže se tak jednat o ujednání nepřiměřené.¹⁰⁶

Dále je třeba dle ustanovení čl. 4 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS při posouzení nepřiměřenosti smluvních ujednání vzít v úvahu zejména povahu zboží a služeb, okolnosti uzavírání smlouvy, jakož i další ujednání posuzované smlouvy nebo smlouvy, na níž je závislá. Je tak nutné uvést, že posouzení nepřiměřenosti smluvních ujednání nelze činit izolovaně, nýbrž, jak uvádí také rozhodnutí ESD ve věci Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai, je nutné nepřiměřenost takovéhoto ujednání zkoumat právě ve spojitosti s dalšími ujednáními smluvních stran.¹⁰⁷

Jako nepřiměřená však mohou být posouzena nejen ujednání, která stanoví práva a povinnosti smluvních stran, ale rovněž také pouhá prohlášení o skutečnostech, která žádná práva a povinnosti smluvních stran nestanoví. Touto problematikou se například zabýval ESD ve svém rozhodnutí Constructora Principado SA proti Xxxx Xxxxxxx Xxxxxxxx Álvarez,
kde uvedl, že důkaz o skutečnosti, že cena byla snížena výměnou za přijetí dodatečných povinností spotřebitelem, nemůže být podán pouze tím, že podnikatel začlení jednoduché prohlášení v tomto smyslu do smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána.¹⁰⁸

Naopak jako nepřiměřená ujednání nemohou být posouzena ujednání smluvních stran, která jsou zcela totožná s dispozitivní či kogentní právní úpravou, jež se na daný závazek použije. Pokud by však bylo stranami ujednáno smluvní ustanovení, které by sice bylo totožné, jako dispozitivní zákonné ustanovení, avšak použitelné na jiný smluvní typ, je v souladu s rozhodnutím ESD ve věci RWE Vertrieb AG. proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV třeba již nepřiměřenost takovéhoto ujednání přezkoumávat.¹⁰⁹

Věta druhá ustanovení § 1813 NObčZ pak obsahuje výjimku, když stanoví,
že uvedený zákaz, neplatí „pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem“. Toto ustanovení tak implementuje úpravu obsaženou v čl. 4 odst. 2 směrnice č. 93/13/EHS. Jak jsem již uvedl v předcházejícím oddíle této práce, požadavek se neomezuje na jasnost a srozumitelnost pouze jen z formálního a čistě gramatického hlediska, nýbrž v souladu s judikaturou ESD musí např. úvěrová smlouva uvádět také důvod a způsob převodu cizí měny transparentním způsobem.¹¹⁰ Přestože tedy přezkum ujednání o ceně je v souladu s ustanovením § 1813 NObčZ omezen, je nutné uvést, že dle rozhodnutí ESD ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt. ujednání o možnosti změny ceny podléhá přezkumu přiměřenosti již zcela bez omezení.¹¹¹ Pokud je tak například stranami ujednáno, že podnikatel je oprávněn změnit jednostranně náklady související se službou, která má být poskytnuta, aniž výslovně popíše způsob změny ceny nebo upřesní pádné důvody této změny, lze takovéto ujednání zcela určitě posoudit jako nepřiměřené.

V souladu s ustanovením § 1815 NObčZ se pak k takovýmto nepřiměřeným ujednáním nepřihlíží, ledaže se jich spotřebitel dovolá. Jedná se tak o podstatný rozdíl oproti úpravě obsažené v ObčZ. Ta v ustanovení § 55 odst. 2 ObčZ ve znění účinném do 31. 7. 2010 nejprve nepřiměřená ujednání stíhala relativní neplatností. Nepřiměřená ujednání tak byla považována za platná, pokud se spotřebitel neplatnosti nedovolal. Avšak právo dovolat se neplatnosti se promlčovalo v obecné promlčecí lhůtě 3 let běžící v zásadě od uzavření spotřebitelské smlouvy. Jednalo se tak o podmíněnou platnost právního jednání v tom smyslu, že bylo ponecháno na úvaze spotřebitele, zda se chce neplatnosti právního jednání dovolat či nikoliv. Soud sám z úřední moci neplatnost smluvních ujednání z tohoto důvodu nezkoumal.¹¹²

Avšak z preambule jakož i samotného textu směrnice č. 93/13/EHS je zřejmé,
že nepřiměřená ujednání ve smlouvě uzavřené podnikatelem se spotřebitelem mají být považována přinejmenším za absolutně neplatná, tj. neplatná od samého počátku, aniž by se spotřebitel této neplatnosti musel jakýmkoliv způsobem dovolávat.¹¹³ Rovněž ESD ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 Océano Grupo Editorial SA proti Rocióovi Muricanovi Quxxxxxxxx x ostatním ve svém rozsudku dospěl k závěru, že ochrana, kterou zaručuje směrnice č. 93/13/EHS, vyžaduje, aby byla národnímu soudu při zjišťování přípustnosti žaloby podané u národních soudů dána možnost zkoumat z úřední povinnosti,
zda ustanovení jemu předložené smlouvy je nepřiměřené. ESD dovodil, že cíl čl. 6 směrnice č. 93/13/EHS nemůže být dosažen, pokud by spotřebitelé museli nepřiměřenost takovýchto ujednání sami uplatňovat.¹¹⁴

Vzhledem k rozsáhlé kritice takto nesprávně provedené implementaci směrnice
č. 93/13/EHS český zákonodárce s účinností od 1. 8. 2010 znění ustanovení § 55 odst. 2 ObčZ změnil tak, že nepřiměřená ujednání byla stíhána neplatností absolutní. Avšak právní úprava de lege lata, jak jsem již uvedl výše, jde ještě dále, když v ustanovení § 1815 NObčZ stanoví,
že „k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá“. Takováto úprava tak ještě více zvýhodňuje spotřebitele, když se nepřiměřená ujednání pokládají za nicotná, tj. hledí se na ně jako na právně bezvýznamné s tím, že současně je spotřebiteli umožněno na základě své aktivity se takovýchto ujednání dovolat. Požadavkům unijního práva je tak dle mého názoru učiněno zadost.

Ustanovení § 1814 NObčZ pak uvádí v demonstrativním výčtu typová nepřiměřená ujednání (tzv. unfair terms), která se ve spotřebitelských smlouvách vyskytují nejčastěji. Tento výčet vychází z čl. 2 písm. a), čl. 3 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS, které stanoví,
že příloha obsahuje „informativní a nevyčerpávající“ seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. Seznam nepřiměřených ujednání uvedený v příloze směrnice
č. 93/13/EHS však nemusí být podle ESD proveden v národním zákonodárství vůbec. Členské státy však pouze musí za účelem dosažení cílů směrnice zvolit takovou formu a prostředky, které poskytují dostatečnou záruku, že se s ním má možnost veřejnost seznámit.¹¹⁵

Ustanovení § 1814 NObčZ tak stanoví, že se zvláště zakazují „ujednání, která

1. vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy,

2. spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,

3. umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,

4. zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli,

5. zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,

6. zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,

7. dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran,

8. odkládají určení ceny až na dobu plnění,

9. umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,

10. zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele,

11. přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě, nebo

12. zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen.“

Jednotlivá zakázaná ujednání vycházejí z větší části z původní úpravy obsažené v ustanovení § 56 odst. 3 ObčZ s tím, že v těchto demonstrativních případech došlo převážně pouze k formulačním změnám.¹¹⁶ Jako kladné hodnotím, že jsou nově upravena práva spotřebitele ve vztahu k možnosti uplatnit své nároky žalobou či pomocí jiných procesních prostředků, a to zvláště ve vztahu k rozhodčímu řízení. Dále nově není možné na spotřebitele přenášet důkazní břemeno k prokázání splnění povinnosti ukládané podnikateli ustanoveními o smlouvě o finanční službě a zbavit spotřebitele práva určit, na který závazek má být poskytnuté plnění započteno.

Naopak již však nejsou výslovně uvedena ujednání omezující spotřebitele při uplatnění práv z odpovědnosti za vady či vzniklé škody, ujednání ukládající spotřebiteli plnit i v případě, že podnikatel své závazky nesplní a ujednání umožňující podnikateli převést práva a povinnosti ze smlouvy způsobem vedoucím ke zhoršení práv spotřebitele. I přes skutečnost, že výčet v ustanovení § 1814 NObčZ je pouze demonstrativní a takováto ujednání budou postižena na základě generální klauzule obsažené v ustanovení § 1813 NObčZ, dle mého názoru by z praktického hlediska mělo větší váhu a důraz výslovné zakotvení zákazu takovýchto ujednání.

Přestože konstrukce nepřiměřených ujednání v NObčZ je v mnohém lepší než původní úprava v ObčZ, lze vyslovit, že zcela bez chyby také není. Kladně hodnotím, že se při posuzování ujednání ve spotřebitelských smlouvách z úhlu rozporu s požadavkem přiměřenosti správně postupuje v souladu se zásadou proporcionality. Vždy je tak třeba s ohledem na konkrétní případ posoudit rovnováhu práv a povinností podnikatele a spotřebitele.¹¹⁷

Avšak jako problematickou spatřuji tu skutečnost, že generální klauzule obsažená v ustanovení § 1813 NObčZ je pojata jako vyvratitelná právní domněnka, kdežto ujednání výslovně uvedená v ustanovení § 1814 NObčZ jsou zakázána zcela bez dalšího. „Zvolené řešení jakoby nabádalo k tomu, že § 1814 NObčZ nenavazuje na generální klauzuli a že tam vyjmenovaná ujednání není třeba zkoumat z pohledu přiměřenosti.“¹¹⁸

Na místě je však přijetí konformního výkladu s příslušnou směrnicí č. 93/13/EHS. Směrnice stanoví informativní a nevyčerpávající seznam podmínek. Tento seznam je však,
jak jsem již uvedl výše, pouze ilustrativní. Podmínka uvedená v tomto seznamu nemusí být nezbytně považována za nepřiměřenou a naopak. Dle rozhodnutí ESD, C-237/02, ve věci Xxxxxxxxxx Kommunalalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG proti Luxxxxx Xofstetterovi a Ulxxxx Xofstetterové je na národním soudu, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem rozhodl, zda konkrétní podmínka je nepřiměřená či nikoliv.

3.2.5 Tzv. vázaný spotřebitelský úvěr

Ustanovení § 1816 NObčZ se týká „zejména smluv o spotřebitelském úvěru označovaných v odborném žargonu jako tzv. POS loans [„point of sale loans", „úvěry (uzavírané) v místě prodeje"] a v běžné komunikaci nesprávně jako „splátkový prodej".“¹¹⁹ Toto ustanovení tak chrání spotřebitele před možnými obtížemi při odstoupení od smlouvy o dodání zboží nebo poskytnutí služeb v případě, že spotřebitel hradí cenu nebo úplatu s využitím úvěru, který mu poskytl buď podnikatel sám, anxxx xterý mu poskytla na základě smlouvy uzavřené s podnikatelem třetí osoba, a to vědomě na účel sledovaný uzavíráním spotřebitelských smluv.

Dle tohoto ustanovení pokud je hrazena kupní cena zboží z úvěru nebo zápůjčky poskytnuté podnikatelem a odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na smlouvu o úvěru nebo zápůjčce. To platí i v případě, že úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem. Ustanovení § 1816 NObčZ tak reaguje na skutečnost, že pokud dojde k odstoupení spotřebitele od smlouvy o koupi zboží nebo poskytnutí služeb, které jsou financovány spotřebitelským úvěrem nebo zápůjčkou, ztrácí spotřebitel ekonomický zájem na tomto úvěru či zápůjčce, neboť již nemusí mít zájem na pořízení jiného obdobného zboží či služby, nebo může mít zájem na pořízení zboží či služby v jiné ceně a podobně. Avšak vzhledem k výslovnému textu zákona bude uvedený účinek možné vztáhnout pouze na vázanou smlouvu o úvěru nebo smlouvu o zápůjčce.

Doposud byla tato právní úprava vlastní pouze spotřebitelským smlouvám o dočasném užívání ubytovacího zařízení dle ustanovení § 71 ObčZ. Nyní se tak vztahuje na všechny spotřebitelské smlouvy s tím, že na smlouvu uzavřenou distančním způsobem a smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení se vztahuje vždy, v ostatních případech pak lze toto pravidlo smluvně vyloučit. Podmínkou pro uplatnění tohoto ustanovení však je, aby byl předmětný úvěr nebo zápůjčka poskytnutý vědomě na účel sledovaný uzavřením spotřebitelské smlouvy. ¹²⁰ Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soud ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 As 93/2008 tak pro posouzení skutečnosti, že se v daném případě jedná o tzv. vázaný spotřebitelský úvěr, musí být tento účel úvěru ve smlouvě přímo uveden. „Pokud tedy účelovost spotřebitelského úvěru není ve smlouvě zmíněna, je třeba presumovat, že se o účelově vázaný úvěr nejedná.“¹²¹ Poskytovatel úvěru či zápůjčky pak nesmí vůči spotřebiteli uplatnit žádné sankce v souvislosti s využitím tohoto jeho práva.

Je rovněž podstatné zmínit, že obdobnou úpravu obsahuje ustanovení § 14 zákona
č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpotřÚ“). Avšak z důvodu úzké působnosti SpotřÚ ustanovení § 1816 NObčZ dopadá na širší okruh právních vztahů. Ustanovení obsažená v SpotřÚ tak jsou vůči ustanovením v NObčZ lex specialis.

3.2.6 Zákaz požadovat další platbu

Ustanovení § 1817 NObčZ, které je provedením čl. 22 směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů stanoví, že „podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas.“

Jde o ochranu spotřebitele před povinnostmi finančních závazků, které plynou z povinností skrytých ve spotřebitelských smlouvách. Dle důvodové zprávy se tak například jedná o situaci, kdy je poskytnutí určitého produktu podmíněno povinností uzavřít pojistku. Význam ustanovení spočívá v tom, že spotřebitel musí být na tyto podmínky, které jsou spjaty s dalšími finančními závazky, upozorněn již v hlavní smlouvě a nikoliv například v obchodních podmínkách.¹²²

Pokud však spotřebitel již podnikateli cenu těchto dalších plnění zaplatil, a to aniž by si podnikatel pro takovouto další platbu vyžádal výslovný souhlas, jsem toho názoru,
že spotřebitel může takto zaplacenou cenu plnění požadovat zpět z titulu bezdůvodného obohacení. Jestliže totiž zákon vyžaduje k dohodě o dalších platbách výslovný souhlas spotřebitele a spotřebitel tento souhlas neučinil, tato dohoda nevznikne.

3.2.7 Zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy

Původní právní úprava v ObčZ stanovila, že lhůta pro odstoupení od smlouvy spotřebitelem je zachována, pokud ve stanovené lhůtě takovéto odstoupení od smlouvy je podnikateli doručeno. Oproti této původní úpravě tak NObčZ obsahuje podstatnou změnu,
když v ustanovení § 1818 NObčZ stanoví, že pokud využije „spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu, považuje se lhůta pro odstoupení za zachovanou, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle podnikateli oznámení, že od smlouvy odstupuje“.

V souvislosti s touto změnou se tak vyskytly mnohé názory, že tímto dochází ke změně z původní tzv. hmotněprávní lhůty na nově tzv. procesní lhůtu.¹²³ Osobně však s tímto názorem nesouhlasím. Domnívám se, že i přes skutečnost, kdy je nově českým zákonodárcem stanoveno, že lhůta pro odstoupení od smlouvy se považuje za zachovanou, pokud spotřebitel odešle v jejím průběhu oznámení, že od smlouvy odstupuje, stále se jedná o lhůtu
tzv. hmotněprávní, a to i přes to, že se jako procesní lhůta chová. „Povaha lhůty jako hmotněprávní či procesní odvisí od povahy právního úkonu, k jehož učinění je lhůta stanovena.“¹²⁴ Hmotněprávní lhůta je tedy určena pro úkon hmotněprávní, naopak procesní lhůta pro úkon procesní. Vzhledem ke skutečnosti, kdy odstoupení od smlouvy je úkonem hmotněprávním, neboť utváří hmotná práva a povinnosti, předmětná lhůta dle ustanovení
§ 1818 NObčZ má zajisté povahu lhůty hmotněprávní.

Uvedená změna však vhodně posiluje ochranu spotřebitele zejména z pohledu právní jistoty. V praxi se dříve mnohdy stávalo, že ač bylo odstoupení od smlouvy spotřebitelem odesláno včas, pro okolnosti spočívající na straně doručovatele se toto odstoupení dostalo do sféry podnikatele až po uplynutí stanovené lhůty. Tento problém se tak zákonodárce snaží řešit, když nyní pro zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy spotřebiteli postačí pouze odstoupení ve lhůtě odeslat.

Dále dle uvedeného ustanovení spotřebitel může od smlouvy odstoupit, aniž by byl povinen uvést v tomto odstoupení jakýkoliv důvod. Rovněž ze strany podnikatele by s takovýmto odstoupením neměl být spojován žádný postih. Přestože termín „postih“ zákon nikterak dále nedefinuje, přikláním se k závěru Selucké M., že bude třeba k výkladu tohoto termínu přistupovat obdobně jako k termínu „sankce“.¹²⁵

3.2.8 Textová podoba

Ustanovení § 1819 NObčZ, které stanoví, že „textová podoba je zachována, jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem, že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat“, reaguje na výkladové a aplikační potíže původní právní úpravy v ObčZ. Původní právní úprava totiž, např. v ustanovení § 53 odst. 6, § 54b odst. 8, § 60 odst. 1 a 2 ObčZ, vyžadovala, aby určitá sdělení byla vůči spotřebiteli učiněna písemně. Tento požadavek však vyvolával v praxi představu, že má jít o sdělení v písemné formě, tedy o právní jednání učiněné v písemné formě včetně podpisu jednající osoby.

Směrnice však nevyžadují, aby veškerá sdělení měla formu stanovenou jako písemnou pro některé projevy vůle, nýbrž aby byl spotřebitel informován dostupným způsobem s použitím takového komunikačního prostředku, který umožňuje spotřebiteli uchovávat poskytnuté údaje a opakovaně zobrazovat.¹²⁶

Dle rozhodnutí Soudního dvora ESVO ve věci Inconsult Anstalt Inconsult proti Finanzmarktaufsicht tak může být textová podoba splněna i u internetových stránek. Musejí však být dodrženy tři následující kumulativní podmínky. Internetová stránka musí spotřebiteli umožňovat uložit informace, které obdržel. Tato možnost uložení musí být zajištěna na dostatečně dlouhou dobu a v neposlední řadě musí být na ochranu zákazníka zajištěna nezměnitelnost informací ze strany subjektu, který je poskytl.¹²⁷ Naopak dle rozhodnutí ESD ve věci Content Services Ltd. proti Bundesarbeitskammer není textová podoba splněna, pokud je sdělení učiněno pouhým hypertextovým odkazem na internetové schránky.¹²⁸

Účelem tohoto ustanovení je tak jasně rozlišit písemnou formu upravenou v ustanoveních § 561 a § 562 NObčZ od podoby textové. Zákon požadavek na textovou podobu užívá pouze ve vztahu k ustanovením Dílu 4 NObčZ upravující závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Textovou podobu například zákon požaduje v ustanovení
§ 1827 odst. 2 NObčZ, jenž stanoví, že „uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků, poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek.“

Dle mého názoru začlenění uvedeného zákonného ustanovení do textu zákona je účelné a praktické, neboť tímto jasným rozlišením textové podoby od písemné formy se nejen vyřešily výkladové a aplikační problémy, s nimiž se potýkala původní právní úprava,
ale rovněž tím došlo ke sjednocení vnitrostátní právní úpravy s úpravou evropskou. Textová podoba tak zvyšuje jistotu smluvních stran o obsahu sdělení a možnosti jeho prokázání, na druhou stranu není pro podnikatele takovou zátěží, jakou by zajisté představovala písemná forma.

3.3 Distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory

3.3.1 Obecné vymezení

Vedle obecných pravidel, která byla popsána v podkapitole č. 3.2 této práce, zákon rovněž upravuje některé zvláštní případy, kdy je riziko nečestného jednání podnikatele a zneužití jeho silnějšího postavení vůči zákazníkovi ještě vyšší než obvykle. Jedná se o tzv. distanční smlouvy a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory. U těchto typů smluv tak zákon ochranu spotřebitele ještě více posiluje.

Za distanční smlouvy právní teorie i praxe označují smlouvy uzavírané za použití prostředků komunikace na dálku, tj. bez současné přítomnosti smluvních stran. Avšak označení distanční smlouva není zcela přesné, protože tímto výrazem se neoznačuje smluvní typ, ale způsob kontraktace. Z toho důvodu zákonodárce v NObčZ volí označení,
které vystihuje, že jde o ustanovení o smlouvách uzavíraných distančním způsobem, nikoliv smlouvy distanční.¹²⁹ Přesto však namísto zákonem užívaného pojmu „smlouva uzavíraná distančním způsobem“ budu v této práci užívat nadále pojem „distanční smlouva“,
neboť tento termín je nejen v běžném jazyce, ale i v právní praxi dlouhodobě zažitý.

Na rozdíl od původní právní úpravy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 ObčZ již NObčZ demonstrativní výčet prostředků komunikace na dálku neobsahuje. „Typickým příkladem smlouvy uzavírané na dálku je tak nákup zboží v internetovém obchodě či koupě zboží po jeho výběru ze zaslaného katalogu obchodníka. Takovou smlouvu lze však uzavřít i po telefonu, kdy jsou různé výrobky či služby nabízeny call centry nebo třeba prostřednictvím teleshoppingu.“¹³⁰ Jako další prostředky komunikace na dálku lze například uvést neadresný tisk, adresný tisk, reklamu v tisku, rozhlas, Skype, ICQ atd.

Smlouvou uzavíranou mimo obchodní prostory podnikatele se pak rozumí případy, kdy se smluvní strany sice fyzicky setkají, avšak na místě, které není provozovnou podnikatele. V těchto situacích je na spotřebitele mnohdy činěn nátlak, aby koupil nabízené zboží či využil službu, přičemž tento spotřebitel často nemá prostor na to, aby si koupi rozmyslel, porovnal s jinými nabídkami a podobně. Typicky se tak jedná o podomní prodeje, kdy různí prodejci navštěvují zákazníky přímo v jejich bytě, aniž by je tam spotřebitel pozval.¹³¹

Danou problematiku smluv uzavíraných distančním způsobem a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory podnikatele zákon upravuje v části čtvrté, hlavě I, dílu 4,
oddílu 2 NObčZ, když nejprve obsahuje obecná ustanovení společná jak pro distanční smlouvy, tak pro smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory, dále jsou upravena v  § 1824 až § 1827 NObčZ zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných distančním způsobem a v § 1828 NObčZ zvláštní ustanovení o závazcích uzavřených mimo obchodní prostory, dále pak ustanovení upravující odstoupení od smlouvy, ustanovení společná a v poslední řadě ustanovení upravující finanční služby. Uvedená systematika zákona je tak dle mého názoru neuspořádaná a do jisté míry i nepřehledná, když zcela nesystematicky jsou nejprve upravena ustanovení obecná, po nich následují ustanovení zvláštní a následně opět ustanovení obecná. Z tohoto důvodu bych de lege ferenda navrhoval změnu systematiky daných ustanovení tak, aby nejprve byla komplexně upravena ustanovení obecná a až následně ustanovení zvláštní.

Uvedená systematika je do jisté míry rovněž ovlivněna směrnicí č. 2011/83/EU,
která byla přijata za účelem unifikace spotřebitelského práva napříč členskými státy Evropské unie a jejíž implementace tak měla značný dopad na podobu současné právní úpravy. „Směrnice je totiž postavena na principu tzv. úplné harmonizace, kdy členské státy v rámci svého vnitrostátního práva nesmí ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná, včetně více či méně přísných ustanovení, za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud takovou možnost směrnice výslovně nepřipouští.“¹³² To je také zásadní rozdíl oproti původní právní úpravě v ObčZ, která naopak vycházela z tzv. harmonizace minimální, kdy komunitární právo stanoví minimální základ obligatorní právní úpravy, na níž si pak každý členský stát může budovat již vlastní, individuální úpravu spotřebitelského práva.

3.3.2 Informační povinnost

Jak jsem již uvedl v oddíle 3.2.1 této práce, podnikatel má obecně povinnost poskytnout spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy informace uvedené v ustanovení
§ 1811 odst. 2 NObčZ. U distančních smluv a smluv uzavíraných mimo obchodní prostory však má podnikatel vedle této obecné informační povinnosti dále ještě povinnost spotřebiteli sdělit další předsmluvní informace, které vymezuje ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ.

Povinnost podnikatele sdělit spotřebiteli údaje uvedené v ustanovení
§ 1811 odst. 2 NObčZ a současně údaje uvedené v ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ v případech, kdy je smlouva sjednávána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, stanovuje ustanovení § 1824 odst. 1 NObčZ. Pro případy, kdy je smlouva sjednávána mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání pak tuto povinnost stanovuje ustanovení
§ 1828 odst. 1 NObčZ.

Zákon tyto předsmluvní informace obsažené v ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ označuje jako „Sdělení před uzavřením smlouvy“, které stanoví, že „směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm podnikatel výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, který umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále jen „prostředek komunikace na dálku“) nebo směřuje-li takové jednání k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku také …“

Zákon tak vyžaduje, aby podnikatel tyto informace poskytl spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo předtím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, když však již užitý termín „v dostatečném předstihu“ dále nespecifikuje. Závazné právní jednání ze strany spotřebitele však může být učiněno teprve poté, co měl dostatečnou možnost se s předsmluvními informacemi seznámit. Lze tak uzavřít, že předstih nebude dostatečný, pokud by byly informace poskytnuty až poté, kdy spotřebitel učinil závazný návrh na uzavření smlouvy. Osobně se však domnívám, že v praxi bude častější situace, kdy tímto závazným právním jednáním ze strany spotřebitele bude spíše akceptace nabídky podnikatele než závazný návrh na uzavření smlouvy ze strany spotřebitele.

V původní právní úpravě předsmluvní informační povinnost podnikatele byla obsažena v ustanovení § 53 odst. 4 ObčZ. Pokud bychom tak provedli komparaci původní právní úpravy a platné právní úpravy, jako podstatný rozdíl lze označit zejména tu skutečnost, že výčet předsmluvních informací obsažených v ustanovení § 53 odst. 4 ObčZ byl pouze demonstrativní. Naopak jak ustanovení § 1811 odst. 2 NObčZ, tak i ustanovení
§ 1820 odst. 1 NObčZ již obsahují výčet taxativní. Osobně tuto změnu hodnotím kladně,
a to zejména s ohledem na vyšší právní jistotu spotřebitele.

Dle mého názoru dalším podstatným rozdílem je, že uvedená úprava platí i pro případy, kdy smluvní jednání stran směřuje k uzavření smlouvy mimo obchodní prostory podnikatele, neboť původní právní úprava v ObčZ dopadala pouze na smlouvy uzavírané na dálku.

Na základě uvedené komparace právních úprav lze vyslovit závěr, že jak původní, tak i účinná právní úprava shodně stanovují povinnost podnikateli poskytnout informace o totožnosti podnikatele, charakteristice zboží nebo služby, ceně zboží nebo služby včetně všech daní nebo poplatků, způsobu platby a způsobu dodání, nákladech na dodání, poučení o právu na odstoupení a o nákladech použití komunikačních prostředků na dálku.

Za velmi významnou novinku oproti původní právní úpravě v ObčZ považuji ustanovení § 1820 odst. 1 písm. f) NObčZ, podle kterého, pokud lze využít práva na odstoupení od smlouvy, má podnikatel povinnost spotřebiteli sdělit „podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od smlouvy,
jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis“. Nově tak má podnikatel povinnost spotřebiteli poskytnou nejen uvedené informace, ale také formulář pro odstoupení od smlouvy. Náležitosti tohoto formuláře pro odstoupení od smlouvy stanoví nařízení vlády
č. 363/2013 Sb., které  stanovuje nejen obsah zmíněného formuláře, ale i vzorovou formulaci poučení pro spotřebitele.

Osobně se domnívám, že dříve mnoho spotřebitelů toto své právo od smlouvy odstoupit nevyužívalo pouze pro neznalost náležitostí a požadavků na toto odstoupení. Uvedený formulář je tak dle mého názoru přínosným posílením ochrany spotřebitele,
neboť postup při odstoupení od smlouvy spotřebitelům značně usnadňuje.

Další novinkou oproti úpravě obsažené v ObčZ je povinnost podnikatele informovat spotřebitele o tom, že v případě odstoupení od smlouvy, ponese náklady na vrácení zboží,
a to i v případě, kdy nemůže být zboží vráceno obyčejnou pozemní poštou. Uvedená povinnost je stanovena ustanovením § 1820 odst. 1 písm. g) NObčZ. Pokud o tom podnikatel spotřebitele neinformuje, vyplývá pro něj sankce v tom smyslu, že je povinen tyto náklady na dopravu vráceného zboží uhradit sám.¹³³

Dále za velmi přínosné považuji zakotvení ustanovením § 1820 odst. 1 písm. j) NObčZ povinnosti podnikatele sdělit spotřebiteli údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na orgán dohledu nebo státního dozoru.

NObčZ naopak již však neupravuje povinnost, podle které byl podnikatel povinen zajistit ke svým identifikačním informacím, jakož i informacím příslušného veřejného orgánu, trvalý veřejný přístup.

Dále je nově ustanovením § 1820 odst. 2 NObčZ zavedena možnost splnit informační povinnost ve vztahu k možnostem odstoupení od smlouvy a souvisejícím nákladům prostřednictvím vzorového poučení o možnosti odstoupit od smlouvy, jehož náležitosti stanoví také nařízení vlády č. 363/2013 Sb. Osobně se domnívám, že tuto možnost uvítá řada podnikatelů, neboť se z pohledu podnikatelů jedná alespoň o částečné usnadnění informační povinnosti.

Oproti původní právní úpravě obsažené v ObčZ zavádí ustanovení § 1821 NObčZ dle Večeři J. poměrně průlomové pravidlo.¹³⁴ Uvedené ustanovení stanoví, že „pokud podnikatel spotřebiteli nesdělil údaje o dalších daních a poplatcích, které spotřebitel ponese podle § 1811 odst. 2 písm. c) nebo o nákladech podle § 1811 odst. 2 písm. e) nebo podle § 1820 odst. 1 písm. g), není spotřebitel povinen tyto daně, poplatky nebo náklady podnikateli hradit“. Domnívám se však, že v praxi tato změna natolik průlomová nebude, a to zejména s ohledem na neznalost spotřebitelů o možnosti využít tohoto svého práva, neboť předmětné ustanovení stanoví, že tyto daně, poplatky nebo náklady není spotřebitel povinen podnikateli uhradit. Neznamená to tedy, že podnikatel k takovéto úhradě spotřebitele nemůže vyzvat. Jedná se tedy pouze o právo spotřebitele, nikoli o zákaz podnikateli tyto úhrady požadovat a z tohoto důvodu, pokud spotřebitel na základě výzvy podnikatele takovéto úhrady provede, nebude se jednat o bezdůvodné obohacení.

Z pohledu ochrany spotřebitele bych tedy de lege ferenda spíše navrhoval,
aby uvedené ustanovení podnikateli zakazovalo tyto daně, poplatky nebo náklady na spotřebiteli požadovat, a to v případě, že mu předmětné informace nesdělí předem. Jednalo by se tak o zákaz podnikatele, nikoli o právo spotřebitele. Poskytnutá úhrada spotřebitelem by pak představovala bezdůvodné obohacení na straně podnikatele. Rovněž by s porušením tohoto zákazu, bylo možné spojit i další sankce. Je však otázkou, zda by takováto úprava nebyla již neúměrně přísná v neprospěch podnikatele.

Uvedené ustanovení § 1821 NObčZ je tak dle mého názoru nesprávnou transpozicí
čl. 6 odst. 6 směrnice č. 2011/83/EU, který naopak stanoví, že pokud „obchodník nesplní požadavky na poskytnutí informací o dalších poplatcích či nákladech podle odst. 1 písm. e), nebo o nákladech spojených s navrácením zboží podle odst. 1 písm. i), spotřebitel tyto dodatečné poplatky či náklady nehradí“. Je tak patrné, že uvedená ustanovení nejsou zcela shodná. Domnívám se, že z výše uvedených důvodů lze rovněž vyslovit závěr, že platné znění ustanovení § 1821 NObčZ je v rozporu s požadavkem směrnice na již uvedenou úplnou harmonizaci.

Dalším prostředkem ochrany spotřebitele z pohledu právní jistoty je nezměnitelnost předsmluvních informací stanovená v ustanovení § 1822 NObčZ. Uzavřená „smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před jejím uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají.“ Je-li toto pravidlo porušeno a podnikatel takovéto údaje změní bez výslovného ujednání se spotřebitelem, zákon stanoví, že jako obsah smlouvy platí údaj pro spotřebitele příznivější.

Rovněž lze dle mého názoru uvítat pravidlo, kdy podnikatel není oprávněn plnit závazky ze smluv o poskytování služeb dříve, než po uplynutí lhůty pro odstoupení od smlouvy. To lze jen na základě výslovné žádosti spotřebitele učiněné v textové podobě. Pokud taková žádost v požadované formě není, nevzniká podnikateli oprávnění k plnění.¹³⁵

Lze tak shrnout, že informační povinnost je důležitým nástrojem ochrany spotřebitele, což také zohledňuje současná právní úprava, když informační povinnost v NObčZ je upravena daleko podrobněji než právní úprava obsažená v ObčZ. Na jednu stranu lze takovouto úpravu hodnotit kladně, neboť vyšší požadavky na informační povinnost podnikatele zajisté poskytují silnější ochranu spotřebiteli. Na stranu druhou takováto právní úprava bude rovněž představovat vyšší zátěž pro podnikatele. Zákon se však tuto skutečnost snaží alespoň částečně zmírnit uvedenou možností podnikatele sdělit spotřebiteli některé informace prostřednictvím vzorového poučení.

I přes to, že předmětná právní úprava je zejména výsledkem transpozice
směrnice č. 2011/83/EU, která vyžaduje tzv. úplnou harmonizaci národních právních úprav, některá ustanovení, např. § 1821 NObčZ, tento požadavek na úplnou harmonizaci v důsledku nesprávné transpozice nesplňují. Z tohoto důvodu bych de lege ferenda navrhoval zejména sladění textace právní úpravy obsažené v NObčZ s úpravou unijní.

3.3.3 Distanční smlouvy

Jak jsem již uvedl v oddíle 3.3.1 této práce, distanční smlouvou se rozumí taková smlouva, která je uzavřena distančním způsobem, tedy za použití prostředků komunikace na dálku.

Přestože NObčZ neobsahuje přímou definici distanční smlouvy, resp. smlouvy uzavírané prostředkem komunikace na dálku, její nepřímé vymezení je obsaženo v ustanovení
§ 1820 odst. 1 NObčZ. Toto vymezení je rovněž v souladu s přímou definicí obsaženou v 
čl. 2 odst. 7 směrnice č. 2011/83/EU, která stanoví, že smlouvou uzavřenou na dálku je „jakákoli smlouva uzavřená mezi obchodníkem a spotřebitelem v rámci organizovaného systému prodeje či poskytování služeb na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele s výhradním použitím jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku až do okamžiku uzavření smlouvy včetně tohoto okamžiku“.

Je však nutné zdůraznit, že veškeré smlouvy, při jejímž uzavírání byl užit prostředek komunikace na dálku, nelze automaticky označit za smlouvy distanční. Tuto skutečnost rovněž zohledňuje směrnice č. 2011/83/EU ve svém bodě č. 20, když příkladmo definuje nejčastější situace, které lze považovat za uzavření distanční smlouvy a které již nikoliv.

Definice distanční smlouvy by tak měla zahrnovat situace, kdy spotřebitel navštíví obchodní prostory podnikatele za účelem pouhého získání informací o zboží či službách a následně sjedná a uzavře smlouvu distančním způsobem. Naopak smlouva, která je sjednána v obchodních prostorách podnikatele a která je nakonec uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, by neměla být považována za smlouvu distanční. Za distanční smlouvu by rovněž neměla být považována ani smlouva, jejíž uzavírání je zahájeno prostřednictvím komunikace na dálku, ale která je nakonec uzavřena v obchodních prostorách podnikatele. Dále by pojem distanční smlouva neměl zahrnovat rezervace, které provede spotřebitel prostřednictvím jednoho z prostředků komunikace na dálku s cílem objednat si u odborníka poskytnutí služby, jako například v případě, kdy se spotřebitel objedná u kadeřníka.¹³⁶

Vhledem ke skutečnosti, kdy NObčZ obdobný výčet situací neobsahuje, vymezení distančních smluv je dle mého názoru v českém právním řádu širší. Přesto je však nutné,
aby české obecné soudy při výkladu vnitrostátních právních norem postupovaly vždy v souladu s unijní právní úpravou.

Lze tak uzavřít, že pro posouzení otázky, zda se jedná v konkrétním případě o smlouvu uzavřenou distančním způsobem či nikoliv, je významný okamžik uzavření takovéto smlouvy. Předmětná smlouva tak musí být uzavřena na dálku, nestačí pouhé sjednávání,
kdy je následně smlouva uzavřena za osobní účasti stran. Vyžaduje se tedy užití prostředků komunikace na dálku až do chvíle, kdy je smlouva uzavřena, a to včetně jejího uzavření.¹³⁷

Domnívám se, že z těchto důvodů je nutné rovněž odmítnout i takové postupy podnikatelů, kdy umožňují spotřebitelům osobní převzetí objednaného zboží na pobočce a při tomto osobním převzetí pak spotřebitele upozorňují, že nemá právo na odstoupení od smlouvy dle ustanovení o distančních smlouvách, neboť vzhledem k tomu, že došlo k osobnímu převzetí věci kupujícím, se nejedná o smlouvu uzavřenou distančním způsobem. Jak jsem již uvedl, podstatná je skutečnost, že smlouva byla v nepřítomnosti stran uzavřena. Okamžik a způsob plnění pak není pro posouzení otázky, zda se jedná o distanční smlouvu, podstatný.

Z pohledu problematiky distančních smluv je rovněž důležité jasně vymezit pojem „prostředek komunikace na dálku“. Jak jsem již uvedl v oddíle 3.3.1 této práce, NObčZ definici tohoto pojmu, ani příkladmý výčet prostředků komunikace na dálku neobsahuje. Demonstrativní výčet prostředků komunikace na dálku tak obsahuje alespoň důvodová zpráva, která stanoví, že „prostředky komunikace na dálku se rozumí zejména takové, jako jsou neadresovaný tisk, adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s (lidskou) obsluhou i telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext), rozhlas, videotelefon (telefon s obrazovkou), videotext (mikropočítač a televizní obrazovka), elektronická pošta, faxový přístroj, televize (televizní nákup, teleshopping), veřejná komunikační síť (např. internet)“¹³⁸. Přímou definici prostředků komunikace na dálku můžeme také nalézt ve směrnici č. 97/7/ES, jenž tento pojem vymezuje jako „jakékoli prostředky, které mohou být použity k uzavření smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem bez jejich současné fyzické přítomnosti“¹³⁹. Uvedená směrnice však byla zrušena směrnicí č. 2011/83/EU, a to s účinností od 13. června 2014.

Německý Spolkový soudní dvůr dále dovodil, že prostředkem komunikace na dálku je také doručovatel, který nemůže ke smlouvě podat žádné další informace. Jednalo se o případ, kdy si spotřebitel telefonicky objednal multibalíček, jenž obsahoval telefon a formulářovou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb. Uvedený balíček byl spotřebiteli doručen zvláštní doručovací službou, kdy doručovatel překontroluje údaje v občanském průkazu spotřebitele a spotřebitel předmětnou formulářovou smlouvu před ním podepíše. Doručovatel následně informoval poskytovatele telekomunikační služby, který službu aktivoval. Německý soud tak konstatoval, že doručovatel není schopen poskytnout spotřebiteli podstatné informace týkající se zejména jeho práv a povinností vyplývajících z uvedeného závazku. Z tohoto důvodu se jedná o smlouvu uzavřenou distančním způsobem.¹⁴⁰

Dále je nutné od distanční smlouvy rozlišovat smlouvu elektronickou. Smlouva elektronická je pojmem užším, než smlouva distanční. Elektronickou smlouvu lze charakterizovat jako smlouvu, která je uzavřena pomocí elektronických prostředků komunikace na dálku.¹⁴¹ Lze tedy uzavřít, že každá elektronická smlouva je smlouvou distanční, avšak ne všechny smlouvy distanční jsou zároveň smlouvami elektronickými.

Zákon v případě elektronických smluv rozšiřuje informační povinnost podnikatele o další údaje. Podnikatel tak musí spotřebiteli sdělit vedle údajů dle ustanovení
§ 1811 odst. 2 NObčZ a ustanovení § 1820 odst. 1 NObčZ také údaje obsažené v ustanovení
§ 1826 odst. 1 NObčZ. Jedná se o údaje, (i) zda uzavřená smlouva bude u něho uložena a zda k ní umožní spotřebiteli přístup, (ii) o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít,
(iii) o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, (iv) o možnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky a
(v) o kodexech chování, které jsou pro podnikatele závazné nebo které dobrovolně dodržuje a o jejich přípustnosti s využitím elektronických prostředků. Uvedené ustanovení je transpozicí čl. 10 směrnice č. 200/31/ES, tzv. směrnice o elektronickém obchodu.

Dále ustanovení § 1827 odst. 2 NObčZ stanovuje povinnost podnikatele, v případě,
že je smlouva uzavírána za použití elektronických prostředků, poskytnout spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek.

Pokud je smlouva uzavírána prostřednictvím telefonické komunikace, ustanovení
§ 1825 NObčZ stanoví, že podnikatel sdělí spotřebiteli „na začátku hovoru základní údaje o sobě a účelu hovoru“. Transponované ustanovení čl. 8 odst. 5 směrnice č. 2011/83/EU však stanoví, že podnikatel sdělí spotřebiteli „na začátku hovoru svou totožnost, případně totožnost osoby, v jejímž zastoupení telefonuje, a obchodní účel hovoru“. Je tak otázkou, co vedlo českého zákonodárce k užití pojmu „údaj o sobě“, když unijní právní úprava užívá, jak v 
čl. 5 odst. 1 písm. b) a v čl. 6 odst. 1 písm. b), tak i v čl. 8 odst. 5 směrnice č. 2011/83/EU vždy shodný pojem „totožnost“, tedy v anglické verzi pojem „identity“. Je tak zcela evidentní, že uvedené unijní ustanovení bylo do českého právního řádu transponováno nesprávně. Z tohoto důvodu bych de lege ferenda navrhoval uvedený pojem „údaj o sobě“ nahradit pojmem „totožnost“.

Dále v ustanovení § 1827 odst. 1 NObčZ zůstává zachována povinnost podnikatele, dle které „podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku, je podnikatel povinen prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení“. Z tohoto pravidla zákon dále stanoví výjimku pro smlouvy uzavírané výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací. Obdobné pravidlo zakotvovalo též ustanovení § 53 odst. 5 ObčZ, které však oproti platné právní úpravě navíc obsahovalo domněnku doručení, dle níž objednávka a potvrzení jejího obdržení byly považovány za doručené, pokud se s nimi strany, jimž byly určeny, mohly seznámit.

3.3.4 Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory

Jak jsem již uvedl v oddíle 3.3.1 této práce, smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory se rozumí případy, kdy se strany při uzavírání smlouvy sice fyzicky setkají, avšak na místě,
které není provozovnou podnikatele. Zákon v těchto případech, stejně jako u smluv uzavíraných distančním způsobem, poskytuje spotřebiteli vyšší míru ochrany. Tato vyšší míra ochrany spotřebitele je zejména odůvodněna argumentem, že mimo obchodní prostory může být spotřebitel potencionálně vystaven psychologickému nátlaku nebo vůči němu může být využito momentu překvapení, bez ohledu na to, zda si návštěvu podnikatele vyžádal či nikoli.¹⁴²

NObčZ obsahuje zvláštní ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory v ustanovení § 1828 NObčZ. Spotřebitel je opět chráněn primárně informační povinností ze strany podnikatele¹⁴³, když ustanovení § 1828 odst. 1 NObčZ stanoví, že pokud, „se smlouva sjednává mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli písemně údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1; v jiné textové podobě jen tehdy, pokud s tím spotřebitel souhlasil“.

Za smlouvu uzavřenou mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání se pak dle ustanovení § 1828 odst. 2 NObčZ považuje „také smlouva uzavřená

1. v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu uzavření došlo bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele mimo tyto prostory, a

2. během zájezdu organizovaného podnikatelem za účelem propagace a prodeje zboží či poskytování služeb“.

Kladně tak hodnotím skutečnost, že mezi smlouvami mimo obchodní prostory zákon výslovně zmiňuje i organizované zájezdy, jejichž účelem je propagace zboží nebo služeb. Osobně se domnívám, že právě v těchto případech je riziko nečestného jednání podnikatele a zneužití jeho silnějšího postavení v praxi nejčastější, a to i zejména s ohledem na skutečnost, kdy oběťmi těchto nekalých praktik podnikatelů se stávají převážně starší lidé, kteří se nechají nalákat nízkou cenou výletu, kde je na ně následně činěn nátlak, aby si koupili předražené zboží, o němž by za běžných okolností vůbec neuvažovali.¹⁴⁴ Lze také zcela souhlasit s argumentem Ústavního soudu České republiky, který ve svém rozhodnutí uvedl, že na obchodních prezentacích se podnikatelé navíc snaží u spotřebitele využít pocitu vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s touto prezentací, které se spotřebitel následně snaží kompenzovat právě snahou vyhovět nabídce podnikatele.¹⁴⁵

S ohledem na výše uvedené je patrné, že NObčZ neobsahuje definici smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, když pouze v ustanovení § 1828 odst. 2 NObčZ stanovuje příkladmý výčet situací, které se dle zákona rovněž považují za uzavírání smluv mimo obchodní prostory. Avšak přesto, že takovéto zákonné vymezení má poměrně široký aplikační rozsah, bude nutné jej vykládat nejen v souladu s judikaturou českých soudů,
ale také s ohledem na unijní právní úpravu obsaženou ve směrnici č. 2011/83/EU.

Oproti české právní úpravě směrnice č. 2011/83/EU obsahuje v čl. 2 odst. 8 užší definici smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Uvedené ustanovení za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory pokládá jakoukoli smlouvu uzavřenou „mezi podnikatelem a spotřebitelem, která je:

1. uzavřena za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele v místě, které není obchodními prostorami obchodníka;

2. pro kterou byla předložena nabídka spotřebitelem za stejných okolností, které stanoví písmeno a);

3. uzavřena v obchodních prostorách obchodníka nebo s použitím prostředků komunikace na dálku bezprostředně po osobním a individuálním oslovení spotřebitele na místě, které není obchodními prostorami obchodníka, za současné fyzické přítomnosti obchodníka a spotřebitele, nebo

4. uzavřena během zájezdu organizovaného obchodníkem za účelem nebo s účinkem propagace a prodeje zboží či služeb spotřebiteli“.

K uvedené definici pak směrnice č. 2011/83/EU opět obsahuje v bodě č. 21 výčet nejčastějších situací, které je třeba pokládat za uzavírání smluv mimo obchodní prostory. Jedná se tak zejména o případy, kdy je smlouva uzavírána u spotřebitele doma nebo na jeho pracovišti. Dále by definice smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory měla zahrnovat rovněž situace, kdy je spotřebitel osloven mimo obchodní prostory, avšak smlouva je uzavřena bezprostředně poté v obchodních prostorách podnikatele nebo s využitím jednoho z prostředků komunikace na dálku. Naopak definice smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory by neměla zahrnovat takové situace, kdy podnikatel nejprve přijde domů ke spotřebiteli zásadně za účelem provedení měření či vypracování odhadu bez jakéhokoli závazku ze strany spotřebitele a kdy je pak smlouva uzavřena až v pozdějším časovém termínu v obchodních prostorách podnikatele nebo použitím prostředku komunikace na dálku na základě odhadu, který podnikatel poskytl.¹⁴⁶

Rovněž dle judikatury Evropského soudního dvora, je-li smlouva se spotřebitelem uzavírána třetí osobou jednající jménem nebo na účet podnikatele, není pro posouzení otázky, zda se jedná o smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, rozhodné, zda podnikatel věděl nebo měl vědět, že smlouva byla uzavřena při podomním prodeji, tedy mimo obchodní prostory.¹⁴⁷

Dle mého názoru je také podstatné vymezit pojem „obchodní prostory“, který je právě ústředním atributem uvedené problematiky smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. V českém právním řádu definici uvedeného pojmu nenalezneme. Unijní právní úprava však již definici obchodních prostor obsahuje, a to v čl. 2 odst. 9 směrnice č. 2011/83/EU, který za obchodní prostory pokládá (i) veškeré nemovité maloobchodní prostory, kde podnikatel trvale provozuje svou činnost, nebo (ii) veškeré movité maloobchodní prostory, kde podnikatele obvykle provozuje svou činnost.

V souladu s bodem č. 22 směrnice č. 2011/83/EU by tak obchodní prostory měly zahrnovat prostory v jakékoli podobě (například prodejny, stánky nebo nákladní automobily), které podnikateli slouží jako trvalé či obvyklé místo jeho obchodování. Maloobchodní prostory, kde podnikatel svou činnost provozuje na sezónním základě, například během turistické sezóny v lyžařském či přímořském letovisku, by za obchodní prostory považovány být měly, neboť v nich podnikatel svou činnost provozuje obvykle. Naopak za obchodní prostory by neměla být považována veřejně přístupná místa, jako jsou například ulice, pláže, sportovní zařízení, veřejná doprava, které podnikatel pro své podnikání používá pouze výjimečně, dále pak ani soukromá obydlí nebo pracoviště.¹⁴⁸

Avšak zda lze ustanovení upravujících smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory také vztáhnout na případy uzavírání smluv na prodejní výstavě či veletrhu je dle mého názoru otázkou diskutabilní. Je tak třeba uvést, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky je nutné za obchodní prostory pokládat také stánek na výstavišti.¹⁴⁹ Tomuto postoji rovněž svědčí argument, že stálost místa k podnikání nelze chápat pouze ve smyslu neměnného umístění. Místem k podnikání je určitý ohrazený prostor, který je v daném čase lokalizovaný a v němž dodavatel soustavně nabízí své služby. Z pouhé dočasnosti prostor k podnikání nevyplývá nezbytnost ochrany spotřebitele daná jeho překvapením či nepřipraveností.¹⁵⁰

Rovněž při posuzování konkrétní situace je dle mého názoru třeba vycházet z konceptu průměrného spotřebitele, který je konceptem obecně užívaným v rámci Evropské Unie. „Proto při aplikaci tohoto konceptu je třeba považovat za „prostory obvyklé k podnikání dodavatele“ každé prostory, které má dodavatel zapsány do příslušné evidence,
kde se spotřebitel může s těmito údaji seznámit. Co se týká ostatních prostor, kde je provozována činnost dodavatele, je třeba přihlížet především k okolnostem, za nichž je smlouva uzavírána. Pokud průměrný spotřebitel považuje daný prostor za prostor,
kde obvykle dochází k nabízení zboží a služeb dodavatelem, jeho ostražitost vůči obchodním praktikám je větší a nepotřebuje takovou míru ochrany jako v situacích, kdy je vystaven určitému tlaku ze strany dodavatele a zájem na jeho ochraně je daleko větší.“¹⁵¹ Domnívám se tak, že průměrný spotřebitel by měl předpokládat již předem, že na veletrhu budou podnikatelé prezentující své zboží rovněž toto zboží nabízet k prodeji a z tohoto důvodu moment překvapení nepřipadá v úvahu. Osobně tak zastávám názor, že stánek na veletrhu lze jednoznačně za obchodní prostory pokládat.

Uvedený závěr Nejvyššího soudu České republiky je však nejen v rozporu se směrnicí
č. 2011/83/EU, které ve svém bodě č. 22 stanoví, že stánky na trhu a veletržní stánky by měly být za obchodní prostory považovány pouze v případě, že splňují podmínku obvyklosti,
ale také v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora, podle které smlouvy uzavírané na veletrhu či výstavě jsou smlouvami uzavřenými mimo obchodní prostory.¹⁵² V souladu s tímto rozhodnutím Evropského soudního dvora rozhodl rovněž německý soud Bundesgerichtshof¹⁵³, tak že směrnice č. 85/577/EHS zahrnuje také smlouvy sjednané na veletrhu či výstavě, neboť podnikatel pozval spotřebitele na místo (veletrh), kde obvykle neprodává a kde mu chce nabídnout své výrobky či služby.

Lze tak shrnout, že zákonná úprava ochrany spotřebitele při uzavírání smluv mimo obchodní prostory reaguje zejména na směrnici č. 2011/83/EU. Jako nástroj ochrany spotřebitele opět primárně slouží informační povinnost podnikatele, která tak oproti úpravě obsažené v  ObčZ je podstatně širší, neboť ustanovení § 57 odst. 2 ObčZ obsahovalo pouze povinnost podnikatele upozornit spotřebitele na právo odstoupit od smlouvy.

V neposlední řadě je nutné uvést, že důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že daná smlouva byla opravdu uzavřena mimo obchodní prostory, nese spotřebitel. Domnívám se, že přesunutí důkazního břemene na podnikatele by znamenalo již neopodstatněné a přísné zvýhodnění spotřebitele na úkor podnikatele. Touto problematikou se zabýval také Nejvyšší soud Španělského království, když povinnost spotřebitele nést důkazní břemeno potvrdil.¹⁵⁴

3.3.5 Odstoupení od smlouvy

Společná pravidla pro odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem a od smluv uzavřených mimo obchodní prostory obsahují ustanovení § 1829 až 1837 NObčZ. Jedná se tak o provedení čl. 9 až 16 směrnice č. 2011/83/EU.

Právo spotřebitele odstoupit od smlouvy je obsaženo v ustanovení
§ 1829 odst. 1 NObčZ, které stanoví, že „spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů“. Toto ustanovení pak doplňuje § 1818 věta druhá NObčZ, které stanoví, že „má-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy …, nevyžaduje se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy nelze spojit postih“. Jedná se tak o oprávnění spotřebitele, za jehož výkon nemůže být ze strany podnikatele nikterak postižen, ať už smluvní pokutou, či jinou sankcí.

Rovněž, jak jsem již uvedl v oddíle 3.2.7 této práce, podstatnou změnu představuje skutečnost, kdy pro zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy postačí,
že takovýto projev vůle spotřebitel ve lhůtě 14 dnů podnikateli odešle. Naopak původní právní úprava v ObčZ k zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy vyžadovala, aby v této lhůtě odstoupení od smlouvy bylo podnikateli doručeno.

Počátek běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy je obecně dán dnem, kdy spotřebitel zboží převzal. Ustanovení § 1829 odst. 1 NObčZ však nově upřesňuje počátek běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy v případě, kdy je na základě jedné smlouvy dodáváno více druhů zboží nebo několik částí, nebo je-li předmětem smlouvy pravidelná opakovaná dodávka zboží. Jde-li tedy o smlouvu, na jejímž základě je dodáváno několik druhů zboží nebo několik částí, běží lhůta pro odstoupení od smlouvy ode dne převzetí poslední dodávky zboží. Jde-li o smlouvu, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, běží lhůta pro odstoupení od smlouvy ode dne převzetí první dodávky zboží.¹⁵⁵

Důležitou změnu spatřuji také v prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy v tom případě, kdy podnikatel nesplní svou povinnost náležitě spotřebitele poučit ohledně jeho práva na odstoupení od smlouvy. Tato poučovací povinnost podnikatele je stanovena v ustanovení § 1820 odst. 1 písm. f) NObčZ. Podle předchozí právní úpravy v ustanovení
§ 53 odst. 7 ObčZ lhůta činila při porušení této informační povinnosti až 3 měsíce. NObčZ tuto lhůtu v souladu s čl. 10 směrnice č. 2011/83/EU prodlužuje, a to až na jeden rok a 14 dnů. Ustanovení § 1829 odst. 2 NObčZ tak konkrétně stanoví, že „nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy … může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení … Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.“. „Z toho vyplývá, že důsledkem nesplnění poučovací povinnosti je podstatná soukromoprávní „sankce“ pro obchodníka spočívající v tom,
že spotřebitel může právo od kupní smlouvy odstoupit realizovat po velmi dlouhou dobu.“¹⁵⁶

Zákon taktéž v ustanovení § 1830 NObčZ umožňuje, aby právo na odstoupení od smlouvy spotřebitel realizoval prostřednictvím vzorového formuláře vyplněného na internetových stránkách. V praxi tak dojde zpravidla k elektronickému vyplnění formuláře, kdy projev vůle je učiněn formou stisknutí tlačítka na internetových stránkách prodejce. Zákon však vyžaduje, aby podnikatel takový projev vůle potvrdil bez zbytečného odkladu spotřebiteli v textové podobě. Nepotvrzení nemá vliv na odstoupení od smlouvy, ale může být sankcionováno podle předpisů veřejného práva.¹⁵⁷

Zákon s odstoupením od smlouvy rovněž pojí povinnost stran vzájemně si vrátit poskytnuté plnění, neboť předmětná smlouva se od počátku ruší. Ustanovení
§ 1831 odst. 1 NObčZ tak zakotvuje, „že odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, zašle nebo předá podnikateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, zboží, které od něho obdržel“. Aujezdský J. i v tomto případě opět uvádí, že se „jedná o tzv. procesní lhůtu, což znamená, že pro její zachování postačí, pokud spotřebitel zboží podnikateli poslední den lhůty odešle.“¹⁵⁸ S tímto názorem opět nesouhlasím, když dle mého názoru se jedná o stejný případ, kterým jsem se již zabýval v předchozím oddíle této práce. Domnívám se tak, že tato lhůta není lhůtou procesní, nýbrž lhůtou hmotněprávní,
neboť předmětné právní jednání utváří hmotná práva a povinnosti.

Vzájemnou povinnost podnikatele vrátit peníze spotřebiteli pak obsahuje ustanovení
§ 1832 odst. 1 NObčZ, které stanoví, že „odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání …“. Lhůta, ve které je podnikatel povinen vrátit peněžní prostředky spotřebiteli je tak oproti předchozí právní úpravě v ObčZ kratší, a to z původních 30 dní počítaných od okamžiku odstoupení od smlouvy spotřebitelem, na 14 dní.

Zákon dále stanoví, že podnikatel může po spotřebiteli v případě odstoupení od smlouvy požadovat jen náklady zákonem stanovené. Jde například o část převyšující náklady na nejlevnější způsob dodání zboží nabízený podnikatelem, pokud bylo zboží dodáno na základě žádosti spotřebitele jiným dražším způsobem nebo náklady spotřebitele spjaté s odstoupením, nejedná-li se o zákonem stanovené případy, kdy náklady nese podnikatel.¹⁵⁹ Tuto problematiku řešil ESD ve svém rozhodnutí Handelsgesellschaft Heinrich Heine GmbH proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV, když vyslovil, že vnitrostátní úprava je v rozporu s unijní právní úpravou, pokud umožňuje, aby ve smlouvě uzavřené na dálku požadoval po spotřebiteli náklady na dopravu zboží v případě, že tento spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy.¹⁶⁰

Avšak dle ustanovení § 1832 odst. 4 NObčZ odstoupí-li spotřebitel od kupní smlouvy, podnikatel není povinen vrátit přijaté peněžní prostředky dříve, než mu spotřebitel zboží předá nebo prokáže, že zboží podnikateli odeslal. Dle mého názoru však ustanovení „prokáže,
že zboží podnikateli odeslal“ může v praxi činit výkladové problémy, neboť zákon již bližší návod pro interpretaci neposkytuje. Rovněž tento návod nenalezneme ani na úrovni unijní právní úpravy, když toto pravidlo je obdobně stanoveno v ustanovení čl. 13 odst. 3 směrnice č. 2011/83/EU také bez bližšího návodu pro interpretaci.

Avšak v případě, kdy spotřebitel odstoupí od smlouvy uzavřené mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání a pokud bylo zboží dodáno do domácnosti spotřebitele v okamžiku uzavření smlouvy a povaha zboží jej neumožňuje odeslat obvyklou poštovní cestou, převezme zboží od spotřebitele podnikatel na své náklady v jeho domácnosti.

Dle ustanovení § 1833 NObčZ „spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti“. S ohledem na znění tohoto ustanovení tak lze dovozovat, že pokud spotřebitel bude s předmětným zbožím nakládat pouze v souladu s jeho povahou a vlastnostmi, nemůže nést ekonomické důsledky za takovéto znehodnocení zboží. V praxi pak mohou vznikat například takové situace, kdy spotřebitel před letní dovolenou zakoupí fotoaparát distančním způsobem, během dovolené ho používá a po návratu ho v zákonné 14 denní lhůtě vrátí, aniž by nesl jakékoli ekonomické důsledky. Tímto se dostáváme do zjevně absurdní situace, kdy by spotřebitel porušil zákon pouze v tom případě, že by uvedený fotoaparát využíval v rozporu s jeho povahou a vlastnostmi.

Z tohoto důvodu se domnívám, že uvedené ustanovení zcela neodpovídá dikci unijní právní úpravy obsažené v čl. 14 odst. 2 směrnice č. 2011/83/EU, který stanoví, že „spotřebitel odpovídá pouze za případné snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží“. Směrnice tedy na rozdíl od české úpravy nepředpokládá, že by spotřebitel mohl zboží před odstoupení od smlouvy užívat a přitom nenesl ekonomické důsledky znehodnocení zboží v případě následného odstoupení od smlouvy z jeho strany.¹⁶¹

Obdobným případem se zabýval také Nejvyšší rakouský soud. Jednalo se o situaci, kdy spotřebitel si zakoupil distančním způsobem zboží, které užíval pouze několik hodin a následně od smlouvy odstoupil a zakoupené zboží vrátil. Nejvyšší rakouský soud uvedl,
že spotřebitel však zakoupené zboží užíval mnohem déle, než bylo nutné k jeho vyzkoušení, což vedlo k opotřebení tohoto zboží a snížení jeho hodnoty. S ohledem na tuto skutečnost tak podnikatel není schopen takto vrácené zboží prodat již jako nové, nýbrž pouze jako použité,
a to za podstatně nižší cenu. S ohledem na tuto skutečnost je tak přijatelné,
aby podnikatel po spotřebiteli požadoval příslušnou kompenzaci za takovéto snížení hodnoty předmětného zboží.¹⁶²

Bližší informace k této otázce pak podává bod 47 směrnice č. 2011/83/EU,
který uvádí, že „někteří spotřebitelé uplatňují své právo odstoupit od smlouvy poté, co zboží používali v míře vyšší, než je míra nutná k tomu, aby se obeznámili s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží. V tomto případě by spotřebitel neměl pozbýt právo odstoupit od smlouvy, měl by však odpovídat za případné snížení hodnoty zboží. Aby se spotřebitel obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží, měl by s ním nakládat a zkontrolovat je jen takovým způsobem, jaký by mu byl umožněn v prodejně. Například oděv by si měl spotřebitel jen vyzkoušet a neměl by jej nosit.“

Je tak otázkou, nakolik je takováto silnější ochrana spotřebitele úmyslem zákonodárce a nakolik se jedná pouze o nesprávnou implementaci unijní právní úpravy. Domnívám se však, že takováto ochrana spotřebitele je nejen v rozporu se směrnicí č. 2011/83/EU, a tím i s již zmiňovaným principem tzv. úplné harmonizace, ale rovněž již přesahuje rozumnou a potřebnou míru ochrany spotřebitele. V praxi tak řada spotřebitelů může naopak této silnější ochrany zneužívat. De lege ferenda bych z tohoto důvodu navrhoval sjednotit dikci zákona s unijní právní úpravou.

Právo spotřebitele odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu však není absolutní, když zákon v ustanovení § 1837 NObčZ stanovuje výjimky taxativním výčtem smluv, kdy vzhledem k jejich specifickému charakteru spotřebiteli neumožňuje odstoupit od smlouvy v souladu s ustanovením § 1829 odst. 1 NObčZ. Toto ustanovení transponuje úpravu obsaženou v čl. 16 směrnice č. 2011/83/EU. Předchozí právní úprava výjimky z práva odstoupit od smlouvy obdobně obsahovala v ustanovení § 53 odst. 8 ObčZ. Úprava v NObčZ však tento výčet spotřebitelských smluv, od nichž není spotřebitel výše uvedeným způsobem oprávněn odstoupit, významně rozšiřuje. Lze tak dle mého názoru uvítat výslovné zakotvení nemožnosti odstoupit od dodávky zboží v uzavřeném obalu, které spotřebitel z obalu vyňal a z hygienických důvodů jej není možné vrátit.

Dále pak spotřebitel nepřísluší právo odstoupit od smlouvy, pokud nemůže vrátit zboží v původním stavu, protože se rychle kazí či už bylo nenávratně míseno se zbožím jiným nebo bylo zvláště upraveno podle přání spotřebitele. To samé platí také u smluv, jejichž předmětem je dodávka zvukové nebo obrazové nahrávky či počítačového programu, pokud byl porušen jejich původní obal, nebo dodávka novin, periodik nebo časopisů.¹⁶³

Lze tak shrnout, že platná právní úprava problematiky odstoupení spotřebitelem od smlouvy bez udání důvodu poskytuje spotřebiteli vyšší míru ochrany, než úprava předchozí v ObčZ. Přestože je však tato úprava výsledkem implementace směrnice č. 2011/83/EU, některá ustanovení dikci směrnice zcela neodpovídají, což v praxi může činit řadu výkladových problémů. Z tohoto důvodu je nutné problematická ustanovení sjednotit s dikcí implementované směrnice.

3.3.6 Neobjednané plnění

Ustanovení § 1838 NObčZ stanoví, že „dodal-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky a ujal-li se spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele. Spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom vyrozumět“.

Uvedené ustanovení tak poskytuje ochranu spotřebiteli před nežádoucím obtěžováním ze strany podnikatelů, konkrétně před případy tzv. setrvačního prodeje. Jedná se o situace, kdy podnikatelé dodávají spotřebitelům zboží nebo služby aniž by si je spotřebitelé předem objednali. Z pohledu podnikatele pak takovéto zaslání neobjednaného zboží spotřebiteli představuje nabídku k uzavření distanční smlouvy.¹⁶⁴

Základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je určení, že se v dané situaci jedná o nabídku bez objednávky spotřebitele. Zde je důležitá absence jakékoliv objednávky, protože pouze v takovém případě lze hovořit o nevyžádaném plnění.¹⁶⁵ Uvedené ustanovení tak nedopadá na situace, kdy si spotřebitel objedná určité zboží, ale podnikatel namísto objednaného zboží dodá spotřebiteli zboží jiné. Rovněž ustanovení nedopadá na situace,
kdy ze strany podnikatele ve skutečnosti o žádnou nabídku nešlo, neboť je zjevné, že zboží je určeno pro jiného příjemce. Jedná se tak například o chybu v adrese, či omyl doručovatele.¹⁶⁶

Spotřebitel se však nestává vlastníkem neobjednaného plnění, nýbrž se dle zákona na něho hledí jako na poctivého držitele. Domnívám se však, že spotřebitel se nestává ani poctivým držitelem věci v souladu s ustanovením § 992 odst. 1 NObčZ, neboť dle tohoto ustanovení je poctivým držitelem pouze ten, „kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává“. V tomto případě však takovýto spotřebitel nemůže z přesvědčivého důvodu mít za to, že mu náleží vlastnické právo k věci, jejíž držby se ujal. Dle mého názoru se tak jedná pouze o právní fikci poctivé držby a z tohoto důvodu se v těchto případech neuplatní ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Vlastnické právo spotřebitel může nabýt až vydržením věci v souladu s ustanovením
§ 1089 NObčZ, pokud bude držet vlastnické právo k věci po stanovenou dobu. Délku doby pak stanoví ustanovení § 1091 NObčZ jako dobu tříletou. Pokud tedy bude spotřebitel neobjednané plnění držet po dobu tří let, stane se vlastníkem této věci.

3.3.7 Společná ustanovení

Ustanovení § 1839 NObčZ stanoví, že „v případě pochybností musí podnikatel prokázat,
že sdělil spotřebiteli údaje, které je povinen sdělit podle tohoto pododdílu“. Zákon tak výslovně stanoví, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že spotřebiteli byly podnikatelem sděleny veškeré informace dle ustanovení § 1811 odst. 2, § 1820 odst. 1, § 1825 a § 1826 odst. 1 NObčZ, nese podnikatel. Dle mého názoru se jedná o důležitý nástroj ochrany spotřebitele, bez kterého by nemohlo být dosaženo kýženého požadavku na ochranu spotřebitele. Pokud by důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že uvedené informace nebyly spotřebiteli poskytnuty, nesl naopak spotřebitel, bylo by to zcela v rozporu se smyslem a účelem ochrany spotřebitele.

Dále zákonodárce v ustanovení § 1840 odst. 1 NObčZ v souladu se směrnicí
č. 2011/83/EU uvádí taxativní výčet případů, na které se výše uvedená ustanovení o smlouvách uzavíraných distančním způsobem a smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory nepoužijí. Obdobný výčet v předchozí právní úpravě obsahovalo ustanovení
§ 54 ObčZ. Nově však NObčZ stanoví, že ustanovení o smlouvách uzavíraných distančním způsobem a smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory se nepoužijí také na smlouvy, jejichž předmětem je poskytování sociální či zdravotní péče, dále pak sázka, hra nebo los. Naopak výčet v ustanovení § 140 odst. 1 NObčZ neobsahuje dražby a dále na smlouvy o finančních službách se již předmětná úprava uplatní plně, zatímco dle předchozí právní úpravy v ObčZ se na tyto smlouvy vztahovala pouze některá ustanovení.¹⁶⁷

3.4 Finanční služby

S ohledem na skutečnost, že problematika smluv o finančních službách sjednaných distančním způsobem je natolik specifická a obsáhlá, budu se touto problematikou ve své práci zabývat pouze okrajově. Výkladem této podkapitoly tak bude pouze obecné shrnutí předmětné právní problematiky.

Zákon tak reaguje na skutečnost, že prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mohou být uzavírány i smlouvy o finančních službách. Jedná se tak zejména o smlouvy, jejichž předmětem je poskytování bankovních služeb, úvěrových služeb a služeb platební povahy, investičních služeb a pojišťovacích služeb. Uvedenou problematiku pak zákon upravuje v ustanoveních § 1841 až 1851 NObčZ. Tato úprava však v zásadě vychází z předchozí právní úpravy obsažené v ustanoveních § 54a až 54d ObčZ.

Zákonodárce u smluv o finančních službách sjednaných distančním způsobem stanoví podnikateli rozšířenou informační povinnost vůči spotřebiteli. Výčet informací, které je podnikatel povinen v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím,
než spotřebitel učiní závaznou nabídku, sdělit spotřebiteli, obsahuje ustanovení
§ 1843 odst. 1 NObčZ. Jedná se tak například o údaje o své osobě, o službě, cenách, uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, ale například i o orgánu, který vykonává dohled nad jeho činností. „Banka tak musí například zákazníka informovat o tom, že spadá pod bankovní dohled České národní banky. Dále je podnikatel povinen upozornit spotřebitele i na rizika související s finanční službou, která jsou mimo jeho vliv, včetně upozornění, že budoucí výnosy nemusejí být obdobné jako v minulých letech. Smlouvy o finančních službách jsou často uzavírány prostřednictvím třetí osoby. V těchto případech musí spotřebitel obdržet základní údaje i o tomto zástupci nebo zprostředkovateli.“¹⁶⁸

Údajům, které byly spotřebiteli takto sděleny, musí vždy odpovídat i obsah smlouvy. Pokud by se měl přesto obsah smlouvy od těchto údajů lišit, musí to být spotřebiteli sděleno před uzavřením smlouvy a změny musí být ve smlouvě výslovně označeny. Při nedodržení této povinnosti zákon jako sankci stanoví, že by v takovém případě platil jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější. Lze tak uzavřít, že zákonná úprava zajišťuje spotřebiteli při uzavírání smluv o finančních službách distančním způsobem co největší informovanost.

Spotřebitel má dále v souladu s ustanovením § 1845 odst. 2 NObčZ právo kdykoli za trvání závazku požadovat po podnikateli poskytnutí stanovených informací v tištěné podobě i právo měnit prostředek komunikace na dálku, pokud to neodporuje povaze poskytované finanční služby.¹⁶⁹

Zákon rovněž v ustanovení § 1846 odst. 1 NObčZ poskytuje spotřebiteli příležitost si své rozhodnutí dodatečně zvážit a od smlouvy bez uvedení důvodu a bez sankce odstoupit. K tomuto odstoupení od smlouvy může spotřebitel v souladu se zákonem přistoupit ve lhůtě čtrnácti dnů a jedná-li se o životní pojištění nebo penzijní připojištění, pak ve lhůtě třiceti dnů. Pokud však podnikatel poskytl spotřebiteli klamavé údaje, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se o tom dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl. Ustanovení § 1847 NObčZ však právo na odstoupení spotřebiteli nepřiznává, pokud cena finančních služeb závisí na pohybech cen na finančních trzích, které podnikatel nemůže ovlivnit, a rovněž u smluv o cestovním pojištění nebo o pojištění zavazadel nebo o podobném krátkodobém pojištění s pojistnou dobou kratší než jeden měsíc.

Pokud spotřebitel od smlouvy odstoupí, je podnikatel oprávněn požadovat po spotřebiteli zaplacení jen za službu již uskutečněnou a jen v přiměřeném rozsahu. „Úplata tedy zejména nesmí být taková, aby nahrazovala smluvní pokutu nebo jinou sankci za odstoupení od smlouvy. Dojde-li k odstoupení od smlouvy, vrátí si strany navzájem plnění, která si předtím případně poskytly. Jedná se o veškerá plnění, která si strany poskytly na základě jejich závazkového vztahu. K tomu se stanovuje třicetidenní lhůta.“¹⁷⁰

Zákon rovněž chrání spotřebitele před nevyžádanými službami a pro takovéto případy v ustanovení § 1851 NObčZ stanoví, že spotřebiteli nevzniká povinnost za plnění zaplatit či povinnost jiná.

3.5 Tzv. timeshare

3.5.1 Obecné vymezení

Timeshare jako nový produkt cestovního ruchu vznikl již v šedesátých letech minulého století ve Francii a poté se relativně rychle rozšířil do dalších zemí v Evropě, ale též v USA a jinde na světě. Velký růst pak timeshare zažil zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a začal představovat alternativu k rekreačním zájezdům a dalším klasickým službám cestovního ruchu.¹⁷¹

„Podstatou klasického time-sharingu je úplatné získání práva strávit určitou dobu (obvykle jeden nebo několik týdnů v roce) v rekreačním zařízení v konkrétně určeném nebo určitelném časovém intervalu během roku. Od smluv týkajících se prostého ubytování se time-sharing liší zejména tím, že se obvykle jedná o dlouhodobý vztah. Není výjimkou, že příslušné smlouvy týkající se ubytování v konkrétním ubytovacím zařízení na určitou dobu v roce jsou uzavírány i na dobu mnoha let.“¹⁷²

Timeshareovou smlouvu, neboli též smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních službách, bychom tedy mohli definovat jako smlouvu, na základě níž spotřebitel získává právo na úplatné užívání nemovitosti, nebo jen její části, na jeden či více stanovených nebo stanovitelných časových úseků během roku, a to po dobu několika let s tím, že ve zbývajícím období roku pak užívají nemovitost jiní oprávnění z timeshareové smlouvy.¹⁷³ Zároveň spotřebitel může čerpat další služby jako například dopravu.

Veselý J. uvádí, že z hlediska zařazení timesharu do systematiky občanského zákoníku by se spíše přikláněl k řešení ve formě zvláštního smluvního typu, kterým dle něho timeshareová smlouva ve skutečnosti je.¹⁷⁴ Osobně se však s tímto názorem Veselého J. neztotožňuji. Dle mého názoru timeshareové smlouvy nepředstavují jednotný smluvní typ, neboť mohou vzniknout uzavřením smluv věcněprávních i obligačních, pojmenovaných i nepojmenovaných. Proto ani občanský zákoník nepojímá timeshareové smlouvy jako zvláštní typ smlouvy, ale upravuje je ve zvláštních ustanoveních, která chrání spotřebitele,
ať již je mu právo užívat ubytovací zařízení nebo jiné služby zřízeno smlouvou jakéhokoli typu. Shodný právní názor zastává rovněž Munková J.¹⁷⁵ či Melzer F.¹⁷⁶ Zcela odlišný právní názor pak zastává Selucká M., dle které je timeshare klasický nájem, byť by mohl být modifikován družstevním nájmem rekreačního apartmá.¹⁷⁷

Lze uvést, že ve prospěch výše uvedené různé povahy smluv o dočasném užívacím právu k ubytovacímu zařízení se přiklání také zahraniční judikatura. Například Nejvyšší nizozemský soud ve věci X proti Hotel Kura Hulanda (Westpunt) uvedl, že smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení může mít povahu jak smlouvy nájemní, tak i kupní či jiné smlouvy.¹⁷⁸

Vnitrostátní právní úprava timeshareových smluv je obsažena v části čtvrté, hlavě I, dílu 4, oddílu 3 NObčZ nazvaném „Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby“. Konkrétně se pak jedná o ustanovení § 1852 NObčZ až § 1867 NObčZ, která jsou implementací směrnice č. 2008/122/ES, o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně. Uvedená směrnice stojí opět na principu úplné harmonizace a nedává tak členským státům možnost se od ní odchýlit.

V souladu s ustanovením § 1852 odst. 1 NObčZ se tak předmětná právní úprava smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních službách užije na spotřebitelské smlouvy, kterými spotřebitel nabývá za úplatu (i) právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období delší než jeden rok, (ii) účastenství ve výměnném systému spojené s právem na plnění podle předchozího bodu výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá obdobná práva ze smlouvy uvedené v předchozím bodu, nebo (iii) právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu práva podle bodu (i).

Podmínkou pro aplikaci této zvláštní úpravy je tedy skutečnost, že se jedná o smlouvy uzavírané na dobu přesahující jeden rok. To však bude dle mého názoru pravidlem, neboť,
jak jsem již uvedl výše, tyto smlouvy jsou uzavírány zpravidla i na několik desetiletí. Nutné je však zdůraznit, že původní právní úprava obsažená v ObčZ, jenž vyžadovala dobu trvání smlouvy alespoň na tři roky, byla v praxi mnohdy obcházena tím způsobem, že smlouvy byly záměrně uzavírány na období nepatrně kratší, čímž tato časová podmínka nebyla splněna. Obdobnou situaci posoudil například španělský Zemský soud v Santa Cruz de Tenerife ve svém rozhodnutí tak, že pokud je takováto smlouva sjednána na časový úsek kratší s automatickým prodlužováním na období další, a to za účelem vyloučení aplikace právní regulace, jedná se o obcházení zákona a právní úpravu timeshareových smluv je nutné na daný případ aplikovat.¹⁷⁹

3.5.2 Sdělení před uzavřením smlouvy

V souladu s ustanovením § 1854 odst. 1 NObčZ, jež provádí čl. 3 směrnice č. 2008/122/ES, má podnikatel povinnost v případě, že smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení,
o dlouhodobém rekreačním produktu, o dalším prodeji nebo o výměně bude nabídnuta spotřebiteli osobně v rámci propagační nebo prodejní akce, na pozvánce zřetelně uvést obchodní účel a povahu dané akce.

Spotřebitel je mimo jiné opět chráněn tím, že se podnikateli ukládá v ustanovení
§ 1854 odst. 2 NObčZ povinnost, aby spotřebiteli sdělil ještě před uzavřením smlouvy taxativně vymezené údaje, které následně nemůže svévolně měnit. Tyto údaje musí být spotřebiteli poskytnuty na formuláři, jehož podobu stanoví nařízení vlády č. 364/2013 Sb.,
o formulářích pro smlouvy, ve kterých se sjednává dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby. Podnikatel je tak povinen sdělit spotřebiteli před uzavřením smlouvy informace o své totožnosti, přesné vymezení povahy a obsahu nabývaných práv (včetně popisu konkrétní nemovitosti), vymezení časového období, v němž spotřebitel bude čerpat práva, určení ceny, přehled dalších případných úhrad, přehled dalších služeb atd.

Zároveň podnikatel musí spotřebitele výslovně poučit o jeho právu na odstoupení, o délce lhůty k odstoupení a o zákazu platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu lhůty na odstoupení. Spotřebitel má dále právo, aby mu tyto informace byly sděleny v jazyce, ve kterém má bydliště nebo jehož je státním příslušníkem, dle jeho volby.¹⁸⁰

3.5.3 Náležitosti smlouvy

Smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení, dlouhodobém rekreačním produktu, dalším prodeji nebo výměně musí být uzavřena v souladu s ustanovením § 1855 NObčZ v písemné formě. Požadavek na písemnou formu smlouvy vyplývá z nutnosti zajistit jednoznačnost jejího obsahu. Podnikatel však nemá právo namítnout vůči spotřebiteli neplatnost smlouvy pro nedostatek písemné formy. Jedná se tak o určitou formu jednostranné kogentnosti.

V souladu se směrnicí se vymezují také zvláštní náležitosti, které musí tato smlouva obsahovat. Dle ustanovení § 1856 odst. 1 NObčZ musí být ve smlouvě uvedena jména smluvních stran a jejich bydliště nebo sídlo, údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením smlouvy, jakož i den uzavření smlouvy a místo, kde byla smlouva uzavřena. Součástí smlouvy musí být také formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož podobu taktéž stanoví nařízení vlády č. 364/2013 Sb. ve své příloze č. 5. Kladně pak zejména hodnotím ustanovení zákona, které stanoví, že údaje ve formuláři pro odstoupení od smlouvy vyplní podnikatel. Jedná se tak o podstatné usnadnění pro spotřebitele, když k uplatnění svého práva od smlouvy odstoupit mu postačí uvedený formulář pouze podepsat a ve lhůtě odeslat.

Součástí smlouvy musí být také předsmluvní informace již dříve poskytnuté spotřebiteli v souladu s ustanovením § 1854 odst. 2 NObčZ. Tyto údaje je možné změnit pouze tehdy, pokud si změny v obsahu smluvní strany výslovně sjednaly nebo pokud je změna vyvolána nepředvídatelnými okolnostmi, které jsou nezávislé na vůli poskytovatele a kterým nebylo možné zabránit. Jestliže je zřejmé ještě před uzavřením samotné smlouvy,
že její obsah bude od těchto informací odlišný, je třeba, aby je podnikatel spotřebiteli sdělil v textové podobě, tedy v takové formě, která umožňuje i jejich opakované zobrazení, způsobem umožňující snadný přístup. Dále je třeba, aby tyto změny byly ve smlouvě výslovně označeny, jinak platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.¹⁸¹

Zákon se dále v ustanovení § 1858 NObčZ dle mého názoru snaží zabránit tomu,
aby spotřebitel podepsal něco, co vlastně podepsat nechtěl z důvodu, že některé ustanovení ve smlouvě přehlédl. Z tohoto důvodu předmětné ustanovení zákona stanoví, že ujednání o právu odstoupit od smlouvy, o lhůtě k odstoupení i ujednání o zákazu platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu této lhůty podepisuje spotřebitel každé zvlášť.¹⁸² Následně jakmile je smlouva uzavřena, podnikatel je povinen spotřebiteli jedno její vyhotovení vydat.

K ochraně spotřebitele slouží i další právní pravidla týkající se jazyka, ve kterém musí být smlouva uzavřena. Jedná se například o povinnost podnikatele poskytnout spotřebiteli i úřední překlad textu smlouvy do jazyka členského státu Evropské unie, v němž se nachází nemovitá věc, která je předmětem smlouvy, a tento jazyk je jiný než jazyk státu, v němž je smlouva uzavřena.¹⁸³

Ustanovení § 1866 NObčZ pak obsahuje způsob placení z timeshareové smlouvy. Způsob placení musí být v souladu s tímto ustanovením zákona ujednán tak, že platby včetně členského poplatku jsou rovnoměrně rozděleny do ročních splátek v téže výši. Pokud by strany toto pravidlo nerespektovaly a sjednaly by si odlišný způsob placení, k takovémuto ujednání stran by se nepřihlíželo. Ohledně těchto pravidelných splátek je pak podnikatel povinen vždy spotřebitele k jejich uhrazení vyzvat v textové podobě, a to nejpozději čtrnáct dnů předem, jinak je dluh splatný ve lhůtě čtrnácti dnů poté, co podnikatel spotřebitele vyzval.

3.5.4 Odstoupení od smlouvy

Nejdůležitějším aspektem ochrany spotřebitele je v tomto případě právo odstoupit od smlouvy. Podle ustanovení § 1861 odst. 1 NObčZ může spotřebitel od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě čtrnácti dnů, a to bez uvedení jakýchkoli důvodů. Tato lhůta běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel tak má možnost, aby si v této lhůtě plně uvědomil a zvážil, k čemu se ve smlouvě zavázal a aby si získané údaje ověřil.¹⁸⁴

Ustanovení § 1862 NObčZ pak spotřebiteli poskytuje silnější ochranu v podobě prodloužení lhůty pro odstoupení v případě, že podnikatel nesplnil některou mu zákonem stanovenou povinnost. Nebylo-li tak spotřebiteli po uzavření smlouvy vydáno její vyhotovení, stanovuje se konec lhůty pro odstoupení od smlouvy v závislosti na dni, kdy spotřebitel vyhotovení obdržel. Jestliže ve smlouvě chybí některé údaje, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy, znamená to opět natolik závažné porušení podnikatelových povinností, že to spotřebiteli založí právo odstoupit od smlouvy v prodloužené lhůtě. Spotřebitel tak může od smlouvy odstoupit do tří měsíců a čtrnácti dnů, případně do čtrnácti dnů od sdělení těchto údajů.

Spotřebitel je rovněž chráněn institutem prodloužení lhůty pro odstoupení od smlouvy v případě, kdy mu podnikatel nevydal vyplněný formulář pro odstoupení od smlouvy. V tomto případě pak činí lhůta pro odstoupení od smlouvy jeden rok a čtrnáct dnů. Byl-li však tento formulář spotřebiteli vydán do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, končí lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od obdržení formuláře.

Dle ustanovení § 1863 NObčZ v případě odstoupení od smlouvy nemusí spotřebitel na své náklady nic vracet, přestože mu již byla služba poskytnuta. Zákon také v souladu se směrnicí č. 2008/122/ES obsahuje pravidlo, že odstoupení od smlouvy se vztahuje i na další vedlejší, resp. související, smlouvy, na jejichž základě spotřebitel nabyl práva spojená s hlavní smlouvou.

Po dobu běhu lhůty pro odstoupení od smlouvy pak nesmí podnikatel po spotřebiteli požadovat zálohovou platbu, či jiné plnění nebo zajištění takovéhoto plnění. Shodný postoj můžeme nalézt také v zahraniční judikatuře. Například španělský Zemský soud v Cantabrii ve svém rozhodnutí ve věci Sergio a Carmela proti „Free Enterprise SL“ stanovil, že podnikatel nesmí zálohovou platbu požadovat nejen v průběhu základní desetidenní lhůty pro odstoupení od smlouvy, ale také v průběhu měsíců, v nichž může uplatnit své právo odstoupit od smlouvy z důvodu, že od podnikatele nedostal všechny povinné informace v souladu se zákonem.¹⁸⁵

4 Nejčastěji používané typy spotřebitelských smluv

Pojednání o každém z konkrétních smluvních typů není vzhledem k rozsáhlosti takovéto problematiky a úpravy dost dobře možné, a proto takovýto výklad nebude předmětem této práce. Pozornost tak bude věnována pouze vybraným smluvním typům, tedy kupní smlouvě, smlouvě o dílo a smlouvě o zájezdu.

Vhledem ke skutečnosti, že je tato práce věnována problematice spotřebitelských smluv, předmětem výkladu rovněž nebude komplexní problematika vybraných smluvních typů, ale pouze nejpodstatnější zákonná ustanovení z pohledu ochrany spotřebitele.

4.1 Kupní smlouva

4.1.1 Obecné vymezení kupní smlouvy

Mezi nejčastější právní vztahy vznikající mezi spotřebiteli a podnikateli je bezesporu koupě. Platná a účinná právní úprava upravuje koupi, resp. kupní smlouvu, v ustanoveních § 2079 až § 2183 NObčZ. Oproti předchozí právní úpravě se jedná o komplexní úpravu,
neboť odstraňuje zdvojení právní úpravy kupní smlouvy dříve obsažené jak v občanském zákoníku, tak v obchodním zákoníku. Účinná právní úprava tak umožňuje kontraktovat kupní smlouvu jen podle NObčZ, když však současně zachovává určitá specifika v případě vztahů mezi podnikateli (např. koupě závodu).¹⁸⁶

Kupní smlouva je systematicky zákonem upravena tím způsobem, že zákonodárce člení určité části specifické pro kupní smlouvu do jednotlivých pododdílů. První pododdíl „Obecná ustanovení“ vymezuje obecné předpoklady vzniku kupní smlouvy, subjekty a předmět smlouvy, jakož i obsah obecné kupní smlouvy. Následuje pododdíl „Koupě movité věci“ a pododdíl „Koupě nemovité věci“, který upravuje odchylky vztahující se ke koupi nemovitých věcí. Čtvrtý pododdíl „Vedlejší ujednání při kupní smlouvě“ zmiňuje,
jaká ujednání může kupní smlouva obsahovat. Jedná se o tzv. vedlejší náležitosti smlouvy. Z pohledu ochrany spotřebitele je však nejvýznamnější pododdíl „Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě“, který modifikuje obecnou úpravu kupní smlouvy a speciálními ustanoveními upravuje některé instituty vztahující se ke kupní smlouvě ve prospěch ochrany spotřebitele. V neposlední řadě pak zákon obsahuje speciální ustanovení o koupi závodu.

Koupě je tedy dvoustranným pojmenovaným závazkovým právním vztahem mezi prodávajícím a kupujícím, z něhož má prodávající povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupující má povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj kupujícímu dohodnutou kupní cenu. Prodávající má rovněž povinnost umožnit kupujícímu nabytí vlastnického práva k věci, která je předmětem koupě.

Z výše uvedeného vyplývají povinné náležitosti kupní smlouvy, jimiž jsou předmět koupě a kupní cena. Neshodnou-li se účastníci kupní smlouvy na těchto náležitostech, k uzavření smlouvy nedojde.¹⁸⁷ Rovněž je třeba zmínit, že písemná forma není zákonem předepsána.

4.1.2 Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě

Jak již bylo uvedeno v předchozím oddíle této práce, zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě obsahuje řadu výjimek a doplnění oproti obecné právní úpravě kupní smlouvy. Ustanovení týkající se ochrany spotřebitele jsou však z velké části kogentní a nelze se od nich odchýlit v neprospěch spotřebitele jakožto kupujícího.

Jednou z těchto odlišností je přechod vlastnického práva, jenž je obsažen v ustanovení § 2160 NObčZ. Obecně v případě movitých individuálně určených věcí vlastnické právo přechází na kupujícího v souladu s ustanovením § 1099 NObčZ už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Ustanovení
§ 2160 odst. 1 NObčZ však stanoví, že kupující nabývá vlastnické právo k věci převzetím koupené věci. Jedná se tak o prolomení principu konsenzuality a přechod vlastnického práva je vázán na princip tradice.

Výjimku dále zákon stanoví také pro tzv. samoobslužný prodej, tedy prodej, kdy si kupující vybírá sám věci, které budou předmětem koupě a teprve po dokončení tohoto výběru zaplatí kupní cenu. Při samoobslužném prodeji tak dle ustanovení § 2160 odst. 2 NObčZ nabývá kupující vlastnické právo k věci zaplacením kupní ceny. Do té doby může kupující jím vybranou věc vrátit na původní místo a k uzavření kupní smlouvy nepřistoupit. Avšak pokud spotřebitel poškodí či zničí jím vybrané zboží ještě před zaplacením kupní ceny, tedy před nabytím vlastnického práva k této věci, tuto škodu nahradí podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu.

Zásadní pojmem je v případě prodeje zboží v obchodě shoda s kupní smlouvou. Podle ustanovení § 2161 odst. 1 NObčZ prodávající odpovídá kupujícímu za to, že věc při převzetí nemá vady. Prodávající pak odpovídá kupujícímu zejména za to, že věc v době, kdy ji kupující převzal (i) má vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné, (ii) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá, (iii) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy, (iv) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a (v) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů. U zuživatelných věcí pak v souladu s ustanovením § 2163 NObčZ musí být vyznačena doba nejkratší trvanlivosti, popřípadě, u věci podléhající rychlé zkáze, doba, po kterou lze věc použít.

Ustanovení § 2161 odst. 2 NObčZ pak zakotvuje ve prospěch ochrany spotřebitele domněnku, že pokud se projeví v průběhu šesti měsíců od převzetí věci vada, má se za to,
že věc byla vadná již při převzetí. Jedná se však o vyvratitelnou domněnku. Pokud tedy prodávající prokáže opak nebo pokud domněnka odporuje povaze koupené věci, tato domněnka je vyloučena.¹⁸⁸

Provedeme-li komparaci uvedené úpravy s předchozí právní úpravou, zjistíme,
že právní úprava se v zásadě nemění a žádným výrazným způsobem se neodklání od
čl. 2 směrnice č. 1999/44/ES. „Dle obou srovnávaných právních úprav prodávající v zásadě splní svoji povinnost, pokud dodá kupujícímu zboží kvalitativně i kvantitativně bezvadné, se znaky, jakostí a užitnými vlastnostmi smluvenými nebo oprávněně očekávanými a návodem nebo jinými dokumenty potřebnými k instalaci či užívání zboží.“¹⁸⁹

Prodávající rovněž v souladu s ustanovením § 2164 NObčZ může prodat i zboží,
které má vadu, pokud tato vada nebrání užívat věc k určenému účelu. Učinit však tak může pouze za cenu nižší, než jaká je obvyklá cena bezvadné věci. Není-li to zřejmé už z povahy prodeje, musí prodávající kupujícího upozornit, že věc má vadu a o jakou vadu se jedná.¹⁹⁰ Jako příklad lze uvést skleničky na pití, kde vadu představuje kaz materiálu v podobě bublinky ve skle. Tato vada nikterak nebrání užívání věci, neboť se jedná o vadu pouze estetickou. Přesto tato vada snižuje hodnotu zboží, a proto prodávající může takovéto skleničky prodat pouze za cenu nižší než, jaká je obvyklá cena takovýchto skleniček bez vad. Prodávající by však měl vadu specifikovat v kupní smlouvě nebo dokladu o koupi,
aby případně unesl důkazní břemeno, že kupujícího informoval a že takovou vadu již nelze reklamovat.

Ustanovení § 2165 odst. 1 NObčZ pak stanoví, že„kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.“ Výjimkou je zuživatelné zboží nebo zboží podléhající rychlé zkáze. Takové zboží lze dle ustanovení § 2163 NObčZ reklamovat ve vyznačené době trvanlivosti nebo době, po kterou lze věc použít. Formulace uvedeného ustanovení § 2165 odst. 1 NObčZ však způsobuje v praxi řadu výkladových nejasností, a to zejména s ohledem na pojem „vyskytne“. Mezi odbornou veřejností se tak objevují protichůdné názory na to, zda NObčZ poskytuje záruku za jakost v trvání 24 měsíců obdobně, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě dle ustanovení
§ 620 odst. 1 ObčZ, či nikoliv.

Dle právního názoru Liškutína T. zákonná záruka za jakost v NObčZ zakotvena není.¹⁹¹ Proto bude záležet na tom, zda si záruku za jakost prodávající s kupujícím v souladu s ustanovením § 2113 NObčZ sjedná ve smlouvě nebo, zda bude kupujícímu deklarována v záručním listě, či přímo na výrobku, jeho obale nebo v reklamě. Rovněž Bezouška P. uvádí, že „prodávající tedy ze zákona neručí za to, že si zboží uchová po dobu 2 let své obvyklé vlastnosti, a že bude způsobilé k používání pro obvyklý účel... Je třeba dodat, že tato právní úprava plně odpovídá požadavkům příslušné evropské směrnice, podle které zákonná záruka neexistuje. Ostatně je to zřejmé i ze zahraničních právních úprav, které vycházejí ze stejné evropské úpravy a rovněž zákonnou záruku neznají.“¹⁹² Shodný právní názor zastává rovněž Remeš J.¹⁹³

Naopak Čech P. argumentuje ve prospěch takovéto zákonné záruky za jakost. V kontinuitě s předchozí právní úpravou se pak domnívá, že ustanovení
§ 2165 odst. 1 NObčZ je nadále základem úpravy dvouleté záruční doby. Mělo by tedy stačit, aby se v této době na zboží vada vyskytla neboli aby v této době také vznikla. ¹⁹⁴ Čech P. dále uvádí, že „zamýšlené změny při tvorbě NObčZ se dle předkladatelů měly omezit pouze na úpravy stylistické a systematické. Záměr odstranit dvouletou zákonnou záruku z občanského práva závažně přesahuje tento typ změn a měl být jednoznačně artikulován. Na podporu tohoto výkladu se však lze dovolat i výkladu gramatického.“¹⁹⁵ Tento právní názor zastává rovněž Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo spravedlnosti, která ve svém společném stanovisku ze dne 10. 5. 2013 uvádějí, že se na záruce nic nemění a spotřebitelé se tedy zkrácení svých práv v souvislosti s účinností NObčZ obávat nemusí.¹⁹⁶

Mezi odbornou veřejností je tak právní názor ohledně otázky, zda je zákonná záruka v českém právním řádu zachována, či nikoliv, nejednotný. Osobně se však přikláním k názoru, že zákonná záruka za jakost již není zákonem zakotvena. Domnívám se,
že podporou tohoto argumentu je rovněž přístup Evropské unie k zákonné záruce za jakost, která, ač přes silný ochranářský přístup spotřebitele, zákonnou záruku nepožaduje. Předmětné ustanovení § 2165 odst. 1 NObčZ je tak dle mého názoru třeba vykládat pouze jako prekluzivní omezení pro uplatnění reklamace vadného plnění. To znamená, že vadné plnění je kupující oprávněn reklamovat po dobu 24 měsíců za podmínky, že vada existovala již při převzetí. Je však nutné uzavřít, že definitivní stanovisko ohledně uvedené otázky,
zda zákonná záruka za jakost je zachována, či nikoliv, přinese až soudní praxe.

Ustanovení § 2167 NObčZ pak stanoví, že ustanovení § 2165 NObčZ se nepoužije
(i) u věci prodávané za nižší cenu na vadu, pro kterou byla nižší cena ujednána, (ii) na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním, (iii) u použité věci na vadu odpovídající míře používání nebo opotřebení, kterou věc měla při převzetí kupujícím, nebo (iv) vyplývá-li to z povahy věci. Uvedené ustanovení je tak obdobou ustanovení § 619 odst. 2 a 3 ObčZ,
když navíc obsahuje rozšíření o zbavení práva kupujícího z vady pro případy, kdy tato skutečnost vyplývá z povahy věci. Na ustanovení v tomto bodě (iv) je dle mého názoru nutné nahlížet jako na tzv. sběrný koš pro případy, kdy nelze aplikovat ustanovení v bodech předcházejících, avšak uplatnění odpovědnosti prodávajícího za vady se v takovéto situaci jeví jako zcela nepřiměřené.

Kupující má dále dle ustanovení § 2166 NObčZ právo na písemné potvrzení prodávajícího o rozsahu a době trvání jeho povinnosti v případě vadného plnění, přičemž prodávající v potvrzení srozumitelným způsobem vysvětlí obsah, rozsah, podmínky a dobu trvání své odpovědnosti i způsob, jakým lze uplatnit práva z ní plynoucí. Takové prohlášení lze, nebrání-li tomu povaha věci, nahradit i dokladem o zakoupení věci obsahujícím uvedené údaje.¹⁹⁷

V souladu s ustanovením § 2168 NObčZ si strany nemohou ujednat zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění. Pokud si takto prodávající a kupující zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění ujednají, k takovémuto ujednání se nepřihlíží. Výjimku však zákon připouští pro situaci, kdy si strany ujednaly zkrácení takovéto doby na polovinu zákonné doby při koupi již použitého spotřebního zboží.

Pro případ vadného plnění ustanovení § 2169 NObčZ zakotvuje právo kupujícího na dodání nového zboží, resp. výměnu zboží, není-li to vzhledem k povaze vady nepřiměřené. Pokud se však vada týká pouze součásti věci, může kupující požadovat jen výměnu této součásti. Nově se tak stanoví korektiv pro případy neúměrného požadavku na výměnu zboží. Kupující má mít možnost požadovat zpravidla pouze bezplatné odstranění vady, a to zejména pokud je možné vadu odstranit bez zbytečného odkladu. Jestliže není náprava vadného plnění možná tímto způsobem, kupující může od smlouvy odstoupit.¹⁹⁸

Ačkoli to ze zákona přímo nevyplývá, termín „nové dodání věci“ odpovídá pojmu „výměna věci“. Jedná se tedy o nejednotnou terminologii NObčZ, když v ustanovení
§ 2171 NObčZ hovoří o „výměně věci“ a v ustanovení § 2169 NObčZ pracuje s pojmem „nové dodání věci“. Domnívám se, že za účelem větší přehlednosti a lepší orientace v NObčZ by bylo jistě lepší, kdyby se zákonodárce držel zvolené terminologie tam, kde není třeba zavádět nové pojmy, které ve své podstatě vyjadřují totéž.¹⁹⁹

V souladu s ustanovením § 2169 odst. 2 NObčZ má dále kupující „právo na dodání nové věci, nebo výměnu součásti … i v případě odstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný výskyt vady po opravě nebo pro větší počet vad. V takovém případě má kupující i právo od smlouvy odstoupit.“ Pojmy „opakovaný výskyt vady“ a „větší počet“ bude nutno vykládat s jistou návazností na dosavadní rozhodovací praxi českých soudů.²⁰⁰
Dle mého názoru, jelikož se tyto pojmy příliš neliší od těch, které užívalo ustanovení
§ 622 odst. 2 ObčZ, bude nutné zachovat jistou míru kontinuity výkladu.

Kupující může dle ustanovení § 2169 odst. 3 NObčZ požadovat namísto výše uvedených nároků také přiměřenou slevu z ceny zboží. „Při slevě je třeba posoudit, o kolik poklesla hodnota věci. Snížení ceny nelze redukovat na hodnotu vadné součástky. Rozsah snížení musí být posouzen vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.“²⁰¹

Lze tak uzavřít, že na rozdíl od zakotvení práva kupujícího na volbu způsobu vyřízení reklamace vadného plnění v předchozí právní úpravě dochází k oslabení práva kupujícího na základě korektivu přiměřenosti.

Kladně hodnotím možnost kupujícího požadovat slevu z kupní ceny zboží namísto jakéhokoliv jiného nároku vyplývajícího z odpovědnosti za vadné plnění. Kupujícímu je umožněno zajistit nápravu vady svépomocí, což může být rychlejší a rovněž také levnější,
a prodávajícímu poskytnout slevu, která může být nižší než náprava provedená např. výjezdem technika.²⁰²

Kupujícímu však v souladu s ustanovením § 2170 NObčZ nenáleží práva z vadného plnění, pokud před převzetím věci věděl, že věc má vadu, anebo pokud vadu sám způsobil. Toto ustanovení je tak výsledkem částečné transpozice ustanovení čl. 2 odst. 3 směrnice
č. 1999/44/ES, který vylučuje odpovědnost prodávajícího za vady v případě, že „spotřebitel v okamžiku uzavření smlouvy věděl o rozporu se smlouvou nebo pokud o něm rozumně nemohl nevědět nebo pokud rozpor se smlouvou vznikl na základě materiálu dodaného spotřebitelem“. Oproti unijní právní úpravě, která znalost vady váže na tzv. rozumnost spotřebitele, vnitrostátní právní úprava žádnou míru zřetelnosti rozporu se smlouvou nestanoví. Uvedené ustanovení tak oproti unijní právní úpravě poskytuje spotřebiteli vyšší míru právní ochrany.

Práva z vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého byla věc koupena, případně u osoby určené k opravě, bylo-li tak sjednáno. Uplatní-li kupující právo z vadného plnění, potvrdí mu druhá strana v písemné formě, kdy právo uplatnil, jakož i provedení opravy a dobu jejího trvání.

Ustanovení § 2174 NObčZ stanoví, že „ujednají-li strany ještě předtím, než kupující může uplatnit právo z vady věci, že se jeho práva omezí nebo že zanikají, nepřihlíží se k tomu.“ Zákonného zákazu se daná strana proto nemusí dovolávat, neboť takovéto ujednání zákon sankcionuje zdánlivostí. S ohledem na ochranu spotřebitele se tak jedná o výjimku oproti možnosti zakotvené v ustanovení § 1916 odst. 2 NObčZ, které umožňuje vzdát se předem práv z vadného plnění. Vyloučení odpovědnosti z důvodu ochrany spotřebitele při prodeji zboží v obchodě tak zákon neumožňuje, a to ani v omezeném rozsahu.

NObčZ obdobně, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě, poskytuje spotřebitelům při uzavírání kupní smlouvy prostřednictvím speciálních ustanovení vyšší míru právní ochrany. Nutné je však uvést, že řada zákonných ustanovení v NObčZ stále ještě vyvolává mezi odbornou veřejností bouřlivé debaty, a to zejména ve vztahu k otázce interpretace těchto zákonných ustanovení. Jako příklad lze uvést již zmiňovanou zákonnou záruku za jakost. Uvedené nejasnosti tak bude muset překonat až soudní praxe. Je rovněž na první pohled zřejmé, že se český zákonodárce snažil uvedenými změnami sjednotit vnitrostátní právní úpravu s unijní právní úpravou. Přesto však v řadě ustanovení vnitrostátní právní úprava požadavky stanovené unijní právní úpravou překonává a poskytuje spotřebiteli dokonce míru právní ochrany vyšší. Tuto skutečnost však lze dle mého názoru pokládat za konformní s unijním právem, neboť směrnice č. 1999/44/ES stanoví pouze minimální úroveň ochrany spotřebitele.

4.2 Smlouva o dílo

4.2.1 Obecné vymezení smlouvy o dílo

Dle mého názoru je možné pokládat smlouvu o dílo za druhý nejčastěji uzavíraný smluvní typ mezi spotřebiteli a podnikateli. NObčZ smlouvu o dílo upravuje v ustanoveních § 2586 až
§ 2635 NObčZ. Opět je nutné zdůraznit, že se jedná o komplexní právní úpravu odstraňující dualismus úpravy neobchodní a obchodní smlouvy o dílo, jak tomu bylo v předchozí právní úpravě.

V zájmu přehlednosti je úprava smlouvy o dílo strukturována tak, že zákon „nejprve upravuje smlouvu o dílo obecně, a poté odchylky o ceně díla sjednané podle rozpočtu, o díle prováděném na nemovitých věcech a o dílech s nehmotným výsledkem.“²⁰³

Smlouvou o dílo se tak podle legální definice obsažené v ustanovení
§ 2586 odst. 1 NObčZ zavazuje zhotovitel provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Jedná se tedy o dvoustranný vzájemný závazkový právní vztah, jehož účelem je poskytnout objednateli podle stanoveného zadání dílo za úplatu.

Podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo je tak dohoda o předmětu smlouvy a dohoda o poskytnuté ceně za dílo. Ujednání výše ceny díla však není povinnou náležitostí smlouvy. Strany se musí pouze dohodnout na skutečnosti, že zhotovitel dílo provede za úplatu. Pokud si strany neujednají výši ceny díla a ani způsob jejího určení a projeví vůli smlouvu uzavřít bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek.

Od smlouvy kupní se pak smlouva o dílo liší zejména svým předmětem, jímž je u kupní smlouvy odevzdání již existující věci. Naopak u smlouvy o dílo se jedná o zadání zhotovení nové věci, která se tak vždy stává velice individuální podle požadavků objednatele v zadání díla předpokládaných. Základním charakteristickým znakem díla je tedy jeho neexistence v době uzavření smlouvy o dílo. ²⁰⁴ Dílo je dle důvodové zprávy pojato „standardně jako činnost (práce), přičemž práce jako plnění smlouvy o dílo se od práce poskytované zaměstnancem na základě pracovní smlouvy liší zejména tím, že podle smlouvy o dílo vykonává zhotovitel činnost samostatně, podle vlastního rozvrhu, s vlastními prostředky a na vlastní riziko, nepodléhaje ani soustavnému dozoru, ani řízení objednatele.“²⁰⁵

V souladu s ustanovením § 2587 NObčZ se pak dílem rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se pak rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.

Rovněž je zásadou, že zhotovitel provádí dílo osobně nebo jej nechává provést pod svým osobním vedením jen tehdy, je-li to zapotřebí vzhledem k jeho osobním vlastnostem nebo k povaze díla. Nejedná-li se o takový případ, může zhotovitel pověřit provedením nebo vedením díla jinou osobu, pak ale, již podle obecné úpravy závazkového práva, odpovídá za řádné plnění, jako by dílo provedl sám.²⁰⁶

4.2.2 Ochrana spotřebitele v ustanoveních upravujících smlouvu o dílo

S ohledem na skutečnost, že ne vždy lze cenu díla přesně určit předem, ustanovení
§ 2586 odst. 2 NObčZ připouští cenu určit odhadem. Dle mého názoru lze z pohledu ochrany spotřebitele označit za významné ustanovení § 2612 NObčZ, které upravuje postup, jakým může být odhadovaná cena zvýšena.

Ke stanovení ceny díla odhadem strany přistupují často za situace, kdy ani jedna z nich není v době sjednávání smlouvy schopna určit rozsah plnění, a to jak ze strany zhotovitele, tak následně ze strany objednatele, a přesto smluvní strany mají zájem alespoň rámcově určit výši ceny, tedy ji odhadnout. V praxi se tento způsob určení ceny vyskytuje často u oprav či úpravy věci, kdy zhotovitel na počátku není schopen přesně určit rozsah své činnosti, který se bude odvíjet nejen od zjištění, co bude na věci provádět, ale také od průběhu provádění díla.²⁰⁷ Jako příklad lze uvést opravu automobilu v automobilovém servisu,
kdy cena opravy jakožto díla je často předem určena odhadem, avšak v průběhu je mnohdy značně navyšována v závislosti na prováděných pracích. Praxí tak často bývají situace,
kdy spotřebitel, který původně předpokládal, že na vozidle bude prováděna pouze výměna poškozeného dílu, nakonec hradí několikanásobně vyšší cenu z důvodu provedených oprav nad rámec objednávky.

Uvedené ustanovení poskytuje objednateli ochranu tím způsobem, že pokud zhotovitel zjistí, že cenu určenou odhadem bude třeba podstatně překročit, musí to objednateli bez zbytečného odkladu s odůvodněným určením nové ceny oznámit. Pokud se však bude jednat o navýšení ceny, které není možné hodnotit jako podstatné, nepřichází v úvahu aplikace tohoto zákonného ustanovení. Za podstatné překročení pak v souladu se soudní judikaturou lze označit takové překročení, které navyšuje původní cenu díla o 10 až 20 %.²⁰⁸

V případě, že by zhotovitel nesplnil svou informační povinnost bez zbytečného odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny zjistil, anebo zjistit měl a mohl, ztrácí právo na zaplacení rozdílu v ceně, tedy rozdílu mezi cenou dohodnutou odhadem a novou cenou,
ke které dospěl. Vzhledem k vymezení tohoto zákonného ustanovení se dá dovodit, že se jedná o prekluzivní zánik oprávnění žádat rozdíl v ceně.²⁰⁹

Současně právní úprava umožňuje objednateli reagovat na zvýšení ceny, a to tím,
že v ustanovení § 2612 odst. 2 NObčZ poskytuje objednateli možnost od smlouvy odstoupit. Takovéto odstoupení od smlouvy však objednatel musí učinit bez zbytečného odkladu po doručení oznámení o vyšší ceně. V případě, že by tak objednatel neučinil bez zbytečného odkladu, aplikuje se zákonná domněnka, že objednatel s navýšením ceny souhlasí. Jedná se tedy o prolomení zásady obsažené v ustanovení § 1740 odst. 1 NObčZ, jenž stanoví, že „kdo mlčí, nesouhlasí“, neboť v tomto případě lze vyslovit, že mlčení ze strany objednatele znamená souhlas.

Z pohledu ochrany spotřebitele jsou rovněž významná ustanovení
§ 2620 a násl. NObčZ, která upravují určení ceny díla podle rozpočtu. Ta stanoví, že pokud je cena ujednána pevnou částkou, nebo odkazem na rozpočet, který je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem do uzavření smlouvy, nemůže ani objednatel ani zhotovitel žádat změnu ceny díla proto, že si dílo vyžádalo jiné úsilí nebo jiné náklady, než bylo předpokládáno. Výjimkou z tohoto pravidla je pouze situace, kdy nastane zcela mimořádná nepředvídatelná okolnost, která dokončení díla podstatně ztěžuje. Pak může soud na návrh podle svého uvážení rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny za dílo, anebo o zrušení smlouvy a o tom, jak se strany vypořádají. Osobně se však domnívám, že takováto situace v praxi téměř nemůže nastat.

Pokud by však byla cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, že se nezaručuje jeho úplnost, může zhotovitel požadovat zvýšení ceny, objeví-li se při provádění díla potřeba činností do rozpočtu nezahrnutých. Pokud by byla cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, že se nezaručuje jeho závaznost, může zhotovitel požadovat zvýšení ceny, oč nevyhnutelně převýší náklady účelně vynaložené zhotovitelem náklady zahrnuté do rozpočtu. Požadavek zvýšení ceny však musí zhotovitel učinit bez zbytečného odkladu, jinak jeho nárok na zvýšení ceny zaniká. Objednatel má naopak právo od smlouvy odstoupit v případě, že zhotovitel požaduje navýšení ceny díla o více než 10 % ceny podle rozpočtu. Toto odstoupení od smlouvy musí objednatel učinit opět bez zbytečného odkladu poté, co se o navýšení ceny díla dozvěděl.

Ochranu spotřebitele jakožto objednatele lze dále nalézt v ustanoveních
§ 2615 NObčZ upravující vady díla. Dílo lze pokládat za vadné v případě, že bylo zhotovitelem provedeno, avšak výsledek jeho činnosti neodpovídá podmínkám a charakteristikám, jaké byly stranami dojednány ve smlouvě. Může se tak jednat o vady kvalitativní i kvantitativní, případně i vady obalu, vzhledu, vady právní apod.²¹⁰

Uvedená ustanovení vyhovují požadavku čl. 1 odst. 4 směrnice č. 1999/44/ES,
který stanoví, aby se specifická odpovědnost za vady, prosazující ochranu spotřebitele, vztahovala nejen na věci koupené, ale i na věci zhotovované pro spotřebitele.

Ustanovení § 2615 odst. 2 NObčZ tak obsahuje odkaz na aplikaci „obdobného“ ustanovení o kupní smlouvě. Objednatel tedy může po zhotoviteli požadovat zhotovení nového díla. Objednatel však není oprávněn požadovat provedení náhradního díla, jestliže předmět díla vzhledem k jeho povaze nelze vrátit nebo předat zhotoviteli. Dále objednatel může od smlouvy odstoupit, je-li to přiměřené vadě díla. Odstoupit od smlouvy o dílo tedy nemůže, pokud je předmětem smlouvy zhotovení stavby a vada spočívá například pouze ve vrzajících dveřích. Objednatel může rovněž požadovat slevu z ceny díla. Opět se však musí jednat o slevu přiměřenou a poměrnou vadě díla.

V případě zhotovení díla pro spotřebitele jakožto objednatele může být rovněž užita vyvratitelná domněnka dle ustanovení § 2161 odst. 2 NObčZ, podle níž se má za to,
že věc byla vadná již při převzetí, pokud se vada projeví v průběhu šesti měsíců od převzetí. Objednatel proto nemusí prokazovat, že vada, která se projevila ve lhůtě šesti měsíců, existovala již při předání věci zhotovené na zakázku.

Dále ustanovení § 2618 NObčZ stanoví, že soud nepřizná objednateli právo z vadného plnění, neoznámil-li objednatel vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při náležité pozornosti zjistit měl, nejpozději však do dvou let od předání díla, a namítne-li zhotovitel, že právo bylo uplatněno opožděně.

4.3 Smlouva o zájezdu

Dle mého názoru je jednou z nejčastěji uzavíraných smluv se spotřebitelem rovněž smlouva o zájezdu. Tu zákonodárce upravuje v ustanoveních § 2521 až 2549 NObčZ. Nad rámec lze také uvést, že tato soukromoprávní úprava uvedené problematiky je doplňována veřejnoprávní úpravou obsaženou v zákoně č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu.

Úprava obsažená v NObčZ na rozdíl od předchozí právní úpravy obsažené v § 852a a násl. ObčZ opouští označení „cestovní smlouva“, neboť takovéto označení je nepřesné s ohledem na skutečnost, že plněním podle této smlouvy není cesta, nýbrž zájezd jako soubor služeb cestovního ruchu. „Označení této smlouvy jako cestovní je nepřesné i z toho důvodu, že o tuto smlouvu půjde, i když doprava cestujícího nebude do poskytovaného souboru služeb cestovního ruchu vůbec zahrnuta.“²¹¹ NObčZ tedy s ohledem na tuto skutečnost užívá označení „smlouva o zájezdu“.

Uvedená zákonná úprava představuje implementaci směrnice č. 90/314/EHS, o souborných službách pro cestování, pobytech a zájezdech.

Smlouvou o zájezdu se tedy pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka jakožto spotřebitele předem připravený soubor služeb cestovního ruchu (zájezd) a zákazník se za tyto služby zavazuje zaplatit souhrnnou cenu. Zájezdem se pak rozumí takový soubor služeb cestovního ruchu, který je uspořádán na dobu delší než dvacet čtyři hodiny nebo zahrnuje-li přenocování a obsahuje-li alespoň dvě z těchto plnění: (i) ubytování, (ii) dopravu a/nebo
(iii) jinou službu cestovního ruchu, která není doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených služeb. Jinými službami mohou být například průvodcovské služby nebo organizace fakultativních výletů.

V souladu s rozhodnutím ESD ve věci Club Tour, Viagens e Turismo SA proti Alberto Carlos Lobo Goncalves Garrido pak pojem zájezd zahrnuje i cesty, které jsou cestovní kanceláří organizovány na přání spotřebitele. Součástí smlouvy jsou i veškerá zvláštní přání, která spotřebitel při objednání zájezdu pořadateli sdělil a obě strany je akceptovaly.²¹² Předmětná právní úprava regulující smlouvu o zájezdu se v souladu s rozhodnutím ESD ve věci Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice dokonce vztahuje i na případy, kdy zájezd je částečně darem a zákazník je povinen uhradit pouze část ceny zájezdu. V uvedeném případě se jednalo o situaci, kdy předplatitelé časopisu obdrželi v rámci reklamní kampaně nabídku na bezplatný zájezd s tím, že pojede-li předplatitel sám, musí si doplatit jednolůžkový pokoj, pokud pojede s jinou osobou, hradí druhá osoba plnou cenu zájezdu.²¹³

Na rozdíl od cestovní smlouvy obsažené v ObčZ smlouva o zájezdu nemusí být písemná.²¹⁴ Ochranu spotřebiteli však v tomto směru poskytuje ustanovení § 2525 NObčZ, které stanoví, že pořadatel vydá zákazníkovi při uzavření smlouvy či bezprostředně po jejím uzavření doklad o smlouvě, tzv. potvrzení o zájezdu. Toto potvrzení o zájezdu vyžaduje písemnou formu s tím, že ustanovení § 2527 NObčZ dále stanoví, jaké informace je pořadatel povinen v tomto potvrzení uvést. Jedná se například o označení smluvních stran, vymezení zájezdu, údaje o ceně a údaj o způsobu, jakým má zákazník uplatnit své právo z porušení povinnosti pořadatele včetně údaje o lhůtě, ve které může práva uplatnit atd.

Uvedené řešení ochrany spotřebitele hodnotím kladně, neboť se domnívám,
že požadavek na písemnou formu smlouvy obsažený v předchozí právní úpravě byl zbytečně přehnaný, což se v konečném důsledku mnohdy obracelo právě proti spotřebiteli,
neboť nedostatek písemné formy měl za následek neplatnost smlouvy. Platná právní úprava dle mého názoru tento problém řeší vhodným způsobem, když současně ochrana spotřebitele je zachována v podobě povinnosti pořadatele vydat písemné potvrzení zákazníkovi.

Ochranu spotřebitele dále podporuje informační povinnost pořadatele dle ustanovení
§ 2529 odst. 1 NObčZ, jenž stanoví, že pořadatel doručí zákazníkovi vhodným způsobem nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu další podrobné a pro zákazníka důležité údaje o všech skutečnostech, které zná, nejsou-li již obsaženy ve smlouvě nebo v potvrzení o zájezdu, anebo v katalogu, který zákazníkovi předal. Pokud je však smlouva uzavřena v době kratší než sedm dnů před zahájením zájezdu, pořadatel splní tuto povinnosti již při uzavření smlouvy. Ustanovení § 2529 odst. 3 NObčZ současně stanoví, že vyžadují-li to okolnosti, předá pořadatel zákazníkovi v téže lhůtě letenku, poukaz k ubytování nebo stravování, doklad nutný pro poskytnutí fakultativních výletů nebo jiný doklad, jehož je pro uskutečnění zájezdu třeba. Přestože se jedná pouze o pořádkovou lhůtu, při nesplnění uvedené informační povinnosti pořadatelem může zákazník v souladu s ustanovením § 2536 odst. 1 NObčZ od smlouvy odstoupit aniž by byl povinen platit pořadateli odstupné. Informační povinnost pořadatele je tak rovněž významným nástrojem ochrany spotřebitele.

Neméně významný prostředek ochrany spotřebitele pak stanoví ustanovení
§ 2530 NObčZ, dle něhož pořadatel může zvýšit cenu zájezdu pouze ve stanovených případech a je-li to ve smlouvě ujednáno společně s přesně určeným způsobem výpočtu zvýšení ceny. Ujednání o způsobu výpočtu zvýšení ceny tedy musí být určité a srozumitelné. Není-li splněna podmínka určitosti a srozumitelnosti, např. obsahuje-li smlouva pouze ujednání, že cestovní kancelář má právo zvýšit cenu zájezdu v případě, že vzroste cena určité služby (dopravy, letištního poplatku apod.), je nutné takovéto ujednání považovat za nicotné pro svou neurčitost a nesrozumitelnost v souladu s ustanovením § 553 odst. 1 NObčZ.

Cenu zájezdu tedy pořadatel může zvýšit pouze, pokud se do jednadvacátého dne před sjednaným okamžikem zahájení zájezdu zvýší (i) cena za dopravu včetně cen pohonných hmot, (ii) platby spojené s dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné poplatky zahrnuté v ceně zájezdu, nebo (iii) směnný kurs české koruny použitý pro stanovení ceny zájezdu v průměru o více než 10 %. Pokud však pořadatel odešle oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než dvacátý první den před zahájením zájezdu, takovéto zvýšení ceny nemá právní účinky. Včasnost odeslání oznámení o zvýšení ceny je tedy hmotněprávní podmínkou vzniku nároku cestovní kanceláře na zaplacení rozdílu v ceně zájezdu a bez jejího splnění právo cestovní kanceláře na zvýšení ceny nevznikne.²¹⁵

Nutí-li vnější okolnosti pořadatele změnit podmínky zájezdu, musí v souladu s ustanovením § 2531 NObčZ zákazníkovi navrhnout změnu smlouvy o zájezdu. Pokud má být v důsledku změny smlouvy změněna i cena zájezdu, pořadatel uvede v návrhu i výši nové ceny. Důvodem změny podmínek zájezdu však musí být pouze objektivní vnější okolnosti. „Subjektivní přesvědčení cestovní kanceláře nemá žádnou právní relevanci.“²¹⁶ Nesouhlasí-li zákazník se změnou smlouvy, má právo od smlouvy odstoupit, a to ve lhůtě určené pořadatelem, která nesmí být kratší než pět dnů od doručení návrhu na změnu závazku.

Pro případ, že spotřebitel před zahájením zájezdu zjistí, že se tohoto zájezdu nemůže z různých důvodů zúčastnit a nechce-li platit odstupné pro odstoupení od smlouvy, může využít možnosti dle ustanovení § 2532 NObčZ a smlouvu o zájezdu postoupit jiné osobě. Namísto původního zákazníka se pak zájezdu účastní tato nová osoba. Změna v osobě zákazníka je vůči pořadateli účinná, doručí-li mu postupitel o tom včas oznámení spolu s prohlášením postupníka, že s uzavřenou smlouvou souhlasí a že splní podmínky účasti na zájezdu. Avšak aby bylo takovéto oznámení možno považovat za včasné, je nutné, aby bylo doručeno pořadateli alespoň sedm dnů před zahájením zájezdu. K zaplacení ceny zájezdu a k úhradě nákladů, které pořadateli v souvislosti se změnou zákazníka vzniknou, jsou postupitel a postupník pak zavázáni společně a nerozdílně.

Nejvýznamnějším nástrojem ochrany spotřebitele je však dle mého názoru institut odstoupení od smlouvy upravený v ustanovení § 2533 NObčZ. Uvedené ustanovení stanoví,
že zákazník může před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit z jakýchkoli důvodů. Naopak pořadatel může od smlouvy odstoupit pouze tehdy, byl-li zájezd zrušen, anebo porušil-li zákazník svou povinnost. Pokud zákazník odstoupí od smlouvy s ohledem na navrženou změnu smlouvy pořadatelem, nebo zrušil-li pořadatel zájezd z jiného důvodu než pro porušení povinnosti zákazníkem, má pořadatel povinnost nabídnout zákazníkovi náhradní zájezd odpovídající alespoň tomu, co bylo původně ujednáno. Nejedná se však o absolutní povinnost pořadatele, neboť pořadatel musí mít objektivní možnost jiný zájezd zákazníkovi nabídnout. Pokud tedy není v možnostech pořadatele zákazníkovi nabídnout jiný zájezd, tuto povinnost nemá. Současně dohodnou-li se strany o náhradním zájezdu, nemá pořadatel právo zvýšit cenu, i když je náhradní zájezd vyšší jakosti. Je-li však náhradní zájezd naopak nižší jakosti, pořadatel je povinen vyplatit zákazníkovi rozdíl v ceně bez zbytečného odkladu.

Ustanovení § 2535 NObčZ pak ve prospěch zákazníka jakožto spotřebitele stanoví,
že pokud pořadatel zruší zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dnů před jeho zahájením, uhradí zákazníkovi penále ve výši 10 % z ceny zájezdu. Právo zákazníka na tuto pokutu vzniká přímo ze zákona. Nejedná se tedy o smluvní pokutu, nýbrž pokutu zákonnou. Zákazník je pak oprávněn tuto pokutu požadovat nehledě na skutečnosti, zda od smlouvy odstoupí či nikoliv. Existence této pokuty rovněž nezávisí ani na okolnosti, zda byla mezi zákazníkem a pořadatelem uzavřena smlouva nová.²¹⁷

Pokud zájezd nemá vlastnosti, o nichž pořadatel zákazníka ujistil nebo které zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem důvodně očekával, má pořadatel povinnost zajistit nápravu, pokud si takováto náprava nevyžádá neúměrné náklady. Pokud by však pořadatel nápravu ani v přiměřené lhůtě stanovené mu zákazníkem nezjednal, může si zákazník zjednat nápravu sám, a to s tím, že pořadatel mu je povinen nahradit účelně vynaložené náklady.

Jestliže by se po odjezdu vyskytly podstatné vady zájezdu a pořadatel by nepřijal opatření, aby zájezd mohl pokračovat, nebo by zákazník takové opatření z řádného důvodu odmítl, má pořadatel povinnost zajistit na své náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané místo. Pokud nelze pokračovat v zájezdu jinak než prostřednictvím služeb cestovního ruchu nižší jakosti, než jaká byla sjednána, je pořadatel povinen zákazníkovi vrátit takovýto rozdíl v ceně. Pokud by však pořadatel zajistil pokračování v zájezdu s vyššími náklady, jdou takovéto náklady k tíži pořadatele.

Jestliže má zájezd vadu a zákazník tuto vadu vytkne v souladu s ustanovením
§ 2540 NObčZ bez zbytečného odkladu, má právo na slevu z ceny ve výši přiměřené rozsahu a trvání vady. Nevytkne-li však zákazník vadu zájezdu bez zbytečného odkladu vlastním zaviněním, soud mu právo na slevu z ceny nepřizná, pokud pořadatel namítne, že zákazník své právo neuplatnil ani do jednoho měsíce od skončení zájezdu ani u něho, ani u osoby,
která uzavření smlouvy zprostředkovala.

V neposlední řadě pak za účelem posílení ochrany zákazníka jakožto spotřebitele zavedl český zákonodárce v ustanovení § 2543 odst. 1 NObčZ po vzoru jiných zemí Evropské unie institut náhrady za narušení dovolené. Jedná se o právní institut, jenž výslovně přiznává zákazníkovi právo na náhradu nemajetkové újmy.²¹⁸ Takováto úprava je rovněž v souladu s čl. 5 směrnice 90/314/EHS a judikaturou ESD, který ve svém rozhodnutí ve věci Simone Leitner v. TUI Deutschland GmbH & Co KG judikoval, že „mimo jiné je účelem směrnice, obzvláště článku 5, ochrana spotřebitele. Pro ně má náhrada škody za ušlou radost z dovolené zvláštní význam ... článek 5  směrnice musí být vykládán tak, že v zásadě uděluje spotřebitelům právo na náhradu nehmotné újmy vyplývající z nesplnění nebo nesprávného plnění služeb zájezdu“²¹⁹. Důvodem tohoto řešení je obvyklý účel zájezdu jako placené služby, kterou si cestující zajišťuje dostatečný odpočinek, zvláště jde-li o člověka, který se živí vlastní prací.²²⁰

Ustanovení § 2543 odst. 1 NObčZ tak stanoví, že „při porušení povinnosti, za niž (pořadatel – poznámka autora) odpovídá, nahradí pořadatel zákazníkovi vedle škody na majetku také újmu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen“.

Dle mého názoru však bude nutné jednotlivé případy narušení dovolené posuzovat vždy individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti, neboť důvody ztráty radosti mohou být velmi odlišné a subjektivní. Jako příklad lze uvést rozhodnutí ESD ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co KG ²²¹, kde byl požitek zákazníka z dovolené narušen tím, že se zákazník z hotelového jídla nakazil salmonelózou, nebo pak rozhodnutí ESD ve věci Club-Tour, Viagens e Turismo SA proti Alberto Carlos Lobo Gonçalves Garrido ²²²,
kde si zákazník plně neužil dovolenou z důvodu, že místo bylo zamořeno tisícovkami vos, které jim bránily po celou dobu pobytu v prožití plnohodnotné dovolené.

„Právo na náhradu za narušení dovolené vznikne ovšem jen v případě, že účelem zájezdu je skutečně dovolená a odpočinek cestujícího. Nikoli tedy v případech, kdy účelem zájezdu není rekreace, ale školení nebo účast na konferenci apod. V těchto případech nepřichází narušení dovolené v úvahu, a tudíž ani náhrada za její ztrátu.“²²³

Rovněž je dle mého názoru nutné zdůraznit, že náhrada za narušení dovolené nevzniká vždy, pokud se na dovolené něco pokazí. Spotřebitel má nárok na náhradu za narušení dovolené pouze v případech, kdy ze strany pořadatele dojde k porušení povinností,
které ke ztrátě radosti z dovolené přímo vedou. Takovéto porušení povinností pořadatelem však dle mého názoru musí rovněž dosahovat určité intenzity. Pokud by toto porušení povinností pořadatele spočívalo například pouze v nepatrném zpoždění odletu letadla, nárok na náhradu za narušení dovolené by spotřebiteli nevznikl.

Lze tak uzavřít, že právní úprava smlouvy o zájezdu poskytuje spotřebiteli v pozici zákazníka silnou míru ochrany, kdy nad rámec obecné ochrany spotřebitele stanoví speciální právní instituty. Uvedená právní úprava rovněž sleduje soulad s unijní právní úpravou,
neboť řada vnitrostátních právních ustanovení je výsledkem implementace unijních směrnic.

Dle mého názoru řada těžkostí předchozí právní úpravy, jako je například povinná písemná forma smlouvy, byly českým zákonodárcem zjednodušeny, aniž by to vedlo k oslabení ochrany spotřebitele. Naopak se domnívám, že ochrana spotřebitele byla na řadě míst posílena, když do vnitrostátní právní úpravy byly zakotveny nové právní instituty.

5 Úprava spotřebitelských smluv v právním řádu Ontaria

Jak jsem již v této práci uvedl, všechny členské státy Evropské unie mají zákonnou úpravu spotřebitelských smluv prakticky shodnou, a to z důvodu, že tato zákonná úprava je převážně výsledkem implementace unijních právních předpisů. Členské státy se však od těchto unijních právních předpisů často nemohou odchylovat. Evropská unie tak členským státům zakazuje nejen poskytovat spotřebitelům ochranu v  míře menší, než stanoví unijní právní předpisy,
ale rovněž také zakazuje poskytovat ochranu vyšší.

Vzhledem k této skutečnosti, kdy vnitrostátní zákonná úprava spotřebitelských smluv je ve všech členských státech Evropské unie prakticky stejná, a to až na určité výjimky,
kdy se vnitrostátní úpravy v určitých ustanoveních od unijní právní úpravy odchylují v důsledku nesprávné implementace, jsem si pro komparaci zákonné úpravy dané problematiky zvolil stát, který není členem Evropské unie.

Předmětem výkladu této kapitoly tak bude komparace vybraných ustanovení zákonné úpravy spotřebitelských smluv v českém právním řádu a zákonné úpravy spotřebitelských smluv v právním řádu kanadské provincie Ontario.

5.1 Obecné vymezení

Kanada je federací, jež se skládá z deseti provincií a tří teritoriálních oblastí. Nejlidnatější z těchto provincií je provincie Ontario. Na základě Kanadské ústavy z roku 1867 byl výkon státní moci rozdělen mezi federální vládu a vlády jednotlivých provincií a teritoriálních oblastí.²²⁴ Působnost vykonávat státní moc v oblasti ochrany spotřebitele tak náleží jednotlivým provinciím.²²⁵

Zákonná úprava spotřebitelských smluv a soukromoprávní ochrany spotřebitele je v Ontariu zakotvena v zákoně Consumer Protection Act z roku 2002 (dále jen „CPA“),
jenž nabyl účinnosti dne 30. července 2005. CPA představoval značnou změnu v oblasti spotřebitelských smluv a ochrany spotřebitelů, neboť se jedná o právní předpis, který spojil šest původně samostatných právních předpisů upravujících ochranu spotřebitele. Jednalo se o zákon o obchodních praktikách, zákon o ochraně spotřebitele, zákon o půjčkách, zákon o opravách motorových vozidel, zákon o předplacených službách a zákon o úřadu na ochranu spotřebitele.²²⁶

CPA se tak v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 CPA aplikuje na veškeré spotřebitelské smlouvy, pokud se spotřebitel nebo podnikatel nacházejí na území Ontaria. Výjimky z aplikace pak vymezuje ustanovení § 2 odst. 2 CPA, jenž stanoví, že CPA se nepoužije na spotřebitelské smlouvy spadající do působnosti právních předpisů cenných papírů, finančních produktů nebo služeb regulovaných podle jiných speciálních zákonů.

CPA označuje spotřebitelskou smlouvu jako „consumer agreement“, jejíž definici obsahuje ustanovení § 1 CPA. Jedná se tak o smlouvu „mezi spotřebitelem a podnikatelem, ve které se podnikatel zavazuje dodat zboží nebo službu za úplatu spotřebiteli“²²⁷. Původním záměrem zákonodárce však bylo, že CPA se bude vztahovat pouze na prodej zboží. Tento záměr ale následně nebyl uskutečněn a CPA obsahuje komplexní úpravu spotřebitelských smluv. Vztahuje se tedy jak na prodej zboží, tak i na poskytování služeb.²²⁸

Nutné je rovněž uvést definici spotřebitele v CPA. Za spotřebitele je v souladu s ustanovením § 1 CPA pokládán každý jedinec, který jedná pro osobní a rodinné potřeby, nebo potřeby domácnosti. Předmětné ustanovení pak výslovně uvádí, že spotřebitelem není osoba, která jedná pro účely podnikání.

Pokud bychom takovéto vymezení spotřebitele porovnali se zákonnou definicí spotřebitele obsaženou v české právní úpravě, můžeme jednoznačně říci, že obě definice se značně shodují. Obě právní úpravy za spotřebitele pokládají pouze osoby fyzické,
a tedy osobám právnickým ochranu spotřebitele nepřiznávají. Dále obě právní úpravy také shodně podmiňují ochranu spotřebitele účelem jednání, který musí být mimo rámec podnikatelské činnosti dotyčné osoby. Česká právní úprava však na rozdíl od úpravy obsažené v CPA stanoví, že daná osoba musí smlouvu uzavírat s podnikatelem nebo s ním jinak jednat. Tuto podmínku jednání pouze s podnikatelem CPA neobsahuje. Přestože je zřejmé,
že o spotřebitelskou smlouvu se nebude jednat v případě, kdy obě smluvní strany budou jednat pro účely osobní potřeby, je dle mého názoru s ohledem na právní jistotu přesnější česká definice spotřebitele.

Odbornou veřejností je rovněž uvedené definici spotřebitele obsažené v CPA vytýkáno, že za spotřebitele by měl být pokládán jedinec, který „převážně“ jedná pro svou osobní a rodinnou potřebu či potřebu domácnosti, tedy nikoliv výlučně. Ve prospěch této změny je pak zejména uváděno, že uvedená definice spotřebitele nepokrývá případy,
kdy osoba danou věc užívá jak pro osobní potřeby, tak pro potřeby podnikatelské.²²⁹

Podnikatele pak CPA v § 1 vymezuje jako osobu, která podniká v oboru prodeje či pronájmu, nebo která obchoduje se zbožím a službami či jakkoli zboží a služby dodává. Rovněž definice podnikatele zahrnuje zástupce podnikatele a osobu, která jako podnikatel či zástupce podnikatele sama vystupuje. Uvedená definice tak oproti české definici podnikatele již obsahuje přímé zakotvení zástupce podnikatele a osoby, jež podniká neoprávněně bez podnikatelského oprávnění. Přestože u nás soudní judikatura dovodila stejné závěry, přímé zakotvení v CPA hodnotím kladně, a to zejména z pohledu právní jistoty.

5.2 Informační povinnost

Stejně jako česká právní úprava také CPA stanovuje informační povinnost podnikatele. Výčet informací, které podnikatel musí spotřebiteli před uzavřením smlouvy poskytnout,
obsahuje prováděcí právní předpis, kterým je nařízení č. 17/05²³⁰. Podnikatel je povinen před uzavřením smlouvy spotřebiteli poskytnout zejména následující informace:

1. „jméno podnikatele, název, kontaktní údaje,

2. spravedlivý a přesný popis zboží nebo služeb,

3. položkově rozepsanou cenu a dalších doplatků,

4. celkovou částku k úhradě a způsob platby,

5. místo a způsob dodání či plnění služby,

6. měnu,

7. ujednání při koupi na protiúčet,

8. údaje o právech na odstoupení od smlouvy, vrácení a výměně zboží,

9. další práva a povinnosti a další omezení.“²³¹

Tyto informace musí podnikatel spotřebiteli poskytnout jasným, srozumitelným a výrazným způsobem, který spotřebiteli umožňuje sdělené informace uchovávat a tisknout.²³² Oproti české právní úpravě tedy CPA výslovně nepožaduje, aby tyto informace byly spotřebiteli sděleny v jazyce, v němž je uzavřena smlouva. Česká právní úprava naopak neobsahuje podmínku, že informace musí být poskytnuty výrazným způsobem. Osobně se však domnívám, že tuto podmínku lze subsumovat pod povinnost sdělit tyto informace jasně a z tohoto důvodu je stanovení této podmínky nadbytečné.

Pro případ, že podnikatel tuto informační povinnost poruší a spotřebiteli stanovené informace neposkytne, CPA stanoví sankci v tom smyslu, že spotřebitel může kdykoli od smlouvy odstoupit, nejdéle však do 7 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení smlouvy.²³³

S ohledem na výše uvedený výčet informací, které musí podnikatel dle CPA spotřebiteli poskytnout před uzavřením smlouvy, lze říci, že informační povinnost podnikatele stanovená českým právním řádem je výrazně širší. Výčet základních informací,
které podnikatel musí spotřebiteli před uzavřením smlouvy sdělit je však do jisté míry shodný. Avšak CPA oproti české právní úpravě například neobsahuje povinnost sdělit spotřebiteli údaje o jeho právech vznikajících z vadného plnění či údaje o době trvání závazku. Osobně se však domnívám, že zejména s ohledem na nízké právní povědomí spotřebitelů se jedná o významnou informaci, na kterou by měl být podnikatelem upozorněn.

Lze tak uzavřít, že česká právní úprava z pohledu informační povinnosti poskytuje spotřebiteli oproti CPA vyšší míru právní ochrany. Česká právní úprava nejenže stanoví širší výčet povinně sdělovaných informací, ale rovněž obsahuje přísnější sankci v podobě delší lhůty k odstoupení od smlouvy. Tento rozdíl v míře ochrany poskytované spotřebiteli lze dle mého názoru do určité míry spatřovat v té skutečnosti, že NObčZ, v němž je právní úprava ochrany spotřebitele v českém právním řádu obsažena, je oproti CPA výrazně mladším a modernějším právním předpisem, který reaguje na současné problémy právní praxe.

5.3 Distanční smlouvy

Právní řád provincie Ontario upravuje distanční smlouvy v ustanovení § 37 a násl. CPA. Podstatnou odlišností od české právní úpravy je, že daná právní úprava distančních smluv v CPA se aplikuje pouze v případech, kdy hodnota zboží nebo služby činí alespoň 50 dolarů. Tento finanční limit stanoví ustanovení § 37 CPA ve spojení s ustanovením § 31 nařízení
č. 17/05. Česká právní úprava naopak žádný finanční limit nestanoví.

Podnikatel rovněž musí spotřebiteli před uzavřením smlouvy sdělit stanovené informace. Pokud tuto informační povinnost podnikatel poruší a stanovené informace spotřebiteli nesdělí, spotřebitel může od smlouvy odstoupit, a to nejdéle do 7 dnů od obdržení písemného vyhotovení smlouvy.

CPA dále stanoví, že podnikatel musí spotřebiteli doručit kopii písemného vyhotovení smlouvy, a to nejpozději do 15 dnů ode dne jejího uzavření. Tuto kopii podnikatel může spotřebiteli poskytnout elektronicky prostřednictvím mailu, faxem, v listinné podobě poštou či jiným způsobem, který umožňuje prokázat, že spotřebitel tuto kopii obdržel. Rovněž dle ustanovení § 39 odst. 2 CPA tato kopie musí obsahovat povinně sdělované informace podnikatelem před uzavřením smlouvy. Pokud by podnikatel uvedenou povinnost doručit spotřebiteli kopii smlouvy porušil, může spotřebitel od smlouvy odstoupit ve lhůtě 30 dnů ode dne uzavření smlouvy. Toto odstoupení od smlouvy spotřebitel může doručit na jakoukoli známou adresu podnikatele či na kteroukoliv podnikatelovu prodejnu.²³⁴

Pokud podnikatel spotřebiteli dodá neobjednané plnění, spotřebiteli za užití tohoto plnění žádné povinnosti nevznikají. V případě, že by se podnikatel za takovéto neobjednané plnění domáhal po spotřebiteli jakékoliv platby, jednalo by se o přestupek, a to i v případě,
že zboží či služby byly spotřebitelem užívány, ztraceny či zničeny. Pokud by však spotřebitel za neobjednané plnění již zaplatil, může se po podnikateli domáhat vrácení této platby.²³⁵

Úprava distančních smluv v CPA je tak oproti české právní úpravě méně obsáhlá a spotřebitelům poskytuje nižší míru právní ochrany. Obě právní úpravy shodně vyžadují,
aby spotřebitel od podnikatele obdržel po uzavření smlouvy její písemné, resp. textové vyhotovení. Co se týče neobjednaného plnění, obě právní úpravy shodně stanoví,
že spotřebiteli tímto žádné povinnosti vůči podnikateli nevznikají. CPA však dále přímo zakotvuje, že pokud by spotřebitel za takovéto neobjednané plnění kupní cenu uhradil, může se po podnikateli domáhat jejího vrácení. Naopak dle české právní úpravy, pokud by spotřebitel uhradil podnikateli kupní cenu, mělo by takovéto jednání za následek platné uzavření smlouvy.

5.4 Tzv. Timeshare

Smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení, neboli tzv. timeshare jsou upraveny v ustanoveních § 27 a násl. CPA.

CPA pak definuje timeshare v ustanovení § 20 odst. 1 CPA, jako „spotřebitelské smlouvy, kterými spotřebitel a) získá právo užívat nemovitost na určitý časový úsek v rámci plánu, který rozděluje toto právo užívání nemovitosti mezi více osob vždy na určitý časový úsek v pravidelně se opakujících cyklech, a to nezávisle na skutečnosti, zda se nemovitost nachází v Ontariu či nikoli, nebo b) právo umožňující získat slevy a další výhody pro budoucí zajištění dopravy, ubytování či jiného zboží a služby související s cestováním“.

Definice timeshare v CPA na rozdíl od české právní úpravy nestanoví podmínku uzavření smlouvy na dobu delší než jeden rok. Uvedená ustanovení CPA tedy dopadají i na smlouvy, jejichž platnost nepřesahuje jeden rok. Tuto právní regulaci není tedy možné obcházet uzavíráním smluv na období nepatrně kratší, jak tomu například bývalo v minulosti na našem území. V praxi jsou však takovéto smlouvy převážně uzavírány na několik desetiletí.

V souladu s ustanovením § 27 CPA pak veškeré smlouvy o timeshare musejí být uzavřeny v písemné formě, musejí být doručeny spotřebiteli a musejí obsahovat stanovené informace.²³⁶ Výčet těchto informací obsahuje ustanovení § 26 nařízení č. 17/05.

Pokud bychom tedy uvedená ustanovení CPA porovnali s českou právní úpravou, obě právní úpravy shodně stanovují požadavek na písemnou formu smlouvy, avšak na rozdíl od české právní úpravy CPA nestanoví, že podnikatel nemá právo namítnout vůči spotřebiteli neplatnost smlouvy pro nedostatek formy. Dále obě právní úpravy shodně obsahují povinnost podnikatele vydat či doručit jedno vyhotovení smlouvy spotřebiteli. Česká právní úprava však oproti CPA navíc stanoví, že podnikatel tak musí učinit bezprostředně po uzavření smlouvy. Naopak CPA žádnou lhůtu ke splnění této povinnosti nestanoví.

Ustanovení § 28 CPA dále stanoví, že spotřebitel může od smlouvy odstoupit, a to bez udání důvodu ve lhůtě 10 dnů od obdržení smlouvy. Pokud spotřebitel neobdrží smlouvu s veškerými stanovenými informacemi, může od této smlouvy odstoupit ve lhůtě jednoho roku ode dne uzavření smlouvy.²³⁷

V porovnání s českou právní úpravou se tak jedná o kratší lhůtu, neboť česká právní úprava v ustanovení § 1861 odst. 1 NObčZ stanoví, že spotřebitel může od smlouvy odstoupit ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy. Pokud spotřebitel neobdrží vyhotovení smlouvy bezprostředně po uzavření smlouvy, konec lhůty pro odstoupení od smlouvy se stanovuje v závislosti na dni, kdy spotřebitel vyhotovení smlouvy obdržel.

Dle mého názoru lze tak uzavřít, že česká právní úprava oproti zákonné úpravě v CPA poskytuje spotřebiteli vyšší míru právní ochrany. Úprava obsažená v CPA je více obecná,
což na jednu stranu vytváří širší prostor pro extenzivní právní výklad, avšak na stranu druhou neposkytuje smluvním stranám takovou míru právní jistoty jako zákonná úprava česká.

Závěr

Cílem této práce bylo podat hlubší analýzu účinné právní úpravy spotřebitelských smluv, jakož i pojících se problémů s touto právní problematikou. Po důkladném studiu a rozboru dané problematiky jsem došel k řadě závěrů, jejichž shrnutí bude výkladem právě této kapitoly.

Přestože počátky spotřebitelského práva a spotřebitelských smluv jsou poměrně staré, lze dle mého názoru jednoznačně říci, že moderní spotřebitelské právo, jak jej chápeme dnes, je poměrně mladou právní oblastí. Z tohoto důvodu se tato oblast práva neustále vyvíjí a transformuje tak, aby co nejlépe postihovala problémy vznikající v praxi mezi spotřebiteli a podnikateli. Tato dynamičnost a neustálý vývoj však s sebou nese i časté změny právní úpravy a s tím i související časté novelizace právních předpisů.

Na druhou stranu je však nutné poznamenat, že na úrovni Evropské unie se postupně začíná prosazovat princip tzv. maximální harmonizace, jehož cílem je zajistit, aby úprava dané problematiky byla ve všech členských státech pokud možno stejná. Tato skutečnost tak značně svazuje právní řády jednotlivých členských států Evropské unie, neboť ty se v úpravě dané problematiky nemohou odchylovat nejen v neprospěch spotřebitele, ale ani nemohou spotřebiteli poskytovat vyšší míru právní ochrany, než stanoví tyto unijní právní předpisy. Je pak nutné rovněž uvést, že s ohledem na tento zákaz odchýlení vnitrostátních právních úprav mnohdy vzniká řada problémů již samotnou implementací těchto unijních právních předpisů, a to v případech, kdy jsou tyto unijní právní předpisy implementovány do vnitrostátních řádů nesprávně.

Jednou z hypotéz, jenž jsem si stanovil v úvodu této práce, byl předpoklad, že účinná vnitrostátní právní úprava spotřebitelských smluv představuje oproti původní právní úpravě zcela konformní transpozici unijní právní úpravy. Tento předpoklad se však ukázal být nepravdivým. Jak jsem již uvedl v této práci, přestože úprava spotřebitelských smluv a ochrany spotřebitele v NObčŽ implementuje unijní právní předpisy mnohem přesněji než původní právní úprava, o zcela konformní úpravu se také nejedná. Jedním z těchto případů nesprávné implementace je i ustanovení § 1833 NObčZ. V souladu s tímto ustanovením spotřebitel, pokud odstoupí od smlouvy uzavřené distančním způsobem v zákonem stanovené lhůtě, odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty vráceného zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. Jedná se však o výsledek nesprávné implementace unijní právní úpravy, neboť unijní právní úprava odlišně stanoví, že spotřebitel odpovídá pouze za případné snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby se obeznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží. Tato nesprávná implementace tak dle mého názoru může v praxi vést k řadě absurdních situací, kdy spotřebitelé budou záměrně nakupovat zboží s úmyslem od smlouvy v zákonné lhůtě odstoupit a toto zboží vrátit. Dovolím si vyslovit, že současná právní úprava v tomto případě překračuje rozumnou míru ochrany spotřebitele.

Jako další příklad nesprávné implementace unijní právní úpravy lze dle mého názoru uvést ustanovení § 1821 NObčZ. Toto ustanovení stanoví, že pokud podnikatel spotřebiteli nesdělil v rámci své informační povinnosti údaje o dalších daních a poplatcích, není spotřebitel povinen tyto daně, poplatky nebo náklady podnikateli hradit. Jak jsem již uvedl v této práci, takovéto znění není zcela konformní s unijní právní úpravou, jenž stanoví,
že v takovémto případě spotřebitel tyto daně, poplatky či náklady „nehradí“. Česká právní úprava však obsahuje pojem „není povinen hradit“. Ač se na první pohled zdá, že se jedná pouze o nepatrnou stylistickou odchylku, domnívám se, že tento nesoulad může v praxi zapříčinit řadu problémů. Nejen s ohledem na tuto situaci, ale také na princip tzv. úplné harmonizace, tak de lege ferenda navrhuji sjednotit textaci předmětných ustanovení s unijní právní úpravou.

Naopak předpoklad, že vymezení pojmu spotřebitel a pojmu podnikatel není v zákoně z pohledu právní praxe zcela jednoznačné, se ukázalo být pravdivým. Takovéto zákonné vymezení těchto pojmů představuje z pohledu právní praxe spíše základní definici, jenž je pro potřeby právní praxe dále dotvářena a upřesňována soudní judikaturou. Přestože řada otázek již byla soudní judikaturou či přímo novou právní úpravou zodpovězena, ne vždy byl právní názor soudu přijat odbornou veřejností jako správný, a tak mnohé otázky zůstávají i nadále předmětem řady diskuzí odborné veřejnosti. Jako příklad lze uvést otázku, zda se ochrana spotřebitele aplikuje také na kupujícího, pokud tento kupující předmětnou věc užívá jak pro potřebu osobní, tak i k podnikatelským účelům. Za další otázku je možné označit, zda lze na právnickou osobu veřejného práva nahlížet jako na podnikatele, tedy zda na příjemce veřejných služeb lze nahlížet jako na spotřebitele.

Změny právní úpravy se však netýkají pouze obecných ustanovení spotřebitelských smluv, nýbrž řady změn dostála také mnohá ustanovení upravující jednotlivé smluvní typy. Nejvíce diskutovanou, a to nejen v rámci odborné ale i široké veřejnosti, je dle mého názoru otázka, zda NObčZ nadále zachovává tzv. zákonnou záruku za jakost. Této problematiky se také týkala další v úvodu stanovená premisa, dle které účinná právní úprava již tzv. zákonnou záruku za jakost neobsahuje. Domnívám se však, že tento předpoklad prozatím nelze s určitostí ani potvrdit ani vyvrátit, neboť vzhledem ke skutečnosti, že bouřlivé diskuze na toto téma mezi odbornou veřejností doposud neustaly a právní názory na tuto problematiku jsou stále nejednotné, definitivní stanovisko bude muset přinést až soudní praxe. Osobně se však přikláním k názoru, že zákonná záruka za jakost již není zákonem zakotvena, když tento názor jsem se v práci pokusil podložit řadou argumentů.

Je však otázkou, do jaké míry by měl případný konec zákonné záruky za jakost, praktické důsledky. Osobně se domnívám, že obavy veřejnosti ohledně konce zákonné záruky za jakost jsou přehnané. Dle mého názoru by takovýto konec zákonné záruky mohl pro spotřebitele znamenat v konečném důsledku dokonce i výhodu, a to s ohledem na svobodnou soutěž podnikatelů, kteří tak budou chtít oproti své konkurenci zákazníky přilákat mimo jiné i delší smluvní zárukou za jakost, než kterou nabízejí u obdobného zboží konkurenční podnikatelé. Rovněž jsem toho názoru, že takováto situace by také mohla přispět k tomu,
že spotřebitelé by si začali svých práv více všímat a tato svá práva v praxi také více využívat.

Rovněž mám za to, že pravdivost poslední hypotézy stanovené v úvodu této práce, tedy že právní úprava spotřebitelských smluv obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů poskytuje spotřebiteli vyšší míru právní ochrany nežli původní právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, byla potvrzena.

Za výrazné posílení ochrany spotřebitele lze dle mého názoru pokládat zejména rozšíření informační povinnosti podnikatele, když má podnikatel nově tuto povinnost vůči spotřebiteli při všech způsobech prodeje a nikoli, jako tomu bylo v původní právní úpravě, pouze u smluv uzavřených distančním způsobem. NObčZ současně také rozšiřuje zákonem stanovený výčet informací, jež je podnikatel povinen spotřebiteli poskytnout, což poskytuje spotřebiteli vyšší míru právní jistoty.

Za další výrazný a dle mého názoru přínosný krok k posílení právní ochrany spotřebitele pokládám skutečnost, že k zachování lhůty pro odstoupení od smlouvy spotřebiteli postačí, když v zákonné lhůtě takovéto odstoupení od smlouvy podnikateli pouze odešle.

Domnívám se však, že do budoucna již není třeba ochranu spotřebitele dále prohlubovat, neboť úroveň ochrany spotřebitele je v účinné právní úpravě dostatečná. Pokud by se ochrana spotřebitele ještě více posílila, jsem toho názoru, že pomyslná rovnováha mezi spotřebitelem a podnikatelem by se mohla naopak vychýlit ve značný prospěch spotřebitele.

De lege ferenda bych pak navrhoval novelizaci norem procesního práva,
neboť k dosažení cíle a smyslu ochrany spotřebitele je rovněž nezbytné, aby veřejné procesní právo umožňovalo ochranu spotřebitele efektivně realizovat. V současnosti však dle mého názoru spotřebitelé často na vynucení svých práv rezignují, a to zejména z důvodu, že proces vynucení těchto práv je zdlouhavý a značně nákladný.

Resume

The subject of this thesis is a legal issue of consumer contracts. This topic has been constantly the subject of a lot of professional discussions, not only with regard to the recent rectification of private law.

Consumer contract is not a contractual type as the term consumer contract shall mean both a nominate contract, and also an innominate contract provided the contracting parties are a consumer and a trader.

The aim of this thesis shall be to characterize the essence of the consumer contracts and the subject of consumer protection. Furthermore, the aim shall be as well the closer focus on the progress of regulation of the consumer contracts. The thesis shall also define the contractual parties of consumer contracts. However, the main objective of this thesis is to analyse the effective legislation in power of the consumer contracts contained in the Act no. 89/2012 Coll., Civil Code (hereinafter “NobčZ”), and the issues related to this legislation.

This thesis itself is divided into five separate chapters which cover the issue of this thesis in more detail.

The first chapter of this thesis is focused on the basic aspects definition of the consumer contracts issue. The chapter consists of four separate parts. The first one describes the essence of consumer protection and the necessity of the legal regulation. The essence of consumer protection shall not favour any contracting parties but it shall re-establish the balance between the contracting parties, because the balance may be deformed by the economic and the professional dominance of the trader. The next part of this chapter defines marginally the consumer protection both in terms of private law and in terms of public law as the private law of consumer protection and the public law of consumer protection are interconnected and form a systematic unit of the consumer protection. The following section of this chapter describes the beginnings of the enactment of the consumer contracts and summarizes the historical progress of this issue. The last part of this chapter is dedicated to the principles of private law which I personally find the most important for the consumer protection and the consumer contracts. These legal principles are the principle of equality, the principle of autonomy of the will and the principle of the weaker party protection.

The second chapter of this thesis is focused to definition of contracting parties of the consumer contract, especially the definition of the term “consumer” and of the term “trader”. Inter alia, the chapter is focused on the legal problem whether the consumer can be a legal entity and how the legal entity is protected by the law. The chapter is also focused on a issue whether the consumer is protected if the contracting party of a contract is a legal entity under public law. On my opinion the clear definition of these terms is one of the basic attributes of this issue.

The following chapter of this thesis is focused to the analysis of effective legislation in power. In this chapter is mainly used a method of comparison with the prior legislation contained in the Act no. 40/1964 Coll., Civil Code, in the original version. At first there is the interpretation of general definition of consumer contracts. Then the attention is also focused on the general provisions of consumer contracts, which are regulated by Sections 1811 and the following NobčZ. The attention is also focused on disclosures and duty of the trader to provide to the consumer information set out by the law. Information duty of the trader is one of the most important instruments of consumer protection. Attention is also focused on the legislation of distance contracts and off-premises contracts where there is a bigger risk of dishonest manners of traders and abuse of their stronger position towards the customer. Legislator further increases the protection of consumers for these types of consumer contracts. The thesis marginally also discusses the regulation of financial services provided by the distance method. However, this issue is so extensive that the subject of the analysis is only a general summary of the legislation. The last part of this chapter is focused on timeshare. Timeshare is a type of contract where a consumer shall acquire the right for paid usage of a property or a part thereof, to one or more specified or determinable periods during the year, that all for several years. The remaining period of the year is the property used by others who are authorized of timeshare.

The fourth chapter of this thesis focuses on the interpretation of legal sections for various types of contracts which protect consumers. However, due to the extension of the issue, attention is focused only to the purchase contract, contract for work and travel contract.

The fifth chapter of this thesis is devoted to a comparison of Czech legislation of consumer contracts with legislation of the province Ontario. So this chapter is consisted of four separate parts which are focused on disclosures and information duty, distance contracts and timeshare.

It can be said that the national legislation is primarily the result of the implementation of EU legislation. The European Union promotes principle called principle of full harmonization, which aims to ensure that the relevant legislation shall be the same in all European Union Member States. Because of this principle the Czech legislation shall not deviate from the EU legislation. This divergence is prohibited not only to the detriment of the consumers, but also in favour of the consumers. So the Czech legislation shall not provide consumers a higher level of legal protection than the EU legislation.

In the last chapter of this thesis there is a summary of the conclusions which I have reached in this thesis. Also the last chapter includes the proposals to amend the legislation de lege ferenda.

Seznam použité literatury:

Knihy a komentáře (řazeno abecedně dle autora):

[1] BĚLOHLÁVEK, A. J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 829 s. ISBN 978-80-7380-413-8.

[2] BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny.
1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2.

[3] CAMPBELL, D. a kol. International Consumer Protection. 2. vyd. Huntington: Jurist Publishing, 2014, 1638 s. ISBN 978-1-57823-303-8.

[4] DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 429 s.
ISBN 978-80-7478-325-8.

[5] ELIÁŠ, K. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1. vyd. Praha: Linde, 2008, 2639 s. ISBN 978-80-7201-687-71-2.

[6] ELIÁŠ, K., ZUKLÍNOVÁ, M., HAVEL, B., DVOŘÁK, T. Osnova občanského zákoníku. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 574 s.
ISBN 978-80-7380-205-9.

[7] FIALA, J. Občanské právo hmotné. 2. vyd. Brno: Doplněk, 1998, 404 s.
ISBN 80-210-1733-3.

[8] HOGG, P. Constitutional Law of Canada. 5. vyd. Toronto: Carswell, 2007, 988 s.
ISBN 978-0-7798-1337-7.

[9] HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006, 185 s. ISBN 80-245-1106-1.

[10] HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha: Oeconomica, 2004, 136 s.
ISBN 80-245-0690-4.

[11] HULVA, T. Ochrana spotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004, 451 s.
ISBN 80-7357-064-5.

[12] HURDÍK, J. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 160 s. ISBN 978-80-210-5042-6.

[13] HURDÍK, J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 308 s. ISBN 978-80-7380-377-3.

[14] HURDÍK, J., FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 158 s. ISBN 80-210-4112-9.

[15] KANDA, A., MATEJKA, J. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In Pocta Martě Knappové k 80. Narozeninám. 1. vyd. Praha: ASPI, 2005, 472 s. ISBN 80-7357-133-1.

[16] KINCL, J. Všeobecné dějiny státu a práva. 1. vyd. Praha: Panorama, 1983, 463 s.

[17] KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. Občanské právo hmotné. 4. vyd. Praha: ASPI, 2006, 612 s. ISBN 80-7357-128-5.

[18] LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s. ISBN 978-80-7400-529-9.

[19] MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, 640 s. ISBN 978-80-87212-39-4.

[20] MALÝ, K. Dějiny státu a práva v Československu. Díl 1., Do r. 1918. 1. vyd. Praha: Panorama, 1988, 547 s.

[21] NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, 230 s.
ISBN 978-80-2475-164-1.

[22] ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, 365 s. ISBN 978-80-7400-446-9.

[23] SELUCKÁ, M. Koupě a prodej: nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, 245 s. ISBN 978-80-7400-471-1.

[24] SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, 134 s. ISBN 978-80-7400-037-9.

[25] SVEJKOVSKÝ, J. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, 792 s. ISBN 978-80-7400-423-0.

[26] ŠTANDERA, J. Smlouva o dílo v novém občanském zákoníku: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, 191 s. ISBN 978-80-7400-519-0.

[27] ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, 1373 s. ISBN 978-80-7400-108-6.

[28] VEČEŘA, J. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 268 s. ISBN 978-80-87576-34-2.

[29] WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, 346 s. ISBN 978-80-7400-118-5.

[30] WINTEROVÁ, A., Civilní právo procesní. 1. vyd. Praha : Linde, 1999, 663 s.
ISBN 807-20-115-7x.

[31] ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000, 231 s. ISBN 80-7201-240-1.

Odborné články (řazeno abecedně dle autora):

[1] BEJČEK, J. Princip rovnosti a ochrana slabšího. Právní fórum. 2004, č. 4.

[2] ČECH, P. Nad několika rektifikačními nejasnostmi. Obchodněprávní revue. 2012, č. 11-12.

[3] DOHNAL, J. Prodej a servis vozidel spotřebitelům (nejen ve značkových servisech) po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2014, č. 5.

[4] FIALA, J. Důsledky zákona č. 136/2002 Sb. pro určení odpovědnosti za vady při prodeji v obchodě. Právní zpravodaj. 2003, č. 1.

[5] FIALA, J. Quo vadis, občanské právo. Právní zpravodaj. 2008, č. 12.

[6] KRAMPERA, J. Neplatnost nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Bulletin advokacie. 2009, č. 1-2.

[7] LIŠKUTÍN, T. Otázky nad zákonnou zárukou při prodeji zboží v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy. 2014, č. 5.

[8] MAREK, K. Ke smlouvě o dílo podle nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2013, č. 10.

[9] MELZER, F. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21.

[10] MUNKOVÁ, J. Time sharing – problematický smluvní typ. Právní rozhledy. 1995, č. 5.

[11] NĚMEČEK, P. Zamyšlení nad § 652 odst. 2 ObchZ a § 55 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy. 2005, č. 12.

[12] PILÍK, V. Výklad právních jednání contra proferentem. Právní rozhledy. 2013, č. 6.

[13] PIPKOVÁ, H. Ochrana spotřebitele ve vztahu ke komunitárnímu právu. Právní rádce. 2005, č. 8.

[14] SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 10.

[15] ŠILHÁN, J. Vzdání se práv z vadného plnění v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2013, č. 20.

[16] TOMÁŠEK, M. Pokračování evropské diskuse o pojmu „spotřebitel“. Evropské právo. 2003, č. 10.

[17] TOMÁŠEK, M. Princip minimální harmonizace při transpozici směrnic v oblasti ochrany spotřebitele. Právní fórum. 2004, č. 1.

[18] VESELÝ, J. Právní úprava „time-sharingu“ v občanském zákoníku a její úskalí – 1. část. Právní rozhledy. 2003, č. 5.

[19] ZOULÍK, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, č. 3.

Soudní rozhodnutí:

Česká republika (řazeno dle data):

[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 1. 1969, sp. zn. 5 Cz 12/68.

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 20. 10. 1988,
sp. zn. Cpj 39/88.

[3] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp.zn. Pl. ÚS 4/95.

[4] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004.

[5] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06.

[6] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 As 93/2008.

[7] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09.

[8] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 142/2010.

[9] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11.

Soudní dvůr Evropské unie (řazeno dle data):

[10] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci trestního řízení proti Patrice Di Pinto ze dne 14. 3. 1991, sp. zn. C-361/89.

[11] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci SAT Fluggesellschaf proti Eurocontrol ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. C-364/92.

[12] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl ze dne
3. 7. 1997, sp. zn. C-269/95.

[13] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Edgard Dietzinger ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. C-45/96.

[14] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Travel Vac SL proti Manuel José Antelm Sanchis ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. C-423/97.

[15] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice ze dne 15. 6. 1999,
sp. zn. C-140/97.

[16] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero ze dne 27. 6. 2000, spojené věci sp. zn. C-240/98 až C-244/98.

[17] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co KG ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. C-168/00.

[18] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Komise Evropské unie proti Francouzské republice ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. C-52/00.

[19] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Komise Evropské unie proti Řecké republice ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. C-154/00.

[20] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Club-Tour, Viagens e Turismo SA proti Alberto Carlos Lobo Gonçalves Garrido ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. C-400/00.

[21] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Gabriel proti Schlank & Schick ze dne
11. 7. 2002, sp. zn. C-96/00.

[22] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Freiburger Kommunalalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG proti Ludgeru Hofstetterovi a Ulrice Hofstetterové ze dne
1. 4. 2004, sp. zn. C-237/02.

[23] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Komise Evropských společenství proti Španělskému království ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. C-70/03.

[24] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Petra Engler proti Janus Versand GmbH ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. C-27/02.

[25] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Johann Gruber proti Bay Wa AG ze dne
20. 1. 2005, sp. zn. C-464/01.

[26] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Crailsheimer Volksbank eG proti Klaus Conrads a další ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. C-229/04.

[27] Rozhodnutí Soudního dvora Evropského společenství volného obchodu ve věci Inconsult Anstalt Inconsult proti Finanzmarktaufsicht ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. E-4/09.

[28] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Handelsgesellschaft Heinrich Heine GmbH proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV ze dne 15. 4. 2010,
sp. zn. C-511/08.

[29] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt. ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. C-472/10.

[30] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Content Services Ltd. proti Bundesarbeitskammer ze dne 5. 7. 2012, sp. zn. C-49/11.

[31] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. C-472/11.

[32] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Mohamed Aziz proti Caixa dʼEstalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa) ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. C‑415/11.

[33] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci RWE Vertrieb AG. proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. C-92/11.

[34] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci BKK Mobil Oil Körperschaft des öffentlichen Rechts proti Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs eV ze dne
3. 10. 2013, sp. zn. C-59/12.

[35] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Constructora Principado SA proti José Ignacio Menéndez Álvarez ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. C-226/12.

[36] Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Kásler Árpád, Káslerné Rábai Hajnalka proti OPT Jelzálogbank Zrt. ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. C-26/13.

Španělské království (řazeno dle data):

[37] Rozhodnutí španělského Zemského soudu v Santa Cruz de Tenerife ve věci Günter Johann and Gabriele Gertrude P. proti “Turventa S. L. U.” and “Nove Ferien Plus Est.” ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 344/2002.

[38] Rozhodnutí španělského Zemského soudu v Cantabrii ve věci Sergio a Carmela proti „Free Enterprise SL“ ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 196/2004.

[39] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Španělského království ve věci Bruno proti “A., S. A. L.” ze dne 9. 5. 2008, sp. zn. 393/2008.

Maďarsko (řazeno dle data):

[40] Nejvyšší maďarský soud sp. zn. VI. 30.642/2000. sz.

Republika Rakousko (řazeno dle data):

[41] Rozhodnutí Nejvyššího rakouského soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ob 110/05S.

Nizozemsko (řazeno dle data):

[42] Rozhodnutí Nejvyššího nizozemského soudu ve věci X proti Hotel Kura Hulanda (Westpunt) ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. R06/016HR.

Spolková republika Německo (řazeno dle data):

[43] Rozhodnutí Bundesgerichtshof ze dne 28. 10. 2003, sp. zn. X ZR 178/02.

[44] Rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. III ZR 380/03.

Elektronické prameny (řazeno abecedně dle autora):

[1] Are you ready for the Ontario Consumer Protection Act, 2002? [online]. millerthomson.com. Dostupné z: <http://www.millerthomson.com/assets/files/article_attachments/Ontario%20 Consumer%20Protection%20Act%20-%20June%202005%20Final.pdf>.

[2] ARCHER, J. Consumer Protection in Ontario: The Next Generation [online]. mccarthy.ca. Dostupné z: <http://www.mccarthy.ca/article_detail.aspx?id=1891>.

[3] AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. obcan.cz. Dostupné z: <https://www.obczan.cz/clanky/novy-obcansky-zakonik-a-odstoupeni-od-kupni-smlouvy?do=detail-export>.

[4] AUJEZDSKÝ, J., Znehodnocení zboží spotřebitelem před odstoupením od smlouvy [online]. obcan.cz. Dostupné z: <https://www.obczan.cz/zakon/noz/cast-ctvrta/hlava-i/dil-4/oddil-2/pododdil-1?detail-item-5187-comments-item-1589-expanded=1&do=detail-item-5187-comments-item-1589-export>.

[5] BRACE, P. On-line contracting and the Consumer Protection Act, 2002 (Ontario) [online]. millerthomson.com. Dostupné z: <http://www.millerthomson.com/ assets/files/articleattachments/OnLineContracting%20ConProAct%20Oct%202005.pdf>.

[6] E-commerce and Ontario´s new Consumer Protection Act [online]. torys.com. Dostupné z: <http://www.torys.com/Publications/Documents/Publication%20PDFs/CM05-25T.pdf>.

[7] FOREJTOVÁ, V., Dvouletá zákonná záruka na zboží bude platit i po 1. lednu 2014 [online]. mpo.cz. Dostupné z: <http://www.mpo.cz/dokument141011.html>.

[8] HANNA, B., Ontario´s New Consumer Protection Law [online]. omh.ca. Dostupné z: <http://www.omh.ca/articles/ontarios-new-consumer-protection-law.html>.

[9] HOUT, M., Geneze evropského spotřebitelského práva a jeho vývoj [online]. epravo.cz. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/geneze-evropskeho-spotrebitelskeho-prava-a-jeho-vyvoj-77559.html>.

[10] KALIANKO, J., Změny pro ehopy od 1. 1. 2014 – kompletní změny z nového občanského zákoníku! (1. díl) [online]. eshopkonzultant.cz. Dostupné z: <http://www.eshopkonzultant.cz/zmeny-pro-eshopy-od-1-1-2014-kompletni-zmeny-z-noveho-obcanskeho-zakoniku-1-dil/>.

[11] KNOBLOCHOVÁ, V., Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu. Dostupné z: <http://www.mpo.cz/dokument7587.html>.

[12] KOTOUČOVÁ, J., K pojmu „spotřebitel“ v české právní úpravě [online]. Aplikované právo. Dostupné z: <http://www.aplikovanepravo.cz/clanky-pdf/43.pdf>.

[13] LIŠKUTÍN, T., Vybrané dopady nového občanského zákoníku na prodej zboží a poskytování služeb v obchodě [online]. epravo.cz. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/vybrane-dopady-noveho-obcanskeho-zakoniku-na-prodej-zbozi-a-poskytovani-sluzeb-v-obchode-85858.html>.

[14] MALIMÁNKOVÁ, B., Zájezd po účinnosti NOZ [online]. epravo.cz. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/zajezd-po-ucinnosti-noz-93041.html>.

[15] NĚMEC, P., Neúměrné zkrácení a lichva dle nového občanského zákoníku [online]. epravo.cz. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/neumerne-zkraceni-a-lichva-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-83728.html>.

[16] PALLA, T., Právnická osoba jako spotřebitel? Už ne [online]. epravo.cz. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/pravnicka-osoba-jako-spotrebitel-uz-ne-63811.html>.

[17] PALLA, T., Prostory obvyklé k podnikání dodavatele (ve smyslu § 57 občanského zákoníku s přihlédnutím ke komunitárnímu původu tohoto pojmu) [online]. epravo.cz. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/prostory-obvykle-k-podnikani-dodavatele-ve-smyslu-57-obcanskeho-zakoniku-s-prihlednutim-ke-komunitarnimu-puvodu-tohoto-pojmu-54970.html>.

[18] REMEŠ, J., Zákonná záruka podle NOZ opravdu končí! [online]. lexforum.cz. Dostupné z: <http://www.lexforum.cz/451>.

[19] SALAJKA, R., Pár poznámek k ochraně spotřebitele v rámci NOZ [online]. epravo.cz. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/par-poznamek-k-ochrane-spotrebitele-v-ramci-noz-91639.html>.

[20] TICHÝ, L., Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropskám a českém právu [online]. Cahiers du CEFRES. Dostupné z: <http://www.cefres.cz/IMG/pdf/tichy _2001_spotrebitel_smluvni_strana.pdf>.

[21] VÍGHOVÁ, V., Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv [online]. danarionline.cz. Dostupné z: <http://www.danarionline.cz/archiv/ dokument/doc-d34055v43532-nova-pravni-uprava-timesharingu-a-obdobnych-ci-souvisejicich-smluv/>.

[22] VUČKA, J., Elektronické smlouvy – část I: Obecně o uzavírání smluv elektronickou cestou [online]. itpravo.cz. Dostupné z: <http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=71656>.

[23] Your Rights when signing or cancelling a contract [online]. ontario.ca. Dostupné z: <https://www.ontario.ca/consumers/your-rights-when-signing-or-cancelling-contract>.

Ostatní zdroje

[1] NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky [online]. Změněno
30. 11. 2014. Dostupné z: <http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx>.

[2] EU Consumer Law Compendium [online]. Změněno 29. 11. 2014. Dostupné z: <http://www.eu-consumer-law.org/>.

[3] Nejvyšší soud České republiky [online]. Změněno 30. 11. 2014. Dostupné z: <http://www.nsoud.cz/>.

[4] EFTA COURT [online]. Změněno 30. 11. 2014. Dostupné z: <http://www.eftacourt.int/>.

[5] Evropská unie [online]. Změněno 30. 11. 2014. Dostupné z: <http://europa.eu/ index_cs.htm>.

[6] Portál veřejné správy České republiky [online]. Změněno 30. 11. 2014. Dostupné z: <http://portal.gov.cz/portal/obcan/>.

[7] Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Změněno 30. 11. 2014. Dostupné z: <http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?akk=3>.

Přílohy

Příloha č. 1 - Vzorové poučení o právu na odstoupení od smlouvy

1. Právo odstoupit od smlouvy

1.1 „Do 14 dnů máte právo odstoupit od této smlouvy bez udání důvodu.“

1.2 „Máte právo odstoupit od smlouvy bez udání důvodu ve lhůtě 14 dnů ode dne následujícího po dni (․..)“

Vložte na místo vynechaného textu jeden z textů dále uvedených v uvozovkách:

a) „uzavření smlouvy“,

b) v případě uzavření kupní smlouvy: „ , kdy Vy nebo Vámi určená třetí osoba (jiná než dopravce) převezmete zboží.“,

c) v případě uzavření smlouvy, jejímž předmětem je několik druhů zboží nebo dodání několika částí: „ , kdy Vy nebo Vámi určená třetí osoba (jiná než dopravce) převezmete poslední dodávku zboží.“, nebo

d) v případě uzavření smlouvy o pravidelné dodávce zboží po stanovenou dobu: „ , kdy Vy nebo Vámi určená třetí osoba (jiná než dopravce) převezmete první dodávku zboží.“.

1.3 „Pro účely uplatnění práva na odstoupení od smlouvy musíte o svém odstoupení od této smlouvy informovat (vložte Vaše jméno a příjmení, obchodní firmu/název, adresu sídla a případně Vaše telefonní a faxové číslo a e-mailovou adresu) formou jednostranného právního jednání (například dopisem zaslaným prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, faxem nebo e-mailem). Můžete použít přiložený vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy, není to však Vaší povinností.“

Pokud na Vašich internetových stránkách nabízíte spotřebiteli možnost elektronicky vyplnit a odeslat informaci o odstoupení od smlouvy, vložte toto: „Na naší webové stránce (vložte internetovou adresu) můžete rovněž elektronicky vyplnit a odeslat formulář pro odstoupení od smlouvy nebo jakékoliv jiné jednoznačné prohlášení. Využijete-li této možnosti, obratem Vám zašleme potvrzení o přijetí tohoto oznámení o odstoupení od smlouvy.“.

1.4 „Aby byla dodržena lhůta pro odstoupení od této smlouvy, postačuje odeslat odstoupení od smlouvy před uplynutím příslušné lhůty.“

2. Důsledky odstoupení od smlouvy

2.1 „Pokud odstoupíte od této smlouvy, vrátíme Vám bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy nám došlo Vaše oznámení o odstoupení od smlouvy, všechny platby, které jsme od Vás obdrželi, včetně nákladů na dodání (kromě dodatečných nákladů vzniklých v důsledku Vámi zvoleného způsobu dodání, který je jiný než nejlevnější způsob standardního dodání námi nabízený). Pro vrácení plateb použijeme stejný platební prostředek, který jste použil (a) pro provedení počáteční transakce, pokud jste výslovně neurčil(a) jinak. V žádném případě Vám tím nevzniknou další náklady.“

V případě uzavření kupní smlouvy, v níž nenabízíte, že při odstoupení od smlouvy vyzvednete zboží, vložte toto: „Platbu vrátíme až po obdržení vráceného zboží nebo prokážete-li, že jste zboží odeslal(a) zpět, podle toho, co nastane dříve.“.

2.2 Pokud spotřebitel obdržel zboží na základě smlouvy, vložte zde text odpovídající jedné z následujících variant:

a) Převzetí zboží

Pokud nabízíte, že zboží od spotřebitele převezmete: „Zboží vyzvedneme.“.

V opačném případě: „Zboží bez zbytečného odkladu, nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy došlo k odstoupení od této smlouvy, zašlete zpět nebo je předejte na adrese (vložte Vaše jméno a příjmení/obchodní firmu, název, adresu sídla, případně jméno a příjmení, adresu osoby, která je oprávněna k převzetí zboží). Lhůta se považuje za zachovanou, pokud nám odešlete zboží zpět před uplynutím 14 dnů.“.

b) Náklady spojené s vrácením zboží

Pokud nabízíte, že ponesete náklady spojené s vrácením zboží: „Náklady spojené s vrácením zboží ponese (vložte Vaše jméno a příjmení/obchodní firmu, název, adresu sídla).“.

V opačném případě: „Ponesete přímé náklady spojené s vrácením zboží.“.

Pokud ve smlouvě uzavřené na dálku nenabízíte, že ponesete náklady spojené s vrácením zboží, a pokud toto zboží ze své podstaty nemůže být vráceno obvyklou poštovní cestou: „Ponesete přímé náklady spojené s vrácením zboží ve výši (vložte částku) Kč.“.

Pokud nelze náklady na vrácení zboží rozumně vypočítat předem: „Ponesete přímé náklady spojené s vrácením zboží. Maximální náklady jsou odhadované ve výši (vložte částku) Kč.“.

Pokud v rámci smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory nelze zboží ze své podstaty vrátit obvyklou poštovní cestou a v době uzavření smlouvy bylo dodáno do domácnosti spotřebitele: „Zboží vyzvedneme na vlastní náklady.“.

c) Odpovědnost za snížení hodnoty vráceného zboží

„Odpovídáte pouze za snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než který je nutný k obeznámení se s povahou a vlastnostmi zboží, včetně jeho funkčnosti.“

2.3 V případě uzavření smlouvy o poskytování služeb nebo smlouvy týkající se dodávek vody, plynu nebo elektřiny, pokud nejsou prodávány v omezeném objemu nebo ve stanoveném množství, či tepla z dálkového vytápění, vložte toto: „Pokud jste požádal(a), aby poskytování služeb nebo dodávky vody/plynu/elektřiny/tepla z dálkového vytápění (nehodící se vymažte) začaly během lhůty pro odstoupení od smlouvy, zaplatíte nám částku úměrnou rozsahu poskytnutých služeb do doby, kdy jste nás informoval(a) o odstoupení od smlouvy, a to v porovnání s celkovým rozsahem služeb stanoveným ve smlouvě.“.

Příloha č. 2 - Vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy

(vyplňte tento formulář a pošlete jej zpět pouze v případě, že chcete odstoupit od smlouvy)

Oznámení o odstoupení od smlouvy

- Adresát (zde podnikatel vloží jméno a příjmení/obchodní firmu, adresu sídla a případně faxové číslo a e-mailovou adresu podnikatele):

- Oznamuji/oznamujeme (*), že tímto odstupuji/odstupujeme (*) od smlouvy o nákupu tohoto zboží (*)/o poskytnutí těchto služeb (*)

- Datum objednání (*)/datum obdržení (*)

- Jméno a příjmení spotřebitele/spotřebitelů

- Adresa spotřebitele/spotřebitelů

- Podpis spotřebitele/spotřebitelů (pouze pokud je tento formulář zasílán v listinné podobě)

- Datum

(*) Nehodící se škrtněte nebo údaje doplňte.

1 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06.

2 Dle KOTOUČOVÁ, J., K pojmu „spotřebitel“ v české právní úpravě [online]. Aplikované právo
[cit. 10.2.2014]. Dostupné z: < http://www.aplikovanepravo.cz/clanky-pdf/43.pdf>.

3 ELISCHER, D. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 289.

4 ELISCHER, D. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 294.

5 ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 3.

6 Dle SELUCKÁ, M. In HURDÍK, J. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 160 s.

7 ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde,
2000, s. 11.

8 Dle KANDA, A., MATEJKA, J. Spotřebitelské smlouvy a jejich význam v informační společnosti. In Pocta Martě Knappové k 80. Narozeninám. 1. vyd. Praha: ASPI, 2005, s. 162.

9 Dle HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006, s. 20.

10 Dle ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000, s. 7.

11 Dle HULVA, T. Ochrana spotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 21.

12 Dle KINCL, J. Všeobecné dějiny státu a práva. 1. vyd. Praha: Panorama, 1983, s. 43.

13 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1.

14 Dle MALÝ, K. Dějiny státu a práva v Československu. Díl 1., Do r. 1918. 1. vyd. Praha: Panorama, 1988,
s. 180.

15 Dle MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 132.

16 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 132.

17 Dle ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde, 2000, s. 8.

18 ZDRAŽIL, M. O ochraně spotřebitele : praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha: Linde,
2000, s. 8.

19 Dle HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006, s. 20.

20 Dle HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006, s. 21.

21 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 452.

22 Dle KNOBLOCHOVÁ, V., Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu
[cit. 18.2.2014]. Dostupné z: < http://www.mpo.cz/dokument7587.html>.

23 Dle PIPKOVÁ, H. Ochrana spotřebitele ve vztahu ke komunitárnímu právu. Právní rádce. 2005, č. 8. s. 8.

24 KNOBLOCHOVÁ, V., Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu
[cit. 18.2.2014]. Dostupné z: < http://www.mpo.cz/dokument7587.html>.

25 Dle HOUT, M., Geneze evropského spotřebitelského práva a jeho vývoj [online]. epravo.cz [cit. 18.2.2014]. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/geneze-evropskeho-spotrebitelskeho-prava-a-jeho-vyvoj-77559.html>.

26 Dle KNOBLOCHOVÁ, V., Vývoj ochrany spotřebitele v EU [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu
[cit. 18.2.2014]. Dostupné z: < http://www.mpo.cz/dokument7587.html>.

27 Dle SELUCKÁ, M. In HURDÍK, J. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 162 s.

28 HURDÍK, J. Evropské unifikační projekty závazkového práva a české občanské právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 162 s.

29 Dle SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 10.

30 MELZER, F. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21.

31 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 22.2.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

32 ZOULÍK, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, č. 3.

33 Dle HURDÍK, J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 75.

34 Např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp.zn. Pl. ÚS 4/95.

35 ELIÁŠ, K., ZUKLÍNOVÁ, M., HAVEL, B., DVOŘÁK, T. Osnova občanského zákoníku. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 252 s.

36 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 22.2.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

37 Dle ZOULÍK, F. Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany. Právní rozhledy. 2002, č. 3.

38 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 12.

39 BEJČEK, J. Princip rovnosti a ochrana slabšího. Právní fórum. 2004, č. 4.

40 Dle HURDÍK, J., FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 80.

41 Dle HURDÍK, J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 71.

42 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 10.

43 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 11.

44 Dle HURDÍK, J. Občanské právo hmotné: obecná část, absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 77.

45 Dle FIALA, J. Občanské právo hmotné. 2. vyd. Brno: Doplněk, 1998, s. 16.

46 HOROVÁ, O. Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha: Oeconomica, 2004, s. 7.

47 Dle HULMÁK, M. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1596.

48 ELISCHER, D. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 290.

49 Dle ELISCHER, D. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 291.

50 ELISCHER, D. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 291.

51 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

52 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

53 KOTOUČOVÁ, J., K pojmu „spotřebitel“ v české právní úpravě [online]. Aplikované právo [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: < http://www.aplikovanepravo.cz/clanky-pdf/43.pdf>.

54 Dle ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 13.

55 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 10.3.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

56 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 48.

57 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 469.

58 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997,
sp. zn. C-269/95.

59 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 470.

60 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Johann Gruber proti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005,
sp. zn. C-464/01.

61 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Benincasa proti Dentalkit Srl ze dne 3. 7. 1997,
sp. zn. C-269/95.

62 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Edgard Dietzinger ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. C-45/96.

63 TICHÝ, L., Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropskám a českém právu [online]. Cahiers du CEFRES [cit. 15.3.2014]. Dostupné z: <http://www.cefres.cz/IMG/pdf/tichy_2001_spotrebitel_smluvni_strana.pdf>.

64 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Johann Gruber proti Bay Wa AG ze dne 20. 1. 2005,
sp. zn. C-464/01.

65 HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 471.

66 Dle ELISCHER, D. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 292.

67 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 52.

68 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci trestního řízení proti Patrice Di Pinto ze dne 14. 3. 1991,
sp. zn. C-361/89.

69 SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 53.

70 Dle TOMÁŠEK, M. Princip minimální harmonizace při transpozici směrnic v oblasti ochrany spotřebitele. Právní fórum. 2004, č. 1. s. 14.

71 Dle PALLA, T., Právnická osoba jako spotřebitel? Už ne [online]. epravo.cz [cit. 17.3.2014]. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/pravnicka-osoba-jako-spotrebitel-uz-ne-63811.html>.

72 Důvodová zpráva k § 419 zákona č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 20.3.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

73 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 54.

74 BERAN, K. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 298.

75 Dle ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 20.

76 Dle BERAN, K. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 299.

77 ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 20.

78 ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 21.

79 Tamtéž

80 TOMÁŠEK, M. Pokračování evropské diskuse o pojmu „spotřebitel“. Evropské právo. 2003, č. 10. s. 8.

81 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci SAT Fluggesellschaf proti Eurocontrol ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. C-364/92.

82 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 20.3.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

83 TOMÁŠEK, M. Pokračování evropské diskuse o pojmu „spotřebitel“. Evropské právo. 2003, č. 10. s. 8.

84 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci BKK Mobil Oil Körperschaft des öffentlichen Rechts proti Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs eV ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. C-59/12.

85 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 467.

86 Dle BERAN, K. In DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl první: Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s. 300.

87 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14.4.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

88 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14.4.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

89 Dle SELUCKÁ, M. in ELIÁŠ, K. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 316;

obdobně FIALA, J. Quo vadis, občanské právo. Právní zpravodaj. 2008, č. 12.

90 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 33.

91 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Gabriel proti Schlank & Schick ze dne 11. 7. 2002,
sp. zn. C-96/00.

92 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Petra Engler proti Janus Versand GmbH ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. C-27/02.

93 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 464.

94 Dle SELUCKÁ, M. O ochraně spotřebitele v soukromém právu. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 76.

95 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Kásler Árpád, Káslerné Rábai Hajnalka proti OPT Jelzálogbank Zrt. ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. C-26/13.

96 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt. ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. C-472/10.

97 Dle SELUCKÁ, M. Koupě a prodej: nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 11.

98 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 536.

99 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Komise Evropských společenství proti Španělskému království ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. C-70/03.

100 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 142/2010.

101 Dle PILÍK, V. Výklad právních jednání contra proferentem. Právní rozhledy. 2013, č. 6.

102 Dle NĚMEC, P., Neúměrné zkrácení a lichva dle nového občanského zákoníku [online]. epravo.cz [cit. 17.4.2014]. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/neumerne-zkraceni-a-lichva-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-83728.html>.

103 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 17.4.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

104 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 17.4.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

105 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 542.

106 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Mohamed Aziz proti Caixa dʼEstalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa) ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. C‑415/11.

107 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Banif Plus Bank Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. C-472/11.

108 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Constructora Principado SA proti José Ignacio Menéndez Álvarez ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. C-226/12.

109 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci RWE Vertrieb AG. proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. C-92/11.

110 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Kásler Árpád, Káslerné Rábai Hajnalka proti OPT Jelzálogbank Zrt. ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. C-26/13.

111 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt. ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. C-472/10.

112 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 453.

113 Dle KRAMPERA, J. Neplatnost nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Bulletin advokacie. 2009, č. 1-2.

114 Dle NĚMEČEK, P. Zamyšlení nad § 652 odst. 2 ObchZ a § 55 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy. 2005, č. 12.

115 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 544.

116 Dle BĚLOHLÁVEK, A. J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 202.

117 Dle BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 242.

118 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 243.

119 WACHTLOVÁ, L., SLANINA, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 147.

120 Dle BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 244.

121 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 2 As 93/2008.

122 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 20.4.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

123 Např. AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. obcan.cz. Dostupné z: <https://www.obczan.cz/clanky/novy-obcansky-zakonik-a-odstoupeni-od-kupni-smlouvy?do=detail-export>.

124 WINTEROVÁ, A., Civilní právo procesní. 1. vyd. Praha : Linde, 1999, s. 176.

125 Dle SELUCKÁ, M. Koupě a prodej: nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 40.

126 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 21.4.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

127 Rozhodnutí Soudního dvora Evropského společenství volného obchodu ve věci Inconsult Anstalt Inconsult proti Finanzmarktaufsicht ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. E-4/09.

128 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Content Services Ltd. proti Bundesarbeitskammer ze dne 5. 7. 2012, sp. zn. C-49/11.

129 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 21.4.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

130 NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 60.

131 Dle NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 60.

132 SALAJKA, R., Pár poznámek k ochraně spotřebitele v rámci NOZ [online]. epravo.cz [cit. 21.4.2014]. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/par-poznamek-k-ochrane-spotrebitele-v-ramci-noz-91639.html>.

133 Dle KALIANKO, J., Změny pro ehopy od 1. 1. 2014 – kompletní změny z nového občanského zákoníku!
(1. díl) [online]. eshopkonzultant.cz [cit. 1.5.2014]. Dostupné z: <http://www.eshopkonzultant.cz/zmeny-pro-eshopy-od-1-1-2014-kompletni-zmeny-z-noveho-obcanskeho-zakoniku-1-dil/>.

134 VEČEŘA, J. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 219.

135 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 4.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

136 Dle bodu č. 20 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.

137 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 478.

138 Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 4.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

139 Článek 2 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES ze dne 20. 5. 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku.

140 Dle rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III ZR 380/03.

141 Dle VUČKA, J., Elektronické smlouvy – část I: Obecně o uzavírání smluv elektronickou cestou [online]. itpravo.cz [cit. 8.5.2014]. Dostupné z: <http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=71656>.

142 Dle bodu č. 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.

143 Dle ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 45.

144 Dle NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 60.

145 Dle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09.

146 Dle bodu č. 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.

147 Dle Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Crailsheimer Volksbank eG proti Klaus Conrads a další ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. C-229/04.

148 Dle bodu č. 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů.

149 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004.

150 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 553.

151 PALLA, T., Prostory obvyklé k podnikání dodavatele (ve smyslu § 57 občanského zákoníku s přihlédnutím ke komunitárnímu původu tohoto pojmu) [online]. epravo.cz [cit. 11.5.2014]. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/prostory-obvykle-k-podnikani-dodavatele-ve-smyslu-57-obcanskeho-zakoniku-s-prihlednutim-ke-komunitarnimu-puvodu-tohoto-pojmu-54970.html>.

152 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Travel Vac SL proti Manuel José Antelm Sanchis ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. C-423/97.

153 Rozhodnutí Bundesgerichtshof ze dne 28. 10. 2003, sp. zn. X ZR 178/02.

154 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Španělského království ve věci Bruno proti “A., S. A. L.” ze dne 9. 5. 2008,
sp. zn. 393/2008.

155 Dle AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. obcan.cz [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <https://www.obczan.cz/clanky/novy-obcansky-zakonik-a-odstoupeni-od-kupni-smlouvy?do=detail-export>.

156 AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. obcan.cz [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <https://www.obczan.cz/clanky/novy-obcansky-zakonik-a-odstoupeni-od-kupni-smlouvy?do=detail-export>.

157 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

158 AUJEZDSKÝ, J., Nový občanský zákoník a odstoupení od kupní smlouvy [online]. obcan.cz [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <https://www.obczan.cz/clanky/novy-obcansky-zakonik-a-odstoupeni-od-kupni-smlouvy?do=detail-export>.

159 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 17.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

160 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Handelsgesellschaft Heinrich Heine GmbH proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. C-511/08.

161 Dle AUJEZDSKÝ, J., Znehodnocení zboží spotřebitelem před odstoupením od smlouvy [online]. obcan.cz [cit. 18.5.2014]. Dostupné z: <https://www.obczan.cz/zakon/noz/cast-ctvrta/hlava-i/dil-4/oddil-2/pododdil-1?detail-item-5187-comments-item-1589-expanded=1&do=detail-item-5187-comments-item-1589-export>.

162 Rozhodnutí Nejvyššího rakouského soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 1 Ob 110/05S.

163 Dle NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 63.

164 Dle KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. Občanské právo hmotné. 4. vyd. Praha: ASPI, 2006,
s. 48.

165 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 491.

166 Dle HULMÁK, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 491.

167 Dle BĚLOHLÁVEK, A. J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 190.

168 NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 64.

169 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14.7.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

170 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 14.7.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

171 Dle VÍGHOVÁ, V., Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv [online]. danarionline.cz [cit. 25.5.2014]. Dostupné z: <http://www.danarionline.cz/archiv/dokument/doc-d34055v43532-nova-pravni-uprava-timesharingu-a-obdobnych-ci-souvisejicich-smluv/>.

172 VÍGHOVÁ, V., Nová právní úprava timesharingu a obdobných či souvisejících smluv [online]. danarionline.cz [cit. 25.5.2014]. Dostupné z: <http://www.danarionline.cz/archiv/dokument/doc-d34055v43532-nova-pravni-uprava-timesharingu-a-obdobnych-ci-souvisejicich-smluv/>.

173 Dle VESELÝ, J. Právní úprava „time-sharingu“ v občanském zákoníku a její úskalí – 1. část. Právní rozhledy. 2003, č. 5.

174 VESELÝ, J. Právní úprava „time-sharingu“ v občanském zákoníku a její úskalí – 1. část. Právní rozhledy. 2003, č. 5.

175 MUNKOVÁ, J. Time sharing – problematický smluvní typ. Právní rozhledy. 1995, č. 5.

176 MELZER, F. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21.

177 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 10.

178 Rozhodnutí Nejvyššího nizozemského soudu ve věci X proti Hotel Kura Hulanda (Westpunt) ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. R06/016HR.

179 Rozhodnutí španělského Zemského soudu v Santa Cruz de Tenerife ve věci Günter Johann and Gabriele Gertrude P. proti “Turventa S. L. U.” and “Nove Ferien Plus Est.” ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 344/2002.

180 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 25.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

181 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 26.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

182 Dle NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 65.

183 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 30.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

184 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 31.5.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

185 Rozhodnutí španělského Zemského soudu v Cantabrii ve věci Sergio a Carmela proti „Free Enterprise SL“ ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 196/2004.

186 Dle ONDŘEJ, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 23.

187 Dle HULVA, T. Ochrana spotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 241.

188 Dle REMEŠ, J., Zákonná záruka podle NOZ opravdu končí! [online]. lexforum.cz [cit. 1.6.2014]. Dostupné z: <http://www.lexforum.cz/451>.

189 LIŠKUTÍN, T., Vybrané dopady nového občanského zákoníku na prodej zboží a poskytování služeb v obchodě [online]. epravo.cz [cit. 15.6.2014]. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/vybrane-dopady-noveho-obcanskeho-zakoniku-na-prodej-zbozi-a-poskytovani-sluzeb-v-obchode-85858.html>.

190 Dle NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 123.

191 LIŠKUTÍN, T. Otázky nad zákonnou zárukou při prodeji zboží v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy. 2014, č. 5.

192 BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc: Anag, 2013, s. 306.

193 REMEŠ, J., Zákonná záruka podle NOZ opravdu končí! [online]. lexforum.cz [cit. 15.6.2014]. Dostupné z: <http://www.lexforum.cz/451>.

194 ČECH, P. Nad několika rektifikačními nejasnostmi. Obchodněprávní revue. 2012, č. 11-12.

195 Tamtéž

196 Dle FOREJTOVÁ, V., Dvouletá zákonná záruka na zboží bude platit i po 1. lednu 2014 [online]. mpo.cz
[cit. 15.6.2014]. Dostupné z: <http://www.mpo.cz/dokument141011.html>.

197 Dle NOVOTNÝ, P. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 124.

198 Dle LIŠKUTÍN, T. Otázky nad zákonnou zárukou při prodeji zboží v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy. 2014, č. 5.

199 Dle DOHNAL, J. Prodej a servis vozidel spotřebitelům (nejen ve značkových servisech) po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2014, č. 5.

200 Dle DOHNAL, J. Prodej a servis vozidel spotřebitelům (nejen ve značkových servisech) po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2014, č. 5.

201 FIALA, J. Důsledky zákona č. 136/2002 Sb. pro určení odpovědnosti za vady při prodeji v obchodě. Právní zpravodaj. 2003, č. 1.

202 Dle LIŠKUTÍN, T. Otázky nad zákonnou zárukou při prodeji zboží v obchodě od ledna 2014. Právní rozhledy. 2014, č. 5.

203 MAREK, K. Ke smlouvě o dílo podle nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2013, č. 10.

204 Dle HULVA, T. Ochrana spotřebitele. 1. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 258.

205 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 22.6.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

206 Dle MAREK, K. Ke smlouvě o dílo podle nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2013, č. 10.

207 Dle ŠTANDERA, J. Smlouva o dílo v novém občanském zákoníku: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 101.

208 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 1. 1969, sp. zn. 5 Cz 12/68 a rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88.

209 Dle ŠTANDERA, J. Smlouva o dílo v novém občanském zákoníku: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 102.

210 Dle ŠTANDERA, J. Smlouva o dílo v novém občanském zákoníku: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 109.

211 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 5.7.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

212 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Club Tour, Viagens e Turismo SA proti Alberto Carlos Lobo Goncalves Garrido ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. C-400/00.

213 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. C-140/97.

214 Dle MALIMÁNKOVÁ, B., Zájezd po účinnosti NOZ [online]. epravo.cz [cit. 5.7.2014]. Dostupné z: <http://www.epravo.cz/top/clanky/zajezd-po-ucinnosti-noz-93041.html>.

215 Dle SELUCKÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2391.

216 SELUCKÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2394.

217 Dle SELUCKÁ, M. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2399.

218 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 13.7.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

219 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Simone Leitner v. TUI Deutschland GmbH & Co KG ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. C-168/00.

220 Dle Důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 13.7.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

221 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co KG ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. C-168/00.

222 Rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Club-Tour, Viagens e Turismo SA proti Alberto Carlos Lobo Gonçalves Garrido ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. C-400/00.

223 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 13.7.2014]. Dostupné z: <http://www.beck-online.cz>.

224 Dle HOGG, P. Constitutional Law of Canada. 5. vyd. Toronto: Carswell, 2007, s. 52.

225 Dle CAMPBELL, D. a kol. International Consumer Protection. 2. vyd. Huntington: Jurist Publishing,
2014, s. 28.

226 Dle HANNA, B., Ontario´s New Consumer Protection Law [online]. omh.ca [cit. 30.8.2014]. Dostupné z: <http://www.omh.ca/articles/ontarios-new-consumer-protection-law.html>.

227 § 1 zákona č. S.O.2002,CHAPTER 30, Consumer Protection Act, ve znění pozdějších předpisů. In: E-laws [právní informační systém]. ServiceOntario [cit. 30.8.2014]. Dostupné z: <http://www.e-laws.gov.on.ca/html/statutes/english/elaws_statutes_02c30_e.htm#BK45>.

228 Dle Are you ready for the Ontario Consumer Protection Act, 2002? [online]. millerthomson.com
[cit. 30.8.2014]. Dostupné z: <http://www.millerthomson.com/assets/files/article_attachments/Ontario%20 Consumer%20Protection%20Act%20-%20June%202005%20Final.pdf>.

229 Dle Are you ready for the Ontario Consumer Protection Act, 2002? [online]. millerthomson.com
[cit. 30.8.2014]. Dostupné z: <http://www.millerthomson.com/assets/files/article_attachments/Ontario%20 Consumer%20Protection%20Act%20-%20June%202005%20Final.pdf>.

230 Nařízení č. 17/05, ve znění pozdějších předpisů. In: E-laws [právní informační systém]. ServiceOntario
[cit. 14.92014]. Dostupné z: <http://www.e-laws.gov.on.ca/html/source/regs/english/2005/elaws_src_regs _r05017_e.htm#BK44>.

231 E-commerce and Ontario´s new Consumer Protection Act [online]. torys.com [cit. 14.9.2014]. Dostupné z: <http://www.torys.com/Publications/Documents/Publication%20PDFs/CM05-25T.pdf>.

232 Dle BRACE, P. On-line contracting and the Consumer Protection Act, 2002 (Ontario) [online]. millerthomson.com [cit. 14.9.2014]. Dostupné z: <http://www.millerthomson.com/assets/files/article_ attachments/On-LineContracting%20ConProAct%20Oct%202005.pdf>.

233 Dle BRACE, P. On-line contracting and the Consumer Protection Act, 2002 (Ontario) [online]. millerthomson.com [cit. 14.9.2014]. Dostupné z: <http://www.millerthomson.com/assets/files/article_ attachments/On-LineContracting%20ConProAct%20Oct%202005.pdf>.

234 Dle Dle BRACE, P. On-line contracting and the Consumer Protection Act, 2002 (Ontario) [online]. millerthomson.com [cit. 14.9.2014]. Dostupné z: <http://www.millerthomson.com/assets/files/article_ attachments/On-LineContracting%20ConProAct%20Oct%202005.pdf>.

235 Dle E-commerce and Ontario´s new Consumer Protection Act [online]. torys.com [cit. 17.9.2014]. Dostupné z: <http://www.torys.com/Publications/Documents/Publication%20PDFs/CM05-25T.pdf>.

236 Dle ARCHER, J. Consumer Protection in Ontario: The Next Generation [online]. mccarthy.ca
[cit. 19.9.2014]. Dostupné z: <http://www.mccarthy.ca/article_detail.aspx?id=1891>.

237 Dle Your Rights when signing or cancelling a contract [online]. ontario.ca [cit. 19.9.2014]. Dostupné z: <https://www.ontario.ca/consumers/your-rights-when-signing-or-cancelling-contract>.

5